Číslo 4 * podzim+zima 2000 * cena 0 Kč

Komentáře

Transkript

Číslo 4 * podzim+zima 2000 * cena 0 Kč
Číslo 4 * podzim+zima 2000 * cena 0 Kč
Tento trampský – vodácký občasník Vítr vydává: Vlčice, Frenky a Míňa
1
Vítr číslo 4
strana č. 2
ROMANTICKÁ PROHLÍDKA
Na zámku Velké Březno můžete podniknout noční
prohlídku při svících. Podle slov kastelána Miloše Musila
není počet zájemců stanoven. Za noční návštěvu zaplatíte
45,- Kč. Ve dne stojí prohlídka 30,- Kč. Na noční prohlídku
doporučuji se předem telefonicky informovat.
Zdroj: Elefant 6/8 ze dne 23. 8. 2000.
-VLČICE -
...a máme pro Vás další číslo časopisu Vítr.
Tentokráte dvojčíslo Podzim + Zima. Pohodové čtení
NOVÁ NAUČNÁ STEZKA
přeje
Vaše redakce Na Šluknovsku byla nedávno otevřena nová naučná stezka
ŠLUKNOV - ROŽANY - KRÁLOVKA o délce 7 km.
Můžete se seznámit s historií, architekturou, mineralogií,
zoologií a botanikou typickou pro Šluknovský výběžek.
Celkem 6 stanovišť je vybaveno informačními tabulemi s
údaji o dané lokalitě a odpočinkovou zónou.
Obsah, Zpravodaj
Poezie z mechu
Toulky světem
Větrná hranice
Reportáž z Větrné Hranice
Velký vandr po Rumunsku
Trampové na webu
Putování po Jizerkách
Hans Hagen očima J. Němce
Psáno střelným prachem
Morticiiny bylinky
Rozhlednománie
Z půdy
Z Vašeho pera … Darwin. cena
Z Vlčího kotlíku
Ze starých cancáků
Z Vašeho pera ..Motýl
Z Vašeho pera …Kdo si …
Náš tip na výlet
Vánoční povídka
str. 2
str. 3
str. 4
str. 5
str. 5
str. 6 – 7
str. 7
str. 8
str. 9
str. 10
str. 11
str. 12
str. 13
str. 14
str. 15
str. 16
str. 17
str. 18 - 21
str. 21
str. 22
Zdroj: Elefant 6/8 ze dne 23. 8. 2000.
- VLČICE JEN TAK DÁL PŘÁTELÉ...
Opět nám přišla dílka od Vás. Touto cestou bych proto
chtěla moc poděkovat dalším odvážlivcům.
Dobešovi za „Chvilku s motýlem"
Foxovi za článek „Darwinova cena"
Patovi za román na pokračování „Kdo si to tak pěkně
zastřihoval nehty" .
Hombrému za „Vánoční povídku“.
Jirkovi Němcovi za příspěvek o Hagenovi.
Neváhejte a dál nám pište! Předem moc děkuji.
- VLČICE -
UZÁVĚRKA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA:
Kontakt na redakci:
Vlčice: [email protected]
Frenky: [email protected]
Míňa: [email protected]
Vydáno: jaro 2000, nákladem 30 ks
Sestavila: Vlčice, grafika: Vlčice, korektura: FOX
15. 12. 2001
Rádi uveřejníme Váš příspěvek.
Moc děkujeme.
Tento časopis lze také nalézt na www.magica.cz
2
Vítr číslo 4
strana č. 3
Ahoj lidi!
Zas po čase je tu básníkova chvilka. Pro čas nynější
zanechávám agitace typu pište, ať vám šije niť. A vůbec,
nechám to na povolanějším, tedy Hombrem. Vůbec na této
dvojstránce se objevuje několik novejch básníků - trempíků.
Klapot klávesnice vytvořil pod těmito řádky básně o lásce a
teď už zmíněný nábor … Lidé čtěte!
- FRENKY -
Fetišista
Pro Henriettu
Do temného sklepa, zatáhl mne Pepa.
To je teda překvapení, tím se pro mne všechno mění.
Zapomenu na zásnuby, beztak Lumír nemá zuby.
Pepa už je u košilky, dýchá rychle, tep je znát,
na co si teď budem hrát?
Koutkem oka vidím tašku, že by Pepa přines flašku?
Slastně předu, mhouřím oči, čekám kdy už na to skočí.
Zatím nic se neděje, mizí ve mně naděje.
Pepa plní tašku svršky, asi mu dám hned do držky.
S plnou taškou pádí pryč, já jsem uvnitř, z venku klíč.
Pryč s posranou romantikou,
vztekle cloumám zrezlou klikou.
Zbortil se mi krásný sen, teď vím pravdu, musí ven!
Pravda krutá, ale jistá, Pepa je jen FETIŠISTA.
Hladit její tvář, jemnými tahy,
Prohrábnout její vlasy jen.
Dýchat její dech, cítit její stahy,
Kreslit si portrét něžný jako sen.
Zavřená víčka, za nimiž je skrytá,
Extází zlomek času si vzal,
v mlhavém ránu, kdy tichounce svítá,
Dává, a bere to, co jsem jí dal….
Lehce se dotknout jejích rtů,
žár ustoupil kamsi za hranu.
Propadat mlhou všech svých snů
Snad ještě chvíli, nežli vstanu.
V hloubce jejích očí jiskří svit,
ten okamžik, kdy hvězda padá.
Jen mlhavé ráno, úsměv a klid,
a vůně růže, která zvadá….
Pavla T. O. Seník
Hombre
Kámoši, sedlejte Pegasa!
Jen zkuste jaksi s vlky žíti,
když Frenky Dlouhán, u ďasa,
ve Větru loví slunko v síti.
Neračte bát se komerce,
je nás tu stále prstů ruka,
Na mechu tlučou koberce,
jsme sami jako boží muka.
Máte-li díru v šufleti,
kam strkáte své plody trýzně,
Možno ty vaše úlety,
zveřejnit u nás, hezky řízně…..
Lindě
Když zahledím se do tvých očí,
hlava se mi z toho točí.
A když pak vidím tvé štíhlé boky a pevná ňadra
přijde mi líto být, že neznám žádná zaklínadla.
A kdybych znal, to bych nelenil
a ve spodní šat tvůj se nestydatě proměnil
a alespoň směl objímat ty štíhlé boky
a pevná ňadra, ta jenž dovolila mi,
mít má nechutná perverzní zaklínadla.
Frenky
Za tebou
Teď tedy vidíš co jsem zač,
jak nechutný a špatný jsem to hráč
a jak nízký byl můj cíl.
Kdybych kouzla a čáry znal,
no…však už víš
jak bych jich byl býval hned zneužil.
Já za tebou jel
na Mělníku zrály třešně
když květen se skvěl
a vzduch se tvářil fešně.
Já za tebou jel
nejzářivější hvězdo na obloze
v tvářích z květů pel
seděl uvnitř ve vlakovém voze.
T.S. Sam od Lučního potoka „ K.T."
Já za tebou jel
Na peróně tebe zřel
Tam v zámeckém městě
Kde snoubí se Labe s Vltavou
Věnováno Hance….Frenky jaro 2000
3
Vítr číslo 4
strana č. 4
Vzpomínám si na jakousi píseň, zdálo se mi k ní daleko, snad pár
světelných let. A ejhle, já se brouzdám v jejím písku. Oceán
vypadá stejně jako u paní Evropy, ale jmenuje se jinak. Za námi
skály s palmami, ještě tak potkat tady Pamelu v červenejch
plavkách. Je čas popojet a dát rackům vale. Honem za nápisem
Hollywood. Čínské divadlo jsme nenašli, ale hlavní třídu, kde
určitě jsou, ano. Dupl jsem si na hvězdu v chodníku od Gregoryho
Pecka a pak nás už hlad zahnal na nákup.
Ještě než se setmí, vyrážíme z L.A. 150 až 200 kilometrů rovně,
pak na dálniční křižovatce doleva přes poušť. Kam se hrabe
Rusko. Státu Kalifornie dáváme vale, vítej Nevado.
Ještě někde v poušti předtím navštěvujeme zlatokopecké městečko
Calico. Je to město duchů a to i ve dne
EXPEDICE AMERIKA
A HAWAII 1998 - III
V minulých dvou číslech jsem psal o týdenní cestě, jakémsi
zakončení našeho putování po západních státech USA. Havaii je
fajn, ale byla zakončením velké cesty, která trvala čtyřikrát déle. A
to, co nás na ní potkalo, určitě stojí také za řeč.
V muzeu je už zavřeno a tak musí našim rozdychtěným duším
stačit nákup v nákupáku.Dopředu již k Nevadě. Jak jsme překročili
hranice, přibylo notně kasín. U jednoho takového si vaříme na
liháči obligátní americkou (čínskou) polívku a pak hygieníme
(dále jen hyeníme) u Meka zadarmo a jedem dál. Už je tu Las
Vegas, město hříchu a hazardu.
Takže je konec září, naše letadlo krouží nad L.A. Před tím jsme
unavili pár letadel a v Amsterodamu a v Detroitu přesedli na další.
Vstup do států také máme úspěšně za sebou. Jen projít letištěm a
vyhlédnout motel M6.
První co za volantem vidím, je Egyptská pyramida a naproti ní
mi kyne socha Svobody. Jak později zjišťuji, stojí před hotelem
New York.
Parkuji před hotelem Tropikána. A jdeme udělat kolečko po
hotelích. Takže Tropikána, Exkalibr, Pyramida, socha Svobody a
hotel MGM, se lvem, svého času největší hotel světa.
Mne osobně nejvíc upoutal Exkalibr, trochu na něm spáchali
pohádkové hradby a tak jsem se rozhodl utratit tam nějakej mrzkej
peníz. To se mi podařilo u jednorukého bojovníka. Vrazil jsem do
něj dolar a vyhrál jsem čtvrťák. Tak jsem ho prohrál taky.
Jdeme již na konci letiště a konec, dál už chodník nevede.
Nakonec nezbývá než dojet taxikem. Pro tři je to dost levný cca $3
na 15 km. V motelu na nás divně koukaj, nemáme kreditní kartu
(tu má u nich asi každý nemluvně). Odkud že jsme to přijeli?
Potom divně koukám zase já. Dveře do pokoje se otvírají čipovou
kartou. Můj první motel toho druhu. Zbejvá projet kabelovku,
nebo zírat z okna na dvanáctiproudou dálnici nebo na letiště s
pozadím finančního centra Los Angeles. Dál se přes smog nedá
dokouknout. Je to jako v Ústí za starejch časů.
Nu což, ať tu prohrává Jágr, řekl jsem si a šel dál. Bylo už notně
po půlnoci, časovej posun taky dělal svoje a já v sobě zase objevil
přechozenou chřipku.
Je ráno, dnes máme za úkol hlavně půjčit si auto.
Všechno je zaplaceno, dokonce i pojistka do milionu dolarů.
Zavoláme si taxi a... Nepočítáme s americkými službami.
Motelový mikrobus nás veze až k pojišťovně Dollar.
Vyjeli jsme jihovýchodně, směrem k řece Colorado.
Všude kolem zase poušť a vzhledem k absenci dálnice i žádný
auta.Tedy nikde nic, už jsem toho měl plné zuby. Asi tak po víc
jak hodině jízdy zastavuji.Vpravo je nějaký pouštní plácek a tak
tam přespíme. Za světla světlometů, stavíme stany. Já si beru
paralen a usínám.
U přepážky je zvláštním způsobem mluvící muž (černoch). Holky
ze školní angličtinou jsou v koncích. Následují ruce nohy. On chce
zálohu, přes to co slíbila cestovka Stojím si neústupně za svým.
Pak nás ten chlápek spojuje s centrálou, kde na nás mluví ze
sluchátka jakási Slovenka. Nakonec nám ukazují na parkoviště.
Tam stojí krásný bílý Dodge (dodžka). Klíče jsou uvnitř, jen otočit
a jet. No, ještě člověk musí znát automatickou převodovku, ale to
je brnkačka.
Ráno se asi amíci divili. Jezdili kolem samý s vlekama a na nich
lodě. No fajn. I my jsme se divili. No co.Za prvním kopečkem už
byla vidět řeka. Krásnej kontrast, nikde ani stéblo trávy a hned
voda. Je to hrůza, jaký je vedro. Sjíždíme k řece a v plavkách
musíme zdolat útes k vodě. Nicméně Colorádo to je něco, krásně
chladivá voda, prostě paráda. Jakpak je tu asi uprostřed léta... Po
jídle to valíme zase o kousek dál, kousek po proudu je vizitor centr
a v něm se dovídáme, jakéže všechny potvory to lezou po poušti.
No málem jsem se z toho osypal. Dokavaď jsme o nich nic
nevěděli nemohli nám nic udělat, teď už to bude horší.
Taky se rozhodlo, že zajedem k přehradě Hower Dam. Je zajímavá
tím, že v době postavení byla největší na světě, třicátá léta. Las
Vegas z ní svítí. V seriálu přes ní skáče superman a v neposlední
řadě na jižní její straně je už Arizona, tvrdých mužů zóna.
Náhle je vše jasný, expedice může začít. Zpátky k motelu a
zabalit. Jak jednoduché. Americká technika je zrádná, ještě jedno
překvapení. Nejde vyndat klíček ze zapalování, po proštudování
manuálu na to přicházím. Šajtl páka musí do polohy parkování.
Balení je rychlé, aby jsme ještě užili dne.
Přestože tato obydlená oblast je obrovská, její síť dálnic musí
bejt dokonalá. Jinak bychom se určitě buď ztratili nebo nabourali.
Všude auta. Dálnice nás vyvezla jen kousek od pláže Santa
Monica.
- Frenky -
4
Vítr číslo 4
strana č. 5
7. Ostravsko
Počátek: Mosty u Jablunkova - nádraží ČD
Konec: Opava - nádraží ČD
Kamarádi!!!!
Tak už to bude rok co v měsíci březnu 2000 začala nová hra pro
všechny, kteří rádi chodí. Akce Větrná hranice je časově neomezená
(šlapačka). Takže může každej začít třeba dnes a pokud už začal před
rokem, má již něco nachozeno. Na slezině se mne jeden nejmenovanej
kamarád Fery zeptal, jestli se může jít taky Hranice na běžkách, takže
pro ostatní: ano běžky jsou jako chůze.Jak jste si mohli v příloze
všimnout, měli jsme s Míňou a Humusákem trochu problémky se
sestavením jednotlivých etap, zvláště pak s Ostravskem. Na mojí
žádost v Trampské konferenci na Internetu se mi ozval kamarád Luboš
a popsal možnost projití trasy po hranici. Jelikož jsme již předtím
uveřejnili tuto etapu po vnitrozemských horách, budeme ji uznávat
jako náhradní variantu. To kvůli jistě nehostinné části Třinec Karviná. Ale tvrďáci choděj zrovna tam tudy.Taky část Hodonín Mosty u Jablunkova zdaleka v příloze nebyla komplet. Co nebylo
minule, je dnes ve vší kráse. Zpravodaj bude mít příště již jen jednu
stranu a na ní plánuju krom mého tlachání taky vaše dobrodružné
skazky. Pro dnešek bude od spoluredaktora a spoluhraničáře Míňi.
Takže to jest pro dnešek vše.
Ahoj Frenky
Hurá a vzhůru na hranici:
1.) Krušné Hory
6.) Karpaty
2.) Český Les
7.) Ostravsko
3.) Šumava
4.) Vrchovina
8.) Jeseníky
9.) Orlické Hory
5.) Podyjí
11.) Lužické Hory a Pískovce
10.) Krkonoše-Jizerky
12.) Tour de Ústí n. L.
Koridor body: Držte se podle pravidel V.H., to jest do 10 km od
hraniční čáry.
Doporučená trasa:
1.) Mosty u Jablunkova (ČD), červená - Nýdek, červená - Třinec (ČD)
37 km
2.) Třinec - Český Těšín - Karviná (ČD) „Celé po silnici, hlavním
orientačním bodem je řeka Olše."
3.) Karviná - nádraží - po silnici na Karviná St. město až k řece Olši.
Po pravém břehu podél řeky až k silničnímu mostu, po něm přejít na
levý břeh a pokračovat stále po proudu až k soutoku Olše s Odrou.
Odtud proti proudu Odry po pravém břehu do St. Bohu-mína, odtud
po nové cestě k trati. Po pravé straně od cesty je bunkr zvaný „Pod
tratí". Jsou-li zde lidi ze spolku, je možno si bunkr prohlédnout a
odsud je to k nádraží ČD asi 2 km. Trasa asi 30 km. Není značená
turistickýma značkama KČT, leč je zde dobrý orientační bod tok řeky
Olše a pak Odry.
4.) Bohumín ČD po zelené do Šilheřovic (zámeček, golfové hřiště v
zámeckém parku), dále po zelené k muzeu hornictví na Ostravsku Důl Landek. Odtud do Děhylova ČD. Trasa asi 20 km.
5). Děhylov ČD po zelené do Hrabyně (památník osvobození
Ostravy), pak po červené do Nových Sedlic, pak modrá k rozcestí
odkud po žluté až na zámek Raduň a dál až do Opavy na ČD. Trasa asi
29 km.
Kontrolní body:
1. Nýdek - dřevěný kostelík; 2. soutok Olše a Odry; 3. Hrabyně –
památník. Celé Ostravsko v naší doporučené trase měří asi 145 km.
Reportáž z Větrné hranice
Krušné hory patří u nás k těm nejzničenějším pohořím, ale
přesto stojí cesta po jejich vrcholcích za to. Svoji cestu jsem
tentokrát započal na chatě s výstižným názvem Bouřňák (869,3
m.n.m.).
K této horské chatě, nazvané podle průkopníka krušnohorské
turistiky Karla Klímy, se dostanete po červeně značené cestě
táhlým prd´ákem z Hrobu přímo od nádraží. Rozhled z Bouřňáku
patří mezi nejkrásnější, za dobrého počasí je vidět i matička Praha.
Modrá značka mě dovedla na rozcestí u Nového Města a dál už
šlapu po červené hřebenovce E3. Vřele doporučuji občerstvení v
chatě Vitiška s bezva obsluhou a výhledem na Bouřňák.
Cesta vede pustou krušnohorskou krajinou, kde místy v okolí
uschlých stromů vyčuhuje nějaká skalka, ale převýšení je
minimální. Po čtyřech kilometrech se přede mnou začala
objevovat mezi zakrslými smrčky věž jako prase. Je to německá
televizní věž na kopci zvaném Lugstein (892,6 m.n.m.).
A to už sestupuji do světoznámé horské obce s hraničním
přechodem - Cínovec. Známá je především bezva silnicí E 55
vedoucí z Dubí a je lemovaná „kumulami" lapajícími německé
turisty k úchylným hrátkám. Blééééééé.
Naštěstí jsem žádnou nepotkal a nezkazil si vkus. Značka vede
přímo přes přechod. Cesta - necesta vede dál po červené
krušnohorskou magistrálou, ze které jsou pěkné výhledy jak na
českou část Krušných hor tak na Německo s rozhlednami
Geisingberg a Kohlhaukuppe (785,7 m.n.m.).
Cesta se pozvolna stáčí od hranice a po devíti kilometrech jsem
dorazil k horskému hotelu na Komáří vížce (807,5 m.n.m.), který
je zároveň kontrolním bodem. Příjemné, ale poněkud dražší
posezení s výhledem na Teplice umocňuje fakt, že hotel je zároveň
bývalou rozhlednou (Rozhlednománie). Na Komárku taky vede
nejstarší sedačková lanovka v Čechách.
Po dvou kilometrech vedoucích přes pastviny poseté kravami a
kravinci je malá osada Habartice, kde nic nefunguje. Možná v
zimě, i když pochybuju. Na rozcestí u Adolfova (cca 0,5 km) jsem
se rozhodl, že zase na chvíli zalezu do lesa, a tak odbočuji po
modré přes přírodní rezervaci „Horské louky u Telnice" a kolem
Rudného vrchu (795,6 m.n.m.) a šmajdám dolu smíšeným lesem
do osady Liboňov (základna pro zimní přechod Chilkootským
průsmykem).
Cesta lesem je nejhezčí na podzim, kdy to zde hraje všema
barvama, a když do toho začne troubit jelen, tak to nemá chybu.
Nesmíte ho ale honit po lese jako já, pak z toho nic nemáte.
A to už jsem v Telnici, v hraničním rozdělovníku na část
Krušné hory a Saské Švýcarsko (viz Větrná hranice). Z Telnice od
hospůdky „Sauna" vede celkem nudná cesta po silnici vzhůru až
na Nakléřov. Zde také kdysi stála rozhledna, ale zbyla po ní jen
hromada kamení. I když se šušká, že ji možná někdo postaví
znovu.Kdoví. Rozhled je báječný. Nakléřov je taky zajímavý tím,
že zde v roce 1813 sledoval Napoleon průběh bitvy u Chlumce.
Má tu i svůj pomníček.
Pokračoval jsem po silnici až k chatám na Panenské, kde se ke
mně opět vrátila červená hřebenovka E3. Asi kilometr před
hraniční obcí Petrovice značka odbočuje přes skaliska na Holém
vrchu (615,6 m.n.m.) a vede kolem Cihlářského rybníku, kde se dá
koupat (samozřejmě v létě), do horské vsi Tisá.
Tam jsem také zakončil svou pout´ a před odjezdem autobusu
do Ústí n. Labem poseděl v příjemné hospůdce pro horolezce a
vandráky „Na kačáku" s pěkným výhledem na skalní město.
Popsaná „hraniční" cesta se dá pohodlně ujít za 2 dny a najdete ji i
na mapě
KČT č.6 Krušné hory – Teplicko (1:50000).
Suchou stezkou uprostřed řeky. Míňa
5
Vítr číslo 4
strana č. 6
Je to jen prolog, jak se dozvídáme. Pan Kudrna nakreslil čáru
prstem na mapě a průvodci nám šli z druhé strany naproti, stihli to
včas. Jenže bez báglů a trvalo jim to o jeden den déle.
¨
Takže na počátku se dozvídáme, že se program stejně nestihne
a jednu vesnici vynecháme. No fajn. Škoda, že mne to upoutalo
zrovna kvůli kompletní sbírce vesnic, ale co se dá dělat. Mapu
jsem si nekoupil, ta jejich je pro kočku, tak musíme šlapat. Kdo se
dal na vojnu, musí bojovat.
Leč dnes ještě pohoda. Vyrážíme přes kopec. Dole v údolí je
rumunská vesnice Putna. Celkem normální ves. Jediný, co má
zajímavý, je krám - hospoda. Téměř se Hanka dává okrást, ale
nakonec vyhrajeme a vítězně to zapíjíme temešvárským pivem.
Pivo stojí na naše asi 12 Kč, ne 24 Kč, jak loupila prodavačka, a je
pánové velmi dobré. Pokud si ho dáte, jmenuje se Temešvár
Klasik. Ještě kus popojdem a jsme u českého mlejna. Uvnitř je
téměř všechno ze dřeva, od té doby co jej postavili, zhruba před
70. lety. Ještě kousek to je k plácku u cesty. Zde stavíme tábor. U
ohně zakončujem přesunovej den. Na tachometru 7 km.
Takže Eibentál je v prachu, tam nedojdem. Nu což, ještě
ráno si myslím něco o partě amatérů. Vyrážíme s pocitem:
Rumunsko je veliké. Cesta vede po cestách, cestičkách a
necestičkách...
Asi po hodině či dvou šlapání je Hanka úplně hotová a ani
Hynkova (hlavní průvodce) voda, ji nevzpamatovává. Tou dobou
jsme už na konci pelotonu, všichni uháněj jak blázni. A tak, chtěnechtě, musím pauzírovat. No 17 kil v báglu dělá taky svoje.
Zvláště pak, máte-li vlastní váhy pouhých 48. Jste jako mravenec,
jenom bágl a nožičky. Takže jíme. I můj bágl je jako kámen a
proto obětujeme bohům bochník chleba. Po chvilce, která se furt
víc a víc prodlužovala, se zvedáme. Nohy jsou z olova ještě více.
Naštěstí nám stopařský Bůh „Hugo" sesílá na lesní cestu auto s
vlekem. Já rozhodnut vrhnout se mu pod kola, stopuju. Zastavil. A
to se ve všech knihách o stopu uvádí o nemožnosti stopu v
Rumunsku. Že nerozumí, nevadí. Pomocí rukou nohou mu
vysvětluji, že grupa je před námi. A jedem. Asi po 3 km, jak to
ušli, nechápu, je dojíždíme. Potom namrskáme bágly na korbu a
jede se dál ještě další 3 km. Ještě to musíme všechno shodit a
poplatit cigárama. Než dojdou ostatní, tak se koupeme v potoce.
Stejně jsou tu nějak rychle, to snad letěli nebo co. Čeká nás
krpálos výstup na Poljanu. Úvozem se šineme vzhůru. Na
vrcholkách je to krásný. Výhled bych přirovnal k Šumavě. Takže
asi kolem 1000 m.n.m.
Blížíme se k salaši, kde mají bejt zuřivý psi a taky tam mají mít
dobrýho sejra Je asi kolem druhý, tedy pozdní oběd.
Je tu. Hanička jde do koryta pro vodu a já mažu chleba.
Přestávka je krátká i vzhledem k tomu, že se mi něco klube na
patě. Sotva stačím zabořit svoje zoubky do toho těžkýho jídla, už
se zase letí dál. Psi v salaši hrozej, ale máme dlouhý klacky, tak je
všechno v pohodě. Následuje prudkej sestup lesní stezkou. Až
úplně dole se chvilku oddechuje. Je docela slušný vedro, to taky
utahává. Ještě chvilku držíme krok.
Po nějaké době jsme u pramene. Tam je mi už zle, asi prázdnej
žaludek, nebo co. Než si něco s Haničkou dáme, jsou všichni v
trapu. „No fajn", povídám, „aspoň se za nimi už nemusíme honit".
Dál táhnem sami.
Po čase docházíme k nějaký rekreačce. Potok je tu obvzlášť
hezkej a tak na dřevěné lávce strkáme zničené nohy do vody.
V tom se mi zdálo, že na mne někdo zezadu zprava kouká,
otočím se a co nevidím. Kráva. Teda nejdřív jsem ji považoval za
zuřivýho rumunskýho bejka, ale pak se z něj vyklubala jenom
kráva. Potom to zas vypadalo na bouřku. Konečně mohl trempík
sledovat taky přírodu. Než jsem našel místo proti vodě, už zase
bylo po dešti. Byl zase čas na pochod.
Rumunský
V.V. Rumunsko
aneb na vandr s Kudrnou?
Chcete jet na vandr někam dál a nemáte dost peněz? Tak to jste na
tom stejně jako jsme byli my na počátku léta
Trochu odbočím. Kdysi v roce 95 mne napadlo jet do
Albánie (země orlů) s cestovkou Kudrna Brno. No a od tý doby
sice uteklo mnoho vody v Labi a lecos se změnilo, ale občas přijde
katalog. Jakési připomenutí. Pro mne je dobré do něj občas
nakouknout. Proč, když nechci jet s žádnou cestovkou? Já tam
přátelé hledám inspiraci pro své cesty. Ony vás totiž cestovky
zavezou na ta správná místa, ale o něco dráž.
Takže zase kouknu na henten katalog, v hlavě mám svůj účet
(3000 Kč) a vidím Rumunsko. Hmm, to by šlo. S Hankou
vybíráme pobyt v Heleně. Leč telefon nás přesvědčuje, že ne. Je
plno. No co, chodit nám nedělá potíže a od 10-16 hodin se dá ujít
tak maximálně 20 Km, jedem.
Spousta dodatečných nákladů akci o něco prodraží. Ale co
naplat, chceš jet, tak plať! Je po ránu (jo, máš pravdu Humusáku) a
sedíme ve vlaku do Jihlavy. Tam přesedáme na spoj do Brna. Ke
Zvonařce je to jen kousek, ale můj 25 kilovej bágl se pronáší
opravdu dost. Sakra. Našli jsme to v pohodě, a já se divil, jak je to
na Slovač blizoučko.
Ale máme tu první problémek. Tedy né my, vejprava, takže
my. Jedna holka zapomněla pas v Brně pověšenej „na ajncliku".
Takže čekáme, čekáme, až jí ho někdo přiveze. No nebyla to
učitelka? Co myslíte. Tři hodiny. No bomba. Na Maďarský hranici
je už západ slunce. Špatně, ale usínám. Neprobudí mne ani
uplácení Rumunů, ani bloudění v Aradu.
Probouzím se až v podkarpatí. Cesta se vleče, neb jejich
cesty nejsou nic moc. U jednoho motorestu s tureckým záchodem
měníme marky za leje. Kurz je zrovna 10 DM za 100 000 leii.
Hory se trochu pochlapily a Hana si bere první kynedryl.
Cesty se ještě zmenšujou, opuštěnejch paneláků přibejvá a
to nejen ve městech. A nejen paneláků i fabrik. Dáčije se střídaj s
koňma. Je vidět, že tu život není lehkej. V pozdním poledni se náš
autobus šplhá o něco výš po prašné cestě a berem sebou nějakého
dědu. Nejsem až tak překvapenej jako asi vy. Já vám to ještě
neřekl? Aha. Tak pardon. Jsme v Českém Banátu, který se
rozkládá nejen podél Jugoslávské hranice či republiky Srbské, ale i
kousek za ní ve Vojvodině. Ano, i tady žijí Češi, a jací, kolikrát
jsem měl pocit, že u nás doma mluvíme míň česky než oni v
Rumunsku. A pozor, přece jen se v jednom od nás liší, oni jsou
nesmírně hrdí na to, že jsou Češi.
A věta „jsem Čech" tam opravdu velmi znamená. O tom jsme se
mnohokrát sami přesvědčili. Takže děda povídal a za chviličku
jsme byli ve vsi jež se zove Šumice. Kolem prošly nějaký babky a
taky chlapi s kravkami z pole. Únavnou cestu máme za sebou a tak
jak naberem vodu vyrážíme na tůru.
6
Vítr číslo 4
strana č. 7
Cesta opět utíká někam pod nohami za nás. Až jsme došli na
první rozcestí. Tam na nás měl čekat hlavní průvodce, leč nikde
nikdo. Kudy dál? Babo raď. Když jako na truc, bába nikde. Nu
což. Dělám podrobnej průzkum obou cest, ke smůle jsem objevil
fáborek až na tý druhý vyhlídnutý. Jdeme pár kiláků dál a je tu
druhé rozcestí. Tentokrát se žádnej fáborek nekoná.
Pátrám a na cestě u potoka nacházím docela dost stop. Vzhledem k
tomu, že jsme už od salaše nepotkali ani lidskou duši, typuju ony
otisky na Čechy. Jdeme dál tím směrem. Po další zhruba hodině
cesty, nacházíme most přes potok a na cestě, za ním, je fábor. Jo, u
toho druhého rozcestí jsem chtěl stavět stan, neb nám padaly nohy.
Hance se místo nezdálo, tak jsme táhli dál. Za mostem naše
nožičky šlapaly ještě hezkejch pár kilometrů a stále do kopců. Už
byla skoro tma, když jsem ze svých unavených zad zahodil tu tunu
na zádech a vydal se hledat tábor na noc. Musí bej aspoň trochu
chráněnej proti chmatákům a taky proti tady se vyskytujícím
medvědům. Blízkost vody skoro podmínkou. Je už delší dobu tma
a tak se jeví hledání poněkud složitějším. Ještě tak aby byla zem
rovná. U jedný skalky se mi zadařuje. Už na cestě, na cestě nazpět,
slyším nadávat nějakého ptáka. Na straně přesně Hanky na
opačnou stranu. Nu čekal jsem. Ze tmy se vynořil průvodce. No to
je gól, takže jdeme dál do kopců dál nahoru. Šerpa řekl: „je to
nedaleko". Já si představil asi tak jeden až dva kiláčky. Tak se šlo.
Podle mýho odhadu asi hodinu. Konečně jsme uviděli tábor. Byl
na louce pod horou Svinecea Mare (1228 m.n.m.). První dorazili
asi o tři hodiny dříve. Postavit stan a dojít pro vodu už byla spíše
radost. Pak, v našem domečku, jsme strhali náplasti, něco pojedli a
mudrovali, zda se druhej den vejdem do bot.
Ten den jsme ušli asi 35 až 40km a kdo řekne že né, ten je mrtvej.
Teda to byl dvojnásobek, než s čím jsme počítali a na co jsme v
krpále Milešovky trénovali.
Ach to vstávání. Na olověné nohy dát boty a zabalit.
Nadšenci dobejvaj vrcholek hory, já se učim znovu chodit. S
pěti puchejři, to je blbé. Zatracený farmy, od dob kdy jsem poprvý
šel Prčice je na tůry nenosim a teď tohle, no prostě čím je člověk
starší tím je...
Na vrchol sice nelezu, leč masiv se přejít musí. Cesta lesňačka je
stejně tvrdá jako včera. Banátské cesty jsou ve stylu 50 kamenů na
metr čtvereční. Za vrchem už cesta uhejbá a my se hrneme lesem
prudce dolu.
Ještě jsem zapomněl ohodnotit záda. Na co záda?
Nezapomeňte, že tam mám přes třicet kilo váhy. Jak je ten baťoh
novej, ještě ho neznám, je supr, jen se to s ním musí umět. Hanka
má taky novej (skoronovej) bágl a když jí dobří spolutrpitelé
ukazují kde všude se co má utáhnout, tak potají utahuju taky a
řeknu vám, je to potom super. Záda vydrží ten den dýl.
Zatím se les šoupnul k potoku a ten se musí překonat. Škoda,
že jsem byl asi jedinej, kdo tam zahučel.
Kolem jsou kopřivy velký jako Hanka a v jinejch kalhotech
než kraťasech se opravdu chodit nedá. Je strašný dusno. Ještě
kousek dál, za potokem narážíme na dřevařskou úzkokolejku.
Vlak je zrušenej už ňákejch deset let a tady to už začíná vypadat
(místama), že tu žádná trať nebyla. Celý dva dny budeme rovnat
krok podle pražců. Jiná cesta, ani ta kamená, tady nevede. Po
ňákym brození kopřivama se před námi otvírá palouk s
polorozpadlou boudou. Nejdřív se na něj musíme přebrodit a pak
zjišťujem že je to železniční křižovatka. Ideální místo na oběd.
Dávám zase sejra (cihlu) a chleba. Vody je protentokrát dost.
V duchu nové tradice je však krátký. Jde se dál. Pro dnešní den už
nám zbejvá jenom pár mostů přejít, nebo přejít aspoň to co po nich
zbylo. Někde jsou to jen trčící koleje s pražcemi a pod nimi nic.
Teda něco jo, díra a dole povětšinou voda, v průměru mezi tím
čtyři metry prázdna. Po přejití nějakýho mostu se celá grupa
odhodlala koupat. Někdo v plavkách, někdo bez nich, aspoň bylo
na co koukat.
Koleje nás vedly dál a dál lesem a krom nich byla k vidění
občas nějaká ta zrušená salaš a dokonce na sklonku dne na nás z
jedné asi ještě funkční štěkal pes. Bylo to za potokem, takže k nám
nemohl. Po asi tak 20 kilometrech, v té pustině, jsme došli k
jednomu obrovskému převisu a všichni se tam utábořili. Lehl jsem
si a ani nebyl schopnej něco dělat, tak jsem nic nedělal. Kousek
ode mne si ty trekaři, s trekovejma botama udělali oheň a pak
kecali.
Šlo to od Čech až po Mongolsko a zase zpět, a litrů mnoho
slivovice taky vypili. Ohýnek se krásně odrážel od skal, nakonec
jsme si dali s Haničkou něco na zub a mocně usnuli.
Pokračování v příštím čísle
- FRENKY-
TRAMPSKÉ
FOTOSTRÁNKY
Holka House - Trampské fotostránky s častou aktualizací a
měsíční fotosoutěží.
http://www.holkahouse.com/
Britt
http://www.britt.wz.cz/
Petr a Radka – krásné fotoalbum, časté aktualizace
http://fotky.tauchman.cz/
Hobo- Fotky z vandrů a jiných trampských akcí
http://www.hobo.cz/
T.O. Debrný a T.O. Šalom
http://sweb.cz/potlachy/
Kačer- Zejména starší fotky.
http://sweb.cz/vladimirurban/index.htm
Kapsa- Krásné fotky nejen z vandrů, ale i z Ruska, Mongolska,
Rumunska...
http://michalkupsa.cz/
Lišákův web – osobní stránka plná fotek z vandrů atd.
http://sweb.cz/michallis/
Netopejr - Foto cancák (nejen) z českých luhů a hájů. Časté
aktualizace
http://www.etf.cuni.cz/~moravec/fotky/
Myšák Bloudil – osobní web trampa s krásnými fotkami
http://fotomysak.bloudil.cz/?lang=cz&page=fotogalerie
-Vlčice-
7
Vítr číslo 4
strana č. 8
Cíl číslo jedna je rozhledna číslo tři – Královka.
Dějiště Jizerské padesátky se hemží turisty a tatíky, kteří
jsou na nejvyšším vrcholu svého života, a musí se zachránit
rumem.
Rozhled je ještě lepší než předchozí den, je vyfoukáno,
jsou vidět nejen Jizerky ale i Krkonoše a Český Ráj s
dominantními Troskami.
Sled rozhleden, který následoval, by záviděl i Munzar.
Slovanka – nejstarší železná rozhledna u nás je báječně
opravená, stromy v okolí citlivě vymýceny a rozhled,
člověče, úžasný.
Akorát ti lítací brabenci pěkně otravují.
Mírné klesání, údolí zvané Semerynk a prudké stoupání na
kótu 787 m.n.m., to už je rozhledna číslo pět – Bramberk.
Stavba opravdu monumentální, ale ty výhledy se už začínají
trochu podobat.
Pro dnešek, člověče, je toho rozhlížení dost a tak hurá
dolů do Lučan nad Nisou na pivo do nádražní hospody.
Jídlo fajn, akorát vám nesmí přinést místo obaleného sýra,
obalený vzduch!
Ale co, dobře opečená strouhanka není taky k zahození.
Kde spát?
A co takhle vedle kravína v malém remízku u pastviny
plné kravinců pod hvězdnou oblohou.
Ráno možná přijde návštěva - krávy, už se na ně
těšíme…... návštěva nikde. Snídaně na ohníčku, a co takhle
koupel. Vedle kravína je malý rybníček, a tak přes zákaz
vstupu se Tom a Míňa čachtají, ale hlídač se psem
předstírající hledání hub nás popohnal dál. Jsme u pramene
řeky Nisy a je to tu moc pěkně upravený. To chce společný
foto.
Věrka to všechno způsobila. Místo abychom se kochali
krajinou a nasávali trochu atmosféry hor, tak čučíme do
země a hledáme v drti, patrně dovezené z Kozákova, malé
acháty.
Nakonec přece jen vylézáme na nejvyšší vrchol Černostudničního hřebene ( 869,1 m.n.m.) který se překvapivě
jmenuje Černá Studnice.
Putování po Jizerkách
-MíňaV létě se běžně jezdí k vodě. To je prostě fakt. Ale to
my ne!
Na slezině se pár lidiček dohodlo a nakonec se určil i cíl Jizerské hory s návštěvou pár rozhleden z popudu naši
Rozhlednománie. Věci zabalené, tak už zbývá jen poslední.
Kde se sejít.
Část expedice, Tom a Věrka vyráží již ráno směr Liberec a
přilehlé atrakce. Míňa s Jardou mají zpoždění a dojíždějí až
odpoledne. Co se dá za tu dobu stihnout? Budete se divit.
Hodně.
Věra prolítla celou zoologickou zahradu, obdivovala
vzácné bílé tygry, vyfotila nudící se tuleně zatulený do
sebe, že ani nebylo poznat kde mají čumáky a kde ploutve.
A taky se dvěma a více hrby. Navštívila také botanickou
zahradu, kde udělala pár krásných snímků vzácných
exotických květin a málem jí sežrala masožravá kytka
Rosnatka okrouhlolistá. Naštěstí byla Věrka větší a silnější
a přeprala jí.
A co Tom? Tom si zajel z nudy na Ještěd a na Planě pod
Ještědem a sesbíral tam Turistické známky.
Míňa s Jardou navštívili cestou do Liberce Německo a
Polsko (asi na 20 min.) a hradofil Míňa i Liberecký zámek.
Stihli i vyjet výtahem pro invalidy na radniční věž a
rozhlížet se, člověče, po Liberci.
Nakonec se všichni sešli šťastně u zoo a dali si první
pivko. A kde jinde než v dětském koutku u dětské mašinky.
Rozhledna číslo jedna nás čekala už v Liberci - Lidové
sady.
Po mírném stoupáčku lesem stojíme u rozhledny číslo dvě Liberecká výšina.
Aleš (též hradofil) by zaplesal radostí, ale pozor, to, co
vypadá jako středověký hrad, je opravdu rozhledna.
Zavřená, ale Tom zná vždy cestu.
Všichni jsme se procpali okénkem záchodků přilehlé (též
zavřené) restaurace a přes předsálí pohodlně vylezli až
nahoru. Zbývá jen otevřít okenice a hle, rozhlédni se,
člověče.
Výhled na Liberec, Jablonec a Jizerské hory je fakt fajn.
Je jen škoda, že tak dobrá rozhledna pomalu chátrá.
Cesta dál příjemně ubíhá a my už se těšíme na kafe a pivko
do Lesní chaty v Bedřichově.
Pomalu se tu vpíjíme do židlí a tak radši šmajdáme dál.
Ale kudy?
Míňa s Tomem chtějí získat Turistickou známku na
Šámalově chatě, ale to je zacházka.
„Hele, půjdeme kousek za Bedřichov, tam to práskneme
do lesa a my si tam ty 3 kilometry dojdeme ráno". Věra s
Jardou byli oběťmi. Došli jsme utrmácení a hladoví za tmy
až na rozcestník u Šámalky (0,5 km). Stany rozbalit, zalézt
do křoví a už ticho!
Ráno raníčko všichni vstali. Část expedice (turistický
masochisti) vyrazily na Šámalku a zbytek balí a vaří.
Ahoj Míňa
8
Vítr číslo 4
strana č. 9
Nebudu vás napínat, co takhle nějakou pověst z Ameriky (u Karlštejna). Ano je tu Hägen. Kamarád Jirka Němec z
Trampské konference napsal něco pro vás:
Hans Hägen - jak to bylo doopravdy
(verze 4327 B)
Jirka Němec
S trochou nadsázky lze říci, že "příběh o Hägenovi každý dobře
zná."
Mnohaletá tradice slovního předávání bájí u ohňů však zaručuje,
že každý známe úplně jinou pověst a při vyprávění jí vždy sami
ještě něco přidáme. Proto má Hägenův příběh snad víc verzí než
povídačky o zářících bozích z východu.
Obecně je s podivem, že trappeři téměř necitují dávné krajové
pověsti (zřejmě pro minimální kontakt s pamětníky v dané
lokalitě) a všechny nové trapperské story spojuje jejich základní
schéma: "Přišli hodní lidé. Přišel zloduch. Odešel už jen zloduch."
Proto až se tě večer u ohně poblíž lomu trapper zeptá "A tu zdejší
pověst's už slyšel?" klidně bez zaváhání můžeš odpovědět "Jo tu o
tom cvokovi, co tu vraždí..." a nebudeš se mejlit, i lidová
slovesnost směřuje ke schematizaci jak ve filmu o Rabovi. Všude
mají svého hajného a utopence, blázna se sekyrou, neklidného
oběšence, trestance či zapomenutého Němce. Jenom nad
Koněprusy škrtí spáče Andula z trafačky
Dík své velmi pestré minulosti jsou Ameriky v tomto směru
nesmírně bohaté a mnohé z příběhů mají až zatraceně daleko k
pouhým výmyslům. Vypráví se tu o chodbách s propadlišti,
střežícími mnohá tajemství před nepovolanými zraky. Vypráví se
o úložištích odpadů a skladech zbraní, chemických, biologických,
radioaktivních, německých i pozdějších. Vypráví se i o muži,
jemuž kdesi v hloubi skály zhasla lampa a našli jej až po několika
dnech, šedivého, vyhublého, zcela mimo smysly, se zabalenou a
nakonzervovanou pistolí Wehrmachtu v ruce. Když ho vzkřísili,
poslední na co si pamatoval byla velká prostora s regály, do níž se
probořil po dlouhém bloudění štolami po tmě.
Hlavním fenoménem zdejších bájí bezesporu zůstává Hans Hägen.
Pokusím se shrnout a schematizovat základní směry bájí o
Hägenovi:
1.) Kdysi se PRÝ (toto slovíčko dík ústní tradici spojuje všechny
hägenské pověsti) někdo hrabal v archivech a vypátral, že Hans
Hägen, skalní nacista a voják Wehrmachtu byl raněn v Rusku. Po
rekonvalescenci nenarukoval znovu na frontu, ale byl přidělen
jako důlní dozorce v trestaneckém lágru rešenských lomů. Zemřel
několik let po válce v kterémsi českém blázinci. Považujme tedy
tímto osobnost Hanse Hägena za historicky prokázanou (ostatně
bez ní by zdejší pověsti byly poněkud chudé).
Dále můžeme sledovat několik variant:
2.) Konec války přežil, nebyl nikdy dopaden a tak jako několik
Němců a Japonců zapomenutých v ostrovní džungli porůznu po
světě vraždí dosud.
3. a) Zemřel (za závalem či zabit) a ve štolách se toulá jeho duch.
3. b) Zemřel, jeho tělo (a uniformu) našel uprchlý vězeň, jenž jest
oním dnešním Hägenem.
K versi 1. je nutno připomenout, co se váleční zajatci nastavěli v
Rusku mostů a je tedy nepravděpodobné, že by zrovna Hans
Hägen unikl před kulkou či gulagem do cvokhauzu.
Bod 3b. je dostatečně rozveden v pověstech, bod 3a. není tak
úplně k smíchu, četnost "paranormálních jevů" je v podzemí
natolik vysoká, že se již dá hovořit o jevech zcela normálních, jen
pro turisty poněkud nezvyklých.
Vztahuje se to i na lomy, neboť v takových místech je značně
narušena energetická rovnováha Země a tato "krvácí".
V místě je pak mimo jiné znatelně odlišná "nálada" oproti okolí.
Krom stressu Země docházelo při horní činnosti také k mnoha
silným traumatům lidí (smrtelné úrazy, vážná zranění, lidé za
závalem, to vše se nesmazatelně vpíše do skály).
Je-li pak vaše vnímání alespoň na úrovni, kdy vidíte lehký kouř
nad krystalem či hlavou nebo v naprosté tmě vidíte krystal, ruku či
stěny štoly, pak máte jistotu, že (jako již mnoho lezců před vámi)
potkáte démona, ducha či permoníka (= ducha skal).
Dle pověstí Němci své vězně v podzemí před koncem války
pozabíjeli, čemuž není důvod nevěřit.
Stačí čekat trochu stranou od trasy Pusťák - Vápenka asi tak kolem
23., 1. nebo 4. hodiny při tlumeném světle s vyšším podílem
tepelného záření (louč, uhlíky, karbidka, dohasínající baterka) a
mít moc pevný nervy, neboť se nelze nedočkat.
Nevyplácí se to podceňovat, v Krasu jsou místa, kde se dějou
divný věci a kdo se motá kolem Amerik trochu dýl vám možná
potvrdí, že jsou noci, kdy je lepší neusínat, jinak se celá parta potí
ve stejné noční můře.
A vůbec, dobrou noc, stejně už jsem vám toho o Hägenovi řekl
víc, než jsem sám věděl!
PS.: Chyběla mi nějaká ta pověst a tak jsem se vydal naslouchat do
štol a přinesl odtud tyto 2 mírně zkomolené příběhy. Neumím holt
tak čistě a pasivně naslouchat duchům.
Později se mi do rukou dostaly Laco Lahodovy "Pověsti"... a...
vono... vono tam je i něco společného...!
Tak to na tom asi bude i trochu pravdy.
.x.c.p.a. (LP99)
Jirka Něme
c
V příštím čísle si
„Dej pitomci kulomet"
9
budete
moci
přečíst
příběh
Vítr číslo 4
strana č. 10
V této nové rubrice bych chtěl psát o střelných zbraních, které se vztahují k historii. A to ať je to historie novodobější, například Divoký
západ, tak i historie starých palných zbraní a věcí, které se jich bezprostředně týkají. Nečekejte žádné odborné články, spíše jen takovou
směs faktů a různých zajímavostí, které se mi podaří vyškrábat z knih. ................................. Merlin
Puška Henry a Winchester model 1866 a 1873
"Zbraně, jež dobyly Západ“
Winchester vzor 1873
Winchestrovky, pušky nejúžeji spjaté s dějinami
Amerického západu, navazují na opakovací zbraně firmy
Volcanic Repeating Arms Company. Oliver Winchester,
který získal finanční prostředky výrobou pánských košil,
vstoupil r. 1855 do firmy Volcanic a v r. 1857 ji plně
převzal a reorganizoval.
V roce 1875 nabídla firma Winchester poprvé zákazníkům
toužícím po pušce mimořádných kvalit zbraň nazvanou
"jedna z tisíce".
Zaměstnanec B. T. Henry - odborník, jehož prozíravý O. W.
najal - překonstruoval opakovací pušku Volcanic pro náboje
ráže 44 s okrajovým a později středovým zápalem.
Henryovek bylo vyrobeno v letech 1860 - 66 kolem 13000
kusů, v závěru výroby se jejich sériová čísla prolínají s
prvními Winchestrovkami.
Henryovka byla tou "zatracenou Yankeejskou puškou, která
se nabije v neděli a střílí celý týden". Trubkový zásobník
pod hlavní pojmul 15 nábojů.
Používali ji mimo jiné i průvodci dostavníků Wells Fargo.
Nevýhodou Henryovek bylo nabíjení zásobníku zepředu,
což bylo obtížné hlavně pro jezdce. To odstranil až Kingův
patent z r. 1866, umožňující nabíjení zezadu klapkou v
pouzdře závěru.
Model 1866 (vyráběný již pod názvem Winchester) měl
mosazné pouzdro závěru, jemuž vděčí za indiánskou
přezdívku Yellow Boy (Žlutý hoch). Vyráběl se ve verzích
puška, karabina a vojenská puška.
Model 1873 již měl ocelové pouzdro závěru a používal
náboj se středovým zápalem.
V letech 1873 - 1919 bylo vyrobeno celkem 720 610 kusů,
což je ohromující číslo u zbraně, která nikdy nebyla
zavedena do vojenské výzbroje.
Nebyl to mechanicky vybraný exemplář, ale zbraň, u níž při
zkušebním nástřelu byl zjištěn mimořádně vynikající
výsledek.
Tyto zbraně byly většinou vybaveny spouští s napínáčkem a
opatřeny mimořádnou povrchovou úpravou, včetně nápisu
"jedna z tisíce".
Jejich prodejní cena byla dvojnásobkem tehdejší ceny
standardní Winchestrovky (100 místo 50 dollarů).
O něco méně vynikající zbraně byly označovány nápisem
"jedna ze sta" a prodávány s příplatkem 20 dollarů.
Zbraně"1 z 100" a "1 z 1000" byly v katalozích firmy
Winchester nabízeny pouze tři roky, i když prodávány byly
i v dalších letech.
Má se za to, že firma, která byla zainteresovaná v prvé řadě
na masovém prodeji svých výrobků, přišla na to, že není
příliš vhodné zdůrazňovat, že všechny její zbraně jsou
přesné, některé však přesnější.
Celkem bylo zhotoveno 133 winchestrovek vzor 1873
"jedna z tisíce" a 8 exemplářů tohoto vzoru "jedna ze sta".
Po druhé světové válce se tyto zbraně staly proslulejšími
než v době své výroby a mezi sběrateli patří k nejvíce
ceněným puškám americké výroby.
V současné době je známo 51 pušek vzoru 1873 "jedna z
tisíce" a 4 pušky "jedna ze sta".
Na americkém západě byl model 1873 mimořádně
oblíbenou puškou.
Buffalo Bill o ní tvrdil, že je to "nejlepší zbraň, jakou kdy
používal" a má i smutnou pověst zbraně, která zabila více
zvěře, indiánů a amerických vojáků, než kterýkoli jiný typ
pušky.
10
Vítr číslo 4
strana č. 11
Sběr:
Sbírají se květy, nejlépe v poledních hodinách.Suší se
rychle ve stínu. Uchovávat v temnu v uzavřených
nádobách. Aromaterapie - extrakcí okvětních lístků
oranžově kvetoucí formy se získává silice.
Měsíček zahradní
Lékařské použití:
Žlučové kameny, zánět jater, žaludeční nevolnosti,
nechutenství, poruchy trávení, hubení jakéhokoli
druhu parazitů, při opakujících se horečkách a
odvodňování, pročisťuje krev, při léčení dny,
revmatismu a svalových křečí. Zeměžluč pomáhá při
opožděných menstruacích a děložních bolestech,
včetně porodních. Zbavuje tělo zloby, svoji hořkostí
způsobuje vyšší vylučování žluči v játrech a
žlučovém měchýři. Na vosí či včelí bodnutí.
Latinský název: Antemis nobilis
Hlavní složky: flavonoidy, třísloviny, éterické oleje
kyselina valerová
Polarita: mužská
Živel: oheň
Vlastnosti: hřejivé a vysušující
Kuch. použití:
Od dob starověkého Říma se její čerstvé nebo sušené Emocionální využití:
okvětní plátky používaly jako náhražka šafránu. Okvětní lístky do polévek, rýžových a sýrových pokrmů.
Působí na solární plexus a krční čakru. Doporučuje se
lidem váhavým a nesmělým, bojácným nebo
Tato jednoletka má také kosmetické a dekorativní opatrným. Uplatňuje se při stavech zuřivosti,
použití.
sebeosočování,
náladách.
Napomáhá
nalézt
sebejistotu.
Jiné názvy:
Magické a rituální použití:
kalendule, krusíček, nehtík, pampalík, pazourek,
sluníčko, umrlčí karafiát.
Rituály odvahy, vytrvalosti, dlouhé cesty, ochrany,
věštecké sny, duchovní síly. Bylina svatojánských
ohňů, u nichž se scházely ženy, vyvolává prorocké
Pěstování:
sny - zvlášť účinné při hledání zloděje. Vykuřování
obřadech.
Slunná stanoviště s půdami střed., humózními, s dostat- při
kem vápníku. Bohatá a lehká půda. Snadno se sám vyXochquetzal
semeňuje. Vysévá se na podzim či na jaře. Semena se
nezahrnují - potřebují ke klíčení světlo. Jednou vysetá
aztécká bohyně lásky, manželství, umění a magie.
zůstává věrná zahradě samovýsevem, s léty ztrácí na
(symbol - holubice a měsíček) - rituál měsíčkový
velikosti květu, barvy a plnosti, v suchém roce bývá
Měsíčkem
zahradním zdobíme hroby. Oběť bohyni.
napadán houbovitými chorobami - výšku byliny zkrátit
na velikost dlaně - vyrazí zdravé výhonky.
Bolesti v krku
Měsíček přelít 500 ml vroucí vodou a 5 minut
nechat louhovat. Poté čaj scedíme. Pijeme dle
potřeby.
Pohlavní orgány
poševní záněty, svědění rodidel apod. Měsíček
přelít 500 ml vroucí vodou a 5 min. nechat
louhovat. Koupel dle potřeby.
Otoky
Měsíček přelít 500 ml vroucí vodou a 5 minut
nechat louhovat. Poté čaj scedíme. Obklady dle
potřeby.
Krevní čistidlo
Měsíček přelít 500 ml vroucí vodou a 5 minut
nechat louhovat. Poté čaj scedíme. Pijeme 2x
denně šálek čaje.
11
Vítr číslo 4
strana č. 12
29. Strážiště u Chomutova
Tak máme konečně nové počty přírůstků rozhleden.
Doufám, že do příštího čísla přibudou nejen nové
rozhledny, ale i jména nových Rozhlednomanů.
Přírůstky můžete dát mě (Míňa) nebo zaslat na
emailové adresy:
[email protected]
[email protected]
Jaro bude brzo tady a s ním i nové možnosti, jak
navštívit rozhledny. A tak vzhůru na rozhledny.....
Výsledky:
1. Tom 70 rozhleden
2. Nezbedka 58
3. Míňa 36
4. Frenky 18
5. Merlin 11
6. Tetřev 4
MÍSTOPIS ROZHLEDEN
61. Pancíř (1214 m. n. m.)
Nachází se kousek od Železné Rudy na Šumavě.
Výchozí bod k Černému a Čertovu jezeru a na
vyhlídkou proslavené vrcholy Pancíře a Jezerní stěny.
Na Pancíři se nalézá jednoduchá vyhlídková
konstrukce už od roku 1880, kdy ji zde vybudoval
Rakouský turistický spolek. Byla sbita z několika
trámů, ale nevydržela ani do konce století.
Nynější rozhledna na Pancíři je součástí chaty
postavené Klubem československých turistů za první
republiky.
O jejím vybudování rozhodlo ústředí KČST
definitivně v květnu roku 1923 na základě projektu
vypracovaného architektem Janovským z Klatov.
Realizace stavby byla svěřena železnorudskému
staviteli Kuchlerovi, který za pět měsíců odevzdal
hotové dílo.Chata vystavěná nákladem 205 000 Kč
byla
slavnostně
otevřena
28.září
1923.
Dostala jméno po Jaroslavu Mattušovi, jednomu z
prvních
propagátorů
šumavské
turistiky.
Přístup k ní umožňuje sedačková lanovka vedoucí od
železniční stanice Špičák.
Mohutná kamenná rozhledna stojí na Strážišti na
severovýchodním
okraji
Chomutova.
Vrchol
zalesněného kopce patřil již v 19. st. k oblíbeným
výletním místům. V létě roku 1882 na něm Městský
okrašlovací spolek postavil dřevěný pavilon, kterému
se říkalo Gloriet. V přízemí místnosti si návštěvníci
mohli odpočinout a obdržet jednoduché občerstvení.
Poté měli možnost vystoupit na vrchol kryté osmiboké
věže, z jejichž oken se nabízel pohled na okolí měst
Chomutova a Jirkova.Výška věže dosahovala osmi
metrů a tak byl Gloriet - i přes své jméno - považován
za rozhlednu.Za první republiky pavilon dosloužil a
městští radní se rozhodli nahradit jej objektem, který by
lépe odpovídal potřebám turistiky.Chomutovský
architekt Kugler předložil stavebnímu výboru plán
horského hotelu s restaurací, ubytovací kapacitou a s
mohutnou rozhlednou. Projekt byl realizován počátkem
30. let a 12. prosince 1931 byla stavba slavnostně
předána. V éře socialistického Československa nesl
hotel jméno Partyzán. V devadesátých letech prošel
rekonstrukcí a vrátil se k původnímu jménu Strážiště.
Prosklená vyhlídka na vrcholu dvacetimetrové věže
bývá přístupná v době provozu restaurace.
52. Šibeniční vrch v Plané
Rozhledna na Šibeničním (a nebo také Bohušově)
vrchu v Plané u Mariánských Lázní patří k těm méně
známým rozhlednám.O její stavbě rozhodl Městský
okrašlovací spolek na výročním zasedání v březnu
1908. Měla nahradit dřevěný gloriet na Šibeničním
vrchu.Původní plány byly velkorysé, uvažovalo se
dokonce o 27 metrů vysoké kamenné věži, nazvané na
počest monarchy Jubilejní rozhledna císaře Fantiška
Josefa.Rozhledna nakonec dostal mnohem skromnější
podobu cihlové, 16 metrů vysoké věže, k níž přiléhal
malý domek určený pro strážného a k prodeji
občerstvení.Dokončena byla v létě roku 1909. Věž byla
v nedávné době částečně opravena a přístup je možný.
Domek byl z neznámých důvodů stržen.
Materiál byl použit z knihy "Rozhledny Čech, Moravy a
Slezska" od Jana Nouzy.
Příště bude zařazeno do seznamu několik městských
věží.
Míňa
Rozhledny si můžete prohlédnou i na Internetu a to na
adrese:
http://itakura.kes.vslib.cz/jan/rozhledny/rozhled.html
AHOJ ... Míňa
12
Vítr číslo 4
strana č. 13
V jejich kořenech sídlí stará štika, kterou ne a ne
nikdo chytit.
Že voni jdou na tu štiku?
A taky jo!
Nahodili si to akorát proti sobě, pěkně k tý vrbě, a
poodešli kousek proti proudu chytat na plavanou.
Dnes jsem pro Vás vybrala článek z Trampu č. 12, r.
1969.
Pruty neviděli, ale měli povolenou šňůru, takže se
moc nemuseli bát. Nevím jestli je Vám známo, že oba
dva čtrnáct dní před tím udali porybnému naše trampy.
TRAMPSKÁ POMSTA
Že prej chytají bez lístku. Ale nebyla to pravda. A
teď nechají ti blázni svoje pruty zrovna pod jejich
chajdou.
aneb
ze vzpomínek „tichého blázna"
Za chvíli vidím jak se naši trempíci plíží z chajdy
rovnou k prutům.
Dědku, tady se chystá pomsta!
autor: JACK BIDLO
Dva vlezli do vody a cosi kutili s udicemi, třetí
Tetka Coufalů v podemlejnské hospodě nestačila
hlídal.
V mžiku byli hotovi a pelášili honem pryč, do
roznášet půllitry a jak už to bývá všude tam, kde se
chajdy.
sejde pár „tichejch bláznů", začalo se vyprávět.
Akorát jim to vyšlo. Oba slavní rybáři se už
Rozehřátá společnost se chechtala jedné historce za
vraceli.
Kočka vezme prut a volá na Paďouska: „Josef,
druhou a byla tak zaujata, že si nikdo nevšiml
já
to
mám vytočený!“ a mohutně zasekne.
příchodu fousatého staříka s jiskrnýma očičkama,
dívajícíma se šibalsky na ten rybářský cvrkot kolem
V tom letí Paďouskův prut do vody, jen tak jej
dlouhého stolu.
stačil zachytit.
„Děda Šupínek je tu, chlapi!" zakřičel kdosi a už se
Nepřejte si vidět ten binec, když po pětiminutovém
zvedly sklenice na počest nejlepšího vypravěče z
boji
se „štikou" zjistili, že jim někdo svázal udice a
okolí.
provlíkl je pod kořeny starý potopený vrby!
Děda si přehodil fajfku z jednoho koutku do
Ohlíželi se kolem sebe, ale kde nic, tu nic. Sbalili
druhého a začal: „Vo těch trampech ste už slyšeli?"
potichu fidlátka a hajdy domů.
Hromové „Néééé!" zahřmělo ze všech hrdel a hospoda
ztichla.
Chechtal jsem se celou cestou domů a ti kluci
trampský jistě taky.
Děda mohutně zabafal z fajfky a spustil:
„To máte tak. Sedím tuhle u řeky pod chajdou těch
Však to těm dvěma vydrákům patřilo, nebo né?"
trampů, trošku ve křoví, takže mne není vůbec vidět.
Najednou slyším kroky.
Celá hospoda zabouřila smíchem. Vypálit rybník
dvěma prohnaným lišákům se jen tak někomu
Po mým břehu jde starej Kočka a po druhé straně si nepodařilo.
to šine Paďousek. Jsou to vydry, však je znáte!
Na to museli přijít trampi.
Nadávaj, že ryby nejsou, ale domů musí přinýst, i
kdyby to mělo bejt podměrečný.
autor: JACK BIDLO
Zastavili se kousek vode mne, zrovna tam, co je
uprostřed proudu potopená vrba.
13
Vítr číslo 4
Darwinova cena
dodal: George Fox
Jedním z nejočekávanějších momentů každého roku je
vyhlášení Výroční Darwinovy ceny. Toto prestižní ocenění
se každoročně uděluj lidem, kteří často neuvěřitelnými
způsoby, ale přitom při plném vědomí, vykonali skutky,
kterými přispěli k vylepšení lidského genofondu, konkrétně
tím, že z něho odstranili jedince s defektními geny, čili
sebe. Je tedy jasné, že je tuto cenu možné získat pouze a
jedině in memoriam. Oblíbenost této ceny se každým rokem
zvyšuje, čemuž nasvědčuje i seznam kandidátů
nominovaných na letošní ocenění. Pojďme si je představit.
a rovněž 5. místo:
(16. srpen 1999, Německo)
Myslivce z Bad Urachu zastřelil jeho vlastní pes. 51-letého
muže našli mrtvého u jeho auta v Černém lese
(Schwarzwald). Hlaveň pušky byla namířená směrem ven z
okna automobilu a jeho smutný pes vyl vevnitř.
Předpokládá se, že kohoutek pušky stisknul pes náhodně
svou tlapou. Úmyslné zavinění policie vyloučila.
4. místo za účast jde:
(1999, Teherán, Írán)
Za podobných okolností jako v předchozím případě zemřel
íránský lovec. Jej ale zastřelil had, který se mu omotal
okolo pušky, kterou dotyčný tlačil hada k zemi. Jiný lovec
viděl, že oběť jménem Ali, se snažil chytit hada živého a to
tak, že ho těsně za hlavou přitlačil pažbou k zemi. Had se
však okolo pušky omotal a stisknul spoušť, čímž střelil
Aliho do hlavy.
3. místo získává...
(srpen 1999, Austrálie)
Uchlastat se k smrti nemusí být dlouhodobý proces. Allan,
33-letý počítačový technik, prokázal svého soutěživého
ducha při soutěži v pití alkoholických nápojů. Bar v jistém
hotelu v Sydney vyhlásil pijanskou soutěž známou jako
"Divoký Pátek" (Feral Friday), při které soutěžící během
100-minutového limitu získávají body, od jednoho bodu za
pivo až po 8 bodů za tvrdou lihovinu. Allan zvítězil se
ziskem 236 bodů, což mu vyneslo do slova a do písmene
vražednou úroveň 3,53 promile alkoholu v krvi, čímž, jen
tak mimochodem, 7-krát překročil australský limit na řízení
automobilů, který je 0,5 promile. Po několika výletech do
chrámu nestřídmosti, čili na toaletu, se Allan vrátil na místo
činu, kde se chtěl z opojení vyspat, ale ze spánku se už
neprobral.
strana č. 14
Soudní lékař odhadl, že po konzumaci 34 piv, 4 bourbonů a
17-ti panáků tequilly během 1 hodiny a 40-ti minut se
úroveň alkoholu v Allanově krvi pohybovala mezi 4,1 až
4,3 promile, ale potom, co přestal pít, Allan několikrát
zvracel. Cena, kterou zaplatil Allan, byla mnohem vyšší,
než pokuta odpovídající 13 000 US dolarům, kterou musel
zaplatit hotel za to, že zaměstnanci baru nezasáhli.
2. místo získává...
(28. leden 1999, Velká Británie)
Stádo ovcí zabilo ženu tím, že ji shodilo z útesu. Na Betty
Stobbsovu, 67-letou farmářku, se vrhly desítky ovcí, když
jim na zadním nosiči mopedu přivezla balík sena. Ovce se
vyřítily vpřed, srazily moped, čímž shodily Betty z 30 m
vysokého útesu do starého kamenolomu u Durhamu v
severovýchodní Anglii. "Viděl jsem, jak ovce obklíčily
moped. Dále jsem už jen viděl, jak Betty letí ze svahu
dolů", řekl reportérům soused Alan Renfry.
1. místo získávají...
(5. září 1999, Jerusalem, Izrael)
Přechod z letního času na standardní způsobil
nedorozumění mezi teroristickými skupinami. Přesně v 5:30
Izraelského času explodovaly dvě koordinované bomby v
autech ve dvou různých městech a zabily teroristy, kteří je
převáželi. Zpočátku se předpokládalo, že bomby byly
odpáleny předčasně teroristy-amatéry. Důkladnější analýza
celé události ukázala, že 3 dny před výbuchem Izrael přešel
z letního času zpět na standardní čas, protože chtěl
přizpůsobit týden Slihot a tak umocnit modlitby před
východem Slunce. Palestinci odmítli "žít v sionistickém
čase". 2 týdny před posunem času byly bomby připraveny
na území kontrolovaném Palestinci a nastaveny na letní čas.
Řidiči, kteří měli dopravit bomby na místa určení, ale měli
izraelský, standardní čas. Výsledkem bylo, že v době
odpálení byla auta s bombami stále na cestě a tak si teroristi
přivodili předčasný a nechtěný odchod z tohoto světa.
A výroční Darwinovu cenu pro rok 2000 získávají...
(22. duben 1999, Phnom-Pen, Kambodža)
Desetiletí bojů zanechala v Kambodži mnoho nevybuchlé
munice a jiného vojenského materiálu. Úřady stále varují
obyvatele, aby nemanipulovali s nalezenými zbraněmi,
ale... Tři kamarádi strávili večer popíjením a vzájemným
vymýšlením si nadávek v jedné kavárně v jihovýchodní
provincii Svay Rieng. Jejich družná debata trvala několik
hodin, dokud jeden z nich nevytáhl 25 let starou
nevybuchlou protitankovou minu, kterou našel ve své
zahradě. Hodil ji pod stůl a všichni tři začali hrát ruskou
ruletu - každý vypil drink a potom skočil na minu. Ostatní
vesničané ze strachu a zděšení utekli. Po několika minutách
se ozvala ohlušující exploze, které tři maníky zabila. Jak
uvedly noviny Kampuchea Rasmei, "Nic po nich
nezůstalo".
Mějte se OK.................George FOX.
Převzato z internetového denníku „Neviditelný pes".
14
Vítr číslo 4
strana č. 15
Z Vašich příspěvků
ČÍNSKÉ VEPŘOVÉ
Na potlach
OLOMOUCKÝ MLS
1 balení tvarůžků, 1 tavený smetanový sýr, 1 střední
cibule, 1/2 lžičky mleté sladké papriky, špetka pálivé
papriky, špetka drceného kmínu, 1 lžíce plnotučné
hořčice, sůl.
Tvarůžky a tavený sýr nakrájíme na kostky. Do
menšího kastrůlku vlijeme asi 1/2 dcl vody, vsypeme
na kostky nakrájené sýry a za stálého míchání vaříme
na mírném ohni, dokud se nerozpustí. Do směsi
přidáme sladkou papriku, kmín, hořčici a papriku.
Necháme v chladu vystydnout. Vmícháme nadrobno
nakrájenou cibuli.
1/2 kg vepřového masa, 1 žloutek, 1 lžíce sojovky, 3
lžíce, malá lžička soli, malá lžička glutasoli, malá
lžička kari koření, 3 feferonky nadrobno nakrájené a 1
cibulka.
Maso nakrájíme najemno, vše spojíme, 3-4 dny
odležet v lednici. Opečeme na oleji. Podáváme s
chlebem, topinkami, brambory neb rýží. Pro změnu
lze použít: mandle, ořechy, buráky.
MÍLA
KUŘE NA ČERVENO
3 lžíce rajčatového protlaku, 2 stroužky česneku, 1
lžíce medu, sůl, pepř, 1/2 lžičky tymiánu, 1/2 lžíce
olivového oleje, 4 kuřecí stehýnka.
Protlak a prolisovaný česnek vložíme do hrnce.
Vmícháme med a vše ohříváme při středně velké
teplotě. Poté přidáme sůl, pepř, tymián a olej. Omytá a
-VLČICE- očištěná kuřecí stehýnka vložíme do pekáče a
stejnoměrně potřeme marinádou. Necháme minimálně
hodinu marinovat. Troubu zahřejeme na 200° C a
KLOBÁSY V PESTRÉ SMĚSI
maso pečeme asi 1/2 hodiny. Popřípadě jej zakryjeme
alobalem, aby příliš neztmavla. Podáváme s vařenými
200 g mrkve, 3 velké cibule, 1 svazek pórku (150 g), brambory.
1/4 l octu, 1 lžička soli, 1 lžička cukru, 2 bobkové listy,
-Bobřice1/2 lžičky celého pepře, 5 bobulí jalovce, 18 klobás.
Mrkev, cibuli a pórek očistíme, omyjeme a pokrájíme
na kolečka. Vodu, ocet, koření a zeleninu vaříme v
hrnci asi deset minut. Přidáme klobásy a na mírném
ohni vaříme ještě dalších 10 minut. Hotovou TULÁCKÝ KOTEL
zeleninovou směs s klobásami vložíme do mísy. Na
stůl položím nakrájený chléb a hořčici.
20-25 kostek nakrájených z hovězí kližky nebo
-VLČICE- předního masa, 1 hrnek vody, 2 hrnky nakrájených
čerstvých hub, 4 lžíce oleje, 2 cibule, 1 menší celer, 1
petržel, 1 bobkový list, 1 hlavička česneku, 10 kuliček
PIVNÍ KURÝR
pepře, sůl.
Nakrájené
maso a pokrájené houby vložíme na
600 g párků, 6 středně velkých cibulí, 6 středně
osmaženou
cibuli, přidáme na kolečka nakrájenou
velkých kys. okurek, naložená červ. kapie, lžička ml.
petržel,
celer,
osolíme, přidáme koření a rozetřený
pepře, lžička ostré papriky, lžička soli, 1/2 lžičky
česnek,
zalijeme
vroucí vodou a dusíme pod
cukru Nálev: 3 lžíce oleje, 3 lžíce octa, 3 lžíce
pokličkou v troubě asi jeden a půl hodiny. Podáváme s
worcesteru 3 lžíce kečupu, 3 lžíce hořčice.
Párky, cibuli a okurky nakrájíme na kolečka, kapii na vařenými brambory nebo s chlebem.
-VLČICEnudličky a okořeníme. Zalijeme nálevem a
promícháme. Dáme na dva dny odležet do ledničky.
Soutěž pro Vás:
Podáváme s chlebem a popíjíme pivo.
Vyhlašujeme soutěž pro vládce a vládkyně
Z kotlíku Morticie
-VLČICE-
království kuchyňského , tentokráte na téma:
GULÁŠ 100 x jinak!
15
Vítr číslo 4
Jsme tu znova u cancáku, tak zanecháme planých vět a jdem
rovnou na vandr, ne? První věc je od nové kamarádky
Hanky, jež se momentálně nachází po mém boku.
-FrenkyV.V. Jizerské rozhledny
Jednoho zářijového dne, kdy sluníčko je čím dál víc
vzácnější, jsem se vydala společně s Frenkym na vandr do
Jizerských hor. Po 6. hodině ráno jsme už pohodlně seděli v
autobuse a za 2 hodinky jsme se ocitli v Liberci! No, a proč
zrovna tam na sever? Inu, i nás potrefila rozhlednománie a
v okolí Jablonecka jich je požehnaně.
Naše putování začalo na Bramberku nedaleko Josefova
Dolu, kde vřele doporučuji si zajít do restaurace hned vedle
rozhledny. Mají tam skvělou kulajdu a bramboráčky. O
rozhledně víme to, že leží ve výšce 787 m. n. m. a byla
nejprve dřevěná. Jenže podlehla, jako ostatní toho druhu,
špatnému počasí. A tak roku 1912 podle návrhu
jabloneckého architekta Roberta Hemmricha byla
slavnostně otevřena kamenná rozhledna, jak ji známe dnes,
a z které se nám nabízí pohled na Černou Studnici, Proseč,
Špičák, část Lužických hor a Krkonoš. A pokud zrovna svítí
sluníčko z té pravé strany, můžeme se pokochat pohledem
na ozářený Ještěd.
Odtud jsme pokračovali podle rozcestníku na Slovanku, což
je nejstarší kovová rozhledna v Čechách. Součásti na její
výstavbu byly dovezeny až z Vídně. Výhled ze Slovanky
opravdu stojí za to. Při jasném počasí je Bezděz, Holubník,
Černá hora, Ještěd, Jizera.......jak na dosah ruky. Jen to
nahoře trošku víc fouká, takže teplejší věci s sebou!
Naším v pořadí třetím cílem byla Královka, která mi nijak
zvlášt´neutkvěla v paměti něčím výjimečným. Přesto se
nám výhled obohatil o Olivetskou horu a Štěpánku.
Další putování vedlo k Liberci. Hned nad městem se
nachází Liberecká výšina. Byla postavena jedním
německým architektem ve stylu středověkého hradu.
Tenkrát to muselo vypadat opravdu majestátně.
A dnešní stav? Ani se neptejte nebo budete zklamaní jako
my. Hlavní brána zamčená a zub času pracuje. Je to dost
velká škoda a na prestiži města to moc nepřidá.
Nu což, nás to neodrazuje jít dál směrem do centra města,
kde se nachází městská vyhlídková věž v Lidových sadech.
Bohužel jsme dorazili na místo s větším zpožděním, ale
doufám, že výhled na město a nejbližší okolí je zajímavý.
Snad někdy příště. Už se schylovalo k večeru, a tak jsme se
nechali vést stezkou z města směr na Proseč a na prvním
příhodném místě jsme zatábořili.....
Náš fungl nový stan byl bez chybičky. Dalšího dne nás
netrpělivě čekala Proseč, hora, na které se pěkně vyjímá
kamenná rozhledna - nejníže položená v Jablonecku a je
prozatím poslední postavenou vyhlídkovou věží, má
stylovou restauraci s milou rodinnou obsluhou.
strana č. 16
Mimochodem u některých rozhleden se můžete i ubytovat a
užívat si pohledu na okolí z výšky déle! My jsme to jako
praví trempové zavrhli, protože co si budeme vyprávět, stan
je přeci docela fajn. Ale nebojte, spát ještě nejdeme, protože
celý den je teprve před námi.
Takže vzhůru na Špičák a Petřín!!! Abychom se vůbec
dostali na Špičák, museli jsme sejít na železniční stanici
Jablonec a to přímo po trati v domnění, že je to kratší. Měla
jsem docela strach a každou chvíli jsem měla pocit, jakoby
se na mě zezadu něco řítilo.
A pak se to stalo. Jeden motoráček nás předběhl a my se
pustili za ním. Škoda, byl rychlejší. Další jel až za třičtvrtě
hodiny. Na nádraží jsme si rozdělali konzervu, náš oběd,
který nevypadal moc vábně.
Ale potom se nám stalo něco příjemného. Batohy jsme si
nechali u výpravčího, a když jsme si je vyzvedávali cestou
ze Špičáku, žádnou úhradu po nás nechtěl.
Ale zpět na začátek. Na tanvaldský Špičák vedla docela
příjemná lesní cesta.
Najednou se před námi objevila obrovská nedobytně
vypadající stavba - chata a rozhledna, na které je umístěna
kamera vrzající, jejíž záběry můžeme sledovat na programu
ČT 2 v ranních hodinách. Vedle chaty byly dva vleky, takže
i v zimě se tu dá leccos podniknout. Naneštěstí měli na
Špičáku zrovna dovolenou. Tak jsme si dali něco ze svých
zásob a to diska, které nikdy nejíš sám. Dobře posilněni
jsme vykročili směr Petřín. Ale nejdřív jsme zašli uhasit
žízeň do nádražní hospody v Jablonci, kde hážeme řeč s
hostinským o našem plánu navštívit Černou Studnici.
Nestačil se divit. Příští den jsem pochopila proč. Ale to až
za chvilku...
Mně osobně se nejvíce líbí Bramberk, Slovanka a na třetí
místo bych dala Petřín, který je jako třešinka na dortu - tedy
nad Jabloncem n. N. Součástí restaurace je rozhledna.
Výhled je perfektní i z úpatí kopce a to i za tmy (po naší
zkušenosti). Posuďte sami - stará i nová radnice, kostel
Nejsvětějšího srdce Páně, evangelický kostel i
přehrada.Petřín byl poslední dnešní zastávkou a stavíme
stan kousek pod Černou Studnicí.
Musím se přiznat, název Černá Studnice ve mně probouzel
něco tajemného až strašidelného. A Frenky zrovna cestou
nahoru dostal nějakou záhadnou střevní nemoc. Že by
spojitost? Obavy se rozplynuly po objednání obrovských
ovocných knedlíků v restauraci u rozhledny, naší poslední.
Domů do Ústí jsme jeli přes německou Žitavu.
Pocit vítězství z dobytí většiny jizerských rozhleden v nás
je pořád a ani to, že nám doslova před nosem ujely dva
vlaky cestou domů, nás nemohlo rozházet Že jo, Frenky?!
Jasné počasí přeje Hanka
No jasně a kdo bude chtít, tak někdy na jaře chystáme znovu
Jizerkovej vandr. Chceme se svézt zubačkou do
Harrachova, vylézt na Hvězdu (rozhledna), přejít hory přes
osadu Jizerku a Smrk do Lázní Libverda. Pak zakončit na
Frýdlantě, kde je známý zámek a zase no.. .ano rozhledna.
16
Vítr číslo 4
strana č. 17
Člověk je pohodlný a požitkářský a proto kdyby
záleželo jenom na něm, zval by si do své blízkosti
nejraději jen pěkně zbarveného, konturami křídel
pestrého Otakárka.
Život je ale i o výběru motýlů.
Chvilka s motýlem
Dobeš alias Stanislav Karas
I oni se rozhodnou zda nás navštíví, když budou mít
pro návštěvu u nás vhodné podmínky.
Dnešní víkendové ráno při ranním rozjímání a snad i Tak například je rozhodně nutné mít otevřené okno
meditaci vlétl do mého pokoje motýl. Nádherně (nebo duši?), poodkrytou záclonu a další nezbytné
podmínky otevřenosti.
zbarvený Otakárek.
Jal se vykreslovat svými křídly svůj a zároveň můj Do zavřených oken a duší těžko zalétne život, ať už v
životní příběh. Dokonce vyjevoval příběhy mých podobě nádherně zabarveného motýla nebo něčeho
nebo někoho docela jiného.
blízkých a snad i méně blízkých.
Sluneční paprsky prostupují okenní římsou k peřinám Po potěšení z jeho přítomnosti je pak dobré dát
a motýl i já jsme v jeho zájmu, když nás jeho paprsky motýlovi možnost, aby mohl odletět potěšit se třeba s
někým jiným.
příjemně prohřívají.
Jsme tu jen my dva. Máme tu spolu takové ranní Pokud jsme však ten přítomný okamžik opravdově
rozjímání. „Náhoda" pozvala pana motýla k návštěvě sdíleli spolu, tak i když odlétne bude stále s námi - v
našem srdci.
a asi tomu tak chtěla.
Možná mu našeptala, aby při ranním prolétnutí A co teprve až vstanu z postele a vydám se do světa.
Těch možností zážitků z motýlů bude nepočítaně.
nahlédnul za záclonu do mého pokoje.
Záleží zas jen na mém výběru.
Proč si však zvolil právě tuto záclonu a toto otevřené
okno, vždyť jsou stovky a dokonce i otevřených oken Sluníčko stále prohřívá peřinu, ale něco je jinak.
bez záclon?
Motýl si už našel cestu zpoza záclony a snad možná
Proč přiletěl rozjímat právě se mnou a ne třeba se letěl potěšit tu smutnou paní, co bydlí pode mnou, a
smutnou paní, která bydlí o něco níže pode mnou, k té, mockrát si přeji, aby měla „otevřeno"...
které nedávno odešla duše manžela dost možná přes
V Ústí nad Labem, (sobota) 26. 8. 2000,
takové okno a s takovým mihotáním křídel, jakou nyní
pan Dobeš
přede mnou předvádí můj návštěvník?
Jak je to vlastně s naším výběrem, kde se tyto rozdíly
učíme?
Říkám si, co kdyby tento motýlek byl jen trochu jinak
zbarvený, třeba do šeda a už by to byla „jenom" můra,
jak by mohl nezasvěcený namítnout, a dost možná už
by to nebyl tak docela návštěvník zvaný.
Častokrát si vybíráme a rozhodujeme, koho bychom v
našich životech chtěli zvát do své přítomnosti a do
blízkosti naší duše.
17
Vítr číslo 4
strana č. 18
Kdo si to tu tak pěkně ostříhal
nehty...snad né Aleš?!
napsal: PAT
Pochod se stával nesnesitelným, ozvaly se moje revmatický
klouby, asi se probudily po včerejším brození, nemohl jsem už
skoro došlápout. Viktor šel sto metrů přede mnou a občas na mě
čekal, mám pocit, že to dělal schválně, abych taky zkusil, jaký to
je, snažit se dlouhý hodiny někoho dojít, když konečně počkal,
nechal mě zase propadnout.
Vlny nám pravidelně řvaly do uší, šššš, ššššš, šššš, dostával
jsem z toho halucinace, jakoby někdo na mě volal veselým
hlasem. Nerozuměl jsem, co ten hlas říká, otáčel jsem se, ale nikdo
kromě nás dvou tu nebyl. Měl jsem všeho tak akorát dost. Nad
jezerem visela zase ta podivná mlha, táhla se jako tenká stužka od
protějšího břehu, závoj klouzal po hladině, konečkama olizoval
naše pobřeží. Zmizeli jsme v ní. Ačkoliv dva metry nad mou
hlavou pálilo slunce, viděl jsem sotva na pět metrů. Byli jsme v
kouři shora prosvíceným od slunce. Nasával jsem ho do nosu,
jestli je to skutečně jen vodní pára, jestli to náhodou není kouř z
Barguzinu, o kterým nám řekli, že hoří. Nevím, obyčejná mlha to
rozhodně nebyla. Zkuste se do toho vžít, do tý fantastický situace.
Před námi jen kameny a voda a kameny. Nic se nedělo.
Nevěděli jsme, co je dál a jakou vzdálenost jsme ušli. Připadal
jsem si jak na běžícím pásu, jediný, co se měnilo, bylo složení
kamenů pod mojí podrážkou. Popadla mě úzkost, byl jsem
naloženej jako uzený v kouři, nikde nic, jen tíseň uvnitř mýho těla,
ztracenej na druhým konci světa, vyhublej trpaslík s ušmudlaným
kloboukem na hlavě. A nejhorší byl hlad, začínali jsme oba
pociťovat nesnesitelnej hlad, pořád jen kolínka a vločky a sem tam
nějaká polívka nebo rejže a všechno v takovým množství, že bych
toho snědl dvakrát tolik. Kdo nezažil hlad, neví, co to je. To není
jen kručení v břiše, když obědváte o něco později než obyčejně.
Hlad je odporný sevření kdesi v mysli. Vaše abstraktní myšlení,
který z vás dělá člověka, se začne přesouvat ze svý obvyklý
polohy kamsi bokem. Mozek se pozvedne z misky a začne se
polehoučku otáčet, myšlenky z něho vyletují odstředivou silou
volně do prostoru. Je to podobný, jako když si dáte práska trávy,
roztočí se takovou rychlostí, kdy se vám zdá, že už se přestal točit,
ale on pořád jede. Stáváte se přecitlivělí a slabší a slabší, běžná
věc vás dokáže rozesmát šíleným smíchem, až nevíte, čemu jste se
začali smát, tak se smějete sami sobě, že se smějete a nevíte čemu.
A pak vás popadne šílená úzkost, bezradnost, která vám drtí
zbytky svalů a pak i kosti, lepí se na vás ze zdola, zprava, ze všech
stran, jste listem papíru sevřeným mezi panelama. Najednou vás
něco vyfoukne, podlomí se vám nohy a vy se zavlníte, že skoro
spadnete na zem, zkuste opřít papír o stěnu, složí se vlastní vahou.
Pomalu, ale jistě se z vás stává hladový zvíře, za který rozhodujou
pudy. Stačí, když vám někdo ukáže jídlo a řekne: Na, jez, to je
tvoje. Všechno se hned vystupňuje, začnete se chovat jako opice,
nutí vás to tancovat a skákat a svaly v obličeji cukají, huba se vám
křiví a vy proti tomu nic nenaděláte, protože vás ovládá hlad.
Moje mysl byla celý hodiny soustředěná jen na to, až ponořím do
kotlíku svou lžíci. Před očima jsem měl nejvybranější lahůdky, co
znám, kaviárem počínaje a uzeným kuřetem konče. Čekal jsem
celej den jen, až se s Viktorem nakloníme nad očouzenou nádobou
a budeme střídavě nabírat matlavou hmotu, přesně a poctivě jako
hodinky, kdyby někomu upadlo kolínko ze lžíce zpátky do kotlíku,
může si při dalším náběru vzít o jedno navíc, takovej byl mezi
námi nepsanej zákon. Ostatní věci šly stranou, i kdybych nakrásně
procházel krakonošovou zahrádkou.
Než jsme se dostali z kouře ven, držela se nám Líza
ukázněně v patách, klopila uši a skláněla hlavu přesně za moje
podrážky, třeba měla malou psí depresi, plnou strachu z
neznámýho ducha, co se ukrývá v bílým mlíku, který je studený a
vlhký a smrdí ohněm. Možná měla strach z toho samýho
převozníka jako předtím já. Kdyby se do šumění vln ozvalo
zacinkání malýho zvonečku, upevněnýho na špičce černé loďky, a
temnej stín zahalenej do mlhy by se kolíbal na Bajkalu, asi by se
stočila do klubíčka, aby úplně splynula s bílýma oblázkama na
břehu.
Před smrtí nezdrhne člověk ani pes. Když si ráno navlíkáte
na nohy čerstvý ponožky, nikdy nemůžete vědět, jestli to nejsou
vaše poslední a kdo vám je sundá. A můžou to bejt klidně měkký
bavlněný ponožky, který máte rádi. Třeba jste je dostali od
milovanýho člověka a ty ponožky vám ho připomínají, a třeba jste
si předtím umyli nohy, aby vám nezasmrádly, a ostříhali nehty.
To, že jste si vzali právě tyhle, dokazuje, že pod tvrdou šlupkou
přetvářky jste nahý a nevinný jako nemluvňata. Máte strach z
něčeho mocnějšího, než je člověk, visí vám to denně nad hlavou a
ty fusekle vás před tím očišťují, neboť jste vevnitř něžný a
choulostivý jako ta kůže na chodidlech. Zabalili jste si jí do
jemňoučký peřinky, aby vás bota nedřela.
Až někdy v televizi ukážou masakr, všiměte si schválně
ponožek mrtvol, vyrovnaných na chodníku, vypadají čistě, a boty
na nich obutý jsou přesně tak zavázaný, jak si je ten mrtvej ráno
nazul. Ucítíte hrozný sevření na prsou, protože jste právě odhalili
člověka. Ještě ráno posnídal, vyčistil si zuby, a pak se vypravil na
fotbalovej zápas, kde ho někdo ušlapal, a on byl úplně zdravej,
šťastnej a nádhernej, smrt se zdála hrozně daleko a teď z něj zbyla
jen tupá schránka s perfektně vyhrnutýma ponožkama až po lýtka.
Líza brouzdala po mým boku, očuchávala vyplaveniny - mrtvý
zvířátka, boty a uschlý řasy. Chtěla něco zakousnout, dlouho jsem
jí neviděl nic jíst, musela mít hlad větší než my. Zavrtěla
střapatým ocasem nad dlouhou kostí ještě z části obalenou
nezvykle červeným masem. Chtěl jsem jí varovat, aby se nám
nenakazila zlou nemocí. Přijdu blíž a ta kost je mi nějaká
povědomá, kde jsem jí jen viděl! Aha! Domácí lékař, biologie
člověka, rozkopanej židovskej hřbitov. A sakra. Vzal jsem do ruky
klacek a zařval na Lízu, zavyla a odběhla stranou. Obrátil jsem
kost. Zbylo na ní chodidlo, přeražený koleno a kus pánve.
"Co
to
máš,"
ozval
se
za
mnou
Viktor.
"Nevím, nějakou kost," řekl jsem nejistě. Shýbnul jsem se k
prstům, měly ztvrdlý, ochozený bříška a zbytky nehtů.
"Vypadá to jako něčí noha," třásl se mi hlas.
"Blbost!"
"Koukni na to chodidlo, je ještě skoro celý, ... pata je odpadlá."
"Ukaž?" Viktor se skláněl se zkřivenou tváří nad zbytkem nohy,
"no jo, tohle žádný zvíře nemá, hele ty dlouhý prsty!"
"A co třeba medvěd," povídám, "ten může mít podobnou tlapu,
ne? Přece to není lidský."
"Medvěd nemá nehty a tady, koukej, to je jasnej nehet. Ještě
zastřihnutej..," Viktor používal klacek jako patolog ukazovátko.
"Co když je Alešova ...?" řekl jsem, protože mám chorobnou
fantazii, "někdo ho zlikvidoval, rozkrájel, opálil na ohni a naházel
ze člunu do vody, je to nějaký vočazený." Vyzul jsem si botu a
ponožku. Porovnával jsem svou nohu s tím nalezeným pahýlem.
"Kdepak, vypadá to na dítě nebo na ženskou, taková pětka, větší
nebude. Já mám desítku." protahoval jsme svoje zapařený prsty
posetý puchýřema vedle nehybných nehtů a článků.
"Mně je blbě," řekl jsem, "chci domů, k mamince. Tohle nemám
zapotřebí." Moje nádherný, zdravě zapařený prstíky byly plný
života a pohybu, cítil jsem v nich bolest a chlad, mohl jsem s nima
18
Vítr číslo 4
zahýbat, jak jsem chtěl, a tady ty vedle zůstaly strnulý v křeči a
někdo si je tak hezky zastřihnul, omýval je vodičkou proti plísni,
obouval si je stejně jako já, chodil s nima na rande a do školy.
A vůbec ta noha byla napřed úplně malá a její rodiče na ní byli tak
pyšný, jak je pěkně rovná s baculaťoučkýma stehýnkama, jak jim
pěkně roste a svalnatí. A teď tady leží jako kus něčeho
smradlavýho, čeho se každej střeží potkat a kolem je ta hnusná
mlha, nebo kouř. Měl jsem před očima zločin, kterej se tady
nedávno stal, odporný ženský kvílení a ještě odpornější řezníkův
dech. Vzrušenej, přerývavej dech, pachnoucí od alkoholu,
slintající pysky, zvířecí pud. Řezník nebo dřevorubec, probudila se
v něm chlípná zvrácenost a nikde nikdo nebyl. Jenom ona,
vyděšená, s krásnou nohou, s krásně zastřihnutýma nehtama. Prsa
se jí zdvihaly strachem, couvala a klopýtala v lesíku přes klacky,
až upadla, dost ...... a pak jí rozkrájel a upekl, vhodil z člunu
doprostřed Bajkalu, aby nikdo nic nepoznal. Hned vedle ležel
pytel.
Viktor mě chytil chlapsky za rameno: "Čočka, jestli ti je špatně,
měli by jsme odejít, aby ses mi tady neskácel.
"Chyběl mu jen bílej plášť moudrýho doktora.
"Je to dobrý," nemohl jsem od nohy odtrhnout oči, "musíme si to
tady označit, a až se vrátíme do Severobajkalska, ohlásíme
všechno na policii. Nebo o tom řekneme Pašovi?"
Viktor se poškrábal ve střapatý kštici: "Kdepak Pašovi, moc lidí se
v těhle končinách nepohybuje, tomu bych pro jistotu nevěřil.
Řekneme to až kapitánovi."
"Ne, nejlíp je věřit jenom sobě, nechal bych to až na policii."
"Ty jsou taky zkorumpovaný."
"Chci mít čistý svědomí, třeba někdo někoho teď hledá a pořád
doufá a my teď tady stojíme nad nohou toho ztracenýho.
Nešťourej se v tom tím klackem pořád."
"Musím mít jistotu, že je to skutečně lidský, nechci vypadat jako
pomatenej vystrašenec."
"Vykašli se na to, nemá to smysl....."
Pobíhal jsem kolem a hledal vhodný klády, ze kterých bych
ostavil stožár jasně vyditelnej z vody.
"Co to děláš?" řekl Viktor lhostejně, sedl si na kámen a tupě
mžoural do bílýho mlíka, který se rozlívalo všude ve vzduchu.
Nechal jsem ho být. Vzpomínal jsem na Pepu. Přemýšleli jsme,
jak to udělat, abysme nemuseli do smrti pracovat, jedna z
možností byla stát se invalidou.
"Takovej invalida nic nedělá, jenom bere prachy a chodí chlastat,"
smál se Pepa, "víš co, Hosy? Uřízneš mi nohu!"
Řekl jsem mu, že se kvůli němu nenechám zavřít jenom proto, aby
mohl chlastat za peníze daňových poplatníků.
"Pojď do toho se mnou, necháme si ujet nohy od vlaku a nikdo
nebude sedět, já levou, ty pravou, můžeme se navzájem podpírat.
Já tu strašnou bolest klidně vydržím," přemlouval mě. Pepa
pěstuje pavouka sklípkana a má stejnej pohled na život jako já,
jenom jeho ironie je silnější - oba dobře víme, že to nemyslí vážně.
Je schopnej vystrčit nahej zadek na mezinárodní silnici jenom
proto, aby dokázal, že má všechny v prdeli. Abych nekecal, to byl
můj nápad, ale Pepa ho hned běžel uskutečnit. Pravda, já a Štěpán
jsme se pak připojili. Bylo takový skvělý jaro a slavíci zpívali nad
voňavým polem a ty lidi v těch autech se někam hnali a smrděli
nám pod nos. Leželi jsme předtím ve škarpě a dopíjeli pětilitrovej
kanystr vína.
"Radši založíme sektu, já vymyslím filozofii a ty zfanatizuješ
davy," navrhl jsem.
"A co takhle založit politickou stranu s neutrálním názvem, to je
tady větší džop než sekty. Je to snadnější a až si nahrabeme,
opustíme potápějící se loď," uvažoval Pepa, "odjedeme na
Bahamy a svět nám spadne k nohám."
strana č. 19
Bajkal tajemně šuměl, to hučení nebylo nijak kouzelný a nebo
alespoň neutrální jako předtím. Byl to strašidelnej hukot v bílý
mlze, plnej strachu o holej život.
"Slyšíš to?" zeptal se Viktor.
"Co?"
"No ten hukot, jakoby jel po jezeře motorovej člun." Za chvíli
jsme v mlze zahlídli člun, jel pomalu pár metrů od břehu. Z lodi
koukala jen blonďatá rozcuchaná hlava, otočila se na nás.
Převozník, hrklo ve mně.
Sešlehanej obličej se pousmál, v pootevřených ústech jsem zahlídl
škvíry po vypadaných zubech.
"Hele, ještě se podíváme, jestli tu někde neleží zbytek člověka, a
padáme odsud," zatahal mě Viktor za rukáv.
Rychle jsme proběhli okolí, nic jsme nenašli, natáhli jsme krok.
Obcházeli jsme podobnou zátoku jako je Burgunda, tentokrát jsme
museli bažinama. Brodili jsme se bahnem, v uších nám bzučeli
stovky komárů. Snažil jsem se najít cestu, nejkratší a nejsušší.
Vždycky jsme však skončili před kalným močálem. Kusy větví
čněly z páchnoucí vody, v každé jsem viděl ruku utopence. Když
jsme se počtvrtý vrátili do místa odkud jsme vyšli a kde ležela ta
pitomá noha, převzal Viktor velení. Rozhrnoval větve křoví, šlapal
jsem v závěsu za ním. Pod nohama se nám objevila cesta
vydupaná od koňských kopyt. Vydali jsme se polámaným křovím.
Z ohlodaných větviček visely chuchvalce slin, brzo jsme měli od
nich špinavý batohy. Za náma se ozvalo šílený praskání větví, zem
se zachvěla. Málem jsem se posadil leknutím na zem. Vyplašili
jsme celý stádo zdivočelých koní, hověly si v bahně. Včele pádil
vyžranej hřebec, zvedal hlavu, ukazoval nám zuby a ržál, za ním
běžely klisny s velikánskýma lesklýma očima, kůži měly od
bahna, klopily uši, a když se musely zastavit kvůli spadlýmu
stromu, vykopávaly nohama za sebe, očima přitom šilhaly dozadu.
"Zatraceně", popadal jsem dech. Trvalo hezkou chvíli, než jsme se
z toho šoku vzpamatovali a vyhrabali se z bažin ven. Mlha zůstala
za náma, bylo vidět daleko široko. Minuli jsme ohniště, kolem se
válely vystřílený náboje z kulovnice, ležely tu ožraný koňský kosti
a stažená koňská kůže i s ušima. Viktor se procházel v roji much,
krčil čelo a popotahoval nosem:
"Prasata..." Zetlelá kůže přilnula na vyplavený kusy dřev a
kameny, jakoby k nim odjakživa patřila, jakoby z nich vyrostla.
Líza jí radostně očuchávala, než jsem jí stačil odehnat, snědla kus
hřbetu.
Pobřeží před náma se stáčelo do kruhu, na konci špičky byl kopec
se strmýma svahama rovnou do vody. Zkusili jsme ho obejít při
břehu, ale narazili jsme na skálu, vyšplhali jsme se po svahu
nahoru, byla tam zalesněná rovinka porostlá nízkým bagůlnikem.
"Tady je cestička," zakřičel na mě Viktor
Po půlhodině se pěšinka změnila v pořádnou pěšinu vyběhanou od
koní. Rychle jsme pospíchali, abychom byli co nejdál od mlhy, od
nohy a koní. Došli jsme na kraj lesa a co nevidíme, před náma
tlející kůže z koně, ohniště a vystřílený patrony. Otočili jsme se na
patě, jak nejrychleji to šlo.
"Nezapomeň z tý cesty v čas uhnout," křiknul jsem na Viktora,
"abysme to zase neobešli kolem dokola!"
U výhledu z lesa jsme se zastavili.
"Tady," řekl Viktor, "tudy musíme dál."
"Ne, tohle je zase to samý jezírko jako u tý chcíplotiny, zase jsme
to obešli."
"Neobešli! Koukni támhle!"
Lesklo se tam úplně stejný bahnitý očko jako předtím, jenom v
dálce u lesa, uvnitř kulaté zátoky, stála chaloupka jako
vymalovaná z obrázkový knížky. Byla u ní ohrada pro koně a na
vodě přístavní molo se zaparkovaným motorovým člunem.
19
Vítr číslo 4
"Měli bysme rychle projít kolem, aby nás z chalupy neviděli," řekl
jsem.
"Třeba nebudou doma." odpověděl Viktor.
Když jsme přišli blíž, všimli jsme si, že u chalupy pobíhají psy a
že u ohniště sedí dva chlapíci, jeden blonďák a ten druhej vypadal
z dálky jako Aleš.
"To je Aleš," povídám nadšeně Viktorovi, "a mezi těma psama
pobíhá jeho lajka. Vidíš, dohnali jsme ho, není tak rychlej, jak se
kasal."
"Možná, na tu dálku to nepoznám."
Abysme se dostali k chaloupce, museli jsme obejít další
polouzavřenou zátoku nebo jí přebrodit na nejužším místě. Jako by
Burgundě vypadla z oka. Brodil jsem se jako první. Viktor se
svlíknul donaha, pod batohem si nechal jen tričko. Brzo mi
dosáhla voda pod pás, balancoval jsem nešikovně na špičkách, ke
konci zbývalo snad jen deset metrů. Na hladině se pohupoval kus
umělý hmoty přivázaný ke kameni, kterej ležel někde na dně,
vypadalo to slibně.
"Hele, bojka," volal jsem, "mají tady označenou cestu kudy
brodit."
"Čočka! Už mám vodu až po prsa," křičel Viktor, "nezapomeň, že
neumím plavat!"
"To přejdem, neboj, proč by tady jinak byla ta bojka."
Když už jsem si ve vodě smáčel kus batohu, vyběhl od chaloupky
nakrátko ostříhanej kluk, co předtím vypadal jako Aleš,
nastartoval motorovej člun a dojel k nám, vlny mě málem shodily
do vody.
"Něljzááá tudááá," křičel do řvaní motoru, "je tam velká glubina."
Přijel až ke mně a snažil se mě i s nákladem vytáhnout na palubu.
Proud táhnul člun směrem na hloubku v zátoce. Visel jsem
loktama zaklesnutej za bok lodi, snažil jsem se dostat nahoru, ale
neměl jsem už žádnou sílu. Tomu klukovi bylo sotva patnáct let.
Pomáhal mi, jak mohl, jenže batoh mě pořád převracel zpátky. Pod
nohama jsem už dávno neměl pevný dno, kopal jsem kolem a
nebylo mi to nic platný. Už jsem vysíleně klesal i z batohem do
vody, když mě chytl za popruh, tak šikovně, že jsem se nadlehčil a
podařilo se mi dostat jednu nohu do člunu, měl jsem vyhráno. Pak
jsme vytáhli nahýho Viktora. Líza se zmítala s mokrým čumákem
ve vlnách, vytáhli jsme jí sprostě za kůži u krku. Byla šťastná jako
blecha, že jsme jí tam nenechali. Na břehu nás obklopila veliká psí
smečka ze samých štěňat a asi pěti dospělých psů. Kousali mě do
nohou, trhali mi ponožky a tašku na boty. Skoro jsem se ani
nemohl oblíknout, jedna černá mrcha utekla s mým tričkem v
zubech, zřejmě chtěla, abych si s ní hrál na honěnou.
U ohně seděl blonďák. Pozoroval nás a psy a nic neříkal, ani nás
nepozval na čaj, měl pruhovaný tričko a v puse skoro žádný zuby.
A vůbec jsme si s nima moc nepopovídali, oni se styděli a my
jsme toho dneska měli už plný zuby, tak jsme se jen zeptali na
Aleše, pak jsme poděkovali za svezení a vypálili co nejrychleji
pryč, pryč od lidí, vnořit svý tělo do lesních tišin a v klidu
zapomenout na lidskou nohu vyplavenou na břehu nejkrásnějšího
a nejzáhadnějšího jezera světa. Blonďák se za náma díval s
neurčitým úsměvem na tváři. Nechtěl jsme zkoumat, co se mu
honí hlavou, a tak jsme protáhl krok.Líza nás neopustila, přivedla
si s sebou dva velký psí kamarády.
A tak nás bylo pět, jenže ty psi měli dost divný pohledy, drželi se
od nás dál, jako hieny, jakoby čekali, až zdechnem, aby nás mohli
sežrat. Na každým kroku jsem cítil dva páry načervenalých očí v
zádech. Byli jsme pod kontrolou. Měl jsme obavy, že až se někde
sehnu, abych si zavázal tkaničku, skočí mi po krku. Házel jsem po
nich kameny. Na noc jsme si našli louku s nízkou trávou, ze všech
stran uzavřenou stromy.
strana č. 20
Připadali jsme si tam dokonale v bezpečí, zelený plátno stanu
hezky splývalo se zelení okolních keřů. Pokládal jsem utrmácenou
hlavu na hromádku ze svlíknutých věcí s klidným pocitem, oči se
mi pomalu zavíraly, chtěl jsem se rychle zasnít krásným hladovým
snem. Hladovým lidem se zdávají nádherně barevný sny, takový ty
sny, o kterých máte pocit, jakoby to nebyl ani sen, jakoby to byla
pravda. Psi se venku zatočili do klubíčka hned vedle stanu. Věděli
jsme o nich a o taky, že mají lehký spaní.
Viktor si dlouho upravoval místo pod sebou, a když si konečně
lehnul a koukal do stropu stejně jako já, řekl:
"Co kdyby jsme zažehli cyklus?"
Myslel tím probudit v žaludku nádherný sladký trávení, báječný
stahování žaludečních stěn, otevřít kohouty trávicích štáv a mít
pusu na chvíli zase plnou slin. Ty dvě slova - zažehnout cyklus přestaly být pouhými dorozumívacími zvuky, bylo to tak lahodný
nechat si v uších zazvonit shluk jejich tónů. Nemohl jsem si
pomoct, když jsem je zaslechl, musel jsem se trochu pousmát,
šťestí mě v tu chvíli pohladilo měkkou dlaní po tváři, jako bych
byl doma v peřinách, bylo mi deset a maminka mi šla dát doborou
noc. Tenkrát jsem neměl vůbec žádný starosti, každá smůla nebo
stres končili přesně v půl devátý večer, kdy jsem se ztratil pod
obrovskou duchnou a zavřel oči.
Někdy jsem se zasmál i nahlas a Viktor taky.
"Tak to sem servíruj," vyjeknul jsem. A Viktor se pomalu
vysoukal ze spacáku, zaštrachal v batohu, a pak mi to podal, ten
tmavej mazlavej čtvereček, a já jsem napřed ovoněl, to aby se můj
jazyk a patro a vůbec celej vnitřek mojí pusy pěkně vybavil
slinama, oni se neobjevily jen tak, jako normálně, oni vystřikovaly
v gejzírech odněkud zespoda, takovej jsem měl hlad. A pak jsem si
tu čokoládu položil doprostřed jazyka a čekal, až se pomalu
rozloží a ona měkla a já se snažil rozpoznat všechny příměsi, který
do ní cukráři vložili. Odlupovaly se ve vrstvách a proud slin je
roztahoval mezi chuťovýma buňkama a vždycky, když se některý
dotknul, zacinkala jako zvoneček, jemně zasvrběla a v tu chvíli se
pohnuly i vnitřnosti uvnitř mě a mozek mě pochválil za to, jakou
mu dělám radost. Byla to bouře drobných výbuchů okolo jazyka a
pod ním, který rozehrávaly koncert slasti, jako tisíce malinkých
bubeníků, podle nich se pak rozjely smyčce a basy kdesi pod
srdcem.
"Máš ještě v puse čokoládu?" zeptal se Viktor.
"Jo, ještě jí cumlám."
"Já taky," zašeptal Viktor. Zadržoval jsem v puse poslední
drobeček: "Už jsi jí snědl?"
Neodpověděl, zařezával jako poleno. Otočil jsem se na bok, ale
nemohl jsem pořád usnout, poslouchal jsem zvuky noci, jestli jsou
od lidí nebo od zvířat. Za roky táboření v přírodě jsem se je naučil
rozpoznat. Ze začátku mi to dělalo problémy, v každým ježkovi
jsem slyšel lidský kroky, a když nás jednou v Německu obcházel
srnec, probudil jsem kámoše, že je tady koženej motorkář a chce
se s námi prát. Venku ševelilo listí a do toho šuměly bajkalský
vlny. Myslel jsem na všechny noční myši, jak se procházejí po
větvičkách v křoví, jak se za ně chytají ocáskama a jak ty větvičky
praskají. Snažil jsem se zaměstnat mozek, abych před sebou
neviděl načervenalý lidský maso, přichycený na obnažený kosti.
Čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Ze tmy na mě svítily
světle modrý oči, leskly se od slz a zaoblenej ruskej hlásek mi
šeptal: "Ta noha byla moje, řekni to prosím mojí mámě."
"Nechceš lahvičku slznýho plynu?" odpověděl jsem mu v duchu,
"nebudeš se tolik bát!" Hlava s očima byla jako odlesk v umytým
okně, záchvěvy neviditelnýho větru rozvlnily černý vlasy,
zakrývaly chvílema ty strašně velký oči.
"Nebojím se, ale ty se bojíš."
20
Vítr číslo 4
"Čeho prosím tě, nikdo tady není, jenom Viktor a psi."
"Je tady moje noha, leží pár kilometrů na východ. Říkávali mi, že
mám krásný stehna." Tvář se proměnila v obraz nohy ležící na
ohlazených oblázkách. Zamrkal jsem očima, aby ta zpropadená
věc zmizela z dohledu. Byla pryč.
"Hele, zavolej mojí mámě," šeptal zase ten hlas, "že jsem v
pořádku, ať mě čeká v neděli k obědu." V mozku se mi znova
rozsvítil obraz černovlasý holky s rolákem vyrolovaným ke krku.
"Zabij ho!"
"Koho?"
"Toho chlapa, co mi uříznul nohu!"
"Neviděl jsem žádnou nohu a ty jsi jen přelud v mojí chorobný
fantazii," promnul jsem si pěstí zrak. Hlásek se zasmál: "Tady,
tady jsem..." Uhnilá noha se mi kymácela před obličejem, jakoby
jí někdo pověsil do průvanu.
"Nech toho, chce se mi zvracet."
"Však ty si to rozmyslíš, přece nevyzvracíš tu trochu jídla, kterou
jsi večer snědl, to bys neměl v břiše už vůbec nic. Pojď si se mnou
zahrát na honěnou! Jsem rychlejší než myšlenka!" A ta holka v
tmavě modrým roláku běhala mezi mýma mozkovýma závitama,
schovávala se do nich jako do betonových rour, co se používají na
odvodňování polí. Nevěděl jsem, jak si s ní poradit, ať jsem měl
oči zavřený nebo otevřený, točila se mi hlava, jako by jí ta holka
schválně rozhoupala. Zatvrdil jsem se, že něco přece vydržím.
"Ty holko pitomá, kdo ví, čí je to noha, jsi jen moje chorobná
myšlenka, když na tebe přestanu myslet, zmizíš!"
A opravdu, byl klid. Mozek se přestal houpat, Bajkal šuměl a v
křoví praskaly větvičky. Zavřel jsem oči. Cítil jsem, že tváří ležím
na studeným kamení. Pootevřel jsem znova oči, koukal jsem se
zblízka na šlachy odehnívajících prstů. Lezli mezi nima bílí červi,
jako v létě v popelnicích, kroutili se v chomáčích a odpadávali na
zem. Kapala z nich kalná šťáva.
"Podrbej mě mezi prstama, prosím! Něco mě tam šimrá," řekl ten
hlásek.
"Nejsi nic, jsi shluk nehmotných myšlenek, který mě tady straší."
"Podrbej, podrbej, podrbej, podrbej!!" řval hystericky hlas, "to
byla moje noha, moje, rozumíš? Já jsem uměla tancovat lambádu
nejlíp z vesnice, abys věděl."
"Ne, to není pravda, žádnou lambádu jsi nikdy nemohla tancovat,
protože neexistuješ a nikdy jsi neexistovala."
"Tak ty nedáš pokoj," řval ten hysterickej hlásek. Z velikánskýho
oka se uloupla průzračná slza, sjela jí po tváři a cinkla o zem, kde
se rozbila na tisíc kousků. Bylo mi moc smutno za tu holku, která
tancovala lambádu nejlíp z vesnice. Mozek se zase zhoupnul,
jakoby na něj narazila jedna z těch bajkalských vln. Viděl jsem
temně modrou noc a plápolání plamenů, na zemi ležel kazeťák s
ohranou kazetou lambády, nahranou za sebou. U ohně tancovala
parta holek a kluků, holky si do rytmu natřepávaly rukama vlasy a
s pokrčenýma kolenama kroutily zadkem. Ta v tom modrým
roláku to uměla opravdu nejlíp, nadzvedla si sukni, jak to dělají
barový tanečnice, místo kolena zasvítila do tmy kost, šlachy u
prstů se roztahovaly a stahovaly.
"Máš mě rád?" ptal se hlas.
"To víš, že mám," uklidňoval jsem sám sebe.
"I když mi chybí noha?"
"Mám."
"Tak proč jsi mi to už neřekl?"
"Takový věci se jen tak neříkají, aby se nezlehčily."
"Já tě mám ráda," řekla a viděl jsem zase její obličej a vlasy, jak
splývají kolem tváří na ramena, "ale nevím, jestli jsi ten pravý."
"Konec, povídám konec," snažil jsem se najít půdu reálnýho světa
pod nohama, "tohle je okraj propasti mezi šílenstvím a únavou z
hladu." Drtil jsem si pěstma obě oči. Ve stanu visel vlhkej vzduch
jako někde v márnici. Viktor pravidelně oddychoval, s naprostým
klidem, jako utahanej dřevorubec. Posunul jsem se hloub do
spacáku, kde bylo už krásně teplo, v měkosti peří jsem na nohu
strana č. 21
úplně přestal myslet.Venku zašustila tráva. Nastavil jsem uši. Psi
začali vrčet, slyšel jsem, jak pobíhají kolem, a pak se rozštěkali.
Viktor se prudce posadil.
"Co se děje?" vykřikl v polospánku.
"Něco se tam hejbe," povídám v leže.
Chudinka Líza má strach z měsíce, myslel jsem si. Poslouchá
každý zašumění a je z toho kapku vedle, kolem ní je pitomá černá
tma, jen ten měsíc svítí a dělá dlouhý stíny. A pak se znovu ozvalo
nepřátelský vrčení a prudkej štěkot. Ve křoví zapraskaly větve,
jakoby tam někdo zabloudil a snažil se dostat ven. Po tmě jsem
nahmátl nůž a bombičku se slzným plynem.
"Co uděláme?" zeptal jsem se Greenhorna.
"Klid, Čočka, hlavně klid," řekl Greenhorn, "počkáme, co se z
toho vyklube." Trvalo to už půl hodiny, psí štěkot se vzdaloval.
"Psi se bojí, opouštějí nás," řekl jsem. Větve silně zapraskaly, už
dost blízko. Země se zatřásla, ozvalo se silný koňský zařehtání.
"Zatracený koně, ani v noci si nedají pokoj," zašoupnul jsem se s
úlevou hloub do spacáku, "jenom aby nás v tý tmě nepřehlídly."
Podle množství úderů kopyt jich bylo celý stádo, chodili sem
nocovat, tenhle palouček byl k tomu jako dělanej, obehnanej
bezpečnou hradbou z křoví. Uslyšel jsem, jak strašná koňská tlama
utrhla trs trávy přímo za plátnem stanu, přesně tam, kde jsem měl
položenou hlavu.
"Tak, a dost," vykřikl jsem. Kůň zafrkal a zaržál.
"Ty tlustá, tupá parádo," posadil jsem se. Popoběhl stranou, ale
brzy začal chroupat trávu na tom samým místě. Kopnul jsem
nohou do plátna stanu. V tu ránu, jako bych vystřelil z pistole,
vůdčí hřebec zafrkal a v momentě se ozval dusot a prudký
praskání větví, celý stádo upalovalo tryskem skrz drobný keříky
pryč. "Ty koně jsou uplně blbý," řekl Viktor, "voni se v tý tmě
snad úplně přizabijou." A bylo ticho.
Panna
Dnes vyrazíme do Českého Středohoří. Super nástup je výstup z
autobusu (z Ústí n. L.) ve vesničce Rýdeč. Ze silnice nás žlutá
značka vede pod kopcem, který má svůdný název "Panna" (593,8
m. n. m.). Pokud jsi ten správný magor, nezbývá ti než začít útok
nahoru po skaliskách až na vrchol, kde stávala zřícenina hradu z
roku 1421. Husité Pannu dobyli roku 1423 a měli zde posádku až
do roku 1437, kdy byl hrad rozbořen. Výhled nic moc a tak cestou
necestou zase dolů na zelenou značku do vsi Řepčice. Nejlepší je
to švihnout po silnici a dostat se zpět na zelenou značku pod
Trojhoru (i když výstup na ní je dost dobrej) a pokračovat do
Staňkovic. Bacha! Jezdí se tu na motorkách zásadně bez papírů. A
začíná další stoupák na Dlouhý vrch, který nás po svém hřebeni
dovede až k hlavnímu vrcholu Křížové hory (272 m. n. m.).
Konečně je tu jakýs takýs výhled. Potom zase dál do Žitenic. Zde
stojí starý zámek založený ve 14. st. Vyšehradskými probošty.
Dnes je zde Státní archív Litoměřic se studovnou (od roku 1962). I
hospodu tu najdete. Skála Kočka má něco do sebe a kočku fakt
připomíná. Závěr výletu patří rozhledně Mostka (272 m. n. m.).
Výhled na Litoměřice a České Středohoří je velmi dobrý a i
"Cmunda po Kaplicku" je dobrá, protože k rozhledně patří i
restaurace. No a to už jsme v Litoměřicích. Městě, které je
považováno za nejhezčí v Severních Čechách. Ale o Litoměřicích
někdy příště. Vlak nás pohodlně odveze do Ústí nad Labem.
P.S.: Celá cesta měří 16 km a tak to zvládne i batole.
21
Vítr číslo 4
VÁNOČNÍ POVÍDKA
Motto: Z dob dávných, nedávných, kdy se ještě jezdilo na vandry
do lesů, hor a strání, nikoli s Fischerem na Malorku, pochází
příběh vánoční, zvaný stylově "Crazy Santa Claus".
Začalo to jednoho předvánočního času, kdy na nádraží, těsně před
odjezdem vlaku, dorazil poklusem Jarka, zvaný 'Dobroděj', jinak
vedoucí tehdy pololegálního junáckého oddílu Vlčat, krytého v té
době kulatým štemplem místní organizace Českého svazu turistů
pod schválenou hlavičkou práce s mládeží, a zavedl proslov:
"Kucí, jsem v průseru. Chtěl jsem udělat děckám stylový vánoce,
vše připravený, ale ten kretén Mohykán leží na marodce se
zlomenou hnátou, prej se políbil s borovicí, když se vracel minulej
tejden z přechodu Brd, a Lenka má chřipku.
Takže milí čundráci, nastal čas, abyste mi vyjádřili svou vděčnost
za to, že sem Vám v létě zařídil na tejden grátis tu chajdu na
Sokolí, a vůbec.
Udělat něco pro ty mrňata je v dnešní krutý době společenská
povinnost, tak bych děsně nerad viděl, kdyby někdo z Vás projevil
takovou nevycválanost, a prohlásil, že se ho můj problém netejká.
Jasný? Potřebuju Vaši podporu. Konkrétně jednoho maníka
jakožto Santa Clause, jednoho anděla, a případně i jednoho
pekelníka, ke kterémuž úkolu se jak koukám, všichni báječně
hodíte, nehledě na doprovodnou klaku, která bude využita na
hrubou práci. Čili, aby bylo jasno, tady je papír se seznamem
úkolů, a příští sobotu Vás čekám na naší boudě v plný polní a v
neožralém a disciplinovaném stavu. Howgh."
Načež zmizel, a nechal nás rozjímat o morálce, altruismu a vztahu
k následující generaci.
Nicméně vandrácká čest je neoddiskutovatelné unikum, takže jsme
další sobotu kolektivně, bez jediné absence, vyklusali s narvanými
baťohy z malýho nádražíčka na trati místního Pacifiku, a vydali se
závějemi podle řeky na místo určení popsané v papírovým
manuále, kamž jsme dorazili včas a střízlivi.
Zde ovšem nastal zádrhel. Bouda ve stylu srubu u řeky byla
naprosto liduprázdná, a zavřená na zámek, zjevně ukradený z
hlavní brány špilberkský věznice. Po mrňatech, jakož i jejich
suverénním veliteli ani stopy.
Pouze na hřebíku nade dveřmi visel kus papíru:
"Jsme na pochoďáku. Dorazíme večer."
"To je ale vůl, ten Jarka, co tady v tý zimě budeme do večera
dělat?" zasténal Benny.
"Jde se do hospody, ne?"
"Ani nápad, kamaráde. Nelze. Není to v plánu." odtušil rozjímavě
Frank, civě na pomačkaný kus papíru se seznamem úkolů.
"Ale jsme tady. Ten zámek sice vypadá děsně bytelně, zato nahoře
jsou vokna bez vokenic. Pučte mi někdo vlásenku, a přineste mi
sem laskavě ten žebřík, co se válí támdle u seníku."
Během dalších dvaceti minut jsme dobyli chajdu (zabezpečení
oken v podkroví bylo skutečně mizerné), a utábořili uvnitř, zatopili
postupně v kuchyňském sporáku a v několika starožitně
vypadajících plechových kamínkách z majetku českých turistů, a
svolali válečnou poradu.
"Dneska jsou vánoce. Mrňata se zjevně vrátí až večer, budou
vyhládlý. Musíme zjistit co je s proviantem, a zařídit přiměřenou
večeři. V komoře je pytel brambor a konzervy. Jmenuju Bennyho
šéfkuchařem, a vy ostatní vytáhněte kudly. Musíme voškrabat půl
metráku brambor." ujal se velení Frank.
"Bátrflaj, Džóny a Smrťák vybalej ty vánoční hábity a připravěj
se. Až se setmí, schovaj se do seníku, a na znamení baterkou
naklušou na scénu jakožto Santa s doprovodem."
strana č. 22
Jak řekl, tak se stalo. Zatímco Benny (mimochodem, dneska má
vlastní hospodu kdesi u Šumperka) se tužil nad sporákem, kde se v
nějakých dvaceti hrncích, hrnečcích, pánvích a ešusech
přeměňovaly surové poživatiny ve slavnostní večeři, souběžně
dirigoval holky, zdobící vánoční menu, a hrubě otrokářským
slovníkem seřvával zbývající část osady, kmitající noži při
škrabání pytle brambor, Santa Claus, v červeným kožiše z
divadelní půjčovny lepil kanagomem andělovi na čelo zlatou
papírovou hvězdu, a nadával, že se na to vytento, neb to padá,
pekelník, nalíčený krémem na boty ve stylu zabijáků z filmu
Apokalypsa Now, sháněl v kůlně vidle a řetězy.
Pomalu nastal ten slavný večer vánoční. I vylezl Santa s
doprovodem do podkroví, a vydali se za svitu baterek po žebříku
dolů, aby se včas dostali na výchozí point, zatímco my ostatní
jsme to sledovali podkrovními okny. Sotva se dotkli země, snesla
se na ně odborně vržená rybářská síť, myslím, že se jí říká keser,
ze tmy se ozval divoký indiánský jekot, a Santa s doprovodem
zmizeli v závěji v chumlu dětských postav. Při tom pochopitelně
pustili baterky, a nastala tma, z níž se za chvíli ozval vzdorovitý
hlásek:
"Hele, vy tam nahoře, máme ty hastroše svázaný provazama.
Vzdejte to."
"Proboha, co blbnete, děcka? Kde je Jarka?" ozval se zezhora
Frank.
"Jakej Jarka, ty hunsúte? Jen počkej, už jde Martin, ten umí džudo,
rozmlátí Vám ciferníky, vy zloději!"
Pak bylo chvíli ticho, načež se ze tmy ozval hlas, nepopiratelně
Santa Clause. Chrlil jedním dechem dlouhatánskou kaskádu
barvitých kleteb ve všech světových jazycích, které ovládal. V tom
tichu to znělo jako když zpěvavě rachotí kulomet. Johny v roli
Santa Clause se opravdu překonával. Na jeden jediný dlouhý
nádech znectil Santa Clause, celou křesťanskou vánoční tradici,
nebe i peklo, vyjádřil se zamítavě k pojmům klid, mír a pokoj
lidem dobré vůle, a několika vybranými výrazy oslavil Herodesa
za jeho vysoce kladný vztah k vraždění nevinňátek. Jeho poslední
kletba navěky zatracovala Jarku, zvaného 'Dobroděj'. Pak se dal do
příšerného smíchu, přerušovaného vzlyky, který zněl jako vytí
vlka.
Když konečně utichl, ozval se ze tmy zjevně otřesený dětský
hlásek:
"Hele, ten váš kámoš je cvok, jó?"
A Frank, pohodlně opřený na parapetu otevřenýho okna v
podkroví, a se zájmem poslouchající tu velkolepou tirádu, zcela
vážně odpověděl:
"Vypadá to, že jo. Je to prostě Santa Claus, co se právě zbláznil."
Pak dorazil zmíněný judista Martin, a po kratší výměně názorů
odemkl onen zámek ukradený ze Špilberka, a s mrňaty v patách
vstoupil do slavnostně vyzdobené společenské místnosti v níž
svítily svíčky, a na stolech se kouřilo z ešusů a hrnků.
No, nakonec to skončilo happyendem. Vzali jsme na vědomí, že
jsme vzali útokem nesprávnou chajdu, že ta správná je o půl kiláku
dál, a byvše pozváni, povečeřeli jsme s mrňaty připravené vánoční
menu. Judista Martin se ukázal jako správnej chlap, vůbec mu
nevadilo, že jsme mu na tu trachtaci zlikvidovali týdenní zásobu
proviantu. Vánoce jsou přece jen jednou za rok, ne? Dokonce nám
pomohli opravit pošramocenou výstroj Santa Clausova komanda
(v bitce mu utrhli fous, anděl přišel o křidýlka, zato hvězdu
zachránil, byla prý solidně přilepená, pekelník vyvázl bez šrámu),
vyhrabali baterky ze závějí, a pozdě v noci nás doprovodili na
správnou adresu, takže i tu poslední část programového plánu se
nám posléze podařilo splnit. Tak se mějte hezky, a Veselé Vánoce,
kamarádi.
-Hombré-
22

Podobné dokumenty