26 Jaroslav Miller Mgr. Jaroslav Miller, MA, Ph.D. (nar. 1971

26 Jaroslav Miller Mgr. Jaroslav Miller, MA, Ph.D. (nar. 1971

Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
Jaroslav Miller
Mgr. Jaroslav Miller, MA, Ph.D. (nar. 1971) studoval na
Univerzitě Palackého v Olomouci, Středoevropské
univerzitě v Budapešti a na Univerzitě v Oxfordu. V roce
1996 ukončil základní vysokoškolské vzdělání v oborech
Historie – Anglická filologie a literatura – Ruská
filologie a literatura. V průběhu let 1998 - 2003 dále
absolvoval střednědobé vědecké stáže na Univerzitě
v Torontu a GWZO v Lipsku se zaměřením na
komparativní historii raného novověku. Je autorem a spoluautorem několika
monografií zaměřených převážně na problematiku městské společnosti raného
novověku. V současné době připravuje do tisku knihu Falcký mýtus a obraz české
války v raně stuartovské Anglii.
Mgr. Jaroslav Miller, MA, Ph.D. (born 1971) studied at the Palacký University of
Olomouc, Central European University of Budapest and Oxford University. In
1996 he accomplished his university education in History – English philology and
literature – Russian philology and literature. In 1998 - 2003 he continued at
medium-term study stays at the University of Toronto and GWZO in Leipzig
oriented to the comparative history of early modern period. He is the author and
co-author of several monographies primarily focused on urban communities in
early modern age. Currently he has been finishing his publication The Palatine
Myth and the Image of the Bohemian War in the Early Stuart England.
26
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
II. Charles Montesquieu - Césare Beccaria:
Několik úvah k filozofii zločinu a trestu
Na počátku 60. let 18. století, stranou velkých center evropského osvícenství,
vznikla v Miláně Accademia dei Pugni - diskusní kruh mladých milánských
intelektuálů. Přestože základním impulsem společenské a politické diskuse byly
ideje francouzského osvícenství, činnost "Akademie" se zaměřovala stejnou měrou
na řešení praktických otázek, týkajících se především úvah o hospodářských
reformách a politické ekonomii v regionálních podmínkách rakouské Lombardie.
Výrazem této specifické orientace se stala především studie Pietra Verriho
Considerazioni sul commercio di Milano. Celoevropský rozměr však získalo
milánské osvícenství uveřejněním díla Dei delitti e delle pene (O zločinech a
trestech, 1764), jehož autorem byla jedna z vůdčích postav milánské „Akademie“,
Césare Beccaria.1 Na základě komparativní metody Beccaria analyzoval systém
soudobého evropského trestního soudnictví, z velké části dosud vycházejícího ze
středověké právní praxe, a zároveň nastínil základní principy reforem v
trestněprávní oblasti.
Vymezení politické svobody ve smyslu smluvní teorie a nové chápání
postavení jednotlivce v politické a sociální struktuře státu se odrazily také v diskusi
o povaze trestního práva, jehož formální zastaralost, ale především neúměrná
krutost a sociální i náboženská podmíněnost, se dostaly do rozporu s osvícenským
výkladem přirozeného práva. Z tohoto důvodu se jedním z předmětů zájmu
osvícenské právní vědy i politické filozofie stala snaha o definování nových,
později legislativně zakotvených, principů trestního práva, přičemž hlavním cílem
byla ochrana jednotlivce ve společnosti, omezení zločinnosti pomocí pozitivní
motivace obsažené ve stupnici trestů a zajištění základních práv pachatele.
Přestože Beccaria do značné míry sdílí liberální zásady zformulované Charlesem
Montesquieum v De l'esprit des lois (O Duchu zákonů, 1748), liší se obě díla
především v argumentaci o účelu trestního práva a v interpretaci charakteristiky
trestu.
V otázce vztahu mezi pozitivním či přirozeným právem a trestním
soudnictvím krystalizovaly v osvícenské a romantické filozofii práva dva
dominantní přístupy. Utilitarismus, na konci 18. a v první polovině 19. století
hlouběji teoreticky rozpracovaný Jeremy Benthamem (1748 - 1832) a Johnem
Stuartem Millem (1806 - 1873), byl založen na chápání trestu jako nutného zla,
které je odvozováno od požadavku obecné prospěšnosti.2 Legitimita trestu vyplývá
ze situace, kdy jeho absence by byla pro společnost větší hrozbou nežli možné
1
Blíže k podílu Beccarii na milánském osvícenství Franco Venturi, Utopia and Reform in the
Enlightenment, (Cambridge, CUP: 1971), s. 95 - 116.
2
Podrobně je charakteristika trestní jurisdikce z pohledu utilitarismu vysvětlena v díle Jeremy
Benthama, The Principles of Morals and Legislation, New York, 1948.
27
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
důsledky plynoucí z jeho vykonání. Trest je tedy prostředkem sloužícím k
zamezení většího společenského zla, spojeného s hrozbou opakování a stupňování
zločinů v případě upuštění od potrestání viníka.
Zatímco hlavním kritériem utilitarismu pro ospravedlnění trestu je úroveň
společenské užitečnosti či, při použití negativní definice, veřejný zájem, jehož
základním cílem je minimalizace možnosti většího společenského zla, retributivní
argumentace, zastoupená v 18. století především Immanuelem Kantem,3
představuje kvalitativně odlišný přístup k problematice trestního práva, který
prvoplánově rezignuje na požadavek společenské užitečnosti trestu a obrací
pozornost spíše k rovnováze mezi zločinem a spravedlností. Protože zločin je
porušením vnitřní společenské harmonie a základních morálních imperativů musí
být vzniklá nerovnováha napravena aplikací odpovídajícího trestu. Funkce trestu
jako odstrašujícího prostředku plní v retributivní teorii pouze sekundární roli,
zatímco hlavním účelem zůstává restaurace původní mravní rovnováhy.
Ze základního srovnání utilitárního a retributivního přístupu tak vyplývá
kvalitativní odlišnost mezi teoríí „největšího možného štěstí“ či „nejmenšího
možného zla“ a chápání práva jako prostředku k obnovení preskriptivních
mravních norem.
Možnosti širšího uplatnění obou teorií ve sféře trestního práva naznačil již
Samuel Pufendorf (1632 - 1694), který dospívá k názoru, že legitimní pravomoc
panovníka nad životem jednotlivce vyplývá jednak z práva nepřímého, které je
spojováno s nutností obrany státu a státních institucí (především ochrana země
před vnějším nepřítelem), a jednak z práva přímého, uplatňovaného ve sféře
trestního soudnictví.4 Trest podle Pufendorfa plní především úlohu prevence před
možností dalších zločinů, přičemž hlavním cílem je respekt ke společenským
zájmům. U samotné charakteristiky trestního práva však převládá spíše retributivní
chápání trestu jako nutné odplaty za vykonaný zločin.5
Přestože hlavní zájem Charlese Montesquieuho i Césara Beccarii ve sféře
trestního práva směřoval k zajištění svobody jednotlivce cestou omezení
svévolného výkladu zákona soudy, potlačení soudních procedur odporujících
přirozenému právu, kategorizace trestů a přesnějšího vymezení druhů zločinů,
nacházíme u Becarii zřetelnější příklon k utilitarismu. Z toho to pohledu studie O
zločinech a trestech představuje kvalitativní posun od principů zakotvených v
Duchu zákonů.
Ve druhé kapitole díla O zločinech a trestech Beccaria podmiňuje právo
trestní jurisdikce existencí společenské smlouvy. Protože vznik politicky
3
Viz Immanuel Kant, The Metaphysics of Morals, Cambridge, 1996, s. 105.
4
Samuel Pufendorf, On the Duty of Man and Citizen According to Natural Law, Cambridge, 1991,
s. 158 - 159.
5
Ibid.
28
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
organizované společnosti automaticky neodstraňuje sklon jedince k bezohlednému
uplatňování svých individuálních zájmů, je nutné, aby společenský kontrakt
zahrnoval účinný systém sankcí. Právo vlády na výkon trestu vzniká na základě
dobrovolné rezignace účastníků smlouvy na úplnou původní svobodu s cílem
ochránit život a majetek proti škodlivým a destruktivním instinktům inherentně
přítomným v lidské povaze. Ve shodě s liberálním pohledem na otázku postavení
jedince ve společnosti Beccaria definuje trestní právo jako souhrn minimálních
nutných opatření sloužících k zachování a k ochraně společenské i individuální
svobody. Vše, co překračuje hranici této minimální potřeby Beccaria nazývá
tyranií a trest nad limitem nutnosti tedy není pouze nespravedlivý, ale především
nelegitimní, protože vede k potlačení svobody jedince. Analogicky, kvalita
trestního soudnictví je přímo úměrná rozměru zachované svobody jednotlivce. 6 Na
rozdíl od Beccarii a ostatních stoupenců smluvní teorie Montesquieu nespojuje
vznik politicky organizované společnosti ani legitimitu výkonu trestu se
společenskou smlouvou. Montesquieuho politická filozofie nepřímo nabízí spíše
alternativní koncept etapového společenského vývoje korespondujícího s teorií tzv.
conjectural (stadial) history rozpracovanou především představiteli skotského
osvícenství.7 Montesquieu však sdílí s Beccariou přesvědčení, že míra svobody je
přímo závislá na správně a humánně fungující justici a na proporčně rozvrženém
systému trestů. Existence komerční společnosti - vrcholu sociálního vývoje - je
podmíněna přijetím zákonů na ochranu života a majetku občanů. Zároveň
Montesquieu charakterizuje svobodu jako volnost jednání ve všech oblastech, které
nemusí být nutně upraveny právními normami. V soudobém trestním právu, však
Montesquieu spatřoval zásadní rozpor mezi požadavkem individuální svobody a
podobou procesního řízení korunovaného krutými tresty. 8 Jako klíč k odstranění
této nerovnováhy Montesquieu navrhoval kodifikaci trestního práva, která by
zabránila svévolnému a škodlivému výkladu práva, širší uplatnění racionálních
důkazních prostředků - především využití vypovědí většího počtu svědků, možnost
veřejné obhajoby a zabezpečení nestrannosti soudce i svědků. Podrobný rozbor
liberální filozofie trestu v díle Montesquieuho však ukazuje, že hlavním cílem
kritiky byl především široký okruh případů klasifikovaných jako trestní činy a dále
neúměrná krutost trestního práva. Také v této oblasti Montesquieu vychází z
přesvědčení, že základní nesoulad mezi ochranou individuální svobody a podobou
trestního soudnictví může být překonán jednak dekriminalizací případů tradičně
spadajících do kategorie těžkých provinění a jednak zásadní reformou hierarchie
trestů.
6
Césare Beccaria, On Crimes and Punishments and other Writings, Richard Bellamy (ed.),
Cambridge, 1995, kapitola 2, s. 10 - 12.
7
Charles Montesquieu, The Spirit of the Laws, Anne M. Cohler - Basia C. Miller - Harold S. Stone
(ed), Cambridge, 1995, knihy 17 - 19, s. 278 - 333.
8
Ke vztahu svobody a trestního práva v díle Charlese Montesquieuho viz F. Rosen, “Crime,
Punishment and Liberty", in: History of Political Thought, XX, č. 1, 1999, s. 173 - 185.
29
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
Podstata liberální argumentace je nejvýrazněji vyjádřena v Montesquieuho
klasifikaci trestných činů. Protože tato kategorie zahrnuje, kromě nepochybných
těžkých provinění, velké množství společenských přestupků, zvyků a odlišností
vyplývajících z náboženského cítění, tyranie trestního práva vyplývá především z
jeho širokého rozsahu, časté aplikace a unifikace trestů.
Je vítězstvím svobody, jestliže se trestní zákony řídí při určování
trestu samotnou povahou zločinu. Tak je odstraněna veškerá
libovůle; trest není určován rozmary zákonodárce, nýbrž podstatou
věci a člověk pak nepáchá násilí na druhém člověku.9
Podle míry společenského dopadu rozděluje Montesquieu provinění proti
zákonu do čtyř základních kategorií od přestupků po nejtěžší zločiny ohrožující
bezpečnost společnosti - tedy delikty ohrožující život, majetek a sociální stabilitu.
Mezi činy, které se bezprostředně nedotýkají bezpečnosti a svobody
jednotlivce ani společnosti řadí Montesquieu především přestupky proti
oficiálnímu náboženství. Vzhledem ke skutečnosti, že například svatokrádež přímo
neohrožuje svobodu a bezpečnost nepatří tento čin do kategorie zločinů per se a
trestem má být kletba či vyhnání z komunity věřících. Zařazení většiny přestupků
proti náboženství (např. hereze či rouhání) mezi trestné činy dále komplikuje podle
Montesquieuho jejich samotná podstata, která vyplývá ze vztahu mezi jedincem a
Bohem, a tudíž není zcela postižitelná pozitivním právem.10
Do druhé skupiny provinění zařazuje Montesquieu porušení společenských
mravních norem. Zde rozlišuje mezi ohrožením obecné bezpečnosti a ohrožením
veřejné morálky. Ačkoliv například homosexualita či polygamie mají negativní
vliv na morální kód společnosti, zároveň bezprostředně neohrožují bezpečnost
občanů ani svobodu jedince. Z tohoto důvodu Montesquieu přichází s myšlenkou,
aby přestoupení veřejných mravních norem podléhalo spíše veřejnému odsouzení
či zaplacení pokuty.11
Za závažnější považuje Montesquieu činy ohrožující klid občanů a rušící
veřejný pořádek, pro které navrhuje způsob trestu umožňující opětné následné
zařazení do společnosti (vězení či vyhnanství).12
Skutečně těžká provinění dotýkající se bezpečnosti občanů a svobody, života
a majetku jednotlivců konečně řadí Montesquieu do poslední kategorie zahrnující
9
Překlad z The Spirit of the Laws, kniha 12, kap. 4, s. 189.
10
The Spirit of the Laws, kniha 12, kap. 4, s. 189 - 190.
11
Ibid, s. 190 - 191.
12
Ibid, s. 191.
30
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
zločiny krádeže, vraždy, znásilnění či únosu. Také v tomto případě povaha trestu
závisí na povaze zločinu a hrdelní trest je podle Montesquieuho zcela legitimní v
případech útoku na život jednotlivce. Trest smrti tedy plní jednak retributivní úlohu
společenské odplaty, zároveň však Montesquieu vnímá rozsudek smrti jako určitý
psychologický nápravný prostředek sloužící k léčbě nemocné společnosti. V
případech, kdy zločin je veden spíše proti vlastnictví Montesquieu sice uznává v
některých případech oprávněnost trestu smrti, ale dává přednost spíše konfiskaci
majetku či finanční náhradě.13
Vliv díla O duchu zákonů je v Beccariově právní filozofii zřetelně patrný a
sám Beccaria nazývá svého předchůdce „nesmrtelným presidentem
Montesquieum“.14 Navzdory podobným závěrům o potřebě reformy trestního
soudnictví, však Beccaria, oproti ne zcela vyhraněné filozofii trestu u
Montesquieuho, vyzdvihuje požadavek společenské užitečnosti jako hlavní
kritérium pro uplatňování práva. Na základě utilitarismu a liberální filozofie práva
Beccaria, podobně jako Montesquieu, obrátil kritickou pozornost především k
absenci kodifikovaných právních norem, neopodstatněnému vazebnímu stíhání,
přetrvávajícímu znevýhodnění žen v oblasti svědecké výpovědi, tajným žalobám či
tortuře.Ve vztahu ke klasifikaci zločinů Beccaria rozeznává těžká a lehčí provinění.
Do první kategorie řadí především vraždu a fyzická napadení. Vzhledem k tomu,
že tento druh zločinu je v přímém rozporu s nejdůležitejšími přirozenými právy právem na život a na svobodu, Beccaria navrhuje zkrácení vyšetřovací doby a
prodloužení doby promlčecí. Na druhé straně jako lehčí provinění Beccaria
klasifikuje porušení práva společenského jako např. krádež či přestupky proti
mravní normě. V těchto případech považuje Beccaria za žádoucí zkrácení
promlčecí doby a prodloužení vyšetřování, protože charakter přestupků proti
společenským normám (cizoložství, homosexualita) vyvolává vyšší možnost
subjektivního posuzování a následně potrestání nevinného.15
Rozbor filozofie práva obou autorů prozrazuje radikální přehodnocení poměru
mezi zločinem a hříchem. Nejlépe vyniká posun v přístupu v komparaci s díly
Thomase Hobbese (1588 - 1679) a Samuela Pufendorfa. Hřích Hobbes abstraktně
ztotožňuje především s úmyslem porušit dané právní normy, zatímco povahu
zločinu nabývá hřích s praktickým uskutečněním záměru. Přestože každý zločin je
hříchem, ale ne každý hřích je zločinem, považuje Hobbes zločin i hřích za
pohrdání zákonodárcem. Zatímco však zločin je porušením pozitivního práva, a
jako takový je postižitelný lidskou spravedlností, hřích většinou zůstává v rovině
provinění proti Bohu.16 Tímto rozdělením Hobbes naznačuje, že do kategorie
zločinu spadají i uskutečněné přestupky proti náboženství (hereze, rouhání) a proti
13
Ibid, s. 191.
14
On Crimes and Punishments, s. 8.
15
Ibid, s. 14.
16
Thomas Hobbes, Leviathan, Richard Tuck (ed.), Cambridge, 1997, kap. XXVII, s. 201 - 202.
31
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
platným mravním normám (homosexualita, cizoložství), které naopak Beccaria i
Montesquieu považují spíše za záležitost vztahu mezi jednotlivcem a Bohem a řadí
je buď mezi lehká provinění nebo je zcela vyjímají z kompetence pozitivního
práva. Podobně jako Hobbes také Pufendorf ztotožňuje hřích především s
úmyslem. Kromě záměru spáchat zločin však Pufendorf vyjímá z kompetence
lidské spravedlnosti také blíže nespecifikované ve společnosti rozšířené drobné
prohřešky, kontroverzní zločiny jejichž potrestání by mohlo vést ke zhroucení
společenského systému a konečně jednání, které přirozeně vyplývá z lidského
charakteru (arogance, závistivost, licoměrnost) a nepřekračuje přitom hranici
trestného činu.17 Naopak Montersquieu a výrazněji Beccaria se vyslovili pro
výraznější oddělení mezi hříchem, jenž spadá do oblasti zájmu církve, a porušením
práva, jež spadá do kompetence státních institucí. Oslabením aplikace trestního
práva v náboženských otázkách Montesquieu i Beccaria vyzdvihli úlohu státu,
která spočívá v nápravě společenské škody způsobené trestným činem. Ve shodě s
tímto chápáním trest nevystupuje jako očista od hříchu, ale primárně jako
znovuobnovení původní rovnováhy. 18
Paradigmatický vliv Montesquieuho je jasně patrný také v Beccariově kritice
neúměrné krutosti trestního soudnictví. V této otázce argumentace Montesquieuho
vychází z přesvědčení, že shovívavost zákonů a hierarchie trestů podle povahy
zločinu je z hlediska společnosti užitečnější než nadměrná aplikace vysokých trestů
bez ohledu na druh trestného činu.
Je důležité, aby tresty byly mezi sebou v souladu, aby se lidé
spíše vyhýbali velikému zločinu než menšímu, tomu, který poškozuje
společnost více, než tomu, který ji poškozuje méně.19
Předmětem kritiky Montesquieuho byla převažující unifikace trestů především
v soudobém francouzském trestním právu. Montesquieu poukazuje, že nadměrné
užívání trestu smrti pro široké spektrum trestných činů od vraždy a velezrady až po
drobnou krádež a zpronevěru nejen, že nedosahuje hlavního cíle, totiž odstrašení
potenciálních zločinců a následně zmenšení kriminality, ale efekt je přímo opačný.
Vědomí, že trestný čin menší závažnosti, jako drobná krádež v obchodě, může mít
stejné následky jako následná vražda obchodníka, přispívá podle Montesquieuho
ke lhostejnosti zločince k charakteru a míře závažnosti trestného činu. Z tohoto
důvodu krutost a nezávislost výše trestu na povaze trestného činu nefungují jako
podnět ke snížení kriminality a brutality pachatelů. Montesquieuho obhajoba
humanity v trestním soudnictví a podnět k zavedení klasifikační stupnice trestů
17
On the Duty of Man and Citizen According to Natural Law, s. 160 - 161.
18
Blíže ke koncepci hříchu a zločinu u Beccarii viz Franco Venturi, s. 100 - 101.
19
Překlad z The Spirit of the Laws, kniha 6, kap. 16, s. 91.
32
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
však zároveň vycházely z požadavku zachování základních práv a nejnutnější míry
svobody jednotlivce. Despotický charakter, či umírněnost vlády mohou být
hodnoceny mírou krutosti trestního soudnictví, a tedy mírou svobody.
Přísnost trestů je spíše projevem despotické vlády, jejímž
hlavním principem je strach, než monarchie nebo republiky, v nichž
jsou hybnou silou čest a občanská ctnost. V umírněných státech
láska k vlasti, zhanobení a strach z veřejného pokárání jsou hlavními
motivy, které mohou zamezit mnohým zločinům. Největším trestem za
špatný čin je usvědčení ze zločinu. Proto v zemích s umírněnou
vládou občanské zákony dosahují nápravy snáze a nevyužívají tolik
násilí. V těchto státech se bude dobrý zákonodárce spíše snažit, aby
zločinům zamezil, než aby je trestal.20
Utilitární aspekty ve filozofii trestu Charlese Montesquieuho byly hlouběji
rozpracovány Beccariou v díle O zločinech a trestech v kapitole "Umírněnost
trestu". Beccaria rozlišuje tři hlavní úlohy trestního soudnictví - redukci
společenských škod a zamezení novým škodám, efektivitu hodnocenou mírou
společenské užitečnosti a konečně zachování proporce mezi povahou trestného
činu a verdiktem soudu. K dosažení těchto cílů musí k atributům trestu náležet jeho
nevyhnutelnost, ztráta všech výhod plynoucích ze spáchání trestného činu a zlo
trestu musí mírně převyšovat výhody ze zločinu pocházející. Vše ostatní, co
překračuje rámec minimálních nutných opatření sloužících k potrestání viníka,
vede k záměně spravedlnosti za tyranii. Z tohoto důvodu inflace krutých trestů
poškozuje svobodu jednotlivce a je v přímém rozporu s požadavkem společenské
užitečnosti. Zde Beccaria dále rozvíjí tezi Charlese Montesquieuho, že neúměrná
krutost trestu nemá za následek snížení kriminality, ale spíše nárůst trestných činů
v důsledku nadměrně krutých trestů bez ohledu na charakter a četnost provinění.21
Přestože Montesquieu i Beccaria navrhovali přehodnocení otázky trestu smrti,
liší se oba ve způsobu argumentace. Montesquieu se opírá spíše o retributivní
pohled na účel trestu smrti.
Občan zasluhuje smrt, jestliže ohrozil bezpečnost jiného tím, že
mu odňal nebo se pokusil mu odnít život. Trest smrti je jakýmsi
lékem proti nemocem společnosti. Jestliže je ohrožena bezpečnost
majetku, mohou být určité důvody pro trest smrti, ale bylo by snad
20
Překlad z The Spirit of the Laws, kniha 6, kap. 9, s. 82.
21
Ibid, kniha 6, kap. 16, s. 91 - 92, On Crimes and Punishments, s. 63 - 65.
33
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
lepší a přirozenější, aby trestem za zločiny proti bezpečnosti majetku
byla ztráta majetku.22
Postoj Césara Beccarii k trestu smrti však vychází ze základního měřítka,
kterým je míra obecné užitečnosti rozsudku.
Toto neplodné mrhání tresty, které ještě nikdy nevedlo k
polepšení lidí, mne přivedlo ke zkoumání, zda-li trest smrti je
opravdu užitečný a spravedlivý v dobře řízeném státě. Jaké může být
právo, které si osvojují lidé, aby vraždili sobě podobné? Zajisté
nikoliv ono právo, z něhož plyne svrchovanost a zákony. Tyto jsou
pouze sumou nejmenších částeček soukromé svobody každého
jednotlivce. Tyto představují všeobecnou vůli, která je souhrnem vůlí
jednotlivých. Kdo by chtěl ponechat jiným lidem rozhodnutí o tom,
aby ho zavraždili? Tak jako by v nejmenší oběti svobody jednotlivce
mohla být obsažena oběť největšího statku mezi všemi, totiž života ?
A kdyby se i to stalo, jak se shoduje taková zásada s jinou, že člověk
není pánem sama sebe, aby se mohl zabíti? A musel by jím býti,
jestliže mohl dáti toto právo jinému, nebo celé společnosti. Není tedy
trest smrti právem, jak jsem právě ukázal, ale je válkou společnosti s
občanem, když ta považuje za nutné nebo užitečné ukončit jeho
existenci. Ale dokážu-li, že taková smrt není ani nutná ani užitečná,
dobudu vítězství pro věc humanity.23
Zatímco však Montesquieu uznával oprávněnost trestu smrti v některých
případech ohrožení života a majetku, či v případě velezrady, Beccaria vystupuje
proti trestu smrti obecně. Navzdory kvalitativně odlišné argumentaci se však oba
autoři shodují, že zmírnění krutosti trestního práva a vypracování stupnice trestů
pozitivně motivují pachatele a v důsledku snižují brutalitu i počet trestných činů.
Přínos hierarchie trestů spočívá podle obou autorů především v tom, že pachatele
stimuluje ke spáchání pouze trestného činu menší společenské závažnosti bez
nutnosti zbytečné doprovodné brutality, která automaticky zvyšuje trestní sazbu.
Tento předpoklad vychází především z pohledu na pachatele jako racionální bytost,
která počítá s možnými důsledky svého činu a minimalizací škody způsobené
zločinem se vědomě snaží snížit výši možného trestu. Jinými slovy, Montesquieu i
22
Překlad z The Spirit of the Laws, kniha 12, kap. 4, s. 191.
23
Překlad z On Crimes and Punishments, s. 66.
34
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
Beccaria argumentují, že zachování proporce mezi povahou zločinu a trestem
funguje jako impuls k omezení násilných činů proti životu a majetku.24
V celkovém shrnutí lze konstatovat, že obě knihy, O duchu zákonů Charlese
Montesquieuho a O zločinech a trestech Césara Beccarii jsou díla v mnoha
směrech odlišná. Obecně, filozofie trestu Charlese Montesquieuho koresponduje
do značné míry se základními principy jeho sociálního a politického myšlení.
Ačkoliv Beccaria systematizoval hlavní argumenty Montesquieuho (kritika krutosti
trestního soudnictví, návrh na výraznější odstupňování trestů podle povahy
trestného činu, pozitivní motivace pachatele, dekriminalizace hříchu) a vytvořil
koherentní koncepci trestního práva, zároveň nesprávně interpretoval přístup svého
předchůdce v duchu utilitarismu a nedocenil důležitost retributivního argumentu a
především zcela určující liberální pohled na problematiku trestního soudnictví.
Navzdory nepochybné přítomnosti utilitární argumentace, především v otázce
hierarchie trestů, Montesquieu nikdy nedospěl k definici hlavních principů
spravedlnosti pouze na základě požadavku společenské užitečnosti. Naopak, jeho
spíše fragmentární teorie trestu vychází především z liberální filozofie a užití
utilitární i retributivní argumentace plní pouze subsidiární úlohu. Přístup Césara
Beccarii k reformě trestního práva však vychází především ze zásad utilitarismu a
obhajobou principu zabezpečení největšího možného štěstí Beccaria položil
základy filozofii práva Jeremy Benthama.25
24
Pozitivní efekt hierarchie trestů je explicitně zhodnocen především v díle Césara Beccarii. Viz On
Crimes and Punishments, s. 66 - 67: “Sama krutost trestů působí, že se lidé odvažují tím více, aby ji
unikli, čím větší je podnikané zlo; působí, že je pácháno několik zločinů, aby se uniklo trestu za
zločin jediný!”.
25
Viz pozn. 2.
35
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
II. Charles Montesquieu - Césare Beccaria:
Some Thoughts on the Philosophy of Crimes and
Punishments
In the beginning of the 1860’s in Milan, aside from major centres of the
European Enlightenment, was established the Accademia dei Pugni – a discussion
circle of young Milanese intellectuals. Even though the main impulse for the social
and political discussion was the ideas of the French Enlightenment, the
"Academia’s" activities were with equal intensity focused on solving practical
issues, mostly involving considerations on economical reforms or practical
economy in regional conditions of the Austrian Lombardy. This specific
orientation was conspiciously expressed in the study by Pietro Verri
Considerazioni sul commercio di Milano. Yet the Milanese Enlightenment gained
its pan-European dimension by the publishing of the Dei delitti e delle pene (On
crimes and punishments, 1764), whose author was one of the leading characters of
the "Academia", Césare Beccaria.1 Based on a comparative method, Beccaria’s
work analysed the system of the contemporary European criminal judiciary still
largely following the medieval legal practice, and at the same time it drafted basic
principles of criminal law reform.
The determination of political freedom in the sense of the contractual theory
and the new positioning of an individual in political and social structure of the state
were also reflected in the discussion on the characteristics of criminal law. Its
striking formal obsolence and mainly disproportional cruelty as well as social and
religious determination soon got in contradiction with the Enlightenment
interpretation of natural law. For this reason, the effort to define new principles of
criminal law, later recognised by legislature, became one of the subjects of interest
of the Enlightenment jurisprudence and political philosophy. The main objective
was the protection of an individual in the society, the limitation of crime through
positive motivation set forth in the scale of punishments, and ensuring fundamental
rights of the offender. Even though Beccaria shares, to a large extent, liberal rules
as formulated by Charles Montesquieu in De l'esprit des lois (The spirit of laws,
1748), both authors differ substantially in arguing about the purpose of criminal
law and the interpretation of the characteristics of punishment.
In the Enlightenment and romanticist philosophy of law, there crystallized two
dominant attitudes toward the issue of relationship between positive or natural law
and criminal judiciary. Utilitarism, at the end of the 18th and the first half of the
19th centuries deeply theoretically laboured by Jeremy Bentham (1748 - 1832) and
John Stuart Mill (1806 - 1873), was based on recognizing punishments as a
1
36
More on Beccarria’s contribution to the Milan Enlightenment see Franco Venturi, Utopia and
Reform in the Enlightenment, (Cambridge, CUP: 1971), pp. 95 - 116.
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
necessary evil that is derived from the requirement of general expediency. 2 The
lawfulness of a punishment stems from a situation when its absence would mean a
bigger threat than possible consequences caused by its execution. Thus,
punishment is a means serving to the limitation of a greater social evil
accompanied with the threat of recurrence and gradation of crimes in the case of
waiving the punishment.
The main criterion of utilitarism for the justification of a punishment is the
level of usefulness for the society, or, using the negative definition, the public
interest, the main objective of which is the minimalization of the possibility of
doing bigger harm to the society. On the other hand, the retributive
argumentation, in the 18th century represented especially by Immanuel Kant,3
introduces a quantitatively different attitude to criminal law, which deliberately
resigns to the requirement of social usefulness of punishment and rather turns the
attention to the balance between crime and justice. Since crime is a breach of an
internal social harmony and of the fundamental moral imperatives, the unbalance
occurred must be treated by the application of appropriate punishments. The
function of punishment as a means of determent plays only a secondary role in the
retributive theory; of the main purpose is the restoration of the original moral
balance.
The basic comparison of utilitarian and retributive approaches reveals the
qualitative difference between the theories of "greatest possible happiness" or
"smallest possible evil" and recognising law as a means of restoration of
prescriptive moral standards.
The possibilities to exercise both theories in the sphere of criminal law were
suggested already by Samuel Pufendorf (1632 - 1694). He basically came to the
opinion that the legitimate power of a sovereign over the life of an individual arises
from both the indirect law, which is connected with the necessity to protect the
state and state institutions (first of all the protection of the country from an external
enemy), and from the direct law, applied in criminal judiciary.4 According to
Pufendorf, punishments primarily play the role of prevention from future crimes,
whereas the main objective is the respect to the interests of the society. In the
characteristics of criminal law prevails rather retributive understanding of crime as
a necessary revenge for committed crime.5
2
The characteristics of criminal jurisdiction from the viewpoint of utilitarism is explained in detail in
The Principles of Morals and Legislation by Jeremy Bentham, New York, 1948.
3
See Immanuel Kant, The Metaphysics of Morals, Cambridge, 1996, p. 105.
4
Samuel Pufendorf, On the Duty of Man and Citizen According to Natural Law, Cambridge, 1991,
pp. 158 - 159.
5
Ibid.
37
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
Even though the main interest of Charles Montesquieu and Césare Beccaria in
criminal law was focused on ensuring liberty of an individual through the
limitation of self willed interpretation of law by courts, suppression of court
procedures contradictory to natural law, categorisation of punishments and more
precise determination of kinds of crimes, in Beccaria we find a more distinctive
inclination towards utilitarism. From this viewpoint, the essay On Crimes and
Punishments represents a qualitative advancement from the principles set forth in
The Spirit of the Laws.
In On Crimes and Punishments, chapter II, Beccaria preconditions the rights
of criminal jurisdiction by the existence of social contract. Since the establishment
of politically organised society does not automatically remove the tendency of an
individual to unscrupulously pursue his own interests, then it is necessary for the
social contract to comprehend an efficient system of sanctions. The right of a
government to execute punishments ensues from deliberate resignation of the
contractual parties to the original absolute freedom with the aim to protect their
lives and property from harmful and destructive instincts that are inherently present
in human character. In accordance with the liberal view on the position of an
individual in the society, Beccaria defines criminal law as a set of minimal
necessary measures serving to maintain and protect the social and individual
liberty. Beccaria calls tyranny anything beyond the line of that minimal necessity,
and a punishment exceeding the limit of necessity is not only unjust, but first of all
illegitimate, since it leads to suppression of liberty of an individual.
Correspondingly, the quality of criminal judiciary is directly proportional to extent
of maintained liberty of an individual.6 Unlike Beccaria and other supporters of the
contractual theory, Montesquieu does not associate the establishment of a
politically organised society or lawfulness of death penalty execution with a social
contract. Montesquieu’s political philosophy indirectly offers rather an alternative
concept of social development proceeding by stages, corresponding with the theory
of so-called conjectural (stadial) history laboured mainly by representatives of
Scottish Enlightenment.7 Yet, Montesquieu shares with Beccaria a belief that the
extent of freedom is directly proportional to a properly and humanly functioning
justice and to a proportionally designed system of punishments. The existence of a
commercial society -the peak of a social development- is preconditioned by the
acceptance of laws to protect lives and property of citizens. Montesquieu at the
same time characterises freedom as discretion to act in all spheres that do not
necessarily have to be administered by legal regulations. In the contemporary
criminal law Montesquieu nonetheless saw a crucial contradiction between the
requirement of an individual liberty and the shape of court proceedings crowned
6
Césare Beccaria, On Crimes and Punishments and other Writings, Richard Bellamy (ed.),
Cambridge, 1995, chap 2, pp. 10 - 12.
7
Charles Montesquieu, The Spirit of the Laws, Anne M. Cohler - Basia C. Miller - Harold S. Stone
(ed), Cambridge, 1995, books 17 - 19, pp. 278 - 333.
38
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
with cruel punishments.8 As a key to remove such unbalance, Montesquieu
suggested the codification of criminal law, which could prevent arbitrary and
harmful interpretation of law. This would also make possible a wider application of
rational means of evidence - mainly by the use of testimonies by a larger number
of witnesses, the possibility of a public defence by ensuring the impartiality of
judges and witnesses. However, a detailed analysis of the liberal philosophy of
crime in Montesquieu’s works shows that the main objectives of the criticism was
primarily the wide range of cases classified as crimes, and further the
disproportional cruelty of criminal law. Also in this field Montesquieu believes that
the fundamental dissonance between the protection of individual liberty and the
shape of criminal judiciary can be overridden both by decriminalisation of cases
traditionally falling into the category of high felonies and by crucial reform of
hierarchy of punishments.
The substance of liberal argumentation is most significantly expressed in
Montesquieu’s classification of crimes. Since this category includes, in addition to
undoubtedly serious offences, a great number of social misdemeanours, customs
and differences based on religious feeling, the tyranny of criminal law arises
mainly from its wide extent, frequent application and from unification of
punishments.
It is the triumph of liberty when criminal laws draw each
penalty from the particular nature of the crime. All arbitrariness
ends; the penalty does not ensue from the legislator’s capriciousness
but from the nature of the thing, and man does not do violence to
man.9
Montesquieu divides offences against law by the extent of their social impact
into four basic categories, from misdemeanours to most serious crimes
endangering the society - i.e. crimes endangering lives, property and social
stability.
By Montesquieu, misdemeanours that do not imminently endanger security
and liberty of individuals and society include mainly sin against the official
religion. Considering the fact that for example sacrilege does not directly endanger
liberty and security, this act per se does not count in the category of crimes, and
thus it should be punished by execration or expulsion from the community of
believers. According to Montesquieu, the ranking of most misdemeanours against
8
On the relationship between liberty and criminal law in the work of Charles Montesquieu see F.
Rosen, "Crime, Punishment and Liberty", in: History of Political Thought, XX, No. 1, 1999, pp. 173
- 185.
9
The Spirit of the Laws, book 12, chap. 4, p. 189.
39
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
religion (e.g. heresy or blasphemy) among offences is further complicated by their
very substance, that stems from the relationship between an individual and God,
and therefore it is impossible to cover them by the positive law. 10
The second group of misdeameanours contains violation of social moral
standards. Here Montesquieu differs between the endangering of public safety and
endangering of public morals. For example, even though homosexuality or
polygamy has a negative influence on the moral code of the society, they do not
put in danger either safety of citizens or liberty of an individual. For this reason
Montesquieu suggests that violation of public moral standards should rather be
liable to denouncement or fee.11
Montesquieu considers acts that violate public order as more serious, and he
suggest punishments that would enable the re-socialisation (imprisonment or
banishment).12
Finally, really serious crimes that touch citizens’ safety and liberty, lives and
property are in the Montesquieu’s scale ranked in the last category, that contains
crimes of robbery, murder, rape or kidnapping. Also in such cases the nature of
punishment is derived from that o crime, and according to Montesquieu, the death
penalty is completely legitimate in cases of attack to a person’s life. The capital
punishment thus fulfils the retributive role of a social revenge, yet Montesquieu
views the death penalty as a certain psychological remedial means to cure the sick
society. Although Montesquieu recognises the legibility of death penalty even in
certain crimes against property, he rather prefers confiscation of goods or financial
compensation.13
The influence of The Spirit of the Laws is apparent in Beccaria’s philosophy
of law, and Beccaria himself calls his foregoer "the immortal president
Montesquieu".14 Despite similar conclusions that require a reform of criminal
judiciary, Beccaria, in contrast to not clearly clean-cut philosophy of punishment in
Montesquieu, highlights the requirement of social usefullness as a main criterion
for application of law. On the basis of utilitarism and liberal philosophy of law
Beccaria, alike Montesquieu, turned his crtitical attention especially toward the
absence of codified legal standards, unsubstantiated custodial arrests, persisting
discrimination of women in testimonies, off-the-record accusations or torture.
Concerning classification of crime, Beccaria distinguishes serious crimes and
minor misdemeanours. The first category covers mainly murder and physical
attack. Since this sort of crime is in direct contradiction to the most important
10
The Spirit of the Laws, book 12, chap. 4, pp. 189 - 190.
11
Ibid, pp. 190 - 191.
12
Ibid, p. 191.
13
Ibid, p. 191.
14
On Crimes and Punishments, p. 8.
40
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
natural rights - right to life and right to freedom, Beccaria suggests shortening of
the investigation period and prolonging of limitation of time. On the other hand,
Beccaria classifies minor offences, like theft or breach of moral standards as
violation of social law. In such cases, Beccaria considers the shortening of
limitation of time and prolonging of the investigation period as desirable, since the
nature of offences against social standards (adultery, homosexuality) opens much
greater possibility of subjective judgments and consequently punishment on the
innocent.15
The analysis of philosophy of law of both authors reveals a radical reevaluation of the relationship between crime and sin. This advancement is most
remarkable in comparison with works by Thomas Hobbes (1588 - 1679) and
Samuel Pufendorf. Hobbes abstractly identifies sin mostly with an intention to
violate given legal regulations whereas the criminal nature of sin is gained by a
practical performance of the intention. Even though every crime is a sin, but not
every sin is a crime, Hobbes considers both crime and sin as ignorance of the
lawgiver. While crime is a breach of positive law, and as such it is within the reach
of human justice, sin mostly remains on the level of trespassing against God.16
Through this division Hobbes indicates that the category of crimes covers also
committed offences against religion (heresy, blasphemy) and against valid moral
standards (homosexuality, adultery), which are, on the contrary, considered by both
Beccaria and Montesquieu as rather issues of relationship between an individual
and God and are ranked either among minor misdemeanours or they are completely
excluded from the powers of positive law. Similarly to Hobbes, also Pufendorf
identifies sin with intention. In addition to the intention to commit a crime, in
Pufendorf, excluded from the competence of human justice are closely nonspecified petty offences frequent throughout the society, controversial crimes,
punishing of which could possibly lead to a collapse of the social system, and
finally those acts that naturally result from human character (arrogance, envy,
hypocrisy) and do not cross the line of a crime.17 Montesquieu and still more
Beccaria suggested more distinctive division between sin, that falls into the sphere
of interests of the church, and between violation of law, which belongs to the
competence of state institutions. Through weakening of application of criminal law
in religious issues both Montesquieu and Beccaria highlighted the role of a state,
that lies in remedy of social damage caused by crime. In accord with this
understanding, punishment does not function as a purification of sin, but primarily
as a re-establishment of original balance.18
15
Ibid, p. 14.
16
Thomas Hobbes, Leviathan, Richard Tuck (ed.), Cambridge, 1997, chap. XXVII, pp. 201 - 202.
17
On the Duty of Man and Citizen According to Natural Law, p. 160 - 161.
18
More on the concept of sin and crime in Beccaria see Franco Venturi, pp. 100 - 101.
41
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
Montesquieu’s paradigmatic influence is clear also in Beccaria’s criticism of
improportional cruelty of criminal judiciary. Montesquieu’s argumentation in this
issue comes from the opinion that connivance of laws and hierarchy of
punishments reflecting the nature of crimes are more favourable for the society
than excessive application of severe punishments regardless the sort of crime.
It is an essential point, that there should be a certain proportion
in punishments, because it is essential that a great crime should be
avoided rather than a smaller, and that which is more pernicious to
society rather than that which is less. 19
The subject of Montesquieu’s criticism was the prevailing unification of
punishments mainly in contemporary French criminal law. Montesquieu points out
that excessive use of death penalty for a wide spectrum of crimes ranging from
murder and treason up to pilferage and fraud not only fails to reach its main
objective, i.e. to discourage potential criminals and consequently to lessen crimerate, but the effect is downright reverse. According to Montesquieu, the knowledge
that a petty offence, like shoplifting, could have an identical consequence as
consecutive murder of the merchant, makes the offender more indifferent to the
nature and seriousness of the crime. For this reason, cruelty and independence of
punishment severity of the nature of crime do not function as a stimulus to lower
the crime-rate and brutality of offenders. Montesquieu’s defence of humanity in
criminal judiciary and the proposal to introduce a classification scale of
punishments hereby stemmed from the requirement to maintain the fundamental
rights and minimum liberty of an individual. Despotic character or modesty of a
government can be judged by the level of cruelty in criminal judiciary and
therefore by the level of liberty.
Severity in penalties suits despotic government, whose principle
is terror, better than monarchies and republics, which have honor
and virtue for their spring.
In moderate states, love of the homeland, shame, and fear of
blame are motives that serve as restraints and so can check many
crimes. The greatest penalty for a bad action will be to be convicted
of it. Therefore, in moderate states civil laws will make corrections
more easily and will not need as much force.
19
42
The Spirit of the Laws, book 6, chap. 16, p. 91.
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
In these states a good legislator will insist less on punishing
crimes than on preventing them; he will apply himself more to giving
mores than to inflicting punishments.20
The utilitarian aspects in Charles Montesquieu’s philosophy of punishment
were deeply laboured by Beccaria in his work On Crimes and Punishments in
the chapter "Of the Mildness of Punishments". Beccaria determines three main
tasks of criminal judiciary - reduction of social damages and prevention from
future damages, efficiency measured by the extent of social usefulness and finally
keeping balance between the nature of the offence and the judicial verdict. To meet
such objectives, the attributes of a punishment must include its inevitability, loss of
all benefits arising from the commission of the crime and the evil of the
punishment must slightly exceed the benefits arising from the crime. Anything
beyond the frame of minimal necessary measures serving to punishment of an
offender leads to mistaking of justice for tyranny. For this reason, the inflation of
severe punishments deteriorates liberty of an individual and it is in direct
contradiction to the requirement of social usefulness. Here Beccaria further
develops the Charles Montesquieu’s thesis stating that disproportional severity of
punishment does not result in lessening of crime-rate, but rather in its growth as a
consequence of excessively cruel punishments, regardless the nature and rate of
offences. 21
While both Montesquieu and Beccaria suggested reconsideration of capital
punishment, they differ in the way of argumentation. Montesquieu rather leans on
the retributive view on the death penalty.
A citizen deserves death when he has violated security so far as
to take or to attempt to take a life. The death penalty is the remedy,
as it were, for a sick society. When one violates security with respect
to goods there can be reasons for the penalty to be capital; but it
would perhaps be preferable, and it would be more natural, if the
penalty for crimes committed against the security of goods were
punished by the loss of goods.22
Conversely, Césare Beccaria’s attitude to capital punishment origins from an
overall scale, which is the measure of general usefulness of the judgement.
20
The Spirit of the Laws, book 6, chap. 9, p. 82.
21
Ibid, book 6, chap. 16, p. 91 - 92, On Crimes and Punishments, pp. 63 - 65.
22
The Spirit of the Laws, book 12, chap. 4, p. 191.
43
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 7/2003
I am prompted by this futile excess of punishments, which have
never made men better, to inquire whether the death penalty is really
useful and just in a well-organised state. By what right can men
presume to slaughter their fellows? Certainly not that right which is
the foundation of sovereignty and the laws. For these are nothing but
the sum of the smallest portions of each man’s own freedom; they
represent the general will which is the aggregate of the individual
wills. Who has ever willingly given up to others the authority to kill
him? How on earth can the minimum sacrifice of each individual’s
freedom involve handing over the greatest of all goods, life itself?
And even if that were so, how can it can it be reconciled with the
other principle which denies that a man is free to commit suicide,
which he must be, if he is able to transfer that right to others or to
society as a whole?
Thus, the death penalty is not a matter of right, as I have just
shown, but is an act of war on the part of society against the citizen
that comes about when it is deemed necessary or useful to destroy
his existence. But if I can go on to prove that such a death is neither
necessary nor useful, I shall have won the cause of humanity.23
Whereas Montesquieu recognised the lawfulness of capital punishment in
cases of endangering lives and property or in treason, Beccaria stood the ground of
reprobation of death penalty in general. Despite qualitatively different
argumentation both authors harmonise that easing cruelty of criminal law and
elaborating a scale of punishments will positively motivate offenders, resulting in
diminishment of brutality and number of crimes. The contribution of hierarchy of
crimes is by both the authors mainly in the fact that it stimulates the offender to
commit a crime only of a smaller social graveness without the necessity of
accompanying feckless brutality that automatically harshness the punishment. Such
assumption comes mainly from viewing the offender as a rational being who
counts the possible consequences of his deed and who wittingly tries to diminish
his possible punishment through minimisation of damage caused by that crime. In
other words, both Montesquieu and Beccaria suggest that maintaining the
proportion between the nature of the crime and the punishment functions as an
impulse to limitation of violent crimes against life and property. 24
23
On Crimes and Punishments, p. 66.
24
The positive effect of the hierarchy of punishments is explicitly evaluated mainly in the work of
Césare Beccaria. See On Crimes and Punishments, pp. 66 - 67. "The cruelty of punishments itself
makes people dare the more escape from it the greater the evil done is; it causes that several crimes
are committed just to avoid a single crime!"
44
International and Comparative Law Review
No. 7/2003
To conclude, we can state that both the books, On the Spirit of the Laws by
Charles Montesquieu and On Crimes and Punishments by Césare Beccaria are
works different in their nature. In general, the Charles Montesquieu’s philosophy
of crime corresponds to a large extent with the general principles of his social and
political thinking. Although Beccaria systematized Montesquieu’s main arguments
(criticism of the criminal judiciary’s cruelty, proposal of more notable gradation of
punishments reflecting the nature of the crime, positive motivation of the offender,
decriminalisation of sin) and laid a coherent conception of a criminal law, he at the
same time misinterpreted his foregoer’s attitude in a utilitarian way and
underestimated the importance of a retributive argument. Despite the undoubted
presence of utilitarian approach, namely in the issue of hierarchy of punishments,
Montesquieu never proceeded to a definition of main principles of justice based
only on the requirement of social usefulness. On the contrary, his rather
fragmentary theory of punishment stems mainly from liberal philosophy, and the
use of utilitarian and retributive argumentation plays only a subsidiary role. The
Césare Beccaria’s attitude to the reform of criminal law originated mainly from the
utilitarian ground and by advocating the principle of securing the greatest possible
happiness Beccaria laid the basis for the philosophy of law of Jeremy Bentham’s.25
Key words
Enlightenment
scale of punishments
necessary evil
social contract
unscrupulously pursue
disproportional cruelty
sacrilege
blasphemy
excessive use
social graveness
25
osvícenství
stupnice trestů
nutné zlo
společenská smlouva
bezohledně uplatňovat
neúměrná krutost
svatokrádež
rouhání
nadměrné užívání
společenská závažnost
See fn. 2.
45