ÿþM i c r o s o f t W o r d - D o p i s O l z e . 0 5 5

Transkript

ÿþM i c r o s o f t W o r d - D o p i s O l z e . 0 5 5
55) 15. 11. 80
Milá Olgo,
tak mi konečně dorazily dva Tvé dopisy (22 a 23) a přirozeně mne potěšily. Aspoň
stručná reakce na ně:
1) Slibuji, že už si nebudu stěžovat na Tvé řídké a příliš stručné psaní; nerad bych Tě
svými neustálými stesky traumatizoval tak, že bys mi třeba přestala psát vůbec. Jen
jedna (poslední!) poznámka (ostatně už jsem Ti to, myslím, psal): o dopisech
nepřemýšlej, neber je jako nějakou tíživou povinnost, neplánuj a nechystej je dlouho v
hlavě, prostě kdykoliv budeš mít chuť, čas a dobrou náladu, sedni si a napiš mi docela
spontánně, co Tě zrovna napadne, co děláš, na co myslíš apod. Neočekávám od Tebe
žádné eseje, chci prostě jen o Tobě vědět.
2) Jsem rád, že na Hrádeček za Tebou jezdí hodně přátel a že i v Praze žiješ
společensky; neváhej mi psát jmenovitě, s kým se vídáš, má to pro mne velký význam.
3) Z toho, co mi píšeš o Ludvíkově knížce, se mi zdá, že bych patřil asi spíš k jejím
stoupencům.
4) Klémovi a jeho paní k sňatku blahopřeji, Milenin pozdrav mne potěšil, na některé
jiné zprávy o známých budu reagovat až při návštěvě.
5) Že není plot natřen, je smutné, snad do jara ještě vydrží. Je to mé životní dílo, a
když shnije, už nikdy takový nevyrobím.
6) Pořád Ti trhají nějaké zuby – dávají Ti místo nich nové? Nesmíš být v těchto
věcech liknavá – vezmi si příklad ze mne, který se snažím v podstatně
komplikovanějších podmínkách dělat co se dá pro svůj zachovalý vzhled (tomu, abych
byl ošklivě ostříhán, zabránit ovšem nemůžu – vlasy ale, na rozdíl od zubů, znova
narostou).
7) Doufám, že Tvá noha je už zdravá a že už pominula Tvá listopadová
nevyrovnanost, o níž se zmiňuješ.
8) Tvá rada, abych jedl hodně sýrů, vyloudila na mé tváři něžný úsměv.
*
O svém životě žádné pozoruhodné novinky říct nemohu; žiju teď relativně v klidu,
tělo mě nebolí (dík lepší práci) a i jinak jsem zdráv. Stále čtu Broda o Kafkovi, aby mi to
ale vydrželo déle, přerušil jsem to a prohodil Maupassantovým Miláčkem jakožto milým
oddechem. V televizi jsem zhlédl uhozenou českou hru o tom, jak nějací kluci ukradli
sbírku známek za 40 000 a nic se jim za to nestalo, protože když zjistili, že jsou
prozrazeni, ty známky vrátili. Kdyby to v životě tahle chodilo, bylo by nás tady asi
podstatně míň.
*
Už delší dobu se chystám psát o tom, jakým způsobem mi chybí svoboda a normální
život. Jak jsem se Ti zmínil už minule, je to téma dost náročné a já zatím nevím, jak bych
celou tu věc nejvýstižněji popsal. Několik poznámek, které tomu dnes věnuji, jsou tedy
jen provizorní, vztahují se jen k některým jednodušším aspektům tématu a rozhodně ho
tedy nevyčerpávají – spíš ho jen jaksi nakusují.
První týdny ve vazbě se mi stýskalo (tak jako i v předchozích vazbách) velmi silně
po všem možném, především přirozeně po mých nejbližších, ale nejen po nich: byl to
stesk po spoustě konkrétních věcí, atmosfér, prostředí, vztahů, situací, zážitků atd. A
hodně jsem musel myslet na to, co všechno bych dělal, kdyby mě pustili. Představoval
jsem si různé své blízké bytosti, přátele a známé, znovu a znovu se mi hlavou honilo vše,
o čem bych s nimi chtěl mluvit (a výčitky, že jsem to nestihl ještě na svobodě), ale nejen
to: představoval jsem si, jak se potím v sauně, jak plavu v bazénu, jak se procházím po
Malé Straně, spím ve své posteli a ve svém pyžamu, pojídám v té či oné restauraci biftek,
humrový koktejl nebo šlehačkový dort, griluji na Hrádečku kuře a míchám k němu
tatarskou omáčku, přitom usrkuji bílé víno a poslouchám různé své oblíbené desky, jak
ležím v trávě a sluním se, piju ráno své silné kafe, chodím po galeriích i hospodách, na
dobré filmy i do ateliérů kamarádů malířů – atd. atd. atd.
Tyhle konkrétní vzpomínky, trýznivé touhy a znovu a znovu se vracející nutkavé
představy a plány začly ovšem postupem měsíců ustupovat do pozadí a slábnout; ne
snad, že bych na celý ten horizont svého domova pomalu zapomínal, ale jako by jen
ztrácel své konkrétní obrysy a dráždivou naléhavost svých konkrétních prvků a různé
jednotlivosti jako by se zvolna slévaly v určitý jednolitější, ale průsvitným tylem už
zastřený obraz domova jako jakéhosi vzdáleného „ztraceného ráje“, který prostě kdysi
byl, není a snad jednou – bůhví kdy – zase v nějaké (nepochybně značně proměněné)
podobě bude. Celý ten svět – v jednom z minulých dopisů jsem ho nazval svým
„konkrétním horizontem“ – ztratil prostě fyzickou přítomnost a naléhavost své
nepřítomnosti a ze sféry konkrétních radostně-bolestných smyslových vzpomínek,
stesků, tužeb a tělesně dráždivých projektů se přesunul do nějaké hlubší sféry mé duše,
kde je sice stále přítomen, ale dosti jinak: jaksi zprostředkovaněji, méně bezprostředně a
fyzicky doléhavě, jaksi duchovněji – ale právě proto svým způsobem podstatněji: jako
skrytý soubor parametrů života, měřítko a úběžník jeho smyslu. Nezažívám
nepřítomnost toho světa už nijak moc tělesně (už dávno mám například pocit, že
kdybych teď z ničeho nic snědl kdysi tak toužené kuře s tatarskou omáčkou a vypil k
tomu sedmičku bílého vína, nejspíš bych se brzy poté pozvracel), ale o to víc si ho – jako
celek a soubor hodnot – uvědomuji jako něco, co je zdrojem mé naděje, důvodem mých
obětí (jak se tomu vznešeně říká), jako něco, v čem tkví vlastní smysl všeho mého
počínání. A oč méně mne rozdražďuje materiálním zakoušením své materiální
nepřítomnosti, tím silněji, každodenněji a nepostradatelněji je v mém životě přítomen ve
své abstraktnější podobě jako jeho sice „rozmazané“, ale všudypřítomné pozadí, které mi
znovu a znovu pomáhá vidět všechno v pravém světle a v neotupených obrysech.
Celý ten posun je – mimo jiné – i tak trochu projevem určité existenciální
sebeobrany: kdyby měl člověk několik let pořád myslet na to, kudy a s kým by mohl
chodit, co všechno by mohl dělat, co by mohl jíst atd., kdyby byl na svobodě, asi by se z
toho zbláznil. Stále víc se proto stará o dostupné hodnoty: mít chvíli klidu, moci si něco
dobrého chvíli číst, dobře se vyspat, vyhnout se nějakému konkrétnímu (zbytečnému)
trápení, udržet si pořádek a čistotu ve věcech, být spokojen se svou prací apod. Není to
sice přirovnání přesné (nejsem tu, doufám, na doživotí), ale v něčem to je podobné
situaci člověka, který třeba ztratí nohu: zajisté se postupně začne stále víc zajímat o to,
jak co nejlépe a bez bolesti chodit s protézou, než o to, co by dělal, kdyby měl pořád obě
nohy. Přitom ale „dvounohost“ zůstává v jeho životě přítomna, jen v trochu jiné podobě,
než u těch, kteří skutečně dvě nohy mají: ze samozřejmého a nereflektovaného faktu se
mění v jakési abstraktnější, ale reflektovanější a co do osmyslňovací funkce dokonce
významněji přítomné měřítko všeho jeho počínání – především ovšem jeho úsilí úspěšně
zvládnout život s protézou.
Znovu opakuji, že píšu jen o některých – těch snadněji popsatelných – aspektech
tohoto tématu. Správně by měla nyní následovat úvaha o tom, jak člověk zakouší a co s
ním dělá ztráta svobody, v čem ta ztráta vlastně tkví, co to vlastně je, co tu člověku
nejpodstatněji chybí. Zdaleka mu totiž nechybí jen domov se všemi lidmi a hodnotami,
které ho tvoří – to je jen součást jakési ztráty širší a komplexnější: vždyť náš
„existenciální domov“ je v určitém smyslu „jen“ konkrétní výsledek naší volby – tady ale
nechybí jen tento výsledek, ale vůbec sama možnost volit. Psát ovšem o těchto
složitějších věcech si – aspoň prozatím – netroufám; nemám to všechno ještě dostatečně
ujasněné.
*
A tak nakonec zpět k mé „jednonohé“ přítomnosti: ještě malé dodatky k balíčku:
máš-li možnost koupit pro změnu pastu jiné značky, než jsem měl dosud, učiň tak.
Šípkový čaj, o němž jsi mi psala (zvlášť jsou-li v něm skutečně uchovány nějaké
vitaminy) přilož, dej ho dost, ale ne na úkor toho kila normálního čaje. Nezapomeň na
ten malý spolarin, kup tři nebo čtyři krabičky – dvě, jak se ukazuje, na čtvrt roku
nevystačí.
*
Pro dnešek se loučím, zdravím Ivana, Květu, Vojtu a Pupu, Tvou matku i sestru,
Andulku a všechny naše kamarádky a kamarády!
Buď veselé mysli, činorodá a optimistická a mysli na mě v dobrém!
Líbe Tě Tvůj Vašek

Podobné dokumenty

Náhody neexistují

Náhody neexistují Podívám se na hodinky. Už bude sedm hodin večer. Sedím tu už víc jak hodinu. Rychle dopiju zbytek cappuccina a chystám se zvednout. Ale zastaví mě povědomý hlas. Sice nevím, kde jsem ho slyšela, al...

Více

Paretova analýza - důležitý nástroj pro manažerské rozhodování

Paretova analýza - důležitý nástroj pro manažerské rozhodování stanovíme právě například podle velikosti kumulativních četností, kde se zastavíme na hodnotě okolo 80%. Dalším možným pravidlem k vymezení počtu problémových položek může být tvar „Lorenzovy křivk...

Více

sobota 23. 7. 2016 - Letní filmová škola

sobota 23. 7. 2016 - Letní filmová škola se děje, a chtěli jsme se to dozvědět. Například přijel náklaďák se zbraněmi, vyskákali vojáci, zbraně rozdali lidem a řekli – běžte domů. A já jen koukal a vůbec jsem nechápal, proč to všechno. Po...

Více

Veterinární ortodoncie

Veterinární ortodoncie V mnoha čtenářích bude pojem „veterinární ortodoncie“ zřejmě vzbuzovat smíšené pocity. Rovnátka pro zvířata? Ono se něco takového dělá? Někteří lidé o tom vědí, ale vnímají to jako okrajovou záleži...

Více

Texty a otázky z tabulek u zvířat - MB

Texty a otázky z tabulek u zvířat - MB Jsem původem Američan. Náš domov je stejně jako u všech krokodýlů ve vodě a v její blízkosti. Ve vodě lovíme rychlým odrazem silného ocasu, který slouží také jako motor při plavání. Naše maminka by...

Více