vyhodna-pujcka

Červencové vedro vrcholí, otevřeným oknem do kanceláře na pražském
předměstí duní ticho a s dveřmi zápasí ošuntělý chlap. Podařilo se mu je otevřít,
bez pomoci dokonce vstoupil, téměř vpadl je správnější výraz, a dveře za ním
zavřel průvan. Jen se vzduch přestal pohybovat, ta téměř spící holka u počítače
ucítila chlast. Moře chlastu vanulo z toho váguse a určitě si kalhoty nepocákal
voňavkou, ale hojně zaléval vlastní močí.
„Hele, slečinko, ten můj soused smrdí, tak si ho vodvezte.“
„Pane, my za to nemůžem že páchne, my jsme pohřební ústav který se stará
o zesnulé a ne o nemyté sociální případy. To se laskavě obraťte na……“
To páchnoucí individum se fakt obrátilo, zakymácelo, dokonce se trefilo ke
dveřím, bez pomoci stisklo kliku a vypadlo ven. Slečna ještě dobrou půlminutu
čučí na obrazovku, pak sebou cukne a vylítne na ulici. Mrk na jednu stranu, tam
nic. Kuk na druhou a už chlapa vidí. Zrovna se blíží k policajtovi lelkujícímu na
rohu ulic.
„Chyťte ho, chyťte ho!“ Ječí holka a ruka zákona útočí. Bim, prásk, bác,
civil leží na zemi, uniforma klečí na něm a hned huláká.
„Co vám ten hajzl udělal, paní?“
„Mě? Mě nic, jen přišel k nám a povídal, že jeho soused smrdí, ať si ho
odvezeme. Dyť von taky páchne, a tak jsem o tom přemýšlela a teprve za chvíli
mi došlo, proč bychom toho páchnoucího měli odvézt. Já totiž pracuji
v pohřebním ústavu, a tak si myslím, jestli tenhle trha…, občan nemyslí, že ten
jeho soused zemřel.“
„Je to tak, občane?“ Mnohem mírněji se ptá strážník, když před tím dlouho
přemýšlel nad řečí té mladé dámy.
„Baže, von musí bejt mrtvej, protože ten smrad de z jeho dveří, čuchal jsem
k nim a zrovna takhle smrdí starý maso. Já to musím vědět, já vařil v hospodě, a
tak to poznám.“ Půl hodiny to ještě trvalo nežli policajta k těm dveřím dostal a
hodinu než přijela posila. Pak to šlo rychle. Technik začuchal, povídá všem
přítomným aby se otočili, že nemusej všechno vidět, něčím u zámku zacinkal a
dveře dokořán. Nepříjemný odér zesílil, policajt odlehčil žaludku a opilec vrazil
do vedlejších dveří. Ještě stále blinkající policajt tasil pistolku a vrhl se za ním a
do neznáma. Daleko pomaleji, protože nežli překlopýtal ten neuvěřitelný
nepořádek v bytě, chlap už troubil na láhev s rumem.
„Nechoďte tam, pane kapitáne.“ Povídal o něco později na stejném místě
jakýsi pobledlý civil, mluvil k tlouštíkovi funícímu na schodech.
„Je tam doktor a takovej smrad, že by jste se tam už nevešel. Otevřel jsem
sice okno, snad to trochu vyvětrá, jenže okna jsou na jižní stranu, slunce na něj
pralo možná dva tejdny, a tak se nafouk až puknul. Much okolo milion, červů
dva a…..“ Přerušil ho postarší pán, vyšel z páchnoucího bytu a bledý byl taky.
„A kecy, že? Aby technik Mládek neměl kecy. Jak dlouho tam leží nám
řekne pitva, já například nepoznal jestli to byl chlap a nebo ženská. Řek bych
chlap, pořízek, no teď je skoro od červů rozteklej. Klaním se pánové, a dovezte
mi ho na prosekturu, jako vždy. Příjemný zbytek dne přeji a kráčím do nejbližší
hospody na panáčka.“
„Tak si to shrnem, pánové.“ Povídal za dva dny později náčelník pražské
kriminálky svým podřízeným.
„Nejraděj pod koberec.“ Zamumlal kdosi polohlasem.
„Ne ne, Petře, na hromádku, na pěknou úhlednou hromádku, aby jste se
nepoblili jak nad tím chlapem. A Jaroslav Pípal chlap byl, metrákový, narozený
roku 1955 a už jako desetiletý cvičil a trénoval. Pak chodil na gymnázium a
běhal, dokonce tak dobře, že jako dorostenec byl tuším devátý v republice.
Narukoval do Dukly a jen začalo mrznout uklouznul na prvním ledu, zlomil si
nohu a bylo po závodění. Dukla, to byla vojenská jednotka složená ze sportovců
aby reprezentovala armádu, to pro vás mladší, kteří ty krásné časy nemůžete
znát. Zůstal tam i po vyléčení, ale jen jako řidič autobusu a vozil závodníky po
vlasti české i do zemí Varšavské smlouvy. Pak jezdil se vším co má kola až do
roku 1991, kdy si vymručel invalidní důchod. Vysimuloval si ho určitě, alespoň
podle všech kteří ho znali, protože do poslední chvíle cvičil, a to hlavně
kulturistiku, vzpírání a box, což mimo něho žádný jiný padesátiletý invalida
nedělá.
V bytě nic nenasvědčovalo, že by se tam zdržovala jiná osoba nežli on.
Pouze v té první cimře, která sloužila snad jako přijímací pokoj, cizích daktylků
jak naseto, zatím žádný evidovaný a třídit je prý laborka bude půl roku.
V ostatních částech bytu jen prádlo a to v běžném množství a typu. Samá jeho
velikost a babský hadřík žádný. Knížka taky žádná, fotografií jen pár a jen na
občanku, pas, a nebo z mládí. Mimo úřední věci papír žádný, jen pár sloupků
sportovních novin a časopisů. Pěkně seřazené den po dni, jak je kupoval, čet a
odkládal. Občanka, řidičák a pěkně plná peněženka v taštičce na věšáku u dveří.
Také v ní byly klíče od bytu a dveře patrně jen přibouchlé. To jsou poznatky
svědčící o normálním a spořádaném životě.
Tak a teď o podivnostech. V té tašce měl i smlouvu společnosti Kurka, o
zapůjčení částky půl milionu korun jakémusi Janu Zahradníkovi, Praha 8.
Zahradník půjčku nezapřel, nepopírá ani fakt, že měl mít zaplacenou již druhou
splátku, což doposud neučinil, avšak Pípala údajně nezná a ani na fotografii
nepoznal. Tu firmu Kurka nikdo nezná, na uvedené adrese není, telefon,
samozřejmě mobilní, nikdo nezvedá a Zahradníka po telefonickém hovoru
navštívil s penězi druhý den jednatel firmy doma. Podle smlouvy se jmenoval
Vencl a to je všechno co o něm víme. Pípal měl v tašce ještě osm kreditních
karet na dohromady dva miliony a nějakých pár drobných stotisíců. V prastaré
pixle na holandské kakao se povaloval zhruba další půlmilion, eur nespočet a
dolarů tlustý paklík. Pixlu ukrýval primitivní trezorek, lépe řečeno plechová
skříň a hned vedle měl čtyři pistole, téměř dva tisíce patron a pytlík zlatých
šperků. V kapse bundy na věšáku technik objevil klíče, jedny od vozidla Ford
Boxer, jistě tmavě modré barvy a neznámé SPZ. Na druhém kroužku dva
rozdílné klíče FAB, jistě od venkovních dveří a dveří k bytu, ale nevíme kde se
byt nachází. To jsou tedy menší záhady, které jistě……“ Byl přerušen ťukáním
na dveře. Bez výzvy se do místnosti valí doktor.
„Kráčím na oběd, pánové a náčelníku. Zítra ráno pošlu protokol o pitvě a
laboratorní testy, a jelikož vím, že vy s odpornými a odbornými texty
nekamarádíte, a navíc vám jednoduchým sdělením ušetřím čas, řeknu jen NIC.“
„Jak to nic? Na něco jsi přeci musel přijít.“ Zkouší to náčelník.
„Ale jo, přišel jsem na to, že chlap vážil metrák, teda za živa, ale sebrali
jsme jen šedesát kilo mrtvý váhy kostí s hnilotinou a živé váhy červů. Odhaduju
tak půl na půl. Zato žádný olovo, žádná proražená hlava, zlomenej vaz nebo nůž
v žebrech. Ani šňůru okolo krku neměl, jen zlatý řetízek a to tak slabý, že by jej
moucha přetrhla.Testy neprokázaly žádný jed, žádnou abnormálnost a jestli ho
někdo uškrtil, o čemž při jeho svalové vybavenosti pochybuji, mi červi
ohlodávající krk neprozradí. Jinak přeji dobrou chuť a poroučím se.“
„Ten potěší před obědem.“ Nechal se slyšet náčelník, zaklapl složku
s případem, podal ji tomu hubatému Petrovi a nakazuje.
„Občas na to koukni, aby se náhodou něco neprošvihlo, ale opravdu to
vypadá na přirozené úmrtí. Končíme a jdem na oběd taky. Zatracenej doktor, ten
si vybral čas na přednášky o….“
02
Je půlka září a z Tyršova mostu v Hradci Králové metají tři hoši kousky
rohlíků dolů do Labe labutím. Jeden štipec padnul na záda osamnělému plavci a
jedna z labutí jej sebrala. Hoši jsou vidláci odkudsi z venkova a poprve ve
velkoměstě, není se co divit, že žasnou nad vším, všechno je jim nové.
„Viděls vole, jak to sebrala.“
„Jo, viděl, a není vona blbá že se koupe v takový zimě?“
„Proto je taky ustrojená, vole, ne?“
„No ale že neplave rukama, a taky že má obličej ve vodě.“
„Že vona bude utopená, vole? Pane, támhle plave utopená ženská.“ Oslovil
kluk kolemjdoucího.
„Co si to dovoluješ smrade? To máš teda pěkný vychování, slyšela jste ho
paní, to je dneska mládež…..“
„Slyšela, a kdyby vy místo rozčilování jste se podíval, tak by jste toho
utopence viděl taky. Máte alespoň telefon?“
Měl a nerad zavolal policajtům. Mládenci sebou hodili, přijeli s houkačkou
jak když čekali za druhým rohem a hasičům to taky netrvalo dlouho. Tu
plavkyni vylovili až v Jiráskových sadech, ale ji to nijak nepomohlo, byla mrtvá
už pěkných pár hodin.
Hradecké kriminálce tenkrát velel major Véna. Do důchodu mu zbývalo pár
týdnů, no na všech prstech by ty týdny ještě nespočítal, do důchodu se těšil a
v poslední době byl naštvaný téměř na všechno. Především celý život na své
rodiče za to, že mu dali jméno Václav. Kvůli tomu nevěděl zda mu cizí lidé
vykají a nebo tykají, s oblibou říkával.
„Dřív to bylo jednodušší. Žádnej pan Véna nebo prach sprostě Véna.
Soudruhu majore mi museli říkat. Vlastně ne, tenkrát říkali soudruhu rotný.“
Teď ovšem povídal na poradě úplně jiné věci.
„Jdu od doktora, pánové….“ začal Véna a do řeči mu skočil Mikulec.
„Na co přišel dneska?“
„Jestli prý můžou spolu hrát dámu policajt a had? Že prý nemůžou, protože
had neumí skákat. Ale k věci. Když ženskou ohledal po vytažení, tak to
vypadalo na utopení. Teď na prosektuře ji okouknul pořádně a je to mord „jako
bejk,“ jak říká tady Karel.“ Karel je poručík Kocourek a jeho podřízený. Ovšem
přestárlý poručík, starší ve vyšetřovacím týmu je už jen zástupce náčelníka
nadporučík Mikulec.
„Vlastně jako bejk ne, spíš jako prase, protože ji někdo píchnul drátem asi
rovnou do srdce. Baby se asi někde pohádaly a popíchaly pletacíma jehlicema.
Kdo to je nevím, u sebe neměla nic, povídal doktor, že ji bylo tak okolo
padesátky, rukama nedělala a z šatů nevyčteš nic. Ale šmejd in Čína to není. Tak
Kocourek si vezme na starost pohřešovaný, možná že žádnej spěch není,
zapíchli ji prej asi včera nebo předevčírem. Musíme počkat na pitvu a
laboratoře. Mikulec se postará o fotky a ostatní mají zatím svou práci.“
Porada třetí den se skládala také jen z monologu vládce oddělení.
„Pitva prokázala vraždu ostrým a úzkým předmětem, dlouhým nejméně 20
centimetrů, protože byla propíchlá durch und durch, a o průměru zhruba 5-6
milimetrů. Stáří okolo padesátky, udržovaná, natřená drahými šminkami,
kuřačka, alkohol nepotvrzen, ale játýrka prý už chycená. Zavražděná skoro jistě
dva dny před nálezem a do vody hozená patrně dvanáct hodin před vylovením.
Z laborky taky nic nevypadlo, jen že si barvila mírně prošedlé vlasy.“
„Uklidněte se, paní Ptáčková. Přijde sem jedna naše kolegině, jmenuje se
Jana Poláková a ta si s váma popovídá, no už je tu. Tohle je paní Ptáčková, Jani,
a prý v té utopené poznala svoji sestru. Tak si myslím, že bychom nejprve mohli
zajet na identifikaci, kdyby se ukázalo, že nejsou příbuzné, tak by se zbytečně
trápila. Tak, paní Ptáčková, půjdem, ať to je za námi.“ Marná však naděje, sestra
leží v lednici.
Tahle Ptáčková, ta není žádná padavka, když zřízenec vytáhl šuplík a ona
pohlédla na hlavu zavražděné, vyhrkla „hajzlík,“ obrátila se a pevným krokem
odcházela. V kanceláři pak byla hovornější.
„Kafe ne, to já nepiju, to mi nedělá dobře, ale pivo kdyby bylo, slečno, to
bych raději, stačil by hrníček. Víte já mám problémy se žaludkem a doktor mi
doporučil každý den pulitřík, po lžicích, no ale to vás určitě nezajímá, že. Sestra
Eva byla mladší, teď by ji bylo čtyřicet, narodila se až když tátu pustili
z kriminálu, zavřeli ho v jedenapadesátým komunisti. Táta, my byli za svobodna
Hejcmanovi, byl sedlákem v Olšové a nechtěl vstoupit do JZD. Nebyl tam
nejbohatší, ale nejtvrdohlavější, tak ho zavřeli a odpracoval si skoro deset let
v Jáchymově. Eva byla rozmazlená, všechno co chtěla mohla dělat, peněz jsme
taky měli dost, naši dělali na statku a tenkrát se tam daly vydělat slušný peníze.
Eva byla i hezká, chlapi se za ní otáčeli, a jen vyštudovala gympl, tenkrát se
tomu říkalo SVVŠ, tak se vdala. To bylo, mám dojem, v osmdesátým třetím, a
vzala si kluka od velkýho papaláše na krajským výboru strany. Šípek se
jmenoval. Hned měla slušně placený místo na krajském výboru, stala se z ní
tajemnice přes oslavy. To byla její zkáza, protože život se ji stal jedním
dlouhým mejdanem. Nebylo dne aby nepřijela nějaká delegace, nebylo večera
bez výročí či svátků a nebo chlastali jen tak aby nevyšli ze cviku. Její manžel
byl prominentní panskej kočí. Ten vozil ty nejvyšší z nejvyšších a nebo jejich
manželky, popřípadě milenky. Pak vezl tatíka a ještě dva do Bratislavy, trochu
spěchal a sestra se stala vdovou, v autě nepřežil nikdo.
Člověk by řek, že ji z takovýho místa vyhoděj, když přišla o ochránce, ale
ona jich najednou měla kupu. Byt ji zůstal, prachy na knížce taky a chlapi se tam
střídali až do revoluce. Odešla ještě nežli ten spolek rozpustili a s jedním
mladým od nich si koupili větší barák ve Varech, v Karlových. Přestavěli to na
penzion a jezdili k nim Rusáci, von ten mladej tam měl kupu styků, protože se
učil estébákem v Moskvě. Jenže jeho kdosi prostřílel nějak tak v devadesátým
sedmým a do tří let Eva přišla o penzion. Chlastala vždycky, možná ho
prochlastala, nevím, já se s ní moc nestýkala když byla ve Varech, ani když se
přestěhovala sem do Hradce, na Pražský předměstí. Číslo nevím, ale barák vám
ukážu, ona tam žila s nějakým mladým klukem. Já ho teda viděla asi jen
dvakrát, možná bych ho ani nepoznala, oni ti cikáni jsou si dost podobný, ale
prosím vás, čtyřicetiletá bába si pětadvacetiletýho kluka musí vydržovat, ne? I
když prachy ona měla vždycky, i v poslední době, ale neptejte se mě odkud. O
tom nikdy nepadlo ani slovo a to mi tak čtyřikrát do roka nějakých deset tisíc
podstrčila. Na narozeniny, svátek, k vánocům, nebo na dušičky, to jako abych
udržovala mámin a tátův hrob……“
„To byla zpověď, že, poručice? To je pomalu na román, ale to co by jsme
potřebovali, o tom ani písk.“ To povídal náčelník když Ptáčkovou odvezli na
nádraží. „Tak se stavíme na opožděný oběd a zajedeme se podívat na kluky do
bytu po Evě Šípkové, jestli něco nevyštrachali. Hlavně toho jejího šamstra jestli
nemaj. Určitě ta Ptáčková ví víc, jinak by neříkala klukovi hajzl když uviděla
sestřičku mrtvou a věděla že je zavražděná.“
„Tak se chlubte, hošánkové, na co jste přišli?“
„Leda na to, že ten její fešák zmizel a určitě si odnes to nejcennější.
Rozházený to je tady pěkně, vlastně jen v jedný cimře a ta sloužila dozajista
jako kancelář. Je tam plechová kancelářská skříň, úplně prázdná skříň a spousta
papírů okolo, ale prázdných a nebo bezcenných. Taky tam chybí počítač, zůstalo
po něm jen zaprášené místo. Víte, zajímavé je i to, že tady taky není nic
osobního. Žádné fotografie, skoro žádné dokumenty, knížka ani jedna, bižuterie,
staré hodinky, prostě jako v jiných bytech. Tady je jen televize, video, přehrávač
a pár set cédéček, postel a normálně vybavená kuchyň.“
„Dobře, kde nic není ani smrt nebere, tady ovšem brala. Zeptáme se sousedů,
snad jsou všímaví.“
Levé dveře zdobila samolepka Česká pojišťovna a štítek se jménem
František Nejedlý. Ať zvonek řičel sebevíc, otevřít nepřišel nikdo. Zato u
pravých jen se poručík Tupý na zvonek podíval, už dveře dokořán a v nich
stařenka jak z pohádky.
„Vy jste četníci, že? Já si to hned myslela už když jste přijeli. Copak se
Evičce stalo? Něco jo, že jo, jinak by jste tu tak nelítali, no poďte dál, stejně se
jdete vyptávat, že?“
„Jdeme, paní, jdeme. Paní Šípkovou potkalo to nejhoší, ona prý žila
s nějakým mladíkem, prý cikánského původu. Kdepak by jsme ho našli?“
„To vám neprozradím, oni oba byli strašně tajemní, ale cikán to není, von je
Gruzínec. Já jsem učila ruštinu tady na základní škole, a když si ho Eva přivezla,
tak se mnou párkrát mluvil, proto to vím. On je dokonce z vesnice vedle tý jak
se narodil Stalin.“
„A kde byli zaměstnaní.“
„Tihle dva? Nikde. Vstali povětšinou před polednem, pustili si nějaký
písničky, jestli se tomu řvaní dá písnička říkat. Tak hodinu to tam řvalo, pak oba
sedli do auta a frnk pryč. Vrátili se po půlnoci, zase randál jak od televize, do
toho skřípala postel, víte co myslím, že? Vono to je u nás pěkně slyšet, naše
kuchyň sousedí s jejich ložnicí, no a paneláky nemaj tlustý stěny.“
„Jaký měli auto, to víte?“
„Jo, to vím, modrý.“
„Hm, a Nejedlý, tady naproti vám, kdy by jsme ho zastihli doma?“
„Když přijde. To je taky takovej coura, podnikatel, on pojišťuje lidi. No a
kdypak jsou pracující lidi doma? Navečer a nebo v sobotu. Já vám můžu na něj
dát telefon. To on tak dělá, že si sjedná schůzku po telefonu…..“
Zdrželi se ještě hodinu, řečná byla paní učitelka, ale taky jim nesdělila nic
podstatného.
Pan Nejedlý byl i silně nerudný když mu volali, ale souhlasil se schůzkou.
Jestli jim to nevadí tak o sedmé ráno u něj doma. Po ránu byl ale příjemnější.
„Koukejte, dostal jsem včera alespoň pětistovku pytlíčků s kafem. Zůstaly
jim na veletrhu služeb, půl pytle na brambory toho měli, a tak mi odsypali do
kufříku co se vešlo. Tak já dám vařit vodu a vy si něco vyberte. Ale vy nepřijeli
na kafe, že ne?“
„To tedy ne, nám stačí trochu klepů o paní Šípkové a tom jejím druhovi.“
„Paní Šípková, kdo to je? Jo počkejte, nemyslíte sousedku? Tak to bude
slabota, já ji viděl tak jednou nebo dvakrát. Jejich životní styl je naprosto jiný
nežli můj, a nezlobte se, já o nich naprosto nic nevím. Teda o ni, o tom mládenci
vám můžu říci, že to je určitě magor. Toho jsem občas vídal když se ji hrabal v
autě, ale nikdy mi neodpověděl ať jsem začal mluvit o čemkoli. Vlastně ani na
pozdrav neodpověděl. Já myslel, že je to její zaměstnanec, že ji dělá řidiče, ale
řeknu vám, že bych ho jako šoféra nechtěl. Jemu povětšinou cesta nestačila jak
to šněroval.“
„Tak to víte jaké auto měla?“
„Jo, to bych věděl s čím jezdili. Modrý Ford, typ vám přesný neřeknu, ale
espézetku mají starou, pražskou, ABA 17-71.“
Více z něj taky nedostali, vlastně ano, nasypal jim do igelitového pytlíku
dobrou stovku těch exotických kafat. To byl vlastně jediný úspěch v případě
Šípková.
03
Velké město rovná se velký hřbitov, velký hřbitov rovná se mnoho hrobů a
na hroby jezdí spousta pozůstalých. Na Dušičky, tedy na Památku zesnulých, jak
se svátek v kalendáři jmenuje, je těch pozůstalých stokrát více nežli jiné dny.
Přijedou, zaparkují, odběhnou k hrobu, vyzdobí jej květinami, popřípadě popláčí
a mažou domů nebo nakoupit do obchoďáků. Ne tak policie, ta svoje zesílené
hlídky vysílá na hřbitovní parkoviště, aby zaprve řídily dopravu, za druhé kvůli
kriminalitě. Krade se halt všude. Když tam po třetí přijela hlídka ve složení Kos
a Pávek, hodiny ukazovaly osmou ráno, kalendář třetího listopadu a obloha se
ještě nerozhodla, jestli spustí k zemi déšť nebo sníh. Vítr už pánbíček dolů
poslal, honil ten studený foukálek zasviněné žluté listí po téměř prázdné ploše
parkoviště a ukládal ho ponejvíce pod žlutý Mercedes trčící v nejvzdálenějším
koutě plochy.
„Hele, Pavle. Nezdá se ti, že ten meďák tam stál už předevčírem? Já po něm
šilhal celou hlídku, chtěl jsem ho jít omrknout, ale nebyl čas. To vypadá na
padesátý léta, buď je to totální šrot a nebo veterán k nezaplacení.“
„Jo, ty se z těch veteránů jednou posereš, Vašku. Jen se tam jdi kouknout, já
zůstanu tady v teple. Vlastně tam zajeď, venku v tom fukejři ofoukneš, chytíš
nějakej bacil a já to potom odskáču taky.“
„To mě podrž, venku proletuje sníh a chlap si vevnitř klidně chrní jen tak v
saku. Tak ho di perlustrovat a přitom se můžeš pokochat tím zázrakem, vypadá
to fakt na udržovanýho veterána.“
Nadstrážmistr Václav Pávek, obdivovatel automobilových veteránů, vylezl z
starobylé služební škodovky, připlácl čepici pevněji k hlavě a zaklepal na
okénko obrovského vozu. Chlap nic, nereagoval ani na další klepání, a tak Vašík
otevřel dveře. Strejc byl tuhý tak, že ho ani pohřebáci nemohli vytáhnout ven.
Hodinu se s ním mordovali a pak okolo vozu poskakovali do večera technici.
Přijela i kriminálka, náčelník Véna, Matyáš, Zelenka a nachlazený Mikulec.
Ten přišel na geniální nápad.
„Nebylo by lepčí, hepčí, zatáhnout auto k nám do garáží? Tam za větrem by
se to prohlíželo líp než tady na tom výdrholci. Hepčí.“
„No to se povedlo, můj zástupce a přijde na takovou hovadinu. Za prve to
nebudeš prohlížet ty a za druhé co stopy?“ Lamentuje Véna
„V autě zůstanou a tady po těch deštích stejně není nic…..“
„Tak jedem, pánové, jako obvykle. Matyáš evidence vozidel, Zelenka fotky
a ty Jirko mu prohledej kapsy a koukni do palubky.“
Nejdřív skončil Mikulec.
„Nic, v kapse ani kapesník a v palubní desce jen rukavice, ubrousky,
papírové kapesníky a parkovací lístky. Tu bundu už máš vyfocenou? Taky nic,
akorát hřebínek.“ Od služebního auta přichází podporučík Matyáš.
„Majitelem je Kamil Snášel, místní, bydlí v Ladově ulici, to je u Okružní,
kousek od stadionu. Á, doktor se už blíží.“
„No nazdar, Vlčku, co mi o něm řekneš?“
„Ty si Véno myslíš, že mám rentgenové oči? Už ho máte vyfoceného? Tak
ven s ním, já po něm nepolezu jak opice nebo ženská. Jo baba, to víte jak si
Nácíček pořídil milenku? Takovou jednu bludičku z Černigovu ulovil a táhli to
spolu nějaký čas. Pak ho holka poslala nakoupit. Bloudil v supermarketu dobře
půl hodiny, až si ho všimla ochranka. Dva vypasení hoši došli k němu a co prej
hledá….“
„Samozřejmě hledal jovky, že, doktore?“
„Jo, jak to víš, Kocoure?“
„Za prve my policajti víme všechno, za druhé ten vtip, „kup ty volejovky“ je
starý asi tak sto let.“
„Když víš všechno, tak mi řekni kdo vyhraje zítra hokej? My nebo
Pardubice?“
„Vyhraje vítěz, to ví i malý děcko,“ durdí se náčelník. „Řekni hergot co
chlapovi je, přeci tu nebudem tlachat v tom průvanu.“
„No co by mu bylo, má to za sebou, to vám můžu říci hned, tuhý je pěkně.
Heleme se, vidíte ten flek na košili, to je krev, a podívejme, dírečka malá, to
bude po kulce. Posaďte ho, jo nejde to? Tak jen převalte a držte, já kouknu pod
sako. No jo, taky flek a taky malá dirka. To nevypadá na průstřel. Že ho pachatel
propích jako tu babu před časem? Tak majore, jako obvykle, po pitvě a pitva
zítra. Zdravím vás, mládenci, a ty Matyáš, pojď se mnou k autu, dám ti něco na
nachlazení. je to nový zahraniční přípravek, bere se to…..“
„Sakra, je tu opravdu zima,“ mne si ruce náčelník. „Nasedat, jedem domů,
Zelenka vytiskne portrét oběti, a pojede se mnou do tý Ladovy.“
Parkoviště opět skoro osiřelo, zůstala tam pouze stará hlídka ve složení Kos
a Pávek, pak žlutý Mercedes a dva velmi mladí příslušníci kteří se měli postarat
o jeho odtažení k laboratořím. Jeden z nich byl velmi zvědavý a vyzvídá na
starých mazácích.
„O kom to mluvil doktor, já žádnýho Nácíčka neznám, kde slouží?“
„Ach jo,“ povzdechl si praporčík Kos a obrátil oči v sloup, „taky znát
nemůžeš. Rotný Ignác Pipička, familierně zvaný Nácíček, je legendární blb
v policejních řadách a jedná se imaginární postavu policajta. Na něj se svede
veškerá hloupost, ten všechno odnese. No hele, už máme konec směny, tak
nazdar, pánové.“ Skočil do auta a jsou pryč.
„Hele, Honzo, co myslel tím familiérně, to jako, že mu tak říkaj doma? A
imagiární? To jsme se v kurzu neučili…..“
Štítek se jménem Kamil Snášel zdobil dveře ve třetím patře notně oprýskané
budovy. Výtah žádný, v prastarých domech této kategorie se s ním nepočítalo, a
tak kriminalisté tlapali pěkně po svých. Mimo řičení zvonku za dveřmi klid.
„Není doma.“ Moudře usoudil Zelenka. „Mám zazvonit vedle?“
„Spásný nápad, podporučíku, ještě že vás mám sebou. Dávno jste tak měl
konat, to se na všechno musíš vyptávat, Ivane? Myslet…..“
Stačilo krátké stiknutí zvonku, v zámku cvakl klíč a dveře se nepatrně
otevřely. Dva řetězy bránily plnému rozevření a obrýlené oko je pozorovalo.
„Kriminální policie,“ zahlaholil hlasitě Zelenka a strkal před oko odznak.
„S kriminálníkama se nebavím.“ Konstatoval pisklavý hlásek tlumený
dveřmi. „Táhněte pryč, uličníci, nebo zavolám esenbé.“
„Jdem o patro doleji, tenhle by nám asi stejně nepomohl.“
Poradila jim mladá maminka ve druhých dveřích.
„No jo, tohle by mohl být Snášel, jenže tady je nějaký starší. Žlutej auťák má
taky, jak se jmenuje nevím, manžel o něm říká medík a závidí mu ho.“
„Víte mladá paní, on vypadá starší protože je po smrti. Bydlí tam s ním
někdo? Manželka, děti, rodiče?“
„Kdepak, žena od něho utekla a děti, co já vím, tak neměli. On Snášel
je poměrně nesnášenlivej typ. Když pojišťuje, to mu huba jede, ten se dovede
vnucovat, ale s lidma se nesnese. Tady v baráku se hádá s každým, vlastně
s každým ne. Ve vedlejším vchodě bydlí Jurásková. Co s ní má, to nevím, ježíš,
vlastně měla, tak ta má od jeho dveří klíč. Já ji parkrát viděla když jsem šla věšet
plínky na půdu, jak k němu jde a jednou si odemykala.“ Z vedlejšího pokoje se
ozval dětský pláč.
„Malej se probudil, nezlobte se, ale musím k němu.“ Odběhla a přišla
s miminem v náručí.
„Musím ho přebalit, tak vás vyprovodím:“
„Jo, to jo, a děkujem. Ještě malý dotaz. Ten Snášelův doused, co je zač?“
„Chudák, osmdesát mu bude, špatně slyší, špatně vidí, má tohohle Aic
hajmra, nebo jak se tomu říká, a jak někoho uvidí tak mu sprostě nadává.“
Kde bydlí Jurásková jim prozradil až její soused. Taky tato část domu výtah
neměla, taky museli šlapat až do třetího patra a na žádných dveřích Jurásková
napsáno nebylo. Ani nahoře ne, jedny dveře bez jmenovky a na druhých se
stkvělo napsáno tužkou Šafařík. Zelenka ihned zvonil u prvních. Bez výsledku,
proto náčelník použil druhý zvonek. Opět řetízek zarachotil, opět škvírka a oko,
zato tentokrát jsou vyslyšeni.
„Ano, bydlí tady vedle, ale teďkom ji najdete v tý hospodě na rohu, co se
jmenuje Na růžku. Ona tam má pracoviště.“
„Servírka nebo kuchařka? Jakpak ji poznáme?“
„Kurva, vlastně ne, jen dělá kuplířku. Tu pánové poznáte na první pohled.
Stará tak padesát, ale vypadá starší, i když si myslí opak. Odbarvená blondýna,
zmalovaná jak všechny štětky, vysoká tak normálně a tlustá taky není. Poznáte ji
podle dlouhý špičky na cigaretky, ta ji cumlá celej den.“
Opravdu ji poznali jen do zahuleného lokálu nos strčili, takový zjev se nedá
přehlédnout a skutečnost byla ještě horší nežli jim bylo řečeno. Seděla u stolku
s mladou holkou, ze které její profese také křičela na dálku.
„Jestli dámy dovolí, tak my si na chvíli přisednem,“ povídá náčelník.
Jurásková se zamračila a ta mladá omalovánka hned vyskočila, a že prej.
„Já teda du, stavím se pozdějc.“ Oznámila patrně stropu, neboť na něj
upírala skelný pohled.
„Jak vám vidím na výrazu, madam, víte kdo jsme, že? Nebo je nutné se
představit? Paní Jurásková, doufám, že se nemýlím“
„Ne, poliše poznám po čuchu a na dálku. Co chcete?“ Zachraptěla hlasem
dlouholetého a silného kuřáka.
„Dostat se do bytu bytu Kamila Snášela a vy vlastníte klíče, že ano….“
„Hovno, tam nemáte co dělat a já klíče nedostala proto, abych dělala fízlům
vrátnýho. Počkejte si, až se Kamil vrátí a sežeňte si taky povolení k prohlídce.
He, že ho nemáte?“
„Ne, to nemáme, ale mám jednu zajímavou fotografii, koukejte, neznáte toho
pána?“
„Co bych neznala, to je Kamil, a proč má zavřený……Ježíši kriste, že von je
po smrti.“
„Máte pravdu, paní Jurásková. Víte co? Vy zaplatíte útratu a trochu se
projedete, s náma. Zajedem na prosekturu, kouknete se na zesnulého a řeknete
nám, jestli je to opravdu Kamil Snášel. Pak zajedeme pro klíče a juknem k němu
do bytu.“ Nechala si nalít dva velké panáky, do plechové placatky taky jakýsi
tvrdý alkohol, vyzunkla jeden frťan, zaplatila, hodila do sebe druhou skleničku,
začala brečet a klopýtala ven.
Za hodinu se jich do bytu hrnulo spousta a Juráskovou vezli do nemocnice.
Doktoři sami rozhodnou zda půjde na záchytku či na psychiatrii. Netrvalo
dlouho a k psychyatrům vezli i dědka od vedle. Měl štěstí, že ho neodpráskli jak
teroristu. Vyběhl na ně se samopalem a mohl děkovat za svůj život Kocourkovi,
že ten o stejnou hračku zakopával doma.
Byt stejný jako všechny ostatní podél okružní magistrály. Okna, vedoucí na
sever, léta letoucí neotevřená, výfukovými splodinami začerněná, trvalý hluk od
projíždějících vozidel hučel více nežli včely na rozkvetlé lípě a smrdělo to tu
stejně jak nádražní restaurace. Nepořádek ukazoval na starého mládence a
množství prázdných lahví, že se tady žije naplno. To bylo v prvním pokoji,
druhému vévodila postel zvaná letiště a pár reflektorů jako u fotografa.
„No nazdar,“ pronesl poručík Kocourek. „Padli jsme na hnízdo neřesti. Ať
se propadnu jestli se tady nevyrábí pornografie.“
„Nekecej?“ Škádlivě zachraptí jediná poručice v týmu detektivů. „Pusťte
mně tam taky, já ještě v hnízdě neřesti nikdy nebyla.“
„Nepustím, nejdřív seberu otisky, Janinko. Pak se můžeš věnovat čemu
chceš.“
„Nejdřív to snad vyfotíte, ne?“ Zasáhl náčelník. „Zůstanou tu Kocour,
Zelenka a Mikulec. Ostatní domů, hlavně Matyáš a hlavně do postele.Hoďte
sebou a zítra ráno chci mít výsledky na stole i kdyby jste na tom dělali celou
noc.“
„Tak začneme, Matyáš nepřijde, seklo to s ním.“ Zahájil ráno major Véna
poradu. „Pitva prokázala vraždu a to stejným způsobem jako u té Šípkové,
probodnutí dlouhým ostrým předmětem. Co jste objevili vy, Mikulec?“
„Pěkné věci, náčelníku, pěkné. V kuchyni nic podstatného, zato v ložnici
video, kupu kazet a DVD disků. Proč za tím Snášelem chodila Jurásková
nechápu, protože byl na chlapečky. Laškoval s nima na tom letišti a natáčel si to.
Odhaduji to na stovku hodin a takových dvacet kluků. Alespoň pět jich bude
určitě nezletilých. Já na to kouknul jen zběžně, a rychlopřehráváním, poučné a
pěkné to je, měl by jste to ke zpracování předat tady Janince, ona….“
„Blbče, vlastně bych se podívala ráda…..“
„Dobře, a dál?“ Mávnul rukou Véna.
„V té zadní cimře měl stůl, skříň a trezor, starou Varthajmku. Ve skříni a
stole spoustu papírů od pojišťovny. V trezoru bůhví proč mobil, balík peněz a
šest sešitů popsaných jakýmsi kódem, alespoň si to myslím, protože ani Zelenka,
ani Kocour, mne nevyjímaje, jsme nepochopili co by to mělo být. Hotových
peněz si Kamilek nastřádal jeden milion, osm set tisíc a padesát korun, a k tomu
šest tisíc, dvěstě padesát euro. No a taky tam měl krabičku, v krabičce sušené
voňavé lístečky a ať se propadnu do parlamentu, jestli to není mariánka. Taky
pár pytlíčků s práškem, přesně čtyři a teď jsou v laborce. To by asi tak bylo
všechno podstatné.“
„Soukromá korespondence, foto, diář, záznamy v počítači, nic?“
„Nic, ve stole v jednom šuplíku rodný list, pár účtů, záruční listy na video
spolu s popisem ovládání, techničák k Mercedesu a jediná zajímavá věc, účet a
záručák na notbuk, to je ten malej přenosnej počítač, ale ten tam nikde není.“
„Janinko, zavolej do nemocnice co je s Juráskovou, hlavně jestli je schopná
vypovídat. A vy pánové, co sklep, půda a otisky? O těch jsem neslyšel nic.“
„Otisků co hrdlo ráčí, jenže technik skončil před půlnocí, a tak to chvilku
potrvá. My odpadli v jednu v noci a kde jsme se měli zeptat který sklep a půda
patří Snášelovi. Navíc měl asi nouzi o klíče. U sebe žádné, v bytě žádné, tak
jedině ta bordelmamá Jurásková jestli o nich neví. Vám dala jen jeden klíč a to
od bytu, ani ne dole od domovních dveří.“ Poláková se vrátila.
„Jurásková je schopná vypovídat, má jenom kocovinu, sebelítost a
abstinenční příznaky. Včera to prý bylo normální ožrání, ale ve cvokhausu si má
místečko již vyhlížet. Jestli si ji prý neodvezem, tak ji pošlou domů, povídal
primář, tak jsem řekla ať připraví papíry, a že už jedem. Mám jet já, náčelníku?“
„Ano, poručík Tuhý zatím žádný úkol nemá, tak jeďte spolu. A vy tři se
vraťte do bytu, trochu se poptejte u sousedů, mimo toho dědka, ale ten je stejně
na psychiatrii. Taky omrkněte ten sklep a půdu, jestli je najdete. Jo, abych
nezapoměl, kde máte ty tajemné sešity?“
„Tady, už jsem je připravil.“
„Tak jeďte, a jak říkala má babička, provázej vás kozí bobky.“
Za dveřmi se Vénovi podřízení po sobě podívali a Zelenka spustí.
„Co to jako má znamenat? Neměkne starýmu mozek, nestraší mu ve věži?“
„Kdepak, to on občas něco takového brebtne když hluboce koumá. On musí
mít nějaký babičkovský komplex, protože vždycky cituje ji a ne dědka.“
Poučuje zástupce Mikulec a pokračuje.
„Hele, nestavíme se někde na gulášovku? Nebo dršťkovou? To by byl důvod
si koupit i piviště, já mám po nevyspání kocovinu a nebo na mně něco leze jako
na Matesa.“
„To by bylo krásné, taky bych si dal, ale pivo jedině ve flašce a po výslechu
sousedů. Co kdyby někdo prásknul, že z nás táhlo jak z pivovaru?“
„No jo, to máš pravdu, tak teda nejdřív sousedi, pak polívka s pivem, sklep
a nakonec půda.“
Když poručík s poručicí přivedli Juráskovou, náčelník usoudil, že když si
neměla možnost na ksicht namalovat obličej, vypadá jako poměrně škaredá
ženská. Taky mu poručice před tím referovala mínění primáře z psychiatrie.
„Včera si pořídila dva a půl promile, povídal primář. Z těch pár testů co ji
provedli, je prý jasné, že játra i ledviny ji dosluhují a hlava neslouží už delší čas.
Napsal ji doporučení do Bohnic, ale musí jet sama, oni ji to nemůžou nařídit.
„Tak se u nás posaďte, paní Jurásková. Měl bych pár otázek a pak vás
zavezeme domů. Včera jste nám dala jeden klíč, a to od bytu Kamila Snášela.
Pročpak jste nám nepůjčila i klíč od vchodu do baráku a klíče od půdy
s sklepa?“
„Protože mi je brácha nedal.“ Náčelník se zarazil, chvíli koukal na své
podřízené, bylo vidět jak usilovně přemýšlí.
„A pročpak jste nám neřekla již včera, že Snášel je váš bratr?“
„Ptali jste se? Neptali. Policajtům se nemá říkat na co se neoptaj, to se nikdy
nevyplatí.“
„Máte ještě nějaké sourozence?“
„Jo, to mám, taky nevlastní.“
„Kolipak, smím li se zeptat.“
„Jo, to smíte, dvě sestry.“
„Podívejte, paní Jurásková, vaše vyprávění je zajímavé, ale zdlouhavé.
Zapomeňte na tu poučku, že se nemá policajtům říkat všechno a na co se
nezeptaj. Okrádáte o čas nejen nás, ale hlavně sebe. Jen co se dozvíme co
chceme, tak vás zavezeme domů. Záleží jen na vás kdy to bude. Určitě by jste
seděla raději v zakouřené místnosti restaurace Na růžku, nežli u nás, že ano?“
Koukala na něj s otevřenými ústy a vytřeštěnýma a krví podlitýma očima.
Za pět minut ji došlo o čem je řeč a vidina brzkého doplnění alkoholu do
krevního oběhu z ní sejmulo zábrany a spustila.
„Dvě sestry mám, všechny jsme nevlastní, S Kamilem jsme měli stejnýho
tátu, jen jiný matky. Má máma měla ještě dvě holky, taky každou s jiným
chlapem. Pak máme ještě jednoho bráchu, teda jako s bráchou, ale nevíme kde.
Von v osumašedesátým zdrhnul za kopečky, teda na Novej Zéland. Pak prej do
Austrálie, pak do Tasmánie a nakonec do Mexika. Prej ho tam zastřelili
pašeráci, alespoň to říkal brácha. No a to je o mý rodině všechno. Vlastně ne,
máma ani táta už nežijou.“
„A bratrova matka ještě žije?“
„To je snad jasný, že ne. Proč by se jinak táta sčuchnul s mámou? Ta
umřela když byli Kamilovi ale čtyři roky. Táta se pak uchlastal, protože dělal
v lihovaru. Von to měl jako pracovní úraz, spadnul do nějaký kádě když tam
dělal třetím rokem. Můžu už jít?“
„Ale ne, ještě jsme neskončili. To znamená, že budete po bratrovi dědit?
Nebo měl ženu a děti?“
„Jak by moh buzík mít děcka? Leda v posteli, von si těch chlapečků tam
natahal spoustu, jenže je nezbouch, nemáte pivo? Asi ne, že?“
„Ne, to tedy nemáme. V pracovní době pít alkohol nesmíme. Z toho co jste
řekla, by mohlo vyplývat, že po něm budete dědit, jste si toho vědoma? Nebo
odkázal někomu svůj majetek?“
„Prosim vás, kdo by na smrt pomejšlel… Ježíš marjá, snad si nemyslíte, že
jsem ho já tohle? Snad nemyslíte že kuli bytu a pár korunám jsem ho bacila já?
To snad ne!“
„Abych pravdu řekl, kuli pěknejm pár korunám. Čím se bratr živil? Tenhle
jeho, no řekněme koníček, musí lézt hodně do peněz, nemám pravdu?“
„Jo, holky a chlapečci stojej majlant. Ale von si přišel na pěkný prachy
v pojišťovně. Von byl pracovitej, von buď makal a nebo …, no ležel v posteli.“
„A proč vám svěřil klíče?“
„No proč, protože měl tu velkou postel a tajný nahrávání. Voni někerý holky
nemaj kam jít a nebo chytnou kunčafta kterýho si chtěj natočit, nebo chlap je na
obrázky a chce si natočit je. No a na to je dobrej bráchův byt.“
„Kde má sklep a půdu víte?“
„Kdo.“
„Přeci váš bratr?“
„No jo, to vím, tak pojďte, já vám to ukážu.“
„Co s váma nadělám, běžte si na to štamprle. Tady poručík vás odveze, ale
počítejte s tím, že budeme určitě mít ještě pár otázek. Tak jeďte, nebo víte co, já
pojedu s vámi.“
Spokojeně říhajíc se pátrači vrátili do Snášelova bytu. Kde měl majitel půdu
a sklep už věděli, jen klíče neměli, zato každý držel lahvičku s pivem, houpal se
na kuchyňské židli a zažíval. Mikulec se ptá.
„Viděli jste někoho kdo nemá náhradní klíče k vlastním zámkům? Každej
pořádnej člověk má, a kam by jste si je v tomhle bytě dali?“
„Ke klíčům. Já je teda mám doma pověšený hned u dveří na věšáku, ale tady
bych je dal ke klíčům, a ty klíče spolu s kladivem, kleštěma a hrstí šroubů jsou
támhle dole v botníku.“ Povídal Zelenka, odkráčel ke dveřím, sehnul se
k botníku a nad ním cr cr cr crrrrr zatrylkoval zvonek. Škubnul sebou až si na
zadek sednul. Kocourek vyrval pistoli, vyděšeně pohlédl na Mikulce a chystal se
snad dveře rozstřílet.
„Kocoure, Kocoure, právě jsi skoro zamordoval svého šéfa. Ty jsi se neučil
v pionýru morzeovku? Ne? Otevři Ivane, za dveřmi je Véna a ohlásil se svým
monogramem. Ty ty ty táá, je písmeno vé. Vítejte náčelníku, co nesete?“
„Pivo určitě ne, kde jste k němu přišli?“
„Kousek od hospody je bufet, a protože v hospodě vařej jen minutky, skočili
jsme na dršťtkovu tam. Jenže dršťtková se nekonala, jen prima maďarský
gulášek, s pěti, a pěkně maďarskej, až huba pálila. No tak nedej si pivo, že ano.
Sousedy jsme bezvýsledně vyslechli, oni nic nevědí, protože se staraj o sebe. A
jestli Ivan našel klíče, jdem na sklep a půdu. Našel Ivánek, našel?“
„Asi jo, je jich tu sedm.“
„A víte kde je má?“
„Ano, víme, my víme skoro všechno. Sousedi rádi ukázali.“
„Ale kde je skryté nahrávání nevíte, že? To vím zase já a já si taky skočím
na ten gulášek s pivkem. Za půl hodiny přijde Jurásková ukázat tu skrytou
kameru, tak koukejte prošmejdit půdní a sklepní prostor, obávám se, že mimo
pavouků a starých matrací tam nic nebude. Baba si musela odskočit na
skleničku, tak bacha, aby se nám znovu neožrala. Měl by na ni někdo
dohlédnout, třeba Kocour, on je silný, on by třeba i čtyři piva donesl, vlastně
raději jděte dva, jeden pro pivo a jeden pro babu. Jakpak by to vypadalo zatýkat
ožralou ženskou s flaškama v ruce. Tak za půl hodiny tady a kde jste říkali že
podávají ten gulášek?“
„Pasovaly ty klíče? Našli jste něco, Mikulec?“
„Copak klíče se k zámkům hodily, to jo, jenomže na půdě nebyly ani myši,
jen prach za deset let. Ve sklepě je Svět motorů, myslím časopisy. Nejmíň
dvacet ročníků. Taky náhradní díly na auta, nejzajímavější jsou pneumatiky. Pět
nových zimních pneu koupených koncem září, ale rozhodně se nehodí na
meďák. Á, klika cvakla, dveře letí, Kocour vchází do dveří.“
„Tak paní Jurásková, kdepak je ta kamera? A kdepak se to spouští?“
„K ní se dostanete v kuchyni a vypinač je na posteli, takhle musíte šáhnout
rukou, je to dálkový jako televize. Já s tím moc neumím, já to neměla zapotřebí,
žejo? Ale holky, ty to znaj.“
„Taky si ty vaše slečny vyzpovídáme, teď nám ještě řekněte, koho jste
vydírali a jak to probíhalo.“
„Tak to pr, pane komisaři. My nikoho nevydírali. Každej dostal to, co si
objednal a zaplatil, tím to končilo, i když některý ty chlapi choděj furt, voni to
sou štamgasti. Hlavně ti co se nechávaj mlátit, tyhlecty masochisti. Holky
nevědí kde je kamera, tem se do ruky kazeta nedostala a bráchovi taky ne,
vybírala jsem to vždycky sama. Von o ně stejně nestál, jemu stačili hošánci.
Ježíši kriste, kdo mu to udělal? Už to víte?“ Zaštkala a rozbrečela se tím
pravým opileckým pláčem.
„Nevíme, vždyť vyšetřujeme teprve druhý den. Ještě mi řekněte, neměl on
bratr ještě jiný vůz nežli Mercedes?“
„Jo má, bože bože, měl. Škodovku, starou dobře dvacet let, takovou modrou.
S tou jezdil za pracej, s Méďou, jak říkal mercedesce, jezdil jen na ty sjezdy
starejch aut a honit hošánky. To mu budu muset vypravit taky pohřeb, že jo?
Bóže bóže, to bude peněz, ale zase to je brácha……“
Povídala a plakala by určitě dlouho, ale chuť na chlast byl silnější, tak se ji
zbavili brzy. Netrvalo dlouho a náčelníka přestalo bavit okukovat skrytou
kameru. Poručíkům poručil pátrat v bytě dál a spolu se zástupcem Mikulcem
odjeli na služebnu. Za jízdy v autě plánoval další postup.
„Spojíš se s evidencí vozidel, zjistíš v čem vlastně ještě jezdil, oni ženský
moc autům nerozumí. Hlavně koukají jestli potahy ladí s barvou vozu. Vyhlásíš
po tom vraku, jestli tedy nestojí před barákem, pátrání. Já se podívám do těch
knih z trezoru. Zastav, hele, já skočím tady do samoobsluhy a koupím flašku
čajoviny, co říkáš? Myslím že něco teplého do žaludku v týhle mlze rozhodně
neuškodí.“
Na poradě za týden panovala úplně normální nálada. Takových týdnů, které
nic nepřinesly, bývá během roku většina.
„Mikulec, jak je to s tím Snášelovým druhým autem?“
„Není, propadlo se do země. Žádná hlídka jej v Hradci neviděla. Ani
v garáži ho neměl a podle sousedů s ní parkoval na ulici před domem, garáž měl
pro miláčka Mercedes. Vízner, ten expert přes auta z laborky, povídal, že by ho
za tři miliony koupil, je to prý jakási třešinka mezi meďáky. Takže
z bordelmamá Juráskové je výhodná partie. Teda jestli Kamil nedělal nějaké
pochybné kšefty a peníze neshrábne stát. Dozvěděl ses něco z těch sešitů?“
„Jo, dozvěděl, hlavně že na to nestačím, a tak jsem je odnesl jednomu
penzistovi. Profesor Slavíček je polygot, on zná snad všechny jazyky na světě a
navíc si vymýšlí křížovky pro časopisy. Dokud neodešel do penze, tak pracoval
ve vojenské kontrašpionáži, ale to je jedno, hlavně že mu to v hlavě pracuje
pomalu jak v počítači. Uvidíme co vykoumá.
Případ převezme poručík Tuhý a ostatní snad máte co dělat na jiných
věcech. Rozchod.“
04
V obchodech drnčely vánoční koledy od rána do večera, pravda je, že
v některých pouze v řeči anglické či americké, ale zaplaveny světlem a
pozlátkem jsou všechny. Toho večera se navíc ulice zaplnily svatými Mikuláši,
byla jich spousta a na různém stupni vyspělosti. Každého svatého Mikuláše
doprovázeli čerti, minimální počet byl dva a mezi tou černou cháskou občas
probleskl i bílý anděl. Odměna nositele dárků a jeho pomocníků bývala předem
domluvena a splacena, ovšem po úspěšné misi, zatím co matka uklidňovala
vyděšené dětičky, hlava rodiny nalila odlívku tvrdého alkoholu.
„Šup tam s tím, pane Novák, a ještě jednu do druhé nohy. Copak copak,
Andělko, nechutná? To nám chutná dycky, že, kluci čertovský?“
Není se proto so divit, že jedna osoba Andělská si odskočila za keříček
v Žižkových sadech. Vylítla holka tam odtud s příšerným řevem a staženými
spodními kalhotkami.
„Je tam ženská a čučí na mně!“
„No jo, Vlastičko, odskočila si taky a co by nekoukala? Kdybys koukala ty,
tak nemáš pochcaný gatě, hehehe.“
„Jenže tahle leží a je na ní nachumelený.“
„Ty seš nachumelená, nepi tolik, dyť na zemi skoro nic není, dyť sotva
snížek poletuje, Juhá, budliky juhá, bububu….“
„Ticho, pitomci, říkáš že je na ní nachumelený? Du se tam podívat.“ Usoudil
svatý Mikuláš a zmizel ve křoví. Netralo dvacet vteřin a bylo slyšet jak mluví.
„Haló, policie, leží tu ženská a určitě je mrtvá, protože se na ní usazuje sníh,
kde? No tady, v Žižkovejch sadech, to víte že jsem pil, koukejte přijet….“
Hovor pak pokračoval poměrně sprostými slovy, ze kterých vyplývalo, že
policajti nevěří volanému. Přece po hodné chvíli přijel služební vůz a do minuty
nastal shon. I čtvrtina hradecké kriminálky se zůčastnila ohledání místa nálezu
neznámé ženy. Přijel Zelenka s Matyášem a povolali si pár techniků. Taky
černou sanitu zavolali a jen ten jeden pohřebák kouknul na ženskou, už povídá.
„Helemese, stará Chybča, že by tentokrát uklúzla nafurt?“
„Vy ji znáte?“ Naivně se ptá Matyáš.
„No baže, teda jak se jmenuje nevím, kde bydlí už vůbec ne, ale ještě asi
před dvěma lety dělala na berňáku. Jezdila kontrolovat účetnictví soukromem
podnikatelům. Tutaj chybča, to bylo její nejoblíbenější rčení, vona to byla
slovenka, jestli teda ne něco jinýho. Taky říkala, že chybčou to začíná a pak “sa
uklúzně na celom frontu a člověk je takrekom v riti.“ Kafe jak říkala nepila, „ale
volačo ostrejšiého“ to jo. Nejlepší v litrový flašce. Před časem se povídalo, že
měla pracovní úraz, že „uklúzla na schodoch a lecala až do rici“ a že dolecala
málem do kriminálu. Já to teda nevím přesně, vono už je to nějakej čas a mě to
zas tak moc nezajímalo, jen jsem to babě přál, můžem nakládat?“
„Ale jo, vemte si ji, jestli teda doktor souhlasí. Co nám řeknete, pane
doktore, na co čekáte?“
„Až se vykecáte a až tu nikdo nebude. Ona nebožka je totiž propíchnutá.
Prošpikoval ji někdo jako ty dva před časem.“
„Ježíšmarjá, doktore, proč jste to neřekl dřív?….“
„A proč, smím li se zeptat?“
„No to by jsme to tady prohledali líp, udělali přesnější evidenci a tak.“
„A ták, vy jste svou práci odflákli? Nebojte hoši, stejně by jste našli prd.
Oběť tu leží nejmíň den, neli víc. Jestli ji píchli tady, nebo odněkud přitáhli
nevím, ale já bych řekl, že bydlí kousek odtud a vyběhla jen na okamžik. Přeci si
nemyslíte, že v těhle šatičkách by se tu na Mikuláše špacírovala.“
„No jo, to máte pravdu, ale co máme dělat?“
„Co asi? Sebrat hlavu do hrsti a použít ji. Třeba k telefonování. Nebo si
zajeďte na městský úřad, konečně pěšky tam budete pomalu dřív, když je to
támhle za rohem. Mohl by tam být vrátný, dnes to bude nejspíš ochranka, a
takový vrátný ví víc nežli přednosta. Ale bacha na ouřad, víš jak dopad Nácíček
když nastoupil k policii? Ne? Ještě se pořádně nerozkoukal, a už prosí kolegu.
„Nemohl bys mi vyplnit žádost o byt?“
„Proč? Ty to neumíš?“
„Umím, ale když jsem ji tam přinesl, baba na podatelně na ni koukla a
povídá. Vyplnit hůlkovým písmem, a ty se přeci jmenuješ Hůlka.“
Tak má úcta, pane podporučík.“
Stačilo dát dotaz tu, zeptat se tam a Jana Plná je na světě. Sice mrtvá, ale
přeci jen kriminálka ví s kým má tu čest a kde bydlela, a víte kde? Na hradě.
Takže ji chudinku zapíchli pomalu pod oknem vlasního bytu, neboť ulička Na
hradě ústí rovnou do Žižkových sadů. Klíče se u ní nenalezly, nejen u ní, ale ani
nikde poblíž, v kapse těch šatečků měla pouze nepříliš čistý kapesník.
Bydlela v přízemí nepříliš vzhledného a zchátralého činžovního domu.
V bytě se svítilo, to poznali pohledem do dveřního kukátka, ale po zvonění
nikdo neotevřel.
„Zavoláme technika, ten otevře jedna dvě, ne?“ Mínil podporučík Matyáš.
„No otevřel bych to taky, ale máš pravdu. Dědek by moh vyskakovat, že
nemáme svědka, stejně se divím, že nás nechali sloužit spolu. Pamatuješ že by
jsme byli někdy spolu? Vždycky byl parťákem někdo služebně starší, tak hele,
ty si zavolej výjezd a já raději brnknu Vénovi. Přijede nepřijede, jeho věc a my
jsme krytý.“ Tak se toho roku v hradeckém sadu vojevůdce Božích bojovníků,
proplétalo desítky policajtů se spoustou Mikulášů, a fagani, poletující za
světcem střeženým snad všemi čerty z pekla, z toho měli nesmírnou bžundu.
Zato technik, když otevřel dveře, se na ně podíval škaredě a prohlásil.
„Ne že bych chtěl žalovat, ale říct to vašemu starýmu musím, protože vy dva
mladý jste buď pěkně blbý a nebo sec sakra líný, protože zavolat si technika na
smáčknutí kliky může napadnout jen vola, volové, bylo odemčeno a klíče
v zámku zevnitř. “
Dědek Véna přijel na místo činu, okoukl situaci a povolal poručici
Polákovou. „To aby hoši měli nad sebou někoho kdo se vyzná v ženským
prádle, i když Zelenka je ženatý a Matyášovi třetina Hradce říká don Chuan,
druhá třetina Kasanova a zbytek miláčku.“ Pak to trochu v bytě okoukl a
konstatoval.
„Na ženskou tu má pěknej čurbes. Ráno porada v deset. Do tý doby potřebné
konzultujte s Mikulcem a Tuhý vám může pomoci. Já jdu v osm úpět k zubaři,
chlap zatracená mne připraví o poslední dva vlastní zuby, a tak prosím zítra
chodit po špičkách.“
Ráno v devět náčelník nevypadal nikterak zle, jen mluvil s hubou zkřivenou
jako po mrtvici.
„Ťak čo ště ou-jev-vivi. Ou!“ Načež ještě zasyčel, protože po umrtvení svaly
stále spaly, mávl rukou a kývl hlavou k podporučíkům.
„Úplně normální byt, ale pěkně neuklizený.“ Začal vyprávění Zelenka.
„Nevypadá to, že by tam někdo něco hledal, jen ta ženská musela být šmudla.
Ani se nedivím, protože se narodila v Rumunsku. Nic proti Rumunům, určitě
jich je většina pořádných, ale tahle …., no nic. Původně se jmenovala Hudra
Albastru, co je křestní a co příjmení nikdo neví. Narozená 1966 v jakýmsi
rumunském Hadru popesku, nebo kde. V roce 1984 se vdala za Jana Plného,
tenkrát správce rekreačního zařízení u Černého moře. Vlastníkem byl místní n.
p. Agromotor. Brali se v Constanci, to znamená v Rumunsku, ona při tom přijala
jméno Jana Plná a o čtyři roky později Československé občanství. To bylo po
manželově smrti, uchlastal se kořalkou, tenkrát v Rumunsku prý byla příšerně
levná. Jana nastoupila hned po revoluci na berní úřad, světe div se, ona je,
respektive byla údajně ing. Kdy vystudovala není jasné, protože v osmnácti se
vdávala a potom pendlovala mezi oběma státy. Léto u moře, zima v Krkonoších,
kde Plný dělal instruktora lyžování pro stejný podnik, který vlastnil tábor u
moře. Vyhodili ji před třemi roky, protože brala úplatky, po pravdě odešla po
dohodě, úplatky ji nikdo nedokázal, ale zasvěcení tvrdí, že deset procent bral
sám šéf. Ten se nechal zvolit asi za měsíc poté do parlamentu, kde nás úspěšně
reprezentuje….“
„Kecy, kecy…“ Všichni ztrnuli, nejvíc Zelenka. Jen Mikulec, znající svého
šéfa nejlépe, vysvětluje.
„Náčelník povídá k věci, ostatně jako vždycky, že šéfe? Tak dál.“ Protože
Zelenka ještě lapal po dechu pokračuje Matyáš.
„V tomhle zasviněném bytě ovšem zůstal jeden koutek skoro přehledný. Je
jím jakýsi sekretář, odhaduji to na osmnácté nebo devatenácté století, kdy
sklopením části čelní stěny získáte psací stůl. Levá spodní část sekretáře tvoří
velmi primitivní trezorek, v pravé jsou šuplíky. Prosím, zde je fotografie
uvedené skříně. No a co myslíte, pánové, že bylo v něm?“
„Uškrcenej Mikuláš.“ Vyhrkla poručice Poláková která si pulírovala nehty a
momentálně plula kdesi v oblacích. Jistě vzpomínala na večerní návštěvu
Mikuláše, protože JUDr. Mikuláš Bubník byl nejen její dlouholetý snoubenec,
ale včera měl navíc svátek.
„Ó nikoli, milostivá dámo, pouze papíry. Obyčejné popsané papíry které se
pomalu nevešly do šesti krabic od banánů. Paní Plná totiž půjčovala peníze a my
s kolegou jsme došli k předběžnému závěru, že tak činila soukromě a ilegálně.
Tohle lichvaření baba provádí už pěkně dlouho, nejstarší papír se smlouvou je
datovaný 1995, ale chtělo by to celý archiv roztřídit, protože její systém
nepochopil ani jeden z nás, i když jak říkám, určitý řád v tom měla. Jinak se
v bytě nenacházelo, teda podle nás, nic podstatného a trezor páčí technik Venca
právě teď.“ Na náčelníkovi bylo vidět že trpí. Pravý koutek úst měl pokleslý,
z něj stékala slina kterou otíral zkrvaveným kapesníkem, oči zalité slzou upíral
na poručici a mrmlal.
„Ča ča.“ Poláková sestoupila na zem, snoubence odsunula na později, chvíli
nechápavě poslouchala nadřízeného a oznámila.
„Jo, uvařím, kolik? Že vy máte něco do něj? Že by se Mikuláš nechal vidět?
Že by v punčoše od něj byla vaše oblíbená slivovička místo uhlí?“
„Šitlá olka, ude ude.“ Znovu zašišlal náčelník a Mikulec jeho slova překládá
a komentuje.
„Že by Janička byla chytrá to nevím, ale provolejme třikrát hurá veliteli. Hip
hip, hip hip, hip hip.“
Kriminálka řvala, voda na čaj bublala, náčelník vytahoval dvoulitrovou
petláhev s nálepkou citronové limonády a ve dveřích se durdí doktor patolog.
„No to je mi pěkný pořádek. Tluču na dveře, páni pátrači hulákaj a nic
neslyšej a přitom jim nesu důležitou zprávu. Já se dřu aby měli výsledky co
nejdřív na stole a páni…., páni, páni, že vy něco slavíte? Čaj na stole, to vy máte
něco do něj, jinak co kriminálka je kriminálkou, tak se pilo vždycky kafe nebo
starýmu za zády pivo.“ Janinka před něj postavila hrnek s čajem, Véna nalil
slivovice a Mikulec zavelel.
„Tak spusť ty důležitý zrprávy.“
Doktor si nejprve bohatě osladil vonící tekutinu, zbožně nasál, udělal „Ách.“
okoukl přítomné a povídá.
„Tak ta nejdůležitější zpráva je, že nebyla gravidní.“
„Ito če blll ej.“ Zachroptěl náčelník, uskl vřelou směs, vyprskl a Mikulec
tlumočí.
„Náš šéf konstatoval, že jsi pitomec blbej, jestli jsem tomu správně
rozuměl. On totiž ráno přišel o dva zuby a určitě ještě injekce působí, a tak
nemůže dovřít pant. No alespoň nám moc nenadává, ale teď si opařil bebíčko a
tak nadávat bude. A jak jsi přišel na to, že když ženská není těhotná, je to
nejdůležitější věc.“
„Protože vám tím odpadl jeden z důvodů zavraždění. Zůstalo vám jich
pouhých tisíc ostatních. Sakra, to je materiál, ten by jsme měli fasovat místo
dezinfekce. No zapíchlá je přesně jako ty ostatní před ní a jak dlouho vám
neřeknu, ale promrzlá byla durch und durch, což by podle mne trvalo
osmačtyřicet hodin. Smrt nastala dvě hodiny po požití potravy kterou v tomhle
případě byl vlašský nebo podobný salát, dva rohlíky a litr červeného vína. Žádné
známky násilí, prostě pích a šlus. Nepřevaluj to v hubě, Vašku, nebo špatně
skončíš, taková horká slivovice je sice dobrá, ale zákeřná jako některý nemoce a
dneska nevíš kde co chytneš.
Například jednou v Jiráskových sadech sedí na větvi hexenšus, infarkt a
mrtvice. Hádají se kdo je rychlejší. Dole se šourá babka. „Ta je má.“ Houkne
hexenšus a pic do babky. Běži okolo zachovalý padesátník ve sportovním,
zastaví, sehne se, infarkt šup a už ho má. Přispěchal rotný Pipička, mrtvice si
zamne ruce a skočí. Nic. Vyleze znovu nahoru a pic, zase nic.
„Nech toho, krávo blbá, vždyť ty jseš mozková a kdo to kdy viděl mozek u
policajta.“
Já se poroučím, dámo a pánové, i když bych nejraději zůstal, neboť hladina
v lahvi nikterak povážlivě neklesla.“
Zato klesla náčelníkova hlava. S temným zaduněním uhodil hlavou o stůl při
dalšim Zelenkově monotónním popisu bytu zavražděné lichvářky.
„Někteří náčelníci jsou jako malé děti.“ Konstatoval Mikulec. „Říkat neříkat,
všechno je to houby platný. Co mu říkal doktor? Nesrkat, vlastně neválet to
v hubě. Čaj horkej, kořalka silná a šéf v limbu. Popadněte ho a odnesem ho na
pryčnu do klece, snad se za půl hodiny probudí.“
Umístění svého velitele do cely předběžného zadržení, řečené klec, jim dalo
zabrat. Náčelník je rozložitý a těžký, dveře do klece úzké a nosítka neměli,
museli se s ním dřít na rukou.
„Zaplať pámbu za tenhle gauč. Kolik já už na něm prospal hodin při
pohotovosti. Tak, pánové podporučíci, hajdy Na hrad, vlastně do ulice Na hradě.
Došmejděte to tam, přivezte obsah trezoru, snad budeme mít potom náčelníka
k použití.“
„Měl bych dotaz, vlastně dva.“ Povídá Matyáš.
„Tak ven s nima a ven.“
„Proč neměl dědek převalovat ten čaj a jak máme jet Na hrad? Vždyť jsme
se nalejvali slivkou.“
„No jo, slivka. Řeknu službě, zajede tam s vámi a přijde pěšky a Véna?
Otevřenou ránou se do krve alkohol vstřebává rychleji nežli sliznicí a po
vytržených zubech má šéf rány dvě. Teplá kořalka tam leze ještě rychleji. To
přeci znáte s pivem z talíře a suchým rohlíkem. Po pulitru piva snědeného lžicí
sebou taky seknete rychle. No a jak rychle se ožerete, tak rychle to vyprchá. Tak
prchejte taky a já zavolám dolů službě.“
Venku se setmělo a začalo chumelit. Velké vločky se líně snášely k zemi a
zrovna tak líně se pohyboval zbytek kriminálky po kancelářích, jestli rovnou
neklimbal za stolem. Vládlo tu ticho přímo hmatatelné, rušené jen hukotem
větráku v počítači a cvakáním vteřin na elektrických hodinách. Do té pohody
cvakla klika, dveře vržou a pomuchlaný náčelník vchází do dveří.
„Mám to, ten buzík byl taky lichvář, teda skoro jistě, protože se mi to zdálo
ve snu. Sakra, to je tolik hodin? Jakpak dlouho jsem spal?“
„Tak sotva hodinu, ale svět se kůli tomu nezbořil. Mlaďochy jsem poslal
slídit Na hrad, hlavně aby přivezli obsah trezoru, jestli tam teda co bude.“
„Tak si skočíme na oběd a potom bych zajel za profesorem Nejedlým. Já ti
mám hlad, že bych hryzal…., co je k obědu?“
„Segedín.“
„No jo, to bude ono, ……“
„Já nevím jak ten guláš u nás dělají,“ povídal náčelník v autě Mikulcovi,
„ale je o hodně lepší nežli jinde. Znáš Nejedlýho, nebo Nejedlého, hm, to je
jméno, obvzlášť po segedínu.“
„To je ten předseda hádankářů? Jo, už jsem ho ale dvakrát viděl. Co je
s ním?“
„Ukázal jsem mu ty sešity od Snášela, jestli by je nerozluštil. Tady zahni za
roh a v tom čtvrtém baráku bydlí.“
„To jsou k nám hosti,“ hlaholil malinký šedivý stařeček mezi dveřmi.
„Honem dovnitř ať netáhne zima. Copak by jsi Vašíku potřeboval, aha, už vím
ty sešity. Zajímavé jsou, velmi zajímavé, to psal nějaký špion? Ne? Já jsem si to
hned myslel, protože špiona by líp vycvičili. Tohle je špatně pochopený kádreš,
tak se to jmenuje a pochází to částečně z kabaly. Všechny čísla jsou dvojmístná,
i když tady vidíš čárky, ty jsou místo nuly. Pakliže se tedy jedná o číslice od
jedné do devíti, je místo nuly čárka.V případě desítek se to píše jako normálně,
tedy je vepředu třeba jednička a pak nula. Je to naprosto jednoduché když to
znáš, ale tenhle to neznal, proto tam má tolik chyb……“
Následovala půl hodinová přednáška, po které toho kriminalisté věděli stejně
jako před ní. Druhé poučení pojednávalo o číslech a na konci se dozvěděli, že
pan profesor Nejedlý nemá ani potuchy jak tajný záznam vyluštit.
„Tenhle kód si určitě vymyslel ten tvůj pisatel sám, nech mi to ještě tady,
Vašíku, a stav se zítra. Ještě bych zkusil Drážďanskou metodu, ta je založená na
frekvenci čísel……“
„Tenhle pan profesor nás učil na gymnáziu,“ povídal náčelník v autě. „On je
machr na čísla a všelijaké hádanky, ale příbuzný s ministrem Nejedlým není, je
to jen shoda jmen. Zajeď Na hrad, podíváme se na kluky.“
Kluci koumali, hlavy nahnuté nad štůsek papírů, vedle papír s poznámkami
a na vedlejší stůl si vyrovnali horu peněz.
„Náčelníku, už jste viděl tři a půl milionu pohromadě? Jestli ne tak se
mrkněte. Je toho teda o trochu víc, přesně je to zapsané v protokolu, ale
zajímavější jsou tyhle papíry. Lichvářka to byla, tyhle lidi cucala o desítky, neli
stovky procent. Proč se proboha nechali takhle sprostě odírat?“
„To nevím, to ukáže vyšetřování. Poptali jste se na ni sousedů?“
„Ne, nikdo nebyl doma, páni, on už je skoro večer, tak to by už mohli být
z práce doma.“
„Tak koumejte dál, já to s Jirkou oběhnu.“
„…..zlatá holka, jak vám to říkám, zlatá holka.“ Drmolila paní Maršíková,
stařenka nejméně osmdesátiletá.
„ Kolikrát vám u mně zazvonila, popovídali jsme si, krabici jídla mi tu
nechala. Víte, ona celý dně pracovala a dělala jakousi řiditelku. Ona kupovala
jídla hotový a mražený, a když to mělo už tuhletu prošlou dobu, jak ona tomu
říkala, tak to přinesla. Ona vždycky povídala, že s jídlem se nemá šeredit, že to
nesní, když je sama, tak ať si přilepším.“
„Chodil za ní někdo, myslím jako že jestli měla hodně návštěv.“
„To ne, pane komisaři, to neměla, za ní snad nepřišel nikdo, teda mimo toho
jejího šoféra. Ale to je takovej divnej strejc, von ani nepozdravil když jsme se
potkali, já ho vlastně ani mluvit neslyšela. Víte, já se ho skoro bojím, takovej
širokej chlap, on teda vysokej není, jen hodně do šířky a hlavu má takovou
divnou, jako krabici hranatou, a ostříhanou jak ty chuligáni co tlučou cikány.
Kdyby Janinka neřekla, že je to šofér od nich, tak bych snad na něj zavolala
esenbé, jenže kdyby to nebyl jejich šofér, tak by sem za ní nechodil, že, a já
bych nemusela ty esenbáky volat. No takový neštěstí…..“ Více informací z ní
nedostali, jen nářky nad ztrátou dobré sousedky.
Ani František Čapek toho moc nevěděl. Ten bydlel nad Maršíkovou.
„Jo milý páni, já se starám vo sebe a ne vo druhý. Já teda mám svejch
starostí dost, já si musím vydělávat rukama a ne kecama. Dejte mě svatej
pokoj!“ Zaštěkal na ně, ovanul je nakyslým odérem z piva a zabouchnul dveře.
Zličan hlásala ručně psaná cedulka na vedlejších dveřích, stručný byl i
majitel bytu.
„Tak tak, pánové, bydlela tam. Dlouho, předlouho. Šofér? Nenechte se
vysmát. Šamstr. Hřebec. Turek, z Bulharska Turek. Co tam se dělo po nocích?
Hřebec. Dyk vám to povídám, hřebec, ale ne plemenej, dyk ji dosud nezbouch.
Ředitelka? Leda tak tý její popelnice. Von řidič? V životě sem neviděl, že by
řídil. Vozil si zadek vedle ní. Na kole jezdil. Chceš li poznat co je dřina, kup si
kolo Ukrajina. Na takovýmhle von jezdil. Do hospody. Do tý u stadijónů. Nebo
po městě. Já řídím autobus. Jé, kolikrát já ho málem přejel? Mockrát. Von se
motá jak …. Aha, pálí se mi jíška. Jméno? Nevím, von je němej.“
Vrátili se do bytu. Oba podporučíci seděli nad hromadou peněz a tupě na ni
zíralik. Mikulec se mohl uzívat a náčelník cítil jakousi pachuť v ústech.
V žaludku kručelo všem a po jednom takovém lvím zakručení koukne Véva na
hodinky.
„Devět? Je to možné? Je, co by nebylo. Zavezte ty prachy na oddělení,
nacpěte je do sejfu a domů. My s Mikulcem ještě zajedem do tý hospody, jak se
jmenuje?“
„To nevím, ten chlap to neřek, jen že je někde u stadionů, mám dojem, že
mluvil v množném čísle, a tak by to mělo být někde tady za rohem. Já na fotbal
nechodím, a tak to tam neznám. Vy o ní nevíte.“
„Tam jsou dvě, jedna hned před Slávií, taky se jmenuje Slávie, a druhá
v ulici co vede k Malšovskýmu mostu. Na stadionech jsou taky výčepy, ale
otvíraj si jak chtěj, hlavně když se kope.“
Před Slávii to bylo nejblíž, zato o takovým hranáči nikdo nevěděl. Stadiony
zavřené, kdopak by taky na Mikuláše hrál čutanou, že ano. No a u druhé
hospody, U mostu, jak hrdě hlásala neumělou rukou psaná tabule, je čekalo
překvapení.
„Přindu zejtra nebo jindy.“ Hlásal nápis na pomačkaném papíru, snad
pozůstatek pytlíku od mouky.
„Zejtra je dnes, a nebo zítra.“ Filozofuje Mikulec. „Kdyby totiž jindy bylo
dnes, tak by otevřel zítra, ale jestli….“
„Jestli tu budem stát, tak buď umrznu a nebo se skácím hlady. Zavez mně
domů a jeď k čertu. Zajedeme sem zítra, otvírá v deset a mám sto chutí si sebou
vzít i nějakou živnostenskou kontrolu.“
Ve středu od rána venku zuřila metelice s deštěm, foukal krutý vítr a major
Véna skučel se zubem, vlastně s těmi o které včera přišel. Také na oddělení se
nikomu nic nedařilo, každý jen pokukoval po náčelnických dveřích a čekal kdy
odtud vyletí šéf a nebo blesk. Zato poručice přitancovala jako sluníčko.
„Á, Janinka září, to pan doktor obojího práva se asi vyjádřil a podal návrh
na svatbu. Kolipak let se už rozmýšlí a váhá?“
„Ty jseš blbej, Kocoure, kam až vidíš…..“
„Pozor, holka, my dnes tady vidíme pouze k šéfovejm dveřím, protože Vénu
bolí náčelnickej zub o který včera přišel. Bacha na něj, jestli vyletí….“
Zink, bouchly zmiňované dveře a náčelník stojí v nich.
„Už jsem vyletěl, vy nemáte co dělat? Ty máš Karle dneska mít zprávu
z rozkrádačky v Gumokovu, jestli se nemýlím. Už je tu Mikulec?“
„Ne, ukradli mu auto před barákem. V noci, prej jste přijeli pozdě, on
zaparkoval před barákem a ve dvě ráno si fáro kdosi vypůjčil.“
„Krvácí vám to, majore? Máte to opuchlé? Že jsem tedy tak smělá a ptám
se.“ Stále s úsměvem projevuje účast potučice.
„Neteče z toho nic a otok také nemám, jen to svinsky bolí.“
„No jo, to zuby dělají, jestli dovolíte, hned přijdu a připravte si lžíčku.“
„Tak tohle to jsou speciál kapky na zuby. Tady máte třicet kapek, žádnou
slivovici na to, maximálně zapít lokem vody. Já vím, chutná to po mýdle, ale
pomahá. Dejte si tvář k topení a za čtvrt hodinky je po bolesti.“
„Tak uvidíme, Kocoure,“ povídala Janinka když za náčelníkem zapadly
dveře. „Dala jsem mu kapky proti menstruačním potížím, ale bolest jako bolest a
s nakvašeným šéfem není žádná sranda.“ Za půl hodiny Véna pobíhal po
kanceláři a těšil se na návštěvu restaurace U mostu.
Tahle knajpa hučela nejvíce po fotbalových zápasech, protože se nachází
nejblíže stadionům. Nepovykují li v ní fanoušci, dřepí zde štamgasti a to
ponejvíce ti méně mytí. On ani výčepní, Jiří Adam je doposud čitelné na papíře
s otvírací dobou, to s čistotou nikterak nepřehání. Vzhledem připomíná jistého
Palivce a vulgární mluvou jej dokonce předčí. Návštěvníci této špeluňky mu
říkají Prskavec, proč tomu tak je se náčelník Véna, doprovázený poručíkem
Tuhým, dozvěděli jen usedli a výčepník dorazil. Na stůl pohodil dva poctivé
porcelánové tácky pod pivo a bouchl na ně napěněné pulitry.
„Prsk,“ pravil, „co si dáte, prsk.“ Opravdu takto mluvil, bez prsků prostě
nemohl být. Nikterak jej nepřekvapil předložený odznak policie, ani dotaz.
„Hledáme jednoho vašeho hosta. Je němý a má údajně hlavu hranatou jako
škatule. Nikoho takového tu ale nevidím.“ Konstatoval poručík Tuhý, dnes
zastupující Mikulce, který doposud hledal zcizené policejní auto..
„Prsk, dyž tu není tak ho nevidíš. Blbesku Volesku chodí kdy chce a němej
není. Von je jen prsklej Rumun, po našom skoro neumí a domluví se jenom
támhle s farářem. Pivo ti nechutná? Prsk. Tak sem nelez, do hospody se chodí
pít.“ Nakvašeně se otočil a brblajíc šel ke stolu na druhém konci lokálu.
„Dvořák, támhle si s tebou chtěj promluvit fízláci, prsk. Nepijou, co to může
bejt zač? Ti řikám, jak něco neporučej tak mlč, sou moc prsklý.“ Odšoural se za
pípu a roztočil další piva.
Farář Dvořák na ně tupě zíral, pak zvedl prázdný pulitr, vyždímal z něj
poslední kapku a opět pohlédl jejich směrem.
„Tak co bude, prsk, vám to pivo nechutná.“ Zahřímalo za nima až sebou
cukli. Popadli každý svůj hrnek a lokli.
„Dobrý,“ pochválil Véna. „Byl by jste tak laskav a pozval k našemu stolu
pana Dvořáka. Samozřejmě mu přineste i pivo, vidím že právě dopil.“
„Pana Dvořáka, prsk, to jsem jelen, prsk. Velebníčku, poď si pro pivo a
naklusej k esembákům.“
Přesun tolika jmény obdařené osoby chvíli trval a sledovala jej celá
hospoda, jak v podobných případech bývá zvykem.
„Mé jméno je Dvořák, Stanislav Dvořák a na pana Adama se nesmíte zlobit,
on je takový od přírody. Ale zlatý člověk, copak by jste potřebovali?“
„Vy prý sedáváte s jakýmsi Blbeskem Volesku, je to prý Rumun. Hlavu má
údajně takovou hranatou a nemluví česky.“
„Sedávám, ano, ale jmenuje se Vlado Tureš, nikoli Blbesku Volesku, tak mu
říkají místní a nejednou jim za to natloukl.“
„Vy umíte Rumunsky? A proč vám říká hospodský farář a velebníček?“
„Kdepek Rumunsky. Já pánové, s ním rozmlouvám latinou. Jak je známo,
před dvěmi tisíci lety Římané vpadli do provincie Dácie, ta se rozkládala na
území dnešního Rumunska, a postupně celé území úspěšně okupovali a osadili
kolonisty z řad vojenských veteránů. Proto dnešní rumunština silně připomíná
starou latinu a latinu jsem se učil dlouhou dobu. Studoval jsem totiž v semináři
na kněze. V neblahou dobu jsem tak činil, vysvěcen jsem měl být na podzim
roku 1950. Avšak v dubnu téhož roku do semináře vpadla Státní bezpečnost,
naše učitele vsadili do kriminálů a nás seminaristy nahnali do PTP. Pět let jsem
byl vojákem pracovníkem a jednu uniformu pak vyměnil za druhou….“
„A pulitr chceš vyměnit taky? Touhle dobou si taky necháváš přinýst rum,
prsk, nemám pravdu?“ Dvořák se tázavě zahleděl Vénovi do očí, ten přikývl a
hospodský panáček uhodil sklenicemi o stůl.
„Tak tedy jsem jednu uniformu vyměnil za druhou, Jáchymovskou a taky na
pět let. S touhle minulostí šlo pracovat jedině v dolech a nebo zemědělství, já
pak dělal ve chlévě. Rehabilitovali mne, hodně potichu a bez finančního
odškodnění v osmašedesátém a já se oženil. Já který chtěl původně sloužit Bohu
a zachovávat celibát jsem podlehl ženě. Kdyby jen ženě, přímo dračice se z ní za
rok vyklubala. Kořalkou se nalévala, vínem či pivem zapíjela a mne tomu učila
taktéž. Podlehl jsem, neboť člověk je nádoba hříšná a od té doby holduji
alkoholu nadmíru, ale hlava mi doposud slouží jako za mlada. Jen tělo slábne, ne
duch.“
„Čím se zabýval ten Tureš, víte to?“
„Vím, pánové. On se nechával najímat jako osobní strážce a vymáhal dluhy.
Svaly na podobnou práci měl, silný byl, leč inteligenci postrádal. Vždyť za
zhruba deset let se česky naučil sotva pivo objednat.“
„Kde bydlel tušíte?“
„Převážně u jakési ženské, někde pod Malým náměstím, ale měl i jakousi
místnost pronajatou v ubytovně na Slezském předměstí nebo ve Skladištní
oblasti, to nevím přesně, jen že je to zhruba v těch místech a bydlí tam hlavně
cizinci.“
Pak už věděl jen věci nepodstatné a jak se zvedá pivo. Stál náčelníka ten
výslech téměř dvě stovky a na zpáteční cestě kul plány.
„Zavolám na cizinecké oddělení, snad s nimi bude řeč a zítra po ránu by
mohli udělat razii na ubytovnách.“
Jak slíbil tak udělal. Jako had se kroutil ten jejich šéf, jako bouře burácel a
nakonec začal počítat.
„Dnes je středa, to už nic nezorganizuju a taky se mi nechce. Zítra čtvrtek a
máme tajnou akci na tajném místě. Nejmíň do odpoledne se protáhne. Pak je
pátek, to je ještě tajnější zásah nežli ve čtvrtek. Do večera se protáhne….“
„Hele, stačilo by mi pouhých osm chlapů, já bych přidal čtyři a jestli to
dobře půjde tak by to mohlo skončit brzy. My hledáme jenom jednoho určitýho
chlápka a tohle by bylo nejmíň nápadné, protože má bydlet na ubytovně pro
cizince. Jenže nevím na které a v Hradci není určitě jen jedna.“
„Tak se zeptám, ne? Jak ty můžeš dělat šéfa mi není jasný. Kvůli takový
prkotině mám honit osum maníků? Jak se jmenuje ten lump?“
„Vladu nebo Vlado Tureš. Taky mu říkají Blbesku Volesku protože je
Rumun a údajně velkej vůl. Taky prý je lehce poznat, protože má hlavu jak
bedna hranatou.“
„Tak já ti zavolám jen ho vyhledáme. Hodinu dvě to může trvat nebo taky
dva dny. Znáš to, vždyť máte taky tak výkonný počítače jak my.“
Zářivka na stropě tichounce vrčela, počítače lehounce šuměly, tma za okny
houstla a kancelář mordparty začínala připomínat pohádkový zámek. Ten
s Šípkovou Růženkou těsně po zranění trnem, taky tu vše začalo usínat. Místo
prince je probudil telefon.
„Kriminální odd…..“
„Dobrý, já vím kam volám, to není Véna?“
„Ne, ten je u sebe v kanceláři, ne už otevřel dveře, předám.“
„Slyším, Véna.“
„Piš si. Vlado Tureš bydlí na ubytovně Ferona vedle stejnojmenného
podniku na Slezském předměstí. Hlášený je tam od roku 1993 a zaměstnaný by
měl být právě ve Feroně. Nikdy s ním žádné problémy nebyly, nikde žádný
záznam, dávno mohl mít občanství, ale asi o něj nestojí. To je ta světlá stránka
věci. Ta černá je v tom, že ho nikdo nezná. Jenže jako vy i my známe jen
problémové případy, a šťourat se v jeho případě nechci, nevím co od něj chceš, a
já ti ho nechci poplašit. Prej ses včera ožral tak, že tě museli zavřít do cely pro
zadržené?“
„Jo jo, jakpak ses to dozvěděl?“
„To víš, máme svý kanály.“ Rozesmál se telefon a zmlkl. Náčelník položil
pomalu sluchátko, škaredě pohlédl na podřízené a
„Tak vám pěkně děkuji. Já vás napájím jak matka své milené dítě a oni mi
udělají takovou ostudu.“
„Jakou, prosímtě?“
„Jakou? Ukecanou. Kdopak kecal před cizákama o tom pití včera?“
„Jo tohle? Od nás nikdo… Sakra, na chodbě byl dědek Vrbický dole
z archivu. To je přeci slepičí prdelka, o něm je známo, že líta po drbech. No jo,
měli jsme si dát pozor, no ale zase protože ho každý zná, tak mu věřit nebudou.“
„Chabá útěcha, chabá, no ale myslím, že pojedeme domů. Za domácí úkol
máte popřemýšlet jak lapit Vlada. Vlado Sepeš se myslím jmenoval jiný Rumun.
Drakula. Pěkné vyhlídky, pěkné, dobrou noc, službu má kdo?“
„Já,“ přihlásil se Tuhý.
Ve čtvrtek, pár minut po čtvrté ráno, je náčelník zpátky.
„Nemůžu spát. Ne že by ty zuby bolely nějak moc, ale každý je na jedný
straně, a tak ať lehnu tak a nebo tak, cejtím to vždycky. Co myslíš, neměli
bychom toho Rumuna sebrat hned. Já si myslím, že jsme to měli udělat hned jak
jsme se o něm dozvěděli.“
„To ano, jenže o něm víme sotva deset hodin a to ještě nočních hodin. Spíš
jsme měli vyhlásit večer pátrání po něm. Kde ho taky chcete hledat? Na
ubytovně? Jestli bydlel u tý Jany Plné, tak co by dělal na ubytovně. Jestli ji
zapích, tak upaloval domů do Rumunska a nebo někam úplně na druhou stranu.
Že je po smrti ví určitě, jinak by naklusal k ní do bytu a měli by jme ho. Taky si
můžete zavolat asistenci a zajet okouknout ubytovnu, jestli netrčí tam. Je pět a to
je nejkrásnější doba na zatčení.“
Zatčení se nekonalo, Vladova postel zela prázdnotou. Ani skříň neoplývala
bohatstvím, protože odrbaný kartáček na zuby, s téměř prázdnou pastou, má
cenu jen jako materiál pro DNA. Zbytek by možná naplnil dvě popelnice.
Kdyby třídil odpad, tak jednu by naplnil lahvemi a druhou časopisy se slečnami
a to převážně bez oděvu a v pánské společnosti.
S prohlídkou byl Véna hotov tak za pět minut, stejnou dobu zpovídal i
správce ubytovny. Byl to chlapík na svém místě, vlastnil nejméně deset dioptrií
na každém oku, silně kulhající nohu a kocovinu alespoň po dvaceti pivech.
„Kdy tu byl naposledy nájemník z čísla čtyři.“
„Nene vím, jaja tu sem teprve čtyč tyry roky.“ Véna mohl končit, pochopil
ihned oč se jedná. Přesto pokoušel osud a náhodu.
„Znáte ho? Viděl jste ho vůbec někdy?“
„Nene, nene viděl, nenez nam.“
„Kdo tu bydlí, myslím jaké národnosti?“
„Dada dva slo slova ci, ten ruru mun a jinak samy u krakra jinci.“
„Co tu vlastně děláte?“
„Uklizim, hasim požary, volam zachytku a volam opravaře.“
V šest už byl Véna zpátky, tvářil se kysele a prosil poručici Polákovou.
„Jani, prosím tě, nakapej mi ještě pár těch kapek, co to vlastně je?“
„….dvacet devět, třicet. To jsou babský léky na menses. Stojí to pětatřicet
korun a vystačí mi na tři měsíce.“
Véna zalapal po dechu, smutně vzhlédl na Janu, oči se mu zalily slzou a
nahlas povzdechl.
„Et tu, Brutus, mi fili.“
„Kdepak Brutus, kdepak váš syn, náčelníku. Vždyť konečně nejste ani
Cézar a já vás nevraždím. No a že je to na tyhle potíže? S tím si hlavu nelamte,
ty jsou psaný až na čtvrtém místě. První jsou klouby, druhý zuby, třetí svaly,
čtvrtý menses a pak ještě tuším patnáct dalších potíží, včetně hemoroidů.“
„To jsi mne uklidnila a potěšila. Fakt je, že co tu děláš osvětu, bolest
polevuje. Tak se vrhnem do práce, trochu roztřídíme lichvářčiny papíry.“
Třídění papírů, přemýšlení, psaní protokolů, dotazy, prostě normální práce
na mnoha rozpracovaných případech je zaměstala příštích deset dní.
05
Zmrzlé pondělí jim pověsilo na nos hejla a bulíka. Hejla červeného od
mrazu, jelikož museli od dvou hodin v noci ohledávat jeden transformátor na
Novém Hradci. Jakýsi lump vypáčil dveře, a tak dlouho házel všelijaké kovové
pruty po kontaktech, až se mu podařilo jeden zasadit tak pěkně, že trafo vyřadil
z činnosti. Následkem pak nastala tma černo černá tak, že pan poslanec Krakavý
ve své vile nemohl pokračovat v mejdanu se stranickými kolegy a především
kolegyněmi. Poradil se s přítomným nejvyšším policejním pánem, mimochodem
také členem nejsilnější vládní strany, a povolali nejen místní policii, ale i
protiteroristickou jednotkou v domění, že se jedná o útok nejen na ně, ale na
celou stranu. Místní policie přizvala na pomoc kriminální službu a v nastalém
zmatku a za neustálého šikanování těch dvou stranických nemehel
s poslaneckou imunitou, nemohl spolehlivě pracovat žádný orgán, a tak
pachatele útoku na trafostanici zatkli až s mnohahodinovým zpožděním.
To až když kriminálka obdržela hlášení o vyloupeném místním
supermarketu a onen obchod se nachází pouhých pár metrů od honosné vily
poslance Krakavého. Tou dobou vysoký policejní šéf vystřízlivěl natolik, že na
parkovišti poznal náčelníka Václava Vénu, osobně za ním došel a preventivně
jej seřval, dokonce před několika zástupci médií, a nařídil mu urychleně případ
vyřešit.
Za blikání blesků fotoaparátů střízlivěl dál a když Véna prohlásil, že se
potřebuje poradit se členy svého týmu, došel k poznání, že nejlepší bude se
v ústraní zastřelit služební zbraní. Na mejdan si ji ale nevzal, proto nasedl do
svého vozu a kličkujíc odjížděl směr centrum, sledován několika kamerami
televizních reportétů.
Porada kriminalistů proběhla na místě velmi rychle a pod dohledem
novinářů. Vlastně to byl téměř monolog.
„Kdyby ve vile neřvali tak, že na ně lidi museli volat hlídku, tak by určitě
slyšeli třeskot skla z rozbíjené výlohy. Kdyby mocní pánové nenapadli
zasahující policisty, tak ti by určitě zahlédli podezřelou činnost okolo
obchoďáku. Takhle se kluci domnívali, že se jedná jen o ožralé a do naha
svlečené jejich společnice a po té fackovačce kterou před tím od pánů poslanců
dostali, by se nebáli zasáhnout.
Vypnutý proud aby nehoukal alarm ve vylupovaném obchodě je jasný
rukopis Klicana a Hlaváčeka? Víte někdo kde bydlí?“
„Já vím,“ přihlásil se poručík Tuhý. „Ale nemá to cenu.“
„Proč, proboha.“
„Jsou to osoby se sníženou inteligencí, právně nejsou odpovědní a minule
když jsme je chytli, tak je soudce pustil ani ne za půl roku ven. Přitom to bylo
zrovna jako teď. Spálený trafo za jeden a půl milionu, škody na obchodě půl a to
auto co podpálili si majitel cenil na osm set tisíc. Navíc, pokud maj chlast a
jidlo, tak jsou s Belindou u Starého Labe. Belinda má brloh kdesi v roští naproti
Březhradu.“
„Belinda je ta stará štětka z Černigova?“
„Jo, to je ona a kempuje tam dobře pět let, neli dýl.“
V pátek před Štědrým dnem přišel Véna z porady.
„Jsme policejní sirotci. Nejvyššího pána nám odvolali a ještě prý kvůli nám.
Že prý jsme ho zesměšnili před televizníma kamerama. Chudák se namáhal.
málem vyhlásil válku muslimským teroristům a my mu nastrčíme dva
choromyslné. Kuli nim zase odvolali soudce Skálu, ten je propustil minule. No a
náš veliký poslanec Krakavý už taky dokrákal a doposlancoval. Navíc ho asi
dostanem do rukou my. Jakási maličkost se nelíbí jeho kolegům. Chudák,
„postaví si chaloupku za pitomejch deset milionů a jako poslanec prý vydělal
pouhý čtyři.“ To jsem citoval hejtmana. Tak to zabalíme a přeji vám šťastný a
veselý, snad bude klid. O vánocích lidi přeci tolik nekradou a nevražděj.“
„Zato sebevražd bývá víc, na to jste zapoměl.“
Na Štědrý den držela pohotovost Jana Poláková. Vařila čaj, koukala do
papírů aniž by věděla co je na nich napsáno a vzpomínala. Jsou tohle její třetí
vánoce ve službě nebo čtvrté. My jsme povedená rodina, usoudila, kolik let už
naše rodina slouží na svátky. Tak sedm nebo osm, začalo to když skončila
gymnázium. Prvním rokem na policejní akademii jeli na hory. Do Itálie a
zadarmo, copak si takový luxus mohla odpustit? Táta sloužil taky, na dráze,
strojvedoucího tenkrát ještě dělal. Pak odsloužil ještě čtyři Štědré dny a konec,
ani důchodu se nedožil. Mámě zdraví zaplaťpámbůh slouží, proto také těch osm
posledních vánoc je v nemocnici. Spousta mladých sester tam je a doma mají
malé děti, tak ať si to dětičky užijí. Silvestr a Nový rok je to to samé, no u nás na
kriminálce ne, u nás mají malé děti jen Zelenkovi, u Tuhých a Kocour. Mikulec
už courá s vnoučatama……Crrr.
„Čert tě byl dlužen,“ zařvala si na celou kancelář a zvedla toho rušitele.
„Kriminální policie Hradec.“ Už klidná pronesla tisíckrát omletou větu a
podvědomně koukla na hodiny. Deset nula dva.
„Vy jezdíte k mrtvým? Já jsem Klikar, polesný z Boharyně, to je vedle
Hrádku, pod Nechanicema…“
„Já vím, pane Klikar.“
„Máme tady takový lesík, Holáň se mu říká, je tam u něj kravín, no a na
kraji je chlap. Teda mrtvej chlap, protože je zamrzlej v ledu, teda v hnoji….“
„Pane Klikar, vy voláte z mobilu, že, a jaké máte číslo?“
„Jo, paní, z mobilu, ale číslo vám neřeknu. Já si ho nepamatuju a bez brýlí
nevidím, teda na telefon. Já sem jdu přikrmovat zvěř a na to brýle nepotřebuju.“
„Tak pane Klikar. Já vám tam pošlu hlídkový vůz. Nevím jak dlouho to
potrvá, je Štědrý den, a tak pochopíte, že nás tolik neslouží jako jindy. Zavěste a
já se ozvu budu li co potřebovat upřesnit, vaše číslo mám, to víte, dneska jsou
chytřejší telefony nežli před lety.“
Policejní hlídka dorazila v rekordním čase, hoši díky moderním
technologiím se nemuseli zdlouhavě vyptávat po okolí. Díky hajnému, ten je
čekal u odbočky z hlavní cesty, už ve tři čtvrti na jedenáct potvrzovali nález
mrtvoly na uvedeném místě. Shodou náhod doktor cosi šukal v tom svém
patologickém království a náčelník akorát zabrousil do kanceláře, měl tam
ukryté dárky pro vnoučata. Vyslechl si hlášení o nálezu mrtvého těla, mrknul na
hodiny a povídá.
„Tak se projedeme, můžou mně pak hodit k mladem, oni bydlejí skoro při
cestě. Tak to tu Janinko zamkněte a jedem.“ U kravína Janinka vystrčila z auta
ladné nožky, v apartních punčoškách a téměř minisukni, hajný je přehlédl okem
znalce a hlaholí.
„Milá mladá paní, vy tu zmrznete jako ten strejc v močůvce. To je nápad
sem na výdrholec přijet v takovým nicu. Vemte si alespoň nějakou deku, jestli
teda v autě máte. Tak pojďte pánové, jo a kterýpak vy jste?“
Představili se mu, dokonce náčelník i průkaz ukázal a hned na to zalapal po
dechu. Mrazivý průvan mezi kravínem a lesíkem jej k tomu donutil. Pak zalapali
po dechu všichni od policie. Pod náspem v kaluži močůvky ležel na zádech
chlap. Jen tak nalehko, v jakési sportovní bundě a letních tesilových kalhotách
se tam povaloval, do půlky trupu zamrzlý v té hnědé vodě, přitékající ze chléva.
Hlava, týlem také do půlky ponořená a tím pádem jako by zarámovaná, se jevila
ještě hranatější.
„Blbesku.“ Uklouzlo náčelníkovi.
„Volesku.“ Vydechla poručice a zahalila se těsněji do deky zapůjčené
řidičem služebního vozu.
„Vy pána znáte?“ Otázal se doktor Vlček. „Tady snad ani nemusím
konstatovat smrt. Doufám, že ani vy nebudete chtět na místě sdělit dobu úmrtí.
Na Sibiři takhle zmrzlé mamuty občas naleznou ještě dnes, dokonce z nich
zkusili udělat řízek, a to jsou prosím u ledu pár tisíc let.“
„No pána neznáme, jen víme o koho zřejmě jde. Hele doktore, co myslíš,
není propíchlý jako ta ženská a chlap od hřbitova?“
„Dyť musí být na kost, jak to poznám? Nejdřív ho musíte vysekat jak horníci
uhlí, pak bude nejmíň dva dny rozmrzat a já se budu muset asi ožrat, abych ten
puch z hnoje vydržel. No ale koukejte, tady na hrudi se zdá bunda poškozená,
dokonce by to mohl i vpich být. Jenže takhle vypadá i dírka po kulce. Zatracená
zima, letím do auta, a co ty, koroptvičko? Ty jseš tady taky na prd, koukej,
přijeli ti kolegové, a v kabátech, nech to na nich a poběž do tepla. Ale počkej,
když už jsme se tady tak pěkně sešli, tak vám povím jak si loni o vánocích
udělali policajti na služebně v Předměřicích besídku pro děti. Pozvali na ni
jakéhosi baviče, a ten mimo jiné učil děcka skládat papírové šipky. Jedna vlítla
do kanclu a rotný Pipička povídá.
„Pane praporčíku, už jste zažil aby jaro přišlo ještě před Silvestrem?“
„Ne, jak jsi na tohle přišel?“
„Náčelník předevčírem povídal, že jak přiletěj vlaštovky tak přijde
opravdový jaro.“
Praporčík koukne na vlaštovku, zamyslí se a povídá. „Moje babička
vždycky říkala, že jedna vlaštovka jaro nedělá, a to byla chytrá ženská.“
Tak poleť vlašťovičko do tepla.“
Ve služební škodovce místo ledového severáku dul ventilátor topení, a když
o pět minut později nasedl Véna, vůz se rozjel vstříc teplu ještě lákavějšímu.
Teplu domova a vánoc.
„Jiříku,“ povídá náčelník řidiči. „V Boharyni odboč doleva na Nechanice.
Tady zahni na Hrádek. Tak a teď pozor, bude doleva na polní cestu, no a jeď
k támhle tomu stavení, tam bydlejí mladý. Ona tam sice vede cesta z druhé
strany, ale kdo by to těch deset kiláků objížděl, že ano. Pěkný statek, že? Tam
bydleli od snachy rodiče a ….“ rup zink, prásk cák, ššššš.
„Tak, a jsme utopený. Fungl nová Škodovka, předevčírem jsem pro ni byl
v Boleslavi a teď mě pověsej. Proč já blbec dycky musím ….“
„Klid, Jiříku, vezmu to na sebe, tys jen plnil příkazy,“ vytáčí číslo na
mobilu.
„To jsi ty Vašku? Uvázli jsme Na chlebu, přijeď pro nás s traktorem, jo tys
nás viděl, jo, magoři to jsme, ale naved jsem ho já.“
Ta da da dáá, ozvaly se úvodní takty z Bethowenovy páté symfonie zvané
Osudová. Zkreslené tóny vyhrával mobilní telefon poručice Jany.
„Poláková.“ V dusné atmosféře vozu utopeného v kaluži je slyšet každé
slovo volajícího.
„Jani, konec, ou kej, sype to.“
„Hmm.“
„Ucha.“
„Jo.“
„Máš?“
„Jo.“
„Moc?“
„Jo.“
„Taky, chceš prst?“ Poručice ztuhla, do očí ji vhrkly slzy, pauza se
prodlužuje. Po snad minutě volající pokračuje.
„Jsi tam.“
„Jo.“
„Tak co?“
„Jo.“
„Osm první?“
„Brzy.“
„Houby. Bí dží posílá pandu, v pandě já s papírama. Co bos, ví?
„Ne, zeptám. Kuklík nula nula.“ Ukončila hovor a rozbrečela se víc
„Potřebuji dovolenou, pane majore.“
„Copak, někdo ti umřel? A kdy?“ Táže se náčelník Véna zaraženě.
„To jo, vdávat se bude, a kdy? Osmýho ledna, tos nepochopil? Teda jak tebe
mohli udělat šéfem kriminálky to nechápu. Dovol děvenko abych ti
pogratuloval. A kdopak bude ten šťastný pán? Smím li se tedy tázat.“ Hlaholí
doktor. Náčelník civí na oba a venku vrčí traktor. V nastávajícím soumraku a
mlze temná postava klepe na okénko.
„Nevylézejte, určitě máte polobotky a tady je tak patnáct dvacet vody.
Raději ani nestartujte, výfuk máte pod vodou. Jestli nahmátnu skobu tak řetěz
zaháknu sám a vytáhnu vás taky sám.“
Naštěstí se povedlo, i nastartovat a bez problému zajeli ke statku. Syn uvádí
návštěvu do vytopené obrovské kuchyně. Každý dostal horký čaj, mimo řidiče i
s rumem, Jana slzí, doktor mele a řidič přemýšlí o škodách na nové Škodě
Rapid. Náčelník se chvíli domlová se synem a za půl hodiny mírně zablácený
Rapid uhání k Hradci.
„Ještě jsi mi neodpověděla, holka.“
„Na co?“ Vyděsí se poručice.
„Na otázku, samozřejmě. No jo, ty jseš už myšlením jinde, kdo je ten šťastný
jsem se ptal.“ Upřesňuje doktor.
„No přeci Miki, jmenuje se Mikuláš Bubník, ale to přeci víte. Chodíme
spolu už čtyři roky. Ne pět? No nějak tak.“ Zadumá se Jana.
„Já myslel, že ten tvůj snoubenec je jako ten Godot. Všichni o něm vědí,
všichni ho čekají, ale nikdy nikdo ho neviděl. Kdepak teda je?“ Ptá se pro
změnu náčelník.
„V Americe, v New Yorku na stáži. Před tím byl v Anglii na Oxfordu, ale
tam šel až když dostudoval práva tady.“
„A copak má vědět tady náčelník? Že se tedy do toho ještě pletu?“
„Jestli by mi šel za svědka na svatbu. Já nikoho jinýho známýho nemám a
když on Miki teď dělá pro policii v New Yorku, tak jestli by se nechtěl podívat
k nim. Ono už je to skoro dohodnutý, jen jestli by chtěl a toho osmýho tam s
náma zaskočil, jako teda na svatbu a k nim, ….“
„Holka, ty si to představuješ jako zajet na Mikulášskou besídku do
Obecního domu. Vždyť je to až bůhví kde v Tramtárii. Taky potřebuješ víza,
povolení kdoví jaký, peníze a ne málo, no vidíš. Víš kolik stojí taková letenka?“
Zastává se zaraženého náčelníka doktor.
„Nic. Bí Dží má vlastní letadlo, namalovaný jako medvídek panda, posílá
ho pro mne, pro mou maminku, pro Mikulášovu maminku, no a pro vás, jestli
teda by jste chtěl. Papíry taky Bí Dží vyřídí, to prý je hned. Tak poletíte?“
„Prosím tě, ten B Dž, to je pánbůh, že může hned to, o co tady lidi bojujou
půl roku.“ Diví se náčelník.
„Co by nemohl. On Bill má takovou firmu na programy. Právě s Mikim, teda
s Mikulášem, na jednom takovém programu dělal, pro policii to je program.
Namluví se všechna data, počítač to převede na psaný text a napíše jméno
pachatele, nebo to nač se zeptáte. Asi se jim to povedlo, alespoň to teď Miky
říkal, a Bilovi povídal, jestli se jim to povede, že bude svatba. Bil nám slíbil, že
tu svatbu udělá on a po americku, on tu byl v září a já v Americe o dovolené.
Vízum vyřídil při příletu na letišti, někteří lidi to tak dělají.“
„Holka, ještě řekni, že Bill je ten pán, co má tu největší firmu na počítače
tam za mořem, a budu ti věřit na slovo. Taky budu závidět tvýmu šéfovi.“
Povzdechl si doktor.
„Ano, patrně mluvíme o jednom a tom samém pánovi.“
„Tak ji na to kejvni, Vašku. Komupak se podaří odskočit si grátis do nef
jorku na neděli. Ještě k tomu se podíváš na tu jejich zázračnou policii a když tam
budeš hodně naříkat, tak ti nějaké zastaralé a vyhožené vybavení dají zadarmo.
Já bych letěl hned, už jen kvůli tomu soukromýmu tryskáči a brečel bych jak
želva, abych dostal nějakou tu kudličku na nebožtíky. Sakra, když vzpomenu na
toho dnešního, tak se mi obrací žaludek.“
„Už jsme doma, tak pojď na krapet slivovice, mám ji tam tak akorát do tří
čajů.“
V úterý, první pracovní den po vánocích, bylo na kriminálním oddělení
neobyčejně živo. Za prve se rozkřiklo, jak Matyáš, Zelenka a Tuhý na Štědrý
den vysekávali sbíječkou ze zmrzlého hnoje mrtvolu, a tak hodní kamarádi za
nimi chodili s jízlivými poznámkami. Hlavně pak kdo mohl přišel očumovat
Polákovou, neboť historka o chudé poručici, která si bude brát nejbohatšího
američana, jenž za ní každý týden létá v soukromém letadle, se přetřásala
v každé kanceláři policejní budovy. Jen na pitevně soudního lékařství doktor
Vlček s hodně tlustou rouškou na obličeji pilně pracoval. Před obědem měl již
chlapa naporcovaného, vzorky odebrány, poznatky a závěry nadiktované.
Poručil asistentům chlapa sešít dokupy. uložit do boxu, a sám se pečlivě
zbavoval zápachu hnoje pod sprchou. Za půl hodiny klepal u Vény.
„Copak se děje, že nikdo od vás dneska neotravuje? To nemáte zájem o
výsledky obdukce?“
„Copak zájem by byl, ale čas není. Tady ti je blázinec. Ono se už rozkřiklo,
že se bude Poláková vdávat a kde. Každá baba se s ní musí přijít vybavovat,
ředitel si nás zavolal, oba, ten už taky věděl, že jsem pozvaný i já. Taky mu
někdo vykecal o pozvání na policii v Americe, nebyl jsi to ty? Ne? No on
pomalu Janu přemlouval, že by jel místo mne. Sakra, ředitelem je týden a už si
chce vyskakovat, zrovna jak ten minulej. Tak co neseš, chceš slivku, přinesl
jsem novou láhev.“
„A víš že dneska jo, nebyla to práce zrovna pěkná. Tak poslouchej,
propíchlý nebyl. Ta dírka je od střely, tady ji máš, průstřel srdce, a zarazila se o
žebro. Nástřel je vodorovný, buď ležel na zádech a picli ho kolmo dolů, ale
nejspíš stál a někdo ho střelil ve stoje. Žádné násilí před zabitím ani později, na
bundě ožehnutí od prachu je minimální, ale při téhle ráži střílel někdo hodně
z blízka, snad z metru. Kdy k vraždě došlo nelze určit, leda by někdo řekl kdy
jedl. To bylo zhruba tři hodiny před smrtí a měl rohlíky s mlékem. Podle
celkového promrznutí tam ležel minimálně osmačtyřicet hodin, a místo nálezu
není totožné s místem činu. Já bych řekl, že nejméně čtyřiadvacet hodin ležel
někde v chladu a na břiše. Dobrá je to slivka, ale ty by jsi měl trénovat s uhísky,
nebo jak to ty amerikáni říkaj. Jo zvykej si, zvykej, ale člověče, bacha na tu
cizinu, ono je to tam všelijaký.
O tom ví svý i Nácíček a mohl za to požár. Hořel rodinný domek a Nácíček
z něj vytáhl stoletou chromou, hluchou a slepou prabábu, se silným alzhaimrem.
Celá rodina ho proklínala, ale náčelník odměnil dvoudením zájezdem do
Rakouska. Kolegové mu zavěsili na krk cedulku v řeči německé a české, o tom
kdo je, odkud je a že je policajt, a ve skrytu duše doufali, že ho vidí naposled.
Kupodivu se vrátil a hned vykládal svá pozorování.
„První den nás zavezli do jakéhosi Salcbuku, a všichni letěli do obchodů. Já
šel teda taky a koupil si košili, protože v tom obchodě prodavačka mluvila
česky. Koupil bych si i boty, ale měli jenom ty na levou nohu.
Druhý den nás zavezli do Vídně, a představte si, tam v obchodech měli jen
ty pravé. To se nedivím, že se Rakousko rozpadlo když jeden den prodávají boty
na levou a druhý na pravou nohu.“
Tak nazdar, nebo jdeš na oběd se mnou?“
Oběd byl lehký, bramborová kaše s vejcem a zeleninový salát, po svátcích
by stejně nikdo nic tučného nechtěl. Místo siesty velká porada u náčelníka.
„Jak všichni víte, Janinka se bude vdávat. Taky je vám známo, že mne
požádala abych ji šel za svědka, a to až v Americe, v nef jorku, jak říká doktor
Vlček. Jestli vše dopadne jak je plánováno, odlétáme čtvrtého ledna a přijdeme
do práce šesnáctého. Zastupovat mne bude nadporučík Mikulec a budete ho
poslouchat na slovo.
Před obědem mne informoval Vlček o pitvě Tureše, nebyl propíchnutý, ale
zastřelený patrně velmi zblízka pistolí ráže 6,35. Kulku má balistik, protokol o
pitvě dojde zítra, ale nic jiného nežli jsem vám řekl v ní nebude. Na případu
bude dál dělat Kocour s Matyášem. Tuhý si vezme tu sebevraždu v Plotišti a
Zelenka tu druhou, kde to bylo? Jo, Malšovice. Obojí je jisté suicidium, tak jen
vyhotovit dokumentaci. Mikulec dodělá kauzu Klican a Hlaváček, a to ti říkám,
toho poslance Krákavce nikterak nešetři a bývalého náčelníka taky ne, ale nelži.
Na to by nás mohli nachytat, stačí co doopravdy udělali, stejně to mají
spočítaný.
Jinak dodělávat průběžně nevyřešené případy, ale stejně tu ještě týden budu.
Kocourek s Matyášem tu zůstanou, ostatní rozchod.“
„Když dovolíte, já bych měla malou pozvánku.“ Ozvala se Poláková. „Za
prve jste mi nic nepřidělil, za druhé mne Mikuláš, tedy snoubenec požádal,
abych vás pozvala na malé posezení v úterý třetího ledna. Jestli náčelník dovolí
tak v malé zasedačce tady v patře. Uvažovali jsme o Černigovu, nebo jiném
hotelu, ale to by nemohli přijít všichni, služba musí přece být minimálně
v budově, nehledě na to, že by se přesunem ztratilo spousta času. Mikuláš by se
chtěl jen představit, prohodit pár slov a kapku visky prý taky přinese. Jestli to
nevíte, tak požádal o přijetí k hradecké policii, a tak kdo ví, jestli s ním
v budoucnu nebudete spolupracovat.“
„Tak on fakt existuje?“ Naivně se ptá Matyáš. „Já vždycky myslel, že je to
jen bájná postava, jako třeba praotec Čech. Ten Mikuláš, vlastně svatý Mikuláš
je taky jen bájná postava, kolipak je ctěnému snoubenci let…..“
„Ven, lumpe, vlastně ne, ostatní rozchod. No pro vás bych měl vlastně jen
dvě věci. Vyhlásíte pátrání po Turešovi. Chlap musel někde bydlet těch pár dní
od smrti Jany Plné a já mám takové tušení, že neměl jen jediné dvě postele na
přespání. Myslím v ubytovně a u Plné. Tak si vezmete jeho fotku a obejdete
hospody a herny kde se takové živly vyskytují. Taky by se šlo lecos dozvědět
v tělocvičnách a fit centrech, chlap prý cvičil tělo víc než hlavu. Odchod.“ Pak
se, mimo příšerný mumraj na Silvestra, nic nedělo.
06
První úterý roku 2006 připomínalo spíše první apríl. Na občasný vichr si
sem tam posvítilo sluníčko, chumelení střídal déšť a ta dešťová voda na zemi
mrzla. V detektivně práce vypadala zrovna jak to počasí venku. Každému
padalo všechno z rukou, soustředit se na nic nemohl a jen očekával čtvrtou
odpolední. Přesně v šestnáct hodin se totiž dostavila Jana se snoubencem
Mikulášem. Očumovali ho všichni, ale nic extra na něm neviděli. Obyčejný
kluk, nevysoký, střapatý, obrýlený, oblečený do starších kalhot a vytahaného
svetru, zato dvě cinkající krabice, se kterými těžce zápasil, vzbudily jejich
pozornost. Baže by nevzbudily, šest butelek whisky každá ukrývala, ovšem
přesnější název pro onen skleněný obal by byl demižon, protože třílitrová
nádoba už demižonem je. Jeden hned otevřel a nalil Janou přinesené sklenky,
sklenky mohutné a s vytištěným stejným emblémem jako na visce. Tak si ťukli,
cucli, rukou potřásli a jména drmolili, okukovali se dál a pomalu z nich tréma
padala. Obvzláště když jim každému jednu tu obrláhev vsunul do náruče. Mimo
náčelníka, ten bude prý odměněn jinou láhvinkou.
Při pití dvacetileté whisky ze sklínek připomínajících kybl a dolévaných
z obrláhvinky, kde i přes její velikost hladina zlatého moku rychle klesala, čas
rychle ubíhal. Ručičky hodin nad vchodem schlíple visely dolů, detektivové je
měli naopak při jásání nahoře a pod hodinami mlaďounký rotný jednu svou
přidržoval u čepice.
Nesmělým koktáním „Pane majore, volal vám telefon,“ se marně snažil
přehlušit opilecký šum. Pan major ovšem slyšel a zařval. „Ticho! Co je?“
„Volala hlídka od zimáku, chytli mrtvolu a našli vraha.“
„Vy jste pil, člověče? Hlídka mohla leda nalézt mrtvého a chytit vraha. Kde
jste to říkal?“
„Před zimním stadionem. Dneska se hraje hokej, a tak tam byly poslány dva
hlídkové vozy, no a ti to hlásili, jenže u vás nikdo neberete telefon, tak jsem
volal ředitele a on povídal, že chlastáte tady v zasedačce.“
„No jo, děkuju a odchod. Tak to ukončíme, pánové. Kdo má službu nástup,
já pojedu s váma a jestli nám ředitel dá dýchnout do balonku, tak sbohem
armádo. Kolipak jste toho vypili?“
„Já ještě nedopil první, nějak mi to nechutná a přímo jsem nějaký průšvih
tušil,“ přiznává Mikulec. „Takovýhle počasí, jako bylo dneska, je přímo
stvořený pro vraždy. To znám, polovička mordů pod střechou se koná za takový
sloty. Brnkněte někdo pro doktora a já jdu pro kočár.“
Mikulec za volantem služební Fábie, Véna vedle něho a Tuhý na zadním
sedadle vydechují kvalitní visku do nevelkého prostoru. Doktor Vlček otevřel
dveře, zalapal po dechu, nasál a spustil.
„No pozdrav tondo. Čuchám čuchám nejen člověčinu, ale navíc i lihovinu, a
nemyslím, že ji je málo. Sakra chlapi, na starýho, zimou prolezlýho doktora jste
nepamatovali? Sami to jo, že? Na mne zůstane zase jen lezení v močůvce, jako
posledně. Ještě že byla zmrz….“
Třeští oči na Mikulce, spíše na demižonek s pitím, možná půlitřík tam
skromně u dna šplouchal. Skoro mu ho vyrval z rukou a čte etiketu.
„Tak o tomhle jsem už slyšel. Myslíte si, že je to pravé? Ona totiž tahle
palírna, …. Kruci, že on u vás byl Mikuláš? Ten od Janinky, páni to je materiál.
No jeden ločík stačí, další musí počkat až po práci, copak zase máte?“
„Jsme na místě, tak polez ven a uvidíš, my taky nic nevíme, teda zatím.“
Parkoviště před zimním stadionem plné, teprve po chvilce uviděli na samém
konci dva policejní vozy. Mikulec popojel k nim.
„Pane majore, podporučík Votruba. Tady v tom Fordu v kufru je mrtvý
chlap. Zadrželi jsme Antonína Jurču když vystupoval z vozu. Ovšem před tím
jsme ho zahlédli nastupovat. Jurča je známý pod přezdívkou Čuču, on chlastá
nejmíň třicet let nejlevnější vína a v době konání sportovních akcí se zdržuje
okolo sportovišť, obtěžuje fanoušky a obohacuje se tím co ukradne. Je to blbec a
norek, my ho koukáme pokud možno odehnat od možných poškozených a nebo
někde izolovat. Nejlepší izolace v létě je, zadat mu nějakou práci a místo mzdy
mu poskytnout krabici vína, jedno pivo a trochu rumu. Pak je od něj tři čtyři
hodiny pokoj, ale vemte si blbce v zimě na svědomí,….“
„Dobrá dobrá, zadržte. Doktore, je váš, ne vy, podporučíku, myslím oběť, je
li tedy zesnulý obětí.“
„Ale je, sakra, on je snad ještě teplý. No to mně podrž, minule na kost
zmrzlý, teď pomalu jak radiátor, s váma si člověk užije. Pětadvacet let k těmhle
chudákům jezdím, ale takhle brzy po mordu …. Heleme se, běžte si hlídat toho
opilce podporučíku. Koukej Vašku. Vpich, jestlipak je propíchlej? Pomož mi,
tady zvedej, no jo, skrz naskrz, jak my odborníci říkáme durch und durch. No a
hřeje jako radiátor proto, že ho někdo držel v teple, pod peřinou ne, v troubě
jako baba Jaga. Tak je váš, já bych se vrátil k tý butelce, co říkáš Mikulec?“
„Já bych řek půl na půl. Myslíte, že by to bylo spravedlivý? Já z ní měl tak
polívkovou lžíci, ostatní nasávali jak komáři za úsvitu, že jo, Petře?“ Při
poslední otázce koukal na Tuhého.
„No jo, pilo se to pěkně, i když náš tuzemák taky není špatnej a náčelníkova
slivovice je přímo vynikající. Ale na druhou stranu to zase takový pošušňání
není, kdybych si to měl platit….“
„…..tak to nezaplatíš, troubo. Koukej, za takovýhle cucáneček,“ sotva si
potáhnul, „bys mohl mít automatickou pračku. S vodotryskem. Vlastně
s vodotryskem je každá pátá, protože pitomem čecháčkům žádnou kvalitu není
potřeba prodat.
Znáš, nebo vlastně oba dva by jste mohli znát americkýho presidenta který
bojoval proti otroctví. Tak tenhle měl palírnu a ta ho živila. Nemyslete si, že
produkoval deset vlaků kořalky ročně, sotva pár hektolitrů, no a jak už to bývá,
když je někdo slavný, tak všechno co dělá je dražší, i když třeba mizernější nežli
od ostatních lidí. Prezident už není, palírna je, ovšem samozřejmě ne původní a
vyprodukuje taky jen pár tisíc litrů ročně. Nalejou kořalku do sudů, uloží ji do
sklepů, pár let počkají, stočí a počítají. Půlitřík whisky stojí dejme tomu dolar,
tahle, protože je tradiční prezidentská tak o sto procent víc, to je dva doláče.
Ležela rok, sto procent, je ve větší flaši, zase sto a nakonec to je jako s tím zrním
na šachovnici. Jedno na první pole, dvě na druhé a už se to řítí v miliardách.
S tímhle chlastem to tak horké není, touhle lahvinkou bys sotva zaplatil
bavoráka střední třídy, ale ukaž, koukej, když si představím, že místo takovýho
mrucánečeku jsem spolknul krávu, tak mi to prostě ani nechutná….“
„Hergot, chlapi, to musíte chlastat takhle na veřejnosti? Tys pil taky, Jirko?“
„Kdepak, já jen napájím doktora….“
„No právě, všem na očích. Odvezeš nejdřív domů mně, musím se vyspat
abych nezaspal odlet. Doktora hodíš kam bude chtít a Jurču odvezou hlídkaři.
Pojede s nima Tuhý, zařídí všechno potřebné a do parády si ho vezmete až
vystřízliví. Ale osobně si myslím, že v tom prsty nemá, a jako svědek je
k nepotřebě. Ten vidí už asi jen bílé myši, i když tvrdí, že viděl z vozu
vystupovat černou vdovu.“
„Ty, Mikulec, ale žádný závodění, ať to nedopadne jak s Nácíčkem když
honil ukradenej auťák, bavorák to byl a ten chmaták ho ždímal na plný koule.
Z Hradce se řítil nejvyšší rychlostí a půl kilometru za ním Pipička s kolegou na
vedlejším sedadle, taky co to dá. Najednou za bavorákem přebíhá cestu černá
kočka, Nácíček stojí na brzdě a bim, už jsou ve stromě. Probudí se oba
v nemocnici, samozřejmě celý zafačovaný a spolujezdec vybafne na Nácíčka.
„Proč jsi blbe v tý rychlosti dupnul na brzdu, kvůli tý kočce?“
„Jo, mně černý kočky nosej smůlu.“
Doktor chtěl zpátky a Mikulec se stejně potřeboval stavit na oddělení, to
připomínalo bojiště u Lipan. Hned za dveřmi na rozprostřené dece chroptěl
Kocourek, Matyáš usnul s hlavou na pracovním stole a Zelenka se natáhl na
třech židlích.
„Vstávat, opilci, vstávat a cvičit, jak povídají králíci z klobouku. Vy máte
výhodu, vy cvičit nemusíte, vy musíte makat a proto do práce. Máme tady zase
jednoho propíchlého, chlap byl v tmavomodrém fordu. Ty Karle zkus evidenci
vozidel, tady máš papírek s číslem a typem. Vy dva se připravte na výjezd, jen
jak zjistíte jméno a adresu tak šup k němu domů. On prý byl ještě teplý, ale
počkej, doktor říkal, že ho snad pekli v troubě. To je jedno, prostě jak zjistíte
kam, tak tam pofrčíte.“
Frčeli do Kuklen, Arnošt Stodola bydlel na Pražské třídě. Žádný zázrak ten
barák nebyl, omítka z fasády se loupala, okna nenatřená celá desetiletí a na
chodbě to páchlo zatuchlinou. Firemní cedule pokrývala polovičku dveří a
hlásala, že zde sídlí FIRMA 100 $ - finanční poradenství, odpovědná osoba A.
Stodola, vám udělá i nemožné, hlavně když ji zavoláte a domluvíte si schůzku.
Jenže ať zvonili, ať klepali na dveře či volali na uvedené číslo, neotevřel jim
nikdo. Prostě neměli domluvenou schůzku.
Tak nastoupil technik. Začal se šťourat jakýmsi plechovým plátkem vedle
zámku. Bručel přitom cosi o nezodpovědných lidech, kteří místo aby mu práci
usnadnili, tak za sebou zamykají. Po chvílích nezdaru vytáhl jakousi páku,
nasadil, udělalo to křup a dveře dokořán. Byt to byl třípokojový s kuchyní a
obrovskou koupelnou, ale liduprázdný, dokonce ani kanárek či rybičky je
nevítali, zato harampádí se tam nacházelo na deset vleček. Zatím co fotograf
dělal obrázky a daktyloskop prášil pudrem, detektivové zvonili u sousedů. Na
levo bydlel Škůrka a musel to být pěkný hulvát. Otevřel na páté zvonění,
krhavým zrakem studoval policejní placku, nechal si předložit i průkazy,
vydechl na ně pivní opar a prohlásil.
„Neznám, nebavím se s ním. Von se furt někde courá a nebo někdo courá
sem. Zasviněj schody, von to nepucuje a já to pak nosím domů. Já sem člověk
čistotnej, já rozvážím uhlí a tenhle binec mě sere. Já celý dni nejsem doma, teď
když je zima, tak vozím uhlí až do večera a právě odpočívám, tak servus.“
Napravo štítek hlásal Jan Bureš a Jiřina Stejskalová. Otevřela rozespalá
ženská, mladá, skoro děvče, ale pusinku dostala pěkně prořízlou.
„Víte kolik je hodin? Půlnoc a já mám malý děti. Malý děti mají o půlnoci
spát a ne poslouchat řinčení zvonku. Přijďte si zítra po desátý a jestli musíte
mermo mocí lidi otravovat, tak si zazvoňte v přízemí na Jůzovou. Tady se ji říká
„Jůza Jůza, stará čůza,“ nebo taky baba Jaga. Kdysi dělala domovnici, pak
domovní důvěrnici a nakonec agentku StB.“ Zink, zabouchla jim dveře před
nosem.
Stará Čůza byla k nezaplacení. Ta vám věděla věcí, že jim ani diktafony
nastačily a vůbec ji nevadilo, že je půlnoc pryč. Ani ji nezajímaly průkazy či
odznáčky, stačilo jen se zmínit o sousedovi zhora a už chrlila informace.
„Stodola? Že se ptáte, já bych vám o něm mohla povídat, pěknej ptáček to
je. Pozdravit starou ženskou to ne, to má čumák pěkně vysoko, přitom jeho táta
celej život zametal ulice a nejdál byl v Pardubický věznici, protože krad. Na
půdách krad nebo ve sklepě. A co myslíte, že byla jeho máma? Štětka, soudruzi,
štětka to byla a na byt si vydělala v pelechu, proto ho má tak velkej, vona
potřebovala pokoj pro amanty aby se nepelešila klukovi na očích, Ale bylo to
hou….“
„Paní Jůzová, nás by momentálně víc zajímalo kde seženem pana Stodolu,
zda má nějakou rodinu a čím se zabýval, jestli to tedy víte.“
„Vím, krade jako táta. Teda ne na půdách, ale nějaký peníze určitě jo,
protože za ním nejmíň jednou do týdne kdosi přišel a sliboval mu rozbít hubu
kvůli prachům. Taky každej druhej, myslím ten návštěvník, na něj řval, že je
zloděj. Tím se zabejval a rodinu? Prosim vás, při takovým životě by s ním žádná
nevydržela, jen nějaká běhna, jako bejvala jeho máma. Taky si u něj tyhle
fuchtle podávaly dveře. Je vám snad jasný, že každej měsíc jiná. Jestli s nima
měl nějakýho pancharta nevím, žádnej za ním nechodil a fotr za ním taky žádnej
na ulici nevolal. A kde ho najdete? Když není doma nebo v hospodě támhle za
rohem, tak na cestách. Von furt někde courá, buď s tím bourákem a nebo
s krabicema po schodech. Von když přijede tak dokáže vláčet všelijaký škatule
třeba tři hodiny, dolů, nahoru, jako kočka kuťata…..“ Vysvobodil je technik,
přišel si pro ně, a že něco nalezl. To něco by bral každý, jednalo se totiž o
krabici od banánů, téměř plnou bankovek povětšinu vyšších nominálů.
„Zase propíchnutej věřitel, sakra, jestli to půjde dál, tak v Čechách lichváři
brzy vymřou. Všim sis, kolik půjček se všude nabízí? Na každým sloupu visí
papírek o tom, že by ti nějaký dobroděj rád naplnil prázdné kapsy.“ Uvažoval
nahlas Zelenka.
„Naděláš moc řečí, třeba vyhrál ve Sportce a nebo dědil. Natáhněte rukavice
a prohlížet papíry. Jak objevíme něco co by potvrzovalo verzi o půjčkách, tak to
zabalíme a trochu se prospíme, jsou pomalu dvě. Svatebčani odlétají o půl
deváté, rád bych se na to jejich letadýlko mrknul a taky jsme jim při tom fofru
negratulovali.“ Hnal poručíky do práce Mikulec, a protože to byli profíci,
důkazy o půjčkách nalezli do půl hodiny.
Budoucí novomanžele na letiště vyprovázelo sluníčko. Zubaté, mrzlo jak
v lednu bývá zvykem, ale jak stoupalo nahoru, oteplovalo se. Kolegové
v rychlosti pogratulovali, náčelníka seznámili v krátkosti s fakty, okoukli
letadélko a spěchali za prací. Tou fuškou měl být výslech notorického
alkoholika Antonína Jurči, známějšího pod názvem Čuču.
Když jim ho dozorce dovedl zůstali koukat nad jeho proměnou. Vězeňská
stráž na něm zapracovala. Mnohaletou špínu z něj oklepali, vousy oholili a včera
přerostlé vlasy upravili do slušivé fazónky, to znamená, že je ostříhali dohola a
spálili i se zárodky vší kolonie. Taky jej narvali do plandavého vězeňského
mundůru, leč Čuču nebyl ve své kůži. Vyhaslým zrakem těkal po okolí, ruce se
mu třásly a čelo potilo, ano, Antonín Jurča postrádal alkohol v krvi. Doposavad
to nebylo tak zlé, organismus ještě vyšťourával nepatrné zbytečky, ale velký
absťák už klepal na dveře.
„Chci advokáta, jinak neceknu.“
„Pane Jurča, nejste zadržen, pouze jste byl zajištěn jako svědek. Kvůli
vašemu včerejšímu stavu jsme byli nuceni vás umístit na záchytku, a snad sám
uznáte, že zdravotnický personál není povinen se nechat zamořit nepříjemným
hmyzem. Co nám tedy řeknete o svém včerejším chování?“
„Hovno, advokát.“ Ještě než promluvil otevřely se dveře, dovnitř vplula
obrovská krabice a za ní vstoupil funící Kocourek. Zinknul škatulí na stůl, otřel
čelo a sesunul se na židli. Tuhý po něm zle bliknul očima a pokračoval ve
spouštění hrůzy na ubohého svědka.
„Pane Jurča, opakuji že nejste v situaci kdy si na nás můžete vyskakovat.
Svůj pobyt zde si jenom znepříjemňujete a protahujete. Odmítáním výpovědi
ničeho nedocílíte. Nezačnete li spolupracovat, nechám vás odvést do cely
předběžného zadržení a povedeme vyšetřování jinak. Dokud se nedopátráme
pravdy….“ Doposavad mluvil poručík Tuhý, Mikulec jen seděl a pročítal jakési
lejstro. Teď promluvil.
„Počkej Petře. Tady čtu včerejší hlášení o vašem zadržení. Zajímavé čtení a
hlavně tady píší, že nejméně třicet let požíváte alkohol každý den. Copak máte
rád, pane Jurča, nebo je správnější Jurčo?“
„To je jedno, já piju všechno, hlavně když je toho dost a nestojí to moc
peněz. Taky to nemusí bejt studený, já sem slabej na žaludek a říkejte si jak
chcete, von mně každej říká stejně jen Čuču.“ Rozpovídal se zadržený v bláhové
naději, že policajti vyloví konev s krabicákem.
„No já vám budu říkat pane Jurča, jen mi prozraďte, kde na takové množství
pití berete?“
„Kdeby, na zemi. To musíte když přijížděj lidi na staďák vobcházet
parkoviště a to byste koukal, co všechno jim vypadne z kapcy. Tuhle bůro, tuhle
mobil, kolikrát peněztaška a mockrát zapomenou takový ty taštičky
s dokladama na autu. Když jim po hokeji dáte mobil, tak zaplatěj kolikrát i
pětikilo. Nebo taky zavolaj poliše a mám prd.
Nejlepčí to ale je po hokeji. Voni když dou k autu, tak vytahujou klíčky a
většina chlapů nosí prachy po kapcách. No a ty papírový jim vypadnou na zem a
nezazvoněj. To stačí jen bejt u prachů první, voni tam obcházej ještě Oskar a
Áda. Kolikrát to hodí i pár stovek, pak je chlast třeba na tejden.“
„No a vy jste včera obcházel před zápasem parkoviště a viděl vystupovat
nějakou ženu, jak jste přišel na to, že je vdovou?“
„Vdovy sou přeci černý a starý, tahle byla nejen černá, ale taky baba,
nezajdem si na pivo?“ Nahodil udičku Čučujurča. Tuhý ztuhnul, otevřel ústa a
Mikulec s klidem povídá.
„Já si myslím, že by se měla udělat rekonstrukce. Tak skoč dolů pro auťák,
tomu strážnýmu venku řekni ať si vezme kabát, protože po ránu bylo sec sakra
zima a projedeme se na stadion. Vy máte zimník patrně ve věznici, že? Tak si
pro něj běžte s dozorcem.“
Jen zaklaply dveře za Jurčou, Kocourek zvedl hlavu od lejster vytažených
z krabice, podíval se pobaveně na Mikulce a ptá se.
„Víš kdo je ten Áda co somruje na parkovišti s Oskarem?“
„Určitě taky nejaký vágus.“
„No to jo, ale jak se jmenuje. Říká ti něco jméno doktor Toporov?“
„Ne, mělo by.“
„No jasně, taky se mu říkalo Sekyra. On když dělal prokurátora, už je to
padesát roků, tak na všechno měl trest smrti. No prošlo mu jich jen pár, opravdu
jen dva, ale zle řádil až do revoluce. Pak ho vyhodili, ale zavřít nesvedli. No
tenhle Sekyroun dneska poskytuje bezdomovcům právní rady okolo zimáku. On
byl nejen JUDr, ale i advokát, proto mu kámoši říkaj Áda.“
„No a proč mi to říkáš? Přeci se k němu nepůjdu radit já, vždyť jsem práva
vystudoval taky.“
„No ale poznat to není. Áda poskytuje rady za pár litrů čůča, já ti jich dám
pár zadarmo. Až si vyzvednete Jurču, odvez ho na Velké náměstí, tam u kostela
je charita, tak je pěkně popros, aby ubohého bezdomovce vybavili ošacením, a
řekni jim, že zlí dozorci ve vězení a nebo na záchytce mu šaty spálili.
Samozřejmě nepřiznej že byly plné cizopasníků a špíny. Pak mu kup jabčák a
chovej se k němu sec sakra uctivě. Jestli se totiž před Ádou jenom zmíní o
zadržení, pojedete v tom jak na skluzavce. Jak jsem chlapa poslouchal a
přemýšlel, a přemýšlel jsem jako bejk, tak jsem neobjevil ani jeden paragraf,
který by nás ospravedlnil k jeho zadržení. Taky jsem přeci študoval, taky jsem
přece doktor obojího práva, a taky jsem za tu chvilku, co vás poslouchám, přišel
na osm paragrafů za které by nás šikovný právní zástupce mohl žalovat a tebe,
jakožto velitele, poslat na šibenici, což bych si přál, protože bych povýšil na
podnáčelníka já. Konečně mám na to leta a jsem chytřejší nežli….“
„Vole! Fakt přemejšlíš jako bejk.“ Prohlásil Mikulec a začal studovat obsah
peněženky. Pak oblékl prošívanou bundu, nasadil kulicha a byl pryč. Tuhý
udělal hmmm, prohlásil něco v tom smyslu, že Kocour může mít vyjimečně
pravdu jako vždy a vypadnul taky.
Za hodinu pan Jurča, navlečen v novém obnošeném odění, stál zhruba
v polovině parkoviště u zimního stadionu, zkušeně vysával víno z krabice a
usmíval se na okolí. Taky povídal, do diktafonu vykládal o včerejším podvečeru.
„….stál jsem zhruba tady. Jak to fáro přijelo sem neviděl, to až když ta baba
vystrkovala zadek. To sem si říkal, co je zač, že jo. Každá ženská vystrčí obě
nohy najednou, totiž když má sukni, hlavně krátkou, tahle ji měla kus pod
kolena a kabát taky tak. Tak sem na ni koukal a viděl že nezamkla, ale to dneska
dělá víc lidí, voni totiž maj ten telefon na zamykání, ale vona ne, alespoň ruku
nenatahovala jak jiný. Tak sem šel okouknout jestli je to auto fakt vodemklý. A
víte že bylo? No ale nic v něm, jen nějaký lístky v tý kastli vepředu, jinak nikde
nic. No a když lezu ven tak na mně vlítnul Trouba, chtěl sem říct podporučík
Votruba, von dělá náčelníka u zimáku.“
„Říkáte že ta paní byla celá v černém? Co všechno měla na sobě?“
„No co by, černej mantl, takovej jak se nosily před spoustou roků. Koukala ji
z pod něj černá sukně. Punčochy taky černý a to takový jako jme nosili za
mlada, takový tlustý punčocháče to byly, jenže my neměli černý. Boty teplý, ty
jak stály dřív vosumadvaset korun, důchodky se jim říká a na hlavě klobouk. To
mně podrž, vždyť vona měla závoj na tý hučce, no jo, takový se nosily na
pohřby, proto sem si říkal, že je vdova.“
„Nesla něco v rukou? Nebo nešel někdo s ní?“
„Kdepak nešel, alespoň jsem nic neviděl, vylezla sama šla sama. V ruce
nesla tašku, menčí než na nákup, ale větší než nosej ženský do dívadla. Jo a
deštník, určitě měla parazol, taky celej černej, vona vypadala zrovna jako starý
baby ve starejch filmech. Takovejch jak se tam nemluví.“
„Jak byla velká?“
„Zrovna jak to auto, jen o kousek ji hlava čouhala nad něj. Vona je velká
zrovna jako Klaus, von stál před vchodem a koukal na ní, jsou stejně vysoký.“
„Vy myslíte prezidenta? Co by tu dělal prezident?“
„Ale ne, tenhle se menuje Mikulášek, Standa Mikulášek, tak mu říkaj Santa
Klaus. Von je brácha Valtra Mikuláška, ten na staďáku pouští mrazení na led,
tomu říkaj Wintr Klaus, hehe, jako studenej Klaus. Von Valtr dostane volňásky
na zápasy a Standa je prodává před staďákem. Hele, nebyla by ještě kapka?
Nějak to rychle vysychá.“
„Tak pojďte do auta, tady to profukuje a mám dojem, že si ještě popovídáme
a nejenom o ženskejch. Koukám, že to tu znáte pěkně dopodrobna.“
„To jo, to se ptejte, já toho vím spoustu.“ Chválí se Jurča načínajíc druhou
krabici s nejlevnějším vínem. „Za kousek dobrýho pití vám toho můžu povědět
celou fůru.“
„Tak ten Santa Klaus prodává volňásky?“
„Jo, za polovinu, voni jsou teda pro zasloužilý lidi, co něco pro tým udělaj,
nebo pro represaci, či jak se to řiká. No tak tyhle dva je prodaj a maj kupu
peněz. Taky když hraje nějakej vzácnej klub, tak koupěj lístky za svý, a pak je
prodaj dráž. Když je nejhůř, tak pustěj i pod tribunu, je tam takový okno a vejde
se tam pár lidí. Vono de taky propašovat někoho mezi diváky, kdo se vyzná ten
má.
Von Standa občas pustí i mne nebo Oskara po zápase na tribuny. Ádu ne,
s tím se nemaj rádi, voni se znaj z Prahy ještě když dělali u SNB. Na tribunách
se daj taky najít všelijaký věci, hlavně prázdný flašky. Voni si je lidi
nevodnesou a my máme dovolený si je posbírat a prodat. Von by Standa z toho
měl průser kdyby se někdo domák, že prodává divákům kořalu….“
Tenhle výslech stál Mikulce šedesát šest korun, vydal je za tři litry vína
v krabici, ale na oplátku se dozvěděli o podivné praxi provozované správcem
mražení.
Výslech Santa Klause jako by se nekonal, na všechno měl jedinou odpověď,
ne. Jediné co připustil bylo, že tu čarodějnici viděl.
„Jo, to máte pravdu, to byl zjev, povídám si, co tu bosorko honíš? Jestli
chlapa tak máš smůlu. Tady by se neohlídli chlapi ani za Lolobričidou, natož za
takovým koštětem. Dyť vona byla voháklá jak když vstane z hrobu, takhle
přistrojená chodila má babička a ta už je na hřbitově půl století.“
Mohlo být okolo šesté večer a nad městem tma jak v ranci když zastupující
náčelník usoudil, že zítra je také den a vydal příkaz k ukončení práce.
Čtvrteční ráno se nechtělo probudit, smog s mlhou dusil ulice, vplížil se do
každé skulinky v netěsnících oknech a usazoval v podobě špinavé vody na
větvích stromů. Ani v kancelářích kriminální policie nepanovalo žádné veselí,
tam kraloval nepořádek. Celé osazenstvo tam třídilo papíry, čtyři krabice toho
byly a práce postupovala pomalu. V jedenáct Zelenka vytáhl poslední hrst lejster
z poslední škatule.
„Sláva Bohu na výsostech, papíry máme z krku, copak je dnes k obědu?“
„Koprajda.“ Kysele prohlásil Matyáš a symbolicky odplivl. „Se zatuchlým
bramborem a vyschlým volským okem. Jo pánové, taková koprovka jakou
dělám já, v troše slané vody povařit vejce na ztraceno, zalít záklechtkou ze
smetany s moukou, hodit kus másla a hrst čerstvého kopru. Jo, a žádnej cukr
s octem, jen solit, a musí to být dost řídký, jinak tlačí žaludek. No a k tomu
kynutý knedlík nadýchaný jako červnové obláčky, pochopitelně se to dlabe
lžicí…..“
„Hele, ty červnový obláčku se nám nerozplyň, raději nám prozraď, kolik
měl Stodola klientů, kteří ještě nemají dluh splacený. Taky kdo to je a kde
bydlí.“ Zasahuje Mikulec, při tom vstává od stolu a protahuje záda.
„Jo, to ti vysypu z rukávu hned jen co seberu dlužní úpisy který kdo našel.
Sem s tím pánové, no potěš pámbu, ono jich je ale pět stovek.“
„To ne, tak čtyři, pět set je takový štůs nepomačkaných….“ Odhaduje
Mikulec podle výšky balíčku.
„Čtyři nebo pět, to je jedno, porád jich je na měsíc hledání, to jdu raději na tu
příšernou omáčku.“ Matyáš taky vstává a protahuje se.
„Tak jdem, po obědě to doděláš. My se valíme na oběd a náčelník možná
ještě někde jásá. O kolipak mají posunutý hodiny v tom nefjorku?“
„No o dost, tuším o jedenáct, ale to mne nevzrušuje, já bych spíš uvítal ten
Bubeníčkův vynález, jak o něm mluvila Janinka. Nadiktuješ co zjistíš, zmáčkneš
knoflík a počítač hnedka vyjede jméno, sakra, neříkala ona jestli to poví a nebo
vytiskne?“
„Nevzpomenu, ale ten její je Bubník, ne Bube…..“
Ať sepisoval Matyáš seznamy jak chtěl, jméno pachatele odnikud
nevyskočilo. Dlužníků měli na seznamu šedesát osm, téměř všichni z Hradce,
z okolních vísek jen jedenáct a jeden z Poděbrad. Nejmenší částka na sedm a půl
tisíce, nejvyšší za čtyři sta tisícovek, dohromady milion a půl, teda nahrubo, ale
to bylo jediné co vypátrali.
Malinko po třetí hodině se vrátil Kocourek s Tuhým, rovnou od oběda je
Mikulec poslal znovu šmejdit do Stodolova kvartýru. Hlavně sepsat obsah tam
uložených krabic.
„Poslouchej Jirko.“ Podává hlášení nadřízenému Kocourek. „My jsme se na
Stodolu vrhli jako na lichváře. Když jsme sepsali asi tak deset těch škatulí, tak si
povídáme jestli to nebyl spíš vetešník. Takový rozličný tovar je v zastavárnách,
ale jen jsme vzali jednu z těch poskládaných v ložnici, tak bych se přiklonil
k názoru, že Arnoštek dělal překupníka, jestli nekradl sám. Podívej co jsme
objevili, dej to sem, Petře.“
„To,“ je krabice od bramborových lupínků, ještě po nich voněla a po slabém
obědě dostali všichni hlad. Taky Mikulec hned prohlásil.
„Fakt zajímavé, hlavně voňavé, dva pytlíky bych jich splivnul na posezení.
Jsou tam?“
Nebyly, jen dva andělíčci ze dřeva, nějaké utěrky, jakési konvičky,
cukřenky, tácky, pár střapců a asi tak dvacet zvonečků různých velikostí.
Mikulec koukal na to harampádí bez zájmu a bručí.
„No fajn, podle těch andílků ale nemůžeš hned mluvit o krádežích a
takovéhle cetky koupíš dneska v každé….. Hernajs, není ono to….“
„Je, říká se tomu mešní náčiní a ukradli to z kostelíka v Martínkovicích. To
je vesnice kousek od Broumova.“
„Jak to víš? Ty to tam znáš?“
„Neznám, ale čtu hlášení a v kterémsi z polou léta loňského roku je tohle
popsané a vyfocené. Jdu se na to podívat, jestli mám pravdu. To by potom
mohlo jít třebas o vyřizování účtů mezi komplici.“
Kocourek odešel, Tuhý si vaří čaj a Mikulec s Matyášem opět studují dlužní
úpisy. Ty doposud nesplacené očíslovali podle datumu, rozložili je po stolech a
kombinují různé sestavy.
„Hele, Jirko, několik jich má červený křížek v pravém horním rohu. Jeden
dokonce dva vykřičníky, taky červené. Tady je jeden se zeleným křížkem.“
Jedenáct našli červených křížků, ale souvislost mezi nimi žádnou. Přišel
Kocourek.
„Vždyť jsem to povídal, je to z Martínkovic. Pamatoval jsem si tenhle
ornament z akvamanile, to je konvička na vodu. Všechno pravé stříbro a ruční
práce z osmnáctého století. Píší tam že hodnota je přes půl milionu a jim se to
povalovalo v nezamčené skříni v zákristii. To jsou dneska lidi….“
„Kdyby to měli zamčený v obyčejný kredenci, tak by dveře vypáčili. Že
chmatáci vypáčili dveře nebo okno?“ Usoudil Mikulec a pokračuje. „Mazejte
zpátky, roztřídíte to na veteš a všechno co by mohlo pocházet z krádeží. To dejte
taky na dvě hromady. Církevní na jednu, ostatní na druhou a hlavně na tom
nenechat svoje daktylky.
Ty si Pavle vezmi diktafon a objedeme tyhle křížkové klienty. Na co se
budem ptát nevím, ale něco je spojovat musí. Červená je všude výstražná barva,
museli mu něco udělat co se mu nepáčilo. Třeba nesplácejí, to se lichvářům
nelíbí když dlužník nechce platit.“
Mikulec takhle uvažoval po celu cestu za dlužníky. S těmi byla těžká řeč,
zpočátku se s nimi nechtěli bavit, dlouho trvalo nežli připustili, že si půjčili a
ještě velmi rafinovaně se museli vyptávat, nežli ze dvou vymámili přiznání o
pozdržení splátky. Teprve pátý byl neobyčejně hovorný. Jeho úpis byl poslední
půjčkou, nesl datum 28. prosince, jméno Alexandr Poborný a byl to ten se
zeleným křížkem. Omylem se jim vloudil k červenokřížovým.
„Jo Stodola?“ Zaburácel tázaný. „To bude pánové pěkný vykuk. Víte, já si
půjčuji dost často, já nakupuji pro starožitnictví v Rakousích a Němcích.
Každou chvíli se stane, že vykoupím víc věcí než mám k dispozici peněz, tak
přijde k výdělku ten kdo půjčuje. Leta letoucí jsem si půjčoval od jednoho, ale
on vám najednou je pryč. Kde nevím, to není má starost a tak jsem byl nucen
sehnat jiného, a tak jsem sáhnul po prvním na kterého jsem padnul. Zrovna tady
před barákem je nalepený letáček o rychlé půjčce. Prý také výhodné, ale o tom
silně pochybuji. Hned po vánocích jsem objevil dědice po jisté staré dámě.
Zesnula v Pánu ale před dvěma měsíci, závěť měla přichystanou, dědil jediný
syn, s advokátem byl dohodnutý předem, protože to úmrtí bylo na spadnutí, no
prostě mladej dostal potvrzení že může byt po matce vystěhovat, nový nájem už
nechtěl platit, ostatně moc krámů tam neměla, jen šest kusů nábytku. Ale jakého,
no nebudu to protahovat, mladý chtěl čtyřista tisíc, já je neměl a tak jsem volal
číslo uvedené na tom letáku. Domluvili jsme se po telefonu rychle, tuším že to
bylo v úterý odpoledne a ve středu po deváté už Stodola zvonil u mne. No
trochu komplikace byly, za boha nechtěl přiznat kde bydlí, úrok taky chtěl
trochu větší než bývá zvykem, ale čert to vem, já potřeboval plativo rychle, on
papírky měl v kapse a tak jsme si plácli. Já dostanu paklík o sto procent větší,
protože on ten milující synáček neměl ani tuchy co prodává. Kdyby nespěchal,
tak by mohl dostat ještě víc nejmíň o dalších sto procent. Ale já jsem spokojený,
prachy z Vídně by měly dorazit tak za týden, vyrovnám se se Stodolou a víc o
něm nechci slyšet, je vám to jasné, pánové?“
„Je, ale proč jste na svého nového bankéře tak rychle zanevřel?“
„On to bude pěkný vykuk. Protože v peněžním styku není dobré moc lhát,
tak jsem skoro přiznal proč po nich až tak toužím. No a tenhle ptáček začal
ihned zpívat o možnosti spolupráce. Jenže za prve mluvil jak ti rychlebohatý
kšeftmani a dokonce se netajil tím, že některé věci, které „vy-ku-pu-je,“ on to
doslova takhle zdůraznil, nejsou zrovna košer. Já si přeci kůli pár tisícovkám
nenechám navlíct štráfkovatý sako a přidělat kouli na nohu. Tak jsem jeho
spolupráci téměř uvítal a přislíbil mu další jednání na březen, až se uvolním
z jiných jednání. Jak říkám, zaplatím a prchám.“
„Že jsme tak smělí, kdopak vám poskytoval peníze před tím?“
„To pánové se v čestných kruzích neříká, nevím jestli by to bylo vhodné.“
„Pane Poborný, v našich kruzích se toho napovídá až nás kolikrát brní hlava.
Vy říkáte, že váš bývalý bankéř zmizel, dokonce nevíte kam. Já vám můžu
prozradit, že váš poslední finančník sice nezmizel neznámo kam, ale už si s ním
nepromluvíte. Také vám mohu důvěrně sdělit, že v poslední době je úmrtnost
v této profesi poněkud větší, nežli byl dosavadní průměr. Dokonce velmi
vysoká, a tak mne napadlo, zda váš přítel není naším klientem.“
Koukal na ně dosti dlouho a bylo poznat, že intenzivně přemýšlí. Kolikrát
již ústa otevřel, ale hlásku vydal až po značně dlouhé době.
„Franz Polzenbauer, bydlel v Pospíšilově ulici, číslo bych musel vyhledat,
ale je to druhý vchod na levé straně když jdete z toho plácku jak je tam policie.“
„Patrně cizinec, že? On půjčoval peníze soukromě, nebo jako jednatel
některého bankovního ústavu?“
„Kdepak ústav, soukromník, on provádí bankovní služby privátně a hlavně
ve Vídni. Narodil se tady v Hradci mám dojem že v čtyřiačtyřicátém. Jeho táta
byl řezbář a rakušák. Měl dílnu tam na Slezském předměstí a v osmačtyřicátém
mu ji sebrali a je vyvezli na hranice. On se vrátil po revoluci když mu dílnu
vrátili jako restituci. Původně to byl majetek jeho mámy, Češky. To chcete říci,
že…, že…, no prostě že neumírají stářím, když se o to zajímáte?“
„Máte pravdu, pane Poborný, za poslední dva měsíce úmrtnost věřitelů
v našich krajích je opravdu vysoká a nejsmutnější je to, že v tom má kdosi
neznámý prsty.“ Vzletně popsal situaci Mikulec a Matyáš dodal.
„Neli celý pracky a Stodola je zatím poslední. Nezmínil se vám že by měl
společníka?“
„To ne, pánové, to ne. Vždyť jsem vám říkal, že jsem s ním mluvil sotva
hodinu a o obchodě. Proč by měl cizího chlapa seznamovat se svými kamarády
zloději? Ať to přebírám z které koli strany, stále mi vychází, že to zloděj byl.“
Pokecali ještě půl hodinky, ale z chlapa už nevymámili nic, ani kafe ne.
„Hele, tři králové, jaký pěkně velký a naleštěný. Uděláme si tu betlém, jo?
Dneska mají králové svátek, dneska je lidi strkaj k jesličkám, ale oni to prý byli
učenci nebo dokonce mágové….“ Jásal v pátek ráno v kanceláři Kocourek.
„Bacha na ně, tihle jsou ze stříbra a kunsthistorici se shodli na čtvrt milionu
za kus. Kdosi je šlohnul před dvěmi lety v Kuksu, patří k nim ještě pět
sloužících, dva koně a velbloud. Sejmul jsi otisky, doufám, jestli jsi je pomakal
tak jseš taky velbloud. Kolik různých palečků doposud máme, pánové?“
Ptal se Mikulec daktyloskopů se kterými propátrávali v kanceláři dovezené
krabice.
„Řek bych tak půl milionu. Od Stodoly ani jedny, tedy zatím. Stejné jsou
pouze v jedné krabici, nebo ve dvou když se jedná o lup z jednoho místa. Ale
jak vidíš jsme sotva v polovině. Koukej jak venku sype, tak to jedu na chalupu
do Petrovic. To bude lyžováníčko, jen aby nějaký trouba projel stopu přede
mnou…“ Hodinu pak rozebírali lyžování a sypali práškem otisky silněji než
pánbůh venku sníh. Kupodivu to do večera stihli a sněhu užili přes víkend
všichni, půl metru toho sajrajtu do rána nasněžilo.
Ten nový týden začal neslavně. Hned po ránu seřval Mikulce ředitel, on si to
mohl dovolit, protože po něm žádnou práci nikdo nechtěl, a jak je známo, nové
koště dobře mete. Pak vypli proud a bez proudu dnešní kriminalisti nejsou
k ničemu, proto jeli alespoň do terénu. Jenže se nikam nedozvonili, když
elektriku nemělo půl města.
V úterý mrzlo i v kancelářích, to pro změnu nešlo topení, tak se přesunuli
do bytu po Stodolovi, všichni, a všichni pak posedávali u krbu, takový přepych
tam ten lichvář měl. Jenže se dřívím to bylo horší, to u krbu spálili do oběda a ze
sklepa se jim ho nosit nechtělo. Taky ten den skončili dříve. Když ve středu
Mikulec otevřel dveře kanceláře, uviděl Zelenku rozvaleného v kabátě spát na
židli.
„Copak Ivane, milovaná polovička ti dala kopačky? Nebo jsi se ožral a
raději ani domů nešel?“
„Vole, dyť mám službu, ale vrtá mi v hlavě taková divná věc. Jak jste mne
včera vyhnali pro dříví, tak jsem nemohl trefit do sklepa. Musel jsem se vrátit ke
dveřím, odpočítat sklepní kóje a teprve potom jsem měl jistotu, že jsem u té
pravé. Jenže problém je jinde. Celou noc mi vrtá v hlavě, že těch kamrlíků je
tam dole dvacet a bytů dvanáct. Některá partaj musí mít těch děr víc.“
„Já tam nebyl, ale když to říkáš, tak to asi pravda bude. Ovšem ke každýmu
klíči v bytě jsme zámek našli, tak halt Stodola patřil k těm co mají jen jeden
sklep. No ale pro jistotu tam zajeď a nech si ukázat od každého co mu patří.
Jenže to ti bude trvat minimálně týden, lidi nebývají každý den doma.“
Neuhodl to, už ve čtvrtek po ránu mu Zelenka hlásil nález sklepa.
„Měl dva, druhý na opačném konci a bez zámku. Nepotřeboval ho,
k ukradení v něm jsou pouze zálohované i nezálohované láhve od chlastu, a to
kolikrát i pěkně drahého. Taky si to pití kupoval po kartonech a já čuchám
čuchám člověčinu, kohopak ty Arnoštku za komplice máš?“
„Co blbneš, Ivane, nejseš ožralý. Dopíjel on, nebo nechal v každé lahvičce
kapku kterou jsi do….. Počkej, ty myslíš, že z nich nepopíjel sám? Že by si
kámoši nalili sami? Že by se nám na flašičce podepsali?“
„Jo, tohle si přesně myslím a taky jsem přemýšlel při pohledu na ty kartony,
jestli on Arnoštek za ně zaplatil. Představ si takovou osiřelou hospůdku někdy
k ránu, hodný pán ji jde utěšit se šperhákem, ulevit ji trochu, odlehčit …..“
„Zadrž, Ivánku. Jako bych ten obrázek viděl. Běž připravit auto, já brnknu
technikům, na tohle potřebujem odborníka. Tohle prošvihnout tak nás starej
odstřelí.“
Okolo třetí začal daktyloskop reptat. Dře tu v zimě, za mizerného osvětlení,
o hladu, dochází mu ten pudr a nejhorčí je, že při pohledu na tolik butelek od
dobrého pití dostává profesionální deformaci. To se léčí pouze horkým vínem se
štamprlí rumu.
„Kolik máš těch prstíčků?“ Chtěl vědět Mikulec.
„Tak čtyři pět stovek.“
„Prohlížel jsi je? Alespoň informačně? Kolik si myslíš že lidí makalo na ty
flašky.“
„Koukal, to už je takový zvyk, já bych řekl že tak pět je jich tam mockrát.
Ostatní bude dřina, však to znáte.“
„Odvez ho do laborky, Ivane. Pak sežeň kus řetězu a zámek, nebo takový
ten zámek na kola a vrať se. Zamknem to tu a jdem domů, zítra je taky den,
sakra, zítra by se měl vrátit Véna. Já tu zatím počkám, tak sebou hoď ať
nezmrznu.“
„Pozítří má přiletět, myslím šéf, tak pojď, já ti něco vezmu, bacha, jseš od
pavučin…….“
Čtvrteční ráno potěšilo na duši, Venku vymetená obloha, slunce ospale
mžourá, mráz se drží na třech pod nulou a okolo deváté vzácná návštěva,
daktyloskop.
„Tady máte předběžné výsledky. Půlka palečků je od Stodoly. Pak se tam
směsice cizích, povětšinou se vyskytují jednou, prostě prodavači či pokladní a
pak jahůdky. David Frýba, třikrát soudně trestaný za krádeže, René Hubka,
loupež jedenkrát, přepadení dvakrát, specialista na obchody, Zdeněk Pinkava,
vykrádání chat a jiných rekreačních objektů, zašitej pouze osmnáckrát, Zdeněk
Vaněk, zlodějina všeho druhu, bručel osmkrát, momentálně celostátně hledaný
za pobodání nožem a hádejte koho? Svého šéfa ve zločineckém gangu. Tak jaký
jsem, Jiříčku?“
„No hodnej, když počkáš až si otřu hubu tak dostaneš pusinku.“
„Jo, od tebe? To zrovna! Od Janinky bych bral, ale ta je dnes už vdaná,
kdypak se nám holka vrátí.“
„Zítra, neboj, dočkáš se. Hele, ty loudíš a škemráš o chlast, že jo? No tak
pojď k náčelníkovi. Má tam v lednici slivku, ale ne abys mu to vykecal.“
„Vidíte, měl komplice,“ zářil Mikulec když se vrátil. „Já to říkal, asi se
porafali o lup a pích….“
„Jo, s tou Janou Plnou se pohádali taky. Blbej Volej, nebo jak mu říkali se
na to díval, ze žalu se prostřílel v sebevražedným úmyslu a skočil do hajzlu. Di
do hajzlu ty, já věřím na lichvu, je to jasný jako bejk. Sadíme se? O co.“ Durdil
se Kocourek.
„Já se nesázím, mě to je jedno kdo koho zapích, ale tady jsem vyjel ty čtyři
kriminálníky a myslím, že bychom je měli navštívit, sebrat a zavřít. Co je doma
to se počítá, pánové, a počítám, že se jich budeme hodně vyptávat. Tak kdo pro
koho pojede?“ Ptá se Zelenka a drží čtyři sjetiny z počítače.
„Ukaž,“ vytrhne mu jeden papír Kocourek, „kdo jde se mnou?“
„Počkej, Kadle, copak jsme partyzáni? Od čeho máme zásahovku a jak to
zdůvodníme vrchnosti? Já skočím pro zatykače a požádám o ty ostrostřelce.
Kluci se rádi předváděj, rádi řvou a rozbíjej dveře, neber jim to jejich potěšení.“
Vrátil se těsně před polednem poněkud pobledlý a přepadlý.
„Vúbec Vénovi nezávidím tu jeho funkci. Kruci, ti mne vypucovali, pomalu
nechali zatknout mne a ne ty grázly. Jaký prý mám důkazy, jestli jsem je chytnul
jak se šťouraj nožem v mrtvole. Nějaký otisky na flaškách v nezamčeným
kumbále důkaz prý není, to mohl nastražit kdekdo. Jen by mne zajímalo proč to
pan Kdekdo rafičil rok, neli dýl a jak ty lupiče sehnal. Asi v klášterní škole mezi
novickama. Sákryš, poledne, copak je k obědu?“
„Kuře, s bramborovým salátem, to budou žlučníkáři z vedení odpoledne
pěkně skučet, alespoň nebudou páprdové otravovat s kontrolama.“ Hodnotí
budoucnost Matyáš.
„Taky budeš, Pavlíčku, stačí pár let životosprávy jakou máme a taky začneš
skuhrat, jen nevím, jestli to až na páprdu papaláše dotáhneš. Tak jdeme, pánové,
ne?“
Prvního a jediného zatčeného jim ti rychlí šerifové dodali malinko po čtvrté
odpoledne. To už měli papíry zamčené v trezoru a chystali se oblékat teplé
bundy. Na první výslech zůstali pouze čtyři, Matyáš se před hodinou plížil za
doktorem s kolikou.
„Pěkně vás vítám, pane Hubka. Neviděli jsme se, jak koukám tady na vaše
záznamy, skoro čtyři roky. Pustili vás skoro před rokem, v březnu, a za dobré
chování a na podmínku. No tak vám dovolená skončila a zase půjdete mezi
známé, že? Copak jste dělal letos třetího ledna, úterý to bylo.“ Ptal se Mikulec.
„Hovno.“ Odpověděl bez zaváhání Hubka a místnost okamžitě zaplnil těžký
a nakyslý puch piva prokládaného rumem.
„Neříkejte že celý den, to jste měl nějaké střevní potíže?“
Následovala stejná odpověď, a vystačil s ní na všechny další otázky, ať se
týkaly čehokoli. Tento zajímavý rozhovor vedli téměř půl hodiny. Pak Mikulec
změnil téma.
„Milý pane René, již před půlhodinou nám skončila pracovní doba. Já bych
sedl do auta a jel domů, i nyní bych rád sedl za volant a jel, ale obávám se, že
kdyby mne zastavila hlídka našich kolegů, a dala mi dýchnout do té chytré
krabičky, že bych do konce života už za volant nesedl, protože z vás vane takové
množství lihu, které by omámilo půl zologické zahrady nebo celý kriminál na
Borech a ten není zrovna malý. Prostě dnes za tebou zapane mříž a tři dny se
neuvidíme, protože já se s opilci nerad bavím. Možná v pondělí se na něco
zeptám, a když se mi to nebude líbit, tak budeš bručet dál. Tak si to pane Hubka
rozmyslete, protože kocovina je věc hrozná, že? Služba, odveďte si ho.“
07
Je pátek a ještě k tomu třináctého. Spousta lidí v takový den do práce vůbec
nejde, ovšem hradečtí detektivové si dneska přivstali. Copak Matyáš, ten držel
hotovost, od půlnoci klimbal v kanceláři, ale Zelenka dorazil chvilku po šesté.
„Klukovi asi rostou zuby, od pěti řval, a tak jsem raději vstal abych nezaspal.
Co je nového, náčelník tu není?“
„Záleží kterýho myslíš, ale stejně je všechno při starém. Véna juchá
v Americe a zástupce je určitě ještě v pelechu. Jo, novinka by byla, chytli toho
Pinkavu, ve tři v noci přijel domů s lupem a kde loupil si z něj máme vytlouct
sami.“
Ještě sedm nebylo a dorazil Tuhý.
„Představte si, šest ráno a kdesi začali vrtat do zdi, to by člověk nevěřil, jak
se to ráno v baráku ozývá, je tu Véna?“
„Není, je brzy. Fuj, táhne z tebe zima jak ze Sibiře, kolik je venku?“
„Co já vím, podívej se na venkovní teploměr…..“ Skoro půl hodiny jim téma
vydrželo, vyrušil je Mikulec.
„Už se vrátil starej?“
„Kdepak, zato chytli Pinkavu.“
„Tak si dáme kafe a pokecáme s ním, co vy na to?“
„Co my, vy jste tu teď šéfem, já si dám čaj.“ To říkal Matyáš.
„Pán si dá čaj, podívejme se, mazej vařit kafe, jseš služebně nejmladší, a
sobě si uvař třeba utrejch.“ Rozkazuje Mikulec, odemyká pancéřovou skříň a
vytahuje papírovou krabici, dává ji na stůl a pak se v ní přehrabuje.
„Je tu ještě spousta kávy od Nejedlého, té super extra výstavní, co kdo urve
je jeho, ale cukr nemám.“
Vrznou dveře, vpluje Kocourek a s ním chlad.
„Brr, tam je kosa jako bejk, co to máš? No jo, kafe, lepší by byl grog.
Povídal dole dozorčí, že nám hoši z úderný jednotky přivezli Pinkavu. Nedáme
s ním řeč?“
„Ty se ani nezeptáš na šerifa? Teď mu budeme muset říkat šerif, když teda
byl v Emerice.“
„Až přijede tak tu bude, ne že bych se na něj netěšíl, ale na Plačku víc.“
„Jak to Plačku? Já myslel, že chytli Pinkavu.“ Ozval se Matyáš.
„No jo, chytli, ale tady se mu říká Plačka. Ty jseš novej, ty ho nemůžeš
pamatovat, ale na jeho výslechy se chodilo koukat spousta lidí. Víte co? Já pro
něj zajdu a ty mu to zatím vysvětli, Karle.“ Usmívající se Mikulec odchází.
„Tak to se máš na co těšit, to bude divadýlko. Pinkava je původně holič,
oficínu vlastnil ještě někdy v pětapadesátém roce. Zdědil ji po tatíkovi u kterého
se vyučil. Jen dostal výuční list, tatík umřel a tehdejší mocipáni mu holírnu
zabavili, i když ji měl ve vlastním baráku, a z něho udělali vedoucího i
zaměstnance zároveň. Dřív holiči bývali strašně ukecaný, u nich se probraly
drby z celého města a on byl holičem v Plotišti nebo Předměřicích. Kde přesně
si nevzpomenu, ale někde tam to bylo. Taky se u nich rozebíral fotbal no a
v neposlední řadě politika. On cosi plácnul, to bylo nějak těsně po Stalinově
smrti, no a dostal kupu let v Jáchymově. On vypadá stále stejně, jestli má
čtyřicet kilo bych se divil a co s takovou zámorou v dolech. Rok nebo dva ho
nechali dělat holiče a pak ho vykopli. Zase holil a stříhal, na různých místech,
ale nejraději chodil vykrádat chaty, byty a tak podobně. On se protáhne snad i
drenážní trubkou a míval dost smůlu, jak velkou vidíš z jeho spisů když ho
osmnáckrát zavřeli. Zajímavé je, že krade vždycky když si cucne alkoholu. Půl
roku nepije, pak litr vína, vykradený byt a na pár měsíců státní zaopatření.
Od doby co mu sebrali holičství je ubrečený. Jestli byl i před tím nevím, ale
takovou plačtivou výpověď nesvede nikdo jiný, i když Rómové, hlavně tedy
cikánky, to umějí taky pěkně podat, hele, už je tady.“
Do služebny vstoupil stařeček chlapeček. Mikulcovi nesahal ani po ramena,
pro útlost by se v rákosí ztratil, podivně šmajdal a oblečení jevilo značnou
sešlost. Sešlý vlastně byl celý a obličejem připomínal vlašský ořech nejenom
vrásčitostí, ale i barvou. Tvrdostí určitě ne, neboť v poryvech pláče se mu
natřásal skoro jak cezené nudle.
„Přijměte místo, pane Pinkava. Dávno jste u nás nebyl, že? Pomalu čtyři
roky, to je, a tenkrát to bylo osmnáct měsíců, copak že taková pálka?“
„Ach jo, to máte tak, vzlyk, pane Kocourek. Povídal mi kdosi, vzlyk, že u
Svatýho Jána je takovej novej barák, achich achich, skoro hrad, a v něm je
jakejsi zazobanej chlap. Prej má takový obrazy za který bych dostal i milion za
jeden.“ Nářek trval dobrých pět minut a další vykládání potom dál prokládal
spoustou vzlyků.
„Tenkrát jsem měl velký bílý auto, skříňový, a zaparkoval jsem ho tam
poblíž. Tichý to je tam kout a ten chlápek byl svobodný, bydlel tam sice sám, ale
na noc k němu chodila spousta lidu, hlavně holky.“ Následovalo tříminutové
lkaní.
„Asi po týdnu pozorování jsem na auto přidělal nápis o plynový havárii,
stejně je to dneska výhoda ty magnetický reklamy. Za minutu máš jinou firmu a
spleteš i policajty, jejda, co to povídám, to je malér, to je malér.“ Tentokrát
lamento zabralo pouhých petačtyřicet vteřin.
„Tak jsem tam vlezl v osm ráno, to jsou děti ve škole, ženský na nákupu a
chlapi v práci. Já se v obrazech nevyznám, a tak je beru popořádku od zadního
vchodu. Sotva deset jich mám v autě, sundávám takovou mazanici velkou jak
dveře, rám že to sotva zmůžu a najednou vedle mne stojí ten mužský. Von vám
byl pánové nahej a asi se lek, protože strašně zařval. Já se lek ještě víc, obraz
pustím a prosím jemu rovnou na hlavu. Chlap to byl poslanec za demokraty a
úplně tuhej. Soudce byl v tý samý straně, udělal z toho napadení veřejnýho
úředníka a dal mi osumnáct na tvrdo.“ Slzy nad sebou ronil nežli další kafe
uvařili. Jemu taky a spustil Mikulec.
„Dojemný příběh, opravdu k pláči, no a proč jste pak popíjel se Stodolou,
Frýbou, Hubkou a Vaňkem? Copak nevíte že pití vás vždycky dovedlo za
mříže.“
„Vím, prosím. Však běda, neporučím si, neodřeknu, ale ty pány neznám.
Stodolu jo, ten mi vždycky nalil a povídal, kdybych nějaký zajímavý exponát do
jeho muzea uviděl, ať to přinesu, on že koupí všechno. Hlavně rodinné památky,
staré rámečky na fotografie, hodinky, svícny, on bral všechno a platil pěkně.
Víte kolik jsem mu toho přines? Spousty, kolikrát mně nechal i přespat u něj
když jsem po pití usnul. To víte, já mnoho nesnesu…..“ Začal plakat opravdu
nádherně a štkát tak mocně, že neslyšeli ani klapnutí dveří.
„Můžete ho nechat odvést, tohle mu vydrží nejmíň na hodinu.“
Cukli sebou všichni, procitli z plačtivého představení, ohlédnou se a za nimi
major Véna. Obličej mu svítil více nežli brzdová světla, oči zarudlé, spodní
víčka nateklá a nos se mu loupe.
„Co se ti stalo?“ Vyhrkl Mikulec. Omladina by si to nedovolila.
„Ále, lítání po světě není nic pro mne. Ty dva mladý vyváděli jak urvaný ze
řetězu, i ty jejich mámy jak když omládly. Bodejť by ne, když jsou o deset let
mladší než já, stařec před důchodem. To by jste koukali jak skákaly do vody.“
„No dobře, ale od čeho máš ten červený obličej? Neříkej že od skákání do
vody.“
„No od čeho je spálená huba? Od slunce. Zatím co ty mladý plavali v moři a
jejich mámy jezdily na tobogánu, a byla ta skluzavka vysoká dvacet čtyři metrů,
já si lehnul pod slunečník a usnul. Slunce kousek popolezlo a za dvě hodiny
jsem byl uvařený. Pamatujte si, pánové, že slunce teď u Rudého moře pálí jako
divé. Taky jsem měl základ z Havaje, tam jsem ještě mohl skákat pomalu jak ty
dvě ženský. Považte holečkové, my za týden oblítli celý svět, křižovali jsme tam
po obloze z jednoho časového pásma do druhého, až jsem nevěděl kdy spát. No
a proto jsem tam dole u Arabů usnul. Dneska jsme přilítli ve dvě v noci, ve tři
jsem lehnul a usnul po tý štrapáci tak tvrdě, že jsem zaspal. Co je tady nového?“
Zavřeli se s Mikulcem do kanceláře a do oběda nos nevystrčili. Až o
dvanácté dveře dokořán, náčelník jak kukačka na hodinách leze ven, koukne na
podřízené krhavým zrakem, místo kukání odkašlá a spustí.
„Slyšel jsem, že je všechno v normálu, nevyřešených případů spousta,
ostudu jste neudělali a pracovali jak včeličky, tak si dáme po pracovní době
trošinku whisky, všiměte si mého pravého amerického akcentu, učil jsem se ho
intenzivně. Ovšem nepočítejte s tím, že ji bude tolik jako před týdnem, pánové.
Já nemám takové příjmy jako počítačový baroni v Úsa. Nástup v malé zasedačce
v šestnáct nula pět.“ Opatně si pohladil spálené tváře, poškrabal oloupaný nos a
opustil kancelář. Vrátil se za hodinu, vláčel dvě obrovské krabice a další dvě za
ním vlekl mladý dozorčí od vchodu. Jen za nimi dveře zaklaply, Zelenka
prohodil.
„Pak že dary nebudou, vždyť vleče škatule větší nežli před časem Buben.“
Pak už jen šustily papíry.
Ve čtyři seděli v zasedačce, Matyáš jako nejmladší naléval z objemné láhve
a z krabice pod oknem na ně pomrkávalo ještě nemalé množství ji podobných.
Véna si lokl, mlaskl, odkašlal a spustil.
„Já vůl si představoval ten výlet jak Hurvínek rajskou zahradu. Frčeli jsme s
tím érákem rychleji než čas. S mladým jsme probrali co budu za mořem dělat,
trochu pokecal s maminama a najednou jdem dolů. Ale to nic, jen tankoval na
Kanárských ostrovech, ani jsme nevylezli. Trvalo to sotva čtvrt hodiny než jsme
byli zase nahoře a pilot si klidně odešel od řízení a ohřál nám oběd. Já teda trnul
jestli nespadnem do moře, bylo všude kolem kam až oko dohlédlo. No vidíte že
jsme nespadli, ale já po jídle usnul. Probudil jsem se až když jsme přistáli a
mladej povídá, že jsme na Haity a jdem se koupat. Co by ne, slunce pražilo, hic
k padnutí a za hodinu jsem měl záda i hubu červenou. Dobře že se začalo
stmívat, co stmívat, najednou byla tma. Zastavili jsme se u pláže na jakýmsi
kusanci masa, pálil jako všichni čerti a potom hr do letadla. Pilot mezitím udělal
ze sedaček postele, chvíli jsme klábosili a jen vzlétl, už jsem spal.
Probudil jsem se zase do slunce a hicu, to bylo ve čtvrtek ráno a v Mexiku, a
zase hurá k moři. Já už si dával pozor, koupal se v košili a na slunce nelez.
Mikuláš cosi zařizoval ve městě, ani nevim jak se jmenovalo, prováleli jsme se
tam přes oběd a hr k severu. K večeru jsme přistáli v tom bájném New Yorku,
venku fujavice že na krok nebylo vidět a zima stokrát větší než u nás. Taky to
mohlo být tím spálením. Dovezli nás do jakéhosi baráku, já bych v něm musel
mít turistickou mapu, raději jsem nikam nešel, akorát do postele.
V pátek ráno po snídani přihopsala taková holčička, jakási Věra z Rokycan,
dvacet ji mohlo být a študovala cosi u tý Bilovy počítačový firmy. Nacpala mne
do obrovskýho bouráku a já jen valil oči, jak taková čtyřicetikilová holčička
s tím monstrem kličkuje po autama přecpaných ulicích. Já se v duchu modlil,
abychom neskončili na policii a taky že jo. Na kriminálce, ale oni nás tam už
čekali, tedy alespoň jeden chlap, jakýsi Stašek narozený v Polsku, a hned
povídá, abych se ničemu nedivil, amerikánům neodmlouval, že oni si myslí jak
jsou chytří a páni světa. Provedl nás tím barákem, osmnáct pater měl a takový
vybavení, pánové, nebudeme mít ani za sto let, jenže všude samý chaos. To
courání tam trvalo celé dopoledne a táhnul nás na oběd. Jídelna za půl náměstí,
jídelní lístek na počítači, poslední číslo v něm přes osmset a něco, tak co si dát.
V támhle tý krabici jsou pravý americký salámy a takový tý serepetičky aby
bylo co zakousnout, ale namyslete si, že je to jako doma od maminy. Blivance
tam za mořem do sebe ládujou a cpou se stále něčím.
Povídám ty svý tlumočnici, že nevím co je co, ale když jsem jednou
zabrousil do toho Novýho Jorku, že bych ochutnal pravý americký hamburgr.
Přinesla tác plný jak tady u nás pro celý stůl. Talíř zakrýval pláteček rozkrojený
žemle, tu o centimetr přečuhoval prachobyčejný karbenátek a navrchu malinká
čepička z tý žemle. Ale všechna čest, zeleniny u toho za půl kyble. Nadlábli
jsme se z toho všichni tři a pak povídá Stašek, že zajedeme na sedmaosdesátý
revír. Co by ne, já se nebránil, tak skočíme do policejního bouráku a Stašek
vyrazil. Jezdil ještě rychleji než Věra, mohl si to dovolit, protože jel
s houkačkou.
Revír tam říkají našemu obvodnímu oddělení, ale v tomhle bláznivým městě
je sice tak velký jako u nás, no o kapánek větší, ale protože tam mají baráky
vysoký do nebe, tak mají na starosti asi třicetkrát víc lidí než naši, a lump je u
nich každý druhý. Parkoviště mají pod zemí a nežli se Stašek rozkoukal kde
mají východ, vřítily se tam dva mikrobusy, vylítlo z nich třináct chlapů, každý
tak sto devadesát, jestli ne dva metry, a každý do tmava. Nejčernější byl jejich
velitel. Stašek s nim chvíli cosi chrčel a šli jsme za nima do výtahu.
Nahoře ty kluci hned k automatu na kávu, tam ji mají zadarmo co kdo
vypije. Já si dal hrnek taky a málem jsem se složil co to bylo za sílu. Šéf revíru
si vyposlechl toho černého velitele a jestli prý nechci okouknout jak oni
zatýkají. Nějaký kluci, on je teda jmenoval, ukradli v baru dva kartony piva a
pár flašek s kořalkou. Nalejvej Pavlíčku, nasucho sedíme, no a kdosi je poznal, a
tak zavolali tohle komando. Já povídám, že bych kouknul rád, tak mi hned
navlíkli neprůstřelnou vestu. Na zádech měla velký nápis FBI a je v támhle tý
černý krabici, a už jsem seděl v jednom tom mikrobusu.
Trohu to prokličkovali, zase pod zem, taky navlíkli vesty a přilby, holce
poručili ať se nikam necpe, popadli brokovnice a hr do výtahu. Zastavili
v čtrnáctém poschodí a žádné zvonění. Ten největší drcnul ramenem do dveří,
všichni řvali a letěli dovnitř. Tam čtyři kluci a čtyři holky, všechno svlečený,
ožralý a sotva dvacetiletý. Jeden se začal hrabat v hadrech na zemi a jeden
z komanda hned brokovnicí bác do stropu. Pánové, to nejsou brokovnice, to jsou
kanony, protože okamžitě spadlo půl stropu. Do minuty to měli spoutaný, oni už
nemají ocelová klepeta, jedny pravý a zastaralý jsou taky v tý černý krabici a
jsou tam i ty nový plastový pásky. Já bych řekl, že se tím přivazují stromky
v zahradnictví a ono to prý udrží osobní auto. Tak jsme do hodiny byli zpátky na
revíru a hoši jeli zase kamsi zatýkat.
Nemyslete si, že mne nechali jít s nima do bytu, to ne, pěkně na chodbě u
výtahu jsme čekali, ale oni měli na přilbách takový malý kamery. Jen přijeli na
revír dali záznam veliteli a ten to přetočil do archivu, to kdyby si někdo později
stěžoval.
To už se šeřilo, Staškovi končila směna, já byl utahaný z cesty a koupání a
tak zpátky do toho paláce. Vždyť druhý den byla svatba. A jaká. Od rána to
všechno poletovalo, doslova. Přilítlo prý pár hostí z celých Států, ze všech
poboček šéfové a co vím kdo. My jsme naopak letěli do Kanady. Na střeše
přistál vrtulník, my nasedli a hr na letiště. Zase do tryskáče a fí k Niagarským
vodopádům. Mladý se nechali oddat na kanadské straně, maminy brečely a asi
osmdesát svatebčanů hlučelo v pozadí kostela. Ty nezajímala svatba ani
vodopády, tak si říkám proč se tam tu dálku vláčili. Naše česká delegace
koukala na tu spoustu vody z vrtulníku skoro dvacet minut, pak jsme zas dvě
hodiny proletěli do NY, jak tomu říkají místní……“
„Ve městě se drancuje, je skoro vyhlášen vyjimečný stav, na Slezském
předměstí si opékají mrtvýho tatínka a kriminálka chlastá“ ozval se u dveří
zástupce ředitele. „Kolipak toho v sobě máte?“
„Tak dvě deci, ale ředitel to povolil.“
„Já vím, nemělo by se to ale chápu vás. Nebudem to řešit jestli si nebude
nikdo stěžovat a nebo nebude průšvih. Ono se toho stejně už stalo spousta.
Mikulec je váš zástupce, že? Tak si vezme ještě dva k sobě a přesunou se na to
Slezské předměstí. Šup, šup, nekoukám a jedu, jak se říkávalo na vojně, čeká na
vás dole vůz s řidičem.“
Mikulec sebral Tuhého a Zelenku, smutně se podívali směrem k nedopitým
lahvím a dveře za nimi zaklaply. Zástupce pokračuje.
„Říká se tam U trati a stojí tam polorozpadlá zemědělská ubytovna. Před
časem ji bez dekretu obsadil rod Bihárů, jehož zhruba dvacet členů, okolo
patnácté hodiny vtrhlo do supermarketu Goldberg v Malšovicích a začalo
bohapustě drancovat. Zmlatili dva členy ostrahy, vrhli se na tvrdý alkohol a
posilněni začali rozbíjet zařízení a ničit zboží. Malí fagani tahali ven cukrovinky
po krabicích, starší nahrnuli cigarety do přinesených pytlů a spokojeně
vyhulovali třeba dvě najednou. Ječící ženská část se bůhví proč porvala mezi
sebou a chlapi se dobývali do kanceláří. Díky alarmu naši příslušníci, v počtu
dvou mužů, dorazili na místo činu za necelých pět minut, ale nazasáhli. Za prve
vyhlašovali poplach nejvyššího stupně pro zásahovou jednotku a potom prchali,
neboť rozlícení a ožralí Rómové jim začali převracet vůz. Zpacifikování prvních
útočníků trvalo zhruba dvě a půl hodiny.
Po předběžném výslechu vyplynulo, že jakýsi Roman Čuba, vnuk Arpáda
Bihára, vajdy toho klanu, zcizil před supermarketem Goldberg automobil, přijel
s ním do toho jejich brlohu, a po otevření kufru zjistil, že si přivezl mrtvého
dědečka. Kluk musel být zfetovaný tak mocně, že ani nepoznal, že krade auto
vlastního děda. Potomci toho Arpádä se nakrkli a letěli pomstít patrně
zavražděného praotce, a kdo je za jeho smrt zodpovědný? Samozřejmě
supermarket Goldberg, na jehož parkovišti dědka našli.
Po této výpovědi hlídka zajela do zmíněného ležení a opravdu tam mezi
čtyřmi ohni staré baby rozmrazovaly dědečka a mladší křísili jeho ženu.
Naši těžkooděnci mají v současné době práci s příbuznými rody Gerčových
a Zomorů. Kdosi jim dal vědět o úmrtí vajdy Bihára a o tom, že žandáři chtějí
rodinu o milovaného děda připravit. Také je zpravil o možnosti jak si zdarma
zvětšit zásoby v komoře, nehledě o možnosti se zadarmo nacucat kořalkou.
Doufám, že nežli jsem se tu vykecal, naši hoši tu sebranku posbírali a odvezli na
záchytku. Padli všichni, ale nevykrvácel ani jeden, naopak, do krve stačili dodat
minimálně čtyři promile a ti dlouholetí chlastači i víc. Tak se skoro loučím a jen
jeden nesmělý dotaz závěrem, co to vlastně chlastáte, že to tu tak pěkně voní?“
Náročný den pomalu končil a plně potvrdil, že pátek třináctého je smolný
den, alespoň pro někoho. Když náčelník s Matyášem dorazili k ubytovně
potulovali se okolo pouze policajti a krysy. Před téměř zdemolovaným barákem
dohořívaly čtyři ohně a povalovalo se tam odpadků více nežli na regulérním
smetišti. Tím smetištěm se k nim brodil Mikulec a z oken pokřikovala cikáňata
oplzlé nadávky.
„Nevím Václave, ale já bych to tady zabalil a jel se vyspat. Zůstalo tu
dvaadvacet živých, ale řeč tu s nikým není, natož rozumná. Ožralý je to všechno
až na dva kojence. Zbytek rodu je rovným dílem na záchytce a ve vězení. Když
si dáchnem tak šest hodin, můžeme se na ně vrhnout jak budou postupně
střízlivět. Dokumentaci jsme udělali a s ožralcem je škoda ztrácet čas.“
„Tak dobře, zítra v pět začnem.“
Před pátou začala kriminálka ožívat. Jen chlapské osazenstvo mělo uvařené
kafe, náčelník vybalil jakousi krabici s americkými nápisy a povídá.
„Tímhle se tam za mořem cpou skoro všichni. Jsou to skoro jako koblihy,
trvanlivost by to mělo mít měsíc, není to slaný ani sladký, oni si na to naplplají
co chtějí, a vy si tam dejte taky co chcete, pytlíčky s těmi maglajzy jsou tady,
přeji vám dobrou…..“ Buchy buch na dveře a ve dveřích doktor.
„Á to jsou k nám hosti. Alespoň to nebudu muset říkat dvakrát. Od dnešního
dne vyhlašuji na oddělení prohibici. Máme my to zapotřebí mít takovýhle
problémy? Jak tu otevřeme flašku, už máme velký případ na krku. Co jsi přines,
doktore? Pitevní protokol?“
„To bych musel chlapa řezat motorovou pilou. Dodávejte prima čerstvý
materiál a bude zápis dřív. Když včera přijeli tvoji mládenci, tak okolo sebe
šířili omamnou vůni odporného alkoholu. Ptám se jich kde na to berou, jestli
jsou na kriminálce tak dobře placeni aby stále nasávali a chlapci hned spustili.
„Náčelník se vrátil z júesej, juchej, a dotáhnul čtyři bedny pravý júes vhísky.“
No a já po ránu koukám, u tebe se svítí, tak ti letím říct, že chlap byl
probodnutej zrovna jako těch pár před časem, a myslel jsem si, že dvě skleničky
na kamaráda obětuješ, ale když prohibice, tak teda prohi…..“
„Přestaň, srdce by mi puklo, i čert by se nad tebou slitoval. Abys neřek tak ti
věnuji lahvinku, ostatně pro vás mám pánové taky po láhvičce. Naliji ti také,
třebas tři, ale následky si poneseš sám, jestli se ti cosi vyvrbí. Tak pánové,
pusťte se do koblih, chceš taky, doktore? Ne? Dobře děláš, žádná sláva to
není…..“
„Jo sláva? Ani Nácíček nedopad nikterak slavně když byl s tou svojí kočkou
na mejdanu u známých. Probudili se před polednem, táhli domů a holka ve
městě povídá, že by kapánek rumu neškodil. Nácek okoukl firemní tabule, zatáhl
svou břehuli do jednoho kšeftu a poroučí.
„Dva rumy.“
„Nemáme.“ Povídá chlap za pultem.
„Tak dvě vodky.“
„Taky nemáme.“
„Tak co máte, když jste Bar rum?“
„Pneumatiky, prosím. My jsme totiž Barum.“ Tak pojď něco šplíchnout do
sklenky, Venoušku.“
Vrátil se náčelník skoro po půlhodině, bez doktora, zato se spoutaným,
pomačkaným a páchnoucím mladíkem.
„Matyáš udělá zápis a vy, pane Čuba, mu nadiktujte nacionále. Občanský
průkaz sebou nemáte, že, ten by vám při zatčení odebrali.“
Dlouho zatčenému trvalo nežli pochopil co po něm chtějí, teprve při použití
žargonu výchovných ústavů došlo k jakés takés domluvě. Stejně se výslech
protáhl na tři hodiny a zápis z něj, po vypuštění nadávek, bědování, pracném
vysvětlování nejprimitivnějších věcí a přeložení do srozumitelné češtiny zněl
takto.
„Když jsem se probudil měl jsem žízeň. Tak jsem šel do supermarketu a dal
si pivo. Tam bylo teplo a já dostal zase žízeň, vypil jsem těch piv asi šest.“
„To vám, jako nezletilému pivo prodali? Občanku nechtěli?“
„Já pil pivo vevnitř, já za kasu nechodil. Tak když jsem měl možná šesté,
přišli ti dva z ochranky, popadli mne a strčili do dveří jak nima vozej pivo. Tam
po mě chtěli peníze a když zjistili že nemám, tak mi natloukli a vyhodili ven.
Jak mi natloukli tak jsem byl strašně slabý, potácel se po parkovišti až u jednoho
auta se otevřely dveře a já spadnul dovnitř. Možná že mně tam hodili ty zabijáci
a najednou auto odjelo. Zastavilo u nás, nikdo ho neřídil a otec povídá, že se
podíváme komu patří, otevře tašku vzadu a tam děda. Taky ho ty chlapi zbili a
zabili. Pak kdosi povídal, abychom je chytli a dali policii, že zabíjet se nemá, tak
jsme šli pro ně. Když jsme jim říkali aby šli s náma na policii, tak po nás začali
stříkat ze spreje a já jsem spadnul na zem. Pak si nic nepamatuju.“
„Když říkáte tašku vzadu myslíte kufr u auta?“
„Ano, dědeček byl v kufru auta.“
„V jaké pozici ležel, to ležel tak jako dyž spí nebo jako když jej tam někdo
hodí?“
„Já ho neviděl, to říkal tato, že tam leží.“
„Kolik vás bylo když jste šli, jak říkáte vy, „chytit a předat ochranku
policii?“
„Tak dvacet, a další potom ještě přijeli.“ Výslech musel být přerušen pro
indispozici zadrženého. Vězeňská služba si jej odvedla, Matyáš dohotovil zápis
a Kocourek po něm štítivě otřel židli a stůl kterého se dotýkal.
„Prase ožralý, ještě tomu osmnáct není a už je z něj určitě notorik.“
„Kdyby jen to, taky narkoman, bývalý chovanec několika diagnostických
ústavů pro nezletilé, dvakrát už seděl jako mladistvý a znají ho policajti z celého
Hradce. Já mu nevěřím ani slovo, co vy?“ Ohodnotil Čubovo vystoupení Véna.
„To nikdo, tohle jsou divadelníci od přírody a ještě cvičení od rodičů. Taky
ty Vysoké školy zlodějské, myslím polepšovny, jim dají dobrý základ do života.
Proto taky z kluka nic nedostanem, ani za chlast a retka, ale myslím si, že by
mohli mít v tom obchoďáku televizi, co se nejdřív kouknout na ni a potom těm
grázlům rovnou ukázat záznam. Nám odpadne dohadování a zlobení s nimi.
Tohle jsi čajznul, tady to podepiš a fertig. Já tam brnknu.“ Oznámil Kocourek.
Televizními kamerami byl prošpikován nejen prostor prodejny, ale čtyři
šmírovaly i parkoviště, pěkně z každého rohu jedna. Véna podělil omladinu
záznamem z parkoviště a rozeslal je do jiných služeben po budově, na jediném
přehrávači který vlastnila kriminálka sledovali záznam incidentu v prodejně.
Papír s poznámkami se jim rychle plnil, trestných činů zaznamenali sdostatek a
pokud stačili vysledovat, tak dospělých osob zůčastněných při rabování bude
nejméně stovka. Mladistvé ani nepočítali, ty stejně nikdo nepostihne. Dvě
hodiny sledovali ty poskakující obrázky když Zelenka hlásil.
„Mám Černou vdovu, náčelníku.“
„Určitě? Nelžeš? Svolej tedy všechny sem a pusť to.“
Monitor zazrnil, naskočil datum, v tomto případě STŘEDA 11.01.2005, čas
17.04 a jakési kódové číslo které je nezajímalo. Kamera zabírala kus parkoviště,
bez pozadí to byl anonymní plácek, občas prolétla před čočkou kamery sněhová
vločka, po ploše se ploužily světélka jak svatojánští broučci a mezi nimi se
proplétaly postavičky.
„To je on, Ford HKA 74-59.“ Zaklepal na obrazovku Zelenka. Světluška
zamířila až do nejvzdálenějšího rohu, pomalounku zajela na stání, zarazila a
zhasla. Ta postavu která vystoupila byla naprosto anonymní, prostě tmavý flek.
Zelenka zarazil obraz.
„Přiblížím ji na maximum, ale koukejte, taky skoro nic není poznat. Mohlo
by jít o ženskou v dlouhém kabátě, široké kalhoty jako chlap skoro určitě nemá,
ale podívejte, kabela, nákupní taška to není, kabelka taky ne. V druhé ruce má
určitě deštník, ale takový ten kecalovský, myslím jako Kecal v Prodané nevěstě.
Teď pozor, záznam o minutu později z druhé kamery. Černá vdova cupitá
z místa činu, je to baba a asi stará. Do prodejny nešla a maže nejkratší cestou
pryč. Pošli to technikům, jestli by z toho nevytáhli víc.“
„Dobrý Zelenka, zasloužil by jsi panáka, taky bych si dal, něco na mne totiž
leze,ale náčelník vydal rozkaz…..“ Chválil mladšího kolegu Mikulec.
„Který by šel určitě na malou chvilku přerušit. Jen kdyby byla snaha a
soucit. Ale na tebe, Mikulec, hlavně leze chuť, a abych pravdu řek, tak na mne
taky.“ Ozval se od dveří doktor, ani nepostřehli jak přišel. Stál tam polozakryt
kyticí rudých a bílých růží.
„Dobrá, ukecali jste mne, norci. Ale na půlky. Doktor, Zelenka, Mikulec a
Tuhý, teď. Ostatní po obědě. Co ty tady, felčare, s tím koštětem? Tak pojďte.“
„Co já tady? Přeci mouzovat o chlast jsem přišel. Maskuju to jakoby
gratulací Janince k svatbě. Říkal jsem si, nenalije li náčelník, nalije mi mladá
paní. Mezi řečí ti chci jen prozradit, že toho posledního chlapa zamordovali asi
někde jinde nežli v tom autě. Tam ho šoupli určitě pár hodin po smrti. To si
myslíte, že vraždí ta ženská ze záznamu? No možné to je, ale do kufru v autě by
ho nedostala. Tohle je totiž pěkně vyžraný cikán, pámbu mi to odpust, že to
takhle říkám, hlavně že to neslyší nadřízené orgány. Rómové? Kdo to kdy
slyšel? Ani solidní postarší naučný slovník o nich nic neví. Rómská pečeně, no
fuj, i když tohohle si skoro upekli, jak ho rozhřívali. No vidíš, když si na to
vzpomenu, tak bych klidně ještě jednu snes, co ty na to?“
Véna nalévá a doktor dává k lepšímu další vtip o policii.
„Pipička nastoupil do školy SNB, to bylo ještě za bolševika, a jak bývalo
tehdy zvykem, hned je nahnali na řepnou brigádu. Spolužáci okamžitě poznali,
že je to blbec k pohledání, a když se jim přiznal, že ani holku nemá, tak mu
jednu namluvili. Trochu tlustší ta venkovská husa byla, trochu hloupější a navíc
Rómka. Za měsíc ji rodina přesvědčila, že by mohla být paní esenbáková a
holka mu psala.
„Musíš si mě vzít, nedostala jsem to.“ Náci odepsal.
„Vezmu, ale dostat jsi nic nemohla, já nic neposlal.“
Tak já jdu, mějte se.“ Odchází a zpívá z plna plic, Rómko ty krásná, rómko
ty má.
„Ani jsme se nezeptali, kdy ho asi zabili…..“ Prohodí náčelník.
„No kdy, nejpozději ve středu po obědě, a doktor ti to řekne až po pitvě.
Ještě bychom se mohli zeptat pozůstalých kdy ho viděli naposled. Shodou
okolností tu je jeho zákonná tříčtvrtka, přišla bědovat a prosit za zbytek klanu.
Žila jich v té zdemolované haluzně asi stovka, po ránu jich je dvacet. Všechno
ostatní odbourává alkohol buď ve vazbě a nebo jinde. Všechno starší tří let se
ožralo…. “ Informuje velitele Mikulec.
„No dobře, popili si včera sokolíci zadarmo, platit budou dnes, ale co je to
zákonná tříčtvrtka?“
„Přeci Arpáda Bihára žena, on vážil dva metráky, ona má tři…..“
„Pak by to byla tří pětina, ne…“
„Nech toho, Kocoure, a mazej pro ni když máš tolik elánu.“ Rozhodl Véna.
Že se blíží katastrofa usoudili z hluku na chodbě. Hučení a supění postupně
sílilo, těsně za dveřmi dokonce cosi zakvílelo, dveře letí dokořán a souká se jimi
jakási beztvará hmota. Čím více zaplňuje kancelář tím více se podobá živému
tvoru a je hlučnější. Po chvíli se tvor nadechne, zafuní, vpadne dovnitř a ejhle,
člověk. Tedy baba, a jaká. Řeknu vám, že kapitální a taky hned začne řvát a
kvílet. Za ní vběhne jakési vyžle v potrhaných šatečkách, naposled myté určitě
podzimním deštěm, a průvod uzavírá Kocourek.
„Ticho,“ zařval hlasem tak mocným, že přerušil i to monstrum. „Řvát tady
nikdo nebude, jinak vězení, rozumíš?“ Obrátil se na to vyžle. „Ještě jednou tady
zařve, tak bude ve vězení s ostatníma.“
Ušmudlaná holčička začala cosi drmolit, dveře se rozletí, a dovnitř vlítne
jakási fůrie. Zachvátí to ubožátko a ječí zrovna jak před chvílí ta otylá ženská.
Znovu dveře letí, vbíhá mladý policajt s vytrčeným obuškem a huláká taky.
Kocourek přijde ke stolu na kterém ve váze čekají růže na návrat poručice
Bubníkové, ještě před týdnem Polákové. Za neustálého jekotu nyní již dvou
saní, vyjme kytici z vázy, a vodu chrstne té mladé do obličeje. Hned začne vázu
znova plnit. Mladší ztichla ihned, staré postupně hlas slábl až do ztracena.
„Pane majore, tohle je dcera tý velký a matka tý malý, vona se nám dole
vytrhla…..“ Drkotá to policejní mládě s obuškem.
„Vypadni,“ poručil mu Kocourek. „Ale pendrek tu nech. Stav se pro něj až
tyhle zavřem.“ Vystrkal odzbrojeného mladíka a zavřel za ním dveře. Pak
bouchl obuškem do stolu a dost nahlas poručil.
„Jméno, příjmení, datum narození. Ivane, ty vem tu holku a zaveď ji tam co
má tety, oni se o ní postarají. Tak to jméno, mladá paní, nebo budu zase zlej.“
To byla rychlost s jakou to ze sebe sypala. Kupodivu ani nic nezapoměla,
kolikrát vypovídala i sama od sebe, ale bohužel měly obě mozek velmi malý. Za
hodinu již neměli o čem povídat a Zelenkovi to Kocourek shrnul do pár vět.
„Podle nich Biháry občas někomu peníze půjčil, ale žádný zápis si nedělal,
protože neuměl ani číst ani psát. On sice řidičák měl, patrně si ho koupil, ale
téměř s autem nejezdil. Jezdil s ním jakýsi Tibor Vagai, a ten dělal Bihárimu
tajemníka. Biháry odejel údajně sám někdy během úterý dopoledne. U nich čas
nic neznamená, jediné o co se zajímají je chlast, kradení, výtržnosti a jediný
datum který znají je výplata sociálních dávek. Vagai je mezi zadrženými, ale je
ožralý tak, že se z toho prý sotva vylíže. On nepatří ke klanu pokrevně. Od
narození je mírně tělesně postižený, vychovali jej v ústavech a prý dokonce
udělal i jakousi školu. Tahali se s ním holky z Bihárovic famílie, kluk u nich
žije, patrně jim radí a pomáhá, protože tihle všichni sem přišli z Rumunska hned
po revoluci. Tak teď toho víš jako my a hybaj do terénu, ostatní už se vyptávají.
Ty si vezmeš na starost Kukleny, jsou tam dvě rómské kolonie a podle mladé
tam dědek nějaké kšefty měl, Dole na tě čeká jeden řadový člen s autem a ptej se
opatrně, aby neměl zubař práci, to víš, o tom drancování budou kolovat mezi
problémovýma pěkný zvěsti.“
Poptávali se celý víkend a všude to bylo stejné. Téměř nikdo nic nevěděl, o
nějakém Bihárim každý slyšel poprve a drancování? „Có povidaté, to néni
možný, tády by pšéci nikto tohléto, někrádol. Že Števo Zorván je ve vezéni? No
právda, ale naozaj bez víny. On sýn šol ókoló a oni policia ho zobrála protože je
Róm, len sa cosi štrkně a už všetko Rómovia……“
Přeci jen se několik černých ovcí mezi nimi našlo kteří mluvili.
„Jo, toho znám, to je pěknej hajzl. Půjčil jsem si deset tisíc a na úrocích a
pokutách zaplatil dvacet. Říkáte že je po smrti? No tak to ať ty jeho synáčci
přijdou zase něco vymáhat, haxny jim zpřerážím. Kteří? Všichni.“
„On si rád hrál na velkýho vajdu, však se na něj podívejte jak je ověšenej
zlatem. Jeho táta i dědek vajdou byli, ale kdesi za Dunajem jak je Rusko. Sem
Bihárovci přitáhli s jinejma Rumunama krást. Nejprv chlapi do Prahy, ale
odtamtud je vyhnali Zohorovci, a tak se usadili v Hradci. Dřív jezdili a obírali
lidi ve vlaku, ale poslední roky, jak je s nima Tibor, tak je vozí krást do Prahy
takovým jako autobusem.“
„Tady vedle bol Karol Kanocz, pučil si pred rokom ale pet týsic, a vod tý
doby nemál od Bihárcou pokoj. Joj pánko, tri krát do mesiaca im musel platýt,
keď jednú peňážky nědal už bicí dostál. Před troma mesiacami zmizol, len věci
po ňom zostaly v bytu.“ Tohle je výpověď Juraje Dyma z Roudničky. Vedle
něho opravdu žil Kanoc, odešel neznámo kam, ale v bytě měl údajně jen vši,
blechy a otvírák na flašky. O byt se taky nejedná, je to snad bývalá maringotka
kdysi přebudovaná na včelín a v poklidu se tam padesát let rozpadá
v křovinách.“ Oznamoval Tuhý. Zelenka pátral po Biháriho řidičáku.
„Nenašel jsem ho, ani občanku, a nikde není zápis, že by složil zkoušky,
takže je jasné, že to bylo falzum. On jezdil jen v okruhu tak tři kilometry od
jejich hnojiště. Podle vyjádření několika svědků byl řidič přímo úděsný a bál se
přejet hlavní silnici. Proto demonstroval své řidičské neumění v okruhu
Skladištní oblast, Piletice, Pouchov a maximálně Plácky. Nic jiného prý neřídil
nežli Forda, ostatní značky neuznával, a nebo nevěděl kde na co šáhnout.“
„No a kdy zmizel? Co jsi zjistil, Karle? Jestli se tedy už někteří z tý opice
ráčili probrat.“ Ptal se náčelník.
„No jo, z větší části už jsou i doma. Viděli ho nezávisle odjíždět samotného
v úterý jedenáctého snad mezi desátou a jedenáctou směrem ke Kovomatu.
Jenže od nich se dá jet buď tam a nebo na druhou stranu. Odbočit mohl za
rohem kamkoli.“
„Je tady ještě jeden problém.“ Mluví Mikulec. „Podle výpovědi celé rodiny,
a je to rodinka pěkně rozvětvená, byl Arpád pochodující zlatnictví. Moc bych
jim nevěřil, ale o jeho zálibě ve zlatě se zmiňují i nezávislí svědkové. Musíme
tedy počítat i s tím, že se stal obětí lupiče.“
„Podle doktora, zatím tedy neoficiálně, je zapíchlý jako ti před ním. Je
pravda, že neměl ani doklady, ani peněženku s penězma, ale nikde nebyla ani
zmínka o zcizení jiných věcí. Alespoň já jsem na nic takového nenarazil.“
„Je také možnost, že jsme se špatně ptali. Ale koho také, když pozůstalí jsou
ožralí doteď. Tak se na ně zaměříme nyní. Teď by jsme vlastně potřebovali
tvýho muže, Janinko. Kdopak to říkal, že jen přečte počítači všechny protokoly
a šup, z počítače vypadne sešněrovaný lump. Nebyla řeč taky o tom, že posílí
naše řady?“
„Copak řečí bylo spousta. On přiletí asi za týden, nyní balí, předává agendu
a dohadují se s Billem o autorských právech, takže musíte na něj trpělivě
posečkat, jako čekám já. Ten program je skutečně senzační i když ne zrovna jak
si to malujete vy, ale na něj budeme čekat možná pěkně dlouho, nežli se dostane
do praxe, a nežli na něj bude mít česká policie penízky, tak já budu dávno ve
výslužbě.“
„Tak nám nezbývá než zapojit vlastní kebule jako doposud a myslet až se
z nás bude hulit.“ Konstatuje Zelenka.
„ Ty Ivánku myslet moc nemusíš, ty se budeš vyptávat všude tam kde mají
kamery na ulici. Stačí nám vědět kam jel Ford s Bihárym v úterý dopoledne a
odkud ten samý Ford s vrahem ve středu odpoledne. Vlastně se na to vrhněte
všichni, mimo Jany, ta si pročte zápisy z doby kdy tu nebyla. Rozchod.“
Nový den začal opět poradou. Smutnou, těch kamer ve městě bylo
poskrovnu a Forda nezaznamenala ani jedna. Zato Jana se ptala.
„Nikde jsem nečetla jak dopadla prohlídka u Biháryho.“
„Sakra, kdo to měl na starosti?“ Zahřímal náčelník.
„Kruci, nikdo!“ Vytřeštil oči Mikulec. „V tom frmolu to nikoho nenapadlo.
No ale tam v tom chlívu nic nebude, vždyť oni ani nábytek skoro nemají, a co
mají je ze smetiště.“
„Tak, dědek dělá lichváře, jestli je pravda co jste zjistili, a je nemajetný.
Lichváři musí mít štruzok nacpaný prachama, co by jinak půjčovali? Taky
v protokolech není kde bydlel ten kluk, Tibor Vagai. Ať mi nikdo netvrdí, že si
starý Arpád všechno pamatoval. Něco zapsaného mít musel, někde to skovávat
taky musel a prašule ležely určitě hned vedle. Nemělo by se tam zajet omrknout
to alespoň teď?“
„Máš pravdu holka, ale na to budem potřebovat povolení. Než ho dostanem
tak budou dva dny v čudu. Jestli měl něco doma tak to bude dávno rozebraný,
ale zkuste se nenápadně poptat. Mikulec, Tuhý a…. Jak ty se vlastně teď
jmenuješ? O svatbě jste všichni brebentili po americku a jak já bych tomu
rozuměl.“
„Stále stejně, náčelníku. Mikuláš je nyní Polák, správněji Mikuláš B. Polák.
To Bé znamená Bubník, oni Američani mu jméno tak příšerně komolili, že jsme
zvolili tuhle variantu..“
„Tak jeďte a my s Kocourem se půjdem vyptávat té hrstky Bihárovců kteří
si stále žijí na státní útraty.“
Daleko nedošli, na chodbě se potkali s doktorem.
„Zdravím vás, dámo a pánové, kam kvačíte v tak silné sestavě. Neříkejte že
jdete lapit pachatele těch brutálních mordů. Posečkejte okamžik, neboť já
chvátám za vámi. Nic světoborného vám neprozradím, pouze to, že ten bodec je
dlouhý dvaadvacet centimetrů. Ti předešlí byli hubeňouři, Šípkovou to projelo
durch, Snášelem také. U té třetí oběti, u Plné, k tomu moc nescházelo a v
posledním případě, vlastně v předposledním, se ten píchák zastavil o žebro.
Jenže tenhle zákazník je tak příšerně obézní, že jsem délku perfektně změřil,
prostě dvaadvacet, plus mínus půl centimetru. Taky do něj píchnul třikrát, proč
nevím, ale všechny tři zásahy jsou smrtelné. Zápis pošlu až se mi bude chtět,
přeji hezký zbytek dne a poroučím se.“
„Nic jiného nám dneska neřekneš?“ Doráží Kocourek.
„Ne, jenom tohle, jo ty chceš slyšet nějaké moudro? Tak poslouchej jak
Pipička šel poprve sám do kina. U pokladny si koupil lístek a netrvalo půl
minuty a kupoval další. Když vzápětí přišel znova, ptá se ho pokladní proč si
kupuje třetí lístek když je sám. Nácíček se slzičkama v očích ji povídá.
„Ještě než se dostanu do sálu tak mi ho před dveřma vždycky nějaká ženská
přetrhne.“
Ve vazbě stále ještě bručelo pět synů Arpáda Biháryho, pak tři vnukové a
dva zeťové. Včera u nich byl advokát a přes noc hoši zapoměli i to málo co se
z češtiny naučili. Nezbylo nežli povolat tlumočníka znalého hovořit Rumunsky,
a aby se proces urychlil, nechali tuto desítku přivést do jídelny kde jim
tlumočník překládal Vénovu řeč.
„O smrti vašeho otce, respektive děda a tchána, víte. Že půjčoval peníze je
vám určitě známo taky. Že Tibor Vagai leží v nemocnici vás advokát informoval
určitě taky, ale že by se musel stát zázrak aby přežil, jsme se my dozvěděli
teprve dnes. Dnes bychom se taky rádi dozvěděli, kde ten Tibor přebýval,
protože by tam mohl mít zápisky usvědčující vraha a nějaký majetek vašeho
zavražděného příbuzného.“
Kluci tvrdošíjně mlčeli, tak jim líčil situaci jak budou po odsezeni k
mnohaletého trestu vyhoštěni, jejich nejbližší ovšem o mnoho dříve, k svému
majetku se nedostanou, někdo jej mezitím rozkrade a vše líčil v tak ponurých
barvách, až se málem rozplakal sám. Ani když je pak volali jednotlivě nikdo
slova nepromluvil a detektivové odcházeli k večeru s dlouhým nosem.
Daleko veselejší nálada panovala v kanceláři. Jen vstoupili Kocourek se ptá.
„Nic?“ Více vědět nechtěl a pokračuje.
„Zato my jsme uspěli, to jste měli vidět to čóro móro, to bylo divadýlko jako
bejk. Ptali jsme se slušně a v mezích zákona na majetkové poměry a takové věci
které nás zajímají, no a hned ticho, maximálně „Neumi čecky.“ Trvalo to tak
dvě hodiny a tadyhle Jana koukne na takovou žabu, ani patnáct to nemá a ptá se
ji.
„To se maluješ kvůli Tiborovi? A nehádáš se s támhle tou o něj?“ A ukázala
na zrovna takovou malou špindíru. V tu ránu nastalo peklo. Děvenky skočily po
sobě, odkudsi přiběhla třetí a taky drápky ven a taky škrábat ty druhý dvě do
ksichtejčku. Pak začaly ječet starší baby, do toho se začala prát omladina, Tuhý
dostal pár facek a už jsme mazali pryč. Osm houkaček a třicet maníků muselo
pak přijet, stovku pepřových sprejů vyfoukali, kýbl pout jim nestačil a zatčených
nejmíň stovka….“
„Nepřeháněj, nějaká mela tam byla, to jo,“ připustila poručice. „Ale my
sebrali jen ty holky a mámu tý co ji není patnáct, Rina Hadali se jmenuje a je to
Arpádova vnučka. Ale tohle ať si vyřídějí obvoďáci, až holce zajódujou
tvářičku, tak nás zavede k doupěti kde se pelešila s Tiborkem. Čtrnáct a půl ji je
a jestli Tiborek přežije, má se na co těšit. Hele, už je tady. Můžeme jet, pojedete
taky, šéfe?“
„Na co? Jeď si sama, copak nás tam musí být jak psů? Než to tam prolezou
technici bude ráno. Kocoure, jeď s ní kdyby byli nějaké problémy. Myslím
s Biháryho rodinou, viděl jsi ty ksichty dneska ve vazbě, samý mafián a co bude
až se dozvědí, že se jim tahal s…. Ále, vždyť to musejí stejně vědět. Uvidíme se
ráno.“
Major Véna si ráno přispíšil, přišel malou chvíli po šesté a moc neviděl. Obě
očí měl zarudlé, mžikal jimi a nadával.
„Prasklo nám zábradlí na schodech. Přijdu do baráku, schodiště zatarasený a
ten opravář povídá ať si jdu ven zapálit, že během pěti minut to bude hotový. Do
tý sibérie venku bych nešel ani kdybych kouřil, a tak čučím jak chlap svařuje.
Hotový to měl za minutu, sundal kuklu, kouk na mne a povídá, jestli se prý
dívám jak sváří. Jo, povídám, a on abych si uvařil večer hodně silný čaj a až o
půlnoci začnu skučet bolestí, tak si ty oči ním natíral. Neuhodnul to, začal jsem
brečet až ve dvě ráno. Už se vrátil Kocour s Janou?“
„Jo, Kocour chrní vedle u radiátoru a oči měl taky pěkně červené když
přišel. Á, já o vlku a kočičák mezi dveřma.“
„Co se ti stalo? Ty teda vypadáš, pojď ke mně.“
„Co by se mi mohlo stát? Stál jsem venku na tom fukejři a nastydnul jsem.
Holka nás dovedla k čemusi co před padesáti lety mohlo být garážema. Hned jak
končí skladištní oblast to je, zarostlý křovím, okolo zbořeniska několika snad
domků a v těch garážích má mladý doupě. Bez vody, na záchod chodí za garáž,
elektriku napíchlou na sloup a topí si tam v krbu postaveném na zemi. Kouř
někdy odchází dírou ve stropě, jindy se mu asi nechce, protože je tam sazí jak
v komíně. Prý tam měl televizi a přehrávač, nějaké vybavení kuchyně a trochu
šatstva. Momentálně má ve své dvojgaráži akorát nasráno na zemi a všechno
rozbité. Starý Biháry se zařídil ve vedlejší dvojgaráži a vrata do ní zesílil
alespoň tunou železa, ale nebylo mu to nic platné, je to rozvrtané a vypáčené,
prostě vykradli je oba. Janu jsem poslal aby holku odvezla zpátky a sama jela
domů. No a než to tam technika poprášila, sejmula a vyfotila, tak jsem ofouk.
Papírů jsem sebral pár hrstí, fakt je to cosi jako dlužní úpisy a nejhorší je, že tak
padesátka je znečištěna exkrementy. Ty jsem strčil za okno na toaletách, aby
tady nesmrděly.“
„Tak se do toho s chutí dáme,“ prohlásil Véna po spatření podělaného
důkazního materiálu. „Po dobu studia těchto dokumentů odvolávám prohibici.“
Za okny tiše padá mokrý sníh, radiátory silně sálají, přiotevřená okna
zásobují místnost čerstvým, mlhou nasyceným vzduchem, a přesto v detektivně
páchnou exkrementy. Ani vůně několika druhů pravé americké whisky ten puch
nestačí pohltit, a proto osazenstvo s nadějí sleduje ručičky hodin, které začínají
nabírat polohu padla. Do této pohody zařinčí telefon. Tuhý byl nejblíže, zvedl
sluchátko a naslouchá.
„Tak, a máme tady další mord. Tibora kdosi v nemocnici propích. Jdu to říci
Vénovi.“
Véna, Mikulec, Poláková a Tuhý tvořili dnešní výjezdovou skupinu a
přibrali do vozu i doktora Vlčka, ten opět sršel svým typickým humorem.
„Tohle svět neviděl, tohle je možný jen u policajtů. Policajt jede do
nemocnice a veze si svýho doktora, to jsme dál nežli v tom vtipu, v tom jak na E
55 dělali razii a jedna lehká štětka poškrábala a pokousala policajta. To neznáte?
Ten mládenec, kdoví jestli to nebyl Nácek, šel za jejich doktorem a povídá mu,
že teda jako můžou jet, že on je připraven, ale doktor se diví, co prý ho to
napadlo a kluk povídá.
„Velitel mi nakázal jet do nemocnice a nechat se prohlédnout od doktora.““
„No a jel ten doktor s ním?“ Zeptal se Tuhý.
„Poškrábala ho hodně, nevíte?“ Soucitně se ptá Poláková a Mikulec si taky
přisadil.
„A to ho nemoh prohlédnout…..“
„Blbci vám tak něco příště povím, bohu díky, že jsme tady.“ Nestačili se ani
rozhlédnout když vedle nich zastavil jiný policejní vůz, přibyla technika. Oslovil
je jakýsi mladíček v bílém plášti.
„Předpokládám, že jste od policie? Račte prosím se mnou, zavedu vás na
JIPku.Já jsem MUC Vondráček a poslal mne pro vás primář.“ Pak kráčeli mlčky
tím nemocničním labiryntem. Pouť skončili v pokoji s prosklenou stěnou a osmi
lůžky. Dvě prázdná, šest obsazených, ale pouze u pěti blikaly různé přístroje jak
semafory na nádraží. Právě na tom pohaslém leželo tělo s nepříliš velkou
krvavou skvrnou na hrudi. Z vedlejšího pokoje, odděleného sklem, přišel
šedovlasý pán, sledován dvěma páry očí zdravotních sester.
„Jsem místní primář Zindulka, pánové, a naprosto nechápu jak se mohlo stát,
že nám zapíchli pacienta na nejsledovanějším oddělení. Službu měly dvě sestry,
Kopecká a Vítková. Momentálně jsou mimo službu a čekají vás v jídelně.
Budete li cokoli potřebovat, obraťte se s důvěrou zde na kolegu Zindulku. Má
noční službu a bude vám k dispozici na neomezeně dlouhou dobu.“
„Když dovolíte jsem doktor Vlček. Jak jste zjistil, že je pacient po smrti,
pane kolego? Předpokládám, že mluvíme o Tiboru Vagai…, hm možná
Vagaim.“
„Pane kolego, jako lékař snad pochopíte, že jako primář oddělení JIP a
chirurg jsem natolik erudovaný, abych poznal kdy dojde u pacienta k exitu.
Nevěřím li svým smyslům, můžu pohlédnout na přístroje, jak jsem také učinil a
poté konstatoval, že všechny jsou na nule, abych se vyjádřil srozumitelně pro
ostatní pány a dámu ve vašem doprovodu.“
„Promiňte, pane primáři, vyjádřil jsem se nepřesně, měl jsem na mysli dobu
a okolnosti. Na jednotce intenzivní péče je přece každý pacient pod neustálým
dohledem přístrojů, jak jste sám naznačil.“
„Pánové, já se dostavil na místo činu, teprve za zhruba deset minut po jeho
skonu. Místo činu to nepochybně je a vražda také. Za své praxe jsem se ještě
nesetkal s tím, že pacient v hlubokém kómatu by si vrazil nůž do srdce.
Vyšetření této skutečnosti je ostatně věc pro kterou jsem volal vás a na
podrobnosti se ptejte prosím sester čekajících vaše otázky v jídelně. Zindulka
veďte je a příležitostně se jich zeptejte na ctěná jména a doklady. Poroučím se
vám, pánové, a bylo mi ctí, kolego Vlčku.“ Lehce se uklonil Janě a odkráčel.
„Ten nás sjel, panečku. Ale zasloužili jsme si to,“ konstatoval Vlček a
obrátil se na kandidáta lékařské vědy. „On asi pes nebude, že? A pane kolego,
koukám, že jsme sem vpadli v botách a jak velká voda. Neměli bychom
zachovávat nějaké ty zvyklosti se sterilitou, obvzláště s ohledem na zde trpící
pacienty? Na podlaze žádné stopy nebudou, a tak co kdyby si technici odvezli
lůžko někam kde budou moci pracovat bez ohledu na čistotu?“
Kam poslal MUC Zindulka techniky s postelí věděl jen on, zato detektivy
odvedl do jídelny kde poplakávaly sestřičky. Žádní zajíci, obě se blížily
usedlému věku a jen uviděly to procesí, rozeštkaly se ještě více. Jana koukne na
ně, koukne na kolegy a co prý by jim udělalo, kdyby si šli zakouřit ven. To bylo
tajné heslo a znamenalo ať vypadnou, že holky mají svá tajemství.
Pánové se vrátili po půlhodině a Jana jim vysvětluje.
„Sloužily spolu od rána, od šesti a v šest večer jim směna měla skončit. Nic
neobvyklého se jim nepřihodilo, služba jako každá jiná. Přesně ve tři sestra
Kopecká nesla odebranou krev do laboratoře o patro níže, to je tu každodenním
zvykem. Něco málo po třetí zvonil pacient ze šestky, to je z vedlejšího pokoje a
Vítková odběhla za ním. Musela jej přebalit, očistit a to ji zabralo zhruba čtyři
minuty. Na sesternu se vrátily zároveň a ihned podle pípání zjistily, že
s pacientem na lůžku číslo tři je zle, lépe řečeno že skolaboval. Kopecká začala
s resustitací a Vítová bouřila doktory. Když o minutu později chtěli nasadit, no
jo, ale co? Prostě elektriku na srdce, zjistily vytékající krev z hrudi. Doktoři také
nad tím kroutili hlavou a primář volal policii. Je to tak?“ Ptala se sester a ty
přikývly.
„Vy jste nikoho cizího na JIP neviděly? Myslím v době vraždy, tedy v době
mezi třetí a zhruba čtvrt na čtyři?“ Odpověď zněla ne.
„Co teď? Kde vzít svědka. Tady na oddělení je to samý ležák když ne přímo
v bezvědomí. Z těch ostatních pokojů někdo něco vidět nemohl?“ Ptal ve Véna a
během řeči přišel doktor Vlček.
„Píchanec tam je, mrtvý je taky, ale ty ostatní jsem poprve viděl zmrzlé.
Taky možná stáli, když je bodnul. Tenhle má píchanec skoro z boku a srdce se
patrně zastavilo téměř ihned. V kukani těch pět o sobě neví a i kdyby vraha
z jiných pokojů viděli, tak nemůžou vědět, že prchal, na sobě to napsaný neměl
a do světa to nekřičel. Kamerou snad pacienty nehlídáte, že?“
„Ne, my je máme stále na očích, hlavně po Venclovi musíme koukat, ten má
šmejdivý ruce i když mu ledvinu sebrali.“ Usmála se na doktora Vítková.
„Kterýho Vencla?“ Ptá se ze zvyku doktor.
„Toho vedle, trojku. Ten Vagai je dvojka, jen jsme některá šla měnit
kapačku, už se snažil nás ošahávat, a to je dědkovi přes sedmdesát a cpem do něj
sedativa.“
„To chcete říci, že v tom zaskleném pokoji má být devět postelí, jestli jsem
tedy dobře rozuměla? Mě bylo divné, že je nemají stejnoměrně rozestavené.“
„Správně, Janinko. Taky jsem myslel, že jen udělali místo pro resustitaci.
Mladíku, kdepak máte toho chybějícího pacienta?“ Ptá se Vlček medika.
„Já nevím, já tu jenom praktikuji.“
„Buďte tedy té lásky, pane kolego, a skočte se zeptat pana primáře.
Počkejte, zeptejte se raději sester, ty toho vědí víc, protože ho musí hlídat.“
„Pane Vencl, my jsme z kriminálky. Já jsem major Véna a toto kolegyně
Jana Poláková. Jistě vám neuniklo, že vedle vás ležícího pacienta kdosi zranil.
Tak se jdeme zeptat zda jste něco….“
„Jejdanáčku, já toho viděl, ale kdy jsem to měl vidět? To myslíte před tím
nežli mne odvezli? Sedněte si sem, mladá paní, ať na vás dobře vidím. Takhle
musím moc kroutit hlavou. Na tu doktorku jsem taky blbě viděl, ale ona to
doktorka nebyla, oni tady poletujou takový mladý holčičky a primář na ně řve.
Křičí taky doktorka Palečková, ale ona musí, ona je má na starosti a učí je. Proto
ji říkají Malice, vy ji neznáte? Až uvidíte takovej sud se silnejma brejlema a
knírem pod nosem tak to je vona. Tahle byla ťopka, černá, a všechno ji padalo
z ruky. Kdyby tak neletěla tak by to udržela, že ano. No možná dyby přišla dřív
tak to stihla, vostatní už dávno šly….“
„Pane Vencl.“ Sladce zavrkala Jana, hodila oslnivý úsměv a udičku. „Vám
prý je přes sedmdesát, ale myslí vám to jako třicátníkovi. Možná by jste nemusel
tak pospíchat a vysvětlit některé věci podrobněji.“ Zase ten cukrblik a navíc
pohlazení ruky. Dědek vzplál až Véna šilhal po kyblu s vodou, ale nežli se
rozhořel, lokl si jakési nemocniční bryndy z hrnku a spustil pomaleji a
s vysvětlívkama.
Ťopka nebylo dívčí jméno ale krůta, bílá krůta s černou hlavou a nosem jako
orlí zoban. Ta medička, jak se domníval, přilítla jako velká voda ve tři. V náručí
jakési hadičky, snad kapačky, taky jakési papíry a na nose úplně stejné brýle
jako Malice. Povětšinou medici končili okolo druhé a jen vyjimečně některý
zůstal na noc, ale ten léčil mladé sestřičky v sesterně a ne staré pacienty na
pokojích. Tahle přilítla, ty hadičky hodila na postel tomu klukovi, trochu mu
načechrala lajntuchy a hr pryč. „Jestli vona to nebyla uklízečka, protože měla
modré rukavice a dlouhé rukávy u pláště. Doktoři co nic nedělaj a jen píšou do
papírů, maj přeci dlouhý rukávy. Ty co řežou je maj krátký a eště k tomu zelený.
No pak začaly sestry tancovat, doktoři lítat, a když to začalo bejt fakt zajímavý,
tak mně šouply sem, mezi dědky kterem uřízli……“
Popovídali si ještě dobrou hodinu, z dědka vylezlo i to, že by „ďouku
poznal. Dyť vona tu byla včera ještě se dvěma stejnejma slečnama. Před
polednem k nám vtrhly, drmolili cosi po latinsku, to já poznám, já sem
zahradník a latinsky sem uměl pojmenovat všecky kytky a stromy. Sestra Katuše
se s nima kus času hádala nežli je vyhodila. No škoda, holky to byly…..“
Nechala starého pána mluvit a vrkat, sama při tom přemýšlela. Za půl hodiny
si to v hlavě srovnala, s ukecaným zahradníkem se rozloučila a chvátala
k Vénovi.
„Šéfe, Tibora určitě odpravila ta nejstarší z těch černých Grácií. Dědkovi je
sedmdesát, ale hlavu musí mít dobrou, popsal ji perfektně. Tmavší pleť, orlí nos
a fakt z profilu připomíná krůtu, koukala jsem na ni dobu a došlo mi to až dnes
když o tom Vencl mluvil.
Včera holky asi šly navštívit svého miláčka. Na sestru, když je chtěla
vyhodit, spustily rumunsky, a copak je Rumunština? Prastará lidová latina. Pak
se děvenky pro cosi pohádaly, tahle se naštvala a dnes se vrátil. Někde čajzla
bílý plášť, sebrala vyhozené hadice Taky ji přálo štěstí, myslím s těma sestrama,
a něco mi říká, že by jsme pro ni měli zajet co nejdřív a přibrat raději i ty dvě
druhé ťopky, co vy na to?“
„Mě zase něco našeptává, že když pro ně chceš jet, aby sis sebou vzala deset
těžkooděnců, když ne raději dvacet.“
Druhý den už vanul teplý vánek, ani v noci teplota neklesla pod nulu, a ta
větrná potvora hnala všechen čoud z Hradce ke Slezskému předměstí. Zrovna
tady, nad Rómským táborem, se popílek rozhodl snášet k zemi a zbarvit tu téměř
rozteklou břečku do špinava. Na place před ruinou bývalé ubytovny živé nohy
nebylo, pouze několik set odpadků zde čekalo bůh ví na co, snad na úklid.
Úderný oddíl České policie však na nic nečekal. Malinko po páté hodině
odpolední, a za obvyklého řvaní, vypadl ze dvou mikrobusů, rozrazil
polovyvrácené dveře a vtrhnul do potichlé budovy. Nepříčetný řev pomalu
utichal a hoši, když neměli do koho bít, nezozhodně postávali se svěšenými
samopaly na místě kterého dobyli.
Nastala chvíle Polákové a Kocourka. Vešli do budovy, opatrně se vyhýbali
nečistotě a Kocour prohlásil.
„Tak, myši opustily potápějící se kšeft. Kam myslíš, že kočovníci odtáhli?“
„Kamkoli, jen pryč z dosahu České policie. Tak to jsem zvědavá, co nyní
bude s milovaným taťkou Arpádem? Pánové, balíme a jedem domů, připojíte se
k nám?“ Sundali helmy a náhubky, skovali patrony z flintiček a taky hupky
domů.
„Nám je úplně jedno kam zmizeli,“ konstatoval Véna. „Ty co kradli nejvíc
máme za mřížemi, zavřený budou až zčernají, sakra, tohle říct u soudu tak mám
na krku bůhví co o rasizmu. Zatím vyhlásíme celostátní pátrání, uvědomíme
rumunské úřady, možná i Interpol, možná, že jednou ty děvenky dopadneme.
Osobně si myslím, že za krabičku retek rodinu prásknou ty ve vězení. Tak do
práce, milánci, a nezapomeňte, že je opět prohibice a ty smradlavý papíry
vyneste nejraději na půdu.“
Tak prozatím skončila jedna epizoda případu nazvaného „Lichvář.“
08
„Na Hromnice už je hej,“ ozval se Mikulec od okna, ze kterého pozoroval
stmívání venku. „Už chodíme domů skoro za světla. Za tři týdny je Matěje a to
je skoro jaro, však se říká, že na svatého Matěje, pije skřivan z koleje. Taky se
říká, že kdo přežije do …..“
„Tady telefon říká,“ přerušil mu filozofování Kocourek, „že bys měl zajet do
krematoria, Jirko.“
„Ty máš ale hemzy, já se vás snažím poučit o životě našich předků….“
„To si strč víš kam? Pak si strč do kapsy diktafon, papír s tužkou a jedem.
Už dva dny nás prý čeká zákazník před kramatoriem.“
„Neříkej že v kufru auta a zapíchlej!“
„Jo, nějak tak to hlídka říká.“
„Á, doktor, ty taky musíš být u všeho.“ To jsou první Kocourkova slova po
příjezdu na parkoviště .
„Taky by ti huba neupadla kdybys řekl pan doktor, Kocoure. Taky mladý
když potkají staršího, tak slušně pozdraví, alespoň to dřív tak bylo. Za trest, aby
sis to pamatoval, ti neřeknu, že tady pána zapíchli jednou ranou zrovna jako ty
předešlé, a kdy už vůbec ne. Ale kdybys měl trošinku tý emerický vísky, kterou
vám dovezl velitel, tak bych určitě pod vlivem alkoholu přiznal, že ti to povím
po pitvě.“
„Jo vhíísky. Emerická vhísky. Na tu si musíme nechat zajít chuť, protože už
skoro čtrnáct dní máme krutou prohibici. Taky americkou a tuhou jako bejk. Tak
to tady nechám technikům, jdu vyzpovídat hlídku a svědky a oběť vám dopraví
jako obvykle.“
„Počkej, neutíkej, hlídku bys jenom rušil v říji. Před lety, když Pipička
přišel z policejní školy na oddělení, a byl tam pár týdnů, umřel bývalý krajský
náčelník. Z těhle nedávných školáků ustanovili čestnou jednotku, strčili jim
samopaly, tři slepé patrony a že budou pálit čestnou salvu. Taky jim řekli, že
náčelník si přál spálit, a že obřad začne ve 13.30.
Obřad proběhl podle plánu ale bez Pipičky, toho přivezla o půl třetí
autohlídka. Volali jim ze spalovny odpadů, že tam lítá jakýsi šílenec a chce
mermomocí střílet. Jo jo, pálit a spalovat, ale klukovi neřekli že v krematoriu.
Tak běž, miláčku, běž do krematoria.“
Hlídka nehlídala, ale koketovala s jakousi černě oděnou slečnou na kraji
parkoviště a ani si jej nevšimla. Alespoň že když domluvil s doktorem se vydali
k němu. Už už otvíral ústa, že je sjede, když ten starší povídá.
„Strážmistr Hroník, tady slečna nás volala, my na nic nešáhli a volali hned
vás.“
„Poručík Kocourek, kriminálka. Proč jste volala hlídku, slečno?“
„A koho jsem měla volat když najdu nebožtíka? Zřízence od nás? Snad
nejdřív policii, to se přece vtlouká lidem do hlavy spoustu let. Však vy nám ho
zase rádi přivezete zpátky. Já jsem Vlasta Šumná a dělám tady v krematoriu
ochranku. Tuhle Mazdu jsem tu viděla už včera po obřadech. Dneska ráno zase.
Povídám si, řidiči se udělalo šoufl, odvez ho jinej a pro fáro se staví během dne.
No nestavil, tak před třetí du k bouráku. Koukám, vevnitř nikdo, jen klíčky
v zapalování. Dveře odemčený, povídám si, aby ti to fešáku někdo nečmajz.
Zkusím i kufr, že bych ho zamkla taky, vodemčenej byl, to jo, a chlap si hoví
v něm. Studenej chlap, tak jsem brnkla k vám.“ Kocourek se bavil i když téma
moc zábavné není.
„To jste se slečno ani nesesypala, když jste objevila mrtvého? Obvzláště
v takovéto nezvyklé situaci?“
„A proč, já tady vidím každý den nějakýho chlapa studenýho. Jo milej
zlatej, tady dělat ochranku nemůže nějaký mejdlíčko, tady to je pro řádně tvrdou
náturu. Na truchlící pozůstalý musíš bejt medovej a uctivej, ale nějakej chulouš
nebo ochlasta? Jo kamaráde, nejdřív půl dobrýho slova a když neslyšíš, tak zink
na oko, ale nesmí to být vidět. To už mám bunčuk připravenej a dělat s tím
znám, denodeně s ním cvičím a s jinejma věcičkama taky.“
„Slečno Šumná, toto je poručík Poláková, sepíše s vámi protokol, máte
někde teplejší koutek než tady na větru? Neměl by vás někdo vystřídat ve
službě? Nejste rozrušená?“
„To určitě, já teda rozhozená nejsem. Za hodinu mi končí šichta a na noc
hlídají dědci. Tak pojď puso, ať to máme za sebou.“ Zašvitořila mazlivě směrem
k Janě.
Kocourovi se protočily panenky a zmateně pohlédl k hlídce.
„Vy ji znáte? Ona je….“
„Jo, známe. Jo, je, a fest. Mužatka jak z učebnice. Jestli nejste mistrem světa
v bojových uměních, tak by vás zmydlila jak malýho kluka. Ona má kousek
odtud bezpečnostní agenturu, ochranku, zaměstnává ještě dvě takový jak je
sama, ale ty nejsou ani z poloviny tak dobrý. Jestli ta vaše kolegyně si nepotrpí
na něžné dívčiny, měl by jste ji jít ochránit.“
Nejdříve volal registr vozidel, pak na kriminálku, domlouval se chvilku
s technikama a pak spěchal ochraňovat poručici. Vystopoval je podle hlasů,
neměli tam dveře zrovna tlusté, a tak i na chodbě slyšel vrkat Vlastu.
Přeslazeným hláskem líčila Janě jakési rozkoše a když po zaklepání vešel, viděl
Šumnou Vlastičku rejdit rukou po Janině stehně. Jana sebrala se stolu tužku,
podebrala laskající ruku a se slovy, „chlapa ničím nenahradíš, kočičko,“ ji ruku
položila na stůl. Tímto nepřátelským aktem psaní protokolu skončilo.
Rozjel se obvyklý pomalý kolotoč. Že auto patří jakémusi Karlu Vosovi
z Kolmé ulice zjistili po šesté, ale toho zastihli živého. Tedy skoro živého,
hledali ho přes hodinu, protože jak skoro celé Kukleny věděly, o polednách se
mu narodil kluk. Tedy kluka porodila jeho žena, on od té doby obcházel místní
hospody a našli jej až v poslední. Hodinu mu trvalo nežli pochopil co po něm
chtějí a další dlouhý čas hledal kupní smlouvu, auto prodal totiž před třemi dny
a na přepis, vzhledem k očekávanému narození potomka, s novým majitelem
ještě nezašel. Do Blatné ulice v Třeběži, k Josefu Duškovi, se dobývali teprve
před dvanáctou. Zvenku ta vilka vypadala naprosto tuctově, ale jen překonali
venkovní dveře, zamčené na zámek snad z první republiky, z překvapení
nevyšli. Předsíň silně připomínala kupé ve vagonu, pouze sedadlo bylo na jedné
straně, druhou zabíral botníček, zato nad ním viselo zrcadlo s logem staré ČSD.
Z předsíně vstoupili do krajiny protkané hustou železniční sítí. V popředí velké
nádraží, nejméně deset kolejí mělo a vagonků na nich požehnaně. O kus dále
několik vesnic, městečko pod horami, statky, pole, lesy, prostě všechno jako
v přírodě a strašně maličké. Zato cimra je velká, celý spodek domku zabírala a
chodit se v ní dalo jen po polích, pole totiž tvořily husté koberce obarvené na
patřičné barvy. Schodiště do patra zase kryly hory v pozadí a v patře našli
skromnou domácnost, ovšem vytvořenou zase z železničních kulis.
Mikulec byl přímo unesen, probudil se v něm malý kluk a museli jej nechat
pokoukat a vypovídat.
„Tedy pánové, tohle musí mít cenu pár milionů. Já kdysi dávno klukovi
taky koupil vláček, ale moderní. Tohle je všechno staré, parní lokomotivy,
vagony ještě předválečné a nedivil bych se tomu, kdyby základ sbírky pocházel
z té doby. Alespoň ty vláčky ve vitrínách na zdi tomu napovídají….“
„Podívej se, Karle. Třicet let jseš u policie, kolik u kriminálky nevím a jestli
ti to neuniklo, tak sem jsi přišel za prací. Tou prací je nalézt nějaké důkazy o
činnosti majitele která vedla k jeho zavraždění a ne ke hraní s vláčkem. Buď se
tedy laskavě dej do práce, a nebo zajeď na oddělení a pošli sem Matyáše…..“
„No jo, už makám, veliteli a šéfe. Ale snad očkem občas šlehnout po
mašince můžu, ne?“
Podkrovím procházela chodbička s posuvnými dveřmi, vagonovými. WC s
umyvadlem bylo také jako ve vagonu. Ložnice je samozřejmě kupé ze spacího
vagonu a původ minikuchyňky nemohl nikdo posoudit, žádnou vlakovou
doposud nikdo z nich neviděl. Ještě dvě kupé přecpané šatstvem a starým
haraburdím a pak poslední kupé, ale dveřmi nepohnuli. Dva technici se s nimi
mořili od druhé v noci. Nejprve povídali, že se jedná o trezor, ve čtyři nadávali
polohlasem a po páté už spílali hodně nahlas a sprostě. Před šestou v zámku
luplo, dveře šly odsunout a kluci povídali, že si jdou pustit dolů mašinku na
uklidnění.
„Vy jste se zbláznili! Na důkazní materiál šahat.“ Obořil se na ně nevyspalý
náčelník.
„Proč by ne, musí se z toho sejmout otisky, prověřit funkčnost, prohlédnout
skryté dutiny a tak dále. Pojď Pepíku, uvidíš, že dědek přicupitá za chvilku za
námi a taky bude pátrat, jako malej kluk, co která mašinka umí.“
Náčelník si mašinky pouštěl až příští den, toto páteční ráno prohlížel raději
pancéřované kupé a hlavně poklady v něm uložené. Leželo jich tu požehnaně.
Téměř všechny volné stěny zaplnily zasklené regálky, pochopitelně obsahovaly
mašinky a vagonky. Pak tu byla nedobytná pokladna, solidní, od firmy F.
Wertheim & Comp. Wien, jak hlásala plastická písmena na vrchní římse. A aby
nikdo nepochyboval o poslání té ohnivzdorné potvory, větší písmena na
dvírkách hlásala K. u K. Bahnpost. Ano, jednalo se o bývalý majetek císařské a
královské železniční pošty. Vedle stojící prastarý kancelářský stůl s roletou
pocházel určitě ze stejné doby a místa. Pak již jen letitá židle a načatý karton
plastových lahví s minerálkou.
„Skoč dolů, jestli jsou tam ještě ty hračičkové, ať se vrátí a otevřou ten sejf.“
Povídal Véna Kocourkovi a dělá místo v kupé technikům. Dole hlaholí Zelenka.
„Jé, to je krása, škoda že mám kluka tak malýho. Ukaž, půjč mě to, já si to
taky zkusím….“
„Opovaž se, a vy dva toho taky už nechte. Co tu děláš?“ Sešel dolů Véna.
„Je devět, devět ráno a na oddělení jsme bez velení. Poslal mne Mikulec
jestli nechcete vystřídat a zadat úkoly.“ Vypovídá Zelenka a dál šilhá po
mašinkách.
„No jo, nespíme, nejíme, ani ne za sto dní jdu do výsluhy a ještě si uženu
nějaké zdravotní problémy. To nemá Mikulda telefon? Nebo vlastní hlavu?
Necháme tu techniky, stejně se sem všichni nevejdem. Tak tu zůstaň a dohlídni
na ně. Fotky, prsty, dokumentaci a mašinky nech na pokoji. Hele vy dva
mašinfírové, nemá to nějaký klíč na zamknutí?“
„Nemá, a i kdyby tady byl, tak my dva to neprozradíme. Pojď, Pepíku, my
se jdem najíst a vyspat, hrát si tu budou jiný.“ Povídá starší technik mladšímu.
„My dva taky, Karle, zavez mne domů a v jednu se pro mne zastav.
Mikulcovi zavolám z auta.“
Odpoledne začali podřízení k náčelníkovi přinášet informace o zavražděném
Duškovi a prohlídce. Mikulec hlásil.
„Tak jsem dnes viděl poprve v životě deset milionů pokupě. V tý varthajmce
je měl naskládaný v pětitisícovkách a šest set tisíc navíc. Člověče, ono by se to
vlezlo do krabice od bot. Taky to byl lichvář a mám dojem, že opravdu vypukl
jakejsi lichvářskej mor. Tenhle už je šestej o kterém víme, a to prosím jenom u
nás. Kdo ví, jestli v jiných krajích nevymírají taky. Papírů o půjčkách tam měl
spoustu, žádný kódy nebo tajný písmo, pěkně naplno má dáti, dal. Hlavička
firmy, jména, adresy, občanky, datumy splátek, zahájení, ukončení.“
„Josef Beneš, soused, ho zná od mala. Benešovi je čtyřiašedesát a Dušek byl
o rok mladší, ale do školy chodili spolu, dokonce do jedné třídy a rozešli se až
po gymnáziu. Dušek šel pak študovat na jakousi železniční vysokou školu
protože byl z mašinek magor. Celý rod Dušků sloužil na dráze a začal už
pradědek, jako mašinfíra jezdil s prvníma vlakama a dokonce za pruský války
vozil poražený rakouský vojsko. Dědek taky strojvedoucí a jeho táta už byl
výpravčím. Beneš znal i tři strejdy kteří chodili v nádražáckým a Duškova
máma prodávala lístky. Josef to dotáhnul až na vysoký post na ředitelství, už za
komoušů jezdil služebně na západ a po revoluci ještě víc. Asi před pěti lety,
Beneš přesně neví, ho poslali do Indie jako poradce. Pobyl tam ani ne půl roku a
přivezli ho celýho žlutýho, od tý doby marodil a je v důchodu, tedy byl.“
„Pulec, to je soused z druhé strany, se s námi nechtěl moc bavit, ale pak
z něj vylezlo, že tam bydlí teprve čtyři roky, pracuje jako barman a na nějaký
kamaráčofty se starým praštěným dědkem nemá čas. Jeho žena byla sdílnější,
ale se starým Duškem taky moc řečí nenadělala.
„On dědek ven vylezl jen když bylo hodně teplo a posekaná tráva. Pak jezdil
na takový jako lokomotivě po trávníku a hukákali na sebe se zahradníkem.
Považte, on měl zahradníka, cikána, a řvali na sebe celou dobu jak byl venku.“
Prý se neporvali ani jednou, ale rukama mávali jak větrný mlýny….“
„Že my jsme se nepodívali ven na zahradu? Určitě tam bude kůlna, Zelenka,
mazej pro auto a jedem.“
Když přijeli k Duškovu baráku tak se nestačili divit. Na chodníku před
domem ječela obstarožní a obtloustlá matróna, jakýsi letitý chlap lomcoval
klikou u venkovních dveří a hulákal, na levé straně domu vřískalo sotva
desetileté pachole a na pravé se křenil starý snědý strejc. Policisté byli dva, na
čtyři výtržníky by nestačili, proto Véna přišel k ničiteli domovních dveří,
prokázal se odznakem a praví.
„Policie české republiky, copak tu občane provádíte? Prosil bych váš
občanský průkaz a utište se.“
„Nemám a kdybych měl, tak vám ho stejně neukážu. Co tady chcete, vždyť
jste na soukromém pozemku….“
„Také na místě spojeném se zločinem, tak honem tu občanku, nebo vás
seberem a u nás budete zpívat jinou.“
„,Viléme přestaň ječet, strejda asi není doma a ty jim tu občanku ukaž,
Hynku. Znáš policajty, ty by ti….. Ježíš marjá, že Josefa vykradli, stalo se
mu….“ Bim a ležela v té břečce na zemi.
„Jarmilo, co je ti….“ Zaskučel Hynek a spěchal k omdlené. Malý Vilém také
ztichl a spěchal k ležící dámě. Ovšem nejrychlejší byl ten pobuda s černou
hubou, také ji byl nejblíže. Tři čtyři rozvážné kroky učinil, popadl ženskou pod
krkem, mírně nadzvedl a počal ji rozvážně fackovat.
„Co blbneš, Spiro, nech toho!“ Poroučel Vilém. „Netluč naši babičku,
zatracený Danajče.“ Znovu začal ječet Vilémek.
Paní Jarmila otevřela oči, vzlykla a zasténala.
„Co se stalo Pepkovi?“
„Nejprve bych vás prosil o ty občanské průkazy.“ Trval na svém Véna.
„Skoč pro ně do auta, Hynku. My jsme Kaplanovi a Josef je můj bratranec,
co je s ním, tak řeknete mi to konečně?“ Její manžel poslušně odkráčel a začal
prohledávat vnitřek prastarého Trabanta.
„Umřel, paní Kaplanová. Umřel a my jsme z kriminální policie,
potřebujeme prověřit některé okolnosti ohledně jeho úmrtí. Nebylo by lepší zajet
si popovídat někam do tepla? Co by jste řekla k nám na oddělení? Koukám že tu
máte vlastní vůz.“ Zelenka se silně zašklebil, protože říkat Trabantu vůz mu
přišlo silně komické. Konečně proč ne, vždyť i žebřiňák je vůz, a aby projevil
nějakou iniciativu optal se.
„A tento pán, který vás políčkoval, patří také k vám?“
„Kdepak,“ ozval se Hynek navracející se s doklady v ruce. „To je švagrův
zahradník, Spiridon Vangelis, on je z Řecka, ale žije tady dlouhá léta. On Česky
umí, ale jen když chce, on je totiž hluchý a odčítá ze rtů. Jenže je strašně
paličatý a náladový, když nechce tak předstírá, že nerozumí.“
„Tak pána vezmem taky sebou.“ Povídá Véna, ukáže Řekovi průkaz a
přikazuje mu tak, aby mu viděl na ústa.
„Nastupte si, vy milostivá také. Pan manžel může za námi s vlastním autem
a co ty, Viléme. Pojedeš s dědečkem a nebo s náma.“
„Když pustíte houkačku tak s váma. Ale vy lžete, vy nejste policajti, vy
houkačku nemáte. Nejste taky z Řecka? Všichni Danajci jsou prolhaný, víte jak
říká…. no ten…. jo Láomedon, povídá, že se bojí Danajců i když dávaj dary, no
a taky že jo. Vylezla z moře anakonda a sežrala ho…“
„Tak nefilozofuj, nasedej, a tady pan podporučík vytáhne majáčak, dá ho
na střechu a trochu zahouká. Ale jen trochu, nebudem přeci strašit lidi jen tak
pro nic za nic.“
Výslech rodiny Kaplanů stál za starou belu. Jejich synáček se projevil jako
rušivý element a zlobivé dítě. Uklidnila ho až Poláková, povídá mu.
„Udělal bys dobře, kdybys své názory tolik nevykřikoval, protože hraničí
s rasizmem. Za druhé, musíš se víc učit, protože Láomedon byl sice trojský král,
ale otec Priamův, ale nikdy neřekl, že by měl z Řeků strach. Takhle mluvil před
Trojským koněm Láokoón a z moře nevylezla anakonda, to prosím tě může říct
jen hlupák, kde by se taky v Dardanelským průlivu anakonda vzala? Viděl jsi
někdy jak vlaštovka chytá mouchy? Viděl, a uměl by jsi takovou mouchu chytit?
Tedy kdybys byl vlaštovka? Tak to zkus.“ Vytáhla vlastní notbuk a ukázala mu
tu hru. Kluk pak lovil mouchy a ani nešpitl.
Když si výslech jeho rodičů probírali detektivové později, konstatovali, že
ani oni toho nenašpitali moc. Strejda měl přijít včera večer k nim a nedostavil
se. Proto se ho snažili dostihnout doma, ale přišel Spiro, dělal na ně určitě
necudné posunky a šklebil se jim rovnou do obličeje. Pak s nimi začali probírat
strejdův život. Že půjčuje peníze věděli, že tvrdě lichvaří ne, a dokonce tvrdili,
že v patře nikdy nebyli, vždycky jen u vláčků dole. Ožili jedině při zmínce o
dědictví, Kaplan udivoval svým počtářským nadáním a vědomostmi, ale po
zmínce o propíchnutí Kaplanová znovu začala omdlévat, a tak je odeslali domů.
Spiro zatím spokojeně chrupal v místnosti zvané papiňák. Stačí prý do ní
podezřelého na hodinu uzamknout a změkne. Tento strejc ne. Občanku jim na
vyzvání dal, doopravdy se jmenoval Spiridon Vangelis a bylo mu pětašedesát.
Na většinu dotazů se jen umíval, šklebem podobným jako Mona Líza, velmi
zřídka však na některý hlavou zavrtěl nebo přikývl. Pak padl ten zlomový dotaz.
„Co víte o zavraždění Josefa Duška?“
„Coco, sáfražda? Pepépo sáfraždalu, kto ďeďélal, já sapít nana fleka.“
Vykoktal překvapeně silně skřehotavým hlasem a rozplakal se. Deset minut
truchlil, mlčky, jen občas nosem popotáhl, pěstí oko vytřel, a nakonec povídá.
„Coco nýc neríkakat, coco nemlůfit?“
„A co vy mluvíte?“
Tak se rozpovídal příšernou češtinou a hrůzně přeskakujícím hlasem.
Narodil se před válkou v Řecku, na ostrově Korfu, proto se jmenuje Spiridon
jako většina chlapů na ostrově. Za občanské války bojoval na té správné straně,
na socialistické, tenkrát tomu ještě věřil. Pak byl lehce raněný a doprovázel
transporty řeckých sirotků do Čech. Nějaký čas tu pobyl, trochu se naučil česky,
poznal co je komunismus, a protože se mu pranic nelíbil, poslali ho zpátky do
Řecka. Tam dělal topiče na lokomotivě, nic neměl, leda bídu s nouzí, a když
v roce 1993 k nim přijel Dušek jako instruktor, dali mu ho k ruce co by
tlumočníka. S Duškem tam byl ještě jeden Čech, taky starý, nějaký Jiří Vranka,
a skoro tři měsíce courali po velkých nádražích v Řecku. Jezdili vlakem, jak
jinak, pěněz měl tenkrát jak šlupek, hodně našetřil, protože bylo i spousta peněz
bokem a různý deputát, ale nic netrvá věčně. Přejížděli hory, nákladnímu vlaku
před nima se utrhlo pět vagonů, rozjely se proti nim, bác a vlak se kutálel z hor
dolů. Oni tři cestovali ve služebním oddílu. Po nárazu Dušek upadl do
bezvědomí, Vranka vyletěl oknem a stal se bezejmennou obětí. Spiro tenkrát
popadnul Duška, vyvlekl ho z hořícího vagonu, stačil donést i kufry obou Čechů
a padnul do mdlob taky. Probudil se v Praze v nemocnici, krk rozřezaný, tělo
sešité, všichni mu říkali pane inženýre Vranko a Dušek ležel na vedlejší posteli
stále ještě v bezvědomí. Skamarádili se, Dušek mu pomohl aby tady zůstal a on
mu na oplátku pomáhá na zahradě i v domě,. Raději nemluví, protože moc
neumí a trpí velkými bolestmi, je to prostě výhodnější dělat hluchoněmého.
„Co se mnou teď bude? Já kdybych toho vrahouna dostal do ruky…..“
Příběh to byl pěkný, ale neposunul je ani o kousek dál, tak jeli zpátky, Spira
vzali také, a konečně se dostali do kůlničky. Nečekalo je tam nic světoborného,
mimo pěti minivláčků na baterie.
„S těmi jsme závodili na zahradě, s těmi byl Pépo nejšťastnější. Taky když
počítal peníze, ty nové, jak nějaké přinesl, tak jsme je večer počítali a vždycky
k tomu musely svítit dvě svíčky. Zase hrstka do štruzoku, zase budou bratránci
víc ječet, povídal. Proč ječet? On jim nic nedal, on to dal do nemocnic, kterem
nevím, protože říkal, že dokud je živej, tak se bude v penězích válet a vláčkama
těšit.“
„Nemyslíte odkázal, to znamená, že když člověk umře, tak jeho majetek
dostanou ti které určil, dědicové. On to odkáže a oni to zdědí.“
„Jojo, to tak rikakala, dédila a okazála némocica, blátlanec si uče prdélulu
s chubu, no pusu uče, a sečenica zustalo oko na buleni. To bude čvanda, to
bycha chtelo viďo, vidi,.. no koukala, ale nebudu viďo, budu na prkenko umžetá.
Tak dycky Pépo žíkala.“
„Zajímavé, a když tedy udělal ty odkazy, ty závěti, co dal vám.“
„Co by dala, záhadu na domkoj, chned za fakulta nemocnica je takový týchy
sáchradny kolonial, tam cichla dům a ten muj. Sáchrada táky cely muj.“
„A jak vám to máme věřit? Máte to přepsané na sebe? A kde najdem závěť
s těmi ostatními odkazy?“
„Ádvokáto drší, v šélesnym skřiňu drši, menuje Áron Pinkás a bydli na
Kočár čída.“
Pak začal cosi brblat Řecky, nebo jak, a zamžené oči upíral kamsi do dáli.
Nechali jej na pokoji s hrnkem kafe a Polákovou, ta kulometnou rychlostí
cvakala na klávesnici. Véna ve své kanceláři postavil na kafe a Kocourek
přemýšlí nahlas.
„Tak to se to začalo pěkně vyvíjet, už jsem myslel, že vrahem je zahradník,
jako v každý správný detektivce, a on zatím dědek byl hodný mecenáš a chudák
zahradník si polepšil. Jo jo, z ubohého, kapitalisty vykořisťovaného topiče se
vlakovým neštěstím stane…. Kdepak vlastně bydlí?“ Popadl hrnek s kávou a jde
znovu vyzvídat.
„Mám cimru v baráku na Buzulucké, ten patří taky Pépo, dělám tam správce
protože ten barák je penzion, cimr fraj to je, ale posílá tam lidi agentura. Já dám
jen klíč a povlíknu postel.“
„Tak nám tady podepište protokol a já vás nechám odvézt, kam to vlastně
bude?“
Sobotní ráno si přímo říkalo odjet ze smogem zasviněného města někam na
hory. Sluníčko se provrtávalo tím dusivým sajrajtem, ohřívalo tvářičky, šimralo
do nosu. ovšem pánové z kriminálky že ne, že raději stráví ten v pohodě rodící
se den v dusné kanceláři. S Janou přišel i její manžel, hned ve dveřích nasál
téměř nedýchatelný puch a pokouší.
„Znám přenádherné pohoří, kde průzračný je vzduch.
Tam dlouhé jsou sjezdovky, a lyžařů jak much, ale to je blbost. Ono se to
sice rýmuje, ale těch lidiček na lyžích zase taková spousta není. Taky daleko to
není, pouhá stovka kilometrů, Králický Sněžník se kopec jmenuje a je hned za
Orlickýma horama.
Je fakt, že je to tam o třicet kilometrů dál nežli do Špindlu, ale cesta je tam
rychlejší, ale proč to říkám. Je sobota, dneska stejně skoro nic nevyšetříte,
pojeďte na ty hory. Mám mikrobus, osmi místný, šest můžu přibrat, stejně jeden
tady mívá službu, tak ještě jedno místo zbude. Lyže vám tam půjčí, horská
služba má stanici hned pod sjezdovkou a do nemocnice je to tak dvanáct
kilometrů.“
„Co ta ochota, mladíku?“ Ptá se Mikulec. „Ty chceš s manželkou ven, viď?
A bojíš se to říct náčelníkovi, viď? Neboj, on za pár měsíců končí, opravdu za
dva, a pak tady, s pomocí Boží a našeho velkomožného panstva, snad budu
šéfovat já. Mne by sis měl předcházet už teďkom. No jeďte si, jeďte, já tu
zůstanu, já o otravu kyslíkem a přeražené nohy nestojím. Já to tady spolehlivě
ochráním, mimo jiné, nezbylo tady pár nedopitých lahviček?“
„Ať tě ani nenapadne na ně sahat, lokneš si a nový případ na krku. Jedem,
ale pod jednou podmínkou, od příjezdu do toho ráje, jak to líčí Mikuláš, o
případu ani slovo, platí?“ Rozhodl náčelník a je první který pakuje spisy.
„Že jsem tak smělý, jaký případ máte na mysli?“ Ptá se Mikuláš sotva ujel
pár metrů.
„Ty propíchlé lichváře, nyní už je jasné, že ten vrahoun nemá rád peněžníky.
Jenže musí být strašně chytrý, žádnou stopu po sobě nezanechal. Teď by jsme
potřebovali tu tvou chytrou mašinku, ten kompútr, jak jsi o něm před svatbou
básnil. Neříkal jsi taky, že posílíš naši mordpartu? Za dva měsíce končím a rád
bych předal čistý stůl.“
„Nepůjdu k policii, ono je to strašně složité. Radil jsem se se spoustou
právníků a nedoporučuje to žádný z nich. Výhodnější prý je založit vlastní firmu
a poskytovat spolupráci externě. A to všechno právě kvůli tomu programu.
Policie v mnohamilionové Americe si může dovolit zaplatit licenci v řádu
milionů, jim se to vrátí brzy, oni mají lumpů dost. Ale Čechy, s deseti milony
spořádaných občanů, program nezaplatí. Jedině se spojit s Poláky, Maďary,
Slováky, popřípadě s pobaltskými republikami, no je to spletitý problém. Navíc
tomu ředitelstvo policie nevěří, chtělo by to nějaký příklad, jenže se jedná o čas
a tudíž i o peníze.“ Dořekl to někde u Třebechovic a odmlčel se. Pánům
detektivům se za monotóního šumění motoru a v teplém vzduchu z topení začaly
klížit oči. Až do Vamberka spokojeně klimbali, probudila je klinkající
signalizace u přejezdu.
„Jedno řešení bych měl.“ Zasněně povídá Mikuláš. „Přinesl bych nějaké
počítače s nainstalovaným programem, do vašich to nedám, protože by se
vlastně jednalo o instalaci bez licence. Naučím vás s tím dělat, pro zajímavost,
program jsme nazvali Herlok Šolmes. Zvládnete to za tři čtyři hodiny, i
průměrný americký policajt to pochopil zhruba za dva dny. Mimochodem, jak
jste na tom s angličtinou?“ Matyáš se Zelenkou hrdě prohlásili, že by v cizině
hlady neumřeli, hamburgr a chlast, že by objednat svedli. I Tuhý přiznal jakés
takés vědomosti.
„Jana zná dost, hlavně tu počítačovou a tu budete asi potřebovat. Já bych
také ob den došel…..“ A tak smluvili neoficiální spolupráci bez nároku na
odměnu peněžní i slávu, zrovna když projeli Lichkovem.
„Koukněte do leva, ty kopečky je náš cíl. Tam ten jak Říp je už v Polsku,
Urvista mu říkají, a tady za lesem je bungr z první republiky. Je jich tu okolo
Králík víc než vesnic. Teď pozor, jak vyjedem na kopec, tak uvidíte Sněžník
v plné kráse…..“
Nedělní ráno se proklatě lišilo od sobotního. Tak hustou chumelenici nemají
snad ani na Sibiři či v Kanadě. Taky mordparta se sotva belhala do kanceláře.
„Čert nám to byl dlužen, ten včerejšek. Ale musím přiznat, pěknej včerejšek,
pěknej jako bejk. Já vám lidi nestál na lyžích tak nějak dvacet let. Tak ukaž,
mladíku, ten zázrak. Doufám, že před obědem ta mašinka zakokrhá hosana, a
zaskřehotá jméno vraha. Zajedeme pro něj, a pak k obědu řízek s pivečkem a
gauč.“ Řeční Kocourek.
„Tak tohle je Herlok. Úplně nejdřív se s ním musíte seznámit a představit se
mu. K tomu slouží toto okno. Řeknete co nejvíce směrem k mikrofonu své číslo
a jméno. Například 001 Mikuláš Polák. Zapíše li se všechno podle pravdy zadáte
OK. Příště stačí jen naťuknout 001 a otevře se váš soubor. Pak řeknete několik
vět a zkontrolujete zapsané, chyby odstraníte…. Vlastně vám to každému
sešteluji na míru sám.
Pak budete číst z protokolů fakta. Názorně předvedu, Eva Sýkorová:
zmáčknu F1, což ji zanese do kolonky jména, dál ťuknu na klávesu mínus, a to ji
dá k ženám. Plus znamená muže. Pak řeknu věk, buď leta, v tomhle případě je to
čtyřicet, následuje místo narození: Olšová, stisknu F2, dál bydliště: Hradec,
stisknu F3, ulici nevidím, ale to nevadí, je tu Pražské předměstí…..“ Dvě hodiny
trvalo to školení a pak každý prohlašoval, že to nepochopí, že je to složité, bavit
se s počítačem je flustrující a navíc je to všechno v angličtině.
„Já se vám divím, pánové, že vy, dokonalí muži takhle skuhráte. Já,
obyčejná slepice a blondýnka, jsem to zvládla za dva dny. Takže si udělejte
každý svoji cvičnou složku, tady si vytáhněte lísteček se jménem jedné z obětí, a
s chutí do toho.“
Na Janu zbyl Biháry, a náčelník nedostal nic. Se slovy: „Mám to za šedesát,
tak proč bych se takovýhle opičárny učil?“ Spokojeně odešel domů. Před
polednem povídá Jana.
„Mám tu reklamní balíček od Bilovy firmy, přinesl ho manžel a je určen pro
případné zájemce o program Herlok. Je to karton s viskou stejného jména a
kvalita je pochopitelně na velmi vysoké úrovni. Berte pánové dokud firma dává,
šestou nechám šéfovi. Ten ostatně nařídil odpolední volno. Přeji vám dobrou
chuť. Já tu zůstanu jako pohotovost“
Od pondělního rána se kriminalisté dohadovali s počítači. Jana poletovala
mezi nimi, vysvětlovala, napravovala, radila a po obědě přišel Mikuláš.
„Myslel jsem, že budete bledší, pánové. Tak dejte sem ty vaše záznamy.“
Přetahoval soubory do počítače na kterém pracovala Jana a přitom vykládal.
„Zkusíme jestli vyleze něco zajímavého, ale netěšte se, žádný Josef Novák,
Dlouhá ulice číslo patnáct, z toho nevyleze. Tohle je program hlavně na loupeže
se spoustou svědků. V tomhle případě je těch vražd taky dost, ale divil bych se,
kdyby z toho mála něco vylezlo.“ Domluvil a stisknul jakousi klávesu. Displej
začal měnit barvy jak chameleon, zaplnil se spoustou světýlek a zavlnil několika
grafy. Taky občas vrčel hůř nežli pes a sem tam předl lépe nežli kočka, určitě
pracoval, a všichni netrpělivě čekali, co z něho vyleze. Taky lezlo, prý sto
šedesát srovnání. Nejvíckrát to byl Hradec, celkem mockrát, ale to se dalo čekat
a Mikuláš všechno taky ihned smazal. Pak mazal a mazal, až měli detektivové
strach, jestli vůbec něco zbude. Ale zbylo, na obrazovce stálo.
Modus operandi: 4M11 - Bodná rána, 8D12 – hruď, 8D46 - srdce
Identiti: F1 - Jaroslav Pípal (+) 1955, F2 – Praha, F3 – Holá 612, Praha
Ještě pár řádku kterým nerozuměli bylo za tim sdělením. V kanceláři nastalo
ticho jako snad nikdy, protahovalo by se snad do nekonečna, kdyby nenaskočil
na monitoru dotaz.
? WHAT NEXT ?
Mikuláš cosi stiskl, pak do čehosi ťuknul a povídá něco jako „uaúi,“
počítač taky něco zahuhňal a vypnul se.
„Tak, vážení pánové, jste přítomni historickému okamžiku, kdy geniální
program Herlok Šolmes, porve v Čechách odhalil …. no jo, ale co?“
„Stejný zločin jako u nás. Že by nás Pražáci zase předběhli? Kdypak chlapa
píchli u nich?“ Povídá mu za zády Jana.
„Loni začátkem července, ale našli ho až na konci, tady je to napsaný. Už si
na tu kauzu vzpomínám, zpracovával jsem pro Pražskou kriminálku pomníčky,
když program nic nevyhodnotil měli z toho ohromnou bžundu a vyhodili mne.
Teď se chytnou za frňák, nafoukanci.“ Jásal Mikuláš.
„Vyžádejte si spis, já jsem zadával jen nejpodstatnější fakta, nadiktuje ho
Jana, má větší zkušenosti a vy pokračujte na svých případech. To by v tom byl
čert, abychom na něco nekápli…..“
„Hele, kolegové, ještě tam je ta posvatební baterie,“ zajíká se štěstím
náčelník. „Co kdybychom připili na Šerloka….“
„Na Herloka, šéfe. A měli bychom pořádně….“
„Žádný pořádně, Kocoure. Poslední dobou pozoruji, že jseš to ty kdo první
volá po chlastu. Dvě rafny a do práce. Zbytek si necháme až lumpa chytnem.
Alespoň bude jistota, že nás k žádnému mordu nezavolají.“
„Kdepak, náčelníku, vraždit se bude vesele dál. Lidi se mordují celá
tisíciletí, proč by měli zrovna teď přestat? Proto že jdeš do důchodu? Kdepak, Já
si taky chci jako náčelník pomoct ke slávě, jako ty. Že jseš slavnej? Já si to hned
myslel…..“
Kdepak dvě, lili to do sebe dál a plkali podobné filozofické úvahy, dokud je
nezavolali k dalšímu mordu. Řídila Jana, vezla Mikulce, Kocourka a Tuhého.
Do Malšovic je vezla a jen z auta vylezli, už doktor čuchá.
„Víte proč nemůže dělat měsíc policajta v mordpartě? Ne? Protože měsíc
pije rosu a vodu z rybníka. Ty holka nic? Nejseš gravidní když se toho odříkáš?
Ne? Že ti to nechutná? Dobře děláš, tak já ti dám za odměnu vraha, tomu to
naopak chutná, jako těmhle třem. Nechali jste alespoň něco pro chudáka
ranhojiče, nechali? Tak si ho prohlédněte, ať vidíte kam vede pití kořalky a
seberte si ho. Leží ve stodole na slámě, kam spadnul když se věšel. Na motouzu,
trouba, rukou ho přetrhneš a on se na tom chtěl oběsit. Nejdřív praští mámu
sekerou, a pak… sakra, to je zima. Seberte ho a jedem, tady to zajistí technici.“
Včerejší vraždu si vzal na starosti sám náčelník, pro něj to byla rutina a
ostatní žvanili s počítačem. Nejrychleji povídala Jana, za prve je to ženská, za
druhé program už znala a za třetí chtěla sebe i ostatní přesvědčít o genialitě
svého muže. Ten přišel až ve středu k večeru.
„Tak jakpak včeličky pracovaly? Pracovaly jak vidím a určitě se jim dařilo.
Máte toho požehnaně, tak sem s tím.“ Pak jenom ťuk a klik, Herlok začal vrčet a
blikat. Všichni mlčky stáli, sledovali rej světýlek a poslouchali Mikuláše.
„Program je to úžasný a jeho schopnosti jsou veliké. Úplně poprve jsme jej
zkoušeli na jednom revíru v New Yorku a to na revíru s nejvyšší kriminalitou.
Žila tam nejhorší spodina a policajta tam nemohl dělat žádný anděl. V tomhle
případě se jednalo o loupeže v obchodech s potravinami. Zaučili jsme ty
poldíky, hoši diktovali asi týden a pak jsme jim to vyhodnotili. Geniální Herlok
vybral jediného pachatele, byl jím jakýsi fuck, nejmíň tisíckrát se vyskytoval
v záznamech. Pro ty neznalé angličtiny musím dodat, že je to sprostá nadávka,
hele, už tam něco naskakuje. Lichva, to víme, smaž, tohle taky, taky,“ mazal,
mazal až najednou,
„pr, tohle ne, zajímavé, to jsou telefonní čísla, koukejte.“ No koukali. Na
obrazovce stálo
728 160 751, tt 01,07,04, PipalJ+ 00587,
728 160 752, tt 06,12,04, Sipko- 00235 +++ 02,02,05, Dusek+ 00431
728 160 753, tt 03,01,05, Stodol+ 00298
„No dobře,“ ozval se Kocourek. „Jestli jsem pochopil, tak to jsou čísla
telefonu, datum, patrně zabití a jméno oběti, a co z toho?“
„Hodně. Program vybere nejen shodná čísla nebo slova, to jsem vám říkal u
toho fuck, ale vybere i nejbližší k sobě nejen u telefonů, ale třeba i domů ve
stejné ulici. I kdyby je dělilo bůhví kolik let a nebo záznamů. A kdo má telefony
po sobě? Velké firmy, banky, úřady, co já vím kdo ještě. Náš Herlok vybral
tyhle tři, protože padesát dva je zastoupeno ve dvou případech, a to určitě není
náhoda, a dvou čísel podobných a to už náhoda vůbec být nemůže. Hele, já tam
brnknu a uvidíme kdo to je.“ Jak řekl tak učinil.
„Kozák.“ Se ozvalo ze sluchátka po zvonění na číslo 751.
„Kozák? To je pojišťovna?“ Udiveně povídá Mikuláš.
„Ne, to je soukromé číslo.“
„Aha, tak promiňte.“ Skončil hovor Mikuláš a dodal. „Tak jsem se seknul.
Zavolal bych na ty druhé.
„Ne, dneska žádné druhé volání a víckrát z toho telefonu už vůbec ne.“
Moudře usoudil Véna. Dnes to ukončíme a zítra se dohodnu s vrchností, snad
nám povolí odposlechy a třeba i sledovačku přes operátora.“
Středeční ráno neoplývalo krásou, hutná mlha, prošpikovaná uhelným
kouřem z periferií, naplnila hradecké ulice neproniknutelnou tmou a navíc se
srážela v odporné vlhko. Pěší lid tápal v tomto sajrajtu a bohapustě nadával. Ani
na oddělení kriminální služby nevládlo žádné nadšení. Chlapi mlčeli a tupě zírali
do lejster a s Herlokem se bavila jedině Jana. Chvíli po desáté se přiloudal
náčelník Véna a jeho tvář byla zachmuřenější nežli dnešní den.
„Nejenže mně nechali čekat jak malýho kluka v předsíni, ještě všechno
zamítli. Žádný odposlechy, žádný sledování telefonu, kde prý by byla
zákonnost, kde právo, kde osobní svoboda, sakra, kde mám ten chlast?“
„Netrapte se tím, šéfe. Máte to za osmapadesát, nebo kolik, a koukejte na co
přišel náš šerlok. Všichni ti bankéři inzerovali. Ne v novinách, tedy možná, ale
všichni na vylepených letáčcích, mimo toho z Prahy. Ovšem to byl nejspíš jen
nějaký poskok, pomocník. Ty nabídky půjček vyvěšovali tady po Hradci, po
celém městě, ale Biháry jen na Slezském předměstí a Dušek jen na místech pro
inzerci určených a kde myslíte že nejčastěji? Na nádraží. A kde se tyto místa
kříží? Na nádraží Slezské předměstí. Co tam dát fingovaný inzerát?“
„No to je pěkné, ale víš co lidí tam chodí? Ne ne, děvče, jestli je tam odtud,
tak na tohle nám neskočí, a kdyby skočil, jak ho poznáme? Já bych se držel těch
telefoních numer. Na tom jednom byl občan Kozák, škoda že jsme si to
nenahráli. Tak teď jinak. Dva mobily úplně obyčejných lidí, pořádnou nahrávací
techniku a trochu štěstí. Běž to říct technikům, Kocoure, za hodinu přivedu
ženskou s telefonem.“
Ženská to byla, sice poměrně postarší a zmalovaná , ale opravdu s velkým Ž
a poprsím. Svěřila svůj mobil technikovi, vyzunkla dva panáky pravé americké
whisky a na pokyn vytočila číslo 728 160 752. Chvilku zesílený odposlech
vrčel a pak se ozvalo.
„Nováčková.“
„Nábytek Vrábl, přivezli sem vaši kuchyň. Přijedete si pro ni a nebo vám ji
máme dovézt? Bude někdo doma?“
„Já si žádnou kuchyň neobjednala, to bude nejspíš omyl. Kohopak voláte?“
„Čermák, Nový Hradec, Na Biřičce 177. Jste to vy?“
„Kdepak, paní, já jsem Nováčková, nemáte špatné číslo.“
„To já nevím, tady je psaný 728 160 725.“
„Tak to jste vytočila špatně, já mám na konci 752, ne 725.“
„Jó, no tak to asi jo, tak promiňte, taky tam máte tak hnusně jako tady na
Gočárce?“
„Ano prosím, taky.“ Pak cvak, v telefonu ticho a ta prodavačka povídá.
„Tak ti sklaplo, viď Kliftone. Trik nevyšel. Ale nemusíš mě plakat na
rameni, vono ti to vynde jindy a pití máš náramný. Až bude ta trachtace na
odchodnou, tak ho budeš ještě mít, bratránku?……“
Za dvacet minut si přehrávali záznam v kanceláři asi tak po šesté, litovali
přitom, že se baba neuřekla a Jana najednou povídá.
„Zaraz to, vrať na začátek a zesil.“ Co by proboha na obyčejném rozhovoru
mohli slyšet podivného? Jen jim uši mohly z toho řevu upadnout. Skoro na
konci to bylo a Tuhý vyhrkne.
„Okolo Hradce v malé zahrádce, žejo! A to bzučení potom je co?“
„Co by, hlášení místního nebo obecního rozhlasu a řvát to musí rovnou u
baráku odkud telefonovala. Pusť to znova.“
Nyní to slyšeli všichni, jakási zmodernizovaná verze prastaré lidové písně
Okolo Hradce, hraná na neznámou napodobeninu elektrofonického nástroje.
Pak bzučení připomínající slova …ení …ího …asu.
„Takže voláme na okolní obce a městské čtvrti, kde před půl hodinou
mluvili do rozhlasu a mají znělku okolo Hradce.“ Chápe se iniciativy Jana.
Jenomže to volání se protáhlo na tři hodiny a znělku Okolo Hradce používala
polovina vlastníků místních rozhasů. Bohudíky dnes mluvili pouze ve dvou.
V Březhradě a Pouchově. V prvním případě to ale bylo brzy po ránu, zato
v Pouchově to zhruba odpovídalo uvedenému času. Potvrdila to sama hlasatelka,
ale žádnou Nováčkovou neznala.
„Já se sem přivdala před rokem, já tu neznám ani mladý, natož starý, jak
říkáte. Starosta se vrátí za hodinu a tajemník je v práci. Nejlepší bude když sem
přijedete a zeptáte se matrikářky, ta přijde taky za hodinu.“
„Novákovi ano, ti tu bydlí, troje, ale Nováčková ani Nováček ne, ani jsem o
nich nikdy neslyšela. Ale počkejte, vedle uklízí stará Šimková, ta tu zná snad
každýho, skočím pro ni.“
„Vy jste slečinko u policajtů? Taková mladá? Co tam prosím jich
pohledává? Kdepak Nováčkovi, takový tu nikdy nebyli, ačkoli je možný, že
hledáte Stařenu, to jako Zátopkovou. Vona je Kozlovic, starýho Fujery dcera, ta
se chytla Kozáků a její druhej byl mám dojem Nováček, ačkoli mu tady nikdo
jinak neřek nežli Masaryk. Jo jo, to by mohla bejt vona. A pročpak ji hledáte,
dyk baba musí už bejt v hrobě, vona se narodila před sto letama…..“
„Paní Šimková, můžete nám to vysvětlit nějakou srozumitelnou řečí? Jak se
ta paní vlastně jmenovala?“
„No dyk vám to říkám, Kozáková za svobodna. Těm se říkalo pro
přehlednost Kozlovi, pak byli Kozákovi ještě Jůzovi, Piletický a Kostelecký.
Kozel si vzal jedinou dceru statkáře Fujery a grunty spojili. Čtyři děcka měli,
dva kluky a dvě holky, ale nejmladší kluk umřel, Fujerka potom taky a Kozel se
uchlastal těsně před válkou. Holky pak vychovávaly kluka a Dana se nejdřív
vdala za nějakýho Sudeťáka, ještě ani plnoletá nebyla. Jenže von to byl
ajzboňák, a pár dní po svatbě vypad z mašiny a vona se stala vdovou. Pak se
chytla Nováčka a proto se ji říkalo Stařena. Von to byl učitel tělocviku a porád
mluvil o Masarykovi, tak mu tak lidi říkali, dokud nenarukoval do Itálie a proto
ho po válce zavřeli, ale protože z vojska utek na lodi do Afriky a potom do
Ruska, tak ho udělali tím profesorem tělocviku po válce dál a říkali mu Zátopek.
Von se jmenoval taky Emil a hodně běhal za Hradec a kolikrát i vyhrál. Proto
byla Dana taky Zátopková. Von se uběhal, šlak ho přitom picnul a Vlasta pak
žila s vetešníkem jak prodával krámy naproti Černigovu, ale von moc chlastal a
tak ho jednou kdosi v krámě zastřelil a obral, no a ……“
„Ten její bratr, tuším že Kozák, je ještě naživu? Kdepak bydlí?“
„No jo, von je ještě živej, ale nějakej marodnej, na hlavu, to víte, profesor a
matematiky. Bydlí na svým, na statku, Nad oborou se tam říká a holky se vo něj
staraj furt, jako za mlada. Vobě ty Esmeraldy za ním jezděj snad každej den,
když tu teda na noc nezůstanou.“
„Druhá sestra je taky ještě na živu, jak jsem rozuměla, kdepak žijí.“
„To víte, že Šárka je živá taky, když k němu jezdí, ale kde bydlej to nevim.
Asi v Hradci, kde jinde…..“
„Jak jezdí, autem nebo autobusem?“
„Autem jezdila ještě nedávno Vlasta, takovým velkým po tom svým
vetešníkovi, ale voni ji ho asi před dvěma lety ukradli a teď jezděj asi
autobusem. Japak to mám vědět, já se vo druhý lidi nestarám, já mám svejch
starostí……“
„Zamkla jste předsedovu kancelář když jste šla sem, paní Šimková? Aby
nám tam někdo něco nezcizil když si tu povídáme.“
„Ježíšmarjá, já ti holka nevím, to by byl průšvih, to by starosta…..“
„Poměrně řečná paní, že? Neukázala by jste nám statek těch Kozlů Kozáků?
Ovšem nenápadně, za jízdy.“
Ukázala, velké a omšelé to bylo stavení a amplion rozhlasu mělo rovnou
před oknem.V tu chvíli se roztrhly i temné mraky a jeden jediný paprsek
večerního slunce jasně ozářil sešlý štít stavení.
„Koukej, prst Boží na ně ukázal.“ Povídal Zelenka, projel okolo a druhou
ulicí, za navigace pracovnice z úřadu, se vracel.
Dlouho do noci plánovali na kriminálce další postup, probírali to ze všech
stran, ale k rozumnému řešení stále nedospěli.
Ve čtvrtek od rána se probírali evidencí obyvatel. Prvního vytáhli Václava
Kozáka, ročník 1926, trvalým bydlištěm opravdu v Pouchově na dědičném
statku. Fotografie na občanský průkaz, stará osm let, ukázala tuctového staříka.
O řidičský průkaz neměl zájem nikdy, o pas rovněž a více zatím nezjistili.
Dana Nováčková, rozená v roce 1921 jako Kozáková, bydlela v Puškinově
ulici, a to je pár kroků od hlavního nádraží. Na rozdíl od bratra vlastnila nejen
občanský průkaz, ale i pas a řidičák. Z fotografií nic nevyčteš, obyčejná ženská
stará čtyřiaosmdesát let.
Šárka je potrápila, nemohli babu nalézt, všechno se spiklo proti nim. Od
slepených listů v matrice, po převrácené a špatně založené karty. Pak najednou
šup a měli Šárku Krausovou v ruce. Ročník 1923, netrestaná, vlastník pasu i
řidičáku, navíc pilotního průkazu. Rozvedená, vdova, znovu dvakrát rozvedená,
a zase vdova, jmen vystřídala jak v telefonním seznamu, Kozáková, Nerudová,
Bílá, Benešová, Tomanová a Krausová. Z pět let starých fotografií se na ně
mračila sice vyschlá, ale nikoli vrásčitá tvář.
„Hu, černá vdova. Ať se propadnu jestli to není ona.“ Symbolicky si odplivl
Kocourek. „Posaď ji na rameno černýho kocoura a může hrát čarodějnici.
Vlastně nemusí hrát, kdoví jestli nedrží v ruce koště. Hele, bydlí v Gagarinově,
to je naproti Slezskýmu nádraží, že?“
„To ještě nic nedokazuje, tam bydlí víc lidí.“ Ozval se náčelník. „Nechce se
mi věřit, že tihle tři sourozenci nad hrobem, vraždí. Proč? Pro mamon? Děcka
neměl ani jeden. Taky mě prozraďte, jak dostali do auta ty habány. Snášel a
Svoboda nebyli sušinky a Biháry? Mám dojem, že v pitevní zprávě je váha jeden
a půl metráku.“
„Já bych byl pro sledovačku,“ navrhuje Mikulec. „Jestli vraždí tihle tři, tak
se něčím prozradí.“
„Jo, další mrtvolou a naservírují nám ji rovnou pod nos.“ Oponuje Tuhý.
„Já bych si myslela taky na sledování, ale toho statku v Pouchově. Je na
odlehlé ulici, za ním jsou pole, vedle statku vede cesta na pole a je tam i jakýsi
plácek, pomalu se divím, že na něm nepostavili kapličku. Já bych tam postavila
maringotku a vevnitř foťák….“
„…. a na maringotce nápis vyšetřování vražd. Taky by si chlap vevnitř mohl
topit aby byl míň nápadnej.“ Vybafl Kocour.
„Kdepak, Karle. Tys tam nebyl, Jana má pravdu. Nějaký skříňák, na něm
nápis ČEZ. Raději rozvod elektřiny, dvě cívky s kabelem, žebřík na sloup a je to
naprosto nenápadný. Ono totiž je kus tam odtud trafo a drátů z něho vede
požehnaně.“ Hájí poručici Tuhý. „Ale já bych tam moc rád neseděl, dokud
nevím jak byli zabitý ti půjčovači. Co když je střílí třeba kuší?“
„Kuš, ty troubo! Ty bys klidně stál a chechtal se jim do očí, kdyby na tebe
mířili? Já bych hochu pelášil, až by se mi za patama prášilo. Už jsem nad tím
taky přemýšlel, jak to dělají. Nožem takhle rovně bodnout je problém. Taky to
chvilku trvá než ho vytáhneš a namíříš. Nožem se bodá odspodu.“ Míní Matyáš.
„No právě, proti noži by alespoň jeden zvednul ruce a měl by je pořezaný.
Tak jsem nic jinýho nežli luk a samostříl nevymyslel, vždyť šíp má průměr
právě tak těch šest nebo osm milimetrů.“ Hájí svou teorii Tuhý.
Náčelník zatím zvedl sluchátko a volá doktora. Z hovoru jasně vyplynulo, že
doktor nemá zájem přijít, ovšem jen do doby nežli Véna povídá.
„Máme tu vážný lékařský problém. Je lepší Óld Kéntúcký bourboun, jak
tady na flašce čtu, pít s vodou a nebo samotnou?“ Klapnout sluchátko na druhé
straně slyšeli všichni ještě ani šéf nedomluvil. Za chvíli již dveře dokořán,
doktorovy brejličky se v nich lesknou a patolog hlaholí.
„Jediné dva doposud nevyřešené lékařské problémy jsou, jestli neplodnost je
dědičná, a proč příroda vybavila policajta hlavou. To tu teď nebudu řešit, ale rád
bych viděl tu vinětu na láhvince. No vlastně ji ani vidět nemusím, vzorek
stačí…..“
To už náčelník nalévá, k nevůli podřízených pouze do jedné sklenky, a
předestírá problém propíchnutí doktorovi.
„Jo, to bych taky rád věděl čím do oběti píchaj, ale když říkáš postarší
ženský, tak bych se přiklonil ke špikovací jehle, tak 18 – 20 centimetrů dlouhé,
pěkně špičaté. Být to před osmi sty lety, tipoval bych to na dýku, miserikorda se
jí říkalo, latinsky to je milosrdenství nebo slitování, a úzkou ji dělali kvůli tomu,
aby pěkně vjela mezi pláty brnění a učinila konec trápení raněného rytíře.
Úplně vodorovný vpich to není, máte to napsaný v papírech, jenže stačilo
aby se oběť mírně zaklonila a už je úhel jinačí. S tím lukem by to šlo, ale
myslím že vytáhnout šíp by dalo dost práce, s tím bych moc nekalkuloval. A
sílu? Kdož ví, píchat dýkou v ruce, tak to bys musel přitlačit, ale mít ten hřebík
na klacku, … sakra, nalej ještě, to by kruci mohlo být ono. To by byl asi tak ten
správný úhel, síla taky velká ne, no ale jak bys chlapa překvapil s oštěpem
v ruce? Chyťte ho a pak mi ukážete čím bodal.“
„Myslíš si, doktore, že nebodá takovou silou aby prorazil plech? Nojo plech,
pětimilimetrovýmu plátu se taky říká plech, ale já myslím takový jak jsou z něj
třeba okapy?“ Vyzvídá Kocourek.
„Milánku, já nevím jak vypadá plech na okap, ale tuhle jsem chtěl nožem
otevřít konzervu s paštikou, a řeknu ti, že to byla sakra fuška. Myslím, že i
kdyby takovou konzervu prorazil, moc hluboko by se nedostal. Ty by sis chtěl
udělat brnění, viď? No udělej, já ti to tudle viděl v televizi, pěkný to bylo, ale
pujč si raději od teroristů neprůstřelnou vestu, hoši v nich lítaj rádi i tady po
baráku. A copak že vy nepijete?“
„Ále, máme krutýho náčelníka a krutou prohibici.“ Bručí Mikulec.
Malou chvíli po poledni před Kozákův statek přivezl nákladní vůz
oprýskanou a špinavou maringotku, složil tři cívky s kabelem a o sloup dva
chlapi opřeli dlouhý hliníkový žebřík. Pak jeden pracovník běžel s taškou do
Pouchova a ostatní vlezli do maringotky. Netrvalo dlouho, z komína se valil
černý kouř, dělník s taškou se vrátil, a pak bylo oknem vidět celou tu partu pít
pivo a mlátit kartama o stůl. Co při tom povídali slyšet nebylo, ale Matyáš do
vysílačky hlásil, že před obchodem je vyvěšený plakátek nabízející půjčku, „…
přesně takový jaký měl doma natištěný Dušek. Co kdybychom si podobné
natiskli my a vyvěsili je tady a na nádražích? Co kdyby se chytli a zavolali. Pak
bychom se dostali k nim my a bylo by to jasné.“
„No a na čem pracujeme?“ Zachraptěla vysílačka. „Jenže to nejde tak rychle
jak si myslíš. Už se někdo ukázal?“
Že prý ne a do rána se stav nezměnil.
Do rána nachumelilo sněhu alespoň dvacet centimetrů. „Kdyby ten bílej hnůj
padal alespoň rovně dolů,“ vykládal Matyáš do telefonu. „Ale vítr ho hnal z polí
rovnou proti dveřím a já je teď nemůžu otevřít. Kolik ho tam je nevím, okno tam
není a ty ostatní nejdou otvírat. Chtělo by to tu maringotku otočit, nebo postavit
jinam.“
„Copak my jsme nějaká silniční správa abychom ti uklízeli sníh, každý meť
si před svým prahem, se říká, a tak si brnkni na výbor, číslo máš v deskách na
stole.“
„Já myslel, že jsme tajný, že se nemáme nijak projevovat na veřejnosti….“
„Proč by si nemohl zaměstnanec ČEZu zavolat o pluh? Stejně tam musí
město tu cestu prohrnovat.“
Traktor s radlicí přijel téměř za hodinu, prohrnul místní komunikaci, trošku
rozčochnil závěje a pak z něj vyskočili dva chlapi s lopatami a Matyáše
osvobodili z té plechové skříně.
„Povídali, že prej to chcete votočit obráceně aby vás to zase nezafoukalo?
Jenže moulové neřekli jak. V tomhle sněhu s tím hnu možná dopředu, ale couvat
do metrový závěje?“ Následovala tříminutová přehlídka neslušných výrazů.
„Kdyby jste teď do sebe šoupnul hrnek výbornýho čaje s cvrnkem čajoviny,
myslíte si, že by traktor za voje stočil tuhle rachotinu o devadesát stupňů
vpravo? Obvzlášť kdyby se to tady trochu radlicí stáhlo.“
„Dobrý den, paní Krausová, počkejte, já vám to trošku prohodím.“ Ozvalo
se jim za zády. V Matyášovi hrklo, otočil se a kouká. Černou vdovu měl ani ne
pět metrů za sebou a ten druhý chlap s ní jde ke Kozákovic statku.
„Jo, to by mohlo vyjít, ale jen jestli to nemá přimrzlý kola. A co že je to ten
cvrnkem čajoviny? Já znám jen rum do čaje, nebo slivovici, ta taky není špatná.“
„No a co myslíte, že v takovýmhle počasí, si cvrnkáme do čaje my?
Čajovinu přece. Je pravda, že třeba v hospodě tomu říkaj rum, ouředníci zase
kancelářské potřeby, my co natahujem dráty v takový slotě prostě pijem
čajovinu.“ Uvařil jim pěkně silný čaj, přistrčil cukr v pytlíku, přišoupnul
láhvinku s rumem a povídá.
„Cvrnkněte dle chuti, moji zachránci. Vždyť bych tu bez vaši pomoci
zmrznul. Ta ženská určitě taky, to je rozum v takovým nalehko oblečení se tu
producírovat, ani ten deštníček by ji nezachránil. Ona je z toho statku? A že ji
nikdo cestu neprohrnul?“
„Kdo prosimvás? Starej Kozák je rád že drží pohromadě. Von byl
profesorem, na práci nebyl nikdy a teď už vůbec ne. Tohle je jeho sestra, Šárka,
jó pane, ta bejvala kanón. Tři manžely lampasáky do hrobu strčila, vona teda
bejvala praporčice, nebo jak se to říká. Ta vám prej pérovala vojcly hůř než
lecjakej lampasák. Vona bejvala sestra ve vojenský nemocnici támhle v Hradci,
a potom školila lapiduchy do posádek. Proto ji taky tak znám, já to měl u ní
dobrý, konečně proč ne, když jsme z jedný dědiny. Vona se narodila tady a já o
šest baráků dál a o třicet let později. Jo vojma to byly časy……“ Rozpovídal se
strejc, ale traktorista usoudil, že nejen čajem s rumem je živ člověk, potočil
maringotku a zmizel i s kolegou a traktorem v oblaku zvířeného prašanu
z prohrnování.
Před polednem stále pěkně chumelilo, i větříček pofukoval a přijelo plné
auto z kriminálky. Mikulec řídil, Véna seděl vedle a na zadním sedadle tři
technici. Ti kluci vytáhli jakési krabice a začali se v tý slotě rojit. Na žebřík,
dolů, na sloup, dolů, kablík sem, kablík tam a za tři hodiny maringotka
připomínala televizní studio. Pomalu končili když se přišinula další postarší
dáma. Taky oblečená do módy spíše na velkoměstské korzo první republiky,
nežli na dnešní sibérii.
„Hele, druhá sestra, Šárka už je ve statku, přijela dopoledne.“ Povídá Matyáš
nadřízenem, „Tohle je určitě Dana.“
Sledovali příchod Černé vdovy číslo dvě na monitoru nově instalovaného
sledovacího okruhu. Tento hlídal příchod z vesnice, a dva podobné stály vedle,
na ně kamery se sloupů promítaly cestu opačnou a vjezd na pole.
„Vytiskli jsme ty plakátky, je na nich Kocourovo telefonní číslo a bude dělat
lichváře.“ Oznamoval Mikulec. „Snad nám ho nezapíchnou, vyfasoval si u
zbrojíře neprůstřelnou vestu. Až ho uvidíš tak padneš, žádnej pancíř, ale kytičky
jak dlaň, jestli tuhle nevlastnil nějaký buzík tak jsem jelen. Co tady, nezmrzneš?
Zelenka tě vystřídá k večeru a kdyby tady ty baby volaly o prachy, tak sem
rychle naklušeš.“
„Ten třetí telefon co vybral Herlok, je to opravdu týhle Šárky? Co když je to
jen nějaká náhoda? Přeci tři po sobě jdoucí čísla u třech sourozenců….“
„No právě, chtěli mít mobil, a tak koupili tři stejný čísla, alespoň o nich
nemusí moc přemýšlet. Třeba i dostali slevu….“
„Vlastně by jsme měli prověřit i to číslo. Jedem do kanceláře, zavoláme
tam odtud. Technici jsou taky hotoví, koukejte na ně. Tři hodiny lezli v tom
mraze po žebříku a teď se koulujou.“ Rozhodl Véna a Matyáš osiřel.
Odpoledne Kocourkova dcera s šestiletou holčičkou naslouchají instruktáži o
telefonování. Pak Kocour vytáčí 728 160 753, aparát bzučí a
„Krausová, příjem.“
„Je tam Zdenička, může si přijít hrát k nám?“ Zašvitoří Maruška.
Cvak, udělá telefon a je po žížalkách. Tedy po spojení.
„Tak telefon je fakt Krausový, náčelníku. Jestli tý naší nevím, ale podle
řízného představení bych řekl že ano. Matyáš přece vyzpovídal toho závozníka
od traktoru. Od něj víme, že byla vojanda, pošťák, tihle byli nejdůležitější,
nejvojenštější. Vlastně nejvíc vojnu žrali frajtři a praporčíci až po nich.“
Maruška dostala čokoládu nejmíň půlkilovou, plastového medvídka,
pastelky, půl tašky toho bylo a spokojeně s mámou jely domů. Kocourek zavolal
Matyášovi, že ten telefon na skoro sto procent patří „tý naší Krausový,“ a pak
kuli plány na usvědčení sledované trojice. Probírali chabý válečný plán ještě
v sedm večer a tu crrr, Kocourkův telefon se hlásí.
„Ahoj tati, víš že ta ženská jak jsme ji volali, se před deseti minutama
ozvala? Jestli prý máme malou holku. Já že ano. A jestli ji prej dovolujeme
telefonovat. Já že ne, a tak chvíli něco brblala a pak zavěsila. Myslíš, že je to
normální?“
„No normální to není, ale ona asi taky normální není. Víc se s ní nebav,
jestli tedy zavolá jěště a hned mi dej vědět. Jestli by jsi nesehnala mně, tak volej
kohokoli z oddělení.“ Vypnul hovor a pokračuje.
„Tak jste to slyšel, veliteli. Copak si asi ověřovala? Jestli ona nebude sec
sakra chytrá a hlavně nedůvěřivá jako bejk. Hele, Ivane, ty jedeš vystřídat Pavla.
Okoukni si tu Danu ze záznamu ať se v nich vyznáš, a kdyby kterákoli šla pryč,
tak okamžitě spustíš poplach. Vlastně bychom měli na ně co nejrychleji nasadit
sledovačku, byl bych strašně nerad kdyby se malý něco stalo kvůli mně.
Rozumíš mi, Vašku?“
Venku stále chumelilo a Pavel Matyášů ležel na čemsi co kdysi bývalo
postelí. Sledoval chumelení na třech monitorech a bojoval se spánkem. Do
jedenácti projelo jedno jediné auto a napadalo dalších pět centimetrů. Dvanáct
minut potom šel od vesnice chlap, spíše připomínal sněhuláka a nebo bíle
maskovaného vojáka. Z jednoho monitoru zmizel, ocitl se v mrtvé zóně kamer,
ale na druhém monitoru se neobjevil. Deset minut Matyáš přemýšlel jak zjistit
kam chlap zmizel, když ho uviděl znovu na prvním monitoru. Obtěžkán
žebříkem šel ztěžka, kráčel stejnou cestou odkud přišel a svědomí jej jistě
netížilo tak, jako ukradený žebřík. Použil zvětšení na kameře, ale co je to platné,
když zloděj je zachumlán v kabátě na paty a ještě k tomu obrácen zády. Ihned
volal do kanceláře, pohotovost držela Jana, a když ji vylíčil situaci, klidně mu
povídá.
„Prosím tě nejanči, hlídáš vraha a ne pitomej žebřík za pár korun. Dej si
vodu na kamna, obleč bundu a boty, zalej čaj a jdi kouknout kam vedou stopy.
Určitě to bude nějaký soused, takže zpátky budeš hned. Okoukni pak sníh před
statkem, stopy by je zradily taky, no a pak si dej ten čaj a okoukni záznam.
Spokojenej? Chumelí tam taky, viď? Tak to zasekni a spi, o půlnoci lichváři
prachy nenosej.“
V šest ráno Matyáše probudila zima a zvyk touto dobou vstávat. Zatopil,
postavil konvici s vodou na kamna a kontroloval záznam z kamer. Do páté ranní
se hýbal akorát sníh, v pět projel traktor s radlicí a před šestou do centra obce
mířili dva chodci. V sedm přijel střídat Tuhý a nadával.
„Musím tu tvrdnout do půlnoci, dělný lid prý o sobotách a nedělích
nepracuje, a tak by prý bylo nápadné kdybychom tady okolo courali. Ergo,
střídání o půlnoci a chodit pěšky od stanice autobusu.“
„Jo, to bude naprosto nenápadný když se tu oba dny bude hulit z komínku. A
co žebřík? Ten nebudem dneska hledat? Čmajznul ho chlap z pátýho baráku
odtud.“
„Nekritizuj velení a uháněj domů. Na žebřík dojde v pondělí, až bude
pracovní den a my dělníci zjistíme odcizení. Nic jinýho se nedělo, že?“
Ne, nedělo se nic ani v neděli, od toho se ten den tak jmenuje, akorát nějak
nenápadně přestalo chumelit. Zato vítr se v noci vrátil a o kousek zvýšil závěje,
tak nějak o hodně. Proto taky v pondělí traktor odklízel sníh skoro do deseti. Pak
dva chlapi nesli odkudsi žebřík, a to tak nešťastně, že honosný bourák za nimi
přibrzdil, dostal smyk a opřel se o závěj. Postarší šofér vylezl ven, ani moc
nenadával, zato povídá.
„Kdepak tu ostává Kozák?“ Tuhý s Matyášem ztuhli a málem upustili
žebřík, leč vzpamatovali se brzy.
„Vezete jim prachy?“ Otázal se nepříliš hlasitě Tuhý, položil žebřík na zem,
otočil se ke statku zády a začal lovit v kapse.
„Co vám je potom?“ Odsekl řidič a vytřeštil oči na policejní odznak.
„Hodně, a vám taky brzy sklapne. Koukejte, kriminální služba. Teď budeme
okukovat vaše auto, nedej pámbu aby jste vyjel ze závěje, zato poslouchejte a
mluvte pravdu. Vezete jim prachy?“
„Jo, ale….“
„Měl jste někde letáčky s nabídkou a kdosi vám volal?“
„Jo, ale….“
„Žádný ale, jde vám milej pane o krk. Jdem do maringotky a tam domluvíme
další. Tak, jsme tu, támhle sedněte a čekejte.“
To už měli oba kriminalisti u ucha telefony a volali. Kocourkovi, ať uhání
ve vestě k nim, „Máme lichváře, živýho, chtěl jít k černem vdovám a teď tam
můžeš ty.“
Taky náčelníka informovali o situaci, pro traktor volali a ať čeká za rohem,
že mu dají pokyn z auta který tam přijede, taky sanitku chtěli a milion dalších
věcí.
Za půl hodiny přijel osobák, tři chlapi a ženská vylezli, do maringotky zašli,
mezitím dojel traktor, okolo auta tancovali tři chlapi s lopatou a řetězem, ty
z osobáku na to čučeli, a pak cuk, bourák venku, ještě ho okoukli, a teď tu stojí
jen řidič se svým vozem, a o maringotku opřený výsuvný žebřík který to vše
zavinil. Většina lidí zmizela směr Pouchov, Matyáš s Tuhým zalezli do
maringotky a šofér se rozhlíží, pak pokrčí rameny a telefonuje, krátce.
Oprýskané dveře Kozákova statku se otvírají, černě oděná ženská z nich rukou
kyne a z oblohy začíná padat sníh. Chlap vytáhne z vozu kufřík a vykročí k ní.
„Tak, a Kocour je v jámě lvové, oblíkej vestu.“ Povídá Tuhý Matyášovi
v maringotce a neprůstřelné odění navléká taky. Moc jim to nešlo, protože v tom
plechovém domečku je ještě šest chlapů ze zásahové jednotky, a opancéřovaní
jsou pomalu na celém těle. Připlížili se chudáci sněhovou závějí jak krtci.
Na stole zatím mluvil přijímač odposlechu, mikrofon měl na sobě Kocourek,
ale žádný duchaplný rozhovor s jakousi ženskou nevedli. Krátké představení,
dotaz zda přivezl peníze, pak šustění papírů a dotazy na nacionále, prostě
vyplňovali smlouvu o půjčce. Padesát dva dlouhých minut uplynulo, žádný
horor se zatím nekonal a penězma šustila teď Dana Nováčková, ona si
vypůjčovala šedesát tisíc. Došustila, Kocour povídá že tedy jako půjde, trocha
vrzání a šoupání nábytkem a klapnutí dveří.
„Tohle je má sestra Šárka, pane Janáček.“ Chraptí přijímač a do toho řve
Kocour. Nejdřív jen heknul, pak huláká o policii, o zatčení, o nehýbání, do toho
zase rachotí nábytek, brebentí ženské hlasy a navíc pisklavý hlásek vřeští:
„Klid studenti, posaďte se, nebo budu trestat.“
Jak se dostala úzkými dveřmi ven zásahovka Matyáš s Tuhým netušili, ale
když vyběhli ven oni, tak už ti vazouni vyraženými dveřmi mizeli ve statku. I
před statkem nastala mela, několik policejních aut se sirénami přetrubovalo s
hasiči a sanitou, modré majáky prosvětlují hustou chumelenici, dorazily i dva
civilní vozy kriminálky, mikrobus s techniky a kolonu uzavírá černý furgon.
Z něho vylezl doktor Vlček, kouká na to hemžení a stírá z obličeje velké
sněhové vločky. Pak zvedne hlavu a zahřmí.
„Sakra, nech už toho sněžení a vy dva lezte ven.“ To první platilo Pánubohu
a druhé zřízencům. Pak vytáhl svůj doktorský kufřík a vydal se do statku za
ostatními. Zarazil ho hlas Jany.
„Nespěchejte, doktore, pro vás tam nic není, raději mi prozraďte co to máte
za fáro? Čímpak jste si zasloužil takový přepych?“
„Ále holka, v rámci úsporných opatření se stěhuju, do nemocnice. Starý
Šoltýn jde do důchodu, to byl tamní patolog, no a já to tam podědil i s tou
rachotinou. Ty dva, co se o ni opíraj, ty jsem dostal zadarmo, jako prémii.
Heleme se, před minutou jsem sprdnul pánbíčka za to sněžení a on mě poslech,
snad i slunce vyjde. Koukej, zatím leze ven jen Kocour. Sákriš, Karle, ty jseš
nějakej bledej. Jestlipak víš, proč se říká policajtům chlupatý?“
„Ne, ani mně to nezajímá, ale poslyš, Vlčku, Jestlipak víš ty, proč může mít
patolog při chůzi jednu nohu v podpaží?“
Vlček hrabal v kufříku a bručel.
„Blbost, to není možný, to by buď upad anebo nemohl jít….“
„Přece když si nese práci domů, troubo. Jednou sebou sekneš akorát ty po
chlastu. Teď by se hodila milióntina toho, cos u nás už vylemtal.“
Vlček našel co hledal, láhev, doktorskou a s nápisem, SALUS tam bylo
napsáno. Vrazil ji Kocourovi do ruky a povídá.
„Záchrana je na ní napsáno, protože už zachránila spoustu lidí. No lokni,
lokni třeba pětkrát, ale bacha, je to čtyřicítka a bylinná. Jednou ti prozradím jak
se dělá.“ Kocour lokl, vyvalil oči, lokl ještě dvakrát a vrací láhev.
„Bože, to je fakt spása. Jestli to se mnou nesekne, tak jsem vážně docela
záchráněnej. Jdu se převléknout, hic tam baby měly a v tý vestě…“
Přerušil je náčelník.
„Běž k těm ženskem, Jano. Je to tam samej chlap, tak ať si později nestěžují.
Tys pil, Karle! Ve službě….“
„Nepil,“ povídá doktor. „Dostal kapky na povzbuzení srdeční činnosti,
bledej byl a vypadal že to s ním sekne. I laici vědí, že mnoho léků je ředěno
lihem….“
„Já si ty tvoje kapky dokážu živě představit, není na nich napsáno Becher?
Ukaž, hm, salus, že sis tam nenapsal přímo Salvátor. Kruci, ale fakt to pomáhá.
Běž Karle, Matyáš tě odveze domů a nástup zítra jako obvykle.“
Činnost ve statku pak probíhala taky jako obvykle, nastoupili technici, a
ostatní se pomalu rozjížděli.
Odpoledne, těsně před třetí, na kriminálním oddělení cvaknou dveře a v nich
Kocourek. Tvářičky růžovoučké, úsměv na rtech a spustí.
„Jste tu zalezlí jako myši a venku je obleva jako bejk. Já si nezatáhnul
rolety, jako vy, a tak mně slunce vyhnalo z pelechu. No a tak když jsem byl
vzhůru, tak si povídám….“
„Na to svý povídání si počkej do večera.“ Přerušil ho Mikulec. „Raději nám
prozraď, jak jsi je chytil, v tý vysílačce to nebylo zrovna jasné, počkej, zavolám
šéfa.“
„Co nebylo jasný? Celou tu dobu jsem vypisoval papíry okolo půjčky,
improvizoval a vymýšlel si. Taky jsem se potil horkem a strachy. Celou tu dobu
tam byla akorát ta Dana a zpovídala mně víc nežli bych na ni vyzvídal já….“
„To víme, to jsme slyšeli, zkrať to.“ Opět přerušuje Mikulec.
„Jo, zkrátím. Tak jsem ji dal těch šedesát tisíc. Přepočítávala to po mně a
každou tisícovku obrátila, dvakrát. Pak že teda půjdem, vstanu, bafnu kufřík a
otevřou se dveře. V nich ta druhá, Šárka, černý kabát po kolena a pánové, ta má
haxny tak křivý, jak kdyby zrovna slezla s koně. Do „O“ je má. Stála tam, na
hlavě klobouček se závojíčkem, v jedný ruce kabelku a v druhý deštník. Snad
povídala, že taky jde a bim deštníkem na komoru, jak indián do bizona. Zaplať
pámbu za tu vestu, nejen neprůstřelná, ale i neprobodnutelná, i když
s kytičkama. Kdepak máte ten deštník? V tom frmolu potom jsem si ho ani
prohlídnout nemohl.“ Matyáš byl iniciativní, ještě Kocour nedomluvil a už na
něj deštníkem útočil
„Koukej, obyčejnej parazol, jako každej jinej. Akorát když tadyhle otočíš
tím kroužkem, tak po bodnutí z něj vyjede špice, pěkně ostrá, viď? Skovaná je
tady v tý dutý rukověti a když ji vytáhneš z oběti, tak pero ten heft vrátí zpátky.
Jenže tímhle tě nebodala, ten je v laborce, oni měly ty deštníky ještě čtyři. Kde
k tomu baby vražedný přišly ví pámbu.“
„Však se to dozvíme, možná už zítra. Ty, Kočičáku, co ti to dal doktor za
pití? Nějak náramně ti to chutnalo a svítily ti potom oči.“
„Jó holka, to ti byla bašta. Já bych řek, že to je zubrovka, nebo něco strašně
podobnýho, že, Vašku?“
„No jo, já celou dobu o tom přemýšlím co mi to připomíná, a ono zubrovku.
Hele, že by jsme si jednu dali? Jsou čtyři, vražedný černý vdovy bručej ve
vazbě, venku obleva….“
„Nebručej, náčelníku. Nováčková vůbec nemluví a kouká do zdi. Zato Šárka
je pěkně divoká, inu Šárka. Chvíli se šťouchala s dozorkyněma, jenže to jsou
kobyly, jako bejk by řekl tady Kocour. Trochu ji pokrotily a od té doby chrlí
nadávky, pěkně mastné, takové ty chlapácky vojenské.“
Porada se mírně protahovala, Jana totiž konečně vybalila výslužku ze svatby,
kterou v důsledku prohibice ukrývala ve skříni. Popáté z ní nalevala když
telefon řinčí. Zvedl jej šéf, byl nejblíže, poslouchá bledne a pak že přijedou.
„Tak se zvedejte, mládeži, podíváme se do Třebeše k Labi. Jakéhosi chlapa
tam na zahrádkách obleva odhalila.“
„V zahrádkářské kolonii? To bude asi nějaký zmrzlý bezdomovec, ti tam
s oblibou přespávají.“ Utěšuje se Mikulec.
„No nevím, hlídkaři říkají, že je ještě teplý a v hlavě má o takový čtyři díry
víc. Tak vyhlašuji opět prohibici, pro nás, ale tuhle načatou láhvinku bys měla
vzít doktorovi, Jano. Ten nás zase odhalí ještě než z auta vylezem.“
Dojeli na mýtinu skrytou mezi náletovým křovím a velikou asi jako dvě
fotbalová hřiště. Že se jedná o místo určené zahrádkářům prozrazovalo pár tuctů
chatek, povětšinou splácaných z materiálu získaných určitě za nízký peníz.
Zavražděný ležel u jakýchsi jehličnanů lemující vstupní cestu a zrovna od něho
vstával doktor Vlček.
„Pět jich koupil do hlavy, čtyři ze předu a jednu trochu z boku. Šestou má
v hrudníku. Odbytý to měl ihned a je to tak půl hodiny, podrobnosti jako
vždycky, to znamená po pitvě.
Co říkáte na tu novou vyhlášku policejního prezidenta? Jak je vidět, ty
demonstrace za větší platy měly úspěch.“
„Jakou, já o žádné nevím?“ Nachytal se Kocourek.
„Policajtům se bude služné vyplácet ve stokorunách aby dostali větší balík.
Ale ty určitě větší plat nepotřebuješ, že? Táhne z tebe jak z americkýho baru.“
„Tys nějaký viděl, že víš jak to tam smrdí. Dej mu Jano ten jeho příděl ať
ztichne a my se můžem dát do práce. Co jsi našel?“ Ptá se Véna Zelenky
prohledávajícího mrtvému kapsy.
„Občanku, řidičák, techničák, peněženku, dvoje klíče, retka, zapalovač,
kapesník. Mám dojem, že v zadní kapse má bouchačku, jestli to není mobil, ale
nechci s ním před focením hýbat. Jedny klíče jsou od auta, od Škodovky a jedna
stojí támhle za plotem. Podle techničáku bude jeho, jestli teda na tu dálku dobře
vidím espézetku. Podle dokladů je to Jan Strnad, Halasova ulice, jednaačtyřicet
let. Mám okouknout ten auťák?“
„Jo, to můžeš, ale jen omrknout, hlavně jestli nemá v kufru mrtvolu. To je
v poslední době nějaká móda. Kde mohl být? Že by šel kouknout, jestli mu
neraší salát, když je ta obleva? Lidí tu bylo dneska víc, rozšlapaný to je pěkně.“
Uvažuje Véna.
„Koukej, na nohou má autosandály a ty paty od nich je ve sněhu vidět
pěkně. Já jdu podle nich, vedou támhle odtud.“ Ukazuje směr Kocourek, jenže
nežli odešel vidí Zelenku běžet od auta.
„Ani jsem to odemknout nemusel a vidím letáčky, hádejte co na nich je?“
„Levná půjčka! Že jo? Další lichvář na pravdě bóži a my ho máme na krku.
To je trest za chlastanici….“ Běduje náčelník a Kocour slídí po stopách.
Chata ke které ho stopy dovedly nebyla jako ostatní. Je to téměř vilka, zděná
a honosná, určitě neslouží jen na uskladnění nářadí, ale můžou se v ní dělat i jiné
věci nežli hlavu ukrýt před deštěm. Naznačuje to i vysoký komín čnící kus nad
sedlovou střechu. A otisků ve sněhu je rovněž požehnaně, nejmíň dvoje mužské
a jedny od jehlových podpatků. No potěš pámbu, pomyslí si Kocourek, zaklepe
na dveře a zkusmo zmáčkne kliku. Jo, dveře odpor nekladou. Vstoupí, volá, jde
dál, pak jen velká rána a tma, zhasnul Kocour jak svíčka v průvanu.
„Průvan ti způsobil ten otřes.“ Povídá mu druhý den Mikulec v nemocnici.
„Starej řádil jak černá ruka, sjel nás všechny, ať se prej dobře poučíme, jak to
dopadne chodit sólo do neznáma. Prej můžeš být rád, že už ten magor živej
nebyl, taky to mohl nasypat do tebe, místo do vlastní nevěrný manželky a do svý
makovice. Kamaráde, perkusní kolt měl, ďoura v laufu má skoro dvanáct
milimetrů. Povídal zbrojíř, že buď měl blbej prach a nebo ho dal málo. Kdyby
cpal plnou dávku, tak na toho Strnada mu stačila jedna a hlavu měl až v Labi.
Jo, lichvář to byl taky, jenže s těma předešlýma to nemělo žádnou souvislost. On
jen chodil za manželkou jakéhosi Vrány, ten na to přišel a legálně drženým
kolťákem to vyřešil jednou provždy. Jo, to jsem nedopověděl. Nahoře bylo
vystřelený okno, a když ty jsi vlezl dovnitř, průvan třísknul dveřma o tvou šišku.
No halt od včerejška jsi praštěnej. Véna zítra nastupuje dovolenou a už se
nevrátí. Z ní jde do výsluhy a večírek na rozloučenou bude u něj doma a na dvě
party, prý pro sichr. Tak se zdrav, povídal Vlček, že se přijde mrknout, dnes
nemá čas, řeže ty ze včerejška. Jo, a ten vtip s nemocnicí pro policajty znáš? Jak
chodí na chodbě dokola a zdraví se do úplného uzdravení? S tím přišel dnes po
ránu, tak se na něj připrav.“
„Tak jak je, Karle?“ Hlaholil doktor Vlček mezi dveřmi. „Máš smůlu, šoupli
tě na normální oddělení, ale brzy budou otvírat nové oddělení, speciální, pro
vojáky a policajty, slyšel jsi o tom?“
„Jo, o ničem jiným tady sestřičky nemluví. Ty prý budeš jmenovaný
primářem a Ignác Pipička tvým zástupcem. Nebo to je naopak?“
„Ty taky umíš člověku zkazit radost. Já se těšil, jak tě potěším, no alespoň si
vem pomeranče, nebo by jsi chtěl trošínku tý záchrany?“
„Dej mi poloj s chlastem. Šiška se mi motá, žaludek jak na vodě a to tvý
křičení mi v hlavě buší jak kováři.
„No jo, otřes mozku je svinstvo. Tak se zdrav jak chceš, dneska u vás
zpovídaj ty černý vdovy, to jsem zvědav co z nich vyleze, z dědka nevytloukli
nic. Toho museli šoupnout rovnou na psychiatrii, ten neví ani jak se jmenuje.“
Dva dny Kocourka rušilo pouze slunce, oknem mu svítilo přímo do očí, tak
stáhl rolety a pospával. V pátek na vizitě primář koukl do očí, zeptal se na pár
věcí a povídá.
„Dnes vás ještě nepustím, v pondělí se vám kouknou do hlavy na tomografu
a jestli tam nic nenajdou, tak šup s váma domů.“ Sklapnul desky a byl pryč.
Zato úderem třetí dostal jinou návštěvu, nejprve se do pokoje valil pugét,
ten před sebou strkala Jana, Mikulec nesl tašku ve které cinkalo sklo.
„Trochu piva ti nesu, určitě tě potěší víc nežli tohle koště, ale říkej něco
ženským a navíc blondýně. Jak ti je? Dobře? Tady Jana povídala, že bys určitě
rád slyšel jak to je s těma Esmeraldama…..“
„Počkej, hlava mi ještě neslouží, jaký Esmeraldy?“
„Jo ty to nevíš,“ vzpomene si Jana. „Povídala to ta uklizečka v Pouchově,
Šimková, když jsem s ní poprve mluvila. Vyčetl to náčelník ze zápisu a poslal
Zelenku se ji na to zeptat, Zelenka tam byl totiž tenkrát se mnou. No a Šimková
byla kdysi na Prodané nevěstě, v Národním, a zalíbila se ji Esmeralda. Prý tam
poskakovala po jevišti holka „hubená jak vidlička na buchty“ s takovým malým
deštníčkem, a sukýnkou „za tři počtovský známky.“ To jsou prosím její
autentický slova, ona ta paní je vůbec mluvnický skvost. No a prý ji „zezadu pod
sukňó bylo vidět až dopředu krk.“ Tak pro ni všechny ženský s paraplíčkem jsou
Esmeraldy, a mladý v kanceláři jim už jinak neřekli.“
„No jo, ale proč se pustili do vraždění?“
„Protože je naštval jeden z věřitelů. Félix Záhorský, bytem Praha Ďáblice.
Jejich bratr přeloni kdesi sehnal leták s výhodnou půjčkou. To ještě trochu
myslel a půjčil si šedesát tisíc. Když na to sestřičky přišly, donutili ho peníze
vrátit, jenže Félix byl ďábel z Ďáblic a vydřiduch. Dědka pumpnul o dalších
deset tisíc, prý úrok, pak ještě o deset a nalonec chtěl vrátit šedesát, že mu je
bratříček Václav nesplatil. Esmeraldy se nakrkly, Šárka bafla kudlu na chleba,
jednali s Félixem v kuchyni na rodném statku, a pích. Félix přijel autem,
teréním, bratru za čtyři miliony. Sestřičky s autem vjeli do dvora, propíchlého a
otylého lichváře těžko naložily, museli ho ve stodole vyzvednout šupcukem jako
prase při zabijačce a Šárka auto odstavila před hotelem Černigov. V pátek ráno
to bylo a v sobotu už místo zelo prázdnotou. Jenže v sobotu se ozval Pípal
z Prahy. Prý že je výběrčí společnosti Kurka, a že dědek jestli nezaplatí do úterý,
tak přelámané ruce, nohy, a tak dále. Šárka se namíchla ještě víc, zajela za ním,
tentokrát s deštníkem a protokoly jsme četli.“
„Pípal je ten z Prahy co ho našel Herlok?“
„Tak tak. Pak holky kuly plány, jak zbavit svět lichvářů a podobných
individuí. Vyhledávaly letáčky s výhodnými půjčkami, řekli si o šedesát tisíc,
dodržovaly tradici, a jak se jim věřitel nezdál, tak pic deštníčkem do hrudi.
Šárčina minulost je román sám o sobě. Když se její táta upil,
v osmatřicátým, tak ji bylo šestnáct. Vychovávaly kluka, pracovaly na svém
statku a úřad jim přidělil dva slovenské čeledíny na práci, tenkrát Slováci hodně
chodili do ciziny za výdělkem. Jak kluk v patnácti skončil školu, jednoho
čeledína jim sebrali a kluk musel makat doma. Pak Němci vtrhli do Ruska,
druhý čeledín narukoval do Slovenské armády a na statek přišel ruský zajatec.
Jen se umyl tak mu Šárka vlezla do postele a zůstalo to tak celou válku. Holka
do jiného stavu nepřišla, ale načuchla komunismem tak silně, že
v pětačtyřicátém zatýkala se svým milým ustupující Němce. Ivana ji rozstříleli
před očima kulometem a z ní se stala fanatička.
Už desátého května vstoupila do strany a Národního výboru, jen založili
Národní gardu už se angažovala v ní a odjela do pohraničí pronásledovat
německou menšinu. Koncem roku 1947 se vrátila vdaná za partyzána Nerudu a
oba nastoupili na krajský výbor KSČ. Po Únoru jezdila za prve zatýkat se Státní
bezpečností a za druhé zakládat JZD. Tou dobou utekla od Nerudy a sčuchla se
s velitelem StB, kapitánem Bílým. Ten přežil dva dny Stalina a střelil se do
hlavy. Protokoly o jeho sebevraždě mlží tak jasně, že nelze stoprocentně říci,
zda pistoli držela v ruce Šárka, on a nebo kolegové.
Není pravda, že byla sestrou v nemocnici, vlastně je, ale diplom nikdy
neměla. Celý život pracovala jako estébačka, od roku 1950 dokonce v několika
ženských věznicích jako dozorce a tloukla vězenkyně při výsleších, jenže. Její
papíry určitě zašili kamarádi z StB, je jich pomálu. Svědkyň jejího sadistického
chování už taky moc nebude, a proboha co by ji tak soudy mohly udělat? Bude
stačit jestli ji zavřou za ty vraždy. Nejseš unavený, není toho na tebe moc?“
„Ale to víš, že je toho moc. Baba zamorduje prokazatelně sedm lidí, vlastně
osm, s tím ďáblickým. Možná manžela, možná pár vězenkyň, možná kdoví
koho, a co je s tím z Ďáblic?“
„Toho už možná nikdo nenajde. Třeba je zakopanej až někde na Ukrajině
nebo v Rusku, tam se tyhle nóbl auťáky pašují. Pražáci se jeli podívat do jeho
bytu, taky luxusního, ale je vypucovaný do mrtě a ještě ho kdosi prodal, prý za
pět melounů, a ten kupec teď papá prášky v Bohnicích.“
„Tak milá Janinko. Já si dám taky prášek, hlavu mám z toho povídání jako
střep, ale prý půjdu v pondělí domů. Tak se příští týden stavím na oddělení
pokecat.“
„Jo, ještě než zmizíme, víš jak jsme se dohadovali o tý Janě Plný proč vůbec
lezla na mráz bez kabátu?“ Ozval se Mikulec. „Ta jim dva dny před Mikulášem
vyplatila šedesát tisíc, jenže ji nestačily zapíchnout, protože za bratříčkem přišel
soused a ona byla zrovna na odchodu. Tak za ní Šárka přijela a jestli by si nešla
ven pro lísku pěkných čerstvých broskví. „Váží to děvenko patnáct kilo a já
uzdvihnu tak akorát hrnek s kafem.“ No a u auta otevřela vzadu dveře, vytáhla
deštník a pic babu do srdce. Tak spinkej sladce Karlíčku.“