Sabat v Bibli

Sabat v Bibli
(Genesis 2,1) A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich. (Genesis 2,2) A dokonal Elohim dne
sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal. (Genesis 2,3) I
požehnal Elohim dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Elohim ode všeho díla svého, kteréž byl
stvořil, aby učiněno bylo.
I když se slovo Sabat neobjevuje v tomto textu, objevuje se v hebrejském originále dvakrát, tam kde je
v překladu slovo „odpočinul“. Význam hebrejského slova shabbath jako odpočinku pochází z pozdější doby a
vychází z konceptu dne Sabatu a ne obráceně. Původní význam tohoto slova byl „přestat“, jak i v Genesis 8,22.
Textové použití tohoto slova navrhuje, že to také znamená „sabatizovat“ nebo „slavit Sabat“.
Nezkreslené čtení hebrejské Bible jasně ukazuje, že Sabat sahá až do doby Stvoření, ať už to je zjevné nebo ne
ve zkreslených překladech, které máme k dispozici. V anglické Bibli krále Jakuba (KJV) je zmínka o Sabatu již
před vydáním Zákona na hoře Sinaj. Proto tvrzení, že Sabat byl dán poprvé na Sinaji jako smlouva pro Židy, je
mylné.
Sabat a manna
(Exodus 16,23) Kterýžto řekl jim: Toť jest, což mluvil Yahuwah: Odpočinutí Svatého Sabatu Yahuwahu bude
zítra. Což byste měli péci, pecte, a což byste vařiti měli, vařte dnes; což pak koli zbude, nechte sobě a schovejte
to k jitru. (Exodus 16:24) Protož schovali to do rána, jakž přikázal Mojžíš; a nezsmradilo se, ani v něm červů
nebylo. (Exodus 16:25) I řekl Mojžíš: Jeztež to dnes, poněvadž Sabat jest dnes Yahuwahovi; dnes toho
nenaleznete na poli. (Exodus 16:26) Po šest dní budete to sbírávati, den pak sedmý Sabat jest; nebude bývati
manny v ní. (Exodus 16:27) Stalo se pak dne sedmého, že vyšli někteří z lidu sbírat, a nenašli. (Exodus 16:28)
Tedy řekl Yahuwah Mojžíšovi: I dokudž zpěčovati se budete přikázaní mých ostříhati a zákonů mých? (Exodus
16:29) Viztež, žeť Yahuwah vám dal Sabat, a proto on vám dává v den šestý chleba na dva dni. Zůstaňte každý
v svém, aniž kdo vycházej z místa svého v den sedmý.
Z tohoto textu si můžeme být jisti následujícími fakty: 1) Yahuwah
přikázal zachovávání Sabatu; 2) Yahuwah označil den Sabat vykonáním
čtyřnásobného zázraku s mannou: bylo jí dvakrát tolik v šestý den, druhá
porce se nezkazila, žádná manna nepadala v sedmý den a manna
uschovaná od prvního do pátého dne se zkazila; 3) někteří lidé
ignorovali Sabat a byli kvůli tomu obviněni; 4) lidé neměli vycházet
sbírat mannu v Sabat.
Z toho můžeme učinit následující závěr: 1) Skutečnost, že manna
dopadala v dvojnásobné porci v šestý den, že žádná manna nepadala
v den sedmý, že se manna zkazila při skladování na další dny a že se
manna nezkazila v sedmý den – demonstruje, že Sabat je zvláštní den
týdne a neurčuje ho žádný jedinec ani „církev“ jako jeden ze sedmi dnů.
2) Yahuwah vyžadoval poslušnost ohledně zachovávání Sabatu. Nebylo
to dobrovolné.
Existují čtyři hlavní argumenty proti zachovávání Sabatu založeném na Hebrejských Písmech. Říkají: 1) že se
jedná o jeden ze sedmi dnů, 2) že zachovávání bylo dobrovolné, 3) že se jedná o dočasný ceremoniální zákon, a
4) že Sabat byl dán jen pro Židy. Výše uvedený text jasně likviduje první dva z těchto argumentů.
Sabat a Desatero (Deset přikázání)
(Exodus 20,8) Pomni na den Sabat, abys jej světil. (Exodus 20,9) Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo
své; (Exodus 20:10) Ale dne sedmého je Sabat Yahuwaha tvého Eloah: Nebudeš v něm dělati žádného díla, ty i
syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. (Exodus
20,11) Nebo v šesti dnech učinil Yahuwah nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne
sedmého; protož požehnal Yahuwah dni Sabatu, a posvětil ho.
Tato slova jsou součástí Desatera, o kterém je psáno, že bylo vyřčeno přímo a veřejně samotným Yahuwahem
k celé několikamiliónové skupině lidí, kteří opustili Egypt. Z tohoto textu si můžeme být jisti těmito fakty: 1)
Přikázání se týkalo celého týdenního cyklu, ne jen jednoho dne v týdnu; 2) toto přikázání určuje šest dní na
práci a Sabat je označen skrze jev manny jako den bez práce; 3) přikázání zakazuje výše postaveným, aby kladli
nějaké povinnosti na podřízené v den Sabat; 4) podřízenými jsou označeni děti, zaměstnanci, cizinci a domácí
zvířata, všichni, kdo mají nevyvratitelné právo být na Sabat bez povinností; 5) Sabat musí být připomínán
během předchozích šesti dnů, aby mohla být práce organizovaná a plánovaná po celý týden tak, aby se předešlo
pokušení starat se o nepředvídatelné věci v den Sabat; 6) majitel pozemku zodpovídá za to, aby se Sabat
zachovával všemi, kdo vstoupí na jeho pozemek; 7) božské právo zavést Sabat je založeno na tvrzení, že božská
svrchovanost projevená při stvoření, označila, požehnala a učinila den svatým od doby stvoření.
Z tohoto textu můžeme dojít k závěrům: 1) že povinnosti a požehnání Sabatu přesahují období, kdy byla dána
manna; 2) že společenské kontrakty rodin, zaměstnanců, vztahů s cizinci a použití domácích zvířat pro práci,
jsou stále platné; 3) že Sabat nebyl dán jen pro Izrael, ale platí i pro cizince a zvířata; 4) že Sabat souvisí se
základním procesem vydělávání a žití; 5) Sabat omezuje autoritu vrchnosti nad podřízenými.
Tento text likviduje zbývající dva argumenty proti Sabatu založenému na Hebrejských Písmech. Jedná se zcela
jasně o společenské a morální ustanovení, nejen ceremoniální, protože potvrzuje práva podřízených a omezuje
moc vrchnosti. Zcela zjevně přesahuje pouhá židovská práva a týká se to lidských práv všeobecně. Zaručuje
nejen lidská práva, ale i práva zvířat. Vzhledem k tomu, že práce pro obživu není omezená jen na jeden kmen
nebo lid, ale je univerzální lidskou nutností, popřít nepřevoditelná práva zahrnutá v Sabatu pro nežidy, je
neuvěřitelně zaujaté.
Je-li povaha Sabatu zjevně univerzální, totéž můžeme říci o časové délce jeho platnosti. Sabat není možné
logicky zrušit, dokud bude lidstvo omezeno přijímáním jídla. Mnozí lidé si myslí, že Sabat skončil na kříži
s Kristem. Ukřižování Krista však neosvobodilo lidstvo od potřeby obstarávat si stravu, proto nemohlo ani
osvobodit lidstvo od potřeby odpočinout si od této práce.
Sabat: Věčná smlouva
(Exodus 31,13) Ty pak mluv k synům Izraelským a rci: A však Sabatů mých ostříhati budete. Nebo to
znamením jest mezi Mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Yahuwah, kterýž vás posvěcuji.
(Exodus 31,14) Protož ostříhati budete Sabat, nebo svatý jest vám. Kdož by ho poškvrnil, smrtí umře; a kdo by
koli dělal v něm dílo, vyhlazena bude ta duše z prostředku lidu svého. (Exodus 31,15) Šest dní děláno bude dílo,
ale v den sedmý Sabat odpočinutí jest, svatost Yahuwahovi. Každý, kdož by dělal dílo v den Sabat, smrtí umře.
(Exodus 31,16) Protož ostříhati budou synové Izraelští Sabat, tak aby světili Sabat po rodech svých smlouvou
věčnou.
Už v dřívějších textech bylo stanoveno, že Sabat sahá až do doby Stvoření, jako zvláštní den v týdnu, nutná
povinnost a více společenské než ceremoniální ustanovení pro všechny lidi ve všech dobách. Tento text dává
Sabatu naprosto novou dimenzi. Nová tvrzení nalezená v tomto textu jsou: 1) Sabat je znamením mezi
Yahuwahem a Izraelem; 2) Funkce Sabatu je dát vědět Izraeli, že je Yahuwah posvěcuje neboli odděluje; 3)
Trest smrti je dán pro přestoupení Sabatu; 4) Sabat je věčnou smlouvou s Izraelem; 5) Nové podrobnosti
ohledně Sabatu zde podané se týkají konkrétně Izraele. Cizinci a zvířata zde nejsou zahrnuta, tak jako
v Desateru.
Na základě této informace můžeme učinit závěr, že existují univerzální, všeobecné prvky Sabatu, jak jsou
uvedené v Desateru, a prvky Sabatu, které jsem konkrétně použitelné jen pro Izrael. Je uvedeno, že tyto
konkrétní jsou věčné, což naznačuje, že i ty všeobecné musí být věčné. Skutečnost, že existují univerzální, stálé
prvky Sabatu a také specifické, možná dočasné prvky Sabatu, způsobila zmatek. Křesťané byli často svedeni
k tomu, vzdát se těch všeobecných a stálých prvků Sabatu kvůli těm specifickým a dočasným, aniž by to dobře
zvážili.
Desatero je parafrázováno v Mojžíšově kázání v Deuteronomium 5, ale
v tomto případě je aplikováno vyloženě na zkušenost Izraele. Tento
prvek Sabatu je více rozveden v následujícím verši.
(Exodus 35,2) Šest dní děláno bude dílo, ale v sedmý den mějte svátek,
Sabat odpočinutí Yahuwahovi. Kdo by dělal v něm dílo, umře. (Exodus
35,3) Nezanítíte ohně nikdež v příbytcích svých v den Sabat.
Novou informací v této pasáži je zákaz rozdělávání domácího ohně
v den Sabat. Není jasné, jestli se jedná o všeobecný nebo zvláštní prvek
Sabatu. Ale spojení s trestem smrti a vložení stejného kontextu jako
v minulém textu napovídá, že se to týká konkrétně Izraele.
(Leviticus 19,3) Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na
mé dny Sabaty. Já jsem Yahuwah váš Eloah.
Jedná se o opakování kladných příkazů z Desatera. Všechna ostatní přikázání jsou vyjádřena jako zápory.
Univerzální a stálé prvky Sabatu jsou zde znovu potvrzeny.
(Leviticus 19,30) Zachovávejte mé Sabaty a mějte v úctě mou svatyni. Já jsem Yahuwah.
Tento text je nejasný. Není zřejmé, jestli se jedná o roční svátky, týdenní Sabat, jen jedno z toho nebo obojí. Ale
jako takový může být tento text považován za potvrzení týdenního Sabatu.
(Leviticus 23,3) Šest dní se bude vykonávat práce a sedmého dne je Sabat odpočinutí, svaté shromáždění.
Nebudete dělat žádnou práci, je to Yahuwahův Sabat ve všech vašich sídlech.
Novým prvkem Sabatu je zde svaté shromáždění. Vše ostatní v tomto textu umísťuje tento text do stejné
kategorie jako stálé a univerzální prvky Desatera. Na druhou stranu, shromáždění se zdá být ceremoniální akt.
Jestli se to týká jen Mojžíšovy smlouvy nebo to platí pro všechny lidi všech dob, není jasné. Je jisté, že
shromažďovat se není věc náležící jen Sabatu, ale zde je nám k tomu jasně řečeno, že se nemá dělat žádná práce
v tento den. Máme volno, abychom se shromáždili k bohoslužbě.
Ceremoniální závazky ohledně Sabatu a jiných ročních svátků Mojžíšovy smlouvy jsou uvedeny v Leviticus 23
a Numeri 28,9.10. Tyto zahrnují oběti zvířat, dary jídla a pití. Je důležité si pamatovat, že takové ceremoniální
závazky jsou popsány pro Sabat v tomto textu, protože se staly bodem hádek v rané ekklesia. Roční svátky jsou
zde nazývány Sabaty, tak jako den smíření v Leviticus 16, ale ty se liší od týdenního Sabatu. Dalším
ceremoniálním prvkem Sabatu bylo umístění obětního chleba na stůl ve svatyni. (Leviticus 24,8) Každého dne
Sabatu klásti budete je řadem před Yahuwahem vždycky, berouce je od synů Izraelských smlouvou věčnou.
Rozdělení Zaslíbené země zahrnovalo Sabatní odpočinutí země sedmého roku, jak popisuje Leviticus 25. To
nemá žádný důsledek pro týdenní Sabat. Stejný předmět pokračuje i v další kapitole, ale týdenní Sabat je
potvrzen ve verši druhém. (Leviticus 26:2) Sabatů mých ostříhejte, a svatyně mé se bojte: Já jsem Yahuwah.
Posledním sabatním textem v knihách Mojžíšových je tragický příběh. (Numeri 15:32) Stalo se pak, když
synové Izraelští byli na poušti, že nalezli jednoho, an sbírá dříví v den Sabat.
Rozsudek smrti za přestoupení Sabatu byl potvrzen božským zjevením a v tomto případě i vykonán. Vážná
povinnost zachovávat Sabat tak byla ukázána tím nejvýmluvnějším způsobem. Yahuwah to myslel vážně se
Sabatem, jak byl zjeven v Mojžíšových knihách.
Závěr: Můžeme říci, že Mojžíšovy knihy představují Sabat od doby Stvoření jako konkrétní, nepohyblivý den
biblického týdne, sedmý den, povinný den, ochrana práv lidí i zvířat, který je univerzální a trvalý, vyžadující,
aby byly každodenní úkoly odloženy stranou a byl poskytnut pravidelný čas, kdy jsou lidé osvobozeni od
všedních starostí, aby se shromáždili k bohoslužbě. Kromě těchto univerzálních a trvalých prvků měl Sabat také
konkrétní a dočasné aplikace pro Izrael: Obzvláště byl znamením smlouvy učiněné s Izraelem, kde byl kromě
ceremoniálních prvků (obětování zvířat, jídla a pití, výměna obětních chlebů ve svatostánku, apod.) vydán i
zákon o trestu smrti za přestoupení Sabatu.
Sabat: Dějiny králů
V historických Královských knihách je Sabat zmíněn jen zběžně. Jednu
takovou situaci nacházíme v příběhu o Sunamitské ženě. (2. Královská
4,23) Kterýž řekl: Proč chceš jíti k němu? Dnes není novměsíc, ani Sabat.
Odpověděla ona: Měj o to pokoj.
V 2. Královské 11 je příběh o korunovaci Joziáše. Adam Clarke ve svém
Commentary on the Bible uvádí následující slova ohledně Sabatu v této
kapitole. „Zdá se, že Joiada zvolil den Sabat, aby vyhlásil mladého krále,
protože to byl den veřejného shromažďování a tak se shromáždění lidí
kvůli tomuto tajemství nezdálo nápadným.“ Tento příběh je zopakován ve
2. Paralipomenon 23.
Poslední zmínka o Sabatu se v knihách Královských nachází zde: (2. Královská 16,18) Dal též pozměnit u
Yahuwahova domu krytou chodbu dne Sabatu, kterou postavili při domě, i zvláštní královský vchod kvůli králi
asyrskému.
Kroniky Paralipomenon komentují více zákonodárství v Mojžíšových knihách. První odkaz souvisí s obětním
chlebem v den Sabat. (1. Paralipomenon 9,32) Někteří Kehatovci, někteří z jejich bratří, měli na starosti rovnání
předkladných chlebů, měli je připravovat vždycky v den Sabat.
Konkrétní oběti pro Sabaty jsou také uvedeny. (1. Paralipomenon 23,31) Aby před Yahuwahem ustavičně
přisluhovali při obětování zápalných obětí Yahuwahovi ve dnech Sabatu, o novoluních a v určených časech, a
to v tom počtu, jak určuje jejich řád. (2. Paralipomenon 2,3) Hle, buduji dům jménu Yahuwaha, mému Eloah.
Chci mu jej oddělit jako svatý, aby se tam před ním pálilo kadidlo z vonných látek, pravidelně se rovnaly
chleby a ráno i večer, též o Sabatech, novoluních a při slavnostech Yahuwaha, našeho Eloah, aby se přinášely
zápalné oběti za Izraele navěky. (2. Paralipomenon 8,13) Podle každodenního pořádku, podle Mojžíšova
příkazu pro přinášení obětí o Sabatech, novoluních a při slavnostech, třikrát za rok, ve svátek nekvašených
chlebů, ve svátek týdnů a ve svátek stánků. (2. Paralipomenon 31,3) Král přispěl ze svého majetku na zápalné
oběti, aby byly obětovány ráno i večer, na zápalné oběti o Sabatech, novoluních a při slavnostech, jak je
předepsáno v Yahuwahově zákoně.
Kroniky Paralipomenon obsahují jen jeden odkaz na morální poselství spojené se Sabatem, o kterém mluví
později proroci. (2. Paralipomenon 36,21) Tak se naplnilo slovo Yahuwahovo, které mluvil ústy Jeremiáše:
Dokud si země nevynahradí své Sabaty, bude odpočívat po všechny dny, co bude zpustošena, až se vyplní
sedmdesát let.
Myšlenka, že zanedbávání Sabatu společně se sabatovými zákony pro půdu bylo důvodem Babylonského zajetí,
doprovází každou zmínku o Sabatu v knize Nehemiáš, obzvláště pak na konci 13. kapitoly. Zde je prvořadou
záležitostí, aby nebyla způsobena stejná nebo horší katastrofa zanedbáváním Sabatu. Nehemiáš rozpoznal, že
Sabat je přímým božským zjevením, více než jen Mojžíšovým zákonem. (Nehemiáš 9,14) Učinil jsi jim známý
svůj svatý Sabat, příkazy, nařízení a zákon jsi jim vydal skrze svého služebníka Mojžíše. Ale Nehemiáš
neignoroval ceremoniální stránku Sabatu. (Nehemiáš 10,34) Na předkladné chleby, na pravidelný obětní dar, na
pravidelnou oběť zápalnou o Sabatech a novoluních, na slavnosti, na svaté dávky, na smírčí oběti za hřích za
Izraele, vůbec na všechno dílo domu našeho Yahuwaha.
Sabat je v Mojžíšových knihách primárně spojen s aktivitami získávání jídla. Tento univerzální prvek Sabatu,
na rozdíl od ceremoniálních prvků, je rozpoznán Nehemiášem. Ten uvádí, že nejen sklízení, shromažďování a
připravování jídla v Sabat je zakázáno, ale i jeho nakupování. (Nehemiáš 10,31) Když budou přinášet národy
země v den Sabat k prodeji různé zboží a obilí, v Sabat, totiž ve svatý den, je od nich nebudeme brát. Sedmého
léta necháme pole ladem a nebudeme vymáhat dluhy.
Sabat: Důvěra v Yahuwaha
Přerušení obstarávání stravy v den Sabat obsahuje hluboký psychologický význam. To je evidentní v příběhu o
Stvoření i o manně, ale jistým způsobem i u Nehemiáše. Primárním záměrem Sabatu bylo působit proti
přirozenému sklonu lidí k představě, že jsou schopni udržet se vlastní prací při životě. Zastavení se a
přehodnocení v den Sabat bylo ustanoveno pro obnovení a posilnění uvědomění, že lidé jsou ohledně svého
živobytí závislí na Stvořiteli.
Tento prvek obstarávání stravy ve vztahu k Sabatu vyvstává velmi silně
v kapitole 13. (Nehemiáš 13,15) V oněch dnech jsem v Judsku viděl, že někteří
lisují hrozny v den Sabatu, že přinášejí pytle obilí a nakládají na osly, a také že
přinášejí do Jeruzaléma víno, hrozny a fíky a všelijaká břemena v den Sabatu.
Varoval jsem je toho dne, kdy prodávali potraviny. (Nehemiáš 13,16) I Týřané
tu byli usazení; přinášeli ryby a všelijaké zboží a prodávali v den Sabatu
Judovcům, a to přímo v Jeruzalémě. (Nehemiáš 13,17) Měl jsem o to spor s
judskými šlechtici a ptal jsem se jich: „Jakého zla se to dopouštíte?
Znesvěcujete den Sabat! (Nehemiáš 13,18) Což právě tak nejednali vaši otcové?
Proto náš Bůh uvedl všechno toto zlé na nás a na toto město. A vy jej zase
popouzíte k hněvu proti Izraeli tím, že znesvěcujete den Sabat.“ (Nehemiáš
13,19) Když přede dnem Sabatu padl na jeruzalémské brány stín, rozkázal jsem, aby byla zavřena vrata a aby je
neotvírali dříve než po dni Sabatu. Některé ze svých služebníků jsem postavil k branám, aby nikdo nenosil
břemena v den Sabatu. (Nehemiáš 13,20) Když kupci a prodavači všelijakého zboží nocovali jednou i dvakrát
vně Jeruzaléma, (Nehemiáš 13,21) varoval jsem je a vytýkal jsem jim: „Proč nocujete před hradbami? Bude-li
se to opakovat, vztáhnu na vás ruku.“ Od té doby v den Sabatu nepřicházeli. (Nehemiáš 13,22) Pak jsem
přikázal levitům, aby se očistili a přišli střežit brány, aby byl svěcen den Sabatu. – „Pamatuj na mne, můj
Eloahu, také kvůli tomu a měj se mnou soucit podle svého hojného milosrdenství!“
Praktická stránka vyvarování se práce za účelem obživy člověka v den Sabatu není v knihách Mojžíšových
velmi rozvinutá. Je tam příběh o manně a to, že člověk nemá sbírat dříví na vaření, ale kromě těchto detailů tam
toho moc není. Tato pasáž z Nehemiáše se zaměřuje na dopravování, nakupování a prodávání potravin jako
taktéž zakázanou činnost.
Závěr: Tyto historické knihy nám dávají málo poznání ceremoniálních prvků Sabatu. Avšak obohacují naše
porozumění toho, proč bychom měli odložit stranou naši všední práci v tento den. Dozvídáme se zde, že je
zakázáno převážet, kupovat a prodávat potraviny, což napomáhá k lepšímu pochopení Mojžíšových knih. Tento
přídavek ohledně Sabatu a zásobování je přesnější, abychom chápali, jak je Sabat důležitý, a praktickým
způsobem poznali, že nejsme závislí na naší vlastní práci pro zachování života, ale na božském požehnání a
prozřetelnosti, která činí naší práci efektivní.
Je to přesně ten vztah mezi lidským úsilím zaopatřit si jídlo během šesti pracovních dní a pauzou, kdy
přemýšlíme o realitě trvalé závislosti na Yahuwahovi ohledně života a stravy, který praktickým způsobem Sabat
odhaluje. Křesťané si často neuvědomují, že Sabat je praktickým zjevením naší úplné závislosti na Yahuwahovi
ohledně života. A kvůli této chybě nechápou ani proces milosti v nabídce spásy i věčného života.
Sabat a Žalmy
Zatímco jsou Žalmy - se svým živým vyobrazením bohoslužby o Sabatu a jiných svátcích v Judaismu modlitební knihou druhého chrámu, o samotném Sabatu tam toho moc není. Nachází se jen v nadpisu jednoho
z žalmů. (Žalm 92,1-2) Zpívaný žalm. Píseň ke dni Sabatu. Jak dobré je vzdávat Yahuwahovi chválu, Tvému
jménu, Nejvyšší, pět žalmy.
Je velmi pravděpodobné, že celá čtvrtá kniha Žalmů, sekce obsahující 92 Žalm, byla sestavena za účelem
Sabatní bohoslužby.
Sabat a proroci
Jak se dá předpokládat, zaměřují se proroci na morální stránky Sabatu, tak jako to dělají ve vztahu k mnoha
jiným aspektům Zákona. Vidíme to ihned na začátku knihy Izaiáš.
Izaiáš
(Izaiáš 1,13) Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny Sabatu a
svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.
Zde si Yahuwah stěžuje skrze Izaiáše na pokrytectví udržování náboženských forem jako nástroj zakrývání
bezpráví. To je centrální téma většiny proroků, i když jsou evidentní i další problémy. Tento text v Izaiáši se
obzvláště týká ceremoniálních prvků zachovávání Sabatu.
Ale Izaiáš se zabývá i morálním aspektem Sabatu.
V následujícím textu poukazuje na úkol zachovávání Sabatu
vychovávat spravedlnost a její účinek udržení lidí od konání zla.
(Izaiáš 56,2) Blaze člověku, který tak jedná, lidskému synu,
který se toho drží a dbá na to, aby neznesvěcoval den Sabatu,
který se má na pozoru, aby jeho ruka neučinila nic zlého.
Izaiáš uznává, že pohan obrácený k uctívání Yahuwaha,
pravého Eloah, je také zodpovědný za zachovávání Sabatu.
Nedělá rozdíl mezi ním a Izraelem. (Izaiáš 56,3) Ať neříká
nikdo z cizinců, kdo se připojil k Yahuwahovi: „Yahuwah mě
jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem
strom suchý.“
V židovské kultuře a celého Blízkého východu se považuje potomstvo za jednu z nejdůležitějších součástí
života. Izaiáš využívá tuto důležitost mít děti v kultuře Blízkého východu, aby zdůraznil důležitost Sabatu.
Poukazuje na to, že kdo zachovává Sabat, ten si ukládá poklad v nebi, který je dokonce větší důležitosti než mít
děti. (Izaiáš 56,4) Neboť toto praví Yahuwah: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny Sabatu a volí to, co si přeji,
kteří se pevně drží mé smlouvy, (Izaiáš 56,5) dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem
lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno“. (Izaiáš 56,6) Těm z cizinců, kteří se
připojili k Yahuwahovi, aby mu sloužili a z lásky k Jeho jménu se stali Jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo
dbají na to, aby neznesvěcovali den Sabatu, kdo se pevně drží mé smlouvy“.
Ti, kdo prosazují názor, že Sabat byl zrušen, se obvykle zaměřují na Sabat jako na zákonnou a ceremoniální
povinnost. Nikdy nezaměří svou pozornost na jeho skutečnou úlohu upevnit v člověku závislost na
Yahuwahově dlani, která chrání jeho práva podřízeného. Proto taky nikdy nemluví o tom, že Sabat není jen
povinnost nebo i jen ochrana práv lidí a zvířat, ale také potěšení. Každý pravý světitel Sabatu zažil takové
potěšení. Izaiáš si také všímá tohoto aspektu zachovávání Sabatu. (Izaiáš 58,13) Jestliže v den Sabatu upustíš od
svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den
Sabat rozkošným, svatý den Yahuwahův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš
hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči…
Nakonec Izaiáš poukazuje na budoucí zachovávání Sabatu. Dle toho, jak se kdo dívá na toto proroctví, je Sabat
centrální částí potěšení z návratu z vyhnanství na straně Židů nebo na obnovené nové zemi, která přijde. (Izaiáš
66,23) O každém novoluní, v každý den Sabatu, přijde se sklonit veškeré tvorstvo přede mnou, praví Yahuwah.
Jeremiáš
Jeremiáš zmiňuje Sabat v omezenějším kontextu než Izaiáš. Pouze potvrzuje principy zachovávání Sabatu
uvedené v Nehemiáši. Jeremiáš psal už před Nehemiášem a není pochyb, že v mnohém ovlivnil Nehemiášovy
činy a spisy. (Jeremiáš 17,21) Toto praví Hospodin: Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den Sabat a
nepřinášeli je do jeruzalémských bran. (Jeremiáš 17,22) Nevynášejte břemena ze svých domů v den Sabat a
nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den Sabat svatý, jak jsem přikázal vaším otcům… (Jeremiáš 17,24)
Budete-li mě opravdu poslouchat, je výrok Yahuwahův, a v den Sabat nebudete přinášet břemena do bran
tohoto města, ale bude vám den Sabat svatý a nebudete v něm konat žádnou práci,… (Jeremiáš 17,27)
Nebudete-li mě poslouchat a den Sabat vám nebude svatý, ale budete-li v den Sabat nosit břemena a vcházet s
nimi do jeruzalémských bran, zanítím v jeho branách oheň a ten pozře jeruzalémské paláce a neuhasne.
Ze spisů Jeremiáše poznal Nehemiáš, že zanedbávání Sabatu hrálo svou úlohu při pádu do Babylonského zajetí.
(Pláč 1,7) Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za
žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.
Protivníci to viděli a posmívali se jeho Sabatům. (Pláč 2,6) Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní
shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den Sabat, zavrhl ve svém hrozném
hněvu krále i kněze.
Ezechiel
Ezechiel přináší naprosto odlišný aspekt. Zakládá své poznámky
ohledně Sabatu na Exodus 31,13-16. Zdůrazňuje Sabat jako
znamení mezi Yahuwahem a Izraelem. (Ezechiel 20,12) Dal jsem
jim také své dny Sabaty, aby byly znamením mezi Mnou a jimi,
aby věděli, že já Yahuwah je posvěcuji. (Ezechiel 20,13) Ale dům
izraelský se mi na poušti vzepřel, mými nařízeními se neřídili a
znevážili mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a hrubě
znesvěcovali mé dny Sabaty. I řekl jsem, že na ně vyleji na poušti
své rozhořčení, a tak s nimi skoncuji… (Ezechiel 20,16) to proto,
že znevážili mé řády, neřídili se mými nařízeními a znesvěcovali
mé dny Sabaty, neboť jejich srdce chodilo za jejich hnusnými
modlami… (Ezechiel 20,20) Svěťte mé dny Sabaty a budou
znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Yahuwah,
váš Eloah.
Zatímco Ezechiel zdůrazňuje Sabat jako znamení zvláštní smlouvy mezi
Yahuwahem a Izraelem, udává i některé další problémy ohledně Sabatu. Konkrétně se zaměřuje na modlářství a
skutečnost, že Sabat přináší poznání Yahuwaha. Už jsme dříve viděli, že Sabat vede praktickým způsobem k
poznání Yahuwaha, když ukazuje, že je lidstvo neustále závislé na Yahuwahovi ohledně života a stravy, a
poukazuje na to, že vrchnost má jen omezenou moc nad svými podřízenými. Ezechiel uvádí, že takové poznání
je nezbytné, aby se člověk vyhnul modlářství. Modlářství Izraele bylo spojené se zanedbáváním zachovávání
Sabatu. Existuje přímý vztah mezi růstem zanedbávání Sabatu v raných stoletích křesťanství a růstem falešné
teorie o Yahuwahovi a Svaté Trojici (Trinity). To jde ruku v ruce a objevuje se to ve stejné době.
Ezechiel nezapomněl popsat důsledky modlářského přestupování Sabatu v Izraeli, stejně jako vyplývající
důsledky ze stejného jevu později mezi křesťany. (Ezechiel 20,21) Ale i synové se mi vzepřeli, neřídili se mými
nařízeními, nedodržovali mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a znesvěcovali mé dny Sabaty. I řekl
jsem, že na ně vyleji své rozhořčení, a tak na poušti dovrším svůj hněv proti nim.
Modlářství způsobené přestupováním Sabatu je v knize Ezechiel také spojeno se zanedbáváním spravedlnosti
ve vykonávání božských soudů v případech sporů. (Ezechiel 20,24) Protože se nedrželi mých řádů a
znevažovali má nařízení, znesvěcovali mé dny Sabaty a vzhlíželi k hnusným modlám svých otců.
O dvě kapitoly později poukazuje Ezechiel na to, jak přestupování Sabatu ovlivňuje lidské vnímání a člověk
pak není schopen rozeznávat mezi tím, co je svaté a nesvaté, čisté a nečisté. Přestupování Sabatu jde ruku v ruce
s myšlenkou, že nečistota a křesťanství jsou slučitelné. Modlářství, přestupování Sabatu a pojídání odporných
věcí bez výčitek, jak to vidíme dnes všude kolem nás, je jen opakováním toho, co viděl Ezechiel ve své době.
(Ezechiel 22,8) Pohrdáš mými svatými dary, znesvěcuješ mé dny Sabatu… (Ezechiel 22,26) Její kněží
znásilňují můj zákon a znesvěcují moje svaté věci. Nerozlišují svaté od nesvatého, neseznamují s rozdílem mezi
nečistým a čistým, přehlížejí mé Sabaty, jsem mezi nimi znesvěcován. (Ezechiel 23,38) A navíc mi činili toto:
Téhož dne poskvrňovali mou svatyni a znesvěcovali mé Sabaty.
Ezechiel se vrací k otázce sociální spravedlnosti a Sabatu, kterou jen nastínil v kapitole 20. Ve svých
závěrečných proroctvích o přicházejícím vzestupu spravedlnosti uvádí obnovení zachovávání Sabatu společně
se spravedlností před zákonem. (Ezechiel 44,24) Dojde-li ke sporu, oni povstanou, aby soudili, a rozsoudí jej
podle mých řádů. Budou dbát na mé zákony i na má nařízení o všech mých slavnostních shromážděních a světit
mé Sabaty.
Ezechielovo proroctví o druhém chrámu nebylo nikdy do detailu naplněno. Ale obnovení ceremoniálních prvků
Sabatu se do určité míry naplnilo v chrámových službách. (Ezechiel 45,17) Kníže je povinen přinášet oběti
zápalné, oběť přídavnou i úlitbu o svátcích, o novoluních i o Sabatech, o všech slavnostních shromážděních
domu izraelského. On připraví oběť za hřích i oběť přídavnou, oběť zápalnou i oběti pokojné jako smírčí oběť
za dům izraelský. (Ezechiel 46,1) Toto praví Panovník Yahuwah: Brána vnitřního nádvoří, obrácená k východu,
zůstane zavřená po šest pracovních dní, ale v den Sabat a v den novoluní bude otevřená. (Ezechiel 46,3) Také
lid země se bude u vchodu do té brány klanět před Hospodinem ve dnech Sabatu a o novoluních. (Ezechiel
46,4) Zápalnou obětí, kterou kníže přinese Yahuwahovi v Sabat, bude šest beránků bez vady a beran bez vady.
(Ezechiel 46,12) Připraví-li kníže Yahuwahovi dobrovolnou oběť zápalnou nebo dobrovolné oběti pokojné, ať
je mu otevřena brána obrácená k východu. Jako svou oběť zápalnou a své oběti pokojné připraví totéž, co
připravil v den Sabat. Potom vyjde a po jeho odchodu bude brána uzavřena.
Takto Ezechiel pozorně rozlišuje mezi sociálními a morálními prvky Sabatu na jedné straně a ceremoniálními a
návěstními prvky na straně druhé. Psal o obojím, ale na různých místech.
Ozeáš
Také dva z malých proroků připojili své hlasy k poselství Sabatu. Ozeáš mluví o přerušení ceremoniálních
obřadů. (Ozeáš 2,11) A učiním přítrž vší radosti její, svátkům jejím, novměsícům jejím i Sabatům jejím, a
všechněm slavnostem jejím.
Poselství Ozeáše doplňuje poselství z Izaiáše 1,13. Protože obřady víry byly používány jako zástěrka pro
morální a sociální nespravedlnost, musí být odebrány s potrestáním a Izrael ponechán holý, zranitelný a
viditelný ve své nevěrnosti. Sabat je v této věci centrálním prvkem, protože obsahuje jak morální a sociální
elementy, tak i ceremoniální. Zde je opět pozoruhodná podobnost s dneškem. Stejně jako dávný Izrael neměl na
paměti sociální spravedlnost, kterou zahrnoval Sabat, zatímco po celou dobu dodržoval oběti a obřady, i dnešní
světitelé Sabatu mohutně soupeří o to, který konkrétní den je Sabat jakožto znamení poslušnosti, ale všeobecně
nerozpoznávají Sabat jako svědectví ke stálé lidské závislosti na Yahuwahovi ohledně života a stravy a jako
praktického ochránce lidských a zvířecích práv, omezující moc vrchnosti.
Ámos
Tento sociální a morální aspekt Sabatu, tak zanedbávaný dávnými světiteli Sabatu, je uveden i u Ámose. (Ámos
8,5) Říkáte: "Kdy už pomine novoluní, abychom zas prodávali obilí, a den Sabat, abychom otevřeli sýpku, na
míře ubírali, na ceně přidávali a podváděli falešnou váhou?
Proroci značně rozšiřují naše porozumění Sabatu. První věc, ke které proroci přistupují, je ceremoniální
(obřadní) zachovávání Sabatu jakožto forma pokrytectví mezi těmi, kteří toho zneužívají, aby zastřeli sociální
bezpráví. Izaiáš, Ozeáš a Ámos zdůrazňují tento bod. Jeremiáš se zaměřuje na Sabat jako znamení Yahuwahovy
smlouvy s Izraelem. Jeremiáš přináší více podrobností o správném zachovávání Sabatu a ukazuje, jak jeho
zanedbání napomohlo tomu, že upadli do Babylonského zajetí. Ezechiel zdůrazňuje úlohu Sabatu jako znamení
zvláštní smlouvy mezi Yahuwahem a Izraelem. Současně ukazuje, jak zanedbávání Sabatu vede k modlářství,
neschopnosti rozeznávat mezi svatým a nesvatým, čistým a nečistým, a sociální spravedlnost před zákonem.
Káže obnovení ceremoniálního aspektu zachovávání Sabatu v druhém chrámu. Izaiáš poukazuje na to, že
požehnání Sabatu náleží stejně tak obráceným pohanům jako Izraeli, a jak je zachovávání Sabatu větším
pokladem než i největší poklad tehdejšího Blízkého východu – potomstvo. Izaiáš poukazuje na to, že Sabat není
břemeno, ale potěšení, a předpovídá jeho obnovení po návratu ze zajetí a v pohledu mnohých také na nové
zemi.
Sabat a Evangelia
V Evangeliích je Sabat zmíněn častěji než v Mojžíšových knihách. Kdyby bylo záměrem Yahushui odstranit
Sabat, řekl by to, ale on se naopak zapojil do mnohých diskuzí o podrobnostech správného zachovávání Sabatu.
Účelem Evangelií ohledně Sabatu není Sabat zrušit, ale učit nás, jak ho zachovávat lépe.
Výrazy Zákon a Evangelia jsou staré a často používané. Častěji se však používají se záměrem oddělení těchto
dvou věcí, než aby byly spojeny v jedno. Pokud Evangelium odstraňuje Zákon, jak se mnozí křesťané
domnívají, pak takzvaný Starý Zákon nemusel být vůbec ponechán v Bibli. Skutečností však je, že Yahuwah
uchoval mezi křesťany Bibli s oběma zákony. Tato skutečnost by nás měla varovat před podvodem oddělení
Zákona od Evangelia. Jedno je základem toho druhého, a to druhé je objasněním toho prvního. Vskutku Kristus
řekl: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ Matouš
5,17.
Sabat se v Evangeliích poprvé objevuje u Matouše 12. (Matouš 12,1) V ten čas šel Yahushua v den Sabat
obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali mnout zrní z klasů a jíst. (Matouš 12,2) Když to viděli farizeové,
řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se nesmí dělat v Sabat!“ (Matouš 12,3) On jim však řekl: „Nečetli jste,
co udělal David, když měl hlad, on a ti kdo byli s ním? (Matouš 12,4) Jak vešel do domu Yahuwaha a jedli
posvátné chleby, ačkoli to nebylo dovoleno jemu ani těm, kdo ho doprovázeli, nýbrž kněžím? (Matouš 12,5) A
nečetli jste v Zákoně, že kněží službou v chrámu porušují Sabat, a přesto jsou bez viny? (Matouš 12,6) Pravím
vám, že zde je víc než chrám. (Matouš 12,7) Kdybyste věděli, co znamená, `milosrdenství chci, a ne oběť´,
neodsuzovali byste nevinné. (Matouš 12,8) Vždyť Syn člověka je pánem nad Sabatem.
Tento příběh se opakuje také v Marek 2,23-28 a Lukáš 6,1-5. Řada věcí by měla být uvedena. Zaprvé, skrze
jeden výklad zákona, dokud nebylo obilí sklizeno z pole, nebylo to přestoupení Sabatu, když si někdo utrhl a
jedl. Už skrze tuto Rabínskou metodu samotnou bylo nařčení z přestoupení Sabatu neoprávněné. Zadruhé,
nedostatek pohostinství ze strany právě těch lidí, kteří je kritizovali, bylo porušením zákona. Učedníci byli
nuceni obstarat si stravu, aby nepřestupovali Sabat skrze půst. Kritici sami je postavili do této situace díky svým
nepřátelským cílům.
Je zajímavé, že Yahushua neobvinil tyto kritiky, ale nabízí Biblického předchůdce jako vysvětlení pro jejich
chování v Sabat – příklad Davida. Výkladem daného textu Písma tímto způsobem využil Yahushua příležitosti,
aby potvrdil svou mesiášskou autoritu jako syn Davida, a jeho božsky ustanovenou úlohu vykládat a
implementovat Písmo. Takto popírá autoritu Rabínské metody a nahrazuje ji mesiášskou autoritou. Jeho
konkrétní výklad není v souladu s pravidly Rabínského výkladu. Je však autoritativní.
Toto potvrzení mesiášské autority ze strany Yahushui vyvstává nejvíce v posledním verši. Tento text říká
vskutku velmi málo o zachovávání Sabatu jako takového. Předmětem tohoto příběhu je mesiášská autorita.
Přesto věta v Markovi 2,27 odbíhá od předmětu. (Marek 2,27) A řekl jim: Sabat je učiněn pro člověka, a ne
člověk pro Sabat.
Zatímco tato věta primárně odsuzuje důsledek farizejského myšlení, že Sabat měl sám o sobě hodnotu, aby byl
zachováván skrze lidskou činnost, další myšlenka vyvstává z počátku věty. Sabat byl učiněn pro člověka. To
znamená, že Sabat nebyl učiněn pro Židy, ale pro celé lidstvo. Sabat je také božským stvořením, darem milosti
pro lidstvo. Způsob, jakým se člověk chová k daru, odhaluje, co si myslí o Dárci.
Druhý příběh se nachází v Matouši 12,9-14. (Mat 12,9) Odtud šel dál a přišel do jejich synagógy. (Mat 12,10) A
byl tam člověk s odumřelou rukou. Otázali se Yahushui: „Je dovoleno v Sabat uzdravovat?“ Chtěli ho totiž
obžalovat. (Mat 12,11) On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v Sabat spadla do
jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? (Mat 12,12) A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v Sabat činit
dobře.“ (Mat 12,13) Potom řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ Zvedl ji, a byla zase zdravá jako ta druhá.
(Mat 12,14) Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí.
Tento příběh se opakuje v Marek 3,1-6 a Lukáš 6,6-11. Je to velice odlišný příběh od toho předešlého. Zde
Yahushua potvrzuje, že uzdravování je zákonné skrze odkaz na Rabínský verdikt. Existovala Rabínská neshoda
ohledně toho, zdali zvíře padlé do jámy může být zachráněno bez přestoupení Sabatu. Někteří Rabíni potvrdili,
že to je zákonné. Yahushuova odpověď byla naprosto v souladu s Rabínským kontextem. Důležité je v tomto
příběhu, že Yahushua souhlasil s platností zákona o Sabatu. I když ti, kteří věří ve zrušení Sabatu, obvykle věří,
že zrušení nastalo až po ukřižování a skrze smrt Kristovu, často se odvolávají na texty Evangelia spojená s érou
před ukřižováním, aby podpořili zrušení Sabatu. To je jasný omyl výkladu. Pokud může být ukázáno už před
ukřižováním, že Sabat byl zrušen, pak křesťanský argument o jeho zrušení jako stínu přicházejících věcí musí
také padnout.
Pro světitele Sabatu je tento příběh důležitý, protože potvrzuje, že skutky milosrdenství jsou vhodné v Sabat.
Další text se nachází v (Matouši 24,20): Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v Sabat.
Světitelé Sabatu odkazují na tento text jako důkaz, že záměrem Krista je potvrdit zachovávání Sabatu po jeho
vzkříšení, tedy v době, kdy většina křesťanů tvrdí, že Sabat je zrušen jako stín věcí přicházejících, které se
naplnily při ukřižování. Ti argumentují tím, že tento příkaz jen uznává situaci v Židy ovládané Palestině těsně
před zkázou Jeruzaléma v roce 70 n.l. Zachovávání Sabatu Židy by ztížilo těmto údajným následovníkům Krista
nezachovávajícím Sabat, aby utekli. Tento argument má však vážné problémy. Nejvážnějším je ten že není
žádný důkaz o tom, že by v této době byli nějací následovníci Krista, kteří by nezachovávali Sabat. Dokonce i
po nástupu zachovávání neděle na počátku druhého století (podle Mozny a Bacchiocchiho) zachovávali všichni
křesťané Sabat. (Samuele Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday: A Historical Investigation of the Rise of
Sunday Observance in Early Christianity, Biblical Perspectives, 1977). Proto toto proroctví odkazuje na
komunitu zachovávající Sabat. Pokud měl Yahushua v plánu, aby svou smrtí zrušil zachovávání Sabatu, pak
nevyužil příležitost říci svým následovníkům, aby přestali zachovávat Sabat, což by mohlo usnadnit jejich útěk
z Jeruzaléma. Naopak, On potvrdil jejich zachovávání Sabatu.
Ať už se tento příkaz týká pozdějších generací nebo ne, potvrzení zachovávání Sabatu jeho následovníky
nejméně do roku 70 n.l. odhaluje výkladový omyl argumentu, že jeho smrt zrušila Sabat. Není v souladu se
všemi významnými textovými důkazy. Matouš 24,20 je pozitivním důkazem toho, že Yahushua nepřijal
myšlenku, že zachovávání Sabatu končí na kříži. Takto vyvstává precedens, který po nás žádá, abychom našli
správný výklad textu v Kolosským 2,16.17, místo toho, abychom zavrhli věrohodnost epištoly ke Kolosským.
Je daleko lepší přijmout zachovávání Sabatu a najít správný výklad Kolosským, který je v souladu s Matoušem,
pokud je to vůbec možné.
Poslední odkaz na Sabat v prvním Evangeliu je (Matouš 28,1): Když uplynul Sabat a začínal první den týdne,
přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu.
I když se někteří čtenáři Bible obrací k řečtině ohledně tohoto a podobných textů, anglický překlad krále Jakuba
(KJV) je v zásadě správný. Slovo týden skutečně znamená týden v kontextu se slovem svítání. Nicméně, ať už
je výklad jakýkoliv, netýká se to skutečnosti, že je zde Sabat zmíněn jako skončený a potvrzený. Vzhledem na
to, že učedníci ještě nevěděli o vzkříšení, je to slabý argument, který by potvrzoval dle sabatistů Sabat po
vzkříšení.
Podobná pasáž se nachází i u Marka. (Marek 16,1) Když uplynul Sabat, Marie z Magdaly, Marie, matka
Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat.
Markovo evangelium obsahuje taky některé pasáže týkající se Sabatu, která se neobjevují u Matouše. Prvním je:
(Marek 1,21) Když přišli do Kafarnaum, hned v Sabat šel do synagógy a učil. (Marek 1,22) I žasli nad jeho
učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. (Marek 1,23) V jejich synagóze byl právě člověk,
posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: (Marek 1,24) „Co je ti do nás, Yahushuo Nazaretský? Přišel jsi nás
zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Yahuwahův.“ (Marek 1,25) Ale Yahushua mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z
něho!“ (Marek 1,26) Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. (Marek 1,27) Všichni
užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci - i nečistým duchům přikáže, a poslechnou
ho.“
Sabat je zmíněn jen zběžně v této pasáži. Pozornost je v této pasáži věnována mesiášské autoritě Yahushui,
velmi podobným způsobem jako v prvním textu o Sabatu u Matouše. Sabatní reforma, kterou Yahushua přináší,
je vidět u Matouše i Marka a je bezprostředně spojena s jeho úlohou a statutem Mesiáše. Důsledkem je, že
zavrhnout Sabat znamená zavrhnout samého Mesiáše. Skutečně v praxi je vidět, že křesťanství neuznávající
Sabat často popírá i Yahushuu, minimálně tím, že z něj dělá druhou osobu Trojice, místo aby byl jednorozeným
Synem Yahushuou nebo Kristem. Stejný příběh je popsán i v Lukáši 4,31-37.
Marek 6,1-5 popisuje Yahushuovu návštěvu jeho domovského města v den Sabat. Marek se dokonce více než
Matouš zaměřuje na Yahushuovu mesiášskou autoritu ve spojení se Sabatem. V tomto textu ukazuje Yahushua
svou moc v Jeho autoritativním učení. (Marek 6,2) Když přišel Sabat, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho
poslouchalo a v úžasu říkali: Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy
se dějí jeho rukama!
Setkává se však s nedůvěrou pramenící z toho, že ho lidé znali. A proto tam neučinil mnoho zázraků a zároveň
se vyhnul konfrontaci o uzdravování v Sabat. Tento příběh se pravděpodobně týká stejné události jako v Lukáši
4,16: Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v den Sabat do synagógy a povstal, aby četl z
Písma.
Yahushuův výklad haftarah čtení jakožto proroctví jeho vlastní služby, byl vypočítán tak, aby přivodil reakci,
která nastala.
Sabat je u Marka uveden už jen jednou, kdy Josef z Arimatie žádal Piláta o tělo Yahushuovo. (Marek 15,42) A
když už nastal večer - byl totiž den přípravy, to je den před Sabatem.
Stejná událost je popsána v Lukáši. (Lukáš 23,54) Byl den příprav, a Sabat se blížil.
(Lukáš 23,56) Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v Sabat zachovaly podle přikázání
sváteční klid.
Zatímco není žádným překvapením, že by měl být zachováván Sabat, je snad důležité, že je v tomto Evangeliu
zmíněn jako běžná věc, ne jako něco cizího. Výrazy u Jana ukazují na některých místech trochu větší odstup.
Zatímco se u Matouše zaměřuje pozornost na diskuzi o židovském výkladu, jak se má zachovávat Sabat, a
Marek se zaobírá Sabatem jako indikátorem Yahushuovy mesiášské autority, Lukáš se zaměřuje na něco ještě
jiného. Jen u Lukáše nacházíme, že všechny zázraky uzdravení, o kterých je zaznamenáno, že je Yahushua sám
zahájil, aniž by ho o to kdo požádal, byly vykonány v Sabat. Sabat je tak spojen s Yahushuovými skutky
milosti. Tato rozdílnost v synoptických Evangeliích odráží všeobecné rozdíly mezi těmito třemi učedníky.
Matouš je z Evangelií nejvíce židovský, Marek se zaobírá mocí a autoritou a Lukáš se zaměřuje na
milosrdenství a sociální věci. Dá se tedy očekávat, že tyto rozdíly vnímání se odrazí taky ohledně Sabatu.
Některá z těchto uzdravení zahájených Yahushuou o Sabatu jsou uvedena jen u Lukáše. Prvním takovým je:
(Lukáš 13,10) V Sabat učil v jedné synagóze. (Lukáš 13,11) Byla tam žena, která byla stižena nemocí už
osmnáct let; byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. (Lukáš 13,12) Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a
řekl: „Ženo, jsi zproštěna své nemoci“ a vložil na ni ruce; (Lukáš 13,13) ona se ihned vzpřímila a velebila
Yahuwaha. (Lukáš 13,14) Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Yahushua uzdravuje v Sabat, řekl
zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den Sabat.“
(Lukáš 13,15) Na to Pán odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v Sabat vola nebo osla od žlabu a
nevede ho napájet? (Lukáš 13,16) A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let,
neměla být vysvobozena z těchto pout v den Sabat?“ (Lukáš 13,17) Těmito slovy byli všichni jeho protivníci
zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Yahushua konal.
Zde se Yahushua vrací k argumentu vola v jámě, který se nachází v talmudském slově Mishna, kniha 4, Qama
Bava 3:10. To se jeví jako nejdůležitější rabínský argument, který Yahushua použil pro ospravedlnění svých
skutků uzdravování o Sabatu. Pozoruhodné je, že se angažoval v takové diskuzi a tím potvrdil povinnost
zachovávat Sabat, protože diskutoval o tom, jak by měl být zachován. Je také význačné, že se setkává se svými
kritiky na jejich vlastní půdě s jejich vlastními metodami.
Stejný argument je použit i v následující kapitole, kde se pojednává o dalším uzdravení zahájeném Yahushuou,
čímž je Sabat představen jako ikona milosrdenství. (Lukáš 14,1) Jednou v den Sabat vešel Yahushua do domu
jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor. (Lukáš 14,2) Tu se před ním
objevil nějaký člověk stižený vodnatelností. (Lukáš 14,3) Yahushua se obrátil na zákoníky a farizeje a otázal se
jich: „Je dovoleno v Sabat uzdravovat, nebo ne?“ (Lukáš 14,4) Oni však mlčeli. I dotkl se ho a uzdravil jej a
propustil. (Lukáš 14,5) Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhnete ho hned i v
den Sabat?“ (Lukáš 14,6) Na to mu nedovedli dát odpověď.
Otázka Sabatu u Janova evangelia se liší od ostatních synoptik podobným způsobem, jako se liší užívání názvu
syn Yahuwaha. V synoptických evangeliích je název syn Yahuwahův pouze ekvivalentem pro název Kristus
nebo Mesiáš. U Jana je tento koncept rozšířen pohledem na Yahushuu jako Dárce života. Obvinění z toho, že se
Yahushua vydává za boha, je u Jana spojeno s nařčením z přestupování Sabatu. Jako odpověď je koncept
Yahushui jakožto Dárce života spojen s uzdravováním v Sabatu.
Toto spojení je patrné už v první události u Jana. (Jan 5,9) A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a
chodil. Toho dne však byl Sabat. (Jan 5,10) Židé řekli tomu uzdravenému: „Je Sabat, a proto nesmíš nosit
lože.“… (Jan 5,16) A proto Židé začali Yahushuu pronásledovat, že takové věci dělal v den Sabat. (Jan 5,18) To
bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Yahushuu zabít, protože nejen znesvěcoval Sabat, ale dokonce
nazýval Yahuwaha svým vlastním Otcem, a tak se Mu stavěl na roveň.
Tento text uvádí dvě obvinění vedle sebe: že se rovná Bohu a že přestupuje Sabat. Je podivné, že většina
křesťanských komentátorů ve skutečnosti přijímá toto obvinění proti Yahushuovi jako pravdivé a prezentuje Ho
jako přestupníka Sabatu a vydávajícího se za Yahuwaha, Všemohoucího, místo aby zaměřili pozornost na
službu a poselství Yahushui, který prezentuje svou úlohu Krista, který přináší v den Sabat život a vítězství nad
smrtí. Je těžké vidět v tom něco jiného než hanobení a rouhání, stejně jako nedostatek pochopení Yahushuova
poselství vyjádřeného Janem. Je záhadou, proč se přijímají tvrzení nepřátelských svědectví v tomto výkladu,
zatímco v jiných kontextech ne.
Podle Janova evangelia používá Yahushua odlišný argument k ospravedlnění činů uzdravující milosti v Sabat.
(Jan 7,22) Mojžíš vám dal obřízku - ne že by pocházela teprve od Mojžíše, je od praotců - a vy obřezáváte
člověka i o Sabatu. Přijímá-li člověk v den Sabat obřízku, aby byl dodržen Mojžíšův zákon, proč se na mne
zlobíte, že jsem o Sabatu uzdravil celého člověka?
Místo argumentu vola v jámě, založeném na Rabínské diskuzi, odvolává se přímo k porovnání se zákonem
Tóry. To vlastně představuje argument nasměrovaný k Saduceům, kteří popírali ústní zákon. Takto představují
Evangelia Yahushuu obhajujícího své činy o Sabatu použitím jak farizejských rabínských argumentů, tak
saducejských argumentů z Tóry.
Ale Jan chytře předkládá jiný druh Sabatní činnosti ze strany Yahushui. (Jan 9,14) Toho dne, kdy Yahushua
udělal bláto a otevřel mu oči, byl totiž Sabat… (Jan 9,16) Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od
Yahuwaha, protože nezachovává Sabat.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“
A došlo mezi nimi k roztržce.
Mnoho evangelijních příběhů ukazuje Yahushuovy kritiky, jak se ho svým mudrlantstvím snaží chytit do léčky.
Yahushua vždy reaguje bystrou odpovědí. Jan 9 předkládá, jak Yahushua použil Sabat k tomu, aby způsobil
rozkol mezi jeho kritiky. Opět, povrchní čtenář je v pokušení přijmout toto nepřátelské obvinění proti
Yahushuovi jako správné. Pokud tak učiní, unikne mu hlavní myšlenka konfliktu mezi Yahushuou a jeho
kritiky, a jak moudře byl schopen s nimi Yahushua jednat.
Poslední zmínka o Sabatu v Evangeliích je Janova poznámka při ukřižování. (Jan 19,31) Poněvadž byl den
přípravy a těla nesměla zůstat přes Sabatem na kříži - na ten Sabat totiž připadal veliký Sabat - požádali Židé
Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati s kříže.
Shrnutí: Evangelia ukazují, jak Yahushua ovlivnil záležitost Sabatu. Nikdy Sabat nezrušil. Vstupuje do
podrobné diskuze se svými kritiky na téma, jak by měl být Sabat zachováván. Ospravedlňuje svou činnost
milosrdenství v den Sabat tím, že používá obojí, Rabínské i Saducejské metody a tím obrací obvinění na ty, kdo
ho obviňují. Ustanovuje svou mesiášskou autoritu svou Sabatní činností, učením i uzdravováním, a nakonec
potvrzuje svou mesiášskou úlohu jakožto Dárce života skrze svou Sabatní reformu.
Sabat: Skutky a Epištoly
Na rozdíl od Evangelií zmiňuje kniha Skutků apoštolů Sabat jen povrchně, aniž by zacházela do jeho teologie
nebo praxe. Sabat je v knize Skutků jen předpokládaný. Abychom získali komplexní strukturu Sabatu, jak je
prezentován v knize Židům a v Evangeliích, potřebovali bychom komplexnější diskuzi pro jeho rozbor. Sabat
je tak propojený s centrálními myšlenkami samotného Evangelia, že bychom museli přijít s vynálezem zcela
nového systému Evangelia, abychom mohli zrušit Sabat. A to je právě to, co dělají křesťané, neuznávající
Sabat.
První zmínka je: (Skutky 1,12) Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen
asi kolik je dovoleno ujít v Sabat.
Druhou zmínkou je: (Skutky 13,14) Přes Perge šli dál do Pisidské Antiochie. Když nastal Sabat, vešli do
synagógy a posadili se.
Tento text je nejasný a neměl by být používán jako argument na podporu
nebo popření zachovávání Sabatu ze strany apoštolů v jejich době. Ve
verši pět se nachází výraz “židovská synagoga”. Zdálo by se, že použití
pouhého výrazu “synagoga” naznačuje, že se nejedná o židovskou
instituci, ale o místo shromaždování následovníků Kristových.
Následující verše však identifikují dané místo jako židovské místo
shromažďování a ukazují, že Pavel a jeho společník tam přišli podílet se
na Sabatním čtení zákona nebo alespoň za účelem přinést poselství Krista
k Židům na tomto místě. Tato situace nepotvrzuje ani nevyvrací
zachovávání Sabatu.
Pavel zahrnuje odkaz na Sabat ve své řeči v této záležitosti. Zatímco
obecný tón této zmínky je pozitivní, je v souvislosti s výslovně židovskou
praxí a nemůže být vzat jako důkaz pro nebo proti zachovávání Sabatu apoštolskou komunitou. (Skutky 13,27)
Ale obyvatelé Jeruzaléma a jejich vůdcové Spasitele nepoznali, odsoudili ho, a tak naplnili slova proroků, která
se čtou každý Sabat.
Avšak později v této kapitole je zmínka o Sabatu a praxi pohanů. Tento text jasně uvádí, že se v té době
nekonala nedělní shromáždění pro věřící pohany. I oni se shromažďovali o Sabatu. (Skutky 13,42) Když Pavel a
Barnabáš vycházeli ze synagógy, všichni je prosili, aby k nim o tom všem znovu promluvili příští Sabat…
(Skutky 13,44) Příští Sabat přišlo skoro celé město slyšet Yahuwahovo slovo.
Domněnka, že věřící z pohanů byli o Sabatu přítomni poslouchání čtení ze zákona, vyplývá ze Skutků 15 jako
argument, že pohanům nebylo uloženo nic více, než “ať se zdržují od poskvrn model, a smilstva, a toho, což jest
udáveného a od krve.“ Jasný význam slova „Tehdy“ (gar) na počátku verše 21 je ten, že kdyby nebyli přítomni
poslouchání čtení ze zákona, více by jim bylo předepsáno. Kromě toho je zde slovo synagoga, které zřetelně
odkazuje na židovskou instituci ohledně „starých časů“, ale je nejasný s ohledem na dobu, o které se zde mluví.
Mohlo to být klidně místo setkávání následovníků Krista, přičemž musíme předpokládat, že liturgie té doby
zahrnovala čtení z Tóry, pravděpodobně v řečtině nebo možná v tehdy běžném palestinském zvyku četby
v hebrejštině s překladem nebo „targum“ každého verše. (Skutky 15,21) Vždyť Mojžíš má odedávna po
městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každý Sabat.
Sabatisté někdy používají následující verš jako důkaz toho, že Sabat byl zachováván mimo židovské instituce.
To je postaveno na falešném předpokladu, že slovo synagoga musí vždy znamenat židovskou instituci. Tak
tomu však nebylo. Zadruhé je založeno na nesprávné domněnce, že Židé, kteří neznali Krista, měli vždy
nějakou budovu, ve které se shromažďovali o Sabatu. To také není pravda. Tento verš může klidně odkazovat
na obvyklé místo setkávání obyčejných Židů. Nepodporuje ani nevyvrací zachovávání Sabatu mezi pohany.
(Skutky 16,13) O Sabatu jsme vyšli za bránu k řece, protože jsme se domnívali, že tam bude modlitebna;
posadili jsme se a mluvili k ženám, které se tam sešly.
Následující verš může být také použit jen jako důkaz o Pavlově zvyku připojit se k Židům o Sabatu, aby jim
mohl kázat o Kristu. (Skutky 17,2) Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři Sabaty k nim
mluvil, vykládal Písmo… Následující verš však zahrnuje i pohany na místě shromáždění o Sabatu. (Skutky
18,4) Každý Sabat mluvil v synagóze a snažil se získat Židy i pohany. Většina knihy Skutky apoštolů jen
přebírá Sabat v židovském kontextu. A jen pár míst naznačuje zachovávání Sabatu ze strany pohanů.
Epištoly zmiňují slovo Sabat jen v jednom textu. (viz Kolosským 2,16-17) Nikdo tedy nemá právo odsuzovat
vás za to, co jíte nebo pijete během svátků, novoluní nebo Sabatů. Kteréžto věci jsou stín budoucích, ale to, od
čehož se stín dělal, jestiť tělo Kristovo.
Tento text se často používá jako argument pro zrušení týdenního Sabatu, což je domněnka vycházející
z předcházejícího textu o tom, že byl „přibit na kříž“. Tento výklad opomíjí princip výkladu Písma ohledně
spisů Nového Zákona vyžadující, aby se zkoumaly hebrejské pasáže, ke kterým se daný předmět odkazuje.
Nový Zákon je ve značné míře knihou komentáře hebrejských spisů. Velmi slabý výklad je důsledkem tohoto
zanedbání vzít v úvahu tuto vitální skutečnost. Všech pět věcí zmíněných ve verši 16 se nachází jen na jednom
místě: Leviticus 23. Tam jsou popsány oběti zvířat, oběti jídla a pití vhodné pro týdenní Sabat, pro první den
měsíce a pro každoroční svátky.
Velmi opatrně je třeba vykládat Pavlovy epištoly. Petr, který žil ve stejné době a znal tehdejší okolnosti, měl
sám obtíže jim porozumět. Dokonce i ti nejtalentovanější a nejznalejší z nás dnes si musí uvědomit, že je velmi
snadné dojít k falešným závěrům, co se týče Pavlových epištol. Měli bychom si tedy dávat velký pozor,
abychom nebyli dogmatičtí v našem chápání Pavla.
Pavlovy epištoly jsou zpravidla adresovány určité ekklesia (církvi) kvůli konkrétním problémům, které nejsou
do podrobností uvedeny, ale jen zmíněny. Všem z nás schází
nezbytná znalost pozadí konkrétní situace. Když si vezmeme
jako vodítko odkaz na Hebrejské písmo ohledně toho, o jaký
problém se zde jedná, můžeme dojít k následující prozatímní
domněnce. V této ekklesia existoval problém ohledně
obětování jídla a pití ve třech kategoriích dnů, které jsou zde
zmíněny. Pavlova odpověď je, aby se tato věc ponechala
svědomí každého jedince, zdali a jak bude poskytovat takovéto
oběti, protože ty jsou v každém případě jen stínem věcí
přicházejících, které se již naplnily. Toto je rozsah tohoto
učení a jít dále znamená přidávat si něco vlastního k tomuto
textu.
Text naznačuje, že obětování zvířat, které nebylo zmíněno,
nebylo příčinou sporu. Ty se obětovaly jen v chrámu v Jeruzalémě. Není pochyb o tom, že někteří říkali totéž o
obětech jídla a pití, zatímco jiní s tím nesouhlasili. Tento text také naznačuje, že lidé této ekklesia se účastnili
zachovávání všech zmíněných svátků, včetně, ale ne výlučně, Sabatu. Pavlův komentář nenaznačuje, zdali je
takovéto zachovávání správné, nahrazené, špatné nebo nezbytné. Vůbec zde tuto věc neřeší. Pojednává jen o
záležitosti obětování jídla a pití v tyto svaté dny. Je toho názoru, že by neměly být důvodem sporů.
Slovo Sabat se už jinde v epištolách neobjevuje, i když se ho některé odkazy na dny mohou týkat. Sedmý den,
odkaz na Sabat, je apelován v Židům 4 jako předmět odpočinutí, které zůstává pro Izrael v Kristu. Tato pasáž se
vůbec nezaobírá konkrétním zachováváním Sabatu, ať už pozitivně nebo negativně.
Závěr: Skutky apoštolů a epištoly podávají velmi málo nových informací o Sabatu. Jako takové neposkytují
žádnou diskuzi zaručující nějakou změnu. Kdyby učily, že Sabat byl zrušen a odstraněn, co by to dokazovalo?
Dokazovalo by to jen, že jsou epištoly v rozporu se Zákonem a Evangeliem. V takovém případě bychom je
museli odmítnout jako nekanonické a podvržené, jako něco, co vůbec nepochází z božského zjevení. Avšak tak,
jak jsou napsané, mohou být dobře sladěné s Evangeliem, které podává zásadní, duchovní pochopení Zákona
ohledně Sabatu.
Sabat: Přemýšlej o tom…
Je to podivně nelogické. Lidé, kteří jsou proti zachovávání Sabatu, často obviňují druhé ze zákonictví. Přesto
sami tvrdí, že všechny ostatní morální principy Zákona jsou zavazující a očekávají od ostatních, že se budou
vyhýbat smilství, vraždám, zlodějství a podobně. Nedá se rozumně vysvětlit, proč jednu morální praxi spojují se
zákonictvím a ostatní ne. Jejich postoj se zakládá na pouhých předsudcích nebo na mylné představě, že všechno
spojené se Sabatem je ceremoniální a stínem věcí přicházejících, protože některé věci takové jsou. Pro ně musí
Sabat obsahovat obětování zvířat, obětování jídla a pití, trest smrti, výměnu obětního chleba, anebo naopak
vůbec nic. Tito lidé si vůbec neuvědomují morální a sociální prvky Sabatu prezentované v Desateru, ani Sabat
jako nástroj božské milosti, jak je prezentován v Evangeliích. Ve skutečnosti jsou oni zákoníky ve věci Sabatu.
Zachovávání Sabatu neoslabuje důležitost Pavlovy řeči o Zákoně v epištole Galatským, stejně jako ho
neoslabuje, když se někdo vyhýbá smilství a zabíjení. Stejný pohled na Zákon a víru může mít světitel Sabatu,
jaký má monogamista a nenásilník. Sabat, který je v Bibli, podporuje koncept a zkušenost spasení skrze víru a
milost.
Existují čtyři hlavní argumenty proti zachovávání Sabatu, které zastávají mnozí křesťané: 1) Existují přímé
příkazy všech ostatních přikázání Desatera v Novém Zákoně, ale ne pro Sabat; 2) Yahushua přestoupil Sabat a
tím ukázal, že je zrušen; 3) Sabat se skládá zcela z ceremoniálních závazků, které jsou jen stínem věcí
přicházejících a „přibitých na kříž“; 4) Text Nového Zákona neukazuje, že by raná ekklesia zachovávala Sabat.
Tyto, stejně jako čtyři hlavní argumenty založené na Starém Zákoně, byly zde adekvátně zodpovězeny do
určitých podrobností.
Závěr: Biblický soulad pasáží ohledně Sabatu není obtížný k pochopení, ani v rozporu s Evangeliem. Naopak,
přispívá k lepšímu porozumění a realizaci samotného Evangelia. Důvěrně napomáhá rozpoznání božské
svrchovanosti, osvětluje Yahuwaha jakožto Stvořitele a Živitele, omezuje moc mocných a jako jediný mezi
morálními přikázáními transformuje lidskou společnost ze společnosti zákona džungle ve společnost
spravedlnosti a řádu. Sabat je prostředkem k průniku Evangelia života a milosti na tento svět. Jeho zanedbávání
je jedním z hlavních faktorů pro omezený vliv Evangelia Kristova v dnešním světě.