Spravodaj c 162 - szcpv

Spravodaj c 162
Motto 62: „Opravdivo milovať vlasť môže len ten, kto cíti, že korene jeho bytosti sú
zapustené v milovanej pôde.“
Martin Rázus
+++++++++++++++++
Mimoriadne smutna sprava!
Dna 15.november 2011 o 20.30 zomrel PhDr.
Ladislav Deak, DrSc. na mrtvicu. Pohreb bude
v utorok 22.november 2011 o 11.15 hod.
v Krematoriu na Lamacskej ceste.
PhDr. Ladislav Deák DrSc. historik, Historický ústav SAV * 13.01.1931
Markovce, + 15.11.2011 Bratislava - vedecký pracovník pre otázky slovenskomaďarských vzťahov
Vzdelanie 1957 Filozofická fakulta UK Bratislava
Študijné pobyty: Maďarsko, Poľsko, Juhoslávia, Bulharsko, Česká republika
životopis
Pracoviská a významné funkcie:
Historický ústav SAV( vedúci vedecký pracovník, vedúci oddelenia najnovších dejín).
Venuje sa výskumu najnovších dejín Slovenska (obdobie medzi dvoma svetovými
vojnami v širších medzinárodných reláciách.
Ocenenia:
2004 Cena SAV za vedecko-popularizačnú činnosť
2001 Zlaté pero Združenia 2001 (Združenie Slovákov vo Švajčiarsku, ako ocenenie
historického bádania a publicistickej činnosti, ktorou prispieva k utvrdzovaniu národného
povedomia Slovákov)
2001 Cena Daniela Rapanta za celoživotné dielo v oblasti historických vied (Matica
Slovenská)
2001 Pamätná medaila za prínos v oblasti výskumu slovenských dejín (Matica
Slovenská)
1996 Čestná plaketa Ľudovíta Štúra za zásluhy v spoločenských vedách od SAV
1996 Pocta Mateja Bela za historické štúdie osvetľujúce slovensko-maďarské vzťahy
(Ministerstvo kultúry SR)
1996 Cena Centra Björnstjerne Björnsona
1992 Prémia za dielo Hra o Slovensko (SLF)
a ďalšie
Členstvo vo vedeckých organizáciách:
člen historickej komisie s Poľskom, Maďarskom, bývalou Juhosláviou
tvorba
Monografie:
1996 Hungary´s game for Slovakia
1991 Hra o Slovensko
1990 Slovensko v politike Maďarska
1986 Zápas o Strednú Európu 1933-1938
Vedecko-populárne diela:
1998 Viedenská arbitráž
1997 The Slovaks in Hungarian Politics in the Years 1918-1939
October 1995 Trianon – Illusions and Reality
Spracoval 3 zväzky edície dokumentov (o Viedenskej arbitráži a jej dôsledkoch), vydal
vedecko-populárne publikácie a je činný publicisticky.
Časopisecké publikácie: vedecké historické časopisy v SR a v zahraničí
Vedecká výchova: 5
––––––––––––––––––––
Vazeni priatelia, spolupracovnici a znami Ladislava Deaka,
dovolujeme si Vam s hlbokym zialom a bolestou v srdci oznamit, ze nas
otec Ladislav Deak nas navzdy opustil dna 15.11.2011.
Verime, že aj napriek tejto smutnej udalosti, zanechal vo Vašich
zivotoch svoju stopu a ostane aj nadalej sucastou Vasich spomienok.
L. Ondrejkova, dcera
D. Deak, syn
–––––––––––––––––––––
PRAVDA: Zomrel významný slovenský historik Ladislav Deák
TASR | 16. novembra 2011 18:59
Popredný slovenský historik Ladislav Deák zomrel v utorok 15. novembra. Je držiteľom
viacerých ocenení a patrí k profilujúcim historikom dejín 20. storočia na Slovensku.
Deák sa narodil 13. januára 1931 v obci Markovce, okres Michalovce, v rodine
gréckokatolíckeho kňaza. V roku 1957 absolvoval Filozofickú fakultu Univerzity
Komenského v Bratislave. Najprv pôsobil ako učiteľ, od roku 1962 ako historik v Ústave
dejín socialistických krajín Slovenskej akadémie vied.
Spočiatku sa zameriaval na zahraničnopolitické problémy stredoeurópskych štátov a
Juhoslávie v medzivojnovom období (1918 1939), neskôr na vzťahy medzi ČeskoSlovenskou republikou a Maďarskom s ťažiskom na politiku Maďarska voči Slovensku.
Je autorom, respektíve spoluautorom 15 knižných publikácií a vyše sto vedeckých štúdií,
ako aj množstva odborných článkov ako doma, tak i v zahraničí.
Zastával viaceré funkcie v odborných i v stavovských organizáciách, vrátane funkcií v
bilaterálnych medzištátnych komisiách historikov a vykonával rozsiahlu poradcovskú a
expertíznu činnosť pre štátne orgány či občianske organizácie.
Čítajte viac: http://spravy.pravda.sk/zomrel-vyznamny-slovensky-historik-ladislav-deakfwe-/sk_domace.asp?c=A111116_185859_sk_domace_p23#ixzz1duOvJ93g
+++++++++++++++++
- 24. novembra 2011 (štvrtok) sa doziva vyznamneho zivotneho jubilea 50. rokov Imrich
Fuhl, pri tej prilezitosti bude mat malu oslavu. 24. novembra 2011 (štvrtok) o 19.00
hodine v Starom Slovenskom dome (Mlynky, Hlavná ul. 14.) Régi Szlovák Ház
(Pilisszentkereszt, Fı u. 14. Na konci tohto Spravodaja si precitajte jeho zivotopis.
Vypočujte si zaujmavé interwiew o živote Slovákov v Maďarsku. Je to rozhovor s Imrom
Fuhlom (po slovensky) - SBS Australian Radio
http://tunein.com/tuner/?ProgramId=191670&TopicId=36344361&
+++++++++++++++++
- 17.11.2011, stvrtok, den otvorenych dveri na Bratislavskom Hrade, budu spristupenene
prvy raz zrestaurovane casti prveho az stvrteho poschodia. Najzaujimavejsie je I.
poschodie, to nebyva spristupnene normalne.
+++++++++++++++++
- 17. november 2011. Štvrtok, 13.00 hod. Bratislava - Štúrové námestie - 22. výročie dňa
boja za slobodu a demokraciu
Svetové združenie bývalých čsl. politických väzňov
Nám. sv. Egídia 102/14, 058 01 Poprad
tel. 052 7722626, 0903 142 771
e-mail: [email protected]
http://www.szcpv.org
+++++++++++++++++
- 21.11.2011 17.30 Seminarna sala Klariska 5, Jarmila Filadelfiova: Kolko ho je a koho
sa tyka? Rozsah a podoby nasilia pachaneho na zenach.
+++++++++++++++++
-
22.11.2011, 14.00 Prednaskova sala Venturska 11, Michaele Rozstock – Poplar,
Alchymia uspechu podnikania Preco niektorí vyhravaju a ini krachuju.
+++++++++++++++++
- „NÁRODNÝ ŠTÁT V PROCESE GLOBALIZÁCIE“ JUBILEJNÁ 20. PLENÁRNA
KONFERENCIA ZDRUŽENÍ SLOVENSKEJ INTELIGENCIE sa uskutoční v piatok 9.
decembra 2011 od 8,30 hod. na Ekonomickej univerzite v Bratislave (Dolnozemská
cesta 1, Bratislava-Petržalka). Účasť zatiaľ potvrdili prednášatelia:
• prof. JUDr. Milan Čič, DrSc. „Aktuálne otázky a princípy vzťahov medzi národnými
štátmi a EÚ“
• prof. Ing. Peter Staněk, CSc. „Globalizačné výzvy a možností národných ekonomík“
• prof. Ing. Milan Šikula, DrSc. „Globálna kríza ako výzva na modernizáciu štátu“
• Sergej Chelemendik „Perspektívy národných štátov v strednej Európe“...
V zmysle nášho predsavzatia „vytvoriť vlastnú perspektívnu koncepciu nášho
národnoštátneho života“ a s vedomím, že stále prebieha zápas o charakter nášho štátu,
chceme rozprúdiť celospoločenskú diskusiu o tejto závažnej téme.
Na diskusiu o životných otázkach slovenskej spoločnosti a jej perspektívach sme vyzvali
aj mladú slovenskú inteligenciu, aby definovala svoje predstavy o vlastnom aj našom
spoločnom národnoštátnom živote vo vlastnom demokratickom štáte.
Záverečné dokumenty budú zhrnutím výsledkov našej vyše 20- ročnej práce pre
slovenský národ a jeho štát a – ako náš generačný príspevok a odkaz našim
pokračovateľom - poskytnuté slovenskej spoločnosti, najmä predstaviteľom SR.
Pozývame všetkých našich členov, spolupracovníkov a priaznivcov našej činnosti s
presvedčením, že spoločne nájdeme východiská a riešenia pre náš ďalší rast a rozvoj.
Výbory Združení a Rada osobností
P.S.
Pozvánku s presnými údajmi pošleme po definitívnom potvrdení všetkými
prednášajúcimi.
+++++++++++++++++
Vás srdečne pozývame na
Spomienkovú slávnosť
pri príležitosti 150. výročia príchodu Mórica Alstera
do úradu katolíckeho kňaza v Račišdorfe
Slávnosť sa koná 24. novembra 2011
Program slávnostného popoludnia :
14,00 - 15,00 Slávnostná svätá omša v rímskokatolíckom kostole
sv. Filipa a Jakuba
15,00 - 15,30 Privítanie hostí MO MS a prehliadka Račianskej
pamätnej izby
15,30 - 16,00 Prijatie hostí u starostu MČ Bratislava – Rača
16,15 - 16,40 Pietna spomienka pri hrobe M. Alstera na miestnom
cintoríne
17,00 - 18,30 Spomienková slávnosť v Nemeckom kultúrnom dome,
účinkujú žiaci, študenti a učitelia GŠB, ZUŠ a ZŠ
+++++++++++++++++++++++
- Univerzitná knižnica Bratislava
Historický ústav Slovenskej akadémie vied
Slovenská historická spoločnosť pri Slovenskej akadémii vied
pod záštitou
švajčiarskeho veľvyslanca
J. E. Christiana Fotscha
si Vás dovoľujú pozvať na prezentáciu knihy
Viliam Čičaj – Jan Andrea Bernhard
Orbis helveticorum
Das Schweizer Buch und seine mitteleuropäische Welt
22. novembra 2011 o 17,30 hodine v prednáškovej miestnosti Univerzitnej
+++++++++++++++++++++++
- P O Z V Á N K A na diskusiu: s Oskarom Krejčím na tému: Ľudské práva v 21.
storočí Podujatie sa uskutoční 24. novembra 2011 (štvrtok) o 16,30 na Gunduličovej ul.
www.noveslovo.sk
12 v Bratislave
+++++++++++++++++
- 24. novembra 2011 o 15.30 hod v zasadačke Ministerstva hospodárstva SR, Mierová 19
RIEŠENIE SPOTREBITEĽSKÝCH SPOROV MIMOSÚDNOU A SÚDNOU CESTOU,
Informovať a na otázky spotrebiteľov odpovedať budú
Prof. Vladimír Labáth, PhD. - odborník na mediáciu
Mgr. Simona Mills, advokátka (advokátska kancelária STANO & MILLS s.r.o.)
PhDr. Jana Miklovičová - Združenie občianskej sebaobrany
hosť: Ing. Mgr. Imrich Csiba - riaditeľ Odboru VT a ochrany spotrebiteľa MH SR
Využite príležitosť dozvedieť sa informácie o
dôvodoch a príčinách vzniku spotrebiteľského sporu,
pomoci v riešení spotrebiteľského sporu (občianske združenie, právnik)
mediácii ako možnosti riešenia spotrebiteľského sporu mimosúdnou
cestou s modelovými ukážkami,
žalobe ako konečnej cesty k dosiahnutiu spotrebiteľského práva,
možnostiach uplatnenia si oslobodenia od súdnych poplatkov pri spotrebiteľskom
+++++++++++++++++
- ZÁNIK NEOLIBERALIZMU ?
Môže kríza spôsobiť kolaps neoliberálneho kapitalizmu
a nahradiť ho lepším systémom?
Termín konania: 23.11.2011 (streda) o 16.00 hod . ,
v aule PEVŠ, ul. Tematínska č. 1O, Petržalka
Úvodné slovo : h. prof. Dr. Ing. Ivan Haluška, DrSc. s využitím myšlienok z jeho
najnovšej knihy: Budúcnosť globálnej ekonomiky , IRIS 2011+
Koreferát: doc. PhDr. Ladislav Hohoš, CSc.
+Kniha je v bežnom predaji a v školskej predajni kníh v budove PEVŠ, Tematínska 10
+++++++++++++++++
dovolujeme si vas srdecne pozvat na charitativny Vianocny bazar, ktory
pre vas pripravili ako každý rok velvyslanectva sidliace v Bratislave.
******************
VIANOCNY BAZAR
Nedela 20. 11. od 10.00 do 16.00 h.
STARA TRZNICA (Nam. SNP, Bratislava)
Vstupne 3,- Eur
+++++++++++++++++
Ladislav Deák - Slovensko-maďarské vzťahy očami historika na začiatku 21.
storočia
Slovensko-maďarské vzťahy očami historika na začiatku 21. storočia
Ladislav Deák
Problémy, ktoré vyplávali na povrch v slovensko-maďarských vzťahoch po roku 1989,
nie sú nové a v maďarskej politike pretrvávajú s väčšou či menšou intenzitou od roku
1918. Nová je na nich taktika a ich prezentovanie podľa meniacej sa politickej situácie a
mocenskej konštelácie v Európe. Preto, ak chceme pochopiť podstatu a pozadie
súčasných slovensko-maďarských problémov, musíme ich skúmať v historickom
kontexte od zániku uhorského štátu. Je to potrebné tým viac, že kým tento historický
aspekt je v súčasnej maďarskej politike neustále prítomný, na Slovensku sa z
nevedomosti alebo zámerne ignoruje, v dôsledku čoho sa u nás stráca historická
kontinuita s nedávnou minulosťou a nepoznajú sa skutočné ciele a pozadie maďarskej
politiky voči Slovensku.
Maďarská a slovenská politika sa natrvalo rozišli roku 1918. Rozpad Uhorska a rozchod
Slovákov s uhorskou štátnosťou sa v Maďarsku dodnes interpretujú z úzkeho
maďarského nacionalistického pohľadu a zo stanoviska vládneho a utlačovaného národa,
pričom sa ignorujú demokratické práva nemaďarských národov a národností v Uhorsku a
ich právo na samostatný národný a štátny život. Podľa maďarskej interpretácie Slováci
nemali dôvod opustiť ”tisícročnú spoločnú vlasť”, pretože spolužitie v uhorskom štáte
bolo prirodzené a s výnimkou určitých jazykových problémov, bolo harmonické a v
prospech obidvoch národov. Preto sa rozpad Uhorska chápe ako neprirodzený, násilný a
umelý mocenský zásah, ktorý prišiel zvonka vo forme ”mierového diktátu” veľmocí
Dohody a ich spojencov a mal za následok prerušenie vzájomných historických väzieb a
spolužitia národov v štáte. S touto dobovou potrianonskou interpretáciou sa stotožnila aj
súčasná maďarská oficiálna politika, o čom svedčí prijatie zákona o uhorskej korune, jej
premiestnenie a jej premena z historickej relikvie na ideologický a politický nástroj
súčasného maďarského štátu. Podľa toho Uhorsko od začiatku bolo maďarským
národným štátom, kde Maďari mali osobitné postavenie a riadili ostatné národy a
národnosti v štáte. Slováci údajne boli spokojní so svojím osudom a prijímali maďarskú
nadvládu ako prirodzenú, čo je hrubou deformáciou historického vývoja,
mnohonárodnostného charakteru Uhorska a rovnosti tam žijúcich národov až do
novoveku. Slovenská historiografia sa hlási k uhorskému dedičstvu, lebo je súčasťou
našich národných dejín a naši predkovia sa aktívne podieľali na budovaní a na obrane
mnohonárodnostného uhorského štátu. To však neznamená, že Slováci schvaľujú a
prijímajú deformovanú interpretáciu uhorských dejín. Osobitne sa to týka dejín
posledných dvoch storočí, o ktorých sa v Maďarsku domnievajú, že po vzniku
samostatného slovenského štátu sa vytvárajú podmienky k návratu spolužitia a k
tradíciám, ktoré spájajú Slovákov a Maďarov z čias uhorskej minulosti. Prijatie
maďarskej interpretácie uhorského dedičstva posledných dvoch storočí by znamenalo
vrátiť sa späť do l9.storočia a priznať oprávnenosť národnostného útlaku, maďarskej
nadvlády v Karpatskej kotline so všetkými dôsledkami a rovnako dať za pravdu
maďarskej téze, že politický vývoj na Slovensko po roku 1918 bol omylom, odklonom od
”osvedčenej tradície” uhorskej minulosti a vlastne priznaním zrady a historickou chybou,
ktorú Slováci chcú napraviť.
Gordický uzol maďarsko-slovenských vzťahov v 20. storočí nesporne predstavuje
mierová zmluva v Trianone /4.júna 1920/, v ktorej sa koncentrujú všetky problémy
maďarskej politiky. Maďarská spoločnosť sa dodnes s ňou nevyrovnala a pokladá ju za
krivdu spáchanú na maďarskom národe, ktorá musí byť odčinená. Kým Rakúsko ako
porazená krajina prijala rozpad monarchie ako nezvratný historický fakt a spomína na ňu
len s nostalgiou a po podpísaní mierovej zmluvy r. 1919 sa zriekla organizovania
iredenty, v Maďarsku vývoj išiel opačným smerom. V maďarskej spoločnosti je Uhorsko
aj v súčasnosti prítomné, je zdrojom kriesenia zašlej slávy maďarstva a umelého
udržovania komplexu niekdajšej veľkosti. Zánik uhorského štátu sa dodnes v Maďarsku
nechápe ako logický dôsledok protinárodnej, polofeudálnej a konzervatívnej politiky
maďarskej vládnej garnitúry a spojenectva s výbojnou politikou cisárskeho Nemecka
pred vojnou a počas l. svetovej vojny, ale vina za zrútenie sa uhorského štátu sa výlučne
pripisuje diktátu veľmocí Dohody a ich spojencov, ktorý priviedol maďarský národ do
katastrofy, spôsobil zánik tisícročnej ríše a viedol k strate maďarského etnika, za ktorú
politiku a rozhodnutie maďarská vládna garnitúra nenesie žiadnu zodpovednosť. Keď
skompromitovaná maďarská politika na čele s grófom A. Apponyim na mierovej
konferencii nedokázala obhájiť integritu Uhorska, ktorá už jeden a polroka neexistovala,
maďarskú verejnosť, presiaknutú nerealistickými nádejami, zachvátila trauma.
Trianonská mierová zmluva sa interpretovala príliš jednostranne, výlučne z pozícií
maďarskej hegemónie, maďarských mocenských záujmov a z aspektu netolerantnosti
voči nemaďarským národom. Pri hodnotení Trianonu maďarská oficiálna politika
ignorovala reálnu povojnovú situáciu a svoje závery budovala na fikciách, na politických
ilúziách vládnych kruhov, na zamlčovaní viny maďarskej politiky v minulosti a na
pomste víťazov, ktorí svojím ortieľom ponížili celý maďarský národ.
Hoci Maďarsko oficiálne v trianonskom zámku podpísalo mierovú zmluvu, v princípe ju
odmietalo a celú politiku medzivojnového Maďarska nepostavilo na obrane hraníc
nového povojnového štátu, ale na ich zmenách. Revízia Trianonskej zmluvy sa stala
vedúcou zjednocovacou ideou celej maďarskej spoločnosti a všetkých medzivojnových
maďarských vlád. Trianonská zmluva sa vo všeobecnosti nepokladala za morálne
záväznú a každý krok na ceste k jej revízii sa v Maďarsku hodnotil ako vlastenecký čin,
príspevok k obnoveniu svätoštefanskej ríše a predvojnovej hegemónie maďarského
národa v Karpatskej kotline. Pod revíziou hraníc sa nechápala čiastočná úprava hraníc na
etnickom princípe, ale ich úplne obnovenie v rozsahu predvojnových uhorských hraníc.
V celom maďarskom politickom tábore vládol názor, že etnické hranice nezaručujú
budúci rozvoj maďarského národa.
Pokiaľ išlo o postoj k Slovákom, Maďarsko Martinskú deklaráciu z 30.októbra 1918
neuznalo za štátoprávny akt slovenského národa a opustenie uhorského štátu hodnotilo
ako”zradu tisícročnej vlasti” a novú povojnovú situáciu len za určité provizórium. O
Slovensku sa hovorilo ako o ”okupovanom území”. Celé medzivojnové obdobie
pretrvávali staré skostnatené názory o Slovákoch a maďarská oficiálna politika im
upierala právo na vlastný národný život. Keďže sa vo všeobecnosti tvrdilo, že Slovensko
bolo ”násilne odtrhnuté od vlasti”, celý slovenský problém sa hodnotil výlučne z pohľadu
maďarského štátu a v rámci kompetencie maďarskej štátnej politiky. Rovnako sa v
Maďarsku obhajovala téza, že Slováci ” vždy boli spokojní” s uhorským štátom a len pod
nátlakom a výnimočnej situácie po vojne sa stali obeťou českej mocenskej politiky, ”boli
oklamaní” a ”proti svojej vôli” opustili tisícročný rámec svätoštefanskej koruny. Keďže
hlavná vina za opustenie Uhorska sa nepripisovala Slovákom, ale Čechom, preto najväčší
odpor proti revízii v Budapešti očakávali zo strany Prahy. Celkovo sa v maďarských
vládnych kruhoch verilo, že ak sa podarí zlomiť mocenskú silu česko-slovenského štátu a
paralyzovať vládnu moc na Slovensku, územná revízia má otvorenú cestu a Slováci bez
väčšieho odporu sa vrátia späť do lona maďarského štátu.
Keďže revízia povojnových hraníc mierovou cestou bola nereálna, maďarské vládne
kruhy vyčkávali na zmeny a presuny mocenských síl v Európe. Po nástupe Hitlera k moci
v Nemecku maďarská revizionistická politika nabrala nový dych a stala sa prirodzeným
spojencom toho Nemecka, ktoré chcelo zmeniť mapu povojnovej Európy a násilnou
cestou zlikvidovať česko-slovenský štát. Horthyovské Maďarsko spojilo svoj osud s
nacistickými agresívnymi plánmi a priamo sa podieľalo tak na oslabovaní povojnového
mocenského systému v strednej Európe ako aj na likvidácii Česko-Slovenska. Do
kritických rokov 1938 – 1939 maďarská vládna politika vstupovala s prepracovanou
koncepciou revízie hraníc s Česko-Slovenskom. Vzhľadom na postoj európskej verejnej
mienky a nemeckej taktiky využitia nemeckej menšiny v republike, aj Maďarsko
navonok vystupovalo s revizionistickým požiadavkami na etnickom princípe, ktoré
postupne rozšírilo aj o plebiscit na celom území Slovenska a Podkarpatskej Rusi, pričom
pred nemeckou, talianskou a poľskou vládou sa netajilo, že chce vytvoriť veľké
Maďarsko v hraniciach predvojnového Uhorska. Keď sa v Budapešti dozvedeli, že
mníchovská konferencia štyroch veľmocí presunula maďarské územné požiadavky do
kompetencie priamych rokovaní medzi maďarskou a č-s. vládou a keď maďarská vláda
zistila, že Hitler súhlasil s revíziou hraníc len na etnickom princípe a so Slovenskom mal
vlastné plány, navrhla, aby o revízii trianonských hraníc s Č-SR rozhodlo Nemecko a
Taliansko, čo sa aj stalo vo Viedni 2. novembra 1938.
Viedenský verdikt bol krajne jednostranný a v prospech Maďarska, ktorému nešlo o
dosiahnutie etnickej hranice, ale o položenie bázy veľkomaďarského štátu v rozsahu
predvojnových hraníc a o maximálne okyptenie Slovenska na základe nehodnovernej
národnostnej štatistiky z roku 1910. Okrem zmiešaného územia arbitri prisúdili
Maďarsku aj územie obývané čisto slovenským etnikom. V dôsledku okyptenia
Slovenska sa narušila hospodárska rovnováha krajiny, prerušilo sa spojenie medzi
severom a juhom, Slovensko prišlo o väčšie mestá na juhu, boli prerušené komunikačné
tepny a železničné spojenie s Podkarpatskou Rusou. Maďarská vláda od tohto zásahu
očakávala, že Slovensko sa skoro zrúti a stane sa ľahkou korisťou Budapešti. Celkovo
viedenské rozhodnutie nevyriešilo problém, pre ktorý bolo zvolané, pretože svojím
jednostranným rozhodnutím a odtrhnutím značnej časti slovenského etnika ho ešte
skomplikovalo.
Výsledok arbitráže pred svetom sa prezentoval tak akoby dva suverénne štáty požiadali o
rozsúdenie územného sporu medzinárodnou cestou. V skutočnosti nešlo o dobrovoľný
akt, pretože česko-slovenská vláda pristúpila na arbitrážne konanie pod nátlakom a
hrozbou obidvoch arbitrov a v dôsledku ultimatívnych požiadaviek Maďarska, čo
medzinárodné právo odmieta a hodnotí ako protiprávny akt. Markantná protiprávnosť
viedenského rozsudku sa prejavila v tom, že tvoril súčasť Mníchovskej dohody, priamo
na ňu nadväzoval a odvolával a keďže mníchovské rozhodnutie veľmocí bolo diktátom,
aj všetky následné akty boli protiprávne. Z tohto kritéria po 2. svetovej vojne vychádzala
aj mierová konferencia v Paríži a mierová zmluva medzi Spojencami a Maďarskom z
februára 1947, v ktorej sa uvádzalo, že viedenské rozhodnutie sa pokladá za nulitné, čo
znamenalo, že verdikt z 2. novembra 1938 sa hodnotil ako súčasť a dôsledok
Mníchovskej dohody. Z hľadiska súčasnosti je významný aj 4. článok mierovej zmluvy, v
ktorom sa Maďarsko zaviazalo, že v budúcnosti nebude trpieť na svojom teritóriu
organizácie, ktoré vyvíjajú nepriateľskú činnosť voči Spojencom, vrátane revizionistickej
propagandy.
V Maďarsku sa dodnes nevyrovnali s otázkou Viedenskej arbitráže a pri jej hodnotení
prevažuje úzky nacionalistický aspekt pred objektívnym historickým pohľadom.
Viedenský verdikt sa vo všeobecnosti chápe ako náprava ”nespravodlivosti Trianonu”,
ako určitá úprava slovensko-maďarskej hranice, s ktorou súhlasili aj veľmoci.
Oprávnenosť tohto aktu sa nespochybňuje, pričom sa jedine považuje za nedostatok fakt,
že Maďarsko získalo územie len so súhlasom Nemecka a Talianska a bez účasti dvoch
západných veľmocí. V maďarskej historiografii a publicistike sa zámerne obchádza
politická situácia, v ktorej sa zrodilo viedenské rozhodnutie, samotný akt jeho realizácie,
priame väzby medzi viedenským rozhodnutím a mníchovským diktátom a charakter
etnického zloženia okupovaného teritória. Z veľkého množstva maďarských a
zahraničných dokumentov jednoznačne vyplýva, že arbitrážne rozhodnutie pripravila
maďarská politika za priamej pomoci a mocenského tlaku fašistických veľmocí, ktorý akt
sa nedial ”pokojnou cestou”, ale pod hrozbou, v atmosfére napätia, pohraničných
incidentov a nacionálnych vášní. Hlavný dôraz sa aj v súčasnosti kladie na nacionálny
moment, ktorý sa prejavuje najmä pri argumentácii etnického zloženia okupovaného
územia. Akcentuje sa nespoľahlivá národnostná štatistika z roku 1910 a sčítanie
obyvateľstva na okupovanom území v decembri 1938, ktoré prebiehalo v čase vojenskej
správy, etnických čistiek, vyhosťovania a prenasledovania Slovákov, čo malo za
následok, že k maďarskej národnosti sa prihlásilo až 86,5% obyvateľstva a za Slovákov
len 9,8%, ktorý výsledok bol hrubým falšovaním reálneho stavu, bol dosiahnutý pod
hrozbou a v atmosfére národnostného prenasledovania.
Najhoršie dôsledky okupácie sa prejavili v národnostnej politike maďarského štátu, ktorý
ignorujúc novú povojnovú situáciu, nevypracoval žiadnu národnostnú koncepciu a
pokračoval v starých praktikách predvojnového národnostného útlaku. Táto národnostná
prax horthyovského režimu mala neblahé následky pre Slovákov na okupovanom území a
dokazovala, že maďarská národnostná politika sa z minulosti nič nepoučila a ani po
rozpade uhorského štátu sa v ničom nezmenila. Podobne, ako za uhorských čias, každý
národnostný pohyb na okupovanom území vládne orgány posudzovali ako protimaďarský
a protištátny čin. Maďarsko sa chápalo ako čisto štát maďarského národa, kde každý
obyvateľ musí vedieť po maďarsky, hlásiť sa za Maďara, maďarsky cítiť, prijať spôsob
života Maďarov a tvoriť organickú súčasť maďarského národa.
Na surový odnárodňovací režim, likvidáciu občianskych a národných práv Slovákov, na
brutalitu okupačných orgánov, vyhosťovanie, zbavovanie zamestnania štátnych
úradníkov a násilie autonómna vláda na Slovensku odpovedala opatreniami, ktoré mali
zmierniť perzekúciu okupačných orgánov voči slovenskej menšine. Rozhodla sa uplatniť
zásadu reciprocity /ktorá bola zakotvená aj v ústave slovenského štátu/, čo znamenalo, že
Tisova vláda bola ochotná poskytnúť zvyšku maďarskej menšiny na Slovensku toľko
národnostných práv, koľko poskytne maďarský štát slovenskej menšine na okupovanom
území.
Hoci Maďarsko patrilo medzi tvorcov viedenského verdiktu, jeho závery neakceptovalo a
nové hranice nepokladalo za záväzné a definitívne. Budapešť zastávala názor, že získané
teritórium vytvára priaznivé podmienky pre pohltenie celého Slovenska. Strategický cieľ
maďarského štátu sa v ničom nezmenil. Nová bola iba taktika. Keďže revízia na
etnickom princípe bola už skončená, Maďarsko sa vrátilo k hlásaniu revízie hraníc na
historickom princípe a otvorene sa hovorilo o hraniciach Maďarska na Karpatoch. Začala
sa intenzívna vládna kampaň za ”oslobodenie ďalších obsadených území”, do ktorej sa
aktívne zapojili aj početné iredentistické spolky.
Príležitosť pre ďalšiu revíziu hraníc so Slovenskom sa Maďarsku naskytla v marci 1939,
v čase dezintegrácie česko-slovenského štátu. Pred spojencami Nemeckom, Talianskom a
Poľskom otvorene si robilo nárok na celé územie Slovenska, pričom si bolo vedomé, že
ho môže ovládnuť výlučne mocenskou silou, za súhlasu a pomoci Nemecka. Preto
presvedčovalo Berlín, že samostatný slovenský štát je hospodársky neživotaschopný,
politicky neúnosný a nespoľahlivý a bude príťažou pre nemeckú politiku v strednej
Európe. Hitlerov záujem o Slovensko v Budapešti interpretovali ako provizórny a
taktický krok, ktorý slúži k rozkladu a likvidácii zbytku Č-SR. Podľa maďarskej politiky
najlepším riešením by bolo pripojenie Slovenska k maďarskému štátu, ktorého zväčšenie
by poslúžilo aj nemeckým mocenským záujmom v Podunajsku. Keď Hitler rozhodol o
začlenení Slovenska do nemeckej záujmovej a mocenskej sféry, v Budapešti verili, že nie
je to jeho posledné slovo a po upokojení pomerov v strednej Európe Slovensko sa predsa
stane súčasťou maďarského štátu.
V snahe oslabiť Slovensko a vyvolať v Berlína nezáujem o udržanie samostatného
slovenského štátu, Maďarsko koncom marca 1939 v čase okupácie Podkarpatskej Rusi
využilo ďalšie územné okyptenie Slovenska tentoraz na východe krajiny. Ak by
formujúci sa slovenský štát nezmobilizoval všetky svoje morálne, politické a vojenské
sily, maďarský vojenský útok by sa zastavil až v Poprade a vlastne by rozhodol o záujme
alebo nezáujme Nemecka o zbytok Slovenska. Na margo maďarského vojenského zásahu
treba uviesť, že ak maďarská vláda mala výhrady k slovensko-rusínskej hranici, ktorú
uznaním SR priznala aj de jure, bolo treba problém riešiť vzájomným rokovaním a
nesiahnuť ku krajnému riešeniu, k agresii bez vypovedania vojny, čo bolo hrubým
porušením medzinárodného práva a bežných medzinárodných zvyklostí. Navyše
maďarské vojenské letectvo náletom na Spišskú Novú Ves si vyslúžilo v strednej Európe
pred 2. svetovou vojnou prvenstvo v bombardovaní mesta hlboko v tyle vojenských
operácií. Tvrdenia maďarskej historiografie, ktorá marcový vojenský konflikt s rodiacim
sa slovenským štátom bagatelizuje, hovorí len o hraničných incidentoch a nepripisuje mu
väčší význam, sú neseriózne, nezodpovedajú historickým faktom a vyvracajú ich aj
maďarské dobové dokumenty.
Ani v období trvania prvej slovenskej štátnosti maďarská vládna politika nezmenila svoju
protislovenskú koncepciu. V rámci hlásania svätoštefanskej idey aj ďalej podporovala
prejavy iredentizmu v krajine a nevzdala sa snahy o nastolenie hegemónie maďarského
štátu nad národmi v Karpatskej kotline. Odmietala uznať samostatný národný a štátny
vývoj Slovákov, pretože – tvrdili v Budapešti – slovenský štát vznikol mimo rámca
svätoštefanského štátu a neakceptoval maďarskú tézu, podľa ktorej slovenský problém
možno riešiť len v širokom rámci maďarského štátu. Preto slovenská samostatnosť sa
chápala ako cudzí prvok, ktorý je nezlúčiteľný s tisícročnou tradíciou a orientáciou
slovenskej politiky. Na merite veci nemenil ani fakt, že slovenský štát bol pod nemeckou
ochranou. Počas rokov 2. svetovej vojny maďarská vláda neraz dala nemeckým
oficiálnym činiteľom na vedomie, že daný stav a slovenský problém pokladá za
prechodný a v duchu historického princípu maďarského štátu si nárokuje na celé
teritórium Slovenska. Určitá modifikácia v maďarskej koncepcii nastala po roku 1943,
keď maďarská politika brala do úvahy aj eventualitu porážky Nemecka vo vojne a
vytvorenie novej politickej situácie v strednej Európe. Maďarská politika vypracovala
viac alternatív ako Maďarsko po vojne malo ovládnuť Slovensko za pomoci západných
veľmocí a to za predpokladu, že by Maďarsko vo vhodnom čase preplávalo do tábora
antihitlerovskej koalície. Vznikli viaceré kombinácie, či už z radov vládnych kruhov
alebo od protifašisticky orientovaných politikov / napr. E. Bajcsy-Zsilinszky/, ktoré mali
jedno spoločné; chceli zachrániť pre Maďarsko nielen okupované teritórium, ale
uvažovali aj o eventualite začleniť Slovensko po vojne do maďarského štátu formou
voľnejšej federácie alebo v rámci neurčitého užšieho zväzku. Z tohto dôvodu maďarská
politika vyvíjala intenzívnu činnosť proti obnoveniu česko-slovenského štátu a v
poslednej etape vojny v záujme získania slovenských politikov pre svoje plány mierila
svoj postoj proti slovenskej štátnosti. Prirodzene, všetky tieto politické kalkulácie s
povojnovým Slovenskom zostali len na papieri a nikto ich nebral vážne, pretože
vychádzali z nereálnej situácie a mocenských síl po skončení vojny.
Po 2. svetovej vojne sa Maďarsko druhýkrát ocitlo na strane porazených štátov. Na
mierovej konferencii v Paríži roku 1946 maďarská delegácia prišla s návrhom, ktorý bol
skôr postojom víťazného než porazeného štátu. Žiadala, aby územie, ktoré Maďarsko
získalo agresiou z blahovôle Hitlera a Mussoliniho, sa chápalo ako náprava trianonskej
”krivdy” a bolo ponechané maďarskému štátu. Ak táto argumentácia prepadla,
navrhovala, aby v rámci obnoveného česko-slovenského štátu maďarská menšina mala
garantované také práva, aké požívala pred rozhodnutím Viedenskej arbitráže, čo
prakticky znamenalo, že Maďarsko sa zbavovalo viny za revizionistickú politiku, za
agresiu proti Č-SR a celý problém prezentovalo tak, ako by sa v roku 1938-39 vlastne nič
nestalo a nemaďarské obyvateľstvo okupovaného územia neutrpelo žiadnu majetkovoprávnu, morálnu, politickú ujmu a neprežívalo kalváriu národnostného útlaku a teror
horthyovského režimu. Maďarská politika ignorovala fakt, že útok proti mierovým
zmluvám a násilná revízia územného status quo priviedli Európu k 2. svetovej vojne, čo
podnietilo veľmoci antihitlerovskej koalície k záveru, že nový povojnový systém
nemožno stabilizovať bez toho, aby sa nenapravila krivda tým národom, ktoré sa stali
obeťou agresie, t. j., aby sa im vrátilo stratené územie. Tak sa stalo, že parížska mierová
zmluva podpísaná s Maďarskom vo februári 1947 zaväzovala Maďarsko vrátiť
okupované územie Slovenska a obnoviť stav k 1.1.1938 / s malými zmenami pri
Bratislave/, čo sa v Maďarsku hodnotilo ako podobná krivda, aká bola spáchaná voči
maďarskému štátu po 1. svetovej vojne v Trianone.
V čase komunistickej totality problém nespravodlivosti trianonských hraníc a prejavy
nacionalizmu ustúpili do pozadia a oficiálna maďarská politika sa hlásila k ideológii
proletárskeho internacionalizmu a socialistického tábora a k spolupráci so susednými
štátmi na zásadách tzv. pokrokových tradícií minulosti. Súčasne sa však v Maďarsku
uplatňovala snaha interpretovať dejiny Uhorska a Maďarska aj z nacionalistických
pozícií. Tak to bolo pri hodnotení revolučných rokov 1848-49, kde Ľ. Kossuth bol
pokrokový, kým Ľ. Štúr reakčný a podobne pri hodnotení povojnových pomerov v
strednej Európe, pričom maďarská historiografia obratne využívala Leninovu kritiku o
nedostatkoch povojnového usporiadania ako dôsledku imperialistického mieru veľmocí
Dohody. Druhý raz sa nekriticky vyzdvihoval vpád maďarských boľševikov v roku 1919
na Slovensko s jasným cieľom zakryť jeho podstatu – urobiť posledný pokus o obnovenie
integrity zaniknutého Uhorska tentoraz pod komunistickou zástavou a víziou pretvorenia
uhorského štátu na federáciu.
Vzhľadom na to, že v tomto období v Maďarsku neboli priaznivé podmienky pre
oživovanie názorov o krivdách minulosti a revízie hraníc so susedmi, ich nositeľmi a
šíriteľmi sa stala povojnová maďarská emigrácia na Západe, ktorá zakrátko získala
nového spojenca v emigrácii maďarskej inteligencie po roku 1956. Nanovo sa oprášili
krivdy Trianonu a otázka revízie hraníc, pričom rozdiel oproti minulosti nastal v tom, že
táto emigrácia prezentovala maďarskú vec na Západe z pozície boja proti komunizmu a
za obnovu demokracie. Tým sa jej otvárali dvere do západnej spoločnosti a získala si
značné pozície v univerzitných kruhoch a vedeckých inštitúciách na Západe a v USA,
formovala vplyvnú maďarskú lobby a významne prispela k zmene nazerania v krajinách
západnej Európy a v Amerike na maďarskú minulosť 20. storočia a približovala ju cez
maďarskú nacionalistickú optiku. Posilňovanie a podpora maďarskej emigrácie na
Západe bola vítaná, najmä z hľadiska deštrukcie komunistického systému v Maďarsku,
čomu malo prispieť aj posilnenie maďarského nacionalizmu / k tomu slúžilo aj vrátenie
uhorskej koruny v roku 1978 z USA do Maďarska/. Pozitívne účinky sa ukázali v čase
Kádárovho režimu, ktorý uvoľnil kontakty medzi Maďarskom a maďarskou emigráciou
na západe a v USA. S pomocou maďarských emigrantských skupín sa podarilo nadviazať
kontakt aj medzi maďarskými disidentmi v republike a Chartou 77, ktorá nepoznajúc
podstatu maďarských politických cieľov, prejavovala pochopenie pre požiadavky
maďarskej menšiny v republike.
Pád komunistického režimu v Maďarsku priniesol podstatné zmeny tak do
zahraničnopolitickej koncepcie štátu, ako aj do postavenia Maďarska medzi štátmi
stredoeurópskej oblasti. Kým po 1. a 2. svetovej vojne sa Maďarsko ocitlo v postavení
porazeného štátu, bolo skompromitované úzkymi politickými väzbami s výbojnou
nemeckou politikou, bolo obklopené väčšími a víťaznými štátmi, po zrútení sa
komunistickej totality v stredno-východnej Európe sa situácia náhle obrátila v prospech
Maďarska, ktoré získalo nielen rovnakú východziu pozíciu, ale aj určité prednosti;
sovietska veľmoc sa ocitla v kríze a rozpadol sa jej mocenský systém, Juhoslávia a Č-SR
sa v dôsledku vnútorného delenia mocensky oslabili, čo pre Maďarsko donieslo
mocenský vzrast a novú historickú šancu, na ktorú maďarská politika čakala od Trianonu.
Za pomoci rozvetvenej a starostlivo a koncepčne budovanej maďarskej lobby na Západe,
intenzívnej propagandy a oficiálnych vyhlásení maďarských vládnych činiteľov sa darilo
vytvárať v zahraničí obraz o Maďarsku ako o najstabilnejšom postkomunistickom štáte,
ktorý sa rýchlo pretvára na demokratickú krajinu, nezápasí s vážnymi vnútornými
problémami, pričom vláda má jasnú zahraničnopolitickú koncepciu zameranú na
hospodársku a politickú integráciu do západoeurópskych štruktúr. Pre uvedené dôvody si
Maďarsko nárokovalo pretvoriť sa na centrum integračných procesov v tejto oblasti,
pričom argumentovalo svojou centrálnou polohou, tradíciou štátnosti, skúsenosťami z
minulosti pri spravovaní väčšieho štátneho útvaru v Karpatskej kotline a s nažívaním
národov, s ktorými Maďarov viažu mnohé putá a ktoré po 1. svetovej vojne boli ”umelo”
prerušené.
V rámci nového chápania úlohy Maďarska v regióne maďarská vládna politika a
publicistika vyzývali susedné štáty k náprave ” chýb a omylov” minulosti. Hovorilo sa o
potrebe hospodárskej spolupráce, o zbližovaní štátov karpatského regiónu a o
odkázanosti malých štátov na seba. Volalo sa po oživovaní spoločných historických
tradícií a kultúrnych väzieb a nechýbali ani výzvy k posilneniu integračného procesu
medzi týmito štátmi na princípoch spoločnej minulosti. Nová maďarská politická
garnitúra vychádzala pritom z predpokladu, že oblasť stredno-východnej Európy
prechádza štádiom prerodu, nachádza sa vo veľmocenskom vákuu a pretože o budúcich
mocenských sférach sa ešte nerozhodlo, nastal čas, aby Maďarsko obnovilo svoj
”tradičný” mocenský vplyv v Karpatskej kotline a opäť uplatnilo v ňom záujem
maďarského štátu. V dôsledku toho Antallova vláda pristúpila k prehodnoteniu koncepcie
o štátnych a národných záujmov maďarského štátu. V novej zahraničnopolitickej a
mocenskej situácii rozhodla ju rozšíriť a zahrnúť do nej aj maďarské menšiny v
susedných štátoch a územie, kde žijú. Aj politicky ich chápala ako súčasť maďarského
národa / Antall vyhlásil, že je premiérom 15 miliónov Maďarov/, ktorých záujmy
maďarská vláda musí brániť, s nimi spolupracovať a vytvárať pre nich podmienky pre
splynutie s materským štátom.
Túto politickú koncepciu uplatňovala maďarská vládna politika aj voči Slovensku. V
procese delenia Česko-Slovenska pravdepodobne pod vplyvom Západu sa stavala proti
jeho rozdeleniu a navyše aj preto, že očakávala od Prahy väčšiu ústupčivosť v otázke
práv pre maďarskú menšinu než od Bratislavy. Z toho dôvodu ešte pred vznikom SR
očierňovala slovenskú politiku s cieľom skompromitovať Slovákov ako národ, ktorý
nemá nárok na vlastnú štátnosť. Bez akejkoľvek vnútornej logiky sa porovnával
vznikajúci slovenský štát s Tisovým režimom, pričom sa o Slovákoch hovorilo ako o
národe s fašistickými tradíciami, rasizmu, antidemokratizmu a netolerancie voči
národnostným menšinám, čo bolo varovaním zahraničia, že po vytvorení slovenského
štátu maďarská menšina sa ocitne v neznesiteľnej situácii.
Hneď po páde komunistického režimu sa v Maďarsku a vo svete obnovila rozsiahla
kampaň o nespravodlivosti a krivdách Trianonu a trianonskej traume, pričom prišlo vhod
70. výročie podpísania mierovej zmluvy a jej nasledujúce výročia. I keď od Trianonu už
uplynul dlhý čas, argumenty zostali dobové, nekritické, z obdobia netolerantného
medzivojnového hothyovského režimu, presiaknuté nacionalistickou demagógiou, ktoré
už prekonal sám čas. Pretrváva jednostranný pohľad, neakceptujú sa iné postoje, ani
vedecké zahraničné analýzy a neprejavuje sa tendencia dopracovať sa k novým
hodnoteniam. Pri týchto výročiach nechýbali ani hodnotenia, ktoré boli určené čitateľom
na Západe, ktorí majú malé vedomosti o príčinách rozpadu Rakúsko-Uhorska a o
Trianone. Išlo pritom najmä o zdôraznenie negatívnych následkov rozhodnutia veľmocí v
súvislosti so súčasnými problémami v regióne v strednej a východnej Európy a s
procesom integrácie, ktoré podľa maďarskej interpretácie sú neblahým dôsledkom
povojnového usporiadania. Mnohí politici, publicisti a dokonca aj historici v Maďarsku
radi aktualizovali a priam uvádzali návody, ako napraviť minulé krivdy. Apelovali na
západné veľmoci, aby svojou váhou a postavením pôsobili v žiadanom smere, pretože
nesú zodpovednosť za situáciu v stredoeurópskom regióne. Keďže v súčasnosti tieto štáty
prechádzajú významnou hospodárskou a politickou transformáciou, je vhodný čas, aby
veľmoci urobili konkrétne kroky v prospech poškodeného Maďarska. Z vtedajšieho
opozičného tábora zaznela z úst V. Orbána, súčasného premiéra, veta, aby maďarská
politika všade zdôrazňovala, ”že za súčasný stav regiónu nesú veľmoci významný podiel
zodpovednosti. Trianon sme neurobili my, ani sme ho nevymysleli. Ak je pravda, že
súčasná situácia je dôsledkom Trianonu – a je to tak – potom oni nesú za to značnú
zodpovednosť”.
Paralelne s otázkou nespravodlivosti Trianonu maďarská politika otvorila aj problém
zmeny hraníc so susednými krajinami. Bolo to v čase, keď prebiehal proces rozdelenia
republiky a rozpútal sa vojnový konflikt v Juhoslávii. Maďarsko sa síce hlásilo k svojmu
podpisu na Záverečnom dokumente v Helsinkách, v ktorom potvrdilo princíp nemennosti
povojnových hraníc, ale v novej situácii ho interpretovala po svojom. Tvrdilo, že odmieta
iba násilnú zmenu hraníc, ale proti zmenám mierovou cestou nemá námietky, naopak,
odporúča ju. V Maďarsku sa pritom nemyslelo na lokálne úpravy hraníc medzi dvomi
štátmi, ktoré sú dôsledkom ekologických , prírodných a iných zmien, ale výlučne na
revíziu hraníc z politických dôvodov.
Rovnako aj v čase príprav na rozdelenie česko-slovenského štátu zaznievali z
maďarských vládnych kruhov vyhlásenia, že Maďarsko prevzalo záväzky v otázke hraníc
len voči Česko-Slovensku, ktoré v prípade jeho zániku strácajú platnosť a Maďarsko s
novým slovenským štátom musí podpísať novú zmluvu o hraniciach. Prirodzene, boli to
iba pokusné balóny, ktoré z hľadiska medzinárodného práva boli irelevantné, pretože
existujúce mnohonárodné štáty v strednej a juhovýchodnej Európe sa delili dovnútra,
hranice s ostatným svetom sa pritom nemenili a v prípade vzniku SR sa táto stala jedným
z nástupníckych štátov bývalej Českej a Slovenskej federatívnej republiky.
Nový a tentoraz závažnejší pokus o spochybnenie existujúcich slovensko-maďarských
hraníc prišiel z Maďarska v čase prerokovania súdneho sporu v Haagu o SVD
Gabčíkovo-Nagymaros. Maďarská vláda vo svojom návrhu chcela tentoraz spochybniť
SR ako nástupnícky štát, čo by v takomto prípade malo ďalekosiahle následky nielen na
rozhodnutie Medzinárodného súdneho dvora, ale vôbec na existujúcu hranicu s
Maďarskom. Preto 4. bod rozhodnutia MSD mal pre SR priamo historický význam. Tým,
že nespochybnil sukcesiu SR, na najvyššej úrovni potvrdil a kodifikoval slovenskomaďarské hranice z čias Trianonu a parížskej mierovej zmluvy z roku 1947, ktoré pre
Maďarsko sú medzinárodne záväzné. Ani tento pokus nebol konečný. Keďže Maďarsko
v 22. článku Zmluvy o SVD na Dunaji z roku 1977 - na rozdiel od Trianonskej a
Parížskej zmluvy – dobrovoľne uznalo slovensko-maďarskú hranicu na toku Dunaja,
Antallova vláda ju považovala za nezlúčiteľnú s novou koncepciou maďarských
národných a štátnych záujmov. Preto ju pod zámienkou vykonštruovaných
pseudoargumentov o ekologickom ohrození dunajského okolia, dedičstve komunistickej
megalománie a iných účelových ničím nepodložených dôkazov roku 1992 jednostranne
anulovala, hoci zmluva bola prezidentská a nevypovedateľná. Z toho vyplýva, že
podstata sporu nebola ekologická, ale výsostne politická.
Popri otázke hraníc maďarská vládna politika, publicistika a verejnosť po páde
komunistickej nadvlády sústredenú pozornosť venuje problému menšín v susedných
štátoch, ich právam a väzbám s Maďarskom. Z maďarského hľadiska pod menšinovým
problémom sa vždy rozumeli iba maďarské etnické menšiny, čo nezodpovedá reálnemu
stavu, pretože po roku 1918 zostali menšiny aj v Maďarsku.
Vzhľadom na malý priestor, chcem sa venovať len niektorým závažným rozdielom
menšinového problému v oboch štátoch, ktorý rozhodujúcou mierou determinoval ich
postavenie a ovplyvňoval zachovanie menšinovej identity v oboch štátoch. Treba
povedať, že v porovnaní so slovenskou menšinou Maďari sa ocitli v lepšej situácii,
pretože demokratický režim v republike im vytváral podmienky pre zachovanie
menšinovej identity. Dokonca v sociálnych, občianskych a demokratických právach
poskytoval im viac než mali maďarskí občania doma. Okrem toho v Č-SR si mohli
vytvoriť politické strany na etnickom princípe, zatiaľ čo maďarský štát až do súčasnosti
menšinové politické strany nepripúšťa. Vzťah maďarských režimov k menšinám bol
neustále negatívny a dokonca po roku 1918 sa národnostný útlak ešte zvýšil. Maďarská
verejnosť bola a je zameraná proti menšinám a doteraz je na nich biľag zradcov a
rozbíjačov tisícročnej ríše. Napriek tomu, že slovenská menšina prejavuje lojalitu k
maďarskému štátu, všetky režimy až doteraz jej upierali právo na národnostnú identitu,
na udržanie vlastnej kultúry a jazyka a pokračovali v asimilačnej predvojnovej politike
uhorského štátu, hoci 54-60. článkom Trianonskej zmluvy sa Maďarsko oficiálne
zaviazalo akceptovať práva nemaďarských národností. Medzi charakteristické črty
maďarskej vládnej politiky patrilo a patrí, že síce formálne deklaruje menšinové práva,
ale v praxi ich neakceptuje a ignoruje. Je známe už od uhorských čias, že v štáte
menšinové práva neplatia automaticky a sú viazané na rôzne podmienky, ktoré umožňujú
ich obísť a paralyzovať. Kto pozná politické pomery v Maďarsku po roku 1918, oslabenú
národnostnú identitu v dôsledku hrubého odnárodňovania a prax maďarských vládnych
orgánov, ten vie, že sa nedodržujú základné princípy národnostných práv. K mnohým
fiktívnym menšinových právam sa maďarský štát hlási len preto, aby sa na ich základe
domáhal práv pre maďarské menšiny v susedných štátoch. Čo z toho, že v Maďarsku boli
zriadené menšinové samosprávy a menšinám priznané kolektívne práva, keď tieto majú
formálny charakter a v ničom nepomáhajú pred asimiláciou a pri záchrane menšín a ich
identity. Je paradoxom, že to demokratické Maďarsko, ktoré sa v zahraničí vydáva za
obhajcu a bojovníka menšinových práv, doma nie je schopné zastaviť asimiláciu menšín
a zabrániť likvidácii posledných ich zbytkov, ktoré až do súčasnosti odolali
odnárodňovacej politike minulých vlád. Aký vzťah prechováva maďarská vládna politika
a verejnosť k zbytkom národnostných menšín, vidieť z toho, že doteraz maďarský štát,
ktorý sa pokladá za demokratický, nenašiel toľko sily, aby sa ospravedlnil menšinám za
netolerantnú , násilnú odnárodňovaciu politiku minulosti. Čo je ešte menej pochopiteľné,
je fakt, že za súčasný žalostný stav slovenskej menšiny maďarská politika obviňuje
samotnú menšinu a materskú krajinu, čím vlastne ospravedlňuje minulú drastickú a
genocídnu politiku maďarského štátu.
Vývoj maďarskej menšiny v česko-slovenskom štáte sa uberal diametrálne odlišným
smerom. Maďarské menšinové strany v čase medzi dvoma vojnami boli v neustálej
opozícii, nezmierili sa s menšinovým osudom, ani s česko-slovenským štátom. Na svoju
obranu využívali argumenty trianonského Maďarska, podľa ktorých sa maďarské
etnikum stalo obeťou veľmocenskej politiky a porušenia princípu sebaurčovacieho práva.
Tým sa v koncepcii maďarskej menšinovej politiky položili základy politickej
schizofrénie, ktorá jednak maďarskú menšinu odpudzovala a oslabovala jej lojalitu k
štátu kde žila a jednak udržovala fikciu návratu do Maďarska. Najväčším nedostatkom
dvoch opozičných maďarských menšinových strán bolo, že nevytvorili vlastnú
menšinovú koncepciu, ale podľahli revizionistickej politike potrianonského Maďarska a
pretvorili sa na piatu kolónu horthyovského režimu. Maďarská vládna politika udržovala
s predstaviteľmi maďarských menšinových strán pravidelné kontakty, finančne ich
podporovala a usmerňovala v duchu mocenských záujmov Maďarska. Keďže Slovensko
sa v Budapešti hodnotilo ako ”dočasne okupované územie”, maďarskí menšinoví politici
nezastupovali len záujmy svojej menšiny, ale pripravovali podmienky aj pre odrhnutie
celého Slovenska.
V takej miere, ako sa menili mocenské pomery mdzivojnovej Európy a Maďarsko
nastoľovalo otázku územnej revízie voči Česko-Slovensku, radikalizovala sa aj politika
maďarskej menšiny. V čase vrcholenia napätia medzi republikou a nacistickým
Nemeckom a keď Hitler hrozil agresiou , maďarská menšinová politika zneužila svoje
demokratické práva a postavila sa proti integrite štátu a za revíziu hraníc v prospech
Maďarska. V polovici septembra 1938 po dohode s maďarskou vládou predstavitelia
maďarskej menšiny vyhlásili, že menšina zoberie svoj osud do vlastných rúk a cestou
plebiscitu chce uplatniť sebaurčovacie právo a rozhodnúť, v ktorom štáte chce žiť.
Mníchovské rozhodnutie hodnotila ako podnet k rozchodu s česko-slovenským štátom. V
čase príprav Viedenskej arbitráže sa politickí predstavitelia maďarskej menšiny priamo
podieľali na územnom okyptení Slovenska, neskôr na riadení a upevňovaní okupačného
režimu a na protislovenských atrocitách na obsadenom území.
Po 2. svetovej vojne v dôsledku zlých skúseností s maďarskou iredentou v čase česko-
slovenskej republiky a najmä v období Mníchova, útlaku Slovákov na okupovanom
území a berúc do úvahy slabé demokratické základy nového povojnového Maďarska ,
česko-slovenská politika prehodnotila svoj predvojnový vzťah k menšinám a pristúpila k
zásadnému prebudovaniu etnického zloženia štátu. V prípade maďarského problému išlo
o výmenu obyvateľstva medzi obidvoma štátmi, čo však nedonieslo očakávaný výsledok
a na Slovensku viedlo k mnohým komplikáciám. Po niekoľkoročnej občianskej a
národnostnej diskriminácie občanov maďarskej národnosti nastalo postupné zlepšenie a
vzťahy medzi maďarskou menšinou a česko-slovenským štátom sa normalizovali.
Dokonca po nástupe komunistickej nadvlády v porovnaní so Slovákmi na juhu Slovenska
maďarská menšina získala nadpráva a v určitých oblastiach dostala osobitné výhody. Pád
komunistickej totality pre maďarskú menšinu nebol prekvapením, pretože
prostredníctvom maďarskej zahraničnej lobby bola dopredu informovaná o agónii
komunistickej vlády. Hneď od prvých dní ”nežnej revolúcie” maďarskí politici boli
pripravení aktívne sa podieľať na formovaní novej vládnej moci.
V politike Maďarska voči Slovensku po roku 1989 môžeme stručne rozoznať niekoľko
etáp. Prvá trvala zhruba do podpísania Základnej zmluvy /ZZ/ medzi Slovenskou a
Maďarskou republikou. Maďarská politika vtedy využívala neskúsenosť formujúceho sa
štátu a cez bilaterálne vzťahy chcela ovplyvniť jeho politiku, budovať vzájomné kontakty
na spoločných historických tradíciách spolužitia a orientovať SR na Maďarsko. V
maďarskej politike dodnes prežíva názor , že nakoľko sa Slovensko vyčlenilo z väčšieho
celku uhorského štátu, z geopolitického aspektu aj v súčasnosti je úzko späté s
maďarskými zahraničnopolitickými záujmami a teda aj jeho postavenie v regióne by
malo byť v súlade s mocenskými záujmami maďarského štátu, resp. po rozdelení československého štátu by SR mala akceptovať ”tradičnú” sféru maďarských záujmov. Voči
Slovákom je vôbec maďarská spoločnosť silne zaťažená minulosťou, čo vyplýva z
podceňovania slovenského národného subjektu z čias Uhorska a z absencie štátnosti a
doterajšej odkázanosti Slovákov na spolužitie so susednými národmi / Maďari alebo
Česi/. Navyše sa Slovensko hodnotí ako najslabší mocenský subjekt v regióne, voči
ktorému sa nemusí akceptovať rovnosť partnerstva, možno na neho vyvíjať nátlak a ak
treba, podrývať jeho dôveryhodnosť v zahraničí.
Kľúč k pochopeniu koncepcie Antallovej vlády voči Slovensku tvorí otázka maďarskej
menšiny, pretože cez ňu vnímala a hodnotila aj ostatné problémy maďarsko-slovenských
vzťahov. Podľa novej koncepcie štátnych a národných záujmov Maďarska sa za prvoradý
cieľ pokladala a pokladá tzv. starostlivosť o maďarské menšiny v susedných štátoch, čo v
praxi znamená ovplyvňovanie a zasahovanie do menšinovej politiky v týchto štátoch v
mocenskom záujme maďarského štátu a maďarstva. Tomuto účelu malo slúžiť
prebudovanie menšinovej štruktúry a väzieb s maďarskou vládnou politikou, lobbovanie
pre maďarské menšiny v zahraničí a vytváranie podmienok pre zásahy maďarskej vládnej
politiky do vnútorných záležitostí susedných štátov. Tento postup maďarskej vlády získal
aj medzinárodný placet v čase vojny v Juhoslávii a to vo formulácii, že otázka práv
národnostných menšín nie je len záležitosťou jednej krajiny, ale celého medzinárodného
spoločenstva. Objavili sa aj iné kritériá, podľa ktorých neexistujú všeobecné pravidlá pre
limitovanie práv národnostných menšín, a preto požiadavky konkrétnej menšiny má určiť
ona sama. Podľa osvedčenej taktiky z minulosti Antallova vláda spustila rozsiahlu
kampaň vo svete v prospech maďarských menšín, ktoré v dôsledku ”útlaku” si zaslúžia
širokú podporu medzinárodnej verejnosti a zasadenie sa za ich práva. Obratne sa pritom
využíval vojnový konflikt v Juhoslávii, z ktorého si maďarská politika osvojila to
najhoršie. Výlučne forsírovala uplatnenie etnického princípu, toho princípu, ktorý
doviedol národy Balkánu ku krvavej zrážke. V dôsledku novej koncepcie maďarského
štátu vlastne menšinová politika stratila samostatnosť rozhodovania a stáva sa púhym
vykonávateľom mocenských záujmov iného štátu. Tu už nemožno hovoriť o
menšinových právach, ale o ďalekosiahlych mocenských záujmoch a riešení globálneho
problému maďarstva. Tým pre maďarské menšinové strany občiansky princíp sa stal
minulosťou a využíva sa len na kamuflovanie neinformovaného zahraničia. Rovnako v
maďarskej i v politickej praxi maďarských menšín patrí minulosti zaužívaný a adekvátny
pojem maďarská národnostná menšina, ktorý je nahradený pojmami maďarské
spoločenstvo alebo časť maďarského národa. A národ má právo na samourčenie, ale
viackrát a na rôznych miestach?
Keďže najbližším taktickým cieľom maďarskej menšinovej politiky na Slovensku je
dosiahnutie autonómie na etnickom princípe, treba sa k nej v krátkosti vyjadriť.
Vzhľadom na to, že etnická územná autonómia v rámci jedného štátu je v súčasnej
Európe skôr výnimkou než pravidlom, je na mieste otázka, či na Slovensku takáto
požiadavka má svoje opodstatnenie. Pri praktickom uplatnení územnej autonómie pre
maďarskú menšinu musíme brať do úvahy viac faktorov. Ide o hlboký zásah do súčasnej
štruktúry SR a do vzťahov štátotvorného národa a menšín. Okrem toho princíp autonómie
musí mať všeobecnú platnosť teda aj pre ostatné menšiny, ale zároveň nesmie v ničom
narušiť integritu a teritoriálnu jednotu štátu. Keďže menšiny u nás nežijú na etnicky
homogénnom teritóriu, ich práva sa nesmú uplatniť na úkor Slovákov, ktorí žijú vo vlasti
a jedine tu sa národne realizujú. Okrem toho je známe, že kolektívne práva sa doteraz
nestali všeobecnou medzinárodnou normou, sú výnimkou a teda nezáväzné a
medzinárodné spoločenstvo ich odporúča tam, kde je ohrozená národnostná menšina. Na
Slovensku nie sú podmienky pre realizovanie územnej autonómie pre menšiny. Dôvody
sú nasledujúce: Na malom teritóriu SR žije viac etnických menšín, ktoré nie sú
homogénne. Ak by sa prijal princíp územnej autonómie, malo by to nedozerné následky a
viedlo by to k rozbitiu jednotného geografického a historického celku a vzápätí k
destabilizácii štátu. Na Slovensku žiadna národnostná menšina nemá špecifické historické
podmienky / prípad južného Tirolska tu neplatí/ , pretože nežije na uzavretom teritóriu, a
preto nie je dôvod pre nové vnútorné členenie SR. Takéto riešenie by bolo v rozpore aj s
Kodanským protokolom o ľudskej dimenzii z roku 1990, kde sa v čl.35 a 37 hovorí, že
samosprávne požiadavky menšín musia zodpovedať špecifickým a územným
podmienkam, ktoré v prípade Slovenska chýbajú.
Rovnako treba uviesť, že územná autonómia na etnickom princípe nie je výhodná ani pre
maďarskú menšinu, pretože smeruje proti všeobecnému integračnému trendu v štáte,
proti uplatneniu občianskeho a demokratického princípu na zmiešanom území, izoluje
menšinu a obmedzuje jej pohyb po celom štáte. Osobitne to platí pre malé teritórium
južného Slovenska, ktoré nielenže netvorí osobitný geografický a historický celok, ale
mnohými putami je úzko späté a odkázané na ostatnú časť Slovenska. Okrem toho náš
štát má veľmi zlé skúsenosti z nedávnej minulosti, keď maďarská menšina už raz
zneužila svoje demokratické práva a postavila sa proti štátu. Preto sa nesmie opakovať
história, aby sa demokratické práva menšiny mocensky zneužili proti štátu. Z toho
dôvodu lojalita maďarských menšinových politických subjektov musí byť jedným z
kritérií pri rozširovaní práv menšiny. Napokon pri riešení otázok práv pre maďarskú
menšinu nemožno nebrať do úvahy aj národnostné práva slovenskej menšiny v MR.
Slovenská verejnosť nepochopí, prečo by iba slovenská strana mala robiť jednostranné
ústupky, najmä ak maďarská menšina má u nás priaznivé podmienky k rozvíjaniu svojej
národnostnej identity, zatiaľ čo Slováci v Maďarsku nemajú ani minimálne národnostné
práva potrebné pre prežitie.
Ďalšiu etapu vo vzťahu Maďarska k Slovensku predstavuje Základná zmluva medzi SR a
MR z marca 1995, od ktorej sa odvíja ďalší postup maďarskej vládnej politiky. Možno
jednoznačne konštatovať, že v prvom rade zo ZZ profitovalo Maďarsko, pretože napriek
problémom, ktoré malo so susednými štátmi pri integračnom procese do západných
politických a vojenských štruktúr, práve prostredníctvom zmluvy sa mu podarilo vyvrátiť
tézu, že nie je schopné sa dohodnúť so susednými štátmi. Podpísanie ZZ so SR a potom s
Rumunskom otvorilo maďarskej politike cestu do EÚ a NAT0, kde maďarská vláda môže
prezentovať svoje mocenské ambície bez toho, aby tieto boli vyvážené postojmi iných
štátov regiónu. Maďarsko získalo aj tým, že do ZZ zahrnulo všetky multilaterálne
záväzky zmluvných strán, ktoré rozšírilo aj o bilaterálne záväzky, čím si vytvorilo
platformu na zasahovanie do vnútorných vecí SR, na ich legalizáciu podľa požiadaviek
maďarských menšinových strán. I keď čl.15, pojednávajúci o menšinách, má recipročný
charakter, dáva jednostranné výhody iba maďarskej strane, pretože slovenská menšina
nie je schopná ich naplniť a jej riešenie si vyžaduje zo strany Maďarska osobitné úpravy
zamerané na revitalizáciu Slovákov v Maďarsku.
Základná zmluva nevznikla z potreby oboch štátov uzavrieť problémy minulosti,
rozptýliť vzájomnú historickú nedôveru a vytvoriť vzájomný priateľský susedský vzťah
na princípe rovnosti, tolerancie a ústretovosti partnerov, ale sa zrodila pod vonkajším
tlakom a síl, ktoré nepoznali podstatu slovensko-maďarského problému, vznikala v
atmosfére prípravy Paktu stability v Európe a bez vyzretia problémov a zavŕšenia
určitého zbližovacieho procesu. Celkovo ZZ nemožno hodnotiť ako uzmierenie medzi
partnerskými štátmi a bodku za najalergickejším problémom, akým boli a zostávajú
požiadavky maďarskej menšiny. Maďarskej politike sa podarilo nielen zabrániť
limitovanie menšinových práv, ale umožniť ich ďalšie stupňovanie a dať menšinovým
požiadavkám novú kvalitu. O tom nasvedčuje aj 2. článok ZZ, ktorým sa Maďarsko na
jednej strane zaviazalo rešpektovať územnú integritu SR a neporušiteľnosť jej hraníc, na
druhej strane zabezpečilo podmienky pre realizovanie takých práv maďarskej menšine, že
vlastne na ňu presunulo celý problém zmeny hraníc mierovou cestou. Maďarská vláda
otvorene hovorí, že bude podporovať práva maďarskej menšiny v SR v takej podobe ako
ich budú požadovať predstavitelia maďarskej menšiny. Okrem toho ZZ doniesla
Maďarsku aj ďalšie výhody. Položila základ pre postupné politické a hospodárske
pripútavanie SR k maďarskému štátu, čo sa konkrétne prejavuje pri formovaní koncepcie
regionálnej politiky, hospodárskeho prenikania, úzkej spolupráce samospráv na južnom
Slovensku s maďarskými a v iných oblastiach.
http://www.kultura-fb.sk/new/old/stare/deak-9.htm
+++++++++++++++++
Orbánovo Maďarsko mi robí reklamu a dvíha tlak
Ivan Drábek | 14. novembra 2011
Po vyše pol storočí, čo ušiel na Západ, mu je už bližšie Rakúsko ako Maďarsko. Doma sa
však cíti nielen vo Viedni, kde žije, a v Budapešti, kde sa narodil, ale aj na Slovensku a v
Rumunsku, odkiaľ pochádzali jeho rodičia. Veľký Stredoeurópan Paul Lendvai (82)
prišiel do Bratislavy pokrstiť svoju už druhú knihu v slovenčine.
Historická esej Maďari - víťazstvá a prehry o tisícročnom vrtkavom osude
najosamelejšieho národa strednej Európy mu vyšla vo vydavateľstve Kalligram. V
rozhovore, ktorý pri tejto príležitosti poskytol Pravde, vysvetľuje prečo aj jeho "bolí
Trianon", rozpráva o sklonoch Maďarov romantizovať si svoju národnú minulosť a
nevyhýba sa citlivej otázke slovensko-maďarských vzťahov.
Dostali ste už maďarské občianstvo?
Nedostal, ani som oň nežiadal. Od septembra 1959 som občanom Rakúska. Maďarského
občianstva som sa vzdal začiatkom sedemdesiatych rokov, aby ma neohrozovalo pri
cestách do Maďarska. Zaplatil som 1500 šilingov a oni ma prepustili zo štátneho zväzku.
S rakúskym občianstvom som dokonale spokojný.
Ako znalec maďarskej politickej scény, ktorý sa v nej vyzná lepšie ako väčšina
obyvateľov Maďarska, nemáte pokušenie, aby ste ako volič zasiahli do vývoja vo
vašej starej vlasti?
Nikdy. Maďarský volič nebudem. Nechcem. Mňa v tej krajine vždy len bili a kritizovali,
buď ma chceli zabiť, alebo zavrieť (smiech). Neplatím tam dane, odvody do poisťovne,
nežijem tam, nepracujem, nepodnikám. Považoval by som za nemorálne, aby som
rozhodoval o tom, kto bude v Maďarsku pri moci, aký rozpočet zostaví, aké vyrubí dane.
Rovnako s tým nesúhlasím, keď sa to deje v Rumunsku, ktoré dáva občianstvo aj s
volebným právom obyvateľom Moldavska, alebo v Chorvátsku či Srbsku. K
maďarskému národu cítim hlboké sympatie, prospieť mu však môžem len tým, že sa
pokúšam upozorniť na nebezpečenstvá, ktoré mu hrozia. Do maďarskej politiky nechcem
nijako zasahovať.
Podľa nedávneho prieskumu je až 77 percent obyvateľov Maďarska proti tomu,
aby v zahraničí žijúci krajania dostali volebné právo v materskej krajine. Prečo je
pre premiéra Viktora Orbána také dôležité, aby ho zaviedol?
Chce tým ukázať, že jeho vláda predstavuje kontinuitu maďarskej histórie. A čo je
nemenej dôležité: dúfa, že tí, ktorí dostanú občianstvo, využijú aj právo zúčastniť sa na
voľbách a budú hlasovať za jeho stranu. Je logické predpokladať, že o občianstvo
požiadajú práve tí zahraniční Maďari, ktorí majú blízko k Orbánovmu Fideszu. Počul
som však, že napríklad v Sedmohradsku má silnú podporu opozičný krajne pravicový
Jobbik. Nezávisle od toho však práve tento zámer za tým stojí. Jeden z Orbánových
spolupracovníkov to už dávno prezradil, keď sa preriekol, že priznanie volebného práva
zahraničným Maďarom môže na mnohé volebné obdobia vopred poistiť vládu Fideszu.
Pravda, Fidesz o tom pred víťaznými voľbami ani tesne po nich oficiálne nehovoril.
Najskôr bola reč len o dvojakom občianstve. V mojej televíznej relácii som mal vlani ako
hosťa šéfa maďarskej diplomacie Jánosa Martonyiho a vtedy jasne povedal, že nejde o
nijaké volebné právo iba o občianstvo pre krajanov. Napokon vysvitlo, že dostanú aj
volebné právo.
O sebe ste raz povedali: "Stal som sa Rakúšanom, ale narodil som sa ako Maďar."
Dnes už sa necítite Maďarom?
Som Maďar, Rakúšan a Európan. V Maďarsku som sa narodil, maďarčina je moja
materčina a jediná z piatich rečí čo ovládam, pri ktorej nemám cudzí prízvuk. Moja prvá
manželka bola Maďarka, druhá Angličanka, a pred siedmimi rokmi som sa oženil znova s
Maďarkou. Zsóka má v Maďarsku rodinu, v Budapešti vlastníme malý byt, čo ma opäť
trocha viac vtiahlo do maďarského prostredia. Ale aj po posilnení väzieb s rodiskom som
predovšetkým lojálnym občanom Rakúska, s ktorým sa spája všetko dobré, čo ma v
živote postretlo. V ťažkých časoch ma tam prichýlili a hoci to môže znieť hlúpo - majú
ma tam radi a vážia si ma.
Jeden veľký slovenský herec a spisovateľ o sebe hovoril, že je rakúsky Uhor. Aj vy
sa cítite doma v rôznych kútoch niekdajšej monarchie?
Na svet som prišiel v Budapešti, žijem vo Viedni. Mama sa narodila v Sedmohradsku,
ktoré po Trianone pripadlo Rumunsku. Celá otcova rodina pochádzala z dnešného
Slovenska. On sa narodil v Košiciach. Môj strýko Oszkár, ktorý bol lekár, zase žil v
Bratislave. V päťdesiatom siedmom, predtým, ako som zostal na Západe, som sa u neho
zastavil. A navštevoval som ho aj neskôr, keď som už ako rakúsky novinár chodil na
služobné cesty za železnú oponu. Ako by som sa tu mohol cítiť cudzo?
Podľa spisovateľa Gyulu Illyésa "Maďar je ten, ktorého bolí Trianon". Vás
Trianon bolí?
Ako by nie! Trianon ma bolí, pretože rozporcioval krajinu. Nie úplne rešpektoval právo
na sebaurčenie, ktoré presadzoval americký prezident Woodrow Wilson, keďže od
Maďarska odčlenili aj také pohraničné územia, kde boli Maďari vo väčšine. Čiže v tomto
zmysle nebol Trianon - v úvodzovkách - spravodlivý. Spravodlivosť je však relatívny
pojem, lebo v uplynulých deväťdesiatich rokoch vznikli nové historické reálie. Podobné
osudy postihli ľudí v Alsasku a Lotrinsku alebo v rozpadnutej Juhoslávii. Rozumiem tej
bolesti, v ktorej boli vychovávané celé generácie. Ja však patrím medzi tých, čo túto
bolesť liečia porozumením a nie - ako to Rainer Maria Rilke povedal - zabodávaním
zástav do rán. Namiesto jatrenia rán treba pochopiť, čo sa stalo.
Čo sa stalo a kto za to môže?
Uhorsko sa jednoducho rozpadlo, v čom významnú rolu zohral maďarský nacionalizmus,
vedomie takzvaného maďarského poslania. Tak ako v rokoch 1848 - 1849 sa napokon
opäť všetky národy Uhorska postavili proti Maďarom. Bol to dôsledok toho, že maďarská
vládnuca vrstva utláčala národnostné menšiny. Pomaďarčovala Slovákov, Rumunov,
Chorvátov i Srbov. Typickým príkladom bolo, keď minister školstva Albert Apponyi
zrušil vyučovanie v slovenčine.
Čiže podľa vás hlavnými vinníkmi rozpadu Uhorska boli Maďari?
Predovšetkým oni.
Maďari si to uvedomujú?
Niektorí áno, ale väčšina nie. Prieskumy verejnej mienky ukazujú, že, žiaľ, veľmi mnohí
nevedia, čo spôsobilo rozpad Uhorska a až zarážajúco veľa ich dodnes netuší, že
napríklad v Bratislave či iných niekdajších významných uhorských mestách Maďari
netvoria väčšinu. A táto neznalosť je nebezpečná. V súčasnom Maďarsku vychádza
veľmi veľa kníh, ktoré vznikli v medzivojnovom období na šírenie rôznych národných
mýtov. Je to brak na ohlupovanie más. Môžete si ich kúpiť v kníhkupectvách priamo v
centre Budapešti. Tvrdí sa v nich, že Trianon bol sprisahaním. Mierové zmluvy boli vraj
preto také nespravodlivé, lebo syna Georga Clemenceaua, vtedajšieho francúzskeho
premiéra, opustila jeho maďarská manželka.
Ako je možné, že takému niečomu v 21. storočí ešte niekto verí?
Žiaľ, pravicová hegemónia v dnešných maďarských médiách znamená, že sa viac píše o
veľkoleposti zašlých čias ako o ich tienistých stránkach. Orbánova vláda sa programovo
obracia do minulosti. Teraz napríklad plánuje v Budapešti prestavať Kossuthovo
námestie pred parlamentom. Chce mu navrátiť podobu z roku 1944. To znamená, že z
neho odstránia sochu grófa Mihálya Károlyiho, prvého prezidenta Maďarskej republiky,
ktorého nacionalisti za jeho pacifizmus v časoch prvej svetovej vojny obviňujú z
kapitulantstva. Preč pôjde aj pamätník Attilu Józsefa, jedného z najväčších maďarských
básnikov 20. storočia, u ktorého zrejme prekáža jeho ľavicová orientácia. Naopak, na
piedestál sa vráti gróf István Tisza, ktorý sa síce spočiatku staval proti prvej svetovej
vojne, ale napokon Maďarsko doviedol ku katastrofe a bol známy svojím absolútne
necitlivým prístupom k menšinám. Toto šachovanie so sochami by mohlo byť len drahou
maličkosťou, keby nešlo o súčasť širšieho vyvolávania nacionalistických nálad. Tie už
nakazili veľkú časť mládeže vrátane univerzitných študentov. Krajne pravicový Jobbik
tak má medzi generáciou vo veku do tridsať rokov druhú najvyššiu podporu, ešte síce
zaostáva za Fideszom, ale už predstihol socialistov.
Žeby mali Maďari nacionalizmus v krvi?
Nacionalizmus nik nemá vrodený, ani Maďari. Krv či čistota rasy s tým nemá nič
spoločné. Stačí, ak si Nemaďar osvojí maďarskú kultúru, tradície, jazyk. Pôvod nie je
dôležitý. Veď koľkí z uctievaných národných hrdinov revolúcie roku 1848 sa nenarodili
ako Maďari, ale Rumuni, Slovania, Nemci či Židia. Regent Miklós Horthy rozprával
lepšie po nemecky ako po maďarsky. A ešte aj vodca fašistov Ferenc Szálasi bol
spolovice Armén, pričom v žilách mu kolovala i nemecká, rusínska a slovenská krv.
Kde je potom chyba?
V tom, že na rozdiel od iných európskych národov sa Maďari často nedokážu objektívne
pozrieť na svoje dejiny a poučiť sa z nich. Je to vec výchovy, toho, ako sa história
vyučuje. Maďari majú sklony romantizovať si svoju národnú minulosť. Majú radi mýty.
Je to taká fatamorgána, keď o tom, čo nie je, veria že je. Predseda prvej poprevratovej
vlády József Antall napríklad vyhlásil, že v duši je premiérom pätnástich miliónov
Maďarov a odvtedy to každý jeho nástupca opakuje. Všetci pritom vedia, že toto číslo je
prehnané. Lebo ak k desiatim miliónom obyvateľov Maďarska prirátame každého
jedného Maďara, nech by žil kdekoľvek, tak dostaneme nanajvýš 13 miliónov. Všimnite
si tiež, na koľkých autách možno vidieť nálepky s označením HU na mape Veľkého
Maďarska. Keby si niekto v Rakúsku vylepil na auto veľké A s obrysmi mapy niekdajšej
habsburskej ríše, ktorá pritom vo vojne prišla o väčšie územie ako Maďari, tak by sa mu
všetci vysmiali.
V čom sú Maďari iní ako ostatné stredoeurópske národy?
V tomto priestore sú predovšetkým osamotení. Vrazili klin medzi severných a južných
Slovanov a s okolitými národmi si nerozumejú. Ich jazyk, krásny a jedinečný, má úplne
odlišné korene. Špecifikom Maďarov, podobne ako u Albáncov, je izolácia, osamelosť a
s ňou súvisiaci kult smrti. Publicista, spisovateľ a filozof Arthur Koestler napísal, že "byť
Maďarom je kolektívna neuróza".
S touto "kolektívnou neurózou" sa dá úspešne manipulovať?
Vždy sa nájdu takí, ktorí si na národnej výlučnosti chcú vybudovať kariéru alebo
politickú moc. A to zďaleka nie len v Maďarsku. Každý nacionalizmus je zlý. Je to
najnebezpečnejšia choroba vo východnej a strednej Európe. Ubližuje väčšinovému
národu i menšinám. Slovensku uškodil Mečiarov a Slotov kurz. Maďarsku zase prešľapy
jeho politikov. Úplne najhorší prípad je, keď v dvoch susedných krajinách sú pri moci
nacionalistické vlády. V Európe 21. storočia by sa to už patrilo prekonať. Príkladom
zmierenia je to, čo spravili Francúzi s Nemcami a Rakúšania s Talianmi. Treba zostaviť
spoločné učebnice, ktoré by ukázali, aké zločiny a chyby sa udiali na oboch stranách.
Szálasi nezbavuje viny Tisa, Tiso zase Szálasiho. Dejiny treba poznať komplexne. Lebo
ak v Maďarsku hovoria iba o Tisovi a na Slovensku len o Szálasim, tak to nič dobré
neprinesie.
Pokoju v susedských vzťahoch zrejme neprospieva ani zneužívanie menšín na
politické ciele v materskej krajine.
Osobne som nepovažoval za správne, keď maďarskí štátnici neustále navštevovali
oblasti, kde žijú zahraniční Maďari a prednášali im politické prejavy. To Rakúšania
nerobia. Takmer štvrť milióna ich krajanov žije v Južnom Tirolsku, ale nespomínam si,
že by ich navštívil rakúsky prezident alebo spolkový kancelár, či už socialista, alebo
ľudovec, aby tam prednášal politické prejavy. Menšiny majú mať prirodzene právo, aby
slobodne používali svoj jazyk, učili sa ho v školách, pestovali vlastnú kultúru a tradície.
Ale neschvaľujem, keď v Európe bez hraníc sa niekto pokúša menšiny naviesť na to, aby
proti vôli väčšinového národa hrali nejakú politickú rolu v bývalej materskej krajine.
Naopak, vážim si tých, ktorí napríklad na Slovensku vytvorili spoločnú maďarskoslovenskú stranu. To považujem za mimoriadne odvážnu a progresívnu iniciatívu. A som
smutný z toho, že Orbánova vláda túto stranu ignoruje a stretáva sa len s predstaviteľmi
etnicky čistej maďarskej strany zo Slovenska.
Sú opodstatnené obavy, podľa ktorých Budapešť preto buduje právne väzby so
zahraničnými Maďarmi, lebo sa usiluje o revíziu trianonských hraníc?
To je vylúčené. Nijaká taká poznámka zo strany maďarských politikov či už z Fideszu,
alebo zo socialistickej strany nezaznela. Za znepokojujúce však považujem to, že veľmi
podstatná časť mladých Maďarov v sociologickom prieskume, ktorého výsledky
uvádzam vo svojej pripravovanej knihe, vyhlásila, že všetky prostriedky je možné použiť
na to, aby sa trianonské hranice revidovali.
Viete ale pochopiť znepokojenie vyvolané u susedov rozdávaním občianstva
zahraničným Maďarom a prísľubom, že budú môcť v Maďarsku voliť?
Rozumiem ich obavám. Je dôležité, že Orbán a ďalší politici opakovane ubezpečujú, že
nemôže byť ani reč o revízii hraníc. Ale to samo osebe nestačí. Piliermi stability
stredoeurópskych krajín je totiž popri tolerancii väčšinového národa k menšinám, ktorá
im umožňuje cítiť sa doma tam, kde žijú, aj to, aby mu tie nezadávali príčinu pochybovať
o ich lojalite. Túto citlivú rovnováhu môže narušiť, ak zahraniční Maďari dostanú
volebné právo v Maďarsku.
Čo si v tejto súvislosti myslíte o slovenskom protizákone?
Neschvaľujem ho. Podľa mňa je najdôležitejšia tolerancia. Iná vec je, keby žiadateľ o
maďarské občianstvo na Slovensku pracoval v nejakej oblasti citlivej z
národnobezpečnostného hľadiska, potom by bolo zjavne oprávnené pozornejšie sa na
neho pozrieť. Tresty a odnímanie štátneho občianstva však nepovažujem za správne.
Agresivita iba škodí. Lebo zodpovednosť patrí väčšine. A menšina by sa nemala trestať
za hlúposť politikov z jej materskej krajiny.
Prečo Maďarsko protestuje proti slovenskému protiopatreniu a podobné výhrady
neadresuje aj Rakúsku? Veď aj tam, ak by niekto prijal maďarské občianstvo,
automaticky by prišiel o rakúske...
V Rakúsku žije neporovnateľne menej Maďarov ako na Slovensku, asi len 15-tisíc.
Nepočul som ešte ani o jednom, kto by chcel prijať maďarské občianstvo. Ani neviem, či
a za akých podmienok môže mať dnes rakúsky občan dvojaké občianstvo. Moja nebohá
druhá manželka, anglická herečka, s ktorou som prežil štyri desaťročia, si svojho času
vybavila aj rakúsky pas, lebo s ním mohla cestovať do viacerých krajín bez víz než s
britským. Moja terajšia manželka je maďarská občianka. V Rakúsku žije už deväť rokov,
ale neverím, že by prijala rakúske občianstvo. V dnešnej Európe bez hraníc je to už podľa
mňa prežité. V Rakúsku dvojaké občianstvo pre Maďarov nie je žiadna veľká téma. O to
väčšie pobúrenie tam vyvolali niektoré ekonomické opatrenia Orbánovej vlády
odzrkadľujúce maďarský nacionalizmus, ako je mimoriadne zdanenie bánk a zákon
prikazujúci finančným ústavom, aby umožnili zákazníkom splatiť devízové hypotéky v
nižšom ako trhovom kurze švajčiarskeho franku. Rakúske banky, ktoré poskytli v
Maďarsku devízové úvery v hodnote 5,3 miliardy eur, z toho budú mať obrovské straty.
Viedeň to vníma ako nezaslúžené zaucho, ktoré sa nechystá tak skoro Budapešti odpustiť.
Veľké protesty vyvolal v Rakúsku aj Orbánov mediálny zákon, proti ktorému podpísalo
petíciu 1500 novinárov, ako aj nedávne vymenovanie na čelo budapeštianskeho Nového
divadla dvoch neslávne známych ultranacionalistov.
Od leta 2010 v slovensko-maďarských medzištátnych vzťahoch vládne nezvyčajne
pokojné ovzdušie. Bolo správnym rozhodnutím, že vláda Ivety Radičovej radšej
mlčala, keď z iných európskych metropol sa valila kritika na Orbánovu vládu za jej
nedemokratické postupy?
Podľa mňa je veľmi dôležité, aby susedné krajiny brali ohľad na maďarskú citlivosť a
správali sa zdržanlivo. Oveľa viac pomáha, keď sa útok na maďarské prešľapy vedie z
Nemecka a nie zo Slovenska či Rumunska. To, pravda, neznamená, že by sa v tých
krajinách o tom malo mlčať. Niekdajší americký prezident Theodor Roosevelt však
svojho času radil: "Hovor jemne, ale maj so sebou veľkú palicu!" Ale tu nik nemá veľkú
palicu - ani Slováci, ani Maďari. Tak nech radšej spolu hovoria jemne aj bez nej. Spory je
lepšie si vydiskutovať medzi štyrmi očami a nie ich rozmazávať cez médiá. To druhé
býva často kontraproduktívne a navyše je to vždy prihrávka na smeč pre radikálnych
nacionalistov. Citliví nie sú iba Maďari, ale napríklad aj Taliani. Všetci vedia, že
Berlusconi je obyčajný klaun, ale aj jeho domáci odporcovia to neradi počujú spoza
hraníc, lebo sa to dotýka ich národnej cti.
Akú šancu vidíte na to, že táto zdržanlivosť prečká aj marcové slovenské voľby?
Návrat Smeru k moci nemusí nevyhnutne vyostriť vzťahy medzi Bratislavou a
Budapešťou. Verím, že Robert Fico sa poučil z minulosti. Jeho Smer prijali späť do
Strany európskych socialistov a medzi posvätné zásady sociálnych demokratov patrí, že
nikdy sa nesmú spriahnuť s nacionalistami, ale majú spolupracovať s tými, ktorí
rešpektujú základné európske hodnoty. Keď Fico nebude schopný samostatne vytvoriť
vládu, čo je pravdepodobné, tak by už nemal zopakovať ten pokus so Slotovou národnou
stranou, lebo to nemalo dobré európske ohlasy. Jeho nedávny postup bol zodpovedný.
Prirodzene, svoju polievočku si prihrial, keď podporu navýšenia eurovalu podmienil
odstúpením vlády, ale to je legitímne. Veď Fico nie je riaditeľom charitatívnej
organizácie, ale líder politickej strany, ktorá sa chce vrátiť k moci. Ak jeho budúca
možná vláda bude vo vzťahu k Budapešti umiernená, nevyhnutne to ovplyvní aj druhú
stranu, aby sa miernila. Orbánova zodpovednosť pred svetom by totiž bola zrejmejšia,
ako keby sa olej prilieval do ohňa z dvoch strán.
Sú si Fico a Orbán v niečom podobní?
Fico je približne Orbánov generačný druh, je tiež talentovaný a obratný politický líder,
ale neviem, čo viac spoločného by ešte mohli mať. Orbán je fenomén, ktorý nemožno
prirovnať k žiadnemu slovenskému politikovi. K Mečiarovi? Ťažko porovnávať
futbalistu s boxerom. Možno len povrchne, že Orbán lepšie vyzerá a nie je známe, že by
mal milenky. Dzurinda je zase oproti Orbánovi príliš umiernený, Mikloš zase
elegantnejší.
Expremiér Ferenc Gyurcsány charakterizoval dnešné Maďarsko slovami "už nie
demokracia a ešte nie diktatúra". Vy to ako vidíte?
To je výstižne povedané. Kniha Moja premrhaná krajina, ktorá by na budúci rok mala
vyjsť aj na Slovensku, bude mať v anglickom vydaní názov Maďarsko medzi
demokraciou a autoritarizmom. Orbán je na ceste k vybudovaniu takého systému, ktorý
sa podobá viac na Maďarsko z medzivojnového obdobia. Tam smeruje jeho politika,
opatrenia v oblasti právneho štátu i médií. Jeho národno-konzervatívno-klerikálny režim
sa pokúša zabetónovať sa pri moci na 15 až 20 rokov.
Toľko tipujete, že vydrží?
On to otvorene povedal v jednom svojom prejave, že potrebuje 15 až 20 rokov. Ja osobne
som presvedčený, že Orbán sa udrží pri moci prinajmenšom dve volebné obdobia, čiže
minimálne osem rokov. Je pomerne mladý. Do päťdesiatky mu chýbajú ešte dva roky.
Podarilo sa mu už vytvoriť základy systému, pri ktorom bude takmer nemožné striedanie
vlád cestou demokratických volieb. V západnej Európe nie je ešte jeden ďalší politik,
ktorý by si dokázal vydobyť takú obrovskú moc ako on. Má svojich ľudí na všetkých
kľúčových postoch, výraznú mediálnu hegemóniu a plnú podporu domáceho
veľkokapitálu i cirkví. Navyše liberálne ľavicová opozícia je v takom beznádejnom stave,
že reálne nevidím nikoho, kto by ho v dohľadnom čase mohol ohroziť.
Nielen pre mnohých Maďarov, ale aj Slovákov a Čechov žijúcich v blízkosti
rakúskej hranice do roku 1989 boli vaše relácie v televízii ORF oknom v železnej
opone. Ako sa vás dotklo to, že namiesto vďaky vás médiá blízke Orbánovi začali
obviňovať z kolaborácie s maďarským komunistickým režimom a jeho štátnou
bezpečnosťou?
Nesmierne ma to pobúrilo. Popreli všetky pravidlá etiky: pred zverejnením tých
očierňujúcich článkov ich nezaujímal môj postoj a nezverejnili mi ani tlačovú opravu. Tá
osočovacia kampaň prepukla najskôr pred nemeckým a potom maďarským vydaním
Mojej premrhanej krajiny. Táto kniha o dvoch desaťročiach, ktoré prešlo Maďarsko od
zmeny režimu, sa zjavne mnohým stúpencom Fideszu nepáči. Výmyslami o mojej
údajnej kolaborácii ma chceli zdiskreditovať pred čitateľskou verejnosťou. Rakúsky
prezident Heinz Fischer ma ale utešoval: "Nič si z toho nerobte, aj takéto útoky prospejú
knihe ako neplatená reklama." Povedal som mu: "Máte pravdu, pán prezident, ale môjmu
krvnému tlaku to neprospeje." Skutočne sa nemýlil. Mojej premrhanej krajiny sa v
Maďarsku predalo 16 a pol tisíca kusov, čo znamená, že na tamojšom trhu je to moja
najúspešnejšia, hoci i najviac zatracovaná kniha. Nerobí mi dobre, keď musím o svojej
rodnej krajine písať veľmi kriticky. Veľký švajčiarsky spisovateľ Friedrich Dürrenmatt
ale v jednom rozhovore povedal: "My spisovatelia musíme byť nie pozitívni, ale čestní."
Ja píšem to, čo vidím a čo si myslím, nezávisle od toho, či sa to niekomu páči, alebo nie,
či ma pochváli, alebo ohovorí. Klamstvá, čo o mne šíria, ma neodradia.
Paul (Pál) Lendvai
* 1929 - Narodil sa v Budapešti v židovskej rodine.
* 1944 - Nacisti ho zadržali; mal byť transportovaný do vyhladzovacieho tábora. Počas
pochodu smrti ho oddelili od otca, obom sa zázrakom podarilo utiecť a po získaní
švajčiarskeho pasu prežili vojnu pod diplomatickou ochranou neutrálneho štátu.
* 1948 - Po zlúčení maďarskej ľavice sa z mladého sociálneho demokrata stal člen
komunistickej strany. Pracoval v straníckom denníku Szabad Nép a neskôr v agentúre
MTI.
* 1951 - Vyšla mu kniha Tito, nepriateľ maďarského ľudu; neskôr svoju prvotinu i
pôsobenie v stalinistickej tlači označil za osobné zlyhanie, za ktoré sa hanbí.
* 1953 - Bol obvinený z trockizmu a na osem mesiacov uväznený. Na tri roky mu
zakázali vykonávať povolanie.
* 1956 - Prijali ho späť do strany a začal pracovať vo večerníku Esti Hírlap.
* 1957 - Po porážke maďarskej revolúcie sa nevrátil z reportážnej cesty do Poľska a cez
Československo ušiel do Rakúska.
* 1957 - 1982 - Bol východoeurópskym korešpondentom denníka Die Presse.
* 1959 - Dostal rakúske štátne občianstvo.
* 1960 - 1982 - Pracoval ako dopisovateľ londýnskych Financial Times
* 1972 - Podieľal sa na napísaní životopisu kancelára Bruna Kreiského, s ktorým sa
osobne zblížil.
* 1973 - Založil časopis Europäische Rundschau, ktorý dodnes vedie.
* 1980 - Vymenovali ho za profesora.
* 1982 - 1987 - Viedol východoeurópske oddelenia televízie ORF.
* 1987 - 1998 - Bol intendantom Rádia Österreich International.
* 2004 - Na Slovensku mu vyšla kniha Na čiernej listine - zážitky Stredoeurópana.
* 2010 - 2011 - Týždenník Heti válasz blízky Fideszu napísal, že bol tajným
informátorom Kádárovho režimu, proorbánovský denník Magyar Nemzet ho obvinil zo
spolupráce s komunistickou štátnou bezpečnosťou; Lendvai to rázne dementoval.
* 2011 - Kalligram mu v slovenčine vydal druhú knihu Maďari - víťazstvá a prehry.
Čítajte viac: http://spravy.pravda.sk/orbanovo-madarsko-mi-robi-reklamu-a-dviha-tlakfou-/sk_svet.asp?c=A111114_200016_sk_svet_p29#ixzz1diNtoXCZ
+++++++++++++++++
Niekedy mlcat je zlato. Co ked sa o rok zisti ze to nebolo tak, potom sa bude odvolavat
prehlasenie? Mozno oslavovat smrt cloveka?
V súvislosti s hroznými udalosťami v Lýbii, posielam Vám v prílohe Vyhlásenie Svätej
stolice k zavraždeniu Kaddáfiho. Človeku sa dvíha žalúdok. Morálne odobrenie
zločineckej vojny je na svete... Za predstaviteľa lýbijského ľudu je tu Vatikánom uznaná
banda nájomných vrahov a zločincov... Na tomto odkaze je vidieť, že na budove súdu
v meste Bengházi teraz veje vlajka Al – kajdy:
http://www.youtube.com/watch?v=sIrshtYKNs4
Teraz je už všetko v poriadku? Ak áno, čo potom znamenala účasť pápeža Benedikta
XVI. na mieste Graund Zero v New Yorku v roku 2008? :
http://www.youtube.com/watch?v=F74QCLsADF4 Časovo a priestorovo
neobmedzená vojna proti terorizmu bola vyhlásená práve proti organizáciám ako je Alkajda. Teraz sú z nich zrazu bojovníci za slobodu a nevadí to ani Vatikánu ?!
Pribúda dôkazov podvodu 11. Septembra 2001. Na tomto odkaze je možné vidieť
prednášku doc.Ing.Ivana Němca,Csc. Pád budov WTC 11.září 2001. :
http://www.reformy.cz/zpravy/video-prednaska-doc-ing-ivan-nemeccsc-pad-budovwtc-11-zari-2001/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=videoprednaska-doc-ing-ivan-nemeccsc-pad-budov-wtc-11-zari-2001. Budovy WTC
nemohli prirodzenou cestou spadnúť tak, ako to tvrdí oficiálna správa. Bola to
práca profesionálnych pyrotechnikov, budovy boli odstrelené.
–––––––––––––––––-
Svätá Stolica vydala vyhlásenie po smrti vodcu Líbye Kaddáfího
P:3, 21. 10. 2011 15:01, ZAH
Vatikán, 21. októbra (RV) – Tlačová kancelária Svätej Stolice vydala vyhlásenie po smrti
líbyjského vodcu Muammara Kaddáfího. TK KBS prináša vyhlásenie v celom znení.
„Správa o smrti plukovníka Muammara Kaddáfího uzatvára príliš dlhú a tragickú fázu
krvavého boja za odstránenie tvrdého a tyranského režimu. Táto dramatická udalosť nás
opäť núti zamyslieť sa nad cenou nesmierneho ľudského utrpenia, ktoré prináša nástup a
pád každého systému, ktorý nebol založený na rešpektovaní ľudskej osoby, ale na
uzurpovaní si moci. Teraz dúfame, že líbyjský ľud bude ušetrený ďalšieho násilia kvôli
odvete alebo pomste, a že nová vláda podnikne čo najskôr potrebné kroky pre upokojenie
a obnovu krajiny, pre začlenenie na báze spravodlivosti a práva. Veríme, že
medzinárodné spoločenstvo bude odhodlané veľkoryso napomáhať obnove krajiny. Malá
katolícka komunita bude zo svojej strany naďalej ponúkať svoje svedectvo a svoju
nezištnú službu najmä v oblasti charity a zdravotníctva a Svätá stolica sa bude aj naďalej
angažovať v prospech líbyjského ľudu prostriedkami, ktoré má k dispozícii v oblasti
medzinárodných vzťahov, v duchu podpory spravodlivosti a pokoja.“
V dokumente sa ďalej uvádza prax Svätej stolice v nadväzovaní diplomatických vzťahov
so štátmi.
Svätá stolica týmto vyhlásením formálne uznáva Prechodnú národnú radu (NTC) ako
novú líbyjskú vládu a legitímneho zástupcu líbyjského národa.
Apoštolský nuncius na Malte a v Líbyi, mons. Tommaso Caputo, vyjadril želanie
mierového a harmonického rozvoja líbyjského národa, ktorý bol vystavený veľkému
utrpeniu. "Násilná smrť Muammara Kaddáfího je dramatickou udalosťou a vyžaduje našu
úctu", dodal vatikánsky vyslanec.
Rovnako kardinál Turkson, predseda Pápežskej rady "Iustitia et Pax" vyzval svetové
spoločenstvo, aby neoslavovalo smrť bývalého líbyjského vodcu. "Každá strata ľudského
života so sebou prináša smútok. Svet nemôže oslavovať smrť človeka, aj keď to bol
zločinec", povedal ghanský kardinál.
+++++++++++++++++
Opožděná obžaloba (na úsvitu IV. odboje?)
Článek ve Zvědavci (http://www.zvedavec.org)
URL adresa článku:
http://www.zvedavec.org/komentare/2011/11/4675-opozdena-obzaloba-na-usvitu-ivodboje.htm
František Nevařil (2.11.2011)
Začnu parafrází už klasických projevů exprezidenta Havla. Při nástupu do funkce v
novoročním projevu 1989 prohlásil, že „naše země nevzkvétá“, což byl jednoznačný
odsudek hříchů a neschopnosti komunismu. Za pár let pak objevil, že „ve společnosti
vládne blbá nálada“. Měl pravdu, i když naruby.
Po více než 20 letech kapitalistického hospodaření totiž nejen země nevzkvétá, ale
vyloženě propadá na dno, dokonce hyne, a nálada lidí je pořád blbější. Jsme v hlubokém
srabu až po uši. Život stále větší části lidí se mění v boj o obstojné přežívání. Byli jsme
transformováni tak, že jsme se stali hospodářskou a tím i politickou kolonií, hlavně
Německa a dalších západoevropských států, které „převzaly“ dříve náš vlastní produkční
kapitál. Z důležitého státu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci se stal bezmocný
státeček, který nikdo nebere vážně. V tom smyslu, že už není schopen něco pozitivního
udělat pro zemi, pro národ, pro lidi. Rozvrácena je nejen ekonomika a politika, ale také
zdravotnictví, školství, bezpečnost i obrana. Dokonce i ta veřejná správa. Tedy nejen
produkce ale i nevýrobní sféra. Dnes už je zcela zřejmé, že Velkou Listopadovou
Sametovou Revolucí náš pracující lid spáchal kolektivní politickou sebevraždu. V roce
1989 to bylo ještě z opojení, ale nutno říci, že k tomu bohužel znovu došlo i ve volbách
v r. 2010 (viz Šlafenberg, Kalósek, Kecy veřejné), a to už bylo ale určitě z hromadné
blbosti.
Kam jsme se za tu dobu vlastně dostali. Od „hloupého“ Jakeše a spol. k Havlovi aspol.,
navíc ještě ješitnému a chamtivému. Od StB a jejich agentů bojujících proti
imperialistickým špionům k BIS a jejím agentům bojujícím proti ruským špionům. Od
Pionýra k bezprizorným a dětským gangům. Od Klubů tvořivosti mládeže
k narkomanským doupatům. Od povinné plné zaměstnanosti k masové nezaměstnanosti.
Od voleb řízených KSČ k volbám organizovaným americkými agenturami. Od Nezvala,
Seiferta a Hrabala k Vieweghovi a Pawlovské. Od umění k zábavě, od zábavy ke škváru.
Od velkého bratra na východě do náruče tří velkých bratrů na západě. Od front na
dámské vložky a knížky k frontám na Úřadech práce. A z východních zazobanců(?) jsme
se protranformovali na evropské chudáky, na které se naši bohatí(?) západní sousedé
dívají málem jako na opice. Lid byl přeměněn na socky a burany. Kapitalismus mu
přinesl vznik a nárůst chudoby, nejistot a ponížení. Ve společnosti narůstá strach a upadá
morálka. Svoboda slova je deformována na farizejství, neomezené lhaní, rozvracení
lidské pospolitosti a servilitu (co dnes např. říci něco v Economii proti Bakalovi – myslíte
že by to šlo?). Strany a vlády nahradily vlezdoprdelismus vůči SSSR ještě větším vůči
USA. Idiocie někdejší propagandy je bohatě kompenzována její goebelssovskou
masovostí. „Obyčejný“ občan proto nemá co slavit. Vzpomenout na zlé komunisty i na
vítězný listopad ano, ale oslavovat nemá co.
Všechno bylo mezitím pošlapáno. Na důvěru lidí danou v listopadu 1989 noví politici
naplivali, vysmáli se jim do očí. Místo těch „trapných“ valcířů, horníků, svářečů, kovářů,
soustružníků, sklářů, ševců, dojiček a traktoristek máme teď k dispozici řadu zcela
nových úctyhodných povolání. Třeba služek, chův, dealerů čili podomních obchodníků,
bodygardů, bordeldám a prostitutek, pornoherců, striptérek a sexshopistů, tanečnic u tyče,
vymahačů výpalného a exekutorů, drogových dealerů, převaděčů a obchodníků s bílým
masem, až po ty nájemné vrahy. To všechno v moři nejrůznějších podnikatelů, manažerů
i prezidentů. Po dvaceti letech kapitalistického experimentu je čas na veřejnou
žalobu. Z někdejšího Československa tu dnes máme dvě slabé a bezmocné republiky,
které jsou otloukány ze všech stran. Každý si do nich může kopnout. Jsou dobré jen na
„dodávku“ levné pracovní síly pro dobrý život našeho i zahraničního nového skutečného
„panstva“. Také sem tam nějakého kanonenfutru pro agresivní akce „spojeneckých“
zahraničních imperií, a popř. i na „dobrovolný“ podíl na placení jejich akcí. Jsme
podvedení a okradení, bez majetku, s velkými dluhy. Bez práce, bez osobních i
společenských perspektiv. S narůstající všeobecnou katastrofickou krizí na krku. Máme
nepřiměřeně zvýšenou kriminalitu a různé vandalismy, narkomany, prostitutky, hazard
atd.
Žijeme ve lži, která se nám vtlouká od rána do večera na všech kanálech. Kdepak pravda
a láska. Vládnou nám ne schopní ale chamtiví lháři, korupčníci a zloději, z velké části ve
funkci cizích agentů. Bylo znesvěceno i samotné slovo „revoluce“, která má přece
znamenat krok vpřed. Hustí se do nás, že pokud jde o všechno dnešní špatné pak jde o
pozůstatky či dědictví komunismu. To je ale jen cílená indoktrinace. Ve skutečnosti byla
tato morálka importem z vyspělého kapitalistického Západu. Tyto „jevy“ byly a jsou totiž
běžné právě tady a ne v bývalém Československu. Odtud přišlo přece tunelování (jsou
zde dokonce vydávány odborné příručky jak na to), korupce politiků, podřízenost státu
lobbistům, vysoká kriminalita, zločinecké mafie, drogy a porno, bulvár, prolhaná reklama
a propaganda vůbec, bezohledná chamtivost, vandalství všeho druhu atd. Skutečným
dědictvím komunismu ale naopak bylo to, že s předstihem zabezpečili materiální přežití
České republiky ještě na dalších 15 až 20 let (dokonce se zdá, že někteří za hlavní hřích
komunistů pokládají fakt, že toho na ně zbylo pořád ještě málo).
Kapitalismus se odůvodňuje svojí jedinečností a nenahraditelností pro lidstvo. Ke své
obhajobě si vypěstoval (nechal vypěstovat) zájmovou ideologii různých variant
liberalismu a neoliberalismu, v praxi podle potřeby doplňovanou konzervatismem i
keynesiánstvím. Má navíc neomezenou podporu židovsko křesťanských náboženství.
Jejím zestručněným společným jmenovatelem, který hlásá, je požadavek „svobody
jednotlivce beze všech omezení“. Už jsme připomenuli, že jeho reálné reprezentaci
v rámci toho na prvním místě jde však jen o svobodu a nedotknutelnost velkých majetků
příslušníků vládnoucí třídy, popřípadě jejich pomahačů. Předkládá nám řadu věčných
pravd, vlastně tabu, kterým máme bez váhání věřit. A právě reálný vývoj v naší zemi
(nejen) prokázal, že jsou to všechno pouhé lži. Samozřejmě Česká republika je sama o
sobě malá a bezvýznamná, ale pokud se tyto nepravdy prokázaly zde platí to potom i
univerzálně. Stali jsme se totiž jakousi společenskou laboratoří, která se nemohla narodit
na Západě. Z jednoduchého důvodu, že tady neměli a nemají onu dvojí zkušenost jako
my. Nejen s kapitalismem, ale také s minulým komunismem či reálným socialismem. Oni
nemají co srovnávat. A prokázalo se, že kapitalismus je pro většinu lidí ještě mnohem
horší alternativa. A mnohem prolhanější.
Ukažme si na pár těch hlavních propagovaných kapitalistických axiomů, podle nichž je
•
soukromé vlastnictví kapitálu mnohem ekonomicky efektivnější a úspěšnější než
společenské vlastnictví a centrální řízení. Život prokázal naprostý opak.
Kapitalismus trvale kolísá mezi jednotlivými fázemi krizí, jeho rentabilita
(ekonomická výnosnost), je trvale nižší než byla v socialismu, jeho
•
•
•
•
neodmyslitelnou součástí je soustavně rostoucí masová nezaměstnanost, skončil
ztrátou majetku a neřešitelnou mírou zadlužení. Reálný socialismus se s těmito
zásadními problémy celých 40 let nesetkal. A za objev výhodnosti společenského
(popř. družstevního) vlastnictví se už dokonce dnes udělují Nobelovy ceny
(Ostromová z USA v r. 2009);
tržní ekonomikou, která dokonale v podstatě automaticky zabezpečí její řízení a
vývoj bez nutných zásahů státu. Ve skutečnosti to tak vůbec nefunguje. Důkazem
platnosti této téze by byla trvalá dynamická rovnováha nabídky a poptávky na
trhu zboží, práce i kapitálu. Ve skutečnosti však je tu trh čím dál víc deformovaný
a existuje tendence k soustavně rostoucí nerovnováze. Na všech hlavních trzích
narůstá neřešitelný nadbytek peněz (věcně nekrytých) při paradoxním nedostatku
kupní síly, kapacit (zboží a služeb) při nedostatku poptávky i pracovních sil při
nedostatku práce. Mimochodem si lze všimnout, že zpravidla jediný trh, který se
nyní uznává a o němž se pojednává je kapitálový trh, obchody a pohyby cen na
burzách. Tedy ne hospodaření ale světová kasina. „Trhy“ které lidem neprospívají
ale zásadním způsobem škodí. To všechno ale patří do ekonomiky asi tak jako
obchody s drogami. Až na to, že jsou mnohem rozsáhlejší, mocnější, rizikovější i
nebezpečnější. Patří do sektoru hazardu, je tím co ekonomiku jen kamufluje a
poškozuje. Co ji ničí. Je to jen nejvyšší stupeň přerozdělování mezi chudými a
bohatými. O daleko pro většinu lidí vážnější rozvrácené a stále se horšící situaci
na trzích práce se nemluví, propaganda a režimní ekonomové se tomuto tématu
zcela vyhýbají;
nepochybné, že pokud ti „úspěšnější“ (bohatší) mají z ekonomického vývoje a
růstu užitek přináší to soustavně úměrný užitek i všem ostatním. To ale
v kapitalismu vůbec neplatí. Právě poslední desetiletí v celém světě prokázaly, že
dochází ke stále rychlejšímu a výraznějšímu rozevírání nůžek mezi příjmem a
bohatstvím kapitalistů a jejich pomahačů na špici velikosti majetků a zbývajících
mas příslušníků středních tříd. Bohatí dál a to rychleji bohatnou a chudí pořád
rychleji chudnou. To prokazuje jejich neustálé relativní zbidačování. Navíc
dochází v čím dál víc zemích také k absolutnímu nárůstu chudoby pracujících se
středními a nízkými příjmy (platí to dokonce pro celé země, jak ukazuje např.
velice výrazně nárůst masové chudoby po nástupu kapitalismu na Ukrajině nebo
v Rusku). To prokazuje stále vyšší podíl koncentrace majetků v rukou několika
vybraných jedinců (zemí) a koncentrace dluhů u těch ostatních – lidí i států;
zahraniční kapitál nezbytnou podmínkou rozvoje méně rozvinutých zemí, mezi něž
údajně patří i bývalé země Rady vzájemné hospodářské pomoci. Jednoznačně to
např. v ČR neplatí. Za celých uplynulých 20 let jeho přísun nereprezentoval víc
než tři až čtyři roky investic uskutečněných bývalým komunistickým státem. A
přitom v podstatě veškerý produkční majetek přešel do „cizích rukou“ a naopak
tyto vklady byly skoro z poloviny financovány z domácích zisků, tedy z naší
levné (nezaplacené) práce. Tento přínos byl tedy nejen zcela zanedbatelný, ale
naopak zcela antiproduktivní, protože se stal základem trvalých přesunů stovek
milliard zisků, dividend a jiných příjmů do zahraničí;
zárukou demokracie, všech lidských práv a svobod. To je ale úplný nesmysl,
protože až dosud nejlépe fungoval v politických diktaturách. Nejvýrazněji se to
projevilo v hitlerovském Německu, ale také ve frankovském Španělsku či
•
salazarovském Portugalsku. A v posledním půlstoletí pak také v tehdejších
asijských diktaturách v Jižní Korei, na Tajvanu, v Hongkongu či v Singapuru.
Kapitalismus (imperialismus) ty nejhorší diktatury dokonce podporuje a
ochraňuje, pokud s nimi spolupracují (viz např. Saudská Arabie, Pákistán,
Pinochetova Chile či Suhartova Indonezie);
nesporné, že za osobní úspěchy či neúspěchy si může především každý člověk
(jedinec) sám. Jsou jen věcí jeho osobních schopností a podstoupených rizik. Ale
to by snad mohlo platit v nějaké skutečné demokracii, ale rozhodně to tak nemůže
fungoval v současných tzv. demokraciích, které jsou jen formální a ve skutečnosti
jde o oligarchie v nichž všechno zásadní v podstatě anonymně rozhodují
vládnoucí kapitalisté. A ti pak určují podmínky, v nichž se ostatní lidé, občané,
příslušníci středních tříd pohybují. Určují nepřekročitelné mantinely jejich
reálných možností, pro sebe stanoví výhody a pro ty ostatní především omezení..
Jak je vidět, tyto dnešní ekonomické teorie a samozřejmě jí odpovídající praxe
kapitalismu vůbec nefunguje, je vyvrácená skutečným životem, a je proto neplatná. Zcela
selhala. Jsou zasviněny kapitalistickými bludy a praktikami, které mají čím dál víc
dokonce antilidský náboj. Kdyby ekonomie byla skutečně věda, muselo by pro ni platit to
co je nesporným a nepominutelným odborným postupem v přírodních vědách. Taková
chybná teorie se v těchto oborech zcela zavrhuje a hledá se jiná spolehlivější, popřípadě
se věda vrací k výchozímu bodu bádání. K bezpodminečnému respektování takového
přístupu nabádal kdysi sám Albert Einstein.
Jako hlavní výdobytek nové doby se nám předkládá „návrat demokracie“ západního
typu. To by samozřejmě bylo žádoucí, ale i tak platí, že demokracie, i pokud by byla
faktická, není konečným společenským cílem ale jen jedním z nejdůležitějších prostředků
sloužícím k naplnění lepšího a kvalitnějšího života lidí. Pokud možno dle jejich představ.
Ta naše je ale stejně hodně deformovaná a farizejská. Zdůrazňuje lidská práva a svobody,
ale zcela důsledně neguje a opomíjí ty rozhodující, tedy sociální (zajištění práce,
spravedlivého odměňování, bydlení, vzdělání a zdraví atd.). Samy dnešní volby také
rozhodně nejsou průkazem návratu demokracie, protože ať se volí jak se volí, výsledkem
je vždy jen skupinová a osobní politická rekorytarizace. Ostentativní mezistranická
řevnivost a spory nejsou sporem o principy politiky a demokracie ale jen součástí „her„
pro lid. Tak jako období vlády KSČ nebylo komunismem v klasickém slova smyslu
(všichni podle svých možností, všem podle jejich potřeb) stejně tak dnešní demokracie
není demokracií v klasickém slova smyslu (vláda lidu a pro lid). Občané a voliči ale
potřebují mít možnost vybrat reálnou alternativu, která by jim zajistila sociální
spravedlnost a jistoty, životní perpektivu a zbavila je společenského strachu. Podmínkou
reálné demokracie je navíc obnova státní nezávislosti, protože když se o nás a za nás
rozhoduje v nejdůležitějších věcech někde jinde (Německo, EU, USA), pak nelze mluvit
o tom, že volby mají nějaký význam jako hlas „domácího“ národa. Protože je snad lepší
domácí osvícený absolutista než cizí pán v Bruselu či v Americe. Konečně ve vnitřní
politice platí, že velké a nepřiměřené příjmové a majetkové rozdíly jaké se k nám po
listopadu vrátily znamenají mimořádná a neoprávněná privilegia pro jedny a naprosté
bezpráví pro většinu ostatních. To nemůže být demokracie, to je jen pustá oligarchie
(demokratura). Oprávněně lze vyčítat komunistům, že nám nedali svobodné volby, ale
jejich kapitalističtí nástupci jim zato sebrali všechno ostatní….
Ukázalo se, že kapitalismus je zločinný (zlodějský, škodlivý, prolhaný, nespravedlivý,
nebezpečný, agresivní) a přitom politicko ekonomicky neúspěšný režim Kam to nakonec
dotáhl? To lze prokázat na tom jak se v domácím měřítku výrazně zhoršila kvalita života
v malé ubohé a vykořisťované ČR, a ve světovém měřítku třeba na hrozivém politickém,
ekonomickém i sociálním vývoji vše vyžírajících a loupících „bohatých“ USA.
Supervelmoc, která je dávána za vzor vzdělání a ekonomické úspěšnosti je v situaci, kdy
právě ekonomika láme krk jeho někdejší moci. Není i vám divné, co ti blbí a zlí
komunistů dokázali pro lidi udělat, zatímco elity z lepší společnosti za 20 let stačili jen
všechno promarnit a všechny rozeštvat. .Není potřeba další důkaz o zbytečnosti
majetkové elity a ni nalepených poskoků všeho druhu.
Už dávno nazrála doba se nad tímto principiálními rozpory zásadně zamýšlet. Tak
zvaní obyčejní lidé to už dávno udělali. Bylo konstatováno, že podle opakovaných
výzkumů v ČR asi 55 % a na Slovensku skoro 2/3 populace se domnívá, že se jim
v dobách komunismu žilo lépe. Že tento režim byl lepší než ten dnešní kapitalistický (bez
přívlastků). Nedávný průzkum CVVM (Středisko pro výzkum veřejného mínění) z r.
2009 pak přímo ukázal, že jen 45 % lidí si myslí, že dnešní kvalita života je lepší než byla
před r. 1989. Jiný výzkum STEM (Středisko empirických výzkumů) zase letos zjistil, že
zhruba 80 % lidí si myslí, že komunističtí politici (přes všechny jejich hlouposti a chyby)
byli na stejné nebo vyšší morální úrovni než ti dnešní oslavovaní tzv. volení. Politicko
ekonomické diletantství i morálka dnešního panstva je s komunistickými nesouměřitelná.
Sociální cítění u nás vymizelo, je nahrazeno bezcitností a beztrestností vůči ovládaným
(pracujícím). Hrozí prý odbourání sociálního státu – ale je vůbec takový stát, není i to
spíše uklidňující chiméra, politické placebo?
Bohužel u nás pořád je platný a pravdivý jen jeden takřka oficiální zjednodušený ale
vyhraněný antikomunistický pohled a to jakoby očima takového nesmyslu, jakým je
dnešní Ústav pro studium totalitních režimů. Vlastně instituce pro výrobu předem zadané
historie. Pokud se lidé pomalu probouzí z pravdoláskového opojení pak se nám vnucuje
názor, že to je jen projevem nízké inteligence „lidu“, v nejlepším případě projev
neodůvodněné nostalgie. Ale i to lze snadno vyvrátit. Vychází u nás už po léta známý a
vysoce renomovaný internetový deník Britské listy, psaný a sledovaný zejména
zainteresovanou intelektuální veřejností. Ten provedl vlastní fundovaný průzkum na
„současné názory v ČR na režimy v r. 1989 a po něm“. Závěry pak publikoval v článku
2.7.2010 (příloha č. 5). Plyne z nich nejen, že úroveň vzdělání daných respondentů byla
nadprůměrná, ale hlavně také zjistil nadprůměrnou úroveň nespokojenosti se současným
(kapitalistickým) režimem ve srovnání s „komunismem“. Odpor proti němu či „obhajoba
totality“ tedy není slepou vírou ale výsledkem racionálních úvah. Zřejmě se lidé už zase
pomalu probouzí, což panstvo zneklidňuje
Je nesporné, že tyto názory už dávno nelze brát na lehkou váhu, že mají charakter
významného důkazu. Už dávno nejde jen o výmysly nějakých zaostalých pitomců
stojících stranou na okraji společenského spektra. Proto je třeba například klást také
otázku, zda je boj proti nespravedlnosti a ponižování pěstováním nenávisti proti
vládnoucí třídě kapitalistů. Pokud ano, pak to ale platí hlavně opačně. Neboť právě oni
sami jsou skuteční nositelé nenávisti proti pracujícím středním třídám a tedy aktivní
nositelé třídního boje v současnosti, což se projevuje denodenně a masově. Z jejich strany
taková nenávist a pohrdání přece přímo čiší.. Kdo je tedy společenským agresorem a kdo
tím napadaným a poráženým?.
A vůbec proč se musíme nechat beztrestně odírat nejen našimi domácími ale hlavně
našimi zahraničními kapitalistickými „přáteli“? Kteří nám tak nezištně pomohli tím, že
převzali za hubičku ne-li zadarmo náš majetek, vybudovaný z naší vlastní práce, a teď ho
využívají proti nám k trvalému vykořisťování, manipulaci a dokonce i vydírání („nedáteli nám to či ono tak půjdeme jinam“). Naše dřívější důležité a známé výrobky jsou pod
našimi původními značkami už dávno ve skutečnosti vyráběny převážně v zahraničí, jak
ukazuje článek publikovaný v Ekonomu 23.12.2010 (příl. č. 5). A přátelsky nás odírají i
cenově. Docela masově, jednak na základě výrazného podhodnocení kurzu naší koruny a
tedy i neplacení značné části naší práce a jednak přímo tím, že naši spotřebitelé musí
platit daleko vyšší ceny za jimi prodávané zboží nebo služby než na Západě. Proto
platíme mnohem vyšší bankovní poplatky, vodné a stočné, léky a jiné farmaceutické
výrobky, a dokonce i běžné potraviny a spotřební zboží. Konkretních příkladů o tom je už
více než dost.
Kapitalismus jak známo funguje na principu zákona džungle, principu hierarchie
zvířecích smeček. Dosud se bez překážek rozvíjel na planetě přes dvě století až k dnešní
takřka totální světovládě. Vystupoval vždy jako nositel dobra, napřed (bílé?) civilizace a
dnes „demokracie“. Za tu dobu prodělal několik vývojových fází. Od předmonopolního
kapitalismu k monopolu, pak k imperialismu a ke globálnímu imperialismu. Dnešní
vrcholnou fázi bych amatérsky označil jako spekulační globální imperialismus
(banksterismus?). To proto, že hlavním zdrojem zisků a kapitálů už mu není dávno věcná
produkce, méně dává také obchod a banky, ale především nejrůznější finanční spekulace
na burzách založené na principu letadla (letícího neznámo kam). Jako červená niť se jím
ovšem táhne neustálé posilování koncentrace bohatství a centralizace moci v rukou stále
(relativně) menší skupiny nejbohatších kapitalistů a narůstající bezmocnost a bezpráví
milionů a miliard všech ostatních, o nichž lze už možno často mluvit i jako o moderních
polootrocích a otrocích. Dnes je sice v dlouhodobé agonii, ale přesto se pořád jeví jako
neporazitelný.
Evropskému socialismu (komunismu?) takové štěstí dopřáno zdaleka nebylo. Narodil se
a vyrůstal zdola, od těch chudých a bezbranných, kteří o svoje místo na slunci museli od
začátku usilovně bojovat v nerovných podmínkách proti nepředstavitelně silnému
protivníkovi. Celou dobu od převzetí moci v Rusku v r. 1917 se vyvíjel v trvalém
obklíčení a smrtelném ohrožení bohatým kapitalismem, který v něm zcela oprávněně
viděl strategické ohrožení svého postavení. To vlastně byla ona „studená válka“. Ta
nezačala až po r. 1945 ale už po té říjnové revoluci a v různých variantách trvala
s krátkou přestávkou v rámci pochybného spojenectví v letech druhé světové války až do
rozpadu SSSR (vlastně trvá dosud se zaměřením na dnešní potenciální „nepřátele“ USA,
to je hlavně na Rusko a Čínu). Koncem osmdesátých let těmto propagandistickým,
ekonomickým i silovým tlakům podlehl. Nebyla mu dána šance dorůst a vyspět. Nebylo
to žádné odpudivé monstrum, měl své nevýhody ale také své přednosti. Nezahynul jen
tak na vlastní chyby, byl uštván a přidušen. Přesto za sebou zanechává výraznou
historickou stopu i mnoho podnětů pro budoucnost.
Osobně se i po této porážce prohlašuji za ideového nepřítele kapitalismu. Pokud mám za
to, že cílem společenského vývoje je soustavný růst kvality života (v ekonomické i
mimoekonomické oblasti) stále většího podílu lidské populace. A v tom směru je
kapitalismus přímo protipólem a hlavní zábranou existence potenciálního lepšího
systému, který by k takovému cíli směřoval. Jednoduše proto, že potom by nezbytně
musel omezit a zlikvidovat zásadní ale neoprávněná a nezasloužená společenská a
mocenská privilegia, jimiž vládnoucí kapitalisté podle výše svých majetků v praxi
disponují. S tím pak souvisí i zásadní odmítnutí teorie vlády předurčených samozvaných
elit lepších lidí, jakož i panských ras a vyvolených národů či států.
Nutno ale vzít na vědomí, že nyní není na stole nějaká více méně ujednocená ideová
představa o tom, jak by takový systém (socialismus?) měl vlastně po politické,
organizační, ekonomické i právní stránce konkretně vypadat. Mluví se sice o levici a
jejich názorech, ale ve skutečnosti většinou se přitom jde jen po povrchu věcí. Podstatné
záležitosti – to je záměry směřující k náhradě (překonání) kapitalismu - se obcházejí,
protože pokusy o jejich byť i verbální nastolení jsou pro jejich iniciátory a nositele
ekonomicky nevýhodné a vysoce rizikové. Obrazem dnešní levice je stav současné
evropské sociální demokracie, k němuž ani není co dodat. Nechala si (ráda) vnutit různá
zástupná témata (např. otázky menšin, homosexuálů, asylantů, obnovitelných zdrojů,
spoléhání na charity apod.), což je sice také důležité ale ne to hlavní. Taková levice není
nástrojem společenského pokroku, ale spíše nástrojem pro udržování sociálního smíru a
klamání voličů v zájmu stabilizace kapitalismu. Přitom jeho dnešní stav je už hrozebný,
stále zřejměji se projevují známky rozkladu a brutalizace celého „zpuchřelého“ systému.
Nemá perspektivu a ani ji nehledá. Platí, že socialismus nenašel lidskou tvář, ale
kapitalismus ji ani nehledá. Už dávno je to politicko ekonomicky neúspěšný režim.
Jediné co umí je dál utahovat šrouby středním třídám pracujících a bezmocných (popř.
vykořisťovaných zemí a národů), používat větší klacek, špiclovat a balamutit kdekoho, a
nakonec docela bezostyšně loupit, přepadat, válčit a okupovat všude tam, kde vidí nějaké
ohrožení nebo kde může něco pro sebe získat (dnes hlavně energetické zdroje).
Dnes ani nejde o to, předkládat hotové úplné recepty. K tomu asi povede ještě dlouhá
cesta. Určitě už ale nadešel čas kladení závažných otázek všedního dne. Například
jaký by měl být obsah žádoucí kvality života většiny (jakož i stavu naší planety)? Je
vůbec nutný neustálý růst? A potom jaký – kvantitativní nebo kvalitativní (úsporný)? Ve
všech nebo už jen v dosud zaostávajících zemích? Je správné prosazovat hlavně
individuální nebo společenské zájmy (společnost se přece bez každého jednotlivce klidně
obejde, ale žádný jednotlivec nemůže žít bez společnosti)? Jak zajistit reálné a efektivní
rozhodování většiny a to i ve strategických otázkách? Nepřekračují se limity politické
korektnosti a tzv. „humanizace“ (např. ve vězeňství, vůči menšinám či nátlakovým
skupinám)? Jaké zajistit odpovídající a vážené místo (prioritu) slušnému a pracovitému
člověku ve společnosti atd.atd.
Jistě je třeba také vize. Co bychom vlastně od demokratického státu (kraje, obce)
konkretně chtěli? Přece docela obyčejné věci. Dobrou práci, slušné živobytí, vzdělání,
zabezpečení v nemoci a ve stáří, pomoc v nouzi, sociální a právní spravedlnost,
bezpečnost a mír. Nenechat se obírat domácími a tím spíše zahraničními vydřiduchy.
Hodnocení a oceňování lidí podle výsledků jejich práce, ne podle výsledků loupežení,
podvodů, šizení a vykořisťování. Co bychom nechtěli – nezaměstnané, exekuce,
bezdomovce a žebráky Samozřejmě k tomu patří i svobodné volby, ale určitě jiné než jak
je známe dnes… Nepřipomínají vám tyto fantasmagorické požadavky něco co už tu
aspoň z velké zčásti kdysi bylo? A tu se dostáváme k dalším ožehavým otázkám. Jak to
vlastně s tím zločinným komunismem bylo? Potřebujeme objektivní odpovědi očištěné
od propagandistického nánosu nejen v zájmu historie, ale také pro poučení. Znovu
analyzovat co bylo dobré a co špatné (v tom co ze špatného bylo odstranitelné a co
neodstranitelné). Co z jeho zkušeností nutno zavrhnout, co lze naopak využít. To
vyžaduje dát prostor kolektivistickému myšlení a jednání na úkor přehnaného
individualismu. Nové společenské systémy přece nikdy nevznikaly na „zelené louce“, a
ani v budoucnu tomu nebude jinak.
Minulý režim nebyl u nás určitě protiprávní a tedy byl také zcela legitimní. Protože jinak
by totéž kriterium muselo platit i pro polistopadový restaurovaný kapitalismus. Oba byly
přece nastoleny pod tlakem ulice, v rámci platných ústav, přijaty zčásti kooptovaným
parlamentem a uvedeny do praxe s využitím hromadných personálních čistek a zásadních
změn právního řádu. Komunismus po celou dobu své existence manipuloval a
formalizoval volby, ale totéž se v podstatě děje i po něm. Protože ani dnešní volby
fakticky neumožňují reálnou společenskou alternativu, a jsou stejně manipulovány i když
skrytějšími formami. Vystupují v nich sice politické strany ale ty jsou už v podstatě
přeměněny na podnikatelské firmy (případ Bárty je jen ilustrací této situace), což se u nás
výrazně projevilo zejména ve volbách v r. 2010. Je zřejmé, že vyhlášená „nelegitimita“
komunismu nevyplývá z vnitřních podmínek, ale je jednoduše stanovena mocným
zahraničím (USA, EU, SRN).
Na to zda byl tento režim nějak zvlášť zločinný nebo nebyl jsem se pokoušel odpovídat
v předchozích částech práce. Stejně tak jako na otázku zda byl pro lidi (většinu lidí) lepší
nebo nebyl, zda jim zabezpečoval vyšší kvalitu života nebo nikoliv. Konec konců nejlépe
si to ovšem odpovídá za sebe každý sám, a o tom už také byla řeč. Závěry vyznívají
v tom smyslu, že určitě nebyl horší a většina pamětníků ho spíše vidí jako lepší.
Výsledky těchto hodnocení snižují spíše ti, kteří ho vůbec nepoznali a žijí od mládí pod
vlivem dnešní propagandy. Je pravda, že komunisté propagandistickou bitvu prohráli.
Z jejich strany byla vedena až příliš nemotorně. Byla tu prý nuda. Možná se mockrát
šláplo vedle – třeba i nespravedlivě či hloupě. Ale kapitalisté takto šlapou denodenně a
masově. Komunisté vůbec byli ne tak škodliví a nebezpeční jako otravní a neohrabaní,
zcela zbytečně nedali lidem co oni chtěli a co jim s podstatě bez problémů dát skutečně
mohli. Nedokázali hlavně odstranit poruchy v zásobování, zavinili opožděné zavádění
technických a módních novinek, byl nedostatek luxusu (a reklamy), malá pestrost
sortimentu (v důsledku omezení dovozu), vytvořili obtíže cestování na Západ a do
exotických zemí, došlo k velkému znečištění ovzduší, zanedbání údržby budov a
zbytečné nečistotě veřejných prostranství.
Ale přece jen mysleli na budoucnost, jednali strategicky. Vybudovali na základě domácí
práce ohromný majetek, produkční i nevýrobní základnu. Utrácelo se jen v míře v jaké se
vydělávalo, životní úroveň se zvyšovala, nežilo se na úkor budoucnosti, majetek státu i
lidí soustavně rostl. Úroveň kultury byla mnohem vyšší než dnes, kriminalita byla
zlomkem té dnešní a bylo u nás bezpečno. Lidé měli sociální jistoty a daleko větší míru
sociální spravedlnosti než nyní. Nebyly dluhy. To kapitalismus nemůže dopustit, protože
on právě z těch dluhů do značné míry žije (hlavně těch veřejnoprávních). Tento nový
režim naopak všechno podstatné pro život lidem bez náhrady vzal a dále bere, jak
přehledně ukazuje seriozní výčet neznámého internetového autora (příl. č. 6).
Na čs. komunistech spočívá hanba za to, co napáchali ve svých počátcích do první
poloviny padesátých let, tedy zhruba před 55 lety. Ale i druhá strana by vůči nim měla
být poctivá a nesledovat přitom jen propagandistické proklínání. Předkládaná fakta o
jejich zločinech jsou totiž nyní vysoce přehnaná a tedy nedůvěryhodná. Jsou zamlžena a
postavena mimo diskusi právní či morální kriteria jejich hodnocení - nelze přece
posuzovat stejně rozsudek smrti pro obyčejné vrahy Mašíny jako třeba pro spisovatele
Záviše Kalandru. A samozřejmě ani údaje o počtech takových obětí a různých
pronásledování nejsou zdaleka věrohodné.
Zejména pak nelze zapomenout nato, kdo nám tyto „pravdy“ předkládá a vnucuje. Je
to přece nám tak blízký kapitalismus a jeho představitelé a posluhové. A uvědomit si
jak se on sám choval a chová. Nejen před tím půlstoletím ale v posledních desetiletích, a
právě dnes. Vždyť on má sám na svědomí zločiny mnohem mnohem větší a zatím je
páchá pořád i na začátku 21. století. Místo aby zpytoval svědomí, pořád je naopak
stupňuje (na rozdíl od komunismu, který postupně ztrácel své zuby a své chyby se „sám
od sebe“ snažil zmírňovat a odstraňovat, dokonce se omlouvali a pokoušel o jejich
nápravu). Připomeňme si, že teprve před nedávnem byla napadena, rozvrácena a
rozmlácena Jugoslavie s desetitisíci přímých obětí, stále ještě probíhá válka a okupace
v Iráku a Afghánistánu a připravuje se další proti Iránu, byla přepadena a je
bombardována ropná Lybie, civilizované USA mučí své vojenské zajatce v moderních
gulazích a to ještě na cizích územích, Izrael vyhladovuje statisíce lidí v Gaze, organizují
se stále nové podvratné „oranžové revoluce“ ve státech s dostatečně nenakloněnými
režimy, vraždí se nepříjemní zahraniční státníci atd.atd.
Došlo to tak daleko, že jsme všichni otupělí zlem. Nemine týdne, aby americké bezpilotní
letadla nezabila raketami tu deset, tu dvacet, tu padesát civilistů v cizím suverénním státě,
nemine půlrok, aby americké či izraelské tajné služby nepopravily někde nepohodlné
politiky, nepodněcovaly k revoluci a ke svržení vůdců, nebo nepáchaly normální
teroristickou činnost maskovány za některou znepřátelenou frakci, nemine týdne, aby
Izrael neodpálil své rakety nebo nestřílel z děl a tanků do hustě obydlených oblastí Gazy
a nezabil další ženy a děti. Kde je nějaké právo, kde je respekt k neporušitelnosti hranic a
k obyvatelstvu cizí země, kde je úcta k životu, kde je nedotknutelnost osobního majetku?
Nikdo se už neptá Ještě před dvaceti lety by jedna taková akce vyvolala zasedání RB
OSN a mezinárodní odsouzení. A sankce vůči agresorovi. Dnes? Ani pes po těch mrtvých
neštěkne. Jsme okoralí těmi hrůzami. Přišlo to s Bushem, „Bush je pryč, zlo zůstalo“
(citováno podle internetového deníku Zvědavec ze 4.5.2011).
Hodnocení stalinsko bolševických zločinů se ještě pořád pokud možno vyhýbá
průkazným faktům, stačí když se z daného světového propagandistického centra prosadí
obecné všeobecné a bezmyšlenkovitě přijímané téze, třebaže mají na svědomí 100
milionů obětí. Nepochybně by ale získalo na věrohodnosti, pokud by souběžně byly
podle stejného metru posuzovány i ty kapitalistické, páchané hlavně ve druhé polovině
20. století, kdy už komunisté či bolševici dávno své zuby ztratili, jakož i kapitalističtí
„Stalinové“. Především američtí prezidenti. Truman, který nechal svrhnout atomové
bomby na Hirošimu a Nagasaki. Kennedy, který zinscenoval přepad neposlušné Kuby.
Johnson, který má na svědomí rozpoutání války ve Vietnamu, jakož i proti Kambodži a
Laosu s miliony mrtvých. Bush sr., který přepadl a rozbombardoval Panamu. Clinton,
který přepadl a zničil Srbsko. Bush jr., který přepadl Irák a Afghánistán, nositel světové
ceny míru Obama, který v horké současnosti převzal patronát nad agresí proti Lybii.
Mezi poslušné loutky USA patřili a patří řada dalších významných diktátorů a politických
zločinců. Třeba chilský Pinochet (30 tis. obětí), Indonézský Suharto (více než 300 tis.
obětí), konžský Mobutu, egyptský Mubarak, či iránský šach Réza Páhlavi. Svého času
byli jejich agenty také kambodžský Pol Pot, afghánský Taliban i irácký Hussain. Mnoho
osobností soudí, že k jejich lidem patřil i „největší světový terorista“ Usáma bin Ladin.
Počet obětí jejich válek a jimi vyvolané bídy je s komunismem nesouměřitelný.
Mezinárodní právo se pro ně stalo cárem papíru, místo něho nastoupil mezinárodní
banditismus USA a NATO. Ale podle mého soudu i tam kde USA vraždily a vraždí
cizíma rukama, stejně to připadá na jejich vrub.
Tento vládnoucí systém na planetě je vinen, že denně umírá na zemi asi 24 tis. malých
dětí hladem, kvůli nedostatku vody nebo léků. Jen tyto oběti reprezentují za pouhé
desetiletí ztrátu snad 100 milionů lidských životů. Představíme-li si nerušené
pokračování kapitalismu, pak za století to už bude celá miliarda. Je vidět, že
komunisti byli v tomto směru pouzí břídilové. Zkrátka řečeno, ze strany kapitalismu je
kritika zločinů komunismu jen účelovým nástrojem k balamucení, odvracení pozornosti
(na vedlejší témata) a manipulaci lidí, k rozbíjení jejich jednoty a možné spolupráce,
k zabránění myšlenek na možnou změnu tohoto nelidského a neperspektivního systému.
Tady zloděj volá „chyťte zloděje“. Hříchy kapitalismu už dávno někdejší hříchy
komunistů devalvovaly.. Inteligentní lidé to už dávno prohlédli, a snaží se na to veřejně
v rámci daných a ovšem omezených možností poukazovat. Jsou za to ovšem zatím pořád
předmětem posměchu, ale už i vyhrůžek a šikany (viz např. návrhy zákazu existující
KSČM).
Staví se na piedestal „bojovníci proti (komunistickému) režimu“ i když jak jsme ukázali,
šlo o režim stejně legitimní jako byly ty na Západě. Oni bojovali proti režimu, který byl
pro většinu lidí lepší než kapitalismus, který chtěli sami prosadit a prosadili. Lepší než to
co bylo před ním i to co přišlo po něm. Bylo správné a nutné v jeho rámci usilovat o
zásadní politické a ekonomické změny systému. Protože „komunismus byl přece jen
reformovatelný, jak ukázal vývoj v Československu v r. 1968 a dokonce i v r. 1989. To
přece pro kapitalismus a imperialismus vůbec neplatí.
Pak je nutno znovu věcně analyzovat. V reálném socialismu byla dělána politika tak aby
vycházela vstříc zájmům většiny tvořené „obyčejnými lidmi“, po restauraci kapitalismu
aby vyhovovala především menšině privilegovaných zbohatlíků. Pokud ale pro tuto
většinu byl skutečně „lepší“ starý režim potom bylo špatné a škodlivé bojovat za svržení
tohoto systému a za nastolení kapitalismu. Bylo nesprávné vylívat s vaničkou i dítě. Je tu
proto celá řada dilemat, jak se dnes po těch zkušenostech na obnovitele kapitalismu
máme my ostatní jím postižení dívat? Jsou to hrdinové nebo antihrdinové? Bojovali proti
komunistům a (aby?) vybojovali návrat kapitalismu a jeho dnešní „elity“. Máme je
oceňovat nebo už odsuzovat? Jak hodnotit „třetí odboj“, jak posuzovat někdejší stíhání a
trestání pachatelů odbojářů či dizidentů (jejichž špičky byly za svůj „odboj“ velice dobře
placeny ze zahraničí) komunistickým režimem, jak vlastně hodnotit práci Státní
bezpečnosti. Ta se přece zabývala nejen skutečnými kardinálními trestnými činy proti
republice, jak ukazují např. případy zrádců (StB rozvědčíků Bittmana nebo Frolíka), ale
také vyhledávala a stíhala závažné majetkové trestné činy, krádeže a podvody?
Disidenti a vůbec ti, kteří u nás pomáhali vybojovat restauraci a upevnění
kapitalismu se všemi jeho společenskými důsledky se dostávají do situace, kdy už
musí obhajovat důsledky svých postojů a činů. Nazrála doba kdy je třeba srovnávat co
dělají a jak se chovají jimi resuscitovaní ctihodní kapitalisté a jejich pomahači a co dělali
a jak se u nás chovali ti zlí a hloupí komunisté, tedy především jejich funkcionáři. Jistě to
nebyli žádné výlupkové morálky a moudrosti. Rozhodně neuměli tak pěkně, žoviálně a
zasvěceně žvanit a lhát, neuměli s takovou asertivitou a s takovým společenským šarmem
podvádět a okrádat. Jejich dogmatické projevy byly otravné, ale upřimně řečeno, dnes by
mně referáty o plánu a jejich plnění zněly lépe než informace o současných aférách, kdy
jsou státní a místní rozpočty okrádány o stamiliony a miliardy plynoucí do kapes našich
volených zástupců a jejich nohsledů na všech stupních státní moci a správy. A
samozřejmě velkých kapitalistů, kteří si je vydržují a pro které hlavně fungují. To
všechno se zatlouká, aféry vyšumí jedna za druhou.
Místo toho se nám vnucuje názor, že tento starý režim byl prý prolhaný. Jistě je na tom
mnoho pravdy. Ale kdo lhal a lže víc – komunisté nebo kapitalisté. Např. o NATO, USA,
kapitalismu a kapitalistech, o zločinech komunismu a kapitalismu, náboženství a víře, o
naší i světové historii. Na internetu jsem nedávno četl vystižný povzdech jednoho
někdejšího antikomunisty podle něhož „ti zasraní komunisté měli ve všem pravdu. A já
blbec jsem jim nevěřil ani to datum v Rudém právu“. A podle jiného výroku prý
„komunisty bylo třeba pověsit ale ještě předtím z nich vymlátit přiznání, jak to dělali, že
měli na všechno peníze a neudělali dluhy“. Vlastně byli komunisté ne tak škodliví jako
protivní a nudní, nedali lidem co oni chtěli a co jim - jak už bylo ukázáno v předchozích
částech této práce - bez velkých problémů dát mohli, a vůbec nezvládli aktivní
propagandu. Ale i tak nebyla legitimita jejich režimu a míra reálné demokracie nižší než
dnes, jak mimo jiné ukázal vývoj a výsledky dosavadních voleb od r. 1990 až do
dnešního hořkého konce v r. 2010. Určitě se mockrát šláplo vedle, třeba i nespravedlivě
či hloupě. Ale kapitalisté takto šlapou denodenně a masově. Problém byl spíše
v zahraničí (USA, SRN), kde se po celou dobu „totality“ v rámci programů zatlačování
komunismu usilovně a svědomitě snažili našim lidem ukazovat režim v nejhorším světle
a současně propagovat svůj jak dnes víme přehnaně idealizovaný západní
„demokratický“ svět.
,Srovnání skutečné morálky starých a nových politiků i systémů lze proto nejlépe ukázat
na jejich majetku. Co získali ti komunističtí nejvyšší papaláši (Husák, Jakeš, Štrougal,
Fojtík, Indra atd.) za 40 let a co ti kapitalističtí (Havel, Klaus, Topolánek, Gross, Dalík,
Špidla a mnoho mnoho dalších známých „firem“) za necelých 15 až 20 let. Např. bývalý
generální tajemník a prezident Novotný na konci své dlouholeté kariéry horko těžko dal
dohromady peníze na koupi staré chalupy. To nebylo z nějakého strachu, to byla věc
morálky. Neboť ať byli jací byli, komunističtí bosové nebyli korupčníci ani zloději. Nic
si pro sebe nenakradli, a po dlouhých létech „samovlády“ skončili bez nadměrných
majetků, respektive měli jen to co si našetřili ze svých platů jako ostatní občané (to
nevylučuje možné výjimky, kdežto dnes je zneužívání funkcí k vlastnímu obohacení
téměř běžné) Jejich materiální i nehmotná privilegia (imunity) byly proti dnešním
papalášům a papaláškům zanedbatelné. V dobách komunismu ČEZ by např. nikdy nedal
nějakých 100 mil. Kč darem synoví Gustáva Husáka.
Je to jistě nudné co komunisté chtěli a požadovali – starat se o rodinu, obec, fabriku i stát.
To by ale nemělo být ani dnes pro legraci. Je fakt, že nyní se to nemusí, že jsme od toho
byli osvobozeni. Stačí přece se starat jen o sebe a to zásadně bez jakéhokoliv ohledu na
druhé. Zkrátka „zachraň se kdo můžeš“. Přitom se teď přímo či nepřímo komunistům
vyčítá kde co. Vlastně i to, že lidi nepřipravili na nástup panujících současných lotrů,
podvodníků, zlodějů, tunelářů a vlastizrádců. Jen z tohoto důvodů tito nedokáží uvěřit
tomu marasmu do něhož jsme se všichni dostali. Jen proto jsou pořád tak pasivní. Bylo
však zásluhou komunistů, že dokázali po 40 let zadržovat potencionální korupčníky,
podvodníky a tuneláře, čili šíbry všeho druhu aby se nedostali k „lizu“. Z této ilegality se
tato garnitura špinavců rychle masově i po listopadu vylezla a nahrnula se jako hejno
žravých kobylek k penězům a moci., u níž se jako klíšťata drží dosud. Je to smečka, která
se vynořila jako krysy z děr. Vidíme, že na světě nejsou jen ti pověstní noví Rusové ale i
noví Češi. Máme už vlastní Chodorkovské nebo Abramoviče, samozřejmě ne až tak moc
bohaté. Jejich hlavní slogan je „nebát se a nakrást“. Ti se stali a jsou zakladateli a
udržovateli sítí bílolímečkových prodejných politiků, korupčníků, lobbistů (organizátorů
korupcí), tunelářů, klientelistů, podnikavců, mafiánů a jiných zlodějů. Upřimně řečeno
tito naši dnešní kapitalističtí zbohatlíci jsou ze stejného těsta jako ti předúnoroví. Jejich
peníze pocházejí převážně z krádeží, spekulací, vykořisťování a podvodů. Hlavně těch
privatizačních. V příloze č. 7/ (zdroj Internet) se uvádí přehled různých našich
loupežných afér z posledních 20 let, při nichž naše rozpočty přišly nejméně o 1,675 mld.
Kč (to reprezentuje asi 1,6 násobek státního rozpočtu ČR na r. 2011). A ty samozřejmě
zůstaly někomu v kapsách. Ale kdyby to někdo současným „majitelům“ chtěl
zkonfiskovat nebo jakoukoliv jinou formou vzít a jejich¨privilegia omezit, určitě by to
také chápali jako nejhorší zločin a zcela samozřejmě by prahli po revanši a pomstě. .
Je nesporné, že tito v naprosté většině nepochází z řad komunistů, tím spíše významných
stranických funkcionářů, ale spíše antikomunistů a jiných jejich aktivních či pasivních
odpůrců. I když media a politici nám vnucují zcela jiný názor. Samozřejmě se mezi nimi
zákonitě musí najít i nějací ti bývalí prospěchářští příživníci co byli u komunistů. Každý
si ale může spočítat, kolik našich současných zbohatlíků má takovou minulost.
V naprosté většině jsou z tohoto „bolševického“ hlediska naprosto čistí a přišli z úplně
jiných líhní. Přitom ve srovnání s touto polistopadovou cháskou se komunisté nemají
proč červenat. Naopak. Po pádu režimu se sice komunisté mohli cítit zahanbeně, ale po
20 letech kapitalismu mohou hrdě zvednout hlavy a být pyšní na to co pro republiku a její
obyvatele udělali. Teď už se více než dvě desetiletí musí za politiky a politiku stydět
pravdoláskovci a klausovci. Neboť nyní máme ne nějaké repasované komouše (výjimky
potvrzují pravidlo) ale zcela nové kapitalistické kádry. Co s nimi uděláme? Kdyby ti co
tomuto novému kleptomanskému a zločineckému režimu pomohli k moci měli nějaké
svědomí, tak by páchali hromadné sebevraždy.
Přesto komunisté byli po konci své vlády úspěšně zahnáni do společenského ghetta,
pomalu jako židé za Hitlera v Německu. Někteří současní demokraté otevřeně požadují je
vyhladit, jiní by je milostivě strpěli ale jen do vyhynutí. Někteří dokonce by jim dali
slovo. Ale jen pokud se budou kát a odprošovat. Chraň pánbu aby tak se pokoušeli
obhajovat, neřku-li poukazovat na to co dobrého oni pro lidi vykonali. A že špatnosti co
udělali se staly převážně dávno v jejich mocenském dávnověku (zhruba od r. 1948 do r.
1956) a hlavně že je v daleko větší míře páchali a páchají také jiní, především naši
současní západní přátelé. To už chytá amok i ty, kteří se pokládají za politicky tolerantní.
Nyní je dokonce na spadnutí zákon, podle něhož bude trestným činem také „popírání
zločinů komunismu“. Jde jen o další z řady zákonů zaměřených proti politickým
protivníkům. Jako jsou už zákony o protiprávnosti komunistického režimu, lustrační
zákon, zákon o popírání holokaustu či různé rasové i antirasové zákony. Jsou sice
protiústavní, protože jsou v rozporu s principy lidských práv a svobod (v daném případě
s právem na svobodu myšlení, vyjadřování i pochybování) ale jsou či budou tady a lidi se
jim musí podrobovat. Jsou to zákony zakládají politický a příkazový výklad historie,
která se tím vylučuje z okruhu vědy a zařazuje se do rámce propagandy. Přitom nikdo
tyto zločiny popírat nechce, dokonce ani KSČM o tom nikdy neuvažovala. Jiná věc je, že
obdobný nekompromisní přístup by měl být jednoznačně uplatněn také vůči zločinům
sionismu, feudalismu a aristokracie, katolické církve, nacismu a hlavně kapitalismu či
imperialismu. Což ovšem nebrání veřejně ověřovat a upřesňovat (kvantifikovat) rozsah
takových zločinů, připomínat případné pozitivní stránky dané existencí takových režimů
a uplatnit vzájemné srovnání zločinů těchto různých systémů mezi sebou (např.
komunismu a kapitalismu), nejen dnes ale i v minulosti. Navíc komunisté byli daleko
sebekritičtější. Začali zpytovat své svědomí a hledali byť jen částečnou nápravu zhruba
po pěti letech od nástupu své vlády, kdežto kapitalisty to po více než dvaceti letech ještě
ani nenapadlo.
Kapitalisté a imperialisté si ovšem myslí, že tu jsou na věky a jde jim jen o další
upevňování svých postavení. Je pravda, že páni a rabi tu až dosud byli vždycky. Páni jsou
přitom současně společenští paraziti. V tom je rozdíl proti živé přírodě, v níž se paraziti
jen přiživují. V lidské společnosti však vládnou a rozhodují. Možná v dnešní situaci je
nové, že lidi si své vládnoucí panstvo (jednotlivce, státy) více uvědomují, znají a mohou
je pojmenovat, sledovat a hodnotit. Vidí jak si žijí. Vidí, že nejde o někoho z boží milosti,
o někoho se zvláštními schopnostmi, ale jen o bezohledné vydřiduchy a zloděje. Lidi
s průměrnou až podprůměrnou morálkou a převážně i intelektuálními schopnostmi.
Přitom přesto všechno dokáží, že střední třídy (většina lidstva) a planeta jsou vůči
kapitálu v trvalé defenzivě.
Podle mého soudu jejich hlavní „mírovou“ protilidovou zbraní je naprosté a
všestranné ovládnutí masové propagandy. Politické, mediální, náboženské,
dokumentární i umělecké. Je podstatou každé podstatné informace, vpašované dnes už i
do většiny „tvůrčích“ děl. Doléhá na nás všechny ve dne v noci, bez jakéhokoliv
omezování řízená z „jednoho centra“ takřka po celém světě. Dokázala plně ovládnout
lidové masy, udělat z nich pitomce, rozeštvat je vzájemně a tak s nimi podle libosti
mávat. Dá se po pravdě říci, že jí v zásadních společenských otázkách už dávno nelze
věřit ani slovo. Ve skutečnosti je všechno jinak, nejen pokud jde o výklad současnosti a
světa kolem nás, ale i historie. V našem případě nejen historie komunistického období ale
i té předkomunistické.. Propaganda nám diktuje náš jedině správný poměr ke všem
problémům, událostem, zemím i lidem. Dnes třeba zcela markantně ke kapitalismu a
socialismu (komunismu), ale také třeba výslovně k Rusku, Číně či Iránu jako těm „zlým
hochům“ a na druhé straně k USA, Izraeli či NATO jako těm „správným“ bojovníkům za
lepší svět., za demokracii a civilizaci. Za naše svobody a blahobyt. K matení lidí si
propaganda také vypracovala a používá zcela běžně novou terminologii (nálepky), která
postupně přerůstají v nové „definitivní“ pravdy. Tak např. podle ní je komunismus
nesporně zločinný režim či totalita. Komunisté jsou bolševici, komouši, rudoši,
komančové. Bohatí kapitalisté jsou elita, úspěšní, lepší lidi. Ostatní jsou socky, burani,
plebs, křupani.
Přitom kapitál pracuje proti lidu shora i zdola: Shora přes svoje vlády a připravené
„dizidentské odbojové skupiny“ (barevné revoluce). Zdola hlavně tím, že
propagandisticky i organizačně soustavně a programově podněcuje debilizace lidí,
rozklad morálky, rodiny, sociální solidarity, národů, vlastí i států. Patriotismus se
mezitím stal ošklivým slovem. Rozpor mezi realitou a lhaním však narostl a narůstá až do
obludných rozměrů. Skoro se nechce věřit, že čím víc roste vzdělanost populace, čím více
narůstá podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí v našem „západním“ prostoru, úměrně tomu
jak se ukazuje narůstá i podíl pouhé víry a poddanosti až tuposti vůči tomu co se nám
k věření předkládá, proti zdravému rozumu. Jak to, že přitom jak je tak sterilní a
jednostranná a ve zřejmém rozporu s holými fakty je pořád tak účinná. Zdá se, že lidé
nechtějí pokud možno nejen pracovat ale už ani myslet. Naučit se myslet vlastní hlavou a
srovnávat, vždyť i jiné informace mimo mainstream jsou dnes skoro každému kdo je chce
hledat dostupné. Aspoň zatím. Lidé by už konečně měli vědět, koho a proč se musí
zbavit, aby se mohli mít doopravdy lépe. Je to nezbytnou podmínkou možného
usilování o hledání jejich vlastní lepší budoucnosti.
Řada lidí se vyžívá v adrenalinových sportech, a přitom by se měli především zamýšlet
nad tím, v čem žijí a co je vlastně čeká. Uvědomit si, že kapitalisté a jejich pomahači (v
našich poměrech třeba hlavně katolická církev) se vůči nám z principu chovají a vždy
budou chovat nepřátelsky, protože jen to je v souladu s jejich zájmy. Že od nich pro
většinu nelze čekat nic dobrého, jenom lži, obírání a ponižování. Ptát se jak je možné, že
bohatí stále víc bohatnou a chudí (ostatní) pořád víc chudnou. Že střední třídy žijí nikoliv
v demokracii a užívání si běžných základních lidských práv a svobod, ale naopak
v naprostém bezpráví, protože nemají významný nebo žádný majetek. Že veškeré
reformy zatím jsou jen zdražováním nebo škrty sociálních výdajů, což je totéž, při
zabezpečení ještě větších příjmů a majetků bohatým kapitalistům a jejich poskokům
všeho druhu.
Je už nutné odmyslet si propagandistické fráze a věcně na faktech zkoumat, jestli byl
starý „:totalitní“ režim lepší nebo horší než restaurovaný kapitalismus. O málo nebo o
hodně? Pokud má skutečně platit moc většiny jak velí základní požadavek demokracie a
pokud má být zabezpečován všestranný růst kvality životů lidí (tak lze chápat reálný
pokrok) pak platí, že nelze trvale zachovat stávající nepřiměřená privilegia kapitalistů.
Nelze totiž mít věci současně teplé i studené. Tak třeba nelze sloučit požadavek sociální
spravedlivosti či plné zaměstnanosti a kapitalismu. .Komunisté po nástupu k moci tento
rozpor proto museli řešit. Aby se z deseti mělo lépe 8 až 9 lidí, zbývající 1 až 2 se muselo
nezbytně mít a cítit hůř. Nástup kapitalismu to však zcela obrátil. Aby se zase 1 až 2
„privilegovaní“ z deseti měl lépe, musí se mít a cítit hůř zbývajících 8 až 9 lidí.. To
všechno dnes sami na sobě pociťujeme Co lze zlepšit a pro koho (pro 20 nebo 80 %
lidí?),. Třeba proto vidět, že zachování kapitalismu znamená vzdát se myšlenek na
dosažení demokracie, sociální spravedlnosti atd. Byla by to neodpustitelná slabost a
hloupost.
Dnes víme, že dobře už bylo a že při pokračování současných vývojových trendů bude
určitě hůře. Alespoň v našem „euroatlantickém“ prostoru. Jsou proto ve světě nejen
objektivní podmínky dané demografickými faktory, vydrancováním přírody a zhoršením
životního prostředí, ale neodvratně i v důsledku panování kapitalismu, zejména pak
v jeho současné hypertrofické podobě globálního spekulačního imperialismu a
programového nebezpečného zintenzivnění o jeho upevnění přeměnou na možná už i
organizačně zakotvenou světovou vládu (nový světový řád). To nelze jen tak vymazat a
obejít. Lze tuto výbušnou a riskantní situaci ještě nějakým „lidským“ způsobem překonat,
nebo už lidstvo překročilo bod odkud není návratu? Nevíme. Ale smířit se s ní mohou jen
roboti, ne občané ale „ovčané“. Pokud se má něco zlepšit, tak obecně řečeno všestrannou
kvalitu života stále většího podílu populace. Zdaleka to ovšem neznamená jen nějaký
pochybný růstu bůhví jak vykazovaného HDP. A pokud se má něco zlepšovat, tak ne pro
nějakých 5 až 10 % majetkem privilegovaných lidí, ale v prvé řadě pro většinu, tedy pro
oněch „zbývajících“ 90 až 95 % populace.
Je proto nejvyšší čas zabývat se hlavně tím, co bylo u nás v komunistickém systému
dobré a co špatné, popřípadě co bylo v jeho rámci odstranitelné a co nikoliv. Tedy .co
mělo být z minulého režimu zachováno a převzato. Když už tady ale byl režim který
dokázal zabezpečit růst životní úrovně i majetku, fungoval bez dluhů a s rezervami, byl
ekonomicky stabilní a rovnovážný, zajistil sociální jistoty a sociální spravedlnost,
fungoval bez korupce a s daleko menší byrokracií, který zabezpečil vnitřní bezpečnost,
zdravotnictví, obranu, školství, zaměstnání atd., kdy (strana a) vláda skutečně o
Československu a jeho ekonomice i politice rozhodovala – proč se k němu nevracet.
Samozřejmě na vyšší úrovni odpovídající době a požadavkům naplňování reálných
lidských práv a svobod. Tu trochu demokracie jakou dává dnešní kapitalismus by určitě
nebylo problémem zabezpečit. To přece v r. 1989 náš lid skutečně také chtěl, dokonce i
ten Václav Havel přece tehdy sliboval pokračování socialismu.
Ať si to chceme nebo nechceme připustit svět se na začátku 21. století nalézá
v hluboké globální demografické, ekologické, politické a ekonomické krizi. Panující a
vše ovládající kapitalistický (imperialistický) systém je nehodlá a ani nemůže pokusit se
je vážně řešit, protože by si pod sebou sám podřezával větev. Všichni víme, že na jedné
straně tu máme skupinu velkých vládnoucích bohatých oligarchů a na druhé straně zbytek
světové populace. Ti první vlastní ohromné až nepředstavitelné majetky, ti druzí mají
především dluhy. Ať už osobní, nebo dluhy připadající na ně prostřednictvím
zadlužených států a místních orgánů. Hrubá úvaha dává tušit, že na převažujícího
běžného občana světa nepřipadá žádný majetek, ale naopak určitý průměrný dluh.
Samozřejmě jeho výše je rozdílná podle zemí, určitě jiná je v USA a jiná v Číně (v tomto
státě by byla taková bilance možná dokonce aktivní).. Takže třeba pokud v USA 1 %
obyvatel získává 40 % všech příjmů, pak v průměru proti těm zbývajícím 99 % jsou
placeni skoro 70 x víc. A to uvedené „pracovní“ příjmy nezahrnují možná ještě daleko
větší příjmy z jejich majetků, a navíc i v rámci této jednoprocentní skupiny ještě existuje
značná diferenciace. Takže potom se rozdíly mezi příjmy „průměru“ a těch nejbohatších
pohybují už dokonce ve sto až tisíci násobcích. To je nejen proti morálce ale vůbec proti
přírodě, neboť takové fyzické, intelektuální a vůbec biologické rozdíly mezi jednotlivci,
které by je opravňovaly, zdaleka nemohou existovat. Kapitalismus se tak pro většinu lidí
ukázal jako mnohem horší než onen reálný socialismus (komunismus?).
Vyhlídky dalšího vývoje jsou nejasné a nejisté. Skutečností však je, že v posledních
desetiletích podmínky, které ho zakládají a usměrňují, se prudce mění a urychlují. Kolem
nás se denodenně projevují zcela nové a ještě nedávno nepředpokládané nové jevy.
Základním katalyzátorem přitom je rozpad světového finančního a měnového systému,
znehodnocení USD a na něm závisící úpadek samotných USA, které zatím reprezentují
rozhodující světovou velmoc a dokonce quazi světovou vládu. Spolu s tím už jak se zdá
raketově roste ekonomický i politický význam a váha mohutné Číny s takřka čtvrtinou
světové populace, a do určité míry i obdobně významné Indie. Do pohybu se dostávají
nová kontinentální centra, která tento vývoj a tím i podlamování hegemonie USA (a na
nich závislého ale i podněcujícího Izraele) urychlují. V Latinské Americe, takto dosud
jejich zadním dvorku, začíná růst vliv Brazilie a neústupné Venezuely. Politicky se
osamostatňuje Turecko aspirující na lídra turkických států a hledající určitá napojení na
neposlušný a sílící Irán. Narůstá společenský neklid v arabských státech. Vůbec svět
projevuje čím dál větší a hlasitější nespokojenost s dogmatickými a zastydlými postoji
Izraele jakož i „silnou rukou“ USA. Atd.atd.
Samozřejmě kapitalismus se zatím účinně brání. Má proto k dispozici potřebný (byť
možná jen „papírový“) majetek, nejrozsáhlejší a nejmocnější propagandistická centra,
všudypřítomné tajné služby a jimi dosazované politiky, celosvětovou síť vojenských
základen nejrůznějších typů jakož i nejmocnější armády NATO. Přes faktické nedávné
prohry nebo aspoň pochybné výhry v Iráku a Afghánistánu, rozpoutává další konflikty
(Lybie, Syrie), snaží se o bezohledný nátlak na Irán, systematicky obkličuje Rusko i Čínu
sítí svých základen. Snaží se o politický protiútok v Latinské Americe, kde zcela
nepokrytě podněcuje svržení jí neochotně podporujících či docela neposlušných režimů. .
Evropská unie jednající jen jako přívěšek USA se snaží o maximální podrobení svých
malých členských států, zejména antidemokratickým prosazením Lisabonské smlouvy, a
to i když se jí celý systém současně rozpadá pod rukama. Všude zuří protiútok kapitalistů
proti středním třídám, které chtějí zbavit posledních majetků a zbytků vlivu. Zatím ještě
pořád do značné míry ve světě vítězí propaganda nad zdravým rozumem, i když moderní
technické informační prostředky už začínají její dosavadní neomezení možnosti
podlamovat. Současně ale platí, že všechny tyto globální kroky ústí jen v další zauzlování
světové situace bez pozitivních řešení. Určitou protiváhou centralizačním snahám
směřujícím k založení a upevnění nového světového společenského (pořád však
kapitalistického) řádu mohou snad být jen státy BRICS. Ale tady jde jen o potenciální
možnost zdaleka ne o závažnou realitu (při nejmenším by totiž musely aspoň rámcově
působit ve vzájemné shodě a potlačit vzájemné rozpory. A samozřejmě omezit také
mocný vliv vlastních kapitalistů).
A co v těchto podmínkách čeká nebo může čekat nás, naši malou Českou republiku?.
Výchozí situace je pochmurná, jsme totiž už několik let bez podstatného majetku a místo
něho máme jen dluhy, jsme plně ovládání „spřáteleným“ zahraničím, jsme bez schopných
a poctivých „lidí“ – nejen politiků či novinářů. Národ je apatický, vygumovaný, bez
odvahy a bez vůle. Bez snahy hledat a prosazovat změnu (viz nová volební generace
2010). Máme tu základní dilema současnosti, to je nechat se dál vykořisťovat nebo se
postavit na zadní a přijat bez odporu to, že od nás cizí kapitalisté mohou odejít a nechat
nás bez prostředků?. Co se u nás bude v této situaci dít? Jsou tady reálné možnosti změn
provedených vnitřními silami nebo snad už byl překročen bod odkud není návratu? Chtěl
bych být optimistou ale současně vím, že ani my nemusíme být prvním ani posledním
upadajícím (dlouhodobě, trvale) státem a národem. Historie zná takových příkladů snad
stovky. Takže platí „babo raď!“
Máme proto dokončit vypořádání s komunismem nebo už je aktuální a naléhavé se
začít vypořádávat s kapitalismem? Vážně zkoumat, jak to ti blbí a zlí komunisté
dělali, že lidé takové ekonomické, sociální, právní či bezpečnostní problémy jako
dnes neměli. Všechny dosavadní střídající se garnitury nových antikomunistických
papalášů totiž neprokázaly moc politické a ekonomické inteligence ani morálky, a to
dokonce ani ve srovnání s funkcionáři v oněch vysmívaných husákovsko-jakešovských
dobách. Měly ovšem vehementní nástup, když se začaly z jejich iniciativy přejmenovávat
ulice, kácet sochy, vyřazovat závadné publikace a informace (z knihoven, škol i edičních
plánů) a hlavně předělávat historie. Jinak jejich rozhodování se vyznačovalo vytvářením
překážek, aby tyto mohly být později za velké náklady odstraňovány. Kdyby takové
voloviny páchali komunisté, tak by se tomu museli smát i Eskymáci na Aljašce.
Připomeňme si namátkou velmi aktivní účast Československa na likvidaci Rady
vzájemné hospodářské pomoci, na jejíž bývalé trhy (hlavně v Rusku) se nyní snažíme
znovu pokorně vnucovat (konečně to platí i pro Čínu). Zrušení Krajských národních
výborů, aby mohly být po letech znovu zřízeny, ovšem v dvojnásobném počtu a (často)
ve zcela jiných budovách. Dnes je na tapetě zrušení řady polistopadových „vynálezů“,
například podpory stavebního spoření, vrchních soudů či mohutné dotace obnovitelných
zdrojů (fotovoltaických, větrných, biomasu), které nám už přerostly přes hlavu. Prodali
jsme více než 50 tun měnového zlata v době kdy bylo velmi levné, přičemž jeho cena se
mezitím zvýšila zhruba 6 až 10 krát. Naše armáda se rychle zbavila sovětských
tryskových letadel, aby si za drahé peníze mohla vypůjčit pár švédských Gripenů (kromě
další vyřazené a dnes scházející výzbroje). Už 15 roků se motáme v kruhu kolem státních
maturit, tedy problému co byl u nás úspěšně vyřešen už asi před 150 lety. A nevíme ještě
jak třeba ještě na nastupující generace dolehne nedávné zrušení trestu smrti nebo povinné
vojenské služby. Zatím je to velká neznámá. Za to ovšem hlavní představitelé nového
kapitalistického režimu ve světě posbírali desítky různých slavných cen a titulů (však se
novým zahraničním pánům také vyplatili) a hlavně dokázali sami významně až zázračně
zbohatnout (opakovaně se např. veřejně probírá případ bývalého premiéra Grosse, ale ten
je jen jedním z mnoha stovek a možná tisíců „úspěšných“ celostátních i lokálních
politiků).
Je také naléhavé vyhledávat a žalovat viníky a spoluviníky dnešního neutěšeného a
bezperspektivního stavu. Když byli trestně stíhání třeba Štěpán, Jakeš, Bilak, Lenárt,
Hoffman, Štrougal, Lér, Žák a další, pak před současný při nejmenším morální ale
dokonce i před trestní soud patří také dnešní pachatelé, mezi něž podle mého soudu patří
především ti co nám už v době „vlády národní oběti“ (do r. 1992) dokázali připravit
ztrátu nebo už nás dokonce zbavit ohromného společenského majetku a zbytků státní
suverenity (Havel, Čalfa, Pithart, Klaus, Dienstbier, Tošovský, Rychetský, Zeman,
Mertlík.). Pokud ještě žijí a dají se dát dohromady potřebné důkazy (jak víme Islanďané
k takovým krokům za podobné „činy“ letos sáhnout neváhali). Neboť hlavní aktéři
listopadu a postlistopadu dobře věděli nebo měli vědět, k čemu to povede, komu jejich
akce slouží. Dnes víme i to, že ti hlavní z nich byli za „svůj odboj“ dokonce dobře
placeni.
Takže polistopadová politika jak je zřejmé ve skutečnosti nezdiskreditovala
socialismus ale naopak kapitalismus. Ale bohužel s tím také samotnou nastolenou
„(pseudo)demokracii“. Neboť co vlastně má společného s demokracií systém, ve kterém
se míra práv a svobod jednotlivce rovná velikosti jeho majetku.?.Navíc v podstatě
všechno to, z čeho „náš“ kapitalismus žil při nejmenším ještě do konce století bylo
vybudováno za komunistů.. Přišel čas znovu přemýšlet o socialismu. O demokratickém
socialismu (i když na jméně koneckonců nezáleží). Neboť kapitalismus je pořád ten samý
jaký byl a vlastně je pořád horší a nebezpečnější. Nikdo už dnes ani nepochybuje o tom,
že kapitalisté nejsou žádné lidumilové anebo zvlášť vynikající jedinci. Pokud chce někdo
myslet a jednat po kapitalisticku, musí se chovat jako sociálně bezcitné hovado (pokud už
jím není). Neboť skutečnost je prostá. Nikdo nadměrně nezbohatl z vlastní práce. Stále
platí stará Balzacova pravda, že na počátku každého bohatství je zločin, ten však
pokračuje i během jeho narůstání soustavným okrádáním pracujících, spotřebitelů či
vkladatelů. Zkrátka chudých lidí i zemí.
A stále víc nás tlačí čas. Nechceme přece čekat, až to dojde tak daleko, že naši
vysokoškoláci - vnuci a pravnuci - budou hledat práci u pásu v čínských továrnách na
Ukrajině. Je to jen ilustrace. Vím, že přeháním, ale i podobná situace bude možná. A na
západ už také nebude možno za lepším utéct. Pokud tu totiž přestanou mít příjmy z levné
práce nás a nám podobných, pokud Čína a ostatní producenti a vývozci začnou zdražovat,
dostanou se i oni rychle do pásma chudoby. Dovedou se totiž mít dobře (lepší) jen z cizí
práce. Budou proto mít potíže postarat se napřed o vlastní a přestanou mít zájem o lidi
z východu. Vzdělance i nevzdělance.
Je čas na kladení jiných naléhavých otázek, než nám je vnucuje soudobá propaganda.
Skutečně selhal „komunismus(?)“, nebo ne? Selhal jen ve srovnání s původními ideály
nebo snad ve srovnání s kapitalismem? Vyčerpal své rozvojové možnosti nebo ne?
Musíme počítat s tím, že v případě reálných společenských snah o nastolení sociální
spravedlnosti dojde znovu k tvrdostem a možná i přehmatům jako v dobách začínajícího
komunismu nebo ne (představme si třeba o jaké neodpustitelné zločiny by se jednalo,
kdyby měl být konfiskován našim „poctivým“ korupčníkům, privatizátorům a
restituentům jejich zasloužený majetek)? A má se s tím počítat nebo se tomu dá čelit?
Atd.
Ale nelze se nechat do nekonečna balamutit tím, že kapitalismus nemá alternativu. Ta už
tady přece byla. Minulý režim sice nebyl dobrý, ale i tak byl jednoznačně lepší.
Rozhodně byl lidštější i perspektivnější. Schopný vývoje. Čekají nás zkrátka větší a větší
sociální problémy a je třeba proti tomu něco aktivně dělat. Pokud možno včas.
Nemůžeme si dělat iluze, že něco půjde hladce a bez obětí. Pokud nám jde o hledání větší
sociální spravedlnosti musí se počítat s tím, že se přitom nutně narazí a to tvrdě. Nelze
přece sloučit požadavek sociální spravedlivosti či plné zaměstnanosti pro většinu a
současně pokračování kapitalismu. To totiž předpokládá odstranění či aspoň podstatné
omezení dnešních společenských privilegií vládnoucích kapitalistů a jejich pomahačů,
tedy u oněch 5 až 10 % populace, aby těch zbývajících 90 až 95 % mohlo žít lépe a
poctivě. Jinak bychom slibovali něco tak nemožného, jako kdyby něco mělo být současně
studené i teplé. Zkrátka protimluv. Z jejich hlediska to však znamená přinesení „obětí“
což budou samozřejmě pokládat za nepřijatelné a neprominutelné křivdy. Nelze vyloučit,
že půjde o opakování podobných, jaké už kdysi nastaly v souvislosti se vznikem
evropského komunismu v SSSR či u nás. Bohužel, kdo se nepoučil je jak známo
k opakování odsouzen. To určitě není žádné doporučení a tím méně program, jen pouhé
konstatování možného vývoje budoucí situace. Věřím tomu, že přesto bude úsilí o
nápravu daných společenských poměrů směrem k vyšší společenské spravedlnosti a
kvalitě života pokračovat. Těžko říci zda bude úspěšný, popřípadě zda bude úspěšný
u nás v malé ČR. Jisté je, že naše vlastní (obnovené) dvacetileté zkušenosti
s kapitalismem a jeho reprezentanty prokázaly, že s nimi už v budoucnu nelze
jednat v rukavičkách, ani jen nějak dočasně.
Takže platí lidi myslete! A také „socialisté z vandru domů….!“
Poznámka editora
Nejsem si jistý, zda se s tímto textem bez výhrad ztotožňuji. Je to na můj vkus přeci jen
příliš levicově orientovaný text. Autor nostalgicky vzpomíná na předlistopadovou dobu a
zapomíná na celkovou chmurnou atmosferu beznaděje, strachu, oslavu průměrnosti a
nesvobody těch časů. Nemyslím, že návrat k socialismu nebo nejde bože ke komunismu
by nám vytrhl trn z paty. Ani tzv. socialismus, ani tzv. kapitalismus se neukázaly jako
funkční systémy. Říkám tak-zvané, protože v obou případech šlo o prázdná slova,
skořápku. Neměli jsme nikdy socialismus tak jako nemáme teď kapitalismus. To, co se
nazývalo socialismem, byl real-socialismus, to, co se nazývá kapitalismem, je teror
korporací okořeněný prorůstáním podsvětí do státních správ. Ani jeden řád není řešením.
I když je pravdou, že jsme se zjevně dostali z bláta do louže.
© 2011-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit, pokud bude uveden odkaz na původní zdroj a autor.
+++++++++++++++++
Dve nove CD Maja Velsicova
http://www.tvba.sk/korzo/archiv-korzo/korzo-17/
+++++++++++++++++
http://aktualne.centrum.sk/domov/zdravie-skolstvo-spolocnost/clanek.phtml?id=1246968
Doplatky za lieky stúpnu. Niektoré až o desiatky eur
Kto za lieky zaplatí najviac? (Ilustračné foto)väčší obrázokAutor: TASR
15.11.2011 | Stanislava Harkotová
Bratislava - Proti rezortu zdravotníctva sa opäť dvíha vlna kritiky. Niektoré lekárske
spoločnosti upozornili, že ministerstvo bez akejkoľvek diskusie preradilo zhruba 120
liečiv do kategórie doplnkových, teda neuhrádzaných liekov.
Časť z nich je pritom pre pacienta v rámci terapie nevyhnutná a pacienti ich užívajú
dlhodobo.
Pri dvoch liekoch sa doplatky vyšplhali z úhrady 0 eur na 270 eur a na 98,5 eura. V
ďalších prípadoch sa úhrady pacientov za lieky dostali z 14 eur na 95 eur. Liečivá podľa
zoznamu stúpajú niekde o 50 centov, niekde až o 32 eur.
Lekári varujú, ak ceny mnohých liekov skutočne od decembra porastú tak, ako navrhuje
vyhláška rezortu, niektorí pacienti sa nedostanú k liečbe.
Rezort dané tvrdenia odmieta a argumentuje, že na pacientoch šetriť nebude. Podľa
hovorkyne MZ SR Kataríny Zollerovej sa do vyhlášky dostali zastaralé a nákladovo
neefektívne lieky.
•
•
Doplatky za lieky vrátia iba pár tisícom pacientom
Uhliarik dvíha doplatky za lieky na vysoký tlak
Plne platiť život zachraňujúci liek?
No do rezortu sa však neopreli len lekári, ale i úrad podpredsedu vlády pre menšiny a
ľudské práva. Ten namieta, že pri 33 liekoch bude musieť pacient doplatiť 60 až 80
percent z ceny lieku a pri 19 liekoch doplatí nad 80 percent z ceny. Ide pritom o lieky,
ktorých sumy môžu mať negatívny dopad na peňaženky starších občanov.
O konečnej podobe zoznamu rozhodne minister Ivan Uhliarik. Vyhláška by mala platiť
od 1. decembra.väčší obrázokAutor: SITA
Rezort práce zasa upozorňuje, že do zoznamu sa dostali antacidá, ktoré sa používajú pri
liečbe žalúdka a dvanástnika. Slovenská angiologická spoločnosť pripomína, že do
vyhlášky sa dostal aj liek, ktorý za seba nemá náhradu či liek na žilové ochorenie, ktorý
pomáha pri opuchoch a hojí vred predkolenia.
"Je nepochopiteľné, že sa medzi doplnkové lieky dostal aj liek, ktorý sa používa v
chirurgii na zastavenie krvácania a ktorý zachraňuje životy," komentoval Viliam Bada,
prednosta III. Internej kliniky Lekárskej fakulty v Bratislave. Fibrínový lepiaci systém by
mal podľa novej vyhlášky nemocnice stáť namiesto 0 eur 240 eur.
MZ: Lieky sú zastarané
Ministerstvo zdravotníctva všetky výhrady voči spomínanej vyhláške odmieta a tvrdí, že
postupovalo podľa legislatívynch pravidiel.
"Lieky, ktoré sú vo vyhláške zaradené, sú buď medicínsky zastarané, alebo nie sú
nákladovo efektívne z pohľadu výdavkov verejného zdravotného poistenia, alebo ich
úhrada z prostriedkov verejného zdravotného poistenia nie je efektívna alebo účelná
vzhľadom na obmedzené zdroje," informovala Katarína Zollerová, hovorkyňa rezortu.
Ilustračné fotoväčší obrázokAutor: Stock Photos
Rezort má svojím opatrením poisťovniam ušetriť 13 miliónov eur. Podľa Zollerovej sa na
pacientoch šetriť nebude.
"V čase globálnej ekonomickej krízy považujeme za kľúčové určiť priority vynakladania
spoločných zdrojov. Nie je možné žiadať od ľudí, aby dočasne počas trvania krízy znížili
svoju chorobnosť. Naopak, je potrebné alokovať peniaze z liečby ochorení, ktoré môžu
mať charakter liečby plne financovanej pacientom - obzvlášť, ak dnes na takéto
ochorenia existujú voľnopredajné lieky alebo iné medicínske intervencie," doplnila.
Podľa nej sú podobné opatrenia bežné v každej, nie len európskej krajine.
Lekári ale namietajú a v tom, čo rezort považuje za zastaralé, vidia dokázateľné
terapeutické účinky. O daných dôležitých liekoch chcú preto lekárske združenia s
rezortom rokovať a dožadujú sa vysvetlenia, ako je možné, že sa dostali do zoznamu.
Voči vyhláške bolo vznesených okolo 80 pripomienok.
Stúpnu aj bežne užívané lieky
Vyhláška rezortu dvíha aj doplatky za lieky, ktoré obsahujú účinné látky ako Pentoxyfilín
a Ibuprofén. V prvom prípade lekári hovoria ako o látke, ktorá sa používa v širokom
rozsahu u pacientov s ochoreniami končatín, a jej vyradenie považujú dokocna za
iracionálne a nepodložené.
Ibuprofén v liekoch by mal porásť v doplatkoch o zhruba dve eurá. Ide pritom o liek,
ktorí Slováci užívajú spomedzi všetkých liekov najviac, keďže sa používa pri potlačení
horúčky a bolesti.
+++++++++++++++++
Dávam do pozornosti link: http://www.magnificat.sk/2011/11/strana-magnificat-slovakiavolime-nasu-patronku/ je tam aj informácia: Od zajtra, teda od stredy 16-teho do 22.
novembra 2011 – môžete 7 dní podpisovať naše hárky v Bratislave na Poštovej
ulici (spojnica medzi námestím SNP a Obchodnou ulicou).
Je tam uvedený aj podpisový hárok na vytlačenie : F-Magnificat Slovakia-B 2 Nie je
tam však informácia dokedy najneskôr je nutné im doručiť podpísané hárky. Poslal som
im takúto otázku, aby čo najskôr poslali informáciu i uverejnili to na ich Web stránke
www.magnificat.sk
+++++++++++++++++
HOVORY "M" – Vladimír Mečiar: Necháme ľudí zabíjať pre neposkytnutú
zdravotnú starostlivosť?
Odpíše štát desiatky tisíc ľudí pre naplnenie cintorínov? * Roztáčajú
kolotoč domácej krízy na ďalších pätnásť rokov * Lekári vedia, čo
robia * Spoločnosť hnije od vrchu * Pripravuje sa nové žmýkanie
chudobných
www.hzds.sk * Z regiónov prichádzajú správy, že ĽS-HZDS sa vraj už
nechce zúčastniť volieb a členovia majú prejsť pod správu Smeru. Je
táto diverzia do radov členskej základne ĽS-HZDS cielená, alebo ide
len o popletené hlasy jednotlivcov?
V. Mečiar: Každé voľby sú súťažou. A v súťaži rozhodujú strategické,
aj taktické otázky, aj informácie a aj dezinformácie. To vždy všetko
vo voľbách bolo a je. Medzi tieto dezinformácie patrí aj správa o tom,
že ĽS-HZDS nič nerobila a vlastne nie je. To nie je pravda, lebo
ĽS-HZDS sa dokonale rekonštruovala a na voľby sa pripravuje, aj keď
média o našich aktivitách mlčia.
* Prečo sa potom takéto správy vôbec šírili?
V. Mečiar: Samozrejme, že do toho patria aj aktivity tých, ktorí do
tejto súťaže vstupujú. Z prieskumov verejnej mienky je známe, že až
jedna tretina Smeru si myslí, aby boli vo vláde sami. Preto aj
rozvíjajú aktivity, ktoré chcú rozšíriť aj do iných strán, aby sa pre
slávu Smeru obetovali. To znamená, aby zničili samé seba. Nešli do
volieb a odovzdali svoju podporu Smeru. Naznačujú takým tendenciám aj
vystúpenia Roberta Fica, ktorý hovorí – sami, alebo dvaja.
* Už ste boli v koalícii a vtedy ste aj vy tvrdili, že chcete dvaja?
V. Mečiar: My sme odovzdali v koaličnej vláde Smeru veľmi veľa. A na
tejto koaličnej vláde sme aj veľmi veľa stratili. K súťaži patrí aj
získavanie voličov. Smer sám vládnuť nebude. A ak by mal vládnuť sám,
bolo by to zlé pre samotný Smer, lebo to, čo príde v najbližších
rokoch na Slovensko, neunesie.
* Hovorí sa o ich spolupráci s KDH.
V. Mečiar: Kurizuje kresťanským demokratom, ktorí rozbili aj túto
vládu a predtým každú vládu, v ktorej boli. Nezabúdajme na ich úlohu
pri likvidácii Radičovej. Od nich vyšli iniciatívy. Ku koncu to
prenechali iným. Je možné, že nakoniec sa aj na tomto dohodnú.
Nakoniec tá spolupráca je dlhšia. Alebo že to bude to, čo prezentoval
cez americkú ambasádu, SDKÚ.
* Ako sa teda v Smere rozhodnú?
V. Mečiar: Nechcem robiť dohady, ako sa v Smere rozhodnú. Je to ich
vec. Ale je to vec našich voličov ako podporia vlastnú stranu ĽS-HZDS.
Ako podporia ciele, za ktorými ideme. Tými základnými cieľmi je možné
charakterizovať tú politiku veľmi jednoducho. Stabilizovať politiku,
dať ľuďom prácu, za túto prácu zaplatiť a dať ľuďom všetky sociálne
istoty, ktoré im patria. A ktoré iné strany rečnícky hovoria, ale
nedávajú záruku, že ich naplnia. My záruku dávame.
* Z akých východísk vychádzať pri návrhoch riešenia?
V. Mečiar: Musíme vychádzať zo situácie, do ktorej Slovensko ide v
dôsledku rozrastajúcej sa krízy, z ktorej treba hľadať východiská.
Všetci krízu ako globálnu uznávajú a skláňajú pred ňou hlavy. Aj
európsku krízu uznávajú. Ale zodpovednosť za domácu krízu nechce brať
na seba nikto. Povedzme si, ako je to s tou domácou krízou. Za
politickú nestabilitu v ústavných orgánoch zodpovedá prezident Ivan
Gašparovič a všetci predsedovia parlamentných politických strán. Za
rast dlhovej služby a tým aj nestabilitu do finančného systému
zodpovedajú všetci predsedovia koaličných politických strán. Za
rozpočet, ktorý podporuje nestabilitu zodpovedajú predsedovia vládnych
strán do doby, kým ho parlament neodobrí. Za dopady tejto nestability
a za to, že si to ľudia odnesú a odnášajú, keď dva roky nemajú vládu,
zodpovedajú predsedovia parlamentných politických strán, vrátane
prezidenta SR.
* Myslíte obdobie ôsmich mesiacov od vyslovenia nedôvery vláde do
volieb, kým vzíde nová vláda?
V. Mečiar: Nie. Tá vláda, keď vznikla, nerobila. A teraz do tých
volieb, tých osem mesiacov robiť nebude, lebo je bez programu, bez
kompetencií, čiže to zrátavame dohromady. To bezvládie trvá veľmi dlho
a dopady bezvládia, ak sa nerobia preventívne kroky. To vyžaduje až
rok na to, kým sa tvorí rozhodnutie, aby sa zmenila prax.
* Ako sa pozeráte na včerajší zbabraný predaj štátnych dlhopisov?
V. Mečiar: K zbabranému predaju dlhopisov musíme povedať, čo nám to
hovorí? Po prvé, že vláda, ktorá si už dvakrát požičiavala, si
požičiava tretí raz. Za druhé, že požičať nechcú. A prečo nechcú? Lebo
čo som povedal, že je tu nestabilita politická, nestabilita rozpočtová
a rast zadlženosti štátu. To znamená, že štát žije nad pomery. A inak
ako dlhmi nevie riešiť svoje aktíva. Čiže bude tlak na štát, ak chce
predať, musí dať vyššiu úrokovú sadzbu. A k tej istine, ktorú chce
predať, musí prijať väčšie úrokové záväzky. To znamená, že tie peniaze
zdražejú pri vracaní pre vonkajšie prostredie. To prostredie jasne
povedalo, že SR nedôveruje v terajšom jej stave, v terajšej bonite.
* Aké to bude mať dopady?
V. Mečiar: Vždy musia byť kryté výdavky a príjmy v rovnováhe. Ak nie
sú kryté, tak potom dôjde k narušeniu harmónie všetkých rozpočtových
vzťahov vo vnútri štátu. Aj v hospodárení štátu. A ten štát sa vydáva
napospas tým, ktorí poskytujú úvery. A tí sa budú hrať so SR ako chcú.
Určite to bude smerovať k tomu, že na dlhy sa budú robiť dlhy. Bude sa
zaväzovať čoraz viac, lebo peniaze budú chýbať. Budú sa žmýkať od
každého, kto ich má. Nielen od bohatých. Tí dostanú najviac pardónov.
Prejde to na chudobných. Prejde to v takom tlaku na sociálne problémy,
ktorý bude väčší ako kríza z 30-tych rokov. A tento tlak sa môže
preniesť až do toho, že bude ohrozená samotná existencia štátu. Už sme
na „najlepšej“ ceste. A budeme v situácii takej, ako je Grécko a
ostatné zadlžené štáty. Je čas to zastaviť. Obávam sa, že tak ako idú
nálady obyvateľstva smerom k povrchným riešeniam a k neinformovanosti,
voľby nemusia toto vyriešiť, ale môžu túto krízu ešte prehlbiť.
* Peniaze na oddlženie nemocníc pri ich transformácii chce získať Ivan
Mikloš späť, ak dôjde k zastaveniu na akciové spoločnosti. Lenže k
tomu nedošlo, lebo bolo len oddialené toto rozhodnutie na novú vládu,
veď aj preto lekári nechcú prestať so svojím protestom. Ako to, že sa
potom Mikloš vyjdruje k vráteniu už poskytných 306 miliónov eur
nemocniciam?
V. Mečiar: Čo to je za ministra, ktorý rokuje a rozhoduje mimo vlády,
aj mimo parlamentu v tak závažnej veci? Veď predsa to oddlženie
nemocníc patrí k programovým prioritám. A nemôže si myslieť, že je to
jeho súkromná vôľa ako osoby, ako rozhodne, či nemocnice budú v
deficite alebo nie. Ak prejdú na akciovky, bude oddlženie. Ak nie, tak
nie. To je hranie sa so zdravím ľudí. Celý problém, ktorý je práve vo
financovaní zdravotníctva je v tom, že poisťovne dajú istú sumu peňazí
na zdravotnú službu. Poisťovňa túto sumu peňazí poisťovniam vypláca
bez ohľadu na to, v akom rozsahu, v akej kvalite nemocnice služby
poskytujú. On môže obrazne povedané urobiť zdravotné úkony za sto
tisíc a kvalitné, ale ak mu dá poisťovňa osemdesiat tisíc, tak za to,
že ošetrí ľudí, ho potrestajú stratou dvadsať tisíc. Toto oddlžovanie
nemocníc vlastne znamená, že vždy raz za čas sa vyrovnáva strata
spôsobená nedoplácaním výkonov lekárom a nemocniciam. A vytváraním
umelého dlhu. Tento dlh je práve preto, lebo poisťovne neplatia a v
dôsledku korupcie, v dôsledkeho zlého rozdelenia sa strašne veľa
peňazí stráca. Lekári to vedia. A preto sa búria. Preto hovoria, čo
chcú.
* Nechcú akciové spoločnosti.
V. Mečiar: Hovoria o akciových spoločnostiach so stopercentnou
garanciou štátu, ale v návrhu vlády je napísané, že zmena je možná
zmenou základného imania. A to je veľmi jednoduché. Poisťovňa
nedofinancuje. Nemocnica nemá dostatok peňazí. Tí, čo jej poskytujú
služby, napríklad vodu, elektrinu, lieky, aj dopravu a všetko možné,
môže ktokoľvek podať návrh na konkurz nemocnice. Nemocnica, aby sa
vyhla konkurznej pasci, musí si požičať, alebo tento zákon
predpokladá, navýšiť základné imanie. To znamená, že k tým peniazom,
ktoré do nej vloží štát, ešte súkromník dodá svoje peniaze.
* Je to skrytá privatizácia nemocníc?
V. Mečiar: Čiže získava časť tej nemocnice v rozsahu svojho
prípspevku. Súčasne ako súkromník preberá účasť na riadení. Je to
sofistikovaná privatizácia. Už to doviedli do takej dokonalosti, že
vlastne cez hrozbu bankrotov a zneistenie životov ľudí, sa ženú za
majetkom ľudí. To je darebáctvo. To nie je finančná, ani zdravotnícka
politika. Preto treba povedať, že tieto kroky treba odmietnuť. Čo je
pre mňa smutné, že sa to zúžilo len na lekárov. Samotní lekári, ktorí
sú v proteste, nevedia využiť kooperáciu s učiteľmi, ani so
živnostníkmi, ani s umelcami, ktorí všetci sú v protestoch. Ale sa
delia, drobia, ešte sa dajú rozvadiť aj lekári a sestry. Toto je
typická slovenská slabosť. Neschopnosť zjednocovať sa a neschopnosť
spolu brániť spoločný záujem. Ak si vezmeme, aké budú pre budúci rok
inflačné výšky a aké bude zvýšenie platov lekárov, tak vlastne z
hľadiska kúpnej sily budú mať menej ako tento rok.
* Najnovšie odchádzajúci minister zdravotníctva Ivan Uhliarik hovorí o
zvýšení platov lekárom, ale tí nechcú aj tak prestať s výpoveďami,
lebo sa nesplnil ich hlavný zámer v NR SR zastaviť transformáciu
nemocníc. Má tento stav vôbec nejaké riešenie, ak odchádzajúca vláda
už nemá vzťah k parlamentu vďaka novele Ústavy SR a naopak, NR SR na
poverenú vládu SR?
V. Mečiar: Mohol by to minister Uhliarik, nominant KDH robiť, keby ho
nedržal Ján Figeľ? Keby ho nedržal Pavol Hrušovský? Keby ho nedržali
Abrhan a ďalší z KDH? Toto je politika kresťanských demokratov voči
zdravotníkom a zdravotníctvu vôbec. Ak zoberieme do úvahy, že hrozia
výpovedné lehoty, tak pri zodpovednej vláde už mali byť pripravené
krízové scénare, spôsob riešenia, čo sa urobí. A pri múdrej vláde by
sa hľadala cesta kompromisu na dohodu s lekármi. Ak KDH nezáleží na
zdraví ľudí, kde je tam kresťanstvo? Ak hovoria o životoch, tak budeme
zachraňovať životy pri oplodnení, čo aj to treba, ale budeme nechať
ľudí zabíjať pre neposkytnutú zdravotnú starostlivosť? Kde je tam
kresťanstvo? Niet ho. Ak sa ozve polovica zdravotníkov, alebo
zdravotníci v rozhodujúcej fáze spoločne povedia ministrovi: takto
nie! Tak je to prejav občianskej vôle, pred ktorým sa musí ustúpiť. A
ten ústup vytvorí kompromis. Ak nie, nemôžu ignorovať túto vôľu.
Vysoko kvalifikovaní pracovníci v zdravotníctve, ktorí v ňom robia,
všetko vnímajú a vidia, ako to vyzerá. Také východiská, ako nedostatok
krízového scénara, nie sú možné. Nedostatok riešení a aktívnej vôle.
Vlastne sa nesplnila ani jedna požiadavka, ktorú dali. Ale majú
neschopnosť kooperácie aj s inými záujmovými skupinami na podporu
väčšieho tlaku na riešenie, veď táto vláda legálne neexistuje.
Existuje za cenu ústavného doplnku, ktorý ide proti systému a duchu
Ústavy SR. Aj litere Ústavy SR. Toto je stav, ktorý je chorý a
spoločnosť z neho chorľavie ďalej. V tomto prípade začína hniť od
vrchu.
* Ak Mikloš mení oddlženie na pôžičku a chce, aby tú sumu nemocnice
vrátili, vystavuje tak nemocnice exekúciam a dostáva ich do tej istej
situácie, ako k transformácii dospieť iným spôsobom?
V. Mečiar: Mikloš je otec kupónovej privatizácie na Slovensku.
Skončila krachom a štát nedostal ani povestnú jednu korunu. Mal len
výdavky. Mikloš je otec malej privatizácie na Slovensku. Skončila
miliardovými stratami. A totálnym krachom. Vždy, keď Mikloš príde do
vlády, je strojcom predaja nadnárodným spoločnostiam, ktoré skončili
obrovskými stratami. Mikloš je vždy poplatný privatizácii. A tým, že
sa medzičasom vypracoval, tak vždy hľadá sofistikovanejšie metódy ako
ju urobiť. Jedna bola legitímna prechodom na akciové spoločnosti.
Druhá je tým, že nedá peniaze, sa aj štátne spoločnosti vystavujú
riziku konkurzného konania, ktoré predtým zo zákona nebolo možné, lebo
vždy tam bola ĽS-HZDS, ktorá proste túto hranicu zastavila. A šli
zákonné dodatky, že nemocnice nepodliehajú konkurznému konaniu. Dnes
budú. Čiže to je iná sofistikovaná cesta pre to isté, alebo preto, aby
sa obmedzil rozsah aj poskytovaných služieb pre ľudí, aj lôžok, aj
lekárov. Tí lekári vedia, čo robia.
* Je návrh ústavného zákona o dlhovej brzde vo výške 60 percent HDP
pokusom, na ktorom sa má ukázať možná budúca spolupráca Smeru s
pravicovými stranami pri vytvorení toľko diskutovanej možnosti širokej
koalície? Chcú si ju zopakovať, akú mali koalíciu po roku 1998 KDH a
SDKÚ s SDĽ, z ktorej Smer vznikol?
V. Mečiar: Za to, že táto vláda je, zodpovedá Robert Fico v plnom
rozsahu. Za to, že je, že pôsobí a robí to, čo robí.
* Môžete to vysvetliť?
V. Mečiar: Veď on predsa schvaľoval a inicioval vznik ústavného zákona.
* Myslíte na vznik poverenej vlády?
V. Mečiar: Ktorá sa stala poverenou vládou po vyslovení nedôvery. Mal
silu to zastaviť a neurobil to. Toto je niečo, čo hovorí o otázkach
politickej zodpovednosti. Samozrejme, že ak všetky strany podpisujú
ústavný zákon a podpísali, že to podporia, aby sa povýšila výška dlhu
na 60 percent HDP. Nech si ľudia prepočítajú, koľko to robí peňazí.
Oproti terajšiemu stavu, keď je zhruba 42 percentná zadlženosť, tak
narastie o 18 percent! Čiže si otvárajú dvere aj pre prípad, že Smer
bude vo vláde, aby mohli brať ďalšie dlhy. Ale keď takýto signál dajú
zahraničiu, že Slovensko nechce neutralizovať dlhy, ale predpokladá
rast dlhov, tak tí, čo peniaze majú, si povedia: aha! Ideme zarábať.
Chudáci nemajú.
* A idú navrhovať vyššie percentá?
V. Mečiar: A samozrejme idú tlačiť na vyššie percento a tým budú tie
peniaze pre SR zdražovať, lebo mu chýbajú. A Slovensko sa dostáva do
neriešiteľného kolotoča, lebo strašne veľa peňazí zaplatí za úročenie.
A budú mu chýbať peniaze na istinu. Čiže bude brať dlhy na dlhy. A
tento kolotoč, čo hrozí, môže trvať desať – pätnásť rokov, z ktorého
sa nebudeme vedieť vymaniť. Ale dnes to spolu všetky strany spúšťajú.
A tak ako ja neuvažujú o týchto veciach. Dlhová služba bude vždy
vyžadovať časť príjmov štátu, aby išiel týmto smerom. Ale ak pôjdu
peniaze tam, budú chýbať inde. Štát ich môže rastom hospodárstva
zarobiť, ten sa nepredpokladá, okrem ĽS-HZDS žiadna strana nepracuje
na tom, aby bol rast. Všetky vzdychajú, že bude kríza a pripravujú sa
na krízu, že bude ešte horšie. To znamená, že nejakú dobu požijú,
pobudnú tam a idú domov.
* Aké sú riešenia?
V. Mečiar: Štát môže získať peniaze znižovaním svojich výdavkov. A kde
ich môže znižovať? V sociálnej sfére? Môže, ale zhorší postavenie
ľudí. V zdravotnej sfére? Odpíše pár desiatok tisíc ľudí pre
cintoríny. Bude znižovať náklady na školstvo? Ale veď všetci kričia,
že školstvo a veda sú základom pre akýkoľvek rozvoj ekonomiky. Ak to
znížia, oslabia to. Má však rezervu v nákladoch na správu štátu. Ale
to by museli mať projekt, ako tá správa má vyzerať. A ten tiež nemajú.
Čiže Slovensko na najbližší čas nevyzerá dobre. Ak k tomu priradíme,
že medializované pozadie vytvára u ľudí dojem hornej paluby Titanicu,
zabávajú sa a vznikajú nové a ďalšie nové subjekty, ktoré pohltia časť
nerozhodnutých voličov len z recesie, tak potom je otázka, ako to
vlastne potom ďalej bude. A tam je miera zodpovednosti každého z nás.
Tá moja miera zodpovednosti je v tom, ľuďom to otvorene povedať. Ale
výber alternatívy je na nich. Buď budú letieť na spermie a všelijaké
iné hlúposti, alebo sa reálne postavia k tomu, kto je garantom, že sa
môžu z toho dostať von. Buď to bude o popularite, alebo o rozume.
www.hzds.sk Stanislav Háber
+++++++++++++++++
Bulletin Svatopluk.
Je uradny organ 34. zboru Slovenskej ligy v Amerike.
Zboru krala Svatopluka v Detroite.
Nase motto je:Narod bez znalosti svojej minulosti nema ani
buducnost,ale minulosti takej ,aka ona v skutocnosti bola,lebo historia
sa da prukrucat, ale sama sa ona nikdy nemeni.
ANO,MASARYK A BENES NAM ZABILI STEFANIKA.
Minister zahranicnych veci vtedy Dr. Edvard Benes pisal v dovernom
liste Dr. Rudolfovi Markovicovi:" Se Stefanikem jsem mel konflikt. Je
treba abyste to vedel, ale je to jen pro Vas.Je medzi mami konecmyslim uplne.Zachovejte vec vylucne pro sebe."Kratko po tom bol Dr. R.
Markovic vymenovany za zupana s pravomocou vladneho komisara pre
Zvolensku zupu.{ Stalo sa to 9. Aprila 1919}
A uz 4. Maja 1919 sa stalo, ze pri navrate lietadlom z Talianska do
vlasti zahynul general Dr. Milan Rastislav Stefanik, francuzky general
a slovensky clen veduceho triumviratu ceskeho a slovenskeho odboja v
zahranici. jeho lietadlo pri pristavani na letisku vo Vajnoroch
havarovalo a zapricinilo smrt Stefanika i jeho talianskych sprievodcov.
Je velmi pravdepodobne, ze islo o umyselne zostrelenie lietadla, lebo
Stefanik svojimi postojmi voci T.G. Masarykovi a Dr. E. Benesovi v
poslednej fazeodboja najme v otazke postavenia Slovenska, ale aj v
otazke osobnej pozicie v novom state sa stal Stefanik nepohodlnym
partnerom, s ktorym si nevedeli rady preto musel zomriet.Viac
informacii na tuto temu Vam odporucam si precitat clanok v knihe od
Stanislava Habera "Makke G" v clanku pod nazvom " Prvy letec a smrt
druheho". Su to velmi zaujimave informacie tykajuce sa tejto temy..
Pre Bulletin Svatopluk pripravil Jozef Janek.
P.S. K clanku pripajam kopiu originalu Benesovho dopisu Dr. R.
Markovicovi. (Zaujemcom je k dispozicii)
+++++++++++++++++
Preposielam material z 8.08.2008, na ktorom sa presvedcite ako rychlo sa otaca koleso dejin. Zaujimave, ze
v r. 2010 uz niekto nemal namietky k medialnemu komplexu - cize MACKO PSOVI - RTVS!!!! Generalny
riaditel Ceskeho rozhlasu p. Duhan (byvaly zamestnanec SRo, povodom Slovak) sa vyjadril pre HN, ze
nikdy by nespajal CR a CTV, ze je to holy nezmysel! No ale v SR - krajine neobmedzenych moznosti - staci
ked particka zeleno-modreho Spidermanna si nieco zmysli a je to TU. A potom uz nikto z tach, ktorym to
vadilo pred dvomi rokmi netasi protestne noty!!!! Na Slovensku je to tak ....
Verejnoprávne médiá potrebujú každých 25 rokov svoje sídla revitalizovať a nie
vyvlastňovať
Už v júni 2006 sa v médiách objavila informácia o zámere novej vlády spojiť
verejnoprávne médiá, SRo a STV do jedného mediálneho komplexu, ktorý by sídlil
v Mlynskej doline, kam by sa presťahovala aj TASR po transformácii na verejnoprávnu
inštitúciu. Bývalý riaditeľ SRo, Jaroslav Rezník, vtedy tvrdil, že to chce „odvahu
a spoločenskú dohodu“. Ubehli dva roky a ako vyplýva z priebehu ďalších udalostí,
Ministerstvu kultúry odvaha naozaj nechýbala.
V auguste 2007 MK SR predložilo na pripomienkovanie štúdiu spracovanú
v spolupráci s konzultačnou spoločnosťou Deloitte Advisory, ktorá uvádzala 3 varianty
riešenia, pričom za najvhodnejší variant spracovatelia považovali výstavbu nového
mediálneho komplexu na pozemku štátu za novostavbou SND. Podľa odhadu
spracovateľa štúdie by komplex mal stáť 2,6 miliardy, do technológií mala STV
investovať 980 a SRo 130 miliónov korún. Prestavbu existujúcich sídiel (podľa štúdie za
2,4 až 4,15 miliardy) ani sťahovanie SRo do Mlynskej doliny (za 1,9 až 2,5 miliardy)
Ministerstvo kultúry neodporúčalo. Marek Maďarič v denníku SME zo dňa 28.8.2007
návrh MK SR obhajoval, cit.: „Tento návrh je z dlhodobého hľadiska najúspornejší, a to
aj pre peňaženky daňových poplatníkov. Zdôrazňujem to preto, lebo návrh sa začína v
médiách prezentovať zavádzajúco v tom zmysle, že ministerstvo chce postaviť za
miliardy budovu pre STV a SRo, pričom sa nedodá ani len to, že by išlo o ich vlastné
zdroje s účasťou súkromného investora. Neviem, či ide o zámer, alebo o tradičnú
povrchnosť, v každom prípade návrh, ktorý by znížil ekonomické náklady, sa stavia do
svetla mrhania miliardami. Neskrývam, že výstavba nového mediálneho komplexu
nebude jednoduchá a vyžaduje si aktívnu spoluprácu štátu, televízie a rozhlasu. Pred
časom, v diskusii na pôde ministerstva kultúry prejavili ich riaditelia podporu tejto
myšlienke, preto ma dnes prekvapuje ich prinajmenšom váhanie.“ Ako ukázal čas,
váhanie riaditeľov SRo a STV malo svoje racionálne jadro.
Prešiel ďalší rok a MK SR predložilo na pripomienkovanie materiál „Rámcová
koncepcia spoločného mediálneho komplexu STV a SRo“. Z jeho obsahu sa okrem iného
dozvedáme, že „ výstavba Mediálneho komplexu je vo finančnom vyjadrení približne
o 25% výhodnejšia než zotrvanie STV a SRo v ich súčasných priestoroch, ale že
výstavba komplexu na pozemkoch vo vlastníctve štátu a taktiež spätný prechod
vlastníckeho práva k nehnuteľnému majetku SRo a STV nie sú bez legislatívnej úpravy
možné. V nadväznosti na predpokladanú legislatívnu úpravu by nehnuteľný majetok
oboch inštitúcií prešiel na základe zákona späť do vlastníctva štátu. Momentom
presťahovania sa by bol tento majetok pre STV a SRo prebytočný a bol by zmluvou o
prevode správy bezodplatne prevedený naspäť do správy MK SR. Nehnuteľný majetok
SRo má štát záujem si ponechať, tj. v budove SRo ponechať orchester SRo a historické
archívy SRo a STV, príp. zriadiť galériu súčasného umenia. Nehnuteľný majetok STV
má štát záujem odpredať a výnos z predaja použiť v rámci projektu (ako kapitálový
transfer pre STV a SRo na realizáciu účelového investičného projektu). Ďalej sa
dočítame, že súkromný partner založí podľa príslušných ustanovení Obchodného
zákonníka v platnom znení osobitnú spoločnosť (SPV), prostredníctvom ktorej bude
realizovať výstavbu komplexu na predmetnom pozemku a následne bude po dobu 28
rokov (na základe koncesnej zmluvy) vlastníkom stavby komplexu. STV a SRo budú
užívateľmi stavebného komplexu a technológie, ktoré za jej užívanie a poskytovanie
ďalších doplnkových služieb budú po dobu trvania koncesnej zmluvy platiť súkromnému
partnerovi dohodnutú odplatu, ktorá mu bude generovať príjem a tak dôjde k splateniu
všetkých investičných nákladov spojených s dodávkou technológie a k úhrade
primeraného výnosu (resp. zisku) súkromnému partnerovi ako jeho odplata za
zrealizovanie projektu. Hodnota investičných výdavkov stavebnej časti projektu je
vyčíslená vo výške 3 028 733 000 Sk, technologickej časti vo výške 1 427 100 000 Sk; na
zabezpečenie prevádzky a údržby stavebnej časti sú potrebné ročne priemerné náklady
v hodnote 91 408 000 Sk a prevádzky technológií 45 960 000 Sk. Obnovovacie náklady
technológií v období 10 rokov sú 1 428 240 000 Sk a stavebných prvkov v období 25
rokov 862 930 000 Sk (obnovovacie náklady sú uvedené v cenách roku 2008 a nie sú
indexované). Vzhľadom na komplexnosť a zložitosť projektu sa javí ako nevyhnutná a
potrebná silná riadiaca úloha MK SR po celú dobu predrealizačnej a realizačnej fázy
projektu.“
Materiál „Rámcová koncepcia spoločného mediálneho komplexu STV a SRo a návrh
vecného a časového harmonogramu“ je 77-stranový materiál, uviedla som len časti,
o ktorých sa vo verejnosti najviac hovorí.
V nadväznosti na záverečné slová ministra kultúry, Mareka Maďariča, publikované
v denníku SME dňa 28.8.2007, cit.: „Ministerstvo v tejto chvíli urobilo viac, ako mohli v
STV a SRo dúfať a na nich leží zodpovednosť, ako sa rozhodnú. Na stole je jasný a
výhodný návrh.“ a po prečítaní „Rámcovej koncepcie“ vôbec nemám v otázke ďalšej
existencie verejnoprávneho SRo a STV jasno a v predloženom návrhu nenachádzam
žiadnu výhodnosť nielen pre obe inštitúcie, ale žiaľ ani pre občana – koncesionára a
daňového poplatníka. Ak samozrejme medzi občanov – koncesionárov nepočítam
súkromného investora a na obdobie 25 rokov aj vlastníka navrhovaného mediálneho
komplexu, prevádzku ktorého budú financovať občania aj z poplatku tzv. zástrčkového
zákona. Nachádzam veľkú odvahu štátnych úradníkov a postrádam snahu o spoločenskú
dohodu a verejnú diskusiu. Práve verejná diskusia by ukázala, že existujú aj iné a určite
vhodnejšie riešenia. Čo takto ponechať obom verejnoprávnym médiám ich nehnuteľný
majetok, teda nevyvlastňovať? Slovenský rozhlas realizáciou svojho plánu revitalizácie
tzv. obrátenej pyramídy by napríklad po 25 rokoch jej existencie dokončil pôvodný
projekt Rozhlasového centra. Areál Mlynskej doliny okrem revitalizácie sídla STV by
bolo možné využiť aj pre potreby rozvoja slovenského filmového umenia, keď sme už
veľmi nešťastnou privatizáciou filmové ateliéry na Kolibe stratili. Pretože zatiaľ jediné,
čo som získala pri čítaní takmer 100-stránkového elaborátu, je komplex. Nie však
mediálny, skôr komplex bezmocnosti a menejcennosti občana tohto štátu. Dúfam, že to
nebude jediné, čo nám nakoniec z verejnoprávnych, národných, kultúrnych,
informačných a vzdelávacích inštitúcií (ako sú Slovenský rozhlas a Slovenská televízia
v zákone definované) zostane.
V Bratislave dňa 8.8.2008
Zdenka Baumanová
predsedníčka OZM
+++++++++++++++++
Vyznání plukovníka Kaddáfího
(necenzurováno západními masmédii)
Po 40 let, či to bylo déle, nevzpomínám si, jsem dělal vše, co jsem mohl, abych dal lidem
domy, nemocnice, školy, a když byli hladoví, dal jsem jim jídlo. Dokonce jsem Benghází
přeměnil z pouště na zemědělskou půdu, přestál jsem útoky kovboje Reagana, když zabil
moji adoptovanou osiřelou dceru, pokoušel se zabít mne, a místo toho zabil nebohé
nevinné dítě. Pak jsem pomohl svým bratrům a sestrám z Afriky penězi na Africkou unii.
13. 4. 2011
Kaddáfí neodpojený a necenzurovaný
Vzpomínky mého života: Plukovník Muammar Kaddáfí, vůdce revoluce, 5. dubna 2011
Ve jménu Alláha, dobročinného a milosrdného…
Dělal jsem, co jsem mohl, abych pomohl lidem pochopit koncept skutečné demokracie,
kde výbory lidí řídí naši zemi. Ale to nikdy nestačilo, jak mi někteří řekli, dokonce ani
lidé, kteří měli 10 pokojové domy, nové vybavení a nábytek, nebyli spokojeni, protože
jak byli sobečtí, chtěli více. Řekli Američanům a dalším návštěvníkům, že potřebují
„demokracii“ a „svobodu“ a nikdy nepochopili, že jde o systém hrdlořezů, kde největší
pes požírá ostatní, ale byli těmito slovy okouzleni a nikdy nepochopili, že v Americe není
žádné bezplatné lékařství, žádné bezplatné nemocnice, žádné bezplatné bydlení, žádné
bezplatné vzdělání a žádné bezplatné potraviny, vyjma toho, kdy lidé žebrají nebo stojí
dlouhé fronty na polévku.
Ne, bez ohledu na to, co jsem udělal, nikdy to některým nestačilo, ale další věděli, že
jsem synem Gamala Abdela Nassera, jediného skutečného arabského a muslimského
vůdce, kterého jsme měli od doby Salaha-al-Deena, který získal Suezský kanál pro své
lidi, stejně jako jsem já získal Libyi pro své lidi, byly to jeho šlépěje, ve kterých jsem se
pokoušel jít, ochránit své lidi před koloniální nadvládou – před zloději, kteří by nás
okradli.
Nyní na mne útočí největší vojenská síla v historii, můj malý africký syn Obama mne
chce zabít, sebrat naší zemi svobodu, sebrat nám bydlení zdarma, léky zdarma, vzdělání
zdarma, potraviny zdarma, a nahradit to americkým stylem zlodějiny zvaným
„kapitalismus“, ale my všichni v rozvojovém světě víme, co to znamená, znamená to, že
země řídí korporace, že svět řídí korporace a lidé trpí. Takže nemám jinou možnost, než
se jim postavit, a pokud si to Alláh přeje, zemřít na jeho cestě, cestě, která dala naší zemi
bohatou zemědělskou půdu, potraviny a zdraví, a dokonce nám umožnila pomáhat našim
africkým a arabským bratrům a sestrám, aby zde, v libyjské džamahírii, mohli pracovat
s námi.
Nechci zemřít, ale pokud to bude potřeba pro záchranu této země, mých lidí, tisíců mých
dětí, pak ať se tak stane.
Nechť je tato závěť mým hlasem světu, že jsem se postavil křižáckým útokům NATO,
postavil se krutosti, postavil se podvodu, postavil se západu a jeho koloniálním ambicím,
a že jsem stál se svými africkými bratry, svými skutečnými arabskými a muslimskými
bratry jako maják. Když si ostatní stavěli hrady, já jsem žil ve skromném domě a ve
stanu. Nikdy jsem nezapomněl na své mládí v Sirte, nerozhazoval jsem náš národní
poklad pošetile, a stejně jako Salah-al-Deen, náš velký muslimský vůdce, který zachránil
Jeruzalém pro islám, jsem si pro sebe vzal jen málo…
Na západě mne někteří nazvali „šílencem“, „bláznem“, ale znají pravdu, přesto však
nadále lžou, vědí, že naše země je nezávislá a svobodná, není v koloniálním sevření, že
má vize, má cesta je a vždy byla jasná a byla pro mé lidi, a že budu bojovat do
posledního dechu, abych nás udržel svobodnými, nechť nám Alláh všemohoucí pomůže
zůstat ve víře a svobodnými.
Plk. Mummar Kaddáfí, 5. 4. 2011
Copyright Col. Mu'ummar Qaddafi, - Mathaba.Net
Zdroj
Pozn. redakce: No, a jak že si to ty libyjské oběti Kaddáfího diktatury vlastně žijí?
Připomíná to čtenář Jan na naší facebookovské stránce:
HDP na obyvatele...$ 14.192, měsíční podpora v nezaměstnanosti $ 730, měsíční plat
zdravotní sestry $ 1.000, příspěvek při narození dítěte $ 7.000, měsíční podpora
nesamostatně výdělečně činných (závislých) osob $ 1.000, nevratná dotace státu na
pořízení bytu pro novomanžele $ 64.000, nevratný příspěvek na provozování
živnosti $ 20.000, cena benzínu $ 0,14/ litr.
Zdarma: zdravotní péče a část léků, školní vzdělávání. Vzdělávání a stáže v
zahraničí: placeny státem. Nájemné, neexistuje. Platby za energie v domácnosti neúčtují se. Automobil - zpravidla z 50% dotuje stát. Úvěry bez úroků. Systém
obchodů pro mladé rodiny (ne-bohaté) za dotované ceny výrobků. Alkoholnežádoucí, není.
Na první pohled je vidět, že finančně jsou na tom o světelné roky lépe, než otroci čeští a
slovenští. Jen si představte, že by vám Nečas s Kalouskem z lásky k vám věnovali ze
státní pokladny po svatbě na zařízení bytu téměř jeden a půl milionu korunu. Ano, Libye
dělá některé věci jinak a proto musí lehnout popelem, aby západní elity zahladily stopy a
případnou chuť svých poddaných. Ještě že máme ty bomby !!!
RSDr. Vojtěch Koldinský
analitik pro politický vývoj sev.Afriky.
Politologická sekce UK – Praha.
+++++++++++++++++
Penta - krutá slovenská realita
Všetky médiá na Slovensku sa v posledných týždňoch venujú hodnoteniu roku súčasnej
vlády. Prišiel preto čas vyhodnotiť aj rok vlády z pohľadu skupiny, ktorá značnú časť jej
aktivít strategicky plánuje a aj efektívne riadi. Odvahu priznať tento vplyv predovšetkým
v zdravotníctve našiel aj týždenník Trend, ktorý sa téme venuje vo svojom aktuálnom
čísle.
Dva palce hore pre reportéra Františka Múčku. A najlepšie aj jednu ochranku k tomu.
Nejde totiž o bežných zlodejov, akých poznáme z predchádzajúcej vlády, ktorí kradli v
zdravotníctve zo spotreby. V sektore, do ktorého ide 7,8 % výdavkov z HDP dokázala
Penta za rok ovládnuť štátnu exekutívu, systémovo zmeniť zákony a takmer
monopolne ovládnuť finančné toky.
Kľúčovým bolo manažérske ovládnutie Všeobecnej zdravotnej poisťovne (jej šéf
prišiel z Penty) a tak spolu s Dôverou (ktorú vlastnia) rozhodujú o platbách za 93 %
všetkých občanov Slovenska. Navyše zákon dal poisťovniam ešte voľnejšie ruky pri
výbere poskytovateľov zdravotnej starostlivosti. A tam je pôvod trhového stalinizmu,
ktorý skupina v tomto sektore zaviedla.
Viacerým poskytovateľom zdravotnej starostlivosti, ktorí odmietli ponuku Penty na
prevzatie, boli vypovedané dvomi najväčšími poisťovňami zmluvy. Lekárňam, ktoré sa
vzopreli akvizícii zdržujú platby tak dlho, že už nemajú na nájom ani výplaty. A podľa
poslednej novely zákona nebudú viac poisťovne povinné uzatvárať zmluvy so
štátnymi nemocnicami!! Ako to skončí sa môžeme pozrieť na poslednom prípade, keď
špinavú robotu spravil šéf Všeobecnej zdravotnej poisťovne - revolučné rušenia
oddelení prebehli iba v zariadeniach konkurujúcich skupine.
Ľúbivo možno znie aktuálne zdanenie zisku poisťovní, avšak tvorba rezerv nie je
naviazaná na počet poistencov, ale na základné imanie.
Ale predovšetkým vytváranie zisku z prerozdeľovania verejných prostriedkov naozaj
nemožno považovať za podnikanie, pod ktorého rúškom celá akcia prebieha. Preto niet
divu, že zisk poisťovne Dôvera presiahol 16 miliónov Euro. Vzorec je jednoduchý čím menej vyplatíte, tým viac zarobíte. A keď už vyplatíte, tak iba svojim
zariadeniam.
Penta ovládla takmer každú časť reťazca - poisťovňu, lekárne, polikliniky,
laboratóriá, nemocnice. Dokonca aj 'nezávislé' inštitúty, ktoré sa snažia pôsobiť ako
think-tanky a ovplyvňovať verejnú mienku v prospech jej stratégie.
Zostali už iba posledné 2 články - farmaceutické firmy a štátne nemocnice.
Boj proti farmaceutickým firmám, ktoré sa snažia vtesnať do role tých zlých, sa skončil.
Schválenie referencovania cien na druhú najnižšiu úroveň v EÚ ako povinnosť lekárov
predpisovať formou účinnej látky znamená ukončenie vplyvu skupiny nadnárodných
výrobcov originálnyh liekov, ktorých nevedeli ovládnuť. Zníženie výdavkov v prospech
pacientov je vďačný kompromis, keďže sa zároveň s ním vytvorila nová trhová
príležitosť - biznis s generikami. Treba očakávať, že Penta čoskoro ohlási v tejto oblasti
nejakú akvizíciu. A z ušetreného sa predsa môžu napríklad oddlžiť nemocnice.
Čo sa nemocníc týka, tie budú premenené na akciové spoločnosti a oddlžené. A
následne ponúknuté k privatizácii. Nepredpokladám, že by sa našiel samovrah, ktorý
by chcel robiť konkurenciu Pente. Po vstupe do tohto biznisu by ho čakala výpoveď 93 %
pacientov zastupovaných dvoma poisťovňami. A tak zostane iba jeden záujemca o kúpu.
Predpokladám, že pri takom záujme bude cena trhová, t.j. dopyt rovná sa ponuke. Koľko
Penta ponúkne, toľko budú stáť!
Na toto všetko by mal poukázať Úrad pre dohľad nad zdravotnou starostlivosťou ako
regulátor, ktorého platíme z našich daní. Ten má vykonávať dohľad nad správnym
poskytovaním zdravotnej starostlivosti a nad zdravotným poistením. Žiaľ, aj jeho šéf
prišiel na túto stoličku priamo z Penty.
Po roku vlády Penty na Slovensku zostalo 5,5 milióna rukojemníkov.
Okt. 2011
+++++++++++++++++
Několik málo slov k Varnsdorfu, Novému Boru a Šluknovu.
Zaráží mě, kolik lidí dělá, že se jich tento problém netýká a vrcholem
všeho je, když někdo dokáže normální původní obyvatele odsuzovat za to, že
již nevědí kudy dál a zoufalými pokojnými protesty chtějí na problém,
který se týká úplně všech obyvatel naší republiky, upozornit.
Ve Šluknovském výběžku se nedělo nic mimořádného, co se týká severu Čech
(jen krádeže, loupeže, bordel, rasistické útoky na původní obyvatelstvo) a
nikdo se o to nezajímal až dokud procikánské cenzuře neutekla, rádoby
senzacechtivá zpráva o "mačetovém masakru".
Samozřejmě, že o cikánech v původní zprávě nepadlo ani slovo,ale každý
pochopil, o co vlastně šlo. Češi nikdy nebyli a ani nejsou žádní rasisté
(viz třeba vztah k rákosníkům). Nikdo ale nemá rád příživníky a
parazity.Naopak, každý rád pomůže potřebným (viz. solidarita,třeba při
povodních).
Pokud ale máme trvale živit někoho, kdo nepracuje, dělá bordel, krade a má
se lépe než ten, kdo ho živí, pak je asi opravdu "něco shnilého ve státě
českém".
A pokud se tento příživník odvděčuje tím, že své živitele přepadá, okrádá,
uráží a zesměšňuje za podpory vlády, justice a médií, pak zákonitě každého
soudného člověka tento stav musí jednou přestat bavit!!!!
No a tak jsme se nakonec všichni stali "rasisty"."Rasisty" jsme proto, že
chceme, aby zákony platily pro všechny stejně? Aby menšina nebyla
protěžována na úkor většiny? A když nasraní, cikány terorizovaní obyvatelé
vyjdou do ulic, tak je za výsměchu a křepčení "nepřizpůsobivé menšiny"
zmasakrují ozbrojené složky, které si tito řádní občané platí proto, aby
je
chránily? Scénář s policejními provokatéry všichni dobře známe z
minula. Jak nám naše média lžou také víme. Tak proč věříme pohádkám o
extremistech?!
Dnes již musí být každému občanovi této republiky jasné, že nám všem vláda
jasně dává na srozuměnou, jak dopadneme my všichni, až půjdeme vyjádřit
svůj nesouhlas - s čímkoliv (např. s důchodovou a se zdravotní reformou).
A cikáni? - množí se jak králíci a na sever Čech se brzy nevejdou....
Nebude to dlouho trvat a brzy budete mít nové,nepřizpůsobivé sousedy i vy,
kterých se dění ve Šluknovském výběžku momentálně netýká.Pak bude pozdě
litovat, že se vás "Varnsdorf" netýkal.
Pamatujte, že ve "Varnsdorfu se bojuje i za Prahu!!!"
P.S. Věřte: Kdo nežil v Chomutově, Mostě, Litvínově,Teplicích,Ústí a teď i
"Šluknovu", tak o cikánech nic neví. Že u vás na vesnici, žijí Horváthovi
a jsou slušní,pracují a jsou čistotní? Tak to nejsou cikáni!!!
A vy o cikánech stále nic nevíte! Až půjdete po chodníku a banda malejch
černejch smradů vám veřejně ve dne a na hlavní ulici bude dlažební kostkou
rozbíjet přední sklo vašeho nového auta a vy budete dělat, že to není
vaše, protože se budete bát, že vás obstoupí a některý z těch smradů vám
zezadu
píchne do zad kudlu, protože "to je jeho naturel" a mladistvé není možné
potrestat!!!!
Až se budete bát vybrat peníze z bankomatu, protože budete vědět, že je
cikáni hlídají a budou vás sledovat až do míst, kde vás oberou a budete
rádi, že jste to přežili, pak možná pochopíte, co to jsou naši menšinoví
spoluobčané.
Vyjádřete prosím podporu Varnsdorfu.
Pošlete prosím dál tento E-mail, aby se lidé dozvěděli, co se ve
Varnsdorfu děje a něvěřili lžím v novinách a lžím z úst vládních
představitelů.
Vrcholem je proslov policejního rady Kubiceho a neuvěřitelný a skandální
proslov Klause. Policejní rada Kubice a jeho pražské gestapo chránilo
cikány a masakrovalo Varnsdorfáky.
Bc. Budínová Michaela
Krajský úřad Ústeckého kraje
Odbor školství, mládeže a tělovýchovy
tel.: 475 657 267 fax: 475 657 616
+++++++++++++++++
Radičová: Bez riešenia, niektoré štáty
zmiznú z mapy
23.10.2011 | Ladislav Bariak, ml.
Brusel - Čoraz zúfalejšie zaznievajú slová predstaviteľov Európskej únie, ktorí v
uplynulých hodinách hľadali riešenie, ako by sa dalo vybŕdnuť z najhlbšej hospodárskej
krízy od čias 2. svetovej vojny.
Výnimkou nie je ani slovenská predsedníčka vlády Iveta Radičová (SDKÚ-DS), ktorá aj
v nedeľu opakovane upozornila na vážnosť situácie.
"Ak nepríde k vážnemu rozhodnutiu v priebehu pár týždňov, niektoré štáty nebudú na
mape eurozóny a iné budú riešiť vážne ekonomické problémy," vyhlásila po rokovaní
členských štátov EÚ.
Radičová je už v Bruseli. Spása eura však musí počkať
O ktoré štáty by mohlo ísť, však premiérka nechcela jednoznačne povedať. Ako však
naznačila, najväčším problémom európskych štátov je čoraz väčšie zadlžovanie sa.
"Ak máte krajinu so 150 percentným dlhom, tak vám dom nepatrí a nepatrí vám ani polka
domu vašich detí," skonštatovala.
Nové princípy starej Únie
Aj preto sa podľa Radičovej štátnici zamerali na hľadanie nových princípov, na ktorých
by mala stáť Únia v budúcnosti. Tie by sa mali opierať už nielen o nepopulárne škrty a
uťahovanie si opaskov, ale predovšetkým o nové stimuly pre európske ekonomiky, ktoré
by znamenali menšiu byrokraciu, či podporu pre zamestnávanie mladých ľudí.
Dlhová kríza: Európsky samit má priniesť odpoveď, ako ďalej
Slovenská premiérka však upozornila, že napriek tomuto plánu, má Európa má len dve
možnosti, ako sa môže vymotať zo situácie, v ktorej sa nachádza už niekoľko dlhých
mesiacov.
Fotogaléria
"Rozhodujeme o tom, či za rozhodnutia zaplatíme vyššou infláciou, alebo zvolíme
riešenie tzv. pákovania (krajiny eurozóny by prostredníctvom eurovalu ručili za časť
problémových dlhopisov zadlžených členských štátov eurozóny, pozn. red.), čoho cenou
je vyššia nezamestnanosť. Rozhodujeme sa medzi dvoma krutými rozhodnutiami,"
poznamenala Radičová.
Radšej inflácia než nezamestnanosť
Ako vzápätí navyše naznačila, vyššiu infláciu by prinieslo, keby Európska centrálna
banka začala nalievať ďalšie peniaze do európskej ekonomiky v snahe opätovne ju
naštartovať. Podobný model pritom na riešenie hospodárskej krízy už využili aj Spojené
štáty americké.
Čítajte aj: Grécko si siahne na dno. Platy pôjdu o pätinu dole
"Keď prijmeme tieto opatrenia, je väčšia šanca na to, že a podarí oživiť ekonomický rast
v Európe. (...) Idem diskutovať o tom, ktoré rozhodnutie sa zrealizuje. Ide o to, ako
chytíme dôsledky pádu. (...)Stojím si za rozhodnutím, ktoré som urobila.
Nezamestnanosť je tá najkrutejšia cena. Preto hovorím nie väčšej nezamestnanosti,"
pomenovala šéfka slovenskej vlády svoje preferencie pri riešení krízy.
Na samite sa má rozhodnúť o tom, ako bude Európsa únia fungovať v budúcnost.väčší
obrázokAutor: www.jiunlimited.com
Spojenými štátmi sa pritom podľa nej musí Európska únia inšpirovať nielen pri riešení
krízy, ale aj celkovým fungovaním hospodárstva. Pripomenula, že oproti USA máme
nižšiu produktivitu práce, nižší podiel HDP z výrobného sektora a nižší podiel
odpracovaných hodín.
"Preto navrhujeme, aby začal fungovať jednotný pracovný trh. Je nevyhnutné zlepšiť
podmienky pre malé a stredné podnikanie," dodala Radičová.
Presnejšie podoby ďalšieho záchranného balíčka, ktorý má odvrátiť rozpad eurozóny by
mohli byť známe o niekoľko hodín. Práve v týchto chvíľach totiž rokuje 17 členských
krajín eurozóny, aby sa dohodli na podrobnostiach, ktoré definitívne však schváli až
samit v stredu nasledujúceho týždňa.
+++++++++++++++++
Tajemství sedmi nejzdravějších kuchyní světa 4. února 2010
Japonská, italská, thajská či francouzská. Představujeme vám sedm nejzdravějších
kuchyní světa a sedm potravin, které byste z nich měli okopírovat. Ve vašem
jídelníčku by tak rozhodně neměly chybět rajčata, chilli nebo avokádo.
Pokud patříte mezi průměrné muže či ženy, dožijete se v ČR sedmdesáti tří a
sedmdesáti devíti let. Kdybyste ale žili na Islandu (který má nejvyšší průměrnou
délku života na světě), coby muž byste se dožili osmdesáti let a jako žena ještě o tři
roky více. Přitom už dávno dobře známo, že významným faktorem, který ovlivňuje
zdraví i délku života je jídelníček. Inspirujte se typickými potravinami, které se
vyskytují na nejzdravějších jídelníčcích světa:
1. Japonsko: Zelený čaj
Typickou součástí japonské kuchyně je zelený čaj, jehož zdravotní přínosy jsou známé už
dlouho dobu. Nové výzkumy však potvrzují pozitiva dosud jen předpokládaná a objevují
další klady, které popíjení zeleného čaje na lidský organismus má. Výsledky dosavadních
výzkumů shrnuli například odborníci v říjnovém čísle Harvard Women´s Health Watch.
Za své úžasné zdravotní přínosy vděčí zelený čaj především vysokému obsahu
takzvaných flavonoidů, tedy chemických sloučenin patřících do skupiny rostlinných
fenolů.
Zelený čaj je velmi bohatým zdrojem flavonoidu zvaného katechin, který má antioxidační
schopnosti dvacetkrát vyšší než například vitamín C, a pomáhá tak zastavit poškozování
buněk oxidací. Studie ukázaly souvislost mezi pitím zeleného čaje a sníženým rizikem
rakoviny kůže, prsa, plic, tlustého střeva, jícnu a močového měchýře. Pravidelná
konzumace zeleného čaje také snižuje riziko srdečního onemocnění a vysokého krevního
tlaku.
2. Thajsko: Chilli
Inspirujte se ostrou thajskou kuchyní a zařaďte do svého jídelníčku chilli papričky. V
roce 2007 vědci z Nottingham University ve Velké Británii zjistili, že kapsaicin, který
papričky obsahují, dokáže zabíjet rakovinové buňky bez jakýchkoli vedlejších efektů.
Tyto účinky se zatím potvrdily u rakoviny slinivky a plic. Timothy Bates, vedoucí studie,
také upozorňuje na to, že lidé v Thajsku, Mexiku, Indii a dalších zemích vyhlášených
ostrou kuchyní trpí významně méně rakovinou než například Evropané.
Další výzkumy potvrdily, že chilli papričky pomáhají i proti migréně, ulevují od příznaků
nachlazení a zmírňují infekce horních cest dýchacích. Papričky obsahují velké množství
vitamínů A, C a flavonoidů, které pomáhají udržovat ve formě i krevní cévy.
3. Island: Losos
Losos je pro vaše tělo nedocenitelný zejména kvůli obsahu omega 3 mastných kyselin.
Jde o nízkokalorickou potravinu (100g má 138 kalorií) a má jen malý obsah nasycených
tuků. Divoce žijící lososi mají přitom několikrát vyšší obsah omega 3 mastných kyselin
než ryby chované v zajetí.
Výzkumy dokázaly, že lidé, kteří konzumují lososa (nebo jiné tučné ryby) minimálně
jednou týdně, mají významně menší riziko infarktu. Konzumace lososa slouží jako
prevence migrény a zmírňuje dokonce i některé symptomy lupenky. Lososa by do svého
jídelníčku měly zařadit zejména nastávající matky, omega 3 mastné kyseliny jsou totiž
zcela zásadní pro vývoj mozku dítěte.
4. Itálie: Rajčata
Konzumace rajčat, protlaku, či kečupu minimálně dvakrát týdně snižuje riziko rakoviny
prostaty o jednadvacet až třiačtyřicet procent. K těmto závěrům dospěl výzkum
provedený na Harvardu a zveřejněný v Advanced Research Press v roce 2004.
Skutečný elixír zdraví v rajčatech představuje lykopen, který se vyskytuje jako červené
barvivo, a především působí jako velmi silný antioxidant. V syrovém rajčeti se lykopen
nachází v tenké vrstvě pod slupkou, odtud se při tepelném zpracování uvolňuje. Jeho
bohatým zdrojem je tak například právě kečup nebo protlak.
Lykopen pomáhá v prevenci proti rakovině děložního čípku, prsu i plic. Významně též
snižuje riziko srdečního onemocnění. Podle výzkumu zveřejněného před rokem v New
Scientist jídla obsahující rajčata chrání i kůži před poškozením ultrafialovým zářením.
Rajčata obsahují lykopen, jeden z nejsilnějších
5. Řecko: Olivový olej
Středomořská kuchyně stojí a padá s olivovým olejem. Ten je pro lidské zdraví
nedocenitelným. Podle Food and Drug Administration (FDA) konzumace dvou
polévkových lžic olivového oleje snižuje významným způsobem riziko srdečního
onemocnění.
Podle výzkumů, které probíhaly v roce 2008 souběžně v Itálii, Španělsku a Řecku, je
olivový olej právě tím důvodem, proč se ve středomořských státech vyskytuje významně
méně rakovinových onemocnění než v severní Evropě.
Zejména extra panenský olivový olej působí jako silný antioxidant. Funguje tak nejen
jako prevence poškození buněk, ale zpomaluje i jejich stárnutí a pomáhá předcházet
osteoporóze.
6. Mexiko: Avokádo
Typickou součástí mexické kuchyně je guacamole, pasta z drceného avokáda. A právě
avokádo je plodem, který si místo ve vašem jídelníčku rozhodně zaslouží. Z dvaceti
procent je tvořeno tuky, z nichž většinu tvoří nenasycené mastné kyseliny.
Obsahuje i karoteny, vitamíny E, C, B6, B1, měď i draslík. Avokádo vám pomůže snížit
hladinu cholesterolu i inzulínu, prospívá vašich očím a působí i jako prevence rakoviny
prostaty. Některé studie naznačují, že by avokádo mohlo mít blahodárný vliv na
regeneraci jater po virové hepatitidě. Draslík obsažený v avokádu reguluje krevní tlak.
7. Libanon: Česnek
Česnek se používá v mnoha kuchyních světa, ale pro libanonskou kuchyni je skutečně
typický, protože tvoří základ většiny teplých jídel i studených salátů. Četné výzkumy
dokázaly vliv konzumace česneku na krevní tlak, snižování krevního tlaku a prevenci
kardiovaskulárních onemocnění.
Podle studie publikované v magazínu Life Sciences denní konzumace česneku významně
snižuje volné radikály v krvi pacientů s arterosklerózou. Podle Journal of the Royal
College of Psysicians stačí čtyři týdny konzumovat česnek a hladina vašeho cholesterolu
poklesne o dvanáct procent.
Česnek je navíc díky svým antibakteriálním složkám nedostižným bojovníkem proti
infekcím a zánětům.
+++++++++++++++++
áno, ten Jirous, ktorý teraz zomrel, si dal meno Magor - podľa Božích
> zákonov si určil znak svojej osobnosti a tento znak patrí celej tej svorke
> démonov, vrátane E. Bondyho a nakoniec aj Havla... To sú postavičky, ktoré
> uverili vo svojho boha - chlastu, drog, samoľúbosti, vyvolenosti, pýchy. Sú
> pravdiví, lebo sú obrazom umierajúcej civilizácie. Ale ja radšej nebudem mať
> nič spoločné s umením, ak by malo byť umením toto
+++++++++++++++++
politici kontra zlodeji
Humorista, dramaturg a spisovatel Millor Fernandes (Brazília)vyzval
v jednej relacii publikum ku diskusii nasledujucou otazkou:
Aký je rozdiel medzi politikom a zlodejom?
Najviac ho uputala odpoved jedneho ucitela:
Vazeny pan Millor, na zaklade dlheho rozmyslania som prisiel k
nasledujucemu záveru:
Rozdiel medzi jednym politikom a zlodejom je v tom, ze toho prveho
som si vybral ja a ten druhy si vybral mna. Je to spravna odpoved?
Odpoved Millora bola nasledujuca: Vazeny pane, vy ste genius!!
Ako jediny ste dokazali medzi nimi najst aspon jeden rozdiel.
+++++++++++++++++
politici kontra zlodeji
Humorista, dramaturg a spisovatel Millor Fernandes (Brazília)vyzval
v jednej relacii publikum ku diskusii nasledujucou otazkou:
Aký je rozdiel medzi politikom a zlodejom?
Najviac ho uputala odpoved jedneho ucitela:
Vazeny pan Millor, na zaklade dlheho rozmyslania som prisiel k
nasledujucemu záveru:
Rozdiel medzi jednym politikom a zlodejom je v tom, ze toho prveho
som si vybral ja a ten druhy si vybral mna. Je to spravna odpoved?
Odpoved Millora bola nasledujuca: Vazeny pane, vy ste genius!!
Ako jediny ste dokazali medzi nimi najst aspon jeden rozdiel.
+++++++++++++++++
Malacky, Druzstevna ulica.
http://www.youtube.com/watch?v=8AUxwxHjmvk&amp;feature=share<http://www.yout
ube.com/watch?v=8AUxwxHjmvk&feature=share>
+++++++++++++++++