Nadační listy č. 22: květen 2010

Komentáře

Transkript

Nadační listy č. 22: květen 2010
Nadační listy
č. 22/květen 2010
osobnost
Libuše Havelková
fenomén
Karel Hynek Mácha a Máj
vzpomínka Stella Zázvorková
Provedeno v dohodě s The Really Useful Group Ltd.
Přebásnil:
Michael Prostějovský
Hrají:
K. Střihavka, B. Basiková, Dasha
V. Noid Bárta, O. Brzobohatý
V. Dyk, J. Korn, M. Skořepa a další
PREMIÉRA
LIS TOPAD
2010
ENGLISH SUBTITLES
Vstupenky v síti TicketArt a CK Čedok
v obvyklých předprodejích a v pokladně divadla
Křižíkova 10, Praha 8, tel.: 221 868 666, [email protected]
WWW.HDK.CZ
Slovo úvodem
Obsah
Jedna moje známá mi povídá: „Že ty se s tím úvodem
vždycky tak děláš, stejně to čte málokdo.“
A tak ať už Slovo úvodem čtete nebo rovnou otočíte
na další stránku, stejně se s tím zase „dělat budu“
... a s láskou a nadšením. Obojí totiž patří k měsíci květnu.
Nadšení ze svobody, láska k máji.
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Nadační aktivity
2
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Hovoří Jiří Vondráček
5
TALENT
Matouš a Šimon Michalovi
8
Na osvobození vlasti zavzpomínáme s osobností květnového
vydání, herečkou Libuší Havelkovou a okrajově také
s prozatímním generálním ředitelem Českého rozhlasu
Peterem Duhanem.
Je pozdní večer – první máj... Z kvetoucí zahrady paní
Havelkové se vydáme rovnou na Petřín, abychom se s láskou
políbili )), a také vzpomenuli na Karla Hynka Máchu
a jeho nesmrtelný Máj.
Láska má mnoho podob, láska k rodině, vlasti a nebo
také láska k hudbě. O té si povíme se sourozeneckou dvojicí
mladých houslistů, Šimonem a Matoušem Michalovými.
Odborněji pak hudební svět probereme se skladatelem Jiřím
Vondráčkem v nadačním rozhovoru. Mimo jiné vzpomeneme
i na starou dobrou Portu a její „oživení“.
Koho už se nám bohužel nikdy oživit nepodaří, to je geniální
herečka Stella Zázvorková, a tak na ni alespoň s láskou
vzpomeneme. Také s láskou..., a spolu se zástupci NADACE
ŽIVOT UMĚLCE, uctíme památku i dalších dvou umělkyň,
již vzpomínané Ljuby Hermanové a dále operní pěvkyně
Drahomíry Tikalové. Všechny tři dámy měly v květnu vyročí.
Poslední jmenovaná narození, druhé dvě smutné výročí úmrtí.
Ale smutně rozhodně neskončíme. Zvesela vás pozveme do
jednoho z nejstarších měst České republiky, do Litoměřic
a kdo upřednostňuje Prahu, tak si určitě nenechá ujít návštěvu
Letní scény divadla Ungelt, pořádané na nejkrásnějším místě
v Praze, zvaném Nový svět. A pro změnu do „starého světa“
vás pozveme prostřednictvím pohyblivých obrázků již ve
čtvrté části historie kinematografie.
Tak doufám, že si to ta moje známá všechno přečte...,
a vy také, neboť na straně 40 vás čeká májové překvapení ))
S láskou
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
nadačních listů
OSOBNOST
Libuše Havelková
12
KULTURA
Letní scéna Divadla Ungelt
18
2010
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
Litoměřice
20
FENOMÉN
Karel Hynek Mácha a Máj
24
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Český rozhlas...
26
HISTORIE
30
Historie kinematografie 4. část
VZPOMÍNKA
Stella Zázvorková
34
KAM ZA KULTUROU
38
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS. , [email protected]
tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Tereza Lechnýřová
Redakce:
Mgr. Justina Kašparová, Miroslava Pelnářová
Lýdie Soldánová, Antonín Růžička,
Vladimír Stuška
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník č. 22/květen 2010, vychází 24. 5. 2010
příští číslo vyjde 25. 6. 2010
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
Poděkování inzerentům: Hudební divadlo Karlín, Galerie hl. města Prahy, Divadlo Ungelt, Kinoklub Ostrov Litoměřice, Dílna ručního papíru Litoměřice,
RWE Transgas, a.s., Nakladtelství XYZ Praha, Východočeské divadlo Pardubice, Vyšehraní Praha.
1
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU
zástupce Asociace hudebních
umělců a vědců.
Mgr. Vojtěch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
nadace
Cíle NADACE ŽIVOT UMĚLCE jsou velmi záslužné a její
činnost nenahraditelná. Mnoho z těchto cílů a aktivit
jsme vám již představili, seznámili vás se vznikem nadace, připravili rozhovory s lidmi, kteří se o tento vznik
zasloužili, pravidelně vzpomínáme na ty, kteří už mezi
námi nejsou...
Podrobně jsme vás seznámili i se čtyřmi základními
nadační programy, jejichž symbolikou jsou jednotlivé
lístky čtyřlístku, který vídáte na našich stránkách. Každý
lístek značí jednotlivý program; začínající umělci – podpora projektů – podpora seniorů – a nezapomeneme.
Podpora projektů
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Začínající
umělci
Podpora
seniorů
Ing. Michal Krůšek – předseda
člen Pražského filharmonického
sboru, zástupce UNIE Odborový svaz
profesionálních zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníček – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
A PA R ÁT:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Mařan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
nezapomeneme
V dalších vydáních bychom vás rádi informovali o současných aktivitách nadace, které se sice periodicky
opakují, ale o to větší význam mají a o to trvalejší hodnotu přináší. Seznámíme vás s nově podpořenými uměleckými projekty, s projekty dlouhodobé spolupráce,
s mladými perspektivními umělci a objevenými talenty,
s celoživotním záslužným dílem našich seniorů a nezapomeneme ani na uctění památky zesnulých umělců.
V měsíci květnu bychom rádi vyzdvihli dvě významné události, související s aktivitami NADACE ŽIVOT
UMĚLCE.
První z událostí je 52. ročník Kociánovy houslové
soutěže, který probíhal ve
dnech 5.–8. května 2010.
NADACE ŽIVOT UMĚLCE zde přispěla finanční
částkou 20 000 Kč.
život umělce
Kociánova houslová soutěž je pojmenována podle významného ústeckého rodáka, čestného občana města, houslového virtuóza a pedagoga Jaroslava
Kociana. Vyhlašuje ji město Ústí nad
Orlicí a probíhá ve čtyřech kategoriích.
I. kategorie – soutěžící do 10 let, II. kategorie – do 12 let, III. kategorie – do 14 let
a IV. kategorie – soutěžící do 16 let.
Už po prvních akordech 2. kola IV. kategorie bylo jasné, že další Kocianův zástupce
vzejde právě z řad nejstarších houslistů. Devítičlennou porotu absolutně
nadchly výkony Davida Petrlíka,
francouzského rodáka s českými
kořeny, a Julie Svěcené, dcery
známého houslisty Jaroslava Svěceného. Podle slov
porotců byly výkony obou
houslistů tak vynikající a tak
vyrovnané, že bylo velmi těžké určit absolutního vítěze.
V den vyhlášení výsledků, v sobotu 8. května, se tak v sále ústecké umělecké základní školy
dalo napětí krájet. Ve hře bylo
hodně, titul laureáta! Porota nakonec vyřkla jméno
Laureáta KHS 2010, jež
znělo – David Petrlík.
narození operní pěvkyně Drahomíry Tikalové
a uctění památky herečky a zpěvačky Ljuby Hermanové, která nás opustila v měsíci květnu.
Ostatky obou významných umělkyň jsou uloženy v nadačním hrobě
na Vyšehradě a právě zde
se dne 9. května
v 10 hodin sešli
zástupci NADACE
ŽIVOT UMĚLCE,
výkonná ředitelka
Ing. Dagmar Hrnčířová, člen správní rady Mgr. Vojtěch Jouza,
a zástupci veřejnosti, aby k hrobu obou umělkyň položili květiny a společně zavzpomínali.
Více informací o soutěži, která si získává stále
větší renomé, jejím průběhu, jména všech ostatních soutěžících i oceněných v ostatních kategoriích,
naleznete na oficiálních webových
stránkách Kocianovy houslové soutěže
www.kocianovousti.com.
Druhou významnou květnovou událostí,
která je úzce spojena s činností NADACE ŽIVOT UMĚLCE, bylo uctění památky 95. výročí
Významným účastníkem pietní akce byl i dramaturg opery
Národního divadla Beno Blachut (vnuk slavného pěvce),
na fotografii uprostřed.
3
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
Drahomíra Tikalová
Narodila se 9. května 1915
v Berlíně, zemřela 14. března 1997 ve Vsetíně. Jedná se
o jednu z našich nejlepších
sopranistek. Zpěv vystudovala soukromě u hudebního
pedagoga T. Czernika a u L. Neumannové.
Od roku 1940 byla angažována v Brně, na
přání J. Vogla vystoupila i v Ostravě jako
Sieglinda (Valkýra). V roce 1943 se stala
členkou Národního divadla v Praze, kde
působila až do roku 1984. Zde se stala
jednou z hlavních představitelek mladodramatického oboru. Měla krásný měkký
hlas temnější barvy s výbornou technikou
a výtečnou srozumitelností slova. Z jejích
rolí patřila k nejdůležitějším z českého
repertoáru Mařenka (Prodaná nevěsta),
Vendulka (Hubička), Blaženka (Tajemství),
Anežka (Dvě vdovy) ad. Z repertoáru světového to byla např. Katrena (Krútňava),
Alžběta (Don Carlos), Amélie (Maškarní
ples), Aida, Tosca, Alžběta (Tannhäuser),
Senta (Bludný Holanďan), Maršálka (Růžový kavalír) ad. Drahomíra Tikalová účinkovala často i koncertně, zůstalo po ní také
mnoho rozhlasových a gramofonových
nahrávek.
Ljuba Hermanová
Narodila se 23. dubna 1913
v Neratovicích, zemřela
21. května 1996 v Praze.
Byla známou českou herečkou, ale ještě více muzikálovou a operetní zpěvačkou. Jako mistryně šansonu si zachovala
popularitu u nejširšího publika. V celém
kontextu české populární hudby je právě
Ljuba Hermanová považována za ženu
– zakladatelku moderního českého šansonu, předznamenávající pozdější tvorbu
dalších vynikajících českých šansoniérek. O podrobném životě a tvorbě Ljuby
Hermanové jsme informovali v minulém
vydání nadačních listů č. 21/duben 2010,
v rubrice Vzpomínka.
Senior Prix, 1993
Obě umělkyně, Drahomíra Tikalová
i Ljuba Hermanová, byly také oceněny
SENIOR PRIX. Cenou, kterou uděluje
každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní
uměleckou činnost.
redakčně zpracováno
foto: A. Stušková a archiv ŽU
Prodaná nevěsta, 1971
číslo účtu pro
případné dary:
25334111/0100
4
I králové začínali „korunou“
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
Hovoří
Jiří Vondráček
Jak jsme již několikrát zmínili, u zrodu NADACE
ŽIVOT UMĚLCE stálo šest profesních organizací.
Jednou z nich je také hudební organizace nesoucí název Svaz autorů a interpretů (dále zkratka
SAI), zastupující umělecké autory, zpěváky, interprety, skladatele, aranžéry a textaře... z řad profesionálů i amatérů. Předsedou SAI je již od roku
1998 známý hudebník, skladatel Jiří Vondráček.
...ale nejenom hudebník, skladatel, v medailonku se dočteme také klavírista, baskytarista, zpěvák, herec, příležitostný režisér,
aranžér, producent, dokonce jsem se dočetla, že jste vystudoval i dirigování. Jak dalece
se všem těm vašim dovednostem věnujete
a kterou pokládáte za prioritní?
Je to jedinečná možnost, jak nezblbnout z jednostranné práce a jak si uchovat nadhled a stálé nadšení pro to, co právě dělám. Za prioritní
považuji to, co dělám v danou chvíli, nebo lépe
řečeno, na čem zrovna pracuji, i když se mi to
pochopitelně vzájemně prolíná. Takovým základním pilířem je ale skladatelská činnost.
Textařem jsem tak občas z donucení, když už
jiní nemohou, nebo když mě písnička nějakým
způsobem láká. Vedle toho mě přitahují věci,
kdy se buduje něco nového, jako byl například
písničkový festival Evropa Hit. V současnosti
také pomáhám s festivalem Porta, který potřeboval novou energii, aby se zase vrátil mezi
vyhledávané, a myslím, že se to po třech letech
v Řevnicích podařilo. S tím příležitostným režisérem je to tak, že od roku 2003, kdy jsem
dokončil dětské pořady Kečup a Marmeláda,
točím videoklipy, režíroval, psal a produkoval
jsem hudební pořad Hydepark pro TV Óčko,
kdy vzniklo 40 dílů pořadů a v nich 190 videoklipů různých kapel a interpretů všech možných
žánrů.
A co se zpívání týká, to je teď asi nejpříležitostnější činnost. Máme akusticko-vokální kapelu
VoKoBere, a dokonce se pravidelně scházíme,
abychom si zahráli pro radost. A když je toho
všeho málo, tak píšu scénáře, teď zrovna k hu-
dební pohádce. To je asi ten dotek DAMU, kterou jsem vystudoval. Paradoxem je, že tomu,
co jsem studoval jako hlavní obor, tedy divadelnímu herectví, se nevěnuji. :-)
Už je mi jasné, po kom je vaše dcera Lucie tak
všestranně nadaná. Vidíte v ní sebe zamlada
anebo vás už „přerostla“? :-)
Myslím, že to, jak je všestranná, je trochu dárek
z domova, ale na druhou stranu, když to v člověku není, tak s tím nikdo nic nenadělá. Náš
syn David je introvert, a i když bezvadně zpívá, veřejně zpívat nechce a jede si po svojí linii.
U Lucie mám radost, že věci, které si vymyslí,
dotáhne do zdárného konce a nikdy nic nevzdává, byť jsou to zdánlivě nedosažitelné věci.
Jako že se například rozhodne naučit se znakovou řeč a po čtyřech letech studia se zkrátka
domluví. Anebo když například střiháme taneční videoklipy, už jsem často jen v roli střihače a režíruje to Lucka. Ta odbornost v řemesle
se pak silně projeví ve střihové skladbě klipu,
netanečník by to zkrátka tak dobře neustříhal.
Takže mě přerostla. :-) Děti by měly přerůstat
své rodiče. Mají na to přece tolik času.
A od dcerky zpět k tátovi. Veřejnosti jste se
dostal do povědomí jako zpěvák, ale také jako
herec. Nelákalo vás zůstat u herectví?
Natočil jsem asi 30 filmů a celkem mě to bavilo,
ale nelíbil jsem se sám sobě jako herec.
V hudbě jsem se cítil mnohem volnější a šťastnější. Proto jsem se po škole vydal na dráhu muzikanta v kapelách Marsyas, Turbo, Galapetr,
také sám v klubech, nebo teď s Vokobere. Asi
5
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
před čtyřmi lety jsem přijal nabídku anglickoitalské filmové produkce, ale jen se mi potvrdilo, že jsem správně tam, kde jsem. :-)
Marsyas 2004
Vy jste předsedou od roku 1998, kdo byl před
vámi?
V době, kdy jsem do SAI vstoupil, se stal předsedou Franta Javůrek a tehdy jsme SAI probudili k životu… Pak se mu ale rozjela práce s výrobou nástrojů zvaných Dobro, a tak jsem se
stal „převozníkem“.
Kdybyste měl čtenáře stručně seznámit s hlavním posláním této organizace, co byste uvedl?
SAI zastupuje muzikanty, zpěváky a autory na
institucionální úrovni tam, kde to sami jako
jednotlivci nedokáží. Máme za cíl ovlivňovat
a zlepšovat podmínky pro naši práci jak v rámci
SAI, tak v širší spolupráci s ostatními profesními
organizacemi a svazy. A to děláme.
Koketujete s režií, to je velmi zajímavá práce.
Jaký je váš nejoblíbenější režisér?
Obdivuji filmy pánů Friče a Vorlíčka. A právě
s tou hudební pohádkou studuju jejich režii.
Je opravdu co se učit.
Vaší sestrou je známá zpěvačka Helena Vondráčková. Zpívali jste si spolu už jako děti?
Všechny vzpomínky z dětství a vzájemné spolupráce Helena zašlapala do země. Jako kdyby
nebyly. Je to nejsmutnější věc naší rodiny a už
nemám touhu se vracet k něčemu, co druhý zadupal svojí sobeckostí pod zem. Trvá to deset
let a rodina, kamarádi, spolupracovníci, jsou
vláčeni po soudech a pomlouváni za jejího
souhlasu v médiích a dokonce i v knihách, které Helena podepisuje. A podepisuje a financuje
lži, nepravdy a pomluvy. A tak nechci vzpomínat. Už to odešlo i ze snů.
Helena je největší zklamání mého života.
Vraťme se k organizaci SAI, k organizaci, která
nepřetržitě funguje už přes dvacet let, vznikla
tedy těsně po revoluci. Už tehdy jste v ní působil? A jak jste se k této činnosti dostal?
Členem SAI jsem od jeho počátků nebyl, ale
jak jsem působil na hudební scéně, stal jsem se
postupně potencionálním členem. K SAI jsem
se dostal paradoxně tak, že jsem byl na jedné
ze schůzí Intergramu navržen na zástupce SAI
ve výboru Intergramu, tak jsem se rychle stal
z vlastní iniciativy členem SAI, abych nebyl zástupcem organizace, která o tom neví. :-) V té
době byl SAI spící organizace. A pak už to nešlo
nepracovat.
6
Jaký je váš názor na vypalování hudby a stahování po internetu? Neděje se tak proto, že nosiče s nahrávkami nepatří na naše poměry právě
k nejlevnějším?
Nosič, auto, rohlík... to jsou výrobky, jejichž výroba něco stojí. Zisk je to, co mi zbude při prodeji nad výrobní cenou. Jestliže investice do
jednoho CD je 130 Kč (autoři, muzikanti, grafici, lisovna atd.), a to je nejnižší realita, může si
přidat vydavatel svoji provizi asi 20 %, prodává
CD za 160 Kč. Ale pak dává CD distributorům
a prodejcům, kteří si určují svůj vlastní zisk,
podle žádanosti, anebo CD vrátí výrobci jako
neprodejné… A oni nechtějí prodávat levné
věci… A je problém… Buď draho, nebo nic :-),
říkám to hodně zjednodušeně, ale je to celé
složité.
Ale jestliže si někdo řekne, že auto je moc drahé, a ukradne ho tak, že si ho vypálí ve vypalovačce, tedy samozřejmě obrazně řečeno, pak
automobilový průmysl zkrachuje, a „vypálí“
se rohlíky..., a zkrachují i pekaři, opět řečeno
s nadsázkou, tedy kdyby to šlo vypálit. A CD
s hudbou vypálit jde… a krachuje hudební
průmysl…
Nejde vyrábět něco, co si jiný může ukrást, protože to sice potřebuje, ale je to na něho drahé…A hudba má smůlu, protože se to dá. A tak
nejokrádanější profesí v naší zemi jsou autoři, kteří své písničky a texty dávají zpěvákům
na jejich CD zadarmo a čekají, až se CD prodá, zatímco zpěvák ty písně může alespoň zpívat a dostávat honorář za výkon na jevišti. Ale
katastrofa je, že i ti, co mají platit malé tantié-
my za použití těchto písní na jevišti, se tváří, že
je někdo okrádá. A tak neplatí. Je velký rozpor
mezi realitou a tím, co si o tom lidé myslí…
se člověk narodí, taky jednou umře. A smrti se
nebojím, vím to. A stáří taky ne. Ale s partou
přátel se to táhne určitě líp.
Všimla jsem si, že na internetových stránkách
SAI máte i diskuzní fórum, kde odpovídáte na
otázky převážně hudebně zaměřených čtenářů. Vzpomenete si na nějakou opravdu kuriózní
otázku, kde jste váhal s odpovědí?
Ano: jestli se může používat nahrávka a noty
při výuce ve škole. Zase příklad dezinformace
těch, kteří v novinách a i seriozních plátcích
vytvořili dojem, že my autoři jsme se nadobro zbláznili a chceme prostřednictvím našeho
kolektivního správce OSA peníze za hraní písní
u táboráku a ve školách. Jsou to záměrné dezinformace, které byly a jsou zneužívány v parlamentu, aby se skupinám lidí užívajících naši
hudbu v jejich podnikání (hotely, restaurace)
vyhovělo, a nemuseli tak platit jako na celém
světě za užívání hudby na veřejnosti. A tak si
najednou parlament i senát změnily zákon novelou. A pak se lidé
dočtou, že snad jsme
to my hudebníci,
kteří je chtějí okrádat. Je to obráceně
a propagandisticky
prezentováno, a nás
autory a interprety
to velmi poškodilo.
Myslíte si, že dnes to mají autoři a hudebníci
těžší nebo lehčí než dejme tomu před dvaceti
lety?
Mají to jiné a asi to tak bude vždycky. To, co
kdysi nešlo, teď jde..., a co bylo tehdy jako sen,
to je teď samozřejmostí, ale už se nikdy nevrátí
ty starý zlatý časy. :-)
SAI je spoluzakladatelem NADACE ŽIVOT UMĚLCE, nadace, jejímiž členy je řada významných umělců,
převážně z řad seniorů. Měl jste – nebo máte
v životě nějaký svůj velký (ať už žijící či nežijící)
umělecký vzor ze starší generace?
Zase paradox v mém životě. Václav Voska, který
mě učil na DAMU herectví, a Vladimír Menšík,
který mi radil, když jsem hrál vedle něho ve
svém prvním filmu Panenství a kriminál. Tehdy si mě vzal stranou (byl jsem už studentem
DAMU) a říká: „Hele mladej, filmový herectví je
o tom, že já ti něco řeknu a ty mi odpovíš. To je
všechno.“ A tak to asi bude. :-)
Je máj, lásky čas. O vás se nedočítáme v žádném bulváru, neprovázejí vás žádné skandály,
musíte mít tedy šťastné a spokojené manželství. Jak dlouho už jste ženatý?
Jsme, jak pozoruji, s manželkou Hanou nějaká
výjimka v hudebním programu. Brali jsme se
před třiceti lety v kostele svatého Martina ve
Slatiňanech, i když KSČ byla proti. A spojuje
nás práce, děti a tolerance. Tak možná to je
ono. Anebo to tak je v životním počítači naprogramováno a nedá se s tím hnout... :-)
Jste zastáncem myšlenky, že pokud funguje rodinné zázemí, funguje i všechno ostatní?
Na to není asi paušální odpověď. Všechno
souvisí se vším. Rodina, práce, přátelství...
a opravdové přátelství v samotné rodině je velepotřebné záhy poté, co si přestanou lidi říkat,
jak jeden druhého miluje. :-) Pak začíná rodinný život a jiný druh lásky, té opravdové, kdy si
jeden druhého váží a udělal by pro něj úplně
všechno na světě.
Děkuji za krásnou závěrečnou tečku a přeji
vám hodně osobních i tvůrčích úspěchů.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytl: Jiří Vondráček a archiv ŽU
Bojíte se stáří? (otázka podaná v souvislosti
s nadací)
Jsem tak nějak vnitřně smířen s tím, že když
7
talent
A
Šimon
Matouš
niž si to uvědomujeme, talentovaných mladých
lidí má naše republika opravdu hodně.
Ne všichni však mají dostatek odvahy, ale také
třeba i dobré rodinné zázemí, aby se dostali dál,
aby se prosadili.
Bratrům Michalovým se to daří, jsou mladí,
talentovaní, a po počátečních seznamovacích
rozpacích jsem zjistila, že i vtipní a veselí. Jsou
prostě sehranou dvojicí – a navíc s nevšedními
jmény, jakoby už předurčenými ke slávě.
Šimon a Matouš Michalovi
Já to – asi ze zvyku – řekla obráceně. Měla jsem
použít Matouš a Šimon, neboť Matouš je o malinko starší, viďte?
M: Ano, já jsem byl první. (smích) Jsem o rok
a půl starší.
Než přejdeme k vám samotným, zeptám se na
to, co asi vyvstane na mysli mnoha čtenářům –
dali vám vaši rodiče opravdu jména podle oné
slavné italské dvojice?
Š: Já si myslím, že tomu tak není, že to nemá
žádný podtext, navíc bychom se museli jmenovat obráceně, kdyby to bylo podle toho.
M: Co já vím, tak tátovi se prý jméno Matouš
vždy moc líbilo. A bratr Šimon zas tak nějak vyplynul z nápadů našich babiček.
Přesto, nesetkáváte se s obdobným názorem,
jako je ten můj?
Š: Ale ano, skoro pokaždé to někoho napadne.
A stejně tak si nás lidi i pořád pletou. Já jsem
někdy Matouš, bratr zase Šimon, do toho nás
ještě občas nazvou Michal. (smích)
Ale jména jsou to pěkná... Čím jsou vaši rodiče?
Matouši... a Šimone.
M: Oba jsou muzikanti. Táta hraje na housle,
máma na violoncello, oba také na tyto nástroje
učí hrát malé děti na Základní umělecké škole
v Polici nad Metují.
Š: Vlastně i nás učili jako malé děti.
Vy pocházíte z Police nad Metují?
Š: Přímo ne, z takové malé vesničky, Bezděkov
8
nad Metují se jmenuje, to je kousek odtamtud.
A narodili jsme se v Náchodě.
To děláte té vaší malé vesničce dobré jméno,
tamní obyvatelé musí být na vás pyšní.
M: (smích) No to nevím, ale ti, co nás znají, tak
snad ano.
Máte ještě nějaké sourozence?
M: (smích) Ne, já jsem rád, že jsme jenom dva.
To úplně stačí!
Šimon (2 roky)
Hrajete spolu
už odmalička?
M: Já myslím, že asi tak
od čtyř let. V podstatě
jsme už odmalička jezdili na různé soutěže, na
které nás rodiče přihlásili, a tu první, Soutěž
houslových duet Filcíkova Chrast, jsme vyhráli,
když mně bylo šest a Šimonovi pět. Také hraje-
Matouš, první ocenění
me v klasických komorních hrách, třeba v triu
nebo v kvartetu, jeden první housle a druhý
druhé.
Š: Když máme nabídky na koncert, vždycky tam
alespoň jeden duet dáme. Jeden na housle,
druhý na violu.
Jaký je rozdíl mezi houslemi a violou? Laikovi
můžou připadat tyto dva hudební nástroje naprosto stejné.
Š: Viola má jiné ladění, je větší než housle, party jsou psané v jiném klíči.
Proč jste si oba zvolili jako hudební nástroj
právě housle?
M: Tak ono to přišlo logicky zcela samo, když
táta je houslista.
To je vlastně pravda. A ještě někdo v rodině?
Děda, babička...
Š: To netuším, ale asi před deseti lety zemřel
děda z tátovy strany, my už jsme ho moc nezažili, ale ten prý uměl hrát také na housle. No,
nemohli jsme všechny geny zdědit jenom po
tátovi, táta to musel přece také po někom mít.
Ano, také se traduje, že výrazné geny se dědí
ob generaci, možná kdyby měl děda dostatek prostoru ke vzdělání, také by byl slavným
houslistou. Ale ať už po dědovi nebo po tátovi,
velký talent jste rozhodně podědili, jinak byste
se nemohli stát absolutními vítězi loňské Mezinárodní rozhlasové soutěže Concertino Praga
mladých hudebníků a vítězi v kategorii DUO.
Š: Concertino Praga bylo velmi příjemné, od
začátku až do konce.
M: To je pravda, už když jsme dělali nahrávku
do národního kola soutěže, byli všichni velmi
milí a ochotní. Poté následoval slavnostní koncert v Rudolfinu, to bylo něco úžasného! A pak
festival Concertina Praga v jižních Čechách, ten
byl také skvělý, hodně jsme si tam zahráli a potkali se s dalšími vítězi.
Vítězství vás oba bezesporu hodně posunulo.
Dostanete se tam, kam byste se třeba normálně nepodívali.
M: Určitě. V návaznosti na Concertino zrovna
teď v červnu pojedeme na evropské turné mladých vítězů. Concertino Praga je totiž napojeno na EMCY (Evropská unie hudebních soutěží
mládeže, pozn.) a přímo od nich pak přichází
vítězům soutěží nabídky na turné. Budeme mít
asi šest koncertů, po Německu a po Rakousku.
Š: Na to se těším. Všichni vítězové se sejdeme
v Mnichově, například klavírista bude z Bosny,
violista ze Švýcarska... atd. Budeme mít čtyři
dny na sehrání a jde se na to. (smích)
To není moc, čtyři dny.
Š: Ale tak my si to napřed zahrajeme sami, pak
ještě s ostatními jednou dohromady a ono to
půjde.
Když si tak čtu vaše medailonky, to jsou samé
soutěže, zahraniční stipendia, významná ocenění, máte vůbec i nějaký čas na zábavu?
M: (smích) To ano, já třeba rád hraju různé hry
na počítači.
Š: Občas vyběhneme ven, zakopat si a tak.
M: Ale ona je přece i ta samotná hudba zábavou. Třeba ta, kterou nemusíte cvičit a zahrajete si ji jen tak pro zábavu, pro relax, sami pro
sebe.
Byl podle vás Niccolò Paganini geniální?
M: Řekl bych, že zcela určitě, vždyť v té době
měli hudebníci velký problém se nějak uživit.
A on se uživil, prosadil se, byl bohatý, určitě byl
vynikajícím houslistou, ale také skvělým manažerem.
A vy máte nějakého svého manažera?
Š: Nemáme, my si tak nějak všechno obstaráváme sami, rozesíláme fotografie a životopisy
do programů, a pak nám také hodně pomáhají
rodiče.
Je nějaká skladba nebo autor, kterého hrajete
raději než jiné?
M: Já bych jmenoval Bacha, jeho hudba mě
hodně oslovuje.
Š: (dlouho přemýšlí) To asi nedokážu takto přesně definovat, líbí se mi všechny dobré skladby.
Oba studujete na Pražské konzervatoři, ale co
bude potom?
M: Tak já se už příští rok chystám na Juilliard
School of Music do New Yorku, kde budu normálně studovat čtyřleté bakalářské studium.
Š: A já ještě rok na konzervatoři a pak ho budu
doufám následovat. (smích)
9
talent
To je ale hodně prestižní škola a rozhodně nepatří k nejlevnějším.
M: Ano, ani tu sumu nebudu raději uvádět, ale
já jsem se tam dostal na stipendium.
To jste fakt dobrý. Těšíte se tam?
M: První dny po příjezdu budu asi vykulený, ale
těším se. V Americe ostatně nebudu poprvé, my
tam jezdíme už čtyři roky s bratrem na letní kurzy, takže to tam známe. To sžití nám nedělá až
takové problémy, ale co mně nejvíce vadí, to je
cesta letadlem, nekonečné hodiny sezení, tam
už je to pak dobré...
Tak vy utečete našim hezkým českým holkám
za americkými...
Š: Ty budou brečet, viď? (směje se na bratra)
Dokážete si představit, že byste oba žili a pracovali (hráli) v zahraničí?
M: Já si to dokážu představit.
Proč takto talentovaní lidi utíkají do zahraničí?
M: Protože tam je finanční situace naprosto
odlišná od té naší. Hraním v oblasti komorní
hudby se tady uživit nedá.
Dokážete si představit, že byste byli od sebe
třeba vzdáleni i tisíce kilometrů?
Š: Tak to teď stejně budeme. To nejde, abychom
byli pořád spolu.
Vy se nechcete prezentovat jako dvojice?
Š: To ano, ale oba hrajeme na housle, kdybychom hráli každý na jiný hudební nástroj, to by
bylo něco jiného, to by nebyl takový problém,
ale takto je to složitější. V podstatě jediná dvojice, která se takto prezentovala, byli Itzhak
Perlman a Pinchas Zuckerman, a ti toho pak
už taky neměli moc co hrát.
M: Je jednodušší, když hrajete i v jiných komorních obsazeních, to pak můžete hrát v podstatě
cokoliv.
Ale vy hrajete i takto?
Š: Ano, hrajeme. Různě v triu, v kvartetu.
Jste spolu sehraní?
M: Jsme. I když někdy se nějaké překvapení
také dostaví.
Š: Mně se například jednou stalo, že jsem chtěl
10
během hraní obrátit list a v té rychlosti jsem
obrátil dvě stránky najednou, tím vlastně úplně
vypadne jedna dvoustrana. Člověk se začne pomalu ztrácet, neví, zda to obrátit či ne, naštěstí
se to vždy nějak srovná.
Třeba improvizací?
Š: To v tomto případě moc nejde. Můžete sice
zahrát nějaké harmonické prvky, ale posluchač
to většinou pozná. To když třeba hrajete na klavír, tam to jde, tam se to ztratí, ale u houslí ne.
Hrajete klasickou hudbu, tedy ji i posloucháte... a kromě ní?
Š: Tak určitě posloucháme i jinou hudbu. Například já hodně poslouchám rádio nebo CD.
Prali jste se jako malí kluci?
M: (smích) Jako koně.
Š: (smích) Ale on vždycky prohrál.
M: To není pravda. (smích) Dokonce jsem to
psal i do maturitní písemky, že jsme se prali jako
koně, a paní profesorka mi povídá: „To jsem se
ale na vás dočetla věcí.“
Znáte NADACI ŽIVOT UMĚLCE, v jejíchž listech
bude tento rozhovor?
M: Já si pamatuji, že při vyhlašování Concertino
Praga byla zmíněna její nemalá podpora této
soutěži.
Š: Já ji znám z konzervatoře, vím, že řada studentů jí posílá žádosti o příspěvek na svůj program nebo práci. A většině také vyhověla.
Kluci, co říct závěrem? Matouš brzy odletí do
Ameriky, tak já budu držet palce Šimonovi, ať
se tam za ten rok dostane také a oba pak společně co nejlépe reprezentujete naši republiku,
ve které se rodí tak talentovaní muzikanti, jako
jste vy dva.
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto poskytl: M. Michal
Výstava se koná pod záštitou
primátora hlavního města Prahy MUDr. Pavla Béma.
Galerie hlavního města Prahy
a Arbor vitae societas
Vás zvou na výstavu
ČESKÉ
U M Ě N Í �� � � ��� ��
��. �. — ��. �. � ���
Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1
(2. patro, vchod z Valentinské ulice)
www.ghmp.cz
otevřeno denně mimo pondělí 10—18 hodin
S PODPOROU / WITH SUPPORT
www.arborvitae.eu
MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNER S
osobnost
Přijíždím na Prosek, část Prahy 9.
Vždy jsem si myslela, že je to jen jedno velké
panelákové sídliště. K mému nesmírnému úžasu
se však podle adresy dostávám do pohádkové
ulice plné kvetoucích šeříků, barevných
zahrádek a kouzelných domků. Ocitám se
v prostředí, kde snad už chybí jen Klárka
s proutěným košíkem. V duchu si představuji,
jak slézá z půdy a jde mě přivítat.
Hrdinka mých dětských seriálů se neobjeví,
přesto se branka od jedné zahrádky otvírá...
a na prahu stojí babička.
Vlídná a usměvavá
Libuše Havelková
Ale i tato milá babička byla kdysi malá
holčička... a tak to vezmeme pěkně od
začátku. Paní Libuše Havelková, rodným příjmením Drboutová, se narodila
11. května 1924 v Českých Budějovicích. Tatínek zemřel, když jí bylo pouhých šest let, paní Libuše na něj krátce
zavzpomíná. „Tatínek byl obchodníkem,
měl malý koloniál se smíšeným zbožím.
Sbíral také známky a všelijaké různé
věci, ale bohužel se dost zadlužil, a tak
když zemřel, maminka měla co dělat, Dětství
aby obchod společně s mým starším bratrem, který se tam také vyučil, udržela. A ještě
se k tomu starala o nás, o tři děti.“ Malá Libuška
měla totiž ještě dva bratry, o deset let staršího
Vladimíra a o dvanáct let staršího Karla. Rozmazlovali ji nebo spíše učili lumpárnám? Paní
Havelková se zasměje: „Spíše lumpárny, hlavně
Vláďa, který mě měl vlastně na starosti, protože maminka byla celý den za pultem a k tomu
měla ještě domácnost, takže moc toho času
12
12
neměla. Ale místo toho aby
mě vychovával, dělal lumpárny. Jednou třeba dostal
k Vánocům takovou svítící
baterku s přepínáním na
různé barvy. My jsme bydleli v menším poschoďovém
domku a já spávala nahoře.
Maminka chodila spát až
později, když už měla všechno hotovo, a Vláďa tam jednou za mnou potichu s tou
baterkou přišel a svítil si s ní
různě do pusy, pod bradu, no vypadalo to strašidelně. Já vám tak křičela, že maminka vyběhla celá vyděšená nahoru a bratr dostal pěkný
pohlavek.“ (smích)
Maminka paní Havelkové měla příbuzné v Praze a ti jí našli byt v Karlíně. V roce 1933 se tedy
společně se třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Malé Libušce bylo v té době devět let. Po
ukončení základní školy se v roce 1942 přihlásila ke studiu na pražskou státní konzervatoř.
„Já jsem původně moc toužila po zpěvu a také
jsem zpívala, kde jsem mohla. V různých sborech, na vystoupeních, i v rozhlasovém sboru
Jana Kühna. Také se mi moc líbily opery. S mojí
kamarádkou jsme často chodívaly na operní
představení, ale samozřejmě tzv. na bidýlko,
za pět korun, protože na víc jsme neměly. Po
čase mě to trošičku přešlo, protože jsem objevila veršované hry, od
Shakespeara, od Moliéra
a jiné podobné, a to mě
tak zaujalo, že jsem si je
dokonce tajně v koutku
přeříkávala a některým
monologům se učila i nazpaměť. Zpěv bych mohla těžko studovat, doma
Mladá Libuška
jsme neměli ani klavír,
a aby mě maminka dala někam učit, to bylo
naprosto vyloučené. Nebylo peněz, a když tak
nad tím přemýšlím, dodnes nechápu, jak to
maminka tehdy všechno zvládala. No a tak mě
napadla ta konzervatoř, byla to státní škola,
neplatila se, a i maminka pro ni měla celkem
pochopení.“
Na státní konzervatoř nebyla „slečna Drboutová“ určitě ale přijata jenom proto, že škola
byla bezplatná, ale určitě také proto, že se u
ní musel nějaký ten talent projevit. „Tak snad
ano,“ usměje se dnes paní Havelková. Němci
však školu brzy zavřeli. „Ano, bylo to někdy
uprostřed studia, myslím, že ve třetím ročníku.
Byla jsem spolu s ostatními jako ročník 1924
nasazena do Reichu. (na nucené práce, pozn.)
Nejdříve do Berlína, kde jsme dělali ve fabrice
takové ty různé podřadné práce, pak ale přišly
na Berlín obrovské nálety, skoro každou noc
se muselo chodit do krytu, a tak nás jednou se
vším všudy, se stroji i s Němci, přestěhovali na
venkov, do solných dolů. Tam jsme fárali 600
metrů pod zem, každý den ráno dolů a večer
nahoru. V takových obrovských slujích jsme
vyráběli součástky do letadel. Alespoň tam byl
klid, žádné nálety. Ale i tak to bylo svízelné.“
Vezměte to z té lepší stránky, povídám paní
Havelkové a seznamuji ji s dnešním moderním
vznikem solných lázní, za které lidé ještě platí.
„Tak vidíte, my jsme tam měli vlastně takové
lázně,“ reaguje se smíchem paní Havelková.
I přesto, že jsme ukončily válečné téma zvesela,
přeneseme se raději k osvobození. Do května
roku 1945. Paní Libuše se vrátila zpět do Prahy
a konzervatoř dokončila. „Na nic jsme nečekali,
sešli jsme se hned v květnu v 45., všichni z toho
ročníku: Oldřich Musil, Radovan Lukavský, Jaromír Pleskot, Věra Motyčková, Luděk Kopřiva, Erik
Zámiš, Václav Špidla, tatínek dnešního politika
Vl. Špidly, byla tam Dáša Veselá, Vlasta Vlasáková,
ty zůstaly potom v Ostravě... no prostě všichni,
kdo jsme se znali. Společně jsme zabrali budovu
Unitárie v Karlově
ulici (dnešní divadlo Ta Fantastika,
pozn.), to se tak
dělalo, prostě kde
bylo volno, tam se
šlo. Kluci to tam
dokonce i během
noci hlídali, aby
bylo divadlo jen
naše... a tam jsme
pak začali hrát.“
Měsíc nad řekou
s V. Vlasákovou a R. Lukavským
Své Studium na
DAMU ukončila mladá herečka předčasně,
v roce 1948, a nastoupila do Státního divadla
v Ostravě. „Nejdříve jsem ale odmaturovala na
konzervatoři a pak jsem začala studovat na
DAMU,“ uvádí paní Libuše věci na pravou míru
a v časové etapě pokračuje. „My jsme z toho
ročníku byli všichni už tak nějak víc dospělí,
protože válka nám přece jen pár let ukradla,
kluci dostávali dokonce i angažmá, například
Lukavský nebo Pleskot. A tak jsme někteří to
studium prostě předčasně ukončili a s celou
velkou skupinou – ve které byli již jmenovaní
Oldřich Musil, Dáša Veselá, Vlasta Vlasáková,
Luděk Kořiva, ale také třeba Vašek Lohniský se
svojí ženou Zorkou Jirákovou a další – jsme dostali angažmá v Ostravě. Šli jsme tam jakoby
trošku na vyučenou, neboť tehdejší šéf ostravského divadla Antonín Kurš měl za úkol nás tak
trochu převychovat, poněvadž jsme byli podezřelí, že děláme něco příliš samostatného. Jenže naše skupinka se i nadále scházela a kula
různé pikle. Avšak časem nás soubor mezi sebe
přijal a všichni jsme splynuli v jedno. Byla to
krásná a šťastná léta.“
Paní Havelková má na Ostravu i jiné než jen
13
13
osobnost
V angažmá u E. F. Buriana
V roce 1960 přešla Libuše Havelková do pražského Národního divadla, kde působila až do
svého odchodu do důchodu v roce 1990. Jak
se člověku podaří dostat se do Národního divadla a jak na své přijetí vzpomíná paní Libuše? „Jednou mě vyzvali, to byl šéfem činohry
ještě Otomar Krejča, abych se šla představit,
jakože na zkoušku. Tehdy byly úřadovny ještě
v Kolowratském paláci, dnes je to tam krásně
zrestaurované, ale v té době to byly takové
kumbálky a v nich každý kus nábytku odjinud...
Krejča seděl za stolkem na své židli a mě posadil na takové staré kanape, nevím, čím to bylo
vycpané, ale když si do toho člověk sedl, seděl
prakticky na zemi. (smích) A tak jsem tam tak
seděla a zespoda k němu vzhlížela... on na mě
zase seshora shlížel a zeptal se mě, co bych jako
chtěla hrát. Já jsem mu odpověděla, že nevím,
že to nezáleží přece na mně, co bych chtěla, ale
na něm, no a on mi tedy ,seshora‘ udělil několik hostování. Hrála jsem pak například mámu
Francka v Maryši, velkou příležitost jsem dostala i v záskoku za paní Schneiplflugovou, která
onemocněla, zrovna když se měl hrát Gogolův
Revizor, a já ji pak zaskočila v roli Hejtmanky.
Tehdy jsem to nastudovala snad už za týden,
na zkoušky mi chodili pomáhat i Láďa Pešek
s Janem Pivcem, ač nemuseli, protože oni už to
měli dávno nastudované. Oba to byli vynikající
herci i kolegové, ráda na ně vzpomínám.“ Ladislav Pešek byl prý hodně divoký? Paní Havelková se zasměje
a hezky jeho
povahu pojmenuje. „No ano,
byl takový temperamentnější.
Ke mně ale vždy
ve vší slušnosti.“
A pan Pivec? „Ten
se ke mně
divadelní vzpomínky. Velmi často vystupovala
také v ostravském rozhlase, kde se seznámila
s hudebním skladatelem Svatoplukem Havelkou, který tam působil jako hudební referent.
Vzali se a narodily se jim dvě děti. Dcera Daniela a o tři roky později syn Ondřej, dnes známý
herec a hudebník. Ten se narodil už v Praze,
kam se rodina po pobytu v Ostravě přestěhovala. V Praze získala paní Havelková angažmá
v Divadle E. F. Buriana, kde působila devět sezón a kde si zahrála pěkné divadelní role, mj.
paní Millerovou v Haškově Švejkovi nebo Lucy
v Brechtově Žebrácké opeře. Manželství Havelkových se však po dvanácti letech rozpadlo
a paní Libuše jako by šla ve šlépějích své maminky, i ona vychovávala děti sama. Proč už se
nevdala? „Já jsem tak nějak nebyla do světa,
nebo do větru, nebo jak to mám nazvat, vždy
jsem se cítila spíš upozaděná, a ty muže jsem
ani nijak
Veselé paničky
nevyhledáWindsorské
s J. Pivcem
vala,“ odpoví...
Se synem
Ondřejem
(tehdy na vojně)
14
14
Šumař na střeše
s L. Peškem
také choval hezky, hrála jsem s ním několikrát.
Dokonce mám od něj schované i nějaké dopisy. V Národním divadle jsem poznala spoustu
,krásných‘ a zajímavých lidí, s některými jsem
si dopisovala až do jejich smrti. Ráda bych ještě vzpomenula i na Zdeňka Štěpánka, hereckého mistra, se kterým jsem měla také to štěstí si
několikrát zahrát.“
výrazná herecká osobnost, mimořádný talent.
„Paní profesorka“ mi odpoví: „Talent, co je to
talent? Především nebát se vystoupit na veřejnosti, mít fantazii, představivost, samozřejmě
mít paměť, být osobitý. Ti, kdo jsou osobití, ti
se uplatní. Je také řada těch, kteří zmizeli, a já
ani nevím, co s nimi dneska je.“
Paní Havelková nejenže poznala v Národním
divadle spoustu krásných lidí, ale vytvořila zde
i spoustu krásných rolí, za všechny jmenujme
např. Kordulu ve Strakonickém dudákovi,
Kláskovou v Lucerně, pannu Čipernou ve hře
Veselé paničky windsorské, dohazovačku
Jente v Šumaři na střeše ad. Ve Zlaté kapličce hostovala ještě i chvíli po odchodu do důchodu. „To už jsem jen dohrávala, co tam bylo.
Tehdejší šéf Ivan Rajmont mi sice sliboval, že si
ještě něco zahraju, ale už k tomu nedošlo, neboť
měl jiné starosti. Já jsem pak ale ještě dostala
nabídku na hostování i z mosteckého divadla,
kde jsem hrála Babičku od Boženy Němcové,
pak mě pozvali
také k Wolkrům,
ještě když to bylo
mládežnické divadlo (dnešní Divadlo v Dlouhé),
a tam jsem také
hrála Babičku od
Němcové, a pak
jsem ještě hostovala v několika
inscenacích v divadle v Mladé
Boleslavi.“
Paní Havelková talent měla, čehož si všiml také
film. První výraznější roli, postavu Toničky, dostala v roce 1956 od svého spolužáka režiséra
Jaromíra Pleskota ve filmu podle románu Marie Majerové Robinsonka. Do konce 50. let se
pak objevila ještě v několika menších rolích. Za
všechny jmenujme bufetářku ve filmu Florenc
13. 30 nebo zpívající prodavačku v Králi Šumavy. Film se natáčel v drsném, ale krásném
šumavském prostředí, a tak jako má spoustu
příznivců, má i řadu odpůrců. Pomiňme ale
jeho politický podtext a věnujme pozornost
skvělým hereckým postavám. Paní Havelková
byla jednou z nich, byť se mihla až v samotném
závěru. „Ten film se točil opravdu v pohraničí,
byly to autentické záběry, včetně těch starých
baráků, a mě na tu Šumavu dopravovali z Prahy takovou starou rachotinou, já myslela, že
ani nedojedeme, tak mi bylo v tom autě špatně,“ vzpomíná paní Havelková na minutu záběru a hodiny cesty, a přidá další „historku z natáčení“. „Na úplném konci filmu mám scénu, jak
zpívám v okně. Tu písničku jsem improvizovala, čili jsem si ji sama vymyslela, bylo to něco
ve stylu à la Valdauf, a skladatel hudby celého
toho filmu byl pak ze mě úplně nešťastný, protože nemohl na závěr chytit zpět tóninu, která
se celým filmem nesla. Byla to totiž naprosto
odlišná melodie.“ (smích)
Velmi významná
je také pedagogická činnost paní Havelkové. Už v roce 1952
začala učit na DAMU, v 70. a 80. letech byla
docentkou a proděkankou. K jejím studentům
se řadí dnes velmi známá a populární herecká
jména: Hana Maciuchová, Dana Kolářová, Jaroslav Satoranský, Jiří Lábus, předčasně zesnulí
Petr Svojtka či Jiří Hrzán... a řada, řada dalších.
Výuku na DAMU ukončila zároveň s odchodem
do důchodu, ale poté se ještě věnovala studentům na pražské konzervatoři. Zajímá mě,
zda se dá už takto při výuce rozpoznat budoucí
Paní Havelková nehrála jen ve filmech politických, ale také ve filmech oscarových, tedy přesněji řečeno v jednom, ale stejně, kdo z českých
herců se může pochlubit, že hrál v oscarovém
snímku. Ano mám na mysli Ostře sledované
vlaky, kde dostala poměrně větší roli manželky přednosty stanice. Tušil vůbec někdo ze zúčastněných tak významné ocenění? „To jistě ne.
Režisér Menzel byl tehdy ještě takový klučíček,
strašně mladý a milý, stejně jako Vašík Neckář.
Prostě se ten film přihlásil a podařilo se. Já sama
jsem k tomu moc nepřispěla, svého výkonu si
zas až tak nevážím, ale film je to pěkný a jsem
Babička od Boženy Němcové
15
osobnost
pyšná, že jsem v něm mohla hrát.“ K dalším významným filmům, ve kterých paní Havelková
hrála a které určitě stojí za připomenutí, se řadí
snímky Václava Kršky Osení (1961) a Poslední
růže od Casanovy (1966), film Karla Kachyni
Noc nevěsty (1967) či známý muzikál Ladislava Rychmana Starci na chmelu (1964). Z novějších filmů pak komedie Jaroslava Soukupa Jak
ukrást Dagmaru (2001), kde byla paní Havelková obsazena do jedné z hlavních rolí. Zatím
posledním filmem, ve kterém účinkovala, je
snímek producenta Tomáše Magnuska Pamětnice, kde hraje jednu ze spolužaček školního
srazu. Chystá se i druhý díl a s paní Havelkovou
se, pokud to zdraví dovolí, samozřejmě opět
počítá. „Když nebude vadit, že jsem už tak stará, chodím o holi a trošku se motám, tak uvidíme,“ reaguje herečka úsměvně na nejnovější
nabídku.
A od filmu přejděme konečně k televizi. Médiu,
které poskytlo paní Havelkové formou televizních seriálů, pohádek i povídek nevyčíslitelný
počet rolí tetiček, sudiček, ale i zralých žen a babiček. Za všechny uveďme seriál z roku 1975,
Nejmladší z rodu Hamrů, který lámal svého
času rekordy ve sledovanosti a kde dostala
paní Havelková výraznou hereckou příležitost.
„To byla nádherná a velká role. Hrála jsem tam
vlastně ženu
od středního
věku až po
smrt, protože
úplně v závěru
umírám. Maskéři odvedli
opravdu dobrou práci.“
Nejmladší z rodu Hamrů
Dalším, mým
nejoblíbenějším dětským seriálem, bylo Tajemství proutěného košíku (1977), seriál
podle scénáře spisovatelky Markéty Zinnerové
mistrně zachycuje vztahy mezi dětmi, rodiči
a prarodiči. Paní Havelková zde hrála babičku
hlavní hrdinky seriálu, Klárky, kterou mile
ztvárnila tehdy populární dětská herečka Miriam Chytilová.
Tajemství
Určitě nesmíme zaproutěného
košíku
pomenout ani na se-
16
riál všech seriálů Byli jednou dva písaři. „Byla
jsem velmi šťastná, když mi tam nabídli účinkování. Ve skvělém hereckém obsazení v čele
s Miroslavem Horníčkem a Jiřím Sovákem. Ten
byl neuvěřitelný! On byl velký vypravěč, a vždy
když se muselo někde na něco čekat, tak se vytvořila skupinka
a Sovák v ní samozřejmě nemohl chybět. A pustil
se do vyprávění.
Vymýšlel si neuvěřitelné věci
a my se řehtali
od rána do ve- Byli jednou dva písaři
čera. Já jsem ho
znala dobře ještě i z dob, kdy nebyl tak slavný,
neboť jsme spolu byli v angažmá u E. F. Buriana,
a také jsme spolu často jezdili na zájezdy.“
Paní Havelkovou můžeme vidět i v seriálu
z kriminálního prostředí Panoptikum města
pražského a rovněž v Hříšných lidech města
pražského. V osmdesátých letech jí pak byla
doslova na tělo napsána krásná role učitelky
Božetěchové v jednom z nejsledovanějších
českých seriálů My všichni školou povinní.
K její významné televizní tvorbě bezesporu patří také již zmíněný nespočet rolí pohádkových
sudiček, tetiček a babiček. Má ona sama ráda
pohádky? „To víte, že mám. Moc ráda jsem je
hrála.“ Krásnou práci dostala také např. při dabingu večerníčku Broučci od Jana Karafiáta.
Většina herců bývá časem tzv. zaškatulkována
do rolí. Někdo je vyloženě na kladné, někdo
na záporné. Paní Havelkovou si v záporné roli
představit nedokážu. „Ale ano, i taková role
byla. Třeba v jednom díle seriálu Nemocnice na
kraji města jsem hrála advokátku, ne zrovna
kladnou roli, teď v nedávno opakovaném seriálu Byl jednou jeden dům mám scénu s Karlem
Högerem, která také není příliš kladná, ale asi
nejvýraznější byla moje role v jedné bakalářské povídce, kde jsem hrála sousedku mladých
manželů, kteří nemohli mít děti, a já tam jejich
adoptované holčičce říkám: ,Ty nejsi jejich holčička, oni si tě vzali za vlastní.‘ A to se mi pak třeba i přihodilo, že jsem šla do restaurace na oběd
a vrchní mi povídá: ,Jak jste to mohla udělat,
paní Havelková...‘ Je pravda, že lidé si vás s role-
mi často ztotožní a určitým způsobem i zařadí,
a pak když dojde náhle ke změně, tak to špatně
vstřebávají.“ Mimochodem, jak se dívá herečka
Libuše Havelková na dnešní seriály? „Upřímně
řečeno, já je moc nesleduji, dělá se to teď všechno nějak rychle. Dokonce když mě přišli oslovit
s nabídkou menší role do jednoho dlouhodobého
seriálu, tak já ani nevěděla, do čeho jdu, protože
jsem ho neznala. Oni pak chtěli tu roli ještě i nějak rozvíjet, ale já jsem jim řekla, že to už stačí.“
(smích)
Paní Havelková s láskou a citem moderovala
také televizní pásmo pro malé diváky – Kouzelnou školku a Kuřátka. „Kuřátka byla první,
to bylo povídání u stolu a pak se z toho udělala Kouzelná školka. Byla to hezká práce, děti
jsou vděčné publikum.“ Jsem přesvědčena, že
děti ji poznávaly i na ulici. „To víte, že poznávaly, v tramvaji, v metru, na ulici, všude. To se
třeba stalo, že jsem zachytila takový ten nesmělý a zvídavý pohled dítěte, podívala jsem se na
ně, ono se otočilo zpět a za chvilku se podívalo
znovu. Tak jsem mu zamávala a někdy i řekla:
,Ahoj , známe se, viď?‘ ,Ano,‘ odpovědělo. Anebo
jednou ke mně přišla jedna malá slečna a přinesla mi bonbón, celý urousaný, ulepený, ale
chtěla mi udělat radost.“
Pásma pro děti, film, televize, divadlo, pedagogická činnost, bylo toho hodně, co všechno tato usměvavá herečka zvládla. Také často
natáčela na CD povídky a pohádky, do toho
spousta besed a zájezdních představení, někdy sama, někdy se svými hereckými kolegy.
Hodně cestovala také se svým pamětnickým
pořadem Paměti babičky Kavalírové.
A své paměti může vyprávět i svým čtyřem
vnoučatům. „Ne, už jich mám pět,“ opravuje
mě babička Havelková. „Od dcery Daniely mám
Honzu a syn Ondra, ten mi dal hned čtyři vnoučata. Terezku, Vojtu, Rozárku... a teď ještě Marečka, kterému je přes rok,“ a pyšně mi ukazuje
fotografie všech svých vnoučátek. A aby těch
dětí nebylo málo, přes arcibiskupskou diecézi
si ještě adoptovala na dálku chlapce z Ugandy.
„Je to už moje druhá adopce, ten první chlapec
se s rodinou někam odstěhoval, tak jsem přijala dalšího. Je to poloviční sirotek, jmenuje se
Regan a do školy chodí asi čtvrtý rok. Píše mi
pravidelně dopisy a jedna moje známá mi je
překládá. Ale řeknu vám, od té doby, co jsem
ho adoptovala, mi chodí pořád nějaké další
nabídky, už je toho opravdu hodně. Co já toho
můžu z toho důchodu udělat?“ Paní Havelková
je taková dobrá duše, radím jí, ať už na to nereaguje. Tyto nadační žádosti by se měly posílat
na úplně „jiná místa“.
Jak jste si jistě spočítali, paní Libuši Havelkové
bylo letos v květnu úctyhodných 86 let. Ven
už moc nechodí, vychází jen na zahrádku, a ta
je opravdu krásná. Když jsme spolu sepisovali
toto povídání, právě v ní kvetly šeříky. Růžové,
bílé, fialové… Sluníčko svítilo, všude to krásně
vonělo, vůbec se mi nechtělo domů. „Tak si
utrhněte i na cestu..., kolik chcete!“ volala na
mě ještě ode dveří „babička Havelková“... a já
si pak při cestě k autu, s náručí plnou vonících
šeříků, připadala jako malá Klárka.
V roce 1981 byla Libuše Havelková
jmenována Zasloužilou umělkyní
V roce 1995 obdržela Libuše Havelková
SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně
uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako
poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: Vladimír Stuška a archiv paní Havelkové
17
kultura
T
rávit léto v Praze není pro mnohé příliš lákavou představou.
Pokud však chcete na starosti všedního dne v průběhu
léta zapomenout, nemusíte „chodit daleko. zveme vás na Letní
scénu D ivadla Ungelt, která se nachází pod otevřeným nebem,
Marta Kubišová
v kouzelném prostředí hradčanského Nového Světa nedaleko
Letošní letní scéna začíná a končí
blokem koncertů nazvaných Marta Kubišová a její hosté. Budou
jimi: Marie Rottrová (14. června),
Petra Janů (15. června), Richard
Krajčo (16. června), Kamil Střihavka (17. června), Václav Neckář (18. června), Hana Hegerová (16. srpna), Věra Špinarová
(17. srpna), Lucie Bílá (18. srpna),
Aneta Langerová (19. srpna) a Jiří
Schmitzer (20. srpna).
Recitály na Letní scéně jsou jedinečné svou neformální a přátelskou atmosférou. Zpěváci letos
poprvé vystoupí za doprovodu
hudební skupiny Petra Maláska
nebo Karla Štolby! Večery slovem
provází Milan Hein. I letos v rámci
večerů zazní nejslavnější hity Marty Kubišové, host zazpívá vždy
blok svých písní.
Lorety. Od 14. června do 20. srpna tam můžete divadelní
představení či koncert navštívit téměř denně!
nelehkých. Obě ženy se
útěkem vypořádávají se
svou složitou životní situací. Útěk se pro ně stane cestou jedné lidské
bytosti k druhé a návratem k sobě samotným.
Hru Na útěku můžete
na Letní scéně Ungeltu
vidět 20. června a poté
1.–6. a 9.–13. srpna.
Na útěku
V úsměvné „jevištní roadmovie“
o útěku dvou žen můžete na Letní scéně v režii Ladislava Smočka
vidět Janu Štěpánkovou a Zlatu
Adamovskou. Ve Francii slavila
tato hra velký úspěch. S francouzskou lehkostí vypovídá o věcech
18
Šest tanečních hodin v šesti týdnech
Již čtvrtým rokem bude
na repertoáru Letní scény strhující herecký duet
o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající naději
Šest tanečních hodin
v šesti týdnech, ve kterém se divákům představí Chantal Poullain v roli
opuštěné Lily Harrison,
která si najímá učitele
tance v podání Oldřicha
Kaisera. Díky neutuchajícímu diváckém zájmu se
blíží již třístá repríza této
inscenace! Na Letní scéně bude hra uvedena ve
dnech 21.–27. června.
Komedie Ledňáček měla svou světovou premiéru v roce 1977, českou pak předloni v Divadle Ungelt. Jednoduchá zápletka hry je kořeněna přesně odměřenými dávkami ironického
anglického humoru. Po padesáti letech se setkává slavný spisovatel (František Němec) se
svou dávnou láskou (Alena Vránová) v naději,
že se k němu čerstvá vdova vrátí a že spolu
prožijí zbytek života. Je tu ale ještě komorník
(Petr Kostka), který se stárnoucím sirem strávil
celý život… František
Němec za roli sira Cecila získal Cenu Sazky
a Společnosti Divadelních novin za nejlepší
herecký výkon v sezóně
2007/2008, bez ohledu
na žánr. Všichni tři herci
byli za své účinkování
v této inscenaci nominováni na Cenu Thálie
2008. Letní scéna hru
uvádí od 28. června do
Ledňáček
2. července.
Origami
roslav Etzler, Martin
Štěpánek a Vilém
Udatný. Na Letní
scéně je hra k vidění
21.–25. července.
Jeffreymu je šoufl,
to je tragikomický
příběh o slavném
britském žurnalistovi a alkoholikovi
Jeffrey Bernardovi.
V Londýně v této
hře exceloval Peter
O’Toole, představení se tam díky ob-
Jeffreymu je šoufl
Na repertoáru bude
letos ve světové premiéře uveden příběh
o lásce, vášni, zlu i naději Origami. Ve španělské hře s tajemnou
kriminální zápletkou
se představí Vilma Cibulková, Helena Dvořáková, Pavel Batěk
a Vojtěch Kotek. Režie
se ujal sám autor hry
Carlos Be, který je i přes své mládí ve Španělsku
slavnou divadelní osobností. Ústředním tématem jeho děl je člověk se všemi svými vášněmi,
touhami, zoufalstvím i láskou. V roce 2006 za
tuto hru získal prestižní ocenění Premi Born.
Hra Origami je na programu Letní scény ve
dnech 6.–9. a 12.–16. července.
Hra Láskou posedlí byla poprvé uvedena
v roce 1983 v San Franciscu, o rok později byla
nominována na Pulitzerovu cenu, v roce 1985
pak vznikl stejnojmenný film. V Čechách se na
divadelních prknech objevila již několikrát. Děj
se odehrává během jednoho podvečera v motelu v Mojavské poušti. Před diváky se rozkrývá
osudový milostný vztah plný tajemství, zvratů
a mnohoznačností. Hrají: Vilma Cibulková, Mi-
Láskou posedlí
rovskému
diváckému
ohlasu dočkalo přes
tisíc repríz!
Autor – Jeffrey Bernard
se proslavil
svými (ne)
pravidelnými sloupky ze života „na dně“, které
psal pro britský týdeník Spectator,
v nichž týdně popisoval své eskapády, jež jej dovedly až k léčení z alkoholismu. Divadlo Ungelt hru uvádí
s Oldřichem Kaiserem v hlavní roli.
V dalších rolích účinkují K. Kaiserová, R. Novák a J. Hanuš. Hru můžete
na Letní scéně shlédnout ve dnech
26.–28. července.
Všechna představení začínají v 19.55 hodin.
Vstupenky lze zakoupit v Divadle Ungelt a síti
Ticket Art. Činohra stojí 290–420 korun, recitály 340–580 korun. Studenti, senioři (ve věku
65 a více let), držitelé průkazu ZTP a průvodci
ZTP/P v den konání představení přímo na Letní
scéně mohou na vybraná místa zakoupit vstupenku za 100 Kč (činohra) a 200 Kč (recitál).
Vozíčkáři a držitelé průkazu ZTP/P mají vstup
zdarma (počet těchto míst je však omezen).
Přejeme Vám příjemně prožité léto!
Kontakt: Letní scéna Divadla Ungelt, Nový Svět, Praha 1,
tel.: 603 162 061; Divadlo Ungelt, Malá Štupartská 1, Praha 1,
tel.: 224 828 082; email: [email protected];
web: www.letniscena.cz.
19
krásy naší země
Letecký pohled
s katedrálou sv. Štěpána
Litoměřice – královské město
Měsíc květen patří k těm nejkrásnějším.
Je spojen s osvobozením naší vlasti, s kvetoucí krajinou, hřejivým sluníčkem, je spojen
také s láskou... a ta nás provázela po celou
dobu naší návštěvy města Litoměřice. Města, jež je velmi úzce spjato se jménem Karla
Hynka Máchy. A k Máchovi neodmyslitelně
patří
Máj...
Město Litoměřice se nachází na jižním úpatí Českého středohoří, na soutoku řek Labe
a Ohře. Díky hojnosti přírody a teplým klimatickým podmínkám došlo k prvnímu osídlování této krajiny již v mladší době kamenné, tedy
zhruba 4500–3600 let př. n. l. My však tak hluboko do historie nepůjdeme. Pozastavíme se
„až“ u letopočtu 1219–1228, který souvisí se
vznikem královského města Litoměřic – jednoho z nejstarších měst naší republiky. Své
dominantní postavení si pak mezi městy celé
severní poloviny Čech udrželo až do 17. století.
Důkazem je i množství práv a privilegií, jimiž je
různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili.
Z nich nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, kterými se mohlo pyšnit opravdu
málokteré z tehdejších českých měst. Právo
skladu znamenalo, že každý obchodník, který
plul po Labi, musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet, teprve
potom mohl ve své cestě pokračovat dál. Právo mílové, které mělo na severu Čech kromě
20
Litoměřic už jen město Most, znamenalo, že
v okruhu jedné české míle nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost (řemeslo,
hospoda apod.). Velikost české míle sice kolísala, ale bývala i 10,5 kilometru.
Litoměřice byly a jsou významným městem
nejen co do hospodářství, ale také například
v oblasti stavební architektury. Ve městě nalezneme skvostné stavby z doby gotické, renesanční i barokní. Téměř všechny se nachází
v historickém jádru města, na Mírovém náměstí, jež bylo roku 1978 vyhlášeno městskou
památkovou rezervací. Z 256 objektů je jich
104 zapsáno na státním seznamu nemovitých
kulturních památek. Jistou pozoruhodností je
i to, že některé z gotických domů ve městě
jsou jedněmi z nejstarších trvale obývaných
domů v rámci celé České republiky.
Významnou stavbou města je
radnice, postavena ve stylu saské
renesance. Najdeme na ní řadu prvků blízkých gotice. Nyní hostí místní vlastivědné muzeum. Městský úřad v Litoměřicích
sídlí v domě „Kalich“
zvaném též „Pod Bání“.
Tento dům byl dlouhá
léta ve vlastnictví rodu
Mrázů z Milešovky, kteří
patřili v 16. století mezi
nejbohatší lidi ve městě.
Dům „Kalich“
Cestovní
kanceláře nabízejí
lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě.
Kdo má dostatek financí, může si
bez problémů zaletět skoro do všech
koutů planety. Zná však člověk zajímavé
kouty a zákoutí své vlastní země? Česká
(a také Slovenská) republika má tolik
přírodních krás, historických památek,
měst a vesnic, že určitě stojí za to
je navštívit. A nebudete k tomu
potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.
Jako většinu litoměřických renesančních staveb jej postavil Ital Ambroggio
Balli. Na střeše domu se nachází zvláštní vyhlídková terasa známá jako litoměřický kalich,
která kdysi sloužila svým pánům k odpočinku
i schůzkám při víně. Dům má nyní empírovou
průčelní fasádu, zjednodušenou v 50. letech
20. století.
Další renesanční dům
„Černý orel“ sehrál
významnou roli v 16.
století, v době povstání panstva proti
Ferdinandovi I. Pochází od stejného stavitele jako dům Pod
Bání, avšak na rozdíl
od něho si uchoval
Dům „Černý orel“
původní vzhled se
skvostnými sgrafity. Další zajímavou stavbou
je dům U Pěti panen, který postavil okolo roku
1725 Octavio Broggio, čelní tvůrce litoměřického baroka, pro jednoho ze svých polírů. Patří mezi naše nejkrásnější barokní měšťanské
domy.
V rohu náměstí pak nalezneme původně gotický, nyní barokní děkanský kostel Všech
svatých s renesančními stanovými střechami.
Postavil jej opět Octavio Broggio, tentokrát
se svým otcem Guiliem. U kostela stojí dosud
zachovaná gotická městská věž. Vrchol tvorby
Octavia Broggia pak představuje kostel Zvěstování Panny Marie; jedná se o barokní stavbu, jejímiž původními vlastníky byli jezuité.
V jeho blízkosti stojí od téhož stavitele barokní
budova jezuitského semináře a koleje. Opět
barokní stavbou Octavia Broggia je minoritský, původně dominikánský kostel sv. Jakuba.
Za zhlédnutí stojí i dílo stavitele Jana Kocha
Litoměřické náměstí
z Ústí nad Labem, kapucínský
kostel svaté Ludmily. Nádherných
kostelů má město Litoměřice opravdu hodně, stačí si jen vybrat... a tiše vejít. Třeba do
kostela svatého Vojtěcha, jehož stavba je
poprvé zmiňována
již v roce 1363! V letech 1703 až 1708 jej
pak Octavio Broggio
barokně přestavěl,
patrně podle návrhu
svého otce Giulia.
Od roku 1655 je v LiKostel sv. Vojtěcha
toměřicích zřízeno
biskupství, jehož součástí je rovněž barokní
biskupská rezidence, barokní kanovnické
domky se secesní kulisovou fasádou a věž katedrály, postavená již v novobarokním slohu
v letech 1883 až 1889 litoměřickým stavitelem
Franzem Sanderem, podle návrhu vídeňského
architekta Heinricha Ferstela.
Každé významné město má i své divadlo. To
litoměřické vzniklo již roku 1822, nese název
Městské divadlo Karla Hynka Máchy a patří
mezi vůbec první kamenná divadla u nás. Budova divadla je empírová a v 80. a 90. letech
20. století prošla rozsáhlou rekonstrukcí.
Z novostaveb města bychom pak mohli poukázat například na architektonicky cennou budovu základní školy v ulici Boženy Němcové,
Hospic svatého Štěpána či dům Johannahof
v Palachově ulici. Technicky a architektonicky
cenný je také starší Tyršův most přes Labe, ale
i nový most Františka Chábery.
Důležitým střediskem živé kultury ve městě
je Kulturní dům v Litoměřicích, který nahradil původní nevyhovující objekt „Na hrádku“
v prostorách bývalého Litoměřického hradu.
Konají se zde koncerty, plesy, výukové kurzy,
21
krásy naší země
semináře a další společenské akce. Expozici
k dějinám města a celého Litoměřicka nabízí
Vlastivědné muzeum v Litoměřicích. Nezapomeňte se zastavit také v Severočeské galerii
výtvarného umění, jejíž výstavní síň pravidelně nabízí ke zhlédnutí práce významných českých i zahraničních umělců, navíc je zde i stálá
expozice naivního malířství, největší expozice
tohoto druhu umění v České republice. Součástí galerie je i Muzeum litoměřické diecéze.
Litoměřice jsou návštěvníkům známé také například hudebním festivalem Litoměřické varhanní léto, konaném každoročně v katedrále
Sv. Štěpána, či nejnavštěvovanějším zahradnickým veletrhem České republiky – Zahrada
Čech, probíhajícím za účasti (nejen) zahrádkářů v polovině měsíce září.
kové délce (která je odhadována pouze velmi
přibližně) 25 až 30 kilometrů byl přestavěn na
utajenou podzemní továrnu určenou pro bezpečnou zbrojní výrobu daleko od všech tehdejších front.
Tři kilometry jižně od města Litoměřice se nachází Památník Terezín, další odkaz válečného
utrpení. Původně Malá pevnost Terezín se využívala jako těžký žalář již od 19. století, v červnu 1940 v ní pak bylo zřízeno vězení pražského
gestapa. Jedná se o jedinou instituci svého
druhu v České republice a určitě si její prohlídku nenechte ujít. Jen doufejte, že se nesetkáte
s takovými živly, jako byli zloději, kteří se před
dvěma lety neštítili ukrást z náhrobků Památníku Terezín 824 bronzových destiček se jmény
obětí nacismu.
Hlavním jazykem města Litoměřice je samozřejmě čeština, ale ne vždy tomu tak bylo.
V období tereziánských a josefínských reforem pronikla do městských knih němčina, od
roku 1775 pak byla i vyučovacím jazykem na
městských školách. Výrazně se německý jazyk
ozýval ve městě před a během 2. světové války. Litoměřice po Mnichovu nespadaly
pod Protektorát Čechy a Morava, ale
patřily do Sudet, které byly přičleněny
k Hitlerově Velkoněmecké říši. Válečnou
dobu zmiňujeme záměrně, poněvadž
bychom návštěvníky rádi upozornili i na
další turistické zajímavosti, nacházející
se „za branami“ města. V prvé řadě na
blízký vrch Radobýl, který kromě toho,
Ať už se vydáte na Litoměřicko sami či s přáteli, a až objevíte spoustu dalších památek
a zajímavostí, zmínka o nichž se nám bohužel
na tyto stránky již nevešla, nezapomeňte na
jedno... na přírodu. Ta je v máji nejkrásnější...
Projděte na hradební parkány, kde se v klidu
pokochejte pohledem na staré Litoměřice
s Dómským pahorkem či na
panorama Českého středohoří s Hazmburkem a památnou
horou Říp. Snáze tak pochopíte, proč si tento kraj (byť
za svůj velmi krátký život) to-
Vikárka – dům K. H. Máchy
Parkány
Radobýl
že je proslulý v souvislosti s Karlem Hynkem
Máchou (více se dočtete v následující rubrice
Fenomén), je zajímavý i tou skutečností, že
pod jeho povrchem byla za války nacisty vybudována rozsáhlá podzemní továrna Richard.
Rozsáhlý komplex podzemních prostor v cel-
22
lik zamiloval i český romantický básník Karel
Hynek Mácha. Zamilovali jsme si ho i my a stačilo k tomu tak málo... vydat se po krásách naší
země směrem na Litoměřice.
redakčně upraveno
zdroj a foto: www.litomerice-info.cz
Dílna ručního papíru
• aktuální výstavní expozice
• ukázka tradiční výroby ručního papíru
• možnost vytvoření si vlastního archu
• nabídka ručního papíru různých druhů i rozměrů
• obrazy, tapisérie z papíroviny, upomínkové předměty
• přijímka objednávek na blahopřání, pamětní listy,
diplomy, svatební oznámení i knihy z ručního papíru
• příprava workshopu rozsahem i obsahem dle požadavků klienta
Přijďte navštívit papírenskou dílnu,
umístěnou přímo v historickém hradebním opevnění města
OTEVŘENO
Po a Čt od 10.00 – 17. 00 hod.
v ostatní dny dohodou
Velká Dominikánská 33,
412 01 Litoměřice
www.rucnipapir.com
23
fenomén
Fenoménem dnešního vydání
je Karel Hynek Mácha
a jeho Máj.
Oboje souvisí
s našimi nedávnými dojmy
z návštěvy města Litoměřic,
z pražského Petřína a v neposlední řadě i s pocity jarní
romantiky, která k měsíci květnu
neodmyslitelně patří.
K
do z nás by neznal alespoň první a poslední
verše této nesmrtelné básně. Žijeme v době
třetího tisíciletí, létáme na Měsíc, používáme počítačovou techniku, rušíme telegramy, psané písmo
nahrazujeme mobilními přístroji. I přesto ještě řada
z nás tu a tam sáhne po knize, po verších, přečte
si zvláštní příběh o tom, jak na břehu jezera sedí
dívka a netrpělivě očekává svého milého Viléma.
Plavec dívce vysvětlí, že Vilém již nepřijde, z pomsty zavraždil vlastního nepoznaného otce a bude
za tento čin popraven. Čteme se vzrušením báseň
starou více než 170 let, ale nečteme ji jako ve školní
lavici, z povinnosti, čím jsme starší, tím více ji čteme ze zájmu... a nalézáme v ní něco zvláštního, až
mystického... neuvěřitelně působivého, stejně jako
byl i život samotného autora.
24
24
Byl pozdní večer
– první máj
– večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný dech.
… … …
Je pozdní večer – první máj
– večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!“
Karel Hynek Mácha
(1810–1836)
Nejvýznamnější představitel českého
básnického romantismu v předrevo-
Mácha věnoval Máj pražskému vlasteneckému
měšťanovi Hynku Kommovi, který byl s jeho otcem Antonínem pravděpodobně v obchodním
styku, navíc Kommova první žena Marie Natali
byla příbuzná rodiny Alexandra Natali, souseda
Máchových na Dobytčím trhu (dnešním Karlově
náměstí). Báseň je tak zřejmě výrazem úcty, kterou
Hynek Komm po dlouhá léta u Máchových požíval.
lučním období prvé poloviny 19. stole-
Máchův Máj zaujímá ústřední místo jak v autorově
tvorbě, tak v dějinách české literatury. Je jednou
z nevydávanějších českých knih, na jejíž ilustraci se
podílela řada našich předních výtvarníků, včetně
Mikoláše Alše či Jana Zrzavého. Mácha tuto báseň
začal psát v roce 1834, na vlastní náklady ji pak vydal 23. dubna roku 1836. Byla jedinou knihou, která
vyšla za jeho života. Tisk provedla pražská tiskárna
Kvůli finanční krizi nežila rodina na
tí. Narodil se 16. listopadu 1810 v Praze na Újezdě mlynářskému stárkovi,
později majiteli krupařského krámku
Antonínu Máchovi a jeho ženě Marii
Anně Kirchnerové. Do rodiny přibyl
o dva roky později ještě bratr Michal.
Újezdě dlouho, několikrát se stěhovala a nakonec se usadila na Dobytčím
trhu (Karlovo náměstí v Praze). Zde
Mácha bydlel s rodinou až do konce
svých studií a odchodu do Litoměřic.
Jana Spurného, a i přesto, že soudobá domácí kritika pro Máj nenašla pochopení, všech
600 výtisků se brzy rozprodalo. Máj je inspirativním dílem, které těží z motivů lásky, přírody a vlasti.
Své první básnické pokusy začal psát Mácha
v roce 1829 v němčině (Versuche des Ignac
Macha, Hoffnung), v roce 1830 se definitivně
uchýlil k češtině a celá jeho další tvorba zůstala tomuto jazyku věrná. Nejrozsáhlejší Máchovou prací je román Cikáni. Bohužel neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až po
jeho smrti, v roce 1857. Z dalších Máchových
próz vzpomeňme Marinku, Pouť krkonošskou,
Návrat, Klášter sázavský, Valdice, Rozbroj světů ad. Mácha si rovněž vedl literární zápisník,
deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou
důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním
je Máchův intimní deník z roku 1835, částečně
šifrovaný, který obsahuje detaily z jeho každodenního života a otevřeně přibližuje jeho
vztah s Lori, snoubenkou, jež mu porodila syna
Ludvíka (zemřel bohužel v necelém roce svého
života) a kterou si měl 8. listopadu 1836 brát
v kostele svatého Štěpána v Praze. Místo svatby se však ten den konal Máchův pohřeb.
Mácha byl vášnivý cestovatel. Většinou chodil
pěšky a často vyhledával romantická místa
spojená s historií a krásou přírody. V neděli
23. října 1836 si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml
požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se
napil vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění. Jiné prameny
uvádí, že dostal prudký zápal plic, který si způsobil vysilujícím během při hašení.
Karel Hynek Mácha zemřel v neděli 6. listopadu 1836 v Litoměřicích, za pár dnů by mu
bylo pouhých 26 let. (Město si letos slavnostně
připomíná dvousté výročí jeho narození.)
Když po Mnichovu hrozilo zabrání českého pohraničí, byly Máchovy ostatky z litoměřického
hřbitova 1. října 1938 exhumovány a převezeny do Prahy na vyšehradský hřbitov. Druhý
Máchův pohřeb se konal 7. května 1939 a stal
se národní manifestací proti nacismu.
V roce 1912 byla odhalena dnes již kultovní
Máchova socha od Josefa Václava Myslbeka
na pražském Petříně, je symbolem zamilovaných, kteří se zde každoročně na 1. máje
schází k políbení.
redakčně zpracováno
foto: Vladimír Stuška
25
25
co možná nevíte
M
ěsíc květen je u nás spojován nejen s láskou
jako takovou, ale také s láskou ke své vlasti.
Tu projevili občané i v posledních dnech
války. Letos si připomínáme již 65. výročí Květnového
povstání českého lidu a konce II. světové války. Téma
rozporuplné, hodně diskutované. Průběh těchto dnů
nám přiblíží už jen pár posledních žijících pamětníků.
Anebo také zvukové a obrazové záznamy. V žádném
případě se nechceme stavět do role historiků, od
toho jsou osoby povolanější, nechceme ale ani tuto
významnou událost v našich listech opomenout.
K
symbolům Pražského povstání patří bezesporu volání Českého rozhlasu o pomoc
Praze a dramatické boje na Vinohradech. Tyto
události byly jako každoročně – i letos 5. května
přesně ve 12 hodin 33 minut – před budovou
Českého rozhlasu připomenuty slavnostním
pietním aktem, spojeným s kladením věnců.
Vzpomínkové akce se zúčastnil prezident České
republiky Václav Klaus, čelní představitelé české politické scény, zástupci Českého rozhlasu
a Českého svazu bojovníků za svobodu. I přes
poměrně chladné
počasí přišla uctít
památku také řada
pamětníků a lidí
z veřejnosti.
Spousta osobností
z NADACE ŽIVOT
UMĚLCE začínala
právě v budově
Českého rozhlasu.
Tady prvně usedli před mikrofon,
tady
nazpívali
své první šlágry.
Řada z nich jsou
pamětníky, kteří
by mohli vyprávět. Pamětníkem
sice ještě není, ale vyprávět určitě může také –
prozatímní generální ředitel Českého rozhlasu
Peter Duhan.
26
Děkuji, že jste si našel chvilku na naše dnešní povídání a také „vzpomínání“, to záměrně zdůrazňuji v uvozovkách, neboť vy jste
například jako náš pan prezident ve čtyřech
letech na barikádu dlažební kostky nenosil,
poněvadž jste v té době ještě nebyl na světě.
Přesto, máte či znáte ve svém okolí někoho,
kdo se květnových bojů účastnil?
Neznám, protože jsem se narodil na Slovensku.
Tam byla v květnu roku 1945 sice už vyhlášena
Československá republika, ale něco takového,
jako je boj o rozhlas nebo mobilizace rozhlasem, se tam v květnu neodehrálo. Přesto bych
rád zdůraznil, že Slovenský rozhlas také sehrál
mobilizující roli, a to v roce 1944, když svobodný slovenský vysílač v Banské Bystrici vyhlásil
Slovenské národní povstání a také obnovení
Československé republiky v původních hranicích. A protože mé první profesní umístění bylo
právě v Čs. rozhlase na Slovensku, samozřejmě
jsem ještě několik lidí, kteří provozovali rozhlas
v Banské Bystrici i onoho roku 1944, znal. Jejich
rozhlasové výkony byly v té době přesně takové jako v oněch májových dnech i tady v Praze.
Takže je to vlastně identické. Když jsem pak po
revoluci, v roce 1991, nastoupil jako poslední
federální ústřední ředitel Československého
rozhlasu, přistupovali jsme k těmto lidem s tou
samou úctou jako dnes.
Myslíte si, kdyby nedejbože nastala podobná
situace i dnes, že by lidé (neříkám, že všichni),
bojovali stejně statečně? Nezdá se vám, že to
vlastenectví pomalu upadá?
Upadá, zcela určitě upadá, ale jsem hluboce
přesvědčen, že kdyby došlo k obdobným situacím, jaké nastaly v roce 1944 na Slovensku
a v roce 1945 zde v Praze, slovenský i český národ by se zachoval úplně stejně, protože když
jde o národní existenci, jdou materiální priority bokem a člověk se přirozeným způsobem
k tomu vlastenectví hlásí.
Jste rodák ze Slovenska, ale posledních dvacet let žijete v Praze. Jak se díváte na vztahy
Čechů a Slováků dříve a dnes? Byl jste například zastáncem rozdělení republiky?
Přiznám se, že jsem nebyl zastáncem rozdělení
republiky, nesl jsem to velmi úkorně, ale když
už tedy k tomu mělo dojít, rozhodl jsem se, díky
svému působení v Praze, zůstat raději se svojí
manželkou v Čechách. Tehdejší vývoj v České
republice mi byl totiž podstatně bližší a zcela
naplňoval moje představy o budoucnosti. Získal
jsem české státní občanství, koncem roku 92 to
nebyl ani takový problém. Samozřejmě jak léta
plynula a jak se Slovensko vyvíjelo, a když ještě posoudíme jeho současný stav, nabyl jsem
dojmu, že ono to rozdělení bylo, především
Slovákům, prospěšné. Dnes je to samostatný,
sebevědomý národ, který rozhoduje o svých
věcech naprosto sám, bez cizí vůle, a myslím,
že i vztahy mezi Čechy a Slováky jsou dnes naprosto přirozeně přátelské, a aniž bych chtěl to
slovo nějakým způsobem nadužívat, protože
bylo v minulosti hodně devalvováno, jsou to
vztahy skutečně bratrské. Jazyková bariéra je
minimální, kulturní kontext téměř stejný, až na
malé rozdíly, takže v tom konečném důsledku
to asi prospělo.
Prakticky celý profesní život se pohybujete
v mediální sféře. Jste vystudovaný scenárista,
jaký scénář byste napsal pro co nejlepší chod
Českého rozhlasu? Obrazně řečeno, koho
byste obsadil do hlavních rolí? Staré, zkušené
herce, nebo nové „neokoukané“ tváře?
Budete překvapena, ale já bych zvolil kombinaci všech, protože když se podíváte na dobrý,
kvalitní, efektivní herecký soubor, najdete tu
jednak zkušené mistry hereckého umění, pak
má tu tzv. střední páteřní generaci a nakonec
také mladé kandrdasy, se kterými se musí ještě
pracovat. Takže já bych volil také tak.
Prozatímní
generální
ředitel
Peter Duhan
při projevu
slavnostního
pietního aktu
5. 5. 2010
Nějakou dobu jste dělal televizního dramaturga, práci redaktora, působil jste jako novinář na volné noze, dočetla jsem se, že jste
dělal dokonce i válečného zpravodaje?
Ano, bylo to na přelomu let 1990–91, když vypukla první válka v Perském zálivu. Tehdy u nás
přímo povolání válečných zpravodajů ještě neexistovalo, ale mně se podařilo po velice zdlouhavém vyjednávání, a také s jakousi výjimkou,
dostat se na území Saúdské Arábie, Kuvajtu
a Iráku, právě v období, kdy tam vrcholila letecká příprava, tzn. bombardování Iráku. Nasbíral
jsem tam spoustu cenných zkušeností, napsal
jsem i nějaké reportáže, nafotil zajímavé fotografické materiály.
Nebál jste se o život?
Víte, mě to tak neuvěřitelným způsobem zaujalo, že jsem na to ani nějak nemyslel. I když jsem
měl se smrtí bezprostřední kontakt, tedy samozřejmě ne se svojí, ale se smrtí vojáků, žádný
velký strach jsem nepociťoval, spíš něco jako
neuvěřitelnou bázeň. A dokonce jsem se při
zpáteční cestě dozvěděl, že jsem byl pojištěn
na tu dobu na neuvěřitelných 500 000 korun
československých, čili to svým způsobem byla
opravdu riziková mise.
Jak jste tam byl dlouho?
Tři týdny.
Ale úplně stačilo, viďte?
Ano, úplně stačilo. Mimo jiné jsem se tam seznámil s komunitami jednotlivých armád, což
bylo pro mě obrovské poznání, např. jaká je
americká armáda, jaké byly francouzské cizinecké legie apod.
27
co možná nevíte
A je mezi nimi a našimi rozdíl?
Co se týče praktických dovedností, ani ne. Ale
my vynikáme, jak ostatně Čechoslováci vždycky
uměli, neuvěřitelnou mírou improvizace, kterou jsem zase například u standardních armád
tehdejší NATO, tzn. u Francouzů, Italů, Američanů aj., postrádal. Ta improvizace byla a je naší
doménou, a myslím, že mnohé z toho způsobu vojenského myšlení Západu nahrazujeme
právě schopností uzpůsobit se a improvizovat.
To bylo pro mě také jedno z velkých poznání.
A pak jsem samozřejmě obdivoval disciplínu
v americké armádě, to je nepředstavitelné, jak
to tam funguje. My jsme tady byli propagandou
bývalého režimu spíš přesvědčováni, že americká armáda je nebojeschopná, že jsou to flákači,
co jen žvýkají žvýkačky, jedí bifteky, požadují
coca-colu a lehké ženské, ale tak to není. Sám
jsem měl možnost poznat, že jejich disciplína je
absolutně bezprecedentní.
Co všechno se člověk od vás nedozví... A teď
malinko stranou, i když ne zcela. Máte rád
historii?
Ano, v zásadě ano. Koneckonců když jsem pracoval v Českém rozhlase 6, nejdříve jako editor,
poté jako ředitel, historii se tahle stanice věnovala v plné míře, spousta formátů, možná většina formátů, byla věnována právě historickým
faktům, ať už staré historii, nebo i tzv. novodobé, moderní
historii, tzn.
především
dějinám
20. století.
Historickou
můžeme nazvat už i budovu ČeskéVstupní hala rozhlasu z roku 1934
ho rozhlasu,
která je bohužel poměrně déle, než by měla,
v obležení lešení a různých stavebních materiálů. Spor o dokončení budovy, to je velký
problém, který jste zdědil zároveň s funkcí.
Rýsuje se už nějaká vize ťuknutí posledního
hřebíčku?
Já nechci předcházet událostem, správně jste
podotkla, že je to velký problém. Celá ta rekonstrukce nás zatěžuje, ať už management Čes-
28
kého rozhlasu, tak i mě samotného, protože to
odčerpává velkou spoustu energie. Musíme se
tomu věnovat naplno, musíme se tomu věnovat s týmem právníků, s týmem různých poradců, protože nejsme stavaři, je to pro nás oblast
značně cizí. Je to opravdu velký problém. Ale
mohu říct, že právě v tuto dobu, kdy spolu hovoříme, právě v tomto období se jakési řešení
začíná objevovat, i když..., přestože jsem optimista, v tomto případě jsem stále opatrný optimista, ale doufejme, že to brzy všechno dobře
dopadne.
Je funkce prozatímního generálního ředitele
nějak limitována oproti funkci generálního
ředitele?
Funkce generálního ředitele nebo prozatímního ředitele, to je v tuto chvíli naprosto jedno.
Ta funkce je nesmírně náročná a zodpovědná
a člověk by měl v tomto případě postupovat
dle onoho známého rčení, dvakrát měř – jednou řež, jelikož musí zvažovat mnohé závažné
věci. Samozřejmě jestliže sedíte v tomto křesle, no tak na vás fouká, je na vás vidět... už to
samo o sobě někdy svazuje ruce. I když já to
tak necítím, nicméně přesto jsem si vědom,
že jsem v centru pozornosti. Někdy je to milé,
někdy je to nesmírně nemilé, a někdy dokonce
i protivné. A co se týká toho limitování, pokud
je člověk kreativní, pokud mu to pálí ve všech
souvislostech, je zároveň svobodný...
Každá nová významná funkce obrátí člověku
často život zcela naruby. Je velký rozdíl mezi
novinářem Peterem Duhanem a prozatímním
generálním ředitelem Peterem Duhanem?
Zcela zásadní, protože novinář Peter Duhan
mohl čas od času předstoupit před mikrofon,
napsat si komentář, pak ho namluvit, mohl vést
diskuze, mohl po telefonu rozmlouvat s posluchači. Teď to prostě z nedostatku času dělat nemůže. Chybí mi to, ale jak jsem již řekl v předešlé
odpovědi, i v této odpovědné vrcholové funkci
je potřebná velká dávka kreativity, schopnosti
rozhodovat se, improvizovat, přesně jako před
tím mikrofonem.
Rada Českého rozhlasu by měla do devadesáti dnů od vašeho jmenování zvolit řádného
generálního ředitele, budete jím Vy?
(smích) Tak to se musíte zeptat Rady českého
rozhlasu. Ale teď vážně, termín do 30. května,
jak se tak dívám na politickou scénu, nebude
možné dodržet, jelikož probíhají volby, a jak
jistě víte, šestý člen rady, který by měl spolurozhodovat o generálním řediteli, není ještě vůbec
dovolen. Takže ono se to všechno posouvá až
mnoho týdnů za volby.
Pokud máte čas, kterou ze stanic Českého
rozhlasu posloucháte nejraději?
To je velice nebezpečná otázka (smích), protože kdybych jmenoval jednu jedinou, zbylí kolegové, šéfredaktoři a ředitelé by asi nesli nelibě,
že prozatímní ředitel poslouchá tu a tu..., ale já
se z toho nějak šikovně vyvleču. Podívejte, po
celém pracovním dnu, kdy samozřejmě poslouchám celoplošné i regionální stanice, už čekám
na večer, až si přepnu na „Vltavu“. Ale ne jako
ředitel, vůbec ji neposuzuji jako ředitel, pouze
jako odevzdaný posluchač. Je to stanice, která mě z hlediska jakýchsi lidských potřeb plně
uspokojuje.
Pojďme krátce od zvuku k obrazu. Pamatujete si ještě například na televizní bratislavské
pondělky?
Samozřejmě, jak by ne. Jako autor jsem do nich
dokonce i přispíval.
Nebylo by „fajn“ udělat takové „pondělky“
třeba i v rozhlase?
Počkejme si, až bude rozhodnuto o definitivním
řediteli, a pokud bych to byl já, tak bych se za
tuto myšlenku pral, a kolegové, kteří mě znají,
potvrdí, že ano. Poněvadž já zastávám názor, že
oba tyto národy, český a slovenský, mají k sobě
skutečně blízko. Když vezmeme rozhlasovou
dramatickou tvorbu, Slováci se určitě mají čím
pochlubit na českých okruzích a Češi zase na
slovenských. Je to naprosto přirozené. A byla by
to taková i nepřímá konfrontace, která by pomohla třeba kvalitě rozhlasových dramatických
textů, jak na Slovensku, tak v Čechách. To máte,
jako kdyby se spojili naši hokejisté, pak bychom
měli tu nejkvalitnější ligu v Evropě.
Jedním z mnoha vámi navrhovaných projektů je vytvořit z ČRo 1 – Radiožurnálu stanici
s čistě mluveným slovem.
Ne, tak tomu není, to musím trochu poopravit.
Český rozhlas Radiožurnál v tuto chvíli představuje, řekněme, jakousi velice silnou stanici,
která na sebe navazuje početné posluchačské
publikum. Kdyby se Radiožurnál sám přetransformoval na stanici mluveného slova, tak by to
znamenalo úbytek těchto posluchačů, poněvadž ne všichni by byli potencionálními posluchači stanice mluveného slova. To je přece jen
trochu náročné, na to jsou jiné vysílací plochy.
Třeba stanice Praha?
Ne, ani Praha ne. Tu čekají také změny. My jsme
tu stanici schopni vytvořit jako jakousi alternativu, která by prozatím vysílala na středních
vlnách, a spojili bychom některé věci z Radiožurnálu, některé z rádia Česka a některé věci
z Českého rozhlasu 6. Takhle si to představujeme. Radiožurnál se bude samozřejmě taky
nějakým způsobem programově vyvíjet, ale
stále by zůstal, říkám plus minus, v této podobě. Jen se samozřejmě trochu více soustředíme
na hudbu.
A od práce k odlehčenějšímu tématu. Vnímáte v záplavě svých povinností vůbec i to,
že je máj – lásky čas? Líbal jste se letos pod
rozkvetlou třešní nebo nějakým jiným stromem?
Bohužel, málem jsem na to zapomněl, ale byl
jsem na to svojí manželkou tvrdě upozorněn,
tedy ne nijak tvrdě, spíše to byla výčitka, protože už byl večer 1. máje, když mi řekla, že jsem ji
ani pod tím rozkvetlým stromem nepolíbil. Ale
já mám tolik povinností a tak
málo času, že pro mě je první
květen stejný den jako pátý,
osmý či pětadvacátý. A ať už
je květen, červen, duben či
březen, v té záplavě každodenních povinností, které
musím vyřídit, si to pak koliPeter Duhan,
krát ani neuvědomím.
prozatimní generální ředitel ČRo
Tak já vám přeji, ať se vám všechny pracovní povinnosti řeší co nejsnáze, abyste za rok
v tuto dobu na ten prvomájový rozkvetlý
strom nezapomněl. ))
Děkuji...
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: A. Stušková a archiv ČRo
29
historie
F
Historie
kinematografie
část čtvrtá
Filmovou produkci 30. let
významně poznamenal nový technický vynález – zvukový záznam filmového obrazu.
O zachycení a následné reprodukování zvuku přímo z filmového pásu se však jako
první na světě pokusila už americká společnost Warner Brothers, která v roce
1927 uvedla vůbec první zvukový film Jazzový zpěvák. Počáteční divácký ohlas
však brzy vystřídaly pochyby filmových teoretiků i samotných tvůrců, kteří zprvu
považovali užití zvuku za nepřijatelné a filmu odporující. V českém prostředí k
podobné názorové rozluce nedošlo, neboť pro ni zde scházelo odpovídající
zázemí. Navíc jednoznačně zvítězil zájem výrobců a producentů využít zvukový film
ke komerčním záměrům.
Jelikož investice do zvukového vybavení studií
byla finančně náročná, mohli si ji dovolit pouze
majetnější podnikatelé, kteří natáčeli divácky
úspěšné snímky. Právě jejich zásluhou mohly
vzniknout i první české zvukové filmy natočené pouze s ročním zpožděním od předních
evropských kinematografií. Definitivní
nástup zvukového
filmu v Československu
potvrdila
slavnostní projekce
Lodi
komediantů
v srpnu 1929, při
příležitosti dvacetileté existence kina
Lucerna. Velký divácký ohlas prvních
Tonka Šibenice
filmů brzy přesvědčil
dosud váhající podnikatele o návratnosti počátečních velkých výdajů. Koncem roku 1930
bychom v Čechách napočítali už 40 biografů,
které mohly vybírat ze 196 zahraničních ozvučených snímků, z toho 5 českých. Začátkem
30
roku 1930 vstoupil jako první do českých kin
film Tonka Šibenice režiséra Karla Antona.
Jeho zajímavostí bylo, že byl natočen zprvu
jako němý a teprve dodatečně byl ozvučen
v jednom z pařížských studií.
Všeobecně uznávané prvenství prvního českého zvukového filmu ale
přísluší až melodramatu
Když struny lkají (1930) režiséra Fridricha Fehéra. Příběh manželstvím zklamané
ženy, prchající se synem od
násilnického manžela, se
bohužel nesetkal s příznivým ohlasem.
Když struny lkají
Mnohem lepší dojem po sobě zanechal snímek
režiséra Karla Lamače C. a k. polní maršálek.
Lamač beze zbytku využil předností zvukové
techniky a obsazením skvělého Vlasty Buriana
si zajistil jednoznačný
úspěch. Zdařilým počinem byla i adaptace
Tylovy vlastenecké hry
Fidlovačka v režii Svatopluka Innemanna,
jejíž premiéru poctil
svou návštěvou dokonce prezident republiky T. G. Masaryk.
C. a K. polní maršálek
Snahou českých
výrobců zvukových filmů byla
Fidlovačka
také realizace
cizojazyčných verzí, na nichž se finančně podíleli evropští koproducenti. Naopak americké
společnosti se snažily upoutat pozornost českých diváků propagačními snímky Paramount
revue a Hollywood revue, v nichž sérii varietních vystoupení zámořských hvězd doplnily
českými konferenciéry, hudebníky a komiky.
Teprve po této předehře přistoupily k výrobě
vybraných titulů ve vícejazyčných verzích. České publikum tzv. „talkies“ nepřijalo, neboť šlo
o špatně provedené divadelní adaptace s milostnou zápletkou hrdinů z vyšší společnosti.
Režie filmů navíc připadla do rukou divadelníků Julia Lébla (Tajemství lékařovo, Svět bez
hranic) a Jana Bora (Žena, která se směje),
kteří neměli s filmem žádné zkušenosti. Komerční neúspěch těchto zámořských snímků
brzy zastavil jejich produkci.
Značnou oblibu zaznamenala německá kinematografie, tehdy
v čele s filmovou
operetou Dvě srdce ve tříčtvrtečním
taktu.
Němčina
znějící z filmového
plátna ovšem vyvolala vlnu nacionální
Hollywood Revue
nenávisti, která pře-
rostla v tzv. zářijové demonstrace proti německým filmům. Následkem nich musely mnohé
biografy urychleně měnit repertoár. Na přechodnou dobu došlo také ke zkomplikování
kulturněpolitických vztahů mezi Čechy a Němci. Zářijové demonstrace
s sebou přinesly i nové poznání, že
o filmu lze vedle zboží uvažovat také
jako o kulturním produktu a prostředku politické propagandy. Tento
přístup vedl k úvahám o omezení dovozu zahraničních, především amerických snímků. V roce 1932 tak vešel
v platnost tzv. kontingentní systém,
v praxi to znamenalo, že na jeden
domácí film mohlo být dovezeno pět
zahraničních. Americká studia nové
podmínky nepřijala, a až na několik
výjimek k nám přestala své snímky
dovážet. Uvolnila tak místo dosud odmítaným
evropským společnostem. Německá společnost UFA využila situace ve svůj prospěch.
Najala režiséra Vladimíra Slavínského, o jehož
tvorbě jsme se zmínili již v minulém vydání,
a na jeho filmy začala dovážet své německy
mluvené snímky. Velkým stoupencem tzv. kontingentních snímků byl i akcionář společnosti
A-B Miloš Havel, který 23. Listopadu 1931
započal výstavbu nových ateliérů na Barrandově, jež měly vynahradit již nevyhovující sídlo
společnosti na Vinohradech. Projekt architekta
Maxe Urbana zahrnoval mimo jiné dvě velká
studia, v nichž se dle Havlova předpokladu
mělo natočit až 40 filmů ročně! Zahájení provozu proběhlo 20. 2. 1933 Innemannovou
detektivkou Vražda v Ostrovní ulici.
31
Vražda v Ostrovní ulici
historie
Kontingent fungoval dva roky, poté byl nahrazen registračním systémem, který již nepodmiňoval dovoz výrobou českých filmů, nýbrž
stanovil jednotný dovozní poplatek a finanční
podporu, o níž rozhodoval Filmový poradní
sbor ustanovený v roce 1934. Jeho hlavní náplní bylo podpořit vznik kvalitních filmových děl,
která se obtížně prosazovala vedle komerčních
snímků. V oblasti žánru dominovaly různé typy
veseloher, melodramata, adaptace klasické
a populární literatury a přepisy divadelních her.
Speciální skupinu pak tvořily tzv. legionářské
filmy, jejichž vlastenecké zaměření začalo s narůstající hrozbou německé expanze postupně
pronikat i do jiných žánrů.
byl také obor kameramanů, který se nebývale prosadil i za hranicemi našeho státu (Otto
Heller, Václav Vích). Také zásluhou filmového
Zem spieva
vidění kameramanů Jana
Stallicha a Karla Plicky
dosáhla česká kinematografie 30. let jednoho
z největších mezinárodních úspěchů. V roce 1934
získaly nejvyšší ocenění
na festivalu v Benátkách
hned čtyři české filmy:
Extase, Řeka, Bouře nad
Tatrami a Zem spieva.
Zvýšit profesionální úroveň
českých filmů mělo také
Filmové studio založené
v roce 1934. Vyhlašovalo
různé ankety a konkurzy
hledající hodnotné náměty,
scénáře i kvalitní herce.
O jejich tvůrcích a dalších
režisérských osobnostech
30. let… zase příště.
Extase
Pořádalo také
odborné semináře a přednášky, vedené
Extase
filmovými profesionály (Otakar Vávra, dr. Otto Rádl ad.). Registrační systém
stabilizoval českou kinematografii. Výsadní
postavení si podržela Havlova společnost A-B,
která si po vzoru hollywoodských studií vybudovala nedotknutelný svět hereckých hvězd
(Vlasta Burian, Hugo Haas, Oldřich Nový, Adina
Mandlová, Nataša Gollová ad.), které až na několik výjimek (např. Gustav Machatý), zastínily
věhlas ostatních filmařských profesí. Výjimkou
32
Řeka
Text: Mgr. Justina Kašparová
zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu.
Olomouc – Rubico, 2000
J. Brož, Historie čs. filmu v obrazech 1930–1945.
Praha – Orbis, 1959
www.rwe.cz
ENERGIE ČESKÉHO FILMU
vzpomínka
I přesto, že od počátku své kariéry měla
spíše „subtilnější postavu“, muži po ní šíleli,
ženy jí záviděly, děti ji obdivovaly.
Slušel jí elegantní klobouček i zástěra.
Uměla zahrát potvoru i starostlivou
maminku. Byla přesvědčena, že ke spokojenému hereckému životu nestačí jen nadání,
ale také velká dávka štěstí. My zase měli to
štěstí, že jsme paní Stellinku znali. Účastnila
se nadačních setkání, rozdávala kolem sebe
radost a smích. Až jednou nepřišla.
Odešla sice bez náruče plné květin, zato
v měsíci, kdy je květin všude kolem nejvíce.
Jako by jí „tam“ tu cestu předem dláždily
a zasypávaly. V květnovém vydání věnujeme
vzpomínku jedné z našich nejoblíbenějších
českých hereček, pocházející ještě ze slavné
generace předválečné avantgardy.
Narodila se 14. dubna 1922 v pražské Krči.
Maminka jí vybrala neobvyklé jméno podle
své oblíbené hrdinky Flamorionnova románu
Stella. Dětství pak prožila na Letné, kde její
tatínek, významný architekt Jan Zázvorka st.,
dostal nabídku pohodlnějšího bydlení. Krásný
pohled na panoráma Hradčan, Letenskou pláň
či přilehlou Stromovku,
se navždy otiskl do hereččina srdce. S láskou
také vzpomínala na
atmosféru letenských
vinárniček, v nichž
se sdružovali pražští
umělci a intelektuálové a kam ji bohémVe třech letech
ský tatínek brával už
jako malou holčičku. Držívala se jeho opasku
u kalhot a kamkoli přišli, budili prý úsměvné
pozdvižení. Jejich dobrodružné výpravy však
zásadně neschvalovala Stellina maminka, která byla charakterovým opakem tatínka. Svou
dcerku mnohem raději svěřovala do péče jejího o osm let staršího bratra Jana, který měl za
úkol se o ni starat, avšak namísto toho ji vodil
mezi své kamarády. Není se proto čemu divit,
že ji mnozí považovali spíše za kluka. Ovládala
chlapecké hry, vymýšlela různé nezbednosti
34
Stella
Zázvorková
a v pěti letech dokonce poprvé řídila auto. Naučila se také jezdit na koni. Ostatně, motorismus i jízda na koni jí učarovaly na celý život. Ve
stejné době se pravděpodobně začal naplňovat i její herecký osud, neboť zásluhou svého
bratra podnikla již ve třinácti letech výlet do
hlediště Osvobozeného divadla. Ačkoli ještě
nerozuměla všemu, co se na jevišti odehrávalo,
uchvátila ji podívaná na dva bílé klauny, jejichž
umění odměňovali diváci ohromným spontánním smíchem a potleskem.
Velký vliv na utváření její osobnosti měla také
pomocnice v domácnosti zvaná Nanynka, která byla společně s jejím otcem opakem přísné
a distingované maminky. Svého tatínka, bratra
a Nanynku vnímala herečka už od svého útlého dětství jako spiklence proti mamince, která
ač krásná a noblesní, působila chladným dojmem. Stella se jí nikdy nedokázala zcela otevřít
a navázat s ní oboustranně upřímný vztah.
Velkou životní změnou prošla po rozchodu
svých rodičů, kdy se společně s maminkou
a bratrem odstěhovala do Dejvic. Rozluka rodičů citelně nabourala všechny její dosavadní
jistoty, a přestože tatínek na ni nikdy nezapomínal, polevila v učení. Tajně spoléhala na
otcovu přímluvu, avšak ten jí odmítl jakoukoli protekci, třebaže možností se mu nabízelo
mnoho. Zkoušky na konzervatoř přirozeně
nesložila, rozhodla se tedy věnovat čas studiu
jazyků na anglické koleji spravované hrabětem
Černínem. Až jakési stále naléhavější vnitřní
přesvědčení o herecké budoucnosti ji dovedlo
na práh Burianovy školy. Po úspěšném přijetí
dostala možnost předvést se v Zeyerově Staré
historii, kde po boku ostatních elévů hrála
nábytek: portiéru, umývadlo, stoličku… Zprvu
velmi pěkně tančila nebo dělala zmíněné živé
dekorace. Naučila se tak vnímat prostor a pod
Burianovým dohledem i dalším mnoha užitečným disciplínám: zpěvu, soustředění a smyslu
pro precizní provedení detailu. „Máte tendenci
k přehánění a nemáte konkurenční sklony,“ tak
shrnul její herecké začátky sám E. F. Burian.
Slibně se rozvíjející divadelní kariéru násilně
přerušila válka. Jelikož Burian svým repertoárem provokoval nacisty, jeho divadlo bylo brzy
uzavřeno. Samotný akt uzavření divadla se herečce vryl velmi silně do paměti. Jako obvykle
se chystala vejít do divadla, neboť netušila, že
v něm řádí gestapo. Dříve než vstoupila, zpozorovaly ji kuchařky od Rozvařilů, které o dění
v divadle věděly, a vyvedly ji sklepními chodbami a výtahem na sudy. Podobně jako po rozchodu rodičů, zaútočila i nyní beznaděj a pocit
absolutního zmaření všech plánů a nadějí.
O něco později, když se situace trochu uklidnila,
nastudovala Stella společně s Alfrédem Radokem a ostatními členy Burianovy školy pásmo
básní Karla Hlaváčka, které se svého uvedení
dočkalo až v roce
1942 v divadle Větrník, v režii Josefa
Šmídy. Působení
ve Větrníku definitivně rozhodlo
o skutečnosti, že
V divadle Větrník, Stella vpravo
se herectví bude
věnovat po celý život. Jeho zásluhou také
navázala mnoho výjimečných přátelství. Jmenujme například Vlastimila Brodského, Zdeňka
Řehoře, Karla Effu, Josefa Hlinomaze či Miloše
Kopeckého, za něhož se dokonce provdala.
Seznámili se spolu při práci na inscenaci
Fausta, kde ztvárnili role Markétky a Mefis-
tofela. Vzali se však mnohem později, až po
návratu Miloše Kopeckého z koncentračního
tábora. Ten v té době přišel o matku a cítil se
velmi sám. Důvodem jejich manželství byl také
fakt, že spolu čekali dítě. Ačkoli manželský
svazek trval velmi krátkou dobu, Stella svého
rozhodnutí nikdy nelitovala. Jejich vztah zůstal
přátelský i po rozchodu a naopak se ještě prohloubil po tragické smrti dcerky Janičky, která
v patnácti letech spáchala sebevraždu. S touto
smutnou událostí se herečka snažila vypořádat
s mimořádně obdivuhodnou vnitřní silou. Neuzavřela se před okolním světem ani k němu
nezahořkla, naopak, přilnula k mladým lidem,
přátelům a práci. Utvrdila se v názoru, že osud
jenom nebere, ale na druhou stranu také dává.
Vybudovala si silný vztah k domovu i divadlu.
Stella Zázvorková hovořila plynně sedmi světovými jazyky, a přestože až do pozdního věku
velmi ráda cestovala, ani ve vypjatých dobách jí
nepřišla na mysl
možnost odejít
do jiné země.
S Milošem Kopeckým
Pevná přátelská
pouta přetrvala i v Divadle Satiry, do něhož
přešla v roce 1946. Jednalo se o tehdy nejpopulárnější soubor v Praze, programově se hlásící k tradici Osvobozeného divadla. Sdružoval
výjimečné herecké osobnosti i talenty jevištní
scény (Josef Svoboda, Dalibor Fára). Poutal
pozornost novými žánry, jakými byly například
muzikál, balet či pantomima. Profesionální
přístup, spoluautorství i spontánní improvizace postupně vyústily v generační politické
divadlo, nepohodlné své době. Nedlouho
po jeho uzavření Stella
odešla do
nově založeného Divadla estrády a satiry,
kam v roce
1955 přišel
S Janem Werichem v inscenaci Medvěd
Jan Werich.
Po jeho boku stála na jevišti v Čechovově inscenaci Medvěda, který byl později převeden
do své slavné televizní podoby. Za zmínku sto-
35
vzpomínka
jí také film Drahý zesnulý a Uspořená libra.
Poté co bylo Divadlo estrády a satiry přejmenováno na Divadlo ABC, začalo pro Stellu, dle
jejího mínění, asi vůbec nejšťastnější období
v životě. Tamní atmosféra dle jejích slov neměla obdoby. Žila naplno, hrála divadlo a podřizovala mu vše ostatní. Držela pospolu se svými
kolegy, a dokonce společně s nimi postavila
dům, v jehož jednom bytě strávila i poslední
léta svého života.
Na počátku 60. let vystoupila v televizní inscenaci Královské hry od Stefana Zweiga v režii
Alfréda Radoka, v níž ztvárnila cirkusačku
ašansoniérku Helene Azili. Tato hra vnesla nový
rozměr do jejího herectví, neboť poukazovala
jako představitelka komických rolí, třebaže byl
stejně rozvinutý i její dramatický talent. Nejčastěji vystupovala v rolích svérázných žen,
vlídných maminek či babiček. Výčet filmových rolí by byl velmi dlouhý, proto uveďme
jen několik nejznámějších: Až přijde kocour,
Jak utopit doktora Mráčka, Což takhle dát
si špenát, Zítra to roztočíme, drahoušku! ad.
Stella Zázvorková byla pro svůj nevšední talent
k vyprávění anekdot velmi oblíbena také v rozhlase.
Ve stáří se ráda zúčastňovala beneficí, charitativních akcí či besed s diváky. Jen těžko si připouštěla, že něco nemůže. Chtěla žít naplno.
Netoužila po dlouhém životě, nýbrž po tom,
Osidla smrti, ABC 1990
Nové mládí starého pána, ABC 1980
Helenka je ráda,
ABC 1957
Rychlokurs dokonalé
harmonie, ABC 1981
Lysis tráta a ty druhé, ABC 1964
Babí léto
na lidské charaktery a pracovně jí umožnila setkání s dalšími hereckými hvězdami: Rudolfem
Hrušínským, Otou Sklenčkou, Josefem Bekem,
Radovanem Lukavským a řadou dalších. Z jejích významných divadelních rolí neopomeňme například roli Tornado Lou v Limonádovém
Joe , Teklu v Ženitbě, Elizabeth v Těžké Barboře či Mastílkovou ve Fidlovačce. Z pozdějších
rolí byla její nejoblíbenější Paní Boylová v Pasti
na myši.
Ani film a televize nebyly k této herečce skoupé. Do povědomí diváků se zapsala především
36
aby byl kvalitně
naplněný. Přátelé jí byli oporou,
a to jak ti starší,
tak také mladí
kolegové. Těmi
se často obklopovala a jejich práce i názorů si
vážila. Mladí režiséři jí rádi dávali herecké nabídky. Např. Jan Svěrák v Koljovi, Jan Hřebejk
v Pelíšcích nebo Vladimír Michálek v Babím
létě. V posledním jmenovaném sehrála spolu
se svým kolegou Vlastimilem Brodským herec-
ký koncert starých manželů. Role byly oběma
umělcům napsány doslova na tělo a oba za ně
v roce 2001 obdrželi Českého lva za nejlepší
ženský (a mužský) herecký výkon v hlavní
roli. Poslední filmovou rolí Stelly Zázvorkové
byla babička Marešová ve snímku Hrubeš
a Mareš jsou kamarádi do deště, jehož premiéry se už bohužel nedočkala.
Život naučil tuto geniální herečku těšit se
z každodenních maličkostí. Dokázala ocenit
trvání přítomného okamžiku. „Mám život nesmírně ráda a trpím, když odchází“, říkávala,
když se jí někdo zeptal na její postoj ke stáří.
V životě pro ni byli nejdůležitější přátelé, stejně tak i touha potěšit druhé svým hereckým
uměním. 18. května 2005 odešla za těmi,
kteří byli jejímu srdci nejblíže, a nám zde zanechala ohromný kus své práce, který je tou
nejtrvalejší vzpomínkou.
V roce 2001 obdržela Stella Zázvorková
cenu Thálie za celoživotní přínos divadlu.
V roce 2005 převzala Českého lva za dlouholetý
umělecký přínos filmu.
V roce 1993 obdržela Stella Zázvorková
SENIOR PRIX. Cenu, kterou uděluje
NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování
za dlouholetou uměleckou činnost.
Text: Mgr. Justina Kašparová, Foto: Archiv MDP
Použita citace z knihy: Zázvorková Stella
Šloufová Alena: Stella o sobě (…život je jiné jeviště).
Praha: Camis, 1998.
NOVINKY Z NAKLADATELSTVÍ XYZ
MIROSLAV GRACLÍK / VÁCLAV NEKVAPIL
MARIE ROTTROVÁ
NEAUTORIZOVANÝ UMĚLECKÝ A ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH OSTRAVSKÉ LADY SOUL
První knižní ucelený pohled na život a kariéru Marie Rottrové, která se během let vypracovala z provinční ostravské zpěvačky až na hvězdu první velikosti. Mnoho let měla své
pravidelné televizní pořady (Divadélko pod věží, Čin čin). Které muže charismatická zpěvačka okouzlila? Jaká je babička? Jak se seznámila se svým současným přítelem? I na tyto
otázky najdete odpovědi v této knize.
Váz., 464 str., 299 Kč
Výhradní distribuce: Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce
JINDŘICH ČERNÝ
EDUARD CUPÁK
Divadelní historik Jindřich Černý se v monografii důkladně věnuje pozoruhodné osobnosti českého divadla a filmu, Eduardu Cupákovi. Hercův dramatický osud zachycuje
v kontextu společenských událostí, podrobně rozebírá Cupákovy divadelní, filmové i rozhlasové role a čtenáři představuje i jeho soukromí. Zdařilý portrét někdejší velké hvězdy.
Váz., 304 str., 249 Kč
Výhradní distribuce: Euromedia Group, k. s. – knižní distribuce
Plavínová 21, 130 00 Praha 3, tel.: 222 733 607, e-mail: [email protected],
yz-knihy cz www
www.
w xyz-knihy
xyz-knihy.cz
cz
37
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
24. května – 29. června / Tanec Praha 2010. XXII. Mezinárodní festival současného tance
a pohybového divadla.
www.tanecpraha.cz
5. – 6. června / Královský průvod z Prahy na Karlštejn. Vydejte se společně s Karlem IV. a jeho
družinou na tradiční dvoudenní pochod, symbolizující každoroční návrat korunovačních klenotů
na hrad.
www.hradkarlstejn.cz
12. června / Pražská muzejní noc. Netradiční prezentace muzeí, galerií a dalších kulturních památek.
Návštěvníkům se na některých místech otevřou i prostory, které jindy zůstávají uzavřené.
www.prazskamuzejninoc.cz
Brno
8. června / J.Kvapil, A. Dvořák a bratři Formanové: Ubohá Rusalka bledá. Inscenační projekt
Divadla Husa na provázku a bratří Formanů zaujme v režii Petra Formana originálním zpracováním
klasického příběhu o Rusalce. Část představení se odehrává ve venkovních prostorách divadla!
www.provazek.cz
11. – 19. června / Divadelní svět Brno. Mezinárodní festival divadel nabídne tradiční Noc kejklířů,
zajímavé domácí i zahraniční inscenace, koncerty, výstavy, dětské dílny, nebude chybět ani Slavnost
masek!
www.divadelnisvet.cz
Plzeň
Pardubice
Lysice
Zlín
Holešov
do 30. května! / Doba ledová – Giganti. Nepromeškejte poslední možnost zhlédnout unikátní
výstavu trojrozměrných modelů velkých pravěkých zvířat. Ojedinělý projekt ve stylu PaleoArtu propojil
umění s výsledky nejnovějších paleontologických výzkumů.
www.giganti.cz
30. června / K. Hamvai: Čas katů. DERNIÉRA v Městském divadle v Pardubicích. Hra o tom, jak se
čestný muž dostane do nebe. Děj se odehrává v revoluční Francii roku 1794. V hlavní roli Jiří Kalužný.
Režie Petr Novotný. Začátek představení v 18.00 hodin.
www.vcd.cz
od 1. května / Loutky na zámku. Velká výstava historických loutkových divadel a loutek ze sbírky
výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska.
www.zameklysice.cz
30. května – 6. června / Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež Zlín. Je připraven výběr
toho nejlepšího ze současné filmové tvorby pro mladé publikuma i bohatý doprovodný program.
www.zlinfest.cz
6. června / Jaromír Nohavica. Koncert populárního písničkáře v rámci „Hudebního léta – Zahrady
zámku Holešov 2010“ v nádherné atmosféře zámecké zahrady.
www.velryba.cz
Velké
Pavlovice 18. června / Bratři Ebenové. Koncert legendární bratrské trojice a jejich hudebních kolegů na
nádvoří Vinařství Baloun. Přichystána je i speciální edice 500 ks lahví s autorskou etiketou účinkujících.
www.solisart.cz
kulturní výběr sestavila:
Mgr. Justina Kašparová
38
kalendárium
Kalendárium
Pan Vratislav Lukáš (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
SENIOR PRIX – cena,
kterou uděluje NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako
poděkování za celoživotní
uměleckou činnost.
narozen 12. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2009
Pan Jaroslav Vodrážka (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
Květen 2010
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
dodatečně blahopřeje všem
uvedeným jubilantům k jejich
narozeninám.
narozen 14. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Paní Marie Coufová (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 21. 5. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 1996
Paní Sylvia Kodetová (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozena 21. 5. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Pan Antonín Schindler (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
narozen 25. 5. 1925, SENIOR PRX udělena v roce 1998
Paní Blanka Vikusová (Herecká asociace)
narozena 28. 5. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1995
PŘEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAČNÍ LISTY ŽIVOT UMĚLCE
Nadaèní listy
Antonie
Hegerlíková
Dáma (nejen) s kaméliemi ...
è.7/08 listopad
39
39
Májové překvapení
Pro naše milé stávající... i budoucí předplatitele
zahajujeme od letošního květnového vydání losování
o knihu z edice nakladatelství XYZ.
Každý měsíc budou vylosování dva předplatitelé.
V měsíci květnu od nás obdrží knihu
Ladislav Chudík - Žiji nastavený čas
tito čtenáři:
•
•
Gratulujeme!
paní Marie Brydláková, Petrov u Strážnice
pan Antonín Samler, Praha
Staňte se i Vy předplatiteli nadačních listů ŽIVOT UMĚLCE
a získejte tak šanci na výhru zajímavé knihy v hodnotě 250 Kč.
Jaroslav Kříženecký
PAVEL
BOBEK
Půlstoletí na pódiu
PŘEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAČNÍ LIST Y ŽIVOT UMĚLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 150 Kč
roční předplatné 300 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum . .....................................................
40
Podpis . .................................................................
2010
Festival divadla a hudby
7. ročník - „THE BEST OF”
středa 2. 6. 2010 - pondělí 14. 6. 2010
Středa 2. 6. „Ozvěny osadních ohňů“
19.00
- živé natáčení pořadu
Country rádia
Večer Wabiho Daňka,
host Petr Bende, Bodlo
... uvádí Tony Linhart
Čtvrtek 3. 6. „Slavnostní zahájení festivalu“
18.30
Martin Čarny Band,
Čechomor
Pátek 4. 6.
18.30
Ginevra, Strašlivá podívaná
Sobota 5. 6.
14.00-18.00 Dětský den
- mim Jaroslav Čejka a Bea
Albrecht, Divadlo ŽUPÁNEK
19.00
Smyčcový orchestr Jeseník,
Bluesberry
Neděle 6. 6. „Těšínské niebo“
19.30
Těšínské divadlo
Pondělí 7. 6. „Těšínské niebo“
19.30
Těšínské divadlo
Úterý 8. 6.
18.30
František a Jan Nedvěd
s kapelou
Středa 9. 6.
18.30
Nezmaři a Miki Ryvola,
Žalman a spol.,
Slávek Janoušek, Luboš Vondrák
Čtvrtek 10. 6.
18.30
Martina Trchová s kapelou
Marie Rottrová
skupina NEŘEŽ
Pátek 11. 6.
18.30
Bokomara, Naďa Urbánková
45 let RANGERS
Sobota 12. 6. „Vysoko Výše Vyšehrad“
14.00
Šarbilach
Amirante a Ali Amiri
Good Fellas,The Tap Tap
Neděle 13. 6.
17.30
Blue Effect, Radim Hladík
Lešek Semelka
Bluessession, ETC,
Vladimír Mišík, Pavel Skála
Olin Nejezchleba,
Ivan Hlas s kapelou
Pondělí 14. 6.
18.00-21.00 Petr Kocman band
“ Dámská jízda“
Yvonne Přenosilová,
Jitka Vrbová
Helena Maršálková
Ilon Leichtová
Marcela Voborská
21.00-23.30 Závěrečný Country bál
- hrají „ Votvíráci“
www.vysehrani.cz
DÁMSKÁ SAUNA SLAVIA
www.saunaslavia.cz

Podobné dokumenty

1 — 1 Dvacátý Magazín Paláce Akropolis 09–12

1 — 1 Dvacátý Magazín Paláce Akropolis 09–12 videomapping pod názvem ILLUMI_NATION, který se konal v roce 2011 nejen na průčelí kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z  Poděbrad a  je odborníky dodnes hodnocen jako jedna z nejlep...

Více

AS 2-2006 - Novinky

AS 2-2006 - Novinky (schematicky) v ochotnickém divadelničení rozdělit minimálně do dvou skupin: V první jsou ochotníci, kteří dokáží dát dohromady „partu“ nadšenců, s nimiž hru „nacvičí“ a spokojí se s tím, že v dané...

Více

V Brně dne 1. 9. 2014 Vážený pan Vážený pan Mgr. art. Peter Duhan

V Brně dne 1. 9. 2014 Vážený pan Vážený pan Mgr. art. Peter Duhan - Když jsem se následně ohradil, že sice pracuji jako pedagog na základní škole, ale po školách nejezdím, se paní redaktorka Chaloupská odvolala na informaci od paní sexuoložky MUDr. Růženy Hajnové...

Více