Jak tráví prase přijaté živiny V trávícím traktu prasat se potrava

Jak tráví prase přijaté živiny
V trávícím traktu prasat se potrava fyzikální, chemickou a biologickou cestou rozloží
až na jednotlivé živiny a ty pak prasata stráví.
Prasata mají ústní štěrbinu široce rozeklanou a při pití ji neponořují zcela do tekutiny,
což má za následek charakteristický zvuk (JELÍNEK, KOUDELA aj.., 2003). Žvýkání u
prasete závisí na konsistenci krmiva. Kašovité krmivo prase žvýká krátce a jeho příjem je
zpravidla doprovázen mlaskáním. Na jedno sousto pevného, neupraveného krmiva vynaloží
20 - 40 žvýkacích pohybů. Menší počet žvýkacích pohybů je např. při zkrmování šrotovaného
krmiva. Pohyby spodní čelisti nahoru a dolů jsou doprovázeny pohyby do stran. Mechanické
zpracování krmiva v ústní dutině je důležité pro další jeho trávení. Příliš jemně rozmělněné
krmivo prochází žaludkem rychle do tenkého střeva a trávicí efekt se snižuje.
Za den vyloučí prase 10 - 15 l slin. Z toho připadá asi 53 % na příušní žlázu, 5 % na
podčelistní a 37 % na drobné slinné žlázky. Podčelistní a drobné žlázky vylučují nepřetržitě
zásadité serózní sliny, podjazykové mucinózní, příušní smíšené. Poslední dvě vylučují sliny
pouze v době příjmu krmiva. Množství vyloučených slin závisí na obsahu vody v krmivu. Při
zkrmování suché krmné směsi vyloučí prasnice 8 - 12 l slin (1,2 - 2 l na 1 kg), při podávání
směsi s 60 - 70 % vlhkostí jenom 3 - 4 l (0,5 - 0,6 l na 1 kg). Sekrece slin závisí i na druhu
krmiva. Jejich množství, v přepočtu na sušinu krmiva, klesá v následujícím pořadí: obilní šrot,
kompletní směs, vařené brambory, mléko, voda. Sliny prasete obsahují alfa-amylázu a ßglukosidázu. Do věku asi 14 dnů amylolytická aktivita slin stoupá a potom již celý život
postupně klesá na hodnoty dospělého zvířete. Aktivita alfa-amylázy je nepřímo úměrná
intenzitě sekrece. Nejvyšší aktivity dosahují enzymy slin při optimální vlhkosti krmiva. K
trávení škrobu dochází nejen v dutině ústní, ale i v kardiální části žaludku do změny pH
přijaté potravy (v kyselém prostředí se škrob alfa amylázou neštěpí).
Objem žaludku dospělého prasete je 5 - 10 l, tj. asi 1/3 celkového objemu trávicího
traktu. Bezžlaznatá část zaujímá 11 %, kardiální 39 %, fundální 31 % a pylorická 19 % z
celkové plochy žaludku. Kardiální žlázy produkují zásaditý sekret, obsahující mucin,
leukocyty a malé množství pepsinogenu (JELÍNEK, KOUDELA aj., 2003). Po nakrmení se
obsah žaludku promíchává poměrně slabě. Pouze pylorická část má intenzivnější peristaltiku.
Zejména nedostatečně navlhčené krmivo může zůstat ve vrstevnatém stavu i několik hodin.
Při příjmu krmiv různé konzistence vytlačují pevnější porce kašovitou hmotu, nacházející se
podél velkého zakřivení, do kardiální a pylorické části a samy jsou vystaveny účinku
žaludeční šťávy. Do prosycení obsahu žaludeční šťávou probíhá, zejména v kardiální oblasti,
trávení škrobu alfa-amylázou slin. Současně s trávením škrobu probíhá i trávení bílkovin a
tuku. Tato fáze smíšeného trávení cukrů, bílkovin a tuku trvá několik hodin a dochází při ní k
rozštěpení až 20 % lehce stravitelných sacharidů. Podílí se na něm částečně i bakteriální
trávení a vzniká maltóza, glukóza, kyselina mléčná, máselná, octová a plyny. Hodnota pH
promíchaného obsahu činí 2,5 - 3, ve vrchní části kardiální oblasti je pH 6 – 7.
Asi za 1 hodinu od zahájení příjmu krmiva se žaludek začíná vyprazdňovat a za 4 - 6
hod. přejde do střeva zhruba polovina přijatého krmiva. Poměrně rychle opouští žaludek
silážované krmivo, pomaleji přechází do duodena suché a hrubé krmivo a zejména krmivo
obsahující tuk. Vyprazdňování je řízeno hlavně náplní dvanáctníku a kyselostí jeho obsahu.
Zbytky krmiva najdeme v žaludku ještě za 12 - 15 hod. a 10 - 15 % obsahu v něm setrvává
déle než 24 hod..
Žaludeční šťáva se asi ze 70 % vylučuje ve dne a 30 % v noci. Na 1 kg sušiny krmiva
vyloučí sele 3 - 4 l, prasnice a kanec 4 - 5 l žaludeční šťávy. Čistá žaludeční šťáva obsahuje
pouze 10 % vázané HCl a její pH se pohybuje mezi 0,7 - 1,8. U selat se do věku 25 - 30 dnů
volná HCl v žaludeční šťávě nevyskytuje (JELÍNEK, KOUDELA aj., 2003). Žaludeční šťáva
prasete obsahuje několik druhů pepsinů. V období mléčné výživy obsahuje žaludeční šťáva
chymosin. V prvním měsíci života vytvářejí vhodné podmínky pro proteolytické trávení
pravděpodobně bakterie mléčného kvašení. Žlázy pylorické části žaludku vylučují rovněž
peptidázu a lipázu. Sekrece žaludeční šťávy probíhá nepřetržitě, její složení a množství se
však mění, především v závislosti na množství a složení krmiva.
Z anorganických látek obsahuje žaludeční šťáva vodu, kyselinu chlorovodíkovou a
soli Na, K, Ca, Mg, P a NH4 (chloridy, fosforečnany a sírany). Z anorganických látek má
největší význam kyselina chlorovodíková, protože denaturuje bílkoviny, aktivuje pepsinogen,
vytváří vhodné prostředí pro působení pepsinu, chrání vitamíny rozpustné ve vodě před
znehodnocením, umožňuje využití některých minerálních látek (Ca, Fe), tlumí vylučování
gastrinu, způsobuje bobtnání vaziva, má baktericidní účinek, zabraňuje rozmnožování
kvasinek a plísní v žaludku, stimuluje vylučování sekretinu a některých dalších intestinálních
hormonů, aj.
Z organických látek mají význam především enzymy. Pepsin je proteolytický enzym,
produkovaný hlavními žaludečními buňkami jako neaktivní pepsinogen, který je v kyselém
prostředí aktivován na pepsin. Rozlišujeme několik druhů pepsinů s odlišnou proteolytickou
aktivitou a podmínkami působení. Optimální pH se pohybuje v rozmezí 1,5 - 3,5. Pepsin je
endopeptidáza, štěpící peptidové vazby v místě fenylalaninu a dikarboxylových aminokyselin
za vzniku vyšších polypeptidů, které jsou dále štěpeny až v tenkém střevě. Pepsin rovněž sráží
mléko. Proteolytická aktivita žaludeční šťávy souvisí s obsahem bílkovin v krmivu. Pepsinem
se netráví například mucin, keratin, ovomukoid a spongin. Gastriksin (dříve katepsin) je
vylučován jako gastriksinogen (JELÍNEK, KOUDELA aj.., 2003) mukózními buňkami
pylorické části žaludku, případně duodena. Optimální pH je 3,5 - 4,5. Chymosin (rennin,
chymáza, syřidlový enzym) sráží mléko. Za přítomnosti vápníku přeměňuje rozpustný kasein
na parakaseinát vápenatý. Zabraňuje tím rychlému průchodu mléka žaludkem. Kromě toho
má i trávicí účinek. Je obsažen pouze v trávicích šťávách selat a není obsažen v žaludeční
šťávě dospělých prasat. Optimální pH je 5,4, ale účinnost si zachovává i ve slabě alkalickém
prostředí. Žaludeční lipáza je málo aktivní. Štěpí pouze dobře emulgovaný tuk, takže se
uplatní pouze u selat při trávení mléčného tuku. Hlen (muciny) jsou glykoproteiny
produkované mucinózními buňkami a jejich funkce spočívá v tom, že chrání žaludeční
sliznici před mechanickými a chemickými účinky žaludečního obsahu. Tato asi 1 mm silná
vrstvička se neustále obnovuje. Porušení hlenové ochrany má za následek vznik žaludečních
vředů. Velmi jemně šrotované obiloviny nebo mouky mohohou vytvořit na některých místech
žaludku neprostupnou vrstvu, která brání vylučované kyselině chlorovodíkové promíchat se
se žaludečním obsahem a tato kyselina pak proniká i pod vrstvu mucinu a naleptává žaludeční
sliznice a tím přispívá ke vzniku vředů. Vnitřní faktor (intrisic factor, apoezytein) je
glykoprotein produkovaný hlavně krycími buňkami pylorické části žaludku. Tvoří komplexy s
vitaminem B12 a tím chrání tento vitamín před rozštěpením a umožňuje jeho resorpci
(vazbou na povrchové receptory tenkého střeva v kyčelníku). Enzym gastroferrin je rovněž
glykoprotein, umožňující resorpci železa.
Trávení v tenkém střevě
Pankreatická šťáva - je produkována exokrinní částí slinivky břišní a je vylučována
pankreatickým vývodem (ductus pancreaticus) do dvanáctníku. Pankreatická šťáva je
nejdůležitější trávicí šťávou. Je to bezbarvá čirá tekutina, slabě alkalické reakce (pH 7,2 - 8,5)
s obsahem 1 - 2 % anorganických a organických látek. Za 24 hodin vyloučí prase asi 7,0 - 8,0
l.
Je složena z anorganických látek - hydrogenuhličitan sodný, vylučovaný buňkami
pankreatických vývodů. Z buněk pankreatu přechází do pankreatické šťávy a slouží k
neutralizaci kyselého žaludečního chymu ve dvanáctníku. Z dalších anorganických látek jsou
to Na2CO3, NaCl, draselné, vápenaté a hořečnaté soli, soli Fe, aj. Se stoupající koncentrací
hydrogenuhličitanu sodného klesá obsah chloridů. Celková koncentrace těchto dvou aniontů
však zůstává stálá. Ostatní anionty jsou přítomny v zanedbatelném množství. Z organických
látek obsahuje pankreatická šťáva albuminy, globuliny, nukleoproteiny, mucin, lipidy,
cholesterol, močovinu a především enzymy, štěpící bílkoviny, polysacharidy i tuky. Z
proteolytických enzymů je to trypsin, chymotrypsin, karboxypeptidáza, elastáza a kolagenáza,
a dále ještě ribonukleáza, deoxyribonukleáza, lipáza, fosfolipáza, cholesterolesteráza a alfaamyláza.
Trypsin se tvoří jako neaktivní trypsinogen, který je ve střevě aktivován enzymem střevní
sliznice enteropeptidázou (dříve enterokinázou), případně autokatalyticky již aktivním
trypsinem. Je to endopeptidáza štěpící bílkoviny na peptidy v místech peptidových vazeb
bazických aminokyselin argininu a lyzinu. Současně může štěpit některé dipeptidy na
aminokyseliny. Je to nejaktivnější proteolytický enzym pankreatické šťávy. Optimum jeho
působení je při pH okolo 8. Chymotrypsin je také endopeptidáza, která je výsledkem aktivace
chymotrypsinogenu trypsinem. Nemůže se však aktivovat autokatalyticky. Štěpí peptidové
vazby v místech, kde jsou v bílkovinnách obsaženy aromatické aminokyselinami.
Karboxypeptidáza vzniká z neaktivních prokarboxypeptidáz působením trypsinu. Jsou to
exopeptidázy, odštěpující jednotlivé aminokyseliny z karboxylového konce peptidů,
vznikajících trávicím účinkem endopeptidáz, případně i ze zcela nerozložených bílkovin.
Karboxypeptidáza A (pokračuje v proteolýze započaté chymotrypsinem, případně elastázou)
odštěpuje aromatické aminokyseliny fenylalanin, tyrozin a tryptofan. Karboxypeptidáza B
(navazuje na trávení trypsinem) odštěpuje ze substrátu bazické aminokyseliny arginin a lyzin.
Elastáza je endopeptidáza, která dovede štěpit elastin, protein vazivových tkání, nepřístupný
jiným proteázám. Kolagenáza štěpí kolagen mezi glycinem a izoleucinem. Nukleázy
(ribonukleáza, deoxyribonukleáza) štěpí fosfodiesterovou vazbu nukleových kyselin za
vzniku nukleotidů. Lipáza (steapsin) štěpí triacylglyceroly přednostně v pozici 1 a 3 na di- a
monoacylglyceroly, případně až na glycerol a mastné kyseliny. Optimální pH se pohybuje
mezi 7 – 9 (JELÍNEK, KOUDELA, aj., 2003).
Účinnost lipázy se zvyšuje v přítomnosti iontů Cl-, Ca++ a enzymu kolipázy. Kolipáza
je enzym pankreatické šťávy, který vzniká z neaktivní prokolipázy působením trypsinu. Při
nadbytku Ca++ nebo při příliš nízké koncentraci monoacylglycerolů vytváří část mastných
kyselin neresorbovatelná vápenatá mýdla, která jsou vylučována z organismu ve výkalech.
Aktivitu pankreatické lipázy výrazně zvyšují soli žlučových kyselin. S rostoucí délkou řetězce
mastných kyselin, rychlost hydrolytického účinku lipázy na triacylglyceroly klesá.
Fosfolipáza je aktivována z profosfolipázy trypsinem. Štěpí za přítomnosti solí žlučových
kyselin a Ca++ fosfolipidy, především fosfatidylcholin (lecitin) na mastné kyseliny a kyselinu
fosforečnou. Cholesterolesteráza (nespecifická lipáza) štěpí nejen estery cholesterolu, ale i
druhou esterovou vazbu triacylglycerolů, estery vitamínů A, D, E a mnohé další lipidové
estery, včetně některých cizorodých látek. Uvolňuje se v aktivní formě. Amyláza (amylopsin)
štěpí 1 - 4 glykosidickou vazbu škrobu a glykogenu přes dextriny a maltotriózu na maltózu.
Optimum působení je u prasat při pH 5,5 - 6,0. Její účinnost podporuje sůl (NaCl), žluč a
produkty trávení bílkovin. Vyšší alkalita střevního obsahu účinek amylázy brzdí. Selata
začínají vylučovat tento enzym až ve druhém týdnu života (JELÍNEK, KOUDELA aj.., 2003).
Žluč je produktem jaterních buněk, který napomáhá fyziologickému průběhu trávení a
vstřebávání tuků a také vylučování některých látek z organismu. Žluč je složena z
anorganických látek - bikarbona, chlorid sodný a draselný, fosforečnan hořečnatý a vápenatý,
železo a stopové množství mědi. Nejdůležitější anorganickou složkou je NaHCO3, který se
podílí na úpravě pH žluči a obsahu tenkého střeva. Žluč obsahuje z organických látek žlučové
kyseliny a jejich soli, žlučová barviva, cholesterol, lecitin, tuky, mastné kyseliny, močovinu,
alkalickou fosfatázu a mucín.
Žlučové kyseliny (k. cholová a chenodeoxycholová) vznikají v jaterních parenchymových
buňkách z cholesterolu. Ještě před sekrecí dochází ke konjugaci s glycinem, taurinem a
dalšími látkami za vzniku kyseliny taurocholové. V tenkém střevě je část žlučových kyselin
bakteriální činností přeměněna na kyseliny deoxycholovou a litocholovou. Až 95%
konjugovaných žlučových kyselin se v ileu aktivně vstřebá a portální krví se dostává do jater,
kde se opět (až 10x za den) stávají součástí žluče. Žlučová barviva - bilirubin a biliverdin se
vytvářejí v játrech, kostní dřeni a ve slezině z hemoglobinu uvolněného z odumřelých
erytrocytů a ze svalového myoglobinu. Odštěpením bílkovinné složky a železa vzniká
biliverdin a jeho redukcí bilirubin. V retikuloendoteliálním systému se bilirubin váže na
bílkovinu a krví je dopraven do jater. Je vychytáván Kupferovými buňkami a předáván
buňkám jaterním, ve kterých se bílkovinná složka oddělí. Do žluči je bilirubin vylučován
převážně ve vazbě s kyselinou glukuronovou a částečně konjugovaný se sulfátem. K vazbě
bilirubinu s kyselinou glukuronovou na glukuronid je zapotřebí enzym glukuronyltransferáza.
Střevní bakterie přeměňují bilirubin na dobře rozpustný urobilinogen, který je zčásti
resorbován do krve a stává se opět součástí žluči nebo je vyloučen močí, ve které se oxidací
mění na urobilin. Ve výkalech se urobilinogen po předchozí redukci na sterkobilinogen mění
oxidací na sterkobilin. Cholesterol se v organismu tvoří z acetátu a nachází se ve žluči jak
volný, tak esterifikovaný. Prase ukládá část cholesterolu v tuku. Prase může získat cholesterol
též z živočišných tuků. Nadbytek cholesterolu se vylučuje z organismu žlučí (JELÍNEK,
KOUDELA aj., 2003). Lecitin je hlavní fosfolipid žluči. Podílí se na emulgaci tuků a tvorbě
micel.
Žluč se podílí se na neutralizaci kyselého prostředí ve dvanáctníku a vytváří tak
vhodné podmínky pro působení enzymů pankreatické a střevní šťávy, snižuje povrchové
napětí tukových kuliček a tím zajišťuje jejich emulgaci, zvyšuje aktivitu pankreatické lipázy.
Soli žlučových kyselin vytvářejí s mastnými kyselinami ve vodě rozpustné komplexy a
umožňují tak jejich resorpci. Žluč spolu s resorpcí tuků umožňuje resorpci vitamínů
rozpustných v tucích, zejména vitamínu D. Nedostatečný přítok žluči do duodena vede k
poruchám metabolismu vápníku. Žluč má baktericidní účinky, čímž reguluje množství
bakterií ve střevě. Narušení trávení a resorpce tuku při absenci žluče ve střevě má za následek,
že nevstřebaný tuk narušuje hydrolýzu bílkovin, které potom podléhají intenzivním
rozkladným procesům v tlustém střevě. Žluč má detoxikační účinek (vazbou některých
toxických látek na žlučové kyseliny). Soli žlučových kyselin udržují v roztoku cholesterol.
Optimálně je cholesterol ve žluči rozpuštěn za přítomnosti lecitinu, se kterým vytváří smíšené
micely. Mucin stabilizuje emulzi tuků ve střevě a zpomaluje resorpci solí žlučových
kyselin. Žluč odstraňuje z organismu některé látky (cholesterol, Fe, bilirubin a mnohé
produkty detoxikace) - exkreční funkce žluče. Pro nadbytečné železo je to jediná cesta, kterou
může být z organismu odstraňováno.
Střevní šťáva je produktem Lieberkühnových krypt, které se nacházejí ve sliznici
celého tenkého střeva, a Brunnerových žláz z podslizničního vaziva dvanáctníku. Pohárkové
buňky sliznice obohacují střevní šťávu o hlen, který chrání sliznici před mechanickým
poškozením. Střevní šťáva je bezbarvá opaleskující tekutina zásadité reakce. Ve dvanáctníku
je pH 8,5 až 9,5, v lačníku a kyčelníku 7,5 až 8,5. Hustý alkalický sekret Brunnerových žláz
se podílí na neutralizaci kyselého žaludečního chymu po jeho vstupu do dvanáctníku. S
výjimkou mucinázy neobsahuje tento sekret žádné enzymy. Sekret Lieberkühnových krypt
rovněž neobsahuje žádné enzymy, je čirý a přibližně neutrální (pH 6,5 až 7,5).
Střevní šťáva obsahuje z anorganických látek především NaCl a hydrogenuhličitany, z
organických látek obsahuje mucin, odloupané epitelové buňky, leukocyty a enzymy.
Obsahuje následující enzymy - enteropeptidáza (dříve enterokináza) aktivuje proteolytické
enzymy pankreatické šťávy, peptidázy (aminopeptidázy, dipeptidázy, tripeptidázy) je směs
proteolytických enzymů štěpících nižší peptidy na volné aminokyseliny. Peptidázy střevní
šťávy se dříve nazývaly erepsin. Nukleotidázy odštěpují z nukleotidů kyselinu fosforečnou za
vzniku nukleosidů. Nukleosidázy štěpí neukleosidy na purinové nebo pyrimidinové báze a
pentózu. Střevní lipáza štěpí monoacylglyceroly na glycerol a mastné kyseliny. Lecitináza
štěpí lecitin na glycerol, mastné kyseliny, kyselinu fosforečnou a cholin. Alkalická fosfatáza v alkalickém prostředí štěpí fosforečné estery na volné fosfáty. Disacharidázy - štěpí
disacharidy na jednoduché cukry; maltáza (d-glukosidáza) štěpí maltózu na dvě molekuly
glukózy, izomaltáza (1,6 glukosidáza) 1,6 glukosidy na glukózu, laktáza (ß-galaktosidáza)
mléčný cukr (laktózu) na glukózu a galaktózu, sacharáza (ß-fruktofuranosidáza) sacharózu na
glukózu a fruktózu.
Trávení v tlustém střevě
Tlusté střevo má z hlediska trávení u prasat podřadný význam. Většina živin se
strávila a vstřebala v tenkém střevě a navíc se do tlustého střeva nevylučují žádné enzymy. S
chymem přecházejí do tlustého střeva nestravitelné a neresorbovatelné látky, stravitelné látky,
které nebyly zcela stráveny, a proto unikly resorpci, složky trávicích šťáv (enzymy, žlučová
barviva a žlučové kyseliny), hlen střevní epitelie, leukocyty a bakterie. Sliznice tlustého střeva
produkuje především hlen a HCO3 výměnou za resorbovaný Cl-. Nestrávené živiny se mohou
v tlustém střevě trávit částečně enzymy tenkého střeva.
U prasete na začátku tlustého střeva (slepé střevo) účinkem mikroflóry dochází k
trávení vlákniny a ostatních sacharidů za vzniku těkavých mastných kyselin - octové,
propionové a máselné. Vytvořené kyseliny se v tlusté střevě buď resorbují a nebo se stávají
potravou pro další mikroorganismy. Prasata mohou takto využít z tlustého střeva část
dusíkatých látek (až 25 %), především na začátku tlustého střeva. Bakterie syntetizují v
tlustém střevě vitamíny skupiny B a vitamín K. Vzhledem ke ztížené resorpci tyto vitamíny
prasata nevyužijí a většina těchto živin odchází z těla. Mikrobiální činností vznikají v tlustém
střevě i plyny - zejména oxid uhličitý, metan, amoniak, značné množství dusíku, sirovodík,
merkaptan a částečně vodík a kyslík. Ze střeva se tyto plyny odstraňují jednak cestou anální, a
jednak se vstřebávají do krve a jsou vylučovány plícemi.
Tvorba výkalů
Vstřebáváním značné části vody se chymus tlustého střeva zahušťuje, peristaltickými
pohyby se posouvá do konečníku, kde se mění na výkaly (faeces).Výkaly obsahují jednak
látky nestravitelné (keratin), ale i stravitelné, které se pro ztížený rozklad nebo rychlý průchod
trávicím traktem nestačily strávit, případně vstřebat. Pravidelnou součástí výkalů je velké
množství mikroorganismů a zplodin jejich činnosti, zbytky trávicích šťáv, hlen, odloupané
epitelové buňky, leukocyty a minerální látky vylučované střevem (Ca, P, Fe). Množství
výkalů závisí na kategorii prasat, na množství a stravitelnosti krmiva, a s tím souvisí i počet
defekací za den. Za 24 hodin vyloučí selata asi 0,1-0,3 kg, prasata ve výkrmu 0,3 – 1,5 kg a
prasnice 1-3 kg sušiny výkalů.
Vstřebávání
Přenos látek z vnějšího prostředí do vnitřního prostředí organismu, tj. do krve nebo
lymfy, nazýváme resorpcí. Aktivní úlohu při vstřebávání hrají zejména buněčné membrány,
které oddělují cytoplazmu od vnějšího prostředí a mezibuněčné hmoty.
Vstřebávání v ústní dutině nemá podstatný význam. Potrava se zde zdržuje krátkou
dobu, krevní a mízní cévy jsou uloženy poměrně hluboko, sliznice je kryta vrstevnatým
dlaždicovým epitelem a většina látek je zatím v podobě neresorbovatelné. Vstřebávat se
mohou pouze látky rozpustné v tucích. Rozpustné látky pronikají difúzí membránou do
chuťových pohárků a vyvolávají chuťové vjemy, zatímco látky nerozpustné jsou bez chuti.
Vstřebávací plocha žaludku je poměrně malá a i když potrava v něm setrvává
poměrně dlouhou dobu, je stupeň jejího natrávení velmi malý. Sekret žaludečních žláz
odplavuje i vstřebatelné látky od slizničního povrchu a omezuje tím jejich resorpci. Snadno se
v žaludku vstřebává alkohol a některé léky, částečně voda, některé minerální látky, zejména
NaCl a pasivním transportem se mohou vstřebat i monosacharidy. Nejlépe je resorpci
přizpůsobeno tenké střevo a to jak histologickou strukturou, tak obsahem vstřebatelných látek.
Buňky jednovrstevného cylindrického epitelu jsou specializovány jednak pro sekreci a
zejména pro resorpci látek do krve a mízy. Řasy, klky a mikroklky vstřebávací plochu střeva
mnohonásobně zvětšují. Na 1 mm2 sliznice tenkého střeva se nachází 25 - 45 klků, které
zvětšují její povrch asi 25 x. Resorpční plocha tenkého střeva prasete je asi 3 m2 a
kartáčkovitý lem zvětšuje resorpční plochu ještě asi 11 x. Na povrchu jedné resorpční buňky
se nacházejí 1,2 - 3 tisíce mikroklků (JELÍNEK KOUDELA aj., 2003). Podmínkou resorpce
je i prostupnost látek souvislou mucinózní vrstvou, která pokrývá sliznici trávicího traktu. V
tenkém střevě se vstřebávají produkty hydrolýzy všech živin, minerální látky, vitaminy, soli
žlučových kyselin a voda. Vysokomolekulární látky sliznice tenkého střeva nepropouští.
Vstřebávání v tlustém střevě je u prasat bezvýznamné. V začátečních úsecích tračníku
se mohou vstřebávat minerální látky, glukóza, případně další nízkomolekulární látky. V
tlustém střevě vstřebává hlavně voda. Narušení resorpce vody má za následek průjem a
organismus tak ztrácí část potřebné vody. Ostatní živiny se v tlustém střevě neresorbují.