Luk a šíp

Předmě
edmět, bez které
kterého si naš
naši domá
domácnost neumí
neumím př
představit
Enrico Christian Canales Pineda
Vždy jsem miloval Divoký západ. Jako malý jsem si nesčetněkrát hrával na kovboje a proháněl
bizony po prérii, rychlý vítr mi při tom sčesával vlasy dozadu a já se cítil volný jako pták. Měl jsem
rád i indiány. Představoval jsem si, že jsem náčelníkem kmene Siouxů a skalpuji jednoho bělocha za
druhým, a tak se ani není čemu divit, že jsem měl takovou radost.
Takovou radost z dárku od strýce, kterým mě obdaroval tehdy k sedmým narozeninám. Byl to
luk, ale ne jen tak nějaký luk, který koupíte někde na bleším trhu a rozpadne se vám ještě dříve, než
stihnete pořádně napnout tětivu. Byl to majestátný a vznešený luk, celý z pravého cedrového dřeva a
ozdobený malbami, na kterých se zobrazovaly příběhy našich prvních amerických předků. Byla to
zbraň nebojácných válečníků. Tětiva z tmavě hnědé býčí kůže byla rovně a čistě napnutá a leskla se
jako eben.
Toulec, měkký a hebký jako mráček se nacházel opodál a v něm svítil tucet železných šípů s
dozlatova nabroušenými a třpytivými bodci. Každý šíp měl na zadečku chocholku sojčího chmýří a
zaoblený konec. Bohužel jsem byl moc mladý a používat luk jsem nemohl. Avšak jednoho dne jsem se
dočkal.
Když jsem si ho jako dvanáctiletý poprvé zkoušel, vrátil jsem se zase o pět let zpátky a střílel
kojoty na nekonečné pláni svobody a štěstí. Znovu jsem prolétával větvemi stromů jako obrovský orel
a seshora pozoroval bujný život, který se pode mnou odehrával.
Teď už jsem však dospělý a nehoním se za dětskými sny, ale na luk ze svého dětství si vždy rád
vzpomenu.