Domestikovaná kočka - Web domkocka.wz.cz skončil

Komentáře

Transkript

Domestikovaná kočka - Web domkocka.wz.cz skončil
Domestikovaná kočka
a její chování
Středoškolská odborná činnost 2005/2006
Obor 04 - biologie
Jméno a příjmení : Jan Folke
Třída : 4.B ve školním roce 2005/2006
Škola : Gymnázium F. X. Šaldy, Liberec 11, Partyzánská 530 / 3
Kraj : Liberecký
Konzultant: RNDr. Jiřina Andělová (GFXŠ Liberec)
Podklady k práci a výsledky pozorování získávány v Dolní Řasnici a Liberci. Práce
sestavena v Dolní Řasnici.
Prohlašuji tímto, že jsem práci vypracoval samostatně pod vedením RNDr. Jiřiny
Andělové a uvedl v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další informační
zdroje.
V Liberci dne _________
_____________
2
Jak přísní učenci, tak něžní milovníci
lnou k stáru ke kočkám, mocným a potichým
těm chloubám domácím, jež jsou tak blízké jim,
též plné mrazení a doma sedající...
(Charles Baudelaire)
Titulní foto: Žahour na parapetu - Obr 1
3
ÚVOD
LITERATURA K DANÉ PROBLEMATICE
METODIKA A CÍLE PRÁCE
VYSVĚTLIVKY
5
6
7
8
1 ČLOVĚK A KOČKA
9
1.1 HISTORIE SOUŽITÍ KOČKY A ČLOVĚKA
1.1.1 KOČKA JAKO DRUH
1.1.2 PRAVĚK A STAROVĚK
1.1.3 STŘEDOVĚK
1.1.4 NOVOVĚK
1.2 FENOMÉN DOMESTIKACE
9
9
10
11
12
14
2 MORFOLOGIE KOČKY
16
3 ETOLOGIE KOČKY
18
3.1 ETOLOG A JEHO SNAHA
3.2 POHYB A ZÁKLADNÍ PROJEVY KOČKY
3.3 SMYSLOVÉ VNÍMÁNÍ
3.3.1 ZRAK
3.3.2 SLUCH
3.3.3 ČICH
3.3.4 CHUŤ
3.3.5 HMAT
3.3.6 DALŠÍ SMYSLOVÁ ÚSTROJÍ
3.4
KOMFORTNÍ CHOVÁNÍ
3.5
SPÁNEK A BIORYTMY
3.6
POTRAVNÍ CHOVÁNÍ
3.7
UČENÍ A HRA
3.7.1 UČENÍ
3.7.2 HRA
3.8
KOČKA V MNOŽNÉM ČÍSLE
3.8.1 DOROZUMÍVANÍ
3.8.2 SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ
3.9
ROZMNOŽOVÁNÍ
3.10
VLIV ŽIVOTA MEZI LIDMI NA CHOVÁNÍ KOČKY
PODĚKOVÁNÍ
VÝSLEDKY
DISKUSE
ZÁVĚR
18
19
21
21
23
24
25
26
27
27
30
31
34
34
35
38
38
41
44
46
49
50
51
52
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
53
POUŽITÁ PERIODIKA
53
PŘÍLOHY
55
PŘÍLOHA Č. 1 – RODOKMEN NAŠICH KOČEK
PŘÍLOHA Č. 2 – LIDÉ SPOJENÍ S KOČKAMI
PŘÍLOHA Č. 3 – VYBRANÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY PRO ZACHÁZENÍ S KOČKAMI
PŘÍLOHA Č. 4 – VEGETARIÁNSKÉ RECEPTY
PŘÍLOHA Č. 5 – KOČKA V DOMÁCNOSTI
PŘÍLOHA Č. 6 – HISTORIE ETOLOGIE
PŘÍLOHA Č. 7 – HRY ZVÍŘAT
PŘÍLOHA Č. 8 – INTELIGENCE (LIDSKÉHO POJETÍ) U ZVÍŘAT
PŘÍLOHA Č. 9 – KOČIČÍ PŘÍBĚHY
PŘÍLOHA Č. 10 – KONRAD LORENZ
55
56
57
58
59
60
63
64
65
66
4
ÚVOD
Kočky už od mého raného mládí získávaly mou pozornost. Měl jsem jedinečnou možnost
je pozorovat při různých životních situacích a tak jsem si nemohl nevšimnout, že mají
s ostatními domácími zvířaty pramálo společného. Zatímco ostatní hospodářská zvířata se dala
poměrně jednoduše odhadnout a člověka málokdy čekalo v jejich chování nějaké překvapení,
kočka si vždy zachovávala suverenitu a glanc, ať dělala cokoli. Přitom její příchylnost k člověku
je obrovská. Podobně jako u psa člověk vlastnictvím kočky nezískává do opatrovnictví kus
masa, mléka nebo vzhledově pěkného (v případě koně třeba vychovaného) společníka, ale
získává dobrý pocit ze společnosti přemýšlivého a mnohdy svérázného zvířete.
Pes – zvláště je-li urostlý a vypadá-li nebezpečně - se tak často stává doplňkem
nedostatečné odvahy svého páníčka, kočka se zase mnohdy stává natolik dobrou kamarádkou
své paničky-manželky, že to vede k rozvodu. Doufám, že se můj vztah ke kočkám neodehrává
v podobném téměř chorobném schematu, když řeknu, že všechno, co kočky dělají, mi přijde
přinejmenším zajímavé, byť bych to viděl posté. A to nemluvím o situacích komických, kterých
také není málo. Omlouvám se tím všem ostatním zvířatům, se kterými jsem se setkal, protože
mé osobní vnímání a názory rozhodně nejsou důkazem toho, že by jejich chování a život byly
nějak méně hodnotné než ty kočičí.
Doma jsme vždy chovali hned několik koček, mnohdy jejich počet šel vysoko nad deset, a
já tak prakticky ztratil potenciální hranice pro pozorování a poznávání těchto výjimečných
zvířat. Mohl jsem pozorovat nejen typické jednoduché úkazy kočičího jednotlivce, ale také
projevy koček ve větší skupině, vlastnosti chování koťat a jejich matky nebo třeba zabydlování
a odlišnosti chování vesnického kocoura v městském bytě.
Objem zkušeností s malou kočkovitou šelmou jsem se tedy rozhodl investovat do této
práce, která by měla popsat kočku z hlediska vývoje, vztahu k člověku a jejího chování, pro
jehož popis jsem si vybral etologické pojmy a principy. Snažil jsem se, abych všemu, co píši,
dobře rozuměl, případně abych s tím měl nějaké zkušenosti. Proto pevně věřím, že jsem se
rozhodl správně, a že jsem stvořil dílo čtivé nejen pro mě.
5
LITERATURA K DANÉ PROBLEMATICE
Kočky, jejich život a provázanost s životem lidským jsou natolik vděčnými tématy, že o nich
můžeme najít stovky publikací. Ponejvíce narážíme na chovatelské příručky, encyklopedie
plemen či poradce vystavovatelům. Protože se takovéto knihy zaměřují na co nejobecnějšího
chovatele, je s knihami tohoto druhu spojeno velké zjednodušení problému, spojené s „příliš
zapáleným vztahem“ ke kočkám a s laickou neodborností. Nic proti nim – mnoho autorů knih
podobného ražení posiluje stále vřelejší vztah ke kočkám ve společnosti. Pokud se ale o drobné
kočkovité šelmy chcete zajímat jinak než na poli dohadů a pocitů, málokterá z těchto publikací
Vás uspokojí. V práci jsem citací z podobných knih užil několik – místy zcela s důvěrou
(zejména v kapitolách o fyziologii kočky a historii jejího soužití s člověkem), místy s nedůvěrou
(viz „kočičí příběhy“, umístěné v příloze), na mnoha místech se ke čtenáři této práce obracím
s poukázáním na to, že s daným pramenem z pozice svých zjištění či jiných důvěryhodnějších
pramenů nemohu souhlasit.
Protipólem je pohled zcela vědecký (berme nyní vědu, která nám v tom nejtajemnějším na
kočce – v jejím chování – poodhalí nejvíce, totiž etologii), v kterém však celkově vzato schází
aspekty, které by prozrazovaly hlubší zájem o kočku než jen jako o pokusné, zkoumané zvíře.
V šíři vědeckých objevů etologie jsem však našel mnoho obecných pojmů, které se
v souvislostech s kočkami dají použít. Jako hlavní oporné body mi v tomto ohledu sloužily
práce etologických kapacit Konrada Lorenze, Dierka Francka a hlavně publikace Zdeňka
Veselovského s názvem „Chováme se jako zvířata?“, která pro mne byla nejsrozumitelnější.
Zcela jiný náhled poskytují práce německého etologa Paula Leyhausena, který propojil
etologii se zkoumáním koček a v důsledku svých experimentů obohatil etologii jako takovou.
Bohužel, o jeho vědeckých výsledcích jsem se dozvěděl jen zprostředkovaně – do této chvíle mi
není známo, vyšla-li vůbec nějaká z jeho prací i v češtině, každopádně i přes hledání po
knihovnách a na internetu jsem se k žádné nedostal. Je to dost možná kámen úrazu celé práce,
na druhou stranu dobrý návrh, jak v práci potenciálně pokračovat.
Bližší informace o použité literatuře poskytuje příslušná kapitola.
6
METODIKA A CÍLE PRÁCE
Metodikou této práce spočívá zejména v pozorování živých zvířat, hromadění faktů a jejich
sumarizace vlastními slovy. To byl také původní cíl, zaměřující se obecně na kočku jako
takovou, vycházející ze zkušeností a odlišného náhledu.
Načtená literatura ale udělala své a já se cítil povinen zpravit čtenáře práce o svých
myšlenkách, o logických vazbách mezi problémy, o tom, co ho v soužití s kočkou může potkat.
Specializoval jsem se na chování a práci doplnil o snáze dostupnější experimenty, komentáře
k fenoménům chování a o jiné prvky, jako jsou například fotografie či kresby.
Pozoroval jsem celou řadu koček a kocourů – hlavně kvůli soudržnosti formy práce jsem
proto jejich seznam umístil do přílohy č.1. Jejich případná charakteristika je již zahrnuta uvnitř
práce.
Fotografie jsou pořizované digitálním fotoaparátem Revue DC 340.
7
VYSVĚTLIVKY
Vzhledem k velkému rozdílu některých zpracovávaných fakt a tématem samotným rozhodl
jsem se některá, zejména hodně dílčí, fakta odexpedovat do příloh, kam je na ně v práci samotné
náležitě odkázáno.
Fakta, která přináší logické vysvětlení či mírné rozšíření problému, ale svým objemem by
narušovala běh textu, jsem umístil do rámečků (či medailonků), co nejblíže problému. Sem jsem
také umístil svá pozorování, aby bylo zřejmější, že se jedná o čistě autorské poznatky, a tudíž
autorské logické vývody.
Seznam obrázků i s jejich zdroji je uveden za seznamem použité literatury.
Samotný text je členěn do odstavců, doslovné citáty jsem vyznačil kurzívou, latinské názvy,
poprvé se objevivší jména či pojmy taktéž. Pokud je určitý pojem vysvětlen či rozveden
v příslušném rámečku (medailonku), je označen podtržením.
Jména našich koček jsou podtržena a vysázena tučně. Více o nich navíc informuje zadní
příloha č.1.
Citáty v úvodech kapitol mají obohatit práci. Svědčí o velkém vlivu kočky na lidskou
kulturu.
8
1 ČLOVĚK A KOČKA
Malé kotě
spalo v botě
nehas, co tě
ne - pa - nepálí.
(Jiří Suchý, Jiří Šlitr)
Tato tematika je nejen zajímavá z hlediska chápání kočky člověkem a zpětně chápání
člověka kočkou, ale také velice důležitá pro pochopení změn kočky jako takové v důsledku
přivyknutí si na člověka. Během vývoje lidstva a střídání různých kultur a civilizací se kočky
dostávaly na nejrůznější pozice, od nezáviděníhodného postavení pronásledovaného zvířete,
které bylo spojováno s temnou magií, přes pragmaticky pojímanou živou pastičku na myši po
předmět uctívání a zbožňování. Právě vývoj kočky uprostřed lidské společnosti má nesporně
zásadní vliv na to, že kočka nám stále připadá „svá“ a tajemná. Proniknout do hlubin kočičí
duše bylo koneckonců cílem nejen starověkých uctívačů – tento sen má mnoho kočičích
vyznavačů dodnes.
1.1 Historie soužití kočky a člověka
1.1.1 Kočka jako druh
První vývojovou větví, která určila, že během dalšího vývoje života na Zemi budou svou roli
hrát také savci, byly malé většinou hmyzožravé šelmičky, které se objevily již před 65 až 70
milióny lety. Po pomalém ústupu dinosaurů, který trval přibližně 10 miliónů let, se tito drobní
tvorové ukázali být nejschopnější přizpůsobení a přežití. Další dvě období vývoje zemského
života – třetihory a čtvrtohory – byla již plně ve
znamení rozrůzňování a evoluce savců.
První masožraví savci dostali označení
creodonti. Byla to mrštná zvířata s delším tělem a
kratšíma nohama, později rozvinutá v řadu větších
forem, která ale nebyla schopná ustát evoluční tlak
a přibližně před deseti milióny lety vyhynula.
Nahradila je přeživší skupina miacidů, plašších
obyvatel lesa s větším mozkem. 1 Výchozím druhem
zde byl Miacis, zvíře podobné lasičce. 2 Tato větev
dala později vzniknout dnešním šelmám psovitým a cibetkovitým. Ze starobylých druhů cibetek
se pravděpodobně odštěpila skupina, která se stala základem šelem kočkovitých. Pro tuto
domněnku svědčí nález kosterních pozůstatků zvířete zvaného Proailurus, které stálo svými
znaky mezi kočkou a cibetkou – mělo sice kočičí vzhled, ale došlapovalo na celá chodidla.
Proailurus obýval Zemi před asi 40 milióny let. Za nejbližší kočce z tohoto období je
považován Pseudoailurus, žijící před 25 milióny lety.
Kostra typického creodonta - Obr 2
1
2
Zdroj: Podle (17) str. 8, 9.
Zdroj: Podle (5) str. 39.
9
První pravé kočkovité šelmy, vykazující všechny typické kočičí znaky, se na Zemi objevily
před 12 milióny let, a to v různých formách a s různým rozšířením. V Americe to byli jaguáři,
v Číně velcí tygři, v Evropě rysové a velcí gepardi. Pravděpodobným přímým předchůdcem
dnešní malé kočky byla Martelliho kočka, rozšířená v celé Evropě i na Blízkém východě a
vyhynuvší přibližně před deseti milióny let. Zanechala po sobě druh kočky divoké (Felis
silvestris), který se záhy rozšířil dále do Asie i Afriky ve třech základních typech : Jako kočka
divoká (Felis silvestris silvestris), africká kočka plavá (Felis silvestris libyca) a asijská kočka
stepní (Felis silvestris ornata). Předkem domácí kočky je s největší pravděpodobností africká
kočka plavá, ale k jejímu vývoji snad přispěla i asijská kočka stepní.
1.1.2 Pravěk a starověk
Původ kočky domácí jakožto domestikovaného zvířete najdeme na Středním východě, kde
byly v jeskyních dávných lidí nalezeny v hromadách odpadků její kosti. Dnes však můžeme jen
odhadovat, měl-li tehdejší člověk kočku jako mazlíčka či hubiče hlodavců, nebo jen jako pestrý
prvek v jídelníčku. Pro onu první variantu by mluvil fakt, že člověk šelmu velice záhy začal
obdivovat, mnohdy přímo zbožňovat, jak dokazují studie života ve starověkém Egyptě, kde také
začínáme mluvit o původu skutečně domácích koček. Z Egypta totiž pocházejí právě nám
známé kočky bez rodokmenu. 3
Život koček ve starověkém Egyptě byl – tedy alespoň z existenčního hlediska – velice
záviděníhodný. Po dlouhou dobu nejsvrchovanější egyptský bůh – bůh slunečního kotouče Re –
prý přišel v podobě kočky na zem, jeho žena Bastet 4 (mimochodem – anglický výraz pro kotě
„pussy“ je odvozen právě z tohoto slova 5 ) měla lidské tělo a kočičí hlavu a kočky byly brány
jako prostřednice mezi ní a lidmi. Kočky měly své paláce a dokonce celé město Aboo-Pašt a
takzvaní „kočičí kněží“ se těšili velké společenské vážnosti. Zemřela-li kočka, byla to velká
rodinná tragédie – vždyť kočky v domech Egypťanů přespávaly ve zdobených skříních a byly
jim nošeny dary. Na památku nebožky kočky si celá rodina vyholila obočí a nechala svého
mazlíčka mumifikovat a samozřejmě bohatě obdarovat na
posmrtnou cestu. Jiná situace nastala kupříkladu
v případě, že se neopatrný Egypťan sám nachomýtl u
umírající kočky – za zabití kočky byl tenkrát trest smrti a
presumpce viny, byť i domnělý vrah kočky se tak dostal
do velkého opovržení společností a nezřídka byl i
lynčován. Z hlediska dnešního pohledu značně extrémní,
avšak vzpomenu-li si na nikterak řídké případy utýrání
koček lidmi z dnešních dnů, uvědomím si, že leckterému
z nich by takový egyptský soud slušel. Kočky byly natolik
posvátné, že nedotknutelný byl třeba i rejsek, a to jen
proto, že ho kočky po usmrcení odmítaly pozřít (rejsci
jsou totiž jedovatí).
Důvodem pro vydržování koček však zřejmě ani
v Egyptě nebyla jejich magie – panovníci si totiž velmi
dobře uvědomovali, že přítomnost mrštných šelem
ochraňuje sýpky před hlodavci a tím přímo zvyšuje
bohatství jejich země. Stačí citovat jednoho z pozdních
egyptských faraónů Šešonka: „Šetřete kočky a starejte se
o ně, jinak si budeme muset brzy utahovat opasky.“ Kočky
3
Zdroj: Podle (17) str. 8, 9.
Zdroj: Podle (17) str. 9.
4
Zdroj: Podle (5) str. 57-60.
5
Zdroj: Podle (5) str. 92.
3
10
Egyptské vyobrazení kočky Obr 3
se dále chovaly například v Indii, kde se bílé kočky staly vrcholem reinkarnační hierarchie,
v Číně, kdy se odečítal čas z jejich očí a kde nehlídaly jen obilí, ale také housenky bource
morušového, či v Japonsku, kde byla ovšem taková kočka jen pro zámožné. Chudší Japonci si
museli vystačit s kočkou z jílu či ze slámy a ti bohatší, co kočku měli, si ji hlídali na vodítku.
Kočky se dostali do Řecka i Říma. Dále do Evropy pronikly prostřednictvím křižáků, kteří se
s nimi na svých výpravách setkali jako s posvátnými zvířaty muslimů. Ačkoli bychom asi čekali
nenávist vůči zvířatům protivníka, když křižáci viděli úctu, se kterou muslimové se šelmami
zacházejí, chovali se k nim taktéž zdvořile a do Evropy si je přivezli jako klenot. Díky
rozmanitosti původu koček se v Evropě vytvořila bohatá škála kočičích ras. 6
Zmínil jsem se o tom, proč člověk začal chovat kočku, neuvedl jsem ale, proč si kočka
vybrala pro svůj život lidskou společnost. V této otázce všeobecně panuje názor, že kočce bylo
příjemné nacházet se tak blízko zdroji potravy a přístřeší, stejně jako se soudí, že pes zůstal
s člověkem proto, že mu pomáhal při lovu a pak obdržel snáze svůj díl potravy. O nesprávnosti
těchto domněnek nás ale rychle přesvědčí historie – výzkum pramenů z raného středověku
ukázal, že pravým důvodem partnerství člověka a kočky (i člověka a psa) byl návyk mláděte na
člověka. Pokud žena někde našla kotě či štěně, díky roztomilým rysům zvířete jej přijala za
vlastní a začala je kojit – tím se mládě habituovalo a jeho další potomci, vyrůstající stejně tak
mezi lidmi, byli stále méně plaší. Samotná „ekonomická výhodnost“ soužití s člověkem by
k takovému vztahu asi ani nemohla vést. 7
1.1.3 Středověk
Jestli byla kočka ve starověku srovnávána s bohy a požívala velké úcty, za jednoho jediného
boha, kterého prostému středověkému člověku vnutila církev, se na její hřbet sneslo velké
utrpení. Kočky se v Evropě rychle rozmnožily a staly se, stejně jako na Středním východě,
běžnou součástí měst. Církev, která si narozdíl od starověkých panovníků nechtěla připustit
potřebu koček pro regulaci hejn myší, si tak kočku spolu s jinými zvířaty, jako například
s ropuchou nebo kozou, vyhlédla jako obětního beránka s označením ďábelského zvířete.
Nejlépe to dokládá citace papeže Inocence VIII.: „Kočky jsou stvoření a podoby satanovy.
Především černé kočky nemohou nikdy dost trpět.“ 8
Středověké nahlížení na zvířata se jednoznačně vymykalo jakékoli racionalitě. Nevybouřené
barbarské touhy se v těchto případech dobře snoubily s krátkozrakými církevními dogmaty –
vedle úsměvných inkvizičních procesů, jimiž bylo například odsouzení housenek za vstup na
farní pozemek, se tak veřejně a k pobavení lidu umučilo mnoho zvířat, kočky nevyjímaje.
„V Metách to například dělali tak, že položili železnou klec plnou koček na vysokou hromadu
otepí a pak všechno zapálili. V Paříži se podobné radovánky odehrávaly na náměstí Gréve, a
kolem hranice tam dokonce rozestavovali sedadla, aby se přízraky mrtvých mohly posadit a těšit
se na podívanou. Otepi byly navršeny kolem vysokého stožáru, kterému se říkalo Svatojánský
strom. Když plameny dosáhly patřičné výšky, kočky, do té chvíle uvězněné v pytlích nebo
koších, byly vypuštěny a vrhaly se ke stožáru jako k jedinému útočišti. Ale kouř je dusil, takže
k velkému potěšení publika padaly zpět do plamenů.“ Tento vztah ke kočkám se ale středověké
evropské civilizaci vymstil – epidemie moru, tzv. „černé smrti“, která vyhubila velkou část
Evropy, byla roznášena přemnoženými potkany. 9
6
Zdroj: Podle (5) str. 42.
Zdroj: Podle (A).
8
Zdroj: Podle (5) str. 69.
9
Zdroj: Podle (15) str. 148-149.
7
11
1.1.4 Novověk 10
V tomto období se kočky dostaly i do Ameriky. Stalo se
tak v roce 1620, kdy se několik koček připlavilo na lodi
Mayflower k pobřeží Massachusetts. Vznikla tak americká
krátkosrstá kočka. 11
Novověk proběhl a probíhá ve znamení různých názorů
na zvíře z pohledu člověka. Bohužel velkého vlivu se
dočkaly teorie dodnes uznávaného francouzského filozofa
René Descarta, autora slavného výroku „myslím, tedy
jsem“. Tento myslitel sedmnáctého století, který tolik
uznával racionální přístup a poznání věd, považoval zvířata
za „nepřemýšlející bestie“. Své poznatky o zvířatech shrnul
slovy: „Na světě neexistuje z lidí nikdo tak zaostalý či
hloupý, dokonce nevyjímaje ani idioty, kdo by nebyl
René Descartes - Obr 4
schopen dát dohromady několik slov a vytvořit z nich větu,
kterou by vyjevil své myšlenky, zatímco na druhou stranu tu
však neexistuje žádné zvíře, ať je jakkoli dokonalé a žije v sebelepších podmínkách, které by
toho bylo schopno...důvodem, proč zvířata nemluví jako my, není skutečnost, že jim k tomu
chybí patřičný orgán, ale to, že nemyslí.“ Neznámý Descartův současník se k tomu vyjádřil
takto: „Karteziánští vědci lhostejně tloukli psi a dělali si blázny z lidí, kterým bylo těchto bytostí
líto, jako kdyby cítily bolest. Říkali, že zvířata jsou strojky a že výkřiky, které vydávají při každé
ráně, jsou jen zvukem vyvolaným pružinkou, která se rozezvučí při doteku, celé tělo ale nic
necítilo. Přibíjeli nebohým zvířatům nohy ke stolu, aby mohli provést vivisekci a pozorovat oběh
krve, což tenkrát bylo předmětem sporu.“ Descartovy domněnky ale vyvolaly nesouhlas už u
jeho současníků. Podle Voltaira pitvy zvířat naopak dokázaly, že psi mají stejné ústroje citu
jako lidé. „Odpovězte mi, vy, kdo věříte, že zvířata jsou pouhé stroje,“ prohlásil. „Stvořila snad
příroda u zvířete všechny orgány k pocitům jen proto, aby nakonec žádné nemělo?“ 12
V průběhu novověku až podnes se tedy úloha koček mění. Praktický význam jejich
přítomnosti již nemá těžiště v hubení hlodavců, protože stále méně lidí bydlí na vesnici a určitě
ani ti si kočky nepořizují jen pro lov myší. Lidé si kočky pořizují pro radost, pro pobavení a pro
společnost. Moderní věda objevuje další zázračné vlastnosti koček – jsou používány jako
společnice do domů důchodců, doporučovány stresovaným lidem a pod bedlivým dohledem se
provádí dokonce jakási klidová kočičí terapie například duševně chorým. Takové ústavy
najdeme například v USA, Kanadě, SRN, Anglie, Skandinávii. Ve Švýcarsku mají dokonce i
věznici, ve které se za pomoci malých chlupatých přátel silně snížilo nepřátelské ovzduší a
trestanci si koček začali nečekaně zaujatě všímat a starat se o ně. Má se za to, že přítomnost
kočky nejenže potěší na duchu, ale ve svém důsledku zklidní napětí, zmenší krevní tlak a
zharmonizuje tlukot srdce. 13
I přesto i dnes můžeme někde ve vztahu ke kočkám pozorovat temný středověk nebo
přeživšího Descarta. Často se například nejen na venkově setkáme s hloupou pověrčivostí, která
říká kupříkladu to, že těhotná žena by se měla vyvarovat přítomnosti kočky, nejlépe svou kočku
zabít, nebo že v noci jsou kočky zlým znamením a mají se zahnat kameny. Dodnes bere
zejména starší generace za obyčej, když se přebytečných koťat lidé zbavují utopením.
10
Novověk je obdobím naším, nám blízkým. Různé osobnosti, které vykazovaly vřelý vztah ke kočkám,
se mi nehodily sem – naleznete je v příloze č.2.
11
V současné době lze Ameriku považovat za Mekku v chovatelství koček, neboť zde vznikají nejen
nové metody chovu a nové vynálezy, ale také se odsud šíří velké množství publikací. Americký přístup je
ovšem evropskému v lecčem cizí (zejména jednoduchostí a konzumností)
12
Zdroj: Podle (12) str. 36.
13
Zdroj: Podle (5) str. 147 – 149.
12
Poměrně silně se kočičí problematiky týká také
v současnosti velice aktuální otázka pokusů na zvířatech. 14
Všeobecně je prezentována jako „nutné zlo“ – na jednu
stranu člověk zneužívá své nadřazenosti k vědomému týrání
mnoha zvířat, na druhou stranu si tím zajišťuje obranu před
nemocemi a může zpětně pomoci i zvířatům. Naneštěstí
zřejmě „přeživší Descartes“ v mysli lidí dopustil, že se těchto
procedur dlouhou dobu používalo a možná i stále používá
například k účelům kosmetického průmyslu aj. Smutné je, že
mnoho koček je na pokusné účely získáno krádeží, za
takovéto „zboží“ bývá totiž dobře zaplaceno. 15 Díky tomu
není divu, že pokud se majiteli nevrátí kočka, obává se
opravdu hrůzných konců svého miláčka. Zapřísáhlé kritiky
ale může uklidnit fakt, že Česko má hned po Velké Británii
Konrad Lorenz - Obr 5
nejpřísnější normy pro pokusy na zvířatech. 16
Častým argumentem, který obhájci pokusů na zvířatech
používají, je kromě „nadřazenosti člověka“ to, že zvířata cítí „méně“ než lidé. S touto teorií
nesouhlasí jeden z otců etologie Konrad Lorenz:
„Nesmíme zapomínat, že zvíře netrpí méně,
ale naopak více než my. Jednou se mi na
cestách zanítily zubní krčky a já jsem u sebe
neměl žádné utišující léky, pouze prášky na
spaní. Byl jsem natolik pitomý, že jsem si ty
prášky vzal; bolesti nepolevily, naopak jsem
měl pocit,že se zvětšily. Vlivem prášků se totiž
zablokoval rozum, o který bych se byl mohl
aspoň trochu opřít. Díky práškům jsem se
vydal všanc bolesti. Zvíře se v takové situaci
ocitne při každém pokusu. Člověk může trpět,
ale nemusí přitom propadnout takové
beznaději.“ 17
Zkoumání reakcí koček na elektrické dráždění
Stejně tak se až do roku 1980 běžně
mozku bylo jedním ze základních pokusů etologie
prováděly
operace
dětí
při
použití
–
Obr 6
znehybňujících přípravků, avšak bez podávání
anestetik, s odůvodněním, že malá miminka
nejsou schopna cítit bolest. Lidé bez jakýchkoli důkazů věřili tomu, že jejich nervový systém
ještě není vyvinutý. Představa, že děti necítí bolest, se jeví - ve světle jejich pláče - jako
naprosto neověřený vědecký mýtus. Teprve nedávno lékaři pochopili. Dětem, kterým se
nepodávaly léky na tišení bolesti, se totiž jejich zranění hojila mnohem pomaleji než ostatním. 18
Připojím ještě Lorenzův náhled na pokusy na zvířatech samotné:
14
K této problematice jsem se v této práci vyjádřil jen okrajově. Velkým zdrojem informací o vivisekci
jsou české internetové stránky www.pokusynazviratech.cz
15
Zdroj: Podle (7) str. 63
16
Vybrané materiály k právní otázce ochrany zvířat, popřípadě přímo koček, jsem umístil do přílohy č. 3.
Zdroj: Podle (20)
17
Zdroj: Podle (13) str. 102
18
Zdroj: Podle (12) str. 233
13
„Propagandu za úplný zákaz pokusů na zvířatech však pokládám za zločin. Moje přítelkyně,
etoložka a bioložka Monika Holzapfelová měla holčičku, která zemřela v devíti letech velmi
bolestivou smrtí na dětskou obrnu. A v tomto okamžiku si musím položit otázku: „Kolik mláďat
makaka smím vystavit bolestivé smrti, abych zachránil dceru Moniky Holzapfelové? Kolik
opičích životů má cenu života lidského dítěte? - Myslím, že právě tyto důvody mohou posloužit
jako protiargument ve sporu o absolutní zákaz pokusů na zvířatech.“ 19
Doufám, že z těchto řádků ani na nejcitlivějšího čtenáře nepadne deprese – v dnešní době je
naše společnost naštěstí v drtivé většině zastáncem humánního zacházení se zvířaty.
1.2 Fenomén domestikace
O domestikaci - tedy zdomácnění - zvířete mluvíme v případě, že se určitý druh živočicha
životem v blízkosti člověka změnil. Mohou to být jak změny fyziologické, tolik viditelné u
hospodářských zvířat, tak ztráta plachosti, která vzniká logicky častou přítomností člověka
v okolí zvířete. U valné většiny všech domácích zvířat jsou ve srovnání s volně žijícími
formami zkráceny dlouhé duté kosti stejně jako báze lebky, uvolněno vazivo, zmenšen tonus
příčně pruhovaných svalů, mimoto existuje zřejmý sklon k ukládání tuku. 20
Kočka divoká
Kočka divoká obývá lesnatá území s křovinatým
porostem. Přes den se zdržuje v dutinách stromů a
ve skulinách ve skalách. Její teritorium je průměrně
velké přibližně 80 hektarů.
V dřívějších dobách byla kočka divoká běžným
obyvatelem přírody v celé Evropě. Kácení lesů
ovšem zmenšilo její životní prostor, velký vliv na
úbytek jejích stavů měla také lovecká vášeň lidí. 21
Kočka divoká – Obr 7
Zajímavé je, že když Konrad Lorenz prováděl výzkum estetického hodnocení divoké a
domácí formy téhož druhu, divoká téměř vždy vyhrála: „Na přednáškách to obvykle
demonstruji tak, že vlevo předvedu divočáka a vlka, vpravo prase domácí a mopslíka. Jen
výjimečně dá nějaký posluchač přednost domestikované formě. 22 Takřka každý člověk považuje
divokou formu za „ušlechtilou“ a krásnou, domácí formu naopak za zcela ošklivou.“18 Julian
Huxley, další z etologů, hovoří o „vulgarizaci“ domácího zvířete.
Po kočce naštěstí nikdo nežádal, aby více dojila, rodila, snášela vejce či přibírala na váze –
jako velmi volný společník člověka zůstala po stránce vzhledové téměř stejná. Od kočky divoké
se liší delším ocasem, většíma ušima, strmějším čelem, užšíma nohama a obyčejně absencí
černého pruhu na zádech, což ovšem nejsou věci, které by ji nějak výrazně oddalovaly od vizáže
19
Zdroj: Podle (13) str. 102.
Zdroj: Podle (9) strana 78.
21
Zdroj: Podle (B).
22
Zdroj: Podle (13) strana 69.
20
14
mrštného divokého živočicha. 23 Například potravní preference, která kočce umožňuje pití
kravského mléka, je taktéž vštípena člověkem, není v žádném případě přirozená. Více se kočka
změnila po stránce chování – jak se ještě zmíním v dalších kapitolách, tím, že si člověk vzal
kotě do opatrovnictví, se pro něj po celý zbytek kočičího života stal jakousi druhou matkou. To
zní logicky – taková kočka, která člověka viděla poprvé v jednom roce života, se k němu sotva
přiblíží, natož aby se s ním mazlila. Některé důsledky tohoto prapodivného vtištění ale hned tak
patrné nejsou. Zajímavé je například to, že z této náklonnosti se stává vlastně celoživotní
syndrom, protože kočka ji musí časem konfrontovat s jinými svými pudy. Na kočkách tak
můžeme pozorovat klasickou neoténii, tedy setrvávání ve stavu mláděte, například v tom, že
mají vůči hlavě nápadně velké oči, nebo různými pohyby.
První koťátko bylo zřejmě do lidské tlupy přineseno na základě jeho „roztomilosti“. I zvířata
mezi sebou však znají adopci. Jsou známy případy, kdy kočka vychovávala štěňata, králíky,
křečky, veverky a dokonce i myši, jestliže ztratili matku a nepřežily by. 24 Krysy přijaly také
koťata a dokonce nechtěly vědcům dovolit, aby jim koťata opět odebrali. Jenže koťata sají
mléko, když kočka leží, kdežto krysa kojí ve stoje. Krysy nemohly koťata nakrmit, ačkoli se
velice snažily dostat je do správné pozice. V jedné z budek, jež byly během dne prakticky
opuštěné, si udělala kočka pelíšek a přenesla tam svoje koťata. Zatímco kočka sháněla potravu,
jedna z papouščích samic náhodně navštívila voliéru a ve své budce našla koťata. Přijala je za
vlastní. Byla nalezena, jak schovává svá zvláštní adoptovaná mláďata pod křídly. 25
Pozoruhodné je, že zdravý rozum a přirozený cit ukazuje na to, že člověk se civilizovaným
způsobem života vlastně sám domestikuje. Umělci těch nejrůznějších kulturních epoch babylónští, asyrští a řečtí malíři a sochaři - akcentovali právě ty znaky lidského, zvláště
mužského těla, které jsou domestikací ohrožovány: Široká ramena, úzké boky, dlouhé končetiny
a silné svaly. V komerčně nebo ideologicky ovlivněných zpodobeních se to navíc ukazuje
zřetelněji než v uměleckých dílech vytvořených nezávisle.18 Totéž platí i pro „duševní neoténii“
– citlivá fáze učení trvá u dnešního člověka mnohem déle, fantazie je rozvinutější. Konrad
Lorenz to komentuje takto: „Dětskost je jedním z nejdůležitějších, nejnezbytnějších a v
nejušlechtilejším smyslu toho slova humánních znaků člověka.“ 26
23
Zdroj: Podle (5) strana 13.
Zdroj: Podle (5) strana 131.
25
Zdroj: Podle (12) strana 71.
26
Zdroj: Podle (8) strana 54.
24
15
2 MORFOLOGIE KOČKY
„Všechny kočky se kvalifikují do finále v atletice především ve skoku. Zlatou medaili dostane
karakal, který často tlapami chytá ptáky v letu skokem i metr nad zemí. I když domácí koťata
nejsou stejní borci, mají v zásadě tytéž schopnosti.“
(David Taylor, Velká kniha o kočkách) (17)
Dospělá kočka domácí má hmotnost 2 až 6 kg, záleží na plemeni. Rekord drží třináctiletá
mramorovaná kočka z Cumbrie ve Velké Británii, která dosáhla hmotnosti 11 kg. 27 Nejmenší
z koček, kočka ceylonská, která obývá Indii a Srí Lanku, zřídka dosahuje hmotnosti větší než
1,5 kg.
Kočka má velmi pružné tělo. Obratle páteře spojují svaly (narozdíl od člověka, kde
převládají vazy), a to dodává páteři velkou pružnost. Ramenní klouby kočky umožňují otáčet
přední nohy kočky do každého směru. Pružnost těla dále zvyšuje skutečnost, že páteř kočky má
proti lidské páteři až o 26 obratlů více. Dalším rozdílem od člověka je, že kočky nemají klíční
kosti. Zůstal z nich jen malý zbytek kostní tkáně, uložený hluboko v prsních svalech. Klíční
kosti by rozšířily kočce hrudník, omezily možnost protáhnout se úzkými štěrbinami a zkrátily
by její krok. 28
Kočka je šelma mnohem specializovanější než pes a její zažívací trakt je přizpůsoben čistě
masité potravě. Střeva kočky jsou kratší než střeva všežravců, je však zajímavé, že střeva kočky
domácí jsou o něco delší než střeva kočky divoké – pravděpodobně proto, že jsme domácího
mazlíčka navykli žrát a oceňovat pestřejší a do jisté míry méně masitou stravu. Mimochodem:
Mnozí chovatelé by dokonce, zjevně pod dojmem „ďábelské masožravosti jejich andělského
zvířátka“, rádi měli z kočky vegetariánku. 29
Lebka kočky (všimněte si, že
spodní čelist přečuhuje před
horní) – Obr 8
Kočka má v mládí 24 mléčných zubů, v dospělosti 30
trvalých zubů (16 v horní, 14 ve spodní čelisti). Špičáky
jsou ostré a při kousnutí pronikají kořistí, specializované
trháky (stoličky s ostrými hranami) maso stříhají. 30 Koťata
se rodí bezzubá a mléčné zuby se jim prořezávají ve stáří
10 až 30 dnů. 31 Jedna z vyhynulých větví kočkovitých
šelem, známí Smilodonti, „šavlozubí tygři“, měli enormně
velké špičáky, kterými zřejmě probodávali kořisti měkkou
tkáň na krku a tím ji usmrcovali. Tato strategie se ale
(zřejmě z důvodu nepraktičnosti zubů) později ukázala
evolučně nevýhodná.
K docílení silného skusu má kočka krátké a silné čelisti,
z nichž spodní je ovládána silnými svaly, upnutými na zesílených, účelně umístěných lištách na
lebce. Lebka je pozoruhodná i jinými kostěnými útvary, např. velkými bubínkovými výduťemi.
Ty zvyšují citlivost sluchu kočky, takže je schopna vnímat tak jemné zvuky, jako je cupkání
myši nebo pohyby ptáků ve větvích.
27
Zdrojem je publikace z roku 1995 – v dnešní době může být tento rekord již překonán.
Zdroj: Podle (17) strana 10.
29
V příloze č.4 se o tomto jevu můžete dozvědět více.
30
Zdroj: Podle (17) strana 11.
31
Zdroj: Podle (18) strana 12.
28
16
Další stále nebezpečnou zbraní koček jsou zatažitelné drápky (z kočkovitých šelem tuto
vymoženost postrádají jen gepardi). Vyztužená pouzdérka na konečcích prstů umožňují kočce,
aby si drápy nemusela tupit při chůzi a udržela si je tak stále ostré. S pořád ostrými drápy, které
neustále dorůstají, jsou ale obzvláště v bytech problémy – kočka si totiž odlupuje přebytečné
špičky drápů škrábáním o tvrdý podklad, kterým se často stává drahý nábytek. Řešení je
nasnadě – buď kočce pořídíme speciální „škrábátko“ ze zverimexu, nebo jí přineseme z lesa
vhodný kmínek nebo prkno. 32 Zcela svérázně – a z humánního hlediska naprosto bezcitně –
situaci s drápy řeší v Americe, kde nechávají svým miláčkům chirurgicky odstraňovat poslední
články prstů. Tento „vynikající nápad“, vyžadující třídenní rekonvalescenci, s sebou kočce
kromě strachu a absolutní ztráty důvěry v majitele přinese trvalý neklid, zhoršení možností
pachového značkování, ztrátu rovnováhy a možnosti šplhat a znemožnění normální chůze, které
vede k silným poškozením páteře. V Evropě je tato procedura naštěstí zakázána. 33
K vnějším projevům patří také počet tepů kočky, který je o mnoho vyšší než u nás – 110 až
130 tepů za minutu. Nemusíme se tedy děsit, když ke kočce přiložíme ucho a pocítíme zběsilý
tlukot.
32
33
K chovu kočky doma příloha č. 5.
Zdroj: Podle (11).
17
3 ETOLOGIE KOČKY
„Kocour chodil sám, a bylo mu jedno kudy...“
(R. Kipling), (17)
3.1 Etolog a jeho snaha
Pro tématiku chování koček jsem se rozhodl použít poznatků a termínů vědy o chování zvířat
– etologie. Přišla mi jako nejvhodnější pro nejhlubší pochopení chlupaté šelmy. 34
Základní úlohou etologie je pochopit chování určitého zdravého tvora i způsob, jak se
přizpůsobil ke svému životnímu prostředí. Otázka, jak se zvíře chová, je v etologii nerozlučně
spojena s otázkou, k čemu jeho chování slouží. Náš objekt můžeme pozorovat volně v přírodě,
nebo v zajetí – obojí má své pro i proti. Zvíře v přírodě těžko udržíme na jednom místě a
budeme se muset chovat obezřetně, abychom mohli dané chování vůbec pozorovat. V zajetí se
zase zvíře chová jinak než v přírodě, je v nezvyklém prostředí a na to musíme dbát. Pokud
ovšem vezmeme v potaz, že objektem této práce je kočka domestikovaná, je zřejmé, že se jedná
o podmínky v zajetí, o podmínky v lidské společnosti.
Etologické disciplíny a jejich vztah k ostatním biologickým i nebiologickým oborům. Mezi
uvedenými disciplínami existují různé vztahy a jejich zájmy se často překrývají. – Obr 9
34
Do přílohy č. 6 jsem sestavil stručnou historii etologie.
18
3.2 Pohyb a základní projevy kočky
Kočičí chůze je vysoce dokonalá věc – není divu, že kočky odedávna udivovaly člověka
svou elegancí. Kočky chodí střídavým krokem, kladou v pořadí po sobě levou zadní, pravou
přední, pravou zadní a levou přední tlapku. Přední a zadní nohy se nepohybují současně, ale
s nepatrným časovým odstupem, zadní poněkud dříve než
přední. Těžiště těla je posunuto směrem k hlavě, takže přední
nohy tvoří oporu a vlastně tělo poněkud brzdí. Pohyb vpřed
zajišťují zadní nohy. Kočky jsou prstochodci, chodí po špičkách
prstů. Pro běh je takové uspořádání ideální. Mimořádně tichou
chůzi kočce umožňují polštářky na tlapkách, na které měkce
našlapují. Při běhu zvíře natahuje nohy úplně. Když se přední
nohy dotknou země, ohne se pružná páteř jako pero a dovolí
zadním končetinám, aby v pohybu vpřed plynule pokračovaly.
V plném běhu překoná kočka jedním skokem asi trojnásobek
délky těla a dosáhne rychlosti okolo 50 km/h. To je poměrně
málo v porovnání s nejrychlejší kočkovitou šelmou gepardem,
který dosahuje běžně rychlosti okolo 112 km/h, tato jeho
výhoda je ale dána jamkami na tlapách (které mají podobnou
funkci jako vzorek na pneumatice automobilu) a je
Kočka na stromě v pozici,
kdy se zastavuje ve šplhu.
vykompenzována absencí zatažitelných drápů.
Přední končetiny jsou
zakleslé v kůře, zadní
připraveny k odrazu –
Obr 10
Díky silným svalům na zádové straně těla a také silným
zadním končetinám dovede kočka zručně šplhat. Dopředu
natažené přední nohy s vytaženými zahnutými drápy slouží
kočce stejně jako horolezcům stoupací železa. Šplh často začíná
výskokem, kterým zvíře získá výšku. Kočky sice šplhají dobře vzhůru, při sestupu však již
nejsou zdaleka tak šikovné. Svaly zadních končetin již tělo neudrží, a tak se kočka buď
nemotorně spouští dolů, nebo prostě skočí.
Obr 11
Obr 12.
Žahour, kocour žijící v libereckém bytě, nemá k dispozici vhodně vysoké stromy. Místo toho
šplhá po vnitřních rámech plastových oken (Obr 11) – drápy zadírá do silikonu i do dřeva, což
nechává stopy (viz Obr 12).
Při ladných kočičích pohybech hraje důležitou roli vynikající ústrojí pro udržení rovnováhy.
Díky tomu může kočka s jistotou chodit po úzkých plochách – ocas jí slouží podobně jako
provazolezci tyč k vyvážení polohy těla. Zcela důmyslně je u koček vyřešen případ pádu. Když
kočka letí vzduchem, přenášejí její oči a specializované orgány ve vnitřním uchu do mozku
informace o poloze hlavy vzhledem k zemi. Změní-li se poloha hlavy nebo rychlost pádu,
působí to na krystalky plovoucí v tekutině rovnovážného orgánu vnitřního ucha, a ty podráždí
brvy smyslových buněk. okamžitou nervovou reakcí se hlava vrátí do správné polohy. Zbytek
těla se řídí podle hlavy, a proto kočka ukončuje pád v poloze perfektně připravené k přistání.
Kotě se rodí s plně vyvinutým orgánem vnitřního ucha, ale je slepé. Protože dokonalá
19
rovnováha vyžaduje souhru oka a vnitřního ucha, může se rovnovážný reflex 35 u koťat projevit,
až když prohlédnou. 36 Dalším opatřením, které u koček zmírňuje následky pádu, je poněkud
volnější kůže, která se za volného letu nadme jako jakýsi „kožešinový padák“ a zpomaluje tak
rychlost. 37 Díky tomu se můžeme doslechnout o tom, že kočka, která spadla ze sedmého patra,
dopadla mnohem hůře než kočka, která spadla z patra desátého. Přibližně do výšky sedmého
patra totiž kočka ještě nedosahuje konečné rychlosti a nemá tedy možnost svůj „brzdící vak“
plně využít. Nejčastějším následkem takového bržděného pádu poté nebývají zlomeniny
končetin ani roztříštění kostí, ale zlomenina bradového švu spodní čelisti. Díky nepříliš silnému
krčnímu svalstvu totiž kočka ve velké rychlosti narazí dosti razantně bradou do země.
Otočka z pádu
Zajímalo mne, z jaké výšky je lze ještě kočku pustit, aby se bezpečně
otočila. Ke svému pozorování vybral jsem si naši vesnickou kočku
Kraslici, kterou jsem jemně pouštěl na měkké křeslo. Zprvu nechápala
a dopadala, jak jsem ji pouštěl, pak si odmyslila mou přítomnost a
padala spontánně. Otočku prováděla hned poté, co se ocitla ve
volném pádu, a zabrala ji přibližně 25 cm výšky. Stačilo tedy necelých
40 cm, aby mohla bezpečně dopadnout na všechny čtyři. Doma
zkoušejte jen s rukavicemi.
Vlevo: Schéma pádu.
Obr 13.
Obr 14.: Kraslice
Přestože kočky v bytech jsou často překrmovány a mají nedostatek pohybu, narozdíl od psů
u nich obezita jen zřídkakdy ohrožuje jejich zdraví. K dosažení uspokojivé tělesné kondice
kočkám totiž stačí jen obyčejné protahování.
Dalším zajímavým jevem u kočky je předení. 38 Velké kočkovité šelmy sice nepředou, ale
vydávají podobné mručivé zvuky. Například gepardi se projevují opravdu hlasitě, když se
navzájem olizují, a jejich mláďata mručí při odpočinku ležíce u svých matek. Lvi mručí, i když
ne tak často jako předou kočky domácí. Vydávají zvuky ovšem jen při výdechu. Za předení je
odpovědná zřejmě hrtanová příklopka (epiglotis), která vibrováním vydává typický zvuk. 39
35
Reflexy jsou základními prvky chování, proto o nich v příslušné kapitole.
Zdroj: Podle (17) strana 12-14.
37
Zdroj: Podle (5) strana 112.
38
O předení je ještě rozepisuji na vhodnějším místě – v kapitole o sociálním chování.
39
Zdroj: Podle (12) strana 107.
36
20
Reflexy
Reflex je definován jako základní prvek chování, který na stejný podnět odpovídá stejnou
stereotypní reakcí. Reflexy dělíme na monosynaptické (synapse = nervové spojení), které
probíhají jen s jedním spojem a řídí například natahování a stahování kosterních svalů
(příkladem je dobře známé vykopnutí holeně následující 0,002 sekundy po úderu pod čéškou
– tzv. patelární reflex), a polysynaptické, mající více spojů – např. kýchání nebo kašlání.
Reflexy jsou nezbytné všude tam, kde je třeba organismus chránit a umožnit mu bezprostřední
reakci (například udržení rovnováhy, bezpečí oka...). Známé je ještě dělení reflexů na
nepodmíněné a podmíněné.
Na ty nepodmíněné, které jsou vrozené a během života nevyhasínají, budu postupně
narážet v celé práci.
Podmíněné vznikají učením a vyhasínají. Každému se vybaví pokusy I.P.Pavlova, který
přenesl slinivý reflex u psů ze smyslového vjemu potravy na obrazový vjem rozsvícené
žárovky. Abychom měli také nějaký kočičí příklad, uveďme si klasickou situaci, kdy si
hrajeme s kočkou tak, že ji házíme malý předmět a ona jej pak loví. Pokud po několika
opakováních jen mrštíme rukou, předmět však nehodíme, kočka vyběhne daným směrem, jako
bychom jej skutečně hodili. Kočka si hru „přepojila“ z pohledu na mrštěný předmět na pohyb
naší ruky.
3.3 Smyslové vnímání
3.3.1 Zrak
Stejně jako pro člověka je zrak pro kočku nejdůležitějším smyslem. Kočky mají oproti
člověku výhodu v pohybovém vidění. Naše oko totiž přijímá 15 až 20 obrazů za sekundu. Díky
tomu funguje princip filmu, který vysílá 20 až 24 statických obrázků za sekundu, které my
potom vnímáme jako pohyb. Podobně je tomu u rychle se měnících
svazků elektronů u televize. Kdybychom chtěli natáčet film pro kočku
(ale stejně tak třeba i pro psa nebo některé ptáky), museli bychom
vystřídat 30 až 40 snímků za sekundu, aby zvíře nahrávku nevnímalo
jen jako sérii diapozitivů. 40
Kočka má jako noční živočich oči výborně uzpůsobené k vidění ve
tmě. Přestože v naprosté tmě kočka – stejně jako my – nevidí zhola
nic, dokáže mistrně hospodařit s minimem světla. Pomáhají ji k tomu
rozšiřitelné zorničky, které má domácí kočka ze všech kočkovitých
šelem nejlépe vyvinuté (velké kočky mají zorničky široce oválné,
puma je má kulaté). Dále kočkám dobře slouží tapetum lucidum,
reflexní vrstva, která je složena z patnácti vrstev odrazových buněk,
je uložena na zadní straně oka a pracuje jako jakési zrcadlo. Paprsky
světla, které již jednou podráždí světločivné buňky sítnice, jsou od ní
odraženy a buňky podráždí podruhé. Reflexní vrstva způsobuje
známý efekt „svítících očí“, kdy při posvícení na kočku vidíme zlatý
nebo zelený odlesk (což byl jednoznačně v dřívějších dobách důvod pro spojování koček
s ďáblem).
Kočičí oči: 1) Oko v
plném světle. 2) Oko
v normálním denním
světle. 3) Oko v
přítmí. – Obr. 15
40
Zdroj: Podle (19) strana 66-67.
21
Člověk tapetum lucidum nemá, za tolik známý „efekt červených očí“ při přesvětleném
focení jsou zodpovědné krevní cévky v sítnici. Tyto vymoženosti způsobují, že kočka za šera
vidí šestkrát lépe než lidé. Na druhou stranu není schopna rozlišovat takové detaily jako my. 41
Poměrně dlouhou dobu bylo otazníkem barevné vidění koček. Původně se uvažovalo o
barvosleposti, v jejich sítnici se ale našly nejen tyčinky (sloužící k rozpoznávání detailů ve tmě),
ale i dva, možná tři druhy čípků pro barevné vidění. Kočky dokáží rozlišit červenou, zelenou,
modrou, žlutou barvu, pestrosti však nepřikládají hodnotu. 42 Přestože tedy pokusy dokázaly, že
kočky barvy rozlišují, nemá pro ně tato schopnost zřejmě žádný klíčový význam. 43
Vliv barvy potravy na kočičí apetit
Toto pozorování jsem provedl tak, že jsem obarvil 3 lžičky kočičí konzervy potravinářským
barvivem namodro, načerveno a nazeleno. Jednu lžičku jsem ponechal v původní barvě.
Všechny z osmi koček začaly u normálně zbarvené, po pár hltech si ale začaly brát i
z ostatních barev. Je tedy vidět, že při poznávání potravy má barva určitý vliv, ale ve chvíli,
kdy už kočka ví, co žere, barva ji nezajímá.
Svým způsobem mimo naše vnímání je také zrak kočky díky jinému řešení zorného pole.
Zatímco lidé vidí 210° okolo sebe, z toho 120° binokulárně, to znamená za pomoci překryvu
zorných polí obou očí, kočka má celkové zorné pole 285° a plastické, tedy binokulární pole
130°. To kočce dává velmi dobrý odhad hloubky a dálky.
Hlavní vlastností, kterou objekt musí mít, aby upoutal kočku, je jednoznačně pohyb.
Vzhledem k loveckému způsobu života kočky je to pochopitelné. Největší ostrost má zrak
kočky, je-li pozorovaný objekt ve vzdálenosti 2 až 6 m. Známého člověka kočka rozpoznává na
100 m. Poměrně často uvažovaná teorie mluví o tom, že kočka dokáže očima vnímat změny
tlaku vzduchu. 44
Zajímavým jevem, který přinesla kočce domestikace, je časté zablokování slzného kanálku.
V přírodě totiž kočka mrká velmi málo – jen asi jednou za pět minut – protože v jejích očích jí
schází typický lysozym, který je při mrkání roztírán po rohovce. Díky kontaktu s člověkem, kdy
si kočka vytvořila návyk svého umělého společníka zdravit mrkáním, se tak oční sliznice
namáhá a je náchylná k napadení bakteriemi. 45
Život slepé kočky
Slepice, tak zní poněkud cynické jméno jedné z našich koček, která vnímá očima jen
intenzitu osvětlení, jinak je slepá. K této újmě došlo tak, že kočka, která ji porodila, se se svými
koťaty schovala na neznámém místě, tudíž jsme koťata nemohli léčit. Když je přinesla, měla
Slepice již natolik zanícené oči, že i přes naši snahu se je nepodařilo zachránit.
Slepá kočka má život dosti odlišný od ostatních koček. Patrné je to hlavně v pohybu, Slepice
chodí pomaleji, vše důkladně zkoumá čichem a sinusovými chlupy, málokdy se rozběhne. Je
pomalejší i v reakci na podněty. Když skáče na vyvýšenou plochu, nejprve natáhne přední
tlapky na místo, kam chce vyskočit, a teprve potom se tam vyhoupne (viz Obr. 18). Pokud skáče
někam, kam nedohmátne, musí to být hodně známé místo.
Velké odlišnosti od ostatních koček najdeme v sociálním chování. Pokud pozorujeme Slepici
u misky se žrádlem, je daleko méně průbojná a polyká pomaleji, proto také jí průběžněji,
41
Zdroj: Podle (17) strana 16-17.
Zdroj: Podle (5) strana 106.
43
Barevně vidí také většina ptáků, plazů, obojživelníků, ryb, ale barvy rozlišuje i hmyz. Výzkumy
prokázaly, že i teoreticky barvoslepí kopytníci jsou schopni odlišit některé barvy od stejného odstínu šedi.
44
Zdroj: Podle (5) strana 105.
45
Zdroj: Podle (11).
42
22
převážně ve chvílích, kdy ostatní kočky odpočívají.
Vzhledem k pochopitelné zranitelnosti a ze slepoty vyplývající frustraci je Slepice vzhledem
k ostatním kočkám distanční, při očichávání přechází v syčení a obranu. Na žádnou jinou
kočku však záměrně neútočí. Jako o jediné z koček, které máme pohromadě, dá se o ní říci, že
nemá s žádným jiným spolubydlícím specifické vztahy – ke každému se chová stejně.
Nelson, ještě nedospělý kocour, má jedno oko částečně zakalené, což mu také ztěžuje zrak.
Jeho chování je značně odlišné – je hbitý, dominantní, ze žrádla vždy vybírá největší kusy. To
může být způsobeno nejen mírným zrakovým handicapem, ale například také tím, že je jediným
kocourem, nebo tím, že byl nejslabším kotětem ve vrhu. 46
Slepice – Obr. 16
Nelson – Obr. 17
Obr. 18
3.3.2 Sluch
Sluch je u koček druhým nejdůležitějším smyslem. Právě on je zodpovědný za zázračné
případy navrácení koček k majiteli i po dlouhé době a po překonání mnohasetkilometrové
vzdálenosti – kočky hledají domov především podle determinujících zvuků. 47
Kočka je schopna vnímat tóny – podobně jako například potkani – až do frekvence 70000
Hz. 48 Porovnáme-li to s lidmi, kteří jsou v mládí schopni vnímat zvuky o maximální frekvenci
20000 – 24000 Hz, ve stáří jen 16000 Hz, slyší kočky tóny o dvě oktávy vyšší, než je horní
hranice slyšitelnosti u člověka. 49 To pro nás ovšem neznamená žádný handicap – my
nepotřebujeme a v přírodě jsme nikdy nepotřebovali slyšet jemný pískot myší, na které bychom
číhali. Spíše bychom měli být ohleduplní ke kočkám, která s námi sdílejí domácnost se vším, co
k ní může patřit – i hlasitými hádkami nebo řvoucí hudbou. 50
Kočky a hluk
Ačkoli se všeobecně doporučuje nezatěžovat jemné kočičí uši jakýmkoli zbytečným hlukem,
často se kočky k hlasitým zvukům okolo staví nečekaně. Pokud kočce pustíte z magnetofonu
mňoukání, sice ji to na chvíli vzruší, ale nedostatek jiných podnětů způsobí, že se zvíře brzy
habituuje a na podnět přestane reagovat. Mnohé kočky mají ale rády hudbu. Dokud bylo
rádio pro Žahoura novým objektem, ihned po jeho spuštění k němu spěchal a i při vysoké
hlasitosti seděl u něj a naslouchal. Dost nedůvěřivě zkoumal kytaru. Do nepříčetnosti ho
rozrušilo, když jsem začal strunou kytary rozechvívat kus papíru, což dělalo prapodivný zvuk.
Chvíli přibíhal k nástroji, chvíli se zděšeně vrhal pryč.
46
Více o těchto kočkách v kapitole o sociálním chování.
Zdroj: Podle (18) strana 18.
48
Zdroj: Podle (19) strana 70.
49
Kočka ostatně nechává za sebou v hranici slyšitelnosti nejen člověka, ale i koně (30 až 40000 Hz),
psovité šelmy (40 až 50000 Hz) či hmyzožravce (60000 Hz).
50
Zdroj: Podle (5) strana 107.
47
23
Kočky většinou rozruší, když se jim hlučně smějeme. Spojovat to s tím, že si kočky myslí, že
se smějeme jim, asi není oprávněné – zřejmě je rozrušuje tak nečekaná salva silného zvuku,
vycházející ze známého objektu.
Návyk (habituace) je nejjednodušším typem učení, který spočívá v tom, že si živočich
zvykne na nějaký často opakovaný podnět a už na něj nereaguje. Bude-li se v blízkosti kočky
ozývat hlučný zvuk, nejprve se vyruší, bude neklidná, poté začne vjemy automaticky ignorovat.
Biologických významem tohoto jevu je „šetření“ nervové soustavy a svalů, které se takto
nemusí namáhat, neboť opakovaný podnět zřejmě není nebezpečný, a tedy vyžadující
pozornost.
Velice zajímavě na nás působí lidé, kteří dokážou „stříhat“ ušima. Patří mezi ty jedince, jimž
se podařilo ovládnout některé ze šesti svalů, které u člověka pohybují ušním boltcem. U kočky
by neschopnost pohybovat ušima znamenala velkou nevýhodu – jejím uchem pohybuje 27
svalů, což jí umožňuje výborně zachycovat zvuk a také přesně určit směr, ze kterého zvuk
vychází.
I kočkám se s postupujícím věkem snižuje schopnost zachycovat vysoké tóny. Tento proces
můžeme sledovat již od třetího roku kočičího života, nápadný pokles sluchových schopností
zaznamenáme ve věku asi čtyři a půl roku. Stáří a nemoci mohou být příčinou úplné hluchoty
koček, u bílých modrookých koček jsou dokonce zaznamenány časté případy vrozené hluchoty.
S ohluchnutím se však kočky velmi dobře vyrovnávají. 51
3.3.3 Čich
Čich – smysl to podle výzkumů u lidí obecně velmi podceňovaný – je vývojově nejstarším
smyslem, prvním, kterým se živočichové řídili. Spolu s chutí (čich je asi 30000krát citlivější než
chuť) mluvíme o čichu jako chemickém smyslu. Je užitečný v činnostech, které bychom asi
přiřadili hlavně ke zraku a sluchu – v nalézaní potravy, v orientaci i v rozmnožování. Výzkum
čichového ústrojí je velice obtížný – čichové buňky jsou přesně vyladěny na určitou většinou
chemicky nikterak čistou chemickou substanci. Mozková centra pro zpracování čichových
vjemů jsou ve vývojově nejstarší části předního mozku. Na zpracovávání čichových vjemů se
podílí také limbický systém, thalamus a hypothalamus. 52
Pro kočku je tedy čich taktéž velice důležitý. V nosní sliznici má kolem 19-ti miliónů
specializovaných čichových buněk, zatímco člověk jich má jen 5 miliónů (ale třeba takový
foxteriér jich má okolo 147 miliónů). V jemnosti čichu předčí domácí kočka i své velké africké
a indické příbuzné. Pokud kočka odmítne jíst zamřelou nebo hnijící potravu, stojí za tím také
čich. Je totiž velmi citlivý na sloučeniny dusíku. 53 Proto se chovateli může snadno stát, že
pokud se jeho kočka nachladí a ucpe se jí nos, její apetit se sníží a ona bude odmítat normálně
přijímanou stravu. Nutnost očichat si potravu je u kočky velmi silná. 54
Během chovu bylo vypátráno několik vůní, které mají na kočky omamné účinky.
Nejznámějším producentem takové vůně je bylina šanta kočičí (Nepeta cataria), která má svým
chemickým složením velmi blízko k látkám, které vylučuje říjná samice kočky. Její účinek,
projevující se extatickými stavy a převalováním se v porostu takovéto rostliny, je logicky
nejsilnější u kocourů. Podobné účinky má i kozlík lékařský (Valeriana officinalis). Nikdy mě
51
Zdroj: Podle (17) strana 18.
Zdroj: Podle (19) strana 72-74.
53
Zdroj: Podle (17) strana 17.
54
Zdroj: Podle (5) strana 108.
52
24
nepřestanou udivovat autoři či autorky populárních příruček o chovu koček, které čtenáři vřele
doporučují pořízení takovéto zelené drogy. Jako by hlavním důvodem k chovu koček pro ně
bylo dětinské pobavení při pohledu na omámenou kočku. 55
Přitažlivý lidský pot
Žahour projevuje obrovské vytržení, čichá-li lidský pot.
Zavrtává se hlavou do podpaží (což je ovšem také
pozůstatkem z kotěcího věku) a nemůže se nabažit. Zajímavé.
Viz obrázek vpravo.
Obr 19
Naproti tomu známe jisté substance, které kočičí čich nesnáší, například kůru citrusových
plodů. Mnozí autoři příruček o chování koček doporučují extrakty z citrusů k řešení takových
problémů, jako je olizování majitelovy tváře kočkou. Nevím, jestli je moudré nanášet si po
obličeji kyselý výtažek z citronu... 56
Existují dokonce teorie o tom, že kočky jsou schopny prostřednictvím našich pachových
výměšků vnímat napětí v chování. 57
3.3.4 Chuť
O druhém chemickém smyslu je obecně známo, že je uskutečňován prostřednictvím
přibližně 10000 chuťových pohárků. U člověka a řady savců tyto pohárky rozlišují čtyři
základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Lidé mají tyto pohárky rozmístěné na
povrchu jazyka a na jeho kořeni. Mnoho savců je má ale umístěny i na měkkém patře a v zadní
části hltanu.
V oblasti chuťových návyků kočičím tělem hodně zmítaly módní vlny domestikace. Kočky
totiž od přírody nejsou schopny cukr trávit a když ho dostanou více, končí to průjmy. Díky
soužití s člověkem se ale tato skutečnost začala měnit. Kočky se tak ve svém vývoji v lidské
společnosti pomalu mění z modelu zvířete, které takřka úplně postrádalo chuťové pohárky pro
vnímaní sladkého, v model blízký psovi, který sladké vnímá od přírody. Podobný osud ale
potkal a stále potkává člověka samého – ve vyspělém světě lidé konzumují mnohem více
řepného cukru, než tomu byla jejich těla zvyklá v přírodě. I ta ale dala vzniknout například
kočce plochočelé (Felis planiceps) z jihovýchodní Asie, která s oblibou pojídá hlízy batátů.
Mandžuští tygři na podzim rádi ořechy, bobule a ovoce a malajští tygři zase plody durianu.
Jakkoli rád čtu o zajímavých stravovacích návycích koček chovatelů-spisovatelů, mnohé
nabádání k převedení koček na vegetariánskou stravu (dokonce v chovatelských příručkách)
zvláště amerických autorů či autorek považuji za maximální stupeň omezenosti. To, že všežravý
člověk dobrovolně vypouští tu složku potravy, která mu dovolila se mozkově vyvinout a slovo
„vegetarián“ vůbec vymyslet, doufám ještě nemusí znamenat, že bude takto s dobrým úmyslem
týrat svého od přírody čistě masožravého společníka. 58
55
Zdroj: Podle (14).
Zdroj: Podle (16) strana 102.
57
Zdroj: Podle (5) strana 141.
58
Zdroj: Podle (5) strana 108.
56
25
Pokud nechceme, aby kočka něco olizovala (třeba vlastní bradavky, některé lidi to prý
pohoršuje), doporučují nám autoři chovatelských příruček potřít to extraktem „hořké jablko“.
Kočkám to nechutná. 59
3.3.5 Hmat
Poslední „základní” smysl je zajišťován mechanoreceptory a nervovými buňkami citlivými
na teplotu v kůži. Kočka má v kůži velké množství hmatových zakončení – proto je také tak
citlivá na doteky. Vlastní přítulnost kočky souvisí ale hlavně s velkým významem hmatu při
sociálních vztazích. Tělesný kontakt kotěte s matkou je totiž pro jeho další vývoj nezbytný.
„Hmatokočka“
Obr 20
Tak bych nazval obdobu známé kresby lidské postavy,
která má tělesné proporce velké přímo úměrně citlivosti
na daných místech. O něco takového jsem se pokoušel u
kočky. Protože kocour Nelson, kterého jsem zkoumal, mi
těžko řekne, jestli vnímal jeden nebo dva vpichy na kůži
(jak se pokus prováděl u lidí), prostě jsem si s ním hrál
tak, že jsem ho píchal špejlí a on ji na to honil.
Výsledek je na Obr 20 vlevo. Zdůraznil jsem zejména
mizivou citlivost ocasu a lopatek a velkou citlivost tlapek
a kořenů sinusových vousů. Poměrně citlivá je také
bederní oblast.
U koček se ale ještě vyvinuly hmatové (sinusové) vousy, které mají v okolí svého kořene
nahromaděná nervová zakončení. Má je nejen na hlavě (v okolí tlamy, horního rtu, obočí), ale
také na spodní straně předních tlapek. 60
Fenomén sinusových chlupů („vousů“)
V laickém prostředí panuje názor, že délka těchto vousů
označuje největší šířku těla a umožňuje kočce odhadnout, zda
se hladce protáhne určitou mezerou a nezpůsobí přitom hluk.
To je ovšem jen dohad, který zatím nikdo nepotvrdil. Z mých
zkušeností je zřejmé, že kočky mají větší zábrany vlézt do
škvíry, která je užší jejích sinusů, ale není to tak, že by tam
odmítala vlézt vůbec. Navíc délka sinusů se liší plemeno od
plemene.
Jisté je, že hmatové vousy jsou pro kočku nepostradatelné
v případech, kdy má omezenou viditelnost. V takovém případě
jí pomáhají prozkoumávat okolní prostředí a zvíře je
připraveno na jakékoli zavadění o vousy bleskurychle
reagovat. Někteří pozorovatelé kočičím vouskům přikládají
stejnou funkci, jakou mají vousky u pouštního hlodavce
tarbíka, kterému i ve velkých rychlostech pomáhají
zabraňovat srážkám s nečekaně se vynořivšími terénními
překážkami. Ustřihnutím hmatových vousků (což mne, jako
malé dítě, přiznám se, v rámci „kočičího kadeřnictví“ docela
bavilo – než jsem dostal na zadek) kočku značně
zneklidníme. 61
59
Zdroj: Podle (16) strana 39-40.
Zdroj: Podle (5) strana 110.
61
Zdroj: Podle (16) strana 19.
60
26
Délka sinusových chlupů liší
se plemeno od plemene. Pro
srovnání:
Nahoře
modrokrémová
britská
krátkosrstá kočka, dole Rex –
Obr 21
Podobnou vymoženost, jako jsou hmatové vousky, nemají jen kočky. Jsou jí vybaveni třeba
potkani, hmyz, jakýmisi hmatovými jemnými pery jsou obdařeni například lelci, sovy a
kachny. 62
3.3.6 Další smyslová ústrojí
V rámci výzkumu koček si ale vědci i pozorovatelé všimli dalších kočičích smyslů, které
člověk nemá a tudíž si nedokáže představit, jak k jedinci promlouvají. Bezpochyby zajímavým
ústrojkem, jímž kočka disponuje, je tzv. Jacobsonův orgán. Tato 1,25 cm dlouhá smyslovými
buňkami vystlaná trubička je nejdůvěrněji známá u hadů, kteří její pomocí analyzují molekuly
pachů, přenášené rozeklaným jazykem. Všeobecně se má za to, že kočkám zesiluje pachové a
chuťové vjemy, zejména ty pachové v oblasti sexuálního života. Pro její užívání se vžil termín,
který se nám nejspíše propojí s kopytníky – větření, odborně flémování. Kočka při této činnosti
ohrnuje nos a vraští pysky. Ty domácí ovšem takto zastihneme jen zřídkakdy.
Kočka flémující
Při této činnosti se mi poštěstilo kočku vidět jen jedinkrát –
byla to Magdaléna, která cítila pach konzervy, která měla
ovšem v tu chvíli přivřené víčko a navíc se nacházela asi metr
nad hlavou kočky v mé ruce. Kočičí větření vypadá velmi
komicky.
Větřící kočka – Obr 22
Různé (mnohdy až neuvěřitelné) příběhy, kdy kočky dokázaly vycítit lavinová nebezpečí,
uragány nebo tornáda, nasvědčují existenci dalších, pro člověka nepochopitelných kočičích
smyslů. Mluví se o zvýšené citlivosti na změny geomagnetismu, negativních zón, tlaku nebo
sluneční aktivity, o reakcích na výskyt kovů, vodních zdrojů. Kočky se tak například už před
několika tisíci lety chovaly na svazích sopek, neboť měly dar vycítit vulkanické nebezpečí a
panikařit mnohem dříve než jejich majitelé. Na vzniku fám o zázračnosti a nadpřirozenosti
koček se ale zřejmě nejvíce podílí ne to, že by kočky byly na takovéto podněty extrémně
vnímavé, ale spíše to, že člověk je vůči nim naprosto hluchý. 63
Zajímavé je, že kočky jsou s největší pravděpodobností schopny vnímat změny tlaku očima.
Dá se tak mírně nadneseně říci, že kočky užívají zrakového ústrojí i k slyšení. 64
3.4
Komfortní chování
Komfortním chováním rozumíme péči o tělní pokryv a povrch, dalo by se říci takovou
zvířecí toaletu. Kočky mu věnují nemalou část dne, svým mytím jsou přímo pověstné. Z
62
Zdroj: Podle (17) strana 69.
Zdroj: Podle (5) strana 110.
64
Zdroj: Podle (18) strana 18.
63
27
hlediska výjimečnosti můžeme v etologii zmínit způsob mytí pro jazyk nedostupných tělesných
partií pomocí navlhčených tlapek, čehož jinak využívají ostatní šelmy, hlodavci a zajíci Při
olizování svého kožichu ulpívají chlupy (tzv. bezoáry) 65 kočce na jazyku, ta je polyká a poté je
ve větším množství vyzvrací. K iniciaci tohoto procesu si většinou kočka pomáhá požíráním
nejedovatých jednoděložných bylin. To jí také pomáhá při vyvrhování nestrávených zbytků
potravy.
Kočka si olíže tlapku a Kočka si myje jazykem okolí Chcípačka při reflexivní činnosti
následně si otírá tvář – genitálií – Obr 24
– vypuzené hleny z nosu slíže a
Obr 23
spolkne – Obr 25
Vzájemné olizování a čištění je u koček důležitým způsobem, jak si v komunitě dát najevo
náklonnost. A protože kočka nemá jakékoli zábrany považovat člověka za svého výsostného
společníka, ráda ho olizuje – na rukou (některé kočky se poměrně rychle rozvášní a začnou
kousat), na obličeji (což mnohým lidem přijde natolik
nehygienické, že se jí to snaží za každou cenu
znechutit 66 ) a i ve vlasech. Vzhledem k tomu, že
lidské vlasy jsou obvykle delší a hrubší než kočičí srst,
kočku to většinou brzy omrzí, neboť vlasy se jí
zakroutí v tlamě. 67
V případě, že jistá motivace v daném momentu
převýší nad nutností udržovat si tělo v čistotě
Při žrádle kočky hygieny nedbají a
omylem nanesené žrádlo na hlavu
jim nevadí.Očistí se po jídle.– Obr 26
(například když kočky žerou), dokáže být kočka až
neuvěřitelně nečistotná. (viz Obr 26).
Do okruhu komfortního chování také patří
defekace, tedy kálení, která je u koček z našeho pohledu velmi hygienická. Zřejmě vzhledem
k nebezpečí ucítění většími šelmami 68 se u koček vyvinul silný pud zahrabávat výkaly, který
musí být po vyprázdnění splněn. Proto většinou není těžké naučit kočku v bytě navštěvovat
známý kočičí substrát, který obvykle umisťujeme do lavoru. 69 Zajímavé je, že potřeba
zahrabávat výkaly se u kočky vyvinula tak, že se u kočky spustí okamžitě po defekaci a trvá
zcela určitou dobu, bez ohledu na to, zda kočka výkaly vůbec zahrabává. (Takže například
můžeme pozorovat, jak kočka zaujatě škrábe dlaždice a teprve po chvíli toho nechává).
65
Zdroj: Podle (16) str. 51.
Zdroj: Podle (16) str. 40.
67
Ale třeba takového Pazoura to bavilo v takové míře, že mi přečistil půlku hlavy.
68
Zdroj: Podle (16) str. 47.
69
Zdroj: Podle (17) str. 21 - 22.
66
28
Kočka a její záchod
Musím uznat, že s Žahourem jsem měl docela štěstí.
Ihned, jakmile mi ho v jeho půl roce přivezli, položil jsem
ho do lavoru se substrátem a když měl potřebu, neváhal
jej použít. Přesto se mi dvakrát vymočil do postele,
pokaždé ovšem, když byla čerstvě povlečená a navoněná.
Zřejmě to tedy bylo proto, že nový pach mu byl
nepříjemný a on ho chtěl přebít, ačkoli mnozí chovatelé
by to mohli vykládat i jako značkování majitelova místa
nebo schválnou pomstu za to, že bývám velkou část dne
pryč. Přesto je mi toto jeho chování dosud záhadou.
Žahour při intimní činnosti. –
Rozhodně mnohem menší záhadou, než je častý Obr 27.
problém chovatelů s tím, že kočky vykonávají svou
potřebu do hlíny v květináčích. Dočetl jsem se dokonce i o
tom, že kočka doma močí na sporák. 70
Do komfortního chování zahrnujeme i péči o neustále rostoucí drápy (nehty). Kočky tuto
situaci řeší v přírodě otupováním přerůstajících drápů o dřevo. V bytě se často domestikovaná
kočka s vděkem obrátí k cennému nábytku. 71
Spouštěcí (= klíčové) podněty
Jsou podněty, které "odemknou" určité chování, nastartují ho. Takové chování je řízeno
spouštěcím mechanismem (AAM/IRM), čímž rozumíme soubor všech struktur organismu, které
se účastní rozhodným způsobem spuštění určité reakce. Spouštěcí mechanismus se pro
jednoduchost popisuje jako jakýsi strojek uvnitř zvířete, který po iniciaci podnětem vykoná
nějaký sled úkonů. Přestože jsou AAM modifikovatelné učením, jedná se o vrozené dary. Díky
tomu mohou již dvanáctidenní mláďata sýkory koňadry (Parus major) reagovat přikrčením na
varovný hlas matky. Klíčové podněty jako takové označují hlavně znaky, kterými se vzájemně
ovlivňují různé druhy - tedy například kořist a predátor. Jejich podskupinou jsou spouštěče, o
kterých mluvíme hlavně v případě vnitrodruhové komunikace.
Kočičí škrábání
Žahour celou situaci v městském bytě řešil tak, že začal systematicky likvidovat letitý fíkus. Po
zamezení přístupu k okrasné rostlině si za cíl vybral lepenkovou krabici. To už bylo lepší –
krabice se dá obětovat, horší byl každodenní nepořádek z natrhaného papíru. Nakonec to vše
víceméně vyřešil z domova přivezený vhodně instalovaný kmínek bezu.
užívá
k údržbě
Žahour škrábe lepenku. – Nelson
drápků polystyren. – Obr 29 Pepině stačí pneumatika –
Obr 28
Obr 30
70
71
Zdroj: Podle (16).
Zdroj: Podle (19) str. 97.
29
3.5 Spánek a biorytmy
Každý živý organismus je odborně řečeno jakýmsi systémem mnoha periodických cyklů od
doby několika milisekund v nervových spojích až po denní, roční, a dokonce několikaleté cykly
v početních změnách populací. Nejjednodušší biologické rytmy - tedy biorytmy - spočívají ve
střídání činností (hledání potravy, čištění těla) s klidovou fází. Druhů biorytmů je celá řada známe lunární biorytmy, které ovlivňuje Měsíc (vliv na rozmnožování, sběr potravy), roční,
existují ale i kratší sezónní cykly, například předprogramovaný rytmus pro línání kočičí srsti.
Vraťme se k nejvděčnějšímu biorytmu - k rytmu dennímu (cirkadiánnímu), který se opakuje
po 24 hodinách. Kočka je nočním živočichem a podle toho vypadá její denní režim. 72 Přestože
se kočky samy o sobě přizpůsobují životnímu stylu svých majitelů a jsou o něco aktivnější přes
den, než je jim přirozené, pravý aktivní život si skutečně nechávají na noc.
Noční postrachové
Tak by se dalo kočkám skutečně říkat. Kočka má denní útlum aktivity přibližně mezi 9:00 a
16:00, což je ovšem velmi individuální. Od 23:00 se kočky přesouvají z klidné polohy do
období her a honiček, což jim vydrží až do rána. Žahour přes den odpočívá a občas se jde
nažrat, zatímco přes noc terorizuje byt – zkoumá, s čím by si hrál, obtěžuje lidi ve spánku
(popřípadě škrábe na dveře, když se k nim nemůže dostat) a běhá a skáče, po čem může.
Cirkadiánní periodicita
Cirkadiánní periodicita je známá je známá již u rostlin a v živočišné říši existuje od prvoků po
člověka. Lidští dobrovolníci se nechali zavřít do zvláštního bunkru, který byl zcela oddělen od
okolního světa. Světlo si mohli vypínat a zapínat dle vlastního uvážení. Po určité době se fáze
prodloužila na 25 až 26 hodin, u některých lidí dokonce až na 30 - 33, někdy i 50 hodin.
Některé fyziologické funkce, jako například tělesná teplota, se ale tomuto dlouhému rytmu
nepřizpůsobily a udržovaly přibližně pětadvacetihodinovou periodu. Sídlo vnitřních hodin se
hledalo dlouho - u hmyzu se našlo v mozkových uzlinách, u ptáků v šišince mozkové (epifýze).
U savců bylo nalezeno ve stropě mezimozku, a to v oblasti suprachiasmatického jádra.
Spánek je - jak asi podvědomě tušíme - způsobem, jak živočichové dávají svému tělu a
zejména mozku a smyslovým orgánům možnost odpočinku. Během spánku si také ukládáme
paměťové záznamy. Lidé (stejně jako lidoopi) spí poměrně dlouho - ovšem ne tak dlouho jako
kočky, které si denně dopřávají 13 až 16 hodin spánku. Není divu, vzhledem k jejich velkému
smyslovému vybuzení, když jsou vzhůru. 73 Hloubka spánku se liší zvíře od zvířete s tím, jak
velkým bezpečím si může být spící zvíře jisto. Kočka, šelma, která nemá tolik nepřátel, má tak v
porovnání s třeba takovou kachnou, která zavírá oči pouze na 0,5 až 3 minuty, klidný spánek.
Oči mohou klidně zavřít, přesto mají, vztaženo k nám, lidem, spánek lehký a některé jejich
smysly jsou i během spánku schopny pohotově informovat kočku o okolním dění, zejména
dokumentovat podezřelé zvuky.
72
73
Zdroj: Podle (19) str. 89 - 92.
Například takoví sloni spí denně jen 2 až 2,5 hodiny.
30
Kočky divoké nemají příliš pohodlné ležení - musí jim vystačit uvelebení se na větvi,
podobně jako levhartům, mývalům, většině ptáků nebo poloopicím. 74 Domácí kočka by své
lesní příbuzné přišla asi velmi zmlsaná - nemusí se totiž křečovitě choulit na větvi, může se
pořádně rozvalit a také toho využívá.
Kde všude se kočka uvelebí ku spánku
Pamatuji si kočky, které, přestože na vesnici
je nejlukrativnější seno, si ustlaly třeba pod
blatníkem automobilu nebo na krávě. V kleci se
mnohým dobře leželo, když spaly stočené
v jídelní misce. Žahour v Liberci sice nejčastěji
využívá své oblíbené bedny, ale nedělá mu
potíže schoulit se v umyvadle, ve vaně či
rozvalit se na zádech pod radiátorem.
Mnoho koček spí nejradši na člověku.
Rozvalený Žahour – Obr 31
Často řešenou, ale doposud nevyřešenou otázkou jsou kočičí sny. Často jsem pozoroval
kočky, jak se ve spánku převalují, ale nikdy se mi nepodařilo vidět kočku, jak začíná příst, syčet
nebo mňoukat ze spaní sama od sebe. Kočka zřejmě tak hluboko nikdy ani nespí, protože i když
ji máme například na klíně a myslíme, že spí, i na malé podněty reaguje vrněním či zatínáním
drápků.
Po spánku přichází nezbytné protahování, sloužící k prokrvení těla a k jeho přípravě na
celodenní činnost. 75
3.6
Potravní chování
Kočka je rozený masožravec a také potenciální, ale už ne tolik rozený lovec. Loveckému
umění se malá koťata musí bedlivě učit – v prvotních fázích jim v úspěchu vadí jejich
neohrabanost a hřmotnost. Kočka se musí vytrénovat natolik, aby si dobře uvědomila svou
viditelnost a také možné zvuky, které by mohla nechtěně vydat.
Lovecké úspěchy a trofeje
Leckdo už určitě slyšel o kočkách, které svým majitelům nosí ukázat každou myš, kterou chytí.
Podobného kocoura jsme měli jen jednoho – Jarouše. Ten ovšem nenosil hlodavce – přinesl
skokana, ropuchu, užovku a několik ještěrek. Vždy je držel tak šikovně, že se jim nic nestalo.
Kromě klasických úlovků, jakými jsou například ptáci, rejsci nebo myšice, se například jedné
z našich koček podařilo chytit malou lasičku či potkana.
Velice důmyslně vyvinutá je technika lovu. Když kočka svou kořist zaregistruje, opatrně se
přibližuje s břichem stlačeným k zemi. Pokud vidí, že ji kořist pozoruje, ustrne v pohybu či se
vhodně skryje. Kočka zřejmě razí pravidlo „nevidím-li já tebe, nevidíš ty mne“ a to jí patrně při
lovu stačí. Mnoho koček si dost možná „kompenzuje“ svalové napětí tím, že nervozně švihají
ocasem, což jim tím pádem trochu ztěžuje situaci. Ve chvíli, kdy je dostatečně blízko, bleskově
vystřelí kupředu a shora přirazí kořist tlapkami. Poté většinou kořist ještě uvolní, aby ji mohla
74
. Stále se ale mají z našeho pohledu luxusněji než třeba takoví rorýsi, kteří spí v letu, kopytníci, kteří
spí ve stoje, nebo vodní ptáci, spící na vodě.
75
Zdroj: Podle (19) str. 95 - 97.
31
lépe chytit za krkem. Pokud kočka nemá dostatečně
silnou motivaci ke konzumaci kořisti, následují z pohledu
člověka často kruté hry „na kočku a myš“. Kočka kořisti
dá svobodu, aby ji vzápětí mohla opět chytit a takto ji
trápí mnohdy velmi dlouho. Z etologického hlediska se
jedná o výjimečně vhodnou příležitost k procvičení
Plížící se kočka. – Obr 32
lapacích schopností. Kočka si tyto dovednosti musí
neustále znovu a znovu opakovat, v případě, že není na
čem, prahová hodnota neustále klesá a kočka bere zavděk hračkami (například Žahour loví
každé ráno ve vaně rybenky). Pokud se kočka rozhodne, že kořist usmrtí, neváhá a překousne ji
vaz. Bylo dokonce zjištěno, že vzdálenost špičáků kočkovitých šelem je přímo uzpůsobená
k délce zranitelné krční páteře kořisti.
Prahová hodnota
Prahovou hodnotou rozumíme v etologii nejmenší velikost nebo kvalitu podnětu, která je
ještě schopna vyvolat odpověď. U reflexů se málokdy mění, zato u instinktivního chování kolísá
jak se stavem živočicha, tak s vnějšími podmínkami. Jako příklad snížení prahové hodnoty si
uveďme známé hraní koček s klubíčkem - nebohá bavlna zde slouží jako náhradní objekt za
potenciální kořist. Když samci hrdličky odňali samici, začal se po určité době dvořit vycpanině.
Naopak u savčího samce ihned po kopulaci registrujeme stav opačný - totiž zvýšení prahové
hodnoty, což znamená, že samec nebude nějakou dobu dávat rozmnožovacímu chování takovou
prioritu. A leckterý americký úředník nemyslí celý den na nic jiného, než jak si pojede
odpoledne zastřelit jelena. I u lidí - tedy hlavně u mužů - se tedy dodnes setkáváme s rudimenty
loveckých pudů. Výjimkou pro kolísání prahové hodnoty jsou prvky ochranného a obranného
chování, což má velký význam pro přežití živočicha. Gazele v přírodě nezáleží na tom, jestli ji
vyplaší gepard za jeden den jednou nebo desetkrát - o život jí jde stejně.
Velice zajímavým pokusem na základě prahové hodnoty byl pokus Paula Leyhausena. Do
uzavřené místnosti s několika kočkami vpouštěl nové a nové myši. Kočky myši nejprve lovily,
usmrcovaly a požíraly, později je přestalo bavit je požírat, posléze i zabíjet, a tak jen číhaly.
Ukázalo se tak, že prahová hodnota ostatních prvků chování se zvětšila, ale nejnižší prahová
hodnota číhání, u kterého musí mít kočka vždy velkou trpělivost, zůstala nízká.
Kočka domácí žere vsedě, popřípadě ve stoje. Velké kočky žerou vleže, snad aby kořist lépe
chránily. Vyrušování při žrádle nesou kočky s krajní nelibostí a pokud chováme více koček
pohromadě, často se nestačíme divit, co dokážou kvůli kousku žrádla vyvádět. 76
Více koček u misky
Znamená rvačky a proto se chovatelé většinou starají o to, aby každá kočka měla misku
vlastní. Kočky nemusí být vůbec hladové, stačí, aby třeba dostaly lepší typ potravy, a najednou
se mezi nimi naplno projevuje konkurenční agrese.
Dá se říci, že co kočka, to strategie. Mnohé si ostatních nevšímají, stojí u misky a klidně ve
svém tempu žerou. Jiné vždy bleskurychle doběhnou pro kus potravy a za mohutného syčení
utečou co nejdál, kde si svůj urvaný díl překotně sežerou. Jiné, třeba Nelson, si zjednávají
respekt tím, že ostatní kočky navíc pohlavkují a žrádlo jim berou takříkajíc zpod huby.
Ačkoli většina domestikovaných koček je dnes krmena masem z konzerv a granulemi, jsou
kočky při dobývání žrádla stále velmi vynalézavé. S potravním chováním a loveckými návyky
také úzce souvisí tématika učení a hry.
76
Zdroj: Podle (17) str. 21 - 22.
32
Jak se dostat ke konzervované stravě
Žahour si vybírá
v ledničce. – Obr 33
už Vyškrabává obsah plechovky A pak ji olizuje. – Obr 35
packou. – Obr 34
Magdaléna u žrádla. Všimněte si
postoje. – Obr 36
Žahour při své oblíbené činnosti – rozbalí mi
svačinu, vylíže sýr a nechá být. – Obr 37
Agrese
Důležitým prvkem v chování je chování agresivní, které vzbuzuje zájem odborníků i široké
veřejnosti. Strach ze snahy přenášet poznatky o zvířecí agresivitě na lidskou společnost
vyústil za totality k zákazu vydávání některých takovýchto publikací a dodnes se mnozí lidé
pokoušejí vysvětlovat agresivitu v živočišné říši pouze za přenesený vztah lovec-kořist,
agresivitu u lidí pak naprosto popírat (přitom je to jeden z hlavních problémů moderní
civilizace).
Pojem agresivity tedy neužíváme v případě loveckého chování, agresivita je většinou
vnitrodruhová, může být i mezidruhová, jedná-li se o konkurenční boj - jako příklad si
uveďme roztržky mezi supy a hyenami nad zdechlinou nebo mezi zvířaty u napajedla.
Biologický význam agresivity je zásadní a velmi různorodý. Především zajišťuje rovnoměrné
rozptýlení příslušníků stejného druhu po vhodném biotopu, zabraňuje jejich přílišné
koncentraci na jednom místě a tím i nedostatku potravy. Snižuje také možnost nákazy, má tedy
význam hygienický. Velký význam má také v hierarchickém uspořádání skupin společenských
zvířat. Přílišná agresivita má také své nevýhody - v potyčkách jsou často zraněni nebo
usmrceni potenciálně silní jedinci.
Apetenční a konečné chování
(tento medailon jsem umístil za potravní chování proto, že je na něm nejlépe
vysledovatelný)
Apetenční chování (ze slova appetite - chuť, touha) označuje první část chování, kdy zvíře
směřuje k určité cílové aktivitě. Ta probíhá nejčastěji krátce a stereotypně a nazýváme ji
chováním konečným. Příklad pro všechny z lidské společnosti - uvařím si brambory. Loupání,
ohřev vody, vaření, servírování - to vše bych mohl označit jako apetenční chování. No a
vlastní konzumace - stereotypní podávání brambor do úst a prosliňování - je pak chování
konečné. Oproti konečnému chování je to apetenční variabilnější, uplatňuje se v něm
zkušenost, učení, orientační projevy. Mezi těmito dvěma typy chování ale neexistuje přesná
33
hranice. Například pes, který přeleze plot, aby se dostal k říjné feně, se sice obecně dostal k
možnosti konečného chování, jímž je kopulace, přesto ještě jako další složku nemůžeme
opominout námluvy a hry, které kopulaci předcházejí. Zajímavá je dosud sporná apetence v
případě ochrany před nepřítelem - často si například v klidu žijící zvířata ze zoo najdou jako
náhradního nepřítele nějaký neživý objekt, stejně jako my si často najdeme čas jít do kina na
thriller.
3.7
Učení a hra
3.7.1 Učení
Učení je procesem, který vědecky řečeno zabraňuje selhání vrozeného programu, je to
přizpůsobení se ke zlepšení vazeb mezi živočichem prostředím. Učíme se, aby nám šla určitá
činnost snáze, rychleji, efektivněji, abychom překonali určitou překážku – stejně tak to mají
zvířata. Obecně platí, čím je živočich vývojově mladší a tím ve výše stojící skupině, tím hraje
v jeho životě učení významnější roli. Výhoda učení spočívá v daleko rychlejší a přesnější
adaptaci na neustálé změny prostředí (klimatické změny, objev nových potravních zdrojů, noví
nepřátelé...).
Učení rozlišujeme na:
Nutné (obligatorní), do nějž patří zejména učení v oblasti ochranné, obranné a potravní.
Mladá kočka chytí rejska a sežere ho, poté ho ovšem (vzhledem k jeho jedovatosti) vyzvrátí a
později už uloveného rejska nikdy nepozře. Stejně tak dítě, které se jednou dotkne rozpálené
plotny, už to podruhé zkoušet nebude.
Výběrové (fakultativní), složitější, které je spojeno se hrou. Zvíře při tomto učení musí
vynaložit hodně pokusů, než se například oklikou dostane k potravě. Jako příklad si můžeme
dát primáty, kteří v experimentálním prostředí využívají tyče k dosažení banánu zavěšeného na
stropě.
Předpokladem pro učení je paměť, která získané poznatky registruje, třídí a ukládá. V jejím
plném pochopení máme ale dosud mnoho mezer. Základní dělení paměti je na krátkodobou
(která, jak se domníváme, je ukládána ve formě elektrických kruhových impulsů v nervové
soustavě) a dlouhodobou (která probíhá zřejmě na chemických principech), můžeme se také
bavit o určitých typech, jako je paměť:
‰ Epizodická – tedy ultrakrátká, kde dochází k prvnímu „konkurzu“ pro záznamy
‰ Významová, která v mozku udržuje pravidla často opakovaných dějů
‰ Smyslová, která je myslím jasná
‰ Časoprostorová, uchovávající informace o tom, kde a kdy určitý jev nastal
‰ Motorická paměť, přechovávající informace o daných souhrách svalů atd.
Zajímavé je (a pokud jste, milá čtenářko/milý čtenáři, studentem jako já, asi tomu nebudete
věřit), že záznamy se do paměti vrývají vlastně i proti vůli živočicha. Náš slavný fyziolog J.
Bureš totiž zjistil, že potkan se averzivně učí i v narkóze, dokonce i v hlubokém bezvědomí.
Švábi zašli ještě dál – nejenže i bezhlavý šváb je schopen se učit, dokonce každý článek jeho
těla je schopen si zapamatovat, že k tomu, aby se vyhnul trestu elektrickým šokem, musí
zdvihnout nohu.
Za pomoci učení kočka rozpoznává svoje koťata a koťata poznávají matku. Obzvláště u
mláďat je za toto zodpovědná senzitivní perioda (ta se vlastně v určité formě projeví i u matky),
která u koťat způsobí možnost vtištění (imprintingu). Pokud si vzpomínáte na kapitolu o
34
domestikaci kočky, dáte mi jistě za pravdu, že právě tato vlastnost je klíčová pro to, že si kočka
zafixovala člověka jako druha.
Vtištění (imprinting)
Jmenujme v souvislosti s učením ještě jeden pojem, jímž je vtištění (imprinting).
Rozumíme jím velice rychlý typ učení, probíhající v raném věku, kdy si zvíře jasně a neměnně
(ireverzibilně) zafixuje jisté objekty podle jejich určitých znaků. Nejčastěji o vtištění mluvíme
v případě zapamatování si vzhledu matky mládětem. Experimentálně bylo zjištěno, že zvíře je
schopno považovat za rodiče nejen jiný živočišný druh (jako to částečně činí kočka
s člověkem), ale třeba i neživé objekty. Imprinting se také uplatňuje ve vtištění sexuálního
partnera, méně třeba v oblasti potravních návyků. Kočky, které byly v době výchovy koťat
krmeny kaší z brambor a banánů, nevědomě vštípily svým mláďatům takto pokřivenou
potravní preferenci.
Jak již bylo řečeno, období možnosti vtištění (tedy senzitivní perioda) se po uplynutí již nedá
dohnat a jeho výsledky se již nedají zvrátit. Pokud vychováváme během senzitivní periody
jedince v prostředí chudém na podněty, či přímo naprosto izolovaně, vyroste z něj tvor se
silnými duševními poruchami a celkově sníženou aktivitou. 77
3.7.2 Hra
Velkým předpokladem pro schopnost učení je schopnost zvědavosti a hry. Díky těmto
prvkům chování zvíře – vlastně principem náhody – často přichází na efektivnější řešení
určitého problému. Člověk si na tom koneckonců vystavěl kulturu. Pokud kočce nabídneme
neznámý předmět, bude na něj v rámci své zvědavosti zkoušet různé projevy – bude se o něj
otírat, bude si s ním chtít hrát, bude ho ochutnávat nebo se na něm uvelebí ke spánku.
Zvědavost a hra, velmi dobře vyvinuté obecně u mláďat, u papoušků, havranovitých pěvců,
některých šelem, hlodavců a samozřejmě primátů i v dospělosti, dávají tak svému majiteli
netušené možnosti.
Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – říkáme, že hra je souborem projevů chování bez
vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Pokud si koťata hrají, můžeme
pozorovat, jak například nejprve loví klacek jako kořist, potom ihned napadnou sourozence jako
soka a v půlce cesty se situace otočí a z lovce se jaksi automaticky stane lovený. Předpokladem
ke hře je dostatek energie a také zdraví živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a
stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Tato zvířata mají ale také na
podněty mnohem chudší život než jejich divocí příbuzní, proto má kočka v domácnosti často
velkou potřebu si hrát, stejně tak zvířata v zoologických zahradách se často baví jen
monotónním vykonáváním určitých úkonů, aby se nějak zabavila. Oproti reálnému chování jsou
hry v některých ohledech přehnané – koťata se s oblibou sráží a lezou po sobě, což se jim
v dospělosti za normálních okolností patrně nepoštěstí (přestože zrovna u domestikované kočky
tyto prvky mnohdy nejsou zapomenuty). Za nejvyšší stupeň hry jsou právem považovány hry
s předměty, užívání hraček. To je u koček dosti bohaté téma, kočka málokdy pohrdne
zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem. 78
77
Zdroj: Podle (19) str. 109 - 118.
Do přílohy č.7 jsem umístil zajímavé zkušenosti s hraním u zvířat, které Zdeněk Veselovský vložil do
publikace (19) a které jsou přeci jenom vzdálenější od stávajícího tématu.
78
35
Kočičí hry a hračky
Jak již víme z předchozí kapitoly, kočky potřebují hry hlavně k procvičení dovedností, jejichž
zapomenutí by bylo obrovskou životní nevýhodou. Tedy, v divoké přírodě, mezi lidmi již jejich
nutnost dávno nefunguje. Jedná se ponejvíce o techniku lovu a souboje.
Začnu klasickými hračkami, které jsou dobře známé a svým pohybem napodobují
potenciální kořist. Přestože uznávám účinnost papírků na provázku a klubíček, například
Žahoura nejvíce baví hra s kousky párku, mojí propiskou, kterou předtím shodí ze stolu (jako
cokoli včetně sešitů, hlavně pokud mě to vyruší), a úplně nejvíc ho baví gumičky (viz Obr 38).
Ačkoli o nich se dočteme, že je kočky polykají a mohou se otrávit, mému kocourovi se to ještě
nestalo. Na gumičce ho nejvíce baví asi to, že když ji přidrží drápy, zatáhne za ni zuby a pustí,
gumička se vymrští a odletí. U koček doma nejvíce zabíral mrtvý rejsek tažený na provázku.
Protože Žahour nemá v bytě moc co dělat, je pro něj hra vítaným rozptýlením a on udělá
možné i nemožné pro to, aby někoho zaujal. Například nejenže mu nevadí poměrně velký a
hlasitý míček, kterého by se jiná kočka spíše lekla (viz Obr 39), ale pokud je při síle, skáče
lidem po nohou i po zádech a provokuje je ke hře. V těchto případech už se ale jedná spíše o
nácvik boje, neboť hlavním účelem je dostat lidskou ruku do sevření tlap a pak do ní zadníma
nohama kopat, různě se nakrucovat, kousat a trhat ruku (přes rukáv) schovávat a dělat
výpady. Do tohoto chování se často může promítat i frustrace z monotónnosti života nebo
z nemožnosti utéct. V takovémto zápalu, kdy hranice mezi hrou a realitou počíná povážlivě tát,
se občas stane, že kocour kope nebo kouše sám do sebe, čímž se vlastně provokuje ke hře a
úspěšně se baví sám.
Donedávna jsem si myslel, že aportují jen psi. Žahour se ale z nudy naučil nosit člověku kus
párku, aby mu ho házel (viz Obr 40). Narozdíl od psů ale nezůstane civět na svého vrhače –
když chce, aby mu byl párek vržen, prostě do vás strčí packou nebo škrábne. Vzhledem k tomu,
že podobná zábava mu často vydrží hodiny, není to u televize zrovna nejpříjemnější.
Kocour také rád objevuje nové objekty. Trhá květy pokojových rostlin, zaujatě chytá spořič
na obrazovce počítače v podobě běžícího textu a hledá, kam mu utekl (viz Obr 41), skáče lidem
v noci po prstech u nohou, šplhá po oknech a zkoumá tašky. Je otevřen i novým hrám, jako
například jedna velmi zábavná: Lehl si hlavou dolů přes hranu stolu a já jsem ho zezadu
šťouchal prstem. Po chvíli se mě pokoušel švihat přes ruku ocasem. To, že je to hra, jsem
pochopil až poté, co asi za hodinu přiběhl a zcela stejně si lehl. Ve hře pak okamžitě
pokračoval.
Každá hra získá na novou dimenzi, pokud se přenese z podlahy do vzduchu. Kočka ráda
sráží míček ze vzduchu nebo dělá téměř přemety při chytání předmětu na papírku. Další
dimenzi hra dostává, pokud se podněty sumarizují – kromě optického charakteru získávají
například zvukový, například šustivý papír nebo obyčejné klepání prsty.
A nakonec – největší hodnotu pro kočky mají rozhodně hry s příslušníky stejného druhu,
přestože s věkem mizí. I dvouletí sourozenci si rádi hrají.
A aby kočky nebyly těmi, kdo mají ve hrách hlavní slovo – spíše než pro kočku je pro
člověka zábavná „hra na vetřelce“ (viz Obr 43), kterou jsem vymyslel. Návod: Oblékneme si
košili a dva knoflíky uprostřed necháme nezapnuté. Poté chytíme nejbližší povolnou kočku a
strčíme ji pod ní. Kočka zahlédne nejsnazší cestu ven a co nejrychleji vyleze – tato hra má
velký úspěch na jakémkoli večírku (doporučuji doprovázet řevem rozdíraného vojáka).
36
Žahour s gumičkou. –
Obr 38
Žahour
zaujat
spořičem. – Obr 41
Žahour s míčkem. – Obr 39
Žahour v hravé náladě. –
Obr 42
Žahour nese kousek párku
k aportu. Vzápětí mi ho hází
na postel. – Obr 40
„Hra na vetřelce.“ – Obr 43
Sumarizace (= posilování podnětů)
Již v počátcích etologických výzkumů se přišlo na to, že úspěšnost určitého jevu jako
spouštěče je posílitelná. Například samec ryby tlamovce útočil na atrapu jiného samce více a
více s tím, jak byla doplňována o zbarvení a druhově typické pohyby. Z vlastní zkušenosti
čtenář(ka) asi ví, že pokud jsme hladoví a jídlo jen cítíme, nemáme takovou chuť k jídlu, jako
když ho před sebou i vidíme. U některých zvířat se zjistilo, že pokud v určité smyslu zveličíme
jejich typický spouštěč, reagují mnohem intenzivněji. Například mláďata racka stříbřitého
dávají před zobákem rodičů, kteří je takto krmí a na které mláďata reagují díky sytě červené
skvrně na jejich zobáku, přednost červeno-bíle pruhované atrapě. Takovýmto extrémně
působícím podnětům říkáme nadnormální (supranormální) podněty.
Vynalézavá kočka
Pokud chce kočka něčeho dosáhnout, zkouší různé
prvky chování. Jedním z prvních je mňoukání, které má
na pomoc přilákat člověka; pokud to ale nevyjde,
kočka většinou šťouchá packou či škrábe. Jak je vidět
na obrázku vpravo, Žahour se pokouší otevřít dveře
škrábáním kliky. Vzhledem k faktu, že před nedávnem
ještě škrábal dole u prahu (neboť byl zvyklý, že na
pouze přivřené dveře to platí) a nyní si povšiml
instituce kliky, je jen otázkou času, kdy ho napadne se
na kliku pověsit. Koneckonců, jeho předchůdce
Žahour se chce dostat ven ze
otevírání dveří za kliku mistrně ovládal.
dveří. Obr 44.
37
K učení a hře neodmyslitelně patří i zvědavost.
Pazour a Magdaléna zkoumají obsah konve. – Obr 45.
3.8
Kočka v množném čísle
3.8.1 Dorozumívaní
Dorozumívání se uskutečňuje pomocí tzv. signálů a obecně je důležité pro včasné varování
skupiny živočichů, pro sladění různých aktivit nebo pro přenos vyladění, motivace. Signálem
může být prosté tělesné zbarvení nebo jeho změna, tvar, velikost těla, určité chování nebo přímo
produkty specializovaných žláz.
Komunikace může u koček probíhat v několika
komunikačních systémech (kanálech):
‰
Pachová komunikace je nepostradatelná v hájení
kočičích teritorií a v sexuálním chování. Žlázy mají
kočky na hlavě, na tlapkách a pod ocasem. Chování
spojené s nanášením výměšků pachových žláz na
okolní předměty se ve vztahu k člověku spojilo
v mazlivé otírání hlavy, které je všeobecně dobře
známé. Mějme tedy na paměti, že když se o nás
kočka tře hlavou, vlastně si nás značkuje.
‰
Dotyková komunikace hraje taktéž velkou roli Kočka si otíráním hlavy značkuje
v kočičím sexuálním životě a při péči kočky o malá okolí. Obr 46.
koťata. Kočky se dotýkají čumáky, třou se o sebe
nebo se vzájemně čistí. Je klíčové pro sociální chování i pro vztah kočky a člověka.
‰
Zvuková komunikace se uplatňuje v teritoriálním, sexuálním a mateřském chování.
Kočičí repertoár zahrnuje žalostné mňoukání, svůdné předení, ale také vyčítavé naříkání
a skřeky. Spousta spisovatelů poradců pro chovatele zřejmě oprávněně radí, abychom na
kočky co nejvíce mluvili, že poté i ony budou rozrůzňovat svůj repertoár. Já si ale
osobně myslím, že spíš my bychom se měli učit jejich řeč – je jednodušší a nepodléhá
tolik módě.
38
Situace pro zvuky
Je zajímavé pozorovat, jak se zvukovými signály kočky nakládají ve vztahu k člověku.
Zatímco základní signály, kterých užívají mezi sebou - syčení při potyčkách, mňoukání
v období rozmnožování, pískání a vrnění v kotěcím věku a mručení matky – se těžko nějak
vymykají z normálu, v kontaktu s člověkem může každá kočka využívat jiných zvuků při
jiných příležitostech. Kupříkladu:
Žahour zásadně zdraví člověka mrouknutím, když vejde do místnosti. Pokud chce
upoutat vaši pozornost, užívá mňoukání, které používají malá koťata, když volají matku.
Ještě jemněji mňouká, pokud se cítí v úzkých.
Magdaléna mňouká zcela nepřetržitě a pravidelně, pokud je v lidské blízkosti. Se
zvukovou komunikací tedy skončí, až když se jí ztratíte z dohledu.
Pazour se zvukově projevuje jen tehdy, když ho zvedám nebo pokládám. V takovém
případě mňoukne.
Chcípačka málokdy zamňouká, jen když chce dosáhnout lidské pozornosti a dlouho se jí
nedaří. Zajímavostí je, že tato kočka má zálibu ve skákání lidem za krk. Vždy ve chvíli, kdy
se k tomu chystá, zřetelně zamručí. (Je to tedy jakési varování, abych rychle uhnul, nechci-li
mít její drápy v zádech).
Anténa zamňouká vždy ve chvíli, kdy na ni uděláte klasické „č-č-č-č“.
O předení jsem se již zmiňoval výše. Kočka jím dává na odiv spokojené vnitřní vyladění.
I tady můžeme najít kočky, které vrní málokdy a při zcela specifických příležitostech, i
kočky, které vrní okamžitě, jakmile někoho spatří. Nejlépe u Černuchy jsem pozoroval
dokonce jakési „víceúrovňové vrnění“ – příklopka kočky rozechvívala zřejmě i jiné části
hrdla tak, že jeden zvuk byl hluboký a stálý, druhý vyšší a překotný, oba velmi hlasité.
‰
Optická komunikace je pro nás z rodu Homo sapiens sapiens nejlépe představitelná. I
méně znalý pozorovatel koček by jistě instinktivně vycítil jejich vyladění podle vzhledu
tváře, zvláště postavení vousů a odhalení zubů. V případě agonistického chování se
nejen u koček setkáváme s tzv. piloerekcí, tedy naježením chlupů, které tělu dodá větší
objem, také s nervózním šviháním ocasu.
Co říká kočka vzhledem
Obranná hrozba: Obnažené zuby, sklopené boltce, zdvižená hlava, rozšířené zorničky
Útočná hrozba: Boltce vztyčené, zorničky zúžené, patrné špičáky
Pozornost: Oči rozevřené, zorničky spíše rozšířené, boltce vztyčené
Napjatý výraz: Nejistota; oči mírně přivřené, zorničky lehce zúžené, boltce do stran
Strach: Oči rozevřené, zorničky roztažené, boltce přiklopené do stran
Napjatá pozornost: Oči rozevřené, zorničky rozšířené, boltce dopředu
Uvolnění: Oči přivřené, zorničky silně zúžené, boltce polovztyčené do stran 79
79
Zdroj: Podle (C).
39
Napřímený hřbet, naježené chlupy a Opět obranná hrozba. Všimněte si, že
syčení – seznamte se s kočkou v obranné kočka stahuje uši. Zabraňuje tak možnosti
jejich poškození v souboji. – Obr 48.
hrozbě. – Obr 47.
Hrozba (treat displace) a imponování
Se uplatňují při zastrašování nepřítele a mají také za cíl ukázat co nejpřesvědčivěji sílu
jedince, aby se tak zabránilo zbytečnému plýtvání sil bojem. Simulace síly může být provedena
třeba jen skrze pachové nebo zvukové informace, například kocouři zjistí z pachových stop
pravděpodobný stav a sílu svého soka. Při vizuálním kontaktu se snaží jedinec co nejvíce
zdůraznit velikost svého těla (naježením chlupů, načepýřením peří), u některých zvířat hraje
svou roli také barevnost. U koček dochází velmi často přímo k soubojům. Zajímavé je, že mnoho
z nás si pod pojmem hrozby představí situaci dvou konkurenčních samců, kdy se jeden snaží
druhého přesvědčit, že je ten silnější. Věda však dnes ví, že známe dva typy hrozby - ofenzivní
(tedy tu spojenou s motivací k útoku) a defenzivní (kdy si zvíře snaží udělat hladkou cestu k
ústupu). Pozoruhodné je, že oblíbené obrázky divokého tygra s rozšklebenou tlamou, které jsou
u nás synonymem divokosti a dravosti, jsou jednoznačně spojeny s oním druhým, tedy
defenzivním typem hrozby, jedná se tudíž o ústupovou hrozbu smíšenou se strachem. Pokud chce
mít mladík na tričku hlavu tygra jako symbol divokosti a útočnosti, měl by si tam nechat
vyobrazit tvář tygra s tlamou zavřenou a se sklopenou hlavou - to je tygří ofenzivní hrozba.
Chování, které je vyvoláno podnětem vzbuzujícím útok nebo útěk, označujeme souhrnně jako
agonistické.
V komunikaci zvířat se velmi často uplatňuje ritualizace, což šetří jak energii, tak kapacitu
repertoáru chování. 80
Ritualizace
Je zajímavý fenomén pojmenovaný J. Huxleym, který označuje zjednodušení signálních
projevů tam, kde neslouží k původnímu účelu. Zásnubní tanec mnoha ptáků se evolucí hodně
zjednodušil, zato se zvětšila barevnost jejich per. Podání ruky u lidí, které dříve sloužilo k
ujištění, že v ruce nedržíme zbraň, se stalo přátelským gestem.
Kočka v kontaktu s člověkem využívá ritualizace, kde se jen dá. Tak například napnutím
hřbetu a vystrčením drápků, což původně slouží k protahování, dosáhne kočka, provede-li to
například na naší noze, zcela záměrně naší pozornosti. I samotné mňoukání může být bráno
jako výsledek ritualizace – malá koťata tak dávala najevo hlad či nepříjemné podmínky, dospělá
kočka si na nás takto často vymáhá žrádlo.
80
Zdroj: Podle (19) str. 160 - 182.
40
3.8.2 Sociální chování
U tématu kočičího sociálního, tedy společenského chování je třeba zmínit, že kočka je
zvířetem samotářským a pokud bychom v přírodě narazili na více koček držících se pohromadě,
byla by to pravděpodobně kočka s koťaty nebo kocour s kočkou v době námluv a páření. I zde
tedy člověk leccos změnil – na východě jsou známá takzvaná „sezení koček“, u nás považujeme
za obyčej chovat více koček pohromadě.
Společenskost a samotářství
Za sociální jsou považováni ti živočichové, kteří tráví svůj život v trvalých párech jako
základech rodin, rodinách, skupinách či u hmyzu ve státech. Tato kritéria kočka nesplňuje.
Pojďme se podívat na to, co takové sociální soužití živočichům může přinášet a o co tedy
kočka v porovnání s nimi „postrádá“:
‰ Lepší ochrana před nepřítelem - známé u býložravců, kočka jako šelma bývá vysoko v
potravním řetězci, často nejvýše, tudíž není příliš ohrožována jinými živočichy
‰ Usnadnění získávání potravy - např. u vlků ve smečce, kočky se však specializovaly na
tichošlápkovství a samostatný lov
‰ Usnadnění rozmnožování (synchronizace líhnutí/porodu) je známá u hromadně
hnízdících ptáků, u koček si vzhledem k nutnosti výchovy koťat, samotářskému životu a
také teritoriálnímu dělení můžeme tuto výhodu také odmyslit
Dále popisujeme u některých zvířat zisk ve formě možnosti postavit velké stavby nebo rozdělit
si práci.
Situace mezi větším počtem koček
Přes zimu byla u nás situace taková, že jsme osm našich na sebe navyklých koček umístili do
jedné velké místnosti do domu. Vznikla tak výjimečná příležitost k pozorování. Nejzajímavější
byly rozhodně vztahy mezi kočkami. Sourozenci většinou neměli jakékoli problémy v kontaktu,
stejně tak mladší jedinci, jako Nelson, Kraslice nebo Chcípačka, se spolu snášeli velmi dobře.
Naproti tomu nejstarší z koček, Anténa, stejně tak Mortyša, občas "milostivě svolily" některé z
koček, aby se k nim přiblížila, ale na určité kočky jen syčely. Kupříkladu Jiřina syčela
prakticky na všechny ostatní kočky.
Situace se nijak nemění ani za jiné situace, například když mezi kočky přijde člověk. Kočky
se sice shluknou na malé místo na klín, což by jen tak neudělaly, avšak ty, které nemají dobré
vztahy, se k sobě přesto nepřiblíží. Dá se zde mluvit i o jakési "ponorkové nemoci", plynoucí z
dlouhodobé internace. Výbuchy vzteku mezi kočkami s časem pramálo řídnou, nejvíce jich je v
noci, kdy ale zřejmě souvisí i s hravým chováním, kdy to nějaká z nich prostě přežene.
Pokud je nějaká kočka jinou frustrována, což se může lehce stát v případě, že se už
nedostane na klín, není však dostatečně silná na to, aby na ni zaútočila, najde si náhradní
objekt, slabší kočku (ponejvíce Slepici), na níž si po lidsku řečeno "vylije vztek" syčením nebo
pohlavkem. Mluvíme o jednom z typů konfliktních chování - o chování přeorientovaném.
Zajímavou situaci můžete pozorovat ve chvíli, kdy na vás leží skupina koček. Přítulné
vyladění, které mezi nimi panuje, se nejdříve přenese z jedné na druhou a pak se stupňuje. To
vyvolá, že se všechny kočky začnou téměř ve stejnou chvíli mýt. Důvodem je zjevně to, že
vyladění vzájemné pohody je u koček spojeno se stavem klidu a odpočinku, který kočka v
přírodě tráví právě hygienou. A to se plně projevilo teď, při stavu maximální (přímo
supranormální) pohody, přestože všechny kočky byly zcela čisté.
41
Vlevo: Chcípačka spokojeně odpočívá na
mém břiše. Packa vpravo náleží Kraslici. –
Obr 49.
Přeorientované chování
Přeorientované chování vzniká rozporem mezi útočnou a útěkovou motivací. Jde o to, že
nahromaděná energie vyčleněná k útoku se vybije na náhradním objektu. Jako příklad si
uveďme případ roztržky silnějšího a slabšího samce racka – ten slabší, vida své malé šance,
nenapadá soka, ale například cupuje okolní trsy trávy. Naštvaný podřízený, který si netroufá
sdělit své námitky šéfovi, bouchne pěstí do stolu (v lepším případě, v horším si vztek vylije na
rodině).
Pozoruhodných poddruhem konfliktního chování je přeskokové chování – tento
nejzajímavější a dosud uspokojivě neobjasněný pojem používáme v případě, že z konfliktu dvou
chování vzejde logicky se situací vůbec nesouvisející činnost. Dva kohouti, jejichž síly jsou
vyrovnané a tak si příliš dlouho jen hrozí, najednou ustanou a začnou sbírat zrníčka. Kočka, jíž
se nepodaří vyskočit na kluzký povrch, se po dopadu začne horlivě mýt.
Pro kočky jsou velice důležitá teritoria, zejména kvůli potravě a hledání partnera. Zajímavé
je u nich zabírání potravních revírů podle určitého plánu, které objevil Paul Leyhausen. Jedna
kočka loví např. od 4 do 6 hodin, druhá od 6 do 8 a tak to může jít celých 24 hodin. Aby se
zabránilo vzájemným střetům, označkuje kočka revír svým pachem na znamení, že ho již
opustila. Pachové vytyčování je u koček prováděno třemi způsoby – otíráním hlavy a nanášení
výměšků kožních žláz, škrábáním o dřevo, čímž na něm ulpí pachové výměšku z tlap, a nakonec
močí. Jeho prostřednictvím si může jiný kocour udělat i za autorovy nepřítomnosti obrázek o
jeho pohlaví, síle, stáří i fyziologickém stavu. Pachové značení je typickým případem
konvergentního chování, neboť se nezávisle vyvinulo u mnoha nepříbuzných skupin živočichů.
Mimochodem – kočkovité šelmy mají obecně nejrozsáhlejší teritoria ze všech živočichů vůbec
(až několik desítek km2).
Teritoriální chování
Je přímým důsledkem chování agresivního a zajišťuje začlenění párů či rodin do určitých
oblastí. Těm říkáme domovské okrsky (home range), tzv. akční prostory, ve kterých se daná
skupina zvířat pohybuje během svého života. Když toto území patří jednomu jedinci nebo
skupině jedinců, kteří si ho aktivně hájí, nazýváme ho teritoriem (revírem). Tvorbu jakýchsi
teritorií pozorujeme dokonce již u hvězdic, krabů nebo hmyzu. Teritorium zajišťuje majiteli
dostatečné množství potravy, usnadňuje mu hledání partnera a úkrytu a zvyšuje jeho
bezpečnost.
V jednom revíru můžeme dále rozlišit místa k odpočinku, lovu, vyměšování či komfortnímu
chování. Tato místa jsou propojena systémem cest a cestiček, kterým říkáme ochozy. Pojem
teritoria ve vědomí zvířete se projevuje také v strategii jeho útoku nebo ústupu. Nejvýhodnější
42
se v přírodě ukazuje tzv. buržoazní strategie, kdy majitel teritoria na svém území preferuje
přímý útok, kdežto v území jiného teritoria upřednostňuje ústup.
Organizaci jedinců ve skupině zajišťuje hierarchické uspořádání. U koček o něm můžeme
hovořit jen v domácích a experimentálních podmínkách, protože, jak jsme si již řekli, v přírodě
kočky skupiny netvoří. 81 O jisté hierarchii se ale dá mluvit v případě popisu vztahů mezi
kocoury. Lorenz a Leyhausen mluví o tzv. bratrstvu kocourů, kdy každý kocour má svůj revír a
o něj se pořádají jakési vyřazovací souboje. Alfa kocour, tedy ten nejvýše postavený a také
nejzkušenější, má největší jistotu zachování teritoria a nikdo ho jen tak nevyzve. Kocouři do
stáří jednoho roku jsou ignorováni. Kastráti jsou braní jako kočky mimo období říje, nemají
žádnou vážnost samce. 82
Souboje
Jsou vyvrcholením agresivního chování a někdy jsou dokonce příčinou smrti zvířete, a to i
když jsou jen ritualizované. Úmrtím zvířete mohou končit potyčky například u pižmoňů, jelenů
nebo rypoušů. Kocouři jsou ve vzájemném praní mistři – evoluce je dokonale vycvičila tak, aby
si přes horlivost a překotnost potyčky bez obtíží uchránili břicho a jiné zranitelné části těla.
Boje tak málokdy končí hůře než natrženým uchem nebo většími škrábanci. V životě mezi lidmi
je pro kocoury daleko nebezpečnější fakt, že po prohrané šarvátce o území svůj revír opouští,
čímž se nedobrovolně dávají na život vyhnance. Pro kočkovité šelmy, obzvláště pro ty, co žijí ve
smečkách, je typická tzv. infanticida, kdy samec, který v souboji vyhraje vůdcovství v teritoriu,
usmrtí všechna zde žijící mláďata, která nejsou jeho. Tím u samic urychlí říji.
Podřízený postoj, usmiřování
Jsou pojmy známé z představy psa, který při hubování svému pánovi na usmířenou vystavuje
nechráněné břicho. Významem tohoto chování je zabránit agresi a toho zvířata odkrytím
zranitelného místa na těle sokovi docilují velice často. Je typické pro zvířata opatřená nějakými
zbraněmi - drápy, ostrými zuby nebo rohy. Kočky také vystavují břicho, jako výraz přátelských
úmyslů se o sebe otírají. Rozdíl mezi podřízeným postojem a usmiřováním spatřujeme v tom, že
první pojem označuje chování, které přímo tlumí agresi, druhý pojem označuje jev, kdy
podřízený jedinec převede agresivní chování nadřízeného jedince na chování jiné, například
rodičovské (níže postavený pes olizuje výše postavenému tlamu aj.)
Z hlediska doteků mezi jedinci stejného druhu bychom řekli, že kočky jsou všeobecně spíše
kontaktní, v přírodě to ovšem není vzhledem k jejich samotářskému způsobu života příliš
patrné. U domácích koček již můžeme zálibu ve vzájemném kontaktu pozorovat trvale, nemusí
být ovšem vždy opětovaná. Dost dobře je ale možné, kontaktnost kočky je jen díky
domestikované formě zdánlivá, a to díky neoténii, kdy se kočka částečně chová jako kotě.
Kontaktnost a distančnost
Jsou pojmy, které označují vnitrodruhové vztahy mezi živočichy z hlediska možností jejich
vzájemného tělesného přiblížení. Zajímavé je, že se jejich výskyt často úplně liší od našich
představ. Mezi kontaktní typy živočichů, kterým nevadí tělesný dotyk, naopak ho klidně
vyhledávají, patří například opice, hlodavci, prasata, želvy, ještěři nebo úhoři, ale také ježci.
Mezi ty distanční, kteří tělesný dotyk nesnáší, patří většina pěvců a přežvýkavců.
81
82
Zdroj: Podle (19) str. 134 - 159.
Zdroj: Podle (5) str. 122-123
43
3.9
Rozmnožování
Předtím, než může dojít k pohlavnímu styku, tedy kopulaci,
aby bylo zplozeno potomstvo, musí se dva jedinci opačného
pohlaví pochopitelně nejprve najít a rozpoznat, poté dochází
často k námluvám. Jejich cílem je, aby si jedinec určitého
pohlaví (nejčastěji samičího) mohl vybrat co nejvhodnějšího
partnera (rozhodují zejména znaky tělesné zdatnosti, odolnosti
vůči nemocem či agresivity), popřípadě slouží pouze k navození
rozmnožovacího vyladění u obou pohlaví. Každopádně
umožňuje oplodnění.
U kočky mají námluvy velký význam hlavně k překonání
vnitrodruhové agrese, která jinak charakterizuje klasický vztah
mezi jednotlivými dospělými kočkami mimo období páření.
Pohlavní cyklus kočky, trvající asi
20 týdnů. – Obr 50.
Kočky-samice pohlavně dospívají mezi sedmým a dvanáctým měsícem života, kocouři mezi
desátým a čtrnáctým měsícem života. Zatímco kocour je ke kopulaci připraven prakticky pořád,
kočka se musí dostat do říje. Tento stav je vyloučen, když kočka vychovává koťata. Jinak je říje
sezónní – trvá 2 až 4 dny a opakuje se přibližně ve čtrnáctidenních intervalech. probíhá dvakrát
nebo třikrát na jaře a pak zase v létě. Někdy se dostavuje ještě potřetí, a to v září. Říjná kočka
vydává pronikavé sténavé zvuky, přešlapuje, přikládá břicho k zemi a zvedá pánev – lidově
řečeno „se mrouská“. V takovémto stavu je hodně citlivá na doteky, přesto zezačátku na
kocouřího uchazeče syčí. nezřídka se stává, že se u kočky sejde více kočičích nápadníků, a
v takovém případě kočka, ač celý zápas pozorně sleduje, nemusí vždy dát přednost vítězovi. Po
chvíli může dojít ke kopulaci, která je poměrně krátká a u kočkovitých šelem charakteristická
tím, že si při ní kocour kočku přidržuje zuby za kůži na šíji. Pomocí penisové kosti, kterou má
kocour jako výztuhu v rozmnožovacím orgánu, podráždí kočku a tím vyvolá ovulaci. Pohlavní
akt se opakuje vícekrát s přibližně desetiminutovými rozestupy.
Zajímavé je také sledovat strategii rozmnožování. Podobně jako u většiny ostatních
živočichů je u koček hlavní snahou samice upoutat k sobě samce na pokud možno co nejdelší
dobu, aby tak byla v ochraně jeho teritoria a nemusela vydávat tolik energie na konflikty s
jinými kočkami. Snahou kocoura je oplodnit co nejvíce koček, aby se jeho genetická informace
v co největší míře rozšířila dál. 83
Pro kočky je typické, že samec se snaží oplodnit co nejvíce samic a o kočku samotnou se již
poté nezajímá, natož aby se podílel na výchově mláďat. Přesto byla – i když v nepřirozených
podmínkách – objevena výjimka. Samec je obvykle oddělen od samice těsně předtím, než se
koťata narodí, aby mláďatům nemohl ublížit. V zoo v Krakově od tohoto opatření upustili a
zjistili, že místo útoků na koťata dospělý samec přinášel svoji potravu na okraj pelechu, dále je
chránil a strávil s nimi mnoho času. Paul Leyhausen, který tyto kočky pozoroval, se domnívá, že
zatímco samci žijící ve volné přírodě nemají se svými družkami a koťaty nic společného, v
zajetí „mohou být ovlivněni podněty, které u nich vzbuzují jinak neprojevené vzorce
chování.“ 84
Pojďme si projít kočičí rodičovství od počátku, tedy od březosti. Kočka je březí 56 až 71 dní,
s koťaty nošenými déle nebo méně bývají při porodu problémy. Poznáme to na ní tak, že
nepřijde znovu do říje, zrůžovějí jí struky, přibírá na váze a zvětšuje se jí břicho. Počet koťat
bývá různý, průměrně asi čtyři. Starší kočky mívají menší počet větších koťat. Rekord drží
83
84
Zdroj: Podle (19) str. 185, 199.
Zdroj: Podle (12) str. 94.
44
perská kočka z Wellingtonu v Jižní Africe, které se v roce 1974 narodilo 14 živých koťat. 85
Z hlediska vyvinutosti mláďat po narození známe dva typy živočichů – nidikolní, kdy se
mláďata rodí holá a slepá, a nidifugní, kdy jsou mláďata
ihned po narození smyslově dokonale vybavená a v brzké
době jsou schopna následovat matku. Kočka je oním
prvním typem, typem nidikolním. 86 Po porodu, který
trvá, nevyskytnou-li se komplikace, kolem třech hodin,
kočka koťatům překousne pupeční šňůru, sežere placentu
a začne koťata olizovat, čímž je jednak očistí od zbytku
plodových obalů, jednak tím podporuje jejich dýchání,
vylučování a masíruje je.
Malá nidikolní koťata po svém příchodu na svět
nevidí, neslyší a ani neumí chodit, jen se vrtí. Dopravu
zprostředkovává kočka tak, že kotě uchopí za krkem – to
instinktivně ustrne a volně svěsí tělo. Tento reflex zůstává kočkám do dospělosti – nosit takto
kočky v dospělosti se ovšem z důvodu nebezpečí poškození krční
páteře (kočka je přeci jen o dost těžší) silně nedoporučuje. Matka
má přenášení mláďat dědičně zafixováno, protože v přírodě mohl
pach krve po porodu, který zůstal na místě, přilákat dravce, a
proto bývají často problémy s tím, že si krátce po porodu svá
koťata přenese neznámo kam i v lidském bezpečí. Pouto mezi
kočkou a koťaty je upevňováno pachovou komunikací, zejména
otíráním tváří, a zvukovou komunikací, zahrnující hladové
pištění koťat i klidné vrnění ze strany matky. Zajímavým
chováním je masírováním struků kočky tlapkami koťat. Malé
šelmy tak docilují větší tvorby hormonu prolaktinu v těle matky,
Pepina požírá placentu. – Obr 51.
čímž podporují tvorbu mléka. Každé kotě mívá obvykle pro sebe
jeden struk, u kterého se pravidelně napájí. Velkou část svého Kočka přenášejíce kotě –
dne stráví koťata spánkem. Spí nahloučena jedno na druhé, čímž Obr 52.
šetří teplo.
Oči se koťatům otvírají 5. až 10. den života, ve věku 16 až 20 dní začínají lézt a ve 3 až 4
týdnech začínají přijímat pevnou stravu. Mezi 4.a 5. týdnem života u nich již můžeme pozorovat
hru, běhání a mytí se. Už v tomto věku můžeme u některých koťat pozorovat neuvěřitelně
silnou příchylnost k člověku (mnohá koťata, která ještě sotva běhala, se na mě pokoušela
vyšplhat po nohavici a nechtěla se pustit mojí nohy). Svědčí to o tom, že návyk na člověka mají
dnešní kočky v genech.
O pár týdnů později se pokouší lovit. Zcela
nezávislé na matce je kotě ve věku 24 týdnů.
Výchova mláďat, která, jak jsme si již řekli,
zůstává na matce, využívá senzitivní periody
koťat k tomu, aby je naučila základním
dovednostem. Hodně důležité to je v oblasti
lovu. Kočka si nejdříve do pelechu ke koťatům
nosí mrtvou kořist a požírá ji, poté dává ochutnat
Šestidenní kotě. – Obr 53.
85
86
i jim. Nato přestane svou oběť zabíjet a nechává
Zdroj: Podle (17) str. 166 - 169.
Zdroj: Podle (19) str. 205 – 212.
45
to na koťatech, která si musí vštípit překusování vazu. Malé kočky se následně vydávají na lov
samy a musí překonat další překážky, například uvědomovat si svoji hlučnost nebo svoji
viditelnost. 87 Pokud jsou koťata připravená, vychází s nimi matka ven a nechá je poznávat
okolí. Zde se již uplatňují krom pachových také zrakové signály – zdvižený ocas kočky se
špičkou dozadu způsobí, že všechna koťata k ní okamžitě přiběhnou. 88
Pepina se svými čtyřmi koťaty. – Obr 54.
3.10 Vliv života mezi lidmi na chování kočky
Tuto kapitolu jsem nechával na konec, protože k jejímu pochopení je důležité vnímat
předchozí informace jak o historii soužití kočky a člověka, tak o kočičím chování.
Spolužití kočky a člověka je jakousi symbiózou. Posuňme se nyní od modelu kočky jako
nástroje na lov myší k modernímu chovatelství. Tato symbióza je založena na dědičně i
životními zkušenostmi daných instinktivních mechanismech kočky, které člověk určitým
způsobem posiloval a šlechtil, a rozumově citovém přístupu člověka, který v kočce shledává
mnoho příjemného. Je ale nutné si uvědomit, co ve vztahu hledá kočka a co člověk. Jedině tak
se mnoho zapálených milovníků vyhne velkému a zbytečnému zklamání, když zjistí, jak krutá
je jejich kočka k myšce, jak moc jejich milovaný kocour touží utéci ze dveří, že oblíbené kočce
je úplně jedno, kdo ji hladí, vrní stejně, nebo že jejich kočička neustále syčí na jinou, přitom oni
tolik chtěli, aby se spřátelily. V takových chvílích se lidé jako rozumové bytosti propadají,
neboť situace řeší zoufale chovatelskými zásahy, které dělají z kočky deprimované a usoužené
zvíře.
Kdyby se alespoň na chvíli vcítili do své kočky, nemusely by být vydávány ani prodávány
knihy, ve kterých se dočteme, že pokud máme agresivního kocoura, měli bychom to řešit mimo
jiné tak, že jeho jméno zméníme na méně agresivní, že vše, co naše kočka dělá a nám se to
nelíbí, bychom měli řešit tak, že po kočce hodíme noviny, aby se to odnaučila, nebo že „kočky a
miminka nejsou přirození nepřátelé“. 89 Takováto nestoudná laicizace značně degraduje pozici
člověka jako té moudřejší bytosti ve svazku člověk-kočka.
87
Zdroj: Podle (17) str. 22.
Zdroj: Podle (17) str. 170 - 176.
89
Zdroj: Podle (16).
88
46
Na otázku, zdali kočka zbožňuje člověka tak, jako on ji, je třeba ihned odpovědět, že ne.
Minimálně nás vnímá zcela jinak, než my ji. Kočka má v sobě mnoho přirozených typů
chování, které během svého života chce prožít, a důvodem, proč se vůbec k člověku hlásí, je, že
on mnohé z nich posílil a stal se jejich objektem. Čas strávený s člověkem má pro ni také
určitou prahovou hodnotu, která se zvyšuje s tím, jako dlouho s ním je - po chvíli ji tedy člověk
omrzí a ona jde dělat něco jiného, co upoutá její pozornost. Narozdíl od psa se člověk nestal
objektem „hierarchicky výše stojícího jedince“, nýbrž objektem matky – kotěte. To znamená, že
kočka na nás se značnou potěchou uplatňuje projevy chování, kterého by jinak využívala ke
vztahu ke svým koťatům, zatímco my ji hladíme a bavíme, čímž se k ní také chováme jako ke
kotěti. Velkým důkazem je již zmiňovaná neoténie ve znacích kočky. Kočka nás tedy vnímá
jako „něco blízkého kotěti“ - a to s sebou nese spoustu protikladů. Například se kočka musí
smířit s tím, že její kotě je abnormálně velké, že není chlupaté (přesto se mnohé kočky rády
vrhnou do olizování kůže nebo vlasů), že nad ním nemá kontrolu a často se mu ztrácí z dohledu
a že svět, ve kterém s ním musí žít, je nezvykle nepřirozený.
Člověk - matka/kotě
Teorie, že kočka vnímá svého pána jako vlastní kotě, má mnoho podkladů. Za prvé blízký
tělesný kontakt, který člověk kočce poskytuje a který vyhledává, je typický právě pro rané
období života kočky. Kočka na člověka mňouká hlasem malého kotěte, mrká na něj na
znamení přátelství, často se o něj vleže zachytává drápky tak, jak to dělají sající koťata, když
u matky podporují tvorbu mléka, ráda ho čistí, hraje si s ním, spí na něm, očihává mu nos a
otírá se o něj, v jeho přítomnosti se mnohdy hlásí zvukovými signály a někdy mu přináší
ukázat úlovek. Praktické nedostatky, které z tohoto pojetí plynou, se kočky naučily během
mnoha generací řešit svéráznými způsoby. Už se tedy nebojí, když k nim kráčí téměř dva
metry vysoká bytost, pokud poznají, že se jedná o příslušníka lidského druhu (přestože snad u
všech koček platí, že pokud si člověk sedne či jinak zmenší svou výšku, je pro kočku
atraktivnější), mnohdy nemají zábrany na člověka vylézt, vyšplhat či přímo vyskočit. Protože
jste bytostí, které si váží, budou se snažit upoutat vaši pozornost - pokud ne třeba zvuky či
doteky (viz kapitola o hře), tak třeba jen opticky. Pokud je víc koček pohromadě, je vždy
nejlukrativnější to místo, které je co nejvíce uprostřed a také co nejvíce viditelné. Když máme
přes léto kočky ve velkém klecovém výběhu, pravidelně se mezi sebou střídají (a hašteří) o
misku na granule, která krásně svítí urpostřed celého areálu. K mému velkému překvapení
tam s chutí pobývala i slepá kočka Slepice. Stejně tak Žahour reagoval nečekaně - když jsem
na parketové podlaze nechal přibližně uprostřed bílý papír formátu A4, zcela bez rozmyslu šel
a sedl si do jeho středu. V bytě se navíc zastavuje ne těch místech, o kterých ví, že tudy chodí
nejvíce lidí.
Zajímavé je, co kočky dělají, když lidé jí něco, co ony by si taky daly. Protože kočka není
pes a nepopisujeme tudíž u ní stav, který bychom v lidské společnosti nazvali studem nebo
lítostí, kočka se zcela přirozeně přesune co nejblíže jídlu. Protože ale moc dobře vnímá, že je
to jídlo člověka, navíc prapodivně vypadající, většinou jen zkoumavě z povzdálí očichává a
pozoruje. Pokud jí nedáte najevo nelibost, bude se přibližovat, a ve chvíli, kdy to uzná za
vhodné, zcela spontánně a bez výčitek si vezme kousek jídla a odkráčí s ním. Pokud jí ho
vezmete, tak to sice příště neudělá, ale nebude se cítit jakkoli zklamána nebo uražena. Byl to
pro ni jen jakýsi hravý pokus. Pokud byste jí jídlem mávali v ruce před obličejem, bude to pro
ni lov - v takovém případě bude hru brát mnohem vážněji.
Jak nás kočka vnímá?
Již z předchozího textu vyplývá, že kočičí náhled na člověka je dost konfliktní. Pokud je na
člověku něco, co kočku utvrdí v tom, že je to člověk, jsou to oči. Pokud na kočku koukáme,
jsou pro ni naše obličeje a zranitelná místa kůže nedotknutelnými. Pokud se s námi kočka
pere, snaží se co nejméně vnímat, že jsme to my - nedívá se do očí, nijak nekomunikuje - což jí
navozuje pocit opravdovosti, který u takovéhoto vyžití potřebuje. Žahour, pro kterého je
pohyblivé lidské tělo výtečným hřištěm, si hraje nejraději přes nějako bariéru, například
tričko nebo záclonu. V takovém případě se rozohňuje natolik, že hra už není oboustranně
zábavná.
47
Ve chvíli, kdy oči zavřeme a kočka nás nevnímá jako hlavní objekt svého zájmu, pro ni
přestáváme být živým objektem. Když nám utíkaly kočky na pole a já pro ně chodil, abych je
přivedl zpět, byl bych nikdy neuspěl, kdybych se za nimi plížil s otevřeným očima. Postupoval
jsem tak, že jsem o nekolik kroků postoupil a ve chvíli, kdy se na mě kočka otočila, jsem zavřel
oči. Kočka zůstala zcela v klidu.
Mnoho lidí má také zkušenosti s tím, že když se vám v noci kočka dostane do ložnice, často
velmi rázně a opravdově škrábe a kouše do nohou. Nohy, které samotné vyčuhují na druhé
straně peřiny, než kde je váš obličej, u koček prakticky vůbec nevyvolávají spojení s lidskou
bytostí, jen vidinu pohyblivé hračky. Proto se kočky při vašem ohrazení tak moc lekají.
Člověk naštěstí přišel na to, že svůj byt či dům, popřípadě klec či přístřešek, kde kočka bydlí,
je vhodné vybavit takovými doplňky, aby zde kočka mohla uplatnit co nejvíce typů chování.
Nejenže kočkce zajistíme stravu a přístřeší, ale málokdy zapomeneme na substrát na kálení, na
škrábátko, nějakou hračku a je-li to možné, také nějakou kočičí společnost. Potom nechápu, co
chovatele vede k tomu, že se snaží kočku násilně převychovávat stříkáním vody a házením
novin pokaždé, když udělá něco, co se jim nelíbí. Z kočky se stane tiché a plaché zvíře, které
neví a nemůže vědět, co vše přirozeného je jí v nepřátelském lidském příbytku dovoleno, aniž
by následoval příval vody nebo úder novinami. Navíc takto vytrénovaná kočka pozbývá většiny
přirozených projevů chování, čímž je pro další pozorování a výzkum velmi chudá.
Mazlení
Je chování, pro které si nemalá část dnešních chovatelů koček považuje nejvíce. Ze všech
zvířat chovaných doma kočka dává zřejmě nejvíce na odiv, jak je jí tělesný kontakt
s člověkem příjemný. Jedná se o do velké míry dědičně dané chování, které se kočka nemusí
učit, vykrystalizovalo dlouholetou selekcí směrem k přítulnosti.
Proto se často dostává do konfliktu s jinými vrozenými prvky chování a každá kočka je
poněkud jiná. Mnohé mají rády doteky po celém těle, jiné považují například hlazení na
břiše za ohrožení a zuřivě se brání.
Jak uklidnit kočku
Tyto metody mám nejvíce ověřené na Žahourovi. Pokud má přebytek energie a mě
považuje za nejlepší předmět k jejímu vybití, skáče po mně, shazuje mi věci ze stolu, mňouká
a vřeští a potom kouše a škrábe, viditelně s úlevou.
V takovém stavu není člověku moc příjemně, tak se snaží divokou zvěř nějak uklidnit.
Zaručeným způsobem je hodit kočku někam na samotku. Negativem je to, že ona si to bude
pamatovat a až ji pustíte ven, náležitě se vám odmění další podobnou aktivitou. Dalším
způsobem je umožnit kočce se vybít tak, aby vaše ruce nebyly rozdrásány do krve, například
si ruku obalit ručníkem nebo převést pozornost kupříkladu na hru s míčkem. Ve zvláště
nezvládnutelných situacích užívám osvědčené taktiky - zvedám rozdováděného živočicha a
vkládám si ho pod tričko. Kocour je sice dezorientovaný z malého prostoru, ale vzhledem k
tomu, že tam dobře vidí a navíc je v blízkosti člověka, se poměrně rychle uklidní. Někdy se
snaží najít cestu ven (v tom mu nebráním), někdy třeba jen vystrčí hlavu ven a spokojeně
odpočívá. Jeden kocour, kterého jsme měli, dokonce toto speciální místo vyhledával a
dokázal pod tričkem vydržet celé hodiny. Výhodou této metody je, že po propuštění na
svobodu v kočce nezůstává žádná potřeba mstít se. K okamžitému uklidnění také pomáhá,
když kočku jemně uchopíte za zadek a za krkem a položíte ji na ruce břichem nahoru tak, že
hlava míří oproti tělu dolů. Pokud ji jemně šimráte za ušima, za chvíli začne spokojeně
vrnět.
48
PODĚKOVÁNÍ
Díky patří všemu, co umožnilo existenci mému námětu – tedy přírodě, evoluci a kočce samé.
Díky také konkrétně kočkám, které mne o sobě nechali se poučit, zvláštní díky službám
Žahourovým. Velký dík patří rodičům za zálibu v chovu koček, za toleranci při obléhání
počítače a také za bohatou literární „základnu“. Děkuji také všem, kteří mi poskytli nějakou
literaturu, materiály či podněty, a paní profesorce Andělové za schválení a podporu práce. Díky
etologům a zájemcům o kočky, bez nichž bych neměl na čem stavět, a všem, kteří tvořili
prostředí kolem mne, v němž jsem „tvořil“.
49
VÝSLEDKY
Srozumitelná práce, zahrnující fakta spojená z více oborů, vlastní pozorování a zkušenosti.
Byla zjištěna a prověřena dílčí fakta o kočkách a jejich životu, z nich mnoho obecně
neznámých.
Bylo užito svérázného autorského náhledu.
50
DISKUSE
Současná literatura o kočkách poskytuje čtenáři dostatek informací o chovu tohoto zvířete.
Co se však chování týče, narážíme spíše na kusé informace, mnohdy nepodložené, málo
vysvětlené, domyšlené nebo vzájemně si odporující.
Pokud bychom však chtěli studovat vědu o chování zvířat jako takovou, bude naše vědění
příliš obecné.
Touto prací jsem vytvořil střední cestu propojením těchto dvou pólů a přidal vlastní náhledy
a zkušenosti.
Názory v této práci se často rozchází s názory, které získáme v populární literatuře. Tento
fakt jsem se snažil obhájit užitím a vysvětlením na vědeckých základech.
Tuto práci shledávám zajímavou nejen pro studenty, kteří tak mohou získat mnohem bližší
vztah k etologii, než je možné skrze skripta, a pro chovatele a milovníky koček, ale i pro
všechny zájemce o zvířata.
51
ZÁVĚR
Jako téma této práce jsem si zvolil problematiku kočky, zvláště jejího chování. Důvodů bylo
hned několik. Za prvé velký objem zkušeností s kočkami, dále velké zalíbení v tomto zvířeti a
určitě také fascinace etologií, vědou o chování zvířat. Dáme-li si tyto věci dohromady a
připočteme-li k tomu skutečnost, že jsem chtěl psát práci, které bych naplno rozuměl, bylo toto
téma jasné.
V práci jsem spojil obecně známá fakta o kočkách s odbornějším nahlížením na jejich chov a
s tím, na co během své poměrně mladé historie přišla věda etologie. Seznam kapitol tedy
sestává z historie soužití kočky a člověka, z fyziologie kočky, z jevů týkajících se jejího života a
chování. Vlastní myšlenky a nápady jsem se snažil co nejméně potlačovat, proto v práci
naleznete v rámečcích vlastní pozorování a velmi často i vlastní domněnky. Při studiu
problematiky jsem také zavadil o mnoho informací, které dělají výtvor pestřejší a ucelenější. Na
pozadí poměrně jednoduchého námětu se tak vytvořila řada zajímavých otázek, které jsem
rozvinul, ať už v práci samotné, nebo v některé z příloh.
Práce, doplněná obrázky a fotkami, může sloužit nejen jako soubor faktů k otázce kočky
domácí, ale snad i jako zajímavá a poučná četba.
52
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1) Behrendová Katrin: Kočka, Jan Vašut, Praha 1998, 1.vydání
2) DeBitetto James: Péče o kotě, Pragma, Praha 2000, 1.vydání
3) Franck Dierk: Etologie - vydavatelství Karolinum, Praha 1996, 2.vydání
4) Fraňková Slávka, Klein Zdeněk: Úvod do etologie člověka, HZ Systém, Praha 1997
5) Geelen Eva: Magie koček, DOBRA, Praha 2001
6) Chernaková McElroyová Susan: Zvířata jako učitelé a léčitelé, Chvojkovo
nakladatelství Praha 1999
7) Kolková Anneliese zum: Láska ke zvířatům, Mladé letá, Bratislava 1995
8) Lorenz Konrad: 8 smrtelných hříchů, Panorama, Praha 1990, 1.vydání
9) Lorenz Konrad: Odumírání lidskosti, Mladá fronta, Praha 1997
10) Lorenz Konrad: Základy etologie, Akademie věd ČR, Praha 1993, 1.vydání
11) Masson Jeffrey Moussaieff: Devatero kočičích životů, Rybka Publishers, Praha 2004
12) Masson Jeffrey Moussaieff, McCarthyová Susan: Když sloni pláčou, Rybka Publishers,
Praha 1998
13) Mündl Kurt: Zachraňme naději (rozhovory s Konradem Lorenzem), Panorama,
Praha 1992, 1.vydání
14) Newkirková Ingrid: Spokojená kočka , Práh, Praha 2000, 1.vydání
15) Prieur Jean: Duše zvířat, Mladá fronta, Praha 1994
16) Rheaová Alice: Hodná kočka – nemožné chování, Práh, Praha 1997, 1.vydání
17) Taylor David: Velká kniha o kočkách, GEMINI, Bratislava 1992, 1.vydání
18) Vařejčko Jan: Atlas plemen koček, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1984,
1.vydání
19) Veselovský Zdeněk: Chováme se jako zvířata?, Panorama , Praha 1992, 1.vydání
20) Na programu je zvíře (výběr nejdůležitějších mezinárodních právních norem o ochraně
živočichů), ARIES, Ostrava
Použitá periodika
A) Dějiny a současnost: 2/2005, ročník 27., článek „Přátelé nejvěrnější“, strana 35
B) Světem zvířat: 5/2001, ročník VI., článek „Kočka divoká“, strana 19
C) Trojský koník: 2/2005, ročník VII., článek „Kočičí řeč“, strana 8, 9
Vyňaté citáty
Baudelaire Charles: Květy zla (Melantrich, Praha 1948) – báseň Kočky (str. 118), 1.vydání
53
J. Suchý, J. Šlitr: Malé kotě (Já, písnička – Zpěvník pro žáky základních škol), MUSIC
CHEB, 1999
Použité obrazové materiály – zdroje
Obr. 1: Autorské foto
Obr. 2: Internet (www.cat88.com/cathis1.gif)
Obr. 3: Internet (http://www.kingtutshop.com/PhPainting/AG023-350.gif)
Obr. 4: Internet (http://img.tfd.com/authors/descartes.jpg)
Obr. 5: Internet (http://www.britannica.com/nobel/art/olorenk001p1.jpg )
Obr. 6: Internet (http://www.pokusynazviratech.cz/fotoalbum/slides/10b.html)
Obr. 7: Internet (http://www.google.com/&divoka&kocka)
Obr. 8: Pramen (18), strana 13
Obr. 9: Podle (3), strana 12
Obr. 10-11: Autorská inkoustová kresba
Obr. 12: Autorské foto
Obr. 13: Autorská inkoustová kresba
Obr. 14: Autorské foto
Obr. 15: Autorská kresba (MSPaint)
Obr. 16-17: Autorské foto
Obr. 18-24: Autorská inkoustová kresba
Obr. 25-31: Autorské foto
Obr. 32: Autorská inkoustová kresba
Obr. 33-42: Autorské foto
Obr. 43: Autorská inkoustová kresba
Obr. 44-45: Autorské foto
Obr. 46-48: Autorská inkoustová kresba
Obr. 49: Autorské foto
Obr. 50: Kresba (MSPaint) – podle (17)
Obr. 51: Autorské foto
Obr. 52: Autorská inkoustová kresba
Obr. 53-54: Autorské foto
Obr. 55: Autorská kresba (MSPaint)
Obr. 56-67: Autorské foto
Obr. 68: Internet (www.thecatshouse.com)
54
PŘÍLOHY
Příloha č. 1 – Rodokmen našich koček
Rodokmen našich koček od roku 1992. Nezaznamenávám otce. Kočky, které jsme dostali či nalezli,
se objevují z ničeho. Červeně orámované kočky stále máme. – Obr 55.
55
Obrázek 56: Kraslice
obrázek 60: Magdaléna
Obrázek 64: Chcípačka
Obrázek 57: Nelson
Obrázek 58: Jiřina
Obrázek 61: Pazour
Obrázek 62: Černucha
Obrázek 63: Slepice
Obrázek 66: Mortyša
Obrázek 67: Žahour
Obrázek 65: Anténa
Obrázek 59: Pepina
Příloha č. 2 – Lidé spojení s kočkami
Díky tomu, že z 19. a 20. století máme již poměrně přesné zprávy o tehdejší době, víme, že
kočky se staly nedílnou součástí lidského života. Byly inspiračním zdrojem spisovatelů:
Charles Baudelaire, který zbožňoval kocoury a inspiroval se v jejich kráse, jim věnoval nejednu
báseň ve svých Květech zla. Všestranný umělec počátku 20.století Jean Cocteau svou kočku
vyhlásil „královnou mé fantazie, jejímuž šarmu jsem vydán“ a dal jí obojek s nápisem „Cocteau
patří mně“. Autor slavné Knihy džunglí R. Kipling napsal povídku o domestikaci zvířat „Kočka
chodí svými cestami“, kočku zobrazuje jako symbol svobody a volnosti. Svůj vřelý vztah
k malým šelmám vtiskl do své literatury také Hippolyte Taine (12 sonetů hymnů na kočky),
Thomas Stearns Elliot (napsal Kočičí knihu Staré Vačice, která se stala předlohou muzikálu
Cats), William Blake, Mark Twain nebo Charles Dickens (dílo The Master´s Cat), jehož kočka
Williamina mu prý večer, když chtěla, aby už šel spát, packou zhasínala svíčky. Úctyhodných
rozměrů dosáhla láska ke kočkám u Winstona Churchilla, jehož kocour Lord Nelson byl
čestným obyvatelem jeho domu v Chartwellu a měl dokonce i své místo u stolu. Problémy
nastaly poté, co kočičí dynastie, která měla doživotní právo na pobyt v domě (dnes muzeu),
vymřela v roce 1976 smrtí kocoura Jocka I. po meči. Mnohdy bylo totiž obtížné najít zvíře,
které by svým vzhledem přesně odpovídalo předchůdci. Obliba koček v Británii zkomplikovala
kariéru také Margaret Thatcherové, která se v rámci svých ekonomických reforem rozhodla
vystěhovat kocoura Wilberforce z domu v Downing Street, kde zvíře spokojeně pobývalo za
předsednictví Heatha, Wilsona a Callaghana a stalo se tak mediálním hrdinou. Proti „železné
lady“ se zvedla vlna nesouhlasu, kocour byl sice umístěn do vesnického domova koček, za rok
však pošel. Dalším známým milovníkem koček byl Freddie Mercury se svým milovaným
kocourem Oscarem. 90
90
Zdroj: Podle (5) str. 82-101.
56
Příloha č. 3 – Vybrané právní předpisy pro zacházení s kočkami
Tuto předlohu jsem vložil jako dokument k tématice života kočky v lidské společnosti.
Česká republika se začala otázkou ochrany práv zvířat zabývat zejména v devadesátých letech.
Poprvé byl zákon na ochranu zvířat proti týrání v ČR přijat v dubnu 1992 a v květnu 1993 pak
novelizován. Důvodem nutnosti chránit zvířecí tvory je morální kodex většiny lidské populace,
který nepovoluje zbytečné surové a bezcitné chování k němým tvářím. Takových přečinů vůči
zvířatům se člověk dopouští nelegálním obchodem a pašováním zvířat, jejich týráním a
bezohledností při hospodářském využití a z jistého úhlu pohledu i pokusy na zvířatech.
Toto je předmluva k všeobecné deklaraci práv zvířete:
VŠEOBECNÁ DEKLARACE PRÁV ZVÍŘETE: PREAMBULE:
Uvážíme-li, že každý živočich má svá práva, že zanedbávání a zneužívání těchto práv vedlo a
stále vede člověka k páchání zločinu proti přírodě a zvířatům;
Uvážíme-li, že uznání práva na existenci ostatních živočišných druhů lidským rodem vytváří
základnu ke koexistenci živočišných druhů na celém světě;
Uvážíme-li, že genocidy jsou páchány člověkem a hrozí, že budou páchány i dále;
Uvážíme-li, že úcta člověka ke zvířatům je vázána na vzájemnou úctu mezi lidmi;
Uvážíme-li, že výchova má již od dětství vést k pozornosti, pochopení, respektu a lásce ke
zvířatům, vyhlašuje se následující...
Vybral jsem něco k vivisekci:
SMĚRNICE RADY: Tímto sladěním má být zaručeno, že počet zvířat používaných k pokusným
a jiným vědeckým účelům bude omezen na minimum, že se zvířatům dostane náležité péče, že
budou ušetřena zbytečných bolestí, útrap, strachu a trvalých poškození a že tyto, pokud jsou
nezbytné, budou omezeny na nejmenší míru. Zejména by mělo být zamezeno zbytečnému
opakování téhož pokusu.
SEZNAM POKUSNÝCH ZVÍŘAT: Myš (Mus musculum), potkan (Rattus norvegicus), morče
(Cavia porcelius), křeček zlatý (Mesocricetus auratus), králík (Oryctolagus cuniculus),
mimolidští primáti, pes (Canis familiaris), kočka (Felis catus), křepelka (Coturnix coturnix)
Co je třeba vyplňovat a zveřejňovat: Počet a druhy zvířat použitých v pokusech, poté speciálně
podrobněji podle druhu pokusu (p. vyžadované zákonem, p. zabývající se nemocemi a
poruchami, p. pro vybrané účely, p. pro vybrané účely na ochranu člověka, zvířat a ŽP před
jedovatými látkami nebo pro jiné vyhodnocení bezpečnosti)
A k přechovávání zvířat:
V předpisech jsou uvedeny podmínky pro větrání, teplotu, vlhkost, osvětlení a hluk. Optimální
rozsah teplot pro kočky v °C: 15 – 21. Trvání karantény po importu: 20 - 30 dní
POKYNY PRO UMÍSTĚNÍ KOČEK (během pokusů a pro chov):
Váha
kočky v kg
Nejm. plocha podlahy
na jednu kočku v m2
0,5 - 1
1-3
3-4
0,2
0,3
0,4
Nejmenší výška klece Nejm. plocha podlahy na 1 matku a
v cm
vrh v m2
50
50
50
57
0,58
0,58
4-5
0,6
50
0,58
Dále mají kočky zákonem stanoveny podmínky transportu při mezinárodní i místní přepravě.
Je zákonem zakázáno nehumánně utrácet zvířata, do čehož patří i utopení. Dále:
Chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu oblíbeného zvířete nebo za jinými neléčebnými
účely musí být zakázány a zvláště:
a) Kupírování uší
b) Kupírování ocasu
c) Exstirpace hlasivek
d) Ablace drápů a zubů 91
Příloha č. 4 – Vegetariánské recepty
Již jsem se vyjádřil v tom smyslu, že se domnívám, že převáděním koček na vegetariánskou
stravu si civilizovaný člověk, který má tisíce vlastních problémů se svou tělesnou a psychickou
stránkou osobnosti, opět hraje na pánaboha/experimentátora, který nevidí ani na konec vědy,
natož na vlastní úsudek. Přesto může být občasné zpestření jídelníčku nemasitou stravou pro
kočku prospěšné. Ať již si o tom myslíte cokoli, předkládám Vám k nahlédnutí pár
vegetariánských kočičích receptů:
Vegetariánská sekaná
Přísady:
15 šálků bezlepkové mouky
5 šálků kukuřičné mouky nebo šrotu
4 1/4 šálků pšeničných klíčků
3 šálky sojové mouky bez tuku
3 3/4 šálku sušeného droždí
1 1/3 šálku Vegecatu (speciální minerální doplněk stravy)
2/3 prášku do pečiva
2 lžíce soli
Celé rozděláme vodou, smícháme a pečeme. Zásoba nám vystačí asi na 60 dnů.
Čočkové jídlo
1 3/4 šálku nevařené čočky
1 5/8 šálku vlákninového zeleninového proteinu
3/4 šálku sušeného droždí
3/8 šálku oleje
1 lžička soli
koření
Čočku nechte nabobtnat, poté ji vařte. Smíchejte ingredience, pro chutnost posypte droždím. 92
91
92
Zdroj: Podle (18).
Zdroj: Podle (14) str. 158 a 160.
58
Příloha č. 5 – Kočka v domácnosti
Zde uvádím pár základních rad pro chov kočky v lidském obydlí.
V bytě dáváme pozor na ostré a jinak nebezpečné předměty. Kočky obvykle nelezou po
vařičích, přesto je lepší je této zkušenosti ušetřit. Pokud má kočka velký zájem o kousání
kabelů, zamezte i tomuto jejímu přístupu, některé kočky také rády pojídají malé předměty, takže
na to také pozor.
Kočky také milerády ochutnávají pokojové rostliny, nevěda, že z některých se mohou
otrávit. Buďte ostražití s těmito druhy zeleně:
Aloe vera a pravá aloe; asparagus, avokádo, azalka, brambořík, buddhistická borovička,
cesmína, dieffenbachie, dračinec, evropský břečťan, filodendron, gumovník, hrachor, indiánský
vavřín, jabloň, japonský tis, jmelí, kala, kaštan červený, konvalinka, kroton, lupina, marihuana,
meruňka, narcis, ocún jesenní, popínavý břečťan, smuteční fíkus, svlačec, tchýnin jazyk,
vánoční hvězda, vánoční třešeň. 93
Aby kočka neničila Váš nábytek, je vhodné jí co nejdříve pořídit buď nějakou sušší větev,
nebo koupit speciální škrábátko, aby si měla o co tupit drápky. Aby nebyl byt plný výkalů,
zřídíme někam do lavoru nebo na plech kočičí záchod za pomoci speciálního substrátu.
Někdy bývají dosti nešťastné příhody s vyklápěcími okny nebo s balkóny. Na balkón
bychom kočku neměli pouštět, je-li zde nebezpečí, že se neudrží na hraně a spadne. Vyklápěcí
okna bychom měli pro jistotu zajišťovat sítí, nebo k nim kočku nepouštět, protože se může stát,
že se v okně skřípne.
V domě se zahradou dáváme pozor, aby kočka nemohla utéci, protože za plotem jim hrozí
nebezpečí nejen od aut, ale hlavně od myslivců, kteří kočky potulující se v lesích s oblibou
střílejí. Doporučuje se na plotě vytvořit jakousi vnitřní stříšku.
Existují rodiny, které svým kočičím mazlíčkům poskytnou rozsáhlý obytný komfort. Jedna z nich
nechala kočičí dálnice prostoupit celý svůj dům. – Obr 68.
93
Zdroj: Podle (16) str. 220.
59
Příloha č. 6 – Historie etologie
Etologie je tedy biologická věda o chování zvířat. Můžeme se ale dočíst i jiných vysvětlení
termínu – například „srovnávací výzkum chování“, dosti nelogické by v doslovném významu
bylo dnes již časté slovní spojení „etologie člověka“. Pro největší přesnost použiji definici
etologa Dierka Francka: Etologie je věda zabývající se srovnáváním chování živočichů a dále i
člověka z pozic biologie a biologickými metodami. 94
Tajemné slovo se skládá z řeckého substantiva éthos (bydliště, domovina, ale také mravy a
obyčeje) a légein (věda, vědění). Z kořene éthos vznikla nejen etologie, ale také etika. To samo
o sobě již svědčí o tom, že starověcí Řekové nekladli mezi zvířata a člověka žádné velké
dělítko. Teprve další vývoj filozofie vyústil v názor, že zvířata jako instinktivní tvory můžeme
demonstrovat pouze jako protiklad rozumného a inteligentního člověka. Z tohoto hlediska se dá
říci, že humanitní vědy prakticky dodnes nedoceňují význam poznatků nejen etologie, ale i
ostatních přírodních věd. V latinském období vědy byl pojem éthos nahrazen termínem
instinctus (podnět, popud – sloveso instinguo znamená pohánět bodáním), který se prakticky
udržel až do současnosti.
Pojem etologie se neobjevil poprvé až ve 20.století, najdeme ho již ve spisech členů
francouzské akademie věd z poloviny 18.století. Roku 1854 ho oficiálně zavedl francouzský
biolog Isidore Geoffrey Saint-Hilaire. Jeho etologie odpovídala dnešnímu pojmu bionomie
(popis života, chování a prostředí zvířat).
Zvířata zajímala člověka už od pradávna – zajímavé (i když logické) je, že umělci
starověkých kultur dokázali vystihnout význam nejen tělesné stavby, ale i mimiky zvířat
mnohem lépe než dnešní malíři a fotografové. Od divokého soužití přes domestikaci se lidská
mysl pustila do zkoumání těchto tvorů. Velice úspěšný a také neuvěřitelně důkladný byl při
svém pozorování řecký filozof a přírodovědec Aristotelés, který shromažďoval projevy zvířat,
objevené znovu až v 19. a 20.století. Popsal vznik trubců, včelí informační tance, obhajování
hnízdních teritorií či péči o jikry, zajímal se o otázky učení. Mimoto správně zařadil kytovce
mezi savce. Z dalších antických vědců jmenujme Plinia staršího, který ve svém díle Historia
naturalis vytvořil obrovský soubor historek a pozorovaných faktů. mezi kterými najdeme jak
obdivuhodně přesně popsané hnízdní projevy, tak zmínku o tom, že medvědice vylízává své
mládě z neforemné hroudy do budoucí podoby. Claudius Aelianus zase ve své Charakteristice
zvířat přinesl lidové příběhy o zvířatech, ve kterých dnešní vědci nacházejí mnohá správná
pozorování. Středověk nepřinesl poznání chování zvířat nic příliš zajímavého, většina tehdejších
filozofů se striktně opírala o Aristotela. Přesný popis vtištění (tedy zafixování vzhledu rodiče
mládětem) přináší v knize Utopie anglický spisovatel a pozorovatel ptáků Thomas More, který
žil v 15. až 16.století.
Literární prameny ze 17. a 18.století jsou již štědřejší. Objevitel krevního oběhu William
Harvey byl jedním z prvních biologů, kteří studovali zvířata i v zoo. Navíc u ptáků pozoroval
jev, kterému moderní etologie přisoudila název snížená prahová hodnota. Naproti tomu
negativní vliv na studium chování zvířat měl již zmiňovaný René Descartes, jehož teorie o
dualismu, tedy o rovnocennosti duše a těla, regulovala výzkum na pouhý výzkum fyzikálních
zákonů působících na zvířata. Do opozice se proti jeho názorům postavili například Voltaire,
Jean-Jacques Rousseau nebo René A. F. de Réaumur. Pionýrským badatelem v oblasti etologie
byl německý baron Johann Pernauer z Rosenau, který sepsal Příjemné radosti venkova aneb
ochočování a trénink ptáků.
Devatenácté století můžeme nazvat stoletím rozkvětu biologie. Velké pozornosti se dostalo
problematice instinktů (např. dědeček Charlese Darwina Erasmus Darwin ve své knize
94
Zdroj: Podle (3) strana 9.
60
Zoonomie), Jean Baptiste Lamarck položil základy vývojové teorii a narušil dosavadní teorii o
neměnnosti druhů. Zvířata byla pozorována jak v laboratorních podmínkách (G. Cuvier), tak ve
volné přírodě (I. G. Saint-Hilaire), pro etologii mělo ale rozhodně největší význam vydání díla
O původu druhů přirozeným výběrem od Charlese Darwina. V této knize vyslovuje domněnku,
že podobně jako tělesné schránky, i prvky chování se vyvinuly z jednodušších forem evolucí.
Ve svém dalším díle neváhá a přenáší tuto teorii i na lidské chování se všemi emocemi a
lidskými vlastnostmi. Zajímavého vlivu dosáhlo (z hlediska etologického vlastně dost
nevýchovné) dílo německého biologa Alfreda Edmunda Brehma, který ho totálně prosytil
antropomorfismy (tedy přenesenými lidskými vlastnostmi). Z jeho svazků a celoevropských
přednášek se dozvídáme o hlouposti osla, lstivosti lišky, hrdosti orla nebo oplzlosti paviána.
Jeho výklady v roce 1870 tak zaujaly české přírodovědce, že chtěli zřídit v Praze zoologickou
zahradu. Přes konšely to ovšem neprošlo.
Když znalec zvířat Douglas Alexander Spalding v polovině 19.století napsal, že instinkty
soudobých zvířat jsou jen produkty nahromaděných zkušeností dřívějších generací, zdvihla se
vlna kritiky. Nejvýznamnějším kritikem byl C. Lloyd Morgan, který napsal knihu Základy
srovnávací psychologie. Vycházel v ní ze svých poznatků učení u zvířat, které se do
jednoduchého pojetí chování pomocí instinktů nemohly vejít. Pojetí učení po svém zpracoval
Američan E. L. Thorndike, který učil psy, kočky a opice, aby používali jednoduchých úkonů a
dostali se tak k potravě. Byl tak položen základní kámen k výzkumu amerických behavioristů.
Na počátku 20.století se objevilo několik idealistických směrů:
‰
‰
‰
‰
‰
‰
Škola vitalistická (reprezentovaná např. Jakobem von Uexküllem), která nepřikládala
jakoukoli hodnotu výzkumu přírody, jen popisovala. Z ní později čerpala teorie
spouštěcích podnětů.
Škola účelových psychologů, vykrystalizovaná v USA, kteří zkoumali instinkt s heslem
„instinkt pozorujeme, ale nevysvětlujeme“.
Škola gestaltismu (gestalt = celek, tvar), tzv. celostní psychologie, jejíž základem je víra
v existenci vnitřních tendencí, podle kterých se organizují psychické děje do celistvých
struktur.
Škola mechanistická, reprezentovaná extrémní teorií J. Loeba o tom, že všechny projevy
chování zvířat jsou vysvětlitelné jako přímá reakce na fyzikální a chemické podněty.
Reflexologie, vycházející ze školy založené J.M.Sečenovem a rozvinuté nositelem
Nobelovy ceny I.P.Pavlovem, která se zaměřovala na výklad chování jako řetězců
reflexů. Jako první začala chování zkoumat z roviny objektivního vědeckého výzkumu
centrální nervové soustavy.
Škola amerických behavioristů (behavior = chování), reprezentovaná B.F.Skinnerem a
také známými Skinnerovými boxy, ve kterých měla zvířata jako potkani a holubi určitou
operací, například stisknutím páčky nebo klovnutím do terčíku, získat přístup k potravě.
Tato škola navazovala na Thorndika a ukázala silný význam procesů učení, na druhou
stranu toto operantní podmiňování nemohlo obsáhnout celou problematiku chování
zvířat. Navíc se takto došlo k názoru, že zvířata, která se v bludištích orientovala rychle
(potkani), byla „inteligentní“, zatímco živočichové, kteří pro tyto úkony neměli takové
nadání, se stali „hloupými“.
Zcela izolovaně od těchto škol začal v USA studovat chování zvířat zoolog Charles Otis
Whitman, který zdůraznil nutnost studování instinktů na úrovni vývoje druhů a srovnávacích
studií mezi několika druhy. Spolu se svým žákem Wallacem Craigem se tak stali, byť v Evropě
neznámí a v USA bez ohlasu, prvými etology.
Společné pro oba výše jmenované byla záliba v chovu ptáků. Ta se projevila také u
německého ornitologa Oskara Heinrotha, který si všímal především psychologických projevů
svých milovaných opeřenců. Přestože jeho práce, ve které popsal druhově typické pudové
jednání a všímal si dědičných předpokladů pro chování, byla publikována již v roce 1910, jeho
poznatky dodnes neztratily svou platnost. Postřehl i různé společné rysy mezi jinak
61
nesouvisejícími druhy chování (například u kachen, které při vzájemné komunikaci používají
pohyby, nápadně připomínající pohyby při sběru potravy). Tento jev později Julian S. Huxley
nazval ritualizací. O. Heinroth byl také první, kdo použil slova etologie v dnešním významu, a
také ji vyprostil ze zajetí společenských věd. Svými dalšími poznatky „nakousl“ fenomény
signálů v dorozumívání, podobnosti chování zvířat a člověka a také budoucího významu
etologie.
Nadšeným žákem O. Heinrotha byl rakouský student medicíny a zoologie Konrad Z. Lorenz
(1903 – 1989). Byl synem věhlasného ortopeda Adolfa Lorenze, navrženého na Nobelovu cenu
za lékařství, vyrůstal v blízkosti zvířat – jeho prvním zvířetem byla kachna, kterou vypiplal tak
ohleduplně, že se mu dožila patnácti let – a tak zůstal po celou svou vědeckou kariéru i
chovatelem a milovníkem zvířat. 95 Své studování chování ptactva prováděl na vysoké škole,
poté, co mu byla tato činnost zakázána, se věnoval pozorování a - zatímco živobytí zajišťovala
jeho žena Margareta, pracující jako lékařka - v roce 1935 publikuje svou nejvýznamnější práci
Společník v ptačím životě (Kumpan in der Umwelt des Vogels), která se vlastně stala prvním
teoretickým základem etologie. Ve svém pojetí vědy Lorenz definuje:
‰
‰
‰
‰
‰
‰
‰
Lorenzovo vrozené spouštěcí schéma (AAM, IRM), působící jako zámek, které mohou
„odemknout“ jen určité poznané podněty (spouštěče). Tento příměr přebral z prací
Jakoba von Uexkülla.
Craigův model apetenčního chování, které umožňuje zvířeti vyhledat podnět umožňující
proběhnutí konečného jednání (jinými slovy se jedná např. u kočky o číhání na myš, kde
její sežraní je jednáním konečným – pro kočku i pro myš...).
Jev nazvaný „snížení prahové hodnoty“, který předtím pozoroval Heinroth – jedná se o
jev, kdy k vyvolání určitého chování stačí čím dále tím méně (například máme-li doma
aktivního pejska, v kontaktu s fenou by o naši nohu asi ani nezavadil, ale po dlouhém
období bez sexuálního objektu mu často vystačí ke štěstí).
Model „jednání na prázdno“. který se objevuje, když zvíře nemělo delší dobu možnost
nechat proběhnout určité chování. Tato definice by zřejmě nebyla vysvětlena bez
Lorenzovy spolupráce s neurofyziologem Erichem von Holstem, který v centrální
nervové soustavě objevil existenci trvalých a impulzivních podnětů, které zvnitřku
objasňují vyladění živočichů k určitému jednání.
Teorii imprintingu (vtištění), která u mláďat předpokládá existenci tzv. senzitivní
periody, doby, kdy si zvíře nesmazatelně vtiskne podobu rodiče do paměti. Pokud se mu
v tomto období nabídne jako rodič člověk, taktéž jej považuje za rodiče – k tomu
dochází i u malých koťat. Dále představil Lorenz světu své proslulé baby schéma –
množinu vlastností, kterou mají shodnou mláďata obratlovců a která na rodiče – i
mezidruhově – působí dojmem roztomilosti. Proto nám připadají malá štěňata, koťata,
jehňata aj. roztomilejší než jejich dospělí rodiče.
Teorii nepojmenovaného myšlení, na kterou přišel v době, kdy pracoval jako profesor
psychologie v Královci, dík spolupráci s profesorem zoologie Otto Koehlerem. Tato
teorie vnikla na základě faktu, že profesoři dovedli naučit krkavce a papoušky počítat do
osmi, aniž by se spletli. Zde je podle Lorenze základ lidské řeči.
Pojem vrozeného chování, které je dáno dědičně. Stal se tak terčem kritiky amerických
behavioristů, kteří tvrdili, že samotný plod zvířete je nepopsaný list, že vše chování je
naučeno – třeba už v děloze. Sám Lorenz nakonec poznal zcestnost kategorického
rozlišování chování na vrozené a naučené.
‰
Kromě vědecké činnosti napsal Lorenz mnoho knih určených široké veřejnosti, ve kterých
varoval zejména před agresivitou lidí a před narůstající myšlenkové a životně-stylové
vzdálenosti člověka od přírody. Publikace jako Tak zvané zlo, Osm smrtelných hříchů
civilizovaného lidstva nebo Odvrácená strana zrcadla jsou naplněny promyšlenými
95
Zajímavosti ze života a počátků sbližování s přírodou Konrada Lorenze jsem umístil do přílohy č. 10.
62
domněnkami o vývoji člověka a vyvolaly jak velký ohlas, tak obecné pobouření. U nás vyšly až
po revoluci, většinou s předmluvou (či doslovem) Zdeňka Veselovského. 96
Zajímavou renesanční osobností byl další se zakladatelů etologie Nikolaas Tinbergen (1907
– 1988), holandský zoolog. Kromě toho, že na univerzitě v Leidenu nadšeně studoval chování
ptáků, byl také hráčem národního holandského mužstva v ledním hokeji a znalcem kultury
Eskymáků. Základním rozdílem v metodice pánů Tinbergena a Lorenze bylo to, že Tinbergen
zvířata pozoroval ponejvíce přímo v přírodě, zatímco Lorenz byl hlavně chovatel. Věhlas
Tinbergenovi přinesly jeho práce o květolibovi včelím, motýlech a koljuškách tříostných, ve
kterých zkoumal, jaké smysly jsou pro různá chování těchto živočichů klíčové.
Posledním z „velké etologické trojky“ byl Rakušan Karl von Frisch (1886 – 1983). Tento
vědec studoval přes zimu ryby, přes léto včely. U ryb dokázal jejich barevné vidění, studoval
jejich sluch a bádal také v oblasti významu chemických smyslů pro ryby. Mnohem zajímavější
objevy ale přineslo jeho studium včel - Frisch objevil tzv. včelí tance, symbolické pohyby,
kterými včely svým kolegyním z úlu velmi přesně určují polohu a vzdálenost, ve které se
nachází zdroj potravy.
Závěrem stačí dodat, že K. Lorenz, N. Tinbergen a K. Frisch byli v roce 1973 za své objevy
odměněni Nobelovou cenou za lékařství a fyziologii. Od té doby se etologie dočkala – a
dočkává – četných ohlasů a následovníků. 97 V českém prostředí je nejvýznamnější osobností
bývalý ředitel pražské zoo, chovatel a pozorovatel zvířat a etolog Zdeněk Veselovský.
Příloha č. 7 – Hry zvířat
Sem jsem umístil úsměvné příběhy, které zaznamenal Zdeněk Veselovský při pozorování
zvířat a které ukazují, jak zajímavé může být zvířecí hravé chování.
„Ptáci, ale i kuny vynášejí kameny či kaménky a nechají je padat na skleněné misky, střechy
a vzniklý hřmot je zřejmě odměnou pro tuto jejich činnost. Na Kubě jsem pozoroval hru
kormoránů, kteří na pláži našli téměř 40 centimetrů dlouhý kousek kovové trubky. Přetahovali
se o něj, manipulovali s ním, a když o tuto hru projevil zájem pelikán, ostatně také velmi hravý
pták, kormorán, který měl zrovna hračku v zobáku, ji raději spolkl. Vypadal nesmírně komicky,
protože měl vytrčenou hlavu vzhůru, neboť trubka v jícnu mu nedovolila ohnout krk. Jakmile se
pelikán vzdálil, trubku vyvrhl a hra pokračovala.V barcelonské zoo mě doslova nadchlo chování
krkavce, který svým silným zobákem tak dlouho tahal ležícího tura bantenga za ocas, až ho
donutil vstát. Krkavec to vzápětí začal zkoušet na dalším bantengovi, nebo vyčkal, až si
vyrušený banteng zase lehne, a potom ho zase začal tahat za ocas. V pražské zoo jsem kdysi
chtěl několika krkavci oživit velkou voliéru dravců. Tito inteligentní ptáci však hráli
prapodivnou hru, začali totiž systematicky zabíjet mnohonásobně silnější orly a supy. Vymysleli
si pozoruhodnou taktiku. Jede nebo dva krkavci se postavili před orla a drzými útoky a
poskakováním na sebe upoutali pozornost, mezitím se připlížil třetí z nich k orlovi zezadu a
přesně mířenou ranou do týla orla zabil. Samozřejmě jsme je museli za tuto hru neprodleně
z voliéry vyhostit.“
„Vzpomínám na zajímavou hru jedné orangutanice, která provokovala velmi impulzivní
ošetřovatelku tím, že jí pomocí prutu zhasínala světlo v zadní tmavé chodbě pro obsluhu. Na
jejím výrazu obličeje se zračila radost a uspokojení ze šťavnatých nadávek ošetřovatelky, která
96
97
Základní myšlenky knih z tohoto období tvorby jsem shrnul opět v příloze č.10.
Zdroj: Podle (19) str. 9-22.
63
v absolutní tmě bezradně stála s plnou náručí misek s potravou. Hra jednoho lva převzatého
z cirkusu vedla až k uzavření pojistky zoo na úhradu škod znečištěných návštěvníků. Zřejmě
nenáviděl své minulé majitele a v zoo, kde nechodíme ve zlatem ozdobených livrejích, močil
zcela výlučně na důstojníky s vyššími hodnostmi, kteří mají hojně zlata na náramenících. Od
něho tuto hru převzali ostatní lvi a tygři, kteří neměli cirkusovou zkušenost, a proto se
neomezovali jen na ozbrojené složky. O tom, že se zvířata skutečně baví pozorováním a hrami
s návštěvníky na přibližně stejné úrovni jako oni, podával důkaz náš prvý gorilí samec Titan.
Ten totiž vždy pobíháním přilákal dav lidí před svou klec a potom přesně mířenou ranou po nich
hodil kus trusů nebo zbytků potravy. Přestože klec je od návštěvníků oddělena sklem, lidé
reflexivně uskočili, někdy se i porazili, pošlapali a hlavně si začali nevybíravě nadávat. Jejich
agresí zrůzněné obličeje byly zřejmě pro Titana největší odměnou, protože každý úspěch oslavil
nadšeným tancem.“
„Měl jsem doma malého afrického kopytníka damana, jedno z mých nejmilovanějších zvířat,
které jsem choval. Když jsem psal nebo mikroskopoval, snažil se mě vyprovokovat ke hře tím, že
vyvlekl na nejvyšší polici v knihovně knihu, kterou mi jako bombu pustil na stůl.“ 98
Příloha č. 8 – Inteligence (lidského pojetí) u zvířat
Jako rozumoví tvorové se většinou netajíme tím, že vysoké projevy inteligence, které se blíží
našim (logické asociace, počítání), nás u zvířat fascinují. Protože se tyto poznatky většinou
netýkají přímo koček, umístil jsem je sem.
„Již před půl stoletím udělal J. B. Wolfe na Floridě rozsáhlou sérii pokusů se šimpanzi:
Zhotovil různobarevné kotouče v průměru 3 centimetry. Když jeden druh kotouče hodili
šimpanzi do automatu, získali potravu, což se naučili nejsnadněji. Potom je učil rozeznávat
význam barev: Určitá barva znamenala potravu, druhá nápoj, třetí hru s ošetřovatelem, čtvrtá
otevření dveří do sousední klece. Šimpanzi velice rychle pochopili význam jednotlivých barev, a
když některý z nich uslyšel ze sousední klece křik známého druha, nebo když byl ve své vlastní
kleci rušen, vzal bez dlouhého rozmýšlení z hromady známek modrý kotouč, který znamenal
otevření dveří, a zmizel ve vedlejší kleci.“
„Stejně zajímavou vlastností je schopnost použít napodobená slova ve vhodné situaci. Měl
jsem doma papouška šedého, který při každé návštěvě, která ho přišla obdivovat, suverénně
prohlásil: „No tak nashledanou.“ Na zazvonění telefonu volal nikoli jen „haló“ nebo „telefon“,
ale často to doplňoval slovy „Zvedne už ksakru někdo ten telefon?“ Každý se polekal, když se se
sklenicí blížil k vodovodu a ještě než otočil kohoutkem, ozvalo se naprosto přesné crčení vody.“
„Výborně a naprosto přesně napodobují hlasy i krkavcovití ptáci. V pražské zoologické
zahradě volá samec krkavce zcela zřetelně „nech toho“, od něho se to učí i jeho synové, ale i
straky a havrani v sousedních voliérách. Těmito slovy zdraví i známé lidi.“
„Německý ornitolog E. Gwinner choval pár krkavců. Samec s oblibou štěkal jako pes a
samice naopak hudrovala jako krocan.“
„Delfín v Duisburgu plaval nemotorně jako želva karetová, která s ním v nádrži žila. V San
Diegu napodobují delfíni plavání a skákání tučňáků. V San Diegu jeden delfín dokonce
napodoboval potápěče a snažil se stírat ze skel nánosy řas velkým ptačím perem z pelikána,
podobně jako člověk občas vypustil bubliny a přesně napodobil zvuk dýchacího přístroje.“
98
Zdroj: Podle (19) str. 114 - 115.
64
„Velmi důmyslně promyšlené pokusy O. Koehlera dokázaly, že ptáci i savci jsou schopni
pochopit i tak abstraktní pojmy, jako jsou čísla. Kavka dostala pochoutku, když z řady krabiček
srovnaných v libovolném pořadí zvolila tu, jejíž víčko bylo označeno třemi tečkami. Tečky mohly
být různě velké, uspořádané ve vodorovné, svislé řadě nebo uspořádané do trojúhelníku. Kavka
se skutečně naučila počítat do tří, protože když jí experimentátor předložil 7 moučných červů,
sezobla jen tři ostatní nechala bez povšimnutí.“
„Šimpanzice Washoe když se projížděla se svým učitelem na lodičce dokázala pojmenovat i
labuť znaky „pít – kapalina – pták“. Podobně pochoutku schovanou v ledničce označovala
symboly „otevřít – klíč – jídlo“. Jiná samička Lucy rozeznávala přesně rozdíly mezi zeleninou a
ovocem a vytvořila si pro určité druhy zcela speciální názvy. Meloun byl „píti - ovoce“,
ředkvičky „plakati – bolest – jídlo“, čímž označila jejich pálivou chuť, pro mražené jahody užila
symbolů „studený – ovoce“. Kromě nich se objevili další „mluvící“ lidoopi – šimpanzice Lana
a Kim, Moya, Tatu a doslova geniální gorila Koko F. Pattersonové, ta se naučila dokonce
několik set symbolů. Jen pro zajímavost připomínám, že mnoha našim bývalým státníkům stačil
k hodinovému projevu slovník zhruba o polovinu slov chudší.“ 99
Příloha č. 9 – Kočičí příběhy
Zde najdete několik více či méně nepotvrzených příběhů s kočkami v hlavních rolích.
Kočky jsou považovány za důležité „indikátory“ zemětřesení, jakési seismografy. Portugalci
je prý brali s sebou na plavidla, když objevovali nové končiny. Pokud kočka zaregistruje byť jen
lehounké otřesy, odchází z domova. Tak se stalo například v jedné švýcarské vesnici v kantonu
Glaurus, kde o den poté, co kočky hromadně opustily své domovy, zahubilo zemětřesení 115
lidí. Totéž se stalo v San Franciscu v roce 1979, v Agadiru, Skopji, Chile a na Aljašce.
Venkované, kteří žili na úpatí sopky Etny, by se bez kočičího varování stěží obešli.
Jistým faktem je, že kočky dobře posloužily Angličanům za druhé světové války, když utíkaly
do krytů ještě před zazněním sirén. Po válce dostaly medaile. Kočky také prý reagují na únik
plynu či počátek požáru tak, že jsou schopny svého pána zachránit. To se stalo například v New
Yorku v roce 1984, kdy kočka Pussycat zachránila před ohnivým peklem 6 lidí.
Dále jsem natrefil na různé historky o tom, co kočky přežijí.
V Belgii v roce 1988 přežil kocour 13 dnů ve stupátku náklaďáku. V Oslu se jednomu
kocourovi poštěstilo nechat si ocas přimrznout ke zdi. Uvolnilo ho až polévání vlažnou vodou.
V přístavu v Detroitu byla zavřena kočka do bedny se strojními součástkami, kde musela
vydržet 41 dní, než byla vybalena v Egyptě. Mezitím stihla porodit. Ona i její koťata byly po
objevení živé.
V roce 1991 spadla kočka v Hongkongu na vlnitý plech z výšky 100 m. Vyvázla pouze
s odřeninami na tlapkách. 100
99
Zdroj: Podle (17) str. 122 - 127.
Zdroj: Podle (17).
100
65
Příloha č. 10 – Konrad Lorenz
Konrad Lorenz je považován za hlavního vědce moderní etologie, kterou vlastně v dnešní
šíři definoval. Proto zde uvedu něco z jeho života a také výňatky z jeho tvorby, která se zabývá
přenášením poznatků etologie na lidskou společnost.
Již od raného věku byl prostřednictvím velké zahrady v kontaktu s přírodou.
„Všichni víme, že děti si rády hrají na něco. Dělají kachnu, zajíce nebo řídí vlak. Moje první
hra byla na sovu. Sovu jsem si vybral, protože nemusela chodit večer spát.“
Jeho prvním zvířetem byla husa, o kterou se svědomitě staral.
Dalším zajímavým vyprávěním je vyprávění jeho chůvy Rézi, která si s ním a s jeho
kamarádkou ze sousedství (která se později stala jeho ženou) prohlížela knihy:
„V knize byl třeba obrázek Iguanodontů, jak vstupují do moře. Rézi název komolila na
„Igonaunodonty“ a já jsem si potom se svou budoucí ženou – bydlila v sousedství – hrál na
zvířata, kterým jsme říkali Igonaunodonti. Hra probíhala tak, že jsme si za šle zastrkali staré
zahradní hadice, které jsme potom za sebou tahali jako ocas. palce jsme vztyčili směrem
nahoru.... ...a takto připraveni jsme vyrazili jako „Igonaunodonti“ na procházku do zahrady.“
Z mládí utužený vztah k přírodě byl pro Lorenze, jak sám zjistil, k nezaplacení. Potvrzuje to
sám:
„Jednou kdosi rozeslal všem nositelům Nobelovy ceny, kteří se zabývají zoologií, ekologií
nebo biologií, dotazník, v němž měli mimo jiné odpovědět na otázku, kdy se poprvé začali
zajímat o přírodu, zvířata a rostliny a kdy přišli poprvé do styku s živými organismy. Mezi
dotazovanými byli vysokoškolští učitelé, kteří se zabývají uvedenými obory. Smyslem otázky bylo
zjistit, zda k prvním kontaktům se živou přírodou došlo už v předškolním věku. A víte, jak
vypadal výsledek. Všichni! Všichni dotazovaní byli už jako malé děti v kontaktu se živočichy.“
A nyní pár příhod se zvířaty, jak je popisuje sám Lorenz:
„Nějakou dobu jsme choval lemura mongoze. Je to poloopice a problém chovu opic je v tom,
že nejsou čistotné. Jedním ze zakázaných míst pro našeho mongoze byla kuchyně. Jednoho
krásného dne se mu ale podařilo, aby tam pronikl. Je to velmi inteligentní zvíře, a tak ho
samozřejmě zaujaly všechny neznámé předměty, mezi nimi také veliký kuchyňský nůž na
porcování masa. Zaujal ho natolik, že si ho chtěl ponechat. Když kuchařka objevila mongoze
s nožem v ruce, dala se s křikem na útěk. Bála se, že jí chce nějak ublížit. Její strach byl
naprosto bezdůvodný, zvíře přece nemohlo tušit, že dostalo do ruky smrtící nástroj. Teoreticky
je to jasné, ale zkuste to vysvětlit kuchařce, která je v šoku.“
„Dospělý varan může do jisté míry ohrozit také člověka. Vzpomínám si na návštěvu jedné
zahraniční zoologické zahrady, kde mi ředitel ukazoval obrovské terárium. Bylo velké skoro
jako dům a obývali ho právě varani komodští. Požádal jsem svého průvodce, aby mě vpustil do
terária. Moje žádost ho zjevně překvapila, ale dovnitř mě pustil. Přistoupil jsem k ležící samici
varana a z okamžitého popudu jsem ulehl břichem na její záda. Zřejmě se jí to líbilo. Tělesná
teplota plazů se řídí teplotou okolí a já jsem samici pěkně zahříval. Najednou mi ale něco
vyrazilo dech! Byl to varaní samec, který ulehl na moje záda. Společně jsme tak sice vytvořili
malebný „sendvič Komodo“, ale nebylo to nic příjemného. Ještě dnes vidím rozeklaný masitý
jazyk kmitající směrem k mé ruce. Varan se zřejmě domníval, že jsem něco jako králík nebo
morče, prostě jeho oběd. Přiznám se, že jsem si připadal poněkud hloupě. Varan by mě byl asi
těžko mohl sežrat celého, ale na světě jsou rozhodně příjemnější věci než ruka rozkousaná od
66
varana, o jiných částech těla ani nemluvě. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a terárium jsem
opustil bez jediného škrábnutí. Jenom pan ředitel byl poněkud pobledlý ve tváři.“ 101
A nakonec připojuji netříděné, Lorenzovo myšlení nejlépe vystihující, výtahy z knihy Osm
smrtelných hříchů civilizovaného lidstva, kterou napsal jako souhrn svých domněnek a
zkušeností:
„K čemu slouží lidstvu jeho bezmezné množení, k čemu honba volné soutěže vystupňovaná k
šílenství, k čemu narůstající, stále strašlivější zbrojení, k čemu rostoucí změkčilost lidí ve
městech atd.? Bližší zkoumání však ukazuje, že všechny tyto dysfunkce jsou ve skutečnosti
poruchami jistých speciálních mechanismů chování, které byly původně pro přežití druhu
významné. Jinak řečeno, je třeba je chápat jako jevy patologické.“
„Označovat člověka za "bytost oslabených instinktů", jak jsem to dělal dřív, je zavádějící. Na
jedné straně je pravda, že se dlouhé a do sebe uzavřené řetězce vrozených vzorců chování
mohou souběžně s fylogenetickým rozvojem schopností učení a vzhledu rozpadat v tom smyslu,
že se ztrácí závazné spojení mezi jejich částmi, a ty jsou pak jednacímu subjektu jednotlivě k
dispozici.“
„Velké množství lidských popudů je natolik jednotné, že jim hovorový jazyk dal jméno. Slova
jako nenávist, láska, přátelství, vztek, věrnost, náklonnost, nedůvěra, důvěra atd. označují stavy
odpovídající sklonům ke zcela specifickým vzorcům chování, podobně jako to činí výrazy
užívané ve vědeckém výzkumu chování, např. agresivita, dominanční pud, teritorialita atd. nebo
všechna tzv. vyladění: vyladění k hnízdění, k námluvám, k odletu. Citlivosti naší přirozené mluvy
při vyjadřování hlubokých psychologických souvislostí můžeme důvěřovat stejně dobře jako
intuici vědce pozorujícího zvířata.“
„Otázka, zda jsou nenávist, láska, věrnost, nedůvěra atd. "dobré" nebo "špatné", je položena
bez jakéhokoli porozumění pro chod celku jako systému a je právě tak hloupá, jako kdyby se
někdo ptal, jestli je štítná žláza dobrá nebo špatná. Běžná představa, že zmíněné funkce mohou
být tříděny na dobré a špatné, že láska, věrnost a důvěra jsou dobré samy o sobě, zatímco
nenávist, nevěrnost a nedůvěra jsou samy o sobě špatné, má svůj původ jen v tom, že v naší
společnosti je obecný nedostatek prvého a přebytek druhého. Příliš velká láska kazí spoustu
nadějných dětí, "věrnost hodná Nibelungů" povýšená na absolutní hodnotu přinesla pekelné
důsledky.“
„Lidstvu hrozí, že se zadusí, což se živým téměř nikdy nestane. Nejstrašnější je, že v této
apokalypse jako první zřejmě vezmou za své ty nejvyšší a nejušlechtilejší vlastnosti a schopnosti
člověka, právě ty, které jsou právem vnímány jako specificky lidské.“
„ Nahuštění mnoha lidí v těsném prostoru vede nejen skrze vyčerpání a rozmělnění
mezilidských vztahů nepřímo k projevům odlidštění, ale bezprostředně také vyvolává agresivní
chování. Víme z mnoha pokusů na zvířatech, že vnitrodruhová agrese může být vystupňována
zvýšením počtu živočichů v daném prostoru...Právě když se člověk chce držet na uzdě a snaží se
každý den a každou hodinu chovat se zdvořile - to znamená přátelsky - k lidem, se kterými
spřátelen není, stupňuje se jeho stav k utrpení.“
„... proč by se jinak docela intelektuálně nároční lidé dívali raději na bezduché reklamní
pořady v televizi, než aby pobyli chvilku ve vlastní společnosti? Zcela jistě, protože jim to
pomáhá potlačit reflexi.“
„ S postupujícím ovládáním svého okolí změnil moderní člověk tržní situaci své ekonomie
slasti a strasti ve směru stále vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným situacím a právě
tak otupělosti vůči příjemným zážitkům. Z nejrůznějších důvodů má tento stav zkázonosný efekt.
101
Zdroj: Podle (13) str. 10 – 37.
67
Ze zřejmých důvodů přináší nutkává potřeba okamžitého uspokojení zvláště zhoubné následky v
oblasti sexuálního chování.“ 102
A z jeho rozhovorů:
„Nikdo nepochybuje o tom, že odchov slepic v hromadných líhních je týrání zvířat.
Neznamená ale život člověka v betonových sídlištních blocích stejné týrání a degradaci
člověka? Člověk přece nebyl stvořen jako anonymní nahraditelná součást celku, analogického
společenstvím mravenců a včel, kde smrt znamená pouze nahrazení jedné dělnice druhou.“
„Lidská tvořivost nezná mezí, když jde o to, aby se věci udělaly tak špatně, jak to jen jde.“
„Agresivita je součástí lidského chování. Úplná absence agrese by nás zbavila chuti k práci,
ctižádosti; vedla by k tomu, že bychom se přestali mýt a holit.“ 103
102
103
Zdroj: Podle (8) str. 8 – 56.
Zdroj: Podle (13) str. 38, 86, 117.
68

Podobné dokumenty

stáhnout pdf

stáhnout pdf v čele s průmyslovými hnojivy. Ceny těchto surovin nesledují klesající trendy křivek výkupních cen zemědělských komodit tak ochotně jak tomu bylo ve fázi růstu cen. Závěr roku 2008 se nesl v duchu ...

Více

PS_2014_2

PS_2014_2 Musíme se na ně umět zeptat. A to vyžaduje umění vytvořit důvěryhodný vztah s pacientem a umění ptát se. To není jen tak. V dialogu, je-li to opravdový dialog, se proměníme. Po dialogu jsme jiní, p...

Více

- PDF - 241kB - Sky-Tech

- PDF - 241kB - Sky-Tech v České republice (http://en.wikipedia.org/wiki/Czech_republic) a byl ve znamení totálního vítězství NWO (http://en.wikipedia.org/wiki/New_world_order_(politics), http://en.wikipedia.org/wiki/New_W...

Více

Prebiotika a probiotika ve výživě Tým „Nákup distribuční sítě

Prebiotika a probiotika ve výživě Tým „Nákup distribuční sítě nám konečně podařilo pustit do prodejen a reakce našich zákazníků potvrzují, že budou mít úspěch. Když nám to navíc napíše přímo i člen našeho Klubu, můžeme mít radost dvojnásobnou. Děkujeme, že ná...

Více

zde - i

zde - i vání stále stejného. K  tomu se přidává fakt, že invaze nabývá na síle a boje se stávají urputnějšími, s počtem kontaktů roste i  objem znalostí vědců o  protivnících, takže se stále objevují nové ...

Více

pdf verzi

pdf verzi ani na jeho oběžné dráze nemůže existovat žádné těleso větší než tři metry. Jinou studii provedl v padesátých letech dvacátého století Clyde Tombaugh, jenž prostřednictvím systematického prohledává...

Více

Kauza: Hrady, zámky, kasteláni

Kauza: Hrady, zámky, kasteláni Ukázka z bezmála kultovního německého románu konce 90. let v překladu Tomáše Kafky. Dospívání jedenáctiletého syna evangelického faráře probíhá paralelně s dospíváním poválečného Německa na půdorys...

Více