Eliška Bohmová, Osvětim a Terezín

Komentáře

Transkript

Eliška Bohmová, Osvětim a Terezín
Základní škola a Mateřská škola Nová Bystřice
Hradecká 390, 378 33 Nová Bystřice
Absolventská práce
OSVĚTIM A TEREZÍN
Eliška Böhmová
9. třída
Vedoucí práce: Mgr. Jitka Zíková
Školní rok 2012/2013
Osvětim a Terezín
Prohlášení
Prohlašuji, že předložená absolventská práce je mým původním autorským dílem,
které jsem vypracovala samostatně. Veškerá literaturu a další zdroje, z nichž jsem
čerpala, jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Nové Bystřici dne 9. 4. 2013
Jméno autorky: Eliška Böhmová
Osvětim a Terezín
Poděkování
Chtěla bych poděkovat Mgr. Jitce Zíkové za odborné vedení, za pomoc a rady při
zpracování této práce.
Osvětim a Terezín
Anotace
Tato práce s názvem Osvětim a Terezín byla zpracována jako absolventská práce při
ukončeni základního vzdělávání na ZŠ a MŠ Nová Bystřice.
Práce je zaměřena na místa, která navždy změnila životy miliónů lidí ...
Osvětim a Terezín
Obsah
Úvod..............…………………………………………………………….. 5
1. Když se řekne koncentrační tábor…………………………………... 6
2. Osvětim – továrna na smrt...……………………………………… 7-11
3. Josef Mengele – anděl smrti...........……………........…….………11-14
4.Terezín. ……………………………………......................................14-16
5. Příběh Helgy Weissové…………………………………….............16-20
6. Závěr………………………………………………………...................21
7. Seznam použité literatury a zdrojů informací…………....................22
Osvětim a Terezín
Úvod
Absolventskou práci s tímto tématem jsem si vybrala proto, že mě uvedené téma zajímá a
v loňském roce jsem Terezín i Osvětim navštívila.
Již po příjezdu k branám Osvětimi se mě zmocnil zvláštní pocit, který jde jen těžko popsat
slovy. Uvědomila jsem si, že stojím na místě, kde zemřely miliony lidí, a s nimi jejich touhy a
naděje a nikdy nepochopím, jak se mohl někdo takového strašného činu, jako je cílené
vyvražďování, dopustit. Nestačím se divit, když čtu, čím vším si museli lidé v koncentračních
táborech projít. Jen těžko si dokážu představit, jak museli být zmateni, když je najednou
odtrhli od jejich rodin, které většina z nich už nikdy neviděla. Jak museli být silní, aby
všechny ty hrůzy a utrpení, které na nich byly páchány, snášeli s nadějí a vůlí žít. Jen těžko si
dovedu představit, jaké zoufalství musel prožívat každý z nich, který táborem prošel.
5
Osvětim a Terezín
1. Když se řekne koncentrační tábor
Koncentrační tábor, koncentrák, lágr, je místo, které slouží k hromadnému věznění lidí,
kteří sem jsou umístěni i bez řádného soudu nebo jiného důvodu. Označení koncentrační tábor
bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo např. v USA
pro indiány apod. Později byly jako koncentrační tábory označeny ty, kde německý nacistický
režim zadržoval, mučil a zabíjel své nepřátele. Poté, co byly nacistické koncentrační tábory v
roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení
koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv.
Osvětim byl nejen koncentračním táborem, ale i táborem vyhlazovacích. Vyhlazovací
tábory sloužily k cílenému vraždění národů, převážně Židů tzv. „holocaust“. Vyhlazovací
tábory budovali Němci v období druhé světové války a to převážně v Polsku. Dalšími
vyhlazovacími tábory byl např. Chelmno, Majdanek, Sobibór, Treblinka. V Osvětimi
zahynulo až milion a půl lidí, v Sobibóru 250 tisíc, v Treblince 870 tisíc lidí.
V různých druzích nacistických táborů, pod správou SS, byly vězněny a zavražděny
milióny lidí. Osvětim je místo největšího masového vraždění, jaké kdy svět viděl.
Arnošt Lustig, český spisovatel, který sám holocaust přežil, ve svém televizním dokumentu
prohlásil: „ V Osvětimi se odehrávalo to nejukrutnější mučení lidí, často úplně nevinných,
jaké dějiny znaly. Říkat, že se Němci chovali jako zvířata, je velká urážka zvířat. Nejhorší
byla bezcennost života, podvědomé vědomí, že jednoho dne mě zadusí jako štěnici, že nemám
žádnou cenu. „
6
Osvětim a Terezín
2. Osvětim – továrna na smrt
Osvětim (německy Auschwitz) je celá soustava 39 koncentračních táborů, které byly
rozděleny do tří hlavních skupin:
Osvětim I: hlavní, řídící tábor, ústředna gestapa,
byl založen 20. 5. 1940
vstupní brána do Osvětimi I je označena nápisem „Arbeit Macht Frei“ - práce
osvobozuje
v Osvětimi I bylo první testování cyklonu B ve sklepě Blocku 11
7
Osvětim a Terezín
Osvětim II: měla oficiální název Birkenau
hlavním cílem bylo hromadné ničení lidí v plynových komorách. K Birkenau
patřily menší tábory. Zemědělský tábor Budy, drůbežnický Harmeze,
zahradnický Rajsko a chemické laboratoře.
Osvětim III: neboli BUNA
koncentrační tábor pro výstavbu gigantických továrních komplexů na výrobu
synthetické gumy v Monowicích. K táboru náležely menší tábory při uhelných
dolech např. Jawiszowice, Jaworzno, Bobrek, Janina, cementárny v Goleszówě
a jiné.
8
Osvětim a Terezín
Tábor v Osvětimi byl založen v roce 1940 na Himmlerův rozkaz. Heinrich Himmler byl
vůdce SS, šéf gestapa, říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů.
Velitelem tábora se stal ve svých 39 letech, Rudolf Höss.
Koncentrační tábor Osvětim byl postaven v bažině, v kraji, kde většinu roku panovalo
nevlídné počasí a kde se žilo jen velmi těžce. V létě zde bylo nesnesitelné vedro, v zimě
vězňové trpěli velikým chladem, na jaře a na podzim zde bývaly vichřice a časté mlhy.
Nepříznivé počasí mělo velký vliv na tělesný i duševní stav vězňů. Vězňové museli pracovat
např. i za největšího deště, a celých dvanáct hodin pracovali venku. V Birkenau nebyla pitná
voda. Vězňové zde trpěli nesnesitelnou žízní. V táboře řádil tyfus, úplavice a jiné nakažlivé
choroby. Esesáci se k vězňům přibližovali pouze na vzdálenost několika metrů, aby sami
nebyli nakaženi nakažlivou chorobou.
Při příjezdu do Osvětimi probíhala tzv. selekce, třídění zejména Židů na práceschopné a ty,
kteří šli rovnou na smrt. Ti, kteří byli určeni na práci, byli zahnáni do koupelny v desinfekční
stanici, kde přišli o veškerý svůj majetek. Ostříhali jim vlasy, přidělili hadry, které před tím
nosilo mnoho vězňů, byly špinavé a otrhané. Selekce se konaly i v případě, když byl tábor již
přeplněn. Nazí vězňové nastoupili před eseslékaře, kteří jediným pohybem palce určili vězně
rovnou na smrt. Vybírali vězně slabé, tak zvané „musulmany“a ty, kteří měli různé oděrky,
svrab, vředy apod. Často však mezi nimi byli i zdraví lidé.
Vše co po vězních zůstalo, bylo plně využito, osobní věci se shromažďovaly a třídily v
prostoru tzv. „Kanada“. Všechny osobní věci a cennosti, které vězni museli hledat a třídit, se
staly majetkem Říše. Velmi zde bylo rozšířené tzv. „organizování“ - vězni kradli zvláště jídlo,
oblečení, esesáci peníze a cennosti.
V Osvětimi I. byl vězni obávaný zvláště block 11, který byl vězením uvnitř vězení. Zde se
mučilo a vraždilo otřesným způsobem. Většina těch, kteří byli do blocku 11 odvlečeni se již
nevrátili. Vedle blocku 11 je cihlová zeď, kde byli vězni vražděni, je to tzv. stěna smrti. V
blocku 11 byl poprvé vyzkoušen Cyklon B.
9
Osvětim a Terezín
Osvětim II. - Birkenau začali nasicté budovat až v září 1941. Koncentrační tábor Osvětim
II - Birkenau se nachází asi 2 km na západ od Osvětimi I. a měl původně sloužit pro válečné
zajatce. Tábor budovalo 10.000 sovětských zajatců, kteří sem byli za tímto účelem posláni.
Při stavbě baráků byla průměrná délka života sovětských zajatců 2 týdny. Podmínky těchto
zajatců byly tak otřesné, že mezi nimi existovali i případy kanibalismu. Hlavním úkolem
koncentračního tábora Birkenau bylo záměrné a hromadné ničení národů. Vězňové, kteří byli
ve styku s přijíždějícími transporty a dělali si svou evidenci, odhadují počet všech
zavražděných v Birkenau na 3.500.000 lidí, z toho asi 90 % Židů.
V Březince byly postaveny čtyři krematoria s plynovými komorami, další dvě plynové
komory v bývalých selských domech, spalovací jámy a hranice. Všechna čtyři krematoria
mohla denně zavraždit až 4700 lidí. Vraždilo se cyklonem B. Cyklon B je chemikálie, která se
v táboře používala k hubení hmyzu – krystalický kyanovodík.
Časté byly i útěky z Osvětimi, ovšem vězňové si byli velmi dobře vědomi, že pokud
utečou, bude za jejich útěk zabito mnoho dalších vězňů. Rees ve své knize „Osvětim, nacisté
a konečné řešení“ přibližuje útěk čtyř vězňů a poukazuje na to, že podařený útěk ještě
neznamenal pro vězně konec utrpení. Jednomu z nich nacisté, jako odplatu za útěk, odvlekli
10
Osvětim a Terezín
celou rodinu do Osvětimi a zde je zavraždili, ostatní byli životem v Osvětimi natolik
poznamenáni, že nebyli schopni normálně žít.
Mezi nacisty vládlo napětí, protože někteří byli přesvědčeni, že Židé by měli pracovat pro
Říši a jiní se domnívali, že by se Židé měli vyvraždit. Osvětim ovšem dokázala oba tyto
názory spojit tím, že Židé v Osvětimi, kteří byli určeni na práci, se doslova udřeli k smrti.
Pracovali v otřesných podmínkám, bez jídla, pití a každodenního ponižování, mlácení a
týrání. Když po hrůzném zacházení nebyli již práce schopni, dopravili je nacisté do
likvidačního tábora Birkenau.
V létě 1944 nabylo vraždění nacistů na síle. Začali uskutečňovat tzv. „konečné řešení
židovské otázky.“ Většina všech transportovaných byla posílána rovnou do plynu.
Nacisté se nikdy nepokusili zlikvidovat KT Osvětim I., nikdy se před veřejností nesnažili
ukrýt existenci koncentračních táborů ovšem, plynové komory v Birkenau při odchodu
vyhodili do povětří, aby zahladili stopy masového vraždění.
27. 1 1945 do tábora dorazili vojáci Rudé armády. Ti, kteří nebyli v pochodu smrti, byli
zachráněni. Vojáci Rudé armády zde osvobodili na 7.600 vězňů.
Pobuřující ovšem je, že mnoho příslušníků SS, kteří se podíleli na masovém vraždění v
Osvětimi a jiných koncentračních táborech, nebyli nikdy dopadeni a potrestáni – cca 85%.
23. 5. 1945 spáchal Himmler sebevraždu. Rudolf Höss byl pověšen před vstupem do
krematoria v Osvětimi I. 16. 4. 1947.
V roce 1947 založilo Polsko na památku obětí na místě KO Osvětim muzeum, které
navštíví ročně až 700.000 návštěvníků.
3. Josef Mengele – anděl smrti
Byl nejstarším synem úspěšného inženýra Karla Mengeleho. Narodil se 16. 3. 1911. Jeho
přáním bylo, aby se jeho jméno zapsalo do naučného slovníku. V roce 1927 vstoupil do
Velkoněmeckého svazu mládeže. Maturitu složil jako průměrný student roku 1930. Roku
1931 vstoupil do Jungstahlhelmu, mládežnické organizace Stahlhelmu. Poté studoval
medicínu se zaměřením na antropologii a genetiku.
11
Osvětim a Terezín
Roku 1932 jeho otec přivítal ve městě Adolfa Hitlera. Stahlhelm byl začleněm do SA, tak
se Josef Mengele stal automaticky členem SA. Poté Mengele promoval roku 1935 v oboru
antropologie, který byl velmi v módě v době nacistického režimu. Pracoval na rasově
morfologickém výzkumu přední části spodní čelisti čtyř rasových skupin, který byl
vyhodnocen jako výborný. Jeho snem však byla kariéra vědce.
Ve Frankfurtu nad Mohanem získal místo asistenta výzkumu na Říšském institutu pro
dědičnou biologii a rasovou hygienu. Zde mu vtloukali do hlavy povinnost lékaře ukončit
„rasově nehodnotný život.“ U profesora Otmara von Vershuera uzavřel Mengele druhý
studijní obor, lékařství. Mengele pracoval také u soudů. Rozhodoval, kdo je Žid a kdo ne. V
roce 1940 byl poslán na východní frontu jako lékař. V roce 1942 byl zraněn, což mu vyneslo
vyznamenání Železným křížem prvního stupně, ale i nezpůsobilost pro frontu.
30. května 1943 nastoupil Mengele do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Hlavním
jeho úkolem byla selekce nově příchozích Židů. Na jednu stranu posílal zdravé a silné lidi,
kteří měli pracovat v nelidských podmínkách. Na druhou stranu posílal starce, ženy a děti
rovnou na smrt. Na dvojčatech, nebo nějakým způsobem divných lidech, trpaslících apod.,
Mengele prováděl výzkumy v oblasti antropologie a genetiky. Výsledky výzkumů nebo
vzorky posílal profesoru Verschuerovi. Posílal mu i kusy těl, ruce, nohy atd. Josef Mengele
páchal na židovských dětech ty největší a nejbrutálnější zločiny.
Při třídění Židů působil Mengele jako vzdělaný a příjemný muž, pískal si u toho své
oblíbené melodie. Ve své laboratoři ovšem prováděl ohavné pokusy na dětech, hlavně na
dvojčatech. Např. do očí dětem injekcí vstříkl barvivo, které mělo oči obarvit do modra,
snažil se měnit i barvu vlasů vstřikováním různých roztoků pod kůži na hlavě.
Pokud
pokusné dvojče zemřelo, zabíjel okamžitě i to druhé, aby jejich pitvy mohly probíhat
současně. Dvojčatům odstraňoval kusy kůže a sešíval je zády k sobě, aby tak dosáhl krevní
výměny. Implantoval orgány a údy, sterilizoval dívky a kastroval chlapce, pokoušel se o
změnu pohlaví, infikoval své oběti smrtelnými chorobami. Mnoho pokusů se provádělo bez
umrtvení. Děti byly izolovány, dostávaly různé drogy, musely se podrobovat operacím hlavy,
míchy, nervů. Nacisté se snažili vynalézt prostředek, jak urychlit a rozšířit rozmnožování
vlastní, tak zvané „čisté nordické rasy“ a naopak omezili množení rasy „méněcenné“. Svým
„morčátkům“ jak říkával objektům svých pokusů, např. pouštěl benzin nebo fenol žilou,
mnoho pacientů dostávalo injekce pouze se vzduchem. Svou ordinaci v Osvětimi měl vždy
12
Osvětim a Terezín
uklizenou a jeho nářadí, kterým ovšem konal neskutečná zvěrstva, bylo vždy velmi pečlivě
sterilizováno a srovnáno. Tyto pokusy měly téměř vždy za následek krutou a bolestivou smrt.
17. 1. 1945 opustil Josef Mengele Osvětim kvůli blížící se Rudé armádě. Sebral i veškeré
dokumenty o svém bádání. Po skončení války byl zajat a pobýval v zajateckých táborech.
Ačkoliv byl členem SS, vydával se za řadového vojáka a díky tomu, že z estetických důvodů
nebyl tetován a použil několikrát jiné jméno, byl v létě 1945 propuštěn na svobodu. Po
propuštění žil na malé zemědělské farmě v americké okupační zóně. Roku 1949 se mu
podařilo přejít hranice se Švýcarskem a odtud se dostal do Itálie. Po příchodu do Itálie ho
zatkla policie pro padělaný pas. Italská policie se ovšem dala podplatit a Mengele je opět
volný. Za dva dny od incidentu vyplouvá lodí do Jižní Ameriky. V Buenos Aires si otevírá
soukromou lékařskou praxi pod změněným jménem. Zde začal navazovat styky s bývalými
nacisty. V roce 1954 obdržel zprávu od své manželky, že se rozhodla ukončit manželství.
Mengele se v roce 1956 rozhodl vážit cestu do Evropy, aby viděl svého dvanáctiletého
syna. Setkali se ve Švýcarsku. Mengele odjíždí zpět do Jižní Ameriky a vzal s sebou i
švagrovou Marthu, kterou si po třech letech vzal na svou ženu. Na Mengeleho je vydán
zatykač a Bonn požádal Argentinu o jeho vydání. Mengele se však na adrese již nezdržoval a
začalo obrovské pátrání po bývalém zločinci. V tuto dobu byl již Mengele v Paraguayi, kde
měl své vlivné přátele a ti mu zprostředkovali místní občanství. Mengele se vrací do
Argentiny. V roce 1960 odchází Mengele do Egypta. Zde byl však prozrazen, a proto prchá
zpět do Latinské Ameriky. Mengele se různě pohybuje mezi Paraguayí, Argentinou a Brazílií.
V roce 1977 po složitém plánování se Mengele znovu setkává se svým dospělým synem
Rolfem. Snaží se pře ním obhájit své zločiny, Rolf však jeho názory nepřijímá.
Při dovolené na pláži u Sao Paula 7. 2. 1979 ranila Mengeleho mrtvice a zemřel. Přátelé ho
pohřbili na brazilském hřbitově a na hrob napsali jméno Wolfgang Gerhard, a to proto, aby
neohrozili ty, co mu pomáhali se skrývat.
13
Osvětim a Terezín
Josef Mengele
4. Terezín
Pevnost Terezín byla založena již v roce 1780 Josefem II. Měla sloužit jako obranná
pevnost před vpády Prusů. Pevnost se skládá z Hlavní (velké) pevnosti a Malé pevnosti. Malá
pevnost byla již od založení využívána jako vězení. V první světové válce zde byl vězněn
např. Gavrilo Princip. Za druhé světové války v Malé pevnosti zřídilo gestapo vězení pro
politické vězně. V Hlavní pevnosti bylo vytvořeno židovské ghetto. Pevnosti na sobě nebyly
závislé.
Terezín za II. světové války sloužil jako sběrný a průchozí tábor pro židovské obyvatelstvo.
Terezín byl vhodný z několika důvodů, např. pevnostní valy znesnadňovaly útěky vězňů, v
kasárenských budovách bylo možné umístit velké množství lidí, blízko Terezína procházela
důležitá železniční trať.
Funkcí ghetta bylo shromažďovat Židy a transportovat dále. Někteří Židé v ghettu žili
pouze pár dní, jiní měsíce, někdo rok, jen velmi málo vězňů zde strávilo až čtyři roky. Celkem
Terezínem prošlo asi 155 000 Židů. Mnoho lidí zemřelo přímo v ghettu a to díky velmi
špatným životním podmínkám.
Při příjezdu do ghetta byli lidé nejprve umístěni v tzv. „šlojsce“, budově, kde Němci
Židům odebrali jejich věci. Velmi špatné bylo ubytování. V místnosti žilo společně mnoho
14
Osvětim a Terezín
lidí, spali na třípatrových palandách z prken. Lidé trpěli hladem a umírali na nemoci v
důsledku špatných životních podmínek.
Život v ghettu byl omezen mnoha zákazy a nařízeními. Nesměli např. chodit po chodníku,
byl zakázán styk mužů a žen, nesměli vstupovat na trávu apod. V ghettu i v Malé pevnosti
vězni denně tvrdě pracovali.
Na základě žádosti Mezinárodního výboru červeného kříže, který usiloval o návštěvu
některých koncentračních táborů, se nacisté snažili o to, aby ghetto budilo zdání normálního
města. Na základě toho bylo v roce 1943 zahájeno tzv. „zkrášlování města.“ Byla zde
otevřena kavárna a obchody, v těch ale nebylo většinou nic ke koupení. Ghetto mělo své
vlastní peníze, které dostávali pracující jako odměnu, neměly však žádnou hodnotu. Pro děti
zde byly v parku postaveny houpačky a kolotoče, kde si musely děti povinně hrát, když přijela
zahraniční návštěva.
Terezín měl sloužit jako nástroj nacistické propagandy, ze strany Němců šlo o to, aby
přesvědčili celý svět o tom, že zprávy o vraždění Židů jsou nepravdivé. Na základě toho byl v
roce 1944 natočen film o životě v ghettu. Tento snímek je dnes návštěvníkům Terezína
promítán. Ve filmu Židé hrají fotbal, děti chodí do školy, je zde zachycen běžný život.
Osvobození Terezína proběhlo bez bojů. 5. května 1945 utíkají poslední nacisté a 8.
května 1945 přijíždějí první sovětské jednotky. Většinu příslušníků SS, kteří v Terezíně
působili, se však nepodařilo nikdy dopadnout a za jejich činy potrestat.
Po skončení 2. světové války se Terezín stal poutním místem. Je zde stálá expozice
věnovaná tématu „konečného řešení židovské otázky“.
15
Osvětim a Terezín
Terezín
5. Příběh Helgy Weissové
Helga Hošková – Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v Praze v židovské rodině.
Helga Hošková-Weissová je česká akademická malířka, která se ve své tvorbě výrazně věnuje
tématu holocaustu, který sama na vlastní kůži zažila. Je autorkou kreseb z terezínského ghetta.
Kromě České republiky vystavovala svá díla na četných výstavách v Rakousku, Švýcarsku,
Německu, Itálii a ve Spojených státech. Za svou celoživotní tvorbu byla v roce 1993
vyznamenána udělením čestného doktorátu v Bostonu. V roce 2009 ji za její tvorbu byla
16
Osvětim a Terezín
udělena Medaile Josefa Hlávky a 28. října 2009 ji byla Václavem Klausem udělena Medaile
Za zásluhy.
Ve svých 12 letech byla i se svými rodiči deportována do ghetta v Terezíně.
Helga Weissová si své zážitky z války, z terezínského ghetta, koncentračního tábora v
Osvětimi, Freibergemu a Mauthausenu zapisovala do deníku, který doplňovala autentickými
kresbami.
Kniha „Deník 1938-1945“ začíná mobilizací v roce 1938, popisuje život v terezínském
ghettu (1941-1944) a prožitky v koncentračních táborech. Deník ukončila návratem do Prahy
v květnu 1945 slovy: „ Konečně doma.“
Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Terezíně, Osvětimi, Freibergu a
Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Je jednou z mála Židů, kteří se do
Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali.
Příběh mě oslovil tím, že Helze Weissové bylo stejně jak mě, 15 let, když válka skončila.
Zamýšlím se nad tím, že zatímco já mohu chodit do školy, ven s kamarády, mám u sebe svou
rodinu, ona ve válce přišla nejen o svobodu, ale v koncentračním táboře Osvětim byl
zavražděn i její otec. Tímto se vžívám do příběhu Helgy a snažím se na okamžik žít její
příběh, vcítit se do jejích pocitů, strachů a beznaděje, představuji si, že já jsem židovská dívka
Helga:
„Maminka s tatínkem nejsou doma, poslouchají u sousedů rádio a baví se o mobilizaci. Co
to vlastně je ta mobilizace? Nevím. Vždyť je mi teprve 10 let.
Chodím do školy, ale jsme všichni poslední dobou nevyspalí a rozrušení z nočních náletů,
kdy jsme se několikrát za noc přesouvali do sklepa, který slouží jako úkryt. V Praze již není
bezpečno. Je mi tak úzko, bojím se.
Německé vojsko překročilo hranice Československa.
Od 15. 3. 1939 není klid, přicházejí nová a nová nařízení, která nás utiskují a zraňují.
Nesmíme navštěvovat kavárny, biografy, divadla, parky, židovská mládež je vyloučena z
veřejných škol.
1. září 1939 vypukla válka. Do školy již nesmím, učíme se střídavě v bytech židovských
dětí. Postupně ovšem přicházím o všechny kamarády. Odjíždějí v transportech. Kam? To
nevím.
17
Osvětim a Terezín
V prosinci 1941 jsme deportování do Terezína. Oblékám si kabát s transportním číslem.
Všichni mlčí, musíme jít.
Terezín. ….........
Je nás 21 v malé místnosti. S maminkou máme 1,2 metrů čtverečních. Tatínek bydlí jinde,
alespoň, že ve stejném městě. Stýkat se ovšem nesmíme, ani dopisy psát. Přesto si píšeme jak
to jde na kousíčky papírku.
Tatínka občas zahlédneme, ale mluvit s ním, nebo se přiblížit je téměř nemožné. Tady jsi
zajatec a hotovo.
Štědrý den. Tajně připravujeme program, ovšem hladové a ustrašené jsme všechny
myšlenkami někde jinde. DOMA.
Smrt je všude kolem nás, z okna pozorujeme mladé chlapce s lopatami na ramenou – aby
si vykopali vlastní hrob. Co provedli tak strašného? Psali domů.
Apel, transporty a pořád dokola. Řádí tady tyfus. Je mi hrozně špatně. Dáša, Lorka, Lilka
zemřely.
Někdo utekl, nesouhlasí stav a tak všichni nástup. Na veliké louce všichni seřazeni po
stovkách a neustálé, dlouhé hodiny přepočítávání.
S maminkou již nebydlím. Uvidím se s rodiči ještě?
A opět transporty, nástupy, nemoci, smrt.
Tatínek je zařazen do transportu, jedou budovat nové ghetto. Dva dny na to jsme v
transportu i my s maminkou. 4. 10. 1944 odjíždíme s maminkou a doufáme, že se „tam“
setkáme s tatínkem. Přece nám to slíbili. Jedeme 24 hodin. Kam?
Tak tohle je koncentrační tábor Osvětim. Terezín je proti tomu úplný ráj.
Proč je venku tolik esesáků a proč tak křičí? Proč bijí ty nebohé lidi?
Selekce. Třídí nás na dvě skupiny. Starší a matky s malými dětmi vlevo, ostatní vpravo.
Jenom aby mě nechali s maminkou. RECHTS! Sláva, jsme obě na jedné straně.......................
Nejdříve nás odvedli do lázní, kde nám vzali vše, co jsme měli. Oholili nám hlavu. Máme
příšerný hlad.
Apel, stojíme neskutečně dlouho venku, kde nás počítají. Když jsme se po apelu promrzlé
vyšplhaly na kavalce a zabalily promrzlé nohy a ruce do hadrů, je nový nástup – na latrínu a
do umývárny. Všechno se odehrává v takové rychlosti, že není možné použít ani jednu z
těchto místností.
18
Osvětim a Terezín
Blíží se večer. Zase ležet nehnutě v jedné poloze. Stěhovali nás opět jinam. Z našeho lágru
převádějí děti na druhou stranu. Rozumím tomu … jdou do plynu. Jediné co vidím, jsou dva,
ve dne v noci kouřící komíny.
Už mi není ani zima. Člověk vydrží hodně, víc, než si myslí.
Apel, další transport. Dělí nás na dvě skupiny. Dobře to dopadlo, jsem s maminkou.
Napadlo mě, že právě my jdeme do plynu. Naděje, že bych mohla ještě spatřit tatínka, je pryč.
Nástup do dobytčáku. Prý je to dobrý transport.
Továrna na letadla. Máme pořád obrovskou žízeň a hlad.
A znovu apel, vyrážíme. Fronta musí být už blízko. Otevřené vagony. Máme hlad. Několik
dní trávíme ve vlaku. V noci chci utéct, ale nemohu zde nechat nemocnou maminku.
Projíždíme Čechami, Most, Chomutov, Klatovy. Lidé nám do vagonu házejí jídlo, slyším
češtinu.
Šestnácti denní strašlivá cesta je u konce, před námi nápis Mauthausen.
Další utrpení, hlad.
5. 5. 1945 se Mauthausen vzdal. Je MÍR. Dočkali jsme se. Přežili jsme. JE MÍR.
21. 5. 1945 v čistých šatek a s plným žaludkem sedíme ve vlaku. Slzy štěstí a radosti mi
stékají po tvářích. Vytoužená PRAHA. Konečně doma.
19
Osvětim a Terezín
20
Osvětim a Terezín
Závěr
Myslím si, že toto téma je důležité. Lidé by na to, co se dělo v koncentračních táborech,
neměli zapomenout, aby se to již nikdy neopakovalo. Dnes má člověk spoustu věcí, které
ulehčují práci i život a stejně jim je to málo. Oni toužili jen po jednom. Chtěli žít a setkat se
znovu se svou rodinou. Přála bych si, aby si lidé, kteří si tuto absolventskou práci přečtou,
uvědomili, co je pravou podstatou života a štěstí. Nejsou to jen peníze, ale hlavně rodina a
přátelé. O to lidé v koncentračních táborech přišli.
21
Seznam použité literatury a zdrojů informací
Knihy a publikace
1. Ota Kraus, Erich Kulka – Továrna na smrt
2. Laurence Rees – Osvětim, nacisté a „konečné řešení“
3. Helga Weissová - Deník
Elektronické zdroje
1. http://cs.wikipedia.org/

Podobné dokumenty

Válka ve světě, důsledky – pracovní list

Válka ve světě, důsledky – pracovní list a) napadení japonské válečné základny USA b) pracovní tábory b) plánovaný střet USA a Japonska c) přestupné tábory c) přepadení americké základny Japonskem Mírové podmínky pro spojence Německa byly...

Více

První část knihy k projektu Pokoj 127 - "Příručka"

První část knihy k projektu Pokoj 127 - a Minska byli od podzimu 1941 čeští a moravští židé deportováni nejprve do Terezína. Od roku 1942 začaly přijíždět transporty z Německa a Rakouska, později z Holandska a Dánska. Od ledna 1942 zárov...

Více

Dlouhá Ves - Vodní nádrže

Dlouhá Ves - Vodní nádrže Dlouhá Ves - Vodní nádrže Název Panský rybník (Chovný rybník Dlouhá Ves)

Více

Nguyen Vo Thanh Thao 2.B

Nguyen Vo Thanh Thao 2.B Do Terezína jsme vyrazili časně ráno, proto byli všichni ospalí a cesta proběhla poměrně v tichosti. Do Terezína jsme dorazili kolem půl deváté hodiny. Nejprve jsme zhlédli film a poté nás provedli...

Více

Opusový zoznam

Opusový zoznam SK SK CZ CZ CZ SK AT CZ CZ SK CZ CZ PL CZ SK CZ AT PL CZ CZ CZ SK SK IT CZ PL CZ SK CZ SK CZ SK CZ SK CZ

Více

Ezotera - Festival Miluj svůj život

Ezotera - Festival Miluj svůj život celková jeho odborná, etická a momentální schopnost k tomu úkolu, ale i jeho schopnost zůstat tak říkajíc nad věcí, doslova „vypnout sám sebe“ na celou dobu výkladu. S tím souvisí i to, kde a na co...

Více