Presskit CZ - Total HelpArt T.H.A.

Nový český celovečerní film
ze současnosti
z autorské dílny Jan Hřebejk / Petr Jarchovský
Hořká komedie o světě, ve kterém je ženský princip mocnější než
mužský, měkké je mocnější než tvrdé a voda je mocnější než kámen.
Slavnostní uvedení filmu do kin
5. září 2007
ZÁKLADNÍ INFORMACE O FILMU
Režie
Námět
Scénář
Kamera
Architekt
Kostýmy
Střih
Zvuk
Hudba
Produkce
Vyrobila
Ve spolupráci s
Producent
Hrají
Jan Hřebejk
Petr Jarchovský a Jan Hřebejk
Petr Jarchovský
Jan Malíř
Milan Býček
Katarína Bieliková
Vladimír Barák
Michal Holubec
archivní
Michaela Kuchynková
Filmová a televizní společnost Total HelpArt T.H.A.
RWE Transgas
Ondřej Trojan
Aňa Geislerová, Táňa Vilhelmová, Nataša Burger,
Jiří Macháček, Ivan Trojan, Roman Luknár, Klára
Issová, Zuzana Fialová, Jiří Menzel, Věra
Křesadlová a další
Film vznikl za přispění Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české
kinematografie
Hlavní partneři filmu
TV Nova, HBO
Partneři filmu
Baťa, Volvo Auto Czech, Author, Alitalia, Diesel,
Opavia-LU, Mattoni, ČPP a.s.
Natáčení
srpen 2006, jaro 2007
Stopáž
98 minut
Formát
1:1,85
Počet kopií
35
Zvuk
Dolby Digital
Uvedení do kin
září 2007
Cílová skupina
16 – 60 let
Žánr
černá komedie
O FILMU MEDVÍDEK
Příběh zasazený do současné Prahy
vypráví osudy tří kamarádů, kteří se
znají už od školních let. Mají k sobě
velmi blízko, vzájemně se se svými
rodinami navštěvují a jejich vztahy se
zdají být idylické. Málokdo z jejich
okolí, včetně jejich žen, však tuší, že
všichni z nich mají tajemství, která
zásadně
ovlivní
jejich
další
směřování. Co se stane, když
přetvářky tajnosti a lži vyjdou na povrch? Vydrží jejich přátelství a manželství? A
existuje takové kamarádství i mezi ženami?
Medvídek vypráví skutečné příběhy skutečných lidí. S lehkostí komedie nám
ukazuje různé způsoby řešení manželských kotrmelců, vzpour a rozletů. A navíc
pro ženy má Medvídek významné poselství shodné s mottem v titulcích: „voda je
mocnější než kámen, měkké je mocnější než tvrdé a ženský princip je mocnější
než mužský“. Ženy prostě mají navrch!
Do kin přichází naše nejúspěšnější filmařská trojice posledních let, režisér Jan
Hřebejk, scenárista Petr Jarchovský a producent Ondřej Trojan, s novým filmem
Medvídek. Jak je u nich zvykem, film je směsicí zásadních dějových zvratů a
uvolňujícího humoru a gagů. Atraktivitu Medvídka posiluje prvotřídní obsazení:
v hlavních rolích uvidíme Ivana Trojana, Jiřího Macháčka, Romana Luknára, Aňu
Geislerovou, Táňu Vilhelmovou a Natašu Burger, skvělé vedlejší role vytvořili i
Klára Issová, Zuzana Fialová a Jiří Menzel s Věrou Křesadlovou.
ROZHOVOR S JANEM HŘEBEJKEM - režisér
Odhalíte nám, proč se váš nejnovější film jmenuje Medvídek?
Medvídek – to může být roztomilá plyšová
hračka, ale medvídek umí být taky divokou
šelmou. Chtěl jsem, aby film v sobě měl všechny
polohy, aby se pohyboval po linii od laskavosti
k dravosti, aby byl nabitý emocemi i humorem.
Abychom dokázali jak potěšit, tak vzrušit.
Jsou takové základní věci, jimiž lze publikum
strhnout:
Buď
ho
lze
oslnit
výpravnou
podívanou, nebo mu odhalit, co nevěděli, nebo
je pobavit tím, že jim předvedete něco, co
důvěrně znají. Proč se divákům tak líbily Pelíšky?
Jsou tam totiž v poutavé formě zahalené příběhy, které nemusí být zábavné,
když je člověk prožívá. Ale když se o nich vypráví nebo se na ně vzpomíná či dívá
zvenčí, pak jsou nesmírně humorné. To je princip, o jaký nám jde.
Jak byste svou komedii charakterizoval?
Je o různých podobách lásky. Tři partnerské dvojice, ztvárněné Jiřím Macháčkem
s Táňou Vilhelmovou, Romanem Luknárem s Aňou Geislerovou a Ivanem
Trojanem s Natašou Burger, prožívají odlišný typ vztahu. Dá se říct, že film může
být přínosný pro šestnáctileté, protože uvidí celkem spolehlivě, co je čeká. Můžou
se bavit tím, že to ještě není na spadnutí!
Hlavními hrdiny jsou tři kamarádi z gymplu (a jejich manželky), a už tím jsme se
snažili evokovat prvek klukovského přátelství, ať už v přátelském mejdanu, nebo
v hádkách – vzdálenost od klukovských let je skutečně relativní. Třicátníci zase
uvidí, jakým způsobem žijí, takže si můžou s hrdiny poplakat, a pokud takovým
způsobem nežijí, taky se pobaví. Pro starší generaci to zase může být příjemná
vzpomínka, protože už to mají za sebou.
Jako filmová dvojice zosobněná Věrou Křesadlovou a Jiřím Menzelem?
S paní Křesadlovou jsem se seznámil, když jsme natáčeli australskou část Horem
Pádem. Jiřího Menzela obdivuji, je to jeden z mých režisérských vzorů. Obdivuji i
jeho herectví. Viděl jsem kdysi v Činoherním klubu několikrát Penzion pro
svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka. Menzelova kreace tam byla
nezapomenutelná. Věra Křesadlová a Jiří Menzel jsou svým způsobem zároveň
symboly 60. let – člověk s nimi má nějak spojené tohle světlé období české
kinematografie. Zároveň je v obou přítomna laskavost a životní nadhled, jak
jsem mohl osobně poznat. V postavách Romanových rodičů, jak je napsal Petr
Jarchovský, je zřetelně znát právě takový
nadhled nad vlastními slabostmi. Je to
velice pozitivní dvojice. A pozitivního není
nikdy dost.
Nejenže
si
užijeme
klukoviny
dospělých chlapů, i ženský živel je
působivě zastoupený, ne? Lze tam
cítit i ženskou solidaritu!
Kromě nejčastěji citovaných hereček Ani
Geislerové a Táni Vilhelmové bych ještě připomněl Kláru Issovou, Natašu Burger
a slovenskou herečku Zuzanu Fialovou. Že se to této ženské sestavě tak povedlo,
je i zásluhou Petra Jarchovského - píše ženské postavy čím dál líp. Už od Pelíšků,
kde byla nezapomenutelná Simona Stašová nebo Emília Vášáryová nebo Kristýna
Nováková, se vlastně stále zdokonaluje. Mně pak komunikace s herečkami
vyhovuje, protože nestavíme na vodě, stavíme na něčem, co je pravdivé v
základech. Aňa se v Medvídkovi představí v tak protikladné roli, v jaké ji ještě
nikdo neviděl.
Tušil jste předem, že tak věrohodně ztvární i postavu tak protikladnou
k jejím předešlým?
Aňa je univerzální herečka. Může hrát fatální krásky i intelektuálky i přihlouplé
cuchty – jako ve vynikající česko-anglické komedii Sklapni a zastřel mě nebo
patologicky nemocného člověka jako ve Slámově Štěstí. Ale to není hlavní
hodnota jejího herectví. Ta hlavní je v tom, že divák zapomene, že je to jen
herec. Dociluje se toho třeba i drobnými detaily. Například Táňa Vilhelmová,
která je nedlouho maminkou, mohla uplatnit detaily mateřství. Ve filmu hraje
celá řada dětí, i náš tehdy dvouměsíční Jonáš. Poměrně velkou roli dostala dcera
Jiřího Macháčka Berta, tehdy čtyřletá. Autenticky působí na plátně okamžiky, kdy
spolu hrají skutečný táta a skutečná dcera.
Nebyla z toho vaše manželka vyplašená, že bude Jonášek hrát?
On nehraje, on účinkuje! V břevnovském klášteře, kde se točila také část
Medvídka, jsme potom Jonáše skutečně křtili – Prokop Siostrzonek, který ho
filmově křtí, ho pokřtil o dva měsíce později i ve skutečnosti. Tamní prostředí
máme rádi. Když jednou přišla manželka Lenka s Jonášem do kláštera, malý
začal plakat. A tak ho v sakristii nakojila. Málokdo měl asi to štěstí, že kojil nebo
byl kojen v sakristii břevnovského kláštera! A dnes nás těší, že máme malinkého
Jonáška natočeného ve filmu.
Z filmu se zdá, že při natáčení byla pohoda a že jste se všichni dobře
bavili.
Chtěl jsem herce maximálně zapojit. Točil jsem například v bytě přátel, kde jsem
zažil lecjakou oslavu, takže jsem věděl, že si majitelé potrpí na klasickou hudbu.
Když si tedy Aňa jednou zabroukala melodii z Čajkovského, lehce jsme tam našli
CD s touto hudbou. Aňa si tím rozhodla stimulovat psychický stav své postavy –
jakmile bude potřebovat plakat, pustí si to. A Čajkovského jsme pak ve filmu
také použili. Totální improvizací byla též scéna chlapského mejdanu. Pouštěli
jsme si v tom bytě Suzi Quatro a kluci při ní začali řádit a blbnout. Připadalo nám
to tak unikátní, že jsme hned pustili kameru a nechali kluky improvizovat. Pak
jsme už jen dotočili scénu, jak se k tomu chystají. Takovými detaily herci
ovlivňovali konečnou podobu filmu. Je příznačné, že si tam každý mohl dát něco
osobního, že se účastnila malá Berta nebo že jsme natáčeli v bytech přátel.
Prozradím něco, co je trochu košilatější, ale vlastně symbolické. Táňa Vilhelmová
nechtěla být zcela ztotožňována se svou postavou, a tak už na kostýmových
zkouškách prohlásila: „V žádném případě nebudu hrát ve svém oblečení!“
Nakonec skoro všechno hrála ve svém. Snažil jsem se totiž herce přesvědčit, že
film zasáhne tím víc lidí, čím bude osobnější.
Postavy v Medvídkovi v sobě nesou optimistický náboj. Jako by říkaly:
Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Pozitivní je to jistě v tom, že si tam najdete humor a nadhled a nadhled postav
nad sebou samými. Holky tam své přátelství ještě utuží a na všem je znát osobní
vklad.
K charakterizaci snímku jste jednou užil také bonmotu: Medvídek je o
Samotářích, kteří se oženili. Stojíte si za tím stále?
V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil
publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako
důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i
směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že
hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného,
mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.
Už v mottu Medvídka se mluví o mužském a ženském principu. Znamená
to, že spolu oba principy bojují?
Měl jsem hezký zážitek, když jsem viděl před patnácti lety komedii Woodyho
Allena Manželé a manželky. V kině se vždycky strhl smích, za chvilku další. Zdálo
se mi, že každé to zasmání se liší od předešlého. Dal jsem si pozor a zjistil, že se
smáli jen kluci, když padl určitý fór, a holky vedle mě jen koukaly, čemu se asi
smějí. Pak zase propukly ve smích holky a kluci si říkali: Co může být zrovna na
tomhle vtipného! – A mým přáním je, aby tak působil i Medvídek, aby nabízel
specifickou zábavu pro všechny.
ROZHOVOR S PETREM JARCHOVSKÝM - scenárista
O čem je pro vás scénář i film Medvídek?
Soukromě si myslím, že je takovou
pravdivou zprávou o lásce a přátelství.
ztišenou
Jak vymýšlíte prostředí pro postavy? Prostředí
diplomata, prostředí galerie… Jsou to pro vás
nějak přitažlivá místa?
Člověk se pohybuje mezi nějakou vrstvou lidí a my
o ní podáváme zprávu. Samozřejmě je to
odpozorováno ze života, aby každé postavě
odpovídalo, čím se zabývá. První rodinka jsou nám
mentálně blízcí lidé – hraje je Jiří Macháček s Táňou
Vilhelmovou, tedy „plebejci“. Pak přichází „buržoazie“ – Aňa Geislerová a Roman
Luknár, a pak marťani – „feudálové“, šlechta, nevím jak je nazvat – ztělesňují je
Ivan Trojan a Nataša Burger. Takhle jsme si pomáhali, když jsme stavěli schůdky
těm třem kamarádům.
Říkal jste, že inspirací k tomuto filmu byl krom vašich životů a životů
kamarádů i film Woodyho Allena Manželé a manželky. Projevilo se to
v Medvídkovi i konkrétně?
Je to nepřímé ovlivnění. Allen vyprávěl vtipně a pravdivě o partnerských
vztazích. Určitě nás ovlivňuje fakt, že lze vyprávět vtipný, štiplavý a zároveň
zábavný a pravdivý příběh o mužích a ženách.
Myslíte, že by se měla kamarádovi říci trpká pravda? Ve filmu se přátelé
radí, zda to udělat.
Ale Aňa ve filmu pěkně říká, jak by to mělo být! Já na to nemohu odpovědět,
vždyť ten film je takový rébus! Nemůžete chtít odpověď. Každý si musí
odpovědět sám. Jako v životě.
Zobrazujete s Janem Hřebejkem mužský svět, ale vciťujete se i do
ženských duší, až se zdá, jako byste si více vážili ženských schopností.
Je to tak?
Myslím, že film nenadržuje ani jedné, ani druhé straně. Aspoň to nebyl náš
záměr. Ale protože jsme s Honzou Hřebejkem chlapi, snažíme se, abychom se
nějak vcítili do toho druhého světa. Abychom nepodváděli a nedělali rychlé
závěry. Jsou fáze života, kdy vás napadne, že ke střídání stráží došlo, aspoň na
úrovni domácností. Kdo má větší životaschopnost, kdo se dokáže zvednout a
ustát náročné životní situace – to jsou vlastně holky.
V čem jsou muži jednoznačně lepší než ženy?
To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Chlapi si asi dokáží udržet přátelství
z dětství, přátelství mezi ženskými je možné a může být velmi silné, ale není
stejného druhu. A to je taky báze filmu. Zrada, pokud se stane, nebo konflikt
mezi mužem a ženou kontaminuje pak i starší přátelství.
Jednou ze stěžejních scén je mejdan, kde si tři
kamarádi spolu zatančí. Je to běžná zábava?
Víte, to jsou kluci, kteří se znají od gymplu. A když se
seznámili, bylo jim čtrnáct a půl. To je doba, kdy něco
takového může být celkem běžné, když jsou na
mejdanu stádečka koloušků a holky se tam nevyskytují.
A třicátníci čtyřicátníci si mohou vzpomenout na svá
raná léta, kdy byli ve stádečku koloušků.
Jste rozjetý tvůrčí tým. Sotva dokončíte jeden
film, už pracujete na druhém. Co to bude?
Oslovily nás tři staré povídky Petra Šabacha
z předrevoluční sbírky Jak potopit Austrálii, kde jsme
našli námět pro náš společný film Šakalí léta. Ještě jsme
v té knížce měli schované tři povídky. Takže v létě podle nich chystáme točit
čistou komedii s řadou skvělých herců. S mnohými z nich jsme ještě
nespolupracovali. Na to se velice těším.
Retro?
Ano, ale jenom lehké - 90. léta, období vlčího kapitalismu u nás.
ROZHOVOR S ONDŘEJEM TROJANEM - producent
Tým Hřebejk – Jarchovský je obrovsky úspěšný.
Určitě už není složité sehnat peníze na jejich filmy,
je to tak?
Představte si, není to tak. Více jak třetinu rozpočtu musím
pokrýt z takzvaných měkkých, tedy neinvestorských
peněz, které nám neseberou procenta z výnosů. A ty se
nehledají na ulici. Je to dřina a stres z nedostatku času. Už
ze scénáře lze ovšem vytušit, kolik film může utržit, a
kolik tedy do něj můžeme investovat vlastních peněz. K
filmům této dvojice přistupuji jako investor, a tím se doba
na shánění financí hodně krátí.
Jako
producent
jste
tentokrát
spolupracoval
s televizí Nova. V čem byla ta zásadní změna oproti spolupráci s Českou
televizí?
Bylo to velmi pružné, rychlé jednání. Domluvili jsme se vlastně během hodiny.
Smlouva je jednoduchá, to jsou velká pozitiva. Navíc Nova není koproducent,
jenom si předkoupila práva na televizní vysílání. Veškerá zodpovědnost za film
tedy leží pouze na bedrech naší společnosti.
Pro vás jako pro producenta je dobré, že máte takto nakročeno a že
můžete obě televize třeba střídat jako koproducenty…
Pokud jde o tvůrčí stránku, nechceme si do práce nechat mluvit od žádné
televize. Tak byla pravidla nastavena i v minulosti a to je u obou televizí
obdobné.
Jste nejen producentem, ale zároveň také režisérem. Když tedy za vámi
přijdou pánové Hřebejk s Jarchovským se svou vizí, přijmete je bez
připomínek, nebo máte nějaké dramaturgické připomínky?
Film je od začátku do konce tvůrčí proces, oba ti kluci si přejí vzájemnou
komunikaci, film je dílo kolektivní. Každý film má jiný vývoj, u každého se objeví
v různém stupni vývoje jiný zádrhel, kterým Honza říká skryté pasti. U Medvídka
byl tentokrát dlouhý, ale o to zajímavější proces ve střižně. Zkrátka dlouho se
hledala přesná míra, jak příběh vyskládat, aby proporčně dobře fungoval. To je
ale při paralelním rozvíjení více dějů běžné. Medvídek je o příbězích dvojic. Každá
si svůj život šmodrchá tak nějak po svém a na konci se ty šmodrchanice pěkně
propletou. Aby emocionálně fungovaly, museli jsme hledat, jak se mají příběhy
vedle sebe skládat, kdy je ideální se od jedné dvojice odpoutat a navázat se na
jinou. Honza se často nechává inspirovat situacemi, které vznikají přímo na
place, a tak se někdy ukáže, že scény, které působí ve scénáři jako stěžejní,
třeba vlastně nejsou tak důležité. A naopak. Scéna, která je ve scénáři
přechodová, může docílit daleko silnější nebo pravdivější emoce, většího
humoru, napětí, absurdity. To se ve filmu stalo na několika místech. Bylo to
dobrodružné a zajímavé. Osobně mě tato etapa stála dost velké úsilí, protože
jsem jí chtěl být přítomen a nápomocen. Velkou výhodou Honzy Hřebejka je, že
umí tyto situace předvídat, takže pro střih jsme si tentokrát už dopředu stanovili
více času, což se nám, věřím, vyplatilo.
Co se vám například na Medvídkovi líbí? Třeba pojetí mužského světa,
anebo ženského?
Líbí se mi, že je tenhle film bipolární, že je v něm svět mužský a svět ženský.
Vlastně mě baví, že mužský svět dostává v Medvídkovi trošku za uši. Ženské se
ukazují jako odolnější plemeno. Mě sebeironie vždycky bavila a v Medvídkovi je.
Což je velmi humorné.
Jste objevitel Ani Geislerové, která poprvé hrála ve vašem filmu Pějme
píseň dohola. Co říkáte jejímu vývoji?
Je v ní velmi přirozený talent a
postavy, které hraje, velmi přirozeně
vytváří.
Přitom
její
role
jsou
neobyčejně pestré. Mně se moc líbí
oblouk, jakým se vypracovala v
Medvídkovi. Začíná jako odevzdaná
manželka
ňochňající
teploučký
domov pro svého chotě, ale je v ní
skryta touha se realizovat. K tomu
nakonec dojde. Stane se z ní
úspěšná a životem naplněná mladá žena, a to je velmi povzbudivé.
Věra Křesadlová se komedií Doblba! a Medvídkem vrátila k filmu. Jak ji v
Medvídkovi vnímáte?
Mám typ razantních ženských moc rád. Vytvořili s Menzelem kontrastní,
zajímavý, a přitom harmonický pár, takže se pěkně doplňují. Znám několik
takových párů, kdy je ženská razantní a chlap zase spíše přemýšlivý, takže si
dokážu představit, že jim to spolu ladí. Jang a jing, oheň a voda….
V Medvídkovi jsou nejrůznější typy mužů a žen. Také se vám to jeví tak,
že každý jednotlivec reaguje na problémy odlišně?
Každé pohlaví má jiný úhel pohledu na věci, na jejich důležitost, na žebříček
hodnot. V řešení každodenních drobností se toho nasčítá víc, než když se řeší
problémy zeměkoule. Obojí se doplňuje nebo někde kříží. A také o tom je náš
film. Samozřejmě, že osobní naturel při tom hraje podstatnou roli. To říkám
proto, aby to nevypadalo, že Medvídek pouze generalizuje ono Ženské a Mužské.
Myslíte, že lze Medvídka označit jako komedii?
Je to film udělaný s velkým nadhledem, k němuž jsme svými životními
zkušenostmi dorostli. Určitě se při něm diváci nasmějí, přestože se herci nekopou
do zadků a ani nekloužou po banánových slupkách. A zároveň se v Medvídkovi i
trošku poznají. A koneckonců v Medvídkovi se trocha opravdové grotesky, či jak
mi říkáme nefalšované švandoprdky, taky najde!
ROZHOVOR S KATARÍNOU BIELIKOVOU – kostýmní výtvarnice
Musí být kostýmní výtvarník při natáčení v pozoru na place?
Když herec nastupuje v kostýmu poprvé před
kameru, snažím se vždycky být u toho, kolikrát i na
poslední chvíli něco změním v reakci na hereckou
akci. V tom mi vyhovuje metoda Honzy Hřebejka,
který se snaží až do konce být otevřený novým
podnětům. Když pak už kostým ve filmu žije, jsou
tam od toho další kostymérky, moji lidé, kteří
vyžehlí pomačkané nebo spraví, co se roztrhlo. Ale kostým sám vzniká do první
přijaté klapky.
Byl Medvídek pro vaše povolání něčím odlišný oproti jiným filmům ze
současnosti?
Medvídek byl jiný v tom, že typ lidí znázorněných těmito postavami je mi
nejbližší. Kolem mě jsou totiž lidé ze stejné společnosti a podobných osudů a
profesí, takže postavy z Medvídka mi byly velice blízké. Kdežto u jiných filmů
jsem musela studovat realitu, aby odpovídala té, do jaké jsou postavy zasazeny.
Vycházela jsem ze svého vnitřního poznání, ani jsem to nemusela racionálně
rozebírat, spíše jsem intuitivně vnímala emoce postav. Spolehla jsem se na to, že
mám toto prostředí tak zažité, že mohu vycházet z intuice.
A co postava Ivana Trojana, který představuje diplomata…
Tam jsem musela studovat diplomatický protokol, jak ho předepisuje
Ministerstvo zahraničních věcí. Snažila jsem se dodržet logiku věci, ale jinak
v Medvídkovi nevidím příliš sociálně rozvrstvené postavy. Lékař a majitel galerie
jsou v dnešní době v jedné sociální skupině. Šlo tam spíš o charakteristiku toho,
kdo jaký význam svému oděvu přikládá. Zajímavý je rozdílný přístup postav ke
svému zevnějšku, a to jsem se snažila zachytit.
Třeba role Ani Geislerové se ve filmu promění. Projevilo se to i v
jejím oblečení?
Prochází tam velkou osobní krizí, kdy se jí zhroutí dosavadní způsob života a ke
konci si hledá nový způsob existence. Proto asi opouští i pseudoromantickou
polohu, v níž jsme ji drželi na začátku, opouští zdobnost. Dostává se do
racionálnější polohy, ke sportu, k jinému přístupu k životu, a to se odrazí i
v oblékání. Je potom jednodušší a výraznější.
Je složitější historický film, nebo film ze současnosti?
Historický film je v českých podmínkách vždycky velice složitý. Je to totiž otázka
peněz. Ale myslím, že způsob přemýšlení o kostýmu by měl být v podstatě stejný
pro jakoukoliv dobu. Pro mě je kostým hlavně psychologie, charakteristika.
Estetika, dobové prvky a určení módních období jsou jenom prostředky
k charakterizaci postavy. Jak v historickém filmu, tak ve filmu ze současnosti je
samozřejmě obsažené výtvarno. V historickém jde kostýmní výtvarník víc po
stylizaci, ale i v současném filmu se třeba barvou snaží vyjádřit atmosféru a
charakter.
Jak se vám spolupracuje s Hřebejkovým štábem?
Děláme s Honzou spolu už asi deset let, taky spolu děláme divadlo. Jsem už
naučená na to, co ode mne Honza chce, a on tuší, co mu nabídnu. Mívá kolem
sebe stejný štáb, takže jsme na sebe zvyklí a dělá se nám dobře. Odpadá tam
seznamování a víme, jak můžeme spolupracovat.
ROZHOVORY S HERCI FILMU
JIŘÍ MACHÁČEK (Jirka – soukromý galerista)
Představíte nám svého Jirku?
Můj čtyřicátník Jirka si pronajal galerii a doufá, že
bude galeristou. Díky své katolické výchově je nucen
setrvávat v požehnaném manželském svazku, i když
ten svazek nefunguje. Z mého pohledu je film nejvíc
o lásce a o tom, jestli přátelství není někdy víc než
láska. I přátelství je ovšem poznamenané těmi všemi
problémy, jimiž se prokousávají jednotlivé rodiny.
Pan režisér vás donutil k docela velké změně
image – máte vousy a silné brýle. Jak jste se
líbil sám sobě a jak dcerce, která si ve filmu
taky zahrála?
Vousy nemám moc rád, ale přivítal jsem je, protože jsem se cítil jako někdo jiný,
přestože má postava má stejné křestní jméno. Vždycky vítám, když se můžu na
roli lehce zprznit. I brýle jsem přivítal – ještě nikdy jsem v nich nehrál. Fyzické
změny se mi líbí. S dcerkou jsem začínal natáčet v obavách, protože bych
nechtěl, aby se z ní stalo takové herecké rozmazlené dítě, o které se celý štáb
bojí a všichni mu říkají, jak je úžasné. A ono pak začne být ve svých šesti letech
závislé na hraní a obtěžuje rodiče tím, že chce další natáčení. Toho jsem se
obával, ale musím říct, že mi byla nakonec lepší partnerkou, než jsem čekal.
Co je typické pro režijní práci Jana Hřebejka?
Hrdinové filmu se věkem přiblížili Hřebejkovu reálnému věku a on se možná
snaží čím dál tím víc vyprávět příběhy, které jsou bližší jeho vlastnímu životu.
Nakolik je to naopak vzdálené jeho soukromému životu, to ví lépe on než já. Mně
se natáčení líbilo, měl jsem z té práce radost. I lidi, které Jan Hřebejk obsazuje,
mám rád. Dokonce jsme s Romanem Luknárem opravdu během natáčení bydleli
spolu. Nejdřív v jednom, pak v druhém penzionku. Abychom se sžili. Možná jsme
se až trochu vymkli režii, že jsme šli dál, než režisér předpokládal.
Ve filmu se vyhraňují oba póly – ženský i mužský. Ale jako by Jan
Hřebejk trochu nadržoval ženám…
Může se to tak zdát. Ale na druhou stranu o něm vím, že je gentleman a že to
není jen tak pronic zanic. A druhou pravdou je, že je to vlastně žena, kdo řídí
svět. Muži se ovšem umějí lépe vestoje vyčůrat a ženy zase rodí děti, takže i
kdybychom čůrali za letu, nikdy je nepředstihneme!
Ve filmu máte skvělou příležitost užít
si pánský mejdan. Vypadá to opravdu
na pánských mejdanech tak, že
nakonec tančí muži sami se sebou?
Není to neobvyklé?
Vycházeli jsme z toho, že jsou ti kluci
spolu už od školních lavic, tak jsme si
povídali o tom, jaké to bylo na gymplu,
jaké jsme měli spolužáky a jak jsme se
bavili. Přitom jsme vymýšleli, jak se lze různě odreagovat a co všechno by se
dalo na takovém večírku dělat. Napadaly nás takové věci, které šly kolikrát ještě
dál, za hranici scény, která se dostala do filmu. Myslím, že je normální, když se
sejdou tři kluci, že se třeba takhle baví. Na konci té scény je vidět, že ti kluci
spolu končí dokonce v posteli!!!
Poslyšte, jste známý vtipálek a recesista, nevymýšlíte si trochu? Raději
řekněte, jak jste docílili pohodové atmosféry filmu, přestože v něm jsou
dramatické situace. Dokážete být celá skupina těchto herců pohodovou
partou i ve skutečnosti?
Pokud se naše vztahy zdají pornografické, tak je to jenom v rámci pohody,
abychom si zahráli a abychom v tom filmu byli tak nějak přirozeně … v pohodě…
TÁŇA VILHELMOVÁ (Vanda – Jirkova žena)
Představíte nám vaši roli?
Moje Vanda je manželka Jirky, kterého ztělesňuje Jirka
Macháček. Moc jsem chtěla, aby byla taková živočišná,
aby působila jako neřízená střela. Úklid a podobné
drobnosti Vanda nebere vážně. Má malé dítě, ale už by
se ráda po mateřské zase dostala mezi lidi, chce žít a
podnikat, třeba v cukrárně, nebaví ji být ženou
v domácnosti. Cítila jsem ji jako energickou ženu,
velmi „svou“.
Neměla byste
postava?
chuť
do
podnikání
jako
vaše
Myslím, že ne. Potřebovala bych k tomu parťáka, který by uměl všechno to
papírování a vyřizování. Mě by možná bavilo stát za pultem… S tím mám
zkušenost – s Aňou Geislerovou a Petrem Butkem míváme Vánoční bazar, kde tři
dny prodáváme. Zjistila jsem, že je to pěkná dřina, stát každý den za pultem,
být neustále mezi lidmi, nabízet a prodávat. Takže už nemůžu říct s takovou
jistotou, že bych opravdu ráda každý den prodávala. Asi je nejlepší být jen
majitel a chodit ráno zkontrolovat, jak jdou kšefty. A na všechno mít lidi.
Ale takhle to Vanda ve filmu vyřešila!
…což je fajn. Možná by se mi líbilo jen jeden den prodávat jen tak pro potěšení,
že bych tam potkala štamgasty a kamarády.
Proč asi není filmové manželství Vandy a Jirky právě nejharmoničtější?
Zřejmě se potkali dva lidé zcela odlišní. Zpočátku je to přitahovalo. On pro ni
musel mít přitažlivost svou precizností, smyslem pro řád, ona zase lákala svou
živočišností. Neměli však vůbec nic společného, takže okouzlení rychle vyprchalo.
Vanda by se asi hodila víc k nějakému trampovi, kterému by nevadilo, že je
doma nepořádek.
Jaký máte vy vztah k pořádkumilovnosti?
U nás doma máme pořádek. Není to díky mně, ale díky paní, která u nás uklízí.
Dobře jsem si to zařídila! Kdybychom ji neměli, vypadalo by to u nás možná jako
u Vandy… jenomže nepořádek mi přece jen vadí. Kdybych přišla domů a bylo by
všechno vzhůru nohama, nedalo by mi to. Ne že bych byla pořádníček – jsem
něco mezi tím. Jsou dny, kdy je mi to jedno, a pak najednou bouchne kotel – a
všichni musí uklízet. Teď, hned. Abych předešla tomu, že všechny budu
komandovat a dirigovat, máme na úklid paní.
S Aňou Geislerovou už jste leccos společně odehrály a taky jste spolu ve
Vánočním bazaru. Musíte být báječně sehrané.
Myslím, že jsme každá jiná. Rozumíme si zřejmě právě proto, že jsme dva
protipóly. Zdá se, že si všichni představují, že bez sebe neuděláme ani ránu, ale
byli by překvapeni – my se spolu zase tak často nevídáme. Po filmu Štěstí od
Bohdana Slámy jsme se dlouho neviděly. Proto bylo příjemné, že jsme se setkaly
u Honzy Hřebejka. Každá má úplně jiný přístup k herectví a zvláštním způsobem
se to doplňuje, prolíná. Asi nás baví jedna druhou sledovat. Kromě Vánočního
bazaru nebo toho, že obě máme děti, by se nenašlo moc společného. Máme tak
rozdílné životy, že je pak fajn, když se setkáme při práci.
Medvídka si vysloveně užíváte, třeba ve scéně holčičího tajnůstkaření
s Natašou Burger… Jako byste to znala i ze skutečného života.
V naší rodině jsme my ženy velcí spojenci – já s mojí mámou, moje máma s její
sestrou, její sestra se sestřenicí - jsme zkrátka tlupa. Zvláštní je, že i můj bratr si
vybral za ženu úplně stejný typ. Ne nadarmo se říká, že muži si vybírají
manželky podle své matky! On přitom nikdy nesnášel dámské rodinné večírky,
kde ženské řešily, jak to mají doma
s manželem, jaký je který manžel nebo
která kamarádka je slepice. Takové
klasické drbání on nesnášel. A nakonec
si vybral ženu, která to miluje! Když se
všechny ženské sejdeme, zajedeme do
Aše, odkud pochází celá naše rodina.
Bratr už tam radši vůbec nejezdí – a i
můj muž už začal ubírat, je to totiž jen
o ženském krafání a chlapy tam nikdo
nepustí ke slovu. Takže si dovedete představit, že u té tajnůstkářské scény bylo
úplně jasné, z čeho můžu čerpat! Už když jsem si to četla, říkala jsem si: Přímo
to vidím! Nemůžu sice říct, že bychom v rodině měli takové velké tajemství, jaké
ve filmu na mě vybalí Nataša Burger, ale styl svěřování znám moc dobře - jak se
jedna druhé svěřuje a ta druhá to s tou první prožívá a už se těší, jak to pošle
dál!
S Natašou jste jediné, které jste si pro roli nenechaly své pravé křestní
jméno. Proč?
Mně to vadí z technického důvodu, vyhazuje mě to z role. Pravda, když jsme
točili s Jiřím Strachem televizní drama Operace Silver A, moje postava se
jmenovala Táňa. Protože film byl podle pravdivé události, jméno stejné, jako je
moje, jsem si výjimečně nechala. V Medvídkovi Honza Hřebejk původně jména
postav proházel, třeba Ivan Trojan hrál Romana, Roman Luknár měl hrát Jirku.
Pak v tom ale nastal zmatek – mluvilo se o postavě a třeba Jirka Macháček si
myslel, že se mluví k němu.
Co je vám sympatické na režírování Janem Hřebekem, v čem je jiný než
ostatní režiséři?
U něj je dovoleno úplně všechno. Myslím, že se natáčením baví, že si ho užívá.
Má rád herce. Ať si někdo z nás vymyslí cokoliv, Honza se úplně tetelí, jak rychle
to chce na place realizovat. Dává velký prostor improvizacím a to je vždycky
příjemné. Režiséři buď improvizace nechtějí, nebo jim prostor sice dají, ale ve
střižně vezmou zpátečku a ufiknou je. Dnes už si málokdo dovolí improvizovat.
Takže jste si filmování vychutnala!
Bodejť by ne, vždyť Medvídek měl takové hráče, že byla hned odezva na každý
nápad. Víte, existuje plno výborných herců, ale mnozí neumějí improvizovat,
zatímco tady byli všichni na improvizaci přímo nadržení!
Máte raději filmové, nebo divadelní role? V obojím jste obdivována.
Divadlo je pro mne náročnější už proto, že mám malého Františka. Do filmového
natáčení jsem zase skočila po hlavě, ale k divadlu mám respekt, tomu je nutné
se věnovat ještě víc než filmu. Tři měsíce zkoušení na divadelní představení je
náročné na čas. U filmu můžou hrát i naturščici, když mají smysl pro rytmus a
jsou fyzicky zajímaví. U divadla je důležitá technika i dostatek energie. Jsou to
rozdílné světy. Pro mě je hlavně důležité, aby mi zůstalo to „hraní si“, pohrávání.
Na to potřebujete energii. Kde ji nabíráte?
Jsem asi energický člověk, myslím, že mám od přírody energie docela dost.
Nebaví mě být chcíplá. Někdy musím energii i brzdit. Ale teď mi asi můj jeden a
půlletý František přebytek energie vezme, takže se to zkoriguje samo.
KLÁRA ISSOVÁ (Ema – Jirkova švagrová)
Mohla byste představit dívku, kterou hrajete?
Moje postava Emy je tak úzkostná, až má určitý
komunikační
problém.
Nechtěli
jsme
s Honzou
Hřebejkem stanovit nějakou diagnózu, ale říkali jsme
si, že je to hodně citlivá bázlivá osoba, uzavřená do
svého vnitřního světa, která má pak i problém jít mezi
normální lidi, vyjít ven. Proto se raději pohybuje jen
v kruhu svých blízkých, své rodiny. K její rodině patří
její sestra Vanda, kterou hraje Táňa Vilhelmová, a
sestřin manžel, jehož představuje Jiří Macháček.
Muselo být obtížné převtělit se do takové
zvláštní, ale přitom přeci jen trochu pochopitelné
postavy…
Bylo to těžké, protože Ema je někdy až trochu blázínek. Museli jsme s režisérem
ve velice krátké době najít hranici, kam až v její přecitlivosti zajít a jak to
všechno věrohodně vyjádřit. Musím říci, že mi hodně pomohlo, že jsem se celý
den soustředila v posteli, takže na natáčení už jsem jezdila velmi do sebe
uzavřená, schoulená. Chtělo to hlavně ponořit se do nitra postavy - a
nevystupovat z postele.
Nemusela jste tedy studovat knihy o psychických problémech,
nepotřebovala jste se nechat zavřít někam na kliniku a neměla jste ani
žádný vzor, podle něhož byste si střihla tak obtížnou roli?
Konkrétní vzor jsme neměli. Měla jsem jednu schůzku s psychologem, s nímž
jsme si upřesnili nějaké věci. Říkal mi, jaký je rozdíl mezi schizofrenií a
úzkostnou osobou, kdy člověk už má opravdu stanovenou diagnózu, a kdy ještě
ne. Učil mě, jak si představovat takové úzkosti, jak takoví lidé přemýšlejí, jak
vypadá jejich vnitřní svět. Na příkladech jsme si ukázali, jak takoví lidé mohou
jednat a co jim asi běží v hlavě, že ta úzkost je tak veliká, že ji nemohou
překonat, ale jinak žijí normálním životem.
O čem pro vás Medvídek je?
Jednoznačně o komplikovaných vztazích. Když jsem četla scénář, hned jsem
viděla, že je hodně ze života. Nacházela jsem tam podobnosti ze svého okolí.
Každý člověk má svůj život, prožívá jinak životní komplikace a někdy je těžké
porozumět i těm nejbližším. Nedá se odhadnout, kam až lidské jednání dojde.
Mně se líbí i motto. Jak ve filmu říká Ivan Trojan: Někdy stačí vlastně jenom věci
přijmout a nesnažme se je pochopit.
Zdá se, že ženský živel má ve filmu
trochu navrch. Myslíte, že ženy jsou
lepší než muži?
Jistě by se našlo hodně rozdílných věcí.
Muži i ženy umějí být skvělí. Muži
neumějí rodit, v tom jsou ženy lepší –
pokud ovšem nejde o film s Arnoldem
Schwarzeneggerem.
Hrajete s mnoha předními českými
režiséry. Co vás zaujalo na práci Jana Hřebejka, v čem je výjimečný?
Práce s ním je samozřejmě jiná než s jinými režiséry. Já ho vlastně paradoxně
znám už z divadla, on mě jako první oslovil a vlastně dostal k divadlu. První věc,
kterou jsem po studiu divadla dělala, byla právě s Honzou Hřebejkem. Takže
jsem trochu věděla, jak se s ním pracuje. Výhodou tedy bylo i to, že jsme se
znali, vždyť jsem do týmu kolem Medvídka vstoupila těsně před natáčením. Je
příjemné, že rád vyhledává improvizaci, že si vybírá herce a pak s nimi
opakovaně spolupracuje. Lidé se pak už znají a on už jim může dávat volnost.
ROMAN LUKNÁR (Roman - gynekolog)
Co prozradíte o své postavě?
Moje postava Romana, lékaře, gynekologa, je
podobně jako další postavy vzata ze života, podobá se
lidem, kteří chodí mezi námi. Mám kamaráda
gynekologa, s nímž jsem před prací na roli hodně
konzultoval. Radil mi, kudy se můžu pohybovat, aby
to bylo uvěřitelné a abych to nepřehnal.
Bylo to nutné? Vy tam přeci tolik gynekologické
praxe nemáte!
Šlo spíš o pocit – co má ten člověk v hlavě, a v sobě,
když dokáže dělat to, co dělá, a myslí si, že je to
správné. On už je takový, že se mu líbí holky, ale má
je přitom všechny upřímně rád. Jenomže vůči holkám i manželce je to tvrdé.
Jak vnímáte celý příběh?
No – je to o nás. Je tam hodně z osudů našich kamarádů. Já sám jsem nic
takového neprožil, ale mnozí moji přátelé ano. Je to vlastně krutý příběh, ale
Honza Hřebejk ho podal tak, že je to příjemné. Je to vyprávění, které vás chytne
od samého začátku. Když jsem film poprvé viděl celý, byl jsem celou dobu
napnutý, co bude dál. Možná jsem čekal, že se budu smát, ale nesmál jsem se,
je to ve skutečnosti smutné, ale smutek vlastně necítíte, je jakoby setřený.
Najednou je konec a na tváři zůstává úsměv.
Ve filmu stojí muži před dilematem: má se přátelům říkat pravda, ať je
jakákoliv?
Myslím, že ano. Jinak už to není tak přátelský vztah, už tam není upřímnost. Ve
filmu to kamarádi probírají a uvažují, za jakou cenu mohou třetímu z nich říci
tvrdou a trpkou pravdu, jak moc mu mohou ublížit, a zda ho mohou ztratit. Je
ale třeba to zvážit. Budu lhát, a taky něco ztratím… Je potřeba o problémech
mluvit. Lidi spolu neumějí komunikovat. Proto se páry po letech spolužití
rozcházejí. Láska odejde, zevšední, jsou jen povinnosti. Jak přátelé, tak partneři
doma by si měli povídat.
Už podruhé je vám filmovou partnerkou Aňa Geislerová. Už jste tedy
sladění, je to harmonie?
S Aničkou už ani nemusíme nic hrát. Je to s ní takové přirozené. Mám ji rád a
moc se mi líbí jako herečka a jako žena. A je to moc dobrá kolegyně, je úžasné
mít vedle sebe takového člověka jako Anička. Výborně si rozumíme.
Trojice mužů je v ději provázána s trojicí žen. Co soudíte vy o druhém
pohlaví?
Nejsem feminista, ale držím palce
ženám. Přestože my umíme lépe
pít pivo, kouřit, pobýt dlouho
s kamarády a nespěchat domů. Já
už to mám všechno za sebou, vím,
o čem mluvím. Myslím, že už jsem
dozrál a že jsem začal ženy trochu
chápat. Teď dělám všechno možné,
aby se moje žena Lola mohla
uvolnit a cítila, že jsme rovnocenní
partneři. Dnešní svět je přece
úplně jiný než svět našich dědů, a přitom mužská část společnosti celé země
pořád žije jako někde ve středověku, kdy jim žena musí sloužit. I když se o
rovnocennosti mluví už hodně dlouho, v praxi to tak není. Na Slovensku to cítím
ještě víc než tady v Čechách. Nevadí mi tedy, že ve filmu působí ženy jako
silnější.
Jan Hřebejk prý vítá
improvizovaná scénka?
i
improvizaci.
Co
třeba
je
v Medvídkovi
Třeba když se trojice dospělých chlapů sejde po oficiální slavnosti ve vinárně. To
se pak všichni tři uvolní a blbnou, vrátili se do klukovských let. Právě tak to
obvykle u dospělých mužských bývá – ukáže se, že umějí být jako děti. Celou tu
scénu mám moc rád, před projekcí jsem se na ni moc těšil a byl jsem zvědavý,
jak do filmu zapadne. Vznikla totiž náhodně, když byla v natáčení prodleva a
čekalo se na filmový materiál. Objevili jsme gramofon a staré vinylové desky a
začali jsme je nadšeně prohrabávat: „Koukej, tahle báječná deska! A pamatuješ
na tuhle melodii?“ Někdo pustil Smokie a jako by to bylo na povel - začali jsme
blbnout. A Honza Malíř, kameraman a taky muzikant, řekl: „Kluci, to musíme
natočit, to je vono! Tady je konečně vidět, že jsou to tři kamarádi!“
Zdá se, že jste si při práci užili i legraci…
Takové uvolněné bylo celé natáčení. S Honzou Hřebejkem je to vždycky tak –
těším se na každý den. Když se ráno probudím, už se usmívám – jsem zvědavý,
co nového se na place bude dít. Pro mě osobně je asi nejlepším režisérem,
jakého jsem dosud potkal. Povídá si s hercem o postavě, ale nechá mu
potřebnou volnost, nezkouší, takže to není přezkoušené. I kamera a celé
vyprávění je takové polodokumentární, hodně civilní, a to mi všechno vyhovuje.
Mám pocit, že vůbec nic nehraju – poprvé se mi to stalo už v Krásce v nesnázích.
A teď zase. Předtím jsem nikdy nic podobného nezažil.
AŇA GEISLEROVÁ (Anna – Romanova žena)
Na jakou postavu se ve vašem podání mohou diváci těšit?
Hraji Annu, manželku Romana, kterého ztělesňuje
Roman Luknár. Anna je, řekla bych, v pozitivním slova
smyslu pokorná, ale má své limity. V jistém směru
dokáže velmi racionálně uvažovat. Co si vysnila, to se jí
nepovedlo: toužila po dítěti. Když se to nepodařilo,
soustředila se na péči o manžela a zcela se mu
podřídila. Možná kdyby se na svého muže zavčas
vybodla, dopadlo by to lépe…
Je film nejen o lásce a zklamání, ale i o naději?
Film je o vztazích mezi lidmi, mezi partnery i přáteli. A
ve vztazích je všechno to ostatní, láska, deziluze a
zklamání, emoce i něco komického… Všechno tam
patří, těžko lze ze života něco vyjmout.
Jste jako herečka schopna velkých proměn. V Medvídkovi jste se skvěle
zhostila i zcela odlišné role, než v jakých jsme vás dosud viděli. Pro
diváky to bude překvapení. Vaše Anna je tady pečlivka, tichá a řádná
manželka, která sama sebe potlačuje… Bylo to obtížné?
Mě to moc bavilo. Navíc mám pocit, jak se u mě mění náhled na život, že jsem
do určité doby potřebovala, aby všechno vycházelo ze mě, abych se s postavou
identifikovala. Takže mě vždycky oslovovaly ty role, které nějak rezonovaly
s mým životem – neříkám, že ho opisovaly, protože to by bylo hrozné. Teď už se
ale zbavuji potřeby investovat do role sama sebe. Dokážu si teď s rolí víc hrát –
tak trochu jako se stavebním materiálem. Můžu ji stavět z jiných detailů, z cizích
životů – proto mě ta postava moc bavila, líbilo se mi na ní, že je taková pozitivní.
Ženy jsou ve filmu schopny se domluvit a dát dohromady, i kdyby třeba
byly sokyně. Co si o tom myslíte?
Nedávno jsme měly na to téma debatu s mojí maminku. Maminka tvrdila, že je
žena vlastně primitivní, když není schopna přijmout sokyni. A mně zase připadá,
že je vlastně přirozené, chová-li se člověk instinktivně. V podstatě ti ostatní –
samci a samičky – ohrožují jeho vztah. Ale protože se učíme být slušní a
tolerantní, umíme to nakonec překousnout. Přirozené však je sokyně nebo soky
od sebe odhánět, člověk je nechce ve svém životě mít. Řekla bych – netolerovat.
Netolerovat ani nevěru. Tak jsme to s maminkou nechaly jako remízu. Každý
k tomu má jiný přístup, podle vlastního založení. Která cesta je správná, to
nevím. Jen sama moc neuznávám odpouštění sokyni, přestože v životě se to
objeví. Ve filmu je také vidět, že se názor na věci, které si člověk odžije, mění s
věkem a dospěje do věku, kdy určité věci nemůže skousnout.
Proč by neměl být smířlivý…?
Protože vytvoří svoji rodinu, postaví si
svoje hodnoty, které musí obhajovat už
kvůli svým dětem, a proto nemůže tyhle
věci přecházet. Dokud je člověk
nezodpovědný, sám za sebe, tak je to
celkem jedno, to se s tím musí vyrovnat
jenom sám, ale pak už v tom sám není.
Proto nastávají chvíle, kdy se začínají
jakoby čistit vztahy. Člověk už najednou
nemůže být s někým, o kom ví, že
podvádí svoji ženu. Jak se s tím mám vyrovnat, když vím, že kamarád je
nevěrný manželce a já mám ráda jak jeho, tak jeho ženu! Myslím, že je to
otázka věku, kdy dospějeme k ostřejšímu a jednoznačnému rozhodnutí.
Z filmu je patrné, že na problémy reagují muži i ženy jinak…
Snad je před ženami lepší budoucnost, protože nejsou moc dlouho na velící
straně. Sto let se dostávají nahoru, před stovkou let ještě nemohly volit. Tak teď
se třeba ukáže, jak to může vypadat, když něco vedou ženské. Je kolem toho víc
otázek – zda jsou ženy schopné, zda jsou silnější. Ženy by měly o své moci mlčet
– a v tom je asi jejich největší síla.
Už jste podruhé hrála
Luknára. Jak to funguje?
v Hřebejkových
filmech
partnerku
Romana
Funguje to výtečně, i když teď jsme byli dost jiný pár než v Krásce. Roman je
takový Románek. Jak ho vidím, už se musím smát. S ním se úžasně pracuje,
musím ho i chválit – všeho je schopný.
Máte za sebou spolupráci snad se všemi českými věhlasnými režiséry.
Jaký způsob režijního vedení je typický pro Jana Hřebejka?
Každý režisér je úplně jiný. A natáčení Medvídka pro mne bylo ještě lepší než
natáčení Krásky v nesnázích, protože už jsem věděla, jak Honza postupuje a čím
vším se zabývá. Že je to společné hledání, jsou to detaily, drobnosti, pohrávání
si. Byli jsme na sebe pracovně silně napojeni.
V čem se to konkrétně projevilo?
Když jsme točili jednu scénu, zpívala jsem si melodii od Čajkovského.
Neposlouchám úplně často klasickou hudbu, ale někdy mi to proběhne hlavou.
Honzu to hned zaujalo. Byl si jistý, že v bytě, kde jsme točili, určitě CD s tou
skladbou bude. A taky bylo. Pak jsme si ho k té scéně pouštěli, už proto, že na
mě účinkovalo tak, že jsem hned brečela. Pak jsme si jen tak nezávazně říkali, že
by se taková klasika k obdobným scénám mohla pouštět - a přesně ta skladba
tam nakonec zůstala! Zdá se mi ideální, když se takhle s porozuměním vnímají
dva lidi, herec a režisér, a dokáží reagovat na popudy, které přiletí a ani se neví
odkud. Je moc prima, že je Jan Hřebejk trochu hračička (a to nemyslím nijak
záporně) a když se objeví něco náhodného a má to pro celek smysl, že to nechá i
v hotovém díle.
VĚRA KŘESADLOVÁ (Romanova matka)
Jaká postava vám byla v Medvídkovi přidělena?
Hraju maminku, maminku Romana ztělesněného
Romanem Luknárem, a manžela mi představuje Jiří
Menzel. Já už teď pořád hraju maminky! Vzájemný
vztah těch dvou rodičů je jako ze života po
třicetiletém manželství, takže mi to nedělalo žádné
problémy. Navíc Jirku Menzela znám dlouhá léta,
protože režíroval v Semaforu, kde jsem účinkovala, a
také jsme spolu točili Skřivánky na niti.
Měla jste od začátku z natáčení dobrý pocit? Na
diváky z vašich scén zavane atmosféra 60. let…
Moc mě na tom těšilo už to, že jsem nemusela na žádný casting. Snad to bylo
tím, že jsem někde prohlásila, že nesnáším castingy. Když z nich odcházíte,
potkáte vždycky tři čtyři známé, kteří mají v ruce tentýž text. To mě vždycky
naštve. Vzpomínala jsem, jak to bylo dřív, kdy jsme točili jenom s kamarády,
všichni jsme se znali, žádné castingy neexistovaly, bylo to takové domácké a
sympatické, bez trémy. Nevím, jestli to pan režisér Hřebejk někde slyšel, ale
každopádně mi zatelefonoval, jestli bych si chtěla zahrát s Jirkou Menzelem.
Samozřejmě jsem neodmítla. Dodatečně jsem si uvědomila, že je to pěkně
hozená rukavice.
Proč? Jiří Menzel, dávný kamarád, byl přece vaší oporou.
Znám ho dlouho, takže jsem neměla tak velkou trému. Ale Jirka je známá osoba,
takže jsem se spíš bála, abych mu to nějak nezkazila. Jenomže už jsem dlouho
nic nedělala, naposledy s panem Vachlerem v komedii Doblba! – tehdy jsem taky
představovala maminku. Opět zahrála náhoda. Tenkrát pan Dušek hledal tatínka,
nakonec zvolil svého vlastního, a tatínek zas měl strach z profesionální herečky.
Pan Dušek si vzpomněl, že jsem taková herečka neherečka, tak jsme to nějak
spolu spáchali. Tak jsem se dostala zpátky k filmu. A takhle to dopadlo…
Máte s Jiřím Menzelem skvělou scénu, právě když o štědrovečerní večeři
řešíte, zda si mají lidé říkat pravdu o
své někdejší nevěře.
Je to hlavně bezvadně napsáno. Po svých
životních zkušenostech bych řekla, že by si
lidé měli říkat pravdu, je to lepší. Stejně se
lež vždycky nějak prozradí. Je to hodně ze
života. Nedělalo mi to problém, protože
jsem nějakou podobnou scénu v životě
zažila. Byli jsme asi dobrá kontrastní
dvojice – Jirka je takový kliďas a já jsem
zase útočnější typ.
Ženský princip je podle motta filmu mocnější než mužský. Myslíte, že
ženy jsou vůbec silnějším pohlavím a něco umějí lépe?
Řekla bych, že ženské dovedou lépe řídit auto! Jsou tolerantnější, chlapi si
potřebují neustále něco dokazovat, to ženské nepotřebují. A ženské jsou
vychytralejší. Chytrá ženská to dokáže dotáhnout hodně daleko. Není to můj
případ. Mám asi v sobě víc mužského principu, ze života však vím, že je to
možné, že se dá zvítězit s poměrně malou námahou nad chytrým chlapem.
Ve filmu jste matkou Romana Luknára a ve skutečnosti máte dva syny.
Podobá se i vaše role trochu tomu, co jste zažila s dětmi sama?
U nás doma naštěstí nenastala taková situace jako ve filmu, že by museli jít spát
k mamince nebo si přišli stěžovat na manželku, jako musel můj filmový syn. Ale
přesto vím, že je taková situace reálná, chlapi jsou někdy zahnáni do kouta a
nezbývá jim než jít k rodičům. Aspoň se mají kam vrátit. Na výchově svých synů
jsem se tolik nepodílela, hrála jsem v Semaforu, musela jsem jezdit na zájezdy.
Měla jsem kluky – dvojčata (bratry Formanovy, pozn. red.) – ve dvaceti. A
nebyla jsem taková ta kvočna, takže výchovnou roli převzali moji rodiče. To bylo
báječné, měli starou školu a velice se dětem věnovali, četli jim pohádky do
usnutí. Já jsem převzala spíš otcovskou roli, protože otec byl skoro pořád pryč.
V čem vidíte největší klady filmu Medvídek?
Vztahy mezi lidmi jsou zkoncentrované do malé plochy, ale přitom se podle mého
názoru každý, kdo něco obdobného zažil, v některé postavě pozná. Takže si
myslím, že to diváky zaujme.
IVAN TROJAN (Ivan - diplomat)
Co si myslíte o svém hrdinovi?
Moje postava se jmenuje Ivan – stejně jako já. Je to
český velvyslanec v Itálii, člověk velmi nejednoznačný,
do kterého není vidět, člověk s tajemstvím. Má ženu,
kterou má rád – hraje ji Nataša Burger. Má děti a
očividně mu na nich záleží. Zdá se, že jeho rodinka
výborně funguje, ale není to tak úplně pravda.
Patří ale také k partě tří dlouholetých kamarádů…
Podob kamarádství je celá řada. Můj problém
s kamarádstvím byl ten, jestli s tím člověkem, kterého
představuji, je možné kamarádit. Jestli ti dva druzí
kluci vůbec můžou takového člověka brát. Snažil jsem se dopátrat přes Jana
Hřebejka a Petra Jarchovského, jak to vskutku je. Hodně jsme hledali, co ty tři
kluky spojuje. Myslím, že jsme na to nějak přišli – o tom je scéna na mejdanu.
Už to vypadá, že se jejich parta rozpadla, ale na večírku se ukázalo, že jsou
pořád kamarády.
O čem vy si myslíte, že je film Medvídek?
O naší střední generaci, a právě také hodně film o kamarádství. Myslím, že
hloubka přátelství se ve filmu pozná v momentě, kdy jeden z těch mužů na sebe
nechce prozradit, že má v sobě třináctou komnatu, a je na kamarádech, jestli to
přijmou, nebo ne. A takový opravdový, silný vztah, kdy člověk přijme toho
druhého, ačkoliv ho zcela nechápe, je mezi lidmi myslím docela vzácný. A o tom
to je.
Nicméně taky je to o tom, zda je potřeba říkat v každé situaci a za
každou cenu kamarádům pravdu. Jaký na to máte názor?
Co to je ta pravda… Kde je to moje tajemství, moje hájemství, které já prostě
nedám… Jsou přeci lidé, kteří ty nejintimnější věci neprozradí, a přesto
kamarádství může fungovat. Ale může být těžké tajemství toho druhého
respektovat.
Tvůrci už nadsázkou v mottu vyzvedávají ženskou sílu. Jak vy to cítíte?
Chlapi jsou všeobecně takoví čimbuláci a holky to s námi umějí. Když si žena
něco zamane, tak se to stane. Chytrá žena to udělá tak, že o tom ani nevíme.
Znám ale dost chytrých chlapů, kteří tohle vědí, a vlastně na to přistoupí – ženy
s námi manipulují, a my děláme, jako že o tom nevíme.
Vaší filmovou partnerkou je Nataša Burger. Ve filmu
zbožňujícím manželem. Jaké bylo vaše herecké souznění?
jste
jejím
Natašu jsem viděl ve filmu Horem Pádem, ale potkali jsme se až na zkouškách
k Medvídkovi. Přátelíme se dodnes. Řekl bych, že filmové partnerství způsobilo,
že jsme se stali kamarády, že jsme se sblížili.
Jste tak dobrý herec, že nepotřebujete být s hereckými partnery dobrý
kamarád, nebo je to lepší naopak?
Myslím, že to funguje lépe, když si mám s tím člověkem co říct i osobně, pokud
s ním mám ve filmu sdílet tak intimní věci, jako je rodina. Profesionalismus je
nezbytný, ale tohle je ta lepší varianta.
V čem je specifikum Jana Hřebejka, co ho charakterizuje? Je puntičkář,
nebo naopak dopřává hercům svobodu?
Je svobodomyslný puntičkář. Dává hercům velkou svobodu, ale zároveň je na
spoustu věcí puntičkář. Asi se to dá říct ještě jinak: Honza má nějakou vizi,
představu, a do ní bere herce jako partnery. Takže máme možnost výsledek
ovlivňovat a on to má i rád. Je
v tandemu
s Honzou
Malířem,
kameramanem, a ten je ze stejného
těsta. Honza rád věci dodělává na
place, což je výhoda, protože lze
leccos ještě ovlivnit, přijít na nějaký
nápad. Toho jsme využívali, to mě na
tom bavilo. Pro mě to ale byla zároveň
komplikovaná cesta. Když totiž hrajete
diplomata,
člověka,
který
vás
intelektuálně přesahuje, pak je těžké
v takové pozici improvizovat.
Vaše postava bere svůj vztah k nevěrné manželce jako zodpovědnost za
rodinu…
Určitě je film o několika podobách toho, jak může, nebo nemůže fungovat rodina.
Jde v něm i o rozpad vztahů, jak se to děje všude kolem nás – aspoň já to tak
vnímám. V mé generaci to tak je a v té mladší ještě daleko víc. Lidé spolu
přestali umět žít. Jak dojde k nějakému problému, velice rychle to končí
rozpadem nebo rozvodem. Tahle tematická linka je důležitá. A moje postava
reprezentuje až neuvěřitelnou, nepochopitelnou vůli a přesvědčení, že rodina se
má zachovat za jakýchkoliv okolností. Když jsem si přečetl scénář, bylo pro mě
velkým problémem, jestli právě tohle lze uvěřitelně vybalancovat. Záleželo mi na
tom, aby ten můj Ivan nebyl jen člověk, který říká nějaké fráze a mluví jen o
vážných věcech. Hodně jsem se upínal ke scéně setkání tří kamarádů ve vinárně
a k tomu jsem se snažil upínat celou postavu, která má v sobě něco
zásadnějšího. Není jen panákem ženoucím se za kariérou.
NATAŠA BURGER (Johanka – Ivanova žena)
Co vás zaujalo na vaší postavě?
Johanka je manželkou českého velvyslance v Římě.
V průběhu filmu se mi narodily tři děti. Zaujala mě na ní
její slunečná povaha. Je to typ ženy, která si v sobě
nese tajemství. Myslím, že během filmu může divák to
tajemství jenom tušit, není vysvětleno naplno. Johančina
kvalita je v tom, že umí přijímat věci tak, jak přicházejí.
Samozřejmě se dostává do krizí, ale nebojí se kráčet
nestereotypní cestou. I když se pohybuje ve vyšších
společenských kruzích diplomatů, kde se vyžaduje
bonton, přesné chování, uspořádaný rodinný život. To
Johanka tak úplně nemá, ale ani ona, ani její muž z toho
nejsou zmateni, spíše matou všechny okolo. Žijí si ve
svém světě a i když mají problémy, vyřeší si je mezi sebou.
Ve filmu mluvíte nejen česky, ale i italsky. Bylo to pro vás obtížné?
Jsem Slovinka, Slovinsko je blízko Itálie, takže tam mám i příbuzné. Mám
italštinu hodně odposlouchanou, moje máma i tatínek mluví plynně italsky.
Zajímavé je, že jsou ve skutečnosti opravdu velvyslanci Slovinska v Římě. Sama
nemluvím italsky úplně na výtečnou, i když jsem se na střední škole dva roky
tento jazyk učila. Zase jsem ho zapomněla, protože jsem ho nepoužívala, ale
přece jen mám italštinu zažitou.
Čeho si nejvíc vážíte u Jana Hřebejka? Jak pracuje s herci?
Vážím si toho, že cítí vůči hercům sympatie, že jim nechá otevřený prostor.
Nezasahuje do hereckých výrazů, dá každému možnost vývoje, aby si vytvořil
vlastní způsob, jak svou postavu nakonec pojme.
Ženský i mužský svět se ve filmu zajímavě prolínají. Musíte tedy jistě i
z profesních důvodů přemýšlet i o tom, který
z těch světů má větší sílu…
Řekla bych, že na pochodu kupředu je teď ženský
princip. Ale obě pohlaví v sobě mají mužský i
ženský princip. Ženy asi umějí lépe vnímat, nestydí
se za své emoce, zatímco muži je okamžitě zahalují
do racionálních vysvětlení. Tato doba je jakousi
výzvou, aby každý v sobě nechal víc proudit ženský
princip, tj. princip intuice, iracionality. Intelekt,
racionalita už nevystačí. Nemyslím si, že jde o
nějaké ženské hnutí. Je to spíš výzva mužům, aby
se nechali řídit vnitřní ženou v sobě.
Odhalila jste ve filmu také něco o mužském světě?
Není to pro mne nic nového, třeba pánský večírek ve filmu je až trochu dětinský.
Myslím, že by ve skutečném životě muži už mohli z toho dětinství vyrůst, být
trošku dospělejší.
Čím vás oslovil scénář či film?
Všimla jsem si, že Medvídek je dost přesný odraz skutečnosti, jakou vidíme
všichni kolem sebe. Nemůžu říct, že se mi taková skutečnost zrovna líbí. Ale vím,
že by se měla ukazovat taková, jaká je.
HERCI
JIŘÍ MACHÁČEK (Jirka – soukromý galerista)
Jiří Macháček se narodil v roce 1966 v Litoměřicích.
Studoval Právnickou fakultu na Karlově univerzitě a
zároveň Ježkovu konzervatoř. Herectví studoval krátce i v
Dánsku. Vystupoval v několika divadlech (např. Divadlo Na
zábradlí, Sklep) a zahrál si v mnoha filmech. Za film
SAMOTÁŘI (režie Petr Zelenka, 2000), ve kterém se
objevil v roli věčně zhuleného Jakuba, získal Českého lva
za nejlepší mužskou vedlejší roli. Dále si zahrál např. ve
filmech NÁVRAT IDIOTA (režie Saša Gedeon, 1999),
JEDNA RUKA NETLESKÁ (režie David Ondříček, 2003),
MAZANÝ FILIP (režie Václav Marhoul, 2003). V roce
2004 byl opět nominován na Českého lva, a to za hlavní
mužskou roli v Hřebejkově filmu HOREM PÁDEM, kde si zahrál fotbalového
fanouška Františka, který vychovává dítě tmavé pleti. S Janem Hřebejkem
spolupracoval i na jeho dalším filmu KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006).
Kromě herectví se Jiří Macháček věnuje své hudební skupině MIG 21, ve které
působí jako zpěvák a textař. S touto skupinou již vydal tři alba. V roce 2005 si
zahrál roli řezníka v celovečerní filmové grotesce SKŘÍTEK (režie Tomáš Vorel),
pro kterou s MIG 21 také složil hudbu.
V letošním roce hrál také ve filmu VRATNÉ LÁHVE (režie Jan Svěrák, 2007) a
vystupuje pod vedením Jana Hřebejka v divadelní hře NA DOTEK, kterou uvádí
Divadlo Na Jezerce.
TÁŇA VILHELMOVÁ (Vanda – Jirkova žena)
Talentovaná herečka, která je jednou z našich
nejobsazovanějších filmových hereček vůbec, se
osvědčila v různorodých rolích před filmovou i televizní
kamerou a na divadelním jevišti.
Narodila se na pražském Žižkově 13. července 1978. V
dětství se věnovala zpěvu a chtěla se stát baletkou.
Nakonec však začala studovat herectví na konzervatoři
v Praze, jež nedokončila. I přesto získala angažmá v
Dejvickém divadle, mimo to hostuje v Národním
divadle, divadle Rokoko a Kašpar.
První roli dostala již v šestnácti letech v TV seriálu
PRIMA SEZÓNA. O rok později následovalo INDIÁNSKÉ LÉTO (režie Saša
Gedeon, 1995). Zahrála si zde jedno ze čtyř dospívajících dětí, prožívajících své
první lásky. Poprvé byla za tento film nominována na Českého lva. Hrála poté v
mnoha dalších filmových a televizních projektech, za které si vysloužila 7
nominací na Českého lva. Nakonec jej získala za hlavní roli ve filmu Bohdana
Slámy ŠTĚSTÍ (2005). Zmiňme také Táninu roli ve filmu ŠEPTEJ (režie David
Ondříček, 1996), Vendulku v ČASE DLUHŮ (režie Irena Pavlásková, 1998), Olgu
v NÁVRATU IDIOTA (režie Saša Gedeon, 1999), kde hrála spolu s Aňou
Geislerovou, a Božku v DIVOKÝCH VČELÁCH (2001) Bohdana Slámy.
Dále se objevila ve filmech ELIŠKA MÁ RÁDA DIVOČINU (režie Otakáro
Schmidt, 1999), SAMOTÁŘI (režie David Ondříček, 2000), DĚVČÁTKO (režie
Benjamin Tuček, 2002), JEDNA RUKA NETLESKÁ (režie David Ondříček, 2003),
DUŠE JAKO KAVIÁR (režie Milan Cieslar, 2004), MILENCI A VRAZI (režie
Viktor Polesný, 2004) a GRANDHOTEL (režie David Ondříček, 2006).
V roce 2003 získala ocenění Shooting Star, které prezentuje mladé naděje
evropského filmu.
Letos ji mohli diváci vidět jako nesmělou Helenku ve VRATNÝCH LAHVÍCH
(režie Jan Svěrák, 2007). S Janem Hřebejkem spolupracuje v MEDVÍDKOVI
poprvé.
Její matka nyní žije v Jihoafrické republice a otec na Ukrajině, má bratra Viktora
a dle svých slov ,,hromadu” nevlastních sourozenců. Nějakou dobu byl jejím
partnerem Pavel Liška, avšak v roce 2005 se provdala za produkčního Pavla
Čecháčka a téhož roku se jim narodil syn František.
KLÁRA ISSOVÁ (Ema – Jirkova švagrová)
Narodila se v Praze 26. dubna 1979. Před kamerou se
objevila již v šestnácti letech v INDIÁNSKÉM LÉTĚ (režie
Saša Gedeon, 1995) a její výkon v roli introvertní,
zakřiknuté Kláry jí vynesl první nominaci na Českého lva za
hlavní roli. Toto ocenění získala o dva roky později za
vedlejší roli ve filmu NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA
(režie Juraj Jakubisko, 1997).
narkomanky Káji.
Následovaly role ve filmech CO CHYTNEŠ V ŽITĚ (režie
Roman Vávra, 1998), KYTICE (režie František A. Brabec,
2000) a ANDĚL EXIT (režie Vladimír Michálek, 2000), za
kterou získala další nominaci na Českého lva za ztvárnění
V roce 2005 hrála Pannu Marii v pohádce ANDĚL PÁNĚ (režie Jiří Strach),
následující rok servírku v GRANDHOTELU (režie David Ondříček, 2006) a
terapeutku drogově závislých v PRAVIDLECH LŽI (režie Robert Sedláček,
2006).
Letos byla vybrána jako Shooting Star v rámci filmového festivalu Berlinale jako
jedna z evropských vycházejících filmových hvězd.
Účinkovala také v mnoha televizních inscenacích, v několika zahraničních
projektech, ale věnuje se i divadlu: po absolvování pražské konzervatoře hrála
ve vlastní produkci ve Studiu Rubín. Jan Hřebejk ji obsadil do inscenace
Shafferova AMADEA v Divadle pod Palmovkou, odkud Klára Issová po šestiletém
angažmá odešla a nyní vystupuje opět ve vlastní produkci v Divadle v Řeznické.
ROMAN LUKNÁR (Roman - gynekolog)
Někteří muži zůstanou navždy chlapci. Jejich šibalský
úsměv v očích neztratí nic ze svého kouzla ani po
čtyřicítce. Slovenský herec Roman Luknár je jedním
z nich. Není se proto co divit, že ho režiséři na Slovensku
a v Čechách obsazují do svých filmů, a to i přesto, že žije
už sedmnáct let ve španělském Madridu.
Narodil se 1. června 1965 v Bratislavě. V roce 1987
absolvoval studium herectví na Vysoké škole muzických
umění v Bratislavě. Byl členem Divadla pro děti a mládež
v Trnavě a Divadla Astorka Korzo ’90. Jeho žena Lola je
Španělka, v roce 1992 se přestěhovali do Madridu, mají
dva syny – Lajka a Janka.
Vytvořil víc jak stovku postav ve slovenských, českých, španělských, německých
a maďarských inscenacích, televizních a hraných filmech. Kromě hraní také
podniká.
Jako herec se představil ve filmech CHODNÍK CEZ DUNAJ (režie Vladimír
Körner, 1990), LET ASFALTOVÉHO HOLUBA (režie Vladimír Balco, 1991),
VÁŠNIVÝ POLIBEK (režie Miro Šindelka, 1995). Do širšího povědomí publika se
dostal hlavní rolí Jakuba v poetické ZAHRADĚ Martina Šulíka, za niž byl Roman
nominován na Českého lva 1996 za hlavní mužskou roli. Z novějších filmů to jsou
POLŠTÁŘ JADVIGY (režie Krisztina Deák, 2000), DUŠE JAKO KAVIÁR (režie
Milan Cieslar, 2004), Hřebejkova KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006) a POKRVNÉ
VZŤAHY (režie Oleg Harenčár, 2006). Je všestranným hereckým typem, ale
nejvděčněji se cítí v poloze osamělého hrdiny, intuitivně bojujícího za svou
pravdu a smysl života.
AŇA GEISLEROVÁ (Anna – Romanova žena)
Jedna z nejobsazovanějších českých hereček. Přírodní
talent, který se objeví jednou za spoustu let. Navíc s
osobitým chováním, stylem, krásnou fotogenickou tváří,
obrovským sex-appealem a zahraničními úspěchy, tedy i
šancí stát se mezinárodní hvězdou.
Narodila se 17. dubna 1976 v Praze. Její tatínek je
japanolog, maminka výtvarnice. Má dvě sestry: starší
Lenka pokračuje ve stopách své matky a Ester je
filmovou herečkou a modelkou. Anna nedokončila
studium na konzervatoři a od čtrnácti let pracovala jako
modelka v italském Milánu.
Před kamerou debutovala v roce 1990 v Trojanově
snímku PĚJME PÍSEŇ DOHOLA. První velká role přišla rok nato ve filmu Filipa
Renče REQUIEM PRO PANENKU.
Je držitelkou 4 Českých lvů za filmy NÁVRAT IDIOTA (režie Saša Gedeon,
1999), ŽELARY (režie Ondřej Trojan, 2003), ŠTĚSTÍ (režie Bohdan Sláma,
2005) a KRÁSKA V NESNÁZÍCH (režie Jan Hřebejk, 2006). Za hlavní roli
Hanule ve filmu Želary získala také ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu
v Bangkoku. V roce 2005 získala Stříbrnou mušli, hlavní hereckou cenu v San
Sebastianu, za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Štěstí.
Z další téměř dvacítky filmů jmenujme: JÍZDA (režie Jan Svěrák, 1994), VÁLKA
BAREV (režie Filip Renč, 1995), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (režie Petr
Koliha, 1996), KUŘE MELANCHOLIK (režie Jaroslav Brabec, 1999) nebo
KYTICE (režie F. A. Brabec, 2000). Z posledních filmů to jsou SKLAPNI A
ZASTŘEL MĚ (režisér Steen Agro, 2005), ŠÍLENÍ (režie Jan Švankmajer, 2005),
SMUTEK PANÍ ŠNAJDROVÉ (režie Piro Milkani, 2007). Natáčela i s americkou,
italskou či německou produkcí.
Aňa jde vdaná za divadelního režiséra Zdeňka Janáčka. Mají spolu syna Bruna a
dceru Stellu.
VĚRA KŘESADLOVÁ (Romanova matka)
Bývalá manželka Miloše Formana se před kameru vrátila
po dlouhé filmové pauze v roce 2005 ve filmu DOBLBA!
(režie Petr Vachler). Role matky v Medvídkovi je tedy
druhá v posledních letech.
Po střední uměleckoprůmyslové škole se stala členkou
divadla Semafor, kde dlouhá léta působila jako zpěvačka
a herečka (1963-1989).
Už za studií zpívala s amatérskou bigbeatovou kapelou a
při jednom z koncertů zaujala mladého režiséra Miloše
Formana natolik, že ji obsadil do svého připravovaného
debutu KONKURS (1963).
Její největší filmovou rolí byla Štěpa z INTIMNÍHO OSVĚTLENÍ (režie Ivan
Passer, 1965), ale ztvárnila mimo jiné také postavu Celbové v Menzelově povídce
ZLOČIN V DÍVČÍ ŠKOLE (1965), studentku sochařství Zuzanu v Papouškově
NEJKRÁSNĚJŠÍM VĚKU (1968) či milenku stranického funkcionáře v Jirešově
adaptaci románu Milana Kundery ŽERT (1968). V následujících desetiletích se ve
filmu často neobjevovala a po opuštění divadelních prken Semaforu pracovala
v 90. letech jako správcová rezidence prezidenta republiky.
V menších rolích se objevila ve filmech AKUMULÁTOR I (režie Jan Svěrák,
1993) a NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA (režie Juraj Jakubisko, 1997).
V současnosti se věnuje především výrobě vitrážových lamp, čímž se vrátila ke
své původní profesi výtvarnice.
JIŘÍ MENZEL (Romanův otec)
Jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých
filmových režisérů všech dob se narodil v Praze 23.
února 1938. Již na základní škole se zamiloval do filmů
Chaplina, Renoira a dalších. Přesto se původně hlásil ke
studiu na divadelní fakultu. Teprve když ho nevzali,
zkusil přijímací zkoušky na pražskou FAMU. Studoval
(1958 – 1962) v mimořádně silném ročníku, mj. s
Věrou Chytilovou a Evaldem Schormem. Právě jejich
ročník je považován za osu tzv. české nové vlny.
Spolu s Janem Němcem, Věrou Chytilovou, Evaldem Schormem a Jaromilem
Jirešem natočil povídkový film PERLIČKY NA DNĚ (1965) a hned za svůj
samostatný celovečerní debut OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY (1966), natočený
podle předlohy Bohumila Hrabala, získal kromě řady jiných prestižních cen také
Oscara za nejlepší cizojazyčný film. S okupací Československa vojsky Varšavské
smlouvy v srpnu 1968 a následným procesem tzv. normalizace byl ale jako jeden
z prvních od filmu odstaven.
Komunistickou moc popudila zejména jeho další hrabalovská adaptace
SKŘIVÁNCI NA NITI (1969), demaskující realitu lidově-demokratického
Československa 50. let. K filmové režii se Menzel mohl vrátit až v polovině 70. let
snímkem z dělnického prostředí KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO (1974). Skutečným
vysvobozením se ale pro něj stala až možnost vrátit se k hrabalovským
adaptacím – POSTŘIŽINY (1980) a SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983).
V roce 1986 byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film se snímkem
VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ (1985), který natočil podle scénáře Zdeňka
Svěráka. Následujícím Menzelovým režijním počinem byla rozsáhlá evropská
koprodukce ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA
ČONKINA (1993), adaptace stejnojmenného bestselleru Vladimíra Vojnoviče.
Od té doby se věnoval především divadlu. V Praze nejčastěji spolupracuje s
Činoherním klubem, Divadlem Na zábradlí, Divadlem Bez zábradlí a Divadlem na
Vinohradech, kromě toho často hostuje na předních evropských scénách (mj.
Comédie Francaise v Paříži).
K filmové režii se vrátil ve filmu OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE
(2006), se kterým se zúčastnil hlavní soutěže 57. ročníku Mezinárodního
filmového festivalu v Berlíně a který mu získal mimo jiné Českého lva za nejlepší
režii.
Z jeho dalších celovečerních filmů, které režíroval, připomeňme ještě snímky
ROZMARNÉ LÉTO (1967), NA SAMOTĚ U LESA (1976), KONEC STARÝCH
ČASŮ (1989), ŽEBRÁCKÁ OPERA (1991).
Z filmů, v nichž exceloval jako herec, zmiňme alespoň tituly Obžalovaný (1964)
režisérského tandemu Ján Kadár – Elmar Klos oceněného Oscarem, Spalovač
mrtvol (r. Juraj Herz, 1968), 30 panen a Pythagoras (r. Pavel Hobl, 1973), Hra o
jablko (r. Věra Chytilová, 1976), Srdečný pozdrav ze zeměkoule (r. Oldřich
Lipský, 1982), Upír z Feratu (r. Juraj Herz, 1982), Něžný barbar (r. Petr Koliha,
1989), Marta a já (Martha und Ich, r. Jiří Weiss, 1990), Malá apokalypsa (La
petite apocalypse, r. Costa-Gavras, 1992), Útěk do Budína (r. Miloslav Luther,
2002).
Jiří Menzel je členem České filmové a televizní akademie, Evropské filmové
akademie a americké Akademie filmových umění a věd. Je držitelem řady
prestižních ocenění: mj. získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos
českému filmu, je nositelem francouzského řádu Rytíř umění a literatury a Ceny
Akiry Kurosawy za dosavadní životní dílo, která mu byla udělena na MFF v San
Francisku.
ZUZANA FIALOVÁ (dealerka belgické čokolády, Romanova milenka)
Slovenská herečka se těší vzrůstající oblibě u českých
režisérů.
Narodila se v Bratislavě 17. května 1974, a i když
byla úspěšná sportovkyně, nakonec se rozhodla pro
herectví. Absolvovala Činoherní fakultu VŠMU
v Bratislavě, momentálně je členkou Slovenského
národního divadla a spolupracuje s pražským
činoherním souborem. Díky svým přesvědčivým
výkonům obdržela například ceny Talent 2003,
dvakrát cenu Litfondu pro nejlepší herečku.
V roce 2001 se objevila v českém BABÍM LÉTU (režie Vladimír Michálek, 2001),
následoval film v česko-slovenské produkci ZŮSTANE TO MEZI NÁMI (režie
Miro Šindelka, 2003). Naposledy hrála v Menzelově OBSLUHOVAL JSEM
ANGLICKÉHO KRÁLE (2006) a v PRAVIDLECH LŽI (režie Robert Sedláček,
2OO6).
IVAN TROJAN (Ivan - diplomat)
Ivan Trojan je jeden z nejlepších a nejvytíženějších
českých herců současnosti. Jeho civilní projev s
nádechem jemné komiky je tak věrohodný a uvěřitelný,
že divák se s jeho postavou dokáže lehce ztotožnit. Za
jeho nynějším úspěchem stojí nejen nevídaný herecký
talent, ale také léta odříkání a tvrdé práce v divadle, v
televizi či v rozhlase.
Narodil se 30. června 1964 v Praze. Je synem herce
Ladislava Trojana a bratrem producenta a režiséra
Ondřeje Trojana. Po absolvování sportovního gymnázia
začal projevovat zájem o herectví, a proto pokračoval ve studiu na pražském
DAMU. V roce 1988 nastoupil do Realistického divadla, které po revoluci opustil a
následujících osm let působil v Divadle Na Vinohradech. Díky své zajímavé barvě
hlasu, s kterým si umí doslova pohrávat, byl často obsazován v dabingu či
rozhlasových hrách. Přijal angažmá v Dejvickém divadle, kde působí dodnes.
Ztvárnil zde několik nezapomenutelných rolí (za roli Oblomova ve
stejnojmenném románu I. A. Gončarova získal v roce 1999 cenu Thálie). Zde ho
„objevil“ režisér David Ondříček shánějící obsazení do svého nového filmu
SAMOTÁŘI (2000). Díky roli podivínského chirurga se Trojan konečně dostal do
povědomí širší veřejnosti, což bylo ještě umocněno vysíláním ČETNICKÝCH
HUMORESEK a diváky zbožňovanou postavou Bédi Jarého. Poté jako by se s
nabídkami roztrhl pytel a Trojan během krátké doby získává tři České lvy:
SMRADI (2002), MUSÍM TĚ SVÉST (2002), JEDNA RUKA NETLESKÁ (2003).
Je jediným hercem, který v jeden rok získal hned dva České lvy.
Zahrál si i pod vedením svého bratra v ŽELARECH (2003), nominovaných na
Oscara. Z poslední doby patří mezi jeho úspěchy filmy PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO
ŠÍLENSTVÍ režiséra Petra Zelenky (2005) či vánoční pohádka ANDĚL PÁNĚ
Jiřího Stracha (2005). V současnosti je ve fázi příprav hned několik filmů, v nichž
se letos nebo příští rok objeví.
V dabingu exceluje v seriálu 24 HODIN, kde namluvil postavu agenta Jacka
Bauera v podání Kiefera Sutherlanda. Slyšet jej můžeme i v seriálu ALLY
McBEALLOVÁ, namluvil postavu Marlina v oblíbeném animáku HLEDÁ SE
NEMO.
NATAŠA BURGER (Johanka – Ivanova žena)
Slovinská herečka Nataša Burger se narodila 20. ledna
1968 v Lublani. Studovala na Filozofické fakultě
slovinštinu a francouzštinu. V roce 1990 přijela s dnes už
bývalým mužem do Prahy. On studoval režii na FAMU,
Nataša studovala nejdříve čtyři roky na Konzervatoři
Jaroslava Ježka, kde byl jejím učitelem Jaroslav Dušek.
Pak se dva roky věnovala na DAMU „autorskému divadlu“
na katedře herectví u profesora Vyskočila. Poté se vrátila
zpět do Slovinska. Má desetiletého syna Nikolaje.
Hrála např. ve slovinských filmech VOLNOBĚH (V LERU,
režie Janez Burger, 1999), který natočil její bývalý muž,
SLADKÉ SNY (SLADKÉ SANJE, režie Sašo Podgorsek,
2001) nebo RUŠEVINE (2004, cena Vesna za nejlepší herecký výkon) režiséra
Janeza Burgera.
Český divák se s ní seznámil díky jedné z hlavních rolí, které ztvárnila ve filmu
Jana Hřebejka HOREM PÁDEM, který byl vyhlášen nejlepším českým filmem
roku 2004 a vidělo jej přes půl milionu diváků. Objevuje se i na české divadelní
scéně. S Jaroslavem Duškem hraje v MANŽELSKÉM VRAŽDĚNÍ v Divadle Na
Jezerce a v klubu Lávka ve hře ČTYŘI POLOHY A JEDNA VESNA.
TVŮRCI
JAN HŘEBEJK, filmový a divadelní režisér, scenárista
Jan Hřebejk (*1967) vystudoval společně se svým
filmovým souputníkem, scenáristou Petrem Jarchovským,
Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze a
v letech 1987-1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na
pražské FAMU.
Během studia Jan Hřebejk režíroval a ve své vlastní
produkci natočil dva krátkometrážní filmy – CO
VŠECHNO CHCETE VĚDĚT O SEXU A BOJÍTE SE TO
PROŽÍT (1988) a L.P. 1948 (1989) podle scénářů svého
spolužáka Petra Zelenky. Profesionálním režijním debutem
byl krátkometrážní hraný film pro Českou televizi
NEDĚLEJTE NIC, POKUD K TOMU NEMÁTE VÁŽNÝ DŮVOD (1991). Filmy si
získaly pozornost diváků a kritiky i četná ocenění na studentských filmových
festivalech.
Spolu s Petrem Jarchovským napsal ještě během studií na FAMU scénář ke
generační filmové komedii z prostředí letního pionýrského tábora PĚJME PÍSEŇ
DOHOLA. Podle tohoto scénáře natočili v roce 1990 celovečerní film debutující
režisér (a nynější producent) Ondřej Trojan a rovněž debutující kameraman Asen
Šopov. Ve filmu se v dětské roli poprvé objevila dnešní hvězda českého filmu Aňa
Geislerová a také Jan Semotán (Kšanda z Šakalích let).
V roce 1992 natočil Jan Hřebejk podle vlastní diplomové adaptace románu Egona
Hostovského televizní inscenaci pro Českou televizi DOBROČINNÝ VEČÍREK
s Jiřím Kodetem, Ivanou Chýlkovou a Bohumilem Kleplem v hlavních rolích.
Autorský filmový muzikál ŠAKALÍ LÉTA, retrokomedie z konce padesátých let
o nástupu rock´n´rollové vlny v Čechách, měl premiéru v roce 1993. Podle
povídek spisovatele Petra Šabacha napsal scénář Petr Jarchovský, původní hudbu
a texty skladatel a zpěvák Ivan Hlas, film režíroval jako svůj celovečerní debut
Jan Hřebejk a za kamerou stál renomovaný kameraman Jan Malíř. Film měl velmi
dobrou návštěvnost a získal mnohá prestižní ocenění - mezi jinými i Českého lva
za nejlepší film roku 1993, nejlepší režii, nejlepší mužský herecký výkon pro
Josefa Abrháma a za nejlepší původní filmovou hudbu pro Ivana Hlase.
Spolu s Janem Malířem Jan Hřebejk v roce 1996 realizoval televizní seriál pro děti
KDE PADAJÍ HVĚZDY, který se prodal do mnoha zemí Evropy.
Dalším úspěchem autorské dvojice Hřebejk - Jarchovský byla netradičně pojatá
trojice autorských povídek pro televizní cyklus BAKALÁŘI, která získala prestižní
ocenění Filmového a televizního svazu a Literárního fondu za přínos televizní
hrané tvorbě za rok 1997.
Autorský tandem Hřebejk-Jarchovský spojil koncem devadesátých let svůj tvůrčí
potenciál s filmovou společností Total HelpArt T.H.A. producenta a režiséra
Ondřeje Trojana. Pod tímto produkčně-investorským zázemím následně
realizoval Jan Hřebejk podle scénářů Petra Jarchovského svoje dosud
nejúspěšnější celovečerní filmy.
V roce 1999 domácí divácký megahit PELÍŠKY a následně o rok později film
MUSÍME SI POMÁHAT, jehož mimořádné kvality dotvrzuje i nominace na
Oscara za nejlepší cizojazyčný film, pět Českých lvů, řada ocenění na
mezinárodních filmových festivalech a uvedení v kinech prakticky po celém
světě. V roce 2003 měl premiéru další divácky mimořádně úspěšný titul
PUPENDO. Stejně tak o rok mladší tragikomedie HOREM PÁDEM patřila
k nejúspěšnějším filmům: získala čtyři České lvy, včetně toho nejprestižnějšího
za nejlepší film a za režii, scénář a ženský herecký výkon v hlavní roli (Emília
Vášáryová).
Snímek KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006) vynesl nejen Českého lva pro Aňu
Geislerovou, Janu Brejchovou a Jiřího Schmitzera, ale byl oceněn i v zahraničí –
získal cenu za Nejlepší celovečerní film v americkém Denveru a vzápětí byl
vyhlášen Nejlepším zahraničním filmem na mezinárodním filmovém festivalu
v kalifornské Santa Barbaře. V letošním roce začne Jan Hřebejk natáčet další
celovečerní film podle scénáře Petra Jarchovského, na motivy Petra Šabacha a
v produkci Ondřeje Trojana – U MĚ DOBRÝ.
V období mezi natáčením celovečerních filmů Jan Hřebejk režíruje množství
drobnějších prací v oblasti hudebních klipů, reklam či dokumentárních filmů
(např. portréty Dominika Haška či Vladimíra Mišíka pro společnost Febio).
V roce 1997 debutoval Jan Hřebejk jako divadelní režisér NEBEZPEČNÝMI
VZTAHY Christophera Hamptona s Vilmou Cibulkovou, Alešem Procházkou a
Zitou Kabátovou v hlavních rolích v pražském divadle Pod Palmovkou.
V březnu 2000 se v témže divadle uskutečnila další premiéra hry pod jeho
režijním vedením – divadelní zpracování známého filmu Woodyho Allena
VÝSTŘELY NA BROADWAYI. V roce 2002, opět v divadle Pod Palmovkou,
režíroval Jan Hřebejk AMADEA v hlavní roli s Jiřím Bartoškou. S Jaroslavem
Duškem a Natašou Burger, kteří hráli v Horem Pádem, se Hřebejk sešel i při
realizaci komorního dramatu pro dva herce MANŽELSKÉ VRAŽDĚNÍ, které
podle předlohy francouzského dramatika Eric-Emmanuela Schmidta zinscenoval
pro Divadlo Na Jezerce. Ke hře NA DOTEK přizval další herce, se kterými se mu
dobře pracovalo už ve filmu Horem Pádem: Jiřího Macháčka, Kristýnu Lišku
Bokovou a Marka Daniela. Letos uvedl na Jezerce hru Yasminy Rezy KUMŠT.
PETR JARCHOVSKÝ, scenárista a dramaturg
Petr Jarchovský (*1966) vystudoval společně se svým
filmovým souputníkem, režisérem a scenáristou Janem
Hřebejkem, Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici
v Praze a v letech 1987 - 1991 katedru scenáristiky
a dramaturgie na pražské Filmové a televizní fakultě
Akademie múzických umění (FAMU). V současné době
působí na FAMU jako pedagog na katedře scenáristiky
a dramaturgie. V roce 1998 mu v nakladatelství Paseka
vyšla kniha Musíme si pomáhat.
Petr Jarchovský debutoval scénářem jedné z povídek
k televiznímu cyklu VELMI UVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY, který
natočil jeho spolužák režisér Igor Chaun. Spolu s Janem Hřebejkem napsal pro
Ondřeje Trojana - debutujícího režiséra a také spolužáka z FAMU - scénář ke
generační filmové komedii PĚJME PÍSEŇ DOHOLA.
V roce 1993 měl premiéru filmový muzikál ŠAKALÍ LÉTA, ke kterému napsal
Petr Jarchovský scénář podle povídek spisovatele Petra Šabacha. Touto
retrokomedií z konce padesátých let o nástupu rock´n´rollové vlny v Čechách
odstartoval Petr Jarchovský profesionální spolupráci s debutujícím režisérem
Janem Hřebejkem.
Dalším úspěchem této dvojice byla netradičně pojatá trojice autorských povídek
pro televizní cyklus BAKALÁŘI, která získala prestižní ocenění Filmového a
televizního svazu a Literárního fondu za přínos televizní hrané tvorbě za rok
1997.
Opět na motivy povídek spisovatele Petra Šabacha napsal Petr Jarchovský
scénáře k divácky velice oblíbeným celovečerním filmům PELÍŠKY (1999) a
PUPENDO (2003). Podle vlastní povídky pak scénář k filmu MUSÍME SI
POMÁHAT (2000) a podle námětu Hřebejk-Jarchovský scénář k černé komedii
ze současnosti HOREM PÁDEM (2004). Další společné dílo naší nejúspěšnější
režisérsko-scenáristické
dvojice
Hřebejk-Jarchovský,
drama
KRÁSKA
V NESNÁZÍCH, se objevilo v kinech v září 2006. K povídkám Petra Šabacha se
Jarchovský v letošním roce vrátil a v srpnu se začne pod režisérským vedením
Jana Hřebejka natáčet film U MĚ DOBRÝ.
Všech těchto šest filmů vzniklo pod zázemím filmové společnosti Total HelpArt
T.H.A. producenta Ondřeje Trojana.
Jediným dosud realizovaným filmem, u kterého si Jarchovský „odskočil“ od
Hřebejka – ovšem ne příliš daleko, bylo filmové drama z období druhé světové
války ŽELARY. Výpravný a působivý snímek natočil jako teprve svůj druhý
celovečerní film právě Ondřej Trojan. Film byl stejně jako MUSÍME SI
POMÁHAT nominován na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film.
Petr Jarchovský má dva České lvy: za scénář k filmům Jana Hřebejka MUSÍME
SI POMÁHAT a HOREM PÁDEM.
JAN MALÍŘ, kameraman
Jan Malíř (*1948) absolvoval pražskou
FAMU
v
roce
1972.
Je
dvorním
kameramanem Jana Hřebejka. Kromě všech
jeho filmů se podílel na jiných významných
českých celovečerních i krátkých filmech.
Spolupracoval například s animátorem a
režisérem Jiřím Bartou na kombinované
černé grotesce POSLEDNÍ LUP (1987).
Pro německou televizi NDR natočil jeden
z dílu seriálu MÍSTO ČINU, který se
realizoval částečně v Praze. Točí reklamy a spolupracuje pravidelně na filmech
amerických produkcí, které se natáčí v Česku.
Má nominaci na Českého lva za HOREM PÁDEM.
Celovečerní filmy:
FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE - 1983, režie Věra Chytilová
PRAHA - NEKLIDNÉ SRDCE EVROPY - 1984, režie Věra Chytilová
ŠAŠEK A KRÁLOVNA – 1987, režie Věra Chytilová
MAHULIENA, ZLATÁ PANNA - 1987, režie Miloslav Luther
TANKOVÝ PRAPOR - 1991, režie Vít Olmer
ŠAKALÍ LÉTA - 1993, režie Jan Hřebejk
UČITEL TANCE - 1994, režie Jaromil Jireš
LOTRANDO A ZUBEJDA - 1997, režie Karel Smyczek
PELÍŠKY – 1999, režie Jan Hřebejk
MUSÍME SI POMÁHAT – 2000, režie Jan Hřebejk
KRUTÉ RADOSTI – 2003, režie Juraj Nvota
PUPENDO – 2003, režie Jan Hřebejk
HOREM PÁDEM – 2004, režie Jan Hřebejk
KRÁSKA V NESNÁZÍCH – 2006, režie Jan Hřebejk
MARCELA – 2007, režie Helena Třeštíková
MEDVÍDEK – 2007, režie Jan Hřebejk
VLADIMÍR BARÁK, střihač
Vladimír Barák (*1964) je absolvent FAMU.
Jako střihač se podílel na celé řadě
krátkometrážních
filmů,
například
na
dokumentu
IVAN
KRAL
DANCING
BAREFOOT, TV filmech MULTICAR MOVIE
SHOW, WARTBURG MOVIE SHOW a
MILAN UŽ JDE. Střihal též filmové povídky
POWERS režiséra Petra Zelenky a ČERVENÁ KARTA režiséra Igora Chauna.
Pravidelně se podílel na pořadech České televize: je jedním z hlavních tvůrců
cyklů Bigbít a Česká soda a jeho jméno naleznete také v titulcích pořadů
Šedesátka a Trip. Stříhal portréty Dominika Haška a Vladimíra Mišíka a také
množství hudebních klipů a komerčních TV spotů.
Má nominaci na Českého lva za film ŽELARY.
Celovečerní filmy:
PELÍŠKY – 1999, režie Jan Hřebejk
ŠEST STATEČNÝCH (povídka Tomík) – 1999, režie Vojtěch Mašek
MUSÍME SI POMÁHAT – 2000, režie Jan Hřebejk
CESTA Z MĚSTA – 2001, režie Tomáš Vorel
Z MĚSTA CESTA – 2002, Tomáš Vorel
PUPENDO – 2003, režie Jan Hřebejk
ŽELARY – 2003, režie Ondřej Trojan
HOREM PÁDEM – 2004, režie Jan Hřebejk
KRÁSKA V NESNÁZÍCH – 2006, režie Jan Hřebejk
MEDVÍDEK – 2007, režie Jan Hřebejk
MICHAL HOLUBEC, zvuk
Michal Holubec (*1963), absolvent FAMU, člen
jednoho z nejúspěšnějších zvukových studií Bystrouška. Kromě toho, že pravidelně ozvučuje
filmy Jana Hřebejka, spolupracuje i s Petrem
Zelenkou – za práci na jeho filmech ROK
ĎÁBLA a PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ
získal České lvy. Navíc má nominace za
ŽILETKY, KNOFLÍKÁŘE a HOREM PÁDEM.
Často se také podílí na realizaci zahraničních
filmů natáčených u nás v České republice
(VETŘELEC VS. PREDÁTOR, ANNE FRANK –
THE WHOLE STORY, seriál DUNA ad.)
Celovečerní filmy:
ŽILETKY – 1993, režie Zdeněk Tyc
VÁŠNIVÝ POLIBEK – 1994, režie Miro Šindelka
KAMENNÝ MOST – 1996, režie Tomáš Vorel
KNOFLÍKÁŘI – 1997, režie Petr Zelenka
KRÁLOVSKÝ SLIB – 2001, režie Kryštof Hanzlík
ROK ĎÁBLA – 2002, Petr Zelenka
PUPENDO – 2003, režie Jan Hřebejk
HOREM PÁDEM – 2004, režie Jan Hřebejk
PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ – 2005, Petr Zelenka
KRÁSKA V NESNÁZÍCH – 2006, režie Jan Hřebejk
OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE – 2006, režie Jiří Menzel
MEDVÍDEK – 2007, režie Jan Hřebejk
MILAN BÝČEK, architekt
Milan
Býček
(*1963),
absolvent
Fakulty
architektury
VUT
v Brně,
je
jeden
z nejvytíženějších filmových architektů u nás.
Pravidelně spolupracuje s Janem Hřebejkem.
Působí též v oblasti televizní tvorby (např. seriál
MÍSTO NAHOŘE Karla Smyczka). Je také
projektant a realizátor v oboru užité architektury
a podílí se na reklamních spotech. Byl čtyřikrát
nominován na Českého lva: za Menzelova
ČONKINA, ROK ĎÁBLA, ŽELARY a HOREM
PÁDEM.
Celovečerní filmy:
ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA –
1993, režie Jiří Menzel
JAK SI ZASLOUŽIT PRINCEZNU – 1994, režie Jan Schmidt
CESTA PEKLEM – 1994, režie Martin Hollý
BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA – 1997, režie Petr Nikolaev
JEZERNÍ KRÁLOVNA – 1997, Václav Vorlíček
PELÍŠKY – 1999, režie Jan Hřebejk
HANELE –1999, režie Karel Kachyňa
CESTA Z MĚSTA – 2000, režie Tomáš Vorel
MUSÍME SI POMÁHAT – 2000, režie Jan Hřebejk
OBĚTI A VRAZI – 2000, režie Andrea Sedláčková
ROK ĎÁBLA – 2002, režie Petr Zelenka
PUPENDO – 2003, režie Jan Hřebejk
ŽELARY – 2003, režie Ondřej Trojan
MISTŘI – 2004, režie Marek Najbrt
NON PLUS ULTRAS – 2004, režie Jakub Sluka
HOREM PÁDEM – 2004, režie Jan Hřebejk
SNOWBOAĎÁCI – 2005, režie Karel Janák
DOBLBA! – 2005, režie Petr Vachler
KRÁSKA V NESNÁZÍCH – 2006, režie Jan Hřebejk
OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE – 2006, režie Jiří Menzel
BEZ TVÁŘE – 2007, režie Tomáš Krejčí
MEDVÍDEK – 2007, režie Jan Hřebejk
PRODUCENT
ONDŘEJ TROJAN, producent
TOTAL HELPART T.H.A.
Filmový režisér a producent, herec divadla Sklep se
narodil na Silvestra roku 1959 v Praze. Pochází z herecké
rodiny - herectví se věnuje jeho otec Ladislav i mladší
bratr Ivan. Vystudoval gymnázium s vyznamenáním v
roce 1979. Studoval na Pedagogické fakultě, kde ukončil
osm semestrů v oboru matematika - chemie. Odešel,
protože ho škola nebavila. Od počátku osmdesátých let
pravidelně účinkuje s kultovním pražským divadlem
Sklep. Kolegové z divadla ho vedle divadla inspirovali i k
zájmu o film. Dva roky pracoval ve Filmovém Studiu
Barrandov jako rekvizitář, připravoval se na přijímací zkoušky na FAMU v Praze,
kam byl přijat na obor Filmová a televizní režie v roce 1985.
Na FAMU natočil své první krátkometrážní filmy, z nichž zejména televizní cvičení
TÝDEN NA OBRAZOVCE a půlhodinový film SEDM vyvolaly nemalou odezvu na
festivalech a mezi diváky. V porevolučním roce 1990 přerušil Trojan studium na
FAMU v pátém ročníku, aby natočil svůj celovečerní debut podle scénáře
spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka PĚJME PÍSEŇ DOHOLA (poprvé
se v tomto filmu objevila před kamerou Aňa Geislerová). V roce 1991 Trojan
odpromoval na FAMU.
V roce 1992 natočil pro Českou televizi dvoudílný film PENZIÓNEK, který
mapuje nejlepší skeče a písně Divadla Sklep na přelomu 80. a 90. let. V témže
roce založil s kolegy Tomášem Hanákem a Jiřím Burdou Filmovou a televizní
společnost Total HelpArt T.H.A., která se zaměřuje na produkci celovečerních
filmů, výrobu audiovizuálních děl a na manažerskou činnost pro Divadlo Sklep. O
rok později režíroval již v produkci Total HelpArtu divácky velice úspěšnou
adaptaci „sklepovsko-havlovského“ dramatu MLÝNY.
Total HelpArt T.H.A. v současnosti patří
k nejúspěšnějším producentským
společnostem vůbec. Spolupracovala na všech filmech Jana Hřebejka (s výjimkou
Šakalích let), a může se tedy pochlubit nominací na Oscara za nejlepší zahraniční
film (MUSÍME SI POMÁHAT) a několika Českými lvy. Na prestižní cenu
americké Akademie bylo nominováno i výpravné historické drama ŽELARY, které
sám Ondřej Trojan natočil podle knižních předloh Květy Legátové Želary a Jozova
Hanule. Snímkem Trojan dokázal, že je nejen schopný producent, který dovede
vycítit silnou látku, ale i velice zručný režisér.
Ondřej Trojan realizoval:
TV filmy pro Českou televizi:
PENZIÓNEK (1992)
VELBLOUDI JDOU NOCÍ TAJŮPLNOU (1993)
HISTORKY OD KRBU (cyklus osmi filmových povídek, režie Ondřej Trojan,
Tomáš Vorel, Zdeněk Tyc, Václav Koubek…, 1994, 1995)
SKLEP: MLÝNY (1994)
PUMELICE LESNÍ MOUDROSTI (1997)
MULTIKÁR MOVIE SHOW (1998)
WARTBURG MOVIE SHOW (1999)
TV pořady:
NA STOJÁKA (režie Zdeněk Tyc, 2004 -)
Dokumentární filmy pro Českou televizi:
TOTÁLNÍ VELBLOUD KRYŠTOFA TROBÁČKA (umělecký dokument o životě a
díle pražského výtvarníka, režie O. Trojan, 1992)
PRAŽSKÁ 5 Z VÍDNĚ DO AKROPOLE (dokument o divadelním, výtvarném a
hudebním společenství Pražská 5, režie Petr Nikolajev, 1995)
Celovečerní dokumentární filmy:
AFOŇKA UŽ NECHCE PÁST SOBY (režie Martin Ryšavý, 2004)
Celovečerní filmy - jako režisér:
PĚJME PÍSEŇ DOHOLA (1990)
ŽELARY (2003)
Celovečerní filmy - jako producent:
PELÍŠKY (režie Jan Hřebejk, 1998)
MUSÍME SI POMÁHAT (režie Jan Hřebejk, 2000)
CESTA Z MĚSTA (režie Tomáš Vorel, 2000)
KRUTÉ RADOSTI (režie Juraj Nvota, 2002)
PUPENDO (režie Jan Hřebejk, 2003)
ŽELARY (režie Ondřej Trojan, 2003)
HOREM PÁDEM (režie Jan Hřebejk, 2004)
KRÁSKA V NESNÁZÍCH (režie Jan Hřebejk, 2006)
MEDVÍDEK (režie Jan Hřebejk, 2007)
Jako herec:
SKLEP: MLÝNY (režie Ondřej Trojan, 1994) (TV)
PUMELICE LESNÍ MOUDROSTI (režie Ondřej Trojan, 1997) (TV)
MULTICAR MOVIE SHOW (režie Ondřej Trojan, 1998) (TV)
WARTBURG MOVIE SHOW (režie Ondřej Trojan, 1999) (TV)
CESTA Z MĚSTA (režie Tomáš Vorel, 2000)
SPRÁVCE STATKU (režie Martin Duba, 2003)
SKŘÍTEK (režie Tomáš Vorel, 2005)
TV Nova a podpora českého filmu
Formou produkce, koprodukce nebo předkupu televizních vysílacích práv
umožnila TV Nova natočení celé řady kvalitních a přitom divácky atraktivních
snímků, jako Šakalí léta, Byl jednou jeden polda, Pták Ohnivák, Jezerní královna,
Válka barev, Playgirls, Andělská tvář, Z pekla štěstí, Kameňák 1, 2 a 3, Non plus
ultras, Pánská jízda, Jak básníci neztrácejí naději, Duše jako kaviár či Příběhy
obyčejného šílenství. Podle bestselleru Michala Viewegha a v režii Filipa Renče
pak TV Nova ve vlastní produkci natočila komedii Román pro ženy, která byla
nejnavštěvovanějším filmem roku 2005 a jako divácky nejúspěšnější snímek také
získala Českého lva. Nova dále koprodukovala filmy Jak se krotí krokodýli,
Rafťáci, Účastníci zájezdu (všechny tři snímky patřily k nejnavštěvovanějším
v prvním čtvrtletí roku 2006), Obsluhoval jsem anglického krále, který podle
předlohy Bohumila Hrabala natočil Jiří Menzel, Ro(c)k podvraťáků Karla
Janáka. Nova také finančně podpořila vznik filmu Bestiář režisérky Ireny
Pavláskové, veleúspěšný film Jana Svěráka Vratné lahve, na který už do kin
přišlo více jak jeden milion diváků, a nejnovější film Jana Hřebejka Medvídek.
V současné době s finanční podporou TV Nova vzniká několik dalších českých
filmů. Patří k nim např. snímek Filipa Renče Na vlastní nebezpečí, Svatba na
bitevním poli aneb hodiny před slávou Dušana Kleina, O život Milana
Šteindlera, pohádka Nejkrásnější hádanka, kterou režíruje Zdeněk Troška,
komedie debutanta Jana Prušinovského František je děvkař, poetický snímek
Vladimíra Michálka O rodičích a dětech či další film Jana Hřebejka na motivy
povídek Petra Šabacha U mě dobrý. O koprodukci dalších českých filmů televize
Nova jedná.
FILM VZNIKL VE SPOLUPRÁCI
PARTNEŘI
PARTNER DISTRIBUCE
FILM PODPOŘILI
FILM POJISTILA
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI FILMU
DISTRIBUTOR
KONTAKT
www.medvidek-film.cz
Total HelpArt T.H.A.
Kříženeckého nám. 322, 152 53, Praha 5
tel.: 267 073 007 (2436), fax:267 073 836
E-mail: [email protected]
www.tha.cz
Mediálni servis
2media.cz, s.r.o.
www.2media.cz
Pavlína Fechterová, [email protected]
Naďa Machková, [email protected], 602 11 25 35
Veronika Machková, [email protected], 724 702 241
© Total HelpArt T.H.A. 2006
(všechny zde uvedené informace, včetně doslovných citací, jsou k volnému použití)