Břidličná a okolí

Historie města Břidličná
1. Předkolonizační období
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
Legenda nebo skutečnost
Další rozvoj oblasti - kolonizace
Sovinecké panství
Co předcházelo dnešní Břidličné?
Germanizace naší oblasti
Období husického revolučního hnutí
Druhá polovina 15.století
9. První polovina 16.století
10. Nové osídlování sovineckého panství
11. Zakládání panských dvorů – právo odúmrtí
12. Frýdlant od poloviny 16.století do 30leté
války
13. Těžba železné rudy a horní řád
14. Hospodaření na sovineckém panství před
30letou válkou
15. Jan starší Kobylka z Kobylího
16. Frýdlant na počátku 17.století
17. Frýdlantský rychtář na počátku 17.století
http://bridlicna.wz.cz/
18. Zajímavosti ze Sovinecka na počátku
17.století
19. Náboženské poměry do 30leté války
20. Zdravotní a populační poměry
21. Pověry, čarodějnice, úpíři
22. 30letá válka
23. Obnova po 30leté válce
24. Období 17. a 18.století
25. Období 19.století do 1.světové války
26. Frýdlantský průmysl 19.století do
1.světové války
27. Období 1.světové války
28. Československá republika 1918-1938
29. Obsazení pohraničí a 2.světová válka
30. Frýdlantský průmysl 1918-1945
31. Frýdlant v tabulkách
32.
33.
34.
35.
Období po 2.světové válce
Kovohutě Břidličná n.p.
Připojené obce
Fotografie
1. Předkolonizační období
První slovanské kmeny přicházely na Moravu v 6.století. Usazovaly se především v nížinných
oblastech, kde se nalézala úrodná půda a které proto zaručovaly lepší možnost obživy. Zatím co na
jižní Moravě už tehdy docházelo k promíchání s německým obyvatelstvem, byla její severní část až
k dnešnímu Olomouci ryze slovanská - česká. V 11. století připojil český kníže Břetislav I. Moravu opět
k českým zemím a před svou smrtí rozdělil celé území mezi své syny. Spytihněv dostal Prahu a Čechy,
Konrád s Ottou brněnskou část Moravy a Vratislav olomouckou část. První historická zpráva o severní
Moravě pochází z roku 1055 a objevuje se v ní poprvé jméno hradu Olomouc. O Olomoucku psal také
Kosmas ve své kronice z roku 1061. Popisuje ji jako krajinu ryze slovanskou, bohatou na ryby a hodící
se k myslivosti.
V letech 1062-1063 obnovil kníže Vratislav v Olomouci staré moravské biskupství, zaniknuvší se
zánikem říše Velkomoravské. Když Vratislav zemřel, převzal olomouckou část Moravy jeho bratr kníže
Otta a v roce 1078 založil pod olomouckým hradem první významnější klášter na Moravě - Hradisko.
Tento klášter sehrál v pozdější době významnou úlohu při kolonizaci severně od Olomouce. Klášter měl
již při svém založení ve svém okolí několik vesnic - byly to nejstarší moravské osady na Olomoucku,
např. Hejčín a Laštany. K olomouckému klášteru patřil také dvůr Úsobrno, ležící na tehdy nejsevernější
cestě, která vedla z Olomouce přes Litomyšl dále do Čech. Na sever od této cesty byly jen rozsáhlé
neobydlené pralesy. Názvy jako Laštany, Hejčín a potom Loděnice patří mezi nejstarší topografické
názvy na severní Moravě.
O životě na Olomoucku se dozvídáme dále až ze zápisů z roku 1134, kdy v Olomouci působil
známý biskup Jindřich Zdík. Za něj byl dokončen chrám sv. Václava na olomouckém hradě a on vydává
v uvedeném roce listinu, v níž vypočítává na 200 osad, které patřily k biskupství. Část těchto osad byla
severně od Olomouce, např. Huzová, Mladějovice, Žerotín, Újezd a Medlov. Tyto osady byly tehdy
zakládány a osídlovány převážně jen českými osadníky. Ani tehdy nebyly pralesy severně od Olomouce
trvale osídleny. Vrchnost je využívala především jako zdroj dřeva, zvěře a ryb. Obývány byly pouze
přechodně v letním období. Přesto byly již tehdy obyvateli Olomoucka prozkoumávány. Svědčí o tom
listiny vydávané až do 13. a 14.století psané ponejvíce latinsky. Veškeré důležité body, kterými byl
majetek olomouckého biskupství vymezen v těchto listinách severním směrem, byly však uvedeny
zásadně česky. Tak se poprvé setkáváme s řekou Moravicí, tvořící severní hranici majetku. Pralesovým
komplexem Střelna, obcí Domašov nad potokem Olešníkem, s horou pojmenovanou Rudná. I pro
vymezení území bylo v latinském textu použito českého výrazu - hranice.
Většina tehdejších obyvatel Moravy se zabývala zemědělstvím. To bylo jen velmi málo výkonné
a soustřeďovalo se do níže rozložených oblastí, kde bylo možné celkem snadno získat úrodnou půdu.
Řemesla se teprve rozvíjela a byla soustředěna do měst, protože tam byla větší koncentrace lidí a
obchodu. Počet obyvatel však rostl, rozvíjela se jak řemesla a na nich závislý obchod, tak i
zemědělství. Naturální hospodářství se měnilo na peněžní. Z hlediska tehdejších měřítek docházelo
v určitých oblastech k přelidnění. Bylo tomu tak i na Olomoucku, odkud jeden z možných směrů
expanze byl severní. Znamenal sice horší podmínky pro zemědělství, ale jak se ukázalo, představoval
celkem dobré podmínky pro hornictví a hutnictví. Na Bruntálsku, Uničovsku a Rýmařovsku byla
objevena ložiska stříbra, zlata, ale hlavně železné rudy.
Až do 13.století bylo osídlení Nízkého, ale zejména Vysokého Jeseníku velmi řídké. Do místních
pralesů přicházeli jen lovci, horníci, poustevníci, ale také psanci. I toto sporé obyvatelstvo však
potřebovalo své ekonomické a správní středisko. Tím se v naší blízkosti stala osada u kostela V lipkách,
v sousedství dnešního Rýmařova, která údajně existovala již ve 12.století. Není znám její původní
název, je však možné, že se podle svého umístění poblíž Podolského potoka nazývala prostě Podolí.
Důvodem takového pojmenování však mohla být i tehdejší zvyklost nazývat Podolím osadu,
vystavěnou na úpatí opevněného hrádku. Zřejmě i v Rýmařově bylo kdysi zbudováno slovanské
hradisko včetně osady. Základy dřívějšího hradiska se mohly stát podnětem k vybudování rýmařovské
tvrze, kterou dal postavit moravský markrabí Jan někdy v polovině 14.století. O existenci této tvrze,
nebo jak se také říkalo - hrádku, v Rýmařově jsou v historických dokumentech jen ojedinělé zmínky,
např. v listině z roku 1398. Rýmařovský hrádek měl být při městské zdi opodál náměstí, směrem
k Janovicím. V roce 1660 však již zcela určitě neexistoval. Zmiňuje se o tom listina z tohoto roku, v níž
je však uvedeno, že na zmíněném místě byla nalezena podzemní chodba, zřejmě pozůstatek původní
stavby. Kamenivo z původního hradu použili Rýmařovští zřejmě na jiné účely, stejně jako později
kameny z podzemní chodby.
2. Legenda nebo skutečnost
Se vznikem mnoha měst jsou spojeny legendy. Jedna z nich se týká i Rýmařova a klade jeho
vznik až do 2.století našeho letopočtu Zmiňuje se o tom první rýmařovský kronikář Jan Josef Langer,
který žil v letech 1729-1812. Uvedl, že nejstarší dějiny Rýmařova byly údajně zaznamenány na
březové kůře. Podle těchto záznamů měl římský císař Aurelius Antonius proniknout při pronásledování
křesťanů až daleko na sever Moravy. Tehdy se měl jeden houf pronásledovaných dostat v letech 161168 n.l. až do Podolské pouště, v oblasti dnešního Rýmařova. Mezi pronásledovanými křesťany byli
horníci a hutníci, kteří dobývali a zpracovávali rudu. Založili slévárny a hamry, těžili také zlato a tím si
měli římského císaře naklonit tak, že jim povolil stavbu kostela u velké lípy. Později roku 174 n.l., zde
nechal císař postavit hrad a město, které se nazývalo městem Římanů - viz pozdější německý název
Romerstadt.
Langer uvedl i další údajné zápisy z březové kůry, které se týkali těžkých válečných let za vpádu
Tatarů. Ti se měli dostat až do oblasti Rýmařova. Město, hrad i hutě rozbořili a horníky i s hutníky
odvlekli až kamsi za Ural. Všechny takové zprávy jsou dnes pokládány za ničím nepodložené dohady.
Přesto je však zajímavé, jak se Langerovo vyprávění z březové kůry a vycházející z lidové tradice
shoduje s historicky doloženou osadou V lipkách. Název města Rýmařov pochází ve skutečnosti z doby
daleko pozdější zápisům na kůře. Ve 14.století řídil a organizoval osídlení Rýmařova lokátor Reimer a
název města je odvozen od jeho jména. Původně se také jmenovalo Reimarstadt.
Podle map vedla hranice římské říše na jih od území bývalého Československa. Ve skutečnosti však pojem „hranice na Dunaji“
znamenal něco trochu jiného než dnes: Hlavní tok Dunaje tehdy tekl o něco severněji, takže jedna římská pohraniční pevnost se
např. nalézala na místě dnešních slovenských Rusovců.
Navíc ani Dunaj nebyl skutečnou hranicí římské moci. Známý je latinský nápis na skále u Trenčína (text začíná slovy „Bohyni
vítězství císařů věnovalo vojsko, které leželo v Laugarincionu …“), památek na pobyt legií na našem území však zůstalo mnohem
více.
Římská posádka sídlila v Olomouci, říše ovládala i údolí Váhu. Kdesi u Hronu napsal císař Marcus Aurelius také část svého
filosofického spisu Hovory k sobě.
Zřejmě někde v Podyjí došlo i ke známé historce se záchranou obklíčených a žízní již téměř umírajících Římanů díky náhlé bouři
a dešti - křesťané i pohané si přitom nárokovali, že právě oni záchranu vojska vymodlili.
Dobře zachované římské sídlo bylo objeveno u Mušova na Mikulovsku, kde se zachovaly i zbytky lázní a domy vybavené
ústředním topením. Podobné nálezy existují i z oblasti u Mikulčic a Starého města u Uherského Hradiště.
Přímo v Čechách zatím nic podobného římské vojenské stanici zjištěno nebylo - mincí a dalších věcí, které se sem dostaly
obchodem, se však samozřejmě našlo nepočítaně. Nicméně už za Augusta stáli Římané podle všeho před dnešní Prahou během
války proti germánskému vládci Marobodovi, který zřejmě sídlil na bývalém keltském oppidu Závist u pražské Zbraslavi.
V závěru markomanských válek byly pak v letech 179-80 Čechy i Morava Římany legiemi přímo obsazeny.
Ještě za Valentiniana (364-375) budovali Římané za Dunajem nové pevnosti a tento císař dokonce zahynul vztekem díky hádce
s germánskými náčelníky. Teprve roku 375 Římané ze země severně od Dunaje definitivně odtáhli a spálili své zdejší pevnosti i
pontonové mosty přes řeku.
3. Další rozvoj oblasti - kolonizace
I když ne zcela dobré, měla oblast Nízkého Jeseníku proti Vysokému přece jen příznivější
klimatické podmínky pro zemědělství. Docházelo proto k postupnému osídlování od nynějšího
Olomouce směrem na sever. Osada Huzová byla v listině olomouckého biskupa Zdíka v roce 1131
uvedena již jako existující. Naopak celá oblast za Huzovou směrem k dnešnímu Rýmařovu byla v době
vzniku tohoto dokumentu uváděna jako kraj bez souvislého osídlení.
Na přelomu 12. a 13.století došlo k poměrně značnému hospodářskému vzestupu i k růstu
počtu obyvatelstva. Naturální hospodářství stále více ustupovalo peněžnímu. Poptávka po mincích
vedla k hledání dalších ložisek zlata a stříbra. Ložiska obou těchto kovů byla nalezena i v Jeseníkách. I
když ne v takovém množství, jak se původně předpokládalo. Na počátku 13.století vznikly dvě lokality,
které se staly středisky důlního podnikání. Nejdříve to byl Bruntál a o něco později Uničov v jižním
podhůří Jeseníků. Důlní činnost na Uničovsku zasahovala až do oblasti dnešního Rýmařova a již ve
13.století se těžilo stříbro u Rudy. Nebylo to však jen zlato a stříbro, které se v naší oblasti těžily.
Daleko významnější se časem ukázala poměrně bohatá ložiska železné rudy, která ovlivnila rozvoj
místního hornictví a hutnictví. Rozvoj obou těchto oborů byl proto jedním z faktorů, které měly vliv na
urychlenou kolonizaci našeho kraje.
Každý větší pohyb obyvatelstva byl provázen vznikem a růstem ekonomických a správních
center - měst, kde byly soustředěni nejen horníci a hutníci, ale také řemeslníci a obchodníci. V naší
oblasti se jednalo o Rýmařov, Huzovou a Brunzejf (tak se původně jmenovalo Rýžoviště). V těchto
městech bylo nutno zajistit výživu obyvatelstva - dostatek potravin. I když se část městského
obyvatelstva zabývala zemědělstvím, množství jimi vyrobených potravin zdaleka nestačilo. Proto
vznikaly vedle měst čisté zemědělské vsi, které města potravinami zásobovaly. Např. v okolí Brunzejfu
to byli vsi Vajglov, Skalkodorf (Skalka), Rulendorf, Genzidl, Lomnice, Tylov, Dětřichov a Arnoltice.
Rozvoj naší oblasti byl ve 13. a 14.století velmi rychlý. Přirozený nárůst vlastního českého
obyvatelstva však nestačil na osídlení - kolonizaci tak velké oblasti. Proto byli povoláni kolonisté i
odjinud. Přicházeli k nám především z oblastí západního Německa, které byly tehdy přelidněné. Svoji
úlohu sehrály i velké bouře v Severním moři, které pohltilo velké kusy pevniny. A tak i tisíce Holanďanů
a Vlámů přišlo o obživu a domov a nezůstalo jim nic jiného, než se vydat na strastiplnou cestu do
méně osídlených oblastí na východ od Labe, kde se stejně jako Němci usazovali mezi původním
slovanským obyvatelstvem.
Osídlování nových míst, stejně jako dosídlování již existujících obcí, řídili a zajišťovali tzv.
lokátoři. Zpravidla to byli nižší šlechtici nebo měšťané dobře obeznámeny s poměry kraje. Každý
z kolonistů dostal od lokátora místo na stavbu domu a stejný díl vzdělavatelné půdy. Zaplatil zákupní
smlouvu a zavázal se k určitým platům a dávkám. Přesto, že tehdy byla povinnost práce na panském,
jednalo se v naší oblasti jen o několik dní roboty v roce, protože rozloha panských pozemků byla jen
nepatrná - alespoň v začátcích kolonizace. To pro nové kolonisty znamenalo podstatně větší míru
svobody a možnost se více věnovat vlastnímu hospodaření. Zkrátka nepřišli ani lokátoři, kteří za svoji
práci dostali největší statek. Obvykle to byla jedna desetina z celkového množství vzdělavatelné půdy.
Další výhodu měli lokátoři v tom, že jejich statek byl osvobozen od dávek a robot.
S novými kolonisty byla uzavírána smlouva. Ve Slezsku to byla tzv. hromadná smlouva. Na
Moravě byla osídlovací listina vydávána jen lokátorovi. Ten pak s jednotlivými osadníky uzavíral
smlouvu podáním ruky. Uzavřením smlouvy a lokátorem se však nový osadník nestal vlastníkem
statku, měl jej jen v dědičném nájmu. Na druhé straně však jeho pán nemohl smlouvu zrušit a ze
statku ho vypovědět, pokud řádně hospodařil a plnil své povinnosti vůči feudálovi.
4. Sovinecké panství
Feudální doba trpěla politickou i hospodářskou roztříštěností. Země byla rozdrobena na
jednotlivá panství, která žila i přes určité společné znaky každé po svém. V době první kolonizace a
rozvoje naší oblasti zde existovala čtyři panství - štrálecké (kam patřil i Rýmařov), šumvaldské,
rabštejnské a sovinecké. Ve 14.století splynulo štrálecké panství s rabštejnským. Nás nejvíce zajímá
sovinecké panství, které bylo rozlohou největší a kam patřila i oblast dnešní Břidličné, ležící na jeho
severním okraji.
Centrem sovineckého panství byl hrad Sovinec, vybudovaný bratry Vokem a Pavlem ze Sovince
krátce před rokem 1333. Z toho plyne, že hrad byl postaven až v době plné kolonizace oblasti.
K sovineckému panství patřila městečka Huzová a Brunzejf, dále pak vsi Mutkov, Jiříkov, Valšov
(nejedná se o současný Valšov, ale obec blízko hradu Sovince, která později zanikla a kterou dodnes
připomíná název údolí Valšovský žleb), Těchanov, Albrechtice, Arnoltice, Kněžpole, Kočov, Lomnice,
Moravice, Stránské, Štáhle, Tylov, Vajglov, Veveří a Dětřichov. Také sem patřily později zaniklé vsi
Skalkodorf, Rulendorf a Genzidl (někdy také uváděný jako Einsiedel). Všechny názvy obcí vyjma
městečka Brunzejfu a u něho zaniklých obcí jsou zde uváděny v jejich dnešní podobě.
O většině těchto městeček a vsí se poprvé píše v lenním rejstříku olomouckého biskupství
z roku 1320. Jako nově založené jsou v tomto rejstříku uvedeny vsi Lomnice, Dětřichov, Mutkov a
Tylov. U ostatních vsí se můžeme o datu jejich vzniku pouze dohadovat. Vsi totiž nebyly z hlediska
tehdejšího nazírání považovány za důležité a ke zmínkám o nich docházelo v dobových dokumentech i
dosti dlouho po jejich vzniku. Jak již bylo uvedeno, některé ze vsí uvedených v rejstříku zanikly. Dnes
není většinou známo ani jejich přesnější umístění. Ves Rulendorf zanikla beze stopy někdy v 15.století
a ví se o ní jen to, že byla někde v oblasti městečka Brunzejf. Valšov (sovinecký) také zanikl.
Předpokládá se, že zaniklá ves Genzidl (Einsiedel) byla někde v prostoru mezi Brunzejfem a Vajglovem.
Podobně i Skalkodorf.
Před rokem 1320 je historicky doložena pouze Štáhle. Její původní název byl Skalsdorf circa
Wreudental (tj. Štáhle u Bruntálu). Štáhli daroval roku 1298 český král Václav II. Kameneckému
klášteru, patrně z důvodu hornického podnikání. Zajímavé je to, že tato ves není původní. Osada
předcházející Štáhli byla původně jinde, než ji známe dnes, a to při řece Moravici mezi dnešní Malou
Štáhlí a Dolní Moravicí. Zde můžeme najít pahorek, ještě dnes obklopený náznaky příkopu, nazvaný
později německými historiky Wallhubel. Ti zde předpokládali existenci jednoduchého věžovitého
opevnění. Není vyloučeno, že toto opevnění je totožné s původním slovanským hradiskem, podobně
jako tomu bylo v Rýmařově. Již jsme se zmínili o tom, že naši předci prováděli průzkumy oblastí
severně od Olomouce již někdy od 11.století, že tuto oblast využívali k lovu, avšak obývali ji pouze
v letních měsících. Mohlo se proto docela klidně jednat o opevněná sídla letních lovců a jejich družiny.
Ke kolonizaci Huzovska a Rýmařovska docházelo nejprve postupně, přirozenou expanzí českého
obyvatelstva z jižněji položených oblastí Moravy. Rozvoj hornictví a hutnictví však podnítily potřebu
daleko intenzivnějšího osidlování jednak vlastním obyvatelstvem českým, jednak povolanými
německými kolonisty. V první fázi osídlování zaznamenali historici celkem tři kolonizační vlny. První
proběhla v letech 1260-1270 a týkala se především Sovince, Huzové a okolních vesnic. Za druhé vlny
v období let 1310-1320 byly kolonizovány Lomnice, Dětřichov, Mutkov a Tylov. Třetí vlna skončila
kolem roku 1350. Tehdy byla dosídlena oblast Břidličné a nově vznikly vsi Moravice a Veveří.
5. Co předcházelo dnešní Břidličné?
O vzniku osady nebo vsi v místě dnešní Břidličné toho víme jen velmi málo. Můžeme však
vycházet z lenního rejstříku olomouckého biskupství z roku 1320, v němž jsou uvedeny původní názvy
městeček a vsí. Všechny v rejstříku uvedené názvy byly spolehlivě rozeznány a přiřazeny těm
dnešním. Stranou zůstaly jen názvy těch vsí, o kterých se historici domnívají, že později zanikly.
Zaniklé vsi mají jedno společné: všechny se nacházejí v oblasti městečka Brunzejf. Doc. Dr. Hosák
předpokládá v 1.díle Dějin Rýmařovska, že původní osada v oblasti našeho města byla Skalkodorf. Tato
ves údajně vycházela z českého osídlení a její český název byl Skalka. Skalkodorf je pak německým
přepisem českého názvu, kde výraz dorf znamená a zdůrazňuje, že se jedná o vesnici. V tehdejší době
bývalo zvykem, že se používala německá pojmenování míst a hradů. Vždyť i pro hrad Sovinec byl
zpočátku používán německý název Eulenburg. Úvahy o původním umístění osady Skalka jsou různé.
Jedna z nich předpokládá, že Skalka byla u řeky Moravice v prostoru mezi Valšovem (dnešním) a
Tylovem a že se její obyvatelé zabývali výrobou a zpracováním železa. O tom údajně svědčí zbytky zdí
a hutě nalezené na tomto místě. Za pravděpodobnější doc. Dr. Hosák pokládá, že původní Skalka
existovala v obvodu dnešní Břidličné, pokud to vůbec nebyl původní název tohoto místa. Současně
však připouští, že tato osada vznikla až ve třetí kolonizační vlně první osidlovací fáze, někdy před
rokem 1350.
Druhou zaniklou vsí byl Rulendorf, o kterém se Pinkava ve svém díle Vlastivěda moravská,
Uničovský a Rýmařovský okres domnívá, že právě tato ves by mohla být předchůdkyní dnešní
Břidličné.
Do třetice tu byla zaniklá ves Genzidl, někde v prostoru mezi Brunzeijfem a Vajglovem. Jak již
bylo uvedeno, používal se pro tuto ves rovněž název Einsiedel. S jistým podivem pak čteme zápis
místního kronikáře z roku 1931, že v Einsiedel (kopec nad dnešním hřbitovem) byly toho roku
provedeny zkušební výkopy při hledání studní pro připojení na místní vodovod.
Naše město bylo na Břidličnou přejmenováno až v roce 1950. Do té doby byl využíván název
Frýdlant nad Moravicí, úředně zavedený v roce 1880. Před tím to byl jednoduše Frýdlant, nebo jak se
tehdy psalo Friedland. Označení Frýdlant se v historických dokladech poprvé objevuje v roce 1492, kdy
byl pořízen zápis do zemských desek olomouckých o majetku Jana Pňovského ze Sovince, který v roce
1490 koupil sovinecké panství od Heralta z Kunštátu. Frýdlant se tedy objevuje značně později, než se
předpokládá založení obce, navíc je v dobovém dokladu označen již jako městečko. Lze se oprávněně
domnívat, že vznikl z osady, původně pojmenované jinak. Jak, to si můžeme vybrat ze tří výše
uvedených možností, i když se jako nejpravděpodobnější nabízí osada Skalka. Z roku 1350 se dochoval
výčet kostelů rýmařovské oblasti, ale Frýdlant v něm ještě není. Musel tedy vzniknout mezi rokem
1350 až 1490.
6. Germanizace naší oblasti
Původně česká kolonizace sovineckého panství se v průběhu 13. a 14.století měnila na
smíšenou až postupně na zcela německou. Ale ještě ve 14.století byla polovina obcí panství česká nebo
převážně česká a polovina německá nebo převážně německá. Situace se měnila ve prospěch
německého obyvatelstva především ze dvou příčin:
- Původní obyvatelstvo bylo válkami, které prošly krajem, doslova vybíjeno a nově příchozí kolonisté
už byly převážně Němci, především když sovinecké panství získal Řád německých rytířů.
- Protireformace po Bílé Hoře měla vliv na odchod části obyvatelstva, které se nechtělo vzdát
protestantské víry. To se týkalo především vrchnostenských vrstev. Již tehdy platilo: Koho chleba jíš,
toho píseň zpívej.
Našim předkům nelze dávat za vinu, že pro urychlení kolonizace Jesenicka volili pozvání Němců.
Rychle se rozvíjející prostředí bylo nutno osídlovat a vlastních českých kolonistů byl nedostatek. Mezi
českým obyvatelstvem bylo také málo odborníků, nutných pro rychlý rozvoj hutnictví. Původně se
proto nejednalo o úmyslnou germanizaci, takový náhled byl ostatně středověkému myšlení cizí.
Dokladem původního českého osídlení je mnoho místních názvů, které byly v pozdější době, byť
zkomolené, přejaty německými usedlíky. Např. rýmařovský Podolský potok si Němci přejmenovali na
Podolsker Bach. I původně české městečko Huzová, které se uvádí v listině biskupa Zdíka již v roce
1131 (uveden název Guzoue), získalo kolonizací většinu německého obyvatelstva a v 18.století se
oficiálně jmenovalo Německá Huzová (německy Deutch Hause). Nakonec pojmenování naší řeky
Moravice pochází někdy z 11.-12.století, kdy na sovineckém panství němečtí osadníci prakticky nebyli.
7. Období husického revolučního hnutí
Ve srovnání s ostatními částmi Moravy jsou zprávy o průběhu husitského hnutí na sovineckém
panství velmi chudé. I zde však byli tehdejší feudálové rozděleni na dva tábory - kališníky a katolíky.
Náboženské rozdělení postihlo i jednotlivé rody. Rozděleni byli i páni ze Sovince. Ti, kteří drželi hrad,
byli husité. Pňovická větev rodu však byla na straně Zikmundově. Později se ukázalo, že sympatie
mnoha místních feudálů s husity byly vedeny spíše jejich vlastním prospěchem. V místech ovládaných
husity bylo celkem snadné se dostat ke katolickému majetku. Ale jak se říká: Kam vítr, tam i plášť a
tak se někteří feudálové podle potřeby smířili s králem Zikmundem. K těm patřili zčásti i sovinečtí páni,
např. Petr ze Sovince, který se se Zikmundem dohodl již 27.dubna 1421.
Na Sovinci měl však rozhodující postavení Petrův bratr Pavel, jehož zásluhou zůstal hrad
husitský. V roce 1429 se na Sovinci konala dokonce porada husitského vůdce Prokopa Holého se
Zikmundem Koributovičem. Přesto všechno se ještě před bitvou u Lipan smířili páni ze Sovince
s markrabím Albrechtem Habsburským a podepsali s ním 4.března 1434 tzv. Landfrýd - zemský smír.
Zatímco byl hrad za doby husitských nepokojů na straně husitů, páni na hradě Rabštejn
spolupracovali se Zikmundem. Dost se jich v té době na hradě vystřídalo, ale všichni byli jím dosaženi.
Z náboženského hlediska nedošlo tehdy na Rýmařovsku k vážnějším změnám a katolická církev zde
vládla po celou dobu husitských válek. K přechodu k protestantismu došlo na rabštejnském panství až
daleko později, především v 16.století. Z oblasti našeho města nejsou z té doby dochovány žádné
zprávy.
Majetkové poměry sovineckého panství byly v 15.století značně složité, protože rod sovineckých
pánů byl neobyčejně plodný a měl mnoho potomků. Již roku 1437 rozšířili sovinečtí páni oblast svého
vlivu tím, že přijali léno na městečko Brunzejf a okolní vesnice. V dokumentu nebyly uváděny žádné
tzv. pusté vsi (obce, které byly zničeny a vylidněny v průběhu válek). Můžeme proto předpokládat, že
husitské války na sovinecké panství nezasáhly.
8. Druhá polovina 15.století
K daleko větší zhoubě Sovinecka došlo až za válek česko-uherských, mezi králem Jiřím
z Poděbrad a později Vladislavem II. na jedné straně a uherským králem Matyášem Korvínem na
straně druhé. Těchto bojů se účastnili i sovinečtí jako stoupenci krále Jiřího. Válka postihla přímo i
sovinecké panství, když tudy v roce 1474 táhla uherská vojska k Opavě. Při tom byla značná část
panství strašlivě zpustošena a vypleněna.
Majetek sovineckého panství při prodeji v roce 1490 byl velmi rozsáhlý. Patřil k němu hrad
Sovinec s městečkem, huzovské, sovinecké a loučské mýto, vsi Paseka, Kněžpole, Jiříkov, Těchanov,
Křivá, část Loučky, Stránské, Moravice, Štáhle, Brunzejf, Valšov (sovinecký), Albrechtice, Arnoltice,
část Rudy, Křížov, Karlov, a městečko Frýdlant. Tento seznam vsí a městeček má hned tři zajímavosti:
1) Poprvé se objevuje Frýdlant. O něm nejsou ze 14. a 15. století k dispozici žádné údaje. Dá se
předpokládat (potvrzují to pozdější zápisy), že Frýdlant byl včetně tvrze zničen uherskými vojsky
v roce 1474. Zřejmě již toho roku existoval jako městečko a musel se proto vyvinout z nějaké menší
osady. Je docela dobře možné, že ani tato osada ani Frýdlant nebyly do doby zápisu prodeje natolik
důležité, aby o nich byly vedeny záznamy. Těch bylo i tak málo. Nakonec se můžeme touto úvahou
dostat až k soupisu biskupského majetku z roku 1320 a uvažovat o třech zaniklých vsí v okolí
Brunzejfu.
2) Další zajímavostí zápisu je, že Brunzejf je uveden jako ves, ačkoliv byl v letech 1316-1326 již
městečkem. K tomu mohou vést dva důvody - ten jednodušší je omyl písaře. Mohlo však jít také o to,
že Brunzejf byl uherskými vojsky natolik zpustošen, že byl pokládán pouze za ves.
3) Poslední zajímavostí seznamu je, že ani jedna ves nebo městečko nebyly uvedeny jako pusté,
protože v době prodeje pustými některé skutečně byly. To vyplývá z dokladů krátce po tomto datu.
Zřejmě se jednalo o záměr, který předpokládal brzkou obnovu.
9. První polovina 16.století
V roce 1510 si sovinečtí páni rozdělili svůj majetek na dvě části: sovineckou a pňovickou. Zápis
uvádí tento soupis majetku: hrad a městečko Sovinec, městečko Huzová s mýtem (jako léno
olomouckého biskupství, Paseka s vinohradem, Dlouhá Loučka s mýtem a hamrem, dále vsi Jiříkov.
Těchanov, Ruda, Křivá, Křížov, Karlov, Arnoltice, Moravice, Valšov (sovinecký), pusté vsi Vajglov a
Lomnici a pustá městečka Brunzejf a Frýdlant. Sovinečtí páni se počátkem 16.století hodně zadlužili,
především pro opakované neúspěšné pokusy s těžbou zlata a stříbra. Prodali proto svoje panství v roce
1541 Krištofovi z Boskovic na Moravské Třebové. Teprve soupis majetku k této smlouvě uvádí
skutečnosti na pravou míru a je v něm uvedeno daleko větší množství pustých vsí - Arnoltice, Valšov
(sovinecký), Vajglov, Myškov, Lomnice, Tylov, Albrechtice, Stránské a Kočov (tehdy patřil
k sovineckému panství). Jako pustá městečka byl uveden Brunzejf a Frýdlant včetně tvrze. Tento
přehled jasně vyznačuje trasu, kterou prošla uherská vojska sovineckým panstvím v roce 1474.
Z neznámých důvodů však ani prodejní listina z roku 1541 neuvádí plnou pravdu. Brunzejf byl
totiž obnoven již v roce 1536. Ješek Pňovský vydal 8.května toho roku tzv. lokační listinu, kterou byl
Brunzejf obnoven jako městečko, což dokazují v ní obsažená práva a povinnosti brunzejfských
měšťanů. Obsah této listiny je znám a bude užitečné se s ním seznámit, protože podobná práva a
povinnosti mohl získat i později obnovený Frýdlant. Lokační listina týkající se Frýdlantu se totiž bohužel
nezachovala. Jaká práva a povinnosti brunzejfská lokační listina udělovala?
1) Svobodu obchodovat se solí, moukou a přízí pro každého usedlíka.
2) Svobodu ženit a vdávat se na cizí panství bez povolení vrchnosti.
3) Sirotci z městečka nebyli bráni do služeb vrchnosti.
4) Městská rada měla právo vydávat rodné listy a vysvědčení o zachovalosti.
5) Městská rada měla právo trestat zločiny, kromě hrdelních. Uložené pokuty šly k dobru obce.
6) Měšťané měli právo brát z panských lesů dříví na stavbu a opravy cest a mostů.
7) Měšťané měli právo šenkovat pivo z městského pivovaru podle určeného pořadí.
8) Měšťané měli právo šenkovat víno podle určeného pořadí, ale museli za to platit vrchnosti daň.
9) Měšťané měli právo rybolovu v potoku Seifen a v potoku tekoucí podél městečka.
10) Měšťané měli povinnost platit daň z polí, které jim vrchnost pronajala.
11) Pokud někdo koupil v Brunzejfu usedlost, musel za to vrchnosti zaplatit 4 groše.
12) Měšťané měli povinnost robotovat 3 dny v roce na panském statku v Kněžpoli a podle potřeby u
panských stavení. Pomáhat panstvu při lovu a podle určeného pořadí držet strážní službu na hradě
Sovinci. Za užívání panského lesa - tj. za těžbu dřeva a pastvu - odvádět vrchnosti díl ovsa.
Brunzejfským měšťanům se nelíbila povinnost robotovat uvedená v lokační listině a roku 1598
se proti tomu podle zápisu v brunzejfské matrice vzbouřili. Vůdce vzbouřenců Blažej Meissner byl
uvězněn na hradě Sovinci. Patrně tam s ním moc dobře nezacházeli, protože ve vězení zemřel. Přesto
se brunzejfským podařilo v roce 1599 uzavřít se sovineckým pánem smlouvu, kterou se robota měnila
na roční plat.
10. Nové osídlování sovineckého panství
Ješek Pňovský prodal panství, protože neměl dost peněz na jeho obnovu, takže začal pouze
s obnovou Brunzejfu v roce 1536. Noví majitelé Boskovicové měli naopak peněžních prostředků dost a
tak postupně obnovovali všechny pusté obce. Štáhle a Veveří byly obnoveny v roce 1547, Stránské
v roce 1548, Albrechtice v roce 1554, Lomnice roku 1556, Frýdlant a Vajglov postupně do roku 1574.
Boskovicové ve svém podnikání a snaze dolovat rudy nebyli úspěšní a rozčarováni tímto neúspěchem
prodali sovinecké panství v roce 1578 Vavřinci Ederovi ze Štiavnice, příslušníku bohatého
středoslovenského rodu. Vavřinec Eder ze Štiavnice byl do té doby nájemce janovicko-rabštejnského
panství a byl velmi dobře seznámen s problematikou těžby a zpracování rudných nerostů. Při prodeji
byl ve Frýdlantě uváděn hamr i mlýn i kostel.
Osídlování vesnic a městeček, zničených za česko-uherských válek, nebylo jednoduché. Bylo
třeba získat nové osadníky a umožnit jim kompletní obnovu obce. Proto vydané lokační listiny pro nové
osadníky obsahovaly dost velké úlevy. Jako příklad může sloužit listina vydaná dne 29.září 1554 pro
Albrechtice, kterou byli noví osadníci zproštěni všech povinností na dobu 7 let. Kromě toho mohli užívat
panský les, aby si mohli postavit nová obydlí a stodoly. Lokační listina dovolovala rovněž pálit dříví
v milířích a získat tak trochu peněz za dřevěné uhlí. Teprve po uplynutí 7 let museli platit a robotovat
tak, jak bylo obvyklé v ostatních vsích panství.
Pro každou nově osídlovanou obec byl určen rychtář jako zástupce vrchnosti ve vsi. Vybíral a
odváděl předepsané platy a dávky a měl proti ostatním usedlíkům mnoho výhod. Rychta byla
svobodná, obvykle dědičná a měla větší výměru polí, než ostatní usedlíci. Rychtář mohl svobodně
šenkovat pivo, které však musel odebírat z panského pivovaru v Loučce. Na rychtě si mohl usadit pro
obec potřebné řemeslníky. Neměl však bránit dalším řemeslníkům, pokud se chtěli usadit v obci.
11. Zakládání panských dvorů – právo odúmrtí
V 15. a hlavně v 16.století měla vrchnost snahu organizovat zemědělskou velkovýrobu. Byly
zakládány panské dvory - velkostatky. Páni z Boskovic jich založili na sovineckém panství 7 a to
v Plinkoutě, Křížově, Dlouhé Loučce, Pasece, Kněžpoli, Tylově a Lomnici. Dvory vyžadovaly hodně
roboty a robotní požadavky na poddané se zvyšovaly. Např. většímu sedlákovi byla předepsána robota
s koňským potahem 52 dní v roce.
Na rozdíl od oblastí v nížině, lze 7 panských dvorů na tak rozsáhlém panství jako bylo
sovinecké, pokládat za minimum. V nížinách byla půda podstatně úrodnější a vrchnosti se vyplácelo
zakládat velká hospodářství i za cenu toho, že drobnější sedláci byli ze svých polí doslova vyháněni.
V naší oblasti vycházelo pro vrchnost lépe mít hodně osadníků a brát od nich pravidelný plat, než
hospodařit ve vlastní režii. Podobným způsobem se vrchnost stavěla k poskytování práva odúmrtí
(právem odúmrtí se rozuměl nárok vrchnosti na statek toho poddaného, který zemřel bez přímého
dědice).
Na sovineckém panství, především v jeho severní části, se vrchnost práva odúmrtí dobrovolně
vzdávala ve prospěch obcí, kterým toto právo prodávala. Tím ji odpadla povinnost starat se o osídlení
opuštěného statku, protože to musela udělat obec. Kromě toho, že toto právo prodala, získala další
pravidelný roční plat a to 4 groše z lánu. Nakonec ani noví osadníci neměli zájem usazovat se v obci,
která právo odúmrtí neměla. Sovinecká vrchnost nepřišla o dávky a roboty, které se na statek
vztahovaly, a přitom se nemusela o nic starat.
12. Frýdlant od poloviny 16.století do 30leté války
Frýdlant zničený v česko-uherských válkách byl postupně obnoven a znovu osídlen do roku
1574. První písemná zmínka o Frýdlantu z té doby pochází z roku 1573 a týká se zápisu v pozemkové
knize o prodeji malého domku v městečku. Současně s obnovou města byl postaven i hamr, který byl
zřejmě ze všech hamrů panství nejvýkonnější. Kromě toho byly také hamry v Loučce, Rudě a Moravici.
Na existenci posledních uvedených dvou se dá usoudit jen nepřímo z různých narážek v tehdejších
písemnostech.
Místní výroba železa a jeho zpracování měly delší místní tradici, než samotný frýdlantský hamr.
Tvrdí se, že nějaké stopy po železné huti byly nalezeny u řeky Moravice mezi dnešním Valšovem a
Tylovem. Možné je, že se v tomto případě jednalo o huť, která vzala za své při průchodu uherských
vojsk v roce 1474. Možné může být i to, že původní hamr byl z těchto míst přenesen do Frýdlantu při
obnově města. Jisté je pouze to, že obnova Frýdlantu v letech 1545-1574 spadá do doby otevírání
nových dolů na železnou rudu na panství. Vzniká otázka, proč byl ve Frýdlantu postaven i hamr?
1) Frýdlant byl městečkem již v době česko-uherských válek a byl obnoven v místě své původní
existence. Je možné, že i původní městečko mělo svůj hamr. Doklady o tom však nejsou.
2) Frýdlant ležel v místě dosti značného spádu Moravice, což dávalo dobrou možnost získávat z řeky
potřebnou energii pro pohon hamru.
3) místní lesy nebyly zdaleka tak vytěženy jako v oblastech hlavní hornické činnosti a dávaly po delší
dobu možnost výroby dřevěného uhlí s poměrně krátkou dopravou do hutě.
4) V okolí Frýdlantu byly doly na železnou rudu. Dokladem o jejich existenci z doby krátce po
obnovení městečka je místní matrika, v níž jsou uvedena jména horníků, důlního kováře, důlního
mistra, důlního správce a dokonce horního písaře. Přímo o místních dolech však nejsou žádné zmínky
možná i proto, že byly s ohledem na ostatní doly sovineckého panství nevýznamné. Takových méně
nevýznamných dolů s krátkou životností bylo na sovineckém panství více. Železná ruda se těžila
ponejvíce povrchově v jámách. Pouze pokud bylo ložisko vydatné, těžila se i hloubením do skal.
Jak takový hamr vlastně vypadal? V podstatě představoval celou železárnu. Komplex se skládal
z pece dýmačky, ve které se tavilo surové železo, a vlastního hamru, kde se železo kulo. Hamr byl
v podstatě velké kladivo poháněné vodním kolem, kterým se na železné kovadlině vykovávaly
ponejvíce kovové tyče. Ty pak byly předmětem čilého obchodu a dobrých zisků. Pec dýmačka byla
předchůdkyní dnešních vysokých pecí. Jednalo se o čtyřhrannou kamennou stavbu s otvorem v čele
pece a hliněnou výplní na dně i v pecním otvoru. Hliněné výplni v pecním otvoru se říkalo prsa.
V jednom rohu pece byl měchýř, vhánějící do pece vzduch. Dalším otvorem v klenbě pece se sypala
rozdrcená ruda smíšená s dřevěným uhlím. Struska vznikající v průběhu tavby se odváděla otvorem
v hliněné výplni čelního otvoru. Po skončení tavby se hliněná výplň rozbila a z pece se vytáhla hrouda
surového železa pro další zpracování na vlastním hamru.
Frýdlantský hamr byl poháněn vodou řeky Moravice. Pro získání potřebného spádu byl u hamru
malý plavící rybníček. Provoz hamru řídil jeho správce, ve Frýdlantu velmi vážená osoba. Jak víme
z frýdlantské matriky a z pozemkových knih, byl správcem hamru v 90.letech 16.století Adam
Hoppauf, dále zde správcovali Jan Lindner a od roku 1615 Jan Gophart. Ve frýdlantské matrice se
setkáváme i s dalšími pracovníky hamrů jako byli taviči železa, kováři, hlídači uhlí, kovářští pacholci,
hutní šafáři, dmýchači železa a hutní dělníci.
O počtu hamerských dělníků se dozvídáme z urbáře z roku 1582, v němž jich je uvedeno 27. Žili
v chaloupkách se zahrádkami, ale bez dalších polností. Nebyly zatíženy žádnými robotami ani
naturálními dávkami, ale za chaloupku platily vrchnosti nájem 6 grošů ročně. Co však z tehdejší doby
chybí jsou záznamy o výdělcích zaměstnanců hamru a o množství a druhu železných výrobků. Prameny
mlčí i o jejich odbytu. Vzhledem k tomu, že výroba železa na sovineckém panství byla daleko menší
než na sousedním rabštejnském (později janovickém), dá se předpokládat, že železné pruty a tyče
z frýdlantského hamru využili převážně zpracovatelé železa sovineckého panství, především kováři. Na
hamru nepracovali jen jeho stálí zaměstnanci. Jeho provoz byl hodně závislý i na robotní i mimorobotní
práci poddaných z Frýdlantu a jeho okolí. Ti hamr stavěli, opravovali a vozili k němu železnou rudu
především z plinkoutských a rudských dolů.
Druhou základní surovinou nutnou při výrobě surového železa bylo dřevěné uhlí. To se vyrábělo
v milířích v lesích sovineckého panství. Informace o uhlířích se nedochovaly žádné kromě zpráv
obsažených v lokačních listinách: osídlencům při obnově vesnic bylo povoleno vyrábět v panských
lesích dřevěné uhlí. Další zmínka o dřevěném uhlí je v urbáři z roku 1582, z níž vyplývá, že poddaným
z Tylova a Lomnice bylo uloženo dovážet za plat dřevěné uhlí do frýdlantského hamru.
Z urbáře z roku 1582 se rovněž dovídáme, že ve Frýdlantu bylo roku 1582 celkem 49 usedlých
osob, kteří až na jednoho měli německá příjmení. Z tohoto počtu bylo 22 sedláků. Mezi nimi měl
prvořadé postavení dědičný rychtář, který vlastnil jeden lán pozemků. Co do majetkového postavení se
mu mohlo rovnat dalších 8 sedláků - jednoláníků. Tři čtvrtě lánu vlastnilo 6 frýdlantských usedlých, dvě
čtvtě pět, jednu čtvrtinu jeden a poslední byl zahradník vlastnící jen nepatrný pozemek. Frýdlantští
občané nemuseli robotovat na vrchnostenských dvorech. Této povinnosti je zbavil zvláštním privilegiem
roku 1582 Vavřinec Eder ze Štiavnice. Za toto právo museli Frýdlantští odvádět vrchnosti za každý lán
48 grošů. Celkem ze všech lánů to ročně činilo 10 zlatých a 36 grošů.
Plošná výměra pole - lán, používaná v 16. a 17.století, byla jednotka velmi nepřesná, těžko
převoditelná na míry, které dnes používáme. Jejím základním nedostatkem bylo, že neměla jednotnou
velikost. Lán pole v nížině, kde je úrodná půda, byl podstatně menší, než lán pole v naší horské oblasti.
Z toho se dá usoudit, že to byla výměra, která brala ohled na bonitu půdy. V třetím dílu Dějin
Rýmařovska je uvedeno, že v naší horské oblasti mohl jeden lán představovat plochu 20-26 hektarů.
Většina písemností sovineckého panství byla do roku 1622 psána v české řeči. Téměř všichni
majitelé panství byli českého původu. Tato česká vrchnost jmenovala do vrchnostenských úřadů - úřad
purkrabího, hejtmana, důchodního písaře aj. - převážně jen české úředníky, proto se dochovalo tolik
českých písemností v tak silném německém osídlení.
13. Těžba železné rudy a horní řád
Převážná část železné rudy se na Sovinecku těžila v Plinkoutě a v Rudě. Vzhledem k množství a
rozptýlenosti dolů i vzhledem k možným nepravostem při těžbě bylo nutno těžbu rudy podložit zákony,
byť jen místními. Za tím účelem vydal majitel panství Vavřinec Eder 30.března 1578 tzv. horní řád. Byl
na svoji dobu sestaven velice dobře. K posouzení může sloužit několik poznámek zásadního významu.
Hlavní právní institucí pro horníky Sovinecka se stal Horní úřad v Rudě, který rozhodoval ve
všech sporech i jednotlivých trestních záležitostech horníků. Horní řád stanovil pravidla postupu při
nálezu dolů, pravidla vzájemného poměru mezi majitelem dolu a horníkem. Každý horník potřeboval
pro svoji činnost kutací povolení. Nález ložiska musel do 14 dnů ohlásit, nechat si svůj díl potvrdit a
označit jménem do horní knihy. Kvalitu rudy posuzoval horní úřad, k jehož prospěchu šla osmina
vytěžené rudy. Vytěženou rudu přeměřoval perkmistr a zapisoval do důlních registrů. Postihy za
nepravosti byly přísné. Např. kdo by těžil neoprávněně na cizím díle, byl povinen vytěženou rudu vrátit
na vlastní útraty a byl potrestán horním řádem. Přečiny byly trestány na těle i statku až po zákaz
dolování. Krádež rudy nebo nářadí byla kromě jiného trestána trvalým vyhoštěním z důlního díla.
14. Hospodaření na sovineckém panství před 30letou válkou
Doly a hamry spotřebovaly velké množství dřeva. Dalším velkým spotřebitelem dřeva byly pily
zřízené na vodních tocích často společně s mlýnem. Zpracování dřeva bylo po výrobě železa dalším
výnosným zdrojem, ze kterého měla vrchnost užitek. Většina pil totiž patřila vrchnosti, která ji za
patřičný nájem pronajímala. V našem okolí byly pily ve Vajglově a ve Štáhli. Kromě těchto dvou jich
bylo na sovineckém panství několik desítek. Hodně z nich však zastavilo provoz, jakmile byly okolní
lesy vytěženy. To se stalo i s pilou ve Vajglově, která byla po zastavení výroby řeziva přeměněna
podobně jako ostatní na mlýn.
Největším mlýnem na Sovinecku byl panský mlýn v Horní Dlouhé Loučce. Druhým největším byl
podle urbáře z roku 1582 mlýn o třech složeních ve Frýdlantu. Také to byl panský mlýn. O jeho
velikosti svědčí i to, že byl pronajímán za roční nájem 40 zlatých. Ostatní mlýny byly menší a roční
nájem z nich nepřekračoval 20 zlatých. Kromě panských existovaly i soukromé mlýny. Jakmile
vrchnost poznala, jak jsou mlýny výnosné, snažila se je odkupovat. Odkoupila a rozšířila mlýn ve Štáhli
a od roku 1592 pronajímala už za 100 zlatých ročně. Přitom to byl menší mlýn než frýdlantský. Ceny
mlýnů i nájem z nich vzrostly za posledních 10-15 let 16.století závratně.
Sovinecké panství bylo proti janovickému bohatší na vodu. Projevilo se to i zakládáním různých
rybníků, v nichž se chovaly ryby. Byl to další zdroj příjmů vrchnosti. Rybolov byl povolován jen zcela
vyjímečně měšťanům, nikdy však poddaným. Ryby byly chovány i v menších vodních nádržích, které
vznikly u mlýnů a hamrů jako spádové pro pohon vodních kol. Ve Frýdlantu byly takové nádrže dvě.
První byla menší plavící rybník u hamrů, který měl stále dobrou násadu ryb. V urbáři z roku 1582 byl u
tohoto rybníku uveden roční výnos z ryb 15 kop grošů, což nebylo zrovna málo (15 kop = 900 grošů a
30 grošů = 1 moravský zlatý). Druhý větší rybník měl i své jméno Nadýmač. Byl spádovou nádrží pro
frýdlantský mlýn a dalo se z něj po vypuštění vylovit několik kop pstruhů. Bohužel se nezachovaly
záznamy o umístění frýdlantských vodních nádrží i s nimi souvisejících hamrů a mlýna.
Dalším významným zdrojem vrchnostenských příjmů byly panské dvory, zejména dvůr v Horní
Dlouhé Loučce, zajišťující potřebné vstupy pro loučský panský pivovar. Čistý zisk jen z pivovaru byl
podle urbáře z roku 1582 dva tisíce zlatých ročně, v roce 1618 již čtyři tisíce zlatých. Hospodaření na
panských dvorech se postupně zintenzivňovalo. Největší dvůr byl v Kněžpoli a podle záznamu z roku
1618 bylo na tomto dvoře 250 kusů dobytka dojného a jalového i s klisnami. Vrchnost vlastnila
pozemky i u Frýdlantu. Zde však panský dvůr nezaložila, ale polnosti byly prodány z větší části lidem
pod plat a roboty.
Největší část zemědělské produkce se spotřebovala na vlastním panství. Kromě žita a ovsa se
pěstovala především pohanka, dále pak hrách, řepa a cibule (brambory ještě nebyly rozšířeny). Dobře
se dařilo lnu, který zpracovávali poddaní v rámci svých robotních povinností. Vrchnost byla i
spotřebitelem značné části živočišných produktů: masa, másla, sádla a sýru. Spotřebovala i větší část
vyprodukované vlny. Další část produkce spotřebovali poddaní, hlavně pak řemeslníci v městečkách.
Část zemědělské produkce byla prodávána při vyšší úrodě i do sousedních panství. V neúrodných
rocích bylo málo i pro panství vlastní.
Nezanedbatelnou položkou v příjmech vrchnosti bylo dále lesní hospodářství. Vrchním pánem
nad lesy byl panský polesný. V době nástupu Ederů na sovinecké panství jim byl Vaněk Chromej.
Polesnému byli podřízeni hajní. V urbáři z roku 1582 se píše o hajném Pavlovi z Frýdlantu. Z roku 1609
je zmínka o hajném ve Štáhli a Pasece. Největší zalesněné plochy byly u Těchanova a v prostoru mezi
Pasekou a Sovincem. Na konci 16.století se uvádí výnos z těchto dvou lokalit 90 kop grošů.
Celé hospodaření sovineckého panství a jeho výtěžek se dá z dobových dokumentů zjistit jen
velmi přibližně. Největší výnosy dávaly panské dvory - až 10.000 zlatých. Na druhém místě byl pivovar
v Loučce se 4.000 zlatých ročně. 2.000 zlatých byly stálé platby poddaných a pronájmy. Na 1.000
zlatých lze odhadnout výnos frýdlantského hamru. Lesy a pily dávaly ročně okolo 500 zlatých, příjmy
z mlýnů byly cca 400 zlatých a konečně výnosy z rybničního a vodního hospodářství zajišťovaly okolo
300 zlatých. Z toho lze celý čistý výnos odhadnout na cca 18.200 zlatých ročně. To rozhodně nebyly
malá částka a lze pochopit oněch 200.000 zlatých, za které byl Jan starší Kobylka donucen prodat celé
panství Řádu německých rytířů.
15. Jan starší Kobylka z Kobylího
Jan starší Kobylka z Kobylího pocházel ze starého moravského vladyckého rodu známého již
v 15.století. Byl synem mírovského hradního hejtmana Jindřicha Kobylky, který v roce 1557 vystoupil
z biskupské služby a stal se horlivým luteránem. V této víře vychoval i své syny. Když Janu Kobylkovi
zemřela jeho první žena, oženil se s Annou, dcerou Vavřince Edera ze Štiavnice a stal se po jeho smrti
v roce 1592 spolumajitelem jednoho z největších severomoravských panství. Pokud žila jeho manželka
Anna Ederovna, byl brán na vědomí jen jako manžel bohaté šlechtičny. Anna však 18.ledna 1607
zemřela a Jan starší Kobylka se stal jediným pánem a majitelem celého Ederovského majetku.
Tehdy začala jeho úspěšná kariéra v oblasti veřejného života. Uveďme alespoň některé jeho
činnosti. Od roku 1608 byl stálým přísedícím zemského soudu. Často byl pověřován vyslaneckými
úkoly. V roce 1615 se stal jedním ze čtyř rytířských členů komise, která měla jednat o napravení a
uspořádání zemského zřízení. Tato komise připravila návrh, pro jehož dokončení byli zvoleni tři páni a
tři rytíři, mezi nimi opět Jan Kobylka. Za tuto záslužnou činnost mu byl v roce 1616 propůjčen titul
Rada jeho milosti císaře římského, uherského a českého krále. V roce 1618 byl zvolen do osmičlenné
komise strany pod obojí, která měla projednat a objasnit některé nejasnosti v náboženských artikulích
(článcích) sjednaných mezi katolickými a evangelickými moravskými stavy. V roce 1619 byl zvolen
mezi 30 moravských direktorů, jimž byla svěřena správa země, když se Morava společně s Čechy
postavila proti císaři. Byl radou zimního krále Bedřicha Falckého. Spolupracoval na vzniku spojenectví
moravských, uherských a slezských krajů v roce 1620. Po Bílé Hoře hledal pomoc a ochranu u
zemských knížat a stavů i u Bethlena Gábora.
Toto všechno připočetl k tíži Janu Kobylkovi po Bílé Hoře v roce 1622 generální zemský komisař
kardinál Dietrichštejn. Dá se předpokládat, že pro něj připravil zřejmě tvrdý trest za jeho protestantský
odboj, ale Jan Kobylka si vykoupil milost velkými půjčkami císaři. Proto byl uznán i jeho protest proti
dekretu z 15.března 1622, kterým bylo sovinecké panství zkonfiskováno a propůjčeno jako léno knížeti
Karlovi z Lichtenštejna. Panství však Kobylka neudržel a byl donucen jej prodat dne 18.ledna 1623 za
200.000 zlatých Řádu německých rytířů. Převážnou část získaných peněz rozpůjčil na svoji ochranu a
nakonec zemřel sám, opuštěn a chudý, někdy po roce 1630. V brunzejfské matrice se o něm psalo, že
před smrtí přestoupil na katolickou víru - zřejmě pod nátlakem bělohorských vítězů a z obav před
vypovězením ze země.
16. Frýdlant na počátku 17.století
Frýdlant patřil k sovineckému panství od jeho vzniku až do roku 1849, kdy došlo k novému
zemskému uspořádání. Vznikl politický okres Rýmařov. Historie Frýdlantu byla zatím pojata
v souvislosti s vývojem celého panství. Od počátku 17.století je historických dokladů o Frýdlantu
daleko více.
Nároky vrchnosti na platy z polností Frýdlantu rok od roku stoupaly a v roce 1618 to byl již
jeden zlatý z lánu (v roce 1582 to bylo 18 grošů za lán). Kromě peněžních dávek odváděli frýdlantští
sedláci i naturální dávky. Z jednoho lánu to bylo na velikonoce 30 vajec, na vánoce 4 slepice a 1 korec
ovsa (korec = 93 litrů). Nájemníci menších polností odváděli menší dávky, např. půlláník na velikonoce
15 vajec a na vánoce půl korce ovsa.
I Frýdlant získal koncem 16.století právo odúmrtí. Za udělení tohoto práva stanovila vrchnost
peněžitou úhradu 4 groše ročně z 1 lánu. Obce, které byly blíže Sovinci, musely místo peněz odvádět
za právo odúmrtí naturální dávky. Např. usedlíci z Paseky 7 vepřových plecí a 8 kop vajec ročně. Ve
všech obcích platili poddaní tzv. hlásné. Byly to 4 groše ročně, kterými se usedlost vykupovala
z povinnosti držet stráž na sovineckém hradě. Zahradníci a chalupníci platili 2 groše hlásného. Ve
Frýdlantu plynuly vrchnosti příjmy i z chaloupek, ve kterých žili dělníci z hamru - 6 grošů ročně. I tzv.
podruzi museli platit 1 groš ročně za chování (za dovolení žít a pracovat na sovineckém panství) a 1
groš ročně za odpuštění robotní povinnosti vochlování lnu. Nadále zůstala frýdlantským občanům
povinnost kosit trávu, sušit seno a účastnit se honů podle požadavků vrchnosti.
Vezmeme-li v úvahu, že zisk vrchnosti z frýdlantského hamru byl cca 1.000 zlatých, potom
ostatní platy a nájmy frýdlantských poddaných se pohybovaly v rozmezí 50-100 zlatých. Z toho lze
usoudit, že Frýdlant byl před 30letou válkou bohatým městečkem, z něhož měla i vrchnost svůj značný
prospěch.
Frýdlant, přestože byl městečkem, v němž žilo v roce 1618 450-480 obyvatel, neměl příliš
rozsáhlé zemědělství. Vyplývá to z následujícího porovnání s okolními obcemi. Údaje jsou z roku 1618.
Obec
Výměra polností v lánech
Počet usedlostí
Brunzejf
40,00
106
Albrechtice
28,75
30
Velká Štáhle
25,00
31
Stránské
18,75
30
Frýdlant
16,50
46
Vajglov
13,00
20
17. Frýdlantský rychtář na počátku 17.století
Do čela každé obce byl vrchností stanoven rychtář, nebo jak se také na sovineckém panství
říkalo - fojt. Zastupoval v obci vrchnost a jako vrchnostenský úředník měl stanovená privilegia, která
však neměla ve všech obcích panství jednotný obsah. Jejich základním ustanovením byla výměra
polností přináležijících k rychtě. Frýdlantský rychtář získal 1,75 lánů polí, což mohla být rozloha až 45
hektarů. Zdaleka však nebyl největším vlastníkem půdy z rychtářů sovineckého panství. Např.
jiříkovský rychtář měl 3 lány, brunzejfský 2 lány. Byly však i obce, kde rychtáři měli jen po 1 lánu. Do
této výměry se však nepočítaly louky, pastviny a zahrada (tu měla skoro každá rychta) a kusy lesa
k vyklučení.
Jaká byla další práva a povinnosti frýdlantského rychtáře? Především byl osvobozen od všech
robot. Na rychtě si mohl držet 2 řemeslníky a to pekaře a řezníka. Mimo to byly ve Frýdlantu i další
řemeslníci: kováři, zbrojíři, hrnčíři, bednáři, koláři, ševci, pekař a hostinský. Dále měl frýdlantský
rychtář právo svobodného šenku piva, který musel odebírat z panského pivovaru v Loučce. Z plateb,
které pro vrchnost vybíral, si mohl ponechávat desátý díl. To bylo v předbělohorské době asi 6 zlatých
ročně. Rychtáři obvykle provozovali panské mlýny, což byl další význačný zdroj příjmů.
Frýdlantský rychtář měl ovšem i povinnosti. Základní povinností bylo řízení chodu městečka.
Stál v čele obce spolu s purkmistrem a 6 radními. Radní byli voleni na 1 rok a museli být ve své funkci
potvrzeni vrchností. Rychtář ve Frýdlantu měl také nižší soudní pravomoc. Za to mu příslušel určitý díl
soudních poplatků. Osobně musel dohlížet na plnění robotních povinností a vést obecní účetnictví. A
konečně musel platit za udělené svobody a právo odúmrtí roční naturální činži - 2 slepice, které dával
vrchnosti na vánoce, 1 vepřové plece na velikonoce a 1 vykrmenou husu na sv. Martina. 1 slepice
tehdy stála 1 groš, tele 1 zlatý a 14 grošů, kůň 19 zlatých a 1 kg železa 19 grošů.
18. Zajímavosti ze Sovinecka na počátku 17.století
Kromě výroby železa a pěstování polních plodin bylo i ve Frýdlantu rozšířeno pastevectví, ale
zejména pěstování lnu. Zpracování a předení lnu v zimních měsících, kdy ustaly práce na polích, bylo
jednou ze základních povinností. Urbář z roku 1618 dokonce ukládal frýdlantským sedlákům dávat ze
zpracovaného lnu vrchnosti půl kolbu ročně (bohužel se nezachovalo, jakou mírou byl 1 kolb).
Počet řemeslníků na sovineckém panství rostl. Z různých dokumentů se dá usoudit, že na
počátku 17.století jich už bylo více jak 100. Vznikla potřeba organizovat se podle jednotlivých řemesel,
protože řemeslníci se chtěli chránit především proti nekalé konkurenci. V největším městečku
Sovinecka začaly vznikat cechy a k nim se připojovali řemeslníci i z okolních obcí včetně Frýdlantu.
Každý cech měl svá vnitřní pravidla - artikule, závazná pro všechny jeho členy. Tato pravidla
zaručovala jednotlivým mistrům nejen dobrý nákup surovin, ale také hospodárnost. Kromě toho dbala
na kvalitu výrobků, určovala platy tovaryšů apod. Co bylo hrubých rysech obsahem těchto artikulí?
1) Nákup zboží pro cech obstarávali vždy 3 mistři, aby cech neutrpěl škodu.
2) Mistr mohl koupit jen tolik vstupní suroviny, kterou dokázal se svými lidmi zpracovat. Bylo to
opatření namířené proti neoprávněnému obchodu se surovinou příslušníky cechu.
3) Cech poskytoval svým členům úvěr na nákup materiálu. Mistr však nedostal žádné zboží, pokud
nezaplatil předchozí dluh.
4) Když chtěl mistr prodat své zboží mimo město, musel je nejprve nechat prohlédnout dohlížejícími
mistry, aby neudělal cechu hanbu.
5) Fušeři nebyli trpěny. Jejich zboží mohlo být přísežnými cechu zabaveno a rozdáno chudým.
6) Na trhu měl cech své stánky, které pronajímal. Měl také svůj tzv. boží stánek, pronajímaný tomu
členovi cechu, který upadl do nouze např. v důsledku požáru.
7) Mzda tovaryše byla 2 denáry týdně (7 denárů = 1 groš). Protože to bylo málo, ponechával si
tovaryš spropitné a peníze za drobné správky.
Cechovní artikule byly na svoji dobu poměrně dokonalé a značně přísné, proto byly důsledně
dodržovány.
19. Náboženské poměry do 30leté války
Celá oblast Sovinecka i okolních panství byla až do husitských válek katolická, protože husitské
války severní Moravu v podstatě nezasáhly. Protestantismus se zde šířil především ve 2.polovině
16.století. Nejbližší protestantská fara byla zřízena v roce 1534 ve Dvorcích. Zcela určitě měla vliv na
šíření protestantismu i na Sovinecko. Hlavní vliv však měli sovinečtí páni. Především to byli Kryštof a
Václav z Boskovic, řídící se zásadou čí vláda, toho i víra. K přechodu na novou víru vydávali páni
z Boskovic i příkazy. Kdo odmítl, musel se z panství vystěhovat. Bylo to stejné jako rekatolizace po Bílé
Hoře, především pak po ukončení 30leté války.
U pánů z Boskovic hrálo při prosazování protestantismu důležitou úlohu nejen jejich
přesvědčení. Rozhodujícími byly spíše ekonomické důvody, protože na Moravě, málo dotčené
husitskými válkami, bylo možné něco urvat z katolických majetků. Navíc byla na panství situace
příznivá v tom, že do nově osídlovaných obcí přicházeli němečtí kolonisté, většinou luteráni.
Prvním historicky doloženým protestantským pastorem na sovineckém panství byl Stanislav
Graner. Přišel v roce 1559 z Polska a usadil se v Pasece. O Albrechticích je záznam z roku 1571, kdy si
tam zakoupil statek kněz Kašpar. V Brunzejfu byli protestantští pastoři již před rokem 1570.
Z 28.dubna 1568 je záznam, podle kterého tu prodal dům kněz Benedikt. Potom byla brunzejfská fara
neobsazena až do roku 1583, kdy se do městečka přestěhoval z Rýmařova pastor Jiří Kranewitz a
koupil si za 42 zlatých statek. Od tohoto roku začínají zápisy v místní matrice, nejstarší protestantské
matrice na Moravě. Dalším pastorem na brunzejfské faře byl Tobiáš Stegman z Krnova, který
v Brunzejfu působil až do roku 1595. v tomto roce se správy farnosti ujal pastor Jan Gabriel, působící
předtím ve Frýdlantu. Jan Gabriel byl nejvýznamnější postavou mezi tehdejšími pastory na Sovinecku.
Jan starší Kobylka si ho velmi vážil pro jeho učenost a duchovní přísnost a měl zcela určitě i vliv na to,
že brunzejfská fara byla nejbohatší na celém panství.
Frýdlantská farnost měla být podle nepřímých zpráv protestantská již v 70.letech 16.století.
V roce 1577 zde nechal Vavřinec Eder postavit nový kostel. Při stavbě kostela se však zapomnělo na
faru a když do Frýdlantu přišel v roce 1586 první luteránský pastor Andreas Klein, koupil si za 24
zlatých domek se zahradou. Ale již v následujícím roce koupila frýdlantská a štáhelská náboženská
obec jako faru za 38 zlatých dům se zahradou a k tomu za dalších 50 zlatých půl lánu polí. Z toho je
zřejmé, že veškeré výlohy spojené s farou i místním duchovním správcem nesli farníci. Andreas Klein
opustil místní farnost v roce 1588. Majitel panství Vavřinec z Eder nechtěl, aby farnost zůstala
neobsazena a povolal do Frýdlantu až ze Slovenska luteránského pastora Jana Gabriela. Ten zde
působil až do roku 1595, kdy se přestěhoval do Brunzejfu. Na jeho místo nastoupil Jan Pelz a po něm
v roce 1598 Daniel Alberty, určený za frýdlantského pastora Janem starším Kobylkou. Po 15 letech
vystřídal Albertyho v roce 1613 Melchior Kleer. Kleer se ukázal jako velmi dobrý duchovní správce
místní náboženské obce. V učenosti a přísnosti duchovního života byl přirovnáván Janu Gabrielovi.
Melchior Kleer působil ve Frýdlantu až do roku 1621. Posledním luteránským pastorem byl v letech
1622-1624 Jiří Tinz.
Koncem 16. a počátkem 17.století bylo na sovineckém panství postaveno mnoho nových
kostelů. Začalo to kostelem ve Frýdlantu v roce 1577 a pokračovalo kostelem v Dolní Moravici roku
1593. V roce 1603 následovaly kostely v Brunzejfu, Pasece a Lomnici, 1606 v Jiříkově a 1608 ve Velké
Štáhli. Všechny kostely postavené v tomto období byly kamenné stavby a až na Frýdlant a Brunzejf
byly postaveny na místě původních dřevěných kostelíků. Kostel v Brunzejfu existoval již dříve, ale o
kostelu ve Frýdlantu nejsou z dřívější doby žádné zmínky. V letech 1610-1614 byl frýdlantský kostel
zásluhou Jana staršího Kobylky rekonstruován - byla zvýšena kostelní loď a postavena nová báň. Do
báně, kterou kostelu věnoval frýdlantský rodák Jan Hampe, obchodník s vínem ve Vratislavi, byla
uložena pamětní listina popisující poměry na panství. Z listiny je zřejmé, že v roce 1614 bylo na
Sovinecku obsazeno jen 8 farností.
Důležitým pramenem poznání náboženských poměrů na sovineckém panství té doby jsou tzv.
kostelní řády. První vydal v roce 1584 Vavřinec Eder a druhý v roce 1616 Jan starší Kobylka. Co to byl
kostelní řád? Jednalo se o jakýsi základní náboženský zákon platný na panství a určující povolené
vyznání a jeho respektování ze strany poddaných. Kobylkův kostelní řád hned v úvodu zdůraznil, že
Jan starší Kobylka byl vychován v augšpurské konfesi a jedině tuto uznává za správnou. Dále určil, že
jeho poddaní mají být při této konfesi ponecháni na věčné časy a nemají být ani oni ani jejich potomci
nuceni k jinému vyznání. Fary směly být obsazeny jen knězi augšpurského vyznání. V době bohoslužeb
byla pod pokutou zakázána jakákoliv práce, požívání vína a alkoholických nápojů, byly zakázány
jakékoliv rozpustilosti.
S nástupem luteránských pastorů se rozvinulo i školství. Školy vznikaly především tam, kde
byly obsazeny fary. Ve Frýdlantu byl prvním učitelem kovář Tobiáš Nittauer. Vychovával frýdlantskou
mládež vedle svého řemesla. Není známo, od kdy se této činnosti věnoval. Víme však, že ho v roce
1587 vystřídal bratr tehdejšího pastora Jana Gabriela - Michal, který učil na frýdlantské škole až do
roku 1608. Po něm se jako učitelé vystřídali Martin Stor, Jan Junek a řadu protestantských učitelů
uzavřel Kristián Gabriel, další bratr Jana Gabriela, tehdy již působícího v Brunzejfu.
20. Zdravotní a populační poměry
Hygiena, především osobní, byla všelijaká. Vodovod a kanalizace ve středověku v naší oblasti
nebyly k vidění. To a primitivní zdravotnické podmínky vedly k velké úmrtnosti, především u malých
dětí. Pro názor nám může posloužit rýmařovská matrika z roku 1616 se záznamy o úmrtí z tohoto
roku:
Věk
Počet úmrtí
do 3 let
46
4-20 let
9
21-49 let
20
přes 50 let
25
neurčeno
7
Jak ukazují tyto údaje, byla dětská úmrtnost ve věku do 3 let značná. V daném roce zemřelo
v tomto věku v Rýmařově 43% z celkového počtu 107 zemřelých. Ještě hůře bylo tehdy, pokud řádily
různé epidemie, zejména mor, spalničky a neštovice. Např. Brunzejf byl v období 1590-1615 postižen
4 epidemiemi, na které zemřelo téměř 80 lidí, převážně dětí. Frýdlant můžeme naproti tomu považovat
za daleko zdravější, protože v tom samém období zde byla zaznamenána jen jedna epidemie spalniček
a neštovic v roce 1610 a zemřelo na ní 11 dětí. O tom, že bylo ve Frýdlantu zdrávo, svědčí i to, že zde
roku 1610 zemřel ve věku 102 let Jan Schreiber a v roce 1612 Jan Ruprecht dokonce ve věku 115 let.
To však byly jen vyjímky, zaznamenávané i v jiných obcích panství. Celková úmrtnost byla skutečně
vysoká a jen díky tomu, že tehdejší rodina měla 4-5 dětí a že se vyskytovaly rodiny s 10 i více dětmi,
docházelo k růstu počtu obyvatelstva.
Zajímavostí sovineckého panství bylo založení špitálu někdy kolem roku 1591 v Brunzejfu.
Sloužil hlavně pro přestárlé lidi z místa i celého panství, ale bral také nemocné a staré lidi i odjinud. O
zabezpečení špitálu se starala obec a kromě toho patřily ke špitálu 2 zemědělské usedlosti.
21. Pověry, čarodějnice, úpíři
V 16. a 17.století zachvátila celou Evropu víra v upíry a čarodějnice. Silně bujela i na
sovineckém panství a vybíjela se hlavně v hanobení a spalování mrtvol. V myslích tehdejších
negramotných lidí vznikala a byla i podporována víra v ďábla a zlé duchy. Někdy stačilo jen podezření,
že je něco s mrtvým člověkem v nepořádku a hned byl prohlášen za upíra. Pokud byl pohřben, bylo
jeho tělo vykopáno z hrobu, rozčtvrceno a spáleno. Z předbělohorské doby jsou z Frýdlantu známy dva
takové případy. 18.března 1610 zemřela vdova Magdalena Zimmerová. Byla sice již pohřbena, ale
protože prý byla upírem, bylo její tělo katem vykopáno a spáleno. 6.března 1617 zemřela Zuzana
Wolfová. Ta ani nebyla pohřbena. Protože měla na těle údajně podezřelá znamení, byla spálena katem.
Marně tehdy protestoval frýdlantský pastor Melchior Kleer, velmi vzdělaný a humanisticky smýšlející
člověk. Přesto však jeho vliv způsobil, že za jeho přítomnosti došlo ve Frýdlantu jen ke dvou případům
zohavení mrtvol. K dalšímu takovému případu došlo ve Frýdlantu až v roce 1698. Opět byla vykopána
a spálena mrtvola staré ženy, protože v noci strašila lidi.
K dobru sovineckého panství nutno dodat, že na něm nebylo zaznamenáno tolik případů
zohavených mrtvol jako na sousedních a dalších panstvích. Tam navíc docházelo k tzv. honům na
čarodějnice. Jen v Desné u Šumperka bylo v letech 1680-1686 upáleno 39 osob nařčených
z čarodějnictví. Podobnému nařčení neunikl ani šumperský děkan Alois Lautner, osoba příslušející ke
katolické církvi. 5 let byl vězněn na Mírově a nakonec upálen 18.září 1685 v Mohelnici. Rýmařovský
farář Pabst se před podobným osudem zachránil pouze útěkem. Středověké pověrečné řádění zastavila
až Marie Terezie.
22. 30letá válka
30letá válka značně poškodila jak sovinecké, tak i sousední janovické panství. Na druhé straně
však musíme přiznat, že přispěla k nebývalému rozvoji železářské výroby ve Frýdlantu. Ještě před
30letou válkou Jan starší Kobylka, ve snaze konkurovat sousednímu daleko mocnějšímu janovickému
železářství, soustředil veškerou výrobu železa na sovineckém panství do Frýdlantu. Vyplývá to z urbáře
z roku 1618, kdy je frýdlantský hamr uváděn jako jediný na panství. Místní hamr tím přispěl k rozvoji
městečka. Frýdlantská železářská výroba pracovala především pro potřeby vojska a dodávala hlavně
muškety a železné dělové koule. Některé prameny udávají, že muškety byly vyráběny i na hamru
v Moravici, urbáře to však nepotvrzují. Výroba mušket ve Frýdlantu byla na vysoké úrovni zejména ve
válečných letech 1632-1635. Podle korespondence tehdejšího sovineckého hejtmana Jiřího Viléma
Klippla vyráběli frýdlantští železáři v té době pro císařskou armádu až 500 mušket týdně.
Vojska prošla za 30leté války sovineckým panstvím dvakrát. Poprvé to bylo v říjnu roku 1626,
kdy dánské vojsko generála Mansfelda dobylo hrad Sovinec a poplenilo celé panství. Doplatil na to také
Frýdlant, v němž Dánové vypálili 25 usedlostí, nejvíce z celého panství. Po odchodu dánských vojsk
Německý rytířský řád opravil, zvětšil a náležitě opevnil sovinecký hrad. Až do roku 1643 pak byla celá
sovinecká oblast stranou zájmu cizích vojsk a přechodný klid byl využit i pro obnovu Frýdlantu. Poměry
se sice uklidnily, ale sovinecké obyvatelstvo velice trpělo velkými kontribucemi a vysokými požadavky
vrchnosti na robotu. Frýdlantské železářství se nebývale rozmohlo a dostalo se na svůj vrchol. Hůře
začalo být roku 1642, když Švédové v čele s generálem Torstensonem dobyli Olomouc a Uničov.
Následujícího roku se obrátili na sever. 17.září 1643 oblehli hrad Sovinec. Nepomohlo rozšíření a
důkladné opevnění hradu. Švédové se ho 17.září zmocnili. Obléháním byl hrad velice těžce poškozen a
zůstal tak dlouhá léta. Až teprve v roce 1837 ho nechal velmistr Řádu německých rytířů za velké
náklady obnovit.
Vpád Švédů na Sovinecko v roce 1643 znamenal konec válečné prosperity Frýdlantu. Švédové
celé panství náležitě vydrancovali. Když nakonec v roce 1650 odcházeli, zničili frýdlantský hamr a
všechny zbrojní manufaktury. Místní obyvatelstvo za 30leté války prožívalo velice svízelné časy. Lidem
už bylo nakonec jedno, zda kraj ovládá přítel nebo nepřítel. Oba byly ve vymáhání dávek a platů stejně
krutí. Nejhorší však byly ty časy, kdy krajem procházelo nebo se v něm usídlilo vojsko.
23. Obnova po 30leté válce
Celé sovinecké panství bylo po 30leté válce zpustošeno a vydrancováno, zmenšil se i počet
obyvatel. Zemědělství i tehdejší průmysl bylo nutno obnovit. Majitel panství, Německý rytířský řád,
měl pro tyto účely dostatek finančních prostředků, protože vlastnil mnoho majetků po celé střední
Evropě. Pro rychlou obnovu však bylo kromě peněz zapotřebí i hodně lidské práce. Vrchnost proto
podstatně utužila poddanské poměry a ukládala stále více roboty. Na robotní požadavky měl
pochopitelně vliv i velký úbytek obyvatelstva za války. Překotně se začaly stavět nové pily, panské
dvory i frýdlantský hamr, který byl obnoven krátce po odchodu švédských vojsk v roce 1651.
Poddaní těžce sužovaní robotou často prosili vrchnost o její zmírnění. Některé prosební listy se
zachovaly. Z roku 1651 to byla např. prosba frýdlantské obce o zproštění povinnosti dovážet k hamru
dřevo. V roce 1659 poslala prosební list obec Moravice. Moravičtí v něm naříkali, že nemají chleba, že
je nedostatek lnu, který jim dával možnost přivydělat si v zimních měsících jeho zpracováním. Naříkali
na dlouholeté roboty při stavbách panských mlýnů i obnově frýdlantského hamru, při opevňovacích
pracích na Sovinci a úpravách panských budov. Řád německých rytířů však byl neúprosný a teprve
v roce 1666 poskytl moravické obci nějaké úlevy. Další robotní povinnosti dostali sovinečtí poddaní od
svého pána, Řádu německých rytířů, v roce 1707, kdy panství přikoupilo za 95.000 zlatých Dolní
Loučku se dvěma dvory. Opět přišlo od poddaných mnoho stížností na zvýšení roboty, ale Řád
německých rytířů neustoupil.
V roce 1730 se staly robotní povinnosti téměř nesnesitelné. Všechny obce na panství se bránily
žádostmi o ulehčení robot. Když sedláci nakonec odepřeli konat jakékoliv roboty, zbavil majitel panství
všechny dědičné rychtáře jejich míst a úřadů. Smírčí pokus zemského písaře Jana Urbana zůstal bez
výsledku. Mezi neposlušnými vesnicemi a panstvím z toho vznikl v roce 1735 soudní proces, který se
táhl několik let. Spor stál 42.000 zlatých a sedláci ho prohráli. Řád německých rytířů povolil jen malé
ulehčení robotních břemen.
Příčinou rychlé obnovy frýdlantského hamru byla stále rostoucí potřeba železa. Obnovený hamr
však už nikdy po 30leté válce nedosáhl své dřívější proslulosti. Jeho výroba se snižovala z důvodu
nedostatku kvalitní železné rudy, dřeva i dřevěného uhlí.
V polovině 18.století byl učiněn ještě jeden pokus obnovit provoz frýdlantského hamru. Řád
německých rytířů prodal hamr v roce 1763 mlynáři Josefu Rohrichovi. Později se stal majitelem hamru
dědeček slavného frýdlantského rodáka Albína Heinricha, Hubert Henrich. Tomu se podařilo uvést hamr
znovu do chodu. V roce 1790 se v něm vyrobilo ještě 78 tun železa, ale výroba znovu klesala. V roce
1792 Hubert Henrich svůj podnik prodal, protože skelná huť musela být zastavena pro nedostatek
dříví, železárna však pro nerentabilní provoz. Hamr tak zanikl a výroba v něm již nebyla nikdy
obnovena. Pro srovnání je třeba uvést, že na janovickém panství bylo v roce 1790 vyrobeno sedmkrát
více železa než na frýdlantském hamru.
24. Období 17. a 18.století
Doposud používaná základní výměra pole 1 lán byla míra velmi neobjektivní a nemusel mít
stejnou plochu v různých oblastech. Tzv. lánový rejstřík z let 1669 až 1679 používal již jiné dělení
usedlostí podle velikosti. Rozdělil je do šesti kategorií. Podle tohoto dělení byl ve Frýdlantu dědičný fojt,
velcí sedláci, střední usedlosti, malé usedlosti, domkaři bez gruntovních polností a domkaři bez
jakýchkoliv polností.
Lepší názor o skutečné výměře polností ve Frýdlantu si můžeme udělat až podle tereziánského
katastru zavedeného v roce 1768. Bylo to celkem 579 měřic a 2/4 achtlí orné půdy, 14 měřic a 4 a ¼
achtle zahrad, 455 měřic a 7 achtlí neobdělávaných pozemků a 4 měřice pustin (1 měřice = 0,19 ha, 1
achtle = 1/8 měřice). Celková plocha tak odpovídala cca 200 ha. Do toho však nebyly započítány
louky.
Tereziánský katastr naposledy vyměřil i počty a druhy robot. Těchto povinností nebyl ušetřen
ani Frýdlant. Pouze brunzejfští usedlíci nemuseli na sovineckém panství robotovat. Protože i Frýdlant
byl městečkem s určitými privilegiemi ještě z roku 1582, nebyla na místní sedláky výměra roboty tak
velká. 50 frýdlantských sedláků mělo povinnost robotovat s 1 koněm pouze 4 dny v roce a 1 pěším 2
dny v roce. Naopak 16 tylovských sedláků muselo na panském pracovat s 1 koněm 39 dní v roce a s 1
pěším rovněž 39 dnů. Tylovští domkaři, protože koně neměli, museli s 1 pěším robotovat dokonce 52
dnů v roce.
Frýdlant byl městečkem dosti dlouhou dobu proslulým výrobou železa na hamru a jeho
zpracováním v železářských manufakturách. Přesto se nikdy nestal význačnějším centrem oblasti. Tuto
skutečnost vystihuje fakt, že až v roce 1783 schválil císař Josef II. Zvláštní privilegium, které Frýdlantu
povolovalo 4 výroční trhy ročně (v březnu, červnu, září a v prosinci) a týdenní trhy každý pátek. Úlohu
obchodnického a řemeslnického centra měl Brunzejf, kterému povolil trhy již císař Rudolf II. Roku
1577. administrativní centrum bylo nejprve na hradě Sovinec a později od roku 1810 v Horní Dlouhé
Loučce a to až do roku 1849, kdy vzniklo nové zemské uspořádání.
V roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví (nikoliv poddanství). Tím se naskytla Řádu německých
rytířů příležitost k novým formám podnikání, na němž se účastnili i občané Frýdlantu. Mimo jiné byla
v roce 1772 založena v Brunzejfu textilní manufaktura, ve které získalo zaměstnání i nemajetné
frýdlantské obyvatelstvo. V té době začala výroba na frýdlantském hamru upadat. K zásadním změnám
došlo až po zrušení poddanství v roce 1848.
Sovinecké panství bylo za 30leté války velmi poškozeno. Podobná spoušť potkala i sousední
janovické panství včetně Rýmařova, který byl po odchodu švédských vojsk v roce 1650 značně zpustlý
a zanedbaný. Obydlených domů zde zůstalo jen 116 s cca 600 obyvateli. Přispěl tomu i mor v roce
1645, jemuž padlo za oběť okolo 200 lidí. Město Rýmařov se postupně obnovovalo a do roku 1658
stoupl počet obyvatel na 785. v roce 1661 byla zahájena stavba pivovaru a špitálu, určeného pro
vrchnostenské úředníky. 27.května 1668 vypukl velký požár. Shořelo celé vnitřní město včetně
radnice, pivovaru a kostela. Požáru bylo ušetřeno pouze 11 domů. Rýmařov se nestačil z požáru
vzpamatovat a v roce 1680 vypukla nová morová epidemie, na kterou zemřelo 137 obyvatel. Situace
se znovu uklidnila a po válce s Turky poraženými u Vídně došlo k dalšímu rozvoji Rýmařovska. V roce
1691 v něm žilo již 1107 obyvatel ve 180 domech.
Klid zbraní nebyl ani v 18.století, jehož začátkem vpadli na jižní Moravu Maďaři společně
s Turky. Z Rýmařova byly na jižní Moravu a západní Slovensko posíláni jak domobranci, tak i dělníci na
stavby různých opevnění. To celou oblast příliš nepoškodilo. Daleko horší byla rekvizice, vybírání
válečných daní a nejhorší ze všeho vlastní rakouské vojsko, které občas panstvím prošlo a bralo, kde
se co dalo. Hned po skončení války vypukla v Rýmařově v červnu 1714 další morová epidemie, která
skončila až v únoru příštího roku. Období klidu netrvalo příliš dlouho. V letech 1740 až 1748 došlo
k válce mezi Rakousko-Uherskou monarchií a Pruskem, v níž Marie Terezie ztratila Slezsko. Celou
oblast vyrabovali nejdříve rakouští vojáci a po nich ještě více Pruští v roce 1742. Vysoké a neúnosné
byly i peněžité dávky uvalené na rýmařovské poddané. Tehdy mnoho obyvatel Rýmařovska opouštělo
své domovy a živnosti. Odcházeli do oblastí, o kterých se domnívali, že je války nezasáhnou a část
z nich se již nevrátila. V městečku zůstali ale všichni nájemci zemědělských usedlostí, jejichž vazba
s půdou byla silnější, než strasti způsobené válkou.
Nedlouho na to došlo k další válce s Bedřichem pruským. Tato válka rýmařovskou oblast přímo
nezasáhla, ale znovu ji těžce postihla hospodářsky. 27.července 1765 došlo v Rýmařově k dalšímu
velkému požáru. Vyhořelo 63 domů, radnice a děkanství. Poslední velký požár Rýmařova byl
zaznamenán 3.dubna 1790. Tehdy uhořelo 5 lidí, shořelo 135 domů a 64 stodol.
Podobně jako Rýmařov si na sovineckém panství vytrpěl Brunzejf. Podle dochovaných záznamů
zdaleka ne tolik. V Brunzejfu byly 2 velké požáry v letech 1637 a 1874. u druhého požáru shořelo 106
domů a 38 stodol. Morová epidemie postihla Brunzejf v roce 1623 a podlehlo jí 53 osob.
Frýdlant trpěl stejně jako jeho okolí. Kontribuce a válečné dávky ruinovaly místní hospodářství.
Kupodivu není zaznamenán žádný velký požár vyjma požáru na konci 19.století. Tehdy shořela celá
Hutní ulice. Morová epidemie zasáhla Frýdlant v letech 1714 až 1715 podobně jako Rýmařov. Na
Frýdlant přicházely i jiné pohromy. V letech 1712, 1713 a 1737 byla velká neúroda, hlad a drahota.
Byly zaznamenány i příznivé roky 1756 a 1759. V těchto letech se ceny životních potřeb velice snížily.
Např. libra (1/2 kg) masa stála 4 krejcary.
25. Období 19.století do 1.světové války
Toto období bylo v celém Rakousku-Uhersku poznamenáno hospodářským poklesem. Rostla
drahota a nezaměstnanost. Za této situace se rozmáhalo organizované loupežnictví. I v okolí Frýdlantu
vznikla roku 1817 loupežnická banda s krátkým trváním. Její příslušníci byli nedaleko Bruntálu
pochytáni a jejich vůdce mlynář Jan Kuhndel ze Starého Rudného byl odsouzen na 40 let těžkého
žaláře. Ve Frýdlantu byl všeobecný hospodářský pokles umocněn zánikem výroby železa počátkem
19.století a krachem brunzejfské tkalcovny v roce 1811. V celé zemi docházelo k místním nepokojům,
které v roce 1848 vyústily v revoluci. Jejím výsledkem bylo zrušení feudálního zřízení (poddanství).
Revoluce 1848 se projevila také zrušením panství. Zanikl vrchnostenský úřad v Dlouhé Loučce a
dosavadní organizace byla v roce 1849 nahrazena státní správou. Nejprve byla zřízena okresní
hejtmanství. Frýdlant náležel pod hejtmanství ve Šternberku. Toto řízení se neosvědčilo a byl dán
podnět k nové organizaci politické, soudní a finanční správy. Prováděcí nařízení vešlo v platnost
21.dubna 1854. Tak vznikl rýmařovský okres, do jehož sféry vlivu patřil i Frýdlant. V roce 1850 byl
vydán nový volební řád a ve Frýdlantu byl zvolen starosta, 2 radní a 6 členů rady. Počet členů rady se
s růstem místního průmyslu zvýšil na 10.
Již od počátku 19.století měl Frýdlant vlastní vodovod. Přiváděl vodu z pramenů někde mezi
Frýdlantem a Vajglovem dřevěnými trubkami do 4 kašen. Dvě kašny byly na náměstí a další dvě na
Polní ulici. Z kašen se musela voda do domácností nosit. Dřevěné potrubí však nevydrželo věčnost,
vyžadovalo stále více oprav a nestačila ani kapacita původního vodovodu. V roce 1911 byly odkryty
nové prameny v údolí potůčku nad lesíkem mezi Frýdlantem a Vajglovem a postaven nový vodovod.
Voda z pramenů byla svedena do zásobní nádrže nad hřbitovem a odtud rozváděna vodovodním řádem
s přípojkami až do domů. Nový vodovod stál 83.462 rakouských korun.
V 19.století došlo dvakrát ke změně měny. V roce 1858 byla zavedena nová měnová jednotka
gulden hodnotou odpovídající dřívějšímu zlatému. Drobnými byly krejcary. V roce 1894 byla zavedena
rakouská koruna (1 gulden = 2 koruny, 1 koruna = 100 haléřů). Již v 19.století čile bujelo
penězokazectví. V letech 1864 až 1868 kolovalo i po Frýdlantu mnoho falešných peněz, které se
vyráběly v penězokazecké dílně v Brunzejfu. Penězokazci byli vypátráni a potrestáni vězením.
Frýdlantské obyvatelstvo se od počátku 19.století až do roku 1852 zabývalo především
zemědělstvím a prací v okolních lesích, které patřily Řádu německých rytířů. Zásadní změnou do
místních zchudlých poměrů přinesly roky 1852 a 1853, kdy byla postavena a do provozu dána přádelna
lnu. Postupem času poskytla až 400 pracovních příležitostí. V roce 1908 otevřel Řád německých rytířů
v blízkosti obce kamenolom, který umožnil zaměstnat dalších 80 dělníků.
Komunikace:
V roce 1871 začala stavba železniční tratě spojující Olomouc s Krnovem. Vedení přádelny na ni
přispělo nemalou částkou 10.000 zlatých. V roce 1877 byla zahájena stavba přípojné tratě z Valšova
do Rýmařova a již v následujícím roce vítali frýdlantští občané první vlak. I na stavbu této tratě
přispěla přádelna částkou 8.000 zlatých. Původně měl Frýdlant jen nádraží. Zastávka byla zřízena
v roce 1882 a dostala název Frýdlant na Poličce.
Rozšiřovala se a zlepšovala i síť silnic. V roce 1874 byla postavena okresní silnice z Rýmařova
přes Brunzejf do Dětřichova s odbočkou z Vajglova do Frýdlantu. Silniční připojení na okolí bylo
dokončeno v roce 1890, kdy byla dána do provozu silnice spojující Valšov s Velkou Štáhlí. Koncem
19.století byly intenzivně budovány komunikace i v samotném Frýdlantu. Roku 1884 byla postavena
silnice přes náměstí až ke hřbitovu. Roku 1886 následovala výstavba „Hutní ulice“. Z pozdějších
dokumentů se dá usoudit, že tato ulice se dnes jmenuje Polní. V roce 1913 byla postavena Nádražní
ulice spojující Polní ulici s nádražím. V roce 1908 byla postavena silnice přes „Školní vrch“ – dnešní
Školní ulice.
Spoje:
První poštovní spojení vedlo přes Frýdlant v roce 1626. Jednalo se o poštovní cestu vedoucí
z Vídně přes Mikulov, Brno, Olomouc, Brunzejf, Frýdlant, Bruntál, Zlaté Hory do Nisy a Vratislavi. Tato
cesta však byla obtížná, a proto byla zřízena kratší a přímější cesta lesem u Dětřichova, kde se
napojovala na již existující poštovní komunikaci z Opavy do Olomouce. Hlavním poštovním úřadem se
na této nové cestě stala pro Frýdlant Lomnice. V roce 1862 bylo ve Frýdlantu zřízeno odkládací
stanoviště pošty a umístěno do dnes už neexistujícího hostince „Krist“. Stálý poštovní úřad vznikl ve
Frýdlantu roku 1873. Byl umístěn v domu č.p. 74 a odtud v roce 1899 přestěhován do domu č.p. 71.
V roce 1910 byl umístěn do domu č.p. 60 na náměstí a na tomto místě setrval do roku 1947, kdy byl
přemístěn na Šternberskou ulici.
Školství:
Frýdlantskou školu založili koncem 16.století protestanti. Není známo, co se se školou a
vyučováním stalo po vypovězení posledního luteránského učitele Kristiána Gabriela v roce 1624. Víme
jen, že se určitě vyučovalo kolem roku 1850. Tehdejší místní škola byla jednotřídní a školní docházka
byla nepovinná. V roce 1861 byla stará školní budova zbourána a byla postavena nová dvoutřídní
škola. Od roku 1857 učil na frýdlantské škole Gustav Thim, který se stal po jejím rozšíření
nadučitelem. Počet žáků neustále rostl a škola byla proto v roce 1871 rozšířena na trojtřídní. V roce
1904 vznikla další, tentokráte paralelní, třída a v roce 1906 byla postavena nová školní budova i
s bytem pro řídícího a dvěma pokoji pro učitele. Škola byla rozšířena na čtyřtřídní v roce 1908.
Náboženství:
V 18.století byl Frýdlant přiřazen k Albrechticím a to až do roku 1786, kdy zde byla obnovena
duchovní správa jako katolická lokacie. Zřízením této katolické lokacie získal Frýdlant samostatného
duchovního pastýře Hypolita Knollmeyera narozeného ve Znojmě, který zde působil do roku 1813, kdy
zemřel. Od roku 1814 byl katolickým farářem Jan Grun z Moravice. Do roku 1945 následovalo dalších
18 duchovních, kteří se starali o duchovní farnost. Fara byla ve Frýdlantu obnovena v roce 1859.
Farnost byla v 19.století čistě katolická. Až koncem století se znovu objevili evangelíci, kteří si ve
Frýdlantu postavili v roce 1898 svoji modlitebnu i se zvoničkou.
Kolem roku 1900 začalo ve Frýdlantu získávat příznivce starokatolické hnutí. To bylo vírou
shodné s ortodoxními katolíky, ale lišilo se v pojetí papežské neomylnosti. Šířilo se k nám z Německa.
V roce 1902 byly ve Frýdlantu první starokatolické křtiny a v roce 1904 se uskutečnila první
starokatolická bohoslužba. O rozvoj starokatolického hnutí se ve Frýdlantu zasloužil farář Karel Erhart.
Přišel v roce 1907 a hned začal s pracemi na stavbě starokatolického kostela. Než byl postaven kostel,
zřídil na fojství starokatolickou modlitebnu. Starokatolický kostel byl dostavěn v roce 1911 a v tomtéž
roce vysvěcen. Stojí na nejvyšším místě náměstí a je postaven v jednoduchém gotickém slohu. Mezi
českými a slovenskými přistěhovalci, kteří přišli do Frýdlantu v roce 1945, starokatolíci nebyli a kostel
začali po odsunu Němců používat věřící církve československé. V současné době se používá jako
smuteční síň.
Frýdlantský kostel dal postavit Vavřinec Eder. Byl používán k bohoslužbám již od roku 1577,
kdy byla stavba dokončena. Brzy na to byl v letech 1610 až 1614 zvýšen a upraven s přispěním Jana
staršího Kobylky. V roce 1732 strhla větrná bouře báň a vrchol věže. Kostel byl opraven v roce 1734.
Do počátku 19.století značně zchátral a v roce 1827 byla provedena velká oprava, při které byl na
severní straně prodloužen o 5 sáhů. Na opravu se spotřebovalo 44.000 cihel. Věž dostala novou báň a
střechu. Byly pořízeny nové lavice a varhany. Rekonstrukci prováděli řemeslníci z Brunzejfu. Hřbitov
byl původně přímo u kostela. V roce 1834 krajský úřad zakázal na tomto místě pohřbívat a byl založen
nový hřbitov na nynějším místě za obcí. V roce 1901 byla opravena klenba kostela a v roce 1905 dostal
celý kostel novou krytinu, byl vymalován a dostal nové oltáře.
Katastrofy:
Epidemie cholery postihla Frýdlant v 19.století dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1805 a podruhé
v roce 1831. Nebyly zaznamenány počty obětí. Rozsah epidemie v roce 1805 musel být velký, protože
byly zakázány i výroční trhy, které byly podle zápisů v kronice tehdy 3 do roka – na sv. Jiří (24.dubna),
v pondělí po sv. Petrovi a Pavlovi (29.června) a v pondělí po sv. Matoušovi (21.září). Odtud je patrné,
že se počet výročních trhů zmenšil o jeden oproti privilegiu císaře Josefa II. Z roku 1783.
Na začátku 19.století byla ve Frýdlantu velmi špatná úroda. Před rokem 1812 bylo několik
„mokrých let“, obilí se nedalo sklízet. Zrno se z klasů sypalo a znovu rostlo přímo na polích. V letech
1842 a 1846 bylo zase veliké sucho. Jako špatný byl označen i rok 1854, kdy v době květu obilí
napadlo spousty sněhu a úroda byla proto velmi špatná. Hned v příštím roce 1855 byla velká drahota
(metrák pšenice stál až 22 zlatých). V dubnu a květnu 1858 bylo chladno. Až do 4.července nespadla
ani kapka vody a potoky vyschly. Nebylo čím krmit dobytek a krávy byly tak vyhubené, že jejich cena
klesla z 80 guldenů na jaře na 25 guldenů na podzim. V roce 1861 přišla zase obrovská průtrž mračen,
která řádila od Frýdlantu směrem na Brunzejf. Potok Polička zaplavila louky a voda vyhloubila v polích
veliké brázdy. Bylo odplaveno 10 obytných stavení, 22 stodol a 2 kůlny. V Poličce plavalo zařízení
domácností a prasečí chlévy. Z rozvodněného toku Poličky byla ve Frýdlantu vylovena kolébka
s dítětem pocházející z Brunzejfu. Dítě se podařilo zachránit.
V roce 1869 poničila vichřice v okolí mnoho lesů a bylo proto zřízeno mnoho pil ke zpracování
poničených stromů. V roce 1875 vypukl v jednom domě na polní ulici požár, který se silnou bouří
rozšířil tak, že vyhořela celá ulice. V roce 1881 způsobila velké škody průtrž mračen. Dne 4.srpna 1890
se v 5 hodin ráno přehnala přes Frýdlant bouře s krupobitím a z obilí zůstala na poli jen sláma. Ovoce a
listí bylo ze stromů posráženo a zahynulo velké množství ptactva. Ve Frýdlantu bylo nutno zasklít okolo
3.000 oken. Podobná bouře bez krupobití zničila úrodu na frýdlantských polích 24. srpna 1893 ve 14
hodin. V roce 1907 vyhořelo 1.patro přádelny lnu.
Domobrana:
V roce 1808 byla na sovineckém panství realizována nová vojenská organizace, zejména šlo o
zřízení tzv. domobrany. Byly vytvořeny 4 čety domobraneckého vojska. 1.četa měla centrum v Dlouhé
Loučce, 2.četa na Sovinci, 3.četa ve Frýdlantu a 4.četa v Brunzejfu. K frýdlantské četě patřily obce
Frýdlant, Vajglov, Albrechtice, Stránské, Velká Štáhle, Horní a Dolní Moravice, Valšov a Kočov. Četa
měla 25 mužů a 5 záložníků. Dvě třetiny nákladů na výzbroj a výstroj musela nést obec. 4 čety tvořily
kompanii, přidělenou veliteli batalionu v Uničově. Celá kompanie narukovala s velkou slávou do
Uničova v roce 1809. Vojenská organizace měla sloužit jako podpora rakouských vojsk v boji proti
Napoleonovi. Snaha to byla marná, neboť Napoleon šel v té době od vítězství k vítězství.
V roce 1859 se dva frýdlantští občané zúčastnili italského válečného tažení. V roce 1866 prošla
Frýdlantem pruská vojska při tažení na Králíky. Roku 1878 se vojáci z Frýdlantu účastnili okupace
Bosny.
Pivovar:
Z roku 1816 pochází zpráva, že Frýdlant má panský pivovar. Jeho existenci potvrzuje smlouva,
uzavřená dne 15.března 1816 mezi obcí a vrchnostenským úřadem, podle níž může pivovar brát vodu
ze zadní kašny, která stála před vchodem do fojství.
26. Frýdlantský průmysl 19.století do 1.světové války
Začátkem 19.století již hamr nepracoval a část pracovních příležitostí získali frýdlantští občané
v brunzejfské tkalcovně. V celé zemi byla neutěšená finanční situace a proto vydal císař v březnu 1811
patent, kterým se upravovala měna a vyhlašoval státní bankrot. Cena peněz klesla na 1/5. Za 5.000
dosud užívaných bankocetlí bylo vydáváno 1.000 šajnů. Následky byly strašné. Doplatil na to i správce
tkalcovny v Brunzejfu a tkalcovna zanikla.
Ani šajny neměly valnou hodnotu a rozhodně se nevyrovnaly stříbrným mincím. Např. míra
pšenice stála tehdy 2 zlaté a 48 krejcarů tj. ve zlatě. V papírech se prodávala za 7 šajnů, přičemž 1
šajn se teoreticky rovnal 1 zlatému. Hodnota obou měn se srovnala až v polovině 19.století.
Přádelna lnu přinesla do Frýdlantu zásadní změnu. Byla založena 10 akcionáři šumperské
přádelny lnu v roce 1852. Skupinu akcionářů vedl opavský obchodník Josef Pohl. Dne 9.března 1852
navštívil Frýdlant a požádal obec o povolení zřídit zde přádelnu. Dne 18. a 19.března 1852 navštívila
Frýdlant ústřední komise ze Šternberka a 20.března povolilo okresní hejtmanství ve Šternberku zřízení
továrny. Dne 15.dubna 1852 byla stavba zahájena. Nejprve byl přeložen tok řeky Moravice v délce asi
1550 m blíže k později budované železniční trati. Původní koryto by totiž teklo nádvořím projektované
továrny. Základy budov v silně podmočených místech byly podloženy modřínovými kmeny a pilotami.
Stavba pokračovala rychle a na podzim 1853 zahájila přádelna lnu výrobu. V roce 1855 získala továrna
od zemského úřadu povolení užívat v pečeti a štítu císařského orla. V roce 1856 se generální schůze
společnosti usnesla na přeměně v akciovou společnost a její kapitál byl zvýšen na 600.000 zlatých,
později na 630.000 zlatých.
V roce 1853 zahájila přádelna práci se 3.000 přádajícími cívkami a pracovala tak až do roku
1856, kdy byl počet vřeten navýšen na 5.300, okolo roku 1860 na 7.000 a později až na 8.140 vřeten.
Do roku 1862 se v továrně pracovalo 14-16 hodin denně. Vzhledem k růstu poptávky se po roce 1862
rozšířila pracovní doba na dvakrát 12 hodin denně. Krátce před rokem 1883 byla druhá směna zrušena
a pracovalo se opět 14 hodin denně. Od roku 1883 už byly jen 12 hodinové směny až do roku 1919,
kdy byla zavedená 8 hodinová pracovní doba. Před 1. světovou válkou dosahoval počet zaměstnaných
až 400 lidí.
Pohon spřádacích vřeten zajišťovaly parní stroje, které byly nejdříve vytápěny dřívím a pak
uhlím. Od roku 1907 se začaly využívat vodní zdroje a byly postaveny 2 turbíny. Osvětlení přádelny
bylo do roku 1860 využitím plynu získaného ze dřeva. Do roku 1900 to pak byl uhelný plyn. Následoval
petrolej a od roku 1907 se používalo elektrické osvětlení.
Přádelna lnu měla již v 19.století značné vymoženosti a dobře se starala o zaměstnance. V roce
1863 byla postavena nemocnice pro dělníky a jejich rodiny. Ta byla zrušena a přestavěna na
mateřskou školku v roce 1913, kdy ji nahradily nové nemocnice v Rýmařově a Bruntále. Továrna měla
pro své zaměstnance vlastní nemocenské pojištění hrazené srážkami z platů, které bylo zrušeno až
v roce 1921. k opatřování životních potřeb postavila obchodní dům, kde mohli tovární dělníci kupovat
se slevou. Pro ubytování postavil podnik 15 obytných stavení, v nichž bydlelo cca 120 osob. Přádelna
měla také svoje lázně vybavené 12 sprchami a 4 umývacími vanami. Až do roku 1917 propůjčovala
dlouholetým řádným zaměstnancům vlastní vyznamenání za zásluhy.
V roce 1907 přišel do Frýdlantu důlní odborník a horní ředitel Štěpán Zaremba. Přivezl sebou i
geologa, s nímž hledali v devonském útvaru zkameněliny. Přitom odkryli ložiska čediče. Obrátil se na
velmistra Řádu německých rytířů arcivévodu Eugena a doporučil využití tohoto bohatství. Arcivévoda
Eugen se dohodl se Zarembou a ten se stal ředitelem frýdlantského kamenolomu. Kutací práce byly
zahájeny ještě v roce 1907 a v roce 1908 byl zahájen provoz kamenolomu. V letech 1908 až 1910 byl
otevřen severní lom. Jedná se o lom u silnice v místě železniční stanice Břidličná – Lesy. Už roku 1909
byla zahájena těžba v jižním ložisku. Kámen se těžil jednak povrchově a jednak pod zemí.
S otevřením lomu byly instalovány 2 velké drtiče s třídícím a prosívacím zařízením poháněné
parní lokomotivou a stejnosměrným elektromotorem. Dne 1.února 1909 se uskutečnila první dodávka
kamene a to pro stavební úřad v Olomouci. V roce 1910 byly instalovány další 2 drtiče včetně třídících
sít. Odborníci na lámání kamene byli povoláni z Haliče. Pracovalo se 10 hodin denně. Po vypuknutí
1.světové války byl kámen potřebný pro vojenské stavby. V letech 1915 až 1917 se denně vytěžilo
průměrně 60 vagónů. V roce 1916 bylo do kamenolomu nasazeno 80 ruských zajatců, kteří byli v roce
1917 nahrazeni 30 italskými.
27. Období 1.světové války
Předzvěst 1.světové války se dotkla frýdlantských občanů uprostřed oslav. Dne 28.června 1914
byl na náměstí odhalen pomník císaři Františku Josefovi. Následovala slavnost v místním přádelnickém
sále, kterou četníci přerušili a zakázali. Důvodem bylo zavraždění následníka trůnu Ferdinanda d Este a
jeho manželky v Sarajevu. Rakousko – Uhersko se začalo připravovat na válku. Vyzbrojeno bylo dobře
a mocní se domnívali, že válka bude krátká. Dne 26července 1914 byla vyhlášena částečná mobilizace
a hned na to 1.srpna všeobecná. Tehdy nikdo neuvažoval o tom, jak dlouhá a krutá bude válka. Za
Rakouska – Uherska se žilo celkem dobře a nikdo si nechtěl připustit žádné větší změny.
Již 1.srpna byly odvedeni vybraní koně a soustředěni do Šternberka a odešli i všichni
mobilizovaní vojáci. To značně ztížilo nadcházející žňové práce. K počátečním problémům války
přispěla i zpráva, že přes území Rakouska bude do Ruska převážena autem velká suma peněz.
Všechny silnice byly zataraseny vozy, řetězy a trámy. Z domů byly vytaženy všechny možné, ale
hlavně staré a nebezpečné střelné zbraně. Staří i mladí se střídali v hlídkách na silnicích. 6ádné auto
s penězi se neobjevilo a tak byly cesty zase uvolněny. Již od září se začal projevovat nedostatek masa
a mouky. Byly stanoveny dodávky masa a obilí a žně roku 1915 byly zabaveny. Dne 1.dubna 1915 byly
zavedeny přídělové lístky na chleba, které pak byly vydávány až do roku 1920. Do chlebové mouky se
začala přimíchávat ječná nebo kukuřičná mouka. Jaké měly chlebové lístky význam, když obyvatelstvo
někdy chléb vůbec nedostalo. Mouka se kupovala na černém trhu za závratné ceny. Za potraviny se
vyměňovaly rodinné šperky a cenný nábytek. Pšeničná mouka se nesměla používat vůbec. Jen starým
osobám mohl lékař přidělit 1,4 kg na měsíc. Dne 15.března 1916 byly zavedeny lístky na cukr, za něž
bylo možno koupit ještě v roce 1916 1 kg cukru na osobu a měsíc. V roce 1917 již jen ¾ kg cukru. Od
roku 1917 byly zákonem, zavedeny 3 bezmasé dny v týdnu a jejich dodržování kontrolovali četníci.
Maso bylo přidělováno jen v množství 15 dkg na osobu týdně. Ke konci války už byly lístky na všechno,
i tabák. Kouřilo se listí ze stromů a někdy i bramborová nať.
Pivo směli hostinští čepovat ve všední dny pouze v době od 20 do 22 hodin a v neděli od 17 do
22 hodin. Pivo bylo špatné a každý host dostal koupit jen ½ litru. Kromě piva se v hospodách pila
většinou režná. Pivo se vyrábělo podomácku jako mýdlo a pálenka. Pro řemeslnou výrobu byl
nedostatek surovin, a proto se používaly různé náhražky. Látky se vyráběly z kopřiv, šňůry a dokonce i
šaty z papíru. V domácnostech znovu posloužily kolovrátky. Gumové dudlíky pro nemluvňata se
prodávaly za nekřesťanské ceny pouze v lékárnách na lékařský předpis. Úředně byl nařizován sběr
malinového a ostružinového listí jako náhražky čaje. Sbíralo se staré prádlo, dokonce i pecky ze
švestek a třešní. Válce byly obětovány i zlaté a stříbrné šperky. Lidé za ně dostávali železné prstýnky
s nápisem: Dal jsem zlato za železo. Sbíraly se ostnaté dráty a hlavně předměty z mědi a mosazi –
hmoždíře, kotle, žehličky, svícny, hromosvody, krytiny a ozdoby na domech a kostelní zvony. Válce
padly za oběť i frýdlantské kostelní zvony. Nejdříve 2 menší v roce 1916 a v roce 1917 i velký zvon (z
roku 1606) přesto, že se pro obsah stříbra k válečným účelům nehodil.
Tíživá situace doháněla lidi k zoufalství. Hladové obyvatelstvo přepadalo ve Valšově a v Bruntále
zásobovací vlaky, které pak musely být hlídány armádou. Docházelo i ke stávkám. V roce 1915
stávkovalo v Rýmařově 500 dělnic firmy Flemich proti hladu a drahotě. Ženy a dělnice z Brunzejfu
poslaly císaři petici se žádostí o zmírnění bídy. Ani přírodní živly nebyly k občanům Frýdlantu za války
milosrdné. Dne 5.července 1916 postihla kraj větrná smršť, která v několika vteřinách zkosila celý
Polický lesík a zničila na obytných i hospodářských budovách mnoho střech. Frýdlanští občané
prokázali milosrdný skutek, když v létě 1916 mezi sebe přijali byť na krátkou dobu vystěhovalce ze
Slovinska a Hercegoviny.
V průběhu války bylo ve zbrani 439 občanů Frýdlantu. Z toho jich 35 padlo, 9 zůstalo
nezvěstných a 18 zemřelo následně na válečná zranění nebo nemoci. Přádelna lnu za války téměř nic
nevyráběla. Její produkce klesla na 11% předválečných hodnot.
28. Československá republika 1918-1938
Československá republika byla vyhlášena 28.října 1918 v Praze. Její počátky provázel
nedostatek potravin přetrvávající z dob války. Stát nadále rekvíroval dobytek, obilí a brambory.
Hladem trpěli jak dospělí tak děti. Situaci pomáhala řešit americká pomocná akce, která pro děti
zajišťovala každý den talíř vydatné polévky nebo porci kakaa.
Tehdejší obyvatelstvo Rýmařovska tvořili prakticky jen Němci a dá-li se věřit rakouské statistice
z roku 1910, žil na celém rýmařovském okrese jen jediný Čech. Místní Němci nebyli nakloněni vzniku
Československé republiky. Doufali ve vznik státu Deutsch – Österreich. Těmto náladám pomáhal i
německý výbor iredentistů ve Šternberku, který dokonce vyzýval k sabotážím a odporu proti nové
státní moci. Na Rýmařovsko bylo proto vysláno dne 22.prosince 1918 československé vojsko
z olomoucké posádky. To vedlo ke zklidnění situace.
Brzo po vzniku republiky bylo vyhlášeno mnoho nových zákonů. Jednalo se o všeobecné, přímé
a tajné hlasovací právo, vyvlastnění velkostatků a zajištění půdy pro malé nájemce, zavedení 8
hodinového pracovního dne, zavedení civilních sňatků, zrušení celibátu pro učitelky a státní úřednice,
nemocenské pojištění pro domácké pracovníky a další. Došlo i ke změně měny. Dne 12.července 1919
se uskutečnily ve Frýdlantu první poválečné volby. Do nového obecního výboru bylo zvoleno celkem 24
občanů. V roce 1920 byl Frýdlant z místních zdrojů elektrifikován a v roce 1930 připojen na zemské
rozvodné zařízení severomoravských elektráren a.s. Zábřeh.
Za 1.republiky postihly Frýdlant různé rozmary počasí. V roce 1926 uhodil kulový blesk do domu
Rudolfa Kohlera č.p. 168, projel komínem do kuchyně a odtud do kozího chléva, kde z 10 koz každou
druhou usmrtil. Dne 5.května 1927 byla velká povodeň. Voda dosahovala až po most přes Moravici a
zatopila okresní silnici. V následujícím roce 1928 bylo veliké sucho provázeno velkou nouzí o krmení
pro dobytek. Největší vedra byla v červenci. Dne 15.července 1928 se rtuť v teploměru vyšplhala na
43,1 °C. Hned následující zima byla nejchladnější za posledních 150 let. Dne 12.února 1929 bylo
naměřeno rekordních mínus 41 °C. Hlavně ovocné stromy popraskaly mrazem a zahynulo množství
zvěře a ptactva. Vznikly problémy se zásobováním vodou, která zamrzala. Poškozeno bylo mnoho
omítek na domech a pro nedostatek uhlí byla zastavena železniční doprava. Po celý únor 1929 bylo ve
Frýdlantu nebývalé množství sněhu. V roce 1934 bylo opět velké sucho.
Pro povznesení vzdělanosti frýdlantských obyvatel byla roku 1920 založena obecní knihovna a
bylo nařízeno vést obecní kroniku. Rozvoji kultury pomohlo, že v roce 1924 dostal Svaz válkou
postižených licenci na provozování putovního kina, které promítalo v sále katolického lidového spolku.
Zvukové kino bylo ve Frýdlantu od roku 1935. V roce 1924 bylo přistaveno patro na školní budovu a u
školy postavena tělocvična. Nákladem 546.000 Kč tak vznikla nová obecná a měšťanská škola. V roce
1925 byly pořízeny nové kostelní zvony. V roce 1930 bylo založeno kluziště. Rozvíjením obce se
projevil nedostatek vody, proto obec v roce 1931 zajistila další vrty, které nedostatek vody odstranily.
V roce 1932 byl rozšířen místní hřbitov. Dne 15.března 1932 projel po železniční trati první motorový
vlak. V roce 1934 byl opravován kostel a na věži usazena nová báň. Do báni byly uloženy předchozí
pamětní zápisy Frýdlantu z dob oprav báně 1614, 1678, 1734, 1827 a nový pamětní zápis za období
1827 až 1934.
Frýdlantští Němci měli velký zájem o to, co se děje v Německu. Protože naše domácí zprávy jim
nevyhovovaly, kupovali si rozhlasové přijímače, na nichž se o všem doslechli přímo z Německa. V roce
1935 v obvodu frýdlantského poštovního úřadu nahlášeno již 35 rozhlasových přijímačů. Od roku 1936
organizovala sudetoněmecká strana úderné oddíly a cvičila mládež k brannosti. Mnichovským diktátem
byly Sudety přivtěleny K Velkoněmecké říši a do vnitrozemí se musely odstěhovat všechny české
rodiny. Z Frýdlantu jich bylo 22.
29. Obsazení pohraničí a 2.světová válka
Německé vojsko obsadilo Frýdlant 9.října 1938. Tehdejší situaci nejlépe vystihuje slavnostní
zápis v obecní kronice ze dne 25.října 1938 podepsaný velitelem německé vojenské jednotky: Dne
9.října 1938 vtáhl 2.prapor pěšího pluku č.38 jako první oddíl německé branné moci do Frýdlantu a
osvobodil jej od cizího panství. S jásotem vítali staří i mladí naše vojáky – osvoboditele. Město bylo
vyzdobeno vlajkami a prapory. Ze všech očí zářila radost a dík za osvobození velikému vůdci. Na tyto
dny nikdy nezapomeneme. Přeji obci Frýdlantu ze srdce šťastnou budoucnost ve Velkoněmecké otčině.
Idyla osvobozené vlasti netrvala sudetským Němcům dlouho. Mladí muži byly povoláni do
vojska a na jejich místa v zemědělství a průmyslu musely nastoupit ženy. Válcovna hliníku a
hliníkových folií byla přebudována na výrobu pro válku, zejména pro letecký průmysl. Počet místních
žen nestačil pokrýt všechny zvýšené požadavky výroby. Do Frýdlantu jsou proto dováženi váleční
zajatci a uprchlíci z obsazených území. Se začátkem války byl zaveden lístkový systém pro všechny
druhy potravin, textil, tabák, mýdlo a další potřeby. Znovu začal bujet černý trh.
Dne 15.března 1939 obsadila německá vojska zbytek Čech, Moravy a Slezska a byl vyhlášen
Protektorát Čechy a Morava. Zvláštní byla organizace na trhu práce. Ve všech okresních městech byly
zřízeny úřady práce. Řídily distribuci pracovních sil ve všech oborech, takže nezaměstnanost nebyla.
Zaměstnanci byli přemísťováni s ohledem na vojenské zájmy říše často zcela bezohledně. Celé skupiny
lidí se musely přeškolit na jiný druh práce. Hůře na tom byli ti, kteří byli totálně nasazeni do
bombardovaných území v Německu.
Frýdlantská válcovna vyráběla od roku 1935 na 3 směny. Od roku 1938 byla výroba
přizpůsobena požadavkům válečné doby a zaměřila se především na výrobu plechů a součástek pro
letadla. Jak se rozšiřovala výroba a stoupal počet zaměstnanců (koncem války jich bylo 900), objevil
se nedostatek bytů. Ten zhoršili i němečtí uprchlíci, kteří ke konci války opouštěli východní země a
vraceli se do Německa. V továrně se tehdy spalo ve velkém sále na slámě. V noci, jako ochrana před
pozorováním cizími letadly, musela být všechna okna důkladně zatemněna. Nejen okna ale i celé
objekty byly natírány krycími barvami. Před koncem války byl provoz v továrně rušen přelety
spojeneckých letadel a osazenstvo bylo často většinu pracovní doby v krytech. Když se přiblížila fronta,
utíkali dělníci z práce a v posledních týdnech byl provoz úplně zastaven. K jeho obnově došlo až
v červnu 1945.
Fronta se k Frýdlantu přiblížila začátkem května 1945. Oddíly Rudé armády obsadily obec
7.května 1945. K bojům ve Frýdlantu a jeho okolí nedošlo. Odcházející německá vojska stačila vyhodit
do vzduchu most přes Moravici u železniční zastávky. Při vstupu sovětských vojáků do Frýdlantu už
v městečku nebyl žádný německý voják a obsazení obce proběhlo hladce stejně jako u okolních obcí.
Vajglov a Albrechtice byly obsazeny stejný den jako Frýdlant, Štáhle o den později.
30. Frýdlantský průmysl 1918-1945
Přádelně lnu se od roku 1919 do roku 1925 podařilo zvýšit výrobu z 11% až na 55% kapacity,
potom však znovu upadala, až byla v roce 1929 zastavena úplně. V letech 1919 až 1925 zde pracovalo
150 až 300 zaměstnanců. Tovární objekty i obytné domy příslušející k továrně zakoupila v roce 1930
firma Franke a Scholz z Rýmařova za 1.200.000 Kč a založila ve Frýdlantu podnik na výrobu
válcovaných pásů, plechů a folií z cínu, olova a především z hliníku. Firma Franke a Scholz působila ve
Frýdlantu proti projevům nezaměstnanosti, protože vznikla v letech nejtěžší krize a poskytla
zaměstnání nejdříve 115, postupně až 230 pracovníkům. Pro překonání nouze dostávali frýdlantští
nezaměstnaní podporu ze státních prostředků formou poukázek na potraviny. Poukázky byly v hodnotě
10 Kč pro svobodné a 20 Kč pro ženaté týdně.
V roce 1930 byla nainstalována zařízení pro výrobu folie. Současně s válcovnou folie byla dána
do provozu zušlechťovna, kde se folie barvily, potiskovaly, podlepovaly a impregnovaly. V roce 1932 se
provoz firmy rozšířil o válcovací zařízení pro válcování za tepla a za studena. Byla postavena tavící pec
pro odlévání desek k válcování za tepla, elektrické pece pro tepelné zpracování a instalovány nůžky pro
konečné operace. Výroba se tak rozšířila o zpracování plechů. Přestože se jednalo o období krize,
podnik prosperoval. V roce 1933 byla instalována další válcovací stolice, která byla využita pro výrobu
duralových plechů na součástky k letadlům. V roce 1934 byly dány do provozu další válcovací stolice,
tavící pec vytápěná naftou a pec vytápěná generátorovým plynem pro tepelné zpracování výrobků.
V roce 1935 byla dána do provozu válcovací stolice pro plechy válcované v šíři 2 m, pořízeny dvě nové
stolice pro válcování folií a podnik byl rozšířen o skladiště. Všechny tehdejší stroje měly elektrický
pohon. Výrobu elektrické energie obstarávala 3 dynama, 3 vodní turbíny a 2 parní stroje. Kromě toho
byla továrna připojena na veřejnou síť.
V roce 1923 byly znovu otevřeny břidlicové lomy, v nichž se od roku 1914 nepracovalo.
Zaměstnání však poskytly pouze 6 až 8 lidem. Ve Frýdlantu byl za 1.republiky úspěšný kamenolom,
zajišťující výrobu štěrku, písku a od roku 1931 také barevných kameninových dlaždic a výrobků
z betonu (sloupy a překlady). Rozvíjel se automobilismus a k tomu bylo nutno přizpůsobit silniční síť.
Proto byl v roce 1927 uveden do provozu válcový drtič s třídícími síty a v roce 1928 jemný drtič pro
písek. V roce 1928 byl instalován propírovací stroj, umožňující zpětné získání písku a drtě z hald
odpadu kamenolomu. V tomtéž roce se výroba zvedla na 55 vagónů kameniva denně. V kamenolomu
se pracovalo od března do prosince na 2 směny. V roce 1929 byl dán do provozu druhý propírovací
stroj a v roce 1930 další větší válcový drtič. Kamenolom živil 300 zaměstnanců a v roce 1932, kdy byl
v důsledku krize uzavřen, měl kamenolom 236 zaměstnanců. Práce v něm byly obnoveny v roce 1934
se 100 zaměstnanci a denní výrobou 10 až 12 vagónů kameniva. V druhé polovině roku 1936 se
výroba oproti roku 1934 zvýšila třikrát. Bylo zakoupeno pneumatické propírovací zařízení, které
zlevnilo výrobu a ušetřilo pracovní síly. Kamenolom vyráběl mimo jiné i lehké lignolitové stěny
vyhledávané ve stavebnictví. Důležitou vstupní surovinou zde byla dřevitá vlna. K její výrobě si podnik
zakoupil dva stroje. V roce 1936 bylo vyrobeno 22.736 m2 těchto stěn. Zvýšila se výroba betonu a
asfaltových ploten. V letech 1937 a 1938 se spousta kameniva spotřebovala na stavbu pohraničních
pevností. Mnoho dělníků muselo po obsazení Sudet narukovat do německé armády. Úbytek
zaměstnanců byl řešen zajatci a totálně nasazenými silami. Těžba klesala a stroje se opotřebovávaly.
Nedaly se sehnat náhradní díly ani nové stroje, neboť průmyslová výroba byla zaměřena na válku. Po
skončení války byl celý kamenolom v dezolátním stavu.
31. Frýdlant v tabulkách
Počet domů a obyvatel (*rok* - včetně přilehlých obcí Vajglov a Albrechtice):
Rok
Domů
Obyvatel
1771
100
562
1783
104
576
1790
105
610
1795
109
646
1800
119
697
1805
120
711
1810
120
688
1839
125
754
1847
124
833
1848
zrušena robota
-
1853
v provozu přádelna lnu
-
1869
153
1836
1880
-
1738
1890
161
1661
1900
156 konec odchodu usedlíků do Ameriky
1583
1910
196
1742
1918
konec 1.světové války
-
1921
198
1529
1930
218
1654
1945
konec 2.světové války
1949
1950
název Břidličná
1633
1951
262
-
1961
-
3027
1964
-
3433
1973
482 status města
-
*1991*
388
4013
*1996*
395
3943
*2001*
449
3811
*2011*
466
3425
Úřadující starostové Frýdlantu:
Od roku
Do roku
Jméno
1889
1893
Ferdinand Exner
1893
1897
Johann Bahr
1897
1900
Franz Niesner
1900
1903
Johann Bahr
1903
1919
Franz Niesner
1919
1930
Josef Schreyer
1930
1931
Alfred Rohner
1931
1934
Leo Mayer
1934
1938
Alfred Rohner
32. Období po 2.světové válce
Již koncem května 1945 přišli do Frýdlantu první osídlenci z vnitrozemí, Češi i Slováci a později i
reemigranti z Francie, Rumunska, Sovětského svazu a Jugoslávie. Hned 29.května byla v místě zřízena
stanice Sboru národní bezpečnosti, která společně s blízkou rýmařovskou vojenskou posádkou převzala
veškerý bezpečnostní dozor v okolí. Koncem roku je v obci asi 50 nových osídlenců a 1500 Němců.
Odsun Němců započal 27.ledna 1946 do sběrného střediska v Janovicích. Odtud byly 31.ledna
1946 vypraveny první vlakové transporty do Německa. Poslední odsun byl proveden 24.října 1946.
V roce 1946 stoupl počet nového obyvatelstva na 1200, z toho více jak dvě třetiny pracovaly v místním
závodě. Věkový průměr nových osídlenců byl 25 let.
Situace v obci byla velmi neutěšená. Zůstalo mnoho opuštěných domů, které rychle chátraly.
Železniční spojení Valšov – Rýmařov bylo špatné. Vlak jel asi čtyřikrát za den tam a zpět a to
nepravidelně z důvodu poškozených tunelů na trase Olomouc – Valšov. Cesty a silnice nebyly v obci
vyasfaltovány. Most přes řeku Moravici byl koncem války zničen. Svému účelu tak sloužil provizorní
dřevěný most. V letech 1947 až 1948 se postavil nový most a první obytné domy pro zaměstnance
továrny. Z důvodu rozšiřování výroby v továrně byla silnice na Valšov, která vedla přímo mezi objekty
závodu, přenesena výše nad továrnu.
Hasičský spolek byl ve Frýdlantu založen v roce 1873 a první hasičskou stříkačku měl Frýdlant
již od roku 1831. Od roku 1945 byl v obci Sbor dobrovolných hasičů, který byl v roce 1953
přejmenován na Československý svaz požární ochrany.
V červnu roku 1948 se uskutečnily volby do národního shromáždění. Od 1.ledna 1949 vstoupila
v platnost nová správní organizace na území státu. Byl zrušen moravský Zemský národní výbor v Brně
včetně expozitury v Ostravě a Morava se Slezskem byla rozdělena na 4 kraje a ty na okresy. Frýdlant
spolu s okresem rýmařovským byl přičleněn k olomouckému kraji.
V roce 1950 úředním listem ministerstva vnitra č.66, čl.293 ze dne 4.5.1950 se změnil název
obce Frýdlant nad Moravicí na název Břidličná.
V roce 1950 byla otevřena mateřská školka Na kopečku. V roce 1950 zřízena družina mládeže a
v roce 1952 oddělení jeslí. V letech 1950-1951 bylo postaveno 24 dělnických domků na dnešní
Zahradní ulici. Z 262 obytných domů v roce 1951 byla část starých domků neobydlena a 21
chátrajících budov se postupně bouralo. V roce 1953 bylo dáno do užívání 16 nových bytů a dalších 32
bylo dokončeno v roce 1954. 12 bytových jednotek na sídlišti a 4 bytové jednotky pro učitele na
náměstí se postavily v roce 1956.
Pro nové byty nebyl dostatek pitné vody. V roce 1952 byl postaven nový vodovod z jezírek pro
rodinné domky nad továrnou. Teprve v červenci 1957 byl dán k užívání vodovod z Karlova. 17.ledna
1959 byl otevřen kulturní dům. V únoru 1959 byla dána do provozu nová mateřská školka a nové jesle.
V roce 1959 bylo 112 rozestavěných bytových jednotek a 12 dáno do užívání.
V roce 1960 zanikl rýmařovský okres a sloučil se s nově vytvořeným okresem Bruntál.
K Břidličné byly připojeny obce Velká Štáhle a Vajglov. V roce 1964 i obec Albrechtice. Zároveň byly
sloučeny Jednotná zemědělská družstva se sídlem v Břidličné.
V roce 1964 byl dán do užívání obchod se třemi prodejnami a byly provedeny rozsáhlé úpravy
komunikací. Bylo započato s výstavbou autobusového nádraží (dokončeno v roce 1965), rekonstrukcí
veřejného osvětlení a plynofikací sídliště nad továrnou.
V roce 1968 bylo zdemolováno 47 chátrajících objektů a v letech 1968 až 1970 bylo postaveno
128 bytových jednotek. V říjnu 1968 byla dána do provozu prodejna Jednoty a v letech 1968 až 1969
byla postavena benzínová pumpa.
Severomoravský Krajský národní výbor v Ostravě přiznal ke dni 28.září 1973 Břidličné městský
statut. V tomto roce měla Břidličná 368 rodinných domků a 114 bytových domů s 1117 bytovými
jednotkami.
33. Kovohutě Břidličná n.p.
Továrna firmy Franke – Scholz byla po ukončení 2.světové války dle dekretu prezidenta
republiky ze dne 19.května 1945 dána pod národní správu, zkonfiskována a znárodněna. Nově příchozí
obyvatelstvo bylo velmi rozličné jak národnostně a charakterově, tak i odborně. Čeští a slovenští
dělníci byly nejprve přidělovány ke strojům německých pracovníků, kde se zapracovávali. Byli zde však
velké jazykové obtíže. Proto po ukončení odsunu Němců v roce 1946 zůstalo ve Frýdlantě 32 osob
německé národnosti, antifašistů a specialistů, kteří byli nezbytni při provozu továrny.
Dne 6.září 1946 byl ve Frýdlantě zřízen národní podnik Moravské válcovny kovů se sídlem
v Ostravě. Ředitelství bylo v Rýmařově, kde se jako za dřívějších majitelů firmy Franke – Scholz
vyráběly olověné trubky, pájky, broky atd. Na pomoc pomalu se rozvíjející výroby přišlo několik
odborníků na výrobu plechů z Povážské Bystrice. Výrobu folií však nikdo neznal, a proto se musela
naučit.
Dne 26.dubna 1948 vznikl v podniku požár a zničil dvě patra administrativní budovy, kde shořel
archív, technická dokumentace a některé strojní zařízení.
V roce 1949 se závod přejmenoval na n. p. Kovohutě se sídlem podnikového ředitelství v Praze.
Byla zrušena foliárna v Lipové a celý závod byl přestěhován do Břidličné. Naproti tomu byla zase
výroba olověných výrobků přeložena do n. p. Kovohutě Příbram. V roce 1951 se závod osamostatnil.
Druhým průmyslovým podnikem ve Frýdlantě byla Výrobna cementového zboží a kamenolom.
Vyráběly se zde granitolové dlaždice, betonové roury, skruže na studny, obrubníky a sloupky k plotu.
Byl přejmenován na n. p. Prefa a v roce 1953 začal vyrábět škvárocementové tvárnice. Výroba byla
v roce 1961 zrušena.
V 50.letech probíhala výstavba a modernizace n.p. Kovohutě Břidličná. V roce 1953 byla sice
dokončena hala pro výrobu folií, ale pro hospodářskou blokádu USA nebylo možno dovézt zaplacenou
válcovací trať. Do budovy se proto muselo nastěhovat vyřazené strojní zařízení. Teprve v roce 1959
přes závažné poruchy na strojním zařízení DUO 10 se podařilo zvýšit výrobu. Rozšiřující se výroba
potřebovala nové mladé síly. Proto bylo postaveno učňovské středisko, ve kterém se vyučovalo
hlavním profesím. Výstavba nové válcovny byla dokončena v roce 1964.
Rok 1967 byl nejplodnějším rokem zavádění nových výrobních zařízení. Podnik zařadil do
výrobního procesu tavící a licí agregát o výkonu 15 t, nový sáčkovací stroj, laminovací a podlepovací
stroj, extruder na nanášení polyethylenu na folie, vlnící linku na stavební profily a svařovací linku na
trubky. Převážnou část výrobního programu podniku byla výroba plechů, pruhů, pásů a kotoučů
z hliníku a hliníkových slitin, smaltované hliníkové plechy, řada různých polotovarů, technické a
obalové hliníkové folie, hliníková vlna a od roku 1967 trubky z hliníku.
Od roku 1968 podnik prováděl výstavbu nové válcovny a zušlechťovny folií a dne 23.února 1973
byl slavnostně zahájen provoz.
Dne 1.ledna 1994 se národní podnik změnil v akciovou společnost. Dnem 1.července 1999 byla
společnost přejmenována novým majitelem na Hutní závody Břidličná a.s. Dne 1.prosince 2001 koupila
podnik firma Rofika a.s., která mu v roce 2002 dala jméno AL INVEST a.s.
34. Připojené obce
Albrechtice
Obec byla známa již roku 1320. K roku 1351 se uvádí jako Alberti villa, kdy zde byl již farní
kostel. Později, roku 1545 se jmenovala obec Helvíkov, německy Olbersdorf (Albrechczdorf ve
14.století). Ve 2.polovině 15.století byla obec pustá a byla znovu osídlena po roce 1550. Od roku 1585
byla v Albrechticích dědičná rychta. Roku 1609 měla obec 31 osedlých, včetně fojta, o celkové výměře
polností 28 lánů.
Rok
Domů
Obyvatel
1793
49
323
1839
59
408
1880
61
411
1900
64
345
1930
80
315
1945
-
267
1950
73
151
1960
71
173
1996
35
34
Fara v 15.století zanikla a byla obnovena teprve roku 1665, kdy byl vystavěn nový kostel. Škola
byla založena roku 1789. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a prací v lese.
Ve znaku obecní pečeti byl stojící vodní pták, po roce 1749 byl znak vylepšen hrstí klasů. Tento
znak se užíval až do roku 1945.
Obec byla sloučena s Břidličnou k 14.6.1964.
Vajglov
Obec se připomíná k roku 1492. K roku 1545 a 1576 je jmenována jako pustá. V roce 1609 bylo
v obci 20 osadníků, z nichž bylo 5 celoláníků, zákupní rychta se dvěma lány a mlýnem na potoku
Police.
Rok
Domů
Obyvatel
1793
29
165
1869
31
287
1880
32
241
1890
33
236
1900
33
225
1921
40
219
1930
40
198
1945
-
223
1950
33
148
1960
36
164
1996
50
245
Obec byla ryze zemědělská. Za 1.republiky zde byl velkostatek, hostinec a šrotovací mlýn.
Z pamětihodností je v místě jen kaple. Škola, založená roku 1874, byla jednotřídní.
Ve znaku obce je ruka, držící tři květy s nápisem Weigelsdorff. Později byl znak upraven a v poli
pečetidla je jen květina s mašlí a s nápisem Obecní rada Vajglov – Gemeinderat Weigelsdorff.
Obec byla sloučena s Břidličnou k 12.6.1960.
Velká Štáhle
Obec byla založena před rokem 1365. V česky psaných listinách je jméno obce roku 1492 a
1545 připomínáno jako Štáhle a roku 1576 se obec jmenuje jako Velká Štáhle. Koncem 16.století zde
bylo 33 usedlých, mezi nimi dokonce 12 celoláníků. V roce 1678 byla v obci dědičná rychta. Rychtáři
také patřil místní mlýn.
Rok
Domů
Obyvatel
1793
62
396
1839
70
524
1869
84
727
1880
89
703
1890
91
686
1900
90
669
1910
128
880
1921
131
722
1930
136
743
1945
-
863
1950
118
612
1960
92
507
1991
90
329
2001
103
334
2011
107
350
V 19.století vznikla ve Velké Štáhli brusírna na háky, mlýn na tříslo a olej a postaven kostel.
Ve znaku byli tři svázané obilné klasy a kolem legenda Gemeindeamt Vorstand Gross Stohl.
Obec byla připojena k Břidličné k 12.6.1960.
Obec Velká Štáhle vznikla jako územně samosprávná jednotka ke dni 23.11.1990.
35. Fotografie