Stáhněte si veletržní listy ve formátu pdf, velikost 600kB.

Stáhněte si veletržní listy ve formátu pdf, velikost 600kB.

Průmyslový palác při zrodu veletrhu.
Tisková konference k zahájení výročního10. knižního veletrhu. Zleva: Dana Kalinová –
Svět knihy, Jaroslav Císař – SČKN, Helena Kovaříková – Britská rada.
První ročník veletrhu se konal v květnu 1995 zároveň s populární Interkamerou a podílel se
s ní o výstavní prostory Průmyslového paláce a Křižíkových pavilonů. Po celou dobu veletrhu
silně pršelo, a přesto za knížkami přicházely davy lidí. Pomáhala jsem tehdy na stánku jedné
zahraniční firmy a ani ve snu by mne nenapadlo, že od následujícího ročníku budu veletrh
pro Svaz českých knihkupců a nakladatelů organizovat. První Svět knihy měl jistě své růstové
bolesti, ale lidé, kteří se ujali jeho přípravy, zejména tehdejší předseda profesní organizace
pan Jan Kanzelsberger a jeho kolegové, odvedli obětavou práci, kterou prokázali opodstatnění vzniku nového veletrhu a jeho prosazení na domácí i mezinárodní knižní scéně. Téhož
roku jsem se stala manažerkou veletrhu. Knihovnice a úplný zelenáč v oblasti organizování
mezinárodní akce, vybavená pouze znalostí literatury, práce s počítačem a angličtiny, ale
také pro mne tolik důležitou důvěrou těch, kteří mne oslovili a vedli za obě ruce, jsem v běhu
nabírala nezbytné zkušenosti, inspirovala se úspěšnými veletrhy v tuzemsku i zahraničí, navazovala důležité profesní kontakty. Druhý ročník veletrhu měl podle mého názoru stále ještě
mnoho organizačních chyb, kterými jsme však museli projít, abychom se naučili, co knižní veletrh a jeho vystavovatelé i návštěvníci vyžadují. Díky podpoře ministra kultury, primátora hlavního města Prahy a spolupráci s českými nakladateli a knihkupci, se zahraničními zastoupeními v České republice byl připraven doprovodný program s mezinárodním rozsahem, na veletrh přijeli početně zastoupeni nakladatelé z Francie, Rakouska, Velké Británie i Německa. Přelomovým a pro mne osobně nejúspěšnějším byl
třetí ročník veletrhu Svět knihy 1997, na němž byl poprvé představen program prezentace čestného hosta ze zahraničí, kterým se
tehdy stala Finská republika. Nemalou zásluhu na její účasti měla tehdejší kulturní atašé ČR ve Finsku, překladatelka a nakladatelka paní Markéta Hejkalová. Od první chvíle byla znát spokojenost všech, kteří na veletrh přijeli, doprovodný program byl již poměrně bohatý a celkově Svět knihy získal renomé s mezinárodní rezonancí. Byla jsem přizvána do skupiny ředitelů mezinárodních
knižních veletrhů, kam patří skuteční „matadoři“ velkých akcí, jakými jsou veletrh ve Frankfurtu, v Londýně, v USA – BookExpo
a další. V tomto roce byla také založena společnost Svět knihy, jež se nadále organizací veletrhu zabývá a svými dalšími aktivitami
usiluje o šíření povědomí o českém knižním trhu a literatuře doma i v zahraničí. Po Finsku následovala prezentace Státu Izrael
(1998), Francie (1999), Valonska – Bruselu (2000), Švýcarska (2001), zemí Visegrádu (2002), Afriky (2003). Rok od roku nabízí
veletrh bohatší program, podařilo se mu upevnit svou identitu vyvážeností komerční i kulturní programové nabídky. Svět knihy
patří již nedílně do světového kalendária knižních veletrhů, vystavuje na něm většina aktivních českých nakladatelství a každoročně mají jeho návštěvníci příležitost seznámit se s knižní produkcí a tvorbou spisovatelů z více než 20 zemí světa. V neposlední řadě
plní veletrh Svět knihy důležitou a pozitivní úlohu – propaguje četbu a čtenářství. Děkuji proto všem, kteří se na jeho přípravě od
počátků podíleli, za vysoce profesionální, náročnou a smysluplnou práci.
Dana Kalinová
ředitelka veletrhu Svět knihy Praha
Letošní veletrh nabízí i bohatou nabídku filmových představení – kromě
kina Ponrepo také kino OKO.
„Na otázku, co nás k pořádání veletrhu přivedlo, je jednoduchá odpověd. Jednak se rozhodla profesní organizace Svaz knihkupců a nakladatelů. Také rozhodl fakt, že řada z nás, by teprve po roce 1990 byla poprvé
v zahraničí, získala už řadu zkušeností na knižních veletrzích, které jsme
navštívili. A tak jsme se rozhodli, že si vyzkoušíme veletrh sami, že převezmeme iniciativu do svých rukou. Je to záležitost prestižní, protože náš svaz
se cítí být rovnocenným všem evropským organizacím téhož druhu, proto
si myslíme, že nepotřebujeme, aby nám organizoval veletrh někdo jiný,
a navíc, tradice nakladatelská a knihkupecká v této zemi má dostatečně
hluboké kořeny, abychom měli na co navazovat a z čeho čerpat.“
Odpově Jana Kanzelsbergra, tehdejšího předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, pro časopis Národní knihovna v roce 1995
Celková zastavěná plocha – 3540 m
Počet vystavovatelů – 572
Z toho zahraničních – 359
Počet stánků – 216
Počet pořadů celkem – 371
2
Počet
Počet
Počet
Počet
účinkujících – 379
výstav – 27
filmů – 66
divadelních představení – 26
Zastoupené země (26):
Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Island, Itálie,
Izrael, Lotyšsko, Maarsko, Německo, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko,
Rumunsko, Rusko, Slovenská republika, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko,
Tchaj-wan, Velká Británie, Zimbabwe
aktuálně
na veletrhu
Po celou dobu veletrhu
Moje kniha. Hledáme nejoblíbenější knihu
obyvatel České republiky. Právě tady na veletrhu Svět knihy můžete i vy hlasovat pro nejoblíbenější knihu svého života. V některých
stáncích, ale především v INFOstánku u vchodu
na výstaviště a u stánku Národní knihovny České republiky P608 jsou k dispozici hlasovací
lístky i informace o celé akci. Vyplněný jednoduchý anketní lístek můžete vhodit do kterékoliv
schránky označené nápisem MOJE KNIHA. Výsledek této celonárodní ankety, která probíhá
od 1. března do počátku října, bude zveřejněn
v prvním říjnovém týdnu 2004. Bližší informace na stánku P608.
čtvrtek 6.5. • 12.00–12.50
Literární kavárna – balkon (vchod z foyer)
Dějiny českého amatérského divadla
Prezentace stejnojmenné publikace seminář.
pořádá: Informační a poradenské středisko pro
místní kulturu
čtvrtek 6. 5. • 17:30
Židovská liberální unie v České republice Vás
srdečně zve na literární podvečer věnovaný liberální židovské literatuře, ve kterém se setkáme se spisovatelem
Benjaminem Kurasem a jeho hosty
Kateřinou Pošovou a Innou Rottovou.
Toto setkání se bude konat ve čtvrtek 6. května
2004 od 17:30 hodin v budově Nostického paláce (sídlo Ministerstva kultury ČR), Maltézské
naměstí 1, Praha 1 – Malá Strana, a to za nádvořím v přízemí v tzv. „Konírně“.
Spojení: Metro A, stanice Malostranská (Klárov), pak tramvají č. 12, 20 nebo 33 směr Malostranské náměstí, 2. stanice – Hellichova, vystoupit a přes ulici směr Kampa asi 200 metrů.
Těšíme se na viděnou a přejeme Vám příjemné
a zajímavé zážitky !
Představenstvo Židovské liberální unie
(Pro další informace pište na e-mail:
[email protected] , nebo
mobil: +420 605 880 583)
Čím jsou podle vás literatury Irska, Skotska a Walesu jedinečné?
Tyto literatury jsou sice součástí širší britské tradice, ale vycházejí z odlišných podmínek, z historicky podmíněného kulturního povědomí, které má jiná specifika než to,
z něhož se rodí literatura anglická, o níž se dnes často říká, že pokulhává za literaturou
„marginalizovaných“ oblastí, a už jde právě o tyto země nebo o bývalé kolonie, například indický subkontinent nebo Austrálie.
A co mají naopak společného, v čem si jsou podobné?
Dalo by se říci, že společné je jim právě to, že se všechny nějakým způsobem vyrovnávají se vztahem k jednomu „centru” politické moci a definují se ve vztahu k vládnoucí
kultuře, s níž sdílejí společný jazyk a politickoprávní systém. Jak příznačně prohlásil nedávno zesnulý velšský básník R. S. Thomas: „Navzdory naší řeči, nejsme Angličané.” Je
nutné si uvědomit, že Londýn je nadále centrem nakladatelského průmyslu a díla prakticky všech známých autorů z těchto zemí se nevydávají „doma”, ale v londýnských nakladatelstvích, která tak udávají tón nejen britskému literárnímu světu, ale mají daleko
širší vliv, vzhledem k tomu, že angličtina je nejpřekládanějším jazykem.
Díla irských spisovatelů a dramatiků jsou desítky let úspěšné po celém světě.
Jak ve srovnání s nimi vypadá bilance jejich kolegů ze Skotska a Walesu?
Autoři z těchto dvou zemí jsou také známí, ale čtenáři si často si ani neuvědomují, že
jde o skotského nebo velšského autora. Dylan Thomas – jeden z nejvýznamnějších literárních tvůrců dvacátého století – byl Velšan. Obě země mají bohatou literární tradici
a obě v poslední době prožívají jakousi kulturní „renesanci“, která má asi něco společného i s politickým procesem devoluce, tedy nabytí větší politické nezávislosti, který vyvrcholil koncem devadesátých let, kdy obě země získaly svůj vlastní parlament – ve Walesu
jde o národní shromáždění – a právě otázky týkající se kultury a kulturních institucí se
dnes řeší na domácí půdě. Zejména skotská literatura si od osmdesátých let získala jméno jak v anglicky mluvícím světě tak i mimo něj – autoři jako Alasdair Gray, James Kelman nebo Janice Galloway se řadí k evropské špičce a jsou hojně překládaní.
Píší spisovatelé z Irska, Skotska a Walesu své knihy v angličtině, nebo jsou mezi
nimi i autoři, kteří píší také v původních jazycích?
Jistěže ano. Pozice původních keltských jazyků je ale jiná v každé z těchto zemí a zatímco ve Skotsku je gaelština na ústupu a podle Kevina MacNeila, jednoho ze skotských
básníků, kteří vystoupí v rámci našeho programu, se během dvou generací stane mrtvým jazykem. Irsko a Wales jsou oficiálně dvojjazyčné země a původním jazykům se zde
dostává větší státní podpory a mluví jimi – a také samozřejmě píše – více lidí. V Irsku
gaelštinu používá střední a starší generace autorů, ale je to jazyk, kterým stále aktivně
mluví řada obyvatel ostrova a který obnovují někteří mladší básníci, jako například Gearoid Mac Lochlainn z Belfastu, jehož poezie je důkazem toho, že irská gaelština je dynamickým tvůrčím prostředkem, který se neustále vyvíjí. Velština je nejsilnějším keltským
jazykem – dnes jím mluví 600 000 lidí ze dvou a půl miliónu obyvatel a mnoho z nich ji
považuje za svůj první jazyk.
Které ze spisovatelů, kteří přijedou z Irska, Skotska a Walesu do Prahy, pokládáte za nejzajímavější, nejoriginálnější, nejvýjimečnější ...?
Všichni spisovatelé na programu jsou zajímaví a výběr se řídil snahou ukázat rozmanitost současných literárních scén těchto zemí. Jsou mezi nimi proslulí spisovatelé jako
Jan Morris, jejíž cestopisné eseje jsou světoznámé, Neal Ascherson, jeden z nejuznávanějších britských publicistů a autorů erudovaných kulturně historických knih nebo Declan Kiberd, jehož knihy navždy změnily náhled na moderní irskou literaturu, a studenti
na českých univerzitách je mají na seznamu předepsané četby. Jiní autoři, jako Velšan
Tristan Hughes nebo Skotka Louise Welsh, vydali nedávno úspěšné prvotiny. Kniha
Huga Hamiltona, jehož matka je Němka, o jeho poválečném dětství, vypovídá o brutální „kmenové“ mentalitě, která se projevuje v dobách konfliktu a převratných změn a která přežívá pod civilizovanou slupkou společenských vztahů. Keith Ridgway ve svém posledním románu, z něhož bude číst, zachycuje výjimečným způsobem dnešní Dublin
a irskou městskou společnost. Obě by si zasloužily přeložit do češtiny. Přijíždí také řada
básníků a tato část programu je jakousi přehlídkou současných trendů v poezii – včetně
poezie psané irskou a skotskou gaelštinou.
Podporují v Irsku, Skotsku a Walesu oficiální místa nějakým způsobem literaturu včetně její propagace v zahraničí, nebo se ponechává vše na nakladatelích
a volné ruce trhu?
To rozhodně ne. Literatuře a vydávání knih se v těchto zemích dostává značné podpory, jak v podobě grantů pro spisovatele a daňových úlev, vztahující se na příjem z tvůrčí
činnosti platných v Irsku, tak i v podobě dotací nakladatelům. Irsko a Wales také aktivně
propagují svoje literatury v zahraničí a poskytují dotace na její překlad. Obě země mají
organizace založené právě za tímto účelem vedené lidmi, kteří znají evropská nakladatelství, mají dobré kontakty a mluví několika jazyky – ředitelka velšské organizace Welsh
Literature Abroad, Sioned Rowlands, mluví dokonce i česky a zasloužila se o vydání několika velšských titulů v češtině. Je důležité, že tyto organizace, které má dnes většina západoevropských zemí, působí nezávisle a jejich cílem není jako u nakladatelství nebo
literárních agentur v první řadě zisk, ale propagace kulturních hodnot a poskytování
informací.
Zdeněk. A. Tichý
rozhovor
Narodil jste se v Irsku a vystudoval
v USA, kde také žijete. Do USA se v minulosti vydávaly statisíce Irů – co nebo
kdo tam přivedlo právě vás?
V roce 1981 se nad Iry stále ještě vznášel démon emigrace. V Irsku chyběla práce a s ní i budoucnost. Do ciziny odešla
většina mých kamarádů, mnozí z nich do
Ameriky jako nelegální vystěhovalci. Já
jsem měl to štěstí, že jsem získal atletické
stipendium na jednu americkou univerzitu, protože jsem byl jedním z nejlepších
běžců v Irsku. Atletika byla mou spasitelkou, která mě přivedla do Ameriky legálně.
Irští spisovatelé a dramatici patří
k nejúspěšnějším na světě. V čem spočívá tajemství tohoto irského fenoménu?
U spisovatelů hraje obrovskou roli pocit vykořeněnosti. Stačí se podívat například na Joyce a Becketta, i oni byli emigranti, vytržení ze své vlasti. Život v exilu
má na spisovatele mimořádně silný vliv.
Exil může dokonce z člověka spisovatele
udělat. Když jsem byl mladý, psaní mě
vůbec nezajímalo, ale jakmile jsem přijel
do Ameriky, začal jsem chápat, že normy, kterými se společnost řídí, to, jaké žití
si lidé volí, jak je národu vládnuto, atd.,
jsou výsledkem určité shody, jsou to pravidla, na kterých se lidé sami dohodli. Takové zjištění dokáže existencí jedince
otřást. Copak se člověk – spisovatel nesnaží především pochopit sám sebe
a kulturu, ve které se pohybuje? Řekl
bych, že jak Joyce, tak Beckett, jsou ve
svých dílech velmi metafyzičtí, a to právě
při svém pátrání po této ztrátě smyslu,
způsobené fyzickým i duševním exilem.
Sám jsem své nejlepší texty o Americe
a konkrétních amerických městech napsal až potom, co jsem ta města opustil.
Tak například po deseti letech strávených
na Středozápadě a následném stěhování
na západní pobřeží do Seattlu jsem začal psát o Středozápadu román. Pocit
odtržení, nemožnosti se Středozápadem
procházet, dal vzniknout románu, ve kterém jsem se procházel svou hlavou
a vlastní fikcí, světem, který podle mě
dobře vykresloval Ameriku minulého století. Uzavřel bych tím, že démon emigrace přináší kromě nesmiřitelných ztrát také
chvíle osvobození a tvůrčího vzepětí.
Může si spisovatel žijící v USA zachovat svoji národní identitu, nebo je odsouzen k tomu, rozpustit se v multikulturním moři?
Svých prvních přibližně patnáct let života v Americe jsem strávil v New Yorku
a na Středozápadě, kde žije početná irská
komunita, takže jsem si se svou kulturou
připadal stále spojený. Všude kolem bylo
dost irských hospod i emigrantů z první
generace, takže se člověk vždycky měl
čeho chytit. Dokonce i mé rané prózy se
soustřeují na Irsko. Měl jsem pocit, že
právě téhle kultuře se snažím porozumět.
Po přestěhování do Seattlu se ale tenhle
můj pohled na sebe sama coby iroameričana docela vytratil. Západní pobřeží je
jiné a vaše původní národnost tu hraje
menší roli. I irských klubů je tu méně.
Takže najednou, po zhruba patnácti letech, kdy jsem si stále připadal být Irem,
se všechno změnilo. Po vydání The Keepers of Truth (Vlastníci pravdy), románu
odehrávajícího se na Středozápadě a nominovaného na Bookerovu cenu, se přesunulo i těžiště mého myšlení. Nezajímalo mě už Irsko, místo něj jsem se zaměřil
na Ameriku, na pochopení její rozlehlosti
a rozdílů mezi jejími jednotlivými oblastmi. Měl jsem pocit, jakoby Irsko z mého
vědomí stále ustupovalo. Paradoxně k tomuhle docházelo zrovna ve chvíli, kdy Irsko zbohatlo a éra emigrace se uzavírala.
Připadalo mi, že po celou dobu své chudoby zůstávalo Irsko stejné, zůstávalo
zemí, do které bych se mohl v její neměnnosti kdykoliv vrátit.
Co bylo nejdůležitějším momentem
vaší spisovatelské kariéry? Když vaše
dílo v New York Times zařadili mezi
mimořádné knihy roku 1993? Nebo to
byla až nominace na Bookerovu cenu?
Zřejmě to byla ona nominace na Bookerovu cenu. Ještě důležitější možná byla
událost ze stejného roku 2000, kdy jsem
vyhrál cenu Nejlepší irský román roku,
udělovanou v irském venkovském městečku Listowel, nedaleko mého rodiště.
Toto město proslavili mnozí básníci
a dramatici. Potkal jsem tam jednoho
z velkých irských literátů, muže jménem
John B. Keane, a po několika dnech vzájemných konverzací jsem pocítil nesmírnou hrdost na své psaní, na to, že mě pomohlo vrátit se do mého rodného kraje,
že jsem v sobě i v exilu našel něco z irského spisovatele. V té době jsem už sice
o Irsku nepsal, ale tento dramatik mi řekl,
že ve snaze porozumět Americe se podobám mnoha skvělým irským písničkářům,
kteří se snažili Ameriku pochopit ve svých
písňových textech. Když jsem se zmínil, že
mi připadá paradoxní vyhrát cenu Irský
román roku za knihu zasazenou do Ameriky, namítnul, že to paradoxní není. Řekl,
že moje kniha byla napsaná pohledem
zvěnjšku, a právě proto je mimořádná.
Vzpomínám si také, jak mi prorokoval
učást na Bookerově ceně, a to bylo
v době, kdy se mi o ničem takovém ještě
ani nesnilo. Myslel jsem, že mi chce jenom udělat radost. Možná chtěl, ale rozhodně se strefil.
Má nominace na Bookerovu cenu v literárním světě podobnou váhu jako
ve filmu nominace na Ceny akademie? Anebo pouhá nominace nic neznamená a důležitý je pouze vítěz?
Na začátku mé spisovatelské kariéry,
kolem roku 1991, vydávali mé knihy
američtí nakladatelé. Potom najednou
přestali. Mé knihy stále vycházeli v Anglii,
v Irsku a v překladech, ale ztráta amerického nakladatele mě hodně mrzela.
V Americe jsem koneckonců žil a tvrdit lidem, že jsem spisovatel, nemělo cenu,
protože kdyby se zeptali, co jsem napsal,
musel bych odpovědět: „Víte, američtí
nakladatelé nechtějí mé práce vydávat.”
Vnímal jsem to jako psychickou zátěž,
takže když jsem se coby počítačový programátor Microsoftu stěhoval do Seattlu
(protože psaní je tak nejisté, vždycky jsem
měl ještě jednu kariéru), rozhodl jsem se,
že už psát nebudu a že si svou spisovatelskou minulost nechám pro sebe. Jenže
vnitřní hlas se umlčet nedá, takže asi po
roce jsem znovu zatoužil psát. Te se
vrátím k vaší otázce. Ta nominace docela
změnila můj život. Bookerova cena má
obrovský význam. Pomohla mi k tomu,
abych znovu začal vycházet v Americe,
vznikly překlady asi do dvaceti jazyků,
cena mi umožnila účast na festivalech
i psaní o mých emigrantských zkušenostech v rozhovorech, jako je tento. Stal
jsem se spisovatelem tělem i duší. Po
mnoha letech práce s počítači, psaní po
nocích, psaní prostě pro svou osobní potřebu, mohu te psát pořád nebo lépe
řečeno, mám alespoň na výběr. Bookerova cena mě tedy osobně jaksi legitimizovala, mimo jiné i ve spisovatelských kruzích. Dala mým knihám, vyrůstajícím z atmosféry tajemství a napětí, punc sociologičnosti – tedy textů, které se spíše než na
pouhé vyřešení zločinu, zaměřují na
obecný stav lidského bytí.
Čeští čtenáři toho o vás zatím mnoho
neznají. Jak by jim Michael Collins
představil Michaela Collinse – spisovatele a jeho knihy?
Jsem jednou z těch emigrantských
duší, které osud zavál napříč Amerikou,
člověkem, který se ohlížel za Irskem,
a snažil se je pochopit jediným možným
v té době dostupným způsobem, slovy.
Svůj román The Emerald Underground
(Smaragdové podzemí) považuji za dobrý příklad částečně autobiografického
pohledu na život irského emigranta začátkem osmdesátých let. Mé pozdější romány jsou už zasazeny do Ameriky.
Abych zachytil a udržel čtenářovu pozornost, začal jsem si při fabulování příběhu
vypůjčovat od rodokapsů, od detektivek.
Řekl bych, že jsem výjimečný právě v tom,
že jsem se coby literát vědomě rozhodl,
že jedinou možností, jak být publikován,
je zaměřit svou pozornost na čtenáře,
a spolu s literárním poselstvím nabídnout
také příběh. V mých nových knihách se
tedy snoubí brak s literaturou, vysoké
tempo se sociologicky a psychologicky
kritickými pasážemi. Myslím, že právě
proto jsem byl nominován na různé literární ceny, proto jsem některé vyhrál.
Jsem představitelem nové, rychlejší moderní literatury, vděčící za mnohé Hollywoodu a úspěchu fenoménu „pulp fiction”.
Konečně, chcete-li pochopit americkou
duši, myšlení lidí, žijících mimo americká
velkoměsta, přečtěte si mé knihy. Představují nefalšované americké vědomí
a málokterý autor vás nechá nahlédnout
do svého života a do svých obav. Tihle
lidé drží v rukou více politické moci a jsou
typičtějšími představiteli Ameriky než
Američané ve velkoměstech.
Máte jako autor své velké osudové
téma, ke kterému se vracíte?
Mým hlavním tématem myslím vždycky
byl vztah jedince a společnosti. Když jsem
přijížděl do Ameriky, mluvilo se o ní jako
o zemi mnoha příležitostí, kde může jedinec uspět. Když jsem začátkem osmdesá-
Michael Collins
tých let přijel, procházela Amerika krizí, automobilkářské dynastie vymíraly
a zemi vládla masová nezaměstnanost,
nejcitelněji právě na Středozápadu. Měl
jsem možnost vidět tu zkázu na vlastní
oči, i to, jak americká vláda na záchranu
jedince vůbec nic nepodnikala. Jakousi
mantrou zůstávalo, že jedinec je svrchovaný: sám si najde cestu z krize. Sociální
záchranná sí byla velmi řídká. Hledat
pomoc u vlády nebylo dostatečně americké. V jádru mých próz zřejmě leží otázka – může jedinec obstát tváří v tvář dějinným či ekonomickým okolnostem? Jak
by se měl stát či vláda snažit jedinci pomáhat? Ano, mé romány se vlastně soustředí právě na to. Myslím, že autor, který
mě nejvíce ovlivnil, Steinbeck, si kladl
stejnou otázku ve svém díle společenského rozvratu, v Hroznech hněvu.
Jaký vztah máte k české literatuře
a české kultuře vůbec?
Před chviličkou jsem řekl, že mým nejoblíbenějším autorem je Steinbeck. Přinejmenším sdílím jeho analýzu těžkého
údělu pracujících chudých a vykořeněných. Napodobuji jeho smysl pro realismus. Přesto zůstávám stát v tichém úžasu
nad něčím, čeho ve svých pracích nikdy
nedosáhnu, a to je magický realismus vašich literárních géniů vašeho národa.
Kdybych si měl pro cestu na pustý ostrov
(foto: Sophie Bassouls)
vybrat pět spisovatelů, dva z nich by byli
čeští autoři, Kafka a Kundera, pro jejich
hluboce politická a alegorická mistrovská
díla. Obývají skutečnost, ale zároveň ji
transcendují, nekladou pouze sociologické, ale také metafyzické otázky. Schopnost pobývání v obou těchto světech je
známkou geniality. Co se moderní české
literatury týče, snaha setkat se s hlasem
nové literatury je jedním z důvodů mé
účasti na těchto festivalech. Doufám, že
až budu vaši zemi opouštět, budu vybaven novou sklizní autorů, které budu moci
objevovat během letního čtení.
A na závěr mi promiňte mou zvědavost, ale vaše jméno k této otázce přímo vybízí a určitě nejsem vůbec originální. Jmenujete se stejně jako jeden
z vůdců irského odboje z počátku 20.
století. Jde o pouhou shodu jmen?
Žádná náhoda!!! To jméno nosím
s patřičnou hrdostí. Michael Collins byl
můj příbuzný. Byl to bratranec mého dědečka. V určitém smyslu se s ním ztotožňuji, s jeho smyslem pro narušování
statu quo, s jeho bojem za osvobození
lidí. Není snad posláním spisovatele také
narušovat či zpochybňovat status quo?
Michael Collins šel cestou revolucionáře,
já dělám něco podobného slovy, zpytavými příběhy.
Zdeněk A. Tichý
Schválně, jestlipak jste si v minulém roce všimli nenápadného autobusu
před vstupem do Průmyslového paláce? Pokud ano, pak víte, že jde o autobus Městské knihovny v Praze a že je v něm k vidění mnoho zajímavého.
Pokud jste si ho náhodou nevšimli, pak to musíte letos napravit. Určitě nebudete litovat. „Na letošní rok jsme připravili dvě novinky. Tou první je prezentace knižních novinek na webových stránkách naší knihovny. Přímo v autobusu si čtenáři na třech počítačích mohou novou službu vyzkoušet,“ říká Ivana Vaňková z Městské knihovny v Praze a dodává, že zvláš pyšní jsou na
druhou novinku, kterou je zdigitalizovaný plán Prahy z roku 1938. „Tento
plán byl v původním zpracování čtenáři tak často vyhledávaný, že jsme se
rozhodli k unikátnímu kroku – zdigitalizovali jsme ho. Na počítači se můžete
po staré Praze doslova procházet. Najdete tu staré názvy ulic, zjistíte, co
v kterých domech bylo, a můžete srovnávat v čem je Praha dnes jiná.“ Už jen
tyto dvě novinky rozhodně stojí za to, abyste autobus navštívili. Samozřejmě,
že to ale není zdaleka všechno, co tu pro vás nachystali. Přijte a uvidíte.
JM
anketa
Viktor Polesný, režisér
„Literatura je pro moji tvorbu zásadní. Většina mých prací je adaptací knižní předlohy, třeba Milenec
lady Chatterleyové nebo televizní film Na zámku, který je na motivy Karla Čapka, a snímek Ta třetí je
zase inspirován Jaroslavem Havlíčkem. Nakolik detailně se při zpracování držíme původního příběhu
je složitější otázka, ale to nejdůležitější, ta hlavní stavba, samozřejmě zůstává. Pro mě je literatura neustále inspirující a myslím, že vycházet z ní je vždycky dobrý základ.“
Zdeněk Zelenka, režisér
„Literatura mě fascinuje. Mám rád klasické autory a nepřestává mě na nich překvapovat, jak dokázali svou dobu přesně popsat, vystihnout její charakter. Je to jejich humánní odkaz a já jsem si předsevzal, že se ho pokusím prostřednictvím filmu předat dál, a snad se mi to daří. Mým oblíbencem je
Oscar Wilde, zfilmoval jsem povídky z Dekameronu, Olgu Scheinpflugovou … Myslím, že moje tvorba vypovídá o mém vztahu k literatuře nejvýstižněji.“
F. A. Brabec, režisér
„Pro mě je literatura základem práce. Vděčím jí za své filmy, protože už filmový debut byl na knižní
motivy. Král Ubu mě zajímal, a ačkoli všichni říkali, že je těžké ho zfilmovat, myslím, že se nám to povedlo. Předloha pro můj další film Kytice je jasná. Opět látka o níž se dlouho říkalo, že se nedá zfilmovat, a vidíte dala. Nedávno jsme pustili do světa i Krysaře, i když pravda v trochu netradiční podobě. Literatura je věc, která rozhodně patří do lidské mysli, a pro mě je důležitá, jak jen může být.“
The first Prague book fair was held in May 1995, together with the popular Interkamera, with
which it shared the exhibition spaces of the Industrial Palace and Křižík Pavilions. Although the
whole book fair was marked by heavy rain, the books had nonetheless attracted large crowds of
people. I was assisting at a stand of one of the foreign companies at the time, and would not
have thought in my dreams that as of next year it would be I who will be organising the event for
the Association of Czech Booksellers and Publishers. While the first BookWorld did have some
growing pains, those responsible for its organisation, most notably so the then chairman of the
trade organisation Mr. Jan Kanzelsberger and his colleagues, had put in a great amount of selfless work, which served to justify the existence of the new event, and strenghtened its position on
both the domestic and international scene. In that same year I became the book fair’s manager.
Librarian and complete beginner as far as the organisation of international events was concerned, equipped with little more than the knowledge of literature, computers, and English, but also
the all-important trust of those who approached me and led me by both hands, I gathered all the
necessary experience as I went, drew inspiration from sucessfull trade fairs both in the Czech Republic and abroad, and established important professional contacts. In my eyes the second book
fair still suffered from many organisational shortcomings, which, however, we had to go through in order to learn what the book fair, its
exhibitors and visitors, actually require. Receiving support from the Ministry of Culture, Mayor of the City of Prague, and in co-operation
with Czech publishers and booksellers as well as foreign embassies in the Czech Republic, we managed to prepare an international accompanying programme, and the book fair itself was attended by a large number of publishers from France, Austria, United Kingdom,
and Germany. The third BookWorld in 1997 proved a turning point, and for me personally it represented the most successful year. For
the first time the book fair introduced a foreign guest of honour – the Republic of Finland. An important role in arranging its participation was played by the then Czech Republic’s Cultural Attache in Finland, translator and publisher Ms. Markéta Hejkalová. From the first
moments we could see the satisfaction of all the book fair’s guests, the accompanying programme offered a relatively wide range of
events, and on the whole BookWorld had acquired renown that began to resound abroad. I was invited into a group of international
book fair directors, which includes veritable nestors of large-scale events, such as the book fairs in Frankfurt, London, USA – BookExpo,
and others. The Svět knihy company was also founded in 1997, ever since responsible for organising the book fair and other activities
aimed at promoting the Czech book market and literature at home and abroad. After Finland came the presentation of the State of Israel (1998), France (1999), Wallonie – Bruxelles (2000), Switzerland (2001), the Visegrád countries (2002), and Africa (2003). Every
year, the book fair offers a more attractive programme, managing to reaffirm its identity by striking a balance between its commercial
and cultural programmes offer. BookWorld now forms an integral part of the global calendar of literary events. Its exhibitors include
majority of active Czech publishers, and every year its visitors can acquaint themselves with the book production and the works of writers from over 20 countries of the world. Last but not least, BookWorld plays an important and positive role in promoting reading and
readership. I would therefore like to thank all those who have, from its initial stages, participated in BookWorld’s organisation for their
highly professional, responsible, and purposeful work.
Dana Kalinová – Director BookWorld Prague
“If you are asking about our motivation for organising the book fair, the
answer is quite simple. Firstly, it was a decision taken by the trade organisation, the Association of Czech Booksellers and Publishers. Important role
was also played by the fact that many of us, although having travelled
abroad for the first time after 1990, managed to acquire substantial experience from the book fairs we visited. We therefore decided to try and organise our own book fair, to take the initiative into our own hands. It is a matter
of prestige, because our Association deems itself equal to all its partner European organisations, because we think we do not need somebody else to
organise our book fair for us. Also, the tradition of publishing and bookselling is quite deep-rooted in our country, so we have a lot to expand upon
and draw inspiration from.”
Chairman of the Association of Czech Booksellers and Publishers Jan
Kanzelsberger’s answer to the National Library magazine in 1995
Total built-up area – 3540 m2
Number of exhibitors – 572
Of which foreign – 359
Number of stands – 216
Total number of programmes – 371
Number of programme guests – 379
Number of exhibitions – 27
Number of films – 66
Number of drama performances – 26
Countries represented (26): Austria, Belgium, Czech Republic, Denmark, Estonia, Finland, France, Germany, Hungary, Iceland, Ireland, Israel, Italy, Latvia,
Norway, Poland, Portugal, Romania, Russia, Slovak Republic, Slovenia, Spain,
Switzerland, Taiwan, United Kingdom, Zimbabwe
today at
the book fair
In the Course of the Entire Book Fair
My Book. Quest for the Czech readers’ favourite book. Right here at the book fair you
will have an opportunity to cast your vote for the
favourite book of your life. Voting slips and detailed information are available from selected
stands, including the INFO Stand by the entrance to the exhibition grounds and the National
Library of the Czech Republic stand no. P608.
Your votes will be collected in boxes marked
MOJE KNIHA / MY BOOK. The result of this nationwide opinion poll, taking place from
st
1 March until the beginning of October, will be
published in the first week of October 2004.
More information available from stand
no. P608.
Thursday 6 May • 12.00 noon–12.50 p.m.
Literary Café – Balcony (Entrance from the foyer)
The History of Czech Amateur Theatre
Presentation of a namesake publication – seminar.
Organised by: Information and Counsel Centre
for Local Culture
Thursday 6 May • 5.30 p.m.
The Jewish Liberal Union of the Czech Republic
invites you to a literary soirée dedicated to liberal Jewish literature, featuring the writer
Benjamin Kuras and his guests
Kateřina Pošová and Inna Rottová.
The meeting will take place on Thursday, 6 May
2004, at 5.30 p.m. in the Nostický Palace (seat
of the Ministry of Culture of the Czech Republic), Maltézské naměstí 1, Praha 1 – Malá Strana, behind the courtyard on the ground-floor in
the “Konírna”.
Transport: Metro A, Malostranská station (Klárov), then tram nos. 12, 20 or 33 in the direction of Malostranské náměstí, 2 stops – Hellichova, get off, cross the street and continue for
about 200 metres in the direction of Kampa.
We look forward to meeting you there and wish
you a pleasant and interesting evening ! Committee of the Jewish Liberal Union (For more information write to: [email protected], or mobile:
+420 605 880 583)
What, in your opinion, makes the literature of Ireland, Scotland, and Wales unique?
Although these literatures form a part of a wider British tradition, they stem from different conditions, from historically given cultural consciousness, whose characteristics differ
from those giving rise to the English literature, of which it is often said today that it lags behind the literature of the “marginalised” regions, be it these three countries or England's
former colonies, such as the Indian subcontinent or Australia.
number of people speaking these languages, and writing in them, is growing. In Ireland
Gaelic is only used by the middle and older generation of authors, but it remains a language actively spoken by a large number of the island's inhabitants, a language revived by
some younger poets, such as Gearóid Mac Lochlainn from Belfast, whose poetry proves
that the Irish Gaelic is a dynamic creative medium, which keeps developing. Welsh is the
strongest of the Celtic languages – today it is spoken by 600 000 people out of the two
and a half million inhabitants, and many consider it their first languages.
And what is it they share, in what respects are they similar?
We could say that what they have in common is the very fact that they – each in their
own way – must come to terms with their relationship to the one “centre” of political
power, and define themselves in terms of their links to the ruling culture, whose language
and political and legal systems they share. As the recently deceased Welsh poet R. S. Thomas rightly put it: “Despite our language, we are not English.” It is important to remember that London continues to be a centre of the publishing industry, and the works of virtually all the established authors from these countries are not published “at home”, but in
London-based publishing houses, which thereby not only set the tone for the British literary world, but have a much wider-reaching influence, simply because English remains to
be the most often translated language.
Which of the Irish, Scottish, and Welsh writers coming to Prague do you consider
the most interesting, original, outstanding ...?
All the programme's writers are interesting and our selection was driven by an effort to
show how diverse the contemporary literary scenes in these countries can be. They include such famous writers as Jan Morris, whose travel essays are enjoying worldwide recognition, Neal Ascherson, one of the most renowned British publicists and authors of erudite
books on cultural history, or Declan Kiberd, whose books have changed our understanding of modern Irish literature once and for all, and even feature on the reading lists of
Czech university students. Other authors, such as the Welsh Tristan Hughes or Scotland's
Louise Welsh, have recently published their successful debuts. The book by Hugo Hamilton, whose mother is German, tells the story of his childhood in the aftermath of the war,
and the brutal “tribal” mentality, which comes to the fore at times of conflict and revolutionary changes, and survives underneath the civilised surface of social relationships. In his
latest novel, excerpts from which are going to be read at the book fair, Keith Ridgeway
presents a unique look at today's Dublin and the urban Irish society. Both these books
would deserve to be translated into Czech. A number of poets is also coming, this part of
the programme being something of a festival of contemporary trends in poetry – including poetry written in the Irish and Scottish Gaelic.
For decades the works of Irish writers and playwrights have been enjoying immense success throughout the world. By comparison, how would you describe
the position of their colleagues from Scotland and Wales?
Authors from these two countries are also famous, but often the readers do not even
th
realise that the author is Scottish or Welsh. Dylan Thomas – one of 20 century's most influential writers – was Welsh. Both these countries can boast a rich literary tradition and
both are currently experiencing something of a cultural “Renaissance”, which has probably much to do with the political process of devolution, i. e. being granted greater political independence, which reached its climax in the late nineties, when both countries established their own parliament – or National Assembly in Wales’ case – and issues of culture and cultural institutions have become a home agenda. It is most notably the Scottish
literature, which has won acclaim both in the English-speaking world and elsewhere since
the eighties – authors such as Alasdair Gray, James Kelman or Janice Galloway count
among the best in Europe, and are often published in translations.
Do writers from Ireland, Scotland, and Wales write their books in English, or are
there authors among them who write in their original languages?
Of course there are. However, the position enjoyed by these indigenous Celtic languages differs from country to country. While in Scotland Gaelic is dying out, and in the opinion of Kevin MacNeil, one of the Scottish poets who form a part of our programme, it will
become a dead language in the space of two generations, Ireland and Wales are officially bilingual countries, the original languages are receiving more state support, and the
Do official places in Ireland, Scotland, and Wales support literature, including its
promotion abroad, or is everything left to the publishers and the forces of the free
market?
Certainly not. Literature and the publishing of books receive substantial support in these countries, both in the form of writers' subsidies and tax allowances on incomes from
creative activity, which apply in Ireland, and publishers' subsidies. Ireland and Wales also
actively promote their literatures abroad and offer translation subsidies. Both countries
have established organisations to this effect, led by people with thorough knowledge of
European publishing houses, good contacts, and several languages – director of the
Welsh organisation Welsh Literature Abroad, Sioned Rowlands, even speaks Czech, and
has played an important role in the publication of several Welsh titles in Czech. It is important that these organisations, now active in most West European countries, work independently, and that their primary objective is not profit, as with publishers or literary
agencies, but the promotion of cultural values and the dissemination of information.
Zdeněk A. Tichý
interview
You were born in Ireland but studied
in the USA, where you also live. In the
past, hundreds of thousands of Irish
people emigrated there. What or who
has persuaded you to move to the
USA?
In 1981 the demon of emigration was
still strong with the Irish. There was no
work or future in Ireland. Most of my friends left for other countries, many as illegal emigrants for America. I was lucky in
that I won an athletic scholarship to an
American university since I was one of
the best cross country runners in Ireland.
Athletics was my saviour, getting me to
America legally.
things changed, and with the publication
of The Keepers of Truth, a novel about
the Midwest, which was shortlisted for the
Booker Prize, my focus changed. I was
no longer interested in Ireland, and now
focused on America, on trying to understand its vastness and the difference between its various regions. I know feel Ireland receding from my consciousness.
This has also happened ironically just as
Ireland has become rich and the days of
emigration have stopped. It seemed that
for so long, in poverty, Ireland had remained the same, a country that I could
always re-inhabit since it hadn’t changed.
Irish writers and playwrights count
among the most successful in the world. Where, in your opinion, lies the
secret of this Irish phenomenon?
The sense of displacement is a huge
part of being a writer and when you look
at the likes of Joyce and Beckett, they
were emigrants, displaced from their homeland. This exile has a huge influence
on a writer. Indeed exile can make one
a writer. I know that personally I had no
interest in writing when I was young, but
that after arriving in America, my sense
of the norms, of what constitutes society,
how people choose to live, how a nation
is governed, etc., are all arbitrary, they
are rules agreed upon. In effect, this undermines one’s sense of being. As a writer isn’t one always trying to understand
oneself and culture? I think both Joyce
and Beckett for instance become very
metaphysical in their work as they search
for this loss of meaning through physical
and spiritual exile.
Personally, I’ve written my best about
America and particular places in America after I’ve left the city. For instance, after spending 10 years in the Midwest,
and then moving to Seattle on the West
coast, I began a novel about the Midwest. The sense of displacement, of not
being able to walk through the Midwest
was substituted through a novel, where
I roamed in my head and through fiction,
through a world which I felt defined the
America of the last century. To end,
I think the demon of emigration has its
heartbreaking losses, but also moment
of liberation and artistic creativity.
What do you consider to be the most
important moment in your writing career? When the New York Times included your work among its Notable
Books of the year 1993? Or perhaps
being shortlisted for the Booker Prize?
I think it was the shortlisted nomination for the Booker Prize, or even more important was that same year 2000; I won
The Irish Novel of the Year in a place called Listowel, Ireland, a rural town close
to where I was born. The town is famous
for poets and playwrights. I met one of
Ireland’s greats, a man called John B.
Keane, and in talking with him over a few
days, I felt a great sense of pride in my
writing, that it had got me back to the
county of my birth, that, even in exile,
I had found the strain of the Irish writer in
me. Of course at that stage I’d stopped
writing about Ireland, but this playwright
said to me that in trying to understand
America I was like so many of the great
Irish songwriters, who have in lyrics
sought to understand America. When
I mentioned it was ironic that I was winning The Irish Novel of the Year for an
American set book, he said to me, it
wasn’t ironic. He said the novel was written with the outsiders eyes, and that’s
what made it unique, made it special.
I remember him saying to me, I expect to
see you at the Booker Prize, and this was
at a time when I wouldn’t have believed
something like that. I thought he was just
being nice. Maybe he was, but there was
truth in it.
Can a writer living in the USA preserve his national identity, or is he condemned to being dissolved in the
multicultural ocean?
For the first 15+ years of living in
America, I was in New York and the Midwest, so the community of Irish was so
strong that I felt a connection to my culture. There were so many Irish bars, and
indeed, first generation Irish around me,
that I could always find some touchstone
of Ireland near me. Even my early fiction
was concerned with Ireland, and I felt it
was the culture I was trying to understand. However, upon moving to Seattle,
that notion of Irish-American died, as the
West coast is different, and one’s old nationality is less important. There are fewer club associated with Ireland. So suddenly after 15+ years of still feeling Irish,
Is being shortlisted for the Booker Prize of the same consequence in the literary world as Academy Award nominations in film, or is the nomination
itself of little significance and the
winner is all-important?
I struggled through so many books,
being published early in my career in
1991 with publications in America, and
then the Americans stopped publishing
me. My books were still published in England and Ireland and in translation, but
the loss of an American publisher really
saddened me. After all I was living in
America, so to say to people I’m a writer
made little sense, because they’d say
where’s your book, and I’d say, ”Oh, the
American publishers don’t want to publish my work.” It became a psychological
burden, so when I first moved to Seattle
to be a computer programmer at Micro-
soft (I always had another career since
being a writer is so hit or miss), I’d decided not to write anymore, and not tell
people I had been a writer. However,
one cannot stop the voice within, and after about a year, I yearned to write again.
Now to your question. The nomination
changed my life. The Booker Prize is
huge, and it got me published again in
America, it got me translated into about
20 languages and in going to festivals
and writing about my experiences as an
emigrant in questionnaires like this, I’ve
become a writer in my heart and soul. After years of working as a computer engineer, or writing only at night, in struggling to just write because of personal
need, now I can write fulltime, or at least
have the choice to write fulltime. So again, The Booker Prize shortlist has given
legitimacy to me personally, but also with
the writing community. It has marked my
books, though grounded in mystery and
suspense, as sociological, as being more
concerned with the state of the human
condition, than merely solving crimes.
So far Czech readers know little
about you. How would Michael Collins introduce Michael Collins – the
writer and his books?
I am one of those emigrant souls that
has drifted through America, a man who
has looked back at Ireland and sought to
understand it in the only way accessible
to me at the time, through words. I think
my novel, The Emerald Underground,
a great example of a semi-autobiographical account of the life of an
Irish emigrant in the early eighties. My
more recent novels are set in America,
and to capture and keep the reader interested, I began borrowing from pulp fiction, from crime and suspense genre to
create story. I think I’m exceptional in
that, I consciously as a literary writer, decided that the only way to get published
was to become concerned about the reader, to provide story in conjunction with
my literary mission. So what you get in
my new books is a hybrid of pulp and literature, a melding of pace with sociological and psychological critique. Again,
I think this is why I’ve been nominated for
and won various literary prizes. I represent a new, faster paced modern literature, borrowing from Hollywood and the
success of so-called pulp fiction.
Finally, if you want to understand the
American psyche, to understand the
mind of those outside of big city America,
read my books. These are the true consciousness of America and few writers
ever let you into their life and fears. These people yield more political power and
define American more so than the Americans in the big cities.
Is there any fundamental topic to
which you keep returning throughout
your work?
I think a main concern for me has always been man’s personal relationship
with society. When I came to America it
was supposed to be the land of opportunity, that the individual can succeed.
When I first arrived in the early eighties
Michael Collins
America was in crisis, the car manufacturing dynasties were dying and there was
mass unemployment, especially in the
Midwest. I saw this devastation first
hand, and how the American government did nothing to help the individual.
Again, the mantra was, the individual is
supreme; he will find his way through crisis. There were little social safety nets. To
seek the help of government was not the
American way. I think the heart of my fiction concerns this question – Can the individual overcome historical or economic circumstances? How should the state/government function in helping the individual? Yes, this is the heart of all my
novels really. I think the writer most influential to me did the same think, Steinbeck in his novel of societal upheaval,
The Grapes of Wrath.
What could you say about your relationship with Czech literature and
Czech culture as a whole?
I’ve just said my favourite write is Steinbeck, or at least, I share his analysis of
the plight of the working poor and displaced. I mimic his sense of realism. However, I’m in awe of something I’ve never been able to achieve in my work, the
magical realism of your nation’s literary
geniuses. If I had five writers I’d take with
me to an island, two would be Czech wri-
(photo: Sophie Bassouls)
ters, Kafka and Kundera, for their deeply
political and allegorical masterpieces.
They inhabit the real, but transcend it
also, asking not only the sociological, but
the metaphysical questions. To inhabit
both worlds is the mark of real genius. As
for modern Czech literature, this is one of
the reasons I go to these festivals, to meet
and be introduced to the voice of a new
literature. I hope to leave your country
armed with a new crop of writers to discover over summer reading.
Forgive my curiosity, but your name
seems to provoke the question, which
I am sure is by no means original: you
bear the same name as one of the
Irish revolutionaries of the early 20th
century. Is it just a coincidence?
No coincidence!!! I carry the name
with pride and distinction. Michael Collins is a relative. My grandfather and he
were cousins. In some ways, I align myself with Michael Collins, his sense of disrupting the status quo, his fight to liberate people. As a writer, isn’t the mission
the same, to disrupt or challenge the status quo? Michael Collins did it as a revolutionary. I’m doing it with words, with
questioning stories.
Zdeněk A. Tichý
You might have noticed an inconspicuous bus parked in front of the Industrial Palace during last year’s book fair. If you have, then you already
know that it belongs to the Prague Municipal Library, and that there is much
to be seen inside. Those of you who missed it last year have another chance
to visit it now. There is much to look forward to. “This year, we will be introducing two brand new services. First is a presentation of new books on our
library website. There are three computers installed in the bus for the readers to try it out,” says Ivana Vaňková of the Prague Municipal Library, adding that they are especially proud of their second achievement on display
in the bus – a digitised plan of Prague from the year 1938. „The original version of the plan proved so popular with the readers that we eventually decided to create its unique digital version. You can now take a stroll through
old Prague using your computer. You will learn the old names of various
streets, find out more about the shops and services in many of Prague’s houses, and can confront today’s Prague with the city’s past.“ While this by itself
might be attractive enough, the Library’s bus offers a lot more. Why not
come and see for yourself.
our question
Viktor Polesný, Film director
“Literature is essential for my film-making. Most of my works are adaptations of books, such as Lady Chatterley’s Lover
or the TV film In the Castle, based on the works by Karel Čapek, or the picture The Third One, inspired by Jaroslav Havlíček. How true we remain to the original story is a more complicated issue, but the most important thing, the main construction, remains. Literature never ceases to inspire me, and I think that it always offers a good and firm base to build
on.”
Zdeněk Zelenka, Film director
“I am fascinated by literature. I like classical authors who never cease to amaze me by how precise they are in their
desriptions of the times and its character. It is their humane message, and I have decided to try and pass it on through
film, at which I hope I am successfull. My favourite is Oscar Wilde, I have also adapted some of the stories from the Decameron, Olga Scheinpflugová… I think the best illustration of my relationship with literature are my works.”
F. A. Brabec, Film director
“For me and my work literature is the very bases. I am indebted to it for my films, as even my debut film was based on a
work of literature. Ubu the King intrigued me, and even though everybody was saying that making it into a film is difficult, I think we did a fine job of it. My next film was also based on a book, Florilegium. Again a subject that for a long
time was considered impossible to do for filmmakers, and as you can see we did it. Not long ago we released the Pied
Piper, if in a somewhat untraditional version. Literature forms an important part of the human mind, and for me personally it is as important as can be.”
Vydal: Svět knihy, s.r.o. v Nakladatelství Jalna; Redakce: Jana Chalupová, Ilja Kučera ml., Jana Marxtová; Technická
redakce: Jiří Sládeček; Překlad: Lukáš Houdek; Grafický návrh: Štěpán Meltzer, Typografie: Tomáš Kropáček, Grafika, typografie a sazba: A.N.R.Y.; Tisk: NVT Repro; Uzávěrka 5. 4. 2004. / Published by Svět knihy (BookWorld), Ltd.
in Jalna publishers; Editorial Staff: Jana Chalupová, Ilja Kučera ml., Jana Marxtová, Jiří Sládeček; Translation: Lukáš
Houdek; Cover Graphic Design: Štěpán Meltzer; Typography: Tomáš Kropáček, Graphic Design, Typography and
Typesetting: A. N. R. Y.; Print: NVT Repro; Deadline 5. 4. 2004. Neprodejné - Not for sale