6/2006 ročník 15 (9)

6/2006 ROČNÍK 15 (9)
Foto: archiv
6/2006 – CO
ČLOVĚK
VÁS ZAJÍMÁ
V DNEŠNÍ
... DOBĚ
SVÝM
RODIČŮM
Je vždy možné zachovat dobrý
vztah s vlastními rodiči, i když jsou
staří?
LUIGI, BARI
„
J
istěže, dokonce bych rád
řekl několik slov o etapě
života, kterou dříve nebo
později procházejí téměř
všichni, a to je nezbytné
smíření s vlastními rodiči.
Připomeňme si, že být rodiči není
snadná práce a neexistují přípravné kurzy, i když jde o nejdůležitější práci na
světě.
Freud říkal, že když se dva lidé vezmou, nejsou jen dva, ale je to šest lidí,
kteří uzavírají manželství v tom smyslu, že oba manželé v sobě nesou obraz vlastních rodičů. Pokud nám schází
ochota vidět lásku a dobrý úmysl rodičů a
uznat, že ze své strany udělali to nejlepší,
co mohli, budeme nadále o nich smýšlet
2 / NOVÉ MĚSTO
negativně, požadovat jejich uznání a přemáhat pocity vyvolané našim vztahem
k nim. Tyto potlačované pocity a emoce
určitě vyvolají problémy ve všech ostatních vztazích, které máme.
Není možné ‚zbavit se‘ vlastních ro-
dičů. Nedokážeme to ani tím, že změníme bydliště nebo se budeme snažit je
po zbytek svého života ignorovat. Rodiče
jsou naší součástí, i když nám způsobují
utrpení a citelně ovlivňují naši vnitřní rovnováhu.
Nicméně není zapotřebí od nich utíkat, ale akceptovat je, přijmout je. Jak říká Nadine Godimerová: ‚Akceptuj je ve
svém nitru, akceptuj je takové, jací jsou, i
když ses rozhodl, že budeš žít jiným způsobem života, a tak se náhle uzdravíš. Je
divné takto hovořit, ale je to jediný způsob, jak se od nich «osvobodit»!‘
Jedno čínské přísloví dokonce praví:
‚Kdo nezná zemi, odkud pochází, nenajde nikdy zemi, kterou hledá.‘
Velký spisovatel Lev Tolstoj často vyprávěl následující příběh: ‚Byl velmi starý dědeček. Nohy ho již nepodpíraly;
zrak mu už nesloužil; sluch vypovídal;
neměl žádné zuby a když jedl, ukápla
mu někdy slina. Syn a snacha už nechtěli, aby s nimi sedával u stolu a přiměli ho, aby jedl zcela sám v koutě. Jednoho dne mu přinesli jeho jídlo v misce.
Miska mu upadla a rozbila se. Snacha
ho hubovala a řekla, že od této chvíle
bude dostávat jídlo v dřevěné misce.
Dědeček smutně vzdychnul a nic neříkal. Jednoho dne vidí sedlák a jeho žena své dítě, jak se snaží skládat kousky dřeva. Otec se ho ptá: «Co to děláš,
Michaeli?» Michael odpovídá: «Dělám
misku. Až ty a maminka budete staří, budu vám do ní dávat jídlo.» Sedlák
a jeho žena se na sebe podívali a začali
plakat. Styděli se za bezpráví, kterého
se dopustili vůči stařečkovi a od té chvíle ho vzali znovu ke stolu a obklopili ho
péčí.‘“
PASQUALE IONATA
OBSAH 6/2006
Svým rodičům 2/
Paříž hoří 3/
Splněný chlapecký sen? 4/
Hledání společného
jmenovatele 6/
Federico Lombardi:
Radio Vatikán a 45 jazyků 7/
Modlit se nebo tančit? 8/
Francois Robert 9/
Požadavky pravé lásky 10/
V silovém poli informací 12/
O pokoře 13/
Slovo života
Život podle slova
A pro školu... město
Hranicí je úcta k člověku
„Velké ticho“ Philipa Gröninga
Za závojem islámu
„Chtěl bych vidět ty děti
s problémy...“
Komix
Resuscitace
Křížovka
Máme svobodu volby
15/
16/
17/
18/
21/
22/
24/
25/
26/
27/
28/
6/2006
PAŘÍŽ
HOŘÍ
P
aříž hoří. A když hoří Paříž, hoří celá Francie.
Před lety jsem byla v Paříži a v podnětné diskusi jeden francouzský přítel řekl: „Co se dnes uvaří ve Francii, zítra bude jíst celý svět.“ V tomto tvrzení zazníval
podtón „grandeur“ (velikost, moc – pozn. překladatele). Byla to spíš hrdost na minulost než povědomí o přítomnosti. Ale bylo v tom i kus pravdy.
Jedna věc je jistá: k tomu, co se dnes děje ve Francii, nemůžeme být lhostejní, protože pokud hoří Paříž, je to „znamení“ a toto znamení je třeba analyzovat, pochopit a interpretovat.
Někdo připomněl rok „1968“. Zdá se mi, že jsme od významu a obsahu
roku ’68 vzdáleni několik světelných let. Tehdy šlo o protest proti celému politickému a společenskému systému v jeho principech vlády, života, kulturního
rozměru a vtíravého konzumismu.
Dnes je zcela jiný scénář. Zde se bojuje o jistotu pracovního místa a možnost být plnohodnotným občanem, možná spotřebitelem jako ostatní. To je
vše? Zdánlivě ano, ale uvnitř je mnohem více. Existuje hluboká politická krize, která nedokáže myslet na obecné dobro a využívá moc pro dosažení osobního úspěchu; existuje krize vlády, která neví, jak vést složitou, stále bohatší
a nerovnoměrnou společnost. Existuje krize zástupné demokracie. Kontrast
nebo lépe řečeno konflikt je nezbytný a může se projevit různým způsobem: ve
lhostejnosti, v nedůvěře, v odstupu, ale bohužel také v nepřátelství a násilí.
Paříž hoří. Nevím, jakou cenu má ve skutečnosti zákon prvního zaměstnání, který chtěl De Villepin, ale jistě má velkou cenu fakt, že mladí francouzští občané cítí, že byli zasaženi ve svých právech, ve své svobodě, ve své jistotě.
Pro dědice revoluce roku 1789 je to příliš.
Proto Paříž hoří a celá Evropa musí provést pokojné a hluboké zpytování
svědomí, pokud nechce, aby se požár rozšířil. Je to otázka času. Anebo... je
třeba znovu začít myslet méně materialisticky, žít méně egocentricky, znovu
najít hodnoty, které na tomto kontinentě nalezly úrodnou půdu. A které byly
dnes vyměněny za talíř čočky.
Jinak je dekadence za dveřmi a další protagonisté čekají, aby zaujali uvolněné místo.
VERA ARAUJO
REFORMA OSN
ZAČÍNÁ U PRÁV
Nutná a vytoužená reforma Skleněného paláce začala přinášet výsledky
díky jedné ze základních otázek, na něž OSN sází vlastní budoucnost: ochraně lidské osoby a jejích základních práv. Dlouhé rokování umožnilo založení
Rady pro lidská práva, nové řídící instituce, která má hodnotit postoj států
vzhledem k respektování, užívání, ochraně a porušování práv.
Rada by měla nahradit Komisi pro lidská práva, která se od vypracování všeobecné deklarace v roce 1948 zabývala touto problematikou v rámci
OSN. Na konci studené války ale došlo v této komisi ke stagnaci do té míry,
že přestala plnit svou funkci. Jejím cílem sice nepřestalo být garantování lidských práv, ale nebyla schopna čelit těm nejkontroverznějším otázkám, kde
bývá nutné nejen násilí odhalit, ale především ho postihnout nebo mu dokonce předejít.
Původní návrh předpokládal nějakou strukturu s politickou vahou na
úrovni jiných hlavních orgánů OSN (jako je Rada bezpečnosti), ale to znamenalo změnit statut. Ale jak to udělat bez narušení rovnováhy mezi členskými státy? Řešením pro získání širší shody mezi státy se zdá být myšlenka
„flexibility“ při vyjednávání. Ale ani to nestačilo a pro závěrečnou rezoluci
se objevily čtyři hlasy proti (Spojené státy, Izrael, Maršálovy ostrovy a Palau), tři se zdržely hlasování (Bělorusko, Írán a Venezuela) vedle 170 hlasů pro (mnohým státům, často vůči otázce lidských práv otevřeným, brání
v hlasování fakt, že nemohou platit příspěvky).
47 států generálního shromáždění zvolilo 9. května novou strukturu, která začne pracovat 19. června. Dosažené řešení určitě neuspokojuje ty, kteří
chtěli volbu kvalifikovanou většinou, aby se zabránilo vstupu zemí, jejichž
chování odporuje respektování práv; někdo si zase přál omezený počet členů
nebo opatření – až po vyloučení – pro ty státy, v nichž bylo potvrzeno násilné porušování práv. Jedna věc je ale jistá: Rada musí hodnotit postoje států
a začít u těch, které ji tvoří.
To je cíl nejen pro reformy, ale pro prvenství osoby, jejích práv a svobod
před strukturami a politickými kalkuly.
VINCENZO BUONOMO
NOVÉ MĚSTO
/3
6/2006 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
POHLED NA FONJUMETAW.
SPLNĚNÝ
CHLAPECKÝ SEN?
Bůh uskuteční to, co vložil do srdce člověka, pokud
se snaží následovat jeho vůli. A jistě nebude ničeho
litovat. To byl můj dojem ze setkání s Františkem
Slavíčkem, lékařem, knězem a fokolarínem, který vyměnil
kardiologickou kliniku a život ve vyspělých zemích
východní Evropy a Itálii za misii uprostřed tropického
pralesa.
N
aposledy jsme spolu hovořili před vaším odchodem do Říma, kde jste rok žil. Tak krátký
pobyt jste asi neplánoval. Ale přišlo překvapení – nabídka odejít do Afriky, konkrétně
do Kamerunu. Jak jste na ni reagoval, nesplnil se tím váš chlapecký sen?
„Bylo to velmi jednoduché. Během mého
pobytu v Římě se ukázalo, že kamerunská misie potřebuje fokolarína-kněze, ale nikdo vhodný se nenašel. Mí představení se tedy obrátili na mne. Nejdřív jsem byl překvapený, ale potom jsem rychle řekl
ano nové Boží vůli a v pětapadesáti letech se splnila má touha z mládí, na kterou jsem už dávno nemyslel: stát se misionářem v Africe.“
Byla to obrovská změna...
„Ano. Musel jsem zcela změnit životní styl a prostředí, měl jsem
donést evangelium lidem s úplně odlišnou mentalitou a kulturou.
Až na místě a po čase jsem pochopil některá ‚proč‘ minulosti. Proč
ta touha odejít na misie, která se nesplnila? Bůh mi ji vložil do srdce,
aby mě připravil na dalekou budoucnost. Splnil ji až tehdy, když bylo jisté, že nejdu do Afriky z nějaké lidské touhy po dobrodružství,
ale jen a jen konat Boží vůli.“
Jak vznikla tato specifická misie uprostřed pralesa?
„Misie vznikla před třiceti lety s příchodem P. Celsa Corbiolliho,
italského misionáře z řádu Oblátů Neposkvrněného početí Panny
Marie, který byl opravdu Božím pionýrem. Na začátku patřila misie
Fonjumetaw k farnosti Fontem, měla šest misijních stanic a ani jeden
kostel. Díky neuvěřitelnému úsilí P. Celsa a jeho spolubratrů se misie
rozrostla a stala se farností. Dnes má 42 misijních stanic a krásný zděný farní kostel. Na území farnosti je zdravotní dispensář s 19 lůžky,
o který se starají fokolarínky, mateřská škola, malá hydroelektrárna,
stolařská dílna a autodílna. Hlásání Božího slova tak bylo od samého začátku spojeno se sociálním rozvojem oblasti. Zapojilo se do něj
mnoho lidí z Evropy, především z farnosti P. Celsa nedaleko Verony, kteří pomáhali finančně i konkrétní prací. Kromě těchto zařízení
vybudovali v pralese kilometry silnic, mosty a vodovody. Vše v duchu evangelia, neboť Ježíš nejenže hlásal radostnou zvěst, ale také
uzdravoval nemocné, sytil hladové, poučoval nevědomé...
V roce 2001 byl P. Celsa vyslán svým řádem na misii do Guinei
Bissau. Protože farnost budoval v duchu spirituality jednoty, padla
volba na fokolaríny.“
Vaše misie je tak trochu atypická, je svěřená fokoláre...
„Je to tak. V našem misijním fokoláre žijí tři fokolaríni-kněží: Dominic z Kamerunu, Manolo z Argentiny a já. Laickou část fokoláre
představuje Elio z Itálie. Nikdo z nás se misionářem nejen nenarodil,
ale ani neměl zvláštní přípravu. Naší jedinou a opakovaně ověřenou
šancí je Ježíš mezi námi. Ten nám dává nejen sílu, ale je i světlem
v nových, pro nás někdy těžko přehledných situacích.“
Jaká je vaše misie?
„Naše misie je v západní, hornaté části Kamerunu, které se říká
kamerunské Švýcarsko. Ovšem rychlost jízdy po prašných a rozbitých silnicích je asi 15 km/hod. a v období sucha je všude plno prachu. V létě, v období dešťů, je všude samé bláto a mnohé silnice nejsou sjízdné. Hory mají příkré srázy a vrcholky nad 2700 m. Bydlíme
v 1600 m.n.m. v příjemném mírném podnebí. K misii patří jak velmi
teplé a vlhké oblasti s komáry a neodmyslitelnou malárií, tak i velmi
chladné vysokohorské oblasti.
Obyvatelstvo tvoří čtyři kmeny se třemi různými domorodými
jazyky. Oficiálním jazykem je sice angličtina, ale většina obyvatel
hovoří jazykem pidgin, směsicí anglických, španělských a domorodých slov. Gramatická pravidla si utváří každý sám. Druhým oficiálním jazykem je francouzština, kterou se hovoří ve dvou misijních
stanicích.
Těžko říci, kolik obyvatel žije na území misie, odhad je 40 000,
z nichž 3 500 jsou katolíci, asi tisíc protestantů a ostatní vyznávají
tradiční africké náboženství, ne zcela správně jsou označováni jako
animisté.“
Jak konkrétně probíhá vaše pastorace?
„Bylo to jednoho krásného nedělního rána na začátku mého působení v misii, když jsem jel s ministrantem do nepříliš vzdálené misijní stanice – asi 25 km – a cesta nám trvala terénním vozem asi dvě
a půl hodiny. Nedělní mše zde trvá nejméně hodinu a půl a neobejde se bez slavnostního vstupu se zástupem tancujících žen, často
i v hlubokém pralese oblečených jako královny ze Sáby. Někdy bývá před čtením procesí s lekcionářem. Ten za zpěvu a tance zástupu
FRANTIŠEK SLAVÍČEK SE SVÝMI FARNÍKY.
4 / NOVÉ MĚSTO
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
vyjadřujícího nejvyšší úctu Božímu slovu přinese tajemná bytost zahalená rouškou. Kněz musí lekcionář objevit v nůši, kterou má tento člověk na zádech, a za jásotu věřících ho pozdvihne nad hlavu
a ukazuje na všechny strany. Další procesí přináší obětní dary. Zpívá
se hodně a velmi hlasitě. Zpočátku mi třeštila hlava, ale potom jsem
zjistil, že je třeba poddat se zpěvu a spontánně se houpat do rytmu.
Tento způsob oslavy Boha se mi líbí stále více. Nedávno se konala
sbírka na zvláštní účel, takzvaný druhý košík, který byl umístěn před
oltářem a lidé přicházeli v zástupu se svým příspěvkem. Připadalo
mi, že to trvá nekonečně dlouho. Byla to ale příležitost klidně sedět
a dívat se na lidi přicházející k oltáři, myslet na Ježíše, který žije v každém z nich, na Boží záměr s nimi, a modlit se za jeho splnění. Bohoslužba trvala přes dvě a půl hodiny, atmosféra byla radostná a lidé
potom říkali, jak byla mše krásná, a mnozí se po ní přišli vyzpovídat,
což se běžně nestává.
Vzpomínám si na první křest, který jsem tady udělovat 52 dětem
školního věku, neboť v Kamerunu se málokdy křtí novorozenci. Bylo to velmi silné: každé dítě slavnostně pokřtít a potom pomazat posvátnými oleji, křižmem. Člověk doslova cítil Boží přítomnost. Smysl
pro Boha a nadpřirozené věci je u domorodců velmi silný.“
Jak probíhá slavení velkých svátků?
„V naší farnosti máme dvaačtyřicet misijních stanic svěřených
katechetům. My, kněží, přicházíme co nejčastěji udílet svátosti, povzbudit věřící, řešit různé problémy komunity, doplnit, co je třeba,
v přípravě katechumenů na křest. Loni jsem slavil obřady Svatého
týdne v misijních stanicích dolní, tedy teplé oblasti. V malé nadmořské výšce s tropickou vegetací a s vysokou vlhkostí vzduchu se člověk
ve dne v noci potí. Na Zelený čtvrtek během přípravy obřadů mě silně rozbolela záda a hlava. Až když jsem dostal zimnici a roztřásl se,
pochopil jsem, že mě poprvé navštívila nemoc, která se potom stala
mou věrnou společnicí: malárie. Naštěstí jsem měl léky. Přesto jsem
všechny obřady na několika misijních stanicích poprvé slavil jako
celebrant – v angličtině a pidgin – ve vysoké horečce za vydatného
pocení. Připadal jsem si blíž našemu Pánu. Vánoce jsem slavil vloni
v téže oblasti. V tom vedru mi byla velmi vzdálená poezie Vánoc,
na kterou jsme zvyklí v Evropě. Vánoční ale byly skutečné palmy
a hlavně podstata Vánoc: Ježíš se narodil, aby přinesl spásu všem
lidem. To tady člověk vnímá víc a hmatatelněji jako zdroj hluboké,
pravé radosti.“
Jaké máte vztahy s místními náčelníky, nazývanými fon?
„Velmi dobré. Respektujeme v nich tradiční představitele autority
a ač nejsou křesťané, velmi dobře vědí, že přinášíme dobro a pokrok
pro jejich lid. Mnozí z nich jsou zapálenými protagonisty nové evangelizace. Chiara Lubichová při návštěvě misií Fontem a Fonjumen-
– 6/2006
S MINISTRANTEM CESTOU NA MISIJNÍ STANICI.
taw v roce 2000 viděla upřímný zájem lidí o Boha a chtěla dát všem –
pokřtěným i nepokřtěným – šanci poznat hlouběji evangelium
a učení církve. Zpočátku se jednou za měsíc scházelo pouze ve Fontem a Fonjumetaw sto, dvě stě i tři sta lidí – podle místa konání. Postupně se ale setkání šíří do nových oblastí. Často právě náčelníci
přinášejí novou evangelizaci mezi své lidi, protože vidí, jak se díky
ní mění mentalita lidí, jak se lepší jejich vzájemné vztahy a řeší dlouholeté problémy. Program tvoří část ‚naučná‘ – zásady spirituality
společenství, různé aspekty křesťanského života, svátosti – a praktická část s písněmi, tanci, svědectvími a zkušenostmi. Často má zkušenost formou scénky větší vliv než teorie. Je třeba říci, že Afričané jsou
konkrétní lidé, žádní teoretici. A jsou jedineční herci, zpěváci a tanečníci. Tanec je pro Afričany projevem pulzujícího rytmu života,
základu jejich víry a kultury.“
Křesťanství je spojováno se západoevropskou kulturou, tak odlišnou od africké tradice. Jak se tyto dvě skutečnosti daří spojit?
„To je jedna z největších výzev, s níž se musí vyrovnat africká,
a domnívám se, že i evropská společnost. Přechod od tradičního
způsobu života k modernímu – západnímu – je příliš prudký a zároveň nevyhnutelný. Lidé žijící v chatrčích s hliněnou podlahou a petrolejkou používají mobilní telefon. Velké disproporce, jaké mnohem
harmoničtější africká společnost neznala, jsou v ekonomické oblasti. Moderní technologie jsou drahé a finanční příjmy většiny obyvatel jsou nesrovnatelně menší. Odtud pramení kriminalita ve velkých
městech a beznaděj na venkově. Ještě větším problémem je změna
mentality, kterou současný vývoj vyžaduje. Víme, že technický rozvoj musí jít ruku v ruce s psychickým a hlavně duchovním rozvojem.
Ten je však mnohem pomalejší. Jedna z našich úloh spočívá v této
oblasti.“
Z vašeho vyprávění je vidět, že jste navzdory náročnosti současného života šťastný.
„Říká se, že z Afriky člověk uteče hned na začátku, anebo dostane
‚africkou nemoc‘, zamiluje si černý kontinent a už se od něj neodloučí. Asi jsem se už nakazil. Myslím ale, že důvod mého štěstí je jiný.
Když chce být člověk dobrým lékařem, musí dobře ovládat medicínu. Když je člověk povolán být křesťanem, navíc knězem, musí žít
podle evangelia. Dostal jsem milost intenzivního života s Bohem.
Jinak to nejde, mám-li být při kázání a vůbec v jakémkoli kontaktu
s lidmi autentický a neříkat prázdná slova. To nejdůležitější přišlo
jako dar z nebe, bez jakékoliv mé zásluhy: nevyjádřitelná a nevysvětlitelná jednota s Bohem jako nikdy dosud.“
Nelitujete tedy, že žijete daleko?
„V Bohu neexistuje daleko. Ale až nyní v Africe jsem bytostně pochopil a zakusil, že domovem křesťana je celý svět.“
za rozhovor děkuje MARTIN UHER
(převzato z časopisu Nové mesto, redakčně kráceno)
FRANTIŠEK SLAVÍČEK VE FONJUMETAW.
NOVÉ MĚSTO
/5
6/2006 – LIDÉ A UDÁLOSTI
HLEDÁNÍ
Fota: archiv
SPOLEČNÉHO
JMENOVATELE
VRCHNÍ RABÍN ŘÍMA NA NÁVŠTĚVĚ U PAPEŽE BENEDIKTA XVI. 16. LEDNA
2006.
Židovství a křesťanství. Nový zájem o dialog. Deset
otázek pro vrchního římského rabína Riccarda Di Segni.
Vztah s katolíky, židovská komunita v hlavním městě,
nebezpečí fanatismu.
P
ane vrchní rabíne, jak je podle vás vnímán
společný odkaz na Abraháma ve vztazích
mezi třemi náboženstvími, která se odvolávají na chaldejského patriarchu z Uru?
„Odpověď se liší podle vztahu jednotlivých
náboženství. Židé a částečně i křesťané věří v biblické vyprávění o Abrahámovi, praotci,
s nímž je spojován počátek monoteismu a odvozují se od něj
různé náboženské proudy ve světě. Židovský národ se pokládá
za Abrahámovo potomstvo v tom smyslu, že přes Izáka a Jákoba (tj. Izraele) jsme skutečnými, nejen duchovními potomky
Abraháma. Křesťanství se odvolává na monoteistické Abrahámovo poselství a podle některých výkladů by mohlo pocházet
od Ezaua, staršího Jákobova bratra. Vlastně byste starší bratři
byli vy, křesťané, a nikoli my, židé!
Co se týče islámského světa, máme mezi sebou bratrský
vztah, protože se pokládáme za potomky bratrů Izáka a Izmaela. Jak je známo, muslimové se považují za Izmaelovy potomky,
i když se vyprávění v Bibli a Koránu podstatně liší. Mezi těmito
třemi náboženstvími, která pocházejí od Abraháma, tedy existuje složitý bratrský a duchovní vztah.“
Z jakých důvodů jste nedávno navštívil římskou mešitu?
„Důvody je třeba hledat v mimořádné historické době, kterou
prožíváme, kdy se bohužel zostřuje náboženský fanatismus.
Ten může způsobit, že se zastře skutečné rozmanité složení
různých náboženských proudů. Chceme-li zabránit příliš častému ztotožňování islámu s extremismem a terorismem, musíme otevřít bratrský dialog s těmi muslimy, kteří tato stanoviska
nesdílejí.“
Jaké jsou z vašeho pohledu současné vztahy s křesťany?
„Vztahy se odehrávají na více úrovních, takže jsou složité. Ne-
6 / NOVÉ MĚSTO
zabývám se samozřejmě diplomatickou stránkou věci, která se
týká vztahu Vatikánu a Izraele, i když je znalost těchto vztahů důležitá pro celkový obraz židovsko-křesťanského dialogu.
V posledních letech došlo k významné změně k lepšímu. Cesta
není sice vždy přímá, ale poskytuje prostor k nezbytnému nalezení společných styčných bodů.“
Kdybyste měl několika slovy představit římskou židovskou obec, jak byste ji definoval?
„Tato obec je výjimečným a prozřetelným znamením setrvání
na jednom místě, věrnosti vlastním kořenům a vůle pokračovat
dál.“
Smíšená židovsko-křesťanská manželství jsou židovské
obci trnem v oku, anebo jakýmsi mostem mezi oběma komunitami?
„Podle mne odpovídá skutečnosti spíše první tvrzení. Jde
o vazby, které více či méně fungují v páru (to je problém osobní), ale co se týče výchovy dětí, je to velice problematické. To je
fakt. Obecně se na smíšená manželství díváme velmi kriticky,
protože je pokládáme za vážnou ztrátu identity. Dialog totiž končí tam, kde jde o zachování identity. Ve chvíli, kdy vzniká smíšené spojení, se tato hranice o veliký kus překračuje.“
Jsou v židovské obci lidé, kteří konvertují ke křesťanství
a naopak?
„Vyskytují se oba případy, ale my je nikdy nevyhledáváme.“
V některých zemích Evropy, jako je Francie nebo Německo, roste antisemitismus. Jak vypadá situace v Itálii?
„V této chvíli je situace relativně klidná. I tak je třeba pořád
tento fenomén jedním okem sledovat.“
Když někdo vznáší proti židovské obci obecná obvinění
kvůli ekonomické a finanční moci židovské obce a kvůli její
schopnosti lobovat, jak obvykle odpovídáte?
„Obviňováni jsme, to vím dobře! Většinou odpovídám ironicky: Kéž bychom takovou moc měli! Dobře znám podmínky, ve
kterých se ocitnu pokaždé, když musím v obci podpořit nějakou
aktivitu!“
Jaké jsou hlavní body vašeho programu jako vrchního
rabína židovské obce v Římě?
„Existují vnější problémy, jak už jsem uváděl v předešlých
odpovědích, které určují naše úsilí o ohleduplnou konfrontaci s okolní společností, které musí nicméně neochvějně hájit
identitu. Co se týče naší obce a jejích vnitřních problémů, od
začátku svého mandátu se intenzivně zapojuji do výchovných
a vzdělávacích projektů, jak formálních, tak neformálních. To je
zásadní část naší činnosti, ale vedle toho samozřejmě máme
mnoho jiných aktivit.“
MICHELE ZANZUCCHI
NÁVŠTĚVA RABÍNA V ŘÍMSKÉ
MEŠITĚ 13. BŘEZNA 2006.
LIDÉ A UDÁLOSTI
– 6/2006
FEDERICO LOMBARDI:
RADIO VATIKÁN
světa a vatikánské rádio ho vždy doprovázelo. Během let přibývalo jazyků, rádio bylo stále více zrcadlem univerzálnosti církve
a její touhy po inkulturaci evangelního poselství ve všech národech.“
A 45 JAZYKŮ
Jaké prvky charakterizují Rádio Vatikán?
„Původní poslání Rádia Vatikán se ve své
podstatě nemění. Odehrává se ale v podmínkách, které se mění, pomocí technických prostředků, které se vyvíjejí. Nejprve
Rádio Vatikán hovořilo jen z Říma. Nyní je
jeho hlas šířen národními a místními rádii,
nejen katolickými, v různých částech světa.
Je zřejmé, že jedním z úkolů Rádia Vatikán
je také nabízet křesťanský pohled na aktuální události s velkou citlivostí vůči tématům,
která se týkají celkového rozvoje člověka
a jeho důstojnosti, problematiky spravedlnosti a míru, dialogu mezi kulturami a mezi
náboženstvími a zvláště mezi křesťanskými
denominacemi, a tak usilovat o růst jednoty všech věřících v Krista. Ani filosoficky
nepřijímáme dělení na informaci profánní
a informaci náboženskou. Existuje informace o člověku a jeho životě. Ta zajímá církev
a zajímá tedy i nás!“
Foto: archiv
P. FEDERICO LOMBARDI, JEZUITA,
OD ROKU 1991 GENERÁLNÍ ŘEDITEL
RÁDIA VATIKÁN
75 let si zasluhuje plnou úctu. Tohoto jubilea nedávno dosáhlo Radio
Vatikán. Je to kus historie, prožívaný uvnitř větší historie církve a národů.
První stanici rádia zbudoval ten, kdo ho z podnětu Pia XI. vymyslel –
Guglielmo Marconi. 12. února 1931 proběhla inaugurace za přítomnosti
tehdejšího papeže. Dnes má 384 zaměstnanců, zastoupení 59 národů
a vysílá ve 45 jazycích.
Čtyřiašedesátiletý P. Frederico Lombardi, jezuita z provincie Cuneo,
vystudoval filosofii a teologii (má také diplom z matematiky) a v současné
době je generálním ředitelem vatikánského rádia a televizního studia.
C
o znamenalo těch prvních 75 let?
„Byly to roky služby úřadu Svatého otce,
protože to je účel Radia
Vatikán: šíření slov papeže a péče o všechny
části katolické církve se zvláštním zřetelem
vůči těm, kdo žijí v nejobtížnějších podmínkách, v menšině nebo v největší vzdálenos-
ti. Ale stalo se také hlasem všeobecného lidského utrpení, například během války, kdy
zprostředkovávalo humanitární službu zajatcům a pohřešovaným a snažilo se jim přinášet vzkazy od rodin.
Potom se stalo také hlasem velkých církevních událostí naší doby. Byla to nejen
rozhlasová poselství papeže Pia XII. během
války, ale také poselství 2. vatikánského koncilu, Jana Pavla II., který cestoval do celého
V rámci oslav 75. výročí navštívil Benedikt XVI. 3. března 2006 rádio. Naznačila
jeho slova i nějaké perspektivy?
„Papež řekl velice krásné věci a neustále
nás povzbuzoval, abychom pokračovali ve
svém poslání. Zdůraznil význam Rádia Vatikán pro dialog s dnešním světem, který
spočívá také v tom, že Rádio Vatikán nejen
promlouvá, ale i naslouchá. Vzhledem k budoucnosti bych tedy řekl, že neexistuje nejistota o jeho poslání.
Spíše musíme být vnímaví, abychom zachytili to, co je pozitivní v nových příležitostech, které nabízí svět komunikace.
V posledních desetiletích jsme přešli
z krátkých vln k vysílání v modulovaných
frekvencích, což umožňuje mnohem snazší
poslech.
Nyní máme satelity, internet a nakonec
také i-pod, který nám umožňuje dostat se také k těm nejmladším. Jedná se o co nejlepší
využití nových možností, aby se staly nositelem poselství, které považujeme za nejkrásnější na světě, to, které přináší církev.“
ADRIANA MASOTTI
NOVÉ MĚSTO
/7
6/2006 – RODINA
Fota:: archiv
MODLIT SE NEBO TANČIT?
Jsem věřící a často chodím do kostela na mši nebo se
pomodlit. Rád ale také tancuji. Jak sloučit tyto dvě věci
vzhledem k tomu, jaké je prostředí diskoték?
FRANCO, PADOVA
J
iž několik let se skupinou mladých lidí pořádáme na
Silvestra oslavu pro mnoho přátel. Světla, hudba
a tanec jako na jakékoli jiné diskotéce... A přesto každý, kdo přijde, je osloven nejen zábavou, ale i tím,
jak snadno naváže vztahy s ostatními. Vytvářejí se
skupiny, které vymýšlejí choreografie, každý se
usměje na toho, kdo jde okolo, člověk se zapojí do
tance na vyzvání dívky na vozíčku nebo dítěte, které je tam s mladými
rodiči. Najde se tam i chvilka ticha uprostřed oslav, abychom si připomněli ty, kteří nemohou oslavovat a trpí kvůli válce nebo chudobě.
Zkrátka je možné se bavit s druhými a pro druhé, nejen pro sebe.
Je to způsob, jak mít rád bližního a tedy, i když se to nezdá, jak milovat Boha. Nebýt zaměřen na sebe a na vlastní obveselení na takové
oslavě je určitě snazší než na diskotéce, kde s představou, že tanec není
protikladem modlitby, jsme často jediní. Prvním krokem je domluvit se
s někým, kdo má stejné názory jako ty. Bez obav, ale také ne naivně.
Hledejte společně, které prvky by vám mohly bránit v tom, abyste
navázali opravdové vztahy i během zábavy, a snažte se je odstranit.
Někdy to znamená i rozhodnutí, že do určitého podniku nepůjdeme
a uspořádáme jinou oslavu. Jindy zase můžeme společně plánovat,
jak zaujmout jiné pro tuto novou dynamiku a postupně měnit atmosféru. Dnes se klade velký důraz na volný čas a každý touží využít ho
dobře ve prospěch vyrovnaného života. Ale právě proto je zapotřebí,
aby to nebyl únik ze života, ale chvíle života ve spojení s druhými.
Kdoví, zda jiný, pro život vhodnější svět, nemůže začít i tím, že způsob zábavy bude jiný?
FRANCESCO CHATEL
PRÁVA DĚTÍ
Nedávno mi moje desetiletá dcera Alessia řekla: „Proč
všechno rozhodujete za nás, proč nemůžeme o tom, co
se nás týká, rozhodovat sami?“ Byla jsem jak opařená
a nedokázala jsem odpovědět.
VALERIE
Alessia mi dává možnost věnovat se tématu, které nám velmi leží
na srdci: práva dětí, které nejsou naše vlastnictví, ale musíme je respektovat jako osoby s vlastní důstojností.
8 / NOVÉ MĚSTO
Příliš často vidíme, že jsou děti využívány ke komerčním účelům,
anebo ve své nevinnosti zneužívané bez ohledu na dětský způsob
myšlení a citlivost. Přestože Charta základních práv Evropské unie,
která byla podepsána v Nizze v roce 2000, ve článku 24 říká: „(1)
Děti mají právo na ochranu a péči v míře nezbytné pro jejich tělesné i duševní zdraví. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. Ve věcech, které se týkají dětí, se podle věku a zralosti dětí musí k těmto
názorům přihlížet. (2) Při každém jednání orgánů veřejné moci nebo
soukromých institucí, které se týká dětí, se musí přihlížet především
k nejvlastnějším zájmům dítěte.“
Ve světě jsou miliony dětí, které trpí nejrůznějšími typy vykořisťování, jsou nuceny pracovat na nezdravých místech nebo zacházet s puškou, která je větší než ony, anebo jsou nuceny k ponižující
a nemorální činnosti. K tomu dochází v nejchudších a zaostalých zemích nebo v zemích s totalitními režimy, ale i v naší zemi.
K porušování práv dětí určitě dochází všem na očích.
Pomysleme například na televizi a na programy, které jsou vybírány pro takzvaný chráněný čas. Kontrolní orgán nedávno zjistil 68
přestupků ze strany sítě Mediaset a 35 ze strany RAI, a vyzval vysílací
společnosti, aby věnovaly dětskému věku větší pozornost.
Výstavba měst je často zaměřena na politiku, která podceňuje potřebu zeleně a prostoru na hraní. Obrovské budovy obecní výstavby
v některých italských městech jsou ukázkou mnoha forem nepohodlí a úpadku.
Na těchto místech neexistuje dětství a děti jsou nuceny rychle dospět bez rozvíjení zvídavosti, fantazie a her.
Co můžeme dělat? Pokusy o opačný postup existují a citlivost vůči nejmenším ve veřejném mínění stoupá.
Mohu říci, že je důležité zasáhnout dvěma způsoby: věnovat prvořadou pozornost nejmenším, schvalovat a realizovat pouze ty iniciativy, které je respektují.
Vedle toho podporovat v dětech jejich účast a zodpovědnost, naslouchat jim při hovoru na téma, jako je život v rodině a ve společenství a ve věcech, které se jich týkají. To znamená mít je opravdu rádi,
protože ten, kdo miluje, naslouchá druhému a přijímá ho.
EZIO ACETI
KURZY PRO SNOUBENCE
Pracujeme v pastoraci rodin na přípravě snoubenců na
sňatek. Bohužel skoro všichni mladí lidé jsou vzdáleni
od církve a mají o ní negativní představu; některé páry
spolu žijí, mnozí si vybírají kostel a bílé šaty z tradice
nebo kvůli rodičům. Můžete nám jednoduše vysvětlit,
jakou hodnotu navíc má svátost manželství ve srovnání
s civilně uzavřeným sňatkem?
RITA A PIPPO
Kvůli obtížím, které uvádíte, patří kurzy pro snoubence mezi nejnáročnější činnost. Vezměme v úvahu i ovzduší nedůvěry vůči instituci manželství, které je stále více chápáno jako zasahování společnosti do soukromí. To vede nejen k snížení počtu svateb, který v roce
2004 dosáhl historického minima, ale také k tomu, že málokdo chce
vědět, co vlastně manželství je. Největší překážkou kurzů je právě
rozšířený názor, že nejsou zapotřebí. Pak se divíme, že výsledek tolika manželství je negativní hned v prvních letech.
Problémem je, že se zamilovanost zaměňuje s životem z lásky, který naopak vyžaduje nasazení, schopnosti a formaci. Zájem o přípravu
snoubenců by měly také projevit veřejné instituce vzhledem k tomu,
že rodina je základní buňkou společnosti. Náboženský obřad vytváří trvalé a výlučné pouto a dává mu přednost 75 procent snoubenců
vedle 25 procent civilních sňatků. Ale jak zjišťujeme, málokdy je volba vědomá. Mít svatbu v kostele je obvykle chápáno materiálně. Co
se tím získá?
I když nejsem teolog, mohu jako vdaná žena říci, že prožívat svůj
život s Bohem je velká výhoda. Ne s Bohem vzdáleným, to bychom
si stačili sami, ale s Bohem, který nás miluje, a proto vstupuje do rodiny, pomáhá zachovávat věrnost slibu, který jsme veřejně vyhlásili.
Často tyto debaty vyznívají abstraktně, je třeba čerpat ze života.
Není nic účinnějšího a opravdovějšího než svědectví zralých manželských párů. Z nich vyzařuje spojení s tím, co nekončí, co dává
smysl, aktuálnost a kouzlo trvalé lásce. Igino Giordani říkával, že svátost manželství je zdroj přenosu božského rozměru do lidského soužití. Jestliže budou komunity stále více přátelské, bude snazší navzájem si pomáhat, dokud vlastní volba nebude hluboká a odpovědná.
Odvahu! Oč větší jsou těžkosti, aby prostředí uznalo opravdovost
křesťanské svátosti a institutu manželství – říká Jan Pavel II. – o to
větší musí být úsilí o odpovídající výchovu snoubenců k jejich zodpovědnosti.
GIOVANNA PIERONI
FRANÇOIS ROBERT
Byl pilířem Hnutí fokoláre ve Francii.
Chiara Lubichová oznámila „odchod“
Françoise do všech fokoláre světa: „Včera,
na svátek Tří králů, odešel do Ráje po třech
letech nemoci v 67 letech François, ženatý
fokolarín z Francie, doprovázen manželkou Jacquelin, rovněž fokolarínkou.
– 6/2006
Fota: archiv J. Robert
RODINA
JACQUELIN A FRANÇOIS ROBERTOVI
François byl spolu s Jacquelin pilířem Hnutí ve Francii už od počátku.
Vzorný otec pěti dětí, vysoce inteligentní a srdečný člověk, který poskytl své
talenty církevnímu hnutí a svému zaměstnání. Před dvěma měsíci v Lourdech poděkoval Panně Marii. Vrátil se šťastný a ve fokoláre hovořil o svém
hlubokém vztahu s ní.“
François pocházel z Paříže, spiritualitu jednoty poznal spolu se
svou manželkou Jacquelin v roce 1966 na jednodenním setkání Hnutí. Byl to pro ně silný objev Boží lásky, který chtěli hned prohlubovat.
V roce 1968 se na určitou dobu přestěhovali do Loppiana, aby se
naplno podíleli na životě v první citadele Hnutí. Žili tehdy se svým
prvním synem Olivierem v maringotce.
François byl psycholog, pracoval jako vedoucí personálního oddělení v jedné mezinárodní firmě. Dokázal do hloubky naslouchat
těm, se kterými se setkával, a v různých situacích se stával nástrojem
bratrské jednoty.
Řadu let se věnoval hnutí Nové rodiny.
37 let pracoval v nadaci Kirche in Not, kterou založil Padre Werenfried. Jeho členství ve správním radě napomáhalo vzájemnému
porozumění mezi všemi členy.
Před třemi lety se objevil nádor. Byla to velká rána pro všechny,
zvláště pro pět dětí. Loni na začátku prosince odjel do Lourd, aby poděkoval Panně Marii a všechno jí svěřil. Na konci měsíce se zdravotní
stav zhoršil, ale jeho tvář stále vyzařovala pokoj a vyrovnanost.
V dopise, který poslal na poslední setkání ženatých fokolarínů
v Castelgandolfu, napsal: „Můj fyzický stav se během posledních
měsíců zhoršil, ale jakmile se ráno probudím, první má starost je,
abych měl jednotu s Jacquelin, s fokoláre a s každým, kdo mi telefonuje. Touha, aby můj život tak získal správný rozměr a abych se nechal ‚vést‘ Bohem, je mnohem silnější než dřív. Ježíš uprostřed a přítomný okamžik jsou dva póly, které mi pomáhají ‚žít‘.
Nyní si uvědomuji, že chvíle bolestí a samoty bych neměl prožívat sám: Chiara nám navrhla, abychom ‚byli rodinou‘ – to je opravdu nádherná věc.“
François chtěl přijmout svátost pomazání nemocných doma v přítomnosti své rodiny, fokolarínů, fokolarínek a několika sousedů. Byl
to velmi posvátný okamžik. Řekl nám: „Chtěl jsem sdílet tuto zkušenost s ostatními, protože jsem se snažil žít s Bohem během těchto
téměř čtyřiceti let života v Hnutí; nyní cítím, že je mi stále nablízku
jako nikdy předtím!“
O svátku Tří králů pokojně dovršil svou „svatou cestu“.
JEAN-LOUIS HOTE
NOVÉ MĚSTO
/9
6/2006 – SPIRITUALITA JEDNOTY
Foto: Horacio Conde
POŽADAVKY PRAVÉ LÁSKY
CHIARA LUBICHOVÁ
Z Kristova evangelia vyplývá
opravdové umění milovat. Je
to náročné umění, které na nás
klade velké požadavky.
U
vádíme několik statí
z poslední knihy Chiary Lubichové „Umění
milovat“, kterou vydalo italské nakladatelství Città Nuova. Texty byly vybrány z rozsáhlého fondu vybraných spisů a projevů
autorky a uspořádány podle principu, který
v posledních letech uplatňovala: milovat
všechny, milovat jako první, milovat jako sebe. A tak dále. Originální sérii bodů odvozených výhradně z evangelia autorka velmi
vhodně označuje jako umění milovat, protože tvoří harmonický souhrn požadavků
lásky a také výzvu k cvičení či trvalému úsilí,
aby se láska stala živou a účinnou skutečností.
Láska je velmi důležitá ctnost, je vším. Bylo by tedy vhodné hned se zavázat k tomu,
že ji budeme žít o trochu lépe. A aby to bylo
možné, je třeba znát její specifičnost. Jeden
myslitel říká: „Milovat je dobré, umět milovat znamená všechno.“ Ano, umět milovat,
protože křesťanská láska je umění a je třeba
je znát.
Jeden velký současný psycholog řekl: „Naše civilizace se zřídkakdy snaží naučit umění milovat. Přes zoufalé hledání lásky je po-
10 / NOVÉ MĚSTO
važováno za důležitější vše ostatní: úspěch,
prestiž, peníze a moc. Téměř veškerou svou
energii vynakládáme na dosažení těchto cílů a skoro žádnou na to, abychom poznali
umění milovat.“
Opravdové umění milovat vychází plně
z Kristova evangelia. A uskutečňovat je je
první nezbytný krok k tomu, abychom mohli rozpoutat pokojnou, ale natolik výraznou
a radikální revoluci, že změní všechno. To se
netýká jen duchovního prostředí, ale i prostředí obecně lidského, neboť láska obnovuje každý jeho projev: kulturní, filosofický,
politický, ekonomický, výchovný, vědecký
atd. Umění milovat je tajemstvím revoluce,
která umožnila prvním křesťanům, aby se
rozšířili v tehdy známém světě.
Je to náročné umění s velkými požadavky... Toto umění vyžaduje překonání omezeného horizontu přirozené lásky často téměř výlučně zaměřené na rodinu a přátele.
Zde je láska zaměřena ke všem: k člověku
sympatickému i nesympatickému, krásnému i ošklivému, krajanovi i cizinci, k člověku stejného či jiného vyznání, stejné či odlišné kultury, vůči příteli či protivníkovi a dokonce nepříteli.
Je třeba milovat všechny podobně jako
nebeský Otec, který sesílá slunce a déšť na
dobré i na zlé. Tato láska nás vybízí, abychom milovali jako první, vždy, aniž bychom čekali, že budeme milováni. Tak to
dělal Ježíš Kristus, když za nás položil život
v době, kdy jsme ještě byli špatní a nemilovali jsme.
Tato láska považuje druhého za sebe, vidí
v druhém sebe. Gandhí říkal: „Ty a já jsme
jednou skutečností. Nemohu ti ublížit, aniž
bych se nezranil.“
Tato láska nespočívá jen ve slovech nebo
citech, je konkrétní. Vyžaduje, abychom se
s druhými sjednocovali, abychom v jistém
smyslu žili druhého v jeho utrpeních, v jeho
radostech, v jeho potřebách, abychom ho
chápali a mohli mu účinně pomáhat.
Toto umění vyžaduje, abychom v milované osobě milovali Ježíše. I když je tato láska
zaměřena k tomuto muži, k této ženě, Kristus vztahuje na sebe to dobré či zlé, co pro
ně uděláme. Řekl to a opakoval ve velkolepé
scenérii posledního soudu: „Mně jsi to udělal... Mně jsi to udělal.“
Když podle tohoto umění milovat žije více osob, stává se láska vzájemnou: v rodině,
práci, skupinách, společnosti. Vzájemná lás-
ka, perla evangelia, Kristovo nové přikázání
buduje jednotu.
To jsou vlastnosti opravdové lásky. To
jsou požadavky, které nacházíme v evangeliu a díky nim je tato láska mimořádná.
M I L O V AT
VŠECHNY
Jestliže jsme všichni bratři,
musíme milovat všechny.
Může nám to připadat
jako pouhé slovo,
je to však revoluce.
P
rvní vlastností křesťanské lásky je milovat všechny. Toto umění milovat
vyžaduje, abychom – tak jako Bůh –
milovali všechny bez rozdílu. Není možné
vybírat si mezi sympatickým nebo nesympatickým, starým nebo mladým, krajanem či
cizincem, bílým nebo černým či žlutým, Evropanem či Američanem, Afričanem či Asiatem, křesťanem nebo židem, muslimem nebo hinduistou... Všeobecné bratrství nás vysvobozuje ze všech druhů otroctví, protože
jsme otroky přehrad mezi chudými a bohatými, mezi generacemi: otci a syny, mezi bílými a černými, mezi rasami, mezi národy.
Navzájem se kritizujeme, postavili jsme mezi sebou bariéry.
Ne, je nutné vyprostit se ze všeho otroctví a vidět ve všech lidech, opravdu ve všech,
možné kandidáty jednoty s Bohem a jednoty mezi sebou navzájem.
Milovat všechny. K tomu, abychom to
uskutečnili, je zapotřebí milovat bližního.
Ale kdo je bližní? Víme to: nemusíme ho
hledat daleko – bližní je bratr, který je v přítomném okamžiku v mé blízkosti.
Abychom byli křesťané, je třeba teď milovat tohoto bližního. Nejde tedy o platonickou lásku, ani o lásku pomyslnou, ale o faktickou, aktivní lásku.
Je třeba milovat ne abstraktně a v budoucnosti, ale konkrétně a v přítomnosti, teď.
Milovat znamená sloužit. Ježíš nám dal
příklad. Smrtí na kříži posloužil celému lidstvu, které je, které bude a které bylo. Dále to udělal také tehdy, když umýval nohy.
On, Bůh, umýval nohy nám, lidem, takže
i my můžeme umývat nohy našim bratrům.
Sloužit. Ano, snažit se dosáhnout evangelní-
SPIRITUALITA JEDNOTY
ho prvenství, ale tak, že se dáme do služby
všech.
Do služby... to je myšlenka, která může
způsobit revoluci ve světě. Křesťanství není
žert.
Dnes nestačí neválčit. Mír vyžaduje překonání kategorie nepřítele, jakéhokoli nepřítele, dokonce vyžaduje, abychom nepřítele
milovali.
A to mohou dělat Kristovi učedníci.
Protože však láska pulzuje v hloubi každého lidského srdce, mohou tak jednat i lidé bez náboženské víry, možná pod názvem
filantropie, solidarita, nenásilí. I věřící jiného vyznání jejich náboženství vyzývá, aby
projevovali bližnímu úctu a lásku. Láska ke
všem přináší velmi bohaté plody.
Zkušenost mnoha lidí je, že by stačilo žít
podle tohoto jediného aspektu lásky, tedy
pravé lásky, Boží lásky, aby se rozpoutala
revoluce v našem okolí, počínaje naší čtvrtí: křesťanská revoluce, jakou do tehdejšího
světa vnesli první křesťané.
Milovat bratry jednotlivě i společně: milovat bližní jednoho po druhém a v nejvyšší míře respektovat každý národ. Dojde tak
k radikální změně mentality, ke zcela novému životu.
Kdyby všichni jednali takto, byl by ráj na
zemi už nyní.
takto jednat, neboť Bůh miluje vždy jako
první, křesťan se tak chová k bližnímu.
Poté, co svatý Jan řekl, že nás Bůh miloval, nedošel k závěru – jak by bylo logičtější – že když nás Bůh miloval, máme my na
oplátku milovat jeho, ale říká: „Milovaní,
když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat.“ (1 Jan 4, 11)
A jen proto, že láska je účast na Boží lásce,
můžeme překonat přirozená omezení a milovat nepřátele a dát život za bratry.
Proto je tato křesťanská láska skutečně novou epochou. A přikázání je natolik nové,
že zavádí absolutní novost do lidských dějin
a etiky. Sv. Augustin píše: „Právě tato láska
nás obnovuje, vytváří z nás nové lidi, dědice
Nového zákona, pěvce nové písně.“
Boží láska se chopila iniciativy a milovala
nás, když jsme byli vším možným, jen ne láskyhodnými (byli jsme mrtví kvůli hříchu).
Tato úvaha mi připomíná začátek našeho
hnutí, když Bůh zapálil v našem srdci jiskřičku (podle vyjádření Jana Pavla II.) našeho
velkého Ideálu.
Nacházeli jsme snad tehdy v zbídačení
válkou a ve spoušti, která nás obklopovala,
někoho, kdo by se chopil iniciativy, aby nás
miloval?
Ne. Byli jsme to my, kdo díky mimořádnému Božímu daru zapaloval plamen lás-
– 6/2006
ky v mnoha srdcích s touhou, aby vzplanul
ve všech. A nezabývali jsme se tím, zda byli
bližní přívětiví, abychom je mohli milovat,
ale přitahovali nás spíše ti nejchudší, v nichž
jsme lépe rozeznávali Kristovu tvář, a ti, kteří
více potřebovali jeho milosrdenství.
V případě lidské lásky obvykle milujeme,
protože jsme milováni: a i když je to láska
hezká, milujeme v druhém něco ze sebe.
V lidské lásce je vždy něco egoistického,
i tehdy, když čekáme, že budeme milovat,
až nás k lásce přivede vlastní zájem. Božská
nadpřirozená láska je ale nezištná, miluje jako první.
Chceme-li v sobě nechat žít „nového člověka“, chceme-li udržovat v sobě zapálený
plamen nadpřirozené lásky, musíme i my
milovat jako první.
Vždy milovat jako první. Jak nádherný život!
Udává tón, uvádí do pohybu mnohé milosti, protože láska kromě jiného přitahuje
Ducha Svatého, nabíjí nesmírným světlem.
Říká to Ježíš: „Kdo mě miluje... tomu se dám
poznat:“ (srov. Jan 14, 21) Milovat bratra
znamená milovat toho, kdo se vždy zjevuje
se svým světlem.
A sestupují mnohé milosti, takže večer
jsme možná unaveni, ale šťastni.
CHIARA LUBICHOVÁ
M I L O V AT J A K O P R V N Í
Vždy se chopit iniciativy, nečekat,
až druhý člověk udělá první krok...
Tak jako Ježíš, který nečekal, až ho
budeme milovat.
D
alší krok v umění milovat, možná
ten nejnáročnější ze všech, který
prověřuje autentičnost a čistý úmysl
lásky, požaduje milovat jako první, vždy se
chopit iniciativy, aniž bychom čekali, že
první krok udělá druhý člověk.
V tomto způsobu lásky se musíme angažovat osobně, a pokud chceme milovat jako Boží obraz a rozvíjet schopnost milovat,
kterou Bůh vložil do našich srdcí, musíme
jednat jako on, který nečekal, až ho budeme milovat my, ale od počátku nám mnoha
způsoby ukazoval, že nás miluje jako první,
ať je naše reakce jakákoli.
Byli jsme stvořeni jako dar jedni pro druhé a tím jsme, když se angažujeme ve prospěch našich bratří a sester láskou, která
předchází jakémukoli gestu lásky ze strany
druhého člověka.
Aby křesťan miloval, musí jednat jako
Bůh, nečekat, že bude milován, ale milovat
„jako první“. A protože vůči Bohu nemůže
NOVÉ MĚSTO
/ 11
6/2006 – CITADELA
Foto: Helena Filcíková
V SILOVÉM POLI INFORMACÍ
THOMAS HABICHT
Ve čtvrtek 20. dubna 2006
se v Centru Mariapoli konala
8. konference cyklu
Člověk a media, na které
se sešlo na osm desítek
účastníků – odborníků, politiků,
vysokoškolských učitelů, studentů
a laické veřejnosti se zájmem
o danou oblast. Již druhý rok se
na uspořádání podílí také nadace
Konrad-Adenauer-Stiftung. Na její
pozvání přijel Dr. Thomas Habicht,
vedoucí politické sekce Rádia
Berlin-Brandenburg, který svou
velice fundovanou přednáškou
konferenci zahájil. Metodiku
práce reklamní agentury přiblížil
Michal Rataj z agentury Kristian.
MUDr. Petr Příhoda přednáší etiku
na II. lékařské fakultě UK a ve svém
příspěvku hovořil o strategii médií,
„o Trojských koních v naší duši, na
které se média koncentrují“.
D R Ž E T S E P R AV I D E L
SLUŠNOSTI
A PRAVDIVOS TI
T
homas Habicht byl po studiu žurnalistiky a amerických soudobých dějin na
UCSD (University of California San Diego) v USA zaměstnán jako korespondent
Svobodného rádia Berlín –
dnes Rádio Berlin-Brandenburg (RBB) –
v Bonnu, Londýně a Washingtonu. Kromě
12 / NOVÉ MĚSTO
práce v rádiu píše komentáře a sloupky do
tištěných médií.
Na základě rozmanité pracovní zkušenosti byl jeho příspěvek protkán řadou konkrétních příkladů z různých prostředí. Své vystoupení na závěr shrnul konstatováním, že
se soustředil na diagnózu a příliš se nepohoršoval nad tím, co popisoval, ani se nezabýval
důsledky, které z právního a morálního hlediska mohou ze současné situace vyplývat.
„Prostě jsem vylíčil věci tak, jak jsou, a terapie je jistě celospolečenským úkolem. K naším úkolům v rámci sebekritiky však patří,
abychom o těch věcech otevřeně hovořili.“
DIAGNÓZA
Na konkrétních příkladech ilustroval
Thomas Habicht typické rysy mediálních
kampaní.
Za prvé: opakování téhož tématického
motivu v průběhu delšího časového úseku.
O kampani se hovoří tehdy, když se totéž
téma objevuje vždy z nového pohledu. A to
může vést například až k odstoupení politika.
Za druhé: téma pokrývá celou mediální
oblast. Širokého účinku kampaně se docílí
pouze tehdy, když se jí účastní i další noviny nebo rozhlasové či televizní stanice.
To je snadno dosažitelné, protože novináři se rádi utvrzují prací svých kolegů, že se
chopili vhodného tématu. „Moje učitelka
ve škole by určitě řekla, že všichni novináři od sebe vzájemně opisují,“ uvedl pro
názornost Habicht. V každé zemi existuje
to „první“ médium, jako například BBC
ve Velké Británii. To načrtne téma a zbytek tištěných médií se orientuje podle nich.
V Německu v pondělí vycházejí dva týdeníky. O víkendu poskytují jednotlivé zajímavé zprávy zpravodajským agenturám. A tak
víkendové zpravodajství ovládnou témata
vybraná těmito týdeníky. Někdy se tento
jev označuje jako stádní chování médií. Jiní
pozorovatelé hovoří o tématech, která dělají kariéru, protože místo pracné rešerše se
novináři navzájem odvolávají na své články. V kampaních se často vytrácí pečlivost
novinářské práce.
Třetím charakteristickým znakem kampaní je směs emocionality a předsudků,
která souvisí se zvoleným tématem. Řečeno cynicky: třetím kritériem je potenciál
zděšení nebo pohnutí, které může dané téma u čtenářů nebo diváků vyvolat. Britský
publicista Sir Parkinson tvrdí, že nedůvěra
a jed proudí tam, kde v komunikaci vzniká
vakuum. Francouzský historik Marc Bloch
v jiné souvislosti o tomto mechanismu řekl,
že lidské dějiny jsou plné falešných zpráv
a nejvyšší rozkvět zažívají v krizových obdobích, neboť fantazie je na nejvyšší míru
vyprovokována a schopnost realistického
vnímání je oslabena. Kampaně se často vytvářejí na podhoubí strachu a předsudků,
určitých nálad, ale také hodnotových představ.
POLITIK A NOVINÁŘ:
NENÁVIST A LÁSKA ZÁROVEŇ
Politici potřebují náklonnost médií. Řešením komplikovaných politických problémů je obtížnější oslovit voliče, proto někteří
politici usilují o popularitu jako soukromé
osoby. Zvou do své privátní sféry novináře,
aby o nich napsali „homestory“, dobrovolně
se ukazují během trávení volného času, při
sportování nebo zveřejňují svoje recepty na
vaření. Habicht se domnívá, že lavina mediálního voayerismu byla odstartována politiky z touhy po popularitě. Joshka Fischer
o svém vztahu k tisku řekl, že novináři jsou
dealeři, kteří mu pomáhají k droze publicity.
Kombinace veřejného působení a politické
moci má charakter toho, co vzbuzuje závislost. Jeden známý komentátor v Německu
hovoří o vztahu mezi politiky a novináři jako o nenávisti spojené s láskou.
POZITIVNÍ ÚČINKY
MEDIÁLNÍCH KAMPANÍ
Pozitivní příklad kampaně poskytl nejčtenější německý deník v šedesátých letech, kdy
zabránil zvyšování telefonních poplatků. Již
zmíněné účinné prvky kampaně se spojily.
Téma se delší dobu opakovalo, mělo potenciál zděšení publika a jiná média účinek znásobovala. Nakonec musel stát – tehdy stanovoval telefonní poplatky – ustoupit ve prospěch poplatníků. To, že novináři z vlastní
iniciativy vyhledávají témata a delší dobu
je sledují, odpovídá jejich roli „hlídacích
psů“ demokracie. Investigativní práce patří k novinářské profesi a pokud se novináři
drží pravidel slušnosti a pravdivosti, politici
jejich práci musí snášet. Svoboda tisku charakterizuje zásadní rozdíl mezi diktaturou
a demokracií. Lze ji zneužívat, ale také smysluplně využívat.
(pokračování na str. 18)
MÍRNOST KŘESŤANA
V Novém zákoně nacházíme pro označení pokorného člověka řecké výrazy s různými odstíny.
II.
POKORA
V MUDROSLOVNÝCH KNIHÁCH
V posledních mudroslovných textech se
slovo pokora vzdává sociálního významového odstínu a vztahuje se na bázeň Boží.
„Bázeň před Hospodinem napomíná
k moudrosti, slávu předchází pokora.“ (Př
15, 33) „Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život.“ (Př 22,
4) „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.“ (Př
18, 12) „Člověka poníží jeho povýšenost,
kdežto kdo je poníženého ducha, dojde
slávy.“ (Př 29, 23)
Sírachovec ve 2. století před Kristem
užívá slovo „pokora“ jako jeden z klíčů
moudrosti, kterou chce všem sdělovat:
„Synu, v tichosti konej své práce a budou
tě mít rádi lidé Bohu milí. Čím větší jsi,
tím více se pokořuj a najdeš milost před
Hospodinem. Neboť Hospodinova moc
je veliká; pokornými je oslavován.“ (Sir 3,
17–20)
se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své
matky, jako odstavené dítě je ve mně má
duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní
i na věky.“ (Ž 131, 1 – 3)
NOVÉ MĚSTO
/ 13
I V.
MÍRNÝ, DOBRÝ, TRPĚLIVÝ
Slovo „praýs“ označuje člověka mírného, dobrého a trpělivého, protože je chudý
v srdci a dokáže se pokorně podřídit Bohu.
V takovém člověku je mírnost, „praýs“ nebo „praypathia“, formou bratrské pokory,
tak jako chudoba ducha je pokorou vůči
Bohu.
V Matoušově evangeliu čteme: „Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za
dědictví.“ (Mt 5, 5) Zde je mírnost (tedy
pokora) ctností těch, kteří – ačkoliv dnes
utiskovaní a opovrhovaní – mají Boží příslib, že budou mít účast na jeho panování
nad zemí.
Ježíš sám se definuje jako tichý, „praýs“,
král, který zachraňuje nejen tím, že násilí a válka jsou mu zcela cizí, ale tím, že se
vzdává prostředků k uplatnění svého práva. Nakonec se proti němu, připravenému
o všechno, obrátí veškerá nespravedlnost,
aby vstoupila síla a moc nekonečné milosrdné lásky: „Učte se ode mě, neboť jsem
tichý...“ (Mt 11, 29)
Proto svatý Pavel říká Kolosanům: „Teď
já sám, Pavel, vás napomínám při Kristově tichosti a mírnosti!“ (2 Kor 10, 1) A zahrnuje do jemnosti a mírnosti příkladnost
učitele.
Pavel dobře zná pokornou mírnost:
„Mám k vám přijít s holí, či s láskou a mírností?“ (1 Kor 4, 21) Přičítá ji působení Ducha: „Ale ovocem Ducha je láska, radost,
pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5, 22) (pokračování)
PASQUALE FORESI
VYTVOŘIL HO ZE ZEMĚ
Slovo „pokora“ je překlad latinského
výrazu humilitas, to znamená malá vzdálenost od země, nízkost, malost; špatné
podmínky; morální porážka; morální ponížení; pokorné smýšlení o sobě. Toto slovo vyjadřuje povahu toho, kdo je humilis,
z humusu, tedy ze země: patřící zemi, nízký, ponížený, ničemný. Slovo humulias
obsahuje pojmy ignobilitas, afflictio, infirmitas chápané jako bída, ubohost, nedostatek slávy a také skromnost.
Řečtina překládá humilis jako tapeinós,
to znamená nízký, malý, bídný, otrocký,
ničemný.
Řecká a římská pohanská antika neznala význam pokory v tom smyslu, v jakém
se objevuje v křesťanské literatuře počínaje
svatým Pavlem, i když znala určitou pokoru
stvořeného, obávala se arogantních výstřelků a požadovala ctnost mírnosti. V pohanské antice je zdůrazňována hrdá nezávislost
člověka, který vlastním úsilím získá ctnost
a domnívá se, že je hoden velkých věcí.
V latinském křesťanství slovo humilitas získalo morální a náboženský význam.
V podstatě vyjadřuje záměr služby, která se
má poskytovat Bohu a lidem.
V hebrejštině Starého zákona, který vy-
I.
I.
POKORA STVOŘENÉHO
Ve Starém zákoně můžeme rozeznat
první význam pokory: pokora stvořeného,
vlastní tvorům, uznání naprosté závislosti
na Bohu.
V knize Genesis se hovoří o tom, jak byl
stvořen člověk: „I vytvořil Hospodin Bůh
jadřuje teocentrickou kulturu, označuje
slovo „pokora“ podmínky života zbaveného jakéhokoli práva, ze kterých Bůh vysvobozuje člověka porážkou pyšných.
Křesťanský význam slova humilitas má
nekonečný význam v souvislosti s Ježíšem,
který se – jako Bůh – stal člověkem z lásky
k Otci a lidem, aby sloužil oběma.
Bylo by možné učinit teologický výklad
o pokoře (umiltá) především na základě
souhrnu vypracovaného svatým Tomášem
Akvinským; ve skutečnosti však ani tomistický souhrn nevyčerpává celé bohatství,
které tento aspekt křesťanského života vnesl
do dějin spásy.
Pokusím se tedy o vypracování krátkého
souhrnu a budu sledovat význam, který toto slovo získalo ve Starém a Novém zákoně,
a ukážu, jak pokoru v dějinách katolické spirituality vysvětluje sv. Benedikt, sv. Bernard
a sv. Ignác z Loyoly, abych se pak zastavil
u teologického souhrnu sv. Tomáše Akvinského, který je velmi hutný a hluboký.
O POKOŘE
Škola Abba
!
TEOLOGIE JEDNOTY
– 6/2006
člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým
tvorem.“ (Gn 2, 7); a v knize Job je uvedena
jeho konečnost: „Člověk narozený z ženy
má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín
a neobstojí.“ (Job 14, 1–2); zatímco Izaiáš
zároveň tvrdí, že Bůh je všechno: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ
vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův.
Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ
vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ (Iz 40, 6–8)
Had radí ženě v pozemském ráji, aby tuto závislost neuznala, a to je příčinou prvního hříchu pýchy a neposlušnosti: „Bůh
však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát
dobré i zlé.“ (Gn 3, 5)
Ten, kdo se považuje za Boha, bude zničen, jak vypráví Ezechiel v souvislosti s týrským králem: „Protože své srdce vydáváš za
srdce božské, hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody ... zemřeš ... Budeš ještě prohlašovat: ‚Jsem Bůh‘, před tím, kdo tě zabije? Jsi člověk, a ne Bůh, jsi v rukou těch,
kdo tě skolí ... je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 28, 6–10)
DUCHOVNÍ CHUDOBA = POKORA
Ze zkušenosti chudoby dozrává ve Starém zákoně druhý, duchovnější smysl pokory.
Od Sofoniáše dále má chudoba také význam pokory a slovo „chudý“ se často překládá jako „pokorný“. Skrze kolektivní zkušenost porážky, národního ponížení před
vítězi a hmotné bídy získává chudoba morální, duchovní, eschatologický význam:
„Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte
spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“ (Sof 2, 3)
Tato chudoba-pokora, o níž se zmiňuje
prorok, je pramenem víry a důvěry v Boha, podřízení se jeho vůli a je protikladem
pýchy. Bůh prokáže své milosrdenství vůči lidu, který – zbaven pýchy – bude hledat
útočiště u Pána: „Tehdy z tvého středu odstraním tvé pyšné rozjařence a nepřipustím,
aby ses opět začalo povyšovat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám utištěný
a nuzný lid, který se uteče k Hospodinovu
jménu. Pozůstatek Izraele se již nebude dopouštět bezpráví a mluvit lživě, v jejich ústech se nenajde jazyk lstivý. Budou se pást
a odpočívat a nikdo je nevyplaší.“ (Sof 3,
11–13)
K těmto chudým bude poslán Mesiáš
s dobrou zvěstí: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal
k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených
srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění.“ (Iz 61, 1)
Tato chudoba-pokora bude charakteristikou Mesiáše. Prorok Zachariáš popisuje
II.
Mesiáše jako chudého krále: „Rozjásej se,
siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede
na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtím vozy z Efraima a z Jeruzaléma koně;
válečný luk bude vymýcen.‘ Vyhlásí pronárodům pokoj; jeho vláda bude od moře
k moři, od Řeky až do dálav země.“ (Zach
9, 9–10)
Prorok následující po Izaiášovi, který je
nazýván Deutero-Izaiáš, popisuje jako prostředníka spásy tajemného „služebníka Jahveho“, bez krásy a záře, opovrhovaného,
utlačovaného a poníženého jako ostatní
Jahvovi chudí: „Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před
nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený,
že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale
domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami
jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej
však Hospodin postihl pro nepravost nás
všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako
ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ (Iz 53, 2–7)
ŽALMY
Před zlými, bezbožnými, bohatými,
mocnými a především pyšnými projevují
v žalmech chudí a pokorní svou víru, důvěru v Boha a podrobení se jeho vůli, vyjadřují
bezmocnost člověka, jeho úplnou závislost
na Bohu, absolutní potřebu jeho pomoci:
pokora v jejich náboženském postoji převažuje. Přečtěme si žalm 34: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude
znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv
s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní
a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Dotázal jsem se
Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě
od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na něho
budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí.
Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve
všem soužení byl jeho spása.“ (Ž 34, 1–7)
V knize žalmů jsou chudí a pokorní
na téže úrovni jako spravedliví: „Vím, že
Hospodin obhájí poníženého, že ubožákům zjedná právo. Ano, spravedliví vzdají
tvému jménu chválu, přímí budou bydlet
před tvou tváří!“ (Ž 140, 13–14)
K nim se obracejí přísliby: „Pokorní budou jíst dosyta.“ (Ž 22, 27); „Hospodin...
pokorné oslaví spásou.“ (Ž 149, 4)
Žalm 131 hovoří o šťastné chudobě, která je očekávána jako dar ve víře a v pokoře
v duchu, který je předzvěstí evangelia: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám
III.
!
!
6/2006 – TEOLOGIE JEDNOTY
14 / NOVÉ MĚSTO
6/2006
Kresba: Petr Ettler
SLOVO ŽIVOTA NA ČERVEN 2006
„ŽIJTE DUCHOVNĚ (...). JESTLIŽE SE
VŠAK NECHÁVÁTE VÉST DUCHEM,
NEJSTE UŽ POD ZÁKONEM.“
(GAL 5, 16.18)
ratři, vy jste byli povoláni
ke svobodě.“1 Touto
zprávou se Pavel z Tarsu
obrací na křesťany různých komunit Galácie.
Připomíná Ježíšova slova
o tom, že nás učiní „skutečně svobodnými“2.
Svobodnými od čeho? Galatští křesťané
byli svobodní od právních předpisů mojžíšského zákona a tato svoboda se rozšířila
na všechny křesťany. Navíc jsme byli osvobozeni od hříchu a jeho důsledků: od svých
obav, bezohledného uplatňování vlastních
zájmů, od závislosti na kulturních podmínkách, společenských zvyklostech... Od toho
všeho jsme svobodní, když zachováváme
společenská a náboženská pravidla křesťanství a nevnímáme je jako povinnosti uložené
zvenku.
Pro nás existuje jeden nový zákon, „Kristův zákon“3, jak ho nazývá apoštol Pavel,
vepsaný do našeho srdce, který vyrůstá zevnitř, z člověka obnoveného Kristovou láskou: je to „zákon svobody“4. Tento zákon
„B
dává zároveň sílu k tomu, aby byl uskutečňován.
Jsme svobodni, protože jsme vedeni Ježíšovým Duchem, který žije v nás. Odtud vychází výzva:
„ŽIJTE DUCHOVNĚ (...). JESTLIŽE SE
VŠAK NECHÁVÁTE VÉST DUCHEM,
NEJSTE UŽ POD ZÁKONEM.“
V období Letnic znovu prožíváme seslání Ducha Svatého na Marii a učedníky shromážděné ve večeřadle. Ohnivými jazyky jim
vlil do srdce Boží lásku5. Láska je ten „nový
zákon“.
Duch Svatý je Boží láska, a když do nás
vstoupí, mění naše srdce, probudí v něm
svou lásku a učí nás jednat v lásce a pro lásku.
Láska nás vede, radí nám, jak reagovat na
situace a volby, k nimž jsme povoláni. Láska nás učí rozlišovat: toto je dobré, to udělám; toto je zlé, to dělat nebudu. Láska nás
nabádá, abychom svým jednáním usilovali
o dobro druhého člověka.
Nejsme vedeni zvenku, ale principem
nového života, který Duch Svatý vložil do
našeho nitra. Srdce, mysl a všechny naše
schopnosti a síly mohou „kráčet podle Ducha“, protože jsou spojeny láskou a dány pl-
ně k dispozici plánu, který má Bůh s námi
a se společností.
Máme svobodu k tomu, abychom milovali.
„ŽIJTE DUCHOVNĚ (...). JESTLIŽE SE
VŠAK NECHÁVÁTE VÉST DUCHEM,
NEJSTE UŽ POD ZÁKONEM.“
„Jestliže se však necháváte vést...“ Vždy
existuje nebezpečí, že Duchu Svatému něco
překáží v tom, aby zcela ovládal naši mysl,
naše srdce. Jeho hlasu a vedení je možné
odporovat až do té míry, že bude „zarmoucen“6, dokonce „zhasne“ jeho přítomnost
v nás7. Často raději následujeme své vlastní
touhy, svoji vůli místo jeho vůle.
Jak se tedy můžeme nechat vést hlasem,
který k nám promlouvá v našem nitru? Kam
nás dovede? Apoštol Pavel nám to připomíná
v předcházejících verších: celý nový zákon
svobody je shrnut v jediném přikázání: milovat bližního. Jak říká apoštol Pavel, být svobodní znamená stát se otroky druhého člověka, dát se do služby jedni druhým8. Tento
vnitřní hlas (=láska) nás pobádá, abychom
vůči tomu, kdo je vedle nás, byli pozorní,
abychom mu naslouchali, darovali se mu.
Může nám to připadat zvláštní, ale každé
Slovo života nakonec vede k lásce. Není to
nátlak, je to evangelní logika.
Jedině když jsme v postoji lásky, jsme autentickými křesťany.
„ŽIJTE DUCHOVNĚ (...). JESTLIŽE SE
VŠAK NECHÁVÁTE VÉST DUCHEM,
NEJSTE UŽ POD ZÁKONEM.“
Dovolme Duchu Svatému, aby nás vedl
na cestě lásky. Můžeme se k němu modlit
takto:
Ty jsi světlo, radost, krása.
Ty přitahuješ duše, zapaluješ srdce a vyvoláváš hluboké a rozhodné úvahy o svatosti s nečekanými osobními závazky.
Ty posvěcuješ. Duchu Svatý, i když jsi
prudký a strhující, přesto jsi mírný a vaneš
jako lehký vánek, který málokdo dokáže poslouchat a vnímat. Shlédni na naši neohrabanost a nezdvořilost a učiň z nás své oddané služebníky. Dej, abychom nepromeškali
ani jeden den, aniž bychom tě vzývali, děkovali ti, klaněli se ti, milovali tě a žili jako tví
neúnavní učedníci.
O tuto milost tě prosíme.
CHIARA LUBICHOVÁ
1. Gal 5, 13; 2. Jan 8, 36; 3. Gal 6, 2; 4. Jak 2,
12; 5. srov. Řím 5, 5; 6. srov. Ef 4, 30; 7. 1 Sol
5, 19; 8. srov. Gal 5, 13–14.
NOVÉ MĚSTO
/ 15
ŽIVOT ZE SLOVA
TOTO JE DEN...
„T
oto je den, který dal nám Pán, veselme se a radujme se
v něm,“ jsou slova jedné písně. Z mlhy a chladu se zrodil
1. máj 2006. Postupně se nechal proměňovat laskavým
sluncem, aby přivítal tisíce lidí směřujících na Letenskou pláň.
Oči hledají... kde? co? Směřuje se k tribuně, kde vzniká tichá, tlumená, radostná atmosféra přicházejících. Úsměvy jak blikající zrcátka
rozradostňují okolí. Již se našli: tři, čtyři starší muži se objímají. Vznikají skupinky mužů i žen, rozradostněných muklů. „Ještě žiješ?“ Přece se poznali. Přišli sem, i když s obtížemi. Hledám ta „svá“ děvčata
z různých věznic. Již vidím jednu, dvě. Kde jsou ty další? Odešly do
lepšího...
Ano, i mrtví jsou dnes tady, by rozmnožili řady.
Jim stačí kousek malý, v slzách oka se tu uschovali...
Duševně velká Naděžda Kavalírová je dnes drobounká na široké
tribuně pod střechou. Její dobré srdce všechny sestry, bratry i lidi
dobré vůle objímá, ale přitom přísně odhání zlobu komunismu: „Ať
již nikdy není tato zlá epidemie, která zachvátila lidstvo!“
V zaplňujícím se prostoru je slyšet hymnu hradní stráže při zvedající se vlajce, které se vtiskuje nová úcta. Ta, která jí přísluší.
Dostali jsme drahý a vzácný dar svobody, ale mnohé staré i nové
těžkosti nás tíží velice. Ústy zodpovědných za národ, kteří se střídají
na tribuně. Zvítězí v budoucnu morálka a ne jen psychologie? Bude
naším živným denním chlebem a psychologie jen solí v něm?
Hledám tu své mladé, svěřené, kterých se mi v Jilemnici na tuto
slavnost přihlásilo osmnáct. Skvělé a pravdivé projevy na tribuně od
deseti hodin pokračují. Je již jedenáct.
Škoda, že ti mladí ještě nedojeli. Co se asi stalo? Dobré věci nejsou
nikdy bez potíží. Ano, na autobus v Jilemnici již marně hodinu čekají. Prý měl řidič na cestě poruchu a snažil se ji odstranit. Přitom rozbil mobil a nemůže podat zprávu, proč tu ještě není. Co tito mladí,
kteří se tolik na tento den těšili? Vědí, že život utvářejí dva. Člověk,
mající svůj plán a svobodnou vůli, a Bůh, který má také plán. Ten se
poznává z různých okolností. A vědí, že On je láska a vše dává lidem
jen z lásky.
16 / NOVÉ MĚSTO
Po chvilce bez rozkazu a v tichu vytvářejí na stanovišti kruh, který jim připomíná jednotu, ve které chtějí řešit tuto situaci. Modlí se
společně k Duchu Svatému, aby poznali, co v této svízelně řešitelné
situaci mají dělat. Pak již vše jde v klidu. Dvě auta byla na dosah,
a tím i možnost včas chytnout vlak. Z peněženek se dávalo do společného.
V jedenáct hodin se jejich zářící obličeje objevily na posledních
místečkách u tribuny a stihli ještě několik projevů. Domů se chtějí
vracet až pozdě odpoledne. Vždyť je všude kolem připraveno tolik
zajímavostí, které se nikde nevidí.
A. H.
ŠKOLA ŽIVO TA:
PROJEVIT ZÁJEM O DRUHÉ
B
oží cesty mě dovedly do střední části Rumunska, kde jsem
pomáhal s programem pro chlapce ve věku 10–15 let. Šlo
o duchovní formaci, přičemž většinu času trávili různými
hrami, jak je pro jejich věk přirozené.
Z Bukurešti jsem se na místo určení dostal po pětihodinové jízdě autem. Příroda je skutečně pastva pro oči. Projížděli jsme dvěma
městečky, kam už za totality mířili do nádherných koutů divočiny
lidé ze západní Evropy.
V půli cesty nás čekalo milé překvapení v podobě zasněžených vrcholků hor, které se s námi ještě dlouho loučily ve zpětném zrcátku
auta.
Cíl naší cesty bylo malé městečko, které se architekturou příliš
neliší od českých. Přece však má jednu důležitou charakteristiku. Rumunský kněz (asi padesátník) díky charitě ze Západu postavil v letech 1997–99 ubytovnu pro sirotky a opuštěné děti z rozsáhlé oblasti
rumunských Karpat. Jedno období tam žilo až 400 dětí a mládeže do
18 let, většinou Rómové. Sehnal vychovatelky, které se jim věnují,
starším se snaží najít i práci. I v Rumunsku tedy existují lidé, kteří
se věnují rómské otázce a pomáhají, jak se dá. My jsme jim věnovali
část sobotního odpoledne. Zahráli jsme jim několik scének a hráli
s nimi hry. Na začátku se cikáňata trochu styděla, ale potom byla velmi spontánní. Pro naši skupinku chlapců bylo užitečné udělat něco
konkrétního pro druhé. Je to škola života projevit zájem o druhé.
A jak jsem to prožíval já? Rumunsky zatím nerozumím, takže z tohoto hlediska to nebylo jednoduché, ale díky překladatelům se to
dalo zvládnout. V jisté chvíli se ve mně vynořila otázka, co tam vlastně bez znalosti jazyka dělám. Ale člověk musí myslet na to, že chce
druhým pomáhat a ne vždy se mu do toho chce. Ale problémy jsou
k tomu, aby se řešily, a ne aby se člověk před nimi zastavil.
Určitým povzbuzením byla pro mne zajímavá skutečnost. Z Bukurešti jsme vyjížděli provázeni vydatným deštěm. Říkám si: „Když
bude celé dva dny v kuse lít, v tom malém sálu si kluci začnou za dvě
hodiny snad skákat po hlavách.“ Ten, který trůní na nebesích byl velkorysý. Pršelo jen v noci.
A. F.
Fota: Andrej Ferko
Foto: Karolína Peroutková
6/2006
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 6/2006
A PRO ŠKOLU...
MĚSTO
Možnost rozvoje kultury vztahu a připravenost přijmout
výzvy složité globalizace se předkládá nejen politice, trhu
či vědám, ale především výchově. To byla nosná myšlenka
prvního mezinárodního kongresu EdU (EducazioneUnitá),
který se konal od 31. března do 2. dubna 2006
v Castelgandolfu.
MATEŘSKÁ ŠKOLA V CITADELE FARO V CHORVATSKU.
uvedl Michele De Beni, docent univerzity ve
Veroně spolu s Carlou Marchesoni z EdU.
„Vzniká společenství, které se dokáže zodpovědně věnovat výchově a vzdělávání a trvale se s odvahou darovat. Dokáže stále začínat znovu a z lásky společně vykročit s našimi mladými lidmi po cestě naděje. Toto je
naše společné přání.“
Fota: archiv
G
lobalizace a výchova.
První termín se teprve
nedávno objevil ve
všech slovnících. Druhý je tak starý jako svět
od chvíle, kdy ho začali obývat lidé. Tyto
dva termíny nemusí být nutně protichůdné,
přesto je obtížné najít jejich styčný bod. Stačí pomyslet na překážky, které nejosvědčenějším školským systémům vytváří dnešní
migrace, která je opravdu globální. Učební
osnovy, které by měly umět čelit výzvám
globalizace jsou slabé a neúčinné, protože
druhá strana mince je zcela opačná: roztříštěnost, nejistota, nepokoj. A nakonec chudoba, která stále více rozevírá nůžky mezi
tím, kdo má, a tím, kdo nemá, také z hlediska vědomostí.
Na nedávném mezinárodním setkání pořádaném EdU se hovořilo do hloubky o nové dynamice, která charakterizuje rozvoj
současného světa. Hovořilo se především
o výchově a o roli, kterou by měla znovu
získat při zvládání těchto nových výzev, kterým lidstvo čelí.
Více než pět set pedagogů a odborníků
z oblasti pedagogických věd z různých národů a kontinentů se zaměřilo v široké kulturní diskusi na fyziognomii pedagogiky
a na zkušenosti v Hnutí fokoláre za šedesát
let jeho existence. Vyplynul z toho globální
výchovný přístup k problémům současného
globalizovaného světa.
Název setkání byl „A pro školu... město“.
Tím mělo být naznačeno ústřední místo výchovně vzdělávacího procesu v celé společnosti. Tedy společenství, které vychovává
a vzdělává vede dialog s ostatními společenstvími. „Naše úsilí je dát život společenství,
ve kterém bude stále růst vzájemný zájem,
který vytváří z jednotlivců společenství,“
VE ŠKOLE AURORA V ARGENTINĚ.
ODVAHA UT OPIE
Několik otázek profesoru Giuseppe
Milanovi, který přednáší multikulturní
pedagogiku na univerzitě v Padově.
Zároveň je na téže univerzitě
vedoucím magisterského oboru
„pedagog v sociálním prostředí, trest
a prevence deviace“.
Odvaha věřit utopii. Co vás vede k tomu,
že se vydáváte na tak náročnou cestu, přestože vše jakoby hovořilo proti tomu?
„Myslím, že existuje řada motivů, kvůli
kterým jsme znovu získali důvěru ve výchovně vzdělávací projekt. Mohli bychom ho nazvat utopií, protože je rozhodně zaměřen
na multikulturní podmínky a na dialog jako
účinný výchovně vzdělávací nástroj. Skutečnost, že se sešlo mnoho pedagogů z různých zemí světa, kteří jsou už dávno zvyklí
na vytváření vzájemných vztahů, na setkání,
sounáležitost a výměnu, ukazuje, že nejsme
sami. Protože podle mého názoru největším
problémem je osamocenost vychovatele, ať
už jde o rodiče nebo o učitele, anebo o toho,
kdo se jednoduše domnívá, že to zvládne
sám. Proto smysl společenství – opravdového společenství i mezi pedagogy – je vzájemná podpora a dodání sil. Obtíže se nevytratí,
ale díky vzájemné konfrontaci a pomoci nejsou důvodem k pocitům poraženosti či depresi. Vždy převládá důvěra.“
Tedy společenství, které vychovává. Ač
žijete v odlišných okolnostech z hlediska
způsobu výchovy i vzdělávání, jste od sebe
vzdáleni mnoho kilometrů, pracujete na
jediném výchovně vzdělávacím projektu.
Můžete ho v hlavních rysech popsat?
„Není snadné o něm pohovořit několika
slovy. Jedná se o složitou cestu, na kterou
vycházíme z dnešních roztříštěných poměrů, které přinášejí nepokoj. Tato cesta vede
k cíli, který tušíme a symbolicky znázorňujeme jako horizont naděje. Do tohoto horizontu je umístěna myšlenka společenství.
Nepopíráme ani složitost projektu, ani existenci odlišností.“
Proč je tendence ignorovat – v tom lepším případě – toho, kdo není jako já...
„Existují dva způsoby, jak nerespektovat
kulturu druhého. Jeden vede k přizpůsobení, tedy odstranění rozdílů. A to je chyba.
Anebo naopak je tu snaha rozdíly zdůrazňovat, hnát do krajnosti. Důsledky jsou rovněž
negativní. My se domníváme, že také uvnitř
společenství a kultur musí existovat mnohotvárnost, pestrost. Ostatně, Chiara Lubichová označila jako nejvyšší model i pro
NOVÉ MĚSTO
/ 17
6/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
HRANICÍ
trvalejší a obsažnější je druhý typ paměti.
Vedle zážitkového rozměru nelze nicméně zanedbávat aspekt myšlení.“
Všimněme si zvláštního vztahu mezi vyučujícím a studentem. Jak je možná vzájemnost mezi těmito dvěma subjekty výchovy a vzdělávání?
„I z tohoto hlediska ‚učitel‘ Ježíš byl ten,
kdo se díval do očí každému učedníkovi,
oslovoval je jménem, ‚učil slovy a skutky‘.
Vzal je za ruku, důvěřoval jim, nicméně jim
ponechal svobodu, když z nich učinil rybáře lidí. Potom formoval společenství, dával
jim světlo, pocit sounáležitosti, smysl života. Ježíš je učitel ve smyslu latinského ‚magis‘
(navíc). Jeho úkol je být součástí a sdílet toto
‚navíc‘ s tím, kdo má méně.“
Jak myslíte, že najdete odpověď na výzvy
pro výchovu a vzdělání, které klade globalizovaný svět?
„Myslím, že jsme vykročili. Je to naděje pro současnost, ale i budoucnost. Vztah
s druhým člověkem vytváří společnost, společenství. Klasické schopnosti předpokládané pro základní výuku již nejsou v globalizovaném světě dostačující. Musí být doplněny
schopnostmi jako zdokonalování, obrana
a uchování pracovních schopností, kulturní
a jazykové dědictví, etické hodnoty, sociální soudržnost a životní prostředí. Samotná
multikultura, o které se dnes tolik hovoří, je
jeden aspekt této nové schopnosti, dovednosti. Jsme přesvědčeni, že to je cesta, kterou
máme jít, podporováni mnoha mysliteli a filosofy naší doby.“
CATERINA RUGGIU
JE ÚCTA
K ČLOVĚKU
Výběr z diskuse,
která bezprostředně
navazovala na přednášku
Thomase Habichta
(viz str. 12).
J
e možné, aby byl mravný
a pracovitý politik pro
média zajímavý a uznávaný už za svého života?
„Politici a novináři mají
ve společnosti různé role.
Odpovědnost novinářů je
kontrolovat politiky. Těm vyhovuje, když
některé nepříjemné záležitosti hodnotí média shovívavě. K tomu slouží velice
subtilní korupční nástroje, které však jsou
pro novináře nedocenitelné. Například
o doprovodných cestách s politiky mohu říci, že jsem z nich vždy velmi těžil,
protože se nikdy nedostanete tak blízko
k politikovi, jako když s ním létáte třeba osm dní po USA. Bez práce novinářů s veřejností by práce politiků probíhala
v ústraní a neoslovili by voliče. Novináři
zase potřebují politiky, protože musí každý den něco napsat. Vztahy závislosti nikdy nejsou provázány sympatiemi a jsou
emocionálně dvojsečné. Hranicí je úcta
k člověku. Když novinářům chybí, snaží
se někoho očernit, a tím překračují meze
své zodpovědnosti.“
Fota: archiv
výchovně vzdělávací společenství Nejsvětější Trojici, kde jsou tři a jsou jeden. To je
mezinárodní zkušenost hnutí, které založila,
kde velmi odlišní lidé vedou dialog. V této
vzájemnosti je možné objevit bohatství druhého a každý dává ze sebe to nejlepší. Toto
‚setkání odlišností, rozdílů‘ může z různých
aspektů vypadat jako utopie, ale my vidíme,
že tento proces, tento výchovně vzdělávací
projekt je možný. Jsme si ale vědomi toho,
že ho nelze nařídit nebo naložit na druhého
(to by byla diktatura). Výchova a vzdělání
jsou a zůstanou pokornou možností, jak se
postupně přiblížit k cíli, aniž bychom předpokládali, že ho dosáhneme.“
To je obrovský úkol. Jacques Maritain
říkal, že zkušenost nelze vyučovat. Vy ve
skutečnosti děláte z tohoto ve škole spíše
opomíjeného aspektu významný prvek pro
vaši výchovně vzdělávací činnost.
„Na tomto kongresu jsme hovořili o komplexní odbornosti pedagogů. Musí mít určitě potřebnou kompetenci pro vykonávání
své profese. Odborné znalosti z didaktiky
a schopnost zorganizovat školní činnost jsou
bezesporu velmi důležité. Ale ještě důležitější je být experty v lidskosti. To tvrdí všichni velcí učitelé pedagogiky, dávní i moderní.
Lidská osoba je první nástroj výchovy. Slova sama o sobě neučí. Ale skrze zkušenost,
‚textem‘, kterým jste, můžete poskytnout tu
nejhlubší a nejtrvalejší výuku. Mimo jiné
i nedávné práce z psychologie říkají, že každá lidská bytost – a především děti – mají sémantickou (týkající se významu slov) a epizodickou (prožitkovou) paměť. Tvrdí se, že
ŠKOLA OLMOS V PERU.
18 / NOVÉ MĚSTO
V poslední době většina médií nehlídá základní principy demokracie, ale je
vedena snahou zvýšit svůj náklad...
„V tom vidím velký problém. V médiích skutečně existuje ostrý konkurenční boj. Je zde ještě druhý prvek, který mi
tak trochu nahání strach, totiž že novináři velmi rádi sami dělají politiku a ovlivňují politická rozhodnutí tím, že vytvářejí určitou atmosféru ve společnosti. Je
zapotřebí položit si otázku, jak se my,
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 6/2006
Foto: Pavel Novák
Mohou vést kampaně v médiích v Německu nebo Anglii k tomu, že by zásadně
ovlivnily politické rozhodování občanů?
„Uvedu příklad z konce osmdesátých let.
Bob Dole byl protikandidát Billa Clintona ve
volbě prezidenta USA. V anketě Gallopova
institutu odpovídalo sto šéfů médií ve Washingtonu na otázku: ‚Koho byste volili?‘ 85
podpořilo Billa Clintona. A Bob Dole konstatoval, že může skončit s předvolební kampaní, protože ti, kteří ovlivňují politické mínění, preferují Billa Clintona. Na druhé straně existují i opačné příklady. Helmut Kohl
by nikdy nevyhrál volby, kdyby rozhodovala
média. Němci ho přesto volili. Většinové mínění prostě nebylo manipulovatelné. V kritických situacích mohou média posílit určitou náladu, ale nemohou základní naladění
lidí úplně obrátit, a to je docela potěšitelné.“
novináři, opravdu vnímáme. Role médií
v demokracii je služba, která spočívá v tom,
že máme dávat rozumným občanům potřebné informace, aby se mohli rozhodovat. Naším úkolem není dělat politiku.“
Jak vidíte cestu ven z této negativní role
médií?
„Zaprvé považujeme za důležité vzdělání,
profesní přípravu. Žurnalistika není chráněná profese. Když jdete k lékaři, jste si jisti, že
složil potřebné zkoušky. Novinářem se může nazývat každý, je to věc nadání, ne kvalifikace. Máme velice vzdělané a dobře připravené novináře, ale také dostatek velkých
‚dobrodruhů‘. Z toho jsme vyvodili závěr,
že je potřeba posílit vzdělání, a od mladých
novinářů vyžadujeme dokončené studium
a tříletou profesní přípravu. V rámci ní klademe důraz na získání jediné schopnosti,
kterou novináři skutečně disponují, a to je
schopnost vybírat. Denně dostáváme asi
22 000 agenturních zpráv a v hlavním zpravodajství jich zazní dvacet. Které to budou,
o tom rozhoduje novinář. Jde tedy o to, aby
se začínajícím novinářům v rámci přípravy
poskytla výběrová kritéria.
Za druhé. V rámci žurnalistické obce vedeme diskusi o etické odpovědnosti médií. Jakou zodpovědnost neseme za vývoj
společnosti? Můžeme snad za to, že se lidé
v Německu tolik obávají budoucnosti? Měli
bychom se více zaměřit na službu poskytování informací, což je velice důležitý nástroj,
který nám pomůže jít dál.
Za třetí. Mediální výchova by měla rozumnému občanovi pomoci k tomu, aby
se naučil kriticky zacházet s médii, to zna-
mená zejména srovnávat informace. Objektivita neexistuje, člověk se musí informovat
z různých zdrojů. Každý novinář vnímá jen
to, co je schopen subjektivně díky svému rozumu pojmout, jako jedinec se může snažit
objektivitě přiblížit, ale je vždycky jenom
subjekt.
A co vlastně lidé očekávají od médií?
Chtějí se bavit, nechtějí se informovat, a to
považuji za krach mé profese. Německý svaz
novinářů před třemi lety zvolil za svého
předsedu mediálního vědce, jednoho z nejostřejších kritiků médií. Jako první věc vytvořil pracovní skupinu, která sleduje kvalitu
a pracovní étos. Publikum nás nutí k tomu,
abychom k naší roli přistupovali mnohem
zodpovědněji, pokud chceme mít i v budoucnu svou roli.“
Hovořil jste o vztahu novináře a politika. Ale jaká je vaše zkušenost s vlivem
ekonomického sektoru?
„Zaprvé. Velké podniky ve všech evropských demokraciích mají vliv na zpravodajství, protože by mohly přestat zadávat reklamu a z ekonomického hlediska by se noviny
dostaly do krize. Pokud to hrozí, vydavatel
přijde k novináři a řekne: ‚Poslyš, musíš psát
zrovna takhle?‘ Média se z 50 až 70% financují z reklamy. Skutečný konzument novin
– z hlediska hospodářského kalkulu – není
čtenář, ale zadavatel reklam. Proto každý vydavatel řeší, jak pro svůj tisk získat co nejvíce reklamy. Tím je dána závislost, která nás
– a to musím říci otevřeně – nutí snažit se
oslovit co nejširší publikum. V médiích jsme
ekonomicky závislí, to nelze ignorovat a je
potřeba to mít na zřeteli.“
CES TA DO HLUBIN
DUŠE REKLAMY
Milan Rataj z agentury Kristian
ve své prezentaci popsal faktory,
kterými se tvůrci reklamní kampaně
snaží řídit ve snaze
o co nejvyšší účinnost.
Někteří lidé o sobě tvrdí, že je reklama
neovlivní. Odborníci se však shodují v tom,
že to pravda není, určitě působí na naše nevědomí. Můžeme se ale vůbec proti vlivu reklamy bránit? Obecné pravidlo zní: jediná
obrana je vlastní rozum. Musíme předkládané informace porovnávat, vyhodnocovat.
Nicméně reklama je často dobrý pomocník.
V diskusi se hovořilo i o estetické stránce reklamních spotů. Milan Rataj upozornil na fakt, že ne všechny reklamy, které se
u nás objevují, jsou české produkce. To se
týká většinou velkých nadnárodních společností. Některé z nich spoty a produkce
raději adaptují a nezajímají se o efektivnost
a adaptabilnost na rozdílné cílové skupiny
napříč světem. Preferuje se tedy spíše kvalita zobrazení a finanční úlevy při výrobě takových spotů. U těch nejnáročnějších televizních produkcí, ve spojení i se světovými
celebritami, můžeme hovořit o milionech
dolarů za výrobu jediného spotu.
Na otázku, zda existuje při tvorbě reklamy v agentuře Kristian etický limit, Milan
Rataj odpověděl, že skladba klientů je taková, že se nedostávají do konfliktu s etickým
kodexem. Navíc je agentura členem odborového sdružení agentur, kde jednou z podmínek členství je akceptování etického kodexu.
Mnoho věcí dnes už ani nedovoluje zákon.
NOVÉ MĚSTO
/ 19
Foto: Pavel Novák
6/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
ČLOVĚK
V SILOVÉM POLI MÉDIÍ
Petr Příhoda měl velmi závažnou přednášku a dokázal
upoutat pozornost posluchačů.
Po ní následovala živá diskuse.
B
ěhem posledních desetiletí se funkce masmédií změnila.
Změnila se také struktura společnosti: z původně stavovské,
pak občanské, k dnešní masové. U médií ubývá funkce sdělovací a přibývá funkce manipulativní. Všechny manipulativní strategie mají společného jmenovatele: snaží se do našeho já instalovat
cizí tělísko s dálkovým ovládačem, který posléze nahradí naše já. Tedy takového „trojského koně“.
Ve formálně demokratickém prostředí se manipulace spontánně prosazuje vytvářením veřejného mínění pomocí médií. Televize
udává tón ostatním, je nejpoutavější, protože zaměstná současně dva
smysly, zrak a sluch, a vyřazuje racionální kontrolu. Předkládá podívanou, která je v neustálém pohybu, a tím brání v usebrání. Dominantní je zrak, který určuje i kondici poslechu, působí na nás snáze
než ostatní smyslové vjemy. Proto možná prožíváme přechod od
epochy, v níž dominuje slovo a myšlenka, k epoše, v níž dominuje
obraz či emoce. Televize si sice ponechává zpravodajské žánry, tedy
funkci objevování světa, ale je stále spornější, nakolik je to ve skutečnosti konstruování. Sledování televize, pasivní konzum, umožňuje
snadnou a nenápadnou manipulaci. Důležitou okolností je nákladnost televizního provozu. Televize je možná jenom tam, kde se točí
velké peníze. A ty dodávají inzerenti a televize jim prodává diváky.
Sledovanost se stává hlavním božstvem většiny médií. Důsledkem
je boj o diváka, posluchače, čtenáře, a média se orientují na většinového příjemce a jeho „já“. A v egu většinového příjemce oslovují to,
co máme všichni společné: pudovou a emoční stránku osobnosti.
Tu média udržují ve stavu permanentní zjitřenosti. Zmíněných trojských koní, na které se média koncentrují, máme v sobě víc. Petr Příhoda se zmínil o třech a seřadil je podle závažnosti oslovení a zhoubnosti účinku. Jde o sexualitu, agresivitu a o narcismus.
Sexualita je nejsrozumitelnější. Mediální manipulátoři stupňují
efekty, záměrně překračují stávající tabu, přitom provádějí desintimizaci sexuality, banalizují ji a někdy se ani nezastaví před perverzí.
Mentálně zralého člověka to nemusí vyvést z míry, ale zveřejňováním těchto manévrů jsou ohroženy děti a mladiství.
Agresivita je horší potenciál. Předvádění násilí a katastrof hraje na
20 / NOVÉ MĚSTO
naši sadomasochistickou strunu a bohužel vytváří návyk a otrlost.
Zahrávání si s agresí vyvolává sebezáchovnou úzkost a její odezvou
může být až vražedná zášť. To může otvírat propasti. Lze zrežírovat
vytváření obrazu nepřítele, ale také lze spustit hony na čarodějnice
a pogromistické nálady. Před pár lety bylo možné sledovat počátky
občanské války v bývalé Jugoslávii. Její předehru obstaraly jednotlivé
televizní stanice tím, že důsledně nasazovaly psí hlavu těm druhým.
Třetí, nejsložitější a nejzhoubnější je zahrávání si s narcismem.
Narcismem nazýváme veškeré vztahování se k sobě samému a nemusí to být nutně něco špatného. Naopak, narcismus je předpokladem
toho, že se akceptujeme. Mám však na mysli nezralý, zraněný, patologický narcismus a zahrávání si s ním. Masmedia stále rafinovaněji
oslovují narcismus většinového člověka. Jaký je většinový člověk na
přelomu 20. a 21. století? Je to člověk osamělý, desorientovaný a zakomplexovaný, má poruchy sebehodnocení a není si sám sebou jistý. A masmédia mu vytvářejí iluzi významnosti: nejsem pouhá onuce, jsem veličenstvo divák. Tím se mu vlichocují, a tak si ho kupují.
Televizní přístroj je na výsadním místě bytu, obrací se na mne osobně, mé civění na něj je vlastně rituál. Většinový člověk žije život bez
vzruchu a půvabu, najednou je uváděn do světa prominentů, kteří za
něj jakoby žijí plnější život: herci, sportovci, politici, celebrity, jak se
říká, a přitom ho jakoby berou mezi sebe. Za to je jim vděčný a nepozoruje, že se ocitá ve virtuální skutečnosti. Oni se stávají jeho důvěrnými přáteli. Tento klamný pocit intimity budí dojem věrohodnosti
sdělování. Posiluje se připoutanost k obrazovce a většinový člověk jí
dává přednost před reálným životem. A člověk si klade otázku, k čemu vlastně ta média, která kdysi bývala hlídacími psy demokracie
a prostředkem osvěty, jsou? Pak je tu jiný, pro média důležitější efekt:
divák, čtenář a posluchač je udržován ve stavu trvalé vzrušenosti, která posiluje jeho připoutanost k médiu. Je to vlastně obdoba závislosti na droze. Obraz světa v současných masmédiích je povrchní, ale
hlavně rozpolceně nepravdivý. Je polarizován na oblast hororu a oblast pohody. Fixace na masmediální komunikaci brání rozvoji komunikace face to face. Tím se prohlubuje atomizace společnosti i chaos
v jednotlivých myslích.
Po převratu došlo k explozi svobodné žurnalistiky. Po roce po
dvou bylo znát, že nastává proces jakési selekce. Ve hře jsou tři okolnosti. První byl generační boj uvnitř samotné žurnalistické obce.
Druhou je kapitálová slabost novopečených vydavatelů. Noviny si
neuměly na sebe vydělat a vstoupil do nich zahraniční kapitál, který
nemá jiný zájem než zvyšovat zisk. Proto došlo k rychlé komercializaci médií, k diktátu odbytu. Média se nikoli bulvarizovala, nýbrž
zvulgarizovala. Jak lze tomu všemu čelit? Pokud jde o elektronická
média, tak schopností vypínat a vybírat. A hlavně nebýt mediálně
naivní. Nespokojenost zdola povahu naší mediální scény asi nezmění. Muselo by se nejprve změnit smýšlení naší většinové veřejnosti,
a to asi nejde. Podle Příhody nám nezbývá nic jiného, než poctivý
ústupový boj. A to není tak špatná deviza, protože nejsme jedinými tvůrci dějin, a co Pán dějin z toho poctivě vedeného ústupového
boje udělá za 10, 20, 30 let, to je na Něm. On může všechno. My
se můžeme snažit, abychom nepatřili k té většině mediálních konzumentů, jejichž vkusu vycházejí masmédia vstříc. To každý u sebe
můžeme. A můžeme dokonce nabídnout jistý servis i našim nejbližším tím, že jim pomůžeme, aby se dostali na pevnou zem a před masovou komunikací dávali přednost komunikaci z očí do očí.
ZPRACOVALA
IRENA SARGÁNKOVÁ
Poznámka:
příspěvky konference budou zpracovány do sborníku. Informace o předchozích konferencích jsou na www.clovek–media.cz.
KULTURA
– 6/2006
„VELKÉ TICHO“ PHILIPA GRÖNINGA
Ř
ím, březen. Jarní vlahý vzduch se odráží na klidné opálené
tváři Philipa Gröninga z Düsseldorfu. Jeho poslední film v Německu nesmírně zaujal diváky a přichází do kin celého světa.
19 let čekání. Nakonec se točí v klášteře Grande Chartreuse. Proč tento
typ filmu?
„Na to se mě ptají mnozí. Začal jsem
točit filmy, ale postupně jsem chápal, že
je to práce k zbláznění. Nikdy ani chvilka
klidu, hledání, setkání s tím, co je pravda
v daném okamžiku tvého života. Až mě
napadl obraz mnicha v jeho cele: připadal mi jako určitý prototyp evropského intelektuála. Myslel jsem, že by se mi mohlo líbit žít určitou dobu v klášteře a stejným tempem točit film. Pracovat na tom,
co se přihodí v přítomném okamžiku, bez
předem připravených nápadů: bez rezonující hudby, bez komentáře, slov, informací.“
Mohl by se tento film definovat jako
jakýsi příběh lásky?
„Z určitého hlediska ano. Mezi mnichy
je mnoho přátelství, lidské srdečnosti.
Nehovoří spolu, nedotýkají se, ale je mezi nimi duchovní láska. Cítil jsem se tam
velice dobře. Mniši vedou velmi vyvážený život, existuje v jejich nitru nádherná
harmonie mezi činností a nečinností. Jistě, hlavně na začátku jsem prožíval chvíle silné deprese. My jsme zvyklí na něco
jiného, musíme mít pořád nějaký stimul,
který zakrývá prázdno, v němž se nacházíme.“
Jak se to podařilo překonat?
„Jedna věc je vědomí, že žiješ v kartouze navždy, a druhá věc je fakt, že tam
jsi na čtyři měsíce. Překonal jsem pocit
prázdna někdy překvapivě tím, že jsem
myslel na to, že by bylo nutné poslat mail;
častěji tak, že jsem si připomínal, že jsem
se sám rozhodl pro život v kartouze, že
neodejdu a budu natáčet. Bylo proto nutné počkat než přešel okamžik zoufalství,
abych pak mohl vidět něco nového, odliš-
ného. Po podobných chvílích vznikly nejkrásnější záběry filmu. Bylo to jako cesta:
člověk vstoupí do prázdna, o nic se neopírá, ale potom v konfrontaci se světem
se otevírá zcela nový způsob vnímání.
Doufám, že tohle prožijí i diváci.“
Film se jeví také jako cesta ke kráse.
Mám na mysli některé interiéry a „portréty“ mnichů.
„Dělal jsem je po skupinách, vždy po
třech, bylo to zcela jasné rozhodnutí natočit tváře. Byla to první věc, kterou jsem
udělal. Na začátku jsem opravdu nevěděl, jak ospravedlnit svou přítomnost
v kartouze. Mniši se nebáli kamery, já
naopak ano. Měl jsem pokušení ‚špehovat‘ jejich život, aniž bych usiloval o konfrontaci s nimi. Ale nemohl jsem se ukrýt,
myslel jsem, že bych tím rušil: musel jsem
vejít vchodem.“
Ve filmu nejsou slova, jen liturgický
zpěv. A zvláštní ticho.
„Za normálních podmínek by bylo na
světě ticho, ale hluk, který děláme je tak
velký, že se stal normálním stavem. Naopak věci jsou tiché, nemají hlas, a přece
promlouvají...
Z toho důvodu jsme nepoužívali digitální techniku: nebylo by možné zachytit
‚přítomnost‘ věcí, vidět je v jejich plnosti, vyšly by jednoduše rozostřené. Ztratili
bychom cíl filmu. Mniši mají velmi málo
věcí, ale extrémně přítomných. S digitální technikou by toto vše bylo ztraceno.“
Ale tu a tam nějaké slovo zůstalo.
Natočil jste mnicha, jak hovoří se svou
kočkou...
„To je pravda (usmívá se – pozn. red.).
Když jsem měl nakonec film ukázat, byl
jsem velmi nervózní, protože jsem věděl, že by mě mniši mohli požádat, abych
některé záběry vystříhal. Nechali tam
všechny, včetně toho s kočkou. Znají se
Fota: archiv
Sto šedesát minut každodenního
života s mnichy kláštera Grande
Chartreuse ve Francii.
navzájem dobře... Kromě toho si uchovávají prvky života dětí. Žijí v úplné nevinnosti, protože nemají starosti. Pracují,
přemýšlejí, jsou důvěřiví, že každý život
je dobrý a bude pokračovat.“
Někdo by mohl dát filmu nálepku
„náboženský“, protože hovoří o mniších.
„Není konfesní, určitě. Není náboženský v úzkém slova smyslu. Především jde
o filmařskou zkušenost, meditaci: otevírá cestu k někomu, k otázkám. V tomto
smyslu je náboženský, protože se můžeš
setkat se svými pochybnostmi, otázkami
a možná najít nějakou odpověď. A přijde
z tebe, ne z filmu. Film je prostor, který se
otevírá, aby na tuto potřebu odpověděl.
Nechává divákovi svobodu, ale trošku
ho vede: je to opravdu prostor, který mu
nabízím, aby mohl objevit svou vlastní
přítomnost, setkat se s ní. Velký dar, jak
říkali lidé, kteří ho viděli v Německu: tři
hodiny času k tomu, aby našli sebe. Skutečně, je to film o čase: dobrý čas, který
prospěje lidské bytosti.“
Film „Velké ticho“ uspěl na festivalech v Rotterdamu a Torontu, získal
hlavní cenu poroty v Sundance a nedávno cenu kritiky Berlinale... Jak si
to vysvětlujete?
„Na začátku měli lidé z tříhodinového
filmu obavy. Ale když ho jednou viděli,
dělali mu reklamu jednoduchým předáváním informace mezi lidmi. Myslím, že
existuje obrovská potřeba vnitřního hledání a umělecké pravdy: kéž by tyto dva
prvky znovu vstoupily do naší kultury. Ta
byla po několik staletí založena na myšlence práce, která ale není hodnotou, na
které vznikla evropská kultura. Lidé vidí
film i pětkrát, odhalují nové hodnoty a odcházejí šťastní. Podobně jako jsou šťastní mniši, kteří v podstatě pracují jen proto, aby měli to nejnutnější k životu a nic
víc. Mniši se na tom místě osvobodí od
strachu. Každý z nich má důvěru, že se
Bůh o ně stará.“
Jak se cítíte po takové práci?
„Tento film je jedinečný. Proto jsem při
stříhání velmi trpěl: neměl jsem žádný
směr. Ale zanechal mi jedno přesvědčení: mnohem víc než předtím věřím, že život se odvíjí směrem, kde všechno nabývá smysl.“
MARIO DAL BELLO
NOVÉ MĚSTO
/ 21
6/2006 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
ný, ale o příkaz jako takový. Na kongrese se
tyto ženy sešly, aby nám ukázaly bohatství
arabské, perské a islámské literatury a kultury. Hovoří spolu arabsky, ve farsí, francouzsky, anglicky, neskrývají svoji lásku k nadpřirozené poetické kráse Koránu. Vědí však, jak
nesnadné je být dnes ženou na území Půlměsíce: proto se chtějí ujistit o naději islámského světa. Jistě, knihy samy o sobě svět nezmění, ale rozšíří zárodky myšlenek, které
nejsou nenávistí, ale nadějí.
Alžírská spisovatelka, absolventka francouzské akademie, Assia Djebar, říká: „Pro
nás je největší katastrofou ropa a pseudomonarchie, které z ní žijí.“ V Maghrebu snad
jednou bude demokracie právě díky učení
žen.
A navíc, islám a žena, si ne vždy protiřečí.
VE ŠKOLE V SÝRII.
ZA ZÁVOJEM
ISLÁMU
Arabské a perské
intelektuálky na udílení mezinárodní
literární ceny Grinzane Cavour
v Itálii.
„V
e světě, kde je
všechno pod
kontrolou, nemohou létat
volně ani ptáci a motýli?“
ptala se před
časem v Libanonu sebe i světa Layla Al-Othman. Kuvajtský soud označil její romány jako neslušné. Ale dnes je zde i ona. Protože
motýlům nikdy nikdo nedokáže zakázat létání. A s Laylou jsou tady i mnohé další. Spisovatelky, básnířky, novinářky, překladatelky: dvacet žen se účastnilo kongresu s názvem „Psaní bez závoje, slova a ženy od
Maghrebu po Irán“ na zámku, který vlastnil
jeden státník ze sardinského království. Kongres s mezinárodní účastí byl pod patronací
slavné italské literární ceny Grinzane Cavour.
22 / NOVÉ MĚSTO
Tedy knihy, literatura a poezie; psané slovo. Je to jakoby další způsob (nejen terorismus) měření teploty nových výzev současného světa. Itálie jako most mezi Evropou
a středozemními zeměmi dobře ví, že soužití mnoha kultur – multikulturalita – není
jen více či méně vhodná alternativa, ale nezbytná cesta k tomu, abychom se stali občany světa, který se vytvoří. Proto se v Turíně,
letošním hlavním městě knihy, pořádal tento kongres s cílem „hlouběji seznámit Itálii
s kulturou arabského a islámského světa, zejména z hlediska gender studies: právě žena,
přes povrchní zjednodušené stereotypy, rozšířené ve většině západního světa, má hlavní
roli v novém směřování islámské a arabské
společnosti“.
Lidé ze západního světa vnímají často
islámské, arabské, berberské či perské ženy
jako éterická zjevení, napůl skrytá v šádoru, hidžábu či burce. Pravdou je, že mnohé
z nich dnes bojují o to, aby závoj nemusely
nosit. Paradoxně na západě bojují islámské
ženy o to, aby si jej směly nechat. Ale ani
v jednom případě se nejedná o závoj samot-
Tradice nám připomíná, že prvním muslimem v dějinách byla žena. Ano, byla to
Chadídža, první a nejmilejší manželka proroka Mohameda. Chadídža po jeho boku
prožívala život nepředstavitelný v tehdejším
arabském světě, kde mohla být žena prodána jako věc.
Ale islámská mystická tradice nám připomíná ještě jednu výjimečnou ženu: Rabi‘al-Adawiyya, muslimskou otrokyni z Bassory,
která po svém propuštění z otroctví žila jako
poustevnice a zasvětila život modlitbě. Rabi‘a žila na přelomu sedmého a osmého století a ovlivnila súfy a skrze ně pak mystickou
lásku evropských trubadúrů. Vypráví se, že
jednoho dne viděli lidé Rabi‘i, jak běží po
ulici s rozžatou pochodní v jedné ruce a vědrem vody ve druhé. Když se jí ptali: „Paní,
kam běžíš a co to má znamenat?“, odpověděla: „Chci zapálit ráj a uhasit oheň v pekle,
aby zůstal jen Bůh a jeho Láska.“
I když Rabi‘a nebyla vdaná, věděla, že autentická lidská láska je přípravou na lásku
Boží. Tvrdila totiž, že svoboda, velkorysost,
úcta, sebedarování i všechno, co si dávají
dva lidé v lásce nebo v přátelství, připravuje
člověka na Boží lásku. Rabi‘a napsala mnoho básní. Nejznámější je tato:
Miluji tě dvojí láskou, tou zištnou i tou
tebe hodnou. / První vede k tomu, že všechny mé myšlenky patří jedině tobě a nikomu
jinému./ Druhá láska, jež ti chce dát vše, co
je tě hodno, spočívá v touze, / aby spadly tvé
závoje a já hleděla na tebe. / Za jednu ni druhou žádná chvála mně, / tobě patří chvála
za obě. //
V jejích stopách jdou ženy, které jsou
dnes v centru pozornosti, spisovatelky pozvané na kongres Grinzane Cavour. Pokusíme se je blíže poznat.
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
ASSIA DJEBAR
Radwa Ashur z Egypta napsala trilogii,
která vyhrála první cenu na prvním knižním
veletrhu v Káhiře, který byl zaměřen na literární tvorbu žen.
Palestinská spisovatelka a režisérka Liana
Badr žila určitou dobu v zahraničí, vrátila se
do Palestiny a na základě dohod mezi Oslem a Ramaláhem spolupracovala s palestinským ministerstvem kultury.
Hoda Barakat se narodila v horské vesnici v severním Libanonu, přestěhovala se do
Paříže a francouzská vláda jí udělila rytířský
titul, což je neobvyklá pocta vzhledem k tomu, že Hoda píše arabsky.
Yasmine Chami, spisovatelka narozená
v Casablance, nás ve svém prvním románu
Ceremonie uvádí prostřednictvím sledování
svatebního obřadu do rozmanitosti islámského ženského světa.
Nada Dallal, výkonná ředitelka projektu
Unesco „Kniha v novinách“, který v devatenácti arabských denících zveřejňuje hlavní
mistrovská díla arabské literatury.
Assia Djebar, spisovatelka, historička, filmová umělkyně a univerzitní učitelka byla
jednou z prvních alžírských žen, které byly přijaty na Ecole Normale Superieure ve
Francii; aktivně se zúčastnila války za osvobození v Alžíru a je známá pro svoje zásluhy
v procesu emancipace alžírských žen.
Magda El Guindi žije a pracuje v Káhiře
a už mnoho let se zajímá a pokrok a emancipaci žen v arabském světě.
Joumana Haddad z Libanonu je básnířka,
spisovatelka, překladatelka a novinářka.
Farzaneh Karampoor je perská spisovatelka.
Amel Moussa, jedna z nejznámějších
arabských básnířek, se narodila v Lybii a žije
v Tunisu.
Badrya Al-Bisher ze Saúdské Arábie přednáší sociologii na univerzitě v Rijádu a přispívá do několika arabských deníků.
První kniha Latife Erdagan z Turecka
„Drahá nestydatá smrt“ se stala během někoŽENY V MEŠITĚ OMAYYADE V DAMAŠKU,
SÝRIE.
RADWA ASHUR
lika týdnů bestsellerem v Turecku a vyvolala
bouřlivé debaty mezi odpůrci a zastánci této
mladé spisovatelky.
Nabid Tabatabaj, perská spisovatelka, je
součástí podivuhodné skupiny spisovatelek, které svědčí o přínosu žen k iránské kultuře.
Mai Ghoussoub z Libanonu, novinářka,
umělkyně a spisovatelka, žije v Londýně.
Irácká spisovatelka Alia Mamdouh žije už
léta v Paříži.
ALIA MAMDOUH
Ibtesam Al‘Mutawakel, jemenská básnířka, přednáší arabský jazyk a literaturu na
univerzitě v Sanaa.
Goli Taraghi z Persie píše romány a novely.
Všechny jsou intelektuálky, ale především
jsou ženy. To, že usilují o rovnoprávnost
a důstojnost v islámském světě, není jen teoretická otázka. Jde jim mimo jiné také o to,
aby se kultury setkávaly namísto střetávaly.
MICHELE GENISIO
Fota: Michele Zanussi
JOUMANA HADDAD
– 6/2006
NOVÉ MĚSTO
/ 23
6/2006 – U ŠÁLKU ČAJE S MIRKOU ŠIMKOVOU...
Foto: Helena Šimková
TY DĚTI S PROBLÉMY...“
MIRKA ŠIMKOVÁ
Známe se řadu let, ale až nedávno
jsem měla možnost nahlédnout
hlouběji do jejího vztahu ke své
práci, ale hlavně k těm, se kterými ji
prožívá. Mirka Šimková. Vystudovala
speciální pedagogiku a pracuje
v jedné pražské škole pro děti se
sluchovým postižením jako učitelka.
Manžel Pavel se věnuje sociální
oblasti v rámci České katolické
charity v pražské arcidiecézi. Mají
dvě dcery.
M
áte dvě dcery,
kterým jste se
jistě věnovala,
když byly malé. Jak dlouho
vlastně pracujete?
„Práci s dětmi s postižením se věnuji asi
patnáct let a stále si uvědomuji a ověřuji, že
to vyžaduje vždy osobní lásku a plné nasazení s bezmeznou tolerancí a trpělivost.“
Jak je organizovaná výuka?
„V posledních letech mi byla svěřena třída dětí, které vedu už od sedmi let. Většinou
jsou to děti z neúplných rodin se špatným
sociálním zázemím. Potýkají se s velkými
problémy, jako jsou poruchy učení, chování
nebo snížená inteligence.
Dvě třetiny z nich bydlí od pondělí do
pátku na internátě a domů tedy odcházejí
jen na sobotu a neděli. Jejich rodiče často nechtějí se školou vůbec spolupracovat a velké
problémy dětí se ani nepokoušejí řešit. Pak
tedy vychovávám tak trochu i rodiče.“
To není zřejmě snadné?
„V těchto podmínkách mohu neustále
žít naplno pro Ježíše, začínat každou chvíli
znovu a dávat možnost nového začátku i dětem, abych jim dokázala být nablízku a dávala jim své pochopení, úsměv, pohlazení,
uklidnění.
Teď jsou děti z mé třídy v pubertě a mají problém s agresivitou, rivalitou a začínají
si více uvědomovat své postižení. Neustále
jim opakuji, jak je důležité se vzájemně respektovat.“
Jak dokážou v takovém rozpoložení spolupracovat?
„Protože děti mají poruchy pozornosti, pracuji většinou s každým individuálně.
A tím se mezi námi vytváří opravdu pěkný
osobní vztah.
Trošku opožděně přišel do této třídy chlapec, který sice má oba rodiče, ale byl i po roce docházky v jiné škole velmi zanedbaný.
Vlastně až na naší škole v jeho devíti letech
se odhalila jeho sluchová poruchu. Chlapec
nemluvil, nečetl, nepočítal a bál se lidí. Za
rok se velmi zklidnil, čte, mluví, dorozumí
se i znakovou řečí, má kamarády. Rozjasnil
se mu svět. Myslím, že takové zázraky nedělá jen výchova, ale i láska, kterou nám Bůh
dává do srdce.“
Taková individuální výuka klade jistě
nároky na přípravu...
„Každý den si připravuji pro děti práci.
Vyrábím pracovní listy, hledám obrázky
k tématům, různé věci k zaměstnání dětí.
Je to časově náročné, protože každé dítě má
jiné nároky a problémy. Velmi často se mi
však stává, že se mi kniha otevře na potřebné stránce nebo mi zrovna přijdou pod ruku
obrázky, které zrovna potřebuji. Nedávno
jsem s jednou třídou probírala určitou látku.
A pak mi kolegyně, která děti také učí, s potěšením říkala, že je to přesně to, co chtěla,
abych s dětmi probrala. A ptala se, jestli mi
to děti řekly. Neřekly mi to děti, ale Ten, který mi pomáhá pořád a neustále.
Často k nám do školy i do tříd přicháze-
jí různé hospitace a návštěvy, nejen studenti pedagogiky či psychologie. Jeden italský
psycholog z římské speciální školy chtěl vidět děti se specifickými poruchami. Přišel
k nám do třídy a po hodině říkal, že je u nás
báječná atmosféra, že to u nás voní, ale že by
ještě rád viděl ty děti s problémy...!
Jindy nás zase velmi obdivovaly holandské učitelky a fotily se s dětmi.“
Jak dokážete sladit tak náročnou práci
a péči o rodinu?
„Některým lidem připadá, že práce ve škole je docela pohodová, že máme dva měsíce
prázdnin. Ale vyžaduje opravdu velké úsilí.
Mojí velkou podporou jsou kolegyně
a kolegové, se kterými jsme vybudovali pěkné a upřímné vztahy. Jsou to báječní lidé,
kterým na dětech záleží.
Doma máme dvě dcery, a ty jsou také mojí velkou oporou. Máme také pěkný vztah,
doma mi hodně pomáhají, nakolik jim to jejich povinnosti dovolí. Také manžel se snaží, i když se ve svém zaměstnání velmi angažuje a často se stane, že nás do své činnosti
zapojí.
Občas mi dopoledně zavolá do školy, aby
mi sdělil, že večer k nám přijde na večeři pět
Mexičanů nebo jeden indický biskup či litevská rodina. Je to pro mne signál, že chci
vše připravit tak, aby se lidé, kteří přijdou,
u nás cítili jako doma. Někdy je to docela
dobrodružný život.“
Odkud čerpáte elán?
„Když jsme se s Pavlem vzali, řekli jsme si,
že chceme nabídnout svoji rodinu a třeba jít
i tam, kde to bude potřeba. Myslím, že Bůh
naše rozhodnutí přijal, a přestože nás ponechal v Praze, často svět posílá k nám.“
Za rozhovor děkuje
IRENA SARGÁNKOVÁ
Foto: archiv M. Šimkové
„CHTĚL BYCH VIDĚT
NA ŠKOLNÍM VÝLETĚ.
24 / NOVÉ MĚSTO
6/2006
Encyklika
v praxi
Sářiny kamarádky se starají
o malé děti, o nemocné, soucítí
s bezdomovci a dokážou komunikovat
s postiženými. Ona to, bohužel, neumí.
Sára je totiž intelektuálka!
Študentka,
coóó?
…využívá cesty Metrem ke studiu. Dnes se začetla
do papežské encykliky Deus caritas est.
Ruším,
žejoóó?
Přesně tyhle situace neumí zvládat.
„…láska k bližnímu
spočívá v tom, že
v Bohu a s Bohem
miluji bližního, jehož
ale nemám vůbec
rád nebo ani neznám.
Kromě jeho vnějšího
vzhledu si všímám
jeho vnitřního
očekávání na gesto
lásky….
V tu chvíli jakoby četla radu jak na to.
Ále né, já si
jen čtu.
Poprvé v životě se překonala
a odpověděla bezdomovci.
„Vidím očima
Krista a mohu
druhému
dát víc
než vnější
potřebné
věci: pohled
lásky, který
potřebuje.“
Z pána se vyklubal lidový filozof,
a tak vedli celou cestu svéráznou disputaci .
Před konečnou filozof
vystoupil a Sára se vrátila
ke čtení:
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
NOVÉ MĚSTO
/ 25
Foto: Magdalena Ettlerová
6/2006
RESUSCITACE
M
noho mých známých říká: „Taková je doba.“
„To víš, u nás je
to tak.“ „To víš,
dělají to všichni.“ „S tím se nedá nic dělat.“ Jsou to často konstatování, která slýcháme nezřídka. Přiznám se, že pro
mne jsou (promiňte mi ten výraz) hrou na
schovávanou. Jsou to fráze, za které se rádi
schováváme. Proč? Možná proto, abychom
nemuseli změnit svůj zavedený životní styl,
svoje zvyky a každodenní „rituály“, abychom „nevyčnívali z řady“ ve svém okolí
a podobně.
Ale opravdu se s tím nedá nic dělat?
Někdy mi tato věta proběhne hlavou,
když jsem svědkem toho, jak se jednotlivci
či celé rodině v jednom jediném okamžiku
náhle změní dosavadní způsob života. A nebývá to tak vzácné, jak bychom si možná
mysleli.
Kdybych totiž v těchto chvílích zůstal
věrný onomu: „S tím se nedá nic dělat,“ životní pouť daného člověka by pravděpodobně skončila bez jakékoli naděje na záchranu,
respektive s minimální šancí.
Někomu může připadat toto mé konstatování tvrdé, možná absurdní, ale je to tak...
Když se dostanu do situace, že na ulici,
doma či v práci někomu náhle selhaly životní funkce, vzpomenu si na věty, které jsem
26 / NOVÉ MĚSTO
uvedl v prvních řádcích. Nezřídka se totiž
ocitám v okolnostech, kdy „nedá se nic dělat“ neplatí, platit nemůže ani nesmí.
„Ne!“ „Dá se!“
Samozřejmě následuje resuscitace, boj
o minuty.
Resuscitací se podaří nejeden lidský život
zachránit.
Neděje se něco podobného někdy okolo
nás, ale my to přímo nevidíme či vidět nechceme? Nemusí se jednat o selhání srdeční
či dechové činnosti, ale přitom jde o akutní
stav (i když „ne zdravotně“).
Resuscitace spočívá v nahrazení základních životních funkcí (srdeční činnost, dýchání) a v úsilí udělat vše pro to, aby se obnovily. Potom může život pokračovat...
A totéž platí i v ostatních oblastech života. Na poli sociálním, psychickém a společenském je také někdy třeba resuscitovat.
Nahradit to, co v dané chvíli nefunguje,
a dodat impulsy, aby se chybějící činnost
znovu obnovila.
Všechny resuscitace mají něco společného.
Člověk si je nemůže vykonat sám, potřebuje ostatní, potřebuje druhého člověka – ať
je to kdokoliv – který mu poskytne pomoc.
Tak jako u resuscitace fyzické nesmíme
ztrácet čas, platí totéž pravidlo i o resuscitaci „sociální“ nebo „psychické“. Resuscitace
musí začít teď, v daném přítomném okamžiku.
Při fyzické resuscitaci musíme vykonat fyzicky náročnou práci – masáž srdce, umělé
dýchání a podobně. Při těch ostatních resuscitacích pomůže slovo, věta či mlčení, anebo úsměv či podání ruky. I to stojí nemalou
námahu (při které se můžeme pořádně „zapotit“).
Ale musí přijít včas, to znamená teď!
Když potřebujeme akutní pomoc, voláme
155 (záchranná služba), nebo 158 (policie),
150 (hasiči) nebo 112 (integrovaná záchranná linka).
V těch ostatních případech nemusíme
vždy volat telefonní linkou, stačí „zavolat“
do svého srdce a dobře poslouchat, abychom
věděli, co máme dělat, co říci či neříci.
Když se s prosbou o akutní pomoc obrátíme na „155“, zdravotní sestra na druhém
konci telefonní linky nám poradí a „vede“
nás, co máme dělat, jak nemocnému pomoci, jak resuscitovat. To je takzvaná telefonicky asistovaná resuscitace – do příjezdu odborné pomoci.
A tak jako telefonicky asistovaná resuscitace zachrání nejeden lidský život, může ho
v jiných (ne zdravotních) případech zachránit i „asistovaná resuscitace chápajícím srdcem“ toho druhého.
Přeji nám všem dobré naslouchání!
MARTIN UHER
Na www.loreta.cz se můžeme dočíst, že:
„Loretánský domek – Santa Casa (svatý dům) – je stavba, která původně stála v palestinském Nazaretu a byla
svědkem tajemného a posvátného okamžiku vtělení, kdy archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, že počne z Ducha Svatého, a kdy se jednorozený Boží Syn stal v jejím lůně člověkem.
Zde pak svatá rodina přebývala po návratu z egyptského vyhnanství a Maria tu žila až do Kristovy smrti. Mariánský
domek se stal záhy uctívaným místem křesťanů a následně i terčem opakovaných útoků saracénů.
Nejnovější výzkumy prokazují, že tři stěny Casy, přiléhající původně ke skále, byly r. 1291 zásluhou poutníků rozebrány a po jednotlivých částech přepraveny lodí nejdříve do dnešní Dalmácie a později, r. 1294, do Loreta poblíž italské
Ancony.
Zdá se, že jméno rodiny Angeli, která stála v pozadí transferu domku ze Svaté země, dala časem vzniknout legendě
o zázračném přenesení prostřednictvím andělů (což se často odráží v dílech výtvarného umění).
1
2
3
4
6
7
8
9
10
A
B
C
D
E
F
G
H
VODOROVNĚ
A/ 1. ČÁST TAJENKY; operátor trhu s elektřinou (zkr.)
B/ zkr. rentgenu; značka holmia; vysokoškolský
záznamník o studiu
C/ ukazovací zájmeno žen. rodu; Národní chráněná
krajinná oblast (zkr.); tři mezi prsty
D/ 2. ČÁST TAJENKY; latinská spojka
E/ hodit dovnitř; anglické město
F/ cikán; označení nevyžádané elektronické pošty;
italsky nový
G/ 3. ČÁST TAJENKY
H/ značka yardu; staral se; současná česká hudební
skupina zpívající anglicky
PIPO
5
Pomůcka: CLOU, NEO, SBB, SPAM, TENERE, YORK
Naše křížovka
Proč ten historický exkurz? Pražská Loreta letos slaví kulaté výročí – 3. 6. 1626, tedy přesně před 380 lety byl
položen její základní kámen.
A v tajence dnešní křížovky se dozvíte, kdo byl její zakladatelkou a mecenáškou.
A
TIPO
SVISLE
1/ malá kulička – náplň do pušky; zvuky
nenamazaného pantu
2/ evropská sopka; oslava
3/ zkr. Národní galerie; částečka hmoty; předložka
4/ okamžitě; polská rocková skupina
5/ japonská desková hra; virové onemocnění
6/ Chruščovovo jméno; SPZ Olomouce
7/ nepodepsaný autor; označení záchodu
8/ iniciály dramatika Daňka; čínský komunistický
vůdce; africký veletok
9/ italsky držet; civilní obrana(zkr.)
10/ angl. východ (výstup); rohaté domácí zvíře (3. pád)
WALTER KOSTNER
Časopis Hnutí fokoláre
Červen 2006, ročník 15 (9)
Roční příspěvek 330,– Kč
Půlroční příspěvek 165,– Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,– Kč
Bankovní spojení:
HVB Bank, cz a.s.
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Redakční rada:
Ing. Jiří Kratochvíl
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Tisk: VS Pankrác
ISSN 1212-0782
Překlady a redakční spolupráce:
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Křenková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Hrobákova 13
851 02 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 /7/ 5811235
Titulní strana: Foto: archiv F. Slavíčka
Děti ve Fonjumetaw (str. 4–5).
tříd
nd
doprov o Basileje. U ou na studij
ázel,
nám n čitel, který ná
volnos
echáv
s
t. Byli
al velk
jsme v
niku, k
ou
dy
n
holické ž spolužáci ějakém pod
z
a
n
mi to a ápoje a kou čali pít alko
řit. Ne
rozhod
líbilo s
l jsem
jejich v
e
se
eč
jsem s írku se nezú , že odejdu a
i: „Bud
č
a
s
tn
ím. Řík
ou si z
raci, a
em
al
le
z hnutí nejsem sám ne dělat leg
: všich
fokolár
ni mla
proti p
dí
KY
roudu.“ e na celém
světě
MARÁD
Když js
A
ž
K
ij
í
em vyc
DY
den ka
házel z
m
KO NIK
A
podnik
J
Progra arád se rozh
u, jeod
m
polužačBasile ? Krásná pr l jít se mnou
la nová s
š
ři
p
m
jí. Spo
.
o
á
ci jí začle
lu s ním cházka no
Letos k n
diskuto
se pomo
ční
ly
m
li
e
jsme d
te
js
vali s
řá
a
p
il
alší ve
celou
volbác
ka. Snaž y. Velmi jsme se s
če
třídou
h . Na
me se
do tříd
o různ r
e
ši spo
s
názor,
it
protože js
n
,
á
ý
tn
s
c
lu
h
ťa
žá
an
em š
nativníc i se neúčastn ci nezměnil
a byla js
shodly.
i
ili našic
h veče
názorech
tomu tak
a
h
o
n
rních p
jsme s
m
h alterv
žačk ami
lu
o
p
s
i
i běhe
r
o
ím
než já,
g
tn
ramů,
m celé
S osta
aly jinak
leli, ale
v
o
k
h
te
c
e
h
r
s
é
o
respek
asto
se cítila
tovali n týdne vymýš
to jsem
nebylo. Č
ro
p
a
,
ás.
ly
ouři
pochybo
MARK
mnohé k
čala jsem ých kaa
Z
.
US, NĚ
u
o
n
a
o sv
MECK
trochu str
dnutích,
O
ach rozho
ý
v
m se stýk
s
e
o
js
t
i
a
m
v
rý
te
k
ím
e
b
o
ch, s
jsem obd
marádká
rocházela i kladla otázp
a
tk
rá
k
la: z
jsem s
ě jiného
krásu jitmy. Krom žačkám ukázat
lu
o
acházep
n
s
, ale ne
ku, jak
ta
o
iv
ž
u
ale, že
sob
ného způ ověď. Cítila jsem
ho,
p
d
co velké
la jsem o
žádá ně
e
oun
k
z
m
y
v
e
tě chci
Ježíš od
ď
e
„T
l:
i říka
jako by m
, že i moje
šet.“
em zjistila y, která
js
e
n
d
o
art
Jednoh
hodí do p mání: i
arádka c
m
kla
a
z
k
é
á
v
v
o
o
d
n
oprav
lo
y
b
se ptala,
o
T
m
yž jse
kouří.
d
K
!
la
ce,
ti
s
pu
vé zkouš
ona mě o
la v tako
it
uc
o
„M
e
:
s
á
proč jsem e mi Ježíš odpovíd usíš
,ž
ym
chvíle, kd m.“
cítila jsem
hu. To je
a
de
v
d
la
o
k
ří
ít
dku p
síš m
u kamará
šší nic
o
u
v
d
s
o
n
ro
d
p
být
em je
h
o
n
m
ám síy
m
Bylo b
em, že
js
a
il
ít
c
ale
m. Jistě,
způsob e
jí neříkat,
m
ý
v
ká
o
n
da
kovou, ja
lu mít ji rá
řijmout ta jejím nep
ji
m
e
musela js é ji nenechat při
u jsem
tak
. Problém
byla, ale
tí
u
n
d
o
h
roz
ala kousprávném u: „Proč jsi zač
neo
sk
hvíli... ale
čelila sm
těžkou c
lem
te
á
a
Z
ív
ž
děla mi.
ě
řit?“ „Pro
v
o
p
d
o
výměně
mě,“
opouštěj
o dlouhé
p
a
jí
m
jse
i mi mno
fonovala
světlila js
y
e
„V
n
:
á
„M
k
ří
.“
i
se
názorů m
ýlila jsem
romiň, m
říkám jí,
p
,“
í,
tí
c
u
ě
v
in
o
m
h
ro
p
o
it
pros
nemusíš
ae.“
íš
ž
m větší k
e
J
„ale
e m nohe
m
js
y
b
o
Od té d
dtím.
ITÁLIE
, než pře
LAURA,
marádky
U HOLIČE
Jmenuji se Rony a bydlím v Nini
ve, iráckém městě s tisíciletou hist
orií. Vy víte, že lidé naší země mno
ho let trpí kvůli strašným válkám,
ale
ani zde se revoluce Ideálu, že Bůh
je
láska, nezastavila a pokračuje
bez
přerušení dál.
Jednou jsem se rozhodl, že se
dám ostříhat. Jakmile jsem přiš
el
k holiči, pochopil jsem, že budu
muset dlouho čekat. Přál jsem si, aby
ch
neprožil nadarmo ani jeden oka
mžik. Viděl jsem, že je podlaha
velmi špinavá, vzal jsem koště a zač
al
zametat ostříhané vlasy. Holič se
na
mě překvapeně a užasle díval. Kdy
ž
ale viděl moji ochotu, požádal
mě,
abych mu došel koupit chléb.
Když jsem se vracel, zrovna jsem
byl na řadě. Holič se mě začal
vyptávat, jestli patřím do nějaké sku
piny nebo církevního hnutí... Tak jsem
mu vyprávěl o mladých z Hnutí foko
láre a naší revoluci lásky. Po chvi
lce ticha, v níž se zdálo, že rozjímá
,
se usmál a potom dodal: „Všechn
o
jsem pochopil. Děkuji, žes mi
připomněl, že to nejdůležitější je milo
vat.“
Fota: archiv
BASI
LEA
B
Y NIG
Odjel js
HT
em s n
ní týde
aší
MÁME
SVOBODU
VOLBY