K OSOBNOSTI ZAKLADATELE BASKETBALU JAMESE NAISMITHA

K OSOBNOSTI ZAKLADATELE BASKETBALU JAMESE NAISMITHA

S
W 198 X
Telesná výchova a šport na univerzitách v ponímaní študentov
ako objektu edukácie
Nitra, 22. 9. 2005
K OSOBNOSTI ZAKLADATELE BASKETBALU JAMESE NAISMITHA
PAVEL ŠMÍD
Katedra tělesné výchovy a sportu PF UHK Hradec Králové, Česká republika
Klíčová slova: basketbal, James Naismith
PROBLÉM
Základy basketbalu nebyly vytvořeny ke konci 19. století, jak by se mohlo zdát z některých
uváděných dokumentů a publikací. To se jenom této hře daly pevná pravidla a řád. I když, mluvíme-li o
pevných pravidlech, nesmíme zapomenout, že jich bylo pouze 13, ale i těchto pár bodů stačilo k tomu,
aby byl vytvořen počátek jedné z nejrozšířenějších a nejpopulárnějších sportovních her 21. století.
První basketbalové hry nacházíme v rozličném čase na rozmanitých místech. Dle Smidy (1975) se
údajně už indiánští domorodci na Floridě bavili tím, že trefovali šípy ovoce vyhazované do košů připravených
vysoko na stromech. Prvky basketbalu najdeme i ve staré francouzské hře choule [soule], která se ještě dnes
hraje v Pikardii. Staří Germánci zase hrávali hru zvanou korball. Podle francouzské sportovní encyklopedie hráli
v 7. století př.n.l. Mayové hru „poptapok“ a Aztékové stejnou hru pod názvem „tchalatchli“, ve které se házelo
na vodorovný cíl. Hru hrála dvě družstva s 3-4 hráči, přičemž každé družstvo bránilo jeden kruh a snažilo se
hodit míč do druhého, soupeřova kruhu. Míč se odbíjel loktem, kolenem nebo stehnem a mohl se házet o zem i o
stěnu, kterou byla kamenná zídka lemující hřiště. Kruhy byly vyznačené dřevenými, později kamennými
obručemi a nacházely se ve výšce asi 8-9 stop.
Patera a Kolář (1998) toto potvrzují svým poznatkem že „…existují historické důkazy o tom, že
už dávno před naším letopočtem měly některé indiánské kmeny na území Latinské Ameriky v oblibě hru,
jejímž cílem bylo prohodit míč kruhem, upevněným vysoko nad zemí na zdi“. Avšak jak dále pokračují
„…jen těžko bychom ji mohli považovat za přímého předchůdce basketbalu v současné podobě“.
Osobou, která určila vývoj basketbalu od jeho zrození, byl dr. James Naismith, profesor
kanadského původu. Možná ani nevěděl o zmiňovaných indiánech, či francouzských hráčích hry choule,
a přesto dokázal využít kulatého tvaru míče, jeho odrazu a touhy lidí bavit se a překonávat překážky.
Dle Smitha (1998) nikdo neví, kdo v historii basketbalu zasáhl koš jako první, ale stalo se to
jednoho prosincového dne roku 1891. Jeden z osmnácti studentů, kteří si vyzkoušeli novou hru
vymyšlenou J. Naismithem, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na
broskve, které visely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů
(YMCA) ve Spriengfieldu v Massachusetts.
Dr. J. Nasmith se narodil se roku 1861 v Kanadě a jeho dětství nebylo příliš šťastné. Již v osmi
letech přišel o oba rodiče a jeho výchovu převzal strýc, který bydlel v malém městě Almonte v severní
části provincie Ontario. Jako mnoho jiných chlapců pracoval James se svým strýcem na farmě a svůj
volný čas trávil ve společnosti svých vrstevníků vymýšlením nových her a soutěží. Protože je však mladý
tvůrce písemně nezachytil, byly zapomenuty. Jedna z her, která zřejmě později podnítila vznik
basketbalu, se jmenovala „káča na skále“.
V roce 1883 J. Naismith opustil městečko Almonte a odešel na univerzitu McGill v Montrealu
připravit se na kněžský stav. Jednoho podvečera sledoval Naismith ragbyovou hru svých spolužáků a
když se po jedné z pranic zranil jeden z nich, přizvali ho, aby si zahrál s nimi. Vzhledem k puritánské
výchově té doby (středověká křesťanská doktrína nenávisti potěšení vlastního těla zakazovala jakékoli
hry a dokonce i tanec) se Naismith dostal do vnitřního konfliktu, zda by se měl do hry zapojit či ne. Tato
hra bylo totiž považována za ďáblův nástroj. Nicméně jeho herní instinkty, které v sobě měl hluboko
zakořeněné už z doby dětství, vyhrály nad puritánským tabu. Poté se dokonce rozhodl, že se stane členem
S
W 199 X
Telesná výchova a šport na univerzitách v ponímaní študentov
ako objektu edukácie
Nitra, 22. 9. 2005
mužstva a nevynechal ani jeden zápas po celou dobu studia na univerzitě McGill. Jeho rozhodnutí,
účastnit se sportu pravidelně, pak mělo určitě velký vliv na volbu, co bude dělat po ukončení
univerzitních studií. Velkým zvratem v jeho životě byl okamžik, kdy se po ragbyovém zápase dal do
diskuse se svým spoluhráčem, který se mu omlouval, že při zápase používal sprostá slova a rouhal se. J.
Naismith uklidňoval svého spoluhráče, že se nic nestalo a že taková slova byla řečena jenom v zápalu hry,
která byla hrána s velkým nasazením. Sám si tak uvědomil, že může svým bližním pomáhat i jinak než
kázáním. Od ředitele místní YMCA se Naismith dozvěděl o Mezinárodní sportovní škole ve
Spriengfieldu ve státě Massachusetts, která hledala učitele pro výuku mladých instruktorů tělesné
výchovy. Rozhodl se proto, že po promoci navštíví tuto sportovní školu a zjistí, zda by mohl sportem i
křesťansky pozitivně ovlivňovat své bližní (Naismith, 1941).¨
Po promoci na univerzitě McGill strávil Naismith většinu léta návštěvami jednotlivých organizací
YMCA na východě USA. Několik dnů pobyl i v letní škole YMCA konané ve Spriengfieldu, kde se
potkal a diskutoval s děkanem Fakulty tělesné výchovy Dr. Gulickem, dynamickým mužem, který sdílel
s Naismithem doktrínu známou jako „svalové křesťanství“ - víra, která pracovala s vědomím, že správná
kultivace těla může dále pomoci rozvíjet mentální a duchovní růst (Young, 1996).
V 70. a na počátku 80. let 19. století byl sport stále více populárnější díky rozvoji kolektivních her
a atletiky. Absolventi univerzit, kteří se po promoci usazovali v jednotlivých komunitách a stávali se
vedoucími jednotlivých poboček YMCA, si stále pamatovali ty napínavé zážitky, které zažívali při hraní
her na vysoké škole. Hry jako rugby či baseball se stávaly v zimním období důvodem velké
nespokojenosti hráčů, neboť se v zimě v tělocvičnách prováděla pouze masová gymnastika a ta
v porovnání s barvitými hrami neměla šanci. Většina vedoucích si uvědomovala silnou potřebu vytvořit
novou zajímavou hru vhodnou pro halové využití, která by uspokojila požadavky sportovní veřejnosti
v přestávce mezi fotbalovou a baseballovou sezónou. Proto se na podzim roku 1891 rozhodl Dr. Gulick
uspořádat sezení vedoucích, které by se touto situací zaobíralo. J.Naismith zde navrhl pokusit se vytvořit
novou hru pomocí kombinace jednotlivých faktorů již známých her (ragby, americký fotbal, fotbal,
baseball, lední hokej, lacrosse …). Dílčí poznatky a zkušenosti, které Naismith použil k vynalezení své
nové hry, byly shrnuty Johnem Bunnem, pozdějším trenérem basketbalového týmu University
Spriengfield. Následující výčet pravidel byl otištěn v roce 1949 v publikaci Preface to The Rules of
Basketball, 1894.
¾
¾
¾
¾
Dva týmy.
Míč vhodný ke hře.
Hrací plocha.
Způsob pohybu míče nebo jiného náčiní směrem k cíli v podmínkách omezeného prostoru pro
útočnou hru.
¾ Výčet povolených způsobů k zastavení útočícího týmu a zabránění dosažení cíle – bodů.
¾ Tresty za porušení těchto pravidel.
¾ Určení hodnoty při dosažení cíle.
Průlomový nápad na vytvoření cíle pro skórovaní (střelba míčem na vysoký cíl) přišel z již
zmiňované hry „káča na skále“, kterou hrával James Nasmith jako dítě se svými kamarády v koutu u
Bennie vedle kovárny. Zde stál kámen ve tvaru převrácených necek asi tak po kolena vysoký. Tento
kámen se pak stával centrem veškerého dění a dětských her (Naismith, 1941).
Se vzpomínkou na tuto dětskou hru začínal Naismith vidět náčrt hry a hráče, jak házejí míč
obloukem na cíl umístěný někde v tělocvičně. Na každý konec tělocvičny položil na zem krabici, do které
by hráči obloukem házeli míč, který by se počítal za branku. Avšak později si uvědomil základní problém
v této koncepci, neboť pokud by se bránící hráči stáhli k této krabici a vytvořili by kolem ní kruh, bylo by
složité či dokonce nemožné dosáhnout branky. Aby tento problém vyřešil, přišel s myšlenkou umístit tuto
S
W 200 X
Telesná výchova a šport na univerzitách v ponímaní študentov
ako objektu edukácie
Nitra, 22. 9. 2005
krabici nad hlavy hráčů. Toto umístění by totiž nutilo bránící hráče k pohybu a ke snaze získat míč od
útočníků dříve než se pokusí vystřelit na krabici. Požádal proto správce budovy pana Stebbinse, který mu
našel ve skladu dva staré koše od broskví. Takto postupně řešil J. Naismith problémy s vytvořením
pravidel hry (např. rozskok = rugby).
Ačkoliv Naismith věřil, že jím vytvořená hra bude úspěšná, opravdový test přišel, když se rozhodl
představit tuto hru svým žákům a ti ji přijali. Rozdělil třídu o 18 žácích na dvě družstva po 9 hráčích a
každé družstvo pak na tři trojice. Jedna útočila, druhá vyplňovala střed hřiště (takzvaní centři) a třetí,
která byla nejblíže vlastnímu koši, bránila. Poté vybral dva centry na rozskok a vyhodil míč do vzduchu.
První basketbalová hra začala, psal se 21. prosinec roku 1891.
Basketbal byl vytvořen díky kreativnímu nadání muže, dětskému hernímu duchu, souboru
šťastných náhod, košů od broskví místo krabic a hlavně díky ochozům, které ohraničovaly celou
tělocvičnu a na které bylo možné zavěsit koše ve výšce 3 metrů. Hra začala žít a utvářela se do dnešní
podoby na základě tohoto jednoho rozhodnutí o koších (Bunn, 1949).
Název hry vzešel od hráče Franka Mahana, který nejprve navrhoval, aby se hra jmenovala
Naismith Ball. Naismithovou odpovědí byl smích a názor, že tento název by hru zahubil. Mahan proto
poté navrhnul, aby se hře říkalo basket ball, s čímž Naismith souhlasil, a proto se nová hra pojmenovala
„basket ball“.¨
James Naismith se díky své iniciativě, nápadům a jejich praktickou realizací stal jednou
z nejvýznamnějších osobností v basketbalovém hnutí. Položil základy hry, kterou se na nejrůznějších
úrovních baví tisíce lidí všech kontinentů, ras, pohlaví i vzdělání a která je pro část z nich velmi dobře
placenou prací. Basketbal dokázal vždy v historii velmi pružně reagovat na vývoj hry (pravidlo 3 vteřin,
24 vteřin …), adaptovat se na měnící se podmínky, a tak zůstat atraktivní sportovní hrou. Bude-li tento
vývoj takto pokračovat, jsme přesvědčeni, že motto – „One world, one game“ může odrážet rozšíření této
hry na naší planetě.
LITERATURA
1.
2.
3.
4.
5.
6.
BUNN, W. J. 1949. Preface, a background for the rules of basketball.
NAISMITH, J. N. 1941. Basketball, its origin and development. New York : Association Press.
NAISMITH, J. N. & Gulick, L. H. (1894) Basket-ball. (Spalding Athletic Library). New York :
American Sports Publishing.
SMIDA, I. 1975. Basketbal, bibliografia 1945 –1970. Bratislava : Univezitná knižnica v Bratislave.
SMITH, R. 1998. Velká encyklopedie Basketbal. (H. Karbanová, L. Nová & M. Pechová, Trans.)
Praha : Václav Svojtka & Co.,. (Originál vydán 1998)
YOUNG, D. C. 1996. The modern Olympics: A Struggle for Revival. Baltimore : The Johns Hopkins
University Press.
PERSONALITY OF BASKETBALL FOUNDER JAMES NAISMITH
Summary
This contribution is focused on the person of Dr. James Naismith who was the first to create game
rules. The author describes the life and work of this great man.
Key words: Basketball, James Naismith
E-mail: [email protected]