Ježíš pláče nad Jeruzalémem / Lukáš 19, 41 – 48 /

Ježíš pláče nad Jeruzalémem / Lukáš 19, 41 – 48 /
Bratři a sestry, kdysi jsem četl paměti literárního kritika Václava Černého. A on tam na
jednom místě popisuje situaci kdesi na českém nebo moravském venkově někdy kolem roku
1950, přibližně takto: „Když jsem viděl, jak se o louky a pole najednou nikdo nestará, když
jsem viděl, jak plevel bují a trávu nikdo neseče, přišlo mi to tak líto, že jsem si sedl na zem a
propukl v pláč. V pláč nad svou zuboženou zemí….“ Raději mluvíme o smíchu a radosti než o
pláči, většinou neradi pláčeme. A tak možná právě proto dnes změňme důraz a povězme si
něco o tom, že pláč může být taky pozitivní a dobrý.
Dnešní text je vlastně jednou ze dvou zpráv o tom, že plakal i Pán Ježíš sám. Tím dalším
případem je pláč nad zemřelým Lazarem. Tam i zde je jeho pláč projevem jeho hluboké lásky
k lidu Jeruzaléma, k vyvolenému lidu Božímu. Ne vždy takto svůj pláč vnímáme a takto mu
rozumíme. Pláč bývá často v našich představách spíše projevem slabosti, nebo dokonce
rezignace. Známe dobře úsloví, že chlapi přece nepláčou. Je to úsloví falešné. Normální,
zdravý člověk občas pláče a abnormální je naopak to, když někdo neuroní slzu ani jednou
v životě. Pláč je pomocí při nutností vyrovnat se s otřesy života, se ztrátou. Pláč může nastati
v okamžiku psychické úlevy a radosti. Prý se některým církevním otcům zmínka o Ježíšově
pláči nelíbila a z některých opisů evangelia ji vymazali. Že by Pán měl snad plakat? Že by se
měl projevit až takhle lidsky? A že by navíc plakal nad městem, které ho vydalo na smrt? Ale
právě láska je to, co někdy lidi dohání k slzám. Židé si toho v dějinách od křesťanů mnoho
vytrpěli a ti křesťané přitom ve své zaslepené nenávisti zapomněli právě na to, že Pán svůj lid
hluboce miloval. A o té jeho lásce svědčí i jeho slzy.
Kdybyste se dostali na svah Olivové hory, naskytl by se vám krásný pohled na město. Patrně
právě tam se odehrála tato scéna, kdy Pán pláče nad městem. Dnes tam stojí malý kostelík
s příznačným názvem Dominus Flevit – Pán zaplakal. Pohled odtud, to je ten dnešní
Jeruzalém z pohlednic a turistických prospektů – jen zlatá kopule Omarovy mešity tam tehdy
v Ježíšově době nebyla, jako tam nebyla ani mešita samotná. Byl tam tehdy jen Hospodinův
chrám, a v době sepsání evangelia už byl i chrám zbořen a město poničeno. Naplnila se slova
Páně o tom, že přitáhnou nepřátelé a vše srovnají se zemí.
Pláč může tedy být projevem bolesti a neštěstí. A může být i projevem radosti. Pláč může být
taky projevem lásky. Takto můžou nějak plakat rodiče nad svými dětmi – ať už se jim zdárně
vyvedly anebo naopak jim dělají starosti a trápení. Ano, láska někdy pláče. Dnešní neděle se
v některých křesťanských tradicích označuje jako neděle pro Izrael. Ježíš Boží lid Izrael miluje.
A právě proto ho neproklíná, nenadává na něj, neraduje se z těch hrůz, které na něj mají
přijít. Svou zem a svůj národ zalévá slzami. Trápí se nad tím, že nerozpoznal čas Božího
navštívení, čas, kdy se k němu Bůh sklonil. Trápí se nad tím, že nepochopili, že právě on je
ten od Boha poslaný. Trápí se, pláče, ale současně ani neláme nad Božím lidem hůl. Nemá
pro něj slova zatracení, jakkoli zmíní Boží soudy, které mají na Izrael dolehnout.
Ten Ježíšův pláč nám sděluje něco velice podstatného. Úplně ve všem nám náš Pán může být
vzorem – a to i v tomto svém pláči. My když přemýšlíme nad svou zemí, ve které žijeme,
máme takový nepěkný zvyk na všechno nadávat. Ne že bychom museli nutně všude
vyvěšovat státní vlajky a při každé příležitosti zpívat hymnu s rukou na srdci – i když to tak
mnohé národy dělají a projevují tak na svou zemi hrdost. My na svou zemi moc hrdi nejsme.
Nadáváme jak je tady všechno prohnilé a špatné, užíráme se blbou náladou a lamentujeme,
jak jsme vlastně všechno prohráli. A i když máme tisíc důvodů k tomu být naštvaní, tak
nadávání a tisíce skeptických slov není žádný pozitivní program. A právě tady sledujme
Ježíše, který nad svým lidem z lásky pláče. Jak mu na něm moc a moc záleží. Kolik energie a
sil ho služba Izraelskému lidu stojí. Nadáváním a proklínáním by nikomu nepomohl a nikomu
neposloužil. A nejen to. On učí svoje učedníky milovat dokonce i nepřátele, dobře činit těm,
kteří je pronásledují, modlit se za ty, kteří jim ubližují. A jde kvůli svému lidu až na kříž – a i
tam se modlí za odpuštění všem, kteří ho na něj přivedli. Takový má náš Pán program, takový
je jeho postoj k těm, kteří ho nepřijali, kteří ho zklamali a zarmoutili. Ani na kříži se jeho láska
nevyčerpá.
Jistě by někdo mohl poznamenat: ale copak se láska mezi lidmi projevuje jenom nějakou
takovouto křehkostí? Copak není normální občas vybuchnout, rozčílit se, třísknout do stolu?
Copak byl Ježíš jen nějakým uhlazeným mužem mírně a zbožně se tvářícím? Není takováto
představa přece jen taky falešná?
Ano, láska má mnoho podob. Jen sledujme našeho Pána, co udělá, když vstoupí hned vzápětí
do chrámu: začal vyhánět ty, kdo tam prodávali. „Můj dům bude domem modlitby … ale vy
jste z něho udělali doupě lupičů.“ Plačící Ježíš … a najednou energicky jednající prorok, který
neváhá použít ostřejšího slova i ostřejšího činu ve chvíli, kdy je chrám znesvěcen a místo
modlitby v něm převládl obchod. Ježíš se trápí nad národem i nad městem, ale ani nemlčí a
řekne v pravý čas slovo, které zasviští vzduchem a je doprovozeno dokonce radikálním
činem, který nepochybně mnohé pohoršil. Dokonce až tak, že jej chtějí zabít……. Další
pozitivní příklad, pro nás. Nejen že nemáme a nemusíme planě tlachat a nadávat. Láska se
dokazuje jinak. Jednak, a to už jsme řekli, zájmem o člověka, tím, že s ním ujdu kus cesty, že
se dovedu třeba i trápit nad jeho bolestí a bídou. Ale jindy taky energickým slovem i
energickým činem, třebaže může být někdy i na hraně.
Tento energický čin vyhnání prodejců z chrámu je činem pozitivním právě i z jiného důvodu.
Totiž Ježíš by si mohl říci: Tak co, stejně přijde zkáza, tak už je jedno v jakém stavu je chrám.
Ne. On zápasí o ryzost a čistotu Božího chrámu prostě z principu. Je správné, aby byl dům
Otce domem modlitby. Je správné, aby chrámy, kostely a modlitebny po celém světě, byly
domy modliteb. Je správné, aby tento dům, ve kterém se shromažďujeme, byl a zůstal
domem modliteb. Bez ohledu na to, kdy přijde ten den poslední pro náš svět. A i tento náš
kostel tady bude tak dlouho, dokud zde bude živá víra. Dokud budeme lidem modliteb – a
když už ne všichni, tak alespoň někteří.
Ti, kterým se nelíbilo, co Ježíš vykonal, začali usilovat o to, aby Ježíše zahubili. Čteme ale
také, že nevěděli, jak by to měli udělat, protože lid visel Ježíšovi na rtech. Je to
v ekumenickém překladu překlad volnější, ale výmluvný. Lid mu visel na rtech, lpěl na
Ježíšovi celou duší a celým srdcem. Hltal každé jeho slovo a čin. Tak přece i navzdory bídě
Božího lidu, kterou náš oddíl odhaluje, jsou zde mnozí, kteří na Ježíšovi visí. A je to tak i dnes.
Navzdory našemu světu, nad kterým by jeden zaplakal, jsou zde ti, a není jich málo, kteří na
Kristu visí na rtech, ba kteří na něm visí svým celým životem a celou svou nadějí. Jsme to taky
my – zde v našem sboru, v naší církvi? Je zde v tomto městě dost těch, kteří visí na Ježíši
Kristu? Tady je totiž jedinečná naděje, ba jistota, která bude vždycky pevná, ať už se náš svět
jakkoli otřásá, třeba i v samotných základech. Budeme-li viset na Kristu, nemusíme se bát. A
můžeme své životy žít ve svobodě Božích dětí, a v této svobodě být ne kritiky světa, ale těmi,
kteří ho milují a nesou mu naději a zvěst o spáse. Amen. Modlitba: Pane Ježíši Kriste, stal jsi
se člověkem, dovedl ses radovat a taky jsi plakal nad naší lidskou nevěrou a bídou. A
především ti na nás záleželo a záleží. Dej, abychom se nestyděli za pláč, ale dej nám taky
odvahu energicky jednat, je-li to třeba. Tebe se držíme a na tvých slovech visíme, náš Pane.
Zachovej nás ve víře, lásce a naději. A dej nám, prosíme, dost lásky k Božímu lidu i k naší
zemi. Amen.