ke stažení – zde - Anticapitalista.com

Komentáře

Transkript

ke stažení – zde - Anticapitalista.com
Číslo 35. – Září 2007
www.revo.cz.tc
ČASOPIS NEZÁVISLÉ REVOLUČNÍ MLÁDEŽE
Chceme tisíce stromů
nebo další golfové hřiště?
čtěte na straně 1...
Bojujeme s kukuřicí
nebo s kapitalismem?
čtěte na straně 3+4...
Kdo z koho?
Boj pokračuje!
1
Z domova
35. číslo
Klánovický les v nebezpečí
Klánovický les, zvaný také Vidrholec, se nachází
mezi městskými částmi Praha – Klánovice, Praha
– Újezd nad Lesy a Praha – Horní Počernice a s Prahou
sousedícími obcemi Jirny (část Nové Jirny) a Úvaly. Svoji
rozlohou představuje největší souvislou lesní plochu na
území Prahy, a proto není divu, že je hojně využíván
k rekreaci nejen místních obyvatel – o to více, že celá
východní okrajová část Prahy je jinak na lesy poměrně
skoupá. Tento přírodně – zejména ornitologicky ale
i botanicky cenný lesní komplex však může být poškozen
uvažovaným projektem velkého, komerčního golfového
hřiště v jeho středu.
Les mezi Klánovicemi, Újezdem nad Lesy a Úvaly byl
původně větší než dnes a táhl se až k dnešním Kolodějům.
Po staletí byl známý tím, že ve svých útrobách ukrýval
bandy lupičů a loupežníků, kteří přepadávali cestující
na tehdejší císařské silnici z Prahy na Kutnou Horu,
Moravu a Vídeň. První zmínky o místních loupežnících
jsou již z roku 1142, kdy jich kníže Vratislav nechal
několik pochytat a po mučení popravit v Kouřimi a
Kolíně. V 16. století zde mimo jiné řádily i loupežnice se
svými bandami – Vendula Berková a Barbora Prskačka
byly za své činy později upáleny. Jakýsi Jakoubek se na
mučidlech v Praze přiznal k 48 loupežím a řadě vražd na
Vidrholci spáchaných během pouhých dvou let a byl za
ně odsouzen k rozčtvrcení za živa a upálení. Klánovické
lesy byly tedy takový český Sherwood, pouze okrádáni
v něm byli jak bohatí tak chudí. Dodnes užívané
druhé jméno klánovických lesů ,Vidrholec, pochází od
stejnojmenné vsi, zmiňované historickými prameny od
16. století, která zanikla za třicetileté války.
Klánovický les již loupežníky a lapky neskrývá, zato
je dnes cennou přírodní památkou, oblíbenou pro výlety
a houbaření Pražanů i obyvatel blízkých obcí. K Praze
příslušející část je prakticky v celém svém rozsahu
součástí přírodního parku Klánovice-Čihadla (k níž
patří i Xaverovský háj, katastr Klánovic, okolí říčky
Rokytky spolu s Kyjským a Počernickým rybníkem a
další území). Velká část území lesa je dále chráněna jako
přírodní rezervace Blatov, západní část lesa jako přírodní
památka Klánovický les a východní část lesa u obce Nové
Jirny jako přírodní památka Cyrilov – Klánovický les.
Nemalá část celého komplexu byla rovněž zařazena mezi
evropsky významné biosferické lokality Natura 2000
– zejména kvůli množství ptáků, kteří zde hnízdí.
Navzdory tomu se společnost Forest Golf Resort
Praha (FGR) rozhodla vybudovat uprostřed tohoto lesa
areál golfového hřiště s 18-ti jamkami, kvůli němuž by
muselo být vykáceno zhruba 60 hektarů vzrostlého lesa,
aby se uvolnila plocha pro téměř 6 kilometrů hracích
ploch. Další desítky hektarů lesa by ovšem spadaly do tzv.
ochranného pásma hřiště, kde by byl vstup omezen nebo
přímo zakázán. K hřišti by byl postaven také společenskosportovní areál s restaurací a klubem, tenisovými
kurty, parkováním pro desítky aut (v případě turnajů
http://www.revo.cz.ct
počítáno 200 aut) apod. Celá stavba
přírodní rezervace plné zvěře
významným způsobem zasahuje do
opravdu nápad hodný potlesku (na
oblasti Natura 2000 (cca 30 hektary)
obě tváře).
a výše zmíněných chráněných
Kvůli
nedávno
získanému
přírodních lokalit, kterými navíc
souhlasu
od
Gen.
ředitelství
Lesů
prochází cyklostezka a dvě turistické
ČR pro stavbu hřiště firmy FGR se
značené cesty. Další ekologická
místní občané rozhodli bojovat za
rizika představuje nutnost ošetřování
zachování Klánovického lesa v jeho
golfových
trávníků
speciálními
současném, jim zcela vyhovujícím
pesticidy, které mohou zamořit blízké
stavu i jinak než pouze peticí. Místní
vodní zdroje, a také kácením narušená
mládež uspořádala happening na
odolnost lesa vůči náporům vichřice
záchranu lesa, jehož se zúčastnilo na
a případným polomům. Navzdory
200 lidí. 19. července se v místním
pokácení velkého množství stromů a
kulturním zařízení Beseda konalo
přivedení automobilového provozu
setkání odpůrců kácení s občany,
do přírodního parku tvrdí firma FGR
jehož se zúčastnil i starosta Klánovic
na svých webových stránkách, že tento
(rovněž odpůrce kácení lesa), které
projekt přispěje k „…celkové kultivaci
[lesa], zvýšení biologické hodnoty Trápí snad golfisty nedostatek hřišť? bylo rovněž hojně navštíveno. A do
třetice všeho dobrého proběhl v
této lokality a k výchově a propagaci
myšlenek péče o kulturní krajinu.“ Větší výsměch si lze sobotu 4. srpna na parkovišti před známým klánovickým
klubem Black pes happening s produkcí řady hudebních
těžko představit.
kapel, namátkou Young Blood, Hegeš či První hoře, a s
Společnost FGR svoji plánovanou investici obhajuje vystoupením divadelní společnosti Torzo Obskuro. Akce
pomocí vlastních občanských sdružení: Forest Golf zvané Parkovištěfest se podle různých zdrojů zúčastnilo
Club Klánovice (jehož sídlo, Axmanova 260; Praha 9- 80-300 osob.
Klánovice, se shoduje se sídlem firmy FGR) a Pro-GOLF
Také byla vyhlášena fotografická soutěž pro širokou
2005 (jeho stanovy a náplň činnosti jsou ke stažení na
webových stránkách společnosti FGR). V posledních veřejnost o nejlepší fotky zachycující přírodní krásy
volbách se firma také pokusila zvolit své lidi do místního lesa Vidrholce. Zúčastnit se lze na webové adrese www.
zastupitelstva, aby projekt hřiště (který je bohužel od uschovna.cz, kde jako adresáta zprávy stačí uvést ezačátku 90.let v územním plánu) schválili. Stalo se tak, mail [email protected] Soutěž trvá do 1. září
pochopitelně, na kandidátce ODS, která však v těchto a na vítěze čekají hodnotné ceny. Fotografie budou po
volbách, jistě i z důvodu podpory projektu hřiště, získala skončení akce vystaveny ve výše zmíněném klánovickém
v hlasování do místního zastupitelstva pouze necelých kulturním centru Beseda.
16% hlasů (proti více než 54% hlasů do zastupitelstva
Budete-li mít čas, chuť a zájem, podpořte i vy svou
celé Prahy). Proti tomuto dění byla naopak sepsána účastí na akci nebo v soutěži klánovický les, tak jak
petice místních občanů, kteří si nepřejí pokácení lesa funguje dosud - les pro místní obyvatele, pejskaře,
kvůli golfovému hřišti, zejména pak když se další golfové turisty a houbaře. Nic proti hráčům golfu, ale mají-li
hřiště staví v blízkých Dolních Počernicích. Petici chuť, mohou si zajet do Motola, Hodkoviček nebo třeba
v roce 2006 podepsalo přes 800 obyvatel Klánovic, přes na Karlštejn. Proč stavět nové hřiště na místě zdravých
1200 obyvatel Úvalů a další stovky občanů z okolních vzrostlých stromů? Klánovičtí ve své většině říkají jasně:
obcí. Také zastupitelstvo obce stavbu hřiště většinově „Chceme les a ne golf “ a není jediný důvod, proč by nad
odmítá.
jejich přáním měl zvítězit soukromý zájem jedné firmy,
Firma FGR, která v místě již provozuje menší napojené na partaj Jančíků a Burgermeistrů.
společenské středisko a cvičnou golfovou dráhu, se ale
rozhodně nevzdává. Využívá zejména výše zmíněné
skutečnosti, že hřiště se začátkem 90.let dostalo do
územního plánu. Argumentuje také tím, že svoji stavbou
pouze „obnovuje slavnou tradici golfu v Klánovicích“. Je
totiž skutečností, že v roce 1938 zde bylo zřízeno golfové
hřiště pro podnikatelskou a politickou „honoraci“ První
republiky. Toto hřiště ale za války pustlo a po krátkém
poválečném oživení bylo v roce 1950 uzavřeno (ještě
před dokončením celého projektu v plánované podobě).
Jeho pozemky přešly na ČSTV a v roce 1952 byly hrací
plochy rozorány a následně zalesněny. Právě tento, více
než 50 let starý les dnes pokrývá nemalou část oblasti
uvažované pro nové hřiště.
Společnost FGR dnes
malou část těchto pozemků
používá pro své akce, vesměs
ryze komerčního charakteru
– podnikové večírky, svatby
manažerů a podnikatelů,
zvěřinové hody a jiné
podniky přístupné pouze
na rezervaci. Nedávno zde
dokonce spustila noční
ohňostroj, což je uprostřed
Nikola, REVO Praha
Zatím největší demonstrace proti
kácení lesa se konala ve čtvrtek 6. září od
17:00 před budovou Magistrátu, kde se
20.září má o bytí či nebytí golfového areálu
rozhodovat. Několik stovek lidí (převážně
z Klánovic a okolí) vyjádřilo svůj nesouhlas
s dosavadní podobou územního plánu a
požadovali jeho změnu. Podpořit je přišla
i řada politiků z jejich městských částí,
převážně sociální demokraté a zelení.
září 07
Ekologie
2
Americká benzinová kultura a svět
Jak na tom svět opravdu je? Hrozí nám globální
oteplení, dojdou zásoby surovin, vymizí z přírody život,
jak varují vědci na všech frontách? „Žádná apokalypsa
se nekoná a strach je zbytečný. Lidé žijí čím dál lépe,
svět je nádherný,“ tvrdí dánský statistik, ‚skeptický
ekolog‘ Bjorn Lomborg, který chce „bořit mýty kolem
stavu životního prostředí“. Nakolik člověk svými zásahy
ovlivňuje přirozené změny klimatu a nakolik může
oteplování planety zpomalit? Na to neexistuje mezi
vědci jednotný názor.
Optimisté předpokládají, že
Země unese zdvojnásobení počtu
obyvatel. Pokud by se však všichni
obyvatelé Země měli dostat zhruba
na třetinovou životní úroveň té, jaká
panuje v západní Evropě či USA,
byl by celkový dopad na spotřebu
surovin a na životní prostředí pro
dvojnásobnou populaci dvanáctkrát
větší než dnes. To je dost vysoké
číslo i pro zarputilé optimisty. Nikdo
ještě před dvěma lety nečekal, že
Indie a Čína, tedy jak se dnes leckde
říká Čindie, porostou jako bumbrlíček. „Sežral jsem naftové
pole Ghawar a tebe, Kaspické moře, taky sežeru!“
Ceny ropy sledují ekonomové, analytici i skoro
neviditelná skupina veteránů – naftových geologů,
kteří o ložiscích vědí svoje, protože na nich celý život
pracovali, a teď si konečně v penzi mohou dovolit být
nezávislí. Vědí, že levný benzin je pro Američany
něco jako ústavní svoboda, která jim zaručuje volný
pohyb. Když jste jednou strávili mládí popojížděním
v automobilu, jen tak se jej nevzdáte. Americké plýtvání
ropou vzniklo hned po druhé světové válce. Amerika
zásobovala bojující Evropu pohonnými hmotami. Musela
vytvořit síť rafinérií, ropovodů a tankerů a najednou měla
nadbytek benzinu, a tak z něj udělala kulturní styl. To
trvá do dnešních dnů, že Amerika bere benzin jako
naprostou samozřejmost a k jeho výrobě potřebuje ropu,
kterou dnes získává za jakoukoli cenu. Evropany naopak
válka naučila šetřit, a trvalo to dalších pár desetiletí, než
se svého zvyku „šetřit“ začali zbavovat.
Staří naftoví geologové tvrdí, že jedno století
plýtvání ropou skončilo a s ním
vcelku
bezproblémový
růst
západní civilizace. Pesimistické či
realistické modely očekávají, že již
v letech 2008 – 2010 dojdou laciné
suroviny a pravděpodobně i laciné
potraviny. Vyvlastňování ropných
polí v Latinské Americe, faktické
zestátnění ruského naftového
průmyslu i očekávaná výstavba
čínských letadlových lodí (všimli jste
si vůbec, že Čína nemá pořádné
válečné loďstvo schopné zasáhnout
třeba na Blízkém východě?) je
počátkem naftové nervozity.
Během pouhého posledního roku stouply ceny
mědi tak, že už ji nepoužíváme na okapy apod. Něco
podobného se děje se zlatem a brzy se možná až
několikanásobné zvýšení cen čeká i u hliníku. Mědi a
hliníku je sice na Zemi stále ještě dost, ale jejich cena je
vlastně cenou energie nutné na jejich zpracování.
První panika ohledně toho, že ropa dochází, vznikla
v Americe hned devět let po začátku těžby. V Americe,
která se dnes snaží mít pod kontrolou všechny zdroje
ropy a k jejich získání si vymýšlí nesmyslné důvody, jako
např. „zbraně hromadného ničení v Iráku“.
Když Spojené státy oznámily, že opouštějí mezinárodní
dohodu o omezování produkce plynů způsobujících
skleníkový efekt, spustily lavinu kritiky ze všech koutů
světa. Dohodu odmítl 28. března 2001 americký
prezident George Bush. Zdůvodnil to tím, že je
v rozporu s ekonomickými zájmy USA. Spojené státy
přitom až do nedávna byly zdaleka největším výrobcem
skleníkových plynů – v roce 2003 vyprodukovaly plných
21 procent lidmi způsobených emisí oxidu uhličitého.
Podle posledních (zatím předběžných) odhadů byly
v absolutním množství vypuštěného oxidu uhličitého
v roce 2006 předhoněny Čínou. Problém je ale v tom, že
zatímco na Čínu připadá téměř 20% světové populace,
tedy stejně, ba více kolik tvoří její podíl ve vypouštění
plynu do ovzduší, pak USA představují pouze asi
4,5% světové populace. Světovou atmosféru tedy USA
znečišťují několikanásobně více, než je jejich podíl
na obyvatelstvu. Rozhodnutí americké administrativy
považují vědci za polibek smrti pro celou planetu. Postoj
USA je také úplné popření Bushových předvolebních
slibů, v nichž kladl důraz na ekologii.
Co na to člověk může říci? Tak třeba to, že není divu,
že v Americe řádí čím dál tím častěji tornáda, bouře a
další živelné katastrofy a jedním z důvodů toho všeho je
již zmíněný skleníkový efekt. Ne že by se Amerika jako
každý jiný normální stát na Zemi snažila planetu šetřit,
ta se naopak stará jen o svoji ekonomiku.
Amerika chce utahovat kohouty s ropou, ale aby
se třeba podílela na vývoji motorů s nižší spotřebou
pohonných látek a nižšími emisemi, tak to naopak
vyřeší tak, že světu řekne jinými slovy „kašleme na
mezinárodní dohodu“.
Vilém, REVO Praha
Modrá nebo zelená planeta?
Knižní trh obohatila kniha Václava Klause „Modrá, nikoli
zelená planeta“, kde se vyjadřuje k problémům ekologie.
Problém ovšem nevidí ani tak v ochraně přírody, ale
hrozbu pro něj představují lidé, kteří ekologické hrozby
zveličují, aby vyvolali strach, a tím si získali politickou
podporu a donutili občany souhlasit s okleštěním
některých práv. Proč tento špinavý styl nehledá autor tam,
kde je zjevný, např. u zastánců tzv. války s terorismem, se
v knize neuvádí.
Základní teorií Klausova přístupu k ekologickým
problémům je přesvědčení, že trh už je vyřeší. Lidé
vstupují do tržních vztahů s poptávkou po co nejlepších
materiálních, duševních nebo kulturních požitcích. Mezi
ně už začíná patřit i poptávka po kvalitních přírodních
podmínkách, po zdravém způsobu života, např. po čistém
vzduchu v zamořených velkoměstech. Lidé tak podle
Klause mají preferovat ty výrobky a služby, které jsou
ekologicky nenáročné.
Praxe takový přístup ale vyvrací. Na rovině poptávky
většina lidí volí takové výrobky, které jsou nejlevnější, i když
jsou ekologicky náročné (nebo třeba vyráběné dětmi za
otrockých podmínek v Pákistánu nebo Číně). Protože, říká
si průměrný člověk, můj postoj není co platný, když ostatní
se stejně chovají neekologicky, a ještě si žijí levněji. Tady
by musel nastoupit obecný závazek, prosazený politicky,
např. ve formě zvýhodnění ekologických produktů. Ale to
je přesně to, před čím Klaus varuje jako před omezováním
svobody (svobody podnikání).
Když jsme u požadavku čistého vzduchu, vzpomínám
na scénku ze starší filmové komedie „Co je vám, doktore?“
kritizující lhostejný postoj k přírodě. Zdeněk Svěrák
v hlavní roli mluvil už v té době o nutnosti omezit osobní
automobilovou dopravu. Na připomínku jednoho
oponenta, že si autem vyrazí někam za město na čerstvý
vzduch, reaguje, že nebýt všech těch
aut, nebylo by třeba nikam jezdit,
vzduch by zůstal dýchatelný i ve
městě. Na konci scénky končí Svěrák
s rozbitým nosem.
Tato scénka osvětluje „tržní chování“
lépe než hypotetické upřednostňování
ekologických výrobků. Vydělat co
nejvíce peněz, co nejvíce zkonzumovat
bez ohledu na to, co a koho to poškodí.
Pokud zatoužím po zdravém způsobu
života, vyjedu autem na hory nebo
k moři… Tak vypadá v praxi uspokojení potřeby po
zdravém způsobu života.
Jak vypadá tržní (anti)ekologické chování ze strany
nabídky, tedy ze strany kapitálu? Ve zvětšené míře totéž
v bledě modrém. Vydělat co nejvíc peněz, za čistou
přírodou odjet daleko pryč z civilizace, např. si koupit
vlastní ostrov v Karibiku, po vzoru Viktora Koženého. Za
vydělané peníze koupit drahý, na benzín náročný terénní
vůz, aby všichni viděli, že na to mám, a budu s ním ničit
vozovku a zabírat dvě místa na parkovišti.
Jistě, životní styl je samozřejmě individuální a ne
každý kapitalista se chová jako účastníci milionářské
automobilové soutěže Rallye Gumball, která spočívá v co
nejrychlejším přejetí kusu Evropy bez ohledu na pravidla
silničního provozu (pokuty za rychlost jsou pro účastníky
pakatelem) a který letos skončil předčasně kvůli smrtelné
nehodě zaviněné milionářskými synky v Makedonii.
Skutečným problémem je tržní styl kapitalismu. Co
nejmenší náklady na výrobu jsou podmínkou co největšího
zisku, a co největší zisk je zárukou, že výrobce obstojí
v konkurenci. Přílišné ohledy na životní prostředí takovou
konkurenceschopnost snižují. Příklad se nabízí právě
z oblasti globálního oteplování.
Množství států se zaručilo čelit
oteplování snížením vypouštění
skleníkových plynů (oxidu uhličitého
a dalších), které kodifikovaly v tzv.
Kjótském protokolu. USA pod
Bushovou vládou jako největší
hříšník ale podpis odmítly – lpění na
ekologičtějším průmyslu by ohrozilo
konkurenceschopnost
americké
ekonomiky (a to je nevlastenecké,
nesvobodné, možná i proti Bohu).
Finance vynakládá kapitál ze svého
pohledu smysluplněji – vypisuje odměny vědcům, kteří
globální oteplování zpochybňují, jako např. v reakci na
zprávu OSN z letošního roku, která klade globální oteplování
„s velkou pravděpodobností“ za vinu lidskému chování.
Tržní mechanismus není nějak ochoten akceptovat
nutnost řešení ekologických problémů. Ohledně
otázky životního prostředí je třeba požadovat nezávislé
posouzení problému ze strany odborníků a zároveň jeho
předložení veřejnosti, která má právo rozhodnout, co
dál. Věřím, že lidé se neřídí heslem „po nás potopa“, a že
si stanoví takové podmínky (např. cenová zvýhodnění,
přerozdělení finanční podpory od dálniční a automobilové
lobby k železniční či veřejné městské dopravě), které
přispějí ke zlepšení životního prostředí, a tím i životní
úrovně. Závaznost podmínek pro všechny vyloučí
obavy, typické pro dnešního, v konkurenci odchovaného
člověka, že zbytek populace bude žít neekologicky, ale
levněji. To všechno ale vyžaduje záruku demokratického
systému s rozhodováním zdola a nezávislého na slepých
mechanismech trhu – demokratického socialismu.
Piškot, sympatizant REVO z Liberce
[email protected]
3
Antikapitalismus
35. číslo
Bojujeme s kukuřicí
nebo s kapitalismem?
Nedávno se mi více méně náhodou do
rukou dostaly jedny z nejnovějších materiálů
organizace Greenpeace informující o
probíhajících kampaních v České republice
i zahraničí. Kromě mezinárodních kampaní
proti kácení tropických pralesů, proti
globálnímu oteplování a za záchranu
ohrožených velryb, láká česká pobočka
Greenpeace také na domácí témata
omezení těžby uhlí v Mosteckém revíru
a zejména na „problém“ GMO (geneticky
modifikovaných organismů), konkrétně
jedné, u nás testované formy kukuřice.
A právě tuto kampaň, respektive její
podstatu, určitě neškodí za to rozebrat
trochu podrobněji.
Tak například text jedné brožurky
o údajném nebezpečí GMO obsahuje
výstražně formulovaný a zároveň pochyby
nepřipouštějící výklad o tom, jak se při
laboratorním výzkumu potvrdilo, „že GM
kukuřice MON 863 firmy Monsanto toxicky
působí na játra a ledviny pokusných zvířat“ a
že “potkani živení [kukuřicí] NK 603 vykazují
abnormality ve vývoji řady vnitřních orgánů”.
Pro zvýšení důvěryhodnosti a vytvoření
atmosféry erudovanosti nechybí odkaz na
práci francouzského profesora Séraliniho
a jeho články v “prestižním časopise”.
Co bohužel čtenář v brožuře Greenpeace
nenejde, jsou odborné reakce a vědecká
kritika na tuto práci, přinášející zjištění, že
pozorovaná mírně snížená velikost ledvin
se stále nachází zcela v rámci rozmezí
běžného pro kontrolní potkaní jedince,
stejně jako že ledviny potkanů nejevily
žádné mikroskopicky patrné odlišnosti a
jejich nepatrné zmenšení nemá naprosto
žádný biologický význam. Podobné závěry
byly učiněny i ohledně údajného vlivu GM
potravy na další zmiňované zvířecí orgány.
Samozřejmě nelze brát Greenpeace právo
informovat své čtenáře pouze o těch
zjištěních, která zapadají do jejího předem
připraveného scénáře GMO příběhu. Jen je
třeba dát pozor na to, že zde nemáme co do
činění s exaktní vědou, jak se nás brožurka
svým jazykem snaží přesvědčit, ale spíše s
katechismem lidí “pevných ve víře”.
Ostatně jen pro zajímavost: Tipněte si, jaké
procento přípravků uvažovaných jako léčiva
je v nějaké fázi svého testování vyřazeno
jako nevhodných kvůli prokázaným nebo
jen potencionálním nebezpečným účinkům
na živý organismus? Faktem je, že jde až o
95%. A bylo by dosti naivní se domnívat,
že u testovaných GMO pro potravinářské
účely se postupuje způsobem, co pokus to
trefa do černého. Nakonec jedna konkrétní
genetická modifikace se během testování
docela dobře může ukázat jako nevhodná
(např. toxická pro konzumenta), ale proč
se kvůli tomu vzrušovat nebo dokonce
panikářsky odmítat GMO vůbec?
http://www.revo.cz.tc
Materiály Greenpeace ovšem staví také
na „problému“ alergií na proteiny v GM
potravě, jejichž příčinou bylo vložení
genu z cizího organismu, a na tom, jak
jsou tedy GM potraviny nebezpečné pro
lidské zdraví. Ano, jeden takový známý
případ před deseti lety se týkal testované
krmné sóji pro dobytek (nikoliv pro lidi),
do níž byl vložen gen z paraořechů, který
měl kódovat protein zlepšující kvalitativní
složení sóji (zvýšený obsah esenciální
aminokyseliny methioninu). Při zkouškách
se zjistilo, že na tento protein se váže
alergická reakce na paraořechy, která se
u GM sóji projevovala. Další testování této
sóji se ihned zastavilo. Greenpeace
tedy opět používá manipulativní
a iracionální způsob uvažování,
kdy odhalení nevhodnosti nějaké
konkrétní genetické modifikace
během laboratorního testování je
používáno jako „důkaz“ obecné
nebezpečnosti GMO, místo aby
bylo naopak považováno za důkaz
spolehlivosti pečlivého testování
těchto potravin. O významnosti
tohoto „problému“ výmluvně svědčí
to, že ani Greenpeace není ani po
letech dotazování schopna uvést
jeden jediný konkrétní případ projevu
alergie na cizorodý protein u GMO
u nějaké osoby (a GM potraviny
jsou na trhu již přes 20 let). Přesto
dále opakuje argumenty stavící na této
„hrozbě“.
Mánie a povyk kolem GMO zejména
v Evropě neutuchá a anti-GMO aktivistům,
zejména právě z Greenpeace, se v poslední
době dokonce podařilo zvrátit několik málo
rozhodnutí o pěstování nebo dovozu GMO
potravin do zemí EU. Na rozdíl od výše
zmíněného materiálu o kukuřici, který
operoval se závěry vědecké studie, jsou
„terénní“ výstupy Greenpeace téměř vždy
postaveny na emociálně strukturovaných
představeních
aranžovaných
pro
mainstreemová buržoasní média a na
prohlášeních
používajících
strašidelný
slovník s opakujícími se motivy „nebezpečí“,
„kontaminace“, „toxické“, „nevratné“ a
„nekontrolova­telné“. V rámci své kampaně
nedávno vnikli aktivisté Greenpeace na pole
zkušební stanice v Nechranicích u Hradce
Králové a protestovali zde, pochopitelně
za přítomnosti televizních kamer, proti
onomu údajně nebezpečnému druhu
GM kukuřice, zmíněném v jejich textu.
Samozřejmě nechyběly patřičné rekvizity
– makety zlé, šklebící se GM kukuřice,
protichemické oděvy, ochranné masky a
roušky (GM kukuřice je podle Greenpeace
pravděpodobně
infekční!?),
cedule
s lebkou a hnáty symbolizující nebezpečí a
jedovatost atd…
Z vědeckého hlediska lze říci: Ke
genetickým
modifikacím
(změnám,
mutacím) dochází v přírodě bez zásahu
člověka přirozeně a neustále, jsou zdrojem
vnitrodruhové variability i vzniku druhů
nových. Stejně tak člověk zasahuje do
genetické informace rostlin již dávno.
Nejprve po mnoho staletí postupoval
v zásadě stejně jako příroda, „pouze“
vybíral pro další pěstování semena rostlin,
které se vyznačovaly jemu užitečnými
vlastnostmi více než jiné (tyto lidmi vybrané
znaky ovšem většinou nebyly prospěšné
pro přežívání druhu v jeho přirozeném
divokém prostředí).
Od 18.století začal člověk s křížením
(hybridizací) – mezi rostlinami stejného
druhu i druhů a dokonce rodů různých – tzv.
vzdálenou hybridizací. Mnohé případy této
vzdálené hybridizace přitom již v přírodě
přirozeně nevznikají a jejich vznik je
asistován člověkem. Aby byly tyto hybridní
rostliny i v dalších generacích plodné, musí
se zdvojit jejich chromozomové sady, což
se dělá obvykle působením mutagenu
kolchicinu, prudce jedovaté látky přítomné
v ocúnu. U některých rostlin vyšlechtěných
člověkem se naopak oceňuje jejich sterilita
(např. všechny běžně prodávané banány
jsou bez semen, ačkoliv v přírodě volně
rostoucí banánovníky mají přirozeně plody
plné velkých tvrdých semen). Od druhé
světové války se používá indukovaná
mutageneze:
semena
rostlin
jsou
vystavována ionizujícmu rentgenovému a
gamma záření nebo chemickým mutagenům
jako je např. metylnitrozomo­čovina. Jejich
působením se mění genetická informace
rostlin, a to způsobem, který je člověkem
neovlivnitelný a nepředvídatelný.
Na této cestě šlechtění rostlin byly
jak neúspěchy, např. proslulý kříženec
rajčete a bramboru, který neměl ani hlízy
ani plody, tak vítězství – např. Triticale,
kříženec pšenice a žita, který se s výhodou
používá jako krmivo pro dobytek a na
výrobu zdravých cereálií. Česká republika je
mimochodem v jeho pěstování na osmém
září 07
místě na světě. Proti křížení a indukované
mutagenezi nikdo nevznesl žádné námitky,
ačkoliv to, co se přesně v rostlině děje,
člověk vlastně neví a nemůže ovlivnit.
Z tisíců kříženců a mutačních variant se jich
v praxi jako užitečných uplatní jen nepatrný
zlomek. Nikoho ale naštěstí nenapadlo volat
po jejich zákazu.
GMO ve světě bakterií jsou již mnoho let
obrovským a neocenitelným přínosem pro
lidskou medicínu a další obory, aniž by kvůli
nim kdo dělal sebemenší rozruch. Inzulín,
důležitý pro léčbu cukrovky, se po desetiletí
připravoval ze slinivek prasat, koní a krav.
Problémem občas bylo jeho znečištění
a alergické reakce na příměsi v inzulínu
získaném ze zvířat. Od roku 1982 se inzulín
produkuje z GMO – bakterie, do níž byl
vložen gen pro lidský inzulín. Takto získaný
inzulín je levnější, čistší a je na něj méně
alergických reakcí než na inzulín ze zvířecích
slinivek. Bakterie s vloženými cizorodými
geny dnes produkují lidský růstový
hormon (STH), vitamin B12 (používaný
k léčbě anemie), FSH (používaný např. při
léčbě neplodnosti) a další užitečné látky.
Interferony kdysi bývaly těžko dostupné
a nesmírně drahé. Díky jejich produkci
pomocí GMO je dnes můžeme mít mnohem
levněji a používat k léčbě viróz, mnoha
druhů nádorů a leukémií, hepatitidy typu
C či roztroušené sklerózy. Bez využití GMO
by se dnes výzkum nových léků i poznání
molekulárních
mechanismů
živých
organismů prakticky zastavily. Naštěstí ani
zde nikoho nenapadlo protestovat proti
jejich používání – ani Greenpeace ani
nějaké křesťanské fundamentalisty.
Genetické modifikace u rostlin jsou
jedním z nejlépe kontrolovaných procesů,
kde je vložený gen známý nejen co do
funkce, ale také co do kompletní sekvence
své DNA. Komplexní působení vloženého
genu v GM organismu se dále podrobuje
mnohaletému přísnému testování, a
pokud se odhalí jakékoliv negativní efekty
(např. výše zmíněné alergenní působení,
které se mimochodem vyskytuje u mnoha
„normálních“, geneticky nemodifikovaných
produktů jako jsou mléko, kivi, arašídy či
ústřice), testovaný produkt nebude nikdy
uvolněn pro praktické využití. Samozřejmě
ovšem nelze vyloučit „selhání lidského
faktoru“ nebo činnost firmy, která uvolní
špatně testovaný nebo dokonce rizikový
GM produkt ve snaze netratit na ziscích –
tato námitka ale platí pro všechny výrobky
lidské práce. V hypermarketech dnes člověk
bohužel běžně narazí na shnilé a červivé
maso, sýry s „obnovenou“ dobou životnosti
a další výrobky nezákonně prodávané
zákazníkům, aby korporaci neklesly marže.
Každopádně faktem zůstává, že v mnoha
zemích dnes obsahuje 70–80% potravin
na trhu nějaký GM produkt (např. v USA je
dnes 89% pěstované sóji a 61% pěstované
kukuřice geneticky modifikováno). Výhody
GM plodin jsou přitom zřejmé: lepší odolnost
proti mrazu, plísním a hmyzím škůdcům,
zvýšená mechanická stabilita při dopravě a
skladování, zvýšení výživné hodnoty plodin,
zvýšení hektarových výnosů, modifikace
vlastností plodin šité na míru jejich budoucímu
technologickému zpracování, zlepšení chuti,
vůně a trvanlivosti plodin atd…
Antikapitalismus
Jaké jsou tedy vlastně hlavní argumenty
Greenpeace proti GM rostlinám? Mluví
o dosud nepředvídatelných dlouhodobých
důsledcích a potencionálních rizicích
GM, zatím neodhalených testováním.
Další argument se týká toho, že GMO
jsou patentované a jsou ve vlastnictví
velkých nadnárodních biotechnologických
společností (Monsanto, Ciba Geigy, Bayer
ad.), které si takto podmaňují světové
zemědělství – ruinují malé farmáře a další
činí závislým na patentem chráněném
osivu (které farmář musí od agrokorporace
neustále kupovat), čímž mohou způsobit
vystupňování
světového
problému
s nedostatkem potravin. Směs obou
těchto argumentů ovšem není používána
pouze Greenpeace, ale také řadou
levicových politických organizací – zejména
anarchistických a levicově liberálních. Tak
například na Indymedia UK je možné se
dočíst o červencové „přímé akci“ skupiny
britských aktivistů, kteří v noci přelezli plot
jednoho zkušebního pole a zničili záhony
GM brambor. Článek informuje čtenáře
o tom, že byl už nejvyšší čas, neboť „rostliny
bramboru již kvetly a šířily genetickou
nákazu do okolního venkova“, a raduje se,
že zničením rostlin (v jazyce článku tzv.
„dekontaminací pole“) se „Británie opět
stala GMO free!“
Tyto
argumenty, třeba
dobře
míněné, je podle mě třeba odmítnout.
„Nepředvídatelné dlouhodobé důsledky“
GMO samozřejmě existovat mohou,
nicméně tento argument je použitelný
prakticky na jakoukoliv lidskou činnost,
včetně všech předchozích způsobů šlechtění
rostlin.
„Nepředvídatelný
dlouhodobý
důsledek“ nakonec může mít i používání
kteréhokoliv nového léku, a přece z toho
nikdo nevyvozuje nutnost zakázat jejich
vývoj a používání (a to přesto, že v případě
nových léků skutečně již došlo k hrozivým
tragédiím jako byla např.aféra thalidomid/
con­tergan s těžce deformovanými dětmi
v Západním Německu, zatímco v případě
GMO nikoliv). Za danou skutečnost je
naopak třeba brát to, že konstrukce GMO
je proces vědecky pochopený a člověkem
kontrolovaný a následně testovaný VÍCE
než kterákoliv předchozí metoda šlechtění
rostlin (přinejmenším v době jejich vzniku),
a že této skutečnosti pak logicky odpovídá
i fakt, že zhruba dvacetileté užívání
těchto plodin a výrobků z nich nepřineslo
jediný dokumentovaný případ negativních
následků na zdraví stamilionů lidí či zvířat
nebo na místní ekosystémy.
4
Pokud jde o druhý argument, skrývá
v sobě hned dva omyly nebo spíše
myšlenkové pasti. Zaprvé je mylné se
domnívat, že zemědělství nepracující s GMO
je nebo bude méně v rukou nadnárodních
firem než to, které je bude využívat.
Proměna všech produktů lidské činnosti
ve zboží, tendence ke vzniku monopolů,
ke koncentraci kapitálu a velkovýrobě,
globalizace trhu – to všechno jsou základní
rysy systému, v němž žijeme – kapitalismu.
Dnešní zemědělství a obchod s jeho
produkty už je ve skutečnosti plně v rukou
několika málo obřích firem a pěstitelé,
a to zdaleka nejen v chudých zemích
Třetího světa, jsou již dávno vystaveni
nemilosrdnému diktátu obchodních řetězců
a zpracovatelského průmyslu. Stejně tak
výroba hnojiv, pesticidů, zemědělských
strojů atd… je v režii kapitalistických firem
nebo kapitalistických států, které sledují jen
a pouze logiku zisku.
A právě z toho pak zadruhé vyplývá, že
boj proti GMO není tím bojem, který bychom
měli vést, abychom řešili problém hladu ve
světě nebo problém postavení chudých
rolníků a nádeníků ve společnosti. Lidé
nejsou hladoví nebo chudí, protože na polích
roste nebo neroste GMO, ale protože tato
pole někomu patří a celý proces od sklizení
přes zpracování až po prodej potravin se
řídí tvorbou zisku pro vlastníky výrobních
prostředků. Nejsou to ani kombajny ani
hnojiva ani GMO, které způsobují, že miliarda
lidí na světě připomíná kostlivce z Osvětimi
a jinde se pálí zrní v elektrárnách, ovoce
hází do moře, cukrová třtina mění na palivo
pro chryslery a McDonald vyhazuje po pár
minutách neprodaný hamburger do koše.
Jsou to společenské vztahy mezi třídami a
světová dělba práce, které jsou příčinnou
tohoto stavu. Patenty na léky stojí dnes za
tím, že miliony lidí nemají možnost se jít
z finančních důvodů léčit a jsou odsouzeni
k umírání. Chyba ale přece není v lécích.
Stejně jako předtím, jsou to výrobní a
společenské vztahy a nikoliv produkty lidské
činnosti, na nichž leží zodpovědnost a které
je proto třeba revolučně zrušit.
GMO – stejně jako předtím hnojiva,
zemědělské stroje a šlechtění rostlin pomocí
kolchicinu a gamma záření – jsou skvělým
produktem lidského důvtipu a vědy, mohou přinést obrovské výsledky a poskytnout
prostřenému stolu lidstva hostinu, o níž se
sultánům a králům nikdy nesnilo. Těším se
na svět, kde lidé budou pohodlně užívat
vakcínu proti žloutence z GM banánů, kde
GM rýže se zvýšeným obsahem vitaminu
A zabrání každoročně milionům případů
úmrtí a slepoty a kde se vyprahlé savany
a polopouště Afriky a střední Asie opět
zazelenají GM travinou snášející horko a
přesolenou půdu. To všechno je potenciál,
který může být realizován. A aby realizován
skutečně byl, musíme bojovat proti
překážkám, které mu dnes stojí v cestě.
Musíme mít jasno v tom, že to nejsou
výrobky lidské práce ale společenské poměry
v nichž jsou vyráběny a distribuovány, které
je třeba napadnout a následně přetvořit.
Nebojujme proto s kukuřicí ani s brambory!
Bojujme s kapitalismem!
Nikola, REVO Praha
[email protected]
Z domova
5
35. číslo
Kapitalistická reforma schválena!
Projde nebo pojde „daňová a sociální
reforma“ při hlasování ve sněmovně? Tak
zněla otázka, která po hanebném a nechutném
ukončení Čunkovy korupčnické kauzy zcela
ovládla politický život v Česku. Dnes je již
odpověď známa: stalo se bohužel to první.
Hlasy dvou zrádců, Pohanky a Melčáka,
byl schválen obrovský přesun daňového
a sociálního břemene od kapitalistické
třídy podnikatelů, spekulantů, manažerů,
profesionálních politiků a jiných sluhů kapitálu
především na záda pracujících ale i malých
Reforma prošla mj. díky hlasům pánů
Pohanky a Melčáka. Díky, kluci...
podnikatelů. Pro největší šéfy s milionovými
příjmy bylo odsouhlaseno snížení zdanění
z 32% na jednotnou sazbu 23,1% pro rok
2008 (ze superhrubé mzdy), zrušení daně z
dividend, zavedení stropů ve výši čtyřnásobku
průměrné mzdy pro maximální odvod
pojistného a snížení zdanění firem z dnešních
24% postupně až na 19% v roce 2010. Lidé
s nízkými příjmy budou naopak platit vyšší
daně (dnešní sazba je 12% pro lidi s nejnižšími
příjmy, po „reformě“ bude zavedena výše
zmíněná jednotná sazba 23,1% ze superhrubé
mzdy) a citelně je zasáhne zvýšení dnešní tzv.
snížené sazby DPH z 5 na 9%, které se dotkne
potravin, léků, vody, tepla, městské hromadné
dopravy či knih a kultury. Cena energií stoupne
po zavedení zvláštní daně tak, že uhlí podraží
o 9%, elektřina o 1% a plyn o 4,2%. Návrh ruší
dnešní, byť zcela omezenou, progresivnost
zdanění a celkově vede k přesunu daňové
zátěže z přímých (daň fyzických osob a firem) k
nepřímým (DPH, spotřební, palivové) daním.
I lidé s nejnižšími příjmy budou dnes v Česku
platit vyšší daně než velké koncerny a banky!
Asi by se měla navrhnout změna textu naší
hymny- ze „zemského ráje na pohled“ se stává
„daňový ráj“ - ovšem pouze pro ty nejbohatší.
Zadlužení země, způsobené beztak jen
řáděním kapitalistů (sanace bank, privatizace,
prohrané arbitráže, tunelování firem atd...),
reforma ovšem neřeší - jedna z mála věcí, na
níž se shodne levice s nejneoliberálnějšími
experty bankovních domů.
Pokud jde o onu „sociální“ stránku reformy,
stačí zmínit snížení porodného na 13 tisíc
korun za každé dítě, což je proti dnešku
pokles o téměř 5000 korun (původní návrh
http://www.revo.cz.tc
„reformy“ přitom předpokládal snížení
porodného u prvního dítěte „pouze“ o 2760
Kč). Životní minimum a sociální dávky se
již nebudou pravidelně valorizovat podle
inflace. Rodičovský příspěvek bude snížen
(uvažujeme-li současnou délku mateřské
dovolené, která je 4 roky) a odstupňován v
průměrných hodnotách 11 400, 7600 a 5460
Kč/měsíc podle zvolené délky rodičovské
dovolené (2,3 nebo 4 roky). Bude zrušen
příspěvek pro osoby se zdravotním postižením.
„Nejsociálnější“ je ovšem reforma v oblasti
zdravotnictví: úplné zrušení nemocenské v
prvních třech dnech nemoci, platba 30 Kč
za návštěvu lékaře, zubaře a každou jednu
položku na receptu, platba 60 Kč za den
pobytu v nemocnici, ozdravovně nebo lázních
a platba 90 Kč za návštěvu pohotovosti.
Důchodci, často nemocní a rodiny s více
dětmi budou v průměru pouze kvůli zdražení
lékařské péče platit za rok o 1800 Kč více než
nyní. Roční horní limit pro platby za lékařskou
péči byl sice stanoven na 5000 Kč, ale není
do něj započítávána právě platba za pobyt v
nemocnici a lázních. Chronicky nemocní
občané tak mohou ročně platit až o tisíce
korun více, než dnes! Tomu všemu se pak v
žargonu neoliberálních vizionářů říká posílení
role pacienta, kterému se konečně dostalo
pocitu, že „kupuje službu a stává se klientem“,
který může „požadovat třeba kvalitnější jídlo
v nemocnicích“. Pravděpodobně proto, aby
lidé náhodou netoužili vyvléci se z onoho
vládou vychvalovaného pocitu štěstí, cítit se
jako klient a kupec, bylo reformou lékařům
přísně nařízeno, aby od všech lidí vybírali tyto
poplatky povinně. Lékař, který tak opakovaně
neučiní, bude platit pokutu až do výše 50 tisíc
korun.
poslední oporou, která je drží u koryta.
Jejich podmínky tolerance reformy byly buď
podružné, nebo jdou na ruku zájmům kapitálu
a jsou ještě více napravo od původních
návrhů. Nechybí mezi nimi ani požadavek
dalšího daňového zvýhodnění holdingových
společností a zvýšení hranice obratu podniku
pro povinné vedení podvojného účetnictví.
Daňové zvýhodnění stravenek by bylo
zachováno i bez nich a oba pánové jej na svůj
seznam zařadili, jen aby si zachovali zbytek
své masky.
Tlustý a jeho spojenci využili schvalování
reformy k dalším krokům v budování své
opoziční frakce uvnitř ODS, která je realitou
a bude v nejbližší době ovlivňovat dění na
české politické scéně. Navenek se tato frakce
prezentuje důsledným hájením volebního
programu ODS, zejména ve smyslu dalšího
radikálního snižování daní všem, takže se může
zdát, že je i „sociálnější“, než je ODS či koalice
jako celek. Ve skutečnosti ale Tlustý mluví jen
o jedné z částí svého plánu. Snižování daní v
jeho pojetí (nejvíce samozřejmě nejbohatším
jednotlivcům a firmám) má a musí být totiž
vyváženo odpovídajícím snížením státních
výdajů - destrukcí sociálních, zdravotních
a penzijních systémů, jak fungují ještě
dnes, a masovou cenovou deregulací. Právě
toto pokračování frontální ofenzivy proti
sociálnímu státu podle receptu Modré šance je
to, co od současné vlády žádá a ústy analytiků
(rostoucího kapitalistického profitu) a expertů
(na odírání pracujících) vyslovuje svět „kapitánů
průmyslu“ a finančních žraloků.Neoliberalizace
Česka podle vůle kapitalistických elit zdaleka
neskončila a jediné, co ji může zastavit, je
široký odpor pracujících, kteří nesmí dopustit
opakování porážek, které jejich soudruzi v
zahraničí zažili z rukou Reagana, Thatecherové,
Dzurindy a Schroedera.
V horečnaté přípravě na očekávané
hlasování o reformě se opakovaně objevovala
některá jména poslanců pravicové koalice,
Nikola, REVO Praha
kteří dávali najevo, že se jim reforma nelíbí
a že ji možná nepodpoří. Z
ODS šlo o poslance Tlustého „Rebel“ Vlastimil Tlustý ukazuje před loňskými volbami daňové kolečko,
na kterém si každý občan mohl spočítat, kolik po reformě ušetří...
a „jeho lidi“, v lidové straně
o poslance Hovorku a dále
nebylo po nějakou dobu jasné,
jak se zachovají přeběhlíci
k pravici zvolení původně
za sociální demokracii Pohanka a Melčák. Reformu
nakonec z koalice nepodpořil,
zejména kvůli poplatkům u
lékaře i pro děti do 15 let a
některým dalším částem její
zdravotnické části (způsob
volby ředitele VZP, úhrady
léků), pouze lidovec Hovorka.
Naopak Melčák a Pohanka
dohráli svoji hru zrady až do
konce, do naprosté kapitulace
před panskou vládní koalicí,
září 07
Z domova
10 + 1 perla o radaru a referendu
„Petice je pro mě důkazem, že referendum by
být nemělo. Jsou-li významní a vzdělaní občané
takto dezorientováni, a to navzdory tomu, že už
několik týdnů jsou skoro všechny informace na
nejrůznějších místech k dispozici ..., kampaň
před referendem by spíš než racionální diskurz
připomínala rituály protiamerického populismu“.
Tak právě těmito slovy se vládou najmutý proradarový PR aktivista, Tomáš Klvaňa, vyjádřil
k dopisu 55 osobností české vědy a kultury
prezidentovi ČR, požadujícímu referendum v
otázce umístění amerického radaru v Brdech.
Pan Klvaňa si pravděpodobně myslí,
že z pozice své funkce (nebo snad svého
předchozího angažmá pro jeden nadnárodní
tabákový monopol?) může určovat, co je
racionální diskurz („chceme radar“, případně
„nechceme radar, chceme rakety!“) a co je jen
protiamerický populismus (jakýkoliv jiný názor,
jakákoliv vznesená námitka). Budiž. Pak nám
ovšem pan Klvaňa jistě dovolí, trochu se na ten
jeho „racionální diskurz“ v podání radarofilů a
„informovaných“ politiků podívat. Následujících
deset výroků politicky angažovaných lidí
ošperkovaných opravdu unikátními výňatky
z článku „herce“ Michala Pavlaty jsou
průřezem odhalujícím argumentační úroveň,
míru racionality, verbální prostředky i motivy
zastánců radaru a/nebo odpůrců referenda, tak
jak zazněly od ledna tohoto roku
„Nedávno jsme s panem premiérem vyjeli
diskutovat o radaru do Borovna. Čekalo nás
tam asi 150 protestujících lidí, přičemž občanů
Borovna z nich bylo jen šestnáct. Zbytek byla
nějaká rozdivočelá, přiopilá klaka.“
Ministryně obrany ČR, Vlasta Parkanová,
Víkend DNES, 9.6.2007 (Komentář k návštěvě
diskuse s občany v Borovnu. Diskuse se
zúčastnilo na 400 občanů nejen z Borovna ale
i z okolních brdských vesnic. Nikdo opilý či
přiopilý se diskuse neúčastnil.)
„Pokud bychom ty spojenecké svazky
přetrhali, tak si musíme uvědomit, ... že se pak
do budoucnosti nedá vyloučit, že bychom museli
obnovit povinnou vojenskou službu.“
Vicepremiér a ministr pro evropské záležitosti,
Alexandr Vondra, Otázky Václava Moravce
(ČT1), 27.5.2007 (Co nám podle Vondry hrozí,
pokud nepříjmeme radar s otevřenou náručí.
Jeho výrok byl v zápětí dementován ministryní
obrany Parkanovou ale nepřímo potvrzen
premiérem Topolánkem. Vyberte si.)
“Všude umírají lidé. Někteří ve válkách,
někteří při autonehodách, někteří jen tak.”
Premiér ČR, Miroslav Topolánek, Borovno,
4.5.2007 (Odpověď na dotaz jedné účastnice
diskuse v Borovnu o možných nebezpečných
účincích radaru na lidské zdraví)
„Jako slušně vychovaný člověk si nedovedu
představit, že bychom USA odmítli.“
Bývalý mluvčí prezidenta ČR, Ladislav
Špaček, Praha, 5.3.2007 (Tisková konference u
příležitosti založení iniciativy PRO - nechceme
radary chceme rakety)
„Když se proti tomu u nás zdvihají hlasy,
jsou to skrznaskrz nedůvěryhodné a pokrytecké
hlasy, protože ve zmíněném vojenském prostoru
byly dříve dvacet let celé divize cizích vojáků
totalitního státu a nikdo proti tomu nikdy neřekl
ani hlásek. A když lidé mají svobodu, začnou
reptat proti radarové kouli v Brdech. Mně to
připadá tak čecháčkovské,
tak pokrytecké a tak
smrduté”
Bývalý
prezident
ČR,
Václav
Havel,
Sueddeutsche Zeitung,
27.4.2007
(Havlovo
hodnocení názoru cca 65%
občanů ČR. Jinými slovy:
Když byla “nesvoboda”,
byli jste nedůvěryhodní,
protože jste drželi hubu.
Když je “svoboda”, jste
nedůvěryhodní, protože
hubu nedržíte.)
“A
abych
ještě
něco řekla, víte, když
jsem tázána, tak budu
parafrázovat Karl Bartha. Raději se budu mýlit
s Američany, nežli mít pravdu s Putinem.”
Socioložka Jiřina Šiklová, Otázky Václava
Moravce (ČT1), 4.3.2007 (Kolik stupidity a
xenofobie se dá shromáždit v jediné větě?!)
“... musíme se bránit a musíme se opřít o svý
spojence, protože tady nám někdo vyhrožuje
tím, že poruší dvacet nebo kolik let staré
závazky, řekne, my ty technologie ještě máme,
my to můžem obnovit, že, to je ... vyhrožuje
jakousi Hirošimou nebo co.”
Bývalý prezident ČR, Václav Havel, Otázky
Václava Moravce (ČT1), 4.3.2007 (Havlova
poněkud nesouvislá reakce na úvahy z ruských
vojenských kruhů o možném odstoupení od
smlouvy o likvidaci raket krátkého a středního
doletu z roku 1987, po výstavbě amerického
vojenského radaru v ČR. Topolánkova slova, že
radarová základna je otázkou bezpečí, se zjevně
začínají naplňovat.)
“V tuhle chvíli dělat referendum, když už ten
příslib v podstatě zazněl, z České republiky,
myslím, že to je prostě od České republiky
neseriozní.”
Místopředseda ODS a hejtman středočeského
kraje, Petr Bendl, TV Nova, 3.2.2007
6
Tak to bylo oněch deset průřezových výroků
politiků a “politizující” socioložky a na závěr již
slíbená třešnička na dort v podání M.Pavlaty:
“Podle posledního průzkumu agentury STEM
pro Českou televizi nesouhlasí s umístěním
amerického radaru na našem území více než 60
procent obyvatelstva. Nepřekvapuje
mě to, ale je to srabařina a jen slabou
útěchou je, že nejsme jediní srabi v
Evropě. Spojené státy už si zvykly
na to, že je v tom Evropa vždy
nakonec nechá.Agentura STEM
užívá správný termín, když mluví o
polovině „obyvatelstva“. Kdyby na
území Česka žil národ, a ne pouhé
obyvatelstvo, dopadl by snad průzkum
jinak. Statečněji....Chovejme se
slušně a to je jenom normální slušnost
začít platit svému současnému
spojenci dluhy... Hlavně nedělejme
o této věci žádné referendum. Lide
český, poslouchej Jeho Jasnost
knížete pána Schwarzenberga, který
je zrovna ministrem zahraničí. Jako
obyvatelstvo hlasujme pouze v anketě
TýTý. Tam je to jasné. Bohdalová a
Gott. Tuhle věc musí rozhodnout politici. To bude
sice při současném rozložení sil v parlamentu dost
obtížné, taky se to musí udělat rychle, než nám
zelení zrudnou, ale zkusit se to musí....A že se to
nelíbí našim komunistům, ruským generálům a
prezidentu Putinovi, to už je pro mě dostatečným
důvodem k tomu, abych byl pro umístění radarové
základny. A to i kdyby mi měla stát u plotu mého
domu.”
Herec (?) a publicista, Michal Pavlata,
“Americké radarové základně ANO!”, Lidové
noviny, 2.5.2007 (nepotřebuje komentář)
Takže lide český, vrať se raději někam
do středověku, chovej se slušně, drž hubu a
krok, poslouchej Jeho jasnost knížete pána
Schwarzenberga a jeho dvorního správce pana
Klvaňu, protože ti tomu přece rozumí, ti jsou ti
racionální a ti už nám vysvětlí, že lidé přece umírají
všude, někdy jen tak, někdy protože jim někdo z
oázy bezpečí udělá Hirošimu, ale lepší se mýlit s
našimi spojenci - dolarovými knížaty za oceánem
- než mít pravdu s tou přiopilou klakou z Brd, která
tohle všechno ne a ne pochopit a domnívá se snad,
že demokracie by mohla znamenat něco víc, než
jen volit v anketě TýTý. Jak pokytečtí a smrdutí,
že pane Havle?!!
Nikola, REVO Praha
“Radarová základna je oázou bezpečí.”
Premiér ČR, Miroslav Topolánek, Otázky
Václava Moravce (ČT1), 21.1.2007
“Pokud to bude nějaké menší zařízení, tak si
myslím, že hlasovat o tom formou referenda by
bylo jako jít s kanonem na vrabce.”
Bývalý premiér ČR a předseda ČSSD, Jiří
Paroubek, 20.1.2007 (Reakce na tiskovou
konferenci k oficiální žádosti vlády USA o
umístění radarové základny v ČR. Paroubek od
té doby ve svých veřejných projevech obrátil o
180 stupňů.)
Někteří hlupáci však výhody radaru ne a ne
pochopit. Foto ze srpnová demonstace v
Brně, které se účastnili i členové Revo...
[email protected]
Práva žen
7
35. číslo
Práva žen a emancipace pracujících
Ženy tvoří 70% z 1,2 miliardy lidí,
kteří v dnešním světě žijí pod hranicí
chudoby. Ženy jsou kvůli své ženské
sociální roli utlačovány v každé zemi
světa. U chudých žen se ale dennodenní
institucionali­zovaný sexismus rovná
strašlivé otročině a hrozným životním
podmínkám. Chudé ženy a dívky mají
nepatrný přístup ke vzdělání – když
už se musí za vzdělání platit, pak
přednost mají chlapci. Výsledek? Mezi
900 miliony lidí, kteří dnes na světě
neumí číst a psát, je dvakrát více žen
než mužů. Ženy jsou hůře placeny
a pracují déle: ženy odpracují 67%
světových pracovních hodin a vyrobí
50% světových potravin, vydělávají
nicméně jen 10% ze světových příjmů
a vlastní méně než 1% světového
majetku.
ženy světa ani z chudoby ani z útlaku.
Nedávné
vzepětí
studentského
aktivismu v Evropě a USA se chopilo
„radikálně feministického“ přístupu
s důrazem
na
kampaně
proti
pornografii a sexistickému zobrazování
žen v „časopisech pro pány“.
Světoví vůdci se na summitu G8
v roce 2002 tasili s těmito a podobnými
šokujícími fakty a pronášeli pěkné
projevy o snížení chudoby a zlepšení
života žen, ale holou skutečností je,
že vše, co kdy měli v úmyslu opravdu
udělat, bylo malé zrušení některých
„dluhů“ (které už tak jako tak nebylo
možné získat zpět) a zajištění dobré
publicity.
Jak dnes máme bojovat proti
útlaku
žen?
V celém
světě
probíhají ženské kampaně a pracují
organizace s důrazem na různé věci
a s rozdílnými metodami boje – od
svépomocných komunitních sdružení
v polokoloniálním
(rozvojovém)
světě až k studentskému aktivismu a
liberálním nátlakovým skupinám.
Profesionální
feministky
střední
třídy vkládají svoji víru ve změnu
do zvýšení počtu žen v parlamentní
politice (dokonce je ani nezajímá,
kterou stranu ženy podporují!), nebo
na vysokých postech v důležitých
profesích. Ale „Blairova děvčata“
– Ségolene Royale a Angela Merkel či
mnoho jim podobných nepozvednou
Tím,
že
pracují
se
starým
předpokladem, že „je-li porno teorie,
pak znásilnění je praxe“ a neustálým
kladením „patriarchátu“ jako kořenu
ženského útlaku, často sklouzávají
k tomu, vidět všechny muže jako
inherentní
sexisty.
Feminismem
ovlivněné
nevládní
organizace
využívají
ženskou
roli
hlavního
opečovávatele rodiny, stavějící na
jejich větším smyslu pro odpovědnost,
k potlačování
chudoby
v Africe,
Asii a Latinské Americe. Zavádějí
mikrokreditní programy, kde si ženy
díky malým půjčkám mohou zřídit
malé podniky přispívající k rodinnému
živobytí.
Všechny tyto metody boje s útlakem
jsou ale v posledku slepé uličky, neboť
nevycházejí z třídní analýzy. Ženská
témata jsou třídní témata. Je-li
napadáno právo žen na potrat, či je-li
v té které zemi potrat zakázán, musí
chudá žena buď donosit nechtěné
dítě, nebo riskovat život při „černé“
interrupci někde ve sklepě. Bohatá
žena může za interrupci zaplatit, ať
už žije kdekoliv na světě, byť by to
znamenalo třeba prázdniny v zemi
s liberálnějšími zákony.
Pro bohaté ženy je bezpředmětné, zda
stát zajišťuje jesle, školky, zdravotní
péči, vzdělání a péči pro nemohoucí
a staré, tyto ženy si vždy mohou
takové služby koupit. Pro pracující
ženy znamená nedostatek služeb
vykořisťování v práci následované
otročinou doma. Ženy všech tříd čelí
sexistickému násilí, ale domácí násilí
často bují v dělnických rodinách žijících
v beznaději na existenčním minimu.
Ženami
v největším
nebezpečí
napadení a znásilnění jsou ty, které
pracují na ulicích jako prostitutky,
často tam dotlačené kvůli drogové
závislosti nebo bídě. Pracující ženy se
musí organizovat pro boj s útlakem
a třídní společností, která jej vytváří
a živí. Musíme bojovat za vytvoření
kvalitních a bezplatných zdravotních
a vzdělávacích systémů, bojovat proti
sexismu v práci a dělnickém hnutí,
za stejnou mzdu (při stejné práci) a
slušná pracovní místa, za právo žen na
volbu, za dekriminalizaci prostituce a
proti násilí na ženách. Je však zásadní,
abychom své požadavky předložily
stranám a organizacím dělnické třídy,
neboť bez socialismu nemůže dojít
k ženskému osvobození, stejně jako
bez ženského osvobození nelze dojít
k socialismu!
Článek autorky Alison,
členky skupiny Permanent Revolution
Kdo je ve skutečnosti Tomáš Klvaňa?
Co za člověka nám vláda předhodila,
aby uchlácholil veřejné mínění a odpor proti
radaru? Po vystudování žurnalistiky na Karlově
univerzitě pokračoval Klvaňa ve studiu médií
a komunikace studoval v Spojených státech.
Krátký čas pracoval jako mluvčí prezidenta
Klause. Několik let se také živil novinařinou v
pravicových denících Hospodářské noviny a
Mladá fronta Dnes. Ani po jmenování vládním
zmocněncem pro radar neopustil svoji funkci
jednatele a lobbysty české pobočky British
American Tobacco, druhé největší tabákové
společnosti na světě. „Zájmy tabákové firmy a
bezpečnostní vlády se nekříží. To spolu přece
nesouvisí,“ komentoval dvojí zaměstnání
Klvaňi ředitel tiskového odboru vlády Martin
Schmarcz.
Klvaňův tříčlenný tým dostal z našich daní
http://www.revo.cz.tc
15 milionů na „informační“ (rozuměj propagační)
kampaň. Z toho až 1,7 milionu korun připadne na
služby PR agentury. Na zakázku nebylo vypsané
standardní výběrové řízení, protože má jít o
kontrakt „jen“ do dvou milionů korun. Jako jediná
se ho účastnila AMI Communication a překvapivě
vyhrála. Zřejmě jen naprostá náhoda bude, že
Klvaňa dříve pracoval pro lobbystickou agenturu
PAN Solutions, která má stejné tři majitele jako AMI
Communication. Jedním z nich je bývalá mluvčí
ODS Jana Marcová. Další, kdo má k této skupině
blízko, je zvláštní velvyslanec pro energetickou
bezpečnost při ministerstvu zahraničí Václav
Bartuška. Ten ještě v květnu spoluvlastnil dceřinou
společnost AMI Communications, AMI Expo. Pan
„radar“ tak zakázku přiklepl svým známým. Klvaňa
spolupráci s PAN Solutions přiznal, ale rezolutně
odmítl, že ho to nějak při výběru firmy ovlivnilo. A
člověk jeho formátu přece nelže…
září 07
Kultura
Počítačové hry
- kultura mladých
a politická propaganda
US Army, takže to nejsou bojovníci za svobodu, ale spíše
zaprodanci, kteří bojují proti jedné velmoci tím, že slouží
jiné. Podobně se i v další kampani, Resistence, účastníte coby
soudce Viktor Troska partyzánské války proti sovětským
okupantům. Spojenectví s „dobrými“ Američany opět
nemůže chybět.
Kampaň Československá lidová armáda
Tato kampaň konečně ukázala, že někdo má rozum.
Kupodivu ji ale nevytvořil nikdo z Bohemia Interactive ani
Codemasters, ale skupina řadových českých a slovenských
hráčů.V prvním díle hrajete za desátníka Koubu (inspirováno
filmem „Copak je to za vojáka“) a musíte zastavit americký
útok na ostrov Everon, který patří československé vládě a
kde byla nalezena ložiska vzácného druhu Uranu.V kampani
bojujete i za Američany, ale to je jen pár misí. Musíte vyhnat
Američany z ostrova a uchránit uran.
Kultura dnešní mládeže se nesoustředí jen na hudbu,
módu, oblečení apod., ale i na fenomén, který se rozmohl po
celém světě a stal se zlatým dolem velkých kapitalistických
firem. Řeč je o počítačových hrách. První počítačové hry
byly v podstatě experimenty, např. první hratelná a dodnes
slavná hra Pong, ve které hráč hrál něco na způsobu pingpongu. Ale přesuňme se do dnešních dnů, konkrétně ke
kultovní hře Operace Flashpoint a některým jejím aspektům,
které nejsou příliš rozebírány.
Tato válečná hra je známa drtivé většina mladých hráčů
na počítačích. Je to legendární česká hra z dílen Bohemia
Interactive ve spolupráci s americkými Codemasters.
Téměř se stala nejlepší hrou roku 2001, a to díky tomu,
že se jednalo o první vojenský simulátor ve kterém tvůrci
skloubili zapojení všech druhů zbraní a techniky -infanterie,
tanků, letadel a do jisté míry i námořnictva.
Její příběh je také zajímavý. Děj se odehrává v roce 1985,
kdy se v Sovětském Svazu vyostřuje krize mezi „liberálním“
křídlem kolem Michaila Gorbačova a „extrémistickým“
křídlem kolem KGB. Jeden ze sovětských generálů se
rozhodne, že už dále Sovětský Svaz nebude upadat a znova
rozšíří sféru vlivu. V roce 1985 provádí na ostrově Everon
v tzv.Maldenském souostroví v atlantském oceánu výsadek
obrněná vojska Rudé armády za podpory 1000 vojáků
SpecNaz. Během chvíle obsazují Everon a pod vedením
generála Ivana Vasilijeviče Guby a jeho prvních důstojníků
započínají „teror a zvěrstva“. S ostrovem je ztracen kontakt.
Do místní základny NATO na vojenském štábu u ostrova
Malden dochází zmatené zprávy o výskytu „ozbrojených
jednotek vybavených sovětskou technikou“ na Everonu.
Smyslem hry samozřejmě je, že hlavní „hrdinové“ za něž
hrajete, američtí vojáci, rozdrtí jednotky „zlých“ sovětů
a nakonec musí zatknout generála Gubu a zničit jaderné
zbraně, které dodal na sovětský vojenský ostrov Kolgujev.
Guba je samozřejmě vykreslován jako „tyran“, je uváděno,
že byl „dozorcem v jednom ze Stalinových pracovních lágrů
a že se mu přezdívalo ´Zubař´ “.
Datadisk Red Hammer a kampaň Resistence
Do datadisku Red Hammer jsem ze začátku „vkládal
naděje“, protože jsem slyšel, že v něm budu hrát za
sovětského SpecNaz vojáka Dimitrije Lukina. Rázem
jsem ale zjistil, že po několika misích se Lukin přidává na
stranu partyzánů a nakonec střílí vlastní soudruhy. Kdyby
šlo o boj partyzánů za nezávislost svého ostrova, bylo by
to v pořádku, ale partyzáni jsou ve všech oficiálních dílech
hry na straně USA.I v Red Hammer jsou podporováni
americkými intervenčními jednotkami a speciálními silami
8
Druhý díl hry mě ze začátku zase nepříjemně zklamal
– znova klišé boje proti sovětům, znova spojenectví
s Američany. V druhém díle dochází k výbuchu sovětské
jaderné ponorky u Nogovy, jmenuje se Kurs(inspirováno
havárií Kursku). ČSLA zatýká sovětské námořníky a
na oplátku, kdo jiný než generál Guba posílá armádní
kontingenty na Nogovu. Sám Guba popravuje prezidenta
Nováka a dosazuje guvernéra Hujera (zase inspirace
„Marečku podejte mi pero“). Hujer je zde, tak jako
v známé československé komedii, vylíčen jako služebník
a prospěchář. A hlavní hrdina – desátník elitních jednotek
ČSLA Kouba, musí vyhnat Rudou armádu z Nogovy. K nim
se přidává podpora od americké armády. Ale když jsem se
dostal k poslední misi konečně jsem pochopil, že přece jen
nemůže být všechno jednostranné – v poslední misi se totiž
Kouba a jeho „Banda špinavců“ (inspirováno legendárním
americkým válečným filmem „Tucet špinavců“) dozvídají
od amerického důstojníka, že jsou zatčení za „masakr“
ve vesnici Frymburk. V tu chvíli padá spojenectví a nastává
poslední mise – zničit americké jednotky, které chtějí získat
skrze obvinění a tajnými přesuny vládu do svých rukou.
Koubovi se nakonec podaří americké jednotky zničit. Tímto
zničením Američanů i Rusů končí kampaň ČSLA 2.
Operaci Flashpoint jsem uvedl a rozebral jakožto hru,
která kromě úžasného zpracování, modifikací, addonů a
vylepšení a dokonalého editoru v sobě také nese zřetelný
politický obsah. Hráči, byť by ve hře sledoval jenom zábavu,
se podvědomě do hlavy dostává upravený příběh studené
války, v němž jedna strana představuje jasné dobro a druhá
jasné zlo. Američani přirozeně představují tu „správnou
stranu“, tak jak to dnes slýcháme od politiků, historiků
(až na čestné výjimky) a médií, stejně jako jsme před
rokem 1989 mohli slyšet verzi právě opačnou, ale stejně
tak jednostrannou. Obraz krutého generála Guby a jeho
gulagová minulost, proameričtí partyzánští bojovníci za
svobodu – vše má budovat unifikovaný obraz reality „bez
trhlinek“, který má ovlivnit mladého člověka v duchu dnes
vládnoucí ideologie.
Za zmínku ovšem stojí i další hra, která není na
počítač, ale také vyniká političností. Hra Mercenaries 2:
World in Flames se chystá zřejmě zopakovat úspěch své
předchůdkyně. Mercenaries byla hra na herní konzoly
PlayStation 2 a získala průměrné hodnocení cca.90% díky
obrovským možnostem, které hráč měl ve hře (mohl si
například objednávat obrněné transportéry, džípy nebo
i helikoptéry přímo v bitvě). Hra byla na pozadí velice
politická. Odehrávala se v Severní Koreji, kde byla po puči
generála Songa zavedena vojenská „ultra“-totalita, přičemž
se Song pokoušel získat jaderné zbraně. K moci se dostal
tak, že zabil svého otce, který byl „reformnější“ a v rámci
Komunistické strany usiloval o demokratizaci Severní
Koreje. Otec sice ve skutečnosti přežil, ale Song byl uvězněn
a popraven za zločiny proti lidskosti. A kdo byl vlastně hráč?
Žoldák! Ano, žoldák, najatý bojovník korporace Executive
Operations Corporation.
I v druhém díle, který vyjde na nové dlouho očekávané
konzoly PlayStation 3, bude hráč žoldákem. Vzhledem
k novým možnostem PS3 bude hra mnohem dokonaleji
propracovanější a rozvinutější než předchůdkyně, což
upoutá jistě mnoho mladých lidí.Ovšem je tu i nový
politický příběh aktualizovaný pro potřeby dnešní
doby. Hráč/žoldák totiž bojuje ve Venezuele proti blíže
nespecifikovanému diktátorskému režimu, což má evokovat
představu vlády Hugo Cháveze, tak jak je neustále světu
prezentována americkým zahraničním departmentem a
jeho agenty. Chavez si to také nenechal líbit a obvinil firmu
LucasArts, která vytváří hru, že „bojuje proti jeho vlasti“
a požádal zpěváka Bono Voxe z hudební skupiny U2, který
se přímo podílí na financování vývoje hry, aby hru předělal
nebo zastavil její vývoj. Vývojáři hry to komentovali s tím,
že „se snaží vytvořit zábavnou hru a ne nástroj proti
Chávezovi“. Australská síť levicových organizací „Solidarita
s Venezuelou“(www­.venezuelasoli­darity.org)
nicméně
zahájila kampaň proti vývoji této hry.
Další kroky nejsou známé, ale je to jen důkaz, že
takového hry jsou nástrojem politické propagandy, kdy se
„čirou náhodou“ v roli „zlých“ stran objeví dva k Americe
nepřátelské režimy – tedy KLDR (Jejíž despotická vláda
by skutečně měla být svržena, ale rozhodně ne žoldáky,
nýbrž vlastním lidem) a Chávezovská Venezuela, která
je za posledních několik desítek let nejpokrokovějším a
nejrevolučnějším režimem a proto taky USA nenáviděným.
Pochybuji, že umístění příběhu druhého dílu je čirá náhoda…
Já osobně bych vývoj nezastavoval, ale změnil bych děj. Proč
by se to muselo odehrávat ve Venezuele? Proč ne v nějaké
vymyšlené zemi proti vymyšlenému vojenskému diktátorovi?
Byla by to nejlepší cesta!
Počítačové hry mohou být politicky (válečné)
i nepoliticky (sportovní závody apod.) zaměřené. Politické
strategie, válečné hry apod. mají nezřídka za cíl šířit mezi
mládeží podprahovou pravicovou propagandu. Výborná
zábava je stejně jako u mnoha filmů, seriálů a komiksů
spojena s hodnotovou propagandou, jejíž účinek je zde
zesilován interaktivitou, účastí hráče na dělání historie (na
té „správné“ straně). Nejsem proti vzniku takových her,
ale doufám, že se začnou vytvářet i hry, kde hráč bojuje
proti zvěrstvům, která v minulosti ale i dnes páchá US
Army. Snad vznikne díky práci lidí z hráčských komunit
mimo zavedené korporace také hra, kde nebudete hrát
za amerického okupanta v Iráku, ale za iráckého povstalce
proti Američanům. To je paradoxně zatím možné jen ve
skvělém editoru misí Operace Flashpoint, bohužel nikde
jinde ne…
Adam, Revo Praha.
[email protected]
9
Historie
35. číslo
Hrůzné výročí: 65 let od lidické tragédie
Je tomu právě 65 let, když byl vykonán a
světu oznámen jeden z nejhrůznějších zločinů
nacistů na území tehdejšího Němci okupovaného
Protektorátu Čechy a Morava, který se ve světě
stal nejen symbolem a upomínkou na barbarství
Třetí říše, ale i podnětem k protifašistickému a
mírovému úsilí, k hájení života před vítězstvím
smrti. Je to právě 65 let od chvíle, kdy byla
středočeská obec Lidice zapálena a srovnána se
zemí, její mužští obyvatelé popraveni, ženy poslány
do koncentračního tábora a děti z malé části na
„převýchovu“, ve velké většině však po hnusném
klamání odtransportovány na smrt plynem.
Tragický příběh Lidic, dělnické vesnice s 493
obyvateli, začal dne 3.června 1942, týden po
úspěšném atentátu na zastupujícího říšského
protektora Heydricha. Tento den předal továrník
a starosta Slaného, Jaroslav Pála, četníkům
v Buštěhradě dopis, který byl adresován dělnici
jeho továrny, Anně Maruščákové, na adresu
továrny. Pála, který běžně otevíral korespondenci
svých dělníků, se dočetl následující vzkaz, o němž
soudil, že může mít vztah právě k atentátu:
„Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě a snad
mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a
starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal.
Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně.
Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se
již neuvidíme. Milan“. Četníci se rozhodli předat
dopis kladenskému gestapu, jehož šéfem byl
Harald Wiesmann. Gestapo nejprve zajistilo Annu
Maruščákovou z Holous a následně také autora
dopisu, „Milana“, který se ve skutečnosti jmenoval
Václav Říha. Z jejich výslechu se zjistilo, že Říha
měl přes Maruščákovou nechávat pozdravovat
rodinu Horákových v Lidicích, jejíž člen Josef Horák
bojoval jako pilot RAF v Anglii.
Byla to samozřejmě falešná stopa. Václav Říha
udržoval s mladou Maruščákovou milostný poměr,
který se jako ženatý rozhodl sám ukončit. Při
udržování milostného poměru i při jeho ukončení
se pravděpodobně, z důvodu aby zapůsobil,
vydával za ilegálního pracovníka. Je možné,
že Josefa Horáka znal a věděl, že se nachází
v Anglii. Gestapo již 4. června provedlo prohlídku
všech domů v Lidicích (původně omylem přijelo
do Lidic u Slaného), zejména pak statků rodin
Horákových a Stříbrných (Josef Stříbrný byl rovněž
býv. důstojník československé armády, od roku
1939 působící v zahraničí). Výsledky prohlídky
byly negativní – vysílačka se nenašla, na místo
zásob zbraní a munice byly nalezeny dvě lovecké
pušky a starý, rezavý revolver. Také prohlídka
osady Čabárna skončila negativně. Ve vazbě ale
skončila Maruščáková, Říha a všichni příslušníci
rodin Horákových a Stříbrných – 8 mužů a 7 žen.
Zpráva kladenského gestapa vyznívá ohledně
účasti lidických občanů na atentátu spíše negativně,
je v ni ale zmíněno pravděpodobné působení Horáka
a Stříbrného v zahraničním vojsku. Na základě této
zprávy však bylo přesto 9. června, při Heydrichově
pohřbu (zemřel 4.6.) v Berlíně, rozhodnuto o zničení
Lidic, zastřelení všech mužů, odeslání všech žen do
koncentračního tábora a dětí na „převýchovu do
Říše“. Iniciátorem tohoto hrůzného plánu byl se vší
pravděpodobností K.H.Frank, který jej představil
Hitlerovi: „Čechům se musí dát za vyučenou!“
Po rozhodnutí vyhubit Lidice, které padlo
v Berlíně, se do věci vložilo gestapo v Praze, které
při nové prohlídce „objevilo“ ukryté zbraně ve
mlýně. Velitel kladenského gestapa, Wiesmann,
po válce vypověděl, že podle něj přivezli tyto
zbraně do Lidic samotní příslušníci pražského
gestapa. V noci z 9. na 10. června jsou lidičtí
občané zatýkáni a vesnice obklíčena. Mlynář Liška
spáchal sebevraždu, aby unikl tušené popravě.
http://www.revo.cz.tc
Následovala hrůzná tragédie: 10.června
bylo u zdi Novákovy stodoly popraveno kulkou
173 lidických mužů starších 15 let. Popravčí
četu tvoří 30 členů jednotky Schupo („ochranná
policie“) z Halle – rodiště R.Heydricha. Ženy a
děti jsou odvlečeny do tělocvičny gymnázia
v Kladně. Ve stejný den je obec systematicky
podpálena. Odvezeny byly všechny cenné věci
– zemědělské stroje, rádia, peřiny, ložní prádlo
a nádobí. Dobytek a další domácí zvířata jsou
odvlečena na německý statek v Buštěhradě.
Zabaveny byly pochopitelně i peníze a cennosti.
Celá akce skýtá příležitost i pro osobní obohacení
příslušníků Schupa a gestapa – vrazi vyrabovali
obchody a ládovali se salámy, šunkou, kořalkou
a pivem. V kapsách mnohých mizí peníze a
hodinky, gestapák Wiesmann si odvezl dětský
kočárek a šicí stroj, jeho šofér, Rudolf Vlček, si
alespoň nacpal kapsy šiškami na krmení hus.
Od 11.června až do 1.července jsou zbytky
domů ničeny trhavinou. Na likvidaci obce se
podílí Waffen-SS, Říšská pracovní služba (RAD) a
ženijní rota Wehrmachtu. Z terezínského ghetta
je 11.června nakomandováno 30 Židů, kteří
jsou nuceni vykopat za 36 hodin masový hrob
o rozměrech 9×12 a hloubce 4 metry. Do hrobu
pak bylo naházeno 173 mrtvých mužů a 2 zabití
psi, mrtvoly zasypány vápnem a zaházeny.
12.června večer byly matkám v Kladně
násilím odebrány jejich děti. U dvou chlapců bylo
zjištěno, že jim před pár dny bylo 15 let – ti byli
později popraveni. Tři děti starší jednoho roku
byly určeny k poněmčení, 88 dětí bylo odvezeno
do Lovosic a odtud 13.června do židovského
ghetta v Lodži (za války Litzmannstadt). Sedm
dětí mladších jednoho roku skončilo v německém
dětském domově v Krči.
16. června byla vykonána dodatečná poprava
lidických občanů – na střelnici v Praze-Kobylisích
bylo zastřeleno 15 členů (8 mužů a 7 žen) rodin
Horákových a Stříbrných, 7 lidických dělníků
z noční směny (byli mimo obec), 2 chlapci,
u nichž se dodatečně objevilo, že jsou starší
15 let, Bohumil Pospíšil, který sem byl převezen
z nemocnice v Kladně, kde ležel se zlomenou
nohou, a František Pitín, kterému se předtím
podařilo utéci. Celkem 26 lidických občanů, a
to v době, kdy gestapo již po výslechu zrádce
Čurdy s jistotou vědělo, že Lidice s atentátem
nemají nic společného.
Osud žen a dětí byl neméně tragický: ženy byly
poslány do koncentračního tábora Ravensbruck
(s poznámkou: návrat nežádoucí), odkud se
později některé dostaly i do Osvětimi a Majdánku.
V koncentračních táborech a na pochodech smrti
jich zahynulo 53. Z 88 deportovaných lidických
dětí bylo v Lodži 7 vybráno k poněmčení.
Zbývajících 81 plus 1 holčička původně v Kladně
vybraná „k převýchově“ (byla z neznámého
důvodu dodatečně shledána „nevychovatelnou“
a odtransportována později společně s dětmi
z Ležák) bylo nahnáno na smrt do pojízdných
plynových komor ve vyhlazovacím táboře
Chelmno. Před svoji smrtí museli ještě poslat
svým příbuzným korespondenční lístky, že jsou
v pořádku, ale mají hlad a potřebují šaty. Ze
sedmi dětí do jednoho roku se jich šest dočkalo
konce války. Sedm těhotných lidických žen po
zatčení porodilo – 4 děti zemřely v nalezinci
v Praze na Karlově, 1 dítě zavraždily dozorkyně
v Ravensbrucku ihned po porodu, dvě děti
přežily válku. Jedné těhotné ženě byl násilím
proveden potrat. Celkem bylo zabito 340 osob:
192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Václav Říha a
Anna Maruščáková zahynuli v koncentračních
táborech.
Během léta a podzimu 1942 a po celý rok
1943 pokračovala úplná destrukce místa, kde
stávaly Lidice. Příslušníci RAD rozváželi sutinu
ze zničených domů, zavezli s ní lidický rybník,
káceli stromy, naváželi ornici, změnili koryto
potoka – tak aby nic nepřipomínalo území, kde
se rozkládala ves. Brutálně byl zničen lidický
hřbitov: rakve byly vynášeny a otevírány,
mrtvolám se rvaly z čelistí zlaté zuby, několik
hrobek bylo za neurvalého smíchu zločinců
rozmetáno výbušninou. Kámen z náhrobků pak
byl použit do základů kasáren RAD ve Veleslavíně.
Všechny úřední dokumenty obce Lidice byly
zničeny, jméno bylo vymazáno z map a gestapo
dokonce zabavilo všechny mapy v obchodech a
antikvariátech, kde byly Lidice zachyceny. Lidice
měly zcela zmizet.
To se ale samozřejmě nestalo. Svět reagoval
na nacisty veřejně ohlášené zničení obce nejen
se zděšením, ale také s jasným vědomím, že
Lidice musí a budou žít. Hornické odbory ve
Velké Británii založily 6.září 1942 hnutí „Lidice
shall live“, které sbíralo peníze na obnovu Lidic
nejen mezi horníky ale i dělníky ze závodů.
V USA zahájil v září svoji činnost výbor „Lidice
lives“ (jeho členy byl např. A.Einstein a
Ch.Chaplin), rovněž organizující finanční sbírku.
V SSSR byly pro 1. československý samostatný
polní prapor zakoupeny dva tanky T-34, které
dostaly jména „Lidice“ a „Ležáky“. Bombardéry
311.čs.bombardovací perutě, u níž sloužili
i Josef Horák a Josef Stříbrný, shodily 25.června
1942 na Brémy pumy s nápisem „Za Lidice“.
Solidarita s obcí, která měla být vygumována
z map i historie, se dále projevila v přejmenování
řady obcí v cizině na Lidice. 12.července 1942 se
tak přejmenovalo městečko Stern Park Gardens
(USA, Illinois), 30.srpna téhož roku San Jeronimo
(Mexiko, dnes předměstí mexické metropole),
10.června 1944 vesnice Villa Parada (Brazílie) a
později také další sídla na Kubě, ve Venezuele,
Panamě, Izraeli a Jihoafrické republice. V řadě
zemí se Lidice stalo ženským jménem.
10.června 1945, přesně tři roky po tragédii
a měsíc po konci války, se v Lidicích konala
mohutná lidová manifestace, které se zúčastnilo
na 150 tisíc občanů, stejně jako prezident a
předseda vlády. Právě na této manifestaci také
tehdejší ministr vnitra Nosek oznámil veřejnosti
usnesení vlády, že Lidice budou obnoveny. A tak
se i stalo. Lidice žijí a budou žít!
Nikola, REVO Praha
Pomník dětským obětem války v Lidicích
září 07
Historie
Osudy lidických dětí
Lidický památník vydal v roce 2003
rozsahem nevelkou, asi stostránkovou
knížku, která však v sobě nese jednu z
nejsmutnějších a nejtragičtějších kapitol
krví a slzami psaného příběhu šestiletého
nacistického panování na území Protektorátu.
Kniha „Osudy lididckých dětí“, autorů Jolany
Mackové a Ivana Ulrycha, mapuje na základě
vyprávění a vzpomínek přeživších, čím vším
si děti museli projít za války i jaký
další osud je čekal po
osvobození - kde
pracovaly, jak žily a žijí,
jaké jsou jejich rodiny.
Ovšem, vyprávění a
rozhovory lze použít
jen tam, kde stále jsou
živí lidé. U lidických dětí
jde bohužel jen o malou,
velmi malou skupinku z
těch, kteří ještě 9. června
1942 ráno netušily vůbec
nic zlého, těšily se dobrému
zdraví a ve svém věku, od
ani ne jednoho roku do 15
let, myslely na hry, školu a ty
starší na své první lásky.
Z 98 lidických dětí žijících
před zničením Lidic způsobili
nacisté smrt osmdesáti třem.
Ze sedmi, které se narodily
zatčeným
a
uvězněným
lidickým ženám již po popravě mužů a
vypálení obce jich zahynulo pět. 88 dětí
bylo zahubeno plynem nebo zemřelo kvůli
špatné péči německých zařízení - pouze
17 jich přežilo a vrátilo se po válce zpátky.
Vrátily se, ale kam vlastně? Na místě jejich
vesnice bylo jen pusté pole, jejich tátové
byli všichni mrtví, mnohé ale nemohly ani
padnou do náruče mámě, tetě ani babičce.
Jiřímu Pitínovi (narozen 1942) nacisté
zastřelili otce a strýce, jeho matka zahynula
v Ravensbrucku, babička v Osvětimi a
sestra v plynu v Chelmnu. Marii Doležalové
(narozena 1932) zabili otce, babičku i bratra.
Její matka se sice vrátila z koncentráku a
mohla se uvítat se svou dcerou, ale stalo se
tak v nemocnici, kde na následky věznění
koncem roku 1946 matka zemřela. Pouze
čtyři měsíce se mohla těšit ze shledání se
svou dcerou, ze které se stal sirotek.
A některé z těch co přežily, ty nejmladší
děti, se sice s matkou třeba shledaly, ale
nebyly schopné ji poznat, nebyly schopné
říci jediné české slovo! Věra Vokatá (1935)
si při návratu domů pamatoval pouze své
jméno a jméno Lidice a celou cestu vlakem
si opakovala jedinou českou větu, kterou ji
vojáci, kteří ji našli, naučili: „Milá maminko,
už mě tady máš!“ Sedmnáct přeživších
dětí - sedmnáct různých individuálních
osudů. Některé děti měly štěstí a prožily
válku v Německu u hodných lidí, kteří ani
nevěděli odkud jsou a zacházeli s dětmi
dobře. Eva Kubíková (1937) dokonce žila
u své německé tety v Berlíně. Další děti
se zase dostaly na vychování do rodin
českých přímo v Protektorátu - do Stránčic a
Zbraslavi. Naopak jiné prožily léta putování
po útulcích, dětských domovech, ale i
koncentračních táborech, bití a šikanu od
německých dětí a učitelů. Václav Hanf (1934)
zažil bombardování svého transportu, byl
postřelen kulkou z letadla a později musel
v maďarském dětském domově přihlížet
esesáky vykonané popravě dvanáctiletého
polského chlapce. Josef
Minařík byl vláčen po
nemocnicích, kde na něm
nacističtí lékaři konali
nelidské „pokusy“ díky
nimž si do života nesl
zkrácenou nohu a záda
plná jizev.
Avšak
všechno
toto utrpení má svou
korunu v promyšleném
a
chladnokrevném
zničení těch dětí, které
nebyly dostatečně
malé, neodpovídaly
z h o v a d i l ý m
nacistickým
rasovým teoriím,
nebo nebyly zcela
náhodně vybrány
jako vhodné pro
„převýchovu“.
Kniha popisuje transport dětí
z Lidic do okupované polské Lodže. Sleduje
na základě písemných pramenů odevzdání
dětí do rukou gestapa, na kterém se
zásadní měrou podílel sudetský Němec ze
Šumperka, vedoucí přesídlovací centrály v
Lodži a SS-Obersturmbannfuhrer, Hermann
Krumey. Konečně ukazuje i poslední
cestu lidických dětí, končící v nákladních
vozech se zavednými hadicemi od výfuků.
Zde, ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu,
zahynuly desítky tisíc převážně židovských,
polských a romských obětí. Mezi tisíci obětí
z Protektorátu se se vší pravděpodobností
nalézalo i 82 dětí z Lidic, následovaných
bohužel dalšími 11 dětmi z rovněž
zlikvidované vesničky Ležáky. V knize je
možné si přečíst jejich poslední dopisy a
pohledy psané příbuzným, což byl nacisty
často používaný postup, jak zmást veřejnost
ohldně osudu lidí určených k vyhlazení.
Dopisy, dychtivě žádající informace o
rodičích ale i zoufale prosící o chleba, lžíci,
jehlu a nitě, jsou každý sám o sobě hroznou
obžalobou fašismu a jeho nositelů.
Kniha „Osudy lidických dětí“ je dosud
první publikací mapující uceleně následky
nacistické likvidační politiky pro 105 ničím
se naprosto neprovinivších dětí ze starých
Lidic. Není vyprávěním o historii, která
by jen ožívala, vytažena na světlo ze tmy
archivů. Je to příběh vyprávěný lidmi, kteří
dodnes většinou žijí. Je to příběh vyprávěný
lidmi, kterým se stal. Je to příběh, kteří si
tito lidé nesou po celý život s sebou, s nímž
se museli naučit žít. Už proto je dobré si
tuto zajímavou knihu, doplněnou řadou
textového i obrazového materiálu, přečíst.
Nikola, REVO Praha
10
AKCE:
Během prázdnin proběhla celá
řada zajímavých akcí. Na konci
července se v Liberci konal už
několikátý ročník mezinárodního
setkání aktivistů nejen z Revo Revokemp 2007. Přes čtyři desítky
mladých antikapitalistů z celé
Evropy si celý týden vyměňovali
zkušenosti z bojů ve svých
zemích, velký prostor také zabraly
diskuse o levicových tématech a
marxistické teorii, ale neopomněli
jsme ani navazování nových
přátelství podpořené hojnou
konzumací alkoholických nápojů ve
večerních hodinách.
REVOKEMP 07
Člen Revo se podílel na
úspěšném sběru podpisů
pro referendum o radaru na
Trutnovském festivalu. Petici
Pro radar a rakety sice podepsal
exprezident Havel (což slavně
okomentovali snad ve všech
denících), petici Iniciativy
NeZákladnám ale během tří dní
podepsalo na dva tisíce lidí (pětkrát
více než petici Pro základny)!
V úterý 21.8. a v sobotu 25.8.
proběhly úspěšné pochody proti
základně. Ten první v Brně, druhý
o víkendu přímo v Brdech. Fotky z
obou akcí si můžete prohlédnout
na našem webu www.revo.cz.tc.
V sobotu 8. září se na hradě
Točník uskuteční festival Iniciativy
NeZákladnám. Známí i méně
známí hudebníci vystoupí bez
nároku na honorář. Na místě s
přípravami i vlastní akcí budou
pomáhat i členové Revo. Jediný
otazník ale visí nad počasím,
protože předpověď hlásí déšť.
V září se budou konat ještě dvě
další akce proti plánům na stavbu
americké základny. Ta první v Brně
ve čtvrtek 20.9. Den poté, v pátek
21.9., od 17:00 pak bude setkání
přímo u plánovaného místa pro
radar u obce Míšov. Takže na
viděnou na obou akcích se s vámi
těší Revo!
[email protected]
Desetitisíce proti summitu G8
Mezi 6. a 8. červnem se hlavy osmi nejmocnějších
států sešly za ostnatými dráty a vysokým plotem na zatím
posledním summitu států G8 v Heiligendammu poblíž
německého města Rostoku. Náklady na zabezpečení
summitu dosáhly 130 milionů Eur (přes 3,6 miliardy
Kč), ale ani gigantické opevnění – dvanácti kilometrový
plot, 16 000 policistů a 1000 vojáků – nemohlo G8
ochránit před masovými protesty. Demonstrací a blokád
proti summitu se účastnilo desetitisíce aktivistů.
Demonstrace
Více než 80 tisíc lidí přišlo na demonstraci 2. června
v Rostoku. Jde o největší demonstraci antikapitalis­
tického hnutí v Německu, jaká se kdy konala. Již celé
týdny před tím probíhala nekonečná agitace proti
„buřičům“: razie na levicové projekty a vyšetřování
údajného „teroristického spolčování“ měly za úkol
vytvořit příkopy mezi obyvatelstvem a odpůrci G8.
Konec sobotní demonstrace se zdál jako ospravedlnění
této agitace: v televizi běžely obrázky mladých lidí
v černém, jak hází kameny a zapalují auta.
Masová demonstrace se ze zpráv médií doslova
vypařila. Záhlaví reakčních novin „BILD“ následující
den znělo „Chcete smrt?“. Vzápětí na to se reformističtí
vůdci Attacu a Levicové strany distancovali od
„násilností“, čímž opět dokázali svoji úctu k vládnoucí
třídě. Petr Wahl z Attacu přirovnal levicovou mládež,
která bránila demonstraci proti G8, k fašistům:
„K násilnickým kriminálníkům musíme zaujmout
podobně tvrdý postoj jako k neonacistům: nechceme,
aby jste tu s námi byli.“
My z revoluční organizace mládeže REVO
(součást iREVOLUTION) nepodporujeme taktiku
černého bloku, která se ukázala nepříliš ohleduplná
k dalším demonstrantům. Když jsme byli během jedné
konfrontace s policií v předních řadách, kameny létaly
ze zadních řad a řada jich padala i mezi nás. Nicméně
není sporu, že násilí bylo iniciováno ze strany státu.
Policie vědomě provokovala demonstraci a pak ji
frontálně napadla.
Na demonstraci byli bezpochyby mladí lidé, kteří
chtěli házet kameny za každou cenu, ačkoliv tento
druh individuální bojovnosti ve skutečnosti nemusel
pomoci bránit demonstraci před policejním násilím. To
hrálo jen do karet médiím a vládní propagandě, jejichž
policejní agenti v našich řadách dokumentovali právě
takové obrázky. Ale tyto akce jsou vyjádřením ztráty
perspektivy mládeže pro život v kapitalismu. Pokud
nemáte tak či onak naději na dobrý život, pak si hledáte
různé způsoby, jak vyjádřit svou frustraci ze systému.
Mnoho demonstrantů (zmínit je třeba různé turecké
organizace, stalinisty a maoisty) bránilo demonstraci
ukázkovým způsobem. Nikoliv izolovaným házením
kamenů ale řetězy aktivistů, uzavřenými bloky a před
sebou nesenými prapory. Z tohoto důvodu se staly
zvláštním cílem státní represe a zatýkání. Celkově
policie zatkla více než 1000 lidí a zavřela je do klecí
tzv. „vězeňského sběrného střediska“. Policie a tisk
„vypočítali“ až 500 zraněných policistů, 30 z nich vážně
zraněných. Příští den vyšlo najevo, že číslo 500 zahrnuje
policajty, zraněné jejich vlastním slzným plynem,
zatímco počet vážně zraněných byl pustou invencí,
neboť v nemocnici byli ošetřeni pouze dva policisté.
Více než 1000 zraněných demonstrantů se utopilo ve
víru mediálního hraní s čísly.
Blokády
Demonstrace byla jen startovním signálem týdne
protestů. Okolo desetitisíce převážně mladých aktivistů
se shromáždilo ve třech protestních táborech a během
celého týdne organizovalo různé akce. 4.června proběhla
desetitisícová demonstrace za práva uprchlíků, která
byla navzdory svému zcela pokojnému charakteru
čtyři hodiny blokována a nakonec rozpuštěna policií.
Proběhly menší akce proti zbrojnímu průmyslu a jako
připomínka 40. výročí okupace Palestiny po šestidenní
válce.
V kempech neustále probíhaly diskuse, plánovací
schůze a informační prezentace. Večer se odehrály
koncerty: mezi bezpočtem soundsystémů byl např.
trockistický rapper „Holger Bruner“, autonomní textaři
pro housle a harmoniku, „Yok N´Hell“ a Antifa hip hop
partička „Red Star Soundsystem“. Policie opakovaně
ohrožovala kemp vrtulníky ve vzduchu a vodními děly
poblíž brány, ale kemp čelně nenapadla.
Vrchol protestů přišel 6. června, kdy začaly blokády
příjezdových cest do Heiligendammu. Aby se zabránilo
příjezdu cca 3000 účastníků summitu a summit byl
maximálně narušen, byly blokovány všechny cesty mezi
letištěm a luxusním hotelem „Kempinski“ u Baltského
moře. My z REVOLUTION jsme šli jako účastníci
kampaně „Block G8“ dlouhou cestu přes pole, abychom
si prorazili cestu do šestikilometrové „zakázané zóny“
kolem místa summitu a okupovali klíčové silnice.
Organizátoři vyzvali k nenásilným masovým blokádám,
nicméně na deset tisíc aktivistů muselo prorazit
několikeré policejní řetězy a postavit se vodním dělům a
slznému plynu. Odpůrci se museli zorganizovat v boji za
své právo na protest proti policii a státním obstrukcím.
Po čtyřech hodinách „masového toulání“
severoněmeckou zemědělskou krajinou jsme dorazili
na jednu z přístupových cest k městu Borgerende, jeden
kilometr od Baltu a plotu, kde jsme začali náš protest
v sedě. Navzdory mediální štvanici proti nám jsme se
setkali se srdečnou solidaritou obyvatel města, kteří
s námi diskutovali, přinesli nám vodu (když policie
přerušila naše zásobování vodou) a druhý den nám
dokonce přinesli čerstvý chleba a kávu.
Policie blokádu, která postupně vzrostla z 400 na
2000 účastníků, nerozprášila, ale obklíčila ji. Tak jsme
během první noci museli přes mokrá pole pašovat
pecny chleba a hrnce kaše, jelikož náklaďáku s „lidovou
kuchyní“ nebylo umožněno projet. Blokáda trvala
44 hodin, téměř do konce summitu G8. Jiné blokády
byly napadeny mnohem tvrději a znovu a znovu
vyklízeny, ale také jim se po zemi podařilo úplně
zablokovat účastníkům místo summitu. Na konec
se hlavy států musely dopravit vrtulníkem, zatímco
jejich služebníčci a novináři byli přepraveni loděmi
německého námořnictva.
Koncept nenásilných masových blokád byl naprostým
úspěchem. „Pět prstů“ s pěti bloky v různých barvách,
ukázal důležitost plánování a organizace protestů.
Nešlo o otázku nenásilí jako principu, ale spíše o jeho
využití jako taktiky pro tuto konkrétní akci. Nenásilí
není všelék, stejně jako jím není násilí. Trik spočívá
v zhodnocení poměru sil v každé situaci a použití
nezbytných prostředků k dosažení politického cíle a
sebeobrany před násilím policie. K posunu rovnováhy
sil v náš prospěch musíme pro příští protesty tohoto
druhu pokračovat v budování revoluční levice, aby měla
větší politickou základnu pro ofenzivní postup proti
těmto summitům.
Odbory sice na demonstracích a blokádách vidět šlo, ale
jejich mobilizace byla jen
vlažná. Mobilizací uvnitř
odborů je možné tlačit
na vedení, aby vyzvalo
miliony členů k účasti
na akcích proti těmto
schůzkám vládnoucí třídy.
Jako pozitivní příklad lze
zmínit mládež z odborů
Verdi
(zaměstnanci
veřejného sektoru), kteří
v průběhu
summitu
odmítli
myšlenku
„dobrých“
a
„zlých“
demonstrantů a řekli:
„Drzým útokům budeme
čelit zvýšenou mobilizací.
Vyzýváme všechny, aby
se aktivně zúčastnili a
šli protestovat do ulic
Rostoku a jeho okolí!“
Na velkou demonstraci do Rostoku přijeli i aktivisté z
České republiky. Samozřejmě nechybělo ani české Revo.
Vlastních blokád se pak účastnili hlavně němečtí Revaři.
Summit a hnutí
Osm loutek, které vládnou světu v zájmu kapitálu,
bylo v tisku většinou oslavováno jako zachránci planety:
nakonec se přece rozhodli svolat „poradu“ o závazném
snížení emisí, aby se zpomalilo globální oteplování. Po
neúspěchu se splněním jejich loňských slibů ohledně
malé almužny pro Afriku se znovu vydali cestou nového
slibování!
Navzdory všem pokusům mediálních korporací, Bona
a Geldorfa, ukazovat tyto prázdné sliby jako nějakou
naději, si stále více a více lidí uvědomuje, že globální
kapitalismus ničí svět a lidi v něm žijící. Hlavy států
osmi nejmocnějších zemí s tím nemohou nic udělat – ani
kdyby snad chtěli – protože jejich práce, jejich role, je
zvyšovat za každou cenu zisky kapitalistům.
Nová generace aktivistů vychází do ulic, znovu a
znovu, bez jasné perspektivy ale plná nadšení. Ví, že
pokud chtějí lepší svět, musí za něj bojovat. Protesty
ukázaly, že toto antikapitalistické hnutí se stále vyvíjí,
dokonce i v Německu. Stát nás napadá, média odsuzují,
samozvaní „vůdci“ našeho hnutí nás na každém kroku
dezorganizují. V Rostoku tak Attac a jeho podržtaškové
úmyslně zorganizovali ve stejnou dobu jako blokády tzv.
„alternativní summit“. Na jejich nudné schůzování přišlo
asi jen 1000 lidí, zatímco účast na blokádách ulic k místu
summitu si vybralo na deset tisíc aktivistů!
Hnutí pokračuje, neboť kapitalistický systém zabijí
desetitisíce lidí každý den. Ale k tomu, abychom se pohli
kupředu, nemůžeme zůstat volným hnutím. Potřebujeme
organizaci na světové úrovni, která by čelila koordinované
síle kapitalistických států. Proto se náš projekt nezávislé
revoluční organizace mládeže setkal na protestech proti
G8 s velkým zájmem. Mladí aktivisté se musí organizovat
sami, aby se nestali pěšáky byrokratů všech barev a
odstínů.
Jedna věc je jasná: Pokud nechceme, aby naše hnutí
zůstalo pod kontrolou Attacu či jiných reformistických
organizací a stran, musí se antikapitalistická mládež
bojující v ulicích pevně zorganizovat!
Wladek Flakin a Susen Poll
REVO Německo
Vadí ti lži dnešních politiků?
Odmítáš americkou okupaci Iráku?
Štve tě neustálé šikanování mladých?
Hnusí se ti fašisté a rasisté?
A chceš s tím něco udělat?
Tak se přidej k REVO!
[email protected]
http://www.revo.cz.tc
ICQ: 494-438-907

Podobné dokumenty

Červen - NaRozvoji.cz

Červen - NaRozvoji.cz kolem sebe krásné a Bohu milé prostředí. Hodně mi v hlavě utkvělo povzbuzení, že my, ženy, jsme Boží princezny a v Jeho očích velmi vzácné. Řekla také, že každá křesťanská žena by měla dospět k tom...

Více

Zastavme Janotův balíček - Socialistická Solidarita

Zastavme Janotův balíček - Socialistická Solidarita hájí jejich zájmy u vedení společnosti a vyhlásila stávkovou pohotovost. „Je to poprvé po 20 letech, kdy lidé přišli podpořit své požadavky ve státní svátek,“ řekl na demonstraci předseda OS Kovo J...

Více

Ukázka 2

Ukázka 2 „Samozřejmě, že jsem nemohl jen tak letět. Podal jsem zprávu, ve které jsem žádal o převelení k vašemu družstvu a o velení při této operaci. Teď už se ale raději soustřeďte na nadcházející akci, ne...

Více

HISTORIE - Extra Publishing

HISTORIE - Extra Publishing naše dějiny. Jako všechny činy prvořadého významu byl i atentát na zastupujícího říšského protektora hodnocen různě, a to nejen při pohledu zpět, ale dokonce i v době, kdy se k němu teprve schylova...

Více