ČESKÁ PODNIKAVOST

K
U
R L
YE TŮ
FO Ý S
T
LA
ČESKÁ PODNIKAVOST
Recept na úspěšné podnikání
se pokusili najít aktéři dalšího dílu
debatního cyklu Kabinet Havel — Úsvit
v Čechách (www.usvitvcechach.cz).
Diskutovat o zručnosti a podnikavosti českého člověka do Divadla
Husa na provázku přišli zakladatel
rodinného pivovaru Bernard
Stanislav Bernard, majitel nakladatelství Druhé město Martin Reiner,
tedy muž, který vydává knihy nejprodávanějšího českého autora Michala
Viewegha, a makroekonomický
expert Tomáš Sedláček. Moderování
se ujal duchovní otec projektu
Kabinet Havel Tomáš Mozga.
O ZRUČNOSTI A PODNIKAVOSTI
ČESKÉHO ČLOVĚKA
(pátý díl debatního cyklu Úsvit v Čechách — Kabinet Havel)
(foto TOMÁŠ HÁJEK)
TOMÁŠ MOZGA: Znáte se? Pijete pivo Bernard a čtete knihy
nakladatelství Druhé město? Tomáš Sedláček…
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Piju pivo Bernard, knihy čtu, některý dvakrát, některý ve městě, ale nejsem si úplně jist, jestli z toho
vašeho soudku.
MARTIN REINER: Já to dám do pořádku, já piju Bernard nealko
pivo v sauně.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Jinač ne?
MARTIN REINER: Jinač ne, nevím, kde se v Brně točí pivo Bernard.
STANISLAV BERNARD: V Brně je toho poměrně dost, jak jsem
se dozvěděl na internetu.
TOMÁŠ MOZGA: Třeba Korzár na Táboře. Co pan Bernard, pije
své pivo?
STANISLAV BERNARD: Piju, samozřejmě.
TOMÁŠ MOZGA: A máte čas i na četbu literatury? Třeba z nakladatelství Druhé město?
STANISLAV BERNARD: No mám čas na četbu literatury, protože
knížky mě baví. Nevím, jestli zrovna z vašeho nakladatelství…
MARTIN REINER: Jestli čtete Viewegha, tak ano.
STANISLAV BERNARD: Já čtu poměrně hodně knížky z nakladatelství Listen.
MARTIN REINER: To je přes kopec.
STANISLAV BERNARD: Tak tak, a samozřejmě nejenom.
4
FOYER
TOMÁŠ MOZGA: Perfektní. Znáte se. — „Velké konkurenty
nelze porazit jejich zbraněmi. Musíte mít svůj nápad a vlastní
styl a jít s kůží na trh.“ Radí majitel humpoleckého pivovaru
Stanislav Bernard v seriálu Hospodářských novin X rad
k nezaplacení. Kdy a proč jste se, pane Bernarde, rozhodl vařit
pivo a začít podnikat? Jaké byly vaše podnikatelské začátky?
V roce 1991.
STANISLAV BERNARD: Zajímavé. Ono v mém případě nešlo
o to, že zrovna pivo. V té době jsem víceméně fungoval v Opavě.
Začali jsme vydávat okresní týdeník a chtěli jsme, aby byl skutečně nezávislý, a protože už tehdá měli někteří lidi chuť nám
do toho zasahovat, tak jsme začali přemýšlet jak získat peníze,
a poznal jsem se s mým dnešním společníkem Pepou Vávrou,
který dělal v té době podsládka Ostravaru. S tím, že začneme
vyvážet české pivo nebo ostravské do Polska, a tak získáme
peníze, to byly takové zajímavé myšlenkové pochody —
rok 1991, že — abychom měli nezávislý okresní týdeník…
TOMÁŠ MOZGA: Jak dlouho jste o tom přemýšlel?
STANISLAV BERNARD: To šlo hodně rychle, my jsme začali
jezdit do Polska, hledali jsme nějaké stáčírny, že bychom to tam
vozili v cisternách a tam to stáčeli a prodávali. České a moravské pivo mělo na polském trhu velmi dobrou pozici, takže to
mělo šanci na úspěch. Jenže pak Poláci zavedli, tuším sedmiprocentní, dovozní přirážku a celé to spadlo. A mezitím přišla
informace, že v Humpolci v rámci malé privatizace se bude
dražit pivovar, takže takhle k pivovaru.
TOMÁŠ MOZGA: Co na to rodina, když jste přišel domů a oznámil „budu kupovat v Humpolci pivovar“?
STANISLAV BERNARD: Tak moje manželka byla poměrně
zvyklá na moje nápady. A já jsem jednoho večera zajel do Humpolce, kde jsem byl poprvé, na dražbu a druhý den ráno jsme šli
do kina dražit. A když jsme ten pivovar koupili za 52 milionů —
měl zůstatkovou hodnotu 9 a půl milionu, takže za více než pětinásobek zůstatkové hodnoty — tak jsem vlastně jen manželce
zavolal, že jsme ten pivovar vydražili.
TOMÁŠ MOZGA: A reakce?
STANISLAV BERNARD: Manželka mi důvěřovala. Ona v té době
učila v Dolním Benešově na základní škole…
MARTIN REINER: Příjem jste měli jistý.
STANISLAV BERNARD: Asi za rok se pak stěhovala tam.
TOMÁŠ MOZGA: Bylo obtížné změnit prostředí? Přestěhovat se
z Opavy do Humpolce?
STANISLAV BERNARD: To bylo obtížné, protože já jsem šestatřicet let, kromě školy v Žilině a podobně, bydlel v Háji ve Slezsku
a pracoval jsem buď v Ostravě, nebo v Opavě, a samozřejmě za
tu dobu jsem tam měl milion přátel a zájmů a koníčků, jezdili
jsme na hory a já nevím, kam všude… A najednou se člověk přemístil 300 km vedle, kde nezná lidi. Přeci jenom je tam trochu
jiná mentalita a podobně, takže pro mě to nebylo jednoduché.
A dodnes mám takové reminiscence… velmi rád se vracím
domů.
TOMÁŠ MOZGA: Jak vás přivítali místní obyvatelé? Jaká byla
reakce vůči takovému cizinci, který si tam dovolil koupit pivovar?
STANISLAV BERNARD: No tak zezačátku, když jsme začali vařit
pivo, tak byly reakce takové, že konečně zase máme dobré pivo.
To bylo velmi pozitivní. Bohužel to nevydrželo moc dlouho, pak
jsme se začali dozvídat, jak chodíme po Humpolci a ukazujeme si
na domy, které si koupíme — a přitom my jsme si půjčili 70 tisíc,
abychom měli na první provozní náklady. A pak to trvalo iks let,
kdy ti lidé se nedůvěřivě přesvědčovali o tom, co jsme vlastně
zač, co tam chceme dělat, jestli to chceme vytunelovat, i když
tam nebylo při těch poměrech tunelovat co. A musím říct, že po
určitých letech, a nebyly to krátké roky, se ten vztah začal lepšit
a dneska už naprostá většina lidí chápe, že to myslíme vážně.
TOMÁŠ MOZGA: Češi jsou pivní velmocí. Co ale přimělo Martina
Reinera stát se majitelem nakladatelství Petrov a později nakladatelství Druhé město a začít podnikat vydáváním knih?
MARTIN REINER: Já jsem chtěl dokončit práci, kterou jsem rozdělal. Já jsem nechtěl podnikat, neměl jsem vůbec žádný podnikatelský záměr, neměl jsem žádné peníze. Ale rok a půl jsem
dělal šéfredaktora nakladatelství, které patřilo Lidové straně.
ROZRAZIL 31
5
Velice stručně. Vyšehrad pražský znají, myslím, všichni. Tak
tady v Brně lidovci založili jakýsi moravský pandán, který se
jmenoval Petrov a sdružoval mimo jiné noviny Lidovou demokracii, asi tři časopisy, které postupně zanikly, galerii a nakladatelství. Já jsem tam dělal šéfredaktora, potom přijala sněmovna zákon, který politickým stranám zakazoval podnikat,
a to k 31. 12. 1992. Vzhledem k tomu, takový drobný detail, že
vlastně už v té době probíhal dosti krutý boj mezi jihomoravskýma lidovcema a východočeskýma, který potom vyhrál pan
Lux, tady byla ta bartončíkovská větev, tak oni ten podnik
vedli zu grunt už předtím, což mně mohlo být jedno, protože
já jsem byl kmenový zaměstnanec. A když nám oznámili všem,
že máme k 31. 12. výpověď, že podnik končí, tak oni se vůbec
nestarali o to, co ten podnik do té doby dělal a které věci jsou
v běhu, zatímco já jsem se o to staral, protože v tiskárně byly
knížky mých přátel — Ivana Wernische a některých dalších
lidí — a připadalo mi nemožné zachovat se stejným způsobem:
prostě jim oznámit „nashledanou“ v půlce práce…
TOMÁŠ MOZGA: Takže jste se rozhodl své přátele v tom nenechat
a knihy zachránit.
MARTIN REINER: A dopadlo to spíš dobře.
TOMÁŠ MOZGA: Jaké byly počátky? Jaká byla reakce rodiny,
když jste se do toho rozhodl jít: „Chci, aby ty knihy vyšly, aby se
to všechno dotáhlo do konce…“?
MARTIN REINER: Já jsem měl velké štěstí, že jsem se stihl předtím rozvést.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Takže jste nebyl zajištěný.
MARTIN REINER: Je pravda, že moje žena vždycky vydělávala
víc než já. Já jsem roznášel před Listopadem noviny, zatímco
ona byla počítačový expert, takže vydělávala třikrát tolik co
já. Stejně by to asi nestačilo, aby mně to nakladatelství utáhlo,
ale je pravda, že když jsem se ocitl sám, měl jsem více prostoru
k tomu takzvanému podnikání. Takže je to souběh pro podnikání spíš příznivý. Rodina nic a já měl na účtu asi 17 tisíc
korun, když jsem začínal. Za deset tisíc jsem koupil tu značku,
což byl pro prodejce výhodný kšeft, protože tím, že to pustili, ta značka neměla vůbec žádnou hodnotu. A pak jsem se
pokoušel nějak protlouct, což se dařilo horko těžko do doby,
než se stal autorem nakladatelství Michal Viewegh. Pak už od
roku 95, kdy vyšli Účastníci zájezdu, tak už to byla ta veselejší
kapitola.
TOMÁŠ MOZGA: V devadesátých letech, když se vrátím opět
k pivovaru Bernard, se chystalo spojení pivovarů Radegast
a plzeňský Prazdroj. A pražský Staropramen ovládl britský
Bass. Malé pivovary hledaly způsoby jak přežít. A vy jste, pane
Bernarde, založil Svaz malých pivovarů a vydupal ze země
zákon, který poskytl malým pivovarům daňové úlevy. Bylo
složité v té době přesvědčit zákonodárce, aby správně hlasovali
a aby ten zákon podpořili?
6
FOYER
STANISLAV BERNARD: To bylo do značné míry zábavné, protože jsem nejprve zcela logicky začal jednat tady v Brně na
Úřadu pro hospodářskou soutěž. Tady jsem samozřejmě nedostal žádný prostor se dohodnout. Pak jsem jednal na Ministerstvu financí, Ministerstvu zemědělství, paradoxně pouze tehdejší ministr financí připustil, že by za určitých okolností taková
daňová změna v zákoně mohla nastat. A pak samozřejmě dostal
přes prsty, protože to bylo proti čistému liberalismu (mimochodem musím podotknout, že i já se čím dál víc blížím svým názorem k liberalismu). Nicméně pak vlastně celý ten zákon vznikl
tak, že jsem v parlamentu přesvědčil pár lidí z tehdejší pravicové koalice o tom, že pakliže ty malé pivovary mají mít jakoukoli šanci na existenci, tak něco udělat musíme. A měli jsme tu
výhodu, že v Evropské unii existovala již oficiální směrnice pro
zdanění obchodu, která to umožňovala. Takže jsme se měli o co
opřít. Ti lidi pochopili, že to sice nebude daňově čisté, ale bude
zde nástroj, který bude moci fungovat. A pak už to byla spíše
technologie parlamentního jednání: že ten návrh nepodal nikdo
z koalice, ale naopak z opozice. Tím pádem celá opozice byla
pro, oni nehlasujou podle názoru, ale podle toho, jak jim řeknou, ať zvednou ruku. A v koalici se našlo dost lidí, kteří tu ruku
zdvihli taky. Takže to byl takový zajímavý tah, který jakýmsi
způsobem pomohl.
TOMÁŠ MOZGA: Zkrátka dá se říct, že je to klíčová věc, která
rozhodla o existenci malých pivovarů a jejich budoucnosti.
STANISLAV BERNARD: K tomu jednu perličku. Včera jsem
dostal esemesku, v níž mi jeden redaktor Hospodářských novin
po iks letech psal, že se mi posmíval v době, kdy jsem tady ten
zákon prosazoval a že dnes mi k tomu gratuluje, protože sedí
někde v jednom malém pivovaře a pije jejich pivo. A že si uvědomil, že je dobré mít různá piva a nejenom Gambrinus a ty další
velké značky. A že mi tímto zpětně děkuje. — Vím, že na to nejsou jednoznačné názory. Kopa lidí mě za to kritizovala, ale já
jsem vždycky argumentoval zdravým rozumem. Nebylo mně
jedno, že malé pivovary mají během pár roků absolutně zmizet
ze scény, když jsou tady od středověku. A ony by zmizely, o tom
není pochyb.
TOMÁŠ MOZGA: Takže to je aktivita, která sklízí ovoce i po patnácti letech.
STANISLAV BERNARD: Dodneška je to v zákoně a ten zákon
funguje. Takže malé pivovary stále mají onu drobnou daňovou úlevu, která za celou tu dobu — řekněme, že začala platit
v roce 1995, takže za 14 let — pro státní rozpočet znamenala
částku zhruba jedné miliardy korun. Za 14 let — což jsou proti
tomu, co dneska navrhují různí populisté, skutečně drobné.
TOMÁŠ MOZGA: A jak to byla dlouhá procedura? Kolik vás to
stálo energie na úkor firmy?
STANISLAV BERNARD: To šlo paralelně. Protože já jsem v té
době byl hyperaktivní. — Upřímně řečeno, já jsem v té době,
Tomáš Mozga, Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
když to řeknu lidově, fičel. Já jsem prostě lítal od čerta k ďáblu.
Neskutečně mě to bavilo. Základní věci ve firmě jsem zvládal,
kromě toho jsem jezdil do Prahy a kamkoli do Brna, jak jsem
tehdy říkal. Je dobré podotknout, že tam existovala jednoznačná
synergie tím, že se jmenuju Bernard a že jsem zastupoval malé
pivovary. Takže každá zmínka o mně zároveň pomohla naší
značce. Zároveň to ale pomohlo všem těm pivovarům — díky
tomu mají šanci na život. Sice jsem tomu věnoval kopu času,
cesty a tak dále, na druhé straně to pomáhalo firmě, protože ta
značka se tím vyrýsovala.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: To měl holt někdo štěstí na jméno. Já asi
pivovar nezaložím. Pivo Sedláček…
STANISLAV BERNARD: Ono to nebylo zas jenom tak. Značku
jsme vybírali nepřetržitě tři dny.
TOMÁŠ MOZGA: Jaké potíže vás čekaly na cestě vytváření značky
piva Bernard? Nové prostředí, konkurence jiných pivovarů,
nedostatek kvalifikovaného personálu, nedostatek financí?
Co všechno to bylo? Jaké překážky — a toto je otázka i pro Martina Reinera — jste museli při budování firmy překonat?
STANISLAV BERNARD: Já budu naprosto stručný, ať nemluvím
nejvíc. Všechny…
TOMÁŠ MOZGA: Ale můžete to rozvést.
STANISLAV BERNARD: … prostě jsme neměli peníze a na krku
rozpadlou technologii. Měli jsme pokaženou pověst — ne my,
ale naši předchůdci, protože ten pivovar patřil pod Jihočeské
pivovary České Budějovice a byl skutečně nejvíc ze všech zanedbaný. A tehdejší ředitel, pan inženýr Kratochvíle, dostal za úkol
jeden pivovar zavřít. A podle všech analýz jim vyšlo, že to bude
humpolecký pivovar. A samozřejmě ta obrovská konkurence
těch zavedených značek, které měly nesrovnatelně lepší startovací pozici. Byly to proexportní pivovary, do kterých jediných
se investovalo — Budvar a tak dále. Kdežto tamto byla bezejmenná ruina v malém městečku a kolem dokola ve vzdálenosti
15 až 20 kilometrů tři další pivovary: Jihlava, Pelhřimov a Havlíčkův Brod. Takže já to v té době vůbec nevnímal negativně.
Samozřejmě jsme před sebou měli Mount Everest problémů,
ale na druhé straně nás to strašně bavilo, bavili jsme se při tom,
chodili jsme do hospody na pivo a do práce.
TOMÁŠ MOZGA. Co překážky v provozování nakladatelství Petrov u Martina Reinera?
MARTIN REINER: Já si myslím, že u knížek konkurence toho
tipu jako u piv skutečně neexistuje. To říkám jako pivní laik.
Je jednodušší se vyprofilovat jako nakladatel než jako pivovar.
V tom podniku, kde to platil někdo jinej, jsem chtěl vybudovat opravdu velké nakladatelství, inspirován částečně velkými
nakladatelskými domy, které tady byly běžné za socialismu.
To znamená, že jsme udělali výtvarnou monografii, dělali jsme
překlady, dělali jsme všechno možný. Ale postupem času nebylo
ROZRAZIL 31
7
Tomáš Sedláček
těžké pozorovat, že v Praze už v té době začíná Odeon… takže
nebudu dělat překladovou literaturu. Na to, abych dělal výtvarné
monografie, jsem neměl peníze. Takže velmi přirozeně jsem se
rozhodl dělat původní českou produkci, tím spíš, že se spoustou
lidí jsem se znal osobně už z předlistopadových let. Jako podnikatelský záměr to byl ten nejhorší možný. Vydávat české básníky znamená se zbláznit — to je nesmysl. Peníze to absolutně
nemůže přinést. Ale na druhou stranu — já jsem nikdy neměl
ten dojem, což byla v první polovině devadesátých let populární
teze, že musíte vydávat nějaký brak, a tím brakem si vyděláte
na kvalitní literaturu. Ale tohle se postupem času zase opustilo.
Mně se navíc ukázalo, že ani u braku nemáte vždycky šťastnou
ruku… takže vydáte deset sraček a z toho se osm neprodává…
To je nejhorší. Takže já jsem se tak nějak držel svého kopyta.
Samozřejmě později se ekonomickým pilířem nakladatelství
stal pan Michal Viewegh, nikdo nemohl vědět v době, kdy jsem
vydával jeho třetí knížku — literární parodie, těch se prodaly
4 tisíce —, že se jednou prodá 120 tisíc jako třeba v případě
Románu pro muže.
TOMÁŠ MOZGA: Bylo těžké najít autory a dostat se s knihami do
knihkupectví a ke čtenáři?
MARTIN REINER: To jsou dvě úplně odlišné věci. Pro mne
nebylo těžké hledat autory, ona česká scéna je poměrně malá
a já díky tomu, že jsem psal už v té době, tak se spoustou lidí
8
FOYER
Stanislav Bernard
jsem se znal. A to, že jsem psal, mělo taky jednu výhodu: že jsem
měl představu, jak bych chtěl, aby se o mě staral nějaký nakladatel. A snažil jsem se podobně starat o svoje autory. Navíc že
to byly kamarádi, tak to nebylo tak obtížné. Úplně jiná věc je
dostat se pak s tím produktem k lidem: téměř celá devadesátá
léta tady byl velký problém s distribucí, distributoři neměli
kapitál, absurdně si konkurovali, když si pak přestali konkurovat, tím že se třeba dva nekomerční distributoři spojili, tak to
vypadalo tak, že obratem zvýšili rabat zcela bezprecedentně
asi o tři procenta, a protože jim moc nešlo píárko, tak se ani
nenamáhali mně oznámit, jaké výhody za to budu mít, ale řekli
mi, že kvůli tomu, že se spojili, tak budují novou počítačovou síť
a hrozně je to stojí. A já bych jim to měl jako zaplatit — jako ten,
kdo jim dodává ty knihy. Takže to všechno nebylo moc dobré.
Ale naštěstí i mezi distributory se našel úspěšný podnikatel, rád
udělám tímto reklamu — pan Dobrovský, který má tady knihkupectví, a to byl opravdu první člověk, který byl schopný ode
mě vzít Viewegha a zaplatit 60 % v hotovosti, protože nikdo jiný
ten kapitál neměl. A to byl základ další stability.
TOMÁŠ MOZGA: Vy jste zmínili velký výčet překážek a nesnází,
které jste museli překonávat. Kdy přišel první úspěch do Humpoleckého pivovaru? Co bylo tím vaším velkým motorem,
hnací silou, která vám dodala elán a energii překonat všechny
nesnáze?
Martin Reiner
STANISLAV BERNARD: Podle mě se všechno vytváří dvakrát:
nejdřív v hlavě a pak fyzicky. Já jsem měl v hlavě jakousi představu, že ten pivovar bude někdy úspěšný, že bude vařit to nejlepší možné pivo, samozřejmě že se bude vyvíjet technologicky
a tak dále. Takže to byla jakási vize. A na ni navazovala nekonečná řada — nebo velmi dlouhá řada — postupných kroků.
A pokud bych měl být konkrétní, pak první hmatatelný úspěch
byl, že jsme se s radnicí dohodli (tuším, že to bylo v roce 1993),
že tehdejší hnědouhelnou kotelnu z roku 1925, kterou jsme
měli v centru města — obrovský kotel, taková černá jeskyně,
samozřejmě to kouřilo — tak jsme se s radnicí dohodli, že když
během toho roku, ačkoli jsme na to neměli peníze, uděláme
kotelnu plynovou, že nám vrátí část našich daní. To se nakonec
povedlo, sehnali jsme na to další úvěr, část daní nám vrátili a od
té doby je tam čisto. A to byla taková dílčí maličkost. A pak třeba
v roce 1994 jsme vyhráli tady v Brně na Pivexu — což je mezinárodní veletrh pivovarnictví — dva zlaté poháry, a porazili jsme
vlastně tak celou českou špičku, a to byla obrovská satisfakce.
Člověk dostal takovou vnitřní podporu. No a pak další a další,
spousta věcí.
TOMÁŠ MOZGA: Co u Martina Reinera? Co ho neodradilo od
vydávání knížek?
MARTIN REINER: Ta věc je jednoduchá. Ono to tu zaznělo již
před chvílí. Já jsem dělal jen to, co mě bavilo. Já jsem nepod-
nikal. Já jsem neplnil žádný podnikatelský záměr. Já jsem dělal
věci, které mě bavily, s lidma, které jsem měl rád, a to je to celý.
A navíc jsem dokonce, omlouvám se, že to řeknu, ani nechtěl
vydělávat peníze. Já jsem prostě chtěl dělat tu věc. Ale když pak
přišly, tak mně to nevadilo… Já jsem strašně dobrej ekonom, já
jsem si vlastně skoro každý rok spočítal, jestli jsem tím prodejem získal víc, než kolik jsem do toho dal. Já to vidím jako velmi
jednoduchou věc, to podnikání.
TOMÁŠ MOZGA: Díky panu Bernardovi a Martinu Reinerovi
nahlédáme do podnikání — co to všechno obnáší, přibližují
nám své reálné zkušenosti… Jak to na vás, pane Sedláčku,
působí? Jejich životní příběhy, co vás zaujalo?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Velice stručně. Před devíti lety jsem ještě
jako mladý student spolu s Gorgetownskou univerzitou ve
Washingtonu psal případové studie na zajímavé české podniky. A právě do Humpolce jsme se jeli podívat jakožto na jeden
z vrcholných příkladů. Vždycky jsme volali na tiskové oddělení,
dobrý den, my bychom rádi mluvili s vaším tiskovým mluvčím
a potřebovali bychom nějaká data. Tak jsme to tak obvolávali —
a jednou jsme se dovolali do Humpolce. Rodinný pivovar Bernard. Dobrý den, tady Tomáš Sedláček, my bychom potřebovali
mluvit s vaším tiskovým oddělením… Standóóó…! Zkrátka
Standa doběhl a takhle jsme spolu mluvili. Takže mne ten podnik zaujal už dávno, jak odborně, co se týče případových studií,
ROZRAZIL 31
9
tak i laicky. Protože já jsem na rozdíl od Moraváků pivař! Což
má tu nevýhodu, že to musíte pít studený, což víno nemusíte…
MARTIN REINER: Ano, z toho je vidět, že jste spíš pivař.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: … jako tím, že piju pivo po půllitrech, myslíte?
MARTIN REINER: Různé víno musí mít různou přesnou teplotu.
TOMÁŠ MOZGA: Tomáši, zmínil jste, že jste dělal případovou
studii pro Američany. Jak podnikání v humpoleckém pivovaru
zaujalo americkou stranu?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Byli rádi… Tenkrát to nebylo tak známý
jako dneska. Tenkrát to bylo takový raritní, exkluzivní pivo.
Zajímavý na tom bylo, když už sedíme tady v Kabinetu Havel, že
to točili Na zábradlí… My jsme s Havlem chodívali tam nahoře
pod Hradem do takové hospody, jéžiš, jak se jmenuje…
MARTIN REINER: Brabantského.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: … ne, těsně vedle… Závi Šimka. Tam jsem
se seznámil.
TOMÁŠ MOZGA: Jaké jsou podmínky podnikání v dnešní době
v České republice? Myslím tím: Jak tvrdá je konkurence? Jak
náročný a nepředvídatelný zákazník? Jak zodpovědný a vstřícný
stát k podnikání — jak podnikání podporuje? Jak kvalitní je
u nás příslušná legislativa?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Prosil bych jednodušší otázku. Dobře:
vláda je velice vstřícná — zejména od té doby, co zaměstnala
NERV. Jezdíme po regionech, nasloucháme problémům podnikatelů…
TOMÁŠ MOZGA: Změnilo se nějak zásadně prostředí pro podnikání v České republice od roku 91–92, kdy jste začínali, do
dnešní doby?
STANISLAV BERNARD: Já to vnímám tak, že samozřejmě přibylo byrokracie: z počátku přeci jenom ti úředníci byli takoví, že
jim o něco šlo. Dneska už jim jde spíš o to, co dostanou do kapsy.
Takže to není zase tak příjemné.
TOMÁŠ MOZGA: Co byrokracii říká Tomáš Sedláček z NERVu?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Vyhýbat se jí…
STANISLAV BERNARD: Na druhé straně, zezačátku bylo velkým problémem získat úvěry; dokonce jednu dobu byl víceméně
stop stav. Pak to kyvadlo šlo až na druhou stranu, kdy vlastně
banky obtížně hledaly životaschopné záměry, aby mohly ty
peníze půjčit. A teď je to zase jako zezačátku. Zase se to vrátilo.
A třeba jednu perličku: Já jsem si teď uvědomil, v těchto dnech…
můj kamarád má firmu, která dělá průmyslové podlahy. Celých
18 let neměl sebemenší problém s prodejem své práce, neustále
se stavěly supermarkety, hypermarkety, automobilky, výrobní
haly, masokombináty a já nevíc co všechno. Celých 18 let jeho
firma fičela obrovským způsobem — a my jsme po celou tu
dobu vlastně zápasili s obrovskou konkurencí. A teď jsem si
vlastně uvědomil, že je to přesně naopak — že oni jsou na pade-
10
FOYER
sáti procentech, jak přišla krize, zatímco my se držíme — díky
tomu, že je to pivo, že to není strojírenství. V té chvíli jsem si
uvědomil tu obrovskou… že vlastně nic není dané, že se může
cokoli změnit.
TOMÁŠ MOZGA: Jakou proměnu zaznamenal Martin Reiner
v průběhu oněch 18 let?
MARTIN REINER: Rád bych o této věci mluvil obecněji, protože
já si nemám na co stěžovat. Já jsem v posledním kvartálu loňského roku, kdy se česká ekonomika drasticky propadla, prodal
nejvíc knížek za celou historii nakladatelství. Jsem v balíku. A na
krizi jsem připraven. Takže já s tím nemám žádný problém. Ale
obecně. Já jsem v devadesátých ledech byl v kuloárech proslulý
tím, že jsem ve všech rozhovorech sršel optimismem, a kdykoli
se mně někdo snažil navrhovat, že jsou nějaké obtíže, tak jsem
jim říkal: Jsou, ale přirozené. Je to naprosto logická věc: nikdo
nemoh, kdo přemejšlí hlavou, očekávat, že to tehdy bude vypadat jinak. A musím říct, že to dneska vidím výrazně jinak. Tady
nejde o komodity, s jakýma podnikáte, a nejde o podnikatelské záměry. Tady jde obecně o to, že začala, nemá to konkrétní
datum, ale postupně tady začala jakási novodobá normalizace.
Jejím pozitivním rysem je baby boom, jaký tady byl naposledy
v sedmdesátých letech. Možná jste si všimli, že stát vytvářel 15
nebo kolik let proporodní politiku — a neuspěl. A těďka, když
víme, že to ve veřejném prostoru nestojí téměř za nic, tak jsme
se pustili do dětí. Takže školky praskají ve švech a nemáte už
děti kam umístit, zvlášť v Brně. Je to trošku tím, a je to logické,
že když vládnete dlouho, podlehnete jistým stereotypům vládnutí, mezi něž patří i to, že vaším nejúspěšnějším, nejlepším
a nejvlivnějším klientem je člověk, který stát potřebuje — proto
si ho budete samozřejmě pěstovat. A pokud jde o podnikatele,
tak stát bere v potaz pouze velký zvířata, s kterýma… který
musí do tý hry… Zkrátka: ti nejlepší lidi v této zemi, v tomto
národě — tzn. lidi, kteří jsou kreativní, odvážní, jsou schopní
se sami uživit, stát k ničemu nepotřebujou — nejsou pro stát
zajímaví. A třeba i formou byrokracie — a neříkám, že to jsou
přímo záměry, že by tam seděl přímo nějakej škůdce, kterej to
má v popisu práce — postupem let bohužel přichází fáze, kdy
lidem, jako jsem třeba já (a to si nemůžu stěžovat), se tady žije
mnohem hůř než před deseti lety.
TOMÁŠ MOZGA: „V této zemi se prý dává obecně přednost
klidnému, pohodovému zaměstnání u zahraniční firmy se
solidním platem před více rizikovou kariérou vlastnictví společnosti a zodpovědnosti za její vývoj. To vidím zejména u lidí
nastupující generace, kteří dnes opouštějí školy. Málokdo
z nich se vidí jako člověk, který chce sám něco dokázat a něco
vybudovat…“ posteskl si před lety v rozhovoru pro Brnopolis
vedoucí oddělení investičního bankovnictví Venture Investors
pan Michael Rostock. Sdílíte stejný pocit? Chybí mladé generace odvaha?
Tomáš Mozga, Stanislav Bernard
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já nesleduji, kdo se kam hlásí, a ten poměr
státní správa versus soukromá mě zase tak moc nebere. Mě spíše
zajímá ta intelektuální, to je moje kolbiště, na tomto poli, pardon. A přijde mi, že dnešní studenti jsou odvážnější. Ještě před
osmi lety to fungovalo na naší univerzitě tak, že student přišel
na přednášku a kantor tam předčítal něco, co měl už předtím napsané — hlavně aby to nedal z ruky, protože pak by lidi přestali
chodit na přednášky. Z přednáškových sálů se de facto dělalo
středověké… tak jak se kdysi opisovala Bible, jeden předčítal
a dvacet lidí to opisovalo a měli jste dvacet Biblí potom. A takhle
to tady u nás fungovalo dlouho taky. A já když jsem začal přednášet, tak jsem se to vždycky snažil nějakým způsobem bourat.
Protože jsem byl zvyklej na to, že vy umíte psát, vy umíte číst,
tak si to přečtěte doma a přijďte na tu přednášku — a už se
budeme rovnou hádat. Co bychom tady ztráceli čas, že já vám
budu něco předčítat a vy si to zapíšete. Šlo to velmi ztuha. Ze
začátku jsem studenty provokoval: že komunismus byl lepší než
demokracie… že Jefferson byl antikrist… a takhle jsem je provokoval. A pak se to podařilo — to cítíte v tom sálu malý výbuch
hypernovy, někdo najdenou udělá takové to „pččči…“ a pak se
přihlásí. A v ten moment to začne fungovat: proč je komunismus horší než kapitalismus, proč byl Jefferson lepší než… a tak
dále. A tohle jsem musel dělat — a hrozně mě to bolelo. A občas
mě citovali s tím, že to nevzali jako provokaci, ale zopakovali to
někomu jinýmu… Ale teď už tyto problémy nemám. Teď prostě
přijdu a ti studenti mě fackujou — a je to tak v pořádku. Píše
se ve Starém zákoně, že železo se ostří železem. A jediné, co
se dá v přednáškové místnosti dnes dělat, je, že se namáháte.
Takže v momentě, kdy je tam krev na zdi a zuby na zemi, tak to
byla dobrá diskuse, dobrá přednáška… Na Yaleově univerzitě,
vlastně na všech univerzitách, třeba i na Harvardu — se nesmí
přednášet. Když chcete přednášet — vést monolog —, potřebujete povolení děkana. Jinak se všechno dělá případovými
studiemi. Což znamená, že pokud chcete přednášet o gravitaci, tak nepřijdete s tím, že „gravitace rovná se at2“ a tak dále,
ale s tím, že řeknete: Dobře, takže tady ta věc spadla směrem
dolů. A s těmi studenty tam za hodinu a půl znovu vymyslíte to,
co Newton nebo Einstein nebo kdokoli jiný. Vlastně studenty
k tomu tlačíte — urychlujete ten intelektuální proces. Takhle se
to dělá. A takhle já jsem se inspiroval k vlastním přednáškám.
Sice to trvá dýl — ale pak si to ti studenti zapamatují na celej
život. A hlavně to pak umějí „skloňovat“ — vědí, co se s tím dá
a co se s tím nedá dělat, když si tu teorii sami ošahaj a zjistěj,
že je to jenom teorie: že to prostě není Písmo svaté. Bohužel
dodneška se přednáškové sály v Čechách podobají kázání,
kázání a zase kázání. Nikde se nediskutuje, vše se katechisticky
zopakuje… a čím věrněji to pak vyzvracíte na zkouškový papír,
tím lepší známka.
ROZRAZIL 31
11
Tomáš Sedláček
TOMÁŠ MOZGA: Co vám, pane Bernarde, přinesla spolupráce
s Belgičany, s belgickou firmou?
STANISLAV BERNARD: Peníze.
TOMÁŠ MOZGA: Tedy kapitál. Proč si vybrali zrovna vás?
STANISLAV BERNARD: Kromě peněz nám to přineslo samozřejmě více auditu…
TOMÁŠ MOZGA. … byrokracie.
STANISLAV BERNARD: Ale ona je to taková zdravá byrokracie. Přeci jenom ten audit pokud se udělá pořádně, tak vás
upozorní na to, že je něco možné dělat jinak, lépe. Jinač Belgičané nám do vaření piva vůbec nezasahují, vůbec nám do toho
nemluví, oni vycházejí z toho, že to umíme. A oni sem investovali svoje peníze, protože v nás viděli perspektivu. A jenom
snad ještě poznámku: my jsme jim prodali rovných 50 %, takže
když občas se dočtu, že jsme prodali pivovar, to není pravda.
My jsme dneska rovnocenní partneři. Musím říct, že za osm
let, co s nima spolupracujem, nám do ničeho nemluvili… až
na jednu jedinou výjimku, kdy jejich výrobní ředitel neuměl
pochopit, proč, když všechny pivovary v Evropě a na světě
zavírají nebo ruší ležácká oddělení — ta oddělení, kde to pivo
leží a zraje pomaličku tou tradiční metodou — tak proč Bernard je naopak chce stavět. Ale je pravda, že už i v Čechách,
nejen na západ od našich hranic: i tady se ruší ležácká oddělení a výroba se zjednodušuje. Je to samozřejmě diktát eko-
12
FOYER
Martin Reiner
nomiky. Na druhé straně — na tom pivu se to zkrátka pozná.
Když se dělá tradičně, oddělené hlavní kvašení a ležácké zrání,
tak to pivo prostě má svoje vlastnosti, které jsou zajímavější…
No a dopadlo to tehdá po asi půl roční diskusi tak, že přijel
spolumajitel a řekl: „Dobře. Tady Hedvika jsme nepřesvědčili,
ale my vycházíme z toho, že vy víte, co chcete, respektujeme
to, udělejte to.“ A dneska to tam stojí…
MARTIN REINER: Leží. — Ale vy musíte mít vytvořený nějaký
nástroj na rozhodování, když je to padesát na padesát.
STANISLAV BERNARD: My jsme se vždycky na všem domluvili.
MARTIN REINER: Dobře, to můžete předpokládat, ale nemáte
to…
STANISLAV BERNARD: Samozřejmě něco je v té akcionářské
smlouvě, kterou jsem od té doby neviděl.
MARTIN REINER: Vy máte pořád víc.
STANISLAV BERNARD: To by bylo ideální, ale nemáme, a jsou
tam nějaké doložky. Tehdá jsme o tom rok a půl tvrdě vyjednávali. To bylo moře auditů — ekologických, ekonomických, právních —, jestli nemáme nějakého kostlivce ve skříni anebo kde.
Když jsme potom podepsali každou z těch stránek — ty smlouvy
mají mnoho set stránek — tak nás všechny pořádně bolely ruce.
Taky je pravda, že od té doby jsme tu smlouvu nevzali do ruky.
Jde o to se domluvit.
TOMÁŠ MOZGA: A vše inspirace v zahraničí? Byla nějaká?
MARTIN REINER: Původní českou tvorbu piva to, že byste se
mohl nějak inspirovat v zahraničí, samo o sobě spíš ztěžuje.
Tady je jednoduchý pochopit, že český trh je trochu menší než
například americký nebo vůbec anglofonní, a není úplně špatný
vědět…
TOMÁŠ MOZGA: A co třeba okolí? Rakousko, Polsko…?
MARTIN REINER: No trošku taky můžem. To jsou takový drobnosti: není třeba úplně marný vědět, že v roce 92–93, kdy tady
byl rabat pro distributora — tedy ne knihkupce, ale jaksi ještě
ten vyšší článek — nějakých 34 %, všichni jsme šíleli, že to jsou
vydřiduši. Když ale víte, že v Německu na stabilizovaném knižním trhu ten rabat stoupá k 50 %, tak tušíte, že to půjde vejš. Což
se uvidí v příštích letech.
TOMÁŠ MOZGA: Jak se daří českým firmám a českým výrobkům
pronikat do zahraničí, na zahraniční trhy? Jak jsou úspěšné?
Jaký mají zvuk? Máte nějakou zkušenost?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: My jsme exportní ekonomika, kdybychom
nevyváželi, tak se v ten moment propadneme na pětinu svýho
bohatství. 80 % toho, co se vyrobí v České republice, končí
v zahraničí. Pouze pětina toho, co vyrobíte, skončí v českých
rukou. Proto taky nemělo cenu dělat ty poptávkové stimuly
a řešit krizi tím, že budete dávat peníze, protože 80 % z toho se
utratí za zahraniční nebo cizí statky. Teď je to složitější, ale to
byl základní trik a vy jste toho zářným příkladem, proto jsme
si vás tenkrát vybrali… celý trik naší transformace. Najít strategickýho zahraničního vlastníka a exportovat ven. Ty drahý
konzultační firmy, co chodily, ty dělaly přesně todlecto. Jediný,
co se tenkrát dalo dělat. Teď ta situace je globální, ta krize skutečně zasáhla téměř všechny země, co jich jenom na tom kulatém světě je. Teď už to tak jednoduché není, teď prostě není kam
hodit lano. My jsme vždycky hodili lano na Západ — a to by bylo,
aby se tam nějaká ryba nechytla. A netáhla nás. Teď je to prostě
složitý. Amerika netáhne, západní Evropa netáhne, východní
Evropa netáhne, Afrika netáhne, Čína netáhne, arabské země
netáhnou… Takže tahle situace je taková uniprezentní a je to
složité. Teď se budou rozšiřovat naše trhy, je to fajn, ale je už
trochu pozdě. To jsme měli dělat v těch dobrých letech, kdy se
ty ryby chytaly; teď je ticho pod hladinou i na hladině. Takže je
to složitější, ale stále se zdá, že česká ekonomika bude zasažena
tou krizí méně — jsem po vašem vzoru optimista — než okolní
země.
TOMÁŠ MOZGA: Kolik procent piva vyvážíte do zahraničí?
STANISLAV BERNARD: My vyvážíme dohromady nějakých asi
13 %. My jsme třeba za loňský rok, když pominu Slovensko,
protože to pořád neberu tak docela jako export, byť je to export,
když ale vezmu ty ostatní země, tak my jsme během loňského
roku export zvýšili o 82 %. Což pořád to jsou malé hektolitry,
malá absolutní čísla, ale nárůst tam je hmatatelný a já si toho
ROZRAZIL 31
13
vážím, hlavně proto, že my vyvážíme všude pod naší značkou
a všude vyvážíme jako drahé pivo. Drahé kvalitní české pivo.
Není problém, je spousta malých pivovarů nebo i větších pivovarů, které vyvezou, já nevím, trojnásobek toho, co prodají
na tuzemském trhu — jenže to jsou vesměs ta piva, která vaří
pro řetězce pod jejich privátními značkami: to znamená, že
oni slouží jako levná výrobna a prakticky si tím vývozem vydělávají pouze na ty přímé výrobní náklady, a pokud tam vůbec
mají nějaký příspěvek k svým fixním nákladům, tak je to jenom
dobře. Jenže když to děláte pro nějaký zahraniční řetězec, tak
vesměs to dopadne tak, že jeden rok si tam nasmlouváte, řeknu
příklad: dneska přímé náklady na hektolitr se pohybují kolem
600 Kč v našem případě, když tam máte jako pivovar 100 korun
příspěvek na fixní náklady, tak fajn, další rok přitvrdí ten
importér a srazí ho na nulu. Pak už se to pomaličku přestává
vůbec vyplácet dělat. Jako všude, řetězce… Vám alespoň distributoři řekli, že to chtějí na nové počítače. Tady vám Tesco koupí
Carefour a dopadne to tak, že okamžitě zvýší poplatky, a neřeknou, že je to proto, že si koupili Carefour.
MARTIN REINER: S řetězcema jsem si asi před třema roky zahrál
s takovým gustem na frajera, protože tím, že jsem měl v ruce
toho Viewegha tak jsem si to mohl dovolit. Kdy náš hlavní distributor pan Dobrovský, hrozně fajn člověk, tak kromě toho, že
má svý vlastní knihkupectví a dává do celé republiky, tak začal
poměrně hodně spolupracovat s řetězcema — a ty chtěj daleko
vyšší rabat, než normální distributoři. A on teda, samozřejmě
se mu přestal náš vyplácet, mě začal přemlouvat, abychom ten
rabat zvedli. Já jsem řekl, že ne. Tak abychom ho zvedli alespoň
pro ty řetězce. Já jsem řekl, že ať to těm řetězcům klidně nedává
nebo ať to dává za svý: takový jsem byl hrdý.
TOMÁŠ MOZGA: Ještě jedna věc. Jednou z deseti rad pana Bernarda je: „Stanovte jasné firemní hodnoty. Nedopusťte, aby se
vaše firma navenek chovala jako neživé soustrojí, jak to bývá
u velkých korporací. Dejte své firmě jasnou kulturu.“ Jaká je
tedy firemní kultura…
STANISLAV BERNARD: Pivní. — Jako každá firma jsme měli
samozřejmě různé problémy interní, komunikaci, různé
představy mezi výrobou a obchodem, protože samozřejmě
ty pohledy jsou vždycky odlišné. To co se jeví jako šance marketingu a v obchodě, tak pro výrobu je práce navíc, zase něco
nového si vymysleli a podobně, takže my jsme vlastně zapojili
naše lidi do toho, aby nám pomohli vytvořit ty hodnoty. Vlastně
ty sdílené vnitřní firemní hodnoty vznikají diskusí. Nevznikalo
to tak, že bychom si sedli tady někde v kanceláři a začali to lajnovat. Když se ty hodnoty daly dohromady, de facto se povedlo
i to, že jsme těm lidem řekli fajn, a teďka je zkuste co nejlépe
vysvětlit. Pak jsme vlastně udělali galavečer, kde jsme ocenili ty
nejlepší příklady. A mě třeba hodně potěšilo, že to vyhrál kluk,
který u nás začínal v roce 91 jezdit jako řidič náklaďáku, teď
14
FOYER
spousty let dělá expedienta. Je to velice inteligentní člověk a skutečně jeho vysvětlení měla nejlepší přiléhavost. Když jsme mu
mohli předat na galavečeru týdenní dovolenou a nějaké ocenění,
tak to bylo úžasné — protože tohle nebyl případ, že by to někdo
vymyslel v kanclu. Ještě jednu věc, už jenom ta diskuse nad těmi
pojmy, nad těmi hodnotami pomohla tu atmosféru docela dost
vyčistit. Takže ono to sice vypadá, že to jsou soft věci, že je to
daleko od piva, ale já tvrdím, že u toho všechno začíná. Však to
znáte: pokud máte doma nebo kdekoli, mezi přáteli, v práci dobrou atmosféru, pozitivitu, to je jedna z našich hodnot, odpovědnost, spolupráce a pozitivita, tak pokud tohleto tam je, tak lidi
to prostě vnímají. A skutečně, když to někdo začne porušovat,
tak už vědí, že je to jednou popsáno, tak se na to dá upozornit.
Teď jsem si vzpomněl na jednu otázku…
TOMÁŠ MOZGA: Ale já to posunu dál. Nejužívanějšími slovy
roku 2008 byla dvě slova: „ekonomická krize“. 17. prosince tu
v Kabinetu Havel Jiří Stránský vyslovil názor, že to není krize
ekonomická, že je to krize z nenažranosti. I Václav Havel se ve
svém listopadovém prologu v Kabinetu Havel ptal: „Když nás
je pořád stejně, proč má neustále všechno růst? Proč má růst
průmysl, výroba, produkce? Proč mají bezkoncepčně růst
města do všech stran, až nezbude už ani kousek krajiny, kousek trávy? Všechno má růst, rozmnožovat se, hromadit. V tom
cítím základní otázku doby.“ Co naši hosté?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Pan prezident má pravdu a vždycky měl.
A vždycky mít bude. Pravdu a lásku. — Pochopitelně, nejenže
má pravdu, ale dokonce je to horší. Když si vzpomenete na
ten příběh o Josefovi — Josef a faraon, jak ten faraon měl sen
o těch sedmi tlustých a sedmi hubených kravách — tak ta naše
generace… shodou okolností to bylo sedm dobrých let, jsme
rostli a nám to nestačilo; a nejen že jsme nešetřili a nesnížili
ten svůj růst v momentě, kdy faraonovi se urodila sklizeň, která
byla nadstandardní. Tak byl ve snu varován, že si má připravit zásoby na ty horší roky: takže on postavil sýpky a nechal
část úrody — nesežral to všechno. A teď se otočíme o několik
tisíc let do současnosti. Takže jsme taky měli sedm — shodou
okolní to bylo sedm — velice dobrých let: nejen Česká republika
a západní Evropa, ale celá globální ekonomika. Ten vítr foukal
do plachet neuvěřitelným způsobem. Ale my všechno, co se
urodilo, sežrali. Všechno. Římané to kdysi řešili tím známým
pírkem: když chcete jíst a už nemůžete, což je hrozný problém,
tak nám to sice přijde neestetický, ale bohužel mnozí z nás by si
to přáli. Představte si, že jdete na večeři, nacpete se, omluvíte
se… a můžete začít znova. To je přece úplně úžasný.
TOMÁŠ MOZGA: A já vás doplním: „I když stále bohatneme,
nepřijde nám to dost. Zapomínáme se tak připravovat na skutečně těžké roky. Poslední léta si zkrátka naše civilizace užívala
jednu velkou a bezstarostnou globální párty.“
TOMÁŠ SEDLÁČEK: A kdo to řekl?
Divadlo Husa na provázku — Kongresový sál
TOMÁŠ MOZGA: To jsou vaše slova… z prosince roku 2007
v Respektu.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já už jsem to říkal dávno.
TOMÁŠ MOZGA: Kdy bude konec té velké globální párty? Nebo
už ten konec nastal? A co bude následovat? Co nás čeká?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Kocovina. My nejen že jsme všechno
sežrali, takže ty sýpky zůstaly prázdný, ale ještě jsme se po celou
tu dobu zadlužovali, takže to pírko už nesmíme, ale to jsou ty
jogurty bez jogurtu a máslo bez másla a pivo bez piva.
STANISLAV BERNARD: Já přesně vím, kam míříte, ale vidím to
trošku jinak. Myslím si, že samotný růst je zdravý — protože to
je jeden z principů. Všechno chce růst. Ale já ten problém vidím
v tom, že se to skutečně prožralo. A že se to prožralo dopředu!
Vždyť se podívejte jenom na tu naši Českou republiku, co se
tady v minulých letech dělo… Skutečně jsme „rostli“ o nějakých
5–6 % — a přitom tehdejší vláda generovala roční schodky
kolem 80–100 miliard korun. My jsme do té krize mohli vstupovat v úplně jiné kondici…
TOMÁŠ MOZGA: A ještě jednou budu citovat Tomáše Sedláčka,
opět z prosince 2007: „Průměr zadluženosti všech vyspělých
zemí je 80 % jejich HDP, což je více než průměr rozvojových
zemí, který činí zhruba 60 %.“ Současný schodek státního rozpočtu České republiky činí téměř bilión Kč.
STANISLAV BERNARD: Dluh…
TOMÁŠ MOZGA: … dluh. Pardon. Jen na úrocích ročně platíme
50 miliard Kč!
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Jenom na úrocích. Což je víc, než vymyslel NERV: protikrizové opatření bylo zhruba 40 miliard. Jenom
abych to dal pro vás, co počítáte u večeře v miliardách… Ministerstvo zahraničních věcí — všechny ty kytice… Všechny ambasády stojí Českou republiku osm miliard, jenom pro srovnání.
TOMÁŠ MOZGA: Ano, pro srovnání: za částku 50 miliard korun
bychom postavili devět univerzitních kampusů. Devět dalších
univerzit by mohlo mít kampus, jaký vzniká v Brně-Bohunicích…
STANISLAV BERNARD: Nebo sto kilometrů dálnice.
TOMÁŠ MOZGA: Kdy vznikl schodek státního rozpočtu? A kdo
a kdy všechny ty dluhy zaplatí? Kdy ztrátu umoříme?
STANISLAV BERNARD: Já jsem byl u jedné debaty na Primě
těsně před volbama, kde seděl tehdy Mirek Topolánek s Jirkou
Paroubkem. A Jirka Paroubek řekl: „Vy jste se zbláznili, státní
dluh se přeci nesplácí!“
TOMÁŠ SEDLÁČEK: On měl do jistý míry pravdu, z toho se
vyrůstá v momentě, kdy se dále nezadlužujete, protože dluh
se počítá jako procento vůči HDP. A když vám roste produkt,
proto taky potřebujeme růst — v momentě kdy růst přestaneme
a začneme upadat, tak nám začne narůstat dluh. Protože ten
nominál, to je jednoduchý dělení: když vám padá základ a DPH
ROZRAZIL 31
15
Martin Reiner, Tomáš Sedláček
je negativní, tak vám roste dluh, aniž bychom se dále zadlužovali. Takže v momentě, kdy vy nominální dluh dále nezvyšujete a furt rostete, ale musíte růst, to je základní předpoklad,
tak se to jakoby zmenšuje. Pochopitelně zaplatí to naše děti.
To je jak ten vtip s tou hospodou: Na vesnici se otevře hospoda
a v ní nápis Pijte a jezte, kolik chcete, váš účet zaplatí vaši synové.
Takže všichni taťkové hurá tam, vožerou se, a když nad ránem
chtěj odejít, hospodský je zastaví a říká: „Tak, pánové, platit!“ — „Ale vždyť to platí naši synové…“ — „No jo, ale hádejte,
kdo tady chlastal včera.“ … Takže tak to je s tím státním dluhem: když budeme platit dluhy našich otců a naši synové naše,
tak se vždycky přežereme. To je racionální chování, kdybych
šel do týhle hospody, tak všichni z nás se přejíme a přepijeme
a budeme si objednávat nejdražší možný whisky, protože naše
spotřeba nemá vůbec žádnou návaznost na naši útratu.
TOMÁŠ MOZGA: A najde se tu hospodský, který by plácl do stolu
a řekl „a dost!“?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Ne. Kdybyste byl politikem, budete dělat to
samý. V momentě, kdy máte deficit státního rozpočtu, tak se to
dá řešit třemi způsoby — ve skutečnosti jenom dvěma. Buďto
zvýšíte daně, a kdo rád slyšíte o zvýšení daní, anebo snížíte
výdaje. A abychom si to zjednodušili, tak 70 % výdajů jsou
důchody. Takže vyhrají komunisti, protože důchodcům snížíte
důchody. A třetí varianta je tu míru toho podmíráka dorovnat
16
FOYER
Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
dluhem, a to budete dělat všichni. A já vám garantuju, že když se
stanete politikem, tak to budete dělat taky. A ještě navíc, abyste
spláceli ty minulý dluhy, to znamená buď jedno zvýšit, nebo
snížit. A jaksi na úkor těch dalších generací. To byste musel mít
takovou sílu osobnosti, to je fakt těžký.
TOMÁŠ MOZGA: A přitom prezident Václav Klaus stále podporuje utrácení. Jaké jsou podle vás výhody a rizika žití na dluh?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Tak kdysi dávno… U nás to celkem funguje. V Americe, když řeknete slovo úspora, tak Američan jde
vytáhnout slovník cizích slov a začne to tam listovat. Kdysi
dávno v Americe, když jste něco chtěl, tak jste si na to nejdřív našetřil. Což se dneska dávno nedělá. Protože si prostě
vezmete spotřební úvěr. Číňané šetří 40 % své mzdy a Američané ušetří 2,6% své mzdy; a kdybychom si dali ta čísla
vedle sebe a já se vás zeptal, jak je charakteristický chování
bohatýho a chudýho člověka, tak řeknete, bohatý člověk neutratí všechno, co vydělá, protože vydělává hodně peněz. No
a je to přesně naopak. Spotřeba se chová jako droga, čím je
národ bohatší, tím víc se zadlužuje. A i vy si ve vlastním životě
srovnejte, co všechno jste nepotřebovali před deseti lety a co
všechno potřebujete dneska, nepotřebovali jste např. mobilní
telefon nebo laptop. Dneska potřebujete nový mobilní telefon každé dva roky, já taky. A potřebuju každý dva roky nový
laptop. Před deseti lety mi to vůbec nechybělo. A čím víc toho
člověk má, tím víc toho člověk potřebuje, spotřebou nesaturujeme naši poptávku, ale naopak ji tím násobíme.
MARTIN REINER: Tak hlavně dneska se ty laptopy vyráběj tak,
aby vám tři roky nevydržely. Co by s vámi dělali, kdybyste měl
15 let takový laptop. To by se zastavil růst asi potom.
TOMÁŠ MOZGA: Ale máme tu NERV: „Aktuálním úkolem
NERVu je analýza rizik a případných dopadů světové finanční
krize na Českou republiku a návrhy opatření, kroků a nástrojů,
které budou možné dopady světové krize zmírňovat. Trvalým
úkolem rady pak bude hledání a návrhy receptů směřujících
k udržení a akceleraci ekonomického růstu České republiky,“
přibližuje poslání NERVu premiér Mirek Topolánek na webových stránkách české vlády. Pane Sedláčku, mohl byste prosím přiblížit nám laikům dosavadní výstupy pracovní skupiny
NERV? Jaká témata se probírala, co jste doporučili vládě a jaká
bude perspektiva směřování české ekonomiky a další vaše
práce?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: My jsme zejména museli našim představitelům vysvětlit, že fiskální stimuly západní ekonomiky nejsou
špatně, ale naopak velice dobře. A že bychom do toho paní
Anděle, to jméno je příznačné — Anděle Merkelové — neměli
jaksi mluvit, ale naopak ji pokládat za opravnou a poděkovat
a říct, heleďte, ještě tam hoďte 200 miliard korun… Takže první
úkol byl přesvědčit vládu a politiky, že se něco děje. Dneska už to
pochopili i na těch nejvyšších pražských kopcích, že se nejedná
o chřipku… Takže to byl první úkol. Druhý úkol byl velmi rychlý:
tři týdny, jak se tady kritizovalo, že nic neděláme, tak my jsme tři
týdny od rána do večera, spíš teda od večera do rána pracovali
a propočítávali všechny možné dopady. Ale myslím, že ten balíček — ode mě to bude znít trošku divně — ale ten balíček, který
jsme připravili a vláda ho 100% podpořila, tak si myslím, že je
vůbec nejlepší možný balíček pro malou ekonomiku. Já jsem si
studoval ostatní balíčky a není tam nic, u čeho bych záviděl, že
to nějaká jiná země má. Takže to byl první úkol — postoupit to
poslanecké sněmovně. My si myslíme, že jestli něco, tak tento
balíček zmírní dopady ekonomické krize. 75 % z toho balíčku je
snižování daňového břemene, zejména pro podnikatele, nikoliv
tedy pro zaměstnance, tím chceme předejít vyhazování. Kdybychom snížili daně zaměstnancům, tak ten zaměstnavatel je
vyhodí. Takhle ten zaměstnavatel ušetří, to znamená, že nebude
nutkán ty lidi vyhazovat. A teď je před námi úkol pomáhat české
vládě v tom nelehkém předsednictví EU, mimochodem víte,
že to naše předsednictví nemělo být? Kdyby byla schválena
Lisabonská smlouva, tak 1. listopadu 2009, shodou okolností
zrovna ten den, který jsme přebírali my předsednictví, tak Lisabonská smlouva ustanovovala evropského prezidenta nebo prezidentku mimochodem poprvé v historii Evropy, kdy jsme byli
dobrovolně sjednoceni námi Evropany samými… až teď poprvé
ROZRAZIL 31
17
Stanislav Bernard, Martin Reiner, Tomáš Sedláček
jsme byli krůček od toho, abychom měli prvního evropského
prezidenta nebo prezidentku. No, nic nestalo se, takže Česká
republika má předsednictví, které vlastně mít neměla. V tomto
pomáháme premiérovi z toho nějakým způsobem vykormidlovat, takže teď se připravuje zasedání G20, které proběhne příští
sobotu.
TOMÁŠ MOZGA: A pojďme do finále. V roce 1883 se otevřelo
Národní divadlo. O dva roky později, v roce 1885, rozezněla
hudba novou budovu Rudolfina. V roce 1891 vkročili první
návštěvníci do nové budovy Národního muzea na Václavském
náměstí. Na jaře minulého roku otevřelo Norsko v Oslu novou
budovu Národní opery a baletu. Tento severský stát dále buduje
poblíž nové opery tři další budovy: pro Munchovo muzeum,
Sternersenovo muzeum umění a hlavní knihovnu, otevřeny
by měly být v roce 2011 a 2012. V České republice je výstavba
nové budovy Národní knihovny také ve středu zájmu. Bohužel
současná česká politická reprezentace není tak osvícená, aby
našla odvahu investovat do nadčasových projektů, které budou
sloužit veřejnosti po několik dalších desítek let. 19. století bylo
v českém prostředí štědré na osvícené mecenáše. Josef Hlávka
vybudoval v Praze koleje, vytvořil nadaci na podporu nemajetných studentů… Svitavský rodák Valentin Oswald Ottendorfer
investoval velké množství soukromých prostředků na vybudování místní veřejné knihovny s koncertním a společenským
18
FOYER
sálem. O století později stavitel Leoš Válka otevírá v Praze soukromou galerii moderního umění — Galerii DOX. Firma Vinné
sklepy Valtice kupuje v londýnské dražbě obrazy ze sbírek
Lichtensteinů a umísťuje je na zámek Valtice. Rodinný pivovar
Bernard letos bude pořádat 15. ročník humpoleckých slavností
v podobě prvního hudebního festivalu… Proč festival pořádáte?
Má česká společnost v dnešní době dostatek mecenášů, kteří by
podpořili realizaci veřejných projektů?
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Já si myslím, že kdyby někteří rádoby
mecenáši nekazili vzletné myšlenky ostatních, tak by to zcela
stačilo.
TOMÁŠ MOZGA: A k tomu festivalu, co bylo tím motorem…
STANISLAV BERNARD: Tím motivem naším, když jsme to
vymýšleli, bylo bavit se. Prostě dva dny v roce můžou ti lidi přijít
na náměstí, dneska to jsou dva dny plné hudby, dobré hudby,
dobrého jídla, dobrého pití, a ti lidi se tam jdou pobavit, takže
to byla jednoduchá myšlenka. Letos to bude patnáctý rok, takže
ono to strašně letí.
MARTIN REINER: Mám dojem, že daňová politika státu není
úplně příznivá při podporování mecenášství. Podle mě příčinou je typická paranoia státu. Dobře, začátkem devadesátých
let existovaly nadace jako krycí struktury pro odvod velké
spousty peněz, ale to neznamená, že všichni ti lidi v téhle zemi
jsou parchanti. A tohle ne z vlastní zkušenosti, protože jsem
pár svých milionů proinvestoval na různých festivalech v Olomouci… Nepochybuji o tom, že velká spousta lidí, která milou
shodou okolností přišla k penězům, tak se nepotřebuje přežírat
den za dnem a to pírko pořád strkat — a že jednoho krásnýho
dne je napadle, že ty peníze, kterých už víc za normální život
neutratí, tak prostě do něčeho dají. Mě připadá, že troška víc
důvěry státu v tydlecty procesy, které vypadají jako přirozený,
by neuškodila.
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Bylo to v prvním kole návrhů z těch 250, co
jsme měli, tak jsem tam měl svůj skromný návrh, že by se mecenášské dary daly odečítat z daňového základu dvojnásobně.
To znamená, dáte-li korunu, odečtete si dvě, což je fér, je to něco
mezi daňovou asignací a dáváním. Mně to přišlo celkem fér, tenkrát to nebylo považováno za protikrizové… Ale máte pravdu,
že u nás jsou mecenáši znevýhodňováni, jediné, co dáme, je, že
dar není zdaněn. To je jediné, co jim stát dává.
TOMÁŠ MOZGA: A úplně naposled. Jaké podniky a firmy byste
přáli současné a budoucí české společnosti?
STANISLAV BERNARD: Úspěšné…
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Které mají rozhled, který nekončí za plotem
jejich továrny a firmy. Firma, která má trošku jiné poslání než
vydělávání peněz, je nakonec ta firma, která se zvláštní shodou
prozřetelnosti vítězí v kobišti těch drsných zisků, ono to většinou funguje trošku spravedlivě.
MARTIN REINER: Nakonec i když nezvítězí, tak já myslím, na
startovní čáře stojí dva, kteří oba začnou dělat něco, co je těší,
tak někdo s přispěním okolností ještě k tomu vydělá prachy
a uspěje a někdo bude aspoň dělat to, co ho těší…
TOMÁŠ SEDLÁČEK: Takže pravda a láska vítězí.
TOMÁŠ MOZGA: A to bylo úplné finále. Pátý díl Kabinetu Havel
na téma česká podnikavost — o zručnosti a podnikavosti českého člověka navštívili Tomáš Sedláček, Martin Reiner a Stanislav Bernard.
MARTIN REINER
Narozen 1964. Známý též pod svým dřívějším jménem Martin Pluháček. Brněnský básník, prozaik a nakladatel strávil za komunismu
šest let na vojenských školách a osm měsíců ve vězení. Po návratu
byl postupně referentem v taneční škole, prodavačem v antikvariátu,
doručovatelem tisku, inspicientem v operetě. Po Listopadu spoluzakladatelem a redaktorem politicko-kulturní revue Proglas, stipendistou
ČLF, tiskovým mluvčím na MK ČR, šéfredaktorem nakladatelství Lidová
demokracie — Petrov. Od podzimu 1992 do podzimu 2005 majitelem
renomovaného nakladatelství Petrov. Po jeho zániku ihned založil
nové nakladatelství — Druhé město.
TOMÁŠ SEDLÁČEK
Narozen 1977. Český ekonom a vysokoškolský pedagog.
V letech 2001–2003 pracoval (od svých 24 let) jako ekonomický
poradce Václava Havla, poté jako expertní poradce ministra financí,
kde se věnoval reformám. Založil Ekonomický klub, je členem programového výboru nadace Fórum 2000 a členem poradních či dozorčích
rad dalších neziskových organizací. V současné době pracuje jako
hlavní makroekonomický stratég ČSOB. V lednu 2009 se stal členem
Národní ekonomické rady vlády (NERV), poradního orgánu premiéra
sestávajícího z deseti vybraných ekonomů, kteří pro vládu připravili
protikrizová opatření. Je autorem knihy Ekonomie dobra a zla. Přednáší filozofii a ekonomii na FSV UK, hostuje na dalších univerzitách.
Ze všeho nejraději jezdí na kole a lyžuje.
TOMÁŠ MOZGA
Narozen 1980. Student Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Odborné zaměření: bioorganická chemie, biochemie a stereochemie.
Dlouhodobě se věnuje také projektovému managementu, organizaci akcí, managementu vědy a popularizaci vědy (Fyzikální cirkus,
Osobnosti české vědy, Věda v Brně…). Od roku 2008 působí jako
certifikovaný projektový manažer IPMA Level D a získané zkušenosti
se snaží předávat občanským sdružením a neziskovým organizacím.
V roce 2008 založil občanské sdružení DIALOG centrum s cílem vytvořit v Brně kulturní, společenské a vzdělávací centrum, které by přes
STANISLAV BERNARD
mezikulturní, mezioborový a mezigenerační dialog otevřelo Českou
Narozen 1955. Po studiích na gymnáziu v Opavě pokračoval na
republiku světu a svět České republice. Člen několika občanských
Fakultě strojní a elektrotechnické Vysoké školy dopravy a spojů
sdružení (Společnost pro projektové řízení, Spolek absolventů a přátel
v Žilině. V roce 1991 založil v Humpolci soukromý rodinný pivo-
MU, Spolek Kultura & Management, Klub českých turistů…). Koníčky
var Bernard. Dnes je jeho spolumajitelem a generálním ředitelem.
jsou strategické myšlení, synergismus, dialog lidí a národů, fenomén
V roce 1993 zakládal Český svaz malých nezávislých pivovarů a do
genius loci, hra na cimbál.
roku 1999 působil jako jeho prezident. Ve stejném časovém rozpětí
byl spolumajitelem soukromého rádia Vysočina 94,3 FM v Jihlavě,
které spoluzaložil. V roce 2008 se ve volbách do Senátu neúspěšně
ucházel o senátorské křeslo na kandidátce ODS. Obdržel ocenění
„Pivovarská osobnost století“ (uděleno v roce 2000 Sdružením přátel
piva) a „Brand manager ČR roku 2000“. Životní motto: JÍT VLASTNÍ
CESTOU.
ROZRAZIL 31
19
D
ÍL
N
A
KARTÍNKA Z CHORVATSKA
LÉTA PÁNĚ 2003
(HANA PACHTOVÁ)
„Tak jsme to snad našli. To je ono?!“ vyhrkne poděšeně Petr.
„Ne!“ vyjeknu já. Ale úplně jistá si nejsem. Vypadá to sice
šíleně, ale má to na dveřích číslo 27. Kůče je nedostavěná tak
dlouho, že už stihla zchátrat. Na omítnuté části jsou ještě patrné
stopy po kulkách. Zachovávám klidnou hlavu a představuji si, jak
já (neprůbojné české děvče) důrazně žádám svého chorvatského
bytného, ať mi laskavě vrátí předem složené nájemné, protože si za
ně jdu hledat po okolí něco lepšího. Napadá mě fůra variant — od
vyhrožování až po ponížené prosby.
Propadám panice, ale jenom v duchu, protože jsem koutkem
oka zaznamenala výraz zcela bledé, strnuté Petrovy tváře, a vím,
že alespoň jeden ze dvou raněných lovců musí zůstat psychicky
silný. Do zahrady jsme vešli dírou ve zrezlém plotě. Pan Branko
v tuhle ranní hodinu ještě spal ve svém obligátním bílém nátělníku
za vrstvou zažloutlých záclon. Probudili jsme ho. Ubytoval nás
v kůče u své babičky naproti svému šílenému příbytku, který sdílel
se ženou a třemi dětmi. Tenhle barák byl omítnutý bohužel celý,
a tak připomínal muzeum války.
„Sakra, voni tady nemaj zedníky?“ procedil mezi zuby nechápavě estét Petr. „Vysvětlil jsem ti přece, proč nechci strávit dovolenou v Africe ani v Asii, ale v Evropě.“
Chápala jsem, že Petr volí civilizovaný klid. Proto jsem také
vybrala zemi, která je báječně odzkoušená polovinou našeho
národa. No, ubytování tedy bylo o trochu lepší, než se původně
52
DÍLNA
zdálo z venku. Měli jsme svoji koupelnu a sociální zařízení,
kuchyňku a hezkou ložnici. A stejně jsme tu hlavně kvůli moři.
Jdeme na pláž. Zpoza klasického ranního modrošedého oparu
už probleskuje slunce. Nedbáme ostrých balvanů, konečně, jsou
to miny, a razíme si mezi nimi statečně cestu k malým průzračně
tyrkysovým vlnkám. Úžasné! Rozvalíme se těsně u moře na dva
balvany ideálně lehátkového tvaru. Nikde ani živáčka. Připadáme si jako v ráji. Shodím džíny, ve kterých jsem proseděla předešlých dvanáct hodin v autě. Petr zůstane blaženě podřimovat
na svém balvanu nahý a rozvalený. Proč také ne? Jsme tu jenom
my, ty kameny a průzračné moře. Jdu si zaplavat a smýt ze sebe
špínu všedního dne. Vlezu trochu opatrně do vody. Mám boty, ale
kameny jsou ostré, velké a kluzké a mořských ježků je tu také dost.
Po chvilce se mezi nimi válím. Vlnky jsou malé, ale na kameny
mě házejí silou, která se mi nelíbí. Dost to bolí. Hlavně stehno
a kotník. Ale to jsou jen povrchová zranění. Nenapíchla jsem se
na ježka. Statečně vstanu, zkontroluji rány a hrnu si to dál na bezpečnou hloubku. Asi po půlhodince blaženého plavání se vracím,
připravená přijímat příštích čtrnáct dní samé štěstí. Petr sedí na
svém balvanu podivně vzpřímeně. Rozpačitě se rozhlíží. Když
mě uvidí, jde mi do vody naproti, abych sebou prý zase nešvihla.
Nohama ohmatává opatrně dno a pomalu, ale jistě se mi už raději
na všech čtyřech šine v ústrety. Předpokládám, že na rukou boty
nemá, a tak ho upozorním:
„Bacha na ty ježky.“
„Ježíš! Tady jsou ježci?!“ Galantní Petr se urychleně otáčí
a s hrůzou pokřiveným výrazem ve tváři vybíhá z moře. Už jsem
se také vypotácela. Kontroluji si místa, na kterých budou nejspíš
zítra modřiny. Ale báječně jsem si zaplavala. Usmívám se a mám
oči jen pro Petra.
Ale Petr je nějaký nejistý. „Koukni, co tady za tu chvilku přibylo
lidí,“ povídá mi. „Množej se nějak děsně rychle.“
V půl jedenácté jich je tady jako kobylek. Jedna tlustá žena se
chystá do vody. Jsem zvědavá, jak daleko dojde. Mezi suchými balvany na pláži si počíná značně nemotorně. Je mi jasné, že si zlomí
nohu, ledva vstoupí do vody. Jak bude padat, natáhne pod sebe
ruku, kterou se nabodne na ježka, a jak se zhluboka nadýchne, aby
zařvala, skočí jí do úst vlnka a utopí se. Ano, utopí se, protože my
jí na pomoc nepůjdeme. V životě jsem neviděla tak drzou ženskou.
Proč se plahočí přímo přes nás?! Přes naše kameny?!
Do vody vstoupí ladně jako víla. Počíná si jistě, bez jediného
klopýtnutí. Asi to bude nějaká místní kouzelnice či akrobatka.
Zíráme na ni bez hlesu a s obdivem. Vodu už má po pás. Otočí se.
Zamává na svého muže na břehu. A česky zařve: „ Pepóóó, je to
jako kafééé!“
Žádná kouzelnice! A už vůbec ne místní! Petr se bez hlesu
vymrští a klopýtá přes kameny směrem k ženštině, aby se přesvědčil. A je to tak. Těsně vedle místa, kde jsme mezi a šutry balancovali z vody my, byla na dně nádherná písečná cestička. Vybudoval ji tam manžel tlusté ženy a pochlubil se svým vodním dílem
lidstvu. Nikdo už nechce do vody chodit jinudy a pán se tu mezi
všemi těší hluboké úctě. Ti všichni jsou, jak jsme zjistili, Češi. Jsou
jich tu celá hejna. Spokojeně švitoří na svých kamenech, zdraví
pána, ptají se, jak se mu vede, zda něco nepotřebuje, třesou si
s ním rukama, nabízejí mu ovoce, ovocné šťávy, potírají ho vonnými oleji, ovívají ho palmovými listy — umělými samozřejmě,
protože v okolí žádné palmy nesehnali —, klaní se mu, tančí před
ním a zpívají mu písně — české, aby se cítil jako doma. Jsou mu
vděční, že nemusí ležet na té přecpané oblázkové pláži napravo
od nás, kde lze vstupovat do moře beztrestně. Stejně by se tam
už nevešli. Každopádně, jestli to nevíte, tak Češi mají ode dneška
nového prezidenta, toho tlustého pána na pláži u Šibeniku.
Odcházíme. Už je stejně dost hodin a máme strach, aby se Petr
nespálil. Nemá totiž „základ“. Bytná nám říká, jak je na tom Česko
dobře ekonomicky. Taky říká, že její rodina vlastní vinice a olivové
háje, ale že na nich nikdo nepracuje. Není prý třeba. Stejně mají
všichni restaurace a penziony, tedy spíš domy, ve kterých pronajímají pokoje. Konečně, prý se říká, že Dalmatinec postaví dům,
a pak už celý život jenom sedí a poslouchá, jak cinkají peníze.
Před námi se rozprostřela noční osvětlená promenáda. Do uší
nám buší mezinárodně uznávané disko. Korzují tu zarudlí Češi
v hodobožových oblečcích, s hodobožovými obličeji. Urputně se
snaží zakrýt svoji rozechvělost a nervozitu. Ptají se sami sebe, zda
Tento fejeton čerpá z mých
zkušeností skutečně jen
z roku 2003. Což předesílám,
neboť nevím, jak se Chorvatsko
změnilo od onoho léta, kdy jsem
je navštívila. Naposledy.
jsou do velkého světa u móře dostatečně nóbl oblečeni. Konečně
také jim hrozí s vysokou pravděpodobností možnost, že tu potkají
svého lépe oblečeného souseda, který může zajít třeba i do restaurace na drahou večeři a připadat si tak ještě světověji, než se snaží
vypadat oni. Pravda… není tu pro Čechy úplně nejlevněji. Ale je
to tak blízko, je tu tak krásné moře a „Jugoška“ bývala všechna
komunistická léta téměř Západem a téměř nedostupnou Mekkou všech normálních lidí od nás. A mají nás tu rádi. Raději než
Němce, kteří cinkají mnohem hlasitěji.
Jsou města nebo místa zemědělská, průmyslová, jsou místa historická nebo univerzitní. A jsou místa nijaká. Těmi se line sentimentální pop a ve všem se snaží vyhovět nájezdům turistických Hunů —
takže se časem podobají amébě. Říká se jim města turistická.
Ve večerce nakoupíme pivo. Piniovým lesem dojdeme k našim
kamenům na konečně liduprázdné pláži. Měli bychom sem chodit
jen brzy ráno a pozdě večer. Nebo jsme měli jet někam na opuštěný
ostrov. Ovšem teprve se v kapitalistické realitě rozhlížíme a ještě
nám zcela nedochází fakt, proč jsou tyto destinace nejdražší
z repertoáru cestovních kanceláří. Soukromí je první předpoklad
svobody. A ve světě cestovního ruchu se za svobodu platí penězi.
Nefungují tu známosti ani příslušnost ve straně.
Otevřeme si každý svoji láhev. Já Ožujsko, Petr Karlovacko.
Znalecky posuzujeme. Obě značky jsou báječné! Proč je proboha
nevyvážejí? Vynikající silné pivo. Jsme šťastní mladí lidé z Česka.
Po čtvrtém pivu jdeme dál podél moře mezi balvany. Najdeme
jedno strategicky kvalitní místo. Také jsou tu dva ploché kameny,
i když už zdaleka ne tak ploché a tak nádherně velké. Petr vstupuje do vody a pod rouškou tmy srdnatě odhazuje šutry stranou.
Budeme mít vlastní písečnou cestičku. Nikomu ji neukážeme a při
vstupu do vody budeme předstírat, jak klopýtáme. Jsme šťastní
mladí sobci z Čech.
Petr je báječný! Je báječný, a tak se nikdy nestane prezidentem.
HANA PACHTOVÁ, nenarozena, není nic.
ROZRAZIL 31
53
Staré pověsti české nám vyprávějí
o bájném praotci Čechovi, který
nás kdysi zavedl do naší krásné
země — bohužel bez moře. A právě
absence moře patří asi k největším
českým mindrákům: a také k naší
věčné touze vycestovat alespoň
jednou ročně o dovolené k moři,
nadávat tam na drahé pivo, cpát se
konzervami z domova, spálit se při
opalování a šlápnout bosou nohou
na mořského ježka.
D
ÍL
N
A
ČEŠI V ROLI TURISTŮ,
ČI MOŘSKÝCH VLKŮ?!
(JINDŘICH MAREK)
Český c. k. Jadran
Poněkud však zapomínáme na to, že Terst, Pula, Šibenik, Boka
Kotorská, ostrov Šibenik, Zadar, Split či Rijeka se v letech
rakousko-uherské monarchie staly významným kusem života
mnoha našich předků, kterým náročnou čtyřletou službu u válečného námořnictva ještě více zkomplikovala 1. světová válka, kdy
žili v rozporuplné realitě volby mezi loajalitou k císaři a odporu
k jeho monarchii.
Po roce 1848, kdy se rakouská marína začala formovat a sílit,
přicházeli do námořní služby z českých zemí zatím jen jedinci jako
např. brněnský rodák MUDr. Jindřich Vávra (či také Heinrich
Wawra), který od roku 1855 postupně proslul nejen jako námořní
lékař, cestovatel, botanik a sběratel, ale za své zásluhy byl dokonce
císařem v roce 1872 povýšen do rytířského stavu!
Jiný český námořník, Eduard Plachý ze Ctiněvsi pod Řípem, se
v letech 1857–1859 pro změnu zúčastnil jako příslušník rakouského válečného námořnictva s fregatou Novara plavby kolem
světa. K růstu počtu námořníků z Čech a Moravy však došlo až
s výraznou modernizací válečného loďstva na počátku 20. století, kdy námořnictvo stále více potřebovalo vzdělané a technicky
zdatné muže.
Jestliže v roce 1897 jen 96 českých rekrutů představovalo 5%
námořních nováčků, v roce 1912 to již bylo 506 českých námořníků
a poslední mírový rok 1913 dokonce 589 mužů. Celkem v letech
56
DÍLNA
1905–1913 k rakouskému válečnému námořnictvu narukovalo
2 921 českých mládenců. Téměř tisícovka Čechů byla potom povolána k námořnictvu v roce 1914, kdy rakousko-uherské loďstvo
mělo v srpnu 1914 po dokončení mobilizace 33 736 mužů. Během
válečných let počet českých povolanců opět zesílil a seriozní odhady
ukazují, že počet asi 6 tisíc českých námořníků v rakouském loďstvu na konci války by neměl být nijak přemrštěným číslem.
Češi však hráli v rakouském námořnictvu mnohem významnější roli, než představoval jejich celkový počet. Přestože nehráli
sice velkou roli v mase méně vzdělaného palubního mužstva,
důležitější je skutečnost, že 20 % důstojníků, 30 % lodních lékařů,
50 % lodních konstruktérů a asi 60 % dělostřeleckých důstojníků
bylo českého původu! Obdobná situace byla mezi poddůstojníky
a některými odbornostmi vyžadující určité vzdělání a inteligenci
(strojníci, elektrotechnici, dělostřelci, potápěči, radiotelegrafisté,
zdravotníci, hudebníci…). Bohužel zde pečlivému rozboru trvale
brání smutný fakt, že ve Vojenském historickém archivu v Praze
došlo v 80. letech k neomluvitelné a trestuhodné skartaci evidence
českých námořníků, ve které bylo v srpnu 1919 podchyceno 4 879
osob!
Přesto nejedna česká rodina dodnes s pýchou schraňuje
památky na své předky s námořnickou čepicí. Byli mezi nimi
například i otec známého herce Radoslava Brzobohatého, otec
popového skladatele a muzikanta Karla Vágnera či dokonce děde-
ček prezidenta Václava Havla Hugo Vavrečka, který coby námořní
důstojník v záloze patřil v říjnu 1918 v Terstu k protagonistům
tamního převratu a k propagátorům myšlenky, že by Československo mohlo mít i své kolonie a přístavy.
Osudy českých námořníků ve válečném loďstvu bývalé
rakousko-uherské monarchie, kdy námořnické čepice s nápisem
K.u.K. Kriegsmarine nosily tisíce Čechů, byly stejně zajímavé i po
skončení 1. světové války. Podobně jako činnost českých mariňáků na Jadranu je dosud minimálně známa i jejich činnost při
vzniku a obraně mladé Československé republiky. Kdo dnes ví, že
její první domácí bojovou jednotkou v Praze 28. října 1918 se stala
právě setnina českých námořníků? Ti byli v Praze právě na dovolených či nasazeni ve válečném průmyslu a jako jednotka dobrovolníků také v listopadu 1918 obsazením Chebu, kde bylo tehdy
jediné vojenské letiště v českých zemích, položili dokonce de facto
i základ čs. vojenskému letectvu. Po návratu z Jadranu, kde v listopadu 1918 pod českou vlajkou za poněkud kuriózní situace vypluly
na moře dokonce bitevní lodi Radetzky a Zrinyi, se stovky dalších
českých námořníků jako pěchota či posádky obrněných vlaků
zúčastnily bojů s maďarskými bolševiky na Slovensku.
Smáčet si nohy ve slané mořské
vodě lákalo již českého krále
Přemysla Otakara II. při jeho válečných výpravách ve 13. století či
husitské vojsko Jana Čapka ze Sán
v roce 1433. Tehdy čeští válečníci
táhli k studenému Baltu. Dnes je
však v módě již desítky let především slunný Jadran. V minulosti
nás od něj neodradily ani potupné
žádosti o výjezdní doložky se šedivými pasy v dobách komunistické
totality či obstarožní legendy o tom,
že na Jadranu žraloci svačí zvláště
rádi české učitelky…
Pluli pod sochou Svobody i v Číně…
Málo známým je však i fakt, že i československé legie v Rusku měly
v roce 1919 svůj námořní oddíl ve Vladivostoku a že improvizo-
ROZRAZIL 31
57
vané dělové čluny legionářů sváděly úspěšné boje s bolševiky na
Volze, Angaře a Bajkalu, kde stojí zvláště za pozornost bitva s bolševickými loďmi u Mysové 15. srpna 1918. Také samotný námořní
transport 56 459 legionářů po moři do osvobozené vlasti lze právem počítat k české „mariňácké“ historii.
Právě v legiích a ve vladivostockém námořním oddíle sloužili
i bývalí čeští námořníci z křižníku „Kaiserin Elisabeth“, který
byl potopen u čínských břehů 3. listopadu 1914 během bojů
s Japonci.
Z japonské a čínské internace se potom někteří námořníci
dostali k legionářům a s nimi po sedmileté odysseji domů ke svým
blízkým. Někteří z nich potom v srpnu 1920 dokonce pluli pod
československou vlajkou s modrým klínem na naší první zaoceánské lodi „Legie“ a dali tak základ slavné historii československé
námořní plavby, kterou zlikvidoval až v 90. letech minulého století během svého pochybného pseudopodnikání neblaze proslulý
„pirát z Prahy“ Viktor Kožený.
Jiní Češi v námořnických uniformách poznali již v roce 1907
americké mrakodrapy, když na křižnících Sankt Georg a Aspern
vypluli na základě pozvání vlády USA do Severní Ameriky k oslavám 300. výročí založení Jamestownu ve Virginii. Obě lodě i s českými mariňáky ve svých posádkách mimo jiné pluly v New Yorku
i pod známou sochou Svobody.
Někteří naši rodáci během služby v námořnictvu dosáhli značné
kariéry jako například tři pražští rodáci. Prvním byl kontraadmirál Bořivoj Radoň (1867–1954), který sloužil u válečného námořnictva od roku 1886 a po celou tu dobu si udržel národní cítění, což
se projevovalo nejen jeho přísným lpěním na přesné transkripci
svého jména. Za války velel zprvu křižníku Sankt Georg a později
se stal velitelem rakousko-uherského námořního letectva.
Druhou významnou osobností křtěnou Vltavou je i pražský Žid,
generální inženýr lodních staveb Siegfried Popper (1846–1933),
který projektoval nejvýznamnější válečné lodě císaře pána. Život
milovníka moře a krásných lodí však ve stařeckém věku ukončila
pražská tramvaj…
Pražský lokálpatriot se může chlubit i tím, že viceadmirál František Holub (1865–1924) to dotáhl ve své předlouhé službě až na
šéfa námořní sekce ministerstva války, což lze přirovnat k funkci
náčelníka generálního štábu pozemních vojsk.
V letech Masarykovy republiky tuto zajímavou „českou“
námořní historii v tisku propagovali především aktivisté z řad
členů veteránské Čs. obce bývalých námořníků, kteří se pod vedením neúnavného nadšence a organizátora Tomáše Nitky scházeli
nejčastěji ve své spolkové místnosti v restauraci „U Medvídků“ na
pražském Perštýně. Především díky jim dnes můžeme ze zachovaných střípků v dobovém tisku, archivech a rodinných pozůstalostech dávat dohromady pestrou a zajímavou mozaiku pomalu již
zapomenuté historie českých námořníků v uniformách rakouskouherského válečného námořnictva.
58
DÍLNA
MUDr. Jindřich Vávra
Dobří mariňáci, rebelové i recesisté
Mořští vlci z Čech a Moravy byli povětšinou vynikající námořníci,
avšak také uličníci a recesisté, a když bylo třeba — i rebelové…
Humoristické tradice symbolizuje především český mariňácký
spolek Konev svérázného Františka Srbka, který jej založil v Pule
u moře na holém skalnatém místě pod střelnicí na Monte Sallino
v roce 1911. „Konvisté“ nejčastěji schůzovali v pulské kavárně
Rauch. Měli dokonce i svůj „ansámbl“ bramborového divadla,
které nechávalo příležitostně „pohostinsku“ v plném lesku i zcela
bez něho vystoupit toho či onoho mocnáře. V čele Konve stál její
„doživotní čestný pohlavár“ František Srbek a jádro spolku tvořili čeští námořníci s přezdívkami Tvrdý Lebec, Zlámaná Ruka,
Kvintpor, a Hádě. Ty doplňovali tzv. Plebejci — Astronom, Příčné
Dřevo, Hadroplán, Potápník, Dlouhá Noha či Výměnkář. Zbývající adepti byli zatím většinou v ranku „žabařů“. Od roku 1911 až
do posledního roku světové války spolek střídal momenty rebelantské s uličnictvím ryze relaxačním.
Tíseň válečné reality však nešlo zahánět jen humorem a mnozí
čeští námořníci potřebovali najít morální či psychickou posilu při
odloučení z domova a vytržení z mírových zvyků i v kvalitní české
knize…
Tu jim nabízela tajná knihovna na křižníku Sankt Georg, kterou zde na podzim roku 1914 založili Otakar Kočiřík z valašského
Vsetína a Tomáš Nitka z Prahy, jenž se ujal role knihovníka, což
mu usnadňovala jeho služba v námořní kapele. Od prvních 46 českých čtenářů z křižníku Sankt Georg oba nadšenci postupně
Vzpoura námořníků v Boce Kotorské, 1918
rozšířili svou činnost v Pule a později v Boce Kotorské i na další
lodě a zdejší námořní útvary do takové míry, že do prosince 1917
vznikla rozvětvená čtenářská síť, kdy v ní mohl pan „bibliotekář“
Tom Nitka evidovat celkem 341 českých námořníků ze 42 lodních
jednotek!
Pokračující válka však postupně i mnohé české námořníky
radikalizovala. Nechuť umírat za monarchii jako první výrazně
projevili sedmadvacetiletý torpédista Bohumil Brkl, rodák ze
Záchlumí u Žamberka, spolu s třicetiletým strojníkem Bohumírem Petrlou z Čejče na Hodonínsku. Oba mariňáci se sokolskou
vlasteneckou výchovou zorganizovali s několika dalšími slovanskými námořníky 5. října 1917 únos torpédovky Tb. 11 do Itálie,
kde oba „vlastizrádci“ vstoupili do čs. legií. Jiní rebelové neměli
tolik štěstí.
V neděli 7. října 1923 byla na Kladensku na průčelí sokolovny tělovýchovné jednoty Sokol Hnidousy slavnostně odhalena
pamětní deska na počest zdejšího rodáka Františka Kouckého,
který byl dne 10. května 1918 na dvoře námořní věznice v istrijské Pule spolu s chorvatským námořníkem Ljubomirem Krausem z příkazu kontradmirála Miklóse Horthyho na základě udání
německého námořníka z českého pohraničí zastřelen pro údajnou
přípravu únosu torpédovky Tb. 80 do Itálie.
Nejznámější je však asi velká třídenní námořnická vzpoura
v Boce Kotorské v únoru 1918, ve které vynikli vedle popraveného vůdce rebelie přerovského rodáka Františka Rasche především čeští mariňáci z již několikrát zmiňovaného křižníku Sankt
Georg — například muzikant Rudolf Kreibich z Prahy, radiotelegrafista Alois Brejcha z Hýskova u Berouna, horkokrevný bouřlivák topič Josef Kříž z Prahy, dělostřelec Karel Salač z Mladé
Boleslavi či nenápadný poddůstojník elektroslužby Zdeněk Hora
z Prahy, který z rozkazu námořnického revolučního výboru na
křižníku po tři dny a dvě noci obsluhoval dynamo, které dodávalo
lodi tolik potřebný elektrický proud.
Proto také předseda soudu, který trestal potlačenou vzporu,
major Eugen Ehrenhofer během soudního řízení zcela výstižně
prohlásil: „Bez Čechů zhroutila by se celá akce v Boce Kotorské
hned první den…“
To je však již pro mnohé z nás neskutečně vzdálená minulost. Mindrák z absence moře u „břehů“ České republiky však
zůstává, a proto s novou turistickou sezónou opět potáhnou jako
hejna tažných ptáků statisíce Čechů k mořským břehům s řízky
a paštikami z domova a s láteřením na drahé pivo, spálená záda
i praotce Čecha za jeho pochod k Řípu místo k moři. Nezapomínejte při tom, vnukové Františka Srbka a dalších „konvistů“, na
historii! Není zase tak nezajímavá, jak si někdo může na břehu
mořském myslet…
JINDŘICH MAREK, narozen 1952, učitel, muzejník, novinář, tramp,
politický poradce, spisovatel literatury faktu, napsal dvacet knih,
stovky historických reportáží, spoluautor řady televizních dokumentů,
jeho stěžejním zájmem jsou osudy českých mužů v uniformách během
20. století.
ROZRAZIL 31
59
D
ÍL
N
A
MOŘE SE VRACÍ
(LUDVÍK VACULÍK)
My jsme už moře měli, já u něho byl, ale ono bylo právě pryč. Bylo
to moře Tortonské. Na jižních svazích Pálavy jsou jeho geologické
stropy. Šel jsem se tam podívat, protože jsem chtěl psát satirický
film „Naše ponorka“. Ale tehdejší režim padl, satira ztratila účel,
zaplatili mi cosi za synopsi, a byl jsem rád. Werich tam měl hrát
vězně na majáku a měl si to velice libovat. — „Torton je geologický
stupeň miocénu v mediteránní oblasti. Obsahoval část sarmatu,
panon a část pontu v centrální Paratethydě…“ a dál si to najděte
už každý sám.
Moře mě ovšem zajímalo vždycky. Ale bral jsem je jako literární
postavu například v „Dětech kapitána Granta“, v „Tajuplném
ostrově“ atd. Nikdy se mi po něm nestýskalo. Ani mi nenapadlo,
že bychom je snad měli mít. Prostě jsou státy přímořské a státy
vnitrozemské. Dokonce jsem naši polohu vnímal jako bezpečnější. Nějak se mi v paměti míhá, že však jsme měli část přístavu
v Terstu a dneska snad máme v Hamburku. Že máme námořní
loď(stvo), to je fakt.
Setkával jsem se s mořem v úloze poetické: „… co duší moře
hýčkala náruč měkká, kolik jich ještě na lodi na ni čeká,“ zpívá se
v La Palomě. Můj tatínek zpívával píseň „Plují lodi do Triany, plují
lodi do Malagy, plují lodi na vše strany a nenese mě žádná z nich…“.
Cítil jsem stesk jeho ubíhajícího života, já neměl žádný.
Sám jsem se u moře prvně octl a vlezl do něho v prosinci 1968
v Norsku. Vyšla mi tam „Sekyra“, pozvali mě. Předtím jsem
66
DÍLNA
nesměl ani do Bulharska a potom zas. Na podzim roku 1991 mi
Jiřina Šiklová zařídila na tři měsíce stipendium v Holandsku:
u moře. Bylo to září, říjen… ale koupal jsem se. Hledě z balkonu
svého hotelu na moře, nemohl jsem uvěřit, že zeměkoule je už
takto, pouhýma očima, kulatá. Pak jsem byl se svou ženou u moře
v Piranu. V Izraeli jsme vstoupili do Mrtvého moře, ale to ani není
moře, to je fyzikální pokus, a já si velice přeju, aby ho zachránili
před zánikem.
U moře je smutno. A já vždycky, když mám něco pěkného nebo
monumentálního, chci to předvést svým lidem: do toho Holandska
jsem vytáhl celou svou rodinu. Jsem stíhaný pocitem, že všecko
pěkné mám už naposledy.
Myslím, že sám pojem moře není v našem vědomí, kultuře
nijak zakořeněn: není životně potřebný. Lovil jsem ve své obsáhlé
paměti lidových písní, ale objevil jsem moře jenom jednou. V písni
Dalmácia je druhá sloka takto:
Dobre bylo tým dormusom v Prešpurku ležat,
zakáď oni nemoseli vojny zkusovat.
Jak vyjeli na širé moře,
spánembohem ostávajte, rodičové!
A pak je lidový cajdák, který končí takto: Pusť mě, plavče, za
miláčkem, pusť mě za ním do moře!
Když pátrám ve svých pocitech, cítím, že se bez moře obejdeme:
máme o jednu starost míň a nejsme tak otevřeni útokům pirátů.
Myslím si ale, že ještě budeme mít s mořem co dělat: až začnou
Holanďané a jiní od něho utíkat. Nezačíná to vlastně už? Nejenže
tají ledy, ale Země se bude jaksi naklánět. Za pár milionů let máme
tu moře zas.
LUDVÍK VACULÍK, narozen 1926, prozaik, fejetonista a publicista.
ROZRAZIL 31
67
PR
O
PA
Před soudem v Terstu stanul
Julius Födransperg, obviněný
z vraždy své milenky — zpěvačky
Lucienny Fabiové, kterou rozsekal
na kusy a naházel do moře.
Tak zněla zpráva uveřejněná
v dubnu roku 1909 v sociálnědemokratickém deníku Právo lidu.
V domácí rubrice! Protože to ještě
Češi měli opravdové moře.
D
LI
ŠT
Ě
KOLIK STÁLO ČESKÉ MOŘE
ANEB ČESKÝ TISK NA MOŘSKÝCH VLNÁCH
(IVAN MOTÝL)
Těrlicke moře a Zemplínske moře
Doma v Bašce
Občan rakousko-uherský si prostě na terase hotelu U arcivévody
Štěpána (později Evropa) v Praze otevřel noviny a v domácí rubrice prochodil celou Cislajtánii i Translajtánii, což byly vžité žurnalistické pojmy pro Předlitavsko a Zalitavsko. A k Předlitavsku
náležely i mořské provincie Dalmácie, Gorice a Gradiška, Istrie
či Terst, zatímco k Zalitavsku Charvátsko-Slavonsko. Miliony
hektolitrů slané vody v domácí rubrice. Jak skvostný to musel být
pocit.
Právě před sto lety, v létě roku 1909, Češi poprvé kolonizovali
třeba chorvatský ostrov Krk. Historik Ladislav Chrudina dokonce
zjistil jména prvních českých turistů. Měla to být skupina asi pěti
lidí kolem paní Marie Hausové, vdovy po smíchovském úředníkovi, která přijela do Bašky již někdy v červnu. A 16. srpna 1909
přijel do Bašky ředitel tiskáren Politika Emil Geistlich s dcerou
Aničkou a přítelem Antonínen Westerlövem, aby o dva roky později otevřeli na Krku první český hotel s názvem Baška (stojí podnes, i když neslouží ubytování).
Od pádu Rakousko-Uherska už se ale v novinách o českém
moři jen snilo — nebo se dokonce vytvářela různá moře falešná.
Tunel na Jadran
Psal se rok 1919 a noviny citovaly místopředsedu Národního
shromáždění Antonína Hajna: „Když již mluvíme zde o Jugoslá-
76
PROPADLIŠTĚ
vii, dovolte mi, abych, čím větší a upřímnější jsou naše city a naše
přátelství, dal výraz tím větší své lítosti, že mír nám nepřinesl
toho, čeho jsme si přáli: přímého sousedění mezi naší republikou
a mezi Jugoslávii, že koridor padl.“ Stalo se na mírové konferenci
ve Versailles, když československá delegace vznesla požadavek na
koridor, který by vedl po území východního Rakouska a západního Maďarska a spojoval tak československé a jugoslávské území.
„Naprosto nestoudné a neobhajitelné,“ měl na návrh zareagovat
David Lloyd George, který na Pařížské mírové konferenci zastupoval Británii.
Psal se rok 1968 a časopis Reportér otiskl krátce před sovětskou okupací reportáž z Jugoslávie. Redaktorka Anna Tučková se
v textu zasnila: „Existuje projekt našeho inženýra Karla Žaluda na
tunel Československo–Jadran. Celá trasa by byla dlouhá 350 km
a přiblížila by moře nejen našemu obchodu, ale i našim turistům.
Stali bychom se vlastně přímořským státem — a co víc by si mohl
přát náš občan, pro něhož je modrá hladina Jadranu toužebnou
vidinou?“
No nic, koridor nemáme a je nutno se spokojit s českými moři.
„Tvrdím, že Máchovo jezero je české moře,“ začínala reportáž
Jiřího Šlechty v časopise Týden. Psalo se září 2009.
„Člověk naší doby je už dost namlsaný, ledacos viděl. Rekreační středisko Dolu Antonín Zápotocký u Těrlické přehrady
obstojí i v konkurenci Balatonu či Černého moře,“ přesvědčo-
val deník Krajského výboru KSČ Nová svoboda obyvatele Ostravska. Těrlické moře nad všechna skutečná moře. Bylo léto
roku 1973.
Těch „moří“ jsme tehdy měli více. Třeba na Zemplíně: „Už
když přijíždíte autobusem od Prešova přes Michalovce na
Zemplínskou Šíravu, tušíte, že to zde — v nejvýchodnějším cípu
naší republiky — myslí se systematickým zlepšováním služeb
rekreantů vážně. Silnice jsou většinou rozšířené, upravené
a přímo kolem zemplínského moře dnes vedou až čtyřproudové
tahy,“ líčil reportér deníku Práce v létě 1979. Místní orgány se
však zároveň obávaly, aby nebylo u zdejšího moře přelidněno:
„Jestliže dojde k přelidnění jednotlivých středisek, upozorní
na to rekreanty prostřednictvím rozhlasu. Vždyť jde o to, aby
všichni, kteří chtějí strávit dovolenou na východě naší republiky,
byli plně spokojeni.“
Deník Práce přinesl na počátku července 1979 i reportáž z dalšího českého moře, kterým byla Lipenská přehrada. „Šumavské
moře nabídlo své vody i okolní hluboké lesy dětem. Odboráři z Jihočeských papíren ve Větřní modernizovali pionýrský tábor Větrník
a vytvořili tak příznivé podmínky pro rekreaci 480 dětí, které se
vystřídají ve třech turnusech.“ Svaz československo-sovětského
přátelství tehdy na Lipně uspořádal 12 táborů s výukou ruštiny,
když na čtrnáct set tuzemských dětí vyučovalo 180 pedagogů ze
Sverdlovské oblasti Sovětského svazu.
Červenec 1989, jízdenka z Trutnova do Ostravy,
tedy také k těrlickému moři
Normalizační počty
Jedinými dostupnými skutečnými moři zůstával za normalizace studený Balt a Černé moře, jakási ne úplně šťastná náhražka
za ztracený Jadran, neboť do Jugoslávie byla nutná speciální
výjezdní doložka. Jenže v srpnu 1979 se Čechoslovákům zkomplikovala i cesta do Varny či Burgasu. Stovky rekreantů při cestě
na bulharské pláže uvízly v Rumunsku, neboť v této zemi totálně
vyschly benzinové pumpy. „Výbor pro zahraniční cestovní ruch
ČSSR upozorňuje čs. autoturisty, aby až do obdržení dalších informací upustili od cest do Rumunska anebo přes jeho území,“ upozornilo Rudé právo na počátku srpna. Jediným řešením zůstala
letadla, jenže letecké zájezdy byly při tehdejším průměrném platu
2 597 Kčs měsíčně po čertech drahé. Například třináctidenní
zájezd do hotelu Praha v Albeně vyšel s Čedokem na 3 570 Kčs
(dnes, při oficiální průměrné mzdě přes 22 000 Kč, se dá letecký
zájezd last minute do Bulharska pořídit i za pět tisíc). Bez letadla
byla bulharská dovolená levnější, čtrnáctidenní ubytování v soukromém bytě na černomořském pobřeží přišlo s cestovní kanceláří Čedok na 920 Kčs, jenže bylo nutno připočítat benzin, a ten
byl vzhledem k průměrné mzdě dražší než dnes — litr benzinu
„normal“ stál 6 Kčs, „super“ dokonce 7 korun a 50 haléřů.
O deset let později, v létě roku 1989, se pak stala nedostupnou i polská část Baltu. Na soukromou cestu do Polska bylo totiž
nutno sehnat notářsky ověřené pozvání od konkrétního polského
ROZRAZIL 31
77
občana. Pozvání nebylo nutné jen při organizovaných zájezdech
pod hlavičkou polské cestovní kanceláře Orbis, která si naplánovala, že v létě 1989 vyveze do Polska 12 tisíc Čechoslováků.
Zůstala východoněmecká Rujana a bulharské Zlaté písky, ale ani
to nebylo právě levné cestování. Při tehdejším průměrném platu
3 170 Kčs (např. ale prodavačky braly jen kolem 1 300 korun) stál
jedenáctidenní letecký zájezd do Varny s Cestovní kanceláří mládeže 4 550–5 520 Kčs. Osmidenní pobyt u ledového moře v NDR
vyšel na 1 260 korun, avšak bez dopravy. Dlužno ale připomenout,
že velké firmy, jako například doly a železárny v Ostravě, svým
odborářům na úhradu zájezdů přispívaly, někdy umořily i polovinu z ceny dovolené, někdy ještě více, jindy vůbec.
Psalo se léto roku 1969 a normalizace se naplno rozjížděla.
Průměrná mzda činila 1 824 korun československých — a plac
na stan a automobil v přímořském kempu u Baltu v NDR vyšel na
215 korun za týden. Jednodenní výlet do Berlína stál s cestovní
kanceláří Rekrea 350 až 450 korun a desetidenní vlakový zájezd
do polských Sopot přišel na 890 korun, ubytování bylo zajištěno
v chatičkách u moře. Spací pytel Gracie se prodával za 225 korun,
míč na odbíjenou za 140 korun, kovové lehátko za 170 korun,
potápěčské ploutve za 58 korun, vařič na propan-butan za
320 korun a „záchranný zásobník na palivo“ na pět litrů benzinu
za 54 korun.
Šetřílci ve Varně
Dnešní přístup hledačů levného českého moře se kupodivu shoduje s pocity mořských turistů z roku 1929. „Neušlechtilá touha
po využitkování špatné bulharské valuty.“ To byl podle Lidových
novin z léta roku 1929 hlavní důvod, proč si Češi oblíbili prázdniny v bulharské Varně. Některé turistické destinace si holt udržují
neměnnou nabídku po dlouhá desetiletí. „Jednu ohromnou přednost má Varna, a ta vyváží mnoho nepříjemností — je tam velmi
lacino.“ Zaznělo v cestopisné črtě v „lidovkách“. Stejně jako dnes
trápily české turisty v Bulharsku tamní „orientální zvyklosti“,
avšak negativa vyvážily ceny. „Bulharům se to snad ani nezdá,
ale Čechoslovák vidí všechno ve velmi růžovém světle. Jak by
také neviděl, když za 8 Kč dostane oběd, za který by doma musel
dáti nejméně 20 Kč. A to se nejen dobře nají, nýbrž také napije,“
pokračovala črta v Lidových novinách. Víno bylo tak levné, že si
je Čechoslováci dopřávali v nebývalém množství. „Zejména lze to
pozorovati večer, jak víno rozvazuje jazyk,“ decentně poznamenal
autor cestopisného článku. Varna měla uvolněnou atmosféru: osm
kilometrů upraveného pobřeží bylo prošpikováno nudistickými
plážemi. „Na plážích Černého moře jsou nudistická oddělení,
kde se sluní hezké Čechoslovačky v kostýmech Evy a docela jim
to sluší.“
Kupní síla Čechoslováků v roce 1929 byla hodně proměnlivá. Služka si denně vydělala pouhých 10 korun, to značí do
300 korun měsíčně. Stejně bídný plat měli čeledínové a pomoc-
níci v zemědělství, zatímco ostravský havíř si měsíčně vydělal až
900 korun, pomocný zřízenec finanční stráže (dnešní celník) si
vydělal 1 000 korun a úředník finanční stráže po 12 letech služby
3 000 korun měsíčně. Ministr vlády pak pobíral 9 tisíc za měsíc
a podpora v nezaměstnanosti činila pro svobodného muže pouhých 40 a pro ženatého 80 korun měsíčně.
Jeden den pobytu ve Varně přišel v roce 1929 zhruba na
20 korun, s plnou penzí a hotelovým pokojem. Jadran byl dvojnásob dražší. „Mořské lázně Baška, český pension Vila Ruža,
výborná kuchyně, byt a strava denně 40 Kč,“ inzerovala v Lidových novinách pražská Synkova cestovní kancelář. To byla levnější varianta jugoslávské dovolené. Ta dražší přišla na 55 korun
denně. Dovolená s Dubrovnickou akciovou společností, která
sídlila v Praze na Havlíčkově nábřeží, skutečně zaručovala mimořádný luxus. Mimo jiné „uznané nejkrásnější koupání, vyhlášenou
českou a francouzskou klimaticky upravenou kuchyň, řízenou
známým odborníkem Kouříkem, subtropickou květenu, hudbu,
sport, pensi s obsluhou a hroznovou léčbu“.
Měsíční pobyt na letním bytě v Cannes na Francouzské riviéře
vyšel s Čedokem na 1500 korun. Pro člověka bez práce závratná
částka, ovšem nezaměstnané to netrápilo. Před sedmdesáti lety
Evropané vůbec dovolenkovali o poznání méně než dnes. Prahu
například za celý rok 1928 navštívilo pouhých 40 tisíc cizozemců,
dnes jsou to neuvěřitelné čtyři miliony turistů. Maximálně 50 tisíc
turistů za sezonu hlásila i bulharská Varna.
Zatímco si rodinka užívala dovolenou, pražský či brněnský byt
výletníků byl ohrožen. Stejně jako dnes „bytaři“ kontrolovali poštovní schránky či zvonili na zvonky a vytipovaný opuštěný byt se
pak stával jejich snadnou kořistí. A na strachu z vykradení se samozřejmě dalo vydělat. „Neodcestujte, dokud jste Váš byt nepředali
ku hlídání Brněnskému hlídacímu ústavu, Brno, Janská 2, Telefon
č. 1243,“ inzerovala hlídací kancelář v Lidových novinách
A pojišťovací společnost Union z Prahy dokonce nabízela
i pojištění zavazadel na cestách: „Doba cest — nejvyšší konjunktura pro dlouhoprsťáky. Už to tak bývá a nedá se tomu zabrániti
i při největší pozornosti policie, nádražního a hotelového personálu. Zbavte se této starosti: kamkoliv cestujete, pojistěte své
zavazadlo pro dobu od opuštění svého bytu až do návratu.“
PROPADLIŠTĚ
Jak předejít krádeži zavazadel
IVAN MOTÝL, narozen 1967, básník, publicista, redaktor časopisu
Týden.
K moři na letní byt, rok 1929
78
K moři na Jadran za 55 korun na den, rok 1929
Bulharsko, hotel Asenovets, Asenovgrad, osmdesátá léta
Léto 1989, nabídka zájezdu do Bulharska
ROZRAZIL 31
79