Všichni jedna rodina

Policejní předvolební seriál
1.8.2009 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Tak tu máme zase předvolební čas. Jak poslední léta ukazují, znamená to, že nastane několik
neodvratných událostí. Billboardy obsadí usměvavé tváře politiky, v poštovních schránkách najdeme
předvolební letáky a unikne nějaká politicky zajímavá policejní zpráva. Tento divácky vděčný seriál,
byl zahájen pilotním snímkem s názvem „Kubiceho zpráva“. A jeden z dalších dílů se začal vysílat
tento týden, když se na světlo světa dostala policejní zpráva, která má shrnovat závěry z operativního
policejního vyšetřování podnikatele Romana Janouška a jeho propojení na politickou scénu. Pokud
bych toto dílko sledoval jako nezaujatý divák, asi bych se dobře bavil. Několik subjektů, z nichž ani k
jednomu nechovám sebemenší přízeň, na sebe hází špínu a rýpe se pod žebra, využívajíce k tomu
atraktivní policejní práce. Jako právník a bývalý policista se však nebavím a bavit nemůžu. A pokusím
se vysvětlit proč. Operativní šetření policie je totiž institut, který stojí na samém začátku
trestněprávního procesu, na jehož opačném konci má být odsouzený a potrestaný pachatel. Policie je
zde na samém počátku sbírání důkazů a ověřování vlastních domněnek. Z logiky věci je tak jasné, že
se v určitém nemalém procentu svých operativních závěrů bude mýlit. Ale s tím trestní řád počítá a v
průběhu trestního řízení všechny operativní policejní poznatky prožene dalším sítem, aby se z
některých z nich staly objektivní důkazy.
Mediální výkon trestu
Ovšem současná situace staví principy trestního práva na hlavu. Operativní policejní zprávy už
neslouží jako podklad pro zahájení trestního řízení, nýbrž dostávají punc exekučního titulu, na jehož
základě je rovnou vykonáván trest. Co jiného je mediální prezentace těchto policejních zpráv než
určitý výkon trestu? Přiznám se otevřeně, že mi vůbec není líto politiků, kteří toto „veřejné trestání“
musejí dnes snášet. S určitou mírou sarkasmu by se dalo říci, že je tu zachován i nesporný díl
spravedlnosti, když si jednotliví politici pravidelně prohazují a vyměňují role vykonavatelů trestu a
obětí. Každý sklízí, co zasel. Například pan Langer se může do ruda rozčilovat a tvrdit, že zmíněná
zpráva o propojení ODS a podnikatele Janouška je ošklivá záležitost, která poškozuje před volbami
celou ODS. Měl by si však uvědomit, že to byl on, kdo „omylem“ ponechal na stole v Poslanecké
sněmovně volně přístupnou Kubiceho zprávu. Byl jedním ze zakladatelů tradice, že policejní práce
bude zneužívána v předvolebním boji. Skoro by se chtělo říci, že každý sklízí, co zasel. Tento pohled
na věc mi dokonce může krátkodobě přinést pocit uspokojení v tom, že postiženy jsou jen osoby, které
tyhle nekalé praktiky přivedly na světlo světa (tedy politici). Někdo zase může být uspokojen tím, že
potrestány jsou stejně jen osoby, které si to zaslouží, protože o jejich nekalostech „každý ví“. Jenže z
hlediska naší budoucnosti bychom měli mít pocity úplně jiné. Je-li totiž naším cílem vybudování
společnosti, ve které v budoucnu rozpoznáme alespoň základní rysy právního státu, pak policejní
vyšetřování musí sloužit jedinému cíli. A to je shromažďovat důkazy, na jejichž základě nezávislý soud
rozhodne o vině a viníka potrestá. Měli bychom se začít bát. Jako právník jsem si velice dobře vědom
toho, že hledání spravedlnosti v naší zemi prostřednictvím soudů je věc složitá, vysilující a leckdy
nebere dobrých konců. Přesto však tvrdím, že užívání policejní práce k jiným cílům, než je
shromažďování důkazů pro české soudy, je cesta špatná. A když jsou to ještě cíle politické, pak
namísto pocitu uspokojení bychom se měli začít
bát.
Vrchní a nejvyšší lež
10.3.2009 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Lži, názorové veletoče, popírání sebe sama, to jsou věci, které jsou v trestním právu na denním
pořádku. Člověk, jenž spáchá trestný čin, využije všech prostředků k tomu, aby za své jednání nebyl
potrestán. Je to přirozené - umožňuje-li někomu jeho morálka páchat trestné činy, pak mu umožňuje i
lhaní. Současnost nás však přesvědčuje o tom, že toto podlé jednání, které veřejnost očekává od
zločinců, je s gustem užíváno i vrcholnými představiteli „druhé strany barikády“. Tedy představiteli
vrchního a nejvyššího státního zastupitelství. A buďme konkrétní, abych neurazil ty poctivé zástupce,
kteří na obou zmíněných úřadech pracují. Mluvím o vrchním státním zástupci Vlastimilu Rampulovi a
nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké. Případ odvolaného státního zástupce Adama Bašného
dostává nový (a nemůžu říci, že neočekávaný) směr. Zrekapitulujme si známá fakta. Adam Bašný na
konferenci Transparency International řekl otevřeně svůj názor na případ Čunek. Vrchnímu státnímu
zástupci Rampulovi se to nelíbilo, a tak nadřízenému Bašného Jiřímu Křivancovi poslal dopis, „aby s
tím něco dělal“. Ten konal a Bašného odvolal. A řekl mu poctivě i důvod, kterým byl právě Bašného
komentář k případu Čunek. Následně Rampula v novinách prezentuje svůj názor a vášnivě se zastává
krajského státního zástupce Křivance. Chválí ho za to, že Bašného odvolal. Pomiňme teď zbabělost
Rampuly, který se ani slovem v tomto článku nezmíní, že to byl on, kdo „zatlačil“ na Křivance, aby
s Bašným „něco dělal“. To musí zaskočit každého. To podstatné je, že Rampula rozebírá důvody, proč
je správné Bašného odvolat. A těmi je pouze manažerské selhání spočívající v Bašného komentáři k
případu Čunek. A samozřejmě následně neprofesionální chování Bašného, když své odvolání
komentoval pro média. O žádném jiném manažerském selhání ani slovo. Je důležité připomenout, že
Rampula svůj názor prezentoval v době, kdy netušil, jak razantně se do věcí vloží ministr
spravedlnosti Jiří Pospíšil. Ten chtěl znát důvody odvolání Bašného, a když je nedostal, odvolal
Křivance. Zároveň žádal vrácení Bašného do funkce. A teď přichází ten názorový veletoč a popření
sebe sama. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká přichází s tvrzením, že má od vrchního
státního zástupce informace, že důvodem odvolání Bašného nebylo jeho vyjádření k případu Čunek,
ale špatné vedení svěřeného úřadu. Nejsem zrovna sportovní sázkař, ale vsadil bych si na to, že oním
vrchním státním zástupcem - informátorem bude opět filuta Rampula. Právník sice musí umět pružně
reagovat na vývoj situace, ale to, co předvádí tento člověk, musí zaskočit každého. Chtěl bych se
pana Rampuly zeptat: pokud skutečně důvodem pro odvolání Bašného byly chyby ve vedení jeho
úřadu, proč se o nich nezmínil ve své veřejné obhajobě Bašného odvolání? Prostoru měl dost. O
chybách ve vedení úřadu však ani slovo. Jen kritika Bašného výroku a jeho „přátelství“ s novináři.
Budu natolik drzý, že si na položenou otázku odpovím sám. Je to z toho důvodu, že jediným důvodem
k „likvidaci“ Bašného byla jeho odvaha říct svůj vlastní názor, který prostě nebyl Rampulovi po chuti.
Jenže se ukázalo, že tenhle důvod podle ministra Pospíšila nestačí. Odvolává Křivance a uvažuje o
odvolání Rampuly. Tomu tak nezbývá, než pro obranu vlastního korýtka a ega dohledat, resp.
vymyslet jiný důvod pro odvolání Bašného. Takový, který by i před ministrem uhájil. Princip postavený
na hlavu. Základem hledání spravedlnosti prostředky trestního práva je nejdříve najít a prokázat
protiprávní jednání, a pak viníka potrestat. Vrchní státní zástupce Rampula, coby představitel síly,
která má prosazování takové spravedlnosti na starosti, však přichází s revolucí. Nejdříve potrestat, a
teprve pak vymýšlet, za co to vlastně bylo. A na závěr pár slov k Renatě Vesecké. To, s jakou
bezostyšností obhajuje něco neobhajitelného (odvolání Bašného), u ní asi už nikoho zasvěceného
nepřekvapí. Co však překvapilo, bylo její televizní prohlášení, že ona souhlasí s Bašného výroky! Tedy
s tím, že případ Čunek poškodil pověst státních zástupců v České republice. Škoda jen, že tuto větu
nedořekla. Ta druhá půlka měla znít: „… a jelikož jsem za tento případ odpovědná a hrála jsem v něm
významnou roli, rezignuji na post nejvyšší státní zástupkyně.“ Po pravdě řečeno, bylo by to to nejlepší,
co by ve své vysoké funkci kdy vykonala.
Aby se za korupci lidi styděli
30.4.2008 Lidové noviny
Václav Láska
DISKUSE
Případy korupčního jednání, které se dostaly před soud, se množí. Někdy padnou odsuzující
rozsudky, někdy zprošťující. Tresty jsou v drtivé většině podmíněné. Někdo je schvaluje, jiní volají po
trestech „na tvrdo“. Jsem také příznivcem trestů za korupci nepodmíněných, ale relativně krátkých,
maximálně v řádu měsíců. Volání po drastických trestech ze strany této společnosti mi přijde jako
alibistické. Česká společnost si totiž na korupci zvykla. Lidé sami ji nechápou jako něco škodlivého. Ti
lepší pasivně přežívají, ti horší z ní aktivně těží. Zkuste třeba v zaměstnání, ve sportovním klubu nebo
na posezení se známými navodit téma pokuty na silnicích. Okamžitě se někdo podělí o svou
zkušenost, jak podplatil policistu (to je ten horší). A stydí se za to? Ne, naopak se tím chlubí. Bohužel
poslouchající většina mu pomalu tleská (to jsou ti relativně lepší). Taková společnost může těžko chtít
mnohaleté tresty pro jedince, kteří dělají to, co mnoho ostatních a jen měli smůlu, že zrovna na ně to
„prasklo“. Na obranu nás, občanů, je třeba říci, že je těžké chovat se morálně bezchybně, když naše
politická reprezentace, která nám má být vzorem, se chová jinak. Neprůhledné praktiky, podivné
příjmy, zařizování „trafik“ pro své známé a příbuzné. K tomu pak arogance a neochota cokoli
vysvětlovat. Politici se řídí zásadou, co není trestné (rozumějte „co mi nemůžete dokázat“), to je v
pořádku. Pojmy jako morálka a odpovědnost jsou jim cizí.
Korupčníkům nepochlebujme
Přes tuto urputnou snahu našich politiků, vést občany ke lži, přetvářce a akceptaci korupce jako
běžného jevu, už v naší společnosti existuje dost lidí, kteří nabídku nebo požadavek úplatku bez
delšího rozmýšlení odmítnou. Nejdou to ale vzápětí oznámit policii, protože by se snadno mohli do
pozice obviněných z pomluvy dostat oni sami. V tomto státě a v této době takovému zdůvodnění
rozumím. Ale pojďme přece jen k tomu pasivnímu odmítnutí přidat víc. Začněme třeba s tím, že až se
příště někdo bude chlubit úplatkem, nepochlebujme mu a nahlas mu řekněme: „Na tvém místě bych
se styděl.“ A když už budete mít tu možnost setkat se s politikem, o němž si myslíte jen to špatné, tak
mu prostě ruku nepodejte. Nebude to neslušnost, bude to vaše právo. A jeden konkrétní příklad na
závěr. Když člověk, který po odchodu z nejvyšší politiky vydělá na jednom obchodu s akciemi 80
milionů korun českých, aniž by měl před tím pověst investičního génia, jsou možná jen dvě vysvětlení.
Buď se jedná o fiktivní obchod, který má vyprat úplatky z doby v politické funkci, nebo se jedná o
skutečný výdělek, ke kterému však bylo zneužito informací opět z doby fungování v nejvyšší politické
funkci. Ať tak nebo onak, je to odsouzeníhodné. A to nejen soudem, ale především společností.
Zachovejme se tak.
Kauza Čunek aneb nedostatek sebeúcty policistů
13.8.2007 Lidové noviny
Václav Láska
Prokazování trestných činů týkajících se korupce patří v práci policie mezi nejsložitější. Škála
důkazních prostředků, které se nabízejí, je opravdu malá. Největší šanci policie má, když se o
předávání úplatku dozví předem. Pak může nasadit operativní techniku a celý skutek zdokumentovat.
Jistá šance se nabízí i pro případ, kdy se policie dozví o předání úplatku bezprostředně po jeho
předání. Má možnost pachatele sledovat a doufat, že udělá chybu. Prořekne se do telefonu,
neprozřetelně s úplatkem naloží nebo vezme úplatek znovu. S každým týdnem, který uplyne mezi
dobou předání úplatku a okamžikem, kdy se policie o skutku doví, šance na objasnění věci klesá. A
dozví-li se policie o předání úplatku po letech, je její šance na prokázání věci blízká nule. Celé důkazní
břemeno totiž bude stát na svědecké výpovědi oznamovatele a na jeho věrohodnosti. A to je
zatraceně málo.
Základem věrohodnosti svědka je pokud možno jeho naprosto neutrální vztah k osobě podezřelého. U
korunního svědka musí být absolutní absence motivu osobě podezřelé ublížit. Převeďme si tyto
teoretické předpoklady na kauzu pana Jiřího Čunka. Od spáchání skutku k oznámení uběhly čtyři
roky. Oznamovatelka a korunní svědkyně měla s osobou podezřelou aktuální spor týkající se
údajného sexuálního obtěžování. Každého musí napadnout otázka: „Proboha, proč ten vyšetřovatel
zahajoval trestní stíhání?“ Povšimněme si ještě jednoho výrazného momentu ve vyšetřování kauzy
Jiřího Čunka. Svědci vypovídající v jeho prospěch, tedy proti představám vyšetřujícího policisty, jsou
několik dní po svém svědectví obviněni z křivého svědectví. To je krok zcela ojedinělý a naprosto
neobhajitelný. I kdyby měl vyšetřovatel stoprocentní důkaz o lži svědků, má takové bleskové obvinění
fatální dopad na objektivitu celého vyšetřování. S jakýmpak pocitem asi budou svědčit další svědci?
Teoreticky policista k okamžitému obvinění svědka z křivého svědectví oprávnění má, ale je to krok
hodný absolutistického monarchy než pravdu hledajícího policisty. Nabízím tedy odpověď na výše
položenou otázku, která je podle mě zároveň i odpovědí na otázky: Proč musela do vazby
náměstkyně ministra pro místní rozvoj Věra Jourová, přestože se dobrovolně vrátila do České
republiky ze zahraniční cesty? Proč musel být poradce Mirka Topolánka Marek Dalík ostentativně
eskortován vrtulníkem do Ostravy k projednání návrhu na vazbu? Proč byla na členku představenstva
ČKA Radku Kafkovou uvalena vazba, aby neovlivňovala svědky, a pak se po tři měsíce žádní svědci
nevyslýchali? Jak si dokázat schopnost „stíhat mocné“. Policisté ve všech uvedených případech
jednají tak, jak jednají, proto, že jsou vystresovaní ze situace, ve které žijí. Nejistota ohledně
profesního uplatnění, kterou způsobuje neexistující kariérní řád. Nenaplněné sliby zvýšení platů, ze
kterých se nakonec vyklubou omylem zvýšené platy politiků. Neustálé reorganizace a změny v
republikových útvarech tak, aby vyhovoval představám politiků. Byrokracie, která z nafasování nové
náplně do tiskárny, dělá úkol na tři dny. Rozbroje a nezdravá konkurence mezi jednotlivými útvary,
která místo spolupráce přináší takřka zákaz předávání informací, aby jeden útvar neměl lepší výsledky
než druhý. Změny hodností policistů, kdy se ze dne na den stal z dvacet let sloužícího majora poručík
a které nejsou v očích veřejnosti ničím jiným než degradováním. To vše se projevuje nejenom
masivními odchody policistů do civilu, zvýšenou inklinací k vlastnímu korupčnímu jednání a takovým,
dříve nepředstavitelným jevům, jako jsou hromadné úniky informací z trestních spisů včetně
telefonních odposlechů. Ale i tím, že když se policistovi dostane do ruky politik nebo jiná vysoko
postavená osoba, využije toho k tomu, že si na jeho případu „za každou cenu razantním“ přístupem
dokáže, že není takový bezejmenný, bezvýznamný a bezmocný policajtík, jakého z něj dělá současný
stav Policie České republiky. Podezřelý se pak stává objektem, na němž si policista alespoň na chvíli
pozvedne sebevědomí a ujistí se ve své schopnosti „stíhat mocné“. Otázka objektivity vyšetřování,
přiměřenosti použitých postupů a koneckonců i viny jde stranou. To, co českým policistům chybí, je
sebeúcta. Kdyby ji měli, nepotřebovali by zahajovat předem ztracené trestní stíhání ústavního činitele.
Nepotřebovali by do vazby posílat vysoké státní úředníky, když by naprosto postačovalo jejich stíhání
na svobodě. A neobviňovali by obratem svědky, kteří nevypovídali podle jejich představ. Protože jsem
jedenáct let byl policistou, tak vím, že nedostatek sebeúcty není chyba policisty. Ti jen každý pracovní
den tráví ve „firmě“, která jejich sebeúctu ubíjí, pěstuje v nich pocit marnosti a vlastní zbytečnosti.
Vinni nejsou řadoví policisté, vinna není ani Policie České republiky. Vinni jsou ti, kdo mají nebo měli
možnost a povinnost zároveň českou policii pozvednout z bahna, do kterého se už několik let
soustavně propadá.
Poslanec Benda zrušil trestný čin „tunelování“
20.2.2006 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Tak nám zákonodárci zase popustili uzdu své fantazii. Tentokrát musel náporu jejich snahy o to, aby
byl tento svět lepší a spravedlivější, odolávat návrh nového trestního zákoníku. Návrh sám o sobě
přináší mnoho zajímavých bodů, které budou a jsou předmětem odborné diskuse. Mne osobně však
mimořádně zaujal počin poslance Marka Bendy, kterému se podařilo pozměňovacím návrhem vypustit
se zákona jednu ze skutkových podstat trestného činu dle § 128, respektive v novém zákoníku § 230.
Jde o trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. O čem tento trestný čin je, byl a asi už
nebude? Laický výraz „tunelování“ na něj sedí docela hezky. Základní princip je v tom, že sedíte na
dvou židlích ve dvou firmách. Zařídíte, aby mezi sebou tyto firmy uzavřely smluvní vztah, který jednu z
nich výrazně poškodí a druhé přinese neoprávněný prospěch. Nevím, proč se o tomto trestném činu
mluví jako o tunelování vlastní firmy. Diskuse o tom, zda má být trestné vytunelování firmy, jejímž
jsem stoprocentním vlastníkem, tu jsou už dlouho. A po právu, je to otázka sporná, proto se o ní
diskutovat má. Jenže ve skutkové podstatě „ohrožené na životě“ zákonodárným úsilím Marka Bendy
nejde jen o tunelování vlastní firmy. Naopak. Většinou se obětí tunelářů stávají firmy cizí. Představte
si, že jste členem představenstva velké akciové společnosti. Držitelem akcií jsou zcela jiné subjekty,
vy v této společnosti jen pracujete. Ale plat člena představenstva vám nestačí, chcete víc. Proto
založíte vlastní společnost se stejným předmětem podnikání, jako má velká akciovka, v níž
vykonáváte funkci. Bude vám stačit malé dvousettisícové eseróčko, jehož budete jediným vlastníkem.
Pak zařídíte, aby mezi těmito společnostmi byla uzavřena jednostranně nevýhodná smlouva.
Například prodáte nemovitost z majetku akciovky v hodnotě mnoha milionů svému eseróčku za tři sta
tisíc. Samozřejmě že tento příklad patří k těm nejprimitivnějším a je uveden jen pro názornost. V praxi
se takové smlouvy vyznačují daleko větší mírou rafinovanosti a složitosti. Ale výsledek je vždy stejný.
Majetek - nebo častěji budoucí zisk - převedete ze společnosti, kde jste pouze zaměstnán, do
společnosti, kterou vlastníte. To je princip tunelování a takové jednání je dosud trestné podle
ustanovení § 128 odst. 2 současného trestního zákona. A právě to po zásahu Marka Bendy v novém
trestním zákoníku chybí. Nevypouštějme paragraf 128! Když si vyhledáte názory jednotlivých skupin
na počin Marka Bendy, zjistíte, že advokáti jsou většinou pro, policie a státní zástupci jsou proti. To
samo o sobě hodně vypovídá o podstatě této zákonodárné iniciativy. Já jsem byl jedenáct let
policistou a teď, jako advokátní koncipient, jsem příslušníkem stavu advokátního. Měl bych tedy být v
hodnocení zrušení výše uvedené skutkové podstaty na vážkách. Zatím to vypadá, že nadržuji
policistům. Nezbývá mi tedy, než se podrobněji podívat na argumentaci předkladatele posuzovaného
pozměňovacího návrhu. První, kterou jsem našel, je prohlášení Marka Bendy, že zrušený paragraf byl
masivně zneužíván. Kým? Asi orgány činnými v trestním řízení, kým jiným. Tomuto zneužívání se
zamezilo zrušením paragrafu. Fajn, máme tu lék na zkorumpovanou a nefér pracující policii: Zrušme
celý trestní zákon. Dále pak byl zrušený paragraf příliš gumový. To je zajímavý právní názor, ale opak
je pravda. Šlo o jeden z nejrestriktivněji definovaných trestných činů. Například je požadováno
speciální postavení pachatele. Musí to být jedinec v určitém smluvním či zaměstnaneckém poměru ve
dvou společnostech naráz. Navíc to nemohou být ledajaké společnosti, ale pouze společnosti s
podobným předmětem podnikání. K neoprávněnému prospěchu se musí pachatel dostat jen v
souvislosti s dosud neveřejnou informací, jež sama o sobě musí splnit další zákonné podmínky.
Kdepak, tenhle paragraf má ke gumovosti blízko jako poslanci k dobrovolnému omezení své vlastní
imunity. Pak přichází argument duplicity zrušeného ustanovení s trestným činem podvodu. Tento
argument už je mnohem reálnější a v řadě konkrétních případů se mu dá přisvědčit. Nejednou jsem
byl za své policejní praxe toho názoru, že se pro „stodvacetosmičku“ stíhá jednání, které by se dalo
mnohem lépe a transparentněji hodnotit jako trestný čin podvodu. Například výše uvedený případ by
se správně měl posoudit právě jako trestný čin podvodu. Avšak pokud si vezmu namátkou deset v
současnosti zahájených trestních stíhání pro trestný čin dle § 128 odst. 2 trestního zákona, minimálně
tři z nich za trestný čin podvodu označit nelze. A to hovořím jen o jednáních, která se už stala. Hrozba
se však skrývá v budoucnosti. Vžiji-li se do pozice současného potenciálního pachatele, který ví, že je
paragraf zrušen, asi bych věděl, jak tunelovat firmu, v níž jsem zaměstnán nebo vykonávám jinou
funkci, aniž by mé jednání podle nově vznikajícího trestního zákoníku bylo trestné. Jaký je tedy pro mě
závěr? Asi se zase dočkám nějaké té výzvy, abych opustil advokacii, protože si jí dostatečně nevážím.
Nemohu však v tomto případě jinak než přisvědčit názoru policistů a státních zástupců, že zmíněná
skutková podstata do českého trestního zákoníku prostě patří. Ano, orgány činné v trestním řízení by
se s ní měly naučit lépe pracovat, ale její úplné vypuštění z trestního zákona je podle mého názoru
chyba.
Krejčířovo Písmo svaté
14.12.2005 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Tak jsem si přečetl Krejčířovu knihu. Nechtělo se mi, ale musel jsem. Byl bych jinak totálně out a
nestíhal bych při společenské konverzaci. Jedni knihu označují za třaskavinu, druzí za blábol. Ani
jedna definice není správná. Když jsem se před časem vyjadřoval k útěku Radovana Krejčíře, napsal
jsem, že bohatí lidé více inklinují k dávání úplatků. Vycházel jsem z myšlenky, že dnes hlavním
faktorem pro rozhodnutí, zda dát, či nedat úplatek, není hledisko morální, ale čistě ekonomické. Nikdo
moc neuvažuje nad tím, jestli je, či není správné úplatky dávat, ale hlavně nad tím, jestli na úplatek má
a zda se mu vyplatí jej dát. Proto mají bohatí lidé lepší výchozí pozici pro uplácení. Advokát Radovana
Krejčíře na mě napsal udání advokátní komoře, v němž mě označil za hysterika a komunistu. Nemám
prý rád bohaté lidi a nectím presumpci neviny. Měsíc se s měsícem sešel a mám před sebou knihu, ve
které se miliardář Krejčíř k rozsáhlému uplácení přiznává. Skoro bych teď od kolegy očekával omluvu.
Krejčířova kniha je přesně cílené, účelové dílko, které pracuje s polopravdami, možnými pravdami, ale
i s vyslovenými lžemi. Asi nikomu nebude vadit, když přeskočím pasáže věnované Krejčířovu dětství.
Kvůli nim si ji nikdo nekoupil. Korupce. To je to, proč každý sáhl pro dvě stovky do kapsy. Nejdříve se
zastavme u korupce politiků. Tady v podstatě není Krejčířovi co vytknout. Sice i zde, stejně jako v celé
knize, obviňuje bez důkazů (především chybí slibovaná směnka), ale proč ne? Politici sami takový
kurs chování nastavili. Navzájem se obviňují z různých zločinů bez důkazů a házejí na sebe špínu.
Nemůžou se pak divit, že Krejčíř akceptoval jejich styl hry. Zda jsou jeho tvrzení o korupci v řadách
politiků pravdivá, či nikoli, tuší celý národ, ale ví jen pár vyvolených. Myslím si však, že Krejčíř inklinuje
k tomu přisvojovat si zásluhy druhých. Určitě se mu dobře poslouchá, že kvůli němu padnul premiér.
Bude se však muset smířit s tím, že není státotvorce a nestojí za veškerým politickým děním v této
zemi. Morální kvality našich politiků jsou tak nízké, že se Krejčíř bude muset smířit se skutečností, že
skrze zkorumpované politiky se na chodu a vedení této země podílí mnohem více úplatkářů. Není na
všechno sám. Závažnější problém nastává u obviňování policistů a státních zástupců. Zde Krejčíř
zjevně těží z toho, že situace v justici i policii je opravdu špatná. Dokázal bych z jeho výčtu vybrat
osoby, které z korupce podezírají i jejich kolegové. Neudělám to, protože nejsem tak statečný. Nebo je
to jen tím, že nesedím na Seychelách? Každopádně se však některé Krejčířovy kauzy vyšetřovaly
podezřele dlouho. Byly v nich chyby a nepochopitelné kiksy. Tyto kauzy vedli policisté, kteří teď v
knize figurují jako příjemci milionových úplatků. Na druhé straně minimálně jedno jméno mi v knize
chybí. Proč? Bude Krejčíř tohoto policistu ještě potřebovat? Nebo se já pletu a tento člověk je
nevinný? V knize jsou i jména, jejichž uvedení považuji za osobní Krejčířovu mstu a snahu o
diskreditaci lidí, kteří po něm šli. Například - když jsem se zmínil o průtazích ve vyšetřování - byl jeden
státní zástupce, který policisty za tyto průtahy pořádně „seřval“ a zasloužil se o to, aby se vyšetřování
konečně rozjelo. Byl to JUDr. Trýzna. Dalším státním zástupcem, který se osobně staral o to, aby
vyšetřování Krejčíře běželo, tak jak má, byl JUDr. Dolejší. Tak proč to dělali, když měli údajně od
Krejčíře miliony? Nesmíme zapomenout na to, že Krejčíř je člověk obviněný z miliardových podvodů a
přípravy vraždy. Teď je sice v bezpečí Seychelských ostrovů, ale pořád mu i v Česku jde o hodně.
Minimálně o majetek a kamarády spolupachatele, které, jak sám tvrdí, „nikdy nenechává ve štychu“.
Proto nehledě na předmluvu knihy od něj nemůžeme čekat nalití čistého vína. Vše, co v knize píše,
má svůj smysl a cíl. Tím ale v žádném případě není objektivní informování veřejnosti. Bohužel část
jeho tvrzení bude pravdivá nebo pravdě blízká. Stav policie i justice kopíruje stav celé společnosti.
Nemůžeme se tedy divit, že i zde působí lidé, kteří podlehnou kouzlu milionů. O politicích ani nemluvě.
Avšak každý, kdo uvěří všemu, co je v knize psáno, se stane figurkou v Krejčířově hře plné
mystifikace, miliard a krve. A největší lež v knize? „Jsem bezúhonný občan. Radovan Krejčíř.“
Krejčíř plivá jedovaté sliny
25.10.2005 Lidové noviny
Václav Láska
DISKUSE
Jako bývalý policista jsem se vždy zajímal o okolnosti Krejčířova útěku. Chtěl jsem vědět, kde se stala
chyba. V sobotu jsem se od pana Krejčíře dozvěděl, jak to bylo, a má duše má konečně klid… Ale
dost ironie a sarkasmu. Aby bylo jasno, považuji to, co říká Krejčíř o svém útěku, za jednu velkou lež.
Bohužel pochybení policistů při domovní prohlídce a následná neochota policejního vedení sdělit
veřejnosti, co se vlastně stalo, Krejčířovi k takovýmto mediálním výstřelům nabila ostrými náboji.
Chápu také, že člověk obviněný z tak závažných trestných činů jako Krejčíř řekne na svoji obranu
prakticky cokoli. Nesouhlasím však s tím, jaký prostor je jeho nepodloženým prohlášením dáván v seriózních médiích. Zvlášť jedná-li se o útoky na orgány činné v trestním řízení. Pro svůj nesouhlas
mám tři důvody. První je ryze osobní. Státního zástupce doktora Dolejšího znám velmi dobře. Po
všem, co jsem u policie zažil, bych za málokoho dal ruku do ohně. V jeho případě to ale udělám.
Krejčíř otevřeně říká, že doktor Dolejší je zkorumpovaný lump. Já tvrdím, že doktor Dolejší je čestný a
rovný chlap. Druhým důvodem, proč se mi nelíbí přehnaná pozornost věnovaná Krejčířovým
prohlášením, je fakt, že se tak odvádí pozornost od skutečných zločinů, z nichž je Krejčíř podezřelý
nebo obviněný. Ctím presumpci neviny, ale v tomto případě není na místě se za ni schovávat. Pan
Krejčíř otevřeně očerňuje, koho si zamane, a tím dává najevo, že on osobně na nějakou presumpci
neviny kašle. Proto připomenu, že zatímco trestní stíhání Krejčíře má reálný podklad v důkazní situaci,
na základě které jej policie obvinila, Krejčířova slova jsou jen slova. S klidným svědomím můžu tvrdit,
že pan Krejčíř není nevinný ukřivděný podnikatel, jak se díky některým médiím prezentuje. Proč se tak
děje? Že by poptávka veřejnosti po novém Kajínkovi? A za třetí, otiskováním Krejčířových nesmyslů
se novináři podílejí na velmi nespravedlivé situaci. Ono je opravdu neobyčejně statečné z ostrova,
který nevydá k trestnímu stíhání ani člověka obviněného z přípravy vraždy, házet špínu na každého,
na koho si vzpomene. Napadení mají minimální šanci se bránit. Úvahy obviněných politiků o podání
trestního oznámení pro křivé obvinění jsou skutečně směšné. Pokud by však Krejčíř bojoval jen s
politiky, nechá mě to zcela chladným. Uvědomují si novináři, kteří se bratříčkují s panem Krejčířem, že
zveřejňováním ničím nepodložených Krejčířových slov výrazně snižují možnost objektivně vyšetřit
celou věc? Sám jsem zažil něco podobného, i když v podstatně menším rozsahu, když na mě coby
vyšetřovatele kauzy Harvardských investičních fondů statečně plival Viktor Kožený z Baham. Nebylo
by rozumnější předat nejdříve všechna Krejčířova obvinění příslušným orgánům k prověření a pak z
pozice hlídacího psa demokracie dohlédnout na to, jestli tato obvinění budou řádně a objektivně
prověřena? Seychely jsou od nás sice daleko, ale zjevně se najde dost novinářů, kteří budou
Krejčířovy jedovaté sliny ochotně transportovat do Česka.
***
"S klidným svědomím můžu tvrdit, že pan Krejčíř není nevinný ukřivděný podnikatel"
Zlámané paragrafy v kauze Berdár
19.10.2005 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Ta zpráva mě trochu překvapila. Bývalý šéf Českého Telecomu Gabriel Berdár nebude potrestán za
svoji střelbu po autě s nevinnými lidmi. Dokonce se za tuto střelbu ani nebude zodpovídat před
soudem. Podle novinových zpráv o tomto incidentu se mi přitom zdálo více než pravděpodobné, že
pan Berdár bude muset své konání minimálně obhájit před soudem. Pak jsem si ale jako právník řekl,
že novinové články nejsou nejlepším zdrojem informací k posuzování něčí viny, a že možná bylo
všechno trochu jinak. Jenže nakonec se mi dostalo do ruky rozhodnutí policejního komisaře, kterým
bylo trestní oznámení na Berdára odloženo, a začal jsem se opravdu divit. Četl jsem těch šest stránek
textu několikrát a nemohl jsem se zbavit pocitu, že jestli jednání v usnesení popsané je jednáním v
mezích nutné obrany, měl bych vrátit svůj vysokoškolský diplom. Za jednání v nutné obraně lze
považovat pouze to, kterým se odvrací trvající nebo přímo hrozící útok. Ke konfliktu mezi panem
Berdárem a osádkou vozu, proti němuž byla vedena střelba, došlo tak, že se obě vozidla potkala na
úzké silnici. Vozidlo poškozených najelo na trávník mimo cestu a zastavilo, aby je Berdárův vůz mohl
objet. Bývalý šéf Telecomu vystoupil a pak došlo ke střelbě. Berdár tvrdí, že v době zahájení střelby
na něj údajní útočníci najížděli. Ti naopak tvrdí, že v ten okamžik začali couvat zpět. Jak se s touto
situací vypořádal policejní komisař. "...vozidlo poškozených stálo proti podezřelému (Berdárovi) a
pohybovalo se, byť oba poškození tvrdí, že směrem od podezřelého, ale dostávalo se všemi koly na
pevný povrch cesty, mimo niž předtím pravými koly zajelo. Takový manévr mohl poškozený jistě
vnímat i jako vylepšení podmínek k případnému následnému útoku vůči němu, který mohl spočívat v
najetí vozem na něho." Příliš mnoho domněnek střelce na to, aby mohlo být chápáno jednání
poškozených jako bezprostředně hrozící útok. Nicméně to byla první část střelby, která vůz
poškozených nezasáhla. Berdár v té době vedl zjevně střelbu pouze do země. Pak ale přišla druhá
dávka, která už vozidlo trefila, a to do jeho zadní části. Že by poškození na Gabriela Berdára
necouvávali? Podívejme se, jak tuto situaci řeší policejní komisař: "K těm došlo za situace (rozuměj k
dalším výstřelům), kdy vozidlo je k podezřelému otočeno zadní částí a pohybuje se od něj, on však byl
i nadále v bezprostředním vizuálním kontaktu s vozidlem a za noční tmy tedy těžko mohl spolehlivě
posoudit, zda dočasným ústupkem útok skutečně končí, anebo zda bude pokračovat poté, co domnělí
útočníci najdou místo k otočení vozidla." Osobně se mi zdá, že tato argumentace snad ani
nepotřebuje komentář. Dotaženo ad absurdum, mohl by pan Berdár střílet po ujíždějícím autu v
podstatě do nekonečna, protože si přece nemohl být jist, jestli si útočníci nejedou domů pro kulomet,
aby tím vylepšili možnost svého útoku. Nešlo o nutnou obranu. Policejní komisař také argumentuje
tím, že Berdár jednal ve skutkovém omylu, protože se domníval, že vede střelbu po skutečných
pachatelích svého předchozího napadení. Jak se později ukázalo, tato domněnka byla mylná.
Skutkový omyl a jeho vliv na trestnost jednání pachatele je institut trestního práva, který není snadné
vysvětlit ani studentům právnické fakulty. V daném případě toho však není třeba. I kdyby mladíci, po
jejichž autě Berdár střílel, byli skutečně ti, kdo jej před tím napadli, neměla by tato skutečnost vliv na
můj závěr, že nelze tuto situaci posoudit jako jednání v nutné obraně. V závěru usnesení se řeší i
situace, kdy Berdár, poté co poškození havarovali, je pod namířenou zbraní nutil vylézt z úkrytu jejich
vozidla. Takové jednání by se mohlo posuzovat jako trestný čin vydírání. Opět však trestný čin nebyl
ani v tomto jednání shledán: "Z provedeného úkonu vyplývá, že podezřelý měl při přednesu výzvy
(aby poškození opustili svůj úkryt) v ruce zbraň, ovšem žádná z jeho výzev neobsahovala poukaz na
možnost jejího použití proti poškozeným, světelné podmínky na místě přitom nebyly takové, aby si
podezřelý musel být jist, že oba poškození zbraň vidí a že on tedy k prezentaci svého požadavku
využívá i vlivu držené zbraně na jejich vůli." Jsem toho názoru, že vystřílí-li někdo na moje auto půlku
zásobníku, nemusí mě nijak zvlášť přesvědčovat o tom, že když ho nebudu poslouchat, vystřílí po mě
i půlku druhou. Je obecně známé rčení, že paragraf je kulatý, a dá se s ním proto různě kroutit.
Naznačuje se tím, že právo je tvárné a při troše schopnosti se dají vymýšlet kdejaké kousky. V tomto
případě však pomyslný paragraf nebyl zkroucen, ale zlomen v půli. Je na místě poznamenat, že
usnesení o odložení věci vytvořil policista, ale pokyn k tomuto postupu dal státní zástupce. Protože
takový pokyn je pro policistu závazný, zodpovědnost za rozhodnutí věci tak, jak rozhodnuta byla, je
třeba hledat na straně státního zastupitelství a nikoli policie. Zamýšlel jsem se také nad tím, jestli je
správné polemizovat a veřejně zpochybňovat konečné rozhodnutí státního zástupce. Ale debata s
některými kolegy i známými mě přesvědčila o tom, že většina z nich má úplně stejné pochyby. Takže
veřejnou prezentací svého názoru nemůžu nic pokazit. Koneckonců pochybnosti, které veřejnost o
této kauze má, jdou na vrub postupu, který byl při jejím řešení zvolen. Jsem přesvědčen o tom, že
kdyby o vině či nevině pana Berdára rozhodl soud, přijala by veřejnost takový závěr mnohem
věrohodněji. A minimálně já bych si takovou polemiku s rozhodnutím soudu nedovolil.
Viníků je víc, ne jen policie
2.8.2005 Lidové noviny
Václav Láska
Loňský a letošní CzechTek ukázal jednu věc. Jsou situace, kdy se policie veřejnosti ani médiím
nezavděčí. Loni zasáhla pozdě, letos zase brzo. Jednou je vůči výtržníkům apatická, jindy používá
nepřiměřené násilí. Kritika se na policii valí ze všech stran. A přitom policie stála z praktického
hlediska před neřešitelným úkolem. Co chcete dělat s desetitisícovým davem, který navíc není zrovna
složen ze spořádaných jedinců, kteří poslechnou bez váhání slovních výzev úředních orgánů?
Bezchybné řešení neexistuje. Možná, že ho zná stínový ministr vnitra pan Langr. Ale z neznámého
důvodu se o něj nepodělí. Jako vždy se omezí jen na kritiku, že všechno je špatně. Dle mého názoru
se nabízí v podstatě jediná možnost: Znepříjemnit účastníkům CzechTeku jejich pobyt v České
republice natolik, aby napřesrok posunuli svoji party jinam. To se policii letos povedlo. Sklidila za to
však jen nevděk a kritiku. Budiž. Policisté už si zvykli, že při většině konfliktů se sroceným davem jsou
za viníky označeni oni. Možná policie letos nějaké chyby při CzechTeku udělala. Koneckonců stála
před úkolem, který nemá bezchybné řešení. Ale nad okázalostí, s jakou se přehlíží vina ostatních
stran, zůstává rozum stát. Několik příkladů. Policisté jsou vinni, že buď nechrání majetek občanů
(loni), nebo naopak za ochranou majetku neoprávněně skrývají svůj tvrdý zákrok (letos). Za to jim pak
místní občané vynadají. Proč se ale jejich zloba neobrátí proti pánovi, který organizátorům CzechTeku
nabídne svůj pozemek a vědomě tak přitáhne problémy do sousedních obcí? Být majitelem
sousedních zničených pozemků, nežaloval bych organizátory CzechTeku, ale právě toho pána, co
pozve na svůj nedostatečně rozlehlý pozemek tisíce lidí. Policejní velitelé, kteří vysvětlují médiím
důvod zásahu, jsou chytáni za každé slovo. Ale když organizátor CzechTeku s nevinnou tváří řekne
do kamery, že se mělo jednat o soukromou oslavu narozenin, přejdou to všichni se shovívavým
úsměvem. Ochránci lidských práv natáčejí a vyhodnocují zásah policistů. Ale proč nejdou natáčet
vandalství účastníků CzechTeku v okolních vsích? Místní obyvatelé, kteří se bojí pustit svoje děti ven
a ještě týden budou vyhazovat výkaly ze svých zahrad a čuchat zde pach lidské moči, snad nemají
svá lidská práva? Čeští policisté byli brutální, postupovali nezákonně a násilí v podstatě vyprovokovali.
To tvrdí účastníci CzechTeku z Francie, Německa a dalších západních zemí. Tak proč si nepořádají
svoje ilegální Teky ve svých vlastních demokratických zemích? Protože by tam dostali od policistů na
budku možná víc než u nás. A co víc, za to, co dělají v Česku, by doma šli do vězení. Ať policie
udělala při letošním CzechTeku větší či menší chyby, v konečném účtování jen chránila zájmy nás,
nekonfliktní většiny. Já jí za to děkuji.
Krejčířův útěk ukazuje na chybu systému
22.6.2005 Lidové noviny
Václav Láska
ÚHEL POHLEDU
Totální profesní selhání nebo korupce, v každém případě však důsledek nefunkčního systému, na
jehož základech působí Útvar odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK). Jiné závěry
vyšetřování útěku Radovana Krejčíře při domovní prohlídce mít nemůže.
Při slovech náměstka policejního prezidenta Ladislava Husáka, že „situace se může vyhodnotit i tak,
že bylo učiněno vše, a přesto se útěku nepodařilo zabránit,“ mi běhá mráz po zádech. Jestli se Krejčíř
neučil u Davida Copperfielda, tak je tahle možnost nemyslitelná. Veškeré civilní veřejnosti je jasné, že
když uteče elitním policistům jeden z nejbohatších podnikatelů v zemi, který je navíc podezřelý z
přípravy vraždy, tak je to prostě obrovský průšvih. Bez ohledu na to, jak k útěku samému došlo.
Přesto náměstek policejního prezidenta jako by říkal: „Jen klid, možná že se tak moc nestalo.“ Ono se
ale stalo, a strašně moc. Možná pro vedení policejního prezidia nastal konečně čas přiznat si, že
záměr vybudovat skvělý a dokonalý nový policejní útvar (myslím tím právě ÚOKFK), pro který byl
zrušen poměrně slušně fungující Úřad finanční kriminality a ochrany státu, se nějak nevyvedl. Skřípe
to. Útěk Radovana Krejčíře jen v plné nahotě ukazuje to, co řadoví policejní komisaři tohoto útvaru
tvrdí již delší dobu: „Chyba je v zoufalém systému.“ Je šílená představa, že slova Ladislava Husáka
dojdou naplnění a prověřování inspekce dospěje k závěru, že nikdo chybu neudělal. Ale stejně
nepřijatelný je pro mě i výsledek, kdy budou potrestáni (byť sebetvrdším trestem) dva či tři řadoví
policisté, kteří byli domovní prohlídce přítomni. Protože policie uvalila informační embargo na to, jak k
útěku Krejčíře došlo (což je neobyčejně statečný přístup), nezbývá mi než spekulovat. Prokáže-li se,
že k útěku Krejčíře pomohla korupce, pak je jasné, že ti policisté, co se nechali uplatit, musí být
potrestáni. Ale nejen oni. Je otázka, jestli je vůbec v silách jedince odmítnout deset miliónů (tedy pár
promile z hotovosti, která byla při domovní prohlídce nalezena) za to, že se chvíli bude dívat jinam.
Jenomže podnikatel Krejčíř není pan Nikdo. Policejním šéfům muselo být jasné, že riziko pokusu o
úplatek u tak bohatého člověka je vždy obrovské. Pokud dopustili, aby k realizaci úplatku došlo, pak
jsou odpovědni i oni. Nejen ten, kdo vzal, ale i ten, kdo umožnil, aby bylo nabídnuto. Jako bývalý
policista chci věřit, že v tomto případě o korupci nešlo. Vždyť nechat se uplatit od člověka, jako je
Krejčíř, by byla neskutečná drzost a definitivní pád policejní profese na samé dno. Zbývá tedy varianta
profesního selhání. Nemá smysl polemizovat, zda je ÚOKFK elitní policejní útvar, či nikoli.
Každopádně je to však útvar, který vyšetřuje nejbohatší, a tedy svým způsobem i nejnebezpečnější
pachatele zastoupené nejschopnějšími (nebo všeho schopnými) advokáty. Proto na něm musí
pracovat to nejlepší, co policie má. Realita je, jak se zdá, jiná. Pokud nedokážou policejní funkcionáři
zajistit, aby na útvaru typu ÚOKFK nepracovali policisté, kteří dělají chyby, za které by se jim vysmáli i
studenti Střední policejní školy v Hrdlořezích, pak u nich jde o manažerskou neschopnost. Neschopný
velitel dokáže zničit práci několika desítek schopných policejních komisařů. Je tedy jasné, kde začít s
nápravou. Pro úplnost je třeba dodat, že k selhání mohlo dojít nejen při fyzickém hlídání Krejčíře, ale i
při procesní přípravě celého zákroku. Laicky řečeno, mohl se v celém postupu objevit ze strany policie
krok, který nebyl v souladu se zákonem, a v důsledku něhož se Krejčíř mohl při domovní prohlídce
volně pohybovat po domě. Ať je to tak, nebo tak, policie měla v úmyslu Krejčíře zadržet a poslat do
vazby. Tenhle záměr nevyšel. Přitom jedna varianta toho, proč se tak stalo, je pro policii horší než
druhá. U zákroku, který smrděl rizikem na míle daleko a který se jistě nepřipravoval ze dne na den,
nedokázala policie zajistit jeho bezvadný průběh. A to nemůže být způsobeno selháním řadového
policisty.
Šanci pro schopné policisty
Nežádám hlavu ministra Bublana. Koneckonců ten jediný se k problémům policie dokáže postavit jako
chlap a občas narovná to, co je evidentně špatné (např. zrušení týmu Mlýn nebo očištění Stanislava
Humla). Ale na vedení ÚOKFK něco nefunguje. Dopustí-li policejní prezident, aby nefungoval jeho
elitní útvar, pak nefunguje ani policejní prezident. Chcete-li opravit jakékoli zařízení, musíte vyměnit
nefunkční součástky. Policie disponuje řadou kvalitních vyšetřovatelů i kriminalistu, kteří své práci
rozumějí. Ale proboha zaveďte už konečně v české policii takové poměry, aby tito schopní policisté
dostali šanci a měli chuť se prosadit.
Finanční kriminalita
18.3.2003 Mladá fronta DNES
Václav Láska
Jak vyšetřovat nejzávažnější finanční kriminalitu, která způsobuje lidem nebo státu (takže zase lidem)
největší škodu a leckdy její nepotrestání působí motivačně pro páchání další finanční kriminality? Jak
bojovat s kriminalitou, která vyžaduje nadprůměrné znalosti a schopnosti policistů, jakož i vysokou
specializaci na danou problematiku?
Malý specializovaný útvar
Odpověď bych hledal v existenci malého útvaru, který sdruží to nejlepší, čím policie na poli boje
s finanční kriminalitou disponuje. Malý útvar snáz naplníte tím nejlepším, co policie má. Těmto lidem
pak vytvoříte nadstandardní podmínky a můžete si dovolit mít na ně nadstandardní požadavky
(právnické vzdělání, znalost dvou světových jazyků, další vzdělání v oboru bankovnictví apod.). Další
výhodou je přímá úměra mezi velikostí útvaru a byrokracie. Útvar by se i lépe kontroloval, zda jeho
policisté nepodléhají tlaku různých zájmových skupin, či dokonce korupci, a zda jsou po profesní
stránce tím nejlepším. Ano, vytvoří se tím určitá elita. Ale když vyšetřujete takovéto kauzy, tak proti
vám už elita stojí. A stát se jednou členem elitního útvaru může být motivací pro mladé policisty. Není
to tedy prvek kariérního řádu, po kterém se ve státní službě volá? Policie dnes disponuje dvěma
úřady, které objasňují závažnou hospodářskou kriminalitu. Ty v důsledku novelizace trestního řádu,
která zrušila vyšetřovatele, mají stejnou náplň práce, což je, mimo jiné, jako otázka k řešení
připomínáno i EU. Nabízí se sloučení těchto úřadů. Respektive jejich zrušení a vznik nového velkého
úřadu. Ale nebylo by efektivnější a levnější ponechat dva útvary a přerozdělit jejich kompetence, jakož
i policisty podle klíče to nejlepší na to nejsložitější? Vždyť je-li problém utvořit vhodné pracovní
podmínky pro pár desítek lidí (dnešní Úřad finanční kriminality a ochrany státu), jak to dokázat pro
několik set lidí (nově plánovaný útvar). Pro dvouřadové uspořádání svědčí i fakt, že zatímco útvar,
který bude vyšetřovat "jen" závažnou hospodářskou kriminalitu, se přiřadí blíže klasickým policejním
strukturám, druhý úřad, vyšetřující nejsložitější finanční kriminalitu (činnost bank, investičních
společností apod.), by se měl přimknout ke státnímu zastupitelství (kde již při VSZ specializované
odbory na nejzávažnější finanční kriminalitu existují) tak, aby státní zástupce byl účasten v přípravném
řízení, byl neustále v obraze anebo přímo vyšetřování vedl, jak to zamýšlela výše zmiňovaná novela
trestního řádu.
Spolupráce se státními zástupci
A naopak policista nenechá státního zástupce před soudem ve "štychu" a i po podání obžaloby mu
bude k ruce. Státní zástupce bych pak vybavil rozhodovací pravomocí posoudit, která kauza je tak
odborně složitá, že vyžaduje jejich specializovaný dohled, potažmo vyšetřování specializovaným
policejním radou. To by sloužilo jako pojistka proti přetížení policejního úřadu. Zaniklý Úřad finanční
kriminality (který bohužel podřízením pod kolos policejního prezidia zabředl do policejní byrokracie)
dosaženými výsledky naznačil, že tato cesta je možná a správná. Tak proč se jí vzdáváme?
Samospráva v soudnictví
7.7.2008 Parlamentní zpravodaj
Václav Láska
Je nesporné, že se česká justice potýká s řadou závažných problémů. Trápí ji neúměrně dlouhé trvání
soudních řízení, podezření na politicky ovlivněné kauzy, ale také excesy soudců (doufejme, že se
jedná pouze o excesy), kteří při výkonu své práce páchají úmyslné a závažné trestné činy.
Když se do podobné krize dostane zdravotnictví, školství či policie, tak se hledá pomoc zvenčí.
Novelizují se zákony, probíhají reorganizace, hledá se nový leader. Jenže soudnictví je specifické v
tom, že tento obor sám o sobě je, nebo má být, plný jedinců znalých práva, respektujících či dokonce
hledajících spravedlnost. Jedinců vzdělaných, zkušených a života znalých. Soudnictví je tedy oblastí,
kde by se nejvíce změn k lepšímu a řešení krizových situací očekávalo „zevnitř“. Navíc ústavou
zaručená nezávislost soudců mnoho zásahů „zvenčí“ nepřipouští. Podívejme se tedy na to, jak to se
samosprávou v českém soudnictví vypadá.
Soudci jsou zřejmě další na řadě
V této oblasti registruji dva protichůdné jevy a oba mají výrazně negativní stránky. Tím prvním je
apelování soudců na jejich soudcovskou nezávislost, které však někdy přichází v nevhodných
okamžicích. V minulosti například při odmítání zvažovaného celoživotního vzdělávání soudců, nebo v
soudním vymožení třináctých platů za situace, kdy se jich ostatní státní zaměstnanci museli vzdát.
Takový přístup soudců vzbudil pochopitelně velkou nevoli u ostatních občanů. Sám o sobě není tento
jev zásadně škodlivý, ale jeho nebezpečí se skrývá jinde. Právě tím, že tento přístup soudcům přináší
záporné body v hodnocení ze strany veřejnosti, snižuje jejich obranyschopnost proti druhému jevu. A
tím jsou výrazné tendence moci výkonné (přesněji, ale neodborně řečeno moci politické) zasahovat do
výkonu moci soudní. Podle mého názoru je již smutným faktem, že politici významně ovlivňují (možná
i ovládají) policii. Výstupy z kauzy Čunek ukazují, že evidentně mají určitý vliv také na státní zástupce.
Reálně tak hrozí, že dalšími na řadě budou soudci. Proto je třeba věnovat zvýšenou pozornost
připravované novele zákona o soudech a soudcích a o kárném řízení.
Příliš silný nástroj v rukou politiků
Je zajímavé, že oproti návrhu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila doporučují poslanci
ústavněprávního výboru (a to napříč politickým spektrem) ke schválení odlišné znění předmětných
novel. Především přicházejí s omezením mandátu předsedů soudů. Mandát má být sedmiletý a ministr
spravedlnosti, resp. prezident, může rozhodnout o tom, že předseda soudu bude do své funkce
jmenován opakovaně. Může, ale nemusí. Hodnotící kritéria pro takový krok neexistují. Nebude
předseda soudu před koncem funkčního období vydán na milost a nemilost jedinému člověku,
politiku? Nebude tak motivován k tomu, aby vyslyšel přání eventuálního vyslance ministra a vyhověl
bez ohledu na zákonnost a morálnost takových přání? Já si na obě otázky odpovídám „ano, bude“.
Poslanci navržená úprava tak dává politikovi nebo moci výkonné, příliš silný nástroj k ovlivnění moci
soudní. A jak prokázalo projednání sporu mezi paní Veseckou a paní Benešovou (díky soudci Ceplovi
za mimořádně transparentní přístup k projednání této věci), politici dokážou využít i podstatně slabších
nástrojů k tomu, aby ovlivnili konkrétní kauzy, na jejichž výsledku mají zájem.
Vždycky se dá něco „vyšťárat“
Ruku v ruce se vznikající možností ovlivňovat rozhodování předsedů soudů stojí za pozornost i
relativně nenápadná úprava zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců (kárná řízení).
Dochází k tomu, že se lhůty k podání kárné žaloby na soudce prodlužují. Subjektivní ze dvou na šest
měsíců a objektivní ze dvou na tři roky. Proč? Vždyť přece v zájmu spravedlnosti samé je, aby
případný chybně jednající soudce byl co nejdříve potrestán nebo přímo zbaven možnosti soudit.
Nedochází tak ve skutečnosti k tomu, že se ministrovi nebo jím ovlivněnému předsedovi soudu
umožňuje něco „vyšťárat“ na neposlušného soudce? To nejsou jen černé brýle Úprava, která by
naopak v zákoně o soudcích byla žádoucí a chybí zde, je konkrétnější vymezení podmínek pro
uchazeče o post předsedy soudu. Dnes jsou tyto podmínky stanoveny pouze tak, že se předseda
vybírá z řad soudců. S ohledem na dobu, ve které žijeme, by však novele slušelo, kdyby byla přidána i
podmínka, že soudce musí určitou zákonem danou dobu vykonávat soudcovskou profesi, a to v době
bezprostředně předcházející jmenování předsedou soudu. Nemusí být dlouhá, postačilo by tři až pět
let. Můžu pro tuto podmínku argumentovat tím, že předseda soudu jakékoli instance se nejdříve musí
vžít do role „velícího soudce“, a to se stane jen tím, že soudcovskou profesi bude před svým
jmenováním nějaký čas provozovat. Ale skutečnost je taková, že lobbováním pro zavedení této
podmínky chci zamezit do budoucna tomu, aby na posty předsedy soudu byli jmenováni bývalí soudci,
aktuálně politici, nebo politici-právníci, kteří se jen krátce před svým jmenováním předsedou soudu
stali soudci. Jeden takový exemplář soudce-politika se nedávno předvedl právě ve sporu VeseckáBenešová. A jeho vystoupení rozhodně nelze hodnotit kladně. A představa, že by se taková persona
stala předsedou jakéhokoli soudu, není zrovna povzbudivá. Můžete mě obvinit z toho, že mám jen
nasazené příliš černé brýle. Ale podívejte se znovu na vše, co se kolem kauzy Čunek děje, a
pochopíte, že čirá skla na svých brýlích, natož růžová, mít rozhodně nemohu.
Novela zákona o soudech a soudcích
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR v minulých dnech ve třetím čtení schválila vládní návrh
zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o
řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 349/1999 Sb.,
o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů. Hlavním důvodem vzniku novely je nález
Ústavního soudu vyhlášený pod č. 397/2006 Sb., jímž byla dotčena právní úprava odvolávání
funkcionářů soudu obsažená v zákoně o soudech a soudcích. Dalším důvodem ke změně platného
právního stavu jsou úkoly uložené Ministerstvu spravedlnosti ČR v usnesení vlády ze dne 12.
července 2006 č. 853 k pracovněprávnímu řešení problematiky zapojení občanů České republiky do
civilních misí Evropské unie a v mezinárodních vládních organizacích. V projednávaném návrhu se
rovněž odrážejí zkušenosti s aplikací novelizovaných zákonů. Schválená právní úprava se
soustřeďuje do několika základních okruhů. Jde o odvolávání funkcionářů soudů, s tím spojenou
změnu právní úpravy kárného řízení a úpravu zapojení dalších právních profesí v kárných senátech,
právní úpravu vysílání soudců do zahraničních misí a k orgánům a organizacím mimo území České
republiky a změnu právní úpravy Justiční akademie. Odvolávání funkcionářů soudů je nutno nově
upravit v souvislosti s výše zmíněným nálezem Ústavního soudu. Podle návrhu bude o odvolání
funkcionářů soudů rozhodovat soud v kárném řízení. Kárným soudem bude Nejvyšší správní soud. Za
tímto účelem se doplňuje do zákona o soudech a soudcích a do zákona o řízení ve věcech soudců a
státních zástupců kárná odpovědnost předsedů a místopředsedů soudů a předsedů kolegia
Nejvyššího správního soudu. Tato právní úprava zahrnuje jak definici kárného provinění funkcionářů
soudů, tak určení kárných opatření, která bude možno za tato kárná provinění ukládat. Byla změněna i
procesní ustanovení obsažená v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, především
byl nově vymezen okruh osob, které budou oprávněny svým návrhem zahájit vůči funkcionáři soudu
kárné řízení. K zefektivnění práce justice by měly přispět rovněž další změny úpravy kárného řízení.
Navrhuje se především stanovit, že opakované konstatování, že došlo ke kárnému provinění, může
mít za důsledek zahájení řízení o nezpůsobilosti k výkonu funkce soudce. Mění se složení senátů
kárných soudů tak, aby v nich byli paritně zastoupeni soudci různých stupňů soudní soustavy a
přísedící z jiných právních profesí. Přísedící z řad advokátů, notářů a soudních exekutorů a dalších
právních profesí by měli do kárného řízení vnést úhly pohledu odlišné od těch, které lze předpokládat
u členů kárných senátů z řad soudců, a měli by umožnit posoudit kárné provinění komplexněji a
objektivněji. Změna složení senátů kárných soudů se bude týkat i řízení ve věcech státních zástupců,
v nichž jako přísedící budou zasedat i dva státní zástupci.
Konec loupežníků v Čechách?
14.7.2005 Ekonom
Václav Láska
Banky dávají přednost pohodlí zákazníka před bezpečnostními opatřeními a spoléhají se zatím spíš
na technické nástroje k označení pachatele. Počet loupežných přepadení bank v České republice
každým rokem roste. Pachatele zatím neodstrašují ani poměrně vysoké tresty v porovnání s ostatními
srovnatelnými delikty. Podle závěrů letošní bezpečnostní konference však na bankovní lupiče čeká
několik nepříjemných překvapení.
KONFERENCI pořádala Policejní akademie ČR, Ekonom byl mediálním partnerem. Zajímavá byla
diskuse o loupežných přepadeních v bankách, protože na konferenci byli zástupci všech tří subjektů,
které jsou v boji s tímto druhem kriminality aktivní, tedy zástupci bank, policie a soukromých
bezpečnostních služeb. Příspěvek Víta Bárty, generálního ředitele ABL, však naznačil, že spolupráce
mezi těmito třemi subjekty není ideální. Bohužel zástupci policie i bank, kteří byli přítomni v
přednáškovém sále, na výtky, týkající se nedostatků v lokální spolupráci, moc nereagovali. O to
zajímavější byla separátní debata v zákulisí, kde už byli otevřenější. Třeba o tom, jak je to doopravdy
v rychlosti dojezdu policie na místo loupeže. Policisté tvrdí, že dorazí na místo loupežného přepadení
do 5 minut. Zástupci bank i bezpečnostní služby ABL ale hovoří až o 20 minutách. Spor vznikl také
okolo kvality zásahu. Přednášející policisté si stěžovali, že po loupeži se dostaví na místo řada lidí z
vedení banky a nekoordinovaným pohybem po místě činu ničí a znehodnocují zanechané stopy.
Zástupci bank kontrovali, že naopak spousta policistů na místě činu, z nichž většina neví, co má dělat,
není zárukou kvality zásahu a zajišťování stop. Z hlediska budoucnosti však byla mnohem zajímavější
prezentace nových trendů v boji s touto kriminalitou. Dozvěděli jsme se, že banky dávají přednost
pohodlí zákazníka před bezpečnostními opatřeními. Takzvaná strategie otevřených bank pachatelům
příliš překážek neklade. Bankéři mají eminentní zájem na tom, aby se zásah proti pachatelům přenesl
mimo prostory banky. I proto jsou zaměstnanci bank školeni, aby pachatelům nekladli odpor a splnili
vše, co pachatel řekne. Ze stejného důvodu také banky ustupují od fyzické kontroly poboček.
Přítomnost strážného přímo v bance neodradí pachatele a v nejhorším případě je ozbrojená ochrana
tím prvním, kdo loupež "odnese". Strážný je navíc pro banku poměrně drahý.
NOVÁ BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ se soustřeďují spíše na následné dohledání a zadržení
pachatele. Dokud je pachatel v prostoru banky, splní mu každý, co mu na očích vidí. O to větší
překvapení ho však čeká o několik minut později. Na konferenci byla demonstrována technologie
kouřících bankovek. Barvení pachatelova lupu barevnou kapslí, která je přidána do odnášené
hotovosti, je v praxi známé a užívané. Kouřící bankovky vnášejí do tohoto systému nové prvky.
Kouřící zařízení je především velmi podobné balíčkům bankovek a je trvale založeno mezi ostatní
hotovost. Pachatel, zvláště v časové tísni, které je vystaven, prakticky nemá možnost toto zařízení
identifikovat ani v případě, že bere si hotovost z trezoru či denní pokladny sám. Eliminuje se tím
potřeba aktivního zásahu ze strany zaměstnanců banky. Nehrozí tedy ani lidské selhání zaměstnance,
který nenajde odvahu či příhodný okamžik, kdy má barvu do pachatelova lupu přidat. Nehrozí ani
možná msta ze strany pachatele vůči zaměstnanci, neboť pachatel si kouřící bankovku vezme sám
spolu s ostatní hotovostí.
BARVA OBSAŽENÁ V KOUŘI je navíc velmi agresivní. Nejenže je ze zasažených bankovek prakticky
neodstranitelná, ale ulpí i na kůži či oděvu pachatele, který tak může být identifikován ještě čtrnáct dní
po loupeži. Navíc jsou kouřící bankovky pro každou pobočku naplněny jedinečnou barevnou směsí,
takže pachatele lze v určité době po loupeži identifikovat nejen jako pachatele loupeže, ale i jako
pachatele loupeže v konkrétní bankovní pobočce. Banky jsou motivovány k umísťování těchto
kouřících systémů mezi ostatními bankovkami i pojišťovnami. Pokud je součástí lupu prokazatelně i
tento systém, který zaručí znehodnocení odnesených peněz, banka dostane od pojišťovny
plnohodnotnou náhradu za odnesený lup. I prezentaci kouřících bankovek však provázelo upozornění,
že také tato technika časem ztratí původní účinnost. Proto se v zákulisí konference mezi zástupci
jedné z bank hodně diskutovalo také o novém systému dohledání pachatele, který testuje a vyvíjí
ABL, a. s. Ředitel Vít Bárta na přímý dotaz potvrdil, že se skutečně testuje nový systém, který povede
k dohledání pachatele po loupeži, ale víc už říci nechtěl. Všechny informace o tomto systému jsou
tajné a není zájem, aby o něm byly publikovány jakékoliv podrobnosti. Z toho, co naznačil, je však
zřejmé, že pokud se tento systém osvědčí, příští pachatelé loupeží v bankách budou mít nové, těžko
řešitelné starosti.
MEDIÁLNÍ PREZENTACE bankovních loupeží byla dalším velkým tématem debaty. Může být
nástrojem účinné prevence kriminality, ale dá se to zkazit. Kritizována byla snaha bank zatajovat výši
lupu, protože to může působit kontraproduktivně. V médiích se pak objevují údaje jen k těm
"nejpovedenějším" loupežím. Přitom průměrná výše uloupené hotovosti je podle zástupců ABL kolem
sta tisíc korun. Riskovat kvůli nim až 10 let vězení? To už by mělo eventuální pachatele odradit.
VaK Zlín a hlasovací práva
3.3.2005 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA, spolupracovník Ekonoma
Komise pro cenné papíry vidí neohlášené jednání Jižní vodárenské a Zlína ve shodě.
V srpnovém čísle Ekonoma jsme psali o projektu privatizace Vodovodů a kanalizací Zlín, a. s.
Takzvaný "provozní model", který byl nakonec valnou hromadou VaK Zlín přijat a spočíval v prodeji
provozní části podniku do soukromých rukou, s sebou přinesl několik sporných momentů. Především
to byl způsob, jakým dosáhlo město Zlín a Jižní vodárenská, a. s., schválení projektu valnou
hromadou. Předcházelo mu kupčení s některými malými akcionáři VaK, které stálo na samotné hranici
korupčního jednání. A také především záhadné převody akcií a hlasovacích práv největšího akcionáře
VaK Zlín, statutárního města Zlín. Další otázkou bylo, co tento projekt přinese Zlínsku a jeho
obyvatelům. Představitelé města Zlín na ni, kromě obvyklých frází o "lepších službách", nebyli schopni
jasně odpovědět. Od té doby uběhlo trochu času a do hry zásadním způsobem vstoupila Komise pro
cenné papíry. V jejím rozhodnutí ze dne 26. 10. 2004 je odpověď jak na otázku správnosti a
zákonnosti postupu města Zlín a Jižní vodárenské, tak komu co tento postup dal a vzal.
KCP TÍMTO ROZHODNUTÍM konstatuje, že Jižní vodárenská, a. s., a statutární město Zlín jako
osoby jednající ve shodě ovládly společnost Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. Tím jim vznikla
povinnost učinit nabídku převzetí ostatním akcionářům podle § 183b odst. 1 a odst. 12 obchodního
zákoníku, kterou však nesplnily. Ušetřily tím ku škodě drobných akcionářů desítky milionů korun. Za
porušení této povinnosti byla společnosti Jižní vodárenská, a. s., uložena pokuta 9 milionů korun a
statutárnímu městu Zlín pokuta 4,5 milionu korun. Rozhodnutí KCP není dosud pravomocné, protože
proti němu Jižní vodárenská i město Zlín podaly rozklad. Možná daleko podstatnější než uložená
pokuta jsou další argumenty a zjištění konstatované KCP v předmětném rozhodnutí. Zdá se, že i
nezávislý státní orgán se přiklání k argumentaci malých akcionářů – obcí v regionu Zlínsko v čele s
městem Otrokovice - které považovaly zvolený projekt i postup města Zlín při privatizaci VaK za
nezákonný a nevýhodný pro obyvatele Zlínska.
MĚSTO ZLÍN se vždy bránilo tomu, že jedná ve shodě s Jižní vodárenskou. KCP však shromáždila
dostatek důkazů o opaku. Jeden příklad za všechny. Dne 28. 2. 2002 se konala valná hromada VaK
Zlín, na které došlo ke změnám v představenstvu společnosti. Po těchto změnách mělo město Zlín,
které v té době vlastnilo jednu jedinou akcii, v představenstvu dva zástupce - a mělo jich tedy stejně
jako Jižní vodárenská, jež v té době disponovala 39,2 % hlasovacích práv. KCP také prozkoumala
všechny valné hromady od roku 2002 a konstatovala, že Jižní vodárenská, a. s., a město Zlín fakticky
ovládaly cílovou společnost a bez souhlasu ostatních akcionářů prosadily všechna rozhodnutí, k nimž
postačovala prostá většina hlasů. Patří mezi ně mimo jiné i rozhodnutí o prodeji provozní části VaK
Zlín, tedy Zlínské vodárenské, a. s., která je stejně jako Jižní vodárenská, a. s., ovládána společností
Veolia Water. KCP konstatuje, že "Jižní vodárenská a město Zlín svým jednáním sledovaly konkrétní
cíl, kterým bylo prosazení vstupu skupiny Veolia Water do VaK Zlín. Přestože účastníci řízení (město
Zlín a Jižní vodárenská) věděli, že fakticky ovládají cílovou společnost (VaK Zlín), nabídku převzetí
neučinili a do poslední chvíle popírali záměr prosadit společný vliv v cílové společnosti. Proto je
spáchaný delikt třeba kvalifikovat jako úmyslný, předem promyšlený, omisivní skutek". To podle KCP
zvyšuje stupeň nebezpečnosti spáchaného deliktu.
MIMO TOHOTO ZÁSADNÍHO FAKTU způsobily město Zlín a Jižní vodárenská společnosti VaK další
škody. Například Ministerstvo životního prostředí zamítlo projekt "Zlínsko - likvidace odpadních vod I.
etapa", čímž VaK Zlín přišel o dotace z unijních fondů ISPA, neboť nesplňoval podmínku, že je z 90 %
ovládán obcemi. Ztráta nároku na dotace je věc, o které již v médiích mluvil starosta Otrokovic Mišák.
Veolia Water na něj za tyto výroky chystá žalobu. Rozhodnutí KCP má zásadní význam také na další
vývoj v kauze privatizace VaK Zlín. Subjekt, který poruší povinnost učinit nabídku převzetí, nemůže ze
zákona v ovládané společnosti vykonávat hlasovací práva. Nabude-li tedy rozhodnutí KCP právní
moci a podá-li kterýkoli z akcionářů žalobu na neplatnost valných hromad VaK Zlín, nezbude soudu
než rozhodnout o neplatnosti všech valných hromad počínaje dnem 28. 8. 2002, neboť na nich
hlasovali akcionáři, kteří ze zákona pozbyli hlasovací právo. Mimo jiné by tím bylo anulováno i
schválení sporného privatizačního projektu VaK Zlín.
Nesmrtelný státní podnik
20.1.2005 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Jak se udržet v ředitelském křesle? Třeba tak, že se rozpoutá soudní spor - jako ve Sklářském ústavu.
Privatizace státních podniků v první polovině 90. let minulého století měla tyto podniky zlikvidovat a
jejich majetek převést na regulérní obchodní společnosti. Že tento přes deset let starý záměr nemusí
být úspěšně u konce ani v roce 2005, dokazuje případ státního podniku Sklářský ústav.
KOMU PATŘÍ KOVY? Celý příběh začal v roce 1992, kdy byl státní Sklářský ústav privatizován. Stalo
se tak cestou převedení majetku na Fond národního majetku (FNM), který jej jako nepeněžitý vklad
použil k založení akciové společnosti SVUS. Součástí tohoto majetku byly i předměty z drahých kovů,
tehdy oceněné na 6 mil. korun, které se užívají pro broušení skla při jeho malotonážní výrobě. Státní
podnik Sklářský ústav poté zachoval svoji existenci jakožto "majitel kulatých razítek". V té době měl
totiž stát v úmyslu ponechat si kontrolu nad certifikacemi, udělováním potvrzení o shodách a dalšími
podobnými úkony. Že i tyto činnosti budou svěřeny soukromým firmám, bylo rozhodnuto až o něco
později. V červenci roku 1996 pronajímá SVUS předmětné drahé kovy státnímu podniku Sklářský
ústav. Společnost SVUS totiž s malotonážní výrobou skla končí a státní podnik se nabízí, že tuto
výrobu převezme. Cena pronájmu je stanovena na 60 tisíc korun měsíčně. V rámci této nájemní
smlouvy se ředitelka státního podniku Sklářský ústav RNDr. Mojmíra Voborníková podepisuje pod
konstatování, že pronajímatel, tedy SVUS, je vlastníkem předmětných drahých kovů. Brzy je ale
všechno jinak. Sklářský ústav neplatí nájem a nájemní smlouva je ukončena výpovědí k 30. 9. 1997.
Ředitelka Voborníková však odmítne drahé kovy SVUS vrátit. Přichází s převratným tvrzením (v
rozporu s nájemní smlouvou, kterou osobně podepsala), že drahé kovy společnosti SVUS nepatří a že
si je tedy státní podnik ponechá. SVUS se obrací na soud a začíná tak vleklý spor mezi akciovou
společností založenou FNM a státním podnikem.
DALŠÍ HRÁČ NA SCÉNĚ. Na konci roku 2000 přichází ředitelka Voborníková s dalším překvapivým
tahem. Drahé kovy, o které je vedena soudní pře, pronajímá společnosti BRITA Trade, s. r. o.
Zarážející je především dohodnutá cena pronájmu: ta činí 25 tisíc korun za čtvrt roku, tedy jedna
sedmina ceny, za kterou měl státní podnik sám drahé kovy v pronájmu. To opravdu nevypadá jako
výhodný obchod pro státní podnik. SVUS reaguje žádostí o předběžné opatření, kterému soud
vyhovuje. Nařizuje státnímu podniku vydat předměty z drahých kovů do úschovy soudu. Státní podnik,
který se v té době skládá již jen ze své ředitelky Voborníkové, odmítá rozhodnutí soudu akceptovat.
Soud tedy nařizuje exekuci. Tehdy se ukazují další výhody pronájmu drahých kovů společnosti BRITA
Trade. Když se totiž soudní exekutor dostaví do sídla Sklářského ústavu, odchází s nepořízenou.
Drahé kovy zde nejsou. Má je BRITA Trade. Je třeba učinit další právní kroky, mimo jiné pořádat o
exekuci přímo proti BRITA Trade. Čas běží. Na vývoj situace reaguje 7. 6. 2001 jednatel společnosti
BRITA Trade ing. Josef Míka. Píše soudu dopis, v němž mimo jiné uvádí: "Firma BRITA Trade, s. r. o.,
prohlašuje hodnověrně a čestně, že předmětné, usnesením soudu obmyšlené, věci skladuje a
permanentně střeží." S ohledem na další vývoj věci je to prohlášení pozoruhodné. V roce 2003 se totiž
exekutor pokusí předmětné drahé kovy odejmout přímo společnosti BRITA Trade. Tentokrát jednatel
Míka kontruje dopisem exekutorovi. Uvádí: "Naše společnost má ve své držbě předměty z drahých
kovů… Nejedná se však o věci, které by byly totožné s věcmi, jež jsou vyjmenovány v usnesení
soudu…“ Vypadá to jako nějaký nevydařený vtip.
SPOR, DŮVOD K EXISTENCI. SVUS se v roce 2002 obrací na zřizovatele státního podniku, tedy
Ministerstvo průmyslu a obchodu se stížností na postup ředitelky Voborníkové. Dozvídá se
překvapivou skutečnost, že jediným důvodem existence státního Sklářského ústavu je právě existence
předmětného sporu o vlastnictví drahých kovů. Ţádnou jinou činnost již státní podnik nevyvíjí. Jelikož
ředitelka jen vyčkává konce sporu, nemůže žádné chybné kroky učinit. Tedy nejenže díky
probíhajícímu soudnímu sporu si BRITA Trade za levný peníz užívá drahých kovů, ale také Mojmíra
Voborníková má zajištěný příjem v podobě manažerské mzdy. Řešení situace mohl přinést rozsudek
Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2003, kterým je ve sporu v plném rozsahu dáno
za pravdu SVUS. Sklářský ústav je opětovně vyzván k odevzdání předmětných drahých kovů.
Přestože jediným důvodem existence Sklářského ústavu je právě tento soudní spor a soud opakovaně
konstatuje, že pravda je na straně žalobce SVUS, ředitelka Voborníková rozsudku soudu nevyužívá
k umožnění likvidace dávno nefungujícího státního podniku a proti rozsudku se odvolává. K podání
odvolání je však třeba zaplatit stotisícový soudní poplatek. Přestože Sklářský ústav disponoval
prostředky na placení svého právníka a může si dovolit pronajímat za "hubičku" milionový majetek, na
zaplacení soudního poplatku nemá. A tak žádá o osvobození od jeho platby. Soud žádost zamítá,
státní podnik se odvolává. A jsme v současnosti.
SOUKROMÉ? ANO, ALE… Soudní spor doposud běží. Momentálně se - paradoxně - stále řeší
otázka, jestli státní podnik má právo na to být osvobozen od zaplacení soudního poplatku či nikoli. K
vlastnímu projednání odvolání se tak soud ještě nedostal. SVUS se tak sedmým rokem snaží dostat
ke svému majetku. BRITA Trade takřka zadarmo nadále disponuje a užívá drahé kovy v
mnohamilionové hodnotě. K jediné změně přece jen došlo: Voborníková přestala pobírat svůj
ředitelský plat, neboť v květnu 2004 byla vystřídána ing. Jaromírem Sodomkou. I délka jeho funkčního
období bude zřejmě závislá na probíhajícím sporu. Smyslem privatizace je převést státní majetek do
soukromých rukou a zbavit se státního podniku. Úpornou snahou bývalé ředitelky však nefunkční a
zbytečný státní podnik stále existuje. Soukromý majetek, tedy alespoň drahé kovy, nyní sice v
soukromých rukách je, nikoli však v rukách, do kterých jej nasměroval privatizační projekt.
Vrtulníky nad Brnem
25.11.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Grossův přelet zviditelnil sanitární akci v rozpočtu. Policie České republiky šetří. Policisté mají limity
kilometrů, které smějí za noční službu "najet". Odstřihávají se jim státní telefonní linky, aby moc
neutratili za telefonování apod. Přesto však vláda rozhodla, že policie vydá nemalé peníze a nakoupí
nové vrtulníky v takzvaném "sanitním provedení" na provozování letecké záchranné služby (LZS).
Problém je v tom, že LZS v České republice už dávno funguje i bez policie, dokonce na velmi vysoké
profesionální úrovni. V České republice má deset stanovišť, z nichž její vrtulníky vzlétají na pomoc
zraněným lidem. Na sedmi z nich poskytují leteckou techniku i letecký personál soukromí
provozovatelé. Najdeme je na stanovištích, která převzali na počátku 90. let od státního podniku
Slovair. Zato stanoviště Plzeň a Praha obhospodařuje "odjakživa" policie, stejně jako armáda
obsluhuje Hradec Králové. A tak v podstatě jedinou změnou v takto rozdělených rolích byl rok 1995,
kdy se armáda rozhodla opustit svoji základnu v Českých Budějovicích a provozování jejího stanoviště
převzala po výběrovém řízení soukromá společnost. Finanční zabezpečení letecké techniky provádí
Ministerstvo zdravotnictví ČR. Za tím účelem má se soukromými provozovateli uzavřeny patřičné
smlouvy. Ty jsou na dobu určitou a jejich platnost vyprší v roce 2008. Na stanovišti Brno je to však
jinak, tam smlouva vyprší už letos a od nového roku je bude obsluhovat právě policie. Nedostala se k
tomu na základě výběrového řízení, ale usnesením vlády č. 672/1999. V něm si tehdy ještě Zemanova
vláda dala za úkol postupně převést veškeré provozování letecké záchranné služby ze soukromých
subjektů na Policii ČR. Špidlovo-Grossova vláda v tomto předsevzetí pokračuje. Za tím účelem také
rozhodla, že policie zakoupí novou vrtulníkovou techniku. Už při výběrovém řízení v roce 2002 však
pracovník Úřadu pro civilní letectví Jiří Chalupa výběrovou komisi písemně upozornil na skutečnost,
kterou měli všichni vědět dávno. Policie nemá zákonné oprávnění k provozování LZS. Zvažovaný
nákup vrtulníku v sanitním provedení je tedy pro policii zbytečný. LZS s ním létat nemůže a pro ostatní
úkoly policie se nehodí vzhledem k jeho specifickému vybavení a provedení. V tom se však Jiří
Chalupa mýlil. Práce pro sanitní vrtulník se přece jen našla. Například předseda vlády Stanislav Gross
s ním letěl na pohřeb Ivana Hlinky. Pravdou je, že tento úkol je provozování LZS opravdu na hony
vzdálen. A jak je to se zákonnou úpravou v problematice provozování LZS? Situace je jednoznačná u
Armády ČR. Podle zákona o ozbrojených silách č. 219/1999 Sb., konkrétně podle § 21, platí: "Hrozí-li
nebezpečí z prodlení a nestačí-li síly a prostředky letecké záchranné služby, podílí se armáda na
činnosti letecké záchranné služby." Je-li tedy v zákoně stanoveno, kdy armáda provozovat LZS smí,
za použití právní logiky je zřejmé, že v ostatních případech tomu tak být nemůže. A vzhledem k tomu,
že § 21 má na mysli především živelné katastrofy, či průmyslové havárie, řádné provozování LZS je
armádě zakázáno. Ale s přihlédnutím k tomu, že armáda obhospodařuje svoje stanoviště dlouhodobě,
disponuje za tím účelem technikou a zkušeným personálem, nikdo proti její roli v systému LZS příliš
neprotestuje. Úkoly policie jsou stanoveny v § 2 zákona č. 283/1991 Sb. O provozování LZS tam není
ani zmínka. A protože policie smí konat jen to, co je jí zákonem uloženo, její činnost při provozování
LZS je nezákonná. S ohledem na to, že policie hodlá svoji roli v LZS rozšiřovat, je otázka zákonnosti
takového počínání mimořádně důležitá. Z hlediska platných zákonů je tedy to, co plánuje a
uskutečňuje současná vláda, špatné. Zákony se však dají změnit a není vyloučeno, že i v otázce LZS
dojde časem k "legislativní nápravě". Jsou zde však i další otázky. Například fakt, že z rozhodnutí
vlády dojde k výraznému zásahu do hospodářské soutěže související s provozováním LZS. Proč
prostě není na provozování LZS v Brně vyhlášeno výběrové řízení, kde by se zájemci včetně policie
utkali jako rovný s rovným? Zřejmě proto, že výběrové řízení bylo vyhlášeno při obsazování Českých
Budějovic po jejich opuštění armádou. Policie zde byla účastníkem výběrového řízení, ale neuspěla.
Na panující situaci reagoval jeden ze soukromých provozovatelů LZS Alfa-helikopter, s. r. o., a podal
na zainteresovaná ministerstva jako zástupce České republiky žalobu na ochranu proti nekalé soutěži.
Přesto však zástupce žalobce Pavel Müller tvrdí, že zde nejde o peníze. Jde mu o fakt, že se proti
platným zákonům této země a na veřejné náklady předělává něco, co funguje. Říká, že majitelé
soukromých provozovatelů jsou více letečtí fanoušci než podnikatelé, a sám navrhuje smírné řešení
spočívající v transformaci současných soukromých provozovatelů na neziskové organizace. To je
systém, který například velmi úspěšně funguje v některých západoevropských zemích. Vládní politici
zatím na tyto návrhy neslyší. Nezbude, než aby o věci po právu rozhodl soud.
Kdo bude prodávat dřevo?
21.10.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
V lesích zuří netušený boj. Hovoří se nejen o neefektivním hospodaření a o zestátňování, ale také o
falšování údajů; mizí počítače s důležitými údaji. Les je synonymem pro klid a pohodu. Současné dění
okolo lesů má však s pohodou pramálo společného, připomíná bitvu. Na jedné straně barikády stojí
nové vedení státního podniku Lesy České republiky (LČR), proti němu na druhé straně velmi
netradiční spojenci - Česká asociace sdružující podnikatele v lesním hospodářství (ČAPLH) a
odborový svaz zaměstnanců dřevozpracujícího průmyslu a lesního a vodního hospodářství, starší
terminologií řečeno vykořisťovatel s vykořisťovaným. Co vedlo k tomuto netradičnímu spojenectví?
Především záměr nového managementu LČR změnit systém v těžbě a prodeji dřeva.
SOUKROMNÍK A STÁT. V ČR je následující situace: v 93 % lesů při lesních správách hospodaří
soukromé subjekty na základě dlouhodobých smluv na dodání komplexních lesnických prací a v 7 %
lesní závody, kde se dřevem obchodují přímo Lesy ČR. Tento systém byl dosud poměrně úspěšný.
Lesy ČR jsou jedním ze dvou státních lesnických podniků v Evropě, které nejsou ztrátové. Za srovnání
stojí především situace se Slovenskem. V roce 1992 měly oba státní lesnické podniky stejnou
startovní pozici, stejnou legislativu. Zatímco Češi přivedli do lesů soukromníky, které tu nechali na
základě dlouhodobých smluv hospodařit a prodávat dřevo, Slovensko k žádné transformaci
nepřistoupilo. Veškeré dřevo si nadále obchodoval přímo státní podnik. Výsledek? Stamilionové ztráty,
nedobytné pohledávky z prodeje dřeva a úvahy o tom, že "český model" není tak špatný. V Česku
tedy zdánlivě není žádný důvod pro změnu. Jenže v roce 2003 Nejvyšší kontrolní úřad v rámci
kontroly č. 03/14 přišel se zajímavými zjištěními. Prodejem dřeva při lesních závodech bylo dosaženo
vyššího zisku z prodeje za jednotku dříví nežli prodejem u lesních správ. Jinak řečeno státní úředník
hospodaří lépe nežli soukromník. Výsledek této zprávy přiměl vedení LČR k úvaze, že je čas pro
změnu.
NOVÉ POSTUPY. Vedení rozhodlo, že LČR budou nadále část dřeva, přibližně 40 %, prodávat samy
a u zbylých 60 % hodlají aktivněji vstupovat do vztahu mezi producentem a koncovým odběratelem.
Už nadále nechtějí nechat na jednom soukromém subjektu, aby je vytěžil, zpracoval a prodal, jak to
bylo doposud. Chtějí oddělit jednotlivé služby - kácení, přiblížení (dopravu), zpracování a prodej. A
tyto dílčí zakázky chtějí přidělovat krátkodobými smlouvami v rámci výběrových řízení. ČAPLH však
nesouhlasí a nadále preferuje komplexní dlouhodobé smlouvy. Výkonný ředitel ČAPLH Jiří Kořínek
argumentuje tím, že v lesním hospodářství je atypicky dlouhá doba reprodukčního cyklu (80-100 let).
Krátkodobě tak lze provést zásah, který přinese okamžitý profit, ale dlouhodobě způsobí zhoršení
stavu lesa - např. při zalesňování a dalších pracích při pěstování lesa je možné objektivně zjistit
výsledky práce až po několika letech. Přestože vedení LČR tvrdí, že nově navrženým postupem
"nechce destabilizovat obchodování privátní sféry s dřívím nebo ve službách zajišťovaných v lese ani
zpochybňovat zaměstnanost v sektoru lesního hospodářství", v ČAPLH si servítky neberou a nazývají
postup vedení LČR zestátněním. K požadavku na dlouhodobost smluv se připojují i odboráři, kteří se
bojí, že krátkodobé či vypověditelné smlouvy ohrozí zaměstnanost v regionech, kde práce v lesnictví
je často jediným dostupným zaměstnáním. Vedení LČR se však odvolává na závěry NKÚ a tvrdí, že
se musí něco dělat. Je sice pravda, že státní podnik Lesy České republiky není ztrátový, ale ze zprávy
NKÚ vyplývá, že by mohl vydělávat víc.
ZTRACENÉ POČÍTAČE. ČAPLH si nechala udělat u znaleckého ústavu Brázda-Audit opoziční
posudek, aby měla také v ruce "svůj" materiál dokazující, kdo při porovnání nákladů a příjmů vydělá
na kubíku dřeva více. Tento posudek dochází ke zcela opačnému výsledku než první: jsou to právě
soukromé subjekty, které hospodaří lépe než státní podnik. Dva posudky, dva diametrálně odlišné
závěry. Kde je chyba? Odboráři se zaměstnavateli tvrdí, že ve vstupních datech. Z podkladů
předaných NKÚ se prý ztratily režijní náklady LČR na výrobu a prodej dřeva. Data předaná jimi jsou
prý naopak kompletní. Při jednání ČAPLH, odborářů a LČR v polovině srpna v Hradci Králové se
strhla slovní přestřelka okolo skutečnosti, kde získala ČAPLH vstupní data pro svůj znalecký posudek.
Přitom ekonomický ředitel LČR Zdenek Cába možná nechtěně potvrdil, že data předaná ČAPLH
znalci "odpovídají realitě". Otázka zní: Jak je to tedy s daty předanými NKÚ? V této souvislosti není
bez zajímavosti ani událost prvního říjnového víkendu letošního roku. Z ředitelství Lesů ČR byly
odcizeny počítače personálně správního ředitele Vladimíra Sovy, vedoucího odboru financování
Zbyňka Ježka a vedoucího odboru řízení a strategie Jiřího Policara. Nikdo to nechce komentovat.
Skutečnost, že počítače byly odcizeny bez použití násilí z budovy hlídané bezpečnostní agenturou a
kamerami a že nic jiného se neztratilo, napovídá, že nemusí jít o "obyčejný" kriminální delikt. Mezi
zúčastněnými kolují verze, že ztrátou počítačů můžou být definitivně zničeny stopy o tom, kdo a jaké
údaje předal NKÚ. Nebo naopak, že data z odcizených počítačů mohou sloužit pro další posudky v
předmětném sporu. Pravdu však může zjistit jen policie. V těchto dnech vedou odboráři jednání s
ministrem zemědělství a snaží se jej přesvědčit, že záměry nového vedení LČR nebudou ku
prospěchu lesnictví v České republice. Kalouskovi lidé, kteří vždy považovali a považují Ministerstvo
zemědělství za svůj "rajón", zase ustavili komisi, která má na počínání nového vedení LČR
dohlédnout. Jak dopadne bitva o dřevo, by tak mohly ukázat už nejbližší týdny.
Policie v kleštích
7.10.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Pod tlakem politiků se postupně mění cíle policistů, kteří na kauze Kořistka pracují. Z původního
záměru "zjistit pravdu" zbylo pouhé "přežít". Kauza Kořistka zatím vygradovala obviněním poradce
šéfa ODS Marka Dalíka a lobbisty Jana Večerka, kteří strávili noc na policejní cele. Z desítky článků a
komentářů je patrné, že novináři zachovávají určitý odstup a očekávají vývoj věcí příštích. Jen politici z
obou stran bojiště mají na věci jasné, leč diametrálně odlišné názory. V této mozaice pohledů však
něco chybí - zaznělo jen málo o tom, jak to vidí policie. Je to obvyklá situace, neboť § 8 trestního řádu
a hlavně zažitá policejní praxe vylučuje rozsáhlejší prezentaci policejních názorů. Což neznamená, že
se nedají zjistit. Začněme tím, co se odehrálo do minulého čtvrtka. Občan České republiky obvinil jiné
občany z toho, že se jej pokusili uplatit. Učinil tak prostřednictvím médií. To je pro policii hned první
problém. Zahajuje prověřování nikoli na základě oznámení konkrétní osoby, ale na základě informací,
které získala z médií. To společnost nevidí ráda. Než tedy stačili policisté udělat první krok, začínali
závod s handicapem. Dalšího vývoje kauzy se chopili novináři. Dělali to, za co jsou placeni: začali se
ptát. Je snadné zmapovat, z čích úst zazněly první narážky a obavy z neobjektivního vyšetřování a
politizování celé kauzy. A to v době, kdy se policie ještě ani nestačila pustit do prověřovacích úkonů.
Není její chyba, že kolem celé kauzy se vytvořila atmosféra "politického spiknutí". Z výroků opozičních
politiků stojí za připomenutí zejména ten, který pochází od stínového ministra vnitra Ivana Langra. Ten
opakovaně prohlásil, že nebude-li obviněn Dalík s Večerkem, musí být automaticky obviněn Kořistka
pro pomluvu. I absolvent střední policejní školy ví, že zákonným znakem trestného činu pomluvy je
sdělení nepravdivého údaje. Tedy laicky řečeno lež. Postavit tvrzení, že Kořistka lže, jenom na faktu,
že by se nepodařilo zjistit dostatek důkazů o vině Dalíka s Večerkem, je právní konstrukce, která z úst
vystudovaného právníka zabolí. Chyby, vedoucí k značnému zpolitizování kauzy, lze vidět i na straně
vládních politiků. Především provokativní výroky ministerského předsedy Grosse o "nervózní ODS"
jsou důkazem, že minimálně premiér vzal tuto kauzu jako součást politického boje. Také ve vyjádření
ministra vnitra Františka Bublana by se daly najít chyby. Informace o možném použití detektoru lži asi
neměla být veřejnosti sdělována dřív, než k němu skutečně došlo. A určitě ne z úst ministra vnitra.
Je nesporné, že díky přístupu politiků se kauza "Kořistka" stala součástí předvolebního boje. Co s tím
mají dělat sami policisté? Dostávají se do paradoxu, kdy politici způsobí, že v očích veřejnosti je
objektivní vyšetřování naprosto vyloučené a následně za to obviňují policii. Nikoho asi nepřekvapí, že
pod tímto tlakem se postupně mění cíle policistů, kteří na případu pracují, z původního "zjistit pravdu"
na pouhé "kauzu přežít". Do této zjitřené atmosféry přišlo čtvrteční zatýkání. Při pouhém pohledu
"zvenku", bez znalosti podrobností, se zdá, že v podobné kauze není důvod pro vazební vyšetřování.
Policisté, kteří kauzu znají nejlíp, došli k opačnému názoru. Od počátku "realizace" počítali s tím, že
podají návrh na vazbu. Obávali se, že by obvinění mohli ovlivňovat svědky. Při těchto obavách nemohl
být jejich postup jiný než ten, který uskutečnili. Museli oba podezřelé seznámit s faktem, že jsou
obviněni, ve stejný okamžik. Předvolání, požadované obhájci, by mohlo záměry policie zmařit například tím, že by se k výslechu dostavil jen jeden z podezřelých. Druhý by tak věděl, že se proti nim
"natvrdo" jde a ze sdělení o obvinění by věděl i to, na kterých důkazech je trestní stíhání postaveno.
Byl by však mimo policejní kontrolu. Mohl by vycestovat na zahraniční jazykový kurz či na dovolenou.
Získal by čas třeba i k jednání, kterého se policisté obávali. Časně ranní současné zatčení obou
podezřelých tak bylo optimálním řešením. Policie ho uskutečnila v civilním obleku a se služebními
vozy v civilním provedení. Postup policie až do tohoto okamžiku tedy nelze kritizovat. Negativně mohl
působit demonstrativní vrtulníkový výlet do Ostravy a následně propuštění obou zadržených. Při
postupu v takovéto kauze je třeba, aby policisté konzultovali vazební záměry se státním zástupcem.
Byť jim to zákon neukládá. Jak to, že se tedy státní zástupce s návrhy policistů neztotožnil? Odpověď
je nejspíš skryta ve skutečnosti, že o vazebním návrhu nakonec rozhodoval jiný státní zástupce než
ten, který celou kauzu od počátku dozoroval. Podle informací od policie byl dozorový státní zástupce
Martin Fraš o plánovaném vazebním návrhu dopředu informován a s postupem policistů souhlasil.
Nakonec však rozhodoval šéf okresního státního zastupitelství v Ostravě JUDr. Bláha. Možná
nejvýstižněji vyjádřil policejní pohled na celou kauzu jeden z důstojníků, když uvedl, že se mu v
posledních dnech vybavuje pohádka o Šíleně smutné princezně. Prý by si z ní vypůjčil závěrečné
řešení a politiky vyhnal do ringu s bahnem, aby si to vyřídili osobně.
Biti za byty
23.9.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Zákony o výběrových řízeních v Praze 1 neplatí?
Člen strany Věci veřejné Jaroslav Škárka, která má zastoupení v zastupitelstvu Městské části Praha 1,
podává trestní oznámení na bývalého starostu Jana Bürgermeistera a současného starostu Vladimíra
Vihana. A to pro skutky, kterých se měli dopustit jako veřejní činitelé ve svých funkcích. Důvodem pro
zapojení orgánů činných v trestním řízení do kontroly výkonu samosprávy se tentokrát staly události, k
nimž došlo při převádění bytových jednotek z majetku městské části do vlastnictví jejich oprávněných
nájemníků v říjnu 2000. Součástí této privatizační akce se o dva měsíce později staly i činnosti
související s vytipováním a realizací nových bytových jednotek na vhodných půdních prostorách. Na
tento stamilionový obchod vyhlásila radnice Prahy 1 veřejnou obchodní soutěž. Jejím cílem bylo najít
nejvhodnějšího uchazeče, který se postará o zajištění všeho, co bude pro převody bytů třeba. Vždyť s
takovou akcí souvisí jistě nemalá dávka byrokratických úkonů. Potud bylo vše v pořádku. Prakticky
vše ostatní však již podle "oznamujícího" představitele opozice Škárky bylo špatně. Česká společnost
už si zvykla na to, že součástí politického boje je i institut trestního oznámení, který poměrně snadno
a lacino zostří útok a přihraje pár preferenčních bodíků. Tentokrát však jsou v pozadí celé kauzy i
autoritativní rozhodnutí nezávislých orgánů, které předkládají dva nesporné fakty a jednu
nezodpovězenou otázku. Fakt č. 1. Městská část Praha 1 porušila zákon, konkrétně zákon o zadávání
veřejných zakázek. A to hned několikanásobně, jak konstatoval už před rokem Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže. Nejmenší provinění - řekněme obvyklého rázu - zjistil Úřad již při
vyhodnocování výsledků vyhlášené soutěže. Odpovědní zastupitelé se neunavovali tím, aby popsali,
podle čeho nabídky hodnotili. Stejně tak se nezdržovali tím, aby odůvodnili svůj výběr tří vítězných
kandidátů. Zákon jim to sice ukládá, ale na Praze 1 to asi vidí jinak. Další porušení zákona, tentokrát
však s velmi závažnými následky, shledal úřad ve faktu, že vítězové byli vyhlášeni hned tři - Sever, s.
r. o., Centra, v. o. s., a Navatyp, a. s. Zakázka pak byla přidělena všem, bez toho, aby mezi ně byla
nějak rozdělena. To je poměrně pozoruhodná skutečnost. Mezi konkurenční dravce byl vhozen kus
masa, aniž by byl¨předem naporcován. Vnucuje se otázka: Jak se konkurenti mezi sebou dohodli?
Nebo že by si navzájem nekonkurovali? Postup radnice byl nejen pozoruhodný, ale i protizákonný.
Zákon o veřejných zakázkách takový postup zakazuje. Co je však zcela nejzásadnější, smlouvy
podepsané se všemi třemi vítězi byly od samého počátku neplatné, neboť sám zákon o zadávání
veřejných zakázek stanoví, že smlouvy, které jsou uzavřené v rozporu s tímto zákonem, jsou
neplatné. Ke každé mandátní smlouvě bylo postupně uzavřeno sedm dodatků. Mimo to, že tyto
dodatky byly neplatné (neboť dodatky k neplatným smlouvám jsou neplatné také), se podařilo radnici
Prahy 1 hned třemi ze sedmi uzavřených dodatků znovu porušit zákon. Nejzávažnější porušení
zákona asi souvisí s dodatky č. 2, kde byl předmět smlouvy podstatně rozšířen a samozřejmě
navýšena odměna. K rozšíření však došlo v takovém rozsahu, že na nově svěřené úkoly měla být
vyhlášena nová veřejná obchodní soutěž. To však radnice ignorovala a nový obchod zadala svým
favoritům. Podle Úřadu tím výrazně omezila soutěžní princip a možná i nehospodárně využila veřejné
prostředky. Vzhledem k tomu, že při uzavírání těchto dodatků radnice porušila zákon, nepřekvapí, že
ignorovala i svoje vnitřní předpisy. Ty podle zastupitele, který o věci informoval, starostovi ukládaly,
aby v případě, že zaváže městskou část k plnění takového rozsahu (na základě dodatků č. 2 bylo
radnicí vyplaceno více jak 1 a půl milionu korun), musí mít souhlas městské rady. Předmětné dodatky
však radou nebyly ani projednány, natož schváleny. Fakt č. 2. Městská část Praha 1 bude za svoje
chyby draze platit. Úřad udělil městské části Praha 1 za porušení zákona symbolickou pokutu 5000
Kč. Ta asi kapsy daňových poplatníků nezruinuje. Nesporně větší blamáž souvisí s tím, že radnice i
vítězové soutěže tři roky postupovali a investovali nemalé prostředky podle neplatných smluv. Taková
situace musela nesporně vyvolat značné škody. Jak velké a komu, o tom měl rozhodnout Rozhodčí
soud. Ten tak učinil v případě jednoho z vítězů v červenci 2004. A výsledek? Městská část Praha 1 je
povinna zaplatit částku více nežli 200 milionů korun. Tato částka se dá rozdělit na dvě menší. Zatímco
oproti 120 milionům korun dostala radnice určité protiplnění ve formě práce a služeb, které pro ně
společnost provedla na základě neplatných smluv, zbytek částky lze označit jako pokutu za hloupost
radnice, která nezná zákony. Celých osmdesát milionů korun tedy musí radnice zaplatit protistraně
jako škodu za její ušlý zisk a jako hodnotu peněz, které protistrana do akce investovala. S ohledem na
to, že rozhodčí řízení se třetím vítězem soutěže není dosud uzavřeno, reálně hrozí, že ona "pokuta za
neschopnost" ještě o pár desítek milionů naroste. A teď k té otázce. Několikrát jsme uvedli, že
chybovala "radnice" nebo "městská část", ale za tyto instituce jednají a rozhodují konkrétní fyzické
osoby. Otázka tedy zní: "Kdo za to může?". K dokázanému porušení zákona a s tím souvisejícím
škodám se zatím dobrovolně nikdo nehlásí. Oznamovatel Jaroslav Škárka se domnívá, že
odpovědnost, a to dokonce hned trestněprávní, mají tehdejší starosta Jan Bürgermeister a jeho
místostarosta (současný starosta) Vladimír Vihan. Tento jeho názor posoudí orgány činné v trestním
řízení. Nesporné však je, že kdosi na Praze 1 porušil opakovaně zákon a způsobil tak
desetimilionovou škodu. Stejně tak nelze pochybovat o tom, že mimo odpovědnosti trestněprávní
existuje i odpovědnost politická a morální. Ani k té se však nikdo nehlásí. V souvislosti s množícími se
dalšími přehmaty a protizákonnostmi starostů či radních v různých městech a obcích naší země
nezbývá než konstatovat, že řada z nich zaměňuje samosprávu za "mojisprávu", která není vázána
žádnými zákony, ale pouze osobními představami, přáními a vlastními názory na to, co je správné.
Voda pro Zlín
12.8.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Soukromník bude inkasovat a města platit.
Města Fryšták, Otrokovice, Slavičín a obec Lukov vedou boj. Ocitly se v situaci menšinových
akcionářů společnosti Vodárny a kanalizace Zlín, a. s., jejichž jediným právem je přihlížet, a za to mají
povinnost platit. Dokládají to přijatým Provozním modelem VaK Zlín. Jak uvádějí ve společném
veřejném prohlášení, na dodávce vody (hlavní předmět podnikání společnosti) bude nadále vydělávat
jen soukromá společnost, zatímco samosprávám obcí (a jejich rozpočtům) zůstane povinnost
financovat investice potřebné k rozvoji a fungování VaK. Tedy soukromník bude inkasovat a města
platit. Vstupu soukromého investora do VaK Zlín, a. s., se věnuje řada právních posudků. Některé
změny hájí, jiné haní. Je tu prostor pro odborné diskuse. Mnohem zajímavější než výsledek
transformací je však postup, jakým byly změny prosazeny. Je v něm leccos, co lze i po posouzení
selským rozumem označit za podezřelé až nesportovní. Začněme od začátku. Akciová společnost
VaK Zlín byla založena Fondem národního majetku ČR. Většinový podíl (92,7 %) v ní měly obce a
města Zlínska. Jejich zástupci řídili společnost bezproblémově až do roku 2001, a po tu dobu voda
tekla, kam měla, a odtékala, kudy měla. Veškerý zisk byl zpětně investován do infrastruktury
společnosti, což za osm let dělalo úctyhodnou miliardu korun. Přesto v roce 2001 zástupci města Zlín
přicházejí s myšlenkou, že "takhle to dál nejde" a je třeba, aby do společnosti vstoupil silný investor.
Výběrové řízení vyhrává Jižní vodárenská, a. s., kterou ovládá koncern Veolia Water. Její nabídka zní:
Prodejte nám část podniku (techniku zajišťující obsluhu infrastruktury), zbytek majetku nám
pronajměte a my ho budeme provozovat. Nabízíme 80 milionů korun cash (znalcem určená hodnota
prodávané techniky) a nájemné, které se bude skládat z odpisů z infrastrukturního majetku, bonusu 10
% k odpisům, krytí úrokových nákladů VaK a vlastních investic 50 milionů během pěti let. Akcionáři
VaK na valné hromadě konané 17. dubna 2002 návrh odmítají jako nevýhodný. Jejich argumentace je
logická. Odpisy máme tak jako tak. Krytí nákladů má VaK zajištěn, neboť splátky úroků jsou součástí
nákladů započítávaných do kalkulace ceny vodného a stočného. A slíbená investice 10 milionů ročně
je s ohledem na ekonomickou sílu VaK naprosto zanedbatelná. Vždyť dosavadní investice dosud
činily přes 100 milionů ročně. Nejvyšší orgán společnosti rozhodl. Zdánlivě nebylo co řešit. Jenže
zástupci města Zlín se svého nápadu nevzdali. V dubnu 2004 je návrh "provozního modelu" předložen
na valné hromadě znovu. Jen trošku pozměněný. Místo Jižní vodárenské, a. s., se tentokrát již bez
výběrového řízení o spolupráci uchází Zlínská vodárenská, a. s. Samozřejmě taktéž společnost
ovládaná Veolií. Nabízí 60 milionů za techniku (namísto 80), za pronájem bonus 3 % k odpisům
(namísto 10), a na vlastní investice 0 milionů (namísto 50). Nezpochybnitelně horší nabídka než ta z
roku 2002. Ale světe, div se. Provozní model č. 2 je tentokrát schválen. Jak to? Odpověď se skrývá ve
faktu, že zatímco vylepšováním projektu provozního modelu se nezabýval od roku 2002 nikdo,
mnohem větší pozornost už byla věnována vylepšení struktury akcionářů a jejich patřičné motivaci pro
hlasování v problematické otázce. Změny mezi akcionáři a ve vedení společnosti probíhaly
následovně. Po prvním odmítnutí provozního modelu v roce 2002 prodává město Zlín svůj 47%
akciový podíl ve VaK. Komu? Oficiálně České spořitelně a Stredoeuropskému maklérskému domu.
Když se však městu Zlín v roce 2004 po akciích VaK Zlín zasteskne a chce je zpět, vrací mu je Jižní
vodárenská, a. s. Ale vraťme se zpět do roku 2002. Prodej akcií ze strany města Zlín vyvolává
panickou reakci u ostatních akcionářů. Ve snaze "získat aspoň něco" prodává akcie VaK dalších 14
měst a obcí. Někteří prodat odmítli, třeba města Otrokovice a Slavičín. Jistě, novému akcionářskému
složení musí odpovídat i složení představenstva a dozorčí rady. To má logiku. Ale jak si pak vysvětlit
akci, která se odehrála na valné hromadě 28. srpna 2002 - je odvolán zástupce Slavičína. Valné
hromadě vadí obec, která odmítla své akcie prodat? Vyjma kategorických odmítačů provozního
modelu (Otrokovice, Slavičín) si ponechala akcie i některá města, která neodmítala provozní model až
tak zarputile (Valašské Klobouky, Luhačovice). A tu Zlínská vodárenská přichází s nabídkou, že
investuje během deseti let 50 milionů do infrastruktury obcí, které budou na valné hromadě hlasovat
pro provozní model. V této Luhačovicemi a spol. akceptované nabídce je zřejmě skryta odpověď na
otázku, proč není v provozním modelu Zlínské vodárenské, a. s., na rozdíl od modelu Jižní
vodárenské, a. s., přislíbena žádná vlastní investice. Z investice se prostě stal úplatek. Po součtu výše
uvedených faktů není divu, že provozní model č. 2 byl dne 30. dubna 2004 schválen 77 % hlasů.
Závěrem se ještě podívejme na to, kdo provozní model "tlačil". Několikrát bylo řečeno, že za
prosazením provozního modelu stáli zástupci města Zlín. Ale buďme konkrétnější. U většiny výše
popsaných kroků figuruje osoba ing. Soldána. V roce 2002 místostarosta, nyní radní města Zlín,
předkládá zastupitelstvu návrh na schválení vstupu strategického partnera do VaK v roce 2002 i 2004.
Předložil také návrh na prodej 47% akciového podílu ve VaK v roce 2002. Smlouvu o prodeji akcií s
Českou spořitelnou za město dokonce osobně podepisuje. Zároveň je po celou dobu členem
představenstva VaK. Sedmičlenné představenstvo pobírá jen za rok 2003 okolo 900 tisíc korun na
odměnách. Za takové peníze se musí starat o blaho společnosti. Asi mu tedy nelze jeho aktivitu
zazlívat. Navíc má ing. Soldán ještě další důvod dělat vše pro zářivou budoucnost VaK Zlín. Ten je
totiž i jeho chlebodárcem. Ing. Soldán je od roku 2000 zaměstnán ve VaK na hlavní pracovní poměr
jako skladník. Když sportovci něco zkazí na olympiádě, často se říká, že byli "přemotivovaní". Snad se
něco takového nestalo také ing. Soldánovi.
Kdo škodí pod Kavčí skálou?
4.3.2004 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
Majitelé bytů z družstva Kavčí skála v Říčanech mají před sebou těžkou volbu: "Buď si kupte podruhé
svůj vlastní byt, nebo skončíte na ulici." Kdo jim dává taková ultimáta? Jednání začalo
charakteristicky. Když samosoudkyně spatřila přítomnou stovku družstevníků, ještě před zahájením je
upozornila, že v případě jakýchkoli hlasitých projevů nechá vyklidit soudní síň. Přes toto varování
se občas při projevu právního zástupce společnosti Restap, coby žalobce, neslo sálem nesouhlasné
mručení či jízlivé poznámky. Soud, který probíhal v půli února, měl posoudit oprávněnost pohledávky
firmy Gestap uplatňované v rámci konkurzu vůči bytovému družstvu Kavčí skála Říčany. Fakticky šlo o
střechu nad hlavou.
NIKDO SOUDNÝ se bývalým družstevníkům z Kavčí skály nemůže divit. Již šest let žijí v obavách, že
za svůj byt budou muset podruhé (a někteří dokonce potřetí) zaplatit, nebo budou prostě vystěhováni
na ulici. Bytové družstvo Kavčí skály se skládá ze dvou typů družstevníku. Ta první, větší část si v
první polovině 80. let svépomocí v Říčanech postavila přes 350 bytů. Každého z nich to stálo 3000
hodin brigádnických prací a na tehdejší dobu nezanedbatelných sto tisíc korun. Další desetitisíce pak
družstevníci doplatili v polovině let devadesátých. Druhá skupina se k družstvu připojila v roce 1995,
kdy se vedení družstva rozhodlo vybudovat na stávajících objektech nová podlaží. Tak v družstvu
vzniklo dalších 62 bytových jednotek. Právě při výstavbě těchto jednotek neprůhledným postupem
tehdejšího vedení družstva, které bylo opakovaně předmětem prošetřování policie a vedlo k
odsouzení bývalého předsedy M. Musila za zpronevěru, vznikly družstvu milionové dluhy a projekt
výstavby ani nebyl dokončen. Někteří noví družstevníci si tak za cenu celého bytu koupili jen hrubou
stavbu a na vlastní náklady nové bytové jednotky dokončili.
OBĚ SKUPINY však mají společné to, že od května 1998, kdy byl na družstvo pro jeho dluhy podán
návrh na konkurz, žijí v nejistotě a obavách o jednu ze svých základních lidských potřeb - střechu nad
hlavou. Nelze se jim tedy divit, že přes varování soudkyně dali v průběhu soudního líčení občas
průchod svým emocím. Paradoxem celého jednání bylo, že ve skutečnosti opravdová hrozba pro
družstevníky nebyla na straně žalobce, ale naopak na straně žalované, a to v podobě správce
konkurzní podstaty ing. Korandy. Jeho postup vůči bývalým družstevníkům je totiž velmi shovívavě
řečeno "nevlídný". Podívejme se na průběh konkurzu družstva podrobněji. Po podání návrhu byl
konkurz na družstvo prohlášen na začátku října 1998. Konkurzní správkyní byla jmenována JUDr.
Vachtová. V té době leželo na katastrálním úřadu přes 370 smluv o převodu vlastnictví k bytovým
jednotkám družstva, neboť už pár měsíců předtím, na konci června, byla splacena poslední část
dlouhodobého investičního úvěru, za který byly byty vybudovány. Nic tedy nebránilo tomu, aby se
družstevníci stali vlastníky.
SPRÁVKYNĚ konkurzní podstaty nejprve v listopadu pozastavila vklad těchto smluv do katastru, ale
poté, co celou věc z právního hlediska vyhodnotila a zkonzultovala s konkurzním soudcem JUDr.
Suchým, povolila v prosinci pokračování v zápisech a družstevníci se tak stali skutečnými a
zákonnými vlastníky bytů. Jenže v březnu 2000 dochází k výměně správce a na scénu přichází ing.
Koranda. K překvapení všech pak v červenci zahrnul pod dohledem téhož soudce JUDr. Suchého
všechny byty, teď již v soukromém vlastnictví bývalých družstevníků, zpět do konkurzní podstaty.
Zároveň se rozbíhá kolotoč soudních sporů, neboť ing. Koranda z celkem přihlášených pohledávek za
asi 60 milionů korun většinu popírá. A to dokonce včetně těch, na jejichž základě byl konkurz na
družstvo vyhlášen. Družstevníci reagují na zařazení bytů do konkurzní podstaty nabídkou, že se
budou podílet na úhradě dluhů družstva. Ing. Koranda jim dopisem sdělil, že takový postup není
možný, neboť je třeba vyčkat výsledku incidenčních sporů ohledně popřených pohledávek. Na první
pohled rozumné stanovisko, kterého se však správce v budoucnu nehodlá držet.
KONKURZ probíhá a v listopadu 2003 Městský soud v Praze povoluje správci prodej veškerého
majetku z konkurzní podstaty. Ing. Koranda nabízí družstevníkům byty ke koupi za 3800 Kč za metr.
Vcelku přijatelná cena, nebýt faktu, že družstevníci tak kupují svůj vlastní byt, někteří dokonce již
potřetí. Mnohem zajímavější počty nastávají, když se sečte celý výnos z takto zpeněžené konkurzní
podstaty. Ten by byl 115 milionů korun. To je ohromná částka s ohledem na to, že dosud byly v
konkurzu uznány pohledávky jen za 11,3 milionu korun a další za 38,8 milionu jsou ve sporu. I v
případě, že by správce prohrál všechny žaloby o popřené pohledávky, zbylo by mu po uspokojení
věřitelů přes 64 milionů korun. Co by správce se zbytkem výtěžku dělal? Ing. Koranda upozorňuje na
daň z příjmu ve výši 36 milionů a na náklady konkurzu ve výši 16 milionů. Majitelé bytů oponují, že
vypořádání lze uskutečnit tak, aby nepodléhalo zdanění, a případně lze požádat o prominutí daně,
náklady konkurzu se jim zdají nepřiměřeně vysoké a některé incidenční spory může správce vyhrát.
CO PAK BUDE S PENĚZI, které po stoprocentním uspokojení všech pohledávek věřitelů i pohledávek
za podstatou zbudou? Na to už ing. Koranda nemá odpověď. Ono opravdu není v českých krajích
zvykem, aby konkurz jakéhokoli subjektu končil přebytkem. A tak družstevníci logicky přicházejí s
návrhem, aby správce vyčkal rozhodnutí všech incidenčních sporů, eventuální žádosti o prominutí
daně, vyčíslení pohledávek za podstatou a ceny bytů pak stanovil tak, aby pokryly skutečné
pohledávky a náklady. Správce konkurzní podstaty však toto jednoduché a pro všechny strany
výhodné řešení (možná až na něj samotného, protože jeho odměna se odvíjí také od výše výtěžku
konkurzu) odmítá akceptovat, kupodivu opouští své stanovisko z konce roku 2000 a požaduje, aby
majitelé své byty odkoupili okamžitě a za jím stanovenou cenu, nebo je obratem prodá ve veřejné
dražbě nejvyšší nabídce. Takový postup by však znamenal pro obyvatele bytů dýku do zad. Jejich
byty byly do konkurzní podstaty zahrnuty jako jejich vlastní majetek, nikoli družstva. Bylo to v důsledku
toho, že smlouvy o převodu bytu byly zavkladovány do katastru nemovitostí, oni se stali vlastníky, a
tak pozbyly platnosti jejich dřívější nájemní smlouvy s družstvem, které by jim v případě prodeje bytů
zajišťovaly alespoň jistotu nájemního bydlení. Takto záleží jen na rozhodnutí subjektu, který by jejich
byt ve veřejné dražbě koupil, jak s nimi, coby obyvateli bytu bez právního důvodu, naloží. A kdyby se
rozhodl vystěhovat je na ulici, nic mu v tom nezabrání.
PRODÁ-LI SPRÁVCE BYTY družstevníků ve veřejné dražbě, může se ze dne na den pětina obyvatel
Říčan ocitnout na ulici. To by mohl být argument, aby se konkurzní správce přestal skrývat za
dogmatický a účelový výklad zákona a začal svoji práci vykonávat, jak má. Neboť zákon o konkurzu a
vyrovnání mu mimo jiné ukládá dbát a chránit veřejný zájem. A jak odhlasovalo zastupitelstvo Říčan,
bydlení či nebydlení pětiny obyvatel města rozhodně veřejným zájmem je.
Všichni jedna rodina
31.12.2003 Ekonom
VÁCLAV LÁSKA
* ČMDZ - záložna, která dělala z peněz střadatelů peníze ředitelů. Vedení Českomoravské družstevní
záložny si zařídilo pohodlný život za peníze střadatelů, kterým zbyly jen oči pro pláč. Policie však tvrdí:
"Nic se nestalo, vše je o. k." Problematika družstevních záložen se zdá být ke konci roku 2003
postavena na správné koleji. Za námi je období divoké, zákonem nedostatečně upravené a ze strany
státu nekontrolované expanze kampeliček do našich životů a z toho vyplývajících krachů a slz
střadatelů. Právní úprava družstevních záložen se ustálila a nad jejím dodržováním bdí Úřad pro
dohled nad družstevními záložnami, který už disponuje dostatkem pravomocí i odborníků, aby se mohl
zhostit své četnické povinnosti se ctí. Případy některých vytunelovaných záložen se dostaly k soudu a
první tuneláři sklízejí plody své práce v podobě nepodmíněných trestů odnětí svobody. Nepravostem
je tedy konec a nepoctivci budou potrestáni. Kauza Českomoravské družstevní záložny z Pardubic
však naznačuje, že situace není tak idylická, jak by se zdálo na první pohled. Představte si situaci, kdy
rodinný klan založí kampeličku, vybere od lidí pár milionů a utratí je za služby, které kampeličce
poskytují převážně firmy či jedinci z rodinného klanu, aniž by učinil jediný krok k zhodnocení vkladů
střadatelů. Když je na kontě záložny velká nula, vyhlásí bankrot. Asi oprávněně lze očekávat, že
policie takovou kauzu zmapuje a předá soudu, který nezávisle a odborně rozhodne o vině a
eventuálně i o trestu. Policie v Pardubicích však toto očekávání nenaplnila a sama autoritativně
rozhodla, že jednání obdobné popsanému není trestným činem. Podívejme se na věc sami, podrobně
a od začátku. Ustavující schůze ČMDZ v Pardubicích se konala 9. 2. 1999. Předsedou představenstva
se stává Miroslav Petržílek, místopředsedy představenstva Radim Tábořík a Jaroslava Vondroušová,
kterou ještě v tomtéž roce na této pozici střídá Ing. Jiří Faifr. Posledním členem představenstva je Jiří
Formánek. Všichni jmenovaní se titulují "ředitel" resp. generální ředitel, což je důležité v okamžiku, kdy
se dostaneme k jejich mzdám. Záložna vybrala na vkladech střadatelů 8 182 400 Kč. Po necelých
třech letech přišel dne 18. 7. 2002 do záložny konkurzní správce a sepsal majetek kampeličky takto:
finanční prostředky 0 Kč; 5 ks psacích strojů; 4 ks odbavovací přepážky; 4 ks světelných poutačů a
nesplacené pohledávky vůči věřitelům za 13 milionů korun. To není dobrý výsledek hospodaření. Ze
znaleckého posudku, jehož zpracování bylo zadáno policií, je zřejmé, že v ČMDZ nedocházelo ke
zhodnocování vkladů. K jejich zhodnocování dokonce nebyla činěna ani žádná opatření. Vedení
záložny vklady střadatelů prostě "projedlo". Už to vzbuzuje nedůvěru k rozhodnutí policie, že se
nejedná o trestný čin. V životě záložny byly i další pozoruhodné momenty. Vyberme alespoň některé.
První, co čtenáře napadne, je otázka, proč na nezdary v hospodaření nepřišla nějaká vnitřní kontrola.
Odpověď se pravděpodobně skrývá ve faktu, že účetnictví v roce 2000 zpracovávala Ing.
Varhaníková, která v tomto roce v záložně zároveň prováděla audit, což je v rozporu nejen s dobrými
mravy, ale i se zákonem o auditorech. Dobře, ale kam se tedy těch 8 milionů ztratilo? Analyzujme
třeba výdaje záložny za rok 1999. Provozní zálohy poskytnuté vedení záložny a jejich příbuzným ve
složení Petržílek, Faifr, Tábořík, Broulík a Petržílek mladší činily minimálně 400 000 tis. Kč. Tyto
zálohy byly postupně proúčtovány proti předloženým "nákladovým dokladům", především pak jako
"cestovné". Dále čtyřčlenné vedení záložny na svých mobilech protelefonovalo za rok 120 000 Kč.
Zanedbatelné nebyly ani mzdy vedení. Pánové Petržílek, Faifr, Tábořík a Broulík si z titulu ředitelů
rozdělovali mzdu 25 000 Kč měsíčně. To je celkem 1 200 000 Kč mzdových nákladů za rok. Záložna
si pronajala garsoniéru od syna předsedy představenstva Pavla Petržílka, za jejíž pronájem platila 18
000 Kč za čtvrt roku plus poplatky za elektřinu a telefon. Podle sdělení Stavebního bytového družstva
však uvedená garsoniéra nebyla nikdy překolaudována na nebytový prostor a pracovníci záložny
potvrdili, že byt byl nepřístupný a záložnou nevyužíván. Vnucuje se tedy představa, že pan předseda
platil z peněz záložny synovi dobré bydlení. V záložně byla zaměstnána i paní Zdeňka Gottšteinová,
která při ukončení pracovního poměru dne 1. 11. 2001 uvedla, že důvodem jejího zaměstnání bylo
umoření soukromé půjčky poskytnuté panu Miroslavu Petržílkovi ve výši asi 500 000 Kč. V ČMDZ byla
přijata do kontrolního oddělení, ale žádnou činnost nevykonávala. Připočteme-li k těmto výdajům ve
prospěch vedení záložny i náklady obvyklé, jako je údržba pobočkové sítě, platy zaměstnanců nebo
reklamní kampaň z roku 1999, je vcelku zřejmé, kam se vybrané penízky rozkutálely. Pokud by se
někdo ptal, kam se ztratil movitý majetek záložny, především vybavení pobočkové sítě, tedy nábytek
či výpočetní technika prokazatelně nakoupená, vězte, že tento majetek byl rozprodán, opět členům
vedení záložny, za ceny stanovené předsedou představenstva, panem Petržílkem, jinými slovy za
ceny zlomkové. Nejvíce zarážející je, že police, ač jí všechny výše uvedené skutečnosti byly
prokazatelně známé, celou kauzu vyhodnotila tak, že ve věci se nejedná ani o podezření z trestného
činu, a věc dne 31. října 2003, po devítiměsíčním šetření, odložila. Spravedlnosti tak nezbývá než
spoléhat na dozorujícího státního zástupce, který jako jediný může konečné
rozhodnutí policie zrušit, kauzu jí vrátit a přikázat další vyšetřování.
Trend beztrestnosti končí?
6.11.2003 Ekonom
Václav Láska
Soud s tuneláři se zaměří jen na konec operace.
V prvním čtvrtletí příštího roku by mělo začít soudní přelíčení s Ing. Miroslavem Hálkem a spol. za
tunelování všeobecného investičního fondu Trend. Hálkova společnost ovládala fond Trend od druhé
poloviny roku 1995 a počínala si v něm tak, že dnes má na krku obžaloby pro několik trestných činů.
Fond převzala od skupiny, v níž měli hlavní slovo Martin Kratochvíl a Michael Kocáb. Ti jsou čistí,
pokud jde o policejní záznamy, jak slovo boží. Do poloviny roku 1995 VIF Trend podnikal podle všech
zpráv a auditů standardně, zákonně a úspěšně. Nabízí se tedy představa, že skvělou práci dobrých
zmařila parta darebů. Ale podívejme se na akt předání moci ve VIF Trend podrobněji.
ZA PRVÉ je třeba rozbít iluzi, že Kocáb a spol. prodávali VIF Trend. Ani nemohli, protože nebyli jeho
vlastníky. Těmi byli samozřejmě akcionáři VIF Trend. Kocáb a spol. pouze od roku 1992 seděli v
představenstvu fondu, kterému také propůjčili své tváře. Jak prodat něco, co nevlastním, ale de facto
ovládám? Řešením se stala investiční společnost Trend založená 28. 2. 1995. Jejími vlastníky byla
skupina lidí okolo Kocába. Investiční společnost Trend uzavřela mandátní smlouvu s VIF Trend na
správu jeho akciového portfolia s výpovědní lhůtou 18 měsíců a platnou do roku 2010. Tím se IS
Trend stala společností plně ovládající VIF Trend. A právě IS Trend byl ten subjekt, který Ing. Hálek,
respektive jeho společnost Královéhradecká brokerská, a. s. (KHB, a.s.), koupil 4. 8. 1995 od
Kocábovy skupiny za cenu několika set milionů korun. Tato cena zjevně převyšovala hodnotu půl roku
staré společnosti založené se základním jměním 1 milion korun. Zkrátka, když nebylo možné prodat
hrad, hradní páni prodali klíč k hradu, ale za cenu přibližně třetiny hradu. Ve světle tohoto zvláštního
obchodu působí dost rozpačitě odůvodnění transakce těmi, kdo fond původně ovládali. Chtěli prý
zabránit nepřátelskému převzetí VIF Trendu, neboť další subjekty skupovaly akcie fondu a snažily se
v něm dosáhnout majority. Skupovaly? Právě to je přece obvyklý a zákonný postup, má-li se změnit
vlastník akciové společnosti.
DRUHÉ kolo překvapení se skrývá v technice prodeje investiční společnosti a v původu zaplacené
kupní ceny. Pro objasnění této věci se nejprve podívejme na neobvyklý obchod, který v té době VIF
Trend prováděl. Dne 22. 8. 1995 prodal akcie Telecomu, Synthézie a Chemopetrolu s dohodnutou
cenou 400 mil. Kč pozoruhodné společnosti Conzult Invest. Ta zaplatila zálohu asi 135 mil. Kč. Jak se
později ukázalo, víc už od ní - ani od nikoho jiného - fond neuviděl. Conzult Invest zmíněné akcie
okamžitě prodal, a to ještě dřív, než na něj byly převedeny. Kupcem byla společnost Firex, a. s. Ta
byla na první pohled ochotna připlatit, protože se dohodla dokonce na ceně 530 milionů korun. Jenže
kupní smlouva obsahovala gigantickou smluvní pokutu pro případ prodlení při převodu akcií na kupce,
a to 100 mil. Kč za každý den. Co čert nechtěl, fond Trend opravdu nepřevedl akcie na Conzult Invest
včas, ale až 27. 8. 1995. Firex, a. s., uplatnil vůči Conzult Investu nárok na smluvní pokutu ve výši 400
mil. Kč a započítal ji proti kupní ceně. Firex tedy zaplatil Conzult Investu pouze 135 mil. Kč - a nějakou
náhodou je tato částka shodná se zálohou, kterou předtím Conzult Invest zaplatil fondu Trend. Za tu
náhodu možná může personální propojení managamentu a vlastníků společností, které se této
neobvyklé transakce zúčastnily, a nového majitele IS Trend, tedy Hálkovy KHB, a. s. Společnost
Elektrárny Opatovice, aniž by co tušila, pak figuruje na konci celé kličky. V polovině roku 1995 se
rozhodla investovat do akcií. Lidmi z okolí ing. Hálka jim byly nabídnuty akcie Telecomu, Synthézie a
Chemopetrolu. Opatovice souhlasily a 31. 7. 1995 učinily objednávku. Koupily uvedené akcie od
obchodníka s cennými papíry – Hálkovy KHB. O původu akcií nic nevěděly. Tím však vytvořily protější
břeh celé operace. Dne 4. 8. 1995 Opatovice zaplatily za 150 000 akcií Telecomu, 50 000 akcií
Synthézie a 50 000 akcií Chemopetrolu zálohu 500 milionů korun na účet KHB, a. s., u Pragobanky v
Hradci Králové. Oba konce mostu, jeden vede od Elektrárny Opatovice a druhý z fondu Trend, se
potkávají uprostřed řeky. Zatímco akcie přešly po mostě bez úhony, kdesi v proudu se ztratilo zhruba
360 milionů korun.
ZBÝVÁ třešnička na dortu. Nebo snad krutá shoda náhod? Ve stejný den, 4. 8. 1995, a také v sídle
královéhradecké pobočky Pragobanky, původní managament VIF Trend inkasuje své stamilionové
podíly od společnosti KHB, a. s., za prodej IS Trend. Jsou tedy vypořádáni v den a na místě, kam
přišly peníze od Elektrárny Opatovice za akcie, které prodal, ale nedostal zaplacené VIF Trend. Na
Michaela Kocába připadlo 36 milionů korun a na společnost Bonton, a. s., v jejímž představenstvu
seděli jak Kratochvíl, tak Kocáb, 53 mil. Kč. Nabízí se otázka, proč orgány činné v trestním řízení při
vyšetřování kauzy Trend neobvinily i původní vedení fondu, přestože dostatek informací o
nestandardnosti prodeje fondu zjevně měly. Podle policistů, kteří se v té době okolo kauzy Trend
pohybovali, razantnějšímu vystoupení proti podnikateli Kocábovi bránilo jeho úzké přátelství s
tehdejším prezidentem Havlem. Policisté měli obavu, že by okamžitě přineslo pro Kocába milost, a tak
navěky zmařilo možnost trestního stíhání. Proto se prý policisté rozhodli vyčkat, až se
pravděpodobnost prezidentské milosti minimalizuje. Mezitím však proběhly promlčecí lhůty k
případným trestným činům z roku 1995. Teprve minulý pátek však zaznělo něco jiného. Správce
konkurzní podstaty VIF Trend Ing. Dr. Vítězslav Hálek na tiskové konferenci oznámil, že koncem
listopadu podá na Kocába, Kratochvíla a spol. trestní oznámení, a naznačil, že může sáhnout k
paragrafu o zneužití informace v obchodním styku, pro který je mnohem delší, desetiletá promlčecí
lhůta.
Návrat ztraceného syna?
9.10.2003 Ekonom
Václav Láska
SOUDNICTVÍ
Přes neustálé ujišťování Viktora Koženého, že jeho problémy v USA jsou vyřešeny, přišel v kauze
ázerbájdžánské kuponové privatizace zvrat. Tzv. pirát z Prahy byl v New Yorku obviněn z trestného
činu zpronevěry 182 milionů dolarů. USA mají s Bahamami mezinárodní smlouvu, která jim umožňuje
dostat irského občana Koženého před americký soud. Zde mu zcela vážně hrozí minimálně 20letý
trest, na jehož vynesení si patrně počká ve vazbě. V ČR by dopadl lépe: pokud by byl odsouzen,
čekalo by ho maximálně 12 let, reálně spíše 8 let v kriminálu. Předcházelo by tomu zhruba tříleté
vyšetřování na svobodě. Pokud by se totiž Kožený dobrovolně vrátil z Baham, není důvodu na něj
uvalovat vazbu. Při podmínečném upuštění od zbytku trestu by mohl mít po 5 letech vězení po
problémech. Nejen v Česku, ale i v USA, protože ČR své občany do ciziny zásadně nevydává. Není
tedy právě teď správná doba, aby znovu požádal o své české občanství a zahrál na notu případné
politické kariéry, jak už dlouho vyhrožuje?
Neplatí daně a nevidíme na ně
2.10.2003 Ekonom
VLADIMÍRA BOHATOVÁ, SVĚTLANA RYSKOVÁ, VÁCLAV LÁSKA
Šedá ekonomika zastírá čtvrtinu HDP a vláda tvrdí, že už si to nedá líbit. Má na to? Prosadí své
odhodlání? Podle realistických odhadů se velikost šedé ekonomiky v České republice blíží 25
procentům HDP - uvedl na třetím ročníku Ekonomického fóra Hospodářských novin v červnu 2003
premiér Vladimír Špidla. "Částka, o kterou přichází stát díky stínové a černé ekonomice, přesahuje
dvě stě miliard korun ročně a naší ambicí je v dohledné době ji zdanit alespoň z deseti procent."
KAŽDÝ ČTVRTÝ NAČERNO. Když ekonomové Jan Hanousek z CERGE a Filip Palda z École
National d'Administration v Montrealu zpracovávali pro Světovou banku studii o nelegální ekonomice,
nechali si udělat průzkum na reprezentativním vzorku více než tisícovky Čechů. Každý čtvrtý dotázaný
přiznal, že si vydělává načerno. Každý druhý připustil, že je "zákazníkem" stínového podnikání, že si
nechá občas spravit auto nebo udělat drobné instalatérské práce bez potvrzení. Jiní experti nabízejí
jiná čísla, ale ani ta nejsou malá. Na Hanouskově a Paldově průzkumu je však nejotřesnější, že jen
málokdo z dotázaných se obával nějakého postihu za obživu ve stínu ekonomiky. Na rozdíl od
Spojených států, kde je internetová stránka amerického berního úřadu IRS plná odstrašujících
příkladů neplatičů daní, u nás nesmí Ministerstvo financí jejich jména zveřejnit. Dá se jen těžko
definovat, co všechno spadá do oblasti šedé ekonomiky. Může to být práce načerno,ubytování v
soukromí, zatajení části příjmů až po daňové podvody, celní úniky či úvěrové podvody. Šedá
ekonomika se tak může přelít do ekonomiky černé. Do ní zpravidla spadají podvody, pašování,
nelegální podnikání, prodej zbraní a drog. Nebezpečí šedé ekonomiky často spočívá v tom, že
demoralizuje podnikatelské prostředí a vytváří podmínky pro plíživý přechod k černé ekonomice.
Otevírá tak cestu k závažné trestné činnosti, často organizované v mezinárodním měřítku. Vláda
řekla: Dost! Druhá etapa reformy veřejných financí by od příštího roku měla spočívat především v boji
proti šedé ekonomice, zvláště tam, kde má za spojence zločin. Otázkou je, zda máme dost účinných
nástrojů, jak plánovaná opatření uvést do života.
DOPLÁCÍME VŠICHNI. Škody způsobené hospodářskou kriminalitou, která jde se šedou ekonomikou
ruku v ruce, tvoří v České republice 80 procent z celkových škod způsobených kriminální činností.
Vyplývá to z celosvětové studie, kterou letos v září zveřejnila světová poradenská společnost
PricewaterhouseCoopers. Je nebezpečná nejen v tom, že okrádá státní rozpočet, finanční instituce a
podniky, ale nepřímo poškozuje i občana. Například tím, že jeden podnikatel doplatí na podvody
druhého, jeho podnik zkrachuje a řada lidí přijde o práci. Jako příklad může sloužit kauza jednoho z
nedávno odhalených podvodníků. Jistý pětatřicetiletý muž ze Vsetínska má od roku 1998 na svědomí
podvodné fakturační nákupy za více než patnáct milionů korun. Strážcům zákona se ho podařilo
zadržet až letos v září. Pod smyšlenými jmény a s pozměněnými doklady totožnosti objednával od
velkovýrobců na fakturu nejrůznější potravinářské zboží: mraženou drůbež, masné výrobky, sýry, živá
zvířata, koření, zkrátka vše, co se dalo na fakturu pořídit. Vyhýbal se osobnímu jednání, střídal adresy,
všechno sám telefonicky domluvil, ale pak na místo poslal s finanční zálohou řidiče, jenž zboží na
fakturu nakoupil. Podvodník pak mobilem navigoval šoféra s naloženým autem na určité místo. Tam
už byl připraven jiný řidič, který zboží přeložil do svého vozu a podle podvodníkových pokynů je
odvezl. Pachateli se zatím podařilo prokázat padesát takovýchto nákupů od čtyřiceti firem. Za pět let
činnosti se mu podařilo přivést na pokraj krachu desítky drobných podnikatelů a nemusíme ani
zdůrazňovat, že své příjmy z prodeje zboží, které podvodně na faktury získal, nezdanil. Více než
třetina podniků na celém světě se v posledních dvou letech stala obětí hospodářské kriminality.
Průměrná ztráta každého z nich přesáhla dva miliony dolarů. Mezi západoevropskými společnostmi
mělo v letech 2001 až 2002 zkušenost s hospodářskou kriminalitou 34 procent firem, v Česku to bylo
27 procent. "Česko sice vykazuje lepší výsledek než západní Evropa, ale je to ošidné číslo. Ve
srovnání se zeměmi Evropské unie odhalíme totiž menší procento případů," vysvětluje Helena
Čadanová, jedna z autorek studie PricewaterhouseCoopers. Latentní trestná činnost v oblasti
hospodářské kriminality, která se nikdy nedostane před soud, představuje asi 80 procent z celkového
počtu trestných činů.
JE TO PODVOD. Společným jmenovatelem aktivit, které se skrývají pod pojmem šedá ekonomika,
bývá podvod v různých podobách. Nejběžnější jsou daňové podvody, zkreslování příjmů a výdajů,
podnikání načerno, neplacení pojistného až po neoprávněné inkasování DPH, úvěrové podvody či
obcházení zákona o konkurzu a vyrovnání. Paleta možností, jak přesvědčit úředníky finančních úřadů,
že podnikání je ve skutečnosti zcela prodělečná aktivita, je neobyčejně pestrá a stále se obohacuje.
Již na vojně se při ostrých cvičných střelbách říká: Co nezvládne puška, to napraví tužka. Stejně tak
výsledky práce podnikatele řádně upraví a správně "narovná" až tužka v rukou daňového poradce při
vyplňování daňového přiznání. Ale zatímco vojín propichující tužkou desítku terče maskuje svůj
neúspěch, podnikatel kouzly s čísly povětšinou skrývá svůj úspěch, který odmítá přiznat svému
daňovému úřadu. Těmi nejprimitivnějšími aktivitami, se kterými se lze setkat, je nevystavování
dokladů za provedené služby či prodané zboží. Mezi běžné praktiky stále ještě patří umělé vytváření
nákladů za využití zákonem stanovené výše nezdanitelného jednorázového příjmu na osobu. V praxi
to může vypadat například tak, že podnikatel obejde vysokoškolské koleje a nechá si od studentů
vystavit doklad, že pro něj provedli jednorázovou službu za 10 tisíc korun (je jedno jestli je to překlad
obchodní korespondence z cizího jazyka, nebo zpracování firemních dat na počítači). Za to podnikatel
studentovi dá pětistovku a sníží si daň o přibližně tři tisíce. Obchod je dokonán. Ač to vypadá
primitivně, stát tak tratí na daních miliony. Roste však počet podnikatelů, kteří se už ani nezatěžují
zkreslováním ekonomických výsledků. Čím dál, tím častěji dělají mrtvého brouka, protože přišli na to,
že krácení daně je horší než nezaplatit daň vůbec. Proto si vláda řekla, že na primitivní praktiky
použije primitivní řešení, a rozhodla se zavést minimální daň a minimální pojištění pro živnostníky.
Skeptici však upozorňují na to, že účinnost nemusí být tak velká, jak by si vláda přála. Řada drobných
živnostníků se totiž může definitivně přesunout ze skupiny "zakrývám příjmy" do skupiny "tajím své
podnikání", tedy z oblasti šedé na pokraj černé ekonomiky. S trochou nadsázky se dá říci, že stanou
bok po boku drogovým dealerům, pasákům či prostitutkám, kteří mají také nezdaněné příjmy, ale ty už
pocházející z nelegální nebo přímo trestné činnosti. "I takováto běžná kriminalita napáchá
mnohamilionové škody, natož pak ty miliardové, které jsou stále v řešení, " říká Miroslav Scheinost z
Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP). Má prý tím na mysli případ CS Fondy. Na stejně
"mrtvém bodě" je případ zkrachovalé Union banky, obchodníka s cennými papíry KTP Quantum či
ekonomická větev případu bývalého sekretáře Ministerstva zahraničí Karla Srby.
JEŠTĚ V RÁMCI ZÁKONA. Snaha odvádět co nejnižší daně vede podnikatele k investování do
společnosti v off-shorové zóně. Je to legální, ale obcházením českých daňových zákonů státní
pokladna přichází o část peněz. Pro názornost jeden velmi jednoduchý příklad: Český podnikatel
Fousek uzavře významný kontrakt. Zisk z tohoto obchodu se odhaduje na 50 milionů korun. A jako
prostředník se objeví společnost Alfa Limited se sídlem na Kajmanských ostrovech, která inkasuje 30
milionů korun jako zprostředkovatelskou odměnu. Tedy zisk z obchodu, a tím i daňový základ, se
snižuje o 30 milionů korun. To, že společnost Alfa Limited patří panu Fouskovi, už nikoho nezajímá. A
i kdyby, stejně to nezjistí. Touha platit co nejmenší daně přiměla tisíce českých podnikatelů založit si
společnost v některém z daňových rájů. Mezi klasické daňové ráje se řadí země, kde podnikatelé po
zaplacení určitého pevného poplatku již neplatí žádné daně, nemusejí vést žádné účetnictví ani
vykazovat žádné příjmy. Za daňové ráje se však označují také některé vyspělé státy, které nabízejí
daňová zvýhodnění třeba jen u dílčích daní. V klasickém daňovém ráji se náklady na existenci
společnosti skládají z jednorázové ceny za založení firmy a z každoročního poplatku za správu
společnosti. V součtu tak poplatky za první rok obvykle dosahují jednoho až dvou tisíc liber, přibližně
50 až 100 tisíc korun. V některých zemích se navíc náklady zvyšují o povinnost ověřit hospodaření
auditorem. Aby se pobyt v daňové oáze české firmě vyplatil, měla by mít hrubý zisk minimálně půl
milionu korun. Mezi evropské země, jejichž některá daňová opatření jsou natolik výhodná, že lákají
podnikatele z cizích zemí, patří Gibraltar, Malta, Lucembursko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko,
Nizozemsko a Velká Británie. Do módy se vrací Kypr, dříve populární daňový ráj, zapomenutý kvůli
vysokým poplatkům, zpřísněným zákonům a pochybným kauzám. Začal zde totiž platit zákon, podle
kterého je možné prodávat a nakupovat akcie a jiné finanční prostředky bez zdanění. V Česku se
neplatí daň pouze tehdy, držíte-li po nákupu akcie nejméně půl roku ve vlastnictví; na Slovensku je
musíte vlastnit dokonce tři roky. Na Kypru můžete prodávat třeba z hodiny na hodinu a daň neplatíte.
Centrem tradičních daňových rájů je však stále Střední Amerika a oblast Karibiku. Mezi
nejpopulárnější země pro české podnikatele patří Seychelly, Svatý Vincent, Grenada a Britské
Panenské ostrovy. Mimo karibskou oblast je zájem především o Jihoafrickou republiku, Hongkong a
Singapur. Založení společnosti zde však není příliš levnou záležitostí a firmy navíc bojují s místní
byrokracií. Výhodné daně nabízejí také některé státy USA, například Nevada, Wyoming a Delaware.
Některé dříve populární daňové ráje ale napojením na šedou ekonomiku a prováděním pochybných
finančních operací získaly natolik špatnou pověst, že to zdiskreditovalo celou tamější politiku
daňových úlev a firmy se od nich začaly odvracet. Typickým příkladem jsou Bahamy, postupně
opadnul zájem také o Dominikánskou republiku, Niue, Belize a Vanuatu. Například na Vanuatu, kde je
pouze několik kilometrů silnic a žije zde pár tisícovek lidí, si mohli podnikatelé registrovat i své auto.
Ke cti osob, které služeb off-shorových společností využívají, je třeba říci, že takto triviální způsoby
krácení daně často nepraktikují a vymýšlejí daleko elegantnější a sofistikovanější způsoby, které se
někdy dají nazvat až uměleckým dílem. Často při tom užívají i mnohých nejasností a mezer v českých
zákonech, takže nelze jednoznačně říci, že jednají protizákonně. Ovšem již samotný fakt, že firma
přenese své aktivity do daňových rájů, je podezřelý a státu by se vyplatilo je sledovat.
SÍŤ NA VELKÉ RYBY. Prokazování velkých podvodů, ať už spadají do oblasti šedé či černé
ekonomiky, vyžaduje spolupráci policie, specialistů Ministerstva financí a státní prokuratury. Neobejde
se bez účinné součinnosti s institucemi, přes které peníze z šedé a černé ekonomiky protékají.
Názorně to ukazuje jeden z případů praní špinavých peněz, který nedávno odhalili policisté z Odboru
výnosů a praní peněz Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality. Devětatřicetiletou ženu
asijského původu zadrželi bezprostředně po jejím příletu z Vietnamu na letišti v Praze-Ruzyni. Kromě
tak zvaného praní špinavých peněz byla obviněna také z trestného činu nedovoleného podnikání, za
což jí hrozí trest odnětí svobody až do výše 5 let. Zprostředkovala převody peněz do zahraničí a k
tomu využívala bankovní účty dalších osob asijského původu žijících a podnikajících v České
republice. Čísla účtů získávala pod nejrůznějšími záminkami. Policie ČR zjistila, že v průběhu roku
2001 takovým způsobem do zahraničí převedla nejméně 12 milionů korun. Podnět k šetření dostala
Policie ČR od finančně analytického útvaru (FAÚ) Ministerstva financí ČR, který zaznamenal pohyb
vysokých finančních částek na některých účtech. V uvedeném případě nebylo jednání obviněné
nebezpečné pouze pro společnost, ale způsobilo problémy také těm, kteří dali své účty k dispozici, i
když nevědomky. Převáděné finanční prostředky byly totiž z hlediska správce daně chápány jako
příjmy podléhající dani, a proto jim byla vyměřena odpovídající daň často v několikamilionové výši,
třebaže se de facto nejednalo o peníze, s nimiž mohli disponovat a které sami vydělali. Věc ale
neoznámili pro neznalost zákona a také v obavě z trestního stíhání vlastní osoby. Policie přepokládá,
že osob, které takto umožňují podobné převody, je více, než se dosud podařilo zjistit. Mimochodem to
vyplývá i ze zprávy, kterou předložilo Ministerstvo vnitra parlamentu o veřejném pořádku a vnitřní
bezpečnosti. Převody finančních prostředků do zahraničí se stávají velkým problémem. Cílovými
zeměmi jsou zejména Čína, Vietnam, země bývalého Sovětského svazu a Hongkong. Přitom rozbory
FAÚ ukazují, že mají souvislost s trestnou činností organizovanou v mezinárodním měřítku. Odhalení
a potrestání pachatelů však často naráží na to, že s cílovými zeměmi většinou nemá Česká republika
žádnou dohodu o spolupráci.
V PRVNÍ LINII BOJE proti praní špinavých peněz dnes stojí banky. Shromažďují a předávají FAÚ
informace, které mohou vést k odhalení praní špinavých peněz, podvodů, daňových úniků a dalších
trestných činů provázejících černou, ale i šedou ekonomiku. Mají vnitřní systémy monitorování
podezřelých operací, které musejí odpovídat požadavkům zákona o praní špinavých peněz. Banky
školí své pracovníky, aby uměli identifikovat podezřelé transakce v první linii, tedy přímo v kontaktu se
zákazníkem. Pracovníci FAÚ tvrdí, ţe spolupráce s bankami je na dobré úrovni a bdí nad ní dozorové
orgány ČNB, které mohou neplnění informační povinnosti pokutovat. Pokud by se některá banka
dostala do podezření, že nespolupracuje, poškodilo by to její dobré jméno, a to si žádná nemůže
dovolit. Oznamovací povinnost má dnes kromě bank celá řada dalších subjektů. K těm hlavním patří
obchodníci s cennými papíry, realitní kanceláře či kasina. Brzy by se jejich počet měl ještě rozšířit
podle novely směrnice EU i na notáře, advokáty, externí účetní a auditory. V zemích EU se o novele
živě diskutuje, některé státy ji už vtělily do své legislativy, jiné zatím ne. Zejména advokátní komory
mají obavy, aby se advokáti neocitli v rozporuplném postavení, kdy mají na jedné straně chránit zájmy
klienta a na druhé oznamovat, že dělá podezřelé finanční transakce. Oznamovací povinnost by se
však neměla vztahovat přímo na advokátní praxi, ale na ostatní aktivity - například zastupování na
valných hromadách a podobně. Také Česká republika se bude muset vyrovnat s požadavkem
Směrnice EU o rozšíření informační povinnosti o podezřelých transakcích na větší počet subjektů.
Návrh byl již zapracován do novely zákona o praní špinavých peněz, ale tu parlament zatím odložil.
Zalobbovali zřejmě čeští advokáti, kteří sdílejí obavy svých západoevropských kolegů a čekají, zřejmě
zbytečně, zda rozšíření informační povinnosti projde do legislativy všech zemí Evropské unie.
Součástí novely zákona o praní špinavých peněz jsou však také opatření proti financování teroristické
činnosti, která musí Česká republika začlenit do své legislativy, aby splnila podmínku ratifikace
Mezinárodní úmluvy o potlačování financování terorismu, přijaté Radou bezpečnosti OSN. Všechno
nasvědčuje tomu, že boj proti šedé a černé ekonomice, proti praní špinavých peněz a financování
terorismu se tak bude dotýkat stále většího počtu lidí. Za kultivaci podnikatelského prostředí a
omezení prostoru pro podvody všeho druhu budeme muset zaplatit ztrátou části svého soukromí.
Musíme se smířit s tím, že informace o našich aktivitách a penězích se stávají vlastnictvím státu a
doufat, že budou dobře zajištěny proti zneužití.
Opatření v boji proti šedé ekonomice
* Zavedení povinné minimální daně pro živnostníky ve výši poloviny průměrné mzdy v zemi
* Účinnější daňová kontrola
* Efektivnější činnost daňové a celní správy
* Nový zákon upravující mezinárodní spolupráci při vymáhání daní
* Zřízení finanční policie
* Platby v hotovosti omezit částkou do 500 000 korun
* Zákaz prodeje lihovin a tabáku na tržištích
* Kolkování lihovin
* Povinnost evidovat tržby v hotovosti v registračních pokladnách na tržištích
* Posílení kontrol největších podniků
* Přísnější dohled nad službami, taxikáři a podnikateli v cestovním ruchu
* Zákaz vydávat živnostenské oprávnění žadateli, který dluží na daních a sociálním pojištění
* Tvrdší stíhání nelegálního zaměstnávání cizinců
* Majetková přiznání
* Sjednocení DPH
* Účinný zákon proti střetu zájmů
* Trestní odpovědnost právnických osob
JAK SI VEDOU ČEŠI
* Obětí hospodářské kriminality se stalo 27 procent firem
* Škodu přesahující 1 milion dolarů utrpělo pět procent českých firem
* Nejčastějším odhaleným deliktem je zpronevěra majetku
* Do budoucna firmy očekávají nárůst korupce a počítačové kriminality
* Jen jedno procento firem podporuje a chrání své zaměstnance při oznamování podvodů
* Nezdaněné příjmy (odhad za rok 2002) 80 miliard korun
* Mzdy, vyplácené načerno 35 miliard korun
* Nevykázané tržby v různých obchodech 120 miliard korun
Zdroj: PricewaterhouseCoopers a Stínová ekonomika - autor Martin Fassmann
Odsouzeni k doživotní chudobě?
17.7.2003 Ekonom
Václav Láska
Co čeká bývalé dealery banky, kteří mají uhradit škodu 2,4 miliardy korun. Pražský městský soud
vynesl v kauze bývalých dealerů ČSOB Bohumíra Czerneka a Bohumila Stádníka poněkud nezvyklý
verdikt. Vedle obvyklého trestu odnětí svobody na 2,5 roku bylo součástí odsuzujícího rozsudku i
rozhodnutí o povinnosti nahradit škodu ve výši 2,4 miliardy korun. Tento rozsudek byl dosud v našich
krajích nezvyklý, neboť trestněprávní soudy většinou odkazují ve věci náhrady škody na řízení před
soudy civilněprávními. Soudkyně sklidila pochvalu ze strany médií za odvahu, když důsledně
aplikovala novelizované ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu platné od 1. 1. 2002, které v případě,
že je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obalovaný uznává
vinen, velí soudu uložit obžalovanému povinnost uhradit škodu. Málokdo si ale uvědomí, co vlastně
tento rozsudek znamená. Obžalovaným již byl zajištěn majetek v hodnotě asi 10 milionů korun, který
bude zpeněžen a výtěžek použit na náhradu škody. Tím však dopad tohoto rozsudku na hlavy
odsouzených zdaleka nekončí. Jak prohlásil mluvčí ČSOB Pavel Hejzar: "Na splácení budeme trvat."
Co to znamená?
POKUD PŘEDMĚTNÝ ROZSUDEK potvrdí odvolací soud, ČSOB požádá ve smyslu § 261
občanského soudního řádu (o. s. ř.) soud o nařízení výkonu rozhodnutí (vyplývajícího ze zmíněného
odsuzujícího rozsudku) a soud jí vyhoví. To pro odsouzené s největší pravděpodobností znamená v
první řadě fakt, že se budou moci již navždy rozloučit s většinou svých budoucích výdělků. Ve smyslu
§ 278 o. s. ř. se na úhradu "běžných" pohledávek sráží z čisté mzdy po odečtení základní
nepostižitelné částky (62 % životního minima) její jedna třetina. Avšak vzhledem k tomu, že
pohledávky vzniklé z titulu náhrady škody způsobené úmyslným trestným činem patří mezi pohledávky
přednostní, lze na jejich úhradu srážet 2/3 upravené čisté mzdy. A právě tuto částku bude
zaměstnavatel Czerneka a Stádníka srážet, protože k tomu bude oprávněn a zároveň povinen.
Obžalovaným by nepomohla ani změna zaměstnavatele, neboť § 293 odst 1 o. s. ř. stanoví, že při
změně zaměstnavatele se rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na tohoto. Ani tím však
trable nekončí. Podaří-li se přesto odsouzeným něco ušetřit ze zbylých prostředků a pořídit si nějaký
nový majetek, může je po dobu deseti let od pravomocného rozsudku kdykoliv navštívit exekutor a
tento majetek jim za účelem náhrady škody zabavit. To se samozřejmě týká i veškerých budoucích
darů, dědictví nebo třeba výher v loterii. Ve světle těchto faktů se může zdát 2,5letý pobyt ve vězení
(navíc s možností propuštění po roce a čtvrt) jako nepodstatný a neškodný trestík. Ve své podstatě byl
totiž odsouzeným udělen mimo tento trest i jistý druh trestu doživotního.
DŮLEŽITÉ JE POZNAMENAT, že částka 2,4 mld. Kč není hotovost, kterou by odsouzení přemístili do
své kapsy (zde by byla oprávněnost rozsudku o náhradě škody v plné výši zcela neoddiskutovatelná).
Je to výše škody, kterou svým jednáním odsouzení způsobili, ale bez vlastního obohacení. Obohatili
se nanejvýš o souhrn svých měsíčních výdělků, které si nezasloužili, pokud způsobili to, co je jim
kladeno za vinu. Takže je otázkou, nakolik má úhrada částky 2,4 mld. Kč charakter náhrady škody a
nakolik peněžního trestu. Výše pohledávky, která je teď na bedrech odsouzených, je ještě zvláštnější
v porovnání s částkami, které soudy ukládajík náhradě škod za ublížení na zdraví (ať už v důsledku
chybného lékařského zákroku, nebo třeba útoku vzteklého psa). Vysoudí-li zde poškození částku nad
1 milion korun, mohou si gratulovat. Uvedený rozsudek způsobil jisté rozpaky také u zaměstnanců
bank a dalších finančních institucí, kterým procházejí rukama (nebo spíše přes jejich počítače) značné
částky. Stanou-li se totiž takovéto rozsudky běžné, bude jejich povolání mnohem riskantnější.
Speciální úvěry a speciální lidé
3.7.2003 Ekonom
Václav Láska, Emil Szirmai
"Kolem Union banky se motají záhadné stíny a polostíny," tvrdí Pavel Rozehnal z týmu konkurzní
správkyně UB, kde má na starosti finanční otázky.
* Když Invesmart vstupoval do Union banky, převzal úvěry dlužníků banky ve výši 2,7 miliardy korun.
Hodláte tento převzatý závazek zahrnout do konkurzní podstaty?
Skutečně, Invesmart B. V., který zastupuje italskou finanční skupinu, převzal takzvané speciální úvěry
za 2,7 miliardy korun k 18. 11. 2002. Speciálním úvěrem se v kontextu Union banky rozuměl úvěr
poskytnutý s největší pravděpodobností spřízněnému či jinak blízkému subjektu bývalých akcionářů
Union Group, byť tato vazba nebyla přímo viditelná. Union banka těmito penězi tedy Invesmart B. V.
reálně zaúvěrovala a my tyto prostředky rozhodně vymáhat budeme. Principiálně nehodláme nijak
krátit konkurzní podstatu. Invesmart B. V. v rámci převzetí těchto 2,7 mld. speciálních úvěrů začal
kontrolovat jak majoritní balík v Union Group, tak 92 % majetkových podílů v Union bance.
Domníváme se, že Invesmart v rámci vstupu do celé skupiny UG spíše spekuloval na masivní státní
pomoc, která by sanovala nezdary minulého vedení banky a třeba i onen balík speciálních úvěrů.
* Co vás ještě po příchodu do UB zarazilo?
Rozhodně to nebyly jenom výše zmíněné "speciálky". Kromě zmíněného úvěru Invesmartu B. V. se
jednalo
o jeden další, zhruba miliardový úvěr, který si v Union bance vzal bývalý majoritní akcionář, tedy Union
Group. Stalo se tak přímo, nikoli přes prostředníky, a tato transakce byla završena až na začátku
letošního roku a ještě před příchodem Italů. Na světlo už vyplynulo několik zásadních věcí a právní
kancelář, s níž spolupracujeme, chystá trestní oznámení, protože v bance chyběly také některé
dokumenty.
* Víte, co se dělo v období mezi stažením rolet a prohlášením konkurzu? Nemohl někdo zasahovat do
účetnictví?
První věc, kterou jsme udělali, bylo vytvoření kompletní zálohy dat. Trvalo to osm hodin, data jsme
komisionálně zapečetili a uložili do trezoru mimo banku. Zastavili jsme na týden veškeré účtování - do
chvíle, než jsme získali kontrolu nad všemi účetními vstupy, se neúčtovalo vůbec. Tak jsme se chtěli
vyhnout jakémukoli nařčení z manipulace. Bylo třeba zajistit, aby nikdo nemohl nic provádět za našimi
zády. Těžko ale mohu posoudit, co bylo do systému vloženo předtím. Mám jenom stoprocentní jistotu,
že po vyhlášení konkurzu se v něm nic nezměnilo ani nezmění.
* S jakými znalci v UB spolupracujete?
V bance nyní působí dvě auditorské firmy. Jednak se dokončuje závěrka za loňský rok, tu má na
starosti HZ Praha. Dále zde pracují Deloitte & Touche, kteří zpracovávají jednu závěrku ke dni před
vstupem banky do likvidace a druhou ke dni jejího vstupu do konkurzu. Všechny závěrky teď
porovnáváme. Co z podkladů vyplyne, řekneme, až to budeme mít černé na bílém. Bude to velmi brzy.
Role likvidátora, společnosti Value Added, ze zákona skončila, mají nám předat účetnictví - seznam
majetku a závazků. Nabízeli nám další spolupráci, ale narazilo to na výši jejich odměny. Kulantně
řečeno, chtěli málo práce za hodně peněz. Jejich odměna měla být podobná té, kterou má celý tým
správkyně konkurzní podstaty. Proč za jednu činnost platit dvakrát?
* Už jste začali rozprodávat majetek?
Ano. Problém bude se sítí šedesáti poboček. Ztrácejí na ceně, čímž mizí konkurzní podstata, a banka
zároveň platí drahé pronájmy. Pobočkovou síť proto chceme prodat, jak to leží a běží. Nejlepší by
bylo, kdyby síť někdo koupil vcelku a co nejdříve. S nabídkou jsme obeslali 36 bankovních subjektů,
odezvy se teprve scházejí.
* Strategická otázka však je, proč se nepokusíte prodat jako jeden celek UB?
Nemyslím si, že je to vhodné. Zatím není ustaven ani věřitelský výbor, který se k takové zásadní věci
musí vyjádřit. Ten může být ustaven nejdříve za čtvrt roku od prohlášení konkurzu, po uplynutí lhůty
pro přihlašování pohledávek věřitelů. Celek by taky musel být zmapován: mám na mysli ocenění
pohledávek a rozpletení úvěrových případů. To je práce na další půlrok.
* Jaký máte přehled o hlavních věřitelích?
Majoritní je Fond pojištění vkladů. U ostatních věřitelů provádíme analýzu. Někteří však postoupili část
pohledávek ve prospěch dlužníků, kteří udělali zápočty. Jde o to, který zápočet byl oprávněný a který
nikoli.
Vyhlášení konkurzu se totiž vleklo a v bance byla celou dobu otevřená vrata. Zápočtů mohlo za
předkonkurzní období proběhnout za 2,4 miliardy korun. Pokud má zápočet platit, pohledávky musí
být splatné. Ne vždycky však tomu tak bylo a nesplatné pohledávky proto budeme samozřejmě
zamítat. Nicméně celý problém zápočtů je právně, účetně a pro některé i morálně velmi komplikovaný.
* Dva členové konkurzního týmu jsou bývalí zaměstnanci BIS. Mají tedy konkurz pod kontrolou tajné
služby?
O tomto opravdu nic nevím, a protože praktiky tajných služeb mi nejsou známy, ani nevím, jak bych to
mohl poznat. Nicméně kolem Union banky jsou podivná zázemí a nitky. Proto nevidím nic špatného na
tom, že se banka snaží "zpravodajsky" chránit. Považuji to dokonce za výhodu.
Pan Geissler opustil bezpečnostní službu v polovině 90. let a pan Uher sice až letos, ale dřív, než ho
vůbec mohlo napadnout, že bude nějaký konkurz. Mimoto jsou oba kolegové kvalitní krizoví manažeři,
jejichž výhodou je bezesporu prověřenost ze strany státní správy. Banka nefungovala standardním
způsobem a mít někoho, kdo se ve "zpravodajských" hrách vyzná a umí je rozšifrovat, je proto
namístě. Banka je v konkurzu a motají se kolem ní záhadné stíny a polostíny. Různě vyhrožují a
nevyhrožují. Dostáváme vzkazy, kterým nepříliš rozumíme, třeba "Vystřelíme vás z polobotek". Jsem
profesionál-ekonom a vyznat se v tom kdo, co a proč říká, přesahuje mé síly.
* Myslíte, že se vám podaří ustát všechny tlaky včetně těch "podivných"?
Nevím, kam se konkurz ještě dostane. Co bude za tři měsíce, nedokážu odhadnout, nicméně věřím,
že tlaky ustojíme. Výhoda našeho týmu je, že jsme nikdy nikomu nic nedlužili a nikdo z nás neměl a
nemá žádný úvěr ani jiné finanční závazky, které by nás činily vydíratelnými. Nezúčastnili jsme se ani
žádných privatizací.
Tajemný tým
19.6.2003 Ekonom
Václav Láska, Emil Szirmai
Kolik konkurz vynese a jak rychle se věřitelé dostanou k penězům? To teď hodně záleží na správkyni
konkurzní podstaty Michaele Huserové a jejím týmu. Čtyřiatřicetiletá inženýrka Huserová, absolventka
ostravské ekonomické fakulty, nás překvapila hned na začátku: veřejně prohlásila, že zatím neřekne, s
kým bude spolupracovat při vedení konkurzu na aktiva zhruba za 8 až 10 miliard korun. Prý bude mít
po ruce nejméně osm spolupracovníků, ale jejich jména tají. Tým se tvoří, je příliš brzo. Rovněž na
naše otázky správkyně nereagovala. Nicméně několik jmen lidí, kteří se při konkurzu na Union banku
(UB) v blízkosti správkyně pohybují, se Ekonomu podařilo zjistit. A nejde jenom o jména. Pavel
Rozehnal a Jiří Geissler jsou manažeři, o které se nepříjemně zajímá česká policie: podezírá je z
trestných činů podvodu a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Platí ovšem presumpce
neviny. Otazník visí i nad profesionalitou. Jiří Geissler přivedl do konkurzu velkoobchod s obuví,
společnost Treso, v době, kdy byl šéfem představenstva. Jako místopředseda představenstva této
firmy působil Luboš Pelikán, další muž z okolí správkyně. Všichni se znají - konkurz na Treso shodou
okolností vedla od října 2001 Michaela Huserová. Třetí otázka je, nakolik jsou Jiří Geissler a Pavel
Rozehnal spjati se společností Demac ze skupiny Goldman Sachs, která v březnu chystala zcela jiný
projekt, než je konkurz, a sice vyrovnání s věřiteli. Goldman Sachs se měl procesu vyrovnání účastnit
jako "aranžér", a to i pokud UB ztratí licenci. Investiční banka Goldman Sachs na sebe upozornila v
oboru obchodů s obřími balíky pohledávek před několika lety, kdy Konsolidační agentura začala s
přípravami rozprodeje svých aktiv a nabídla pilotní balík dvaceti miliard cizích dluhů. V korektně
vedeném tendru zvítězila Flow East, tedy lidé od Goldmanŧ. Firma Demac, kterou jsme zmínili
předtím, je společný podnik Flow East a banky Goldman Sachs. Celou skupinu firem GS v Česku řídí
podnikatelský vlčák James Woolf. Teď nesmíme přehlédnout jednu drobnost. V pilotním balíku
Konsolidační banky byla i půlmiliardová pohledávka za Alfou Říčany. A znovu narážíme na Rozehnala
s Geisslerem. V době, kdy společnost již plně ovládali Goldmani, byl zvolen Pavel Rozehnal do
představenstva a Jiří Geissler do dozorčí rady. Tyto osoby se tedy mají podílet na konkurzu banky a
být zárukou nestrannosti při rozhodování o nárocích věřitelů. Woolf pikle odmítá: "Spojení Alfy s UB je
pouhá náhoda. Do představenstva jsme pány dosadili jenom proto, aby tam někdo byl. Z funkcí uţ
také rezignovali. Podotýkám, že Demac Alfu nevlastní, firma nám naopak dluží." A teď kolik toho v
bance zbylo. Účetnictví banky o jejím skutečném stavu moc nevypovídá. Celou dobu sem a tam
proudily nejasné peníze spřízněných osob. Na otázku, zda v Union bance docházelo k porušování
zákonů v tomto směru, odpovídá Catalfamo bezelstně: "Ano. Domníváme se, že docházelo k
opakovanému porušování zákonů," ale jedním dechem dodává, že se to dělo "s přímým vědomím
centrální banky". Zpráva České národní banky pro bankovní komisi Sněmovny však dokládá, že
centrální banka v rámci svých zákonných možností vyžadovala, aby banka zjištěné nedostatky
odstranila, a ukládala jí nápravná opatření. Nicméně v bance se zřejmě nacházejí zajímavá bonitní
aktiva, o čemž svědčí urputnost boje, který se vede o to, kdo bude kontrolovat jejich zpeněžení.
V první vlně boje nastoupila se "záchranným plánem" skupina Tomáše Pitra. Ten chtěl státní
výpomoc, nebo chtěl operovat v konkurzu. Byl odražen. Pak do boje vstoupila firma Demac. Než však
dostala příležitost, přišla série scén jak z akčního filmu. Napřed "únos" Roselliho a pak konkurz
nekonkurz soudce Berky (na přejmenovanou a přestěhovanou - už nebankovní - firmu). Demac
nechtěl konkurz, ale vyrovnání (kdy by věřitelé dostali nejspíš 30 procent a co je navíc, to by asi
zbylo). Paolo Catalfamo, šéf Invesmartu, k tomu uvádí, že smlouvu o smlouvě budoucí podepsal s
firmou MTGLQ, která je stoprocentně vlastněná mezinárodní Goldman Sachs International. Jak je
vidět, není snadné se v tom vyznat. Pro partnery by bylo vyrovnání výhodné z titulu jednoduché
matematiky. Čistá likvidní hodnota banky může být cca 9 mld. Kč, ale její dluhy jsou zhruba dvakrát
větší. Vyrovnání však mělo uspokojit pohledávky ze 30 procent (méně zákon nedovoluje). Pokud
by se tak vyplatilo asi 6 mld. Kč, zbylo by několik miliard pro akcionáře banky a samozřejmě i pro
aranžéra. Finanční odborníci, se kterými jsme konzultovali, v čem mohlo být dále vyrovnání pro
aranžéry a vlastníky výhodné, soudí, že lze využít i časové hodnoty peněz. Věřitelé musí být vyplaceni
do dvou let, ale peníze by mohly být aranžéru k dispozici mnohem dříve. Dalo by se tak nějaký čas
nakládat s částkou kolem 9 miliard korun, pokud by se ovšem podařilo aktiva rychle zpeněžit. Jistě,
není vyloučeno, že partneři byli puzeni vyšším zájmem a chtěli vyplatit věřitele nad 30 %, takže by jim
nezbyla ani vindra navíc. Avšak u konkurzu je předem jasné, že vindra navíc nebude. Naopak
Invesmart vystupuje i v roli dlužníka v důsledku ručení za úvěry 2,7 miliardy korun poskytnuté bankou
spřízněným osobám, které převzal při svém vstupu. Hru na vyrovnání definitivně zmrazil krajský soud
v Ostravě, který poslal UB do konkurzu. Woolf si stěžuje: "Kdyby bývalo došlo k vyrovnání, byl bych se
stal majitelem banky." Nejsou tu však jen záhady kolem týmu, který se chystá na konkurz. Peníze jsou
v mlhách i v důsledku událostí v mezidobí. Někteří vysocí manažeři UB si prý vybírali peníze z banky i
po stažení rolet, což je předmětem chystaného trestního oznámení ČNB. Ještě vážnější je svědectví
drobné akcionářky UB Jany Schejbalové, které má Ekonom k dispozici, že v centrále banky ještě celý
víkend po jejím pádu pracoval dvanáctičlenný tým včetně programátorky. Některým věřitelům se taky
nelíbí, že v období před vyhlášením konkurzu banka vrátila 6 milionů dolarů kyperské firmě Daventree
z rodiny "piráta z Prahy" Viktora Koženého. O objasnění celé věci se vedle policie a auditorů uchází i
Poslanecká sněmovna. Ta v nejbližší době rozhodne, zda tak učiní bankovní komise Poslanecké
sněmovny, nebo speciální vyšetřovací komise. Druhá varianta však s sebou nese riziko dalšího
zpolitizování na úkor objektivních zjištění, neboť vyšetřovací komise jsou voleny na základě partajních
klíčů. A jak dopadla vyšetřovací komise v kauze IPB, je dostatečně známo.
Boj proti korupci: mimořádné nástroje
25.1.2010 Literární noviny
Václav LÁSKA
Pro & Proti
Má smysl zavést institut korunního svědka nebo agenta provokatéra?
Institut korunního svědka je věc zavedená a vyzkoušená v řadě moderních právních systémů. Je
koncipován jako odměna pro pachatele méně závažné trestné činnosti za to, že pomůže odhalit a
usvědčit pachatele závažných trestných činů. V praxi to vypadá asi takto. Zloděj aut přijme objednávku
od známého z podsvětí, auto odcizí, předá a nechá si za to zaplatit. O tři dny později je přepadena
banka, postřelen strážný a pachatelé odjedou právě ve vozidle, které zloděj ukradl. Dotyčný zloděj
přijde na policii a oznámí, pro koho ukradl vozidlo. Vydá také policii peníze, které mu byly za vůz
zaplaceny, a bude proti kupci auta svědčit jako korunní svědek u soudu. Za to je mu jeho krádež
odpuštěna. Je to obchod výhodný pro obě strany. Korunní svědek získává beztrestnost za službu
společnosti. Nutno říci, že to bude zasloužená odměna. Ke svědectví proti pachatelům závažné
trestné činnosti je třeba mnohem více odvahy než k odsezení jednoho či dvou roků ve vězení.
Dovolím si tipnout, že většina těch, kdo by institut korunního svědka mohli využít, si radši odpyká svůj
vlastní trest, než aby se postavili gangsterům. Stejně tak je tento obchod výhodný pro společnost.
Bude usvědčen nebezpečný zločinec, který by třeba jinak nebyl dopaden. Nebo bude odhalen včas,
dříve než by na něj přišla policie sama. A včasnost odhalení může mít u závažné kriminality hodnotu
lidských životů.. Skoro by se zdálo, že nemůže existovat argument proti institutu korunního svědka.
Ale existuje. Je jím rádoby morální pravidlo, že každý zločin musí být potrestán a žádnému zločinci
nelze odpouštět jeho vinu. Jenže trest je „odplata“ za to, že pachatel společnosti svým jednáním
ublížil; pachatel se musí společnosti revanšovat za to, že jí způsobil škodu. Není takovou reparací ze
strany korunního svědka právě usvědčení pachatele závažné trestné činnosti? A proč naši moralisté
nebrojí také proti prezidentským milostem a amnestiím? Proč trpí tento feudální přežitek v našem
právním řádu? A co ustanovení 309 trestního řádu, které dává pachatelům některých trestných činů
možnost vyplatit se z trestu uhrazením škody a zaplacením částky na dobročinné účely? Co je
statečnější a zaslouží si větší odměnu? Zaplacení padesáti tisíc korun na charitativní účely, nebo
usvědčení nebezpečného zločince? Zkrátka institut korunního svědka je postaven na principech, které
jsou v jiných podobách už v našem trestním právu zakotveny. Je spravedlivý a společensky žádoucí.
Argumenty, že korunní svědek je věc nemorální a odporující základním myšlenkám trestního práva, je
zkrátka nesmysl a falešná karta, která má pomoci k jedinému. Aby pachatelé závažné trestné činnosti
měli v naší zemi klidnější a „bezpečnější“ život.