Úvod do řecké (a latinské) filosofické terminologie Π

Úvod do řecké (a latinské) filosofické terminologie Π

Úvod do řecké (a latinské) filosofické terminologie
Πντς νϑ
ωποι το δναι γονται ϕσι. σηµον δ
τν ασϑ σων !γπησις" #α$ γ%
χω
$ς τ'ς χ
(ας
!γαπνται δι α)τς, #α$ µλιστα τν λλων δι% τν
µµτων. ο, γ%
µ-νον .να π
ττωµν !λλ% #α$ µηϑ/ν
µλλοντς π
ττιν τ0 1
2ν α3
οµϑα !ντ$ πντων 4ς πν
τν λλων.
Aristotelés, Met. A, 1, 980a21-26
1
ALFABETA
α
β
γ
δ
ζ
η
ϑ
ι
#
λ
µ
ν
ξ
ο
π
σ, ς
τ
υ
ϕ
χ
ψ
ω
Α
Β
Γ
∆
Ε
Ζ
Η
Θ
Ι
Κ
Λ
Μ
Ν
Ξ
Ο
Π
Ρ
Σ
Τ
Υ
Φ
Χ
Ψ
Ω
2
a
b
g
d
e
dz
é
th
i
k
l
m
n
ks
o
p
r
s
t
y
f
ch
ps
ó
PŘÍDECHY A PŘÍZVUKY:
PŘÍDECHY
Píší se, pokud slovo začíná samohláskou.
‘
’
– přídech ostrý
– přídech jemný
označuje hlásku h na počátku slov:
QRΕλλην, Sµα
τνω.
píše se u samohlásek, pokud stojí na začátku slova, ale ve
výslovnosti se nijak neprojeví:
!
χ , ατ(α.
Přídech se píše v malém písmu nad počáteční samohláskou, ve velkém písmu před ní; u
dvojhlásek nad druhou samohláskou (ηT
η#α, Uδος).
PŘÍZVUKY
Byl hudební, melodický, tzn. že se projevoval stoupáním a klesáním hlasu při slabice s
přízvukem.
– π
οσVδ(α ξα
– přízvuk ostrý, vysoký (acutus):
R
W
X
– π
οσVδ(α βα
α
– těžký, nízký (gravis):
– π
οσVδ(α ξυβα
α
nebo π
ισπωµνη
– ostrý s těžkým (cirkumflexus):
– průtažný (vznikal zdvižením a snížením hlasu v jedné slabice,
která byla dlouhá).
ČTEME:
αυ, υ, ηυ, ωυ
ου
souhláska+υ
(π
, ψυχ , δναµις)
S, [, , 3, 1, ), 4
!, \, ], , , ,, ^
_, `, V
au, eu, éu, óu
ú
souhláska+y
(pýr, psýché, dynamis)
ha, he, hé, hi, ho, hy, hó
a, e, é, i, o, y, ó
á, é, ó
Přízvuky čtení (a přepis do latinky) na naší úrovni neovlivní, můžeme si jen zapamatovat, že
průtažný přízvuk se nachází vždy nad dlouhou slabikou, proto je-li ve slabice jediná
samohláska, bude dlouhá, např.:
X
π
π2ν
pýr
pán
ν#ος
neikos,
Ale:
délka slabika je v tomto případě dána dvěma samohláskami.
3
Podle těchto pravidel můžeme uvedenou pasáž ze začátku Aristotelovy Metafyziky přepsat
následovně:
Πντς νϑ
ωποι το δναι γονται ϕσι. σηµον δ
pantes anthrópoi tú eidenai oregontai fysei. sémeion d‘
τν ασϑ σων !γπησις" #α$ γ%
χω
$ς τ'ς χ
(ας
hé tón aisthéseón agapésis: kai gar chóris tés chreias
!γαπνται δι α)τς, #α$ µλιστα τν λλων δι% τν
agapóntai di‘ hautas, kai malista tón allón hé dia tón
µµτων. ο, γ%
µ-νον .να π
ττωµν !λλ% #α$ µηϑ/ν
ommatón. ú gar monon hina prattómen alla kai méthen
µλλοντς π
ττιν τ0 1
2ν α3
οµϑα !ντ$ πντων 4ς πν
mellontes prattein to horán hairúmetha anti pantón hós eipein
τν λλων.
tón allón.
Tento způsob psaní písmen a diakritiky (přízvuky a přídechy) ani naše výslovnost ovšem
vůbec neodpovídají historické realitě. Po peloponnéské válce sice r. 403/02 byla Eukleidem
úředně zavedena tato alfabeta (byla přejata z iónská podoba z Mílétu), avšak:
• existovaly pouze majuskulní znaky (tj. velká písmena);
• při psaní se neoddělovala slova mezerou;
• v klasické době neexistovaly znaky pro přízvuk a přídech. Ty se objevují až v době
helénismu v gramatických příručkách, v nichž bylo třeba zachytit jevy, které už
v živém jazyce vymizely. Tato helénistická diakritika se ovšem lišila od naší a nebyla
součástí běžného psaní.
• Naše výslovnost pochází od Erasma Rotterdamského, který se pokusil rekonstruovat
původní znění řečtiny, ovšem nepřesně.
4
POUŽITÁ LITERATURA
POUŽITÉ ZKRATKY
JOU
Urmson, J. O., The Greek Philosophical Vocabulary, London 1990.
Jedná se o slovník řeckých používaných jako filosofické termíny.
Proto je žádoucí, abyste znali především významy uváděné v tomto slovníku!
LSJ
Liddell, H. G., Scott, R., A Greek-English Lexicon.
Obecný řecko-anglický slovník. Obsahuje samozřejmě i nefilosofické významy
řeckých slov, proto z hlediska filosofické terminologie slouží spíše jako doplnění.
Přístup k němu najdete na stránkách projektu Perseus: http://www.perseus.tufts.edu/
Číslování paragrafů odpovídá skriptům:
Floss, K., Navrátil, M., Úvod do řecké filosofické terminologie, Univerzita Palackého,
Olomouc 2000.
V nich také najdete další zlomky a termíny.
Další literatura
Floss, K., Nejeschleba, T., Úvod do latinské filozofické terminologie a četby, 1. vyd.,
Olomouc 2000.
Floss, K., Úvod do řecké a latinské filozofické terminologie a četby, 1. vyd., Olomouc 1992.
5
Θαλ'ς
§ 1: !
χaν το παντ0ς Uναι #α$ τλος τ0 Tδω
(Hippolytos, Refutatio 1, 1, 1, 2-3)
„… počátkem a cílem všeho je voda.“
!
χ
Počátek, základ, počáteční bod, z nějž se vychází nebo něco vzniká. (JOU)
Původ, základ, zdroj; první princip, prvek; svrchovanost, nejvyšší moc. (LSJ)
Konec, cíl.
τλιος = úplný – ten, jemuž nic nechybí; dokonalý – ten, nad nějž není nic
τλος
lepšího. (JOU)
finis
Účel, nejvyšší ideál; plná realizace, stupeň úplnosti nebo zralosti, smrt aj.
(LSJ)
π2ς, π2σα, Všechno; celek; každý. (LSJ)
π2ν
Celek všech věcí, univerzum. Pro Aristotela zaměnitelné s #-σµος a ο,
αν-ς.
omnis, omne (JOU)
Voda, jeden ze čtyř živlů. Všechny kapaliny byly chápány jako voda, i když
Tδω
ne čistá. Vyznačuje se vlhkostí a chladem. (JOU)
aqua
Voda jakéhokoliv druhu, dešťová voda, déšť. Obecně kapalina. (LSJ)
principium
Skloňování π2ς, π2σα, π2ν
π2ς
παντ-ς
παντ(
πντα
π2σα
πσης
πσ`
πσαν
π2ν
παντ-ς
παντ(
π2ν
πντς
πντων
π2σι
πντας
π2σαι
πασν
πσαις
πσας
πντα
πντων
π2σι
πντα
Skloňování !
χ
!
χ
!
χ'ς
!
χb
!
χ ν
!
χα(
!
χν
!
χας
!
χς
§ 8: πντα πλ η ϑν Uναι (11A22, 1-2, de an.), τ0ν #-σµον cµψυχον #α$ δαιµ-νων
πλ η (Uναι) (11A23, 1-2, Aetios)
„… vše je plné bohů, vesmír je oduševněný a plný božstev.“
#-σµος
mundus
Ch. Kahn1:
– vhodné a účinné uspořádání (fyzická upravenost) – seřazení vojska, příprava
jídla, úklid domu;
– nádhera, bohatá ozdoba (zdobená uzda) – tento význam u prvních filosofů
není;
– společenské uspořádání, ústava (změna ústavy = změna kosmu) dobro.
Filosofové termín použili na světový řád, který je pěkně fyzicky uspořádán a
navíc je dobrý (také pro řád v jednotlivých částech světa).
V 5. st. už #-σµος znamená svět bez vztahu k uspořádání – to je filosofické
1
Ch. K. Kahn, The Usage of the Term #-σµος in Early Greek Philosophy, v: Ch. K. Kahn, Anaximander and the
Origins of Greek Philosophy, Appendix I, New York 1960, str. 219 – 230.
Užití termínu ΚΟΣΜΟΣ v rané recké filosofii. Přel. Veronika Zděnková, v: PomFil 11, Kosmos a živly, str.
9 – 20.
6
užití termínu. (Ale u Platóna v Gorgiovi #-σµος duše je chápán jako její
uspořádanost či řád.
ϑ-ς
deus
δα(µων
JOU: Obecně dobrý řád, synonymum s τξις. Ženská ozdoba („kosmetika“),
ale také řád nebe nebo nebe v něm obsažené.
LSJ:
I. řád, přirozený řád věcí; dobrý řád; tvar, podoba; vláda.
II. ozdoba (ženy), ornament; metaf. pocta, důvěra;
III. vládce (úřad na Krétě);
IV. filos. světový řád, univerzum (poprvé u pýthagorejců); metaf.
mikrokosmos; oikúmené – obývaný, známý svět; tento svět (země) v
protikladu k nebi.
JOU: Bůh. Ve filosofii často ϑο( jako příčiny v podobném smyslu jako andělé
nebo svatí v křesťanství.
Antropomorfičtí bohové byli odmítnuti už Xenofanem.
LSJ: Bůh, božstvo. V protikladu k lidem. Také o abstaktních věcech
(rozumnost je velký bůh, bůh je poznat přátele). Autorita, soudce.
Bůh, bohyně, božstvo, božská moc. Obecně duchovní nebo polobožské
jsoucno, nižší než bůh. (LSJ)
Skloňování #-σµος
#-σµος
#-σµου
#-σµV
#-σµον
#-σµοι
#-σµων
#-σµοις
#-σµους
Αναξ(µανδ
ος
§ 9: οdτος cϕασ#ν !
χaν #α$ στοιχον τ0 πι
ον... #α$ τ% µ/ν µ
η µτβαλλιν, τ0 δ/
π2ν !µτβλητον Uναι. (12A1, 1-3, DL II)
„… ten říkal, že počátkem a prvkem (živlem) je neomezené… a že prvky se mění, vše
(veškerenstvo) že však je neproměnné.“
στοιχον
elementum
τ0 πι
ον
τ0 π
ας
!-
Prvek, živel, element.
JOU: Jednoduchý prvek v jakémkoliv systému, např. písmeno v abecedě nebo
prvky v přírodě (jako poslední části, na něž lze látku rozdělit).
LSJ: Také prvky důkazu (Aristotelés).
JOU: Neohraničené, neomezené, nekonečné (lacking an end, boundery or limit).
LSJ: Mez, hranice, limit. Mez buď jako protiklad k arché nebo jako zahrnující
počátek i konec.
Alfa privativum (záporové).
7
§ 10: \ξ fν δ/ γνσις \στι τος οgσι, #α$ τaν ϕϑο
%ν ς τατα γ(νσϑαι #ατ% τ0
χ
hν" διδ-ναι γ%
α,τ% δ(#ην #α$ τ(σιν !λλ λοις τ'ς !δι#(ας #ατ% τaν το χ
-νου τξιν.
(12B1, Simpl. Phys.)
„… z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti; platí si totiž navzájem pokutu a
trest za své bezpráví podle řádu času.“2
(DK 12 A9, B1; u Simplikia Phys., podle Theofrasta)
δ(#η
iustitia
!δι#(α
iniustitia
γ((γ)νσϑαι
γνσις
generatio
Guthrie3: Původně „cesta“ nebo „stezka“, obvyklý způsob chováůní, bez
přídechu závaznosti, spíše zvyk. Označovala to, „co je možné očekávat“;
později „co je možné očekávat od muže“ (že platí své dluhy, drží slovo apod.).
U Platóna v Ústavě je dikaiosyné starat se o své vlastní záležitosti a konat své
povinnosti a nezasahovat do činností přidělených jiným, tj. dělat to, co se od
každého očekává, co je obvyklé (co má každá třída dělat). Tím se Platón vrátil
k původnímu významu slova.
LSJ: Pořádek, právo, rozsudek; odplata, trest, soudní proces (u pýthagorejců
označení pro trojku).
JOU: V užším smyslu nečestnost, nepoctivost. V širším smyslu nespravedlnost
v protikladu k poslušnosti vůči zákonu.
Patočka, Kratochvíl4: Porušení rovnováhy, vybočení z řady, zviditelnění sama
sebe na úkor ostatních (adikos hippos – kůň, který vybíhá z řady a není
schopen běžet v postroji).
LSJ: Urážka, provinění, zločin.
JOU: 1. Zrození, narodit se. 2. Vznik, vznikat, stávat se.
LSJ:
I. Původ, zdroj;
II. potomstvo, rodová linie;
III. vznik, uskutečnění;
IV. stvoření, všechny stvořené věci;
V. rasa, druh zvířat;
VI. generace, věk.
Αναξιµνης
§ 11: οiον ψυχa µτ
α !a
οgσα συγ#
ατ µ2ς, #α$ jλον τ0ν #-σµον πνµα #α$
!a
π
ιχι. (13B2, 3-5, Aetios)
„Jako naše duše jsouc vzduchem ovládá nás, tak dech a vzduch objímají celý svět.“
ψυχ
anima
JOU: Duše; to, čím žijeme. Všechno živé má duši – člověk, zvíře i rostlina. Na
jedné straně by měla být podstatou všech projevů života, včetně tělesných
žádostí, na druhé straně bývá chápána (Platón) jako rozumová vládnoucí
entita, která se pouze dočasně nachází v těle.
LSJ: Život; odloučený duch (Homér); nehmotná a nesmrtelná duše (poprvé u
Pindara); sebevědomí nebo osobnost jako centrum emocí, tužeb a vášní; výraz
2
Tento zlomek (nebo alespoň jeho část – viz Kratochvíl, Z., Od mýtu k logu, Praha 1994, str. 142-148) je
považován za první zachovaný doslovný text v dějinách evropské filosofie. Jeho autenticitu naznačuje
následující vyjádření Simplikia – „takto to říká jmény dosti básnickými“.
3
William K. C. Guthrie, DIE GRIECHISCHEN PHILOSOPHEN VON THALES BIS ARISTOTELES.
4
Patočka, J., Nejstarší řecká filosofie, Praha 1996; Kratochvíl, Z., Od mýtu k logu, Praha 1994.
8
! aer
πνµα
kν
lντος
lντι
lντα
pro morální já, emocionální já; také duše zvířat.
Filosofické užití: u raných fyziků zdroj života a vědomí; duše světa (poprvé u
Platóna); immateriální princip pohybu a života (Pl.).
JOU: Vzduch, výpar, mlha.
Později jeden ze čtyř elementů – těžší než oheň, lehčí než země a voda. Je
teplý a vlhký.
LSJ: U Homéra a Hésioda mlha, opar; nižší vzduch (v protikladu k aithéru);
později vzduch obecně (Anaximenés, Empedoklés).
Van, vanutí, dech, duch, život.
LSJ: I. Van, vítr (poprvé u Anaximena).
II. Vdechovaný vzduch, dech; dýchání; životní dech (nadýmání).
III. Božská inspirace.
IV. Božský i lidský duch (v protikladu k psýché i sóma).
V. Duchovní nebo nehmotná bytost, anděl.
οgσα
οmσης
οmσ`
οmσαν
lν
lντος
lντι
lν
lντς
lντων
οgσι
lντας
οgσαι
οmσων
οmσαις
οmσας
lντα
lντων
οgσι
lντα
Časování cχιν
cχω
cχις
cχι
cχοµν
cχτ
cχουσι(ν)
ο3 #αλοµνοι Πυϑαγ-
ιοι
§ 13: …ο3 δ !
ιϑµο$ πσης τ'ς ϕσως π
τοι, τ% τν !
ιϑµν στοιχα τν lντων
στοιχα )πλαβον Uναι, #α$ τ0ν jλον ο,
αν-ν S
µον(αν Uναι #α$ !
ιϑµ0ν. (58B4, 9-11,
Met. A, 5)
„… čísla jsou první z celé přírody, proto usoudili, že prvky čísel jsou též prvky všech věcí a
že celý vesmír je harmonií a číslem.“
!
ιϑµ-ς
numerus
ο,
αν-ς
caelum
S
µον(α
JOU: Číslo. Nula a jednička nebyly čísly, takže prvním číslem je dvojka.
Významnou roli hrála čísla v Platónově pozdní filosofii.
Čísla byla zapisována písmeny alfabety, což činilo zápis nepřehledným, proto
rychleji se rozvíjela řecká geometrie.
JOU: Nebe – sféra stálic; sféra božských těles (slunce, měsíc, hvězdy); celý
svět. V tomto smyslu je synonymem k τ0 π2ν a 1 #-σµος.
JOU: U Pýthagorejců název pro trojku; jméno léku u Galéna; smlouva, dohoda;
kostra, struktura; prostředek spojení, kloub.
9
Ξνοϕνης
§ 15: nν τ0 oν #α$ π2ν (21A 31, 5, Simplikios, Phys.)
„Jsoucno je jedno a všechno.“
iς, µ(α, nν Jeden, jedna, jedno.
unus, una,
Filosoficky v novoplatonismu je Hen totožné s Dobrem.
unum
Protikladem je πλ'ϑος (plures).
Πα
µν(δης
§ 17: τ0 γ%
α,τ0 νον \στ(ν τ #α$ Uναι (28B3, 7, Kléméns, Stromateis)
„… totéž je myslet a být.“
Uναι
esse
νον
cogitare
JOU: Být, existovat (to on, úsia). Znamená zároveň existenci i predikaci
(Platón je i Platón je Athéňan). To svádělo k chápání, že tvrzení „Platón není
barbar“ popírá vůbec existenci Platóna.
Ve 3. osobě (esti) znamená také „je možné“.
JOU: Obecně myšlení vůbec (i u Parmenida); speciálně nejvyšší intelektuální
intuice (u Platóna poznání idejí). Souvisí s νος.
Časování Uναι
µ(
U
\στι
\σµν
\στ
σ(ν
Ζ νων
§ 21:
τ0 #ινοµνον οmτ \ν p cστι τ-πV #ινται οmτ \ν p µa cστι (29B4, 3-4, DL IX)
„… pohybující se se nepohybuje ani v místě, v němž je, ani v místě, v němž není.“
τ-πος
locus
τ0 lν ––
τ0 µa lν
JOU: Místo, oblast (viz topologie, topografie); nikoliv prostor (chóra).
LSJ: Místo, krajina, poloha, poloha nebo část těla; místo, pasáž v textu;
místnost v domě; téma, bod (topik); příležitost, šance.
Jsoucno – nejsoucno.
ens –
non ens
10
QΗ
#λιτος
§ 25:
1δ0ς νω #τω µ(α #α$ 4υτ (22B60, Hippolytos)
„Cesta nahoru dolů jedna a táž.”
#τω = π
Tδω
γ' (ignis aqua terra)
νω = γ' Tδω
π
(+ ! )
π
Oheň, je charakterizován suchem a teplem. Významnou roli hraje u Hérakleita
ignis
γ'
terra
a u stoiků. (JOU)
Země jako jeden ze čtyř prvků, zahrnuje všechna pevná tělesa podobně jako
voda všechny tekutiny. Také Země jako planeta. (JOU) Je suchá a studená.
LSJ: Země s mořem v protikladu k nebi; souše v protikladu k moři; venkov;
obdělávaná země nebo půda; jednotlivé druhy minerálů.
§ 26:
π-λµος πντων µ/ν πατ \στι, πντων δ/ βασιλς (22B531-2, Hippolytos)
„Boj je všech věcí otcem, všech věcí králem.”
§ 27:
πντα µταβλλι ς \ναντ(ον
„Vše se mění v opak.”
\ναντ(ον
oppositum
JOU: Obecně protiklad v jakémkoli smyslu. Ve filosofickém použití
„kontrární“.
LSJ: Protiležící v prostoru; nepřítel v boji; protikladná kvalita; protiklad.
Εµπδο#λ'ς
§ 28:
ϕιλ(α - ν#ος = µξις - διλλαξις
Láska – svár = směšování – rozlučování.
ν#ος
ϕιλ(α
Spíše spor, hádka; π-λµος naproti tomu válka, boj.
Spíše přátelství než láska, filos je přítel; slovo nemá sexuální implikace.
LSJ: Citový vztah, přátelství; později něžnost mezi milenci.
§ 30: γνσις το 1µο(ου τr 1µο(V (31B109, 5-6, De an.)
„Poznání podobného (se děje) podobným.“
JOU: Poznání, náhled (viz gnoseologie). U Platóna v protikladu k mínění
(doxa).
γνσις
LSJ: Úsilí o vědění, zkoumání; vědění, věda; vyšší, esoterické vědění;
způsoby vědění.
11
Αναξαγ-
ας
§ 33: νος \στιν 1 δια#οσµν τ #α$ πντων αsτιος (59A47, 2-3, Phd. 97b)
„Rozum vnáší do světa řád a je jeho příčinou.“
JOU: Původce, příčina, lépe vysvětlení (čtyři typy výkladu u Aristotela),
αsτιος, ατ(α důvod.
LSJ: Vina, morální odpovědnost, žaloba, urážka bez důkazu. Důvod v diskusi,
causa
hlava, kategorie, pod níž určitá věc spadá.
JOU:
a) inteligence obecně;
b) bezprostřední povědomí, vědomí, intuice;
νος
c) intuitivní intelekt, intuitivní rozum zabývající se pouze rozumovými
předměty (noéta). U Platóna i Aristotela pouze v jednotném čísle.
LSJ:
I. mysl, vědomí, inteligence;
II. mysl v širším významu jako to, co pociťuje a rozhoduje (srdce);
III. odhodlání, záměr;
intellectus
IV. rozum, intelekt;
V. akt mysli, myšlení;
VI. smysl nebo význam slova.
Λ#ιππος
§ 39: ο,# tν #(νησιν οgσαν νυ #νο τ- τ #ν0ν µa lν - #α$ το lντος ο,δ/ν µa jν Uναι
(67A7, 9-10, De gen. et corr. A 8)
„Pohyb není bez prázdna a prázdno je nejsoucí – a žádné jsoucno není nejsoucí.“
τ0 #ν-ν
#(νησις,
-ως
motus
Prázdno. JOU: prázdné části nebo díly prostoru. Podle atomistů je prázdno
mezi tělesy, a nikoli souvislá prostorová část, která je tělesy obsazena.
Pohyb nebo lépe změna či proces. Změna místa je pouze jedním druhem
změny. Pro Platóna existuje změna místa a kvalitativní změna, pro Aristotela
navíc změna kvantitativní, tj. zvětšování a zmenšování. (JOU)
Pohyb, tanec, politická změna, politické hnutí. (LSJ)
§ 42: \# δ/ το #ατ !λ ϑιαν [ν0ς ο,# tν γνσϑαι πλ'ϑος, ο,δ \# τν !ληϑς πολλν nν,
!λλ Uναι τοτ !δνατον (67A7, 15, De gen. et corr. A 8)
„Z toho, co je vpravdě jedno, nevzniká množství, ani z toho, co je opravdu mnohé, jedno – je
to totiž nemožné.“
!λ ϑια
veritas
!δνατος
Pravda, ne-skrytost; (λ ϑη = zapomenutí, zapomnětlivost).
τb !ληϑ(_, #ατ !λ ϑιαν, !ληϑς = opravdově, skutečně.
JOU: aléthés je „ne-klamající“, „ne-podvodný“, pravdomluvný.
LSJ: Protikladem je pouhé zdání.
Neschopný, nemožný (impotens).
12
∆ηµ-#
ιτος
§ 44: ν-µV γλυ#u #α$ ν-µV πι#
-ν, ν-µV ϑ
µ-ν, ν-µV ψυχ
-ν, ν-µV χ
οι " \τb δ/ τοµα
#α$ #ν-ν (68B125, 5-6, Galénos, Sextos)
„Podle zvyku sladké a podle zvyku hořké, podle zvyku teplé a podle zvyku studené, podle
zvyku barevné; ve skutečnosti však atomy a prázdno.“
τοµος
atomus
τ0 τοµον
ϑ
µ-ν
ψυχ
-ν
Nerozřezaný, nerozřezatelný, nedělitelný, nekonečně malý.
JOU: O věcech, které jsou buď opravdu nedělitelné nebo které jsou
nejmenšími jednotkami svého druhu (druh je nedělilitelný – Met. 1034a7).
Atom. Démokritos dále své částice označuje: σχ µατα (τ0 σχ'µα), δαι.
teplý
studený
Π
ωταγ-
ας
§ 49: π
$ µ/ν ϑν ο,# cχω δναι ο,ϑ 4ς σ(ν, ο,ϑ 4ς ο,# σ(ν (80B4, DL IX, 51)
„O bozích nemám vědění, ani že jsou, ani že nejsou.“
δναι
οUδα
Vědět – perfektum od 1
ω = vidím.
Vím, „vidím okem mysli“.
§ 52: πντα Uναι jσα π2σι ϕα(νται (80A14, 11; Sextos)
„Všechno je takové, jak se komu jeví.“
ϕαιν-µνον
Jev.
JOU:
phaenomeno 1) To, co je zřejmé, co je zjevné.
n
2) To, co se zdá v implicitním kontrastu ke skutečnosti.
§ 53: πντων χ
ηµτων µτ
ον νϑ
ωπος - τν µ/ν lντων 4ς cστι, τν δ/ ο,# lντων 4ς
ο,# cστιν (80B1, 6-8 ze Sexta)
„Mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou.“
νϑ
ωπος
Člověk (jako individuum i jako rod, v plurálu lidstvo).
homo
µτ
ον
χ
'µα
Míra – prostoru i množství (také délky slabik ve verších).
Věc, předmět, záležitost (podobně taky pragma).
Αντιϕν
87 B 44 (papyrus)
χ
ιτ tν οgν νϑ
ωπος µλιστα [αυτι ξυµϕ
-ντως δι#αιοσνηι, µτ% µ/ν µα
τ
ων
τοuς ν-µους µγλους γοι, µονοµνος δ/ µα
τ
ων τ% τ'ς ϕσως.
„Pro sebe nejprospěšněji by tedy užíval člověk spravedlnosti, kdyby si před svědky vážil
zákonů, beze svědků však požadavků přírody.“
13
δι#αιοσνη
iustitia
ν-µος
lex
ϕσις
natura
JOU: Spravedlnost. V užším smyslu čestné jednání a poslušnost zákonům; v
širším smyslu ctnost či dokonalost ve vztahu k ostatním (poctivost –
righteousness – EN 1129).
JOU: Zákon nebo právo (psané i tradované), zvyk obecně, konvence.
LSJ: Obyčej, zvyk, božský zákon i nařízení lidské autority.
JOU: Přirozenost něčeho; přirozenost v protikladu k umělosti, konvenci.
Příroda vůbec.
LSJ: Původ, růst; přirozená forma nebo konstituce osoby nebo věci jako
výsledek růstu.
Σω#
της
§ 57: (Σω#
τους, Σω#
τι, Σω#
τη(ν), v Σh#
ατς)
τ0 τ( \στιν = definice
ϕ
ον σις wτο Uναι πσας τ%ς !
τς (Aristotelés, EN 1144b18)
„Domníval se, že všechny ctnosti jsou věděním.“
ϕ
-νησις
!
τ
virtus
Rozumění, poznání, rozumnost, rozum.
JOU: U Platóna a Aristotela obvykle jako praktická moudrost, prozíravost,
rozumnost ve vládních a veřejných záležitostech.
LSJ: Záměr, myšlení, význam, soud, pýcha.
Vhodnost, obratnost, zběhlost (řemeslníka); dokonalost, výtečnost; o zemi:
úrodnost; statečnost, mužnost, chrabrost; ctnost, zdatnost (Tugend), hodnost,
zásluha, přednost.
JOU: Dokonalost nebo dobrost jakéhokoliv druhu.
LSJ: Odměna za dokonalost, vyznamenání, proslulost.
14
Pl£twn
Gnoseologie
§ 73: R 509d – 511e
Druh poznání
Předmět poznání
B
rozum (cogitatio)
ν-ησις
ο,σ(α (jsoucnost)
ν-ησις
sδη
myšlení
πιστ µη
species, forma
scientia (dialektika)
νοητ
myslitelné předměty
E
δινοια
µαϑηµατι# (sudé, liché, úhly jako
diskurzívní rozum
předpoklady)
Jako obrazy zde používá předměty z CD.
γνσις
ασϑητ
C
π(στις
ζrα, ϕυτ
víra
smyslové předměty
živočichové, rostliny
δ-ξα
1
ατ-ν
D
mínění
to, co je viditelné
#ασ(α (δ-ξα)
#-νς
Zobrazení, domněnka
A stíny, odrazy na vodě, na lesklém povrchu
AD:DC = CE:EB
δινοια
δ-ξα
#ασ(α
5
JOU: Obecně inteligence, mysl. V Ústavě to má užší smysl – diskurzívní
znalost mezi bezprostředním chápáním a chybujícím míněním.5
LSJ: Myšlení, záměr, cíl, představa; proces myšlení; schopnost myšlení –
inteligence, chápání; vyjádřené myšlení, význam (slova nebo věty).
JOU: Mínění; může být pravdivé i nepravdivé, zatímco vědění pouze pravdivé
(jako odborný termín především u Platóna a v novoplatonismu).
LSJ: Očekávání, naděje, předpoklad; představa, domněnka, mínění; pouhý
dohad, nesprávná domněnka; fantazie. Pověst, především dobrá pověst, sláva.
Nádhera, lesk.
JOU: V novoplatonismu vyjadřuje fakt, že smyslový svět je obrazem
inteligibilního. Termín slouží k vyjádřit rozdíl mezi přirozeností věci a jejího
Ovšem v Phd. se τb διανο(_ poznávají ideje, takže ani tento Platónův termín není jednoznačný.
15
\πιστ µη
scientia
ν-ησις
pouhého obrazu (opět u Platóna a novoplatoniků).
LSJ: Podobnost, zpodobnění. Srovnání. Dohad. Pochopení pomocí obrazu
nebo stínu.
JOU: Vědění; pro Platóna, Aristotela a novoplatoniky je možné pouze o tom,
co je neměnné a nutné.
LSJ: Porozumění, odbornost, dovednost (např. v lukostřelbě); profesionální
dovednost – profese. Vědění, věda.
JOU: Myšlení. U Prokla intuitivní chápání. U Aristotela je ν-ησις spolu s
vnímáním definicí života člověka.
LSJ: Inteligence, rozumění (v protikladu k vnímání). Pojem, představa.
§ 74: Phdr. 249c:
τοτο δ \στιν !νµνησις \#(νων, x ποτ Uδν µν ψυχa ... !να#ψασα ς τ0 oν
lντως
„…toto pak jest vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše… když pozdvihla
hlavu ke skutečnému jsoucnu.“
Phd. 72e:
µν µϑησις ο,# λλο τι y !νµνησις
„… naše učení není nic jiného než vzpomínání…“
Psychologie
§ 92: Složky (sδη, µ
η) duše podle Ústavy (IV, 439d-e):
Rozumová složka (sídlí v hlavě). Její vlastní činností je poznání
λογιστι#-ν
nesmyslových idejí. Kromě toho má celé duši vládnout a určovat, co je pro
νοητι#-ν
každou ze složek nejlepší.
Statečnost, vznětlivost, srdnost, vůle (v hrudi). Projevuje se spravedlivým
ϑυµοιδς
ϑυµι#-ν
hněvem či studem nad vykonanými činy.
\πιϑυµητι#-ν Žádostivost (v oblasti žaludku). Působí všechny tělesné žádosti, je ze všech
složek největší a nejhorší, protože překáží rozumu v jeho poznávání idejí.
Nauka o idejích
Uδος
species
Řecko-český slovník:
Vid; podoba; postava; tvářnost (Bild); způsob (Bildung).
Způsob postavení, stav (Zustand, Lege). Způsob, druh. Povaha, vlastnost
(Eigenschaft); podstata, bytost (Wesen, Wesenheit). Idea.
JOU:
Způsob, jak věc vypadá; její tvar nebo forma; druh věci.
U Platóna speciálně inteligibilní forma, idea.
Pro Aristotela obecně forma v protikladu k látce a druh individuí (např.
člověk).
16
Řecko-český slovník:
Vnější podoba, jak se postava jeví oku. Způsob (způsob války). Povaha
(vnitřní). Zvláštnost (čím se jedna věc liší od druhé).
JOU:
δα
Pochází ze stejného kořene jako sloveso idein = vidět (stejně tak eidos). V
běžném úzu znamená vizuální aspekt jakékoliv věci.
idea
Abstraktněji vzato je typem, formou nebo druhem.
Pro Platóna je věčnou neměnnou formou ve světě bytí. Je předmětem myšlení,
nikoli vnímání.
V křesťanském myšlení se stává myšlenkou boží, a ztrácí tím svou
samostatnost.
Platón používá idea synonymně s eidos. Pro novoplatoniky idea označuje spíše to, co je
odloučené, zatímco eidos může být odloučené i neodloučené od smyslových věcí.
Skloňování Uδος
Uδος
sδους
sδι
Uδος
sδη
sδων
sδσι
sδη
IDEA DOBRA:
§ 78:
Τaν το !γαϑο δαν ... Uναι ατ(αν δ \πιστ µης οgσαν #α !ληϑ(ας ...
„… ona (idea dobra) jest příčinou rozumového vědění a pravdy…“ (Ústava 508e)
το !γαϑο
δα
!γαϑν
Idea dobra.
Dobro, idea dobra.
§ 79:
#α$ τος γιγνωσ#οµνοις το(νυν µa µ-νον τ0 γιγνhσ#σϑαι )π0 το !γαϑο πα
Uναι, !λλ%
#α$ τ0 Uναι τ #α$ τaν ο,σ(αν )π \#(νου α,τος π
οσUναι, ο,# ο,σ(ας lντος το !γαϑο,
!λλ cτι \π#ινα τ'ς ο,σ(ας π
σβ(_ #α δναµι )π
χοντος.
„… i předměty poznání mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho
dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli dobro není jsoucnost, nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost
důstojností a mocí.“ (Ústava 509b)
VZTAH IDEJÍ A JEDNOTLIVIN:
nν - πολλ
jedno – mnohé věci
Uδος nν n#αστον π
$ n#αστα τ% πολλ%, οiς τα,τ0ν lνοµα \πιϕ
οµν.
„… ideou nazýváme určité jedno, které se vztahuje k mnoha jiným věcem, jimž dáváme
stejné jméno.“ (Ústava 596a)
17
§ 80:
Obecně mají smyslové věci své vlastnosti díky vztahu k určité ideji:
τr #αλr πντα τ% #αλ% γ(γνται #αλ
„… všecky krásné věci jsou krásné krásnem.“ (Faidón 100d)
Konkrétně pak uvádí následující typy vztahů mezi jednotlivinami a idejemi:
µϑξις
Účast věci na ideji.
πα
αδ(γµα- Vzory.
τα
1µοιhµατα
µιµ µατα
Napodobeniny.
πα
ουσ(α
#οινων(α
Ideje jsou pojímány jako vzory, jimž se věci podobají a jsou jejich
napodobeninami (Timaios 28a-29b), a účast pak není nic jiného než právě to,
že se věci ideám podobají (#ασϑ'ναι α,τος). (Parmenidés 132d)
Přítomnost idejí ve věcech.
Společenství idejí s věcmi, popř. společenství idejí navzájem.
Tyto termíny ovšem Platón používá zcela zaměnitelně a synonymicky.
H.-G. Gadamer, Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem, OIKÚMENÉ, Praha 1994.
Pro vztah ideje a jevu Platón používá různé termíny: πα
ουσ(α, συµπλο# , #οινων(α,
µϑξις, µ(µησις, µξις. Z nich je význačný termín µϑξις, v Parmenidovi i v Aristotelově
kritice. Zřejmě je to novotvar pro účast jednotlivého na obecném.
Tento termín vystihuje logický vztah mnohého k jednomu, společnému, který není obsažen
v mimésis, v „připodobnění bytí“.
Mimésis znamená jsoucnost zobrazovaného, methexis spolu-jsoucnost s něčím. Podobně jako
participatio a Teilhabe (nebo účast, podíl) zahrnuje představu částí. Μτχιν původně
znamenalo „mít účast na nějaké věci“. Tedy část náleží k celku. Už v Euthyfronovi je zbožné
částí spravedlivého. Je to účast, která nezaujímá nějakou část (viz Parmenidés), ale má účast
na celku.
Mimésis jako napodobení vyvolává představu paradigmatu, k němuž se jevy snaží přiblížit.
Ovšem pokud jsme v matematice a myslíme „čisté“ vztahy, např. 1:2, nemůžeme hovořit o
větším nebo menším přiblížení. Methexis nastupuje tehdy, kdy matematika začíná chápat
sama sebe jako eidetickou vědu. To ještě pýthagorejci neudělali.
Mimésis se hodí k pojmům obraz – vzor; methexis naopak vychází z bytí čistých vztahů a
neurčuje ontologický status toho, co má účast. Tento výraz navíc lépe zapadá do eleatského
problému Jednoho, Celku, Bytí, který Platón rozvíjí.
Dialektika celku a části souvisí se vztahem mnohosti a jednoty. Tato dialektika je důležitá
v Sofistovi, Parmenidovi i ve Filébu. Odkrývá mnohost v logu bytí.
18
Α
ιστοτλης
Logika
§ 135:
Κατηγο
(αι
ο,σ(α
ποσ-ν
ποι-ν
π
-ς τι
πο
ποτ
#σϑαι
cχιν
ποιν
πσχιν
substantia, podstata – latinský i český ekvivalent má zcela jiný etymologický
původ než ο,σ(α.
quantitas, kvantita (kolikost)
qualitas, kvalita (jakost)
relatio, vztah
ubi, kde (místo)
quando, kdy (čas)
situs, poloha
habitus
actio, činnost
passio, trpnost
Tak Aristotelés rozlišuje jazykové výrazy, pokud jsou bez spojení (spojení – „člověk běží“,
„člověk zpívá“, bez spojení – „člověk“, „skot“, „běží“), tj. pouze na základě různých způsobů,
jak jsou vypovídány. Proto nejsou samy o sobě pravdivé ani nepravdivé, protože pravdivost či
nepravdivost záleží až v jejich spojení, tj. v predikaci.6
PROBLÉM PODSTATY (ο,σ(α):7
Podle Kategorií:
π
hτη ο,σ(α První podstata.
δτ
α
Druhá podstata.
ο,σ(α
)πο#(µνον
λγσϑαι
#ατηγο
σϑαι
Podklad, podmět, substrát jako reálný základ věci i jako to, o čem se
vypovídá.
Být vypovídán.8
Vypovídáním nebo predikací se rozumí přisouzení určitého predikátu (např.
bílý) určitému podmětu (např. sněhu) ve větě „sníh je bílý“.
Substance je první a nejdůležitější. Z hlediska vypovídání o ní platí, že není o žádném
podmětu ()πο#(µνον) vypovídána (nemůžeme říct „člověk je Petr“, ale jedině „Petr je
člověk“), ani v žádném podmětu není („být v podmětu“ se týká např. statečnosti, která je v
Petrově duši). Takovou substancí jsou individua – např. tento individuální člověk (Petr) a
tento individuální kůň (Xanthos).
Druhými substancemi jsou druhy, jimiž jsou první substance jmenovány (člověk, kůň), a také
jejich nadřazené rody (sδη a γνη, např. živočich). Přitom druh je substancí více než rod,
6
Stejně řeší otázku pravdy a nepravdy Platón v pozdním dialogu Sofistés. Tento dialog psal s největší
pravděpodobností v době, kdy už Aristotelés byl v Akademii.
7
Edward D. Harter, Aristotle on Primary ο,σ(α, Archiv für Geschichte der Philosophie 57, 1975, str. 1-20.
8
#ατηγο
(α = i zaloba, hana; ο3 #ατηγ-
οι µου – Sókratés v Apologii.)
19
protože je blíže první substanci. Tento individuální člověk (Petr) náleží ke druhu člověk;
rodem druhu člověk je živočich. Druhou substancí tedy je člověk a živočich.
§ 133:
zΑπαντα δ/ τατα λγται ο,σ(α jτι ο, #αϑ )πο#ιµνου λγται, !λλ% #ατ% τοτων τ%
!λλα.
„Všechno to se nazývá podstatou (tj. jednoduchá a složená tělesa), poněvadž se nevypovídá o
podmětě, nýbrž ostatní o něm.“ Met. 1017b13
Všechno ostatní je buď vypovídáno o prvních substancích (Petr, Pavel) jako o podmětu nebo
je v nich jako v Zugrundeliegende (individuální barva těla).
Jestliže první substance neexistují, je nemožné, aby existovalo něco jiného.
První substance jsou proto prvními substancemi, protože všem ostatním jsou podkladem a
všechno ostatní je o nich vypovídáno nebo je v nich. A jako se má první substance ke všemu
ostatnímu, tak i druh k rodu. Druh je totiž rodu podkladem.
První substance označuje jako τ-δ τι.
Význam tohoto pojmu v Aristotelově filosofii ještě více vyjde najevo, jestliže se
podíváme do sedmé knihy Metafyziky, kde se klade otázka po jsoucnu (τ0 lν). Aristotelés totiž
tvrdí, že jsoucnem je v prvé řadě právě ο,σ(α (Met. VII 1, 1028a 10-15). Pojem ο,σ(α tedy
souvisí se základní metafyzickou otázkou, co je jsoucno, jakožto jsoucno.
Podle Metafyziky:
V Metafyzice někdy Aristotelés vypočítává
1. dva způsoby, jak se vypovídá ο,σ(α – )πο#(µνον a Uδος (IV 8, 1017b 23-26),
2. mnohem častěji tři – látku, Uδος a složeninu obou – právě to má nejblíže k τ-δ τι,
tedy k první podstatě z Kategorií. (VII 10, 1035a 1-2; VIII 2, 1043a 26-28; De An.
(O duši) II 1, 412a 6-9; 2, 414a 14-17),
3. a v jednom případě čtyři – esence (τ0 τ( {ν Uναι), obecno (#αϑ-λου – the
universal), rod a hypokeimenon (VII 3, 1028b 33-36). Všechny tyto výčty míří k
téže tezi, která je však zcela jiná než teze v Kategoriích.
Zde je Uδος formou v protikladu k látce (Tλη, )πο#(µνον); v Kategoriích Uδος znamená druh
v protikladu ke konkrétnímu individuu. V Metafyzice je první podstatou forma a konkrétní
individuum je sekundární, v Kategoriích je to naopak.9
V Metafyzice VII-VIII Aristotelés rozlišuje
Uδος jako jednotlivou (particular, konkrétní) formu (formálně-účelovou příčinu)
konkrétního individua;
ii)
konkrétní individuální komplex (nebo komplex Uδος-látka);
iii)
Uδος jako druh konkrétního individua.
(i) nazývá první podstatou, (ii) druhou. (iii) je univerzální pojem v mysli, abstrahovaný z (i).
V Cat. rozlišuje pouze (ii) a (iii). (ii) nazývá první podstatou, (iii) druhou, (i) vůbec
nerozeznává. Že (iii) nemá už v Met. nárok na označení ο,σ(α, je důležitým odklonem od
platonismu.
(i) náleží k síti pojmů jako Uδος/látka, aktualita/potencialita, čtyři příčiny atd., které se
zabývají objasněním podstaty dynamického, měnícího se světa – další důležitý krok směrem
od platonismu. Kategorie snad byly napsány před formulováním distinkce forma/látka.
i)
9
To je způsobeno asi tím, že v Kategoriích se vychází z analýzy jazyka, kdežto v Metafyzice z ontologických
úvah.
20
Aristotelés, vyzbrojen bohatším pojmovým aparátem, opustil doktrínu z Kategorií ve
prospěch doktríny v Metafyzice.
Gnoseologie
§ 126:
Πντς νϑ
ωποι το δναι γονται ϕσι.
„Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“ Met. 980a21
§ 158:
Τν #αϑ n#αστον #ατ \ν
γιαν αsσϑησις, δ \πιστ µη τν #αϑ-λου.
„Činnost vnímání směřuje k jednotlivému, vědění však k obecnému.“ (De an. 417b22)
n#αστον
omne quid
#αϑ-λου
universale
Jednotlivina, každá jednotlivá věc.
LSJ: Každý zvlášť, sám za sebe v protikladu k celku.
Obecné (doslova „podle celku“) v protikladu k individuu a jednotlivinám.
LSJ: Zcela, úplně.
Met. 980b – 981a:
αsσϑησις
Smyslové vnímání, náleží už živočichům.
\µπι
(α = Zkušenost; vzniká pamětí z jednotlivých vjemů; týká se jednotlivých případů.
αsσϑησις + Pro praktickou činnost je důležitější než umění, protože praxe se týká právě
µν µη
jednotlivých věcí (lékař léčí konkrétního člověka, ne člověka vůbec).
Umění; náleží k němu vědění a porozumění, je věděním obecného.
τχνη
(Obecně
podle JOU: Dovednost, umění v protikladu k přírodě i k pouhé
ars
zručnosti. Je spojena s rozumovostí.)
\πιστ µη
Také znalost příčin, ale není zaměřena na činnost a jednání jako techné, a
scientia
proto je podle Aristotela ušlechtilejším věděním.
Επιστ µη a τχνη = σοϕ(α = π
( τινας (π
τας) ατ(ας #α$ !
χς \στιν \πιστ µη.
„… moudrost je věda, jež vykládá jistý druh příčin a počátků.“ (Met. 982a)
VZNIK ROZUMOVÉHO POZNÁNÍ
παϑητι#-ς
Trpný rozum.
νος !παϑ ς „Rozum bez trpění“, analogicky k Aristotelovu názvosloví nazvaný ποιητι#-ς
(činný rozum).
Protože neexistuje žádná věc mimo vnímatelné rozlohy, pocházejí myslitelné tvary (τ%
νοητ) z vnímatelných, i abstraktní, i všechny stavy a vlastnosti smyslových předmětů (τ%
ασϑητ). Proto bez vnímání nemůže nikdo nic poznat ani chápat. Rozum sám o sobě je
nepopsaná deska, na kterou se poznatky zapisují jen skrze smyslové vnímání. Pojmy se
získávají ze smyslů. Jsou to vlastně tvary, obsažené ve věcech, jimiž se tento rozum může
stát. Poznání je dosaženo, když se tvar rozumu sjednotí s tvarem věci (Met. XII 7), kterou
poznává. Pak je rozum tím, čím jeho předmět (De an. III 7).
Ale aby k tomu došlo, musí činný rozum smyslové obrazy osvětlit, aby je učinil viditelnými
pro trpný rozum.
Milan Mráz (v: Aristotelés, Člověk a příroda, Úvod ke spisu O duši):
Trpný rozum = schopnost „trpět“, přijímat myslitelné tvary a stávat se jakýmkoliv z nich.
21
Činný rozum uskutečňuje myslitelné tvary v jejich jednoduché rozumové podobě (ν-ησις) a
uvažuje je v jejich vzájemných souvislostech (δινοια = diskurzívní myšlení v soudech a
úsudcích).
Jeho působením se uskutečňují myslitelné tvary věcí ve své rozumové podobě podobně jako
světlo činí možné barvy skutečnými.
Poznámka Milana Mráze k činnému a trpnému rozumu v Člověk a příroda:
Tři nejdůležitější staré výklady pojmu činného rozumu:
1. Alexandros z Afrodisiady – činný rozum není rozumem jednotlivého člověka, nýbrž je projevem
jednotného božského rozumu, který je v celém vesmíru;
2. Averroes – kolektivní rozum celého lidského rodu;
3. církevně ortodoxní výklad – v souladu s učením o nesmrtelnosti individuální lidské
duše.
Dvě stránky nebo druhy činností rozumové složky duše:
τ0 \πιστηµονι#-ν Poznávací = rozum teoretický (De an. 413b24, EN 1139a).
Usuzovací nebo uvažovací), jí uvažujeme o tom, co může být jinak =
τ0 λογιστι#-ν
rozum praktický. Při usuzování nejde v prvé řadě o poznávání, nýbrž
spíše o hledání možného jednání. Jde o praxi.
Nejsou to dvě složky, spíše dvojí zaměření rozumu na různé předměty.
Psychologie
§ 150:
Složky duše:
• νϑ
ωπος
νος - ποιητι#-ς, παϑητι#-ς
člověk
rozum – činný, trpný
ποιητι#0ς
χω
ιστ-ς, !ϑνατος, !|διον (!παϑ ς = „rozum bez trpění“)
ΝΟΥΣ
παϑητι#0ς
ϕϑα
τ-ς
činný
oddělený, nesmrtelný, věčný
ROZUM
trpný
• ζrα
•
smrtelný
τ0 ασϑητι#-ν, #τι#-ν, #ινητι#-ν
živočichové
složka vnímavá, žádostivá, pohybová
ϕυτ
τ0 ϑ
πτι#-ν
rostliny
duše vyživovací, vegetativní
22
Ontologie
Látka.
JOU: Původně dřevo, ať rostoucí nebo stavební. U Aristotela a novoplatoniků
látka, která spolu s formou vytváří substance. Má schopnost přijímat formu. Je
Tλη
jednou ze čtyř příčin nebo jedním ze čtyř typů výkladu.
Látka je podkladem, substrátem (hypokeimenon) všech věcí ve smyslovém
světě. Je neměnná, ale umožňuje přeměnu věcí tím, že přijímá různé tvary.
Proto je možností (δναµις) přijmout do sebe tvar – tak „se stává vším“.
Protože je možností, neexistuje sama o sobě, nýbrž vždy jen ve spojení s
určitým tvarem. Teprve uskutečněním (\ν
γ(_, \ντλχ(_) se jí dostává
materia
určitosti a tím jsoucnosti.
Vlastnostní látky je setrvačnost = tendence zachovávat stávající tvar. Díky ní
látka klade odpor při přijímání určitého tvaru. Tím je zdrojem nedokonalostí,
protože překáží tvaru v dokonalém uskutečnění.
První látka. Je ještě neurčená, naprosto nezformovaná a neurčitá, pouhá
možnost, která může být různě tvarově určována. Nemá žádné kvality a je
Tλη π
hτη schopna přijímat v sebe všechny tvary. Neexistuje o sobě, je pochopitelná jen
abstrakcí rozumu. Zkonkrétněna je ve věcech.
Nevzniká ani nezaniká = je věčná.
Je ve stavu absolutní privace – στ
ησις (zbavenost).
Tλη δυτ
α, Konkrétní látka, z níž je věc (např. u sochy bronz).
\σχτη
στ
ησις
privatio
µο
ϕ
(Uδος)
forma
species
δναµις
potentia
JOU: Zbavenost. Při každé změně věc nabývá něčeho, co předtím neměla, naopak vykazovala zbavenost v tomto ohledu. Věc sama měla δναµις stát se
takovou.
Zbavenost také vyjadřuje skutečnost, že látka, aby mohla přijmout nějaký tvar,
musí být zbavena tvaru předchozího (je to zřejmé na příkladu s kusem
plastelíny – než z něj vytvarujeme slona, musíme jej zbavit tvaru kočky).
Zbavenost je tak základem vzniku a změny.
Druh, druhový typ, forma.
JOU: µο
ϕ je obecně tvar. Ve filosofii (Platón, Aristotelés) jako synonymum
s idea a eidos.
Tvar, forma je principem jednoty v přírodě a předmětem poznání. Neexistuje
mimo jednotliviny (kromě Boha – formy forem). Vytváří určité bytí v
protikladu k látce. Beztvará a neurčitá látka spojením s tvarem vytváří určité
bytí – τοδ τι. Tvar působí, že vzniklé jsoucno je tím, čím je. Je to tedy reálný
činitel, nikoli jen náš pojem.
Jím vzniká zformovaná látka, podstata, tedy tvar je energií, entelechií,
skutečností, zatímco látka jen možností.
Je totožný s pojmem (logem) věci, jako podstata se abstraktně uchopuje v
pojmu.
Možnost. Odpovídá látce.
To, co se může něčím stát, ale ještě tím není, např. semeno je v možnosti
klasem, mramor sochou (přitom u semene je už dáno, jakým klasem se stane,
zatímco u mramoru závisí tvar sochy na sochaři). Je to jakýsi zárodek, který se
může stát určitou bytostí, ale nemusí.
23
\ν
γ(α,
\ντλχ(α
Uskutečnění, skutečnost. Odpovídá formě.
Tato mohutnost nebo možnost může být převedena ve skutečnost jen činností
(\ν
γ(_), tj. tím, co už skutečné je (sochař učiní z mramoru sochu; semeno
vyroste jen za vhodných životních podmínek, jen ty způsobí, že vůbec
vyklíčí).
Energeia = činnost a také samo jsoucno (τ0 Uναι τι = býti něco). Jako
dokončení, dovršení a uskutečnění je jsoucno entelechejí. Aristotelés oba
pojmy používá střídavě – znamenají účelnou činnost, která působí k dovršení
a udržení (tj. přežití v dobrém stavu) bytosti určitého druhu.
actus
τοδ τι
Pojmový pár možnost – skutečnost Aristotelovi dovoluje vysvětlit změnu a
vznik, aniž by se musel obávat výtky, že něco vzniká z ničeho – vzniká vždy
jen to, co tu v možnosti už bylo. Jakýkoliv vznik a změna je přechodem z
možnosti ve skutečnost.
„Toto zde” – konkrétní jednotlivá věc, tj. substance podle Kategorií.
...}στ αsτιον ο,ϑ/ν λλο πλaν s τι 4ς #ιν'σαν \# δυνµως ς \ν
γιαν (Met. 1045b).
„… není žádné jiné příčiny, leč ta, jež jako hybný činitel uvádí věci z možnosti ve
skutečnost.“
§ 137:
Čtyři příčiny věcí (Met. 1013a, Fys. 194b):
Příčina (aitia, aition) přispívá k existenci něčeho druhého, je tedy příčinou bytí a dění a předmětem vědeckého poznání – odpovědí na otázku „proč?“.
Uδος, µο
ϕ , τ0 τ$ Uναι
\ξ οd γ(γνται τι,
Tλη, )πο#(µνον
jϑν !
χa τ'ς #ιν σως (τ'ς µταβολ'ς
y τ'ς ]
µ σως – Fys. 194b29)
οd nν#α, !γαϑ-ν, τλος
causa formalis
causa materialis
příčina tvarová, formální
příčina látková
causa efficiens
příčina účinná
causa finalis
příčina účelová
Protože však pohyb i vznik, vývoj či směřování k nějakému účelu má za cíl uskutečnění
určitého tvaru, lze příčiny redukovat na dvě: látku a tvar.
Fyzika
Tento přechod možnosti ve skutečnost je obecně pohybem (#(νησις) nebo ještě obecněji
změnou (µταβολ ):
ϕο
Pohyb místní (u Platóna „nesení“).
αmξησις #α$ Kvantitativní změna = růst a úbytek, zvětšení a zmenšení.
ϕϑ(σις
!λλο(ωσις
Kvalitativní změna („přejinačení“).
Ke změně patří mimo uvedených pohybů i vznik a zánik, které v přísném slova smyslu nejsou
pohybem. Ale ovšem i pro ně platí schéma možnost – skutečnost.
§ 139:
τ0 π
τον #ινον #α$ !#(νητον (Fys. 267b18, Met. IV).
„… první nehybný hybatel“
Pohybuje vším jako účel všeho – vše k němu směřuje. Jeho vlastní aktivitou je myšlení
myšlení (νο σως ν-ησις – Met. 1074b34).
24