VOLNÝ POHYB

Komentáře

Transkript

VOLNÝ POHYB
PROSÍME KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
376
V PRODEJI OD 24. KVĚTNA 2011
Rozhovor:
DIRIGENT MARKO
Téma:
VOLNÝ
POHYB
Dějiny přítomnosti:
MATURITA
CE
RE
S
ED
CE
S
D
NS OR
NS OR
E
CE
EN
ED
OR
D
O
SO
ED
CE NSO RED
CE
R
OR
CE
ED
NS
NS O
D
OR
C
E
RE D
CE
D
NS
C
OR
CE
N
E
EN S
SO
D
R
C
OR
CE
ED
NS
D
SO
CE
R
CE N
NS
ED
OR
R
N
CE
S
ED
SO
CE
NS OR
N
R
C
E
C
O
O
H
C
Y
S
P
1
1
0
2
M
FIL
)(67,9$/),/0Ţ636<&+,$75,&.28
36<&+2/2*,&.28$6(;82/2*,&.287(0$7,.28
,9URĀQtNILOPRYpSőHKOtGN\
3V\FKR)LOPVHXVNXWHĀQt
YHGQHFK²ĀHUYQDY3UD]H
D²ĀHUYQDY2SDYě
ì
Q
O
R
Y
9VWXS
9tFHQDZZZSV\FKRILOPF]
KODYQtSDUWQHőL
PHGLiOQtSDUWQHőL
SDUWQHőL
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Bylo mi asi deset, když se nám poštěstila rodinná dovolená u Jadranu, obohacená devizovým
příslibem. Díky němu trasa vedla nikoli přes
Maďarsko, ale přes Rakousko. Výlet do bájné
kapitalistické ciziny mi způsobil kulturní šok
a nevratnou touhu po svobodném pohybu za
hranicemi vlasti, i když jsem záhy po revoluci
pochopil, že cesty východním směrem jsou
nakonec o dost zajímavější.
Jugoslávie v polovině osmdesátých let působila
jako přitažlivý mix exotické, rustikální chudoby
a západního pozlátka, svobody a životních jistot.
Zkrátka socialismus s lidskou tváří. O to větším
šokem byla balkánská válka a pozdější návštěva
míst známých z dětství. Válečná spoušť je dodnes
více než zjevná a ještě horší jsou škody v lidských
duších. Není tedy divu, že toto neveselé a naléhavé téma notně poznamenalo rozhovor s Marko
Ivanovičem a na mnohé jiné zajímavé otázky už
bohužel nezbylo dostatek prostoru.
Jedna z nich byla i otázka národní povahy a to,
jak ji ovlivňuje naše poměřování s okolními
národy. Zjevně nás neblaze poznamenaly mnohé
emigrační vlny, k nimž lze přiřadit i tu současnou, usnadněnou volným pohybem osob po
Evropě. Vzhledem k místní situaci se opravdu
nelze divit, že tolik lidí volí život v poněkud velkorysejších poměrech. Netřeba však propadat
malomyslnosti. Navzdory obecnému přesvědčení nepatříme mezi malé národy. Co by pak měli
říkat Slovinci? Srbů je deset milionů jako nás
a v žádném případě se za malé nepovažují. Naši
předci drancující Míšeň či porážející křižáky
se nepozastavovali nad nečekaností takového
triumfu malého národa nad velkým. Přesvědčení o nesamozřejmosti úspěchů a předurčení ke
služebnosti je až pobělohorský mýtus.
Netřeba se cítit méněcenně ani v oblasti kultury. Pražská opera nedosahuje kvalit La Scaly,
ale je snad srovnatelné množství prostředků,
které místní elity poskytují na její provoz? Kvalita něco stojí a vše je otázkou priorit. Neměli
bychom tedy nechat naše politiky určovat je
tak svévolně jako dosud.
OBSAH
fejeton:
Z DĚJIN BOJŮ
ZA ROZUM
VOLNÝ POHYB
ROZPTÝLENÁ
HRANICE
VOLNÝ POHYB
ŽÁDNÝ STRACH
Z KONKURENCE
VOLNÝ POHYB
POŠKOZENÝ
NÁRAZNÍK
/Stern/
/Budka/
/Jakob/
/Havlín/
Pošli to dál
4–5
6–7
reportáž:
NA KRAJ
SNESITELNOSTI
referát:
JMÉNEM LÁSKY
TĚ TEĎ ZALEHNU
/Křížková/
/Danelová/
8–9
dějiny
přítomnosti:
OBCHOD
S DOSPĚLOSTÍ
10–11
rozhovor:
MARKO
IVANOVIĆ
/Budka/
/Němec/
12–13
~:
„NĚKTERÉ SI
O TO KOLEDUJÍ“
14–15
16–17
18–20
komiks:
ONE MAN BAND
kultura:
VÝTVARNÉ UMĚNÍ
kultura:
LITERATURA
/Šeda/
/Ptáček/
/Marečková/
/Lišková/
křížovka
HUDBA
/Veselý/
21
22
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Harasimowicz/
/Prejdová/
23
ULIČNÍCI:
PO DOBRÉM SE
DOMLUVÍME
S KAŽDÝM,
I S KROKODÝLEM
24–25
světozor:
HAIL TO THE
CHIEF?
/Forrest/
/Paceltová/
26
27
28–29
Alexandr Budka
Foto na obálce: Lukáš Havlena
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 150 551
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
V leckteré rodině mají pejsci důležitější postavení než její
lidští příslušníci a mnohý páníček o psa pečuje mnohem lépe
než o sebe. Co nás vede k chovu těchto němých tváří, i když
už je málokdy využíváme k práci a obživě?
30
3
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
Z DĚJIN BOJŮ ZA ROZUM
4
vás napínat – nepřišel. Mé racionální nároky na
kolektivní život vedly spíše k ještě větší izolaci.
Ale dodnes jsem přesvědčen, že svaté války
mého dětství byly spravedlivé, že jsem to byl
já, kdo tehdy stál na čele pokroku.
Za zcela fatální spor svého dětství považuji
ideologickou válku o hru „Honzo vstávej! Kolik
je hodin?“ Aby bylo jasno: proti dětským hrám
jsem v principu nic neměl. Započav v devíti
letech studium psychoanalýzy, věděl jsem, že
každá dětská hra má svůj jednoznačný sexuální význam, že připravuje hochy a děvčata na
nemalé nároky erotismu, že vhodně aktivuje
erogenní zóny, vyzývá k včasnému zahájení
pohlavního života a bezodkladnému dodání
zdravého potomstva do výroby. Na pověstnou
„hru na doktora“, jejíž smysl nelze nechápat,
jsem byl také připraven, ba byl jsem v neustálé
pohotovosti, vybaven nejen výše zmíněným
teploměrem, který mi v Podolí získal značné
sympatie rodící se Gay iniciativy, ale i zubařskými a gynekologickými kleštěmi. Želbohu, moji
vrstevníci měli pro Freuda jen posměšky a na
just hráli před mými zraky onu obludnost „Honzo, vstávej“, s jejíž nefunkcionalitou a nonsensualitou jsem se nemohl smířit. Z freudovského
hlediska měla hra slibný pouze název. Zbytek
byl surrealistickou orgií, jak si možná někteří
vzpomínáte. Pro nepamětníky připomínám, že
ve hře figuroval jakýsi vůdce, který halekal na
nebožáky na druhé straně chodníku „Honzo,
vstávej!“ (ať bylo jejich občanské jméno a pohlaví jakékoli), načež se nebožáci otázali „kolik je
hodin?“, aby dostali odpovědi typu „tři slepičí“,
což je vedlo k rozličnému poskakování. Marně
jsem postával s Výkladem snů u obrubníku a na
každou otázku „kolik je hodin?“ udával přesný
středoevropský čas, abych hru znormalizoval.
Po takové půl hodině mé racionalizace mi bývala pravidelně odpovědí nevraživost, která si
nezadala s nervozitou Zelených vest.
Hodně jsem si poté sliboval od listopadového
převratu. Doufal jsem, že rysy degenerace
u mých vrstevníků jsou způsobeny úpadkem
totalitního režimu. Leč jaké bylo mé zklamání,
když nás na první schůzce obnoveného Junáka
vzali do lesa a učili odlévat stopy zvířat! Proti
principu skautingu jsem nic neměl, dobře jsem
věděl, že připravuje od svých počátků mladé
chlapce a dívky na službu v ozbrojených složkách státu, případně v cizineckých legiích.
Ale odlévání stop? K čemu to? Chápal bych,
kdybychom se v Čimickém háji učili zvířata,
případně lidi, zabíjet. To by byla jistě užitečná
průprava pro případnou bojovou akci v divočině. Ale odlévání stop zvířat jsem mohl hodnotit
leda jako nešikovný úvod do kriminalistiky,
který by si, když už, vyžadoval daleko spíše
kurz daktyloskopický a základní kurz romštiny, jak jistě uznáte. Zklamaně jsem se tedy od
severopražské družiny Polární lišky odpojil
a vrátil se do osamění.
Žil jsem v něm dlouho. Ale čas oponou trhnul
a já dnes cítím satisfakci. Již je jasné, komu
daly dějiny za pravdu. Hoši a děvčata se dnes
u bojových počítačových her připravují takřka
výhradně na boj s nepřítelem, případně přítelem, a občasným proklikem na pornografický
web vyztužují své libido. Ulice jsou vyklizeny
a zvěř může v klidu našlapovat.
Můj boj měl smysl. Pokrok nezastavíte,
bobříci!
KOLÁŽ: NP
Možná vás to překvapí, ale jako malý chlapec
jsem nebyl v kolektivu oblíben. A to přesto, že
jsem se řídil všemi pokyny, které jsem vyčetl
z románů a komiksů Jaroslava Foglara. Vždy
jsem ihned vyhledal dozorujícího pedagoga či
příslušníka Sboru národní bezpečnosti, došlo-li
v dětském kolektivu k nějakým nepravostem,
upozorňoval jsem skupinky vrstevníků u bazénu v Podolí, aby neskákali uhřátí do vody,
a některým nezvedencům jsem se dokonce
pokoušel změřit teplotu bleskovým vpravením
teploměru do nechráněného otvoru, rozmlouval
jsem hochům za tělocvičnou abusus nikotinu
a zachraňoval jim životy upozorňujícími lístečky
vhozenými diskrétně pod dveře ředitele školy,
brojil jsem proti chovu domácích hlodavců apod.
Nutno přiznat, že kolektiv mou strategii nepřijal
dobře, býval jsem asociálními živly i bit, a kdyby
mi nebránilo mých 115 kg v intenzivnějším běhu,
jistě by mi leckterý černý jezdec vrhl poleno
do závodní dráhy. Nalézal jsem na svém oděvu
přilepeny žvýkačky, a nešlo o dárky. Těmi nebyly
ani cedulky připnuté na mých zádech, jež obsahovaly nelichotivá adjektiva, o substantivech
nemluvě. Kupodivu má foglarovská vyspělost
nenašla odezvu ani ve světě dospělých, v čemž
myslím sehrála značnou roli kauza mého boje
proti Zeleným vestám. Oba příslušníci Československé lidové armády v našem domě si celou
věc vzali osobně a hájili zájmy svého resortu
snad až s nemístnou tvrdostí.
Po čase jsem nabyl přesvědčení, že za mou neoblíbenost může Foglar, a poté, co jsem provedl
v devíti letech konverzi k plnému racionalismu
a vědeckému světovému názoru, sliboval jsem
si zásadní obrat v sociálních vztazích. Nebudu
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Slova nejsou neutrální odrazy reality, naopak
– často ji aktivně vytvářejí. Někdy nasvítí tu
její vrstvu, kterou jsme si nepřipouštěli, jindy
mají povahu závoje, který část reality skryje.
A někdy také působí jako zbraň, která na skutečnost zaútočí. Dávat věcem a zejména lidem
jména není nevinné ani neškodné.
To se týká i označování tzv. příjemců sociálních
služeb. Původně používané slovo pacient vyvolávalo dojem závislosti a jasně odkazovalo na
nemocniční prostředí. Navozovalo dojem, že
člověka je nutné hospitalizovat a léčit -nejlépe
pilulkami. Pojmenování neslo také mocenský
aspekt: pacient je pouhým objektem svého
léčení. Označení klient/klientka mělo pacienta nahradit. Nedělalo už z problému nemoc,
mocenskému podtónu se přesto nevyhnulo
- klient je pouhý neodborný příjemce odborného řešení. Označení navíc přineslo do světa
pomáhajících profesí jazyk trhu, jako kdyby
sociální práce byla službou obchodovanou
v tržním prostředí firmami, které také mají své
„klienty“. Alternativu nabídlo slovo uživatel/
uživatelka (anglicky user). Toto označení se
snažilo podřízené postavení a redukci člověka
na objekt odstranit. Mělo podpořit aktivního
uživatele, který spolurozhoduje o tom, které
služby chce využít a které ne. Uživatel se stal
nedílnou součástí procesu péče.
V Evropě dnes dochází k privatizaci systémů
sociálních služeb. Stát, ani obce či kraje
již nejsou jejich jediným garantem, na poli
sociálních služeb se podporuje vytvoření
volného trhu. Také v Česku přinesl zákon o sociálních službách důraz na změnu nároku na
základní (často institucionalizovanou) péči
bez možnosti výběru. Široká nabídka služeb
je jistě opodstatněný cíl. S ústupem podpory
velkým institucím a důrazem na osobní přístup
k lidem, kteří péči potřebují, respektive si ji
kupují, přicházejí také nová označení.
Privatizace sociálních služeb – pod rouškou
snižování nákladů – nás přivádí do situace,
kdy se již nebudeme potkávat s pacienty ani
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
OD PACIENTA KE SPOTŘEBITELI
uživateli, ale s potomky klientů: spotřebiteli
sociálních služeb. Tedy pouze za předpokladu,
že na tyto služby budou mít…
Klára Cozlová
ORIENTALISMUS ŽIJE
Arabským světem stále otřásá vlna prodemokratických bouří, v Evropě ale zůstávají některé
věci neměnné. Atrakcí letošního ročníku veletrhu Svět knihy, jehož hlavním tématem byla
arabská literatura, bylo jako čestný host Království Saúdské Arábie. Kdyby si organizátoři
podobně významné akce vybrali za partnera Írán
nebo Kubu, jistě by se hned ozvaly pobouřené
hlasy. Na partnerství se Saúdskou Arábií je již
ale veřejnost zvyklá přinejmenším stejně jako
na kontinuální příliv zpráv o krutém potlačování
lidských práv v této zemi. Stejně je však poněkud
paradoxní, když propagaci literatury arabského
světa jako celku rámuje zrovna delegace státu
známého striktním uplatňováním cenzury.
Samotná procházka veletrhem oplývala nezapomenutelnými zážitky. Jistě, marketingové strategie se často musejí opírat o stereotyp a kýč
(proto se dá organizátorům prominout prodejce
ve špatně omotaných kuffíjích). Skutečnou
kuriozitou byla ale výstavka „arabských autorů
v českých překladech“, z velké částí tvořená
tituly druhu Děti si vzít nenechám či Poslušná
dcera – specifickým žánrem západní bulvární
literatury o utrpení žen v islámském světě. Mezi
ně se zatoulal také spis Josefa Flavia a kniha
Amose Oze Jak vyléčit fanatika. Zkrátka: kotel
orientalistických představ o Blízkém východě,
jimž vládnou obrazy fundamentalistů týrajících manželky a kde je jedno, pokud si někdo
náhodou splete arabského autora s autorem
izraelským či se starověkým židovským historikem. To pak už nepřekvapí ani saúdský král
v roli odborníka na boj s terorismem.
Marta Harasimowicz
OBAMOVO SLUCHÁTKO
V USA se často říká, jak to má každý americký
prezident těžké. Být nejmocnějším mužem
planety, to není žádná legrace. Jenže co by
mohl i takový Barack Obama dokázat pouhým
zvednutím telefonu?
Například zrušit deportace potomků nelegálních
přistěhovalců z USA. Desítky tisíc mladistvých
jsou odtud každoročně odváženy do Mexika,
kde končí na ulicích a stávají se snadnou obětí
drogových překupníků. Potíž spočívá v tom, že
děti ilegálů strávily v Americe většinu života,
chodily tu do škol a měly zaměstnání. Za to, že
se narodily lidem, které Američané léta využívali na rukodělnou práci, nemohou. Obama proto
nyní vyzývá k aktivismu. Všichni se prý „musejí
snažit“, aby se změnila imigrační politika.
Obama už ale neříká, že je v jeho moci deportace dočasně zastavit. Stačil by jen jeden příkaz.
Je to podobné jako u vojáka Bradleyho Manninga, jenž předal serveru Wikileaks kompromitující
materiály o americkém angažmá v Afghánistánu
a Iráku. „Porušil zákon,“ odsekl prezident na
dotaz novinářů ohledně Manningova osudu.
Na Daniela Ellsberga, který v roce 1971 vynesl
na světlo světa legendární „Pentagon Papers“
o brutalitě války ve Vietnamu, ale za mřížemi
neskončil, si nevzpomněl. „To bylo jiné,“ odpověděl prezident na srovnání s Ellsbergem.
Mohl sice přinejmenším zmírnit Manningovu
devítiměsíční vazbu s „nadstandardním“ zacházením, ale asi na to zapomněl. Stejně jako
na zrušení věznice v Guantánamu.
Využít své pravomoci prezident naopak neváhá při bombardování země neposlušného
diktátora Kaddáfího. Americká armáda totiž potřebuje pro každou vojenskou operaci
svolení Kongresu. Bez něj může být v akci jen
šedesát dní. Ačkoli Obama souhlas zákonodárců s útoky na Libyi nemá, na to, jak i bez
něj prodloužit vojenské tažení, si zavolal své
právníky. Ti přišli s jednoduchým receptem:
ostřelování podle nich stačí na chvíli zastavit
a pak se v něm může nerušeně pokračovat dalších šedesát dní. Princip vládnutí je v něčem
stejný. Nejdřív se lidem dodá naděje a pak se
v něm pokračuje.
Jaroslav Fiala
5
ROZPTÝLENÁ HRANICE
VOLNÝ POHYB OSOB A POSTUPNÝ ZÁNIK HRANIC MEZI STÁTY BEREME JAKO JEDNU Z NEJPŘÍJEMNĚJŠÍCH STRÁNEK EVROPSKÉ INTEGRACE. NĚCO NAMÍTAT BY MOHL JEN ZARYTÝ XENOFOB. SCHENGENSKÝ
PROCES ALE NENÍ ČERNOBÍLÝ A JAK SE PŘESVĚDČUJEME V POSLEDNÍCH TÝDNECH, BOHUŽEL ANI
FOTO: DAN MÜLLER
NEVRATNÝ.
Freeparty v pohoří Maramures na
rumunsko-ukrajinském pomezí.
Zatím se zde pohybují jen vyznavači
„volného pohybu osob“ a divoké
přírody. V budoucnu možná i zde
vyroste schengenská železná opona.
6
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
Od počátku devadesátých let jsem objevoval do
té doby zapovězenou západní Evropu, často se
svým jmenovcem Alexandrem. Byl mezi námi
ovšem významný rozdíl. Saša díky německému
otci disponoval pasem s dvanácti hvězdami,
a tak procházel skrz hranice jako nůž máslem,
zvláštním koridorem vyhrazeným pro občany
EU. Naštěstí již v roce 1995 stačilo absolvovat
pohraniční kontrolu v Německu a dále nerušeně
pokračovat až k Atlantiku. Hranice mezi Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem, Francií,
Belgií, Německem a Lucemburskem přestaly
prakticky existovat.
V roce 2004 jsme se dočkal i já svých dokladů
s hvězdami a o tři roky později jsme se stali
součástí schengenského prostoru. Zdálo se,
že je naplněn sen každého svobodomyslného cestovatele. Komu by se nelíbila možnost
projet s pouhým občanským průkazem a bez
jediného zastavení napříč celou Evropou a dokonce se podívat i na jiné kontinenty, vždyť
severoafrická Ceuta a Kanárské ostrovy jsou
v Schengenu také.
Bohužel se záhy ukázalo, že nonstop průjezd
Evropou je fikce placené reklamy na Schengen. Pro mnohé občany EU kontrol naopak
přibylo a staly se nevyzpytatelnější. A k setkání s celníky ani není nutné nějaké hranice
překračovat.
V OBJETÍ KOBRY 11
Po uzavření hraničních přechodů bylo třeba
jejich osazenstvo nějak zabavit. Navzdory
proklamacím k přílišnému snižování stavů
nedošlo, celníci a pohraniční policie pracují
dál, jen se změnily metody. Ostatně, je třeba
mít po ruce dostatečnou zálohu pro případ
krátkodobého znovuobnovení hraničních
kontrol, které Schengenská dohoda umožňuje při mimořádných událostech. Záminkou
může být zhoršení mezinárodní situace, jako
nyní ve Francii, nebo mistrovství světa ve
fotbale, jako v Německu v roce 2006, kdy se
argumentovalo zachováním vnitrostátního
pořádku či teroristickou hrozbou. Posloužit
mohou i jakékoli větší protesty a nepokoje
nebo trochu větší pohyb obyvatelstva, jako
v případě rumunských Romů.
Kontrol ve skutečnosti neubylo, jen se rozprostřely do zhruba dvacetikilometrového
pásma kolem hranic. Než se dostanete do
prvního městečka, je vysoce pravděpodobné,
že budete kontrolováni. Těsně po vstupu do
Schengenu se dokonce mluvilo o šikaně českých
řidičů a tehdejší ministr vnitra Ivan Langer
vyhrožoval odvetnými opatřeními. Ani dnes ale
není situace lepší, kontroly se staly normou.
Argumentuje se přeshraniční kriminalitou, jejíž
nárůst přitom statistiky příliš nepotvrzují. Někde dokonce klesá, k nárůstu došlo jen u některých druhů, jako jsou krádeže aut. S urputnými
kontrolami kontrastuje loňská zpráva Evropské
komise, která konstatuje nevyužívání daleko
efektivnějších zbraní, jako třeba mezinárodní
konfiskace majetku pocházejícího z trestné
činnosti.
Celní správa dnes může operovat prakticky
kdekoli a vydatně toho využívá, v Německu
s oblibou staví a šacují na dálnici. Takové setkání zažili mnozí, kdo jeli autem s českou SPZ
do Německa. Předjede vás civilní, neoznačený
vůz, zpomalí, rozsvítí nápis „follow me“ a dovede vás k nejbližšímu odpočívadlu. Někdy se
příslušníci žertovně představí jako Kobra a míra
důkladnosti prohlídky samozřejmě závisí na
vašem vzhledu a typu vozu. Jak popisuje jeden
z objektů zájmu policie, Michal Just: „Když jedu
se ženou a dcerou zánovní rodinnou Fabií, bývá
to celkem v pohodě, jen musím ženu krotit, aby
příliš nevyužívala plynné němčiny. Příslušníci vyzvídají a cokoli může být použito proti nám. Když
jsem ale sám a jedu svým postarším žigulíkem, je
to důkladný filcuňk hraničící s šikanou. Nasadí
gumové rukavice a projedou každou špinavou
ponožku v kufru, nechybí ani osobní prohlídka.
Nedávno mi v kapse objevili semínka dýní Hokkaido a nějaké bylinky. Skončil jsem málem na
expertíze, zda to nejsou psychotropní látky.“
HRANICE NIKDE, NEBO VŠUDE?
Strážci hranic nepatří zrovna k oblíbeným
profesím a nemusí ani střílet po narušitelích,
šikanovat migranty nebo vymáhat úplatky. Už
v Bibli jsou celníci uváděni společně s nevěstkami jako příklad příslovečných hříšníků.
Úroveň pohraničního odbavení je neklamným
indikátorem civilizační úrovně a poměrů v zemi.
Jedny z nejabsurdnějších a nejpodrobnějších
celních prohlídek jsem zažíval na česko-slovenské hranici, kde bylo cítit, že slovenští celníci
si chtějí čerstvě nabytý symbol svrchovanosti
náležitě užít. Když nic neobjevili, následovala
vždy alespoň pokuta za nějaký nedostatek v povinné výbavě nebo technickém stavu vozidla.
Hraniční závora byla a je vždy příležitostí
k získání nějakého bakšiše, ať ze soukromé
iniciativy celníků nebo přímo státu. Ponižující
prokazování dostatečného množství financí
a počestných úmyslů při vstupu do zemí bohatých, nesmyslné platby na hranicích zemí
chudých a otravná byrokracie a nejistota, zda
bude vstup umožněn prakticky všude, to je
každodenní chleba cestovatele, ale i pendlera,
mířícího přes hranici za prací.
Od toho všeho nás Schengen slibuje osvobodit. Už žádné mnohahodinové čekání, stres
a obstrukce. Žádné dohadování, jestli se mnou
přes hranice může i řádně očkovaný pes. Kdo
by neocenil, že na rumunské hranici už nemusí
platit za průjezd jakousi louží, údajně sloužící
k dezinfekci, a na bulharské se už nevyměřuje
poplatek podle počtu kilometrů na tachometru.
Není to ale tak jednoduché. Zrovna Rumunsko
a Bulharsko v Schengenu stále nejsou a hned
tak nebudou, i když ho tyto státy dávno podepsaly. Británie a Irsko si zase drží svou splendid
isolation, pohovoru s imigračním úředníkem
a riziku vrácení bez odůvodnění neuniknete
ani jako občané či občanky EU a na doprovod
pejska můžete rovnou zapomenout, pokud mu
nehodláte dopřát letenku na Heathrow a dlouhý
pobyt v karanténě.
Ovšem i plně fungující schengenský prostor má
své stíny. Místně jasně vymezená hranice byla
sice nepříjemná, ale měla něco do sebe. Po jejím
překročení se dostavil úlevný pocit, že už má
člověk klid. Dnes nad námi visí Damoklův meč
permanentní celní prohlídky kdykoli a kdekoli.
Je to výstižná metafora celkových poměrů –
místo jasně definovaných tvrdých hrozeb života
v totalitním režimu tu máme jakousi měkkou,
neuchopitelnou a všudypřítomnou hrozbu nižší
intenzity ve svobodné společnosti.
Nudící se celní správa vás může odchytit a prohledat, aniž byste vůbec mířili za hranice. Proslulé
jsou třeba intenzivní kontroly kolem míst konání
velkých letních festivalů, zaměřené na držení lehkých drog. Neustálá hrozba celní prohlídky vozu
úspěšně ničí druhdy oblíbený způsob svobodného
a levného pohybu – autostop. Dříve stačilo stopaře na hranici vysadit, kontrolu absolvovat zvlášť
a za závorou ho zase nabrat. Dnes cizí člověk
ve vašem autě představuje bezpečnostní riziko
paradoxně ze strany policie, jak dokládá příběh
travellera Dana, který se často se svým obytným
náklaďákem pohybuje po Německu. Velký, starý
a neobvykle vypadající vůz s českou registrací
je předmětem neustálých kontrol, zaměřených
nejen na drogy. K problémům a pokutě mnohdy
stačí, máte-li v kuchyňce takového vozu nůž,
který celní správa vyhodnotí jako zbraň. Při
jedné z takových dálničních prohlídek měl Dan
na palubě dva stopaře, v jejichž zavazadle se
našlo šedesát gramů marihuany. Využili převahy dva na jednoho a vzájemně si dosvědčili, že
batoh není jejich, ale řidiče, který pak skončil ve
vyšetřovací vazbě.
NOVÁ ŽELEZNÁ OPONA
Otevření hranic uvnitř Schengenu má o to větší
dopady na jeho vnějším okraji. Stačí se zajet
podívat na nedalekou slovensko-ukrajinskou
hranici, která vypadá stejně, jako železná
opona v časech nejtužší studené války. Nárazníková zóna obepínající severoafrickou Ceutu,
patřící Španělsku, dokonce daleko překonává
legendární berlínskou zeď a stále se vylepšuje
o nová klubka ostnatého drátu a elektronická
čidla. Těžko říci, co by následovalo po plném
členství Rumunska v schengenském prostoru.
Zde se totiž nachází dlouhá a obtížně střežitelná hranice s Ukrajinou a Moldávií, která vede
panenskou přírodou bezcestých rozlehlých
pohoří. Sem dosud míří jen milovníci divočiny.
Představa, že se zde budou odehrávat hony na
migranty zapadá spíše do orwellovských vizí
či filmu Stalker, než do představy o svobodné
a demokratické Evropě, zóně volného pohybu
zboží, kapitálu a stále ještě i osob.
7
FOTO: WALKING-MEN.COM, ARCHIV, MONTÁŽ: NP
ŽÁDNÝ STRACH Z KONKURENCE
PRVNÍHO KVĚTNA ČEŠI OSLAVILI NEJEN SVÁTEK PRÁCE, ALE I TO, ŽE MOHOU KONEČNĚ ZAČÍT VOLNĚ
HLEDAT OBŽIVU V RAKOUSKU A NĚMECKU. JAKÝ JE POHLED NA NOVĚ NABYTOU SVOBODU Z NĚMECKÉ
STRANY?
Dlouho byli druhořadými občany Evropské unie:
Češi, Estonci, Lotyši, Litevci, Maďaři, Poláci, Slovinci a Slováci. Přestože se jejich státy staly součástí Evropské unie už při jejím prvním východním
rozšíření v roce 2004, volný pohyb pracovních sil
pro ně neplatil. Nyní toto přechodné opatření
padne: Od 1. května mohou občané těchto osmi
států hledat práci v celé EU. V roce 2014 je budou
následovat Bulharsko a Rumunsko.
8
Že k tomu dochází až nyní, je především důsledkem strachů a xenofobních resentimentů,
které svého času vyvolalo přijetí východoevropských zemí. Vzhledem k masivnímu rozdílu
v příjmech se tehdy mnozí – a nejen v Německu – obávali zesílení platového dumpingu
a demontáže západoevropských sociálních
standardů. Nové členské státy proto nejprve
neobdržely plná práva.
Tyto obavy podporovaly také velké ústavy
výzkumu hospodářství. Hans-Werner Sinn,
ekonomický liberál a prezident mnichovského
institutu Ifo, například v roce 2004 prohlásil:
„Země EU již dnes ohromně zápasí s úkolem, jak
omezit ekonomickou migraci a udržet sociální
stát i přes imigraci v ufinancovatelné podobě.“
Tento zápas se bude dále vyostřovat. Sinn počítal s tím, že v dalších letech bude následovat
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Christian Jakob
mnoho dalších reforem po vzoru Agendy 2010
(viz box). „Tím bude západoevropský sociální
stát během let postupně erodovat.“
Sinn v tom však problém nespatřoval – on
a další liberální ekonomové ostatně dávno
nepožadovali nic jiného. U mnoha zaměstnanců
vyvolaly takové prognózy strach. „Východní
rozšíření je téma na každém shromáždění a lze
si všimnout, jak jsou lidé vůči němu bezmocní,”
řekl tehdy mluvčí odborového svazu IG Bauen-Agrar-Umwelt Michael Knoche. „Historicky
je ten proces správný, ale jsou zde mnohé problémy,“ mínil jeho spolkový předseda HansJoachim Wilms. Německý odborový svaz (DGB)
pomáhal prosazovat přechodná období. „Cílem
je nenechat hned vypuknout mzdovou konkurenci,” vysvětloval jeho mluvčí Hilmar Höhn.
To bylo před sedmi lety. Od té doby získalo německé pracovní povolení více než dvě stě tisíc
přistěhovalců – vždy však za předpokladu, že
jim zaměstnavatel vyplatí stejnou mzdu jako
domácímu zaměstnanci. Zda byl tento princip
skutečně dodržován, je v mnoha případech sporné. Jisté ovšem je, že zdejším zaměstnancům
neztížili život Poláci ani Maďaři, nýbrž Zelenými
a sociální demokracií prosazené reformy Hartz
(součást Agendy 2010 – pozn. red.), které rozpoutaly boom agenturního zaměstnávání, a ekonomická situace, v níž vyjednávání o mzdových
tarifech vedla k tomu, že se Německo propadlo
ve vývoji mezd na poslední místo v Evropě.
BEZ MINIMÁLNÍ MZDY
Frank Bsirske, šéf odborového svazu Verdi
sdružujícího zaměstnance ve službách, se
dnes obává, že „mnoho přistěhovalců bude svolných pracovat za nižší mzdu, než je v Německu
obvyklé.“ To souvisí i s tím, že Německo – na
rozdíl od téměř všech ostatních zemí EU – nemá
zavedenou žádnou obecně platnou minimální
mzdu. Východoevropská pracovní síla na tom
jistě nese ten nejmenší díl viny. V každém případě se Bsirske obává „nové soutěže, sestupné
spirály, v níž firmy, které nasadí levnější síly
ze střední a východní Evropy, vytlačí ty, které
platí lepší mzdy a zajišťují sociálnější pracovní
podmínky.“
Podobně se vyjadřuje předseda poslaneckého
klubu strany Die Linke, Gregor Gysi. Věří, že ve
výsledku „zde budou zase pracovat Poláci a jiní
východoevropané za nejnižší mzdy.“ Šéf DGB
Michael Sommer se více snaží, aby se vyhnul
zatrpklému tónu. „Lidé, kteří přijdou jako odborníci z jiných zemí, se ptají, zda jsou v Německu
vůbec vítáni,“ říká. „Je třeba větší ochoty tyto
lidi integrovat. Mladé Estonce, Poláky nebo Slováky musíme přivítat jako rovnoprávné lidi – a ne je
odbýt jako nádeníky, které jde vykořisťovat.“
Právě to jde ale nyní velmi snadno – a Sommer
to přirozeně dobře ví. Příčinou toho je především evropská směrnice o vysílání pracovníků
v rámci poskytování služeb, která podřizuje
zahraniční firmy výhradně tarifním smlouvám
platným v zemích jejich původu. Tato směrnice
je sice omezena německým zákonem o vysílání,
jenže pouze pro několik málo odvětví. Podobný
efekt má také evropský volný pohyb služeb:
v této oblasti padla 1. května všechna omezení dosud platná pro východní země. Mnozí se
obávají zvlášť drastického mzdového dumpingu
v oblasti agenturního zaměstnávání. V prohlášení DGB k 1. květnu se píše: „Vítáme volný
pohyb pracovních sil v Evropě. Mobilita však musí
být utvářena za férových podmínek. Pro vyslané
zaměstnance i agenturní pracovnice a pracovníky platí: Stejný plat za stejnou práci! Nesmí být
zneužíváni k tlaku na snížení mezd.“ Nezůstává
ovšem při apelu: Annelie Buntenbach, členka
předsednictva DGB, žádá u příležitosti otevření
pracovního trhu „významné posílení personálu
finanční kontroly švarcsystému.“
Agenda 2010
Reforma německého sociálního systému a trhu
práce, prosazená koalicí sociálních demokratů
(SPD) a strany Zelených (Die Grüne) v letech
2003–2005. Jádro reformy, která měla podle
tehdejšího premiéra Gerharda Schrödera vytvořit podmínky pro „větší růst, zaměstnanost
a přestavbu sociálního státu,“ tvořilo posílení
pozice zaměstnavatelů a krácení výdajů na
sociální a zdravotní pojištění občanů.
V roce 2003 protestovalo proti reformě mimo
jiné čtyři sta vědců a vědkyň. Prohlášení, které
podepsali, neslo motto: „Sociální stát reformovat, nikoli demontovat – bojovat s nezaměstnaností, nikoli trestat nezaměstnané!“
Zaměstnavatelé se naopak dívají na 1. květen
s optimismem. „Plný volný pohyb pracovních sil
se z celkového hospodářského hlediska projeví
pozitivně a přispěje k tomu, že zajistíme svou
poptávku po kvalifikovaných pracovnících,“
tvrdí prezident svazu zaměstnavatelů Dieter
Hundt. Starost, že do Německa začnou proudit
masy pracovníků za nízké mzdy, považuje za
„neoprávněnou“.
Ve skutečnosti nikdo přesně neví, kolik lidí
z východní Evropy chce v Německu žít a hledat
práci. Prognózy ovšem ukazují: zas tak moc jich
nebude. Například Úřad práce (BA) aktuálně
počítá s nanejvýš sto čtyřiceti tisíci přistěhovalci za rok. To se na pracovním trhu sotva
projeví a je to mnohem méně, než by Německo
potřebovalo vzhledem k nedostatku kvalifikovaných sil. „Německo není tak atraktivní, jak si
mnozí myslí. Mladí, vzdělaní východoevropané
jdou často raději do Anglie,“ říká šéf úřadu,
Frank-Jürgen Weise. Velká Británie otevřela
své hranice pro východoevropské pracovníky
již před lety. Weiseho nadřízená, spolková ministryně práce Ursula von den Leyen, očekává
ještě menší příliv: „Počítáme zhruba se sto tisíci
osobami.“ Většina těch, kdo přijdou, budou
„mladí a kvalifikovaní“, tvrdí. „Nám neschází
práce, nám dochází v tomto okamžiku pracovní
síly a to se v dalších letech ještě zvýrazní.“ Pochopitelně je třeba „dbát na nejspodnější okraj
pracovního trhu, aby se flexibilita nepřehoupla
ve využívání.“
Radikálně pravicoví nacionální demokraté
(NPD) se mezitím pevně zakousli do tématu.
Dobře tušíce, že slogan o „východoevropských
nádenících“ se stále výtečně hodí k vyvolání
xenofobních reflexů až hluboko do politického
středu, věnovala strana všechny své aktivity
kolem 1. května volnému pohybu pracovních
sil a vytváření nálady nepřátelské k lidem
z východu Evropy. „Uzavřít hranice polským
nádeníkům!“ poštvávala. A po 1. květnu NPD
jistě využije popuzování proti Polákům i v předvolebním boji v Meklenbursku-Pomořansku.
Již v roce 2009 lepila v Sasku plakáty s heslem
„Stop polské invazi!“
JASNÉ WILLKOMMEN
První květen se ale rozhodli využít i jiní – k vystoupení proti rasistickým předsudkům a za
solidaritu pracujících. Například platforma
Migrar sestavila prohlášení, přeložila jej do
devíti jazyků a rozdávala ho po celé zemi na
odborářských demonstracích. „Vyvolávat strach
z takzvané ‚konkurence z východu‘ je příznakem
štěpení, nikoli solidarity a sociální spravedlnosti,“ píše se v něm. Prohlášení připouští reálnost
obav, že některá odvětví mohou využít volného pohybu pracovních sil k dalšímu snižování
mezd. Požadavek DGB na zavedení všeobecné
minimální mzdy je proto správný – musí být
ovšem spojen s „jasným ´Vítejte´ a solidární
podporou všech migrujících pracujících.“ Prosazování minimální mzdy tak „nesmí být vykoupeno raziemi proti pracovníkům a pracovnicím,
kteří zde hledají lepší výdělek než v zemi svého
původu.“ Minimální mzda by spíše měla „dát
kolegům a kolegyním z východní Evropy do ruky
nástroj, jak se bránit proti vykořisťování.“
Olaf Bernau z iniciativy Máš práva!, která je součástí sítě Migrar, soudí, že odborářské strategie
dosud vedly ke zneužívání otázky zaměstnaneckých práv proti migraci. „Vlastně to znamená:
Pokud se standardy zavěsí dostatečně vysoko
jen zde, pak se to zaměstnavatelům nevyplatí
a nikdo sem nepřijde.“ Přitom musí být jasné,
že zaměstnanecká práva „jsou namířena vůči
zaměstnavatelům, a proto by také užitek z těchto
ochranných práv měli čerpat všichni. Konkurence
mezi zaměstnanci by ovšem být neměla.“
Text vyšel v listu Jungle World 17/2011.
9
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
POŠKOZENÝ NÁRAZNÍK
EVROPA SE RÁDA STAVÍ DO ROLE SVĚTLONOŠE NA POLI DEMOKRACIE A LIDSKÝCH PRÁV. V PŘÍPADĚ
ZEMÍ NA SEVERU AFRIKY SE OVŠEM SNADNO DOKÁZALA SŽÍT S DIKTÁTORSKÝM STATEM QUO. KON-
FOTO: COSIMO CALABRESE
TROLU MIGRACE SE TEĎ BUDE MUSET SNAŽIT VNUKNOUT VLÁDÁM VZEŠLÝM Z LIDOVÝCH REVOLUCÍ.
Konzervativní úsloví praví, že diktatura je lepší
než její převrat. Nic totiž není klidnému chodu
obchodů protivnější než chaos, jenž následuje
po rozpadu mocenské hierarchie. Povstat z něj
může cokoli a rodí se ty nejdivočejší sny: například ten o cestě do Evropy a životě a práci
v ní.
Sever Afriky byl velmi „stabilní“ oblastí. Ben
Alí vládl v Tunisku dvacet čtyři let, Mubarak
v Egyptě třicet a dosud bojující Muammar Kaddáfí je s jednačtyřiceti roky nejdéle sloužícím
diktátorem na světě.
To, že něco trvá, ale neznamená, že to vydrží
věčně. Od přelomu roku se do věcí dostal nepořádek. Revolty, které otřásly autokraciemi od
Rabatu po Bahrajn, volají po nastavení nových
pravidel.
10
KLÍČ K BRÁNĚ DO EVROPY
Zmíněný libyjský rekordman nikdy nepatřil
k západním favoritům. V osmdesátých letech
měl mít prsty v teroristických útocích v Africe
i Evropě, což mu v roce 1993 vyneslo vzdušné
a vojenské embargo vyhlášené OSN.
I pod vahou těchto sankcí se situace v Libyi
začala proměňovat. Někteří migranti a uprchlíci
ze sousedních arabských zemí a subsaharské
Afriky tak například přestali brát relativně bohatý stát za cíl svého směřování a začali o něm
uvažovat spíše jako o přestupní stanici. Od
přelomu milénia se Libye vypracovala v hlavní
africkou bránu na cestě do Evropy. Podle úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)
odtud dosáhlo v roce 2008 břehů Itálie třicet
pět tisíc lidí. Statistika těch, kdo na chatrných
bárkách utonuli v moři, anebo již předtím zahynuli na cestě pouští, není k dispozici.
JE TO DOBRÝ CHLAP
Dveře ke kýženému sblížení se otevřely v roce
2003, když se Kaddáfí oficiálně vzdal zájmu
o atomovou zbraň i státem sponzorovaného
terorismu. Sankce byly staženy a role průkopníka vztahů mezi Evropou a Libyí se mohl zhostit
italský premiér Silvio Berlusconi.
Oba muže zjevně spojovalo více než jen maskulinní image a peníze, jimiž Kaddáfí dotoval
party service italského premiéra. Berlusconi
se ještě v roce, kdy padlo embargo, vydal do
Libye a na zahájení stavby plynovodu Greenstream, spojujícího západolibyjskou Mellitu se
sicilskou Gelou, deklaroval „věčné přátelství“
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
s „vůdcem svobody“. Itálie též odebírá čtvrtinu
libyjské ropy a Kaddáfí naopak vkládá utržené
petrodolary do italských bank a fotbalových
klubů. Italské zbrojovky dodaly libyjskému
režimu v roce 2008 vojenský materiál za 205
milionů eur.
Korunou vzájemných vztahů se však stala až
v srpnu téhož roku uzavřená Smlouva o přátelství a spolupráci. Itálie se v ní zavázala zaplatit
pět miliard dolarů v následujících pětadvaceti
letech za to, že Libye zabrání migrantům pokračovat v cestě do Evropy a přijme zpět ty,
kteří budou zachyceni společnými patrolami
v libyjských pobřežních vodách. Jelikož Itálie
ve skutečnosti často a promptně deportuje
do Libye i ty uprchlíky, kteří již vstoupili na
její území (a Libye je dále deportuje do země
původu), je toto aranžmá ve zjevném rozporu
s Ženevskými konvencemi. Ty totiž každému
člověku zaručují právo na žádost o azyl a její
úřední přezkoumání.
EXKLUZIVNÍ EVROPA
Celou věc by bylo možné vysvětlit jako nouzové
opatření země, jež se ocitá z hlediska migrace
ve frontové linii. Anebo nad ní mávnout rukou
a říct si, „no jo, Italové“. To by však k podobným
zásnubám nesměla směřovat také Evropská
unie jako celek.
V polovině letošního února, pouhý den před
vypuknutím nepokojů v Tripolisu, dorazil do
Bruselu Kaddáfího ministr vnitra Abdul Fatah
Júnis. Měl doladit projekt, podle kterého by
Libyi náleželo za intenzivnější kontrolu hranic
padesát milionů eur.
Tou dobou už ležela na stole rezoluce Evropského parlamentu z předchozího června, v níž se
říká, že Kaddáfí dokáže proměnit již tak těžký
život uprchlíků v peklo na zemi. Nejméně devět
tisíc z nich, ze zemí jako Súdán, Somálsko nebo
Irák, je údajně vystaveno v libyjských internačních táborech riziku „zneužívání, mučení
i zabití“. Rezoluce také hovoří o případech, kdy
Kaddáfí nechává vysadit uprchlíky v poušti na
jihu země.
Evropská komise se však mohla ve svém zvažování opřít ještě o další zdroj informací.
Spolu s kolegyní pro vnitřní záležitosti Cecilií
Malmström navštívil v říjnu 2010 Tripolis český
eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství
Štefan Füle. To, co v Libyi spatřili, si nemohli
vynachválit. Na státu, jenž krátce předtím vyhodil ze svého území UNHCR, je ohromil především systém registrace uprchlíků a fakt, že
odpovědní úředníci jsou proškoleni v lidských
právech.
Není těžké odhadnout, které svědectví by
získalo navrch. Ostatně, padesát milionů eur
jsou drobné na cestě k „rámcové dohodě“, o níž
EU jednala s Kaddáfím od roku 2008. Kontrola
migrace měla tvořit její podstatnou část, ovšem
zkrátka neměly přijít ani energetická nebo obchodní politika. To všechno je nyní u ledu.
JE TO PSYCHOPAT
„My nebo chaos“ je oblíbenou figurou politických rétorů. V Česku dokázala vyhrát pravici
volby, v ústech libyjského diktátora měla odstrašit evropské země od podpory libyjských
povstalců. „Tisíce lidí z Libye zaplaví Evropu
a nebude tu nikdo, kdo by je zadržel. Před branami Evropy budete mít Usámu bin Ládina, ve
Středomoří vypukne islámský džihád,“ vykresloval Kaddáfí obrazy zkázy.
Jeho varování účinně rezonovalo zejména na
evropské pravici. Čím více se však Kaddáfího
jednotky blížily k východolibyjskému Benghází
a hrozily utopit povstání v krvi, tím palčivěji
vyvstávaly před Evropou otázky: Lze něco takového tolerovat? Lze s někým takovým ještě
obchodovat? Máme se dívat jinam, anebo
zasáhnout?
Německý spolkový prezident Christian Wulff
označil Kaddáfího začátkem března za „psychopata“ a „státního teroristu“. Nejzřetelnějšího
poznání, že plukovníkova dějinná role se chýlí
ke konci, a tak ho lze strčit do zad, však dosáhl
Nicolas Sarkozy. Přesto, nebo snad právě proto,
že jeho vláda udržovala s Libyí do té doby vřelé
vztahy, se francouzský premiér proměnil v nesmlouvavého berserka. Narychlo prosadil uznání
povstalecké (a poněkud neprůhledné) Přechodné
národní rady (TNC) a zároveň prohlásil, že v případě potřeby bude Francie v Libyi „postupovat
sama“. Toho nakonec nebylo zapotřebí. Po změně
postoje USA a s podporou Arabské ligy posvětila
mezinárodní intervenci Rada bezpečnosti OSN
a vojenského velení se ujalo NATO.
ZAMLČENÉ OBĚTI
Nyní panuje na severu Afriky nejistota a odhady, do jaké míry se naplní Kaddáfího fatalistické vize, nesou stopy citového zabarvení
svých zastánců. S ohledem na migraci se však
dá říct, že představa záplavy běženců se zatím
nepotvrdila. Drtivou většinu uprchlíků z libyjské války, jejichž počet dosáhl na konci března
podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM)
čtyř set tisíc lidí, absorbovaly sousední Tunisko
a Egypt. Ostatně se z velké části jedná o jejich
vlastní občany, kteří za běžných okolností zastávali v Libyi pozici proletariátu a vykonávali
rukodělné profese.
Zároveň zůstali v nehybnosti černoši ze subsaharské Afriky, které v Libyi odlišuje od Tunisanů
ještě větší míra vyloučení. Oproti nim nemají
žádný legální status, a jsou tak vystaveni všeobecné libovůli. V případě současné války sehráli
černí Afričané úlohu obětního beránka, když se
na ně Kaddáfí aspoň zčásti úspěšně pokusil odvést výbuchy lidové frustrace. Právě oni jsou tak
možná zamlčenou obětí konfliktu, který se pro
světovou veřejnost hraje jen na dvě strany.
Evropa se v každém případě musela dosud potýkat jen se zlomkem migrantů. I ten v ní však
vyvolal panickou reakci. Než Silvio Berlusconi vpustil do táborů na pevnině dvacet tisíc
mladých Tunisanů, musely poměry na italském
ostrově Lampedusa vygradovat do rozměrů
blízkých humanitární katastrofě. Když jim
poté škodolibě udělil povolení k pobytu, a tím
otevřel cestu za příbuznými ve Francii, nechal
prefekt z jihofrancouzské Nizzy zablokovat
hranice pro všechny příchozí vlaky. Francie tím
jednoznačně porušila Schengenskou smlouvu.
Volný pohyb osob je hodnota důležitá, avšak
zdá se, že neplatí absolutně.
SLUNCE NAD POUŠTÍ
Jisté je, že Evropa se nemůže před Afrikou uzavřít v tom smyslu, že by řekla, „ať si tam dělají,
co chtějí.“ Není v jejím zájmu mít při svých hranicích pás zhroucených států typu Somálska.
V jejím zájmu je naopak přístup k ropě a slunci
nad africkými pouštěmi, které se má na stovky
let dopředu stát nositelem úspěchů evropského
hospodářství. Pro představu: konsorcium evropských firem Desertec, jež se zabývá solární a větrnou energií, hodlá v příštích padesáti letech
investovat v Africe čtyři sta miliard eur.
Evropská unie nyní otevírá v Benghází svou
kancelář a Přechodná národní rada složená
nejen z „lidskoprávníků“, ale i kmenových
vůdců a bývalých státních funkcionářů se dala
slyšet, že v případě svého vítězství převezme
Kaddáfího závazky v oblasti kontroly migrace.
Také v Egyptě to vypadá slibně. Nad věcmi bdí
ve Spojených státech vycvičená armáda a hlavní kandidát na prezidenta Abr Músa prohlásil,
že by se mu do budoucna líbilo něco ve stylu
egyptského parlamentu z roku 1886 – tehdy
směla v zákonodárném sboru zasedat pouze elita. Případ tuniských migrantů přesto ukazuje,
že situace je nadále komplikovaná. Lidem, kteří
právě svrhli nenáviděný režim a řekli si vehementně o svobodu, nebude snadné vysvětlit,
proč mají setrvat za ostnatým drátem. Zejména
pokud za ním takřka nemají co jíst.
V polovině března přišla EU s návrhem Partnerství pro demokracii a společný blahobyt, který by
měl nově definovat vztahy se státy na severu
Afriky. Stejně jako na začátku Barcelonského
procesu před patnácti lety se i zde znovu hovoří
o potřebě prohloubit vzájemnou hospodářskou
spolupráci. Tentokrát prý už nemá jít o eufemismus pro vyzbrojování diktátorských režimů.
Evropská unie se touží polepšit: chce přednostně
odebírat produkty ze zemí severní Afriky a finanční dotace rozdělovat „ještě více než dosud“
podle kritérií jako demokracie nebo lidská práva.
Jelikož dokument výhledově počítá také se zřízením zóny volného obchodu, lze očekávat, že
podpora bude podmíněna též ochotou k dalším
reformám: například otevřeností k evropskému
zboží. Kam takové opatření může vést, se již nyní
ukazuje v Tunisku, kde zemědělcům nezbývá než
kapitulovat před vysoce dotovanými evropskými zemědělskými produkty. Mohou se alespoň
zkusit utěšovat, že horší než pod dosavadní
diktaturou už to snad nebude.
11
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL |TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
NA KRAJ SNESITELNOSTI
ČEŠI JSOU REKLAMOU VE VEŘEJNÉM PROSTORU PŘESYCENI. JEJÍ REGULACE SE ALE STÁLE PŘÍLIŠ NEDAŘÍ.
Letos na jaře se tři velké společnosti spojily
s jednou neziskovou a webovým serverem
a rozhodly se stáhnout své reklamy z billboardů
okolo dálnic. I když se v tu dobu o demontáž
reklamních ploch v blízkosti velkých silnic
začalo pokoušet i Ředitelství silnic a dálnic
(ŘSD), stále jde o poměrně průlomový čin.
Česko je jednou z posledních zemí v Evropě,
kde jsou hlavní cesty mimo město zaplaveny
obřími reklamními poutači.
Tlak na to, aby zmizely, sice pomalu sílí, až nyní
se ale věci opravdu začínají hýbat. ŘSD sice
rychle zjistilo, že nemůže vypovědět smlouvy
tak snadno, jak prohlašovalo, a navíc nemá
peníze na odstranění billboardů, které byly
postaveny načerno. Kampaň organizace Acta
non verba a serveru nechceme-billboardy.cz
ale dává po dvaceti letech jistou naději, že se
poměry začnou přeci jen trochu kultivovat.
Protože míra, s kterou jsme si nechali zaplevelit krajinu i města reklamou, je přímo úměrná
gargantuovskému opojení konzumem po roce
osmdesát devět.
OPRAVDU ŠŤASTNI
V aktuálním tažení proti reklamním plochám
podél silnic se zdůrazňuje především bezpečnost řidičů. Slyšet jsou ale už i argumenty,
které k diskusi o reklamě ve veřejném prostoru
patří stejně samozřejmě, i když u nás se o nich
12
stále příliš nahlas nemluví. Řeč je o statisticky
hůře postihnutelné, přitom neméně významné
hodnotě, jakou je kvalita krajiny či městského
prostoru. Ve světě se používají termíny jako
zahlcení či znečištění reklamou a mluví se
o světelném smogu, ke kterému osvětlené
reklamní plochy přispívají. Rozdíly v terminologii našinec pocítí na vlastní kůži při každém
překročení hranic do Německa nebo Rakouska.
Ukazuje se, že hlubší uvažování o vztahu reklamy a prostoru dává možnost se s ní výrazně
důstojněji vypořádat.
„Byla to první věc, které jsem si všimla, když
jsem v roce 2005 přijela na Slovensko,“ říká
o nepřehlédnutelnosti reklamy ve východní
Evropě, kam se svojí praxí řadí jistě i Česko,
nizozemská fotografka a designéra Illah van
Oijen a pokračuje: „Dálnice a dokonce centra
měst byla tak pokryta reklamou, že to vypadalo,
jako kdyby Slovensko bylo opravdu šťastné, že
může přivítat komerční svět, a lidi měli reklamu
mnohem raději než vlastní kulturní nebo přírodní dědictví.“ V Holandsku jsou billboardy
kolem dálnic zakázány, přítomnost reklamy
ve městech je přísně regulována a její průnik
do historického centra je prakticky nemožný.
Pokud nejde o rekonstrukce, kdy logo sponzora,
jenž na opravu přispívá, může být na plachtě
zakrývající lešení vedle fotografie právě opravované památky.
BLB A PROSTOR
Illah van Oijen na Slovensku žije dlouhodobě.
Před čtyřmi roky rozjela v Bratislavě v našich
zeměpisných šířkách ojedinělý projekt Beat the
Billboard. Součástí byla i cena za „nejarogantněji umístěný billboard ve městě“ s poetickým
názvem BLB Award. S přehledem ji vyhrála Slovenská národní galerie, jež si důležitou (i když
Slováky nepříliš oblíbenou) hlavní galerijní
budovu z normalizačních časů nechala překrýt
megaplachtou s reklamou jisté automobilky
(peníze, které takto měla získat na opravu,
někam zmizely). Diskuse, kterou se i díky
tomuto projektu podařilo nastartovat, zatím
na Slovensku nemá happy-end v podobě větší
regulace. Přesto se rozběhla a požadavky na
omezení reklamy přebírají již i lokální politici
do svých programů.
Snaha omezit živelné prorůstání reklamních
ploch do těla krajiny a měst sice existuje
i u nás, v realitě se však zatím příliš neprojevila. Francouzská urbanistka Anne Morisseau,
jež několik let strávila v Praze, upozorňuje ve
svém loňském textu pro server praguewatch.cz,
že Češi hodnotu prostoru příliš nevnímají.
Morisseau připomíná, že reklama umí dokonale
potlačit městskou krajinu, na kterou se „přisála
a kterou proměnila v bledou, matnou, zploštělou.“ Dokládá to na dvou výmluvných případech.
Pohled ze Štefánikova mostu na vodárenskou
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
věž ze 17. století na samé hranici historického
centra Prahy je narušen hned třemi velkými
reklamními plochami v bezprostředním sousedství, stejně jako vstup z Národní třídy na pěší
zónu v samotném centru, kterému dominuje
fasáda cenné secesní budovy překrytá obrázkem automobilu (loni na podzim) a reklamou
na film (dnes).
RELATIVNĚ KROTKÉ
KOMU JE URČEN
Jaká to je, vysvětluje jeden z účastníků tehdejšího dění, právník Jaroslav Patera. V roce
1934 publikoval knihu Reklama v prostoru, která
podrobně, s patřičnými radami a vysvětlivkami
rozlišuje dobré od nevhodného. Důraz je přitom kladen zejména na zachování správných
proporcí (velikost „úměrná šířce a významu
ulice a proporcím domu“), stejně jako na kvalitu výtvarného řešení reklamy a snahu nezahlcovat reklamou město či dokonce krajinu
přespříliš.
Diskuse na magistrátní půdě tenkrát vyvrcholila v roce 1929 přijetím Paterou později
popsaných zásad. S podobně jednoznačnými
kritérii, která by nepostihla tolik oblíbené
výjimky, se v Česku o sedmdesát let později
prakticky potkat nelze. Urbanistka Anne Morisseau připomíná: „Při absenci dostatečných
omezení bude množství reklamních plakátů
vzrůstat z důvodu jejich lukrativnosti pro velké
množství aktérů: marketingové agentury, grafiky, designéry, obce atd., a také pro majitele
budov, pozemků a ploch, na nichž je reklama
umístěna.“ V naší „necitlivosti“ vůči krajině
a městskému prostoru hraje významnou roli
konečně i prostý fakt, že minimálně politici
billboardy opravdu milují a při volebních
kampaních je dovedou masově využívat. Tím
se otevírá zajímavá otázka: komu je vlastně
veřejný prostor určen? Nedávno byl odsouzen
řidič autobusu z Ostravy, který pomalovával
plakáty jednotlivých politiků. Domáhal se
přitom práva také se ve veřejném prostoru
vyjadřovat. Připočteme-li k tomu „slavnou“
likvidaci pražské „nástěnné“ galerie Artwall
kvůli akci umělecké skupiny Guma Guar,
zdá se, že veřejnost ani umělci to nejspíš
nebudou.
Ale ani skutečnost, že vizuální každodennost české ulice patří obchodním produktům
a nárazově i politice (v lehce jednostranném
pojetí), by možná nemusela mít tak fatální dopady. Kdyby se opět, jak konstatoval
v roce 1934 Jaroslav Patera, „…ozval cit,
který sice nevypověděl prostorové reklamě
boj vyhlazovací, ale který jí chtěl určiti snesitelnou míru.“
FOTO: PRAGUEWATCH.CZ
Záplava reklamních ploch má podle Anne
Morisseau navíc tendenci stoupat. Čím více
vizuálních sdělení je v prostoru přítomno, tím
musejí být ty nové agresivnější (větší, křiklavější, silněji nasvícené), aby nezapadly. V evropských městech vedl tento axiom k zavedení
striktních pravidel pro reklamu.
Neznamená to ovšem, podotýká architekt Osamu
Okamura, že reklama v městském prostoru nemá
být vůbec. Klíčovým slovem je komunikace. Město je nutné chápat jako otevřený prostor, který
se neustále vyvíjí. Reklamní poměry v Evropě,
včetně naší kotliny, jsou podle Okamury vlastně
poměrně krotké. Alespoň ve srovnání s jeho rodným Japonskem. Na hlavní křižovatce v centru
Tokia (čtvrť Shibuya) stojí například známá budova Q-Front, jejíž plášť je už rovnou navržen
jako reklamní display, na kterém se neustále
mění jednotlivá komerční sdělení. V Evropě podobné pokusy zůstávají zatím převážně na rovině
umění. V rakouském Grazu lze díky architektovi
Johnu Dekronovi posílat přes email obrázky, které se poté ve velkém objevují na fasádě místního
Domu umění (Kunsthaus).
„Je to vždy o vyjednávání. Nelze zakonzervovat
romantizující pohled na město, zároveň ale reklama nesmí na místě parazitovat a zneprůchodňovat
ho,“ dodává Okamura. Věří, že reklama dokáže
nějakým způsobem regulovat sebe samu, jinak
by se její účinky vynulovaly. Na příkladu Prahy je ovšem vidět, že to tak nefunguje. Počet
reklamních ploch se trvale zvyšuje, i když jak
anonymně přiznávají lidé z „branže“, o účinnosti
lze v té záplavě spíše pochybovat.
ŽIVOT NA KŘIŽOVATCE
Poznejte svého vraha než… se na jedné tabuli
střídá se sloganem Rychlejší internet. Billboard
upozorňuje, že Klíšťová encefalitida se týká i vás.
Kdosi nabízí nový nábytek za starý, vedle mají
hodně žhavou nabídku, ti další rozdali už osmdesát milionů, což zas někdo jiný kvituje mottem
Přijďte si říct o slevu. Dále se hnojí sloním trusem
a slibuje geniální tarifní balíček spolu s chytrým řešením bolesti. Obyčejná křižovatka na
pražském Žižkově, na které se ani pěšky člověk
nezdrží déle než pár minut, nabízí v součtu
tolik komerčních sdělení, že jen jejich čtením
by mohl člověk strávit půl života.
Není proto divu, že Češi začínají být reklamou kolem sebe unaveni. Vyplývá to mimo
jiné z letošního výzkumu společnosti Factum
Invenio. Většina z dotázaných měla za to, že
reklamy je už prostě příliš mnoho. Přesto není
nijak výrazněji regulována. V Praze se, i přes
schvalovací kolečka na jednotlivých městských částech a magistrátu, „urban spam“,
jak se zaplevelení prostoru reklamou říká,
vesele šíří dál. Přitom Československo patřilo
ještě před válkou mezi země, kde se o tématu
vedla zasvěcená a živá diskuse. Úřady se navíc,
alespoň v hlavním městě, snažily nový městský fenomén svými zásahy poměrně kvalitně
zušlechťovat.
Od lehce budovatelských počinů, jako byla
soutěž v roce 1926 a 1927 o nejlepší osvětlenou výkladní skříň, kterou vyhlásil pražský
magistrát za účelem „propagace světla a jeho
správného upotřebení ve výkladci“, až po schůzi
z 6. prosince 1928, kde se radní spolu se zástupci (nejen) architektů rozhodli zakročit proti
„znešvařování města nevkusnými reklamami“.
Deklarovali také, že nechtějí brojit proti reklamě jako takové, ale vadí jim ta „špatná“.
Krása na pražských Příkopech.
Kdo najde divadlo?
13
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
JMÉNEM LÁSKY TĚ TEĎ ZALEHNU
V ČESKÉ REPUBLICE DOPOSUD NEPROBĚHLO ŽÁDNÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ VEDENÉ VŮČI PSYCHOTERAPEUTOVI, KTERÝ ZNEUŽIL SVÉHO POSTAVENÍ A PORUŠIL PRÁVA SVÝCH KLIENTŮ. BOHUŽEL TO ALE
FOTO: CESKA TELEVIZE A ARCHIV
NEZNAMENÁ, ŽE JSOU PRÁVA KLIENTŮ VŽDY ZACHOVÁNA. JEN JSME O TOM DOPOSUD MLČELI.
Bylo nebylo, několik generací před námi existoval svět bez psychoterapie. O lidskou duši
v nesnázích se v těch dobách starali přátelé,
rodina, kněží a lékaři. Jenže lidská duše je vesmír sám. Složitá a záhadná. Bylo potřeba, aby
lékaři vynašli léčbu slovem. A ta se rozkošatila.
Dnes už žádná lidská bytost neví, kolik že těch
psychoterapií vlastně máme.
Nejnovější vědecký pokus spočítat seriózní
a uznávané psychoterapeutické postupy vedl
k číslu 250. Každý ze způsobů léčby je totiž
trochu jiný: jeden má víc teorie a druhý víc
technik, jeden se zaměřuje na myšlení, jiný
na cítění, jeden chce být rychlý a řešit jen problém po problému, druhý je pomalý a čeká na
vše, co se vynoří. Přes všechny rozdílnosti mají
ale seriózní psychoterapie něco společného.
14
Respekt vůči člověku, sdílené etické normy
a nakonec transparentní, vědecky ověřené
zdůvodnění takzvaných účinných faktorů:
spolehlivé vysvětlení, co a jak přesně v dané
terapii „funguje“.
Za hranicí oněch dvě stě padesáti stojí přístupy,
které jsou nové a jejichž účinnost zatím nebyla
ověřena, ale i terapie, k nimž má podstatná
část odborné i laické veřejnosti kritický postoj.
Patří mezi ně i terapie pevným objetím podle
Jiřiny Prekopové.
OBJEV STOLETÍ
Jiřina Prekopová je dnes dvaaosmdesátiletá
česká psycholožka, která v sedmdesátých letech
odešla do Německa. Pracovala tam s postiženými dětmi a s dětmi trpícími poruchami autis-
tického spektra. K zásadnímu „objevu“ ji vedlo
setkání s americkou psychiatričkou Marthou
Welch. Dnes se Prekopová pyšní tvrzením, že
„když dostane dítě v období vzdoru velkou zlost
na matku či otce, je pevné objetí jediná možnost
ke zmírnění agrese.“ Odkud vítr vane?
V sedmdesátých letech se v Americe objevila
myšlenka, že potlačený hněv (tropící ve vztazích tolik problémů) je potřeba léčit prolomením obranných mechanismů člověka. Nositelem
myšlenky byl Robert Zaslow a podle něj by se
mělo dítěti, které cítí bolest, hněv a strach při
očním kontaktu s rodičem ulevit. Je proto také
v pořádku hněv, strach, i bolest navodit – aby
došlo ke katarzi.
Zaslow nezůstal s názorem sám. Na principu
probourání se do vnitřního světa dítěte vyrost-
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Ester Danelová
la řada takzvaných attachmentových terapií,
jejichž společným znakem je několikahodinové
držení „problematického klienta“ terapeutem,
klientovým partnerem, nebo (v případě dětí)
rodičem. V attachmentových terapiích jde o vylití
hněvu a znovuodžití traumat, aby se ve vztazích
mohlo začít znova. Nenechme se zmýlit: pojem
attachment zde nemá nic společného se široce
uznávanou teorií rané citové vazby podle Bowlbyho, jak by se mohlo na první pohled zdát.
JED MUSÍ Z BŘICHA VEN
Do této linie terapií spadá i terapie pevným objetím, která pracuje s dospělými lidmi, ale stejně
tak s dětmi. A nebojí se ani práce s dětmi trpícími
autismem. Na svých stránkách se příslušní terapeuti odvolávají například na Niko Tinbergena.
Zmiňují jeho Nobelovu cenu. Nezmiňují jeho
zničující a nepravdivou teorii, podle které je
příčinou autismu porucha citové vazby mezi
rodičem a dítětem. „Vina“ za autismus by tím
padala na hlavu matek a otců a moc bořitelského
pevného objetí by se už neomezovala jen na
navázání kontaktu. Léčila by autismus. A tady
už jsme u Marthy Welch, autorky přístupu holding therapy a učitelky Jiřiny Prekopové. Martha
pracuje se stejnými premisami. Probourává se
k „lásce“ autistických dětí – násilím.
Terapie pevným objetím podle Prekopové se
nemá aplikovat terapeutem. Snaží se vyhnout
ničivým dopadům, kvůli kterým byla řada attachmentových terapií (včetně holding therapy
podle Welchové) v mnoha státech zakázána.
Ale daří se jí to?
Přístup Prekopové má být nástrojem obnovení
lásky v porouchaných vztazích v rodině. Chápe
se „jako médium ke konfrontaci při konfliktu,
který není možné zvládnout slovně, aby mohla
proudit láska,“ píše ve své knize Pevné objetí
autorka. V terapeutově pracovně se proto pevně obejmou například matka a dítě a potom
za pomoci terapeuta mluví o svých emocích.
„Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze
srdce, dokud láska znovu neproudí,“ píše se na
příslušných internetových stránkách.
SEKAT UZLY
Dotyk nepatří mezi tradiční psychoterapeutické
nástroje, a proto má terapie pevným objetím
vlastní etiku. Jenže ta místy naráží na základní
právní normy. Mezi typy terapeutických zásahů
patří podpora vztahu mezi rodičem a dítětem,
znovuprožití porodního zážitku, manželské
usmíření, sblížení manželů ve společném spánku a usmíření s nepřítomnými blízkými (při
úmrtí či rozvodu). Ve všech těchto formách
terapeutické práce je hlavním nástrojem několikahodinové vyčerpávající zalehnutí druhou
osobou. Pevné objetí totiž nemusí zůstat objetím, jak ho známe z běžného slovníku. Může
se rozvinout v dlouhé držení například dítěte
matkou, která mu podle instrukcí terapeuta
znemožní váhou svého těla pohyb rukou a no-
hou, uchopí jeho hlavu do svých dlaní a říká mu
ve vynuceném očním kontaktu, co a jak k němu
cítí či necítí.
Terapie pevným objetím pracuje se zapeklitými
lidskými vztahy, které se octly ve slepé uličce.
Seriózní terapeutické směry by neměly slibovat
zázraky, protože můžeme vytvořit všechny možné podmínky, a přesto se nemusí nic stát. Není
vhodný čas nebo není připravený klient. Terapie
pevným objetím se přesto prezentuje jako jediná cesta pro složité vztahové situace.
Jako cíle si klade emocionální konfrontaci,
připuštění a kultivaci agresivity, následné vzájemné vcítění a zvládnutí konfliktu – a nakonec
obnovu lásky, bezpečí a svobody. To poslední
se pozná podle „třpytu a jasu v očích“. Je to ale
spolehlivé kritérium? A je rozseknutí gordického
uzlu – konfrontace a vyjádření agrese – nejlepší
řešení? Opravdu vede k vzájemnému vcítění?
Terapie pevným objetím
Diskusi o terapii pevným objetím zahájil v Česku
Zbyněk Vybíral. V únoru 2010 kritizoval v Lidových novinách mediální vystupování a praktiky několika kolegů z oboru. Dotkl se i tématu
české adaptace holding therapy podle Prekopové
a po následné polemice s jejími zastánci vyzval
otevřeným dopisem radu Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) k prozkoumání
podnětu. Rada oficiální stanovisko nevydala,
k otázce se vyjádřil předseda ČMPS a zároveň
hlavní představitel terapie pevným objetím
u nás, Jaroslav Šturma.
Druhé kolo polemik vyvolal Českou televizí
v prosinci odvysílaný dokument Mámo, táto,
obejmi mě. Reagovala na něj odborná i laická
veřejnost. Z internetových fór se téma přeneslo
na Facebook (skupina Říkáme NE metodám
pevného objetí se stala zásobárnou stovek odkazů
na články, videa a vyhlášení oborových organizací
a skupina Podpora pro Jirinu Prekopovou centrem
pro osobní výpovědi spokojených příznivců), ale
i do odborných časopisů (SOFT-Forum, Psychosom).
Zbyněk Vybíral v reakci na stanovisko ČMPS
z organizace minulý měsíc vystoupil, spolu s ním
opustilo společnost i několik dalších kolegů.
LASKAVÉ NÁSILÍ
Z hlediska práva naplňují některé praktiky
terapie pevným objetím skutkovou podstatu několika trestných činů. Zatímco dospělí
vstupují do procesu držení dobrovolně, za malé
a postižené děti rozhodují jejich rodiče. Jenže
násilné držení je z pohledu zákona bráno jako
fyzické i psychické poškozování drženého. Dává
to smysl: pokud je protest dítěte brán jen jako
projev jeho panovačnosti, vede to k přehlížení
potřeb dítěte. Právě u autistických dětí odmítajících dotyk se jedná o obzvláště citlivou
otázku. Od trestného činu ublížení na zdraví
bychom se mohli dostat až k trestnému činu
týrání svěřených osob.
Vedle toho jsou stoupenci tohoto přístupu (například právě v Německu) často kritizováni za
nesprávný výklad odborné literatury, na kterou
se odvolávají, i za stavění na zastaralých a překonaných myšlenkách a předpokladech. K výčtu
můžeme přidat, že účinnost terapie pevným
objetím nebyla vědecky doložena a její případné kladné výsledky tak lze vysvětlit účinky
obecných terapeutických faktorů nezávislých
na pevném objetí. Vznikala by tím takzvaná
„iluze účinnosti“, o které píše Barry Beyerstein
a která drží při životě desítky nefunkčních, ale
i ohrožujících terapeutických systémů.
Z pohledu psychologie pak ve svých textech
shrnuje oblasti kritiky například vedoucí
katedry psychologie FSS MU Zbyněk Vybíral,
ale také předsedkyně Asociace pomáhající
lidem s autismem (APLA), Kateřina Thorová.
Zdůrazňují zejména stres, který dítě v procesu
terapie prožívá a který může vyvolat pocity
ponížení, enurézu či fyzickou bolest a může
rozvinout například posttraumatický syndrom
či úzkostné poruchy a v neposlední řadě narušit
vztah rodičů a dítěte.
„Terapie je kritiky chápána jako násilí páchané na
dítěti, nabídka bezpodmínečné lásky jako vnější
kontrola a terapeutický úspěch jako submisivita
a vyčerpání dítěte. Podivné a pro dítě nepochopitelné chování rodiče s využitím fyzické převahy
vyvolává pocit strachu, paniky, bezmoci. Následuje vyčerpání a podřízení se vůli rodiče,“ píše
Kateřina Thorová ve stanovisku APLA. Projevy
kladných emocí následujících po terapeutickém
sezení přirovnává k stockholmskému syndromu.
Vybíral vedle toho mluví o „hazardní aplikaci
dvojné vazby“, kdy se při procesu vzájemného
držení pro dítě nesrozumitelně kříží projevy
lásky a agrese. Zmatek, který dítě opakovaně
zažívá, není léčivý, ale naopak škodlivý.
Dotyk je mocný nástroj a terapeuti pevným
objetím to chápou. Je ale něco jiného pomáhat páru rovnocenných lidí, kteří si tuto
cestu dobrovolně vyberou a naopak dovolit
silnějšímu jedinci, aby se prosadil na úkor
slabšího.
Autorka je doktorandkou psychologie
na FSS MU.
15
FOTO: ARCHIV, MONTÁŽ: NP
OBCHOD S DOSPĚLOSTÍ
TÉMĚŘ STO TISÍC STŘEDOŠKOLÁKŮ LETOS POPRVÉ ABSOLVOVALO NOVĚ ZAVEDENÉ STÁTNÍ MATURITY.
JAKÉ JSOU DĚJINY TOHOTO „MILNÍKU DOSPĚLOSTI“?
„Dávejte! Dávejte! Jak to, že od vás ještě nic
nemáme? Tak to bude drahý!“ Taková slova se
obvykle honí hlavou nejrůznějším náhončím
finančních ústavů nebo mobilních operátorů.
V uplynulých několika týdnech se ale nejednalo o tok myšlenek, nýbrž o reálnou výzvu
při chůzi po ulici. Pokud tedy člověk neměl
smůlu a nepotkal lupiče nebo výše zmíněné
obchodní zástupce (často se v principu od lupičů nelišící), byl napaden studentskou úderkou
žebrající během odchodu na „svaťák“ peníze
na maturitní večírek.
Což o to, ze všech jmenovaných se jedná o skupinu nejsympatičtější. Většině z nás bylo také
osmnáct, tak proč nepodpořit mládežníky, kterým už od této chvíle zadarmo stejně nikdo nic
nedá. Zajímavé ovšem je, že tytéž adolescenty
bylo možno v posledních letech vidět v podobných oblecích (a rovněž v podobné roli) také
na demonstracích proti zavádění státních maturit. Tehdy ovšem nešlo pouze o financování
předprázdninové pitky, nýbrž o celou koncepci
českého státního školství.
V tu chvíli se strhla mela. Na jedné straně
padaly argumenty o nepřipravenosti reformy
16
a nedostatečném financování přechodu na nový
typ maturit, na druhé straně se ozývala nechuť
k tomu, že žákům odpadla výuka či sarkastické
komentáře připomínající dnes již klasický text
skupiny PSH o tom, že „děti chtěj‘ vládu.“ Ve
vzduchu visela stávka a novinové úvodníky se
předháněly ve vyjmenovávání, kdo je vlastně
rukojmím koho.
Ať tomu bylo jakkoli, kvalita školství je jednou
z nejpřetřásanějších oblastí ve zdejší veřejné
diskusi. Pozornost, která se na ní upírá, je pochopitelná: až na zanedbatelné výjimky všichni
chodili do školy a zároveň mají nebo budou
mít potomky, pro které si přejí kvalitní odrazový můstek do života. Maturita, ač prodělala
v posledních desetiletích určitou inflaci, je
přitom stále klíčovým mezníkem, od kterého
se odvíjí budoucí uplatnění každého. Diskutuje
se proto kvalita maturit na školách soukromých
i státních, porovnatelnost jednotlivých škol,
klesající vzdělavatelnost dnešních dětí nebo
úroveň ohodnocení pracovníků ve školství.
Spekuluje se také nad přílišnou centralizací
státních zkoušek a naopak nad nebezpečím
vyplývajícím z plíživé privatizace českého škol-
ství. A váží si dnes vůbec pracovní trh učitelů
nebo absolventů? V minulosti tomu rozhodně
tak bylo.
KLASICKÝ VZOR
Slovo „maturita“ vychází z latinského „maturitas“, což znamená zralost nebo dospělost. Je
zajímavé, že až do začátku druhé světové války
se dokonce samotná závěrečná zkouška oficiálně nazývala „zkouška dospělosti“, maturitní
vysvědčení se honosilo nadpisem „vysvědčení
dospělosti“ a závěrečné hodnocení znělo buď
„dospělý s vyznamenáním“, „dospělý“ nebo
„nedospělý“.
Historie maturitních zkoušek samotných se
začala psát již začátkem 19. století. Standardizované státní zkoušky, jež zaručovaly absolventům vstup na univerzitu, byly poprvé
zavedeny v roce 1812 v Prusku, následně roku
1830 ve Francii a do českých zemí dorazily
v rámci rakousko-uherského soustátí v roce
1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou
reformou gymnázií.
Tehdejší zkoušky byly velmi obtížné, vycházely
z klasického pojetí řecko-latinského gymnázia
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Jan Němec
a skládaly se z mnohem více částí než zkoušky dnešní. Na oplátku ovšem opravňovaly ke
vstupu na teologickou, právnickou, lékařskou
a filosofickou fakultu.
Písemná část se skládala ze šesti fází – slohové
práce v mateřském jazyce, překladu z latiny,
překladu z řečtiny, překladu do latiny, písemné práce z matematiky a práce v dalším živém
jazyce (která však neměla vliv na žákovu „dospělost“). U ústní se pak zkoušelo z literatury
mateřského jazyka, z latiny a její literatury,
řečtiny a její literatury, dějepisu/zeměpisu, matematiky, přírodních věd/fyziky a z gramatiky
a literatury druhého živého jazyka.
Jak vidno, nejednalo se vůbec o nic jednoduchého. Dnešní maturant by se asi z takovéhoto rozsahu učiva zděsil. Na přelomu 19. a 20.
století bylo studium na gymnáziu přeci jen
prestižní záležitostí, nebylo snadné se tam
dostat a profesorský sbor se těšil ve společnosti
velké vážnosti. Ostatně na tom byla založena
většina scén z komediální klasiky Škola základ života – studenti potící se na stupínku,
nepřípustnost satiry zesměšňující kantory,
ale také mechanické biflování dlouhých litanií
z učebnic.
PRO VŠECHNY TOTÉŽ
PŘÍCHUŤ ABSURDITY
Po bolševickém převratu v roce 1948 byly
všechny školy zestátněny a vytvořila se nová
jednotná školská soustava, v jejímž rámci byla
zřízena čtyřletá gymnázia navazující na druhý
stupeň základních škol. Hodnota maturitní
zkoušky začala postupně devalvovat, protože se
značně omezila náročnost zkoušek a především
se pro přijetí na vysokou školu stal hlavním
požadavkem politický profil uchazeče (součástí maturity byl rozhovor s představitelem
školské organizace SSM, která psala na studenta kádrový posudek). Písemná část se po
roce 1951 skládala pouze z češtiny a ruštiny
a ústní zkoušky z češtiny, ruštiny a dvou dalších
předmětů.
Po určitém uvolnění politických poměrů v roce
1967 dostali studenti možnost maturovat
i z jiných cizích jazyků. Ruština přestala být
povinná a bylo možno si místo toho vybrat
i matematiku. To ovšem neubralo zkouškám
na obecné absurditě – nejtrefněji vystihl
atmosféru zkoušek soubor divadla Sklep ve
své povedené satiře Vrať se do hrobu. Bystří
žáci mohli většinu „svaťáku“ prohýřit po hospodách, aniž by ohrozili zvládnutí zkoušek,
a těm méně bystrým, ale s příznivým kádrovým
profilem, stačilo dokola opakovat, že „guljájut
v párkje.“
Po listopadu 1989 se maturitní zkouška definitivně ustálila na ze zákona povinné zkoušce
z českého jazyka a literatury a na dobrovolném výběru ostatních maturitních předmětů,
přičemž na odborných školách se automaticky
počítá s praktickou (písemnou) maturitní zkouškou a s ústní zkouškou z příslušných odborných
předmětů. V letošním roce pak byly po vyčerpávajících průtazích definitivně zavedeny státní
maturity, které rozdělují maturitní zkoušku na
ze zákona povinnou státní část a na část profilovou, jejíž skladbu si každá škola stanovuje sama
na základě schválených vzdělávacích plánů.
Zároveň přináší žákům možnost zvolit si mezi
nižším a vyšším stupněm obtížnosti.
PUSŤTE CERMAT K MATURITĚ!
Státní maturity se rodily za velikých bolestí.
Už v roce 2000 neprošel v parlamentu první
návrh objektivizace závěrečných zkoušek, jenž
vznikal v rámci Sondy Maturant od roku 1997.
Návrh byl nakonec uzákoněn novelou školského zákona v roce 2004, avšak v jiné podobě,
než jak vyplynul z mnohaletých odborných
i veřejných diskusí. Podle tohoto návrhu se
státní maturity měly spustit od školního roku
2007/08. V červnu 2007 byly však odloženy až
na letošní rok a ministerstvo školství zároveň
iniciovalo odbornou diskusi nad novým návrhem. Ten byl nakonec definitivně schválen
v květnu 2008.
Vše navíc zkomplikovaly průtahy při zavádění
Rámcového vzdělávacího plánu, když uzávěrka na
Školní vzdělávací plány, v podstatě cíle a plány
jednotlivých škol, byla dřív, než došlo k zveřejnění požadavků k samotným maturitám (!).
A když se ukázalo, že státní zakázku na realizaci
maturit získala za záhadných okolností vzniklá
polostátní firma CERMAT, zatímco renomovaná
firma Scio se ani nedostala do konkurzu, byl
oheň střeše.
Jednoznačně hodnotit přínos celé maturitní
reformy je složité. Vysoké školy se ke státním
maturitám staví rezervovaně – podle všeho
vyčkávají, jak letos dopadnou. Na druhou
stranu – na dobré cestě je uznání české maturitní zkoušky podle evropského standardu
SERR, což bylo jednou z dalších výhrad proti
ní. Na konto nových maturit však mezitím
přibyl další výrazný šrám – předražené a manipulativní propagační spoty, jimiž se CERMAT
snažil přesvědčit veřejnost o pozitivech jím
organizovaných maturit. Následná obhajoba,
že když už bylo vynaloženo tolik finančních
prostředků, tak ať se vše dokončí (oblíbený
trik investičních maf iánů od Temelína po
stavitele dálnic), se pak jevila jako nepovedený vtip.
Co tedy s nimi? S novými maturitami, s vrtkavým ministerstvem školství, s podezřelým CERMATem, se zneuznaným Sciem, s vyčerpanými
učiteli a řediteli škol, s žebrajícími maturanty?
Dáte? Dáte? Ještě jste nic nedali? „Drahý“ to
bude podle všeho tak jako tak…
FOTO: YOUTUBE.COM
Po vzniku reálných gymnázií, která připravovala studenty pro technické fakulty univerzit,
došlo v roce 1908 k poslední rakousko-uherské
školské reformě. Z iniciativy ministra kultu
(!) a vyučování Gustava Marcheta byly tehdy
zrovnoprávněny maturitní zkoušky na všech
školách. Jelikož se zároveň s tím snížily nároky
na ústní maturitu (písemná zůstala nezměněna), začaly jednotlivé vysoké školy rozlišovat,
odkud se různí studenti hlásí. Světlo světa
spatřily rozdílové zkoušky.
Po vzniku Československa v roce 1918 se pak
dále posílila úloha maturity z češtiny, která
začala být povinná. Nejzásadnější změna přišla s reformou Václava Příhody z ledna 1931,
ve které byl podrobně rozpracován jednotný
systém vícestupňového školství a která také
zdůraznila jednotu školního vzdělání bez
ohledu na národnostní a sociální rozdíly (na
českých školách byla rozšířena písemná ma-
turita o zkoušku z němčiny a na německých
školách o zkoušku z češtiny). To vydrželo až
do druhé světové války.
17
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
KROTITEL ORCHESTRŮ
FOTO: LUKÁŠ HAVLENA
Jste propagátor vážné hudby, proslulé
jsou vaše výchovné koncerty. Jak jste se
jako aktivní umělec dostal k osvětě?
Učil jsem na gymnáziu a vedl skauty, komunikace s mladými mě baví. Pak přišla příležitost dělat výchovné koncerty. Vytvořili jsme
s muzikologem Petrem Kadlecem koncepci,
která má oslovit hlavně mládež okolo osmnácti
– vlastně už dospělé, s nevýhodou či výhodou v absenci zkušenosti. Takže jako houby
nasávají intelektuální podněty, třeba chodí
do Aera a poslouchají Rádio 1. No a my se jim
snažíme zprostředkovat, že vážná hudba je
taky alternativa…
Daří se to?
Máme dobré ohlasy. Vážná hudba, to jsou
většinou starší skladby, těžko přístupné bez
znalosti kontextu. Máme symfonický orchestr
ze studentů, vrstevníků publika. Vždy vezmeme
atraktivní skladbu, kterou „rozpitváme“ – zařadíme do souvislostí a přehrajeme nejprve po
částech a pak vcelku.
Jak jste se dostal k vážné hudbě? Jste
z hudební rodiny?
Vůbec. Prostě mě zkusmo dali do hudebky. Víc
než cvičit mě ale bavilo vymýšlet si u piána vlastní věci. Časem se ukázalo, že asi mám talent,
takže mě v tom rodiče podporovali a v patnácti
mě poslali na pražskou konzervatoř. Tehdy mě
ale bavily i počítače, zrovna tak jsem mohl být
programátor. Začal jsem studovat skladbu a po
dvou letech si přibral dirigování. Dokončil jsem
oboje a takhle dvoukolejný jsem dodnes…
TEĎ NÁS ROZDĚLUJÍ OHLEDY
Studium v Praze pro vás znamenalo
i opuštění dosavadního domova...
Rozhovor s dirigentem
a skladatelem Markem Ivanovićem
MARKO IVANOVIĆ SE PROSLAVIL SPOLUPRACÍ NA UVEDENÍ DOBŘE
PLACENÉ PROCHÁZKY V NÁRODNÍM DIVADLE, REŽÍROVANÉ MILOŠEM
FORMANEM. SKLADATELI, DIRIGENTOVI, UČITELI, VEDOUCÍMU
SKAUTŮ A PRAKTIKUJÍCÍMU KATOLÍKOVI SE TAK OTEVŘELA MOŽNOST V ČESKU ZÁVIDĚNÍHODNÁ. DĚLAT A UŽIVIT SE BEZ KOMPROMISŮ TÍM, CO HO BAVÍ.
18
Vlastně to byl návrat. Narodil jsem se v Praze,
maminka odtud pochází, ovšem dětství jsem
strávil v Srbsku, odkud je otec. Sem jsem přišel
právě kvůli studiu v patnácti, rodiče zůstali
v Srbsku. Jezdil jsem za nimi a dodnes mám
dvojí občanství a rád se do Srbska vracím. Pak
ale vypukla válka, embargo... Nakonec se rodiče
také přestěhovali do Prahy.
V Srbsku se nebojovalo, ale i tak to bylo šílené.
Ta země měla poměrně vysoký západní standard
a najednou všechno z týdne na týden zamrzlo.
Obchody prázdné, ohromná inflace, lidi vydělávali v přepočtu třeba dvacet marek měsíčně
a propadali se do bídy. Do toho se rukovalo do
armády, někteří se nevrátili… Ohromný šok.
Zvlášť pro mladíka…
Rozpad Jugoslávie mě dodnes moc mrzí. Byl to
dobrý stát s možnostmi, byl řešením národnostních problémů. Srbům umožňoval být v jednom
státě a zároveň nebýt hegemony. Jugoslávie se
vyvíjela k občanské společnosti, pak se to ale
zvrtlo. Tito potlačoval nacionalismus, kterého pak někteří politici využili k získání moci,
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Alexandr Budka
až jim nakonec přerostl přes hlavu. Začaly se
křísit věci, které byly dlouho kdesi pohřbené
a moji městskou generaci už nezajímaly, ale
na venkově byly pořád živé. Takové to: my jsme
Srbové, vy Chorvati a váš dědeček zabil našeho
dědečka…
Pro Srby byl velkým zklamáním Václav Havel.
Když byl zavřený, v Bělehradě byly velké demonstrace na jeho podporu. Všichni pak brali
jako zradu, že se Havel postavil na protisrbskou
stranu a vyzýval k bombardování Bělehradu.
Hodně jsem to řešil i s bratry Formanovými,
s kterými se přátelím a kteří taky podepsali
výzvu k bombardování. Věřím těm lidem, včetně
Havla, že to mysleli dobře, viděli v tom nejlepší
řešení. Zároveň je to ale hrozné propadnutí
klamu, neschopnost připustit, že i Američané
se mohou mýlit.
Připomíná mi to mého moravského dědu, který
byl partyzánem, a z přesvědčeného katolíka
se v odboji stal komunistou. Do konce života
pak nebyl schopen se vyrovnat se selháním té
ideologie, maximálně přiznal pochybení jednotlivců. I když třeba kritizoval invazi v šedesátém
osmém, neustále Sovětský svaz obhajoval.
Srbové přesto vnímají Čechy stále jako přátele.
K tomu pomohl i Václav Klaus, jakkoli vůči němu
může člověk mít výhrady, a Jiří Dienstbier. V posledních letech došlo v Srbsku k vystřízlivění.
Panuje shoda v tom, že mnozí páchali ve jménu
národa zvěrstva a že je třeba je odhalit jako
zločince. Ale stejně tak panuje jednota v otázce
bombardování v roce 1999, kde už je zjevné, že
se to mohlo řešit jinak. NATO vyčítalo Srbům
v případě Kosova potlačování povstání za cenu
civilních obětí a samo se pak dopustilo téhož,
ne-li ve větší míře.
V Srbsku jsou teď lidé velmi protiunijní a proti
NATO, zároveň ale nevidí jinou alternativu,
berou to jako nutné zlo. Chudoba nahrává extremistům, těžko říct, co z toho vzejde.
Jaká je situace dnes, po všech těch
hrůzách?
Kromě zničených životů je největším problémem emigrace – ohromný odliv inteligence.
Před rokem jsem v Sarajevu dirigoval místní
filharmonii. Ze tří profesionálních orchestrů
tam zbyl jeden, ani ne dostatečně velký, takže
musí brát výpomoc ze Srbska a Chorvatska. To
město hrozně zvenkovštělo. Bělehrad je podobný případ, kulturní úpadek jde ruku v ruce
s hospodářským. Je mi to moc líto a po pravdě
jsem rád, že jsem tady.
A co reakce světa?
Pro mě válka znamenala obrovskou ztrátu důvěry v média. Najednou se všude vyrojily články
o Balkáně se spoustou nepravd a polopravd.
Člověk to četl, věděl, že to jsou lži, ale neměl
možnost odvolání. V patnácti mě navíc nikdo
nebral vážně. Přesto jsem rozhořčeně obcházel redakce a psal polemiky, jednu mi otiskl
křesťanský časopis AD, ovšem pod titulkem
„srbskýma očima“ a s komentářem, uvádějícím
má tvrzení „na pravou míru“. Hrozně mě rozčiloval třeba Katolický týdeník, ze kterého byla
znát představa o zlých pravoslavných Srbech
ubližujících hodným chorvatským katolíkům.
Jugoslávie vejde do dějin jako jedna z prvních
mediálních válek, ve které měli své ekonomické
zájmy hlavně Němci. Netvrdím, že Srbové byli
oběťmi, a mnozí moji chorvatští a bosenští
kamarádi se mnou asi nebudou souhlasit, ale
ten konflikt měl jasné znaky občanské války,
ve které není žádná strana bez viny. Nejvíc to
bylo vidět v Bosně, o kterou se porvali Miloševič
s Tudjmanem, a bylo jim všechno jedno.
Praha se zaplnila Jugoslávci, tehdy jsme si
tak ještě všichni říkali. Tady bylo jedno, kdo
je odkud, sem přišli lidé, kteří s tím běsněním
nechtěli mít nic společného. Jenže jak plyne
čas a na Balkáně se situace zklidňovala, i tady
je znát, že se spolu víc kamarádí lidé ze Srbska
a zvlášť zas ti z Bosny. Ne že by proti sobě něco
měli, ale jsou témata, o kterých není slušné se
společně bavit. Nebudete se známým z Bosny
rozebírat obléhání Sarajeva, protože máte každý jiné historky a úplně jinou zkušenost. Takže
nás teď rozděluje paradoxně nikoli nenávist,
ale vzájemná ohleduplnost.
Otec byl ateista, matka a babička katoličky,
takže jsme se sestrou byli vychováváni jako
katolíci, nicméně v Srbsku jsme chodili do
pravoslavných kostelů a měli spoustu pravoslavných kamarádů.
Chaotický rozpad Jugoslávie různým konspiracím dost nahrává, bývalý černohorský prezident o tom dokonce vydal knihu.
No jistě. Samostatná Černá Hora je vlastně výsledkem západního tlaku na Miloševiče. Cpali
tam peníze, aby ukázali, jak se vyplatí spolupracovat se Západem, dovolili jednostranné
zavedení marky a dělali vše pro destabilizaci
toho státu. Pak Miloševič padl, ale separatisté už se nedali zastavit. Přitom je to stejně
absurdní, jako kdyby se odtrhla Morava od
Čech. Je až legrační, jak jsem se stal přes noc
polyglotem, umím chorvatsky, srbsky, bosensky
i černohorsky. Všechny ty národy pracují na
tom, aby se ty jazyky nějak odlišily, vytahují
se různé archaismy, turkismy, Černohorci si teď
vzpomněli, že mají nějaký speciální znak…
Srovnáváte někdy s Českem?
On ten český povznesený postoj má výhody
i nevýhody. Často jsme diskutovali, jestli by
se občanská válka dala vyvolat i tady,
FOTO: ARCHIV MARKA IVANOVIĆE
Projevovala se nějak válka i tady
v Praze?
Být poloviční Srb a zároveň katolík jistě
není jednoduché…
Náboženství je na Balkáně klíčem k národnímu
uvědomění, katolík se považuje za Chorvata,
pravoslavný za Srba a kdo není ani to ani ono,
jako třeba Bosňáci – ti se považovali za Jugoslávce nebo se přidali podle situace k jinému
národu. Až v roce 1974 zavedl Tito v ústavě
muslimskou národnost, takže se píší jako Muslimové, i když jsou nábožensky spíše vlažní.
Bohužel, církve, katolická i pravoslavná, se
strašně zdiskreditovaly. Teď třeba soudili
v Haagu generála Ante Gotovinu. Chorvatská
biskupská konference k tomu vydala pastýřský
list vyzývající k týdnu modliteb a postu za spravedlivé rozhodnutí, čímž myslí osvobozující rozsudek. Odsouzení odmítají jako útok na národ.
Jak mám pak svým srbským kamarádům vyvracet
spiklenecké teorie o katolické církvi, které jsou
mnohdy absurdní, ale tohle jim nahrává. Třeba se
říkalo, že Tito podplatil Vatikán, aby na prvního
máje vyhlásili svátek Josefa dělníka!
VŠICHNI JSME TU INDIVIDUALISTÉ
Následoval konflikt o Kosovo. Necítíte
hořkost vůči postoji Česka?
19
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
třeba v souvislosti s rasismem vůči Romům.
Myslím, že tady nakonec vždy zvítězí nadhled,
lidi by se nenechali nabudit tak, aby vzali do
ruky pušku a šli za něco bojovat.
Takže potvrzujete naši mnohokrát
přetřásanou národní povahu?
Ona se ta mentalita pozná i u orchestrů. Z českých, zvláště velkých hudebních těles, je cítit
jistý skepticismus, neochota táhnout za jeden
provaz, takové to: my jsme tu všichni individualisté. Stačí přejet do Polska nebo na Slovensko
a tam cítíte to nadšení: jó, teď všichni zabereme, je nás hodně a bude to krásný velký zvuk!
Projevuje se to i ve vztahu k dirigentovi?
Myslím, že je mnohem kritičtější. Ale to, že je
dirigent neoblíbený, to je jasné, to vždy a všude
bylo. Je to člověk, který pořád něco chce, rýpe
a v posledku slízne smetanu, má víc peněz, je
vidět a dostane kytku.
Jsem spíš přátelský typ a tohle je spíš povolání,
kde člověk stojí proti lidem. Snaží se je přesvědčit o své pravdě a ví, že je nepřesvědčí úplně
a rozhodně ne všechny. A pak je otázka, kam až
je člověk ochoten zajít, aby ten výkon z hráčů
dostal. Jestli na ně bude řvát, přemlouvat je,
nadchne je charismatem nebo přesvědčí dokonalou znalostí skladby… U každého dirigenta
má nějaká vlastnost navrch. Někdo třeba nemá
moc pěkné ruce, diváci se nemají na co koukat,
ale zas to umí s orchestrem perfektně připravit, takže to hraje skoro samo a on nemusí nic
moc ukazovat. Jiný je spíš bohémský typ, málo
zkouší, ale pak udělá show…
Takže záleží i na elegantně rozevlátých
vlasech a máchání rukama?
No jistě. Sedíte v hledišti a na koho se díváte?
Kdo je nejvíc vidět a nejvíc se hýbe? Dirigent
na sebe strhává pozornost.
Mnozí byli vyloženě despotičtí, třeba Talich řval,
házel po hráčích boty, z Toscaniniho zkoušek
jsou zachovány záznamy, na kterých řve. To už
si dnes ale dirigenti nemohou dovolit, i kvůli
odborům.
Nejsou odbory v uměleckých tělesech
trochu zvláštní věc?
Ono se na ně leckdy nadává, zvlášť mezi umělci,
kteří nejsou z té institucionalizované sféry.
To jsou často lidé, kteří jsou schopni pro zdar
představení obětovat cokoli, a teď přijdou do
Národního, kde uplyne osmdesát minut zkoušky,
zvedne se inspektor, řekne „pauza“ a všichni na
půl hodiny odejdou uprostřed rozdělané práce.
Na to si člověk musí trošku zvykat.
SYMFONISTŮV MELOUCH
zkoušet i v sobotu a neděli. To byl strašný problém, říkali nám, že kdyby se to někdo dozvěděl, mají problém s centrálními odbory. Takže
jsme museli zkoušet tajně. Já to ale považuji
za pozitivní. Ono se třeba politikům, co dávají
peníze, špatně vysvětluje, že umělci nemohou
zkoušet osm hodin každý den. Třeba tříhodinové zkoušky bývají mnohdy efektivnější než
čtyřhodinové.
Nemám nadávání na odbory rád, stejně jako
nesnáším pohrdání řadovými hudebníky. I ten
poslední houslista musel svému nástroji zasvětit život, od šesti let cvičit, zatímco si jeho
kamarádi kopali s balonem. Ti se mu dnes třeba
smějí, protože dělají někde v marketingu a mají
třikrát větší plat, i když nejsou ani zdaleka tak
kvalifikovaní.
Marko Ivanović
Narozen 1976, vystudoval pražskou konzervatoř a AMU – skladbu u Václava Riedlbaucha,
dirigování u Jiřího Bělohlávka, sbormistrovství
u profesora Košlera. V roce 2003 se v polských
Katovicích stal laureátem Mezinárodní soutěže
mladých dirigentů. Od roku 2006 je dirigentem
opery Národního divadla a od srpna 2009
šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Jako autor vážné hudby pravidelně
spolupracuje s předními českými interprety
v tomto oboru – Agon Orchestra, Ansambl
Moens, Komorní orchestr Berg. Je ženatý
s herečkou Janou Infeldovou.
Bez nich přitom není možný žádný vrcholný výkon. V Česku je asi hodně těžké
se hudbou uživit?
Uživit se lze, ale za jakou cenu. V Praze je
naštěstí hodně turistických koncertů a je zde
velká tradice nahrávání filmové hudby, studio
Ve Smečkách stále jede naplno, Lynchovy filmy
se zvučily v Praze. Američané už sem ani nemusejí jezdit, jen pošlou noty a naladí si frekvenci
z Prahy, odsouhlasí a za chvíli mají hudbu k hollywoodskému trháku na harddisku. Je to ale dost
otročina, filmová hudba bývá nudná.
Občas si takhle taky přivydělám. Jednou jsem
naběhl do Rudolfina dirigovat filmovou hudbu,
čekal jsem nějakou směsici hudebníků a tam
sedí Česká filharmonie! Měli zkoušku se slavným
zahraničním dirigentem, pauzu od dvou do šesti
protočili se mnou a od půl sedmé už měli koncert, přímý přenos do rozhlasu! A to jsem ještě
mnohé z nich potkal druhý den ráno na Kavčích
horách, jak jdou točit hudbu k nějakému seriálu!
To už si někteří stěžovali, že jsou nějací unavení.
Tohle na Západě opravdu není…
Tím je proslulá zvlášť Francie, že?
Tam se nám dokonce s bratry Formanovými
stalo, že jsme museli připravit premiéru a měli
na to dost málo času, takže jsme potřebovali
20
Pak často slyšíme stesky na zaostávání
za špičkovými zahraničními orchestry,
které ale mají nesrovnatelné podmínky.
To je jedna stránka věci, ale hlavně to není
pravda. Teď je velká móda nadávat na Českou
filharmonii, ale ona pořád patří nejen k našim
nejlepším orchestrům, ale i ke světové špičce!
Samozřejmě, Česká filharmonie dokáže zahrát
i špatně, ale to newyorská taky.
VŽDYCKY PŘEŽIJE ZLOMEK
Jak se díváte na nynější situaci okolo
Státní opery a Národního?
Ministerstvo přichází s radikálním řešením, ale
bez koncepce. Nechtějí nic plánovat do budoucna, záleží jim jen na okamžitých dopadech – teď
jsme tady ušetřili. Až když se kulturní veřejnost
ozvala, zjišťují různá ale. Protesty podporuji,
zároveň je ale zřejmé, že za všemi těmi řečmi
o kulturním dědictví a zlaté kapličce je strach
o pracovní místa. Co mě štve, je, že každou chvíli
se vzbouří nějaká skupina obyvatel, které chtějí
sebrat peníze, ale nikdy se ti lidé nepodpoří vzájemně. Když měla tady na piazzetě Národního
divadla protest Akademie věd, byl to strašně
smutný pohled. Staří pánové, jistě kapacity svých
oborů, u toho pár jejich mladých doktorandů
s transparenty a peticí a jinak nikdo. Totéž když
protestovali divadelníci za Prahu kulturní. Ten
den měl orchestr ND dvoják, takže o pauze se
klidně mohli připojit k demonstraci. Neviděl jsem
tu z nich nikoho a teď titíž lidé předpokládají, že
národ povstane a bude bojovat za jejich práva.
To o společnosti vypovídá…
Dnes se klade důraz na to, individuálně se chytit
a neřešit nějaké obecné věci. To je vidět i na
vztahu k bezdomovcům nebo romské menšině.
Řeší se, když dojde k nějakému incidentu, ale
nikdo nechce vidět, že léta tu jsou celé části
měst, které mají sociální, ne rasový problém.
A politici se chovají tak, jak jim dovolíme. Je to
neschopnost se solidarizovat.
To se projevuje i v kultuře. Ta nemůže být jen
o tom, co si lidé zaplatí. Kultura se nedá převést na peníze, její smysl není v uspokojování
poptávky, ale i v kultivaci společnosti.
Je naše společnost zatím kultivovaná?
Celkem ano, je tu kulturní povědomí, ale je znát,
že lidi nemají rádi novinky. Hodně bojuji za soudobou vážnou hudbu – naše kulturní veřejnost
je konzervativní. Mám rád crossover, myslím, že
se rodí zárodky nové kultury, která ale potřebuje
i jiný způsob prezentace. Už to nebude tak, že
obléknete smoking a jdete někam dvě hodiny
poslouchat artificiální hudbu. Dnes jsou třeba
DJs, kteří míchají do své hudby Stockhausena.
Je jasné, že z nové hudby přežije jen ten kvalitní
zlomek, ale to z barokní hudby také.
Aby vzniklo něco nového, musí se to také podpořit, a to se bohužel neděje. Stále jen posloucháme sliby a situace se spíš zhoršuje. Já ale
nemohu být ten, který bude říkat, že kultura
je potřeba, to si musejí vyvzdorovat ti, které
kultura neživí.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Kateřina Lišková
„NĚKTERÉ SI O TO KOLEDUJÍ“
„JESTLI SE CHCETE VYHNOUT ZNÁSILNĚNÍ, NEOBLÉKEJTE SE JAKO ŠTĚTKY,“ PORADIL KANADSKÝ POLICISTA STUDENTKÁM NA BESEDĚ O ZNÁSILNĚNÍ. ROZZLOBENÉ ŽENY USPOŘÁDALY SLUTWALK, POCHOD
ŠTĚTEK, S CÍLEM DEMONSTROVAT PRÁVO ŽEN NA VLASTNÍ VYJÁDŘENÍ.
Znevažovány jsou i ženy, které proti znásilnění
vystupují. I na české diskusi o SlutWalks se
dočteme o „hysterkách s transparentama“,
jejichž část „by se ještě dala znásilnit, ale
většina jsou hnusný tlustoprdky.“ Ženy jejich
zjev poškozuje: buď svou vyzývavostí lákají
znásilňovače (pak ať si nestěžují), nebo svou
ohavností všechny chlapy odpuzují (pak ať
drží hubu). Výsledek je jasný: ženy mají mlčet,
hlavně na veřejnosti.
Torontské pochody štětek se rozšířily po Severní Americe a další jsou plánovány v Evropě,
Austrálii i jinde. Česko zasáhly zatím jen debatami na internetu, z kterých je patrné, že
bychom je tu potřebovali jako sůl.
FOTO: ARCHIV
„SKUTEČNÉ“ ZNÁSILNĚNÍ VS.
„NO ALE TO PŘECE NEBYLO…“
Čeští diskutéři jsou přesvědčeni, že policista
měl pravdu. Podle zakořeněné představy totiž
existuje skutečné znásilnění, ke kterému dochází v noci v parku, kdy na polonahou ženu
z křoví vyskočí násilnický úchyl. Ženy si jsou
svým znásilněním vinny samy, když se na takových místech nacházejí.
Jen asi pětina všech znásilnění je přitom spáchána neznámým útočníkem. Naopak v 80 %
případů ženu znásilní osoba jí známá, často
partner na schůzce, kamarád či manžel. Jen
mizivé procento pášou devianti.
Obviňování oběti je však běžné. V případě
znásilnění známým: „Proč jsi na tu party šla?“
„A fakt jsi musela pít?“ „No jo, ale když jsi s ním
v minulosti spala…“ V případě znásilnění neznámým: „Tos musela chodit v noci sama?“ „A proč
sis nevzala taxíka?“ „Proč jsi tam vůbec chodila?“
A v obou případech: „Cos měla na sobě?!“
Čím víc se znásilňovač podobá z křovisek vyskakujícímu úchylovi, tím více lidí je ochotno
uznat, že se „skutečně“ jednalo o znásilnění.
Pokud se čin blíží nechtěnému sexu v rámci
blízkého vztahu, toto množství se rapidně snižuje. Jasný vzkaz ženám: veřejný prostor je pro
vás nebezpečný, a když se vám něco stane, je
to vaše vina.
Větší šanci domoci se sympatií okolí i spravedlnosti u soudu má žena, která „neudělala
nic špatně“, je považována za sexuálně čistou
a celkově normální. Nejvyšší tresty dopadají na
muže, kteří znásilnili dítě, tedy osobu sexuálně
nejčistší, tresty pro znásilňovače dospělých
žen, které už byly narušeny sexuální praxí, jsou
o poznání nižší. Svatební ano historicky bránilo
ženě říci ne na sexuální návrhy manžela. Například v USA až do osmdesátých let 20. století
nebylo podle zákona možné znásilnit vlastní
manželku. Také pokud žena s dotyčným měla
v minulosti sexuální styky, šance, že prokáže
znásilnění, se dramaticky snižují. Ženy, které
řekly ano a pak ne, se tedy s vysokou pravděpo-
KAVALÍRSTVÍ A NADŘAZENOST
dobností nedočkají spravedlnosti. Nevyhnou
se však následkům znásilnění v podobě posttraumatického syndromu.
Do rozhodnutí o vině a trestu vstupují i další
charakteristiky pachatelů a obětí. Jak ukazuje kauza znásilnění v Novém Bydžově, více
si odsedí Rom, který znásilnil mladou bílou
ženu (soud v Hradci Králové 2011, trest 10 let
nepodmíněně). Když naopak bílý Čech, recidivista, znásilní několik prostitutek, dostane
trest nižší, jak ukazuje případ takzvaného fantoma prostitutek (soud v Plzni 2008, trest 8,5
roku nepodmíněně). „Normální“ bílá holka =
10 let; 3 prostitutky = 8,5 roku. A to si plzeňské sexuální pracovnice mohou gratulovat,
mohly totiž dopadnout jako jejich kolegyně
v Brně. Bývalý vysoký policejní důstojník,
který tam znásilnil romskou prostitutku, byl
odsouzen jen k podmínce (soud v Brně 2006,
trest 3 roky s podmínkou). Soudce odůvodnil
své rozhodnutí slovy: „Ta žena je prostitutka
a musí znát rizika. A navíc, vždyť je to Romka,
taková nevzhledná, normální chlap by s ní
střízlivý snad ani nešel.“ Ani státní zástupce
se proti rozsudku neodvolal s komentářem:
„Já vím, že prostitutky často potkávají násilníky, ale s tím musí počítat. Jsou to kurvy, já
tomu jinak neřeknu. Něco jiného je, kdyby to
byla slušná holka.“
Čeští muži se vyznávají ze svých ochranitelských potřeb: „Znásilnění partnerky nebo jiné
blízké osoby ženského pohlaví bere člověk tak, že
jistým způsobem zklamal jako ochránce.“ Zdálo
by se, že mužské kavalírství je pro ženy výhrou.
Má to ale háček. Rytířská ochrana totiž posiluje
diskriminaci žen, drží je stranou od skutečného
života, pro který „nejsou stvořené“. („Ta taška
je pro tebe příliš těžká, nenos ji sama.“) Projevy
kavalírství navíc bývají soudy považovány za
důkaz vyvracející žalobu za znásilnění. Muž,
který se choval galantně v baru, nemohl přece
o pár hodin později ženu znásilnit.
Kavalírství v sobě skrývá ještě jednu past. Staví
proti sobě „civilizovaného muže“, který ženu
chrání před násilím (a sem tam jí doporučí, co
by si ne/měla obléct), a „barbara“, který – slovy
jednoho z diskutujících – „na ženu hledí jako na
nesvéprávného velblouda, a pokud je znásilněna,
tak nejenže za to může sama, ale taky je občas
i za své znásilnění následně ukamenována.“ Ano,
tito barbaři jsou identifikováni jako muslimové
a jejich existence jako hrozba a „mor“.
Vzestup xenofobních stran v Evropě tento trend
dokládá. Ultrapravičáci už nezískávají body na
tupém „cizí pryč“, ale na tématech „západní“
ochrany práv menšin včetně emancipace žen
před „středověkými hordami“. Milé ženy, dejme
si na tyhle kavalíry pozor. Dnes říkají, že nás
chrání (pokud jsme slušně oblečené, nejsme
na místech, kde nemáme co dělat, chováme se
způsobně atd.), ale zítra může vyjít najevo, že
se naše „štětkovitost“ neslučuje s parametry
„křesťanské Evropy“. A proto, milé štětky,
pochodujme!
Autorka vyučuje genderová studia na FSS
Masarykovy univerzity v Brně.
21
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Dokončení citátu, jehož autorem je Victor Hugo, naleznete v tajence: Každý člověk by měl utvářet svůj život tak, aby se...
Vyluštění tajenky z čísla 375: ... aby proti druhým mohli všechno, ale druzí proti nim nic.
Vítězové z čísla 374 jsou: Pavel Novotný, Jaroslava Křenová, Ludmila Březinová. Tajenku zasílejte do 30. 5. na e-mail: [email protected]
Soutěží se o: 3x CD/MP3 – Petra Hůlová – Přes matný sklo. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD,
knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037,
mob. 724 819 319 nebo e-mailem: [email protected] Firemní prodejna - Reprezentační prodejna Českého rozhlasu
sídlí na Vinohradské ul. č. 12, Praha 2. Pište si o katalog na rok 2011, již vyšel. Zasíláme zdarma.
22
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
NAD FOTOGRAFIEMI ZABITÝCH
NAKLADATELSTVÍ PASEKA VYDALO ROZSÁHLÝ ESEJ AMERICKÉ TEORETIČKY FOTOGRAFIE SUSAN
SONTAGOVÉ O FOTOGRAFIÍCH LIDSKÉHO UTRPENÍ A VÁLEČNÉ REPORTÁŽI.
Od druhého května nás hromadné sdělovací
prostředky s buldočí vytrvalostí zpravují o událostech z jedné neobvykle velké vily v pakistánském Abbottábádu. Proslula jako úkryt vůdce
al-Káidy Usámy bin Ládina. Razie amerického
komanda završená bin Ládinovým zastřelením, zadržení členů jeho rodiny, vyzvednutí
dokumentů o fungování jeho organizace,
v podstatě jakákoliv dostupná informace je
masmédii probírána shora i zdola. V tom všem
ryku ovšem pravidelně zaznívá zajímavá otázka:
Budou zveřejněny fotografie zmasakrovaného
teroristy?
Volají žurnalisté pouze po dalším šťavnatém
soustu? Proč by to dělali? Kdyby žila teoretička
fotografie Susan Sontagová, možná by to komentovala slovy: „Většina zobrazení týraných,
zohavených těl dokáže vzbudit eroticky motivovaný zájem. Veškeré obrazy předvádějící zneuctění
přitažlivého těla jsou do jisté míry pornografické. Přitahovat však může i zobrazení něčeho
odpudivého. Každý ví, že provoz vozidel, která na
dálnici projíždějí kolem hrůzné dopravní nehody,
nezpomalí pouze čirá zvědavost. U mnoha lidí jde
i o přání vidět cosi otřesného. Označíme-li tato
přání za ´morbidní´, naznačujeme tím, že jde
o výjimečné poblouznění smyslů. Přitažlivost podobných výjevů však výjimečná není a představuje
trvalý zdroj vnitřní trýzně.“ Americký prezident
se prozatím rozhodl fotografie nezveřejnit.
CO S NÁMI DĚLAJÍ OBRAZY VÁLKY
Susan Sontagová zemřela v roce 2004 ve svých
jednasedmdesáti letech. Rozsáhlý esej S bolestí
druhých před očima uveřejnila o rok dříve. Při
jeho čtení tak nahlížíme do pozdního myšlení
teoretičky, spisovatelky a lidskoprávní aktivistky, jejíž soubor esejů O fotografii (1977)
celosvětově ovlivnil pohled, který na toto médium upíráme. Tentokrát se zaměřila především
na válečnou fotografii a to, jak je s hrůznými
obrazy destrukce a utrpení nakládáno a co
nám způsobují. Její výchozí otázkou přitom
je, zda nás pohled na ně může přimět k odporu
k válce. A neříká, že ano. „Snížená vnímavost
k děsivým scénám války plyne právě z tušení, že
válce, jakékoli válce, podle všeho nelze zamezit.
Soucit je velmi nestálá emoce. /... / Ani dojetí
nemusí být nutně lepší. Sentimentalita, jak je
známo, bývá slučitelná se zálibou v brutalitě
i v něčem horším,“ píše s poukazem na velitele
z Osvětimi, který doma rodině přehrával Schubertovy klavírní skladby. Exkurzi do současnosti a historie válečné fotografie a rovněž do
doby před vznikem fotografie samotné směřuje
k argumentům, proč válečné snímky podléhají
tomu, jak je kdo užije, k jejich úloze v utváření kolektivního vědomí společnosti nebo
k nenaplněnosti volání po „ekologii obrazů“
a nutnosti přijmout zaplavení zrůdnými obrazy
a vyvanutí jejich šokujícího dopadu. Podobně
hledí i na působení válečných fotografií v uměleckých galeriích. „Návštěva muzea či galerie
je společenskou situací zahrnující různé formy
rozptýlení /.../ Závažnost a serióznost se do určité
míry lépe zachovává v knize, do níž člověk může
nahlížet v soukromí a u snímků prodlít delší dobu
bez jakéhokoli hovoru. Přesto v určitou chvíli
knihu zavřeme. /.../ Specifičnost obvinění, jaká
fotografie vznáší, nakonec ustoupí do pozadí.“
Ve čtenáři její slova vzbuzují skepsi. Avšak
Sontagové nebylo nic více cizí než cynismus.
V úplném závěru proto musí napsat: „Neumíme
si představit, jak děsivá, jak příšerná je válka
a jak rychle se stává něčím běžným. /.../ Právě
to neochvějně cítí každý voják, každý novinář,
každý humanitární pracovník a nezávislý pozorovatel, jenž strávil nějaký čas pod palbou a měl to
štěstí, že unikl smrti, která skosila někoho v jeho
blízkosti. A mají pravdu.“ Překlad Sontagové
eseje je tím přínosnější, že pozorně analyzuje
fotografické žánry, které u nás hlubší reflexi
zatím unikají.
Susan Sontagová: S bolestí druhých před
očima. Nakladatelství Paseka, Praha, 2010,
120 stran, 199 Kč.
VIKTOR KOLÁŘ
Když v odborných kruzích vyslovíte jméno Viktora Koláře (1941), nezřídka vyvoláte debatu o dluhu, který vůči našemu významnému
představiteli dokumentární fotografie máme. V posledních letech se ale zdá, že dluh je umazáván. Po velké fotografické knize vydané
loni nakladatelstvím Kant splácí jeho další část Moravská galerie retrospektivou o stovce snímků vzniklých v rozmezí padesáti let.
Kolář je životně spjat s Ostravou. V roce 1968 sice odešel do Kanady, ale za pět let se vrátil do Československa. Normalizaci přestál
jako jevištní technik. Fotografovat Ostravu mohl ve volném čase. Jeho snímky nejsou významné pouze jako kronika všedního života
v moravskoslezské metropoli, ale především jako výtvarná báseň o lidském životě ve městě, od jehož kol odletují jiskry.
Viktor Kolář. Místodržitelský palác, Moravské náměstí 1a, Brno (www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 5. června.
23
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
ROMÁNOVÝ LABYRINT
ZLATÝ VĚK JE JAKO DOBŘE STAVĚNÝ SEKRETÁŘ, OBSYPANÝ ZE VŠECH STRAN ŠUPLÍČKY. V KAŽDÉM
ŠUPLÍČKU ČEKÁ PŘEKVAPENÍ NEBO PŘÍSTUP K DALŠÍM PATRŮM PŘIHRÁDEK. V KAŽDÉM JE NOVÁ
BARVA, NOVÁ VŮNĚ NEBO NOVÝ VÝZNAM JINAK ZNÁMÉ SKUTEČNOSTI.
a humanita sice ostrovanům nic neříkaly, ale také
neznali egoismus, a byli příliš zasnění a leniví,
než aby páchali zlo.“
Kniha přeplněná imaginací a nenasytnými
obrazy má obzvlášť ukázněnou obálku. Neodkazuje ke sci-fi nebo fantasy literatuře, ale spíš
k akademickému, filozofickému spisu. Obojí by
v tomto případě ale mělo své opodstatnění,
protože v románu se oba světy-žánry proplétají
neotřelým způsobem, přičemž se navzájem
umocňují.
POKLADY NA OSTROVĚ
ČTENÁŘŮV ÚKOL
Čtenář si musí na takové „matení“ nejprve
zvykat a hledat si v něm svůj způsob prožitku.
Musí se knihu učit číst – to platí u každé knihy
se svébytným stylem, ale u této významně.
Ještě lépe by se ale dal vztah ke knize pojmenovat tak, že se od ní čtenář může učit – učit se
uvolněnosti vnímání, otevřenosti očekávání,
oprošťování se od literárních i jiných stereotypů. V tom smyslu je Zlatý věk „učebnicí“
čtenářské zralosti.
Ajvaz jako by chtěl vyvést čitatele z pasti příběhů, které se odvíjejí, „jak mají“. Zároveň ale
„klasickou“ techniku ovládá a pohrává si s ní.
Provádí průzkumné sondy mezi jednotlivými
vrstvami románu, a kde se mu zalíbí, pobude.
Podniká plavby po podzemních řekách času
a prostoru a samozřejmě i žánrů. Jako chrabrý
princ utíná jednotlivým výhonkům děje dračí
hlavy, a my dobře víme, že tou zachraňovanou
a obletovanou princeznou jsme my, čtenáři,
protože autor s námi vede průběžný dialog.
Jednak samozřejmě nepřímý, skrze hmotu
vyprávění, ale i přímý, přes konkrétní oslovení nebo vyzrazení pocitů, nálad při psaní
a záměrů, kudy dál. Cestu labyrintem volí pečlivě a nikdy nedává jasně znát, jestli na další
stránce neudělá čelem vzad.
Struktura knihy, jak už bylo několikrát naznačeno, se vskutku podobá labyrintu. Než nás do
něj vypravěč zaplete, přeci jen nám dopřeje
čas na jakési zasvěcení. Zavede nás na ostrov,
velice vzdálený a velice podivný, o kterém by
se dalo říct, že „byl nebyl“. Vzdálený je nejen
geograficky, ale i způsobem života, jakým
ostrované žijí.
„Obyvatelé mnoha domů vedli vodu po střeše
tak, aby ve chvíli, kdy přepadala přes její okraj,
vytvářela řadu sloupků, třpytivý vodní závěs,
v jehož šňůrkách slunce probouzelo dokonalou
iluzi jiskřících korálků, nebo souvislou vodní
stěnu. (...) Takovou vodní stěnou bylo samozřejmě snadné projít; tak mohl kdokoli vniknout
do domu, vetřelec by se jen trochu zmáčel. Ale
na ostrově se neloupilo ani nevraždilo. Morálka
Svět ostrova, který tvoří základní půdu pro
další výboje, je domyšlen a popsán do mnoha neskutečných a dech beroucích detailů.
Je stvořen básnickou fantazií, která proniká
i do místní kuchyně a povyšuje i tuto světskou
záležitost do obrazivě-filozofických rovin.
Vlastně by se mohlo zdát, že obyvateli ostrova
jsou právě samí básníci, kteří svůj čas tráví
posloucháním filharmonie vodních šumů nebo
pozorováním roztodivných skvrn na zdech, pro
které vynalezli rozsáhlou klasifikaci a herbář
krásných pojmenování. Vedle této lyrickofilozofické podoby má ale ostrov ještě další
poklady. A to zejména Knihu. Jedinou knihu
napsanou na ostrově, průběžně ostrovany
dopisovanou a jinak dotvářenou. Ta je jádrem
mytologie a epiky, odkazující přímo i nepřímo
k Homérovi nebo k fantasy žánru. V ní se odehrává pradávný a nekonečný souboj dobra se
zlem, který nikdy nemůže být plně rozhodnut.
Dynamický rozvoj těchto pasáží kontrastuje
s poklidem ostatního toku. Hladový čtenář se
po něm vrhá jak po kusu masa, brzy ale zjistí,
že to byla jen další návnada.
Vypravěčovou průvodkyní po ostrově je jeho
přítelkyně Karael. Díky ní poznává mnohá
tajemství ostrova a mezi nimi i to, které se
přímo týká struktury myšlení románu Zlatý
věk – „hlavní je to, co je vedlejší.“
Michal Ajvaz
Zlatý věk
Druhé město
2010
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Steve Sem-Sandberg, Chudí v Lodži
přeložila Dagmar Hartlová, Paseka , 2011
Marian Palla, Njkpùúp kkléedc
Druhé město, 2011
Do malého lodžského ghetta ve čtvrti Baluty soustředili za války nacisté
na dvě stě tisíc Židů, z toho pět tisíc z Čech. Přelidnění, hlad, nemoci,
strach, smrt, trýznění nejen ze strany nacistů, ale i židovské správy,
taková byla každodenní realita vězňů ghetta... Historická fakta, čerpaná
z dokumentů, jsou mistrně překlenuta a dotvořena románovou imaginací.
Njkpůúp kkléedc je kniha úplně
pro všechny. Prolamuje hranici
mezi čtenářem a analfabetem
a jako první upozorňuje na
postradatelnost spisovatele.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
ŠÍLENÉ VIZE TOXICKÉHO HUGA
RAPPER HUGO TOXXX NA SVÉ NOVINCE LEGÁLNÍ DROGY / ILEGÁLNÍ KECY NAVOZUJE HYPNÓZU.
Na konci loňského roku pořádně rozvířil vody
domácího hip hopu pražský rapper Bonus, který
na svém dlouhohrajícím debutu Konec civilizace
vykreslil velmi nelichotivý obrázek české společnosti na konci první dekády nového tisíciletí.
Novinka Hugo Toxxxe Legální drogy / Ilegální
kecy jde zdánlivě zcela opačnou cestou – místo
angažovanosti přetéká nihilismem, zvráceným
humorem a texty o obskurních sexuálních praktikách (Kaviár) či drogových transakcích (Zipper).
Toxický Hugo většinu času rapuje o sobě – své
postavičce cynického egoisty, jehož životním hrdinou je holub parazitující na lidském hemžení,
na které může dle libosti beztrestně kálet.
KOPÁK MUSÍ KOPAT
FRACEK SÁM PROTI SVĚTU
Rapová dvojice Supercrooo (Hugo Toxxx a James
Cole) nikdy neměla menší ambice než převrátit domácí hip hop vzhůru nohama. V roce 2004 ukončili
jeho idylickou éru debutem Toxic Funk (2004), který
komunitního ducha scény utopil v kyselinových
zvucích syntezátorů a ramenatém konfrontačním
stylu. Po druhé desce České kuře: Neurofolk se Supercrooo rozešli. Toxxxova sólovka Rok psa z roku
2008 kolíkovala velmi široké stylové spektrum od
rádiového popu (duet s Darou Rollins) až k undergroundové taneční horečce jménem bassline house
a tato schizofrenie jí příliš neprospívala.
Aktuální album Legální drogy už drží přesně vymezenou linii syrového electro minimalismu,
a to i přesto, že se na něm podílelo hned několik
producentů (4Row, Wich, Enemy, Marko, Mike
Trafik). Podle rappera dokonce nahrávka zakládá
nový hudební žánr hypno, jehož masivní, fyzické
beaty a basové linky mají být domácí odpovědí
na vlnu zámořské hiphopové psychedelie pijáků halucinačních kapek proti kašli (chopped
& screwed, hyphy). Finální mix desky proběhl
v newyorských Sterling Sound Studios, a Toxxx
tak bez kompromisů naplnil svoje vlastní zvuková
pravidla, podle nichž „kopák musí kopat (...) snare vyndej víc“ (Draulím jak Bauch). Takhle dobře
snad ještě domácí rapové album neznělo.
Hypno ale není jen hudební žánr – je to stav
mysli, v němž se realita promítá s komiksovou
nadsázkou. V zdeformovaných vizích se kravaťáci a bílé límečky stávají prototypy nelítostných
gangsterů a nositeli velkých životních pravd jsou
bezdomovci a feťáci z periferie (o kterých Toxxx
nedávno natočil krátký film Peří, Herák...). Některé tracky sklouzávají do čirého nonsensuálního dadaismu – jako například refrén skladby
Moc piva, v němž s Vladimirem518 pitvá symptomy češství skrytého v pivní pěně a skanduje
refrén: „Čechy jsou známý tím, že máme moc piva,
bohužel spousta toho piva jde mimo.“ Za sprškami vulgarit a surreálných obrazů ale prosvítá
obraz bezútěšného světa, v němž se už nelze
spolehnout na nikoho, jen na sebe.
Typicky ramenatá hiphopová póza má ale na
Legálních drogách dospělejší odstíny – v hiphopovém byznysu nezbývá někdy než „žrát
psí žrádlo“ a svobodný životní styl se oslavuje
vtipným přirovnáním: „Když tobě zvoní budík,
já chrápu jako dudek, chrápu jako Saudek, jenže
já se probudím.“ Ve světě, v němž se všichni dají
koupit, stojí Toxxx sám proti všem – desku si
vydal na vlastním labelu Hypno808 a místo,
aby ji dal do normální distribuce, prodává ji
na webu a po vzoru gangstarapových pionýrů
také z kufru svého auta – lokaci svého mobilního obchodu aktualizuje na svém Twitteru.
(Bonusový disk Ilegální kecy shrnuje remixy
a hostovačky z posledních let – jsou to ale
mnohdy jen fragmenty, ostatní rappery Toxxx
ze skladeb nemilosrdně vystřihl.)
„Furt mi nedali čip, utíkám z virtuální reality pryč
a furt mi hrabe z toho všeho,“ rapuje Toxxx ve
své zmutované češtině, do které pronikají vlivy
angličtiny i němčiny. S trochou nadsázky lze
říci, že Legální drogy jsou všechno, čím Konec
civilizace není (a naopak). Klasické hodnotící
kategorie angažovanosti a autenticity (s nimiž
kdysi rockoví kritici objevovali hip hop) zde
nehrají žádnou roli; většinový posluchač nepochybně album vypne už při první spršce vulgarit
a Toxxx pro něj navždy zůstane jen nevycválaným
narcisistním hebefrenikem. Skutečné kouzlo
Hugova „hypna“ ale spočívá v textové nadsázce
a zvukové originalitě – a v obojím je o několik
kroků před konkurencí. Nakonec zbraně hip hopu
k narušování společenských pravidel normality
se nikdy neomezovaly jen na prosté popisování
reality a Legální drogy dokazují, že rap v Čechách
může ještě pořád znít podvratně.
Hugo Toxxx – Legální drogy / Ilegální kecy
(Hypno808, 2011)
ONEOHTRIX POINT NEVER – LÉČBA HLUKEM
Scénou hlukové hudby obchází fetiš starých strojů! Daniel Lopatin z analogových mašinek vyluzuje
mohutné chuchvalce držených tónů i slastné ambientní zvuky a jeho alba Rifts a Returnal patří k tomu
nejlepšímu, co se v hlukovém undergroundu za poslední roky objevilo. V pražském Divadle Archa se
objeví poprvé, a to pod hlavičkou projektu Oneohtrix Point Never. Jeho aktuálnější reinkarnaci ovšem
představuje duo Ford & Lopatin, ve kterém s kolegou Joelem Fordem ze skupiny Tigercity dekonstruuje
úchylný osmdesátkový pop.
Festival Stimul: Oneohtrix Point Never (USA), 29. 5. 2011, Divadlo Archa, Praha
25
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Marta Harasimowicz
SÍŤ SE VČELKOU MÁJOU
PŘIDAL BY SI TOMÁŠ BAŤA DO PŘÁTEL JOSEPHA GOEBBELSE?
Kniha Gottland z pera polského novináře Mariusze Szczygieła sklidila v době svého vydání
poměrně velký úspěch. Zájem zdejší veřejnosti
příliš nepřekvapí – už jen proto, že zahraničních
autorů, kteří by se soustavně věnovali zkoumání
reálií Čech a Moravy, je málo. Na Szczygiełově
knize navíc zcela jistě zaujme její faktografická
propracovanost a specifický přístup k formě.
Snad i proto byl Gottland hned prohlášen za
objev, navzdory tomu, že – pokud bychom měli
obsah publikace poněkud triviálně shrnout – se
v něm jedná v podstatě o známé životní příběhy
českých osobností 20. století.
Zdá se, že právě samotný motiv vyprávění
příběhů a nazíraní do cizích životů nejvíc
zaujal tvůrce nejnovější divadelní adaptace
knihy (již druhé, po představení v ostravském
Divadle Jiřího Myrona). Autoři scénáře, Petr
Štindl a Dodo Gombár, našli přitom pro tradiční
biografie zajímavou paralelu. Příběhy z jejich
Gottlandu jsou vyprávěny v žargonu sociálních
sítí a konstrukce děje svou formou navazuje na
strukturu Facebooku.
MODRO-BÍLÉ ŽIVOTY
Stroze pojatá scéna připomíná bunkr nebo
betonový interiér průmyslové haly. Vepředu
se nacházejí stolky a židle, na kterých je položeno několik notebooků. Přicházející herci
odhrnou igelitovou oponu a uprostřed jeviště
uvidíme velkou, rozsvícenou obrazovku. Bude
nás doprovázet celé první dějství představení
a ukazovat rozmanitá upozornění, komentáře
a „statusy“ v modro-bílém, pro většinu diváků poněkud povědomém layoutu.
Obrazovka tvoří pozadí odehrávaných příběhů,
rozhodně ale není pouhou rekvizitou. Dění
na jevišti se prolíná se svou virtuální obdobou – promítaná oznámení někdy plní roli
komentáře a doplnění k osudům hrdinů, jindy
je ilustruje, ještě jindy prezentuje zcela jiné,
paralelní vyprávění. Sledujeme velké množství
postav: Tomáše Baťu s rodinou, Lídu Baarovou,
sochaře Otakara Švece, členy skupiny Golden
Kids, Egona Erwina Kische. Jejich příběhy
mají mnohdy narušenou chronologii. Herci si
skáčou do řeči, vzájemně se přerušují, míchají
epizody z jednotlivých životopisů dohromady
stejně tak, jako se na facebookových „zdech“
mísí útržkovité zprávy ze života uživatelů. Je
příznačné, že jedinou postavou, která z této
složité konstrukce trochu vybočuje, je Zdeněk Adamec – mladistvý sebevrah, jehož život
(alespoň podle toho, co o něm víme) skutečně
ovlivnila závislost na internetu. Tento student
z Humpolce se pro nás v prvním dějství stává
jakýmsi průvodcem po světě Gottlandu.
STRAŠIDLO GOTTA
Jesliže samotný nápad na dramatizaci Szczygiełovy knihy zaujme svou originalitou, jeho
provedení jen těžko můžeme prohlásit za zdařilé. Sledování inscenace doprovází dojem chaosu
a nedotaženosti, říznutých překombinovanými
záměry režiséra a scénaristů. Ve všehochuti se
ztrácejí jak dobré herecké výkony – především
Patrika Děrgela, Apoleny Veldové a Kamila Halbicha, tak velká část komiky i tragiky textu.
DIVADELNÍ SVĚT BRNO
26
Po zhlédnutí první části inscenace se nabízí
dojem, že původní zajímavý koncept tvůrce
Gottlandu viditelně přerostl autorům inscenace
přes hlavu.
Bohužel nám ovšem smíchovští divadelníci
připravili i druhé dějství. To je Szczygiełovou
předlohou inspirováno jen volně a zdá se, že
má plnit funkci jakéhosi dovětku ke dříve prezentovaným osudům. V praxi ale zaráží svou
dramaturgickou laciností a prvoplánovou
snahou o zalíbení se publiku (pobaví snad
pouze parodie na Karla Gotta – ani včelka Mája
v němčině však není natolik legrační, abychom
se jí smáli pokaždé, když s ní Tomáš Pavelka
vyskočí). Říci, že by se představení bez oné
druhé části obešlo, by bylo příliš mírné. S ne
zcela zdařilým prvním dějstvím tvoří svérázné
post scriptum vskutku vražednou směs.
Líbilo by se toto uživateli Náročnější Divák?
Inu, divák Marta Harasimowicz se z události
Gottland odhlásil s úlevou.
Mariusz Szczygieł: Gottland. Masky tragické
bezradnosti, premiéra 19. března 2011
Švandovo divadlo na Smíchově
SMRT V RŮŽOVÉM
Druhý ročník mezinárodního festivalu nabídne
na dvě stovky špičkových českých i zahraničních
souborů. Vrcholem programu bude představení
francouzského souboru Bouffes du Nord, který
uvede Magickou flétnu v režii Petera Brooka.
Příběh nedlouhé životní cesty Edith Piaf od prvních písniček na pařížských ulicích přes slavné kabarety až po fantastický světový úspěch
zaujal slovenského básníka a dramatika Ľubomíra Feldeka. Podle
knihy, kterou napsala Edithina nevlastní sestra Simone Berteautová,
napsal citlivou komorní hru pro tři herce a jednoho hudebníka.
27. 5.–3. 6.
www.divadelnisvet.cz
Palác Akropolis, Kubelíkova 1548/27, Praha 3
30. 5. v 19.30 h.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ
| LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Dominika Prejdová
KRÁSNÝ FILM O KONCI SVĚTA
HNED PO SVÉ MEZINÁRODNÍ PREMIÉŘE V SOUTĚŽI FESTIVALU V CANNES JE POSLEDNÍ SNÍMEK
KULTOVNÍHO LARSE VON TRIERA V ČESKÝCH KINECH. PO KONTROVERZNÍM ANTIKRISTOVI, JEHOŽ
PŘIJETÍ SE ČASTO ZBYTEČNĚ ZASTAVILO NA OBRAZECH NÁSILÍ A SEXU, PŘICHÁZÍ TRIER SE SVOJÍ
VIZÍ KONCE SVĚTA, SE SVOJÍ MELANCHOLIÍ.
Melancholie je v lecčems oproti Antikristovi
i autorovým předchozím snímkům konvenčnější film. Neburcuje, neprovokuje tématem,
neposouvá hranice filmového jazyka, nedává
nový pohled na vztah mezi mužem a ženou jako
Antikrist. V Melancholii je Trier nezvykle ukázněný, vyzrálý, elegický. Převratný je ale už jen
v nápadu, jímž ke „sci-fi“ tématu přistupuje.
Bez velkého humbuku, okázalých vizuálních
a zvukových efektů, které jsou u tohoto typu
filmů zvykem. Ne, že by ve filmu nebyly, využívá
je ale nebývale střídmě.
Ke konci světa se Trier vztahuje hlavně přes
jednoduchý náčrt příběhu. Ten je vlastně spíš
sledem několika scén, na jejichž pozadí režisér
buduje kontemplativní atmosféru. Podobně
jako v Antikristovi pracuje s lidskými archetypy
a rozděluje film do kapitol, které se liší formálně, tematicky i náladou. V první části, natočené
po vzoru Dogma 95, se soustředí na svatbu
Justine, která se s velkou pompou odehrává
na sídle její sestry Claire a jejího bohatého
manžela. Během oslavy se ocitají na povrchu
charaktery hlavních aktérů a to, jak se zhošťují
svých sociálních rolí. Justine má být „šťastná“,
jak jí všichni říkají. Moc šťastná se ale necítí,
celou dobu se snaží někam utéct. Pomoc hledá
u otce i u matky, která nevěří na manželství
a jejímž krédem je „užijte si to děti, dokud to
trvá“. Jako by první část byla Trierovou rekapitulací lidského světa – jenž chatrně stojí na
vyprázdněných rituálech. Také se tu buduje
jednoznačná opozice: zatímco Justine jdou
sociální hry špatně, zdá se oproti dalším postavám jako jediná, která se nebojí být v kontaktu
sama se sebou. Jako by tu Trier pesimisticky
naznačoval, že obojí nelze skloubit.
ROLE SE OBRACEJÍ
V druhé části se hlavní pozornost přesouvá
na Claire, která pečuje o nemocnou sestru,
zatímco se k Zemi blíží planeta Melancholie,
jež podle vědeckých propočtů údajně nemá
Zemi ohrozit. Zatímco Claire má čím dál větší
strach, „nemocná“ Justine je klidná a nejistou
budoucnost přijímá bez hysterie. Role se tu tak
převracejí, nejprve byla slabá Justine a Claire
jí poskytovala podporu, teď je to naopak. Justine jako by byla na konec světa připravená.
Nepotřebuje k němu rituály, obranné krunýře,
aby mu dokázala čelit, stačí jí být v kontaktu
s přírodou v sobě a kolem sebe.
Trier tak téma atakuje jednoduchým příběhem,
kde jsou role rozdány jasně, možná až příliš jasně.
Justine představuje divošku, která jedná podle
svých instinktů, Claire se nedokáže vymanit ze
společenských pout. Každý se pohybuje v rámci
své role, z níž nedokáže nebo nemůže vykročit.
Zatímco v Antikristovi byly mužské a ženské archetypy v zajetí radikálního příběhu, který odhaloval
spodní proudy pod civilizačními nánosy a psychologické mechanismy partnerských vztahů,
v Melancholii stojí archetypy už samy o sobě. Jako
by Trier směřoval k větší a větší oproštěnosti.
Buduje náladu pomalým tempem, pár obrazy,
jež se svým použitím ve filmu stávají ikonickými.
Efektně používá také hudbu, opakovaně preludium k Wagnerově opeře Tristan a Isolda – německým romantismem se jasně inspiruje. Konec
světa v jeho podání je tak přípravou na něj i jeho
přijetím, mísí smíření se smutkem, a odstiňuje
tak hluboký pocit melancholie. Na jedné straně
uzavřením lidského světa, kterého není zase tak
škoda, a na druhé straně svého druhu katarzí –
k jedinému propojení mezi lidmi dochází právě
tehdy, když jejich svět končí...
PREMIÉRY V KINECH
19. 5. můžete znovu vyrazit na Piráty z Karibiku, tentokrát ve 3D a režii Roba Marshalla. Vedle Johnyho Deppa
se můžete těšit na Penelope Cruzovou a Geoffrey Rushe. Kapitán Jack Sparrow se v posledním díle dostává do
spárů ženy ze své minulosti a řeší, jestli jde opravdu o lásku, nebo z něj chce Penelope jen vytáhnout rozumy
o tajemném Pramenu mládí.
2. 6. má premiéru válečné drama Lidice, jež zpracovává tragickou událost z června 1942 z pohledu obyčejných
mezilidských vztahů a milostného příběhu. Režie na české poměry velkorozpočtového filmu (70 milionů korun)
se společně ujali Alice Nellis a Petr Nikolaev, v hlavní roli se po dlouhé době objeví Karel Roden.
27
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Autorka: Lucie Paceltová
PO DOBRÉM SE DOMLUVÍME S KAŽDÝM, I S
Rozhovor
R
ozhovor s L
Lubošem
ubošem a M
Martou
ar tou
V BRNĚ NA MORAVSKÉM NÁMĚSTÍ SE STŘÍDAJÍ DVA PRODEJCI
A ČASTO JE LZE SPATŘIT I SPOLU. LIDÉ SE U NICH RÁDI ZASTAVUJÍ
A DEBATUJÍ NAD ČLÁNKY. TIHLE DVA TOTIŽ MAJÍ PŘEHLED A SRŠÍ
Z NICH DOBRÁ NÁLADA.
Čím to, že jste na náměstí hned dva?
Jaká jsou vaše původní povolání?
Luboš: Lidé se tomu často diví, není to běžné.
Ale oficiálně je to možné. Každý prodáváme pod
vlastním číslem a detaily jsou na naší domluvě.
Moravské náměstí je rozlehlá oblast s parkem,
takže se tu dobře uživíme oba.
Marta: A jsme pár. Žijeme spolu od té doby,
co jsme se seznámili na jednom country bále,
letos už je to šest let.
Marta: Vždycky jsem chtěla pracovat u koní. Ale
nepovedly se mi zkoušky a o nic jiného jsem už
nestála. Bylo mi pak jedno, kam půjdu, takže jsem
dala na přání rodičů a vyučila se tkadlenou. V oboru
jsem pracovala rok, pak přišly děti… Později jsem
vařila, na hospodě nebo v hotelu. A po seznámení
s Lubošem jsem si částečně splnila svůj dětský sen,
ale o tomto dobrodružství lépe povypráví on.
Luboš: Jsem v yučený důlní zámečník. Řidičák raději nemám, protože dobře vím, že
jsem nezodpovědný a nechci připravit horké
chvilky silniční policii. Celoživotně dělám
nejraději to, co mě baví. Nevadí mi práce od
rána do večera, ale musí být pestrá a kreat ivní, žádný stereot yp. Od mala jsem měl
hodně známých u cirkusu a jejich styl života
se mi líbil. Často jsem navštěvoval představení a po návratu domů četl knihy o chování
a potřebách zvířat. Teoretickou znalost jsem
tedy měl a v dospělosti jsem do toho prostě
šel. U cirkusu je třeba znát desatero řemesel – opravy rekvizit a klecí, prodej lístků,
péče o různá zvířata. Pestrost zažila hned
zkraje i Marta. Když jsme spolu začali chodit,
nastoupila u nás jako kuchařka, ale už druhý
den ošetřovala i opice a koně! Hodně zvířat
PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP
V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ:
1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce
2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na
průkazce
3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu
číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce
4. chovají se podle Kodexu prodejce
V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu
Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce
s vyznačeným prodejním místem.
V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380
28
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
neútočí. To lidé jsou horší, ubližují úmyslně
a nebývají upřímní.
FOTO: LUCIE PACELTOVÁ
KROKODÝLEM
bylo zlých, protože se u nich příliš střídal
personál. My jsme ale s nimi uměli vyjít po
dobrém, cítila z nás, že je máme rádi. Tak
jsme dostali svěřence natrvalo a ti už na nás
agresivní nebyli – tygry, krokodýly, hady,
opice, koně a lamy.
Vážně jste se starali i o krokodýly?!
Luboš: Krokodýl není zlý, když se naučí základní pravidla. Není to zrovna inteligentní
zvíře a prý nemá ani příliš vyvinutý sluch.
Ale říkám vám, lidi rozezná skvěle! A některé
prostě nesnese a sotva zaslechne jejich hlas,
uteče do bazénu. Ovšem proti nám nic neměli a nechali se i drbat na břiše. Víte, zvířata
mají svoji jasnou řeč. Včas signalizují, když
se jim něco nelíbí, stačí znát jejich způsob
dorozumívání. Pokud to nepovažují za nutné,
Kde je cirkus v zimě, když se
nehraje?
Luboš: Na statku, který mu patří. Je to jediné
klidnější období, kdy si lze mezi staráním se
o zvířata vzít volno.
Jak dlouho jste jezdili
s cirkusem?
Luboš: Tři sezóny. S kdečím jsme si dokázali poradit, takže nás časem mohlo těšit, že
v nás měl ředitel velkou důvěru. To ale také
obnášelo hodně zodpovědnosti a v podstatě
žádná volna. Bylo třeba být stále po ruce,
často se řešily náhlé situace i uprostřed noci.
Doprovázeli jsme také zvířata při cestách
na f ilmová natáčení. Stále bylo třeba něco
kontrolovat a hlídat, zastat práci navíc, když
odřekli brigádníci, snášet každé počasí. Byli
jsme po třech letech psychicky vyčerpaní
a plat neodpovídal vydané námaze, tak jsme
skončili. Jezdili jsme pak na různé brigády,
třeba na chmel a sběr ovoce. A teď prodáváme NP.
Jaké jsou vaše zkušenosti s prodejem
časopisu?
Luboš: Zkušeností máme dost, především
proto, že jsme začínali v Praze. Prodávali jsme
tam jen krátce, protože tehdy v zimě hrozně
mrzlo. Neměli jsme místo v podchodu, stáli
jsme přímo na ulici.
Marta: Tehdy mi omrzly prsty a nachladila
jsem se, takže jsem prodala jen málo kusů.
Vzdala jsem práci po čtrnácti dnech, Luboš
do měsíce skončil taky. Situaci nám taky velmi
komplikovalo přespávání v azylovém domě.
Museli jsme dodržovat časy, kdy se vydává
strava nebo vyřizuje nocleh. Na obojí se stály
fronty přes hodinu, takže v časech, kdy by se
nám na stanovišti dobře prodávalo, jsme tam
KODEX PRODEJCE
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických
či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností,
ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí
peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho,
aby opustil své prodejní místo.
mnohdy nebyli, i když jsme se ve zdolávání
front v azyláku střídali. Mnohé systémy prodeje v Praze se nám ale líbily, třeba motivační
odměny pro šikovné prodejce, a tak jsme je
následně konzultovali i s pracovníky tady
v Brně.
Jaký vidíte hlavní rozdíl mezi
prodejem v Praze a v Brně?
Luboš: Problémy prodejců, kteří si musejí
zajistit noclehárnu, jsou v obou městech
stejné – vystání front jim kazí kšef ty. Teď
ale začíná být teplo, tak jsme si pořídili stan
a je po starostech! V Brně se ale také potýkáme s výskytem žebráků. V Praze je žebrání
zakázáno, zde se toleruje. Když někdo žebrá
blízko nás, lidé si nás pak zaměňují, proto
žebráky odháníme, ať jdou jinam. Také se nám
nelíbí chování některých prodejců, kteří se
pohybují na hranici kodexu. Buď mají shrbený
postoj a nataženou ruku, nebo zveličují své
postižení a citově vydírají kolemjdoucí. To
pak vrhá špatné světlo na nás všechny! Kupující si na to následně u nás stěžují a my pak
jen stále dokola vysvětlujeme pravý smysl
a cíl Nového Prostoru, a to, že holt někteří
prodejci dočasně sklouzávají k nevhodným
formám. Chce to počkat: Kupující postupně
pochopí, že nežebráme, ale aktivně si takto
obstaráváme obživu. A prodejci si vyberou,
zda se chtějí ponižovat a žebrat, nebo řádně
prodávat! Líbí se mi, že obě pracovnice ve
zdejší výdejně podněcují prodejce k debatám a snaží se každý problém řešit. Tímto
jim děkujeme.
A jaké jsou vaše plány do budoucna?
Luboš: Chtěli bychom garsonku. A pracovat
zase u zvířat, i když už v klidnějším zaměstnání. Než seženeme místo, pomáhá nám prodej
NP. Jsme tu i o víkendech, nevadí nám, že prodejem strávíme hodně času. Hlavní je neztratit
naději a úsměv.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat,
zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový
Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo
vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem
a fotografií a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí,
že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex
prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP
– mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
29
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: VOLNÝ POHYB | REPORTÁŽ | REFERÁT | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SVĚTOZOR
Adam Forrest
The Big Issue In Scotland
HAIL TO THE CHIEF?
BARACK OBAMA HAD HIS GROUND ZERO MOMENT AFTER HUNTING BIN LADEN BUT THE PRESIDENT’S SPEECH, SEEN BY MANY AS SOFT, IS ALREADY RAISING CRITICISM. AT THE SAME TIME,
Remember the moment President George Bush
stood with a megaphone on the rubble of the
World Trade Centre? An arm round the shoulders
of a retired fire fighter, eyes moist with emotion,
Bush struggled at first to make himself heard to
the gathered throng of rescue workers. „We can‘t
hear you George,“ someone said. „Well I hear
you,“ the President shouted. „And the people
who knocked these buildings down will hear all
of us soon.“ Cue mammoth cheers. Say what you
like about him - imbecile, cowboy, warmonger but Bush grasped the power of symbolism.
Will anyone remember the day President Obama
visited Ground Zero after the killing of Osama
Bin Laden? No-body expected triumphalism
from this softly-spoken, scholarly man, but his
stumbling speech to NYC fire fighters contained
nothing distinguished; the days after al-Qaeda
leader‘s death no indelible summation of national mood.
Instead, his administration is fending off questions over the changing details of the Navy Seal
operation, a lack of clarity officials blame on the
„fog of war“. Sarah Palin‘s stock may be falling,
but she will not be the only American to think
Obama has „pussy-footed“ over the decision
not to release the photo of Bin Laden‘s bloodied
face. The hawkish right has also seized on the
fact the President „slept on it“, waiting 16 hours
to give the Navy Seals the go-ahead. And conspiracy theories - the fantastical stories of the
never-convinced - continue to grow tentacles.
Pundits in Washington are already puzzling over
the anaemic state of the expected Obama poll
bump. Although one showed an immediate nine
point leap, a CNN survey later last week his approval at 52 per cent - up from just 1 point from
polling before Bin Laden‘s death. A Daily Beast/
Newsweek poll demonstrated no improvement in
his numbers: an approval rating of 48 per cent
before and after the killing.
Predictions the ruthless dispatch of Public Enemy No.1 will hand Obama four more years appear
hasty. Americans don‘t allow lasting ‚Warrior
President‘ mythology to surround non-serving
politicians (as opposed to actual soldiers like
Ulysses S. Grant or Eisenhower). Bush Snr saw
his approval ratings soar to 90 per cent after
victory in the Gulf in 1991, but he was ejected
30
FOTO: TIME MAGAZINE
CONSPIRACY THEORIES REGARDING BIN LADEN’S DEATH ARE STRONGER THAN EVER.
Slovníček:
warmonger – válečný štváč
fog of war – nejasná situace
pussy-foot – opatrník, tichošlápek
from office in favour of charmer-in-chief Clinton
a year later. According to Gallup, most Americans
(89%) want the military to get most of the credit
for Bin Laden‘s demise, followed by the CIA,
(62%) then Obama (35%).
A slight short-term bounce aside, opinion about
Barack Obama seems to have solidified in an increasingly shrill, polarized America. The election
of 2012 will be won or lost on the basis of the
President‘s economic message to the relatively
small number of moderates, and the abilities of
the Republican candidate to offer an alternative. The elimination of Bin Laden will certainly
make it harder for Obama‘s opponent to attack
him on national security, but Americans have
been steadily less concerned with foreign policy
questions for the past five years.
Internationally, the killing of Bin Laden promises more difficulties than advantages. The
relationship with Pakistan and its Byzantine
power structures becomes messier and murkier. Maintaining 100,000 troops in Afghanistan
becomes more difficult to justify. Much of ‚Arab
Street‘ appears to have more important things
on its mind, but widespread suspicion toward
US military action, however small and carefully
crafted, has been re-awakened in the Muslim
world. To hear so many people in Pakistan state
flat disbelief in any explanation America has to
offer regarding Bin Laden should disturb the
White House, even if such distrust is not entirely
unexpected.
The moment places new scrutiny on the Obama
foreign policy: does he offer any more inspiring
than cautious management of the mess his predecessor left behind? Even if he were able to do
so, it might not matter much to a domestic audience in 2012. It‘ll be the economy, stupid, once
again; Bin Laden nothing more a bad memory in
the commotion over dollars and cents.
SIDEBAR: CONSPIRACY THEORIES
BY BRENDAN O‘NEILL
You couldn‘t have asked for a better snapshot
of the political jitteriness of the West than the
epic tussle over what to do with Osama bin
Laden‘s body.
On the one hand US officials wanted to get shot
of it as quickly as possible, so that there could
never be a shrine or a rallying point for possible
future apocalyptic terrorists. So they dumped
OBL at sea.
Yet on the other hand they feared that the absence of a body might fuel conspiracy theorists,
all those computer-bound cranks and socially
inadequate bloggers who would claim that bin
Laden was actually still alive and possibly hidden
in Roswell alongside that alien. So they considered releasing a photo of the body in a desperate
bid to nip such nonsense in the bud.
However, they feared that publishing a pic of the
body, with bullet-wounded head and bloodstained face, might rile radical Islamists and give
rise to vengeful terrorism. So President Obama
said no photo would be forthcoming.
And there you have it. In the great weighing-up
of whom it is more acceptable to annoy - conspiracy-minded loners or wannabe holy warriors
- the Obama administration opted to irritate the
former and try to placate the latter.
Not releasing That Photo would have serious
consequences, yes, giving rise to endless jibber
jabber about OBL still being alive. But releasing
That Photo might have an even more serious
impact, possibly radicalising more warriors
against the West.
lidovky.cz
Zpravodajský server Lidových novin
TIRÁŽ
Registrace: MKČR 8342,
ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a.s.
Časopis Nový Prostor vychází od
prosince roku 1999. Nový Prostor
občanské sdružení je nezisková
organizace, pomáhající osobám
bez přístřeší a v krizových životních
situací prostřednictvím prodeje
pouličního časopisu Nový Prostor.
Touto cestou si mohou osoby v tísni
vydělat prostředky na základní životní
potřeby. Redakce uvítá jakékoliv
příspěvky a připomínky. Nevyžádané
rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály.
Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez
korektur.
Představenstvo Nový Prostor o.s.:
Dagmar Kocmánková
Robert Sztarovics
Nový Prostor občanské sdružení
je členem International Network
of Streetpapers a European
Antipoverty Network ČR.
Sídlo Nový Prostor o.s.
Řeznická 14
110 00 Praha 1
IČO 69056081
Tel.: 222233309
Fax: 220877375
e-mail: [email protected]
výkonná ředitelka:
Dagmar Kocmánková
Denní centra:
Praha 1, Řeznická 14, 110 00
Pracovníci koordinující práci
prodejců: Tel.: 222233309,
608259039, fax: 220877375
e-mail: [email protected]
Brno, Příční 4, 602 00
Pracovníci koordinující práci prodejců:
tel.: 545217297, 773153380
e-mail: [email protected]
Partnerské organizace:
Ostrava, Astrid, o.p.s., Hasičská
550/50, 700 30 Ostrava-Hrabůvka,
Barbora Janotová, tel.: 774417608,
e-mail: [email protected]
Olomouc, Charita Olomouc,
Wurmova 5, 771 00, Dušan Pořízka,
tel.: 736765129,
e-mail: [email protected]
Třinec, Slezská Diakonie, AD pro
ženy, Frýdecká 136, 739 61,
Pavla Golasowská, tel.: 604223971,
e-mail: [email protected]
Hradec Králové, Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41,
Přemysl Bis, tel.: 774728645,
e-mail: [email protected]
Pardubice, SKP–Centrum o.p.s.,
Milheimova 694, 530 02,
Bc. Iva Šabacká, tel.: 777765842,
e-mail: [email protected]
České Budějovice, Charita České
Budějovice, Dům sv.Pavla, Riegrova
32, 370 01 České Budějovice, Michaela
Ferdanová, e-mail: michaela.
[email protected], tel.: 387 315 388
Plzeň, Městská Charita, Domov
sv. Františka, Wenzigova 5, 301
00, Kamil Fryček, tel.: 731433098,
e-mail: [email protected]
Adresa redakce:
Řeznická 14, 110 00 Praha 1
Tel.: 222233309, Fax: 220877375
e-mail: [email protected]
šéfredaktor: Tomáš Havlín,
tel.: 774150551, e-mail:
[email protected]
vedoucí redakce: Alexandr Budka,
tel.: 774789079, e-mail:
[email protected]
redakce: Martina Křížková,
Zuzana Brodilová, Jaroslav Fiala
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce: tel.: 222233309,
e-mail: [email protected]
Názory autorů nemusí vyjadřovat
stanovisko redakce.
Připomínky, náměty či stížnosti
k časopisu či práci prodejců je
také možné zaslat prostřednictvím
formuláře
www.novyprostor.cz/kontakt.html
Přispějte na projekty, které
připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci
a zašlete svou finanční pomoc
přímo na náš sbírkový účet číslo
1061013598/5500.

Podobné dokumenty

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Katedra dějin umění a

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Katedra dějin umění a stresu, přesycení nebo téţ urban spamu je znepřehledněna neukotveností pojmů, a tedy i nejasného vymezení. Všechny výše zmíněné pojmy odkazují ke stejné tematice, kaţdý z nich však zdůrazňuje odliš...

Více

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu

Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu politiky. Nebo také zneužití této ožehavé otázky pro vlastní zviditelnění, protože je nabíledni, že něco takového není možné. Ani kdyby s tím Indie souhlasila. I proto, že jsou Cikáni, kteří se již...

Více