Grassroots dobrovolnictví

Grassroots dobrovolnictví:
definice, koncepty a témata
Rešerše literatury
Tereza Pospíšilová
březen 2011
Úvod������������������������������������������������������������������������������������������������������������5
I. Základní dobrovolnictví v širším kontextu �������������������������������������� 11
I.1. Organizované dobrovolnictví – vymezení ���������������������������������������������� 11
I.2. Hlavní přístupy k dobrovolnictví v odborné literatuře������������������������� 14
I.3. Typy a funkce dobrovolnictví �������������������������������������������������������������������� 15
II. Základní (grassroots) dobrovolnictví ���������������������������������������������� 19
II. 1. Definice �������������������������������������������������������������������������������������������������������19
II.2. Členství a grassroots dobrovolnictví �����������������������������������������������������24
II.3. Členské vs. programové dobrovolnictví�������������������������������������������������26
II.4 Pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím a profesionalizací ����������������29
II.5. Grassroots dobrovolnictví a participace �����������������������������������������������35
II.6. Síťování grassroots organizací ����������������������������������������������������������������37
II.7. Grassroots dobrovolnictví mezi lokálností a komunitou �������������������39
II.8. Přínosy základního dobrovolnictví ��������������������������������������������������������42
III. Grassroots dobrovolnictví a Evropská unie �����������������������������������48
Závěr �������������������������������������������������������������������������������������������������������� 51
Literatura �����������������������������������������������������������������������������������������������52
3
Úvod
Tereza Pospíšilová, Ph.D., pracuje na Katedře studií občanské společnosti
Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Absolvovala
Středoevropskou univerzitu v Budapešti a Univerzitu Karlovu v Praze.
Věnuje se výzkumům a výuce, publikovala články, výzkumné zprávy
a knihy „Česká občanská společnost 2004: po patnácti letech rozvoje“
(2005) a „Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku
21. století“ (2010, s Pavolem Fričem a kol.). Na několika výzkumech
spolupracovala s organizacemi občanské společnosti (Nadace rozvoje
občanské společnosti, Národní dobrovolnické centrum HESTIA).
Předkládaná studie vychází ze zadání občanského sdružení Agora CE o.p.s.
v rámci projektu „Grassroots Europe for Local Wellbeing“, jehož cílem je posílit
dialog mezi občany a institucemi Evropské unie. Zadání znělo provést rešerši
odborné literatury a prozkoumat pojem „grassroots volunteering“, který do
češtiny můžeme přeložit jako „základní dobrovolnictví“. Běžně se však
v češtině s pojmem „základní dobrovolnictví“ nesetkáme. Pojem grassroots má
několik propojených významů a není snadné jej do češtiny přímo přeložit.
Proto i v této studii používám anglické slovo grassroots, přičemž tam, kde je to
vhodné a v kontextu srozumitelné, používám i jeho překlad „základní
dobrovolnictví“.
Grassroots dobrovolnictví není odborný politologický nebo sociologický
(natož ekonomický) pojem, který by měl jednoznačnou definici, ze které
bychom zde mohli vyjít. V angličtině je to především pojem běžné mluvy,
takže se objevuje v různých textech nadací, velkých i malých neziskovek,
obcí, vlád, úředníků i akademiků, a to často v odlišných a někdy
i protichůdných významech. Explicitně o něm pojednává jen malá část
odborné literatury a studií. Například obsáhlá kniha „Dobrovolníci“, která
na 600 stranách sumarizuje stav poznatků o dobrovolnictví (Musick,
Wilson, 2008), obsahuje v indexu jedno jediné použití slova „grassroots“,
a to v heslu „grassroots activism“. Pojem „grassroots“ tam nepředstavuje
specifické téma, ale vystupuje jako označení pro místní dobrovolné aktivity
a jako synonymum pro místní čtvrť nebo blízké okolí (sousedství). Podobně
neobsahuje v indexu heslo „grassroots“ ani nedávná publikace
„Dobrovolnictví a společnost ve 21. století“ renomovaných autorů, kteří
o dobrovolnictví dlouhodobě píší (Rochester, Paine a Howlett, 2010).
V odborné literatuře zavádí pojem základní sdružení („grassroots association“)
a s tím spojené základní dobrovolnictví americký sociolog David Smith (1997a,
1997b). Smith grassroots sdružení specificky vymezil a popsal jako opomíjené
téma, kterému by se podle něj měla věnovat pozornost. Jeho pojetí je jediným
vodítkem, které v jinak rozsáhlé literatuře o dobrovolnictví pro naše specifické
téma máme. V souladu se Smithem budeme základní dobrovolnictví považovat
za činnost, která se odehrává v základních dobrovolných sdruženích. Základní
sdružení jsou formální neziskové skupiny, které mají pouze místní rozměr, jsou
do značné míry autonomní a jsou založené na dobrovolné práci svých členů
(dobrovolníků). Většinu nebo obvykle veškerou činnost těchto skupin
vykonávají členové, a dobrovolnictví v tomto pojetí je tedy především členským
dobrovolnictvím (více k diskusi definice grassroots dobrovolnictví v části II.1).
­4
5
Civil Society Helpdesk, který funguje na stránkách Evropské komise1,
vysvětluje pojem „grassroots organizace“ takto:
„Grassroots organizace je skupina jednotlivců, kteří se sami organizují
a sledují společné zájmy prostřednictvím dobrovolné, neziskové organizace.
Grassroots organizace jsou obvykle málo formální a mají široký záběr
aktivit (širší než svépomocné skupiny, komunitní organizace nebo
sousedská sdružení)“ (Anheier, List, 2005).
Tato definice se shoduje s definicí použitou v této rešerši až na to, že příliš
zužuje pojem grassroots organizace. Odlišení grassroots organizací od
komunitních, sousedských a svépomocných sdružení nevnímám jako
účelné, ani pro to v literatuře nenacházím větší oporu. Naopak, pojem
grassroots organizace či dobrovolnictví je poměrně široký a prakticky
totožný s pojmem komunitní organizace. Ten přitom obvykle zahrnuje jak
sousedské, tak svépomocné organizace (činí tak např. Chinman,
Wandersman, 1999).
V mnoha ohledech pro místní dobrovolnictví platí údaje a úvahy, které se
vztahují na dobrovolnictví celkově. Proto začínám rešerši širším rámcem,
kde píši o dobrovolnictví obecně (část I). Ve druhé části (II) text zužuji
přímo na specifické znaky, přínosy, otázky a problémy místního
dobrovolnictví. Přesto se i tam zčásti vracím k empirickým datům
a k argumentům, které se vztahují na dobrovolnictví jako celek. Buď
proto, že platí obecně pro dobrovolnictví (včetně grassroots
dobrovolnictví), nebo proto, že specifické argumenty, data a zdroje pro
grassroots dobrovolnictví nemáme (a domnívám se, že se pro ně dá použít
to samé, co pro jiné formy dobrovolnictví). Třetí část (III) se věnuje rovině
mezinárodních institucí a institucí Evropské unie a stručně představuje
politickou rétoriku, která odkazuje k základnímu dobrovolnictví jako
ideálu.
Metodologie
V rešerši vycházím z již dříve provedeného studia literatury v rámci
přípravy knihy „Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na
začátku 21. století“ (Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Dále jsem provedla cílený
průzkum s heslem „grassroots volunteering“ v elektronických databázích
mezinárodních časopisů zaměřených na neziskový sektor a občanskou
společnost Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly a Voluntas, a to bez
časového omezení.2 To jsem doplnila vyhledáváním zdrojů k heslu
1 https://webgate.ec.europa.eu/fpfis/mwikis/aidco/index.php/Grassroots_organisation (8. 3. 2011).
2 Heslo jsem pro kontrolu zadala i v databázi Springer a EBCSO, i když tam jsem již nepostupovala
tak systematicky a jen od roku 2000; výstupy však neukázaly nic podstatně nového.
­6
„grassroots volunteering“ na internetu obecně3 a poté vyhledáváním na
internetu v akademických textech prostřednictvím Google Scholar (články,
zprávy z výzkumů).4
Použití angličtiny jako vyhledávacího jazyka vedlo k vychýlení směrem
k anglofonní literatuře, kam pochopitelně pronikají studie z evropských
zemí v omezené míře. To samé platí i pro výzkumné zprávy na internetu
– jen mizivá část je přeložena do angličtiny. Samotný pojem „grassroots“ ale
je anglofonní, především americký. Podle Colina Rochestera se používá
pojem „grassroots association“ v USA, zatímco v Británii se v obdobném
významu používá pojem komunitní sektor („community sector“) (Rochester,
Paine, Howlett, 2010: 12). Zatímco studie zaměřené na USA se hledají
snadno, anglicky psaný zdroj o grassroots dobrovolnictví v evropských
zemích se mi najít téměř nepodařilo. Srovnávací celoevropské přehledy
a výzkumy specificky zaměřené na grassroots dobrovolnictví chybějí, a to
i v nedávno publikovaném přehledu evropského dobrovolnictví (Study on
Volunteering, 2010a).
Řada studií, které v rešerši cituji, proto vychází z prostředí USA. Nemusí to
být ale na závadu. Jistě jsou mnohé kulturní rozdíly mezi Evropou
a Amerikou, ale nelze předpokládat, že americké dobrovolnictví je zásadně
jiné než to „evropské“. Např. Tošner a Sozanská píší, že americké
dobrovolnictví je programové a evropské dobrovolnictví je komunitní
(2006). Ale v evropských zemích také existuje a kvete programový typ
dobrovolnictví, a naopak v USA stejně jako v mnoha evropských zemích (ne
nutně všech) je tradičním základem dobrovolnictví komunitní – jenomže se
mu tam často, jak jsem již uvedla, říká spíše grassroots dobrovolnictví.
Stejně tak jsou rozdíly mezi jednotlivými zeměmi Evropy a psát
o „evropském“ grassroots dobrovolnictví by znamenalo popisovat
neexistující konstrukt. Výjimkou by bylo grassroots dobrovolnictví
v Evropské unii vnímané jako aspekt vztahu nadnárodní roviny evropských
institucí k základní, místní rovině dění a politiky v členských zemích.
Z tohoto hlediska také literatura není nijak bohatá a zásadnější, ucelený
zdroj jsem nenašla. Dílčí studie popisují buď politiku EU zaměřenou na
rozvoj demokracie a občanské společnosti ve třetích zemích (např. Turecko,
Afrika), nebo různá sociální hnutí v některých zemích EU (např. odbory
nebo ženské hnutí).
3 Průzkum prohledávačem Google, heslo „grassroots volunteering“: prvních 20 odkazů. Dále heslo
„grassroots volunteering, Europe“: prvních 20 odkazů, a heslo „grassroots, European Union“: prvních
50 odkazů (většina z nich odkazovala k iniciativě EU v oblasti základního dobrovolnictví ve sportu,
čemuž se budu krátce věnovat v části III).
4 Heslo „grassroots volunteering“: prvních 50 záznamů.
7
Smith jasně říká, že grassroots dobrovolnictví není amerického původu,
a stopuje jeho původ až do dávné historie před nástupem písma (1997c).
Mezi grassrooots sdružení zahrnuje i odborové svazy a svazy
zaměstnavatelů, církve (včetně sekt, kultů) a místní buňky politických
stran a politické kluby. Napsala jsem, že mezi dobrovolnictvím v USA
a v Evropě není dramatický rozdíl, ale přesto jedna věc Ameriku od jiných
zemí, snad kromě Velké Británie, odlišuje. Je to pohled Američanů na sebe
samé jako na národ participujících občanů (Schlesinger, 1944) a to, kolik
pozornosti věnují historii sdružování, konkrétních sdružení nebo jejich
vůdců (hojnou literaturu uvádí Smith), včetně shrnujících historií
zaměřených na dobrovolnictví v USA od 16. století (Ellis a Noyes 1990; Hall
1992, obojí cit. in Smith 1997c). Američané se neustále vracejí k tomu, co
v polovině 19. století popsal francouzský politolog Alexis de Tocqueville,
když navštívil Ameriku, a to k aktivnímu spolkovému životu jako ideálu
a základu demokracie.
Srovnání rozsahu dobrovolnictví v evropských zemích
Rešerše nepřináší specifika národních variant grassroots dobrovolnictví,
protože nejsou k dispozici zdroje, o které bych se mohla opřít. Kvantitativní
reprezentativní výzkumy, se kterými se v literatuře setkáváme, se zaměřují
na dobrovolnictví jako takové a je obtížné z nich základní dobrovolnictví
vyčlenit (potřebovali bychom zároveň údaje o počtu zaměstnanců
organizace, pro kterou dobrovolník pracuje, nebo údaje o regionálním
rozsahu její působnosti, což je součástí výzkumů jen ojediněle). Srovnatelné
a spolehlivé údaje o organizovaném dobrovolnictví v evropských zemích
přináší European Values Study (2008). Pro orientační přehled a z nedostatku
dat přímo o základním dobrovolnictví je zde uvádím.
­8
Tabulka 1: Podíl dobrovolníků v zemích Evropy (%)
Netherlands
47,3
Lithuania
16,0
Luxembourg
39,9
Malta
14,6
Finland
39,2
Portugal
14,3
Switzerland
36,6
Belarus
14,0
Denmark
36,4
Slovak Republic
13,6
Belgium
33,4
Romania
13,2
Slovenia
31,9
Bulgaria
13,2
Czech Republic
28,8
Spain
13,2
Austria
26,5
Hungary
12,2
France
25,9
Serbia
11,2
Germany
23,9
Northern Cyprus
10,8
Latvia
23,3
Kosovo
10,5
Estonia
22,9
Ukraine
9,3
Azerbaijan
22,8
Poland
9,0
Ireland
20,9
Bosnia Herzegovina
8,3
Albania
19,7
Montenegro
7,5
Northern Ireland
19,2
Armenia
7,1
Moldavia
18,1
Russian Federation
5,4
Cyprus
17,2
Georgia
5,2
Greece
16,5
European Values Study, 2008 (podíl mezi občany od 18 let)
9
Dalším potenciálním zdrojem dat o základním dobrovolnictví jsou národní
statistické úřady, ty však obvykle nesledují nestátní neziskové organizace
samostatně jako jednu skupinu (natož aby sledovaly podskupinu grassroots
organizací ).5 Pod záštitou OSN a v rámci Mezinárodního srovnávacího
výzkumu neziskových organizací Univerzity Johnse Hopkinse v USA proto
vznikl tzv. Satelitní účet neziskových institucí, který má zajistit
mezinárodně srovnatelné údaje o počtech neziskových institucí (a dalších
parametrech, jako je typ činnosti, počet zaměstnanců, dobrovolníků atd.)
(OSN, 2003). Satelitní účet shromažďuje údaje o neziskových institucích
dříve zařazené uvnitř statistik různých sektorů národního hospodářství,
a tak podává celkový obraz neziskového sektoru. Pomocí Satelitního účtu
lze sledovat počty dobrovolníků v různých zemích v čase, ale pro sledování
přímo základního dobrovolnictví má Satelitní účet omezené využití
(vyžadovalo by to např. vyčlenit jen ty jednotky, které nemají zaměstnance).
S využitím dat ze Satelitního účtu pro sledování specificky základního (tj.
grassroots) dobrovolnictví jsem se nesetkala.
I. Základní dobrovolnictví v širším kontextu
I.1. Organizované dobrovolnictví – vymezení
Odborná literatura se obecně zaměřuje na organizované dobrovolnictví,
tedy dobrovolnou činnost, která je vykonávána bez nároku na odměnu a ve
prospěch lidí mimo okruh rodiny pro organizaci nebo v kontextu
organizace. Individuální dobrovolnictví, tedy pomoc člověku mimo rodinu,
která se odehrává mimo kontext nějaké organizace, je téma mnohem méně
zkoumané. Podstatnou část tohoto typu dobrovolnictví tvoří sousedská
výpomoc. Podle výzkumu v České republice 75 % individuálních
dobrovolníků vykonává právě běžnou sousedskou výpomoc (Frič,
Pospíšilová a kol., 2010). Přestože většina individuální dobrovolné činnosti
má místní povahu, když hovoříme o grassroots dobrovolnictví, není tím
myšleno individuální, ale organizované dobrovolnictví. Tomu se budeme
věnovat v této rešerši.
Organizované dobrovolnictví je v literatuře odlišováno jak od individuálního
dobrovolnictví, tak od péče o rodinné příslušníky a blízké osoby. Význam
tohoto odlišení zdůrazňuje Wilson (2000). Podle něj péče o blízké osoby
zahrnuje svým způsobem „vynucenou“ reciprocitu, kdy se o blízkou osobu
člověk cítí povinován postarat; moment povinnosti potom diskvalifikuje péči
jako činnost vskutku dobrovolnou (podobně argumentuje Penner).
Dobrovolnost jako jeden z ústředních bodů definice dobrovolnictví není
zdaleka samozřejmá. Jde o komplikovaný koncept s filozofickými přesahy,
které se však v literatuře o dobrovolnictví obvykle neřeší (co je vlastně
dobrovolné? co je svobodná vůle?). Druhým klíčovým bodem definice
dobrovolné činnosti je to, že je vykonávána bez nároku na odměnu. Ani tento
bod není samozřejmý a v mnoha případech se nedá jasně uplatnit.
V akademické obci neexistuje shoda na jedné definici dobrovolnictví.
Cnaan a další autoři (Cnaan, Amrofell, 1994; Cnaan, Handy, Wadsworth,
1996) na základě rešerše literatury uvádí tři prvky, které má většina definic
společných: dobrovolnost, nepožadování odměny a prospěšnost druhým.
Dekker a Halman (2003) však uvádí řadu momentů, které tyto hranice
dobrovolnictví znejasňují.
Na hranici mezi svobodnou volbou a donucením
5 Neziskové instituce jsou součástí všech tří základních sledovaných sektorů národního
hospodářství, tedy sektoru podniků, vládních institucí a domácností.
­10
Některé dobrovolné činnosti mohou obsahovat určitou míru donucení,
přičemž není jednoduché rozhodnout, zda o dobrovolnictví vlastně jde nebo
11
ne. Jmenujme některé hraniční případy: rodiče se cítí povinni pomáhat ve
škole nebo kroužku, kam chodí jejich dítě; zaměstnanec se cítí povinen
pracovat v rámci programu podporovaného zaměstnavatelem; dobrovolná
práce v obci jako forma trestu (místo vězení); práce nezaměstnaných,
kterým dobrovolná pracovní zkušenost umožňuje reintegraci do trhu práce
nebo dokonce podmiňuje některé dávky; bezplatná práce studentů, kteří
za ni obdrží kredity nebo tím plní povinný předmět ve škole. Dobrovolnost
můžeme zpochybnit i v případě práce z pocitu viny, z morální nebo
náboženské povinnosti. Ve všech těchto případech jde o práce bezplatné,
ale ne úplně přesvědčivě dobrovolné.
Specifickou otázkou, kterou však Dekker a Halman v přehedu detailněji
nerozebírají, je dobrovolnost „dobrovolné“ činnosti v období státního
socialismu v zemích střední a východní Evropy, kdy režim vyžadoval
neplacenou angažovanost jako projev loajality a podmiňoval jí přístup
k některým statkům (jako vzdělání, kariérní postup apod.), nebo za
nesplnění dokonce hrozily tresty. Dominantní proud literatury proto
považuje dobrovolnictví za socialismu za vynucené a fakticky neexistující
(Voicu, 2003; Hodgkinson, 2003; Juknevicius a Savicka, 2003; Howard, 2003).
Na druhou stranu některé studie argumentují, že občanská společnost
a dobrovolnictví v určité formě byly možné i za socialismu. Skovajsa
navrhuje rozlišit „užší“ občanskou společnost vyhovující klasické definici,
tedy nezávislou na státu, a „širší“ občanskou společnost, která do určité míry
byla státem kontrolovaná a která existovala již před rokem 1989 (Skovajsa,
2008). Koncept širší občanské společnosti nám umožňuje uvažovat o nových
formách dobrovolnictví a participace po roce 1989 jako o pokračování
činností a společenských struktur z doby před svržením režimu. Koncept
radikálního zlomu v roce 1989 dekonstruuje i Konopásek (2000).
Členské, grassroots dobrovolnictví bylo v České republice masově rozšířené
již před nástupem komunistikého režimu v roce 1948 a komunistický režim
tuto tradici zrušil jen částečně, spíše ji využil pro dosažení loajality občanů
k režimu. Základní členské organizace i jejich celonárodní svazy byly
sjednoceny do Národní fronty vedené komunistickou stranou. Tím sice
ztratily nezávislost na státu a autonomii, z hlediska participujících
dobrovolníků tím však nepřestala dobrovolná činnost existovat
(Pospíšilová, 2011). Členské dobrovolnictví existovalo v režimem
akceptovaných společenských organizacích v oblasti sportu, kultury,
ekologie nebo mládežnických aktivit (Devaux, 2005; Frič, Pospíšilová a kol.,
2010). Situace v různých komunistických zemích se v tomto ohledu
podstatně lišila a nelze paušalizovat (důkladnější rešerše je přitom již mimo
záběr této studie). Komunistické režimy měly různou podobu a navazovaly
na různé (nebo žádné) historie dobrovolného spolčování a demokracie před
nástupem komunistických režimů. Tradice základního dobrovolnictví
a dobrovolného spolčování přežila komunismus přinejmenším v České
republice.
­12
Na hranici mezi odměnou a bezplatností
Odměňování dobrovolníků je diksutované téma (Rochester, 2006). Existuje
zde škála praktik, od proplácení cestovného a nákladů spojených
s dobrovolnou prací, přes drobné dárky po odměny formou bezplatného
přístupu ke službám či akcím. Blacksell a Phillips (1994), citovaní
Rochesterem, zjistili, že významná část dobrovolníků ve Velké Británii
dostala kromě proplacení nákladů nějakou formu finanční odměny.
Bezplatná práce není samozřejmá: náhrady výdajů při dobrovolné práci se
běžně proplácejí (cestovné, stravné), běžné jsou také symbolické dárky
a odměny jako projev uznání. V Nizozemí je např. běžné, že dobrovolník
získává zdarma služby a produkty organizace, pro kterou pracuje (např.
lístky na koncert) (Meis et al 2000: 29). Samostatným tématem je placení
mzdy pod tržní hodnotou, což může dle Dekkera a Halmana vést až
k reformulaci kritéria neplacené práce na „práci nevykonávanou primárně
pro finanční odměnu“ (2003: 2). V některých zemích na téma placení
dobrovolníků proběhly diskuse (Charity Commission 2003), ale každá
platba dobrovolníkům podle Rochestera narušuje podstatu dobrovolnictví
jako daru.
Na hranici mezi vlastním prospěchem a prací pro druhé
Některé definice dobrovolnictví jako podmínku dobrovolnictví stanovují, že
aktivita musí být obecně prospěšná (public benefit), a tím pádem za
dobrovolnictví nepovažují aktivity spojené např. s trávením volného času
(sport, kultura, hobby, rekreace) a neplacenou práci pro vlastní organizaci
nebo skupinu (svépomocné aktivity členů) (Dekker, Halman, 2003). Dochází
tak ke značně zúžené definici, která je využitelná pro určité účely, ale
nepostihuje ve většině zemí tu největší sféru dobrovolné aktivity – tedy
sport a kulturu. Úzká definice dobrovolnicví jako veřejně prospěšné
aktivity by nepostihovala ani grassroots dobrovolnictví, které Smith
definuje jako vzájemně prospěšnou činnost (Smith 1997).
13
I.2. Hlavní přístupy k dobrovolnictví v odborné
literatuře
Odborná literatura k dobrovolnictví přistupuje v zásadě třemi odlišnými
způsoby (paradigmaty). To neznamená, že zde existují tři odlišné druhy
dobrovolnictví. Jde spíše o přístupy ke stejné realitě, o způsob nahlížení na
tu samou věc. Co jeden přístup zdůrazňuje, to druhý přehlíží nebo vůbec
nevnímá. Každý klade důraz na jiné typy dobrovolných aktivit, na jiné
motivace dobrovolníků. Každý hledá dobrovolnictví v trochu jiných typech
organizací. Každý má své představitele (vědce, profesionály z nezisku,
úředníky, politiky), kteří obvykle uvažují o dobrovolnictví „uvnitř“
paradigmatu. Lidé „uvnitř“ paradigmatu o sobě navzájem vědí, čtou
navzájem svoje texty a vedou diskusi. Naopak povědomí o výzkumech,
literatuře a důležitých tématech či otázkách, které si kladou představitelé
jiného paradigmatu, je mnohem menší nebo žádná. Tři přístupy k tématu
dobrovolnictví prezentuji podle Colina Rochestera (Rochester, 2006;
Rochester, Paine, Howlett, 2010: 10–15), který vycházel z práce Lyonse a kol.
(1998).
Dominantní přístup: neziskové paradigma
Hlavní motivací pro dobrovolnictví je snaha pomoci druhým, altruismus.
Dobrovolnictví je dar času, podobně jako finaltropie je dárcovstvím peněz.
Dobrovolnictví je vnímáno především jako služba a poskytování péče,
podpory, poradenství pro potřebné lidi (např. seniory, děti, nemocné,
postižené nebo chudé občany). Dobrovolnictví se obvykle odehrává ve
větších neziskových organizacích, které zaměstnávají placené
zaměstnance a mají formální strukturu. Na dobrovolníky je nahlíženo
jako na „lidský zdroj“, který organizacím přináší hodnotu – neplacenou
práci. V kontextu dominantního přístupu se potom značné úsilí věnuje
pokusům hodnotu této práce nějak vyčíslit penězi. Dobrovolníci jako
lidský zdroj by měli být řízeni, vzděláváni, monitorováni, hodnoceni
a odměňováni. Tento přístup pomohl vytvořit „dobrovolnický průmysl“
a vznik nové profese – manažera dobrovolníků (Rochester, Paine, Howlett,
2010: 11).
Alternativní přístup 1: paradigma občanské společnosti
Hlavní motivací pro dobrovolnictví je snaha pomoct si mezi sebou
navzájem. Dobrovolnictví je vnímáno především jako aktivismus. Jádrem
dobrovolnictví jsou jednak svépomocné skupiny a jednak aktivismus,
který směřuje ke zlepšení podmínek, a to nejen v oblasti sociální péče,
ale i v dalších oblastech, jako je doprava, územní plánování, životní
prostředí, apod. Typickou organizační formou, která obvykle poskytuje
příležitosti pro dobrovolnictví, jsou malé, čistě dobrovolnické organizace
­14
bez placených zaměstnanců. V USA se pro tento typ organizací vžilo
označení grassroots, zatímco v Británii je běžnější pojem „komunitní
sektor“ (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 12). Dobrovolníci nejsou
vnímáni jako pomocníci, kterým organizace přiřadí určitou roli (viz
neziskové paradigma), ale jako členové sdružení, kteří si rozdělí práci
mezi sebou.
Alternativní přístup 2: volnočasové paradigma
Hlavní motivací pro dobrovolnictví není pomáhat, ale příležitost něco zažít,
něco se naučit nebo prostě cítit radost. Dobrovolnictví je vnímáno
především jako volnočasová činnost („leisure activity“). Dobrovolnictví se
neomezuje na jednu oblast, ale zahrnuje i činnosti v oblasti sportu, rekreace
a kultury. Pojem „volnočasová aktivita“ se běžně spojuje s krátkodobou
zábavou, a proto i dobrovolnictví může být krátkodobé, přelétavé a vnímané
dobrovolníky především jako zábava. Ale kanadský sociolog Robert
Stebbins odlišuje určitý zvláštní typ volnočasových aktivit, kterému říká
„zodpovědná volnočasová aktivita“ (serious leisure). Jde o zodpovědnou
činnost, kterou dobrovolníci berou velmi vážně, které se ve volném čase
dlouhodobě věnují a rozvíjejí v ní paralelní, někdy i celoživotní kariéru
(Stebbins 1996; 2006). Z hlediska organizační formy nebo rolí dobrovolníků
je volnočasová perspektiva otevřená.
Ke studiu dobrovolnictví lze přistoupit ze všech tří perspektiv, každá nás
však povede k důrazu na trochu jiné činnosti nebo aktéry. Naše rešerše se
věnuje grassroots dobrovolnictví a vzhledem k zadání bychom se tak měli
zařadit do paradigmatu občanské společnosti a přistupovat k dobrovolnictví
jako k občanské aktivitě, spojené s činností členských dobrovolnických
organizací. V rešerši se však objevují i úvahy o vztahu grassroots
dobrovolnictví k poskytování služeb a k profesionalizaci na straně jedné
(dominantní neziskové paradigma) a o významu volnočasového grassroots
dobrovolnictví v obasti sportu, kultury a rekreace (alternativní volnočasové
paradigma) na straně druhé.
I.3. Typy a funkce dobrovolnictví
Dobrovolnictví je spojeno především s neziskovými nevládními (nestátními)
organizacemi, kterým někdy říkáme dobrovolné. Dobrovolníci v menší míře
působí i ve firmách (např. nemocnice, školy) a v organizacích veřejné správy
(obce, příspěvkové organizace jako muzea, domy dětí a mládeže, domovy
seniorů apod.). Protože nás zde však zajímá základní dobrovolnictví,
zaměřujeme se pouze na nevládní, neziskové organizace – ty jsou s ním totiž
z definice spojeny.
15
Existuje řada typologií, které rozlišují neziskové organizace podle oblasti
činnosti. Například Mezinárodní kategorizace ICNPO (International
Categorization of Nonprofit Organizations) je dělí do 11 kategorií:
hodin na ekvivalent plných pracovních úvazků). Jsou však i země, kde
největší podíl dobrovolné práce podobně jako v USA směřuje do oblasti
poskytování sociálních služeb, například Belgie nebo Rumunsko.
(1) kultura, sport a rekreace;
Tabulka 2: Rozsah dobrovolnictví v občanském sektoru podle oblasti
činnosti (ekvivalent plných pracovních úvazků) (%)
(2) vzdělávání;
Země
Kultura, sport,
rekreace
Sociální služby
Vzdělávání
(4) sociální služby;
Norsko
57
7
3
Švédsko
51
8
2
(5) životní prostředí;
Finsko
48
14
2
Francie
47
16
9
Česká republika
44
17
3
Itálie
42
24
7
Německo
41
10
2
Holandsko
39
23
16
Slovensko
38
22
1
Polsko
37
28
17
U.K.
31
20
5
Belgie
34
56
1
Maďarsko
31
34
4
Rumunsko
24
42
13
Španělsko
22
29
12
USA
12
37
13
(3) zdraví;
(6) komunitní rozvoj;
(7) občanské/advokační organizace;
(8) nadace a infrastruktura neziskového sektoru;
(9) mezinárodní organizace;
(10) profesní organizace a odbory;
(11) jiné (Salamon, Sokolowski, List, 2003).
Nestátní neziskové organizace můžeme rozlišovat i podle toho, zda
zaměstnávají placené zaměstnance. Označení „grassroots“ se vztahuje na
typ dobrovolných organizací, které nemají zaměstnance a fungují jako
sdružení na základě dobrovolné činnosti svých členů. Druhý typ
dobrovolných, neziskových organizací zaměstnává placené zaměstnance
(profesionály). Dobrovolníků může být v tomto typu organizace mnoho nebo
jen minimum (např. ve správní radě nadace).
Podobu dobrovolných občanských sdružení, která zcela nebo především
spoléhají na dobrovolnou práci svých členů, mají obvykle základní
organizace v oblasti volnočasových aktivit – v umění a v kultuře,
v hobby činnostech a především ve sportu. Proto můžeme rozsah
grassroots dobrovolnictví v různých zemích posuzovat podle rozsahu
volnočasového dobrovolnictví. Mezi země s největším rozsahem
dobrovolnictví v oblasti sportu, rekreace a kultury patří Norsko
(57 %), Švédsko (51 %), Finsko (48 %), Francie (47 %), Česká republika
(44 %) nebo Itálie (42 %) (Salamon, Sokolowski, List, 2003).
Tabulka 2 ukazuje, že ve většině evropských zemí je největší podíl
dobrovolné práce odveden právě v oblasti volnočasových aktivit, jako je
kultura, sport a rekreace (tabulka vychází z přepočtení dobrovolnických
­16
Zdroj: Salamon, Sokolowski, List, 2003; výběr tří oblastí činnosti6 (zaokrouhleno směrem nahoru na
celá procenta)
6 Celý seznam oblastí činnosti podle Mezinárodní kategorizace neziskových institucí (ICNPO):
kultura, sport a rekreace; vzdělávání; zdraví; sociální služby; životní prostředí; rozvoj; občanské/
advokační; nadace; mezinárodní; profesní; jiné. Součet 100 % by vyšel v řádcích tabulky po započtení
dobrovolníků ve všech oblastech, v této tabulce neuvedených.
17
Jiné typologie dělí neziskové organizace podle hlavních funkcí, které pro
své členy nebo ve společnosti obecně plní. Nejvýznamnější systematický
mezinárodní projekt, který se zabývá srovnáváním neziskového sektoru
v různých zemích a který stál i v pozadí kategorizace ICNPO (Johns Hopkins
Comparative Nonprofit Sector Project), rozlišuje dvě základní funkce
neziskových organizací:
·
·
servisní funkce (neziskové organizace v oblasti sociálních služeb,
zdraví, vzdělávání, rozvoje)
expresivní funkce (neziskové organizace v oblasti životního
prostředí, prosazování zájmů (advokacie), profesní organizace
a odbory, kultura, sport a rekreace) (Salamon a kol., 2004)
Základní dobrovolnictví převládá v oblasti volnočasových, rekreačních
aktivit a v oblasti prosazování zájmů (tj. plní expresivní funkci), zatímco
dobrovolnictví v zaměstnaneckých neziskových organizacích je typicky
servisní. Přesto se typologie nedá jednoznačně použít pro vydělení
základního dobrovolnictví. Nikde není řečeno, že dobrovolníci v členských
organizacích nemohou poskytovat služby – není důvod, proč by grassroots
dobrovolnictví nemohlo být servisní. A na druhou stranu dobrovolníky
v profesionalizovaných neziskovkách se zaměstnanci najdeme i v oblasti
ekologie nebo prosazování zájmů (tj. ve spojitosti s expresivní funkcí).
Babchuk a Gordon v klasické typologii dobrovolných organizací
(1962, cit. in Pearce, 1993) rozlišují organizace (1) expresivní (vyjadřují
nebo uspokojují zájmy svých členů), (2) instrumentální (jsou nástrojem pro
dosažení společenské změny nebo výroby zboží a poskytovní služeb pro
nečleny), a (3) smíšený typ. Jejich typologie je prakticky stejná jako výše
uvedená typologie Salamona, jen místo „servisní“ funkce hovoříme o funkci
„instrumentální“. Přitom autoři nedávají typologii do vztahu ani k velikosti
organizace, ani k míře její formálnosti nebo k poměru dobrovolníků
a placených zaměstnanců v organizaci. Použít tuto typologii k vymezení
grassroots dobrovolnictví se tedy ani zde nejeví jako smysluplné. Blíže se
budeme těmto tématům věnovat v následující části.
II. Základní (grassroots) dobrovolnictví
II. 1. Definice
Český slovník (Hais, Hodek, 1997) definuje slovo „grassroots“ jako (1)
venkov, venkovské kraje, venkovské obyvatelstvo, řadoví voliči; venkovský,
provinční (např. provinční demokracie); (2) základ, podstata (např. podstata
politické organizace); základní, zásadní (např. zásadní studie života v USA).
Když se podíváme do Meriam-Websters Collegiate Dictionary, zjistíme, že
„grassroots“ je (1) samotný základ nebo zdroj, (2) základní rovina
společnosti nebo organizace, především ve vztahu k vyšším nebo více
centralizovaným mocenským pozicím.
„Grassroots volunteering“ bychom potom měli překládat buďto jako
„venkovské, řadové dobrovolnictví“, nebo je raději chápat jako druh
dobrovolnictví, které je základem něčeho vyššího (především ve smyslu
politické organizace) nebo přímo jako základ demokracie. V USA
nezanedbatelná část tohoto typu dobrovolnictví funguje jako základna
činnosti politických stran.7 Takzvaná grassroots demokracie předpokládá,
že rozhodovací procesy musí probíhat na co nejnižší geografické úrovni
organizací a veřejného života. Národní organizace by si podle toho měly
zakládat na tom, že podstatná část rozhodnutí se děje v jejich základních
organizacích. „Grassroots“ znamená důraz na maximální zakořeněnost
v místní komunitě – tj. v grassroots rovině – v kontrastu k národní nebo
mezinárodní rovině (Webster Online Dictionary).8
„Grassroots“ dobrovolnictví má dále teritoriální význam místního
dobrovolnictví, které se odehrává v určité lokalitě, a to nejen v obcích na
venkově (překlad „venkovský“ proto není vhodný), ale i ve městě nebo
okrese oproti celonárodnímu nebo mezinárodnímu měřítku. Vždy jde
o kontrast, kdy se vymezuje nějaká základnější rovina působení oproti
rovině vyšší, takže například i region by mohl v určitém specifickém
7 V České republice v době mezi válkami byla činnost řady masových dobrovolných sdružení také
volně navázána na politické strany; komunistický režim v této tradici pokračoval, když většinu
dobrovolných organizací nezrušil, ale „obsadil“ a využil pro získání a udržování legitimity a loajality
občanů (Frič, Pospíšilová, 2010). Proměna politických stran v moderní společnosti a jejich vztah
k dobrovolné participaci občanů již představuje samostatné téma, které není předmětem studie.
8 http://www.websters-online-dictionary.org/definitions/Grassroots+democracy?cx=partner-pub0939450753529744%3Av0qd01-tdlq&cof=FORID%3A9&ie=UTF-8&q=Grassroots+democracy&sa=Sea
rch#890 (cit. 9. 2. 2011).
­18
19
kontextu být vnímán jako grassroots ve vztahu k národní nebo evropské
rovině; obvykleji bychom však řadili region k rovině vyšší, která vyrůstá
z „grassroots“ úrovní obcí a měst. Z teritoriálního hlediska jsem se setkala
s rozdělením dobrovolných organizací na (a) komunitní (tj. lokální), (b)
městské, (c) národní a (d) mezinárodní;9 chyběla tam však jinak důležitá
regionální rovina.
„Grassroots“ dobrovolnictví má i komunitní aspekt. Na základě předkládané
rešerše literatury není možné jednoznačně říci, jestli je pojem „grassroots“
dobrovolnictví naprosto totožný s pojmem „komunitní“ dobrovolnictví, nebo
jestli má každý pojem i něco svého navíc. Oba pojmy jsou z anglosaské
literatury, i když asi z jiných kulturních či oborových tradic,10 a ani jeden
není jednoduché do češtiny přeložit. Každopádně je grassroots
dobrovolnictví do velké míry totožné s komunitním dobrovolnictvím.
Předpokládáme, že slouží nějakému místnímu společenství, že z něj vyrůstá
a zároveň je podporuje a buduje (komunitní svépomoc, komunitní identita).
Grassrooots dobrovolnictví je podle Davida Smitha součástí komunity, která
je chápána jako místní síť vztahů mimo rodinu (Gans, 1962, cit. in Smith
1997a: 288). Na grassroots dobrovolnictví se v literatuře upírá stále větší
pozornost jako na prostředek budování komunity (community building)
a občanské angažovanosti. Místní sdružení jsou vnímána jako způsob, jak
mohou místní lidé zlepšovat kvalitu života ve své obci (sousedství). Místní
základní organizace v obci poskytují služby, které by tam jinak nebyly
(Toepler, 2003).
Význam slova „grassroots“ je jednoznačně utvářen protikladem k vyšším
rovinám hierarchie, a to nejen v teritoriálním významu, ale velmi často
i v kontextu hierarchie určité organizace. Již jsme to naznačili odkazem
k systému fungování politických stran, které by v demokracii měly vyrůstat
z grassroots dobrovolnictví a angažovanosti občanů v místních
organizacích. Typickým příkladem grassroots dobrovolnictví je dobrovolná,
neplacená činnost v základních dobrovolných organizacích, sdružených
do větších svazů. Do grassroots dobrovolnictví tak patří činnost
v základních organizacích zahrádkářů, fotbalistů, pěstitelů drobného
zvířectva, modelářů, cvičitelů psů, v turistických oddílech, v místních
družinách Skauta apod. Každá základní organizace národního nebo
9 Nevládní organizace podle teritoriální úrovně spolupráce (Wikipedie) http://en.wikipedia.org/wiki/
Non-governmental_organization (cit. 9. 2. 2011).
10 Pojem „komunitní“ má hlubší zázemí v sociologii, kdežto slovo „grassroots“ je patrně více doma
v politologii (tuto hypotézu však nemám podloženou systematickým zkoumáním). Např. v sociologii
existuje obor komunitních studií (community studies), který se věnuje studiu politické kultury, občanské
společnosti, veřejné správy i hospodářství v obcích nebo jiných „komunitách“; kromě toho existuje
metodologický pojem „komunitní studie“ (community study) pro specifický výzkumný design, druh
případové studie zacílený na „komunitu“. S podobným zázemím pro slovo „grassroots“ jsem se
v sociologii ani ve studiích občanské společnosti a neziskového sektoru nesetkala.
­20
regionálního sdružení je „grassroots“ organizací, ať již v oblasti sportu,
kultury, sociálních služeb nebo vzdělávání.
Kontrast k vyšším rovinám hierarchie nemusí nutně být jen v rámci
organizační struktury určitého svazu (tj. vztah mezi svazem, základní
jednotkou a členem), i když to je pro pojem grassroots dobrovolnictví
typické. V dokumentech na internetu jsem se setkala i s označením
„grassroots“ pro činnost individuálních dobrovolníků nečlenů, kteří pracují
jako řadoví dobrovolníci v rámci velké národní či mezinárodní organizace.
(Například když americký fond pro UNICEF hledá řadové dobrovolníky,
„pěšáky“, kteří by ve svém bydlišti o fondu informovali a dělali drobný
fundrasing.11)12
Posledním, také ne úplně typickým významem „grassroots dobrovolnictví“,
je dobrovolnictví zaměřené přímo na poskytování pomoci a kontakt
s klientem nebo terénem. „Grassroots“ znamená dělat něco opravdově, být
přímo u toho a vidět skutečné výsledky své práce (ve smyslu být blízko
těm, kterým pomáhám).13 V tomto smyslu jsou často kritizovány
mezinárodní nevládní organizace, které pomáhají rozvoji v chudších zemích
světa, protože jim „grassroots“ chybí. Přicházejí do země zdaleka, neznají
místní podmínky, nejsou v kontaktu s realitou, a proto neumějí
poskytnout efektivní pomoc, i když zaměstnají dobrovolníky na práci.
Za klíčovou v odborné literatuře lze považovat definici Davida Smitha, který
pojem „grassroots organization“ pro oblast studií neziskového sektoru
a dobrovolnictví objevil a definoval. Smith v článku z roku 1997 ukázal, že
základní sdružení jsou často mimo záběr kvantitativních studií, které ve
výběru vzorku vycházejí z registrů, které čistě dobrovolnické organizace
bez zaměstnanců ani neobsahují. Hovoří o nich metaforicky jako o „temné
hmotě“ vesmíru neziskovek, protože nejsou vidět a nikdo si jich nevšímá.
Podle jeho kvalifikovaných odhadů převažují grassroots organizace tu
viditelnou – zkoumanou a popisovanou – část neziskového sektoru či
občanské společnosti v poměru 10 ku 1. Na pomyslné mapě neziskového
sektoru USA podle něj chybí 90 % neziskovek (1997b: 128). K tomuto závěru
se detailněji vracejí nebo jej přebírají i další autoři, např. Toepler ve studii
grassroots dobrovolnictví oblasti kultury a umění (2003). V podstatě
11 http://volunteers.unicefusa.org/volunteering/vol07_positiondescription.pdf (8. 2.2011).
12 Nebo když velká národní nadace za účelem vybudování muzea vypíše program pro řadové
dobrovolníky, kteří mají pomáhat plnit velké cíle prací v místních komunitách, organizacích, firmách
(roznášet letáky, brožury, pořádat malé sbírky apod.). Zdroj: Grassroots Volunteer Program of The
Army Historical Foundation, http://www.armyhistory.org/ahf.aspx?pgID=893 (8. 2. 2011).
13 Jako například když Vodafone ve Velké Británii vyzývá dobrovolníky k dobrovolné činnosti v obcích:
„Můžete pomoct s řízením recyklace místního odpadu nebo pomáhat dětem, které si nevěří, – je mnoho
způsobů, jak pomoct ve vaší místní oblasti a vidět opravdové grassroots výsledky.“ (zvýraznění
autorka) http://worldofdifference.vodafone.co.uk/news/archives/766 (8. 2. 2011).
21
nenajdeme odborný článek, který by obsahoval pojmy „grassroots“
a „volunteering“ a neodkazoval by více nebo méně na práci Smitha. Z toho
důvodu uzavírám tuto část prezentací Smithovy definice, přičemž jejími
klíčovými body se budeme detailněji zabývat dále.
Grassroots sdružení („grassroots associations“) jsou „neziskové skupiny se
sídlem v lokalitě, v zásadě autonomní, vedené dobrovolníky a s oficiálním
členstvím dobrovolníků“ (Smith, 1997a). Posledním bodem, členstvím
dobrovolníků, Smith ztotožňuje grassroots dobrovolnictví s členským
dobrovolnictvím („associational volunteering“) a dává je do protikladu
k servisním, dobrovolnickým programům, které fungují při
profesionalizovaných neziskových organizacích.14 Smithův pohled na
základní, místní dobrovolnictví ve stručnosti a s určitou mírou
zjednodušení představuji v tabulce 3.
Tabulka 3: Vymezení grassroots dobrovolnictví
Členské dobrovolnictví (= grassroots)
Programové dobrovolnictví
dobrovolná neziskovka = většinou jde
o místní sdružení
neziskovka se zaměstnanci = součást širší
kategorie „zaměstnaneckých organizací“,
které zaměstnávají placené zaměstnance
(profesionály) a existují i v jiných
sektorech (veřejná správa, firmy)
organizace nemá žádné nebo jen pár
placených zaměstnanců
organizace má placené zaměstnance
dobrovolník = aktivní člen
dobrovolník = „naverbovaný“ nečlen
jádro činnosti: komunitní s politickým
přesahem
jádro činnosti: služby bez politického
přesahu
účel činnosti: především členský neboli
vzájemný prospěch
účel činnosti: především externí neboli
obecný prospěch
hlavní zdroj: práce a nadšení vlastních
členů (• relativní nezávislost na vnějších
zdrojích a možnost být i radikální)
hlavní zdroj: vnější granty a smlouvy (•
relativní závislost na vnějších zdrojích
a nutnost respektovat pravidla donorů)
obvykle malá hierarchičnost a horizontální
uspořádání organizace (tj. základní
organizace, nikoli hierarchicky uspořádaný
a centralizovaný svaz, jehož je základní
organizace součástí)
obvykle hierarchická struktura
a centralizace
Zpracovala autorka podle Smitha (1997a, 1997b, 2010)
Smith ve svém pojetí grassroots sdružení vychází z ideálu základního
sdružování, které má politické přesahy a vede k aktivizaci občanů.
I přestože se většina základního sdružování a dobrovolnictví týká v zásadě
nepolitických oblastí (kluby kuželkářů, zahrádkářů, amatérských
ornitologů apod.), Smith předpokládá, že mají určitý politický přesah, že se
v nich někdy odehrávají i politické debaty a že učí své členy i politickým
dovednostem, jako je uspořádat mítink, sepsat petici apod. (více k tomu
v části II.8). Z toho důvodu jako jádro jejich činnosti uvádí „komunitní
činnosti s politickým přesahem“. Jako protipól grassroots dobrovolnictví
staví Smith dobrovolnictví v programech zaměřených na poskytování
služeb, kde jsou dobrovolníci spíše v roli neplacených zaměstnanců a hledí
si jen své předepsané role v organizaci či programu. Proto zde politický
přesah neuvažuje a já jej v tabulce neuvádím.
Jde však o určité zjednodušení. Smith přitom totiž ponechává stranou zájmu
fenomén profesionalizovaných advokačních neziskových organizací, jako
jsou Greenpeace nebo Transparency International. Jde o organizace, které
se hlásí k hodnotám občanské společnosti, ale zároveň ve své práci
spoléhají především na placené zaměstnance a nejsou tedy grassroots. Jejich
dobrovolníci jsou obvykle nečlenové, protože nejde o masové členské
organizace, a fungují v rámci naplánovaných a profesionálně vedených
kampaní nebo programů. Chci tím upozornit na fakt, že programové
dobrovolnicví v zaměstnaneckých (tj. profesionalizovaných) organizacích se
netýká jen servisní oblasti, ale i oblasti aktivismu a ovlivňování politiky
a politický přesah mu tedy rozhodně nechybí.
Smith dále upozorňuje, že základní sdružování a dobrovolnictví nemusí
nutně odpovídat normám a hodnotám, které se obvykle spojují s občanskou
společností, jako je rovnost, tolerance, svoboda nebo nenásilí. Definice
grassroots dobrovolnictví totiž nevylučuje společensky neschvalované
činnosti a organizace (např. radikální hnutí používající násilí,
nacionalistické nebo rasistické organizace, sdružení fotbalových fanoušků).
Grassroots dobrovolnictví obnáší i sociální hnutí, která někdy překračují
stávající zákony v rámci boje za to, co vnímají jako veřejně prospěšný cíl
(ochrana životního prostředí, boj proti bezpráví, nespravedlnosti apod.)
Tuto jejich roli, schopnost nezávislosti a výjimečně i radikalismu, považuje
Smith v zásadě za přínosnou (1997a).
V následujících částech se detailněji věnuji vybraným aspektům Smithovy
definice grassroots dobrovolnictví a každá z nich představuje zároveň
určitou výzvu této tradiční definici. Budeme se tak vlastně dívat na hranice
grassroots dobrovolnictví skrze případy, které jsou hraniční nebo již stojí
mimo tradiční definici.
14 Převážně jde o neziskové organizace, ale programové dobrovolnictví se týká i institucí veřejné
správy nebo firem (např. nemocnice s právnickou formou s. r. o.). Rozlišení mezi programovým
a členským dobrovolnictvím se budu věnovat dále v textu.
­22
23
II.2. Členství a grassroots dobrovolnictví
Pojem základní dobrovolnictví se obvykle pojí s členským dobrovolnictvím.
Hovořit o základních dobrovolnících tak vlastně znamená mluvit o členech
základních organizací. Smith rozlišuje pasivní členství, které přináší
finanční a názorovou podporu organizace, a aktivní členství, které
znamená i příspěvek času. To má dvě základní podoby – buď účast na
schůzích a akcích, což Smith za dobrovolnictví nepovažuje, nebo
dobrovolnou práci pro organizaci bez nároku na odměnu, tj. grassroots
dobrovolnictví (Smith 1997b: 122–123).
Členství v dobrovolných organizacích a dobrovolnictví spolu pozitivně souvisí
v každé zemi. V zemích, kde je vysoký podíl členů, zjišťujeme i vysoký podíl
formálních dobrovolníků. V USA nebo Nizozemí, kde je nejvyšší podíl členů,
je také největší podíl formálních dobrovolníků (Musick, Wilson, 2008: 13).
V České republice nedávný výzkum ukázal, že více než polovina členů
dobrovolných organizací je zároveň dobrovolníky. Záleží však na oblasti
činnosti (v sociálních službách je 96 % členů zároveň dobrovolníky, v oblasti
ekologie 73 %, ve sportu, v zájmových organizacích nebo v nezikovkách
v oblasti vzdělávání kolem 50 %, zatímco v odborech a profesních komorách
je podíl dobrovolníků mezi členy jen 27%) (Frič, Pospíšilová a kol. 2010).
Přesto se nedá členství a dobrovolnictví jednoduše ztotožnit. Kromě již
zmíněného faktu, že členství obnáší i jiné aspekty, než jen dobrovolnictví,
jde o to, že řada dobrovolníků pracuje prostřednictvím organizací, jichž
nejsou členy. O podílu dobrovolníků – nečlenů v jednotlivých zemích nemám
k dispozici data, ale je jisté, že bude vyšší tam, kde je hodně rozvinuté tzv.
programové dobrovolnictví. Naopak nízký podíl dobrovolníků – nečlenů
bude tam, kde je silná tradice spolkového života a členského dobrovolnicví.
Výzkum v České republice ukázal, že devět z deseti dobrovolníků pracuje
pro dobrovolnou organizaci, jíž jsou členy (Frič, Pospíšilová, 2010).
Když se objevily studie, které oznamovaly úpadek občanské společnosti
(Putnam, 2000), věnovali badatelé zvýšenou pozornost sledování podílu
členů dobrovolných organizací v populaci. Přestože určité tendence
k poklesu členství v dobrovolných organizacích např. v USA lze vysledovat
(Musick, Wilson, 2008), nic takového neplatí v dlouhodobé perspektivě
o dobrovolnictví. Halman na základě dat o dobrovolnictví v Evropě mezi
roky 1981 a 1999 dokládá, že celkově vzato se úpadek dobrovolnictví
nekonal (v některých zemích došlo k nárůstu, v jiných zase k poklesu)
(2003). Podle Ingleharta za stabilním počtem dobrovolníků stojí příslušníci
mladé generace, kteří převyšují starší generaci v míře dobrovolnictví.
A nejde podle něj jen o počty, ale také o charakter dobrovolnictví – mládež
se zapojuje do dobrovolné činnosti bez členství v konkrétní organizaci
(Inglehart 2003). Členství klesá, ale dobrovolnictví zůstává stabilní, protože
se objevil nový světový fenomén – dobrovolník nečlen.
­24
Jedná se o nástup nového typu dobrovolníků, kteří nepracují dlouhou dobu
pro jednu konkrétní organizaci a nejsou jejími členy. Spíše jim nezáleží na
tom, pro kterou organizaci pracují; podstatné je, jakou práci vykonávají. Jde
o posun od dobrovolnictví založeného na dlouhodobé organizační loajalitě
a spojeného se členstvím, k dobrovolné práci, kterou si vybírají a „řídí“ sami
dobrovolníci s ohledem na své cíle – s ohledem na svoji osobní integritu,
rozvoj osobnosti a poznání, udržování konkrétní a smysluplné životní
biografie, rozvoj pracovní kariéry a podobně. (Dekker, Halman, 2003).
Lesley Hustinxová a Frans Lammertyn z hlediska tohoto posunu rozlišují
kolektivní a reflexivní typ dobrovolnictví (2004). Reflexivní dobrovolnictví
lze nazvat také individualizované nebo můžeme hovořit o dobrovolnictví
a la carte, čímž chceme poukázat na to, že dobrovolníci si svoji práci vybírají
jako z jídelního lístku, podle toho, na co mají „chuť“. Ale individualizovaný
občan ještě neznamená egoistický občan (Rothstein 2001: 219).
Individualizovaní dobrovolníci chtějí pomáhat, jen na to jdou jinak než
tradiční dobrovolníci.
Nový typ dobrovolníka tak trochu odráží celospolečenské změny, tzv.
nástup druhé nebo pozdní modernity (Beck, 1992; Giddens, 2000). Občan,
který chce pomáhat, před sebou vidí celou škálu aktivit, kterým by se mohl
věnovat, a rozhoduje se, kterou zvolí. Taková volba je málokdy trvalá
a dobrovolníci mají tendenci střídat různé práce. Svět je proměnlivější,
nejistější, více rizikový a lidské životy víc zaneprázdněné, víc v pohybu
a méně předvídatelné. Pro část dobrovolníků je stále méně představitelné
být členem nějaké organizace delší dobu. Tradiční dobrovolné organizace,
kde veškerou práci vykonávají dobrovolně členové, jako by toho najednou
chtěly po svých lidech moc: moc angažovanosti na moc dlouhou dobu, moc
bezpodmínečně a loajálně. Autoři proto s poklesem počtu členů a nárůstem
počtu lidí, kteří občas dobrovolničí, spojují i předpoklad epizodičnosti
a krátkodobosti dobrovolnictví (Mcduff, 2005; Rochester, Paine, Howlett,
2010; Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Tohoto trendu si všímají i neziskové
organizace, které se snaží přelétavého dobrovolníka zachytit:
„Vstupujeme do věku dobrovolnictví. Generace X posunula charitu od
hierarchických organizací, jako je Červený kříž, ke grassroots,
epizodickému dobrovolnictví, jako je doučování dětí v místní čtvrti. (...)
Přidejte se k epizodickému dobrovolnictví: krátkodobé, projektové, místní
a v přímém kontaktu s realitou – to je typ charity, který zlepší vaši karmu
a vaši kariéru.“ 15
Přestože uvedený citát spojuje základní dobrovolnictví s krátkodobým,
epizodickým typem individuálního dobrovolnictví, není to závěr, který by
vyplýval ze studia literatury. Základní dobrovolnictví, jak je definuje Smith,
15 http://www.taprootfoundation.org/about/media/newsroom/2005-05-29.php (8.2.2011).
25
zůstává spojeno se členstvím, a je proto také většinou dlouhodobé. Jsme
v situaci, kdy se střetávají tradiční a nové formy dobrovolnictí a kdy nové
trendy nabourávají staré definice. Vyřešit tyto reálné nebo zdánlivé rozpory
však není úkol pro rešerši literatury, ale rozsáhlejší teoretickou analýzu.
II.3. Členské vs. programové dobrovolnictví
Základní dobrovolnictví jako v podstatě spolkové dobrovolnictví definuje
Smith v protikladu k tzv. programovému dobrovolnictví. Instituce, které
fungují na bázi placených zaměstnanců (a může se jednat o neziskovky, ale
stejně tak státní nebo veřejnou správu i firmy), využívají práci
dobrovolníků, kteří nejsou jejich členy, často formou tzv. dobrovolnických
programů (např. dobrovolníci v nemocnicích, dobrovolníci v domovech
důchodců, programy po vzoru amerického Big Brothers Big Sisters).
Programové dobrovolnictví je silně rozvinuté v USA a po roce 1989 bylo do
některých postkomunistikých zemí „importováno“ spolu s podporou
demokracie a občanské společnosti. Podstatná část finančních prostředků
zahraničních nadací nebo zahraničních vlád určených na podporu
demokratizace a rozvoje občanské společnosti směřovala nikoli k ryze
dobrovolným grassroots sdružením, ale k profesionálním občanským
organizacím (ať již servisním nebo expresivním), které spoléhají především
na zaměstnance (Císař, 2008).
Zatímco grassroots dobrovolníci jsou jakožto členové zároveň „vlastníky“
organizace, pro kterou pracují, a mohou spolurozhodovat o jejím osudu,
programoví dobrovolníci jsou v dosti odlišném postavení. Jejich postavení se
podobá pozici placených zaměstnanců – mají svoje vymezené role v rámci
organizace a jejich práce je činností ryze pro druhé, protože na vedení
organizace nemají žádný podíl (Pearce, 1993). Kromě odlišného postavení
dobrovolníka v rámci organizace je rozdíl i v účelu práce. Dobrovolník-člen
pracuje pro organizaci a tím zároveň pro sebe. Jádrem členského
dobrovolnictví je vzájemný prospěch (i když můžeme jistě hovořit
i o obecném prospěchu z jejich činnosti, viz část II.8). To znamená, že
například dobrovolníci a zároveň členové Sokola dobrovolně uklízejí „své“
hřiště, vymalují „svoji“ tělocvičnu, dobrovolně organizují sportovní akce
především pro svoje členy a na společných setkáních řeší problémy své
organizace. Naopak například dobrovolníci v nemocnici přicházejí do „cizí“
instituce a pomáhají „cizím“ lidem. Jejich vlastní prospěch z činnosti je spíše
v rovině pocitu radosti, že někomu pomohli, nebo v dojmu, že se naučili něco
užitečného, co jednu využijí, případně že se dověděli něco důležitého sami
o sobě.
Rochester, Paine, Howlett, 2010; Zimmeck, 2001). Se základním
dobrovolnictvím v převážně dobrovolnických organizacích se spojuje model
řízení dobrovolníků „podomácku“, zatímco s programovým dobrovolnictvím
se spojuje „moderní“ styl řízení (Zimmeck, 2001); podobné je rozdělení na
styl řízení zaměřený na členství a styl zaměřený na program (Meijs,
Hoogstad, 2001). Příručky, knihy nebo kurzy o řízení dobrovolníků se
přitom týkají právě moderního, programového stylu řízení, protože styl
řízení „podomácku“ v podstatě ani profesionálním řízením –
managementem – není. Jednou z výjimek je text Řízení v dobrovolnických
skupinách a organizacích (Ockenden, Hutin, 2008).
Moderní styl řízení
·
·
·
·
·
Synonyma: byrokratický, pracovní, formální, programový
Hlavní představa: dobrovolnictví jako práce bez platu
a dobrovolník jako „lidský zdroj“
Styl řízení: spíše formální
Vhodnost: pro větší, hierarchické organizace nebo organizace,
které poskytují nějaký druh služby (vedle služeb sem však můžeme
přiřadit i profesionální obhajobu veřejného zájmu, viz Frič,
Pospíšilová a kol., 2010)
Komentář: Neziskové organizace tento model přebírají, protože
v jejich okolí jsou jiné organizace, které jej již mají, a hrozí, že jim
proto potenciální dobrovolníky přeberou. Některé výzkumy
ukazují, že dobrovolníci sami oceňují formálnější řízení a pečlivou
organizaci své práce (Rochester, Paine, Howlett, 2010: 151).
Druhým důvodem příklonu k tomuto typu řízení je, že organizace
jako poskytovatelé veřejné služby musí dokazovat svoji efektivitu
donorům a zainteresovaným aktérům a mnohdy je to již obsaženo
jako podmínka v žádosti o granty. Proto musí umět dobrovolníky
detailněji řídit, monitorovat a vykazovat, což jim tento styl řízení
umožňuje. S dobrovolníky pracují podobně jako se zaměstnanci.
Dobrovolníci se získávají na základě předem dohodnutých
procedur. Motivací jsou mj. školení, krytí výloh, pojištění,
hodnocení a ocenění. Dělba práce je maximální (speciální a často
písemně vymezené úkoly).
Dva rozdílné typy dobrovolnictví literatura spojuje také s rozdílným
přístupem k řízení dobrovolníků (Smith, 1997; Meijs a Hoogstad, 2001;
­26
27
Styl řízení „podomácku“ („home grown“)
·
·
·
·
·
Synonyma: neformální, demokratický, kolektivní, členský
Hlavní představa: dobrovolnictví jako participace
Styl řízení: méně formální nebo neformální
Vhodnost: pro menší, méně hierarchické (tj. rovnostářské),
především členské organizace (ale např. podle Zimmeck to mohou
být i organizace s placenými zaměstnanci)
Komentář: Tento styl řízení je neformální, ad hoc. Dobrovolníci se
získávají na bázi přátelství, známostí, neformálně. Motivací jsou
především zábava, radost, kolektivní hodnoty a normy přátelství.
Dělba práce je minimální, členové dělají, co je potřeba, a zastávají
v organizaci různé role (Cameron, 1999; Netting a kol, 2005; obě cit.
in Rochester, Paine, Howlett, 2010).
Meijs a Karr (2006) na případové studii skautů v USA a v Nizozemí
identifikují řadu rozdílů mezi oběma styly vedení dobrovolníků.
Programový, moderní styl řízení je formálnější, aktivně rekrutuje členy
a funkcionáře i mimo okruh spolupracovníků, přátel a známých, přijímá je
na základě formálních procedur, podrobuje je formálním školením,
vykazuje jejich činnost apod. Členský typ řízení dobrovolníků „podomácku“
je kolektivnější, méně formální a méně orientovaný na výsledek či
efektivitu, členy získává z okruhu přátel a známých, funkcionáře
„podomácku“ z dlouhodobých členů, školení jsou nepovinná apod.
Grassroots dobrovolnictví je v literatuře převážně spojováno se stylem
řízení dobrovolníků „podomácku“. Ostatních alternativ si literatura
nevšímá. Stranou například zůstává možnost, že bychom našli moderní styl
řízení v ryze členských sdruženích. Výzkum Friče a Pospíšilové v České
republice přitom ukázal, že dvě pětiny dobrovolníků, kteří se setkali
s moderním stylem řízení 16, dobrovolně pracují v ryze členských
organizacích, které nemají žádné zaměstnance. Podle autorů se formální,
moderní styl řízení stává normou, která vytlačuje řízení dobrovolníků
„podomácku“ i z amatérských dobrovolných organizací, kde měl svoje místo
a opodstatnění (Frič, Pospíšilová a kol., 2010: 142–163).
16 Tj. setkali se se čtyřmi nebo více prvky formálního řízení, jako jsou tyto: v organizaci působí
koordinátor dobrovolníků, dobrovolník prošel cíleným školením, dobrovolník prošel vstupním interview,
dobrovolník obdržel popis práce, byla požadována reference, dobrovolník s organizací uzavřel
smlouvu, dobrovolník byl vyslán dobrovolnickým centrem.
­28
II.4 Pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím
a profesionalizací
Jako profesionalizaci neziskové, dobrovolné organizace označuji situaci, kdy
dobrovolná organizace začne zaměstnávat placené zaměstnance namísto
dobrovolníků. Proces profesionalizace se může týkat vývoje jedné
organizace v procesu času. Smith píše o tom, že grassroots sdružení jsou
často relativně krátkodobá a že pokud existují delší dobu, mají sklon
k rostoucí složitosti a byrokratizaci, až k tomu, že se z nich stane
neziskovka s placenými zaměstnanci. Ve spojitosti s tím potom popisuje
i proces deradikalizace (u té malé menšiny radikálních grassroots sdružení),
kdy sdružení veřejná správa nebo nadace poskytují vnější financování na
servisní prvky jejich činnosti a tím je kooptují a „odzbrojí“ (1997a).
Proces profesionalizace se však může týkat i občanské společnosti či
neziskového sektoru jako celku (tj. grassroots sdružení ubývá a vzniká víc
nových, profesionálně založených organizací). Lester Salamon pozoruje
profesionalizaci neziskového sektoru v USA. od 80. let 20. století především
(a) v nástupu fundraisingu jako specializované profese, (b) ve vzniku řady
zprostředkujících organizací, které poskytují zázemí ostatním dobrovolným
neziskovým organizacím, (c) v založení výzkumného a vzdělávacího
aparátu, zaměřeného specificky na neziskový sektor, (d) v tisku zaměřeném
na neziskový sektor (2005: 93–95). Theda Skocpolová chápe odklon od
členství směrem k profesionálním organizacím s programovým stylem
řízení dobrovolníků jako transformaci americké občanské společnosti.
Posun podle ní nastal jednak směrem k novým, profesionálně vedeným
advokačním organizacím, které nahradily masová sociální hnutí 60. a 70.
let 20. století, a jednak k profesionálním servisním neziskovým
organizacím, které se pohybují v roli expertů na danou oblast a také v roli
mluvčích svých klientů (2003).
Profesionalizace ale neznamená jen sám fakt zaměstnávání placených osob
– jakýsi efekt „vytlačování“ amatérů profesionály –, ale především větší dělbu
práce, specializaci, vyšší formalizaci činnosti a s tím spojené profesionální
normy a hodnoty, které do organizace vnáší profesionální zaměstnanci. Étos
profesní tak vytlačuje étos občanský (Jantulová, 2005: 143).
Podle definice Davida Smitha bychom do grassrooots dobrovolnictví neměli
zahrnout dobrovolnou práci v organizacích, které spoléhají především na
zaměstnance (říkal jim „work organizations“ 17). Základní dobrovolnictví
17 Přesný překlad by tedy byl „pracovní organizace“. Ale protože i ve sdruženích jde o práci, připadá
mi vhodnější překlad „zaměstnanecké organizace“, protože hlavním znakem je, že zaměstnávají
placené zaměstnance (a k dobrovolníkům přistupují také trochu jako k zaměstnancům).
29
a zaměstnanecké organizace se neslučují (viz tabulka 3). Z praxe i literatury
však víme o řadě nevládních neziskových organizací, které jsou malé, mají
místní charakter (působí přímo v lokalitě) a pracují s dobrovolníky, ale
zaměstnávají několik zaměstnanců, kteří neziskovku řídí a zodpovídají za
její chod. Tyto nevládní organizace nejsou velké nadace ani nemocnice, ani
národní humanitární organizace, nejde o hierarchické velké organizace.
Proto se nezdá praktické je z úvah o grassroots dobrovolnictví zcela vyloučit.
Dalo by se uvažovat o grassroots dobrovolnictví i nějak jinak?
Nina Eliasoph tvrdí, že tradiční definice grassroots dobrovolnictví je
zastaralá, protože svět dobrovolnictví se v posledních desetiletích zásadně
proměnil, a to v Americe stejně jako v Evropě (2009). Vznikla zde vrstva
profesionálních nebo poloprofesionálních neziskovek, které plní servisní
funkce (jako doplněk nebo náhrada státu) a které přitom financuje stát
nebo nadace. Mnoho z nich funguje na místní rovině jako komunitní
organizace, využívají ve své činnosti dobrovolníky a kladou si explicitně za
cíl rozvíjet občanskou společnost a emancipovat a vzdělávat znevýhodněné
nebo vyloučené občany. Přestože si kladou cíle jasně spojené s ideálem
občanské společnosti, podle klasické definice je nemůžeme považovat za
grassroots sdružení, tedy za onu tradiční oporu občanské společnosti
a participativní demokracie. Tyto organizace totiž nejsou ryze dobrovolné
ani vzájemně prospěšné a nespadají tedy do definice grassroots organizací
podle Smitha. Eliasoph jim proto navrhuje říkat místo toho „emancipační
projekty“ („empowerment projects“) (2009).
Eliasoph provedla v USA čtyřletý etnografický výzkum (zúčastněné
pozorování) tří místních emancipačních projektů zaměřených na
znevýhodněnou mládež ve věku 5–18 let (bezpečné trávení času po škole,
pomoc s úkoly, letní programy pro mládež apod.). Na základě jejich detailní
znalosti a s využitím podobných výzkumů ve Francii, Belgii, Itálii, Albánii
a Kanadě formuluje několik zásadních rozdílů oproti tradičním grassroots
dobrovolným organizacím a zároveň tím zpochybňuje tradiční definici
grassroots sdružení. S určitou mírou zjednodušení toto pojetí shrnuji
v tabulce 4. Je evidentní, že její pohled je výzvou a vede k určité redefinici
role tradičního grassroots dobrovolnictví.
Tabulka 4: Rozdíl mezi tradičním grassroots dobrovolnictvím
a emancipačními projekty
Tradiční grassroots sdružení
Emancipační projekty
1. Paternalistický odstup mezi klienty
a těmi, kdo jim pomáhají
1. Přístup ke klientům jako k rovným
občanům
Tradiční dobrovolnictví má sklon přitahovat
lidi z privilegovaných vrstev (vzdělanější,
majetnější). Jejich dobrovolná pomoc
potřebným je efektivní, ale má často
konotaci soucitu a trochu shlížení shora.
Emancipační projekty mají dvojí cíl:
pomáhat a zároveň emancipovat.
Součástí pomoci je snaha naučit klienta
postarat se sám o sebe. K potřebným se
přistupuje jako k rovným občanům a jsou
sami vtahováni do činnosti jako
dobrovolníci.
2. Není potřeba průhlednost ani expertiza
2. Nutnost průhlednosti a expertizy
Tradiční dobrovolná sdružení nemusí
skládat účty širší veřejnosti, nemají
povinnost vykazovat výroční zprávy, nemusí
dokazovat, jak byly úspěšné.
Emancipační projekty musí uspokojit
instituce, které je financují, a musí často
ve velmi krátkých intervalech podávat
výkazy činnosti. Musí dokazovat, že jsou
grassroots a že měly úspěch (počty
dobrovolnických hodin, počty
dobrovolníků z řad znevýhodněných
občanů, počty obsloužených klientů
apod.)
3. Osobní známosti a málo diverzity
3. Diverzita
Tradiční dobrovolná sdružení spojují
podobné lidi, mají tendenci být vnitřně
sociálně homogenní (z hlediska vzdělání,
náboženství, národnosti apod.) Mohou se
před vnějším okolím i uzavírat a nikdo je
nenutí být otevřené a inkluzivní.
Emancipační projekty musí být sociálně
inkluzivní a otevřené – je to jedna
z hodnot, které musí podle dárců (vlády,
nadací) naplňovat.
4. Odpojenost od politiky a institucí
4. Napojenost na politiku a instituce
Tradiční dobrovolná sdružení často nemají
žádné nebo jen minimální politické přesahy,
zaměřují se na svoje úzké zájmy a o víc se
nezajímají.
Mají potřebu sledovat a diskutovat
politiku, trendy a opatření, která se
dotýkají jejich financování (a tedy
obecněji hodnot, občanské společnosti
apod.)
Autorka podle Eliasoph (2009)
­30
31
Když vyjdeme z článku Eliasoph, můžeme dovodit, že „emancipační
projekty“ nejsou tradiční grassroots organizace, ale ani tradiční servisní
organizace, které proti sobě stavil ve své definici Smith. Vymykají se jeho
pojetí grassroots, protože jejich dobrovolnictví sice není členské, ale zároveň
proto ještě není nepolitické – naopak se aktivně hlásí k hodnotám občanské
společnosti a participace. Podle Eliasoph se jedná o novou organizační
formu správy, která má řadu specifik. I když se v mnohém podobá grassroots
organizacím (jsou lokální, řeší problémy místních lidí, pracují
s dobrovolníky, hlásí se k občanské společnosti), liší se ve dvou základních
věcech – spoléhají na placené zaměstnance a jsou závislé na vnějším
financování. To má řadu praktických důsledků pro jejich fungování i jejich
roli ve společnosti (Eliasoph 2009).
Zaprvé, jejich servisní role může být v částečném protikladu k souběžnému
požadavku na emancipaci klientů. V souladu s požadavkem emancipace
jsou do poskytování služeb vtahováni sami klienti, ale musí se jim proto
vyjít vstříc a povahu služby vhodně upravit (načasování apod.) – to však
zase může vést k málo účelnému a efektivnímu plnění služby. Zadruhé,
požadavek na vykazování činnosti vnáší do práce organizace formální
požadavky (např. problémová mládež si má každý den zaznamenávat
odpracované hodiny). Tento duch formální evidence ale činnost organizace
vlastně znesnadňuje (až polovina času dobrovolníků se stráví diskutováním
o způsobu vykazování a vykazováním). Zatřetí, požadavek inkluzivity
a diverzity vede k tomu, že se v organizaci často setkávají neznámí lidé,
a očekává se, že budou spolupracovat (dobrovolníci se střídají, odcházejí
a přicházejí noví). To se těžko slaďuje s požadavkem vytvořit pro klienty
přátelské a pohodlné prostředí.
Eliasoph přesvědčivě popsala pnutí mezi duchem dobrovolnictví, spojeným
s přátelstvím, neformálností a pohodou, a profesionálním duchem
formálního řízení a výkaznictví (viz tabulka 4). Problémům, do kterých se
dostává grassroots organizace se svými dobrovolníky ve chvíli, kdy se
snaží poskytovat služby na profesionální úrovni, se věnuje řada článků.
Dokázat ryze dobrovolným způsobem poskytovat kvalitní služby není
jednoduché a není ani nijak samozřejmé, že by se to mohlo dařit.
Z hlediska Smithovy definice grassroots organizací je to již hraniční
situace, protože jádrem činnosti grassroots sdružení by měl být vzájemný
prospěch členů (i když Smith počítal i s obecně prospěšným přesahem
některých sdružení, viz část II.8). V okamžiku, kdy grassroots sdružení
začíná poskytovat veřejně prospěšné služby (jako je to v případě
vzdělávání), stává se pro ně aktuální i otázka moderního managementu
dobrovolníků. Milligan a Fyfe upozorňují, že kvalitní poskytování služeb
vyžaduje profesionalizaci dobrovolné organizace, což ale může mít za
následek ztrátu dobrovolníků a ztrátu emancipačního efektu organizace
na místní komunitu (2005).
­32
Gardiner a West (2003) shrnují možné problémy komunitních (grassroots)
organizací s pokytováním služeb takto:
·
·
·
·
·
·
·
·
·
·
·
Chybí jasné poslání, vize nebo deklarace hodnot organizace
Nefunkční správní rada
Špatné finanční řízení
Chybí strategické plánování
Chybí nutné procedury a opatření
Vysoká fluktuace zaměstnanců a dobrovolníků
Neumí využívat technologie
Některé potřebné služby v nabídce chybí
Špatné vnímání komunitou, nedůvěra k organizaci
Chybí koordinace a spolupráce s ostatními poskytovateli služeb
Závislost na omezeném počtu zdrojů financování
Přestože tyto typy organizací jsou obvykle velmi oddané svému poslání,
jsou často zahlcené každodenními úkoly spojenými s pokytováním služeb
a nemají čas na administrativu. Výsledkem potom může být organizace na
pokraji zhroucení a zhoršená kvalita služeb. Podle autorů to není důvod
tento typ organizací z poskytování služeb vyloučit – naopak, obce, kterým
komunitní organizace slouží, by je měly podpořit (Gardiner, West, 2003).
Organizační kapacitou základních organizací v oblasti sportu, kultury
a rekreace se zabývala Sharpe (2006). Jak dokáží grassroots organizace
přežít a kde berou zdroje? Organizační kapacitu definuje jako schopnost
organizace získávat a používat kapitál (finanční, lidský a strukturální),
který potřebuje k naplnění svého poslání (Hall a kol., 2003 cit. in Sharpe,
2006). Jak dokáží základní organizace přežít? Kde berou zdroje a jak je
udržují a kultivují?
Finanční kapacita: Schopnost akumulovat a používat finanční kapitál (tj.
peníze nebo statky, které lze převést na peníze, jako jsou nemovitosti).
Základní sdružení mají malý finanční kapitál, málo z nich vlastní svoji
budovu (obvykle si prostory pronajímají od ostatních komunitních aktérů,
jako jsou církve, škola, univerzita, obec). Akumulace finančního kapitálu
ani není jejich cílem. Jsou schopné fungovat za malých nákladů, a to jim
33
dává větší samostatnost. Pro větší neziskovky je nutnost zajistit si
financování největší výzvou, které musí čelit. Akumulovat kapitál vyžaduje
čas a energii dobrovolníků a to nejsou grassroots organizace ochotny
investovat.
Lidská kapacita: Schopnost získávat lidský kapitál (tj. placené zaměstnance
a dobrovolníky) a také znalosti, dovednosti, zkušenosti a postoje a motivace
těchto lidí. Základní sdružení nemají profesionální manažerské schopnosti,
členové nejsou školení manažeři, a co se naučí, naučí se neformálně.
Neformální řízení však vidí jako svoje plus a nechtějí se zatěžovat přílišnou
administrativou. „Základní sdružení mohou vnímat neformální přístup
k řízení jako žádoucí kvalitu a v některých případech odolávat
byrokratickému způsobu řízení ve prospěch méně formálního
a neuspěchaného přístupu ‚protloukání se‘ a učení se metodou pokus –
omyl“ (Smith, 2000, cit. in Sharpe, 2006: 389).
Strukturální kapacita: Schopnost organizace využít svoje sociální vztahy
a sítě na straně jedné a svoji vnitřní infrastukturu a předpisy, postupy, na
straně druhé. Základní sdružení jsou neformální, proto vnitřní
infrastrukturu, procedury a postupy nemají. Zbývá jim tedy sociální kapitál
– sítě a vztahy. Na rozdíl od prvních dvou typů kapitálu zde podle Sharpe
leží silná stránka základních dobrovolných sdružení.
Sharpe se zaměřila na organizační kapacitu základních organizací v oblasti
sportu a kultury. Vyšla ze Smithoy definice základních členských
organizací, pro které nízká finanční a lidská organizační kapacita není
slabinou, ale může být vnímána jako plus, jako výhoda, kterou si členové
úmyslně udržují. Jakmile se však posuneme k servisní funkci základních
organizací, začnou se tyto relativní výhody jevit náhle jako skutečné
slabiny. Fredericksen a London (2000) se zaměřili na komunitní organizace,
které se zabývají dlouhodobou revitalizací čtvrtí. Podle nich rostoucí
popularita komunitních projektů v USA klade otázku, jestli vůbec místní
komuntiní organizace mají kapacitu takové projekty zvládat a dodat
kvalitní služby. Na kapacitu a podmínky úspěchu grassroots organizací se
zaměřují i jiné studie (např. Bettencourt, Dillmann, Wollman, 1996).
Ve chvíli, kdy dobrovolnictví jako společenský fenomén opustí základní
rovinu ryze dobrovolných sdružení a stává se lidským zdrojem, který stojí
za poskytováním komunitních služeb, můžeme začít hovořit
o dobrovolnictví jako o „průmyslu“. Tento typ dobrovolnictví již není „sám
od sebe“, nejde o Smithovu dobrovolnou vzájemnou členskou výpomoc,
která se obejde bez vnějšího financování a bez veřejné podpory. Nelze
očekávat, že se komunitní dobrovolnický veřejně prospěšný „průmysl“ udrží
sám, jen z iniciativy a dobrovolných zdrojů svých členů. Z tohoto hlediska
má smysl se vrátit k definici Davida Smitha a trvat na rozdílu mezi
grassroots dobrovolnictvím, které je členské a které je v zásadě samo pro
­34
sebe, které nepotřebuje byrokratické řízení ani vykazování a obejde se i bez
veřejné podpory, a dobrovolnictvím ve veřejném zájmu, které na rozdíl od
toho prvního čelí manažerským a finančním potížím, problémům
vykazatelnosti apod., které slouží komunitě, ale jehož činnost není
samozřejmá, a potřebuje proto podporu veřejné správy (finanční,
legislativní apod.)
II.5. Grassroots dobrovolnictví a participace
Součástí výše popsaného pnutí mezi grassroots dobrovolnictvím
a profesionalizací je i participativní rozměr grassroots dobrovolnictví.
Již jsem to naznačila: duch profesionalizace, moderního řízení, pečlivé
dělby práce a výkaznictví vytlačuje občanský duch, spojený s hodnotou
aktivního občanství a demokracie. O tomto pnutí můžeme hovořit
jednak na rovině empirických výzkumů (např. v ČR již citovaná studie
Jantulové [2005]), ale především zde je rozměr teoretický a normativní.
Grassroots sdružení jsou z hlediska teorie participativní demokracie
jádrem občanské participace (Pateman, 1970). I Smith trvá na odlišení
grassroots dobrovolnictví jakožto participace od servisního,
programového dobrovolnictví (Smith, 2000).
I když tedy grassroots sdružení teoreticky mohou mít servisní roli
a v praxi ji často mají, z definice zůstává jádrem jejich činnosti
participace. Zopakujme si proto, koho se týká tradiční grassroots
dobrovolnictví. Odehrává se v dobrovolných členských sdruženích (Smith
1997a), kde může být i pár placených zaměstnanců, ale vždy méně než
dobrovolníků/členů (Wollebaek, 2009; Ockenden, Hutin, 2008). Grassroots
organizace musí být místní (fungují v malém teritoriu, menším než
region) a malé (Wollebaek počítá mezi „malé“ organizace ty, které měly do
30 členů, zatímco Ockenden a Hutin do 50 aktivních členů). Grassroots
organizace mohou být sportovní, národnostní, mohou pomáhat svým
členům bojovat s rakovinou, mohou se věnovat náboženství, mohou
sdružovat mládež nebo děti, mohou to být ale i humanitární a servisní
organizace.
Malým grassroots sdružením se přičítá řada pozitivních dopadů, mezi nimi
socializační, aktivizační a demokratizační funkce (Wollebaek, 2009). Již
Tocquevill v polovině 19. století ve studii americké společnosti přisoudil
i naprosto nepolitickým dobrovolným občanským sdružením klíčovou roli
v rozvoji a udržení demokracie. V návaznosti na něj americký politolog
Robert Putnam popsal úpadek dobrovolného sdružování v USA a upozornil
na ohrožení občanské společnosti a demokracie (1993, 2000,
reprodukováno podle Skovajsa a kol., 2010). Putnam spojuje grassroots
sdružení s pojmem, který se v posledních letech stal značně populární i ve
35
veřejných a politických debatách, mimo studovny politologů a sociologů – se
sociálním kapitálem. Jak uvádí Topler, význam grassroots sdružení
z ekonomického hlediska je marginální, ale jsou zásadně důležité z hlediska
sociálního kapitálu (Toepler, 2003: 238).
Putnam (2000) rozlišuje dva typy sociálního kapitálu. (1) Svazující sociální
kapitál, který znamená vztahy mezi členy sdružení, mezi podobnými lidmi,
sdílení hodnot, vzájemnou důvěru mezi „našimi“ a z toho plynoucí
pohodlnou komunikaci a spolupráci, budování společné identity, vzájemnou
soudržnost a podporu, solidaritu. Tento typ kapitálu je podle Smitha
charakteristický pro grassroots členská sdružení. (2) Přemosťující sociální
kapitál naproti tomu znamená vztahy mezi lidmi z odlišných skupin, tzv.
slabá pouta (Granovetter, 1973) mezi lidmi, kteří se běžně pohybují v jiných
společenských kruzích. Při navazování slabých pout se občané setkávají
s problémy odlišnosti, nedůvěry, a proto přemosťující kapitál není snadné
vytvořit. Vlastně znamená náročnou a mnohdy nepohodlnou komunikaci
a spolupráci (Eliasoph, 2009). K tomuto typu kapitálu nepřispívají grassroots
dobrovolná sdružení nijak samozřejmě (viz tabulka 4 dříve v textu) – jen do
té míry, nakolik fungují na bázi otevřenosti a inkluzivity a nakolik
přispívají k integraci znevýhodněných nebo odlišných lidí. Empirické
důkazy o souvislosti mezi dobrovolnictvím a sociálním kapitálem nejsou
úplně jednoznačné (více v části II.8).
Zatímco Putnam a další autoři považují grassroots dobrovolnictví za klíč
k aktivizaci a participaci občanů, jiní autoři považují za klíčový znak
občanské společnosti spíše přítomnost veřejné sféry, ve které lze vést
otevřenou kritickou debatu o hodnotách a politice (Cohen, 1998). Z jejich
hlediska jsou Putnamova nepolitická sdružení spíše ukázkou ústupu z politiky
a tím hrozbou pro demokracii (Eliasoph, 2003, cit. in Wollebaek, 2009).
Přestože většina autorů považuje základní sdružení bez jakýchkoli pochyb
za aktéry demokratizace (např. Kubicek, 2005), kritický pohled na tradiční
nepolitické grassroots dobrovolnictví zastává v posledních deseti letech
řada autorů. Pohled na grassroots organizace jako způsob společenské
integrace a přemostění sociálních rozdílů mají za romantický (Wagner,
2008) a varují před idealizací participace v malých skupinách (Skocpol,
Fiorina, 1999). Kritizují teorii sociálního kapitálu za přehnaný důraz na
osobní vztahy na úkor vyšších společenských struktur a institucí
(Wuthnow, 2003). Velké společenské problémy jako chudoba, nerovnost
nebo politická pasivita občanů podle nich nemohou být vyřešeny místním
sdružováním a dobrovolnictvím, ale vyžadují řešení na úrovni veřejných
institucí (Skocpol, 2003). Odvolávají se na filozofa Jürgena Habermase, který
zdůrazňoval, že jedině diskurzivní model demokracie (kde klíčovou roli
hraje kritická diskuse) je slučitelný s multikulturní a etnicky rozrůzněnou
moderní společností, nikoli model založený na asimilaci s komunitou
(Habermas, 1996, cit. in Wagner, 2008).
­36
Kromě uvedené kritiky, která říká, že grassroots dobrovolnictví není
jednoduchým receptem na demokracii (viz výše), jsem se setkala
i s kritikou, která říká, že grassrooots participace vlastně ve skutečnosti ani
není opravdu „grassrooots“. „Astroturf“ je nový pojem, který znamená
metaforicky „umělý trávník“ 18, ale v politice se používá v přeneseném
významu nikoli jako umělá, nepravá „tráva“ („grass“), ale jako umělá,
nepravá základní občanská angažovanost (tj. „grassroots“). Podle tohoto
názoru se v USA vytvářením umělého základního dobrovolnictví a občanské
angažovanosti zabývají specializované firmy, PR agentury nebo nevládní
organizace. Hledají vhodné lidi a skupiny, jejichž nadšení by se dalo
mobilizovat a poté politicky využít jako výraz vůle řadových, obyčejných
občanů (petice, psaní dopisů a telefony politikům, demonstrace).19 Podle
Andersona je astroturf součástí téměř každé občanské aktivity „zdola“,
pokud má politický přesah. Potom si ale můžeme klást otázku, nakolik je
tento pojem vlastně užitečný, protože v medializované společnosti, kde se
běžně používají techniky PR, se vlastně astroturfu nelze vyhnout.
II.6. Síťování grassroots organizací
David Smith rozlišuje grassroots sdružení z hlediska zapojení do vyšších
struktur na polymorfní a monomorfní (1997a: 276). Na jedné straně jsou
základní organizace, které jsou součástí národního svazu dalších,
podobných jednotek (jsou „polymorfní“, protože jich je od jednoho „druhu“
více), a na straně druhé jsou základní sdružení bez vztahu k vyššímu
organizačnímu celku (těm říká monomorfní, protože mají jen jednu podobu).
Přesto otázku propojování, zastřešování nebo síťování grassroots organizací
Smith ani další literatura příliš neřeší. To však neznamená, že nejde o téma,
které si nezaslouží pozornost.
Ve Skandinávských zemích je propojenost mezi základní a národní rovinou
dobrovolnictví tradičně velmi vysoká a považovaná za důležitou součást
demokracie (za součást propojení občanů s národní úrovní dění a politiky).
Když si vezmeme finskou studii, která vznikla v rámci Studií dobrovolnictví
v EU v roce 2010, je v ní patrný důraz na institucionální rámec
dobrovolného sektoru a především na instituce, které hrají roli
18 „Astroturf“ byla podle všeho v Americe jedna ze známých značek umělého trávníku, používaného
ve sportu.
19 Příklad popisuje novinář William Greider (cit. in Anderson, 1996). Během diskuse o zákonech
o čistotě ovzduší v roce 1990, které by přinutily automobilový průmysl zvýšit efektivitu využití paliva
v autech, automobilový průmysl argumentoval, že by je to nutilo vzdát výrobu velkých aut.
Specializovaná PR firma se potom podílela na mobilizaci skupin občanů, kterým na velikosti aut
záleželo, proti navrhované legislativě. Proti tak byly organizace policistů, farmářů a tělesně postižených,
ale i rodiče s dětmi nebo senioři. Firma platila některé jejich výdaje (telefony, dopravu apod.).
37
prostředníka mezi základní (grassroots) a národní rovinou.20 Tak finská
národní organizace Občanské fórum si klade za cíl vtahovat základní
organizace do strategického plánování dobrovolnictví na národní rovině.
Nebo národní Finská sportovní federace funguje jako střecha, sjednocující
národní a regionální sportovní organizace, které zase zastřešují a poskytují
služby základním (grassroots) dobrovolnickým sportovním klubům (Study
on volunteering, 2010b: 13–15).
Wollebaek (2009) ukazuje, že se propojení malých místních sdružení na
národní svazy za posledních 20 let v Norsku změnilo (sám to však považuje
za součást obecnějších trendů). V Norsku má grassrooots sdružování,
zakončené celonárodní asociací dlouhou tradici. Struktura členských
organizací tradičně spočívala na hierarchickém demokratickém modelu,
kde demokraticky řízená struktura vede od místní, grassroots roviny
k národní rovině. Wollebaek však sleduje nárůst lokálních organizací, které
se například ve sportu začínají podobat tržním subjektům, protože je člen
spíše v roli zákazníka, který nemá zájem zabývat se problémy organizace
jako takové a případně širšími souvislostmi a zaměřuje se pouze na
spotřebu (na chození do tělocvičny, půjčování sportovního náčiní apod.).
Kromě toho nástup internetu a možnost okamžité osobní elektronické
komunikace znamená, že role prostředníka již není občany pociťována jako
potřebná. Výsledkem je nástup „dvoudílné“ společnosti, ve které jsou místní
iniciativy již z podstatné části nezávislé na celonárodních strukturách.
Grassroots se odtrhl od centra.
Wollebaek to spojuje s mezinárodním trendem „neo-liberální globalizace“
(Tranvik, Selle, 2007, cit. in Wollebaek , 2009) a připomíná, že globalizace
nutně neznamená jen orientaci na mezinárodní rovinu dění, ale často spíše
revitalizaci lokálních zájmů a identit, jejíž součástí je návrat k zájmu
o místní kulturu, zvyky, spolky apod., a tedy i o grassroots dobrovolnictví.
Existence celonárodních zastřešujících organizací je tématem i v České
republice. Historicky vzato, komunistická strana v roce 1948 ovládla
společnost mimo jiné i tím, že sjednotila do tzv. Národní fronty, platformy
ovládané komunistickou stranou, do té doby autonomní masová dobrovolná
sdružení, založená (podobně jako v Norsku) na propojení grassroots
a celonárodní roviny. Po konci komunistického režimu v roce 1989 nastala
odstředivá tendence k osamostatňování sdružení a bourání nebo
reformování celonárodních svazů. Když se potom na konci 90. let 20. století
objevuje potřeba vyšších struktur v neziskovém sektoru (v souvislosti
s regionálním plánováním a přípravou na strukturální fondy EU), ukazuje
se jako velmi složité je vytvořit (Vajdová Z., 2001a, 2001b; Pospíšilová,
2005). Nelze nalézt shodu na tom, jakým způsobem by měly střechy
20 Finská studie je ze série 27 studií jediná, kde padlo slovo „grassroots“ více než jednou.
­38
fungovat a jak zajistit, že budou reprezentativní. Frič označuje nechuť
neziskových organizací ke sdružování jako „syndrom Národní fronty“
(2000).21
II.7. Grassroots dobrovolnictví mezi lokálností
a komunitou
Již jsme si řekli, že komunitní dobrovolnictví lze považovat do značné míry
za synonymum grassroots dobrovolnictví. Přesto jeden typ „grassroots“
organizací před nás otázku komunity explicitně klade, a to jsou grassroots
kyberorganizace. Internet ovlivnil dobrovolné organizace dvěma způsoby:
(a) pomohl větším, formálním neziskovkám rozšířit služby a dosáhnout na
širší klientelu (reklama na internetu, lobbování nebo fundraising s využitím
internetu); (b) interaktivní povaha internetu umožňila rozvíjet sociální
kapitál a občanskou angažovanost prostřednictvím virtuálních nebo online komunit (Rheingold, 1993, cit. in Brainard, Brinkerhoff, 2004).
Kde vlastně virtuální komunity hledat? Buď na webových stránkách
formálních organizací, ale to jsou spíše výjimky. Vedle toho existují
organizace, které jsou jen v kyberprostoru. Brainard a Brinkerhoff jim podle
vzoru Smitha říkají také „temná hmota“, protože jsou běžnými
kvantitativními, povrchními metodami výzkumu obtížně zachytitelné.
Kyberorganizace nemají fyzickou existenci, jejich infrastrukturu tvoří jejich
webová stránka a e-mailový seznam, on-line chat rooms nebo elektronické
noviny. Jejich hlavní organizační aktivitou je komunikace. Otázka, kterou si
kladou Brainard a Brinkerhoff, je: Můžeme jim říkat také grassroots?
21 Problematika vytváření střech a sítí je však komplikovanější. Dvě třetiny dobrovolníků v České
republice pracují v kontextu členských zájmových, sportovních a kulturních nebo mládežnických
organizací, a ty obvykle mají hierarchickou strukturu od grassroots roviny po celonárodní rovinu. Např.
Český rybářský svaz čítá téměř 500 místních organizací, Český svaz chovatelů asi 1 400 základních
organizací a Český zahrádkářský svaz – dle svých slov největší zájmové sdružení v ČR – přes 4 000
základních organizací (Pospíšilová, 2005).
39
Z hlediska formy organizace v něčem ANO, protože:
·
·
·
·
·
nemají placené zaměstnance,
jsou čistě dobrovolné,
jsou neziskové,
jsou autonomní,
jsou neformální.
A v něčem NE, protože:
·
·
·
·
nejsou místní v teritoriálním slova smyslu,
nejsou malé (mají stovky členů),
nemají tendenci se rozrůstat a komplikovat (tj. zůstávají
jednoduché, dobrovolné a neformální),
nejsou založené na osobních vztazích tváří v tvář.
Z hlediska funkcí, které sdružení plní, potom již vidí Brainard a Brinkerhoff
jen samé shody. Stejně jako grassroots sdružení umožňují kyberorganizace
vytvářet a diskutovat nové myšlenky a hodnoty, zapojují jednotlivce do
kolektivních činností, jsou zodpovědné svým členům a jsou přínosné
především pro členy (tj. plní dohodnuté cíle, jako je společná kampaň nebo
sbírka, jsou zdrojem materiálních přínosů i zdrojem solidarity).
Jednou z hlavních odlišností je tedy jiné pojetí „lokálnosti“. Kyberorganizace
nemohou nabídnout lokálnost ve smyslu teritoriální blízkosti, která
umožňuje kontakt členů tváří v tvář. Autoři však tvrdí, že jádrem pojmu
„grassroots“ není ani tak teritoriální místní rozměr, ale především
mobilizace obyčejných lidí (v kontrastu k elitám). V tom smyslu by
kyberorganizace mohly být víc „grassroots“ než lokální organizace, protože
obsáhnou víc obyčejných lidí, a přitom mezi nimi pořád může fungovat
solidarita. K tomu dodejme, že on-line organizace oslovují řadové účastníky
snadno i proto, že se mohou zapojit, aniž by pro to kromě přístupu na
internet a znalosti internetu potřebovali další kapitál, jako peníze nebo
osobní známosti a kontakty.
Komunita není vymezena jen teritoriálně jako určitá lokalita, ale především
je něčím, co lidé považují za komunitu, čeho se cítí součástí. Mnohé
z nejdůležitějších komunit nezabírají ani tak místo ve fyzickém prostoru,
jako spíše v prostoru našich myslí. Tyto „imaginární“ komunity vyrůstají ze
­40
spojení s konkrétním místem nebo z naší sociální identity, tedy ze spojení
s určitou skupinou lidí a hodnot (národnost, náboženství apod.). Výzkumy
ukazují, že lidé se silnou sociální identitou mají větší sklon k dobrovolnictví.
Stejně tak se potvrzuje, že lidé se vztahem k místu, kde žijí, mají větší sklon
k dobrovolnictví. Ani v jednom případě však nevíme, zda je dobrovolnictví
výsledkem sounáležitosti se skupinou a vazby k místu, nebo je tomu naopak
(Musick, Wilson, 2008: 315–319).
Řada studií si kladla otázku, jestli má typ bydliště vliv na dobrovolnictví
lidí, kteří tam žijí. Předpokládáme, že stejně jako se místa liší počtem škol,
parků nebo tělocvičen, liší se i podílem dobrovolníků mezi občany. V USA
vykazuje pozitivní souvislost s dobrovolnictvím např. doba, po kterou lidé
žijí na daném místě. Je možné, že se mezi dlouhodobými rezidenty soužitím
zvyšuje důvěra a ta potom funguje jako katalyzátor dobrovolnictví. Pozitivní
souvislost byla zjištěna prokazatelně i s vyšším podílem soukromě
vlastněných domů v místě. Je možné, že soukromí majitelé mají vyšší
finanční zájem na kvalitě svého okolí, a tak i vyšší sklon se dobrovolně
angažovat (Ibid.: 529).
O dobrovolnictví se někdy hovoří jako o způsobu, jak řešit sociální
problémy. Pokud by se ale proto někdo domníval, že v komunitách, kde je
problémů hodně, bude proto logicky i hodně dobrovolnictví, velmi by se
mýlil. Tzv. deprivované lokality (nízký příjem, nezaměstnanost, horší
vzdělání, horší zdraví apod.) vykazují systematicky nižší míru
dobrovolnictví mezi občany, než je průměr. Stejně tak „problémové“ lokality
s vysokým výskytem trestných činů jsou spojeny s nízkou mírou
dobrovolnictví. Dobrovolnictví je naopak vyšší u těch lidí, kteří říkají, že se
jim v jejich místě líbí, a celkově v sociálně homogennějších komunitách, tj.
tam, kde jsou malé sociální rozdíly mezi občany (Ibid.: 319–330).
Lokality se liší i podle toho, jestli jsou ve městě nebo na venkově. Musick
a Wilson sice označují předpokládané rozdíly mezi idylickou komunitou na
venkově a chaotickým, sobeckým prostředím ve městě částečně za
romantiku, přesto výzkumy z USA i Evropy ukazují, že tam určité rozdíly
jsou, i když nevelké. Na venkově je statisticky signifikantně větší podíl
dobrovolníků než v městských komunitách (podobné výsledky přinesl
i výzkum Friče a Pospíšilové pro ČR, 2010). Neplatí to však univerzálně –
v řídce obydlených nebo chudých venkovských komunitách je podíl
dobrovolníků nižší, a naopak v některých živoucích a společensky
homogenních městských čtvrtích je podíl dobrovolníků vyšší. V rozdílech
mezi venkovem a městem totiž nehraje ani tak roli vysoká hustota populace
ve městě, jako obvykle vyšší společenská heterogenita, charakteristická
pro větší města (Musick, Wilson, 2008: 334–335).
41
II.8. Přínosy základního dobrovolnictví
David Smith popisuje dopad činnosti grassroots sdružení v pěti kategoriích
(1997a):
1) Sociální podpora a pomoc, sociální služby: vzájemná podpora
a neformální pomáhání mezi členy sdružení navzájem; některá
sdružení poskytují služby i nečlenům krátkodobě (pomoc při
přírodní katastrofě) nebo dlouhodobě.
2) Stimulace, sebevyjádření, učení: sdružení fungují pro své členy (ale
celkově vzato i pro společnost obecně) jako zdroj podnětů,
informací a zkušeností; jsou způsobem sebevyjádření a osobního
růstu. To je důležité především pro sdružení marginalizovaných
občanů (menšiny, postižení občané, chudí lidé apod.) a některá
sdružení se snaží tuto stimulační, informační nebo vzdělávací roli
plnit i pro nečleny a pro veřejnost.
To, co se mohou dobrovolníci v grassroots organizacích podle
Smitha naučit, sahá od specifických znalostí a technik (zahrádkáři
o rostlinách, členové svépomocné skupiny nemocných o svém
konkrétním zdravotním problému a jeho zvládání, hasiči o hašení
ohně) přes obecnější znalosti o fungování společnosti (právo
a právní řád, kterému se naučí ve snaze něco prosadit) až po
techniky protestu nebo know-how pro zorganizování stávky (tím se
již dostáváme k bodu (4) níže).
3) Štěstí a zdraví: společenská podpora sdružení jako vedlejší
důsledek přináší členům zdraví a pocit štěstí a spokojenosti.
4) Sociopolitická aktivizace a vliv: i nepolitická grassroots sdružení
politizují své členy, což se podle Smithe kumulativně přelévá do většího
aktivismu a participativní demokracie na daném území. Kromě toho
účast ve sdružení funguje pro členy jako „škola demokracie“.
5) Ekonomické dopady: některá základní sdružení ekonomicky
pomáhají svým členům (odbory, zemědělské svazy, profesní
asociace apod.) a některá mohou být důležitou zkušeností pro lidi
bez práce a vést k placenému zaměstnání, vytvářejí pracovní
kontakty apod. Tím zlepšují podle Smitha situaci celé společnosti.
Důraz na přínosy dobrovolnictví, který se ve zvýšené míře objevuje v poslední
době v Evropě i v Americe, je součástí snahy vykazovat, měřit a posuzovat
efektivitu dobrovolnictví a dobrovolných organizací, včetně grassroots
organizací. „Jsme nuceni důvěru nahradit důkazy“ (Saxton, Greenwood, 2006:
2, cit. in Rochester, Paine, Hewlett, 2010: 161). Rochester se spoluautory
­42
rozlišují dopady dobrovolnictví podle toho, jestli se týkají (a) dobrovolníků,
(b) organizace, která dobrovolníky využívá, (c) klientů organizace, nebo
(d) komunity. Výzkumy dopadů dobrovolnictví se přitom nejčastěji věnují
dopadům na dobrovolníky samotné. Naopak výzkumů, které by potvrzovaly
pozitivní vliv grassroots dobrovolnictví na komunitu, mnoho nenašli ani
Musick a Wilson ve své přehledové studii a obecně se dopad dobrovolnictví
na komunitu nejhůř dokazuje (Rochester, Hewlett, Paine, 2010: 165).
Dopady lze strukturovat různě. V tabulce 5 srovnávám tři různé způsoby,
jak na dopady, respektive přínosy dobrovolnictví pohlížet, a mohlo by jich
být jistě i více. Pro všechny tři zdroje platí, že se přínosy dobrovolnictví
neopírají o téměř žádné systematické empirické důkazy.
Tabulka 5: Přínosy dobrovolnictví
Dobrovolnictví funguje*
Přínosy grassroots
dobrovolnictví**
Příručka pro hodnocení
dopadu dobrovolnictví***
Fyzický kapitál (metry
natřených plotů, rozdaných
jídel)
Rozvoj (ekonomický
rozvoj, udržitelný rozvoj)
Ekonomické důsledky
(ekonomická spolupráce
mezi členy, schopnost najít
si placenou práci)
Ekonomický kapitál (přínos
dobrovolnictví po odečtení
nákladů, dostupnost služeb,
nižší kriminalita)
Sociální začlenění (snižuje
sociální izolaci)
Sociální podpora
a svépomoc (vzájemná
pomoc, sociální integrace)
Sociální kapitál (více důvěry,
sítě známostí, zvýšená
participace)
Kvalita života (dobrý
pocit, zdraví)
Štěstí a zdraví
(spokojenost se životem,
zdraví)
Celoživotní učení
(dovednosti, znalosti)
Stimulace, sebevyjádření,
učení (informování,
vzdělávání, zdroj
dovedností, zkušeností,
osobního růstu)
Lidský kapitál (dovednosti,
seběvedomí, pocit štěstí)
Společenská a politická
aktivizace (učit se
demokracii, učit se
politické dovednosti,
politická participace)
Kulturní kapitál (posílení
vlastní identity, respekt vůči
ostatním kulturám)
Bezpečnější a pevnější
komunita (vztah k obci či
čtvrti, kriminalita)
Zdroje: *Ockenden (2007); **Smith (1997a); ***Institute for Volunteering Research (2004, cit. in
Rochester, Paine, Hewlett 2010)
43
Empirické měření přínosů dobrovolnictví není snadné. Chinman
a Wandersman (1999) podávají přehled různých způsobů empirického
zjišťování dopadů grassroots dobrovolnictví v USA. Vychází z klasické
typologie Clarka a Wilsona (1961), kteří přínosy teoreticky rozlišili na
(1) materiální (hmatatelné, obvykle spojené s peněžní hodnotou),
(2) solidární (nehmatatelné přínosy plynoucí ze členství ve skupině jako
úcta, respekt či podpora) a (3) účelové (nehmatatelné přínosy, které
členové získávají, když s pomocí skupiny dosahují společných cílů, např.
zvelebit svoji obec, chránit práva znevýhodněných občanů apod.) Autoři
ukazují, že výsledky výzkumů záleží do značné míry na použité
metodologii, například na tom, jaké konkrétní položky dotazník
obsahoval a v jakém počtu. 22 Kromě přínosů sledovali autoři i náklady
dobrovolnictví. Jejich závěry nejsou úplně jednoznačné a v zásadě se kryjí
se zjištěními Musicka a Wilsona, která popisuji níže, proto je zde nebudu
rozepisovat.
Musick a Wilson přinášejí rozsáhlou rešerši literatury i svoje vlastní
analýzy a snaží se zodpovědět otázku, jaké jsou dopady dobrovolnictví.
Předpokládané pozitivní dopady dobrovolnictví dělí do dvou širokých
kategorií: zaprvé, dobrovolnictví dělá z lidí lepší občany, a zadruhé,
dobrovolnictví má pozitivní dopad na jejich zaměstnání a zdraví.
Dobrovolnictví vede k lepšímu občanství
Rozsáhlá literatura předpoládá, že dobrovolnictví má dělat z lidí lepší
občany, posilovat jejich prosociální chování a postoje (důvěru ve druhé lidi
a instituce, chození k volbám, respekt k zákonům apod.) a zároveň bránit
negativnímu chování (kriminalita, delikvence). Přestože tyto dopady byly
mnohokrát teoreticky rozebrány, podle Musicka a Wilsona systematické
empirické důkazy o tomto účinku dobrovolnictví v podstatě chybí (2008:
455–485).
Jedním z empiricky poměrně často zkoumaných dopadů dobrovolnictví je
důvěra ve druhé lidi. Musick a Wilson v širším souboru sekundárních
zdrojů neshledávají přesvědčivé propojení mezi dobrovolnictvím a důvěrou,
ale např. ve výzkumu v České republice jsme shledali silnou pozitivní vazbu
(Frič, Pospíšilová a kol., 2010). Jak však správně upozorňují nejen Musick
a Wilson, z těchto typů výzkumů nevíme, co je příčina a co následek. Je
vyšší důvěra ve druhé lidi důsledkem dobrovolnictví, nebo si k dobrovolné
činnosti snadněji najdou cestu právě lidé, kteří důvěřují druhým? Bez
22 Čím víc položek (tj. konkrétních otázek na specifické přínosy) dotazník obsahoval, tím více typů
přínosů vypadlo z analýzy (více než tři typy Clarka a Wilsona). Když bylo položek málo, vycházely zase
jen dva typy přínosů (např. osobní zisky vs pomoc druhým) a nikoli tři (Chinman a Wandersman 1999).
­4 4
zodpovězení těchto otázek ale nemůžeme na dobrovolnictví pohlížet jako na
jednoduchý způsob, jak zvyšovat důvěru mezi lidmi (případně důvěru
v instituce).
Jedním z pozitivních přínosů grassroots dobrovolnictví podle Smitha je, že
se členové ve sdruženích učí občanským dovednostem (napsat petici,
přednášet a diskutovat, organizovat schůze), což jsme již v přehledu výše
uvedli jako „školu demokracie“. Smith cituje Verbu (1995), podle něhož
minimálně pětina členů všech typů sdružení (nehledě na to, zda mají
politický charakter nebo jsou naprosto nepolitická) uvedla, že se ve
sdružení někdy vedou politické diskuse (Smith, 1997a: 294). Hodgkinson
zase ukazuje na datech z roku 1999, že ze 47 zemí ve 35 platí, že
dobrovolnictví se pozitivně pojí s postojem politické angažovanosti
(občané diskutují politiku a jsou ochotni podepsat petici) (2003).
Musick s Wilsonem to nevyvracejí. Ano, dobrovolníci mají tendenci se více
občansky angažovat než nedobrovolníci. Ano, dobrovolníci jsou lepší
občané. Podle nich však výzkumy nedávají důkazy pro to, abychom mohli
uvažovat o dobrovolnictví jako o příčině a o politických postojích a chování
jako o důsledku. Podle Musicka a Wilsona je obojí spíše součástí jedné
skupiny propojených občanských aktivit, hodnot a postojů, které je od sebe
obtížné odlišit (2008: 473, 484-5).
Dobrovolnictví má pozitivní vliv na zaměstnání a zdraví
Teoreticky může dobrovolnictví ovlivnit šanci získat zaměstnání třemi
způsoby, i když evidence, kterou Musick a Wilson shromáždili, to podle nich
jednoznačně nepotvrzuje (ale ani nevyvrací), protože výsledky nejsou zcela
jednoznačné.
(1) Dobrovolnictví vede k lepšímu vzdělání a zprostředkovaně k lepšímu
zaměstnání. Dlouhodobý vliv dobrovolnictví na školní výsledky
neprokázaly evaluační studie programů, které měly zlepšit studijní
výsledky studentů tím, že je zapojily do servisního dobrovolnictví. Jiné
studie prokázaly souvislost dobrovolnictví s lepšími známkami nebo
s vyšší pravděpodobností, že student bude pokračovat na vyšším stupni
vzdělání (Astin a kol. 1998, cit. in Musick, Wilson, 2008). Wilson však míní,
že jde o zprostředkovaný vliv dobrovolnictví na sebedůvěru a vyzrálost
studentů, které jsou poté užitečné i pro získání lepších výsledků ve třídě
(2008: 488).
(2) Dobrovolnictví je druh přípravy na zaměstnání. Dobrovolníci se naučí
znalosti a dovednosti užitečné pro zaměstnání (plánování, řízení,
prezentace, editace časopisu apod.). Výzkumy z Kanady ukazují, že třetina
až necelé polovina dobrovolníků vnímá dovednosti, které získali, jako
využitelné přímo v placené práci (2008: 488). Dobrovolnictví může posílit
45
i sebedůvěru nezaměstnaných a vrátit jim pocit, že něco umějí a něčeho
mohou dosáhnout (Flanagan, Sadowski, 2011).
(3) Dobrovolnictví je zdroj sociálních sítí, které k zaměstnání vedou.
Dobrovolníci mají prokazatelně víc sociálních kontaktů než nedobrovolníci.
Podle Musicka a Wilsona ale studie přímý dopad sítí na získání zaměstnání
nedokazují (a navíc není empiricky dokázáno ani to, že dobrovolnictví je
příčinou širších sociálních sítí). Musick a Wilson citují především
kvantitativní výzkumy. Kvalitativní sonda do souvislostí dobrovolnictví
a placené práce dobrovolníků v České republice však jednoznačně
dokumentuje případy, kdy dobrovolná činnost vedla k získání placeného
zaměstnání, i když se týkají pouze žen. Na základě kvalitativní studie není
možné posoudit rozšíření takových případů v populaci, je však zřejmé, že
dobrovolná činnost může vést k získání placeného zaměstnání. Stejně tak
existují i případy opačné, kdy placené zaměstnání přímo vede k dobrovolné
činnosti – zaměstnanec je osloven neziskovkou s žádostí o dobrovolnou
spolupráci pro své pracovní znalosti, kontakty nebo prestiž (Pospíšilová,
2010). Oba vzorce se však v kvantitativních šetřeních mohou v souhrnném
vzorku navzájem „vyrušit“ nebo zprůměrovat, a proto je obtížné je
statisticky dokázat.
Dobrovolnictví má především pozitivní dopad na zdraví dobrovolníků, a to
jak fyzické, tak psychické. Věnujme se nejprve psychickému zdraví. Nejde
jen o absenci deprese, ale o spokojenost se životem a pocity kompetence,
o smysluplné sociální vztahy, k nimž dobrovolná činnost přispívá.
Dobrovolná sdružení jsou zdrojem sociální integrace (viz Smith v přehledu
na začátku této podkapitoly) a jako taková mají řadu pozitivních dopadů.
Musick a Wilson shrnují možné dopady na psychické zdraví takto:
(a) pozitivní vliv na sociální vztahy (jejich frekvenci a intenzitu) – přitom
pro psychickou pohodu jsou užitečné různé sociální vztahy a není důvod
předpokládat, že je dobrovolnictví v tomto ohledu nějak zvláštní (208: 495);
(b) pozitivní vliv na pojetí sebe sama: cítíme se lépe, když děláme, co je
dobré, a dává nám pocit smyslu a účelu života, když máme možnost se
rozvíjet a něco dokázat – z toho plyne sebedůvěra, pocit vlastní ceny a pocit,
že má člověk své okolí pod kontrolou.
dobrovolnictví na psychické zdraví starších lidí (přes 60 let) byly podle
autorů prokázány mnohokrát (2008: 498). Zvýšený význam dobrovolnicví
pro seniory je daný tím, že právě stárnoucí občané vypadávají z některých
svých dosavadních společenských rolí a dobrovolná činnost jim nabízí za
tyto ztracené role náhradu. Při zkoumání dopadů dobrovolnictví na
psychické zdraví je třeba věnovat pozornost věku, protože mezi dopady téže
činnosti na seniory a na mládež mohou být velké rozdíly (např.
dobrovolnictví v hospici po půl roce služby u seniorů zvýšilo sebevědomí,
zatímco u mladších dobrovolníků došlo k pravému opaku, protože se
obtížně vyrovnávali s prostředím hospice, viz Omoto a kol. 2000, cit. in
Musick, Wilson, 2008). Jiné studie zase ukazují, že mládež na rozdíl od
seniorů ve své životní etapě vstupuje do nových společenských rolí
a přílišná intenzita dobrovolnictví (přes 100 hodin za měsíc) může vést
k přetížení a poklesu životní spokojenosti mladých dobrovolníků (Ibid.:
505).
Podle sociologů mají různé typy sociálních vazeb pozitivní vliv na fyzické
zdraví člověka. Lidé, kteří mají rodinu, přátele a známé, mají menší
pravděpodobnost onemocnění, větší šance na dobrý průběh nemoci a na
rychlejší uzdravení (Musick, Wilson, 2008: 509). Studie, která sledovala
dopad různých aktivit na prodloužení života (Glass a kol., 1999, cit. in
Musick, Wilson, 2008), našla pozitivní vztah mezi všemi produktivními
aktivitami v seniorském věku, ať již šlo o dobrovolnictví, práci na zahrádce
nebo o kondiční cvičení. Dobrovolná činnost byla prokazatelně užitečná, ale
nebyla z hlediska prodloužení života odlišná od ostatních, prostě jedna
z nich. Další studie ukazují, že pozitivní vliv dobrovolnictví není vždycky
stejný a že funguje jen za určitých okolností. Musick (1999) ukázal na
reprezentativním vzorku občanů USA, že dobrovolná činnost měla největší
dopad na prodloužení života těch seniorů, kteří pracovali pro jednu
organizaci. U těch, kdo pracovali dobrovolně pro víc organizací zároveň,
nebyl pozitivní dopad tak výrazný. Kromě toho mělo dobrovolnictví
pozitivní dopad jen na ty seniory, kteří měli málo kontaktů s přáteli
a rodinou, u těch ostatních vliv nemělo – hojné neformální sociální
interakce s rodinou a přáteli tedy k lepšímu zdraví stačily a dobrovolnictví
k nim v tomto ohledu už nic nepřidalo.
Musick s Wilsonem však nalezli jen málo dlouhodobých, opakovaných
empirických výzkumů, které by se týkaly jak dobrovolníků, tak
nedobrovolníků a které by tím pádem mohly příznivé dopady dobrovolnictví
na psychické zdraví spolehlivě potvrdit.23 Přesto příznivé dopady
23 Některá data z longitudinálních studií (Thoits a Hewitt 2001, cit. in Musick, Wilson, 2008) například
ukazují, že dobrovolnictví má pozitivní vliv na psychické zdraví, ale pouze v době, kdy dobrovolnictví
trvá. To znamená, že vliv dobrovolnicví je okamžitý a působí, jen dokud se člověk činnosti věnuje,
a přestane působit, když dobrovolník mezitím pracovat přestal.
­46
47
III. Grassroots dobrovolnictví a Evropská unie
Jak jsem již psala v úvodu, zásadnější, ucelený zdroj o grassroots
dobrovolnictví v Evropské unii jsem nenašla. Z tohoto hlediska také
literatura není nijak bohatá, dílčí studie popisují buď politiku EU
zaměřenou na rozvoj demokracie a občanské společnosti ve třetích zemích
(např. Turecko, Afrika), nebo různá sociální hnutí v některých zemích EU
(např. odbory nebo ženské hnutí). Hlavní téma, které se v souvislosti
s grassroots dobrovolnictvím v Evropské unii při vyhledávání objeví, je
nedávná iniciativa EU podporující základní dobrovolnictví ve sportu.
Opatření Evropské unie ve vztahu k dobrovolnictví
První deklarace o dobrovolnictví z roku 1997 (Declaration 38 on voluntary
service activities) stručně vyjadřuje podporu EU dobrovolným organizacím
jako zdroje sociální solidarity, především těm, kde se účastní mládež
a senioři.
Následovalo doporučení Evropského parlamentu z roku 2001, zaměřené
a mobilitu (nejen) dobrovolníků v rámci Evropské unie (Recommendation of
the European Parliament and of the Council of 10 July 2001 on mobility within
the Community for students, persons undergoing training, volunteers, teachers
and trainers). Evropský parlament mimo jiné doporučil členským státům EU,
aby v národní legislativě zohlednili specifickou povahu dobrovolnictví; aby
zvážili udělování certifikátu za dobrovolnictví v jiné zemi; aby dobrovolníky
mobilita neznevýhodňovala v nároku na sociální a zdravotní péči doma.
V roce 2008 Evropský parlament přijal zprávu o přínosu dobrovolnictví pro
ekonomickou a sociální soudržnost (Role of volunteering in contributing to
economic and social cohesion). Parlament mimo jiné vyzval členské země, aby
vytvořily v systému národních statistik speciální Satelitní účty, které by
umožnily měřit rozsah neziskového sektoru. Po zprávě Evropského
parlamentu následovaly souhlasné názory dalších evropských institucí,
konkrétně Výboru regionů nebo Evropského ekonomického a sociálního
výboru.
V červnu 2008 vyzval Evropský parlament k vyhlášení Evropského roku
dobrovolnictví 2011 a Rada EU návrh přijala v roce 2009. Dobrovolnictví
v celé šíři (vzdělání, sport, kultura, mládež, sociální a zdravotní služby atd.)
je zde nahlíženo jako výraz občanské participace a demokracie a jako
naplnění hodnot solidarity a nediskriminace (Study on volunteering, 2010a).
­48
Studie dobrovolnictví
Na konci roku 2008 začalo Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu
Evropské komise připravovat přehledové studie dobrovolnictví ve všech
členských zemích Evropské unie. Zvláštní studie o grassroots dobrovolnicví
ve sportu, která byla ohlášena již v roce 2007 v Bílé knize o sportu, se stala
součástí projektu. Bílá kniha vychází z předpokladu, že sport je způsobem
občanské angažovanosti. Jak v kontextu Evropského roku dobrovolnictví
řekl Ylva Tiveus z odělení komunikace Evropské komise24, „sport je jednou
z nejdůležitějších stránek aktivního občanství“. Zde se Evropská komise
hlásí k tradičnímu normativnímu pojetí grassroots dobrovolnictví, jako
činnosti, která aktivizuje občany a přispívá k demokracii i tam, kde je zcela
nepolitická.
Téměř v žádné z celkového počtu 27 studií nenajdeme vůbec slovo
„grassroots“ (v žádné variantě toho slova). Tyto studie ve své struktuře ani
obsahu koncept grassroots dobrovolnictví neobsahují. Ve třech studiích bylo
slovo „grassroots“ jednou zmíněno, ale jen jako čistě deskriptivní označení
bez důsledku pro obsah sdělení (studie dobrovolnictví ve Velké Británii,
Řecku a Maltě). O grassroots dobrovolnictví se dovíme alespoň dílčí
informaci jen ve dvou národních studiích, a to v polské a finské. Obě jsem
zahrnula do rešerše a informace v nich obsažené jsem již uvedla v textu na
vhodných místech.
Část evropské přehledové studie o dobrovolnictví ve sportu jsem do rešerše
detailněji nezahrnula, protože představuje přehledný a snadno
dohledatelný zdroj, který je proto zbytečné opakovat. Nicméně jde o téma
pro rešerši velmi důležité, protože ve sportu se odehrává velká část
nepolitického grassroots dobrovolnictví. Právě sportovní základní
organizace jsou v mnoha zemích klíčovou součástí grassroots
dobrovolnictví. Evropská studie ukazuje, že tradice i rozsah grassroots
dobrovolnictví ve sportu jsou různé. Na straně jedné jsou země, jako je
Česká republika nebo skandinávské země, kde sportovní hnutí zdola mělo
historicky masový charakter a podílelo se i na budování státu, na straně
druhé země jako Francie nebo Německo, kde se masový sport rozvíjel spíše
pod vedením státu (Study on volunteering, 2010a).
Mezinárodní rétorika dobrovolnictví
Pozornost, kterou Evropská unie věnuje v současnosti dobrovolnictví, má
mezinárodní kontext. Generální shromáždění Organizace spojených národů
(OSN) vyhlásilo již rok 2001 Rokem dobrovolníků a den 5. prosince
24 http://www.euractiv.com/en/sports/commission-looks-sports-drive-eu-year-volunteering-news499729; publ. 15. 11. 2010 (cit. 9. 2. 2011).
49
Mezinárodním dnem dobrovolníků. Po deseti letech v roce 2011 postup
zopakovala Evropská unie s Evropským rokem dobrovolnictví.
Zvýšená pozornost, která se základnímu dobrovolnictví v posledních deseti
patnácti letech věnuje, je součástí hodnot občanské participace,
decentralizace a přesunu řešení problémů na místní úroveň, kde k nim mají
lidé nejblíž, – tj. mohli bychom říci, že je součástí určité představy o tom, co
je správné, součástí určité ideologie. Politická rétorika (především v USA
a Velké Británii, ale v posledních letech i v Evropské unii) přičítá malým
grassroots sdružením schopnost řešit sociální problémy a řadu dalších
pozitivních rolí: roli integrace komunity, roli demokratizace a aktivizace
občanů, roli posilování, zapojení a emancipace lidí na okraji společnosti.
Dobrovolnictví se podporuje v různých zemích, ale asi nikde tolik jako
v USA, kde se dobrovolnictví dostalo veřejného uznání na Konferenci
o filantropii a dobrovolnictví, kterou v Bílém domě pořádal 26. října 1999
prezident Bill Clinton (Anheier, Salamon, 1999). Ale vzhlížení k občanským
sdružením není v USA záležitostí jedné politické strany. Dobrovolná
sdružení jsou nahlížena jako esence státu a tvoří základ americké
představy o komunitě a demokracii již od dob Alexise de Tocquevilla, který
Ameriku navštívil v polovině 19. století. Velký význam a již zmíněné role
přisuzovala místním dobrovolným sdružením i vláda Tonyho Blaira ve Velké
Británii v projektu tzv. Třetí cesty, navíc v roce 1998 vyjádřila uznání
dobrovolnictví uzavřením velké dohody s dobrovolným sektorem (dohoda
byla obnovena v roce 2009).25
Závěr
Grassroots dobrovolnictví je fenomén, který lze zatím jen obtížně studovat
prostřednictvím oficiálních národních statistik a nebo současných
mezinárodních srovatelných výzkumů, jako je European Values Study, které
zkoumají dobrovolnou činnost pro nevládní organizace celkově. Důvodem je
podstata grassroots dobrovolnictví jako činnosti ve sdruženích, která
nemají placené zaměstnance a spoléhají především na dobrovolnou práci
svých členů, rychle vznikají a často i rychle zanikají. Tvoří tedy dosud málo
popsanou „temnou hmotu“ vesmíru nestátních neziskových organizací.
Rešerše vyšla ze základní definice grassroots dobrovolnictví jako
dobrovolné a neplacené práce pro místní sdružení, která stojí na dobrovolné
činnosti členů a která nezaměstnávají placené zaměstnance (profesionály).
Ukázala však na některé hranice této tradiční definice:
·
·
·
·
Členství v nestátních neziskových organizacích a dobrovolnictví se
odpojuje a nastupuje fenomén individualizovaného dobrovolníka
– nečlena. Grassroots dobrovolnictví proto již nemusí být nutně jen
členské.
Moderní styl řízení dobrovolníků se stává modelem, který proniká
i do oblasti grassroots dobrovolnictví, tradičně spojené se stylem
řízení „podomácku“.
Grassroots sdružení se stále častěji objevují v roli poskytovatelů
služeb. To se jen obtížně slučuje s jejich dobrovolnou bází
a požadavek kvality služeb vyvolává pnutí mezi étosem občanské
angažovanosti a profesionalizací.
Grassroots dobrovolnictví se tradičně spojuje s participací občanů
a demokracií. Literatura v posledních letech vyzývá k opatrnosti
a k tomu, nepředpokládat schopnost grassroots organizací plnit
tuto roli jako samozřejmost.
Tato témata vyplývají z vývoje občanské společnosti a dobrovolnictví
posledních patnácti let a představují pro tradiční definici výzvu. Bylo by
však již úkolem jinak zaměřené studie, koncepci grassroots dobrovolnictví
teoreticky nově promyslet a zdánlivé paradoxy vyřešit.
25 UK compact: http://www.thecompact.org.uk/homepage/100016/home/ (cit. 15. 3. 2011).
­50
51
Literatura
Clark, P. B., Wilson, J. Q. (1961). Incentive Systems: A Theory of
Organizations. Administrative Science Quarterly (6): 129–166.
Cnaan, RA, Amrofell, LM. 1994. „Mapping volunteer activity.“ Nonprofit and
Voluntary Sector Quarterly 23, 335–351.
Anderson, W. T. (1996) Astroturf – The Big Business of Fake Grassroots Politics.
San Francisco: Pacific News Service. http://www.pacificnews.org/jinn/
stories/2.01/960105-astroturf.html (9. 2. 2011)
Anheier , KH., Salamon. L. M. (1999) Volunteering in cross-national
perspective: initial comparisons. Law and Contemporary Problems, 62 (4):
43–65.
Anheier, H., List, R. (2005) Dictionary of Civil Society. London: Routledge.
Astin, A., Sax, L., Avalos, J. (1998). Long-Term Effects of Volunteerism during
the Undergraduate Years. Review of Higher Education 22: 187–202.
Babchuk, N., Gordon, CW. (1962) The Voluntary Association in the Slum.
University of Nebraska Studies, New Series 27. Lincoln: University of
Nebraska Press.
Cnaan, Ram A., Femida Handy, Margaret Wadsworth. 1996. „Defining who
is a volunteer: Conceptual and empirical considerations“, Nonprofit and
Voluntary Secor Quarterly, Vol. 25, No. 3, 364–383.
Cohen, J. (1998). American civil society talk. Journal of the Institute of
Philosophy and Public Affairs, 18 (3): 14–20.
Dekker, Paul, Loek Halman. 2003. „Voluntering and Values: An
Introduction“. In P. Dekker, L.Halman (eds.). The Values of Volunteering:
A Cross-Cultural Perspective. New York: Kluwer Academic/ Plenum
Publishers, 1–17.
Devaux, Sandrine. 2005. Engagements associatifs et postcommunisme. Le cas
de la république tchèque. Paris: Belin.
Eliasoph, N. (2003) Cultivating Apathy in Voluntary Associations. In P.
Dekker, L. Halman (eds.). The Values of Volunteering: A Cross-Cultural
Perspective. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 199–212.
Beck, U. (1992). Risk society. Towards a new modernity. London: Sage.
Bettencourt, B. A., Dillmann, G. and Wollman, N. (1996), The Intragroup
Dynamics of Maintaining a Successful Grassroots Organization: A Case
Study. Journal of Social Issues, 52 (1): 169–186.
Blacksell S., Phillips, D. (1994) Paid to Volunteer: The Extent of Paying
Volunteers
Boglio Martinez, R. A. (2008). Grassroots support organizations and
transformative practices. Journal of Community Practice, 16(3): 339–358.
Brainard, L. A., Brinkerhoff, J. M. (2004) Lost in cyberspace: Shedding Light
on teh Dark Matter of Grassroots Organizations. Nonprofit and Voluntary
Sector Quarterly 33 (3): 32–53.
Cameron, H. (1999) Are Members Volunteers? An exploration of the concept of
memberhip based on the study of local churches. Voluntary Action 1 (2): 53–66.
Císař, O. (2008) Politický aktivismus v České republice: Sociální hnutí
a občanskáspolečnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury.
­52
Eliasoph, N. (2009) Top-Down Civic Projects Are Not Grassroots Associations:
How The Differences Matter in Everyday Life. Voluntas (20): 291–308.
Ellis, S. J., Noye, K. H. (1990, 1978) By the People: A History of Americans as
volunteers, Revised Edition. San Francisco: Jossey-Bass.
Flanagan, T., Sadowski, P. (2011). Volonteurope Reviews: The Value of
Volunteering. London: Volonteurope.
Fredericksen, P., London, R. (2000) Disconnect in the Hollow State: The
Pivotal Role of Organizational Capacity in Community-Based Development
Organizations. Public Administration Review, 60 (3), 230–239.
Frič, P. (2000) Neziskové organizace a ovlivňování veřejné politiky. Praha:
AGNES.
Frič, P. a kol. 1999. Aktivity a potřeby neziskových organizací v České
republice. Praha: Agnes a ICN.
Frič, P., Pospíšilová, T. a kol. (2010) Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české
společnosti na začátku 21. století. Praha: AGNES.
53
Gans, H. J. (1962) The Urban Villagers: Groups and class in the life of ItalianAmericans. New York: Free Press.
Howard, M. M. (2003) The Weakness of Civil Society in Post-Communist
Europe. Cambridge: Cambridge University Press.
Gardiner, B., West, H. (2003) Local Government Help Build Capacity of
Community-Based Organizations. The Public Manager (32) 2: 3–5.
Hustinx, L., Lammertyn, F. 2004. „The Cultural Basis of Volunteering:
Understanding and Predicting Attitudinal Differences Between Flemish
Red Cross Volunteers,“ Nonprofit and Voluntary Sector Qurterly 33 (4):
548–584.
Giddens, A. (1998). Důsledky modernity. Praha: SLON.
Glass, T., de Leon, C. M., Marotti, R, Berkman, L. 1999. Population based
study of social and productive activities as predictors of survival among
elderly Americans. British Medical Journal 319: 478–483.
Gouthro, P. A. (2010) Grassroots and governance: Exploring informal learning
opportunities to support active citizenship and community based organizations
within Canada. Canadian Council Of Learning.
Charity Commission. 2003. Looking Forward to Better Governance. Report of
a seminar held in October 2003.
Chinman, M. J., Wandersman, A. (1999) The Benefits and Costs of
Volunteering in Community Organizations: Review and Practical
Implications. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly, 28 (1): 46–64.
Granovetter, M. S. (1974) Getting a Job: A study of Contacts and Careers.
Cambridge: Harward University Press.
Inglehart, Ronald. 2003. „Modernization and Volunteering.“ In Paul Dekker,
Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives.
New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 55–70.
Habermas, J. (1996). Between facts and norms: Contributions to a discourse
theory of law and democracy.Cambridge, MA: MIT Press.
Institute for Volunteering Research. (2004) Volunteering Imact Assessment
Toolkit. London: Institute for Volunteering Research.
Hais, Karel, Břetislova Hodek. 1997. Velký anglicko-český slovník I. Praha:
Leda, Academia.
Jantulová, Šťovíčková, M. 2005. „Analýza procesu profesionalizace
v občanském sektoru očima jeho aktérů“, Sociální studia (1), s. 131–146.
Hall, M. H., Andrukow, A., Barr, C., Brock, K., de Wit, M. Embuldeniya, D
(2003). The capacity to serve: A qualitative study of the challenges facing
Canada‘s nonprofit and voluntary organizations. Toronto, ON: Canadian
Centre for Philanthropy.
Juknevičius, S., Savicka, A. 2003. „From Restitution to Innovation:
Volunteering in Postcommunist Countries.“ In Paul Dekker, Loek Halman
(eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives. New York:
Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 127–142.
Hall, P. D. (1992, 1987) Inventing the Nonprofit Sector and Other Essays in
Philanthropy, Volunteerism, and Non-profit Organizations. Baltimore, MD: The
Johns Hopkins University Press.
Karr, L. B., Meijs, L. (2006). „Sustaining the Motivation to Volunteer in
Organizations“. In Fetchenhauer, D., Flache, A., Buunk, A. P., Lindenberg, S.
(Eds). Solidarity and Prosocial Behavior. An Integration of Sociological and
Psychological Perspectives. New York: Springer, s. 157–171.
Halman L. (2003) Volunteering, Democracy, and Democratic Attitudes. In P.
Dekker, L. Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural
Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 179–198.
Handy, F., Mook, L., Quarter, J. (2008). The Interchangeability of Paid Staff
and Volunteers in Nonprofit Organizations. Nonprofit and Voluntary Sector
Quarterly, 37 (1): 76–92
Hodgkinson, V. (2003) „Volunteering in Global Perspective“. In Paul Dekker,
Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural Perspectives.
New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 35–53.
­54
Kelly, K., Caputo, T. (2006) Case study of grassroots community
development: sustainable, flexible and cost-effective responses to local
needs. Community Development Journal 41 (2): 234–245.
Konopásek, Z. (2000) „Reflexive Autobigraphies: Iterpreting the East –
Understanding the West“, in Zdeněk Konopásek (ed) Our Lives as Database.
Doing Sociology of Ourselves: Czech Social Transitions in Autobiographical
Research Dialogues. Praha: Karolinum.
Kubicek, P. (2005) The European Union and Grassroots Democratization in
Turkey. Turkish Studies 6 (3): 361–377.
55
Lyons, M., Wijkstrom, P. & Clary, G. (1998) ‘Comparative studies of
volunteering: what is being studied’. Voluntary Action 1(1).
Ockenden, N., Hutin, M. (2008) Volunteering to lead: a study of leadership in
small, volunteer-led groups. London: Institute for Volunteering Research.
Macduff, N. (2005) Societal Changes and Rise of the Episodic Volunteer,
Emerging Areas of Volunteering. Arnova Occasional Paper Series, 1 (2).
Indianapolis
Oesterle, S., Kirkpatrick Johnson, M., Mortimer, JT. (2004) Volunteeriism
during the Transition to Adulthood: A Life Course Perspective. Social Forces
82 (3): 1123–1149.
Marwell, N. P. (2004) Privatizing the Welfare State: Nonprofit CommunityBased Organizations as Political Actors, American Sociological Review 69 (2):
265–291.
Omoto, A., Snyder, M., Martino, S. 2000. Volunteerism and the life course:
Investigating Age-related agendas for action. Basic and Applied Social
Psychology 22: 181–197.
Meijs, L., Handy, F., Ram A., Cnaan, J., Brudney, L., Ascoli, U., Ranade, S.,
Hustinx, L., Weber, S., Weiss, I. (2003). All in the Eyes of the Beholder?
Perceptions of Volunteering Across Eight Countries. In P. Dekker a L.
Halman (Eds). The Values of Volunteering: Cross-Cultural Perspectives. New
Yor: Kluwer Academic, s. 19–34.
OSN (2003) Handbook on Non-profit Institutions in the System of National
Accounts. New York: United Nations.
Meijs, L., Hoogstadt, E. (2001) New Ways of Managing Volunteers:
Combining
Pearce, J. L. 1993. Volunteers: the organizational behavior of unpaid workers.
London and New York: Routledge.
membership management and programme management. Voluntary Action 3
(3): 44–61.
Penner, L. A. (2002) Dispositional and Organizational Influences on
Sustained Volunteerism: An Interactionist Perspective, Journal of Social
Issues, 58, 447–467.
Meriam-Webster, Inc. 2003. Meriam-Websters Collegiate Dictionary, 11. edice.
Springfield, Massachusetts: Meriam-Webster, Inc., s. 546.
Milligan, Ch., Fyfe, N. R. (2005). Preserving Space for Volunteers: Exploring
the Links between Voluntary Welfare Organisations, Volunteering and
Citizenship. Urban Studies 42 (3): 417–433.
Pateman, Carole (1970) Participation and Democratic Theory. Cambridge:
Cambridge University Press.
Perkins, K. B. (1990) Volunteer Fire and Rescue Corporations: Structure,
Process, and Survival. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 19 (4):
359–370.
Pospíšilová, T. (2005) Oborové zastřešující organizace v občanském sektoru
ČR 2005. Zpráva z výzkumu. Praha: NROS a FHS UK.
Musick, M., Herzog, A. R., House, J. 1999. Voluntering and mortality among
older adults: findings from a national sample. Journal of Gerontology 54B:
173–180.
Pospíšilová, T. (2010) Dobrovolnictví v kontextu životní dráhy dobrovolníků,
Lidé města (12) 1: 109–133.
Mutchler, Jan E., Jeffrey A. Burr, Francis G. Caro. 2003. „From Paid Worker
to Volunteer: Leaving the Paid Workforce and Volunteering in Later Life.“
Social Forces 81 (4), 1267–1293.
Pospíšilová, T. (2011) Dobrovolnictví v České republice před rokem 1989 a po
něm: diskurzy, definice, aktualizace, Sociologický časopis, přijato
k publikaci.
Netting, F., O‘Connor, M., Thomas, M., Yancey, G. (2005) Mixing and Phasing
of Roles Among Volunteers, Staff, and Participants in Faith-Based Programs.
Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 34 (2): 179–205.
Putnam, R. D. (2000) Bowling Alone: The Collapse and Revival of American
Comunity. New York: Simon & Schuster.
Ockenden, N. (ed) (2007) Volunteering Works: Volunteering and Social Policy.
London: Commission on the Future of Volunteering.
­56
Reingold, H. (1993). The virtual community: Homesteading on the electronic
frontier. Reading, MA: Addison-Wesley.
57
Rochester, C. (2006) Making Sense of Volunteering: A Literature Review.
London: Volunteering England. http://www.volunteering.org.uk/NR/
rdonlyres/6EF238B5-0425-4F99-930E-E7665CAAEEC6/0/Making_sense_
of_volunteering. pdf. 19. 9. 2009.
Rochester, C., Paine, A. E., Hewlett, S. a Zimmeck, M. (2010) Volunteering and
Society in the 21st Century. Palgrave: Macmillan.
Rothstein, B. 2001. Social Capital in the Social Democratic Welfare State.
Politics and Society 29: 206-240.
Rotolo, Thomas 2000. „A Time to Join, A Time to Quit: The Influence of Life
Cycle Transitions on Voluntary Association Membership.“ Social Forces 78
(3): 1133–1161.
Salamon, L. M. (2005). „The Changing Context of American Nonprofit
Management“. In R. Herman and associates: The Jossey-Bass Handbook of
Nonprofit Leadership and Management. San Francisco: Jossey-Bass. A Wiley
Imprint.
Salamon, L. M., Sokolowski, S. W., et al. (2004) Global Civil Society.
Dimensions of the Nonprofit Sector. Volume 2. Bloomfield: Kumarian Press.
Salamon, L. M., Anheier, H. K. (1996) Social Origins of Civil Society:
Explaining the nonprofit sector cross-nationally. Working Papers of the The
Johns Hopkins Comparative Nonprofit Sector Project. The Johns Hopkins
University.
Salamon, L. M., Sokolowski, S. W., List, R. (2003) Global Civil Society: An
Overview. Baltimore: The Johns Hopkins University.
Salamon, L. M., Sokolowski, SW (2000) „Institutional Roots of Volunteering.
Toward a Macro-Structural Theory of Individual Voluntary Action“. In Paul
Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. Cross-Cultural
Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 71–90.
Sharpe, E. K. (2006) Resources at the Grassroots of Recreation:
Organizational Capacity and Quality of Experience in a Community Sport
Organization. Leisure Sciences (28): 385–401.
Schlesinger, a.M., Sr. (1944). Biography of a Nation of Joiners, American
Historica Review 50: 1-25.
Skocpol, T. (2003). Diminished democracy: From membership to management in
American civic life. Norman: University of Oklahoma Press.
Skocpol, T., & Fiorina, M. P. (1999). Making sense of the civic engagement
debate. In T. Skocpol & M. P. Fiorina (Eds.), Civic engagement in American
democracy (pp. 1–23). Washington, DC: Brookings Institution Press.
Skovajsa, M. (2008) „Independent and Broader Civil Society in East-Cetral
European Democratizations“. Taiwan Journal of Democracy, Vol. 4, No. 2, s.
47–73.
Skovajsa, M. a kol. (2010) Občanský sektor: organizovaná občanská společnost
v České republice. Praha: Portál.
Smith, D. H. (1997a) Grassroots Associations Are Important: Some Theory
and a Review of the Impact Literature. Nonprofit and Voluntary Sector
Quarterly 26 (3): 269–306.
Smith, D. H. (1997b) The Rest of the Nonprofit sector: Grassroots
Associations as the Dark Matter Ignored in Prevailing „Flat Earth“ Mamps
of the Sector. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 26 (3): 114–131.
Smith, D. H. (1997c) The International History of Grassroots Associations.
Internatinal Journal of Comparative Sociology 38 (3-4): 189–216.
Smith, D. H. (2000) Grassroots Associations. Thousand Oaks: Sage.
Stebbins, Robert. 1996. „Volunteering: a serious leisure perspective.“
Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly 25 (2): 211–224.
Sampson, R., McAdam, D., MacIndoe, H., & Weffer, S. (2005) Civil society
reconsidered: The durable nature and community structure of collective
civic action. American Journal of Sociology, 111(3): 673–714.
Stebbins, Robert. 2006. „Leisure Reflections… No 13. The Serious Leisure
Perspective.“ LSA Newsletter No. 75, s. 6–8.
Saxton, J., Greenwood, C. (2006) Getting the Message Across: Practical
strategies to help charities to change the ways stakeholders see them. London:
nfpSynergy a ImpACT Coalition.
Study on Volunteering in the European Union (2010a) Final report.
Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/sport/library/doc/f_studies/
volunteering_final_report.pdf (9. 2. 2011)
­58
59
Study on Volunteering in the European Union (2010b) Country report
Finland. Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/citizenship/eyv2011/doc/
National%20report%20FI.pdf (15. 3. 2011)
Study on Volunteering in the European Union (2010c) Country report
Poland. Submitted by GHK. http://ec.europa.eu/citizenship/eyv2011/doc/
National%20report%20PL.pdf (15. 3. 2011)
Thoits, P., Hewitt, L. (2001). Volunteer Work and Well-Being. Journal of
Health and Social Behavior 42: 115–131.
Toepler, S. (2003) Grassroots Associations Versus Larger Nonprofits: New
Evidence from a Community Case Study in Arts and Culture, Nonprofit and
Voluntary Sector Quarterly 32 (2): 236–251.
Wilson, J. (2000) Volunteering. Annual Review of Sociology 26: 215–40.
Wilson, J., Musick, M. A. (2008) Volunteers: A Social Profile. Bloomington:
Indiana University Press.
Wollebaek, D. 2009. Change in Local Voluntary Associations. Ph.D. Thesis.
Bergen: University of Bergen.
Wuthnow, R. (2003). Can religion revitalize civil society? An institutional
perspective. In C. Smidt (Ed.), Religion as social capital: Producing the common
good (pp. 191–209). Waco, TX: Bayler University Press.
Zimmeck, M. 2001. The Right Stuff: new ways of thinking about managing
volunteers. Institute for Volunteer Research, University of East London.
Tošner, J., Sozanská, O. 2006. Dobrovolníci a metodika práce s nimi. Praha:
Portál.
Tošner, J.. 2008. „10 let rozvoje dobrovolnictví: rehabilitace občanských
ctností“. FÓRUM sociální politiky 2: 26–27.
Tranvik, T., Selle, P. (2007). The rise and fall of popular mass movements
– Organizational change and globalization – the Norwegian case. Acta
Sociologica, 50 (1): 57–70.
Vajdová, Z. (2001a) „Několik poznámek k anketě EWI a SoÚ v květnu
a červnu 2001 na téma „účast NNO v regionálním plánování“.“ Grantis (série
3 článků).
Vajdová, Z. (2001b) NNO v rozhodování o regionálním rozvoji.
Nepublikovaná studie. Praha: Sociologický ústav AVČR.
Vaněk, M. (ed.) (2009) Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny.
Praha: Academia.
Verba, S., Schlozman, KL., Brady, H. E. (1995). Voice and Equality: Civic
voluntarism in American politics. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Voicu, Malina, Bohdan Voicu. 2003. „Volunteering in Romania: A Rara Avis.“
In Paul Dekker, Loek Halman (eds.). The Values of Volunteering. CrossCultural Perspectives. New York: Kluwer Academic/ Plenum Publishers, 143159.
Wagner, A. (2008) Religion and Civil Society: A Critical Reappraisal of
America‘s Civic Engagement Debate. Nonprofit and Voluntary Sector Quarterly
37 (4): 626–645.
­60
61
Dílo je vytvořeno v licenci Creative comons
Autorka: Tereza Pospíšilová, vlastník práv: Agora CE, o.p.s.
Za obsah publikací odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentují
názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití
informací, jež jsou jejich obsahem.
Toto dílo bylo vytvořeno v rámci projektu Grassroots Europe for local
Wellbeing podpořeného v programu Evropské komise Europe for citizen
a programu na podporu vzdělávání Nadace pro otevřenou společnost (OSF)
ISBN 978-80-254-9663-3