sborník příspěvků

4. konference Èlovìk a média
RODINA V MÉDIÍCH
sborník pøíspìvkù
Centrum Mariapoli, Praha- Vinoø
24. dubna 2004
strana 1
strana 2
4. konference Èlovìk a média
RODINA V MÉDIÍCH
sborník pøíspìvkù
strana 3
OBSAH
Radek Mezuláník: VÝCHOVA V RODINÌ POD VLIVEM MÉDIÍ
MÉDIÍ.................................................... 5
Vlastimil Ježek: KDO NENÍ IN, TEN JE OUT............................................................................... 10
strana 4
PHDR. THLIC. RADEK MEZULÁNÍK
• Působil najprve jako vedoucí Výpočetního střediska Jihomoravských státních lesů v Brně, poté 13
let v Městském divadle Brno - Divadle bratří Mrštíků jako vedoucí provozu a potom jako vedoucí
divize Divadelních služeb akciové společnosti TECHNOART.
• V roce 1995 spolupravuje při vzniku Radia Proglas a stává se jeho redaktorem náboženských
pořadů.
• V letech 2002 - 2003 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
• Absolvoval Cyrilometodějskou teologickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, a doktorandské studium Katolické univerzity v Lublinu a je stálým jáhnem brněnské diecéze.
• V současnosti externě spolupracuje s CMTF UP a Vyšší odbornou školou publicistiky v Praze.
VÝCHOVA V RODINÌ POD VLIVEM MÉDIÍ
Èlovìk vyrùstá uprostøed mnoha podmínek, které se podílejí na utváøení jeho osobnosti, pomìru ke svìtu, hierarchii hodnot.
Zvláštì silnì pùsobí na mladé osoby hromadné sdìlovací prostøedky: tisk, rozhlas,
televize, èasopisy, film, CD, DVD, videokazety, poèítaèe, dokonce i „obyèejný“ telefon.
Sdìlovací prostøedky samy o sobì mohou být jistì nositelem dobra. Vychovávají,
informují, pomáhají navázat rychlý kontakt
s druhým èlovìkem, poskytují zábavu. Pùsobení médií na èlovìka je jistým druhem
komunikace. Ve vìdomí i podvìdomí osoby
zùstává po každém kontaktu s médii „stopa“ jejich vlivu a pùsobení. Výsledkem toho
pak je formování postojù pøíjemce obsahu
médií vùèi okolní realitì, vùèi sobì samému, druhým lidem (a tøeba i vùèi Bohu).
Mùžeme pozorovat, že hromadné sdìlovací prostøedky dnes velmi èasto pùsobí,
nebo se o to alespoò snaží, ve prospìch
èlovìka. Týká se to pøedevším mladých lidí
a dìtí. Pøesto, èi právì proto, je dùležité,
aby rodièe i vychovatelé nebagatelizovali
význam médií v procesu výchovy.
Hrozby ze strany médií plynou pøedevším z toho, že média èlovìka nejen
utváøejí, ale i využívají. Mají své pøesnì
definované cíle a zámìry.
Jestliže èlovìka pùsobícího v médiích
ovlá dá touha po zisku, získání moci,
tehdy se média stávají nebezpeènými.
Mimo to jako pøíjemci nikdy nevíme, kdo
ve skuteènosti „mluví“ skrze média a co je
hlavním cílem jeho sdìlení, které k nám
smìøuje.
Zlo, tedy negativní pùsobení, pøedávané
cestou médií není jasnì pojmenováno. Aby
bylo dosaženo cíle, musí být skryté. K tomu
slouží jisté techniky, o kterých však zodpovìdný pøíjemce musí vìdìt. Demaskování takového zla pak vede k omezení jeho vlivu.
Rodièe, a vychovatelé vùbec, jsou zodpovìdní za výchovu nového pokolení. Znamená
to, že jsou povinni peèovat o zformování zralé
osobnosti dítìte. Musí být zvláštì citliví na všelijaké zpùsoby a pokusy o špatný vliv na dìti.
Proto je dùležité, aby znali mechanismy používané hromadnými sdìlovacími prostøedky,
kterým jsou – èasto nevìdomì – vystaveny
jejich dìti i oni sami.
Je tøeba rozvinout aktivitu rodièù – jako pøíjemcù i jako vychovávatelù.
Aktivní postoj pomáhají zachovávat urèité zásady:
1) životní (spoleèenská, náboženská …) formace
2) znalost sdìlovacích prostøedkù, které dìti používají
3) „zamykání“ sdìlovacích prostøedkù – èili kontrola jejich používání
4) znalost obsahù sdìlení
5) vlastní „konzumace“ médií
Ad 1)
Životní (náboženská …) formace spoèívá
v utváøení svìtonázoru (víry …) a vlastní hierarchie hodnot.
Primát bytí pøed vlastnìním – ducha pøed
materií – etiky pøed technikou.
Jde o dlouhodobé, ale stálé, prohlubování znalostí, užívání literatury, dodržování
všeobecných pravidel v mezilidských vztazích (Desatero), život v rodinì i mimo ni.
Ad 2)
Znalost sdìlovacích prostøedkù znamená
poznání hromadných sdìlovacích prostøedkù i zpùsobù jejich pùsobení na èlovìka.
Jde v podstatì o audiovizuální výchovu,
do které patøí jazyk médií i formy pøenosu
informací.
Pøíjemce, zvláštì rodièe a vychovatelé, si
musí být vìdomi toho, že média jsou nositeli pravdivých, ale èasto i nepravdivých
informací, falše a lži.
Pøítomnost nebo nepøítomnost pravdy
v médiích je závislá na potenci producenta,
tvùrce programu, èi vlastníka prostøedku.
Prùmìrný pøíjemce ale ve skuteènosti
neví, kdo opravdu stojí za sdìlovacím prostøedkem, jakými zásadami se øídí v životì
a co je hlavním cílem jeho èinnosti. V situaci,
kdy vydavatelé jsou lidmi zamìøenými na
vlastní zájmy, nesloužící dobru pøíjemcù,
máme co do èinìní se zneužíváním médií
a zotroèováním pøíjemcù. Pak se naskýtá
prostor pro morální hanebnosti – manipulaci a propagandu.
Propaganda je plánované pùsobení,
kte ré má za cíl formaci jistých postojù.
Pøí kla dem mùže být reklama. Vytváøí
postoje konzumismu vùèi promovaným
pøedmìtùm. Oslabuje schopnost èlovìka
k sebeovládání a vytváøí umìlé potøeby.
Pøi každé formì propagandy dochází k zastínìní jednìch elementù, faktù, znaèek,
a zdùraznìní jiných. Ve výsledku pøíjemce
informace získává neúplný až zfalšovaný
obraz reality jako pravdu. Mùže být tedy
do jisté míry podveden.
Propaganda i manipulace zkrátka usilují
o to, aby pøíjemce, který se plnì oddá jejich
vlivu, zaèal myslet tak, jak si naplánoval producent – aby ztratil vlastní zpùsob myšlení
a vidìní svìta, rezignoval na vlastní analýzu skuteènosti, pøestal používat svobodnou
a rozumnou vùli.
Lidé z médií si to èasto nepøipouští, ovšem
rodièe si musí uvìdomovat, že média ne-
strana 6
jsou autoritou pro všechny oblasti života.
Poskytují pouze výbìr urèitých informací.
Signalizují jisté jevy. Mohou být pomocí
pøi výchovì a formaci – ale nemohou je
zastoupit.
Jsou nástrojem v rukách nedokonalého
èlovìka – èasto i nezodpovìdného.
Ad 3)
„Zamykání...“ spoèívá v jejich uvìdomìlém neužívání. Lidé èasto preferují jeden
sdìlovací prostøedek. Spojují s ním mnoho
èasu. Avšak mnohem lepší by bylo zajímat
se také o jiné formy masové komunikace.
Tak ten, kdo ète mnoho èasopisù, by mìl
napøíklad mnohem více využívat také sluch
pro pøíjem informací. Poslouchat rozhlas
a hudbu. Kdo nadmìrnì používá poèítaè,
mìl by redukovat èas strávený pøed televizorem. Zde by se tisk a rozhlas mohli stát
dalším zpùsobem kontaktu se svìtem.
Velmi dùležité je dìlání pøestávek pøi využívání médií. Ticho a klid, zavøené oèi – to
jsou formy relaxace, odpoèinku i návratu
k harmonii a vnitønímu øádu, tak potøebných vùèi množství informací.
Využívání médií jde èasto ruku v ruce
s fyzickou pasivitou. Dùležité je tedy i cvièení
a trávení èasu v pøírodì.
Ad 4)
Znalost obsahu... Rodièe a vychovatelé
by mìli vìdìt, co sledují, poslouchají a ètou
jejich dìti.
Obrazy i slova, opouštìjící morální normy jsou pro mladé pokolení škodlivé. Ztìžují, dokonce i po mnoha letech, dozrávání
osobnosti.
Mnohem více než slova zapadá do vìdomí èlovìka zpùsob jejich vyslovení – obraz,
forma, kolorit, hudba, barva zvuku.
Bravo, Dívka, Pop-corn jsou èasopisy
smìøující k dnešní mládež, ale postrádající jakýkoli znak èasopisu vychovávajícího.
Používají metodu M–S–M (móda – sex
– muzika).
Rodièe èasto obsah vùbec neznají, staèí
jim podtitul „nejpopulárnìjší èasopis mládeže Evropy“ nebo „mìsíèník mladých“ a již
se cítí osvobozeni – vyvázáni – z povinnosti
verifikovat jejich obsah. Domnívají se totiž,
že redaktoøi jsou renomovaní pedagogové
a zodpovìdní morální lidé.
Obsah, forma i jazyk tìchto èasopisù
bohužel brzdí kulturní, intelektuální i morální rozvoj mládeže.
Ad 5)
Vlastní spotøeba médií... „Konzumace“
médií má spoèívat v jejich využívání pro
vlastní dobro.
Jde pøedevším o:
- správný výbìr vysílání, programù, èlánkù – ne sledování, poslouchání a ètení
všeho
- diskusi nad obsahem a formou pøedávaných informací. Správnì zformovaný
pøíjemce dokáže i ze špatných a nedoko na lých me di ál ních produktù vytìžit
pouèení: jak se to nemá dìlat.
- Vlastní práci se sdìlovacími prostøedky.
Využívání médií jako pomoci k formaci
vlastních schopností a dovedností. Má-li nìkdo rád hudbu, musí sám hrát na
nìjaký nástroj. Sleduje-lo nìkdo mnoho
filmù, má psát recenze. Ète-li mnoho èasopisù, a sbírá vyjádøení na dané téma.
Uèí se tak analýze a syntéze obsahù.
Co si hrají naše dìti? Poèítaèové hry
Poèítaè, „písíèko“, inteligentní mašina, se
sice sotva vyrovná možnostem lidského rozumu, je však pro dnešního èlovìka velmi
výhodným nástrojem v každodenní práci.
Archivuje data, zdokonaluje výpoèty, umožòuje dokonalé zpracování zvuku, obrazu
i textu, slouží k mezilidské komunikaci, je
dokonce prostøedkem zábavy. Obrame
tedy pozornost k tomu poslednímu, pro
svìt po èí ta èù pùvodnì marginálnímu,
strana 7
nebo lépe øeèeno k doplòkové roli poèítaèù
– zábavì.
Hry, pøipravované k provozování na
poèítaèi, jsou v dnešním svìtì stále bìžnìjší. Užívá je ponejvíce mladá generace.
I když poèítaèe nejsou ještì u nás lacinou
„hraèkou“, pøesto spousta rodièù podléhá
pokušení nebo pøemlouvání dítìte k jeho
koupi. Není to celkem špatný úmysl. Idea
poèítaèových her, podobnì jako zábavy
jiného charakteru, obsahuje mnohé hodnoty. Dobrou vlastností poèítaèových her je
nepochybnì to, že:
1. pøibližují práci s poèítaèem, osvojují
klávesnici,pøipravují na budoucí práci
s ním
2. probouzejí obrazotvornost
3. zdokonalují manuální zruènost
4. vychovávají
5. poskytují urèitý druh uvolnìní a pocit
satisfakce
Programová nabídka pøedstavuje rùzné
druhy poèítaèových her, které mùžeme rozdìlit na dva typy: logické a fabulaèní.
K logickým hrám patøí všechny druhy
her známé po celém svìtì a provozované
v neelektronické podobì. Napøíklad pasiáns, bridž, šachy, domino atd.
Fabulaèní hry jsou takové, které pøedstavují spletenec jakýchsi událostí. Najdeme
mezi nimi: hry sportovní, simulátory (vyvolávají iluzi napø. jízdy automobilem), hry komiksové, kruté, strategické hry, science-fiction,
pornografické.
Na počítaèovém trhu jsou nejvíce rozšíøeny hry, jejichž hlavním posláním je ukrutnost,
válka, zabíjení. V tìchto pøípadech samotný
audiovizuální tvar vede k zamyšlení. Temné
barvy, krvavá èerveò, strach vyvolávající hudba, hlasy muèených lidí vytváøí atmosféru
hrùzy a hororu. Spoleènì s tímto obrazem
jsou pøedávány antihodnoty. Tyto hry patøí
k druhu „bij – zabij“ (vedou ke krutosti), „wolfsteinù“ (uèí nenávisti) a her „démonických“
(prezentují zlo, satana).
Dalším, nebezpeènìjším druhem poèítaèových her jsou tzv. hry „ohlupující“. Je jich
mnoho. Jsou banální již svými funkèními
mechanismy. Spoleèným motivem všech je
nièení elementù umístìných na obrazovce.
Tyto hry nezanechávají nic ve vìdomí hrající osoby, kromì intelektuální prázdnoty.
Zabírají mnoho èasu, vtahují, zanechávají
pouze pocit únavy.
Existuje druh poèítaèových her s fantastickými obsahy. Jde o poèítaèovou verzi mytologie. Nebylo by na nich nic diskvalifikujícího
nebýt toho, že je to právì poèítaè, kdo uvádí
do svìta fikcí a neskuteèných dìjù, jako kdyby to byla pravda. Vede to ke stírání hranice
mezi tím, co je fiktivní, a tím, co je reálné, mezi
realitou a fantazií. V tomto druhu her se náboženské nauky mísí s výmysly autorù.
Poèítaèová pornografie a erotické hry jsou
jedním ze zpùsobù destruktivního pùsobení
na osobnost hráèe. Poèítaèová pornografie
se rozrùstá do mnoha forem. Nejjednodušší reprezentují rùzné skládaèky, puzzle, obrázky. Další, které nalézáme na trhu, jsou
hry trestající, v nichž je prohra splácena
obnažením hrdiny hry. Známá jsou také
„elektronická rande“. Novou formou erotických poèítaèových her je „cybersex“, tedy
elektronická erotika. Spoèívá v provádìní
sexu „na dálku“, prostøednictvím vysílání
a pøijímání audiovizuálních sdìlení pomocí poèítaèové sítì. Šokující formou je také
všeobecnì již rozšíøená „Virtual Reality“, èili
erotické pocity vyvolané užitím speciálních
aparátù napojených na poèítaè.
Jak vidìt z pøedešlých analýz, požitek
z poèítaèových her má relativní charakter.
strana 8
Záleží na obsahu, který je hrou prezentován a na množství èasu stráveného s ní.
Rodièe èasto neznají nástrahy, které èíhají
na jejich ratolesti v podobì poèítaèových
her, modemù a internetových spojení. Samozøejmì není možné démonizovat vlast-
nìní a užívání poèítaèe.Je tøeba však brát
v úvahu nebezpeèí, jaká mohou s sebou
nést nìkteré formy jeho užívání.
Je tøeba vìnovat více pozornosti tomu, co
si naše dìti hrají.
strana 9
VLASTIMIL JEŽEK
• Studium: 1978 – 1982 gymnázium na Praze 8 zakončené maturitou, 1983 – 1984 ČVUT Praha
- stavební fakulta (pozemní stavby), 1985 – 1991 UK Praha - filosofická fakulta (obor český
jazyk - historie) zakončená státní zkouškou.
• Zájmy: dějiny, rodiny, příroda, psaní všeho druhu, nejraději veřejně angažované.
• Od r. 1989 šéf stávkového výboru, pak předseda Studentské rady FF UK, posléze do června
1991 člen Akademického senátu UK; novinář, publicista. Od roku 1995 předseda nadačního
fondu Díla pro národ, od roku 1999 do roku 2003 člen správní rady o. p. s. Prostor, od roku
1999 člen správní rady o. p. s. Pražské jaro. V listopadu 1999 byl spolutvůrcem a signatářem
prohlášení Děkujeme, odejděte! Nikdy nebyl členem žádné politické strany.
• Do 25 let vyrůstal v Karlíně. V této čtvrti získával první životní zkušenosti ze soužití s Romy.
Dodnes ho váže přátelství s několika z nich (malíř Pavel Kroka, hudební skladatel Jiří Korman). Od osmi let se věnoval ochotnickému divadlu, s pohádkovými obrazy na motivy poezie
V. Chlebnikova se dostal až na prkna Branického divadla. V letech 1984 až 1986 vychovával
mentálně retardované děti v Ústavu sociální péče na Praze 4. V letech 1990 až 1992 redaktorem týdeníku MY 90. Od roku 1991 do roku 1992 tiskovým mluvčím Evropského kulturního
klubu. Za rok působení (1992 – 1993) v deníku Práce postoupil z redaktora kulturní rubriky,
přes redaktora vnitropolitické rubriky, na pozici vedoucího vnitropolitické rubriky.
• V letech 1993 až 1999 stál jako generální ředitel v čele Českého rozhlasu. K 1. září byl
jmenován generálním komisařem účasti České republiky na Světové výstavě EXPO 2000
v Hannoveru. V této funkci provedl veřejné výběrové řízení na scénář naší expozice a položil
základní kámen pavilonu. Po podepsání občanské výzvy „Děkujeme, odejděte!“ odstoupil
z funkce s vysvětlením: „Pro mne je důležitější říkat nahlas své názory, než být státním úředníkem.“ Od března 2000 je šéfredaktorem periodika Naše rodina, kam týden co týden píše
úvodníky.
• K 15. 9. 2004 byl jmenován ředitelem Národní knihovny.
strana 10
KDO NENÍ IN, TEN JE OUT
Stalo se mi to docela nedávno. Moje
ètrnáctiletá dcera u snídanì trpìla – prý jí
není dobøe. Byla opravdu trochu zarudlá,
nešla tedy do školy a zùstala doma. Byl
pátek dvanáctého – datum se ukáže být
podstatným za malou chvilku.
Co èert nechtìl, týden nato se naskytla
pøíležitost seznámit se s jejím dopodrobna
vedeným deníkem, který si ten den zapomnìla uschovat. K její smùle z tlustého sešitu nebylo na první pohled patrné, že jde
o výsostnì soukromé, intimní vlastnictví,
které by vyžadovalo respekt k tajemství.
První nahlédnutí do deníkového nitra sice
tuto informaci prozradilo, ale to už bylo
pozdì. Naneštìstí se rukou psané, avšak
pøesto dobøe èitelné záznamy rozevøely na
místì popisujícím onen pátek dvanáctého.
O chorobì ani slovo, zato barvitý popis návštìvy devatenáctiletého mladíka zabral tøi
stránky na hustì psaných øádcích.
Seznámili se na internetovém chatu, nikdy pøedtím se nevidìli. Ètrnáctiletá sleèna
tak strávila se zcela neznámým klukem
v bytì celé dopoledne, aniž by o tom kdokoli z dospìlých mìl by jen tušení. Naštìstí
ten kluk, který si náš pozdìjší telefonický rozhovor bude jistì dlouho pamatovat, nebyl
zjevnì násilnický typ ani zlodìj, typující si
místo pøíští návštìvy. Tentokrát. Dcera snad
pochopila, že hlavním, ne-li jediným dùvodem následujících restriktivních opatøení byl
strach o ni, o její zdraví a bezpeèí.
Možná si teï øíkáte, jak tento pøíbìh souvisí s tématem Média a rodina, o kterém
má být øeè. Velmi. Nìkteré charakteristiky
internetové komunikace øadí internet bezpochyby k médiím. Je navíc okamžitì, bez
zpoždìní, interaktivní, v zásadì nevýbìrový a tím vším nebezpeèný – zejména ve
vìku, kdy se rozlišovací schopnosti ještì
utváøejí.
A hlavní dùvod, proè jsem dnešní pøíspìvek uvedl tímto pøíbìhem, už k danému
tématu patøí bezpochyby. Díky nìmu jsem
totiž zaèal podrobnìji zkoumat i to, co dcera
ète. Že se na jejím stole èasto povalují tituly
jako Bravo Girls èi Top dívka – mìsíèníky výslovnì vydavateli urèené „náctiletým“ – jsem
sice vìdìl, ale nikdy mne nenapadlo otevøít
je. Až teï. A jejich obsah mi doslova, bez
pøehánìní, vyrazil dech.
Titulky jako „Finty na první rande“; „Proè
nás drsní kluci vždycky dostanou“ nebo
„Pod leh ne svodùm Britney Graig nebo
Hayden“ jsou ještì slabým odvarem tvrdšího slovníku. Po titulku „Ètrnáctiletá svedla
svého uèitele“, øvavými barvami a v tuèném
provedení vypíchnutého dokonce rovnou na
obálce, jsem mìl dost a zaèal pøemýšlet,
zda nemám na vydavatele podat trestní
oznámení. Svým zpùsobem mìlo být ale
ještì hùø.
Kolik toho klipovitì roztøíštìné pøíspìvky
uvnitø tìchto úžasných pìstitelù dospívajících duší postrádají na chytrosti a citu, tolik
pøetékají jediným: snahou pøesvìdèit své
mladé ètenáøky, že to jediné, co je na svìtì
dùležité, je sex. Kdo se ve ètrnácti letech
ještì nestaèil prakticky s kýmkoli vyspat, je
out. Nevím, kolik si toho kdo z vás ještì pamatuje z vìku ètrnácti, patnácti let; jedním
jsem si ale jist. Odlišovat se tehdy, øeèeno
dnešním slangem mladých „být out“, znamenalo být v kolektivu prakticky vyøízen.
Kdo tehdy neprožil to, co se prostì prožít
muselo, byl nucen si alespoò nìjaký pøíbìh
vymyslet. Pochybuji, že by to dnes fungovalo
jinak. Která tedy nesvede svého uèitele (spolužáci jsou v tomto vìku pro vìtšinu sleèen
strana 11
zaostalí òoumové tahající za sebou kaèera)
nebo nesbalí – tøeba pøes internet – idol ve
stylu nìkteré mladé hollywoodské hvìzdy
– ta o tom stejnì musí „zasvìcenì“ mluvit.
„Out“ jsou jen ty ménìcenné.
Myslel jsem si naivnì, že výbìr zejména
barevných èasopisù je bohatý i v této vìkové
kategorii, ve skuteènosti je situace na trhu
s èasopisy pro dospívající mírnì øeèeno neutìšená. Schází periodikum, které by fungovalo asi jako nìkdejší Sedmièka pionýrù,
samozøejmì bez jakékoli ideologie.
Èasopisy pro mladé totiž opravdu nejvíce ovlivòují nastavení mládeže na to, co je
„in“ a co je „out“ - co se nosí, co se hraje
a podobnì. To má pak bezpochyby dopad
na celou rodinu. Vìtšina souèasných èasopisù pro mladé pouze vytváøí tlak na rodiny,
aby vytváøely prostøedí, které je „in“. Jako
by si jejich tvùrci vùbec neuvìdomovali, že
èasopisy pro mladé jsou nejlepší platformou pro jakési poklidné vstøebávání svìta:
jeho fungování, zákonitosti, etické normy,
hodnotové nastavení.
Právì tyto èasopisy asi nejvíce ovlivòují
normy sexuálního chování mladých lidí,
pro mladé je to nejbezpeènìjší cesta a zároveò nejdiskrétnìjší forma toho, jak získat
informace. Jenomže vìtšina z nich dìlá
ze sexu jakousi modlu, v podstatì vybízí
k lehce promiskuitnímu chování, snižuje
– zákon nezákon – vìkovou hranici pro
první sexuální zážitky a píše o nich jako
o správném, obecnì pøijímaném modelu.
O vztazích a jejich hodnotách tu nenajdete
nic, jako by k sexu vlastnì ani nepatøily.
Možná se mi budete smát, ale tyhle
èasopisy mne opravdu na dlouhou dobu
vyvedly z míry. Je pozoruhodné, že zatímco pro nejmladší dìti stále vycházejí
kvalitní Mateøídoušky, Sluníèka a do jisté
míry i Ètyølístky, sféru èasopisù pro starší
dìti (s výjimkou pøeživšího ABC, které je ale
urèeno specifické skupinì dìtí) prakticky zaplnily výhradnì bulvární plátky, pøipravující
zøejmì své ètenáøky na už skuteènì velkonákladové Rytmy života (v aktuálním vydání
øešící mimo jiné citovou vichøici Gérarda Depardieu) èi Ženu a život (nabízející vskutku
rozkošné a hluboké na zamyšlení na téma
Sex s nexpøítelem – je dobré se s ním znovu
vyspat?) – v titulech bych mohl ještì dlouho
pokraèovat, ale nemá to význam. Konkurují
si navzájem a co je to být „in“ už je pøece
v tomto vìku každému jasné.
Rodina a média na sebe pùsobí vzájemnì, i když spíše po èástech. Nabídnout totiž
celé rodinì – od školního vìku až po vìk seniorský – èlánek, rozhlasový nebo televizní
poøad – je témìø vylouèeno. Každá z žijících
generací je formována jiným vkusem, jinými
zkušenostmi. I když stanice Praha Èeského
rozhlasu charakterizuje sama sebe jako
rodinnou stanici, funguje pøevážnì jen ve
skupinì nad padesát až šedesát let vìku.
Také televize Prima zkouší vytváøet image
rodinné televize, ale ani v její programové
skladbì nenajdeme pøíliš poøadù, na jejichž
sledování by se shodly tøi generace. A vìtšina mìsíèníkù tvrdících, že jsou rodinné,
se buï zamìøují na to, jak rodinám vnutit
zaøízení koupelen èi rovnou celý rodinný
domek, nebo se v obsahu úzce zamìøují.
Napø. „rodinné“ Betynka nebo Maminka
jsou èasopisy pro mladé maminky (mládím myslím stáøí miminek, nikoli matek).
Na média tedy jako zákazník pùsobí spíše
než rodina jako celek vìtšinový vkus každé
z jejích generací.
Média – dnes pøedevším televize – onen
vìtšinový vkus svou skladbou zpìtnì ovlivòují a zajímavé je, že v tomto obráceném
poøadí pùsobí vìtšinou na rodinu jako celek.
Požádal jsem svou kolegyni, matku osmi
dìtí, o nahlédnutí do jednoho dne, zamìøené na chování èlenù její rodiny ve vztahu
strana 12
k médiím. Kolegyni je ètyøicet, potomkùm od
tøí do dvaceti let.
Vzhledem k tomu, že je v její rodinì 8 dìtí
nejen rùzného vìku, ale i zamìøení, strhává se bitva o média hned po ránu. Každý
z klukù chce poslouchat jinou rozhlasovou
stanici. Jeden preferuje po ránu techno a øeèi o nièem. Druhý preferuje country, pokud
možno beze slov, a tøetí – dívka – miluje folk
a hledá zprávy o tom, co se kde dìje a ke
kolika dopravním nehodám došlo. Takže
ranní bitky o èisté ponožky jsou zpestøené
bitvou o rozhlasové stanice. Dìti se nìkolikrát pokusily prosadit i ranní televizi, ale to
narazily na zásadní odpor rodièù. Nakonec
se dopracovali k tomu, že se každý den poslouchá jiná rozhlasová stanice.
Odpoledne nastává další fáze støetù – tentokrát o televizi. I tam je jasné, že každé dítì
tíhne podle vìku a zamìøení k jinému žánru
telenovel (!) a jiných poøadù, i když v loòském roce jednoznaènì u všech zvítìzila
„Ošklivka Betty“ a kolegynì pøiznává, že i ji
dìti nakonec vtáhly do pøerodu ošklivého
kaèátka v krasavici. Objevila prý i jednu
pozitivní stránku telenovel – u jejich sledování je možné s dìtmi bez zábran diskutovat
o tom, co je reálné i v normálním životì, co
naopak ne; a z diskuse je možné vysledovat sklony dìtí v mezilidských vztazích.
Nìkdy se dokonce rozvinuly zajímavé debaty o charakteru postav telenovely. V jejich
obývacím pokoji je nejen televize, ale i piáno, na které pìt z dìtí aktivnì hraje. Takže
sladit hraní na piáno, televizi a ještì jídlo je
nìkdy témìø nemožné. V tu chvíli nastupují
represivní opatøení v podobì vypínání oblíbených hrdinù.
Na chalupì televizi zámìrnì nemají
a kupodivu to dìtem po jednom dni abstinenèních pøíznakù nevadí. Zabaví se jinak
a tvùrèím zpùsobem. Døíve televizi nemìli
ani doma, ale když zaèal chodit nejstarší
syn do školy, narazil nejen u spolužákù,
když neznal zásadní hrdiny, ale nakonec
i pøi vyuèování, protože paní uèitelka dìtem
doporuèovala cestopisné a pøírodovìdné filmy. Televizi si tedy poøídili.
Nejprve bylo její sledování striktnì omezeno na vzdìlávací filmy a veèerníèky, pozdìji
se vše pøevrátilo do dnešní podoby: témìø
neustále puštìného pøístroje. V tu chvíli rodièe zasáhli. I dìti nakonec uznaly, že není
dobré, aby k pøirozenému hukotu rodiny pøibyl další a také neustálý zvukový doprovod.
Takže se vždy jednou za èas vyberou 1–2
odpolední seriály a pøibližnì tøikrát do týdne
sledují veèerní film. Nìkteré z dìtí mají tendenci se k virtuálnímu svìtu televize upínat,
jiné se rády dívají, ale vnitønì to moc neprožívají a 2 dìti dokonce televize pøíliš nebaví.
Z dìtských ranních blokù o víkendu dìti
jednoznaènì pozitivnì pøivítaly návrat Jù
a Hele a obèas se tedy dívají i na Èt 1, jinak
vítìzí Nova. Kolegynì øíká, že mìla velký
problém s postavièkami Pokémonù a Digimonù a v poslední dobì Baybleydù. Nejprve
je mìly dìti zakázané. Pak zjistila, že se na nì
tajnì chodí dívat k sousedùm, tak se pøinutila
shlédnout tøi díly a zjistila, že se jí sice moc
nelíbí, ale nakonec že se pøece jen jedná
o pøíbìhy o pøátelství a vzájemné podpoøe
s jasnì definovaným zlem a dobrem, a dìti
se tedy dívat smìjí. Co vidí jako své selhání
je to, že se dìti nakonec vìtšinou dívají i na
akèní filmy.
Protože ve sledování vítìzí Nova, bylo tøeba øešit i reklamní bloky. Základní instrukce
této rodiny zní: na zaèátku reklam pøepínat
na jiný kanál, což ovšem obèas nestihnou,
nebo je nìco v reklamì tak zaujme, že se
dívají. Když kolegynì poslouchala hry nejen svých dìtí, zjistila, že hlášky z reklam
hodnì používají i v komunikaci mezi sebou.
Zaznamenala i soutìž o to, kdo umí víc televizních reklam zpamìti.
strana 13
Tento postøeh považuji za zajímavý
– málokoho z nás asi napadlo øešit sledování reklamních blokù jako výchovný
problém.
Malým dìtem kolegynì nepravidelnì
ku pu je Mateøídoušku a Sluníèko. Tyto
èasopisy pro nejmenší mají podle jejího
názoru stále výbornou úroveò. Ètyølístek
ètou i vìtší dìti. Èasopisy pro mladistvé
naopak zásadnì nekupuje, pøesto je dìti
obèas ètou – díky spolužákùm ve škole.
Zhruba od 13 let zaèínají dìti èíst samy
od sebe denní tisk, a jak kolegynì pøiznává, pøekvapilo jí to. Baví je to, a podle zamìøení ètou rùzné zprávy. Jeden studuje
ekonomické aktuality, jiný kulturní rubriku
a všichni spoleènì sport.
Tiskoviny, které by kolegynì považovala
za vhodné, napøíklad týdeník Naše rodina,
dìti zásadnì neètou.
Zajímavý, i když pro literární labužníky
nepøekvapivý postøeh je to, že vhodnou
zónou, kde je možné dìtem nenásilnì nabízet tisk vèetnì nauèných a vzdìlávacích
brožurek, je toaleta, pøípadnì odkládací
stolek u jídelního stolu.
Velice jí chybí nìjaký slušný, ne témìø
por no gra fic ký èasopis pro „náctileté“,
kte rý by in for mo val o sportu, kultuøe
i oby èej ném a pravdivém životì této
vìkové skupiny.
Aèkoli – nebudu se vùbec divit, pokud
vás tato skuteènost minula – žijeme témìø uprostøed celosvìtového roku rodiny
vyhlášeného loni OSN a nedá se tvrdit, že
by na toto téma probìhlo èi bylo plá nováno málo semináøù, konferencí a nevím
èeho ještì, veøejnost je díky absolutnímu
nezájmu médií o tohle téma prakticky nezasažená. Proè ten nezájem?
Fungující rodina není zdrojem konfliktu
a konflikt je vedle tragédií a velkých i malých
neštìstí, zdá se, pro zpravodajství a publicistiku psanou, zvukovou i audiovizuální
základním zdrojem zájmu – vzpomeòme
si v této souvislosti na zlatá slova Vladimíra
Železného blahoøeèícího v jednom z dílù
témìø nekoneèného a hojnì sledovaného
nedìlního seriálu pro jediného muže cokoli, co se v Èesku na poli tragédií a konfliktù
šustne a omlouvajícího to, že když nejsou
v zásobì takové události z domova, musí
Nova pøebírat pøíspìvky ze zahranièí.
Nejvlivnìjším mediem, pomineme-li
bouølivì se rozvíjející internet, je televize.
Jedním z nejvìtších zásahù televize do rodiny je to, že se zásadním zpùsobem zmìnila struktura „rodinného èasu“. Oblíbeným
poøadùm, seriálùm èi filmùm v televizi se
èasto pøizpùsobují èasy veèeøe ve všední
dny i doby obìdù o víkendech. V nìkterých
rodinách se na základì programu televize
dokonce pøipravuje i rozvrh celého týdne.
Díky tomu, že sledování televize je, snad
s výjimkou znalostních her a soutìží, èistì
pasivní èinností, si v „televizních“ rodinách
dìti spolu evidentnì ménì hrají, manželé
ménì komunikují (málokterý poøad je pro
oba) a televize ovlivòuje i komunikaci mezi
generacemi.
Centrem rodiny už nebývá jídelní stùl, ale
konferenèní stolek s pamlsky se støedem
v magickém oku obrazovky. Nìkdy se u televize také debatuje, ale námìtem diskusí
se spíše než rodinné problémy, stávají virtuální situace virtuálních hrdinù, které „žijí“
pouze na obrazovce. S trochou nadsázky se
dá øíci, že televize (a víc a víc také poèítaè) se
v podstatì stává „èlenem rodiny“.
Naštìstí se zdá, že v posledních dvou
letech dochází k tomu, že jsme v Èesku
jako diváci už pøece jen nasyceni – nezapomínejme, že programové zlomy v letech
strana 14
1989/1990 a poté znovu s nástupem Novy
byly obrovité. Dnes už se seriály i filmy èasto
opakují a nìkteré rodiny se zaèínají vracet
k osobním i spoleèným, kreativním aktivitám. Vlastní, obrazovkou nezprostøedkovaný, „zážitek“ se zase pomalu stává hodnì
dùležitým.
Nebezpeèí ale pøesto zùstává. V mnoha
rodinách tvoøí televize jakousi kulisu, ze
které si i nejmladší èlenové domácnosti vyždibují kousky informací, které nemají zasazené do kontextu. Vytváøejí si tak nereálný
svìt s virtuálními mezilidskými vztahy – jak
v rodinì, tak pozdìji na pracovišti.
Lidé èasto odkládají svùj osobní život
jakoby stranou, protože neodpovídá (nemùže totiž odpovídat) schématùm z televize. Vlastní život je pak, podobnì jako ve
srovnání s dávnìjšími produkty èervené
knihovny, nezajímavý, plochý, nudný. Je
pravdìpodobné, že vývoj dìtí se sníženou
inteligenci se díky odkládání k obrazovce
ještì více zpožïuje, dìti nejsou navíc
schopné zcela rozlišit realitu od fikce. Tìm
dìtem a mladým lidem, kteøí mají problémy v komunikaci s okolním svìtem, mùže
svìt televize a poèítaèù falešnì nahrazovat
skuteèné pøátele.
Èasto diskutovanou otázkou je míra násilí, kterou v televizi mùžeme sledovat, a to
znovu zejména u dìtí a mladých lidí. Nelze
sice pominout fakt, že se našimi dìjinami
táhnou války, gladiátorské hry, býèí i kohoutí zápasy, na nìkterých místech svìta se dodnes veøejnì popravuje. Èastý je názor, že
pokud je násilí zasazené do smysluplného
kontextu a zároveò se z poøadu nevytrácí
úcta k èlovìku, k našemu bytí zkrátka patøí.
To se ale rozhodnì netýká tìch dìl, kde je
násilí nikoli prostøedkem, ale samoúèelným
cílem jejich tvùrcù.
Jednoznaènì pozitivnì mùžeme hodnotit
nabídku cestopisných, pøírodovìdných a ji-
ných vzdìlávacích poøadù. Oblíbené bývají
i v celých rodinách soutìžní znalostní poøady, které mohou být dokonce podnìtem
k debatám uvnitø rodin.
Díky televizi mají také pøístup ke kultuøe
všechny vrstvy bez rozdílu sociálního postavení nebo bydlištì. Televize je také výborným zprostøedkovatelem naší kultury pro
pøi stì ho val ce, zároveò s nej jed no duš ší
výukou jazyka ve spojení s obrazem.
V posledních letech je po celém svìtì
diskutovanou otázkou nereálný svìt kreslených filmù, napøíklad seriály o Pokémonech – v nìkterých zemích byly dokonce
zakázány, ale osnova pøíbìhu je pøes jejich
akènost i virtuálnost prùzraènì jasná – jde
o støet dobra a zla; propagují se tu hodnoty
kamarádství, soucitu i spolupráce. V tìchto
pøípadech je na místì, aby se pøedevším
s menšími dìtmi o poøadech bavili rodièe,
aby jim vysvìtlovali, že je to smyšlený a fantazijní svìt. Právì malé, ale v nìkterých
pøípadech i vìtší dìti mají tendenci to, co
v televizi vidí, brát jako realitu.
V našem mapování vzájemného vztahu médií a rodiny jsme dosud zkoumali
pùsobení médií na formování mladého
èlovìka a život rodiny, a to zejména prostøednictvím jejich zábavní, volnoèasové
složky. Významnou souèástí práce tištìných i elektronických médií – kdysi snad
dokonce jejich hlavním smyslem existence – je ale sdìlování informací. Novináø
je tam, kam z technických èi jakýchkoli jiný
dùvodù nemùže být kdokoli, má-li zájem.
Mám bohužel pocit, že jen málo novináøù
si uvìdomuje odpovìdnost, která na jeho
bedrech jako na prostøedníkovi mezi událostí a obèanem leží.
Pøed nìkolika lety jsem dokonce sám se
sebou hrál hru: díval se postupnì na hlavní
zpravodajskou relaci všech tøí èeských ce-
strana 15
loplošných televizí a porovnával informaèní
hodnotu zpráv o stejné události. Nejvíce
mne tehdy pobavila ta, která pojednávala
o havárii cisterny tuším s éterem. Podle
první z televizí se cisterna pøevrátila a èást
obsahu vytìkala do ovzduší. O ètvrt hodiny
pozdìji jsem se dozvìdìl, že se cisterna
sice pøevrátila, ale nepoškodila, takže bylo
možné ji jeøábem dostat zpátky na silnici.
Poslední z televizí zkombinovala obì pøedchozí: cisterna se pøevrátila a poškodila tak
nešastnì, že na poškozené èásti èásteènì
ležela. Nejdøíve tedy bylo nutné cisternu
opatrnì jeøábem zvednout, opravit pl᚝,
pak odèerpat pøeváženou látku, a nakonec
vrátit na silnici.
Je to zpráva, která je dùležitá snad jen pro
nejbližší okolí havárie, pokud vùbec hrozilo
zamoøení ovzduší, jinak ani co by se za nehet vešlo. Uvádím ji proto, že (nejen) televizní zpravodajství pøijímám hodnì obezøetnì
a skepticky také tehdy, jde-li o podstatnìjší
vìc. A rodina podstatná urèitì je. Problém
však spoèívá v tom, že média prakticky
nezajímá. S nepatrnými výjimkami jen ta
bulvární a jen tehdy, když má nìkdo ženatý èi vdaná nemanželský pomìr, když se
celebrity doma poperou – zkrátka dùležité je
zdánlivì jen to, kdo, kdy a s kým. I tady jsou
nejohroženìjší skupinou dospívající mladí
lidé, kterým se znovu potvrzuje, že v životì má hodnotu jen kvalitní sex, pøípadnì
peníze na všechno potøebné, co je uèiní
pøitažlivìjšími.
Pøitom existují informace, které nìkdy jen
malá èást, jindy ale vìtšina rodin potøebují.
Asi nejvìtší vakuum je u nás v informovanosti, jak si poèínat ve chvílích, kdy se rodina
z nejrùznìjších dùvodù ocitne ve svízelné situaci (u celebrit alespoò díky bulváru víme,
že taková situace nastala nebo hrozí). Je sice
pravda, že tento typ informací nabízí v rùzné
podobì stát, i na internetu se však špatnì
hledají i ètou – žargon úøedníkù není ve vìt-
šinì pøípadù o nic srozumitelnìjší, než ten
pøedlistopadový - je pouze zbaven ideologického nánosu vládnoucí strany a vlády.
Ještì horší je situace rodin se zájmem
o náhradní rodinnou péèi. Osobnì znám
potenciální pìstouny, kteøí shánìním základních informací strávili bezmála dvacet
dnù a ošoupali pøitom dvoje boty. V tomto
pøípadì státu podle mého soudu nezbývá,
než požádat o spolupráci novináøe, zpracovat ètivì a srozumitelnì potøebná témata
do tematických brožur a zároveò se vydat
cestou placené inzerce, která na tyto brožury
upozorní a sdìlí, kde jsou k mání.
Milí pøátelé, na zaèátku dnešního pøíspìvku jsem vám vyprávìl jeden osobní pøíbìh.
Jako liberál netoužím zasahovat do obsahu
soukromých médií, jako vyznavaè konzervativních hodnot se ale cítím povinen upozornit
na to, když jejich obsah – podle mého soudu
podstatným zpùsobem – ovlivòuje formování etických hodnot mladých lidí, budoucích
otcù a matek.
A o tom, že dnešní media formují morální
a etické hodnoty lidí spíše, než rodinná tradice, osobnì nepochybuji. Snad si to uvìdomují i ti, kteøí se na jejich tvorbì a publikování
podílejí. Snad k takovému uvìdomìní není
potøebná osobní špatná nebo dokonce
tragická zkušenost.
Více lze v tomto smìru žádat na médiích
veøejné služby. Upøímnì øeèeno, aèkoli jsem
se úèastnil desítek diskusí o tom, co to ona
veøejná služba vlastnì je, rodinné téma
ani nic, co by se mu alespoò vzdálenì
podobalo, jsem v takových debatách nezaznamenal. A pokud se nemýlím, výslovná
podpora rodiny ani není souèástí platných
zákonù o Èeském rozhlasu a Èeské televizi.
Samozøejmì platí, že i sebevážnìjší poøad
o rodinì a pro rodinu musí být zpracován
posluchaèsky èi divácky pøitažlivou formou,
jinak je k nièemu.
strana 16
Více lze požadovat i po státu, a to také
v souvislosti s jeho aktivitami v médiích.
Kromì veøejnoprávního rozhlasu a televize existují také reklamní plochy i možnost
zadat kampanì, jejichž pùsobení ovšem
bývá pøímo závislé na tom, jak èistì a nekorupènì byl vybírán dodavatel, i na tom,
zda je státní úøedník takovou vìc vùbec
schopen posoudit.
Pøes èastou mediální relativizaci rodiny
jako hodnoty se nezdá, že by kdokoli nabízel jiný, lepší nebo alespoò srovnatelný
model intimního soužití lidí, který pøináší
pocit bezpeèí a vzájemného citu, nìkdy
jistì s problémy. Dospìlý èlovìk už dobøe
ví, jak chutná docela obyèejné, láskyplné
pohlazení, když se nedaøí nebo mu prostì
jen není dobøe. Ví, jak pøíjemné je moci s blízkým èlovìkem mluvit prakticky o èemkoli.
Víme to, rádi to pøijímáme a èasto na to
sami zapomínáme – vždy v televizi zaène
za malou chvíli pøenos z hokejového mistrovství svìta.
Rodina je dùležitým tématem Evropské
unie a tudíž i tématem politickým; plané
fráze o její podpoøe a klišé, že rodina je
základem státu, ale nièemu nepomohou.
Zjednodušená pøedstava o tom, že podporovat rodiny znamená pøiznávat jim daòové
úlevy, platit pøídavky na dìti – zkrátka jim
pøilepšovat finanènì je, jak se už v mnoha
zemích svìta jasnì ukázalo, také naivní.
Snad po 1. kvìtnu zaèneme hloubìji studovat prorodinou politiku tøeba hned v sousedním Nìmecku, která už pøináší výsledky. Ale
to už by bylo téma na úplnì jiné setkání.
A nezapomeòte, že kdo není in, ten je
out.
Dìkuji za pozornost.
strana 17
strana 18
strana 19
Vydalo Hnutí fokoláre jako interní materiál pro potøeby úèastníkù kongresu
Èlovìk a média, konaném 24. 4. 2004 v Centru Mariapoli, v Praze Vinoøi.
Redakce Irena Sargánková, grafická úprava a sazba Štìpán Filcík.
Kontakt: Nové mìsto, Londýnská 44, 120 00 Praha 2
telefon: 222 518 569; e-mail: [email protected]
strana 20