Monitoring - Pražské jaro

Transkript

Přehled zpráv 31.5.2015
Pražské jaro
OperaPLUS
Hudební mládí na Pražském jaru ..............................................................................................................................3
31.5.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Svatava Barančicová
Výjimečně skvělý večer: Murray Perahia v Rudolfinu ............................................................................................4
31.5.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Hana Ehlová
Murray Perahia – klavírní legenda jiným pohledem ................................................................................................5
31.5.2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Libor Nováček
Rozhlas.cz
Debut Pražského jara uvede dirigenta Marka Šedivého. Doprovodí ho SOČR....................................................6
31.5.2015
Rozhlas.cz
Pražské jaro
Jana Kaňková
iHNed.cz
Pražské jaro dobyli Italové s Maďary, lidé byli z orchestrů nadšeni.....................................................................6
31.5.2015
iHNed.cz
Pražské jaro
Frank Kuznik
iDNES.cz
GLOSÁŘ: Italská vášeň místo vozembouchu. Na Pražském jaru se děly věci ....................................................7
31.5.2015
iDNES.cz
Pražské jaro
Věra Drápelová
Harmonie
Proměny kladívkového klavíru ..................................................................................................................................8
31.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Dina Šnejdarová
Český dialog
Kanadsko-americká senzace na Pražském jaru ......................................................................................................8
31.5.2015
Českýdialog.cz
Pražské jaro
Maf
Harmonie
Opakování dává pocit klidu ..................................................................................................................................... 8
31.5.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Wanda Dobrovská
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
2
Pražské jaro
OperaPLUS
Hudební mládí na Pražském jaru
31. 5. 2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Svatava Barančicová
Pražské jaro má péči o talenty a mladé hudebníky takříkajíc v genech. Zájem o novou uměleckou generaci vložil do
kolébky předního českého festivalu dirigent Rafael Kubelík. Již v roce 1946, v prvním roce existence festivalu,
přišel s návrhem vypsat na další ročník houslovou soutěž o Cenu Jana Kubelíka. Tak začala v roce 1947 dlouhá
tradice pražskojarních soutěží, pokaždé zaměřená na jiný nástroj, která do našeho hlavního města přivedla talenty
z celého světa. A těm nejlepším dala příležitost vystoupit následující rok v programu mezinárodního festivalu. Díky
tomu na Pražském jaru debutovala řada budoucích světových hvězd jako violoncellisté Michail Chomicer, Daniil
Šafran, Mstislav Rostropovič, houslista Viktor Pikaizen, hobojista Maurice Bourgue, trumpetista Gábor Boldoczki a
mnozí další. Z našich umělců pak prošly soutěží postupně celé generace: klavíristé Václav Štěpán, Jan Panenka,
Jan Simon, Igor Ardašev, violoncellisté Saša Večtomov, Josef Chuchro, Michal Kaňka, Jitka Vlašánková, Michaela
Fukačová, varhaníci Ivan Sokol, Jaroslav Tůma, Josef Popelka, Kamila Klugarová, houslisté Ivan Štraus, Bohuslav
Matoušek, Čeněk Pavlík, hobojisté Jan Adamus, Liběna Séquardtová a další instrumentalisté jako Zdeněk Pulec,
Vladislav Kozderka, Zdeněk Tylšar, František Bláha a další. Všem bylo tehdy přes dvacet a všichni v českém
interpretačním umění za sebou narýsovali výraznou brázdu. Ale byly tu výrazné osobnosti, které do programu
festivalu zasáhly mimo soutěž, silou svého talentu, a staly se brzy jeho živoucí součástí. Dirigent Jiří Bělohlávek
debutoval na Pražském jaru v šestadvaceti letech, Václav Neumann zde poprvé dirigovalMou vlast s Českou
filharmonií ve svých devětadvaceti letech a mnohokrát poté. Sotva dvacetiletý Václav Hudeček, jeden z
nejuznávanějších českých houslistů, vystoupil na festivalu s Českou filharmonií pod taktovkou Davida Oistracha
poprvé v roce 1972. Americký klavírista Garrick Ohlsson přijel poprvé účinkovat na Pražské jaro v roce 1973 jako
pětadvacetiletý a tento miláček pražského publika zůstal festivalu věrný a vrací se na něj opakovaně dodnes.
Daniel Veis dostal v pětadvaceti letech příležitost vystoupit na festivalu pod taktovkou Charlese Mackerrase s
Českou filharmonií v Prokofjevově violoncellovém koncertu. Pětadvacetiletý dirigent Jakub Hrůša na sebe upozornil
mimo jiné nastudováním koncertu pro sitár Raviho Shankara s Anoushkou Shankar. Ale skutečným rekordmanem
je houslista Pavel Šporcl, který debutoval na Pražském jaru již jako patnáctiletý – v koncertu ke Dni dětí. V letech
1974 a 1982 se objevila na festivalu série Koncertů mladých umělců, často se silným akcentem na soudobou
hudbu. I když se takto formulovaná série v dalších ročnících neopakovala, myšlenka na poskytnutí prostoru
začínajícím umělcům se z festivalu nikdy nevytratila. A na letošním ročníku se projeví v několika novinkách.
Dirigentský debut na Pražském jaru
S myšlenkou podporovat mladé dirigenty a dát jim šanci uvést se na mezinárodním fóru přišel předseda Umělecké
rady Pražského jara dirigent Jiří Bělohlávek. Již dříve na festivalu dostávali příležitost mladí dirigenti, především
vítězové pražskojarní soutěže. Ale teprve loni byl do programu festivalu zařazen pravidelný dirigentský debut jako
novinka. „Pražské jaro má dlouhodobou tradici v péči o hudební mládí, proto nebylo vůbec obtížné nadchnout mé
spolupracovníky v managementu festivalu pro myšlenku vytvoření nové řady Debut dirigenta v rámci festivalového
programu,“ uvedl k tomu Jiří Bělohlávek. „Hodláme pravidelně dávat příležitost talentovaným umělcům představit
se v konkurenci nejvypjatější, s nadějí, že takto vytvořená šance se jim může stát tím rozhodujícím odrazovým
impulsem do další kariéry,“ dodal. Poprvé tuto příležitost dostal Pavel Trojan jr. se Symfonickým orchestrem FOK a
klavíristou Romanem Rabinovichem v roce 2014. Letos se představí sedmadvacetiletý dirigent Marek Šedivý s
francouzským hobojistou Johannesem Grossem a orchestrem SOČR. S taktovkou v ruce stanul dirigent Marek
Šedivý poprvé před orchestrem již za studií na konzervatoři: bylo to na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních
v roce 2009. O rok později absolvoval Pražskou konzervatoř (u H. Farkače, M. Němcové a M. Košlera) slavnostním
uvedením Novosvětské v Rudolfinu ke 200. výročí založení školy. Upozornil na sebe na soutěži v Besançonu. Nyní
navštěvuje HAMU. Marek Šedivý vystupoval u řady domácích orchestrů (PKF – Prague Philharmonia, Teplice,
České Budějovice, FOK), ale má za sebou již i zahraniční debut: na festivalu Internationale Gluck Opern
Festspiele 2014 spolupracoval s Dortmund Ballet a PKF, na doporučení Jiřího Bělohlávka asistoval jako dirigent při
nastudování Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Canadian Opera Company Toronto. „Samotné nastudování opery
v Torontu byl velký zážitek a lekce naprosté profesionality všech složek operního divadla: od dirigenta Johannesa
Debuse, přes proslulého režiséra Petera Sellarse, orchestr torontské opery, až po technický personál. Asi
nejkrásnější vzpomínku mám na představitele Tristana, kanadského tenoristu Bena Heppnera. Jeho umění bylo
pro všechny, kdo jsme se na této produkci podíleli, nedocenitelné,“ vzpomíná Šedivý. Vedle klasického repertoáru
se Marek Šedivý rád věnuje hudbě svých současníků z mladé generace jako Jan Ryant-Dřízal, Martin Hybler nebo
3
Jiří Kabát. „Uvádění děl svých vrstevníků považuji za naprostou přirozenost a přináší mi velkou radost,“ přiznává
dirigent. „Jejich hudba je čerstvá a nabitá energií. Je třeba jejich umění objevovat a předávat ostatním.“ Jako
zdatný klavírista vystupuje v duu s vynikajícím houslistou Jakubem Fišerem nebo bratry Josefem a Petrem
Špačkovými, s nimiž nahrával pro japonskou NHK a podnikli koncertní turné po Japonsku.
Johannes Grosso je hlavním hobojistou Orchestre Philharmonique de Radio France. Na festival se vrací po roce
jako vítěz z loňské soutěže Pražského jara. Pochází z Nantes, hoboj studoval na konzervatoři v Lyonu a na
pařížské konzervatoři u Daniela Arrignona. Mladý hobojista v minulých letech zaznamenal řadu soutěžních
úspěchů: kromě Pražského jara(2014) zvítězil v mezinárodní soutěži Giuseppe Tomassiniho (Petritoli, 2010), v
Concours de l’Asian Double Reed Society (Taiwan, 2013) a ve stejném roce získal druhé místo v soutěži GilletFox pořádané International Reed Society (USA, 2013). Johannes Grosso se jako hráč účastnil několika
mládežnických projektů, například turné Orchestre Français des Jeunes, Gustav Mahler Jugendorchestra, od roku
2011 je členem komorního orchestru Nouvelle Europe. Dále vystupoval jako sólista hobojových koncertů s tělesy
jako festivalový orchestr Schleswig-Holstein, Nové bachovské collegium v Lipsku, s dirigenty Christophem von
Dohnanyi, Peterem Csabou, Hansjorgem Schellenbergerem.
Závěrem
Pražské jaro a jeho umělecké mládíW V symbolické řeči básníků je jaro a mládí vlastně totéž. Říká se, že i Praha
je nejkrásnější na jaře, v době konání festivalu. Její starobylá tvář se rozjasní stovkami kvetoucích stromů, do jejích
klikatých uliček se opět vrací ruch a proudí návštěvníci z celého světa. A Praha zní hudbou. Mladou hudbou –
uvidíme vystoupení, do nichž mladá umělecká generace vložila to nejlepší, své úsilí, energii, um i své sny a naděje.
Věříme, že jejich vystoupení potěší publikum a pro ně samotné se stane šťastnou vzpomínkou na jeden důležitý
den na začátku dlouhé a úspěšné profesionální dráhy.
OperaPLUS
Výjimečně skvělý večer: Murray Perahia v Rudolfinu
31. 5. 2015
Hana Ehlová
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Sobotní večer v sále pražského Rudolfina patřil klavíru, za nějž v rámci dalšího sólového recitálu Pražského
jara zasedl legendární Murray Perahia. Tento americký umělec s řeckými kořeny se tak na festival vrátil již popáté,
tentokrát však v roli, v níž jsme jej zatím možnost slyšet neměli, a to v roli sólové. Dramaturgicky velmi důmyslně
sestavený a nutno říci náročný program otevřela Bachova Francouzská suita č. 6 E dur BWV 817. Perahia, pro
nějž je Bachovo dílo zcela stěžejní součástí repertoáru – stačí se podívat na výčet jeho bachovských nahrávek z
několika posledních let – v ní hned od počátku uplatňoval svůj proslulý, jedinečně měkký, ale zároveň pevný úhoz
a neobyčejně zpěvný, krásně kulatý tón, doprovázený bezchybnou artikulací. Zejména Sarabanda byla úchvatným
„rozhovorem“ dvou melodických linek, které – ač vedeny zdánlivě zcela samostatně – dohromady tvořily dokonale
vystavěný celek. Perlivé Bourreéstejně jako závěrečná Gigue byly plné úžasně lehkých, doslova třpytivých tónů,
jejichž „vzdušnost“ udivovala zejména při pohledu na Periahovy prsty, které byly po celou dobu, podobně jako
třeba u Horowitze, spíše natažené. Haydnova Sonáta č. 46 As dur stejně jako následné Variace f moll byly zahrány
v podobně vylehčeném duchu s tím rozdílem, že výsledný tón byl mírně „syrovější“. Periaha jako by zde docílil
zcela čistého, ničím nezkresleného zvuku nástroje, s nímž dále pracoval spíše na poli dynamickém.
Následná Sonáta č. 14 cis moll op. 27 č. 2 „Měsíční svit“ Ludwiga van Beethovena byla po bouřlivém potlesku
zahájena bez velkého rozmýšlení či čekání. Slavné Adagio sostenuto bylo celé vedeno jako jedna dlouhá fráze v
neuvěřitelně jemném pianu, které se zejména v úvodu pohybovalo na samé hranici slyšitelnosti. Je až s podivem,
jak v takto jemné dynamice Perahia stále dokázal pracovat s jednotlivými hlasy, které byly velmi precizně
odstíněny, a kterým vždy zcela jasně dominovala hlavní melodická linka; pro někoho možná trochu netypicky
výrazně „vytahovaná“ také z hlasů vnitřních. Po půvabném Allegrettupřišlo divoké Presto agitato, které si i ve
vysokém tempu zachovalo vnitřní klid a pevnou strukturu, kterou nenarušila ani v některých částech výrazná
agogika. Perahia zde také poprvé výrazněji pracoval s hlubší polohou nástroje, který mu především před závěrem
zněl nádherně „sytě“, avšak v celkovém vyznění nikdy ne zbytečně silně. Po přestávce přišlo na řadu Franckovo
slavné dílo z roku 1884, a to Preludium, chorál a fuga FWV 21. Doklad skladatelova kontrapunktického mistrovství,
které uzavírá velmi osobitě pojatá fuga Perahia přednesl za velkého soustředění. Opět je zde třeba zmínit precizní
výstavbu všech tří částí kompozice, každá z jednotlivých frází byla pečlivě promyšlena nejen v rámci vnitřních dílů,
ale celé skladby, v jejímž samotném závěru vyzněly některé velké akordy a oktávové běhy levé ruky možná
zbytečně hrubě. Večer uzavřelo Chopinovo Scherzo č. 1 h moll op. 20. Uvodní akordy byly zahrány s překvapivou
jemností, což byla ale poloha, v níž klavírista vedl v podstatě celou skladbu, která tím pro někoho možná
4
postrádala svou typickou „dravost“, ale pro mě osobně byla zcela novým posluchačským zážitkem. Perahia se opět
soustředil především na vedení hlasů, technické pasáže byly zahrány s velkou lehkostí, v některých místech opět
trochu netypicky podloženy pedálem. Skutečným zážitkem však byla prostřední část Molto piu lento, která vyzněla
neuvěřitelně prostě, avšak s tak silným niterným nábojem, až to doslova bralo dech. Drobné technické nepřesnosti,
jenž přišly v samotném závěru pak připisuji pouze klavíristově únavě, která vzhledem k náročnosti předneseného
repertoáru byla zcela pochopitelná. Obdivuhodný výkon obecenstvo odměnilo několikerým potleskem ve stoje, na
nějž Perahia „odpověděl“ celkem třemi přídavky, a to Chopinovým Nokturnem F dur op. 15 č. 1,
Schumannovým Zmateným sněním neboli sedmou častí jehoFantastických kusů op. 12 a dále Schubertovým
brilantnímImpromptu Es dur op. 90 č. 2. Báječná zakončení výjimečně skvělého večera.
Hodnocení autorky recenze: 90 %
Pražské jaro 2015
Murray Perahia (klavír)
30. května 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Johann Sebastian Bach: Francouzská suita č. 6 E dur BWV 817
Joseph Haydn: Sonáta č. 46 As dur Hob. XVI: 46
Joseph Haydn: Variace f moll Hob. XVII: 6
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 14 cis moll op. 27 č. 2 „Měsíční svit“
= přestávka =
César Franck: Preludium, chorál a fuga FWV 21
Fryderyk Chopin: Scherzo č. 1 h moll op. 20
OperaPLUS
Murray Perahia – klavírní legenda jiným pohledem
31. 5. 2015
OperaPLUS.cz
Pražské jaro
Libor Nováček
Po vyslechnutí zejména druhé poloviny recitálu Murraye Perahii v Rudolfinu se naskýtá použití slov začínajících
předponou nad-. Nadčasovost, nadpozemský, nadstavba, ale i slov nádhera, nadání, nadšení, nádech,
nadýchanost. I anglických ekvivalentů začínající over, jako například overarch, overjoy, overmaster, overpowering,
oversubtle, overhelming, je velmi mnoho. To vše bylo slyšet v mimořádně inteligentní a hluboce promyšleném
provedení děl, kde virtuozita je naprosto ve službách hudby. A navíc. Šíře umělcova repertoáru je mimořádná a
setkání již v ranném věku s velikány jako byl Szolti, Serkin, Casals, Horzsowsky, Horowitz, Britten musela být
inspirativní. Stejně tak jako na koncertu pianistky Sa Chen, vrcholem večera bylo dílo Cézara Francka Prélude,
choral et fugue. Tryptichon se stal monumentem plným mystické aury umocněné tóninou b moll a B dur. Sólista
navíc posluchače provedl přímo ukázkově mistrovstvím Franckovy chromaticky klesající čtyřhlasé fugy. Nabídl
téměř orchestrální zvuk na nástroji, který by vyžadoval větší péči a přípravu. Provedení bylo niterné, stejně tak
jakoScherzo č. 1 komponované v Chopinových těžkých chvílích za pobytu ve Vídni 1830-1831. Forma scherza,
dotvořená do dokonalosti Beethovenem, měla nádech humoru, radosti, veselého sentimentu i lyriky při citaci polské
vánoční písně. Úžasná byly snová pianissima. Obdivuhodné je, s jakou vitalitou osmašedesátiletý umělec kouzlí
virtuózní přídavky Schumanna, Chopina a Schuberta. Nadšení posluchačů bylo mimořádné. V první polovině
koncertu se Murray Perahia představil s programem, který umělec a také posluchači milují. Zde však je těžké
interpreta někam zařadit. Pokud je u Bacha ideálem rytmická téměř jazzová interpretace Glenna Goulda a
Friedricha Guldy nebo současná clavicembalu blízká provozovací praxe, zůstává analytické myšlení sólisty někde
mezi. Takto se hrálo spíše v osmdesátých letech. V provedení zarazila častá změna temp v průběhu vět i poněkud
neklidné konce frází v Allemande a závěrečné Gigue. U Beethovenovy Sonáty „ Měsíční svit“ triolová nepravidelná
figurace úvodního Adagia i volba tempa nenavodila, jak píše Carl Czerny, „noční scénu, ve které zní z dálky
truchlivý hlas“. Zde se však názory při označení tempa Alla breve i pedalizaci výrazně liší. Stejně tak jako při
interpretaci Haydna bych upřednostnil myšlenky a rozbory Andrase Schiffa. Jeho Haydn je více divertimentem.
Perahiův je více citový a hodně promyšlený. Zřejmě ovlivněný tóninou As dur úvodní věty i kontrapunktickou
strukturou Des dur Adagia. Mimořádnost závěrečného díla, které zaznělo před přestávkou Variací f moll, spočívá
5
rovněž v tóninových kontrastech f moll versus F dur a mohutné 83 taktové Codě. Provedení bylo plné rozličných
barev, melancholie a slunečního a měsíčního svitu. To je svět Murraye Perahii.
Hodnocení autora glosy: 90 %
Pražské jaro 2015
Murray Perahia (klavír)
30. května 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Johann Sebastian Bach: Francouzská suita č. 6 E dur BWV 817
Joseph Haydn: Sonáta č. 46 As dur Hob. XVI: 46
Joseph Haydn: Variace f moll Hob. XVII: 6
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 14 cis moll op. 27 č. 2 „Měsíční svit“
= přestávka =
César Franck: Preludium, chorál a fuga FWV 21
Fryderyk Chopin: Scherzo č. 1 h moll op. 20
Rozhlas.cz
Debut Pražského jara uvede dirigenta Marka Šedivého. Doprovodí ho SOČR
31. 5. 2015
Jana Kaňková
Rozhlas.cz
Pražské jaro
Dirigentskou premiéru na Pražském jaru prožije dnes večer 28letý český hudebník Marek Šedivý. Absolvent
Pražské konzervatoře a současný student HAMU vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu společně se
Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Možnost představit se na největším českém festivalu považuje Marek
Šedivý za velkou příležitost. „Je to pro mě veliká událost a veliká čest,“ řekl. „Je to náš největší festival, vystupují
tam velká jména světové hudby, v podstatě tam vystupovaly velké legendy. Takže já si toho, že tam mohu
vystoupit, velice vážím,“ dodal. Před vlastním vystoupením ho prý už nervozita nesvazuje. „Já jsem spíš nervózní
před první zkouškou, když jdu před orchestr. Pak už se na koncert těším.“ V programu zazní skladby Čajkovského,
Klementa Slavického a Koncert pro hoboj a orchestr soudobého českého skladatele Martina Hyblera. Marek Šedivý
je považován za jednoho z největších mladých českých hudebních talentů. S taktovkou v ruce stanul poprvé před
orchestrem již za studií na konzervatoři na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních v roce 2009. O rok později
absolvoval Pražskou konzervatoř slavnostním uvedením Novosvětské v Rudolfinu ke 200. výročí založení školy.
Nyní navštěvuje HAMU. Mladý český hudebník na sebe upozornil na největší dirigentské soutěži světa ve
francouzském Besançonu, kde se probojoval mezi 10 nejlepších kandidátů.
iHNed.cz
Pražské jaro dobyli Italové s Maďary, lidé byli z orchestrů nadšeni
31. 5. 2015
Frank Kuznik
iHNed.cz
Pražské jaro
Na koncerty italského souboru Santa Cecilia a Budapest Festival Orchestra publikum Pražského jara jen tak
nezapomene.
Italský dirigent Pappano dovede gradovat napětí a vyzvedává emocionální stránku hudby.
Maďarským orchestrem hudba vyloženě lomcovala.
Na Pražské jaro přijeli Italové hrát ruskou a finskou hudbu, kdežto Maďaři sáhli do německého a rakouského
repertoáru. A na obojí se hned tak nezapomene. Nejprve při čtvrtečním vystoupení italského Orchestra
dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia chtěl dirigent sir Antonio Pappano zjevně zdůraznit, že hudebníci se
6
neomezují na domácí repertoár. Italskou skladbu na program zařadili jedinou, a to jen na žádost managementu
Pražského jara. Přestože trvala pouhých osm minut, na takovou Verdiho Sílu osudu − zvýrazněnou perkusemi
a rozehranou všemi barvami − bude publikum dlouho vzpomínat. Průběh večera ukázal několik Pappanových
předností: především to, jak dovede gradovat napětí, i to, jak vyzvedává emocionální stránku hudby. Obojí bylo
slyšet v podání Sibeliovy Druhé symfonie, prokrvené víc, než jsme u finské hudby zvyklí. Svižné tempo
a tympánista, který si za celý večer nesedl, symfonii hnali do stále vyšších obrátek. U Čajkovského Variací
na rokokové téma zase Pappano hráče přiměl k ukázkovému doprovodu − krásně vybalancovanému a do nuancí
kontrolovanému zvuku, jejž prořezával skoro hravý, vysoký a za všech okolností jasně čitelný tón sólisty Jana
Voglera na violoncello. V přídavku, Bachově sarabandě ze Suity pro sólové violoncello, pak hrál Vogler čistou
intuicí − na ruce ani na nástroj nemusel jedinkrát pohlédnout. A návštěvníci Pražského jara mezi sebou po koncertě
vesele švitořili nadšením. Páteční vystoupení Budapest Festival Orchestra začalo předehrou z Mozartovy Kouzelné
flétny, snad na důkaz toho, že dirigent Iván Fischer se stejně důsledně jako symfonické hudbě věnuje také opeře.
Hudebníky Fischer zjevně vede k absolutnímu prožitku: při hraní se pohupovali na židlích a hudba jimi očividně
lomcovala, což dávali najevo bouřlivým způsobem hry. Klidnou silou byla sólistka koncertu, klavíristka Maria Joao
Piresová, jež Mozartův Klavírní koncert Es dur interpretovala trochu temněji, než bývá zvykem. Úplně se ale ztišila
až u přídavku ze Schumannova cyklu Lesních scén − a o to rychleji zase na nohy vystřelilo tleskající publikum.
Ve svém živlu byli po přestávce znovu členové orchestru, když hráli Brahmsovu První symfonii, podpořenou
mohutnými basy rozestavenými u zadní části pódia Obecního domu. Fischer, dirigující bez partitury, možná není
tak akurátní jako Němci, ale dynamiku skladby vystihl brilantně a také melodické obraty nechal vyznít, jak se patří.
A aby Budapest Festival Orchestra neodjížděl jen tak, v přídavku hudebníci obklopili dirigenta a odložili nástroje,
aby a capella zazpívali jednu z Brahmsových písní pro smíšený sbor. Po právu to byl jeden z vrcholů letošního
Pražského jara.
iDNES.cz
GLOSÁŘ: Italská vášeň místo vozembouchu. Na Pražském jaru se děly věci
31. 5. 2015
Věra Drápelová
iDNES.cz
Pražské jaro
Druhý týden Pražského jara přinesl český debut šéfa Královské opery Covent Garden. Maďarští hudebníci zase
odložili nástroje a dali se do zpěvu. Slavný americký pianista ukázal svaly a udělal událost i z notoricky známých
skladeb.
Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia, sídlící vŘímě, hostoval na Pražském jaru poprvé stejně jako
jeho šéf Antonio Pappano. Ten je známější jako hudební ředitel proslulé londýnské opery, ale jako symfonický
dirigent očividně odvádí sitalskýmtělesem ohromnou práci.
Ne že by jeho hudebníci neměli vrozené dispozice. Musejí je mít. Když české orchestry hrají na různých pěveckých
gala předehru k Verdiho Síle osudu, je to prostě jen vycpávka a zvuková „řachačka“. Když ji na úvod provedl
špičkový italský orchestr, byla to taková kombinace lehkosti a hloubky, jemnosti a dramatu, s tolika dynamickými
proměnami, že to bylo až neuvěřitelné a člověk si jen říkal: Tohle je Verdi! A také skutečný vstup do koncertu.
Něco jako italský nádech v sobě mají i Čajkovského Variace na rokokové téma, které vyzněly s lyrickou krásou a v
nichž se svým elegantním, vytříbeným tónem vynikl cellista Jan Vogler. Ten pak ještě potěšil bachovským
přídavkem. Finský skladatel Jean Sibelius se zdánlivě jeví na hony vzdálený italské nátuře a zpěvnosti, ale jeho
Druhá symfonie, ostatně inspirovaná zážitky z Itálie, rozhodně nevyzněla povrchně. Naopak, Italové dokázali, že i
severská temná hudba se dá rozezpívat tak, aby neulpěla na povrchu a zůstala jí myšlenková závažnost.
První přídavek, Sibeliova skladba Valse triste, vyzněl jako snový opar a druhý, závěrečná část předehry k
Rossiniho Vilému Tellovi, zase všechno vrátila na začátek. Italská hudba v originále. Žádný vozembouch, žádný
kolovrátek, ale temperament, švih a elegance.
Klavírní hostina
Vedle úžasných, zvukově opojných a technicky dokonalých Italů dokonce poněkud vybledl i renomovaný
Budapešťský festivalový orchestr se svým dlouholetým šéfem Ivánem Fischerem, který vystoupil hned následující
den. Bylo to ovšem relativní, protože jeho podání předehry k Mozartově Kouzelné flétně i Brahmsovy Symfonie č. 1
mělo všechny znaky perfektní sehranosti a propracovanosti. A navíc tu byla famózní portugalská pianistka Maria
João Piresová, která Mozartův Koncert Es dur pro klavír a orchestr hrála s neuvěřitelnou měkkostí, jemností a
přitom ohromnou vnitřní výrazovou silou. Přídavky bývají různé, ale aby hudebníci odložili nástroje, shromáždili se
s notami kolem dirigenta a zazpívali Brahmsovu píseň na úrovni slušného amatérského sboru, to se snad ještě
nestalo.
7
Po výkonu Piresové pokračovaly klavírní hody sólovým recitálem Američana Murraye Perahii, který
doprogramuzařadil několik „evergreenů“. To je vždy ošemetné, jen trochu průměrnější pianista může začít nudit.
Přesto Bachova Francouzská suita č. 6, Haydnovy Variace f moll a především Beethovenova Měsíční sonáta
vyzněly jakonověobjevená díla, podaná s velikou fantazií a citlivostí. Perahia působí spíše subtilním dojmem, ale
když v druhé polovině rozehrál Preludium, chorál a fugu od Césara Francka a Chopinovo Scherzo č. 1, ukázal
doslovasvaly. Ovšem jeho síla je zkultivovaná a jeho forte mají celou škálu odstínů. Srovnání s Číňankou Sa Chen,
která před pár dny hrála tu samou Franckovu skladbu, by nebylo spravedlivé. Oba umělce dělí generace a je jistě
přínosné slyšet je na festivalu oba.
Harmonie
Proměny kladívkového klavíru
31. 5. 2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Dina Šnejdarová
Večer vpravdě spektakulární připravil festival Pražské jaro v inspirativních prostorách Anežského kláštera (24. 5.).
Kanadská pianistka ruského původu Viviana Sofronitsky zde představila pět kladívkových klavírů z dílny Paula
McNultyho, renomovaného stavitele replik historických nástrojů. Na pódiu se tak vedle sebe ocitly klavíry z let cca
1788 – 1846, jež se postupně, v chronologickém sledu, rozeznívaly pod pevným vedením pianistky Sofronitské.
Neměnily se však pouze klavíry, měnily se také róby, originální modely návrhářky Heleny Fejkové. Mezičas při
proměnách interpretky vyplňoval stavitel McNulty vtipnými a zároveň zasvěcenými komentáři ze „života“ daného
nástroje.
Skladby zvolila umělkyně natolik šikovně, že si mohli posluchači na známých dílech dobře uvědomit, nakolik se
jejich výsledná zvuková podoba liší od zvuku moderních nástrojů, jak odlišně, barevněji zní například
Beethovenova Sonáta cis moll op. 27 č. 2, Mozartova Fantazie d moll KV 397či Schubertovo Impromptu č. 3 B
dur op. posth 142. Pianistce se velice pěkně dařilo upozorňovat na zajímavá místa a počkat si na ně, přičemž
někdy je zvýraznila významným pohledem do publika. (Přiznám se, že tento způsob kontaktu na mě po čase
působil přebytečně, až rušivě.) Sólistka s jistotou provedla posluchače všemi zákoutími daných děl, snad jen
s výjimkou vstupní členité Sonáty g moll Wq 65/17C. Ph. E. Bacha, která mohla být vystavěna přehledněji. Na
druhou stranu a velmi překvapivě, téměř všechny rychlé sledy not a ozdoby vyzněly navzdory celkem příznivé
akustice příliš slitě. Závěr celého koncertu patřil krátkým ukázkám na všech nástrojích, aby publikum ještě více
proniklo do toho, co na který nástroj vyzní nejlépe. Největší atrakcí bylo bezesporu použití tzv. „tureckého pedálu“
v ukázce z Mozartova „Tureckého pochodu“ K 331 na kopii nástroje Conrada Grafa z počátku 19. století.
Nezvyklý koncert s náznaky divadla, pokud bychom vnímali šaty jako kostýmy a klavíry jako rekvizity, nepochybně
vnesl do festivalového dění zpestření, ale také jistý druh poučení. Kolik z nás má možnost seznámit se v jediném
večeru s takovým množstvím historických nástrojů? Je dobře, že festival dal kladívkovému klavíru tak velký prostor.
Doufejme, že v příštích ročnících se dočkáme vydatného recitálu na jeden z těchto pozoruhodných nástrojů.
Český dialog
Kanadsko-americká senzace na Pražském jaru
31. 5. 2015
Maf
Český-dialog.net
Pražské jaro
James Ehnes (housle) Andrew Armstrong (klavír)
Až po střechu zaplněné Rudolfinum včetně míst na empoře, kolem varhan, přivítalo dvojici hudebníků z nového
kontinentu zvědavým potleskem. Co přijde? Mnozí možná už tušili, protože sympatický kanadský houslista James
Ehnes v Praze hrál už jednou před pár lety (to jsem však neslyšela). Ale možná právě proto že mnozí jiní slyšeli,
přišli znovuW
Následoval opravdu skvělý koncert, jehož dramaturgie stojí za pozornost. Skladby byly zvoleny jako připomenutí
let, kdy v Evropě začala I. světová válka. Jak se tato tragická a neklidná doba odrazila v tvorbě tehdy
8
komponujících skladatelů ze zemí na obou válčících stranách? (Francouz C. Debussy, Brit E. Elgar, Polák K.
Szymanowski, Ital O. Respighi?) Jak se s ní vyrovnávali? Mnohdy má člověk tendenci bránit se době opakem –
stvořením něčeho krásného, jindy se naopak vtiskne do díla její atmosféra. Večer 27. 5. jsme v podání dua slyšeli
obojí, a to ve vynikajícím stylu.
Suverénní, klidný a vyrovnaný James Ehnes dokázal ve všech opusech předvést každou notu, od nejintimnějších
tónů přes promyšlenou filozofickou hru až po vášnivé plochy...
1) Claude Debussy – sonáta g moll – poslední Debussyho opus v barevném podání a vynikající souhře s pianistou
bylo skvělou návnadou na pokračování koncertu
2) Edward Elgar – sonáta e moll – velmi melodicky výrazné a myšlenkově bohaté, ale ke škodě posluchačů málo
známé dílo. Ehnes v něm vykouzlil krásné plochy plné vášně a napětí. Kdo zná houslovou sonátu Oskara
Nedbala, může se mu zdát, že snad Elgar trochu opisoval, je možné nalézt charakterově i melodicky podobná
místa. Není to ale pravděpodobné, spíš se zdá, že tyto podobnosti, které nalézáme i u jiných děl a skladatelů, jsou
výsledkem jakéhosi „vesmírného propojení“, které zjevně hudba vytváří.
3)Karol Szymanowsky – Mýty pro housle a klavír - opět podivuhodna hra s barvami a tóny, které dokázaly vytvořit
Ehnesovy stradivárky pod jeho rukama. Posluchač, přenesen do bájného světa řecké mytologie ani nedýchal,
když z nástroje zněla Panova flétna.. či tančila vodní nymfa Arethusa
4) Ottorino Respighi v sonátě h moll vytvořil dílo s velkým napětím a plné znepokojivých myšlenek. Velmi vhodně
zvolené na závěr koncertu, oběma hudebníky přednesené v dokonalé souhře. V jednom tahu vygradovaný závěr
v publiku vyvolal napětí, uvolněné závěrečnými bravo a mohutným potleskem. Usměvavý houslista završil pak
krásný večer ještě dvěma přídavky.
V publiku přítomní profesionáloní hudebníci i kritici (měla jsem možnost zaslechnout jejich diskuse) hodnotili
koncert slovy, že něco takového už v Praze dlouho slyšet nebylo. Dokonalá souhra obou umělců, vyváženost
zvuku dua, skvělé technické provedení i velká citovost obou vykouzlily v duších posluchačů sváteční pocit, že
prožili něco výjimečného. A příjemné je i vědět, že Ehnesovy úspěchy byly krom jeho hlavního pedagoga
v rodném Brandonu, Francise Chaplina, ovlivněny v možná důležitém čase po určitou dobu i českým houslistou
Jaroslavem Šonským. V Brandonu na akademii tehdy působil a s patnáctiletým talentem pracoval. Škoda, že jej
nyní v Praze nemohl slyšet, měl by ze svého žáka velkou radost.
Harmonie
Opakování dává pocit klidu
31. 5. 2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Wanda Dobrovská
Kdo čeká večer koncert, bude se možná i trochu nudit, upozornil dopoledne na tiskové konferenci Heiner
Goebbels a já jsem si na to vzpomněla, když jsem 25. května usedla v parteru pražského Divadla Archa a místo
pódia viděla jen obrovské projekční plátno. Ovšemže, jsme přece v divadle, připomněla jsem si a byla v tom
rovněž i vzpomínka na Goebbelsův „scénický koncert“ I went to the house but did not enter, jemuž dalo Pražské
jaro před čtyřmi roky prostor v Národním divadle, a na hudebně-divadelní představení Schwarz auf Weiss v
provedení Orchestru Berg v roce 2009. Orchestr Berg hraje tento rok ve znamení své 15. sezóny a jeho malé
jubileum připojilo Pražské jaro ke svému velkému jubileu a nabídlo festivalovému publiku skutečnou
soudobohudební lahůdku: scénický koncertHeinera Goebbelse Songs of wars I have seen v „bergovském“
nastudování. Berg pojednal tento koncert koncepčně obdobně jako všechny ostatní koncerty své sezóny, neboli
spojil uvedení Goebbelsova díla s premiérou nové skladby mladého českého skladatele. Volba padla na Petra
Wajsara, nejdříve si tedy do posledního místa zaplněné auditorium Divadla Archa vyslechlo – a shlédlo –
jeho Vápennou sinfoniettu, jejímiž spoluautory jsou Marek Bureš jako režisér a Michael Gahut jako kameraman.
Proto to projekční plátno
Orchestr s dirigentem jsou po celou dobu projekce za plátnem, takže divácký vjem je plnohodnotně filmový. Od
počátku je zřejmé, že jsme svědky zpřítomněné jasné umělecké vize a obrazy na plátně sledujeme téměř bez
dechu. Není to žádná selanka, obsahem filmové básně je výrobní proces probíhající v jedné aktivní tuzemské
vápence včetně jeho některých ohlušujících fází, které skladatel začlenil do struktury kompozice (skladba je
koncipována „pro komorní orchestr a vápenku“). Také nic popisného: v záběrech chybí lidé, protagonisty jsou
stroje, tovární zařízení a zpracovávaný kámen, práce s video sekvencemi má hudební formu - „motivy“ se vracejí,
vrcholný záběr je na způsob račího postupu – a Wajsarova hudba je naopak organicky srostlá s filmem, ožívá v ní
svébytná poetika grandiózních průmyslových pochodů i archetyp přírody v jejich sousedství.
9
Na Goebbelsův scénický koncert se pódium otevřelo, hudebníci sedí ve dvou „patrech“. Dole devět žen v prostoru
stylizovaném trochu jako obývací pokoj – s kobercem a stolními a stojacími lampami, které jsou zakomponovány
do světelné režie představení, nahoře devět mužů. Genderové rozdělení není náhodné, v kompozici hraje ústřední
roli text, jehož autorkou je Gertrude Stein. Je psán v ich formě, dirigent Orchestru Berg Peter Vrábel jej nechává
přednášet jednotlivé hráčky. To je nejnáročnější položka nastudování, ale členové orchestru jsou z nekonvenčních
dramaturgických projektů už na leccos zvyklí. Ne všechny hudebnice se s nutností přednášet text na střídačku s
hraním popasovaly stejně zdatně, k nepřesnostem nebo nejasnostem občas přispěly i ne vždy pohotové reakce
zvukaře, celek nicméně vyzněl koncízně. Provedení nesmírně prospělo, že si tvůrci koncertu dali práci s
překladem textu Steinové do češtiny a že překladatel Jiří Měsíc při tom respektoval strukturu a rytmickou
charakteristiku originálu. Dlužno podotknout, že vzhledem k polystylovosti hudby, do níž Goebbels zakomponoval
mimo jiné i různě stylizované citace ze scénické hudby Matthewa Lockeho k Shakespearově Bouři, se někteří
hudebníci museli chopit i starých nástrojů, o nutnosti „přepínat“ na swing, hrát na tibetské mísy a podobně ani
nemluvě. Byl to zážitek, na který se dlouho nezapomíná. Jak Wajsar, tak Goebbels se svými tvůrčími týmy
povzbuzují posluchače jemně, nenásilně k meditaci. Vápenná sinfonietta nevyznívá jako kritika průmyslové
devastace krajiny, Písně prožitých válek nestaví násilí a nenávist na pranýř. Věci jsou tak, jak jsou, a každý si v
předkládaném uměleckém obraze může najít identifikační kód své vlastní reality. Důležité je, že jsou to obrazy co
možná nejvíc komplexní. K mimořádnosti akce přispěla i osobní přítomnost Heinera Goebbelse, škoda jen, že
Pražské jaro nepřidalo k tištěným programům překlad textů Steinové a že neuvedlo jmenovitě členy Orchestru
Berg. Zasloužil by si to nejen Walter Hofbauer (nejen) za své dlouhé trubkové sólo v závěru Goebbelsova díla,
ale i recitující muzikantky, z nichž každá vkládala do svého partu výraznou individualitu, jakož i všichni ostatní.
Zejména v Goebbelsových skladbách je vždy každý sám za sebe a tedy vlastně sólistou.
10

Monitoring - Pražské jaro

Transkript

Podobné dokumenty