Ambasada germaniei

Obsah
„Dobré sousedství se nedá
nařídit vládou,”
říká Franz Olbert, průkopník
česko-německého porozumění
str. 4 – 7
Editorial
Evropa jako slovo a myšlenka
První zmínka o Evropě je z pátého
století před naším letopočtem, z dob
Hérodota: název přejali staří Řekové
od Semitů, z akkadštiny, kde ereb nebo
irib znamenal večerní soumrak, západ
slunce, a v této podobě bylo již toto slovo nalezeno v nápisu z druhého tisíciletí
před naším letopočtem. Irib byl v akkadštině protikladem asu, východu, rozbřesku, a z tohoto slova je zase odvozeno
pojmenování Asie.
Jenže názvem Evropa se původně
označovala jen menší část evropského
kontinentu, totiž část Balkánského poloostrova, to znamená severní Řecko, Albánie a Makedonie.
Za Římanů byl svět soustředěn kolem
Středozemního moře a severní hranice
tehdejší Evropy procházela Bretaní a rozdělovala evropský kontinent po celé délce: v zásadě sledovala tok Rýnu a Dunaje. Na jihu žili Římané, na severu barbaři. Na jihu se psalo dvěma jazyky:
na západě latinsky a na východě řecky.
Křesťanství pokračovalo v pěstování rétoriky, filozofie, umění a vytvářelo životní styl. Bylo kulturotvorné.
Začátkem pátého století našeho letopočtu překročili barbaři hranici (limes
Romanus), začali obléhat západní část
Římské říše: vznikají barbarská království na troskách říše, ale zároveň dochází k christianizaci pohanských barbarů. Začíná proces latinizace nájezdníků v Itálii, Španělsku a Galii. Nový
prostor je obrácen opačně: spíše k Severnímu moři a ke Germánii, protože
z jihu pronikají Arabové. Jeroným překládá Písmo svaté, k existující Itale tak
přidá Vulgátu, rodí se nová kultura.
V osmém století, které je považováno
za velké století evropské historie, je jako
organizační duch Evropy povolán Karel Veliký. Do tehdejší Evropy ještě ne-
patří část Germánů, Skandinávie, Slované a baltské pobřeží, ani Anglie, Skotsko, Irsko a arabská část Španělska.
Evropa vstupuje skutečně poprvé do dějin po sjednocení Galie, severu Itálie
a části Germánie. Nové císařství jedná
z vůle Prozřetelnosti, což nové říši (ale
i Evropě ve zmenšené podobě) dodává
posvátný charakter. Takto ustavená
Evropa, která se stala jednotnou skutečností od XII. století, s jistými změnami přetrvala staletí a na kontury říše
Karla Velikého navázalo i Evropské
hospodářské společenství, předchůdce
Evropské unie.
Evropa je tedy i historií myšlenky
po jejím sjednocení či naopak rozdrobení (které po smrti Karla Velikého
zapříčinili jeho vnuci Karel a Ludvík
14. února 842 tzv. Štrasburskou přísahou, která dala vzniknout Francii a Německu, starofrancouzštině a staré horní
němčině).
Evropská unie je proto jen jedním
z pokusů o sjednocení Evropy, aby obstála v globální konkurenci na začátku
XXI. století. Její skutečná síla se ale může odvíjet jen od síly myšlenek, které v ní
budou kolovat a ty také budou určovat
v nejbližších letech evropské hranice.
Území, kde se ve veřejném prostoru nebude o těchto myšlenkách vést řádný diskurz, nebudou k Evropě patřit. Jen silné
vědomí myšlenkových vazeb může sjednotit lidi bez ohledu na hranice států.
Zkrátka Evropa má legendu v tom původním latinském významu: legenda doslova znamená to, co se má číst, co stojí
za čtení. O takovéto čtení Evropy bychom
se měli pokusit, abychom ji pochopili.
Legenda o českém Banátu
– příběh o místě, kde jsou uchovány
nejčistší české tradice, nelhal...
str. 8 – 11
Nejsme tu od včerejška
– říkají Ukrajinci, žijící
v českých zemích
str. 12 – 15
Park česko-ruských vztahů
– slovanská vzájemnost dala
vzniknout silným kulturním vazbám
str. 16 – 19
Galerie
– z poetického světa přední české
grafičky Míly Judge-Fürstové
str. 20 – 21
London My Home
– virtuozita jim otevřela bránu
do evropské metropole
str. 22 – 25
Režisér vlastního osudu
František Listopad
– umělec-světoběžník, který je všude
zvaným hostem
str. 26 – 29
Jednou nohou v Kodani
– výzkumnický tandem Jiri & Jiri
je chloubou české vědy
str. 30 – 33
Mozaika událostí a zajímavostí
z České republiky
str. 34 – 35
Všechno nejlepší a za rok ve vlasti
– tisíce řeckých dětí nalezly
v 50. letech azyl v Československu
str. 36 – 38
Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje
obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními
stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím
směřujte do redakce časopisu.
Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem
zahraničních věcí České republiky
Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká
republika
Šéfredaktor: Pavel Šmíd
Grafická úprava: Karel Nedvěd
Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka
tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České
republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí
České republiky
Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer,
Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin
Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil
Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je
možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů;
za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte
prosím redakci nebo uvedené autory fotografií.
ISSN 1802–3657
Karel Hvížďala
Internet: http://www.theo.cz
E-mailová adresa vydavatele:
[email protected]
novinář a spisovatel
3
„Dobré sousedství se nedá
nařídit vládou,“
říká Franz Olbert, průkopník
česko-německého porozumění
Franz Olbert (* 27. července 1935)
se už desítky let zasazuje za zlepšení
česko-německých vztahů, přestože
jako chlapec byl v roce 1946 s celou
svou rodinou odsunut z Československa do Německa. Byl téměř čtvrt
století
generálním
sekretářem
Ackermann-Gemeinde,
sdružení
katolíků z bývalých Sudet, které se už
v letech totality snažilo o vzájemné
česko-německé smíření. Dodnes pracuje v Česko-německém fondu budoucnosti. Je no-sitelem vyznamenání
Gratias Agit, které uděluje české Ministerstvo zahraničních věcí za šíření
dobrého jména České republiky v
z a h r a n i č í .
28. října loňského roku také převzal
od prezidenta republiky Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy.
Jak vzpomínáte na odsun z Československa? Pamatujete si, kdy jste
nastoupil Vaší osobní „cestu“ k odpuštění a porozumění?
Velmi dobře se pamatuji na matčinu
a babiččinu bezbrannost a bezmocnost
vůči zvůli pociťované všude kolem.
Matčina úzkost a nejistota se přenesla
i na mne a mé tři sourozence.
Bylo mi při vyhnání deset a pociťoval jsem nesmírnou stísněnost, ale
také pocit dobrodružství a vzrušení.
Strach naší matky a vůbec dospělých
ve vsi byl přímo hmatatelný. Mlčení,
které pramenilo z nejisté budoucnosti,
Franz Olbert (vpravo), bývalý generální sekretář
sdružení Ackermann-Gemeinde, přebírá z rukou českého
prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy o stát
zkrušovalo.
Cesta naší rodiny vedla do Horních
Frank (Oberfranken), do zcela evangelického města. Bylo to právě soužití
ve společenství církve, co katolíkům
vyhnaným z domova ulehčovalo první
tísnivé roky. Kromě kněze církev nabízela mládežnická společenství, hry,
sport a vzdělávací pořady, při nichž se
mluvilo i o dějinách země, odkud jsme
přišli. V sedmnácti jsem se při regionálních akcích setkal s prací Mladé
akce (Junge Aktion) při sdružení Ackermann-Gemeinde. Náboženský profil,
kulturní a historicko-politické vzdělávání mi zaimponovaly. Zásady jako
„války a vyhánění se nesmějí stát nástrojem politiky“, nebo „práce na smíření nesmí začít hledáním viny u druhých, ale přiznáním viny vlastní“ byly
pro pozdější rozhovory a setkání velmi
konstruktivní.
Mohl byste několika slovy popsat
ideje a poslání sdružení Ackermann-
4
Rytiny z německého vydání knihy Oráč z Čech Albrechta Pfistera, Bamberg, 1460
O poválečném odsunu německého obyvatelstva z příhraničních oblastí Československa se dodnes vedou vzrušené
debaty. Také díky aktivitám sdružení Ackermann-Gemeinde jde dnes spíše o dialog dvou smířených stran
Rozhovor
„Odstup od zlého a čiň dobré;
hledej pokoj a uchovej ho; čisté
a průzračné svědomí měj v lásce
nad všechny vezdejší věci!”
Jan ze Žatce
z díla Oráč z Čech
(přelom 14. a 15. století)
Gemeinde?
Ackermann-Gemeinde (Oráčova obec)
byla založena v lednu 1946. Začátky
nebyly lehké. Bylo třeba se vyrovnat
s tehdejšími nuznými poměry, přijmout
do zničeného Německa miliony běženců, mezi nimi tři miliony Němců z Československa. Lidé hledali práci a přístřeší. Počáteční program byl prostý
a dá se shrnout slovy pomáhat – radit
– utěšovat.
Vedle existenčních starostí vyhnanců
bylo nutné začít stavět mosty k českému národu a hledat cesty ke smíření.
Cesta ke smíření s českým národem
nemohla započít vytýkáním viny druhému, bylo nutné se po ní vydat s přiznáním vlastní viny. Opakovaně se zdůrazňovalo překonání nacionalismu,
odmítnutí ateistického kolektivismu
a posílení evropského společenství,
v němž by česko-německé soužití ve vzájemné shodě našlo svá pravidla.
Jakou podobu měly aktivity sdružení
v době, kdy Německo a Československo oddělovala železná opona? Na-
ráželi jste na odpor totalitní moci?
V dobách komunistického režimu se
s lidmi v Československu nedalo dobře
komunikovat a doručit jim adresnou
pomoc nebylo jednoduché. Setkávat se
bylo povětšinou vyloučené. Pro Ackermann-Gemeinde bylo důležité pomáhat lidem, kteří se tenkrát ocitli
v nouzi. Byli tu Němci, kteří zůstali
v Československu a byli většinou nasazeni na nucené práce, dále kněží,
řeholníci a řeholnice a také laici proskribovaní pro svou víru. Chtěli jsme
dát znamení solidarity a poskytnout
konkrétní pomoc. Existovaly tři oblasti, v nichž jsme se angažovali:
pro Němce zůstavší v zemi byla nejdůležitější literatura v německém jazyce,
pro ty, kdo byli pronásledováni pro víru, filosofická a teologická literatura.
5
Dovoz náboženské literatury nebyl
přímo zakázán, ale byl nežádoucí
a bylo zapotřebí překonat nemálo
překážek. Léky bylo možné doručit po
předložení receptu. Sehnat od českého
lékaře recept na léky ze Západu bylo
složité. Důležitá byla i finanční výpomoc vybraným osobám formou tuzexových poukázek, které se vyrovnaly
tvrdé méně a daly se použít k nákupům
ve zvláštních obchodech. Pro mnoho
osob znevýhodněných z politických důvodů znamenaly existenční výpomoc,
pokryly nutné akvizice nebo směřovaly
na opravy chátrajících chrámů.
Jak sdružení zareagovalo na změnu
poměrů v Československu v roce
1989?
Přivítali jsme ji s radostí a vděčností. Co se doposud odehrávalo vskrytu,
dalo se dělat veřejně, např. vypomáhat
literaturou. Co bylo ještě důležitější:
mohli jsme se setkávat a mluvit beze
strachu. Rád vzpomínám, jak jsme
na svatořečení blahoslavené Anežky
České vypravili z Mnichova zvláštní
vlak, abychom tuto velkou událost
6
Setkávat se a vést trvalý dialog je nutností, chceme-li zajistit stabilní mírové pořádky uprostřed Evropy. Papež Jan XXIII. vyzvedl ve své velké
mírové encyklice svobodu, pravdu,
spravedlnost a solidaritu jako nosné
sloupy mírového zřízení. AckermannGemeinde v tom našla základ svého
úsilí o pokoj.
Co byste české i německé straně
vytknul?
„Chceme domů do Říše“, demonstrace sudetských
Němců, jaro/léto 1938
v Římě oslavili společně s českými katolíky. Asi padesátka mladých katolíků
přišla tenkrát z Prahy do Mnichova,
aby cestovali s Ackermann-Gemeinde
do Říma.
Co by podle Vás našim národům
mohlo zajistit blahobytné a klidné
trvání bok po boku?
Mír a pokoj není samozřejmostí.
Čechům stejně jako Němcům, tj. sudetským Němcům, pořád ještě schází
odvaha přihlásit se k neztenčené historické pravdě. Ohánění se vlastní
pravdou a zahleděnost do sebe by měly
patřit minulosti. Záleží na tom, abychom vybudovali více důvěry k sobě
navzájem. Společně by se to mohlo podařit v evropském společenství. Je zapotřebí se naučit snášet i protichůdné
pozice v historicko-politických otázkách.
Nenávist nemá budoucnost a nesmí se
už mezi našimi národy šířit.
Jak byste zhodnotil význam projektů, jako je Česko-německý fond
Tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda uděluje Franz Olbertovi cenu Gratias
Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí
(Zleva) Biskup Anton Otte, kardinál Miloslav Vlk a Franz Olbert
na sympoziu Patrone Europas
Němečtí členové sdružení Ackermann-Gemeinde
Čeští členové sdružení Ackermann-Gemeinde
Nastupující německá armáda poráží hraniční sloupy, 1938
Německé vojenské oddíly přicházejí do Sudet, září 1938
Odsun Němců z Prahy, léto/podzim 1945
Vysidlování Čechů z pohraničních oblastí, říjen 1938
budoucnosti?
Smíření národů a dobré
sousedství se nedají prostě
nařídit vládami. Důvěra
musí růst a je jí třeba budovat zezdola. Je třeba povzbuzovat státy, aby vytvářely
předpoklady nutné pro mladou generaci (včetně těch
finančních). Mladí lidé tak
budou moci uskutečňovat
projekty žákovských a studentských výměn, setkání
v kultuře nebo v rámci sympozií s aktuálními historicko-politickými tématy. Právě
Česko-německý fond budoucnosti
vykonal v této oblasti mnoho dobrého.
Fondu je i nadále plně zapotřebí. Bude
ho – jak ukazují dosavadní zkušenosti
– třeba ještě po mnohá léta.
Jak nahlížíte na evropskou společnost z pohledu jejího spirituálního
dědictví? Je podle Vás v evropském
prostoru přítomno „duchovno“?
Bohužel se duchovní dědictví Evropy
ocitlo daleko na okraji. Společně s čes-
spolkového
kancléře
Spolkové
republiky
Německo a spoluzakladatele Evropy, pochází výrok:
„Je snadné přinést národu
mír, ale těžké jej udržet.“
Vycházím z toho, že při evropské politice sjednocení
a hospodářské, finanční
a bezpečnostně-politické
provázanosti lze mír v Evropě považovat za zabezpečený. Pro extremismus
už nesmí být ve společné
Evropě místo.
Z aktivit Ackermann-Gemeinde: slavnostní svěcení
zvonů v obci Vejprty
kými partnery jsme iniciovali sérii sympozií „Patroni Evropy“. Naším úmyslem je připomenout počátky a poslání
evropského společenství a vyzvednout
význam, jaký mají duchovní základy
pro nezbytné povědomí hodnot.
Obáváte se extremismu jako možné
hrozby pro evropský kontinent?
Daří se sdružení výchova jeho
mladých pokračovatelů?
Mladá generace se umí nadchnout
pro konkrétní projekty. Pro kontinuální, dlouhodobě závaznou spolupráci
by mohl být okruh širší. Povzbudivé je,
že ti, kdo se pro spolupráci rozhodnou,
spolupracují intenzivně… a v tom je
naděje!
Děkujeme za rozhovor.
Od Konrada Adenauera, prvního
Redakce
7
Legenda o
českém Banátu
V devadesátých letech se mezi
českou veřejností šířila takováto
legenda: existuje prý kraj, kde
mezi kopci v malých údolích leží
uchováno to nejcennější z české
tradice. Malebné zvyky u nás sto
let nevídané tu podbarvuje sto let
neslýchaná jadrná čeština. Kraj,
kde se zastavil čas, obývají lidé
dobří a srdeční. Jde přímo o pohádkové království, místo stále
živé národní historie...
neutuchajícího náporu Čechů se
zdejší obyvatelé stávají alergickými
na cvakání spouští fotoaparátů a dřívější srdečné vítání příchozích poněkud ochladá.
Z
příkladů setkání odlišných
kultur a časů lze představit jeden:
někteří z těch, co poznali český
Banát, jím byli natolik okouzleni,
že si zde pořídili vlastní nemovitos-
M
alá česká enkláva v srdci
Rumunska, český Banát, není sice
místem bájným, přesto je místem
kouzelným, a zmíněná legenda příliš
nelhala. Pro etnografy tvoří zdejších
šest českých vesnic jistou senzaci,
jako prostor zakonzervované české
kultury 19. století. I český Banát
dnes podléhá proměně, dolehl na něj
tlak moderní doby, který ho nutí vyrovnat se s „existenčními“ problémy. První z nich představuje odliv
mladých lidí a malé množství rodících se dětí. Jen málo mladých
chce žít jako jejich předkové „po kolena v půdě“, táhne je to do města
za vidinou lepší seberealizace a vyšších výdělků. Druhý problém je příliv turistů z Čech. Po několika letech
ti. Mezi ně patřili redaktoři týdeníku
Respekt či fotograf Petr Moško.
Novináři z Respektu, kteří do Banátu přijížděli, jsou vegani – nejedí
maso ani potraviny živočišného
původu. Když se s nimi místní přišli
slavnostně seznámit a nesli s sebou
prkénka se slaninou a klobásami,
nemohli pochopit, že pánové „jedí
jenom zrní“. Podobně, když se redaktoři Respektu snažili vyplnit
vypadlý kus zdi na svém domku
„tradiční“ hlínou, místní jim nenápadně naznačovali, že už znají cement a vápno.
P
rvní čeští kolonisté dospěli
do dnešního Rumuska před více než
180 lety. Nalákaly je sem výhodné
kolonizační podmínky, které mimo
jiné slibovaly každé rodině 7 hekta-
8
Krajané
„Kdo tuto knížku čte a je dobrým
Čechem, ať ji vypravuje svým potomkům, že je vlastenec a křesťan.”
Petr Špicl
v Rovensku, 1938
(nápis na deskách knihy
„Dětem v cizině” o Češích
v Banátu)
rů půdy, velké daňové úlevy a desetileté zproštění vojenské služby.
Nabídka vzbudila u českého obyvatelstva velký zájem a když vyslaní
důvěrníci potvrdili „dobrosrdečnost
tamního lidu a bohatství a krásu
krajiny“, vyjely první transporty.
Prvních padesát dva českých rodin
ze středních a jižních Čech bylo
oficiálně vedeno jako dřevařští dělníci ve službách velkopodnikatele
Jiřího Magyárliho. V bukovém pralese Češi začínali od nuly, museli si
vystavět domy, byly zaznamenány
stížnosti úřadům na velké množství
vlků a medvědů, přicházejících k jejich obydlím. Obydlí byla jednoduchá, se střechami z šindelů ze štípaného buku, které zřídka můžeme
spatřit dodnes. Po několika letech se
Magyárlimu nevyplácelo kácet dříví. Přijely vozy, naložily zásoby soli,
mouky, agenti sebrali pily a sekery,
kočí práskli biči a odjeli. Češi žádali
vojenskou správu, aby si mohli přilepšit tak, že vstoupí do pohraničních jednotek. Vojenská správa jim
pak vystavěla kostely, platila učitele
i faráře, později zajistila osazení
telefonních sloupů. Dostatek úrodné
půdy přispěl k tomu, že Čechům se
začalo dařit.
P
o roce 1947 došlo k prvnímu
odlivu zpátky do Čech, kdy se celé
rodiny stěhovaly do vysídlených
Sudet, které jim dala k dispozici
9
Šest českých ostrovů
v Rumunsku
České vesnice v oblasti rumunského Banátu jsou: Bígr,
Eibentál, Gerník, Rovensko,
Svatá Helena a Šumica. Ve stejné oblasti, ale za státní hranicí
(v sousedním Srbsku), leží ještě česká obec České Selo.
vláda. Druhá vlna odchodů přišla
po roce 1990 a její příčina je dodnes
aktuální: starší se křečovitě drží
půdy, nechtějí ji opustit ani umenšit
z lánů, které pro mladé znamenají
především dřinu. Řada bezdětných
párů a mladých lidí se na počátku
90. let nechá zlákat náboráři společnosti Mitas Praha k přesídlení
do Čech. Zkušenost ovšem není
dobrá, v nevlídném prostředí ubytoven jsou srdeční obyvatelé banátských vesnic vystaveni obhroublému vlivu velkoměsta a iluze „snadných“ peněz a rychle nabytého blahobytu se záhy rozplyne.
mají ve svých domovech, vystrojené
do nádherných krojů, obdarovávají
květinou chlapce, který je jim milý,
přitom se zpívá a tančí. Zdejší mužský kroj se bohužel nedochoval, ženský je bohatý a podobá se chodskému-domažlickému.
M
Je toho mnoho, co Čecha při návštěvě Banátu chytne za srdce. Díky
izolovanosti vesnic se zde mezi
lidmi uchovala krásná čeština i jinde
zapomenuté české zvyky. Velebné
tradice ožívají zejména v době Vánoc, Velikonoc a masopustu. „Ve vážném a mlžném tichu velikonočního
rána, kdy mají zvony zakázáno zvonit, jsme slyšeli jen mohutný zvuk
velkých řehtačů a klepaček, s nimiž
10
koledníci procházeli po vesnici,“ popisuje Petr Moško. Pěstují se i zvyklosti ojedinělé, velikonoční Pašijová představení nebo masopustní
tanec „okolo stolku“. Zpívají se při
nich písně a přísně se dodržuje
obřadnost v české domovině dávno
zapomenutá. Jednou z uchovaných
tradic je „pěkná hodinka“, při které
mládenci postupně obcházejí všechny dívky ve vesnici. Dívky je přijí-
nohé předměty a budovy
setrvávají jako němí svědkové tradiční těžby dřeva, truhlářského a bednářského řemesla, orání půdy a mletí ve větrných, vodních a ručních
mlýnech. I dnes některé rodiny žnou
srpem, obilí se váže do snopů, tradice mlácení obilí však již vymizela.
Zato se pějí staré české lidové písně.
Snad by se ještě dnes dali nalézt
pamětníci zaříkávání jako alternativní léčebné metody. Používalo se
proti uhranutí, nebo když se „blížily
těžké mraky nad obcí“. Tehdy muž
stavěl sekeru ostřím vzhůru, odříkal
zaříkávání, pokleknul a pokřižoval
se. Příbuznou kapitolou je i údajný
poklad, který se nachází na Rovensku. Historici obce popisují úporné
snahy o jeho nalezení: „Jak v minulosti, tak v době současné, někteří
mí, zda jim za jejich ochotu něco
dáte. Kam jsme potřebovali, tam
pro nás místní „kluci Hrůzovi“
dojeli. Na schůzku v Gerníku jsme
přišli o hodinu a půl později a oni
na naše zpoždění jen mávli rukou
(Myslela jsem si: „Přijít tak o hodinu později v Praze...“). Pak nás
špinavé a mokré naložili do auta
a vezli tam, kam jsme potřebovali.
Letos jedu do Banátu znovu, jedna
babička nám za posečení louky slíbila pronajmout prázdnou chaloupku. Pohladím psa Čobana, půjčím
si koně a navštívím staré známé,
třeba paní Pinkavovou, která bydlí
„nad krchovem“ a mluví překrásnou češtinou.“
N
ová doba nastolila v Banátu
zejména otázku, zda si zdejších
„šest českých ostrovů“ udrží svou
identitu a bohatství poetických tradic. „Za největší problém považuji
televize a satelity, které sem byly
zavlečeny ze „staré vlasti“. Přitom
rovenští mají knihovnu snad s pěti tisíci svazky české literatury, do které
jsou zvyklí docházet. Právě tam,
v té knihovně, vidím budoucnost Čechů v Banátu,“ říká Petr Moško.
naši spoluobčané zcela propadli této vášni, propadla jí dokonce celá
řada generací. Snad ho zde zakopali
loupežníci, snad Turci... Jisto jen,
že oblast Vrtáku byla mnohokrát
zevrubně prozkoumána a hledání
pokračuje stále. Mnohokrát také fantazie našich spoluobčanů říká své,
když od nich slyšíme, že viděli na poli
„hořet zlaťáky“.“
N
adějí českého Banátu jsou
mladí a děti. Kvalitní školy, komunikace a infrastrukturu tu už 14 let
buduje nadace Člověk v tísni. Poslední roky jsou ve znamení investic,
vedoucích ke vzniku pracovních
míst a šetrné turistiky. Právě rozumnou „agroturistiku“, doporučují znalci Banátu i Člověk v tísni. Turisté,
kteří by bydleli s místními, zkusili
s nimi orat pole, vyrábět sýr, žít
s půdou a ještě za to zaplatili, jsou
jednou z nadějí českých vesnic.
Mnohý obyvatel tady dnes má „své
Čechy“, které ubytovává. Návštěvníky tu poměřují podle „mravů“, které s sebou přinášejí. „Jezdím do Banátu s hochy ze Střední lesnické ško-
ly v Trutnově, kteří jsou mezi místními oblíbení. Kluci nikdy zdejším
lidem neodřekli pomoc, ať už šlo
o shánění věcí do školy, nebo veřejnou sbírku za vyhořelou chalupu,“
vypráví studentka pražské Pedagogické fakulty Kateřina Schreiberová. „Mám tuto zkušenost: nechají
vás přespat, ráno vás pohostí kozím
sýrem a důsledně od vás nečekají
žádnou odměnu. Je na vašem svědo-
Sami banátští „zapadlí vlastenci“
zůstávají optimisty. „Stěhovat do Čech
se nebudeme, tady je poslední místo,
kde si můžeme dělat, co chceme,“
vzkazují se svým typickým humorem krajanům v České republice.
Jan Galát
Foto: Petr Moško, redakce
11
Nejsme tu od včerejška
Dnes 47letý inženýr Petro přijel
ze západní Ukrajiny do Čech před sedmi lety. Pět let tu načerno manuálně
pracoval, ale dva roky je již „řádným“
zaměstnancem se zdravotním pojištěním. Po letech vidí mnoho změn
v postoji české společnosti k cizincům
a méně předsudků: „Je tu znát velká
změna k lepšímu. Cizincům, tedy i Ukrajincům, tady nedůvěřují. Ale když se
člověk uvede v dobrém světle, pak je
to jiné. Češi se k nám chovají lépe,“
říká Petro.
„Česko není Amerika, kde každého
v pozitivním smyslu zajímá, odkud jste
a co tam děláte,“ doplňuje jeho slova
Jevhen Rega, který přijel do Česka
už v roce 1991. Vyučený letecký mechanik tehdy česky neuměl ani slovo.
„Otec mě strčil mezi Čechy a čekal,
kdy nasáknu. Říkal tomu princip slané
okurky. Prostředí mezi českými dělníky pro mě ale bylo nejlepší školou,“
vzpomíná.
12
Najít si práci a usadit se
Politici i mnozí experti někdy uvádějí, že v Česku žije až 200 000 Ukrajinců. Tento údaj je pouhým předpokladem a spekulací, protože počet občanů Ukrajiny, kteří se v zemi zdržují
Ukrajinci ve frontě před sídlem
cizinecké policie v Praze
bez platného víza, a tedy ilegálně, není
možno exaktně ověřit. Je proto lepší
věřit oficiálním číslům: podle Českého
statistického úřadu (ČSÚ), který vychází z podkladů české cizinecké policie, mělo v prosinci 2006 v ČR trvalý,
dlouhodobý pobyt, nebo vízum s platností nad 90 dnů 102 594 občanů
Ukrajiny.
Najít si v Česku práci a případně se
v zemi usadit – to dlouhodobě mnohé
Ukrajince láká. Každoročně s tímto
úmyslem do ČR přichází z Ukrajiny
asi 11 000 osob. Největším břemenem
Ukrajinců v ČR je obecně právní nejistota jejich zdejšího pobytu. Každoroční povinnost prodloužit si pracovní
vízum považují za „velký nekomfort“,
protože pro žádost musejí dát dohromady množství dokladů. I zde se věci
obracejí k lepšímu, úřadovny cizinecké policie jsou jim dnes k dispozici
od rána do večera a novelizace cizineckého zákona přinesla mnohé zásadní
Když v listopadu 2004 vřela v ulicích Kyjeva „pomerančová revoluce“, ukrajinští imigranti zahájili akci solidarity na Václavském náměstí
v Praze před budovou ukrajinské ambasády v ČR
Ukrajinský taneční a divadelní soubor Džerelo existuje v Praze od roku 2004
Společnost
„Netřeba pařížské dláždění,
ulice Prahy prastaré:
o rukou matčiných zdá se mi,
o staré slámě rodných střech.“
Jevhen Malanjuk
(1897–1968)
básník tzv. Pražské ukrajinské školy,
z básně Pod cizím nebem
změny. Mezi jinými i v tom, že cizinci
mohou žádat o trvalý pobyt ne po uplynutí deseti, ale již pěti let pobytu.
Ukrajinská svobodná univerzita
Ukrajinci se v českých zemích nezjevili s rozpadem sovětského impéria,
po kterém přišlo i na Ukrajinu období
nestability, společenské i ekonomické.
O Ukrajincích v Čechách se z historie dozvídáme již od 16. století, ale ve
větší míře se ukrajinští studenti a
intelektuálové objevují v Čechách od
druhé poloviny 18. století, kdy se
západoukrajinská Halič na téměř 150
let stala součástí habsburské říše, do
které patřily i české země.
Ukrajinec Ivan Horbačevskyj se jako
mladý a mimořádně nadaný chemik
stal v Praze nejenom děkanem lékařské
fakulty, ale v letech 1902–03 i rektorem české Karlovy univerzity. Horbačevskyj ale vystoupal ještě výše – stal
se vůbec prvním ministrem zdravotnictví v tehdejším Rakousko-Uhersku.
První Československá republika,
a zejména Praha, se staly po roce 1918
domovem desítek tisíc Ukrajinců, kteří
prchali ze své vlasti rozvrácené důsledky bolševické revoluce a občanské
války. Do tohoto období (1919–1945)
sahají kořeny silné ukrajinsko-československé spřízněnosti. V té době byl
západní cíp Ukrajiny (úředně Podkarpatská Rus) částí Československa.
V meziválečném období proto měli
Ukrajinci u nás své vysoké školy. Ukrajinskou svobodnou univerzitou, Ukrajinským pedagogickým institutem Drahomanova v Praze a Ukrajinskou hospodářskou akademií v Poděbradech
prošly desítky tisíc ukrajinských studentů. Učitelé představovali tehdejší
výkvět Ukrajiny a měli zastánce i u prezidenta Tomáše G. Masaryka. První
československý prezident některé z nich
i finančně podporoval.
U
krajinská inteligence v ČSR, učitelé i jejich žáci, věřila, že bolševici budou na Ukrajině vládnout pouze krátce
a že oni i vysokoškolsky vzdělaná mládež se brzo vrátí do své rodné vlasti
a nového ukrajinského státu. Komunistický režim ale překvapil i světové
velmoci a změna poměrů se nekonala.
Svěcení mazanců a velikonočního jídla. Ukrajinští migranti tvoří velkou část věřících řecko-katolického kostela Svatého Klimenta v Praze, Velikonoce 2007
13
venských Ukrajinců byly první předzvěstí zániku demokracie a nástupu
komunismu.
„V Mnichově na břehu řeky Isary
stojí nenápadná bílá budova. Je na ní
znak a název Ukrajinská svobodná
univerzita. Ano, ta z Prahy,“ vypráví
publicista Luboš Palata. „V září 1990,
kdy jsem ji navštívil poprvé, jsem zde
potkal profesory, kteří na ní působili
ještě v Praze, předtím než se v roce
1945 z obav před Sověty přemístila
do americké okupační zóny. „V Praze
bylo nám Ukrajincům dobře,“ řekl mi
tehdy češtinou bez přízvuku jeden
šedovlasý profesor.“
Úprk a zatýkání – doba temna
Jestliže konec významné a slunné
etapy v ukrajinsko-českých vztazích
uspíšila nacistická okupace českých
zemí, definitivní tečku udělal příchod
Rudé armády a sovětské tajné policie.
T
en z ukrajinských emigrantů
v ČSR, kdo něco znamenal a neutekl
ani před nacisty, před a v průběhu války, a ani před Sověty v roce 1945, toho
si našla sovětská tajná policie. Odměnou za „ukrajinský buržoazní nacionalismus“ a protisovětské postoje byla
14
Nový domov nalezen
Pečeti ukrajinského vysokého učení
v Československu
deportace do SSSR a posléze (v lepším
případě) vyhnanství na Sibiř, ale ve většině případů smrt již ve vyšetřovací
vazbě. Byla to tragédie pro celou emigrantskou ukrajinskou komunitu v osvobozeném Československu, pro jednotlivce, ale i pro osvobozený český stát.
Mnoho zatčených a deportovaných
Ukrajinců bylo v té době již občany
ČSR, ale jejich nová vlast si s „rudou“
mocností nechtěla zahrávat a své plnoprávné občany žádným způsobem nebránila. Až po pádu komunismu jsme
zřetelně viděli, že deportace českoslo-
Z vystoupení souboru Makovička z Východního Slovenska na Festivalu
Rusínů-Ukrajinců ve Svidníku, červen 2006
Migrační vlna z postsovětské Ukrajiny počátku 90. let v některých hrubých
obrysech připomíná meziválečnou ukrajinskou emigraci. I když tehdy lidé
ze své vlasti utíkali kvůli ideálům svobody, na konci 20. století přicházeli
Ukrajinci do Čech za prací. A to za jakoukoli, jen aby mohli podporovat své
rodiny doma. Na Ukrajině tehdy kvůli
hluboké ekonomické recesi práce nebyla, a když byla, tak nebyla řádně zaplacena. Obě migrační vlny měly společné
zejména to, že v obou případech migranti věřili, že přicházejí jen na čas,
na několik měsíců, na rok, na dva…
Devadesátá léta ale přinesla nový
trend. Z dočasného ekonomického exilu v Česku se časem stal nový domov.
Ukrajinci se v Česku velmi úspěšně integrují, což je i dobrou vizitkou demokratičnosti a liberálnosti českého státu.
Stát je podporuje i finančně, dotuje
různé projekty, spolkovou činnost i vydávání periodického tisku.
Člen Ukrajinské iniciativy v ČR rozdává přistěhovalcům noviny se článkem
o rizicích nelegálního zaměstnávání cizinců v ČR, bleší trh v Kolbenově ulici,
listopad 2006
Děti z divadla Džerelo tančí huculský tanec
Mnoho Ukrajinců, kteří přišli do ČR
za prací a byli ochotni vzít jakékoliv
dělnické místo, časem vystoupalo na společenském žebříčku o několik příček výš.
Není tajemstvím, že v dělnických profesích byly zpočátku ochotni pracovat i
inženýři a učitelé. Dnes lze Ukrajince
v Česku najít jako lékaře a zdravotní sestry v nemocnicích, v akademii věd,
na univerzitách a ve výzkumných centrech,
a nikoho již nepřekvapí, že i v opeře.
Na všech českých vysokých školách bylo v končícím akademickém roce 760
občanů Ukrajiny. Jde o důležitou skupinu, právě oni mohou v budoucnu nejlépe přispět k rozpuštění myšlenkového
stereotypu, že Ukrajinci v ČR pracují
jako stavební dělníci a uklízečky.
Nebýt migrace, počet obyvatel Česka
by se již léta trvale snižoval. Většinová
česká společnost se bez cizinců dávno
neobejde. Je to dáno demografickým
vývojem i tím, že ve stále bohatší společnosti je pořád méně lidí ochotno pracovat v některých dělnických profesích.
Proto najít střední a větší stavební firmu, která by nezaměstnávala žádné
ukrajinské dělníky, je stejně obtížné,
Podkarpatská Rus
Podkarpatská Rus (nyní Zakarpatská Ukrajina) je historické území na západě Ukrajiny u hranic
s Maďarskem a Slovenskem. Během
první světové války uzavřeli představitelé rusínské emigrace dohodu s československým prezidentem
T. G. Masarykem, na jejímž základě
byla zdejší oblast začleněna do budoucího Československa jako jeho
autonomní část. Podkarpatská Rus
se stala součástí Československa
10. září 1919 jako autonomie s vlastním sněmem. V literatuře z ní čerpal český spisovatel Ivan Olbracht
(1882–1952) romány a povídkami:
Země beze jména (Hory a staletí),
Golet v údolí a Nikola Šuhaj loupežník. V umělecké fotografii zachytil tuto oblast fotograf Karel Cudlín. Podkarpatská Rus tvoří společně s rumunským Banátem jednu
z neojblíbenějších destinací českých
turistů ve východní Evropě.
jako najít někoho, kdo nemá mobilní
telefon.
„Nejdůležitější je nepodvádět, nevyvyšovat se a dělat jen to, na co člověk
má. Pak je možné být úspěšným lékařem, programátorem či inženýrem,“
shrnují Ukrajinci své zkušenosti ze života v Česku. O tom, že mnozí včerejší
migranti se již v Česku cítí skutečně
doma, vypovídají i údaje z porodnic
nebo ze škol. Na českých základních
školách je dnes 2748 žáků s ukrajinským pasem, na středních školách jich
je 1281. Tyto děti ukrajinských rodičů
dnes již mnohdy mluví česky lépe než
svou mateřskou řečí a jazyková bariéra,
se kterou ještě nedávno bojovali jejich
tatínkové a maminky, je pro ně už jen
úsměvnou vzpomínkou.
Ani Češi na „svou“ Podkarpatskou Rus
nezapomněli. Dnes tvoří převážnou většinu turistů v oblastech Boržavské poloniny nebo Koločavy, kam se vydávají
po stopách legendárního „loupežníka“
Nikoly Šohaje.
Bohdan Kopčák
Foto: Oleksa Livinský
(časopis Porohy)
15
Park česko-ruských
vztahů
Teoretici historické i individuální paCentrum Rusů, ráj rusistů
měti tvrdí, že pro paměťové stopy jsou
důležitá místa, k nimž se váží. Parky
Méně se donedávna vykládala rusisvítězství nebo paměti padlým propůj- tika Masarykova a Kramářova – čelčují významům právě konkrétní místo. ních představitelů poslední generace
I když žádný park česko-ruských českých politiků, ve které se důkladně
kulturních vztahů fyzicky neexistuje, a s pronikavou myšlenkovou samospokud si ho představítatností promýšlely náme, pozastavuje se náměty z ruského myšsledující text jen u několení, umění i politiky
lika jeho laviček či ke– vzhledem k Evropě
řů, dotýká se z celé roza obzvlášť k Čechám
lohy jen pár míst a mohl
a Čechům. Za první reby být bezpočtem způpubliky se i českoslosobů upravován. Přijvenská kulturní levice
měte prosím pozvání
vyznačovala intenzivní
k malé procházce tímto
pozorností k dění v sorozlehlým parkem.
větské kultuře. Do Čech
Slovníky a příručky
jezdil Majakovskij i Ejo česko-ruských vztazenštejn, studoval zde
zích, dříve českoslovenzakladatel suprematismu
Plakát k uvedení opery
Evžen Oněgin v pražském
sko-sovětských, jsou
Kazimir Malevič i reforNárodním divadle, provedení
běžně dostupné. Čtenář
mátor evropského diřídí Petr Iljič Čajkovskij
se z nich dozví, jak už
vadla Vsevolod Mejerve středověku mezi Velkou Moravou chold. Básníci Seifert, Nezval i Holan
a Kyjevskou Rusí migrovaly legendy byli rusisty, aniž by rusistiku studovali.
o křesťanských světcích; pravý rozmach Ale nejen oni. Vyhraněná katolická
nastává v obrození během 19. století. obec kolem Josefa Floriana ve Staré
Jak víme z učebnic, buditelé nadšení slo- Říši pečlivě četla filozofické spisy Vavanskou ideou četli ruskou literaturu, silije Rozanova i beletrii Alexeje Remipřekládali, cestovali do jediné země, zova. A Leonid Andrejev nebo Maxim
kde slovanský národ nežil v okovech Gorkij patřili k běžné četbě v širokém
neslovanské moci, jak tehdy zdůrazňo- okruhu vzdělaných čtenářů.
vali v tezích opsaných od německých
A jakoby v jiném světě, avšak v téže
romantických nacionalistů.
době a v těchže místech, se pohybovaly po Československu desetitisíce Rusů, mezi nimi i elitní představitelé bezmála všech oborů. Vláda mladé republiky se rozhodla podpořit obrovskou vlnu emigrantů, kteří z leninského teroru prchali do celého světa.
V Evropě se po Paříži a Berlíně jedním z největších ruských center stala
Praha – s vlastními novinami, časopisy, nakladatelstvími, školami, spolky.
Sovětská tajná policie v rámci osvobozování roku 1945 systematicky zatýkala významné osobnosti z Ruska,
žijící v zahraničí. Čekala je deportace do GULAGu, ruský emigrační
archiv byl z pražské Slovanské knihovny údajně v deseti vagonech vyvezen
do SSSR.
16
Kultura
„Každý národ musí morálně
zodpovídat za svoji minulost, včetně
jejích ostudných částí. Jak? Tím,
že se ji pokusí pochopit.”
Alexander Solženicyn
ruský spisovatel
(*1918)
Tiskl se Solženicyn
Po válce, kdy se pod vlivem historických událostí stalinismus mnohým
zdál přirozeným vyznáním všech,
kdo tak dlouho čekali, až spojenci porazí Hitlera, se česko-ruské vztahy zdeformovaly a změnou režimu v roce 1948
zpečetily. Oficiální instituce zveřejňovaly jen to, co prošlo sovětskou a od ní
odvozenou československou cenzurou.
Ruská kultura vypadala jako směsice
budovatelských blábolů, heroických
kultů, častušek a bezzubých básniček.
Šedesátá léta toto klišé radikálně proměnila. Světová literatura, Plamen, Literární noviny nebo Orientace i mnohá
nakladatelství publikovala díla, která
ukazovala Rusko naprosto jinak, než
si to představovali architekti komunistické kulturní politiky. Tiskla se díla
Solženicyna i generace starších literátů – Bulgakova, Pilňaka, Pasternaka, Cvetajevové... Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních režisérů
Otomar Krejča objevně inscenoval Čechova. V Činoherním klubu, snad nejzásadnější pražské scéně své doby, hrál
v Revizorovi Oleg Tabakov. Ruská kultura se u vzdělanějšího publika těšila
intenzivnímu zájmu.
„Ztrácíme nejlepší přátele“
Většina ctitelů ruské kultury přesto
nevěděla, že čtyři dny po příjezdu spo-
17
jeneckých vojsk do Československa,
25. srpna 1968 v poledne, sedělo na Rudém náměstí osm lidí s nevelkými transparenty „Ztrácíme nejlepší přátele“,
„Za vaši a naši svobodu“, „Hanba okupantům“ atd. Jednalo se především
o spisovatele a intelektuály (např. Pavel Litvinov, Larisa Danielová, Vadim
Delon, Natálie Gorbaněvská, Vladimír
Dremljuga, Konstantin Babickij).
R
uští disidenti zaplatili několik
minut svobody vězením, vyhnanstvím
a násilnou hospitalizací v psychiatrických léčebnách, ale jejich čin se stal
dějinnou událostí. Příběh „osmi statečných z Rudého náměstí“ byl ihned
odvysílán Československým rozhlasem, v těžkých okupačních dnech se
nesl od jednoho člověka k druhému
a stal se mezi odpůrci režimu nesmrtelnou legendou. Tuto demonstraci
dokonce v písni předpověděl legendární básník a písničkář Alexander
Galič. V „Petěrburské romanci“ jde
zdánlivě o Děkabristy, je datována 22.
srpna 1968 a verše: „Svedeš jít na náměstí, troufneš si na náměstí v den, kdy
nastane čas?“ jsou jednoznačné.
Čtyřicáté výročí Pražského jara by
chtěl ruský sochař Alexandr Cigal připomenout v příštím roce památníkem,
abstraktním znakem solidarity, jenž by
měl ve dvou totožných provedeních být
odhalen na některém veřejném prostranství v Moskvě a v Praze. Z ruského veřejného života se zatím nenašel
žádný vlivný člověk, který by měl zájem a odvahu tento projekt prosazovat.
Nenápadný návštěvník
Před okupací i po ní jezdil do Ruska
jeden nenápadný návštěvník, historik
a filozof umění Jindřich Chalupecký.
18
Viktor Pivovarov, Vítám tě mé druhé Já, olej na plátně
paralelní kultury, který se usadil v pražských Nuslích.
V
80. letech se těžko prosazovala
kvalitní literatura do českých časopisů
a nakladatelství, založených za účelem
šíření sovětské kultury. Přesto časopis
Sovětská literatura nebo redakce Lidového nakladatelství čím dál víc těžily
z liberalizace sovětského režimu a občas
vycházely hodnotné texty, stejně jako
se promítaly kvalitní sovětské filmy
a inscenovala přední dramata. Tarkovského Andrej Rublev a Stalker nebo
Mittova Pohádka o putování přivedly
„do kolen“ celé generace českých diváků.
V samizdatu se malý objem publikací
z Ruska objevoval bez balastu a taktizování, ale zřídka. Nicméně překládal
se Osip Mandelštam i Josif Brodskij,
nejen lágrová próza Solženicyna či Šalamova. Samizdatová literární Revolver
revue v jednom z prvních ročníků zveřejnila povídku prozaika, jenž se později stal klasikem: Jurije Mamlejeva.
Ruské premiéry
V českém prostředí se už dávno uvádějí všechna ruská díla, která někoho zaujmou, pokud se najde způsob, jak uvedení zaplatit. Někdy jde o knihu, jindy
o výstavu nebo filmové projekce. V mobilní a globální Evropě 90. let se v Praze
usídlila celá ruská tělesa: divadla Děrevo
a Těatr novogo fronta. Režisér Alexandr
Mitta inscenuje v Praze světové premiéry altajského dramatika Alexandra
Stroganova. Hru Vasilije Sigarjova uvá-
dělo pražské Národní divadlo dávno předtím, než autor oslavil 30. narozeniny.
Mladá generace českých umělců, kurátorů, nakladatelů i kritiků je první
od války, která neumí rusky, někdo
ani nerozezná jednotlivá písmena. To je
důsledkem zbrklého rozhodnutí odstranit ruštinu z programu většiny základních a středních škol, které po svržení
komunismu v Českoslovesku (1989)
vyplynulo z „požadavků doby“. Kromě všech nevýhod tato analfabetizace
přináší i určitou nepředpojatost. Některé zóny vzájemného zájmu se začaly formovat jakoby od nuly a taková
bezprostřednost vytváří předpoklad
pro autenticitu, nezbytnou pro utváření živých vazeb.
Tomáš Glanc
Foto: archiv Marty Sylvestrové, koláže
Martin Došek, archiv redakce
Provázen překladatelem Juzefem Presňakovem navštěvoval ateliéry neoficiálních umělců. V ateliéru malíře Ilji
Kabakova vykládal Chalupecký kapitoly z dějin moderního umění. Pro mnohé jeho posluchače šlo o interpretaci
osobností a směrů, které znali z doslechu nebo vůbec. Hlavně byl ale Chalupecký prvním autorem, který o dění
v ruském undergroundu napsal – v českých i v západoevropských časopisech. Udržoval také s umělci korespondenci (dosud nevydanou) a za pomoci pražské historičky umění Mileny
Slavické pořádal výměnné zájezdy
mezi Moskvou a Prahou. Od počátku
80. let pak tyto kontakty zosobňoval
Viktor Pivovarov, malíř z moskevské
Vasilij Ťuťunik, Dobrý pastýř, olej na plátně
Vasilij Ťuťunik, Pokušení Krista, olej na plátně
19
1
2
3
4
5
20
6
7
Galerie
Díla Míly Judge-Fürstové, české
výtvarnice žijící ve Velké Británii
Centrální foto:
Autorka v ateliéru, při přípravě
grafické destičky (začerňování
povrchu kouřem svíčky)
1. Svlékání I, sítotisk na skle a slepostisk,
34 x 41 cm, 2003
2. Nehmotnost I, sítotisk na skle
a lept, 41 x 41 cm, 2005
3. Vertigo II, sítotisk na skle
a prořezávaný papír, 70 x 95 cm,
2006
4. Neznámo, sítotisk na skle a lept,
41 x 41 cm, 2006
5. Konstelace, lept, 62 x 86 cm,
2005
6. Babylónská věž, lept, 56 x 76 cm,
2000
7. Ontogeneze, lept, 60 x 90 cm,
2001
8. Strom, lept, 41 x 56 cm, 1999
9. Stromy, lept a koláž, 33 x 45 cm,
2006
10. Nokturno, lept, 60 x 90 cm, 2001
Foto: archiv autorky
8
9
10
21
London My Home
Pomáhá sláva české hudby českým
umělcům uplatnit se ve Spojeném království? Vítá je Londýn s otevřenou náručí? Primabalerína Anglického národního baletu, křehká a typickým pražským šarmem sršící Češka Dária Klimentová mi na tuto otázku odpověděla
záporně. Neprobojovala se sem kvůli
národnosti. Tady platí jen talent a pracovitost. A sebevědomí, které někdy
Čechům chybí.
V Praze Dária Klimentová vede mezinárodní baletní semináře pro pokročilé
a je svědkem toho, jak se i ti nejnadanější
Češi drží v pozadí, zatímco méně talentovaní cizinci se hrnou dopředu a mají nakonec větší úspěchy. Vlastního talentu si
je vědomá: byla v osmnácti členkou pražského Národního divadla, ve dvaceti vítěžkou dvou mezinárodních soutěží. Přišla angažmá v Jižní Africe, ve Skotsku
a od roku 1996 v Anglickém národním baletu v Londýně. Její taneční styl je obdivo-
22
vaný jako spojení ruské školy, ve které
byla vychovaná v Praze, se stylem západním, kterému se přiučila v Británii; jeho
eleganci tady v Británii porovnávají s elegancí tváře herečky Audrey Hepburn.
Mezi její fanoušky patřila i patronka
Anglického národního baletu, princezna
Diana. Dária posbírala i ceny za uměleckou fotografii, kterou má jako koníčka,
je manekýnkou pro Armaniho, Valentina
i Versaceho a jednou z padesáti nejpopulárnějších osobností Velké Británie.
Za jejím úspěchem je pracovitost, ani těhotenství ji nezastavilo ve cvičení, kterému dává šest hodin denně a šest dní v týdnu. Tancovala skoro do pátého měsíce a tři
měsíce po porodu byla s nezměněnou postavou zpátky na jevišti. Musela, v souboru
platil tvrdý režim a nechtěla přijít o místo.
Dária měla už tři operace kolena a jednu
kotníku a nechce skončit na vozíčku. S tancem chce přestat před čtyřicítkou, věnovat
se fotografii a jiným koníčkům a žít střídavě v Londýně a Praze.
Levná zelenina, laciná postel
Dária Klimentová přišla na ostrovy jako
známá umělkyně, kterou Britové potřebovali. Mladí umělci na studiích to mívají
Daria Klimentová je dnes první sólistkou Anglického národního baletu
Daria Klimentová na prknech Národního divadla v Praze
„Daria je absolutně výjimečný talent,“ říká legendární představitel českého baletu Vlastimil Harapes
Hudba
„Skoro jediné, co na nás svět vždycky
uznával, čeho ani nejnevědomější neb
nejšpatnější nepřátelé odelhati nemohli, jsou obrovské služby, jež český duch
věnoval Múze zpěvné a hudební.“
Jan Neruda
český básník a prozaik
(1834–1891)
těžší. V Londýně je draho
a stipendií jako šafránu.
O houslistce Janě Novákové
se tu hovořilo jako o talentu
století, její závěrečný výsledek na Royal College of
Music ještě nikdo nepřekonal a její koncerty přiváděly
prestižní koncertní síň Wigmore Hall do vytržení. Přitom se živila polévkami
z nejlacinější zeleniny, kterou si nosila z trhu, všude
chodila pěšky, byla nesmírně vděčná československému charitativnímu domu
Velehrad za lacinou postel
a jedinou její zábavou bylo
cvičit, cvičit a zase cvičit. Jana si celé pětileté studium v Británii kryla jednoročním
stipendiem, vyhraným v soutěži Talent roku a po vítězství v soutěži YCAT také honoráři z koncertů, které jí YCAT zařídil.
Po absolvování své „britské cesty“ se vrátila domů, je z ní šťastná Jana VonáškováNováková, ve Smetanově triu hraje hlavně
v Čechách a do Londýna jezdí hostovat.
Mecenáška Lady Milena
Lady Milena Grenfell–Baines tuto situaci chápe. Sama se kdysi z existenčních
důvodů musela vzdát svého snu o studiu
zpěvu. Byla protagonistkou
jednoho z nejslavnějších
příběhů obyčejného lidského hrdinství. Do Británie se
dostala mezi dětmi, které
v roce 1939 Nicholas Winton zachránil před nacisty
odvezením z Prahy na britské ostrovy. Odmala si čítala v libretech a ve škole, založené československou emigrantskou vládou, zpívávala
sóla dokonce i pro BBC.
Rodiče sice později také
vycestovali do Británie, nemohli jí ale poskytnout víc,
než vzdělání zdravotní sestry. Když si vzala architekta,
který byl královnou povýšen do šlechtického stavu, a stala se Lady Milenou, začala
pomáhat mladým českým hudebníkům
a české hudbě vůbec. S třemi přáteli dnes
podporuje na studiích na Royal College of
Music mladého českého zpěváka Vojtěcha
Šafaříka. Vozí anglické milovníky hudby
do pražské opery a na festivaly ve Znojmě
a v Mariánských Lázních, kde už čtvrtý rok
sponzoruje sólisty. Mladému špičkovému
cellistovi Jiřímu Bártovi právě organizuje
koncert v Británii... Kéž by bylo více takových
osvícených mecenášů českého umění...
Zuzana Slobodová
Jako dvaadvacetiletá posluchačka londýnské Královské akademie koncertovala Jana Nováková v pražském klášteře sv. Anežky.
Uprostřed s houslovým virtuosem Václavem Hudečkem
publicistka, Londýn
23
Jiří Bělohlávek diriguje v rámci Pražského jara
– největší domácí hudební události
Exotický tvor
v srdci Británie
24
Šéfdirigent Symfonického orchestru BBC Jiří Bělohlávek má napilno.
Symfonický orchestr BBC mu právě
prodloužil smlouvu na další čtyři
roky. A to je pocta, kterou mu možná
ledakdo závidí. Mezi jeho předchůdci
v této prestižní funkci byli velikáni
s taktovkou jako Adrian Boult,
Malcolm Sargent a Pierre Boulez.
i poslední. Jiří Bělohlávek se této
náročné povinnosti zhostil skvěle.
Obecenstvo přijalo s mimořádným
nad šením výkon dirigenta i jeho
svěřenců při bravurním provedení
Dvořáka, Rach maninova, Ravela,
Adese, El ga ra, Fučíka, Belliniho
a Wooda. Tradice káže, aby na posledním koncertu dirigent přednesl
proslov k posluchač stvu. Jiří
Bělohlávek využil této příležitosti
také k pozdravení všech posluchačů
Lady Milena Grenfell-Baines, britská mecenáška
českých hudebních talentů
Dirigent Jiří Bělohlávek je v současnosti šéfem
Symfonického orchestru BBC
A přece je Jiří Bělohlávek skromný
člověk. Svou upřímnost a pokoru prokázal i v jednom z prvních svých
interview, kdy ve studiu české redakce BBC v londýnském Bush House
zasedl k mikrofonu se svým
jmenovcem, muzikologem dr. Bedřichem Bělohlávkem. Otázky byly na
tělo: „Proč máte v repertoáru tak
málo Fibicha?“ ... „Není to chyba
vás, českých muzikantů, že na rozdíl
od Dvořáka je Smetany v Británii
jako šafránu?“ Tyto a další dotazy se
na mladého pražského dirigenta
hrnuly jedna za druhou z úst člověka,
který znal důkladně stav české hudby
ve
vlasti
i v Británii. Jiří Bělohlávek se vůbec
neurazil, naopak. Trpělivě vysvětloval, rovně odpovídal...
Jak populární je jednašedesátiletý
Jiří Bělohlávek u britského publika
se opět ukázalo na letních
Promenádních koncertech BBC
v Royal Albert Hall v Londýně, jejichž stojedenáctý ročník skončil
8. září. Úkolem šéfdirigenta
Symfonického orchestru BBC je řídit
jak první promenádní koncert, tak
doma v češtině, což bylo inteligentním britským publikem oceněno jako
samozřejmost.
Jak Jiří Bělohlávek reaguje na Británii a Brity? V rozhovoru pro
londýnský list Guardian řekl, že
zatímco dřív si ve Spojeném království připadal tak trochu jako exotický
tvor – bylo to tu zajímavé, ale necítil
se být součástí britského kulturního
života – tak nyní má pocit, že se ocitl
v jeho samém srdci. Tato slova může
upřímně pronést zajisté jen člověk,
k němuž Británie přirostla a on přirostl k ní.
Diskžokej a fonetik
Plzeňský rodák Karel Janovický
(1930) je znám posluchačům BBC
od roku 1962, kdy nastoupil nejprve
do gramofonové knihovny a pak do
české redakce. Tam ho mladí posluchači znali jako diskžokeje Jacka
Allena, který mluvil dvěma hlasy –
jednak za sebe, jednak za „kapitána“.
Jeho láskou je od mládí klasická
hudba. Tu zdědil po otci, který byl
sólistou plzeňské opery. Hudbu studoval již doma, po převzetí moci
komunisty se usadil v Británii
a pokračoval zde ve studiu. Považuje
Hudební skladatel Karel Janovický
se jak za českého, tak za britského
skladatele. Neustále komponuje –
pro houslovou virtuosku Janu Novákovou a jejího bratra Petra složil dvě
sonáty pro housle a klavír. Pro Smetanovo trio, v němž Jana Nováková
působí, složil skladbu, jejíž slavnostní premiéra se konala loni 2. října
v Ry tířském sále Valdštejnského
paláce v Praze. Jako člen výboru
Dvořákovy společnosti ve Velké
Británii pro českou a slovenskou
hudbu aktivně propaguje naši hudbu
jednak ve věstníku této společnosti,
jednak v knihách, které vycházejí
pod titulem Czech Music. V této sérii
se právě připravuje k vydání autobiografie Dvořákova přítele, příbramského hudebníka Bohumila
Fidlera. Karel Janovický spolupracuje také s Jiřím Bělohlávkem jako
fonetik. Zacvičil řadu sborů a sólistů
pro Bělohlávkovy produkce českého
reper toáru, např. pro Janáčkovy
opery Její pastorkyňa a Výlety pana
Broučka.
Mezi královskými hudebníky
Vedle Karla Janovického je nutno
zmínit jeho kolegu z Dvořákovy společnosti Antonína Tučapského, rodáka
z Opatovic u Vyškova, který se usadil
v Británii v roce 1975 spolu s manželkou
Beryl. Bývalý sbormistr Moravských učitelů působil až do odchodu do důchodu
jako profesor hudební teorie na Trinity
College of Music v Londýně. Vychoval
řadu vynikajících hudebníků a zkomponoval 600 skladeb uváděných po celém
světě. Jako vůbec první Čech byl jmenován členem Královské společnosti hudebníků (Royal Society of Musicians)
a v roce 1996 mu Masarykova univerzita
v Brně udělila čestný doktorát věd a umění.
Milan Kocourek
spolupracovník Českého rozhlasu ve Spojeném království
Foto: Roman Sejkot, Michal Novotný (Lidové
Hudební skladatel Antonín Tučapský
25
Režisér vlastního osudu
František Listopad
„Nebojme se starých legend! Vždyť
život je z nich nejstarší. Mohou se
odehrávat na mnoha místech, ne
však všude… Jestliže všude, i potom
zůstává místo jejich děje důležité.
Těch několik čtverečních mil, kilometrů či verst se spojuje jednou provždy
a naposled provždy zároveň s časem
a s osudovými ději. Průsečík času,
zeměpisu a života… Legendám, a tudíž ani pravému zeměpisu není
konec. Bulváry Strasbourg a Magenta jsou stejně neznámá, panenská
a neprožitá místa, jako byla keltská
krajina před několika tisíci lety…“,
napsal básník, prozaik, divadelník
a Evropan František Listopad ve
svém eseji Tristan aneb Zrada vzdělance z roku 1954.
Po dlouhých exilových letech se
Listopad hned v prosinci 1989 ocitl
v Praze. Do města probouzejícího se
z letargie se vrátila jedna z legend
české kultury dvacátého století.
Syn věhlasného prvorepublikového
nakladatele Synka, účastnícího se za
války odboje a umírajícího na jejím
konci v koncentračním táboře, odešel
krátce před únorovým pučem jako
mladý stipendista do Francie, aby se v
Paříži zamiloval nejen do půvabných
Francouzek, ale především do ohnivě
vášnivé mučednice svobody, jak je
personifikována třeba na slavném
Delacroixově obrazu.
26
Básnická sbírka Krleš, nakladatelství
Vetus Via, 1998
Jiří Synek (narozený 26. 11. 1921),
pozdější František Listopad nebo Jorge Listopad (příjmení odkazuje na
měsíc, ve kterém se narodil), začínal
jako publicista. S Jaromírem Hořcem,
Ivanem Andronikem a Oldřichem
Kryštofkem založil v roce 1945
nakladatelství Mladá fronta a stačil se
přihlásit ke studiu na filosofické
fakultě.
V
íc než estetika nebo literární věda ho již tenkrát zajímal život a poezie, poezie života. Těžko si dnes dokážeme představit euforii, která prostupovala uměleckým životem po
skončení světové války. Po meziválečných avantgardních výbojích
Básnická sbírka Milostná stěhování,
vydalo Vetus Via, 2001
k nám především z Francie začala
pronikat filosofie rodícího se
existencialismu. Čeští intelektuálové
vstřebávali ovzduší evropských
duchovních trendů a chtěli na ně
navázat ryze „českou“ literární
variantou. František Listopad se svými uměleckými přáteli vymyslel teorii
tzv. dynamoarchismu, který zdůrazňoval „tvořivost literatury a dynamičnost umění“ a oslavoval poetiku městské civilizace a všednosti.
Padesátá léta prožil Listopad v Paříži. Živil se novinařinou, byl televizním režisérem a dramaturgem. V roce
1958 se setkal s „tajemnou Isoldou“,
mladou portugalskou ženou, která mu
vrátila chuť k poezii, již až na výjimky psal vždy česky. Uzavřel s Portugalkou sňatek a z hektické bohémské
metropole přesídlil do tichého přístavu Porto, aby se tu poprvé důvěrně
setkal s mořem, které ho fascinovalo
obdobně jako lisabonského Kafku,
obra moderní portugalské literatury,
Fernanda Pessoa.
Začátkem šedesátých let se český
emigrant, francouzský občan a portugalský přistěhovalec usadil s rodinou
v Lisabonu, v městě vyvolávajícím
dojem přeludného snu, avšak také ve
městě multikulturalismu, kde se
legendy potkávají s přítomností, ahasverové s mořeplavci, lidé středověcí
se starověkými. Lisabon je jiný než
Básnická sbírka Příští poezie, vydal
Ladislav Horáček – Paseka, 2001
Literatura
František Listopad a (bronzový) Fernando Pessoa, Lisabon 2007
„Do mého slovníku z českých hájů
Portugal celý vejde se
(...)
Jsem vaším hostem
vy mí hosti“
František Listopad,
(*1921)
český spisovatel
a režisér
Paříž a Madrid. Působí skoro vesnickým dojmem. Skládá se ze čtvrtí žijících vlastním životem a sousedících
nikoli s perifériemi, ale s hlubokými
propastmi samoty. Je také permanentním divadlem, jako jsou některá italská města. Do magického, poněkud
nadreálného genia loci města svažujícího se k moři básník rozprostřel svůj
nomádský příbytek, ale rovněž poezii,
v níž bylo vždycky cosi hravého, poetistického, zrozeného ještě v Čechách
a ovlivněného Listopadovými vzory.
Těmi byli poetisté a surrealisté, ale
především Ivan Blatný, lyrický
bezdomovec a exulant, umírající
v anglickém blázinci v naprosté
izolaci od mateřsky básnivého jazyka.
činoherní a operní režisér, dramaturg
Národního divadla a nakonec jako
rektor jím založené Vysoké divadelní a filmové školy. Divadlo působilo
na jeho poezii. Jako bychom v jeho
básních rozhrnovali další a další závěsy, prodírali se labyrintem kulis.
Skutečnost se v jeho básních stává
divadelním aktem nebo výjevem.
Listopad je mistrem odstupu
a nadhledu. Jako básník vytahuje
metafory z mlhovin začátku a
přistupuje k věcem ve stadiu zrodu a
neurčitosti. Listopad-režisér posouvá už stvořené věci a děje nebo pro
ně hledá nové místo a kolorit.
Vzpomínám, jak mi František ukazoval fotografie ze své inscenace
Shakespearova Hamleta. Pak mne
zavedl do proslulé věže v Belemu,
jedné z nejstarších památek Lisabonu, kde se jeho Hamlet hrál. Bylo
to představení pro pár desítek diváků, kteří opustili klasický divadelní
prostor a rázem se ocitli v jedné
z možných podob bájného Elsinoru,
jímž byla belémská věž.
P
řesouvání významů, inscenování zašlých dějů, rozdýchávání legend
je jednou z dominant Listopadova
básnického díla od prvotiny Sláva
uřknutí (1945) až k jeho posledním
veršům z knížky Rosa definitiva, za
kterou letos obdržel Seifertovu cenu.
Ačkoli se v předchozích sbírkách
Daleko blízko, Krleš, Příští poezie,
Milostná stěhování básník ochotně
podvoloval návalu poetických impresí, naléhavosti pestrého vnějšího
světa, přesto zůstával „režisérem“
vlastního osudu. V pozdní Definiti-
P
rvním lisabonským zaměstnáním Františka Listopada bylo učitelství na Technické univerzitě, kde
působil jako profesor slovanské
kultury a antropologie artefaktu.
Počátkem osmdesátých let se básník
stal dominantní postavou moderního
portugalského divadla, ovšem nikoli
jako dramatik (ačkoli během pařížského pobytu napsal několik rozhlasových a televizních her), ale jako
Čtrnáctiletý František Listopad
27
S básníkem Ivanem Martinem Jirousem, který Seifertovu cenu obdržel vloni
vní růži se stal lyrikem, který k nádheře, pýše i k vadnutí květu života
může jen něco nepatrného dodat
z předtuch smrti.
S
větoběžník z tiše neproniknutelného Lisabonu se tu vrací do šeptajícího, puristického českého prostředí
a propojuje si ho s dětskými zážitky,
situacemi a vzpomínkami. „Devítkou
od Národního divadla / devítkou v
první třetině 21. století / (číslit čísla
jako číst z trusu ptáků) /devítkou
kolem Jindřišské věže / Josefa Hory
Smekni / Prostřednictvím krystalu
leštit podvečer / nádraží obležené
tmou / (jak a kam a odkud jezdit) / stále devítkou od Národního divadla /
šlehněme koně nezlob se na mě / Žižkov a Olšany jako by nebyly / stahují
záclony v podzemních poschodích /
listopad prosinec prosinec spředen /
bez lístku bez listí po schodech jedem/
do sklepa…“
Jan Suk
Foto: Petr Kotyk, archiv Františka Listopada,
archiv redakce
28
František Listopad a Jaromír Hořec, založili v roce 1945 jedno
z nejvýznamnějších českých vydavatelství Mladá fronta
Listopad vpisuje do básnické sbírky Rosa infinitiva věnování spisovateli
Antonínu Bajajovi
František Janouch (vlevo), zakladatel Ceny Jaroslava Seiferta,
František Listopad a básník Petr Král
S literárním kritikem a editorem Vladimírem Justlem
TŘI STŘEPY
František Listopad (Lisabon)
Starost
Kdesi nás čeká nějaká povinnost.
Černý motýl proletuje lesem, který
vyhoří budoucím požárem. Siréna továrny na droždí plaší koně klusajícího po železniční trati; a láhev, naplněná oceánem, můj Bože, ve střepech.
Kdesi nás čeká nějaká povinnost.
je do kůlny, jeho žena poděkuje
a vrátí se do kuchyně. Jezero se stane
nehostinným, prochladne a co nevidět první vločky sněhu budou nejistě
poletovat ve vzduchu. Někdo bude
hledat jméno této vlasti nebo tohoto
století, přečte proto mnoho knih; ale
většina jeho současníků bude umírat
bez přílišné zvědavosti. Na radnici
rozžehnou světla. Holinky a šněrovací boty, podrážky od jílu, budou rokovat o lázeňských dávkách pro příští rok bez data.
Agonie
Zlom
Vystřelili z děla, skončilo léto.
Z otevřeného pavilonu byla slyšet
ještě hudba, vojenská kapela dohrávala symfonickou báseň Franze
Lizsta, ale tma byla již plná, jakoby
definitivní; zítra ráno hory zmizí
z obzoru, zahalené v mlze, bude mžít,
začne škola. Zabalená novorozeňata
se roznesou po dřevěných domcích,
za dvojitými okny je nebude ani vidět ani slyšet, žluté květiny počnou
rezivět. Přivezou dříví notáři, složí
Knihu Listopadových povídek Zlý pes bez zahrady vydalo
nakladatelství Atlantis, 1996
Až přestanou vyrábět papír, nebudeme psát. Stromy porostou do země
a ptáci se uhnízdí ke spánku
v myších děrách. Začne nové stěhování národů, s počátku pomocí
obrovských diesláků plných klavírů
a kredencí, ledniček a svršků, avšak
prudké lijavce zničí dálnice, a bláto
i močály zaplaví vše až k obzoru.
Kupodivu, bude dobře. Děti se
budou rodit se srstí.
Plakát k představení Triplo Salto, které v roce 2007 v Listopadově režii
nastudovalo divadlo portugalské Technické univerzity
29
Jednou nohou v Kodani
Čech Jiří Bartek vede již 14 let
vynikající laboratoř v dánském výzkumném ústavu (Institute of Cancer
Biology Danish Cancer Society, Copenhagen). Dlouhodobě představuje
absolutní světovou špičku v základním výzkumu molekulárních mechanismů nádorové přeměny lidských
buněk.
tovou nobelovskou třídu. A já pevně
doufám, že se jednou vrátí,“ říká ředitel pražského Ústavu molekulární ge-
L
aboratoř profesora Bartka je
výjimečná tím, že jejím jádrem je
skupinka Čechů. Dalšími důležitými
členy týmu jsou jeho manželka dr.
Jiřina Bartková a mladší kolega prof.
Jiří Lukáš.
A tato „česká“ skupina je vlastně
chloubou dánské vědy!
„Tandem Jiří Bartek a Jiří Lukáš
v Dánsku už představují opravdu svě-
30
netiky Akademie věd České republiky profesor Václav Hořejší a dodává:
„A povedou třeba mezinárodní ústav,
který by v českých zemích pozvedal
úroveň české vědy.“
„Přála bych české vědě, aby se oba
opět psali s háčky a čárkami,“ povzdechla si před několika lety, když jim udělovala Mendelovu medaili za zásluhy
v biologických vědách, tehdejší předsedkyně Akademie věd ČR Helena
Illnerová. Ve světě jsou totiž oba vědci
proslulí pod značkou Jiri & Jiri.
Česká buňka
Jiří Lukáš (stojící) a Jiří Bartek – kord
a basketbalový míč odkazují na slavnou sportovní
minulost českých vědců, obálky časopisů Nature
a Cell na jejich vědecké úspěchy
Bartkova kodaňská laboratoř se zabývá objasňováním protinádorových
mechanismů buňky, souvislostí mezi
vznikem nádorů a stárnutím na buněčné úrovni.
Dánské pracoviště českých vědců: jedna z několika mikroskopovacích místností
Z kodaňské laboratoře: pracovní záběr z diskuse nad výsledkem
Proč všichni stárneme a proč jsou
ve vyšším věku stále častější nádorová onemocnění? To jsou otázky,
na které hledají odpověď vědci na celém světě. Tým profesora Bartka publikoval na toto téma významný článek
v prestižním časopise Nature. Loni
po zveřejnění významného objevu
v oblasti výzkumu rakoviny uvítal
tým dvou Jiri ve své laboratoři dokonce královskou návštěvu. Dánská
princezna Mary si přišla prohlédnout
„své“ špičkové vědecké pracoviště
a Jiří Bartek a Jiří Lukáš ten den dostali nejvyšší dánské vědecké ocenění.
Jako první neseveřané vůbec.
J
ak vlastně působení „české buňky v Dánsku“, tohoto malého uskupení Čechů v Danish Cancer Society,
začalo? Do Kodaně odešli v roce 1993
po vítězném konkursu. Už tehdy však
tvořili Jiří Bartek, Jiřina Bartková
a Jiří Lukáš sehraný vědecký tým.
Jiří Bartek jako rodák z Šumperka
studoval Lékařskou fakultu v Olomouci a po studiích nastoupil v Ústavu molekulární genetiky Akademie
věd v Praze. Do Prahy už odcházel
i se svou manželkou Jiřinou, spolu-
žačkou z fakulty. V roce 1983 se Bartkovi stěhovali do Brna, Jiří Bartek
zde dostal nabídku pracovat jako vedoucí skupiny v (dnes Masarykově)
Onkologickém ústavu. Právě zde se
setkal s doktorem Jiřím Lukášem
a do vědecké práce se po dvou mateřských dovolených znovu pustila
i Jiřina Bartková. Zde se zrodila spolupráce, která má na kontě tolik úspěchů. Mladí vědci se věnovali novým
postupům při výrobě monoklonálních
protilátek, za které byla později udě-
lena Nobelova cena. Zakrátko se rodina Bartkových znovu stěhovala
do Prahy, oba manželé nastupovali
do Ústavu hematologie a krevní transfuze. A s nimi i kolega Jiří Lukáš.
Slibný vědec Jiří Bartek dostával
nejedno pozvání do zahraničí. Během
pobytů ve Velké Británii v osmdesátých letech se začal zaobírat myšlenkou, že bude zkoumat základní mechanismy dělení lidských buněk. Bartek pracoval ve stejném ústavu jako
Paul Nurse, který v roce 2001 dostal
Nobelovu cenu za objev základních
mechanismů dělení buněk u nejjednodušších organismů – kvasinek. Bartek
se vrhl na atraktivní téma, i když riskoval neúspěch, a jeho předpoklady
ohledně obranných mechanismů lidských buněk se potvrdily.
V
Londýně pracoval Bartek každý den dlouho do noci v laboratoři
s profesorem Michaelem Straussem,
kolegou z bývalé NDR. Když Straussovi v roce 1993 nabídli, aby se ucházel o místo vedoucího oddělení v Danish Cancer Society, vyzval Bartka
ke spolupráci. Zúčastnili se konkurzu
– a vyhráli.
Metoda, jak sledovat pohyb bílkovin odpovídajících za poškození lidských genů v živých buňkách v reálném čase, se dostala na obálku časopisu Nature
31
Manželé Bartkovi při výzkumu na svém dánském pracovišti
Jiří Bartek začal pracovat v Kodani.
Měl vynikající podmínky – finanční,
pracovní, a patřilo mezi ně i to, že si
mohl přivést tři lidi ze své pražské
skupiny. Do Kodaně tedy odcestovala
i Jiřina Bartková a samozřejmě Jiří
Lukáš.
Mimořádný objev
V roce 2005 se podařil Bartkově
českému týmu mimořádný objev.
Vědci objasnili, jaké obranné mechanismy fungují ve zdravých buňkách, aby se bránily nádorovému
bujení – a jaké defekty se v tomto
mechanismu objevují u buněk nádorových. Svůj objev publikovali
v prestižním vědeckém časopise
Nature – podepsáni pod ním byli
Jiřina Bartková, Jiří Lukáš, Jiří Bartek
a další Češka – Zuzana Hořejší, která
zde v této době absolvovala studijní
pobyt. Nature věnoval práci, která
je považována za zcela průlomovou,
dokonce titulní stranu. Díky tomuto
objevu, jež vznikl na základě předchozích pozorování Jiřiny Bartkové,
by mohli mít lékaři šanci rozpoznat
zany Hořejší: „Lidé kolem něj mají
kolem čtyř článků ročně v Nature
nebo Cell. To je naprosto výjimečné
– na naše poměry, ale i na poměry
v kterékoli jiné zemi. Pro laboratoř
Jiřího Bartka nic tak neobvyklého,“
popisovala Zuzana Hořejší.
T
velmi rané stadium nemoci. Molekulární bioložka Zuzana Hořejší
z Ústavu molekulární genetiky AV
ČR, která strávila v laboratoři Jiřího
Bartka dva roky, vzpomínala po svém
návratu nejen na výborně vybavenou
laboratoř, kde člověk nemusel v ruce
obracet každou korunu, ale také na pracovní tempo: „Pokud má člověk šanci
32
udělat velmi dobrou práci, tak pracuje opravdu hodně. Jako studentka
bez závazků a bez přátel jsem mohla
být v laboratoři šest sedm dní v týdnu,
dvanáct hodin denně. Vlastně jsem
tam byla skoro pořád.“
Loni „bodoval“ český tým v Kodani znovu. Další článek v Nature,
stejná jména. Potvrdila se slova Zu-
Ze setkání českých vědců s dánskou princeznou Mary, která je patronkou jejich výzkumného ústavu
entokrát by objev kodaňské
„české buňky“, jak vysvětluje sám
Jiří Bartek, mohl pomoci včas odhalovat riziko rakoviny u lidí s genetickými poruchami obranné sítě, lépe
odhadovat reakce pacientů na léčbu,
volit optimální dávky a kombinaci léčiv a také vyvíjet lék, který by ovlivňoval funkce obranného mechanismu.
Jiří Bartek dnes bydlí 200 metrů
od moře, chodí běhat na dlouhou písečnou pláž. Má v Dánsku přátele,
rodinu, dcera Simona hraje za dánskou reprezentaci basketbal, syn Jiří
studuje v Kodani medicínu…
Jiří Lukáš od loňského roku vede
samostatnou laboratoř ve stejném dánském ústavu, má dánskou manželku…
zůstanou oba „Jiri“ i přes všechno vábení z Čech dánskými vědci?
Profesor Václav Hořejší, který Jiřího Bartka zná od roku 1979, kdy začal pracovat jako tzv. vědecký aspirant na Ústavu molekulární genetiky
ČSAV, popisuje: „Tato vynikající skupina vědců soustavně spolupracuje
s českými výzkumnými pracovišti
v Praze, Brně a Olomouci. Výzkumné
zkušenosti v Dánsku získala již řada
českých studentů, včetně mé dcery
Zuzany. Mají tak možnost poznat,
jak se dělá věda na nejvyšší světové
úrovni. To je neocenitelná zkušenost,
ale také významný příspěvek k jejich
budoucí vědecké kariéře, zvláště když
se jim podaří podílet se na objevu publikovaném v elitním vědeckém časopise.“ Dnes může dokonce dodat:
„Jsem velmi rád, že Jiří Bartek bude
zanedlouho na našem ústavu vést „filiálku“ své kodaňské laboratoře.“
J
iří Bartek se totiž vrací domů,
i když jen „jednou nohou“.
Eva Bobůrková
Mladá Fronta Dnes
Foto: archiv manželů Bartkových
a Jiřího Lukáše
Helena Illnerová, tehdejší předsedkyně Akademie věd ČR, předává manželům Bartkovým a Jiřímu Lukášovi Mendelovu medaili za zásluhy v biologických vědách
33
Míla JudgeFürstová…
...jejíž díla představujeme v galerii na straně 20–21, je česká výtvarnice, trvale domovem ve Velké Británii. Na „ostrovech“
velmi dobře zakořenila, za „jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších grafických
umělců, který se objevil v posledních desetiletích“ ji v listopadu 2003 vyhlásil časopis CityLiving.
I když je Míla Judge-Fürstová ve svých
31 letech stále ještě na počátku své kariéry, získala již 15 mezinárodních ocenění.
Je členkou britské Královské akademie
výtvarných umělců (Royal Society of Painters – Printmakers). Jedna z jejích grafik
zdobila titulní stranu uměleckého časopisu Printmaking Today, jiná byla použita
na obálku knihy Alana Smithe Etching
(Rytectví). Její díla jsou také zastoupena
v soukromých sbírkách Václava Havla
či britské královny.
„Mé dílo vyslovuje obsah podvědomé
mysli. Používá přitom mechanismy symbolického myšlení jako předchůdce mluveného slova. (...) Má práce je do jisté míry propojená se surrealisty, zejména s jejich hledáním krásy ve všedních věcech,“
tak definuje svou tvorbu sama výtvarnice.
V současné době je Míla Judge-Fürstová hostující umělkyní na Cheltenham
Ladies’ College, kde vybudovala a vede
grafický ateliér. Více informací o autorce
naleznete na internetových stránkách
www.furstova.com.
Hedvika čekala na své
objevení tisíce let
Znojemští archeologové našli téměř
sedm tisíc let starou dutou sošku z mladší
doby kamenné. Mgr. Zdeněk Čižmář
z Ústavu archeologické památkové péče
Brno sošku nalezl u dávného kultovního
místa lidu kultury s moravskou malovanou keramikou v Mašovicích u Znojma.
I když archeologové odhalili zatím jen
spodní část plastiky, věří, že další části
jsou rozptýleny po objektu a že vrchní díl
naleznou později.
Profesor Vladimír Podborský z Ústavu
archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně označil plastiku těchto rozměrů a tohoto
provedení za naprosto unikátní v rámci
celého středního Podunají. Stejně jako
o hodně starší Věstonická venuše i nově
nalezená „Hedvika“ byla podle odborníků
vytvořena, aby uctila idol plodnosti.
Foto: Jiří Eisenbruk
Schodiště Jana
Palacha v Terstu
Monumentální schodiště, spojující náměstí Evropy v severoitalském Terstu s tamější univerzitou, nese od nynějška jméno
Jana Palacha.
Nápis na pamětní desce připomíná, že student pražské Karlovy univerzity Jan Palach,
který se upálil na Václavském náměstí v Praze na protest proti okupaci Československa
sovětskými vojsky, zemřel za svobodu v Praze 19. ledna 1969.
Schody Jana Palacha se tak staly v Itálii
dalším místem vzpomínky na tohoto studenta; vedle vysokoškolské koleje Jana Palacha v Benátkách, náměstí Jana Palacha
v Římě a ulice Jana Palacha ve Vibo Valentia.
Palachovo jméno nese ve svém názvu i Studentská asociace Univerzity v Cagliari.
34
Věž, lept a konstrukce z papíru,
45 x 45 x 50 cm
Český dům
v Bruselu
Začátkem října byl v Bruselu otevřen
Český dům. V osmipodlažní budově tak
sídlí pohromadě čeští diplomaté, zástupci
krajů, českých firem, vládních agentur,
jako je CzechInvest apod., kteří mají
v Bruselu své zastoupení. Idea Českého
domu v Bruselu vznikla před dvěma lety,
kdy se začalo připravovat české předsednictví Evropské unie v roce 2009.
V přízemí domu mimo jiné sídlí
Galerie Českého centra, kanceláře Českých aerolinií a centrály cestovního ruchu
Czech Tourism. Český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg považuje
za praktické „být takto pohromadě, poblíž
všech důležitých evropských institucí“.
V Egyptě vzniknou
„malé Karlovy Vary“
Rozsáhlý komplex se 470 vilami, hotely a sportovními centry vznikne na břehu Suezského průplavu. Jeho vrcholový
management, část lékařů a odborného personálu budou tvořit Češi. Spolu s egyptským investorem Efko se na projektu podílí česko-egyptská společnost Czech Spa
Group. Podle ředitelky této společnosti
Moniky Makkiehové má české (a zejména karlovarské) lázeňství ve světě dobré
jméno a Egypťané chtějí do rozsáhlých
plánovaných balneoprovozů dodat karlovarské „know-how“.
Mozaika
„Jde o první projekt svého druhu
s tak početným českým personálem
a ve stylu českého lázeňství,“ říká George
Karráa z Česko-arabské obchodní komory. „Spolupráce našich soukromníků
Strom roku 2007
Podkrkonošské město Nová Paka
slaví 650. výročí od první písemné
zmínky. Oficiálně město poprvé zmiňuje konfirmační zápis z 11. října 1357.
Město je místem slavné barokní minulosti a centrem turistických oblastí
Českého ráje a Podkrkonoší. Jeho bezprostřední okolí proslulo mnoha nalezišti vzácných polodrahokamů, z nichž
nejkrásnější jsou uloženy v městské
klenotnici. Okolí města je pokladnicí
umění českých sochařů a kameníků.
Zdejší malířské a sochařské dílny daly
Karlovy Vary; Foto: CzechTourism
s českými lázněmi má pro náš cestovní ruch
zásadní význam,“ uvedl k projektu egyptský ministr turismu Zoheir Garranah.
Každý čtvrtý Čech
je podnikatel
Podle statistik společnosti Dun&Bradstreet je v České republice registrováno
přes 2,4 milionů firem, živnostníků či
družstev. V poměru na počet obyvatel se
tak ČR s 24 % podnikatelů vymyká z průměru Evropské unie, na druhém místě je
s 19 % Švédsko.
Ne všechny registrované subjekty jsou
ekonomicky aktivní, přesto jen letos vzniklo na 20 000 společností s ručením omezeným a celkem jich je už čtvrt milionu.
„Je to dáno historickým vývojem. Po revoluci začalo v Česku podnikat úplně z ničeho mnoho obyvatel. Spousta z nich si
založila firmičky, které přežívají dodnes,“
říká Petr Dufek, analytik ČSOB.
650 let genia loci
Celostátní anketa Strom roku 2007,
kterou již šestým rokem pořádá Nadace
Partnerství, má svého vítěze. Nejsympatičtějším stromem se s velkým předstihem
stala Stojanova lípa z Beňova u Přerova.
V letošním ročníku ankety hlasovalo
60 588 lidí. Stojanova lípa přitom získala
celou třetinu hlasů a své soupeře nechala
daleko za sebou. „Těší nás, že díky anketě
ožívá komunitní duch obcí i měst,“ uvedla Pavlína Binková z Nadace Partnerství.
Mohutná, sto padesát let stará lípa nese
jméno beňovského rodáka, arcibiskupa
Antonína Cyrila Stojana. Kromě prestižního titulu strom získal také poukaz
na odborné ošetření, které bude provedeno na jaře příštího roku. Pokud se
ukáže, že je strom zdravý, nahradí ošetření výsadba nových stromků v blízkém okolí.
Ústav pro studium
totality
Po více než sedmnácti letech vzniká
Ústav pro studium totalitních režimů.
Do jeho archivu se přestěhují veškeré materiály bývalé Státní bezpečnosti. Nová
instituce bude dokumentovat komunistické a nacistické zločiny a má zpřístupnit
veřejnosti dokumenty z období komunistické totality. Bude řídit nový archiv bezpečnostních složek, který na jediném
místě shromáždí dokumenty bývalé Státní
bezpečnosti, materiály rozvědky i vojenských tajných služeb.
Tím, že archivy StB budou vyňaty
z přímé kontroly ministerstva vnitra se
omezí možnost politického ovlivňování.
vyrůst umělcům celonárodního významu. Byli to například sochař Stanislav
Sucharda, autor Palackého pomníku
v Praze; jeho bratr Vojtěch, tvůrce
apoštolů pro orloj Staroměstské radnice, či sochař Bohumil Kafka, autor
největší jezdecké sochy na světě (Jan
Žižka na Vítkově). Narodil se tu i fotograf Miroslav Hák a někteří členové
skupiny 42. O mystickou část místního genia loci se zasloužil Karel Sezemský, zakladatel českého spiritistického hnutí.
Nová Paka nepřestává udivovat,
od poloviny srpna 2007 zde v bývalém Hykově lomu probíhají výkopové
práce, které odkryly množství zkamenělých stromů, mj. i druhý nejdelší
kmen nalezený v ČR (7,80 m).
35
Všechno nejlepší
a za rok ve vlasti!
Zatímco „českořecké“ zpěvačky, sestry Martha a Tena Elefteriadu, jsou v České republice
dobře známé, o tom, že v padesátých a šedesátých letech 20. století
se v moravskoslezských Jeseníkách nacházely vesničky s početnou, někdy i většinovou řeckou populací, toho víme jen málo. Také
v Krnově, „českých Aténách“, jak
toto město českoslovenští Řekové
přezdívali, existovala v padesátých a šedesátých letech 20. století velmi silná řecká komunita; tři
tisíce Řeků tu žily vedle dvaceti
tisíc místních obyvatel.
Ř
ecká národnostní
skupina v České republice
patří mezi malé, zato velmi zajímavé etnické skupiny, Řekové si snad nejlépe
ze všech menšin uchovali
svůj jazyk a svou kulturu.
O původu řecké menšiny v Česku je možné říci,
že vznikla jako následek politicko-ideologického boje
mezi Východem a Západem v období těsně po druhé světové válce. Emigraci více než 80 000 osob
z Řecka do států východního bloku (včetně Čes-
36
koslovenska) zapříčinila občanská
válka v Řecku v letech 1946–1949.
Hlad, strach a trvalé ohrožení života, které sužovaly civilní (i když
často vojensky angažované) obyvatelstvo válkou postižených oblastí,
vedly k rozhodnutí vystěhovat děti
mimo řecké území.
„Zlaté řecké slunce zapadlo nad
některými dětmi Hellady onoho jarního dne roku 1948, kdy opustily
navečer v doprovodu matek rodné
vesnice, naposled. Překročily horské pohraniční masivy a stanuly
na mírové půdě Jugoslávie. V Řecku běsnila občanská válka. Matky,
které s dětmi cestovaly, nebyly jejich
pokrevními matkami, z nichž mnohé
bojovaly, mnohé padly,
byly pouze „mamičkami“,
které je měly doprovodit
na jejich cestě do dalekého Československa,“ vypráví Anthula Botu, autorka knihy Řečtí uprchlíci,
o osudech „československých“ Řeků.
P
rotože se o ně postaraly vlády tzv. lidově
demokratických republik
a Sovětského svazu, děti
se staly nástrojem propagandy jak Prozatímní de-
Exil
„Dokázali jste se začlenit do svých
nových zemí, aniž byste zapomněli
na své kořeny. V tomto smyslu se stáváte mostem mezi různými kulturami
a národy…“
z dopisu řeckého prezidenta
Karolose Papouliase
Řekům ve světě (při příležitosti
vstupu do roku 2007)
mokratické vlády Řecka, tak vlády
aténské a byly zataženy do politicko-ideologických bojů mezi Východem a Západem. Druhou vlnu
emigrace do Československa tvořily tisíce dospělých mužů a žen,
většina z nich ovšem nebyla s dětmi
příbuzensky spjata.
N
ostalgie československých
Řeků po domově byla obrovská.
Vyjádřil ji i dvanáctiletý Christos T.
ve sbírce dětských textů a kreseb
z roku 1952: „Až bude v Řecku mír,
vrátíme se domů.“
„Děti se z prožitých útrap rychle
zotavovaly. V roce 1950 bylo pro ně
vydáno v řeckém překladu leporelo
ilustrátora a vypravěče příběhů
Ondřeje Sekory Pohádka o stromech a větru. Napřesrok je čekal
přechod z improvizované výuky
v řečtině na povinnou školní docházku do českých škol. Nadaní
žáci pak pokračovali ve studiu
na středních a vysokých školách.
Chlapec z domova Kysibl Kyselka
Savvas Vojatzoglu je dnes malířem
a keramikem a jeho díla Češi obdivují v muzeích v Plzni a Karlových Varech a v exteriérech Západočeského kraje. Žák řeckého do-
mova ve Velkém Radošově Thanasis
Ikonomu se stal díky vzdělání, kterého se mu dostalo v Československu, pracovníkem NASA. Další se
stali inženýry, lékaři, historiky,
hudebníky...
Na všech místech provázela Řeky
trvalá vzpomínka na domov. Ti,
co bydleli na vesnici, rádi na své
zahradě pěstovali fazole a rajčata.
Někteří se pustili do chovu ovcí
a koz. Na jaře stříhali vlnu, ze které
ženy šily prošívané přikrývky, nebo
ji ručně spřádaly. Důležité zvyklosti se udržely, krájení novoroční
pity bylo a je tradičním vstupem
do nového kalendářního roku,“ říká
Botu.
V
ětšina řeckých imigrantů si
uchovala své národní vědomí a hrdost na to, že jsou Řekové; nadále
měli silnou citovou vazbu k Řecku.
Mnozí z nich se nesnažili získat československé občanství ani pro sebe,
ani pro své děti, protože stále doufali v repatriaci.
Theodor Amanatidis, předseda
Řecké obce Šumperk, přiznává:
„Od počátku pobytu v ČR jsme byli
organizovaní a měli určitý cíl. Děti
přísně dodržovaly školní docházku.
37
Z aktivit nejvýznamnější české řecké školy – Lyceum Řekyň bylo založeno
ve spolupráci s brněnským nadačním fondem Hellenika
Řekové si snad nejlépe ze všech menšin v ČR uchovali
svůj jazyk a svou kulturu
Rodiče si hlídali, jak se jejich děti
učí, protože chtěli, aby byly vzdělané. Počítalo se totiž s tím, že až se
uklidní situace v Řecku, brzy se vrátíme do vlasti. V Řecku bychom takové možnosti neměli. Řekové nikdy
nezapomenou na pomoc, kterou jim
tehdejší Československo nabídlo.“
S
ilný vztah k vlasti byl předáván z generace na generaci. Starší
Řekové popisovali svým potomkům Řecko jako ráj na zemi a po 30
let exilu zněly tradiční řecké novoroční přípitky v pozměněné verzi
„Všechno nejlepší a za rok ve vlasti!“. Už od roku 1975 několik tisíc
československých Řeků opustilo
své přátele, práci a majetek a reemigrovalo do Řecka. Odcházeli i ti,
kteří se narodili až v Československu a v Řecku nikdy nebyli a znali
ho jen z vyprávění starších a učitelů. Řekové neodcházeli proto, že by
se jim v Československu žilo špatně, naopak, mnozí ho považují za
svou „druhou vlast“ a do Česka se
rádi vracejí na krátké návštěvy.
Řečtí imigranti a jejich potomci
prožili mnoho let bez kontaktu s do-
38
Řecký prezident Konstantinos Stefanopulos
se 15. listopadu 2000 v Betlémské kapli v Praze
setkal se členy české řecké komunity
movinou, a proto u nich došlo ke kulturním a jazykovým posunům. Po příchodu do Řecka byli často ze strany
tamních Řeků označováni za „Čechy“
a považováni za cizince. Podle australského jazykovědce Lea Papademetra zažívají stejné reakce i australští Řekové na návštěvách v Řecku.
Asociace řeckých obcí, kterých je
v ČR dvanáct, odhaduje počet členů
řecké menšiny na území České republiky na 7 000. Přestože žijí rozptýleni, mnozí se stále setkávají –
ať už soukromě, nebo na tanečních
zábavách (ellinikes vradies), festivalech apod. Skupina má plnou sociální skladbu, od dělníků po podnikatele, umělce a vědce. Intelektuálové
a podnikatelé se angažují v záležitostech menšiny, což podporuje její
vitalitu. Pokud ale nedojde k posílení menšiny např. novou imigrací
z Řecka nebo reidentifikací Čechů,
kteří mají řecký původ, skupina
zřejmě v budoucnu zanikne. Řecká
menšina přitom tvoří pro českou
společnost most a slouží domácí
veřejnosti jako zprostředkovatel novořecké kultury.
A
ť už jde o řeckou literaturu,
kuchyni či tanec, zájem o řeckou
kulturu zaznamenává v posledních
letech mezi Čechy silný vzestup.
Případný zánik menšiny by tedy
byl pro českou společnost velkým
ochuzením.
Marián Sloboda
Foto: archiv Mgr. Anthuly Botu, Lyceum
Řekyň v České republice, ČTK