periferie existuje12.cdr

Město paradoxně představuje
jak ekologickou hrozbu,
tak i největší naději na přežití
velkého množství lidí.
David Grahame Shane,
Recombinant Urbanism
Periferie existuje.
doktorand:
téma práce:
obor:
školitel:
Jakub Filip Novák, M: [email protected] T:+420 776 573 391
Periferie, naděje města Prahy
Urbanismus a územní plánování
Roman Koucký
Periferie, naděje města Prahy.
Města vždy byla dotována importem energie z okolí, nikdy nebyla v ekologické
rovnováze, vždy také osahovala periferní části, podrobené intenzivní
transformaci. U dnešních megapolí z tohoto pohledu představuje současná
nápadná spotřeba energie a zdrojů v kombinaci s emisemi skutečné nebezpečí
pro život na zemi. Na druhou stranu se právě potenciál nainvestovaný do měst v
kombinaci s jejich organizačními kapacitami může ukázat jako klíčový pro přežití
lidí na této planetě, případně smysluplné přenesení života do vesmíru.
TAKZVANÁ PERIFERE
Perfiferie města je dynamický jev, který je obtížné interpretovat jako celek. Periferie však existuje. Její vágní definice, přílišná obecnost,
nestálost a nepřesnost ji diskvalifikují z odborného slovníku jako celek a její problematika bývá rozkládána vždy na menší úseky jako například
rezidenční „sídelní kaši“. Přesto je možné a nutné pokusit se na ni nahlížet minimálně jako na soubor souvisejících protikladů neboť jejich
porozumění může obohatit mozaiku porozumění klíčovým procesům formující současná města.
Periferie je zvykový termín, který má svůj původ v označení okraje, ale v obecném jazyce je všeobecně přijímaný a respektovaný jako označení
okrajové části města. Tato okrajová (dnes nikoliv co do rozlohy) část evropských měst je přímým důsledkem gradujících urbanizačních procesů
nastartovaných průmyslovou revolucí v 18. století transformujících se postupně ve svůj vlastní odraz tzv. suburbanizaci, která je chápána
zejména jako rozsáhlá výstavba za hranicí souvisle zastavěného území bez ohledu na správní hranice obce (města). Převažující pohledy na
periferii ji popisují jako vývojový stupeň města, axiomu urbanistické praxe, což potvrzují aktuální konverze brownfields a průmyslových čtvrtí po
celém světě. Nápadná změna měřítek perifierií od 70. let minulého století oproti dnes konvertovaným průmyslovým čtvrtím a předměstím však
naznačuje, že v kontextu délky i dosahu lidského života je tuto perspektivu nutné přehodnotit.
ZPŮSOB MYŠLENÍ
Je možné, že vývoj měst s jejich periferiemi nemá jednotný směr, konečný cíl, ani celkový smysl. Dějiny měst jsou dějinami lidí, tedy
dobra a zla, zápasu o spravedlnost i moc. Jsou plné vnitřních paradoxů, obtížně v nich lze nazvat něco přirozeným procesem a současně ještě
obtížněji uvěřit, že jakoukoliv jejich součást lze identifikovat jako nezávisle a racionálně naplánovanou nějakou identifikovatelnou veličinou.
Města jsou utkaná z nadějí a snů jednotlivců se svou omylností, bezohledností schopnou krutosti stejně jako ohromující schopností oběti, lásky,
milosrdenství a projevů úcty k životu. Proto je nelze nestranně vyložit výlučnou optikou pokroku a úpadku, civilizace či barbarizace, obnovy,
destrukce, udržitelného rozvoje nebo krizí všeho druhu. Na druhou stranu je lidská imaginace schopna intuice a sebereflexe skrze série
přirovnání, analogií a pracovních modelů reality. Města nejsou vystavitelná opakovatelným experimentům, jsou jen statisticky analyzovatelná,
mapovatelná a subjektivně dosvědčovatelná. Nepředstavují však záhadný inertní objekt z jiné planety, jsou složena z našich vlastních úkonů,
aktivit a díla světa našich rodičů a prarodičů. Patří nám a vzdorují nám zároveň. Porozumění městům má vždy svou intuitivní empirickou složku,
protože nikdy nelze zaujmout polohu plně nezaujatého pozorovatele, odečíst vlastní zkušenost. Racionální poznání z jakkoli bohatých statických
dat je tak vždy kombinací pohledů a hodnotícího stanoviska.
Když však uvěříme Einsteinovu výroku, že problémy nejde vyřešit způsobem myšlení, který je vytvořil, pak prvním krokem k
připravenosti na problémy je neustálá aktualizace a reflexe určujícího způsobu myšlení, který rámuje naše civilizační projevy. Není
obtížné si přiznat, že s městy jsou spojené problémy, které se vyjevují zejména na jejich periferiích. Proto je právě způsob myšlení vedoucí k růstu
periferií ve středu zájmu této práce.
GLOBÁLNÍ ANARCHIE
Města vždy byla dotována importem energie z okolí, nikdy nebyla v ekologické rovnováze, vždy také osahovala periferní části,
podrobené intenzivní transformaci. U dnešních megapolí z tohoto pohledu představuje současná nápadná spotřeba energie a zdrojů v
kombinaci s emisemi skutečné nebezpečí pro život na zemi. Na druhou stranu se právě potenciál nainvestovaný do měst v kombinaci s jejich
organizačními kapacitami může ukázat jako klíčový pro přežití lidí na této planetě, případně smysluplné přenesení života do vesmíru.
V prohlubující se integraci světa do jediného ekonomického systému se periferie zdají transformovat z pasivních absorbérů a
transformátorů energie směřující do města z okolí v plnohodnotné paralelní aktivní zdroje své vlastní expanze. „Rozestavěnost“ města
a s tím jeho „flexibilita“ přestává být provizoriem, ale stává se jeho podstatou a trvalým stavem. V kontextu, kde se z prostředku stává účel,
stále nápadněji klesá vliv tradičních „dozorců“ forem rozvoje města, tedy jeho lokální samosprávy a nápadně stoupá vliv dislokovaných globálních
činitelů, bez artikulovaných zájmů ve prospěch lokálních komunit. Periferie se z původních oblastí, které rozšiřovaly možnosti centra, stávají
oblastmi rozšiřujícími možnosti celého města, tedy sebe sama. S různou úspěšností aspirují na konkurenci tradičních rolí center i venkova a
úspěšně tak šíří „chaos a anarchii“ v dosahu svého vlivu, neboť soutěží se zažitou městskou i společenskou strukturou mnohem více na principu
„svobodné soutěže“ než na základě „společenské objednávky“. Globální investoři to prostě zkouší, a když to nevyjde s obchodním centrem v
Nových Butovicích nebo na Praze 6 cestou na letiště, vyjde to jinde. Akcionáři investičních společností nenesou žádnou odpovědnost za aktivitu a
lokální důsledky jevů, které vyvolaly jejich peníze. V krajním případě se jim nezhodnotí investice, ale vždy mohou své zbylé prostředky a
pozornost přesunout na druhý konec planety do slibnějšího regionu, zatímco většina společnosti, uvězněná ve své lokalitě, zůstává na místě,
odsouzena k pokračování přizpůsobování globálním výzvám v neustále hrozícím stavu sociální smrti degradujících národních států.
PRAHA JAKO INVESTICE
I pražské periferie převzaly roli aktivní komunikace s globálním prostředím, i na nich se nepřehlédnutelnou dominantní silou globální
formy aktivního poskytování stavebních služeb globálním financím. Praha od konce studené války doposud představuje stabilní region pro
realizaci globálního zisku. V zemi byly po revoluci záhy rozprodány zdroje jako lomy a betonárky a místní stavební aktivita dlouho sloužila jako
kompenzace stagnujících trhů našich vyspělejších sousedů, zejména Německa a Rakouska. Development všeho druhu do krize roku 2008 slavil
zlaté časy.
Stavební služby zhmotňující vše, co periferie tvoří, dnes dalece překračující své původní role banálních realizátorů cizích představ.
Nadnárodní holdingy se sdružují v dosahu atraktivních trhů – kontinentů, skrze své divize pro své klienty aktivně vyhledávají investiční příležitosti,
umísťují jejich investice formou DBOOT (design, built, own, operate, transfer) ošetřující celý cyklus životnosti staveb (elektráren, dálnic, letišť,
železnic, přístavů, nemocnic, obytných čtvrtí, stadionů, továren…), proti níž je stavba na klíč jako rádoby exkluzivní služba středověkým
přežitkem. Dochází tak a bude docházet i nadále k privatizaci a komercionalizaci procesů, které byly dříve mnohem sofistikovaněji rozloženy v
rukou lokálních společností a tak i lépe odrážely její potřeby.
Evropské periferní oblasti se mnohem zřetelněji než „historická“ centra měst profilují jako trvale efektivní zhmotnění burzovních
indexů, výhradně virtuálně spojité aparáty na nekonečné zhodnocování investic. Je to přímým důsledkem civilizace trvalého růstu. Jakkoliv
se v dosavadních formách všeobecný růst čím dál tím více ukazuje jako neudržitelný, je k němu globální civilizace paradoxně systémově tlačena.
Jedna z nejvýznamnějších příčin je v tom, že peníze vznikají jako dluh – půjčujeme si z budoucího růstu a vlády, firmy a domácnosti půjčky musí
splácet i s úroky. Ozvěny dopadů cyklického zadlužování můžeme reálně sledovat v krizi Eurozóny. Všeobecná nutnost splácet úroky z dluhů
vede k nutnosti „vydělávat“ pomocí různých investic, aniž by po těchto investicích byla primárně poptávka. Městské periferie se již dávno staly
klíčovým polem realizace těchto investic, respektive periferie jsou jen zpětným pojmenováním pro tyto investice v místě nejmenšího odporu.
Jejich zhodnocování financují klíčovými podíly bankovní fondy, instituce spravující peníze, hodnotí se tu „pouze“ míra rizika návratnosti investice,
nikoliv její obecná potřebnost, povaha nebo logika v kontextu mikrolokality nebo města. Pracovní termín pro popis této situace bývá
„majetkoprávní urbanismus“. Periferie měst v izolovaném mikrokontextu představuje ideál pro realizaci méně rizikových investic než v
koncentrované urbánní situaci s komplikovanou historickou stopou.
RŮST RŮSTU
Marketingové město
Svět lidí 21. století je a bude světem měst. Jeho podobu utváří procesy, které rádi abstrahujeme do pojmů typu
společenská objednávka nebo neviditelná ruka trhu. Ať je to jakkoliv, svět měst - naše vystavěné prostředí má svou hmatatelnou podobu, která se nezhmotňuje nějak mysticky, nýbrž naprosto suše skrze
globálně propojené stavební firmy, holdingy uspořádané do divizí, rozesetých v blízkosti atraktivních trhů –
nikoliv měst, ale celých kontinentů. Staví železnice, letiště, kolektory, přehrady, dálnice a jako bokovku
většinou jak celé čtvrti, ve kterých žijeme, tak i ty, v nichž pracujeme. Skutečná stavební firma dnes není parta
zedníků, je to globální poskytovatel služeb. Hraje tu roli především fakt, že marže na samotném stavění je při
obřím a pomalém obratu mizerná a procentuelně se příliš neliší od tolerance chyby v rozpočtech.
Strategie klíčových globálních hráčů na světovém trhu (jiný ani není), zaměstnávajících lidi po
desetitisících, je dnes postavena na posunu od stavění budov k poskytováním stavebních služeb.
Architektura a urbanismus je jen jeden z celé řady servisů. Kdo ovládá delší část celého životního
řetězce stavby od přírodních zdrojů, přes projekci a výstavbu až po facility development, tomu
odpadají konkurenti schopní poskytnout totéž. I kdysi převratná metoda navrhni – postav na klíč je už
překonána. Stavební společnosti teď samy aktivně vyhledávají pro své klienty investiční příležitosti, umísťují
jejich volné kapitálové zdroje, poskytnou jim plný servis vedoucí k realizaci stavby, provozují ji, čímž v tichosti
přežijí kritické období reklamací, a nakonec když si na sebe stavba po letech vydělá, zprostředkují její prodej.
Odhaduje se, že projekty typu DBOT (design, build, operate, transfer) do roku 2015 v USA stoupnou až na
45% celkové stavební produkce. To je těžko přehlédnutelný objem, který se nemůže do role architektů a
postavení architektury nepromítat. Kdeže je tedy v tomto procesu architektura? Jedinou vyznávanou a
sledovanou hodnotou v celém procesu je riziko návratnosti investice. Architektura není nikde jinde, než na
prvním místě mezi riziky. Architekti totiž patří mezi největší pomlouvače (nebo kritiky – podle úhlu pohledu)
stavebních firem. Takové riziko je třeba velmi dobře ošetřit, protože málokteré odvětví je tak závislé na
opakovaných zákaznících jako stavebnictví. Když stavíte knihovny, mrakodrapy, metra a dálnice, kolik si
můžete v regionu dovolit ztratit klientů a nahradit je jinými? Řešením je buď dát architektům náhubky, nebo se
jim rovnou obloukem vyhnout.
K tomu připočítejme rychlost. Trendem už nejsou rychlostavby (fast track), ale bleskostavby (flash
track). Například Skanska AB se proto profiluje jako „The city builder“. Vzhledem k chronickému nedostatku
tesařů na monolity se dlouhodobě orientuje na nové formy prefabrikací a s tím související rychlovýstavby
celých městských čtvrtí. Její strategií je „těžit z urbanizačních trendů“ a stavět pokud možno rovnou celá
města najednou. Urbanisté, geografové, sociologové zahoďte teorie, dívejte a učte se. Sepisujíce neustále
nové Athénské charty a kritizujíce separační metodiku té první, ve skutečnosti neumíme o mnoho víc, než
navléci na funkční zónování o něco málo slušivější kabát. Rychlost proměn měst dělá z rozestavěného
provizoria de facto trvalý stav, není výjimkou, že stavby předbíhají jak povolovací procesy, tak připravenost
území na změny, které přinášejí. Neustále probíhající šmodrchance byrokratických procesů, deprimují lokální
obyvatelstvo a zcela paralyzují možnosti nadhledu, koncepčnosti a vědomé realizace hodnot. Architektonický
diskurs se hemží slovy, které mají latinský a řecký základ, nový jazyk periferií je ale marketing. Dynamické
odvětví, jehož anglismy ani nestíháme vstřebávat.
A nakonec, do roku 2015 je také prognózován začátek propojování velkých stavebních podniků v
oblasti dokončovacích staveb – řemesel do franchisingu. Půjde v nich o to, vytvářet a provozovat filozofii
značky developerské divizi stavební firmy na míru. Takové Mc Deco's. Ty de facto přeberou design
kontrolovatelného prostředí staveb, to hezké vevnitř, kvůli čemu si domy stavíme. Takové řetězce hravě naplní
tradiční role architektů způsoby, jimž bude nesnadné konkurovat. Poslední bašty architektů budou strženy,
nezbude už nám patent ani na barevnost fasád.
Tváří v tvář těmto globálním trendům je nutné pokládat správné otázky.
(poprvé publikováno J. F. Novák, Postradatelný architekt?, Zlatý řez, Inventura urbanismu, 2011)
Periferie soudobých měst se tak na rozdíl od předměstí z 19. století, která vznikala primárně jako odpověď na stimulovanou poptávku,
stávají konzumním městy v nejhlubším slova smyslu podobně, jako je konzumní naše civilizace. To neznamená banální konstatování, že
konzumujeme, nýbrž že konzumace statků a zážitků, je nejhlubší podstatou, úhelným kamenem prostředkem, cílem i hnacím motorem naší
civilizace. Narůstá počet obytných místností na byt, obytná plocha na osobu, objem odpadu, koupěschopnost, mobilita i akční radius jednotlivce.
Nároky na individuální prostor a mobilitu ale nejsou klíčovou složkou akcelerace městokrajiny periferií. Lidské ambice byly nekonečné i před
rozmachem periferií. Podstatou trvalého růstu periferií je trvalý růst civilizace, který se v určitý okamžik propojil v globální finanční
systém zacyklený v posilující zpětné vazbě. Ta se v Evropě de facto realizuje na periferiích měst, jejichž centra a lány příměstského
bydlení sní svůj sen o trvalé prosperitě. Aby ten mohl trvat, udržuje se systém v šachu: vždyť státní podpora stavebnictví vede k
podpoře domácí ekonomiky (a ta k soukromé poptávce po stavebnictví). Dostupné studie vyčíslují multiplikační efekt stavebnictví na
zaměstnanost koeficientem 3,2 – 3,5, tj. 1 mil. Kč investovaný do stavebnictví generuje potřebu 3,2 – 3,5 pracovníků ve stavebnictví, v návazných
průmyslových činnostech, v projekci a ostatních souvisejících činnostech. Z každých 100 mil. Kč vložených do stavebních investic jsou údajně
daňové a ostatní přínosy do veřejných rozpočtů cca 55,5 mil. Kč při pesimistickém odhadu z roku 2006. „Optimistické“ odhady z rostoucí daňové
zátěže roku 2012 hovoří o již o 75 mil. Kč. Staví se tedy proto, aby se systém udržel v chodu.
IMAGINACE A ZAHUŠŤOVÁNÍ
Většinová společnost ve svých postojích k udržitelnému (trvalému) oproti „fundamentálním ekologům“ drží svůdné představy, že hlavním zdrojem
růstu a pokroku je v principu nevyčerpatelná lidská tvořivost, inteligence a imaginace, jejíž zdroje jsou nevyčerpatelné. Podstatou růstu periferií
je však neoddiskutovatelná hmota, která se nezjevuje nějak mysticky, ale kupuje se za peníze. Celkový objem peněz ovšem začne klesat,
pokud si firmy, vlády a domácnosti nebudou půjčovat stále více peněz, což je dáno tím, že agregátně, vždy splatí víc, než si půjčí díky úrokovaným
úvěrům. Abychom mohli splácet, je nutné investovat a zhodnocovat. Kde jinde než ve městě, tam, kde je riziko ztrát nejmenší – na periferii.
Cyklická povaha takové situace se zdá mnohem zásadnější, než původní identifikovaní „nepřátelé městskosti konce 20. století“ jako
hygienické a požární limity v kombinaci se segregačním zónováním. Není tak již vůbec jisté, že by pouhá reforma dosavadního myšlení
vedla k zamýšleným výsledkům, často představám o návratu k pseudohistorickým městským kvalitám, z nichž mnohé ve skutečnosti ani
neexistovaly. Zejména možnost opět „zahušťovat“ město, po kterém je mezi částí odborné veřejnosti vysoká poptávka, nezaručuje s vysokou
pravděpodobností v ideálním případě o moc více, než sérii povedených nových čtvrtí lokálního měřítka, ovšem pravděpodobně značně
nesouvislých a k tomu nástroj pro reformu již existujícího kompaktního města a doplnění mezer, tedy zdokonalování toho co se zdá být v pořádku
a čemu se cítíme rozumět. Není to ale již jen pokračování „vylepšování“ krás, které máme jisté, dekorování pokojíku, zatímco dům se rozpadá?
Hledání dokonalého slohu konce 19. Století? Ohromná periferní území okolo Prahy není v horizontu několika generací čím zaplnit pouze proto, že
si to architekti přejí. Jak ukazuje lord Rogers na příkladu Británie: 90% toho, co zde bude stát za dvacet let, zde již stojí. Je-li tomu tak, mnoho
nástrojů na skokové zlepšení charakteru megapolí nám nezbývá a nezdá se, že zahušťování je to, co může periferní oblasti skutečně změnit.
Snad to není ani žádoucí. Nestálost a chaotičnost periferií velkých měst je jejich podstatou, kdybychom se jí zbavili, vznikly by nejspíš nové
periferie. Periferiím je třeba hlouběji porozumět, přijmout je a naučit se jejich komplikovaný jazyk překládat do projevů, které budou účinněji
kompenzovat náklady, jež vyvolávají. Možná to znamená
Město a jeho blízkost je navzdory vší kritice pro jednotlivce stále přitažlivé a to i v periferních podobách nově budované chudinské čtvrti v Africe,
nebo favelas v Latinské Americe. Evropské periferie mají jiný charakter než slumy a favely, nejsou budovány ze zoufalství a touhy po dostatku, ale
z naděje a touhy po nadbytku. Jak velmi přesně píše Nic Beuret nad odepřením naděje na sociální mobilitu mladým „výtržníkům“ při šokujících
„sociálních“ bouřích v ulicích Londýna: Naděje je mobilizující a organizační silou, která strukturalizuje směr a možnosti našich životů. Tak
jako paměť tvaruje naše chápání minulosti a chápání sebe sama v přítomnosti, naděje tvaruje naše chápání budoucnosti – co zde bude,
co zde může být, kdo a jakým způsobem se staneme něčím víc, než dnes jsme. Jak naděje, tak paměť dávají formu a smysl našim akcím;
dávají smysl našim životům.
Zdánlivě nekontrolovaná periferie všude a stále roste, komplikuje a naplňuje se nečekanými protiklady, které živí aspirace a naděje celé „periferie
planety“. Svou přitažlivost zřejmě čerpá z faktu, že více než zbytek „historického“ města naplňuje potenciál osobní svobody rozmanitostí prostředí
s různými životními způsoby, které se vyvinuly v průběhu historie a z nichž je původní město utkáno. Periferie je oblastí města, kde se dnes tato
svoboda a rozmanitost nejsnáze realizuje, oblast, k níž se nejsnáze přidávají neustále nové způsoby života, které vytváříme. Jak tedy již
bylo řečeno trefněji Davidem Shanem: Města vždy byla dotována importem energie z okolí, nikdy nebyla v ekologické rovnováze, vždy byla
zdrojem emisí, nových doposud nepoznaných problémů a výzev. Na druhou stranu se jejich nainvestovaný potenciál v kombinaci s organizačními
kapacitami může ukázat jako klíčový pro přežití lidí na této planetě.
Konstruktivní pohled na procesy probíhající na periferiích je pro tuto aspiraci klíčový. Periferie je naděje města. I Prahy.
x David Grahame Shane, Recombinant Urbanism, Wiley – Academy, London 2005, neoficiální překlad
x Zygmunt Bauman, Globalizace (důsledky pro člověka), Mladá fronta, Praha 1999
x Naďa Johanisová, Spor o ekonomický růst, Respekt č. 19, květen 2012
x Eurostat, Květen 2012, data o zadlužení ekonomik Řecka, Španělska, Itálie.
x Pavel Hnilička, Město v krajině nebo spíše „městokrajina?“, Zlatý řez, Inventura urbanismu 2010
x Vývoj stavebnictví do roku 2012, Návrh rozvojových opatření pro obnovu dynamiky stavebnictví a ekonomiky ČR, Autorský kolektiv: Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR, Deloitte Česká republika,ÚRS PRAHA, a.s., ČVUT Praha, fakulta stavební, katedra ekonomiky a
managementu, Externí specialisté
x Towards an Urban Renaissance: Final Report of the urban Task Force. Chaivel by Lord Rogers of Riverside, London, 1999: Urban Task Force
x Nic Beuret, Naděje je proti naději nezbytná zrada, http://vzdelaninenizbozi.cz/nadeje-proti-nadeji-nezbytna-zrada-nic-beuret
Periferie Prahy existuje!
A to dokonce dvojí.
Roman Koucký architektonická kancelář s.r.o v září roku 2009 dokočila pro ÚRM II. část
základních tezí k metodickému přístupu pro zpracování Nového územního plánu hl.m.
Prahy (Koucký, Kábrt, Plos, Novák, Bohunicky, Zahatňanský, Malá), jejíž součástí byla i analýza
28 vzorových výřezů / typových městských struktur, na jejichž základě byla naznačena
charakteristika města jako celku na základě společných znaků jeho struktury (zastavěná plocha,
zpevněná plocha, doplněné o rostlý terén - soukromý a veřejný). Součástí této charakteristiky byla i
definice oblasti tzv. periferie. Analýza patnácti výřezů z této oblasti ukázala, že de facto
rozlišujeme dva typy periferie a sice rezidenční a produkční, což je samozřejmě důsledkem
zónování „moderních” pražských územních plánů. Pefirefie coby oblast s 84% „prázdna” je v
práci charakterizována jako oblast, kde radikálně narůstá podíl rostlého terénu, v rezidenční části i
přes vysokou výškovou hladinu oproti městu a předměstí (díky sídlištím) výsledná intenzita na
centrum ani město nedosahuje. Oproti tomu produkční periferie nabírá oproti jiným strukturám a
urbotypům zcela individuální charakter, kterému je společná jen nízká podlažnost a značné
územní nároky na využívaný terén - dvory pod širým nebem, obratiště parkoviště apod.
Na tuto práci navazuje územně analytický podklad Veřejná prostranství hl. m . Prahy, Roman
Koucký architektonická kancelář s.r.o, červen 2010 (Koucký, Novák, Bohunicky, Malá, Plos),
kde se tato charakteristika Prahy odráží obdobným způsobem, s oblastí tzv. periferií i jejich
hranicemi se zde znovu operuje. Na zprostředkování podrobnějších důkazů není na této
prezentaci prostor, nejjasněji to zobrazuje výše uvedená tabulka, nicméně pro mou disertaci tyto
dvě (přesněji tři) studie relevantně prokazují možnost identifikovat periferii jako oblast společných
znaků prokazatelných nejběžnějšími urbanistickými analytickými metodami, tj. okamžitými řezy (v
čase) a statickým porovnáváním městských struktur, tj. měřitelných projevů - hmot.
Výše uvedené práce navíc kombinují statistický strukturální popis města, jehož vedlejším
výsledkem je i identifikace periferie, s podrobonou charakteristikou (a až h) na základě stability,
stavebních čas, kompozic apod., která účinně doplňuje popis města o nutnou empirickou složku.
Cílem mé práce však není metoda nebo dokonce mapa pojmenovávající, kde periferie je a
kde není, cílem je reflexe důvodů vzniku těchto oblastí, forem a vztahů k dalším strukturám,
v nichž se vyskytují a sil, které je do nich formují.