Konstruktivismus a energetická bezpečnost v mezinárodních vztazích

Transkript

Konstruktivismus
a energetická bezpečnost
v mezinárodních vztazích
PETR OCELÍK
FILIP ČERNOCH
Aktualizované vydání
KONSTRUKTIVISMUS
A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST
V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH
Petr Ocelík – Filip Černoch
Masarykova univerzita
Brno 2014
I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L ÁVÁ N Í
Vědecká redakce Masarykovy univerzity:
prof. PhDr. Ladislav Rabušic, CSc.
prof. RNDr. Zuzana Došlá, DSc.
Ing. Radmila Droběnová, Ph.D.
Mgr. Michaela Hanousková
doc. PhDr. Jana Chamonikolasová, Ph.D.
doc. JUDr. Josef Kotásek, Ph.D.
Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph.D.
prof. PhDr. Petr Macek, CSc.
PhDr. Alena Mizerová
doc. Ing. Petr Pirožek, Ph.D.
doc. RNDr. Lubomír Popelínský, Ph.D.
Mgr. David Povolný
Mgr. Kateřina Sedláčková, Ph.D.
prof. MUDr. Anna Vašků, CSc.
prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.
Mgr. Iva Zlatušková
doc. Mgr. Martin Zvonař, Ph.D.
Recenzoval:
Mgr. et Mgr. Martin Hrabálek, Ph.D.
© 2012, 2014 Petr Ocelík, Filip Černoch
© 2012, 2014 Masarykova univerzita
ISBN 978-80-210-6671-7
ISBN 978-80-210-6081-4 (1. vyd.)
DOI: 10.5817/CZ.MUNI.M210-6671-2014
OBSAH
5
Obsah
Seznam tabulek ....................................................................................................................................................................... 6
Abstrakt....................................................................................................................................................................................... 7
Úvod ............................................................................................................................................................................................. 9
1. Energetická bezpečnost mezi geopolitikou a trhy ...............................................................................................13
2. Konstruktivismus v mezinárodních vztazích ..........................................................................................................27
2.1 Vědně-filosofické ukotvení konstruktivismu a základní teoretické předpoklady............................24
2.2 Historie konstruktivistického přístupu v disciplíně mezinárodních vztahů ......................................31
2.3 Konstruktivistické přístupy ke studiu mezinárodních vztahů.................................................................32
2.3.1 Systémový konstruktivismus Alexandra Wendta .....................................................................................32
2.3.2 Konstruktivismus „druhého obrazu“ .............................................................................................................35
2.3.3 Holistický konstruktivismus .............................................................................................................................36
2.3.4 Anglická škola .......................................................................................................................................................37
2.3.5 Kodaňská škola .....................................................................................................................................................38
2.4 Shrnutí.........................................................................................................................................................................40
3. Konceptualizace bezpečnosti v konstruktivistickém přístupu.........................................................................43
3.1 Kulturalismus ............................................................................................................................................................43
3.2 Kodaňská škola ........................................................................................................................................................48
4. Energetická bezpečnost v konstruktivistickém přístupu ...................................................................................55
4.1 Anglická škola: model energetické společnosti Pami Aalta a Dicle Korkmazové ............................55
4.2 Strategická kultura a energetická bezpečnost .............................................................................................59
4.2.1 Strategická kultura Venezuely: Harold Trinkunas.....................................................................................60
4.3 Kodaňská škola a energetická bezpečnost ....................................................................................................63
4.3.1 Kodaňská škola: energeticko-bezpečnostní komplex Mikko Palonkorpiho ..................................63
5. Shrnutí ..................................................................................................................................................................................69
Literatura ..................................................................................................................................................................................71
Jmenný rejstřík .......................................................................................................................................................................79
6
KONSTRUKTIVISMUS A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Rozšiřování a prohlubování konceptu bezpečnosti v mezinárodních vztazích ....................15
Tabulka č. 2: Strategický a tržní přístup k energetické bezpečnosti ...................................................................19
Tabulka č. 3: Argumentační schémata diskursů energetické bezpečnosti.......................................................22
Tabulka č. 4: Typologie sociálních reprezentací energetické bezpečnosti .......................................................23
Tabulka č. 5: Kontextualizace reprezentací energetické bezpečnosti ................................................................25
Tabulka č. 6: Vědně-filosofické pozice konstruktivistických přístupů v mezinárodních vztazích ............41
Tabulka č. 7: Rozšířený koncept bezpečnosti dle Kodaňské školy .......................................................................52
Tabulka č. 8: Hlavní koncepty Kodaňské školy ............................................................................................................53
1. ABSTRACT
7
Abstract
This book draws the basic assumptions of the constructivist approach in the field of international politics.
The introductory part is framed by the debate between the strategic and market understanding of the energy
security, which are related to each other by a line of mutual metatheoretical (rationalistic) assumptions.
Constructivism offers the alternative view by putting the emphases on immaterial factors, intersubjective
character of the social reality and mutually constitutive relations between actor and structure. The attention
is further devoted to the main theoretical foundations of the particular variants of constructivism and to the
conceptualization of security as suggested by culturalism and the Copenhagen school. The selected texts
laying their focus on the energy security problem are presented in the concluding part.
2. ÚVOD
9
Úvod
Energetická bezpečnost se v uplynulé dekádě stala, ať už v důsledku zvyšujícího se napětí na ropném
trhu, nebo kvůli zvyšující se importní závislosti většiny velkých spotřebitelů, zhusta užívaným pojmem.
Téma energetické bezpečnosti je nyní nedílnou součástí denního zpravodajství, politické i veřejné debaty.
Toto zvýšení zájmu ovšem nebylo, alespoň v disciplíně mezinárodních vztahů, spojeno s odpovídající
konceptuální analýzou energetické bezpečnosti. Jinými slovy, s pojmem energetické bezpečnosti bylo
a dosud je zacházeno spíše vágně, intuitivně a mnohdy účelově. V akademické sféře není situace o mnoho
příznivější – někteří autoři poukazují na nejednoznačnost a mnohovýznamovost tohoto pojmu (Chester,
2009; Ciutä, 2008), riziko banalizace způsobené jeho nadužíváním (Ciutä, 2010) a jeho omezenou uplatnitelnost jak v případě výzkumu, tak v případě tvorby politik (Ciutä, 2008; Winzer, 2011). Průvodním jevem
je nedostatek definičních spojení mezi teoriemi mezinárodních vztahů a koncepty energetické bezpečnosti. Jinak řečeno, etablování energetické bezpečnosti coby výzkumného programu nebylo dosud adekvátně
provázeno jeho konceptuálním ukotvením v teoriích mezinárodních vztahů, což značně snižuje možnosti explanatorního výzkumu, který je ve většině případů omezen na analýzu prostřednictvím konstrukce
ideálních typů. Přestože zmíněné výtky, s výjimkou nedostatku definičních spojení, nejsou spojovány
pouze s problematikou energetické bezpečnosti a v různé míře je lze vznést proti všem společenskovědním pojmům, konceptuální reflexe zůstává nezbytným předpokladem rigorózního výzkumu, stejně jako
rozvinuté a kultivované veřejné debaty.
Zatímco teorie nám umožňují srozumitelný výklad okolního světa prostřednictvím abstrakce a identifikace kauzálních vztahů, koncepty jsou základními stavebními kameny teorií v tom smyslu, že zajišťují
propojení mezi teorií, tedy racionálním konstruktem, a empirickými daty. V závislosti na žánru výzkumu
mohou být koncepty chápány jako kategorie identifikující základní rysy daného sociálního fenoménu, nástroje, které umožňují strukturaci a měření daného fenoménu, mohou poskytovat prvotní intuici, která nás
provází daty, na základě jejichž analýzy koncept dále rozvíjíme a zpřesňujeme, mohou být rovněž odvozeny od každodenně užívaných pojmů, prostřednictvím kterých lze daným sociálním fenoménům, při použití analogie, metafory apod., lépe porozumět (Blaikie, 2011, stránky 113–120). Ať už zvolíme kterýkoli
z těchto přístupů, specifická konceptualizace daného fenoménu je ve své podstatě vždy návodem k tomu,
jak určité aspekty reality zdůraznit, zviditelnit, a jiné naopak zanedbat. Platí tedy, že každý způsob, jak
něco vidět, je současně i způsobem, jak něco nevidět.
Tato ontologická redukce umožňující systematické poznání je tedy vždy provázena nesamozřejmými
předpoklady (jako je například dokonalá racionalita aktéra nebo existence konstitutivních vztahů), které
zásadním způsobem ovlivňují percepci a interpretaci daného fenoménu. Odtud je již velmi blízko k normativním důsledkům přesahujícím hranice akademické obce, neboť sociálněvědní koncepty a teorie pronikají mj. do decizní, politické sféry (detailněji viz kap. 3). Vysvětlujeme-li tak chování mezinárodněpolitických aktérů prostřednictvím tržního mechanismu, vytvoříme si o dané situaci patrně jiný obrázek, než
když budeme jejich chování vysvětlovat na základě maximalizace relativních zisků. Zatímco v prvním
případě dostatečný přísun energetických surovin zajistíme prostřednictvím liberalizací trhů, v druhém
případě je důležitá kontrola zdrojových oblastí a přepravních cest. Podobně označení určité entity za referenční objekt může mít netriviální důsledky, jak tomu bylo například v případě klimatického systému.
Konceptuální reflexe tedy není orientována pouze na precizaci analytického aparátu, ale slouží rovněž pro
explikaci a zdůvodnění výchozích předpokladů a z nich plynoucích analytických voleb, které jsou spojeny
s normativními důsledky.
10
Současná debata o energetické bezpečnosti je rámována dvěma konkurenčními přístupy, strategickým
a tržním. Zatímco v prvním případě je klíčová role politické autority, státu, který aktivně zabezpečuje stabilní přísun fyzických dodávek a rozhoduje se na základě kalkulace relativního zisku, v druhém případě
má výsadní postavení tržní mechanismus a aktéři rozhodující se na základě absolutních zisků, přičemž
fyzická bezpečnost dodávek je vedlejším produktem jeho alokační efektivity. Převážná část akademické
(viz např. Carter & Nivola, 2009; Clements, 2003; Klare, 2005; Korin & Luft, 2009; Moran & Russell,
2009) i veřejné debaty je vedena právě v tomto racionalistickém rámci, kde je dichotomie stát–trh hlavním
nástrojem interpretace. Konstruktivistický přístup nabízí alternativní pohled, který tuto dichotomii překračuje. Motivace, preference a chování aktérů přitom nejsou dedukovány z axiomů, jak je tomu v případě
teorie racionální volby (RCT),1 ale jsou určovány intersubjektivně utvářenou identitou aktérů.2 Konstruktivismus je v porovnání s RCT vůči komplexitě sociálních vztahů výrazně citlivější a umožňuje lépe
porozumět tomu, jakým způsobem k vytváření identit a preferencí aktérů dochází. Neukončenost, nedefinitivnost tohoto procesu poté jednak znamená to, že konstruktivistická analýza je spojena s menší mírou
předjímání empirických zjištění3 a rovněž se značným emancipačním potenciálem.
Z výše uvedených důvodů může konstruktivismus studium energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích obohatit o řadu cenných vhledů a poznatků. Ať už se jedná o problematiku vztahu producent–spotřebitel a odlišné percepce energetické bezpečnosti ze strany jednotlivých aktérů, význam dichotomie
závislost–nezávislost pro utváření energetické a zahraniční politiky, sociální konstrukci tzv. ropné zbraně,
diskursy a argumentační schémata zastánců a odpůrců klimatické změny atd. Důležité je také narušení dosavadní dominance strategicko-tržního rámování debaty a obecně prohloubení kritické sebe-reflexe tohoto
nového výzkumného programu.4
Následující text je členěn do pěti hlavních kapitol, jejichž rozvržení nepředpokládá obeznámenost čtenáře
s problematikou sociálního konstruktivismu. Naproti tomu předpokládá základní znalost problematiky
energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích, stejně jako obeznámenost s teoriemi mezinárodních
vztahů. Třetí kapitola stručně shrnuje dosavadní vývoj konceptualizace bezpečnosti v mezinárodních
vztazích, popisuje východiska strategického a tržního pojetí energetické bezpečnosti a v této souvislosti
nastiňuje potenciál konstruktivistického přístupu. Čtvrtá kapitola představuje filosoficko-vědní základy
konstruktivismu. Pozornost je věnována především idealistické ontologii konstruktivismu a jejím klíčovým debatám (slabý vs. silný konstruktivismus a vztah aktérství a struktury) a konceptům, jako jsou
kolektivní intencionalita nebo konstitutivní vztahy. Výklad je založen především na teorii konstrukce sociální reality Johna Searla (1995). Pátá kapitola stručně uvádí hlavní konstruktivistické přístupy v teoriích mezinárodních vztahů. Autoři zde vycházejí z klasifikace Christiana Reus-Smita (2005), rozlišujícího
mezi systémovým konstruktivismem, konstruktivismem „druhého obrazu“ a holistickým konstruktivismem. Nejvíce prostoru zde dostává v disciplíně mezinárodních vztahů nejvlivnější konstruktivistický text
Social Theory of International Politics (1999) Alexandra Wendta. Zahrnuta je také, spíše z didaktických
důvodů, Anglická škola, která je mnohými autory považována za variantu „proto-konstruktivismu“. Šestá
kapitola je zaměřena na konstruktivistické konceptualizace bezpečnosti v mezinárodních vztazích. Představen je tak kulturalismus a jeho jednotlivé varianty, tak jak je rozlišil Michael Desch (1998) a Kodaňská
škola, kde se autoři opírají o knihu Bezpečnost: nový rámec pro analýzu (2005) autorské trojice Buzan,
Waever, de Wilde. Sedmá kapitola poté kriticky shrnuje vybrané texty, které téma energetické bezpečnosti
1
2
3
4
Rational choice theory.
Samozřejmě také konstruktivismus spočívá na určitých postulovaných předpokladech, které si přiblížíme v kapitole 4.
Druhou stranou mince je omezená predikční kapacita.
Zde se dostáváme k otázce pozice „energetické bezpečnosti“ v rámci společenskovědní sféry. Zdá se, že spíše než o etablovaný
obor s distinktivní oblastí studia a vlastním teoreticko-analytickým aparátem se jedná o inter-disciplinární výzkumný program,
jehož jednotícím prvkem je studium souvislosti mezi bezpečností a energetickými tématy v sociálních vztazích, k němuž lze
(z definice) přistupovat z více perspektiv; v našem případě jsou „mateřskou disciplínou“ mezinárodní vztahy.
2. ÚVOD
11
zpracovávají prostřednictvím konstruktivistických konceptů. Konkrétně je reprezentována Anglická škola
(text Dicle Korkmazové a Pamiho Aalta), kulturalismus (text Harolda Trinkunase) a Kodaňská škola (text
Mikko Palonkorpiho).
Ambicí tohoto textu není nabídnout vyčerpávající shrnutí literatury, která byla k tématu dosud vydána.
Cílem není ani konceptuální analýza, kde by byly jednotlivé koncepty hodnoceny a srovnávány na základě
předem stanovených kritérií. Cílem autorů je poukázat na možnost alternativního – konstruktivistického – pohledu na energetickou bezpečnost překračujícího zmiňovanou dichotomii strategického a tržního
přístupu. Text je přitom koncipován tak, že nepředpokládá obeznámenost čtenářů s konstruktivismem
v mezinárodních vztazích. Výkladu hlavních (meta)teoretických předpokladů tohoto přístupu a jeho jednotlivých variant je proto věnován značný prostor.
Tento text je primárně určen studentům oborů mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost, mezinárodní
vztahy, evropská studia a poté všem ostatním se zájmem o tuto problematiku.
3. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST MEZI GEOPOLITIKOU A TRHY
13
1. Energetická bezpečnost mezi geopolitikou a trhy
Pojem energetické bezpečnosti vstoupil do širšího povědomí veřejnosti, obdobně jako akademické obce,
v sedmdesátých letech minulého století. Tehdy především v souvislosti s důsledky ropných krizí, strukturálních změn světové ekonomiky a vzedmutím neomalthusiánských obav z blížícího se vyčerpání zásob
fosilních paliv. Po uvolnění, následujícím v druhé polovině let osmdesátých a druhé „zlaté éře“ levné
ropy let devadesátých, se začaly objevovat nové hrozby, jako jsou blackouty, útoky na energetickou infrastrukturu, globální klimatické změny, extrémní volatilita cen ropy nebo politicky motivované přerušení
dodávek energetických surovin. Energetická bezpečnost se tak opět stala prominentním politickým i akademickým tématem. Tento obnovený zájem o energetickou bezpečnost je provázen pokusy o její nové
konceptuální uchopení (bylo by zarážející, pokud by tomu tak nebylo), jejichž ambicí je překročit úzce
vymezené pojetí ze sedmdesátých let a lépe postihnout charakter současných hrozeb (Sovacool, 2011).
Jinými slovy, význam(y) energetické bezpečnosti se změnil(y). Tyto změny se přitom týkají především
prvního ze dvou konstitutivních pojmů, tj. bezpečnosti. Zatímco energii lze jednoznačně definovat jako
fyzikální veličinu,5 energetiku jako sektor ekonomiky, který obstarává produkci, transformaci a distribuci
energie (jak uvidíme dále, různé definice energetické bezpečnosti zahrnují různé kategorizace energetiky,
především jde-li o distinkci referenční objekt/nástroj bezpečnosti), bezpečnost je výrazně problematičtější
koncept, který, na rozdíl od předchozí dvou konceptů, neodkazuje na fyzicky existující entitu, ale je vyjádřením stavu referenčního objektu.6
Je přitom zřejmé, že re-konceptualizace energetické bezpečnosti nejsou pouze odrazem změn vnější empirické reality,7 ale jsou určovány rovněž teoretickým vývojem disciplíny mezinárodních vztahů a sociálních věd
obecně. Platí tedy, že období následující po konci studené války je spojeno s posilováním důležitosti hrozeb
nevojenského a nepolitického charakteru, na druhou stranu je patrný posun v konceptuálním uchopení bezpečnosti, který umožňuje tyto změny „vidět“ a „rámovat“8 jako bezpečnostní problémy. Protože na těchto
redefinicích bezpečnosti nepřevládla v akademické komunitě shoda, mluvíme v této souvislosti o debatě
5 Felix Ciutä (2010) upozorňuje na to, že energie má výjimečné vlastnosti; je to prvotní hybatel, komplexní a současně totální
fenomén (nic neexistuje vně či bez přičinění energie). Totální charakter energie je spojen s rizikem vyprázdnění konceptu
energetické bezpečnosti (viz dále). Nabízí se proto otázka, zda dává smysl v souvislosti s energií či energetikou hovořit
o bezpečnosti.
6 Mnoho autorů, od neorealismu po Kodaňskou školu, argumentuje, že tímto základem bezpečnosti je přežití. Jak však ukazuje
Ken Booth (2007, stránky 106–107), dovedeme-li tento předpoklad do extrému, ukáže se, že samo přežití je pouze nutnou,
ale nikoli dostačující podmínkou bezpečnosti. Navíc, přežití je možno považovat za nutnou podmínku jakéhokoli sociálně
definovaného pojmu (přežití proto stejně tak dobře můžeme považovat za nutnou podmínku výkonu moci, socializace atd.
atp.). Je proto otázkou, zda přežití současně není podmínkou triviální (jakou je například přítomnost dýchatelné atmosféry).
Booth dále uvádí, že zatímco absolutní bezpečnosti není možné dosáhnout, situace absolutní nebezpečnosti možná je – jedná
se právě o situaci, kde daný subjekt pouze přežívá. Booth rovněž argumentuje, že situace, kde je garantováno pouze samo
přežití, je z definice situací ne-bezpečí, protože přežití jednak nevylučuje přítomnost hrozeb a konvenční (common-sensical)
chápání bezpečnosti je vždy spojeno se situací (Booth se zde odkazuje na antropologickou literaturu), která přesahuje pouhé
přežití. Samo přežití se tedy, sensu stricto, vůči přítomnosti/nepřítomnosti hrozeb nevztahuje, protože je existenčním stavem
(daná entita existuje/žije, nebo ne – bez ohledu na ne/přítomnost hrozeb). Navíc, pokud by bylo možné bezpečnost v její
minimální definici ztotožnit s přežitím, stal by se (tento) koncept bezpečnosti nadbytečným. Zdá se proto, že smysluplná
je pouze konceptualizace bezpečnosti, která koncept přežití přesahuje (Booth proto o bezpečnosti hovoří jako o konceptu
survival-plus).
7 Po dobu devadesátých let, charakteristických nízkými cenami energií a posilováním role finančních i komoditních trhů, lze
totiž sledovat hegemonii tržního diskursu, kde je geopolitika (v souvislosti s energetickou bezpečností) vnímána jako „prázdná fráze“ anebo „středověká mystická hra“ (Youngs, 2009).
8 Tematizací či (synonymicky) rámováním (framing) se zpravidla rozumí proces zdůrazňování určitých aspektů reality
v daném diskursu tak, že je tím prosazována specifická definice daného problému, jeho kauzální interpretace, jeho morální
hodnocení a jeho doporučené řešení (Fairclough, 2000).
14
mezi tradicionalisty na straně jedné a tzv. rozšiřovateli (wideners) a prohlubovateli (deepeners) na straně
druhé (např. Hough, 2008; Terry, 1999; shrnutí debat viz tab. 1). Zatímco rozšiřování konceptu bezpečnosti
se vztahuje k zahrnutí nových hrozeb, tedy hrozeb nevojenského charakteru, jakými jsou kupříkladu ekonomické, energetické, environmentální, sociální či kybernetické a další hrozby, jeho prohlubování je spojeno
se zmnožením referenčních objektů. Oproti tradičnímu pojetí bezpečnosti, tak jak jej v teoriích mezinárodních vztahů reprezentují především neorealisté jako Kenneth Waltz, Stephen Walt nebo John Mearsheimer,
zaměřujícímu se na vojenské hrozby namířené proti národnímu státu, prohlubovatelé do pozice referenčních
objektů staví, mimo jiné, mezinárodní organizace, etnické skupiny nebo také marginalizované skupiny obyvatelstva (underclass),9 a vposledku rovněž jednotlivce, lidstvo jako celek, ekosystémy a přírodu (biosféru)
jako takovou. Oba tyto trendy jsou patrné v případě Kodaňské školy (viz kap. 5.2).
Zatímco rozšiřování bezpečnosti lze chápat jako konceptuální reflexi proměňujícího se mezinárodního
prostředí, v němž – dle zastánců tohoto přístupu – vojenská moc již nadále nemá výsostné postavení,
prohlubování bezpečnosti bylo spíše projevem emancipace nezápadních teoretiků (typicky Mohammed
Ayoob, 1997), jejichž pozornost je upřena na problémy třetího světa. Diagnóza těchto problémů přitom
„nerespektuje“ tradiční představu o fungování mezinárodního systému, kde je vše důležité výsledkem
interakcí suverénních států. Ukazuje například na provázanost lokálních aktérů, jako jsou domácí byrokratické a politické elity, a transnacionálních aktérů, jako jsou nadnárodní korporace, výsledkem jejichž preference krátkodobých zisků, tj. dobývání renty či jiných klientelistických a korupčních praktik, je ekonomické zaostávání a „podvyvinutost“ hostitelského státu. Radikální prohloubení bezpečnosti
přináší tzv. lidská bezpečnost (human security). Hlavním referenčním objektem zde není stát nebo jiní
kolektivní aktéři, ale jednotlivec. Analytický důraz je tedy analogicky kladen nikoli na hypertrofovanou
národní bezpečnost, ale na omezování nebezpečí, které je v konkrétních situacích specificky zakoušeno
jednotlivci i sociálními skupinami (Hough, 2008). Pozornost je tak třeba věnovat, mimo jiné, potravinové
bezpečnosti, environmentální bezpečnosti, zdravotní péči, zaměstnanosti, bezpečnosti pracovních podmínek a podobně. Posílení bezpečnosti jednotlivce přitom znamená také posílení bezpečnosti kolektivních
aktérů včetně národního státu (viz Waisová, 2006). Dalším posunem je zahrnutí více úrovní analýzy,
a tedy odmítnutí výsadního postavení úrovně mezinárodního systému. Kupříkladu kulturalistické přístupy, jinak státocentrické a zaměřené na vojenské hrozby, tak prostřednictvím analýzy domácích podmínek
korigují strukturalistická, systémová vysvětlení (viz kap. 5.1). Zařazení domácí, regionální či transnacionální úrovně, typické například pro liberální teorie (viz Keohane & Nye, 1977) zase odráží snahu zachytit
zvyšující se komplexitu mezinárodního prostředí, které již není udržitelné pojímat pouze prostřednictvím
mezistátních interakcí. Důraz na globální úroveň analýzy je pak motivován normativními úvahami, neboť v globalizovaném světě lze lidské bezpečnosti dosáhnout jen prostřednictvím adekvátního, tj. netechnicistního, neekonomizujícího, etického a solidárního, globálního vládnutí (viz Hough, 2008). Tímto
způsobem je tedy možné vypořádat se s – v rámci fragmentovaného vestfálského systému jinak neřešitelnými – globálními problémy, jako jsou chudoba třetího světa nebo změna klimatu.
9 Sociální skupina či třída, která je v dané populaci strukturálně, ekonomicky i sociálně znevýhodněna, typicky dlouhodobě
nezaměstnaní či nezaměstnatelní, s nízkým sociálním kapitálem i statutem, nacházející se na dně společenské hierarchie.
15
Tabulka č. 1: Rozšiřování a prohlubování konceptu bezpečnosti v mezinárodních vztazích
rozšiřování: charakter hrozby
prohlubování: referenční objekt
(preferovaná úroveň analýzy)
vojenské hrozby
vojenské a nevojenské hrozby
národní stát
(úroveň mezinárodního systému)
(neo)realismus, geopolitika,
strategický přístup
Kodaňská škola
+ substátní, nestátní kolektivní
aktéři
(+ mezinárodní, regionální,
domácí, transnacionální úroveň)
kulturalismus
liberalismus (teorie komplexní
interdependence), tržní přístup,
Kodaňská škola
+ jednotlivci, lidstvo, biosféra
(+ globální úroveň)
-
kritické přístupy, lidská
bezpečnost
Přibližně v témže období, tedy v průběhu osmdesátých a především devadesátých let, se významně proměnila rovněž pozice konstruktivismu, který se posunul do centra teoretické debaty a zpochybnil dominantní postavení neorealismu a neoliberalismu. Robert Keohane (1988) tyto dva proudy teoretizování
pojmenoval jako racionalismus a reflektivismus. Racionalismus zahrnuje teorie sdružené v tzv. interparadigmatické debatě (viz Waever, 1996), tedy realismus, liberalismus a marxismus (respektive jejich neovarianty), jejichž společným jmenovatelem je užití teorie racionální volby,10 která mimo jiné předpokládá
fixní identitu a vnějškově dané preference aktéra. Reflektivismus je poté obdobně střechovým označením
pro množinu různorodých přístupů,11 které se vůči meta-teoretickým východiskům racionalismu (tj. teorii
racionální volby) vymezují (Keohane, 1988). Nejvýznamnější postavení mezi nimi, zejména v průběhu
devadesátých let, získal konstruktivismus. Jeffrey Checkel (1998) tak ve svém textu z konce dekády hovoří o konstruktivistickém obratu, který je charakterizován upřením pozornosti na racionalisty opomíjená
témata, jako jsou zdroje a obsah chování mezinárodněpolitických aktérů a obecně pak „předivo sociálního
světa“ a způsoby jeho utváření. Konstruktivisté tedy odmítají (1) materialistickou ontologii12 a (2) metodologický individualismus racionalismu,13 když zdůrazňují jednak (1) konstitutivní roli norem a nemateriálních faktorů obecně a rovněž (2) konstitutivní význam těchto sociálních struktur pro formování identit
aktérů (Checkel, 1998, stránky 323–328).
10 Základním předpokladem je, že aktéři jsou nadáni instrumentální racionalitou. Znamená to, že mají externě dané preference,
s nimiž nespojují normativní soudy a na jejichž základě poté volí nejvíce preferované alternativy (Quackenbush, 2004,
str. 95). Jádrem teorie racionální volby (TRC) je aktér, definovaný jako entita činící volby. Kydd (2008, stránky 425–426)
uvádí dalších šest definičních znaků TRC, které ji odlišují od jiných meta-teoretických přístupů. Aktér (goal-seeking agent)
je tedy charakterizován: 1) racionálním rozhodováním (racionalitou); 2) fixní identitou; 3) existencí fixních preferencí, které
přisuzuje různým výstupům příslušných rozhodnutí. Aktér dále 4) svá přesvědčení o světě a dalších aktérech racionálně
odvozuje z nových informací; 5) odhlíží od normativních úvah (přestože i ty mohou být vyjádřeny prostřednictvím preferencí,
je-li třeba); a 6) čelí fixnímu a známému (uzavřenému) souboru možností (tj. výstupů) svého rozhodování. Tyto okolnosti
jsou dané a nejsou předmětem racionální kalkulace (srov. Simon, 1955, str. 100).
11 Pod pojem reflektivismus jsou zpravidla zahrnovány konstruktivismus, feminismus, post-strukturalismus, kritická teorie
a normativní teorie.
12 Předpoklad, že příčiny chování společenských aktérů mají materiální charakter, ať už na úrovni struktury (distribuce moci
v systému), nebo na úrovni aktérů (vnějškově dané, fixní zájmy), není v rozporu s ontologickým materialismem, který předpokládá, že veškerá realita, včetně jevů, jako je například lidské vědomí, má na fundamentální úrovni materiální charakter.
13 Metodologický individualismus spočívá na předpokladu, že primárními aktéry jsou lidé (jednotlivci), přičemž vysvětlení jejich
chování (mikro-úroveň) je nezbytné k vysvětlení širších společenských fenoménů (makro-úroveň), jako je například válka.
16
Přestože pozici konstruktivismu v mezinárodních vztazích lze považovat již za „mainstreamovou“,14
v případě konceptualizací energetické bezpečnosti je zřejmé přetrvávání dominance strategického přístupu
vycházejícího z realistické tradice výzkumu mezinárodních vztahů. Lze spekulovat, že důvodem této
setrvačnosti může být (1) převládající tematizace energetiky coby strategického odvětví, kterému náleží
výlučné postavení, a také (2) značná provázanost konceptuální reflexe energetické bezpečnosti s provozem
energetického sektoru. Tato objektivně daná kvalitativní odlišnost hrozeb, aktérů, referenčních objektů
atd. je přitom jedním z předpokladů strategického přístupu. V praxi je poté možné na základě tohoto
předpokladu legitimizovat preferenční postavení energetického sektoru a jeho aktérů. (Neo)realistické
teorie v tomto ohledu sdílejí několik klíčových předpokladů. Hlavními aktéry a současně referenčními
objekty jsou národní státy, jejichž cílem je maximalizace moci či přežití; zdroje moci, stejně jako struktury
ovlivňující chování států, mají materiální charakter.15
Protože dostupnost energie je nezbytnou podmínkou fungování ekonomického i vojenského sektoru, tedy
sektorů tvořících dvě hlavní složky tzv. tvrdé moci (viz Nye, 2005), jsou energetické zdroje, přinejmenším
od počátku průmyslové revoluce, nedílnou součástí mocenských kapacit národních států (Yergin, 1991).
Důležitost energetických zdrojů spojená s jejich omezenou dostupností a relativní distribucí pak státy motivuje k soupeření o tyto zdroje (ať už jsou tyto pobídky produktem distribuce moci na systémové úrovni,
nebo percepcí státníků), což je spojeno se státními ingerencemi (politicky motivovaná embarga, vlastnická a manažerská přítomnost státu v energetickém sektoru, energetická diplomacie atd.) a militarizací
energetického sektoru. Spolu s Felixem Ciutou (2010) tedy můžeme shrnout, že mezi hlavní předpoklady
strategického přístupu patří: (1) státocentrismus, přičemž hlavním cílem státu je (2) přežití. (3) Interakce
v mezinárodním systému (včetně energetických vztahů), který je nejdůležitější rovinou vysvětlení, jsou
charakterizovány (4) relativní distribucí zisků (Ciutä, 2010, stránky 129–131, srov. Dannreuther, 2010,
stránky 2–5). Energie je důležitým (5) zdrojem mocenských kapacit jednotlivých národních států a energetické zdroje přitom mohou být současně (6) nástrojem i příčinou války (viz např. Klare 2005, 2008;
Korin & Luft, 2009).
Lze přitom rozlišovat, zda jsou energetické zdroje považovány za primární, nebo sekundární příčinu konfliktu. V druhém případě je soupeření o energetické zdroje součástí „běžného“ soupeření o jiné vzácné
statky. Energie je jedním z vícera témat (zdrojů moci) velmocenských sporů, a ztrácí tím svoje distinktivní charakteristiky. Problémem tak není samo téma energie, ale jeho vliv na dění v mezinárodní politice.
V prvním případě jsou energetické zdroje naopak hlavní příčinou velmocenského konfliktu (viz Ciutä,
2010, stránky 129–130). Neoklasická geopolitika (viz Taliaferro, 2000, 2006), která s realismem sdílí řadu
základních předpokladů, jakými jsou priorita vojenské moci, státocentrismus, koncept mocenské rovnováhy atd., pak do strategického přístupu vnáší důraz na geografické faktory (např. problematiku přepravních
tras a uzlů, tzv. chokepoints, kontrolu produkčních oblastí, pipeline policy producentských a spotřebitelských států apod.). Někteří autoři (jako např. Youngs, 2009) proto užívají označení geopolitický přístup.
Tržní přístup se coby alternativní konceptualizace energetické bezpečnosti etabloval v osmdesátých a devadesátých letech, kdy značně postoupila integrace a financializace energetických trhů (viz např. Fattouh,
2012); s volně-tržní argumentací se ovšem setkáme i dříve (viz např. Adelman, 1973). Přestože tržní
přístup, obdobně jako přístup strategický, vychází z racionalistického (meta-teoretického) základu, jeho
teoretické předpoklady jsou v mnoha ohledech protikladné. Na rozdíl od strategického přístupu nejsou
14 Představitelé tohoto proudu, jako jsou Alexander Wendt, Barry Buzan, Ole Waever, Peter Katzenstein, Jeffrey Checkel, Friedrich Kratochwil, John Ruggie nebo Nicholas Onuf, jsou mnohdy považováni za nejvlivnější teoretiky posledních dekád.
15 Realismus zde chápeme jako rodinu teorií, přičemž jednotlivé teorie se v některých důležitých předpokladech, jako jsou například
úroveň vysvětlení (klasický realismus vs. neorealismus), účinky anarchie mezinárodního systému (defenzivní neorealismus vs.
ofenzivní neorealismus) nebo role jednotlivců (decision-makerů), zásadně liší (Česnakas, 2010; Taliaferro, 2000, 2006).
17
energetické zdroje považovány za kvalitativně odlišné,16 a energetický sektor tak nemá výlučné postavení.
Hlavním organizačním principem je trh, který efektivně alokuje (energetické) zdroje. Státní intervence
proto není potřebná a naopak zpravidla snižuje tuto alokační efektivitu. Morris Adelman (1973) v této
souvislosti kritizoval obavy z omezeného přístupu k dodávkám ropy, blížícího se vyčerpání fosilních
zdrojů a s tím souvisejících politických intervencí na ropném trhu. Zásoby (energetických) surovin jsou
zde funkcí ceny a dostupné technologie. K jejich úplnému vyčerpání tak nemůže dojít, protože příslušné
průmyslové odvětví zanikne dříve, než bude vytěžen „poslední“ barel ropy či „poslední“ kubík zemního
plynu. Současně obavy z politického omezování produkce jsou neopodstatněné, neboť dodavatelé své
produkty prodají vždy, když budou mít nabídku „ekonomické ceny“, tj. ceny, která bude vyšší než náklady
produkce poslední mezní jednotky. Adelman k tomu dodává, že tržní pobídky jsou jednoznačně silnější
a důležitější než mezinárodněpolitické faktory.
Liberální teorie mezinárodních vztahů se poté obecně vymezují vůči pesimistické politické antropologii
realismu, když aktéra definují jako maximalizátora absolutních zisků.17 Společensky optimálních výsledků je proto možné dosáhnout i v podmínkách anarchie. Liberalismus tak v porovnání s realismem předpokládá významně vyšší úroveň kooperace. Hlavním referenčním objektem zůstává národní stát, který
ovšem ztrácí svůj ontologický status a stává se „schránkou“ obsahující konglomerát individuálních i kolektivních aktérů a jimi vytvářených institucí. Liberální teorie totiž výrazně oslabují státocentrický předpoklad18, když stát pojímají jako nástroj určité podmnožiny domácí společnosti. Stát proto není aktérem
per se, ale je institucí, která podléhá vlivům různých koalicí společenských aktérů (viz Moravcsik, 1997,
stránky 516–520, 2001, stránky 4–7). Definice referenčního objektu proto není tak jednoznačná jako v případě strategického přístupu. Ciutä (2010, stránky 131–134) za referenční objekt v tržním přístupu považuje ekonomický systém, který zaručuje udržení životní úrovně jeho účastníků (Ciutä v této souvislosti
hovoří o logic of subsistence). Potřeba energetické bezpečnosti proto není dána přežitím, ale „funkčními
požadavky různých sektorů lidských aktivit; absence bezpečnosti proto neznamená zánik, ale dysfunkci“
(Tamtéž, str. 132).
Oproti strategickému přístupu se rovněž výrazně zvyšuje počet relevantních aktérů, mezi něž patří politické
instituce, mezinárodní organizace, sociální hnutí, NGO19 atd. Mezinárodní/systémová úroveň vysvětlení
rovněž – v důsledku této disagregace státu a „zmnožení“ aktérů – přestává být jedinou úrovní vysvětlení.
Základní předpoklady tržního přístupu tak lze shrnout do následujících bodů: (1) sociální interakce (včetně
16 Sůl je dobrým příkladem komodity, která ztratila svůj „strategický“ význam. Sůl byla využívána jako platidlo a rovněž
ke konzervaci masa. Konzervace masa byla důležitá jednak kvůli nerozvinuté dopravní infrastruktuře a rovněž v případech
přesunů armád. Kontrole solných dolů a obchodních cest byl proto přisuzován strategický význam. Klimatické podmínky
Švédska (nutnost skladovat více masa kvůli delšímu zimnímu období) vedly k tomu, že Švédsko bylo nuceno dovážet
velké objemy soli; v roce 1559 to bylo 25 % objemu celkového importu. To přimělo Švédsko ke kontrole obchodních cest
v Baltském moři. Obchod se solí měl ovšem strategický význam i pro exportéry soli. V rakouské monarchii, podobně jako
v Bavorsku, existoval státní monopol na produkci a export soli (Salzmonopol), přičemž daňové výnosy ze soli činily kolem
roku 1700 asi 10 % všech státních příjmů. Ferdinand II. po pražské defenestraci z roku 1618 zastavil své příjmy ze soli, aby
těmito penězi poté financoval katolickou armádu, která o dva roky později zvítězila na Bílé hoře (Cowen, 1999). Sůl pozici
strategické komodity ztratila až v souvislosti s rozvojem nových technologií skladování potravin v 19. století.
17 Jednotícím prvkem posledních dvou přístupů je možnost odvození zásad organizace lidské společnosti bez ohledu na existující
institucionální uspořádání (Barry, 1986, str. 15). Tato možnost je dána objektivní moralitou, jejímž předpokladem je
univerzální racionalita. Jinými slovy, pravidla lidského chování je možno formulovat prostřednictvím rozumem všeobecně
rozpoznatelných principů, které předcházejí jakýmkoli partikulárním odlišnostem (v kultuře, politickém uspořádání apod.).
Zatímco v případě utilitaristické varianty liberalismu je nutnou podmínkou maximalizace užitku plynoucí z takového
uspořádání, v případě kantovského liberalismu je to jeho zevšeobecnitelné ospravedlnění.
18 To platí jen do omezené míry v případě institucionálního neoliberalismu Roberta Keohanea a Josepha Nye (1977).
Ti předpokládají, že podmínky komplexní interdependence, kde výsadní postavení státu eroduje, nejsou vždy přítomny,
a v těchto případech nadále platí realistické premisy (Keohane & Nye, 1977, stránky 20–21).
19 Nevládní organizace (non-governmental organizations).
18
energetických vztahů) jsou na všech úrovních vysvětlení charakterizovány (2) absolutní distribucí zisků.
Energie je považována za (3) veřejný statek, který (4) pluralitě aktérů umožňuje prosazovat jejich (5) zájmy
spojené s obecným cílem (6) udržování/zvyšování jejich životní úrovně (Tamtéž, stránky 131–134).
Lze shrnout, že strategický a tržní přístup lze poměrně zřetelně rozlišit (viz tab. 2) na základě jejich odlišného teoretického ukotvení, kde prvně jmenovaný přístup navazuje na realistickou tradici, zatímco druhý
přístup čerpá z tradice liberální. Z těchto, mnohdy pouze implicitně přítomných, teoretických předpokladů
pak vyplývají další definiční znaky obou přístupů. Strategický přístup je definován důrazem na materiální
faktory posilující mocenský potenciál státu, kam mimo vojenských prostředků patří také geografické podmínky nebo zásoby nerostných a energetických komodit. Logika mocenského (geopolitického) soupeření
je spojena se státocentrismem a určující rolí relativních zisků (či ztrát). Trh je jedním ze zdrojů státní moci;
jeho fungování tak musí být podřízeno zájmům státu. Státy proto, v závislosti na jejich pozici v dodávkovém řetězci, volí ekonomické strategie zdrojového nacionalismu, resp. merkantilismu. Zatímco první
strategie je spojena se státní kontrolou domácích energetických zdrojů, které jsou využívány nejen k uspokojení ekonomických potřeb, ale také pro domácí i zahraniční politické účely, druhá strategie se pojí se
snahou získat exkluzivní, tj. trhem neprostředkovaný, přístup k energetickým zdrojům v zahraničí. Preferovaným modelem spolupráce jsou tak bilaterální vztahy (typicky pipeline diplomacy),20 prostřednictvím
nichž lze exkluzivní přístup zajistit. Energetické komodity jsou – ve srovnání s „běžnými, tržními komoditami“ – považovány za kvalitativně odlišné. Důvodem jsou jejich omezené zásoby, jejich nerovnoměrná
geografická distribuce a z hlediska chodu ekonomiky (a státu) vitální důležitost. Přístup k energetickým
zdrojům má proto charakter hry s nulovým součtem; zisk jedné strany znamená ztrátu druhé. Optimálním řešením je dosažení energetické nezávislosti státu, tj. schopnosti pokrýt vlastní energetické potřeby
bez ohledu na vnější okolnosti. Protože dosažení tohoto stavu je spíše teoretickou možností, alternativní
strategii ve světě definovaném relativními zisky představuje expanze zaručující větší podíl na celkovém
(a konečném) energetickém bohatství. V těchto podmínkách se tak zvyšuje riziko konfliktu o zdroje.
Tržní přístup je eponymně definován ústředním postavením tržního mechanismu. Dominantní je tedy
ekonomická logika spojená s efektivní (re)alokací zdrojů, kterou zaručuje konkurenční trh, a z toho plynoucí určující role absolutních zisků. Stát, či politická autorita obecně, je důležitý pouze z hlediska zajištění základních podmínek nutných pro fungování tržního mechanismu (např. garance vlastnických práv).
Energetická bezpečnost je zde vedlejším, nezamýšleným výstupem tržních interakcí množství státních
i nestátních aktérů. Stát tím ztrácí postavení výsadního aktéra (poskytovatele bezpečnosti) i referenčního
objektu; stále ovšem plní důležitou roli regulátora (v minimalistickém pojetí), stejně jako nositele ostatních základních funkcí politické organizace společnosti (jako např. garance bezpečnosti obyvatel, právního rámce atd.). Objem zásob energetických komodit je určen kombinací tržní ceny a dostupné technologie.
Přístup k energetickým zdrojům má proto charakter hry s nenulovým součtem; zisk jednoho tedy nemusí
znamenat ztrátu druhého. V podmínkách liberalizovaného trhu se rovněž vytrácí důležitost geografické
distribuce a specifického užití jednotlivých komodit. Energetické komodity jsou tak pojímány jako běžné
komodity podléhající pravidlům tržního mechanismu. Zájmy jednotlivých aktérů, státních i nestátních,
jsou v optimální situaci naplňovány prostřednictvím tržní směny; v tomto smyslu jsou na sobě závislé.
Nikoli ovšem ve smyslu závislosti jako dependence (Keohane & Nye, 1977) nebo dependency (Caporaso,
1978). Preferovanou ekonomickou strategií je proto liberalizace, tj. odstraňování překážek obchodu a státních intervencí, posilující nezávislé postavení, a konsekventně efektivitu, trhu, stejně jako propojenost
(interconnectedness; viz Keohane & Nye, 1977) jednotlivých účastníků trhu. Preferovaným modelem
20 Pojem pipeline diplomacy se zpravidla vztahuje k politickému vyjednávání a soupeření, které se týká plánování a budování
energetické potrubní infrastruktury; v širším smyslu rovněž k uplatňování vlivu a projektování moci prostřednictvím
energetické potrubní infrastruktury, nejviditelněji skrze přerušení dodávek. Přestože pipeline diplomacy nemusí mít nutně
bilaterální charakter, v praxi k podobnému postupu často dochází, neboť tento přístup zvýhodňuje silnější stranu.
19
spolupráce je multilateralismus prostředkovaný buď trhy, nebo mezinárodními institucemi. V těchto podmínkách se tedy riziko konfliktu o zdroje snižuje.
Tabulka č. 2: Strategický a tržní přístup k energetické bezpečnosti21
strategický
realistická tradice, neoklasická
geopolitika
geopolitika
teoretické
ukotvení
dominantní
rámování
distribuce zisků relativní
/ ztrát
povaha hry
hra s nulovým součtem
(omezené zásoby komodit)
státosilný
centrismus
role trhu
trh jako prostředek posilování státní moci
(státní kontrola nezbytná)
ekonomická
zdrojový nacionalismus / merkantilismus
strategie
model
bilaterální vztahy suverénních států
spolupráce
energetické
strategický význam
komodity
(kvalitativně odlišné od tržních komodit)
optimální
nezávislost (expanze)
řešení
tržní
liberální tradice, neoklasická ekonomie
ekonomika
absolutní
hra s nenulovým součtem
(zásoby jako funkce technologie a ceny)
slabý
trh jako nezávislý mechanismus efektivní
alokace statků (minimum státní regulace)
liberalizace trhu
multilateralismus,
mezinárodní instituce a režimy
tržní komodity
vzájemná závislost prostředkovaná trhem
(propojenost)
Problematika energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích byla dosud pojímána především na základě těchto dvou racionalistických22 přístupů, tedy strategického a tržního. Postupně se ovšem začínají
objevovat také pokusy o neracionalistická konceptuální a teoretická uchopení tohoto tématu (např. Best,
2006; Ciutä & Klinke, 2010; Korkmaz & Aalto, 2010; Palonkorpi, 2008 ad.). Jedním z jednotících znaků
těchto přístupů je odmítnutí priority materiálních faktorů pro porozumění či vysvětlení sociálních interakcí. Klíčovou roli zde mají tedy ideje, normy, instituce, prostřednictvím nichž jednotliví individuální
či kolektivní aktéři rozumějí okolnímu světu a své pozici v něm.23 Věta „anarchy is what states make of
it“ Alexandra Wendta (1992, str. 394) je kvintesencí tohoto způsobu uvažování o mezinárodních vztazích. Základním předpokladem tohoto zásadního textu je, že svépomocná povaha mezinárodní anarchie je
výsledkem interakce jeho jednotek (národních států), nikoli její příčinou (viz Wendt, 1992, stránky 403–407).
21 Rozšířeno z (Koďousková, Kuchyňková & Leshchenko, 2012).
22 V případě Anglické školy je pojem „racionalismus“ spojen s grotiovskou tradicí, a je proto pojímán jako jakási střední cesta
mezi realismem a idealismem (či synonymicky revolucionismem). Aktérství zde tedy není spojeno ani s instrumentální racionalitou teorie racionální volby, ani s pesimistickou, či optimistickou politickou antropologií realismu, respektive idealismu (revolucionismu). Toto pojetí na jednu stranu umožňuje kultivaci mezinárodní anarchie, na druhou stranu nevytěsňuje
klíčové postavení národních států a trvalou hrozbu konfliktu.
23 Toto rozlišení není vhodné chápat dogmaticky, mezi realisty (např. Dessler, 1999) i liberály (např. Moravcsik, 1997) se
najdou autoři, kteří přikládají významnou roli idejím, stejně tak někteří konstruktivisté přiznávají důležitost i materiálním
faktorům (typicky Wendt, 1999). Důležitá je přitom meta-teoretická pozice nemateriálních faktorů, tj. zda mají konstitutivní
charakter, nebo představují pouze jeden z mnoha faktorů, prostřednictvím nichž mezinárodněpolitické události vysvětlujeme.
20
Wendt poukazuje na určující roli identity jednotlivých aktérů pro definici jejich zájmů, a tím i jejich postavení v systému. Jako příklad uvádí vztah Kanady a Kuby vůči USA, jejichž vojenské kapacity jsou
vnímány zásadně odlišně navzdory tomu, že zaujímají obdobnou strukturální pozici. Podobně svépomoc je
specifickou institucí, která ovlivňuje chování států v anarchickém systému. Přestanou-li státy sledovat tuto
logiku chování, promění se tím jejich intersubjektivní (sdílené) chápání fungování mezinárodního systému.
Tímto způsobem konstruktivisté pohlížejí také na všechny ostatní společenské fenomény. Znamená to
rovněž, že koncepty, jako jsou moc nebo bezpečnost, nelze, na rozdíl od předchozích dvou přístupů, dedukovat z (meta)teoretických východisek. Kupříkladu neorealismus tak bezpečnost chápe jako minimalizaci
hrozeb přežití dané politické jednotky, státu. Tyto hrozby mají převážně vojenský charakter a jsou důsledkem specifické distribuce moci v systému; relativní zvýšení mocenské kapacity pak zvyšuje bezpečnost
státu (viz Waltz, 1979; Chatterjee, 2003). Ještě předtím, než se začneme zabývat konkrétním problémem,
známe referenční objekt (národní stát), charakter hrozby (ozbrojený konflikt) a mechanismus jejího přenosu (změna distribuce moci v systému). V případě konstruktivismu takto postupovat nelze, neboť koncept
bezpečnosti je zde chápán procesuálně a jeho jednotlivé dimenze je možné určit až v závislosti na daném
kontextu. Hrozba cíleného politicky motivovaného omezování produkce tak může být produktem sdílené
interpretace kartelu OPEC24 ze strany spotřebitelů OECD25 jako revizionistické organizace primárně sledující politické cíle, k jejichž naplňování využívá importní závislosti ostatních účastníků trhu. Změní-li se
ovšem rámování OPEC ze strany OECD a kartel začne být chápán jako nezbytný nástroj stabilizace cen
umožňující udržitelný rozvoj sektoru, hrozba embarga „zmizí“, přestože strukturální pozice obou bloků
se nezmění. Odlišné vnímání hrozby je zde způsobeno proměnou identity26 aktérů (země OECD), která
je tvořena také jejich vztahem vůči OPEC. Jinými slovy, otázka „Kdo jsou oni?“ je nerozlučně spjata
s otázkou „Kdo jsme my?“ a naopak (viz Musílek, 2011).27 Preference a chování jednotlivých aktérů jsou
posléze utvářeny právě na základě tohoto porozumění.
Tato nestálost a trvalá otevřenost identit a sociálních kategorií poté principiálně umožňuje pod hlavičku
(energetické) bezpečnosti zahrnout cokoli.28 Felix Ciutä (2010) v této souvislosti upozorňuje na riziko totálnosti energetické bezpečnosti, které ve svém důsledku přináší vyprázdnění a banalizaci tohoto konceptu
– nemůžeme totiž jednoznačně určit, které případy sem spadají a které nikoli (rozlišení tzv. case/non-case). Pluralita aktérů, referenčních objektů a hrozeb je zde dohnána do extrému. Referenčním objektem
mohou být zásoby energetických surovin, specifické vzorce spotřeby, produkční kapacity, přepravní sítě,
domácnosti, konkurenceschopnost ekonomiky nebo akceschopnost armády, či klimatický systém. Tyto
referenční objekty pak mohou čelit nekonečné řadě hrozeb, ať už se jedná o přírodní katastrofy, vyčerpání
zásob, politicky motivované přerušení dodávek, terorismus, nebo emise skleníkových plynů. Z těchto
důvodů rovněž není možné identifikovat privilegované roviny analýzy, jak tomu je v případě předchozích
dvou přístupů (Ciutä, 2010, stránky 135–138).
24 Organization of the Petroleum Exporting Countries.
25 Organization for Economic Co-operation and Development.
26 Konstruktivistický pohled na identitu je relační. Identitou jsou myšleny způsoby, kterými jsou jednotlivci a kolektivity
odlišováni ve svých vztazích k jiným jednotlivcům a kolektivitám (Jenkins, 2008, cit. dle Musílek, 2011, str. 17). Identita
přitom není statickou kategorií, ale je kontinuálně reprodukována a „znovu-vynalézána“ (k relačnímu pojetí identity viz
Musílek, 2011).
27 Identita se tedy nenachází „uvnitř jednotlivých osob/aktérů, ale je produkována mezi osobami/aktéry v jejich sociálních
vztazích“ (Lawler, 2008, str. 8, cit. dle Musílek, 2011, str. 17).
28 Ciutä (2010, str. 135) ukazuje, jak energie může koncept bezpečnosti modulovat a „brát jej všude s sebou“.
21
Vzájemně konstitutivní vztahy mezi aktérem a strukturou tuto komplexitu dále prohlubují. Různé fenomény tak mohou být v různých kontextech spojovány s různými významy. Kupříkladu výstavba plynovodu
může být chápána jakou prvek velmocenského soupeření, součást expanzivní exportní strategie nebo hrozba životnímu prostředí. Konstitutivní normy jako rovnováha moci, dokonalá konkurence nebo udržitelný
rozvoj zde spoluutvářejí porozumění aktéra danému problému. Tematizace hrozby tedy závisí na situovanosti aktéra, potažmo referenčního objektu,29 který této hrozbě čelí. Obdobně role aktéra coby referenčního
objektu, hrozby či poskytovatele bezpečnosti se může proměňovat; aktéři mohou navíc zaujímat i několik
těchto pozic současně. Ciutä (2010, stránky 136–138) v této souvislosti poukazuje na reflexivní charakter
energie/energetiky. V moderní společnosti je přitom reflexivitou míněn proces, kdy nově získané poznatky
neustále prověřují a reformují sociální praktiky jednotlivých aktérů, individuálních i kolektivních, a rovněž
společnosti jako takové, čímž pozměňují jejich charakter (viz Giddens, 1990, str. 38). To se může projevit
prostřednictvím nezamýšlených důsledků, které omezují vysvětlení a kontrolu daného problému. Výsledkem je poté dezorientace vyjádřená pocitem, že systematické poznání společenských dějů není možné
(Tamtéž, stránky 2–3). Hrozby jsou tak vytvářeny spíše v důsledku jednání samotných aktérů, než aby
byly důsledkem vnějších faktorů. Kupříkladu domácnosti tak mohou čelit hrozbám (jsou tedy referenčním
objektem), které samy vytvářejí (jsou tedy zdrojem hrozby) a kterým mohou současně samy čelit (jsou
poskytovatelem bezpečnosti) – typicky se jedná o environmentální hrozby, jako je globální změna, spojené
se specifickými vzorci spotřeby (např. preference osobní automobilové dopravy). Reflexivita rovněž zásadně ovlivňuje vztah badatele (subjektu) a předmětu jeho výzkumu (objektu). Ten společenské fenomény
nezkoumá „zvnějšku“, „odnikud“, ale svojí aktivitou je také ovlivňuje30 a částečně spoluutváří.31
Priorita nemateriálních faktorů nabourává dominantní rámování energetiky jako oblasti spojené s „tvrdými daty“, fyzikálními a geologickými východisky, technickými a ekonomickými řešeními, které jsou
společenskými faktory ovlivněny jen do určité míry. To je provázeno zpochybněním výsadního postavení
energetického sektoru a energetických komodit, odvozeného od předpokladu strategické důležitosti tohoto
odvětví. Zatímco tržní přístup tuto kritiku zakládá na argumentu, že energetické komodity i energetický
sektor jako celek podléhají týmž ekonomickým zákonitostem jako ostatní komodity, potažmo ostatní odvětví ekonomiky – a nelze je proto považovat za kvalitativně odlišné –, konstruktivistický pohled poukazuje na nesamozřejmé způsoby vytváření této kvalitativní odlišnosti. Co tato „strategická významnost“
znamená? Jakým způsobem je tato instituce utvářena? Jak ji jednotliví aktéři interpretují? Platí tedy, podobně jako v případě různých kultur anarchie, že není důležité, zda energetické komodity strategicky
důležité – ať už to znamená cokoli – „skutečně“ jsou, či ne, ale spíše, zda je jednotliví aktéři takto vnímají
a adekvátně tomu jednají, nebo ne.
Lze tedy shrnout, že mezi hlavní předpoklady konstruktivistického přístupu k energetické bezpečnosti
patří, že: (1) identita aktérů je utvářena v rámci intersubjektivního procesu a má reflexivní charakter, což
s sebou přináší jednak (2) zmnožení aktérů, referenčních objektů a hrozeb32 a rovněž (3) nestálost, „tekutost“ těchto identit a v důsledku i zaměnitelnost rolí těchto aktérů. (4) Interakce v energetickém sektoru
podléhají týmž mechanismům sociální konstrukce jako kterékoli jiné společenské vztahy, a (5) není proto
možné apriorně definovat jejich charakter – zda podléhají kalkulu absolutních, či relativních zisků, zda
29 Dodejme, že aktér může být i referenčním objektem, ovšem pouze některé referenční objekty mají atributy aktérství; všichni aktéři pak principiálně mohou být referenčními objekty.
30 Klasickým příkladem jsou tzv. sebe-naplňující se a sebe-popírající se proroctví.
31 Tato formulace platí pro různé směry uvnitř konstruktivismu do určité míry. Kupříkladu Alexander Wendt (1999, stránky
243–245) by tomuto výkladu spíše oponoval, když vychází z předpokladu, že společenské fenomény jsou v epistemickém
smyslu na poznávajících nezávislé, protože jsou nezamýšlenými důsledky a mají sebe-organizační charakter.
32 V závislosti na daném kontextu se potenciálně každý aktér může stát poskytovatelem bezpečnosti, zdrojem hrozby nebo
referenčním objektem. Nejedná se o taxativně vymezenou, postulovanou množinu aktérů (typu: důležité jsou jen státy, nebo
zájmové skupiny apod.).
22
jsou energetické komodity kvalitativně odlišné, či totožné s ostatními komoditami, zda je energie zdrojem
mocenské kapacity jednotlivých národních států, nebo veřejným statkem, zda je nástrojem, nebo příčinou
ozbrojených konfliktů apod. Jinými slovy, východiskem není argumentační schéma spojené se specifickým obsahem (jako například schéma „nové studené války“), prostřednictvím kterého redukujeme a vysvětlujeme okolní svět, ale spíše identifikace a analýza těchto schémat. Jakým způsobem jsou utvářena,
jak se reprodukují, jak ovlivňují praxi energetického sektoru atd.
Tabulka č. 3: Argumentační schémata diskursů energetické bezpečnosti33
logika
konfliktu
Hlavním principem/cílem je přežití.
Energetické zdroje jsou primárně zdrojem moci.
Nejdůležitější rovinou analýzy je rovina mezinárodní/globální.
Interakce v mezinárodním systému (a proto také energetické vztahy) jsou charakterizovány
hrou s nulovým součtem.
Státocentrismus: nejdůležitějším aktérem je stát (coby vojenská organizace). Energetické
zdroje mohou být nástrojem i příčinou války.
Průvodním znakem je militarizace energetického sektoru.
logika
trhu
Hlavním principem/cílem je udržení životní úrovně, a to ve všech oblastech lidské aktivity.
Mezinárodní/globální rovina proto nemá tak privilegované postavení.
Energetické zdroje lze chápat jako veřejný statek.
Povaha interakcí v mezinárodním systému je spíše kooperativní.
Celkově se jedná o komplexnější pohled beroucí v potaz nevojenské faktory a nestátní aktéry.
holistická
logika
Totální charakter energie/energetiky.
Zahrnut může být každý aktér, každý referenční objekt, každá hrozba, každá událost…;
energetická bezpečnost se stává bezpečností všeho.
Podobně jakýkoli aktér může přijmout jakoukoli roli (může být referenčním objektem,
poskytovatelem bezpečnosti nebo hrozbou).
Zrušení priority kterékoli z rovin analýzy.
„Vysvětlení“ prostřednictvím všezahrnujícího, panoptického pohledu.
Ciutovo rozlišení jednotlivých „logik“ energetické bezpečnosti sleduje (meta)teoretická východiska a syntax argumentace, na problematiku konceptualizace lze ovšem pohlížet rovněž z hlediska způsobů reprezentace34 daného tématu; tzn. jakými způsoby je daný objekt zvýznamňován, prezentován a reprodukován. Tento přístup rozvinuli Gearóid Ó Tuathail a Simon Dalby, jedni ze zakladatelů kritické geopolitiky.35
Tuathail a Dalby (1998, stránky 4–5) rozlišují mezi formálními, praktickými a populárními reprezentacemi geopolitiky. Mezi formální reprezentace patří produkce akademické sféry, think-tanků a „strategické
33 Vytvořeno na základě (Ciutä, 2010).
34 Sociální reprezentace mohou být definovány jako obsah každodenního přemýšlení a suma strukturujících idejí, které činí
naše náboženská přesvědčení, politické postoje i spontánně vytvářené asociace koherentními a srozumitelnými. Umožňují
nám tedy zařazovat osoby a objekty, porovnávat a vysvětlovat jejich chování a objektivizovat je v rámci našeho sociálního
kontextu. Reprezentace mohou být jak „v hlavách“ jednotlivců jako sdílené ideje, tak i „v okolním světě“ nesené informačními médii, a mohou být proto studovány odděleně (Moscovici, 1988, str. 214, cit. dle Höijer, 2011, stránky 4–5).
35 Základním východiskem je, že geopolitické koncepty a teorie jsou sociálními konstrukty akademiků či státníků, které jsou
kulturně podmíněny a samy současně působí performativně, tzn. že ovlivňují politické chování a vnímání politických aktérů. Viz (Dalby & Tuathail, 1998).
23
komunity“ obecně, praktické reprezentace pak souvisejí s konkrétním naplňováním těchto geopolitických
koncepcí a teorií, jako jsou oficiální politiky států, strategické koncepce, a to jak na vrcholné, tak na byrokratické úrovni. Populární reprezentace se poté zaměřuje na přítomnost geopolitických koncepcí v populární (masové) kultuře, ať už se jedná o filmy, literaturu, komiksy nebo zpravodajství.
Tabulka č. 4: Typologie sociálních reprezentací energetické bezpečnosti3637
formální
produkce akademické a expertní sféry, instituce formující přemýšlení o energetické bezpečnosti
praktické
politické koncepce (jako jsou energetické/bezpečností/zahraniční koncepce), konkrétní
politiky i vize37
populární
televizní zpravodajství, tisk, internet a sociální média, filmy (Čínský syndrom, Šílený
Max), dokumenty (An Inconvinient Truth, Gasland), plakáty, karikatury, kreslené vtipy
(ruský medvěd uzavírající kohouty) atd.
Kupříkladu koncept zadržování formulovaný Georgem Kennanem, tedy formální vyjádření geopolitiky,
byl v pozměněné podobě prakticky naplňován Trumanovou doktrínou, která byla na úrovni populární reprezentace „zrcadlena“ seriálem M.A.S.H. Obdobným způsobem lze mimo jiné pohlížet také na koncept
energetické bezpečnosti. Koncept ropného zlomu,38 tedy formální reprezentace, je na praktické úrovni
reprezentován řadou politik a regulací týkajících se efektivnějšího využívání ropy a na populární úrovni
například filmem Šílený Max. Toto „energetično“39 je, podobně jako geopolitika, širším společenským fenoménem, který dalece přesahuje úroveň expertní znalosti přístupné malému okruhu „vyvolených“. Úvahy o energetice, potažmo energetické bezpečnosti se každodenně dotýkají států, ekonomických subjektů
i jednotlivců a mohou pocházet z řady vzájemně ovlivňujících se zdrojů.40
Dalby a Tuathail (1998, str. 5) dodávají, že ačkoli jsou tyto formy reprezentace vytvářeny, rozšiřovány
a spotřebovávány na odlišných „místech“, tzn. že jejich tvůrci, zprostředkovatelé a publika se dokonale
nepřekrývají, specifickou geopolitickou či v našem případě energeticko-bezpečnostní kulturu utvářejí společně. Identity aktérů, vztahy my-oni, reprezentace energetického sektoru, referenční objekty či hrozby
jsou tedy „konstruovány“ v tomto komplexním prostředí. Představená typologie badateli usnadňuje orientaci a současně poukazuje na plnou šíři problematiky, která není redukovaná pouze na reprezentace prvního
36 Vytvořeno na základě (Dalby & Tuathail, 1998).
37 Na rozdíl od geopolitiky lze v případě energetické bezpečnosti předpokládat širší zapojení nestátních institucí a aktérů
v případě praktických reprezentací, ať už ze strany komerčního či veřejného sektoru (např. alternativní energetické koncepce
předkládané NGO).
38 Tento koncept, který v druhé polovině padesátých let zpopularizoval geolog Marion K. Hubbert, předpokládá situaci
dosažení globálního vrcholu produkce ropy. Scénáře následujícího vývoje jsou mnohdy spojovány se zvyšováním napětí
v mezinárodních vztazích, ekonomickou recesí, sociálními otřesy atd.
39 Tento pojem odkazuje na Schmittův koncept politična a předpokládá existenci svébytného normativního systému či
naturalizovaného diskursu, prostřednictvím něhož bychom rozuměli povaze a významu energie pro život společnosti.
40 Obdobně Dalby a Tuathail (1998, str. 5) předpokládají, že geopolitika ovlivňuje každodenní život států a národů a proniká
do něj z řady zdrojů, ať už jde o ty s vysokým statusem (jako je národní bezpečnostní strategie), nebo nízkým statusem
(jako jsou titulky v bulvárním tisku), ať už jde o zdroje vizuální (jako fotografie obětí, které přimějí státy k zásahu),
diskursivní (jako projevy obhajující vojenský zásah), tradiční (jako náboženské motivy v zahraničněpolitickém diskursu),
nebo postmoderní (jako kyberválka). Zatímco konvenčně rozeznávaná role geopolitiky je spojena s dramatickým jednáním
politických vůdců (vyhlášení války, zahájení invaze, demonstrace vojenské síly apod.), tyto praktiky jakož i běžnější
praktiky, které tvoří mezinárodní politiku, jsou konstituovány, reprodukovány a zvýznamňovány prostřednictvím variety
společenských reprezentací.
24
řádu. Zatímco dle Nexona a Neumanna (2006) jsou reprezentace prvního řádu nedokonalým pokusem
o zachycení (či jak autoři uvádí „zrcadlením“) reality – může se tak jednat o zpravodajské pořady, projevy
politiků, dokumenty, tisk atd.; reprezentace druhého řádu odrážejí reprezentace prvního řádu a na objektivní zachycení reality si nekladou nárok. Spadají sem tedy kupříkladu politická fikce ve filmu i literatuře,
společensky kritické seriály typu Simpsonovi nebo Star Trek, karikatury (viz např. Debrix, 2007; Dittmer,
2010; Hoder, 2010; Nexon & Neumann, 2006) apod.
Předpokládají dále, že mezi těmito dvěma řády existuje vzájemná vazba. Nejenže reprezentace v prvním
řádu jsou inspirací pro produkty druhého řádu, ale tyto reprezentace mohou zpětně ovlivňovat první řád
a jeho prostřednictvím i samotnou společenskou realitu (Hoder, 2010). Typickým příkladem této vzájemné
vazby je kauza karikatury proroka Mohameda a satirického/dehonestačního filmu o životě proroka Mohameda. Rozšíření těchto produktů prostřednictvím masových médií a jejich recepce v arabských zemích
významně ovlivnily, mimo jiné, diplomatické vztahy mezi těmito zeměmi a zeměmi „Západu“. Populární
reprezentace z pohledu přijímajících přitom nejenže poskytují více či méně věrohodné informace – tedy,
že prorok Mohamed se skutečně choval tak, jak je znázorněno ve zmiňovaném snímku, ale mají i hlubší,
performativní efekty.
Filmová či literární postava se může stát modelem pro formulaci určitého postoje, narace je vystavěna
takovým způsobem, že odhaluje a stereotypizuje „protivníka“ či „hrozbu“, a posiluje tím znehybnění, naturalizaci určitého výseku společenské reality – příkladem může být tematizace Ruska coby neměnné imperiální mocnosti sledující výlučně politické cíle. Přijme-li publikum tento výklad, může to mocenským
elitám usnadnit implementaci zvolených opatření (Nexon & Neumann, 2006). Zmíněné efekty ovšem
mohou mířit také proti těmto tendencím a kriticky zpochybňovat status quo. To je ostatně důvod, proč je
v nedemokratických režimech cenzurována (nejen) populární kultura. Podobné mechanismy působí také
v rámci vzájemně konstitutivního vztahu mezi teoretickou reflexí a empirickými projevy.
Právě proto, že tento text se zaměřuje pouze na formální reprezentace energetické bezpečnosti, a to ještě
zúženě, neboť se zabývá „pouze“ konstruktivistickými přístupy a současně „pouze“ akademickou produkcí, je vhodné si tento širší záběr „energetické bezpečnosti“ uvědomit. Různé formy reprezentace jsou navíc
spojeny s různými konstitutivními efekty, vycházejí z odlišných zdrojů, jsou určeny odlišným publikům
atd. (Dalby & Tuathail, 1998). Zkombinujeme-li Ciutova argumentační schémata s typologií Tuathaila
a Dalbyho, dostaneme matici 3x3 (viz tab. 5), která nám může pomoci vyrovnat se s problémem totalizace
a banalizace konceptu energetické bezpečnosti na straně jedné a jeho nedostatečnou validitou na straně
druhé. Ciutovo (2010, str. 138) pojetí, kladoucí důraz na kontextualizovanou konceptualizaci, tzn. konceptualizaci předpokládající odlišnosti v „situovanosti různých aktérů, pluralitu politických i normativních
hierarchií“ a diskursů, z nichž jsou odvozovány předpoklady o povaze mezinárodněpolitického prostředí,
jde proti snahám o nalezení „esence“ bezpečnosti, která je typická (nejen) pro racionalistické přístupy.
Vzdá-li se badatel tohoto „svatého grálu“ a spokojí-li se tedy s konceptualizací, která si neklade nároky
na univerzální platnost, ale je odvozena od daného kontextu, může se oběma zmíněným problémům vyhnout. Ciutä (2010, str. 138) současně poukazuje na emancipační potenciál tohoto přístupu, když uvádí, že
energie, vzhledem k její všudypřítomnosti, může být „přilepena“ k jakémukoli pojetí bezpečnosti. Odmítá
tedy, že by kupříkladu militarizace energetického sektoru nebo kooperativní charakter energetické interdependence byly fixními, neměnnými znaky „energetična“. Protože „války o zdroje“ či „princip přežití“
nejsou neměnné a energetický sektor, respektive specifické problémy s ním spojené, je možné desekuritizovat, otevírá se zde prostor ke změně.
25
Tabulka č. 5: Kontextualizace reprezentací energetické bezpečnosti4142 43
zdroje reprezentace
logika
argumentace
formální
praktická
populární
konflikt
Brzezinski
Kissinger
Carterova doktrína
televizní zpravodajství
Fahrenheit 9/11
trh
Adelman
Energetická charta
deregulační a liberalizační politiky
reklamy IOCs42
holismus
The Limits to Growth Římský klub
politiky udržitelného
rozvoje, ETS43
41 Upraveno na základě (Ciutä, 2010; Dalby & Tuathail, 1998).
42 International Oil Companies.
43 Emission Trading System.
An Inconvinient Truth
4. KONSTRUKTIVISMUS V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH
27
2. Konstruktivismus v mezinárodních vztazích
Následující text je členěn dle míry obecnosti výkladu. Nejprve se tedy seznámíme se základními ontologickými a epistemologickými východisky44 konstruktivismu, pozicí a povahou hlavních aktérů či jejich
vztahem ke (zde společenské) struktuře a představíme nejdůležitější konstruktivistické teorie mezinárodních vztahů. Následně se podíváme, jakými způsoby je pojem „bezpečnost“ v rámci jednotlivých konstruktivistických teorií chápán, které atributy jsou mu přisuzovány a jak se vztahuje k ostatním klíčovým
pojmům tohoto přístupu. Na tuto část týkající se „obecné bezpečnosti“ navážou ukázky konceptualizací
„energetické bezpečnosti“ ve vybraných konstruktivistických přístupech.
2.1 Vědně-ﬁlosoﬁcké ukotvení konstruktivismu
a základní teoretické předpoklady
Všechny konstruktivistické přístupy sjednocuje idealistická ontologie, tedy přesvědčení, že sociální svět je vytvářen prostřednictvím intersubjektivně vytvářených struktur a procesů nesoucích sdílený
význam (Adler, 2002, str. 100). Emanuel Adler, (2002, str. 100) dále uvádějí základní důsledky, které z toho pro další teoretizování vyplývají. Společenský svět je utvářen (1) materiálními objekty, (2)
subjektivním porozuměním, (3) intersubjektivní znalostí. Materiální objekty jsou popisovány materiálními fakty (nebo tzv. hrubými fakty, brute facts), kupříkladu že atom vodíku obsahuje jeden elektron, nebo skutečnost, že Země není středem vesmíru. Materiální fakta jsou, přestože k nim máme
přístup jen prostřednictvím jazyka, nezávislá na lidské existenci a tím i na lidských institucích (Searle, 1995, str. 2). Obdobně Reus-Smit (2005, str. 196) uvádí tři definiční znaky konstruktivismu:
(1) do té míry, do níž struktury formují chování sociálních a politických aktérů, ať už jednotlivců,
nebo států, platí, že normativní struktury či ideality jsou stejně tak důležité jako struktury materiální;
(2) identita aktérů (utvářená normativními strukturami) pak zase formuje jejich zájmy a konsekventně
i jejich jednání; (3) mezi aktéry a strukturami je vzájemně konstitutivní vztah. Normativní struktury formují identity a zájmy aktérů, současně jsou ovšem samy podmíněny rutinizovanými praktikami těchto aktérů. Sociální fakta se od materiálních, hrubých fakt odlišují v tom, že jejich existence na lidském vědomí
a jazyku přímo závisí. Uvažujme například situaci ofsajdového postavení hráče ve fotbale. Na úrovni materiálních fakt sledujeme rozmístění lidí na určitém prostoru, můžeme hodnotit jejich individuální fyzické
parametry, můžeme hledat pravidelnosti v jejich rozmístění v prostoru atd., těžko však můžeme určit, zda
se některý z jednotlivců ocitá v ofsajdovém postavení.
K tomu je zapotřebí, abychom byli obeznámeni s řadou sociálních fakt, které této podívané přiřadí význam. John Searle (1995, stránky 14–26) tuto lidskou schopnost přiřazovat objektům funkce považuje
za jeden ze tří základních stavebních kamenů sociální reality. Na rozdíl od materiálních fakt tedy funkce
není objektu vlastní, inherentní, ale je mu záměrně, intencionálně přiznána pozorovatelem. Kámen tak
může být těžítkem nebo zbraní; konstrukce skládající se ze tří železných tyčí může být fotbalovou bránou
nebo šibenicí. Druhým stavebním kamenem je kolektivní intencionalita, jinými slovy schopnost sdílení intencionálních stavů, jako jsou přesvědčení, přání, úmysly apod. – tzn. že daný jednotlivec předpokládá, že
44 Připomeňme, že ontologie je filosofickou disciplínou, která se zabývá povahou reality; pokouší se tedy odpovědět na otázky
typu: co existuje, čím je realita tvořena, jaký je její charakter apod. Epistemologie je poté filosofickou disciplínou, která se
zabývá tím, jakým způsobem realitu poznáváme, jakými prostředky a do jaké míry ji můžeme poznat, do jaké míry je naše
poznání spolehlivé apod.
28
jeho protějšek na danou situaci nahlíží obdobně a naopak. Jednotlivec A tedy třem tyčím přiřazuje funkci
brány a předpokládá, že jednotlivec B činí totéž, a jednotlivec B přiřazuje třem tyčím rovněž funkci brány
a předpokládá, že jednotlivec A činí totéž. Z toho plyne, že ačkoli veškeré mentální procesy na úrovni
hrubých fakt probíhají výhradně v mozku daného jednotlivce, neznamená to, že by byly definovány pouze
ve formě individuální intencionality. Sociální fakta se totiž z definice vztahují k entitám, které přesahují
individuální úroveň – důležité je tedy nejen to, jak se vůči nim vztahuje sám pozorovatel (subjekt), ale
rovněž jak se k nim vztahují druzí (jiné subjekty). Sociální fakt je proto vždy intersubjektivní. Vrátíme-li
se k Searleovu příkladu, znamená to, že jednotlivci A i B předpokládají, že oba hrají fotbal (my hrajeme
fotbal), a od toho posléze odvozují svoji individuální intencionalitu. Jednotlivec A se tak ke sprintovému
náběhu (moment individuální intencionality) odhodlá proto, že společně s dalšími zamýšlí (moment kolektivní intencionality) podniknout brejk. Ve chvíli, kdy se tito jednotlivci stávají součástí intersubjektivní,
institucionální struktury, z níž odvozují vlastní intencionalitu (zastávají tak určitou roli), je můžeme považovat za hráče fotbalu.
Posledním stavebním kamenem jsou konstitutivní pravidla (constitutive rules).45 Searle (1995, str. 27)
proti nim staví regulativní pravidla, která jsou uplatňována na již existující aktivity – automobil lze řídit
i bez existence pravidla jízdy vpravo; charakter „řízení“ se nepozmění, změní-li se toto pravidlo na jízdu
vlevo. Konstitutivní pravidla aktivity pouze neregulují, ale rovněž je umožňují. Fotbalová pravidla tak
neregulují již existující aktivitu, ale přímo ji utvářejí. Pravidlo o ofsajdu je tak jedním z konstitutivních
prvků fotbalu. Pokud bychom z fotbalu odstranili ofsajd a umožnili hráčům v poli hrát rukama, hráli bychom jinou hru. Systémy konstitutivních pravidel46 pak dle Searlea (1995, str. 28) umožňují existenci institucionálních fakt47 – jako je fakt ofsajdového postavení, vyhlášení války, uzavření sňatku nebo uvalení
ropného embarga.
V tomto epistemickém kontextu48 se jednotlivci stávají aktéry. Na základě interakce s ostatními si osvojují
určitou identitu, od níž odvozují své preference, dle nichž jednají (viz Wight, 2006, stránky 155–163).
Vztah struktury49 a aktérů je přitom vzájemně konstitutivní. Konstitutivní vztahy (constitutive relations)
odrážejí předpoklad intersubjektivity (kolektivní intencionality) společenských fenoménů a jejich ukotvenosti v síti konstitutivních pravidel. Aktéři, hráči fotbalu, tak na základě konstitutivních pravidel, jako
je ofsajd, hrají fotbal – tj. spoluutvářejí tento fenomén – a současně jsou hráči fotbalu právě proto, že tato
pravidla sdílejí a konají v souladu s nimi. Vazba je tedy vzájemná. Hraním fotbalu dochází k reprodukci
aktérů i struktury. Pokud by všichni hráči fotbalu konstitutivní pravidla fotbalu zapomněli, zanikla by
kolektivní intencionalita hraní fotbalu a fotbal jako společenský fenomén by přestal existovat. Pokud by
došlo k nezamýšlené proměně konstitutivních pravidel a hráči v poli by například byli oprávněni hrát
45 Nejedná se zde o posloupnost – tedy, že by konstitutivní pravidla vznikala jako poslední. Jak je z textu dále patrné, jsou
naopak umožňujícím prvkem; fotbal jako společenská instituce je v tomto smyslu následuje.
46 Searle rozlišuje mezi konstitutivními fakty a konvencemi. Konvence je arbitrární, například, že kapitán vchází na hřiště jako
první. Pokud se tak nestane, intersubjektivní porozumění fotbalu to neovlivní. Naproti tomu konstitutivní pravidlo v tomto
smyslu arbitrární není, protože daný sociální fenomén (spolu)utváří.
47 Institucionální fakta Searle (1995, str. 26) definuje jako podmnožinu sociálních fakt, která se vztahují k lidským institucím.
48 Epistemický kontext lze chápat jako sdílenou znalost, která se váže k určitému výseku reality. Epistemický kontext
profesionálních fotbalistů tak může být utvářen fotbalovými pravidly, taktickou přípravou na zápas a prakticky („ze hry“)
získanými poznatky. Naproti tomu lze očekávat, že epistemický kontext sociologa, pokud není rovněž fotbalistou, taktickou
přípravu na zápas a prakticky získané poznatky pravděpodobně obsahovat nebude; namísto toho jej bude s ostatními
sociology (zbytkem epistemické komunity) pojit kupříkladu znalost Giddensovy teorie strukturace nebo Searleovy teorie
konstrukce sociální reality.
49 Wendt (1999, str. 406) v této souvislosti cituje Coultera (1989), dle nějž ontologická závislost struktury na procesu vzniká
v důsledku orientací a praktik aktérů, kteří jsou zapojeni do sociálních interakcí. Společenské konfigurace tak nemají
„objektivní“ ontologický status jako hory nebo lesy, ale ani „subjektivní“ ontologický status jako sny nebo fantazie
jednotlivců. Jsou intersubjektivními konstrukcemi.
29
rukama, došlo by rovněž k proměně identit hráčů – stali by se hráči sportu, který se od dnešního fotbalu
zásadně odlišuje; fotbal, jak ho známe dnes, by tím zanikl. Pokud by tato pravidla hypoteticky ze zásahu
vyšší moci přestala existovat v průběhu zápasu, z fotbalistů na hřišti by se rázem stal agregát jednotlivců.
Tato vzájemně konstitutivní vazba je v rozporu s tradičním pojetím kauzality, které předpokládá časovou
souslednost a oddělenost předpokládané příčiny (reprezentované nezávislou proměnnou) a důsledku (závislou proměnnou). Někteří teoretici tak argumentují, že konstruktivismus je neslučitelný s kauzálními
vysvětleními (pro diskusi viz např. Wendt, 1999, stránky 77–89).
Mnohem méně jednoznačná je epistemologická pozice tohoto přístupu zahrnující širokou škálu východisek, (neo)pozitivismem počínaje a postmoderním pragmatismem konče50 (Adler, 2002, stránky 100–101).
Jednotícími prvky by snad mohla být odmítnutí fenomenologického pohledu zaměřujícího se na vnitřní
zkušenost,51 tedy přístup pomíjející intersubjektivní rozměr sociální reality, na straně jedné52 a na druhé straně empirismu, tj. předpokladu, že znalost je možné získat jen prostřednictvím přímého empirického pozorování (těžko budeme pozorovat chování státu – viz Wendt, 1999, str. 196), a behaviorismu,
tj. předpokladu, že příčiny chování aktérů lze odvodit přímo od něj, který opomíjí struktury, jež toto
chování umožňují, jako jsou konstitutivní normy (Searle, 1995, str. 5; Smith 1996, str. 35, cit. dle Balzaq,
2010, str. 5).
Zhruba v polovině devadesátých let se v důsledku odlišných epistemologických pozic tábor konstruktivistů dělí na dva proudy. Tím prvním jsou slabí konstruktivisté (conventional nebo thin), tím druhým naopak
silní konstruktivisté (critical nebo thick). Zatímco první proud (např. Finnemoreová, Checkel, Katzenstein, Wendt) neodmítá možnost kauzálních vysvětlení53 a pracuje také s (neo)pozitivistickými metodami
(v duchu přístupu trojice Keohane, King, & Verba, 1994), druhý proud (např. Kratochwil, Onuf, Waever,
Weldesová) považuje toto spojení s ohledem na neoddělitelnost zkoumání sociální reality a její spoluvytváření za neudržitelné a připouští pouze možnost konstitutivních a performativních vztahů; zavrhuje tak
také (neo)pozitivistickou metodologii, která předpokládá možnost objektivního poznání (Hansen 2006,
stránky 2–5; Sørensen & Jackson, 2006, stránky 165–166). Toto rozlišení do určité míry odpovídá logikám vysvětlení (explanation) a porozumění (understanding), tak jak je představují Hollis a Smith (1990).
Další dělicí linií je priorita organizačního principu, tj. aktérství nebo struktury (viz Wendt, 1987; Wight,
2006). Přestože jedním z východisek konstruktivismu jsou vzájemně konstitutivní vztahy mezi aktéry
a strukturou, předpoklady o jejich „váze“ se liší. Současně je třeba si uvědomit, že se jedná především
o metodologickou otázku. Ontologie jednotlivých autorů je zpravidla komplexnější, tzn. že ontologický status (existenci) přiznávají jak aktérům, tak strukturám, z hlediska samotného bádání však považují
50 Významnými představiteli (neo)pozitivistického tábora jsou Wendt nebo Katzenstein, výrazným zastáncem pragmatismu
je Kratochwil.
51 V případě Bergera a Luckmanna (1999, stránky 26–27) to tak úplně neplatí, protože ti považují fenomenologii za jeden ze
zdrojů jejich teorie sociální konstrukce reality. Analýza subjektivního prožívání každodenního života je pro ně východiskem
k objasnění základů přirozeného světa (ten se jeví jako samozřejmý, předem objektivizovaný a odlišuje se od ostatních realit
– vyznačujících se úzce vymezenými významy –, jakými mohou být divadlo nebo politika).
52 Nezdá se také, že sociální instituce mají hlubokou, komplexní strukturu, ale „jsou prostě tím, čím se zdají být“ (Searle,
1995, str. 5).
53 Obecně lze říci, že konstruktivismus nepracuje s tradičním, humeovským, pojetím kauzality, které předpokládá souběžné
změny na obou jednoznačně odlišitelných entitách (tedy nezávislé a závislé proměnné), objevující se v časové posloupnosti,
příčina tedy předchází důsledek, a existence dalších příčin je vyloučena. Pro teoretizování využívá především konceptu
konstitutivních vztahů. Wendt (1999, stránky 88–89), který je zastáncem kauzálních vysvětlení, v této souvislosti ovšem
uvádí, že i v přírodních vědách jsou pro jednotlivé disciplíny standardy vědeckého poznání stanoveny odlišně. Obdobně
ve společenských vědách by tyto standardy měly být stanovovány s ohledem na typ výzkumné otázky a kvalitu evidence,
s níž je možné pracovat. Dle Kurkiové (2006) se tak mnoho konstruktivistů pohybuje mezi důsledným odmítnutím konceptu
kauzality a jejím částečným přijetím, které ovšem zpravidla není blíže specifikováno. Významnou výjimku představuje
právě Wendt, který vychází z nehumeovského pojetí kauzality, které explicitně obhajuje.
30
některou z těchto úrovní za klíčovou (viz Wight, 2006, str. 64).54 Někteří autoři tedy považují za důležitější
strukturu (Wendt, 1987, 1999), jiní naopak aktéry (Risse, 1995; Sikkink, 1993),55 další se pokoušejí tuto
dichotomii překlenout a snaží se zaujmout komplexnější holistickou pozici (viz Kratochwil, 1993; Onuf,
1989). Nutné je dodat, že tato dichotomie není – s výjimkou postmoderních variant konstruktivismu56 –
pojímána absolutně; většina autorů tak přijímá výše popsaný vzájemně konstitutivní vztah označovaný
jako strukturacionismus (Hobden & Hobson, 2001, str. 146). Tento přístup rozvinul především Anthony
Giddens (1981, str. 27), který ve své teorii strukturace dichotomii aktér–struktura nahradil dualitou struktury, která je současně prostředkem i výsledkem praktik, které utvářejí společenské systémy. Christian
Reus-Smit (2005, stránky 188 a 199–200) v disciplíně mezinárodních vztahů na základě tohoto kritéria
rozlišuje tři různé formy konstruktivismu: (1) systémový konstruktivismus, (2) konstruktivismus druhého
obrazu (unit-level) a (3) holistický konstruktivismus.57
Systémový konstruktivismus reprezentovaný pracemi Alexandra Wendta následuje neorealisty v tom, že
přijímá perspektivu „třetího obrazu“ (tedy systémovou perspektivu), která se zaměřuje pouze na interakce
mezi unitárními státními aktéry. Vše ostatní je na domácí úrovni zanedbáno, události ve světové politice jsou potom vysvětlovány pouze na základě vztahů mezi státy na mezinárodní úrovni. Wendt (1999,
kap. 5) sice rozlišuje mezi sociální a korporátní identitou státu, přičemž korporátní identita zahrnuje lidské, materiální, ideologické a kulturní faktory (tj. de facto odpovídá domácí úrovni), v dalším teoretizování je ovšem nechává stranou („uzávorkuje je“), když se zaměřuje především na strukturální aspekty,
které vytvářejí identitu státu. Sociální identita státu je potom utvářena normativními strukturami mezinárodní společnosti, přičemž tyto struktury jsou (dle strukturacionistické logiky) výsledkem rutinizovaných
praktik států. Wendt tímto ovšem dle Reus-Smite (2005, stránky 199–200) znemožňuje vysvětlení fundamentálních změn, protože není možné určit, zda jejich příčina leží na úrovni mezinárodní společnosti,
nebo úrovni státní identity. Druhý přístup se naopak zaměřuje na úroveň jednotky, tedy státu a domácí
determinanty zahraniční politiky. Zkoumány jsou tak přesně ty faktory, které Wendt pod označením korporátní identita ve svém vysvětlení dále nezohledňuje (typickým příkladem jsou texty Petra Katzensteina
a kulturalismus obecně; viz 4.3.2 a 5.1). Holistický přístup se tuto dichotomii pokouší překlenout. Sociální
i korporátní identitu tak včleňuje do jednoho analytického rámce, který tyto koncepty pojímá jako dva
různé projevy jediného sociálního a politického řádu. Předmětem zájmu jsou zpravidla systémové změny
(Ruggie, 1993; Kratochwil, 1993).
54 Důležitá je také úroveň analýzy. Kupříkladu na úrovni mezinárodního systému můžeme dle Wendtovy interpretace
považovat stát za aktéra, na domácí úrovni na něj budeme pohlížet spíše jako na výsledek interakce sub-státních aktérů
a normativních struktur.
55 Kathryn Sikkinková (2011) v této souvislosti užívá pojmu „aktérský konstruktivismus“ (agentic constructivism), který
klade důraz na mikro-volby aktérů, dynamiku a změnu normativních struktur a způsoby vytváření norem.
56 Poté co postmodernisté zpochybnili kategorie objektivity a pravdy, které jsou mocenským produktem a vytvářejí velká
vyprávění znehybňující interpretaci okolního světa, a musejí být proto dekonstruována, obrátili svou pozornost rovněž
k subjektivitě a subjektu. Subjekt je dle nich cele utvářen, konstituován, ať už represivním státním aparátem, nebo jinými
disciplinujícími institucemi, nebo prostřednictvím diference vůči svému okolí (moment odlišnosti je tedy předpokladem
ustavení subjektu) – a je proto rovněž pouze konstruktem. Viz např. (Heartfield, 2002).
57 Tato klasifikace je tedy založena na zvolené úrovni analýzy (ta nemusí nutně korespondovat s pozicí vůči problému
aktérství–struktura). Reus-Smit tak konstruktivistické přístupy dělí podle zaměření na úroveň mezinárodního systému,
úroveň národních států a substátních aktérů a pozici zahrnující všechny úrovně analýzy – holismus. Úroveň analýzy je
přitom označení pro způsob, jakým je podáváno vysvětlení o zkoumaném objektu (ten bývá označován jako jednotka
analýzy) – např. státu (Wight, 2006, str. 103).
31
2.2 Historie konstruktivistického přístupu v disciplíně mezinárodních vztahů
Přestože Maja Zehfussová (2002, str. 11) i Jackson se Sørensenem (2007, str. 166) uvádí, že první konstruktivistická teorie mezinárodních vztahů byla představena v roce 1989 Nicholasem Onufem v knize
World of Our Making, počátky konstruktivistického přístupu ke studiu mezinárodních vztahů, čerpající
především ze sociologického institucionalismu a také kritické teorie, sahají podstatně hlouběji do minulosti.58 Jedním ze zdrojů je rovněž eklektická Anglická škola zahrnující normativní aspekty zdůrazňující
výklad mezinárodněpolitické reality (viz Dunne, 2007). Vzestup konstruktivismu v disciplíně mezinárodních vztahů byl poté dle Reus-Smite (2005, stánky 195–196) způsoben čtyřmi faktory. Prvním byly výtky
racionalistů poukazující na nedostatečný substantivní výzkum a přílišné lpění na vědně-filosofických otázkách kritického tábora.59 Konstruktivisté tuto výzvu přijali a začali více demonstrovat heuristický záběr
a explanační potenciál svého přístupu (Walker, 1989, cit. dle Reus-Smit, 2005, str. 195).
Druhým faktorem byla proměna mezinárodního bezpečnostního prostředí následující konec studené války. Tato systémová změna poukázala na dva, pro hodnocení explanačního potenciálu obou hlavních teoretických přístupů důležité, momenty. Tím prvním byla neschopnost racionalismu, jak v jeho neorealistické, tak neoliberální variantě tento vývoj uspokojivě vysvětlit (Lebow, 1994). Tím druhým bylo obdobné
zpochybnění východisek kritické teorie, dle níž by mezinárodněpolitická praxe měla následovat dominantní teoretická vysvětlení, zatímco mezinárodní vývoj byl v rozporu s (dominantním) neorealistickým
přístupem. Otevřel se tak prostor pro alternativní vysvětlení. Třetím faktorem byla generační obměna,
která proběhla přibližně začátkem devadesátých let. Mnoho předpokladů kritické teorie bylo přijato mladými badateli, kteří dále usilovali o jejich konceptuální a teoretický rozvoj (viz Reus-Smit 2005, stránky
195–196). Konstruktivistickou perspektivu přijalo navíc také značné množství etablovaných, „mainstreamových“ autorů, kteří hledali cestu z analytického selhání dominantních racionalistických teorií, a posunuli tak konstruktivismus z okraje do středu teoretické debaty. Důsledkem tohoto úspěchu konstruktivismu je rovněž zvyšující se komplexnost a rozmanitost tohoto přístupu (viz Balzaq, 2010).
Podobně jako v sociologii, také v mezinárodních vztazích (zde přibližně od počátku osmdesátých let) se
racionalistické teorie staly terčem kritiky zastánců post-pozitivistických přístupů. Zpochybňováno bylo
přitom jejich ontologické i epistemologické ukotvení. Ontologie racionalistů byla kritizována zejména pro
presociální pojetí aktérů, vnějškovost a danost jejich zájmů nebo exkluzivní důraz na jejich strategické
jednání (detailně viz Barša & Císař, kap. 10). Obdobně drtivá byla kritika racionalistické epistemologie
vycházející z modelu přírodních věd. Odmítnuty byly předpoklady zřetelného oddělení subjektu a objektu,
teorie a praxe, neutrálního charakteru teoretizování i faktických výroků o sociálním světě nebo koncept
kauzality (srov. Kurki, 2008, stránky 194–196). Zpochybněny byly také základní empirické předpoklady
(neo)pozitivistů jako například vzorce chování států odvozené od herně-teoretických modelů, které jsou
dle konstruktivistů vytvářeny mnoha dalšími, pro (neo)pozitivisty nepostižitelnými faktory (ideje, normy,
diskursy atd.). Tato pozice měla zásadní důsledky i pro metodologii výzkumu (Yanow & Schwartz-Shea,
2006). Namísto převládajících metod importovaných z ekonomie, případně jiných exaktních věd, prosazo58 Počátky konstruktivistického přemýšlení o společenských vztazích jsou spojovány s pracemi italského filosofa Giambattisty
Vica z 18. století. Zatímco přírodní svět byl stvořen Bohem, historický svět je lidským produktem. Historie tedy není objektivním procesem, který by byl „vnější“. Státy jsou umělými výtvory lidí, stejně jako státní systém, který podléhá změně.
Max Weber poté zdůrazňoval fundamentální odlišnost společenského a přírodního světa. Lidé spoléhají na porozumění
jednání ostatních a významům, které jim přisuzují. Sociální vztahy tak nemůžeme posuzovat na základě metod přírodních
věd, ale musíme k nim přistupovat interpretativně – daným fenoménům nemůžeme porozumět, dokud jim nepřiřadíme
význam; subjektivní porozumění je tak specifickou charakteristikou sociologické znalosti (Jackson & Sørensen, 2007,
stránky 163–164).
59 Není zde míněna pouze kritická teorie, ale ne-racionalistické přístupy obecně.
32
vali tito autoři větší důraz na kvalitativní přístup. Za konvenční metody přístupu lze považovat diskursivní
analýzu, případové studie, rozbor procesu, kontrafaktuální nebo srovnávací analýzu.
Protože koncept objektivity je sám společenským fenoménem, je dle konstruktivistů možné se tomuto
ideálu pouze přibližovat. Typické je proto vytváření smíšených výzkumných designů (tzv. triangulace),
jejichž účelem je právě omezení nedostatků užitých metod a zvýšení validity výzkumu. Zahrnutím více
perspektiv tedy reflektujeme inherentní společenskou podmíněnost „objektivního“ (Donnelly & Trochim,
2006). Jak uvidíme dále, tento postup není výjimečný ani v případě tvorby teorií. Anglická škola (nebo
starší práce Buzana) je dobrým příkladem syntézy některých racionalistických a konstruktivistických
předpokladů (viz dále).
2.3 Konstruktivistické přístupy ke studiu mezinárodních vztahů
Označení „konstruktivismus“ bude pro potřeby tohoto textu zahrnovat teoretická vysvětlení vycházející
z prací Anglické školy, kulturalismu, raných konstruktivistů (Onuf, Kratochwil, Ruggie), Alexandra Wendta,
Kodaňské školy i silných konstruktivistů (Weldesová). Zahrnuta tedy nebyla kritická teorie (navazující na Frankfurtskou školu) ani post-strukturalistické a postmoderní přístupy, jež by do široké definice
konstruktivismu spadat mohly, neboť sdílejí idealistickou ontologii. Kritická teorie poukazující na naturalizaci mocenských, sociálně konstruovaných struktur není součástí výčtu proto, že oproti předchozím
teoriím je silně normativně zaměřená (tzv. kritický interpretativismus) a klade důraz na politickou akci.
Postmodernismus60 a post-strukturalismus61 se zase vydělují odmítnutím jakéhokoli referenčního rámce
(tzv. radikální interpretativismus), dle nějž by bylo možné jednotlivá vysvětlení a interpretace posuzovat
(Reus-Smit, 2005, str. 193).62 Naproti tomu Anglická škola byla zahrnuta – navzdory tomu, že obsahuje
některé významné racionalistické předpoklady – z didaktických důvodů.
2.3.1 Systémový konstruktivismus Alexandra Wendta
Za nejvýznamnější příspěvek konstruktivismu k teorii mezinárodních vztahů je považována kniha Alexandra Wendta Social Theory of International Politics (1999). Wendt (1999, stránky 182–183) zde nabízí
cestu k překlenutí karteziánského dualismu. Ideje tak nemohou být redukovány na materiální aspekty
(interpretativistický moment), přesto jsme o nich schopni prostřednictvím vědecké metody získávat stále
více vědomostí (pozitivistický moment). Jinými slovy, Wendt se zde pokusil spojit idealistickou ontologii
60 Postmodernismus je spojován se soustavnou denaturalizací „reálného“ a daného zpravidla za účelem sociální kritiky
spojené s etickým přesahem. Odkrývány jsou tak spojitosti mezi systémy poznání, sociálními reprezentacemi na straně
jedné a strukturami společenské a politické moci na straně druhé. Zatímco postmodernismus je označení pro myšlenkovou
školu, postmodernita je označení pro historické období (Jarvis, 2002).
61 Post-strukturalismus je označení pro myšlenkový proud, který v sémiotice odmítá dichotomii označovače (signifier)
a označovaného (signified); význam tak není vytvářen na základě korespondence pojmu/slova a objektu, ale pouze na základě
vztahů mezi jednotlivými označovači. Význam tak nemůže být obsažen v daném objektu, ale je trvale znovu-vytvářen v závislosti na těchto vztazích (tedy kontextu). Post-strukturalismus lze řadit mezi postmodernistické proudy myšlení.
62 Oproti radikálnímu konstruktivismu tak, jak jej předkládá například Kodaňská škola, je zde rozdíl v tom, že postmoderní
a post-strukturální přístupy zpochybňují výsadní postavení vědeckého poznání.
33
(neredukovatelná existence idejí) s (neo)pozitivistickou epistemologií;63 tzn. že vědecká metoda je tedy
spolehlivým nástrojem poznávání na subjektu (poznávajícím) nezávislé reality, a vytvořit tak jakousi via
media třetí debaty.64 Základním předpokladem tohoto přístupu je priorita ontologie; povaha jsoucna tedy
předchází možnosti jeho poznání (epistemologie). Vedle svého závazku idealistické ontologii tak Wendt
(1999, str. 39) rovněž v tomto smyslu uvádí: „Jsem pozitivista.“
Konstruktivistický přístup je dle Alexandra Wendta (1999, str. 1) chápán na základě dvou hlavních
předpokladů: 1) společenské struktury jsou primárně určovány sdílenými idejemi spíše nežli materiálními
silami; 2) identity a zájmy aktérů jsou vytvářeny těmito sdílenými idejemi spíše nežli dány jejich
„přirozeností“. První předpoklad dle Wendta představuje „idealistický“ přístup ke společenskému životu
zdůrazňující význam idejí, který je v protikladu k „materialistickému“ přístupu zdůrazňujícímu význam
prostředí, biologických a technologických faktorů. Druhý předpoklad vyjadřuje „strukturalistickou“ stránku tohoto přístupu, protože prioritu přikládá emergentním65 společenským strukturám, nikoli aktérům,
jimž je priorita přikládána v „individualistickém“ přístupu,66 kde jsou společenské struktury pouhou sumou jejich interakcí.
Wendtův hlavní argument postavený na kritice neorealistického pojetí anarchie byl již představen. Wendt
rozeznává tři kultury anarchie, které státy socializují odlišným způsobem. První z nich, hobbesovská kultura, odpovídá realistickému pohledu, války všech proti všem. Druhou úrovní je lockeovská kultura, kde
mezi státy přetrvává rivalita, ale přítomny jsou současně také institucionální omezení, jako jsou suverenita
a teritoriální integrita. Posledním typem je kantovská kultura, kde převládají přátelské vztahy, spory jsou
urovnávány mírovým způsobem a vznikají systémy kolektivní bezpečnosti (Wendt, 1999, str. 299). Tyto
tři kultury jsou státy internalizovány, sdíleny do různé míry; Wendt (1999, str. 254) přitom rozeznává
tři stupně internalizace vyjadřující zvyšující se sílu závazku. Významný je rovněž Wendtův příspěvek
k dalším klíčovým konceptům disciplíny mezinárodních vztahů, jako jsou moc a národní zájem. Wendt
(1996, stránky 93–96) odmítá dichotomizaci moci a zájmů67 na straně jedné a kultury, identity, ideologie
(tedy idejí) na straně druhé. Otázka, zda mezinárodní politiku lépe vysvětlují nezávislé proměnné, jako
jsou moc (realismus) nebo instituce (liberalismus) nebo ideje (konstruktivismus), je špatně položená, neboť je postavena na falešné dichotomii moc vs. ideje, případně instituce (coby vnějškově daná omezení) vs. ideje. Nejde tedy o to, zda jsou moc a zájmy důležitější nežli ideje, nebo zda jsou ideje na moci
a zájmech autonomní. Existence moci i zájmů je totiž umožněna existencí idejí o nich – nemůže se proto
jednat o konkurenční vysvětlení (viz také Wendt, 1999, str. 135).
63 Konkrétně se opírá o filosofii vědeckého realismu, který spočívá na předpokladu existence „skryté a skutečné reality“ (Kořan,
2008, str. 75), kterou je možné poznat prostřednictvím vědecké metody. Nic na tom nemění ani skutečnost, že všechno
poznání je sociálním produktem. Na základě teorie korespondence tak tuto skutečnou realitu jednotlivé teorie popisují
s mírou přesnosti, která je dána jejich explanačním a prediktivním potenciálem. Tedy čím vyšší má teorie (výzkumný
program) schopnost vysvětlení a predikce, tím více se její popis blíží skutečným vlastnostem entit, které tuto skutečnou
realitu vytvářejí. Alexander Wendt (1999) tak z této pozice považuje ontologický status sociálně konstruovaných objektů
za nezávislý na jeho (individuálním) pozorovateli. Ačkoli je tedy suverenita států sociálním konstruktem a spoluutváří
jejich chování, a chování států naopak reprodukuje suverenitu coby (sociální) strukturu mezinárodního systému, je pro
badatele stejně reálná, a z důvodu jejich sebe-organizace rovněž na něm nezávislá jako vojenské složky daného státu nebo
jiné materiální objekty.
64 Pro účely této publikace již není důležitý další vývoj Wendtovy pozice. Tedy jeho přehodnocení možnosti překlenout tento
dualismus a vyvinutí nové filosofie mysli, dle jeho názoru lépe odpovídající potřebám sociálněvědního výzkumu (Wendt, 2004).
65 Koncept emergence označuje proces vzniku komplexních struktur v důsledku interakce entit na základě poměrně
jednoduchých (od produktu kvalitativně odlišných) pravidel. Příkladem může být proces evoluce.
66 Typicky jsou to neoliberální přístupy založené na teorii racionální volby.
67 Mezi významné systémové konstruktivisty patří také Martha Finnemoreová, která se v práci National Interests in
International Society (1996) rovněž zabývá utvářením identity států a jejich zájmů. Za klíčový přitom považuje vliv norem
mezinárodní společnosti, které státy „učí“ tomu, co by měly přijmout za své zájmy.
34
Neorealisté se proto mýlí, pokud zájmy států odvozují od materiální báze. Wendt přitom poukazuje
na to, že samy zájmy ze své relevance a explanačního potenciálu nic neztrácejí; dodává „jen“, že jsou
konstituovány určitými idejemi (Wendt, 1999, stránky 113–114). Distribuci moci a jejím důsledkům pro
mezinárodní politiku tedy aktéři rozumí jen díky přítomnosti sdílených idejí; definice zájmů se tak vždy
vztahuje k nějaké ideji, kterou aktér považuje „za vlastní“.68 Stejně tak neplatí neoliberální domněnka,
že ideje jsou coby vysvětlující proměnné relevantní, jen pokud jejich efekty přesahují efekty materiálně
definovaných proměnných. Redukce institucí, norem a pravidel na omezení produkující vzorce chování je
proto zavádějící, neboť neumožňuje rozlišit, které chování je normativně podmíněno a které není (kupříkladu let tažných ptáků je zřetelně organizován, nikoli ovšem na normativním základě) – tento mechanický výklad potom svádí k zanedbání významu idejí (viz Wendt, 1999, str. 101).
Wendt přitom neobhajuje radikální idealismus, který by sociální realitu redukoval výhradně na normativní
(ideational) faktory. Význam proto přiznává také materiálním strukturám, které mají na mezinárodněpolitické prostředí přinejmenším tři efekty: (1) distribuce materiálních kapacit ovlivňuje možnosti a pravděpodobnost určitých výstupů, vojensky slabý stát tak pravděpodobně vojensky neporazí stát vojensky silnější
a naopak. (2) Charakter materiálních kapacit a především charakter dostupné technologie má obdobné
efekty – sama existence mezinárodního systému je umožněna dopravními a komunikačními technologiemi. Zda a jak jsou tyto technologie využity, závisí na přesvědčeních, které o nich aktéři mají – to ovšem
nic nemění na výše popsaném vlivu technologie na život společnosti. (3) Geografická poloha a distribuce
přírodních zdrojů poté umožňuje vývoj specifických technologií a ovlivňuje způsob života společnosti
v dané oblasti. Wendt (1999, str. 113) proto uzavírá, že by konstruktivismus neměl postupovat, „jakoby
příroda nehrála roli“.69
68 Wendt (1999, str. 114) zde dodává, že jedinou materiální bází utvářející zájmy je lidská přirozenost. Zbytek je tvořen idejemi.
69 Wendt (1999, stránky 112–131) předpokládá existenci „lidské přirozenosti“, což je v případě konstruktivistů netypické;
nepřiznává jí ovšem větší důležitost, když uvádí, že biologie pomáhá vysvětlit jen málo z téměř nekonečného počtu lidských
cílů. Současně ovšem dodává, že biologie hraje roli, neboť lidé jsou sociálními živočichy a jejich mozky obsahují evolvované
struktury umožňující spolupráci. Pozici radikálního konstruktivismu tak považuje za „antropocentrický excepcionalismus
nebo lidský šovinismus“. Lidská přirozenost proto nemůže být pominuta a předpoklady, které o ní činíme, ovlivňují
naše teoretizování o světové politice. Poukazuje také na to, že tento „biologický realismus“ je kompatibilní se sociálním
konstruktivismem. Otázkou je, do jaké míry biologie ovlivňuje vytváření našich zájmů. Obnovení zájmu o sociobiologii
(či v současnosti spíše o evoluční psychologii) tak dle Wendta otevírá prostor pro plodnou diskusi. Wendt přesto zůstává
spíše skeptický, když uvádí, že z jeho pohledu je biologie pro vysvětlení společenských fenoménů málo důležitá – lidská
přirozenost nám neosvětlí to, zda jsou lidé dobří, nebo špatní, agresivní, nebo pacifičtí, či dokonce egoističtí, nebo altruističtí.
Všechny tyto koncepty jsou sociálně podmíněné a zájmy aktérů jsou funkcí idejí, nikoli jejich genů.
35
2.3.2 Konstruktivismus „druhého obrazu“
Pokud byla teorie Alexandra Wendta označena za „konstruktivismus třetího obrazu“ (Reus-Smit 2005,
str. 1999), tak teoretická vysvětlení zaměřující se na proces formování zahraničněpolitické identity státu
(Wendtův koncept korporátní identity) na domácí úrovni (tzv. inside-out vysvětlení)70 můžeme pojmenovat
jako konstruktivismus druhého obrazu.71 Zatímco Wendtova pozice je jedinečná a jeho práce sama reprezentuje jeden přístup ke konstruktivistickému studiu mezinárodních vztahů, nebo jak konstruktivisté říkají
raději, mezinárodní politiky, pod označení konstruktivismus druhého obrazu lze zahrnout řadu badatelů,
kteří jinak nemusejí sdílet některá zásadní (meta)teoretická východiska. Dokladem toho může být srovnání kupříkladu prací Petra Katzensteina (1996), Thomase Risseho (1995) na straně jedné a Jutty Weldesové
(1996) na straně druhé.
Peter Katzenstein a Nobuo Okawara (2001) v práci zabývající se japonskou bezpečnostní politikou své
analytické rozhodnutí (zaměření na úroveň státu) opírají o předpoklad, že mezinárodní struktury jsou
v nepřetržitém procesu změny, a poskytují tak tvůrcům politik rozporuplné signály. Dle Katzensteina je
teoretizování na úrovni systému nedostatečné také kvůli tomu, že zanedbává vnitřní „ustrojení“ státu, které zásadně ovlivňuje jeho chování v mezinárodním systému. Ve svých pracích se proto zaměřuje na to, jakým způsobem domácí normativní struktury ovlivňují identitu státu, jeho zájmy a politiky (viz Jackson &
Sørensen, 2007, str. 171). Mezinárodní systém proto není zásadním determinantem japonské bezpečnostní
politiky. Ta je formována na základě dvou jiných faktorů: domácí politické struktury a normativního kontextu, na jehož základě jsou definovány bezpečnostní zájmy (viz Katzenstein & Okawara, 1991, stránky
66–74). Thomas Risse (1995) potom nabízí konstruktivistickou interpretaci teorie demokratického míru.
Demokracie spolu neválčí, protože se vzájemně považují za režimy s predispozicí k mírovému řešení
konfliktů. Tyto normy poté utvářejí jejich kolektivní identitu v mezinárodním systému. Prostřednictvím
této externalizace norem tento předpoklad navíc dále posilují a snáze překonávají překážky mezinárodní
spolupráce (například prostřednictvím mezinárodních institucí). Obdobně, protože vztahy mezi demokraciemi a nedemokratickými režimy jsou zatíženy předpokladem potenciální agrese, vzniká na mezinárodní
úrovni bezpečnostní dilema, které předpoklad nepřátelství dále posiluje (efekt sebenaplňujícího se proroctví).72 Kořeny tohoto argumentu lze nalézt již v pracích Karla W. Deutsche (et al., 1957) a jeho vysvětlení
transatlantického spojenectví prostřednictvím konceptu bezpečnostního společenství.
Jutta Weldesová (1996) ve svém textu Constructing National Interest ukazuje, že pojem „národního zájmu“ by měl být konceptualizován konstruktivisticky. Weldesová kritizuje rovněž Wendta za opomíjení
vnitřně-politických faktorů a jeho antropomorfizované pojetí státu, kde je stát chápán jako korporátní
aktér nadaný jedinou identitou a jednotnou sadou zájmů. Sama se na tuto úroveň zaměřuje a na příkladu
kubánské krize dokumentuje, jak sdílená identita zahraničněpolitických aktérů USA (EXCOMM)73 umož-
70 Tzv. inside-out vysvětlení osvětluje chování států na základě jejich atributů, nikoli interakcí (viz Wendt, 1999, stránky
147–148).
71 Toto označení státní úrovně má původ v práci Kennetha Waltze Man, the State, and War (1959). Waltz zde rozlišil mezi
třemi úrovněmi analýzy: úrovní mezinárodního systému, úrovní národního státu a úrovní jednotlivce, které označil jako
třetí, druhý a první obraz.
72 Sebe-naplňující se proroctví popisuje situaci, kdy je očekávaný důsledek způsoben právě tímto očekáváním. Příkladem
může být panika na finančních trzích, propad trhu je způsoben očekáváním tohoto propadu, což účastníky vede k prodeji
aktiv, v důsledku čehož klesá jejich cena a obavy z propadu se dále posilují. Naopak v případě sebe-popírajícího se proroctví
je očekávaný důsledek odvrácen právě tímto očekáváním. Příkladem může být obava z brzkého vyčerpání zásob ropy, která
vedla jednak k efektivnější spotřebě ropy a také k investicím do průzkumu a nových technologií těžby.
73 EXCOMM (Executive Committee of the National Security Council) byla speciálně ustavená skupina sloužící prezidentovi
USA jako poradenský orgán ve věci kubánské krize.
36
nila jednoznačnou interpretaci situace (tj. coby nepřijatelné hrozby), i když se nutně nejednalo o jedinou
možnou interpretaci74 (viz Weldes, 1996, stránky 292–295). Národní zájmy zde nejsou odvozeny od struktury mezinárodního systému, ale vznikají na základě intersubjektivně vytvářených a kulturně usazených
významů (jsou obsaženy v identitě státu); jejich artikulace pak probíhá na základě percepce a interpretace
těchto významů státními úředníky.75
Pod hlavičku konstruktivismu druhého obrazu lze zahrnout také kulturalisty, opět s vědomím toho, že
i zde nalezneme mezi autory značné odlišnosti v jejich (meta)teoretických východiscích (viz dále).
2.3.3 Holistický konstruktivismus
Třetí přístup, holistický konstruktivismus, reprezentovaný pracemi Friedricha Kratochwila (1989, 1993)
a Johna Ruggieho (1983, 1993), má ambici postihnout proces formování identit aktérů na jedné straně
a normativních struktur na straně druhé v jeho úplnosti. Neupřednostňuje tedy žádnou z analytických
rovin (úrovní „vysvětlení“, či spíše porozumění) a zkoumaný problém kontextualizuje jak na úrovni percepce aktéra, tak na úrovni normativního a materiálního prostředí, v němž se jednání aktéra odehrává.
Na rozdíl od slabého konstruktivismu je upuštěno od snahy izolovat jednotlivé instituce či normativní
struktury (či jakékoli jiné „vysvětlující“ faktory) a následně nabídnout (kvazi)kauzální vysvětlení toho či
onoho jevu. Holistický konstruktivismus usiluje o co nejkomplexnější popis vazeb mezi aktéry a strukturami, jež jsou na domácí i mezinárodní úrovni chápány jako dvě tváře jediného globálního společenského
řádu. Neznamená to, že by tím byla popřena existence domácí a mezinárodní domény; toto oddělení je
však vnímáno jako „historický konstrukt, důsledek a hlavní charakteristika moderního politického řádu“
(Price & Reus-Smit, 1998, str. 267).
Holistický konstruktivismus se opírá o interpretativní epistemologii odmítající na jedné straně možnost
kauzálních vysvětlení (slabí konstruktivisté) a na straně druhé asubjektivismus postmoderních přístupů.
Není proto divu, že se vzdává teoretické úspornosti zobecňujícího teoretizování ve prospěch hlubokého
a detailního porozumění daným případům. V rámci této obecné perspektivy lze potom dle Price a Reus-Smite rozlišit dvě oblasti analýzy. První se zaměřuje na systémovou změnu, práce Ruggieho (1983, 1993)
o posunu od středověkého systému k systému modernímu; druhá na nedávné změny uvnitř moderního
systému, texty Kratochwila (1993) osvětlující náhlý konec studené války (Behravesh, 2011; Marcel, 2001;
Price & Reus-Smit, 1998).
74 Weldesová (1996, stránky 292–295) zde nabízí dvě alternativní interpretace, jednu „defenzivní“, kde je rozmístění
balistických střel zárukou odstrašení dalších intervencí USA, a druhou „strategickou“, kde je rozmístění motivováno snahou
SSSR posílit své postavení vůči USA, které byly doposud v superiorní pozici (počátkem šedesátých let již bylo zřejmé, že
tzv. missile gap byl sovětskou dezinformací).
75 Dle Weldesové státní úředníci nejprve vytvoří reprezentace (popisy situace, definice problémů) objektů světa mezinárodní
politiky (mimo států také různí nestátní aktéři jako sociální hnutí, jednotlivci, domácí veřejnost apod.), včetně objektů
reprezentujících „jejich“ stát a ostatní státy. Každému z těchto objektů je poté přisouzena jistá identita; tj. vlastnosti, které
jsou někdy definovány s jistotou a precizně, jindy naopak spekulativně a vágně. Reprezentace pak definují vztahy mezi
těmito objekty, často ve formě kvazi-kauzálních argumentů (jako mnichovská analogie nebo teorie domina). Jejich důležitost
spočívá nikoli v jejich schopnosti predikce, ale spíše ve schopnosti legitimizovat určité jednání či přesvědčení. Definují také,
které objekty je potřeba chránit a které objekty představují hrozbu. Teorie domina tak např. říká: „Pokud se malý stát stane
obětí komunismu, okolní malé státy jej budou následovat.“ USA s identitou globálního leadera tak „logicky“ intervenovaly
proti „komunistickému převzetí nezávislého“ státu „Jižní Vietnam“. Zájmy státu jsou tedy součástí těchto reprezentací, které
určují identity relevantních aktérů a jejich vzájemné vztahy. Zájem je poté naturalizován, protože zdánlivě sleduje specifické
identity a vztahy definované jejich reprezentací. Reprezentace tak určují: kdo jme „my“, kdo jsou naši „nepřátelé“, čím nám
„hrozí“ a jak se „my“ můžeme těmto „hrozbám“ nejlépe bránit (viz Weldes, 1996, str. 283).
37
2.3.4 Anglická škola
Jak bylo uvedeno, spíše z didaktických důvodů byla zahrnuta také Anglická škola. Ta se v teoretickém
diskursu disciplíny etablovala přibližně v sedmdesátých letech 20. století a je spojena s autory jako Hedley Bull, Martin Wight či později Tim Dunne a Nicholas Wheeler. Anglická škola původně zaujala střední pozici mezi dvěma tehdy dominantními teoretickými přístupy, realismem a utopismem/liberalismem
(či v terminologii Wighta revolucionismem). Na tyto myšlenkové proudy nebylo ovšem pohlíženo jako
na nesouměřitelná pojetí mezinárodní politiky, cílem měla být spíše jejich syntéza kolem grotiovského
jádra76 a vytvoření střední cesty (viz Linklater, 2005, stránky 85–86; Little, 2000, stránky 397–398). Anglická škola tedy představuje eklektický přístup ke studiu mezinárodních vztahů, čerpající z řady odlišných
tradicí, odlišující se jak od racionalistických teorií neo-neo syntézy, tak od radikálních přístupů. Důraz
je přitom tradičně kladen na roli kultury a s ní souvisejících normativních otázek, což jí v devadesátých
letech přiblížilo jak ke kritické teorii (zejména v případě Andrewa Linklatera), tak ke konstruktivismu
(Dunne, 2007, stránky 131–132).
Významným reprezentantem Anglické školy je také Barry Buzan, jeden ze zakladatelů Kodaňské školy
bezpečnostních studií, jehož můžeme považovat za spojující článek těchto dvou teoretických přístupů.
Buzan je rovněž jedním z proponentů syntézy Anglické školy a konstruktivismu. V práci From International to World Security? (2007) se pokusil, za účelem rozvoje konceptu světové společnosti (viz níže),
o zahrnutí Wendtova systémového konstruktivismu. Řada autorů jako například Tim Dunne (1995, 2007)
poukazuje na konstruktivistické prvky obsažené v dílech zakladatelů tohoto přístupu a interpretativní povahu jejich výzkumu (viz Bellamy, 2005; Blencowe, 2010). Alexander Wendt (1999, str. 253), nejvlivnější
představitel konstruktivismu v mezinárodních vztazích, se v případě klíčového argumentu týkajícího se
proměnlivého charakteru anarchie odvolává přímo na Bulla.
Základním východiskem Anglické školy je empirické pozorování, že suverénní státy vytvářejí specifické
mezinárodní společenství, které navzdory své anarchické povaze vykazuje překvapivě nízkou úroveň konfliktu.77 Státy v tomto pojetí tedy nejsou aktéry, jejichž chování je určováno ahistorickými zákonitostmi
fungování mezinárodního systému (neorealistické vysvětlení), popřípadě aktéry, jejichž chování je odvislé
pouze od sledování vlastních zájmů (realistické vysvětlení). Samy totiž do značné míry utvářejí pravidla,
jimiž se aktéři mezinárodní politiky řídí. Současně dosažení stavu blížícího se věčnému míru je považováno za iluzorní, neboť ozbrojený konflikt je trvale přítomným aspektem mezinárodní politiky (Linklater,
2005, stránky 85–86). Hedley Bull (1977) přitom rozlišil mezi anarchickým společenstvím vyznačujícím
se částečně překrývajícími se, necentralizovanými společenskými a politickými autoritami, které jsou udržovány prostřednictvím tradičních kulturních institucí, jako jsou náboženské normy a dynastické vazby,
systémem států (nebo mezinárodním systémem), což je koncept blízký realistické interpretaci fungování
mezinárodního systému (kladoucí ovšem znatelně větší důraz na institucionální faktory) a společností
států (nebo mezinárodní společnost), která vzniká na základě přijetí společných norem vyplývajících ze
sdílených hodnot a zájmů (viz Linklater, 2005). Jedná se o situace, kdy „skupina států, vědomých si jistých
společných zájmů a společných hodnot, zformuje společnost v tom smyslu, že tyto státy se ve vzájemných
76 Viz pozn. číslo 22.
77 Neorealistický předpoklad, že absence autority v mezinárodním prostředí zamezuje možnosti vzniku mezinárodní
společnosti, Bull odmítá na základě tří argumentů: (1) moderní mezinárodní systém nepřipomíná hobbesovskou válku
všech proti všem, neboť veškeré zdroje nesměřují do zvyšování bezpečnosti jednotlivců, jak by tomu bylo v Hobbesově
přirozeném stavu; normy a etická hodnocení sehrávají v mezinárodní politice důležitou úlohu. (2) Waltzův argument je
založen na předpokladu týkajícím se chování jednotlivců a skupin, které se odlišují od státu. (3) Státy se od jednotlivců
zásadně odlišují (Bull, 1977).
38
vztazích cítí vázány společnými pravidly a podílejí se na fungování společných institucí“ (Bull, 1977, str.
13, cit. dle Dunne, 2007, str. 134). Konečně světová společnost se od mezinárodní společnosti liší tím, že
zahrnuje jednotlivce, nestátní organizace a vposledku také globální populaci jako celek (Buzan, 1993).78
Udržení mezinárodního řádu není ovšem dle Bulla nutně podmíněno kulturně-politicky, ale vychází spíše
z pragmatického přijetí základních principů chování (tzv. diplomatické kultury) nezávislých politických
jednotek (států), mezi něž patří omezené užití síly, respekt k vlastnictví a zachovávání vzájemné důvěry.
Pro vytvoření mezinárodního řádu tak není třeba existence zastřešující suverénní moci. Anglická škola se
přitom zaměřuje na dva okruhy otázek. Tím prvním je výzkum procesu proměny systému států ve společnost států a působení norem a institucí na tlumení mocenského konfliktu. Druhý okruh zahrnuje problematiku mezinárodní spravedlnosti a povahu vztahu mezi mezinárodním řádem a spravedlností (Linklater,
2005; Little, 2000).79
Pozoruhodné je také filosoficko-vědní ukotvení Anglické školy. Richard Little (2000) konstatuje, že každá
z tří výše zmíněných úrovní analýzy má odlišný ontologický status, který dále predeterminuje vhodný
metodologický přístup. Jednotlivé roviny potom existují nezávisle na sobě a žádná z nich nemá ontologickou prioritu.80 Tento ontologicky pluralistický přístup je do značné míry dán teoretickým eklekticismem
Anglické školy. Mezinárodní systém (systém států) je tedy možno nejlépe zkoumat prostřednictvím (neo)
pozitivistické metodologie, mezinárodní společnost za užití interpretativních a hermeneutických metod
a světovou společnost zase za pomoci metod konstruktivismu a kritické teorie. Generace badatelů následující Wighta a Bulla pak spíše zdůrazňuje vazbu výzkumu světové společnosti na interpretativní metodologii nežli obecný metodologický pluralismus (Little, 2000, stránky 398–399). Mladší generaci Anglické
školy tak lze zařadit do proudu slabého konstruktivismu.
2.3.5 Kodaňská škola
Na rozdíl od Anglické školy není Kodaňská škola teoretickým rámcem, který by pokrýval celou šíři dění
v mezinárodních vztazích.81 Mnohem spíše je to označení pro výzkumný program, jenž se etabloval v podoboru bezpečnostních studií a který současně není pouhou, slovy Ole Waevera (2004), sektorovou manifestací některé z velkých teorií mezinárodních vztahů. Podobně jako v případě Anglické školy se tedy jedná
o skupinu příbuzných teorií, tentokráte ovšem teorií středního dosahu s výhradním zaměřením na problematiku bezpečnosti. Přestože počátky tohoto přístupu jsou spojovány již s prací Barryho Buzana (1983)
People, States and Fear: National Security Problem, skutečný rozmach tato škola zažívá v devadesátých
letech, kdy Buzan spolu Waeverem a de Wildem vydávají v roce 1997 stěžejní text Security: New Framework for Analysis.82 Mezi další významné představitele této školy patří Hakan Wiberg, Jef Huysmans, Hans
Mouritzen, Lene Hansenová nebo Stefano Guzzini (Guzzini & Jung, 2004).
78 Barry Buzan upozorňuje, že mezinárodní i světová společnost se sice zpravidla vztahují ke globálnímu systému, je možné je
ovšem užít také v souvislosti se subsystémy, jako jsou starověky Řím, transatlantická civilizace apod. (viz Buzan, 1993, str. 337).
79 V této souvislosti je zmiňován spor pluralismu a solidarismu týkající se především humanitární intervence, tj. otázky, zda
by měly státy přikročit k unilaterální vojenské intervenci jako k legitimní odpovědi na masivní porušování lidských práv.
Zastánci intervence jsou solidaristé, oponenti tohoto postupu pluralisté (viz Suganami, 2010, stránky 25–26).
80 Všechny jsou tedy součástí jedné komplexní reality (Little, 2000, str. 402).
81 Bezpečnostní teorie jsou často spojeny s teorií mezinárodních vztahů, nicméně toto spojení není samozřejmé. Kupříkladu
teorie interdependence, která se stala dominantním přístupem v sedmdesátých letech, se bezpečnostních témat zpočátku
dotýkala spíše okrajově (Waever, 2004).
82 Ta vyšla rovněž v českém překladu Ivo Lukáše Bezpečnost: nový rámec pro analýzu (2005), z níž vychází i tento text.
39
Kodaňská škola vstoupila do již živě probíhající diskuse tradicionalistů se zastánci kritického přístupu
k bezpečnosti, která dále nabyla na dynamice po konci studené války. V rámci kritického tábora lze přitom
za nejvýznamnější považovat příspěvek Buzana. V první zmíněné práci Buzan (1983) rozvíjí sektorový
přístup k bezpečnosti, který otevřel cestu studiu jejích nevojenských aspektů. Dalším sporným bodem byl
status státu coby dosud jediného relevantního referenčního objektu. Protože stát je jedinou institucí schopnou v mezinárodním prostředí zajišťovat bezpečnost svých obyvatel, není podle tradicionalistů nutné se
zabývat jinými referenčními objekty. Buzan v této souvislosti upozornil na problematičnost vztahu mezi
státem a jednotlivcem, kde může být bezpečnost jednotlivce ohrožena jeho „vlastním“ státem a naopak.
Odmítnuto tedy bylo unitární pojetí států coby nediferencovaných jednotek mezinárodního systému.
Buzan (1983, stránky 65–69) proto zavedl distinkci mezi silnými a slabými státy. Silné státy se vyznačují silnými politickými institucemi a vysokou politickou soudržností, zatímco v případě slabých států je
tomu naopak, a tyto státy se tak potýkají především s vnitřními hrozbami. Navzdory této problematizaci
státu coby referenčního objektu Buzan i nadále akceptoval jeho výsadní postavení, stejně jako anarchickou povahu mezinárodního prostředí, z něhož vyplývá priorita vojenské bezpečnosti. Tato pozice na půli
cesty měla dva důsledky. Jednak umožnila širší přijetí teorie v tradicionalistickém táboře; další badatele
na druhé straně naopak vybídla k radikálnější kritice tradičního pojetí bezpečnosti (Mutimer, 1999, stránky 78–81). Další konceptuální a teoretický vývoj Kodaňské školy (spojený se zmíněnou knihou Security:
New Framework for Analysis) je obsažen v následující části kapitoly.
Pokud jde o filosoficko-vědní ukotvení, závazek ontologickému idealismu je silnější než v případě Wendta
či slabých konstruktivistů. Buzan a Waever (1997, str. 243) pokládají teorii sekuritizace za „idealistic all
the way down“83, Waever v této souvislosti hovoří o radikálním idealismu (Balzaq, 2010, str. 2; Waever,
2004, str. 2). Podobně jako ostatní silní konstruktivisté poté tuto ontologii doplňují o post-pozitivistickou
epistemologii a interpretativní metodologii (diskursivní analýza a další post-strukturalistické přístupy; viz
Hansen, 2006). Kodaňskou školu tak lze zařadit do proudu silného konstruktivismu (srov. Buzan, Waever
& de Wilde, 1997, stránky 233–237).
83 Jedná se o vyjádření předpokladu, že sociální realita je zcela utvářena nemateriálními faktory. Materiální faktory na ni
nemají nezávislý efekt – a v tomto smyslu tedy pozbývají ontologický status.
40
2.4 Shrnutí
Jak je patrné, konstruktivismus je, na rozdíl od neorealismu nebo neoliberalismu, možné chápat spíše jako
širší a vnitřně rozmanitý přístup ke studiu mezinárodních vztahů (viz Guzzini, 2000). Jednotícím předpokladem je, že lidé i kolektivní aktéři vůči objektům a jiným aktérům jednají na základě významů, které jim
přisuzují (viz Wendt, 1992, stránky 396–397).
Obecně lze říci, že konstruktivisté jsou spíše strukturalisté (případně strukturacionisté), když obzvláště
zdůrazňují způsoby, jakými struktura utváří identitu aktéra, a aktér tak „tahá za kratší stranu provazu“
(Reus-Smit, 2005, stránky 197–199). Politická antropologie konstruktivismu se pak pohybuje od omezeně
racionálních aktérů (kulturalismus) až po asubjektivismus (silný konstruktivismus) vlastní postmoderním
přístupům. V prvním případě je racionalita aktérů omezována normativním kontextem, který je obklopuje
a na základě nějž si aktéři utvářejí představy o sobě, okolním prostředí a druhých. Jejich preference proto
nelze odvodit z předpokladů teorie racionální volby, ale v potaz musí být brány normativní struktury formující jejich identitu. V druhém případě se presociální základ aktérství vytrácí úplně, a identita aktérů je
tedy plně určena sociálními strukturami, které mají ontologickou prioritu.
Za hlavní přínos konstruktivismu lze považovat obrat pozornosti k nemateriálním faktorům, který přináší
kritický pohled na dominující, explicitně materialistické teorie neo-neo syntézy a komplexnější vhled
do dění v mezinárodní politice. Detailní analýza společenských interakcí otevřela řadu dosud opomíjených či zanedbávaných témat, jako jsou význam identity pro utváření preferencí nebo role domácích
normativních struktur pro zahraničněpolitické chování státu. Pozornost k sociální teorii zase narušila bezmála monopolní pozici teorie racionální volby. Zásadním momentem bylo také zpochybnění neměnnosti
a danosti základních předpokladů týkajících se mezinárodního prostředí, jako jsou anarchie mezinárodního systému nebo národní zájem. Tím se otevřel prostor pro obnovu normativního teoretizování o mezinárodních vztazích. Zastánci konstruktivismu by se patrně nezdráhali souhlasit s tím, že disciplína mezinárodních vztahů prodělala koperníkovskou revoluci. Ideje přestaly být pojímány jako přívěšky a zástěrky
materiálně definovaných zájmů a získaly status fundamentálních a konstitutivních prvků sociální reality
(Jackson & Sørensen, 2007, stránky 176–178; Reus-Smit, 2005, stránky 206–207).
Na druhou stranu je nutné dodat, že řada významných konstruktivistů, jako jsou Wendt a Katzenstein,
vidí budoucnost spíše v syntéze (některých) racionalistických a konstruktivistických přístupů. V případě
liberalismu a především Anglické školy je posun směrem ke konstruktivistické ontologii již zřetelný (viz
Jackson & Sørensen, 2007, stránky 177–178). Podle všeho tak bude posilovat vnitřní pnutí mezi slabými
(thin) a silnými konstruktivisty (thick). Zatímco pro první skupinu nejsou epistemologické a metodologické otázky v tomto ohledu zásadní, silní konstruktivisté toto sbližování odmítají, neboť radikálně konstruktivistická ontologie je pro ně nutně spojena s post-pozitivismem. Přes snahy autorů, jako je Emanuel
Adler, který nabízí alternativu k (neo)pozitivismu přijatelnou jak pro konstruktivisty, tak pro post-strukturalisty, lze z těchto radikálních pozic očekávat spíše posilování kritiky konstruktivismu (viz Zehfuss,
2002). Ta se týká jak zmiňovaných vědně-filosofických pozic (typicky Wendtův vědecký realismus
a smířlivý přístup k (neo)pozitivistické epistemologii), tak normativních důsledků z nich vyplývajících.
Předpoklad objektivně existující reality je totiž v této perspektivě mocenským nástrojem, jenž může být
využit k reifikaci společenských fenoménů. Intersubjektivita tak může být v tomto smyslu vykládána jako
něco legitimního nebo dobrého – neboť je sdílena, a tedy akceptována (Stephan, 2004). Kritické ostří
konstruktivismu je tímto otupeno, čímž trpí i jeho emancipační potenciál.
41
Přes načrtnuté sbližování slabých konstruktivistů a části racionalistického tábora spor o význam idejí
v mezinárodní politice i nadále přetrvává. Neorealisté tak upozorňují jednak na přetrvávající konfliktnost mezinárodních vztahů, které mnohdy neodpovídají „mírotvorné“ rétorice představitelů národních
států či mezinárodní společnosti. Neorealisté proto odmítají předpoklad, že charakter mezistátních vztahů
(přátelství/nepřátelství) by mohl být důsledkem jejich sociální interakce, neboť mezinárodní struktura
je nutí k egoistickému chování. Dalším významným prvkem je inherentní nejistota, která státy tlačí
do situace bezpečnostního dilematu. Státy si nemohou být jisty úmysly a motivy svých protějšků, které
je mohou záměrně ukrývat a zkreslovat (Jackson & Sørensen, 2007, stránky 176–177). Konstruktivisté
na tuto námitku nicméně odpovídají tak, že i zneužívání určitých idejí a normativních apelů k zakrývání či
legitimizaci skutečných úmyslů aktéra ukazuje na jejich konstitutivní roli. Proč by s nimi jinak státy takto
vůbec nakládaly (viz Reus-Smit, 2005, str. 198)? Kritika míří rovněž na zdůvodnění toho, proč jsou některé diskursy – jako realismus – dominantní, co je důvodem jejich vzniku a zániku (Jackson & Sørensen,
2007, str. 177). Podle Jacksona a Sørensena (2007, str. 179) bude budoucnost konstruktivismu – tedy to,
zda se posune do pozice dominantní sociální teorie mezinárodních vztahů, anebo se etabluje jako ucelená,
konzistentní teorie, jejíž explanační potenciál bude zaměřen na určitou oblast mezinárodního prostředí84 –
záviset do značné míry právě na dalším průběhu této diskuse a precizaci pozic obou táborů.
Tabulka č. 6: Vědně-filosofické pozice konstruktivistických přístupů v mezinárodních vztazích8586
epistemologie85
konstruktivistické přístupy
(idealistická ontologie)
aktérství/struktura86
(neo)pozitivismus /
realismus
post-pozitivismus /
pragmatismus
holismus
Anglická škola Æ
Kodaňská škola
Kratochwil (1993)
strukturalismus
Wendt (1999)
Weldesová (1996)
individualismus
Risse (1995)
Sikkinková (1993)
Johnston (1995a)
84 Tyto dvě varianty samozřejmě nijak nevyčerpávají možnosti vývoje pozice konstruktivismu v mezinárodních vztazích.
85 Viz (Hollis & Smith, 1990; Kořan, 2008).
86 Jak bylo uvedeno, všechny tyto pozice, snad s výjimkou radikálních asubjektivistických interpretací, přijímají východiska
teorie strukturace, a tedy vzájemně konstitutivního vztahu aktéra a struktury; toto dělení tedy odráží spíše metodologické
a analytické důrazy nežli kategorická ontologická stanoviska.
5. KONCEPTUALIZACE BEZPEČNOSTI V KONSTRUKTIVISTICKÉM PŘÍSTUPU
43
3. Konceptualizace bezpečnosti v konstruktivistickém přístupu
Od konce osmdesátých let lze konstruktivismus coby teoretický přístup považovat za nedílnou součást
čtvrté velké debaty.87 Konstruktivistická kritika neorealismu i neoliberalismu mířící zejména na jejich
nedocenění významu normativních faktorů v mezinárodním prostředí se s podobnou razancí, přinejmenším v Evropě (viz Waever, 2004), projevila také v podoboru bezpečnostních studií (Farrell, 2002).
Nezůstalo přitom „pouze“ u zpochybnění základních východisek materialistického a objektivistického
pojetí bezpečnosti, nabídnuta byla, byť v různé míře, rovněž alternativa konceptuálního i teoretického
pojetí bezpečnosti.
Teoretický vývoj podoboru bezpečnostních studií v Evropě a v USA88 se značně liší. Zatímco ve Spojených státech je debata vedena uvnitř realistického paradigmatu (mezi ofenzivními a defenzivními realisty)
a je spojena s empirickými studiemi typicky prováděnými na základě historiografických metod, případně se dotýká statistického testování specifických hypotéz (např. demokratický mír); v Evropě probíhá
vzrušená debata mezi teoreticky rozrůzněnou řadou škol, jako jsou kritická bezpečnostní studia, Velšská
škola, Kodaňská škola, radikální postmodernismus, feminismus, přístupy inspirované sociologií Pierra
Bourdieuho a tradiční, realistické přístupy (Buzan & Hansen, 2009, str. 191; Waever, 2004). Vzhledem
k úvodnímu vymezení se v dalším textu zaměříme pouze na kulturalistické teorie a Kodaňskou školu,
ostatní školy lze totiž řadit spíše mezi kritické a postmoderní přístupy k bezpečnosti. Pozornost věnujeme
také konstruktivistické konceptualizaci bezpečnosti v širší perspektivě teorií mezinárodních vztahů.
Barry Buzan a Lena Hansenová (2009, str. 192) v souvislosti s tímto rozlišením užívají označení konvenční konstruktivismus. Tento přístup je reprezentován především souborem textů The Culture of National
Security (1996), editovaným Petrem Katzensteinem a sdružujícím autory, jako jsou Ian Johnston, Richard
Price, Jeffrey Legro nebo Elizabeth Kierová, tedy přední reprezentanty kulturalismu v mezinárodních bezpečnostních studiích. Konvenční konstruktivismus se zaměřuje na tradiční, úzce – tj. vojensky, národně
a státocentricky – vymezená témata. Od (neo)realismu a (neo)liberalismu se odlišuje tím, že vysvětlení
podává spíše na základě nemateriálních (ideational) nežli materiálních faktorů. Na rozdíl od Kodaňské
školy nebo kritických a postmoderních přístupů tak nezpochybňuje samu konceptualizaci bezpečnosti.
Přijímá její tradiční vymezení, nepokouší se koncept bezpečnosti rozšiřovat či prohlubovat, ale nabídnout
jeho alternativní vysvětlení. Obdobně jako racionalistické přístupy, vůči kterým se vymezuje, pokud jde
o zdroje vysvětlení, užívá kauzálních vysvětlení. Má tedy blíže k (neo)pozitivistické výzkumné agendě
(Buzan & Hansen 2009, str. 194).
3.1 Kulturalismus
V literatuře (Desch, 1998; Farrell, 2002; Lantis, 2002, 2006, 2009) je možné narazit rovněž na rozlišení mezi
konstruktivismem a kulturalismem. Zatímco konstruktivismus lze považovat za paradigma zkoumání sociální reality, kulturalismus je v disciplíně mezinárodních vztahů chápán úžeji jako teoretický přístup vycházející
z téže ontologie, v praxi ovšem často pouze doplňující racionalistická vysvětlení (viz Snyder, 1977; Gray,
87 V této souvislosti bývá zpravidla zmiňován projev Roberta Keohanea z roku 1988, v němž pro pojmenování dvou soupeřících
pozic užil střechových označení racionalismu a reflektivismu. Ambicí konstruktivismu pak bylo tento rozpor překlenout
(viz Wendt, 1999).
88 Obdobně je tomu např. také v případě mezinárodní politické ekonomie.
44
1981, 1999). Pojem kulturalismu je tak užitečný spíše jako označení pro specifickou skupinu teorií vymezujících se proti nedostatečnosti (neo)realismu a neoliberalismu (Desch, 1998); naopak v případě (meta)
teoretických aspektů není toto rozlišení podstatné, a hovoříme proto pouze o konstruktivismu.
Práce, inspirované konceptem politické kultury,89 zdůrazňující důležitost kulturní podmíněnosti strategického myšlení, se začaly objevovat již během studené války. Strategická rozhodnutí nejsou v tomto
pojetí důsledkem mocenské konfigurace mezinárodního systému, ale jsou hluboce ukotvena v historickém
a normativním kontextu (Johnston, 1995a, str. ix). Jednou z prvních prací vycházejících z kulturalistické
perspektivy byl text Jacka Snydera The Soviet Strategic Culture zaměřující se na sovětské chápání významu a užití jaderných zbraní. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let se kolem této problematiky
brzy etabloval kulturalistický výzkumný program (viz Poore, 2004). Kritici (viz Glenn & Howlett, 2004,
str. 28) tohoto přístupu upozorňovali především na to, že tato kulturalistická vlna nedala vzniknout ucelené teorii, která by se mohla postavit do pozice vyzyvatele neorealismu. Neorealisté se také nadále odvolávali na argument, že navzdory odlišnostem ve strategické kultuře se státy již po staletí chovají týmž způsobem. Kulturalistické teorie tak zůstaly spíše „vysvětleními poslední instance“ (Lantis, 2002, str. 103),
uplatňovanými v případech deviantního chování států. K obnovení zájmu o kulturalistická vysvětlení
dochází po konstruktivistickém obratu, tedy přibližně na konci osmdesátých let. Rozšiřuje se také záběr
kulturalistických vysvětlení, předmětem výzkumu je problematika vojenských doktrín, eskalace konfliktů, zbrojení a jeho omezení, intervencí, tvorby rozhodnutí v zahraniční politice ad. (a v omezené míře již
také energetické bezpečnosti; viz Kohalyk, 2008; Trinkunas, 2009); zahrnout sem můžeme také knihu
Samuela Huntingtona (1996) Střet civilizací. Obdobně se rozšířily epistemologické – (neo)pozitivismus
i post-pozitivismus – a teoretické pozice kulturalismu. Michael C. Desch (1998, str. 142) rozlišuje čtyři
hlavní proudy kulturalistického teoretizování: (1) strategický, (2) organizační, (3) politický a (4) globální
kulturalismus. Základní teoretické předpoklady každého z přístupů si stručně představíme prostřednictvím
prací jejich předních představitelů.
Ian A. Johnston (1995a), kterého bychom mohli zařadit do proudu strategického kulturalismu,90 se ve své
práci zaměřuje na dvě otázky: Existuje dnes konzistentní čínská strategická kultura a do jaké míry tato
strategická kultura historicky ovlivňuje užití síly proti vnějším hrozbám? Johnston (1995a, str. ix) strategickou kulturu definuje jako (1) strategické preference odvozené od (2) paradigmatických předpokladů
týkajících se povahy konfliktu a nepřítele a efektivnosti užití násilí, které jsou sdíleny relevantními aktéry. Johnston dále pokračuje ve třech krocích. Za prvé, přítomnost obou těchto základních indikátorů
napříč všemi relevantními jednotkami analýzy (například strategické koncepce) je podmínkou existence
strategické kultury v dané společnosti. Za druhé, prokázáno musí být přijetí této strategické kultury
významným počtem relevantních aktérů (tj. činitelů zodpovědných za strategická rozhodnutí). Za třetí,
vzorce strategického chování musejí být konzistentní s těmi, které vyplývají ze strategických preferencí.
Johnston (1995a) dále uvádí, že v daném období (dynastie Ming) identifikoval dvě strategické kultury.
Jednu, obsahující sadu symbolických předpokladů a preferencí, jejíž význam spočívá spíše v legitimizaci
užití síly a která je habituální součástí diskursu, a druhou, operační, s významnými důsledky pro strategická
rozhodnutí. Operační variantu Johnston označuje za tvrdou strategickou kulturu (nebo také parabellum).
Preference jsou zde formovány na základě předpokladu užití síly coby nejefektivnějšího řešení k odvrácení bezpečnostní hrozby, přičemž rozhodnutí je odvislé od relativní výhody v poměru sil. Chování státu je
tak primárně podmíněno touto tvrdou strategickou kulturou, nikoli anarchickým systémem a jeho meziná-
89 Politická kultura je zpravidla chápána jako systém přesvědčení, hodnot, idejí, postojů atd., který jednotlivci drží vůči
žádoucímu způsobu politické organizace společnosti. Tento koncept je spojen především s prací dvojice Gabriel Almond
a Sidney Verba The Civic Culture (1965).
90 Autor sám svůj přístup označuje jako kulturní realismus.
45
rodními strukturami. Ahistorické, „objektivní“ faktory jako technologie, úrovně hrozby nebo organizační
struktury mají potom pouze sekundární význam; až interpretace těchto faktorů skrze strategickou kulturu
jim totiž dává význam. Koncept strategické kultury přitom není nekompatibilní s omezeným (adaptivním)
konceptem racionality umožňujícím zjednodušení reality a následnou volbu mezi variantami jednání.91
Kulturalistický přístup tak neodmítá racionalitu jako takovou; staví se pouze proti jejímu úzkému utilitaristickému vymezení (Johnston, 1995a, kap. I).
Jeffrey W. Legro (1995, 1996) je jedním z předních zástupců organizačního kulturalismu. V práci Cooperation under Fire (1995) se zaměřuje na vysvětlení situací, kdy státy zatažené do vzájemného konfliktu
spolu dále v některých oblastech spolupracovaly.92 Dohody o omezeném užití síly se přitom dotýkaly těchto tří oblastí: obchodních konvojů, strategického bombardování civilních cílů a užití chemických zbraní.
V některých případech spolupráce přetrvala, v jiných nikoli. Příčiny úspěchu, respektive neúspěchu této
spolupráce jsou pak dle Legra (1995, ix, 1996, str. 120) důležité jednak pro efektivnější omezení válčení a jednak z hlediska hlubšího porozumění obecnému fenoménu mezinárodní spolupráce. Podobně
jako v předchozím případě je klíčovou otázkou způsob utváření preferencí. Legro srovnává explanační
potenciál tří přístupů, realistického, institucionalistického a organizačního. Uzavírá přitom, že nejlépe
z tohoto srovnání vychází kulturalistická teorie pracující s konceptem organizační kultury.93 Naproti tomu
kritice podrobuje vysvětlení zaměřující se na strategickou interakci předpokládající danost preferencí
(herně-teoretické modely), stejně jako vysvětlení předpokládající, že preference jsou formovány na úrovni mezinárodního systému.
91 V tomto konceptu racionality jsou pro rozhodování klíčové historické analogie, metafory a precedenty, nikoli očekávání
o jednání druhých – strategická kultura předpokládá, že strategické jednání států je mnohem méně citlivé na volby druhých,
stejně jako změnu okolností.
92 Tento fenomén byl předmětem studia také klasické racionalistické analýzy, včetně prací Thomase Schellinga Strategy of Conflict (1981), Roberta Jervise Cooperation under the Security Dilemma (2006) a Roberta Axelroda Evolution of Cooperation.
93 Oproti tradiční teorii organizace její kulturalistická varianta nepředpokládá, že podobné jednotky v kontextu podobných
struktur budou vykazovat podobné chování (protože identity se mohou lišit). Tradiční teorie organizace by tak kupříkladu
předpokládala, že armády by jako podobné organizace usilovaly o co možná největší míru autonomie a velikost při podmínce
snižování nejistoty. Z těchto důvodů by preferovaly ofenzivní strategie a doktríny a stavěly se proti intervencím civilistů při
jejich plánování a implementaci. Dle této logiky lze tedy očekávat eskalaci konfliktu (jakmile se tato fáze přiblíží), protože
zdržení se užití síly nelze za těchto okolností odůvodnit. Kulturalistická teorie organizace naproti tomu může stejně tak dobře
vysvětlit eskalaci, jakož i deeskalaci konfliktu. Druhou odlišností je funkcionalismus tradiční teorie organizace, tj. předpoklad,
že organizace vznikly za určitým účelem a v souladu s tímto účelem také jednají. Lze proto předpokládat, že vojenské
organizace budou usilovat o to, aby poskytovaly co nejvyšší míru bezpečnosti. Kulturalistický přístup naopak zdůrazňuje
význam kolektivní identity organizace, která nemusí s formálním posláním nebo vnějšími podmínkami nutně korespondovat.
Třetí odlišností je lepší hodnocení míry vlivu organizačních struktur na jednání státu, který kulturalistická teorie nabízí.
Legro proto stanovuje koncept organizační významnosti (salience), jenž se sestává ze tří dimenzí: (1) míra exkluzivity
expertízy dané organizace, (2) složitost tématu a (3) doba dostupná pro jednání organizace. Pokud tedy organizace požívá
monopolu na expertízu v dané oblasti, lze očekávat méně tlaků na změnu a vliv organizace není vyvažován. Složitost tématu
zase předpokladá větší potřebu expertízy (a její menší dostupnost). Konečně časový rámec ovlivňuje, zda je možné či nikoli
(rozhodnutí je třeba přijmout v krátkém čase) upravovat prefabrikovaná řešení, která organizace nabízí. Vojenské organizace
jsou tak dle Legra důležitými aktéry s vysokou mírou autonomie, protože v dané oblasti požívají monopolu na expertízu,
řízení vojenských operací je komplexním úkolem a čas k změně plánů je omezený. Přestože konečné rozhodnutí náleží
civilnímu vedení, preference vojenské organizace mohou díky těmto aspektům převážit (Legro, 1996).
46
Organizační kultura zahrnuje kolektivně sdílené přesvědčení, ideje a praktiky vlastní vojenským složkám
daného státu; tato neformální přesvědčení interagují s formálními byrokratickými strukturami, v důsledku
čehož je formována identita a kognitivní mapy94 těchto skupin (určují tedy, jak se má skupina adaptovat
na vnější podmínky, a řídí její vnitřní strukturu). Organizační kultura tak přímo i zprostředkovaně, mnohdy pak v rozporu s mezinárodními normami či distribucí moci v systému, utvářela preference, a tím i chování států během konfliktu. Kulturní faktory přitom ovlivňují organizace nejen kognitivně, ale i materiálně. V prvním případě podmiňují, jakým způsobem organizace vnímá okolní prostředí a zpracovává tato
data, v druhém zase ovlivňují, jak organizace nakládá se svými zdroji v závislosti na jejich preferencích.
Lze tedy shrnout, že teorie organizační kultury vycházejí z těchto předpokladů: (1) zájmy nejsou utvářeny
na úrovni mezinárodního systému nebo na základě strategické interakce, nýbrž vycházejí z vnitřních společenských a politických procesů; (2) stát není chápán jako unitární aktér, ale konglomerát mnoha organizačně nezávislých jednotek; (3) chování státu je přesto v zásadě racionální, optimální chování je nicméně
posuzováno na základě vnitřních norem než na základě distribuce moci v systému nebo herně-teoretických výnosů tohoto chování (Legro, 1995, kap. I, 1996, stránky 120–122).
Elizabeth Kierová (1995), patřící do proudu politického kulturalismu, ve svém textu Culture and Military
Doctrine objasňuje vliv (civilní) kultury na ofenzivní či defenzivní charakter vojenských doktrín. Vojenské doktríny jsou dle Kierové jen zřídkakdy prokalkulovanou odpovědí na vnější bezpečnostní prostředí.
Mnohem spíše jsou vytvářeny na základě přesvědčení civilních lídrů o roli armády ve společnosti, a to
primárně na domácí úrovni – Kierová v této souvislosti užívá termínu politicko-vojenská subkultura (political military subculture). Pozdější doktrinální vývoj na mezinárodní úrovni je tak těmito rozhodnutími
ovlivněn. Kierová (1995, str. 66) rovněž uvádí, že vojenské organizace nutně neupřednostňují ofenzivní
doktríny a že jejich preference nelze odvodit od obecných charakteristik tohoto typu organizací. Naopak,
politicko-vojenské subkultury se případ od případu liší a podmiňují volbu mezi ofenzivní či defenzivní
doktrínou. Důležitý je také počet těchto subkultur, který určuje jejich kauzální status.95 Pokud je přítomno
více soutěžících subkultur, každá z nich působí spíše jako ideologie nesoucí zřetelně artikulovaný soubor
přesvědčení mající ambici poskytnout návod pro uniformní odpověď pro danou oblast sociální aktivity.
Pokud je přítomna pouze jedna politicko-vojenská subkultura, nabývá „common sense“ formy. Obsahuje
proto mnohem méně explicitních vodítek jednání a ponechává více prostoru pro interpretaci. V tomto
prostředí je explanační potenciál kulturních faktorů slabší, když mají spíše nepřímý vliv na chování státu.
I přesto není role kultury zanedbatelná, protože v této situaci nadále určuje, co je „přirozené“ a co není
(Kier, 1995, str. 78).
Politicko-vojenská kultura dle Kierové (1995) obsahuje sadu nástrojů (spíše nežli cílů), prostřednictvím
nichž je organizováno jednání (např. struktura velení odvozená od způsobu stratifikace společnosti). Protože má tendenci přetrvávat v čase, integrují se do ní vnější proměnné jako technologie nebo domácí politika. Ačkoli je kultura statická, podoba vojenské doktríny se může, v závislosti na vnějších proměnných
94 Kognitivní mapování, technika rozvinutá Robertem Axelrodem (1976), je založená na explikaci přesvědčení, které
jednotlivci vůči danému tématu drží. Východiskem tedy není „objektivní“ pohled badatele, ale samotná percepce daného
jednotlivce, která obsahuje jeho základní přesvědčení týkající se daného problému, tj. definici jeho vlastní role, pozice
a cílů, jakož i role, pozice a cílů ostatních aktérů. Součástí percepce jsou také faktory, které mohou do tohoto procesu
vstupovat, a kauzální spojení mezi jednotlivými prvky této kognitivní mapy (Bots, 2008).
95 Kauzální status kulturních faktorů lze ověřit za pomoci různých strategií. Politicko-vojenská kultura musí více než pouze
odrážet strukturální nebo funkční podmínky a další „objektivní“ aspekty. Musejí tak být přítomni jednotlivci či kolektivní
aktéři nacházející se ve stejných podmínkách, ale lišící se v názorech na další jednání. Kierová to dokládá na příkladu
kontrastujících pohledů Francie a Velké Británie na uspořádání německé armády na Versaillské konferenci. Obě země sdílely
tytéž „objektivní“ zájmy v témže kontextu, tedy omezení vojenské hrozby Německa. Druhou možností je demonstrovat to,
že s kulturními faktory nebylo nakládáno instrumentálně (jak je předpokládáno v (neo)realistických vysvětleních), ale že
tyto faktory samy podmínily kurz daného jednání (Kier, 1995).
47
a způsobu jejich integrace, radikálně změnit. Lze tedy shrnout, že funkce kultury je zde katalytická, když
výše popsaným způsobem ovlivňuje a zprostředkovává reakci na vnější prostředí ve vztahu k formulaci
vojenské doktríny.
Čtvrtým proudem je globální kulturalismus, v tomto přehledu reprezentovaný prací Marthy Finnemoreové
(1996). Finnemoreová se zde zaměřuje na problematiku humanitárních intervencí, pro něž racionalistické
teorie dle autorky neposkytují uspokojivá vysvětlení. Od předchozích přístupů se přitom liší tím, že pracuje
s mezinárodní, nikoli domácí úrovní vysvětlení. Vzorce humanitární intervence tak nemohou být vysvětleny bez pochopení změn mezinárodního normativního kontextu, v němž se odehrávají; hlavní vysvětlující
proměnná má v tomto pojetí tedy systémový charakter. Finnemoreová poté rozeznává tři změny normativního kontextu mající vliv na proměnu chápání (a uplatňování) humanitární intervence. První se týká definice humanity, respektive vymezení populace, která má nárok na humanitární ochranu, a jejího postupného
rozšiřování. Druhá se týká posunu k multilateralismu coby legitimizační bázi intervencí a třetí potom vyšší
institucionalizace normativního kontextu. Instituce OSN tak strukturuje diskurs týkající se kolonialismu,
suverenity či humanitárních témat a současně požívá důležité role arbitra normativních sporů.
Shrnutí
Lze shrnout, že kulturalistický přístup vychází z předpokladu, že preference aktérů není možné odvodit
na základě strukturálních podmínek, jako je distribuce moci, geografie a technologie. Kultura, sdílená ať
už politickými (strategická), nebo vojenskými elitami (organizační), je nezávislým faktorem vysvětlení
a preference aktérů jsou vůči ní endogenní. Pojmy zájmu a kultury proto není užitečné chápat odděleně
(viz Kier, 1995). Kulturalismus je tedy svébytnou verzí konstruktivismu, která se vymezuje jednak úrovní
analýzy (s výjimkou globálního kulturalismu) a jednak svým specifickým zaměřením na otázky bezpečnosti. Jak poznamenává Desch (1998), tyto odlišnosti mohou být příčinou protichůdných vysvětlení (což
ovšem nutně neukazuje na neživotnost tohoto výzkumného programu). Konstruktivistické přístupy obecně přiznávají větší význam mezinárodním strukturám; snaha státu o rozvoj vlastního jaderného programu
tak může být interpretována jako imitace chování ostatních velmocí v systému. Kulturalistické vysvětlení
však může nabídnout zcela odlišný pohled, v němž bude mít určující vliv specifický kulturní kontext
sdílený výhradně politickou elitou tohoto státu. Kulturalismus tak může poskytnout doplňující, korigující
vhled nejenom racionalistickým teoriím, ale také konstruktivistickým přístupům s ambicí teoretické generalizace. Na druhou stranu, jak ukazuje práce Finnemoreové, podobně přínosná může být pro kulturalistický výzkum perspektiva „třetího obrazu“.
Výše uvedený výčet literatury reprezentující jednotlivé kulturalistické přístupy ukazuje na primární zaměření na vojenské a politické aspekty bezpečnosti; jednotkou analýzy je stát. Rovněž pokud jde o konkrétní
problémové oblasti (jaderné odstrašení, vojenské doktríny, eskalace konfliktu), má kulturalismus blízko
k tradičnímu realistickému přístupu. Tím ovšem další podobnost končí. Rovina vysvětlení se zpravidla
vztahuje na domácí úroveň a vysvětlující proměnné či faktory nejsou materiální, nýbrž normativní povahy. Zásadně odmítnuto je analytické pojetí státu coby unitárního a monofunkčně orientovaného aktéra
vlastní neorealismu. Stejně tak jako koncept instrumentální racionality a vnějškovosti zájmů neoliberálního institucionalismu, který je považován za přespříliš redukcionistický. Důraz je kladen na jedinečnost,
proměnlivost a permanentní přítomnost kulturních kontextů, které jsou zdroji identit (a proto také zájmů)
relevantních aktérů (ať už se jedná o politické, či vojenské elity) rozhodujících o chování států. V rámci
distinkce aktérství–struktura je možné jej (s výjimkami – viz Finnemore, 1996 nebo Price & Tannenwald,
1996) zařadit spíše mezi individualistické přístupy. Jak již bylo uvedeno, tato perspektiva je cenná zejména z hlediska její komplementarity k systémovým přístupům. Přináší detailní, hluboké porozumění
48
dané problematice a nabízí možná vysvětlení (z pohledu systémových, popřípadě racionalistických teorií)
deviantních případů; ovšem za cenu toho, že sama nedoceňuje (jak ukazují globální kulturalisté) vliv mezinárodních struktur a procesů.
Pozoruhodné také je, že přes svůj ontologický idealismus nevěnuje větší pozornost samému pojmu bezpečnosti, s nímž je nakládáno spíše intuitivně. Tito autoři implicitně přijímají objektivistické pojetí bezpečnosti coby absence hrozeb, což je patrné zejména v případech, kdy za jeden z cílů svého výzkumu
považují korekci či zlepšení bezpečnostních politik (např. Kier, 1995, str. 93; Johnston, 1995b, str. 64).
Tato pozice totiž předpokládá, alespoň implicitně, existenci kritérií, dle nichž je tyto objektivní hrozby –
v porovnání s těmi diskursivně utvářenými a dekonstruovanými – možno identifikovat a hodnotit. Nejedná
se sice o pozici nutně neudržitelnou, kulturalisté mohou argumentovat tak, že sociální svět není možné
charakterizovat jako „idealistic all the way down“, a významnou roli hrají rovněž materiální faktory působící nezávisle na intersubjektivním kontextu. O to více by ovšem mělo být tomuto vztahu (a konsekventně
rovněž konceptu bezpečnosti) věnováno pozornosti.
3.2 Kodaňská škola
Zatímco v předchozí kapitole jsme se seznámili s původem a základními vědně-filosofickými východisky
Kodaňské školy bezpečnostních studií, následující výklad bude založen převážně na zmiňované knize Bezpečnost: nový rámec pro analýzu (1997/2005),96 kde autoři Buzan, Waever a de Wilde představili ucelenou
konstruktivistickou teorii bezpečnosti. Tuto teorii lze rovněž považovat za odpověď kritickým výtkám
tradicionalistů týkajícím se neschopnosti konstruktivistů poskytnout alternativní vysvětlení uplatnitelná
na celou šíři mezinárodně bezpečnostního dění. Od kulturalistických teorií, rovněž primárně zaměřených
na problematiku bezpečnosti, se potom Kodaňská škola neliší pouze svým záběrem, ale také značným
důrazem na konceptuální analýzu klíčových pojmů; v prvé řadě tedy pojmu bezpečnosti. Na rozdíl od kulturalistů totiž pojem bezpečnosti pouze mechanicky nepřenáší na jednotlivé úrovně analýzy (regionální
komplex), popřípadě do nových oblastí výzkumu (sektorové dělení), ale radikálně jej redefinuje.
Kodaňská škola odmítá esencialistické pojetí bezpečnosti. Tedy pojetí předpokládající, že pojem bezpečnosti lze konceptualizovat na základě stanovení a precizace kritérií vycházejících z chápání a užívání
tohoto slova v běžném jazyce (Tamtéž, str. 31). Autoři namísto toho zavádějí radikálně konstruktivistickou
konceptualizaci, jejímž cílem není zachycení „skutečné“ bezpečnosti, popřípadě hodnocení „správnosti“
pozice či jednání toho kterého aktéra, ale konceptualizaci, která má postihnout, jakým způsobem a za jakým účelem je debata o ne/bezpečnosti utvářena a jak lze různé pozice, argumenty a definice bezpečnosti
v rámci této debaty vysvětlit. Bezpečnost je tak „obecným termínem, jenž má distinktivní význam, nabývá
ovšem různých forem“ (Tamtéž, str. 38). Tento „distinktivní význam“ je dán především tím, že bezpečnost
je zde chápána jako schopnost referenčního objektu „přežít tváří v tvář existenčním hrozbám“ (Tamtéž,
str. 38), zdroje a podstata těchto hrozeb se ovšem, jak dále uvidíme, v jednotlivých sektorech liší. Existenční hrozba představuje, ať již „skutečnou“, nebo vnímanou, možnost zničení konstitutivních znaků
referenčního objektu. Referenční objekt je ohroženou entitou nárokující si právo na ochranu. Autoři (Tamtéž, str. 35) bezpečnost proto definují jako „auto-referenční druh jednání, protože právě prostřednictvím
tohoto jednání se z daného tématu stává bezpečnostní problém – nikoli nutně proto, že určitá existenční
hrozba skutečně existuje, nýbrž proto, že téma je jako takový typ hrozby prezentováno“.
96 Dle českého překladu Ivo Lukáše (2005).
49
Proces, během něhož je danému tématu přiznán status existenční hrozby, je vysvětlen prostřednictvím
teorie sekuritizace. Ta předpokládá, že v politickém diskursu lze ve vztahu ke konceptu bezpečnosti rozlišit tři základní úrovně rámování daného tématu. Za běžné (standardní) situace není téma předmětem intervence ze strany státu, ani předmětem veřejné debaty. Ve chvíli, kdy se o tématu začne veřejně debatovat
a rozhodovat, ať už prostřednictvím státní intervence, nebo jinou formou celospolečenské aktivity, je téma
považováno za politizované. Třetím stupněm je sekuritizace tématu, kdy je téma chápáno jako existenční
hrozba a ke zvládnutí této hrozby je nutné přijmout mimořádná opatření. První podmínkou sekuritizace je
schopnost téma zarámovat tak, aby hrozba s ním spojená (přesněji konstrukce této hrozby) byla publikem
(v demokratických režimech se jedná o politickou veřejnost) přijata jako hrozba existenciální. Bez akceptace tématu coby existenciální hrozby publikem se jedná o pouhý sekuritizační pohyb. Druhou podmínkou
je vyjmutí tématu z běžného politického procesu. Reakcí na všeobecné uznání tématu za existenciální
hrozbu je přijetí mimořádných opatření, která přednostní rozhodování o tématu svěřují do rukou elit. Proces sekuritizace tématu iniciují sekuritizační aktéři (tj. aktéři schopní splnit alespoň první podmínku), kteří
prostřednictvím řečových aktů97 oslovují publikum.
Důležitost sekuritizovaných témat je přitom poměřována prostřednictvím tzv. řetězových reakcí, tedy rozsahu důsledků dané sekuritizace pro (1) obsáhleji pojaté vztahy v daném regionu, (2) pro ostatní jednotky
analýzy v daném regionu a (3) pro vztahy v ostatních sektorech. Úspěšnou sekuritizaci lze tedy rozeznat
na základě tří znaků: existenčních hrozeb, mimořádných opatření a řetězových reakcí. Sekuritizace může
poté nabýt dvou podob. A sice ad hoc sekuritizace přetrvávající pouze po omezenou dobu trvání existenciální hrozby, respektive po dobu, kdy je tato hrozba za hrozbu existenciální považována, a institucionalizované sekuritizace (typickým příkladem jsou armádní a bezpečnostní složky státu), které jsou důsledkem
očekávaného návratu hrozby nebo jejího dlouhodobého přetrvávání. Platí rovněž, že tak jako může být
téma politizováno a sekuritizováno, může být také desekuritizováno a depolitizováno (Tamtéž, str. 39).
Na základě těchto teoretických východisek autoři definovali analytický rámec (viz tab. 7 a 8) sestávající
z těchto konceptů: (1) referenční objekty: entity, jež jsou existenčně ohroženy a mohou si legitimně nárokovat právo na přežití (jednotlivci, sociální skupiny, nestátní aktéři, státy atd.). (2) Aktéři sekuritizace:
aktéři, kteří prohlašují něco – referenční objekty – za existenčně ohrožené, a jsou tedy hybateli procesu
sekuritizace. Vykonávají bezpečnostní řečový akt; této role se obvykle chápou političtí lídři, byrokratické
aparáty, vlády, nátlakové skupiny apod. Jejich argumentace se většinou vztahuje k určité kolektivitě. Aktéři sekuritizace se mohou pokusit za referenční objekt prohlásit prakticky cokoli. Klíčová je legitimita daného tématu – ukazuje se přitom, že nejpřístupnější pro sekuritizaci jsou kolektivní tělesa střední velikosti
(stát, národy vs. Greenpeace, OSN). (3) Funkcionální aktéři: tito aktéři působí na dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru. Významně ovlivňují politická rozhodnutí na poli bezpečnosti, aniž by se jednalo
o referenční objekty nebo o aktéry poukazující na nutnost bezpečnostních kroků ve vztahu k referenčnímu
objektu. Ústředním hráčem v environmentálním sektoru může být kupříkladu energetická firma, která
znečišťuje životní prostředí – a to přesto, že není referenčním objektem a ani se nesnaží environmentální
témata veřejně sekuritizovat (spíše naopak).
97 Z pohledu teorie sekuritizace jsou podstatné řečové akty, které mají performativní efekt (tehdy se jedná o perlokuční akt),
který je odlišuje od řečových aktů s konstantivní výpovědí (například: „dnes je 13. listopadu“). Naproti tomu „dnes je
21. prosince 2012, spaste svoje duše!“ je výpovědí, která má performativní efekt, neboť účelem je přimět adresáty tohoto
sdělení k jednání (případně smíchu). Viz (Hirschová, 2004).
50
Kodaňská škola v souladu s „prohlubovateli“ pracuje v porovnání s tradičními teoriemi upřednostňujícími
úroveň mezinárodního systému s více úrovněmi analýzy. Dodejme také, že úrovně analýzy nelze v jejím pojetí ztotožňovat s úrovní vysvětlení.98 Úrovně analýzy jsou „ontologickými označeními oblastí, kde
se zkoumané události odehrávají“, či „předměty analýzy definované podle prostorových měřítek na stupnici od malých k velkým“ (Tamtéž, str. 14). Autoři rozlišují pět těchto úrovní (1) mezinárodní systémy
označující interakci jednotek nezastřešenou další rovinou interakce; (2) mezinárodní subsystémy skupiny
jednotek uvnitř mezinárodního systému definované intenzitou či specifickým charakterem interakce (teritoriálně a/nebo funkčně integrované); (3) jednotky označující kolektivní aktéry (státy, národy, nadnárodní
firmy); (4) podjednotky zahrnující kolektivní aktéry uvnitř jednotek systému (byrokratické aparáty, lobbistické skupiny); a (5) jedince.
Na základě analytického rozhodnutí (snižuje se počet aktivních proměnných) poté autoři (Tamtéž, str. 17)
dále definují pět bezpečnostních sektorů, které jsou charakterizovány distinktivním typem interakcí.
Po ukončení výzkumu všech sektorů tak následuje syntéza jednotlivých poznatků a jejich interpretace
s ohledem na cíle výzkumu. Rozeznávány jsou přitom tyto sektory:
(1) Vojenský sektor: pokrývá oblast výzkumu tradičních přístupů k bezpečnosti. Nejdůležitějším referenčním objektem je i nadále stát99 (důvodem je převaha na straně vojenských prostředků); nejvýznamnějšími aktéry sekuritizace jsou potom vládnoucí elity státu. Základní ideou moderního státu,
od níž se odvíjí sekuritizace specifických témat, je idea suverenity. Agenda vojenské bezpečnosti se
tak vztahuje především k vnějším a vnitřním hrozbám existence státu, popřípadě užití síly proti nevojenským hrozbám. Sekuritizace vnějších hrozeb potom zpravidla probíhá na základě dvouúrovňové
interakce, kde jsou sekuritizovány jednak vojenské kapacity států a jednak vnímání těchto kapacit
a záměrů ostatních států. Mezi funkcionální aktéry patří především (pokud je referenčním objektem
stát) vláda, armádní složky a vojenský průmysl (Tamtéž, stránky 64–85).
(2) Environmentální sektor: referenčním objektem je životní prostředí (biosféra) jako takové, případně
jednotlivé ekosystémy nebo dosažená civilizační úroveň. Specifikem environmentálního sektoru je
neostré dělení mezi sekuritizačními a funkcionálními aktéry. Je tomu tak proto, že tématům v environmentálním sektoru byl „bezpečnostní status přisouzen poměrně nedávno“, a protože tento status
dosud není hlouběji zapuštěn ve společenské struktuře, je vůči de/sekuritizačním krokům mnohem
zranitelnější. Funkcionální aktér se tak může snadněji stát aktérem sekuritizačním. De Wilde proto
spíše pracuje s kategoriemi vůdčích a opozičních aktérů v zásadě odpovídajícími dichotomii ochrana
životního prostředí – ochrana ekonomických zájmů. Zatímco mezi vůdčí (sekuritizační a funkcionální) aktéry typicky patří vědecké instituce, environmentální organizace nebo mezinárodní organizace
s obecným zaměřením (EU, OSN), případně některé státy (v závislosti na konkrétním tématu), opozičními (desekuritizačními a funkcionálními) aktéry jsou typicky průmyslové a zemědělské lobby
a některé státy (v závislosti na konkrétním tématu). Ne/přijetí sekuritizace daného tématu probíhá
ve dvou krocích. Téma je zpravidla nejprve sekuritizováno na globální úrovni v rámci agendy
98 Colin Wight (2006, str. 109) Buzana za toto rozlišení kritizuje, když uvádí, že Buzan úroveň analýzy zaměňuje za jednotku
analýzy. V této knize jsou pojmy úroveň analýzy a úroveň vysvětlení chápány synonymicky (tedy v souladu s Wightem) –
v Buzanově pojetí je s nimi nakládáno pouze v případě Kodaňské školy.
99 Autoři ovšem rozhodně nepřijímají tradiční, státocentrickou perspektivu, kde je stát považován za výhradního vlastníka
práva i kapacity k užití síly. V současném mezinárodním prostředí lze ovšem nalézt množství případů, které jsou tomuto
vestfálskému ideálu vzdáleny, ať už se jedná o zhroucené státy, nebo „předstátní“ referenční objekty, jako jsou např. kmenová
společenství. Referenčním objektem mohou být také náboženské skupiny, extrémní sekty či fundamentalisté a mnozí nestátní
aktéři jako secesionistická hnutí, zločinecké organizace, popřípadě sociálně definované skupiny – např. na základě rasy.
Na vyšších úrovních analýzy potom mezinárodní organizace či aliance (Buzan, Waever & de Wilde, 2005, stránky 64–66).
51
(vědecké) epistemické komunity. Druhým krokem je potom ne/přijetí této sekuritizace na lokální
úrovni (typicky úrovni státu), kde se rozhoduje o tom, zdali a jak budou výstupy z prvního kroku
přijaty a implementovány (Tamtéž, stránky 87–111).
(3) Ekonomický sektor: je vymezen vztahy mezi politickou autoritou a trhem. Diskurs tohoto sektoru je
dle autorů určen dominantní politickoekonomickou perspektivou; zpravidla tedy liberalismem požadujícím stabilitu podmínek a pravidel konkurence. Naproti tomu dle realistické či ekonomicky nacionalistické perspektivy je prioritní posilování pozice země v mezinárodním systému, která je daná jejím
relativním hospodářským růstem. V rámci sektoru je potenciálně možné identifikovat velké množství
rozmanitých referenčních objektů; počínaje jednotlivci přes společenské třídy, nadnárodní firmy a stát
až ke globální ekonomice. Míra či možnosti sekuritizace témat je pak na jednotlivých úrovních analýzy dána převládajícím politicko-ekonomickým diskursem (autoři se v textu primárně zabývají tím
liberálním) a probíhá zpravidla podle tří logik. První je lokálního charakteru a týká se bezprostředních
dopadů bankrotu firmy, popř. jednotlivé osoby či obce (sekuritizačními aktéry tak mohou být jednotlivci, vedení měst, představitelé vlády apod.). Druhá má poté národní charakter a souvisí s pohledem
vlády na důležitost dané firmy či odvětví pro ekonomickou prosperitu státu (typicky národní šampioni
či „rodinné stříbro“). Třetí je spojena se zachováním samotného liberálního ekonomického řádu
a jeho institucí. Funkcionálními aktéry jsou především firmy, ale také mezinárodní organizace, státy
a integrační uskupení (zóny volného obchodu apod.) (Tamtéž, stránky 113–138).
(4) Společenský sektor: vymezení tohoto sektoru reaguje na potřebu analytického odlišení společenství,
respektive jeho součástí (jedinců, etnických a náboženských skupin, společenských tříd či politického
národa), od státu coby institucionalizované jednotky. Zatímco stát je definován formálním členstvím
a teritoriální integritou, společnost vzniká na základě interakce množství jednotlivců a skupin definovaných prostřednictvím jedinečných souborů idejí a praktik (identit). Pocit společenského nebezpečí
tak vzniká, jestliže společenství jakéhokoli druhu označí jistý vývoj za hrozbu jejich existenci (například migrace, úbytek obyvatelstva, potlačení kulturní reprodukce apod.). Referenčními skupinami
jsou jakékoli větší skupiny, s nimiž se jejich podřízené subjekty ztotožňují. Ohrožení identity daného
společenství je proto vnímáno jako ohrožení všech jeho loajálních subjektů. Existenční zranitelnost
pak závisí na způsobu, jímž je konstruována identita těchto společností (Tamtéž, stránky 139–163).
(5) Politický sektor: zahrnuje všechny nevojenské hrozby suverenitě státu. Dle autorů tento sektor představuje nejširší a současně zbytkovou kategorii, neboť v jistém smyslu má veškerá bezpečnost politický charakter. Existenciální zranitelnost je tedy vnímána jako útok (ve formě zpochybnění legitimity)
proti identitě, dominantní ideologii a instituci, vytvářející ideu státu (která je definována konceptem
suverenity); tyto hrozby či útoky mohou vzbuzovat velké obavy obzvláště tehdy, je-li referenčním
objektem slabý stát. Politickou bezpečnost pak autoři chápou s odvoláním na Maxe Webera jako „relativně stabilní institucionalizaci autority“ (Tamtéž, str. 167). Referenčními objekty mohou být mimo
států také mezinárodní organizace s rysy státnosti (EU), samostatně organizovaná společenství bez
vlastní státnosti (klany, etnické menšiny apod.) a transnacionální hnutí disponující loajálním členstvem (některá náboženství, aktivisté apod.). Zahrnout lze také systémové entity jako mezinárodní
společenství, mezinárodní organizace nebo mezinárodní právo, ale také fundamentální modely vztahů mezi výše uvedenými politickými jednotkami (např. instituce dělby moci). Aktéry sekuritizace
jsou potom mocenské elity; v případě státu tedy jeho vláda (Tamtéž, stránky 165–188).
52
Tabulka č. 7: Rozšířený koncept bezpečnosti dle Kodaňské školy100
stupeň
rozšíření
způsob rozšíření
horizontálně
(sektory)
vertikálně
(referenční objekty)
ohrožené hodnoty
zdroje hrozeb
úzký
koncept
vojenskopolitický
stát
suverenita,
teritoriální integrita
jiné státy, (substátní
aktéři), příroda
rozšířený
koncept
societální
národ,
sociální skupiny
národní jednota,
identita
(státy), národy,
migranti, nepřátelské
kultury
ekonomický
stát, instituce,
jednotlivci
rozvoj, existence,
základní lidské
potřeby
jiné státy, trhy,
globální ekonomika
environmentální
ekosystém, lidstvo,
stát
udržitelnost, přežití,
kvalita života
stát, globalizace,
lidstvo
Posledním klíčovým konceptem, který trojice autorů rozpracovává, je regionální bezpečnostní komplex
(RSC).101 Koncept RSC (viz také Buzan & Waever, 2003, kap. 3) do výzkumu bezpečnosti (mimo jiné)
vnáší, v moderních teoriích mezinárodních vztahů spíše opomíjený, aspekt geografie. Ten je podstatný
především proto, že přenos hrozby je snazší na kratší vzdálenosti, a sekuritizace vztahů tak zpravidla
vzniká v regionálních clusterech – v bezpečnostních komplexech. RSC je možné na základě analytického
rozhodnutí dělit na komplexy homogenní a heterogenní. Zatímco homogenní RSC zůstávají uvnitř jediného sektoru, a sestávají proto ze specifických forem interakcí mezi podobnými druhy aktérů, heterogenní
RSC obsahují všechny sektory, jakož i různé druhy aktérů, kteří mohou interagovat napříč dvěma nebo
více sektory. Výhodou heterogenních RSC je schopnost zachytit nevyhnutelné přelévání efektů sekuritizace (řetězových reakcí) mezi sektory a komplexní zachycení bezpečnostních vztahů v dané oblasti.
Homogenní RSC naproti tomu umožňují izolaci bezpečnostní dynamiky daného sektoru; to vše ovšem
za cenu ztráty širší perspektivy a upuštění od syntetizujícího hodnocení (Buzan, Waever & de Wilde, 2005,
stránky 26–28).
Klasický regionální bezpečnostní komplex byl Buzanem (1983) definován jako koherentní geografická
oblast (odpovídající subsystémové rovině analýzy) tvořená alespoň dvěma státy, mezi nimiž je míra bezpečnostní interdependence vyšší nežli s vnějšími aktéry: „jejich bezpečnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat
či řešit odděleně“ (cit. dle Buzan, Waever & de Wilde, 2005, str. 21). Tato státocentrická logika byla dále
doplněna o konstruktivistický aspekt vztahů přátelství (amity) a nepřátelství (enmity) podmiňující důsledky těchto interdependentních vazeb. V novém pojetí potom autoři (Tamtéž, stránky 26, 29) definici RSC
rozšiřují jednak „vpuštěním“ nestátních aktérů a jednak uplatněním tohoto konceptu v ostatních sektorech
– přestože z důvodu udržení konzistentnosti užívání pojmu region autoři poměřují jednotlivé roviny analýzy státocentrickou perspektivou. Nový je také předpoklad, že RSC mohou vznikat nejenom na základě
interakce daných jednotek na subsystémové úrovni, ale že RSC může být rovněž důsledkem systémových
struktur a procesů (reakce sekuritizačních aktérů na tlaky „komplexních metasystémů“, jako jsou biosféra
100 Převzato z (Waisová, 2004, str. 75).
101 Regional Security Complex.
53
nebo globální ekonomika), ačkoli bude tento RSC i nadále definován jednáním a interakcemi jednotek
v dané oblasti (Tamtéž, stránky 229–230). Revidovaný koncept RSC je tedy definován jako „skupina jednotek, jejíž nejvýznamnější sekuritizační a desekuritizační akty (případně oboje) jsou natolik provázané,
že bezpečnostní problémy každé z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“.
Celkový úhrn všech možných bezpečnostních vztahů na všech analytických úrovních se pak nazývá bezpečnostní konstelace. Tento koncept je třeba chápat nikoli pouze v kontextu RSC, ale ve vztahu k celkové
struktuře, jíž jsou tyto komplexy součástí. Dle závěrů autorů (Tamtéž, stránky 230–231), jsou politicko-vojenská témata spojena s geografickou blízkostí, zatímco vztahy jednotek v ekonomickém i environmentálním sektoru podléhají vlivu geografické vzdálenosti v mnohem menší míře, a dávají tak vzniknout
neregionálním bezpečnostním uskupením. Tato uskupení vznikají centralizovaně v důsledku systémových
vlivů, regionalizační dynamika je tak slabá a nelze očekávat překrývání regionů v jednotlivých sektorech.
Regionální úroveň nicméně i nadále zůstává nejdůležitější oblastí analýzy, a to z těchto důvodů (Tamtéž,
stránky 232–233): (1) dokud budou mít na politické dění největší vliv státy, geografický aspekt zůstane
důležitou součástí bezpečnosti; (2) regionální dynamika zůstane i nadále celosvětově významná v sektorech nejvíce závislých na geografické vzdálenosti (vojenský, politický a společenský), přičemž existence
těchto regionálních formací navíc ovlivňuje i způsob, jakým jsou vnímána geograficky slaběji vymezená
témata ve zbylých dvou sektorech (typickým příkladem je EU představující takovou kombinaci politicko-vojenských a ekonomických témat); (3) některá environmentální a ekonomická témata navíc díky své
vnitřní struktuře posilují existující RSC (zdroje pitné vody nebo sítě tranzitních produktovodů).
Tabulka č. 8: Hlavní koncepty Kodaňské školy102
referenční objekt
Co má být chráněno? Potenciálně jakákoli entita, která je úspěšně sekuritizována.
regionální
bezpečnostní
komplex
Množina jednotek, jejichž procesy sekuritizace, desekuritizace, či oba tyto procesy, jsou propojeny takovým způsobem, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být analyzovány nebo řešeny nezávisle na sobě.
sektor
Analyticky vydělená, specifická, distinktivní oblast sociální interakce. Náhled
na mezinárodní systém, který staví do popředí jeden konkrétní aspekt vztahů
a interakcí mezi jeho všemi jednotkami.
sekuritizace
Proces označení určitého tématu za (1) existenční hrozbu, přijmutí (2) mimořádných opatření, která vyjímají toto téma ze standardního politického procesu
a (3) přijmutí tohoto označení a opatření publikem.
sekuritizační aktér
Aktér prohlašující určitou entitu – referenční objekt – za existenčně ohroženou;
iniciátor procesu sekuritizace.
funkcionální aktér
Aktér působící na dynamiku bezpečnostních vztahů v sektoru, aniž by se přímo
podílel na sekuritizaci tématu.
102 Vytvořeno na základě (Buzan, Waever & de Wilde, 2005).
54
Shrnutí
Představený teoretický a konceptuální rámec Kodaňské školy, jehož pojícím prvkem je proces sekuritizace, předpokládá využití interpretativní metodologie. Přestože autoři v textu poměrně často nakládají
s pojmem kauzality, zdá se, že jej chápou v jeho nehumeovském smyslu, a rozumí jím tedy vztahy, které
bychom mohli označit za konstitutivní anebo performativní. Doporučenou metodou výzkumu je analýza
diskursu zaměřená na identifikaci řečového aktu, který indikuje přítomnost rétorického argumentu označujícího hrozbu za existenciální a podporující přijetí mimořádných opatření. Jak autoři (Buzan, Waever
& de Wilde, 2005, str. 37) sami upozorňují, normativní kontext jednotlivých diskursů se liší, lišit se proto
bude také rámování a kritéria sekuritizace. Vhodnou metodou by proto mohla být interpretativní případová studie, prostřednictvím níž by bylo možné těmto změnám porozumět. Umožnila by rovněž sledování
řetězových reakcí dané sekuritizace a pozici publika, potažmo dalších, funkcionálních nebo desekuritizačních (opozičních), aktérů. Pokud jde o roli badatele, na rozdíl od některých kulturalistů, kteří mají ambice
svým výzkumem přispět k zlepšení (z jejich pohledu patrně „objektivní“) bezpečnosti referenčních objektů, se představitelé (Tamtéž, str. 37) Kodaňské školy hlásí k přístupu, jehož cílem je výhradně porozumět.
V jejich případě pak porozumět konstrukci hrozeb, respektive sdílených významů definujících hrozbu bez
ohledu na to, zda je předmětem této analýzy „skutečná“ hrozba, či nikoli. Důležitá tedy není sémiotika
daného aktu, ale sama diskursivní výpověď (Tamtéž, str. 37).
6. ENERGETICKÁ BEZPEČNOST V KONSTRUKTIVISTICKÉM PŘÍSTUPU
55
4. Energetická bezpečnost v konstruktivistickém přístupu
Prací, které by k energetické bezpečnosti přistupovaly z konstruktivistické perspektivy, je ve srovnání
s dvěma doposud dominantními směry – realismem (strategickým přístupem) a liberalismem (tržním přístupem) – velmi málo. V mnoha případech jde o vůbec první pokusy téma energetické bezpečnosti tímto způsobem uchopit. Budeme-li se držet našeho vymezení konstruktivistických a příbuzných přístupů
k bezpečnosti, můžeme se prozatím setkat s následujícími přístupy k energetické bezpečnosti:
1)
Anglická škola;
2)
kulturalismus;
3)
Kodaňská škola.
Ve zbývající části textu se tedy budeme detailněji věnovat třem textům reprezentujícím tyto přístupy. Zatímco v případě Anglické a Kodaňské školy se jedná o texty primárně zaměřené na problematiku energetické bezpečnosti, v případě kulturalismu nebyla tato problematika v odborném textu dosud zpracována.
Vybraný článek Harolda Trinkunase (2009) se nicméně s ohledem na výběr případu, jímž je Venezuela
v období od nabytí nezávislosti po současnost, této problematiky přímo dotýká, a slouží tak jako dobrá
ilustrace možného uplatnění tohoto přístupu. Ve všech případech potom platí, že se jedná o první pokusy
téma energetické bezpečnosti, v těchto jinak již značně rozvinutých proudech teoretizování, uchopit.
4.1 Anglická škola: model energetické společnosti Pami Aalta
a Dicle Korkmazové
V případě Anglické školy je možné zmínit text Dicle Korkmazové a Pami Aalta (2010) European Energy
Security and Integration Process, v němž se autoři zaměřují na potenciál a dosaženou hloubku integrace
v sektoru energetiky. Ústřední koncept Anglické školy – mezinárodní společnost – jim přitom slouží jako
východisko pro vytvoření modelu evropské energeticky bezpečnostní společnosti (European Energy Security Society – EESS). Referenčními objekty jsou státy a transnacionální aktéři, především energetické společnosti. Zatímco z pohledu států je klíčová bezpečnost dodávek a bezpečnost aktérů na (energetickém)
trhu, pro transnacionální energetické společnosti je to mimo bezpečnosti dodávek také zajištění vlastní
konkurenceschopnosti. Protože jednotlivci jsou v otázkách energetické bezpečnosti na státu a energetických společnostech závislí, nemají status aktérů ani referenčních objektů. Mezi aktéry jsou kromě států
a (transnacionálních) energetických společností řazeny také mezinárodní finanční instituce, mezinárodní
nevládní organizace a nevládní organizace. Energetická bezpečnost je chápána multi-sektorově (a multi-disciplinárně), neboť zahrnuje ekonomické, environmentální, politické i bezpečnostní faktory. Rozlišení
úrovní analýzy není dle autorů v důsledku procesů globalizace a integrace ostré; dělicí linie mezi vnějšími
a vnitřními faktory se tak stírá.
56
Na základě těchto předpokladů Korkmazová a Aalto reformulují Bullovu a Watsonovu (1984, str. xx, cit.
dle Korkmaz & Aalto, 2010, str. 3) definici mezinárodní společnosti. Energeticko-bezpečnostní společnost
(ESS) charakterizují jako interakci napříč vícero sektory (politickým, vojenským, ekonomickým a environmentálním) a úrovněmi (mezinárodní, regionální, národní) uvnitř skupiny států a transnacionálních
aktérů, která je výsledkem ustavení společných institucí udržujících rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou po energetických komoditách při zachování přijatelných cen a udržitelnosti tohoto procesu, přičemž
tito aktéři mají na dodržování tohoto uspořádání eminentní zájem (Korkmaz & Aalto, 2010, stránky 3–4).
Tento koncept následně aplikují na skupinu států a transnacionálních aktérů, kteří v EU, případně jejím
okolí působí a které EU chce zahrnout do vytváření pan-evropského energetického společenství. Členství
v EESS proto není omezeno pouze na členské státy EU a součástí EESS tak mohou být například významné producentské či tranzitní státy z přilehlých regionů (typicky severní Afrika).
Korkmazová a Aalto (2010) následně, v návaznosti na Buzana, vytvářejí typologii energeticko-bezpečnostních společností. Určujícím kritériem je stupeň integrace daný různou mírou pluralismu a solidarismu
v dané společnosti. Pluralistické společnosti sestávají ze států sledujících typicky neorealistické imperativy, tedy přežití a vlastní zájem. Solidaristické společnosti jsou potom vytvářeny v důsledku spolupráce a sdílení hodnot, které přesahují pouhé přežití a koexistenci. Klíčové přitom je, „které hodnoty jsou
sdíleny“ a „proč a jak jsou sdíleny“. Dle autorů jsou hodnoty, jejichž prostřednictvím je utvářeno EESS,
internalizovány prostřednictvím kalkulace a přesvědčení (Wendt, 1999, stránky 302–307). V rámci této
typologie rozlišují sedm stupňů integrace energetické bezpečnostní společnosti (ESS).
Tím prvním je asociální ESS (asocial ESS), kterou lze dle autorů považovat za ojedinělý či spíše hypotetický případ, neboť se jedná o společnost, kde je zisk a přístup k energetickým zdrojům za absence
diplomatických jednání umožněn jen v boji všech proti všem. Dalším stupněm je mocenská ESS (power
political ESS), v níž je přežití a zajištění energetických zdrojů za účelem přežití hlavním zájmem států,
které ESS vytvářejí. Obchod s energetickými komoditami je rozšířen jen do té míry, do níž napomáhá
jednotlivým státům akumulovat zdroje, které jsou z hlediska přežití považovány za esenciální; tj. peníze
z hlediska producentských států a energetické zdroje z hlediska spotřebitelských států. Jedná se o systém
vestfálského typu; určující normou je suverenita a dominantním vzorcem interakce je mocenská politika.
Nepřátelství (enmity) a hrozba konfliktu je zde tak bezprostřední, že přes existenci diplomatických vztahů
nedochází k formování (energetických) bloků či koalic. Následuje koexistenční ESS (coexistent ESS),
opět systém vestfálského typu (tedy společenství suverénních států), kde jsou energetické problémy primárně řešeny prostřednictvím diplomacie, mezinárodního práva a dalších regulací. Mezinárodní obchod
s energetickými komoditami je ovšem stále určován především strategickými zájmy hlavních producentů
a velmocí. V důsledku převládajícího pluralistického charakteru této ESS provázeného nedostatkem sdílených hodnot zůstává přežití i nadále nejdůležitějším atributem systému.
Vyšším stupněm integrace je kooperativní ESS (cooperative ESS), kde členské státy EU zůstávají hlavními aktéry energetické politiky a současně sdílejí některé principy, jako jsou bezpečnost, konkurenceschopnost a udržitelnost, aniž by došlo k delegaci jejich kompetencí na jinou politickou autoritu. V energetickém sektoru jsou tak preferovány bilaterální vztahy; stejně tak vnitřní energetická politika je považována
za výlučně národní zájem. Vestfálské pojetí suverenity zůstává v tomto systému dominantní. Konvergující
ESS (converging ESS) je charakterizováno především vyšší ekonomickou integrací. Rozšíření sdílených
hodnot umožňuje, aby mohlo v jednotlivých státech docházet k politické, právní i ekonomické konvergenci. Mezi tyto hodnoty patří především závazek budování společného trhu a liberalizace energetického
sektoru s tím, že otázka národních šampionů zůstává nevyřešena. Vnější energetické politiky zůstávají
v kompetenci národních států. V konfederativní ESS (confederative ESS) dochází k přesunu kompetencí
na nadnárodní autoritu také v případě vnějších energetických politik. Konečně nejvyšším stupněm integrace je federativní ESS (federative ESS), kde vzniká jednotná energetická politika, a členské státy se stávají
provinciemi federálního státu (viz Korkmaz & Aalto, 2010, stránky 2–5).
57
Zřejmá je také normativní pozice autorů, když federativní ESS považují za utopii (Tamtéž, str. 5). Každý
z těchto typů ESS je dále charakterizován specifickým mixem státních a transnacionálních aktérů. Autoři
dále přejímají koncept primárních institucí (viz Buzan, 2004), tedy „přetrvávajících a rozeznaných praktik
ukotvených v hodnotách sdílených členy společenství … ztělesňovaných směsí norem, pravidel a principů“
(Tamtéž, str. 6). Primární instituce jsou konstitutivní jak z hlediska aktérů ESS, tak z hlediska pravidel, jimiž se řídí. Korkmazová a Aalto se tak domnívají, že lepší porozumění neformálním aspektům primárních
institucí umožňuje lepší porozumění formálním praktikám v EU, ať už jde o dělbu kompetencí, regulace,
nebo vnější vztahy. Změny v typu primárních institucí a mechanismech jejich internalizace pak vedou
k změnám ve stupni integrace (typu ESS). V energeticko-bezpečnostních vztazích autoři za nejdůležitější
primární instituce považují diplomacii, suverenitu, velmocenský management, obchod a udržitelnost.
Energetická diplomacie je chápána jako proces řízení ESS prostřednictvím oficiálních vztahů mezi státy
a dalšími aktéry; rozlišují dále mezi bilaterální a multilaterální diplomacií, přičemž druhá varianta nutně neznačí ekonomicky liberální multilateralismus. V případě suverenity Korkmazová a Aalto přebírají
Sørensenovu (1999) konceptualizaci rozlišující mezi vestfálskou, post-koloniální a postmoderní suverenitou. Suverenita je zde definována jednak prostřednictvím kategorií kontinuity, tj. konstitutivních pravidel,
která se nemění, a změny, tj. regulativních pravidel, která jsou nahrazována a měněna. Každý z typů suverenity je tak spojen s odlišným ekonomickým a politickým uspořádáním (polity). Vestfálská suverenita
je charakteristická pro koexistenční a kooperativní ESS, postmoderní suverenita potom pro konvergenční
a konfederativní ESS. Zatímco postmoderní suverenitu lze sledovat v ekonomické oblasti, v případě zahraniční a bezpečnostní politiky přetrvává suverenita vestfálská. Nevole členských států k přenosu některých kompetencí, ať už v případě vnější energetické politiky, otázky národních šampionů nebo koordinace
energetických mixů, je dle autorů způsobena právě dominancí vestfálské suverenity v této oblasti.
Velmocenský management je zase odvozen od Buzanova dělení státních aktérů na supervelmoci, velmoci a regionální mocnosti (Buzan, 2004, stránky 64–67). Zatímco supervelmoci a velmoci jsou schopny
ovlivňovat dění na systémové (globální) úrovni, regionální mocnosti jsou zde v pasivní pozici (takers).
Supervelmoci se od velmocí odlišují materiální kapacitou a schopností jednat ve všech sektorech; jsou
rovněž de/sekuritizačně aktivní téměř ve všech regionech. Supervelmoci navíc disponují ideologickou či
normativní hegemonií v systému; ustavují tedy univerzální hodnoty. Důležitou součástí Buzanovy klasifikace je rovněž proklamovaný status jednotlivých aktérů a jeho percepce ostatními aktéry; konkrétně se
jedná o kalkulaci jednání daného aktéra (nárokujícího si super/velmocenský status) na systémové rovině.
Zatímco jednání Ruska i OPEC, tj. (potenciálních) energetických velmocí, je EU pozorně sledováno,
v případě EU – navzdory posilující roli Komise v řadě oblastí – nelze hovořit o téže percepci ze strany
obou zmíněných aktérů. EU je poměrně aktivní při sekuritizaci v regionech, které jsou pro ni z hlediska
energetické bezpečnosti relevantní (např. kaspická oblast); její důležitost z hlediska kalkulace pak spočívá
především v tom, že je nejdůležitějším exportním trhem Ruské federace.
V případě primární instituce obchodu Korkmazová a Aalto vycházejí z klasické dichotomie dvou hlavních
přístupů v mezinárodní politické ekonomii, tedy z neoliberalismu a ekonomického nacionalismu (viz Gilpin, 2001). Podobně jako v předchozích případech i zde je patrná dělicí linie mezi zastánci prohlubování
integrace, liberalizace a posilování multilaterálního přístupu na straně jedné a zastánci hájení státní suverenity, ekonomického nacionalismu a bilateralismu na straně druhé. Udržitelnost je novou a dosud plně
nezformovanou primární institucí, v porovnání s předchozími primárními institucemi charakteristickou
důležitější rolí nestátních aktérů. Není také dosud zřejmé, zda tato instituce podporuje spíše solidaristické,
nebo pluralistické tendence. Může sice vytvářet pobídky k přechodu k více solidaristickým ESS a novým
formám vládnutí, stejně tak ovšem i podporovat kooperativní a koexistenční společnosti, které se v minulosti již dokázaly vypořádat s obdobně globálním problémem hrozby jaderného konfliktu.
58
Dle Korkmazové a Aalta (2010) se Evropská unie nejvíce blíží typu kooperativní ESS. Přítomná je jistá
míra sdílených hodnot (jakou jsou např. tři pilíře evropské energetické politiky: bezpečnost, konkurenceschopnost, udržitelnost), primární instituce se ovšem spíše blíží pluralistickým společnostem. Ať už se
jedná o bilaterální energetickou diplomacii, vestfálskou suverenitu pokud jde o využívání domácích zdrojů a vnější vztahy, nebo opozici vůči důsledné liberalizaci energetického trhu (pozice národních šampionů), jejíž dokončení je podmínkou dosažení konvergující ESS. Obdobně je tomu v případě udržitelnosti
i navzdory tomu, že tato instituce je EU silně podporována. Nedostatek vlastních zdrojů a bilaterální vnější
energetické politiky EU oproti ostatním hlavním aktérům znevýhodňují. Okolí EU lze potom považovat
přinejlepším za koexistenční ESS, kde je EU jen jednou z mocností, v žádném případě ovšem mocností
dominantní. Přechod od jednoho k druhému typu ESS je podmíněn proměnou primárních institucí. Sama
tranzice je proto provázena vzrůstajícím napětím a kontradikcemi týkajícími se těchto institucí. Korkmazová a Aalto za indikaci tohoto pohybu považují spor členských států a Komise ve zmiňovaných oblastech. Prohlubování integrace je ovšem podmíněno také dalšími faktory, jako jsou vliv transnacionálních
aktérů a distribuce moci v mezinárodním systému. Přestože pozice EU vůči Rusku od rusko-ukrajinské
plynové krize z roku 2009 spíše posílila, autoři poukazují na dlouhodobý trend zvyšování importní závislosti EU, která v kombinaci s neúplnou liberalizací trhu bude Rusku i nadále umožňovat uplatňování
strategie „rozděl a panuj“.
Shrnutí
Přístup Korkmazové a Aalta vychází ze tří hlavních zdrojů. Jednak jsou to klasická díla Anglické školy,
z nichž přejímá obecnou perspektivu, tj. důraz na institucionální faktory, snahu pohlédnout na problém
„mnoha způsoby“ a koncept mezinárodní společnosti. Na úrovni klíčových konceptů, ať už jde o primární instituce, nebo typologii mezinárodních společností, Korkmazová a Aalto přejímají Buzanův (2004)
analytický rámec a Buzanovu knihu From International to World Society? (2004), která je pokusem o syntézu Anglické školy s wendtovským konstruktivismem, lze považovat za nejdůležitější zdroj. Výrazný
vliv má také Kodaňská škola, z níž autoři přebírají především koncept sekuritizace (Korkmaz & Aalto,
2010, stránky 10–11), sektorové dělení a také Sørensenovu (1999) typologii suverenity. Přestože model
energetické bezpečnostní společnosti má vzhledem k importu zmíněných konceptů a explicitní návaznosti
na tuto tradici (Tamtéž, stránky 2–4) blíže spíše k Anglické škole, začlenění teorie sekuritizace nutně předpokládá silně konstruktivistické pojetí bezpečnosti, což potvrzuje zmiňovaný trend sbližování Anglické
školy a konstruktivismu. Autoři proto ani nenabízejí (re)konceptualizaci (energetické) bezpečnosti, i když
v úvodu textu (Tamtéž, str. 3) vymezují jejich základní rozumění tomuto pojmu (viz výše).
ESS představuje zajímavý pokus o vytvoření teorie energetické bezpečnosti středního dosahu, a tedy vůbec
jeden z prvních pokusů zformulovat takovouto teorii v mezinárodních vztazích (další z pokusů nalezneme
v textu Palonkorpiho, který představíme níže). Typologie společností druhého řádu, primární instituce i tzv.
hnací síly (driving forces) – jako například materiální faktory vytvářející podmínky pro vznik a vývoj institucí103 – jsou totiž definovány výhradně s ohledem na energetický sektor, respektive energetickou bezpečnost. Energetické (energeticko-bezpečnostní) vztahy jsou tak chápány jako distinktivní doména interakce,
103 Buzan (2004, stránky 261–262) jako příklad uvádí vzmach malthusiánských obav v šedesátých letech, spojených s vizí
blížícího se vyčerpání přírodních zdrojů. Počet obyvatel se tak posunul z pozice nezávislé proměnné do pozice závislé
proměnné, jejíž hodnota je určována škálou lidských aktivit. Tak jak se zvýšila zranitelnost globálního ekosystému, zvýšila
se rovněž důležitost udržitelného růstu coby primární instituce mezistátní a mezinárodní společnosti. Bez této fyzické
proměny podmínek si tak lze dle Buzana jen obtížně představit, že by k této institucionální změně došlo.
59
v níž lze identifikovat specifické sociální struktury a aktéry. Dodejme, že autoři se důsledně vyhýbají jakýmkoli kauzálním vysvětlením; procesy změny a interakce tak mají konstitutivní a performativní charakter. Hlavními „vysvětlujícími“ proměnnými104 jsou primární instituce, které konstituují určitý typ energeticko-bezpečnostní společnosti předpokládající určité uspořádání vztahů mezi jeho členy. Evoluce primárních
institucí je potom dána jednak změnami v domácích společnostech (společnostech prvního řádu) členských
států, transnacionální difusí norem, vlivem hnacích sil, nebo tenzemi uvnitř a mezi primárními institucemi
(viz Buzan, 2004, str. 195). Vzhledem k výčtu primárních institucí je potom více než zřejmé rozšířené pojetí bezpečnosti, které daleko přesahuje její tradiční politicko-vojenský záběr.
4.2 Strategická kultura a energetická bezpečnost
Hlavní proudy kulturalistického teoretizování jsme si již představili. Koncept strategické kultury (Gray,
1999; Johnston, 1995b) je v rámci tohoto přístupu zastoupen nejsilněji. Jeho vyšší uplatnitelnost v oblasti
energetické bezpečnosti lze předpokládat také vzhledem k tomu, že kupříkladu na rozdíl od konceptů
Kierové nebo Legra není tento přístup zaměřen pouze na vojensko-politické složky státu. Aplikace tohoto konceptu na energeticko-bezpečnostní problémy je ovšem dosud ojedinělá a omezuje se na zahrnutí
energetických aktérů (jako jsou velké ropné společnosti), strukturálních předpokladů (jako je ne/dostatek domácích energetických zdrojů) a normativních aspektů (například vědomí permanentní energetické
zranitelnosti v případě Japonska), které spolu s ostatními, neenergetickými komponenty dotvářejí danou
strategickou kulturu a doplňují výčet jejich „strážců“105 (Trinkunas, 2009; srov. Katzenstein & Okawara,
2001). K zúžení tohoto konceptu na energetický sektor, tak jak se o to v případě mezinárodní společnosti
pokusili Korkmazová a Aalto, tedy doposud nedošlo. Zčásti patrně kvůli tomu, že výzkum v oblasti energetické bezpečnosti není dosud teoreticky rozvinut, zčásti také proto, že je otázkou, zda by bylo podobné
zúžení žádoucí.
Jak upozorňuje jeden z hlavních představitelů tohoto přístupu Colin Gray (1999, stránky 50–51), strategickou kulturu je totiž možné chápat jednak jako „vnější“ fenomén (Gray uvádí analogii s koncentrickými
kruhy), nebo jako kontext, který strategickým chováním prostupuje a „spřádá“ jej. První přístup, který
umožňuje konceptuální oddělení strategické kultury a strategického chování, by rozlišení mezi energetickými a ostatními komponenty strategické kultury – a tedy konceptualizaci „energeticko-strategické kultury“ – připouštěl. Druhý přístup je holistický; tento krok by byl tedy teoreticky i metodologicky nepřípustný. Rovněž epistemologie je odlišná, když první je možné považovat za (neo)pozitivistický, vysvětlující
přístup, zatímco druhý za přístup post-pozitivistický, interpretativní. Polemika mezi těmito dvěma tábory,
reprezentovaná především Grayem a Ianem Johnstonem, přetrvává i nadále (viz Bloomfeld & Nossal,
2008, str. 286). Připomeňme, že první přístup, reprezentovaný Johnstonem, strategickou kulturu chápe
jako systém symbolů (argumentativních struktur, analogií, metafor), který utvářejí dlouhodobé a všeprostupující strategické preference prostřednictvím formování a rámování konceptů, jako jsou role a účinnost
104 V případě konstitutivních vztahů nelze koncept proměnné chápat striktně, protože není zcela dodržena podmínka oddělení
entit, které proměnné reprezentují.
105 „Strážci“ nebo „nositelé“ strategické kultury jsou aktéři a instituce, které udržují, přenášejí a ovlivňují strategickou kulturu
(viz Landis, 2006, stránky 19–21).
60
užití vojenské síly v mezinárodních vztazích106 (Johnston, 1995b, str. 46). Druhý přístup, reprezentovaný
Grayem, potom předpokládá, že strategická kultura je dynamickou interakcí mezi normativními strukturami a aktéry; strategická kultura je souborem sociálně přenášených idejí, postojů, tradic, habituálního
myšlení a preferovaných metod, které jsou více či méně specifické pro určité geograficky vymezené bezpečnostní společenství s nezbytně unikátní historickou zkušeností (Bloomfeld & Nossal, 2008, stránky
287–288; Gray, 1999, str. 51). V tomto pojetí tedy strategická kultura spíše vytváří kontext daného strategického chování, nežli by jej přímo konstituovala.
4.2.1 Strategická kultura Venezuely: Harold Trinkunas
Jak bylo uvedeno, v odborné literatuře se text, který by prostřednictvím konceptu strategické kultury vysvětloval energeticko-bezpečnostní politiku, dosud neobjevil.107 Průnik kulturalistického přístupu a problematiky energetické bezpečnosti tak lze dosud sledovat pouze v případech, kde je určitý energeticko-bezpečnostní prvek, z různých důvodů, součástí dané strategické kultury. Tak je tomu i v případě textu
Harolda Trinkunase Strategic Culture of Venezuela (2009), který se zaměřuje na popis strategické kultury
Venezuely, jejích zdrojů, „strážců“ této kultury, její role při formování strategického chování Venezuely
a vzájemným vztahem mezi touto strategickou kulturou a vládnoucí elitou. Protože Venezuela je významný světový producent ropy a rovněž země, která coby zakládající člen OPEC stála u počátků ropné diplomacie, není překvapivé, že energeticko-bezpečnostní témata se promítají do všech zmíněných aspektů
tohoto přístupu. Trinkunas (2009) vychází z definice Jižního velitelství armády Spojených států,108 která
strategickou kulturu pojímá jako kombinaci vnitřních a vnějších vlivů a zkušeností – geografických, historických, kulturních, ekonomických, politických a vojenských –, které utvářejí a ovlivňují způsob, jímž země
rozumí své pozici vůči okolnímu světu, a způsob, jakým se chová v mezinárodním společenství. Pozoruhodné je, že vojenská instituce užívá definice strategické kultury, která se primárně nezaměřuje na užití síly
v mezinárodních vztazích, jak tomu bylo například u Johnstonovy definice.109 Otevírá se tak prostor pro
širší interpretaci strategické kultury, třeba i směrem k energeticko-bezpečnostním tématům.
Trinkunas (2009) mezi určující faktory řadí jednak historickou zkušenost válek za nezávislost z počátku
19. století, kdy venezuelští vojáci sehráli klíčovou roli a dali vzniknout tradici bolívarismu, který výrazně
napomohl vytvoření obrazu Venezuely coby na mezinárodním poli aktivně a autonomně působící země
usilující o prohlubování integrace a rozšiřování svobody v regionu. Druhým faktorem bylo dlouhé období
krvavých občanských válek následující po zisku nezávislosti v roce 1811, které zdiskreditovaly efektivitu
užití vojenské síly. Konečně třetím určujícím faktorem bylo objevení a rozvoj zásob ropy. Venezuela tak
začala být vnímána jako bohatá země, která může tím spíše dosáhnout velkých úspěchů. V praxi tato kom-
106 Jak upozorňují Bloomfield a Nossal (2008), tato definice neobsahuje strategické chování, a to proto, že Johnston chce
strategickou kulturu využít k jeho vysvětlení. Johnstonův systém symbolů tak interaguje s materiálními proměnnými,
jako jsou geografie a technologie, což ústí ve strategické chování. Bloomfield a Nossal tuto definici kritizují, když jednak
poukazují na to, že koncept strategické kultury by bylo možné nahradit identitou, čímž by se tato diskrepance (umělé
oddělení kultury a chování) odstranila, a rovněž na Johnstonovu, dle jejich názoru pozitivistickou, ambici, že lepší poznání
této problematiky umožní lepší predikci strategického chování.
107 Prvním z pokusů je práce Chada Kohalyka Energy Security and Strategic Culture: The Perspectvie of Japan (2008), která
se zabývá možností militarizace japonské energetické politiky tak, jak by bylo možné očekávat dle neorealismu. Strategická kultura Japonska postavená na anti-militarismu a ekonomismu však tomuto vývoji brání a energetická bezpečnost
i nadále zůstává otázkou ekonomické politiky.
108 United States Southern Command.
109 Sám Trinkunas (2009, str. 9) přitom strategickou kulturu definuje jako kulturně a historicky odvozené predispozice
existující v daném státě, jehož elity se zaobírají užitím a efektivitou síly jako nástroje národní politiky.
61
binace vyústila v příležitostné přeceňování vlastních schopností při prosazování změn v mezinárodním
prostředí. Strategickou kulturu dále formovaly tři významné geografické faktory, a sice neproniknutelná
amazonská hranice s Brazílií, rozšířená námořní karibská hranice a poměrně zranitelná hranice s Kolumbií. Hrozba ze strany západního souseda Venezuely byla dále umocněna krátkodobou existencí tzv. Velké
Kolumbie (Gran Colombia), když od roku 1819 do roku 1830 Venezuela, Kolumbie a Ekvádor tvořily
jeden stát. Mezi strážce strategické kultury, tedy aktéry, kteří strategickou kulturu spoluutvářejí a udržují,
patří ozbrojené složky, etablované politické strany a také národní ropná společnost PDVSA. Lze shrnout,
že každý z těchto aktérů preferoval mírové řešení mezinárodních sporů a hlavním strategickým zájmem
Venezuely bylo zachování, posílení a zajištění jejího autonomního postavení, bohatství, odstrašení potenciálních agresorů a prevence územních ztrát (Trinkunas, 2009, stránky 8–10).
V důsledku rozvoje těžby ropy se Venezuela do mezinárodního systému včlenila specifickým způsobem.
Stala se sice jedním z hlavních exportérů ropy, současně ovšem importérem nejen technologií, kapitálu
a lidských zdrojů, ale v zásadě i jakéhokoli jiného zboží. Oslabil se tím rozvoj autonomní vojenské kapacity, která byla závislá především na dovozu ruské, kubánské nebo íránské techniky. Rozmach ropného
průmyslu zahájený během dvacátých let 20. století rovněž přímo ovlivnil formování státních institucí.
Mezinárodní ropné společnosti (IOCs) podporovaly centrální vládu, která zajišťovala kontrolu nad příjmy
z těžby. Politická moc tak začala být chápána především jako prostředek k zajištění přístupu k těmto zdrojům. Strmé zvýšení státních příjmů současně způsobilo, že poklidný přesun moci mezi různými skupinami
příslušníků elity byl velmi obtížný. Výsledkem byla politická nestabilita charakteristická opakujícími se
násilnými epizodami převzetí moci a přetrvávajícím slabým postavením elit. Jedním z hlavních rysů této
rentiérské ekonomiky byl stálý zájem o mezinárodní dění namířený zejména na změnu distribuce zisků
z obchodu, která by byla výhodnější pro producentské státy. Této změny přitom nemělo být dosaženo
vojenskou silou, ale prostřednictvím strategické aliance s ostatními rozvíjejícími se producentskými státy,
k čemuž došlo založením OPEC. Současně s tím, jak v důsledku tohoto vývoje posílila diplomatická složka venezuelské moci, vedlo jednostranné zaměření ekonomiky k utlumení jejích ostatních odvětví, a tím
k prohlubování ekonomického a technologického zaostávání, což nezvrátily ani vládní programy zaměřené
na podporu domácího průmyslu a výzkumu. Za hlavní ekonomický subjekt byl považován stát, což bylo
spojeno jednak s přeceňováním národní moci a jednak s rozmachem populismu a etatismu. Primát ekonomických zájmů měl pro vnější a vnitřní bezpečnostní situaci Venezuely tedy odlišné důsledky. Zatímco
v případě mezinárodní politiky elity usilovaly o diplomatické řešení konfliktů, jejich soupeření při rozdělování bohatství na domácí úrovni vedlo k posilování tenzí mezi centrem a periferií (Tamtéž, stránky 12–16).
Ropný průmysl se od ostatních „strážců“ strategické kultury odlišoval. Společnost PDVSA přijala organizační kulturu západních IOCs, konkrétně Royal Dutch Shell a Creole (pobočka Standard Oil), sloučením jejichž poboček po znárodnění vznikla. Následná reorganizace proběhla tak, že vedoucí management
tvořený cizinci nahradili venezuelští manažeři dosud působící v lokálních pobočkách Shellu a Creole.
Hlavním zájmem PDVSA proto zůstala maximalizace produkce, rozvoj technologické vyspělosti a ekonomické konkurenceschopnosti. Ambice soupeřit s ostatními IOCs o podíl na světovém trhu ovšem narážela
na představy ostatních elit o roli PDVSA. Ropa byla chápána, ať už vojenskými složkami nebo politickými stranami, jako strategická výhoda, která měla být využívána k prosazování politických cílů. Obdobně
úroveň produkce měla být – v koordinaci s ostatními členy OPEC – regulována tak, aby její cena, a tedy
i příjmy do státního rozpočtu, byla vyšší. Tento spor byl ukončen až v roce 2004, kdy Chávez v reakci
na jejich účast na generální stávce ukončil pracovní poměr téměř 20 tisíc manažerů a techniků PDVSA
(Tamtéž, stránky 18–19).
Trinkunas (2009) dále hodnotí „sourodnost“ této strategické kultury s ideologií současné vládnoucí elity,
tedy chávistického hnutí v čele s prezidentem Hugo Chávezem. Dochází přitom k závěru, že soulad lze
nalézt v případě kritiky mezinárodního uspořádání přítomné v bolívarském nacionalismu. V ostatních
případech strategická kultura působí spíše proti chávistické ideologii. Ta za hlavního nepřítele považuje
62
Spojené státy. Anti-amerikanismus ovšem ve strategické kultuře Venezuely chybí. Všichni „strážci“ strategické kultury, s výjimkou samotného hnutí, navíc na USA nahlíží kladně a Venezuela zůstává jedním
z největších importérů amerických výrobků i americké kultury. Rovněž výběr spojenců z řad nedemokratických režimů mimo Latinskou Ameriku, jako jsou Rusko, Čína, Írán a Kuba, je v rozporu s bolívarovskou tradicí zaměřenou na regionální spolupráci. Zajímavý je také závěr, že ačkoli se strategická kultura
Venezuely významněji nezměnila, a za hlavní hrozbu je tedy stále považována Kolumbie, strategické preference jsou stále defenzivní povahy a jsou orientovány na mezinárodní prostředí atd., v daném politickém
uspořádání tato kultura již není z hlediska procesu tvorby rozhodnutí relevantní. Z tohoto důvodu nemůže
být ani vysvětlujícím faktorem venezuelské zahraniční politiky a zůstává pouze latentně přítomným zdrojem frikce. Dobře to dokladuje zmíněná reorganizace národní ropné společnosti, která se stala hlavním
věřitelem a nástrojem Chávezova režimu. V jejím případě již tak, např. na rozdíl od vojenských elit, nelze
hovořit ani o latentním vlivu (Tamtéž, stránky 24–31).
Shrnutí
Přestože Trinkunasova práce se na téma energetické bezpečnosti přímo nezaměřuje, je zřejmé, že koncept
strategické kultury má v této oblasti dobrý potenciál. Lze si představit dva základní způsoby, jakými k této
problematice přistupovat. Tím prvním, jemuž se Trinkunasův text blíží, je zhodnocení vlivu energetických
faktorů na zahraniční a bezpečnostní (případně jinou) politiku daného státu. Jak bylo naznačeno, je otázkou,
zda je žádoucí či vůbec možné energetické faktory v rámci dané strategické kultury izolovat – a vytvářet
tedy koncept „energetické kultury“ či snad „strategické energetické kultury“.110 V Grayově (1999, str. 53)
pojetí má totiž strategická kultura „totální“ charakter: strategická kultura není jen „tam venku“, ale rovněž
uvnitř nás; my, naše instituce a naše chování spoluvytvářejí kontext. Pominutí ostatních faktorů by tak
zásadně snížilo přínosnost (smysluplnost) takovéhoto výzkumu.
V rámci (neo)pozitivistického, případně realistického přístupu by se ovšem dalo s touto „potíží“ vypořádat, ať už prostřednictvím kontrolních proměnných (ostatní určující faktory strategické kultury), nebo
rozborem kauzálních mechanismů zahrnujících aktivity spojené s energetikou. Druhou možností je potom
vysvětlení (případně porozumění – v závislosti na naší epistemologické pozici) energetické (energeticko-bezpečnostní) politiky státu prostřednictvím jeho strategické kultury. V tomto případě jsou tedy přípustné
obě dvě zmíněné pozice. Ať tak či onak, lze očekávat, že vzhledem ke zvyšujícímu se zájmu o problematiku energetické bezpečnosti se brzy dočkáme prvních prací vycházejících z kulturalistického výzkumného
programu. Zdá se také, že tento přístup má v oblasti energetické bezpečnosti, jíž dosud dominují racionalistická vysvětlení, značný potenciál; zejména s ohledem k domácí rovině a nemateriálním zdrojům
vysvětlení zahraniční (zahraničně-energetické) politiky (viz například Katzenstein, 1996; Lantis, 2006).
110 S termínem „energetická kultura“ je možné se ojediněle setkat pouze v oficiálních dokumentech státních institucí,
mezinárodních a nevládních organizací atd. Je-li autorovi známo, odborný text, který by se primárně zaměřil na toto téma,
nebyl dosud publikován.
63
4.3 Kodaňská škola a energetická bezpečnost
Energetický sektor není Kodaňskou školou (CS)111 považován za svébytnou oblast interakce. V odborné
literatuře se nicméně začínají objevovat pokusy o uchopení energetické bezpečnosti prostřednictvím přijetí
či modifikace konceptů Kodaňské školy (Kirchner & Berk, 2010; Kurze, 2008; Mascotto, 2010; Palonkorpi, 2008; Trombetta, 2008, 2012). Tak jako v případě kulturalismu, i zde to znamená volbu mezi izolovaným postihnutím určité bezpečnostní dynamiky a širší perspektivou relevantních bezpečnostních vztahů
(v terminologii CS bezpečnostní konstelace). Navíc, jednou ze tří podmínek sekuritizace je tzv. řetězová
reakce, zahrnující přenos hrozeb i do ostatních bezpečnostních sektorů. Autoři CS nicméně analytické
vydělení jednoho sektoru připouštějí, když rozlišují mezi heterogenním a homogenním komplexem. Homogenní komplex je tvořen jedním typem interakcí a aktérů; představuje tak jeden geograficky vymezený
sektor, zatímco heterogenní komplex je (více než)112 souhrnem interakcí a aktérů různých typů vzájemně
se ovlivňujících napříč geograficky vymezenými sektory. V literatuře se lze ovšem setkat spíše s prvním
přístupem, tj. mezi-sektorovou analýzou či snahou energetický sektor konceptualizovat jako jakýsi „suprasektor“, který je podmínkou pro existenci všech ostatních sektorů (viz Palonkorpi, 2008, str. 16).
Kupříkladu Maria J. Trombettová (2008) se zaměřuje na de/sekuritizaci témat spadajících do environmentální a úžeji „klimatické bezpečnosti“. Upozorňuje rovněž na zajímavý problém překrývajících se
sekuritizací, když za hrozbu může být – různými aktéry sekuritizace a publiky – považována jak změna
klimatu, tak environmentální politiky ochrany klimatu. Ty mohou ohrožovat jedinečný způsob života
dané společnosti a konsekventně její identitu; primárně se proto jedná o sekuritizaci v societálním sektoru.
V případě rozvíjejících se zemí může být hrozba environmentálních regulací nejsilněji formulována zase
v ekonomickém sektoru. Diskurs klimatické bezpečnosti tedy prochází všechny sektory; dle Trombettové
(2008) je proto podstatné identifikovat všechny jeho specifické aspekty. V našem případě tento výčet přesahuje i široké vymezení energetické bezpečnosti, když autorka mezi hrozby mimo bezpečnost dodávek,
produkci emisí apod. zahrnuje také potravinovou bezpečnost, vodní bezpečnost, imigraci, problematiku zhroucených států apod. Zde lze připomenout Ciutovo varování před všezahrnujícím, panoptickým
pojetím energetické bezpečnosti, které vede, nepřikročíme-li ke kontextualizaci daného problému, k nefunkčnímu designu výzkumu. V porovnání s přístupem Trombettové se následující autor pokouší o užší
vymezení sektorové analýzy.
4.3.1 Kodaňská škola: energeticko-bezpečnostní komplex Mikko Palonkorpiho
Práce Mikko Palonkorpiho Matter over Mind: Securitizing Regional Energy Interdependencies (2008)
je pokusem o reformulaci jednoho ze základních konceptů CS – regionálního bezpečnostního komplexu (RSC) – tak, aby zachycoval pouze ty interakce a aktéry, kteří jsou relevantní z hlediska energetické bezpečnosti. Připomeňme, že základním předpokladem RSC je, že přenos hrozby je snazší na kratší vzdálenosti (hrozba je důvěryhodnější), a bezpečnostní interdependence proto vzniká v regionálních
komplexech. RSC je definován tak, že stupeň bezpečnostní interdependence (a také sekuritizace) je vyšší
mezi aktéry, kteří jsou jeho součástí, nežli mezi vnějšími aktéry. Bezpečnost jednoho z těchto států proto
nemůže být oddělena od bezpečnosti státu druhého.
111 Copenhagen School.
112 Dochází zde k přelévání sekuritizačních pohybů napříč sektory a tedy k interakci mezi těmito sektory.
64
RSC jsou definovány (1) distribucí moci v RSC a (2) vztahy přátelství (amity) vs. nepřátelství (enmity)
mezi těmito státy. Regionální energeticko-bezpečnostní komplexy (RESC) jsou vytvářeny prostřednictvím
interakce mezi dvěma nebo více státy v určité geografické oblasti zahrnující vztahy energetické závislosti
mezi státy považujícími tuto závislost za hrozbu (Palonkorpi, 2008, str. 3). Analogicky k distribuci v neorealistickém pojetí, tedy především vojenských kapacit, je v případě RESC klíčová distribuce energetických
zdrojů a vztahů regionální závislosti. Palonkorpi (2008, str. 4) současně upozorňuje, že přepravní infrastruktura (typicky tranzitní potrubí), námořní trasy a obecně důležitost mezinárodního obchodu s energetickými komoditami koncept zřetelně geograficky vymezeného celku narušují. V případě potlačení celistvého geografického vymezení komplexu se tak nabízí označení energeticko-bezpečnostní komplex (ESC),
které Palonkopri také standardně užívá. Vztahy přátelství a nepřátelství jsou druhým definičním kritériem
(R)ESC. Vztahy (vzájemné) závislosti mohou být vnímány jako vzájemně prospěšné (pozitivní inter/dependence), nebo naopak (negativní inter/dependence). Zčásti se tak jedná o faktory vysvětlující, proč byl
daný vztah politizován nebo de/sekuritizován, zatímco jiný nikoli. Výrazná energetická závislost na importech tak nemusí znamenat bezpečnostní hrozbu (například 100% závislost Irska na dodávkách zemního
plynu z Velké Británie), zatímco znatelně menší závislost v případě státu, kde převažují vztahy nepřátelství,
takto vnímána je (například cca 40% závislost Izraele na dodávkách zemního plynu z Egypta).
Palonkorpi (2008, stránky 7–8) proto rozlišuje mezi energeticko-bezpečnostním komplexem, kde jsou soustředěny vztahy negativní závislosti, a energeticko-bezpečnostním společenstvím (energy security community – ESCOMM), kde jsou soustředěny naopak vztahy pozitivní závislosti. Autor se zde odvolává na koncept
bezpečnostního společenství (SCOMM), který byl koncem padesátých let představen Karlem Deutschem.
SCOMM je výsledkem integračního procesu definovaného vznikem „pocitu sounáležitosti“ (sense of community), institucí a praktik dostatečně silných a rozšířených na to, aby mezi populací zajistily dlouhodobě
spolehlivé očekávání „poklidné změny“ (peaceful change). Pocitem sounáležitosti přitom Deutsch mínil
přesvědčení, že část individuálních členů SC dospěla k dohodě alespoň v jedné věci, a sice že společné
sociální problémy mohou a musejí být řešeny nenásilným způsobem – tj. poklidnou změnou. Poklidnou
změnou potom rozuměl řešení sociálních problémů skrze standardně institucionalizované procedury a bez
užití fyzické síly ve velkém rozsahu (Deutsch et al., 1957, stránky 123–124; Palonkorpi, 2008, str. 8).
Deutsch dále rozlišuje mezi pluralistickými a „amalgamizovanými“ společenstvími (viz Deutsch et al.,
1957, str. 124; Palonkorpi, 2008, str. 8). V prvním případě se jedná o skupinu suverénních jednotek, které
vytvářejí bezpečnostní společenství, aniž by došlo k sloučení rozhodovacích pravomocí jejich politických
autorit. Deutsch uvádí příklad Spojených států a Kanady. V druhém případě dochází k formálnímu sloučení
dvou nebo více nezávislých jednotek v jedinou jednotku nadanou vládou, ať už unitární, nebo federální,
s přednostní rozhodovací pravomocí. Příkladem jsou Spojené státy (Deutsch et al., str. 124).
Žádoucí je tedy přechod od energeticko-bezpečnostního komplexu k energeticko-bezpečnostnímu
společenství. Palonkorpi za příklad pluralistického SCOMM uvádí polskou iniciativu založení Evropské energeticko-bezpečnostní smlouvy (European Energy Security Treaty – EEST), která by zahrnovala
členy NATO a EU. Obdobně jako v případě 5. článku Washingtonské smlouvy by se signatáři zavázali
k pomoci v případě, že by energetická bezpečnost některého z členů byla ohrožena. Návrh byl neúspěšný,
když většina států dala přednost dobrým vztahům s Ruskou federací. Dalším příkladem může být Energetická charta (Energy Charter Treaty – ECT), jejímž cílem je vedle ochrany investic, liberalizace obchodu
a zvyšování energetické efektivity také ustavení mechanismu řešení sporu. Ani tu ovšem nelze považovat
za pluralistické SCOMM, protože nejvýznačnější producent a člen ECT (Rusko) smlouvu neratifikoval.
Podobně ani Evropské energetické společenství (European energy community – EEC) nezahrnuje nejvýznamnější producentské státy (viz Energy Community, 2012).
65
Vztahy bezpečnostní inter/dependence přitom vznikají především mezi producentskými a spotřebitelskými státy. Je proto otázkou, zda je užitečné v Palonkorpiho pojetí – tj. coby variantu/transformaci RSC –
mezi bezpečnostní společenství zahrnovat i takto definované skupiny států. Přestože bezpečnost dodávek
není jedinou složkou energetické bezpečnosti, a energetická společenství tak mohou spočívat kupříkladu
na tématech liberalizace energetických trhů, zvyšování energetické efektivity nebo ochrany klimatu, chybí
zde patrně nejvýznačnější sekuritizační prvek. „Amalgamizovanému“ bezpečnostnímu společenství by se
snad mohla blížit Evropská unie, kde je již v řadě oblastí – jako jsou vnitřní trh nebo klimatické politiky
– prioritní unijní, nikoli národní úroveň. Problém vydělitelnosti producentských států narážející na Buzanovo chápání (viz 1983, stránky 105–106) bezpečnostního komplexu (nedělitelnosti bezpečnosti jeho
členů) je nicméně přítomen i zde.
Dynamika bezpečnostních komplexů je učena čtyřmi strukturálními uspořádáními (R)SC: (1) status quo,
kde změny v distribuci moci a vztazích přátelství/nepřátelství nezpůsobily transformaci struktury SC;
(2) vnitřní transformace, kde se struktura SC změnila uvnitř jeho existujících hranic v důsledku změn
těchto dvou faktorů (typicky změna režimu, politická integrace); (3) vnější transfomace zapříčiněná začleněním nových států do komplexu, či naopak vyčleněním států dříve náležejících do daného SC (což s sebou zpravidla nese redefinici více než jednoho SC); (4) překryv, tj. situaci, kdy silná vojenská přítomnost
mocnějšího státu na území slabších států vede k potlačení bezpečnostní dynamiky v tomto SC (Buzan,
Waever & de Wilde, 1997, stránky 13–14). Palonkorpi (2008, str. 10) tak uvádí, že například překryv je
možné chápat jako monopolní postavení státní energetické společnosti v určitém regionu (působení Gazpromu ve Střední Asii). Vnitřní transformaci lze zase spojit s přenášením kompetencí v oblasti energetické
politiky na nadnárodní úroveň či s integrací a liberalizací (nebo naopak nacionalizací) energetických trhů.
Vnější transformace může být spojena se vstupem nového významného producenta či spotřebitele.
Analogicky k předchozímu postupu lze potom tyto koncepty zúžit na energetický (supra)sektor. Dle autora přitom nemá smysl vytvářet další samostatný sektor, neboť takové rozhodnutí by bylo příliš svévolné.
Stejně tak by bylo například možné dožadovat se samostatného sektoru pro potravinovou nebo genderovou bezpečnost (viz Hansen, 2000). Energeticko-bezpečnostní dynamika má být sledována ve všech
„tradičních“ sektorech, protože energetická témata se, obdobně jako témata ekonomická (Buzan, Waever,
de Wilde, 1997, str. 137), snadno „přelévají“. Energetický (supra)sektor lze potom dle Palonkorpiho (2008,
str. 15) chápat jako interakci aktérů a publik přítomných v jednotlivých sektorech s materiálními a formálními příčinami. Materiálními příčinami jsou například objem a rozložení zásob energetických zdrojů.
Mezi formální příčiny se řadí fyzické a organizační vlastnosti energetického sektoru, jako jsou dopravní
infrastruktura nebo distribuce energetických zdrojů a také sociální kontext (vztahy přátelství a nepřátelství), v němž se aktéři pohybují. Aktéři jsou pak nositeli efektivních a finální příčin; v tomto případě se
jedná o iniciátory sekuritizačních pohybů (efektivní příčiny) a jejich obhájce (finální příčiny). V případě
publika není zřejmé, zda je autor řadí mezi aktéry či formální příčiny.
66
Palonkorpi zmíněnou definici odvozuje od kauzálního pluralismu Milji Kurkiové (2006, stránky 206–209),
která v návaznosti na Aristotela rozlišuje mezi materiální, formální, efektivní a finální kauzalitou (detailněji viz pozn.).113 Zatímco pasivní složky (materiální a formální příčiny) kauzálního nexu jsou spojeny
především s pojmem „energetika“, aktivní složky (efektivní a finální příčiny) naopak s pojmem „bezpečnost“ (Palonkorpi, 2008, str. 15). Protože pasivní složky limitují možnosti sekuritizace daného tématu,
Palonkorpiho pojetí energetické bezpečnosti není anti-esencialistické jako v případě „klasického“ výkladu Kodaňské školy. Palonkorpi tím rovněž odmítá radikálně idealistickou ontologii („ideas all the way
down“) CS, stejně jako pozici CS vůči možnosti kauzálních vysvětlení (srov. Balzaq, 2010). Do značné
míry tak analytický rámec CS opírá o realistickou filosofii vědy.
Vymezení sekuritizačního procesu je, podobně jako sama definice energetického (supra)sektoru, spojeno
s jistými potížemi. Palonkorpi (2008, stránky 13–14) upozorňuje na to, že určení sekuritizačních aktérů
a referenčních objektů není samozřejmé, protože hranice mezi veřejným a soukromým sektorem se stírají – typickým příkladem jsou národní energetické společnosti. Obtížná je také operacionalizace distribuce
moci/vlivu mezi jednotlivými aktéry, když kupříkladu na největší společnost světa (dle tržní kapitalizace)
ExxonMobil připadá cca jen 14 % světové produkce ropy a zemního plynu a disponuje asi jen 4 % světových
zásob, zatímco národní společnosti kontrolují cca 77 % světových zásob. Dalším problémem je obecně vyšší
míra státní intervence v energetickém sektoru, což znamená, že určité státní intervence je možné považovat
za součást normální politiky. Autor dále uvádí, že referenční objekt je odvislý od sektoru, v němž se hrozba
projevuje. V případě politického sektoru je to především téma energetické závislosti, která je vnímána jako
hrozba státní suverenitě. V ekonomickém sektoru, kde jsou hlavními sekuritizačními aktéry převážně (mezinárodní) energetické společnosti, bude hrozba tematizována jako ztráta kontroly nad trhem apod.
Palonkorpi (2008, str. 18) se dále zastavuje u významu kultury (coby formální příčiny) a societálního sektoru. Konkrétně potom u vytváření distinkce my–oni a vzniku specifických „energetických identit“ definujících základní vlastnosti daných (především státních) aktérů a očekávání spjatá s jejich chováním. Úžeji
potom zmiňuje rozdílnosti v obchodních modelech/kulturách (business cultures) západních a nezápadních
energetických společností. Průnik s kulturalistickým proudem je zde zřejmý. Palonkorpi (Tamtéž, str. 18)
rovněž uvádí případy, kde bylo ohrožení západního obchodního modelu spojeno se sekuritizací. Jedním
z nich je pokus Gazpromu o převzetí britské společnosti Centrica, mj. největšího distributora zemního plynu v Británii, který byl dlouhodobě provázen kontroverzemi týkajícími se možné blokace tohoto obchodu britskou vládou. Na druhou stranu na investiční aktivitu velkých státních společností v downstreamu
113 Zatímco materiální kauzalita má charakter omezujících a umožňujících příčin, formální kauzalita určuje strukturu daných
entit prostřednictvím spojení jejich materiální báze s určitou ideou. Podobně jako v předchozím případě, ani zde se nejedná
o kauzalitu definovanou jako implikaci. Součástí definice materiální a formální kauzality není ani podmínka časové priority
příčiny a její nezávislosti na důsledku. Tato definice totiž nepřipouští kauzální status těch faktorů, které nejsou přímo
pozorovatelné, a také těch faktorů, které působí jako omezující či umožňující podmínky. Vedle těchto pasivních příčin
působí také aktivní příčiny, tj. efektivní a finální kauzalita, mající podobu implikace. Efektivní kauzalita je zdrojem změny
v kauzálním nexu. Na rozdíl od tradičního, mechanistického pojetí kauzality ovšem působí současně s ostatními složkami;
sama efektivní kauzalita rovněž nemůže sloužit jako zdroj vysvětlení. Aktérství (coby zdroj efektivní kauzality) je proto
ukotveno v kauzálním komplexu vytvářeném materiálními a formálními podmínkami. Konečně finální kauzalita určuje
smysl či účel daného děje. Jedním z definičních znaků aktérství je intencionalita, finální kauzalita tedy definuje úmysly,
motivy, důvody toho, proč se daný aktér rozhodl k tomu či onomu (tj. k efektivnímu jednání). Role finální kauzality přitom
není, stejně jako v předchozích případech, výsadní; lze ji proto chápat jako kauzální faktor přispívající k celkovému
kauzálnímu výstupu. Materiální kauzalita, ať už podmínek fyzického světa, nebo vědomí, povolující samu možnost určitého
jednání, formální kauzalita sociálních struktur a kontextů umožňujících a omezujících utváření intencí aktérů i efektivní
kauzalita nezbytná k aktualizaci těchto intencí a k samotnému jednání tak tvoří podmínky finální kauzality. Pouze kauzální
nexus těchto složek tak může nabídnout uspokojivé vysvětlení (dle Kurki, 2006, stránky 206–209). Kauzální vysvětlení
tak nespočívá ve statistické analýze izolovaných proměnných, ale spíše v porozumění komplexu interakcí různých typů
kauzálních faktorů (Kurki, 2006, str. 202).
67
spotřebitelských zemí lze nahlížet i jiným způsobem. A sice prismatem zvyšující se interdependence.
V případě konfliktu by mohly být tyto investice konfiskovány či znárodněny, přičemž tato latentní hrozba
má být protiváhou eventuálního posilování vlivu investorů v dané zemi.
Zmiňovaná inspirace kulturalismem je patrná i v případě významu, který Palonkorpi (2008, str. 19) přičítá
historické zkušenosti a především kulturnímu traumatu (koncept Piotra Sztompky),114 v jehož důsledku
je dané publikum více či méně vnímavé k daným sekuritizačním apelům. Jinými slovy, v důsledku
příslušného kulturního traumatu si dokáže lépe představit, co by ztráta daného referenčního objektu
znamenala. Dle autora se může jednat také o jeden z důvodů priority vojenského sektoru, který je – např.
na rozdíl od sektoru environmentálního – spojen s řadou hlubokých traumat. V případě energetického
sektoru je za kulturní trauma dle Palonkorpiho (2008, str. 21) možné označit první ropnou krizi, která jasně
oddělila dvě období, kde byla ropa nejprve vnímána jako běžná komodita, a posléze nabyla strategického
významu. Následující ekonomická recese ohrozila také na spotřebě založenou identitu Západu. Zřetelně
se navíc vyprofilovala distinkce my–oni mezi zeměmi OECD a zeměmi OPEC. Hrozba v energetickém
sektoru začala být tematizována a sekuritizována jako energetická závislost. Přestože v průběhu osmdesátých a devadesátých let došlo v důsledku vývoje na světovém trhu s ropou k desekuritizaci tohoto tématu,
„trauma závislosti“ zůstalo i nadále mezi politickými elitami přítomno. Ve chvíli náhlých, nečekaných
šoků – mezi něž Palonkorpi řadí (1) zvýšení cen ropy v důsledku druhé války v Iráku a hurikánu Katrina,
(2) sílící debatu o ropném zlomu, (3) ropné a plynové krize na Ukrajině, v Bělorusku a Gruzii – se toto
trauma dostalo opět „napovrch“ a usnadnilo, dle autora navzdory množství „tvrdé evidence“, sekuritizaci
závislosti na dodávkách ropy a zemního plynu z Ruské federace.
Dle Palonkorpiho (2008, str. 17) ovšem není kulturalismus na straně jedné, ani radikálně konstruktivistický přístup na straně druhé adekvátní, když za významnou determinantu sekuritizačního procesu považuje také materiální faktory (struktury energetické inter/dependence). Ty jsou sekuritizačními aktéry – již
„za pomoci“ kulturních faktorů – posléze manipulovány tak, aby byla sekuritizačnímu argumentu dodána
legitimita a dané téma mohlo být úspěšně sekuritizováno. V případě energetické bezpečnosti tak sekuritizační aktér nemůže zcela uniknout vazbě na materiální faktory, které omezují prostor k tomu, co je možné
označit za hrozbu. Palonkorpi proto energetickou bezpečnost chápe jako koncept, který je sociálně konstruován do míry, do níž to jeho fundamentální materiální základna umožňuje (Tamtéž, str. 17). Odchyluje
se tak od důsledně konstruktivistického pojetí zakladatelů Kodaňské školy, kteří materiální faktory v tomto smyslu nepovažují za omezující/povolující faktor.
Shrnutí
Lze shrnout, že Palonkorpiho přístup se blíží spíše „slabému konstruktivismu“, respektive jeho variantě,
kde racionální aktéři s normativními faktory účelově manipulují (viz Kratochvíl & Tulmets, 2010, str. 29).
Znamená to, že (energetická) bezpečnost v Palonkorpiho pojetí není „auto-referenčním jednáním“, které
samo danou událost/situaci tematizuje jako existenční hrozbu. Toto rozlišení mezi materiální, objektivní
složkou a nemateriální, intersubjektivní složkou by tak, podobně jako v případě kulturalistů, umožňovalo
poměřování sekuritizovaných témat objektivními kritérii (tj. kritérii odvozenými od materiálních příčin).
Na rozdíl od striktního výkladu CS, kde platí pouze obecné: „méně sekuritizace, více politizace,“ by tak
114 Sztompka (2000) traumatickou událost dělí do šesti fází: (1) strukturální a kulturní pozadí, prostředí, které umožní
emergenci traumatu; (2) traumatizující situaci či událost; (3) rámování a interpretace dané traumatizující události, která
čerpá z kulturních a symbolických zdrojů poskytovaných prostředím; (4) traumatické symptomy, tj. specifické vzorce
chování a sdílená přesvědčení; (5) post-traumatická adaptace; a (6) překonání traumatu.
68
z této pozice bylo možné zastávat vůči jednotlivým sekuritizacím konkrétní normativní stanoviska. Tj.
považovat danou sekuritizaci za opodstatněnou (dobrou), či neopodstatněnou (špatnou), což by mohlo mít
význam z hlediska analýzy policy a praktických doporučení tvůrcům těchto (de/sekuritizačních) politik.
Proti tomuto výkladu ovšem stojí holistické pojetí kauzality, z něhož Palonkorpi vychází. Daný fenomén
totiž nemůže být správně vysvětlen, aniž by byl daný kauzální nexus analyzován v jeho úplnosti (tj. včetně nemateriálních kauzálních faktorů). Navíc, zmíněná distinkce implicitně předpokládá, že nemateriální
faktory dané energetické komplexy (potažmo jednotlivé referenční objekty) od dosažení bezpečnosti spíše
vzdalují (viz koncept kulturního traumatu). A to tím, že manipulují materiálními (objektivními) podmínkami bezpečnosti. Řešení dle Palonkorpiho ovšem leží právě na úrovni nemateriálních faktorů, bez nichž
(přestože nejen výhradně jejich prostřednictvím) není možné danou bezpečnostní situaci interpretovat.
Normativním apelem Palonkorpiho teorie je proto přechod od energeticko-bezpečnostních komplexů definovaných vztahy negativní inter/dependence k energeticko-bezpečnostním společenstvím, které užití síly
v sektoru energetiky vylučují.
7. SHRNUTÍ
69
5. Shrnutí
Konstruktivistická analýza energetické bezpečnosti je stále na svém počátku. Jednak proto, že k obnově
zájmu o energetickou bezpečnost došlo během poslední dekády, a nedostatek definičních propojení se proto netýká pouze konstruktivistických teorií, ale i ostatních teorií mezinárodních vztahů. Dalším důvodem
je přetrvávající dominance strategicko-tržní dichotomie, která se etablovala v průběhu sedmdesátých let.
Na problematiku energetické bezpečnosti je stále pohlíženo povětšinou skrze ideální typy strategického
a tržního přístupu, což napomáhá k reprodukci a upevňování tohoto teoreticko-analytického rámce. Jiným
důvodem nedostatečného konceptuálního rozvoje studia energetické bezpečnosti v mezinárodních vztazích a společenských vědách obecně může být technicko-ekonomické rámování tématu; tzn. že na energetická témata je nahlíženo jako na technické či technicko-ekonomické problémy, k nimž nemají společenskovědní disciplíny mnoho co dodat.
Potenciál konstruktivistického přístupu pro studium energetické bezpečnosti lze shrnout do několika
bodů. První možností je korekce či doplnění racionalistického pohledu a vysvětlení deviantních případů
– tak jak je tomu v případě kulturalismu. Silnou stránkou konstruktivismu obecně je vysvětlení z identit
odvozených motivací a preferencí daných aktérů na straně jedné a zohlednění kontextu, v němž jsou aktéři
situováni, na straně druhé. Tímto způsobem může konstruktivismus tedy korigovat či doplňovat redukcionismus racionalistických přístupů – ať už na individuální (tržní přístup), nebo systémové (strategický
přístup) úrovni. Konstruktivismus ovšem může nabídnout také plnohodnotnou alternativu (ve smyslu nahrazení strategicko-tržní dichotomie), kde jsou nemateriální faktory považovány za hlavní, principiální
faktory vysvětlení. V souladu s Wendtem by se tak nabízel kvalitativně odlišný pohled na charakter energetických vztahů, který by nebyl primárně definován strukturálně-materiálními faktory (např. objemy
obchodní výměny, vztahy závislosti), ani interakcí tržně motivovaných aktérů, ale jejich intersubjektivní
konstrukcí. Konstruktivistický pohled je užitečný rovněž z hlediska reflexe dosavadního vývoje výzkumného programu energetické bezpečnosti a může nám pomoci lépe porozumět například právě tomu, proč
energetickobezpečnostnímu diskursu dominuje strategicko-tržní dichotomie. Zdá se přitom, že dosud převažuje teoretická a konceptuální reflexe, což je pro nové oblasti výzkumu typické; empirického výzkumu vycházejícího z konstruktivistických předpokladů je prozatím minimum. Vzestupnou tendenci má
aplikace teoreticko-analytického rámce Kodaňské školy (De Cock, 2010; Kirchner & Berk, 2010; Kurze,
2008; Mascotto, 2010; Mateus, 2010; Palonkorpi, 2008; Trombetta, 2008, 2012); především pak konceptu sekuritizace, který je zajímavý mj. právě vzhledem k nedávnému zahrnutí řady energetických témat
do mezinárodněbezpečnostní agendy.
Lze uzavřít, že konstruktivistický přístup ke studiu energetické bezpečnosti má značný potenciál jak z hlediska zvýšení explanační kapacity racionalistických vysvětlení (korigující/komplementární role konstruktivismu), tak z hlediska formulace alternativního teoreticko-analytického uchopení problematiky. Mezi
slabé stránky můžeme zařadit málo rozvinutý empirický výzkum, obtížnou operacionalizaci některých
klíčových konceptů (jako jsou např. vzájemně konstitutivní vztahy), riziko banalizace konceptu energetické bezpečnosti a z hlediska policy-makingu také pravděpodobně menší „návodnost“ výstupů výzkumu
než v případě ideálně-typických konstruktů strategického a tržního přístupu.
8. LITERATURA
71
Literatura
Adelman, M. A. (1973). The World Petroleum Market. Baltimore: The John Hopkins University Press.
Almons, G. A., & Verba, S. (1965). The Civic Culture. Boston: Little, Brown & Company.
Axelrod, R. (1976). Structure of Decision: The Cognitive Map of Political Elites. Princeton: Princeton
University Press.
Axelrod, R. (2006). The Evolution of Cooperation: Revised Edition. New York: Basic Books.
Ayoob, M. (1997). Defining Security: A Subaltern Realist Perspective. V K. Krause, & M. C. Williams,
Critical Security Studies: Concepts and Cases (stránky 121–148). London: UCL Press.
Balzaq, T. (2010). Constructivism and Securitization Studies. V V. Mauer, & M. Dunn Cavelty, The Routledge Hanbook of Security Studies (stránky 56–72). New York: Taylor & Francis.
Barry, B. (1986). Lady Chatterley’s Lover and Doctor Fisher’s Bomb Party. V J. Elster, & A. Hylland,
Foundations of Social Choice Theory (stránky 11–43). Cambridge: Cambridge University Press.
Barša, P., & Císař, O. (2008). Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů.
Praha: Portál.
Behraves, M. (17. červenec 2011). The Relevance of Constructivism to Foreign Policy Analysis. Získáno
12. listopad 2012, z e-International Relations: http://www.e-ir.info/2011/07/17/the-relevance-ofconstructivism-to-foreign-policy-analysis/
Bellamy, A. J. (2005). International Society and its Critics. Oxford: Oxford University Press.
Berger, P. L., & Luckmann, T. (1999). Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury.
Best, U. (2006). Europe, the Nation State and Centre-Periphery Discourses. Definitions of Security in
the Debates about the Yamal and Baltic Pipelines. V L. Jesien, The Future of European Energy Security
(stránky 101–112). Krakow: Tischner European University.
Blaikie, N. (2011). Designing Social Research. The Logic of Anticipation. Cambridge: Polity Press.
Blencowe, A. (28. leden 2010). English School and Constructivism: A Model of Cooperatio rather than
Synthesis. Získáno 12. listopad 2012, z e-International Relations: http://www.e-ir.info/2010/01/28/englishschool-and-constructivism-a-model-of-cooperation-rather-than-synthesis/#_ftn13
Bloomfield, A., & Nossal, K. R. (2007). Towards an Explicative Understanding of Strategic Culture: The
Cases of Australia and Canada. Contemporary Security Policy, 28(2), 286–307.
Booth, K. (2007). Theory of World Security. Cambridge: Cambridge University Press.
Bots, P. W. (2008). Analyzing Actor Networks while Assuming “Frame Rationality”. Cambridge: Kennedy
School of Governance, Harvard University.
Bull, H. (1977). The Anarchical Society: A Study of Order in World Politics. London: Macmillan.
Buzan, B. (1983). People, States, and Fear. The National Security Problem in International Relations.
Brighton: Wheatsheaf Books.
Buzan, B. (1993). From International System to International Society: Structural Realism and Regime
Theory Meet the English School. International Organization, 47(3), 327–352.
72
Buzan, B. (2004). The United States and the Great Powers: World Politics in the Twenty-First Century.
Cambridge: Polity Press.
Buzan, B. (2007). From International to World Society. English School Theory and the Social Structure of
Globalisation. Cambridge: Cambridge University Press.
Buzan, B., & Hansen, L. (2009). The Evolution of International Security Studies. Cambridge: Cambridge
University Press.
Buzan, B., & Waever, O. (1997). Slippery? Contradictory? Sociologicaly Untenable? The Copenhagen
School Replies. Review of International Studies, 23(2), 241–250.
Buzan, B., & Waever, O. (2003). Regions and Powers: The Structure of International Security. Cambridge: Cambridge University Press.
Buzan, B., Waever, O., & de Wilde, J. (1997). Security: A New Framework for Analysis. Boulder: Lynne
Rienner Publishers.
Buzan, B., Waever, O., & de Wilde, J. (2005). Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií.
Adler, E. (2002). Constructivism and International Relations. V Carlsnaes, W., Risse-Kappen, T., & Simmons, B. A. (2002). Handbook of International Relations. London: SAGE Publications Ltd.
Carter, E., & Nivola, P. (2009). Making Sense of “Energy Independence”. V J. Elkind, & C. Pascual, Energy
Security: Economics, Politics, Strategies, and Implications. Washington D.C.: Brookings Institution Press.
Ciutä, F. (2008). Intriguing Concept, Impracticable Policy: A Sceptical View on Energy Security. Energy
in Europe and North America: From National to Human Security? Trento: A German Marshall Fund of
the United States Policy Research Conference on Energy Security.
Ciutä, F. (2010). Conceptual Notes on Energy Security. Security Dialogue, 41(2), 123–144.
Ciutä, F., & Klinke, I. (2010). Lost in Conceptualization: Reading the “New Cold War” with Critical Geopolitics. Political Geography, 29(6), 323–332. DOI: 10.1016/j.polgeo.2010.06.005
Clements, C. (2003). No Blood for Oil? United States National Security, Oil, and the Arctic Wildlife Refuge. William & Mary Environmental Law and Policy Review, 28(1), 87–125.
Coulter, J. (1989). Mind in Action. Atlantic HIghlands, NJ: Humanities Press International, Inc.
Cowen, R. (1999). The Importance of Salt. Davis: University of California.
Česnakas, G. (2010). Energy Resources in Foreign Policy: A Theoretical Approach. Baltic Journal of Law
& Politics, 3(1), 30–52. DOI: 10.2478/v10076-010-0003-y
Dalby, S., & Tuathail, G. Ó. (1998). Re-Thinking Geopolitics: Towards a Critical Geopolitics. New York:
Routledge.
Dannreuther, R. (2010). Energy Security. V J. P. Burgess, Handbook of New Security Studies (stránky
144–153). Abingdon: Routledge.
De Cock, G. (2010). Contrasting the US’s and the EU’s Approach to Climate Security. EU GRASP Working Papers.
Debrix, F. (2007). Tabloid Terror: War, Culture, and Geopolitics. London & New York: Routledge.
Desch, M. C. (1998). Culture Clash: Assessing the Importance of Ideas in Security Studies. International
Security, 23(1), 141–170.
8. LITERATURA
73
Dessler, D. (1999). Constructivism within a Positivist Social Science. Review of International Studies,
25(1), 123–137.
Deutsch, K. W. et al. (1957). Political Community and the North Atlantic Area: International Organization
in the Light of Historical Experience. Princeton: Princeton University Press.
Dittmer, J. (2010). Popular Culture and Geopolitics: Popular Culture, Geopolitics and Identity. Lanham:
Rowman & Littlefield Publishers.
Donnelly, J. P., & Trochim, M. K. (2006). The Research Methods Knowledge Base (3. vyd.). Mason: Atomic Dog.
Dunne, T. (1995). The Social Construction of International Society. European Journal of International
Relations, 1(3), 374–379. DOI: 10.1177/1354066195001003003
Dunne, T. (2007). The English School. V T. Dunne, M. Kurki, & S. Smith, International Relations Theories. Discipline and Diversity (stránky 127–148). Oxford: Oxford University Press.
Energy Community. (2012). Získáno 12. listopad 2012, z http://www.energy-community.org/portal/page/
portal/ENC_HOME
Fairclough, N. (2000). Discourse, Social Theory, and Social Research: The Discourse of Welfare Reform.
Journal of Sociolinguistics, 4(2), 163–195. DOI: 10.1111/1467-9481.00110
Farrell, T. (2002). Constructivist Security Studies: Portrait of a Research Program. International Studies
Review, 4(1), 49–72. DOI: 10.1111/1521-9488.t01-1-00252
Fattouh, B. (2012). The Financialization of Oil Markets: Potential Impacts and Evidence. Oxford: Oxford
Institute for Energy Studies.
Finnemore, M. (1996). Constructing Norms of Humanitarian Intervention. V P. J. Katzenstein, The Culture of National Security (stránky 153–185). New York: Columbia University Press.
Finnemore, M. (1996). National Interest in International Society. Ithaca: Cornell University Press.
Giddens, A. (1981). A Contemporary Critique of Historical Materialism. Berkeley: University of California Press.
Giddens, A. (1990). The Conseuences of Modernity. Stanford: Stanford University Press.
Gilpin, R. (2001). Global Political Economy: Understanding the International Economic Order. Princeton: Princeton University Press.
Glenn, J., & Howlett, D. (2004). Neorealism. V J. Glenn, D. Howlett, & S. Poore, Neorealism versus Strategic Culture: A Debate (stránky 20–45). Farnham: Ashgate Publishing.
Gray, C. S. (1981). Soviet American Arms Race. Farnham: Ashgate Publishing.
Gray, C. S. (1999). Strategic Culture as Context: The First Generation of Theory Strikes Back. Review of
International Relations, 25(1), 46–69.
Guzzini, S. (2000). A Reconstruction of Constructivism in International Relations. European Journal of
International Relations, 6(2), 147–182. DOI: 10.1177/1354066100006002001
Guzzini, S., & Jung, D. (2004). Copenhagen Peace Research. V S. Guzzini, & D. Jung, Contemporary
Security Analysis and Copenhagen Peace Research (stránky 1–12). London: Routledge.
Hansen, L. (2000). The Little Mermaidʼs Silent Security Dilemma and the Absence of Gender in the Copenhagen School. Millenium – Journal of International Studies, 29(2), 285–306.
74
Hansen, L. (2006). Security as Practice: Discourse Analysis and the Bosnian War. London & New York:
Routledge.
Heartfield, J. (2002). The “Death of the Subject” Explained. Leicester: Perpetuity Press.
Hirschová, M. (2004). Řečový akt, řečové jednání a komunikační fuknce výpovědi. Slovo a slovesnost,
65, 163–173.
Hobden, S., & Hobson, J. (2001). Historical Sociology of International Relations. Cambridge: Cambridge
University Press.
Hoder, L. (2010). The Power of D’oh! The Simpsons and the Representation of Politics in American
Popular Culture. SOCIOweb. Získáno 12. listopad 2012, z http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=440&lst=107
Höijer, B. (2011). Social Representations Theory. A New Theory for Media Research. Nordicom Review,
32(2), 3–16.
Hollis, M., & Smith, S. (1990). Explaining and Understanding International Relations. Oxford: Oxford
University Press.
Hough, P. (2000). Understanding Global Security (2. vyd.). Routledge: London & New York.
Huntington, S. P. (1996). The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order. New York, London,
Toronto, and Sydney: Simon & Schuster.
Chatterjee, S. (2003). Neo-realism, Neo-liberalism and Security. International Studies, 40(2), 125–144.
Checkel, J. (1998). The Constructivist Turn in International Relations Theory. World Politics, 50(2), 324–348.
Chester, L. (2009). Conceptualising Energy Security and Making Explicit its Polysemic Nature. Energy
Policy, 38(2), stránky 887–895. DOI: 10.1016/j.enpol.2009.10.039
Jackson, R., & Sørensen, G. (2007). Introduction to International Relations. Theories and Approaches
(3. vyd.). Oxford: Oxford University Press.
Jarvis, D. S. (2002). International Relations and the “Third Debate”. Postmodernism and Its Critics.
London: Praeger.
Jervis, R. (1978). Cooperation under the Security Dilemma. World Politics, 2, 167–214. DOI: 10.2307/2009958
Johnston, I. A. (1995a). Cultural Realism: Strategic Culture and Grand Strategy in Chinese History. Princeton: Princeton University Press.
Johnston, I. A. (1995b). Thinking about Strategic Culture. International Security, 19(4), 32–64. DOI:
10.2307/2539119
Katzenstein, P. J., & Okawara, N. (2001). Japan, Asian-Pacific Security, and the Case for Analytical
Eclecticism. International Security, 26(3), 153–185. DOI: 10.1162/016228801753399754
Keohane, R. O. (1988). International Institutions: Two Approaches. International Studies Quarterly, 32(4),
379–396. DOI: 10.2307/2600589
Keohane, R. O., King, G., & Verba, S. (1994). Designing Social Inquiry: Scientific Inference in Qualitative Research. Princeton: Princeton University Press.
Keohane, R. O., & Nye, J. S. (1977). Power and Interdependence (3. vyd.). Longman.
Kier, E. (1995). Culture and Military Doctrine: France between the Wars. International Security, 19(4),
65–93. DOI: 10.2307/2539120
8. LITERATURA
75
Kirchner, E., & Berk, C. (2010). European Energy Security Co-operation: Between Amity and Enmity.
Journal of Common Market Studies, 48(4), 859–880. DOI: 10.1111/j.1468-5965.2010.02077.x
Klare, M. T. (2005). Blood and Oil: The Dangers and Consequences of America´s Growing Dependency
on Imported Petroleum (American Empire Project). New York: Holt Paperbacks.
Klare, M. T. (2008). Rising Powers, Shrinking Planet: The New Geopolitics of Energy. New York: Metropolitan Books.
Koďousková, H., Kuchyňková, P., & Leshchenko, A. (2012). Energetická bezpečnost asijských zemí
a Ruské federace. Brno: MUNI Press.
Kohalyk, C. (2008). Energy Security and Strategic Culture: The Perspective of Japan. Kingston: Royal
Military College of Canada.
Korin, A., & Luft, G. (2009). Turning Oil Into Salt: Energy Independence Through Fuel Choice. North
Charleston: BookSurge Publishig.
Korkmaz, D., & Aalto, P. (2010). European Energy Security and the Integration Process. ECPR Standing
Group of International Relations conference.
Kořan, M. (2008). Člověk, poznání a mezinárodní politika. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.
Kratochvíl, P., & Tulmets, E. (2010). Constructivism and Rationalism in EU Externam Relations: The
Case of the European Neighbourhood Policy. Berlin: Nomos Publishers.
Kratochwil, F. (1989). Rules, Norms, and Decisions: On the Conditions of Practical and Legal Reasoning
in International Relations and Domestic Affairs and Domestic Affairs. Cambridge: Cambridge University
Press.
Kratochwil, F. (1993). Constitutional Thought versus Value-Based Thought in World Order Studies.
V R. A. Falk, R. C. Johansen, & S. S. Kim, The Constitutional Foundation of World Peace (stránky
211–227). New York: State University of New York Press.
Kurki, M. (2006). Causes of a Diveded Discipline: Rethinking the Concept of Cause in International Relations Theory. Review of International Studies, 32(2), 189–216.
Kurki, M. (2008). Causation in International Relations: Reclaiming Causal Analysis. Cambridge: Cambridge University Press.
Kurze, K. (2008). The Changing Discourse of Energy Security. A New Impetus for Energy Policy Integration in the European Union. Osnabrück: University of Osnabrück.
Kydd, A. H. (2008). Methodological Individualism and Rational Choice. V C. Rues-Smit, & D. Snidal,
The Oxford Handbook of International Relations (stránky 424–443). Oxford: Oxford University Press.
Lantis, J. S. (2002). Strategic Culture and National Security Policy. International Studies Review, 4(3),
87–113. DOI: 10.1111/1521-9488.t01-1-00266
Lantis, J. S. (2006). Strategic Culture: From Clausewitz to Constructivism. Defense Threat Reduction
Agency. Advanced Systems and Concepts Office.
Lantis, J. S. (2009). Strategic Culture and Tailored Deterrence: Bridging the Gap between Theory and
Practice. Contemporary Security Policy, 30(3), 467–485.
Lebow, R. N. (1994). The Long Peace, the End of the Cold War, and the Failure of Realism. International
Organization, 47(1), 77–106.
76
Legro, J. W. (1995). Cooperation Under Fire: Anglo German Restraint During Worl War II. Ithaca: Cornell University Press.
Legro, J. W. (1996). Culture and Preferences in the International Cooperation Two-Step. The American
Political Science Review, 90(1), 118–137. DOI: 10.2307/2082802
Linklater, A. (2005). The English School. V S. Burchill, A. Linklater, R. Devetak, J. Donnelly, M. Paterson, C. Reus-Smit, a další, Theories of International Relations (3. vyd.). Houndmills: Palgrave MacMillan.
Little, R. (2000). The English School’s Conribution to the Study of International Relations. European
Journal of International Relations, 6(3), 395–422. DOI: 10.1177/1354066100006003004
Marcel, V. (2001). The Constructivist Debate; Bringing Hermeneutics (Properly) In. Paris: Institut dʼétudes politiques de Paris.
Mascotto, G. (2010). Demystifying Russia’s Energy Strategy toward China: Strategic Manipulation or
Unwitting Vulnerability. Montreal: Centre d’études sur l’intégration et la mondialisation.
Mateus, N. (2010). EUʼs Security Agenda and the Challenge of Flows. Porto: ECPR Pan-European Conference.
Moran, D., & Russell, J. (2009). Energy Security and Global Politics. The Militarization of Resource Management. New York: Routledge.
Moravcsik, A. (1997). Taking Preferences Seriously: A Liberal Theory of International Politics. International Organization, 51(4), 513–553. DOI: 10.1162/002081897550447
Moravcsik, A. (2001). Liberal International Relations Theory: A Social Scientific Assessment. Cambridge:
Harvard University.
Musílek, K. (2011). Relační přístup ke studiu sociálních identit. Diplomová práce. Brno: Masarykova
Univerzita.
Mutimer, D. (1999). Beyond Strategy: Critical Thinking and the New Security Studies. V A. Snyder, Contemporary Security and Strategy (stránky 45–72). London: MacMamillan Press.
Nexon, D. H., & Neumann, I. B. (2006). Harry Potter and International Relations. Lanham: Rowman &
Littlefield.
Nye, J. S. (2005). Soft Power: The Means to Success in World Politics. New York: Public Affairs.
Onuf, N. (1989). World of Our Making: Rules and Rule in Social Theory and International Relations.
London & New York: Routledge.
Palonkorpi, M. (2008). Matter over Mind? Securitizing Regional Energy Interdependencies. Helsinki:
University of Helsinki. Aleksanteri Institute.
Poore, S. (2004). Strategic Culture. V J. K. Glenn, D. A. Howlett, & S. Poore, Neorealism versus Strategic
Culture (stránky 45–75). Farnham: Ashgate Publishing.
Price, R., & Reus-Smit, C. (1998). Dangerous Liaisons? Critical International Theory and Constructivism.
European Journal of International Relations, 4(3), 259–294. DOI: 10.1177/1354066198004003001
Price, R., & Tannenwald, N. (1996). Norms and Deterrence: The Nuclear and Chemical Weapons Taboos.
V P. J. Katzenstein, The Culture of National Security: Norms and Identity in World Politics. New York:
Columbia University Press.
8. LITERATURA
77
Quackenbush, S. (2004). The Rationality of Rational Choice Theory. International Interactions: Empirical and Theoretical Research in International Relations, 30(2), 87–107.
Reus-Smit, C. (2005). Constructivism. V S. Burchil, A. Linklater, R. Devatak, J. Donnelly, M. Paterson,
C. Reus-Smit, a další, Theories of International Relations (3. vyd.). Houndmill: Palgrave MacMillan.
Risse, T. (1995). Cooperation Among Democracies: The European Influence on U.S. Foreign Policy. Princeton: Princeton University Press.
Ruggie, J. G. (1983). International Regimes, Transactions, and Change: Embedded Liberalism in the Postwar
Economic System. International Organization, 36(2), 379–415. DOI: 10.1017/S0020818300018993
Ruggie, J. G. (1993). Territoriality and Beyond: Problematizing Modernity in International Relations.
International Organization, 47(1), 139–174. DOI: 10.1017/S0020818300004732
Searle, J. (1995). The Construction of Social Reality. London: Penguin Books.
Schelling, T. C. (1981). The Strategy of Conflict. Cambridge: Harvard University Press.
Sikkink, K. (1993). Human Rights, Principled Issue Networks, and Sovereignty in Latin America. International Organization, 47(3), 411–441.
Sikkink, K. (2011). Beyond the Justice Cascade: How Agentic Constructivism Could Help Explain Change
in International Politics. Princeton: Princeton University IR Colloqium.
Simon, H. A. (1955). A Behavioral Model of Rational Choice. The Journal of Economics, 1, 99–118.
Snyder, J. L. (1977). The Soviet Strategic Culture: Implications for Limited Nuclear Operations. A Project
AIR FORCE report prepared fot the United States Air Force.
Sørensen, G. (1999). Sovereignty: Change and Continuity in a Fundamental Institution. Political Studies,
47(3), 590–604. DOI: 10.1111/1467-9248.00218
Sovacool, B. (2011). The Routledge Handbook of Energy Security. London & New York: Routledge.
Stephan, H. R. (2004). Constructivism in International Relations: The Politics of Reality. Review. SPIRE,
Keele University.
Suganami, H. (2010). The English School in a Nutschell. Ritsumeikan Annual Review of International
Studies, 9, 15–28.
Sztompka, P. (2000). The Ambivalence of Social Change: Triumph or Trauma? Berlin: Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung.
Taliaferro, J. (2000). Security Seeking under Anarchy: Defensive Realism Revisited. International Security, 25(3), 128–161. DOI: 10.1162/016228800560543
Taliaferro, J. (2006). State Building for Future Wars: Neoclassical Realism and the Resource-Extractive
State. Security Studies, 15(3), 464–495. DOI: 10.1080/09636410601028370
Terry, S. (2009). Defining Security: Normative Assumptions and Methodological Shortcomings. Calgary:
University of Calgary.
Trinkunas, H. (2009). Venezuelan Strategic Culture. Florida International University. Applied Research
Center Latin American and Caribbean Center.
Trombetta, J. (2008). Environemntal Security and Climate Change: Analysing the Discourse. Cambridge
Review of International Affairs, 21(4), 585–602.
78
Trombetta, J. (2012). European Energy Security Discourses and the Development of a Common Energy
Policy. Working Papers of the Energy Delta Gas Research.
Waever, O. (1996). The Rise and Fall of the Inter-Paradigm Debate. V S. Smith, K. Booth, & M. Zalewski,
International Theory: Positivism and Beyond (stránky 149–185). New York: Cambridge University Press.
Waever, O. (2004). Aberyswyth, Paris, Copenhagen: New “Schools” in Security Theory and their Origins
between Core and Periphery. Montreal: International Studies Association.
Waisová, Š. (2004). Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti. Kodaňská škola na křižovatce
strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu. Mezinárodní vztahy, 39(3).
Waisová, Š. (2006). Lidská bezpečnost – pojetí a strategie: komparace přístupů členských států Evropské
unie angažujících se v Human Security Network. Mezinárodní vztahy, 41(1).
Waltz, K. (1959). Man, the State, and War. New York: Columbia University Press.
Waltz, K. (1979). Theory of International Politics. Reading: Addison-Wesley.
Weldes, J. (1996). Constructing National Interests. European Journal of International Relations, 2(3),
275–318. DOI: 10.1177/1354066196002003001
Wendt, A. (1987). The Agent-Structure Problem in International Relations Theory. International Organization, 41(3), 335–370.
Wendt, A. (1992). Anarchy is what States Make of it: The Social Construction of Power Politics. International Organization, 46(2), 391–425. DOI: 10.1017/S0020818300027764
Wendt, A. (1999). Social Theory of International Politics. Cambridge: Cambridge University Press.
Wendt, A. (2004). Social Theory as Cartesian Science: An Auto-Critique from a Quantum Perspective.
V S. Guzzini, & A. Leander, Constructivism and International Relations: Alexander Wendt and his Critics
(stránky 181–220). London & New York: Routledge.
Wight, C. (2006). Agents, Structures and International Relations: Politics as Ontology. Cambridge University Press: Cambridge.
Winzer, C. (2011). Conceptualizing Energy Security. Cambridge: Electricity Policy Research Group. University of Cambridge.
Yanow, D., & Schwartz-Shea, P. (2006). Interpretation and Method: Empirical Research Methods and the
Interpretative Turn. Armonk: M. E. Sharpe.
Yergin, D. (1991). The Prize: The Epic Quest for Oil, Money, and Power. New York: Simon & Schuster.
Youngs, R. (2009). Energy Security: Europe’s New Foreign Policy Challenge. London: Routledge.
Zehfuss, M. (2002). Constructivism and International Relations: The Politics of Reality. Cambridge:
Cambridge University Press.
79
JMENNÝ REJSTŘÍK
Jmenný rejstřík
Aalto, Pami 11, 55–59
Ayoob, Mohammed 14
Adelman, Morris 17
Adler, Emanuel 27, 40
Almond, Gabriel 44
Aristotelés 66
Axelrod, Robert 45–46
Berger, Peter L. 29
Bloomfi eld, Alan 60
Booth, Kenneth 13
Bourdie, Pierre 43
Bull, Hedley 37–38, 56
Buzan, Barry 10, 16, 32, 37–39, 43, 48,
50, 52, 56–58, 65
Katzenstein, Peter 16, 30, 35, 40, 43
Kennan, George 23
Keohane, Robert 15, 17, 29, 43
Kierová, Elizabeth 43, 46, 59
Kohalyk, Chad 60
Korkmazová, Dicle 11, 55–59
Kratochwil, Friedrich 16, 29, 36–37
Kurkiová, Milja 29, 66
Kydd, Andrew 15
Legro, Jeffrey 43, 45
Linklater, Andrew 37
Little, Richard 38
Luckmann, Thomas 29
Lukáš, Ivo 39, 48
Ciutä, Felix 13, 16–17, 20–22, 24, 63
Coulter, Jeff 28
Mearsheimer, John 14
Mouritzen, Hans 39
Dalby, Simon 22–24
De Wilde, Jaap 10, 38, 48, 50
Desch, Michael 10, 44, 47
Deutsch, Karl 35, 64
Dunne, Tim 37
Neumann, Iver 24
Nexon, Daniel 24
Nossal, Kim 60
Nye, Joseph 17
Ferdinand II., Habsburský 17
Finnemoreová, Martha 29, 33, 47
Giddens, Anthony 28, 30
Gray, Colin 59–60, 62
Guzzini, Stefano 39
Hansenová, Lene 39, 43
Hobbes, Thomas 37
Hollis, Martin 29
Hubbert, Marion K. 23
Huntington, Samuel 44
Huysmans, Jef 39
Chávez, Hugo 61
Checkel, Jeffrey 15–16
Jackson, Robert 29, 31, 41
Jervis, Robert 45
Johnston, Ian A. 43–44, 59–60
Okawara, Nobuo 35
Onuf, Nicholas 16, 31
Palonkorpi, Mikko 11, 58, 63–67
Price, Richard 36, 43
Reus-Smit, Christian 10, 27, 30–31, 36
Risse-Kappen, Thomas 35
Ruggie, John 16, 29, 32, 36
Sørensen, George 31, 41, 57–58
Searle, John 10, 27–28
Schelling, Thomas 45
Schmitt, Carl 23
Sikkinková, Katherine 33
Smith, Steve 29
Snyder, Jack 44
Sztompka, Piotr 67
Trinkunas, Harold 11, 55, 60–62
80
Trombettová, Maria 63
Ó Tuathail, Geraóid 22–24
Verba, Sidney 44
Vico, Giambattista 31
Waever, Ole 10, 16, 29, 38–39, 48
Walt, Stephen 14,
Waltz, Kenneth 14, 35, 37
Watson, Adam 56
Weber, Max 31, 51
Weldesová, Jutta 29, 21, 35, 36
Wendt, Alexandr 10, 16, 19–21, 28–30, 32–35,
37, 39–40, 69
Wheeler, Nicholas 37
Wiberg, Hakan 39
Wight, Colin 50
Wight, Martin 37–38
Zehfussová, Maja 29, 31
Petr Ocelík, Filip Černoch
KONSTRUKTIVISMUS
A ENERGETICKÁ BEZPEČNOST
V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH
Foto na obálce: www.canstockphoto.com
Jazyková korektura: Lenka Váchová
Grafická úprava: GRAFEX-AGENCY s.r.o.
V roce 2014 vydala Masarykova univerzita,
Žerotínovo nám. 617/9, 601 77 Brno, www.muni.cz
2., aktualizované vydání
Neprodejné
www.mves.cz
www.opvk.fss.muni.cz/ensec/
ISBN 978-80-210-6671-7
DOI: 10.5817/CZ.MUNI.M210-6671-2014
Projekt „Inovace výuky na FSS – Katedra mezinárodních vztahů
a evropských studií“ (CZ 1.07/2.2.00/15.0221) reaguje na potřeby
pracovního trhu a nutnost komplexní přípravy studentů
na zaměstnání v oborech spojených s energetikou a energetickou bezpečností. Umožňuje studentům získat prakticky uplatnitelné znalosti a těžit ze spolupráce s nejprogresivnějšími
firmami v oboru. Projekt zahrnuje 9 nových či inovovaných
kurzů; prakticky orientované stáže; exkurze a kulaté stoly
ve spolupráci s ČEPS, a.s., ČEZ, a.s., Jihomoravskou plynárenskou, a.s., Muzeem naftového dobývání a geologie; výuku
externích expertů z USA, VB, Polska, Izraele a dalších zemí.
Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
http://www.opvk.fss.muni.cz/ensec/
I N V E S T I C E D O R O Z V O J E V Z D Ě L ÁVÁ N Í

Konstruktivismus a energetická bezpečnost v mezinárodních vztazích

Transkript

Podobné dokumenty

MBA – Management a kybernetická bezpečnost