- USKUPENÍ TESLA os

Jaromír E. Brabenec
narozen:
4.8.1934 v Horních Počernicích u Prahy
studia a praxe:
1944-1952
Reálné gymnázium, Praha Libeň
1953-1959 Technická fakulta VŠZ v Praze
1960-67
projektant, Projekta Praha
1968-1969 Konstfackskolan Stockholm, Švédsko
1970-76
Konst. Kollekt. Verkstad, Švédsko
1985-87 Dansmuseet, Taneční muzeum Stockholm, Švédsko
1990 a 1994 Papírny Lessebo, výroba ručního papíru, Švédsko
pedag. působení: 1974-1983 Tollare Folkhögskola, Konsthantverk, Švédsko
1984 Accademia di Capri, Itálie
zaměření:
sochař a výtvarník, objekty v prostoru, asambláže, od roku 1966 členem Svaz čs. Výtvarných umělců
web: www.jaromir-e-brabenec.cz
Výstava moje, individuální, by měla ukázat všechny
variace na téma destrukce výbuchem, o což jsem se
pokoušel, někdy s odbočením na jiný způsob, nebo
materiál. To jsem naznačil alespoň tím, že do Pardubic posílám několik “škrtů”, vytvořených z ručně mnou
vyrobeného papíru s doplňkem “zraňujících” bodců
- hrotů, nebo třeba jen bambusovou tyčinkou. Náhodou jsem několik takových věcí přivezl do Prahy, většina
jich je v ateliéru ve Švédsku. Tam jsem vystavoval již
dříve ( např. v Galerii Vision ve Stockholmu ) výbuchem
proražené plechy. Pokračováním bylo tvoření objektů
v Ostravě za pomoci tamní Destrukční party z Nové Huti.
Ovšem s trhavinami (mimo jiné i Semtexu) z Explosie.
Soubor „Causa finalis“ je v majetku GVU Ostrava, objekt
„Pocta nejmenovaným“ zakoupený městem je umístěn
v Sadu Milady Horákové, jiný objekt „Moment s kamenem“ v Galerii Chagall, objekt „Jugoslávská tragedie“
též v GVU Ostrava. Jiný objekt je v GMU Hradec Králové.
Objekt, který byl vystaven na pardubických zámeckých
valech, je dnes deponován v areálu Technické fakulty
V6Y v Praze Suchdol.
Pro jednoduchost provádění dalších pokusů jsem pak
konečně převezl vybrané plechy z Nové Huti do Semtína.
Část těchto je ještě nezpracovaná, část “odešla” s prodejem semtínské kovárny, o čemž jsem se včas nedozvěděl.
Potom jsme naznačili možnosti jiného estetického
pojednání – například vytvořením japonských znaků,
což zaujalo výhledově i pozornost v Japonsku. Tyto objekty, čekají na další fázi destrukčního přetváření. Jedině
ovšem s Vaší pomocí si dovedu představit nějakou
možnost v této práci pokračovat
Zatím jsem na mrtvém bodě. Snad se všechno bude brát
dál cestou vzájemného pochopení. Já pociťuji bohužel
svou neovlivnitelnou- zdánlivě bezmocnost související
s prchavým časem. Mezitím jsem byl i krutě dohnán
k restaurování a i k vyhození některých starších skladovaných prací v mé pražské dílně, zaplavené vodou za mé
nepřítomnosti. Nepředstavitelná spoušť, ale přivedlo
mne to i k hlubšímu zamyšlení, úvahám o pomíjejícnosti
- nejen věcí. S tím se teď smiřuji ale „bojuji” v naději dál.
Pro přízeň, které se mi ze strany Explosie a.s. vždycky
dostávalo, se taky rád chci nepatrně podílet svou účastí
na téhle výstavě.
90let
5
pardubické Explosie
Díky dlouholeté spolupráci s panem Jaromírem
Brabencem vznikla na jedné straně řada výtvarných
objektů, vytvořených cíleným působením energie
výbuchu na kovové materiály a dalším zpracováním
takto vytvořených artefaktů, na druhé straně naše
osobní přátelství a možnost sledovat prvotní úvahy
i tvůrčí postupy při vzniku výtvarného díla.
Základní myšlenka zmíněných objektů – zachycení
energie (výbuchu) a její zhmotnění ve výtvarném díle.
Ať již se jedná o řízenou destrukci kovového materiálu
nebo zachycení a výtvarné ztvárnění průniku hmotných
těles. Do této kategorie „fixace“ okamžitého působení
energie výbuchu, byť spíše v komorním provedení
patří i „psaní“ japonských znaků do kovových desek
působením výbuchu, inspirované mimo jiné i jeho
výstavou spojenou s pobytem v Japonsku.
Původní myšlenka využít procesu výbuchu jako
prostředku ke vzniku výtvarného díla je natolik originální, že stojí za to zamyslet se nejen nad esteticky
působícím výtvarným ztvárněním účinku působící
síly ale i nad symbolikou, kterou takovéto zobrazení
přináší. Síla a energie nemusí být destruktivní symbol
násilí, ale vždy záleží na tom kdo a k čemu je použije.
Odstřelit, rozstřelit, prostřelit, vystřelit, ustřelit,
zastřelit…, to jsou slova, která snad už na první
pohled napadnou každého pozorovatele Brabencových soch, objektů či skulptur. Připojíme-li
skutečnost, že autor v roce 1968 emigroval do
Švédska, země spojené s vynálezcem dynamitu, tak
to vše zní příliš prvoplánově až úsměvně. Naštěstí se
jimi, nebo přesněji řečeno, jen jimi, obsah a význam
Brabencových soch nevyčerpává.
Většinou se převážná část Brabencovy tvorby
zařazuje do širokého proudu geometrického umění,
nebo v tomto případě ještě přesněji do oblasti
„poezie konkrétního“ (tzv. konkretismu). Racionální
je spíše jen výchozí úvaha a koncept, výsledná forma
je již víceméně odvozená z náhody, byť technologicky řízené a usměrňované (např. řízenou detonací).
Nepominutelnou součástí sochy je přeci jenom
racionálnější estetizující úprava a adjustáž objektu, která doplní a vyjme detonací destruovaný plát
oceli z reality a učiní jej výstavním exponátem. Hranice mezi uměleckým dílem a objektem vhodným ke
zpeněžení ve výkupu starého železa je pro většinu lidí
až příliš nezřetelná. I to je součást reálného života
objektů Jaromíra Brabence (část díla ve sběrných
surovinách skutečně nechtěně skončila), zároveň
i oněch přesahujících intelektuálních významů a
podtextů (například relativizace hodnot). Nápadné existencionální a humanistické aspekty jsou tak
tlumeny autorovou hravostí a specifickým humorem,
který je dobře postřehnutelnou součástí jeho tvorby.
Ladislav Lehký, vědec, 2010
Vít Bouček, historik umění, 2010
Jaromír E. Brabenec, autor, 2010
Japonské znaky vytvořené působením výbuchu do kovových desek
Jaromír E. Brabenec při transportu jednoho ze svých děl
Lucie Farářová
narozena:
studia:
stáže:
zaměření:
e-mail:
6.11.1980 v Pardubicích
2003 - 2006 Vysoké učení technické v Brně, Fakulta výtvarných umění, Atelier Environment
2002 - 2003 Vysoká škola Uměleckoprůmyslová v Praze, Atelier textilní tvorby
1999 - 2002 Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, katedra výtvarné výchovy,
obor Textilní tvorba
2009 VUT v Brně, Fakulta strojního inženýrství, Letecký ústav
2008-2009
University of Leeds, School of Design, Velká Británie
vizuální umělec, matka
[email protected]
KOULE
fotografie kresby, interaktivní, instalace, objektu,
textové instalace, workshop a galerijní animace.
Jeden svět. Jeden medvěd je jeden svět. Je jeden
medvěd jeden svět? Kolik světů má náš svět? Kolik
světů se vejde do jednoho světa? Atomy a molekuly,
buňky a struktury, vazby a komplexita.
Objekt jsem postupně sešívala z rozpáraných plyšových
medvídků, které jsem pracně posháněla od známých
i po bazarech a trzích. Vzájemné interakce, místa
vznikajících dotyků a vazeb stejně jako povaha jejich
soudržnosti a sjednocení jsou hodny zkoumání. Fyzika
a chemie, zkoumání, hra a imaginace.
Myšlenky, vzpomínky a prožitky jako by jiskřily neustálou energií, která je propojuje a proměňuje, vytváří
jejich linie, mapy, plochy, struktury a útvary. Nejprve
pocitově, pak i vizuálně. Já jsem se pokusila jejich o
zhmotnění. Můj svět je momentálně koule.
V tomto ideovém konceptu pokračuji i v roce 2010.
A tato koule rozhodně nebude poslední. Je jen jednou
z řady. Neustále se proměńuje a nabaluje na sebe nové
podněty, vyvíjí se. Brzy vznikne další.
Lucie Farářová, autorka, 2010
6
60let
vysokého školství
líkem, jež pro umělce uspořádalo Uskupení TESLA spolu
s Katedrou obecné a anorganické chemie FChT UPa.
V rámci své aktuální výstavy „KOULE“, autorka svoji
inspiraci chalkogenidovými skly dále rozvíjí formou 3D
interaktivní instalace „FOTON TUBUS“. Součástí výstavy
je též workshop „CHYŤ HO DO BEDNY “, galerijní animace
a přednáška pro Pecha Kucha Night „ZASTÁVKY“.
S Lucií Farářovou hodláme i nadále spolupracovat a
rozvíjet koncept nevšedního spojení Art&Sci
Alexandra Prokopová, konceptualizátor, 2010
Příprava nanovrstev anorganických skel nanášením
z roztoků organických prekursoru je velmi perspektivní a
slučitelná metoda s technologiemi výroby křemíkových
čipů a netěkavých pamětí nové generace.
Na základě výsledků měření NMR [1] byl v daném
případě navržen možný mechanismus rozpouštění
amorfních chalkogenidových systémů As-S. Dusík zde
vystupuje jako donor volného elektronového páru a arsen jako jeho akceptor. Následuje přesun vodíkového
protonu a vznik amoniové soli, dalším přesunem protonu na síru vznikají v systému struktury typu As(R-NH)3.
V nadbytku rozpouštědla dochází k opětovnému vzniku
amoniové soli. Obrázek 1 ukazuje vazebný mechanismus rozpouštění As-S v lineárním aminu. Na obrázku 2
je uvedena pravděpodobná struktura klastru As2S3 + propylamin.
Obr. 1. Předpokládaný mechanismus rozpouštění
As2S3.46 v aminech [1].
Difrakční obraz molekulárního klastru (koule)
Medvídková koule
Psychologové pracují s fenoménem „sněhové koule“.
Původně marginální jev nebo problém se postupně
nabaluje a narůstá, obdobně jako se nabaluje sněhová
kulička spuštěná ze svahu. Nabaluje na sebe leccos
(tedy všechno, co potká), narůstá do nepředvídatelných
rozměrů a řítí se jako lavina nekontrolovatelně dolů a je
k nezastavení.
Při pozorování „medvídkové koule“ Lucie Farářové mám
pocit, že nám autorka předvádí i něco ze svého života,
jeho postupného odvíjení – nabalování.
Medvídková koule je velmi legrační, ale také velmi chytrá,
trochu smutná a velmi jemná. Je hříčkou, vizuálním
vtipem, možná vědomou nebo nevědomou metaforou
vlastního života. Autorka je matkou dvou malých dětí, tak
jistě není doma o medvídky nouze.
Autorka je intuitivní tvůrce se zvláštním typem tvořivosti.
Jemné a zdánlivě banální impulzy ze svého okolí
ozvláštňuje vizuálně zajímavým způsobem a dodává jim
smysl vícerozměrného vizuálního symbolu – uměleckého
díla.
Vít Bouček, historik umění, 2010
Ball of Teddybears - skicy
Práce Lucií Farářové odráží náš tříletý dialog o chemických reakcích, atomech, molekulách a zároveň diskurz
o povaze vědy/předmětu, kterému autorka ve škole
nerozuměla a z duše ho nenáviděla.
Během této naší spolupráce autorka realizovala v roce
2008 cyklus fotografií „MOJE“. V roce 2009 na něj navázal instalací kreseb, 3D objektů a fotografií „JEDEN SVĚT“
ve vestibulu FChT UPa, kterou výrazně ovlivnilo setkání
s molekulárním klastrem As2S3.46 (C3H7NH3)0.71 v rámci
semináře s prof. Ing. Tomášem Wágnerem, Ing. Tomášem
Kohoutkem PhD., Ing. Jiřím Oravou a Ing. Štěpánem Steh-
Obr. 2. Schéma struktury klastru As2S3.46 + propylamin [1].
[1] G.C. Chern, I. Lauks, J. Appl. Phys. 54 (1983) 2701.
Tomáš Wágner, vědec, 2010
Teddybear a Medvědí koule
Jakub Rafael
narozen: 17. 3. 1987 v Pardubicích
studia a paxe:
2002 - 2006: Střední umělecká škola grafická Jihlava(SUŠG JIHLAVA)
2006 - dosud: Fakulta výtvarných umění, Vysoké učení technické,
ved. ateliéru (grafický design) Václav Houf
2007 - 08 Reklamní agentura Cvetler a Pořízek
2008 - 09 Universidad de Castilla La-Mancha (Spain - Cuenca) - studijní stáž
zaměření:
Grafický design, ilustrace, hudba
web: www.myspace.com/actiondaycrew
7
60let
KONEC POHÁDKY – ZAČÁTEK REALITY
Bakalářská práce - obhajoba
Tento projekt vznikl na základě mého zájmu o ilustraci
a pohádkové příběhy. Všechny mé dosavadní práce na
FaVU se jakýmsi způsobem dotýkaly ilustrace a ruční tvorby
křížené s grafickým designem. Když se řekne pohádka, tak
se většině lidem vybaví les. Když se řekne les a pohádka,
tak se většině lidem vybaví perníková chaloupka. Shodou
náhod i mně. Jelikož jsem z Pardubic a perníková chaloupka je pro mě od dětství jedna z mých nejoblíbenějších pohádek, neměl jsem s rozhodováním problém.
Název KONEC POHÁDKY- ZAČÁTEK REALITY vyjadřuje nejen
zrealizování chaloupky z opravdového materiálu, ale i konfrontaci pohádkového artefaktu s reálným světem. Symbolické vytržení chaloupky z pohádkového lesa a zasazení do
reálného světa může také značit konec určité etapy života,
kdy bakalářská zkouška značí jakýsi mezník mezi studentským ( dětským životem ) a životem dospělým ( práce,
děti ). Symbolické završení určité etapy života a splnění si
dětského snu. Zde mě napadá také heslo, že správný muž
by měl postavit dům. Proč by to tedy nemohla být chaloupka z dětství. Samozřejmě toto jsou jen symbolické významy,
které i symbolicky doprovází dvě velké ilustrace. Na jedné
straně je pohádkový noční výjev překvapeného Jeníčka a
Mařenky a na druhé straně prázdné místo po chaloupce,
kterou vytrhl bagr a odvezl jí na tento svět.
Chaloupka vznikla za podopory Střední průmyslové školy
potravinářské v Pardubicích (pan ředitel Petr Šedivý) a paní
Zachové a pana Heřmana, kterým patří mé poděkování za
ochotu a za věnování těsta na perníky.
OPONENTSKÝ POSUDEK
Jakub Rafael nám nabízí nevšední zážitek. Předkládá nám
lákavý, jistě slaďoučký a chutňoučký objekt - perníkovou
chaloupku - nejdůležitější artefakt příběhu, který milují
děti snad na celém světě. Chaloupku přináší pro nás přímo
z říše pohádek!
Existence pohádkového předmětu v našem skutečném
světě je však zcela pod kontrolou. Objekt je součástí instalace, která kontakt diváka a objektu, i přes ujišťováni,
že je tady pro nás, neumožňuje. Jistě, dá se namítnout:
„Jak dlouho by taková pohádková chaloupka vydržela? To
by bylo hned po pohádce!“
Na druhé straně ale, dostat se až před chaloupkou a místo
loupání perníčku, pouze disciplinovaně stát a čučet, jak
od nás často očekávají muzeální instituce, je koncem
pohádky zcela jistě.
S tímto rozporem pracuje autor, který s nadhledem
používá nabubřelé, banální reklamní slogany a průpovídky,
přičemž se chová se jako šikovný manipulátor- podnikatel a využívá je. Pracuje s frustrací diváka, kterému je
znemožněno „loupat a ochutnat“. Nabízí mu jiné alternativy - různé artefakty, perníčky, kterými se má zahojit
utržená křivda. To vše samozřejmě za úplatu.
Jakub Rafael v práci s nadsázkou demaskuje běžné marketingové postupy. Hravost, nadhled a nadsázka je
typickým rysem i jeho předchozích prací a v předloženém
projektu je zřetelná kontinuita s dosavadní tvorbou.
vysokého školství
původní objem aniž by se trhalo a mohlo tak získat svoji
typickou porézní strukturu, která je charakteristická pro
perník, koláče, pečivo, atp.
Samotnou porovitost těstu dávají během kynutí bublinky
oxidu uhličitého. Ten vytvářejí buď kvasnice, tj. kvasinky,
které metabolizují škrob a cukry za vzniku CO2 a etanolu,
nebo jedlá soda, která v průběhu pečení vytváří CO2 tepelným rozkladem hydrogenuhličitanu vápenatého
2NaHCO3 → Na2CO3 + CO2 + H2O
Vzhledem k tomu, že vedlejším produktem této reakce
je silná zásada Na2CO3, obvykle se místo samotné jedlé
sody používá její směs se slabou kyselinou (např. kyselina
vinná, nebo hydrogenfosforečnan vápenatý), tzv. prášek do
pečiva. Kyselina vinná pomáhá vznikající zásadu neutralizovat a navíc uvolňuje další oxid uhličitý
NaHCO3 +H+ → Na+ + H2O + CO2
Významnými složkou pečiva je také tuk, který ovlivňuje
jemnou strukturu těsta tím, že napomáhá tomu aby z něj
vznikající bubliny CO2 neunikly příliš brzy a zároveň „zkracuje“ vlákna glutenu a tak dává pečivu požadovanou křehkost,
a v případně másla i aromatické vlastností. Cukr, vedle
svých chuťových vlastností, poskytuje přímý zdroj potravy
pro kvasinky a tak zvyšuje účinek kvasnic. Šlehaný vaječný
bílek podobně jako tuk, pomáhá zadržovat bublinky CO2
a vaječná bílkovina se v rámci těsta chová zároveň jako
pojivo. Sůl dodává těstu chuť a pomáhá „stužovat“ směs
tuků a cukru.
Alexandr Prokop, vědec, 2010
Ján Lastomírsky, výtvarník, 2010
Jakub Rafael, autor, 2010
Perníková chaloupka
Pečeme perník aneb chemie těsta
Výroba perníku obvykle nevyvolává myšlenku na chemii,
přitom však jeho výsledek zcela závisí na interakci různých
chemických látek obsažených v jeho těstě. Pšeničná mouka, která tvoří jeho nejvýznamnější složku obsahuje vedle
škrobu také vysoký podíl lepku (glutenu), bílkoviny která
je klíčem k jemné struktuře perníku a také většiny pečiva.
Gluten je směsí dvou bílkovin, gliadínu a gluteninu:
Tak tedy, milé děti, perníková chaloupka už je tady. Je
dokonce i z perníku. V pohádce Vás varuje před nebezpečím
nástrah života, jako jsou různé falešné sladkosti a nazdobená cukrátka. Nabádá Vás k tomu, že svět není jenom
bezpečné místo k žití, ale právě naopak. Že je lepší se držet
pěkně doma a raději moc nevylézat. A když se přeci jen
chystáte někam do života (do lesa), tak máte být všemožně
opatrní a neskočit hned tak na lep kdejakému lumpovi, jako
že jich je les plný. A v případě nouze, která zákonitě musí
přijít, buďte ještě mazanější než oni (ony), jinak skončíte
vskutku tuze špatně.
Autor v při výrobě perníků, květen 2010
Výroba chaloupky a zdobení perníku, květen 2010
které se nacházejí společně se škrobem v vnitřní část
semene některých obilnin, především pšenice, žita
a ječmene. V případě pšenice představuje dokonce až 80%
jeho bílkovinového obsahu.
Při přípravě těsta tj. v průběhu smíchání pšeničné mouky
s vodou vzniká vláknitý komplex gluteninu a gliadinu, který
vytváří síťovitou strukturou jež spojuje škrobová zrna
podobně jako systém malta cihly.
Těsto se tak vyvine do husté, soudržné, elastické hmoty,
která dovoluje aby při kynutí a pečení zvětšovalo svůj
Jakub Rafael je mladý muž, který se teprve chystá do lesa
vstoupit. Zatím o všemožných nástrahách sice už něco ví,
ale jen z doslechu. Tuší je ale. Jako každý mladý člověk si z
nich dělá ještě srandu a je i náležitě ironický. Ale všeho do
času.
Kolega (také ilustrátor) Jiří Trnka kdysi svou lyrickou surovostí Perníkovou chaloupkou děti až přímo děsil. Nyní je již
však mladými považován spíše za „cukrátko“ z dob dávno
minulých. Proto Jakub Rafael dnes už raději děsí přímo tou
nejsurovější současností. Je svůdná, falešně lesklá, sladká
a lepkavá jako každá reklama a každodenní totální masová
manipulace. Také proto ji prohlédne jen málokdo, a proto je také tak všeobecně oblíbená a používaná. Ostatně,
jako každý kýč. Na rozdíl od pohádky to však skoro vždycky
dopadne tuze špatně. Neboť dozajista platí ono notoricky známé, že optimista je člověk, kterému jen chybějí ty
správné (pravdivé) informace (o lese).
Vít Bouček, historik umění, 2010
8
Čestmír Suška
narozen: studia:
4.1.1952 v Praze
1971 - 73 Střední odborná škola výtvarná, Praha
1974 - 1980 Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér prof. J.Bradáčka
stipendia:
granty:
zaměření:
web: 1995 - 96 Stipendium nadace Pollock-Krasner Foundation
1998 - 99 Sculpture Space, Utica, USA
nezávislý umělec - sochař, divadelní režie, 1999-2003 člen skupiny Tvrdohlaví
www.suska.cz
60let
Rezavé květy
Tento projekt začal zcela nenápadně 21.3.2005, kdy jsem,
nic netušící, dorazil do Vermont Studio Center, které se
nachází v poklidném horském městečku Johnson nedaleko
kanadské hranice. V tomto studiu pracují umělci ze všech
koutů světa. Druhého dne ráno mne někteří z nich pozvali
na obhlídku místa zvaného Scrap Yard, což je místo, kde se
dá nalézt železný šrot. Tam na mne čekala veliká železná
polokoule a já na ni zíral a pochopil, že ji tam nemůžu
nechat, i když nemám žádnou zkušenost s prací s kovovým
materiálem. Filipínský sochař Dan Raralio mne naučil
svařovat a já z polokoule vyřezal ocelový košík. Práce mne
tak zaujala, že jsem sběrnu navštěvoval několikrát týdně a
pokaždé si odvážel další polokoule. Do konce pobytu se mi
jich podařilo získat celkem osmnáct. Vyřezané košíky jsem
začal spojovat do koulí, které se postupně objevovaly na
louce za studiem a jednoho dne se kutálely i po hladině
nedaleko tekoucí řeky Gihon. Vyřezané části jsem skládal
na betonové podlaze do stejných vzorů v jakých byly
vyřezány a snímal z nich otisky na role papíru pomocí
procesu rezavění. Potom se mi podařilo z vyřezaných částí
svařit dohromady další sochu, je to nekonečný proces, při
kterém přetvářím staré věci v nové.
z Alabamy byly vystaveny od dubna do listopadu 2007
v Birmingham Museum of Art, AL a od listopadu 2008 do
ledna 2009 v O.K.Harris Gallery v New Yorku. V současné
době probíhá dlouhodobá výstava těchto prací v Sculpture
Park Johnson State College, VT, kde v roce 2010 vznikla
mozaika z vyřezaných kousků ze sochy Endless Table Cloth,
která je od roku 2006 umístěna v campusu univerzity.
Tak se postupně stalo, že mám na obou stranách oceánu
v mnoha bednách uskladněno několik tun ocelových
výřezků, z nichž vytvářím další skulptury. Vznikají velké
koule o průměru 250 cm, jež budou od listopadu 2010
plout po hladině Vltavy poblíž pražského Mánesa v rámci
výstavy PLAY a v příštím roce se tři z těchto velkých skulptur
stanou součástí sochařského parku v Brandýse nad Orlicí.
Čestmír Suška, autor, 2010
Rezavění
Společným fenoménem a charakteristickým znakem všech
artefaktů Čestmíra Sušky je červeno-hnědá rez jakožto průvodní
jev industriální struktury z železa a oceli a v jistém smyslu i sirové
ztělesnění průmyslové revoluce 19. století. Morfologie rezavějící
oceli však dokáže být fascinující také v měřítku milióntiny metru –
pórovité hlavy „květáku“, žilnaté a granulární struktury, „okvětní
lístky chrysantémy“…
Vyřezávání vzoru
Polokoule pocházely původně z nádob na tekutý plyn,
kterým se vytápějí domy a já snil o tom, že budu jednou
pracovat s celými cisternami. Na konci residenčního pobytu byly všechny sochy dány do beden a odeslány do Čech,
kde byly postupně vystaveny v Sochařském studiu Bubec,
brněnském Domě umění a dalších galeriích pod názvem
„Práce z Vermontu“. Výstavu v Brně navštívil velvyslanec
USA v České republice pan W. Cabaniss s chotí a pozvali
mne do jejich residence, abych přednesl přednášku o mé
práci a pobytu ve Vermontu. Jedna z pracovnic velvyslanectví mne po několika dnech upozornila na skládku
obrovských cisteren v Modřanech, kde se mi podařilo
získat šest mimořádných kusů, které byly zachráněny před
rozpáráním a odvezením do šrotu. Původně sloužily v smíchovském Staropramenu k zrání piva, jehož se do nich vešlo
208 hl. Tak se mi splnil sen a já začal pracovat s tak velkými
cisternami, o jakých se mi před tím ani nesnilo.
V roce 2006 se mi podařilo do Vermontu vrátit a i tam pracovat s celými cisternami. Vzniklé práce byly vystaveny
v Red Mill Gallery, Johnson, VT a na výstavách v městech
Shelburne a Stowe, VT, na Českém velvyslanectví ve
Washingtonu, D.C.
Po návratu jsem pracoval opět s obřími cisternami ve svém
pražském atelieru. Vyřezával jsem do nich jednoduché
vzory, které známe z ubrusů, záclon, svetrů, malířských
válečků, krajek, deček a dalších věcí, které nás denně obklopují. Spojením delikátního vzoru s průmyslovou nádobou
vznikly zajímavé skulptury se skrytými významy. Vyřezané
tvary byly skládány na podlaze do ornamentů, které evokovaly obří perské koberce.
Celý soubor prací, vzniklý za pouhé dva roky, byl v březnu
a dubnu 2007 vystaven v bývalé továrně ČKD v Thámově
hale v pražském Karlíně. Po vernisáži jsem na pozvání pana
W.Cabanisse odletěl do Alabamy, kde jsem vytvářel další
sochy z cisteren v bývalých slévárnách. Práce z Vermontu i
Navíc na rozdíl od běžné rzi mohou mít tyto její mikro a nano
struktury velice užitečné vlastnosti například jako katalytické
nanočástice v technologiích na čištění vody.
Proces rezavění spočívá v oxidaci železa. Primárnímy produkty jsou FeO.nH2O a Fe (OH)2, přičemž následně vznikají další
barevné oxidy na bázi Fe (II) Fe(III), zejména pak Fe2O3.H2O
(hydratovaný oxid železitý, někdy též psaný jako Fe (OH)3), který
je hlavní složkou červeno-hnědé rzi. Tento oxid tvoří minerál
zvaný hematit.
Rezavění je elektrochemický proces, který vyžaduje přítomnost
vody, kyslíku a elektrolytu. Když kapička vody obsahující malé
množství rozpuštěného kyslíku dopadne na povrch železa nebo
oceli, Fe (s) se začne pod kapičkou oxidovat:
vysokého školství
Fe2+(aq) + 2OH-(aq) --> Fe(OH)2(s)
Fe (II) ionty dále reagují s ionty vodíku a kyslíku za vzniku iontů
Fe (III):
4Fe2+(aq) + 4H+(aq) + O2(aq) -->4Fe3+(aq) + 2H2O(l)
vzniklé ionty následně podléhají reakci s hydroxilovými ionty za
vzniku hydroxidu železitého:
Fe3+(aq) + 3OH-(aq) --> Fe(OH)3(s)
Volné šupinky porézní rzi Fe (OH)3 se pomalu mění ve svoji krystalickou formu Fe2O3.H2O, tvořící pevné červeno-hnědé šupiny
námi běžně známé rzí.
Jelikož tyto procesy zahrnují reakce vodíkových a hydroxilových
iontů, jsou citlivé na změnu pH. V závislosti na pH a přístupu
kyslíku pak mohou vznikat i další barevné oxidy jako je Fe3O4.H2O
(tzv. “hydratovaný magnetit” nebo též železnatý ferit,
Fe2O3.FeO) jehož barva je nejčastěji zelená av přítomnosti organických komplexantů dokonce až temně modrá. Za omezeného
přístupu O2 pak dochází ke vzniku černého magnetitu Fe3O4.
Alexandr Prokop, vědec, 2010
Velký recyklátor
Recyklace je tak trochu jako cesta časem. Industriální
odpad, který ve své práci používá Čestmír Suška, nemá
příběh spojený s hřejivým lidským dotykem, tak jako stoly,
dopisy nebo zlaté číše. Spíš svědčí o době, vyspělosti technologie, o skutečném cíli nějaké éry. A mluví samozřejmě
i o epoše, která daný předmět ze své každodennosti
vyřadila a jak s ním naložila. Tvrdohlavý sochař nerecykluje
petky nebo tetrapaky, přivádí zpět řádný chlapský materiál - i několik centimetrů tlusté kovové nádrže o rozměrech
pivního tanku či cisterny. Bývá důležité, co v nádržích
původně bylo, olej, benzín nebo pivo. V případě Čestmíra
Sušky funguje umělecká ekologie, dokonale bezodpadová
technologie. Když vykrájí do cisteren žebroví, všechny drobné kousky vyskládá a vytvoří (svaří) z nich další objekt. Ve
třetí fázi je otiskne na savý papír jako grafiku. Skrze vyřezané
krajkoví může prostor uvnitř nádrže s okolím venku komunikovat, prostě s ním prolne. Jako bonus se Suškův kovový
program proměňuje v čase, přežívá zimy, léta a deště, mění
se a kvete rzí. Používat znamená interpretovat a každé dílo
je materiál. Umění v nás pěstuje šestý smysl, bez kterého se
nedá žít, dělá z uživatelů tvůrce, z prázdných nádrží květy,
je přímo napojeno na vzpomínky, představy, život, touhu,
na naši lidskost. Jednotlivé koule, mísy, květy, stonky nebo
pivní tanky nemají pravděpodobně každý svůj jedinečný a
snadno vysvětlitelný význam, tak jako třeba Rembrandtovy
obrazy. Tyto objekty jako celek a příběh o tom, jak, proč a
z čeho byly vytvořeny, interpretují naši dobu, naši filozofii,
politiku a kulturu bezpochyby stejně dobře jako Rembrandt
nebo Goya tu jejich.
Marina Vítková, historička umění, 2010
Fe(s) --> Fe2+(aq) + 2eElektrony jsou rychle zachycovány ve vodě rozpuštěnými vodíkovými ionty (H+), které reagují s rozpuštěným kyslíkem nebo
vzdušným O2 na povrchu kapky za vzniku 2 molekul vody:
4e- + 4H+(aq) + O2(aq) --> 2H2O(l)
Z toho je zřejmé, že nízké pH (tj. kyselé prostředí) urychluje korozi. Pokud je pH velmi nízké resp. koncentrace iontů vodíku (H+)
vysoká dochází k vývoji vodíkového plynu, místo vody:
2H+(aq) + 2e- --> H2(g)
Ale kde je naše rez? Rovnice nahoře zatím říkají jen malou část
příběhu.
Jak jsou vodíkové ionty (H+) jsou spotřebovány v procesu koroze
stoupá v kapičce vody pH a s ním i koncentrace volných hydroxilových iontů (OH-), které reagují s ionty železa Fe (II) za vzniku
nerozpustného hydroxidu železnatého Fe (OH)2 neboli zelené rzi
Exponát při výrobě v atelieru Bubec, 2010