Stáhnout ve formátu PDF

V tomto čísle naleznete: Zajímavost: Létající červ, Článek: Po stopách megalitů,
Recenze: Bivoj válečník; Hraničářův učeň; Barva kouzel; Zakázaná archeologie;
Skrytá česká historie; Kamenný svět; Staré báje Vikingů, Povídka: Spolupráce dvou
planet, Magic: the Gathering: Armáda krále Dariena, Deskové hry: Představení
hry: Ubongo, Záhada: Tajemný muž z Kladna; Tajemství klášterní hrobky – Část
druhá, Historie: Víme, kdo skutečně objevil Ameriku?, Mytologie: Nebezpeční
beztělci, Okno do Středozemě: Fantastická hra se slovy
Úvodník................................................................................2
Zajímavost – Létající červ....................................................3
Téma – Po stopách megalitů.................................................4
Novinky – 1/2009.................................................................6
Literatura – Bivoj vál., Hraničářův uč., Barva kouzel..........7
Literatura – Zakázaná ar., Skrytá če. hist., Kamenný svět...8
Nové knihy............................................................................9
Film – Staré báje Vikingů...................................................10
Povídková část:
Spolupráce dvou planet (Stanislav Cepník st.)...................11
Magic: the Gathering – Armáda krále Darina....................13
Deskové hry: Představení hry: Ubongo..............................14
Záhada – Tajemný muž z Kladna.......................................15
Záhada – Tajemství klášterní hrobky – Část druhá............16
Historie – Víme, kdo skutečně objevil Ameriku?...............18
Mytologie – Nebezpeční beztělci.......................................19
Okno do Středozemě – Fantastická hra se slovy................20
Milí čtenáři!
Náš časopis pomalu, ale jistě začíná
sklízet ovoce své práce. Přibývají stále
další čtenáři, objevují se stále další nabídky
na spolupráci a pochvalné ohlasy... Vypadá
to zkrátka opravdu slibně (hlavně to teď
nesmíme zakřiknout).
Únorový Camelot má, oproti dvěma
předchozím číslům, opět kulatých 20
stran. Naleznete v něm mnoho článků,
které by vám neměly uniknout.
Zaprvé je to slibovaná rubrika Okno do
Středozemě, ve které si tentokrát můžete
přečíst o malém nárůdku hobitů.
Také nesmím opomenout zajímavý
článek o tajemném muži z Kladna a
pokračování článku Tajemství klášterní
hrobky od záhadologa Ivana Mackerleho.
A málem bych zapomněl na to hlavní –
na poslední část ságy Azurová planeta,
kterou pro nás napsal Stanislav Cepník st.
Takže pokud se chcete dozvědět, jak to
dopadlo s veterinářem Pavlem a kam se
ubírá osud naší planety, podívejte se na
stranu 11.
Doufám, že se vám bude únorový
Camelot líbit!
Kuba „Gandalf“ Cepník
Hlavním tématem březnového Camelotu se stane tetralogie
Odkaz Dračích jezdců z pera spisovatele Christophera
Paoliniho, protože na začátku února vychází její třetí díl,
který nese jméno Brisingr (těšte se na recenzi).
Vzhledem k tomu, že v tomto čísle je již poslední díl ságy
Azurová planeta, dočkáte se příště nové povídky na
pokračování. Víc vám o ní neprozradíme, nechte se
překvapit.
V rubrice Záhady se objeví článek o tajemných podzemních
chodbách a bájných pokladech pod moravskou horou
Radhošť. To ovšem není všechno! Seznámíme vás i
s přízračným pasáčkem, který údajně přebývá v prastaré
Vejdově lípě v Orlických horách. Tuto záhadu, pokud víme,
nikdo kromě nás zatím nezkoumal.
A milovníci historie si přijdou na své v článku Český král
Marobud, kde se dočtete o markomanském králi
Marobudovi, který sídlil na českém území na přelomu
letopočtu.
V nové rubrice Okno do Středozemě se dočkáte pokračování
článku o hobitech z tohoto čísla.
A to zdaleka není všechno!
Příští číslo vychází v pondělí 1. března 2009.
Skála v Divoké Šárce
Létající červ
Anna C.
Ve starých pověstech a pověrečných vyprávěních ze Šumavy se objevuje záhadný tvor nazývaný v hovorové
němčině Pís Wurm. Vypravěčka Wastlová tento výraz překládá jako „létající červ“. Dnešní obyvatelé Šumavy už o
něm nevědí nic, existuje jen ve vzpomínkách na vyprávění dědů a pradědů.
O co mělo vlastně jít? O podivné zvíře připomínající dráčka, hada nebo velkou ještěrku, z jejíhož ocasu sršely jiskry
a která létala, děsila dobytek a paralyzovala lidi. Příšerka se měla vyskytovat např. v okolí Stach, Popelné a Filipovy
Huti. Pověsti o ní mohly vycházet z alpských příběhů o tatzelwurmovi, prackatém červu, které se vyprávěly
v rakouských Alpách a které mohli zanést na Šumavu rakouští a němečtí kolonisté (článek o tatzelwurmovi najdete
v 2. čísle Camelotu na straně 15 – pozn. redakce). Podle nich měl létající červ žít v tajemných skalách a jeskyňkách.
Těžko říci, co za těmi příběhy stálo, ale asi měly nějaký reálný základ. Možná setkání s kulovým bleskem, nebo
s hvízdající užovkou, kdož ví. Rozhodně tu sehrála velkou úlohu (jako ve všech tajuplných příbězích) lidská zjitřená
obrazotvornost a strach, který má velké oči, zvláště v prostředí tajemných končin šumavských hlubokých lesů a skal.
Zdroj: www.kpufo.cz/wkt/
Po stopách megalitů
Jakub Cepník
Megalitické stavby dodnes vyvolávají mnoho otázek. Nevíme, kdo je postavil, jak byly
postaveny ani k čemu sloužily...
Megalitické stavby, stavby z velkých
kamenů, byly stavěny koncem doby
kamenné. Slovo megalit pochází
z řečtiny a znamená doslova „velký
kámen“ (megas – velký, lithos – kámen).
Kameny jsou v megalitických stavbách
kladeny nasucho.
Megality se vyskytují po celém světě.
Jak je možné, že rozdílné kultury žijící
na různých kontinentech stavěly stejný
druh staveb? Někdo tvrdí, že existoval
národ „stavitelů megalitů“, který
procestoval celý svět a naučil jiné
národy megality stavět, případně že
tento národ postavil všechny megality na
světě. Tato možnost se ale nejeví jako
příliš pravděpodobná.
Zřejmě nejstarší megalit pochází z doby
6,5 tisíc let před naším letopočtem a
nachází se na středomořském ostrově
Malta.
Typy megalitů
Existuje
několik
typů
megalitů.
Nejznámější (a nejrozšířenější) je menhir
(stéla).
Slovo
„menhir“
pochází
z keltštiny a znamená dlouhý kámen
(men – kámen, hir – dlouhý). Je to
kámen, který je samostatně vztyčený a
neotesaný, popřípadě hrubě otesaný.
Dalším typem je dolmen. To znamená
v keltštině kamenný stůl (dol – stůl, men
– kámen). Jedná se o několik kamenů
s vodorovným překladem, uzavírajících
komoru. Nejvíce dolmenů se nalézá ve
Francii, můžeme je ale najít i v jiných
zemích.
Předchůdce dolmenu je demidolmen. To
jsou dva kameny, přičemž jedna strana
delšího kamene leží na zemi a druhá
strana leží na druhém kameni.
Kamenná řada je řada menhirů
vztyčených na půdorysu přímky,
kromlech (nebo také kamenný kruh) jsou
menhiry vztyčené na půdorysu kruhu.
Henge, další typ megalitu, se od
kromlechu liší tím, že je na vnější straně
obklopen valem nebo příkopem obvykle
s čtyřmi průchody, val také může být
doplněn kamenným kruhem.
Trilit jsou dva opracované pilíře
s překladem, spojené žlaby a čepy.
Zvláštním typem megalitu je vizír, ten
sloužil jako zaměřovací prostředek na
určité body v terénu nebo na nebeská
tělesa.
Na fotografii vidíte dolmen u francouzské vesnice Saint-Priest-la-Feuille
Kdo stavěl megality?
Stavitelé megalitů museli být velmi zruční,
protože vztyčit mnohatunové kamenné
bloky nebylo nic jednoduchého. Například
kameny použité na stavbu anglického
Stonehenge pocházejí z lomů v pohoří
Prescelly, které jsou od Stonehenge
vzdáleny 220 km (po přístupových cestách
dokonce 380 km)! Zůstává záhadou, jakým
způsobem stavitelé kameny do Stonehenge
dopravili. Když se o to (s využitím
nástrojů, které tehdejší lidé používali)
pokoušely některé současné expedice,
nikdy se to nepovedlo. Skoro se až nabízí
možnost, že stavitelé megalitů používali
nástroje na daleko vyšší technické úrovni,
než se dnes domníváme.
Hodně lidí si myslí, že megality (evropské)
stavěli Keltové, to ale není pravda. V 19.
století se objevovalo o Keltech hodně
romantických představ, a tak vznikaly i
některé omyly, mezi které patří zřejmě i
tento.
Megality jsou o pár tisícovek starší než
Keltové.
Pravděpodobnější však je, že staviteli
megalitů byli druidové. Ti sice bývají
většinou spojováni s Kelty, senzibil a
spisovatel Pavel Kozák ale v knize
Kamenný svět zdůrazňuje, že druidismus je
mnohem starší než národ Keltů a zřejmě
byl přinesen do Evropy Ibery, kteří
pocházeli ze severní Afriky. Podle Pavla
Kozáka potřeba kamenných staveb mohla
vycházet z druidských kultů a tradic.
Pravdou je, že druidové podle několika
dochovaných
zmínek
prováděli
u
megalitických staveb nějaké tajemné
obřady. I kdyby je nepostavili, znali
zřejmě jejich účel.
Na serveru www.kpufo.cz jsem objevil
velmi zajímavý článek, ve kterém se psalo,
že staviteli megalitů mohli být skřítci.
Například v Austrálii a Polynésii, kde se
megalitické stavby také nacházejí, se
vypráví pověsti o tom, že megality
postavili bílí bohové s ryšavými bradami,
kteří přišli odněkud z oceánu. Jiné tamní
pověsti vypráví o skřítcích manechunam,
kteří pocházejí z bohy vytvořeného
létajícího ostrova Kualenchani.
Byli vysocí asi 90 cm, lidem se podobali
jen vzdáleně.
Jejich pohled byl
hrůzostrašný, byli ale hodní a pomáhali
lidem.
Měli prý různé pozoruhodné schopnosti.
Například dokázali měnit podobu nebo
překonávat vodu bez lodí a s lidmi se
dorozumívali jakousi telepatií.
Báli se slunečního svitu, protože při něm
se měnili na kámen. Objevovali se tedy ►
až po západu slunce.
I na Sibiři se vyprávějí pověsti o skřítcích
– stavitelích megalitů. Sibiřský národ
Adygejci nazývá dolmeny „syrp-un“, což
znamená domy trpaslíků. A sibiřští
Osetinci vyprávějí o trpaslících bicenta,
kteří žijí v moři a opět disponují
nadpřirozenými schopnostmi. Například
dokážou pouhým pohledem porazit silný
strom.
Megality ve Velké Británii prý mohou
přenášet vzkazy mezi lidmi a skřítky.
Britští skřítci se prý uchýlili v dávných
dobách pod zem, žijí také v oceánu na
ostrovech Zaslíbené země. Napadlo mě,
že ta „Zaslíbená země“ by klidně mohla
být Atlantida. A o podzemní říši také
vypráví pověsti mnoha národů.
Britští skřítci jsou vysocí 80 – 120 cm,
přesto mají ohromnou sílu. Jejich hlavy
jsou velmi velké. Zaujalo mě, že podobně
popisuje skřítky většina národů, velkou
hlavu mají prý i mimozemšťané a beztělci
(viz. článek na straně 19). Docela zvláštní
„náhoda“, nezdá se vám?
A jako by to nestačilo, i trpaslíci iebani
z mytologie afrických Dogonů mají malé
tělíčko a velkou hlavu. Jsou to prý
potomci původních nesmrtelných lidí a
opět se jim přisuzuje stavba megalitů.
Také je možné, že megality nejsou dílem
trpaslíků, ale obrů. Stonehenge se totiž
často nazývá Tanec obrů.
Dalšími kandidáty na titul „stavitelé
megalitů“ jsou indičtí Sórové. Když
někdo z jejich kmene zemřel, jeho tělo
spálili. Na jeho počest uspořádali na
velkém kameni hostinu, přičemž mrtvý
jedl symbolicky s nimi. Pak vykopali díru,
do ní nasypali popel mrtvého, nalili
kvašené víno a krev podříznutého buvola.
Kámen, na kterém se konala hostina a
který byl vysoký asi jako dospělý člověk
nebo i vyšší, pomocí provazů vztyčili a
díru jím přiklopili. Po nebožtíkovi
pojmenovali novorozené dítě a vztyčený
kámen. Každý rod měl na takovéto hroby
vyhrazené
místo.
Kameny
byly
každoročně polévány alkoholem, mlékem
a krví. Pokud pak zástupci rodu
potřebovali radu, prosili o ni tyto své
předky převtělené do kamenů.
K čemu megality sloužily?
Další otázkou je, k čemu megality
Web:
•
•
Knihy:
•
•
sloužily.
Zaprvé má mnoho megalitů kalendářní a
astronomické funkce (dobrým příkladem
je Stonehenge). Dá se pomocí nich
například určit, kdy bude při slunovratu
zapadat slunce.
Někdo tvrdí, že megality usměrňují
přírodní síly a díky nim mají například
pole vyšší výnosy, případně že ochraňují
krajinu před záplavami a tak podobně.
Mnoho lidí tvrdí, že megality mají léčivou
moc.
Britský
kronikář
Geoffrey
z Monmouthu, který žil ve 12. století,
kdysi o Stonehenge napsal: „V těch
kamenech je tajemství a uzdravující síla
proti mnohým bolestem a chorobám a není
mezi nimi jediného kamene, který by
neměl takovou moc.“
Pavel Kozák ve svých knihách píše o tom,
jakým způsobem se má člověk u různých
megalitů léčit.
Ley-lines
Archeolog W. H. Black v roce 1870
pospojoval antické památky v Anglii do
síťové struktury.
Vytvořil teorii, podle které existují velké
geometrické
čáry,
které
spojují
prehistorické svatyně a různá kultovní
místa. Tyto linie se táhnou po celém světě.
Na dílo W. H. Blacka navázal badatel
Alfred Watkins.
Přišel na to, že osady, jejichž jména končí
na slabiku „ley“, vytvářejí s těmito
přímkami určitý systém.
Různé prehistorické svatyně leží na rovné
čáře a často se shodují se starými
římskými nebo keltskými cestami.
Někdo tvrdí, že ley-lines souvisí
s čínskými „dračími cestami“ nebo se
záhadnými obrazci na planině Nazca.
Podle někteých úvah se pomocí megalitů
dala využívat energie, která mohla být
pozitivní nebo negativní.
Megality tedy mohly sloužit buď k tomu,
aby onu energii čerpaly nebo ji samy
vytvářely.
Někteří lidé dokáží prý tuto energii vycítit.
Když ruští odborníci doktor Avinskij a
fyzik O. Těreškin zkoumali Stonehenge,
došli k názoru, že v megalitických
stavbách
je
ukryto
poselství
mimozemšťanů lidstvu. Zkoumali vztahy
mezi Stonehenge a jinými megalitickými
památkami a přišli na to, že mezi těmito
lokalitami se dají vytyčit přímky, které
vytvářejí různé útvary (např. pentagramy
a jedenáctiúhelníky).
Objevili také to, že pomocí úhlu sklonu
dráhy
Měsíce
k zeměpisné
šířce
Stonehenge v den rovnodennosti se dá
vypočítat zemský průměr, střední
vzdálenost Měsíce od Země, střední
rádius (poloměr) měsíční dráhy a velikost
pěti nejbližších planet.
Tvrdí, že ve Stonehenge jsou ukryty
„maturitní otázky pro lidstvo“.
Zánik megalitických památek
Velkým problémem je, že megalitické
památky stále zanikají. Může to být
způsobeno
přírodou,
přirozeným
rozkladem.
Ovšem velké množství megalitů zaniklo
vinou lidí.
Ve středověku církev hodně megalitů
zcela zničila (a pak na jejich místě
většinou vybudovala kříž, kapli či kostel),
nebo
je
alespoň
„pokřesťanštila“
například tím, že do nich vtesala kříže.
Někteří lidé v minulosti také využívali
kameny z megalitických staveb jako
materiál na různé stavby.
Megality mnohdy vadily i zemědělcům,
když byly na jejich pozemku, takže je
zemědělci také ničili.
A co je nejhorší, megality zanikají i
v současnosti. Někdy za to mohou
vandalové, kteří to dělají bez zjevného
důvodu.
Ale ani odborníci nevěnují megalitům
takovou pozornost, jakou by si zajisté
zasloužily. Některé lokality musí být
zničeny například z důvodu výstavby
dálnice nebo nějakých budov.
Slovo závěrem
Loni zesnulý spisovatel sci-fi Arthur C.
Clarke poznamenal, že stavitelé megalitů
byli zajisté o hodně chytřejší než ti, kdo o
nich v současnosti píší knížky.
Ano. Je jasné, že stavitelé megalitů nebyli
žádní barbaři, jak si mnoho lidí myslí.
Barbaři jsou ti lidé, kteří způsobují zánik
megalitů... ■
Foto: www.megalithic.co.uk
www.kpufo.cz
www.wikipedia.cz
Velká kniha otázek a záhad, Regia Praha 2002, autoři: J. Lenková, I. Mackerle, V. Šiška, J. Zeman
Kamenný svět, MH Beroun 2003, autoři: P. Kozák, P. Bartl, M. Holečková
Novinky – 1/2009
Jakub Cepník
Novinky ve fantastice:
Redakce Pevnosti, knihkupectví Krakatit a
tým agenta JFK vás zvou na křest a
autogramiádu knihy JFK: Svůj svět si
musíme zasloužit, který proběhne dne 5.
února 2009 od 17:00 v knihkupectví
Krakatit.
informací
naleznete
na
Více
www.jfk-fans.ic.cz/
V pátek 6. února 2009 proběhne ve
smíchovské pobočce Městské knihovny
v Praze od 15 hodin Asterioncon.
Tento malý con je určen všem příznivcům
herního světa Asterionu.
Těšte se na besedu s autory knižní řady
Asterion, ochutnávku her, nové přátele a
příjemné prostředí. Vstup je zdarma.
Více informací naleznete na www.mlp.cz
OBRÁZEK: www.sweb.cz
A to nejlepší nakonec! Nakladatelství
HarlerCollins plánuje letos v květnu vydat
norský epos The Legend of Sigurd and
Gudrún, který převyprávěl J. R. R.
Tolkien a editace dochovaného textu se
ujal jeho syn Christopher.
ZDROJ: www.neviditelnypes.cz
novinek:
Novinky v záhadách:
5. ledna objevili archeologové v lese
vzdáleném asi 80 km od německého
Hannoveru přes 600 předmětů z doby
roztržek mezi Římskou říší a barbarskými
kmeny. Mezi předměty jsou například
sekery, hroty z oštěpů či mince.
Archeologové
objevili
v bulharském
městě Bourgas pozůstatky přístavu, který
existoval pravděpodobně již ve druhém
století. Tento přístav byl na erbu města
Bourgas zobrazen.
V Novém Jičíně se od pátku 6. března do
neděle 9. března bude conat druhý ročník
Cravataconu, tentokrát na téma hráči a
hry.
Nezapomeňte si s sebou vzít kravatu!
Více
informací
naleznete
na
www.transcomx.tym.cz
Zdroj
archeologických
www.lovecpokladu.cz
Obrázek: www.stribrnak.cz
Novinky v historii a mytologii:
Na starověkém pohřebišti Dorset v Anglii
(poblíž města Weymouth) bylo nalezeno
dvanáct lidských koster starých asi 1000
let.
Od 27. února do 1. března se bude v Praze
– Chodově konat již sedmý ročník
Trpasliconu, který se zabývá britským
sitcomem Červený trpaslík a i jinými
tématy z oblasti fantasy a sci-fi.
Více
informací
naleznete
na
www.trpaslicon.cervenytrpaslik.cz
Nejzachovalejší starověká loď, která
pochází z časů Homéra a byla nalezena u
Sicílie, byla převezena do Velké Británie,
aby zde proběhla její rekonstrukce.
Ukázalo se, že již ve starověku existovaly
chemické zbraně. V římské pevnosti Dura
v Sýrii bylo totiž objeveno třicet římských
vojáků, kteří zemřeli v důsledku otrávení
toxickými výpary, ty vznikly zapálením
jakési látky.
Bylo objeveno nové archeologické
naleziště severovýchodně od Káhiry.
Archeologové zde objevili několik domů a
devět skladišť.
Jistý detektorista objevil v britském
Suffolku 824 zlatých mincí, které jsou
staré asi 2000 let. Na některých je vyražen
obrázek koně.
Na Štědrý den 24. 12. 2008 spatřili na
zámečku La Veneria ve Valticích čtyři
svědci stín postavy starého shrbeného
muže. Ten se tam občas zjevuje. Stín byl
pozorován asi půl minuty, poté zvedl
pravou ruku, jako by chtěl někam ukázat,
a rozplynul se. Přízrak se podařilo
vyfotografovat (fotografii naleznete na
www.kpufo.cz/wbv/pic/p_vee.jpg).
ZDROJ: www.kpufo.cz
V noci z 8. na 9. ledna se v Anglii stala
podivná událost. Jedna z tamních
větrných elektráren byla ráno nalezena
bez jedné lopatky a její druhá lopatka
byla zcela zničena.
Několik desítek očitých svědků se
shoduje v tom, že v noci vidělo na obloze
tajemný oranžově světélkující oválný
objekt. "Světla se pohybovala oblohou
směrem k farmě. Pak jsem viděla nízko
letící objekt, který proletěl směrem k
turbínám," tvrdí svědkyně Dorothy
Willowsová. Několik hodin poté se
ozvala rána. "Mého muže Stephena rána
probudila asi ve čtyři," řekla Dorothy.
Vedoucí elektrárny okamžitě zahájil
vyšetřování, co elektrárnu zničilo.
ZDROJ: www.novinky.cz
"Vesmíru se děje něco nového, něco
zajímavého,"
tvrdí
Alan
Kogut
z Goddarova střediska vesmírných letů.
Jeho vědecký tým totiž vypustil roku
2006 balón ARCADE s radiometrickými
přístroji, který se teď pohybuje ve výšce,
kde
už
atmosféra
přechází
do
vzduchoprázdna. Původním cílem mise
bylo detekovat vyzařování prvotních
hvězd.
Balónu se ale podařilo zaznamenat
obrovský elektromagnetický „hluk“,
vědci nemají ponětí, o co by se mohlo
jednat. "Opravdu nevíme, co to je,"
přiznal člen týmu Michael Seiffert.
ZDROJ: www.novinky.cz ■
Literatura
Bivoj válečník
Juraj Červenák
Stejně jako v dílu prvním, i v druhé části
románu o Bivojovi je děj tvořen, když to
trochu zjednoduším, neustálým bojem a
vyvíjí se víceméně podle očekávání –
žádného většího překvapení se bohužel
nedočkáme. Na druhou stranu – Bivoj
Válečník je především oddechová kniha a
nic víc bychom od něj očekávat neměli.
Autor – slovenský spisovatel Ďuro
Červenák – se několikrát pustil do
podrobnějšího popisování mytologie a
zvyků (například na začátku knihy se
mluví o ochráncích domácnosti –
skřítcích
hospodáříčcích).
Zdá se mi,
že
takovéto
pasáže
jsou trochu
ke škodě
věci,
protože
působí
jako brzda
a
do
takovéhoto
akčního
příběhu se zkrátka nehodí. To je ale jen
drobnost.
Daleko horší je to se závěrečnou bitvou.
Ta se mi zdá (a u tak zkušeného
spisovatele jako je Ďuro Červenák mě to
docela překvapuje) až trochu odfláknutá.
Červenák se nakonec překvapivě rychle
zbavil obou hlavních záporáků. Velmi
špatně v závěrečné bitvě také působí
neustálé střídání dějových linií.
Přes všechny chyby ale musím uznat, že
Bivoj válečník je dobře napsaná a čtivá
knížka, která zajímavým způsobem
zpracovává slovanskou mytologii a své
čtenáře si určitě najde.
Hodnocení: 60 % (mírný nadprůměr)
Stručné info: Autor: Juraj Červenák,
Obálka: Mišo Ivan, Nakladatelství:
Brokilon, Datum vydání: 19. 11. 2008
Jakub Cepník
Hraničářův učeň
John Flanagan
Kniha Hraničářův učeň je velice
kontroverzní. Její hlavní hrdina je
nízkého věku, nevyniká v tom co by chtěl,
ale umí něco o čem neví.
S tímto typem hrdiny se můžeme setkat až
v příliš mnoho knihách (např. Tajemný
svět v podzemí).
Na druhou stranu je zde přece jen alespoň
trošku originální děj, protože hraničáři
nejsou obvyklým motivem knih.
Příběh je vcelku dobrý a čtivý, ale přece
jen nesplňuje mé aktuální představy o
žánru
fantasy.
Svět
Hraničářova
učně
se
velmi
podobá
našemu
světu v době
středověku,
až na to, že
se
zde
vyskytují
nestvůry a
jiné obludy.
Svět je tomu
našemu
podobný i tvarem a názvy.
Kniha působí dojmem, že autor vzal
klasickou zápletku o čarodějném učni,
zasadil ji do jiné doby a z čaroděje udělal
hraničáře. Jak jsem ale už říkal, objevuje
se zde pár naprosto unikátních věcí a
příběh má rychlý spád. K tomu navíc je
ještě kniha plná nečekaných zvratů a na
konci je ukončena v nejnapínavějším
momentu (jak starý to reklamní trik pro
donucení čtenáře ke koupi dalšího dílu ☺).
Kniha má taky dobře vyvedenou obálku od
ilustrátora Paolini Barbieriho.
Příběh se bude určitě líbit mladším
čtenářům, ti starší si asi raději přečtou
něco jiného, i když přehlédnout tuto knihu
by byla chyba.
Kniha sama o sobě není žádný literární
skvost, ale alespoň průměrné hodnocení si
určitě zaslouží. Vzhledem k tomu, že je
prvním dílem několikadílné ságy (první díl
prý bude i zfilmován), se máme určitě na
co těšit.
Hodnocení: 65 % (střední nadprůměr)
Stručné info: Autor: John Flanagan,
Nakladatelství: Egmont, Rok vydání: 2008
Jan Holan
Barva kouzel (audiokniha)
Terry Pratchett
Již v prosincovém Camelotu jsme psali o
tom, že první tři knihy Terryho Pratchetta
z prostředí Zeměplochy (Barva kouzel,
Lehké fantastično, Čaroprávnost) vyšly
jako audiobooky.
Přišlo by mi hloupé recenzovat tak
populární knihu jako je Barva kouzel,
takže jsem se rozhodl, že budu hodnotit
pouze zpracování audioknihy.
V prvé řadě bych rád pochválil poměrně
slušnou cenu, za kterou si můžete
audioknihu koupit (činí necelých tři sta
korun). Na to, že audiokniha obsahuje
osm cédéček, to není mnoho.
Kromě cédéček naleznete v krabičce také
malý sešitek, ve kterém se píše o Terrym
Pratchettovi, Janu Kantůrkovi a tak
podobně. Zdá se mi sice, že je sešitek
zpracován (a napsán) tak trochu
amatérsky, to ale ani nevadí.
Z papírových obalů na cédéčka si můžete
sestavit mapu Zeměplochy, kterou
nakreslil sám
Terry
Pratchett. Já
bych osobně
přivítal,
kdyby mapa
byla spíše na
samostatném
papíře,
protože takto
je to trochu nepraktické.
Audioknihu namluvil sám překladatel
Zeměplochy Jan Kantůrek, který už má
zkušenosti s přednášením na conech,
takže jeho hlas působí docela příjemně.
Na několika místech jsou také použity
speciální efekty (například hlas Smrtě),
jsou ale jen velmi jednoduché a třeba
s efekty ve slovenském rozhlasovém
zpracovní Pána prstenů se vůbec nedají
srovnávat. Hudebních motivů – byť
docela povedených – je zde také jen velmi
málo a stále se opakují.
Na posledním cédéčku naleznete krátký
bonusový materiál – Jan Kantůrek zde
povídá o sobě a o tom, jak překládá
Zeměplochu. Je to docela zajímavé.
Na závěr chci říci, že zeměplošské
audiobooky jsou určeny především k
poslechu tam, kde byste si obyčejnou
knížku nečetli (například do auta). Tam
splní svůj účel, ale klasické knize se nikdy
nevyrovnají.
Hodnocení: 50 % (průměr, týká se pouze
zpracování audiobooků)
Stručné info: Autor: Terry Pratchett,
Překlad: Jan Kantůrek, Vydavatelství:
Headmade, Rok vydání: 2008
Jakub Cepník ►
Zakázaná archeologie
Klaus Dona, Reinhard Habeck
Existuje
mnoho
artefaktů,
které
nezapadají do oficiálně uznávaných dějin
lidstva. Většinou se jedná o umělecké
výtvory (např. ozdoby, nástěnné malby),
předměty denní potřeby (pracovní
nástroje, zbraně), kosterní pozůstatky a
tak dále.
Pocházejí ale z doby, kdy ještě podle
oficiální archeologie vůbec nemohlo
existovat lidstvo, nebo jsou na vyšší
technické úrovni, než jsme u tehdejších
lidí ochotni
připustit,
případně
jsou na nich
zobrazeny
podivné
bytosti
a
úkazy,
jejichž
význam
nechápeme.
Vědci
se
takovéto
nálezy
většinou snaží skrývat nebo je považují za
padělky.
Některé z nich možná padělané skutečně
jsou, ale u většiny se dá dokázat, že tomu
tak není.
Autoři knihy (pořadatel výstav Klaus
Dona a záhadolog Reinhard Habeck)
shromáždili
obrovské
množství
takovýchto předmětů a představili je
široké veřejnosti na výstavě Unsolved
Mysteries, která se konala v roce 2001 ve
Vídni a později, kvůli velkému úspěchu, i
ve Švýcarsku (2004) a Japonsku (2005).
V knize Zakázaná archelogie píší Klaus
Dona a Reinhard Habeck o všech
artefaktech, které na výstavě Unsolved
Mysteries
vystavovali
a
o
dobrodružstvích, která na cestě za těmito
artefakty zažili.
Dočtete se zde o známých i méně
známých záhadách z historie lidstva.
Kniha je dobře napsaná i přeložená.
Musíte se na ni při čtení sice docela dost
soustředit, ale u tohoto typu literatury to
bez toho zkrátka nejde.
Je natolik přesvědčivá, že i mnozí skeptici
po jejím přečtení uvěří, že Zemi obývaly
před námi různé vyspělé civilizace, které
však (např. vinou globálních katastrof)
zanikly, což ostatně zřejmě čeká i tu naší.
Kniha je taky velmi pěkně provedená – je
v pevných deskách a obsahuje obrovské
množství barevných obrázků.
Zakázaná archeologie se bude podle mě
líbit i odborníkům i veřejnosti a neměla
by chybět v knihovně žádného milovníka
záhad.
Hodnocení: 90 % (výjimečné dílo)
Stručné info: Autoři: Klaus Dona,
Reinhard Habeck, Překlad: Tomáš Kurka,
Nakladatelství: Dialog, Rok vydání: 2008
Jakub Cepník
Skrytá česká historie
Aleš Česal, Otomar
Vladimír Mátl
Dvořák,
Je to souborné vydání díla, které původně
vyšlo ve třech svazcích. Sleduje českou
historii od pravěku do roku 1945.
Autoři této knihy věří v existenci
paralelních světů. Zachycují snahu lidí
proniknout do těchto oblastí a využít jich
pro své účely. Chtějí vysledovat, jak byly
naše dějiny těmito světy ovlivňovány.
Závěry,
k nimž
docházejí,
není
pochopitelně možné ničím doložit. Jde o
domněnky,
kterým
můžeme
nebo
nemusíme
věřit. Historici
je v naprosté
většině určitě
odmítnou.
V práci jsou i
historické
chyby, vzniklé
zřejmě
nepozorností
(svatý Václav
je například
na
jednom
místě uveden
jako syn svaté Ludmily, věcné chyby jsou
i v epizodické zmínce o Boženě Němcové
apod.)
Pro milovníky záhad a netradičně
vykládané historie je to určitě zajímavá
kniha. Podává nám naše dějiny ze zcela
jiného zorného úhlu, než jsme zvyklí,
ozřejmuje nám události, které bychom
možná podcenili, ale vyžaduje čtenáře
zvídavého, hloubavého a trpělivého. Je
třeba přečíst ji pomalu a aspoň dvakrát.
Některé závěry působí násilně. Zda je
přijmeme, to už záleží jenom na nás.
Hodnocení: 60 % (lehký nadprůměr)
Stručné info: Autor: Aleš Česal, Otomar
Dvořák, Vladimír Mátl, Nakladatelství:
Levné knihy / XYZ, Rok vydání: 2008
Stanislav Cepník st.
Kamenný svět
vytvářejí svoji vlastní energii. Těmto
kamenům říká aktility a jejich energii prý
dokáže změřit.
Také kamenům
pokládá
mentální
dotazy, ptá se
jich například,
kdo a kdy je
postavil.
A
nesmíme
zapomenout, že
u aktilitů podle
něj
často
přebývají různé
astrální bytosti (třeba skřítci, víly nebo
trollové), se kterými dokáže komunikovat.
V knize Kamenný svět, kterou Pavel
Kozák napsal společně s Pavlem Bartlem
a Marií Holečkovou, se dozvíte o mnoha
aktilitech nalézajících se v Čechách i
jinde ve světě.
Poté, co si přečtete krátký úvod, vás Pavel
Bartl v první kapitole seznámí s aktility
v Českém Meránu. Český Merán je oblast
na Sedlčansku, ve které se, což mnozí lidé
nevědí, nalézá velké množství megalitů, u
kterých se podle autorů mohou lidé léčit
nebo třeba meditovat.
Následující kapitola, kterou napsal Pavel
Kozák, se zabývá megalitickými stavbami
v Belgii. Není jich tam sice příliš, ale zato
jsou velmi zajímavé.
Další kapitola – opět od Pavla Kozáka –
vás zavede do megalitického ráje –
Bretaně. Zaujala mě natolik, že jsem už
dokonce začal plánovat, že se do Bretaně
zajedu v létě podívat.
Knihu zakončuje Marie Holečková se
svou kratičkou kapitolkou o posvátných
viklanech v Barmě.
Na konci knihy naleznete podrobné
mapky, na kterých je znázorněno, jak se
dostat k aktilitům v Českém Meránu.
Kamenný svět je velmi pozoruhodné dílo.
Je na čtenáři, zdali bude názorům autorům
věřit, přinejmenším by se ale nad nimi
měl zamyslet. Také se dozví o mnoha
nových lokalitách.
Navíc je kniha plná zdařilých fotografií
Marie Holečkové.
Jen mě mrzí, že je Kamenný svět tak
krátký (má pouhých 95 stran).
Hodnocení: ? % (takováto kniha se nedá
procenty hodnotit, někomu se líbit bude a
někomu ne)
Stručné info: Autoři: Pavel Kozák, Pavel
Bartl, Marie Holečková, Fotografie:
Marie Holečková, Nakladatelství: MH
Beroun, Datum vydání: 22. 7. 2003
Jakub Cepník
Pavel Kozák, Pavel Bartl, Marie
Holečková
Obrázky:
Senzibil a spisovatel Pavel Kozák věří, že
některé kameny – především menhiry –
www.legie.info,
www.talpress.cz,
www.artbos.cz,
www.levneknihy.cz, www.osud.cz ■
Nové knihy
Název:
Autor:
Nakladatelství:
Cena:
Vyšlo:
Proměna
Na věky věků
Komiks Fest! revue
03/2009
Tintin 13 - Sedm
křišťálových koulí
Meče kardinála Richelieu
Mahyová Margaret
ant.
Albatros
Projekt Kalliopé
199,- Kč
79,- Kč
27.1.
27.1.
27.1.
komiksový magazín
Seqence
150,- Kč
Hergé
Pevel Pierre
149,- Kč
339,- Kč
Žamboch Miroslav
Albatros
Albatros
Klub Julese
Verna
Kvášová Miroslava
Moudrý Martin
Dick Phillip K.
Straky na vrbě
Leonardo
Argo
277,- Kč
249,- Kč
228,- Kč
MacLeod Ken
Kang-Won Kim
Kang-Won Kim
Kang-Won Kim
d´Orves Nicolas d´Estienne
Donohue Keith
PVS
Colfer E., Donkin A., Rigano G. a
Lamanna P.
Laser
Talpress
Talpress
Talpress
Euromedia Group
Euromedia Group
PVS
265,- Kč
249,- Kč
249,- Kč
249,- Kč
379,- Kč
299,- Kč
660,- Kč
BB/art
299,- Kč
Donegan Greg
BB/art
229,- Kč
Tyersová Kathy
ant.
Meyer Kai
Asimov Isaac
Asimov Isaac
Egmont
Triton
Nava
Triton
Triton
289,- Kč
349,- Kč
298,- Kč
269,- Kč
269,- Kč
kol.
Triton + EF
249,- Kč
Williams Michael
FANTOM Print
239,- Kč
Parkinson Dan
Meyerová Stephenie
FANTOM Print
Egmont
239,- Kč
1087,- Kč
Andres Adam
PVS
PVS + Epocha
PVS
125,- Kč
55,- Kč
Gaiman Neil
Grant Alan a Semeiks Val
Chabon Michael
Dunwichová Gerina
Tolkien J. R. R.
Crew
Crew
Euromedia Group
Mladá fronta
Argo
359,- Kč
349,- Kč
279,- Kč
229,- Kč
398,- Kč
ed. Šust Martin
Triton
185,- Kč
Na ostřích čepelí
Devět mečů slávy - Hrod
Beraht
Devátá sféra - 2
Ubik (nové vydání)
Světelné stroje 1 - Věž
kosmonautů
Královnin rytíř 6
Královnin rytíř 5
Královnin rytíř 4
Pohrobci zla
Ukradené dítě
Pevnost - ročník 2008
Artemis Fowl - grafický
román
Atlantida 05 - Útok na
Atlantidu
Star Wars: Nový řád Jedi Bod rovnováhy
Extrémní science fiction
Merla 1 - Vodní královna
Kosmické proudy (váz.)
Kosmické proudy (brož.)
Agent JFK Speciál - Svůj
svět si musíme zasloužit
DragonLance Hrdinové 6 Rytíř Galen
DragonLance Hrdinové 5 Brány Thorbardinu
Trilogie - Stmívání
Pevnost 01/2009 + kniha
Hrútvang
Pevnost 01/2009
Sandman - Báje a odlesky
II.
Lobo - Soukromý očko
Židovský policejní klub
Zvířecí duchařské historky
Silmarillion - ilustr. (Argo)
Magazín F&SF - podzim
2008
27.1.
27.1.
27.1.
276,- Kč
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
23.1.
16.1.
16.1.
16.1.
16.1.
13.1
13.1
13.1
13.1
12.1.
10.1.
10.1.
Tato tabulka byla vytvořena podle seznamu knih na www.fantasyplanet.cz
29.12.
29.12.
29.12.
28.12.
28.12.
28.12.
28.12.
28.12.
28.12.
Staré báje Vikingů
Jan Cepník
Tento měsíc jsem si pro vás připravil recenzi polského filmu Staré báje Vikingů (Stara basn.
Kiedy slonce bylo bogiem, 2003), režiséra Jerzyho Hoffmana.
Děj filmu se odehrává v 9.století na
území dnešního Polska. V té době
ještě neexistoval polský stát, území
již ale bylo obýváno slovanskými
kmeny. Tamější život byl v té době
významně ovlivňován pohanským
náboženstvím.
Nevím, jestli se film zakládá na
některých historických událostech,
ale myslím si, že alespoň částečně
vychází
z polské
mytologie.
Každopádně ukazuje, jak přibližně
vypadal tehdejší život – co se týče
vyspělosti, zvyků, či krutosti.
V tomto prostředí se odehrává boj o
moc mezi podlým a „krvavým“
knížetem Popielem a odbojnými
vladyky. Druhou výraznou dějovou
linií je potom milostný příběh
poznamenaný
právě
tradicemi
pohanského náboženství. Vikingové
nejsou navzdory českému názvu
ústředními postavami filmu, ale také
se zde objeví.
V hlavních rolích se objevili Michal
Zebrowski, Daniel Olbrychski a
Bogdan Stupka, známí mimo jiné
také z dalších polských historických
a fantasy snímků (Ohněm a mečem,
seriál a film Zaklínač).
Pokud mě paměť neklame, Staré
báje Vikingů byly vůbec prvním
polským filmem, který jsem zhlédl.
A abych řekl pravdu, nesliboval
jsem si od něj příliš. Byl jsem proto
velmi mile překvapen. Snímku nechyběl
silný příběh, přesvědčivé herecké výkony,
působivé scenérie ani propracované
kostýmy. Jen u některých scén jsem si
uvědomil, že nesedím v kině, ale dívám
se „pouze“ na televizní film. (Původně se
jednalo o třídílný televizní film a všechny
3 části potom byly spojeny.) Zvláště
úroveň některých filmových triků nebyla
příliš vysoká. Tato slabší místa však ostře
kontrastují s jinak opravdu nadprůměrnou
úrovní celého filmu. Ještě bych se chtěl
zmínit o zobrazování násilí. To je
zachyceno zcela realisticky, ale ne
samoúčelně či zbytečně okázale.
Neubráním se srovnání s českou televizní
tvorbou. Nechci české seriály a televizní
filmy bez výjimky zatracovat. Podle
mého názoru se mezi nimi najdou i
opravdu kvalitní dílka. Ale nenapadá mě
žádný český televizní snímek, který by se
mohl velkolepému pojetí Starých bájí
Vikingů rovnat. Je mi sympatický i fakt,
že tvůrci zasadili děj filmu do svého
„domácího“ prostředí. Snad i proto jim
záleželo na tom, aby byl výsledek co
nejlepší.
Hodnocení: 70 % (těžký nadprůměr)
Fotografie: www.najtvolk.art.pl, autor ■
Spolupráce dvou planet
Pátá část ságy Azurová planeta
Stanislav Cepník st.
Záměry Azuřanů
Azurová planeta prodělala dlouhý a
dramatický vývoj. V době, kdy její
vyslanci navázali kontakt se Zemí, byla
nesmírně technicky i duchovně vyspělá,
bezproblémová,
s harmonickou
společností.
Azurová planeta nebyla jejich
původní planetou. Ta byla totiž válkami a
rozbroji zcela zničena (podobně jako
kdysi naše Atlantida). Jen nepatrný
zlomek jejích obyvatel se zachránil
v několika vesmírných korábech. To už
měli budoucí Azuřané prozkoumány
nejbližší planety a věděli, kam se mohou
v případě naléhavé potřeby uchýlit, kde je
prostředí, v němž mohou žít.
Prozřetelně
s sebou
vzali
nejdůležitější malé přístroje a stroje
schopné meziplanetární přepravy, dále
pak nejdůležitější nákresy a plány. To jim
pomohlo značně urychlit jejich další
vývoj.
Navíc si s sebou přinesli něco
nedocenitelného, totiž poznání, že jenom
láska a vzájemná tolerance jim mohou
zaručit „věčnou existenci“. Přesto se i
mezi nimi objevily problémy, které
ztěžovaly vzájemné soužití a brzdily
vývoj. S těmi se ale naštěstí včas
vypořádali.
Přestože nepřiletěli na Azurovou
planetu s holýma rukama, bylo budování
nového domova velmi těžké. Museli najít
dostatečné zdroje obživy i zdroje surovin
pro aspoň částečnou obnovu vyspělé
techniky, která byla zničena se záhubou
Zelené planety, jejich původního domova.
Museli najít způsob zpracování nových
surovin.
Byla to úmorná práce. Bylo jich
málo, byli unavení, proto se mezi nimi tu
a tam objevila nevraživost, ale protože už
jednou dostali pořádně za vyučenou,
nedovolili, aby byly vzniklé problémy
řešeny násilím.
I když se jejich počet ve velmi
příznivém prostředí utěšeně zvětšoval,
trvalo několik tisíc let, než se dostali na
úroveň svého někdejšího domova.
Poté navázali na průzkum vesmíru,
který úspěšně prováděli už jejich dávní
předkové. Jejich vesmírné lodi dokázaly
během několika málo let, měřeno
pozemským časem, překonat neuvěřitelné
vzdálenosti.
Když jejich průzkumníci, kteří
mapovali vesmír, objevili planetu
s inteligentními bytostmi a s prostředím
Obrázek z Azurové planety.
i pro ně příznivým, Zemi, rozhodli se
navázat s ní kontakt.
Jak dopadla první výprava, která měla
na Zemi přistát, už víte. Naštěstí její
posádka téměř zázrakem ztroskotání lodi
přežila. Po několika letech dokázali
trosečníci odpovědět na signály jejich
druhů z vesmíru, kteří je hledali. Další už
také víte.
Azuřané se rozhodli Zemi, proti
Azurové planetě velmi zaostalé, pomoci
v jejím vývoji. Po dohodě s pozemšťany se
rozhodli usadit na ní několik svých
odborníků, pochopitelně i s rodinami, a
zároveň
přestěhovat
několik
rodin
pozemšťanů na Azurovou planetu.
Nesmírnou
výhodou
bylo,
že
trosečníci založili s pozemšťankami rodiny
s řadou potomků, míšenců, kteří se dobře
dorozuměli se svými otci i matkami,
dokonce i několik pozemšťanů ovládlo
základy azuřanské komunikace, přestože
se soustava jejich zvuků značně lišila od
řeči pozemšťanů.
Naše současnost
Za hřebenem kopců obklopujících
malé údolí neprostupně oddělené od
okolního světa leží malebná osada. Hezké
domky se zahradami, společenský dům,
malé obchodní středisko, hřiště, koupaliště,
základní škola, spíš školička.
Do středních a vysokých škol musí
studenti dojíždět. Školící středisko pro
zasvěcence je v utajeném centru. Osada má
vlastní zdroj výborné pitné vody, malou
vodní elektrárnu, spíš pro oko turistům,
kteří by sem náhodou zabloudili.
Energii čerpají osadníci především
z vesmíru.
Od železnice, po které jezdí pouze
dvakrát denně do dnes už téměř vylidněné
vrsničky skoro prázdná lokálka, je osada
vzdálena pouhé dva kilometry, od dálnice
asi patnáct kilometrů. Je situována tak,
aby nelákala nezasvěcené k usídlení.
K vlaku vede jen úzká štěrkovaná cesta,
dvě auta by se na ní nevyhnula.
Tady byl ubytován Pavel, odtud
chodil denně do školicího centra
společnosti,
která
obstarává
meziplanetární styk. Zároveň připravuje
vybrané dobrovolníky, mezi které se
zařadil i Pavel, pro práci na zelpšení
morální úrovně společnosti. Tito lidé pak
pracují v různých profesích, zájmových
organizacích, v charitě, pečují o nemocné
a chudé, chrání přírodu... Brání šíření zla,
ale nikdy sami neoplácejí zlé zlým. A
získávají pro tuto činnost další spojence.
Vytvářejí tak stále více ostrůvků dobra a
klidu v rozbouřeném moři zla, ostrůvků,
které odolávají i největším náporům
vichřice a vlnobití.
Centrum je vybudováno z větší části
pod zemí. Jsou tam sály, studovny,
laboratoře, dílny, zkrátka všechno
potřebné.
Přistávací
plocha
pro
meziplanetární styk je miniaturní, dobře
ukrytá a zabezpečené tak, že ani
nejcitlivější radary nezachytí přílety
z vesmíru a odlety zpět.
V centru pracují vynikající odborníci
z obou planet. Není jich mnoho, ale
všichni mají i vynikající morální
vlastnosti. Chtějí zabránit tomu, aby
se se zemí stalo totéž, co se stalo kdysi se
Zelenou planetou.
Počátek 21. století, jak můžeme
s hrůzou pozorovat, se totiž vyznačuje
mimořádným násilím ve všech oblastech
života (nemusí jít jen o válečné
konflikty). Podněty k němu jsou rasové,
náboženské, politické, ale ve skutečnosti
především hospodářské. Mocní tohoto
světa (výjimky potvrzují pravidlo) a
někteří bohatí chtějí mít stále víc a
všechny prostředky jsou jim dobré, ať
zničí kohokoliv (mimo ně).
Je to vlastně boj dobra se zlem, boj,
který je veden s různou dilou od počátku
existence lidské společnosti. Dnes je
nejvýraznější v Asii a v Africe, ale zuří i
v různých částech Evropy a Ameriky.
Je to boj s velkou přesilou. Ti dobří
se, až na malé výjimky, drží spíš
v ústraní, někteří proto, že se bojí, někteří
proto, že se domnívají, že se jich to
netýká. Ale to je strašný omyl.
Pavel nezabloudil do údolí náhodou.
Byl vybrán jako charakterní a spolehlivý
člověk,
byl
seznámen
s činností
společnosti a požádán o spolupráci. Bez
váhání přijal. Prostřednictvím mobilu si
ve veterinárním středisku, kde byl
zaměstnán, vyžádal dovolenou, svým
příbuzným podal zprávu, že je v pořádku
a že se v dohledné době vrátí.
Když se dokonale seznámil se svým
úkolem, rozloučil se s novými přáteli a
s malým batohem na zádech a s malou
bandaskou čerstvě natrhaných borůvek
v ruce vykročil k železniční stanici.
Bylo mu krásně.
Tady náš příběh zdánlivě končí, ale
ve skutečnosti teprve začíná. Věřme, že
bude mít jen dobré pokračování. To už je
současnost, které se můžete (a věřím, že
to uděláte) sami aktivně zúčastnit.
Slovo na závěr
Aby mělo naše vyprávění smysl,
musíme si uvědomit několik věcí:
Azuřané prodělali dlouhý a složitý vývoj.
Poté, co si zničili Zelenou planetu, museli
začínat znovu. Už ale věděli, čeho se mají
vyvarovat.
Vybraná rada moudrých bedlivě
hlídala, aby se neopakovaly staré chyby.
Nemyslete si ale, že to byla policejní
společnost, v níž by se nedalo dýchat. To
vůbec ne. Rada vykonávala důslednou
osvětovou práci. Vysvětlovala, varovala.
Měla k dispozici dost odstrašujících
příkladů z vlastní historie. Důležité bylo,
že nenařizovala, ale nechala Azuřany, aby
se sami rozhodli. Měla jednu
obrovskou výhodu. Společnost dokázala
vyrobit tolik, že nikdo neměl ani nejmenší
existenční problémy. Mohla se tudíž
zaměřovat na duchovní hodnoty, na
zdokonalování sebe sama.
To se díky obrovskému úsilí a pilné
osvětové práci dařilo. Občas s drobnými
překážkami, ale přece. A bez jakéhokoliv
násilí. Azuřané během svého dlouhého
vývoje poznali to, co si už uvědomuje i
část (bohužel menší část) pozemšťanů: že
totiž ve vesmíru panuje určitý pevně daný
řád, ne anarchie, ne náhoda. Ta ve
skutečnosti nikdy a nikde neexistovala.
Vše je dáno, ale ve velmi širokém rámci.
Máme, aniž bychom si to všichni
uvědomovali, stanoveny určité hranice.
Smyslem našeho vývoje je, jak už bylo
řečeno, přibližovat se k svému Tvůrci. Je
na nás, jak rychle se budeme
zdokonalovat, nebo zda budem přešlapovat
na místě, či se dokonce vracet. Pokud
zpychneme a přeceníme se natolik, že
překročíme nám vymezené hranice,
dostaneme přes prsty. Někdy dost, někdy
můžeme být vrženi daleko zpátky a začínat
téměř znova.
To není zlovůle našeho Tvůrce. Dělá
jen to, co dělá každý rozumný otec ve své
rodině. Někdy nás potrestá hodně citelně,
ale je to z čisté lsky, aby nám pomohl, aby
z nás byli dobří lidé. Pokud si to
uvědomíme, nebudeme mu, pokud nás
trestá, spílat, ale z celého srdce mu
poděkujeme.
širokém měřítku.
Jakým způsobem jsi vlastně
vymýšlel děj Azurové planety?
Zcela nahodile. Dostal jsem za úkol
napsat povídku ke kresbě jezdce. Protože
jezdec byl zvláštní, vymýšlel jsem děj, který
by mu odpovídal, a dostal jsem se do
neobvyklého prostředí.
Abych čtenáře do tohoto prostředí
uvedl, sáhl jsem daleko do minulosti a
spojil ji s návštěvou mimozemšťanů. A
nakonec jsem musel provést velký časový
skok do současnosti, aby byl zachován
požadavek krátké povídky.
Tvůj popis mimozemšťanů, kteří
přežili pád meziplanetární lodi, se
podobá
tomu,
jak
popisovali
mimozemšťany různí svědci, kteří se
s nimi údajně setkali. Inspiroval jsi se
při tvorbě Azurové planety těmito
svědectvími?
Ne, opravdu jsem se jimi neinspiroval.
Věříš, že v kosmu (mimo planetu
Zemi) existuje život?
Ano.
Vycházel jsi při tvorbě Azurové
planety z nějakých skutečných událostí?
Použil jsi v příběhu nějakou existující
postavu či místo?
Ne.
Děkujeme za rozhovor! ■
Jakub Cepník
„Historie se změní jen tehdy, když
budeme umět využít energii lásky stejně,
jako využíváme energii větru, moře a
atomu.“ (P. Coelho: Záhir)
Pozn. redakce: Máme připravené
materiály k podrobné, velmi pohnuté
historii Azuřanů. Budete-li mít zájem, rádi
vás s ní v příštím ročníku seznámíme.
Připojte se do diskuze na našem fóru,
kde se můžete podělit o své názory na ságu
Azurová planeta. Sdělte nám, co se vám na
ní líbilo a co v ní postrádáte. ■
Obrázek: Jan Cepník
Několik otázek pro autora
Sága Azurová planeta je u konce.
Proto jsme si pro vás připravili krátký
rozhovor s jejím autorem – Stanislavem
Cepníkem st.
Když jsem tě tehdy požádal, abys
napsal do Camelotu povídku, ještě jsem
netušil, že to pojmeš v takovémto
Obrázek: Jan Cepník
Armáda krále Dariena
Adam „iLegolas“ Cepník
Asi jste už hned podle nadpisu poznali, že
tento článek bude o kjeldoranských
bojovnících – válečníci bílé a modré barvy
z magicového blocku Ice Age.
V obchodě můžete samozřejmě vidět i
předkonstruovaný balík bílé a modré
barvy, Kjeldoran Cunning. Ten není vůbec
špatný a naštěstí v něm nechybí základní
kjeldoranské karty jako třeba Surging
Sentinels nebo Kjeldoran Outrider.
Třešničkou na dortu je dominanta zimního
království Kjeldoru - Darien, King of
Kjeldor. Ten sice není nijak extra dobrý,
ale špatný také není. Schopnost má
naprosto geniální, ale jeho kvalitu snižuje
vysoká mana-cost.
Trochu mě na balíku zklamaly oslabené
prvky modré barvy, a také to, že v
předkonstruovaném balíku chybí i nějaké
velice dobré kjeldoranské karty.
Na druhou stranu mě ale potěšilo, že v
Kjeldoranu nechyběly některé karty, které
zas tak úplně kjeldoranské nejsou.
Něco málo o Kjeldoru
Kjeldor je ledové lidské království, na
jehož trůně nyní sedí král Darien.
Kjeldořani jsou barbarští bojovníci a kouzla
příliš nepoužívají. Na kouzla jsou spíše
spojenci Kjeldoranů, modří mágové (např.
Zuran
Spellcaster).
Celou
historii
Kjeldoranů si můžete přečíst na listu
přiloženém k balíku Kjeldoran Cunning ve
zkrácené podobě nebo se dá sehnat celá
kniha o kjeldoranské historii, bohužel však
bez českého překladu.
Kjeldorani se představují
Ale zpátky ke Kjeldoranům. Do
kjeldoranského balíčku by se velice hodila
karta
Kjeldoran
War
Cry
(tzn,
Kjeldoranský Válečný Pokřik), která
mimochodem v předkonstruovaném balíku
Kjeldoran Cunning chybí.
Jedná se o instant za jednu bílou a jednu
libovolnou manu. Dá do konce tahu všem
vašim bytostem +1/+1. A další +1/+1 jim
dá za každou kartu Kjeldoran War Cry na
všech hřbitovech.
Zajímavý je hlavně již zmiňovaný
Kjeldoran Outrider. To je 2/2 za stejnou
mana-cost jako Kjeldoranský Válečný
Pokřik a za jednu bílou manu dostane
+0/+1 do konce tahu.
V kjeldoranském balíku je též důležitý
Surging Sentinels. Je to 2/1 za dvě
libovolné a jednu bílou manu se
schopností first strike a ripple 4.
Do kjeldoranského balíku by se dále hodil
čaroděj Zuran Spellcaster, což je 1/1 za
dvě libovolné a jednu modrou manu. A za
tapnutí udělí 1 zranění do cílové bytosti
nebo hráče.
Pro bohatší jedince bych doporučil kartu
Kjeldoran Outpost nebo jiné karty ze staré
známé edice Ice Age. Ale ty bohužel stojí i
několik stovek korun.
Kjeldorani se objevují třeba i v černé
barvě (např. karta Kjeldoran Dead), ale ať
vás ani nenapadne je zařadit do pravého
kjeldoranského
balíku,
protože
schopnostmi se Kjeldoranům vůbec
nepodobají!
RADA: Nekupujte balík Kjeldoran
Cunning za více než 100 korun – to je
průměrná cena v MTG hernách. ■
Obrázky: www.cernyrytir.cz
Zde je výběr nejbližších turnajů, na kterých se budou hrát Magici:
• Open duelling prerelease Conflux (datum a čas: 6. 2. 2009 od 14:00, místo: Černý rytíř Praha, formát: Sealed Deck,
info: hraje se s Intro Deckem, předregistrace v Černém Rytíři Praha, kapacita: maximálně 100 míst, ceny: 1 promo karta
a 1 booster jakékoli sady v prodeji, vstupné: 399,- Kč, web: www.cernyrytir.cz)
• Grand prix trial Hanover (datum a čas: 1. 3. 2009 od 11:30, místo: Černý rytíř Praha, info: hráči hrají o 3 bye na Grand
prix Hanover, formát: extended, ceny: 3000 Kč příspěvek na cestu, 36 boosterů, vstupné: 100,- Kč, web:
www.cernyrytir.cz
Představení hry: Ubongo
Jakub Dobal
(Tento článek pochází ze stránek Frodovy deskové hry – www.deskovehry.blogspot.com – a je v Camelotu zveřejněn se svolením
autora)
jedno, čtvrtý musí zůstat stát. Kdo
nestihne své dílky složit, nezíská v daném
kole nic.
Ve hře nemusíte být nejrychlejší při
řešení skládanek. Rychlost vám poskytne
větší "manévrovací" prostor při posouvání
vaší figurky. Záleží ale na vaší taktice,
jaký sloupeček pro získání drahokamů
zvolíte. Je tedy třeba sledovat i soupeře.
Když jim vezmete v pravou chvíli ty
správné kameny rovnou před nosem,
můžete rozhodnout o vítězi v jinak
vyrovnané hře.
Ubongo má jednoduchá pravidla. Rychle
se s nimi seznámíte a hned můžete začít.
Jednu partii stihnete do půl hodiny, takže
máte šanci zahrát několik partií za sebou
a vyzkoušet jednodušší i složitější
variantu. Velmi dobře si zahrajete v
jakémkoliv počtu hráčů. Nejzábavnější je
však ve více hráčích, když se můžete
vzájemně hecovat. Ubongo může oslovit i
ty, kteří jinak hraní či hlavolamy
nevyhledávají.
Počet hráčů: 2-4
Doporučený věk: od 8 let
Délka hry: 30 minut
Autor: Grzegorz Rejchtman
Rok vydání: 2003
Výrobce: Kosmos, Albi (2008)
Ocenění: International Gamers Awards
2005 (nominace), Deutscher Spiele Preis
2005 (4. místo)
Obvyklá cena: cca 800 Kč
Herní systém: skládání puzzle typu
tetrisu v omezeném čase
Čeština: hra je v češtině, herní materiál
neobsahuje žádné texty
Někdy stačí ke známému principu přidat
několik jednoduchých pravidel, aby
vznikla originální a pro široký okruh lidí
zábavná hra. Příkladem takové hry je
právě Ubongo. Jejím základem je
hlavolam - složit dané dílky různých tvarů
do předepsaného geometrického tvaru.
Představte si, že jste se vypravili do
Afriky, abyste pátrali po diamantech a
sbírali je. To však vyžaduje notnou dávku
bystrosti, rychlosti i štěstí. Každá výprava
představuje vyřešení jedné skládačky.
Pokud
jste úspěšní, získáte
dva
drahokamy, v opačném případě odejdete s
prázdnou. Ale nemusíte zoufat, při dalším
pokusu to jistě vyjde. Drahokamy mají
různou barvu. Zvítězí ten, kdo bude mít na
konci hry nejvíce drahokamů jedné barvy.
Každý hráč obdrží svou sadu dvanácti
dílků různých tvarů a první kartu s
vyznačeným volným místem. O tom, které
dílky použijete, rozhodne hod kostkou.
Vezmete si vždy jen ty vyznačené vedle
symbolu, který ukázala kostka. Karta je
oboustranná. Před začátkem si zvolíte, zda
budete hrát se třemi, či se čtyřmi dílky (viz
obrázek). Druhá varianta je těžší.
Všichni hrají současně. Začínající hráč
hodí kostkou a otočí přesýpací hodiny,
které odměřují čas na vyřešení skládačky.
Komu se to podaří, vykřikne: "Ubongo!" a
může pohnout figurkou a vzít si dva
drahokamy. Čím skončíte později, tím
méně se můžete pohnout a máte menší
výběr drahokamů. První řešitel se smí
posunout až o tři pole, druhý o dvě, třetí o
Karet a možných kombinací skládání je
tolik, že se vám hra jen tak neohraje.
Budete-li hrát častěji, pak ale získáte
určitou "zručnost" a výhodu oproti
nováčkům. Tu mají i lidé s lepší
prostorovou představivostí. Ti ostatní se
mohou zábavnou formou pocvičit. Při
Ubongu si také krásně odpočinete od
náročnějších
strategických
her.
Hra je velmi pěkně zpracovaná. Grafika
je příjemná a přehledná. Drahokamy jsou
sice "plastové", ale navozují dojem
barevných kamínků celkem dokonale. S
herním materiálem je radost hrát.
Pokud vám už klasické Ubongo bude
připadat jednoduché, můžete vyzkoušet
náročnější variantu Ubongo extrem. To
místo dílků složených ze čtverečků
používá dílky poskládané z šestibokých
dílků. Speciálně pro dva hráče je určena
hra Ubongo - Duel. Vyšla také cestovní
verze, kterou si můžete zahrát také jako
solitér. Je rovněž jednodušší a vhodnější i
pro mladší děti. ■
Obrázek:
www.deskoverhry.blogspot.com
Tajemný muž z Kladna
Stanislav Cepník st.
Podivně se objevil, podivně zemřel.
Kladenští mu říkali Karel Špion. Byl to
obyčejný mužíček s pleší, pracoval jako
řidič v Průmstavu. Ještě v roce 1980
navštěvoval bufety a levné hospůdky.
Neudělal nic trestného, a přesto strávil 12
let v žaláři. Státní bezpečnost šokoval.
Nic proti němu neměli, nikdy nikdo
nezjistil, kdo to vlastně je.
V roce 1955 byl blízko česko-polských
hranic zadržen asi dvacetiletý podezřelý
muž. Doklady neměl. Zdálo se, že je
hluchoněmý.
Na
písemné
dotazy
odpovídal písemně. Narodil se prý roku
1933, jmenuje se Karel Novák. Když
spadl do potoka, doklady prý se mu
rozmočily, a proto je zahodil. Uvedl, že
byl s rodiči za války zatčen, rodiče mu
zahynuli v koncentráku, on sám byl
vychován v domově pro hluchoněmé.
Momentálně neví, odkud nyní přišel, neví
ani, kam jde. Psychiatři zjistili, že má
vysokou iteligenci. Bezpečnost ho
považovala
za
špiona,
ale
ani
nejrafinovanějšími
výslechy
nic
nezjistila. Po propuštění z vězení
pracoval na stavbě.
Později se příteli přiznal, že mluví i slyší
dobře, že se mu hlas i sluch vrátily, když
ho porazilo auto. Přítel to oznámil
bezpečnosti.
Následovalo
zatčení,
výslechy. Zjistili pouze, že umí několik
jazyků. Nic jiného. Nakonec ho propustili
a sledovali. Státní bezpečnost byla
bezradná. Karel Novák se dobrovolně
přihlásil k vojenské službě. Tam vynikal
a prokázal neuvěřitelné vojenské znalosti.
To bylo podezřelé. V roce 1958 byl bez
sebemenších důkazů odsouzen za špionáž
na 12 let. V roce 1969 byl rehabilitován a
propuštěn. Vrátil se ke své práci řidiče.
Roku 1971 byl vyzván, aby si odseděl
zbytek trestu, že byl propuštěn
protiprávně.
Kdo to vlastně je? Později totiž přiznal,
že si jméno vymyslel, protože neví, jak se
ve skutečnosti jmenuje. To zneklidňovalo
i jeho důvěrnou přítelkyni, s kterou žil,
ale kterou si nesměl vzít, protože neměl
doklady. Přítelkyni o sobě vykládal
množství neuvěřitelných historek, ale nic
s toho, co říkal, jak si ověřila, nebylo
pravda.
Po uveřejnění jeho fotografie v polských
novinách
v něm
poznala jedna Polka
svého syna, o kterém
se
domnívala,
že
zahynul
v koncentračním
táboře v Osvětimi. Při
osobní konfrontaci ale
řekla, že se zmýlila.
Totéž se opakovalo i u
dalších svědků, kteří
reagovali na fotografii.
Agent STB, který na
něho byl nasazen,
podal zprávu o jeho
zcela
mimořádných
znalostech
i
schopnostech, včetně
ovládání
myšlenek
druhého, diagnostiky,
léčitelství...
Karel Novák vyprávěl
svým
spoluvězňům
příhodu jako z horroru.
Byla to příhoda z
minulého života, byl to
sen? Novák pak ve
spánku sténal a úpěl.
Jednou vyprávěl, že se
vyhrabal z kupy mrtvol
a
vzpomínal
na
jakéhosi gestapáka
v dlouhém černém kožeňáku, který
napadal na levou nohu a připravil o život
jeho rodiče. Prý dosud žije někde
v Rakousku. Příteli se svěřil se svým
strachem, že se kolem něho stahuje
smyčka, že lesy v okolí v Kladna obchází
kulhavá postava v černém plášti.
17. listopadu 1981 Novák navštívil
přítelkyni a požádal ji o šálek silné kávy.
Té pil v poslední době stále víc. Šel se
zatím osvěžit do koupelny, a když se
vracel, zapotácel se a skácel se na zem. Na
patologii nedokázali stanovit příčinu smrti.
V Novákově
bytě
byla
nalezena
v papírových útržcích „neznámá chemická
látka“, dále papíry s otisky písma, snad
stopa po psaní textu, promítačka a filmy.
Místa záběrů se však „nepodařilo
identifikovat“. Nic však nepotvrdilo
podezření z protistátní činnosti.
Lékařská zpráva hovořila o infarktu, ale
Knihy:
•
České záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák
mohlo to být něco jiného. Podezřelá byla i
urychlená likvidace Novákova těla.
Smutečního
obřadu
se
zúčastnili
spolupracovníci a sousedé z domu. Nikdo
neví, zda bylo tělo pohřbeno do země, nebo
spáleno, nebo zda ho bylo použito
k experimentálním účelům. Hrob neexistuje.
Osob, které přicházejí odnikud, je celá řada.
Jejich osudy jsou nejrůznější. Většinou mají
nadprůměrnou inteligenci, fotografickou
paměť, matematickou logiku, myšlení...
Neexistuje pro ně minulost ani budoucnost.
Kdo ve skutečnosti jsou? Odkud tito lidé
přišli a kam směřují? ■
Fotografie: kniha České záhady
Tajemství klášterní hrobky – Část druhá
Ivan Mackerle
(Tento článek pochází ze stránek www.mackerle.cz a je v Camelotu zveřejněn se svolením autora)
Hledání tajemného kláštera
Cestování po Mongolsku je veliké
dobrodružství. Pokud je tam člověk
poprvé, je pro něj mongolský řidič
nebo průvodce téměř nutností. Sám by
určitě neustále bloudil. Podrobnou mapu
Mongolska totiž nikde nekoupíte, ale i
kdyby se sehnala, nebyla by člověku
stejně moc platná. Není na ní skoro nic
vidět. Krajina zde totiž postrádá
orientační body, na které je evropský
řidič zvyklý. Žádné město, žádná
křižovatka s ukazatelem směru, jen stále
stejné kopečky nebo skály, občas
osamělá jurta, která už ale zítra může
být úplně jinde. Místo silnice jen
vyježděné koleje ve stepi, které se kříží,
rozbíhají, stáčejí do směrů, kam
nechcete, a pak už nepomůže ani
kompas, jen šestý smysl mongolského
řidiče.
"Klášter, který hledáte, dobře znám,"
řekl nám jednoho dne starý láma
Namdžil v městečku Čojr. "Jmenoval se
Čojrin chíd a jako chlapec jsem v něm
13 let sloužil, dokud nebyl zničen."
Když jsme uslyšeli, jakým způsobem
vyslovil jméno Čojrin, bylo nám náhle
vše jasné. Klášter vůbec nebyl
přejmenován, jenže název Tuerin byla
vlastně jen anglická transkripce
mongolského slova Čojrin. Jméno
Tuerin se totiž anglicky vyslovuje
ťjúrin, což zní podobně jako mongolská
výslovnost slova, které my latinkou
napíšeme čojrin.
"Místo, kde klášter stával ale sami
nenajdete. Skoro nic z něj nezbylo,"
pokračoval. A měl pravdu. Kdybychom
ho nevzali s sebou, bloudili bychom
divokou krajinou na úpatí hory hodně
dlouho. Teprve až když jsme vystoupili
z terénního vozu na místě, kde ukázal,
rozpoznali jsme v trávě nejasné
čtvercové základy bývalých staveb. Byl
to smutný pohled. Pod botami nám
zvonily střepy a úlomky náboženských
relikvií, zarostlé bujnou vegetací. "Tady
byla svatyně, ve které jsem sloužil," s
pohnutím ukazoval na hromadu suti a
řadu zvětralých cihel. "Klášter měl tři
chrámy a sloužilo tady dva tisíce osm
set lámů. O žádných podzemních
kryptách ale nevím," pokračoval.
"Tady by to ani nebylo možno utajit,
protože zde bylo neustále živo. Všude v
okolí bylo mnoho domků a jurt."
A skutečně. Desítky metrů na obě strany
se táhly řady kamenů, vytvářející
obdélníky, kruhy a čtverce. Byli jsme už
daleko za valem z rozrušených cihel,
který byl nesporně zdí kláštera, ale z trávy
se stále vynořovaly další a další kruhové
obrysy základů jurt. "Poutníci a cizinci
přímo v klášteře nikdy nebydleli. Ti byli
ubytováni v domcích vzadu za skalami,"
dodal a máchl rukou směrem k vysokým
rozeklaným skalním štítům. "Tam by snad
něco mohlo být."
Virgule a rýč
Celý příští den jsme věnovali podrobnému
průzkumu
rozvalin
kláštera,
jeho
nejbližšího okolí i místa na opačné straně
skal. Zříceniny ubytovny poutníků tam
skutečně ještě stály. Objevili jsme i zbytky
telegrafní stanice. V trávě okolo se ještě
povalovaly staré porcelánové izolátory.
Někde tady v okolí objevil tedy Spencer
nenápadné zvětralé schodiště, vedoucí do
podzemí. Předpokládali jsme, že bude
zasypáno a zavaleno balvany. Pokud to
neudělali vojáci, kteří klášter zničili v roce
1938, udělali to těsně předtím lámové, aby
vchod zamaskovali. Marně jsme však
prohlíželi křoviska a odvalovali balvany,
po tajemném schodišti do podzemí nebyla
ani stopa. Rozhodli jsme se tedy, že se do
sklepení prokopeme stropem. Zdeněk si
vybalil svůj proutek - virguli na hledání
vody i podzemních dutin, párkrát s ním v
ruce zacvičil a pak se vydal pomalým
krokem po chrastících kamíncích směrem
ke skalám.
Původně jsme si chtěli s sebou přivézt
citlivý detektor kovů, neboli tzv.
minohledačku.
Na
spodním
konci
schodiště do sklepení byla přece kovová
dvířka! S ohledem na omezení váhy při
cestování letadlem jsme se ale nakonec
museli spokojit se Zdeňkovou virgulí a
věřit, že dokáže najít
nejen vodu, ale i podzemní dutiny.
Virgule poprvé zareagovala na místě
zarostlém trávou, které se nijak nelišilo od
ostatního okolí. Jarda přinesl rýč a pustili
jsme se do hloubení první zkušební sondy.
Jakmile to uviděl náš mongolský řidič
Čimed, přiběhl k nám a vzrušeně mával
rukama, abychom ihned přestali. To prý se
tu nesmí. Země je svatá a kopat v ní, natož
hledat ještě podzemní hrobky je absolutně
vyloučeno. Mohlo by nás stihnout velké
neštěstí. Kopání v zemi však nezakazují
jen staré zvyklosti, ale i současné zákony.
Je to vlastně archeologická práce a ta je
cizincům přísně zakázána. A nejenom
cizincům. Mongolští archeologové sice
pátrají po staré kultuře, hledají staré hroby,
ale v žádném případě je prý neotvírají alespoň zatím.
Všimli jsme si, že Čimed ustrašeně hledí
někam přes naše ramena, a když jsme se
otočili, viděli jsme siluety několika jezdců
na vrcholku kopce za námi. Stáli nehnutě,
jako by byli vytesáni z kamene a sledovali
nás. Nemohli jsme pochopit, odkud se tady
v liduprázdné krajině náhle vynořili.
Nenápadně jsme položili rýč a začali sbírat
kameny, jakože děláme ohniště. Čimed se
uklidnil, až teprve skutečně hořel oheň a
vařila
se
voda
na
čaj.
"Nebylo by dobré porušovat staré zvyky,"
řekl nám. "Lámové tvrdí, že kdyby se staré
hrobky otevřely, zlí duchové by se
osvobodili. A to by mohlo být velice
nebezpečné."
Práce pro sebevrahy
Pak nám začal vyprávět, jak byli
pronásledováni nejen hledači podzemní
říše, ale i všichni badatelé, hledající
Čingischánův hrob. Vypuknutí moru před
válkou bylo přičítáno činnosti ruských
archeologů. Jeden Francouz, snad to byl
Pierre Boutroux, jehož výzkumy v Tibetu
vzbudily kdysi velký rozruch, podnikl přes
zákaz "Živého Budhy" tajně výpravu na
svatý
vrch
Burchan
Chaldun
severovýchodně od Urgy, aby hrobku
našel. Žárliví lámové z Bogdo-Kure
dostali příkaz k potrestání cizince. Jak však
nalezl badatel smrt, to zůstalo navždy
nevysvětleno. Říkalo se, že lámové, kteří
sami nesmí na vrch vystoupit, čekali na
okraji lesa až do rána na návrat cizince, ale
on se nevrátil. Zcela náhodou ho nalezli
potom mrtvého s rozbitými údy pod
sráznými skalami na jižní straně vrchu. ►
Jeho čelo bylo prostřeleno šípem, který
představoval nerozluštitelné tajemství.
Měl tvar, který není v celém Mongolsku
znám, a byl vyřezán ze dřeva, které nikde
v Asii neroste. Lámové pak horlivě
rozšiřovali legendu, že bezbožník byl
zabit strážcem Vládce světa. Tak se
snažili dokázat, že skutečně existuje
podzemní království Agharti, jehož
nesmrtelný král řídí konání milionů lidí
na celém světě.
Museli jsme dát Čimedovi za pravdu.
Tradiční
zákazy
a
tabu
kolem
Čingischánova
hrobu totiž
trvají
dodnes. V sedmdesátých letech zde
záhadně zmizela celá německá výprava,
která v pohoří Chentej tajně bez
povolení Čingischánův hrob hledala.
My sami jsme se v Ulánbátaru čirou
náhodou setkali s japonskou expedicí
Gurvan Gol, jejíž pokus o nalezení
Čingischánovy hrobky také ztroskotal.
Na
tiskové
konferenci,
kterou
Japonci pořádali, jsme se dozvěděli,
že celou akci zorganizoval šéf
vydavatelství největších
japonských
novin, pan Kobajaši. Obrátil se na
Mongolskou akademii věd s prosbou o
spolupráci a pochopitelně hlavně o
povolení. Nabídl peníze i techniku pro
celou akci a počáteční výsledky byly
skutečně slibné. Japonci v terénních
vozech, vyzbrojených nejmodernějšími
geofyzikálními radary křižovali celou
oblast mezi řekami Onon, Cherlen a
Tula, kde byl podle legendy Čingischán
pohřben, a skutečně pod zemí objevili
několik anomálií. Zjistit pomocí sond s
kamerami, zda se skutečně jedná o
Čingischánovu hrobku, se už ale
nepodařilo. Celý projekt byl náhle z
mongolské strany zastaven.
Nemuseli jsme se tedy příliš rmoutit.
Podobně, jako se Japonci nedostali do
Čingischánovy hrobky s obrovským
pokladem, nedostali jsme se ani my do
podzemního labyrintu kláštera s rakví
neznámé bytosti ve stříbřitém obleku.
Možná, že to ale bylo dobře. Třeba
bychom dopadli jako jeden mongolský
lovec, který zabloudil v jeskyních u
jezera Nogan Kul, a dostal se do
podzemní říše k Vládci světa. Když se
vrátil, vzrušeně vypravoval, co vše tam
viděl, avšak lámové mu vyřízli
jazyk, aby mlčel a nic neprozradil.
Oheň pomalu uhasínal a my jsme se
opatrně otočili. Jezdci už tam nebyli.
Přesto jsme neměli dobrý pocit. Podvečer
jsem se vydal na krátkou procházku ke
skalám za táborem. Nad krajinou se
skláněl modrý soumrak a teplý vítr ze
stepi přinášel silnou, opojnou vůni trav.
Sedl jsem si na obrovský balvan,
pozoroval pohádkově krásné mraky
ozářené zapadajícím sluncem a přemýšlel
o podzemní kryptě, skrývající záhadné
rakve a možná i vchod do podsvětí. Stále
ve mně sílil pocit, že jsme nehledali na
správném místě. Celý ten příběh s tajným,
ale přitom lehce přístupným schodištěm do
podzemí se hodí spíš do nějakého malého,
osamělého kláštera, než do tak hustě
obydleného a často navštěvovaného
cizinci, jako byl ještě v roce 1920 Tuerin.
Tam by přece o schodišti všichni věděli a
vstupní dvířka by musela být zamčena.
Možná tedy, že název kláštera byl
Thompsonem omylem, nebo dokonce
úmyslně změněn.
kláštera Dzún Čojr (východní Čojr) do
kláštera Barun Čojr (západní Čojr).
Chodba je plná pokladů a dveře do ní jsou
zamaskovány
a
zakryty
velkým
balvanem.
Hned mě napadlo, jestli to není ten námi
hledaný podzemní labyrint pod Čojrinem–
Tuerinem. Od té doby jsem opět toužil
dostat se znovu do Mongolska.
Dnes už jsem o tom naprosto přesvědčen.
Obzvlášť, když jsem zjistil, že v blízkosti
Tuerinu byly ještě dva menší kláštery.
První se jmenoval Dzún Čojr, měl rozlohu
900 čtverečních metrů a sloužilo v něm
osm set lámů, a v druhém o stejné rozloze,
nazývaném Džandžin Čojr, bylo dokonce
jen sedm set lámů. Nebyl jeden z nich ten
hledaný? Mé tušení se potvrdilo, když
jsem se seznámil s jedním Mongolem,
který o nějakém podzemním labyrintu
poblíž Tuerinu slyšel. Sloužil v Čojru na
vojně a o chodbách se dozvěděl od
jednoho staříka při lovu tarbaganů v
blízkém okolí. Vchod do podzemí prý ale
není v klášteře Čojrin, tedy Tuerin, nýbrž
v jiném, menším klášteře, ležícím o pár
kilometrů dál. Nikdo tam ještě nevstoupil,
protože je to příliš nebezpečné. V
podzemí jsou prý nastražené pasti s oštěpy
a různá propadliště, takže proč by tam
lezli? Nechtějí si rozhněvat své bohy burchany, a krom toho mají teď zcela jiné,
ekonomické starosti. Marně jsem se však
snažil od něj dozvědět správné jméno
tohoto kláštera. Mongol se šikovně
vymluvil a na příští schůzku se už
nedostavil. Jakoby osud nechtěl, abychom
vchod do tajemného podzemí našli. Přesně
podle slov jednoho moudrého lámy:
"Mnoho nezvaných lidí se snaží najít
podzemní říši. Většině se to nepovede.
Někteří z nich navždy zmizí. Jen několik
dosáhne svatého místa, ale pouze tehdy,
když to dovolí jejich karma."
Moc se to tady za těch čtrnáct let
nezměnilo. Přibyla zde pouze jakási
kaplička s pamětní cedulí upozorňující na
to, že zde kdysi stával klášter. Až teprve
teď jsme zjistili, že Čojrinu se také říkalo
Dzún Čojr nebo taky Džandžin Čojr. Byl
to jeden a tentýž klášter s několika jmény,
žádné dva menší zde nebyly. Moje teorie,
že jsme nehledali ve správných ruinách,
byla mylná. Tentokrát nám při hledání
vstupu do podzemí nepomohl ani detektor
kovů, který jsme si s sebou přivezli. Po
nějakém balvanu, který by zakrýval
vstupní dveře, taky nikde ani stopa.
Zkusili jsme tedy najít druhý vstup do
podzemní chodby, který by měl být v
klášteře Barun Čojr. Místo, kde tento
klášter stával, jsme našli pár kilometrů na
jihozápad. Byla to absolutní rovina bez
jakékoliv skály či balvanu, nebyly tam už
ani zbytky budov. Jen opět malá kaplička
s nápisem ve staromongolštině a s
letopočtem založení a zničení kláštera,
1754–1938. Možná, že zde už někdo před
námi chodbu nebo poklad hledal, protože
v jednom místě uprostřed té nudné
plošiny byla vykopaná čtvercová díra do
hloubky asi půl metru. Pro jistotu jsme to
tu také projeli s detektorem kovů, zkusili
chvíli kopat v díře dál, ale pak jsme to
vzdali.
Poslední pokus
Tajemství podzemní chodby pod klášterem
Tuerin zůstalo tedy nerozřešeno. Po
návratu z Mongolska domů jsem se k
němu v myšlenkách mnohokrát vracel a
pak jsem se dozvěděl úžasnou věc.
Profesor
Luvsandordž
z
Katedry
mongolistiky pražské Univerzity Karlovy
mi vyprávěl, že se v roce 1971 dozvěděl
od jednoho starce v Sajnšandu pověst o
podzemní chodbě poblíž Čojru. Vede prý z
Splnilo se mi to v roce 2004, kdy jsme
tam jeli s rogalisty Jirky Zítky znovu
hledat olgoj chorchoje. Udělali jsme si
zajížďku k Čojru a pustili se do hledání
kláštera Dzún Čojr. Jaké bylo překvapení,
když jsme se ocitli v nám už známém
Čojrinu.
Klášter Tuerin se svým podzemním
labyrintem je asi jenom výmysl. Rád bych
ho navždy pustil z hlavy, ale jaksi se mi to
nedaří. Nevím proč. Opomněli jsme snad
při jeho hledání něco? Uvidíme, co ukáže
budoucnost. Třeba se ho po nás vydá
hledat ještě někdo jiný a bude úspěšnější.
■
Fotografie: www.mackerle.cz
Víme, kdo skutečně objevil Ameriku?
Stanislav Cepník st.
Asi před 15 tisíci lety přišli na americkou
pevninu z východní Asie první lidé,
předkové pozdějších indiánských kmenů.
Důkladným vědeckým zkoumáním bylo
zjištěno, že se Američané dostali do styku
s lidmi z Evropy, Asie a asi i Afriky a
Oceánie již před slavnou Kolumbovou
plavbou v roce 1492. Můžeme očekávat,
že nás ještě čekají překvapivé objevy
týkající se osídlení Nového světa.
Nejlépe
doložitelnými
návštěvníky
Ameriky před Kolumbem jsou bezesporu
Vikingové, sídlící původně v chladných
oblastech Skandinávie. V 8. – 11. století,
kdy se vydávali na časté loupeživé
výpravy, byli postrachem západní
křesťanské Evropy. V Grónsku byli od
konce 11. do počátku 15. století.
Jako vůbec první Evropané v historii
dosáhli
norští
Vikingové
i
severoamerických břehů. To však dnes
můžeme rekonstruovat jenom na základě
skandinávských ság, zapsaných až o dvě
století později. Dlouho nebylo o
historické plavbě známo nic konkrétního
a hmatatelně doloženého. Až v roce 1960
objevili norští archeologové v kanadském
Newfoundlandu pozůstatky vikingského
sídliště. Naleziště je datováno rokem
1000 (půl tisíciletí před Kolumbem).
Objev koresponduje s vikinskými ságami
o Vinlandu (Zemi vína), ke které podle
legend dorazil Leif Eriksson.
Polynésané již mezi roky 300 a 1200
dosahovali na kánoích ohromných
vzdáleností. Určitě
se dostali až
k Velikonočním
ostrovům,
Novému
Zélandu a na Havaj a asi až k západnímu
pobřeží Jižní Ameriky. Domníváme se tak
proto, že americká sladká brambora
(kumara) byla v době příchodu Evropanů
již rozšířena po celé Polynésii. Počítáme
s tím,
že kolem roku
700
ji
pravděpodobně přivezli Polynésané, kteří
dopluli do Jižní Ameriky a zpět.
Podle některých pramenů mohli objevné
plavby k americkým břehům podnikat
v 9. – 14. století i Arabové, kteří
vyplouvali do Atlantiku z Al-Andalus
(dnešní Pyrenejský poloostrov a severní
Afrika). Pověsti vyprávějí, že se jeden
Vikingové dokázali se svými drakkary překonávat obrovské vzdálenosti
z plavců vrátil v roce 889 ze země za
Atlantikem
s pohádkovými
poklady.
V roce 999 měl doplout Ibn Farúk daleko
na západě ke dvěma ostrovům. Pojmenoval
je Capraria a Pluitana. O těchto objevech
však nemáme žádné archeologické
doklady.
Roku 499 údajně navštívila skupina
místo
buddhistických
misionářů
nacházející se na východ od Číny. Toto
záhadné místo nazvané Fusang snad mohlo
ležet na západním pobřeží severní
Ameriky, dnes však předpokládáme, že šlo
spíš o nějakou oblast východního
Japonska.
Jistá americká antropoložka vyslovila
domněnku, že buddhističtí mniši nebo
vyhnanci z řad rolníků mohli odplout
z Japonska
a
ovlivnit
domorodou
zunijskou kulturu.
Další domněnka, že čínský mořeplavec
Zheng He doplul v roce 1421 do Ameriky,
není odborníky uznávána.
Uvádějí se i mytologické kontakty, ale
ty jsou odborníky označeny jako
fascinující, avšak nesmyslné.
Koncem 8. století se dostali irští mniši až
na Island. Z Irska a Skotska, kde se
objevili již v raném středověku tzv.
Culdee monks, odcházejí později ze
strachu před Vikingy na severozápad,
mimo jiné také do Grónska, poté mohli
pokračovat na Labrador a do Nového
Skotska. V Maine a v New Hampshire
bylo objeveno 275 kamenných chatrčí
podobných některým stavbám v Irsku a
Skotsku. To vedlo k domněnkám, že
v těchto místech pobývali mniši, ale ani o
tom nemáme přesvědčivé důkazy.
Dále se objevují tvrzení o prvenství
španělských, portugalských, anglických či
dánsko-německých plaveb, které dorazily
buď na dohled amerického kontinentu či
u něho přímo zakotvily – rovněž před
Kolumbem. ■
Obrázek: www.defesabr.com
Vyvrácena byla také domněnka o možných
kontaktech mezi domorodými Američany a
Japonci.
Magazíny:
• Živá historie, červenec – srpen 2008, Extra Publishing 2008, autor: kolektiv autorů
Nebezpeční beztělci
Jakub Cepník
Beztělec je označení pro bytost, která nemá tělo. V různých pověstech se s nimi setkáváme velmi
často. Kdo by neznal například upíry? Samozřejmě, říkáte si, upíři jsou přece vymyšlení! Ale já
se vám v tomto článku pokusím dokázat, že tomu tak není.
Upíři a můry
Kdo je to vlastně upír? Upír je přízrak
mrtvého člověka, který se živí energií
živých lidí. V přeneseném významu
zkrátka saje lidem krev.
Dále se v pověstech setkáváme s
takzvanou můrou. Můra se liší od upíra
hlavně tím, že se jedná o přízrak živého
člověka. Když onen člověk v noci usne,
stává se z něj můra a saje cizím lidem ve
spánku energii. Sám o tom ani nemusí
vědět. Můra vniká do domu své oběti
většinou v podobě stébla slámy či jako
noční motýl (proto se také nočním
motýlům říká můry). Když tedy člověk
viděl, že se po podlaze pohybuje stéblo
slámy, už bylo zle. Můra prý dokáže sát
energii nejen člověku, ale například i
stromům.
Někdo tvrdí, že pojmy můra a upír se
zaměňovaly, takže můra je totéž co upír.
Děťátka škrtiči
„Na každém šprochu je pravdy trochu,“
tvrdí známé přísloví a ani v tomto případě
se nemýlí.
Podle pověstí můra saje lidem energii tím
způsobem, že se jim přilepí na prsa a dusí
je. Přesně to se stalo záhadologovi
Otomaru Dvořákovi.
Dvořák ve své knize Fantastické záhady
popisuje hned dva zážitky, kdy se s
můrou setkal.
Jednoho letního dne roku 1986 byl na
návštěvě u sestry na Křivoklátsku. Na
zahradě tam byl včelín s malým
pokojíkem a on se tam rozhodl přespat.
V noci měl pocit, že mu něco nadzvedává
pokrývku a leze pod ní. Potom se mu to
„něco“ přilepilo na hruď a začalo ho to
dusit.
Když to chtěl odtrhnout, dotkl se něčeho
měkkého, co připomínalo plst. Okamžitě
se vzbudil. Byl to sice jen sen, ale
Dvořák už potom do rána neusnul. Druhý
den byl velmi vyčerpaný a zesláblý.
Podruhé se Dvořák s můrou setkal o
jedenáct let později.
Jeho otci se nečekaně udělalo velmi špatně.
Odvezli ho do nemocnice a zjistili, že mu
ubylo velké množství krve. Jak je to
možné? Vždyť vůbec nekrvácel, vnější ani
vnitřní krvácení nebylo objeveno!
Po několika dnech se mu zase udělalo
dobře a lékaři prohlásili, že mu nic není.
„To se občas stává,“ pokrčil rameny doktor.
Pak se Dvořákovi jeho matka svěřila, že ve
snu spatřila, že je v otcově pokoji podivná
bytost – skřet s malým tělíčkem, velkou
hlavou a hypnotickýma očima. Pozvala
proto raději faráře, aby celou místnost
vykropil svěcenou vodou.
Dvořák objevil, že takováto bytost se
objevuje v mytologii a pověstech různých
kultur po celém světě. Vždy je popisována
a zobrazována stejně – malé tělo, velká
hlava, velké oči bez panenek, stařecká
vysušená tvář...
Roku 1896 se stala na Šumavě poblíž
Klatov podivná událost. Dva muži šli po
cestě kolem hřbitova. Jeden byl opilý, a
tak se zastavil, ukázal směrem
ke hřbitovu a začal nadávat: „Vidíš ten
hřbitov, jo? Tak tam leží ta potvora, co
mi udělala ze života peklo. Honila mě
pořád z hospody domů, peníze škudlila,
v posteli za nic nestála a ani děti mi
nedala!“ Když opilec domluvil, vytřeštil
náhle oči, spadl na zem a začal se dusit.
„Pomoz mi, proboha!“ sípal, „odtrhni tu
potvoru, co mám na krku... Copak ji
nevidíš?... Škrtí mě... Černý dítě... Černý
dítě!“ Chvíli se zmítal na zemi, a pak
navždy znehybněl. Jeho společník tvrdil,
že žádnou příšeru neviděl.
Takovéto
příhody
zřejmě
nejsou
výjimečné. I v Praze se vypráví o
podivném skřetovi, který škrtil vojáky. A
jeho podoba je stále stejná...
Jak se beztělcům bránit?
V pověstech se také mluví o tom, jak se
upírům a můrám bránit.
Upír je bezbranný ve dne. Ve dne totiž
leží v hrobě a nemůže se hýbat. Pokud se
ho chcete zbavit, musíte mu probodnout
srdce
osikovým,
dubovým
nebo
hlohovým kůlem a useknout hlavu, která
se má naplnit česnekovým květem.
Upíři totiž, jak je známo, nesnáší česnek.
Zato pokud se chcete bránit můře, je
dobré nasypat na okno co nejvíce zrnek
máku, aby je můra nemohla spočítat.
Působí také, když si vezmete noční
prádlo naruby, protože můra ho potom
nedokáže rozepnout.
A když nakreslíte na všech světových
stranách a vchodech do domu jedním
tahem muří nohu, můra se k vám též
nedostane. ■
Obrázek: www.images.epilogue.net
Knihy:
•
•
Fantastické záhady, Levné knihy / XYZ 2008, autor: Otomar Dvořák
Tajemný svět strašidel, Vysočina Havlíčkův Brod 1992, autoři: Jiří Pecha a Jiří Winter Neprakta
Přednášky:
• Strach a děs Vendů, Františka Vrbenská na CONiáši 2008
Fantastická hra se slovy
První část článku o hobitech
Jakub Cepník
„V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit,“ naškrábal kdysi J. R. R. Tolkien na kus papíru. Ani
netušil, že tato věta změní celý jeho život...
Profesor Tolkien postupoval při tvorbě
postav odlišným způsobem než ostatní
autoři.
Nejdřív vymyslel postavě jméno a až
podle něj vytvořil charakter a vlastnosti
oné postavy (popř. místa, věci).
Tímto způsobem vznikl i malý nárůdek
hobitů. Když napsal Tolkien jednoho
letního odpoledne roku 1930 onu
osudnou větu, ještě vlastně ani nevěděl,
kdo to hobiti jsou.
Pravdou je, že „hobit“ je zkrácená forma
slova „holbytla“, což znamená ve staré
angličtině „stavitel nor“. Je docela vtipné,
že věta, kterou tehdy Tolkien napsal,
vlastně znamená: „V jisté podzemní noře
bydlel jeden stavitel nor.“
To ovšem zdaleka není vše!
Když se Tolkiena někdo zeptal na
podrobnější informace o nějaké postavě,
odpověď většinou zněla: „Zkusím o tom
zjistit něco víc.“
Pokud si v nějakém anglickém slovníku
najdete slovo „hoax“ (stojící obvykle
přímo před slovem „hobbit“), zjistíte, že
to znamená podvrh, kanadský žert nebo
smyšlený příběh. Ano, děj hobita je
smyšlený příběh, ale Tolkien ho předložil
jako překlad starověkého rukopisu. Je to
tedy zároveň podvrh.
Přečtete-li si slova, která ve slovnících za
slovem „hoax“ následují, uvědomíte si,
že právě podle nich utvořil profesor
Tolkien hobití povahu.
„Hob“ je slovo, které může mít hned
několik
významů.
Pochází
z dolnoněmeckého „hump“ – to znamená
pahorek. A australské „humpy“ je chatrč.
Napřipomíná vám to něco? Hobiti přece
bydlí v pahorcích nebo kopcích.
Hob je také duch, který přebývá v dutých
„Hobbyhorsical“
rozmarný.
je
zábavný
A „hobby“, slovo, které známe i
z češtiny, znamená zálibu nebo koníček,
často výstřední nebo zbytečný.
Hobby může být ale i lovecký sokol (z
francouzského „hobet“ a latinského
„hobetus“). Sokoli (stejně jako hobiti)
výborně vidí.
Hobiti dobře střílí z praků i luků, protože
„hobit“ je houfnice či katapult. Šíp se
velšsky řekne „hobel“.
mohylách. Proto se i pravěkým mohylám
někdy říká Hob’s house (Hobův dům).
Samozřejmě, hobiti zase bydlí v norách.
A Hob (či Hobmen) je zase název pro různé
druhy hodných, člověku podobných
skřítků, bydlících v norách a vysokých asi
tři stopy, stejně jako hobiti.
Tomu, kdo se toulá a pracuje, se říká
„hobo“, což vzniklo z „hoe-boy“.
Hoe boy můžeme doslova přeložit jako
chlapec s motykou, je to putující
zemědělec.
Hobbiler je nájemný voják a sedlák.
Hobbler je někdo, kdo vleče na laně člun.
Přesuňme se ke slovu „hobnob“. Znamená
popíjet a klábosit spolu. To hobiti přece
rádi!
Hobileři byli ve středověku domoobránci,
kteří většinou chodili na výzvědy, nosili
zprávy. V bitvách bojovali jen výjimečně.
Hobbyhorse
byl
středověký
lidový
tanečník, takže je vám zřejmě jasné, proč
hobiti tak rádi tancují.
Nezdá se vám, že tato slova vystihují
hobití povahu téměř přesně?
Mají také rádi hádanky, nepřekvapí vás
tedy, že „hobble“ znamená zmást.
Slovo „hoblikle“ znamená, že je někdo
přihlouplý.
„Hobnail“ je venkovský buran.
V příštím čísle Camelotu ještě hobity
neopustíme, podíváme se na mytologické
kořeny, ze kterých Tolkien při jejich
tvorbě čerpal. Také se dozvíte, že nějací
hobiti možná kdysi na naší planetě
skutečně žili. Máte se zkrátka na co
těšit... ■
Obrázek: www.costumzee.com
„Hobble“ znamená překážet nebo dělat
těžkosti.
Knihy:
•
nebo
Svět hobitů, Volvox Globator Praha 2003, autor: David Day
Camelot – Únor 2009 vychází 2. 2. 2009, Tento magazín lze ZDARMA stáhnout na jeho oficiálních stránkách –
www.camelot.czweb.org, je však zakázáno rozšiřovat jakýkoliv materiál z tohoto magazínu bez svolení redakce!