číslo 2 / 2016 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 2 / 2016 / ročník XXVI
STÁLÁ EXPOZICE
*Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult:
- nejnovější archeologické nálezy
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
*Baroko a jeho svět - Jan Blažej
Santini - Aichel
*Raně středověké obydlí, archeologické nálezy
*Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel, kaple
jako liturgický prostor, školní třída,
galerie světců, oratoř a liturgické
předměty, umělecké vybavení
prostředí společenských elit 19.století
*Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky, náves s kaplí a včelařství, selská jizba a komora, stodola, kovárna, slévárna litiny
*Města, spolky a řemesla severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.- 40. let 20. století,
hostinec
*Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka,
obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
*Ambit s freskovou výzdobou
F. J. Luxe a barokní zahrada
VÝSTAVY, KULTURNÍ AKCE,
KONCERTY
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie – časově
neomezeno)
„CHRÁMY V SRDCI–CHRÁMY
NA DLANI“ /architektonické modely historických památek z katedry
teorie architektury VUT Brno
22. 6.–31. 7. 2016 /refektář muzea/
LUDĚK TICHÝ /výběr ze
sochařského a malířského díla
21. 6.–11. 9. 2016 /kostel Zvěstování
P. M./
JANA VACKOVÁ /litografie, malba,
kresba, koláže
MARIE ŠEDÁ–NĚMEJCOVÁ /
šperky (stříbro, sklo, kameny)
3. 8.–11. 9. 2016 /refektář muzea/
MAPY A TOPOGRAFIE
SEVERNÍHO PLZEŇSKA
14. 9.–30. 10. 2016 /refektář muzea/
KONCERTY 2016
„RADOST V BAROKU“
–CAPELLA TRAIANA
Barokní orchestr
Pražské konzervatoře
Jakub Kydlíček, dirigent
28. srpna 2016 od 16 hodin
DALŠÍ AKCE
MARIÁNSKÁ POUŤ
S POBOŽNOSTÍ A DNY
EVROPSKÉHO KULTURNÍHO
DĚDICTVÍ
11. 9. 2016
ÚVODEM
Také se těšíte na dobu až budete mít
volno jen pro sebe? Až všechny závazky splníte a nastane dostatek času, abyste si přečetli koupené knížky,
začali cestovat, vydali se za příbuznými či známými nebo se dali do nutných oprav svých příbytků? Možná
k takovým úvahám vybízí právě letní
čas, kdy děti mají dva měsíce práznin , které se pro někoho mohou jevit
jako záviděně dlouhý čas pro seberealizaci. Když se neodhodláme právě teď pro volbu dané aktivity, budeme ji možná odkládat opakovaně, až
na ni nezbyde čas nikdy. Spát pod
širákem je horší praktikovat v šedesáti než ve dvaceti letech, k poučenému objevování literárního či uměleckého díla máme možná lepší vnímavost v obráceném věkovém pořadí. A tak je nakonec na nás samých,
jak se správně a včas rozhodnout,
jaké zvolit preference i přes „horu”
pracovních povinností a dalších
jiných závazků.
Třeba Vám přijde právě vhod přečtení druhého čísla Vlastivědného
sborníku, které právě držíte. Přináší
ohlédnutí za minulým čtvrtletím,
upozorňuje na nové výstavy, na vysvěcení nového sousoší „Zvěstování“
od sochaře Bořivoje Raka, na slavnostní otevření Barokního centra
v muzeu. Dává příležitost vlastního
poučení z historie lokalit Nebřezin
nebo kožlanského židovského hřbitova. Recenze nových, knižních titulů
ve Vás možná vzbudí touhu si je
nejen pořídit, ale hned je i přečíst.
Jakkoliv je vnímána letní kulturní
scéna ve velkých městských celcích
jako „okurková“ sezona, do Mariánské Týnice právě v červenci a v srpnu směřuje nejvíce návštěvníků.
Je součástí života, že i zprávy smutné přicházejí vždy nečekaně a doslova jako blesk z poklidného nebe.
Takovou skutečností je i náhlá smrt
Ing. Jindřicha Rineše, odborného
stavebního garanta, bez něhož by
jen s obtížemi mohl dnes zářit do
širokého kraje obnovený komplex
Mariánské Týnice.
Během léta nemusíte vypínat své
mobilní přístroje, můžete brouzdat
řečištěm internetových odkazů.
Zvolte si však hlavně správný cíl
Vašich cest. To proto, abyste nebyli
v zajetí chmurných nálad, že nestíháte žít podle vlastních vizí a momentální naladěnosti.
Vaše redakce
PŘEDPLATNÉ A OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii
severního Plzeňska v Mariánské
Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000
knih, z nichž většina je určena
k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků
2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2016 / ročník XXVI
je regionálního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od
8 do 15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky
objednat na číslech 373 396 410 nebo
373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet.
UDÁLOSTI OBRAZEM
1) Slavnost odhalení sousoší Zvěstování P. Marii od ak. sochaře Bořivoje
Raka 9. dubna 2016. 2) Vernisáž obrazů Marie Janečkové a dřevořezeb
Jaroslava Štětky 26. dubna 2016. 3, 4) Otevření „Barokního centra v Mariánské Týnici“ 15. června 2016. 5) Vernisář soch a obrazů Luďka Tichého uvedl
21. června 2016 Jiří Tichý. 6) „Chrámy v srdci–chrámy na dlani“, ukazuje
výstava prácí studentů VUT Brno. Zahájena byla také 21. června 2016.
3
JINDŘICH RINEŠ * 10. 8. 1943 – † 20. 6. 2016
Ing. Jindřich Rineš dne 20. června
2016 tragicky zahynul ve Vysokých
Tatrách. Jeho odchod je velkou ztrátou české památkové péče, jíž věnoval celý svůj život. Účastnil se četných projektů záchrany historických staveb a pomohl k obnově celé
řady především sakrálních památek i velkých klášterních komplexů
zvláště v Plzeňském kraji. Rozloučení s touto jedinečnou osobností se
konalo v kostele Zvěstování Panně
Marii v Mariánské Týnici. Mši za
Ing. Jindřicha Rineše zde ve středu
13. července 2016 od 15 hodin celebroval Mons. František Radkovský,
emeritní biskup plzeňský.
Ing. Jindřich Rineš se narodil v roce
1943 a stavební fakultu ČVUT ukončil v roce 1965. Pracoval v podnicích
Obnova památek a Pražská stavební
obnova. Po změně režimu odešel tzv.
na volnou nohu a svou energii věnoval především církevním památkám.
Jím obnovených staveb je dlouhá
řada. Připadá mně, že jej znám odjakživa, ale je to jen dojem. Pravda
je, že asi čtvrt století. Vždy jsem vnímal jeho obrovskou skromnost,
podle níž jeho přátelé o něm hovoří
jako o „svatém člověku“ nebo o „sv.
Františku naší doby“. Byl naslouchající, přátelský, nedogmatický. Vnášel
klid do někdy rozbouřených vztahů
lidí kolem staveb, pracoval zdánlivě
bez emocí, ale byl to klam. Byla
v něm láska a respekt a touha po vcítění se do obnovovaných staveb.
A také obava, aby jim neublížil. Stahoval se vědomě do pozadí, nechtěl
4
být viděn. Určitě měl i špatné vlastnosti, především nevšímavost vůči
sobě. Po památkách se pohyboval
autem v tak špatném stavu, že bych
si do něj sedl jen v nouzi. Vnímal
jsem ho jako nebezpečné pro Jindřicha, ale nakonec si jej nebepečí
našlo jinde – v milovaných horách.
My dokážeme památku analyzovat,
formálně, materiálně, technicky, autorsky, někam ji zařadit a to někdy
bez emotivního vztahu ke konkrétní
stavbě a myšlence, kterou reprezentuje. To se ale netýkalo Jindřicha Rineše. On samozřejmě analyzoval, ale
moc neměřil a nepočítal. On znal, on
cítil, co ta či ona stavba potřebuje.
On měl v sobě zažito dvě tisíciletí
křesťanské kultury, vyrovnaný vztah
k Bohu, k lidem a k historii lidského
stavění. On prostě věděl.
Udělali jsme si v ateliéru přehled
obnov, na kterých jsme s ním spolu-
pracovali. Bylo jich přes sto padesát.
Předkládali jsme mu stavební problémy námi řešených obnov památek a Jindřich Rineš je trpělivě vyslechl. A pak, lehce přihrbený, trochu
mávnul rukou, plaše se usmál a řekl
„tak jdeme na to“. To gesto je pro mě
nezapomenutelné. Bylo to gesto člověka, o kterého se lze opřít, kterému
lze důvěřovat. Se vší úctou ke všem
lidem, se kterými se v životě potkávám, on měl vyváženou odbornou
a lidskou stránku jako nikdo jiný.
Já i moji spolupracovníci jsme vděční, že jsme s ním mohli spolupracovat, že jsme s ním mohli ujít kousek
cesty naší pozemské pouti. Věříme,
že s námi stále je a že bude hlídat z
výše naše kroky. Dnes stojíme pod
kopulí, korunou poutního místa
v Mariánské Týnici, kterou navrhl
a loučíme se … Jak smutné, jak
těžké … a jak krásné!
13. 7. 2016
Ing. arch. Jan Soukup
RECENZE NOVÝCH KNIH
n Radovan Lovčí
Dějiny Plané nade Mží
Knihu s názvem „9 století života nad
řekou – Kronika Plané nade Mží od
první písemné zmínky v roce 1115 do
roku 2015“ vydalo v uplynulém kalendářním roce město Hromnice, jehož
je Planá od roku 1986 administrativní
součástí. Autorem je mladý historik
Bc. Tomáš Herajt, žijící v Tlučné na
severním Plzeňsku.
Publikace formátu A4 o 133 stranách a doplněná řadou ilustrací a fotografií podává plastický obraz dějin
obce, a to od jejích nejstarších dob.
Jak autor v úvodu zmiňuje, osídlení
v okolí Plané se datuje již do paleolitu, tj. starší doby kamenné. Rok 1115
je přitom tak trochu umělým mezníkem. Tehdy totiž údajně měla být
obec poprvé písemně zmíněna v tzv.
zakládací listině kladrubského kláštera, jejíž originál se ovšem nedochoval a k disposici je pouze falzum ze
13. století. Jak nicméně T. Herajt dokládá, bez ohledu na možnou spornost tohoto data, je existence Plané
5
Titul knihy o Plané nade Mží.
ve 12. století bezpečně doložena
i prameny archeologickými.
Kniha zpracovává dějiny obce až do
nedávné současnosti. Množství dostupných pramenů ke středověkým
a raně novověkým dějinám je pochopitelně skromnější, a tak informační
dominantu publikace tvoří zejména
moderní historie Plané. Autor se tématu věnoval pečlivě a snažil se prozkoumat všechny podstatné a dostupné prameny, z nichž bylo možné
získat potřebné informace. Bližší pozornost věnuje kromě jiného nejen
významným obecním památkám
(mezi nimiž dominuje především
původně gotický a později barokizovaný kostel s nástěnnými malbami
z cca 14. století), ale i demografii, církevní správě, spolkové činnosti, proměňujícím se správním a hospodářským poměrům a podnikání či hasičské službě. Jako policista a policejní
historik v sobě nezapře svoji profesi
a dostatek prostoru věnuje v knize
také historii bezpečnostních sborů.
Jedná se o dosud jediné detailní
zpracování dějin zmíněné obce, které pravděpodobně velmi dlouho nebude překonáno jiným místním historikem, a pro obyvatele Plané má
tedy zásadní význam.
V případném opakovaném vydání,
v horizontu budoucích dekád, by stálo za zvážení posílit citace z dobových pramenů či výpovědí pamětníků, případně věnovat více prostoru
taktéž šlechtickým držitelům Plané
a jejich širšímu významu nejen pro
samu obec–např. Gryspekům či Kolowratům. Ostatně i s ohledem na
věk historika je pravděpodobné, že
nepůjde o vydání zcela poslední.
Je třeba ocenit, že se Tomáš Herajt
úkolu zhostil zcela sám, ač je dnes
často zvykem vytvářet podobné syn6
tézy v týmu několika specializovaných autorů, a že věnoval množství
času dílu, které kromě regionálních
historiků ocení téměř výlučně obyvatelé samotné Plané. Nešlo mu o slávu a široké zviditelnění své osoby,
jehož by na republikové úrovni dosáhl volbou zcela jiného historického
tématu, ale o sepsání dějin místa,
k němuž má silný osobní a patriotický vztah díky rodinným vazbám.
A tak se svých knižních dějin dočkala i malá lokalita, která by na obsáhlejší publikaci za jiných okolností
mohla čekat i marně či by byla upomenuta pouze stručnou populární
brožurou.
Tomáš Herajt
se narodil 9. 2. 1983 ve slezském
Krnově. Vystudoval Policejní akademii České republiky v Praze a od
roku 2003 je ve služebním poměru
u Policie ČR. Jak již bylo zmíněno
výše, aktivně se zabývá policejní
historií a je autorem řady odborných článků. Sepsal rovněž obsáhlou publikaci s názvem „Historie
policie v letech 1918–1945: Policejní
ředitelství v Plzni“, která vyšla v roce 2010 a o rok později byla oceněna
Klubem autorů literatury faktu Regionální Cenou Miroslava Ivanova.
Uvedená kniha ovšem svým obsahovým a tematickým záběrem pochopitelně není informačně cenná
jen pro dějiny Plzně, nýbrž i pro přilehlé oblasti krajské metropole,
včetně okresu Plzeň–sever.
Vznešenost a zbožnost západočeského baroka
V rámci projektu „Plzeň – Evropské
hlavní město kultury 2015“ se odehrála cela řada významných akcí.
Jednou z nich byla i reprezentativní
výstava s názvem „Vznešenost &
zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách“, jež se
konala v prostorách Západočeské
galerie v Plzni od 28. října 2015 do
20. března 2016.
Výstava úzce navázala na hudební
projekt „9 týdnů baroka“, který probíhal v letním období v řadě významných barokních památkách západních Čech a jenž byl dle odhadu
pořadatelů navštíven cca 13 tisíci
diváky. A nepřímo navazovala také
na obdobně pozoruhodnou výstavu
z přelomu let 2013/2014, nazvanou
„Obrazy krásy a spásy. Gotika v jihozápadních Čechách“, jež se pro změnu obsáhle věnovala jinému z významných slohů a jeho stopám
(nejen) v našem kraji.
Nynější výstava mapovala nejrůznější výtvarné a architektonické podoby barokní kultury na Plzeňsku
a v přilehlých oblastech západních
Čech a divákům i vážným zájemcům
z řad odborníků představila celou
řadu cenných předmětů, které jsou
v držení státních, regionálních i jiných institucí, nevyjímaje farnosti
římskokatolické církve. Za jedny
z nejzajímavějších a nejcennějších
vystavených kusů pořadatelé označili mimo jiné želvovinový oltář z Plas,
Brandlův Křest Kristův z Manětína
či oltářní obraz Jana Kryštofa Lišky,
určený pro plaský kostel sv. Václava.
Výstavu provázel též reprezentativ7
Katalog výstavy
„Vznešenost a zbožnost, barokní
umění na Plzeňsku a v západních
Čechách“.
ní katalog se stejnojmenným názvem
„Vznešenost & zbožnost. Barokní
umění na Plzeňsku a v západních
Čechách“, který čítá 363 stran. Dílo
zkušeného týmu řady kunsthistoriků
editovali Andrea Steckerová a Štěpán Vácha. Jednou z hlavních autorek je rovněž ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska Irena Bukačová. Ta sepsala kapitolu Tvář barokního Plzeňska v „záři temna“,
představující fundované a syntetizující uvedení do problematiky. Další
kapitoly jsou věnovány baroknímu
malířství, včetně nástěnného (autoři
Andrea Steckerová, Štepán Vácha,
Martin Mádl), řezbářské a sochařské
tvorbě (Viktor Kovařík, Terezie Šiková), ale též uměleckému řemeslu
(Jan Mergl), které nezůstalo opomenuto a v jehož rámci jsou zmíněny
i nejrůznější umělecké výrobky drobnějšího charakteru. Závěr knihy je
věnován barokní architektuře západních Čech (autorem kapitoly je Jakub Bachtík), v níž čestné a nezastupitelné místo zaujímají kromě Plzně
lokality jako Teplá, Kladruby, Světce
u Tachova, Klatovy, Přeštice, Plasy,
Manětín či Mariánská Týnice u Kralovic.
Mnoha foty, ilustracemi a dobovými
reprodukcemi vyzdobená kniha je
odborně přínosným a velmi pečlivě
připraveným příspěvkem k poznání
barokní kultury západních Čech. Je
také symbolickou náhradou pro ty,
kteří se výstavy nemohli fyzicky
zúčastnit, či si soubor jejích exponátů chtějí upomenout trvaleji a mít jej
doplněn taktéž zasvěcenými komentáři odborníků. Je pouze škoda, že
publikace nebyla doplněna speciální
kapitolou věnovanou hudebním projevům baroka v rámci západních
Čech, což by více prospělo komplexnější ilustraci doby. (Nemluvě o tom,
že např. na Fakultě pedagogické
ZČU se specialisté na danou problematiku vyskytují). Relativní nevýhodou je dále vysoká cena knihy, která
může znepřístupnit toto zajímavé dílo širšímu okruhu čtenářů. A tak je
možno litovat, že se v rámci financí
uvolněných na projekt „Plzeň –
Evropské hlavní město kultury 2015“
nenašly též prostředky, které by dílo
částečně zadotovaly a přispěly by tak
k jeho většímu rozšíření. Nicméně
lze předpokládat, že opravdu vážní
zájemci o téma i přes vyšší cenu dají
přednost kvalitě a knihu si nejenom
půjčí, ale i zakoupí.
CENTRUM BAROKA V MARIÁNSKÉ TÝNICI
n Irena Bukačová
Muzeum a galerie severního Plzeňska se sídlem v Mariánské Týnici
bylo zvoleno v roce 2016 pro svoje
architektonické kvality i dosavadní
odborné aktivity za Centrum baroka
Plzeňského kraje. Areál národní kulturní památky v indikativním seznamu je tvořen souborem homogenních památkových objektů jednotné
architektonické koncepce, spojené
s představitelem vrcholného baroka
– Janem Blažejem Santinim. Logické a organické vazby částí areálu –
kostela Zvěstování Panny Marie,
8
Rozkrojení „barokního“ dortu dne
15. 6. 2016 /zleva PhDr. Bukačová,
Mgr. Šobr, Ing. Svobodová/.
Expozice Centra baroka v přízemí Mariánské Týnice.
proboštství a západního ambitu jsou
propojeny návštěvnickým provozem,
jehož systém navazuje na původní
klášterní funkce památky – religiózní
(duchovní), tj. kostel, odpočinkovou
(meditační), tj. ambit a provozní
a společenskou (proboštství).
Památkový areál představuje sám
o sobě unikátní architektonickou památku, která je přímo vzorovou
učebnicí barokní architektury a její
poznání a interpretace významu otevírá cestu k poselství barokní doby.
Vybudováním druhého ambitu (Program IROP 2016-2020) vznikne zázemí pro další kulturní a společenské
aktivity (koncerty, výstavy, umělecká
sympozia, workshopy) návštěvníků.
Centrum baroka zhodnotí a využije
stávající prostory, které poskytnou
zázemí pro odbornou, ediční a vzdělávací činnost. Přednáškové cykly
budou pokrývat jednotlivé obory
barokního života a vzdělanosti od
výtvarného umění, duchovní život,
přes barokní osobnosti, život ve městech, na zámcích a v klášterech, až
po barokní krajinu, zahradní umění
9
a základy vědy (geologie). K atraktivitě přispěje poznání barokní módy,
numismatiky, vojenství, zbraní a uniforem, barokní topografie, školství
a vzdělání, múzická umění až po barokní každodennost a rodinný život.
Spolupráce s partnery z paměťových
a vzdělávacích institucí přispěje k vytvoření hodnotného programu pro
odbornou i širší veřejnost.
Nová expozice Santiniho
v Mariánské Týnici
Odkaz architekta Jana Blažeje Santiniho (1677–1723) představuje jedinečný soubor barokních staveb výrazně ovlivňujících tvář české a moravské krajiny. Západočeský okruh
jeho tvorby vznikl díky kladrubskému a plaskému klášteru, z nichž
vyzařovala do kraje tvůrčí umělecká
a duchovní síla, proměňující v první
polovině 18. století dosud okrajové
oblasti Čech bohatým rejstříkem
unikátních barokních staveb v pozoruhodné regiony. Expozice „Baroko
a jeho svět“ je zaměřená na odkaz
doby, která výrazným způsobem po-
znamenala jak českou krajinu dominantami jedinečných staveb, tak duši
lidí, kteří dokázali vnímat díky
umění, hudbě a literatuře duchovní
hodnoty a kulturní tradice. Představuje především architekturu Jana
Blažeje Santiniho a její odkaz na Plzeňsku, zvláště pak na území někdejšího plaského kláštera formou modelů a bohatou ikonografií. Setkání
s barokními stavbami doplňuje též
obraz českých zemí v díle Mauritia
Vogta (1668–1730), řeholníka plaského kláštera, kartografa, historika
a hudebníka, spjatého životem s Mariánskou Týnicí. Využití moderních
médií oživuje expozici barokní hudbou a promítáním filmů o obnově
místa a architektuře baroka na Plzeňsku.
Barokní zahrada
Na západní stranu kostela Zvěstování Panny Marie navazuje ambit,
který lemuje čtyřkřídlá arkáda se
čtyřmi koutovými kaplemi. Areál tzv.
rajského dvora patřil v době barokní
k typické součásti poutních míst
(Svatá Hora, Křtiny u Brna). V něm
se soustřeďovali, odpočívali, modlili
se a meditovali poutníci, přicházející
do kostela. Prostor rajské zahrady
tvoří meditační a odpočinkové zázemí kláštera. Jeho kultivace a doplnění drobnou architekturou a zelení
slouží jako jedinečná ukázka barokního vnímání světa. Parter je osázen
trvalou i sezonní zelení s výběrem
mariánských rostlin a doplněn kašnou oživující prostor.
Zahrada bývá tradičně připodobňována k ráji a v době baroka prožívala
rozkvět drobná ornamentální výzdoba ze stálezelených trvalek (ornamentální broderie) doplněná růžemi
a bylinkami pro klášterní lékárnu
i kuchyni. Ambit nabízí prohlídkový
okruh s freskami Julia Luxe – „Radosti Panny Marie“ (mariánský
cyklus a cisterciácká ikonografie).
Prostor je vhodný pro meditační setkání, hudební produkci, duchovní
Barokní zahrada v západním ambitu Mariánské Týnice.
10
četbu, bohoslužby, přednášky a prezentace krátkodobých výstav. Intimní prostor ambitu navazuje na zobrazení barokních zahrad plaského kláštera, které jsou známé z historické
ikonografie.
Barokní každodennost
- kuchařské umění
Příprava pokrmů byla považována
v baroku za umění, jak ostatně dokládají četné názvy kuchařek. Vysoké
ocenění kuchařské profese souviselo
též s aranžováním samotného jídla,
jehož estetická prezentace byla vrcholem kulinářské dovednosti. Vedle
chuťové pestrosti a jedinečnosti byl
výsledek vskutku sochařským a dekoratérským, i když pomíjivým uměleckým dílem. Zdůrazňována byla
též velmi úzká vazba mezi kuchařským uměním a zdravovědou, tedy
mezi kuchyní a lékárnou. Ostatně
mnoho jídel a nápojů mělo působit
na dobrou pohodu i zdraví těch, kteří
je konzumovali. Najdou se však také
recepty na povzbuzující jídla pro
nemocné, ale i recepty na zlepšení
kondice, k nimž patřily též tajné návody, jak užívat afrodiziakální nápoje
a pokrmy. Kuchař byl považován za
partnera lékaře, protože mohl ovlivnit složením stravy zdraví svého
pána. Tento aspekt provází jídlo a pití
ostatně dodnes, i když právě to, co je
považováno za zdraví prospěšné
dnes, se od barokní nabídky velmi
odlišuje. Pohled do barokní kuchyně
nabízí jedna z nejznámějších a nejrozšířenějších barokních kuchařek
ve střední Evropě. Salzburská kuchařka Conrada Haggera, která obsahuje na 2500 jídel a byla opakovaně
11
vydána, byla zdrojem receptů i pro
české prostředí.
Mlsná hraběnka Marie Gabriela
Zajímavý a detailní pohled do barokní kuchyně nabízejí dochované účty
z manětínského panství, které patřilo v první polovině 18. století hraběnce Marii Gabriele Lažanské, rozené
Černínové. Jídelníček z roku 1742
a její osobní účty svědčí o kvalitním
vybraném jídle, které přicházelo na
panský stůl. Nabídka by potěšila
i současného gurmána, neboť zde
vedle vydatných polévek najdeme
paštiku z divokých holubů, marinovanou štiku, beránka na česneku
s bramborem, hovězí pečeni na zeleném česneku, jehněčí ragú, frikasé
z telecí hlavy s žemlí. Přestože zelenina nebyla v baroku doporučována,
protože byla považována za nezdravou, objevíme mezi lahůdkami také
hrášek s máslem, artyčoky s hovězí
polévkou nebo máslem, salát, špargl
nebo kyselé zelí. Objevuje se jako příkrm řepa červená, žlutá a bílá. Ke
konzumaci byla určena také portulaca, tedy šrucha, dnes opět využívaná
na salát.
Jídelníček z roku 1742 dokládá pozoruhodnou gastronomickou úroveň
lokální šlechtické kuchyně, jejíž charakter se zřejmě nevymyká dobovému standardu. Tak jako u jiné šlechty, byl stůl bohatý a převažovala
masitá strava. V nabídce bylo denně
několik opulentních masitých chodů.
Jako rarita v dobovém českém kontextu jsou brambory a rajčata (Cartoffeln, Thomaten), které se objevují
výjimečně na šlechtickém stole před
polovinou 18. století. Neobvyklé je
též časté servírování artyčoků, karfiolu, salátu, parmezánu a těstovin,
typických pro italskou kuchyni jako
maccaroni a noky. Každodenní nabídka tří jídel začínala poledním
menu o pěti chodech, v nichž nikdy
nechyběla výživná polévka, nejčastěji hovězí a drůbeží s různými přílohami, v nichž převažovaly nudle a krupky. Objevuje se i polévka pivní, mléčná, čočková, mandlová. Druhým chodem byla pečeně, zpravidla hovězí
nebo telecí, popřípadě pečená mladá
husička, třetím chodem byla nějaká
specialita z masa nebo ryb, pak následovala paštika a nakonec sladké
pečivo, často se smetanou nebo máslem. Z druhů masa se používalo hovězí, telecí, skopové, zvěřina, drůbež
a ryby. Časté jsou též vaječné doplňky. Z drůbeže byla v oblibě na předním místě husa či kachna, která se
objevovala jako studený nářez v třetím, nočním jídle. Jehněčí resp. skopové maso bylo na jídelníčku často
a to jako pečené, pečená kýta nebo
jehněčí ragú. Ze zvěřiny a ptactva se
objevují často divocí holuby, srnčí,
zajíci, bažanti. Maso bylo upravené
sekáním na haše či karbanátky. Kupovaly se však též tzv. cerbuláty, tedy
jakési uzenky, dále byly ve velké oblibě paštiky. Úpravy jídla jsou podobné
současnosti, tedy pečení, rožnění,
dušení. Jako koření je používán česnek, houby, sardelky, křen. Vepřové
či konina zcela chybí. Z ryb byl na
jídelníčku kapr a štika, obojí upravené na modro, černo, marinované,
pak drobné smažené ryby (zvané
backfisch) a také rybí polévka. Raci
byli upravováni na smetaně nebo se
užívalo račí máslo.
12
Výjimečně se objevují na jídelníčku
žáby, což svědčí o vztazích k evropské kuchyni. Druhým menu bylo večerní, s obdobnou výživnou nabídkou, po němž následovalo ještě menu noční, které bylo připraveno pro
potřebu šlechty. Zde se objevují
vedle polévek také studené masové a
rybí pokrmy, zpravidla nářezy pečení
nebo marinovaných ryb. Nápoje v jídelníčku nejsou uvedeny, víme však
z osobních účtů hraběnky o nákupu
kvalitních a drahých vín, kávy, čokolády a čaje. V jídelníčku byly také
četné sladkosti, označené jako dorty,
dortíky, vdolky a buchty, tedy moučníky (Mehlspeise).
Poměrným překvapením je rýže
jako příkrm i rýžová polévka. Doplňky tvořilo pečivo, nejčastěji bílý nebo
černý chléb a žemle, které se jedly
k polévce nebo masům. Vaječné pokrmy představovaly ztracená vejce
jako náplň polévek, jako samostatné
jídlo pak plněná vejce, míchaná a sázená smažená vejce. Objevují se
např. míchaná vejce s bramborem
a jakási vaječná pánvička (Ayer
Pfanztl). Houby se používaly na polévky a k ochucení jídel. Sociálně
nižší vrstva – panské služebnictvo,
tzv. offiziere, pro něž se také zachoval jídelníček, mělo velmi podobnou
nabídku, jen s menším výběrem příloh.
Jídelníček 8. července 1742 v neděli
u panského stolu nabízel slepičí polévku s paštičkami a beránčím krájeným masem, hovězí maso se šťávou,
frikasé z mladého masa, paštiku z divokých holubů, následovaly jakési
dortíčky. K večernímu menu byla
nabízena drůbeží polévka s těstovým
strouháním, zadělávané telecí se
salátem, telecí pečeně. V pondělí
9. července na panský stůl přišla slepičí polévka s kroupami, hovězí maso
se zeleným česnekem, ragú ze skopového, malý nudlový chod, telecí
pečeně s ledvinou a studené paštiky.
V noci měla vrchnost slepičí polévku
s kapáním, frikasé z telecího masa
a studenou pečeni. V úterý 10. července bychom byli pozváni v poledne
na hovězí polévku se smetanou a pečeným chlebem, hovězí pečeni s kyselým zelím, pečeni z beránka s čerstvým bramborem a salátem. Již jen
tento krátký pohled do jídelníčku
naznačuje převahu masitých jídel.
Nákupy pamlsků a potravin doložené účty v partikulární kase hraběnky
Lažanské zachycují pochutiny jako
tehdy poměrně drahý a vzácný cukr,
kávu, čokoládu, pomeranče, citrony,
kapary, olivy, sardelky, pistácie, piniové oříšky a koření a také mnoha
lahví vynikajícího tokajského vína.
Původ pochutin a koření z dovozu
zahrnoval několik světadílů. Káva
pocházela z arabských zemí, čaj
z Dálného východu (Čína, Japonsko),
kakao z Jižní Ameriky, cukr třtinový
z Kuby a ostrovů, koření z Předního
východu. Nejčastěji byly dováženy
italskými obchodníky, kteří měli sklady i v německých zemích.
K jídlu patřil také personál, který se
o zámeckou kuchyni staral, což byli
zámečtí kuchaři, kuchtíci a kuchyňské pomocnice. O servírování jídla se
starali zámečtí služebníci, zvaní stolníci (Tafeldecker), kteří dbali na to,
aby jídlo bylo dostatečně teplé. Nahřívali cínové talíře a starali se o dostatek nabídky na panský stůl.
O vynikajícím stolovaní svědčí bohaté vybavení hodovních stolů servisy
z majoliky, cínového nádobí a barokního luxusního nápojového skla.
Velké polévkové mísy, zvané terriny,
dokládají v jídelníčku často zmiňované polévky. Zámeckým kuchařům
i stolníkům se dostalo pozornosti
malíře Václava Dvořáka, který je
v roce 1716 zachytil při jejich práci.
Dochoval se též výuční list manětínského kuchaře a řada dokladů o výplatě kuchařskému personálu v manětínském zámku.
KE DVORŮM PLASKÝCH CISTERCIÁKŮ — NEBŘEZINY
n Petr Rožmberský
V 21. čísle edice Zapomenuté hrady,
tvrze a místa nazvaném Dvory plaských cisterciáků (první vydání z roku
1999, druhé z roku 2008) jsou kapitolky týkající se jednotlivých klášterních dvorů.1) Dalším bádáním se podařilo o některých z nich zjistit nové skutečnosti (viz text dále).
Ves Nebřeziny se rozkládá po obou
13
březích řeky Střely, asi 2,5 km od
kláštera v Plasích. Leží na staré
zemské stezce spojující Plzeň se severními Čechami, která zde překračovala Střelu brodem, později mostem.2) V uvedené publikaci jsou
všechny zmínky o dvoru vztaženy
k poloze „Semlov“ na jižním okraji
Nebřezin, na hraně pravobřežního
V těchto místech, hned za mostem přes Střelu, se nejspíše nacházel dvůr se
dvěma forberky (situace r. 1839 na cís. otisku mapy stabilního katastru).
svahu řeky Střely, kde se nachází
zbytky okrouhlého opevnění („propugnacula“), narušené silnicí do
Obory a zemědělskou činností, a další, již neznatelné pozůstatky klášterního dvora – „grangie“. Bylo konstatováno, že se o tomto dvoru dozvídáme až ze zástav krále Zikmunda; ke
dvoru v Nebřezinech patřily dvě popluží (míra pozemků), čímž zprávy
o nebřezinském klášterním dvoru
končí. V 80. létech 15. století zástavní
držitelé nově zřízeným rybníkem zatopili louky náležející ke dvořišti (tj.
k místu, kde stával dvůr), roku 1659
prodal klášter poddanému z Nebřezin určité pozemky „Na dvořišti“. Archeologický výzkum prokázal exi14
stenci opevnění a dvora ve 14. století
s přesahem do první čtvrtiny století
patnáctého.3) Dvůr tedy evidentně
zanikl za husitských válek.
Ovšem v Nebřezinech existoval
ještě jiný vrchnostenský dvůr, který
byl po určitý čas také dvorem plaských cisterciáků. Je třeba začít již
u zástav krále Zikmunda. Ten v roce
1420 potvrdil Hanušovi a Bedřichovi
z Kolovrat vše, co dosud získali koupí
nebo zástavou z majetku kláštera
a také jim zapisuje dvůr v Nebřezinech, který může klášter vykoupit
zpět.4) Avšak o několik měsíců později, již v roce 1421, král Zikmund vyhotovil dlužní úpis pro Burjana z Gutštejna, jímž mu zapsal několik kláš-
terních vesnic a také dvůr v Nebřezinech „se dvěma forberky“.5) Šlo o ručení za dlužné žoldy, které si uvedení
šlechtici nárokovali za svůj boj s husity. Dvojí zápis na dvůr v Nebřezinech by bylo možné považovat za
omyl královské kanceláře, který by
byl v oněch pohnutých dobách pochopitelný. Jenže, jak se ukázalo,
byly tu opravdu dva klášterní dvory.
Dva „forberky“ ztotožnil se dvěma
poplužími již regionální historik Václav Kočka.6) Názory na význam výrazu „forberk“ se různí. S poplužím
(ale i s městským stavením) je například forberk ztotožněn v Právech
městských Brikcího z Licka z roku
1536:„…stavení městská také poplužní nazýváme… leč bude mieti
popluží aneb forberk“.7) V dopisu
z roku 1584 se praví: „takové svolení
berně od stavů se stalo, že jeden
každý z obyvatelův, kdo zač statku
svého měl, jako na domích, gruntech, dobytcích, vínech, pivech, obilí
i jiných forbercích rozličných…“.8)
Často je forberk přímo ztotožňován
s poplužním (vrchnostenským) dvorem, nebo se poplužní dvůr jmenuje
Forberk.9) „Úředně“ (ve starším slovníku českého jazyka) je forberk svobodný statek, dvůr před městskými
branami.10) Forberk je podle jiných
zkomolenina německého výrazu
Fuhrwerk – povoz, vůz a označovala
objekty, v nichž bydleli povozníci.11)
Tomuto vysvětlení se blíží názor historika V. Šebka: v Pardubicích na
prostranství u dvora nechal Vilém
z Pernštejna zřídit „forberky“ – dvorce pro povozníky. Stály tam stáje, přístřešky pro vozy a zázemí povozníků.12)
15
Bylo by velmi zvláštní, aby měli
plasští cisterciáci dvě „grangie“ (poplužní dvory s pozemky – poplužími)
v jedné vesnici. Je možné, že královský písař, chtěje tyto objekty odlišit,
poznamenal, že jeden obsahuje dva
forberky. Přikloníme-li se k poslednímu vysvětlení výrazu „forberk“, pak
tento dvůr souvisel s provozem na
zemské stezce podobně, jako pozdější zájezdní hospody – byly v něm poskytovány služby formanům. Byl to
ten, na který získali zápis Gutštejnové, od nichž jej někdy poté získal
šlechtic Jan Plzák, který se potom
psal „z Nebřezin“. Jan z Nebřezin
měl od chotěšovského probošta opět
jako zástavu na dluh plat vycházející
ze vsi Líní a pustou ves Úsuší, což
mu roku 1469 potvrdil král Jiří z Poděbrad.13) Roku 1473 koupil Jan Plzák
z Nebřezin tvrz v Nebovidech a plat
v Němčicích (okr. Kolín), avšak vzdálené zboží zase roku 1477 prodal.14)
Roku 1488 zemřel15) a vdova po něm
Markéta Plzáková byla roku 1491
u komorního soudu obviněna z neplacení dluhu 25 kop a 40 grošů českých, který učinil ještě její manžel
Jan z Nebřezin. Protože Markétu určil po své smrti „mocnou poručnicí
a nápadnicí“ svého majetku, byla
Markéta přinucena do 14 dnů dluh
zaplatit.16) Vdova Plzáková měla dalších několik pří u komorního i zemského soudu týkajících se různého
majetku (které pravidelně prohrávala) avšak kde žila, z nich není patrné.17) Právě kvůli tomu, že musela zaplatit dluhy po zemřelém manželovi,
„vzdala“ dvůr v Nebřezinech plaskému klášteru.18)
Roku 1558 bylo v Nebřezinech jen
pět poddanských usedlostí, mimo
jiné také krčmáře, mlynáře a pana
Jakuba Mifflinka–Weise. Syn tohoto
šlechtice Hektor byl ve vojenských
službách krále Maxmiliána a na poddanském dvoře v Nebřezinech měl
nájemníka. Roku 1584 prodal poddanský dvůr s chalupou a příslušenstvím plaskému klášteru za 350 kop
míšeňských grošů.19) Zdá se, že klášter mohl poplužní dvůr získaný od
Markéty Plzákové rozdělit tak, že
z něj (a jeho pozemků) vznikla krčma, nadále poskytující služby pocestným a formanům, a poddanský dvůr,
který později opět koupila osoba šlechtického původu. Od roku 1584 však
tento dvůr opět vlastnil plaský klášter.
V roce 1613 byla do klášterních knih
zapsána smlouva mezi opatem
a Barborou vdovou po Jakubovi krejčíři o domek a pozemky u kláštera.
Byla stanovena zákupní suma (na
roční splátky) a dědičné úroky. Vdova se provdala za Jiříka Zelenku, který potom v letech 1614–1618 platil
splátky. Zápis je však nadepsán „Jeho milost pan opat s Jiříkem Zelenkou šafářem nebřezinským“.20) Znamená to, že v Nebřezinech existoval
v té době klášterní dvůr, jehož hospodaření řídil šafář Zelenka. Jde zřejmě o výše uvedený dříve již poddanský dvůr Mifflinka–Weise, který byl
nyní opět vrchnostenských (poplužním) dvorem.
Za třicetileté války při průchodech
vojsk po dálkové cestě skrze Nebřeziny byla ves vypálena, říká regionální historie. Ještě sedm let po válce
zde živořili jen Matěj Kožíšek řečený
Limvrz a krčmář na krčmě u mostu
16
Jiřík Bulan. Matěj Kožíšek se oženil
s vdovou po zdejším mlynáři.21) Berní
rula k roku 1654 zaznamenala v Nebřezinech dva sedláky (Matěj Limvrž a Jiřík Krčmář) a pustý mlýn.22)
Ostatní pozemky zřejmě náležely
k vrchnostenskému dvoru, který
není zaznamenán, neboť panská půda nepodléhala zdanění.
V roce 1659 byl Matěji Kožíškovi
„prošacován“ (tj. odhadnut) a prodán za 182 kop míšeňských 51 grošů
a 3 denáry „dvůr pustý panský v Nebřezinech“ s vyčtenými pozemky
(i s loukou Dvořiště). Část pozemků
od bývalého panského dvora byla připojena k chalupě jeho bratra Jiříka
Kožíška tak, aby vznikly dvě selské
usedlosti (každá po lánu pozemků).
Porostliny (bývalé polnosti zarostlé
křovím) na pozemcích panského
dvora měli bratři postupně vyplenit
a potom se o ně rozdělit. Část pozemků panského dvora zůstala klášteru
a část byla darována nebřezinskému
krčmáři. Matěj Kožíšek byl na tři roky osvobozen od robot a panských
i zemských platů a berní. Kupní sumu měl splácet po 3 kopách míšeňských grošů ročně.23) Osvobozen od
robot a plateb byl zřejmě proto, že
pole byla zanedbána a dvůr byl
zpustlý.
Jak uvidíme dále, Matěj Kožíšek asi
na dvoře vykonal jen nejnutnější
opravy a soustředil se na stavbu nového mlýna, který vystavěl roku 1667
jeho syn Jiří na místě za války vypáleného mlýna.24) Naposledy totiž Matěj za bývalý panský dvůr zaplatil
splátku roku 1666 a dvůr postoupil
Janu Kučerovi (spáleniště s chalupou).25) V tom případě buď Matěj vy-
pálený dvůr vůbec neopravoval a bydlel v chalupě, nebo opravený dvůr
vyhořel. Matěj Kožíšek Janovi Kučerovi zanechal klisnu s hříbětem, vůz,
pluh, brány a příslušenství, a také po
třech stryších žita, ječmene a ovsa.
Na zimu bylo již oseto pět a čtvrt
strychu žitem a tři strychy pšenicí.
Roku 1667 Jan Kučera přistoupil na
tytéž platební podmínky, jako měl
Matěj (182 kop 51 gr. 3 d., splátky po
3 kopách ročně). Na dva roky byl
osvobozen od robot („poněvadž stavěti musí“), ale příslušné platy vrchnosti (dědičný pacht) musel odvádět
ihned. Matěji Kožíškovi bylo 12 kop
grošů, které již na splátkách zaplatil,
vráceno.26)
Oba nebřezinské dvory se zřejmě
nalézaly nad pravým břehem Střely
(ještě na Müllerově mapě Čech z roku 1720 jsou Nebřeziny zakresleny
jen na pravém břehu řeky27)) – dvůr
zaniklý za husitských válek nahoře
nad hranou údolí, a druhý (s forberky) nejspíše dole, hned za mostem.
V polovině 18. století bylo v Nebřezinech již 7 hospodářů,28) nejspíše na
zbylých pozemcích od zrušeného
panského dvora.
Poznámky:
1) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. Plzeň 1999/2008.
2) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického I. Kralovice 1930,
s. 187.
3) Rožmberský, P.: Dvory plaských cisterciáků. Plzeň 2008, s. 23–24.
4) Palacký, F. (ed.): Archiv český II. Praha 1842, s. 451.
5) Citace v pozn. 4, s. 447.
6) Citace v pozn. 2.
7) Šejdl, J.: Služebnosti a jejich (ne)proměny. Dostupné na:
http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/prispevky/08_promeny/Sejdl_Jan_(4565).pdf [14. 6. 2014].
8) http://www.psp.cz/eknih/snemy/v060/1584/t029800.htm [14. 6. 2014].
9) Např. http://www.svidnice.cz/historie/pametni%20kniha.pdf, nebo
http://www.hradovestrimelice.estranky.cz/clanky/historie.html [14. 6.
2014].
10) http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ [14. 6. 2014].
11) http://parpedie.cz/cti-zaznam.php?id=Forberky [14. 6. 2014].
12) Šebek, F.: Toulky historií Pardubic, Radniční zpravodaj Pardubice
2007/11, s. 7. Dostupné na http://www.pardubice.eu/urad/radnice/zpravodaj/2007/ [14. 6. 2014].
13) Sedláček, A. (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let
1361–1480. Praha 1914, s. 274.
14) Emler, J. (ed.): Pozůstatky desk zemských Království českého r. 1541
pohořelých II. Praha 1872, s. 365–366, 372.
17
16) Čelakovský, J. (ed.): Registra soudu komorního. In: Kalousek, J. (ed.):
Archiv český IX. Praha 1889, s. 541.
17) Citace v pozn. 16, s. 476, 512, 560; citace v pozn. 14, s. 446, 459.
19) Citace v pozn. 2, s. 187–188.
20) Státní oblastní archiv Plzeň, pracoviště Klášter, fond Velkostatek Plasy,
gruntovní kniha sign. 245, fol. 33v–34v.
21) Citace v pozn. 2, s. 190–191.
22) Doskočilová, M. (ed.): Berní rula 23 – kraj Plzeňský I. Praha 1952, s. 229.
23) Citace v pozn. 20, fol. 240v–241.
26) Citace v pozn. 20, fol. 241.
27) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. 12.
28) Kolektiv (ed.): Tereziánský katastr český II – rustikál. Praha 1966, s.184.
ŽIDOVSKÝ HŘBITOV KOŽLANY
n
Václav Fred Chvátal, Petra Vladařová
První zmínky o židovském osídlení
Kožlan pocházejí z poslední čtvrtiny
17. století (v roce 1674 zde žily 2 židovské rodiny, celkem 14 osob, 1723
je zmíněno 5 rodin, které tu „žijí už
dlouho“). V Kožlanech existovala také synagoga nebo modlitebna, ale
o jejím umístění není nic bližšího
známo.1)
Do doby kolem roku 1680 lze pravděpodobně datovat i vznik židovské-
ho hřbitova. Oficiálně byl jeho pozemek zakoupen až roku 1788, kdy je ve
smlouvě zmíněn jako místo pod Šibeničním vrchem, používané jako
pohřebiště již dříve.2) Pozemek zakoupila židovská obec Kůzová (Wallisgrün), jejíž význam v té době už
vzrostl natolik, že do jejího „spádového území“ patřilo i městečko Kožlany.
Potupné umístění židovského hřbi-
Židovský hřbitov u Kožlan byl založen v 17. století.
Je na něm dochováno 175 náhrobků.
18
Zděná vstupní brána s kamenným ostěním.
tova poblíž popraviště je známo i z jiných lokalit. Místo bývalého kožlanského popraviště na vrcholu Šibeničního vrchu však dnes již neexistuje,
zaniklo postupem těžby v blízkém
kamenolomu.
Většina náhrobků je zhotovena
z pískovce nebo hrubozrnné žuly, pro
mladší náhrobky (od poloviny 19. století) byly použity ušlechtilé materiály
(leštěná kompaktní žula nebo diorit).
Náhrobek č. 1: Gedalja ben Baruch ha–Levi (březen–duben 1817)
Zemřel dne ... nisanu 577 podle
malého počtu.
Zde se skrývá
muž spravedlivý a čistý,
po všechny své dny kráčel po cestě
přímé a od příkazů H-spodinových
se neodchýlil, takový byl vážený
Gedalja, syn
váženého Barucha z kmene Levi,
z Wallisgrünu.
Jeho duše ať je přijata
do svazku živých.
19
Po odstranění sutin márnice byl
objeven neporušený žulový stůl pro
taharu (rituální očistu mrtvého
před pohřbem).
Náhrobek č. 1.
příliš neujalo a osada se dodnes
nazývá jménem někdejší středověké
vsi.
V roce 1783 žilo v Kůzové 13 židovských rodin. Místní židovská obec začala nabývat na významu, do svého
okrsku pojala i širší okolí včetně
Náhrobek je zhotoven z hrubozrnné žuly, v terminálu je odlomena část
textu datace, takže není možné přesně stanovit datum úmrtí. Čitelný je
jen název židovského měsíce nisan
a rok „577 podle malého počtu“ (tj. židovský rok 5577). Datum úmrtí tedy
spadá do března až dubna roku
1817. Pohřbený Gedalja ben Baruch
pocházel z Kůzové (německy Wallisgrün), obce se zajímavou historií.
Její jméno patřilo zaniklé středověké osadě, v jejímž prostoru založil rakovnický hejtman Albrecht Jindřich
Kolovrat na konci 17. století novou
osadu, která byla po něm pojmenována Heinrichsdorf (česky „Jindřichova ves“) a usadil v ní 10 poddaných, z nichž významná část byla židovského vyznání. Nové jméno se
20
Rabín Karl Josef Polesie
(1827 Kůzová–1894 Lesná)
městečka Kožlan a postavila si novou synagogu (její budova z roku
1812 je v Kůzové dochována dodnes).
V roce 1843 už zde žilo 22 židovských
rodin, v roce 1900 představovali židé
9 % obyvatelstva. V roce 1921 patřily
do okrsku ŽO Kůzová nejen Kožlany,
ale i Kralovice, Čistá, Vysoká Libyně
a Nová Ves.
Z Kůzové pocházel mimo jiné Karl
Josef Polesie (nar. 1827, hebrejským
jménem Josef ben Cvi ha-Levi),
který působil jako rabín a učitel
v Lesné u Tachova.3) Zde také 1. 1.
1894 zemřel a je pohřben na židovském hřbitově v Pořejově.4)
Náhrobek č. 11: Rejzl (listopad–prosinec)
...
...
paní Rejzl, ...
...
která byla pohřbena 17.
kislevu ...
Její duše ať je přijata do svazku
živých.
Pískovcová stéla s vystupujícím reliéfem písma je v takovém stupni
eroze, že lze s obtížemi přečíst jen
jméno a fragment datace, naneštěstí
bez letopočtu. Dozvídáme se tedy jen
tolik, že paní Rejzl zemřela koncem
podzimu (židovský měsíc kislev spadá do listopadu až prosince).
Náhrobek č. 13: Moše ben Jisrael (13. 3. 1717)
Novoluní nisan 477 podle malého
počtu.
Zde je pohřben
muž významný a spravedlivý,
drahý, vážený Moše, syn váženého
Jisraele, památka jeho buď požehnána, zemřel
a byl pohřben v den uvedený
nahoře.
do svazku živých.
Jedná se o jeden z nejstarších náhrobků kožlanského hřbitova. Jeho
majitel pan Moše pravděpodobně
21
pamatoval příchod židů do Kožlan
i znovuzaložení obce Kůzová. Pokud
by mu v době úmrtí bylo kolem 65 let,
byl by se mohl jako dvacetiosmiletý
přistěhovat do Kožlan nebo jako třicetiosmiletý být jedním z prvních
osadníků Kůzové. Že zemřel ve zralém věku, se můžeme domnívat podle toho, že jeho otec pan Jisrael byl
v té době už po smrti (to je signalizováno citátem z knihy Přísloví za jeho
jménem: „památka jeho buď požehnána“).5)
Náhrobek je velmi dobře dochovaný a čitelný. Vzhledem ke svému
stáří patří svým obsahem k tomu
nejcennějšímu, co z kožlanského epigrafického materiálu zůstalo zachováno.
Náhrobek č. 32
Z[emřela] ... podle malého počtu.
... významná
...
... dcera
...
...
Její duše ať je přijata do svazku
živých.
Pískovcová stéla, jejíž nápisová strana je téměř úplně zničena, je ukázkou stavu, k němuž dříve či později
dospějí všechny náhrobky a svědčí o
urgentní potřebě jejich včasné epigrafické dokumentace. Informace je
zde v podstatě ztracena a z nepatr-
ných fragmentů písmen lze vyčíst
jen tolik, že se jedná o náhrobek
ženy, datum úmrtí bylo vepsáno do
oblouku v terminálu a nápis byl
proveden zahloubeným reliéfem písma.
Náhrobek č. 81: Rajcl bat Dina (6. 12. 1871),
Cvi Jehuda ha-Levi ben Serl (22. 7. 1873)
22
23
Náhrobek č. 11: Rejzl.
Náhrobek č. 13: Moše ben Jisrael.
Náhrobek č. 32.
Náhrobek č. 81 Rajcl bat Dina,
Cvi Jehuda ben Serl.
Zde je ukryta
Zde je ukryt
paní Rajcl, dcera
pan Cvi Jehuda
paní Diny, zemřela
z kmene Levi, syn Serl,
ve středu 23.
zemřel v úterý 27.
kislevu 632 p. m. p.
tamuzu 633 p. m. p.
Ve svaté obci Wallisgrün.
Její duše ať je přijata
do svazku živých.
do svazku živých.
Žulová dvojdeska s netradiční výzdobou a přísně ortodoxním slohem
textu pochází z doby hluboko v židovské emancipaci. Avšak svou výzdobou, tvary písmen i zněním textu by
mohla patřit i do období až o sto let
staršího. Není uveden žádný text latinkou, žádné příjmení, žádné znaky
emancipace. Datování je však nepochybně správné, data úmrtí jsou
v epitafu dobře čitelná.
Další zvláštností textu je, že u obou
pohřbených jsou uvedena jména
jejich matek, ale chybí jména otců.
Tento jev se zpravidla vysvětluje tím,
že otec je neznámý. Takové vysvětle-
ní však v tomto případě selhává (příslušnost ke kněžskému kmeni se dědí po otci, a protože příslušnost pana
Cvi Jehudy ke kmeni Levi byla známa, musel být znám i jeho otec), stejně jako v několika případech kohenských náhrobků na židovském hřbitově u Bezdružic, kde jsou také uvedena jména matek.6)
Příčiny takto koncipovaného textu
zůstávají tedy nevysvětleny a můžeme je považovat za další z tajemství,
jakých si židovské hřbitovy ponechávají stále dost.
Poznámky:
Fiedler, J: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha 1992.
Vladařová, P.: Židovské osídlení Kožlanska, diplomová práce HTF UK,
Praha 2012.
3
Gold, H.: Die Juden und die Judengemeinden Bohmens in Vergangenheit
und Gegenwart, Prag–Brünn 1934.
4
Chvátal, V. F.: Židovský hřbitov Pořejov, nepublikovaná vyzkumná zpráva,
Tachov 2005.
5
Přísl. 10:7.
6
Chvátal, V. F.: Židovský hřbitov Bezdružice, in: Sborník konference
Židé v Čechách 4, Praha 2013.
1
2
24
OBSAH
Úvodem ........................................................................................................................ 2
Předplatné a otevírací hodiny v knihovně ............................................................ 2
Události obrazem ....................................................................................................... 3
Jindřich Rineš (* 10. 8. 1943 – † 20. 6. 2016) ..........................................................4
/Jan Soukup
Recenze nových knih:
- Dějiny Plané nade Mží ............................................................................................ 5
- Vznešenost a zbožnost západočeského baroka ................................................ 7
/Radovan Lovčí
Centrum baroka v Mariánské Týnici ..................................................................... 8
/Irena Bukačová
Ke dvorům plaských cisterciáků - Nebřeziny ................................................... 13
/Petr Rožmberský
Židovský hřbitov Kožlany ...................................................................................... 18
/Václav Fred Chvátal, Petra Vladařová
ADRESA REDAKCE
Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice, telefon a fax: 373 396 410, 373 397 393
e-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
www.facebook.com/marianskatynice
Ilustrace na obálce: Boží muka u silnice do Málkovic.
(foto Václav Podestát)
Publikace k prodeji
PROMĚNY PLASKÉHO
KLÁŠTERA (1145–2015)
Text: kolektiv autorů
Sborník příspěvků z konference
konané ve dnech 8.–9. října 2015
v Plasích.
ISBN 978-80-87185-20-9
Cena: 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice.
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
ARCHITEKTURA JANA
BLAŽEJE SANTINIHO–AICHLA
NA SEVERNÍM PLZEŇSKU
Text: Irena Bukačová
Více než dvousetstránková publikace sestává z podrobného zpracování
deseti architektonických památek.
ISBN: 978-80-86720-61-6
Cena 299 Kč
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Cena za každý díl 250 Kč
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 2 / 2016 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

číslo 5 - Ideální Bydlení

Otevřít - Památky středních Čech

âESKÁ KOMORA AUTORIZOVAN¯CH INÎEN¯RŇ A

cyklotrasa Železná Střela