Desítky let bez přestávky

Komentáře

Transkript

Desítky let bez přestávky


Desítky let bez přestávky
Málokterá akce se může pochlubit 30. ročníkem. A o to méně
z nich v zemích, kde došlo za zmíněné desítky let k tolika
společenským převratům, které mnohdy znamenaly i konec
„starých“ akcí, protože tu nebyl čas, tu nebyly peníze a tu nebyl
zájem. Vzhledem k tomu, že mi byla dána čest zpracovat a z části
i za odpoledne sepsat tento Záblesk, byť nejsem pořadatel
festivalu, mohu si takové chlubení dovolit, protože to samochvála
nebude. Jsem v podstatě nezaujatý pozorovatel, na festivalu jsem
byl všeho všudy dvakrát, ale jeho přátelská atmosféra a nenucené
vzájemné jednání mě hned v začátku zapojily do chodu festivalu a
jsou jedním z důvodů, proč se budu rád vracet.
Akoba Nyabalany, redaktor internetového magazínu MFantasy
Jak začít psát
Akoba Nyabalany (MFantasy)
Dovolte mi svěřit se vám s jedním velkým tajemstvím, se
kterým jsem se ještě nikomu nepochlubil. Tedy možná
někdy někomu ano, ale pevně doufám že si mě většina
aktérů mého tajemství už nepamatuje a budu si moci toto
tajemství podat ze svého pohledu bez autentických svědectví
dobových účastníků, postižených realizací mého tajemství.
Tak abych vás dlouho nenapínal, prozradím, že tím
tajemstvím je popis cesty autora povídek, popřípadě poezie.
Od úplných začátků. Neděste se, nedávejte oči v sloup,
nebudu se tu svěřovat s niterními pocity mé duše
v návaznosti na silné prožitky jakožto zdroji inspirace, to si
jaksi odpustím, takže klidně čtěte dál.
No tak jak to tedy všechno začalo. To mi bylo asi tak devět
let (to je stejně hrozný, s psaním jsem začal vlastně před
dvaceti lety, takže ještě chvilku a literární tvorba mě bude
provázet obdobími „malý, velký, zralý, vetchý“) kdy mě
jakýmsi osvícením napadlo psát krátké povídky o zvířátkách
a přírodě. Literární úroveň přiznaného díla si dovedete
domyslet i bez podrobnějšího odborného autorského rozboru
– prostě to bylo hrozné. Nutno ovšem dodat, že jsem byl
jako autor na své dílko patřičně hrdý. Dokonce tak hrdý, že
jsem se vydal do nakladatelství Československý spisovatel a
tyto spisky, čítající asi deset povídek každou o třech až pěti
stranách, jsem začal nabízet k nakladatelským účelům.
Matně si pamatuji, jak nějaká milá paní mé spisy,
nadatlované na starém psacím stroji u dědy, s úsměvem
přijala, že až se na ně dostane, ozve se mi editor. Psal se rok
1990. Editor se skutečně ozval, ale neozval se
z Československého spisovatele, ale z Českého spisovatele o
šest let později. Telefonoval mi a říkal, že přebral po
kolegyni hromadu povídek a že to postupně zpracovává, co
s tím mým dílkem zamýšlím. Vysvětlil jsem mu v té době,
že je mi patnáct a že to co zpracovává, jsem sepsal v devíti.
Oba jsme se tomu srdečně zasmáli, já méně, protože ta
ostuda, hrůza. Ale když už zmiňuji patnáctý rok (možná už
čtrnáctý), ten byl pro mě klíčový. V té době jsem měl
sepsanou dvě stě padesáti stránkovou povídku o
mimozemské mírové organizaci. Nápad to tak blbý nebyl,
takže nutno dodat, že chystám po patnácti letech vzkříšení
tohoto tématu, avšak podstatně jinak napsaného a podaného.
Každopádně se vraťme patnáct let zpět k mým patnácti
letům a čtvrt tisíci strojově nadatlovaných stran povídky. No
jako by mi to nestačilo v Československém spisovateli. Zase


Pátrání po tajemných
Parkoránech (Akoba N.)
Jsou to bytosti vytrvalé, důsledné,
přesné, ale v poslední době
ohrožené. I přes veškeré snahy jich
je stále méně, přičemž stačí, aby
nebyli ve správný čas na správném
místě a již Parkorány nejsou.
Parkorány nebezpečně ohrožuje
temné uskupení Antiparkorán klub,
ale také vojna, práce, nebo svatba.
Kdo jsou tito Parkoráni? Kde se
s nimi dá setkat? Odpověď zní: Na
každém Parconu, který kdy od roku
1982 proběhl. Jsou to totiž lidé,
kteří nevynechali účast na jediném
národním setkání příznivců zejména
literární fantastiky = Parconu. Hrdé
Parkoránské hnutí v současné době
čítá 4 (slovy čtyři) zanícené šiřitele
parkoránské slávy a to Ondřeje
Neffa, Vlado Ríšu, Zdeňka Rampase
a Petra Konupčíka. Když bylo
v sobotu na Parconu s těmito čtyřmi
pány setkání, nemohl jsem si ho
nechat ujít. A zejména, jak už to
bývá, se vzpomínalo. Na striptýzy,
na dražby knih a na nezbednosti,
prováděné v minulých vydáních
Parconů. Vzpomínalo se na počátky
Parkoránského hnutí, které se
datuje přibližně na třetí až čtvrtý
Parcon, kdy u našich hrdinů došlo
k Parkoránskému uvědomění. Aby
se nemluvilo jen o minulosti,
neodpustil jsem si otázku na
budoucnost.
Jak začít psát – pokračování 1
mě napadlo, že když už je toho tolik, že by byla škoda,
kdyby mé vrcholné převratné a zcela jistě geniální dílo
zůstalo skryto světu. No nenapadlo mě nic lepšího, než po
příchodu ze školy odhodit aktovku, sebrat mé sebrané spisy
a odkráčet k Vlado Ríšovi do Ikarie, což bylo jediné
vydavatelství na tvorbu mého směru, kterou jsem tehdy jako
žák znal. Výhoda byla, že vydavatelství sídlilo na Praze 5,
kousek od mého domova a díky tomu bylo snadno dostupné.
Jistě k velkému nadšení místních editorů. Svůj spísek, který
každého, kdo ho viděl, vyděsil, jsem předal slavnostně
v Ikarii a čekal na odpověď. No odnesl to nakonec asi
dokonce Vlado Ríša, ten mi asi za měsíc nato zavolal, že si
ten svůj rukopis mám přijet vyzvednout zpátky. Ve vší
slušnosti mi ho vrátil, že TOHLE by skutečně vydat nešlo
(po patnácti letech zpětného čtení úryvků tohoto velkodíla
opravdu chápu, že TOHLE by fakt vydat nešlo). Ještě jsem
se mu stačil pochlubit, že už mám mezitím dalších sto stran
pokračování a pokud bude chtít, tak že mu ho mohu dodat.
Při tomto se o Vláda Ríšu pokoušely mrákoty. Nutno dodat,
že na sobě nedal ale nic znát a vysvětlil mi, že jeho názor
není směrodatný, že jeho samotného odmítali, než se chytil.
Prostě dal tomu děcku před ním pár rad do života, nutno
dodat, že ve vší slušnosti, a možná proto mě neotrávil od
psaní. Takže jsem se začal činit. Psal jsem a psal jsem a psal.
Ostatně co jiného se dá dělat, když jsem chtěl zvěčnit mé
sci-fi nápady. Napsal jsem toho hodně. Soubor mého sci-fi
čítal do mých osmnácti let asi 2000 stran strojově i ručně
psaných na různá sci-fi témata od vesmíru přes budoucnost a
pár pokusů o záhady a horory ze současnosti. Povídky
myslím měly i nějaký ten nápad, což si myslím teď po
letech, kdy fantazie vlivem prostředí trochu ubývá. Leč
běda, jejich slohové zpracování nebylo zrovna nejlepší, což
se dá čekat. Ani děj nebyl dobře zpracován, byl strohý,
neosobní, zdá se, že mi tenkrát chyběla odvaha vložit do
povídek city. Prostě jsem se možná trochu, stejně jako každý
puberťák až adolescent, styděl. Toho byl konec v osmnácti,
kdy jsem sepsal povídku Důstojnost, ve které jsem se naopak
s city vyřádil, ale předem říkám, že žádná zelená Esmeralda
to nebyla. Uplynulo několik let a nic moc se v rámci sci-fi
nedělo a já se specializoval na odborné články z jiných
oblastí, jako například historie, právo, ekonomie, které jsem
publikoval. To až do mých přibližně čtyřiadvaceti let, kdy
jsem objevil Epika Arboriuse, který v té době zakládal
Mfantasy – online magazín s fantasy povídkami. Jakožto
příležitostný novinář jsem se mu docela hodil a on mě uvedl
do světa fantasy. Nejdřív jsem si nedokázal představit, že


Pátrání po tajemných
Parkoránech (pokrač.)
A to hned takovou, zda to nehodlají
už vzdát, nebo zda někdo z nich
nemá chuť ukončit své členství.
Dostalo se mi podpory od členů
Antiparkorán klubu, kteří nabídli
případným dezertérům svou náruč.
Odpověď
sta
procent
členů
Parkoránského hnutí, každého ze
svých hrdých pětadvaceti procent,
byla
jednoznačně:
„My
se
nevzdáme“. Tato pevná slova
odhodlání hrdinných Parkoránů
nechť jsou doprovázena jejich
statečnými činy. Přeji všem členům,
aby za rok přijeli rozdrtit reakční
nálady protivníků, kteří jistě zkusí
tvrdé bojové operace k překažení
společných cílů Parkoránů blokádou
silnic
laserovými
zbraněmi,
přestěhováním Parconu na Měsíc,
nebo odkloněním dálnice D1 na
Kamčatku.
Jak začít psát – pokračování 2

bych psal fantasy. Vesmír byl můj rajón a nevěděl jsem,

jak bych mohl psát dlouhé povídky s dějem o pohádkových
bytostech, tím či oním způsobem řádících po fantasy lese.
Ale slíbil jsem, že to zkusím a brzy mě psaní začalo bavit.
Trochu jsem zapomněl na sci-fi a naplno jsem začal psát fantasy, ke kterému se doposud rád vracím,
pokud mám chvilku času stejně jako ke sci-fi. Nutno dodat, že mě Epik donutil psát i poezii – tedy
donutil, zprvu ano, pak mě to začalo bavit.
A co dnes? Nemám na nic čas, nestíhám skoro nic a tak se většinou nechám spíš „ukecat“
k porotcování v literárních soutěží, kde jsem proslul jako šílenec, který na krátkou báseň napíše
dvoustránkový komentář. Ale to je myslím to důležité, co se snažím říkat začátečníkům. „Já jsem si to
vaše dílko v soutěži přečetl, já jsem se nad ním zamyslel a působí na mě tak či onak, já se mu nesměju.
Vaše dílo musí být odrazem Vašich pocitů, nikdy se nestyďte dávat do něj své city a nikdy si nic
nedělejte z toho, že se ostatní smějí. Raději svá dílka pošlete do literární soutěže“. Zde může být kámen
úrazu. Poslat do soutěže je dobrý nápad. Ale ne do lecjaké, ale do takové, kde porotci dílo zhodnotí
slušně a objektivně. Dnešní doba popularizuje sprostotu a hrubost. Od různých televizních soutěží
hledajících superstar, kde je hlavním diváckým lákadlem tvrdost poroty a vrcholem odborné práce se
začátečníky je jejich urážení, se zarytě učí i některé literární soutěže. Proto se můžeme setkat
s porotcovskými komentáři typu „to, co jste poslal, je naprosto strašný, u vás se o talentu vůbec nedá
mluvit, vaše povídka je tak příšerná, že jsem z ní s hrůzou a sebezapřením přečetl dvě strany“. Já jsem
v soutěžích přečetl za život tisíc rukopisů a k takovým komentářům jsem se nikdy neuchýlil. Takto se
prostě s autory nejedná.
Během soboty zde na Parconu se mi podařilo po letech potkat Vlada Ríšu, který byl dlouhá léta
šéfredaktorem časopisu Ikarie a kterého jsem před více než patnácti roky šikanoval se svými dětskými
povídkami. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost trochu ho vyzpovídat pro Záblesk právě v rámci
tématu začínajících autorů, jak je povzbudit, jak je neodradit. Původně pětiminutový rozhovor se
protáhl na půl hodiny a mnoha věcech mě Vlado Ríša dokázal potěšit svými názory, takže mé setkání
s ním zanechalo pozitivní dojem, stejně jako před těmi patnácti lety. Vlado Ríša je totiž jeden z těch
vzácných vydavatelů, který s autory jedná slušně a neuchyluje se potupě a ponižování těch, kteří
zplodili třeba ne příliš povedené dílko. Jeho názor na posunování prahu bolestivosti společnosti ve
vztahu ke zhoršování mezilidského chování, odrážejícího se i do kultury, literaturu nevyjímaje,
nemohu jinak než sdílet. O to více jsem rád, když existují i lidé, kteří ve světě literární tvorby něco
dokázali a nepodlehnout trendu povýšenosti a hrubosti. Pan Ríša mi dal ještě jeden zajímavý postřeh
ve vztahu k autorům. Zeptal jsem se ho totiž, co má začínající autor dělat, pokud chce, aby se někdo
zabýval jeho povídkami, a nemá k dispozici kamaráda, který je současně odborník na literaturu. Kromě
toho, že naznačil v současné době rozšířené možnosti v oblasti studia literární tvorby na vysokých
školách, upozornil také na možnost workshopů, na které jsem v radách jak začít trochu zapomněl. Tato
setkání autorů jsou totiž vhodnou možnosti, jak svá díla prezentovat a jak si vyslechnout zpětnou
vazbu od posluchače nebo čtenáře. Jelikož nedílnou součástí autora je, jak říká právě Vlado Ríša, talent
a řemeslo, byla by při psaní chyba podcenit právě zpětnou vazbu a cvik.
Proto pokud píšete, pokud vás to baví, máte nápady a chuť je takzvaně „dávat na papír“, byla by chyba
nechat se odradit kritikou nebo negativními reakcemi. Dobrá kritika je to, co vám může pomoci a
každá kritika se dá podat tak, aby nesnižovala autorovu důstojnost. Pokud se vám tedy někdo směje,
nebo vás uráží před ostatními pro vaši tvorbu, nenechte se odradit, nenechte si namluvit, že jste
neschopní a pište. Pište tak, jak nejlépe to umíte a jak vás to baví.
5 Parconů v Chotěboři
Národní Parcon má již třicetiletou tradici. Prvních pět ročníků se
odehrálo v Pardubicích od roku 1982. Chotěbořský tým dokázal
letošním ročníkem vyrovnat skóre pořádáním rovněž 5 Parconů.
Parcon 1998 v Chotěboři navázal na stále populárnější Avalcon.
Shodou okolností se con musel obejít bez zahraničních hostů, leč
vše vynahradila výborná atmosféra a dostatek domácích
programů. Navíc v průběhu akce probíhala e-mailová diskuse s
několika SF autory (např. R. Silverberg a G. Bear). Fantasy show
vrcholí po setmění na hlavním náměstí efektním vystoupením
šermířů a polykačů ohně.
Nejen Parcon, ale přímo Eurocon se podařilo týmu kolem SFK
Avalon uspořádat v roce 2002. Dobou trvání (3. - 7. července)
shodný s pražským 2001, jinak však největší: 13 programových
linii, okolo 1 300 účastníků (včetně zahraničních), spojení s
Gameconem a Avalconem, pratchettovské divadlo Muži ve zbrani,
dvě filmové předpremiéry, VIP party a filková Star Trek Late
Night Show. Čestní hosté: George R. R. Martin, Robert
Holdstock, Andrzej Sapkowski a Jim Burns. Hosté: Rafal
Ziemkiewicz, William King, Myra Çakan, Isobelle Carmody,
Philippe Coriat, Klaus N. Frick, Ernst Vlcek, Ondřej Neff a
Martina Pilcerová. Kromě nich zde bylo mnoho populárních
tuzemských autorů, včetně Josefa Nesvadby. Poprvé byla v rámci
CKČ udělena cena Skokan pro nejlepšího debutanta.
Další Parcon se uskutečnil 2.-6. července 2003 opět v Chotěboři.
I když navazoval na úspěchy Euroconu, rozsahem byl skromnější.
Kromě Parconu – Avalconu (jubilejního 10.) se zde uskutečnily tři
další doprovodné akce – Filmový Festival Fantazie, GameWorld a
Literární festival Vysočina. Čestnými hosty byli: Kir Bulyčov,
Garry Kilworth, Robin Atkin Downes, Philippe Coriat, William
King, Ondřej Neff, Jaroslav Velinský a Františka Vrbenská. Na
conu přibyly samostatné programové linie věnované seriálům
Xena a Hvězdná brána.
Parcon 2005 hostila znovu Chotěboř a to ve dnech 1.-3. 7. jako
úvod tamního Festivalu fantazie (celkem desetidenního). Hosté
conu: Vlad Taupeš, Andrzej Pilipiuk, Philippe Coriat, Josef
Fraško, Ondrej Herec a další. Součásti slavnostního zahájení bylo
vystoupení Říčanského komorního orchestru s hudbou ze SF filmů
a seriálů. Pořady zaměřené na témata: J. Verne, slovanská fantasy,
futurologie. Méně obvyklou součástí programu bylo i několik
divadelních představení a hudební festival. Premiéru zde mělo
udělení národních žánrových cen Aeronautilus.
Parcon 2011 se opět vrátil do Chotěboře a vy sami nejlépe víte,
jak si ho užíváte.
Zdeněk Rampas a Marvin


Prší prší, jen se leje…
Jarek Mostecký


Tak konečně. Shazuju batoh na židli a sedám si na druhou.
Ani se mi nechce vybalovat. Až večer. Vlastně v noci. Teď
nejdřív spláchnout prach z cesty a nakouknout do programu... Je začátek července, a začátek července
– to je Chotěboř. To už je taková jistota mezi fanoušky fantastiky. Jako že slunce ráno zase vyjde... Je
spousta takových, co se sem těší už od vánoc. Jo, já vlastně taky...
Prší...
Nikoho nepřekvapilo, že první dva dny pršelo, to už tady tak bývá, ale ono nepřestalo ani v neděli, ani
v pondělí a nakonec z toho byl možná nejdeštivější Festival fantazie za těch šestnáct let.
Vadilo to něčemu? Vůbec! Náladu to nezkazilo. Ani nemohlo. Atmosféra na tomhle festivalu není
závislá na počasí, ale na lidech.
Byl čtvrtek... pátek... a Festival fantazie 2011 se vesele rozbíhal. Začínaly první přednášky, peklo se
prase, v hoFFpůdce se grilovaly první steaky, nahoře na baru v Kulturním domě zavoněly první tousty.
A v sálku, zvaném Akvarium se vybalovaly knihy, figurky, trička, a spousta dalšího, aby se už už
mohlo začít prodávat, potkávali se známí, kteří se často právě ten celý rok od posledního festivalu
neviděli... V kině se všechno chystalo na předpremiéru hry Pantáta II.
Přijeli první hosté – americký filmový skladatel, střihač a režisér John Ottman (autor hudby k filmům
jako Gothika, Fantastická čtyřka 1+2 atd.), jeho český konkurent, dirigent a hudební skladatel Varhan
Orchestrovič Bauer (autor hudby např. k filmu Goyovy přízraky). Přítmím chodby před sálky, kde se
konaly přednášky a besedy, se mihly krásné a milé tváře hereček a dabérek Jany Štvrtecké (dabovala
např. moji oblíbenou Willow ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů), a Kláry Sochorové (dabérka
samotné Buffy, dabovala v Aktech X atd.). Fanouškům seriálů vyprávěl o dabingu taky Daniel Dítě –
např. Riddick) a později i Libor Hruška (Rodney McKey) a Daniel Rous (daboval např. vládce
soustavy Baala v seriálu Stargate).
Prší, prší...
V neděli už pořádně, jářku. Prostranství mezi sokolovnou, kinem a KD zeje prázdnotou a jen občas tu
přeběhne někdo v pláštěnce nebo pod deštníkem. I hoFFpůdka se vylidnila a všichni se raději stáhli
pod střechu. Festival ale žil svým životem dál. Zatímco spousta lidí spěchala na přednášky o všem
možném i nemožném, v hlavním sále kulturáku se všechno chystalo na slavnostní předávání
vyznamenání mně blíže neznámých hrdinů za nějakou bojovku (snad nebudu za toto označení postaven
před vojenský soud flotily), a potom i první imatrikulační ples Hvězdné akademie. Bez legrace – zlaté
knoflíky na vycházkových uniformách kapitánů a komodorů se blyštěly, až oči přecházely, a dívky,
které nebyly zrovna ve službě, se nesly ve svých slavnostních róbách jak princezny. Moje devítiletá
dcera Eliška v té chvíli poprvé uznala, že by se Startrek mohl alespoň trošičku přiblížit Stargate, i jen
právě kvůli těm hezkým šatům. Organizátor plesu taky vybral hudbu, odpovídající slavnostnímu plesu
a vypadalo to fakt luxusně.
Prší, prší, jen se leje...
No, vlastně už docela přestávalo. Dokonce na jeden den vysvitlo sluníčko, a hřálo pořádně. Ožila i
zahrádka přináležející k baru Velký voči. Bylo fajn i těm, co mají z deště depresi. Po prvním skoku do
víru festivalového života byl čas se nadechnout a vyzkoumat, co je kde nového.

Těch větších změn si každý všiml hned. Přestěhování deskových
her ze sokolovny bylo fajn, už proto, že v sokolovně tak vzniklo
místo pro víc herních konzol a dalších herně počítačových věciček,

které někdy ani neumím pojmenovat. Že se některé večerní akce, jako
třeba diskotéky, z velkého sálu KD přestěhovaly do vedlejší sportovní
haly, už se nelíbilo úplně všem. Je ale pravda, že v případě vystoupení nejmenované metalové kapely to bylo
určitě plus.
Den šel za dnem. Přijeli další návštěvníci a další hosté. Michael Brunsfeld, americký ilustrátor a designér
(filmy jako Válka světů, Petr Pan, Minority report, Mumie, Mise na Mars, designoval architekturu a droidy pro
Star wars Episode 2) během tří nebo čtyř dnů, co byl na Festivalu fantazie, hodně povídal o tom, co posluchače
zajímalo, a potom si ještě sedl do baru a nechtěl se přemístit do VIP salonku, protože nejspíš taky cítil, že tady
to žije.
V průběhu festivalu přijeli na jeden den, nebo na celých jedenáct dní i čeští autoři (opíšu je z informační
brožury, takže pokud někdo přijel a není v brožuře, má smůlu: Martin Antonín, Honza Kantůrek, Jan Johnak
Kotouč, Míla Linc, Jarek Mostecký, Tomáš Němec, Petra Neomillnerová, Jirka W. Procházka, Pavel Renčín,
Vlado Ríša, Václav Semerád, Anna Šochová, Františka Vrbenská, Mirek Žamboch. Zvlášť bezva bylo, že se
objevil Vlastislav Toman, bývalý dlouholetý šéfredaktor časopisu ABC, autor povídek i scénářů ke spoustě
comicsů, zejména pak legendárních příběhů ze Žluté planety. Další takovým výjimečným setkáním byl příjezd
Václava Šorela, scénáristy skvělých comicsů Vzpoura mozků, Tvrz a Galaxia a autora ještě spousty dalších věcí.
Dalšími změnami, kterých si bylo možné všimnout, bylo rozšíření jídelníčku na baru a v sokolovně
(zejména skvělý guláš a neméně výborná česnečka). A bylo toho ještě víc.
Ty těžké mraky, plné vody, někam odletěly, a mohlo se vyrazit do údolí Doubravky, nebo na zříceninu
nedalekého hradu (asi 8 km). Ti línější prozkoumávali, v které restauraci vaří nejlépe...
Nadešel druhý víkend festivalu. Kdo nezíval, byl divný, protože jen málokdo chodil spát před půlnocí. Do
Chotěboře zavítal ruský spisovatel Michail Achmanov i s manželkou (nedávno mu u nás vyšla kniha Náboje
nikdy nedojdou) a taky čtvrtý zahraniční host a člověk, bez něhož by slovenská scifi ještě dlouho nebyla tam,
kde dnes je, teoretik scifi i skvělý vypravěč Ondrej Herec ze Slovenska.
Čas se přehoupl do soboty. Končilo hlasování ankety Aeronautilus, dnes druhé nejprestižnější ankety u nás.
Ve 14 hodin se urna uzavřela. Někdo kupoval lístky do tomboly, někdo se bavil s přáteli, kteří přijeli až na ten
poslední den... Každý chtěl stihnout přednášku, o kterou mu šlo, v ideálním případě všechny... Účastníci
MoveConu (tanec, šerm, pohyb) určitě pilovali svoje vystoupení na večerní program, na Večer fantazie...
A pak se setmělo, a Vašek Pravda, ředitel Festivalu fantazie si vzal mikrofon a vystoupil na podium, aby
večerní program zahájil. Ani se nedostal ke slovu. Potlesk a pískot (pískot pro pochvalu, jak zpíval Karel Kryl)
jej na nějakou dobu ani nenechaly promluvit. Nevím, jak ostatní, ale myslím, že se shodneme. Byl to dík, za
fantastickou dovolenou v Chotěboři,
Vážně, zase to stálo za to...
Na podium vtrhly holky a kluci, absolventi MoveConu, a předvedli, co si nachystali. Nikdy
nezapomenu na tu žlutou kačenku, v ruce démonického čaroděje. Kdo byl přitom, ví o čem mluvím.
JWP pokřtil svou novou knihu za asistence Tomáše Němce, Pavla Renčína a Bětky Lexové a pak
zase pustil na jeviště tanečníky a tanečnice...
Vyhlášení cen Aeronautilus začalo uvedením velmistrů do jejich lóží, a tentokrát byl uveden Pavel
Mikuláštík do lóže organizátorů a František Novotný do lóže autorů.
V anketě web roku získal už podruhé cenu, skulpturu kosmické lodi Aeronautilus, známé z knihy J.M.
Trosky Zápas s nebem, Daemon, tedy vlastně pražské knihkupectví Londýnská – Pavel Čepek a Komár
– Tomáš Drahoš. Pak byla vyhlášena kategorie česká povídka roku. V ní zvítězila povídka Daleká
cesta do Tipperary od Martiny Šrámkové. Hrozná škoda je, že Martina se už tímhle oceněním nikde
nemůže pochlubit. Odešla, už napořád, vlastně jen pár dní před
Festivalem. Bylo úžasné, jak celý sál vstal a tleskal jí. I ti, kteří
nikdy žádnou její povídku nečetli, a ti, co ano, tím spíš. Nejvíc
pak ti, kteří ji znali, protože byla fajn. Hrozně fajn...


V kategorii obálka roku získal také už svou druhou sošku Aeronautila Jan Doležálek, tentokrát za
obálku Schinkovy knihy Století páry.
Aeronautila v kategorii česká kniha roku získal za román Labyrint Pavel Renčín. Snad ho to přesvědčí,
aby si nedával žádnou pauzu, jak vyhrožoval, a psal dál.
Po dalších vystoupeních zpěváků došlo na tombolu, a pak už pomalu začínala zábava, jaká má prostě
ten poslední večer být...
Povídalo se, smálo, popíjelo se, baštilo, sem tam se někteří líbali a slibovali si, že se potkají dřív než
zase až za rok... Bylo i pár těch, co to už prostě nevydrželi a šli spát...
A pak začalo pršet. Tak před druhou ranní. Nejdřív pomalu, i když v mracích se už začínalo blýskat a
bylo slyšet, jak hřmí... Pak to přišlo. Blesky rozervaly oblohu a nejenom jednou. Šňůry vody udeřily o
zem jak kladivo boha Thora... Ve tři nás to definitivně rozehnalo...
Prší, prší, jen se leje,
kam to za rok pojedeme?
No, jasně, že zase sem, že jo?
Fotografie pořízená z letadla – Logo FF složené z více než 100 účastníků

Podobné dokumenty