Sborník čs. legií ve Francii

Komentáře

Transkript

Sborník čs. legií ve Francii
ČESKOSLOVENSKÁ LÉGIA VO FRANCÚZSKU
ARRAS
VOUZIERS
TERRON SUR AISNE
CHESTRES
VANDY
1
Francii, matce naši legie
a věrné družce v bojích
za naši samostatnost.
Nechť i v budoucnu obě republiky
nikdy nezapomenou
svých obětí a svého spojenectví
v slavných dobách světové války.
________
A la France,
mére de notre légion et fidéle compagne
dans notre lutte pour ľ indépendance.
Puissent dans ľ avenir
les deux Républiques
ne jamais oublier
leurs sacrifices et leur alliance
aux temps glorieux de la guerre mondiale.
KRUH FRANCÚZSKYCH LEGIONÁROV
2
PREDSLOV – 2007
Pripomínajúc si tohto roku 90. výročie, odkeby prezident francúzskej republiky R.
Poincaré, svojim dekrétom povolil samostatné formovanie československej armády a tak
vlastne dalo Francúzsko, ako prvé reálny základ a predpoklad pre uznanie Československa,
spomenieme si i my, na mená a skutky mužov, bojujúcich za našu slobodu a postavenie
rovnoprávneho človeka.
Zborník Čs. légie vo Francúzsku, je nemým svedkom týchto mužov, ktorí v zápase
dvoch svetov, v zápase dobra a zla, rozhodli sa postaviť na stranu práva! Usmernili svoje
životné úsilie, celú svoju energiu za jediný a ten istý spoločný ideál – boj za národnú slobodu.
V nekonečnom víre myšlienok a otázok, ktoré si kládli navzájom a sami sebe, vyvstala iba tá
jediná a jasná odpoveď – „Budeme bojovať za práva republiky a ľudskosti až do posledného
muža a do poslednej kvapky krve“. Nemý svedok však prehovorí, ak aj my nájdeme v sebe
toľko síl a budeme ochotní obetovať to minimum našej energie a času, aby sme sa začítali
a dozvedeli sa o osudoch týchto mužov. Odhálíme tú ohromnú silu, ktorá sa skrýva v každej
jednej stránke Zborníka, tú ohromnú duchovnú energiu, ktorá nás vzpruží aj keď sa nám už
možno bude zdať, že náš život a všetko naše úsilie prestalo mať zmysel. Zistíme, že „bratia,
kedysi živí, dnes mŕtvi, v našich myšlienkach ožívajú“ a sú to práve oni, ktorí nám dodávajú
povzbudenia k prekonávaniu ďalších prekážok.
Človek v živote môže stratiť všetko, nestratí však nikdy to, čo nosí sám v sebe, o to sa
dokáže pripraviť iba on sám. Ja v sebe nosím ideály mužov, ktorí svojím bojom a zápasom
o našu slobodu budovali štátnosť prvej Československej republiky. Pretože „Republika“, to
nie su iba právne normy a predpisy, ktoré sa zrodili v hlavách tých najfundovanejších
právnikov. Republika, to je to všetko, čo je v nás – naše hodnoty, životné postoje a preto my už
dnes vieme to, čo vedeli už dávno aj naši bratia pri Arrase, Vouziers, Terrone sur Aisne,
Chestres, Vandy, na talianskom Doss Alte či ruskom Síbíri, že Republika, sa rodí v srdciach
mužov pevnej vôle!
Preto ak sa chceme pýtať, aká bude naša Republika zajtra, o rok o päť či o desať
rokov? – Bude presne taká, ako to čo je v nás, o nič horšia, ale ani o nič lepšia. Mali by sme
preto začať od seba, my sme jednotlivými kvádrámi tejto ohromnej pyramídy, ktorá potrebuje
čo najpevnejšie základy. Mali by sme viac pochopiť snahy mužov zapísaných v Zborníku,
pretože človek bez poznania vlastnej histórie, je ako krehká vetvička bez koreňov, ktorá sa
snaží uchytiť, kde sa len dá. Tým, že budeme svoju národnú identitu pestovať už od útleho
veku, malá vetvička, zapustí hlboké korene, ktoré nič a nikto nevyvráti.
Nám Slovákom, mohli v boji za národnú slobodu vziať iba život, ale ak by sme zostali
naďalej v Uhorsku, Maďari, by nám vzali aj našu dušu.
Október 2007.
Miroslav BILSKÝ
predseda KVH – TATRANCI
3
ÚVODEM
Druhý náš Sborník vydáváme rok po Národní pouti na francouzská bojiště. Splnili
jsme svoji svatou povinnost pokloniti se prachu našich bratří, kteří tam dřimají svůj věčný sen
o vítězství a svobodné vlasti.
Šli jsme po cestách tisíců a tisíců bojovníkú, po kterých oni šli do ohně. Byly to vlastně
cesty celých národů, zbloudivších až sem s té pravé cesty a návrat byl možný jen mořem krve
a slzí.
Každý krok připomínal nám těžkou daň krve, protbésy, bídu, hlad, slzy, vše, čím národ
náš spolu téměr s polovinou lidstva platil za hříchy současné i dřívějších generací. V době
pouti byla bojiště zalita sluncem, které jakoby chtělo svými polibky zmírniti bolest Syna
Člověka a Matky Země, bolest, která z těchto krajin ještě nevyprchala a statisíce bílých
a černých křížů varuje lidstvo před šíleným hříchem nové války, která by tentokráte mohla
znamenat soumrak naši civilisace.
Přejeme si vroucně, aby tento druhý Sborník prohloubil ještě více úctu
k f r a n c o u z s k é m u p o i l u , ubohému a hrdinnému červíčku v uraganu železa a vulkánu
ohně, který hynul ve statisících, a l e v y d r ž e l , n e u s t o u p i l , ú t o č i l a z v í t ě z i l .
Přejeme si, aby každá stránka této knihy připomínala čtenáři slávu i utrpení Francie –
velikost a bídu vítězství, jak praví „pére la Victoire“ – C l é m e n c e a u .
Nechť se jakkoliv vykládají příčiny světové války, č e s t F r a n c i e j e
bezposkvrny. Tasila meč jen z poloviny pro svou obranu, z druhé
poloviny
pro
obranu
lidstva,
se
všemi
jeho
ideály
cti
a humanity.
Strašnou zaplatila cenu za vítězství!
Na prach jsou rozmetány kosti desítek tisíců, zmizely beze stopy, pohřbeny přímo
v atmosféře. Jako by milosrdný Bůh chtěl je takto rychleji a dokonaleji vzíti k sobě. –
A přece nad tímto zničením, které rozervalo zemi, zvítězila věčná příroda. První její
pionýr, tráva, po několika letech opanovala pole a pokrývá chudým kobercem jízvy země. –
V druhém Sborníku ukládáme pro historii vylíčení další částí osudů a svého života na
francouzské fronte. Snad není forma dokonalá, tím větší je však bezprostřední upřimnost
každého pisatele. R u d á n i t k r v a v é m i n u l o s t i s p o j u j e v š e c h n y č l á n k y ,
ba každý řádek ve zbožný hold Vlasti, Národu, padlým bratřím
a h r d i n n ý m v o j í n ů m F r a n c i e . Dojímá nás její vysoký kult mrtvých bojovníků,
pečlivé ošetřování všech hrobů, i nepřátelských. Těší nás, že hroby našich hochů jsou většinou
na čestných místech a označeny našimi barvami.
Bojiště a hřbitovy zarůstají pomalu travnatou zelení. Pro všechny účastníky
a pamětníky této Epopeje není však tato zeleň symbolem zapomnění, ale symbolem pevné
naděje a víry v lepší budoucnost. –
Otakar Husák.
4
T. G. Masaryk:
„V zahajovací řeči při mirové konferenci v Paříži tehdejší president francouzské
republiky pověděl, že jsme si své právo na nezávislost vybojovali v Sibiři, ve Francii a v Italii.
Pravda, avšak jsme svými díky zavázáni vládám a národům spojeneckým, jež umožnily nám
armádu formovat a bojovat po boku jejich vojsk. Avšak účast Francie v našem osvobozenském
hnutí byla zcela zvláštní. V Paříži ještě před započetím války naši občané mohli manifestovat
proti Rakousko-Uhersku. V Paříži vznikla prvá naše legie. Za války Francie stále se chápala
pro nás iniciativy. Ministr Briand na začátku února(februára) r. 1916 prvý prohlášením
oficiálním uznal oprávněnost našeho úsilí o samostatnost a našeho programu v reorganisaci
střední Evropy. Francouzské vládě děkujeme za to, že v prohlášení válečného programu,
daného spojenci presidentu Wilsonovi v lednu (januári) r. 1917, osvobození našeho národa
bylo prohlášeno za zvláštní podmínku. Francouzská vláda a její zahraniční orgány od r. 1916
nás podporovaly na Rusku při formování armády. Já sám jsem na Rusku s francouzskými
representanty ujednával prvé vojenské smlouvy. Francie, ministerský předseda Clemenceau,
v prosinci (decembri) r. 1917 vydal dekret o organisaci naší armády ve Francii. President
Poincaré osobně odevzdal našim legiím prapor, a uznal vřelými slovy naše právo na
nezávislost. Nasledovalo pak uznání naší zahraniční Národní rady a zatímní vlády.“
„Nevyčerpal jsem tím všech kroků, které Francie pro nás za války podnikla. Kohout
galský právě na úsvitě nového období vždycky prvý zazpíval. Francie nám pomohla na
konferenci míru a vždy se k nám chovala přátelsky po uzavření míru. Vzpomínám jen pomoci,
které nám francouzská vláda tak vydatně poskytuje v organisaci armády a v jiných politických
akcích.“
„Avšak jsme vázáni k Francii netoliko politicky, nýbrž také kulturně. Karel IV., syn
našeho krále Jana, jenž na francouzské půdě padl za Francii, svým vzděláním Francouz,
dovedl naši vlast na vysoký stupeň politické moci a kulturní vyspělosti. On nám povzoru
Paříže založil universitu, první ve střední Evropě. Vzpomněl jste, pane presidente, těchto dvou
českých králů právem. Francouzská literatura a umění, francouzská věda a filosofie silně na
nás působily v době nové. Sám jsem toho živým dokladem. Od svého mládí až podnes sleduji
vývoj francouzského myšlení a celé francouzské literatury s pozorností a láskou. Francii jsme
povinováni mocnými podněty svého politického a duchovního vývoje. Budu míti milou
příležitost navštíviti Slovanský institut, který teď po válce udržuje a organisuje kulturní
vzájemnost s naší republikou.“
„S h r n u j i :
Jsme
Francii
upřimně
vděčni
a vždycky
zůstaneme. V dobrém i ve zlém na nás můžete počítat.“
(Preslov k p. prezidentovi franc. republiky, prednesený pri oficiálnej návšteve v Paríži v roku
1923).
5
Najvyššie uznanie Francúzska víťazným obráncom:
République Française.
___________
Les armées et leurs chefs
La Gouvernement de la République
Le citoyen Georges Clemenceau,
Président du Conseil, ministre de la Guerre
Le Maréchal Foch
Généralissime des armées alliées
ONT BIEN MÉRITÉ
DE LA PATRIE
Loi du 17. Novembre 1918
... a dodávame, že zaslúžili sa tiež o našu vlasť Československú.
6
Českoslovenští legionáři z Francie G. Clemenceauovi
Pane presidente,
Českoslovenští legionáři z Francie přinášejí projev hluboké úcty svého národa padlým
ve společném boji za svobodu národů a dovolují si při té příležitosti ujistiti Vás, že
Československý národ nikdy nezapomene Vaši velké účasti při jeho osvobození.
Generál Husák.
Longevillevée, 95 – 17-9-28
Général Husák – legionnaire tchécoslovaque – Verdun.
„Tous mes remerciements et l´expression de mes plus vives sympathies.“
Clemenceau.
(Telegramy, vymenené pri legionárskej púti do Francúzska v roku 1928.)
________________
Maréchal Pétain
Praha 26. september 1929.
Pán predseda,
Bol som skutočne dojatý prejavmi pozornosti, ktorých sa mi dostalo od
československých legionárov z Francúzska pri mojom príchode do Československa. Zvlášť
dojatý som bol, keď som vystupujúc na Wilsonovom nádraží, zazrel značný oddiel legionárov
v rovnošate, v ktorej sa preslávili bojujúc na francúzskej fronte.
Ďakujem Vám za láskavé venovanie výtlačku Zborníka „Československá legie ve
Francii 1914 – 1918“ a prosím Vás, aby ste všetkým francúzskym legionárom tlmočil prejav
mojej veľmi vernej a srdečnej spomienky.
Považujem za veľkú česť, že som mal počas vojny pod svojim velením
československých legionárov. Táto kniha, ktorá pripomína ich činy, bude mi cennou
upomienkou.
Prijmite láskavo, pán predseda, uistenie pocitov mojej oddanosti.
Ph. Pétain.
7
Generál Gouraud
21. septembra 1928 (účastníkom legionárskej púti na nádvorí Invalidovne).
„Srdečne Vás zdravím. Môj pozdrav platí tiež otcom, matkám a vdovám všetkých, ktorí
pomáhali stavať Československú republiku a ktorí pomáhali i nám proti nemeckému vpádu.
Keď vidím vaše legionárske rovnošaty, spomínam si na posledné mesiace svetovej vojny
a hlavne na dobu, keď som mal ako veliteľ 4. armády pod svojim velením československú
brigádu. Spomínam ťažkých bojov pri Vouziers, Terrone, Vandy a Chestres.
Vojna je vec krutá, ktorá zabíja a ničí. Ale vojna neplodí iba hrôzy; z utrpenia
povstáva tiež niečo krásneho. Spoločne preliatou krvou, bolo spečatené priateľstvo dvoch
slobodných národov, francúzskeho a československého. Tomuto priateľstvu a republike
Československej volám: Na zdar!“
_________________
Generál Janin, bývalý vrchný veliteľ čs. zahraničnej armády:
Serre-Izard, 15. septembra 1928. (Z dopisu predsedovi KFL.)
„...Doba, keď som bojoval s Čechoslovákmi za dosiahnutie ich slobody, zostala mi
nanajvýš drahou...
„...Som hrdý, že som vykonal priateľskú povinnosť tým, že som s Vami bojoval za
slobodu.“
Generál Janin.
__________________
Generál Guillemin, veliteľ 53. pešej divízie vo Francúzsku:
Croix-de-Vie, 14. septembra 1928. (Z dopisu predsedovi KFL.)
„...Keď si spomeniem na československých legionárov, vyslovím iba slová: odvaha,
odriekanie a hrdinstvo. Boli to hrdí vojaci, ktorým som mal česť veliť...“
Generál Guillemin.
8
Generál Mittelhauser
bývalý veliteľ I. brigády Marockej divízie a neskorší náčelník
hlavného štábu čs. brannej moci.
Bayonne bol prvou etapou československých legionárov a možno, že tou
najslávnejšou. Pretože práve do Bayonnu prišli koncom septembra 1914 prvý čs.
dobrovoľníci, hŕstka 300 statočných, ktorí vstúpili priamo do našej cudzineckej légie, do
elitného zboru a prednej stráže, dali príklad nádhernej obetavosti a úplného odriekania.
Predchnutí hlbokým citom, že porážka Francúzska by znamenala zničenie civilizácie,
zatemnenie pravdy, skon spravodlivosti, prišli bojovať pre rovnaký ideál ľudstva, ktorý už
oživoval tradície husitov a ktorý je zahrnutý v hesle: „Pravda Víťazí“.
Tu 12. októbra 1914 zložili prví československí dobrovoľníci svoj sľub:
„Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v republiku slibujeme, že budeme
bojovati pro práva republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve.“
Žiadna nádej na vzkriesenie čs. národa nemohla ešte v tento deň týchto statočných
posilovať, žiadny národný egoizmus ich tu neviedol; ich gesto predchádzalo politické výpočty
Masaryka a Beneša; nepredvídali nič než nastavajúce obete pre spravodlivosť a právo.
Oh! Drahí priatelia, aké veľké nadšenie by ešte poznali hrdinovia roty Nazdar
v cudzineckej légii, ako by bol plakal poručík Dostál, keby 9. mája 1915, v okamžiku, keď
vyrazili k La Targette a Neuville Saint Vaast, boli mali istotu, že ich obeť pripraví prebudenie
čs. národnosti, vzkriesenie československej vlasti a skvelú odplatu za tri storočia útlaku.
Ale tiež v temných hodinách r. 1914 až 1915, akú posilu priniesol príklad prvých čs.
dobrovoľníkov budúcim tvorcom československých légií na všetkých frontoch, Masarykovi,
Štefánikovi, Benešovi. Márny bol krik Rakúšanov, ktorí chceli ujarmiť vašich nešťastných
kamarátov, ktorým nešťastná alternatíva nedovoľuje prísť do tábora Práva inak, ako
zbehnutím z tábora ujarmenia. Už veľké činy dobrovoľníkov došlých z Bayonnu v rámci
marockej divízie hlásali, čo dokáže čs. odvaha spojená s francúzskou chrabrosťou, keď bojujú
za pravdu!
A rovnako ako toto rozvinutie statočných čs. dobrovoľníkov a starodružníkov od La
Targette, Auberive, Belloy en Santerre a prorocký duch geniálneho organizátora prezidenta
Masaryka predvídal prísľub budúcej odvety, ktorá sa nazýva Zborov, Terron a Sibírska
anabáza...
(Preslov pri odhalení pamätnej dosky rote „Na zdar“ v roku 1928 v Bayonne.)
__________________
Fronton, 15. septembra 1928.
Podplukovník v. v. Ciambelli
bývalý veliteľ čs. depa v Cognacu.
...Na jeseň roku 1918 som s oddanou a svornou pomocou československého
a francúzskeho personálu organizoval slávnosť na oslavu získania československej
nezávislosti. V mojich rozkazoch československého depa tej doby vyjadril som všetky úctivé
a vrelé pocity, ktoré som mal pre Československú republiku.
Dnes, ako v roku 1918 neubudlo mojim pocitom intenzity, skôr naopak, a som vždy
verným a úctivým obdivovateľom československého národa...
9
Generál S. Bláha:
Francie ušlechtilá a obětavá
Čs. legionáři na francouzské půdě.
Probíráme-li se naší beletrií, která literárně zpracovává válečné období našich
zahraničních vojsk, jen málo setkáváme se i s menšími pracemi v nichž by byl zachycen život
našich vojáků ve Francii. Zdá se jako by právě prostředí této země a náš vniterný vztah
k jejímu lidu neposkytovaly dostatek literárně – uměleckých námětů. Snad i to, že intensivní
vojenský život francouzské legie nepřinášel možnosti meditací ve víru válečných úsilí,
a konečne i to, že jsme neměli snad toho štěstí, aby v našem středu vyskytly se vynikající
spisovatelské talenty. Kdož ví, v čem tkví tato záhada?
Avšak jedním ze závažných důvodů tohto nedostatku literárních prací ze života
francouzské legie bude přece jenom pravděpodobně skutečnost, že náš člověk, tak náhle se
ocitnuvší ve francouzském prostředí, nemohl se tak brzy orientovati v nových poměrech,
a proniknouti tak snadno k jádru duše francouzského národa právě pro větší její
komplikovanost. Opravdu proniknouti francouzkou duši a poznati povahu a smysl
francouzského života, není tak snadné! I našim lidem, velmi zkušeným v mimočeských
poměrech, činilo to mnohé obtíže, a přečasto je to svedlo i k nesprávným a bloudným
závěrům. Mnohokrát jsem se i po válce o tom osobně přesvědčil, a vyslechl jsem tak četná
doznání i vynikajících lidí, že se velmi dlouho nevyznali v rozpoznávaní poměrů, a že se často
i hodně mýlili. A tomu rád věřím!
Avšak jedno je jisto. Není snad jednoho francouzského legionáře, který by si byl
Francii nezamiloval, který by byl nepocítil během našeho pobytu ve Francii, že jeho srdce je
spojeno vřelým poutem s touto zemí a jejím lidem. A nebylo to jistě ze sobectví
a vypočítavosti, - proto snad, že tu byl aktuelní zájem, který nás vázal s Francií pro věc
našeho národního osvobození. Ta láska vyrostla a prostoupila duše i srdce našich lidí zcela
spontánně, jako fluidum hluboké oddané sympatie, a tato páska byla krásným poutem čistě
lidským!
Po návratu našich legií do vlasti naše myšlenky tak často zalétaly do Francie, a ve
vzpomínkách pohroužily se tak mnohdy i v tichý stesk! A byl to přirozeně stesk po tom silném
životě legií, po tom duchu opravdového kamarádství, který byl jejich podkladem, oporou
i pavézou, byla to reakce po tom vysokém vypětí vší energie, kterou si vyžádala doba bojů za
Svobodu, - ale byl to zároveň stesk i po té naší druhé lásce kterou jsme se zaslíbili Francii,
jejímu životu a její lidem. Doma narážela na nás vlna běžného života všedního, který nám
přinášel staré starosti od nichž jsme se během revolučního období oprostili; počali jsme naše
poměry měřiti a srovnávati s cizími, které jsme poznali, přicházeli jsme znovu ve styk s jevy
mentality, vyplývající z malosti našich poměrů, musili jsme vésti nový a urputný boj proti
vnitřnímu rakušáctví, které proniklo národ a jeho instituce.
Tak často jsme vzpomínali Francie, a jejím měřítkem posuzovali jsme tolik věcí u nás
doma, novým zrakem pozorovali jsme naše poměry, - a mnohdy se steskem. Ten pocit, myslím,
měli všichni, kdo byli za hranicemi. Ale prostředí francouzské, které lze označiti za starší,
tradičnější a vyspělejší, než kterékoliv národní prostředí jiné, nám francouzským legionářům
poskytlo mnoho užitečných a prospěšných hledisek a pohnutek. Jde o to, abychom toho
nezapomínali a se starou láskou a nadšením abychom stále přinášeli do našeho života to
dobré a krásné, které jsme poznali ve Francii. Tyto řádky nechť jsou k tomu připomínkou
a vybídnutím!
10
Francouzská revoluce vepsala ve svůj štít humanitní hesla a proklamovala práva
každého člověka. Z této tradice žila francouzská demokracie. I při vypuknutí války se k nim
znovu přihlásila, tím, že francouzská vláda stáhla vojenský kryt svých hranic na 10 km do
vnitra své země, aby tím manifestovala defensivní charakter svých úmyslů. Avšak věrnost
ideálům lidským nezabránila, aby v zemi nebyla vypěstována ta zvláštní francouzská národní
hrdost, která zvláště nás zaujala, kteří jsme přišli do Francie z Ruska. Průměrný Rus byl
v podstatě kosmopolitou. Vlast jeho byla tak veliká, že si její hranici ani dobře neuvědomoval,
a že mu valně ani o ni nešlo. Tím méně mohl porozuměti evropským neb světovým otázkám,
dotýkajícím se národních hranic. V Rusku všecky otázky dotýkaly se spíše vždy jen prestyže
cara. Avšak ve Francii zbožňování své vlastní země bylo přímo dětinsky vroucí, ba
uchvacující.
Staré prapory jejich vojsk, „Marseillaisa“, ba jen pouhé jméno „La France“, neb
narážka na některou jejich velkou historickou událost, - kolik to budilo milého nadšení
opravdového a srdečného u tohto podivuhodného lidu! V rakousko-uherské armádě neb
i v německé poznali jsme též nacionalismus. Ten však byl arogantní a egoistický. Vedoucí
národy obou těchto říší, podle slov jednoho z jejich vládců, hleděli si zajistiti pro sebe „lepší
místo na slunci“, ale při tom chtěli porobiti Srby a s celou řadou národností jednaly jen jako
s druhořadým materiálem a pro jejich národní tradice měly jen úsměšek.
Jak jinak jednala Francie! Ta pochopila ihned národní tužby té skrovné hrstky čs.
dobrovolníků, a jistě ne proto, že bychom byli nějakou významnou posilou jejich milionové
armády a že bychom znamenali pomoc jejich národu ve válce. Ona poznala a vážila si onoho
morálního podnětu, který přinášeli naši dobrovolníci velké francouzské myšlence, a v jejich
vystoupení po boku Francie viděla pečeť a výraz toho spravedlivého jejich úsilí, pro které
krvácelo tisíce jejich synů. A tento smysl a cit pro morální hodnoty byl stejně vlastní
francouzské vládě, jako francouzskému lidu. Vzpomeňme si na to, čeho jsme bývali tak často
svědky ve francouzských rodinách, když jsme se svěřovali se svými národními tužbami, když
jsme objasňovali nesmiřitelnost našeho osvobozovacího boje, když jsme líčívali osudy své neb
svých druhů. Jak tito naši posluchači, pod zdánlivě rafinovanou formou, skrývali až dojemné
pochopení, ba, co ještě více, upřímný obdiv a lásku pro tuto naši věc. Jak nás to
povzbudzovalo a sílilo!
Přišli jsme do Francie v tak smutném období světové války, právě v době míru brestlitevského. Často nám samým tanul na mysli úděl politických vyděděnců bez vlasti někde
v koloniích, kdyby dopadla věc v neprospěch spojenců. Cítili jsme sice, že za všech okolností
musíme pro svoji vlast jíti vstříc každé situaci, a byly chvíle, kdy jsme neviděli budoucnost jen
s optimismem! Jakým hojivým balsamem a jakou vzpruhou rozbolené duši našeho
dobrovolníka bylo toto pochopení a upřímný obdiv francouzského lidu. Vždyť my,
dobrovolníci sami, hnutí srdce cenili jsme jako velikost, a tam jsme pozanli k němu
opravdovou úctu francouzského lidu. Bylo to pro nás tím povzbudivějším, když jsme poznali,
že tak veliký národ má tolik smyslu pro ušlechtilost našich snah. To byla ta Francie generésní
a lidská. Její velikost byla právě v tom, že dovedla vnímati ten čistý záchvěv naší národní
duše, bojující za právo svého osvobození. Vždyť od našich sousedů Němců – a z Vídně to
nebývalo lepší, - byli jsme zvyklí, že jen fysicky ohromné a kolosální věci udivují, a jen hrubá
materiální síla získá respektu. A hle, ve Francii stali jsme se velkými a obdivovanými jen tím,
co bylo v našich srdcích!
Ale naproti tomu poznali jsme jasně, že citovost francouzské povahy vylučuje každé
citlivůstkářství a že pochopení ideálů nezbavovalo francouzský národ smyslu pro reálnost
a nepodlomilo v něm snad smyslu akce. Mezi oběma těmito mohutnostmi francouzské duše
panovala vždy obdivuhodná rovnováha. Důkazy toho ty nejpádnější podal tento národ na
bojištích i doma za frontou.
11
Francouzský národ se vytvořil svým způsobem kulturně, a do politiky přijal ideál
humanitní, musil však zásady nové svobody hájiti vůči Evropě již za revoluce a byl až do
našich dob hradbou západní civilisace proti pruské botě, hrází, která nesměla povoliti
pruskému militarismu. Svůj vyšší dějinný úkol v Evropě spojil se jménem Francie, a tento úkol
chápal reálně se vší možnou obětavostí a vyšším hodnocením svobody, nežli života svých
synů. Měl zkušenost, kolik obezřetnosti vyžaduje hájení demokratických principů, a že bez
obětavosti neexistují demokratické vymoženosti a že velké idee lze brániti a ubrániti jenom
velkými činy a pevnou rozhodností.
Jak často a konkretně jsme viděli vtělenu tuto Francii do života a činů jednotlivců,
vojáků na fronte i v rodinách v pozadí bojišť.
Bylo již na sklonku r. 1917 – kdy jsme prozatimně byli v departementu Charente. Kolik
tu bylo již ztrát v každé téměř rodině, a přibývalo jich vždy s každou novou ofensivou. Co tu
bylo smutku! Uváží – li se, že při nepočetnosti francouzských rodin – snad většinou téměř po
jednom jen synu, každá ztráta doléhala při hluboké a krásné lásce rodinné tím tíživěji
a bolestněji. Neušlo nám, jak postižené rodiny dovedly heroicky a s bolestným klidem snášeti
tyto nutné oběti. Nehodlám hodnotiti city našich vlastních lidí, avšak přece jen zmínky
zasluhuje, že francouzská matka, žena neb milá měly lví podíl na výchově muže k vědomí
povinnosti. Jejich drahý, měl – li zůstati drahým, musil si na dovolenou přinésti válečný kříž,
svědka zdatnosti, a kdykoliv se u něho na frontě v těžkých chvílích dostavila krise povinnosti,
jistě ty drahé oči doma, jež si nyní vybavoval, dávaly mu jasně znáti, jak se zachovati, aby
obstál nejen před soudem své vlasti, ale i před soudem svých drahých, i kdyby, žel Bohu,
nebylo již návratu a shledání.
I my budeme míti své svědomité a obětavé vojíny, budou – li francouzské ženy v tomto
směru našim ženám vzorem, vždy, - ve válce i v míru. Není pochyby o tom, že nezůstanou za
francouzskými, je však třeba, aby poznaly, že i ony v osudových chvílích a vždy, kdy jde o věc
celého národního kolektiva, mají své velké poslání, a že i ony musí dovésti obětovat, dovést
povzbuditi a v zájmu celku dovést i trpět s odhodláním stoickým.
Je – li silou bojujících obrana, a ne agresse, - což u nás vždy předpokládáme, dává
vojna tolik pohnutek, jak najíti ten pravý a účinný způsob roznítiti vědomí povinnosti a jak
posíliti obětavost bojujících. A kde jinde jich hledati, než v našich legiích a ve Francii, kde
zápas byl posvěcen cílem, a kde zápal bojujících bude pochopitelný a srozumitelný i našemu
modernímu člověku.
Francouzský národ měl šťastnou ruku, aby cenil a vyvýšil každou oběť, přinášenou
bojovníkem. Tak dojemně na nás působívalo, jak ve francouzských rodinách byl pěstován kult
padlých. Když býval prostírán stůl, nechyběl tam i příbor pro toho, který dlel na frontě, nebo
i pro toho, koho nebylo lze očekávati již zpátky.
A v jakém souzvuku žilo se tam s frontou! I my jsme měli ve Francii své válečné
kmotřičky, jež se o nás staraly, vzpomínaly na nás dárky a povzbudily dopisem!
Francouzský charakter, který umí vnějšeně zobrazit každé hnutí mysli, veselé i smutné,
konal své divy. Dovedl za vojny vyjádřit onu etickou sílu, která se vznášela nade vším a která
vše pronikala a která byla hybnou pákou činů na frontě a obětí v zázemí.
A duše našich legionářů, které si uvědomovaly ustavičně posvátnost historických chvil,
které hloubaly nad podivností osudu, scházely se s duší francouzskou. Kdo by si
nezavzpomínal, jak to bývalo na frontě ? Musíme to tak prostě říci: Měli jsme se s těmi
francouzskými „chlupáči“ upřímně rádi, ať jsme se s nimi setkali kdekoliv. Byli nám, jako
maši vlastní bratři!
Francouzský národní cit vyvěral z vědomí velikých úkolů Francie, byl opodstatňován
vždy cíly ušlechtilými a vznešenými a docházel proto vždy vnějšího výrazu tak překrásného
a vytvořil tím též nepoddajnou rasu francouzskou, o níž jsem se zmiňoval.
12
Nesmíme na to zapomínati. Cit zjevně vyznávaný dodá síly kolektivu, jako je národ. A národní
tradiční symboly dodávají národu nejen svéráznosti, ale spoluurčují též celkovou jeho
schopnost všeobecnou.
Snad jsem se příliš zabýval jen vojenskými věcmi. Avšak vždycky síla státní myšlenky
občanů jeví se v jejich poměru k potřebám branným.
Chtěl bych říci jen ještě několik slov.
Mluvíme-li o Francouzích, chce se nám vždy též zmíniti se o té jejich tak zvané
„ležérnosti“.
Myslím, že my, francouzští legionáři, upravili jsme si správně názor, jak to s tou
francouzskou ležérností, nebo povrchností ve skutečnosti jest. Tento názor rodí se snadno
z letmého posudku a podle dojmů, získaných v měste světla, v Paříži. Francouze nutno dlouho
a dobrě pozoravat a ne v kosmopolitickém prostředí, jako je Paříž, nýbrž hlavně doma
v rodině.
Jádro francouzského národa není ani rafinované, ani degenerované. Je to solidní,
opravdový a hluboce založený charakter, nadaný inteligencí a duševní pružností, který dovede
přiodíti všecko skvělou vnější formou, která je ve Francii velmi uznávanou tak, že se stala
takměř národní tradicí. Avšak my jsme očitými svědky toho, že za jejích vnější formou byl též
vnitřní obsah. Francouzi mimo to mají dar vtipu a hravé ironie, ale většinou nemají rádi
sentimentální tón. V srdci může býti žal, avšak mysl zastře každý vzdech úsměvem.
Francie byla pro nás všechny dobrou školou, po stránce opravdové citovosti
a chápání vnější formy; byla však i výbornou učitelkou důkladnosti a metodičnosti práce, což
dovedeme právě my, aktivní vojáci, zvláště oceniti. Ve Francii byli jsme v prostředí lidsky
a kulturně vysokém, tam nemohli jsme se, jak Čechoslováci tak rádi činí, nadnášeti a vynášeti
se, a vůbec tam pro uplatňovaní osobnosti platila nevtíravá forma. Myslím proto, že
francouzský legionář z takovéhoto prostředí zachoval si správnou míru skromnosti, bez
zbytečného gesta domýšlivosti a světobornosti. I ten poměrně krátký pobyt ve Francii stačil,
abychom pro posuzování poměrů doma používali západního měřítka a dovedli srovnávati
život francouzský s životem naším. Tím francouzský legionář v podstatě ohromně získal.
Naproti tomu, podle upřímného posudku Francouzů, náš legionář na francouzské půdě
se velmi dobře vyjímal, a to nejen na frontě, nýbrž všude, kamkoliv přišel. Objevení se našich
rot na ulicích francouzských bývalo vždy událostí. Rodiny francouzské přijímaly přátelsky
i naše vojáčky. Podivil jsem se na příklad tomu při jedné návštěvě Cognacu po válce, jak tam
v rodinách věděli všecko o těch, kdo z Čechoslováků padli, a jak dovedli pro ně i truchliti,
jako pro vlastní své drahé. V Cognacu tak mnozí z nás okusili francouzského pohostinství, od
prosté, až do elitní společenské třídy cognacké. Sdíleli jsme s nimi jejich radosti a žaly, jejich
obavy i naděje, jezdívali jsme k nim na dovolenou z fronty téměř jako domů, a cognačtí tak
často svými dopisy vyjadřovali nám něhu a přátelství ne menší, nežli svým vlastním lidem.
Naproti tomu Čechoslováci vpravovali se do nových poměrů ve Francii a dobře se
přizpůsobovali.
Francouzské prostředí se tak dobře hodilo za vojny pro duši našeho dobrovolníka;
mohli jsme setřásti se sebe střední Evropu, k níž patří naše vlast nejen geograficky, ale také
kulturně.
Nevím, snad za těch několik let po našem návratu z ciziny stali jsme se tak mnozí zase
starými šosáky. Mně alespoň jedna Ruska v Paříži, která znala naše hochy na Sibiři i potom
doma, vykládala o tom, jaký byl rozdíl mezi tím, jakými se jevili naši legionáři za hranicemi
a doma. Uváděla, že na Sibiři byli, „kavaleri“ – kdežto doma zase už knedlíky a pivečko,
a naše poměry jim vtiskly bývalý ráz i vzezření klidných pánů a dusily u nich vzlet, který měli
za revoluce.
Buď jak buď, ale pro nás doba ve Francii ztrávená, která slučovala se s obdobím tak
jedinečným v historii národa našeho i francouzského, poskytla těm, kteří válku přežili, tolik
13
šťastného vlivu na další jejich vývin a zanechala v srdcích jejich vřelé a snad nikdy
nesmazatelné vzpomínky. A francouzský národ vryl se v duše naše nejhlubším citem
opravdové a trvalé bratrskosti.
________________________
Nos monuments en France
La tempête guerriére c´est apaisée. Les champs de bataille ont repris peu á peu un
caractére de région normale, oú les babitations ont été reconstruites. Lá, oú le sang coulait á
flot, les cimetiéres nous émeuvent par leur majesté éloquente. Lá s´élévent maints beaux
monuments rappelant l´héroisme et le dévoument des combattants, hommages de
reconnaissance de la génération qui a survécu la guerre.
Le pélerin tchécoslovaque en France ne trouvere pas jusqu´ici sur les champs de
bataille lui reppelant son histoire militaire que trois de ces monuments: le premier futélevé á
la Targette prés d´Arras on l´honneur des volontaires tchécoslovaques de la Légion étrangére
par les soins de leurs camarades; le deuxiéme est le monument de la Division marocaine qui
s´éléve sur le plateau de Vimy et oú une plaque commémorative immortalise les sacrifices des
volontaires tchécoslovaques ayant combattu dans les rangs de cette division. Le troisiéme
mémorial est le monument des armées de Champagne oú figure le nom de la Brigade
tchécoslovaque parmi les autres grandes unités alliées, immortalisées chacune par une
inscription.
Nous trouverons également un petit monument au cimetiére tchécoslovaque de
Chestres prés de Vouziers. Bientôt s´éleveront trois nouveaux monuments rappelant nos
combats aux côtés des Français: á Paris, á Terron et á Bobot (prés Vouziers).
A l´occasion de l´inauguration des monuments d´Artois et de Champagne de brillants
discours ont été prononcés par le Colonel Blaha, notre Attaché militaire en France á cette
époque.
Nous jugeons intéressant de joináre ci-dessous le texte de ces discours.
I.
Discours prononcé auprés du Monument aux morts de la Division
Marocaine le 14. Juin 1925
En ce moment solennel oú on inaugure le Monument destiné á éterniser les faits
célébres de la Division Marocaine permettez-moi de concentrer un instant ma pensée sur les
volontaires tchécoslovaques qui, combattant dans les rangs de cette division, se sont
comportés en béros. Toute la Tchécoslovaquie leur apporte aujourd´hui ses sentiments
d´admiration et la reconnaissance émue de son souvenir.
Quand la guerre éclata la colonie tchéque á Paris était fort restreinte mais tous ses
membres sains et valides s´enrôlérent avec empressement sous les drapeaux de la patrie
amie. Et á Bayonne particuliérement se forme, sous le commandement du capitaine Sallé, un
détachement dont il assure et surveille lui-même l´instruction militaire. Ce détachement fait
plus tard parti du bataillon N o i r e t , de la Légion étrangére. Pendant l´attaque mémorable
du 9. Mai 1915 la premiére vagne d´assaut est formée par la compagnie tchécoslovaque,
14
laquelle a pris le nom populaire N a z d a r qui n´est autre que le „Dieu nous aide“ des
Français. Pendant la percée du front allemand, qui suivit les combats bomérique de Carency
les volontaires tchécoslovaques se mettent á l´oeuvre avec toute l´ardeur de leur âme
patriotique.
J´ai le sentiment qu´aujourd´hui nous élévons ce Monument de gloire, non seulement
aux enfants de la Division Marocaine, mais encore aux enfants de la Tchécoslovaquie qui,
concurremment, nous ont laissé un si bel exemple, un si beau souvenir, souvenir qui continue
á vibrer en nous. Les actions nobles et bardies, qui s´imposent á l´admiration des hommes, ne
s´effacent jamais de leur mémoire et vous en avez la preuve aujourd´hui. En effet, si nous
considérons attentivement cette plaque, témoignage de gloire et de reconnaissance, qu´y
trouvons-nous inscrit? D´abord tous les noms qui s´auréolent sur la pierre même, des soldats
de cette vaillante Division Marocaine; ils sont en foule, la Gloire avait choisi de nombreux
représentants. Poursuivons notre examen et abaissons notre regard sur un tout petit coin de
l´éloquente pierre. Lá nous retrouvons dans cet espace modeste cette poignée de volontaires
tchécoslovaques qui, ayant apporté leur pierre dans l´édifice de la victoire, ont aussi leur
place marqué sur la pierre d´honneur.
Au cours d´un voyage au Maroc que j´ai eu l´occasion de faire l´année passée, leur
souvenir pieusement conservé vint encore me confirmer qu´ils n´ont pas fait oeuvre vaine. Je
voudrais qu´il vous eût été donné d´entendre les éloges que leur décernait leur ancien
Colonel de la Légion étrangére: „Ce sont nos meilleurs mitrailleurs“, disait-il. On peut le
trouver banal aujourd´hui oú l´aube de la paix semble éclore, mais dans leur rôle de
défenseurs de la patrie et de la civilisation ce fut ne des plus chaudes, une des plus éclatantes
consécrations. Et plus tard, á Sidibel-Abbés, dans les salons de réception de ce merveilleux
corps qu´est la Légion, oú vous êtes enveloppés des souvenirs des campagnes les plus
glorieuses du monde, j´ai vu, gravé sur une plaque commémorative, le nom de Lieutenant
Dostal, tombé non loin d´ici, á Carency, á la tête de sa section parvenue trés loin dans les
lignes ennemies. N´estimez-vous pas avec moi que ces valeureux soldats, avec leurs
camarades français, trouvent réellement en ce Monument l´incarnation de leur idealisme, la
glorification de leur esprit de sacrifice et de leur forte volonté, comme si leur chair
désagrégée s´était recréée á nouveau en un verbe de flamme patriotique dont l´eternelle vie
se communiquerait en pieux héritage á tous leurs descendants?
Nous avons de la peine á imaginer ce que seront pour les futures générations les
tombeaux de guerre. On ne peut que difficilement prévoir l´etat d´âme de ceux qui viendront
dans l´avenir lointain sur les lieux oú a coulé si abondamment le sang humain. Mais ce qui
est sûr, c´est que les souvenirs historiques des grandes actions communes vécues par les
peuples sont appelés á jouer un rôle capital dans les relations de nos deux nations.
Que de fois on a parlé en France de ce roi de Bohême, Jean l´Aveugle, tombé á la
bataille de Crécy á côté des Français! Aujourd´hui, c´est plus qu´un roi, c´est tout un peuple
qui se donne et qui, aprés avoir apporté l´offrande de son sang, entend rester fidéle á cet
attachement né sur les champs de bataille, et qui veut désornais de toute son âme communier
avec sa grande soeur pour la paix et l´assainissement mondiaux.
Donc, souhaitons ardement que le souvenir des épreuves subies en commun pour le
triomphe de la plus belle cause, ravive et rende á jamais durable la fraternité qui doit unir la
destinée de nos deux peuples.
15
II.
Discours prononcé auprés du Monument aux armées combattantes en
Champagne (1925)
En l´absence de M. le Ministre Osusky, retenu ailleurs par des occupations d´ordre
politique et en son nom j´ai cette tâche, qui m´honore qu´elle m´est agréable, de vous
exprimer ici les sentiments de tous les coeurs tchécoslovaques en ce moment solennel qui
immortalise les exploits des armées de Champagne et devant ce monument sur lequel la
France, toujours pieuse et délicate, a voulu associer á sa gloire la brigade tchécoslovaque
qui combattit en Champagne sous le brillant commandement de M. le Général Gouraud.
En vous exprimant mes remerdiements, mon Général, d´avoir bien voulu rappeler que
j´étais dans les rangs de celle-lá, j´ai la double bonne fortune d´être investi aujourd´hui de
cette mission officielle et de pouvoir, avec tous mes camarades français et américains, si
nombreux ici, laisser parler tout baut les souvenirs d´un ancien combattant des armées
Champagne.
Si nous contemplons ce monument dans son ensemble, si nous nous représentons que
toutes ces inscriptions de nombreuses divisions et d´éléments d´armées symbolisent
l´énormité de l´effort qu´on a dû déployer pour assurer l´avenir et installer la sécurité que
tous les peuples ont le droit de souhaiter définitive, il nous faut modestement convenir que
dans l´immense et ardente mêlée une petite brigade, quelle que soit sa bravoure, pourrait
nous paraître jouer un rôle restreint. Cependant la nation tchécoslovaque, synthétisée á
l´Occident pendant la grande guerre par son Président et son Ministre des Affaires
étrangéres actuels, a apporté á ce moment-lá concours le plus largement efficace dont elle ait
pu disposer.
Nous avions á cette époque trois Divisions de volontaires en Sibérie, deux divisions en
Italie et une brigade en France, toutes combattant contre l´ennemi commun. Toutes ces unités
furent formées des prisonniers de guerre, dont le patriotisme ne se laissait pas fléchir malgré
la perspective certaine des représailles qu´auraient á subir d´un ennemi intraitable et leurs
familles et leurs biens.
Il ne m´est pas permis de m´étendre sur cette question, mais il me semble pourtant
utile d´insister sur le fait qu´en 1917, toutes les communications avec la Russie étant coupées
par suite de la défection russe, le projet de concentrer nos forces en France et de former une
armée suffisante et autonome ne s´est pas réalisé, et la brigade composée des 21. et 22.
Régiments de chasseurs tchécoslovaques fut la seule á nous représenter en France jusqu´au
moment oú vint s´adjoindre á elle le 23e Régiment.
Et, si je reporte les yeux sur ce monument, je ne puis me défendre contre l´émotion qui
m´envabit, émotion qui j´en suis sûre sera ressentie par tous les survivants de ces grands
jours, heureux et fiers de voir éterniser le sacrifice de leurs camarades car, quelle que soit la
haute valeur de symbole que ce monument renferme pour la France, il revêt pour nous autres
une signification non moins symbolique, non moins profonde. Il redira á nos descendants une
page d´histoire dont la légende s´est déjá emparée, ce que je voudrais vous faire apprécier en
me permettant une légére digression.
Pendant la guerre chez nous les yeux de tous étaient ardemment fixés sur le champ de
bataille français, théâtre de la grande conflagration des peuples, oú l´art de la guerre fut
perfectionné á l´extrême, avec des effectifs et un matériel trés puissants. Dans l´impossibilité
oú l´on se trouvait de recevoir les nouvelles directes du front, nouvelles que les Autrichiens
interceptaient systématiquement, il ne faut pas s´étonner si le peuple, dans une sorte de
surexcitation patriotique et dans le désir ardent et impulsif de reconstituer les faits dont il ne
16
pouvait pas être témoin, il ne faut pas s´étonner, dis-je si la légende, fille de l´illusion et peutêtre aussi de l´espérance, enfante de vibrantes et poétiques et chiméres sur les exploits des
„légions tchécoslovaques“. Ěntre autres je me permets de rappeler ce mythe qui fit tomber au
Chemin des Dames trente milliers de Tchécoslovaques. Ne condamnons pas ces exagérations
quand elles partent de la ferveur exaltée d´un peuple qui croit á la victoire et dont la foi
cellective est tendue vers une seule idée, la r é a l i s e r á t o u t p r i x . Ces faiblesses lá
sont une force.
Cette glorification exagérée a produit ceci: c´est qu´une modeste brigade a servi de
point de cristallisation aux aspirations nationales et sa valeur morale en a éte décuplée. Ella
aura créé une page d´histoire militaire mémorable dans nos annales par la foçon dont elle
s´est rapidement adaptée aux nécessités de la guerre si techniquement complexes sur le front
de l´Ouest en face d´un enemi difficile á réduire, tâche qui fut largement facilitée par le grand
chef qui sut si habilement mettre en valeur ces aptitudes. La Tchécoslovaquie tiendra toujours
á grand honneur d´avoir vu ce chef éminent intimement lié á l´accomplissement de ses
destinées militaires. Notre reconnaissance n´oubliera pas non plus valeureux officiers
français qui partageaient le commandement avec les nôtres. Mais l´importance de notre
humble collaboration ne s´est pas bornée á cela.
Ayant servi á M. Masaryk et Beneš á assurer leurs buts politiques elle a pris place
aprés guerre dans le domaine de nos relations comme facteur de haute importance. Elle
représente toute la fidélité du peuple tchécoslovaque et l´auréole que notre nation lui
a conférée dans son enthousiasme patriotique ne doit point pâlir et doit servir á resserrer
d´une maniére durable la communauté de nos intérêts et de nos idéaux.
Notre souvenir, revolant au champ de bataille de Champagne, ainsi qu´á Arras oú
récemment nous avons inauguré un autre monument commémoratif, ne manquera jamais
d´évoquer avec cette solide fraternité d´armes les immenses sacrifices de notre soeur aînée au
rôle doublement glorieux, de ce peuple missionnaire profondément républicain, dont le rôle
semble être de désigner la voie du progrés, sentinelle avancée de toutes les libertées et de
toutes les indépendances, de ce peuple martyr qui sait défendre son territoire et consentir de
sanglants sacrifices, le cas échéant, pour la sauvegarde des droits communs des peuples.
Je suis sûr d´être le porte-parole de mes concitoyens en affirmant ici notre
indestructible attachement aux principes créés et consolidées par cette glorieuse et féconde
d´armes et de coeurs.
______________________
17
V. DYK:
POZDRAV VRACEJÍCÍM SE FRANCOUZSKÝM LEGIONÁŘŮM
Proud dravý vzteku plynul kamsi v moře,
ponuře tek´.
A život náš, ten nebyl nažli hoře
a nežli vztek!
My zřeli, zpiti slávou náhlé zoře,
ŕust vše a kvést.
A výkřik zazněl, Jericha zdi boře:
„Přec máme čest!“
Vášnivé kletby, příliš těžké vzdechy,
sten zoufalý.
V bezmezné hanbě pokořené Čechy
pěst svíraly.
Vám za to dík, ať kterákoli země
krev pila ctnou,
vám za to dík, že může naše plémě
jít s hlavou vztyčenou!
Tu v slavné chvíli ve vězení mřížích
zasvitl den,
tu zřeli jsme, přibiti na svých křížích:
svět proměněn.
Vám za to dík, kdo jméno svého rodu
jste nesli v svět,
vám za to dík, kdož padli za svobodu
v květu svých let.
A uplátáme věnec neuvadlý
nesmělou pravicí
U hrobu oněch klekáme, kde padli
a živým zdravici!
XII – 1918
18
NIEKOĽKO DOKUMENTOV Z DEJÍN
ČESKOSLOVENSKEJ LÉGIE VO FRANCÚZSKU
19
NÁVRH NA VYTVORENIE
ČESKOSLOVENSKÉHO VOJSKA VO FRANCÚZSKU,
VYPRACOVANÝ NÁRODNOU RADOU ČESKOSLOVENSKOU
V červnu (júni) 1917.
A. – Politická strana otázky.
1. Československé oddíly účastní se činně nynější války po boku Dohody pod vrchním
velením francouzským. Tuto vojenskou účast jest pokládati za část hnutí, směřujícího
k osvobození československého národa ve shodě s programem Národní rady československé.
2. Pozdější vojsko československé bude utvořeno dekretem presidenta francouzské
republiky. Právo rekrutovati a organisovati československé oddíly, složené z Čechů
a Slováků, kteří jsou v cizině většinou jako váleční zajatci, patří v dohodě s francouzskými
úřady Národní radě československé, jakožto ústřednímu politickému orgánu
československých vystěhovalců a válečných zajatců. Národní rada československá vydá
prohlášení ke všem Čechoslovákům v zemích spojeneckých, kterým je vyzve, aby vstoupili
do vojska.
3. Nejvyšším orgánem československých oddílů s hlediska politického a národního
jest Národní rada československá, opírajíci se po stránce exekutivní o Francii.
4. Československé oddíly skládají přísahu československému národu (jehož
představitelkou jest Národní rada československá).
B. – Vojenská strana otázky.
I. Nábor.
5. Vstup do československých oddílů ve Francii je dobrovolný a na dobu trvání války.
Poznámka. – Vyžaduje se písemné příslušné prohlášení, jak bylo povoleno až dosud.
6. Nábor dobrovolníků pro československé oddíly se v Rusku provádí péčí ruské
odbočky Národní rady československé podle zásad obsažených v povolení, jež jí udělila ruská
vláda, a v doplňovacích ustanoveních ruského štábu, ustanoveních, jejichž účel je ve shodě
s novým úkolem.
Nábor dobrovolníků pro československé vojsko se provádí ve Francii péčí Národní
rady československé podle zásad obsažených v povolení, jež jí udělila vláda francouzská.
Odkazy: Zprávy o vytvoření československých oddílů z 24. března (marca) 1917;
telegram vrchního velitele z 23. dubna (apríla) 1917, čís. 6190 a generálního štábu z 23.
dubna 1917 čís. 16057.*)
II. Tvoření oddílů.
7. Československé oddíly ve Francii se tvoří pod vedením francouzských úřadů.
8. Předběžné tvoření oddílů v Rusku, nevyhnutelné se zřetelem k tomu, že mají být
poslány do Francie, vyplývá ze zásad oboustranně připuštěných.
_________
*) Dátumy sú podľa starého štýlu.
20
DEKRÉT
KTORÝM FRANCÚZSKA VLÁDA POVOĽUJE ZRIADENIE
SAMOSTATNEJ
ČS. ARMÁDY VO FRANCÚZSKU
Správa podaná prezidentovi francúzskej republiky.
V Paríži dňa 16. decembra 1917.
Pán prezident,
Francúzsko vždy sa zastávalo zo všetkých síl národných požiadaviek Čechov
a Slovákov. Počet dobrovoľníkov týchto národností, ktorí nemeškali zaradiť sa pod zástavu
francúzsku vo chvíli vyhlásenia vojny, je značný: medzery, ktoré vznikli v ich radách,
dokazujú nepopierateľne, s akým úsilím bili sa proti nášmu nepriateľovi.
Niektoré vlády spojenecké a hlavne provizórna vláda ruská neváhali privoliť, aby
vstúpili do služby vojenskej na našej fronte zbory, zostavené z Čechoslovákov, ktorí unikli
útlaku protivníka.
Jest spravodlivé dať týmto národom možnosť hájiť pod svojou zástavou po našom
boku vec práva a slobody národov, a bude v zhode s francúzskymi tradíciami prispieť
k organizácii samostatného vojska československého.
Ak ste rovnakého názoru, úctivo Vás žiadame, aby ste ráčil opatriť svojim podpisom
pripojený výnos.
Ráčite prijať, pán prezident, výraz našej hlbokej oddanosti.
Predseda ministerstva minister vojny:
Georges Clemenceau.
Minister zahraničných vecí:
Stephen Pichon
(Journal Officiel, roč. 49, čís. 344, zo dňa 19. decembra 1917.)
Prezident republiky francúzskej nariaďuje k správe ministerského predsedu, ministra
vojny a ministra zahraničných vecí:
Článok 1. – Čechoslováci, organizovaní v autonómnu armádu a uznávajúci
z vojenského hľadiska najvyššiu autoritu vrchného velenia francúzskeho, budú pod vlastnou
zástavou bojovať proti ústredným mocnostiam.
Článok 2. – Po stránke politickej pripadá riadenie tejto národnej armády Národnej rade
zemí českých a slovenských, ktorej ústredné sídlo je v Paríži.
Článok 3. – Vypravenie československej armády ako aj jej ďalšia činnosť budú
zabezpečené francúzskou vládou.
Článok 4. – Platné ustanovenia francúzskej armády, týkajúce sa organizácie, poradia,
správy a vojenského súdnictva platia aj pre armádu československú.
Článok 5. – Autonómna československá armáda sa dopĺňa:
1. z Čechoslovákov, teraz slúžiacich vo francúzskej armáde.
2. z Čechoslovákov inde slúžiacich, ktorým bol povolený vstup
do československej armády, alebo ktorí podpísali dobrovoľný
21
záväzok slúžiť po dobu vojny v tejto armáde.
Článok 6. – Prevádzanie tohto dekrétu bude upravené ďalšími
ministerskými nariadeniami.
Článok 7. – predseda ministerskej rady, minister vojny a minister zahraničných vecí sú
poverení, každí pokiaľ sa jeho týka, prevádzaním tohto dekrétu, ktorý bude uverejnený
v úradnom liste francúzskej republiky a zaradený do zbierky zákonov.
Dané v Paríži, dňa 16. decembra 1917.
Ministerský predseda,
minister vojny:
Georges Clemenceau.
Minister zahraničných vecí:
Stephen Pichon
_____________
PREHLÁSENIE T. G. MASARYKA,
ŽE ČS. VOJSKO V RUSKU JE SÚČASŤOU ČS. ARMÁDY VO
FRANCÚZSKU
Ad. No. 3673.
Usnesení
Praesidiální komise Odbočky Československé Národní rady pro Rusko ze dne 28./15. ledna
(januára) 1918 roku:
Za souhlasu vlády Francouzské republiky prohlašujeme Československé vojsko na
Rusi (na Ukrajině a v ostatních soustavných částech bývalého Ruska) častí Československého
vojska, nacházejícího se pod správou vrchního velení Francie.
Další rozvoj a určení našeho vojska bude od nynějška v nejužším spojení se Spojenci.
Předseda Československé Národní rady:
T. G. Masaryk.
Guľaté razítko
Čs. Národnej rady.
Místopředsedové Odbočky Čs. N. rady pro Rusko:
P. Maxa.
Rud. Medek.
Sekretáři Odbočky Čs. N. rady pro Rusko:
Jiří Klecanda.
Dr. Ivan Karlov.
Členové praesidiální komise Odbočky Čs. Národní rady pro Rusko:
Bohdan Pavlů.
Prap. Eisenberger.
Dr. Girsa.
________________________
22
INŠTRUKCIE FRANCÚZSKEHO MINISTERSTVA VOJNY
A NÁRODNEJ RADY ČESKOSLOVENSKEJ O UTVORENÍ
AUTONÓMNEJ ČESKOSLOVENSKEJ ARMÁDY
Paríž 7. februára 1918.
A. Všeobecné zásady.
I. Dekret ze dne 16. prosince (decembra) vymezuje postavení československé armády
ve Francii takto:
„1. Čechoslováci, organisovaní v autonomní armádu a uznávající s vojenského
hlediska za nejvyšší autoritu vrchní velení francouzské, budou bojovati proti ústředním
mocnostem pod vlastním praporem.
2. Po stránce politické připadá řízení této národní armády Národní radě českých
a slovenských zemí, jejíž ústřední sídlo jest v Paříži.“
II. Velitelem československé armády je generál, jmenovaný francouzskou vládou
v souhlasu s Národní radou českých a slovenských zemí.
Vzhledem k všeobecnému dnešnímu stavu československé otázky na jedné a k § 2.
výše zmíněného dekretu na druhé straně v zásadě veliteli československé armády přidělen
důstojník československého původu, člen zastupující Národní radu.
Generál, velící československé armádě, bude vykonávati v celém rozsahu všechna
práva, příslušející skutečnému velení (organisace, správa, výcvik, válečná příprava, vedení
v boji atd.).
Kromě těchto práv může býti případně současně zástupcem Národní rady u ministra
války a vrchního francouzského velitelství pro všechny otázky, týkající se československé
armády.
Generálu, veliteli československé armády, je rovněž přidělen generální štáb, jehož
složení bude stanoveno později.
Úřední spisy, týkající se československé armády, podepsané generálem jako velitelem
tého armády, musí býti sestaveny v jazyku národním a jazyku francouzském a opatřeny pečetí
Národní rady.
Běžné služební spisy, zásadních rozhodnutí neobsahující, mohou býti sestaveny pouze
v jednom jazyku.
V zásadě budou všechny rozkazy dávány v jazyku národním.
III. Ve shodě s francouzskou vládou může Národní rada se dohodnouti s ostatními
spojeneckými vládami o případném přijetí osob, náležejících jiným spojeneckým
národnostem do československé armády. Toto přijetí bude vyhlášeno Národní radou po
dohodě s francouzskou vládou.
B. Tvoření armády.
I. Československá armáda je složena výhradně z dobrovolníků na dobu války.
Skládá se:
1. z Čechoslováků sloužících nyní ve francouzské armádě;
2. z československých válečných zajatců, nacházejících se na území francouzském
nebo spojeneckém;
3. z Čechoslováků, usazených na spojeneckém nebo neutrálním území.
23
II. Všechna služební místa v kádrech armády měla by v zásadě býti obsazena
Čechoslováky. Ve velice pravděpodobném případě, kdy pro potřeby tvoření kádru nebude
dostatek československých příslušníků, bude možno dočasně obsaditi různá místa důstojníků,
lékařů, zřízenců, odborníky francouzských vojsk. Toto zařazení bude vyhlášeno
francouzským ministrem války za souhlasu a případně na návrh Národní rady. Vyřazení
tohoto personálu bude vyhlášeno týmž způsobem.
C. Odvody.
Vstup do československé armády bude se díti buď přeřazením (viz § 1. kap. B1 výše)
nebo cestou dobrovolné přihlášky (viz § 2 a 3, kap. B 1 výše).
Žádné přeřazení a žádná přihláška nemůže býti učiněna bez schválení Národní rady.
Dobrovolné přihlášky budou ujednávány před oprávněným zástupcem Národní rady českých
a slovenských zemí.
Vojenské závazky československých vojsk končí se pro jednotlivce jakož i pro
jednotky a jednotkové oddíly podle francouzských předpisů rozhodnutím Národní rady.
Nicméně, pokud jde o jednotky nebo jednotkové oddíly, tyto závazky nemohou se
skončiti bez výslovné žádosti ministerstva války, zaslané Národní radě.
D. Organisace.
a.) Jednotky
Československá armáda bude složena:
1. Z jednotek pěchoty, jejichž počet a síla (pluk, prapor atd.), úměrné dosaženému
počtu, bodou stanoveny ministerstvem války v souhlasu s Národní radou. Tyto jednotky
budou složeny a organisovány podle vzoru válečného stavu, platného pro analogické jednotky
francouzské armády;
2. později z jednotek jiných druhů zbraní, umožní-li to výsledky odvodů
3. z depotů, plnících úkol účetních kanceláří, v počtu, odpovídajícím utvořeným
jednotkám.
b.) Kádry.
I. Důstojníci. Důstojníci budou jmenováni:
1. z Čechoslováků, sloužících nyní ve francouzské armádě jako cizinci a majících již
hodnost důstojnickou neb hodnost přizpůsobenou neb odpovídající této hodnosti, nebo
schopných jí nabýti;
2. z československých důstojníků válečných zajatců na francouzské neb spojenecké
půdě;
3. z Čechoslováků, sídlících na spojeneckém nebo neutrálním území;
4. z řadových vojínů československých oddílů;
5. z důstojníků spojeneckých armád (viz kapitolu A, § 3).
Důstojníci brigády československých střelců v Rusku přejdou do československé
armády se svou hodností a pořadím, získaným v této hodnosti v této brigádě s výhradou
předběžného přezkoumání jejich hodnosti a jejich schopnosti generálem, velícím
československé armádě.
Důstojníci váleční zajatci vstuopí do československé armády v hodnosti podporučíka
s touž výhradou.
24
Důstojníci a jim na roveň postavení, ve francouzské armádě již sloužící a ti, na něž se
vztahuje čl. II. kap. B, přejdou ve své hodnosti k hodnostnímu stupni, nabytému ve
francouzské armádě.
Důstojníci ze spojeneckých armád vstoupí do československé armády ve své hodnosti
a hodnostním stupni, nabytém ve své armádě s výhradou zvláštních opatření, jež by vyplývala
z organisace postupu v každé z těchto armád.
II. Vojsko. Vojenské kádry jsou složeny:
1. z kádrů, pocházejících z francouzské armády (Čechoslováci, sloužící jako cizinci);
2. z válečných zajatců na francouzském nebo spojeneckém území;
3. z vojínů československých oddílů; z vojínů spojeneckých oddílů po dohodě s těmito
vládami.
III. Vojíni všech hodností, pocházející z francouzské armády, jichž se týká článek II.
kapitola B výše, jsou v každém směru posuzováni tak, jako kdyby dále sloužili v armádě
francouzské.
E. Jmenování, postup, pořadí.
a.) Důstojníci.
1. Hodnosti v československé armádě jsou zavedeny pouze s titulem dočasným. Pokud
jde o důstojníky československé, provádí jmenování a povyšování generál, velící
československé armádě a potvrzuje je vrchní velení francouzské. Tato jmenování
a povyšování dějí se za podmínek analogických podmínkám v armádě francouzské, jak jsou
stanoveny platnými předpisy.
Účinek těchto jmenování může býti zastaven zvláštním individuelním rozhodnutím
generála, velícího československé armádě, za týchž podmínek.
2. Až československá armáda bude v celku nebo částečně v armádním pásmu,
důstojník, velící oddílu, bude vyhlašovati přeřazení, nutná k prozatímnímu obsazení volných
míst a oznámí bez odkladu takto učiněná jmenování generálu, velícímu československé
armádě současně s návrhy na dočasné jmenování.
3. Ke konci své služby v československé armádě mohou českoslovenští důstojníci býti
přijati do armády francouzské jako cizinci v hodnosti, odpovídající nejvýše hodnosti, kterou
měli v československých oddílech a s pořadím, nabytým v těchto oddílech.
b.) Vojsko.
1. Jmenováni a povyšování děje se podle předpisů, platných ve francouzské armádě na
dobu války.
2. Ti dobrovolníci, kteří měli dříve nějakou hodnost nebo ustanovení v armádě cizí,
mohou s výhradou zjištěných schopností podle předpisů platných ve francouzské armádě
a rozhodnutím armádního generála býti přijati do československé armády ve své staré
hodnosti nebo postavení, nebo v hodnosti a postavení nižším.
3. Ke konci své služby v československé armádě mohou českoslovenští poddůstojníci
býti přijati do francouzské armády jako cizinci v hodnosti odpovídající nejméně té, kterou
měli v československé armádě s pořadím, v této armádě nabytým.
c.) Společná ustanovení pro důstojníky a vojsko.
I. Hodnostní systém jakož i úkoly různých stupňů hodnostních a postavení jsou tytéž
jako v armádě francouzské.
II. Služba v československé armádě je rovnocenná se službou v armádě francouzské.
25
F. Správa.
1. V souhlase s čl. 3. dekretu ze dne 16. prosince (decembra) 1917 budou vojska,
skládající československou armádu, spravována týmiž předpisy a týchž podmínek jako
armáda francouzská.
Všechna ustanovení, týkající se jednotkových formací, výplat na hotovosti
i v naturáliích platí i pro ně.
2. Odchylně od všeobecné zásady výše uvedené, budou otázky, týkající se výše
a podmínek nabytí pensí, odměn a podpor upraveny zvláštními předpisy.
3. Čas ztrávený ve službě ve Francii nebo některé spojenecké armádě bude započten
při vypočítávaní jich nároků.
4. Všechny výdaje na československá vojska bude krýti francouzská vláda až do
úpravy, která bude stanovena při sjednávání míru.
Aby tato úprava byla umožněna, bude pro výdaje na československou armádu otevřen
zvláštní účet.
5. Národní rada přijímá pro československou armádu:
a.) Pokrývku hlavy:
V boji helmu Adrian opatřenou zvláštním odznakem.
Za každé jiné příležitosti baret barvy mořeny barvířské, opatřený rovněž zvláštním
odznakem.
b.) Blúza, vzor alpský, plášť pro pěchotu.
Pokud jde o ostatní součástky oděvu, jakož i o výstroj a výzbroj, bude použito
předmětů, obdobně užívaných v armádě francouzské.
6. Výdaje kancelářské a útraty spojené se zřízením kanceláří generála velícího
československé armádě a jeho generálnímu štábu hradí francouzská vláda za týchž podmínek
jako výdaje na československá vojska.
G. Všeobecná kázeň.
1. Československá vojska skládají přísahu československému národu, jehož zástupcem
jest Národní rada.
Podléhají francouzským zákonům a vojenským předpisům jak s hlediska odborného
tak s hlediska kázně, vnitřní služby a vojenského soudnictví. Pozdějí přikročí se ke zřízení
zvláštního soudnictví podle předpisů obdobných předpisům, platným v armádě francouzské.
S hlediska všeobecné discipliny, veřejného pořádku, zdravotnictví, vojenského
soudnictví a ubytování, podléhají československé jednotky, umístěné ve vnitrozemském
pásmu, generálům, velícím úsekům, na jichž uzemí jsou umístěny.
Kromě toho generálové inspektoři, generálové instruktoři pro výcvik v zázemí budou
vykonávati při výcviku těchto vojsk a prostřednictvím generála, velícího československé
armádě, úkoly, jež jsou jim svěřeny platnými předpisy pro oddíly francouzské neb domácí.
Důstojníci, důstojničtí aspiranti a kmenná vojska jsou povinni prodělávati cvičení
v střediscích francouzského výcviku a podrobiti se zkouškám v těchto střediscích ke konci
zkušebního období. V těchto střediscích budou podle možnosti sestaveni ve zvláštní oddíly.
H. Použití.
Vrchní francouzské velení použije československé armády jako samostatné jednotky.
Bez předběžného dovolení velitele československé armády nesmí nikdo navštíviti
kteroukoli složku této armády.
26
Výjimku tvoří členové Národní rady českých a slovenských zemí, kteří však nicméně
uvědomí o své návštěvě buď ministra války nebo generála, velících československé armádě.
Tou měrou, jak dovolí vojenské nezbytnosti, vrchní francouzské velení vezme zřetel
na ráz vojenské a národní opory, jaký bude míti československá armáda v době mírového
jednání a zachová část těchto vojsk neporušenou.
Až československá armáda bude v celku nebo částečně v armádním pásmu, bude
zastoupena v hlavním generálním štábu jedním důstojníkem.
Tato instrukce může podle okolností býti změněna společnou dohodou mezi
ministerstvem války a Národní radou českých zemí.
Schváleno dne 7. února (februára) 1918.
Jménem Národní rady
českých a slovenských zemí:
Edvard Beneš.
Předseda ministerské rady,
ministr války:
Georges Clémenceau.
_________________
NARIADENIE PREZIDENTA FRANCÚZSKEJ REPUBLIKY
O VOJENSKOM SÚDNICTVE V ČESKOSLOVENSKOM
VOJSKU VO FRANCÚZSKU
Po referáte ministerského predsedu – ministra vojny, strážcu pečatí, ministra
spravodlivosti, ministra zahraničných vecí, ministra kolónií, a vzhľadom k dekrétu zo dňa 17.
decembra 1917, prezident Francúzskej republiky ustanovuje:
Článok 1.
Vojenské súdnictvo v československom vojsku sa prevádza v mene československého
národa.
Článok 2.
Ustanovenia vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko, pokiaľ sa týkajú
organizácie, príslušnosti, súdneho konania, zločinov, prečinov a trestov, je možne na
československé vojsko uplatniť s nasledujúcimi výhradami.
Článok 3.
Vojenské súdy československého vojska sa zaoberajú zločinmi a prečinmi,
spáchanými vojenskými osobami, ktoré patria k československému vojsku na základe
záväzku, uznaného Národnou Radou.
27
Článok 4.
Vojenské súdy československého vojska sú zložené podľa ustanovení článkov 33. 34.
a 35. vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko.
Sudcovia sú vyberaní medzi československými vojenskými osobami; ak by nebol
dostatok dôstojníkov a poddôstojníkov v hodnosti vyžadovanej pre vojenské súdy, môžu
vypomôcť francúzske vojenské osoby, slúžiace v československom vojsku, ba i francúzske
vojenské osoby, v tomto vojsku neslúžiace.
Sú menované generálom veliacim československému vojsku podľa zoznamu,
zriadeného týmto generálom, delegovaným Národnou Radou zemí českých a slovenských.
Menovanie vládnych komisárov referentov deje sa za rovnakých podmienok a je
schvaľované francúzskou vládou.
Francúzska vláda dá československému vojsku k dispozícii súdneho zapisovateľa pre
každý vojenský súd, ktorý bude v tomto vojsku zriadený.
Článok 5.
Pre československé vojsko je zriadený iba jediný odvolací súd; je zložený podľa
ustanovení článku 41 vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko.
Členovia odvolacieho súdu sú menovaní generálom veliacim československému
vojsku a vyberaní buď medzi dôstojníkmi tohto vojska, alebo ak ich je nedostatok, medzi
dôstojníkmi vojska francúzskeho.
Menovanie vládneho komisára je schvaľované francúzskou vládou.
Francúzska vláda dá československému vojsku k dispozícii súdneho zapisovateľa pre
odvolací súd.
Článok 6.
Tresty, vynesené československými
francúzskych trestných ústavoch.
vojenskými
súdmi,
sa
odpykávajú
Podané v Paríži dňa 31. mája 1918.
R. Poincaré
ministerský predseda, minister vojny.
Georges Clémenceau, strážca pečatí.
Minister spravodlivosti.
Louis Nail.
Minister zahr. vecí.
Stéphan Pichon.
Minister kolónií.
Henry Simon.
28
vo
DOHODA
MEDZI VLÁDOU REPUBLIKY FRANCÚZSKEJ
A ČESKOSLOVENSKOU NÁRODNOU RADOU O POSTAVENÍ
NÁRODA ČESKOSLOVENSKÉHO VO FRANCÚZSKU
Článek 1.
Národ československý bude vládě republiky francouzské dále poskytovati pro vedení
nynější války podpory svých armád, jejichž nejvyšší politické řízení náleží Československé
Národní radě a jejichž používání na různých bojištích upraví se podle vojenské situace
dohodou mezi francouzskou vládou a Národní radou.
Článek 2.
Se své strany vláda republiky francouzské, uznávajíc týmiž výrazy a za týchž
podmínek jako ostatní státy spojenecké či přidružené národ československý za národ
spojenecký a válku vedoucí, jehož suverenita je představována Československou Národní
radou jako vládou de facto, sídlící ve Francii, zavazuje se, že jej bude i dále podporovati, aby
dosáhl své svobody a obnovil nezávislý československý stát v hranicích svých bývalých zemí
historických.
Článek 3.
Vláda republiky francouzské a Československá národní rada budou navzájem
udržovati oficielní styky.
Vláda republiky francouzské přiznává národu československému právo, aby byl
zastoupen na mezispojeneckých konferencích, na nichž bude jednáno o otázkách, týkajících
se zájmu Čechoslováků.
Článek 4.
Českoslovenští občané, uznaní za takové Československou Národní radou a bydlící ve
Francii, budou míti tatáž práva a tytéž povinnosti, jaké jsou všeobecně přiznávány
příslušníkům zemí přátelských; budou rovněž používati zvláštních výhod, přiznaných se
zřetelem k válečnému stavu příslušníkům zemí spojeneckých.
Článek 5.
Zvláštní úmluvou bude nahrazeno francouzské nařízení ze dne 16. prosince
(decembra) 1917, uveřejněné v Úředním listě francouzské republiky ze dne 19. prosince
(decembra) 1917 a týkající se zřízení československého vojska ve Francii, jakož i francouzské
nařízení ze dne 31. května (mája) 1918, uveřejněné v Úředním listě ze dne 5. června (júna)
1918 a týkající se vojenského soudnictví v československém vojsku; až do sjednání dohody,
naznačené shora, budou tato obě nařízení zatímně platná.
29
Článek 6.
Československá Národní rada prohlašuje, že peněžitý náklad, který byl a bude učiněn
vládou francouzské republiky na vojenská, politická a správní vydání, je zálohou, jejíž
zaplacení československý národ zajistí půjčkou v roce po podepsání mírové smlouvy.
Podmínky a záruky této půjčky budou předmětem pozdější dohody.
Paříž 10. září (septembra) 1918.
Jménem Československé Národní rady:
Ministerstvo zahraničních věcí
republiky francouzské:
S. Pichon.
Edvard Beneš
PLUKOVNÍK PHILIPPE, VELITEĽ ČESKOSLOVENSKEJ
BRIGÁDY VO FRANCÚZSKU, BLAHOPRAJE MINISTROVI Dr.
E. BENEŠOVI K UTVORENIU DOČASNEJ VLÁDY
21. október 1918
Pán minister!
Uprostred bitky dozvedáme sa o ustanovení Národnej rady zemí československých vo
vládu.
Dovoľte mi, aby som Vám ihneď vyslovil svoje úctivé blahoprianie v mene svojom i
Vašej prvej brigády.
Oznámil som počas bitky túto veľkú novinu obom plukom a všetci moji dôstojníci
a strelci majú z nej veľkú radosť.
Prápor Husákov sa práve pokryl slávou, pretože sa dnes zmocnil dediny Terron surAisne, ktorá bola veľmi silno hájená vybranými oddielmi. Naše mužstvo bolo zázračné, a som
šťastný, že sa to dozvedáte prvý.
Až budeme stiahnutí z bojiska, zašlem Vám podrobnú správu o operáciách, ktorých
sme sa zúčastnili.
Ráčte prijať, pán minister, prejav mojej hlbokej úcty a plnej oddanosti.
Philippe,
plukovník, veliteľ I. brigády čs. strelcov.
________________
POSELSTVÍ PROZATÍMNÍ VLÁDY ČESKOSLOVENSKÉ
ARMÁDĚ VE FRANCII S BLAHOPŘÁNÍM K PŘESTÁLÝM
VÍTĚZNÝM BOJŮM
Bez data (po 21. říjnu (októbri) 1918).
Plukovníku Philippovi, veliteli československé brigády.
30
V těchto chvílích, které zůstanou navždy nezapomenutelnými v dějinách našeho
národa, ve chvíli ustavení naší národní vlády, dovídáme se, že se naši stateční čeští a slovenští
vojáci zúčastňují vítězného zápasu proti našim společným nepřátelům. Jsme hrdi na to, že naši
vojáci mohli potvrditi tak skvěle na bitevních polích cíle a snahy, které jsou nám společné se
Spojenci, právě v té chvíli, kdy naši velcí Spojenci dali svým slavnostním uznáním naší
nezávislosti definitivní posvěcení našemu zápasu za svobodu. Naši vojáci mohou býti hrdi na
výsledek, jejž nám přinesli jejich oběti. Mohou býti spokojeni, když vidí, jak všechny země
československé s pohnutím sledují celý zápas našich vojsk po boku Spojenců. Račte jim
vysloviti, pane plukovníku, od Národní vlády city naší vděčnosti a obdivu pro jejich udatnost
a obětovnost.
Jménem vlády zemí československých
Edvard Beneš.
_________________
POĎAKOVANIE MARŠALA FOCHA ZA ÚČASŤ ČS. VOJSK NA
PREHLIADKE „VÍŤAZSTVA“ 14. JÚLA 1919
Vrchné veliteľstvo spojeneckých armád
Generálneho štábu
Čj. 3369.
Maršal Foch,
vrchný veliteľ spojeneckých armád
SVOA, 15. júla 1919.
pánovi majorovi Audritzkému.
Dovoľujem si Vám zaslať v prílohe blahoprianie vlády francúzskej republiky
československému oddielu, ktorý sa zúčastnil pod Vašim velením 14. júla slávnostnej
prehliadky vo víťaznom Paríži.
Je mi obzvlášť milým potešením pripojiť svoje osobné blahoprianie s prejavom
úprimnej vďačnosti za účasť, ktorú mali Vaše vojská pri víťazstve spoločnej myšlienky.
F. Foch.
Guľatá pečiatka.
Predseda ministerskej rady francúzskej republiky
Minister vojny
Čj. 287/C.
Paríž 14. júla 1919.
Milý pán maršal,
Prosím Vás úctivo, aby ste prejavil veliteľom spojeneckých oddielov, ktoré nám dnes
defilovali v čele francúzskej armády pod Vaším velením so svojimi víťaznými zástavami
a vlajkami, blahoprianie vlády republiky.
31
Celé Francúzsko oslávilo spolu s Parížom našich veľkých spojencov, dôstojne
reprezentovaných obdivuhodnými spolubojovníkmi za víťazstvo. Vyjadrite ich vodcom našu
hlbokú vďačnosť, ku ktorej pripájame nezlomné priateľstvo.
Ráčte byť, drahý pán maršal, uistený mojimi najvrúcnejšími citmi.
G. Clemenceau.
Za správnosť opisu
generálmajor spojeneckých armád
z rozkazu major pobočník
podpis nečitateľný.
Pán maršal Foch,
vrchný veliteľ spojeneckých armád.
Guľatá pečiatka.
____________
ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA
ČS. ARMÁDY, GENERÁLA JANINA, KTORÝM JE
PODPLUKOVNÍK PHILIPPE USTANOVENÝ VELITEĽOM
I. ČS. BRIGÁDY
Československé vojsko
Generálny štáb
ROZKAZ č. 18.
Divízny generál, hlavný veliteľ československého vojska, nariaďuje:
Vzhľadom k odchodu 21. a 22. československého pluku do poľa; k zabezpečeniu
a uľahčeniu velenia, výcviku a zostaveniu ďalších jednotiek už teraz plánovaných
podplukovník Philippe
bude vykonávať až do ďalšieho rozkazu velenie oddielov československého vojska v poli (21.
a 22. pluku), zostávajúc i naďalej veliteľom 21. pluku.
Cognac, dňa 9. júna 1918.
Dostane:
M. Janin.
I. ex. pplk. Philippe
„ 22. pluk
„ veliteľ depa
„ generál náčelník armády
„ hlavný štáb – Slovanské oddelenie.
32
ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA ČS. ARMÁDY, GENERÁLA
JANINA, KTORÝM POCHVÁLIL I. ČS. BRIGÁDU ZA VZORNÚ
PREHLIADKU DŇA 30. JÚNA V DARNEY
Československá armáda
Hlavní štáb
ROZKAZ č. 30.
Generál veliteľ československého vojska dostal od Národnej rady tento dopis:
Československá Národní rada
panu generálu Janinovi, vrchnímu veliteli československého vojska
Paříž.
Pane generále,
Račte, prosím, uvésti ve známost Československého vojska následující poselství
Národní rady:
Ve chvíli návratu z Darney, kde konala se dne 30. června nezapomenutelná slavnost
předání praporu 21. československému pluku, pod dojmem skvělé řeči pana presidenta
francouzské republiky, ve chvíli, kdy s pohnutím oceňujeme obsah listu pana ministra
zahraničních záležitostí, jímž uznává se naše národní samostatnost a přiznána jest Národní
radě výkonná moc jakožto nejvyššímu politickému orgánu – považuji za svoji povinnost
vysloviti Vám, pane generále, hlubokou vděčnost, jíž Národní rada cítí vůči Vám, vůči Vašim
důstojníkům a vůči znamenitým našim vojákům.
Podjal jste se, pane generále, úkolu zorganisovati a vycvičiti naše vojíny. Vy
a důstojníci Vašeho hlavního stanu oddali jste se této práci se sympatiemi a láskou, jež jsou
důsledkem úplného pochopení srdce i duše mužstva, Vám svěřeného. Věnoval jste se tomuto
úkolu všechen svůj čas, všechnu píli, svoji vysokou inteligenci a vzácné vojenské vědomosti,
s naprostou oddaností věci slovanské a československé.
Račte přijmouti tato slova naší upřímné a oddané vděčnosti. Jest nám velmi příjemnou
povinností vyjádřiti stejné pocity i Vám, francouzští důstojníci u našich pluků. Váš úkol jest
zvláště obtížný. Chopili jste se své práce co nejoddaněji a došli jste k výsledkům, které byly
tak vysoce oceněny o slavnosti dne 30. června. Bylo Vám překonati obtíže nesmírné
i zasluhujete zvláštní zmínky v den, kdy sklízíme ovoce naší namáhavé práce.
Dovolte mi, pane generále, abych výslovně vzpomenul aspoň plukovníka Philippa,
obdivuhodného vojáka, jenž má značné zásluhy na úspěších našich pluků a jehož nikdy
nebude lze přejíti mlčením.
Národní rada klade si za obzvláštní povinnost vysloviti Vám, důstojníkům
československým, své uznání nad nezměrným Vaším úsilím, jež jste věnovali organisování
našeho národního vojska. Jste vpravdě mravními vůdci našich statných vojáků, na Vás spadá
povinnost býti jich vychovateli jak v ohledu vojenském, tak politickém, v ohledu národním
i vlasteneckém, jste jim záštitou v temných dobách smutku, právě tak, jako jste jim vůdci ve
chvílích radosti a uspokojení. Vaše úloha je ze všech nejtěžší. Přečasto obracíme se k Vám,
vyžadujíce od Vás bezmeznou oddanost a vlasteneckou trpělivost. Až dosud podali jste
33
nesčetně důkazů svého velkého vlastenectví a oddanosti k naší svaté věci. Nezapomínejte
nikdy svého vznešeného poslání, jež Vám bylo svěřeno v našem prvním národním vojště,
začež Vám národ navždy zůstane vděčností zavázán.
Vám, zdatní dobrovolníci českoslovenští, pozdrav svůj a lásky plné city vděčnosti
zvlášť vřelé a co nejsrdečněji vyjadřujeme. Jste dnes symbolem veškerých požadavků a práv
národa československého. Jste jasným příkladem před celým světem té ukázněné síly
československého ducha, jež projevuje se v Rusku, v Sibiři, v Italii a ve Francii. Jste pravými
bojovníky Svobody! Vysoko třímáte dnes proti odvěkým našim nepřátelům prapor našich
národních ideálů, za okolností přetěžkých. Plně oceňujeme veliké oběti, které jste již přinesli
a které bude Vám ještě podstoupiti za velikou věc, již hájíte.
Bylo to na zítří slavnosti 30. června, den po skvělé přehlídce presidenta republiky
a v předvečer Vašeho odchodu do zákopů, kdy Francie slavnostně prohlásila samostatnost
zemí českých a slovenských, vzdávajíc hold našim historickým odznakům s českým lvem
a třemi horskými hřebeny slovenskými. Nezapomeňte nikdy tohoto historického dne, jehož
jste byli šťastnými účastníky a vždy na paměti mějte, že od této chvíle jste vojáky
svobodného československého státu, uznaného Spojenci.
Jménem Československé Národní rady
Generální tajemník
Dr. Edvard Beneš
Uvádzajúc na vedomosť vojska tento dopis, generál si pokladá za povinnosť vysloviť
svoje najlepšie blahopriania za skvelý vojenský výkon počas slávnosti dňa 30. júna všetkým,
ktorí sa jej zúčastnili.
Jednotky sa predstavili vo vzornom poriadku, defilovali tak nádherne, že prezident
Francúzskej republiky uznal za vhodné vysloviť pochvalu generálovi a plukovníkovi
Philippovi.
Taktiež generál de Castelneau, veliteľ hlavnej východnej armády a generál de
Boissoudy, veliteľ siedmej armády, pripojili k tomuto uznaniu svoje plné uspokojenie.
Niet cennejšieho uznania nad tieto blahoprajné prejavy; tieto skvelé úspechy boli
dosiahnuté rovnakou zásluhou francúzskych dôstojníkov, ktorí s úplnou oddanosťou venovali
svoje vojenské skúsenosti, nadobudnuté na bojiskách v prospech československej veci, ako
zásluhou československých, ktorí podali dôkaz energie a najdokonalejšieho úsilia, taktiež
i zásluhou mužstva, ktorého disciplína, výcvik a oddanosť sú hodné najvyššej pochvaly.
21. pluk a 22. pluk tvoria vybrané vojsko, od ktorého sa dajú očakávať iba úspechy.
V deň, keď československé zástavy, nedočkavé boja, opustia výcvikové tábory a pôjdu
sa merať s našim spoločným a odvekým nepriateľom, generál je presvedčený o tom, že
jedinou ich snahou bude ukázať, akými vlastnosťami a duchom obetavosti honosia sa
dobrovoľníci, bojujúci, aby pomstili všetkých svojich národných mučeníkov a znovu
vybudovali slobodnú Vlasť.
V Paríži dňa 5. júla 1918.
Vrchný veliteľ československého vojska:
M. Janin
34
R OT A „ N A Z D AR “
35
L. PREININGER:
LETEC HOFMAN – MNICHOVÁČEK
JEDNA z nejkrásnějších osob našeho vojenského odboje vůbec. Vrcholný příklad vlastenecké
lásky a obětování v boji za samostatnost. Zosobněná důvěra ve vítězství svého národa. Jeho
deník*) ukazuje nám příklad celého muže a vzácného příslušníka národa, který se nalézá
v nebezpečí. Deska s jeho jménem by měla býti v každé sokolovně a Sokol by měl k dvojici
Tyrš a Fűgner přiřaditi siluetu Hofmanovu, neboť nebylo a není lepšího Sokola, než byl on.
Tvrdím to nepokrytě a jsem o tom pevně přesvědčen.
Postava tohoto hrdiny bude a musí se v budoucnu státi legendární, neboť je jedinečnou
vůbec.
Abych naznačil lépe jeho povahu, uvádím zde dva dopisy. První byl psán ve chvíli,
kdy se rozhodl vstoupiti do služeb francouzské armády, druhý je psán výboru Pařížské
kolonie, v době, kdy v jejích řadách v Paříži začínaly hádky a nesvornosti, jež mohly těžce
poškoditi zájmy českých vojáků ve frontě. Řekl bych, že druhý dopis v mnohém je i dnes
časový.
I.
Bayonne, 4. října (októbra) 1914.
Drahý tatínku, milá maminko, milé sestry a švagrové.
Píši z vojny. Víte, co se zběhlo za chumelenici v Evropě – historická věc – boření
starých států – utlačovatelů, tyranů – a osvobození se tak jako Vy doma od Němců. Býti
svobodni doma, to mám pořád na mysli a to je to, co mě jako tři sta jinch bratří Čechů
přivedlo do francouzské armády. Ne umřít, ale bojovat za „Svobodu“! Je to již dva měsíce, co
vypukla válka, a my jsme zde již šestý týden. Šest neděl perného výcviku v horách na jihu
Francie a severu Španěl. To jsou Pyreneje. Jsme u moře – zrají zde fíky – rostou palmy –
a přesto, že už je říjen, je pořád teplo a krásně. Tedy naše „Svoboda“ nás přivedla do armády!
Jsme dnes připraveni a snad tento týden odjedeme. Tož jedeme a nevíme, vrátíme-li se.
Nejsem-li doma, tak tadyhle můj poslední dopis za mě! A neželte příliš. My sami těžko
budeme umírat na cizí půdě, třebas přátelské! Jednu věc máme všichni na mysli: Jen aby
Čechy za to byly svobodny! Ne za nás několik, ne, ale podívejme se, co tisíců životů nám
vzalo Rakousko! Kolik set starých reservistů – otců rodin mřelo dobrovolně, odpírajíc konati
službu proti rodným bratřím Rusům a Srbům! Kolik tisíců dětí, matek, je bez živitele!
Nechceme umřít – ale bojovat! Nevíme, kolik se nás vrátí – a kolik nás zůstane. Věříme, že
politikové, kteří vědí (diplomacie), proč jsme šli do armády – zvláště Francouzi, postarají se,
aby Čechy byly svobodny!
Němci se brání, ale což je jim platno, když jde proti nim skoro celá Evropa. Dnes stojí
Anglie, Francie, Srbsko, Rusko a dost možná, že i Italie začne proti Germánu. Tož my jdeme
pomáhat bít a – v mysli vlast – Svobodu! Tož vidíte, moji drazí, co jiného dělat. Vím, že
Lojzík se třeba také nevrátí a, Lojzíku, vrátíš-li se – tož buď rád, že jsi zůstal a važ si
Svobody!____
*) Bol vydaný nakladateľstvom „Činu“ v r. 1928 a stál 36,- KČS. – Hofman Jan, letec padol dňa 18.
marca 1917 v boji s nemeckým letcom pri Roucy (pri Remeši), narodený 28. decembra 1889 v Nouzíně,
príslušný do Vel. Jesenice (Nové Město).
36
Vím a věřím Vám, že je škoda mládí a života – ale věřte, že i já před samou bitvou i v linii
v ohni – věřím, že se vrátím. Nikdo snad nemá tak rád život jako já – a pak ten náš milý
domov! Ale to všecko, zůstanu-li; nevrátím-li se, tak Vás prosím, nermuťte se a neželte! Vy,
tatínku, pravda, měl jste jenom mě – jednoho kluka, vím, že jsem byl všechna Vaše naděje
a Vaše chlouba, vím a cítím tu Vaši lásku ke mně, a věřte, že jsem chtěl po celý život Vám
dělati čest, Vám jsem chtěl Vaše stáří učiniti klidným a radostným, jak rád jsem Vás měl –
vždyť veškerá ta láska byla jen k Vám! A nyní, ale neplačte, buďte hrdým, že jste měl syna,
který za cenu „Svobody“ naší Vlasti šel do boje – a padl. Padl jako francouzský voják, ale
srdcem a hlavou Čech – až do posledního vzdechu. Maminko, a Vy – Vy jste mi nahradila, co
možná bylo, vše, co dětem může dáti matka! Mám i pro Vás jako pro moje sestry, Tebe,
Mařenko, Boženo a Františku – a ty, milý Lojzíku, v srdci místo. A Vy, švagři, zůstali-li jste,
řekněte svým dětem, ať si váží a nedají vzíti „Svobodu“, za kterou strejda v cizině umřel!
Vše, co po mně zbude, rozdělte mezi sestru Boženu a Mařenku! Líbám to psaní zde –
a končím...
Všecky Vás líbá vroucně
Jenda.
A v mysli mé zůstanete Vy a moje „Vlast“!
II.
V neděli 26. září (septembra) v nemocnici u Angličanů – Lyon.
Poslední apel k Vám!*)
Neslyšíte? – Ne! – Ach ano, já zapomněl, že jenom já, proto, že vidím a cítím - - - !
Cože to slyším? – Nic – jen zdálky hučí děla jak rachot hromu – cítím, jak se zem
chvěje, kymácí, otvírá v plamenech dýmu – pohltí v sebe krev, těla mužná, plná síly, života. –
To zas naši tam umírají – je bitva; zase naše krev teče - - - ! Zlaté hlavy naposled si
vzpomenou!
---------------------------------------------------------------Zase jdou, jak šli vždycky! Hlavy vzhůru – hruď vypjatá – srdce se v ní chvěje; - - mozek je konejší – říká - - - !!!
„Tak pevněji sevři pušku – drž - - - neustup – víš – tam v dálce kupa drahých na Tě
zírá – úzkost srdce jim svírá - - - pro Tebe – Mlč - - nejdeš sám, vždyť oni s Tebou
v myšlenkách...“
To srdce tak říká!!!
A zas druhý hlouček ve velkém městě, že bez citu, bez srdce jest? – že klidně,
lhostejně, dívat se dovede, jak Ty umíráš. - - - Pověz - - - Oh - - - co - jsi raněn. Tak! - - Zde, to poslední, v srdci jest - - krev utíká!
Konec - - - Ano - - - konec? Zdá se mně - - - počkej - - - zdá se mně, že vidím zemi - víš? – ty lány nedohledné - - bohaté v zrání - - domky bílé, - - - tulící se k stráním ...! Slyším
hlas čísi - - ano, toť můj taťko, šedivou hlavu má - - máť ustaraná v tváři bol, válka vzala
bratry mé - - i já - - už nepřijdu - - - ! Oh! Po stráních tančí políčka - - zelená, modrá, bílá - louky v květech – lesy tmavé - - černé jak čísi vlas - - víš – a v dálkách jsou modravé - - jak
štěstí – bolí - - milá, zlíbej mě naposled - - - neb - - už konec - - ! Slyšíš ? - Zvonění potůčku - - pod šumnou strání - - a v těch modravých dálkách - - hučí - bory mohutným chorem - - to má - - naše země - - - - ; harmonie - - nekonečná - - kráso - nepoznaná - - konec – zdá se mně, že padám - - v mlhavou dálku - - v tmavou - - - věčnost.
*) Poslané do Paríža
37
Tak cítím – dnes, proto, že naši bijí – říci Vám musím! Nic Vám neříká srdce Vaše? –
A volám všemi hlasy našich hochů - - - i k srdcím nejtvrdším
Svornost mezi Vámi!
A přineseš-li oběť - - nelituj a nemluv o ní! Neb my tak známe jít a mřít – v hlavách
naši krásu, naši domovenku!
Jeden z Vašich!
PAMÁTCE MALÉHO FRICE
I.
Vmysliti se do té náladové noci měsíce března v zákopech – chtít napsat ten dojem – zprávy
o smrti jednoho z našich – neočekávané, náhlé – jako blesk když udeří – aniž se podíváš, že
obloha stále hrozí přívalem bouře. – Zvykneš si totiž ojedinělým ranám z pušek, hvízdání střel
– jedněch blízko uší, jiných dále – vyznačuje se jistým zvukem, podle něhož soudíš, je-li rána
mířená neb nazdarbůh poslaná jen tak do větru – Pánu Bohu do oken – říkáme – nebo když
Němci znenadání spustí „sypání hrachu“ – nebo, jako už dnes též nebožtík Kulík říkal –
„štípání polínek“.
„Jsou tedy některé „mouchy“, jdoucí blízko, docela blízko hlavy – syčící rychlostí –
jíné vzdálenější nebo zbloudilé – z větší dálky poslané – hvízdající melodie naší meluziny za
zimních večerů, kdy jsme ji slýchávali, sedíce u červených kamen! A teď si představte, že to
střílení je nekonečné – pěkná měsíční noc, kdy vše je zalito zelenavým, básníci říkají
„magickým“ světlem, že poznáš na 300 metrů i stín, nebo něco se mihá – a při tom nutná
práce – povinnost jeti třeba s vozejčekem, který nám Franta K. udělal – ovšem, že se to řádně
zalilo – do Prunay přes pole nebo silnici, kde však jsou zrádné díry a vozík dělá náramný
rámus, zvláště nebyl-li namazán – anebo nositi koly – kuláče na opevnění, nebo kopati kryty
pro přední stráže, běhati tak na pláni, jako kdyby ani Němce tam nebylo. Ale to už si řekneš:
Ale pro mne není ještě kulička ulitá, a jdeš smrti, která se ti šklebí, vstříc s ironií, s pohrdáním
jí i svým životem! A jsi vesel! Vždyť při takové práci – jediné to udrží odvahu! A ta noc, po
dnu ztráveném v zákopech anebo v děrách, třebaže je mrazivá dosud, je nám hodem – hodem
volného pohybu na volném vzduchu.“
„Nu a takový jeden večer šel Fricek – nikdo jej jinak jiným jménem nepojmenoval,
než tak – společně s druhými mými kamarády mé čety pro kuláče na stavbu přístřeší pro
„mitrajky“! Ovšem. Kdo by se tlouk „průkopem – kde se v koutech těžko otočíš – raději po
silnici. Oni Němci slyšet nebudou. Oni tak rádi, jako my – že večer jest, si zapracují.“
„Zajisté...“*)
A přece!
16.III.1915
„Dnes ráno šel kamarád Mojžíš na pohřeb zase jednomu nejmladšímu z nás – 18
letému – Frickovi – jednomu z těch, kteří přijeli z Anglie. Dostal večer při „corvée de bois“
ránu do břicha a za hodinu bylo po něm. Hoši zahradníci upraví mu hrobek na hřbitůvku
u Marquisky a upletou věnec. – Již druhý z nás – ti nejmladší. Jen kdyby to všechno mělo
svůj výsledek – většina z nás by nelitovala ani svého života – jen kdyby tu byl výsledek naší
vůle, naše svoboda.“
*) Táto časť článku a nasledujúci zápis zo dňa 16.III.1915 sú výpisy z denníka nášho nezabudnuteľného
letca Jendy Hofmana. Ďalší opis smrti malého Frica je výňatok z mojich osobných vojnových zápiskov.
38
II.
Fric František, střelec, padl u Marquises (Marne) 15. března 1915, pohřben tamtéž.
Narozen 3. února 1896 v Rajhradě, okres Hustopeč, příslušný do Brna.
Mladý hoch odjel z domova a uchýlil se do Anglie. Při vypuknutí války dal se
angažovati a přijel za námi na frontu. Byl milé povahy a stal se mně brzo, bohužel jen na
krátkou dobu, oddaným přítelem. Byli jsme v stejném družstvu, spali jsme vždy v stejné
podzemní díře, jedli jsme spolu, zkrátka byli jsme nerozluční.
Jednoho večera naše „escouada“ (družstvo) dostala za úkol donésti pro stavbu úkrytů
potřebný materiál do první linie. Pozoruhodné bylo, že jsem již od časného jitra pozoroval na
příteli zvláštní neklid. Práce byla rozdělena na tři dílce, ale pro netečnost jednoho z nás byli
jsme nuceni jít ještě po čtvrté, a právě při této poslední cestě stalo se neštěstí. Za první linií
zákopů byla silnice a my, chtějíce si nadejíti a jsouce již střelám uvyklí, vylezli jsme vždy ze
zákopů a šli po silnici. Silnice ta před skladištěm materiálu probíhala malým lesíkem
a Němci, kteří tušili, že se za ním něco skrývá, stále měli naň své pušky zamířeny. Šli jsme,
bavili se mezi sebou, já na kraji nejblíže k nepříteli, napravo asi na krok přede mnou Fric
a vedle něho na druhé straně br. Chrza se Siebertem, oba též dnes mrtví (padli v Artois 9.
máje 1915). Náhle zahvízdla střela těsně okolo mne a zaryla se tak, jako by pleskla do prkna,
do mého souseda. Nebohý zastenal, chytil se za boky a jen stěží jsme měli čas jej zachytiti.
Odnesli jsme ho co najrychleji na obvaziště, svlékli a položili na operační stůl. Fric byl však
již v agonii. Lékař nám kázal, abychom se vzdálili. Šli jsme, avšak mně a Chrzovi, jeho
nejvěrnějším, to nedalo, a sebravše jeho věci přes zákaz lékařův jsme se vrátili. Hoch náš po
injekcích přišel ještě k vědomí, všechna pomoc byla však marná, neboť střela projela střevy
a roztrhala je na několika místech. S počátku mluvil v deliriu, pak rozumně a volal nás jmény.
Přiblížili jsme se k němu a utěšovali jsme ho, jak jsme jen mohli, ač jsme se pro lítost sami
sotva drželi. Stenal a ujišťoval nás, že hned, jak přijede do nemocnice, nezapomene, volal
doktora na operaci a ... matku. Půl hodiny po zranění prestával již mluvit upadal v bezvědomí.
Bylo slyšet jen slabé bezmocné stenání, které se ztišilo jakoby v klidný spánek. Byla mu dána
ještě jednou nějaká injekce k ulehčení bolesti. Vtom se počal výraz jeho obličeje měniti,
raněný otevřel oči, podal nám ruce, plakal a volal nás jmény, prosil nás, abychom ho
neopouštěli, že bez nás nemůže býti, abychom mu ulehčili.
Bolest byla podle všeho čím dále tím krutější, neboť ruka jeho svírala mou tak
křečovitě, div, že jsem nevzkřikl. Lékař řekl tlumeně, že bude žít ještě 5 minut. Oči jeho se
počaly obraceti v sloup. Ústa se pootevřela, lapal dech a vyraziv ze sebe „Preiningře, Chrzo,
jste hodní, maminko má, odpusťte mi, maminko, maminko!“ a skonal, svíraje stále ještě naše
ruce.
Ani jsem nezpozoroval, že lékař nám dává najevo, že naše přítomnost je zbytečná.
Vstali jsme, odkryli hlavy a přiznám se, že jsem snad po prvé v cizině zaplakal. Neměli jsme
ani té síly, čehož podnes lituji, zatlačiti mu oči. Vynesli jsme jeho mrtvolu z místnosti
a připravili místo jiným.
Den ten si vyžádal většího počtu obětí než jindy. Jen v našem praporu bylo 6 zabitých
a asi 5 raněných. Druhý den jsme pochovali svého přítele a pečlivě vyzdobili jeho hrob.
Neměl štěstí – pobyl na bojišti asi 30 dní, ale zemřel hrdinně a udatně tak, jak se na Čecha
sluší. Slíbil jsem jeho památce, že po válce vyřídím jeho matce poslední vzkaz jejího syna (a
také v roce 1919 po návratu do osvobozené vlasti bylo první mou starostí slibu tomto dostáti).
39
O MRTVÉM PŘÍTELI SIEBERTOVI
ZIMA 1914 v Champagni u „Marquizky“, v zákopech, které má obsazeny česká rota
„Nazdar“ francouzské cizinecké legie.
Ve dne spíme a v noci prohlubujeme zákop, stavíme kryty a děláme jiné práce,
potřebné v zákopové válce. Menší oddíl mužstva dostává za úkol donésti ku práci potřebný
materiál a nářadí ze skladiště, vzdáleného asi jeden a půl kilometru za frontou do zákopu.
Protože spojovací zákopy nejsou ještě všude vykopány, je tento oddíl nucen část své
cesty vykonati po silnici, se strany nepřítele místy kryté malými lesíky a křovinami.
A taková místa jsou právě nejnebezpečnější.
Nepřítel dobře tuší, že se v noci za tímto krytem něco děje, má své zbraně za dne na
tato místa namířeny a v noci čas od času, nepravidelně vystřelí tam několik ran z pušek neb
i z kulometů.
Tak nám na těchto místech zabili u pluku v noci již několik vojínů, z nich jednoho
z nejmladších našich dobrovolců, zlatého, krásného hocha Frice.
Oddíl v tiché krásné noci vylézá ze zákopu a zvolna, jeden za druhým, aby se někdo
neztratil, postupuje za vedoucím četařem.
Když dochází se k nebezpečným místům, vidím, že můj dobrý kamarád, který šel za
mnou, přidává do kroku a připojuje se ke mně vlevo, na stranu, po které máme nepřítele.
Zlobí mne to a vytýkám mu, že tím se může státi, že se zadní ve tmě ztratí.
Siebert, tak se můj prostý hrdina jmenuje, širokoplecí obr ryšavých vousů, dobrák od
kosti, vždy usměvavý, mně ani neodpověděl a jde dále na místě, které zaujal.
Až na shromaždišti teprve mně řekl: „Víš, hochu, jsi mlád a na Vás mladé má smrt
zvláště spadeno. Je třeba Vás chrániti, jste plní nadšení a odvahy, mnoho můžete pro vlast
vykonati. Máš rodiče, já nemám nikoho. Na mně nezáleží, jsem sám a ostatně nic ti do toho
není a nebruč!“
Co jsem mu měl říci?
*
*
*
Zima přešla a v krátku 1915 jsme útočili u Arrasu.
Přítel Siebert všude vedle mne, kamarád oddaný k smrti.
Postupujeme s nadšením, nabádáme jeden druhého. I zpěv je slyšeti, „Lví silou,
vzletem sokolím...“
Ke konci útoku byl jsem raněn do prsou. Když jsem již omdléval, odvedl mne Siebert
do ústraní, pomohl obvázati, a když se přesvědčil, že jsem v bezpečí, vrátil se zpět do
střelecké linie.
Další naše styky byly již jen písemné.
Do nemocnice v Bretagni, kam jsem byl odvezen, mne došel 20./V od něho lístek
polní pošty, kde mezi jiným píše: „Oznamuji Ti, že po Tvém odchodu, jak jsem Tě naposledy
viděl, šel jsem na tu silnici, co jsi byl raněn. Tam jsme byli celou noc. K ránu nás přišly
vystřídat jiné trupy a my se vrátili k statku Berthonval, kdež jsme zůstali do večera. Druhý
den jsme šli zase do zákopů a zůstali v nich dva dni. Pamatuj na své zdraví, vrať se nám brzo.
My zde konáme vždy svou povinnost...“
A v dalším lístku z 27/V 1915 uvádí skromný hrdina mezi novinkami o kamarádech
a o průběhu dalšího boje: „Již čtyři ranění přišli zpět... Marocká divise měla přehlídku, při níž
i z nás dostali Médaille militaire. Dva byli jmenováni důstojníky a čtyři desátníky, a mezi
těmito i já. Srdečně Tě všichni zdravíme.“
Dostal jsem ještě dva lístky od přítele Sieberta. V jednom, ze 30. května (mája), píše:
40
„Včera jsme byli v tranších kopat spojovací zákopy a tak jsme měli čas všimnouti si
německých zákopů, kterých jsme nedávno dobyli. „Cagna“ (úkryty) až čtyři metry pod zemí,
opatřené podlahou, stěny vyložené dřevem a nahoře tisíce pytlů s cementem. To jsme teprve
zůstali koukati! V zákopech po celé délce samé můstky, aby voda stékala dolů. Pamatuješ na
naše blátíčko?
Bernard je mrtev, byl zabit jeden z prvních. Jinak je nám dobře...“
A 4. června (júna) mne došel lístek s touto zprávou. „Chodíme obden kopati zákopy.
Máme se teď dost dobře. Tvoříme nyní druhou Compagnii Bat/C. Tři setniny jsou Řeků, kteří
jsou právě v první linii, a my jsme v záloze pluku ve vesnici. My Češi tvoříme první a druhou
četu, Belgičané třetí a Poláci čtvrtou četu. Velitel setiny je Rus. Já sám jsem kaprálem
u osmého družstva. Všichni Tě srdečně pozdravujeme a brzy se uzdrav ... Co dělá Praha?“
A pak přišel útok 15. – 17. června (júna) 1915.
Dostal jsem o něm krátkou zprávu: „Z našeho družstva zbyli jsme dva a k tomu jsem
byl ještě lehce raněn. Chtěl jsem si proto ulevit a nechal jsem věci vzadu, ale pak jsem toho
litoval. Boj byl krutý. O kaprálu Siebertovi nemůžeme se ničeho dopátrati, byl jistě zabit.
Taktéž Chrza, kterého jsem viděl ještě za druhou linií. Bylo to prudší než 9. května (mája),
vzali jsme asi kilometr, pak nás Francouzi vystřídali, byli zatlačeni, až zase Senegalci vzali
terén zpět. Pak jsme šli znovu do zákopů, kdež jsme prožili hrozných 30 hodin, vrátili jsme se
bez pohromy, ale zamazáni důkladně, protože byla bouřka. Tak nás odvezli asi 30 km auty za
frontu na odpočinek.
Kde je náš Siebert, zlatý člověk...“*)
Tak jsem ztratil nejoddanějšího přítele v životě...
(Uverejnené v „Našem vojsku“ 1928.)
EMIL ULRYCH:
BOŽA UMIROFF
BOŽA Umiroff, vlastním jménem Nepomucký, byl pražský rodák. Za války bydlil v Paříži
a byl předsedou čs. kolonie a výboru čs. dobrovolníků ve Francii. Byl to zlatý člověk
a věnoval čs. odboji ve Francii mnoho a možno říci, že i svoje zdraví. Urovnal mnoho sporů
mezi různými spolky čs. ve Francii a připravil tak dobrou půdu pro Národní radu. Několik
koncertů uspořádal ve prospěch pokladny čs. dobrovolníků a kde mohl, tak je zval
a podporoval.
Vzpomínám na rok 1917, kdy pozval přítomné čs. dobrovolníky do svého zámečku ve
Vaucresson, nedaleko Paříže. Tam byly prožity příjemné chvílky a mnoho se zapomnělo na
válečné útrapy. (Později v 1919 byla umístěna v jeho vile turecká mírová delegace, která
přišla podepsati mír ve Versailles.)
Po válce odešel Umiroff do Anglie a Ameriky, kde se v Chicagu usadil a zařídil si tam
studio pro zpěv. Cvičil tam americké i jiné studenty našim písním. Republiku navštívil na můj
popud v r. 1929, kde se zúčastnil sjezdu Čs. obce legionářské a rozloučil se tak s ní naposledy.
Chřadnul stále. Byl odměněn za svoje zásluhy pro náš odboj revoluční medailí.
V prosinci (decembri) 1929 zemřel v Chicagu, podlehnuv tak žaludeční chorobě. Před
svojí smrtí obdržel ještě diplom od čs. dobrovolníků z Paříže, jako důkaz uznání a díků za
jeho houževnatou práci pro naši republiku.
Opustil naše řady navždy a proto mu budiž zachována stálá vzpomínka jako člověku
ušlechtilému, nezištnému a upřímnému.
__________
*) Siebert Václav, desiatnik nezvestný pri Souchez, Pas de Calais dňa 15. júna 1915. Narodený 13. marca 1888
v Kostelci n. L., okres Brandýs n. L. (príslušný tamtiež)
41
ZOZNAM
PADLÝCH ČS. DOBROVOĽNÍKOV FRANCÚZSKEJ ARMÁDY
(ROTY „NAZDAR“)
Parížske združenie čs. dobrovoľníkov (Odbočka Kr. F. L.) upozornilo redakciu na
neúplnosť zoznamu, uverejneného v prvom Zborníku a zaslala zoznam chýbajúcich, ktorý tu
uverejňujeme. Pri tejto príležitosti upozorňujeme, aby všetky nezrovnalosti a dodatky boli
nám láskavo oznamované a tým nám bola umožnená oprava úradných záznamov.
CAIPL František
CÍSAŘ Bonifác
ČADEK Josef
CHRDLE František
CHVÁLEK Jan
CHRZA František
DOSTÁL Alois
FIALA Šimon
HERZIK Josef
HŐLZL Gustav
JAKUBEC Jiří
JANČA Josef
JELÍNEK Alfred
KABELÁČ Jan
KUKLÍK Václav
KVAPIL Stanislav
KVÍČALA Zdeněk
LUKSCH Eduard
MALÝ Emanuel
MAREK Karel
MELICHAR Karel
MOJŽÍŠ Jaroslav
20.8.1917 pri Verdune MORGENSTEIN Jan
5.7.1916 na Somme
9.5.1915 pri Artois
MOTTL Ladislav
30.1.1918 v Poitiers
20.8.1917 pri Verdune NOVÁK František
9.5.1915 pri Artois
9.5.1916 pri Artois
PETR Josef
27.8.1917 Verdun
1.2.1915 na Somme
POLENO Jan
26.4.1918 neznám.
16.6.1915 pri Artois
RAIS František
15.6.1915 Souchez
9.5.1915 pri Artois
RATHAUSKÝ Fr.
19.8.1917 Verdun
9.7.1916 pri Dompierre ROŠKOTA Josef
14.5.1918 nemocnica
21.6.1915 pri Souchez ŠATOPLET Ludvik
27.8.1917 ambulanc.
11.7.1916 na Somme
SIEBERT Václav
16.5.1915 pri Artois
9.5.1915 pri Artois
SPAKA Vladimír
26.4.1918 na Somme
22.4.1918 pri Amiens ŠTĚTKA Augustin
9.5.1915 pri Artois
8.6.1916 na Aisne
SVAČINA Václav
16.6.1915 pri Artois
27.4.1918 na Somme
SVOBODA Josef
9.7.1916 na Somme
9.5.1915 pri Artois
VOLDŘICH Jan
9.5.1915 pri Artois
9.5.1915 pri Artois
VACEK Josef
26.4.1918 na Somme
27.4.1918 na Somme
ZAJÍC Karel
28.9.1915 Champagne
zmizol v r. 1918
ŽÁK Alois
1.7.1916 na Somme
16.3.1916 na Somme
ZÁRUBA Václav
9.5.1915 pri Artois
12.5.1915 pri Artois
ZEMAN Jaroslav
9.5.1915 pri Artois
5.7.1916 na Somme
ŽIBŘID Josef
4.7.1916 na Somme
17.4.1917 pri Remeši ZIEGLER Jiří
7.5.1918 na Somme
42
ZLOŽENIE ROTY „NAZDAR“ V ROKU 1914
Kapitán Sallé, veliteľ roty.
1. čata:
veliteľ: † Bourrianne, nadporučík.
1. polo čata:
1. družstvo:
25035 BLACKÝ Rudolphe,
desiatnik
†25002 ŠIBAL Josef
25172 ROTT Jaroslav
†25016 JONÁŠ Josef
25064 STRÉBL Bedřich
25005 TRACHTA Frant.
25008 JAKUBEC Jiří
25009 HOLEČEK Jindř.
†25062 PŘIBYL Josef
25004 WÄNKE Vilém
25120 HERNYCH Otto
25022 FISCHER Frant.
†25024 ČÁSLAVSKÝ Frant.
25018 SCHNEIDER Karel
11805 LATCHA René
2: polo čata:
2. družstvo:
3. družstvo:
4. družstvo:
25070 KOLÍN Václav,
desiatnik
†2347 LASSERE, trubač
25046 BUREŠ Martin
25026 LONEK Frant.
25015 VONÁSEK Jan
25011 KUCHYNKA Jar.
25012 DOSTÁL Jan
†25215 MAŇÁK Frant.
25197 JOMS Karel
25013 MACHÝČEK Boh.
25050 PLUNDER Otto
†25029 JIRÁNEK Frant.
†25051 NESVADBA Vilém
†25060 MAREK Karel
25007 VYCHODIL Frant.
†25200 ZEMAN
27960 LABORDE Jean,
26280 HOHMAN Valen
desiatnik
- tin, desiatnik
25045 VOTRUBEC Jan
25071 BLACKY Jean
†25067 PETRÁK Mirko
†25057 MOTTL Ladisl.
25014 HAMÁČEK Eman. 25038 ČMUCHÁLEK Václ.
25061 HOLANEC Rudolf †25037 RŮŽIČKA Jarosl.
25033 BRZICKÝ Alois
25059 CHLEBEK Hynek
†25112 HEJNO Karel
25049 VYSKOČIL Frant.
25052 HOLÝ František
†25040 DUBISZ Karel
25036 RICHTR Josef
†25041 FABIAN Alois
†25033 JIRSA Josef
25069 VITNER Jan
25044 MYNAŘÍK Ladisl. 25056 SCHMIDT Vladim.
25006 GINDRA Vojtěch
25023 SOJKA Jaroslav
†25042 PULTR Josef
25208 CAHA Vilém
25048 ŘEHÁČEK Josef
†26827 BOZINOS
25028 HILDEBRANT Josef,
JOFFÉ Simon,
účtovný desiatnik
účtovný desiatnik
2. čata:
veliteľ: nadporučík Chapoulaut.
1. polo čata:
5. družstvo:
25234 NECHANSKÝ Josef,
desiatnik
25137 ŽIVODAR Bogdan
†25077 HASTRDLO Bohusl.
25081 KLEVETA Emil
25084 BROM František
25292 FALTYN Václav
†25082 RÁKOS Jindřich
25138 SEBESTA Sylvestr
25093 BUKOVIČ Vladimír
25079 HASTRDLO Miroslav
25090 VALTERA Gustav
†25135 JANČA Josef
25083 TOMÁŠ Radim
†26674 ESCRIBANO
25230 JAROŇ Louis
TAUKRA Cyril
2: polo čata:
6. družstvo:
7. družstvo:
8. družstvo:
TAMCHYNA Josef,
desiatnik
25072 JIROUŠEK Josef
†25087 BLÁHA Emil
†25198 ZEMAN Jaroslav
25095 VRZAL Jaroslav
25027 KOFLER Ivan
25202 LETOVSKÝ Frant.
†25074 SVOBODA Josef
†25100 HERZÍK Josef
25106 MILICKÝ Antonín
25107 MAREŠ Bohumil
25099 HEREŠ František
25032 KOSTLÁN Otto
25281 UHER Josef
26472 KACHA Josef
†25091 KARAFIÁT Arnošt, 25196 SKOPEC Rudolf,
desiatnik
desiatnik
25115 ROŠKOTA Josef
25116 NOVÁK Karel
25122 VLČEK Richard
†25103 VOLDŘICH Jan
†25097 VANTUCH Josef 25120 PANCZEL Štěpán
†25121 ŽIBŘID Frank
†25126 ZÁBRANSKÝ Arn.
†25113 BERNARD Bělobor 25132 VLK Josef
†25111 ŠKRDLA Bohuslav †25104 SVAČINA Václav
†25109 HOLZL Gustav
†25102 RAIS František
25110 SEDLÁČEK Josef
25078 FISCHER Václav
25141 TREJBAL Adolf
†25124 LUKSCH Eduard
25125 FIEHAN Václav
25274 STEINER Josef
25119 SIMON Karel
†25142 FIALA Šimon
25133 PODRAZKÝ Rudolf 25181 BERGMANN Karel
25114 PŘEROST Josef
25150 STEJSKAL Frant.
DUCLOS, účtovný †25157 BŘEZOVSKÝ Lum.
čatár
TRONCHE, desiatnik
________________
Poznámka: Tento zoznam je stav roty, aký bol v zime roku 1914, tak ako rota odišla z Bayonne, než bola doplnená
čs. oddielom z Londýna. Krížom označení sú tí, ktorí počas vojny padli alebo zomreli následkom vojnových útrap. Čísla
uvedené pred každým menom sú vojenské matričné čísla. V zozname tiež chýbajú mená francúzskych poddôstojníkov,
veliteľov polo čiat, ktoré sa mi nepodarilo včas presne všetky zistiť.
43
3. čata:
veliteľ: † Adjutant Gaillard.
1. polo čata: serg. Phillipe.
9. družstvo:
25129 SVOBODA Václav,
desiatnik
25199 DOSTÁL Alois
25164 DOLEJŠ Josef
†25185 MIKL Eduard
25151 PETR Josef
25156 STORK Jan
25173 POSLUŠNÝ Frant.
†25146 ŽIVNŮSTKA Josef
25166 STANOVSKÝ Vilém
25161 PIVEČKA Alois
25203 BUBENÍK Václav
25162 VESTA Josef
25165 ULRYCH Emil
25211 HÁJEK Jaroslav
25195 KAFKA František
2: polo čata: serg. Liard.
10. družstvo:
11. družstvo:
12. družstvo:
27962 CAZAILLON,
desiatnik
25213 ANDRÁŠEK Frant.
25212 POLÁK Josef
25089 GRYGKAR Hugo
25167 RYCHTAŘÍK Frant.
25205 ZOMA Josef
25031 JEŽEK Karel
†25207 GUTFREUND Otto
†25145 ŠATOPLET Ludvik
25144 TEMR Václav
25188 POVOLNÝ Václav
25169 GORICKÝ Tomáš
25148 KIRCHNER Viktor
†25255 KRÁLÍČEK Frant.
†25086 ZAJÍC Karel
25286 KLOS Ferdinand,
25289 STEINSBERG Otto
desiatnik
desiatnik
25180 HULA Karel
†27096 JELEN Bedřich
†25204 MATĚJOVSKÝ Jar. 25155 BALLÝ Václav
†25206 SIMR František
†25182 MOJŽÍŠ Jaroslav
25170 TŮMA Václav
25154 ŠPICAR Václav
25194 ŠLEMIN Karel
†25171 KUKLÍK Václav
25209 VEVERKA Karel
25153 STARÝ Bedřich
†25174 HEZINA Jan
†25191 HOFMAN Jan
25190 MALKOVSKÝ Frant. †25184 JAKL František
25090 ALBERT Gustav
25175 CIEPKA Jan
25193 DOLANSKÝ Frant. †25176 MELICHAR Karel
25163 SOLNIČKA Jakub 25168 VANTOCH Zdenko
†25183 ŘÍHA František
†25201 ZÁRUBA Václav
25192 KOZEL Josef
25118 HÁJEK Augustín
25272 KOLAŘÍK Josef
4. čata:
veliteľ: † Adjutant-chef Andréani.
1. polo čata:
13. družstvo:
25113 ALESI, desiatnik
†25262 ŠTÍPEK Albert
25264 ANTOŠ Josef
25284 BRETTSCHNEIDER Vl.
25277 MÍČA Lambert
†25283 NOVÁK Antonín
†25217 RATAJ Antonín
25287 DANEŠ Emanuel
25239 KIRCHNER Jan
25291 BENONI Bohumil
25279 VONDRA Josef
25280 ŠIMEK Jaroslav
25302 ZASSO Angelo
†25131 TEICHMAN Ladislav
2: polo čata: serg. Molinié.
14. družstvo:
15. družstvo:
25003 KADAVÝ Jan,
desiatnik
25258 BROŽ Josef
†25276 LAŇKA Jaroslav
25235 SEDLÁK Jan
25239 NESVADBA Josef
25240 KAZDA Josef
†25289 KIRCHNER Ant.
†25261 ZIEGLER Jiří
25265 NOVOTNÝ Václav
25271 VYKUS Josef
†25266 EFFENBERGER J.
†25223 BEZDÍČEK Karel
†25225 HOUSKA Josef
25853 VANDUM
26575 FERRAN Pedro
†26256 DEVAIZE
25227 PILÁT Václav,
6395 VIGROUX
desiatnik
desiatnik
†25263 KULFÁNEK Ferd. †25228 MORNSTEIN Jan
25298 DIBLÍK Jan
25275 TÁBORSKÝ Jan
25278 HART Leopold
25218 ŠIMSA Miroslav
25233 JANKOVITCH Teod. †25270 ADAMÍK Jozef
†25219 KRAMATA Ondřej †25226 KORDAČ Ladisl.
†25220 CHRZA František 25268 ARNOLD Josef
25294 ŠTĚRBA Ludvik
25229 KOŠŤÁL Josef
†25260 SIEBERT Václav †25288 KUČERA Josef
25222 PREININGER Lad. 25236 OTRUBA Josef
†25295 CHRDLO František †25224 KROUPA Josef
25265 TOMKA Ondrej
25160 KUŘÁTKO Václav
26474 FIŠER František
25139 CHUDOMEL Josef
25123 RYCHLOVSKÝ Jos. 25267 KRÁLIČEK Jarom.
25179 PRIKNER Josef
22542 STRAVOLEMOS,
desiatnik
44
16. družstvo:
PRÁŇA:
MAROCKÁ DIVISE
V NÁSLEDUJÍCÍM podám co nejstručněji dějiny slavné „Marocké divise“, v jejímž pluku
Cizinecké legie po celou dobu bojovali naši první legionáři, příslušníci roty „Nazdar“.
„Marocká divise“ byla za světové války na frontě ve Francii pověstná svojí útočnou
kvalitou.
Veleli jí postupně v roce 1914 generál Humbert a Blondlat, v r. 1915 generál Codet,
v r. 1916 generál Degoutte a od 1. srpna (augusta) 1917 generál Daugan, který jí velel až do
ukončení války.
Byla to divise tzv. „volná“ t.j. netvořila organicky součást žádného armádního sboru
a byla vrchním velitelstvím přidělována vždy podle potřeby výhradně pro útočné úlohy.
Sestavena dnem 15. srpna (augusta) 1914 v Bordeaux z marockých pluků, prodělala
mnoho změn v přidělení podřízených jednotek, z nichž třeba uvésti zvláště: pochodové pluky
cizinecké legie, 4. a 7. pluk střelců (afrických) a 8. pluk zuávů, kteréžto pluky se nejvíce
vyznamenaly a získaly (zvláště cizinecká legie) pověst nejlepších pěších jednotek francouzské
armády.
Pochodové pluky cizinecké legie byly zformovány z dobrovolců různých národností,
kteří se na začátku války přihlásili do francouzské armády a mezi nimi, jak řečeno na začátku,
byli i Češi a Slováci, tvoříci z Bayonnu vyšlou rotu „Nazdar“.
Marocká divise účastnila se následujících bojů:
1914 - Bitva na Meuse,
- I. bitva na Marně,
- bitva u bažin St. Gond,
- I. bitva na Aisně,
1915 - květen (máj) – 2. bitva v Artois (u Arrasu),
- září (september) – 2. bitva v Champagni,
1916 - červen-červenec (jún-júl) – bitva na Sommě (dvakrát),
1917 - březen (marec) – německý ústup,
- duben (apríl) – „des monts“ (Champagne),
- srpen (august) – 2. ofensivní bitva u Verdunu.
1918 - červen (jún) – 3. bitva na Aisně,
- červenec (júl) – 2. bitva na Marně (Soissonnais-Ourcq),
- srpen-září (september-október) – Tlak na Hindenburgovu posici,
Bitva u Vauxaillon.
Třeba připomenouti, že generál Mittelhausser velel v roce 1916 – 1917 I. brigádě této
divise.
Dne I. července 1918 byla utvořena tzv. Marocká divise pod velením generála
Modelona, která se účastnila v srpnu (auguste) 1918, 2. bitvy u Noyon a dále tlaku
k Hindenburgově posici v září 1918, a bitvy v Somme-Py (Champagne-Argonne).
*
*
*
45
Podrobněji děje činů Marocké divise na francouzské frontě:*)
Marocká divise byla zmobilisována v Maroku.
6. – 18. srpen (august) 1914 – Sestavení, potom nalodění, přepravení a vylodění
v Bordeaux a v Cette.
18. – 23. srpen (august). Dopravení po železnici na západ od Meziéres.
23. srpen (august) - 6. září (september). Pohyb přes Meziéres na severovýchod, potom
ústup přes Meziéres a Vitry-les-Reims směrem ke kraji Fére-Champenoise.
28. srpna (augusta) boj u Dommery a Fosse á l´Eau (bitka na Meuse),
30. srpna (augusta) boj u Bertoucourt,
1. září (septembra) boje u Neuflize a Alincourt.
6. - 14. září (septembra). - Bojuje v I. bitvě na Marně od 6. do 10. Bitva v močálech
u Saint Gond, boje u zámku Mondement. Od 10. pronásledování přes Tours-sur-Marne
a Beaumont-sur-Vesle až k Prunay a k statku les Marquises.
14. září 1914 – 23. březen (marec) 1915 – Boje v tomto kraji (I. bitva na Aisně),
potom stabilisace a obsazení úseku směrem ke statku les Marquises a severně od Sillery,
rozšířeného po levici 7. října (októbra) až k pevnosti la Pompelle (mínová vojna): od 23. do
28. září (septembra), zúčastní se francouzských útoků ve směru Berru. 12. a 13. října
(októbra), potom 22. prosince (decembra) lokální francouzské útoky **) 1. března
(marca)1915 lokální německé útoky.
23. – 27. březen (marec). – Stažena z fronty; od 25. února (februára) dopravena po
železnici z kraje Epernay do kraje Saint-Pol.
27. duben (apríl) – 9. květen (máj). – pohyb do kraje Aubigny, potom od 29. dubna
(apríla) obsazení úseku na statku Berthonval a Targette.
9. – 12. květen (máj). – Bojuje v 2. bitvě u Artois, slavný útok proti kotě 140.
12. – 26. květen (máj). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Mont Saint-Éloy,
potom k Tiuques.
26. květen (máj) – 24. červen (jún). Pohyby k frontě a obsazení úseku u koty 123
a u lesa Carency, úseku 3. června zúženého po levici až ke Cabaret Rouge. – Od 16. do 22.
června francouzské útoku ve směru Givenchy.
24. červen (jún) – 24. září (september). – Stažení z fronty a poslání na odpočinek
k Wail. Od 4. července (júla), přepravení po železnici do kraje Montbéliard; od 15. července
(júla) pohyb k Giromagny; výcvik a odpočinek.
14. září (september) – 18. říjen (október). – Přepravení po železnici z kraje Lure do
kraje Suippes. Od 25. září (septembra) bojuje u lesa Sabot v 2. bitvě v Champagni; od 25. do
28. září útoky směrem k Trou-Bricot a vršku Souain. Od 30. září (septembra) rokádový pohyb
a obsazení úseku severo-východně od Sainte-Marie-á-Py.
18. říjen (október) – 21. prosinec (december). – Stažení z fronty ke Cuperly. Od 20.
října (októbra) přepravení po železnici z kraje Cuperly do kraje Pont-Sainte-Maixence; výcvik
a odpočinek.
21. prosince (decembra)1915 – 16. leden (január) 1916. – Pohyb ke Coeuvres-etValsery; výcvik.
16. leden (január) – 24. únor (február). – Pohyb ke Crépy-en-Valois; výcvik. Od 23.
ledna (januára) pohyb po etapách do tábora v Crevecoeur; odpočinek a výcvik. Od 13. února
(februára) pohyb do kraje Noyers-Saint-Martin; odpočinek.
24. únor (február) – 19. červen (jún). – Pohyb k Mont-Didier, potom obsazení úseku
mezi Oisou a Belval.
________________
*) Vyňaté z úradného diela francúzskeho ministerstva vojny o svetovej vojne.
**) 2. brigáda je od 26. októbra 1914 dopravená na sever a 11. novembra bojuje v bitke pri Ypres,
8. februára 1915 sa svojim príchodom do Eperney vrátila k divízii.
46
19. červen (jún) – 6. červenec (júl). – Stažení z fronty; přepravení po železnici do kraje
Amienes. V záloze na začátku bitvy na Sommě (1. – 6. červenec).
6. – 15. červenec (júl). – Pohyb k frontě; bojuje v bitvě na Sommě směrem k Belloyen-Santerre a na východ od Flaucourt: Od 7. do 13. července (júla) francouzské útoky proti
německým posicím na jiho-východ od Belloy-en-Santerre.
15. – 19. červenec (júl). – Stažení z fronty; přepravení po železnici do kraje Gournaysur-Aronde.
29. červenec (júl) – 29. řijen (október). – Pohyb ke frontě a obsazení úseku mezi
Belval a jižním okrajem lesa Loges.
29. řijen (október) – 17. listopad (november). – Stažena z fronty a poslána na
odpočinek k Estrées-Saint-Denis. Od 3. listopadu pohyb do táboru v Crévecoeur; výcvik.
17. listopad (november) – 28. prosinec (december). – Přepravení nákladními auty do
kraje Chuignolles. Obsazení úseku směrem k Belloy-en-Santerre a na jih od Barleux.
28. prosinec (december) 1916 – 25. leden (január) 1917. – Stažení z fronty; pohyb po
etapách k táboru v Crévecoeur; výcvik.
25. leden (január) – 8. únor (február). – Pohyb ke frontě; obsazení úseku
u Beuvraignes a na jih od Armancourt.
8. únor (február) – 14. březen (marec). – Stažení z fronty; některé jednotky jsou
poslány na práci k Montdidier, jiné jednotky jsou poslány na odpočinek k Froissy a ke
Crévecoeur-le-Grand.
14. – 31. březen (marec) – Pohyb k Mondidier. Pronásledování nepřítele (v 2. sledu).
(Německý ústup.)
31. březen (marec) – 26. duben (apríl). – Přepravení po železnici z Montdidier
a z Hargicourtu k Saint-Hilaire-au-Temple a ke Cuperly. Od 3. dubna obsazení úseku mezi
Auberive-sur-Suippe a severně od Baconnes. Od 17. dubna bojuje v Bataille des Monts.
Zmocnění se vrchu Sans Nom a Auberive-sur-Suippe.
26. duben (apríl) – 2. červen (jún). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek
k Châlons-sur-Marne.
2. červen (jún) – 4. červenec (júl). – Přepravení nákladními auty k Jonchéry-sur-Vesle,
potom od 5. června obsazení úseku mezi Aisnou a Miettou.
4. červenec (júl) – 18. srpen (august). – Stažena z fronty; od 10. července poslána na
odpočinek k Arcis-sur-Aube. Od 18. srpna přepravena nákladními auty do kraje Verdun;
práce.
18. srpen (august) – 3. září (september). – Obsazení úseku u Chattancourt a Mósy. 20.
srpna bojuje v 2. ofensivě u Verdunu. Zmocnění se lesa Corbeaux. Potom úprava dobytých
posicí směrem k Mose a na západ od Forges.
3. září (september) – 3. řijen (október). – Stažení z fronty, přepravení nákladními auty
do kraje Vaucouleurs, potom od 8. září do tábora Bois-l´Evêque; odpočinek a výcvik.
3. řijen (október) 1917 – 21. leden (január) 1918. – Obsazení úseku mezi Lincey
a rybníkem Vargévaux; 8. ledna 1918 lokální francouzská akce na sever od Flirey.
21. leden (január) – 31. březen (marec). – Stažena z fronty, poslána za účelem
výcviku k Vaucouleurs; práce; od 26. března opětné seskupení směrem k Vaucouleurs;
odpočinek a výcvik.
31. březen (marec) – 24. duben (apríl). – Přepravena po železnici na sever od
Beauvais, poslána za účelem pracovním a výcviku k Rumigny; potom držena v pohotovosti,
aby zakročila směrem k Sains-en-Amiénois a k Hangard.
24. duben (apríl) – 7. květen (máj). – Pohyb ke frontě; zúčastní se franko-anglické
akce na jih od Villers-Bretonneux a směrem k lesu Hangard. Vybudování a obrana v tomto
kraji jednoho úseku, zúženého po levici 29. dubna až k severnímu okraji lesa Hangard.
47
7. – 28. květen (máj). – Stažení z fronty; přepravení nákladními auty k Nanteuil-leHaudouin; odpočinek.
28. květen (máj) – 4. červen (jún). – Přepravení nákladními auty k Dommiers. Bojuje
v 3. bitvě na Aisně u vrchu Paris, Missy-aux-Bois, a Chaudun; ústupné boje, potom
vybudování nové fronty. Od 1. června, opětné seskupení v kraji Viviéres, Villers-Cottêrets.
4. – 20. červen (jún). – Pohyb k frontě a obsazení úseku směrem k Ambleny a Aisně,
přemístění po pravici 14. června směrem k Ambleny a Fosse-en-haut:
12. června nepřátelský útok.
20. červen (jún). – 5. červenec (júl). – Stažena s fronty a poslána na odpočinek
k Rethondes. Přezvána dnem I./VII 1918 na I. Marockou divisi.
5. – 22. červenec (júl). – Pohyb k frontě a obsazení úseku u Fosse-en-haut a k SaintPierre-Aigle. Od 8. července bojuje u Laversine a Saint-Pierre-Aigle v bitvě v Sois-sonsku
a v Ourcq (2. bitva na Marně); útoky proti Saint-Pierre-Aigle, Dommiers a Chaudun.
22. červenec (júl) – 27. srpen (august). – Stažení z fronty; přepravení nákladními auty
do krajú Breteuil a Crévecoeur-le-Grand; odpočinek.
27. srpen (august) – 17. září (september) – Přepravení nákladními auty na frontu;
přípravy na ofensivu; zúčastní se pronikání k Hindenburgově posici (Pousséevers la position
Hindenbourg): Zmocnění se Sorny (5. září; postoupení směrem k Vauxaillon; dobytí
německých posic v kraji Allemant (14. – 15. září bitva u Vauxaillon).
17. září (september) – 13. řijen (október). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek
k Vic-sur-Aisne potom k Meaux. Od 24. září přepravení po železnici do Rosiéres-aux-Salines,
odpočinek.
13. řijen (október) – 11. listopad (november). – Pohyb ke frontě, obsazení úseku
směrem k Bezange-la-Grande et k Brin; přípravy na ofensivu. *)
SENÁT FRANCÚZSKEJ REPUBLIKY – SCHÔDZA ZO DŇA 3.
JÚNA 1915
Prijatie návrhu zákona o zrušení vstupných zmlúv v cudzineckej
légii.
Predseda: Denný program prináša prvé prejednávanie návrhu zákona, podaného
pánom Henrym Bérangerom, o zrušení vstupu do francúzskej armády z titulu cudzineckej
légie od I. augusta 1914 neneutralizovaným príslušníkom národností, nachádzajúcich sa vo
vojnovom stave s Francúzskom a jeho spojencami.
André Lebert, referent: V zhode s vládou, dovoľujem si spýtať sa senátu. Nie je nikto
proti?
Náhlivosť je priznaná.
Vo všeobecnej rozprave má slovo pán Louis Martin.
________________
*) Podrobnejšie o osudoch Marockej divízie viď pojednania Mjr. Gšt. Preiningera „Marocká divise a česká účast
v jejích řadách za světové války“ – uverejnenom vo Vojenských rozhledech roku 1929.
48
Louis Martin: Napriek tomu, že poznámky, ktoré chcem učiniť, týkajú sa bližšie
článku č. 3, predsa si myslím, že by som ich mohol predniesť už vo všeobecnej rozprave, som
si istý, že rozprava nestratí na jasnosti.
Moje zakročenie je odôvodnené dvoma úvahami. Jednak by som rád počul od pána
ministra a od pána referenta bližšie údaje, pretože podľa toho, čo mi bude odpovedané, budem
možno nútený podať zlepšovací návrh. Pán referent na mňa kýva, že súhlasí, teší ma to.
Referent: Je to vaše právo, a dostane sa Vám celkového uspokojenia.
Louis Martin: Nechcem zbytočne predlžovať diskusiu.
Druhý dôvod, ktorý ma privádza na túto tribúnu, je prianie vysvetliť, nie však senátu,
ktorý je o veci dokonale informovaný, ale verejnej mienke, prostredníctvom tlače, ktorú to
o to prosím, otázku č e s k ú a p o ľ s k ú . Náš ctihodný kolega pán Henry Béranger
poslúchol vlastný cit tým, že predložil svoj návrh zákona, a nemôže než schváliť princíp tohto
zákona.
Ale tento návrh, ktorý smeruje k spätnému zrušeniu všetkých záväzkov, dohodnutých
od 1. augusta 1914 v cudzineckej légii, by bol, ak by bol prijatý tak ako je, prílišného rozsahu.
To isté myslel aj výbor, pretože učinil výnimku v prospech Alsasanov a Lotrinčanov
a to isté myslel aj ctihodný referent, ako vyplýva z jeho referátu, že navrhované opatrenia
budú pôsobiť „bez ujmy práv priznaných Čechom a Poliakom, na ktoré mieria dekréty z 27.
októbra 1914, zo 17. decembra 1914, čl. 7, § 2 a cirkulár zo dňa 18. novembra 1914.“ Tak
bolo ustanovené v minulosti páni, pri otázke nájomného, pretože citované texty sa vzťahujú
na túto špeciálnu otázku, že Čechom a Poliakom má byť poskytnuté zvláštne a priaznivé
postavenie a priamo zo slov pána referenta, z tohto šťastného rozpoloženia sa dá
predpokladať, že záväzky Čechov a Poliakov zostanú nedotknuté, avšak, nielenže tento
dôsledok nie je výslovne formulovaný v referáte, ale i to vám nie je neznáme, že zákonom je
iba to, čo je v jeho článkoch obsiahnuté. Ak práca výborov, pôvodný návrh, rozprava
a referáty, ku ktorým dal zákon podnet, štúdium všetkých prehlásení a dokumentov môže do
istej miery objasniť výklad zákona, napriek tomu platí v skutočnosti jediná vec, totiž litera
zákona.
Avšak litera zákona dáva pánovi ministrovi vojny moc, aby podľa svojho zrušil alebo
nezrušil záväzky, dohodnuté v cudzineckej légii. Nuž, ja od neho žiadam a dúfam, že sa v tom
zhodujú s pánom referentom, aby prehlásil, že záväzky Poliakov a Čechov zostanú
nedotknuté, vynímajúc samozrejme nepriaznivé individuálne prípady. Nechcem sa takto
dopúšťať násilia na slobode pána ministra vojny v prípade, že by sme nachádzali pred
prípadom zjavnej zrady, bolo by to na škodu vojenskej správe, ale vravím, že všeobecné
pravidlo, všeobecný princíp má byť, že záväzky Čechov a Poliakov musia byť rešpektované.
Vieme totiž nielen zo štúdií čo všetko Poliaci a Česi na svojom území od Nemecka
a Rakúsko - Uhorska znášali, ako mnoho sú tieto národnosti Francúzsku sympatické; teraz
však môžeme prehlásiť, že Česi, Slováci a Poliaci, odvedení od 1. augusta do vojska, vykonali
skvele svoju povinnosť, a že bojujúc za Francúzsko, väčšina z nich padla na bojových poliach
v Champagni a v Artois. (Potlesk).
Bolo mi hlavne potvrdené, že v týchto slávnych a hrdinských bojoch pri „Ferme
d´Alger“ boli Česi a Poliaci vyskúšaní najkrutejším spôsobom.
Chcel by som využiť túto príležitosť, aby som z tribúny senátu lepšie oboznámil
verejnosť s týmito Slovanmi, ktorí sú utláčaní Nemcami, a ktorých nám vo svojich spisoch
prvý odhalil, náš vynikajúci druh pán Louis Léger.
Poľská parížska kolónia je predstavovaná dvoma časopismi, oboma veľmi
zaujímavými a skvele podanými: La Revue de Pologne a Polonia. Rovnako i česká kolónia
vydáva trojitú publikáciu, práve tak poučnú ako zaujímavú a síce Nazdar, L´indépendance
tchéque, la Nation Tchéque, ktorú riadi pán Ernest Denis.
49
Článok Polonie z 20. mája, in titulovaný: Nech žije Francúzsko, nech žije Poľsko, je
zasvätený sláve a oddanosti poľskej légie.
„Zdar“, hovorí, „hrdinným pozostatkom nášho prvého oddielu poľských
dobrovoľníkov. Česť verným synom najvznešenejšej tradície bratstva franko-poľských zbraní.
Česť zabitým proti nepriateľovi.
Celý výkvet poľskej mládeže práve zahynul. Slzy bolesti tkvejú sa v našich očiach, ale
naše srdce prudko bije, pretože vo vznešenom vzmachu a v udatnosti našich vojakov
nachádza podporu, večnú vieru, nepremožiteľnú silu poľskej duše. Prvý oddiel našich
dobrovoľníkov, ktorých nazývame bayonskými, pretože sa im dostalo vojenského výcviku
v Bayonne, skladal sa z najlepšej mládeže našej parížskej kolónie.
Poslucháči Sorbonnu, umelci, intelektuáli i prostí robotníci, i synovia na prvé
zavolanie vojny hromadne vyskočili. Pretože sa ich definitívne prijatie nemohlo uskutočniť
pred skončením mobilizácie, strávili dni očakávaní na cvičení, oboznamovaní sa s vojenskými
metódami, učením sa francúzskym povelom.
Zazvonil deň 9. mája; oddiel poľských dobrovoľníkov severne od Arrasu kráčal v čele
zdrvujúceho útoku! Vyhladení strojnou puškou, celí od krvi, označujú každý krok svojimi
mŕtvolami, ani sa nezachveli.
Zakrvavené ústa nám rozprávajú toto:
Poľská kolónia v X (bolo to tiež pri prápore C, ktorého I. rotou boli Česi) práporu
mala česť kráčať v nedeľu 9. mája v čele útoku. Vykonali sme svoju povinnosť, útok sa
podaril. Nemci boli rozprášení, zanechajúc nám niekoľko tisíc zajatcov a bohatú korisť. Vtedy
päťdesiat Poliakov s niekoľkými Čechmi hájilo bok francúzskeho pluku proti teutonskej fúrii.
Málo zostáva z našich. Asi dvadsať. Podporučík Mazl dokázal predviesť, ako umiera
Poliak za vlasť.
Denný rozkaz vám povie ostatné.
Tomuto lakonickému rozprávaniu sa dostáva tragického potvrdenia. Každá hodina
nám prináša nový smútok, novú bolesť, každá hodina nám potvrdzuje, že prvý oddiel
poľských dobrovoľníkov bojoval hrdinsky a že uskutočnil hrdú nádej, ktorú sme do neho
vkladali.
Títo statoční chlapci, umierajúc s výkrikom „nech žije Francúzsko a nech žije
Poľsko“, nám zanechali odkaz.“
Upozorňujem Vás, pán minister, hlavne na nasledujúci odsek. Uvážte, či by pre Vás
bolo možné, uspokojiť prianie vyjadrené tak dojemným spôsobom;
„Bayonnskí tvoria iba nepatrnú časť všetkých poľských dobrovoľníkov, ktorí sú
roztrúsení v rôznych práporoch a rôznych plukoch.
Posledné prianie vojakov prvého oddielu bolo, aby boli všetci poľskí dobrovoľníci
zoskupení. Tejto túžbe zodpovedali žiadosti, žiadajúce pre Poliakov právo bojovať vedľa
svojich krajanov a právo zomrieť medzi svojimi.
Nikdy sme sa neodvážili formulovať toto prianie v domnienke, že bez
nevyvrátiteľných dôkazov v ruke by bolo neľahké využiť vlastnosti našich vojakov.
Slávna smrť niekoľkých desiatok našich, ako aj duševný stav našich slávnych
ranených, ukladajú nám povinnosť, aby sme podporovali vznešenú prosbu poľských
dobrovoľníkov.“
Dnes, keď bola odvaha, vytrvalosť, hrdinstvo a láska poľských dobrovoľníkov
k Francúzsku mocne vyskúšaná, dovoľujeme si predniesť priania dobrovoľníkov,
blahosklonnosti pána ministra vojny.
V poslednom čísle Polonie je pozoruhodný jeden pasus, ktorý, napriek tomu, že nie je
presne v medziach témy, ukazuje, s akou radosťou vítajú tieto statočné poľské živly všetko,
čo na vojnovom poli alebo z hľadiska diplomacie je úspechom Francúzska, akými sú
priateľmi hlboko preniknutými prianím, aby naša vec zvíťazila.
50
Nachádzam v „Polonii“ dlhý článok, z ktorého vám prečítam iba prvé riadky o vstupu
Talianska do vojny. Článok je nazvaný: „Štvordohoda a politika pána Delcassé-ho“
„Vstup, - hovorí sa tam, - Taliansko do proti germánskej koalície po boku Francúzska,
Anglicka a Ruska je dielo trpezlivo vybudované naším ministrom zahraničných vecí pánom
Teophilom Delcassé a doplňuje sériu jeho diplomatických úspechov, ktorých význam lepšie
než my ocenia budúce generácie. Pán Delcassé, ktorého bude nestranná história iste pokladať
za najväčšieho francúzskeho diplomata tretej Republiky, mal od okamžiku svojho vstupu do
politického života tri vodcovské myšlienky:
absolútnu nutnosť pre Francúzsko uzatvoriť alianciu s Ruskom,
zblíženie s Anglickom,
uzmierenie s Talianskom.
Tieto tri myšlienky sú dnes hotovou skutočnosťou.“
Vidíte, s akým hlbokým citom lásky k Francúzsku ľpejú Poliaci na všetkom čo
priaznivého sa pre nás udeje. Čo hovorím o Poliakoch, môžem beztoho, aby som zmenil
slovíčko povedať, o Čechoch, pretože tiež Česká légia brala hrdinne podiel na našich bojoch
a hojne preliala svoju krv v bitkách, ktorých sa zúčastnila.
Tak po našich úspechoch pri Notre Dame-de-Lorette, pri La Targette, pri Carency,
zostalo z českej légie iba 58 mužov, ktorí by na vyvolanie odpovedali „tu“. Ostatní boli zabití,
alebo ranení, ale ani jeden z nich neupadol živý do rúk nepriateľa. (Volanie: Veľmi dobre.)
Isteže budem tlmočníkom jednohlasného citu senátu práve tak ako celej zeme, keď
poľským a českým dobrovoľníkom poďakujem za ich slávnu obeť pre vec Francúzska a jeho
spojencov, to je za vec civilizácie, práva a spravodlivosti. (Potlesk.)
Hovoriac o Čechoch, nemôžem pomlčať o ich túžbe, ktorá ich ctí, tak ako nás teší, aby
boli zoskupení spoločne, aby spojením vyvinuli maximum úsilia v prospech našej zeme.
Výbor českej kolónie a dobrovoľníkov mi napísal list, ktorý tento tak oprávnený cit
rozvádza; stručne:
„My podepsaní čeští dobrovolníci 11. a 12. roty cizinecké legie v Mascaře jsme se
rozhodli poslati českému výboru kolonie a dobrovolníků tuto žádost.
V poslední době měli jsme potěšení čísti Vaši revue „L´indépendance tchéque“. Podle
článků, které jsou tam uveřejňovány, můžeme si učiniti představu o cílech a činnosti vašeho
výboru, jakož i o úspěchu, jejž zaručuje naši věci ve Francii. Proto doufáme, že budete
podporovati naši žádost.
Vstoupili jsme do vojska za týchž podmínek, jako naši krajani, kteří nyní bojují ve
Francii proti odvěkému nepříteli – Němcům. Ale následkem omylů administrativy jsme zde
považováni za Rakušany, to je za příslušníky nepřátelského národa.
Jsme vzdáleni toho, abychom si dovolili kritiku, ale jsme nuceni hleděti na stávajíci
poměry jako na urážku sebezpření, s nímž jsme se rozhodli obětovati naše soukromé zájmy
tím, že jsme opustili své, a dáti své životy, bude-li toho třeba, za drahou zemi svobody, již jsme
se naučili milovati již jako děti.
Jako Česi jsme hotovi procediti radostně a hrdě naši krev, abychom vypudili
germánské vetřelce, ale je nám nesnadno pochopiti, proč jsme zde odsouzeni k zneklidňující
nečinnosti.“
A inde:
„Nie sme početní a v návrhu pána Henryho Bérangera je: Ani jeden Austro-Nemec
v légii.
Nie som ani Nemec ani Austriják, ale mňa, ako Poliaka, rakúskeho poddaného
a dobrovoľne odvedeného na dobu celej vojny, týka sa zmienený článok ako ktoréhokoľvek
Nemca či Rakúšana. Nedovolím si, pán senátor, aby som plytval Vašu trpezlivosť tým, že by
som Vám uvádzal tisíceré poníženia, ktoré znášame od počiatku nášho odvedenia jedine
preto, že sme boli asimilovaní cudzineckou légiou. Všetko som znášal, ako som len najlepšie
51
vedel. Až doteraz sme útočili.*) Stráženie zákopov po celú zimu a nepatrné straty, mi ešte
nedávali právo, aby som sa zrovnával s vojakmi, ktorí prekonali Marnu, Vogésy atď.
(Výborne, výborne.)“
Práve tu obdivujem neskonalú jemnosť tohto Poliaka, ktorý aj keď sa sťažuje na
prísnosť disciplíny, vraví: „Až dodnes som si myslel, že nemám právo sa sťažovať, pretože nie
som rovný tým, ktorí preliali svoju krv na bojových poliach Marny“
Dnes je však skutočne náš; statočne si získal právo, vyjadrovať sa ako jeden z našich.
„Dnes sa veci zmenili. Poľská rota druhého pochodového pluku od prvého
cudzineckého bola v čele útoku pri Neuville. Z 240 nás zostalo 37. Väčšina mojich priateľov,
ktorí našli smrť na bojisku, vstúpila do vojska s pokiaľ možno najväčšej nezištnosti. Svojim
vstupom do armády nasledovali ani naturalizáciu a ani záchranu svojho majetku pred
sekvestráciou. Skoro všetci sme boli poslucháčmi parížskych vysokých škôl, Poliaci,
Rakúšania, Rusi, Nemci, a keď sme ponúkali svoje služby vlasti a ohrozenému Francúzsku,
nemohli sme predvídať skepticizmus verejného mienenia, ktorý sa tvrdohlavo vzpiera uveriť
v nezištnosť nášho činu. O tých z nás, ktorí sú vzhľadom k svojmu spoločenskému postaveniu
zbavení podozrenia, si zasa myslia, že sú to chytráci, akoby sa nechali naverbovať pre kúsok
chleba, a za cenu vstupu do armády chcú získať iné výhody. Skepticizmus verejnej mienky
nepripúšťa nejaké čisté a prosté angažovanie sa do vojska s jedinou myšlienkou, biť sa
s dedičným nepriateľom. Bérangerov zákon je veľmi spravodlivý pre podozrivých, no
drakonický pre ostatných, všetkých nás hádže do jedného vreca. Pokladá légiu za druh
internovania a je prirodzené, že takýto pohľad na nás vyvoláva v pluku mnohonásobnú
odozvu.
Dozvedel som sa od priateľov, pán senátor, že ste sa v jednom okamžiku ráčil
zaujímať o poľských dobrovoľníkov, dovoľujem si obrátiť sa na Vás so žiadosťou, či by
nebolo možné vymôcť zlepšenie čo sa týka Poliakov a ich pridelenia k francúzskym plukom,
alebo iné ekvivalentné riešenie.
Zostávam v dokonalej úcte atď.“ (Živý potlesk.)
Dôkazy tak rozhodnej lojality, a my máme ešte aj iné, nás mnohokrát uviedli do
krutých rozpakov, často srdcervúcich, keď sme videli nutnosť, že vzhľadom k priestupkom
k zneužitiu, o ktorých sa chcem zmieniť, sme nemohli poskytnúť zvláštne postavenie toľkým
statočným chlapcom, ktorí by si ich boli individuálne zaslúžili. Dúfame, že táto rozprava,
ktorú budem čítať – pretože je nutné, aby ju čítali, – bude rehabilitáciou všetkých tých, ktorí
ako pisateľ listu, ktorý ste tu práve počuli, uzatvorili dobrovoľnú zmluvu, zbavenú všetkých
záujmových úvah alebo hnaní sa za osobným prospechom.
Musia sa dozvedieť, že dnešná rozprava a potlesk, s ktorým ste prijali moju poslednú
zmienku, sú ich poctou a ochranou do budúcnosti, nech sú kdekoľvek, proti tým, ktorí by ešte
boli v pokušení dávať ich dokopy s ulievačmi z légie, a proti ktorým nemôže byť nikdy dosť
prísne zakročené.
Cudzinecká légia, - oni k nej patria, pretože sú hodní svojho miesta, ktoré bolo poctivo
dosiahnuté, bude rešpektovaná.
Čo sa týka ostatných, neváhajte, dajte pánovi ministrovi vojny prostriedky, na ktoré
čaká, aby mohol ochrániť a očistiť od nich légiu. Ak ich energicky vyhlásite, budete jednať
v najväčší prospech tých, ktorí naozajstnej légii hrdinsky bojujú a zomierajú za našu zem.
(Potlesk.)
Millerand, minister vojny: Žiadam o slovo.
Predseda: Slovo má pán minister vojny.
________________
*) Píše to v zime pred bitkou pri Arrase.
52
Minister vojny: Ako povedal pán referent vo svojej skvelej reči, ktorej senát tlieskal,
minister vojny úplne súhlasí s výborom vo veci návrhu, ktorý je vám predložený. Ani na
okamžik by som vás tu nebol zdržal, keby som nemal v úmysle pripojiť sa z tejto tribúny
k výrečnej pocte, ktorú tu preukázali najprv pán Louis Martin a po ňom pán referent*)
českým a poľským dobrovoľníkom, ktorí tak hrdinsky a statočne preliali svoju krv a obetovali
svoje životy za Francúzsko. (Výborne, výborne.)
Pán referent vysvetlil, prečo a ako k našej veľkej ľútosti je nám do budúcnosti
nemožné učiniť nejaké rozdelenie a dovoliť vstup do armády tým, ktorých narodenie učinilo
Otomanmi alebo Austro-Nemcami. Napriek tomu, by bolo nespravodlivé aplikovať na tých,
ktorí sa práve bili, článok 2., a vylúčiť ich z radov, ktorých sa ukázali byť hodnými.
Preto tiež autor návrhu, ctihodný pán Henry Béranger a výbor súhlasili, aby znenie, na
ktorom sa uzniesli, bolo pozmenené tak, aby ministrovi vojny bolo ustanovené právo na svoju
zodpovednosť učiniť rozdelenie medzi podvratnými živlami, ktoré je nutné z légie vylúčiť,
a ostatnými. A ja ďakujem senátu i snemovni, že mi dali prostriedky, aby som ich zákonne
z légie vylúčil. Touto zmenou učiníme po práve tým dobrovoľníkom, ktorých sme z tejto
tribúny tak výrečne a tak spravodlivo pozdravili.
Po zmene článku 2. musí nasledovať iná malá zmena článku 4. ktorú pán referent
vopred oznámil a môžem povedať, že i prijal.
Článok 4. sa totiž výslovne dotýka zrušenia všetkých všeobecných ustanovení
odporujúcich tomuto zákonu, ale hlavne na ustanovenie čl. 3. zák. zo dňa 5. augusta 1914.
Toto výslovné ustanovenie je nielen neužitočné, ale malo by za následok nespravodlivosť,
ktorej sa senát nechce dopustiť. Dekrét z 3. augusta 1914 dovoľuje totiž cudzincom nielen
Austro-Nemcom a Otomanom, ale všetkým cudzincom, príslušníkom neutrálnych alebo
i spojeneckých zemí, aby vstúpili do cudzineckej légie na dobu trvania celej vojny.
Henry Béranger: O tých sa nemôže jednať.
Minister: Ako hovorí ctihodný pán Béranger, nemôže sa jednať o to, aby im bol
zakázaný vstup do légie.
Henry Béranger: Článok 4. je dôsledkom článku 1., a čo sa mňa týka, celkom
pristupujem na zmenu učinenú pánom ministrom.
Minister: Následkom toho v tomto ako i vo všetkých ostatných bodoch sa celkom
zhodujeme a ja nemôžem než vopred poďakovať snemovni za zbraň, ktorú vkladá do rúk
ministra vojny. (Potlesk.)
Predseda: Pýtam sa senátu, či chce prejsť k debate o článkoch návrhu zákona. (Senát
rozhodne, že prejde k debate o článkoch.)
Predseda: Pristupujem k čítaniu prvého článku:
„Po celú dobu trvania terajšej vojny a na celom francúzskom území, zakazuje sa vstup
do vojska z titulu cudzineckej légie príslušníkom štátov, ktoré sú vo vojnovom stave
s Francúzskom alebo jeho spojencami.“
Nikto sa nehlási o slovo k prvému článku?
Dávam hlasovať.
P. predseda: „Čl. 2. Po vyhlásení tohto zákona, môže byť ihneď zrušený vstup do
armády, majúci povahu, vyskytujúcu sa v čl. 1., ktorý bol podpísaný od dňa vyhlásenia vojny.
Čl. 3. Z ustanovenia tohto zákona sú vyňatí Alsasania a Lotrinčania ...
Tu, páni, je znenie článku 4. navrhnuté výborom:
Čl. 4. Všetky ustanovenia, odporujúce tomuto zákonu, sa rušia.
Predseda: Dávam hlasovať o návrhu zákona.
________________
*) Podľa toho sa pravdepodobne po senátorovi L. Martinovi ujal slova referent a bližšie vysvetlil účel navrhnutého zákona
a replikoval na predchádzajúcu reč.
53
Predseda: Po hlasovaní senátu výbor navrhuje, aby názov zákona bol formulovaný
takto: Návrh zákona o vstupe do francúzskej armády z titulu cudzineckej légie v dobe od 1.
augusta 1914, neutralizovaným príslušníkom štátov, ktoré sú vo vojnovom stave
s Francúzskom a jeho spojencami.
Nie sú žiadne poznámky?
Návrh zákona sa prijíma.
(Výpis z „Journal officiel“)
Poslanec GARAT, starosta mesta Bayonne a Denisov priateľ:
PRAHA A BAYONNE – ČECHY A KRAJ BASKOV
Bolo možné si niekedy predstaviť a pomyslieť si, že jedného dňa mená týchto dvoch
miest a dvoch zemí tak vzdialených budú späté spoločným vlasteneckým kultom a rovnakým
cítením?
Aby sme mohli byť účastníkmi tohto neobyčajného predstavenia, bolo k tomu potreba
hrozného prevratu, ktorý trval 5 rokov, postavil jeden národ proti druhému do krutého boja
a zblížil druhých do tklivého celku.
Zdá sa, akoby dejiny tešilo zmiasť súlad možností a vzdorovať predvídaniu.
Udalosti nasledujú jedna za druhou, predbiehajú sa, inteligencia človeka sa podrobuje
ich zákonom.
Prvé nepriateľstvo prekvapuje českú a slovenskú kolóniu, zloženú z umelcov
a umelkýň, mladých obchodníkov, súkromných živnostníkov, už dlho usadených v Paríži,
pracovitých a počestných, živiacich sa vytrvalou prácou. Väčšina z nich, vo Francúzsku
natrvalo usadená, má svoje rodiny, zastáva čestné miesta; veľkomesto ich obzvlášť pripútalo,
mnohí medzi nimi sa oženili s Francúzkami. Napriek tomu, že si u nás vybudovali svoje
domovy, srdcom a duchom zostávajú verní Čechám, Morave a Slovensku, vlasti, podrobenej
rakúsko-uhorskou ríšou.
Zmýšľaním sú Francúzi, ale napriek tomu z nich vojna urobila nepriateľských
poddaných. Rakúska vláda, poznajúc ich zmýšľanie, váha ich zavolať, šľachetné Francúzsko
im v hodine nebezpečenstva podáva pomocnú ruku.
Zhodou okolností, som sa v tomto chaose prvých vojnových dní stretol s profesorom
Ernestom Denisom, zaslúžilým historikom a autorom pamätihodných diel „O české
samostatnosti“.
On to bol, ktorý spísal podivuhodné pojedanie o Jiřím z Poděbrad, o Jagelovcoch,
o prvých Habsburgovcoch, o pražskej defenestrácii, o Čechách po Bílé hoře, o vzkriesení
Čiech...
Tento významný historik, napísal svojim perom dejiny tohto národa, síce malého
počtom, ale veľkého svojou históriou.
Národ mučeníkov, ktorý striedavo poznal opojenie zo samostatnosti, utrpenie
beznádejných bojov a poníženie poroby.
Jeho história je dlhou Kalváriou.
Tento vedec, ktorý je tak dobre zapísaný do Českých sŕdc, ma žiada o prispenie. Bol
podnecovateľom udalostí, ktoré nasledovali, moja skromná úloha bola obmedzená na to, aby
som sa stal hlasom, obhajcom a bojovníkom Denisovho ideálu.
54
V záhradách Palais Royal v Paríži, pod vysokými klenbami, ktoré poznali nádheru
cisárstva a vzrušenie revolúcie na dva kroky od sochy Camilla Desmoalinse, na ktorej je
zvečnený, postavený na stoličke ako reční na barikáde k parížskemu ľudu – tam sa
zhromaždilo asi 1000 Čechov a Slovákov.
S profesorom Denisom k nim prehováram o ich nastávajúcej povinnosti, pripomínam
im, že v cisárskej rakúsko-uhorskej habsburskej monarchii poznali iba poníženie, spôsobené
porobou.
Naznačil som im, aký osud ich čaká: buď byť uzatvorený v koncentračných táboroch
s nečestným znakom na čele ako nepriatelia Francúzska, alebo sa pridať na stranu pravdy,
spravodlivosti a slobody!
Slúžiť Francúzsku, znamená slúžiť vlasti. Nikoho ani nenapadne, aby sa vrátil do
Rakúsko-Uhorska a slúžil v cisárskom vojsku, ktoré už bolo na pochode k našim hraniciam.
Ale slová sú v týchto tragických hodinách tak nepatrná vec. Presvedčenie Čechov
a Slovákov je utvrdené. Nenechajú nás ani dohovoriť, s mohutnou aklamáciou sa zo všetkých
hrdiel ozýva jediný výkrik:
„My chceme slúžiť Francúzsku! Nazdar!“
Ministri vojny a vnútra schvaľujú túto kolektívnu a slávnostnú prihlášku, ktorú im
prinášame.
Česi a Slováci budú slúžiť v radách spojeneckých vojsk záujmu Francúzska a svojej
vlasti. Ich rodiny budú voľné, budú žiť na francúzskej pôde, a bude im pomáhané tak ako
našim.
Česká légia je utvorená; ide iba o výcvik, aby zvíťazila.
Minister vojny súhlasí s tým, aby český oddiel bol poslaný do Bayonnu, kde sa mu
dostane vojenského výcviku.
Náš ľud ho privítal s nadšením. V okamžiku sa stávajú našimi priateľmi, tak ako by už
odpradávna žili medzi nami. Ich výcvik je skončený, nastáva hodina odjazdu. Bayonnské
dámy vyšli čs. vojsku zástavu, ktorú odovzdajú dňa 12. októbra 1914 „ Rote Nazdar“, ktorá
odchádza na frontu. Dobrovoľníci skladajú prísahu.
Spomínam si na odjazd vašich krajanov počas októbrového popoludnia r. 1914.
Za krásneho dňa, keď sa zdá, že sa leto oneskorilo, aby sme za ním žialili, a slnko
vysiela svoje posledné južné lúče, odchádza stotina „Nazdar“ na frontu. Aký boli krásni tí
synovia Čiech a Slovenska, prekypujúci energiou! Keď nás opúšťali, pociťovali sme obzvlášť
silno ich sebaobetovanie a rozsah ich odriekania.
Mnoho našich dôstojníkov a poddôstojníkov, ktorí boli nápomocní pri ich vojenskom
výcviku, ich sprevádzalo na frontu.
Boli to: kapitán Sallé, ktorý im velil a bol na konci vojny menovaný podplukovníkom,
nadporučík Léonce Carré, spriaznený s jednou z bayonnských rodín, ktorý žiadal, aby mu
bolo povolené ísť s vašimi dobrovoľníkmi, a bol prvým zabitým vášho pluku dňa 21.
novembra 1914, adjutant Jean Molinié, nezvestný v bitke z 9. mája 1915, keď toľko vašich
padlo; ako znamenitý inžinier chémie bol seržantom u 249. pluku a potom bol pridelený
k výcviku českých vojakov; mohol sa vrátiť naspäť k svojmu pluku, ale odmietol, aby mohol
ísť s nimi, nadporučík Paul Doumic, brat akademika René Doumica, ktorý, aj keď bol starší
ako 50 rokov, šiel tiež na svoju žiadosť s nimi ako nadporučík u roty a zomrel pred
nepriateľom, sotvaže prišli na frontu, adjutant Adolphe Destribat zo Saubrigues odišiel tiež
s nimi a zomrel počas posledných bojov.
Buď česť týmto hrdinom, bratom vašim; jedni ako druhí boli zajedno vo svojom
zvrchovanom sebaobetovaní; osud ich spojil v spoločnej smrti; venujem ich pamiatke rovnaký
obdiv a rovnakú úctu.
Bolo ich 600 – a zostalo ich asi 180. smrť kosila ich rady v útokoch, ktoré zostali
pamätné. Tí najvyšší vojenskí hodnostári to potvrdili.
55
Pán generál Mittelhausser, veliteľ 18. armádneho zboru bolo možno šťastnou zhodou
okolností zúčastniť sa oficiálne významnej slávnosti odhalenia čs. pamätnej dosky v Bayonne,
vyjadril sa o nich najvyhovorenejším spôsobom.
Českí a Slovenskí dobrovoľníci, idúc do bitky, šli na istú smrť. Pretože boli
považovaní za „rebelov“ ako Nemcami, tak i Rakúšanmi, čakala ich iba smrť zastrelením, ak
by sa boli stali ich zajatcami.
Každý to vedel. Uchoval som si clivú spomienku na posledný list, písaný zástavníkom
Karlom Bezdíčkom. Pred bojom, keď mal akési tušenie, že v ňom nájde istú smrť, napísal mi,
že nechce za nič na svete, aby zástava, vyšívaná bayonnskými dámami, padla do rúk
nepriateľa a pripevnil si ju okolo tela. Tak, ako mi to oznámil, poznal slávnu smrť v tomto
rubáši z červeného saténu v českých farbách a s národným znakom „Bieleho leva“.
Aké víťazstvo – ale koľko krvi!
*
Prajeme si, aby priateľstvo a vzťahy vašej mladej republiky a našej trvali po storočia
pre dobro oboch národov, ktorých pokrok súvisí s pokrokom ľudstva.
My, československí Slovania a francúzski Románi, pokračujeme v rovnakom
republikánskom a demokratickom ideály.
Tento ideál sa v strednej Európe usídlil pôsobením francúzskeho génia.
V týchto krajoch, ktoré boli po dlhú dobu podrobené feudálnej porobe a stali sa
obeťou koristníctva, znamená tento duch apotheosu vašej národnosti, ktorá prežila všetko
poníženie a stáročnú perzekúciu.
Víťazstvo spojencov, ku ktorému vaši dobrovoľníci víťazne prispeli, zlomilo vaše
putá, vrátilo vám slobodu, dalo Čechom v Čechách a Slovákom na Morave a na Slovensku
vzácnu nezávislosť, pre ktorú neprestávali bojovať pod ťažkých rakúskym a maďarským
jarmom.
Vedľa tak veľkého násilia a krviprelievania zaznamenajú dejiny s radosťou tento fakt
spravodlivosti a nápravy.
Povedia tiež, že Francúzsko, plameň svetla a sídlo pokroku, v duchu svojej
šľachetnosti a svojho idealizmu videlo v hodine nebezpečenstva mužov všetkých rás, zo
všetkých možných krajov a najrôznejšieho vzdelania postaviť sa do boja, ktorému zasvätili
svoju udatnosť a svoje životy k záchrane Francúzska.
Tiež všetkým záchrancom našej vlasti vzdávame hlbokú vďaku....
PETER BEZRUČ A ČS. LÉGIE Z FRANCÚZSKA
Význam básnika Petra Bezruča ako morálneho činiteľa a vychovávateľa, rovnako ako
Jiráska, Machara, Čecha a iných je nad všetky pochybnosti veľký. Všetci dobre vieme, ako
cennou na vo Francúzsku bola počas vojny každá ich kniha, ako dychtivo boli čítané počas
dlhých večerov v zajateckých táboroch, vo vojenských ubytovacích miestnostiach za frontov
i na fronte.
Rakúsko – Uhorská vláda dobre poznala a dokázala oceniť ich význam a snažila sa
ako mohla učiniť ich neškodnými. Všetky prostriedky a zámienky boli vhodné a preto mnohí
naši literáti neušli prenasledovaniu a vezeniu.
Tiež Peter Bezruč bol nejakú dobu počas vojny väznený. Dôvod pre ktorý bol
perzekvovaný je zaujímavý.
56
Dlhšiu dobu pred vojnou, žil v Paríži istý Ján Grmela, pôvodom z Moravy, bývalý
samosprávny úradník, ktorý sa pokladal za veľkého básnika a pravdepodobne túžil po sláve.
Na začiatku vojny sa náhle objavil v českej kolónii a iných českých združeniach a nechal
o sebe kolovať povesť, že je Peter Bezruč. Uverejnil tiež niekoľko úbohých básní, v ktorých
sa snažil napodobniť Bezručov štýl v „L´Indépendance Tchéque“ a podpísal sa ako P. B.
Tieto noviny sa dostali do rúk rakúskych úradov, pravý Bezruč bol na Morave
zatknutý a držaný vo väzbe celých 7 mesiacov.
Bolo tak oklamaných mnoho krajanov, ale bol zavčasu odhalený a zneškodnený. Je
zaujímavé, že Denis ako jeden z prvých poznal v ňom podvodníka.
Tak sa stal pravý Nezauč vlastne príslušníkom našich légií, pretože aj keď vzdialený,
bojoval s nami svojim utrpením. Boli sme na jednej fronte, v rovnakom boji proti Rakúsku.
Z toho dôvodu ho redaktor tohto Zborníka požiadal o pozdrav a písomný príspevok pre našich
bratov. Ďalej uverejňujem oba listy k tomu sa vzťahujúce.
I.
Vážený mistře,
obracím se na Vás s prosbou.
Pro nás, francouzské legionáře, znamenáte mnoho. Jen namátkou vzpomínám, jak
jsme měli s sebou v zimě v roce 1914 v zákopech v Champagni jediný exemplář Vašich písní
a čítali v nich při našich večerních dýcháncích a vzpomínali Vás, tehdy neznámé, tajuplné
osoby a Vašich Beskyd. Týž exemplář prožil později s námi Afriku, výpravu k Sahaře, byl za
jinými bratry poslán do Dardanel a skončil svou existenci v roce 1918 někde u Terronu.
Nevíte zajisté nic, nejdříve o naší radosti při zvěsti, že prý jste v Paříži, a později
o velkém zklamání, když jsme se dozvěděli, že byl to jen kdosi, který se kryl za Vaší
tajuplností, jakýsi Grmela. Pak naši bolest, když jsme se dověděli, že jste uvězněn, měli jsme
však důvěru, že vše překonáte, a věřili jsme Vám. Mohu Vám jen pověděti z vlastní
zkušenosti, dotvrzené dobou celé války a připomenouti Vám, že Vaše dílo bylo jedno
z nemnohých složek morální vzpruhy, která nás sílila v těžkých dobách bojů v řadách
francouzské armády.
Odbočil jsem a dovolím si vrátiti se k jádru své žádosti.
„Kruh francouzských legionářů“ svěřil mi redaktorství svého druhého Almanachu
historických vzpomínek a článků o účasti čs. legií v bojích na západní frontě.
V prvním díle, který vyšel loni v jubilejním roce, bylo pojednáno jen o bojích, v tomto
druhém díle je nutno pojednati též o morálních činitelích našich francouzských legií. A tu
máte Vy, mistře, Jirásek, Machar a Čech svým dílem účast největší. Z toho důvodu dovoluji si
Vás žádati o Vaši vzpomínku ať veršem nebo prósou našim padlým, nebo cokoliv, co by mělo
vztah k našim legiím ve Francii.
Mrzí mne, že Vás vyrušuji ve Vašem klidu, ale není pomoci, jste „Petr Bezruč“ a tak
patříte nám příliš a je nutno, aby ste na nás, francouzské legionáře, nezapomněl......
Praha, 13. VIII. 1929
II.
Pane majore,
odpovídám trochu pozdě na Váš laskavý list: ale byl bych rád řekl ano k Vaší žádosti,
pro mne tak čestné – ale nemohu chytit noty. Zestárl jsem, můj obzor byl dosti úzký a pak si
myslím, že je nesmírně těžko (pro mne, který odpovidá důsledně na žádosti o příspěvky
čtyřverším:
57
Být mlád, bych verše vyrazil
na skálu srdce buše:
je sivá hlava, nemá sil
a pusta je má duše.)
přiložiti míru řeči vázané ke stínům těch, kdož zůstali při Terroně a na bojištích
francouzských.
Právem se vytýká, že pozornost se nejvíce obrací k frontě ruské: tam jich bylo nejvíce
a na frontě francouzské nejméně. Ale jistě byla fronta francouzská nejnebezpečnější pro
životy reků, kteří šli do první řady! Jest přece rozdíl mezi legionáři a legionáři, na který
nedávno ukázal polský kněz, mluvě o těch, kteří v polských legiích nesli život a kůži na trh –
a o těch, kteří seděli chytře za linií.
Velmi to dobře zachytil Viktor Dyk v známé básni: „Na smrt neznámého“
Bil jste se za ty, kteří nemohou
a za ty, kteří nechtějí se bíti!
Sám sobě jsem kritikem přísným a nic se mi nelíbí, co vyšlo z vlastního pera:
a nemůže na tom nic měniti chvála čtenářů... U nás se vždy nadsazuje.
Nikdy mi nebylo mnoho do řeči – a čím více stárnu, tím je slov méně. Myslívám si, že
mládí je živé a ohnivé a že by mladý autor všecko dovedl říci lépe a přiléhavěji.
O bitvě při Terroně jsem cosi pověděl v zápise do knihy soukromé; snad někdy vyjde
na světlo, až zhasne světlo života autorova.
Vidíte, je mi velmi těžko Vám takto odpovídati: ale myslím si: nedovedeš-li to říci tak,
jak kategoricky žádá stín padlých reků, pak raději mlč!
Přijměte, pane majore, vyjádření mé hluboké úcty!
Branka, 10./9. 1929.
Vlad. Vašek.
SIMON JOFFÉ
DÔSTOJNÍCI A PODDÔSTOJNÍCI ROTY „NAZDAR“
Určitý oddiel má v skutočnosti takú cenu, akú majú jeho vodcovia. Náš mal
znamenitých. Najskôr, komu česť, tomu česť: plukovník Pein.
Odkiaľ prišiel? Nevedeli sme to a ani sme po tom nepátrali. Ale čo sme na ňom
obdivovali, to bol jeho pohľad, jeho postava, jeho vážna a tklivá reč. Všetko na ňom sa
vojakom páčilo.
V zákope si sa s ním stretol o šiestej hodine ráno rovnako ako o jedenástej večer, stále
bol sám, bdel, konal všetko sám a dokázal jediným slovom vytknúť chybu, až človeka
rumenec zalial.
Snáď nikdy plukovník Pein v Légii nikoho nepotrestal. Pod jeho chladným zjavom
bolo obdivuhodné srdce. Nikto nemôže povedať, že by ho bol o niečo žiadal nadarmo.
Dokázal človeka povzbudiť slovom, cigarou, a ak sa prišlo k nemu na statok Esperance, kde
mal kanceláriu, šálkou čokolády.
Ak hovoril, bol zreteľne vidieť, ako sa snaží vyrovnať medzeru, ktorá ho delila od
prostého vojaka; a pri všetkom mu bola všeobecne priznaná neklamná statočnosť.
Počas hrozného ostreľovania, keď sa budovy statku Esperance rúcali jedna za druhou,
mohli ho tí, ktorí tam pri prieplave boli, vidieť, ako pokojne, s plným vedomím odchádzal zo
statku, keď už všetci z neho odišli a keď sa presvedčil, že všetky listiny sú v bezpečí.
58
Keď prišiel na bojovú líniu, pokojne vzpriamil svoju vznosnú postavu nad svahom
zákopu, aby mohol lepšie skúmať nepriateľa, nikdy však nedovolil, aby kto odvážil sa
životom, činiť tak po ňom.
Bohužiaľ bolo mu súdené, aby počas útoku dňa 9. mája zreteľne prejavil ducha, ktorý
ho oživoval. Tento naozajstný vojak zomrel ako hrdina uprostred svojich Čechov, ktorých
chcel rovnako viesť do útoku, ako s nimi žil v zákopoch.
Plukovník Cot sa práve ujal velenia pluku, pretože plukovník Pein bol povýšený na
veliteľa brigády. Stratili sme tak otca a s trochou nepokoja sme sa pýtali, kto asi príde miesto
neho, pretože vždy vieme, čo strácame, ale nikdy nevieme, čo dostaneme.
Rozhodnosť, s akou plukovník Cot oznámil, že sa ujíma velenia, nám prezradila, že je
naozaj „vodcom“. Zmysel tohto oznamu je možné vystihnúť touto vetou: „Konajte ako váš
plukovník, slúžte a poslúchajte“. A všetko jeho chovanie zodpovedalo vskutku tejto zásade.
Nepripúšťal odvrávanie, ale pre nič sa nerozhodol bez zrelej úvahy. Pod drsným
zovňajškom mal dobré a veľkomyseľne srdce.
Pred útokom dňa 9. mája ho mužstvo sotva poznalo a nemalo teda príležitosť poznať
jeho statočnosť. Ale vtedy ukázal, že sa vyrovná oddielom, ktorým velil. Vzpriamený nad
svahom rovnobežného priekopu, z ktorého sme vyrazili, napriek tomu, že sedemdesiat päťky
vybuchovali okolo neho a zmietli jeho pobočníka stotníka Dama, velil do útoku a svojim
príkladom rozohnil valiace sa útočné vlny. On sám, strhnutý všeobecným nadšením, hnal sa
s poslednou vlnou a padol ťažko ranený uprostred svojich ľudí.
Veliteľ práporu mjr. Noiret bol otcom práporu C.
Veď on sám ho v Bayonne vytvoril. On sám ho naplnil nadšením, viedol ho až do
Champagne a odtiaľ k útoku. Každý muž ho poznal a ctil a on sám poznal a vážil si každého
muža svojho práporu podľa zásluhy.
Počas dennej práce v zákopoch, mal pre každého, koho stretol, láskavé slovo vodcu,
ktoré podriadeného povzbudí k radostnej poslušnosti.
Jeho pohľad bol pevný a dokázal nahliadnuť až na dno duše toho, s kým hovoril.
Tkvela v ňom zosobnená úprimnosť. Viedol svoj prápor nie ako veliteľ, ale ako otec početnej
rodiny, rozdeľujúc rovnomerne námahu a povinnosti, vypočúvajúc bez únavy sťažnosti tohto
a clivosti onoho, snažiac sa čo najlepšie pre každého urovnať drobné nezhody, ku ktorým aj
pri najlepšej vôli občas dochádza, viditeľne tiež spríjemňuje i nutné tresty.
Moje slová sa budú iste zdať matnými tým, ktorí ho poznali, ak poviem, že bol
zbožňovaný svojím práporom.
V lese Zuavov, kde naše postavenie, niekoľko metrov od Prušákov, bolo vydané
napospas vražednej paľbe, ho každý mohol vidieť, ako pokojne postupuje a sám rozhoduje
o podrobnostiach boja.
Pri Marquises, kde sme boli vystavení najstrašnejšiemu bombardovaniu, dával nám
všetkým krásny príklad svojim neochvejným kľudom a uprostred všeobecného zmätku dával
rozkazy a opäť obnovil chladnokrvnosť všetkých svojou ucelenou rozhodnosťou.
Nebol snáď preto zbavený citlivosti; naopak, kedykoľvek mu to povinnosti úradu
dovoľovali, pokladal si za česť zúčastniť sa jednoduchého pohrebu niekoho z mužstva,
ktorého sme práve pochovávali na malom cintoríne v Marquises.
Vždy prejavoval starostlivý zmysel pre rôzne drobné bolesti a nedotklivosti mužstva.
K Čechoslovákom svojej prvej stotiny, ktorých mal obzvlášť rád, často povzbudivo
prehováral; hovoril o ich ohrozenej vlasti, zaujímal sa o hrdinské činy ich Sokolov a nikdy,
keď mohol, nevynechal ich telesných cvičení.
K Poliakom, ktorým preukazoval bdelú pozornosť, hovoril rád o neďalekom dni, keď
sa oslobodené Poľsko opäť ujme svojich práv.
K Belgičanom hovoril o skorom vzkriesení ich domova.
Grékom štvrtej stotiny velebil ich slávnu vlasť.
59
Pre všetkých mal skrátka v zásobe účinné slovo, slovo, ktoré sa dotklo srdca na
pravom mieste.
A toto všetko v ňom stratili legionári jeho práporu.
Počas útoku z 9. mája odišiel s práporom C, pre ktorý si vyžiadal česť utvorenia prvej
útočnej vlny. Dávajúc rukou znamenie k výpadu, prvý prekročil nemeckú líniu. Padol však
niekoľko krokov odtiaľ pred nepriateľom obklopený vernými poddôstojníkmi, ktorí ho
neopustili.
Nakoniec drobnú ukážku o tom, ako dokázal zlúčiť dobrú veselosť so všetkými
vlastnosťami vojvodcu.
Keď raz vo víre bombardovania, hroznejšieho než kedykoľvek predtým, jeho český
kuchár Soukup prišiel výbuchom granátu o ruku a hrozne nariekal, čo mohlo zhubne pôsobiť
na celé okolie, tu pristúpil k nemu a povedal laškovným tónom: „Tak len tichšie pri všetkých
hromoch; bol si predsa pri svojom sporáku, všetci kamaráti si mysleli, že si tam v zálohe
a zatiaľ nikto z nich nebude môcť povedať, že si nebol ranený pri ohni“. A úbohý Soukup
musel sa nad tým nápadom pousmiať.
Stotník Sallé velil prvej stotine, našej, zloženej výhradne z Čechov a Slovákov.
Bol to starý dôstojník z Légie, zvyknutý používať železnú disciplínu. Napriek tomu si
ho však mužstvo vážilo, alebo snáď práve preto. On dokázal ako v Bayonne, tak v zákopoch
stotožniť sa tak dokonale s duchom i predstavami svojich mužov, že právom mohol byť
pokladaný za jedného z nich. To mu samozrejme nebránilo, aby netrestal prísne tých, ktorí
akokoľvek vybočili z medzí nim určených. Dôstojník, ktorému vlasy na vojne zbeleli,
nezamestnával sa výlučne psychologickými úvahami o mravnom stave vojska, ktoré mu bolo
zverené. Ale tak, ako bol, dokázal svojim vplyvom, ako jeho chovanie vplývalo na jeho ľudí,
vnuknúť im vojenského ducha a pevnú súdržnosť, vlastnosti ktoré učinili z jeho stotiny
výkvet práporu.
Spôsob jeho myslenia bol úprimný a prostý. Za najmenší poklesok: osem dní väzenia.
Taký bol jeho cenník, pod nešiel nikdy. Ale znova musím zdôrazniť, že stotina si ho vážila,
a čo platí ešte viac, mala ho rada.
V dobe voľnosti organizoval pri prieplave sokolské cvičenia, na ktoré boli Česi tak
hrdí. Z barinatého územia, kde oko márne pátralo po niečom peknom, vytvoril rozkošnú oázu,
kde vplyvom lahodnej zelene, preneseného sem trávniku a ozdobných kvetinových záhonov,
upravených pod jeho vedením českými záhradníkmi, akým bol napríklad statočný Jelen,
každý sa cítil byť ďaleko za frontov v nejakom parku, ktorý nám tiež mnohé mestá mohli
závidieť.
S rôznymi vlastnosťami zlučoval chladnokrvnosť, ktorá vyvolávala úprimný obdiv
jeho oddielu. V mnohých prípadoch, keď granáty pršali v neprehľadných salvách, ukázal, že
jeho odvaha sa vyrovná jeho neúprosnosti. A stotina, dbala najmenšieho pohybu svojich
vodcov, oživená rytierskym duchom, akého snáď nikdy predtým neprejavilo žiadne
zhromaždenie ľudí, musela sa bez výhrady hlboko skloniť pred pokojom, aký vtedy ukázal.
Počas útoku dňa 9. mája vyrazil so svojimi Čechmi ako prvý na nepriateľské rady
a nebolo iste jeho vinou, že nevítané poranenie, utrpené hneď pri vstupe do prvej
nepriateľskej línie, znemožnilo mu doviesť svoje mužstvo až k Víťazstvu.
Ak bude stotník Sallé čítať tieto riadky, ktorými hodláme celkom nestranne vzdať česť
jeho krásnemu vojenskému zjavu, nech je láskavo presvedčený, že akákoľvek nevraživosť
voči nemu, vyvolaná rôznymi opatreniami, ktoré už právom či neprávom pokladal za svoju
povinnosť použiť proti niektorým svojim poddôstojníkom, boli zahalené plynúcim časom
a dobrou spomienkou, ktorú im napriek všetkému dokázal zanechať.
Stotník Dame bol známi v celom pluku. Jeho rúžová mladučká tvár, mu dávala zjav
dvadsaťročného chlapca. V skutočnosti mu bolo sotva dvadsaťpäť.
60
V zákopoch v Champagni počas najhroznejšieho ostreľovania ho mohol každý vidieť,
ako s cigarou v ústach a čiapkou na stranu vyzýva smrť, ktorá o neho nestála.
Bol cenným pomocníkom najskôr plukovníkovi Peinovi, neskôr potom plukovníkovi
Cotovi.
Bohužiaľ sa nemohol celkom uplatniť. Deviateho mája, zotrvávajúc v rovnobežných
zákopoch v spoločnosti plukovníka Cota, chcel sa pokochať skvelým pohľadom, aký
poskytoval prápor C, pripravený k výpadu na nepriateľa. Vzpriamený, nedbajúc príšernej
paľby, ktorá nás zasypávala z dvoch strán, bol zasiahnutý práve vo chvíli výpadu úlomkom
granátu, ktorý ho neľútostne zrazil k plukovníkovým nohám.*)
Takí vodcovia nám velili. Bolo ich viac. Najväčší počet sme museli prejsť mlčaním.
Sú medzi nimi mnohí, ktorí ako prostí legionári vybojovali si až v tejto vojne dôstojnícku
hodnosť, ku ktorej dospeli svojou činnosťou.
Všetci, až na drobné výnimky, dobre rozumeli sile a nadšeniu, ktoré oživovali zverené
im mužstvo. Ak niekedy v zákopoch v Champagni, pri rôznych manuálnych prácach žiadali
príliš mnoho, bolo to tak jednoducho nutné. Niektorí, ako poručík Andréani a adjutant
Gaillard pod drsným a prudkým zovňajškom, skrývali srdce zo zlata. Mali radi svoje mužstvo
a obdivovali ho, čo má väčšiu cenu.
Bohužiaľ, takmer všetci, strhnutí bezuzdnou prudkosťou, ktorá nás hnala svorným
rozmachom na zdeseného nepriateľa, posiali svojimi mŕtvolami cestu nášho postupu. Budiš
im sláva! Strhnutí nákazlivým nadšením chceli sa ukázať vodcami hodnými
neporovnateľného oddielu, ktorý viesť do boja im bolo osobnou cťou.
Samozrejme, medzi vodcami, ktorí viedli víťazných dobrovoľníkov do útoku, boli tiež
šarže, ktoré vyšli z ich radov a boli preniknuté najčistejším duchom obetavosti.
Ako prvého z týchto hrdinov je nutné uviesť poručíka Václava Dostála, pravý to vzor
rytiera bez bázne a hany.
Dobrovoľne sa prihlásil dňa 22. augusta 1914, ako ostatní jeho čs. kamaráti, pre svoju
duševnú vyspelosť bol poslaný do Toulouse, aby sa tam zúčastnil učebného kurzu velenia
a služby pri strojných puškách. Vyšiel z neho ako poručík a prišiel na frontu za svojimi
druhmi sotva niekoľko nedieľ pred nezabudnuteľným útokom zo dňa 9. mája.
Pridelený oddeleniu strojných pušiek práporu, získal si Dostál obdiv svojich vojakov
svojim kľudom, odvahou a duševnou dobrotou.
Napriek jeho mladému veku – bolo mu sotva dvadsaťšesť rokov – si ho vojaci ctili ako
otca a šli za ním slepo všade, kam ich viedol.
Onoho slávneho dňa, keď sa v čele svojich ľudí vyrútil do útoku na nepriateľské rady,
sám preniesol a opäť pripravil k paľbe strojnú pušku, ktorú jeden z jeho ľudí musel zanechať
osudu, zasiahnutý bol guľkou do nohy.
Medzi prvými sa dostal na okraj Neuville-Saint-Vaast, zamieril na Prusov, ktorí držali
túto dedinu, tak presnou paľbou, že plaziac sa bázlivo brali nohy na plecia, uľahčujúc tak
prenikanie práporu „C“, ktorý ďalej postupoval ku kóte 140.
Bohužiaľ popoludní ho zblúdená guľka zasiahla priamo do čela, skosiac tak tohto
nádejného vojaka v plnom rozkvete.
Než zomrel, volal na svojich ľudí, ktorí ho obklopili: „Sláva praporu! Ať žijí,
Čechové!“
Bol nádejou váženej rodiny. Bývalému žiakovi pražskej univerzity sa zaiste otvárali
najkrajšie vyhliadky do budúcnosti; s radosťou to všetko opustil a vstúpil do radov pod
trojfarebnou zástavou, aby mohol bojovať s prekliatymi Nemcami.
________________
*) Bol vtedy iba ťažko ranený. Po uzdravení sa, prežil celú vojnu a neskôr bol profesorom na pražskej Vojenskej škole.
(Pozn. redaktora.)
61
Pripájam krásny list od jeho bývalého predstaveného, stotníka Javogna, riaditeľa
učebného kurzu v Toulouse, svedčí o tom, akým krásnym spôsobom dokázal tento hrdina
upozorniť na svoje vzácne vlastnosti:
„Práve sa s bolesťou dozvedáme o smrti jedného bývalého žiaka Ústrednej toulouskej
školy, poručíka Dostála od 1. cudzineckého pluku, ktorý slávne padol na poli cti, vážený
a uznávaný od všetkých za svoju činnosť, vyspelosť a odvahu. Má plné právo, aby jeho meno
bolo zapísané do zlatej knihy našej školy a skvelo sa na čestnej pamätnej doske. “
Je nutné tiež spomenúť poručíka Audrického, Čecha, ktorý prišiel rovnako v predvečer
útoku z 9. mája a viedol k výpadu hŕstku Čechoslovákov z Londýna, s ktorými vykonal priam
zázračné činy.
Priam zázrakom unikol vraždeniu onoho hrozného dňa i dní ďalších.
Aj iným sa dostalo významnej pocty, že sa stali šaržami u stotiny, ktorú pomáhali
vytvoriť.
Všetci dokázali, že sú plne schopní vykonať zverenú im úlohu: šikovatelia Štafl
a Svoboda, kapráli Bladský, Kolín, Jelen, Krása a mnohí iní, ktorých mená sú zaznamenané
na čestnej doske čs. osady v Paríži.
______________
Poznámka redaktora:
Tento článok je výňatkom z knihy Simona Joffé: „V českých řadách“ (bola vydaná
u Topiče v českom preklade). Neobsahuje mená všetkých veliteľov, nezmieňuje sa napr.
o veliteľovi pluku légií v neskorších rokoch, obľúbenom plukovníkovi Rollet-ovi, poručíkovi
Chaupoulaut-ovi, Favre-ovi a mnohých iných dôstojníkoch a poddôstojníkoch (napr. seržant
Molinié). Kapitán Sellé neskôr v hodnosti majora bol veliteľom práporu 22. pluku v Jarnacu.
EMIL ULRYCH:
NĚKOLIK DOPISŮ
ZA svého nynějšího pobytu ve Francii opatřil jsem dosti písemného materiálu pro historii
francouzských legionářů, zvláště co se týká kompanie „Nazdar“. Laskavostí paní Marie
Čermákové, naší mateře praporu, zapůjčeno mně 14 dopisů padlých bratří, které jsem
uveřejnil ve Sborníku „Pod slavnými prapory Starodružníků“, vydávaném bratrem Lausegrem
v Dejvicích (Česká beletrie). Citoval jsem dopisy bratří: Šíbala, Říhy, Jonáše, Mojžíše,
Rozkoty, Hofmana-letce, Karafiáta, Fabiána, Maňáka, Kočárníka, Čadka, Dostála (sanitní
sbor), Nezavdala a Šustra. Veškeré dopisy patří „naší mámě“ paní Čermákové a bratří ji
skutečně psali jako pravé mámě. Dopisy jsou tím zajímavější, že je psali bratří, nyní již
nežijící, ale co pravdy, ideálu a romantiky obsahují. Dýchá z nich to bratrské přátelství,
odhodlanost k věci a oddanost každého až do posledního dechu. Horoucí láska k vlasti,
povinnost uvědomělého emigranta k rodné půdě; slovo vlast, svoboda a povinnost dralo se
každému přímo ze srdce a bylo stále opakováno. Všichni bratří, ať už to byli ti nejmladší nebo
staří tatíci, cítili jenom jedno: obětovati se za lepší budoucnost našeho národa.
Byli to většinou dělníci a proto nemůžeme od nich vyžadovati básnický styl, psali tak,
jak skromně žili, bez umělé strojenosti. Těch několik dopisů, které uveřejním v tomto článku,
dá nám nahlédnouti do jejich duší tak skromných a poctivých. Řekli jsme si, jakmile budova
Památníku odboje bude hotova, že tam odevzdáme veškeré dopisy do úschovy.
Vyjímám z dopisu dobrovolníka Milana U., psaného matce:
62
........vím dobře, že se budete míti hůř tam v Čechách nežli my zde ve Francii. Proto se
nemusíte domnívat, že pro Vás nepracujeme nebo že bychom zůstali nečinni. Hned počátkem
srpna t. r., kdy již nebylo nám možno odjet domů (a také bychom neodjeli), tak se všichni
krajané spojili v českou kolonii. Máme v našem středu již krajany, kteří jsou naturalisováni,
a ti mají hojně známostí a pomáhají nám v naší akci. Naše Komité (výbor) nám dosti vymohl.
Bylo to ovšem za spolupráce francouzských přátel.
Němci, Rakušané, Maďaři byli z Paříže odvezeni do táborů a tam byli nuceni
pracovati. My jsme zůstali volnými v Paříži. Když jsme se dočtli z novin, co se děje
v Rakousku, jak tam popravují naše lidi, kteří odpírají poslušnost a bojovati proti Srbům
a Rusům, rozhodli jsme se, že půjdeme do války. Začali jsme cvičit v Palais Royal. Máme
mezi sebou i několik důstojníků. V sobotu dne 22. srpna jdeme k odvodu a je nás přihlášeno
na šest set.
Doufáme, až se všechno uklidní a z Čech se stane republika, že se navrátíme,
a hospodařili bychom v své vlasti. Nevíme, dostaneme-li se do války, neboť Francie má svého
vojska dost; potom bychom jim pomáhali tak, jak by se dalo: hlídáním pevností, drah atd.
Vydáváme v Paříži též časopis „Nazdar“, psaný francouzsky. Dočítáme se často z novin, jak
tam doma s Vámi nakládají, ale nebude to dlouho trvat. Chceme Vám pomoci a domníváme
se, že i to veliké Rusko si to s Rakouskem vypořádá samo. Víme také, že posílají naše české
vojíny proti Srbům a Rusům, a tu jsme se dohodli, že budeme zpívat „Kde domov můj“, aby
naproti věděli, že Češi bojují v řadách Francie. Z Ameriky už nám též psali, že nám budou
pomáhat, jak se dá.
Co tu bude prolito krve pro tu německou panovačnost. My doufáme, že z našich
nepřátel mnoho nezbude francouzští poslanci si již připíjeli na zdraví příští České republiky.
Píši Vám to den před odvodem, neb nevím, zbude-li mi čas potom...
Dopsáno 22. srpna (augusta) o 4. hod. odpolední.
Musím Vám stručně vypsati náš ranní odvod. Sešli jsme se v 7 hod. ráno v Palais
Royal. Odtud jsme šli k Invalidovně. Napřed se seřadili bývalí vojáci – bylo jich stopadesát –
a potom ostatní. Šlo se ve čtyřstupu, v čele sokolský prapor. Cestou se stále zpívalo. Nejvíce
„Hej Slované“ a „Slovan jsem a Slovan budu“. Na náměstí Concorde jsme zůstali stát před
sochou města Strasburku a všichni jsme jí vzdali čest. Pak jsme společně zazpívali „Kde
domov můj?“ viděl jsem v tu chvíli mnoho očí zarosených slzami. Konečně jsme došli
Invalidovny a brzo započal odvod. Každý očekával a zvědavě se díval na tvář lékaře, až
vyřkne: Odveden. Bylo to naše jediné přání a každý si z toho dělal velikou čest býti vojínem
ve francouzské armádě. Odešlou nás zítra, t. j. 23., do Bayonnu. Je to blízko španělských
hranic.
Končím, a nebude-li mi možno dopis odeslat poštou, ponechávam jej u známého, aby
Vám jej odeslal po válce – kdybych se nenavrátil.
Váš......................
Z dopisů padlého bratra Františka Š i m r a , nar. 10. 7. 1887 v Rakovníce, padlého
v Bois d´Hangard 24. 4. 1918.
63
La Valbonne, 25. 12. 1915.
.......je tomu asi 8 dní, kdy všichni Češi byli posláni do Lyonu a druhého dne měli býti
odvezeni do Maroka, jako Bulhaři a Rakušáci. Při hlavní přehlídce přišlo se však na omyl
vojenských úřadů a tak zůstaneme nadále zde. Očekáváme, že nás brzo odešlou na frontu.
27. 7. 1916.
.......od té doby, co jsme přišli ze Somme, neustále cvičíme a polní manévry jsou na
denním pořádku. Má to trvati do 24. t. m. Potom půjdeme zase na útok. Při tom je tu špatné
počasí – bláto, sníh...
17. 1. 1917.
........jsme nyní v jedné vesnici na malém odpočinku, neboť zanedlouho odjedeme do
jiného úseku, kde se bude útočit. Myslil jsem, že po bitvě na Sommě nás propustí nebo dají na
delší odpočinek, když nás tak málo zůstalo, ale přišla zase posila z depa a z Maroka přes tři
sta mužů a tak za nějaký týden půjdeme na to znovu.
Když jsem byl posledně na Somme, počítal jsem také s poslední svou hodinkou. Bylo
to děsné. Kulička za kuličkou lítaly, do toho granáty mlátily, ale na štěstí jsem z toho vyvázl,
budu o tom vyprávět na dovolené. Ale kdy se jí dočkám?
2. 5. 1917.
........byli jsme stále v zákopech, trvalo to sedm dní a pak jsme útočili osm dní. Naše
kompanie vyšla ze zákopů první na Němce, a ačkoliv bylo mizerné počasí – pršelo a padal
sníh – přece jsme je vytlačili z jejich posic. Bylo nás málo a posila přišla pozdě. Nyní jsme na
odpočinku u řeky a je nám veseleji.
Z dopisů bratra Hynka Ch..., těžce zraněného.
3. 12. 1914.
........byl bych psal dříve, ale nešlo to dobře. Byli jsme v zákopech a pracovali jsme ve
dne i v noci. Nyní jsme na odpočinku a já pomahám Jardovi K. vařit v kuchyni. V té kuchyni
by to ještě ulezlo, ale hůř v zákopech, když kulky a obusy lítají nad hlavou. Vede se nám ještě
dosti dobře, ale proti pravidelnému vojsku přece pozadu a vůbec ve všem. Blíží se vánoce,
kde a jak je oslavíme?
1. 3. 1915.
........právě jsem měl službu po celých 24 hodin. Přihodilo se nám totiž malé neštěstí.
Byli jsme zasypáni hlinou, ale ještě to dobře dopadlo. Byl jsem trochu potlučen, ale více nic.
Bylo to ve spánku a já byl nejvíce zasypán, ani jsem se nemohl hýbat, štěstí bylo, až jsem
ležel na boku. Honzík V. měl oteklou nohu a Marcel rovněž a jeden leží dodnes.
15. 4. 1915.
........stalo se mi neštěstí a trpím. Jsem postřelen. Stalo se to náhle. Četl jsem „Le
Matin“, slyším ránu a v tom okamžiku cítím palčivou bolest ve stehně. Kulka mi vnikla
zezadu, že mně i poranila druhou nohu, narazila na kost, obrátila se a celou délkou vyrazila
64
ven. Způsobila mi vpředu tak velkou ránu, že je možno tam vtlačit celou pěst. První pomoc
mně ihned poskytli saniťáci, ale než mě donesli k lékaři, tak jsem napolo vykrvácel. Byl jsem
odvezen do ambulance a dále automobilem do nemocnice v Louvois. Nežli jsem dojel, koupal
jsem se znovu v krvi. Odnesli mě ihned na operační stůl, ale to jsem zkusil – do nejdelší smrti
bych si toho už nepřál. Dali mi asi 12 injekcí, abych jim neusnul a abych necítil tu bolest.
Lékař byl stále u mne. V půlnoci zjistil, že horečka stoupá a tak přikročil k poslednímu
pokusu. Přes půl litru čehosi napumpoval do mých žil a to mě zachránilo.
20. 4. 1915.
Zítra budu znovu operován – a ani nikdo nemá tušení, jaký strach z toho mám. To
sešívání masa. Každý den mně ránu převazují a to trvá půl hodiny a tu prořvu – vyndávají mi
z rány kusy masa a já se bolestí již nemohu ani hýbat. Záda mě pálí, ležet skoro nemohu. Jak
rád bych byl v zákopech a snášel veškeré útrapy s sebou.
25. 4. 1915.
Byl jsem převezen do Epernay, do nemocnice „Notre Dame“. Je nás zde tři sta. Každý
den přivezou nové raněné a druhé částečně vyhojené odvezou. Není to zde špatné, když si
pomyslím, že mě obalují velebné sestry a dámy od Červeného kříže. K tomu sem chodí
i dámy z města a přinášejí nám různé dárky. Jen kdyby nebylo těch bolestí. To mně právě
připomíná, že i já trpím. Vidím zde však věci, že mi pak přejde chuť navždy. Voják, který se
trápí tři dni s nohou zafačovanou, odvezou jej k převazu, a když ta procedura je hotova a on
se navrátí, má o nohu méně. Nezbytná operace. Jsem z toho nejhoršího, ale mám stále oteklou
nohu a v ní strašnou bolest. Lékař dnes říkal, že krev jest ještě špatná a špatně proudí. Ale co
potom, nenastane-li nějaká komplikace? Mám si nechat nohu uříznout?
_____________
Z dopisu bratra Václava S ...y, desátníka, raněného 5./5.1915.
Quimper le, 10/10 1916.
Přečasto vzpomínám na Vás (dopis adresoval mně), jak se Vám asi daří a co děláte.
S velkou pozorností sleduji, jak je mi jenom možno, Vaši činnost a výpady na Němce. Hned
v prvních dnech veliké bitvy v Picardii dozvěděl jsem se o Vaší přítomnosti v bitvě a pak
o vyznamenání Vašeho hrdinského činu, za který provolávám všem sláva a hromové Nazdar.
A tobě skládám srdečné díky za zvěčnění našeho díla, které zůstane trvalou památkou,
až nás již nebude, aby náš národ věděl, za jakých nesnází a utrpení dobývalo se svobody.
Raduji se z toho, jak jste těm Němcům zakomandovali, aby kopali zákopy a odnášeli
raněné i mrtvé spolubratry.
Snad 22. t. m. půjdu před komisi-reformu. Nevím, jak to dopadne; napsali mně totiž:
comme gradé peut rendre quelques services. Není to lehká věc, když bych i jako invalida
vojákoval dále. Moje ruka nebude již nikdy vyhojena, poněvadž jsem měl v ní gangréne. Ty
druhé rány vůbec necítím, jsou již zahojeny. Co dělá la fameuse 9éme escouade? Petr, Mikl,
Chloupek atd?
Přeji Vám všem mnoho štěstí a aby se to již jednou skončilo.
_________________
65
Z dopisu od našich zajatců z tábora St. Etienne.
13./1. 1918.
Děkujeme Vám za dopis ze dne 30. m. m., který nás potěšil. O Vaší práci, t.j. o práci
čs. dobrovolníků, mnoho víme, a jsme na Vás hrdi, jen to nás dopaluje, že až dosud tak málo
se ví o práci zajatecké, a věřte, že ani u nás nezahálíme a nelenilo se zde. Avšak přesto, že
jsme až dosud a přes veškeré úsilí ČSNR, i nás samých docela nepochopeni a hodně nám je
křivděno, přesto naše věc tím trpěti nesmí a budeme vždy na místě, kde je nás třeba. A proto
myslíme, že známe se již dosti, stačí jen, abychom stejně myslili i cítili a pak jsme si všichni
rovni a stejni.
Pozdravujte laskavě od nás všechny krajany-dobrovolníky a počítejte na šťastnou
shledanou u Vás i v naší drahé domovině.
Upřímné „Nazdar“ ze Saint Etienne.
Frant. K...k.
______________
Od internovaného Čecha, profesora: *)
Faymoreau, 15/6 1917.
a la Haute Dorderie
Národní radě zemí českých
V Paříži.
Velevážení pánové, milí krajané!
Právě se dočítám v „Samostatnosti“, že se pan dr. M. Štefánik vrátil z Ruska
a pokračuje v Paříži v jednání o řešení československé vojenské otázky. Přeji Vám, pánové,
aby se Vám podařilo dosíci od Ententy i Ameriky svolení k vybudování samostatné české
armády po vzoru polském; situace k tomu je právě velice příznivá. Byl by to neobyčejný
úspěch diplomatický s dalekosáhlými následky politickými. Mám stále na mysli slova
Lamartinova „C´est la cendre des morts qui créa la Patrie“, proto jsem též houževnatě hájil
a hájím mezi krajany, přes trpké chvilky, jež mi mnohdy způsobili za to, důležitost, ba
nezbytnost širší vojenské akce české na západní frontě. Co se mé osoby týká, dávám se Vám
ovšem naprosto k disposici a přál bych si, aby až jednou vydáte jménem národa mobilisační
rozkaz, všecka věrná srdce česká shromáždila se pod praporem Čechie, a aby na „Qui reste en
arriére??“ zaznělo hřímavé „Personne!“
Ostatně i kdyby nešlo o osvobození drahé naší vlasti, což nestačí vědomí hrubě
uraženého lidství, ono cynické šlapání všech zásad práva a spravedlnosti, aby se každý Čech,
možno-li mu, chápal zbraně, jako to vždy činívali naši slavní předkové, kdykoli pravda byla
šlapána, a pomohl vydobýti na germánsko-maďarských násilnících uznání práv člověka?
Dovolte mi, drazí krajané, abych Vám všem, ať v organisacích, ať v tisku činným,
vyslovil svůj nadšený obdiv nad výborným vedením akce za naši svobodu a samostatnost.
Skvělé úspěchy, jimiž je korunována Vaše neúmorná a svědomitá práce, zajistí Vám
vděčnost celého národa! Beřte se stejnými cestami jako dosavad, neboť ty vedou bezpečně
k splnění našeho nejvyššího politického ideálu.
S krajinským nazdar jsem Vám zcela oddaný
K.....h.
________________
*) Tento a nasledujúci list vkladám pre zaujímavosť do článku br. Ulrycha. Red.
66
NB. – Poznamenávám mimochodem, že to bylo 13. května (mája) 1916, co jsem po
prvé žádal za přijetí do francouzské nebo ruské armády ve Francii jako „engagé-volontaire
tchéque pour la durée de la guerre“. Velitel táboru v Uzes intimoval mi 16/8 1916 vyřízení
ministerstva války v ten smysl, že se do cizinecké legie již nikdo nepřijímá, za to však že by
event. Bylo možné engagement do armády ruské nebo srbské. Proto jsem podal ještě téhož
dne žádost za přijetí do armády ruské. Vyřížení se mi dosud nedostalo.
_____________________
Prof. F. K........
Ze zajateckého tábora od přihlášeného již dobrovolce:
Pivors (Fives - Lille), 2/2 1917
Drazí přátelé!
Především přijměte můj srdečný pozdrav. Byl jsem na detašmá v Andancettě, kdež
jsem se měl dobře. Pracoval jsem 11 měsíců sice těžkou prácí, ale byl jsem spokojen. Moji
francouzští představení byli lidé inteligentní a uznalí. Jediná věc však nás třicet Čechů mrzela.
Byli jsme totiž pohromadě s rakouskými Němci a Maďary. Jednoho dne však dostali jsme
Vaši „Československou samostatnost“, kde jsme se dočtli o koncentračním táboru, který se
pro nás zřizuje. Ten týden však, co jsme to čtli, stalo se mi neštěstí. Nesl jsem s jedním
Němcem mísu s horkým asfaltem a ten ničema mi polil asfaltem ruku.
Ráno se mi to stalo, odpoledne jsem jel do nemocnice v Romansu, kdež jsem byl až
donedávna.
Dozvěděv se, že české detašmá v románském okresu je zřízeno, zažádal jsem
komandanta nemocnice, aby mě propustil. S jakou radostí jsem uháněl vlakem k Pivors!
Brzy jsem však ze své radosti vystřízlivěl. Přijel jsem v pondělí 5. listopadu
(novembra) dopoledne. Bylo mi řečeno, že mám odpůldne volno. Já však se dobrovolně
hlásil, že půjdu s kuchařem pro vařivo a potřeby do naší kuchyně. Když jsme přijeli zpět, dali
jsme všecky věci patřící nám do kuchyně francouzské stráže. Já jsem se ptal kuchaře, proč to?
Francouzští vojáci dostávají peníze a potřeby si kupují. Kuchař odpověděl, že se to tak dělá 14
měsíců. A kuchař zajatec, Čech, vařící pro Francouze, vydává do naší kuchyně, jen co on
uzná za dobré. První moje menáž zde nebyla vůbec k jídlu. Druhý den v úterý jsme měli
volno. Zde se pracuje v neděli a úterek je den sváteční.
Nemyslete si však, přátelé, že my Češi jsme zde tak šťastni jako říšští Němci, kteří
mají ve Francii všude jeden den v týdnu prázdno. Ba né! My jen jeden úterek za čtrnáct dní
máme volný a jeden pracujeme půl dne. To není všecko. Ten volný čas po vyčištění oděvů
a prádla máme zpříjemněn visitami a různým šikanováním od pana šéfa detašmá.
Ano! Tak v úterý ráno přiběhlo několik hochů s křikem: „Pozor, mládenci, adjutant
dělá visitu!“ V té chvíli zazněl povel „Habt acht“ a vše se postavilo k svým postelím. Vešel
pan adjutant, pak jakýsi kaprál Žíza (o tom se ještě zmíním), pak tlumočník a – holič se
strojkem na vlasy. Pan adjutant s nikým nehovořil, na koho ukázal, tomu projel holič strojkem
po hlavě od čela až do týlu.
I já byl tak šťasten. Den předtím jsem byl na „depu“ v Romansu a tam, ačkoliv jsou
velice přísní páni, přece se mi to nestalo, poněvadž nemám ve zvyku nosit dlouhé vlasy.
Odpoledne přijel pan sergeant Svoboda. Hovořili jsme s ním o naší věci. Přišli jsme
též v řeči na poměry v „kantonmá“. Pan Svoboda nám řekl, že se vše upraví, že mu pan
adjutant vyšel náramně vstříc. Když odešel pan Svoboda, měl k nám řeč pan adjutant. Řekl
nám, že on je neomezeným pánem a že mu pan Svoboda nemá co poroučeti. My Češi že
nejsme zrovna zázrační a ostatně že mu dáme satisfakci.
67
Že je neomezeným pánem, dokázal nám tím, že to, co nám a panu Svobodovi slíbil,
ani v nejmenším nesplnil.
Zadostiučinění si od nás vzal tím, že nás začal kriminálovat pro malichernosti.
A zvláště na mušku si vzal dobrovolníky. Místo slíbeného zvýšení platu nám hrozil
zmenšením dosavadního. Naše peníze z domova nám zdržuje. Je předepsáno pro zajatce 10
frs. Týdně (bez rozdílu národnosti). On však vyplácí Čechům z jejich vlastních peněz
z domova také 7 frs. Za tři neděle.
Čtrnáct měsíců byli naši lidé (a ještě nějaký čas i my) okrádáni v prospěch
francouzských sentinelů z návodu zmíněného kaprála Žízi. Když jsme prosili pana adjutanta,
aby to zamezil, on mu to omezil a při tom podotkl, že o tom nevěděl. On přísný šéf detašmá
takovou věc nevěděl, ale větší chlup na hlavě zajatce vidí dobře. Chtělí jsme si stěžovat panu
komandantu v Romansu, ale je to nemožné. Jeden kamarád dobrovolník dostal z domova
černé vojenské kalhoty. Pan adjutant mu je označil zajateckým znamením a řekl mu, že není
dovoleno je nosit, a dal je do skladiště. Kamarád chtěl o ně prosit v Romansu, pan adjutant
mu však dal na vybranou. Buď prosbu poslat a 8 dní arest anebo prosbu zničit. To se ví, že
kamarád volil to druhé.
Jedna věc ještě stojí za zmínku.
29. listopadu (novembra) večer mělo naše desetičlenné komité schůzi. V tomto komité
i já zasedám. Rokovalo se právě o přípravách na vánoce a organisování kamarádů. Místnost
pro tuto schůzi sousedí přímo s vězením. Když jsme byli v nejlepším, otevřely se dveře, do
nich vešel Čech jménem Hlaváček, člověk nemocný, který je z těch nemocí až nepříčetný.
(Však zajisté víte, přátelé, co jsme zkusili v Albánii!) Člověk ten něco v továrně zkazil.
Nestálo to ani za řeč, žádné udání na něho z továrny nepřišlo. Pan adjutant se to nějak
dozvěděl a dal mu trest jeden den.
Když přišel Hlaváček před dveře vězení, kdež na něho čekal kaprál Žíza, měl na ruce
dvě pokrývky a velký kabát. My jsme byli přerušeni, tak jsme čekali, až ho zavře, že budeme
mluvit dál.
V tom však kaprál vytrhl Hlaváčkovi jednu pokrývku a kabát, hodil to na zem
a odkopl pod prkna tam složená.
Hlaváček se pro kabát shýbl, kaprál jej uchopil za prsa a mlátil jím o dveře.
My jsme věc pozorovali s rozhořčením. Jeden z našich kamarádů řekl kaprálovi, že to
budeme reklamovati. Kaprál nám řekl, že můžeme jít reklamovat třeba k papeži.
Sklíčeni jsme opustili místnost a druhý den jsme podali reklamaci. Totiž prosbu
o vyšetření věci ke komandantu táboru zajatců v Romansu.
Pan adjutant nám slíbil, že věc pošle a vinníka dá potrestati.
Pak nás pan adjutant upozornil, abychom na sebe dávali pozor. Kaprálové prý se na
nás mstí, protože naše věci se přestaly dávat do jejich kuchyně. To je ty pány zajisté
charakterisuje všechny.
Toto prohlášení pan adjutant učinil před desítičlenným komitétem.
Přátelé!
Prosím vás, bude-li ve Vaší moci něco pro nás učiniti, učiňte prosím!
Vždyť by to takhle dále nebylo k vydržení!
S přátelským pozdravem
Miroslav KAIL 9093,
český dobrovolník.
_____________
68
Od bratří zajatců z Tours.
19/11 1917.
Bratře,
Ač Tě neznám, se vší něhou a láskou zvu Tě bratrem. Obdivuji se Tvé a ostatních
všech bratří neohrožené chrabrosti. Netrpělivě očekáváme na zavolání. A naše heslo v této
válce: „Co Čech – to mstitel.“
Uvaž, doposud v kleci, a již dlouho rozhodnuti dáti vše, co máme. Pozdrav bratrsky na
všechny.
Tvůj V. U., r.
___________
Dopis od kroužku čs. dobrovolníků v AIN-LEUH.
17/11 1916.
..... my jsme nyní zaneprázdněni prací zařizováním našeho postu a komunikace
s okolními tábory.
S neúnavnou dychtivostí sledujeme pohyby armád v Evropě a že blízké je naše
vysvobození, je všeobecným přesvědčením. Důtklivě očekáváme náš odchod z MAROKA,
což se stane nesplnitelným?
Zdravíme všechny naše čs. dobrovolníky s Tebou dlící.
Za kroužek dobrovolníků:
Revisor: N.
Předseda: K.
____________
Jednatel: Č.
Uveřejňuji těch několik výňatků z dopisů z různých míst a od různých bratří. Stačí
poukázati na tu okolnost, že ti hoši, ať už byli v zajetí nebo v Maroku, nebo na frontě, vesměs
se těšili na čs. armádu. To bylo totéž u nás. Jenže u naší kompanie „Nazdar“ stále bratří
ubývalo, jednak zraněním anebo padnutím, takže nepatrná část měla to štěstí dostati se do té
vysněné československé armády.
O čs. armádě jsme vlastně hovořili stále. Nejvíce však v máji r. 1915. obrazotvornost,
že by nás mohlo býti několik tisíc, celý pluk nebo snad i celá brigáda, působila na všechny
hochy hřejivě. Představovali jsme si, že máme mezi sebou hejtmana Žižku, jak prudce
útočíme, Němec prchá z Francie, my stále pokračujeme až na české hranice. Ten okamžik
slavnostní pro nás – to posvátné líbání rodné půdy a všechna tato obrazotvornost připadala
nám neuskutočnitelná. A přece se ten sen stal skutkem. Šlo se do toho kopečka od západu, od
jihu a od východu velice pomalu, ale došlo se tam přece. Kolik nás však nyní zůstalo? A kdo
zůstane věren tomu kopečku? Všichni. Jinak by ani býti nemohlo. Posílí nás při tom ta první
krátká přísaha z Bayonnu v říjnu 1914: „Budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti až
do posledního muže a do poslední krůpěje krve.“
A zůstaneme tomu věrni a neústupni.
69
DOPIS ČESKÉHO VOJÁKA Z DARDANEL
Milý příteli!
Srdečný dík za lístek. Musím Ti tedy alespoň trochu zobrazit, jak to v Dardanelách
vypadá. Zkrátka představíš si to zlehka sám, neb jsi byl na hranicích také a znáš lépe
francouzské vojsko než já. Tak prosím, asi začátkem srpna jsme byli odvezeni do Alžíru,
odkud jsme pro přítomnost dvou německých sousmarinů po vodě nemohli. Odvezli nás
vlakem do Bizerty, přístavu v Tunisu; cesta tam trvala 2 dni a 2 noci. V Bizertě jsme měli tři
hodiny volného času, kterého jsem užil k prohlídce města. Město samo je krásné a život
daleko jiný proti městům v Alžírsku. Škoda, že nebylo nám možno déle v něm zůstat.
Z Bizerty jsme byli odvezeni lodí „Dymbea“ po 4 denní cestě na ostrov Lemnos, který náleží
Řecku a je nyní zapůjčen spojencům po čas vojny. Ostrov Lemnos pln zeleni a krásy může se
chlubiti vínem „Samos“, které jsem pil také, za 13 sous litr, a potom podle mého soudu
množstvím sličných Řekyň. Tam jsme měli pravý ráj, nedělali jsme zhola nic; zavedli nás 12
km za město Mudros, které je hlavním městem na ostrově, zavedli nás tam, kde bych snad
mohl přebývati až do smrti. Ráno káva, o 10 hod. jídlo a zase v 5 večer. Chyběl-li kdo nebo
ne, o to se žádný nestaral, vědělo se dobře, kde jest. Jsouť od ležení legie na ¼ hod. na
všechny tři strany krásné vesničky, kamž jsem rád denně zabloudil, a se čtvrté strany moře
krásný písčitý tichý záliv, kdež jsme se vykoupali podle chuti. Pobyt na Lemnu byl jen
šestidenní; z Mudrosu jsme jeli lodí ještě 5 hodin do Dardanel. Rozumí se, že jsme jeli bez
světla (na černo), pro bezpečnost. V půlnoci jsme byli vysazeni lodí v Silib bar, jehož mocné
zdi, nyní napolo rozbité, hlásají velikou moc starého Turecka. Za rozvalinami nechali nás na
tureckém hřbitově do rána přespati. Byl jsem unaven, vzpomínal jsem při tom Vás všech,
kteří jste zůstali v Bel-Abbesu, při čemž mně výstřely děl i rachoty strojních pušek jaksi
ukolébaly. Ráno jsme šli ještě půl hodiny dále do tranchée „repos“ (odpočinku), kdež jsme si
odpočinuli 8 dní. Jmenují to tranchée „repos“, ale správně není ani jména, jak bychom to měli
nazvati. Celých 7 dní samé „revues“ a „exercices“. Sotvaže jsme se shromáždili, začaly nad
námi praskati turecké šrapnely, což si vyžaduje denně dosti obětí. Osmý den v noci jsme
poznali trochu změny obvyklé v legii. „Sac complet“ musili jsme jíti 2 km nad kůtky pískem
a potom jsme se asi dohromady 6 km proplétali úzkými tranchémi, při čemž jsme šlapali
ubohým černochům, které jsme měli vystřídati, po hlavách i po nohou.
V 5 hodin jsme došli na místo, propoceni jak myši, ač noc byla chladná, inu, neměli
jsme ani minutu odpočinku. Dva dni zůstaneme v druhé linii, dva zase v první, dva potom ve
třetí a dva zase v první, tedy dohromady osm dní v tranchích a zase osm dní repos, takové, jak
prve shora uvedeno. Podle starého uspořadání jsou mezi námi ještě vojíni od samého začátku
vojny, kteří nebyli ještě ani den nikde na zotavné; většina jich reklamovala, tak nás potom
odvezli na repos na ostrov Tenedos. Tam to bylo ještě horší, osm hodin denně exercice, snad
aby si po druhé nemohl už nikdo stěžovat. Ostrov Tenedos se vyrovná plně Lemnu a víno
Samos nahradí tam laciný, též po celém Balkáně známý „Mastik“, potom domácí víno
a koňak i mnoho jiných. Což ještě všechno je smutnější pro legionáře, který neví ani jak
vystačiti s těmi 10 sous na 10 dní, to pochopíš snadno sám. Na Tenedu jsme byli 12 dní,
potom nás zase odvezli na dřívější místo. No, nyní jsem byl v linii již třikráte. Bohudík, raněn
jsem ještě nebyl, ale za to se mi levá ruka celá podebrala od práce lopatou a motykou, nástroji
to moderní války, s kterými musíme celé dny zápoliti. Jak to vypadá s vojnou, nemohu Ti
mnoho psát, neboť nemáme nikdy kousek novin v ruce, to si můžeš tak přibližně vypočísti
sám, jak chceš. Já myslím, že Turci budou mít co nevidět dost, Němci jim nemohou doposud
žádnou municí pomoci a konec konců kolují u nás jakési zprávy o státech balkánských,
nevím, co je na tom pravdy, a proto bych Tě prosil, bude-li něco nového, abys nám dal též
vědět. V našich posicích je to nyní dosti dobré, jak se sám dočteš. Turci mají stále pevnou
70
posici na velikém vrchu (Aši baba), a dostaneme-li jej, máme volnou cestu po krásné rovině
dále ke Galipoli asi 120 km. Angličanům se podařilo vysadit vojsko z lodí s druhé strany
vrchu, čímž jsou nyní Turci úplně odříznuti, tak již čekáme, že veliký počet jich bude zajat.
Již nyní jich denně dosti utíká, jistě jen z hladu, a čekám sám dychtivě, až bude bílý prapor
vztyčen na onom vrchu, že potom snad budu také moci spatřit nejkrásnější město Evropy,
Cařihrad. Dobytím Dardanel by bylo vítězství jisté a urychlené následkem dovozu munice
Rusku. Jak ty Dardanely vypadají, slovem je těžko vše vypsati, a fotografa bohužel nemáme.
Jak to je v tranších, to nelze s Francií ani přirovnat, neboť u Turků žádný Červený kříž
neplatí, střílí do všeho, tím oběti zůstanou do rozpadu ležeti, což vydá něco zápachu.
I v tranších je týž pořádek, hlavy i nohy Ti sahají k samému „gamelu“ (šálku) a to pak je
apetit.
Co je s těmi ostatními, skoro ani nevím. S Říhou jsme stále pohromadě i s Volšičkou.
Také s Císařem (Kaisrem) jsme byli 4 v jednom escouadu, ale ti dva jsou nyní v nemocnici
a možná, že přijdou do Algérie. Také Vostatek i Bayda. Že by byl jeden z našich málem na
stráži zabil Císaře, to Vám může sám Císař vypravovat, až příjde zas do 16. compagnie, a neli, povím to vše sám, přijdu-li zase nazpět, tak i více zajímavých a smutných událostí z vojny.
Vyřiď též můj srdečný pozdrav všem Čechům ostatním a Tobě. Myslím, že toto dlouhé psaní
vyrovná pro Tebe vše již dříve zameškané a že sám budeš tak dobrý a budeš i s druhými nám
častěji psáti, co nového a jak se Vám tam daří.
Ještě Tě srdečně zdraví
J. Vondrouš, 16417
10. Compagnie, 2éme esconade
1er Rgt. Etranger-3. bat. Dardanely. (S. P. 194)
V Dardanelách 30/11 1915.
FERD. KAISER:
FRANCIE – AFRIKA – DARDANELY
V rakouské armádě jsem nesloužil, poněvadž jsem v svém devatenáctém roce v době
mobilisace odjížděl s matkou a svými pěti sourozenci do Francie, do města Billy Montigny,
département Pas de Calais, kdež pracoval otec v uhelném dole od 28. června (júna) 1914.
Ve čtvrtek, 30. července (júla) 1914 o půl deváté dopoledne (v době mobilisace)
odjížděl jsem z Horního Litvínova (severní Čechy) přes Německo a Belgii s matkou
a sourozenci za otcem do Francie, do Billy Montigny, kamž po velkém strachu ze zadržení
(neboť v Kolíně nad Rýnem v nádražním souterénu jsem byl zadržen detektivy, avšak
šťastnou náhodou jsem jim utekl) jsem přijel 1. srpna (augusta) v 5 hod. ráno. Pak nás otec
odvedl do našeho nového domova v dělnických koloniích. 1. srpna, odpoledne byla vyhlášena
v Billy Montigny velkými plakáty mobilisace.
2. srpna v 6. hod. ráno byli jsme vyhnáni Belgičany a Francouzi z bytů. Narychlo jsme
se oblékli a veškerý nábytek, který jsme před mobilisací expedovali z Čech do Francie, musili
jsme v bytě zanechati, a pak za flámsko-belgicko-francouzského řevu „Caput Allemands“,
„Caput Autrichiens“ utekli jsme se do hostince krajana Karla Hladečka, kdež se soustředili
veškeří cizinci.
O nějaký ten štulec, který jsme od tamějších obyvatelů dostali, nebylo nouze, ano
i svými životy zaplatili někteří cizinci zuřivost domácího obyvatelstva.
71
Mimo zmíněný hostinec byli cizinci soustředěni též ve škole; na obou místech jsme
byli hlídáni civilní gardou a potom vojskem.
V té době pochodovalo vojsko na francouzsko-belgické hranice.
22. srpna (augusta) večer byli jsme doprovázeni vojenským a četnickým oddílem na
nádraží, odkud jsme byli transportováni 23. srpna v 1. hod. ráno do St. Affrique, département
Aveyron, blízko španělských hranic. Tam jsme přijeli 25. srpna po 6. hod. ranní a byli jsme
ubytováni v klášteře, kdež jsme byli též stravováni na účet francouzské vlády.
Život v zajetí jsme si zpříjemňovali tím, že jsme my Česi započali různé hry mezi
sebou; cvičili jsme na hrazdě, která byla v zahradě, nebo zase krajan Hladeček nás učil
francouzsky, neboť většina z nás přišla do Francie krátce před válkou.
Tu a tam jsme dostali od vojáka, který s námi měl útrpnost, noviny; jaký ohlas měl
v našich srdcích článek, který nám oznamoval, jak v Paříži byla demonstrace Čechů proti
Rakousku, jak Čechové vstupují do francouzského vojska a jak se v Paříži utvořil „Comité
des volontaires Tchéques“! Tu jsme si řekli: hoši, vstoupíme též do vojska! A začali jsme se
u tamního prefekta přihlašovati. Češi: Emil Votruba, Antonín Koláček, Josef Novák, Karel
Fridrich, Antonín Říha, Josef Horáček, Václav Masák, Ferd. Kaiser, Bedřich Glaser; Poláci:
Pačourek, Michejda starší i mladší, Gavlovič.
Od naší přihlášky uplynul měsíc a vyřízení jsme dosud nedostali; urgovali jsme tedy
27. října (októbra) vyřízení svých přihlášek do vojska. 13. prosince (decembra) byl znovu
pořizován seznam dobrovolců a 15. prosince jsem odjížděl s jmenovanými Čechy a Poláky,
v průvodu francouzského poručíka a za veselé nálady a zpěvu do Rodez, dép. Aveyron, kdež
jsme byli 16. prosince odvedeni (mimo dva krajany) do francouzského vojska a podepsali
jsme engagement počas války (pour la durée de la guerre).
V Rodez jsme byli ubytováni v kasárnách s vojskem. 18. prosince v poledne jsme
dostali rozkaz, že pojedeme do Lyonu. Avšak jaké zklamání, když jsme se dověděli v Lyoně,
že místo do francouzského regulárního pluku jsme přiděleni do Cizinecké legie a dirigováni
do Alžíru; konec konců i s tím jsme se smířili a další věci jsme ponechali osudu.
21. prosince večer jsme vyjeli z Lyonu a do Marseille jsme přijeli 22. prosince ráno;
ještě téhož dne večer jsme se vstoupili na obchodní loď, která nás unášela po 36 hodin
Středozemním mořem do přístavu Oran (Alžír). Tam jsme přijeli 24. prosince ráno, odkudž
asi po pětihodinné jízdě vlakem jsme se dostali do Sidi-Bel-Abbes, kdež je 1er Régiment de la
Légion Étrangére. Přivítaní samo sebou jsme neměli milé, neboť nás zarazila v kasárnách
němčina a Němci (tedy žoldnéři angažovaní před válkou). Jakmile zvěděli, že jsme Češi, hned
nám vyčítali, že jsme „engagés pour la gamele“, poněvadž jsme prý v civilu neměli co jíst atd.
Sešli jsme se tam též s našimi dobrými hochy, kteří tam přišli takovou náhodou jako my.
V Sidi-Bel-Abbes započalo cvičení. Nebyla to však pro leckterého z nás maličkost,
neboť povelům jsme všichni nerozuměli. Já například jsem si zapamatoval přízvuk toho či
onoho povelu a cvičil jsem čistě podle přízvuku. Dostali-li jsme však jiného instruktora,
musili jsme si zvykat zas jeho přízvuku a to bylo s některými špatné. Pomalu však to šlo, až
jsme se přece naučili povelům. Jednou cvičil nás nováčky sergeant Hauser (mající již asi 5 let
v Cizinecké legii), který nás v pravém smyslu slova tak honil, až jsme z toho byli pitomí.
V přestávce jsme si jeden druhému stěžovali: „To je nějaký pes, to musí býti Němčour“. On
stál opodál a vyslechl náš nehezký rozhovor o něm, počal se nám omlouvat česky a prohlásil,
že je také Čech z Prahy, že to s námi tak zle nemyslil atd. My jsme v tom okamžiku byli tak
zaraženi, že by z nás nebyl ani slova dostal, kdyby nebyl přišel vlídně. Od té doby byl s námi
kamarád, a to tehdy, když ho jeho kamarádi stejné hodnosti neviděli.
V červenci (júli) 1915 jel transport do Dardanel. Z Čechů byl jsem v něm já, Karel
Volšička, Jiří Vanel, Emil Vostatek, Rudolf Šourek, František Vondrouš, námi zvaný Prášek,
Otomar Říha. Na mé místo v knihovně nastoupil br. P., který se vrátil krátce předtím, než
jsme odjížděli, po zranění z francouzské fronty. Za zvuků plukovní hudby jsme odjížděli
72
vlakem v počtu asi 800 mužů do přístavu Bizerty (Tunis), kdež jsme vstoupili na loď, která
nás unášela Středozemním mořem do moře Egejského, za doprovodu dvou contre-torpilleurs.
Po pětidenních útrapách na lodi jsme vystoupili na řeckém ostrově Lemnu a po dvoudenním
odpočinku jsme vstoupili na menší loď, z níž jsme vystoupili v Dardanelách u Sedul Bahr.
Odtud jsme pochodovali v dělové palbě asi 3 km, kdež jsme v jamách po Senegalcích, blízko
zátoky Morto, zaujali místo zálohy, doplnivše počtem pluk, který tam již dlel. Hned druhý
den jsme měli několik raněných, aniž kdo z nich Turka spatřil, neboť jsme byli stále
postřelováni tureckými šrapnely. Pod sprchou šrapnelů započala přehlídka pušek, munice
a vivres de réserve, a pak téhož dne jsme za soumraku šli do první linie, kež jsme byli Turky
přivítáni krupobitím střel, kde každá střela naříkajíc vyhledávala si svou oběť. Za zmínku stojí
ještě, že, když jsme přišli do reservy, br. Volšička, povoláním malíř, namaloval nám tužkou
dvouocasého lva na naše korkové helmice potažené stanovým plátnem barvy khaki, což
u našich nadřízených vzbudilo obdiv a vyptávání.
Na posici byl hrozný obraz; před linií bylo vidět spoustu mrtvol, některé byly nakvap
poházeny trochou hlíny, protože nebylo možno je důstojně pohřbíti, poněvadž přestřelky byly
stále. V zákopech v první linii viděls vyčnívat botu, tu zas jakési vlasy; chceš zvednouti botu
nebo chytneš za tyto vlasy, puzen zvědavostí; tu se ti objeví obraz, o kterém se ti ani nezdálo;
odkryješ nešťastníka, který padl před několika dny a jest již v úplném rozkladu.
Za svého pobytu v zákopech jsme nedělali vůbec náporů, jen jedenkrát se naše četa
zmocnila tureckého zákopu, jehož nám bylo potřebí jako poste de confe. Ostatně jsme byli
stále na stráži a odráželi útoky Turků, kterých bylo denně víc než dost. Častovali jsme je
střelami, podobnými okřídleným pumám pro aeroplány, zvanými „crapouillot“, které zvláště
k tomu určené mužstvo střílelo z moždířů přímo do nepřátelských zákopů. Tyto střely tam
nadělaly takové divy, že se zákopy otřásaly a my sami jsme se musili krčiti, abychom nepřišli
k úrazu.
Slunko zapadá, počíná se šeřit, slyšíš jakýsi tajemný, podivný zpěv jednotlivě
v nepřátelských zákopech; nasloucháš chvíli, zpěv se zesiluje čím dále tím více. Ach, toť zní
jako modlitba Turků, pomyslíš si, avšak pojednou začíná nebeská hudba, ta-ta-ta-ta, tatata,
bum, bum, bzzzz, tůůůůů, což přehluší pak řev Turků, kteří se chtějí pokusit o útok. Avšak
my ze svých zákopů jsme tomu zabránili. V četě byli jsme čtyři Češi; já, Volšička, Říha
a Vondrouš a těšili jsme se vespolek, že se snad brzo dostaneme do Cařihradu, kde podle
spojenců měl býti klíč k vítězství a k evropskému míru. Naše radost však nebyla trvalá, neboť
již začátkem řijna (októbra) jsme byli vystřídáni Senegalci. Při vystřídání jsme dostali za úkol
já a br. Volšička hlídat zákop, který dělal jakési koleno a který ústil z první linie do nového
zákopu před první linií. Protože se právě Turci pokoušeli o útok, měli jsme bedlivě střežit,
aby žádný z nové linie necouvl zpět. Po půl hodině jsem dostal rozkaz, že mám přijíti ihned
k četaři, který byl od nás asi 300 m vzdálen; když jsem se k němu dostavil, bylo mi řečeno,
abychom si s bratrem Volšičkou vzali své věci a následovali pluk naznačeným zákopem do
pozadí na odpočinek. Utíkám zákopem se sehnutou hlavou dopředu, abych do ní nedostal
ránu (neb kdybych byl býval vzpřímen, byla by přečnívala přes zákop) oznámit br. Volšičkovi
tuto novinu právě ve chvíli, kdy na turecké straně v zmíněném úseku započal útok, řev
a střelba, slyším vykřiknouti br. Volšičku „Halte-la“, vidím zablýsknout se bajonet namířený
na mne asi půl metru před sebou, zastavím běh tak, že div jsem se nezapotácel naznak.
Vykřiknu: „Co děláš, vždyť jsem to já“. Nepředstavil jsem si, jaké nedozírné následky mohl
tento spěch míti, neboť Volšička v prvním okamžiku, stoje právě v záhybu zákopu, myslil, že
se Turci dostali do zákopu se strany. Ještě štěstí, že byl tak rozvážný a nevystřelil. Samo
sebou zase jsme se přátelsky shodli, ale tato historka nám oběma snad do smrti z hlavy
nevymizí.
Uvádím článek nepodepsaného zpravodaje časopisu „Illustration“ z roku 1915
o operacích v Dardanelách:
73
„Operace ze 14. června (júna) 1915“
„V 9. hod. 30. min. vrací se jeden z našich obrněných křižníků, doprovázen dvěma
torpedoborci, plnou parou směrem z Lemnu. Vplul do úžiny. Jdu ihned na svoji pozorovací
stanici v starém tureckém zákopu, který vynikal v zátoce Morto; na obzoru se rýsuje hradba
Achi Baba, tak mocně opevněná; vpravo jest úžina a břeh Asie. Počas svého převozu v úžině
až na místo bitevní dostal obrněný křižník z pobřeží Asie několik obusů, jež jej obklopily, ale
nezasáhly. Vidím dva střelce s kulomety, kteří se účastní bitvy. V 10 hodin nastává všeobecný
pohyb, strašná vřava. Mám kanony, napravo, nalevo, vzadu a naproti. Mračno prachu se
pozdvihlo. Hlína lítá mezi bílým, žlutým a černým kouřem. Mohli bychom skoro nakreslit
čáry po hradbě, kterou zřizují úlomky našich dělových střel. Po tento čas dva torpedoborci
dobývají tureckých zákopů v pořadí. Brzo pokračuje naše dělostřelectvo a začíná stříleti
postupně po celé rovině. Úlomky marmitů vystupují po celé šíři svahu Achi Baba. Obrněné
křižníky se tedy daly stranou. Poznávám velmi dobře ohromné sloupy žlutého dýmu, který
vydávají jejich obusy. Nad našimi hlavami nemohu viděti ani jeden pohyb našich vojsk pro
spousty prachu, který se vznáší; ale nad anglickými liniemi pozoruji dalekohledem utíkati
muže. V poledne se kanonáda silně zmenšuje. Zdá se mi ihned, že soustřeďujeme díl naší
palby před anglické linie. Vidím vraceti se ony dva tirailleury objímající jeden druhého:
bezpochyby byl jeden z nich raněn. Věřím, že v našem čase bylo nemožno zúčastniti se boje,
aby bylo viděti celé shromáždění, jako na obraze znázorňujícím Napoleona, jak udílí rozkazy
s výše pahorku. V několika hodinách vystřílely naše baterie více než 10.000 obusů. Až potud
spojenci postoupili; zajali mnoho set nepřátel, mezi nimi pět Nemců. Bitva pokračuje. Ale pro
tentokráte je potřebí odníti další obranné linie velmi dobře zařízené, jichž se musíme
zmocniti, abychom mohli pokračovati v operacích.“
Když náš pluk byl Senegalci vystřídán začátkem září (septembra), ubírali jsme se do
Seddul Bahr, kdež jsme byli po částech naloženi na lodi a odvezeni na odpočinek na řecký
ostrov Tenedos. Avšak žádoučího odpočinku jsme se nedočkali, neboť tam teprve započala
vojna parádní a honění po cvičišti. Nejvíce zkusili Řekové, kteří přijeli z francouzské fronty
do Dardanel, po těch velitel pluku házel dokonce kamením, ano i leckterému pohlavek dal,
poněvadž ty parádní cviky vůbec neuměli. Podle mého názoru spíše povelům nerozuměli,
neboť francouzsky znali velmi málo. Na Tenedu jsem se 16. září roznemohl na úplavici a 18.
září byl jsem dopraven do polní nemocnice, odkudž jsem byl evakuován 20. září na Mudros
(ostrov Lemnos) a odtamtud 23. září na nemocniční loď „Canada“, která nás dopravila do
námořní nemocnice (Hospital maritime) ve Feryville (Tunis). Během té doby, co jsem putoval
do nemocnice, byly Dardanely drženy jen loďstvem, kdežto celá armáda, počítaje v to i náš
pluk, se odebrala do Soluně na pomoc Srbům. V té době padl z mých známých na soluňské
frontě br. Rudolf Sourek z Paříže, střelen do břicha. Na ostrově Lemnu, v Mudrosu, nebylo
vhodného přístavu pro velké lodi; ty zakotvily opodál břehu a my jsme byli naloženi na prám,
který se podobal biblické arše Noemově a motorový člunek jako přípřež nás dopravoval
k nemocniční lodi. Právě se rozpoutala bouře; tu se pojednou provaz, kterým byl náš prám
připevněn k motorovému člunu přetrhl, a my, nemocní a ranění, octli jsme se v širém moři
v největší bouři; vlny nás smáčely a my očekávali poslední hodinku. Pojednou narazíme na
válečnou anglickou loď, která nás trosečníky pomocí svého mužstva zadržela. Zatím
přispěchalo několik motorových člunů, které nás potom šťastně odvezly k nemocniční lodi
„Canada“, kdež jsem se shledal s bratry Volšičkou a Vostatkem, kteří byli též postiženi
úplavicí. Ve Feryville v nemocnici jsme byli všichni tři, tam nás chodily navštěvovati dvakrát
týdně kmotřenky (maraine de guerre), přinášejíce nám pamlsky, kuřivo atd., s kterými jsme si
vždy povyprávěli o naší vlasti, úpějící pod jhem Rakouska, jakož i o našich národních
dějinách. 12. listopadu (novembra) jsme byli dirigováni do Bizerte, před zdravotní komisi,
která nám každému udělila jeden měsíc zotavné, k níž cestu do Francie jsme nastoupili asi 20.
listopadu, já k rodičům do St. Etienne, kdež otec pracoval na dole, Volšička do Lyonu
74
a Vostatek do Paříže. Shledání s rodiči a sourozenci bylo srdečné, až dojemné, avšak dlouho
jsem se ze zotavené netěšil, neboť jsem stále doma polehával, a než vypršela lhůta mé
dovolené, již zase, 17. prosince (decembra) 1915, jsem ležel v nemocnici s St. Etienne,
odkudž jsem vystoupil 7. ledna (januára) 1916. Rozloučiv se s rodiči a sourozenci, odjížděl
jsem dne 9. ledna k svému kádru do Sidi-bel-Abbes (Algérie), kamž jsem přibyl 13. ledna
1916.
EMIL ULRYCH:
PRVNÍ ZE TŘÍ SET
Byl máj a byla válka. Bylo to ve Francii, docela na severu a krajině říkají artoiské
pláně. Nedaleko města Arrasu, v jedné vesnici nazvané Acq, žili českoslovenští dobrovolníci.
Francouzové jim říkali „La Compagnie Nazdar“.
Psalo se devátého máje 1915. Byl to jeden z krásných májových dní, kdy se nejenom
příroda probouzela k životu, ale kdy i v srdcích mladých dobrovolců otvíral se nový život.
Řeklo by se, že po dlouhém zimním spánku, který trval skoro tři sta let, nastalo pravé
probuzení, zkrátka veliké vzkříšení. A vzkříšení to přišlo tak neočekávaně a s takovou
rychlostí, že jej dosti nedocenili ani ti, kteří stáli u kolébky, ji začali a prodělávali.
V první četě, třetí eskuádě, žili tři dobrovolníci: Lojza Brzický, Rudolf Holanec
a Franta H. Nerozluční kamarádi již z Bayonnu. Není divu, že i tentokráte při prvním útoku
byli semknuti a tiše rozmlouvali: „Lojzo,“ pravil Ruda, „ať mně ten pinard nevypiješ! Nějak ti
moc chutná po ránu.“ „Eh, nepovídej, Rudlo,“ odvětil Lojza, „však mám zásoby dosti
a podívej se ještě na tento bidon, ten je plný koňaku a jakého.“ „Však jsem ani já
nezapomněl,“ připomínal Franta, „já mám též dva bidony plné. To nám stačí do Douai a tam
si doplníme proviant.“ „Jen aby nám to tam bošové nevypili,“ starostlivě poznamenává Ruda.
„Eh, kuš, ti nebudou míti ani čas,“ rázně řekl Lojza. „Abych nezapomněl, kluci, držet se
pohromadě, ať se stane cokoliv,“ Lojza pokračoval, ale nedořekl, když tu zaní horna. Útok
započal. Bylo deset hodin dopoledne. Hoši vylezli ze zákopů, přeskakovali dráty a pak si
stiskli ruce: „Na shledanou,“ zaznělo pojednou.
Bylo je vidět, jak jeden vedle druhého asi ve třech metrových intervalech postupovali
po polích k německým zákopům, hned se ztratili do granátové díry, tu zase ulehli do trávy, až
konečně zmizeli v prvních německých zákopech. Tam se obdivovali německé technice
a vyspělosti při stavbě zákopů. Jak pohádkově si to zařídili. Ve spěchu nahlédli do té či oné
skrýše a když zjistili, že nikoho tam není, odešli k další. Tu třeskla nedaleko rána z pušky
a všichni tři se schovali. „Hoši, pozor, někdo na nás střílí,“ zvolal Franta a chtěl se podívati,
odkud to přichází. Vtom však nová kulička letěla jim nad hlavami. „K čertu,“ povídá si Lojza,
„co je to za idiota. Na toho si posvítím,“ a podešel několik kroků. Sáhne si pro ruční granát,
práskne jím o podpatek a hodí jej za úkryt. Vtom však Franta jde již kolem a jako myš dívá se
po střelci. Vidí jej v dobrém betonovém úkrytu. Němec, když uslyšel dopadnout granát, viděl,
že je s ním zle, odhodil pušku, kleká si a zdvihá ruce. Franta je mu již na dosah bajonetem
u těla. Cosi bručel, když Němci zašermoval bajonetem kolem hlavy, rychlým obratem shodil
mu „piklhaubnu“ a zasyčel: „du saukerl, du schwein.“ Němec jako by říkal „kaput kamerád“,
ale Franta toho nedbal. „C....n,“ zahřměl Franta a než se kdo vzpamatoval, obrátil svoji pušku
a silnou dobře mířenou ranou vrazil mu ocelovou pažbou do hlavy. Mozek, krev a velká
červená pečeť znamenala se na betonovém úkrytu. „P.....u,“ odplivne si Franta, „teď ji máš, tu
železnou korunu, kterou jsi snad očekával od Viléma. Dokonce „untroficír“ to je, no jo, ten se
bránil, ale nechť, mohl mít vojnu za sebou. Vem tě čert, kulku jsem mohl taky dostat od
něho.“ Otřel si pušku o jeho oděv, sáhnul si po bidonu, zatřepal jím, napil se zhluboka
75
a vracel se k Lojzovi a Rudovi. Ti mezi tím házeli granáty do německých úkrytů. Ze zákopů
valil se černý kouř, slyšet byl hluk a nářek.
Od prvních německých zákopů spěchala naše trojice do druhých, které se
soustřeďovaly u hlavní silnice, vedoucí z Arrasu do Bethune. Němců však tam nebylo, neboť
se stáhli do vesnice La Targette a Neuville Saint Vaast. Z poslední vesnice pak vedla dosti
hluboká úvozová cesta do Souchez. Na této silnici se naše trojice zastavila. Opodál
v hloučkách stáli druzí dobrovolníci. „Teď nám zbývá dostati jen tento les, Folies, a pak
máme volnou cestu až do Douai,“ počíná Lojza. „No jo, to je všechno hezké,“ ozývá se Ruda,
ale je nás nějak málo.“ „To stálo mnoho krve,“ povídá Franta, „kolik se nás vrátí?“ „All
right,“ odpoví Lojza. „Victorie není bez krve a obětí. To už jinak nemůže býti. Jen posilu
a nějakého důstojníka k ruce. Jinak se nehneme z fleku. V lese Němců mnoho nebude a ve
vesnici rovněž ne. Upalovali, až se za nima kouřilo.“
Pojdenou zahřměla salva z lesa a dopadlo to docela u hluboké cesty. Od vesnice
počala střílet německá strojní puška. „Jsme v křížovém ohni a musíme se co nejdříve
dekovat,“ vážně povídal Franta. Hloučky zvolna postupovaly z úvozové cesty do polí směrem
k lesíku. Bez rozkazů, bez důstojníků, jeden po druhém utíkali asi třicet metrů a schoval se do
trávy nebo granátové díry. „Tak se posilníme a půjdem znova na ten tanec,“ pravil Lojza
a napijí se z bidonu. Druzí jej následují. Prázdné bidony odhodí a již vystupují na jeteliště.
„Směr k lesu a randez-vous u těch tří stromů z kraje,“ ukazuje Franta a již utíká kupředu.
Vtom nová salva z lesíka a ta právě zdržela ostatní jíti kupředu. Teď již i Rudla běží po trávě,
ale směr si trochu popletl. Utíká do prava. Lojza již taky vyskočil, aby dohonil kamarády.
Z lesa se ozývaly pušky a proto v tom spěchu každý hledal nějakou tu granátovou díru, kde by
si na okamžik oddychl. Zbývalo asi 200 metrů do lesa. Vzadu je stále slyšet nářek raněných.
Franta znovu vylézá z díry a upaluje si to o dvacet metrů vpřed. Dále to nešlo. Kulky šveholí
kolem hlavy. Pozoruje okolí: v lese za stromy klečí Němci a střílejí. Vzal si jednoho na
mušku, namířil, spustil a ejhle – přestal střílet boš. Hledá druhého a vtom mu kulička pleskne
do čepice. „Fuj,“ bručí si Franta, „to´sem to moh´dostat, musím si dát bacha.“ Sleze do díry
a počne svlažovati hrdlo. Slunce nemilosrdně pražilo a v těch vojenských hadrech každý se
pařil. Pojednou nějaká hrouda přiletí a udeří jej do nohy. To Lojza se hnal kolem a když
spatřil Frantu pít, skočil k němu do díry. „Viděl jsi Rudlu?“ táže se Franta. „Ne, nevím kam
zalezl,“ odpovídá Lojza, „počkáme trochu zde a potom se podíváme po něm. Tak se mi zdá,
že zaběhl trochu do prava.“
Ruda mezitím utíkal stále k lesu, ale dal se napravo. Pojednou zmizel ve trávě.
Zanedlouho vyskočil a znovu letěl dál. Neudělal snad ani deset kroků, když pustil pušku
a svalil se do jeteliště. Byl blízko lesa.
Slunce bylo ještě vysoko, děla hřměla a černý kouř z vybuchnutých granátů
vystupoval nad les. Lojza šel se podívat kolem a volal Rudlu. Nikde nic. Navrátil se
k Frantovi a vyprávěl, co právě prožil. „To si to rozdělíme,“ povídá Franta, „já půjdu nalevo
a ty se dáš napravo. Tak za půl hodiny se vrátíme sem.“ „All right, ujednáno a půjdeme. Dej
mně napít, oni mně bošové prostřelili bidon. Utíkám a najednou šupa kolem těla. Sáhnu si na
nohy a vidím, že jsem mokrej. Už ji máš, povídal jsem si v duchu. Sehnu se, ohmatávám se
znovu a žádná krev. Mokré hadry jsem měl, máknu ještě jednou, očichám a představ si, bidon
s koňakem mi prostřelili. Lumpové. Bandes des vaches,“ oddychoval si Lojza.
Posilnili se a vydali se, aby pátrali po kamarádovi. Všude bylo viděti, jak se postavy
mihají, s místa na místo utíkají, tam se kdosi belhá, toho nesou několik metrů a zase si
odpočívají. Nářek na všech stranách.
První se navrátil Lojza celý upocen. Sundal si čepici a otíral pot. Hned však vystrčil
hlavu a naslouchal, neuslyší-li nějaký krok nebo volání. Od lesíka bylo však slyšeti, jako by
kdosi tam naříkal, ale bylo to slabým hlasem. To snad nemohl býti náš hoch. Teď to přestalo.
Vtom se Franta přižene a skočí do díry. „Nikoho jsem nenašel,“ povídá a odplivne si, utře rty
76
rukávem a mocným douškem pije. „Bude asi někde s jinými,“ pokračuje, když se byl již napil.
„Tam dole se sejdeme.“ „To není možné, „vím, že utíkal tamhle,“ a ukázal směr k lesu. „Před
chvílí zaslechl jsem kohosi chraptěti a si naříkati tam, ale poslyš teď sám...“ „No jo, někdo
tam je, ale zdá se, že to je moc blízko lesa; to snad nebude náš,“ volně povídá Franta. „Eh, co
na tom, víš co, Franto,“ řekl Lojza, „já se tam podívám, možná že to je Ruda“. „Nedělej
hlouposti,“ odpovídá Franta, „kdoví kdo to je, nebude-li to Němec nějaký a ty nakonec tam
necháš svoji kůži.“ „To je jedno, já tam jdu. Pušku nechám zde, ta by mně překážela,“ a již se
Lojza ztratil v jetelišti. Franta chtěl cosi říci, nechal však ústa otevřena a nestačil se dívati na
Lojzu, kterak si to po poli uháněl. Franta sebral obě pušky a odešel do úvozové cesty, aby
upozornil kamarády, aby moc nestříleli.
Němci zpozorovali však našeho Lojzu a počali stříleti po něm. „Hrome, to mi ještě
scházelo,“ bručel si Lojza po delší chvíli, „ale co dělat, polezu po čtyrech.“ Zepředu se znovu
ozýval nářek. Byl nyní jasnější. Střelba trochu utichla. Slunce se již sklánělo a na jetelišti byly
viděti pouze hlavičky, jak se pohnuly na obě strany a mezi nimi se proplétal Lojza. Nyní
narazil na nějakého ležícího vojína. Obrátí jej a vzpomíná, kde tu tvář viděl. „Ano, to je on“,
si pobroukává Lojza, „ten Španělák, co byl u trénu; vida, chudák, přišel si až ze Španěl pro
smrt a tady leží v trávě. Ani pochovat jej nemůžeme. No, máš pokoj, kdoví, co na nás čeká,“
a odlezl po čtyřech dále.
Tichý nářek se zřetelně opakoval. Lojza zůstal ležeti, aby si našel spráný směr a znovu
do toho. Netrvalo to ani půl hodiny, když náš Lojza doškrábal se k raněnému legionáři. Ten
ležel tváří v zem. Pomalu jej obrací, slyší těžké dýchání, obličej od krve k nepoznání, pravá
strana obličeje rozbita, oko pryč, brada rozbita, ucho skoro pryč a na spánku rána. V tom
Lojza zbledl, neboť raněný otevřel druhé oko. „Lojzo,“ zašeptal, „pomoc,“ a zase jen
chroptění začalo. „Sakra,“ pomyslil si Lojza v duchu, „toho ale sdělali, má toho dost. Nevím,
jestli z toho vyvázne.“ Vytáhl obvaz a počal obličej obvazovati. Když byl hotov, vlezl si
pomalu pod Rudu a nesl jej na svých zádech, sám při tom lezl po čtyřech v jetelišti.
Nebylo ještě úplné šero, ani nebyl klid na bojišti, neboť salvy z kanonů bouchaly stále
kolem hlavní silnice arrasské, kulomety také štěbetaly a jednotlivé pušky do toho zapadaly
svou hudbou, když pomalu přicházela výměna, neboli reserva. K ní doběhl Franta se zprvou,
že tam ještě jeden kamarád šel pro raněného a aby tedy nestříleli.
V úvozové cestě netrpělivě očekávali bratří, kdy se připlazí Lojza. Jedni pochybovali
o něm, že se mu podaří dolézti tam, druzí zase doufali a už počali svůj plán, kdyby jako ne, že
by v noci tam udělali pochod. Tráva v jetelišti počala se zvolna rozdělovati, byl slyšet dech
a též nářek. To již Franta to nevydržel, vyskočil na pole a chytil tam právě dovlekujícího se
Rudlu na zádech Lojzy a odnesl jej do úvozové cesty. Za chvíli překotil se Lojza do úvozu
poškrábán, rozedrán, unaven, ale s bleskem v očích. „Vidíš Franto,“ povídal Lojza, „já měl
dobrý čich. Teď jej odneseme k doktorovi. Ale trochu si odpočinu, jen co se napiju. Dej sem
bidon.“ A pil dlouze.
Zanedlouho v šeru bylo viděti dva stíny, kterak nesou na puškách třetího. Tím byl
jejich kamarád zachráněn.
Koncem máje, nedaleko bojiště, konal divisionář marocké divise Blondlat přehlídku.
A na této přehlídce byl přítomen náš Lojza. Stál proti divisionářovi, když ten jej políbil
a přišpendlil vojenskou medaili a válečný kříž s palmou. Pobočník mezi tím četl divisi
následující citaci Lojzy Brzického:
„Excellent sujet, engagé volontaire pour la durée de la guerre. Le 9 mai 1915 a montré
beaucoup de courage pendant l´attaque des ouvrages énnemis a combattu avec une extréme
énérgie et risque sa vie pour sauvér seul un camarade bléssé sur le point de tomber aux mains
des ennemis.“
První ze tří set čs. dobrovolníků a možno říci z celého praporu, obdržel Lojza Brzický
tak vysokou odměnu. Všichni jsme mu gratulovali a měli radost z toho, že to byl náš člověk.
77
„Eh, kuš,“ odpovídal, „to nic není, to bys také dokázal,“ a zapálil si svůj zamilovaný
čibuk a usmíval se.
Dnes všichni tři kamarádi jsou ženati a mají děti. Když se sejdou, vzpomínají na tyto
chvíle a proto načrtnul jsem tuto vzpomínku, aby se nezapomnělo.
Z DENÍKU KAPITÁNA – LETCE ŠEBESTY
Deset hodin večer. – Od skupinového velitelství došel právě rozkaz, oznamující
změnu cíle; naše eskadrilla dostala za úkol bombardovati nádraží ve Vadencourt.
Letadla jsou seřaděna před hangary, pumy zavěšeny. Čekáme jen na znamení k startu.
V deset hodin třicet minut byla vystřelena očekávaná zelená raketa, oznamujíc dobu
startu našeho letadla. Start poměrně dlouhý vlivem rozmoklého terénu. Po dosažení výšky
500 m opouštíme letiště. Je pěkná, jasná noc, měsíc je v úplňku. Pod námi jako obrovský
stříbrný had teče řeka L´Oise.
Podle záblesků explodujících střel poznávám, že se blížíme k frontě. Mimoděk
vzpomínám na prožité chvíle tam dole v zákopech, na život, který se tolik podobá životu
krtků. Netušil jsem tehdy, že mi bude jednou dopřáno tyto zákopy přelétnouti. Míjíme město
La Fére, které je bezmála již tři léta v rukou Němců. Náš let jest až dosud klidný, teprve
u městečka Ribemont uvítali nás Němci šrapnely, které však vybuchují vysoko nad námi.
V nepřátelském území není dnes vidět žádnou zvláštní činnost. Kromě několika světel
u městečka Origny-Ste-Benoite a jednoho vlaku jedoucího k frontě, nelze nic dosud
zaznamenati. Ještě 30 km nás dělí od našeho cíle, výškoměr ukazuje 1.600 m – počal jsem
shazovati malé letáky, v nichž je provolání k německým vojákům, aby nebojovali za špatnou
věc. Pod námi se rozsvítilo pět světlometů, jichž ostrá světla křižují všemi směry, jeden z nich
si počíná velmi obratně – již několikrát vrhl své paprsky na konec plochy levého křídla – ale
opět nás ztrácí. Tato hra na schovávanou trvala asi dvě minuty – pojednou jsem byl oslněn
elektrickým světlem a současně cítím, že se letadlo příliš kloní na pravou stranu, sveze se po
křídle a padá ve vývrtce k zemi. Oběma rukama držel jsem se kulometné věže, abych s letadla
nevypadl, a pozoroval jsem pilota, který ihned vypjal motor a marně se snažil letadlo
vyrovnati.
Již jen 700 m nás dělí od země a my stále bezmocně se řítíme k zemi. Počínám ztráceti
naději – v duchu si představuji náraz a pak ten neznámý konec – ale štěstí ještě tentokráte nás
neopustilo. Asi ve výši 300 m vyhouplo se letadlo na stranu a přišlo do normální polohy,
rovněž i zastavený motor po zapětí kontaktu počal pracovati. Při prvním zvuku našeho motoru
pohlédli jsme si s pilotem do očí a oba jsme se radostně pousmáli. Až dosud klidné
protiletadlové baterie začínají střílet a jsme přímo obklopeni spirálovitě stoupajícími
housenkami (chenilles). Jedna střepina ze šrapnelu prolétla trupem a poškodila měřicí přístroj.
Můj pilot hrabě de Murard volá, abych shodil ihned pumy, poněvadž letadlo není v pořádku.
Bez váhání a míření otočím pákou a devět 30 kg pum padá ze závěsů; pumy explodovaly
opodál střílející baterie. Po 40 minutovém letu přelétli jsme frontu a o 12 hod. 15 min. jsme
přistáli na letišti. „Eh bien mon vieux pour cette fois nous avons la vaine – Již jsem myslel, že
z toho nevyjdeme“ a srdečně jsme si s pilotem tiskli ruce.
*
Letiště v Champien, 3/3 1918.
„Autreo, Lanciot, Šebesta – debout on va bombarder“ – těmito slovy budil nás
z našeho spánku adjutant de Ballmann.
78
Jest 1 hod. 30 min. z rána, venku jest již živo, mechanici připravují letadla, zbrojíři
zavěšují pumy a upevňují kulomety. Obloha z večera zamračená se vyjasnila tak, že odvolaná
výprava může býti nyní provedena. Odpolední rozkazy zůstaly nezměněny: všechna letadla
mají úkol bombardovati letiště v okolí Moncernet, kde podle výpovědi zajatých letců jsou dvě
bombardovací letky typu „Gotha“, které včera bombardovaly Paříž. Protože můj pilot
onemocněl, byl jsem přidělen poručíkovi Chamberlandovi, který má přes stopadesát nočních
expedicí; říká se o něm, že vidí v noci jako kočka. Jednotlivá letadla v intervalu pěti minut již
startují, naše letadlo je dnes poslední na pořadu. Teprve ve 3 hod. 30 min. jedeme na start,
doprovází nás mechanik Peper a můj pes Boby. Ve 3 hod. 40 min. opouštíme letiště. Vzduch
je prosycen lehkou mlhou, která ztěžuje orientaci – nezbývá než nepřetržitě sledovati matné
orientační body. Řídíme se hlavní silnicí vedoucí k městu Nesle. Kromě motoru, který nás
poněkud znepokojuje, jde vše obvyklým chodem.
U městečka Tergnier, ve výši 1.400 m setkáváme se s jedním letadlem. Marně se
snažím zjistiti jeho identitu. Míjíme se. – jsme v nepřátelském pásmu, směrem k městu Laon
vidím dva světlomety a silnou protiletadlovou palbu, pravděpodobně někdo z našich tam
Němce znepokojuje. Podle charakteristické křižovatky silnic poznávám, že se blížíme k cíli.
Všude naprostý klid – nikde ani světélka, je mi skoro záhadné, že nás protiletadlová obrana
nechává na pokoji. Asi 10 km před námi vidím záblesky explodujících pum, napočítal jsem
jich devět. Je to nejspíše můj předchůdce Autreo, který právě shodil Němcům své
navštívenky. Odepjal jsem si brýle, abych mohl pozorovati všechny detaily, zkontroloval jsem
si zaměřovač a čekám na nejpříhodnější okamžik. Jsme ve výši 1.700 m u svého cíle, docela
zřetelně lze viděti šedé formy čtyř hangárů, další čtyři byly již předcházejícím
bombardováním zničeny. Dal jsem pilotovi znamení, že počínám bombardovati. Každá
vteřina mi připadá v této chvíli zvláště dlouhá. Po sedmi vteřinách spatřím první výbuchy,
které je jasně slyšeti. Z jednoho hangáru vyšlehl oheň. „Bravo Šebesta,“ volá poručík a dává
znamení, že sestoupí níže, abych mohl střílet z kulometu. Vystřelil jsem asi sto nábojů
a dávám pokyn k zpáteční cestě. V 5 hod. 50 min. jsme šťastně přistáli na našem letišti.
Z blízké místnosti se ozýval veselý hovor našich druhů, kteří si při kávě vypravovali
o dojmech, právě zažitých. Za uvedenou výpravu jsem dostal druhou stříbrnou hvězdičku na
svůj válečný kříž, s pochvalou.
*
Bauvais, 21/8 1918.
Dnes nám bylo přiděleno nové letadlo, označené výrobním číslem 13 – 13. Dvě
třináctky. To ti jistě štěstí nepřinese, praví mému pilotovi sergeant Dumuys a žertem mu radí,
aby je zabarvil. Stmívá se. Piloti a pozorovatelé oblečeni v kombinézách a let. přilbách stojí
v hloučcích na letišti a živě se baví. Právě přichází náš kapitán Gadot, který byl volán
skupinovým velitelem k telefonu. Dává nastoupiti leteckému personálu a oznamuje poslední
hlášení meteorologické stanice, denní barvu rakety pro vlastní protiletadlovou obranu, udává
dráhu letu k cíli a zpět a Morseovu značku pro přistání letadla. (Podle pozdějších oficiálních
zpráv bylo letiště po našem bombardování vyklizeno, zač pak celá naše eskadrila dostala
pochvalu.)
Dostali jsme rozkaz bombardovati nádraží v Bohain, kde podle posledních zpráv bylo
nakupeno množství materiálu. Startujeme ve 20 hod. 30 min. Ve výši 1.000 m, v blízkosti
bitevní čáry, setkáváme se s anglickým letadlem, poznáváme je podle rozsvícených
světlometů. Viditelnost je celkem dobrá, vyjma malé bílé mráčky, které plují ve výši 100 m.
Nepřátelská protiletadlová obrana je činna na několika místech, obzvláště u města Ham střílejí
79
Němci jako posedlí. Blížíme se k bohainskému nádraží, jež lze dosti snadno nalézti. V okolí
nádraží je vidět dvě světla, která při přiblížení letadla zmizela.
S výše 800 m jsem shodil čtyři pumy a dvě 15 kg zápalné pumy. Čekám a asi po osmi
vteřinách vidím jen dva záblesky na pokraji nádraží. Dávám pilotovi znamení k zpátečnímu
letu a sobě dělám výčitky za špatné míření, než teprve nyní spatřím na nádraží oheň. Tedy
přece se neminula naše práce s účinkem, myslím si, a upozorňuji svého kamaráda na vzniklý
požár, který se šíří. Šťastně jsme přeletěli nepřátelské pásmo. Město Amiens je
bombardováno nepřátelskými letci. Pozoruji vybuchující šrapnely a křižující se světlomety.
Ze svého pozorování byl jsem vyrušen motorem, který rázem přestal pracovat. Nezbývá nežli
rychle vyhledati místo k přistání. S výše 600 m jsem shodil světelnou pumu, opatřenou
padákem, která nám pěkně osvětluje terén. Rychle jsem přehlédl osvětlený terén a ukazuji
pilotovi rovné pole, na němž jsme přistali. Dumuys měl bezmála pravdu, třináctky nám štěstí
nepřinesly.
Za uvedenou výpravu jsem dostal třetí divisní pochvalu. Podle oficielní zprávy
a fotografických snímků, pořízených příštího dne, bylo námi v Bohain zapáleno skladiště
materiálu. Požár byl hlášen ještě v 10 hod. příštího dne.
80
CELDA ZAJÍČEK:
KUPŘEDU!
Kupředu, když povel zazní,
Každý z nás buď připraven
Ze zákopů bez meškání
Vyskočiti rychle ven.
Ať kolem nás rány hřmějí
A druh klesá zraněný,
naše řady nepovolí,
až stihnou cíl určený.
Kupředu jdem´neustále.
Nad námi vlá korouhev,
v jejím rudém poli skví se
v záři slunce bílý lev.
Tenť je symbol naší síly,
s ním se za vlast jdeme bít.
Zvítězit chcem´ nebo padnout,
nikdy více otročit.
Proto naším heslem budiž:
„Kupředu a nikdy zpět!“
Nejsme sami, neboť s námi
do boje jde celý svět.
Jenom ten, kdo křivdu páše,
s vrahem stojí proti nám ...
Kupředu my přes něj půjdem
kde svoboda kyne nám.
81
AKO PRICHÁDZALI DO LÉGIE
82
ALOIS ŠTÍCHA:
RUMUNSKÉ ZAJETÍ A ŠTEFÁNIKŮV NÁBOR
ABYCH mohl věrně a podle pravdy vylíčiti zajatecký život v Rumunsku, činím
několik výpisů ze svého deníku, který jsem si také přivezl jako jedinou válečnou trofej do
osvobozené vlasti.
29/8 1916. Dnes prožívám druhý den v rumunském zajetí. Vzpomínáme ještě s hrůzou
na minulé dny. Obyvatelstvo městečka Cainemi, kde právě jsme umístěni, dává nám tušiti, že
nenastal ještě konec našim útrapám. Dnes ráno byli jsme důkladně prošacováni a běda tomu,
u koho se našlo něco cennějšího. Při odpolední prohlídce bylo zajatým Čechům a Slovákům
přislíbeno, že se s nimi bude vlídně zacházeti a že budou od ostatních zajatců odděleni. Právě
jsme se dozvěděli, že budeme pokračovati v další cestě do rumunského vnitrozemí.
1/9 1916. Příjezd do Města Craiové. Toto město, mající asi 60.000 obyvatelů, leží na
trati Turn-Severin-Bucarest v krajině jihozápadního Rumunska. Podle našich dohadů a podle
kusých zpráv rumunských santinelů budeme nyní tráviti další svůj život až do skončení války
v zajateckém táboru, umístěném za městem. Obyvatelstvo nás příliš laskavě nepřijalo a nebýti
rumunských vojáků, bylo by se nám jistě vedlo velice špatně. Když jsme se objevili v městě,
hnal se za námi ohromný dav lidí, sypajících na naše hlavy spoustu nejsprostších nadávek.
Někteří zajatci odnesli toto rozbouření několika prudkými ranami holí. Tato nenávist se asi
vybuřuje proto poněvadž jsme prvními zajatci, které toto město vidí. Jejich ohromný
nacionalismus jistě poněkud ochladne, až tento dav spatří také první raněné z jejich vlastních
řad. Odpočíváme na holé zemi jedné zapadlé uličky, obklopeni jsouce nesčetnými diváky.
Všude kolem sebe vidíme ohromné zásoby chleba, pečiva a ovoce a proto tím více
pociťujeme krutý hlad. Pro charakteristiku davu zvlášť zdůrazňuji, že se v něm nenašel ani
jeden člověk, který by byl podal některému ze zajatců třeba jen nepatrný kousek chleba.
Po krátkém odpočinku jsme hnáni ještě několika uličkami města, aby si nás
obyvatelstvo asi důkladně prohlédlo, jak vypadáme a v jakém jsme stavu. Myslím, že c. k.
armádě jsme mnoho cti nenadělali. Konečně se nad námi přece jen smilovali a odvedli nás
skoro již za šera do zajateckého tábora, skupiny to 20 dřevěných vojenských baráků,
rozdělených na čtyři řady po 5 barácích. Kolem tábora obcházely již zesílené stráže, silně
ozbrojené nejmodernějšími zbraněmi. Abychom nezemřeli hlady, dali nám nepatrný kousíček
chleba a k tomu 2 syrová rajská jablka. Z velikého hladu snědli jsme i tuto nezvyklou potravu
a brzy jsme ulehli na holá prkna v jednotlivých barácích.
10/9 1916. Naše útrapy se denně zvyšují. Hlavně hlad nás trápí. Také odporný hmyz
se strašně množí. Okolí tábora bylo by ještě dosti slušné. Půda kolem přehrady je velice
úrodná a vysoká kukuřice vydychuje zvláštní vůni až k nám. Také ovocné stromy vidíme
vůkol. Jsou prý to hlavně švestky, z kterých se pálí zvláštní druh slivovice, zvané Tauiky.
Maďaři přes rozdělení nás stále znepokojují. Dnes dokonce vznikla mezi nimi a několika
našimi hochy malá bitva, při které musila zakročiti rumunská stráž – která bojující rozehnala
pažbami pušek. Bitka vznikla proto, že maďarští vojáci roztrušují nepravdivé zprávy
o rumunských porážkách na frontě a naši hoši zase mluví o porážkách maďarských.
12/9 1916. Opětný příchod nových zajatců, od kterých se dovídáme mnoho navzájem
si odporujících zpráv. Většina zajatců však potvrzuje zprávy, že rumunské vojsko proniklo již
do Sedmihradska, ba již i do vnitrozemí Maďarska. Naproti tomu prý však utrpělo velmi
těžké ztráty u města a pevnosti Tutrakanu a Silistrie, kde ztraceno 35.000 mužů a 156 děl.
Situace je proto velice vážná a pro armádu rumunskou snad i nebezpečná. Maďaři mají
z těchto zpráv ďábelskou radost a začínají býti zase velice drzí. Podle určitých příprav
83
budeme co nejdříve transportováni na jiné místo. Dozor nad námi je k nevypsání zostřen.
Sebe menší poklesky jsou krutě trestány.
22/9 1916. Již několik dní přecházíme s místa na místo, jako by si s námi nevěděli
rady. Při opouštění Craiové bylo slyšeti velmi silnou kanonádu od hranic buhlarských.
Proslýchá se o velkém ústupu rumunské armády. Santinelové jednají s námi přímo surově.
Dnes byl jeden zajatec tak prudce uhozen do hlavy, že musil býti spoluzajatci přiváděn
k vědomí. Za sebrání kousku odhozené cigarety byla mu pažbou rozražena čelistní kost. Zdá
se nám v poslední době, že i s Maďary a s Němci je vlídněji zacházeno než s námi a přece
nám bylo stále slibováno zlepšení. Snad je to vzhledem k posledním událostem? Všude kolem
sebe vidíme zoufalé tváře válečných uprchlíků. Začíná veliká bída, kterou především
pociťujeme my. Zdá se, že nacionální nadšení citelně ochabuje.
24/9 1916. Dnes jsme ubytováni v pevnostních kasematech města Galace, ležícího na
řece Dunaji v tak zvaném Multansku. Město má asi 65.000 obyvatelů a je v nynější pohnuté
době velice důležitou základnou pro zásobování rumunských armád. Dnešní noc
v pevnostních sklepeních byla pro nás tak hrozná, že jsme si připadali jako trestanci na
galejích. Vždyť nebylo možno ani sedět ani ležet a za noci nesměl nikdo ven ani za
nejnutnější potřebou. Povnostní kasematy jsou totiž smrduté a vlhké chodby, sloužíci v čase
války k úkrytu vojska. Chodbami těmi prochází se z jednoho místa pevnosti na místo jiné, aby
podle potřeby mohla se ohrožená místa co nejúčinněji hájiti. Daří se nám přímo bídně.
Strašlivý hlad nás stále trápí a z nedostatku jíme syrovou kukuřici, zelné lupeny, ba i hnusné
odpadky, na kterých si již pochutnávali potkani. Propukají různé nemoci a o nemocné se
nikdo nestará. Válečná bída se hrne na celé nešťastné Rumunsko.
26/6 1916. Dnes ráno v 6 hodin vyvedly nás stráže z pevnostních kasemat a řekly nám,
že budeme převedeni na nová místa. Toto rozhodnutí nás poněkud potěšilo, poněvadž další
pobyt v kasematách by byl pro nás jistou záhubou. Sraženi jeden vedle druhého, za čiré tmy
a odporně smrdutého vzduchu trávili jsme noci tak bídné, že ani největší zločinci bídněji žíti
nemohou. Jaké zoufalství se již zmocňovalo našich zajatců, vidět z toho, že se dnešní noci
pokusilo o sebevraždu 6 osob. V pevnostních kasematách jsou ještě různé zbytky po dělech
kdysi zde umístěných a na těchto železných traversách byly činěny sebevražedné pokusy
z hrozné bídy a hladu. Na štěstí (či neštěstí?) bylo těmto sebevraždám zabráněno. Za
hrozných nocí byly činěny také již porady, jak přemoci rumunské stráže a domoci se aspoň
cvilky pobytu na čerstém vzduchu. Poněvadž by z toho bylo vzešlo jistě masakrování, zvítězil
na konec přece jen zdravý rozum. Před odchodem z Galace dostali jsme kousek chleba na
cestu. Při pochodu vláčeli jsme se jak stíny. Nyní nás ubytovali v jakési kůlně, asi 2 hodiny od
města. Co zde s námi uprostřed polí budou dělat, nevíme a máme nejčernější obavy. Že by se
k nám Rumuni stali vlídnějšími, nedůvěřujeme a čekáme s hrůzou nejbližší dni. Vyskytly se
dokonce také pověsti, že budeme zastřeleni, ježto mezi námi vypukly epidemické nemoci,
jako tyfus, úplavice a dokonce prý jeden případ skutečné asijské cholery. Myslíme však, že by
ze tuto hromadnou vraždu nepřevzaly rumunské úřady odpovědnost a že se tyto pověsti
nestanou skutkem. Či i tento zločin by byl možný ve XX. století?
27/9 1916. Dosud žijeme a máme dnes dokonce i veselejší náladu. Dopoledne jsme
byli očkováni nějakým rumunským a ruským lékařem. Oba tito lékaři mluvili dosti dobře
česky, neboť prý v Praze studovali. Stýskali jsme si jim trpce na zacházení a na hroznou bídu,
které jsme vydáni na pospas. Nemohli ani uvěřiti, že by vše to, co vypravujeme, bylo možné,
a slíbili, že na vyšších místech upozorní na české vojáky s doporučením, aby jich bylo použito
při obsluze nemocných a raněných rumunských vojínů. Situace je asi pro rumunskou armádu
velice zlá, čemuž nasvědčují lazarety do posledního místečka obsazené. Mluví se dokonce
o zmateném ústupu a o obsazení skoro celého Rumunska. Na noc jsme uzavíráni do osamělé
kůlny. Není to sice nocleh záviděníhodný, ale je to přece jen lepší, než žíti v pevnostních
sklepeních. Není sice radno ani zde žádati v noci santinela o dovolení k vycházce za
84
nejnutnější potřebou, ale aspoň ten vzduch je čistší. Ve dne táboříme na volném prostranství
kolem dřevěné boudy a z nedostatku jiného zaměstnání zbavujeme své prádlo a tím i sebe
odporného a krvelačného hmyzu. Že při tom silně politisujeme, je jisté. Slyšeli jsme již
několikráte i od Rumunů samých, že jejich armáda ustupuje, ale že by s nimi bylo tak zlé,
přece jsme si nepomyslili. Dosavadní naši strážci budou nyní vystřídáni a tak se utěšujeme, že
dostaneme jiné, trochu hodnější. Budou to prý již vojáci z fronty, kteří byli lehčeji poraněni
a nejsou úplně zdravi. Vzpomínáme neustále na své domovy a na své drahé. Podle doslechu
bude se pro nás dnes již také vařiti a odpoledne dostaneme chléb. Ach toho dobrého chleba by
mělo býti více. Jak si ho mnohdy člověk neuměl ani vážiti.
9/10 1916. Dnes byla u nás zvláštní návštěva 4 důstojníků (1 srbský, 1 ruský kapitán
a 2 vyšší důstojníci rumunští). Všichni si s velikým zájmem prohlíželi nejen naše ubikace, ale
i nás. Zajatí Češi a Slováci byli svoláni do zvláštní skupiny a Němci a Maďaři zahnáni do
skupiny druhé až k samému prostranství před budovou, v níž v noci spíme. Po shromáždění
byla nám přislíbena především účinná a brzká pomoc. Pak učiněn ruským a srbským
kapitánem dotaz, kdo ze zajatců by byl ochoten jíti znovu se zbraní v ruce do fronty, a to buď
proti Rakousku nebo proti Německu. Při tom nám bylo nejdivnější to, že oba důstojníci
mluvili nejčistší češtinou a že s nadšením mluvili o nějakých prý čs. legiích, které byly
utvořeny pro osvobození českých zemí. Přihlásilo se nás jen několik. Ostatní prohlásili, že na
frontu již za nic na světě nepůjdou – někteří si přáli nějaký čas na rozmyšlenou. Po této
návštěvě budou prý všichni Češi a Slováci převedeni znovu do Galace.
15/10 1916. Jsme tedy opět v Galaci a opět žijeme v smrdutých kasematách. Daří se
nám více než bídně. Sliby – chyby. Přejeme si, aby vše již raději skončilo, ať tak aneb onak.
Kasematy nám připadají jako středověké žaláře a neschází zajisté k našemu strádání již nic
jiného, než abychom byli přikováni k železným kruhům. Hmyzu je mezi námi opět tolik, že
s námi hýbe. Naše prádlo je krví přímo postříkáno a od hmyzu hnusně znečištěno.
Připadadáme si jako tuláci a vyvrhelové lidské společnosti. Spíláme nejen Rumunům, ale
snad celému světu. Nejvíce ovšem prokletému rodu habsburskému a hohenzollernskému.
Pohromadě nás udržuje snad již jen násilí. Zdá se mi, že mezi námi již nejsou lidé, ale dravá,
hladová zvěř. To učiní z lidských tvorů jen nevypsatelný a ukrutný hlad. Proslýchá se sice, že
co nejdříve budeme opět odtud přemístěni, ale již nikdo v zlepšení nedoufá. Jen smrt nás
může vykoupiti.
23/10 1916. Od dnešního dne jsme ubytováni na řece Prutu ve vlečné lodi. Krajina
kolem nás je velice bažinatá a smrduté výpary bažin učiní asi brzy konec našemu
nevýslovnému strádání. Od zítřka budeme prý pomáhati na stavbě trati, vedoucí z Rumunska
do Ruska. O stavbě trati pracuje již mnoho zajatců – říšských Němců. Vidíme, jak je strážci
nutí k intensivnější práci karabáčem. Pitné vody zde není a tak pijeme vodu přímo z řeky.
27/10 1916. Zdá se, že krutý osud si s námi stále ďábelsky zahrává. Včera jsme byli
odvedeni z bažin do galackého arsenálu a plni naděje v Rusko jsme se již těšili, že našim
útrapám bude konec. Rumunští santinelové nám totiž oznámili, že budeme co nejdříve
odevzdáni ruskému komandu. Jak trpce jsme byli opět zklamáni, když nás dnes po 10. hodině
přivedli naši strážci opět do smrdutých bažin. Jsme nyní tedy zase ve vlečné lodi a začíná pro
nás opět život galejníků. Jsem celý zoufalý a odvážím se dnes v noci jediné záchrany, byť mě
stála i život.
29/10 1916. Na včerejší den tak brzy nezapomenu. Jsem naprosto zničen jak tělesně,
tak i duševně. Připravovaný útěk z lodi se mi nepodařil, a co mně nyní čeká, nevím. Snad
smrt! Dobrodružného útěku dopustil jsem se jen v nevýslovném zoufalství asi kolem půlnoci
s 28. na 29. říjen (október). Když jsem si připravil všechny své věci, plížil jsem se na palubu
vlečné lodi, a když jsem se i tam přesvědčil, že oba strážci na vlečňáku spí, spustil jsem se po
drátěném laně (kterým loď byla upevněna) k břehu. Tam jsem opatrně vkročil do studené
vody a chtěl jsem doplavati na druhý břeh. Studená voda, strach a prudký tok řeky působily
85
na mne tak, že uprostřed řeky byl jsem chycen prudkou křečí do obou nohou, a jen s vypětím
všech sil se mi podařilo řeku přeplaviti – bohužel jinde, než jsem si přál. Když jsem se
doplazil po rukou k břehu (nohama jsem nemohl vůbec pohnouti), chtěl jsem si trochu
odpočinouti a tak jsem si usedl. Tvrdý spánek mne však přemohl (možná že to byly i mdloby)
a já spal, aniž jsem měl tušení, jak dlouho. Teprve rány pažbou pušky mě takřka nahého
probudily a já jsem s novou hrůzou poznal rumunského strážce lodi. Byl upozorněn na mne
jiným rumunským vojákem, který procházel po nově stavěném mostě a mě v blízkém křoví
zahlédl. K nepoznání zmučený byl jsem přiveden na vlečnou loď a martyrium mé začalo
znova. Utrpení mé nelze vypsati a snad jen modřiny a hrozné rány po těle zanechávají
svědectví o bestialitě rumunských strážců. Je mi hrozeno i zastřelením, ale mně je vše již
jedno.
25/11 1916. Od 23. listopadu (novembra) jsme v jakémsi městečku Černá (Černá
Voda?). Je to při bulharském pomezí. A daří se nám zase jako obyčejně velice špatně, ba víc
než bídně. Opět již třetí den jsme nedostali nic k jídlu a hlad je tak hrozný, že mnozí chytají
psy a kočky, aby se nějak nasytili. A toho hmyzu! Jaká spousta špíny! O, Bože, jak se můžeš
dívat na tu naši hroznou bídu? Což není smilování? Proč nás smrt nevysvobodí z tohoto
strádání? Ležíme v nějakých zákopech, jichž je zde na sta. Jsou stavěny na způsob
indiánských stanů a pohled na tyto zákopy by byl za jiných dob jistě velice malebný. Odtud
budeme prý chodit dělati zákopy. Proč ne již raději hroby pro naše zmučená a hladová těla?
Vždyť takovéto umírání je horší než smrt. Je mi tak bídně a smutně, že se nemohu ubrániti
slzám. Zlořčím všemu a přestávám věřiti v Boha ... Vždyť ani pes nežije hůře. Jsem nemocen
a přeji si již jedině smrti.
30/11 1916. Chodíme dělat zákopy. Nechodíme, ale plížíme se jen, jak jsme zesláblí.
Strava je bídná a kousek černého chleba nemůže dáti našemu tělu potřebné síly. Žijeme jistě
životem horším než otroci a spása – žádná. Snad již nevypadáme ani jako lidé. Zarostlí vousy,
s rozčechranými vlasy, se spoustou cizopasného hmyzu nejen v svém prádle, ale i v odraném
oděvu připadáme sami sobě jako skuteční otroci a divoši z pralesů. Jistě, že by nás naši
nejdražší nepoznali. Vždyť se již nemyjeme, nečistíme, neboť ani vody není nablízku.
Přijdeme-li večer z práce domů, každý až k smrti unaven padne do zákopů a spí tak dlouho,
dokud ho kopnutí strážců neprobudí. Musíme skutečně zemřít hlady? Prokleté – tisíckráte
prokleté Rakousko, kam jsi nás přivedlo?
17/12 1916. Dnes zde byli návštěvou dva francouzští důstojníci, z nichž jeden mluvil
správně slovensky. Jak jsme byli dojati jeho prostým a přece tak milým a upřimným
pozdravem „Nazdar bratia“. Je možno, že by se tento francouzský důstojník (prý major) za
nás nestyděl a jmenoval nás bratry? Vždyť dosud do nás jen každý surově kopal. A přece je
vše pravda! S úžasem se od něho dovídáme, že je Slovák a že jméno jeho je Štefánik. Dal si
nás svolati a slíbil nám, že co nejdříve budeme z rumunského zajetí vysvobozeni. Rozmlouval
s námi i o situaci válečné pro národ český a slovenský a nakonec se nás dotazoval, zda
bychom byli ochotni pro osvobození československého národa obětovati, bylo-li by nutno,
i své životy. Jak upřimná a milá slova jeho na nás působila, vidět z toho, že téměř všichni Češi
a Slováci slíbili svou pomoc při osvobození své domoviny a skoro všichni se přihlásili buď na
frontu nebo do francouzských továren na třaskaviny. Po našem slibu se s námi tento dobrý
francouzský důstojník rozloučil a se slibem, že se brzy uvidíme, odešel. Ano, slíbil nám
nezapomenutelný Štefánik, že se brzy shledáme, ale již za lepších a snesitelnějších poměrů
a podmínek životních. Ó, kéž by se mu to podařilo! Ujistil nás sice, že rumunská vláda již
v této věci dala své svolení, ale kdož ví, zda nepředvidané potíže slib jeho neoddálí.
19/12 1916. Jsme již soustřeďováni v zajateckém táboře v městečku Barladu. Těšíme
se, že dobrý Štefánik nás snad přece z tohoto pekla vysvobodí. Mnozí však mají strach, že
budeme zavlečeni do cizineckých legií. Ba jsou i jedinci, kteří se i o ten svůj bídný život
dosud bojí. A přece, i kdyby se jejich obavy vyplnily, je lépe zahynouti v boji pro dobro
86
našeho národa než hynouti zde tak bídným způsobem. Jsem však pevně přesvědčen, že dobrý
Štefánik smýšlí s námi poctivě a že nás ani v budoucnosti neopustí.
12/1 1917. Dnes jsme již v Jasech a v nejbližší době snad již opustíme tuto
nehostinnou zemi. Vzpomínky naše na ni budou jistě vždycky jen velmi smutné. Cesta
z Barladu do Jas byla sice pro nás velmi namáhavá, ale přesto nezůstal nikdo vzadu, ze
strachu, abychom mu neujeli. A byli mezi námi lidé velmi těžce nemocní. Každý se snažil
býti již nejen v Jasech, ale již daleko a daleko za hranicemi Rumunska. Situace se stává
kritickou i pro samy Rumuny. Vláda sama musila prchnouti před rakouským i německým
vojskem z Bukurešti do Jas a zlatý poklad rumunský byl již také odvezen do Ruska. Lid trpí
nedostatkem potravin a také armáda rumunská je nedostatečně zásobena jak chlebem, tak
i střelivem a výzbrojí. Pro nás znamená dnešní den radostný obrat k lepší budoucnosti.
Rumunští santinelové doprovázejí nás dnes již beze zbraní a tato změna je i jim samým divná.
Nemohou to pochopiti, jak je možno, aby zajatce, kterého ještě včera hlídali s bodákem, dnes
doprovázeli jako svobodného občana. Před odchodem z Barladu jsme dostali také nové prádlo
i oděv. Z nevypsatelné radosti zpíváme naše vlastenecké písně a provoláváme slávu našemu
vysvoboditeli Milanu Štefánikovi. Těšíme se již také na cestu do Francie, kde každý z nás
bude se moci svobodně rozhodnouti, zda chce jíti se zbraní v ruce proti Němcům, či zda chce
pracovati v továrnách na výrobu střeliva. Těšíme se na průjezd Ruskem, s jehož národem náš
národ vždy tak vřele sympatisoval.
13/1 1917. Dnes zaznamenávám velmi smutné události. Přímo před naším
připravovaným odjezdem stalo se zde hrozné neštěstí. Nedaleko od Jas srazily se v plné jízdě
dva hustě obsazené vlaky. Následky byly hrozné a budou velmi smutnou vzpomínkou
i v pozdní budoucnosti. První zprávy mluví o 46 mrtvých, 67 těžce raněných. O počtu lehce
zraněných se prozatím ani nemluví – bude však také značný. Na nádraží v Jasech odehrávají
se srdcervoucí scény. Úpěnlivý nářek raněných je tak hrůzný a srdce drásající, že vše trne
úděsem. Právě vynášejí strojvedoucího a topiče, jejichž hlavy jsou takřka roztříštěny – topič
mimo to je i těžce popálen.
Před nádražím jsou rozestaveny i zohavené – netvárné mrtvoly. Lidé při pohledu na ně
omdlévají. Nezapomenu snad nikdy na zoufalý pohled rumunského důstojníka, který sám
všecek zkrvaven – vynáší před nádraží pozůstatky těl své choti a svých dvou dítek. V šíleném
zármutku vytahuje svůj browning a chce ukončiti také svůj život. Snad jen duchapřítomností
jednoho našeho člověka se stalo, že mu střelná zbraň byla v poslední chvíli z ruky vyrvána
a rána šla mimo. Vynášejí těžce zraněné lidi bez nohou, bez rukou a jejich nářek se nepodobá
již snad ani hlasu lidskému. Smrt měla své hohaté žně a bude sklízet snad ještě dnes a zítra.
Nelze zapomenouti pohledů těch, kteří se zoufale shánějí po svých drahých. Shledání je tak
bolestné, že se slzy derou i otrlým vojákům do očí. Naši dobří hoši pomáhají na všech
stranách. Nosí raněné z nádraží do připravených vozů a aut, ba pomáhají i při obvazování.
Jejich ochota je s díky kvitována a tak se stává, že za nesmírné utrpení splácíme vděkem,
splácíme zlé – dobrým. Čím byla zaviněna srážka? Špatně postavenou výhybkou? Snad!
Mluví se však také o německých vyzvědačích. Myslím však, že je z největší části vinen
dnešním neštěstím ohromný nepořádek na rumunských drahách, který se odsuzuje dnes sám.
Dnešní neštěstí je velikým vykřičníkem lehkomyslnosti, nedbalosti a zločinnosti
některých jedinců. Jak se v Rumunsku cestuje, je jistě ojedinělým zjevem. Jedoucí vlaky se
podobají rojům včel, neboť lidé nesedí jen ve vozech, ale i na stupátkách vagonů, na
náraznících, na střechách, ba i na lokomotivách. Signálová zařízení jsou naprosto
nedostatečná a tak se nelze diviti, že při eventuálních srážkách dochází pak k takovýmto
děsným událostem. A proto jen pryč z těchto hrozných míst!
14/1 1917. Ačkoliv již tuto chvíli uháníme vlakem k ruským hranicím, vzpomínáme
opět posledních chvil prožitých na území rumunském. Včerejší srážka vlaků a pak noční
událost drásají nám srdce. Vzhledem k železniční srážce v Jasech měli jsme nastoupiti do
87
připraveného vlaku v malé stanici Jasy, t. j. ve Vasile Lupu. Cestu z Jas do této stanice jsme
konali pěšky a z nepochopitelných důvodu až za tmavé noci s 13. na 14. ledna (januára).
Abychom si poněkud nadešli, vedli nás naši průvodci po železniční trati. Asi na poloviční
cestě, právě když jsme přecházeli železniční most přes řeku Prut, zahučel nám v patách
rychlík a v zápětí byli 3 zabití a 2 těžce raněni. Lze snad jen pouhé náhodě děkovati, že počet
obětí nebyl vyšší.
Někteří jednotlivci ve zmatku skočili také s mostu do řeky Prutu a byli jen s velikou
námahou z vody vytaženi. Litujeme ubohých obětí nové katastrofy tím více, poněvadž byli již
před samým vysvobozením z bídného života a těšili se, že nyní bude již lépe. Nedočkali se,
padli. Osud jejich byl až příliš krutý. Právě ve chvíli co tyto řádky píši, přejíždíme rumunskoruské hranice. Provoláváme velikému a mocnému Rusku slávu. Pohodlný vlak náš uhání již
krajinami ruskými, zvanými Besarabie. Padající sníh pokrývá půdu a nám se tento okamžik
zdá tak krásným, že v zanícení zpíváme naši krásnou píseň „Kde domov můj?“. Tímto
okamžikem stáváme se opět lidmi, volnými a svobodnými občany, ale stáváme se také
revolucionáři.
Těšíme se na bratrský národ ruský! Ó, kéž bychom nebyli zklamáni.
CELDA ZAJÍČEK:
PŘÍCHOD NAŠEHO RUMUNSKÉHO ODDÍLU DO FRANCIE
BYLO to asi v druhé polovici července (júla) r. 1917, když se rozlétla po našem
zajateckém táboře v La Pallice zpráva, že do našeho tábora přijedou čeští dobrovolci z Ruska
a my, kteří jsme byli přihlášeni jako Čechové nebo Slováci, že půjdeme s nimi do fronty.
Poněvadž se o tom povídalo nejvíce mezi zajatci druhých národností bývalého Rakouska,
s kterými jsme žili od jistého času odděleně od druhého dílu tábora, v kterém byli jen říšští
Němci, s nimiž jsme dříve byli též pohromadě, a my jsme neměli žádné zprávy o tom od
Národní Rady z Paříže, považovali jsme zprávu tu za jakýsi výmysl. Myslili jsme, že vznikla
snad ze zpráv o konečném provedení odloučení těch, kteří se přihlásili k národnostem
přátelským s Francií (Čechů, Slováků, Jihoslovanů, Rumunů) od druhých zajatců bývalé
monarchie. Do té doby jsme totiž bydlili jen v barácích rozděleni podle národnosti, ale do
práce jsme chodili společně. Ale i v tom jsme čekali rozdělení, a to jsme brali za podklad
šířené zprávy.
Když však i říšští Němci v přístavě a cestou do práce na nás volali, že nám dojde
posila, počínali jsme zprávě té věřit a zaváděli jsme hovor o tom sami. „Něco na tom musí
býti pravdy, když i řišští Němci o tom povídají, neboť ti mívali o nás lepší zprávy než my
sami, protože oni mají celé vedení tábora v rukou. Proč pak nepošlou je jako dobrovolce do
tábora vojenského, ale posílají je do zajateckého? Co to má mít za účel?“ atp. se o tom
mluvilo.
Když jsme se jednoho dne vrátili z práce domů, byl zde rozkaz pro zajatce
nespřátelených národností, aby se ihned vystěhovali mezi říšské Němce a vyprázdněné
baráky, aby se připravily pro čs. dobrovolce.
Rozkaz se vykonal a zase nic víc. Nikdo nepřicházel a my jsme hořeli nedočkavostí,
jak to vlastně dopadne a co se s námi vlastně stane. Někteří mezi námi Čechy prohlašovali
předem, že je nikdo do žádné armády nikam a za nic nedostane, protože oni sice Čechy jsou,
ale zůstanou věrni Rakousku, kterému přísahali věrnost. Aby tu svou věrnost dokázali také
skutkem, nasazovali si provokativně své parádní čepice, opatřené ručně v továrně udělanými
„frantíky“, které jim velitel tábora na pracovních čepicích nositi zakázal. To co si oni tehdy
88
dovolovali, nedovolil si žádný ze zajatců jiné národnosti, ale i oni přišli později snad všichni
k názoru, že Rakousko se neudrží a vyměnili své rakouské čapky s „frantíkem“ za chrpové
barety.
Všechno má svůj konec a také jej měla naše nejistota, když konečně došlo i oficiální
ohlášení příchodu dobrovolců a byl určen den jejich přistání.
Na pohled to byl den takový jako každý jiný všední den. Sireny hučely, houkaly
i ječely, jeřáby rachotily, vynášejíce různé zboží z útrob parníků, houpajících se v přístavě
a zajatci nebo najatí dělníci zboží to odnášeli do vagonů, na hromady nebo do skladišť.
Pojednou však, jako by kouzelný proutek zasáhl celý přístav, zůstávalo všechno státi
a naslouchalo zvukům „marseillaisy“, hrané kapelou na palubě parníků, který před chvílí do
přístavu zajel. Ráz na ráz zněla ta revoluční píseň dětí Francie, vyzývající je do zbraně proti
tyranům, a nám bylo při té melodii tak smutno při vzpomínce, že nás právě oni bojovníci
„Svobody“ nechávají stále voditi jako nevolníky, toužící po svobodě.
Hudba dohrála a my, kteří jsme právě šli z práce zaprášenou silnicí s hlavami k zemi
skloněnými, šli jsme tupě dále. Veškerá naděje jakoby zmizela z našich tváří a usídlila se na
nich jenom odevzdanost osudu.
Však co to? Skloněné hlavy se zvedají do výše a druh tázavě se dívá na druha. Mdlé
oko září jasněji, rty bezděky cosi šepotají a hudba zase hraje na lodi. Také zpěv s lodi zaznívá
a rty šepotají slova písně, která vánek k uchu zanáší. Nechceme věřit ani svému sluchu, zdá
nás neklame. Ne, to přece není klam, to je skutečnost. S paluby lodi zaznívá zpěv naší
domoviny – naší modlitby – našeho vyznání: „Kde domov můj?“
Touha po něm a po svobodě ozývá se v nás v tom okamžiku mocněji než kdy jindy
a dotěrná otázka, proč mezitím co jedny příslušníky našho národa vítají jako volné občany,
vedou nás stráže jako otroky, jako provinilce, celé pomalované jako v galejích, se vtírá
v mysli naše.
Jiskřička naděje, že i my budeme snad po jejich příchodu volnějšími, duševní tu bolest
částečně tišila. S větší nadějí než jindy přícházeli jsme do tábora a upravivše se, zvědavě jsme
očekávali příchod slíbených nám vykupitelů. Zdálo se nám dlouhým to čekání, snad delším,
než vskutku bylo.
Konečně za prkennou ohradou zaduněly kroky a nad ní zavlál rudý praporek s bílým
lvem. – Už jsou tady. – Pomalu vcházejí do dvora ti, kteří byli z bývalých zajatců základním
kamenem naší armády ve Francii (okrem „Roty Nazdar“ z cudzineckej légie). Vedou je mladí
praporčíci a není jich celkem mnoho. Čekali jsme jich více. Je to jen zbytek těch, které M. R.
Štefánik k převezení do Francie od rumunské vlády převzal a kteří nepomřeli, nebo nezůstali
v Kišiněvě a jinde cestou k moři nebo po moři.
Po vyzáblých osmahlých tvářích řinou se celé proudy potu s čel, na kterých sedí
chlupaté ruské papachy, opatřené rudo-bílou páskou.
Otázku: „To že má býti základ naší armády?“ mohli vyčísti z našich jaksi udivených
obličejů. Představovali jsme si je jako postavy pohádkové síly a zatím většina z nich byla na
pohled tak slabých v těle, jako by přicházeli z nemocnice na zotavenou a ne do válečného
tažení. Nebyla-li těla všech silná na pohled, z očí jejich za to plála i při té únavě odhodlanost
a síla vůle, která se nám zdála opovržením jich cennějších námi, méně cennějšími.
Tyto na první pohled vzbuzené nemilé dojmy brzy zmizely a než slunko úplně zapadlo
za obzor, byli jsme všichni bez rozdílu přáteli – bratry tak, jako bychom již odedávna byli
pohromadě. Jako by nový život, přinášející první polibek volnosti, tím okamžikem zavládl
v táboře, když se večerním temnem rozléhaly pozdě do noci veselé i vážné zpěvy, za
doprovodu dobře sehrané jejich kapely a za pomoci našich „umělců“ – muzikantů. Bujné
veselí, v kterém se na všechno zapomíná, zachvátilo celý tábor zajatců i dobrovolců.
Venku pak kolem ohrady stály zástupy naslouchajícícho zvědavého obecenstva,
nemohoucího porozuměti významu toho veselí. Jindy až úzkostlivě přísní strážci nebránili
89
zvědavcům přistupovati k ohradě a dívati se skulinami dovnitř. Také nebránili ani donesení
několika lahví vína do tábora, což by jindy nebyli nikdy dovolili.
Nálada byla v táboře ten večer taková, že kdyby byl býval učiněn nábor do armády,
byli by se snad všichni, i ti s těmi „frantíky“ na parádních čepicích přihlásili ihned – ale to se
nestalo a ani se to státi nemohlo, protože ani nábor, ani formování naší čs. armády nebylo
oficiálně francouzskou vládou povoleno.
Z těch důvodů bylo také snad zástupcem Národní rady dr. Benešem, tajemníkem této
rady, došlým dobrovolcům dáno na vybranou, chtějí-li podepsati novou přihlášku a čekati na
oficiální povolení utvoření čs. armády, nebo jíti do pracovních oddílů jako internovaní.
Několik jednotlivců z došlých rohodlo se pro druhé a byli pak posláni na práci do lesů kácet
a řezat dříví. Ostatní však prohlásili, že přišli do Francie jako bojovníci bojovati za svobodu
domoviny a ne jako dělníci do práce.
K vyplnění jejich přání došlo však až za dosti dlouhou dobu po odchodu od nás.
M. MICKA:
CESTOU DO FRANCIE
V září (septembri) 1917 začalo se proslýchat v Rusku, že se ve Francii tvoří také naše
pluky, aby bojovaly proti Němcům na západní frontě. V říjnu (októbri) skutečně odjel první
transport do Francie a brzy po jeho odjezdu přišla nová výzva.
Bylo nás 21 důstojníků, kteří jsme se v Baryšovce u 8. pluku, podlehnuvše svodům
Francie, rozhodli sbalit své nevelkým objemem se honosící kufry, podepsati prohlášení, že si
nečiníme nároků na propůjčení hodnosti ve Francii a vydali se 8. listopadu (novembra) 1917
na cestu k náhradnímu praporu do Žitomíru. Marné bylo přemlouvání velitelem pluku –
Francie táhla a hodně! A potom, ta dobrodružná cesta – Anglie, Paříž! (Kolik bylo pak těch,
co tu dobrodružnost proklínali!) A tak pěkné podzimní ráno vidělo nás loučit se s útulnou
vesnicí, s milými kamarády a táhnout do Žitomíru. Cestou zastihl nás v Kyjevě bolševický
převrat, ale to nás celkem neznepokojilo: před námi Žitomír, Archangelsk, moře, Anglie –
Paříž! Co může víc slibovat?
Ale v Žitomíru dostala naše dobrá nálada první tržnou ránu. Sešlo se nás tam 133
důstojníků, kteří odložili „pogony“ a zhruba 337 bratří z mužstva. Nuže nás 470 se zde
dovědělo, že vlastně o transportu do Francie nikdo nic neví. A tu začínáme tedy tím, co šlo
potom celého půlpáta měsíce: kurýři, deputace, deputace, kurýři. Po 17 dnech jsme konečně
vypraveni. Kam? Zatím do Čerepovce, kde prý je francouzský tábor. Již cesta z Žitomíru by
podle pověrčivosti starých babiček znamenala pro nás smůlu: přes Korostěn jsme vyjeli na
Kyjev, ale musili jsme se vrátit zpět a přes Mosyr, Gomel, Brjansko na Moskvu. Bolševická
revoluce nabývala čím dále tím více půdy, byly tedy oprávněné obavy, dostaneme-li se vpřed.
Odjeli jsme beze zbraně, takže na obranu nebylo ani pomyšlení. Ale vše šlo hladce – Moskvě
jsme se vyhnuli, zdá se, že obavy byly vzájemné a že ani bolševici neměli nálady a valné
chuti dělat nám obtíže: raději nás pustili oklikou. A cesta šla dál: Jaroslavl, Vologda, ovšem
ne tak docela hladce a bez zastávky: jednou není lokomotiva, po druhé je trať obsazena, jindy
zase strojvůdce nepřišel – ale jsme rádi, že to vůbec jede. Vždyť cestou každou chvíli „sluchy
idut“ (povídá se), že se musíme vrátit, a zase neopak, kurýři přinášejí naději.
V Čerepovci, kamž jsme dojeli 5. prosince (decembra), nastává úplné rozčarování: po
francouzském táboře není zde ani potuchy! A o našem transportu, že nějaký je, nevěděla ani
francouzská vojenská mise, ani vyslanectví. To ovšem je situace pro nás velmi málo příjemná,
a působila skličujícím dojmem na všechny: Od pluků nás vyčíslili, přiděleni jsme nebyli
90
nikam, náhr. prapor v Žitomíru nás prostě vypravil, jen abychom byli pryč. Z toho vyplynula
i naše finanční situace. Nebylo málo těch, kteří si při plané rybí polévce posteskli a vzpomněli
plných kotlů u svých pluků.
V Čerepovci náš příjezd znamenal značné vzrušení: ohlašovala nás depeše: „ešelon
Čechov 17 pušek“, což znamenalo, že máme s sebou 17 děl. Jakmile telegram nás ohlašující
přišel, rozešel se ihned sovět bolševického pluku, a jednotliví členové hleděli rychle zmizet
v ústraní. Jenže my jsme nebyli tak bojovní, a když jsme se blíže seznámili, vycházeli nám
dosti vstříc. Ba dokonce myslím, že sovětu máme co děkovati, že jsme se mohli přestěhovat
do baráků. Nebylo nám do smíchu, když jsme opouštěli vagony a náš sen, Francie, se zase
nutně oddálil.
A tak nám nezbylo než zase posílat deputace a kurýry k Národní radě, k francouzské
misi do Petrohradu, Archangelska, Murmaně atd. A mezitím čekat, čekat... Jednou přijde
telegram: „Položení se co nejdříve vyjasní“ po druhé zase: „Uvažujte o návratu zpět
k náhradnímu batalionu do Žitomíru“. Zatím jsme si ovšem krátili dlouhou chvíli, jak bylo
možno. Kvartet, Pauček, Šada, Nováček, Malík pilně cvičili; v čajně, která nám nahrazovala
nynější vojenské zátiší, hrálo se bramborové divadlo, sháněly se knihy. Procházky městem
zkracovaly dlouhou chvíli. Byly někdy pěkné ty procházky, ležíť Čerepovec na uzlu kanálů,
spojujících pomocí Sěksny Oněžské jezero, Bíle jezero s Volgou nebo s Dvinou na
Archangelsk – průplavy mariinský a tichnvinský zásobují Petrohrad žitem, hlavně z Rybinska.
Zamrzlá řeka chovala v svém zajetí mnoho lodí, které byly pro nás zajímavou
podívanou. V září světel stály stěžně smutně, schlíple a vrhaly dlouhé stíny na bílé břehy.
Baňaté věže cerkví zářily ve svitu měsíce a fantastické jejich stíny tvořily zajímavé siluety.
Procházívali jsme se městem i parkem a netrpělivě očekávali zprávy o našem odjezdu. Bylo
nám už zřejmo, že máme-li se dostat vbrzku do Francie, není to možno přes Archangelsk,
který je větší část roku zamrzlý, nýbrž přes Murmaňsk.
Ten vzhledem ke golfskému proudu nezamrzá a je tak v zimě jediným otevřeným
přístavem ruským. Tato výhoda, zvláště ze války pocítěná, přiměla Rusy k tomu, že byla
k přístavu s velkými obtížemi postavena trať.
Náš pobyt se horšil čím dále tím více nedostatkem proviantu; chleba bylo čím dál tím
méně, rovněž jiných zásob ubývalo. K tomu všemu peněz nedostáváme, nejsouce nikde
administrativně přiděleni, zimní prádlo žádné. Několik jednotlivců, kteří si přinesli úspory
s sebou, proživalo vesele masopust, navštěvujíc některé plesy, o něž nebylo nouze. Ovšem, jít
na ples, to nebylo jen tak jednoduché. Předně musil být někdo, kdo zaplatil vstupné (také
někdy to byla ona), potom sehnat plesový úbor, to byla druhá potíž. Bylo mezi námi málo
šťastlivců, kteří měli slušnější jednotlivé součástky uniformy. Ty byly ovšem vedeny v přesné
evidenci: ten půjčoval bluzu, ten kalhoty, onen boty – to bylo žebrání a lítání, než byl člověk
„komplet“. Tak se stalo několikrát, že návštěvník plesu měl na sobě svoje jen prádlo.
Velká většina z nás však žila ve velmi tísnivých poměrech, s neustálými obavami
o náš osud. Podle došlých zpráv, procházejí se vítězící Němci Petrohradem, naše pluky
ustupují na východ a spojení s nimi je velmi obtížné. Těžké poměry, nezvyklé okolí
vykonávají svůj vliv na náladu a mentalitu mužstva. Objevují se anonymní letáčky, v kterých
se žádá zřízení ešelonního komitétu. Ukázalo se, že autorem byl br. K., který byl písařem ve
štábu u zdejšího sovětského pluky.
Postupně naši kurýři přinášejí stále uklidňující zprávy z Petrohradu a konečně br.
Beneš přináší 30. ledna (januára) první vážnou zvěst: loď pro nás určená se opozdila, ale je již
na cestě – do 10 dní se hneme. Hromadíme zásoby, pokud je lze ovšem ještě nakoupiti.
Píšeme 1. února (februára) a dosud sedíme na místě. V tento den nám zdejší pluk oznamuje,
že dostáváme poslední potraviny. Nastává velké vyjednávání, jehož kladný výsledek nám
zajišťuje další živobytí. Na jak dlouho?
91
Konečně 4. února (februára) po 60 dnech často zoufalé nejistoty, uskrovňování
a strádání přichází rozkaz k odjezdu. Vesele jsme si šli zajišťovat vagony na nádraží a v noci
jsme velmi rádi celou garnituru hlídali, aby nám ji při zdejší bídě o vozy nikdo neodvezl.
A bylo toho třeba! Jak rádi sedíme zase ve vozech, tentokráte v samostatném vlaku, bez
přivěsků, odjíždíme směrem k Petrohradu. Ve Zvance je počátek murmanské dráhy a my jistě,
zcela jistě, zcela jistě, k naší velké radosti odbočujeme s hlavní trati na sever. Tedy určitě
jedeme a nevracíme se přes Petrohrad.
Tentokráte nastala jedna z nejzajímavějších cest, jakou jistě velká většina z nás kdy
dělala. Cesta přes širé pláně, zamrzlá jezera, zasněžené chlumy, kolem hbitých říček, podél
Bílého moře s fialovými „Skřivánčími ostrovy“, s velkým poutnickým klášterem, s údolími,
s hučícími řekami, zalesněnými stráněmi. Uvidíme ještě kdy něco podobného? Těch barev
různých, počínaje bledozeleným, do fialova přecházejicím sněhem a nádherou barevných
polárních nocí konče.
Za Zvankou, odkudž vyjíždíme již za šera, tušíme východně od trati Ladožské jezero.
Druhý den jízdy překvapuje nás ohromná pláň svou nádherou, svítíc nám již zdáli svou
narůžovělou barvou, posetou černými body – Oněžské jezero se svými ostrůvky. Ohraničeno
lesnatými svahy je nám zajímavým průvodcem až do Petrozávodsku. Tam narážíme opět na
překážku, bohudík odstranitelnou: předseda místního výboru dělníků a vojáků přichází k nám
na nádraží s oznámením, abychom se vrátili, že nepotřebují ani vojáků ani dělníků, nemajíce
sami práci: dále nás nepustí. Vysvětlení, že jsme francouzský transport, který jede domů, nám
otvírá cestu dále, ba i více: dostáváme proviant a po delší době zase se přesvědčujeme o tom,
jakou vzácnou pochoutkou je chléb. Po několika dnech zdržení putujeme opět k severu podél
chobotu oněžského jezera, které nám skýtá stále řadu nádherných obrazů. Nová trať je dosti
špatně stavěna a trosky vozů podél cesty svědčí o častých nehodách na trati. Kolik asi našich
lidí tu zahynulo při její stavbě?*) Stanice jsou namnoze ještě rozestavěné – krásné dřevěné
s věžičkami a připomínají kostelíky (Medvěžia gora).
Škoda, že nebyly příznivější poměry, abychom užili lépe všech těch vzácných zážitků;
okno teplušky bylo velmi malé na všechny ty nezvyklé a vzácné pohledy, letní prádlo nehřálo
v těch zimách a k tomu prázdný žaludek si zpíval neveselou. Avšak radost, že jedeme,
přehlušila naše bolesti; stanice Kem, dnes hlavní město autonomní republiky Karelie, blízkost
Bílého moře znamenaly pro nás již naši naději velmi blízko uskutečnitelnou. Ovšem cesta
byla velmi často přerušována a čekáno obyčejně na lokomotivu nebo na strojvůdce. Z velké
naší touhy, dostati se co nejdříve kupředu, nebyli jsme v nich příliš vybíraví. Tak byl právě
Severní polární kruh překročen za dramatických okolností: z nedostatku strojvůdců vezli nás
dva 17-letí hoši, kteří ovšem na rozbité lokomotivě příliš šetrně s námi nezacházeli, místo
brzdy používali při velkém spádu zpětné brzdy; není proto divu, že rozbili vůz, pak roztrhli
náš vlak, takže Severní polární kruh, který je označen širokým průsekem a velkým nápisem,
byl námi uvítán dvojnásobně veselým „Na zdar“ z radosti nad vyváznutím z nehody. Před tím
jsme na stanici Severní polární kruh oškubali kdejakou vyhlášku, jen abychom měli na
památku razítko.
V noci za svitu měsíce přejíždíme chobot Bílého moře. Trať stavěná na pilotách
a košatinách znamená pro nás opět nevídanou podívanou, která je brzy vystřídána novou:
„Kandalakša“. Rybářská osada v nejsevernějším cípu Bílého moře je stulena mezi
zalesněnými vrchy, leží na břehu moře, obklopena kolem dokola horami, a tím se mění ráz
kraje. Až dosud jsme viděli jen na západní straně směrem k Finsku hory v dáli, zatím my sami
jsme se houpali ve vagonech přes zamrzlé tundry a jezera. Ta tam je za námi rozsáhlá sněžná
rovina: vjíždíme do romantického údolí říčky Nivy, která má svou klikatou cestu lemovánu
vysokými stráněmi.
____________
*) Povrávalo sa, že pod každým podvalom leží jeden zajatec.
92
Borovice a jalovec zazeleňují tyto stráně, místy, a to blíže k moři, jsou obohaceny
břízou. Bujné a prudké peřeje skrývají v sobě spoustu nevyužité hnací síly.
Aby cesta nebyla jednotvárná ani těm nejnáročnějším, rozšiřuje se časem údolí
v jezero Imandru, a pak se objeví v dáli na východě růžově zbarvené hory, které v slunci září
v plné kráse svého zimního hávu.
14. února (februára) dojíždíme do stanice Kola, kde je nové čekání, třebaže dlouhé,
snad přece už poslední. Kola je rybářská osada s ruským kostelem, majícím ve svých zdech
zazděné dělové koule, připomínku bojů s Angličany. Leží na soutoku řeky Tulomy a Koly na
konci murmaňského fjordu, vzdálena jsouc asi 1450 km od Petrohradu. Pobyt v Kole byl pro
nás tedy novým čekáním, ale nálada byla již daleko klidnější; podrážděná nálada, která
zvláště v Čerepovci byla velmi nervosní a byla trvalou nejistotou a stále přerušovanou cestou
ještě vystupňována u všech účastníků transportu na nejvyšší míru, ustoupila. Snad blízkost
moře a nedaleký přístav murmaňský byly toho příčinou. Ovšem, až dosud byl náš osud málo
záviděníhodný, zvláště nás, kteří jsme složili hodnosti, neboť nejsouce více na základě naší
akce považováni za důstojníky, nepožívali jsme ani výhod a požitků důstojníku, ani mužstva.
Nebyli jsme tedy ani to, ani ono, takže naše situace byla velmi prekérni. A potom zahálka,
nečinnost, je vždy zárodek zla; nebyla-li vážná práce, našli nepovolaní živlové a štváči vždy
v nezaměstnaném mužstvu živnou půdu pro své štvání. Strádání fysické a morální, separátní
smír Ruska s Německem, hanlivé podmínky míru atd. Nenašly všechny stejně odolné proti
těmto vlivům a jednotlivé charaktery rýsovaly se čím dále tím ostřeji. Povahy slabé brzy
převzaly úlohu sýčků, prorokujících špatný konec celé výpravy a ještě zde tisíce a tisíce verst
od svých bývalých pluků, na prahu nové kapitoly našeho putování, toužili mnozí po návratu
zpět. Naše výprava pěti set mužů zdála se jim příliš malá, aby mohla s úspěchem dosíci svého
cíle – Francie. Ovšem, jednou puškou a jednou kapesní pistolí jsme se příliš bránit nemohli.
Nesmírně se nálada zlepšila teprve v Kole a byla z toho velká radost, když nám byla
svěřena péče o železniční most u Koly a ochrana trati, neboť se proslýchalo, že Finové chtějí
přerušiti spojení Koly s Ruskem. Byly nám zapůjčeny zbraně a nastalo aspoň malé
zaměstnání – strážní služba. Jinou dobrou vzpruhou bylo zavedení pochodových cvičení
a cvičení pořadových na zamrzlém jezeře. Jenže se tomu stavěly v cestu jiné překážky:
chatrná obuv, špatný výstroj a nedostatečná strava: 2 – 3 olejové rybičky, 3 – 5 sucharů
denně, chléb každý druhý, třetí den, dokud stačily zásoby, přivezené z Čerepovce. Někdy také
hovězí nebo sobí maso a polévka. To byla naše celá strava. Jak pečlivě se tenkráte dělily
porce, jak se počítalo s každým kouskem! Vzpomínám † br. Procházky, který jako nejstarší
v našem voze měl vždy přednostní právo bráti si první z přinesených masových porci. Vždy
vybral ten největší, až mu to kdysi hladový bratr L. žárlivě vyčetl. Poté se nám dostalo od br.
Procházky rozumného vysvětlení: Vy byste se beztoho o ten nejlepší kousek hádali; tak jsem
to aspoň předešel! Od těch dob se vždy porce očíslovali a každý si „táhl“ číslo. Tam bylo
možno také poznat, jak hlad obnaží sobce a nenasyty. Poněkud lépe bylo, když nás převzala
do stravování franc. mise z Murmanska. Dostávali jsme rozmanitější stravu, zvýšena dávka
sucharů a tím vlastně dán i základ k našemu blahobytu, nebo jsme začali mezi sebou používati
sucharů jako platidla. Vždyť, co nám v těch pustinách byly platny ruble; pokud jsme je měli,
byly upsány na národní půjčku, která vynesla asi 18.000 rublů. – Suchar se stal tak naším
platidlem, nebyl sice zlatem podložen, ale měl živý ohlas v našich žaludcích a tím svou cenu.
Za starší košili se platilo asi 30 sucharů, za knihy, prodal-li je kdo, 8-20 sucharů. Bohužel
měla naše měna velmi citelnou nevýchodu: po takovém pochodu člověk skutečně „projedl“
hodně „peněz“. A dovedete si kdo představiti takového mamonáře, který měl v uzlíčku,
řekněme, jen 20 sucharů ve velikosti dlaně (to už bylo jmění). Na to bylo třeba již pořádného
pytlíku, v němž to ovšem spíše chrastilo než zvonilo. – Velmi hledané byly učebnice
francouzštiny, o které byl nyní velký zájem.
93
Našeho pobytu v Kole užito i k účelům propagačním: uspořádána akademie
v Murmansku. Jakmile přišla o tom zpráva, započaty ihned přípravy: ve zvláštním voze
(„zpěvní síni“) pilně zpíváno, cvičenci připravovali prostná a skupiny. Ti prováděli nácvik
v rozestavěném domku beze stěn (pouhá dřevěná kostra, připravená k vyzdění), tam jsme se
musili v těch mrazech velmi tužit, abychom se zahřáli. Však nám to zato dobře dopadlo; do
Murmanska nás odvezly zvláštní vozy. Vedle množství ruských námořníků byli tam i cizinci:
Francouzi, Angličané, Američané, Italové, ti všichni připravili nám skvělé uvítání a nakonec
i pohoštění. Nebylo to zajisté tak často, aby naše hymny byly zpívány na 69° severní šířky,
aby v nich bylo tolik vroucího citu a aby byly s takovým zájmem poslouchány. Snad nikdy už
nebudu s takovou chutí a v takovém prostředí cvičit, jako tam nahoře uprostřed věčného ledu
a sněhu před prostými námořníky, přístavními dělníky, vysokými důstojníky a úředníky
různých missí, které utíkaly z Ruska.
Rozruch do našeho života přinesly návštěvy francouzských důstojníků: jednou člen
francouzské mise, po druhé generál Tabuis. Oba byly uvítáni „marseillaisou“ námi zpívanou,
která byla pro ně velkým překvapením. Netajili se svým dojmem a překvapením, když viděli
uprostřed ruského chaosu a rozvratu spořádaný útvar. Zvláště gen. Tabuis nám velmi lichotil
a s velkým zájmem prohlédl si naši kuchyni ve voze, redakci atd. Přehlídky byly ukončeny
vždy slavnostním pochodem za zpěvu – kdo nám měl a na co hrát?
Zajímavým zjevem překvapilo nás severní nebe a jeho pozorování bylo mnohému
ukrácením dlouhé chvíle. Měsíc, ten vůbec nezapadal, polárka nám svítila skoro přímo nad
hlavou, slunéčka velmi málo (až později před odjezdem). Ale co hlavně: ta nádherná severní
záře! Sebe větší mráz nemohl nás zadržet ve voze, abychom se aspoň na chíli pokochali
nezvyklým zjevem. Jak jsme slyšeli bouchání na vrata vozu a volání stráže: „Už hrajou“, vše
se hrnulo ven, aby pozorovali jedinečný nám vzácný úkaz. Harmonie různých barev
nejjemnějších odstínů hýřila v nejveselejších a nejroztodivnějších tvarech, tvoříc
nejzajímavější obrazce, jejichž pestrost a rozmanitost nelze ani vylíčit, ani popsat. Jako by si
někdo neviditelný, velký, na nebeské báni hrál s nevyčepatelnou zásobou živých barev. Mlčky
jsme zřeli k nebi, vyrážejíce nejvýše slova údivu nad tím vším. Když změny tvarů a barev
nebraly konce, byla to přece jen zima a mráz, které nás hnaly zpět do vozů.
Tam se obyčejně debatovalo potom ještě dlouho do noci, uvažovalo o budoucnosti,
dělaly plány. Zatím naším snem byla vana, čisté prádlo a u těch pohodlnějších – postel.
Mnoho pohodlí nám taková tepluška nedala – to zkusili všichni bratři! Po každé straně vozu
dvě pryčny nad sebou, uprostřed kamna. Bylo-li nahoře příjemně, ti dole mrzli. Zatopilo-li, se
aby spodním bylo tepleji, ti nahoře pod střechou měli parní lázeň. Obyčejně to dopadlo tak, že
za večera, dokud služba topila a neusnula, bylo „dolním“ příjemně, zatím co se „horní“ pekli.
Ale obyčejně služba usnula, oheň vyhasl a klení hořejších bylo za chvíli vystřídáno jektáním
mrznoucích dolních. Nadáváno službě potom obyčejně unisono.
Jako ve všech transportech v těch dobách, také u nás se hodně houpalo: každou chvíli
přišla zpráva: už jedem, jindy: my do Francie vůbec nepojedem. Ale zatím se shromažďovaly
jiné transporty – nejlepší příznak, že přece jen pojedeme. Byli to Rumuni, Italové, Alsasané,
zdravotnický francouzský oddíl a j., kteří měli s námi býti dopraveni do západní Evropy.
Dovídáme se také, proč naše čekání je prodlouženo: loď „Porto“, která nás původně měla
dopravit, musila zůstat v přístavu na opravu.
Příjemnou změnou pro nás bývala návštěva Laponců se soby. Bývalo nám mnohdy
hodně líto těch zvířat, jak jsou hnána po pláních Laponci, a že jsou bodána dlouhými
špičatými holeni do zádí a do stehen. Uštváni, uříceni hltali sníh a nohou si vyhrabávali
skrovné lišejníky pod sněhem. Jejich krásná hustá kožišina je jim vybornou ochranou ve
velkých mrazech; že je také krásnou ozdobou v pokoji, o tom nás přesvědčil bratr St. který si
jich několik přivezl do Francie. Však k vůli ním od nás zkusil: kolský hadrář, kůže, staré
železo že kupuje. Ovšem, to na našeho Slávka neplatilo; kůže koupil (zda za sucharovou
94
měnu či za poctivé rubly, nemohu říci), plahočil se s nimi, snad je prý i v moři vykoupal, ale
na konec maje v Cognacu za ně pár se franků, vysmál se nám on.
Že žena zůstává marnivým tvorem i ve věčném ledu, o tom nás přesvědčila laponská
nevěsta v své svatební parádě. Tlusťoučká, zavalitá, měla na hlavě jakýsi komolý jehlan, plný
umělých květin, perliček, barevného skla, vypadalo to jako krabice bez jedné stěny, plná kvítí,
- no, mnohý rekrut by jí mohl závidět.
Ale vše má svůj konec, tak i naše 133 denní čekání na Francii: jednou k večeru přijela
lokomotiva, odlepila vozy od kolejí a po šesté hodině večerní za veselého zpěvu doklepávaly
nám vozy naše poslední kilometry v Rusku. Uprostřed modrých vrchů pod Stolovou horou
zůstává Kola na břehu zálivu, v kterém se zrcadlí červánky a mračna, krvavě zbarvená
zapadajícím sluncem. Však brzy mizí nám navždy za zálivem ta malá osada, ztrácejí se malé
domky, železniční stanice a tím se i ztrácí z naší mysli hořkost a trpokost prožitého čekání
a naše myšlenky se nesou již jen k tomu, co bude. Rychle ujížděl vlak kupředu podél břehu
a v dáli jako bludičky lákaly nás v mlze světla přístavu murmanského, který nás přijal již
s umírajícím večerem. Poslední noc, ztrávená ve vozech na slepé koleji a větším dílem
prodebatovaná, pomalu nám utíká, a ráno nalézá nás již připraveny na další pouť.
Celé dopoledne polykala velká transatlantická loď Huntsend (býv. německá Graf
Lützov) muže za mužem, okolo 3000 lidí se nás tam za dopoledne vešlo; a kolik ještě musilo
zůstat zpět různých běženců a jiných, kteří nemohli býti přijati, ač prosili na všech stranách,
aby mohli s námi. Odpoledne zmizely v útrobách lodi celé vagony zavazadel a ve 4 hodiny
odpoledne zvedá konečně loď kotvy a jsouc tažena dvěma parníčky, vytáčí do prostřed zálivu.
Stranou uprostřed zálivu, smutně, takřka bez života, stojí ruské válečné lodi Askolt a Šeksna;
jejich mužstvo již dávno se rozběhlo do svých domovů, jen část sleduje v přístavu
nenávistnými zraky, jak se cizinci v jejich domácnosti roztahují.
Nepozorujíce ani jak, ocítáme se brzy uprostřed proudu, zanechávajíce v přístavu
hlučky mávajících lidí – přístavní chaos uniká zvolna našim zrakům. Po pravé straně míjíme
dvě anglické válečné lodi, které nás pozdravují hromových „hurrá“. Vedle jásající
marseillaisy se nese tklivě anglická hymna „Good save the king“. Jaký divný obraz pro nás;
na obou lodích stojí mužstvo ve zbrani, důstojníci zdraví, hudba vážně zní a my plujeme tiše
vstříc hučícímu moři. –
Bez hluku, jen pravidelný pohyb stroje otřásá lodí. Stojíme všichni na palubě,
pozorujíce pohnutě a bedlivě, co se kolem děje: zasněžené břehy sem tam porostlé keři ubíhají
rychle vzad. Klidná hladina zčeří se chvílemi hlavami tuleňů a klid, velký klid ruší jen hejna
vodních ptáků. Několik dřevěných domků na levém břehu, nejsevernější místo Murmanska,
Alexandrovsk, zůstává jako bez života zpět a pak zas jen tiché, mrtvé bílé břehy.
Jediná známka Ruska, dlouho viditelný kouř z Murmanska, pomalu se ztrácí v mrazích
a mlze. Uvědomujeme si, že ztrácíme z dohledu bratrské Rusko, to Rusko, které z nás udělalo
československé vojsko, že tam zanecháváme tisíce a tisíce bratří, kteří se stejnou myšlenkou,
ale jinými cestami spějí za týmž cílem. Dojdeme k němu všichni? Kam vlastně my
spějeme...?
Před námi tmavé mraky splývají s bouřícím oceánem, na němž se jako skořápky
houpají dvě anglické ozbrojené menší lodi, hlídající Murmanský záliv proti německým
ponorkám. I zde se ukázala jejich činnost; není tomu dávno, co zde byla potopena anglická
loď.
Úsměvy již dávno nám zmizely s tváří – myslím, že se každý z nás loučil tklivě
s nešťastnou ruskou zemí, a četné vzpomínky defilovaly mnohému před očima. Nastalé šero
nás pohltilo, aby nás překvapilo neznámými nám pocity: bouřilvé vlny, nezvyklý pohyb lodi
přivedl mnohému bledost do tváří a tajemný ruch na lodi spoutal nás všechny divnou náladou.
Vyprázdnila se paluba, světla zhasla, jen stráže hledí upřeně do tmavé noci. Moře nás bouřlivě
95
vítá, ponurý, šedý ostrov dává poslední nevlídný pozdrav země a naše tajemná, jako pirátská
loď se tiše, bez hluku a světla, jež by upoutalo pozornost, řítí do temnot...
*
A co bylo dál? Mimo pomalou cestu mořem šlo potom vše rychle za sebou s úžasnými
kontrasty toho, co jsme opustili: zelená Anglie v horečné práci nás dlouho nehostila. Čoudící
New Castle nás přijal navečer, ráno nás našlo v Portsmouthu, a to vlastně už ani nepatří do
rámce mých předcházejících vzpomínek.
Kpt. Dr. KARLÍK:
DO LEGIE PŘES PIAVU
Válka si s mnohými podivně zahrála; ti, kdož chtěli uniknouti nebezpečí fronty, byli
sběhem událostí vší silou do nich tlačeni. A ti, kdož se z důvodů, o nichž věděli jen oni sami –
chtěli dostat na frontu, nemohli toho dosíci. Od počátku roku 1917 patřil jsem i já mezi tento
druh lidí: vstup do legie stal se mi ideálem, kterému jsem obětoval všechny volné chvíle,
všechno snažení, a který přesto po celý rok zůstával stejně nedosažitelným. Jako vojenský
akademik, byl jsem hodně daleko za frontou. Když jsem se konečně dostal z vojenské
akademi k pluku, nemohl jsem dosíci, abych byl zařaděn k některému pochodovému útvaru.
A když se tak po mnoha žádostech stalo, zůstala pochodová rota trčet kdesi ve Slovinsku
v etapě, a marné bylo veškeré dosavadní usilování. Konečně v prosinci 1917 se na mne
usmála příznivější chvíle: podařilo se mi dostat se od pochodové roty k pluku na frontě.
Bohužel prapor, k němuž jsem byl přidělen, byl zase právě několik dní předtím stažen z fronty
do zálohy, a tak zase nezbývalo než čekat.
Ale dni míjely a čekání se prodlužovalo do nekonečna. Tak se mi aspoň zdálo.
Fronta byla tehdy po ústupu italské armády od Soči až na Piavu klidná, a vše
nasvědčovalo tomu, že do jara nebude lze počítati s nějakou větší operací. Byly dni, kdy ani
jedna rána na frontě napadla. Dni hrozné netrpělivosti, korunované krvavými západy slunce
daleko za italskou frontou. Ty západy slunce lákaly a dráždily. Slunce někdy jako by mě
magickou silou táhlo za sebou k západu – k cíli, o nějž jsem po celý rok marně usiloval.
Stával jsem se stále netrpělivějším. Moje dotazy o rozložení vojsk v první linii byly na
konec podezřelé i veliteli praporu. A protože jsem podnikl časté výlety do okolí a sbíral
poznatky o rozložení muničních skladišť, zálohy a zásobovacích stanic, stalo se, co se stát
musilo: představení důstojníci přestali mi důvěřovati, a byl jsem nenápadně, ale přísně
střežen. Pobyt na rakouské straně stal se pro mne hotovou fysickou i duševní trýzní
a netrpělivost dostoupila vrcholu.
*
*
*
Za tohoto stavu věcí přišla neděle 13. ledna (januára) 1918. Důstojníci mého praporu
dostali za úkol prostudovati postupové linie od místa, kde prapor ležel zálohou, až na první
posici. Vyšli jsme k večeru, rozdělili se podle rot a měli se sejít na velitelství praporu, přímo
na první posici, v Pieve di Saligo.
První posice byla tehdy v stavu dokonalé idyly: všechno mužstvo bydlelo v domech,
které na prosby Italů anglické dělostřelectvo (naproti byli Angličané, to jsme věděli) šetrně
96
opomíjelo. Po zákopech prozatím ani stopy. Jen husté drátěné překážky na břehu Piavy, sem
tam nějaké kulomenté hnízdo, dva tři podzemní úkryty – a to bylo vše. Na zadním břehu
Piavy byly jen polní stráže; v nich se vybíjela všechna bojová činnost. A tak, zatím co již
padaly, vydali jsme se městečkem na cestu k nim.
Nebyla by to fronta a nebyla by to c. k. armáda, kdyby shledání důstojnických sborů
dvou praporů téhož pluku nebylo náležitě oslaveno: než se šlo k polním strážím, pilo se víno,
hodně vína, hrálo na klavír, jedly hrozny a fíky „rekvirované“ obyvatelstvu – to vše „v první
linii“ na dostřel pušky od nepřítele. A tak, když konečně dal velitel praporu povel k odchodu
na polní stráž, šla většina důstojníků všelijak. Ten okamžik jsem považoval za vhodný
k provedení svého činu: se známým poručíkem, který velel jedné z polních stráží, došel jsem
až na břeh Piavy a dal jsem si vysvětliti, živě se o vše zajímaje, rozložení sousedních polních
stráží. A když jsem myslil, že již vím dosti, obrátil jsme se spolu s ním na zpáteční cestu, ale
již po několika krocích jsem jej poslal pod jakousi záminkou napřed a vracel jsem se k polním
strážím zpět.
Bylo půl šesté večer a dokonalá tma. Na pět kroků nerozeznals již nic. Srdce mi počalo
prudčeji bušit, když jsem si uvědomil, že teď, dnes, o půl šesté večer, buď uskutečním svůj
sen anebo budu žít poslední večer svého života. Na cestu nebylo vidět. Poněkud jsem sešel.
A narazil jsem na poslendí hlídku. Maďar zpitý rumem byl ve své bázlivosti nebezpečný:
znamenalo to bodnutí do břicha. Rychle jsem hlásil heslo a hodnost a odbočil stranou, abych
se po několika krocích zase stočil směrem k řece... Teď! Přede mnou stromy. Poslouchám...
Nikde nic!
Pomalu, opatrně, vsunuji nohu do vody. Je mi po kolena. Teď po pás. A po prsa.
Bublinky vystupují z mého oděvu a mrazivý pocit jde celým tělem. Vždyť mrzne, šlehá
alpský severák a trošku chumelí. Teď dva kroky – a nesmíš už zpátky! Kdo ti byl doposud
kamarádem, stal se nepřítelem. Při náhodném setkání buď ty nebo on. Rychle jdu vodou.
Vždy hloub. Pak výš. Břeh! Co to? Zachráněn? – Aha, to asi ostrůvky v řece! Ale věc jde
snáze, než jsem si představoval.
Rákosí, stromoví, houštiny. Klusám.
Ale teď! Zachvěl jsem se hrozným zděšením: to jsem narazil na důkladné drátěné
překážky, za nimi strmý sráz dolů, kam jenom oko dohlédlo, jako rozlité stříbro se valí, hlučí
Piava a ledové kry se v ní tříští. Mžikem mi bleskl hlavou můj omyl: přebrodil jsem doposud
jenom Monticano, říčku, jež se právě v těchto místech vlévá do Piavy! A spálil jsem za sebou
mosty návratu, ačkoli před sebou mám ještě celou propast nebezpečí.
Zase teď popojdu. Zase se rozhlížím a poslouchám. Nikde se nic nehýbe. Ale přitom
mám hrozný pocit, že několik kroků vedle mne, kam již nevidím, někdo mě pozoruje. Hrozná
chvíle!
Bez rozmýšlení se vrhám do drátů. Ostny mě zachytávají za oděv, derou mi kůži
a vždy znovu visím jako polapená zvěř mezi nimi. Trvalo to minutu? Věčnost? Nevím.
Konečně jsem z drátů. Stojím na samém kraji srázu, pode mnou Piava. A právě se chci spustit
dolů, když se vedle mne, na pět kroků dále, ozve hlas: „Halt, wer da?“ „Kamm“. Odpovídám
heslem dne a rychle se chci vzdálit. Ale již druhý hlas, zřejmě poddůstojnický: „Sofort zurück
zu mir!“ jak zazněl, již jsem ohromným skokem padal dolů, do vody, chtivě mne pohltila
a hnala přímo pod nohy těch, kteří volali. Pác! Pác! A zase: Pác! Pác! třeskají pušky zrovna
nade mnou, na pět kroků... a moje silueta je na lesknoucí se vodě tak jasně vidět. Neunikneš!
Po každé ráně jsem v nejistotě, zdali ještě žiji nebo zdali již mne překvapila bezbolestná smrt
– tolik ran! Na pět kroků? Do takového cíle? Jen pomalu se vzdaluji. Rány neustávají. Zaupím
a svalím se pod vodu. To pomáhá. Myslí, že jsem již skolen. A voda mě rychle unáší po
proudu dolů. O několik metrů níže, když mi pod vodou dochází již vzduch, vyskakuji znovu
a deru se hlubokou vodou k mělčině.
97
Jsem na ostrůvku. Zde teprve nabitý revolver a sním v ruce ženu se zběsile – vždyť
odměnou mi bude vlastní život! Se všech stran hvízdají kulky. To se těmi namířenými ranami
probudila fronta s obou stran. Ale co kulka do hlavy! Jenom živého mne nesmějí mít! A jsem
si vědom, že musím počítat rány své pistole. Pět! Šestá pro mne, pozor!
Ostrůvků je řada. Jsou obsazeny rakouskými strážemi. Nenarážím však již na žádnou.
Ale teď! Hlavní rameno Piavy! Vrhám se dolů. Ledové kry tlukou do hlavy. Plášť,
vysoké boty, dalekohled, plynová maska – vše těžce napité vodou – táhne mne ke dnu.
Vracím se, zahazuji vše a s gumovým polštářkem pod prsama znovu do proudu.
Topím se! Ztrácím vědomí! V smrtelném zápasu tluku nohama... jedna zachytila půdu,
teď druhá... O vteřinu později a byl jsem již v bezvědomí. Teď jsem zachráněn!
Přede mnou masivní kontury Montella. Za mnou štěká poslední rakouský kulomet.
Šaty mrznou, jak jen vystoupím z vody.
„Hallo, gentleman, where are you?“
Npor. JOSEF GREGOR:
JAK SE RODILY NAŠE LEGIE
„DVACET“ hlásí Láďa a tluče kartou na bednu od makaronů, převrácenou dnem
vzhůru.
„Čtyřicet“ reaguje na zvolání Joska a sliní prsty, aby Láďovu „dvacítku přebil“. Hoši
hráli mariáš. Oběma bylo vidět na tváři výraz, jaký míváme, jsme-li nuceni do práce, která se
nám nelíbí. Tak se tváří Sisyfos při válení svého balvanu. Než co také v takovém zajateckém
táboře dělat? Co počít, aby se zahnala dlouhá chvíle, která pronásledovala každého jako
nakažlivá nemoc, o něž ostatně na Sicilii není rovněž nouze. Často až k zoufání bylo ono
fádní ležení bez zaměstnání, k zoufání zvláště pro příslušníky českého národa, pro tak
příslovečně agilní lid, který nevydrží chvilku bez práce nebo aspoň bez – přemýšlení.
A byly tak trudné a smutné ony myšlenky, které přicházely na mysl českým zajatcům
v táboře, bývalém skladišti vína prince z Parmy na Sicilii. Ať již přemýšleno o čemkoliv,
o rodině, o situaci, o budoucnosti, o národu, a hlavně o válce, neskýtalo to občerstvení
a osvěžení v duši, zmořené nečinností a fádním životem.
Hloubalo se, proč šli Čechové do války, proč a pro koho kladli životy, za jakou
odměnu neb ideu trpěli muži v hrůzách války a ženy s dětmi ve vyhladovělém zápolí? Zda
proto, aby po eventuálním vítězství Rakouska národ byl znovu a snad více deptán a mořen
dvouhlavou stvůrou nepodařené monarchie? Proto, aby Čechové přišli do tak smutné doby, že
by některý cizácký despota užil věty, které užil maďar Tisza o slovenském národu, když
veřejně před maďarským parlamentem pravil: „Není slovenského národa!“ Proto, aby básníci
lkali v časomíře: „Aj zde leží zem ta...?“ Vždyť thermopylští hrdinové pro jiné umírali, pro
jiné byl jim věnován slavný epitaf. Což se již nevrátí doby, kdy o českém národě věděl celý
svět, kdy se jeho hrdinství a cti obdivovali všichni? Nevrátí se již časy slávy Žižkovy, aby
dokázaly slovanskou a českou rovnocennost s ostatními národy? Což ještě nevytrhnou rytíři
z českého Blaníku?
Takové a podobné myšlenky vlnily těsné ovzduší zajateckého tábora. Mladí, zdatní
a nadšení muži hledali odpověď na tyto otázky. A hledali ji s horečnou touhou a úsilím.
Podobných myšlenek vířilo mnoho a mnoho hlavami českých zajatců, než se ustálili na
jednom směru, na jediném úmyslu – úmyslu „odboje“!
Tak vzniklo ono kouzelné slovo „odboj“, vyrostlo jako krásný mladý květ, ač v tak
nečistém prostředí zimničné Sicilie. Stačilo ono slovo, aby se o něm přemýšlelo, aby se
rozebíralo a rozkládalo v nekonečně mnoho složek snů. Hoši se skrývali se svou myšlenkou,
98
tajně o ní debatovali, až konečně nastalo sjednocení všech ideálů v jeden: „Staneme se
blanickými rytíři!“ Pocit, který byl vzbuzen vyslovením této odvážné věty, byl tehdy
nepopsatelný, neboť její smysl vlil ohromnou sílu do těl našich hochů, válkou vyčerpaných!
A pronesená slova národních hrdinů z pověstí padla na připravenou půdu. Nezůstalo
při slovech. Nejen celé dni bylo myšleno na blanické rytíře, ale i sny se naplnily
nejkrásnějšími obrazy z dob slávy, heroicky hrdinných činů, o nichž poutavě vyprávějí naše
pestré dějiny.
„Blaničtí rytíři...“, ta slova šeptaly rozpálené rty jako večerní modlitbu, s nimi na rtech
usínali smělí bojovníci. A jen se unavené oči zavřely, již se zdálo chlapcům, že slyší dunění,
že se chvěje země pod nepřehlednými davy odhodlaných hrdinů, kteří srdce majíce naplněna
plameny lásky k vlasti a národu – jdou, aby vybojovali svobodu svému národu, byť i své
životy položili na oltář vlasti.
A za dne, kdy se zachvěly nad táborem vážné zvuky chorálu „Kdož jste boží
bojovníci...“, prožívali tito mladí bojovníci v duchu vítězná tažení Žižkova vojska.
- Viděli nepřehledné zástupy obrněných koněberek a ostatního zbrojného lidu se vztyčenými
cepy, kopími, sudlicemi...sražené hradby bojových vozů, řízné a smělé povely „svých“
hetmanů a pod jedinečným bohatýrem – jednookým hrdinou Žižkou – probíjeli se od vítězství
k vítězství i s největšími obětmi – pro národ, pro své děti, dobývali želanou svobodu, kladli
v zuřivých půtkách svá těla na oltář vlasti s nevídanou odvahou.
Oslněni zářným svitem slunce – paprsku to svobody, viděli se tito blaničtí rytíři
v náručí svých drahých, tam daleko doma ve vlasti... žehnámí a chvála jim, vykupitům,
neznala mezí...
A jen se převalila první vlna snů, ideálů a myšlenek, počalo se organisování. Praporčík
P., rodem Srb, a kadet P., Čech, jediní členové zajateckého důstojnictva v témže táboře vřele
sympatisovali s českým mužstvem „ve skladišti“. Stali se tak středem a duší nového českého
hnutí. Pod jejich vedením konaly se tajné schůze, podávány směrnice k další činnosti atd.
Všichni žili ideálům – samostatnosti českého národa. Odtud vyšla také žádost na „Governo“,
v níž žádáno, aby se smělo české zajaté vojsko znovu účastniti války, avšak v řadách
italských, proti mocnosti, s níž anebo pro niž měli podle vynucené přísahy bojovati. Žádost
byla prodchnuta horlivostí, s jakou se vrhli čeští vlastenci do práce pro osvobození porobené
vlasti.
Protože v táboře byli ubytováni rovněž Maďaři a Nemci, je na bíle dni, vzhledem
k rozdílné orientaci, že nastaly boje a potyčky mezi oběma tábory, které se den ode dne
zostřovaly. Proto se italská vláda rozhodla, že oddělí zajatce české od zajatců jiných,
neslovanských... to chtěli čeští „vzbouřenci“, to bylo vlastně jejich prvním cílem.
Podle instrukcí byli tedy vybráni všichni ti, kteří mluvili česky, a transportováni do
jiného sicilského města zvaného Trappani. Město samo mělo typ orientální, s plochými
střechami, úzkými špinavými uličkami, v nichž by člověk neočekával, leda zase špinavé,
rozedrané obyvatelstvo. Bylo zvláštností onoho města, že jeho asi 15.000 obyvatelů dbalo až
s úzkostlivou snahou na dojem, jaký způsobí svým zevnějškem, více než na svou vyspělost
duševní, v níž jsou za národem severoitalským značně pozadu. Ze městem na straně obracené
k moři byla spousta nádrží, „solinek“, sloužících k dobývání soli odpařováním. Okolí města
zvláště z vnitrozemí bylo právě tak nezdravé, malarií zamořené, jako místa, odkud mnozí naši
zajatci přišli. Tak se provedla domnělá „výhoda“ v přeskupení zajatců, kteří byli k italské
vládě loyální.
Čeští zajatci, soustředění zde z mnoha táborů, byli ubytováni v bývalé makaronové
továrně, obklopené téměř kolem dokola samými močály.
Konečně zaznívala ve všech koutech tábora jen sladká česká mluva, konečně byli naši
hoši sami – mezi svými. Jaká však škoda, že se při vybírání Čechů v bývalých táborech nebral
v úvahu názor jednotlivých. S přistěhovalými „svezlo“ se totiž mnoho těch, kteří česky
99
nesmýšleli, do kterých byla až příliš „vtlučena“ víra v rakouskou samospasitelnost. A tento
druh „také Čechů“ byl „kamenem úrazu“ všech ostatních. Když nemohla býti s nimi navázána
spolupráce, byli pranýřováni při každé příležitosti a nakládáno s nimi opovržlivě,
s povýšeností spravedlivého a konečně i mocnějšího dobrovolce. –
První radost nad koncentrací všech českých zajatců ze Sicilie měla býti oslavena
koncertem několika menších sloučených kapel bývalých táborů. K této slavnosti k svému
původnímu účelu jen slabě stavěna nikterak nevydržela tíhu přes 1000 tam shromážděných
zajatců. Co se stalo? Když nejvyšší možný počet posluchačů byl v pravém smyslu slova
„namačkán“ v nejhořejších sálech, když odevšad hučel veselý hovor a šum, vyjadřující radost
z prvního výsledku práce, bylo najedenou slyšeti praskot a již se řítila slabá podlaha do
prvního patra a nebylo na tom dosti, zřítila se až do přízemí, berouc s sebou celé okolní
konstrukce. Byl to tenkráte smutný konec ještě nezapočatého koncertu. Mnoho bratří bylo
tímto neštěstím postiženo těžkými úrazy.
Jednoho dne dal si „commandant“, který intensivně pozoroval naši osvobozovací akci,
svolati celý tábor na dvůr továrny a pronesl:
„Kdo je pro to, aby Čechy, Morava a Slezsko byly samostatnými a řídily samy své
osudy, ten nechť vystoupí vpravo ke zdi. Kdo je pak pro to, aby tyto vaše české země zůstaly
pod vedením nynější rakouské vlády, nechť se postaví vlevo!“ Toto vyznání bylo tlumočeno
v mateřském jazyku.
Tu nastal v celém shromáždění šum, v okamžiku se vzmáhající. Většina z chlapců...to
byli ti, kteří byli již zapsáni v seznamu „vyvolených“ a kteří již dávno nosili na italských
čepicích hrdé národní rosety, bez rozmýšlení kvapili vpravo, radostně se na sebe usmívajíce,
jako by chtěli říci: „Na to jsme přece dávno již čekali..., Bože, vždyť je to tak přirozené, tak
jasné, ptá-li se mne někdo, zda chci žíti svobodně, pro sebe, či pod jhem tyrana a pro něho, že
musím se rozhodnouti pro první. Je to tak, jako by se nás někdo, kdo to má v moci, ptal, zda
chcemem býti šťastni či nešťastni. Vždyť který myslící člověk by chtěl býti otrokem jinému?
Co na tom, zemřu-li pro ideu – bude jich potom snad žíti miliony životem šťastných.“ Takové
a podobné myšlenky byly i proslovovány, neb vířily radostně v duších těch, co tak kvapně
spěchali na pravou stranu. Hrdě, se vztyčenou hlavou myslili, že strhnou všechny. Však
nestalo se tak.
Bylo tam pár, ne mnoho, většinou šarží, kteří se sklopenou hlavou a zamračeným
zrakem kráčeli k levé straně zdi. I u těchto bylo rozhodnuto. Do nich byla příliš vtlučena víra
v habsburskou monarchii, oni snad zaslepeni, nebo méně chápaví, nepostřehli ono nebezpečí,
jaké jejich vlasti, ačli ještě pokládali českou zem za svou vlast – hrozí. Nedovedli si
představiti, že by národ tak malý proti německé mocnosti sousední, národ, který od staletí byl
„pod ochranou z milosti boží vyvolené ruky panovníka“, mohl žíti samostatně, sám a bez
pomoci rozhodovati o svých věcech. Zdálo se to všem těm prostě nemožné. A pak, byla by to
přece pro ně příliš ohromná oběť, pro ně, prošlé hrůzami moderní války, znovu se octnouti
v atmosféře prosycené čersvou krví, znovu očekávati okamžitou, nenadálou a často mukami
končící smrt. I mezi nimi jsou někteří otcové... Ne, není to možno! Je to příliš velký
požadavek pro ně. A tam těm, naproti – však ono jim také přestane býti veselo, až přijdou do
tuhého. „Ó, my se nedáme jen tak strhnouti,“ dodávají si mysli – „je nutno si vše rozvážit.
Vždyť, kdo nám zaručuje dobrý výsledek této akce; což když to dopadne jinak, než je
v plánech těchto ztřeštěných vlastenců?“ Co pak? Při nejmenším najde rakouská vláda
nějakou tu „Sibiř“ pro tyto odpadlíky. Vždyť slyšeli o hrůzách, jaké by je, velezrádce,
očekávaly doma po návratu z boje „pro jejich svatou věc“. Kolik takových Čechů bylo do
nynějška tak potupně popraveno, před veřejností, zastřeleno pro velezradu. A já, myslil si
mnohý z nich, já vrátím-li se z tolika bitev, tak zřejmé náručí smrti, zdráv nebo alespoň živ,
mám býti vědomě usmrcen proto, že jsem vstoupil do legie?... To bych se opravdu už nesměl
mít rád! Ó jistě to s těmi rozpálenými hlavami a těmi „svedenými“ špatně dopadne! Vždyť je
100
to příliš náhlé a bezmyšlenkovité rozhodnutí a taková vždy špatně končívají. A potom taková
hrstka několika tisíc, co zmůže proti masám německo-rakouským? Snad potom, po válce, až
se uklidní poměry, snad pak by se mohlo nějakou, vhodnou cestou dosíci lecjakých úspěchů;
čehož teď hodlají tito ztřeštěnci dosáhnouti násilím!“.
Tak myslila ona hrstka lidí stojících u zdi, tak uvažovali také prý „příslušníci“ národa
českého.
Konečně zbyla uprostřed skupina váhajících. Ti zůstali dosud uprostřed a pro ty, zdá
se, nastává nyní nejhorší chvíle. Což se může člověk rozhodnouti, když nevidí ze světa než
čtyři vysoké, omlácené zdi makaronové továrny, kam slunce přichází, jen když kulminuje?
Odkud je viděti jen kousek modré italské oblohy? Mnozí z nich, třebas znali svou
vlasteneckou povinnost, ano, oni ji znají, jsou si vědomi, co musí dělati, aby byli hodni jména
„Čechové“.
Zcela jistý, ale kratší duševní boj nastal u této neutrální skupiny. „Já již jsem
rozhodnut“ – myslí si jeden, pak druhý – desátý a konečně se neutrální skupina opět dělí na
ty, kteří se přece po uvážení svých národních povinností přidávají k „pravičákům“, a na ty,
jimž se v duších rozhostil strach, a kteří schlíple odcházejí na levou stranu. Masa dobrovolců
vzrostla mohutněji než zamlklý protějšek.
Mezi neutrálními byli také takoví, jejichž myšlenky se pomalu – pomaličku klonily
k revolucionářům a kteří nedovedli tak hned chápat situaci italským „commandantem“ rychle
utvořenou. Jen cosi maličko je vázalo k straně konservativní, kde jich bylo tak málo, ale
nehlásili se k nim, poněvadž by se veřejně styděli za nepravé postavení „schlíplé levice“,
která klopila zraky, jež bloudily po dláždění dvora. Několik desítek těchto odpadlých
neskýtalo ani v očích přítomných italských důstojníků a vojáků nejpříjemnější dojem, o čemž
nás přesvědčovala skoro hlasitě pronesená poznámka italského důstojníka, který s odporem
hleděl na představitele „Österreichu“ a pravil: „Sono duri austriaci“ (zatvrdlí Rakušáci).
„I koukněme se, on je mezi dobrovolci také Václav Dolejšů, od nás, z naší vsi – no, to
tam tedy také půjdu ...“ rozhodl se jeden, druhý a pak další – a šli. Strhli s sebou další desítky
a tak se stalo, že se téměř zároveň celá střední skupina rozdělila a odcházela velkou převahou
za svým rozhodnutím – k dobrovolcům.
Tu za těmi, kteří sympatisovali s Rakouskem, kteří se rozhodli pro stranu levou, letěl
slabý, ale zlověstný smích, plný opovržení, od „pravičáků“. A stal se div! Toto nahlas
projevené opovržení, toto zřejmé a hlasité pohrdání se sketami dokázalo, že se již někteří
rozhodnutí konservativci prudce otočili a spěchali k straně s národními rosetami ... utíkali
téměř, aby snad nebyli ještě něčím na zkrušenou stranu, z níž prchali, strženi. Byli přijati
radostnými pohledy svých druhů.
Za to byl krásný pohled na junáky, jak se vesele, hrdě, ba výbojně dívali kolem sebe,
jak se objímali zarosenými zraky při každém pohledu.
„Vždyť na nás národ patří...“ znělo každému v duši jako melodie podivuhodně
spletená s melodií naší písně otčiny „Kde domov můj...?“
Ano, tam tomu domovu, mechovým chaloupkám, těm, kteří v něm žijí, rodičům,
sourozencům, všem třeba pomoci, i kdyby to vyžadovalo sebeobětování. Za ty, za všechny –
za jejich blaho jest nezbytno se bít, za ně je nutno volat ještě mnohokráte „hurá!“ a dokázat,
že dosud v nás žije dědictvo husitů, že jsme Žižkův národ, který nesnáší dlouho potupy
a který oplácí a nezůstává nic dlouho dlužen! Vždyť i pro nás platí „Veritas vincit“, vždyť
jdeme za pravdou, pravdu hátit a ta zvítězí, musí zvítězit. Hledej pravdu – a my ji našli a pro
ni se budeme bít, ji budeme hájit!“
Všechny tyto slavné sliby, přes to, že nebyly vyřčeny, přes to, že nikdo je nepronesl,
bylo slyšet nad hlavami našich hrdinných chlapců.
Slyšel je i commandant, neboť se na ně tajně sice, aby nezavdal příčiny ke sporům,
přece však usmíval. A tento úsměv posilovala i sympatie ostatních italských důstojníků.
101
V tento okamžik velmi početná „pravice“ tohoto tábora navždy rozbila otrocká pouta,
tento okamžik navždy zrušoval všechny ty vynucené přísahy k bývalé dynastii.
Za to se dral český odboj nezádržně vítěznou cestou vpřed, aby dosáhl pro všechny,
i pro ty, kteří rozdrobovali naši jednotu, kteří plenili naše zdravé símě – v duších těch, které
bylo potřeba přesvědčovati a dobrými příklady síliti, touženou svobodu.
Tak a podobně se rodila legie i v mnoha jiných italských táborech, jejíž část byla
později poslána do Francie k doplnění právě se tvořících pluků.
*
*
*
Italská Riviéra! – vysněný ráj kapitalistů celého světa, snůška všech krás, které může
příroda s pomocí lidských rukou vytvořit, květ vzešlý z tolika milionů lir, franků, dolarů, kop
šterlinků, marek a korun, park přetékající všemožným přepychem, eldorádo všech zemí světa,
kousek přenesený z pohádek „Tisíc a jedné noci“. Toť italská Riviéra!
Velmi smělá byla myšlenka toho, jenž z tohoto břehu, občas zanášeného spoustami
mořského písku, který znemožnil každé bujnější vyvinutí rostlinného života a zmařil každé
úsilí domorodce – z tohoto břehu, možno říci smrti, chtěl učiniti břeh života – a jakého života!
A přece to dokázal. Betonové hráze zamezily vnikání písku, navezená prst dopomohla
k pravému bujení vegetace všech druhů a rozkošné, přepychové, vším komfortem opatřené
zámečky doplnily krásu této rajské zahrady, která se nyní stala edenem všech národů.
Již půldruhé hodiny jsme šli kolem tohoto parku, již takovou dobu jsme se mu
obdivovali, my zaprášení, zamazaní, unavení a hladoví, kteří jsme jistě nedodávali půvabu
tomuto rajskému pomoří, kteří jsme se mu spíše měli vyhnouti na kolik honů, abychom je
nezaprášili dotekem, abychom je nepoškodili pohledem.
Debatovalo se o tomto vyvoleném kraji, kam nezasáhne sebe větší moc boha války,
kde žijí a budou vždy žíti lidé pohádkovým životem, a cosi jako závist vznášelo se nad
transportem italských zajatců – Čechů. Málokdo z nás se staral o cíl cesty. „Jest jedno, zda
o tom přemýšlím, kam mne teď vedou, či nikoliv. Nezměním nic na tom, že nás všechny
vytrhli z práce v tichých půvabných vesničkách italských, kde se přítulné a upřímné
obyvatelstvo snažilo, abychom pomalu zapomínali na hrůzy válečné, jimž jsme téměř jako
zázrakem unikli – a teď nás vedou na práci, neznámo kam, a neznámo jakou, jistě ne však
lepší, nebo aspoň takovou, jakou jsme meli v „Tavole“.
V zajímavé debatě o vrtkavosti lidského štěstí, promíchané rozmanitými historkami
„ze života“, zpestřené vtipy nezničitelé dobré mysli našich hochů – uběhla nám cesta, že jsme
ani nevěděli a octli jsme se v Savoně – u cíle svého pochodu. Každý z nás se díval zaraženě
na spoustu komínů vnitrozemského městečka Savony.
„Tedy toto je náš budoucí „domov“, naše budoucí působiště – toto sazemi začerněné
hnízdo!“
Savona je větší průmyslové italské město, vzkvétající právě pro tento svůj válečný
průmysl. Muniční továrny jako prsty tyčily své komíny k jasnému italskému nebi a hluk
zpracovávaného kovu naplňoval toto průmyslové město ve dne i v noci zvláštním hlomozem.
Před válkou snad tiché městečko proměnilo se nyní v pravý Babylon rozzuřeného Molocha
války. Zde válka konala nepravé blaho několika jedincům, blaho vykoupené krví národů
a životy nevinných obětí. Panoval zde přepych nejen ve vyšších majetných třídách
obyvatelstva, ale i u lidu dělného, u továrních dělníků.
Prošli jsem ulicemi přes celé město a zastavili nás téměř na periferii, na silnici
u baráku „utopeného“ pod silnicí, pokrytého spoustou prachu. Byl obklopen neméně
zaprášenou zahradou.
102
„Zde budete bydlit“ – řekli nám a my se již hrnuli dovnitř. Ovšem, že naši hoši ihned
zdomácněli a sotva se porozhlédli po rozházené slámě na podlaze a po holých rozbitých
stěnách, již z několika míst bylo slyšet „malá si dá“. Jiní, ti, kteří více pamatovali na „zadní
kolečka“, hledali nejpohodlnější a nejměkčí místečko a upravovali si pelech. Nejvíce bylo
těch, kteří se nedali zdržet, aby nezakleli. Bylo hluku v baráku jako snad nikdy předtím.
„Hrom do toho!“ – „V takové díře mám skládat své kosti k spaní,“ hromoval seržant
Křižan a blýskal očima jako Belzebub.
Hromů, blesků, sakrů a jiných podobných více méně nemilých věcí pro italskou vládu
bylo až až. Bylo již hodně pozdě, když poslední nějaké to peklo zaznělo z místnosti.
Únava přemohla vše a bylo pak slyšeti jen chrupání tvrdě spících zajatců.
S klením jsme usínali, s klením jsme se probouzeli. Přes to však nebyla nouze
o ironické poznámky a vtipy rozespalých hochů.
„Máš peří ve vlasech,“ smál se jeden smíšek Křižanovi zamračenému a sakrujícímu na
rozválenou slámu, která jej štípala po celém těle. – V odpověď letěla smíškovi okovaná bota
na hlavu. „Ještě ty jeduj člověka,“ zahučel napadený a chytal odražený útok botou.
Vyrukovali jsme před barák a tam měl k nám náš komandant dlouhou řeč
o vyznamenání, kterého se nám dostalo od italské vlády, když nás, jakožto členy národa
inteligentního, na něž může v každém případě spolehnouti, nás, kteří jsme projevili určité
přátelství a náklonost k italskému národu – poslala na práci nemožnou nejen pro zajatce
jiných „negramotných“ národů (čímž myslil Maďary, kteří nás vystřídali), ale na práci, které
jsou neschopni i mnozí Italové. Až ke konci celé řeči, kterou jsem já, poslaný jako „dolmeč“,
větu za větou překládal, jsme se devěděli, že budeme pracovat – na trati. Dívali jsme se jeden
na druhého až příliš udiveně. K tomu tedy je nutna ona tak často komandantem vyslovená
inteligence českého národa – aby krompáčem zatloukal štěrk mezi pražce italské dráhy?
Mnohý z nás si vzpomněl na doby, kdy se i u nás stavěla dráha a tehdy přece „na drahách“
pracovali lidé té nejhorší pověsti, Nerudovi „trhani“! Tedy takovými jsme se stali.
Jaký rozdíl proti práci, již jsme konali ještě nedávno v Talole, vesničce přímo ideální
svým položením, svou krásou a svým milým upřimným obyvatelstvem. Vždyť jsme tam žili
jako v ráji, zasněni již do krásného tichého snu italské dědinky. A teď?
Každý z nás dostal krompáč nebo lopatu a seraděni vyrazili jsme na práci. Šli jsme
mlčky, zaraženě dívajíce se do prachu silnice a přemýšleli, vlastně dohadovali jsme se
o útrapách, které nám nyní nastanou. Že nastanou, o tom jsme byli všichni do jednoho
přesvědčeni.
Přišli jsme na stanovené místo a každý z nás – mnohý jakživ krompáč v ruce neměl –
po prvé zakopl do zvonivě chřestícícho štěrku. Jaké hrozné doby a muka nám nastávají tímto
prvým zakopnutím, o tom jsme s počátku neměli ani tušení.
Den se podobal dni – práce stále nudnější a hrubší zmáhala dříve zdatná těla a jako
červ hlodala v duších. Později se na nás zašklebila ještě vzmáhající se bída války. K otrockým
námahám přispoupil hlad, nejstrašnější to příšera válečného vnitrozemí.
Zatvrdlá tato skupina jako trestanci celý den lopotila se na parném, kulminujícím
slunci, koupala se v potu, který se v tetelícím se horkém vzduchu lil ve velkých krůpějích
s ožehnutých skrání. Na večer pak jsme se jako přihrblí starci přivlékli domů. Vařené kaštany
k večeři neoživily nikterak předčasně zestárlé životy. Prchala jarost, mizela nálada, ale za to
se vzmáhala nenávist a rostl odpor proti všemu italskému.
Křižan, snad nejrozumnější a nejklidnější ze všech, při vzpomínce na svou Hanou klel
jako pohan a nebyl k poznání. „Co pak mi može stačiť večera z kaštanů, dež dřo jako kuň?“
Co trpkosti a výčitek bylo v těchto prostých slovech! Kolik sebezapření pro tuto přímnou
povahu!
Bylo také na mně, abych jako vůdce a znající nejlépe italský něco podnikl.
103
Žádosti, v nichž jsem se dovolával spravedlnosti, byly marny. Teprve později jsme se
dověděli, že všechny prosby docházely jen k první censuře, t. j. k našemu commandantovi.
A zde uvázly. Zatím útrapy dostoupily takového stupně, že mnozí neváhali svévolně se
zraniti, jen aby ušli trestanecké práci na trati.
Když se kruté a nelidské nakládání s námi nelepšilo, rozhodnuto napsati prosbu přímo
na „Consilio Nationale“ do Říma.
Přímé dopisování bylo přísně zakázáno a trestáno, byla tedy nutná větší dávka odvahy
k tomuto kroku. Což může člověk býti ještě nevšímavým, když zde padne jeden, tam druhý
a třetí kamarád vysílením a nevzchopí se ani pod klením a nadávkami dozorců? Kde zde byla
lidskost? Takoví dříve nebyli Cadornovi vojáci – tato drsná a tvrdá povaha jim byla poslední
čas pod trestem obávané fronty – vtlučena!
Více jsme si nemohli již pohoršiti. Přímá žádost s italským překladem, plná prožitých
útrap, nářku na nešťastný osud, proseb o přidělení do armády československého odboje
odeslána.
Jednou, když všichni odešli na práci, zůstal jsem doma. Otevřenými dveřmi sleduji
život na silnici za nízkým tyčkovým plotem. Z rána velmi početná frekvence proudících
dělníků do blízké továrny zabraňuje uskutečniti promyšlený plán. S pozdějším časem, kdy
píšťaly továren břeskně hlásí nástup k práci, jako by rázem zmrtví ulice. Po chvíli se tu a tam
objeví uličníci, kteří jsou v každém čase a na každém místě v nějaké „práci“. Náhoda mně
přála. Kolem plotu od města plouží se asi 12 letý kluk, bosý, otrhaný a pronikavě hvízdá
nějakou písničku o dobytém Terstu. Zvolám na něj! Kluk se zastaví, oběma rukama se chopí
plotu a svůj ušňupaný nos se špinavým obličejem strčí mezi kůly plotu. „Che cosa vole?“ (Co
chcete?) - - „Zanes tento dopis na poštu!“ – „Až přineseš potvrzení, dostaneš 5 lir.“
Kluk přijal oznámkovaný dopis a za hulákání zmizel v druhé odbočující ulici...
Nečekal jsem ani 10 minut – pronikavý hvízdot vyrušil mě ze vzpomínek a plánů do
budoucnosti. Že se kluk vrátil, poznal jsem podle umouněné otevřené dlaně, kterou plotem
nastrkoval k slíbené odměně. Na opačné straně v druhé ruce třepetal ceduličkou. Vtiskl jsem
mu rychle pětiliru, abych již byl od plotu – nikým nespatřen. Kluk však prostrčil potvrzení
z pošty teprve tehdy, až se přesvědčil, že dostal slíbenou odměnu.
Klid kolem – a klid i v mé duši. Jen pronikavá písnička vesele hopkujícího kluka ruší
ztichlou čtvrt města.
A teď nastalo čekání, doba plná nejistoty a nadějí. Jak dlouho to ještě potrvá?
Chodilo se dále na trať, dále jsme se pekli na výhni skoro tropického slunce.
Ani příští dni nebyly jiné. Snad tím se lišily, že od včerejška opět dva z našich
statečných hochů zůstali doma, zraněni, neschopni práce. – Práce pomalu ubývalo a mnohému
se zdálo, že za „tímto kopnutím – za touto lopatou štěrku padne“. Právě jsme byli skloněni
nad veselým vždy Stehlíkem, kterého již nyní veselost přešla pod tíhou vysilující práce, když
jsme zdáli zaslechli volání. Nerozuměli jsme nejbodřejšímu italskému strážci, až když přiběhl
dříve, zaslechli jsme některá slova: „Dopis...z Říma...pryč odtud...!“ To stačilo, aby již nikdo
ani nezakopl. Všichni ožili a dokonce i přemožený Stehlík, pod silným dojmem slov se
vzpamatoval a vzchopil se, aby uslyšel docházejícího radostného posla. Byl jím jeden ze
starých našich dozorců, který k nám jediný přilnul, ovšem, aby jiní nevěděli. Přehlédl celou
skupinu a zpozorovav mě, zamířil ihned ke mně a celý udýchaný vypravoval, že po našem
odchodu přišel list, v němž jak z rozmrzelých narážek komandantových poznal, bylo
rozhodnuto a nařízeno, že zajatecký tábor navždy opustí Savonu.
Ještě nikdy jsme nešli se zpěvem z práce, ještě nikdy jsme si nevykračovali po
zaprášené silnici tak veselí a se zdviženými hlavami jako tenkráte. Byl to radostný den!
Již dávno je tomu, co jsme pracovali na savonské trati, již hodně měsíců uplynulo od
té doby, co jsme Savonu opouštěli – a přece nevymizela hořkost z duší, myslím nás všech,
104
kteří jsme tam byli. Často až mráz proběhne tělem při vzpomínce na tehdejší krutost, s jakou
s námi italská vláda tehdy jednala.
Snad o tom nevěděla, snad to byla jen sobeckost našeho komandanta!
Škpt. KRATOCHVÍL:
KDYŽ JSEM ODCHÁZEL JAKO DOBROVOLEC DO NAŠÍ
ARMÁDY
V zajetí měla naše skupina asi čtyřicet Čechů. Ostatní byli Poláci, Ukrajinci atd. Byl
tam i jeden Němec z Drážďan, který se připojil k naší skupině. Byl mým kamarádem
a dirigentem (hlavou) naší hudby. Chodili jsme spolu. Já jsem se také narodil v Drážďanech,
kde jsem vychodil i všechny své školy. Proto jsme chodili spolu. Ale o armádě čs.
dobrovolníků jsme nikdy nemluvili.
V létě 1917 přijel k nám emisař našeho vojska a tu konečně jsme se dostali do armády
– čtyři z čtyřicíti. Povoláni jsme byli: Walach, Suchomel, Brož a já.
Když se to Němec dověděl, přestal se mnou mluvit. Ostatní krajané s námi mluvili
málo, ale přece. Myslím, že se styděli. Jeden by se byl také hlásil, ale kdyby neztratil své
místo výhybkáře u pražské elektriny. Jiný – bývalý významný a známý činovník o náš odboj
a tělesnou výchovu národa zasloužilého sdružení říkal: „Ať nám dají Rusové nažrat; láska
k vlasti vede žaludkem...“
I Rusové nám nadávali. Prý prodlužujeme válku. Později se nám však přece jen
obdivovali.
Den před naším odchodem nás sblížil. Naši krajané se polepšili, stali se opět
upřímnými. Němec – něco ho hnětlo – vstal, když jsme byli všichni pohromadě, a řekl asi
toto: „Kdybych byl Čechem, šel bych také za svou vlast bojovat. Jde-li však proti nám
„někdo“, kdo jedl německý chléb a má německé vzdělání, dovolte, abych jím (snad řekl: tímto
zrádcem) opovrhoval.“ Nyní se obrátil ke mně: „Jsi lump.“
Věděl jsem dobře, že myslí mě; mrzelo mě, že to tak pěkně řekl a zejména, že mu
krajané přizvukovali.
Chvilku bylo ticho.
Pak jsem vstal a řekl asi toto: „Přátelé! On má pravdu, když praví, že jsem jedl
německý chléb a že mám německé vzdělání. Neřekl však, že tento chléb si musili moji rodiče
v Německu perně vydělati, nebo si myslíte, že by Němci dávali v Německu Čechům něco
zadarmo? Mají snad právo i na českou krev, kterou mám po otci a po matce?“
Nyní naši prokoukli a dali svůj souhlas. Řekl jsem jim: „Budeme bojovati i za vás.“
Někdo tuto rozmluvu donesl Rusům. Příštího dne nás všichni krajané doprovázeli na
nádraží. Rusové nás dokonce i hostili kvasem.
A Němce donutili, že nám musil vyhrávat a hrát „Kde domov můj“. Ani se nezdráhal.
105
A. MACURA:
ZE SRBSKA NA FRANCOUZSKOU FRONTU
BYL jsem jedním z těch, kteří zůstali na srbském bojišti na Ceru, odkud jsem se,
raněn, dostal do Valjeva, Niše a konečně do Skoplje do I. reservní bolnice.
Byli jsme první „Zarobělníci“ – „Švábi“, kteří přišli do Skoplje. V nemocnici bylo
docela dobře. Ba každou chvíli přišla nějaká návštěva a tu byla i rakie, ljutá a jiné dobroty.
Po vyléčení jsem odešel na „komando“, které bylo tehdy umístěno v „Kázněným
závodě“, blíže Gradu, naproti nemocnici, kde byla umístěna česko-americká lékařská mise. –
Velitelem tohoto zajateckého tábora byl jakýsi Ďuro Dokič – myslím, že se tak
jmenoval – člověk, který všechny spory vyrovnával karabáčem. K tomu měl na pomoc
několik četníku. Scény, které se tu odehrávaly, zůstanou každému účastníku dlouho v paměti.
Za těchto těžkých poměrů zpříjemňovali jsme si pobyt v zajetí hraním v šachy, ba
utvořil se i malý kroužek zpěváků, což nám vyplnilo mnohou volnou chvíli.
Odtud, někdy začátkem prosince (decembra) 1914, po nezdařeném útoku rakouské
armády byl celý tábor i s nově přišlým velkým transportem zajatců přestěhován za město do
stájí býv. jezdeckých kasáren. Měl jsem to štěstí, že jsem byl určen do IV. reservní bolnice
jako velitel 100 bolničarů, většinou Čechů; tam jsem zůstal 8 měsíců a přestál jsem mnoho
menších nemocí, až konečně jsem onemocněl skvrnitým tyfem.
Po uzdravení jsem odešel zpět na „komando“ a později jsem byl s větším transportem
raněných vrácen jako bolničar do I. reservní bolnice, kterou jsme však již asi třetí den opustili
pro nápor Bulharů na Skoplji.
Jako malou vzpomínku uvádím něco ze života zajatců ve Skoplji.
Každý den ráno se chodilo na různé práce buď do nemocnice nebo na stavbu nové
nemocnice nebo na stavbu silnic.
Spalo se v stáji na slámě, z níž po několika týdnech byla vlastně řezanka.
Oblečení bylo nedostatečné a stávalo se každý den, že několik set lidí musilo zůstat
doma pro nedostatek obuvi. Prádlo a oděv taktéž nebyly nikdy doplňovány a brzy se jich
nedostávalo.
Každou neděli dopoledne byli všichni zajatci z celého města shromážděni na
komandě, utvořen čtyřhran a uprostřed něho postavena lavice k výplatě. Trest holemi
prováděl některý srbský starý vojín; nevyplácel-li dosti dobře, dostal sám. Žádný z trestaných
nikdy mnoho ran nevydržel.
Jiný způsob trestu byl postaviti provinilce na nekryté prostranství mezi čtyři kolíky na
prudké slunce. Nevydržel to žádný dlouho, neboť nemohl se s místa hnout, únavou omdléval.
To vše by se snad sneslo, ale přišla tyfová epidemie, která v řadách zajatců
nemilosrdně řádila. Každý den bylo vynášeno několik zajatců mrtvých. Lékařské pomoci
nebylo. O nějaké čistotě a desinfekci se nedalo ani mluviti. Byl jsem tou dobou v nemocnici,
kde nebylo vlastně nemocných tyfem, ale i tu zmíralo mnoho lidí na tuto zákeřnou nemoc.
Když epidemie trochu polevila, přišla druhá pohroma – Bulhaři.
Pod velením jednoho důstojníka a náredníka odešli jsme 10/10 1915 směrem na Debr,
kam jsme došli 23/10 1915. Zde bylo vidět, že nejde jen o nějaký menší ústup. Všude bylo
plno uprchlíků z řad občanstva, zajatců a ustupovalo také vojsko. V Debru byl rozdáván
z tamních pekáren chléb, poslední, který jsme dostali.
1/11 1915 jsme odešli z Debru a 23/11 jsme došli do městečka Strugy na Ochridském
jezeře. V Struze jsme zůstali několik dní a opravovali silnici vedoucí okolo jezera na
Monastýr. O nějaké stravě se nedá vůbec mluvit. Když se něco nesehnalo na polích, nejedlo
se.
106
V tomto městě jsem se setkal se svým strýcem Antonínem Kvěchem, rodákem
z Kamenice nad Lipou, pozdějším bubeníkem u 21. pluku.
První jeho otázka byla, mám-li co jísti; byli jsme na tom oba stejně. –
Již cestou do Strugy a později stále více přibývalo mrtvých, nad čímž se již nikdo
nepozastavoval.
28/11 odešli jsme ze Strugy, téže noci pěkně zasněžené a stoupali do hor směrem
k Elbasanu, kamž jsme došli 5/12 1915.
Na této cestě nemohl nikdo zblouditi; tak byla značena mrtvolami. Noci ztráveny vždy
pod širým nebem ve sněhu a mrazu. Vzpomínám jedné noci v těchto horách, kdy jsem neměl
již co bych pozřel. A tu jeden spolupochodující našel hluboko pod sněhem pór, který jsme
uvařili ve vodě na kašičku a bez soli a chleba vypili.
Na další cestě se mi podařilo zásobiti se kusem masa z padlého osla a tak jsem byl na
pár dní zachráněn.
5/12 jsme přišli do Elbasanu, který na nás působil jako město jara po přestálých
mrazech v horách. I skopové bylo možno tu ještě koupiti nebo za nějaký předmět vyměniti.
Nejhledanějším artiklem na výměnu byla sůl a mýdlo. Ti, kteří měli ještě něco podobného
botám na nohou, prodali nebo vyměnili je za jídlo a tak již snad nikdo nešel obut.
9/12 jsme v Kavaji, odkud bylo již blízko do Drače a na loď, která nás má převézti do
Italie. Tu však k své žalosti se dovídáme, že do Drače není možno vejíti následkem blokády
válečných lodí a aeroplánů rakouských. Vracíme se od Drače přes Pekinu a směřujeme na
Valonu. Nejhorší kus cesty. V řadách zajatců se objevila vyčerpanost se k smrti. Bez
jakéhokoliv zásobování vleče se zástup za zástupem a pomalu řidne. Kdyby nebylo možnosti
nalézti želvu, žížalu, slimáka, trochu těch malinových listů, snad by tam byli zůstali všichni.
Ale i této potravy se nakonec nedostávalo. Za dva dni cesty všechny košťály a brambory,
které zůstali na poli, byly snědeny. Úplná poušť a jen tu a tam našels mrtvolu zajatce. –
Vyprávělo se, že i maso mrtvol bylo pojídáno. Sám jsem to neviděl, ale věřím tomu.
Dnes, když vzpomínám na tento zástup táhnoucích se tisíců „živých mrtvol“, nedivím
se, že asi z 55 tisíc rakouských zajatců v Srbsku přišlo na Asinary jen asi 16 tisíc a z nich
později do Francie již jen asi 11 tisíc.
A tak tento zástup táhne v nepořádku, roztažen na desítky kilometrů a pomalu po
překročení několika menších řek a potoků, které v tu dobu neustálými dešti jsou rozvodněny,
se soustřeďuje u tak zvané „Poslední řeky“, Strumy (myslím, že se tak jmenovala).
U této řeky byl vlastně hrob těchto ubožáků. Někteří tu čekali na převoz až čtyři
dlouhé neděle o hladu.
Náš komandant měl s sebou vůz, tažený párem volů, na voze pak naloženy potraviny,
které mohl již snadno vzíti do pytle na záda. A tu, dříve než jsme došli k výše zmíněné
poslední vodě, před městečkem Fiery musili jsme čekati na převoz přes větší řeku. A tu byl již
hlad tak veliký, že těchto pár volů muselo býti hlídáno ve dne v noci. Konečně, když uznal, že
je nemůže přes řeku převézti, povolil, aby byli poraženi. Řezníků bylo hned na desítky, ale
náčiní žádné. Konečně jakýms takýms způsobem byli poraženi a v dobrém pořádku maso
rozděleno.
Bída nebyla jen mezi zajatci, ale i mezi srbským občanstvem a vojskem. Z bídy
většina našich strážců vyměnila náboje za chléb, takže každý měl sice pušku, ale žádné
náboje.
Na Štědrý den jsme dostali každý od Italů náprstek rýže a něco sucharů. Rýže byla
ihned syrová snědena a takto posilněni sháněli jsme dříví na oheň, aby mohl býti uvařen
štědrovečerní čaj z malinového a ostružinového listí. Že bez cukru a rumu, nemusím
připomínat.
Společníkem mi byl des. Václav Štika z Tábora a jeden jednoroční dobrovolník –
Pražan, se tuším jemnoval.
107
Chtějíce se ukrýti před stálými dešti, našli jsme si útulek, utvořený z ohnutého
ostružinového keře, pokrytého drny a zemí, z kterého jsme před nastěhováním musili vynésti
mrtvolu zajatce. V tomto úkrytu jsme ztrávili štědrovečerní noc, sedíce na bobku a kouříce
cigarety. Ještě štěstí, že tabáku v krajině bylo dost. Jeden z party měl ještě celé „oko“. Na
Boží hod ráno jsme se dozvěděli, že se začne převážet přes řeku. Kdo byl převezen,
považoval se za zachráněného. Tak i my jsme se starali, abychom se dostali do některého
oddílu, který má býti právě převážen, což se podařilo jen dvěma, třetího, jednoročního
dobrovolníka jsme při tomto převozu ztratili.
Na druhé straně řeky, jak se zdálo, byl již konec hladu. V malém městečku Ferezu
dostal každý trochu teplé polévky, hovězí maso, konservu a suchary. V běhu se to ihned
snědlo a někomu se podařilo, že dostal ještě jednu porci. Pak již bez zastávky jdeme celý den
a k večeru přicházíme do Valony. Cigaretu jsem měl, ale o oheň byla nouze a tu chtěje si od
prvního obyvatele Valony vyprositi oheň, obratil jsem se s uctivou žádostí na jednoho muže,
který však, zpozorovav, že se k němu blížím, vzal do zaječích. Takový dojem jsme činili na
lidi vzhledem.
Od odchodu ze Skoplje nebyl jsem holen ani stříhán. Byl jsem oblečen v hadrech, na
zádech jsem měl pytel, nohy obaleny v hadry, takže jsem jistě nevzbuzoval důvěru.
Ještě týž den jsme byli naloženi na francouzskou loď „Natal“ z Marseille. Bylo nás na
1100 mužů. Na lodi sestaveny z nás oddíly po 10 mužích a vždy první dostal 10 talířů
a velkou mísu, s kterou odešel do kuchyně pro večeři. Byla to podívaná, jek každý prohlížel
talíř, vidličku a nůž, kteréžto věci po kolik měsíců neměl. S touhou jsme očekávali svého
anděla s mísou. Ostatní oddíly si již pochutnávaly na nějakém guláši s makarony a náš
zásobovatel nikde. Konečně se to vysvětlilo. Zůstal pěkně někde na palubě lodi, kde porci pro
10 mužů snědl sám. Již jsem ho nikdy neviděl. Bezpochyby se přejedl a zhynul.
27/12 1915 jsme ve dvě hodiny odpoledne opustili nehostinný břeh Albanie a po
klidné plavbě přistali jsme na ostrově Asinary mezi Korsikou a Sardinií.
2/1 1916 jsme byli vysazeni z lodi a když jsme byli zbaveni hmyzu, odešli jsme do
tábora „III. reparta“. Tady teprve vlastně nastává pro nás doba oddechu a léčení různých
nemocí.
Po krátkém čase dostáváme nový oděv, přikrývky a vše potřebné pro vojáka mimo
výstroj a zbraně. Zprvu rozdávána strava nevařena, ale později i to změněno a byla vydávána
strava vařená, která se nám brzo přejedla. Po šest měsíců, co jsme byli na ostrově, byly jeden
den v poledne makarony a večer rýže, druhý den pak v poledne rýže a večer makarony. Spali
jsme pod stany. Největší bída byla o pitnou vodu, která se na ostrov dovážela, a také
o kouření. Někteří Chorvaté-obchodníci využili situace a prodávali suché listí jakéhosi keře,
který od tabáku je těžko rozeznati, ovšem i to za drahé peníze.
Při této příležitosti vzpomínám dvou případu, jak se kradlo.
Do přístavu „Calle Reale“ chodil oddíl vykládat chleba z lodi. Chodilo se zástupem
pod dohledem karabinierů. Při jedné takové přiležitosti našel se chytrák, který vytáhl
bochníček z pytle a schoval. To však viděl náhodou z okna blízké budovy velící generál
ostrova a nařídil karabinierovi, aby onomu zajatci chlebíček odebral. Ten šel, označeného
zajatce prohledal, ale chléb u něho nenašel. Konečně přišel sám generál a náhodou zajatec
Chorvat uměl dobře italsky, ptal se zajatce, kam chleba schoval, že když to řekne, může si
chleba nechat. Tu zajatec odhodil pláštěnku, a hle, chléb držel v ruce. On totiž při prohlídce,
maje ruce rozpaženy, držel v jedné ruce bochníček, přes nějž visela pelerina.
Druhý případ však skončil hůře a nešťastnou náhodou byl to opět Chorvat.
V táboře se totiž již delší dobu ztrácel buď chléb anebo konservy. Dávalo se tedy
pozor. A tu mě jedné noci probudí volání „zloděj, zloděj!“ Se všech stran se sbíhají zajatci
v nedbalkách a vše se úprkem žene po hlase. A hle, jaká podívaná. Zloděj se dobýval do
stanu, ale obyvatel, byv probuzen podezřelým šramotem, chytil zloděje uvnitř stanu za ruku
108
a pevně držel, zatím co se chlapík venku marně namáhal dostati se z pasti. Sběhlo se dosti
trestajících, kteří nehleděli, kam rány padají. Ani se všichni nedostali k ráně. –
Bláhodárně působila na naše zdraví voda a vzduch, takže se v krátkém poměrně čase
většina z nás zcela uzdravila.
Hůře však bylo v jiných táborech, kam byly dopraveny transporty, zamořené cholerou
a kde jich denně mnoho umíralo.
V takovém táboře, vzdáleném od přístavu asi hodinu cesty, byl i můj strýc Kvěch,
který po přestálé nemoci přišel mě jednou navštíviti v III. repartu.
Opět se začalo se zpěvem a sokolskými cviky. Pamatuji se, že se zpívalo sborově
„Růženko má“, „Otčina, Hanička“, „U boj“ a ovšem naše hymny. Kdo sbor řídil, již se
napamatuji.
Však i tomu byl konec a nastal den 4/7 1916, kdy jsme odpluli do Toulonu, kamž jsme
dorazili 5/7, a hned vlakem do zajateckého tábora Carpiana, odtud 8/7 do Bouen a konečně do
Dijonu do staré pevnosti Valcis, kde jsme byli zaměstnáni po 20 mužích u sedláků na žních.
Po skončení žní jsme se vrátili zpět do Bouen a odtud odjeli na stavbu železniční
spojky, vedoucí k nové továrně v městě, jehož jméno jsem zapomněl.
Odtud konečně odjíždíme do zajateckého tábora v Nantere u Paříže, kde se opět
setkávám se svým strýcem Antonínem Kvěchem. Zde se teprve dovídáme o tvoření naší
armády i ve Francii.
Život v zajateckém táboře v Nantere byl úplně odlišný od života v Srbsku a na
Asinaře. Tam všude poměrná volnost, ve Skoplji bylo dokonce možno i propustku dostati,
takže se zajatec mohl volně pohybovati v městě, ale tu byl člověk skutečný vězeň. Tábor byl
úplně isolován od vnějšího světa a jen cesta do továrny-vagonky, byla jakousi procházkou.
Zprvu jsem chodil s ostatními na práci do továrny, kde se sestavovaly nákladní
vagony, jejichž součástky byly přiváženy z Ameriky. Zajímavé bylo, že se lidé neodborníci
do této práce tak zapracovali, že zvýšili výkonnost 100 mužů z jednoho nebo dvou vagonů na
15 až 16 vagonů denně.
Někteří odborníci si zde vydělali až tři fanky denně, což dosud nikde nebylo. Strava
byla dostatečná, jenže jsme dostávali koňské maso, čemuž jsme však také zvykli.
Továrna sama dávala denně nějaké přilepšení jak k obědu tak i k svačině, dopoledne
i odpoledne. V sobotu pak dostal každý balíček tabáku.
Později jsem byl určen jako velitel českého baráku a přestal jsem do továrny chodit.
Druhý barák v táboře byl obsazen Maďary a rakouskými Němci.
Strava, jak jsem již podotkl, byla dostatečná, takže se chléb v bílých dlouhých
bochnících válel zastrčen ze krov baráku, a při tom jsme ještě na stravování hubovali. Když
jsme však později přšli do armády, vzpomínali jsme na Nantere, kde jsme mrkev ani řípu
nikdy neviděli. –
Asi v prosinci (decembri) nebo začátkem ledna (januára) 1918 přišli do tábora
prováděti nábor do armády br. Žďárský, myslím tehdy poručík, a br. Mrákota.
Přihlásilo se několik Čechů a mou přihlášku uspíšil strýc Kvěch, který přišel a povídá:
„Tak, Tondo, já jdu“. Tak jsem šel i já. Ovšem, bez obvyklých debat se to neobešlo. Ti, kteří
se přihlásili, odjeli již do Cognacu.
I my jsme se dočkali a tak jsme v druhé polovině ledna (januára) 1918 odjeli do
Cognacu.
Po srdečném uvítání na nádraží v Cognacu byli jsme ubytováni a zaředěni k 7. rotě 21.
pluku.
Zde byl výcvik až do 19. března (marca) 1918, kdy naše jednotka odchází do Jarnacu,
kde bylo započato formování 22. pluku. Myslím, že to byla 13. rota, která byla ubytována
blíže náměstí v starém prázdném mlýně u samé řeky Charenty, ke které jsem byl zařaděn.
Naproti přes ulici byla jakási stará stodola, kde byla umístěna rotní kuchyně, kterou jsem také
109
nějaký čas po příchodu do Jarnacu řídil. Nebylo to právě pěkné zaměstnání všem bratřím
vyhovět.
Maso se odbíralo u místních řezníků a ostatní potřeby u zásobovacího důstojníka.
Bobkový list byl trhán v parku.
Nedlouho po usídlení v Jarnacu mě shánějí, že prý mě hledá bratr. Ovšem, že jsem jim
hned nechtěl věřit, ačkoliv jsem věděl, že mimo mne ještě dva bratří byli vojáky, ale že by
některý z nich mohl přijíti až do Jarnacu, to bylo přece jen trochu mnoho. Nepřestali mne
však ujišťovat a tak jsem vyšel a jdu malý kousek cesty od mlýna směrem k náměstí a již
vidím bratra, celého zpoceného pod navalenou torbou a poznávám svého nejmladšího bratra
Mílu.
Shledání bylo ovšem srdečné a později jsme je několikrát důkladně oslavili. Ještě před
chvílí jsem považoval takovéto shledání za holou nemožnost a hle, jak vše bylo jednoduché.
Přijel s Gibišovým transportem z Ruska, murmaňskou dráhou, přes Anglii do Francie
a Cognacu, kde se ovšem brzo dozvěděl, že ještě jeden toho jména jest již u 22. pluku
v Jarnacu. Požádal za přemístění a přišel pěšky se vším na zádech k 5. rotě do Jarnacu.
A tak svedla stejná touha dva bratry a strýce za jedním cílem.
Jarnac nám byl skutečným druhým domovem a s pilným výcvikem se střídaly
koncerty, divadla, zpěv, sokolská cvičení a footbalové zápasy.
Ještě před odchodem z Jarnacu byl jsem určen jako velitel praporního obozu u II.
praporu.
Měli jsme u praporu celkem 34 vozů, prozatím bez koní. Koně jsme si dělali sami.
Byla to řada vozů nám dosud neznámých typů, a zvláště kuchyně, které vypadaly jako staré
vyřazené lokomotivy, s nimiž si nikdo nevěděl rady. Ale vše to ještě šlo, dokud jsme nedostali
koně a postroje.
Na nádraží v Jarnacu a z nádraží v Darney jsme to odtahali vlastníma rukama za velké
radosti všech.
V Darney konečně na nás přišla pohroma v podobě koní a postrojů, v kterých se vůbec
nikdo nevyznal a nevěděl, jak se to dává na koně.
Přivedli nás k hromadě řemenú, bylo to někde u Attigni, a tady to máte a dělejte, aby
to bylo pryč.
Bylo toho pro 59 tažných a asi pro 11 jezdeckých koní.
Koně si vzal na starost des. Matoušek, takže o ty bylo postaráno, ale s těmi postroji to
nechtělo jíti s místa.
Konečně jsme to naložili na vozy a odvezli a doma pak několik dní jsme studovali,
kam co patří. Když již měl každý „Conducteur“ své věci zdánlivě pohromadě, ještě nám zbyla
spousta řemínků, které jsme vozili dlouho na voze, než jsme na to přišli, kam vlastně patří.
Ale již za 14 dní měl každý vše v nejlepším pořádku a začínal jsem míti radost, jak vše
pěkně klape.
Dlouho však netrvala. Br. des. Matoušek, takto na slovo vzatý odborník v koních a ve
víně, povídá: „Tondo, co bys to byl za velitele trénu, když se neumíš na koně ani podívat a ani
jezdit.“ Jezdil jsem totiž na kole. Naučím tě jezdit na koni. Hrome, to by tak bylo něco, až
bychom vyjeli na statném koňi. Nedal jsem se dvakrát pobízet a hned ten den jsem začal
chodit do kursu.
Zprvu mne proháněl na dlouhé oprati a za několik dní povídá dobrácky: „No, Tondo,
dnes bys mohl s námi jet k napajedlu“. Byl jsem ubytován malý kousek cesty za městem
a napájet se jezdilo asi 10 minut cesty ke kašně do města.
Krásně jsme vyjeli, bez sedel, jen houni pod sebou, přitaženou obřišníkem a stájovou
ohlávku s řetízkem. Matoušek první, pak ostatní a já uzavíral průvod. Zprvu to šlo krokem,
ale jak jsme se dostali na silnice, pobídl to Matoušek do rychlejšího kroku. Chvíli mě to
bavilo, ale když to šlo čím dále tím rychleji a houně již pode mnou nebyla, nýbrž někde na
110
druhé straně, nevěděl jsem, jak si mám lépe sednout, aby ten hřbet tak ukrutně netlačil. Ještě
k tomu ten nešťastný řetízek v ruce, který nebyl k ničemu jinému, než aby člověku dřel ruce.
Začalo mně být nevolno a křičel jsem, aby zmírnili jízdu, ale zdálo se mi, že jedou ješte
rychleji. Konečně jsem již někteří stáli u kašny a klidně napájeli. Ta moje potvůrka, jak to
uviděla, přidala ještě víc do běhu, pak pěkně zabodla přední nohy u samé kašny a já známou
setrvačností letěl si vzít nedobrovolnou koupel.
O posměch nebyla nouze...
Tak skončila má první veřejná produkce. Jedinou útěchou mou bylo, že jsem
v podobné situaci nebyl sám.
Konečně jsme se seznámili s celým vozatajským zařízením a mohli jsme vyjeti.
V Darney, jak známo, dostal 21. pluk prapor od města Paříže, kteréžto slavnosti se
zúčastnil tehdejší president franc. republiky Poincaré a nynější náš ministr zahraničí dr.
Beneš.
Nezapomenutelný dojem zůstal každému účastníku slavnosti, když se první řady
bodáků objevily při pochodu k defilování na výšině na louce nedaleko od Darney a sbor zapěl
„Kdož jste boží bojovníci“.
Byli jsme připraveni...
JIŘÍ MRÁZ:
DO ZBRANĚ
Aj vzhůru, děti vlasti, k boji,
již zaplanul nám slývy den.
Hle, proti nám tyranů roj
Krvavý prapor povztyčen.
Slyšíte, jak ve pláni hučí
Vojínů těch divoký řev.
DOČKALI jsme se! Od 27/5 1917, kdy jsem poslal svoji přihlášku od 19/8, kdy mi
Národní rada československá potvrdila engagement dekretem, od 9/3 1918, kdy se konal
nábor emisarem Národní rady br. poručíkem Žďárským, konečně 8/4 nás stáhli do depa a 9/4
ráno jsme odjeli z La Cave přes Riberac do Angouleme a dále přes Jarnac do Cognacu.
Konal jsem tu cestu již po druhé, ale přece se mi zdála krajina nyní pěknější, domy
výstavnější, slunko příjenější.
Doprovázeli nás též stražáci, ovšem již bez bajonetů, a zdálo se nám, že je jim jaksi
líto, že se vymykáme jejich pravomoci a otcovské péči. Dívali se na nás celkem nedůvěřivě.
A jaké pro ně zklamání! Když nás v Cognacu vyvedli z vozu, seřadili – totiž my jsem se
seřadili sami – oni jen přikukovali.
A přišel jeden podporučík, přišli sergenti Češi, pozdravili nás, přivítali a hned,
zavznělo zcela řízně „vpravo bok, pochodem pochod!“ a my jsme se nesli hrdě, vesele, ani
jsme se neohlédli za svými průvodci, kteří ohromeni zůstali na místě, až jsme vyšli z nádraží.
S bohem, otroctví... Bývalos kruté, bývalos i veselé, týralos často surově a bez
důvodu, ale zbavovalos odpovědonsti! Byli jsme trochu rabi, časem trochu děti – nejčastěji
nezvanými kritiky a satiriky. Měli jsme proč klíti, měli jsme důvod zdáti se lepšími, než jsme
vskutku byli. A bylo nám připasováno k tělu i duši, že dlouho, ba nad očekávání dlouho jsme
nemohli tu ubohou dušinku povznésti na úroveň člověka svobodného.
Ten boj – to lámáni pout staleté poroby – to bylo to nejlepší, co jsme v životě
překonali. To ostatní – příjezd – pochod za muzikou do příbytků, ráno vstávat, strojit se,
cvičit, pochodovat, zpívat, chodit, navštěvovat kamarády – to byla zábava, osvěžení, radost.
Ale než jsme se odhodlali přihlásit se dobrovolně, než jsme zlomili ta pouta nerozhodnosti,
111
malomocnosti, prožili jsme každý v svém nitru přerod, o jakém se lidem svobodným
a osvobozencům proti vlastní vůli ani nemůže zdát.
Nebyl ten duševní boj u všech stejný, bylo dosti lidí rozhodnutých již dávno předem,
bylo dosti lehkomyslníků, též někteří dobrodružně z nedostatku trpělivosti, pro změnu se snad
příhlásili se srdcem lehkým, ale těch bylo malé procento.
Ostatní, sebe nevyjímaje, ač jsem byl dávno rozhodnut, připraven a čekal na vhodnou
chvíli, abych zapálil oheň vzpoury mezi ostatními – ti všichni probděli mnoho nocí
a srovnávali, co dávají a co doufají získat, než zvážili ty ohromné důvody a než se konečně
rozhodli k nepokryté revoluci proti Rakousko-Uhersku.
Vždyť tu dobrovolně šli na smrt...
Vždyť tu ztráceli možnost vrátiti se domů, do vlasti, mezi své rodné bratry, k rodičům,
k ženě, k dětem. Dali přednost umříti v cizině než vrátiti se mezi rodné lány.
Obětovali všechnu lásku a touhu po vlasti a dali přednost žíti mezi cizinci – a nevěděli
jsme nikdo, kam nás osud zavane.
A proč?
Protože jsme chtěli, protože jsme musili, že nás volala historie, že nám nařizovala
vlast a ujařmené a ohrožené lidství vůbec.
Nepochopí nikdo, kdo neprožil, jaký to byl boj v našem nitru.
Vždyť nejkrutější chvíle byly nám právě ony, kdy Německo soustředilo vše
v ohromném náporu na Verdun, kdy Rusko bylo rozvráceno, kdy Italie byla bita na Piavě, po
strašném srbském ústupu – v době, kdy se šířil defaitismus, právě v té nejkritičtější době,
kterou si můžeme za světové války vůbec pomysliti, jsme se rozhodli – jednotlivě, každý pro
sebe, tajně, bez rady kamaráda, aby nebyl zrazen, bez povzbuzování přátel, bez nátlaku, ba
proti vůli i samých francouzských vojínů – proti všem!
Nelze si myslit něco těžšího.
A rozhodli jsme se!
Rozhodovali jsme se všude, ve všech depech zajateckých, ve všech chantierech nebo
grupách pracovních, po všech koutech Francie, v Italii, v Rusku, v Americe, všude na celém
světě, kdo česky cítil, hlásil se do boje.
My všichni jsme přišli dobrovolně, bez výhrad, bez náhrad bojovat za svobodu vlasti,
za naši samostatnost.
Je kruté, ale je pravda, že ani nimbus tatíčka Masaryka, ani prozřetelnost a šťastné
vedení dr. Beneše z Paříže, ani řeči, ani plamenné články nebyly argumentem pro naše
rozhodnutí; to sice bylo vědomím, že máme schopné a poctivé vůdce, kteří se osobně již
s Rakouskem rozešli, značně posíleno, ale v opak nikdo se nedal zlákati ani slibem, ani
slovem, ani gestem.
My jsme revoltovali v srdcích, my jsme se rozešli s Rakouskem osobitě, bez výhrad
a bez svědků.
My jsme zrušili přísahu.
My jsme kladli své životy. Je jistě chlubné, ale je pravda, že jsme řekli, že i kdyby –
nedej Bože – tatíček Masaryk zahynul, kdyby nás jiní zradili, kdyby se celý svět postavil –
my jsme nemohli již couvnout. Jedenkaždý jsme si konečně byli vědomi, že buď se Rakousko
rozpadne nebo že zemřeme.
Nebylo vyhnutí. Cizina – dobrovolné vyhnanství – nebyla pro naše tak vlastenecky
cítící nadšence možná. My byli jisti, že své věci dosáhneme. Jak? Ví Bůh. Ale přisahati jsme
mohli, že určitě musíme zvítěziti. Nebylo vyhnutí. Vždyť v té době nás bylo již na 100.000
dobrovolníků, odsouzenců k smrti, kteří již se svým životem nepočítali. Buď svobodu nebo
smrt!
Co jiného existuje proti takovému rozhodnutí...
Slova nestačí vypsati náladu, jen činy mluví, a byly by mluvily ještě jinak.
112
Ano, dnes po desíti letech se neradi blýskáme, ale tehdy jsme prohlásili, že sto tisíc je
nás připraveno třebas dynamitem, pumami, atentáty a všemi zločiny bourat tu shnilou říši,
a že neexistuje na světě nic, co by nás mohlo odstrašit.
My byli svobodní občané svobodné republiky již v zajetí! My procítili i hloubku oběti,
ale my pocítili i blaho svobody, jehož jiní lidé nikdy nepoznali a těžko pochopí.
A jistě nejslavnější chvílí byl nám příjezd do Cognacu a tu pak zařadění do armády.
A radost ta se nemenšila zítra, nemenšila se pozítří, ani za týden; ta šla s námi na cvičiště,
zněla v našich zpěvech po luzích a březích Charenty, zářila nám z očí, při každé schůzce
známých propuka při sklence vína večer hospodě a ulehala s námi na lože.
My byli dětmi opět, my neznali předsudků, my nevěděli o rozdílech stavu, povolání,
vědění a snad ani hodností vojenských my byli bratři. Ne slovem! Cítěním, srdcem, myslí
i činem, krví i žaludkem atomem těla a každou elektrodou duše.
Bratrství bylo nám více než svátosí, bylo nám nekonečně hlubší než láska pokrevní,
než nejdivější božská láska manželská, než nejprocítěnější láska mateřská.
Setkali se otec z Ruska se synem z Francie jeko dobrovolci v Cognacu, padli si do
objetí, ale to objetí bylo jim předtím neznámé. To nebyl táta, to byl „bratr“ táta, a to nebyl
syn! To byl „bratr“ syn...
Bratrství vylučovalo pojem egoismu, kterého se nezhostí člověk leč po očištění celým
pekelným zuřením.
Není světějších svátostí nad bratrskost. A kdyby Kristus přišel, našel by to, co marně
hledal, jistě jen mezi námi – mezi bratry.
Nebylo nepřátel, nemohlo býti. A dobrovolci, třebas byli na smrt před tím
znepřáteleni, když se setkali v Cognacu v armádě, padli si do náručí a líbali se. Líbali se
a rděli se studem za minulost a blahem za přítomné nevýslovné štěstí. To bylo odpuštění
úplné, to byl ráj duší.
A za celý svět by nebyl měnil někdo z nás s boháčem ani králem.
Jak ubohý byl nám celý svět kolem, jak nedokonalé vše ostatní a vlastí povinnosti
vojenské, vše, co nás čekalo, vše, co jsme prožívali, a vše, co do smrti ještě prožívati budeme,
ať rány osudu, neštěstí utrpení jakákoliv, to vše bylo již dávno vynahrazeno tím blahem
bratrství.
My bratři jsme vybrali to štěstí a blaho, pro něž naši předkové po 300 let úpěli
v porobě, pro něž umírali a trpěli v žalářích a strádali v potu tváři, a nebudeme reptati, třebas
bude nám za to trpěti sebe více. My byli šťastni, jak si nikdo představiti nemůže. Citíte,
bratři?
A bude-li vám krušno v životě, bude-li vám smutno k zoufání, vzpomeňte na první
chvíle v Cognacu.
A jak jenom to bylo pěkné, když jsme ráno byli buzeni dežurným „bratři, vstávat!“ –
pak ten shon na kávu, pak „nastupovat“ a to ranní uvítáni bratra poručíka „Na zdar, bratři“.
Hoj, celý svět byl ničím, když jsme mu hřměli „zdar“ v odpověď. A cvičili jsme, staří i mladí,
válečníci i nováčci, nezletilí z Ameriky, Češi i Slováci, bez nucení, bez domluvy, bez
špatného slova. Nejvýše: „Dovol, bratře, takto – vidíš?“ a pak jsme zpívali cestou ven, cestou
domů, doma, v hostinci, před odpočinkem. I při tom škrabáni brambor; tu nikdy nikdo
nescházel. Byl-li oběd horší – nikdo nereptal. A stalo-li se kdy, že některý bratr přišel později
k jídlu a nic mu již nezbylo, tu jsme se všichni dělili, a byl by nás urazil bolestně, kdyby si
nebyl vzal. Bolel by nás jeho hlad více než jeho samého. Není míry pro tolik lásky, co jí bylo
v našem bratrsví.
A tak šel výcvik rychle vpřed a nikdo nechtěl scházeti, každý byl přesný, dbalý, že
není pro to vůbec srovnání. Ani sokolskou kázeň, ač je velmi dokonalá, nelze přirovnati
k tomu, co u nás značilo bratrství.
113
A ušlechtilost v jednání byla nám příkazem všude. Obecenstvo nás ihned zbožňovalo.
Nebylo dokonalejšího a krásnějšího chování vojáka k obecenstvu. Byli jsme v cizině, lidé
nám nedůvěřovali a proto jsme se drželi. Každý, ať sám, ať ve společnosti, za všech okolností
byli jsme vzorem. A nic z nucení. Jen z úcty k sobě a k bratrům.
Z největších neotesanců se obratem stávali gentlemani. K neuvěření! Ani ošklivého
nebo hrubého slova neslyšet. Nikde – od nikoho z nás! Přímo div!
Byli bratři, kteří přijeli jen za dobrodružstvím. Byly to výjimky, zničené existence,
přišli snad i na lup. Kradli! Vzali jednomu, vzali druhému, propili peníze. Při třetí krádeži je
přistihli. Tedy to je bratr? Co dostal – to ovšem nikdy nešel žalovat, ale přisahal pod tíhou
ran, že nevezme a nevzal více. Existence ztracená se u nás vyléčila rázem. A to tak dokonale,
že třebas by všichni bratři byli odešli, on zůstal dobrovolně hlídat doma, a on nedopustil, aby
se co ztratilo. Viděl-li kde peníze ležet, jistě pak šel a upozorňoval. Tak je měnilo okolí. A tak
bezpečno mezi námi, zvláště později, když již byly roty vyrovnané a když se všichni bratři
poznali.
A vypravovali jsme si večer na loži. Ze života nebo pohádky a jistě se nám snilo všem
velmi dobře.
Vždyť naše věc byla jistá! My jsme již zvítězili! My jsme ukořistili nejvíce, my si
vybojovali „bratrství“, které nám i nebe jistě závidělo.
Dobrovolců přibývalo v Cognacu denně, místnosti nestačily; roty byly přelidněny, 21.
pluk měl již na 5000 lidí; rozhodnuto proto, založiti 22. pluk z některých rot. Tak jsme
jednoho dne nastoupili pochod do Jarnacu. Tam pak jsme začali napřed upravovat příbytky –
kdejaký dům prázdný, kdejaké skladiště, vše přeměněno na kasárny. I v starém zámečku, kde
byl Ruda Sedlák se svou první rotou na práci, jako zajatci, byli pak naši hoši ubytováni.
Cvičilo se pak na cestách, na pastviskách, v lesících, všude chodili naši dobrovolníci za
zpěvu. Výcvik byl zbrusu nový. Zcela něco jiného než za Rakouska! Pochody řízené sokolské
– výcvik bojový daleko obsáhlejší.
A nejkrásnější ze všeho byl zpěv. Nové ruské písně, srbské pochodové, sokolské
a naše národní střídali se s rázovitými slováckými, že bylo milo poslouchat. Zvláště krásně
vypadalo při návratu před obědem nebo před večerem, když se valily jednotlivé roty
s několika stran a odevšad zněla jiná píseň. A snad nejkrásněji se neslo plné: „V háji, tam
v háji, tam v háji zeleném“.
Jarnac prožíval pohádku, o jaké se tomuto starému, historicky známému sídlu nikdy
nesnilo.
Však se proto obecenstvo radovalo, celý ten čas jarní byl jim nekonečným svátkem.
Časem zevšední vše, ale nás se obyvatelstvo nemohlo nabažiti, a každé jitro, každý
večer byl očekáván dychtivěji a dychtivěji.
Však vzpomínají a budou vzpomínati, dokud bude pamětníka. Měli jsme hudbu,
koncertovala denně.
A což děvčata? Zprvu zaražená, pak milující – a děti? Vše se těšilo a radovalo s námi.
Ba i ti psi se k nám tulili!
FR. VEITZ:
ZLOMEK MÝCH VZPOMÍNEK Z FRANCIE
V březnu 1914 odjel jsem do Francie na práci, jelikož v našem chudém Pošumaví
nebylo dostatek výdělku a chudá horská políčka nedají dostatečné výživy. Byl jsem najat
s jinými Čechy v Paříži u Cirkusu Royal, odkudž jsme se rozjeli na cestu po Francii.
114
1. srpna 1914 jsme právě byli ve Valence. Kolem druhé hodiny odpolední octl se na
poštovní budově, u které jsme měli svoje stany, lístek, zvěstující všeobecnou mobilisaci ve
Francii: „Všichni muži do 41 roků, do 24 hodin narukovat!“ Tato zpráva způsobila ohromný
rozruch jak mezi Francouzi, tak i mezi námi. Každý z nás chodil jako bez ducha, neboť nikdo
nevěděl, co přinese nejbližší doba. Večer se již nepořádalo představení v našem cirkusu.
Začato ihned s bouráním a skládáním cirkusu. Po celou noc konány průvody obecenstva
s vojenskou hudbou ulicemi, zpívána marseillaisa a voláno po odvetě. Bylo zřejmo, že
Francouzi nezapomněli roku 1871.
2. srpen. Kol desáté hodiny ranní bylo v ulicích bubnováno. Spěcháme blíže, zvědaví
zvěděti, co nového: „Všichni cizinci mají opustiti do 24 hodin město a Francii.“ Po výplatě
a složení zavazadel jdeme na nádraží, kdež jsme si vzali lístky do Lyonu a tam přijeli asi o 5.
hod. večerní. Zde mínili jsme navštíviti rakouského konsula, v domněnce, že nám nahradí
cestovné do naší vlasti. Při opuštění nádražní budovy mohli jsme se ztěží prodrati zástupy
domobranců a těch, kteří je doprovázeli – snad naposledy. Po dlouhém poptávání došli jsme
asi za půl hodiny před budovu rakouského konsulátu. Zde jsme však zvěděli, že jak rakouský
tak i německý konsul odcestoval. Nezbývalo nám, než jeti zpět na nádraží, kamž jsme již však
nebyli puštěni kordonem policie, která propouštěla pouze vojsko. Museli jsme již zůstati
v Lyoně.
3. srpen. Marná byla naše intervence u úřadů za příčinou odjezdu domů. Vyhláška týž
den oznamovala: „Každý cizinec jest povinen se přihlásiti na policejním komisařství“. Před
budovou komisařství stálo velké množství cizinců skoro ze všech zemí Evropy i ze zámoří.
I několik Peršanek jsem zde viděl, které se zvláště vyjímaly svým krojem. Odpoledne stala se
mi příhoda, která mohla býti pro mne osudnou. Komisař nás žádal (při vyplňování papíru),
abychom udali nynější bydliště neb hotel, kde bydlíme. Jelikož nikdo z nás neznal jména
hotelu a té ulice, kdež jsme se ubytovali, šel jsem před onen hotel a opisoval jsem si do
zápisníku jméno a číslo hotelu. Tu znenadání přistoupí ke mně jeden pán a ptá se mně něco
francouzsky. Jelikož jsem mu nedával žádné odpovědi (neznal jsem francouzsky), táže se mne
německy, co zde dělám. Vysvětluji mu celou věc. Nevěřil mi však asi a odvedl mne do nějaké
vojenské kanceláře, kdež jsem byl podroben přísnému výslechu v jazyku německém. Byl
jsem tázán, jaké jsem národnosti „Čech“, odpověděl jsem. „To jste ale Rakušan?“ „Ano, ale
nerad.“ Vysvětlil jsem jim naše postavení v Rakousku a projevil jsem přání z celého srdce
vítězství Francie a porážku Německa. Nato jsem byl propuštěn a poukázán zpět na
komisařství.
5. srpen. Dostali jsme na komisařství červený lístek, s kterým jsme se měli dostaviti
druhý den na nádraží Perache.
Po celý čas našeho pobytu v Lyoně odjíždělo tisíce mužů do války. U nádraží nebylo
se možno hnouti. Každých pět minut i častěji byl vypraven vlak s obránci vlasti k německým
hranicím. Dojemné bylo loučení vojínů s jich nejdražšími. Jak vojíni, tak i ženy a dívky
chovali se hrdinsky. Zřídka bylo pozorovati slzu v oku, spíše touhu po odvetě, v níž zračila se
hrdá duše francouzská. Vše vřelo proti nepříteli Němci. Mnoho tam usedlých Němců bylo
přepadeno na ulicích a stlučeno, mnozí byli rádi, že vyvázli holým životem. Kteří byli jen
trochu podezřelými, byli uvězněni.
6. srpen. Již před 7. hod. ranní šli jsme na nádraží, kdež bylo již shromážděno mnoho
Němců a Rakušanů. O půl 8. hod. vsedáme do připraveného vlaku, a za chvíli opouští dlouhý
vlak nádraží, provázen křikem a voláním hanby přítomnými Francouzi. I kamením bylo
házeno do rozjetého vlaku. Jedeme, nevíme kam. O půl 6. hod. večer přijíždíme do Le Puy
(Haute Loire). Vlak staví kus cesty před nádražím. Tam náš již čekala skupina vojáků. Trvalo
to dosti dlouho, než celý průvod čítající asi 800 hlav hnul se kupředu, provázen po obou
stranách silnou stráží. Cesta dlouhá 1 km trvala nám celou hodinu. Po celou cestu byl slyšen
pláč a nářek žen a dítek a klení mužů, neboť nikdo nevěděl, co se s námi dále bude díti. Mezi
115
to se mísily pokřiky vojínů, kteří pobízeli dav kupředu. V průvodu bylo též mnoho starců
a stařen, kteří se sotva drželi zemdlením na nohou. Konečně docházíme svého cíle. Jest to
rozsáhlá budova o 2 poschodích, zvaná La Chatreûse, bývalý klášter a škola. Celá budova
byla neobydlena od roku 1905. v zadní části se nacházel kostelík. Celá budova jest obehnána
vysokou zdí. K večeři byl rozdáván chléb a voda, které byl velký nedostatek. Na několika
fůrách byla přivezena sláma. Každý si ji vzal do náručí a odnesl do sálu, kdež si ustlal jak
mohl.
7. srpen. O 6. hod. ranní vojenská trubka, povel k vstávání. K snídani rozdáván opět
chléb a voda. Jistě to nebylo po chuti lidem, kteří dosud žili v blahobytu. Byli zde lidé všech
tříd. Od nevzdělaného dělníka po profesora, od žebráka do milionáře, továrníci, kněz
i jeptišky byly zde k spatření. Odpoledne byla přivezena kantýna, ale ceny byly přemrštěné.
Litr vína 75 centimů. Ceny masitých pokrmů dvojnásobné. Cigarety obyčejné místo 50 ctms.
stály 70 centimů. 4 malé hrušky, mající cenu 5 centimů, stály 20 centimů atd.
8. srpen. Tak jsme se stali zajatci. Přijela komise, která měla za úkol upraviti poměry
v zajateckém táboře. Nejprve žádáno, by každá národnost si zvolila komisaře, kteří měli býti
prostředníky mezi zajatci a dozorčími orgány. Češi a ostatní Slované (Poláci, Slovinci
a i Černohorec a Srb), mezi nimi byly též 4 dámy Češky, zvolili jsme si ze svého středu p.
Šmejkala a Metzkera, kteří žili již delší dobu ve Francii a ovládali dokonale francouzský
jazyk. Rakouští Němci nás žádali, abychom šli s nimi do jedné skupiny. Toto pozvání jsme
s díky odmítli. Odpoledne roznesla se zpráva z novin po táboře o velké demonstraci Čechů
v Praze proti válce, při níž bylo prý zastřeleno 800 demonstrantů! Tuto zprávu nám překládali
p. Šmejkal a Metzker z novin, které sem docházely každý den. Pod dojmem těchto i jiných
různých poplašných zpráv novinářských, které způsobily pravé vzbouření mezi námi Čechy
a v celé skupině slovanské, většina z nás se rozhodla hlásiti se k dobrovolnickému sboru,
který byl teď zřizován, jak nám bylo sděleno od starosty z Le Puy, který sem do kanceláře
každodenně docházel. Hoj, teď již nastal čas, kdy Čechové a Slované pomstí se za všechna
příkoří. Byli jsme rozhodnuti obětovati i život na oltář vlasti. Odpoledne scházíme se všichni
Slované, t. j. Češi, Poláci a Srbové, na dvoře ke zpěvu českých a slovanských písní za
doprovodu harfy, kterou dobře ovládal p. Vojík. Byli jsme tázáni přítomnými Němci
a Francouzi, v jaké řeči zpívame. Bylo mnoho těch, kteří dosud neslyšeli českého zpěvu.
Někteří Němci, závidějíce nám náš úspěch, chtěli si též zazpívati. Zazpívali si jejich
„Nationallied“ „Die Wacht am Rhein“, ale místo vavřínů sklidili – 24 hodin vězení.
9. srpen. Češi a ostatní Slované podávají si žádost o bezplatnou stravu, v čemž jim
bylo vyhověno. Až dosud jsme si musili všichni bez rozdílu jídlo kupovati za svoje peníze,
mimo chléb a vodu. Odpoledne scházíme se všichni dobrovolníci, Češi, též Alsasané.
Napsána žádost a každý jsme ji vlastnoručně podepsal.
14. srpen. Všichni dobrovolníci jsme byli voláni do kanceláře a zapsáni.
21. srpen. Dnes nadešel den odvodu, kdy se mělo rozhodnouti o našem dalším osudu.
Každý očekával nedočkavě, jak nad ním odvodní komise rozhodne. Celkem přihlášených
k odvodu bylo 60 mužů. Odvedeno 36 mužů. Čechů přihlášeno 14 mužů, odvedeno 13 mužů.
Neodvedený Čech, jménem Frisch, byl hoch 17 letý, slabý, s kterým jsem se pak setkal v roce
1919 na Slovensku, sloužil u pomocné roty 23. pluku. Tento, když slyšel, že není odveden,
plakal. Jména odvedených Čechů: Volšička, inženýr Milkowič, Jungman, Panuška, Doležal,
Sobotka, Metzker, Vaněk a moje maličkost. Na jména ostatních 4 Čechů nemohu se
upamatovati. Pamatuji se pouze, že to byli 2 mladí hoši asi 17-18 letí, sklepníci, kteří byli asi
3 měsíce ve Francii v Lyonu. A jeden mi neznámý byl zajat v marseilleském přístavu, kdež
pracoval jako topič na jedné lidi a později padl na francouzské frontě. Ostatní z uvedených
byli Srbové, 1 Slovinec a Alsasané a pouze 2 říšští Němci, ačkoliv se jich hlásila celá řada,
z těch kteří byli ve Francii usedlí a měli Francouzsky za manželky. Z 8 Poláků v táboře
116
přítomných se nepřihlásil ani jediný. Většina z nich se vymlouvala na to, že sloužili
v Rakousku a že přisahali Františkovi Josefovi.
23. srpna. Byli jsme voláni do kanceláře, kdež nám byla předložena smluvní listina,
kterouž jsme podepsali. Každý se zavázal sloužiti po dobu války. Dáváme se společně
fotografovati. Zprvu jsme se chtěli nechati fotografovati pouze Češi společně bez ostatních,
ale na prosbu ostatních dobrovolníků a starosty města z Le Puy, dali jsme se fotografovati
společně se starostou uprostřed, avšak s naší českou vlajkou.
25. srpen. Nastává den našeho odchodu. Píši dopis matce, který dávám k uschování p.
Vojíkovi z Vodňan, by jej mé matce odeslal v tom případě, kdybych ve válce padl. Kolem 2.
hodiny odpoledne zazní povel k odchodu. Krátce a vřele loučíme se se svými známými.
Každý z nás dostává 1.25,- frs. na cestu. Za zpěvu marseillaisy kráčíme k nádraží, kdež jsme
byli pohostěni od starosty z Le Puy. Od přítomných dam jsme obdrželi cigarety a občerstvení
na cestu. O půl 5. hod. opouštíme Le Puy. Jedeme II. třídou, takže únavy nepociťujeme. Na
jednom nádraží setkáváme se s vlakem raněných. Jak jsem pozoroval, působilo to hlubokým
dojmem na všecky. Mnohý se otřásl hrůzou, když viděl, že mnohému schází ruka nebo noha,
a že zanedlouho se to může státi každému z nás.
Tak začala moje válečná odysea ve Francii.
_____________________________
117
Podpl. FRANT. KRYŠTOF:
ALSASKO - TERRON
Ze šesti bystřin spojená řeka
ubíhá do daleka,
záhyby činíc
v charentském, sluncem zalitém
kraji
uprostřed lučin a vinic,
kde voní květy a hrozny zrají,
uprostřed starých měst s šedými
domy,
kde mnohé srdce smutkem se
lomí,
kde z oken vanou
zvolání „na shledanou“,
zardělé oči planou,
šáteček utírá líce,
bělostné ruce kynou,
květiny házejíce
do proudů, které do dálky
plynou
a snad se nikdy nevrátí více.
Ze šesti bystřin spojená řeka
řítí se do daleka
jak z Pandořiny skřínky
běsové vypušení.
Hučí a šumí,
dme se a pění,
blaživé upomínky
ze břehů cestou rve si.
Vogezské chlumy,
Vogezské lesy,
divného zpěvu jsou plny.
Na chvíli
zalily
jásavé vlny
bujné a rychlé
v Darney a v Attigny ulice
nudné a ztichlé.
A již zas poběží
na dálné alsaské hranice
přes hory, přes nivy
jako kůň ohnivý
zbavený otěží.
v mohutném rozmachu,
přehradudrátěnou
rozmetou,
zatopí zákopy,
prušácké pochopy
zaženou.
A když se zakalí,
zarudnou,
v šelmu se změnivše obludnou,
odbočí do dáli,
ženouce ve vírech krvavé pěny
přes pláně
Champagne
v údolí Aisny.
Na druhé straně
odvěký nepřítel číhá,
bezpočtem hlavní se chráně.
Surové jeho nohy tíha
doposud hněte
jak jařmo třistaleté
československou šíjí
ve vlasti zmučené bídou
a smutky.
Drásavé důtky
po nahých zádech bijí,
z domova ženou
na frontu, na lidské jatky
obětí nových na tisíce,
ubohé matky
s posledním synem
navždy snad rozlučujíce
válečné hrůzy klínem.
Tři sta let cizák nás deptal,
za vlasy smýkal,
po trní vláčel,
pohrdy slinou
tvář naši smáčel,
kdykoliv národ o pomstě šeptal.
Nyní však čas je, by pykal,
dneska mu zahrajem jinou.
A již se řinou
k osudné ráně
bojovné řady
Alsaská fronta veškerá,
- saň vedle saně doposud klidná jak hladina
v útočném vzletu.
jezera, Za řevu kanonády,
najednou vstoupí z hrází
v štěkotu kulometů
přívalem, jenž do ní vrazí.
v rachotu pušečných ústí
V okolí
kupředu celá brigáda tíhne,
Aspachu
jak když se na jezu stavidlo
vlny se rozlejí do polí,
zdvihne
118
a dravou povodeň do kraje
vpustí.
V takovém okamžení
oběti žádné
nám není
dnes líto.
Na koho krutý los padne,
ať platí mýto
v krvavé měně
za přechod lávky na řece Aisně
široce rozlité!
V chvíli té
nic nás nezmámí,
nic nás nezarezí,
ni oblak černý a rudý
palebné clony, kterése přednámi
hrozivě plazí,
sápajíc údy
na každém kroku,
ni mlha otravná, jež utíká sem,
ni ostřel z boku
vražedný, nelítostný,
výbuch min a bodavé ostny
drátěných pásem.
Ba i ty močály zradné,
třebaže v jejich bahnisku
hynem,
jsou pouze překážkou nicotnou,
zdolnou.
Vychrlte na nás déšť ocele
chladné,
duste nás záhubným plynem,
drťte nás ohněm i železem,
zástupy naše i peklem prolnou
a dokud z nás poslední
nedodýchal,
přes mrtvé polezem,
před vámi tváří v tvář stanem
jak před satanem
archanděl Michal,
aby mu prohnal ostří své zbraně
zpupným a hříšným tělem.
Co záleží v boji tom spásném
a rozdivělém
na nějaké ráně
třebaže přebolestné?
Co na tom, zda zhasnem,
víme-li, že je zranění čestné
a smrt že nebude marná?
(Uvádzame tu, s povolením autora,
výňatok z jeho veľkej básne
„Francouzská legie“.)
21. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK
(PEŠÍ PLUK MARŠÁLA FOCHA)
119
MIROSLAV NOVOTNÝ:
ZA BRATREM JOSEFEM KNOTKEM
JE mnoho bratří, bojovníků za svobodu našeho národa, kteří položili své mladé životy
na oltář vlasti, o kterých nic psáno a kteří zasluhují, aby žili věčně v paměti národa a při
nejmenším ve vzpomínkách našich – svých bratří kamarádů, kteří jsme především povinni
postaviti jim ve svých srdcích nehynoucí pomník a vzpomenouti všech, jimž osud nedopřál
aby se vrátili jako svobodní mužové do svobodné vlasti.
Mezi těmito bratry, k nimž osud nebyl tak milosrdný, byl i bratr Josef Knotek, četař 6.
roty 21. pluku.
Vidím jako dnes jeho mírnou, tichou a usměvavou tvář, z níž na tebe pohlížely oči
plné vnitřního klidu, inteligentní i hřejivě kamarádské. Jako jeden z mnohých jednoročních
dobrovolníků, jimž pro zatímně plný počet důstojnictva nebylo možno dosáhnouti důstojnické
hodnosti, byl zařaděn jako četař a zástupce velitele čety u 2. čety 6. roty 21. p. pl. Zúčastnil se
bojů v Alsasku a po přemístění naši brigády do prostoru Terron-Vouziers též bojů v Terronu,
kde se naplnil jeho osud.
Jako velitel 2. čety, jenž byl jeho smrti přítomen a jenž jen takřka zázrakem nebyl
zasažen současně s ním, mohu naprosto přesně popsati jeho poslední chvíle.
Stalo se to takto: Dne 21/10 1918 dostala první půlrota 6. roty (Lexovy) rozkaz
přemístiti se s návrší před Terronem do Terronu samého, I. praporem předtím dobytého, a to
prozatím jako záloha, a očekávati dalších rozkazů. Po uplynutí několika dní, ztrávených
v sklepích domků, na něž stále zuřivě pálilo nepřátelské dělostřelectvo, dostala naše četa
rozkaz vystřídati bratry v první linii na samém okraji Terronu. Vystřídání se událo ovšem
v noci a netrpělivě jsme očekávali rozednění abychom se mohli co nejlépe orientovati v nové
posici a prohlédnouti si co nejpodrobněi terén před námi, posici nepřítele, jakož i nejlepší
možnosti obrany pro případ nepřátelského útoku, který byl stále očekáván.
Za dostatečného denního světla vyzval jsem bratra Knotka, aby se se mnou (jako
zástupce velitele čety) šel orientovati. Protože s návrší před námi (s městečkem Vandy),
obsazeného nepřítelem, bylo pozorování Terronu velmi snadné, musili jsme s velikou
opatrností využívati každého krytu a pohybovati se výhradně z jednoho rozbitého domku do
druhého, vyhýbajíce se zásadně otevřeným místům. Tato opatrnost byla nutná též již z toho
důvodu, že nad našími posicemi stále kroužila velmi nízko nepřátelská letadla, pozorující jako
ostříži každý pohyb našich vojsk. Šťastně jsme dospěli přes několik domků až do budovy,
odkudž výhled na terén před námi i na nepřátelskou posici byl nejlepší, a počali jsme skrytě
pozorovati. Domek, v němž jsme se skrývali, byl celkem zachovalý, jen střecha byla rozbita.
Vtom po malé chvíli slyšíme známý syčivý zvuk letícího projektilu, skočíme zpět od
skuliny v okně, jíž jsme pozorovali, a hned poté slyšíme výbuch granátu vpravo od domku,
v němž jsme byli ukryti. Očekávajíce, že Němci započnou své obvyklé denní bombardování
a obávajíce se eventuálního jejich útoku, rozhodli jsme se ihned vrátiti se k své četě. Tam se
však bratr Knotek – žel bohu – již nikdy nevrátil. V okamžiku, kdy jsme chtěli domek
opustiti, zablesklo se nad námi v stropě – ohlušující rána – já jsem byl mrštěn dveřmi do
sousední místnosti slyším padání krovů a křídlic – pak nastává mrazivé ticho. Vstávám
a zjišťuji, že se mi bohudíky nic nestalo. Ale co je s bratrem Knotkem? Vřítím se do
místnosti, odkudž jsem byl tlakem vzduchu odhozem a zřím bratra Knotka, sedícího u zdi.
V prvním okamžiku byl jsem přesvědčen, že se mu též nic nestalo, neboť výraz jeho tváře –
jíž jsem viděl s levé strany – byl jako vždy mírný a takřka usměvavý. Pohlédnu na něj lépe
a vidím hroznou ránu na pravém spánku – vidím, že bratru Knotkovi již není pomoci, byť
nepatrné pohyby hlavou svědčily o posledních stopách života.
120
Zdrcen vrátil jsem se k četě oznámit tu smutnou zprávu. Abych sám odvlékl bratra
Knotka (byl statné postavy) zříceninami domků, na to nebylo ani pomyšlení.
Zpráva, kterou jsem podal ostatním bratřím v četě o smrti bratra Knotka, působila, ač
všichni byli uvyklí hleděti smrti do očí a viděti mnohé ze svého středu umírati, přímo drtivě.
Protože dělostřelba zatím ustala a útoku nebylo třeba přímo se obávati, vypravil jsem
se ještě s dvěma bratry, z nichž br. Knobl byl padlého nejlepším přítelem, abychom odnesli
jeho mrtvolu. Shledání kamarádů bylo přebolestné. „Pepíčku“ – vydralo se jeho nejlepšímu
příteli ze sevřeného hrdla – více říci nebyl s to – a slzy v očích dopověděly ostatní.
Tak padl milý, dobrý bratr a kamarád Josef Knotek, jeden z mnohých, jimž všem buď
v našich srdcích postaven pomník lásky a vděku.
Škpt. JARO NÁHLOVSKÝ:
PŘED BOJEM
18. řijen (október) 1918...
Již čtyři dni tomu, co náš 21. střel. pluk ve svazu franc. 53. pěší divise vystřídal části I.
zuavského pluku na svazích západně od řeky Aisne v úseku Voncq-Vrizy a my místo
všeobecně očekávaného útoku dosud zde ležíme jednotlivě nebo po dvou v primitivních
mělkých děrách, které stěží lze nazvati zákopy.
Dni se zdají tak nekonečně dlouhé. Ve dne se nesmíš v svém krytu ani pohnouti, vždyť
čilé nepřátelské letectvo spravně tuší, že tento na pohled prázdný terén skrývá celé řady
neviditelných obránců, snad již zítřejších to útočníků, a neustává v svých vzdušných
návštěvách. Též německé baterie, rozseté tam kdesi daleko za řekou po stráních a údolích
argonských vrchů, co chvíli náhlými palebnými přepady vysílají k nám své nebezpečné
pozdravy. A tak jen v noci vylézáme ze svých děr, podzimními dešti rozmočených, abychom
alespoň na chvíli protáhli své zkřehlé údy. Jen několika těch nočních hodin lze využíti
k rozdávaní stravy, vylití vody z našich „zákopu“, jež vytrvalý dešť některé dny proměňuje
v hotová skvaria, k vyčištění zbraní, k rozeslání nových rozkazů na příští den, a co nejlepšího,
k výdejí všem nám tak milých zásilek polní pošty.
A dávno ještě ranním rozbřeskem zalézají již tmavé postavy po jedné, po dvou do
svých blátivých obydlí, urovnávají nad hlavami větvě okolních křovin, které je mají zastříti
pozemnímu a hlavně vzdušnému pozorování nepřítele a zavinujíce se úže do promočených
plášťú ukládají se k dennímu spánku. Jen bdělé a dobře skryté přední stráže upírají své zraky
do údolí řeky Aisne a do německých předních linií, vinoucích se za ní na protějších
hřebenech.
„Ne, takhle to dál nepůjde,“ prohlašují jednotlivci. „Vždyť pomalu tu v těch děrách
shnijeme...“ a nějaký nespokojenec ve vedlejším úkrytu se dušuje, že se ho kdesi vzadu na
kalhotech už „chytá“ houba. „To je mi, na mou duši, tisíckrát milejší pořádný „bengál“, než
takovýhle život“, ujišťuje soused a odjinud je slyšet cosi o žížalách a o salamandrech.
Tímto a podobným způsobem dávají všichni průchod své netrpělivosti a touze po
pohybu vpřed. Pravda, podle úsudku mnohých „odborníku“ měli jsme vlastně již dávno
postoupit kupředu, překročit řeku a vrhnout se na protější posice. Zvýšená oboustranná
činnost dělostřelecká a palba z kulometů i z pušek, ozývající se na pravém křídle u úseku
francouzského 319. pěšího pluku, jasně prozrazuje, že tento pluk již pravděpodobně vstoupil
v útočnou akci a proto byly naše obavy, aby nás Francouzi nepředešli, více než oprávněny.
Mezi největší nedočkavce u roty patří dvojice nerozlučných přátel, a to četař Malý
a desátník Sasák. Přes značnou rozdílnost povah nebo právě snad proto tak vpravdě bratrsky
si rozumějí a navzájem se doplňují, že je těžko si jednoho bez druhého představit. Ještě dnes
121
jasně vidím vysokou postavu četaře Malého, s tváří energickou a stále jaksi zamyšlenou.
Pravý to typ českého předválečného studenta; dnes vše kritisující nespokojenec, zítra tak
horoucně vznícený idealista, že stěží jej poznáváš...
A Sasák? Milý a všemi milovaný hoch, výborný voják a upřímný kamarád. Postavy
menší, drobnější, téměř o čtyři roky mladší než jeho nerozlučný druh Malý.
*
Setmělo se již a terén oživuje postavami, vylézajícími ze země a z křovin...
Místo obvyklých dotazů po stravě slyšíš na všech stranách tlumené rozhovory o nastávajícím
boji. Každé objevení spojky od velitele roty, sebe menší shluk několka vojínů, každá jindy
nepatrná maličkost, vše zdá se dnes předzvěstí dlouho očekávaného rozkazu kupředu...
Důstojníci jsou zahrnováni dotazy, na které jen krčí rameny. A stanoviště velitele roty,
sklep to rozbořené a v temnotě sotva znatelné farmy Echarson, tak tajemně mlčí...
Ve všeobecném napětí minula půlnoc. S každou přibývající čtvrthodinou hasnou
naděje. Vždyť každému je zřejmo, že přechod přes řeku mohl by se uskutečniti jen pod
záštitou tmavé noci... Loučím se s kamarády od sousední čety, abych se znovu odebral do
svého podzemního obydlí. Slyším zklamáním pobořený hlas Malého a tiše mu přizvukujícího
Sasáka. Právě zalézají do svého společného zákopu, podobného otevřenému mělkému hrobu.
Choulím se do klubka, balím se do promokého a zablaceného pláště a snažím se usnouti...
Sotva však uplyne nějaká hodina, ještě za značné tmy, probouzí mne vzrůstající
nepřátelská dělostřelba. Dívám se na hodinky. Je čtvrt na šest.
Do hřebenu námi obsazeného dopadají hustě nepřátelské granáty. Němci se snaží
patrně svou palbou ztížiti naše eventuální přípravy k rannímu útoku. Vždyť takové
zamračené, mlhavé a rozdeštěné ráno je k útoku jako stvořeno. Ale tentokráte z toho ještě
nebude nic. Přemýšlím, zda alespoň nastávající den splní naše naděje, když vtom slyším
vzrůstající šepot, přeskajující od úkrytu k úkrytu. Co se děje...? Nemohu, nechci věřit: Malý
a Sasák jsou zabiti...
*
Smrt, ten neúprosný stín vojáka, je našla. Ne však ve vítězném útoku, o němž tak často
snili – zašla za nimi na pokraj jejich křehkého, mazlavě blátivého zákopu, aby jej rázem
proměnila v skutečný hrob.
Německý granát, vybuchlý v hlavách jejich společného zemního lůžka, jak cynicky
prostě rozřešil všechny problémy a navždy odpověděl na všechny otázky.
V okamžiku, kdy se přispěchavší druhové snažili oba těžce zraněné odnésti, brání se
Malý trhavým hlasem: „Ne, bratří, mě ne – odneste Sasáka, jú umru – pozdravujte všechny...“
a nedokončiv poslední svůj pozdrav, zmlká navždy...
Kolik heroismu, kolik bratrské lásky...!
A Sasák, byl odnesen do sklepa velitelství roty, přes svá strašná zranění, jež prostě
líčiti nelze, na prahu života a smrti, kdykoli se probere z bolestné agonie, šeptá v rostoucí
horečce: „Kde je Malý...?“
Po prvním lékařském ošetření byl převezen do polní nemocnice v Auve, kde druhého
dne, 20. října (októbra) dopoledne dotrpěl. Nerozlučná dvojice se sešla opět...
A když téhož dne v noci konečně došel tak dlouho želaný rozkaz k postupu byla I. rota
chudší o dva bratry, jimž závistivý osud nedopřál dočkati se vítězných dní Terronu a Vouziers
a slavného východu jitřenky Svobody milované vlasti...
122
Malý Josef, studující inž. agronomie, nar. 2/1 1892, Měčín, okres Přeštice, přísl.
Ježovy, okr. Přeštice, po exhumaci r. 1922 z válečného hrobu pohřben v Plzni.
Sasák František, stud. práv, nar. 18/8 1895, Kojetín, přísl. Moravská Ostrava, pohřben
v Minaucourt (Arrondt St. Ménehould), voj. hřbitov Pt. De Marson.
VÁCLAV NEKOVÁŘ:
NÁŠ PEPÍK
BOLEST přebolela. A ještě dnes po desíti letech vidím jej státi u silnice před Loisy,
kdy čekal na mne, aby se se mnou rozloučil – jak říkal – naposledy. Ty, chlapče z vesnice,
z našich kopců, co v Tobě bylo ideálu a jaká zlatá povaha. Je zapotřebí, aby bylo řečeno, jaký
přelom, jaký převrat dělali ti chlapci – nepoliticky vychovaní, pracující na té hroudě doma
a jak se dovedli přizpůsobiti naší věci v hodině dvanácté.
Vzpomínám! Šel jsem do Srbska s 3. pochodovým praporem (Marschbat.) a náš pluk
jsme zastihli u Uzveče.
Jako šikovatel byl jsem ustanoven velitelem 3. čety. Bylo to večer. Četař odevzdává
mně četu a tu přijde Josef: „Ježíšmarjá, to je Nekovář. Pane šikovetel, tak budeme válčit spolu
– a nebojte se, já jsem tady od začátku, já už něco znám. Krajan. Stisknutí ruky a byli jsme
svoji. Co ten chlapec pro mne udělal na frontě v Srbsku, co dělal za divy prokletou Albanií –
na Asinaře – to dnes nedovede nikdo ani chápat a já sám přemýšlím ještě dnes o zlatém srdci
toho hocha, jenž nám zůstal tam – kde prohlásil sám den před bitvou u Vouzieres: „Já se
nevrátím – pozdravuj matku a všechny tam u nás. – Já padnu za to, na co jsem myslil celé
zajetí – za lepší život našich doma, za lepší odměnu práce malého člověka pracujícího na
rodné půdě naší pahorkatiny. Vyřiď matce, že všechna psaní a všechny její prosby musil jsem,
ač s bolestí, zapomenout.“
Kolik štěstí měl na frontě, nedá se ani povídat. Byl tam od začátku, zúčastnil se všech
bojů a střela pro něho nebyla. Strkal nahoru ruce při největší palbě Srbů, nohy, odnášel raněné
z míst, kam se nikdo jiný neodvážil. Hrdina duší, hrdina tělem. Byl jsem strašně nemocen
úplavicí, měl jsem reumatismus a všechny jiné nemoci, a on mě nosil na zádech ze zákopu do
zákopu. Konečně jsme se dostali do vytouženého zajetí. Spali jsme vedle sebe celý ten čas,
prožili jsme spolu křížovou cestu Albanií, dělíce se o každý košťál a kukuřici, nalezenou na
cestě. Na Asinaře byl naším hospodářem-pradlenou a ošetřoval a staral se o nás, jako matka
o děti. Ve Francii jsme se musili rozloučiti. On byl poslán do jiného tábora, ale i potom jsme
si dopisovali. Šťastné a radostné shledání jsme měli v Cognacu. Kolik radosti jsme prožívali
spolu u 3. roty. Byl dobrým vojákem, dobrým bratrem. A nikdy nezapomenu jeho slov, která
mi řekl před Loisy:
„Koukej, Venco, už se vidět nebudeme, tady Ti dávám na památku prsten, který jsem
si sám udělal v továrně, kde jsem pracoval. Ten chovám jako talisman.“ A co řekl, byla
pravda. Při prvním útoku – zasažen nepřátelskou střelou – padl. A mohlo-li být takové
bratrství jako u nás ve Francii, není ani možno, abychom my, kteří jsem se vrátili, zapomínali
našich dobrých a zlatých kamarádů, kteří v každém případě hleděli, abychom si život za
hranicemi zpříjemnili co nejlépe.
Zajisté všichni, kdož jej znali, rádi vzpomenou toho hodného a upřímného hocha.
Těmito řádky děkuji Ti, bratře Čečáku, za všechno, vzpomínám na Tebe, a dávám Tě
za vzor i svým dětem.
Čečák Josef, střelec, padl v boji u Terron dne 26. X. 1918, pohřben tamtéž (narozen
16. VII. 1887, Ronchovice, okres Pelhřimov).
123
ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA ČS. ARMÁDY GENERÁLA
JANINA,
ktorým bol generál Chére menovaný čestným desiatnikom I. čaty I. roty 21. ppl.
Československé vojsko
Generálny štáb
ROZKAZ č. 20
Generál veliteľ československého vojska má česť oznámiť brigádnemu generálovi
Chére z francúzskeho vojska, že bol zaradený do výkazu ako
desiatnik
I. družiny, I. roty, 21. pluku.
Toto menovanie je zo dňa 9. júna (června), dňa odchodu 21. pluku na frontu.
Odchádzajúc do pola, 21. a 22. československý pluk zachovajú nehynúcu spomienku
na srdečnú oporu a bratskú pomoc, ktorú u neho vždy nachádzali.
Cognac, dňa 10. júna (června) 1918.
M. Janin.
ROZKAZ,
KTORÝM PODPLUKOVNÍK GILLAIN NARIAĎUJE MAJOROVI
HUSÁKOVI OBSADIŤ TERRON SVOJIM PRÁPOROM,
21. pluk čs. strelcov
V. S. 20. októbra 1918.
ROZKAZ.
319. pluk práve vnikol do mestečka Terronu. Súčasne vystupuje na južnom svahu kóty
170.
Jedna rota práporu, nachádzajúca sa na pravom krídle 21. pluku (Husák), prejde ihneď
cez lávku v Echarson a pôjde k mestečku Terron, ktoré celé obsadí a v ktorom sa zakope.
Bude jej pridelená jedna čata guľometov.
Akonáhle bude obsadenie zaistené, rota 319. pluku sa navráti do úseku svojej brigády.
Až do nového rozkazu bude rozhranie medzi oboma brigádami toto:
Zdúvadlo južne od Echarson, Ferme Macquart, kóta 170, Marcelot (všetky tieto body
– 106. brigáda).
Čechoslováci, ktorí obsadia Terron, spoja sa so 106. brigádou v blízkosti kóty 170
a budú strážiť územie medzi Terronom a riekou Aisne.
Pravý prápor 21. pl. čs. strelcov vyšle jednu rotu do zálohy do Echarson blízko lávky,
vybudovanej na tomto mieste.
Major Husák, akonáhle vyšle svoju rotu, pôjde okamžite osobne k veliteľovy práporu
319. pluku, ktorého nájde pri severnom východe z Vandy. Po nadviazaní spojenia zriadi
major Husák svoje V. S. na mieste, ktoré sa mu na to bude zdať najpríhodnejšie, napr. pri
lávke.
Obsadenie Terronu musí byť rovnako chránené predsunutými strážami, vysunutými
k severu, severo – východu a severo – západu.
124
Podať hlásenie
1. až bude započatý pohyb,
2. až bude skončené obsadenie Terronu.
Dobre upozorniť mužstvo, že Terron je obsadený Francúzmi, aby nenastalo
nedorozumenie.
Odovzdané:
- Husákovmu práporu k vykonaniu
- Bourguignonovmu práporu pre informáciu. Okrem toho vyšle veliteľ 2. práporu
jednu čatu guľometov k vystriedaniu guľometnej čaty Husákovho práporu, ktorá bola
rozmiestnená, aby ostreľovala Terron bočne zo severu (upozornenie už bolo dané kapitánovi
Čermákovi a nadporučíkovi Kloudovi).
- Mauduytovmu práporu pre informáciu.
Pplk. G i l l a i n ,
veliteľ 21. čs. strel. pluku.
HLÁSENIE VELITEĽA ČS. BRIGÁDY O DOBYTÍ TERRONU I.
PRÁPOROM 21. ČS. STREL. PLUKU
53. divízia,
I. československá brigáda
SV., 23. október 1918.
Hlásenie o dobytí Terronu I. práporom 21. pl. čs. strelcov.
15. októbra (řijna) obsadil 21. pluk čs. strelcov pozíciu medzi Voncaq Vrizy, kde
vystriedal dva francúzske pluky: 1. pluk zuavov a 9. pluk tiraillerov.
I. Husákov prápor vystriedal 1. pluk zuavov, prápor Bourguignovov 9. pluk tiraillerov.
Oba prápory sa rozložili na západnom brehu rieky Aisne. Prápor Mauduytov bol umiestnený
v zálohe, rozčlenený medzi Loisy a obrannou pozíciou.
Rozmiestnenie a doba pobytu boli sťažené jednak obtiažami, ktoré sa vyskytli pri
hľadaní stanoviska, potom tichým daždivým počasím a únavou z predchádzajúcich období
dlhých pochodov a pobytom v blatistých nocľažiskách.
Napriek tomu však bola morálna úroveň pluku na takom stupni, že ani vykreslené
problémy nemohli zmenšiť nadšenie 21. pluku, ktorý po dlhú dobu dúfal, že sa mu naskytne
príležitosť podniknúť útok na nepriateľa. Až do tej doby boli všetky príležitosti zmarené
ústupom nepriateľa.
Konečne sa večer 16. októbra (října) pluk dozvedel, že bude povolaný do útoku.
20. októbra 1918 o 20 hodine dostal Husákov prápor rozkaz vyslať jednu svoju rotu
(Šidlíkovu) k Terronu k vystriedaniu jednej roty 319. pluku, ktorá se tam práve usídlila po
bitke.
Obtiaže spojené s podobnou operáciou boli ešte sťažené prechodom Aisny na neistých
lávkách, ktoré boli práve vybudované a ktoré sa nepriateľské delostrelectvo snažilo zničiť
svojou veľmi intenzívnou paľbou.
V téjto situácii zotrvala od 21 hod. do 8 hod. ráno, keď nastal prudký nemecký útok.
Tri nepriateľské prápory 199. pešej divízie útočili na Terron od severu a východu,
podporavané mohutným delostrelectvom a veľmi odvážnym a početným letectvom. Napriek
tomu bol prvý nápor zadržaný. Niekoľko minút potom prišiel nový nápor. Rota Šidlíkova,
125
početne slabšia, je nútená opustiť časť terénu. Činí tak kus po kuse a musí tam zanechať dva
nepriateľské guľomety, ktorých sa zmocnila, keď zabila ich obsluhu.
Rota sa sťahuje až k statku Macquart. Zatiaľ vyšle plukovník k statku celý Husákov
prápor; prechod cez Aisnu po jednéj lávke je veľmi obtiažny, pretože sa deje počas prudkej
paľby nepriateľa.
Major Husák, dostáva rozkaz podniknúť protiútok na osadu a zmocniť sa jej.
O 15 hod. po delostreleckej príprave, trvajúcej 15 minút, prápor vyráža
a s obdivuhodným elánom sa cez prudkú priehradnú paľbu nepriateľa približuje k osade.
Nepriateľ kladie energický odpor, nepriateľskí guľometníci sa nechávajú pobiť pri
svojich guľometoch. Konečne sa prápor po častiach dostáva do osady, a o 15 hod. 30 min.
posiela veliteľ práporu správu, že dosiahol Terron, v ktorom bojuje muž proti mužovi.
Zvádzajú sa veľmi tvrdé a vražedné boje, v ktorých sa odhaľuje individuálna povaha.
O intenzite bitky svedčí aj veľký počet zabitých nemcov medzi usadlosťou Macquart
a osadou. Konečne o 16. hod. je celá osada v našich rukách a v niekoľkých minútach potom
presahujú hranice dobytého územia mestečko o 50 m. V súčastnosti zaujíma prápor toto
postavenie.*) Počet zajatcov je veľmi malý, pretože boj bol krutý.
Počas zvyšku dňa, je organizovaná obrana osady.
Dokončená je v noci. Behom 22. októbra ustupuje Husákov prápor v dôsledku takmer
nepretržitého bombardovania a prapadov z guľometnej paľby s veľkými obtiažami z kóty 170,
ktorá ho ovláda a odkiaľ naň strieľajú nemecké guľomety.
Okrem toho asi dvadsať nepriateľských lietadiel, lietajúcich veľmi nízko, strieľalo naň
niekoľkokrát z guľometov.
Noc z 22.10. – 23.10.1918 je pomerne kľudná, okrem bombardovania.
23.10.1918 o 5 hodine ráno zahajujú Nemci nový útok na Terron, po druhýkrát zožali
neúspech pre paľbu práporu a priehradnú paľbu delostrelectva.
Teraz je nemožné opísať všetky činy, vykonané individuálnou odvahou, ktorým je
nutné ďakovať, že iba rota mohla čeliť omnoho početnejšiemu útoku a že prápor mohol
udržať svoje postavenie bez posily. Výsledok svedčí dostatočne o kvantite a kráse tohto úsilia.
Medzi mnohým iným sluší sa zmieniť o majorovi Husákovi, ktorý poskytol nový
dôkaz svojho kľudu a úsudku, potom o kapitánovi Šidlíkovi, ktorý sa znova vyznamenal
svojou odvahou a chladnokrvnosťou, o veliteľoch rôt Plívovi, Matičkovi, Vlasákovi,
a lekároch Hecovi a Šabackom, ktorí obväzovali ranených aj v granátových jamách a počas
paľby.
I. prápor 21. pl. čs. strelcov sa zapísal zlatým písmom do dejín pluku.
plukovník Philippe v. r.
HLÁSENIE VELITEĽA PRÁPORU HUSÁKA O BOJOCH PRI
TERRONE V OKTÓBRI 1918
15. októbra dostal náš prápor rozkaz vystriedať prápor zuavov 1. pluku, ktorý bol v 1.
línii v úseku, ktorého ľavé hranice boli severovýchodným svahom kóty 149, pravé 600 m na
juh od farmy Echarson. Susedná časť vpravo: 319. p. pluk, vľavo: vystriedanie bolo
prevedené dvoma rotami (rota Šidlík vpravo, rota Vlasák vľavo) v 1. línii s troma čatami
guľometov a jednou rotou (Plíva) v zálohe s 1. čatou guľometov, ktorá zaujala pozíciu na
východ od cesty Vrizy-Rocha v horeuvedených medziach.
____________
*) V dobe, keď bolo vydané toto hlásenie.
126
Úsek podľa veliteľa práporu zuavov kľudný, začal byť po našom príchode ostreľovaný
nepriateľským delostrelectvom rôznych kalibrov a plynmi. Toto bombardovanie nám
spôsobilo prvé straty v noci zo 17.10. na 18.10.1918, ako na mŕtvych tak aj na ranených,
ktorých deň čo deň pribúdalo.
Naša pozícia bola vyčkávacia; mali sme byť zaangažovaný v útoku, prejsť Aisnu po
lávke pod fme. Echarson a podľa rozkazu daného 17. t. m. I. práporu obsadiť dvoma rotami
v prvej línii (I. v zálohe) I. cieľ kótu 99, Terron a tótu 170 (mimo). Ďalej na nový rozkaz
obsadiť druhý cieľ, kótu 161 (mimo) 124, 185 a potom pozíciu tretieho cieľa sz. výbežok lesa
de Voie Romain, kóty 175, Fme Girondelle, 4. event. cieľ mal byť obsadený tak, aby bol
ľahko ovládaný kanál. Táto operácia mala začať, až naši susedia vpravo (319. pluk 106.
brigáda) obsadia Vandy, kótu 153-170. Ich ďalší postup smerom na Le Chesne sa mal diať
súčasne s naším. Naľavo od nás v dedine Voncq, mal podľa daných dispozícií útočiť druhý
prápor nášho pluku.
Ale už 17. októbra (října) 1918, bol rozkaz zmenený a počínajúc od 1. cieľa bol úsek
nášho práporu zmenšený a vymedzený, zľava dedinou Terron, zprava kótou 170 (mimo).
Ďalej pravé hranice nezmenené a ľavé potom postupovali k Terronu asi 300 m západne od
kóty 124 a ďalej severným smerom na kótu 145.
Po dosiahnutí zmenšeného III. cieľa mal náš prápor ustúpiť ďalej vpravo; do takto
vzniknutej medzery mala byť zasadená 10. rota III. práporu.
Pre túto operáciu nám 8. ženijný pluk pripravoval prechody cez Aisnu oproti nášmu
úseku. Táto práca však bola neustále prerušovaná silným delostreleckým bombardovaním
a sústavnou streľbou nepriateľských guľometov. Tým silno trpel prápor, ktorý hliadkami na
druhom brehu rieky chránil práce. Za nepriaznivého počasia, na úplne rozmočenom teréne
dopravovala naša záložná rota materiál k stavbe prechodov. Počas občasného bombardovania
sme čakali na rozkaz k útoku. 17.10. nám veliteľ pluku oznámil, že útok na našom pravom
krídle (319) začne druhý deň ráno.
Útok 18. októbra (října) sa podaril. Francúzi prešli rieku a zmocnili sa kóty 153.
dostali sme rozkaz, byť každú chvíľu pripravení k útoku.
Celý deň 19. októbra (října) prešiel v očakavaní rozkazu k útoku. Konečne 20/10
prišiel výslovný rozkaz pripraviť sa k obsadeniu Terronu jednou rotou a nadviazať styk
s rotou 319. franc. pluku, ktorá prešla rieku a kanál a vnikla do Terronu; vystriedať
francúzsku rotu pri kóte 170 a dosiahnuť spojenie s ľavým krídlom menovaného pluku.
K tomu je určená 1. rota kapitána Šidlíka s I. čatou guľometov.
Oddiel sa vydal na cestu o 20 hodine. Prešiel rieku po lávke a o 23 hodine už dosiahol
fme. Macquart-Terron, zaistiac sa hliadkami. Asi po 11. hodine po príchode k dedine po
dohode s kapitánom, veliteľom ľavej roty 319. pluku, ktorá mala držať Terron, obsadila
Šidlíkova rota severný a severovýchodný okraj dediny. Spojenie medzi pravým krídlom
Šidlíkovej roty a ľavým krídlom roty 319. pluku nebolo možné zaistiť, v dôsledku zlých
informácií.
Nasledujúceho dňa 20/10 ráno o 8. hodine, rozpútala sa nad Terronom silná nemecká
kanonáda a v zápätí útočila na dedinu nemecká pechota (ako sme sa naskôr dozvedeli 3.
prápor 237. pl.). Nápor Nemcov bol vedený hlavne od kóty 170, ktorá bola celá v rukách
Nemcov a obsadená hlavne guľometmi, ktoré prudko ostreľovali dedinu a všetky jej východy.
Rota, ohrozená z boku bola nútená stiahnuť sa za dedinu. Na jej južnom okraji ju veliteľ roty
zreorganizoval do útočnej formácie a rýchlim výpadom sa znova zmocnil dediny. Nemci
ihneď podnikli druhý útok, ale i ten bol odrazný, pretože naše guľomety výborne strieľali.
Tretiemu nemeckému útoku, vedenému s vypätím všetkých síl, nebolo už možné čeliť,
pretože rota už mala príliš veľké straty. Preto dal jej veliteľ rozkaz, stiahnuť obrannú líniu až
po fmu. Macquart a predĺžil a zaistil tak so zbytkom roty ochranu ľavého krídla 319. pluku.
127
Delostrelecká clona, vyžiadaná veliteľom roty pracovala presne asi na 250 m na severnom
okraji dediny Terron.
Podľa zvláštneho rozkazu sa veliteľ práporu po prechode roty osobne odobral do
Vandy k veliteľovi práporu 319. pluku a informoval ho o svojom pláne. Svoje veliteľské
stanovisko (P. C.) zriadil na severnom svahu kóty 150 (pri fme Echarson), kam sa tej noci
vrátil. Plívova rota, doposiaľ záložná, zaujala staré pozície prvej roty.
Veliteľ práporu vyslal jednu čatu Plívovej roty s asp. Jurom, ako posilu oslabenéj
prvej rote a tá predĺžila svoju líniu smerom od fme Macquart k rieke.
O 13. hodine prišiel rozkaz zaútočiť na dedinu celým práporom a zmocniť sa dediny
stoj čo stoj.
Nepriateľská delostrelecká priehradná paľba, vedená s úžasnou presnosťou, pokášala
sa zabrániť práporu vstúpiť do dediny, avšak ani guľomety, ktoré silno ostreľovali rady
postupujúcej pechoty, neboli schopné zabrániť postupu našich rôt, ktoré sa o 3. hodine úplne
zmocnili dediny a organizovali obranu na jej severozápade, severe, severovýchode a východe
až k fme Macquart, kde bolo nadviazané spojenie s 319. plukom. Rozmiestnené guľomety
a všetko pripravené k obrane.
Nemci rýchlo opúštali Terron severnými východmi a v zhone sa sťahovali ku kóte 124
a 161. Guľomety Kloudovej roty zahájili prudkú paľbu za unikajúcim nepriateľom a spôsobili
mu značné straty. Nebolo možné zistiť počet mrtvých v priestore medzi severným okrajom
Terronu a kótou 124, ale podľa výpovedí dvoch francúzskych vojakov, ktorí na úteku
z nemeckého zajatia týmto úsekom prišli k nám, bol ich počet značný.
Určený cieľ bol obsadený a ihneď bol organizovaný odpor, ako je uvedené hore.
Menšie hliadky bdeli nad terénom medzi Terronom a riekou (kóta 79) a udržiavali piskotom
spojenie s hliadkou, ktorú na protiľahlý breh rieky a kanálu, vysielala Kloudova guľometná
rota.
O 23. hodine 10 minúte, bola daná k dispozícii vel. práporu s výslovným určením pre
zálohu ½ Lexova rota. Umiestnenie posádky bolo veľmi zlé. Unaveným ľuďom, nebolo
možné dopriať oddychu. Všetci museli do línie; nebolo úkrytov, malú ochranu poskytovali
iba individuálne úkryty strelcov.
22. októbra (října) 1918 bol Terron bombardovaný nepriateľským delostrelectvom
a ulice ostreľované guľometmi, ktoré boli výhodne umiestnené na kóte 170.
Zásobovanie práporu sa vykonáva prostredníctvom guľometných vozov po moste
Vrizy-Vandy a rozdelenie na ceste Vandy-fme Macquart. Až do dediny, prináša potraviny
záložná rota (t. j. ½ Lexova rota).
Na úsvite 23. októbra (října), zaútočili Nemci na Terron znova. Žiadaná priehradná
paľba ihneď ostreľovala pás pred líniami. Guľomety, ktoré i tentokrát potvrdili svoju dobrú
povesť, zahájili ničivú paľbu a nepriateľ musel ustúpiť.
Počas toho dňa a počas nasledujúceho dňa, pozorujeme, že lúka medzi dedinou
a lávkou sa začína zatápať vodou, ktorá na niektorých miestach vystupuje až do výšky 50 cm.
Terron je v hodinových intervaloch bombardovaný delami všetkých kalibrov. Zdá sa, že
budeme odrezaní. Zostáva nám jedine silno bombardovaná cesta Terron-Vandy-Vrizy.
Dnešnej noci bol granátom rozbitý úkryt veliteľa 2. roty a stratili sme milého druha br. por.
Plívu.
Rozkaz divízie, ktorý prišiel 24/10, nariaďuje, že našou úlohou je držať pozíciu,
dobytú na pravom brehu Aisny, nech sa deje čo sa deje, eventuálne čeliť útokom nepriateľa.
25. októbra (října) 1918, bolo rozkazom veliteľa pluku nariadené vystriedanie dvoch
rôt nášho I. a II. práporu Lexovou rotou v noci z 25. na 26.10.1918. Vystriedané roty boli
rozmiestnené takto: 2. rota ako záloha na západnom svahu kóty 153, 1. rota na ľavom brehu
rieky v úvoze cesty Vrizy-Echarson. Vystriedanie bolo prevedené bez strát.
128
26. októbra (října). Bombardovanie pokračuje v nespočetnej miere. V dedine niet
jediného celého domu. Tvárnosť osady sa mení pri každom ostreľovaní. Cesta Terron-Vandy,
hlavne okolie fmy Macquart, je úplne neschodná pre samé granátové jamy. Že sa doposiaľ
zásobovanie deje bez strát, je takmer zázrak. Doplnený zoznam strát práporu činí 192 mužov.
27. októbra (října) oznamuje veliteľ pluku, že naľavo od nás bude útočiť 36. D. J.
s úlohou zmocniť sa výšiny na línii Fme Forestiére-Boucle de l´Aisne až 600 m na východ od
Moulin de Voncq. Nám pripadlo nadviazať spojenie so 142 R.I.U.S. a kryť pravé krídlo útoku
na fme Fonteuille. Toto bolo zverené 1. rote Šidlíkovej a 1. guľometnej čate Kloudovej roty.
Útok začal asi o 16 hodine a podľa neskôr došlých správ sa úplne vydaril. Ťažká nemecká
batéria umiestnená asi na východ od Voncq, bola nútená opustiť svoje stanovisko, čím sa
čiastočne uľavilo nám v Terrone.
Konečne 28. októbra (října) začína klesať voda na lúke medzi Terronom a riekou.
Nemci organizujú svoje pozície na južnom svahu kóty 124 a 161. Požadovaná delostrelecká
paľba „tir prévu“ umlčala guľomety na kóte 170 a výborne podporuje naše zásobovanie.
V noci z 29. na 30. októbra (října) bolo počuť hluk ťažkých vozov na ceste Terron-les
Alleux. Pravdepodobne Nemci odpratavajú ľahké delá, pretože ich streľba zmĺkla a strieľajú
iba ťažké kusy zo značnej diaľky.
Rozkaz k „relevu“ práporom 408. p. pluku, ktorý prišiel do Terronu k 19. hodine.
Počas prudkého ostreľovania dedín Terron a Vandy, lúky medzi Terronom a riekou, prešli
roty na druhú stranu, vzhľadom na silnú nepriateľskú paľbu s pomerne malými stratami.
O 3 hodine ráno, bol prápor zhromaždený za frontou v údolí na sever od Contreuve.
Celkové straty práporu počas celej činnosti v I. línii boli: 31 mŕtvych, 175 ranených, 12
nezvestných.
Praporník Husák v. r.
veliteľ I. práporu 21. čs. strel. pluku.
Mjr. J. BOHÁČ:
FRANCOUZSKÁ 53. PĚŠÍ DIVISE
V naší veřejnosti ještě málo jest známo, v rámci jaké vyšší jednotky bojovaly naše
pluky ve Francii roku 1918. Všeobecně se sice ví, že ze samostatné československé armády,
jejíž utvoření bylo povoleno dekretem presidenta francouzské republiky dne 16. prosince
(decembra) 1917, byly na frontě dva pluky (21. a 22.), ale již méně je známo, že tvořily
společně 1. čs. pěší brigádu, která byla od počátku měsíce července (júla) 1918 zařezena do
rámce 53. francouzské pěší divise, v níž tvořila polovinu pěchoty.
Úkolem těchto řádků je vzpomínka na 53. francouzskou pěší divisi, s níž prodělaly
naše pluky kruté boje posledních měsíců světové války na francouzsko-německé frontě.
Než byla 1. čs. brigáda zařaděna do 53. pěší divise, prošla od počátku války řadou
krvavých bojů na všech bojištích francouzských a pokryla své prapory slávou mnoha
vítězství. Duch Marny a Verdunu ovládal každého pěšáka a dělostřelce. Naši hoši byli hrdi na
to, že mohou bojovati za svoji národní svobodu bok po boku se zkušeným francouzským
vojákem, který jim byl nejlepším vzorem.
Velitelem 53. pěší divise byl generál Guillemin, voják od kosti a zajímavý zjev
Francouze. Jeho nečetný štáb byl složen ze zkušených důstojníků.
Pěchotu 53. divise tvořily dvě brigády: 1. čs. pěší brigáda a 106. francouzská pěší
brigáda.
129
Československé brigádě velel plukovník Philippe, jemuž byly podřízeny oba naše
pluky 21. a 22. Prvému velel podplukovník Gillain, druhému podplukovník Gardan. Každý
pluk měl tři prapory a mohutnou pomocnou rotu. Veliteli praporů u 21. pluku byli majoři
Husák, Bourguignon a Mauduyt, u 22. pluku majoři Grard, Prignot a Poirée.
Velitelem 106. francozské pěší brigády byl generál Poindron. Jeho brigáda sestávala
z francozských peších pluků č. 205. a 319. Pěšímu pluku č. 205. velel podplukovník Renard,
319. pěšímu pluku podplukovník Chenouard. Praporům u 205. pluku veleli majoři Deportes,
Rodper a Mayot, u 319. pluku majoři Brancourt, Pechine a Grison.
Každý z pěších praporů obsahoval 3 pěší roty a jednu kulometnou. Pěší rota měla 4
důstojníky, 175 mužů a 9 lehkých kulometů, později 196 mužů a 12 lehkých kulometů.
Veliteli divise byla podřízena jedna eskadrona francouzského 7. dragounského pluku
jako divisní kolonní eskadrona.
Veliteli dělostřelectva 53. pěší divise podplukovíku Tournairovi byl podřízen 234.
lehkých dělostřelecký pluk o třech oddílech a 135. hrubý dělostřelecký pluk o dvou oddílech.
Toto dělostřelectvo bylo po zasazení 53. divise do boje postupně zesilováno tak, jak toho
vyžadovala důležitost bojových úkolů divisi vymezených. Tak v bojích u Vouziers bylo 53.
divisi přiděleno další dělostřelecvo: 23. koloniální lehký delostřelecký pluk o dvou oddílech,
oddíl 313. hrubého dělostřeleckého pluku a oddíl těžkého dělostřelectva. Obsahovalo tedy
divisní dělostřelectvo v těchto bojích celkem 9 oddílů, z nichž 5 lehkých ráže 75 mm, 3 hrubé
ráže 155 mm a 1 těžký ráže 220 mm.
Jako divisním letectvem disponoval velitel 53. divise jednou letkou.
Veliteli divisních ženijních rot byly podřízeny dvě ženijní roty č. 3/13 a 3/63.
S 53. pěší divisí vykonala naše brigáda v roce 1918 celkem tři tažení:
1. V době od 5. července (júla) do 15. září (septembra) bojoval 21. pluk v Alsasku na
úseku Aspach-Michelbach, 22. pluk byl zatím v druhém sledu.
2. Ve dnech od 29. září (septembra) do 9. října (októbra) zúčastnila se 53. divise
champagneské ofensivy na Vesle v prostoru severozápadně Remeše jako záloha 5.
francouzského armádního sboru. V okamžiku, kdy měla již zasáhnouti do boje a rozkaz
k útoku byl již dán, byla divise během jedné noci převezena na nákladních autech na jiné
místo champagneské frotny.
3. V době od 14. října (októbra) do 1. listopadu (novembra) provedla 53. divise
v rámci 9. francouzského armádního sboru po řadě urputných bojů přechod řeky Aisny
v prostoru východně a severovýchodně města Vouziers, dobyla výšin východně řeky,
vytvořila důkladné předmostí a uhájila dobytého terénu proti všem zuřivým nepřátelských
protiútokům. Oba naše pluky zasáhly zde do boje velmi energicky: 21. pluk dobyl vesnice
Terronu a udržel ji ve svých rukou, 22. pluk dobyl vesnice Chestres, strání a lesa severně
odtud a uhájil veškerých svých posic. V naší veřejnosti vesměs o těchto bojích panuje názor,
že to byly dvě bitvy, které neměly spojitosti. Ve skutečnosti boj obou našich pluků, byl bojem
jedné a téže pěší divise, která postupně všemi svými prapory zasáhla do boje a vyčerpala
k provedení svých bojových úkolů veškeré své jednotky. Ztráty 53. divise v těchto bojích byly
velké: u 1. čs. brigády 27 důstojníků a 1157 mužů, u 106. pěší brigády 22 důstojníků a 986
mužů, u dělostřelectva 43 muži, u ženijních rot 2 důstojníci a 43 muži. Celkem u celé divise
51 důstojníků a 2229 mužů.
Naše brigáda zůstala pak po odchodu za frontu ve svazku 53. pěší divise až do 29.
listopadu (novembra) 1918. Bylo to ve městě Vittelu, odkud 53. pěší divise odešla do prostoru
města Mirecourtu a 1. čs. brigáda do městeček Darney a Monthureux sur Saone, odkudž
později nastoupila cestu přes Itálii a Rakousko do osvobozené vlasti.
Při rozchodu naší brigády s 53. pěší divisí vydal generál Guillemin rozkaz, v němž
k našim plukům pravil:
130
„V okamžiku, kdy vaše národní snahy jsou trvale vyřešeny naším společným vítězstvím
a kdy se chystáte opustiti 53. pěší divisi, srdečně se s vámi loučím jménem všech vašich
francouzských kamarádů. Během těžkých bojů, které jste bojovali v našich řadách, ocenili
jsme vaši hrdinnou udatnost, podnícenou vaší nenávistí k nepříteli a vaší ohnivou touhou po
svobodě. Slavná jména Terronu a Falaise zůstanou navždy ve vaší historii a ve vašich
vzpomínkách.
Tam na pláních u řeky Aisny, které jste nám tak udatně pomáhali dobývati, podlo
mnoho vašich důstojníků a vojínů během prudkých útoků a při obraně jimi hájených posic.
Jejich oběti tak šlechetně přinesené daly pečeť dnešní vaší neodvislosti, které jste si tak
chrabře vydobyli. Buďte ujištěni, že Francie nikdy nezapomene vašich hridnů, kteří v její půdě
slavně odpočívají. Budou vždy námi a našimi dětmi oplakáváni.
Skláním se před vašimi mrtvými. Zdravím váš prapor a vás, moji kamarádi, kteří
odcházíte, abyste od nynějška pracovali na organisaci výsledků společného našeho vítězství.
Přeji vám z celého svého srdce plných úspěchů, jakých si zasluhuje vaše láska k vlasti, vaše
chrabrost a odhodlanost.
Pod vedením svého velitele plukovníka Philippa buďte i doma příkladem kázně a lásky
k vlasti, jako jste byli zde ve Franci.“
(„Československý legionář“ roč. IX. 1927 č. 42.)
*
*
*
Dodatok redaktora Zborníku:
Připojuji krátce hlavní data o historii a organizaci 53. p. divise. Tyto údaje jsou vyňaty
z oficielního díla francouzského ministerstva války o světové válce.
Složení pěchoty 53. p. divise: 105. a 106. pěší brigáda až do srpna (augusta) 1916, kdy
divise je jen o třech plucích bez brigádního velení. V roce 1918 znovu utvořena 106. brigáda
ze 106. a 205. pluku a jako druhá brigáda přidělena brigáda československá. U 105. p. brigády
jsou p. pl. 205., 236. a 319., u 106. p. brigády 224., 228. a 329. V roce 1916 u divise zůstávají
pluky 205., 236. a 319.
Velení 53. pěší divise:
Gen. Perruchon – od 8/VIII 1914 - 3/IX 1914,
Gen. Journée – do 17/X 1914,
Gen. de Grandmaison – do 31/I 1915,
Gen. Berthelot – do 5/VIII 1915,
Gen. Micheler – do 27/III 1916,
Gen. Lebouc – do 22/I 1917,
Gen. de Mesple – do 7/IV 1917,
Gen. Guillemin do konce války a dále.
Historie 53. p. divise za války na francouzském bojišti.
Mobilisována ve 3. kraji (Rouen).
8. – 21. srpen 1914. Doprava po železnici do kraje Vervins; tam vybudování obranné
posice.
21. – 24. srpen. – Pohyb na sever přes Capelle a Avesnes až k Jeumont (za bitvy u
Charleroy).
131
24. srpen – 6. září. – Ústup do kraje Moy přes Neuville-les Dorengt. 29. srpna bojuje
v I. bitvě u Guise; boje směrem k Urvillers a Moy. 30. srpna pokračování v ústupu přes SaintGobain ke kraji Villiers-Saint-Georges.
6. – 4. září. – Bojuje v I. bitvě na Marně, od 6. do 10. je v pohotovosti, aby zakročila
v bitvě u Deux Morins. Od 10. pronásledování ve směru Berry-au-Bac.
14. září – 4. říjen. – Bojuje v I. bitvě na Aisně: Boje směrem k Berry-au-Bac a kotě
108. Potom stabilisace a obsazení úseku směrem k Berry-au-Bac a Sapigneul.
4. – 13. říjen. – Stažena z fronty a dopravena nákladními auty z Jonchéry de Vesle do
kraje Compiégne. Od 5. října přepravení po železnici a pohyb po etapách z Compigne na
severovýchod od Mont-Didier (práce 2. posice a prvky v úseku).
13. říjen 1914 – 20. duben 1915. – Pohyb na severozápad od Bray-sur-Somme
a obsazení jednoho úseku v kraji Fricourt, Somma (podkopová válka). 18. října boje směrem
k la Boiselle. 17., 18. a 21. prosince útoky severně od Maricourtu proti Mametz.
20. duben – 10. květen. – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Thézy. 28. dubna
dopravena po železnici k Doullens; odpočinek a výcvik. 4. května pohyb ke kraji Avesnes-leComte.
10. květen – 28. červen. – Bojuje po jednotkách postupně v druhé bitvě u Artois.
Francouzské útoky v úseku u Neuville-St.-Vaast. Boje v Labyrinthu.
28. červen – 25. září. – Stažena z fronty a poslána na odpočinek jiho-východně od
Saint-Pol. Od 4. července přepravování po železnici do kraje Charmes; na odpočinek a výcvik
u Charmes a Corcieux, práce zákopové směrem Nompatelize. Od 3. září přepravování po
železnici do kraje Bar-le-Duc, potom pohyb do kraje Pierre-fite; odpočinek. Od 17. září
pohyb po etapách Mesnil-les-Hurlus.
25. září – 19. říjen. – Bojuje v 2. bitvě v Champagni směrem k vršku Tahure a na
západ od Tahure. Od 25. září do 6. října útoky proti vršku Tahure. Od 30. září do 9. října v 2.
sledu. Potom obsazení obranného úseku u Tahure.
19. říjen – 10. prosinec. – Stažení z fronty a poslání na odpočinek na jih od Valmy. Od
23. října dopravení po železnici do kraje Saint-Baudory; odpočinek a výcvik.
10. prosinec 1915 – 21. leden 1916. – Pohyb k frontě a obsazení obranného úseku
mezi Pernaut a Monhinsons-Touvent.
21. – 24. leden. – Stažení z fronty; odpočinek v Coeuvres-et-Valséry.
24. leden – 2. březen. – Pohyb k frontě. Obsazení úseku u Tracy-le-Val a Monlursons-Convent.
2. březen – 27. duben. – Rokádní pohyb a obsazení úseku u Hautebraye a statku
Quenneviéres.
27. duben – 17. červen. – Stažení s fronty; pohyb směrem ke kraji Verberie; odpočinek
a výcvik. Od 8. května pohyb na Mont-Didier přes Estrées-Saint Denis a Maigneley;
odpočinek. Od. 3. června pohyb ke Grivesnes; odpočinek.
17. – 25. červen. – Pohyb ke frontě; obsazení úseku u Foucaucourt a Fontaine-lesCappy.
25. červen – 4. červenec. – Je v pohotovosti, aby zakročila směrem k Harbouniéres.
4. – 20. červenec. – Pohyb ke frontě. Bojuje v „bitvě na Sommě“ u Fay a Estrées
Deniécourt: 4. července, francouzský útok a zmocnění se Estrées-Deniécourt. 10., 11., 13.
a 20. července boje okolo Estrées-Deniécourt.
20. – 29. červenec. – Stažení s fronty, poslání na odpočinek směrem k Harbounniéres
a Guillaucourt.
29. červenec – 6. srpen. – Pohyb ke frontě a obsazení úseku u Estrées-Deniécourt
a Soyécourt: 1. srpna, francouzský útok směrem k Deniécourtu.
6. – 15. srpen. – Stažení s fronty a poslání na odpočinek k Montdidiér.
15. – 20. srpen. – Přepravení po železnici do kraje Estrées-Saint-Denis; odpočinek.
132
20. srpen – 12. prosinec. – Pohyb ke frontě a obsazení úseku mezi Hautebraye
a statkem Quenneviéres.
12. prosinec 1916 – 5. leden 1917. – Stažení s fronty, potom od 15. prosince obsazení
úseku mezi Ribécourt a l´Ecouvillon.
5. – 23. leden. – Stažení s fronty a odpočinek jihozápadně od Compiégne.
23. leden – 15. březen. – Pohyb k frontě, a od 25. ledna obsazení úseku mezi
Ribécourt a l´ Ecouvillon.
16. – 19. březen. – Stažení s fronty; pohyb k Chantilly.
19. leden – 19. červenec. – Přepravení nákladními auty k Aisně. Pronásleduje nepřítele
(německý ústup). Boj u Quierzy; postoupení až k Chauny. 4. dubna zmocnění se Moy.
Potom vybudování obranného úseku u Vaudeuil a la Tête, rozšířeného po levici dne
20. června až k Moy.
19. červenec – 18. srpen. – Stažení s fronty; odpočinek a instrukce u Rollot. Od 7.
srpna přepravení po železnici z kraje Mont-Didier do kraje Fére-en-Tardenois; odpočinek.
18. srpen – 21. září. – Obsazení obranného úseku na Chemin-des-Dames, v Comtecon
a statku Malval.
21. září – 13. říjen. – Stažení s fronty, přepravení nákladními auty ke Condé-eu-Brie,
odpočinek a výcvik.
13. říjen – 20. listopad. – Pohyb ke frontě, a od 18. října obsazení úseku na Chemin
des Dames, u Courtecon a statku Malval. 2. září postoupí až k Ailette. 17. září rozšíření fronty
po pravici až k statku Brunin.
20. – 29. listopad. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Tismes.
29. listopad – 15. prosinec. – Obsazení úseku u statku Vauclerc a severovýchodně od
Chevreux.
15. – 24. prosinec. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Chéry-Chertauve.
24. prosinec 1917 – 24. březen 1918. – Obsazení úseku na Chemin des Dames u statku
Brunin a mostu u Chevregny.
24. březen – 9. červen. – Stažena s fronty a nákladními auty dopravena k Blérancourtu.
Bojuje v 2. bitvě Pikardisské. Odporuje německé ofensivě směrem k Rollot, Plessis-de-Roy
a le Plémont. Vybudování a obrana fronty směrem k Plémont a Thiescourt: v dubnu boje na
hoře Renaud.
9. – 13. červen. – Bojuje v bitvě u Mazt. Ústupové boje směrem k Chevincourtu,
Mélicocq a Machemont.
13. červen – 15. září. – Stažena s fronty a dopravena po železnici do Horního Alsaska.
Od 24. června obsazení úseku mezi Leimbachem a kanálem z Rhônu do Rýnu,*) zúženého po
pravici dne 9. srpna až k Burnahaupt-le-Hand.
15. – 30. září. – Stažena s fronty a po železnici dopravena do kraje Châlons-surMarne, Epernay; odpočinek. Potom pohyb k Manteuil-la-Fosse a Ville-en Tardenois.
30. září – 9. říjen. – Postoupení v druhé linii do kraje Serzy-et-Prin (Bitva
v Champagni a v Argonnách).
9. – 16. říjen. – Dopravena auty do tábora v lese Lyreském. Potom pohyb na sever od
la Py.
16. – 31. říjen. – Obsazení úseku proti Aisně směrem k Voncq a Condé-les-Vouziers:
prudké boje směrem k Vouziers.
31. říjen – 11. listopad. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Saint-Souplet a od
9. listopadu k Livry-sur-Vesle. Od 11. listopadu dopravena po železnici k Vittelu.
_________________
*) Od 2. júla 1918 sú k 53. pešej divízii pripojené aj československé jednotky.
133
Pplk. gšt. FR. LANČ:
VZPOMÍNKA NA VELITELSTVÍ ODDÍLU KPT. HUSÁKA
KDYŽ jsem dostal jako mladý chlapec do ruky první učebnici francouzštiny, utkvělo
mé oko na větě, kterou jsem ovšem nedovedl ani přečítsti. Když pak jsem poznal její smysl,
nevymizela mi nikdy z paměti. Věta ta zněla: „Les commencements sont difficiles“.
Jak často jsem si na tuto větu vzpomněl v svém životě. A vzpomínal jsem na ni tím
více, když mne osud zavál koncem října 1917 do kanceláře gen. Husáka, pod jehož velením
odjížděl v uvedené době první oddíl čs. legionářů z Ruska do Francie.
Po příjezdu do Anglie dovezl nás vlak z New Castlu do Winchestru, odkudž jsme po
krátkém pochodu dorazili do tábora ve Flowerdownu, kdež jsme měli prožíti nucenou
karanténu.
Pobyt pod stany nebyl sice právě nejpříjemnější, leč vydatná strava působila
blahodárně nejen na naše nervy, ale hlavně na naše žaludky, které zle vzpomínaly na
konservy, sardinky a suchary, kterými byly po celou cestu z Ruska do Anglie na parníku
Kursk častovány.
Do života celého transportu byl zaveden určitý vojenský pořádek, který se s počátku
sice „zajídal“, kterému však všichni brzy zvykli, takže se sám velitel tábora plk. Cheke o něm
písemně velmi pochvalně vyjádřil.
Brzy byly navazovány vřelejší styky, jak s příslušníky anglické armády, tak
i s civilním obyvatelstvem. Aby však „dohoda“ byla úplná, ozval se již tehdy pozdrav ještě
vzdálené Francie.
Velitelství transportu mělo sestaviti různé seznamy všech příslušníků transportu, a to
podle zaměstnání, stáří, náboženství a všech možných jiných kriterií. Otázka sepsání těchto
seznamů stala se otázkou „kabinetní“.
Velitelství transportu samo o sobě bylo opravdu „bohatě“ dotováno jak personálem,
tak i materiálem, neboť tvořili je velitel transportu kapitán Husák a jeho pobočník nadporučík
Miloš Čermák.
Snaha br. Čermáka získati nějaké „dobrovolníky“ pro písařské práce v kanceláři,
zůstávala marnou. Nikdo se nechtěl stát „ulejvákem“.
Leč nouze láme železno – seznamy musily býti hotovy.
A tak jednoho krásného podvečera, když jsem si hověl v stanu na podlaze, stan se
rozhrnul a br. Čermák svým přívětivým způsobem mi oznámil, že se podle rozkazu velitele
transportu mám dostaviti druhého dne ráno v 8 hodin do kanceláře, kde prozatím povedu
písemné práce. Přidělení je prý jen dočasné na dobu, než žádané seznamy budou
vypracovány.
Hledal jsem v duchu onoho dobrodince, který se o mne tak postaral. Našel jsem jej
konečně v osobě br. Plachého, všeobecně „tetkou“ nazývaného, který z toho měl nehoráznou
radost. Nevim, zda se mi nechtěl pomstít za „abrichtung“, který u mne dělal ještě v rakouskouherské armádě.
Veškeré mé námitky byly marné a nezbylo nic jiného, než druhého dne hlásiti nástup
služby.
Byl jsem odkázán na pobočníka br. Čermáka, který mne zahrnul pravým přívalem
slov, z nichž jsem konečně pochopil, že nestačí sestaviti seznam jediný, v němž by byla
uvedena všechna osobní data každého jednotlivce, nýbrž že nutno sestavovati hromadu
seznamů, podle všech možných a nemožných kategorií. Rozkaz vyššího nemá a nesmí býti
kritisován, leč často mi vrtalo hlavou, proč věc tak jednoduchá musila býti prováděna
způsobem tak komplikovaným.
134
Však příslušní orgánové jednotlivých rot si jistě vzpomenou, co to bylo za práci
všechna požadovaná data sehnat.
Nakonec se mi podařilo přece najíti několik pomocníků od jednotlivých rot, kteří se po
dlouhém přemlouvání odhodlali státi se dočasnými „ulejváky“.
Personál tedy po dlouhém hledání a vyjednávání byl pohotově. Hůře však bylo
s materiálem. Nebylo tužky, nebylo papíru atd. Kapsy téměř všech zely podezřelou
prázdnotou, takže na velké nákupy nebylo ani pomyšlení.
Konečně se objevil „spasitel“, kterého br. Čermák objevil v podobě pobočníka velitele
tábora. Br. Čermák šel na něho „na ostro“. Dopadlo to dobře, neboť Čechoslováci nebyli
zmíněnému důstojníkovi neznámými – hrál proti nim někde ve Španělsku kopanou (!). Tak
byla situace zachráněna – kopaná vynesla nám kancelářské potřeby. Nebylo již třeba čekati,
až velitel transportu skončil své písemné práce, dostalo se nám každému jednotlivci nejen
tužky, ale dokonce i pera a násadky. (Dříve jsme byli nuceni tyto rekvisity si navzájem
půjčovati!)
Po dlouhém shánění osobních dat byly seznamy konečně hotovy. Zároveň se však
přiblížil den odjezdu do Francie.
Seznamy, makuláře k nim a rozkazy, vydané za pobytu v táboře, staly se základem
archivu čs. legií ve Francii. Nebylo to mnoho, leč ani to nebylo do čeho uschovat. Konečně
došel cti můj slamník, který nevím jakým způsobem jsem při cestě z Ruska zachránil. Tak
jsem převážel perně vypracované seznamy přes Canal la Manche.
Cesta byla velmi příjemná; po nějakém neklidu Kanálu ani památky. Jen reflektory,
které svítily po celou noc jak na březích francouzských, tak i anglických, nasvědčovaly tomu,
že se děje něco zvláštního. Jinak jsem měl dojem plavby někde po Vltavě.
A než jsme se nadáli, byli jsme na nádraží v Cognacu, konečné to stanici naší
jednoměsíční pouti.
Přivítání nebylo právě vábivé – přijeli jsme kolem 3. hodiny, leč musili jsme čekati, až
se vyspí velitel náhr. praporu ppl. 33, k němuž transport byl prozatím přidělen. Přišel konečně
kolem 7. hodiny. Roty byly zavedeny do jednotlivých ubikací, velitelství transportu umístěno
nedaleko od nádraží v objektu zvaném Marie Brizard.
Kancelář praporu, tak byl transport nazýván byla v prvním okmažiku umístěna
v přízemí a začali jsme ji ihned zařizovat. Zahájení vlastní práce nebylo však právě
nejslavnější, ač jsme doufali, že roty překvapíme rozkazem, psaným na psacím stroji.
S transportem přijel totiž do Cognacu zároveň i ministr dr. Beneš, který po přivítání
v Havru odjel do Paříže a odtud ihned do Cognacu. Přivezl s sebou psací stroj s českými typy,
tedy skvělý dar praporu.
Hůře však bylo, když šlo o psaní na stroji. Podobná „zbraň“ mi byla naprosto cizí
a neznámá. Ani „vševěd“ Čermák nevěděl si rady. Proto zahájeny ihned všechny možné akce,
které měly objeviti muže, který měl spasiti čest praporní kanceláře. Konečně byl objeven v br.
K. Müllerovi, myslím od 1. roty. Přišel sebevědomě, jsa si vědom své důležitosti. Ihned si
však vymiňoval, že hodlá nám „jen tentokráte vypomoci“, na trvalé přidělení prý není ani
pomyšlení. Zasedl ke stroji a začal psáti – byly asi 4 hodiny odpoledne. Jaký to byl blahý
pocit, když řádek za řádkou přibývaly. Nějaké to „překlepnutí“ již došlo milosti, nebylť br.
Müller se strojem úplně obeznámen.
Když byla napsána asi polovina stránky, prišla pohroma, a to v podobě pásky.
Postavila si hlavu, že se dál točit již nebude – a bylo po psaní!
A nyní v okamžiku, kdy br. Müller měl dokázat, že za strojem sedí plným právem,
dožili jsme se všichni hrozného zklamání. Marně jsme otáčeli všemi možnými a nemožnými
šroubky, tiskli všechny páky – pásku jsme nemohli roztočit. Byl to konec slávy! Nezbylo nic
jiného, než vrátiti se k dosavadnímu, ale osvědčenému a naprosto spolehlivému způsobu –
135
napsati totiž rozkaz rukou. A tak první rozkaz ve Francii spatřil světlo světa kolem – 23 hod.
30 min., tedy v hodinu, obvyklou pro vydávání operačních rozkazů.
Že br. Müller byl velmi „spokojen“ nemusím ani dodávat. Nechci mu nijak ubližovat,
ale myslím, že ten nešťastný rozkaz má na svědomí několik krásných vlasů br. Müllera. Leč
i přes tento nezaviněný neúspěch zůstal br. Müller mým věrným spolupracovníkem, ale jen do
chvíle, kdy se stal „ciferšpiónem“ roty. Od té doby mu praporní kancelář více již nevoněla.
Ačkoliv bylo známo, že mezi bratry je nejeden, který na stroji psát dovede, přece
nikdo nechtěl o kanceláři ani slyšet. Každý měl tolik výmluv, že z nich až hlava bolela.
Nezbylo tedy nic jiného než v prázdných chvílích, hlavně pak večer, sednouti si za stroj a bez
jakýchkoli vyučovacích metod učiti se psání. Šlo to sice pomalu, ale šlo to!
Písemná agenda rostla každým dnem. Bručívali jsme v Rusku na „bumažnoe djelo“ –
leč to nebylo nic proti písemnictví francouzskému. Kolik nových výkazů bylo nutno napsati!
Znal jsem jména snad všech příslušníků zpaměti, vždyť jsem je psal nejméně stokráte! Že
úřadování francouzko-české přineslo nám mnohou trpkou chvíli, nemusím ani podotýkat.
Mnohdy šlo až na nervy. Obdivoval jsem se věru br. Čermákovi, s jakým klidem překonával
obtíže, které se v cestu stavěly. Hlavně mu však „pil krev“ velitel náhr. praporu ppl. 33.,
s nímž se dostal nejednou do ostré debaty.
Práce v kanceláři sice přibývalo, ale pomocníků nikoliv. Každý se kancelářské práci
vyhýbal jako čert kříži. Teprve po příjezdu I. transportu dobrovolců z Ameriky byl objeven
oddaný písař na stroji, známý sportovec br. Plichta. Byl mi vřele doporučen „velitelem“
transportu bratrem Steinerem, který br. Plichtu nedovedl vynachváliti. Přestřelil velmi často –
tenkráte měl však pravdu.
Sám br. Steiner, v té době myslím šestapadesátiletý, zůstal rovněž v praporní
kanceláři. Věčně starostlivý, sháněl neustále nějakou práci, neboť do legií nepřišel se prý
„válet“. Konečně práci tu našel. Ujal se více méně samovolně výcviku trubačů a bubeníků.
Svou funkci pokládal snad za nejdůležitejší v celé armádě. Každého dne vycházel se svými
svěřenci, které vedl jako malý Napoleon. Co stížností přednesl, že ten neb onen bratr mu
špatně „foukal“ nebo na buben tloukl. Zda měl hudební sluch, nevím, pochybuji o tom, ale
poznal každý falešný tón, který po návratu do kanceláře ihned s důležitou tváří „meldoval“.
Největší starosti mu dělala otázka, jak se má zachovat, přijde-li na přehlídku nějaký
hodnostář, ať již vojenský nebo civilní. V tom si z něho nejednou „vystřelil“ třetí a poslední
pomocník v kanceláři br. Ludvík Padevět. Mohl by o tom mnoho vypravovat.
Sám klidný až do krajnosti, nejraději tlumočil své bolesti br. Steinerovi, který jej
poslouchával přímo se zbožností. Věřil br. Padevětovi jako „desateru“ a nezpozoroval snad ve
své prostoduchosti nikdy, že jej bratr Padevět dokonale „houpá“. To byla snad jediná stinná
stránka br. Padevěta, který nedovedl respektovati stáří br. Steinera a nejednou si z něho řádně
„vystřelil“. Jinak to byl velmi dobrý a milý spolupracovník, který svým humorem dovedl
mnohdy zaplašiti různé ty chmury, které se nad námi stahovaly.
Jakmile nastala citelnější chladna, stala se praporní kancelář útočištěm bratrů
důstojníků, když se vrátili ze cvičení. Nebyla to jen zvědavost po novinkách, ale hlavně
občasná prázdnota kapes, která nutila zaměniti příjemné teplo kavárenské za teplo kanceláře,
které se mnohdy vyznačovalo význačným charakterem vojenských ubikací, ale které přece jen
bylo teplem. Chápal jsem velmi dobře situaci bratří důstojníků, jimž byla vyplácena gáže ve
formě čtrnáctidenní zálohy!
Že nebyli tiši, rozumí se samo sebou, takže mnohdy úřadování bylo skoro nemožné.
Nejvážnější br. Voců nestačil ostatní ani napomínat, ani okřikovat, leč mnohdy o tom
zmiňuje, parodii na sokolskou píseň: „Věrnou stráž, vlasti, máš, je jich plná kancelář.“ To byl
povel, kterého skutečně bez výjimky poslechli a z kanceláře znenáhla se ztráceli.
Otázka definitivní organisace čs. legií ve Francii nabyla brzy konkretních forem;
jednou z nich bylo přidělení francouzských důstojníků jako velitelů rot atd. Tehdy se snesla
136
nad kanceláří atmosféra velmi dusná, která skončila dosti vážným incidentem. Rozvážností
všech důstojníků byl však incident odstraněn bez vážnějších následků, ačkoli zanechal dosti
hořkosti, která dlouho byla pociťována.
Jedním z přidělených francouzských důstojníků byl nynější generál Šnejdárek.
V rozkaze, jímž přidělení bylo oznámeno, bylo jeho jméno psáno tak, že jsme dlouho
přemítali o národnosti důstojníka, jehož Francouzi překřtili na Schneidareck. Konečně se
jednoho dne objevil v kanceláři. V domnění, že mluvím s důstojníkem francouzským, oslovil
jsem jej, místo „bratře - Ty“ francouzsky, začež se mi dostalo slova málo lichotivého, ale zato
bylo upřímné.
Příchodem francouzských důstojníků končí vlastně život Husákova transportu. Práce
se ujali důstojníci francouzští, začaly přípravy k utvoření prvního pluku (21.), jemuž v čelo
postaven pozdější velitel divise z Francie gen. Philippe.
Kancelář na Marie Brizard mizí a v jejích dosavadních místnostech se usazuje velitel
II. praporu mjr. Bourguignon.
Přípravné práce, spojené se založením 21. pluku, byly provedeny poměrně velmi
rychle. Nemalou zásluhu o to má br. Husák, který s nevšední houževnatostí lpěl na tom, aby
vše potřebné bylo připraveno ještě před příchodem francouzských důstojníků.
Bylo nutno překonati spoustu obtíží a překážek, které se stavěly v cestu, leč při
spolupráci všech se to zdařilo. Pracovalo se s chutí, třeba těžce. Inu: „Les commencements
sont defficiles.“
CELDA ZAJÍČEK:
KDYŽ JSME SE LOUČILI S COGNACEM
BYLO to na počátku června (júna) 1918, když jsme se začali objevovati na ulicích
města Cognacu v nových blankytně modrých stejnokrojích s knoflíky, označenými ČS., místo
francouzských bomb a v temnomodrých baretech. Každý z nás byl jako nová bankovka, vyšlá
právě z tiskárny, přesto, že některému byl ten nový stejnokroj trochu volnější u krku, než byl
navyklý.
Tento nový pouliční úkaz byl zkušenými starými francouzskými válečníky
vysvětlován jako neklamný důkaz toho ž na nás už taky dojde – totiž, že jsme již dosti zralí
k tomu, abychom svůj válečný výcvik uplatnili také jinde než při útocích na loukách a v lesích
kolem Cognacu.
Jejich povídání bylo pravdivé, neboť za novým stejnokrojem přišel také nový výstroj –
nové řemení, kovové umrtní značky a jiné, podle našich úsudků potřebné i zbytečné věci,
zároveň se zprávou, že se máme chystati na odchod.
Ačkoliv jsme čekali neustále na to, že nás v těch našich salonech a ložnicích
připravených z vyprázdněných zásobáren cognacu a vína, nenechají zplesnivět, přece ten
horečný chvat odchodu nás překvapoval. Otázka stíhala otázku: proč a kam, kdy a jak – ale
všechny zůstaly nepověděny, ale nezodpověděny když nám konečně bylo řečeno, že 9. června
(júna) máme po dopolední přehlídce opustiti odpoledne město, překvapila nás zase zpráva, že
ani prostná cvičení, která jsme pod vedením bratra Sedláka, amerického cvičitele ze Sokola,
nacvičili, předváděti před svým odchodem nebudeme. Byli jsme tím o jednu ilusi úspěchu
ochuzeni a teprve až v alsaském Masevause při oslavě francouzského národního svátku 14.
července (júla), provedla část bratří nacvičená prostná jako slavnostní číslo naší armády.
Zahájili jsme potom hned přípravy k odchodu nakupováním potřebných
i nepotřebných drobností, jako papírů, tužek, lístků, notýsků, nití, jehel, knoflíků atd.; nebo
137
zase odprodáváním, darováním nebo uložením kufříků, civilního oděvu, různých památek
a jiných věcí, které i vojákovi na místě jsou užitečné, ale v poli jsou jen zbytečnou přítěží
nebo vůbec je s sebou vzíti nemůže. Každý se připravoval podle svého rozumu a svých
zkušeností. Na takové přípravy žádné pravidlo neplatí, tady se uplatňují jen individuální
schopnosti.
Den odjezdu se blížil kvapem a proto každý chtěl těch několik volých večerů využíti
co nejvíce. V „kasárnách“ zůstala jen stráž a ještě snad několik neduživců nebo mrzoutů.
Ostatní se večer co večer rozběhli na všechny strany a zvláště ten večer před dnem odjezdu
šel se každý rozloučit s místem, které mu za tu dobu pobytu k srdci nejvíce přirostlo.
U někoho to byla útulná besídka, u jiného hospůdka nebo vinárna, jinde zase nádherný salon
nebo malý pokojíček a někomu stačila jen cestička na břehu šplouchájící Charenty.
Tak se i naše „parta“ sešla u „otce“ Delâge v útulném zákoutí vesnice Crouinu,
předměstí to Cognacu, rozkládajícím se na pravém břehu Charenty, aby se s naším denním
zásobovatelem dobrého vína a se společností tam se scházející rozloučila. „Otec“ Delâge měl
nejen dosti četnou rodinu a vždycky dobrý humor, ale také za krámkem, v kterém prodával
smíšené zboží, víno a likéry, pěknou jizbu, v které jsme se za starým dubovým stolem
scházívali, abychom s mírou a ohledem na stav našich kapes zkoušeli jakost jeho zásob,
jejichž cena byla pro nás úplně přijatelná. Mimo nás chodívali tam také i sousedové
a sousedky – starší i mladší – s kterými jsme tam navazovali česko-francouzské přátelství bez
representace a vlivu Svazu národů, ale zato za zpěvu písní v družné náladě.
Častokráte jsme to přetáhli, ale vždycky nám to dobře dopadlo, neboť naše „kasárny“
nebyly žádnou pevností a my přicházeli vždycky bez hluku.
Přišli jsme se sice ten večer rozloučit už definitivně, ale když se mezi nás dostavil
bratr, mající spojení s kanceláří (roznášením rozkazů) a řekl nám, že se pojede místo
odpoledne až večer, usneseno jednomyslně, že se ještě odpoledne před odchodem sejdeme
znovu naposledy, aby rozloučení bylo za účasti všech známých sousedů a sousedek, protože
v neděli mají k tomu čas. „Otec“ Delâge slíbil dáti k tomu něco k lepšímu.
Slovo mělo býti učiněno skutkem hned po přehlídce vojska a po obědě. Slíbili jsme
všichni, že se jistě dostavíme.
Člověk míní, ale velitel u vojska může měnit, třeba i ten nejnižší. Tak se také i mně
ujednaný plán loučení měl zhatit. Když jsem totiž přišel do „kasáren“, oznamoval mi bratr
mající službu, že jsem určen na druhý den k tomu, abych po obědě svázal svůj raneček a šel
nakládat vozy. Potom jsem měl podle dalšího rozkazu zůstat hlídati naložené vagony na
nádraží.
Rozkaz je rozkaz a zůstane rozkazem, třeba i v bratrské armádě. Výmluva neplatí –
poslouchat se musí. Přesto však dlouho do noci jsem přemýšlel o tom, zda by se to snad
nedalo nějak ošidit, ale marně.
Časně zrána nastalo šněrování toreb a zkoušení stejnokrojů, aby každý byl jako ze
škatulky a dojem celku nezkazil. Na nic se však při tom tolik nebručelo, jako na rozkaz, že na
parádu máme obléci pláště se zahnutými šosy, tak, jako chodívali Francouzi. Bluza pak se
měla nésti pod víkem. Rozkaz ten byl však z vyšších úst pronesen, tak nebylo jej možno
měnit. Konečně, vždyť naši předkové nosívali na parádu také kožichy a ostrostřelci
medvědice v největším parnu, tak proč bychom se také i my nemohli jednou důkladně ohřát,
když to někomu radost působí. A šlo to.
Slunečko zrovna jako by to tušilo, že jsme se stali něčí obětí, líbalo nás za to svými
paprsky tak důkladně, že několik bratří ulíbalo až k bezvědomí. „Torba“, které naše záda
musila zase navykat, řádně přiléhala a my stojíce dlouhou dobu, dobývali jsme v potu tváře
chléb svůj.
Všechno má svůj konec a také jej má i takové slavnostní povídání. Ještě dobře, že po
něm zahrála nám při přehlídce řízný pochod naše hudba, která vehnala život do nohou stáním
138
ztrnulých a my jsme šlapali při přehlídce po cognackém sportovním cvičišti měli za sebou
a na silnici po řádném oddychnutí s naší oblíbenou písničkou: „Toč se, toč se kolovrátku – toč
se pěkně, toč...“ šlapali cestu městem k „domovu“. Nitka snad na nás nezůstala suchá – šli
jsme jako z parní lázně – ale dobře to dopadlo.
Po návratu jsem se ihned převlékl a utíkal jsem přímo do Crouinu, abych se se
známými rozloučil sám, oznámil jim svůj osud a odevzdal jim napsané listy, adresované
matce a přítelovi, které slíbili odeslati, kdybych se snad z boje nevrátil. Loučení bylo krátké,
ale srdečné. Musil jsem jim slíbiti, že jim budu psáti, což jsem také činil, a že příjdu na
dovolenou do Cognacu, až ji jednou dostanu; k tomu však nedošlo.
V „kasárnách“ už mne pohřešovali, když mě nemohli dlouho nalézt. Rychle jsem se
naobědval, vzal na sebe svou „torbu“ a hnuli jsme se k nádraží, na práci, jak zněl rozkaz.
Vozy byly dosti brzo naloženy na vagony a my, usednuvše ke svým puškám,
složeným v „kozlík“, čekali jsme na další rozkazy, provádějíce zároveň střežení!
Bylo nám divné, že ačkoliv už se nám ta doba sedění zdála příliš dlouhou, žádný oddíl
nezačínal odchod příchodem na nádraží. Dostalo se nám o tom vysvětlení, když za námi
přinesli večeři – ovšem ještě brzo rozdanou, neboť i bratři kuchaři musili se připravovati
k odchodu a uvařili ji hned po obědě. Vysvětlení to nás mile překvapilo, neboť nám bylo
pověděno, že se vyjede až někdy o půl noci a my že budeme brzy vystřídáni; což se také stalo
za necelou půlhodinku došli druzí k střežení a nám bylo dáno na vybranou, zda chceme
zůstati již na místě nebo se vrátiti k rotě a s tou večer přijíti na nádraží znovu. Ovšemže jsme
se rozhodli pro druhé. Složili jsme v kasárnách svá břemena a rozběhli jsme se na všechny
strany.
Já jsem spěchal znovu přes most do Crouinu, abych tam překvapil loučící se „partu“.
Seděli v zahrádce kolem stolu a plno sousedů a sousedek s nimi ve veselé náladě. Také ještě
venku stáli nekteří sousedé u zdi a naslouchali zpěvu našich hochů. Zdaleka už jsem slyšel
barytonový hlas bratra Říhy, zpívajícího svoji zamilovanou písničku: „Když jsem šel za
pannou...“ příchod můj uvítali všichni s jásotem a v zábavě se pokračovalo dále.
„Otec“ Delâge se dal vidět. Na stůl dal donésti ze sklepa několik lahví starého
„bordeaux“, které dal na rozloučenou bezplatně, a hoši se činili jak náleží, aby zábava nestála.
Když se začalo šeřit, bylo nutno pomýšleti na odchod. Srdečně jsme se rozloučili se všemi
a za přání šťastného výsledku naší akce i návratru ve veselé náladě jsme opuštěli společnost.
Když jsme se octli na ulici za neustálého volání šťastné cesty, zavolalo na mne
děvčátko, které nejednou zpovzdálí naslouchávalo našim písním, že mi dá růže na okrášlení
vagonu. Rád jsem přijal jeho nabídku a šel jsem do zahrady plné kvetoucích růží všelikého
druhu. Nařezalo ty nejlepší a nejvíce bylo z nich malých rudých růžiček, které se v celých
hroznech houpaly na keřích a které v šťavnaté zeleni a světlých družkách svých byly jako
kapky krve, vylévané na bojištích světa. Snad proto jich tam dala nejvíce, že jí připomínaly
symbol utrpení a také snad i jejího otce, který krvácel kdesi na bojišti. Vidím-li kvésti ty malé
rudé růžičky kdekoliv, vždy si vzpomenu na náš odchod z Cognacu a na tu malou dárkyni,
jejíž kytice vzrostla pak stálým přidáváním růží od jiných dárců cestou Crouinem tak, že jsem
ji sotva nesl.
Hoši v „kasárnách“ už chtěli pro nás jíti, když jsme dlouho nepřícházeli, a přivítali nás
s jásotem, vidouce nás s kyticí přicházeti. Hned se dali do jejích rozbírání a já zase jsme se dal
do vína, které mi nalili do šálku v mé nepřítomnosti a které mělo býti na cestu. V rozveselené
náladě jsem je vypil a usnul jsem pak nato spánkem spravedlivých tak důkladně, že ji to dalo
dosti práce, než mne vzbudili na vypravili na cestu.
Byla noc temná, když jsme opouštěli Cognac, ukolébaný v klidný spánek, vyjma
několik černých bdělých děvčátek, která si odepřela spánek a vytrvala u nádraží až do samého
odjezdu jimi milovaných Čechoslováků. – Snad později vyprovázela i druhé – z lásky k těm
prvním. Z vagonu na rozloučenou jim zněla píseň útěchy:
139
„Neplač, holka, nenaříkej, usuš slzy,
však ty na něj zapomeneš jistě brzy,
zapomeneš na milého –
za týden se zamiluješ do jiného.“
Zdalipak si vzpomenou teď po deseti letech na ten večer loučení, když sedí někde
v kruhu rodiny, odpočívajíce po celodenní lopotě na lavičce u keře kvetoucích růží? Snad si
ani nevzpomenou.
My však všichni „jedenadvacátníci“ rádi sobě časem vzpomeneme na kolébku naší
armády a mnohdy s povzdechem, že kdyby nám to poměry naše dovolovaly, zajeli bychom se
tam ještě jednou podívat.
Bohužel to u většiny nejde a proto se musíme spokojiti jenom svou návštěvou ve
vzpomínkách. Radost skutečné návštěvy musíme ponechati jiným – šťastnějším. Ti tam od
nás donesou všem pozdravení.
B. KAŠPAR:
Z NAŠICH FRONT
Na frontě v Alsasku.
TŘETÍ den po slavné přísaze odešel 21. pluk z Darney do vojenského ležení na
alsaské frontě do Mortsviller a byl zařaděn do 53. francouzské divise. Hned po přehlídce
odjeli velitelé praporů i velitelé rot na frontu u Sentheimu. Po jejich návratu šli pak mladší
důstojníci a poddůstojníci za vedení poručíka Matičky obhlédnout frontu, kam měl být pluk
v příštích dnech zasazen. Před odchodem do zákopů vykonal ještě 21. pluk sokolské cvičení
v městě Massevaux. Přítomní vojenští i civilní hodnostáři a obyvatelstvo, jež se tu
shromáždilo v počtu asi 5000, odměnilo výkon vojska velikými ovacemi.
Konečně odcházíme do zákopů první linie. Úsek fronty, který obsadil 21. pluk, byl
v hornaté krajině, z větší části porostlé hustým listnatým lesem. První prapor 21. pluku, zaujal
místo od Aspach Le Haut až pod německý Kreuzwald u Michelbachu. Fronta byla již na
bývalém území německé říše. Druhá četa první kulometné roty, u níž jsem byl, zaujala své
místo před vesnicí Aspach Le Haut, kde byl vybudován silný opěrný bod. V zřícenině stodoly
bylo postaveno z betonu kulomenté hnízdo, jehož vrch měl podobu obrovské koule. Tu
postaveny dva kulomety, jež byly stále nabity. Stráž, která se tu střídala každé dvě hodiny,
byla sice v bezpečném úkrytu, ale nedostatek světla, stále přítmí a přílišná ostražitost, které
zde bylo vzhledem k důležitosti tohoto bodu potřebí, vyčerpávala stráže více než služba ve
volném terénu. Fronta byla poměrně dosti klidná, což nás mnoho netěšilo, neboť jsme byli
připraveni na čilejší úsek. Opravovali jsme zákopy, jež tu nebyly valné, neboť zde nebylo již
delší čas větších bojů. Činnost obou vojsk se omezovala na hlídky a tu větší, onde menší
přestřelky.
Po našem příchodu, bylo však v krátkém čase jinak. Když jsme se náležitě seznámili
s terénem, byly vysílány hlídky, které často vyrušily Němce v samých zákopech. Ani Němci
ovšem nelenili a opláceli nám stejným dílem. Tak se vytvořil čilý úsek, kde se často
i dělostřelectvo hodně rozhovořilo. Zde jsme poznali, jak důležité jsou masky proti otravným
plynům a jak třeba mít zručnost v jich nasazování. Stříleliť Němci každou druhou ránou
otravné plyny.
140
Ještě jeden vytrvalý nepřítel nás tu neustále sužoval, byly to krysy, jichž zde bylo
tisíce; byly všude, v abris, v zákopech a nebylo možno ani spát. Veškeré naše snahy vyhladit
je byly marné.
Roty se střídali, šly do zálohy do Burbachu, kulometná rota však zůstala dále
v zákopech. Vybrané mužstvo, složené ze samých Sokolů, odjíždí na slavnosti do Paříže (pád
Bastily). Způsobilo to velitelům rot dosti potíží, neboť nikdo nechtěl jíti dobrovolně z fronty,
aby nebyl považován za „ulejváka“. Po pařížských slavnostech prinášely francouzské
časopisy dlouhé články o Čechoslovácích, plné chvály.
Úsek naší fronty, stále více a více oživoval, výzvědné hlídky vyvíjely neustále větší
činnost, procházely neustále územím mezi oběma frontami. Došlo i k boji mezi hlídkami, pro
naše hlídky skončilo to však vždy dobře. Měsíc uběhl jako voda a první prapor se odebral na
odpočinek do Bourbachu. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme slyšeli v denním
rozkaze, že máme jít do Belfortu do kursu. Nechtělo se nám, ale nic neplatilo, museli jsme jít,
60 mužů od prvního praporu. Roty měly odpočinek a my měli louskat teorii. Po příjezdu do
Belfortu byli jsme ubytováni v kasárnách, v nichž se konal kurs. Bylo zde mnoho vojska,
samí nováčkové, kteří byli na vojně teprve asi 9 neděl. Byla to důstojnická a poddůstojnická
škola, instruktory byli důstojníci i poddůstojníci, samí zkušení válečníci, několikrát ranění
a všichni již vyznamenaní. Druhý den presně v 8 hod. se nastupuje a po krátkém hlášení
jdeme společně s francouzskými vojáky na cvičiště, kam přišel za malou chvíli velitel školy.
Po přehlídce prohlásil, že o nás již slyšel, že jsme dobrovolníci a že jsme přijeli z fronty.
Proto doufá, že jsme již dostatečně vycvičeni, abychom nemusili dělat začáteční výcvik.
Cvičili jsme na zkoušku sami pod jeho dozorem, odpoledne zkoušel pak teorii jednotlivých
zbraní. Druhý den už jsme měli polní cvičení opět pod jeho dozorem, byl velice spokojen
a řekl, že podle programu je pozítří střílení na střelnici, a budeme-li míti dobrý výsledek, že
bude naše školení odbyto. Po této zprávě, ač jsme byli velmi unaveni, když jsme šli večer ze
cvičení, jsme si zanotovali „Spějme dál“. Francouzi celí udivení hleděli, jak můžeme při
pochodu zpívat, aniž se mateme v držení správného kroku. Protože jsme i při pohovu stále
udržovali krok, domnívali se, že chodíme neustále v pozoru. (Francouzské vojsko drží krok,
jenom když jde v pozoru.) Na střelnici jsme obstáli výborně, byli jsme nejlepší ze všech.
Střelbě byl přítomen posádkový velitel generál, který se bedlivě díval, hlavně při
střelbě z kulometů. Střílelo se na tři serie, na klečící, na ležící a na pobíhající figury z volného
kulometu (nezablokovaného), na každou serii jeden pás (24 nábojů pro každého střelce).
Rozstříleli jsme několik figur, francouzští vojáci, žáci poddůstojnické školy, mohli na nás oči
nechat. Major, velitel školy, byl velmi spokojen a neskrblil chválou. Při zpáteční cestě jsme
šli první a musili jsme celou cestu zpívat. Druhý den nás na cvičení ještě vyzkoušel ve střelbě
z opakovací pistole, při čemž jsme také skvěle obstáli. Tím se skončilo naše školení a chodili
jsme na cvičiště a cvičili jsme bez dozoru.
Večer byla v devět hodin večerka, ale v 8 hod. musil býti již každý v kasárnách, my
však jsme dostali až do devíti, což jsme si často samovolně prodloužili a stráž i dozorčí
důstojník obyčejně zahmouřili oči. Tak se nám v obávaném kurse dařilo dobře k všeobecné
spokojenosti.
Město Belfort byl důležitý bod na alsaské frontě; byla tu pevnost a koncentrace všech
možných vojenských velitelství. Německá letadla, která sem lítala téměř každou noc, pobořila
tu již hodně domů. Večer se na ulicích nesvítilo a v domech musila býti okna pečlivě
opatřena, aby světelná zář nepronikla. Z fronty hlásili sem, když ji německá letadla přelétla.
Na pevnosti vystřelili dvě rány z děla a trubači budili obyvatelstvo, které se pak skrylo ve
sklepích a úkrytech zvlášt k tomu účelu vybudovaných. Na nádraží jsem viděl nástup mladých
chlapců-nováčků, jak odjížděli k plukům. Mnohého doprovázela celá rodiny. Stařec vyprovází
syna na vojnu. Buď řádným vojákem, mává kapesníkem a dívá se smutně za odjíždějícím
vlakem, který mu odnáší již třetího syna. Není tu snad ani jediné rodiny, která by neměla
141
padlého vojáka. Všude je vidět velký nedostatek mužů. Čas rychle ubíhá a již zase se
připravujeme na odjezd k pluku. Pookřáli jsem zde mezi městským obyvatelstvem a odnášíme
si z Belfortu nejpěknější vzpomínky.
Po příjezdu k pluku šel první prapor opět do zákopů na jiný úsek vedle Aspach Le
Haut do Michelbachu. Byli jsme v druhé linii, ale pohotovost zde byla velmi přísná a často
jsme tu stříleli nepřímou střelbu do německé linie. Za týden jsme vystřídali druhý prapor
v první linii a nastala zase přísná služba v zákopech. Přišli tmavé a deštivé noci, takže zákopy
byly plné vody a bláta. Plouhali jsme se jimi ve vysokých gumových botách a služba tu byla
velmi nebezpečná. Mezi naší a německou frontou je nádraží, t.j. bývalo tam, dnes tam nejsou
snad ani základy. Za ním pak Kreuzwald, kde byly již německé zákopy. Měli jsme dvě abris
(podzemní úkryty), byly však již dosti sešlé. Opravili jsme je i zákopy a kulometná hnízda
opevnili, jak bylo za daných okolností jen možné. U každého kulometu stál jeden voják, který
byl po dvou až čtyřech hodinách vystřídán, u abris pak stál také voják a četař, velitel čety.
Stráže od kulometů měly zvláštní telefon: natažený drát a na jeho konci před abris byl udělán
zvonek z roztrženého šrapnelu. Každý měl jiný zvuk a tak v čas nutnosti se vědělo hned, od
kterého kulometu se zvoní.
Pěší roty vysílaly výzvědné hlídky, které se plížily za tmavých nocí až k německým
zákopům.
Německé dělostřelectvo silně postřelovalo naše zákopy. Těžké miny zle řádily v naší
linii a nejhůře bylo v noci. Stalo se často, že nám zničily do rána celé zákopy a opravovat je
bylo v noci velice nesnadné, neboť celá fronta byla zahalena otravnými plyny a v maskách se
těžko pracovalo. Ve dne přiletěli letci a fotografovali celou linii, takže co se nespravilo do
rána, musilo zůstat tak, jak bylo, až do příštího dělostřeleckého boje. Po letadlech jsme
nemohli střílet, abychom neprozradli své posice. Plyny stříleli Němci často a tak silně, že
jsme byli nepřetržitě až třináct hodin v maskách. Bylo již hodně bratrů otrávených, ale u naší
druhé čety jsme měli štěstí. Neotrávili dosud nikoho.
Při samém lopocení čas rychle ubíhal; šli jsme do zálohy a za týden zase do
Michelbachu do druhé linie. Připravoval se výpad do německých zákopů. Přihlásilo se k tomu
tolik dobrovolníků, že nebylo možno ani všechny vzíti. Po dokonalém promyšlení a přípravě
nastal den, kdy měl být výpad podniknut. Časně ráno začalo dělostřelectvo postřelovat
německé zákopy po deset minut. Jiné baterie střílely za německé zákopy, znemožňujíce tak
příchod zálohy. Kulometčíci druhé kulometné roty, jež byla tehdy v první linii, spolu
s kulometčíky první kulometné roty, chránili nepřímou střelbou boky postupující části. Za
hodinu se výprava vrátila a dělostřelectvo i kulometčíci zastavili palbu. Každý čekal
s napětím, s jakou se bratři vrátí a jaké měli ztráty. Výpad se zdařil. Vrátili se všichni, ani
raněn nebyl nikdo a přivedli dva zajatce, vojína a šikovatele. Oddechli jsme si, neboť to byla
velmi nebezpečná výprava. Šlo zde nejen o zranění nebo zabití bratrů, ale mohli upadnout,
kdyby se výprava nezdařila, i do zajetí, a to byl nejhorší osud. Výpravu vedl poručík Pán.
U velitelství divise byli nanejvýš spokojeni, neboť zde podobného úspěchu ještě neměli, a ani
tentokráte takový úspěch, jaký jsme měli, asi nečekali.
Němci zesílili své vojsko, jež stálo proti nám a přímo zuřili. Zkoušeli vše možné, aby
rozvrátili vzornou kázeň, kterou jsme měli. Tak nám posílali v granátových nábojích letáky,
které po výbuchu zvláštních granátů vyletěly na zem neporušené a daly se čísti. Byla to ubohá
čeština. Naši to opravili a touž cestou poslali zpět. Výsledek nebyl žádný, naopak, ještě nás
přiměli k větší činnosti. Postřelovali naše zákopy po tomto svém neúspěchu otravným plynem
yperitem. Někdy tu nepomohla ani maska, neboť yperit popálil i kůži. Tekutina, která se
vypařovala, působila několik dní a tak nikdo nevěděl, kdy a kde může býti otráven. Tak se stal
z někdejšího klidného úseku dosti nebezpečný kousek fronty.
Konečně jsme měli býti vystřídáni 22. čs. plukem, který byl u Massevaux. Důstojníci
22. čs. pluku již přehlíželi naše zákopy první i druhé linie. Než francouzské armádní
142
velitelství určilo jinak; 53. divise, jejíž částí byl 21. a 22. čs. pluk, měla odejít na jinou část
fronty. Byli jsme rádi, že jsme opouštěli alsaskou frontu, neboť v této zákopové válce jsme
nemohli nikterak rozvinout větší činnost.
Přišly francouzské pluky a zaujaly naše místo, my pak asi 23. srpna až 15. září jsme
odcházeli ze Sentheimu přes Giromagny do Champagne a odtud pak vlakem přes Chalons do
Avize. Z Avize pěšky do Guis a po třídenním odpočinku nastupila čs. brigáda dlouhý, únavný
pochod zničeným územím. Strádání na tomto pochodě bylo veliké, a to jak tělesné, tak
i duševní. Silnice byly stálými dešti a velkou frekvencí plné bláta. Tábořilo se v bídných
válkou zničených lesích a ani tu nebylo jistoty před německými letadly. Čím více jsme se
blížili k frontě, tím horší byla i cesta. Města zničeny až do základů, katedrály a jiné památné
budovy byly rozmetány, zámky, kostely, vše, co jen se dalo rozbít anebo spálit, vše Němci
zničili. Silnice byly vyházeny velikými minami do povětří, lesy, zahrady byly pokáceny, ba
ani hřbitovů neušetřili, ani mrtvým nedali pokoj. Krajina, kudy Němci ustupovali, byla tak
dokonale a plánovitě zničena, že v noci bylo jen stěží poznat, procházíme-li bývalou vesnicí
nebo pustou, nikdy předtím neobydlenou krajinou.
Po válce bude zde třeba pilné práce několika generací, aby vybudovaly to, co Němci
v své zlobě za tři léta zničili. Vždyť jen zjistit bývalý katastr jednotlivých obcí a měst bude již
téměř zázrak. Země je tu přeházena na pět metrů hluboko, někde i více. ohromné řady
ostnatých drátů, jež se táhnou po celé délce zákopů, do hloubky několika kilometrů vypadají
jako železné lesy. Obrovské díry v zemi, kam by se vešla jistě celá rota. Na rozstřílených
silnicích jsou položeny silné trámy, aby se mohlo po nich jezdit, a tak to jde stále. Města
i vesnice, které Němci na svém ústupu zapalují, ozařují obzor do veliké dálky. Jsme již
dlouho na pochodu a stále se to střídá, zákopy, veliká pole ostnatých drátů, rozbité silnice,
rozmetaná města a vesnice, pokácené lesy a zničná pole.
V této zničené krajině jsme měli zasáhnouti dvakráte do boje, na řece Vasles a u města
Hermonville. K boji však nedošlo, neboť Němci pro neúspěch na vedlejších bitevních úsecích
musili sami ustoupit. Dobrá nálada, která nás dosud přes všechny trampoty na tomto pochodu
neopustila, však způsobila, že zlé huby říkaly, že Němci, jak spatřili naše plukovní
dělostřelectvo, ihned ve zmatku zbaběle utekli. Naše plukovní dělostřelectvo se skládalo totiž
ze dvou malých 37 mm děl. Říkali jsme jim také Velká Berta, podle té, kterou Němci
obstřelovali Paříž. V bojích v první linii se však velmi osvědčilo a po čas bojů o Slovensko
bylo to často jediné dělostřelectvo, které měl náš pluk k dispozici. Z Hermonville do
Mourmelonu, kde jsme se konečně zase po dlouhém čase setkali s bratrským 22. čs. plukem,
odvezli nás na vojenských automobilech. Jeli jsme také přes starobylou slavnou Remeš, tu
jsme měli zase příležitost vidět práci ničitelů staré kultury. Ačkoliv byla noc, přece jsme
viděli, jak je krásná remešská katedrála z větší části pobořena. Po odpočinku ani ne
dvanáctihodinném pochodujeme již zase ze Somme-Py rozbitými silnicemi až do nedalekých
lesů, kde jsme se utábořili. Pak následoval velký pochod přes Hindenburgovu linii, kde zajatci
zakopávali mrtvé vojáky německé i francouzské z posledních bojů. Pochod trval celou noc za
neustálého lijáku nejhorší krajinou, jakou jsme dosud viděli. Proto se stalo, že již začali
u některých rot reptat, z čehož pak byly nepříjemnosti.
U prvního praporu však jsme kleli jen potichu, neboť velitel pluku, francouzský
důstojník plukovník Gillain, ačkoli nebyl již mlád, šel neustále v čele pluku pěšky a jen tu
a tam vsedl na koně, aby obhlédl zadní voj pluku. Kterýsi voják prohodil, že ten náš dědeček
jde neustále pěšky a snad ho ani nohy nebolí. Plukovník však jeho slovům rozuměl a hned
odpověděl, ano, ano, dědeček má dobré nohy, musíme tam brzy být, je nás tam třeba.
Plukovník Gillan naučil se nejlépe a nejdříve česky ze všech francouzských důstojníku, kteří
byli přiděleni k 21. čs. pluku. Nejenže se s vojáky česky dorozuměl, ale uměl i česky veleti
a snad nejlépe pochopil duši československého dobrovolníka, který v cizí zemi přinášel oběť
143
na oltář své vlasti. Byl mezi námi velmi oblíben a proto jsme mu říkali náš dědeček.
A vzpomínkou naň končím zatím tuto črtu.
Od Terronu až po návštěvu presidenta u Darney.
Po namáhavých pochodech byla 53. divise, přidělena k IV. armádě. V noci 5. října
vystřídal 21. čs. pluk francouzské vojsko na řece Aisně u Vouziers. První prapor, jehož
velitelem byl major Otakar Husák, dostal za úkol obsadit a udržet návrší před Terronem nad
řekou Aisnou a kanálem. Druhá četa první kulometné roty byla umístěna nad řekou blízko
farmy Echarson. Hned ráno však jsme shledali, že naše postavení není zrovna nejlepší. Stráň
porostlá křovinami byla s protějšího návrší nad Terronem Němci bedlivě pozorována a čas od
času postřelována z kulometů. Za námi bylo holé pole, které bedlivě střežil německý
pozorovatel z balonu. Za neustálého deště začali jsme prohlubovat a opravovat chatrné
zákopy. Druhý den, jakmile přestalo pršet, přiletěli se nám představit němečtí letci
a ofotografovali si celou naši linii. Střílet po nich nebylo možné, neboť bychom prozradili
naši posici.
Československá brigáda měla přejíti do útoku. Záložní čety nám nosily celý stoh
munice a 20. října v noci měla první rota s 3 četou první kulometné roty pod velením kpt.
Šidlíka obsadit Terron. Druhá četa první kulometné roty měla za úkol obstřelovat protější
stráně nad Terronem. Němci však podnikli prudký útok a vytlačili oslabený již 319.
francouzský pluk z posic, kterých 18. října dosáhli. Ráno podnikli Němci znovu velký útok na
Terron a podařilo se jim po delším úsilí vytlačiti první rotu z Terronu. Naši však sebrali znovu
své síly a nenadálým protiútokem zmocnili se opět vesnice. Německé vojsko po krátkém
odpočinku přešlo opět v protiútok, který se nezdařil, neboť naši vojáci se houževnatě bránili
a kulometná palba z německé linie zle řádila. Němcům však velice záleželo na tom, aby
dostali znovu Terron do své moci. Nové tři prapory zesílily německou útočnou linii.
Zahájili třetí útok s takovou silou, že šli v několika řadách za sebou a německé
dělostřelectvo pracovalo s největším napětím svých sil. Při pozorování kulometné palby jsme
dobře viděli, jak se německé vojsko, jako by přímo ze země vyrůstalo, hnalo zuřivě znovu na
Terron. Bylo jich tolik, že naše zbraně na to nestačily. První rota měla již citelné ztráty a byla
již velmi unavena dvěma předešlými útoky, nevydržela tohoto náporu a ustoupila před
vesnici. Dvanáct hodin vzdorovala tato malá jednotka třem německým praporům.
Druhá četa první kulometné roty, přesto, že byla silně postřelována německým
dělostřelectvem, vydatně střílela na protější stráně, při čemž byl raněn hned ráno velitel čety,
četař František Toušek a americký Slovák Lamač. Velení čety převzal nejstarší desátník,
zástupce velitele čety. Němci neustále postřelovali naši linii nejen granáty, šrapnely
a kulomety, ale od samého rána nás sužovali otravnými plyny tak, že jsme musili neustále
bojovat v maskách, což bylo nenejvýš obtížné. Německé dělostřelectvo použilo děl všech
možných ráží a střílelo prudce, že údolí před Terronem bylo zahaleno kouřem a plynem po
celou dobu útoku. Vyklizení Terronu zkrušilo nejen velitelství, ale každého našeho vojáka.
A proto jsme s uspokojením přijali rozkaz velitelství pluku, že Terronu musí býti dobyto stůj
co stůj.
Po poledni útočil celý první prapor znovu na Terron a kulometčíkům nastala tuhá
práce. Po lávkách jsme přešli řeku i kanál. Musili jsme přejíti údolí a velikou louku, kterou
Němci s protějších strání zuřivě postřelovali. Před vesnicí roty prvního praporu přímo
proletěly nepřátelskou palbou a překvapily Němce, kteří spoléhali, že kulometnou
i dělostřeleckou palebnou přehradou nikdo nepronikne. Při opuštění Terronu zůstalo tam
několik našich bratrů, kteří již nemohli uniknout k našemu vojsku. Schováni v zříceninách
domů, očekávali svůj osud s ručním granátem v ruce. Při odpoledním útoku však vpadli
Němcům do zad a způsobili tak velký zmatek v jejich řadách. Nastal tu boj proti veliké
144
přesile, ale čs. vojáci bojovali tu tak statečně, jak jen vlastenecky nadšené vojsko může
bojovati, a po dvouhodinném prudkém boji utíkalo zděšené německé vojsko do svých
dřívějších posic. Poručík Matička, velitel první kulometné roty, a poručík Plíva, velitel 2. roty,
jejichž roty byly první v Terronu, ihned určili místo svým vojákům, čímž byla narychlo
vytvořena první linie. Ihned beze slova zaujal každý své místo k obraně dobyté vesnice,
kdyby snad Němci hned zase podnikli protiútok. K obloze vyletěly tři veliké červené hvězdy,
které hlásily velitelství, že je určeného cíle dosaženo. Terronu bylo dobyto a byl obsazen čs.
vojskem. Naše místo u farmy Echarson převzala druhá kulometná rota.
Při přechodu údolím před Terronem určeno naší druhé četě místo blízko farmy
Macquart a vedle nás pak byl již 319. francouzský pluk. Brzy však přišla spojka a přinesla
rozkaz velitele roty, abychom zaujali nové místo na levém křídle severně před vesnicí. Znovu
jsme musili projíti otevřeným terénem okolo hřbitova. Němci použili všech možných zbraní,
aby nás ve vesnici přímo rozdrtili a znemožnili nám tak další obranu tohoto důležitého bodu.
Před vesnicí nad hlubokým úvozem jsme postavili první kulomet, asi 200 m od něho
k zřícenině domu druhý. V noci pak přišly další části třetí roty a vyplnily mezery bojovými
skupinami. Zbytek noci jsme ztrávili kopáním úkrytů proti dělostřelectvu a letadlům. Ještě za
noci přehlédl velitel roty celý úsek a dal disposice pro případ německého protiútoku. Ráno
vyvíjeli Němci zase velkou činnost, dělostřelectvo postřelovalo první linii Němci se chtěli
opět zmocnit vesnice, což však se jim nezdařilo. Německá pozorovancí letadla přiletěla, aby
prohlédla pole před Terronem. Přiletěla po každé hned po dělostřeleckém boji, takže jsme jen
stěží mohli opravit své úkryty, pošramocené dělostřelectvem. Střílela z kulometů a těžko bylo
před nimi se skrýti, neboť celá hejna létala tak nízko, že bylo lez pozorovat jejich obličej i šat.
Po dvoudenním dělostřeleckém řádění zkusili Němci 23. října zase protiútok ale
nezdařil se jim. Dělostřelecká palebná přehrada a pak kulomety druhé kulometné roty zmařily
německé úsilí ještě před Terronem. Tři dni střílelo německé dělostřelectvo na Terron, to však
bylo pouhou předehrou, neboť s 23. na 24. října přímo zasypali naši linii i vesnici granáty,
šrapnely, kulometnými střelami i otravnými plyny. Od 11 hod. v noci stříleli nepřetržitě do 6
a půl hod. ráno. Trosky domů byly rozmetány až do základů. Krovy domů hořely tak, že byl
náš úsek dokonale osvětlen. Mezi polní děla mísilo se hřmění dalekonosných děl veliké ráže
a jejich střely se strašlivým hukotem se blížily k naší linii, kde ohromné výbuchy drtily celé
okolí. Tato noc byla nejhorší ze všech, které jsme v Terroně prožili. Den co den byly naše
ztráty velké, ale tato noc si vyžádala mimořádných obětí. Velitel druhé roty, poručík Plíva,
byl zabit velkým granátem, a to byla ztráta veliká, neboť nejenže byl u vojska oblíben, ale byl
to důstojník výborných schopoností. Německé dělostřelectvo nepřestalo v ničivé palbě a naše
síly se ztenčovaly den ode dne a víc a více.
25. října vystřídala 6. rota, která dosud byla částečně v záloze, některé části první
a druhé roty, první kulometná rota však zůstala dále na svém místě. Naše postavení v Terroně
nebylo zrovna nejlepší, neboť při neustálém boji jen stěží bylo možno zásobovat posádku
střelivem i stravou. Zásobování vycházelo z vesnice Loisy a odtud pak přes řeku, jejíž
přechody byly neustále bombardovány, po silnici do Terronu. Tato cesta byla značně delší než
údolím, ale tím se již nedalo projíti, neboť Němci prorvali kanál a zatopili tak naše pozadí
i nejkratší cestu do vesnice. Zásobováni jsme mohli býti jen v noci, a to za velikého nebezpečí
a obětí na životech našich vojáků. Němci se opět pokusili prorazit naši frontu, čímž nás chtěli
sevřít v ničivý kruh své palby. Než i toto úsilí se ztroskotalo o houževnatost našeho vojska.
Noci míjely tu za ničivé palby velmi pomalu, celý pás mezi naší a německou linií byl neustále
osvětlován německým i naším vojskem. Den co den se tu střídaly dělostřelecké boje s takovou
prudkostí, že se pobočník 319. francouzského pluku, který sousedil s prvním praporem 21. čs.
pluku, přišel osobně přesvědčit k bojovým skupinám k farmě Macquart, jeli-ještě Terron čs.
vojskem obsazen, neboť není prý možné, aby tam kdo vydržel, a je-li vůbec kdo z terronské
posádky ještě živ.
145
Byli jsme stále ještě před Terronem na přední stráži, když v noci 29. října přinesl
velitel roty poručík Matička s nasazením vlastního života zprávu, že doma je převrat a že
československá samostatnost jest již uskutečněna. Naši radost nelze popsat, nevím, jak
bychom byli jásali, kdybychom nebyli bývali na úseku tak exponovaném. Naši nevýslovnou
radost však kalil pohled na čerstvé rovy padlých bratří, kterým osud nedopřál, aby uviděli
ovoce svého úsilí.
Náš pobyt v Terroně se chýlil ke konci. Měli jsme býti vystřídáni francouzským
vojskem. Poslední noci byly již proti dřívějším poměrně klidné. Podle daných disposic měli
jsme býti vystřídáni 31. října a tak se i stalo. Vystřídáni jsme byli v největším klidu, po čatách
přicházeli francouzští vojáci a přebírali náš úsek. Došlo i na naši četu. Spojka přivedla
francouzského důstojnického zástupce, který nás měl se svou četou vystřídat. Než neshodli
jsme se. Stalo se totiž u nás dosti často, že jmenovaní velitelé čet neměli přišity své službení
hodnosti a tu Francouz nechtěl věřit, že má co činit s velitelem čety. Pak konečne nechtěl
věřit, že tento kus úseku hájila jen jedna kulometná četa. Až po zprávě od velitelství praporu
uvěřil, že je tomu tak a že musí tedy i on to tak převzít. Tím se však vystřídání naší jednotky
značně prodloužilo a tak se stalo, že jsme až k ránu 1. listopodu opouštěli Terron.
Cesta po silnici přes Loisy byla dosti daleká a nebezpečná, neboť byla v prudké dělové
palbě. Volili jsme tedy cestu zatopeným údolím, kde voda částečně již opadla, když předtím
jeden bratr prozkoumal, je-li možno tudy přejíti řeku Aisnu a kanál. S kulomety na ramenou
brodily jsme se vodou někde až po pás vysokou a tyčí jsme hledali veliké jámy od granátů,
kam jsme mohli lehce spadnout. Německé dělostřelectvo postřelovalo s naprostou přesností
přechody přes řeku i kanál, kudy jsme musili projíti, v intervalech asi 15 min. využili jsme
pausy a rychle přešli přes řeku; když začali Němci zase střílet, ubírali jsme se již po stráni
nahoru. Než ani tento poslední kousek cesty neměl být snadný. Němci postřelovali celé stráně
otravnými plyny a jen stěží jsme konečně přišli na určené místo, kde měli čekat bratří
s kulometnými vozíky, aby odvezli zbraně, nebyl tam nikdo. Odpočívali jsme a po chvíli
slyšíme klapot vozů. Byli to naši a omlouvali se, že to nemohli najíti, což nebylo v mlze, která
byla, snadné. Pomalu jen jsme došli na místo; všichni spali, přišli jsme poslední.
Po několikahodinném odpočinku nastoupil celý pluk pochod do blízkých lesů, kde
jsme měli ztráviti několik dní zaslouženého odpočinku. Procházeli jsme rozbitou vesnicí,
v níž francouzští vojáci opravovali silnici. Rychle se stavěli do pozoru a zdravili. Potkávali
jsme francouzské vozatajstvo a dělostřelectvo, jež jelo do bitevní linie. Velitel brigády
plukovník Philippe přijíždí, řadíme se jakž takž do řady, ale již zdaleka volá, není toho třeba.
Velitel roty podává hlášení a plukovník mu potřásá upřímně rukou a děkuje mu za vše, co
vykonal v Terroně. Před večerem jsme přišli na místo, kde měl být pluk ubytován.
V řadách baráků, ukrytých v lese, v nichž obýval kdysi německý armádní válečný
soud, ubytovali se čs. revoluční vojáci. Po velikém napětí sil k smrti unavení uléhají bez
starosti, bez hlesu halí se do plášťů a usínají s vědomím, že svou povinnost poctivě vykonali.
Nejhlavnější bod úseku, jejž převzala od francouzského vojska čs. brigáda, byl Terron.
Na jeho dobytí a udržení závisely další operace na tomto úseku. Z našich dobytých posic
začaly francouzské divise veliký útok na historický Sedan, kde také oplatili Němcům r. 1871.
Tím se končí slavná bitva u Terronu, kde čs. vojsko bojovalo s nevídanou statečností.
Ve chvílích nejtěžšího nebezpečenství čs. vojáci přímo pohrdali svými životy a se
sebeobětováním pomáhal bratr bratru s naprostým klidem v nejzuřivější nepřátelské bubnové
palbě odrážet německé protiútoky. Veliké bylo naše vítězství, ale veliké byly i naše ztráty.
Hroby našich bratří ve Francii jsou jen část všech hrobů, jež rozsety po celém světě dokazují,
jak těžko jsme ztracené svobody nabyly. Nezapomínejme jich. Nechť jsou nám i budoucím
pokolením na věky věkův výstrahou, abychom si znovu dobyté svobody co nejvíce vážili.
V záloze čas rychle utíkal; každý byl zaměstnán svým zevnějškem. Čistili jsme zbraně
a součástky oděvu. Za týden po našem vystřídaní z bitevní linie oznámil plukovník
146
v plukovním rozkaze velkou slavnostní přehlídku generála Gourauda, velitele 4. armády, jejíž
součástí jsme po čas bojů a nyní ještě byli. Přehlídka se konala 8. listopadu. Na veliké louce
stály seřaděny čs. pluky a čekaly na jednorukého hrdinu, který zastavil se svou armádou
německý nástup. Čekaly na dr. Beneše, prvního ministra zahraničních věcí republiky
Československé. Po přehlídce dekoroval generál důstojníky i vojáky válečným křížem
s palmou. Velitel první kulometné roty poručík Ing. Matička stál na prvním místě, což vojáky
jeho roty zvláště těšilo, neboť to byl projev uznání celé jeho rotě, která v nejtěžších dobách
vždy udržela převahu. Pak zpíval zpěvácký sbor „Kdož jste boží bojovníci“. Potom promluvil
dr. Beneš, který přijel z Ženevy a tlumočil pozdrav z naší vlasti, již osvobozené, a slíbil nám
jménem vlády i celého národa brzký návrat do vlasti. Jaká to radost! Po pětiletém téměř
strádání pojedeme konečně domů do svobodné vlasti jako vítězové. To bylo radosti a jásání.
A když 11. listopadu přišla zpráva, že Němci podepsali příměří, zdálo se, že se všechno
vojsko radostí zbláznilo. Byl tu 21. a 22. čs. pluk, 205. a 319. francouzský pluk a pluky od
jiných francouzských divisí. Zpráva o podepsání příměří nás stihla před večerem, ale nechtěli
jsme tomu věřit. Neboť podobných zpráv bylo mnoho a bůhvíkde se vyráběly, nejvíce jich
měli rotní ševci a krejčí. Když však byl přečten plukovní rozkaz, věřil již každý. Celý les
tonul v záplavě bengálových světel. Veliké barevné rakety, kterých se užívalo na frontě
k osvětlování nepřátelských linií a jimiž se také podávaly zprávy velitelstvím pluku
a dělostřelectvu, stříleli vojáci do výše a oslavovali konec vítězné války. Francouzští vojáci
přicházeli a s radostí se loučili: Kamarádi! Je konec války! Pojedete domů a i my půjdeme
domů. Vive la République! A zase zpívali marseillaisu, „Kde domov můj“ a jiné písně,
vojenské i národní. Radost vojska nelze popsat, statisíce vojáků smrti zaslíbených slavilo své
znovuzrození a pak byli to vojáci, kteří oslavovali své zasloužené vítězství.
Zpět do Darney.
Jak dr. Beneš slíbil, tak se i stalo. V nejbližších dnech po jeho návštěvě nastoupili jsme
cestu do Mourmelonu a odtud pak vlakem do La Vittel. V okolí La Vittel jsme zůstali až do
konce listopadu. Velitel prvního praporu major Husák a velitel první kulometné roty kpt.
Matička odjížděli odtud do Paříže a pak do vlasti. My pak nastoupili cestu do Darney, kde nás
obyvatelstvo města nadšeně vítalo jako staré známé.
Pošmourné zimní dni utíkaly pomalu, přesto, že jsme měli úplnou volnost. Čekali
jsme, že přijdede k nám i president Masaryk, ale jistoty nebylo, neboť byl v Londýně a pak
měl jeti do vlati, kde bylo třeba jeho přítomnosti.
Bylo již příměří, válka pro nás byla již skončena a přece tak mnohý bratr, který
přetrpěl všechny hrůzy na frontě, domova nespatřil. Španělská chřipka zkosila ještě několik
desítek čs. vojáků. Nejhroznější osud všech, kteří padli na samém konci války, ba již po ní,
kdy teplé objetí sladkého domova bylo již na dosah ruky. Dni minuly v zahálčivém
vzpomínání, když se 7. prosince rozletěla po Darney zpráva, že přijede president Masaryk.
Bylo to překvapení se stínem nedůvěry s počátku, ale pak z toho byla všeobecná radost.
Připravit, vyzdobit vše pro příchod tatíčka Masaryka bylo myšlenkou všech. Průčelí všech
ubikací byla vyzdobena chvojí, prapory a praporky čs. a v spojeneckých barvách, nadpisy,
podobizny Masaryka, obrazy Hradčan, vše to vyrůstalo jako pod dotykem kouzelného
proutku. Pan president přijel 8. prosince v 6 hod. večer. Bílé rakety oznamovaly, že již přejel
městské hranice, a kostelní zvony se rozhoupaly dávajíce poctu nejvyšší hlavě čs. státu.
Čestná rota střílí na počest a již zazní hromové „Nazdar“. Plukovní hudba hraje národní
hymny. Po několika slovech k vojákům ubírá se p. president se svým průvodem do domu,
v němž jej očekává velitel čs. brigády, plukovníci 21. a 22. čs. pluku a celý důstojnický sbor
21. pluku.
147
Přehlídka stanovena na pondělí 9. prosince 9. hod. ráno. Oba pluky 21. i 22. očekávaly
příchod pana presidenta na louce památné, již z 30. června, kdy president francouzské
republiky odevzdal 21. pluku prapor.
Několik minut před 9 hod. přijel president se svým průvodem. Zazněly jasně fanfáry
z Libuše. Když přišel p. president k slavobráně, uvítal jej velitel čs. brigády plukovník
Philippe. Maje po pravé straně plukovníka Philippa, po levé straně komandanta Fierlingra,
šéfa kabinetu min. války. Počal konati p. president přehlídku. Hudba zahrála českou
i slovenskou hymnu a marseillaisu. V pozoru jako z kamene stála každá rota, vzdávajíc zbraní
poctu. Pružným krokem ubíral se p. president podél šiků, zdravě každou rotu: „Nazdar!“
Nepohnutě jako ze žuly stáli vojáci, ale rozjařené tváře a roznícené jejich oči mluvily, s jakou
láskou a radostí vidí svého vůdce a presidenta, svého tatíčka Masaryka.
Poté přešly pluky z původní formace ve formaci podobající se podkově, otevřené
k silnici. Bylo veleno k poctě zbraň, a pak uprostřed podkovy dekoroval velitel brigády za
přítomnosti p. presidenta 18 bratří důstojníků i vojáků, kteří se vyznamenali v posledních
bojích. Potom za řízení br. pkt. Ritíře zapěly oba pluky píseň „Bývali Čechové“. Zpívalo
několik tisíc hlasů a píseň působila mohutným dojmem.
Když dozněla píseň, vystoupil president do středu formace a pozdraviv vojsko,
promluvil k němu řeč. Každý naslouchal se zatajeným dechem, zrak zavěšený na presidenta.
Každé jeho slovo vrývalo se nesmazatelně v paměť všech. Chvílemi smích přelétl, to bylo,
když president mluvil o rakouském militarismu, jenž „zmizel“, ani nevíme jak. Když
president domluvil svou řeč, přešla brigáda v původní formaci, povely zavzněly a rota za
rotou mizely za strání, v níž se zvedala louka, aby defilovaly presidentovi. Za malou chvíli,
znovu, jako 30. června, vynořil se les bodáků na vrchu stráně a za zvuků hudby, v pozoru,
pevným krokem sestupovaly řady a defilovaly před presidentem. Modré vlny našich vojáků
v největším pořádku proudily se strání. Bylo bláto, louka byla rozmoklá dešti, ale ani jediná
z těch vln se nezakolísala. Rota za rotou přecházela, důstojníci šavlemi vzdávali čest, prapor
21. pluku skláněl se před presidentem. Byla to krásná veliká chvíle, toto defilování vítězných
vojsk před tím, kdo je k vítězství vedl. Snad nikdy čs. revoluční vojsko ve Francii tak krásně
nedefilovalo jako při tomto posledním defilování před presidentem Masarykem ve Francii.
A president stál s kloboukem v ruce, díval se na defilující oddíly a v pohledu tom byla láska
a radost nad těmi hochy, jeho vojáky.
Když skončilo defilování, odebral se president se svým průvodem navštívit baráky,
kde byl ubytován první batalion a 5. a 7. rota. Francouzské obecenstvo, v hojném počtu
shromážděné u silnice, pozdravilo jej nadšeným voláním: „Vive la président!“ „Vivent les
Tchécoslovaques!“
V táboru za městem blízko louky, kde se konala slavnost, prováděl komandant Šidlík
presidenta a jeho průvod ubikacemi. Masaryk se svým dobrým úsměvem prohlížel, jak hoši
vše pěkně vyzdobili, četl nadpisy. Pro bratry kulometníky byla to pěkná příležitost ukázat, jak
dovedou se svým kulometem zacházeti. Prohlédnuv naše příbytky, odebral se president se
svým průvodem k čekajícím automobilům a odjel před 11 hod. do Jassay, aby se odtud vrátil
vlakem do Paříže. Zanechal po sobě nesmazatelný dojem v srdci všech a radostnou chuť
k novým úkolům.
Raněným bratrům zaslal president Masaryk tento list:
„Paříž 10. prosince 1918.
Milí hoši! Bratři!
Nemohu Vás teď vidět, protože musím pospíchat do Prahy, a nemám více času, než
navštívit Vaše kamarády, kteří jsou na mé cestě! Nezapomínám Vás, naopak myslím na Vás
148
s vděčností a buďte jisti, my všichni, celý národ s láskou bude se starati o naše první invalidy
a raněné. Ještě malé strpení a uvítáme Vás doma.
Od srdce Váš
T. G. Masaryk.“
Naše čestná povinnost v přátelské cizině byla skončena, nastaly přípravy na cestu k domovu,
do svobodné vlasti, abychom zde v boji pokračovali, zanechavše ve Francii čerstvé rovy
padlých druhů, kteří svůj slib splnili, až do těch hrdel.
Doma.
Praha tonula v záplavě praporů, nadšena, zpita svobodou a vítězstvím. Každý den
přijížděly další transporty čs. revolučního vojska z Francie. Náš prapor měl odjeti na
několikadenní dovolenou. Nejdříve jeli bratři ženatí a pak ti, co měli nejdále domů, a po jejich
návratu měli jeti hned zase jiní, čtvrtina od každé čety. Za svého krátkého pobytu v Praze
jsme však již poznali, že není vše v pořádku. Velká většina domácích vojáků byla neukázněna
a nás zrovna v Praze rádi neviděli. Věděli jsme, že morálka domácí armády u některých pluků
není valná, ale toho, co jsme v Praze viděli, nenadál se z nás nikdo.
8. zeměbranecký pluk byl přeložen do Milovic, aby bylo v Praze místo pro vracející se
čs. revoluční vojska z Francie, které mělo zůstati v Praze několik dní, aby všichni vojáci
viděli vytouženou slavnou Prahu. Vojáci od zeměbraneckého pluku však vyhrožovali, že
z Prahy nepůjdou, anebo že přijdou zpět a svou hrozbu zčásti i provedli. První noc po jejich
odchodu z Prahy měl první prapor 21. pluku z Francie pohotovost a šli jsme do předměstí
obsadit silnice, jež vedly z Milovic. Zeměbranci začali již ráno v malých hloučcích přicházet.
Někteří odevzdávali zbraň dobrovolně, ale některé bylo třeba důrazně vyzvat, aby se podřídili.
Všichni byli internováni. Jedna rota našeho praporu s jednou četou kulometnou byla vyslána
na Kladno, kde se komunistické demonstrace zvrhly a lidé rabovali krámy. Lidé, kteří za
Rakouska nejvíce strádali, aniž se kdy protivili, které nejvíce postihl tělesný i duševní útisk za
války, nechtěli míti žádné povinnosti k vlastnímu státu, ačkoliv jim zaručoval sociální
vyrovnání, jak jen bylo možné. Velmi nás to roztrpčilo, že jsme musili hned po svém návratu
do vlasti bránit pořádek ve státě proti vlastním lidem. Vzpomínali jsme na bratry, kteří
položili dobrovolně své životy za svobodu národa v daleké cizině a s tou tu neodpovědní
dobrodruzi chtěli hazardovati.
Naši dovolenci již přijížděli a jiní měli zase na dovolenou nastupovat. Večer jsme
dostali dovolenky a někteří již i odjížděli, když vtom přišel rozkaz, že se dovolené ruší. Večer
pak místo na dovolenou unášel nás vlak na Těšínsko. Po pětiletém plahočení nebylo nám
dopřáno, ani pár dní dovolené, ačkoli Praha byla plná vojska. Nikdy jsem necítil tíhu vojenské
povinnosti tak, jako tehdy, když jsem vracel dovolenku a psal lístek polní pošty, oznamující
rodičům, že domů nepřijedu, že jedu na těšínskou frontu.
Druhý den již jsme vystoupili v Orlové z vlaku a postupovali jsme na Karvinnou, kde
bylo polské vojsko. Bojovali jsme nejen s polským vojskem, ale i s místním obyvatelstvem,
které vojáky zákřně přepadalo, za dne na ulici i v domech. Bylo zde i několik pluků domácího
vojska, mezi nimi udatně bojovaly 3. a 54. pluk. Po obsazení Karvinné postupovali jsme na
Těšín a po jeho obsazení zaujali jsme posici na výšinách nad Těšínem, hájíce železniční trať,
jež spojovala Moravskou Ostravu, Těšín, a Žilinu. Pak jsme měli postupovat na Skočov
a Bílsko, k čemuž však již nedošlo. Vojáci 54. pěšího pluku vystřídali nás na frontě a my
nastoupili pochod zpět do Těšína, kde jsme měli několik dní zaslouženého odpočinku. Měli
jsme zase nastoupit dovolenou a již jsme byli na nádraží, nejeli jsme však nikam, neboť byly
zase hned zrušeny. Až konečně za týden jsme přece jeli, ale již ne všichni, neboť někteří bratři
149
spali již věčný sen v zasněžené tvrdé slezské půdě, aniž se ohřáli u rodinného krbu v kruhu
svých drahých.
Při jízdě na dovolenou jsme netrpělivě čekali na stanicích, na nichž jsme musili
přesadati. V Praze bylo nejhůř, vlaky byly neustále přeplněny, takže mnohé cestující dovezl
teprve druhý vlak. Jaká však to byla cesta, okna ve vagonech byla rozbita a zima byla větší
nežli venku. Vlak vjíždí do stanice, průvodčí hlásí Tábor. Toť cíl mého putování a odtud
domů nebylo již daleko. Sníh padal a zuřivý severák šlehal do tváře, to však nevadilo, abych
nepokračoval v další cestě. Procházím první vesnici, v níž je každý dům osvětlen, všude však
ticho jako v hrobě. Po dvouhodinném pochodu konečně vidím tu a tam světlo, jinak je tma, že
nebylo vidět ani na cestu. Přibližuji se k rodnému domu již vidím i osvětlená okna, ještě
několik kroků a budu na prahu vlastního domova a zlíbám mozolovité ruce a bílé vlasy
drahých rodičů.
Čtyři dni mé dovolené však rychle uběhly a bylo nutno pomýšleti na návrat k pluku.
Než nyní již bude spokojenější mysl, vím, jak je doma, že je vše v pořádku a že i bratři jsou
zdrávi. S nimi však jsem se ještě neshledal, dva byli na Slovensku a jeden kdesi v severních
Čechách na hranicích.
Po našem návratu z dovolené do Těšína odjel 21. čs. pluk do Moravské Ostravy na
delší odpočinek. Po několika dnech byli vybráni od každé roty jeden důstojník, jeden četař
a jeden desátník, kteří šli k 11. hulánskému pluku do Mariánských Hor u Vítkovic za
cvičitele. Nastala zase mírová vojna, chodit na cvičení atd. Reorganisace 11. hulánského
pluku zdárně pokračovala, neboť vojáci při slušném zacházení konali bezvadně své
povinnosti, a když nás přehlížel gen. Šnejdárek, dobře jsme obstáli. Po skončení reorganisace
zůstal tam jen jeden důstojník a na naše místo nastoupili opět důstojníci z domácí armády.
Ostatní pak jsme byli posláni k 8. pěšímu brněnskému pluku za týmž účelem, jako jsme byli
u hulánů.
U 8. pluku to nebyla pro nás práce zrovna radostná, neboť vojáci byli již značně
zdemoralisováni. Než i tu prišlo vše do pořádku a za tři neděle přebíral celý prapor opět major
domácí armády, jemuž byl přidělen jeden náš důstojník za pobočníka. Ostatní jeli zpět
k pluku, který se přestěhoval z Brna do Prahy.
V Praze čas rychle utíkal, zastávali jsme některé služby a někdy jsme šli také cvičit do
Hrdlořez. Bratři, kteří byli již přes 40 let staří, byli propouštěni z aktivní služby a hledali
nějaké zaměstnání, ale nedařilo se jim.
U naší roty bratr Šmid, v občanském životě student z techniky, pořídil na počátku
formování našeho pluku ve Francii knihu, kamž zapisoval denní události. Maloval karikatury
a psal satirické články, dostal se tam každý voják naší roty – neušetřil nikoho. Byli tam též
všichni naši hodnostáři, počínaje desátníkem až po plukovníka. Kniha byla přístupna všem
vojákům v rotě, jiným bratrům se půjčovala za deset centimů denně. Popisoval též život
dobrovolníků ve svobodné vlasti po návratu z ciziny. Jak dobře uhodl a předvídal náš osud ve
svobodné domovině. Žel, že se jeho kniha při návratu domů ztratila.
Částečnou demobilisací se všechny roty 21. pluku značně oslabily, takže se III. prapor
rozdělil mezi I. a II. a III. prapor pak tvořil oddíl italských domobranců, kteří se vraceli
z Itálie.
Na Slovensku, které čs. pluky revolučního vojska z Itálie spolu s domácím vojskem
vyčistily od maďarského vojska, se zase schylovalo k boji. Maďaři se připravovali k ofensivě.
Koncem května jel i náš pluk na Slovensko. 25. května jsme vykládali náš trén v Šaryš
Potoku, odkud pak jsme šli do Serenče a bez oddechu druhý den již pochodem na frontu, kde
jsme převzali i u Miškovce úsek po rumunském vojsku. 21. čs. pluku z Francie připadl úkol
krýti ustupující divise. Nebyl to úkol snadný, neboť maďarské vojsko bylo ve veliké přesile
a mělo dostatek dělostřelectva. Čs. vojsko, ačkoliv mělo dělostřelectva i střeliva málo, hájilo
statečně svou vlast. Ve velkých parnech na dlouhých pochodech při přesunu vojska
150
v Tokajských vrších nosili vojáci při strašné žízni, potem zalití, kulomety na odřených
ramenou, aby tu a tam, kde jich bylo potřebí, ihned zasáhli do boje. Po několikadenním
pochodu zahájilo zase čs. vojsko protiofensivu za velení vyšších francouzských důstojníků.
Bratři, kteří byli na těšínské frontě raněni, přijížděli k svým jednotkám; bylo jich již velmi
třeba, neboť naše řady již značně prořidlé potřebovaly posily. Přivezli noviny a jiné věci,
o které byla zde veliká nouze. Byli jsme již více než měsíc v samých horách a poštu jsme
nedostávali. Za nějaký čas bylo maďarské vojsko zatlačeno do svých původních posic a naše
operující vojsko bylo vystřídáno – šlo na odpočinek.
Po desítinedělním pobytu na Slovensku jsme odjížděli opět do Prahy, odtud jsme pak
nastoupili 14 denní dovolenou. V Praze však 21. pluk dlouho nezůstal. První prapor, který byl
posádkou na Kladně, se stěhoval nejdřív, druhý a třetí prapor odjížděly do Čáslavě, kamž se
přestěhovalo i velitelství pluku. Kladenské obyvatelstvo nebylo naším příchodem nikterak
nadšeno, což nám dalo najevo při odchodu 22. čs. pluku, který jsme vystřídali a s kterým se
Kladeňáci neradi loučili.
Starší dobrovolníci byli opět propouštěni z aktivní služby. Bylo třeba se starati
o nějaké zaměstnání. Konsolidace armády již tak pokročila, že byla nařízena postupná
demobilisace vojáků starších odvodních ročníků, a tak došlo konečně v prosinci roku 1919
i na nás.
Čs. revoluční vojsko z Francie skládalo se z veliké většiny ze samých chudých
dobrovolců. Vojáci, kteří sloužili plných šest, ba někteří až devět let, odcházeli do občanského
života nevědouce co počít. Bratři, kteří přijeli z Ameriky do čs. vojska do Francie, rozhodli se
pro návrat zpět do Ameriky.
Velitel čte poslední rozkaz věrného bratrstva a vydává demobilisační listy jednotlivým
bratřím. Nastalo loučení druha s druhem, z nichž jeden druhému byl opravdovým bratrem
a kteří mnohokráte i život za sebe navzájem nasadili. Naše strádání nebylo nadarmo. Zvítězili
jsme nad 300 letou tyranií. Prožili jsme veselé i smutné chvíle, na něž budeme celý život
vzpomínati. Mnoho našich bratří se nedočkalo rozchodu našeho bratrstva a snad jsou
i šťastnější. Ráno pak si bratři ještě tisknou ruce, oči jim vlhnou a rozjíždějí se do všech koutů
osvobozené vlasti, aby hledali nová zaměstnání, slibujíce si, že zůstanou věrni zásadám, za
které léta společně bojovali.
Pplk. J. KVAPIL:
Z ALSASKÉ FRONTY
I.
Každého rána, když jsem obcházel v zákopech stráže a prohlížel zbraně, zpozoroval
jsem vždy asi po páté hodině ranní, že se od Mylhúz na západ ve vzdálenosti asi 20 – 25 km
vznáší velký německý pozorovací balon (Francouzi tomu říkají saucisse, t. j. jelito), jehož
ohromné těleso klidně viselo v ranním čistém a průsvitném vzduchu. Byl to jediný vyvýšený
bod nad dalekou rovinou, která se zde před námi rozprostírala jako stůl, vpravo jsouc
vroubena pohořím švýcarských hranic, která denním žárem znavena, vydechovala teď po
příjemné chladné noci vlahý dech, jenž se tu a tam srážel v jemné páry, houpající se nad
lesem a polem.
Travou zarostlá mylhúzská silnice hadovitě a smutně ubíhá k nepřátelským zákopům
Zurážené suché větve stromů podél ní smutně vzhlížejí k obzoru, jako by chtěly žalovat. I keř
již na ní místy vyrostl. Nikde ani hlas ptáčka, ani bzukot hmyzu – vše jako by zde vymřelo;
jen holé, ošumělé koly trčely zde uprostřed rezavých drátů, které jako trnový věnec obepínaly
151
naše zákopy. Ticho, že slyšíš tlukot svého srdce, jen kdesi v dáli hučí motor nevidetelného
letadla.
Opřen o hranu zákopu pozoruji krajinu, kterou jsem shora popsal, a dívám se na balon
– oko německé armády. Není zde pro nic dobrého – myslím si v duchu a divím se, že
Francouzi trpí toto nakukování do své kuchyně. Proč se nehledí tohoto drzého nezmara
nějakým způsobem zbavit? Zadívám se znovu v dál, přemítaje. V tom se mi naskytlo příšerné
divadlo. Zaznělo asi deset ran z kulometu a balon se zahali šedožlutým dýmem, který byl
v několika vteřinách prožehnut žlutým a fialovým mohutným plamenem. Viděl jsem, jak je
balon rychle stahován k zemi a jak nějaké předměty padají s něho dolů. Ale všechno marno –
balon shořel úplně. Ve vzduchu jako šipka vzdaloval se hrdina letec v silné palbě
dělostřelectva a kulometů. V duchu jsem viděl již na jeho prsou armádní citaci s palmou, které
si skutečně zasloužil.
II.
Jednoho odpoledne přišel nám od velitelství praporu striktní rozkaz asi tohoto znění:
Dnes v noci bude vyslána hlídka pod vedením podporučíka J. KVAPILA, která:
1. prohledá terén napravo od silnice, t. j. přední opuštěné zákopy, a zjistí, jak silné
jsou v nich nepřátelské vysunuté stráže první linie;
2. překazí slídění nočním nepřátelským hlídkám;
3. podle možnosti přivede zajatce.
Návrat o 13. hod. hlídka hlášena i nalevo.
Hlavní důvod podniku, na který velitelství praporu kladlo velkou váhu, byl ten, aby
v případě ofensivy byla zajištěna nová výchozí základna útoku, která by byla náležitě
vzdálena od první linie dosud námi obsazené a Němcům velmi dobře známé; a to byly právě
opuštěné zákopy, do nichž se měla hlídka mnou vedená v noci dostati.
Dostav tento rozkaz od br. por. Koutného, odešel jsem k své jednotce do zákopů.
Shromážděným bratřím jsem oznámil v krátkosti, oč jde, a zeptal jsem se, kdo by se z nich
dobrovolně chtěl noční hlídky zúčastniti. Řada rukou a prosebné pohledy bratří objevily se mi
před očima. Vybral jsem si 12 krajních a ostatním jsem slíbil, že po druhé si veznu je.
S vybranými jsem odešel stranou, abych jim dal podrobnější pokyny a vysvětlení.
Odchod za úplné tmy. Za šera přiběhl k nám od praporu poručík Eliáš, který se velmi
rád podobných akcí účastnil příjali jsme ho ochotně, poněvadž jsme ho měli všichni rádi, a tak
jsme spolu domluvili celý program.
K desáté hodině, když se úplně setmělo dal jsem otevříti otvor do drátěných překážek
u samé silnice vedoucí z Aspachu do Mylhúz. Přehlédnuv znovu bratry, jsou-li správně
vyzbrojeni granáty a pistolemi, připomenul jsem jim, aby v naprosté nutnosti nezapomněli
také na sebe jedním spolehlivým kouskem. Hlasem tlumeným dával jsem poslední disposice:
čtyři bratři pod vedením četaře projdou zákopem spojovacím (boyeau de liaison) až
k německým zákopům a tam se spojí na znamení s námi. Družstvo moje pak naprosto tichým
krokem půjde podél silnice a u jejího ohbí odbočí do prava podél trati železné dráhy a počne
prohlížet zákopy. Všichni jsme byli vyzbrojeni granáty a pistolemi a krom toho br. Janda vzal
s sebou fusilmitrailleusu na dvace ran.
„Bratři, buďto přijdeme všichni nebo nikdo, za mnou!“ Na tento můj povel jsme
opatrně a tiše opustili zákopy. Svoji španělku (pistoli) svíral jsem pevně v ruce, připravenou
k výstřelu. Jako stíny, držíce se za ruku nebo za plášť, plížili jsme se podél silnice stále blíž
a blíže k německým zákopům. Často jsme klopýtli o kámen neb o kořen stromu. Obloha byla
jasná – bez měsíce; noc letní – teplá. Nikde ani hlásku, jen přízemní neproniknutelná temnota
byla rušena záblesky vystřelených raket, které kmitavým svým světlem ozařovaly pustou, ba
mrtvou krajinu. Úplné ticho nade vším, jen zdálky bylo slyšeti časem monotonní drkot vozů
152
nebo hučení aut – to převážel nepřítel do předních linií zásoby potravin a střeliva. Místo
úrodných polí samá vysoká suchá tráva.
Najednou – blížili jsme se k osamělému stromu – jsem zaslechl šelest. V okamžiku
jsme leželi všichni na zemi. Po chvíli napjatého pozorování jsem seznal, že šelest způsobily
krysy, které honíce se v trávě vylézaly hbitě po kmeni na strom a odtud skákaly zas na zem.
Oddechli jsme si zhluboka a v duchu jsme se já i por. Eliáš zasmáli.
U záhybu silnice jsme odbočili doprava podél opuštěných německých zákopů. Teď
byly napjaty naše nervy, zrak i sluch do krajnosti, že se nám až přízraky zjevovaly. Pomalým,
jistým, ale opatrným krokem, místy plazíce se po zemi jsme pokračovali. Pojednou slyším
šelest a proti obzoru jak by se pohybovaly lidské stíny. Na moje sotva slyšitelné znamení
všichni jako přikováni ležíme u země. Potichu dávám rozkazy br. Jandovi a ten rychle, ale
zcela tiše dává je dále. Každý z nás se zatajeným dechem upírá své zraky v neproniknutelné
temno, směrem, odkud se šelest ozval. Ruce pevně tisknou pistole a granáty. Prudké údery
srdce může i soused slyšeti...
Zdá se, že se šum vzdaluje. Pomalu se plížíme zase kupředu. V tom však temný dupot
a skok a vše zmizelo v tmavých zákopech. Čekali jsme dost dlouho, ale nedočkali jsme se.
Prošli jsme celé opuštěné zákopy a spojili jsme se s družstvem, které šlo spojovacím
boyauem. Po jedné hodině noční jsme byli zas v svých zákopech. Všichni jsme litovali, že
byla tak tmavá, neproniknutelná noc, že jsme nemohli německou hlídku včas zaskočiti
a zajmouti. Uklidnil jsem však bratry slovy: Co není, může ještě být a proto buďte spokojeni
a klidni.
CELDA ZAJÍČEK:
NAŠE ODPOVĚĎ
Poslali nám z Vídně dopis
prostřednictvím Berlína,
jak prý je ten osud Čechů
a Slováků zajímá.
Je jim líto, že jsme zase
do armády vstoupili,
abychom tu krev prý svoji
v cizím zájmu prolili.
Slibují nám pohostinství
i laskavé přijetí,
budou prý se o nás starat
jako otec o děti...
Jenom zbraně ať složíme
a přejdeme zase k nim,
přijati prý budeme tam,
jak kdys marnotratný syn.
Marně vy nás přemlouváte!
Dávno jsme vás poznali,
než bychom na sliby vaše
nachytat se nechali.
Nám netřeba odpuštění...
chceme v boji vytrvat!
Krev cedíme za své zájmy
a pro vlastní český stát!
Písané na úseku 217 – 15/8 1918 po streľbe letákov vyzývajúcich k dobrovoľnému
prechodu.
153
ROBERT ŠKRÁBAL:
DRUHÁ KULOMETNÁ ROTA U TERRONU
Po úmorném pochodu ze Some Py do lesíka na Blanc Mont a v dalším pochodu přes
Vrizy k řece Aisně byli jsme po dva dni rozloženi v malém lesíku. Třetí den večer
vystřídáváme I. kulometnou rotu na návrší kolem řeky před Terronem v blízkosti farmy
Echarsone. Bedlivě pozorujeme celou noc okolí, ale pro úplnou tmu není možno nic rozeznat.
Zdá se, jako by před námi nikdo nebyl. Kolem šesté hodiny, kdy se v údolí táhne mlha,
pozorujeme na návrší pohyb vojsk. Nevíme, které části jsou to, nebo kde se nepřítel skrývá,
přes to střílíme na žádost našich bratrů v Terronu před vesnici, dělajíce tak baráž před
postupujícím nepřítelem. Dostáváme v tu dobu rozkaz stříleti o 1 km dále. Mlha nad stráněmi
Terronu pomalu padá k zemi a v dálce se nám objevují obrysy rozbité vesnice. Nad vesnicí se
shromažďuje skupina a nám nastává rozeznat, kdo tento oddíl je. Dalekohledy nepomáhají,
ale přece se nám nezdá, že by to byli naši bratří. Četař Horský pomáhá si z této nesnáze
a dává vypáliti asi dvě rány z kulometu. Konečně vidíme padnouti někoho k zemi a v zápětí
jest odnášen na stranu nepřítele. Tak byl postup nepřítele na chvilku zastaven. Nepomáhá náš
zákrok, v zápětí se objevují noví a noví nepřátelé a v prudké dělostřelecké palbě, která se
i nám stává nepříjemnou, neboť některé granáty dopadají i na náš úkryt, dostávají se přes
baráž a zatlačují naše hochy na volné prostranstí bokem Terronu.
Při obsazení posic byli jsme přiděleni k disposici Vlasákové rotě. Odpoledne při
všeobecném nástupu na Terron opouštím své stanoviště; na pole, které mám prohledati,
dopadají německé granáty a šrapnely. Vybíhám ze své díry a chci přeběhnouti nechráněné
prostranství. Zamotal jsem se však do přetrhaných telefonních drátů a jíž letím celým tělem
po rozmoklém slínu. Není času na čištění a celý umazaný běžím k lesnímu podrostu od nás
nalevo, kde nacházím dva francouzské vojáky schované, u nichž jsem se po tuhém
dorozumívacím boji přec jen nedověděl o rotě, kterou jsem hledal. Poté jsem běhal marně asi
čtvrt hodiny, až konečně běžím úvozem, chráněným se strany nepřítele. Přede mnou asi na 30
kroků vybuchl granát. Doběhnu v toto místo a vidím bratra Závodského, rodáka od Dačic,
v tratolišti krve. Byl zasažen při přeběhnutí cesty střepinami granátu a levá strana prsou mu
byla vyrvána. Ptám se okolo stojících bratrů II. kul. roty po rotě Vlasákově. Nedostávám však
odpovědi, jsou příliš zaujati smrtí svého bratra.
Při odpoledním útoku I. praporu 21. pluku mstíme smrt jeho z našich kulometů, které
zůstaly v původní posici, rozkládající se na návrší kolem řeky. Pracujeme všichni, jedni
u obsluhy kulometů, druzí donášejí potřebné střelivo, kterým nešetříme. Však i Němci
oplácejí nám stejným dílem. Bratři pod námi postupující rovinou jsou přímo rozmetáváni
nepřátelskými granáty, které však nemohou zastaviti jejich vítězný postup na Terron.
Další dni v posici stávají se nesnesitelnými. Nepřítel za noci přepadává nás dělovou
palbou, ve dne střelbou z kulometů z letadel, létajících nízko nad posicí. Jedné noci, když
bratři jsou u kulometů na stráži, dostávají do svého zákopu plynový granát. Jejich štěstí, že
tam nebyli. Teprve ráno zjištěno, jakého dárku se jim dostalo. Tento plynový granát
způsobuje druhému kulometu citelné ztráty, neboť jsou od něho popáleni tři bratři, kteří jsou
nuceni odebrati se na léčení. I já odpoledne pociťuji pálení po těle a večer jdeme s desátníkem
na nátlak druhých k prohlídce. Zjištěno popálení yperitem a máme býti evakuováni do
nemocnice. Není možno, kdo by zůstal! Proto zůstáváme a teprve ráno 27. října odcházíme do
nemocnice. Tam se také později dovídáme o prohlášení naší samostatnosti a o naší svobodě.
154
ANTONÍN ULRYCH:
BRATR NADPORUČÍK MARTINEK
U vesnice Loisy v malém háji a na louce vrbovím porostlé ležel třetí prapor 21. pluku.
Za sychravého říjnového počasí 19. října r. 1918 dostal úkol překročiti řeku Aisnu. Toho dne
večer br. npor. Martinek četl 10. rotě rozkaz a pak dodal: „Bratři! Nebudu Vám mnoho
vykládat, proč jsme zde a co od Vás žádám, jsme dobrovolníci a příští vojáci
československého státu, k nám zírá s důvěrou celý český národ. Bratři, pevně doufám, že
obstojíme a nám svěřený úkol provedeme i kdybychom měli na bojišti zůstat všichni!
K ústupu nedám rozkaz nikdy! Pamatujte, že bratři v Rusku, v Italii a Národní rada hledí
k nám s velkou důvěrou. Bratři, nezradíme Zborov a Dobrudžu! Nazdar!“
Dvacátého října ráno kolem ½ 6 hod. ranní byly 10. rota a rota kulometná ve výborné
náladě připravený k nástupu. Padala drobná mlha, když opouštěli jsme za naprostého ticha
lesík, který nás po dva dny částečně chránili před zraky nepřátelských letounů. Postupovali
jsme po návrší asi 10 minut vzdáleném od řeky Aisny. Br. npor. Martinek přehlédl ještě celou
rotu, dal rozkazy velitelům čet a za silné dělostřelecké palby kolem 9 hodiny beze ztrát dostila
10. rota s rotou kulometnou malého rozbitého již nádraží u řeky Aisny.
Zde dal rozkaz k přechodu přes řeku a po skupinách za silné nepřátelské dělové palby
přecházeli jsme Aisnu po prozatimní lávce. Němci stříleli s velikou přesností, ale přechod byl
rychlý a v několika minutách byly obě roty na částečně zatopené louce, porostlé vrbovým
proutím, které částečně nás chránilo před zraky německých letounů a upoutaných balonů.
Když se takto dostal celý třetí prapor za řeku Aisnu na rozvodněnou louku, byl dán rozkaz
k rychlému postupu proti vesnici Vandy, ke které vedla široká silnice, po obou stranách
obklopena vodou a neustále ostřelovaná německýcm dělostřelectvem a kulomety. Po malých
skupinách postupovala 10. rota kupředu a v čele šli br. Martinek, por. Hloušek a část I. čety.
V minutových rozdílech přeběhla tak celá rota a celý třetí prapor před Vandy, rozložené na
táhlém svahu. Zde byli jsme částečně kryti před zraky Němců. Po malém odpočinku dal
velitel praporu rozkaz ke vražení do vesnice. V několika minutách obsadili jsme celou
vesnici. Několik raněných dělovou a kulometnou palbou ošetřoval s velkou obětavostí br.
Svátek a jemu přidělení ošetřovatelé. Desátá a třetí kulometná rota obsadily úvozovou cestu,
od severu krytou velkým svahem a křovím, mající po pravé straně velký ovocný sad. Němci,
znajíce přesnou polohu vesnice Vandy, vytušili, kde bychom mohli býti skryti a soustředili
veškerou dělovou palbu do zmíněného sadu a proto br. npor. Martinek stáhl zavčas svoji
celou rotu k levé straně cesty, takže jsme byli hodně chráněni jak před palbou kulometů
německých letounů, tak i dělostřelectva, jež nás postřelovalo. V tom čase byl raněn též br.
poručík Smutný a lehčeji několik bratrů. Br. Martinek zjišťuje dobrou náladu u své roty, měl
velikou radost a dovolil – jelikož nabyla naděje na teplou stravu toho dne – snísti záložní
konservu. Avšak na jídlo z nás měl asi málo kdo pomyšlení.
K večeru byl dán rozkaz k útoku na výšiny před Vandy. Pod poměrně slabou
nepřátelskou palbou naše rota, 9. a kulometná postupují a kolem deváté hodiny dostihli jsme
vrchol návrší a určeného cíle. Po stručných rozkazech zaujala každá četa vykázané místo, br.
rotný velitel nařídil, aby každý se co možná nejtišeji zakopal a čekal dalších rozkazů. Zjistil
přesně, kde je sousední rota devátá a rota kulometná a nařídil nám signalistům a „plechovým
nohám“, jak říkali jsme ošetřovatelům, abychom se umístili nejrychleji a co možná nejblíže
u jeho stanoviště velitelství.
Na spaní nebylo pomyšlení, únavy necítil nikdo. Br. npor. Martinek prošel ještě celým
úsekem roty a v dobré náladě se vrátil na místo velitelství roty, malý to zákop, jejž jsme našli
připravený a z něhož jsme předem odstranili s br. Bucharem a Khonem tam ležícího mrtvého
155
německého vojína a narychlo upravili. Zatím jsme zařídili vše, co bylo třeba, roztřídil jsme
s br. Khonem rakety a br. Buchar svoje sanitní „fidlátka“, při čemž neopomněl nás pohoupat,
jak v Rusku dělal doktora a v linii za největší palby operoval ruského generála. – „To budete
mrkat, kluci, koho obvážu, nemusí vůbec na obvaziště, než ho sflekují, bude zdráv, jako u nás
jeden kočí, co se postřelil – mně vy ještě neznáte“ – A tak nám ubíhala prvá noc s nepatrnými
přestřelkami.
Druhý den ráno mohli jsme trochu přehlédnouti celkový terén, pokud nám dovolila
něm. letadla, jež stále nad námi kroužila a téměř po každém jednotlivci střílela z kulometu.
Chtěli jsme rozebrat dřevěnou boudu, vystavěnou ze silných prken, a zakrýt jimi částečně
naše zákopy. Zabránil nám v tom německý kulometčík, který při každém pokusu zvednouti se
nás odstřeloval, až do tmy, kdy se nám to povedlo.
28. října kol šesté hodiny večerní Němci nás zvláště silně ostřelovali. Soustředili
zvlášť silnou dělovou palbu na úsek roty a jeho třetí a druhou četu. Bratr rotný velitel vyslal
dvě výzvědné hlídky k německým zákopům. Čtvrtá četa třetí kulometné roty byla nám
přidělena pod velením br. poručíka Kůla, jemuž dal br. rotný sám příslušné rozkazy. Kol
osmé hodiny přišel br. Fousek od br. Kůla s hlášením, že kulometčíci jsou silně ostřelováni.
Němci řádili na celém úseku třetího praporu. Měl jsem právě službu a čekal jsem na rozkazy
br. rotného, které jsem měl odnésti k velitelům čet. Němci nás ostřelovali také plynovými
granáty. Bratr Štycha převzal místo mne rozkazy pro velitele čet a mně nařízeno vystřeliti
raketu, žádající pomoc francouzského dělostřelectva a také několik raket světelných. K desáté
hodině večer nastal klid, Němci ustali ve střelbě a br. rotný nařídil vyslání nové hlídky
k německým zákopům. Začali jsme kopati nové úkryty pro nás a velitele roty, práce se
zúčastnil i sám br. rotný velitel. Žádali jsme ho, aby si odpočinul a šel si chvíli lehnouti, že
budeme stejně do rána hotovi. Br. Khonn převzal strážnou službu u stanoviště velitelství. Br.
rotný s námi rozdělil svůj sýr a šel si konečně na chvíli odpočinout. Požádal, abychom ho
vzbudili v případě nějakého hlášení neb události. Kol třetí hod. ranní přišel br. Šindelář
a Štycha s hlášením, že vyslané hlídky se vrátily. Šel jsem vzbudit br. rotného velitele a při
tom byli jsme vyplísněni, proč necháváme ho tak dlouho spát. Přišel s hlášením též br. Fousek
od roty kulometné a br. Srnka od roty deváté. Po vyřízení toho všeho vzal br. rotný Bucharovi
lopatu a poslal nás ležet; vymlouvali jsme mu, že to nestojí již za to, avšak br. poručík nás již
neposlouchal a vesele kopal. My jsme si zatím chtěli vlézti do nového úkrytu si zakouřit na
chvilku a využíti tak krásného ticha, klidu a odpočinku. Náš úkryt v zákopu byl tak pohodlný,
že jsme tam museli lézti po čtyrech, avšak libovali jsme si přece jen, že je důkladný. Právě
když jsem tam lezl za bratrem Šindelářem, zazněla mohutná rána a svůj nedobytný úkryt jsme
měli na hlavách. Ještě hukot, zablýsknutí v očích a nastal klid; vyhrabali jsme se
z rozbořeného krytu a rozhlíželi se kolem. Co se stalo s bratrem poručíkem? Vidíme, že leží
před úkrytem s lopatou v ruce, ale bez pohybu. Bylo tma, že nebylo na krok viděti. Chtěli
jsme ho nazdvihnout a ptali jsme se, co mu je. Slyšíme jen těžké dýchání. Br. Buchar
okamžitě rozebral nosítka a chceme ho na ně položit. V tom se br. por. Martinek probral
z mrákot a prosil nás, abychom ho nechali jak je, že má hrozné bolesti v kříži. Br. Buchar
a Fousek měli již připraveny obvazy, avšak bratr poručík prosil, abychom ho jen trochu
nadzvedli. Říkal nám, že je konec, abychom zůstali dobrými vojáky, nikdy neustupovali a pak
několik slov, jimž nebylo již rozumět, a – skonal.
Tak nečekaně opustil br. poručík Martinek svou rotu, kterou miloval z celého srdce.
Byl přísný, snad až mnohdy bezohledný, ale jako voják a velitel vždy na svém místě!
Hledali jsme ještě br. Turka, marně však. Až teprve ráno jsme našli jeho roztrhané tělo
na křovinách v chuchvalcích a kusech hadrů. Stál na stráži a plnil přesně rozkaz velitelem mu
daný a s ním společně opustil rotu a – život.
156
Dr. FR. RAMBOUSEK:
JULIEN ACHARD
(Posmrtná vzpomínka.)
FRANCOUZSKÝ kapitán Julien Achard nerozlučně spojil své jméno s naším
národním osvobozením a s našimi francouzskými legiemi. Narodil se dne 27. března 1881
v Lille (Dep. Nord). Studia absolvoval v Paříži, kde po ukončení studií středoškolských
studoval na Sorbonnské universitě a dosáhl universitních diplomů.
Jsa podporován svým otcem již jako chlapec sedmiletý věnoval se s oblibou sbírání
hmyzu a brouků a později se též velmi mnoho zaobíral botanikou, což mu asi bylo podkladem
pro pozdější studium mandelinek.
Byl také náruživým lovcem, ale později se výhradně věnoval studiu brouků. Vědecké
publikace počal studiem tesaříků, záhy však se specialisoval pro studium Chrysomelid
a Scaphididů a tomuto oboru zůstal věren až do své náhlé smrti.
Dne 2. srpna 1914 byl povolán jako záložní důstojník do zbraně a záhy osvědčil svoji
neobyčejnou zdatnost v prvých liniích na poli válečném, takže již 15. července 1915 byl
jmenován kapitánem.
Byl vyznamenán válečným křížem a za své hrdinské činy jmenován Chevalier de la
Légion d´Honneur. Svojí chladnokrevností a bezpříkladnou odvahou dovedl u svých vojínů
působiti takové nadšení, že jeho mužstvo bylo nejčastěji ochotno podnikati operace
nejobtížnějšího rázu, které vyvrcholily v noci ze 24. na 25. srpna, kdy obsadil otvor vzniklý
výbuchem miny a ač byl poraněn setrval na svém místě až do 11. hodin dopoledne, kdy byl
vystřídán. A ani pak se nedal, maje prostřelenou nohu, odnésti, ale šel pěšky se svým šéfem
batalionu do Beauségouru, kde teprve byl ošetřen. Dále byl vyznamenán válečným křížem
belgickým, československým a čsl. revoluční medailí.
Do Prahy přišel hned po převratu již r. 1918 a byl majorem u francouzské vojenské
mise u čsl. legií francouzských, jimiž byl pro svoji milou povahu neobyčejně oblíben. Při
demobilisaci v lednu 1920 vrátil se zase ke svému civilnímu povolání do Paříže, kde měl se
svým bratrem velké komisionářství. Před tím se však v říjnu 1919 oženil s Češkou, sl. Vlastou
Pudilovou.
Ve Francii narodil se mu syn René, ale jeho choť stále churavěla v nezvyklém podnebí
pařížském. Odstěhoval se proto v říjnu 1921 zpět do Prahy, kde s počátku zápasil těžce
o živobytí, maje zastupitelství několika firem, později však zavedl si obchod s francouzskými
víny.
Naučil se poměrně záhy dosti dobře česky již za svého prvého pobytu a pro svoji
milou povahu byl záhy všeobecně oblíben.
Jeho publikační činnost entomologická byla velmi rozsáhlá a ani za války v ní neustal.
Počal publikovati r. 1910 a sice jeho první práce pojednávají o tesařících; zpracoval v nich
obzvláště rody Callichroma, Jonthodes, Aromia, Euryphagus a j. Ale již od r. 1913 počínal se
zabývati mandelinkami, o nichž publikoval velikou serii prací a o rok později již počal
pracovati ve skupině Scaphidiae, z nichž zpracoval velmi pečlivě obzvláště asijské faunistické
oblasti.
Byl záhy zvolen předsedou francouzské společnosti entomologické a měl styky
s velikou většinou museí celého světa. O jeho neobyčejné píli svědčí to, že i za války světové
publikoval 10 prací.
V Praze mu velmi chyběla jeho sbírka, kterou přestěhoval do Prahy teprve při druhém
příjezdu, neměl však dlouho možnosti se s ní zabývati, ležela ve skladišti a byla mu i částečně
poškozena plísní. Bytová nouze dolehla i naň a dlouho to trvalo, nežli našel vhodný byt, kde
by mohl umístiti své obrovské sbírky a bohatou knihovnu. Své práce uveřejňoval v časopisech
157
celého světa a také náš časopis a Sborník Musea přinesl některé z jeho prací, jichž počet je asi
80 (velmi mnoho rozdělaných prací nemohl již dokončiti). Podrobný seznam jeho publikací
uveřejněn ve Sborníku Nár. Musea.
Pro svoje vědecké zásluhy byl r. 1919 jednohlasně zvolen čestným členem Čs.
entomologické společnosti.
V říjnu 1922 počal vydávati v Praze svůj vlastní časopis, který nazval „Fragments
entomologiques“. Celkem vyšlo 10 částí, ukončení bylo publikováno v belgickém časopise
entomologickém, který převzal poslední část, ježto byla tištěna u téhož nakladatele, kde
vycházejí i belgické Annales a Bulletins.
Achard nebyl přítelem příliš rozvláčných publikací, jeho práce vynikají nejen
stručností, ale i neobyčejnou přesností, jíž dovedl jednotlivé druhy neobyčejně precisně
charakterisovati.
Pražskému okolí věnoval také bedlivou pozornost a výsledky svých pozorování
uveřejňoval u nás, měl však bohužel příliš málo času, aby se mohl vypraviti na exkurse
vzdálenější.
V Achardovi věda ztratila mnoho. Pro svoji milou povahu a neobyčejnou ochotu byl
všemi velmi vážen a každému vždy vyšel ochotně vstříc, ať šlo o navázání styků se sběrateli
francouzskými, nebo o korektury francouzských článků, jimiž Achard čs. vědě tolik prospěl,
že za něho není náhrady.
Těžce churavěl již dlouho, ale přemáhal se stále, srdeční vada se však ozývala stále
více. Pobyt ve sklepě jeho obchodu s vínem a nezvyklá chladna upoutla ho již na podzim na
lůžko, ale životní starosti hnaly ho neuzdraveného k nové práci a po celodenním namáhání
sedával ještě dlouho do noci nad svými mandelinkami. Ulehl po druhé – a již jsme ho
neviděli!
Dne 19. prosince o ½ 18 h. dotrpěl navždy, k zánětu plic přidružily se různé
komplikace a sklátily ho předčasně do hrobu.
Jeho pohřeb byl skvělým důkazem veliké obliby, jíž se zvěčnělý těšil, i jeho zásluh.
Pohřbu s vojenskými poctami zúčastnil se i vyslanec francouzský, čsl. generálové a zástupci
jeho druhů z čsl. legií, v čele s bývalým ministrem Husákem. Také četní členové naší
společnosti mu vzdávali poslední poctu.
Jeho rozsáhlé sbírky i bohatou knihovnu podařilo se získati našemu entomol. oddělení
Národního musea, jemuž se tím dostalo jedinečné kolekce se všemi typy a s neobyčejnou pílí
sehnané úplné literatury o mandelinkách, Scaphidiidech a j.
Památka naň až příliš utkvěla v našich myslích, než abychom naň mohli zapomenouti
a jeho práce vědecké jsou mu trvalým pomníkem.
(Mimoriadna posmrtná spomienka vydaná Čs. entomologickou spoločnosťou. Pre Zborník
príležitostne upravené.)
Npor. JARKA PURCNER:
POSLEDNÍ POBYT V DARNEY A CESTA DO VLASTI
V neděli 3. listopadu 1918 přišla k našemu pluku (21.), tábořícímu v Neuville, radostná
zpráva, že bylo uzavřeno příměří po kapitulaci Rakouska; ale radostnější byl 8. listopad 1918
– výročí bitvy bělohorské – kdy přehlížel naše řady armádní velitel gen. Gouraud s br.
ministrem Benešem, při kteréžto příležitosti byl gen. Gouraud pro své zásluhy o naše voje
vyznamenán čs. válečným křížem, první prapor 21. pluku a druhý prapor 22. pluku
158
vyznamenány armádní citací; ale to hlavní byla slova min. Beneše: „Hoši, pojedete domů“.
To bylo radosti a přemýšlení, kdy už to bude. A ta doba čekání byla snad nejdelší dobou
v životě.
Všechno bylo plno příprav, až se konečně 10. listopadu o 7. hod. ranní dal náš pluk na
pochod blátivou a špatnou cestou přes bývalou linii Hindenburgovu, přes osadu St. Martin do
Mourmontu, kde byl po absolvovaných 38 km oddech. Po třech dnech naložili nás do vlaku
a přes Chalons jsme odjeli do Harevillu, kde jsme tábořili asi 14 dní. Bratři si našli brzy
zábavu. Část jich chodila do blízkého městečka Remoncourt do kina, druhá parta, ovšem
daleko silnější, docházela do lázeňského města Vittel, kde také koncertovala naše hudba.
Jinak byl čas krácen cvičením, předvedena byla zvlášť pro film naše paráda, zde se rozloučil
s námi bratr praporník Husák, který odjel napřed do Prahy, což mu bylo všeobecně záviděno.
28. listopadu skončil se náš pobyt v Harevillu a táboření naše bylo přemístěno do
Darney. Tam jsme začali a také skončili. Město Darney jistě zůstane v paměti všech, vždyť
tam bylo prožito kus historie čs. legie ve Francii, hlavně ten moment, kdy president
francouzské republiky Poincaré nám odevzdal prapor, 30. června 1918. – Bylo to shledání se
starými známými, kteří už po cestě městem na nás kývali a našimi jmény nás volali. Ubikace
ovšem byly pozměněny, a to tak, že ti, kteří při prvním pobytu v červnu 1918 bydlili v městě,
musili se tentokráte odstěhovati do barákového ležení „Kleber“. Naším obveselením bylo
„Foyer YMCY“ a pak kino, primitivní sice, ale hodně navštěvované. V tomto kinu předvedl
nám bratr Šindler v posledních dnech našeho pobytu v Darney film „Z hereckých oslav
z Prahy, dne 16. V. 1918“, kterýžto film byl přivezen z Čech a u příležitosti schůzky našich
vyslanců v Ženevě poslán mezi české legionáře do Francie.
K prvnímu představení přišli všichni francouzští důstojníci, pokud ještě byli našim
oddílům přiděleni. Návštěvníků shromáždilo se tolik, že nebylo lze všechny vpustiti, a proto
musil býti film několikráté opakován. Morální účinek a radostné napětí filmu bylo
neuvěřitelné. Po tak dlouhé době viděly jsme naše české děvy v národních krojích, volně
vlajíci prapor červenobílý na stožárech u Zemského musea v Praze, ozdobené Národní
divadlo a naše pracovníky za svobodu vlasti.
Největší „haló“ bylo při prvním obrázku, představujícím skupinu našich děv
v národních krojích na schodech a na rampě Zemského musea v Praze, mávajících šátečky.
Bylo volání „Na zdar“, ba přímo řev přítomných, v očích slzy, radostné chvění a plukovník
Philippe, který spolu s ostatními hned při tomto obrázku povstal, pronesl radostně: „Nazdar
mes enfantes“. A každý snímek, ba i pouhé nápisy, byly bouřilvě aklamovány. Když jsme
odcházeli z kina, bavili jsme se jen o Praze. Tak na příklad ptal se bratr bratra: „Tak co, jak jsi
se měl v Praze? Jak se ti líbily naše holky? A Národní divadlo, to se vyšvihlo, co? Co říkáš
Jiráskovi a Klofáčovi? Jak sis pošmák na flekovským?“ a podobně.
Od tohoto dne žilo vše ve vzpomínkách na domov. Ta dlouhá doba čekání, to
hlemýždí tempo každé práce; a cvičení prováděna pouze s myšlenkou na vlast. Z tohoto
hloubání jsme byli vyrušeni radostnou zprávou, že za námi přijede Masaryk.
Začali jsme zdobit baráky, část bratří postavila velkou slavobránu nad vchodem do
ulice, jíž se měl Masaryk ubírat. Horní část slavobrány představovala „Libušino proroctví“
a po obou stranách byly znaky zemí československého státu. Na jednotlivých barácích byly
malovány obrazy, z nichž zmiňuji se o jednom, zvláště charakteristickém, který představoval
mrtvého německého vojína, ležícího v ostnatých drátech u zákopů, na něm stojí jednou nohou
československý legionář, opřen o pušku, v pozadí silueta Hradčan a Prahy; a pod obrazem byl
nápis: „Bijte, zabijte, žádného neživte!“
Celé město bylo v slavnostní náladě, všechny domy byly ověnčeny a ozdobeny
prapory. V oznámený den 8. prosince po koncertě začalo se sbíhat jak vojsko, tak i civilní
obyvatelé k domu, určenému za obydlí pana presidenta. Krátce před 6. hod. večerní vzplála
červená světla okolo města, rozezvučely se zvony a toužebně očekávaný „tatíček“ přijel.
159
Hudba přivítala pana presidenta naší hymnou, pan president pozdravil skloněný prapor 21.
pluku a pronesl ona známá slova: „Jsme na kopečku a tam musíme zůstat“. A dlouho do
noci koncertovala hudba pod okny jeho příbytku.
Druhý den před 9. hod. stály už vyřízené řady celé naší brigády na louce za městem
a všichni v horečném napětí očekávali příchod svého nejvyššího velitele. Přesně v 9. hod.
zavzněly trubky, zahrála hudba, zazpívali zpěváci, pan president přehlédl řady svých
bojovníků a pak promluvil k nám srdečně a upřímně, a jak u něho je zvykem, málo, ale věcně.
Po defilování a skončené vojenské slavnosti šel si pan president prohlédnou naše příbytky.
Bylo na něm vidět, že se mezi námi cítí šťastným. V jedné ubikaci, tuším u první roty, posadil
si naši „kasku“ na hlavu, ale hned prohlásil, že to nenosil a jistě nosit nebude. Zastavil se
u obrázků na jednotlivých barácích a u onoho, o němž jsem se již zmínil, otázal se, zda jsme
jednali tak, jak hlásá nápis, s přesvědčením, že ne. A když pan president odjel, zmocnily se
nás smutek a tesknota. Už kdybychom raději byli doma. Další dni byly věnovány doplňování
zásob, zbraní a střeliva, různých součástek oděvních a my, pokud jsme touto prací přímo
zaměstnáni nebyli, trávili jsme ten vskutku dlouhý čas v kantině, z níž jsme byli 13. prosince
náhle odvoláni, ježto prý je před odjezdem. A skutečně k poslední parádě, při níž některým
bratřím odevzdány čs. válečné kříže a ostatním revoluční medaile. Po dekorování byl odchod
na nádraží. Rozloučili jsme se se známými, nastoupili do připraveného vlaku, který přesně
o 7. hod. večerní opouštěl nádraží v Darney. Poslendí „S bohem“ a hurá domů.
O pohodlí ve vlaku bylo postaráno, poněvadž nás bylo v jednom „hytláku“ – jak říkali
bratří z Ruska „těplušce“ – jen 30. Jídla bylo dost a veselí po celé cestě. Vlak supěl směrem
k jihu, projel stanicí Dijon a Amberieux do Vysokých Alp. 16. prosince jsme dorazili do
Modany, poslední stanice na francouzské půdě, kde byl náš transport rozdělen na dvě skupiny
a připojena elektrická lokomotiva k průjezdu tunelem Frejus, dlouhým 14.200 m, tedy po
Simplonu asi nejdelším. Blízko Modany vykukovaly ze zasněžených strání horských štíty
pevností, chránících italsko-francouzské hranice. Před vjezdem do tunelu ohlédl se každý
z nás na Francii, a ač se každý z nás již těšil domů, přece sevřela srdce jakási úzkost, ba
mnohému vedrala se i slza do oka, když viděl, že opouští zemi, která měla lví podíl na
uskutečnění našich tužeb. Za 18 minut jsme projeli tunelem a octli jsme se na italské půdě ve
stanici Bordonavecchia. První naše slast bylo ochutnat italský mok. Téměř ve všech vagonech
bylo viděti ony známé slamou opletené láhve „Chianti“. Oddělení od druhého transportu
pokračovali jsme v jízdě přes Turin, který jsme bohužel projeli v noci, dále přes Bresciu,
kolem Gardského jezera přes Veronu, kde jsme se sešli s prvními Čechy, a večer 17. prosince
dojeli jsme do Padovy. Tam jsme zastihli vlak pana presidenta a byli jsme toho přesvědčení,
že pojedeme bez přerušení jízdy až domů. Ale naše naděje byly zklamány. Francouzské
vagony prý nás nesmějí dále vézti, jen do Italie, a odtud prý zase pojedeme v italských.
Vyložili nás a pochodem přes Padovu jsme se dali na cestu až do vesničky Carrary, určené
k přechodnému táboření. Věděli jsme hned, že tak brzy odtud neodjedeme. A proto nemajíce
jiného zaměstnání, seznamovali jsme se s nejbližším okolím. Téměř denně jsme docházeli do
osady Ponte Manco, kde byl umístěn štáb a lékař. Také jsme podnikli výlet do Padovy, kde
jsme si prohlédli basiliku sv. Antonína, vystavěnou v roce 1232. I zde byla stopa válečného
řádění, neboť hlavní brána byla poškozena výbuchem pumy. Uvnitř jsme si prohlédli státní
kaple s obrazy jejích patronů, na příklad: rakouskou kapli s obrazem sv. Leopolda od malíře
Bernarda Fugeta, polskou kapli s obrazem sv. Stanislava, dílem to malíře Tadeáše Popiela,
dále kapli německou, holandskou, italskou atd. Hlavní oltář ze zlata a stříbra, zdoben
brilianty, je podle slov našeho průvodčího ceněn na 55 mil. lir. Po prohlídce města vrátili jsme
se domů. Jiný den zase jsme šli na návštěvu italských legionářů do Lionu, přes Mezur
a Cordeliano. Procházka středem nízkých fíkovníků a oliv byla velmi pěkná, ovšem při
prosincovém poněkud chladnějším počasí.
160
Na Štědrý den jsme se byli koupat venku pod širým nebem v blízkém teplém slaném
vřídle. Tan den jsme vzpomínali, co bylo před rokem, co před dvěma a co bude za rok.
Myslili jsme, že už tento rok budeme mezi svými v onen slavný večer a zatím jsme „tvrdli“
v Italii. Štědrovečerní pokrm „rýže s masem“ – byl doplněn 5 fíky a marmeládou. Večer jsme
uspořádali malý večírek s programem, abychom poněkud mysl rozveselili. Zato se na Boží
hod naše kuchyně vyznamenala – karbanátky, zelí, knedlík a ¾ l vína – a k tomu zpráva, že
jsme před odjezdem. Během dvou dní bylo všechno připraveno, odešli jsme na nádraží a 29.
prosince jsme odjeli v italských vozech z Campo de Marte přes Adiži, Tagliamento, Piavu,
Udine, Tarvis, Pontafel, kde jsme měli malé zdržení, ježto prý nás Rakušané nechtěli
propustiti ozbrojené. Jinak však jsme projeli Rakouskem přes Amstetten, Sv. Hippolyt a Tuln
až k Cmuntu úplně klidně.
V Cmuntu už na nás čekali naši železničáři, v starých rakouských čepicích s českým
lvíčkem, ozdobená lokomotiva a po obědě hnul se vlak na trati osvobozené vlasti. První velké
uvítání bylo v Českých Budějovicích, kde nás, shromážděné na náměstí, uvítali zástupcové
města i spolků. Za nás odpověděl bratr poručík Hobl, který tasiv šavli, prohlásil, že budeme
věrně a poctivě pracovati tak jako až doposud. Večer jsme pokračovali v jízdě do VeselíMezimostí, kde bylo zase malé zdržení, vyplněné koncertem železničářské hudby. Všechny
stanice, vyjma město Tábor, kde jen na lampárně visel malý praporek, byly bohatě ozdobeny.
Ponenáhlu se nás zmocňovala radostná tíseň – blížili jsme se k Praze. Ze všech vozů
se ozýval známý refrén: „... však platno nic, má největší je slast, vidět zlatou Prahu, naši
českou vlast!“ a to se zpívalo až do vjezdu do Prahy.
Pátek – 3. leden 1919 – přinesl nám toužené štěstí, vstup do matičky Prahy. Po 10.
hod. vjel náš vlak do Wilsonova nádraží. Na nástupišti čekala čestná rota 28. pluku s hudbou
a s celým štábem a zástupcové vlády, města a všech úřadů. Ale to hlavní, nechyběly zde naše
české děvy v krojích. Překvapení a radost byla tak ohromná, že se v nás zatajil dech a nikdo
z nás nebyl s to, aby na vřelé pozdravy těch mas lidí odpověděl. Většina nás kráčela se
zamlženým zrakem a davy lidí, tvořících špalíř na náměstí Václavském, v třídě Masarykově,
na mostě Legií, na Malé straně, v Nerudově ulici, na Hradním náměstí až k Pohořelci
neustávaly v hřímavém volání slávy hrdinům Šidlíkova praporu.
V kasárnách na Pohořelci byl rozchod a byla nám dána možnost poohlédnouti se po
svých známých. Před branou se tísnily hloučky lidí, dotazujících se po svých příšlušnících
rodiny a svých známých. Utkvělo mně v paměti shledání s vojínem, který se v staré rakouské
uniformě k nám hlásil u brány kasáren: on to byl bratr Fišer, který v Michelbachu na alsaské
frontě byl po tuhém boji s německou patrolou raněn a zavlečen do zajetí, z něhož se po
kapitulaci velmocí vrátil přímo do Prahy.
Připojuji zmínku o smutnějším shledání, a to již v Českých Budějovicích. Přišel ke
mně zřízenec v stejnokroji, představil se jako Hofhansel, a ptal se, zda se jeho syn Frantík
také vrací. Sevřelo se mně srdce, nevěděl jsem ani, co mám honem říci, a krátce jsem
odpověděl, že přijíždí s druhým transportem. A zatím onen dobrý hoch, desátník František
Hofhansel, složil hrdinně své kosti, prolil českou krev za svobodu vlasti a národa, tam daleko
na bojišti terronském, jako mnozí z bratří, jimž nebylo dopřáno uviděti ovoce své plodné
práce.
161
Desiatnik JAN VŠETEČKA:
3. ROTA 21. PLUKU NA KLADNĚ
PO příjezdu I. praporu z Francie do Prahy v lednu 1919, neprodlela 3. rota v Praze dlouho.
Asi v polovici února byl dán rozkaz, aby rota s velitelem kpt. Rychlíkem byla co nejrychleji
odeslána s poločetou kulometné roty do Kladna, kde byly pro drahotu nepokoje, podnícené
komunisty.
Byli jsme rychle vypraveni z Pohořelce na nádraží do Brusky, kde již čekal připravený
vlak a ujížděli jsme co nejrychleji do Kladna. Po příjezdu do města byli jsme ubytováni
v kladenské reálce, kde nás přivítalo několik bratrů kladenského Sokola a poučili nás o situaci
ve městě.
Druhého dne ráno po našem příjezdu byla naše četa vyslána na hlavní třídu, aby
zakročila proti drancujícím. Za vedení br. kpt. Rychlíka srazili jsme se na hlavní třídě
s demonstranty, kteří nám bez příčiny začali spílat a přímo insultovat nás i našeho velitele.
Abychom se ubránili rozvášněnému davu, použili jsme na postrach zbraně a vypálili jsme do
vzduchu jednu salvu. Po této salvě demonstrující dav poněkud ustoupil a za součinnosti
dalších došlých čet obsadili jsme všechny důležité body v městě a zatkli jsme mnoho osob,
které v městě drancovaly v různých obchodech.
Vzpomínám si, jak jsme v jednom obchodě v Jungmannově ulici zadrželi výrostka,
který měl pověšeno okolo krku několik párů bot a po kapsách měl zastrčeny dámské botičky,
na ňadry různé krajky a hedvábné bluzičky. Předvedli jsme takových výrostků do reálky ten
den více, kde potom dostali, co jim po zásluze náleželo.
Zatčené osoby jsme zadrželi v reálce po několik dní, až nám udělali v budově úplný
úklid, odevzdali jsme je civilním úřadům k potrestání.
Svým rázným vystoupením jsme si získali sympatie všech kladenských občanů, kteří
si nás velice vážili.
Vyhláškou okresního hejtmanství bylo obchodnictvo vyzváno, aby zbytečně
nezdražovalo potraviny a jiné tovary a prodávalo za úředně určené ceny, takže u obchodů
byly takové fronty, že jsme byli nuceni u každého obchodu dělat pořádek.
Já, s několika bratry byl jsem asi třetí den po našem vystoupení v Kladně poslán do
Slaného, kde rovněž bylo velké drancování. Přijeli jsme ještě s několika domácími vojáky do
Slaného již k večeru, takže ten den jsme již nezasáhli, a byli jsme ubytováni v Sokolovně,
kam nám večer místní dámy přinesly jakési občerstvení a cigarety. Ráno hned jsme byli
vyzváni, abychom zakročili proti rabování v obchodech a proti demonstrujícím. Vyšli jsme na
ulici, nasadili bodáky a postupovali jsme na náměstí, kde jsme utvořili řetěz a za malou chvíli
jsme náměstí bez jakékoli srážky vyklidili. Pořádek jsme udrželi až do večera, když nás
potom vystřídala četa domácího vojska z Loun do Slaného vyslaná. Vrátili jsme se potom do
Kladna, kde jsme měli ještě dosti práce.
Naše 3. rota byla v Kladně asi 3 neděle, a pak byla vystřídána rotou 23. pluku franc.
legií a my jsme jeli k svému pluku do Prahy a později na Těšínsko.
Po bojích na Těšínsku a na Slovensku byl I. prapor poslán pod velením br. majora
Vejvody opět do Kladna, kde jsme vystřídali prapor 22. pluku, který v Kladně asi 6 měsíců
odpočíval. Zde jsme jaksi odpočívali po bojích na Těšínsku a na Slovensku, cvičili jsme,
dělali jsme pochodová cvičení s praporní hudbou, která v Kladně budila rozruch.
Ztratili jsme zde bratra Vyskočila, který se s námi zúčastnil všech tažení a bojů, aby
v zápolí podlehl zákeřné nemoci.
162
Při výročí bitvy u Terronu měli jsme v Kladně přehlídku, provedenou generálem Pellé.
Po přehlídce měli jsme všichni společný oběd v Závodním hotelu Pražsko-železářské
společnosti, při kterém nám koncertovala hudba pluku 28. z Prahy.
Po dobrém obědě byla družná zábava a vzpomínání na Francii, pak jsme byli všichni
fotografováni v zahradě zmíněného hotelu.
Později byli starší bratři postupně demobilisováni a prapor doplněn III. praporem
pluku; později se pomalu rozešli všichni. Jedni bratři nastupovali místa v státních službách,
druzí zase v civilním povolání, jen málo bratrů zůstalo dále ve službách vojenských.
Vítr nás zanesl na všechna místa republiky, ale myslím, že každý rád ještě dnes
vzpomíná na Kladno, kde leckterý z bratrů zanechal kus srdce. My, co jsme v Kladně zůstali
nebo se do Kladna vrátili, utvořili jsme zde odbočku Kruhu francouzských legionářů a je nás
přes 60 bratří, které utužují staré vzpomínky na Vás, bratři, kteří jste v různých částech
republiky roztroušeni.
M. MICKA:
ŤEŠÍNSKO
(Niekoľko spomienok príslušníka II./21. pol. práporu)
VZPOMÍNÁM si na vánoce 1918. Běsnění válečné litice bylo skončeno, domů se
vraceli k rodinným krbům otcové, synové k matkám, milenky vítaly své hochy. I my jsme se
již těšili na brzký návrat domů – do nového domova; proto vánoce v Darney tráveny
bezstarostně v očekávání radostného shledání s nejdražšími. Mnozí si naposled zajeli k svým
známým před cestou domů.
Po čtyřech letech byly to zase veselé vánoce, po čtyřech letech opět bujná vigilie*)
hýří pařížskými bulváry. Při své návštěvě na krátké dovolené u marraine v Paříži hovoříme
v úzkém kroužku o vyhlídkách do budoucna. Z venku jen diskretně doléhá hluk vánočního
veselí z bulvárů a spokojená nálada ovládá celou společnost. V svém optimismu kreslí nám
paní domu dny příští, že konec je válkám, lid unaven a přesycen, národnostní spory pominou,
že v míru, klidu a spokojenosti poroste „la grande Tchéquie et Slovaquie“. Ještě dnes je mi
záhadou, kde se vzala chmurná předtucha, jíž jsem dal tehdy průchod: „Není tak veselý mír,
který nás čeká doma, madame, a chtěl bych býti špatným prorokem, řeknu-li, že naše pušky si
ještě zapětí svou hlučnou a štěkavou píseň.“ Všeobecný odpor a výsměch nedovedl zaplašit
tušení něčeho těžkého, vážného – tušení, které sedělo hluboko uvnitř. –
*
*
*
Praha vítala nás pochmurným lednovým odpůldnem, řečmi, fábory, smíchem i pláčem,
jako by jasné slunko příštích dnů nemohlo býti ničím zkaleno. Hýčkáni Prahou, „vzácní“
a oslavováni, prozpěvujíce svou „Medelon“ užívali jsme vesele Prahy. V radostné chvíli
šťastného návratu bylo zapomenuto na to, že dále na východě vládne nejistota a strach před
tím, co přijde.
_________________
*) Predvečer. Vo Francúzsku sa oslavuje Štedrý večer veselo, asi ako u nás Silvester – v uliciach a reštauráciách; kto môže
ide von.
163
A jako blesk z čistého nebe zazněl náhle do našeho klidu zlověstný „poplach“:
Nakládat! Věru příliš jsme té Prahy neužili! A za noci potmě – při čemž ani většina z našich
netušila kdy – mizí Praha. Zase ve vagonech! Rytmický náraz kolejnice ukolébává svým
monotonním pohybem a vyklepává v naší mysli otázku: „Kam, kam...?“
Mnohý tuší, kam asi je veden osudem, a chmurné ráno dává mu za pravdu. Černý dým
Ostravy, smuteční závoje pozůstalých, zamlkle zdraví nás po ránu řady vlaků. Je jich plné
nádraží – odfukují nedočkavostí, seřaděny jako dětské hračky, plné vojska, stojí připraveny na
povel vyjet. Něco temného visí stále ve vzduchu, který jakoby nabit živou silou proniká do
vozů, obklopuje debatující kroužky a čeká jen, kam se vybít. Otázky, stupňující se nervosa,
neklid... je poledne a stále čekáme! Proč stojíme, nač se čeká? Prý Šnejdárek vyjednává, dal
prý ultimátum do jedné hodiny.
Netrpělivost a nedočkavost ovládá všechny. Konečně! Trhnutí vlaku jako otevření
okna v dusné světnici napravuje náladu, zvyšuje hovor. Dotazů plno, nevyslechnutou
odpověď stíhá nová otázka – nestačím vysvětlovat:
„Chlapci, jedeme k nám – Těšínsko nás volá, potřebuje nás!“
Nezvyklý náklad vezla si montanní dráha:*) nejsou zde zvyklí takovému zboží –
vždyť místo němé hmoty, místo černých drahokamů zdejších – vlak plný jasné modře, vlak
živý máváním a zpěvem.
Může být krásnější symboliky? Však věrnost k svému kraji nesmí býti projevena jen
barvou, ale jistě za chvíli bude potvrzena i činy...
Rychle míjíme Slezskou Ostravu, o níž pěje Bezruč:
„Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského, tam
v mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem,
žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou...“
A dál utíká jízda: Michalkovice, Petřvald, Poremba: v duši ti stále Bezruč zní!
Konečně Orlová – ale co to? Proč nejedeme dále? Což z Orlové nevede dál trať?
„Dali nějadym, bo tam střilejum,“ odpovídá strojvůdce.
Copak jste se nad tím pozastavili, modráčci, či jste si neuvědomili, že Vám předem
platí ty vzdálené pozdravy? Ano, mládenci, nejenom řečmi a zpěvem se vítá, ale i něčím
jiným – ale tomu jste zvyklí!
Nu, dobře – směr po trati Doubravou, Karvinnou a dál! Bude za chvíli tma, práce
velká čeká, připozdívá se a cesta je dlouhá...
*
U Doubravy**) po prvé byla odvedena daň vlasti:
„Cos hořkého skočilo mi v oči obě –
Zvon zvoní temně Dombrová – Dombrová!
Až přijdu z Ostravy, vyhnu se tobě.
Zcizilas se mně Dombrová – Dombrová...“
Avšak my nesmíme se vyhnout – by naopak! Jenže boj zde je těžký, nepravidelný,
zákeřně napadáváni, braníme se, jak možno. Zde po prvé zřídly naše řady: rudé skvrny
zbarvily jasnou modř a těžká půda pila zvolna vzácnou tekutinu.
_________________
*) Montanní dráha Ostrava – Orlová – Doubrava: slúžila iba k preprave uhlia a materiálu pre továrne.
**) Pred vojnou bol používaný názov Dombrová – ako nižšie spieva Bezruč – teraz sa nazýva Doubrava.
164
První předurčení osudem nás opustili, aby učinili zadost své povinnosti. Za jejich oběti
a pomoci kanonku „trente sept“, který si zvesela zaštěkal na Betynskou šachtu, popošli jsme
kousek dále. My, jimž stanoveno osudem zůstati, přikryti tmou, obklopeni až k obzoru tisíci
světly šachet, oči upřeny vpřed, napjatě čekáme, odkud co přijde, co bude dál...
„Hoši, víte, že mezi těmi tisíci světly je jedno, pod nímž se modlí má matka za můj
osud? Víte vy, kolik srdcí s napětím bije a skládá v nás své naděje? Nesmí být zklamány,
neboť není nic drahého, aby bylo obětováno pro tento starý a bohatý náš kraj.“
*
Veselým hovorem, vyprávěním, radostí hlaholí právě dobyté nádvoří. Sešlo se tam
několik proudů: II./21. pol. prapor jdoucí od západu, III./21. přišlý od severu – od Fryštátu,
I./21. prapor, proud domácího vojska – inu, hovoru plno. Mnoho sdílnosti hledá své odbytiště
a také jej nalézá, výkladům dobrodružství není konce. Vždyť nebyl zde přímý nepřítel, nebyl
zde rovný boj. Zákeřná přepadení zezadu, z domů, z vikýřů, ze zahrad. Mezi bojujícími není
vzácný mladší hoch, dorost, který podlehl neodpovědným vůdcům. Není proto divu, že je na
nádraží jako u úle, plno hovoru a nikdo ani nepozoruje, jak si mladík 14 letý až 16 letý
prohlíží zkonfiskované zbraně a jak pojednou s jednou puškou mizí za blízkým vozem. A co
dál se děje – je dílo okamžiku: do toho radostného vzrušení třeskne rána – 16 letý hoch střílí
zblízka do skupiny vojáků – jeden starší svobodník hroutí se k zemi.
Slepá vášni, fanatická nerozvážnosti, což můžeš býti tak vybičována?
Bylo ti pomoženo, bledý hochu, když jsem tě vytáhl před lynchováním z vřavy
běsnících a rozčílených vojínů, kteří tě jen proto nechali, že se nemohli dohodnout jakou smrtí
tě potrestat? Myslím, že nadlouho jsi nebyl zachráněn!
Zlořečeni buďte ti, kteří svedli tvé mládí k fanatické nenávisti, kteří ti vštěpovali tak
zavilý odpor, avšak sami dovedli se včas uklidit!
*
Noc u Louk, nádraží vykradeno, vybrakováno, noc chladná, kuchyně daleko, fantasie
stoupá úměrně s únavou. Náhle poplach: nepřátelský obrněný vlak! Vše spěchá ven, nikdo
nehledí, kde vlak je, jen honem přerušit trať. Náložky nejsou, klíč, také ne, nezbývá než
položit klády a čekat... Ale proč tak tiše jede? A pomalu se plíží žluté světlo jako kočka před
skokem? „Ty hloupej, vždyť to jde lampař se světlem“. Všeobecné rozhořčení na stráž
pozvolna mizí a ztrácí se úplně, když s druhé strany vlak přiváží teplou večeři, která
napravuje náladu úplně.
*
Pomalu to jde dál: Louky, Lhota, Těšín... S jakou radostí vstupujeme do sídla markýze
Géra. Věž Piastovců svítí do dálky a s klidem si prohlíží nové své panstvo: Jak je to dávno, co
ji opustil hlavní stan rakouského generálního štábu, který zde daleko od fronty, ale přece jen v
„poli“ vydával své známé a věhlasné „Kriegsberichty“? Jaká to změna: ti, které oni věšeli,
prohlašovali za velezrádce a pronásledovali, ti jsou dnes pány města, jsou vlídně přijímáni
místním obyvatelstvem, které v nich vidí záruku pořádku, klidu a pokoje.
*
Jenže jsme se dlouho z Těšína netěšili – povinnost nás žene dál: Zemarsk, Krásné,
Boconovice, Holešov, Ustroň – až k pramenům Visly.
165
Ano – až tam jsme dospěli, když přišla zpráva o příměří. Všichni plni naděje užíváme
vlídného pohostinství místních obyvatel, přesvědčeni jsouce o spravedlnosti našeho boje
a o jeho dobrém konci. Málem bych přisahal své staré bytné, strachující se, abychom ji
neopustili, že se nehneme zpět, že kraj již zůstane náš. Jakou měla radost, zrovna jako všichni
ostatní. A přece jsme se klamali a velmi. Co nezmohly zbraně, zmohla pod různými vlivy
diplomacie – 26. února přichází rozkaz k ústupu. Zatím co pplk. Šnejdárek vylákán do Lvova,
přijíždí franc. generál N. A briskně nařizuje náš ústup, jemuž se podvoluje jak Šnejdárkův
zástupce, tak i vláda. Pozdě přijíždí Šnejdárek s výhodnějšími podmínkami pro nás – ústup do
posic daleko nevýhodnějších pro nás už je v proudu. Nechce se nám ani věřit, nemůžeme ani
pochopit, tím spíše, že příkrý rozkaz k ústupu dává ten důstojník, který nám na Murmani tolik
lichotil a vyjádřil se pochvalně o nás. Divné jsou cesty diplomacie!
Nezbylo než věřit a s nevýslovnou bolestí v srdci, se studem a s největším
sebezapřením provésti krutý rozkaz, který obracel v niveč výsledky naší práce a bral nám
kraj, který po staletí býval náš. Bylo třeba užíti veškeré energie, aby byl vyplněn rozkaz a aby
byly vyvráceny všechny domněnky, jako že „jsme prodáni, to je zrada – to je podfuk, my se
nehneme“ a p. Teprve když bratři vidí, že je to skutečný rozkaz, že musí poslechnout, pak
teprve nastává smutná, snad nejsmutnější pout v životě každého z nás: ustupovat bez boje –
ustupovat na pouhé něčí přání!
*
A tehdy, když nepřátelský odpor, řádně organisovaný, zuřil s veškerou prudkostí kdy
se útoky opakovaly s obou stran, tenkráte, když přišel rozkaz zpět a my s hořkostí a s lítostí
plnili rozkaz – tenkráte častěji jsem si vzpomněl na Vás, madame. Tušíte, že jste nám právě
před dvěma měsíci prorokovala mír a pokoj, zatím co si my zde nyní opakujeme znovu
prakticky principy války, abychom je nezapomněli? Tušíte, že čtyři leta války a válečné bídy
nestačí k tomu, aby byla otupena láska k vlasti, k rodné půdě, smysl pro povinnost? Měla jste
vidět ty, kteří poslušni rozkazu, proti své vůli a svému cítění opouštějí kraj, který svou krví
a svým potem posvětili.
*
Bylo vás dosti – kteří přebrodivše se přes úskalí a bědy svízelí, dospěli jste do své
vlasti, abyste zde uložili své kosti, vyplnivše tak zde svou největší a nejsvětější povinost.
Zvláště na Tebe vzpomínám, bratře Sluko, kterýs s takovou touhou čekal, kdy vkročíš
na své rodné Slovensko, které jsi dávno jako chlapec opustil!
Vidím stále jeho bodrou tvář, slyším jeho smíšeninu anglicko-česko-slovenskou
s americkým přízvukem. – Bylo to u Louk, 27. ledna ráno – marně pátrám, odkud jsme tak
vydatně postřelováni. Vidím Sluku, jak stále povstává, nadává si po americku a nepostačím
ho napomínat, aby se chránil. A když se zdvihnu a běžím vpřed – postaví se naplno, aby lépe
viděl. Zlákal většinu střel, které by jistě byly hledaly mne, na sebe. Raněn těžce padá, ale má
ještě tak tak síly, aby křikl za mnou: „Well – pozor brat poručík – vpravo v brehu v rákosí –
yes, dobre som ich pozrel“. To byla poslední slova, která jsem od něho slyšel.
Moře jsi hochu přebrodil, prošel půl Evropy, tisíce minul ran, abys zde, kousek od
Kysúc, na prahu svého rodného kraje, o němž jsi stále snil, položil svůj bodrý život
a odevzdal své urostlé tělo v ochranu slezské půdě. Good bye dobrý hochu, good bye vy
všichni, kteří odpočíváte po jeho boku v Orlové*) nebo jinde, buď Vám země slezská dobrým
lůžkem, světla šachet věčnými světly na Vaši památku a věnec snivých Bezkyd věčným
věncem věncem k Vaší poctě.
__________________
*) Padlí na Těšínsku, boli skoro všetci pochovaní v Orlové; tam odpočíva aj br. Jan Čapek, zakladateľ ČSDZ v Taliansku.
166
A nám, kteří jsme zůstali,
v rej nedočkavý budoucích lásek,
v cink plnozvuký zítřejších číší,
všechněm z nás, jak tichý stesk a výčitka lichá,
nám živým, těch, kdo dožili,
vzlykne lkavý hlas.
(Z časti uverejnené v Pamätníku padlým o Těšínsko.)
ROBERT ŠKRABAL:
NAŠE AKCE NA TĚŠÍNSKU
DOSTÁVÁME rozkaz k obsazení Těšína, naší milé sesterské země. Po návratu
z Francie dostalo se nám takto jen osmidenního oddechu. V ranních hodinách studeného ledna
sedáme do vlaku, který nás odváží do Mor. Ostravy, dále do Doubravy, dřívější Dombrové,
kam dojíždíme již za soumraku. Pěší roty II. praporu opustily vlak již před stanicí a my
v přestávkách vjeli do stanice, kde vyloženy kulomety, a dáváme se pochodem k místům,
odkud nám zaznívá třeskot výstřelů. Jdeme k hostinci, kde očekáváme dalšího rozkazu.
V malé chvíli jsou přivedeni zajatci, většinou civilisté, a z jejich řečí poznáváme, že jsou to
Poláci. Civilní lidé, shromážděni v této hospůdce, hrozí těmto již neškodným lidem a chtějí je
bíti. Je třeba zajatce ještě chrániti. Scházíme se s bratry od pěších rot a dovídáme se, že
obsazení nebylo jen tak lehké, jak se předpokládalo, ano že i zde ztrácíme své bratry. Po
prohlídce jednoho závodu, vykonané za naprostého klidu, postavili jsme kulomety za vesnici
a zde vyčkáváme až do odpoledne. V odpoledních hodinách spolu s pěšími rotami odcházíme
směrem ke Karvinné dělnickou kolonií a jsme ubytováni v karvínském pivovaře, kde se nám
má dostati odpočinku. Téže noci jsme však vzbuzeni a jdeme obsadit několik domků proti
Trnavě, kde konečně máme celý den pokoj a jen pozorovatelé jsou na stráži, pozorují oknem
ze světnice. Taková vojna se nám počíná líbit. Schází nám však kuřivo a jídlo. Naše kulomety
jsou namířeny na věž kostela, kde tušíme nepřítele. Kolem desáté hodiny dopolední
zpozorujeme neklid v Stonavě a přebíhání lidí. Nevíme, co je toho příčinou, až vidíme na
louce pod námi postupovati opatrně několik vojáků našeho domácího pluku, tuším že byli od
bývalého 54. pěšího pluku. Z městečka se vyhrne větší síla nepřítele a rozbíhají se do bitevní
formace. Od naší pěší roty, nevím již které jedna četa chce nepřítele zaskočiti a proto běží
kolem plotu do zad nepřítele, který však to zpozoruje a dává se na překotný útěk. Na bojišti
zůstává jen několik raněných. Stačilo nám, že poznali naši převahu a přidrželi se hesla „kdo
uteče, ten vyhraje“. Nyní se dává celá fronta do pohybu a my v zápětí za nimi. Bylo po nás
stříleno nepřítelem, ale na štěstí beze škody. Tak běžíme až po Prostřední Suché, kde pro
soumrak ustáváme v dalším pronásledování. Na kopcích vidíme, jak je nepřítel jako bezhlavý,
neboť přebíhání hloučků s místa na místo svědčí, že buď neměli tito lidé vůdce, a měli-li ho,
nestáli za mnoho.
Příštího dne odjíždíme obrněným vlakem do Těšína, kde jsme obyvatelstvem srdečně
uvítáni. Slyšíme stesky na jednání ustupujícího nepřítele. Po oddechu jdeme již vesele bez
boje ke Skočovu a dále k Ustroni, kdež zůstáváme stát na pravém a nepřítel na levém břehu
řeky. Škoda, že nemohlo býti našich úspěchů při jednání o mír lépe využito v náš prospěch.
167
ZRÁDCE
BYLO by chyba nevzpomenouti a přejíti mlčením, že jsme měli také zrádce mezi
sebou. Jméno podobného zločince nesmí upadnouti v zapomenutí, musí žíti a udržeti se
v paměti za trest za nejhorší zločin, jaký lidský tvor může provésti.
Měli jsme jen jediného a byl jím Fr. Pečenka, zrádce a zběh, bývalý vojín 3.
kulometné roty 21. pluku.
Jeho jméno se řadí k historickým jménům českých zrádců, jako byl Milota z Dědic
a jiní, a tak bude pro nás vždy personifikací prorady a zločinu.
Podařilo se mi zachovati z té doby zajímavý dokument, zachycený zpravodajským
oddělením štábu IV. armády, a uvádím zde nejzajímavější jeho části. Je to zápis jeho
výslechu.
Vidíme, že třebaže byl podezřelý a stále pozorován, podařilo se mu uprchnouti v době
bitvy u Terronu. Podle dokumentu je vidět, že se na zběhnutí již dříve připravoval a pozoroval
kolem sebe, aby se mohl nepříteli zavděčiti zprávami o životě ve francouzských liniích. Ještě
štěstí, že životu a ruchu, který se kolem něho děl, rozuměl jen poměrně málo a svou zradou
učinil tak poměrně jen málo škody.
Zde překlad dokumentu:
Spojovací důstojník
SV. WILD
SV., 31. říjen 1918.
Hlašení o výslechu
zběha od 21. pluku československého, 53. divise, poštovní úsek 217, jenž přeběhl do našich
linií u Terronu 29. října 1918 v 17 hod. 30 min. (německého času).
Totožnost.
Zběh je továrním dělníkem: narodil se v St. Pölten u Vídně; v srpnu 1914 vstoupil jako
dobrovolník ve věku 18 let do rakouského vojska. V říjnu 1916 byl zajat Rumuny, v červnu
1917 poslán přes Archangelsk do Francie, kde přistal v La Rochelle. Jeho prohlášení jsou
přesná a hodnověrná.
Ordre de bataille.
Československé brigádě velí podplukovník PHILIPPE, jenž velel 21. pluku
československému až do doby, kdy tento pluk přešel pod velení 53. p. divise. Podplukovník
PHILIPPE nosí uniformu zuavů...
Jízda: 1. eskadrona 7. pluku dragounů.
Štáb 21. p. pluku československého a československé brigády v Bourcq.
Štáb 53. divise v Semide.
Bojová zhodnocení 53. divise.
Nevalná jakožto útočné vojsko.
168
Historie 53. divise:
Viz. č. 545 ze dne 20/10/18.
Zasazení a spojení divise.
Zasazení pluků na terénu od severu k jihu.............................
Rozhraní mezi jednotlivými pluky nemohla býti přesněji určena.
Na severu je ve spojení s francouzským vojskem, které bude pravděpodobně vbrzku
nahrazeno vojskem americkým. O spojení na jihu neví zajatec nic.
Útočné úmysly.
Ve 4 nebo 5 dnech hodlají Američané učiniti veliký průlom u Voncq k severozápadu
směrem k Belgii. Jižní část fronty by se tohoto útoku nezúčastnila. Podle pověstí bude 53.
divise na severu v nejbližší době vystřídána 2. americkou divisí. Na frontu bylo prý
dopraveno asi 800 děl, jež mají podporovat tento útok.
Vystřídání divise.
53. divise bude vystřídána v noci se dne 30. na 31 říjen, pravděpodobně před půlnocí
až do svítání. Mosty jsou silně bombardovány. 29. října nebyla divise vystřídána, jak bylo
určeno, neboť příchod vojska, které ji mělo vystřídati, byl zpožděn z neznámých příčin.
Cizí vojska za frontou.
Asi před čtyřmi dny spatřil zběh silné americké oddíly, jak se zdá, čerstvé, které
tábořily v barácích jižně od Semide, kde prý je také asi 20 pontonů na autech.
U Loisy viděl jednotlivce od 408. p. pl. (120 div.) a 130. p. pl. (124. p. div.).
Ďelostřelectvo.
Velmi početné dělostřelectvo v posici 20 m východně od silnice Grivy-Loisy, několik
hrubých námořích kusů nedaleko této cesty a západně od ní. Jižně od silnice Grivy-Loisy (viz
plán 8957), jakož i na 1200 m od silnice Loisy-Coigny (viz plán č. 8857) jsou prý další
baterie. Francouzští dělostřelci prý tvoří zásoby střeliva u oněch kusů a za nimi. Děla jsou
maskována a nebyla spatřena v činnosti.
Mosty.
Most u nádraží Vrizy, který zajatec přešel dne 29. října, je opraven. Převozné kuchyně
mohou jeti po mostech, dělostřelectvo však dosud nikoliv.
21. p. pluk čs.
Početní stav:....................................................................................................
..................................................................................................
Důstojníci od hodnosti majora nahoru jsou výhradně Francouzi.
Ročníky: mužstvo všech ročníků až do 50 let.
169
Ztráty: V nynějším úseku 70 mrtvých a 130 raněných u pluku ... Ztráty 3. kul. roty
jsou malé.
Posily: Dosud žádná posila. Zdá se velmi pochybné, zda bude poslána; v Cognacu je
asi jen 400 – 500 mužů, z nichž má býti utvořen 23. pluk.
Dovolené: Zatím jsou dovolené zastaveny. Na dovolenou jezdí mužstvo obyčejně do
Cognacu nebo k příbuzným ve Francii.
Výzbroje kulometných rot:........................................................ bude použito vzadu
jakožto obrany proti letadlům.
Ochrana proti plynům: Masky starého a nového vzoru. Protiplynové pláště, gumové
rukavice a gumová obuv pro vojáky obsluhující kulomety.
Zdravotní stav: Uspokojivý, chřipka se nevyskytla.
Kázeň: Kázeň je velmi přísně udržována. Sebemenší poklesek je trestán, v první linii
odnětím žoldu.
Zásobování: Dokonalé; ½ l vína denně.
Němečtí zajatci.
Němečtí zajatci pracují na železnici blízko Semide. Zdá se, že se s nimi dobře zachází.
Dostali americké potraviny a tabák.
Chřipka ve Francii.
Podle dopisů ze Charente, které dostali kamarádi, případy chřipky se stále množí.
Mnoho úmrtí, jen v Cognacu asi 15 až 20 úmrtí denně. Přiznaky nemoci: silná rýmy, dýchací
ústrojí stísněno, horečka.
Nálada.
Francouzi mají už války dosti. Doufají, že si nejpozději do 2 měsíců vydobudou míru
zbraněmi. Američané tvrdohlavě podnikají stále nové útoky. Značný počet Čechoslováků není
nadšen, že válka stále trvá. Mnoho Čechoslováků z Deutschbőhmen by zběhlo, kdyby se
nebáli, že je Němci oběsí.
Různé.
Zprávy o vytvoření československých pluků.
Zběh pracoval nejdříve 6 neděl jako dělník v přístavě La Pallice u La Rochelle, pak
přišel do jednoho tábora v lese u la Teste, jihozápadně od Bordeaux. V tomto táboře, v němž
byli jen Čechoslováci a Rusové, jeden generál, jménem ŠTEFÁNIK, bývalý rakouský
důstojník, jenž bydlil ve Francii v době vyhlášení války, vyzýval jednotlivě Čechoslováky,
aby vstupovali do Československého pluku pro obranu národní svobody a utvoření
Československé republiky.
Přesto, že velká většina mužstva jevila velmi málo nadšení pro československou věc,
byl tábor za několik dní přenesen do Cognacu. Mužstvo bylo informováno o svém určení
teprve, až jednoho dne se mu řeklo: Dnes bude se cvičiti..................
V květnu 1918 přišel zběh s 21. plukem čs. do Darney; po pětinedělním nebo
šestinedělním výcviku byl poslán do pole do Alsaska.
Zběh, protože byl podezřelý, nebyl nikdy poslán do první linie, byl však stále
u zavazadel. (Byl totiž kočím u kulometné roty – pozn. překladatele.) nedávno byl v Semide
170
potrestán 4 denním vězením proto, že dal chléb a cigarety německým zajatcům (zde patrně
chce vzbuditi zájem o svou osobu – pozn. překladatele).
Zběh byl poslán na nádraží ve Vrizy se střelivem pro 3. kulometnou rotu, jež byla
v postavení pro obranu proti letadlům. Za čtyři dni potom zběhl.
Československá uniforma. Modrá uniforma francouzské armády s červenými čísly na
tmavomodrém sukně, francouzské přilby s československým znakem, modrý baret s malým
znakem z bílého kovu.
*
*
*
Co se stalo se zběhem Pečenkou? Nevěda, že se o jeho zradě ví, měl ještě odvahu po
příměří přijeti do Cognacu a hlásil se tam u 23. pluku. Byl některými jednadvacátníky poznán
a eskortou poslán do Prahy. Tam prý měl být postaven před válečný soud. Jak a byl-li
odsouzen, nevím.
Myslím, že – bohužel – dopadl šťastněji, než kdyby byl býval souzen ve Francii.
171
22. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK
(PEŠÍ PLUK ARGONNSKÝ)
172
JAR. ŠURAJ:
ZA BRATREM KLÍMOU
ČASEM, a zejména v době výročí našich bojů ve Francii, blýskne hlavou vzpomínka
na toho neb onoho z bratrů, s kterým jsi žil, kteréhos měl rád a který se s tebou do rodných
krajů nevrátil. Vracíme-li se tak ve vzpomínkách zpět a přehlížíme-li celkovou bilanci dneška,
často nás přepadne myšlenka, že té krve přece jenom nemělo býti tolik. A toho je dnes líto.
A dvojnásob líto je ti pak krve druha, kamaráda, který nedovedl ublížit a jehož bezstarostný
smích byl tak známým v naší mense v Jarnacu.
Kdo bratra poručíka Klímu znal, pochopí zajisté, že bude na místě, vzpomenouti ho
v tomto našem sborníku.
Zemřel tragicky. Či snad může býti větší tragedie, než padnout v posledním takřka dni
světové války? Dojít cíle a klesnout? A jeho smrt je tím tragičtější, že mohl jí ujíti, kdyby
ohromná jeho radost nad zachycenou zprávou o vítězné revoluci doma – o našem 28. říjnu –
o konci Rakouska – byla mu dovolila nezvěstovati ji osobně nám v přední linii. Telefon mu
nestačil. Přimo nám do očí musil říci tuto dějinnou událost.
A jíti nemusil. Nikdo jej nemohl přinutit. A přece šel. A zároveň i pro smrt, která
v tomto případě byla divnou odměnou.
*
Bylo pozdě večer, ba už k půlnoci. Zemní telegrafický přístroj (T. P. S.) cosi
vyklepával. Telefonisté se dorozumívali, zda přístroje fungují. Velitelství třetího praporu 22.
pluku s prořidlými řadami rot již třetí den odpočívalo v záloze asi 150 kroků za první linií.
Štáb byl umístěn ve zříceném Moulin Toupet, který se stal osudným tátovi Voců.
Bylo po dělostřelecké přestřelce. Nepřítel se spokojil zapálením sousedního baráku
a střelbu přerušil. Mdlá zář dvou svíček osvětlovala naši nevlídnou místnost – nedaleko
mlýnského kola, které trouchnivělo. Pod podlahou voda, nyní nevyužitá.
Ukládáme se k odpočinku. Masku proti plynům na dosah ruky, porývku přes nohy –
vtom se otevrou dveře a do šalandy vpadl bratr Klíma s bratrem Mikulášem Němečkem – oba
od štábu pluku.
„Nazdááár!“ Z jejich veselých obličejů vidíme, že se něco stalo.
„Počkej – rozsvítím ještě jednu svíčku a pak povídej, co tu chceš!“
A nyní už to šlo jední dechem!
„Revoluce u nás! Revoluce v Praze! Místodržitel sesazen! Provolána republika! Už ji
máme! On les a!“
Únava přešla razem. Pokrývka a plášť odletěly kamsi až do vody, vyskočím, Klíma mi
padá kolem krku a bratr Němeček tiskne mi dojat ruku.
Velitel major Poirée diví se řevu ostatních a ptá se, co je to za křik. Po vysvětlení –
nemůže se vzpamatovat úžasem. My také ne. Přijímáme jeho gratulaci.
Ha-hoj! Láhev s „laňolem“ je plná!
Revoluci nutno oslavit!
Volám telefonicky I. prapor a uvědomuji II. prapor našeho pluku.
„A ty – nohy na ramena k doktoru Žáčkovi! Vyřiď mu, že ho pozdravujeme, aby
k nám přišel!“
Spojka odletěla.
Major Poirée dokončil svou pětasedmdesátou cigaretu.
My dopili poslední kapku vína. I tu láhev, kterou bratr Klíma přinesl s sebou.
173
A bylo už kolik hodin po půlnoci, když jsme se rozloučili.
„Pozdravujte Vouziéres a na shledanou!“
*
Šedivé říjnové ráno nemohlo nám zkaliti radost. Bílá mlha, visící nad údolím Aisny,
dovolovala cirkulaci „po dvou“. Ruch všady. Bratři vylezli ze silničního příkopu a horlivě
debatují. Už nic nestojí v cestě domů – k nám do Čech, Moravy, Slezska a Slovenska.
A pak příchází spojka od pluku a do jasu padá první stín.
„Bratra poručíka Klímu zabil v noci granát! Právě když se od vás vrátil.“
Nikdo nemluvil. Ticho!
Nyní, když už je všemu konec, kdy návrat domů je tak blízký?
*
Pochovali jej na břehu Aisny a po čase převezli do Čech. Alespoň po smrti. Tam
v našem krásném Posázaví – v Kácově – spí bratr Klíma svůj nekonečný sen. Tam jsem se
s ním také jednoho podzimního dne v roce 1923 setkal a v duši se rozezvučely struny, které
dovedou zníti jen smutně a nechávají na rtech jen řadu otázek, na které nikdo už neodpoví.
A bratr Mikuláš Němeček?
Už také odešel tam, odkud není návratu.
My – dosud žijící – jich nezapomeneme!
J. K. a J. H.:
O MILOŠI WURMOVI
MILOŠ WURM narodil se dne 22. listopadu 1892 v Brně, kde také studoval na
prvním českém gymnasiu.*) Obdyv si po maturitě vojenskou službu ve Vídni u zdravotní
služby, věnoval se na pražské universitě studiu práv. Při tom horlivě se věnoval veřejnému
životu. Pracoval ve studentských spolcích: byl předsedou studentské organisace české strany
pokrokové a starostou Svazu českoslovanského studentsva, jednatelem evangelického
studentského spolku Jeronyma atd. Horlivě se účastnil práce pro druhou universitu (zejména
velké akce manifestační v roce 1913). Přispíval do celé řady listů: do Času, Studentské revue,
Klínu, Osvěty lidu, Vlastní silou, Nivy, Nového lidu, Jihlavských listů atd.; psal o věcech
studentských, o moravských potřebách kulturních, o otázkách náboženských a pacifistických,
psal též drobné práce beletristické, v Lidových novinách a Moravské orlici přispíval do
rubriky sportovní. Překládal drobnosti z Radindranata Tagore. Přeložil a vydal s úvodem
a poznámkami studii E. G. Höflina „Zjev mírového hnutí na východě“ (o behaismu).
Hned po vyhlášení mobilisace M. Wurm musil narukovat. V polovici září 1914 byl
zajat a prožil dvě smutná a těžká léta v různých zajateckých táborech Sibiře. Z hrozného
stavu, do kterého uvědomělého a nadšeného pacifistu uvrhla válka a odloučenost od světa
v zajetí, vysvobodila ho idea boje za svobodu vlasti. Byl to těžký zápas, jejž musil probojovat
ve své duši, než se rozhodl vzít do svých rukou dobrovolně zbraň; vždyť on už jako
jednoročák se přihlásil k sanitě, aby nebyl nucen ve válce zabíjet lidi, nýbrž spíše jim
pomáhal. Že se přihlásil do legií, k tomu jistě nemálo přispěla autorita vůdce zahraničního
hnutí, profesora Masaryka, za nímž už ve vlasti šel i politicky.
__________________
*) V tomto článku boli použité dokumenty a výtlačky, ktoré dala k dispozícii odbočka K.F.L. z Brna.
174
Wurm, legionář-pacifista, je skvělým dokladem vysokých ideálů našeho boje za svobodu.
V roce 1916 přihlásil se M. Wurm do československé brigády; protože však tehdy
z rozkazu ruské vlády (v jejímž čele stál známý Stűrmer) zajatci do československé brigády
nebyli propouštěni, odjel z ťumenského koncentračního tábora do Oděsy, do srbského
armádního sboru. S ním odjel pak v lednu příštího roku do Soluně, odkud po roce těžkých
bojů byl na jaře 1918 převeden do československé armády na francouzské frontě. Byl zařazen
do 11. roty 22. pluku. 24. října padl pří útoku na vrch 155 u Vouziers.
V rozkaze brigádním bylo o něm napsáno: Padl slavně v čele svého oddílu, jejž vedl
skvěle k útoku na posici houževnatě hájenou.
*
*
*
Úryvky z dopisů Miloše Wurma pani M. Červené
V Kyjevě, z dob jeho zajetí v Rusku.
Semipalatinsk 13/7 (26/7) 1916.
Milostivá paní!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Dnes prožíváme smutné jubileum douletého vypovězení války Srbsku a počátku celé
této strašné vojny. A naše smutná nálada ještě více byla zesílena dnešní zprávou
v telegramech o demisi ministra Sazonova a přijetí jeho místa ministrem Stűrmerem. Vidíme
v tom opětné vítězství černosotěnské, germanofilské strany v Rusku. A tento fakt ve mně jen
posiluje tu moji již dřívější nedůvěru k ruské vládě, že to s námi Čechy naprosto nemyslí
upřímně, a že my Čechové nemůžeme a nemáme co čekati pro sebe a pro svou vlast od
Ruska. Snad Francie, snad Anglie, ale nikdy Rusko. Jest bohužel smutné, ale zdá se to býti
pravdou. A proto tím více jest mi líto těch nebohých našich lidí, kteří prolévají krev v řadách
ruských. A zač? Za svobodu Čech, za samostatné království české? Ne; za Rusko, jehož vlády
to s námi nemíní upřímně. Vždyť za celé ty dva roky nám nikde veřejně oficiálně neslíbila, že
to myslí upřímně s naší samostatností. A nynější vláda? Té teprv nevěřím.--Semipalatinsk 26/7 (8/8) 1916.
Milostivá paní!
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Čítáme zde Čechoslovana i Čechoslováka a tu se nás velmi nemile dotýká ta vzájemná
zášť ty vzájemné spory mezi těmi dvěma proudy ve Svazu, o nichž byla též řeč v referátech
o sjezdu. Jest zde tak málo Čechů a doba jest tak vážná, a bez té naší osudné nesnášenlivosti
to nejde. Nedovedete si představiti, jak tyto spory a vzájemná neshoda nevého a starého
vedení Svazu podkopávají v českých zajatcích důveru k Svazu. Že z českých dobrovolců se
stěží formuje jenom brigáda a ne celá armáda, jest hlavní příčina v tom, že dosud většina
českých zajatců neviděla ještě u ruské vlády žádných dobrých úmyslů a opravdové vůle
uskutečniti naší samostatnost. A tak stále musíme býti připraveni, že české země i po vojně
zůstanou ve svazku Rakouska, dokonce snad i „malého Rakouska“, a tím všem zde se
exponovavším zakryta jest možnost navrácení se domů. My slyšeli mnohokráte od ruských
vojenských úřadů hrubé i sprosté nadávky na adresu Slovanů, specielně Čechů, my četli
výroky, aby si žádný Čech nemyslil, že ruský voják by vycedil i jen jednu kapku krve za
samostatné království české, ale neslyšeli jsme a nečetli nikdy oficiální prohlášení ruské
175
vlády, že by opravdu chtěla a měla ten dobrý úmysl a dobrou vůli nám samostatnost dáti,
budou-li Češi bojovat v řadách ruské armády a pracovat na podnicích, pracujících pro armádu.
A proto my ruské vládě nevěříme a k Svazu, vidíme-li a čteme-li ty stálé rozpory a obvinění,
které si ty dvě strany (petrohradská a kyjevská) navzájem předhazují, velké důvěry, jak sama
uznáte, míti nemůžeme, zvláště když vůdčí hlavy Svazu jsou nám osoby naprosto neznámé.
Pro bývalé rakouské důstojníky-Čechy jest také v mnohých a mnohých případech těžko
podmínka, že mohou vstoupiti jen jako řadoví vojáci. To též velmi mnohé zrazuje. Naše
veškeré doufání a naděje jsou obráceny jen k osobám Masaryka, Dűrricha, Dr. Beneše atd.,
pracujícím ve Francii a Anglii a jedině k vládám těchto dvou říší, hlavně však k Francii,
cítíme jistou důvěru. Odpusťte, milostivá paní, že pustil jsem se dnes též do kritiky, ale byly
to některé věci, které ležely nejen mně, ale i mnohým jiným českým zajatcům na srdci, kteří,
třebas snad nebyli „dobrými Čechy“ podle definice Svazu, milují svůj národ nejméně stejně
tak upřímně a vroucně, jako ti, které Svaz nazývá „dobrými Čechy“ a možná, že v některých
případech i ještě více, a kterým právě ta velká láska k jich národu a české vlasti zabraňuje se
nějak exponovati prozatím pro Rusko.
Poznámka: K porozumění vývodů o ruské vládě budiž uvedeno, že Wurm byl již na
gymnasiu horlivý ctitel zejména ruského písemnictví a že při matuře byl výslovně pochválen
za velkou svou znalost slovanských literatur. V ruském zajetí dožil se však velkého zklamání
o poměru ruské inteligence k nám Čechům a nevstoupil proto, i z důvodů zmíněných různých
názorů v samotném Svazu do ruských legií, nýbrž do tvořivšího se v Rusku srbského vojska.
V lednu 1917 přeplavil se s jinými do Srbska, kde jako velitel bombášů bojoval po celý rok na
soluňské frontě, načež na příkaz zahraničního národního výboru odjel do Francie.
*
Poslední dopis M. Wurma rodičům:
Drahý tatínku a maminko! Dostanete-li tento dopis, bude již po válce a Vy s touhou
a netrpělivostí budete očekávati mého návratu. A tu, odpusťte mi, prosím Vás, jestli se ho
nedočkáte.
Drahý tatínku a maminko, Vy jste znali, jak vroucně miloval jsem svůj drahý národ
a byl hotov na všechno pro jeho blaho. A v této strašné válce, kdy rozhodoval se osud
Slovanů, kde šlo i o to, má-li býti i nadále český národ aneb ne, - v této době nemohl jsem
zůstati nečinným. Bylo mou povinností dobrého, upřímného Čecha zúčastniti se borby za
svobodu českého národa. Vstoupil jsem do srbské armády, tvořící a ustavující se zde v Rusku
z dobrovolců. A pozítří, 1. ledna 1917, odjíždím do Soluně v Řecku, abych tam zúčastnil se
boje za osvobození tak mnoho vytrpěvšího nešťastného Srbska.
Odcházím v boj. Co mne čeká? Život? Smrt? Kdož to ví?
A proto dnes, drahý tatínku a maminko, posílám Vám snad své poslední s Bohem!
Odpusťte mi všechno, čím jsem se kdy proti Vám provinil; nevzpomínejte na mne ve zlém,
neb co jsem učinil, to jsem jako dobrý Čech musil učiniti a kdybych toho nebyl učinil, musili
byste se, drahý tatínku a maminko, za mne styděti.
*
Z jeho básní:
Plakalo mládí.
Plakalo mládí v koutku duše mojí,
když poznalo, že jeho smrt se blíží,
že vbrzku skončí kratičkou pouť svoji
a místo něho stáří do srdce se vplíží.
Zestárla duše, smutek zastřel tváře
odumřel smích a zhořkly strun mých tóny,
zapadla navždy mládí mého záře,
smuteční hranou v duši mé zní zvony.
176
Modlitba dobrovolce.
(Na soluňské frontě 14. července 1917.)
Ty, jehož jedni Bohem zovou,
a druzí věčným osudem,
Ty dej nám stále sílu novou,
ať Svobodu si dobudem.
Ty dobře víš, co v duši vřelo,
když přišli jsme v ten divý boj;
Ty dobře znáš, co v srdci znělo,
a ideálů našich zdroj.
My nepřišli jsme z choutky dravé
nevinnou prolít lidskou krev,
leč za svobodu vlasti smavé
a na rtech revoluce zpěv.
My přišli rozbít okovy ty skuté,
v nichž mučila se naše vlast,
zapudit jařma doby kruté,
národu dát svobody slast.
Ó, Ty to znáš! Nuž k Tobě volám,
jenž vládneš lidstva osudem:
dej sílu mi, ať vraha zdolám,
ať Svobodu si dobudem!
______________
Jeho odkaz pre dobu mieru:
Provolání,
napsané v legii pro dobu míru.
Skončila vojna, nejhroznější z veškeré historie lidstva; dohřměly pušky a děla, vsákly
se potoky krve v rozdupanou a rozervanou zem. Nastal mír, a po omamném šílenství
a bezrozumu války přišly dny kapitulace, dny vážného a rozumného uvažování a účtování.
A v tyto dny konečného odpočinku tím hlasitěji volati chceme k Vám, drazí přátelé: budíž
poslední tato skončivší se vojna; Nechť naposledy nebohé a zmučené národy snášely všechna
ohromná a krutá muka, všechnu bídu a zoufalství, provázející věrně každou válku! Nechť
naposled plála země ohromným krvavým požárem vojny a chvěla se pod hřměním pušek
a děl! Neboť palčivá krev lepí se na naše ruce, prožírá mozky a drásá svědomí...
Ty široké rudé řeky prolité lidské krve, zaplavivší téměř celou Evropu a nasytivší její
vyprahlou půdu, ty čerstvé kostry, rozházené a rozptýlené po krajích vzdálených od domova,
ty spálené rozvaliny a zbořeniště – hřbitovy bývalých kvetoucích měst a vesnic, s kletbou
a zoufalstvím volají k Vašemu srdci a rozumu.
Zohavené a zmrzačené lidské postavy, jež byly dříve svěží a zdravé, zatrpklé tváře
opuštěných sirot a ustarané líce ožebračených žen, ztrativších své muže a živitele rodin,
vyplakané oči matek a otců, které nikdy již nespatří svých drahých synů, obracejí se k Vám
s palčivou výčitkou chaosu volají k nebesům, a země celá chvěje se ozvěnou bouřlivé té
žaloby.
A proto obracíme se především k Vám, mladí přátelé, k Vašim mladým ušlechtilým
duším, k Vašim citlivým srdcím, z nichž ještě nevymizelo nadšení a láska k dobru.
Na vás nyní jest, abyste zmužile a otevřeně zodpověděli otázku, jak dlouho ještě
dopustí civilisovaní národové, lidé, honosící se vysokým stupněm kultury, to hromadné,
hanebné a zákeřnické vraždění lidstva, ubíjení blahobytu a pustošení zkvétajících krajů –
které se zove válkou?
Ve vašich rukou spočívá rozřešení.
177
Známe, že poslední evropská válka nesla s sebou velkolepou ideu osvobození
Slovanstva od potupného a těžkého jha germánství a povznesení slovanských národů na výši
a moc, která jim v Evropě náleží. Známe, že byla tím očistcem, kterým musil projíti svět, aby
pochopil nutnost osvobození utlačovaných a podmaněných malých národů – dáti Svobodu
zotročeným a ztrestat otrokáře a zdemokratisovat státy.
Ale což jest nutno, aby každá velkolepá a krásná myšlenka byla doprovázena tak
příšernými dissonancemi, což jest nutno, aby k vítězství svému kráčela přes tolik mohyl a tak
ohromným mořem slz, zoufalství a krve??
Což nemůže být tato válka poslední válkou, kterou musilo prožít lidstvo, aby uvidělo
nové cesty, nové cíle a nové ideály, aby vidělo, že ne v potlačování, ale ve svornosti
a bratrské spolupráci spočívá budoucnost a rozvoj světa a všech národů?
Probuďte se, drazí přátelé, k odhodlanému odporu proti instituci války a podejte si
ruce k přátelství se spolubratry přes hranice všech států a zemí! Společnými silami
a v svornosti odvrhněme od sebe barbarské stigma války, pálící naše čelo, a se zrakem
jasným, otevřeným a mužným budujme bratrsky na uskutečnění veliké idee míru, souzvuku,
lásky a krásy, harmonii citu a rozumu.
Miloš Wurm, český legionář.
*
Miloš Wurm, obdařený velkým nadáním, ryzím charakterem, plamenným
vlastenectvím a dobrotou srdce, mohl vbrzku míti vynikající účast v našem veřejném životě;
zatím v šlechetném boji padl, nedočkav se dne svobody národní. Tělesná jeho schránka byla
převezena z Francie do Brna a zde za obrovské účasti českého lidu – v průvodu bylo na
60.000 osob – s vojenskými poctami uložena dne 7. dubna 1923 do rodné půdy, kterou tak
vřele miloval. K uctění jeho památky byla jedna ulice pojmenována ulicí Miloše Wurma a na
českém státním gymnasiu byla zasazena pamětní deska.
Končím úryvkem z jeho vlastní básně, věnované padlým národním hrdinům českým:
„Vy skonali co věrní bojovníci
za vlasti svobodu a štěstí lidu svého,
lesk hrdinství vašeho zářivého
ty hlavy vaše ozařuje tlící.
až jednou poutník půjde kolem skrovných rovů,
jež skryly vaši zářnou slávu,
tu v tiché úctě obnaží svou hlavu
a věčný obdiv zavzní v jeho slovu.“
Pplk. gštb. VEJMELKA:
NEDOHRANÁ PARTIE KARET
(Venované podporučíkovi B. Holoubkovi.)*)
JIŽ několik dní ležíme v Cegny ve sklepích, špatných úkrytech, ba i jen ve světnicích
pečlivě ukrytých stanovými dílci proti pozorování. Němec nás čas od času bombarduje a proti
jeho granátům pomůže vesnický sklep asi tolik jako dobře připevněný stanový dílec.
_________________
*) Padol 23. októbra (října) 1918.
178
Francouzské baterie, ukryté v stromoví, Němcům pilně odpovídaly. Ovšem, na tento souboj
jsme dopláceli my – pěšáci. Stále jsme čekali, že podle dříve vydaných disposic půjdeme přes
Aisnu. Místo toho jsme večer 20. října vyrazili směrem k Vouziers. Účelu pochodu a cíle
jsme neznali; snad jen velitel praporu mjr. Prignot byl informován. Po delším pochodu
neproniknutelnou tmou s malou přestávkou na jedné křižovatce, na niž právě stříleli Němci,
dostali jsme se do vesnice Mars sous Bourcq. Lze pochopiti, že první starostí bylo ubytování.
Zatím co se starám o svou kulometnou půlrotu, Vojta stará se, aby mně upravil co nejlepší
sídlo.
Zůstali jsme i tentokráte všichni tři důstojníci roty pohromadě. Trochu jsme si
odpočinuli a ráno v příjemném teple hořících briket rozdaly se karty. Ppor. Holoubek, velitel
2. půlroty, byl totiž nenapravitelným karbaníkem, který neopominul ani jedné příležitosti, aby
neholdoval své vášni. Ovšem, nikdy nehrál o velké částky, tak „mariáš“ nebo „preferanc“,
a to ještě na jeden „sous“ hru a byl vždy velmi rozmrzen, když prohrál několik franků. Tak
jsme se pustili i tentokráte do hraní, aniž jsme pomýšleli na blízké nebezpečí, a hrou jsme se
osvěžovali a nabývali náležitého klidu. Po jedné rozdané hře přišel spojovací četař od praporu
a hlásí okamžitou pohotovost a nástup k dalšímu pochodu. Tři tázavé pohledy utkvěly na jeho
obličeji a on pochopil. Nebylo totiž zvykem ve dne putovati ani mimo frontu, ani do fronty.
Proto četař odpověděl: „Jdeme asi na frontu k Aisně.“ Rozdané karty jsme si ponechali
v naději, že na příhodném místě na frontě sehrájeme hru; ppor. Holoubek měl totiž dobrou
kartu a nechtěl se jí tak lehce vzdát.
Za malý okamžik jsme opustili vesnici. Před námi právě zmizela 7. rota v křoví
potoka. Směr za ní. Protahujeme se křovinami a lesíky podél potoka. Výbuchy granátů a třesk
kulometů se stávají stále zřetelnějšími, až první pozdrav padl v sto krocích od čela roty.
Ovšem, neplatil nám, nýbrž těžké houfnicové baterii, okolo níž jsme procházeli. V malém
lesíku, asi kilometr od řeky, jsme se zastavili a dostali rozkazy k přechodu a k zaujetí posic na
druhém břehu. Útoková lávka měla býti přímo proti ústí potoka do řeky, na druhém břehu měl
býti prapor 319. pluku; o nepříteli ani slova. Úloha byla obsaditi dvorec Petite Bane, přilehlý
les a údolí potoka na jih od něho.
5. rota a 1. kulometná půlrota byla určena, aby přešla řeku a zajistila postup
zbývajících rot. Rozloučil jsem se se Sýkorou a Holoubkem, vydal rozkazy pro postup
a vyrazili jsme z lesa do neznáma. Před námi šlo asi družstvo od 5. roty, nuže za ním. Tak asi
dvě stě metrů jsme kulomety vezly na kárách, ale pak se šlo otevřeným terénem, proto
s kulomety na zádech a se schránkami nábojů v rukou jsme postupovali opatrně, od krytu ke
krytu ve směru k řece. Tak v polovině cesty nás německé kulomety s druhého břehu přibily
k zemi. Celé serie střel jako smršť přelétaly přes naše hlavy. Trvalo to dosti dlouho, než se
podařilo francouzskému dělostřelectvu na čas je umlčeti. První raněný. Opatrně postupujeme
dále, opět čas od času nás nutí Němec k odpočinku a zdraví nás kulomety i granáty. My však
musíme zahálet a nesmíme Němcům oplatit pozdrav. Však uvidí na druhé straně.
Přeběhli jsme po můstku přes kanál a již se skrýváme v křoví u řeky. Současně s námi
se objevili francouzští ženisté, kteří měli úlohu opravovati útokovou lávku. Proklínali
„boche“, válku, řeku, snad i nás, ale při tom poctivě konali službu, o čemž svědčilo několik
raněných. Pro přechod vydány rozkazy a nyní kupředu! Lávka úplně v otevřeném prostoru, na
druhé straně Němec pálí na ni dávkami z kulometů; čas od času dopadnou těžké granáty do
bahna řeky a vyrazí divokou fontánu se spoustou střepin. Býti na druhé straně, znamená
projíti peklem ohně. Vždy skupinka po skupince se řítí přes lávku v divokém útěku, aby co
nejdříve dopadla na ochranou hráz protějšího břehu. Věru bylo třeba hodně sebezapření
posílati bratry touto uličkou. Však co naplat, rozkaz je přejíti; šli jsme ve dne, to znamená, je
tam asi zle, a konečně musí tam celý prapor. Proto se vyčká domněle příhodný okamžik
a hurá. Je zbytečné starati se o to, zde dopadl granát na deset či sto krokc, nebo střílí-li
kulomet dopředu či dozadu. Cíl je zapadnouti za ochrannou hráz a toho musí býti dosaženo.
179
Také ho bylo dosaženo a Vojta, který sebou bucl přímo vedle mne, zaklel čistou vídeňskou
němčinou.
Ale nyní do nich. 1. kulomet „k palbě“, pozorně vysunut na okraj hráze a již první
serie jde vstříc nepříteli. Oddechli jsme si a se zahřívající se hlavní pálícího kulometu stoupala
naše odvaha a sebedůvěra. Musíme však dále. Před námi se rysuje silnice. Za ní leží přední
části 5. roty a páli proti lesu, asi 600 m vzdálenému, v němž jsou Němci. Kde je 319. pluk?
Avšak při pečlivém ohledání bojiště slyšel jsem vlevo (severně) od nás asi na 300 m, že občas
rachotí kulomet, aniž střílí na nás. Teprve večer se mi dodatečně podařilo zjistiti, že to byl
kulomet 319. pluku, jenž bránil vyražení Němců z lesa a smetení zbytků 319. pluku za řeku.
I. kulomet zůstal na posici a ostatní přískokem k silnici. Ještě s velitelem 2. čety
kulometné, čet. A. Říhou, dopadli jsme poblíž vodní propusti, jdoucí pod silnicí. Teprve nyní
jsme byli v první bitevní linii. Říha dostal disposice pro palbu čety a již vydává rozkazy.
Rachot kulometů přehlušil dosavadní praskot pušek a lehkého kulometu. Oči pěšáků se
rozzářily. Poznali, že dostali pomoc, a věděli, že niní je Němec ze silničního příkopu
nevypudí. Vlevo od nás ležel na zádech těžce raněný bratr, poznal jsem ho, byl sluhou
u jednoho z mých kamarádů v srbské armádě na soluňské frontě. Chtěl asi junák přes silniční
násep, a dostav ránu do břicha, zvrátil se zpět do příkopu. Bylo ostatně šílenstvím chtít přes
silnici, dokud německé kulomety s koty 153 nebyly umlčeny. Nebyl však mezi odvážnými
sám, i na jiných místech bylo vidět krev a tím vážnost boje. Bez přestání dopadaly střely na
tvrdou silnici a odrážely se na všechny strany, vyhrávajíce v různých tóninách nám, kteří jsme
se tiskli na dno příkopu. Hlavně mých kulometů se obrátili proti nim. Všichni nás nechali bez
pomoci, proto si pomůžeme sami a 4 kulomety rachotí bez přestání, pečlivě hledajíce na
svahu koty 153 ukryté německé kulomety.
Nesnadno bylo změřiti dobu boje. Ta se obyčejně měří podle výhodnosti úkrytu.
Vyrazili jsme asi v 9 hodin ráno. Den byl mlhavý a zamračený a nebylo lze rozlišiti
dopoledne od odpoledne. Musili jsme však pospíšiti, abychom se dostali na cíl na Petitit Bane
a navázali spojení ve směru koty 153. Úkrytů bylo velmi málo, proto byl tak dlouhý den.
Zasažení všemi kulomety do boje projevilo vliv a palba Němců polevila, stávala se
trhanou, neměla předchozí nepřetržitosti. Toho bylo využito pěchotou, jež pronikala přes
silnici do strouhy, vedoucí do vodní propusti. Touto strouhou se pak pomalu blížili k lesu.
Všichni, jak jsme byli shromážděni v silničním příkopu, jsme projevili živelnou touhu dostati
se co nejdříve za les, kam nebylo viděti s koty 153. 5. rota využívala terénu a vedena jsouc
stejnou živelní touhou, pronikala stále blíže a blíže k lesu. Nic nemohlo zastaviti její postup.
Kulomety zatím sváděly souboj s Němci na kotě 153 a na cípu lesa proti této kotě. Zuřívým
náporem se podařilo v jednom rozběhu stihnouti nám bližší okraj lesa. Němci nedočkali
a spěšně ustoupili dovnitř lesa. Takto se situace podstatně zlepšila a my jsme měli nyní na
předmostí poněkud místo pro řádné vedení boje.
Jakmile 5. rota vnikla do lesa, ihned byla I. kul. četa posunuta za ni, aby obsadila cíp
lesa proti kotě 153 a odtud podélně střílela do údolí potoka před touto kotou a držela v šachu
Němce na kotě 153. Bez zvláštních obtíží byl rozkaz proveden a stanovená posice zaujata.
Poněvadž v místě byly německé zákopy, bylo jich ihned využito. Než přišla 2. kul. četa, jež
byla umístěna poněkud vzadu, ústupem doprava k jihu, začalo se stmívati. Též 2. četa byla
v německých zákopech, ihned přizpůsobených k obraně. Bylo toho svrchovaně třeba, že jsem
obě čety tak dobře ukryl, neboť po prvním výstřelu nás Němec zahrnul přívalem granátů, že
jsme po několik minut nemohli ani vydechnout. Trapné je čekání, až spadne granát na hlavu.
Jek nepříjemně fičí granáty a střepiny přes úkryt! Uši a smysly napjaté k prasknutí, neboť
každý starý válečník umí odhadnouti, kam podle zvuku padne granát. Na ten pravý se pak
nesmí čekat v úkrytu. Avšak nastávající tma překazila Němcům dobrý úmysl nás vypudit.
Přečkali jsme dobře první protiútok palbou. Hůře na tom byla 5. rota, jež zčásti zůstala
rozhozena na okraji lesa v střeleckých jamách.
180
S nastávající tmou vrátila se bezpečnost pohybu a proto jsme pořádali dohromady své
jednotky a organisovali výchozí základnu pro útok na příští den a pro odpor.
Úkol pro tento den byl vykonán. Nebyl ani tak krvavý, jakým se zdál při zahájení.
Snad šťastná náhoda nám přála, že jsme uměli vždy v kritickém okamžiku nalézti malou
terénní vlnu, za níž jsme se ukryli. Při hledání vlastního útulku, který jsme chtěli zaujmouti
společně s Janem Makovičkou, dobrým přítelem z Dobrudže a Balkánu, který mezitím přišel
s částí 6. roty za nás do zálohy, stala se nám malá nehoda. Našli jsme totiž polozbořený, ale
ještě dosti dobrý úkryt; tedy do něho. Když jsme se začali usidlovati, zjistili jsme v marném
svitu měsíce, že jsou v něm dvě mrtvoly německých vojínů a že je samá krev. Tak smutně
jsme vylezli opět ven a uložili jsme se v koutě zákopu.
Teprve nyní jsem měl čas vzpomenouti na Holoubka, když jsem v kapse svého pláště
našel deset karet – z nedohrané partie. Na dohrání nebylo ani pomyšlení. Sýkora zůstal
s velitelem praporu, Holoubek odešel se 7. rotou nalevo od nás. Také nyní ani nebylo mnoho
nálady na hraní, neboť tíha nesouvislé fronty s řekou v zádech mocně působila na všechny
velitele a nutila k náležité pozornosti a bedlivosti.
Druhý den pak došlo k útoku a k novém obsazování fronty. V noci pak nastal přepad
Němců, spojený s prudkou dělostřeleckou přípravou. Při této přípravě padl Holoubek, byl
zasažen a rozdrcen granátem. S ním zmizelo i 12 karet a naše partie, kterou jsme měli po jeho
přání dohrávati v příhodnější chvíli a na niž se tolik těšil, zůstala nedohrána. Snad ji
dohrajeme ve vojenském nebi, jak poznamenal při jedné vzpomínce třetí partner – Sýkora.
(Uverenené v Dôstojníckych listoch.)
ROZKAZ
Vrchného veliteľa čs. armády generála Janina, ktorým bol podplukovník Gardan ustanovený
za veliteľa 22. čs. pluku.
Československé vojsko
Štáb
ROZKAZ č. 26
Rozhodnutím vrchného veliteľa československého vojska zo dňa 29. júna (června)
1918, podplukovník Gardan, 279. pešieho francúzskeho pluku, pridelený vojsku
československému, je ustanovený:
Veliteľom 22. čs. strelckého pluku
V Paríži dňa 29. júna (června) 1918.
Generál Janin,
Vrchný veliteľ československého vojska
M. Janin.
181
ŠTYRI ROZKAZY, V KTORÝCH JE CELÁ HISTÓRIA 22.
PLUKU
I.
Československá armáda.
I. brigáda.
22. čs. strelecký pluk
Plukovný rozkaz č. 18.
Prevzatie velenia.
Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci!
Bolo mi zverené velenie 22. pluku čs. strelcov. Srdečne vás všetkých zdravím.
Bojujúc spoločne za najvznešenejšiu vec, za slobodu, spojíme všetko svoje úsilie do
pocitu dôvery a obetavosti, aby sme ju vydobili.
Prísahajme, že do dejín 22. pluku napíšeme stránky, na ktoré bude môcť byť
československá vlasť hrdá.
Tábor v Darney, 6. júla (července) 1918.
Podplukovník Gardan, veliteľ
22. pluku československých strelcov.
II.
Československá armáda.
I. brigáda.
22. čs. strelecký pluk
Plukovný rozkaz č. 33.
Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci!
22. čs. pluk podstúpi krst ohňom. Má tú česť, patriť ku skvelej jednotke, ktorá sa
preslávila hlavne pri posledom pokuse Húnov o dobytie Paríža.
Ukážte, že ste hodní tých, po boku ktorých budete bojovať.
Ukážte, že ste hodní svojich bratov, ktorí slávne bojujú na bojiskách, kde vejú zástavy
Dohody.
Ukážte, že ste hodní tých, ktorí trpia u vás doma a ktorí očakávajú všetko od vašich
úspechov a vašej vzdatnosti.
Vojaci českí a slovenskí, prísahali ste na zástavu, že budete bojovať až do poslednej
kvapky krve, za spásu a nezávislosť svojej vlasti.
Obnovte túto prísahu pred odchodom do boja.
Nech žije československá vlasť, nech žije Francúzsko, ktoré prvé uznalo vašu
nezávislosť!
V poli 29. septembra (září) 1918.
Podplukovník Gardan,
veliteľ 22. pluku čs. strelcov.
182
III.
Československá armáda.
I. brigáda.
22. čs. strelecký pluk
Plukovný rozkaz č. 38.
Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci!
22. čs. pluk podstúpil slávne krst ohňom!
Na tejto francúzskej pôde, z ktorej ste učinili svoju druhú vlasť, zviedli ste v úsvite
svojej nezávislosti svoje prvé boje.
Úkázali ste, čo dokážu vycvičení muži, otužilí a podnietení vznešeným ideálom.
Odpovedali ste na výzvu československej vlasti.
Odpovedali ste na moju výzvu z 29. septembra (září) 1918.
Boli ste nádherní!
Som na vás hrdí!
Pozdrav tým, ktorí zomreli za slobodu!
Pozdrav tým, ktorí trpia!
Všetkým „Nazdar bratia!“
V poli 2. novembra (listopadu) 1918.
Podplukovník Gardan,
veliteľ 22. pluku československých strelcov.
IV.
Československá armáda.
I. brigáda.
22. čs. strelecký pluk
Plukovný rozkaz č. 66.
Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci!
Pripravujete sa na odchod z Francúzska a na návrat do oslobodenej vlasti a ja sa
s vami lúčim. Na tradičnej pôde všetkých slobôd, ste dobyli slobody a nezávislosti.
Svojou disciplinovanosťou, svojou statočnosťou a svojou vytrvalosťou ste uskutočnili
svoje dávne a vytúžené sny.
Teraz, keď mám bolestnú povinnosť sa s vami rozlúčiť, obraciam sa znova na tieto
vaše prednosti. Zostaňte disciplinovanými, zostaňte dobrými vojakmi v mieri, ako ste nimi
boli v bitke. Buďte neskôr dobrými občanmi, ako ste boli dobrými vojakmi.
„Nazdar!“
Monthureux-sur-Saone, 7. januára (ledna) 1919.
Podplukovník Gardan,
veliteľ 22. pluku československých strelcov.
183
HLÁSENIE VELITEĽA ČS. BRIGÁDY O ČINNOSTI 22. ČS.
PLUKU V BOJOCH PRI CHESTRES
Československá armáda.
Strelecká brigáda.
Čj. 1285
SV., 22. október (řijen) 1918.
Plukovník Philippe,
veliteľ I. čs. streleckej brigády,
pánovi generálovi
veliteľovi 53. pešej divízie.
Dovoľujem si Vám zaslať hlásenie spojovacieho dôstojníka, ktorého som vyslal
k plukovníkovi Gardanovi za účelom získania informácií o súčasnej situácii a o operáciách,
vykonaných v predchádzajúcich 24 hodinách.
1. Operácie, vykonané počas včerajšieho dňa a dnes ráno.
Napriek problémom, s ktorými sa pri príchode podplukovník Gardan stretol,
zreorganizoval svoj pluk, zhromaždil veliteľov práporov u generála... poskytol im náčrt
situácie a zariadil všetky detailné opatrenia, nutné k prevzatiu úseku. Prevzatie bolo vykonané
za neobyčajných obtiaží pre veliteľov práporov.
Ráno bolo veľmi kritické, nepriateľ podnikal prudké útoky a protiútoky. Uviedol do
činnosti veľmi silné delostrelecké prostriedky. Jeho letectvo, bolo veľmi aktívne. Rovnako
pechotné vojsko, zosilnené počas včerajšieho dňa a v noci čerstvými jednotkami, ukázalo sa
na niektorých miestach v plnej sile.
Nepriateľ má celkovo v delostrelectve, guľometoch a letectve k dispozícii veľmi silné
prostriedky, ktoré sa v súčasnosti zdajú byť sústredené v tejto oblasti.
Podľa posledných správ postupuje pravé krídlo práve tak, ako 53. pešia divízia.
Pluk dostáva rozkaz, udržať tesný kontakt so susednými jednotkami a byť pripravený
k postupu.
Súčasná fronta je vytýčená krížom de la Chapogniere, líniou, ktorá postupuje mierne
na západ od Petit Ban, kótou 153 bodom 21-41.
2. Činnosť pluku.
22. čs. pluk vydržal a odrazil útoky a protiútoky nepriateľa a postúpil – obzvlášť
Poirého prápor.
3. Zajatci.
3. prápor zajal dopoludnia 8 nepriateľov, medzi nimi dvoch dôstojníkov, veliteľov rôt.
Nepotvrdené správy hovoria o ďalších zajatcoch.
4. Tvárnosť terénu.
Ak sa pozrieme na mapu a ak vezmeme do úvahy vzrastajúce povodne na rieke Aisne,
hlavne v okolí Vouziers, vidíme, že celé územie, nachádzajúce sa v údolí Aisny obkročmo na
osu pochodu pluku je tvorené zatopeným územím, siahajúcim až 800-900 m na východ od
brehu Aisny. Uprostred tohto zatopeného územia vedú jediné dve cesty, ktoré spájajú pluk so
západným brehom Aisny.
Prechod bol vykonaný za ťažkých podmienok, tým, ktorí sa mali dostať k mostu vo
Vouziers, siahala voda až po kolená.
184
5. Spojenie.
Pokusy o nadviazanie a vykonávanie telefonického spojenia boli spojené s pravými
siláckymi výkonmi. III. práporu sa podarilo vybudovať spojenie, vlastne prechodné, za
nemožných podmienok, kladených obratnosti a odvahe vykonávajúcich.
Telefonické spojenie medzi SV. plukovníka a divíznou pechotou, bolo vykonané
počas nepretržitého bombardovania od príchodu pluku až do 15 hod. Linka bola viac než
osemdesiatkrát prerušená. Spojenie bežcami, funguje veľmi rýchlo aj napriek všemožným
obtiažam.
6. Morálne postavenie.
Je na mieste, zmieniť sa o výbornej morálnej úrovni dôstojníkov a mužstva
Čechoslovákov. Všetci sú obratní ako vietor a veľmi úporní; je vidieť, že sú hnaní
bezpríkladnou nenávisťou k nepriateľovi.
Elánom svojho mužstva sa obzvlášť vyznamenal Poirého prápor.
Správa o ustanovení československej vlády, prišla včera, bola zdrojom ohromného
nadšenia v celom pluku.
Plukovník Phillipe.
Mjr. JAROSLAV BOHÁČ:
VZNIK 2. ROTY 22. PLUKU FRANC. LEGIÍ
CHCEME-LI studovati vznik 2. roty 22. pěšího pluku „Argonnského“, musíme zajíti
do prvních počátků historie československého vojska ve Francii.
Náš 22. pluk vznikl na jaře r. 1918 postupně z postaveného již 21. pluku a jeho 2. rota
povstala pouhým přejmenováním původní 5. roty 21. pluku. Je tedy nutno sledovati nejprve
vznik této jednotky, která však vzala svůj původ již před příchodem prvních našich
dobrovolníků z Ruska do Francie na podzim r. 1917.
Takzvaný „Husákův transport“ tisíce československých vojáků od 1. čs. divise
z Ruska vzal s sebou na výslovný rozkaz profesora T. G. Masaryka též 100 důstojníckých
čekatelů ze školy pro výchovu důstojníků v Borispole na Ukrajině, kde se v létě r. 1917
připravovali budoucí velitelé jednotek 2. čs. divise k svému úkolu. Tato „stovka“ je vlastně
základní formou původní 5. roty. Štábnímu kapitánovi Vladimíru Chalupovi, členu OČSNR
na Rusi a zmocněnci prof. Masaryka byl svěřen dozor nad odjezdem „Husákova transportu“
z Ruska do Francie. Po naložení na ruský parník „Kursk“ v přístavu archangelském napsal
dne 16. října r. 1917 svůj „příkaz“, jímž velitelem celého oddílu ustanovil kapitána Otakara
Husáka a transport rozdělil na čtyři roty a četu borispolských důstojnických čekatelů, jíž se
v té době již říkalo „borispolská komanda“. Celý oddíl byl vzhledem k této své organisaci
nadále nazýván praporem resp. „bataillonem“.
Namáhavá cesta po rozbouřeném moři a za stálého nebezpečí útoku německých
ponorek musila býti ukončena v Anglii, kde byli čs. dobrovolníci ubytováni v stanovém
vojenském táboře Flowerdownu u města Winchestru. Tam vešel pod velení kapitána Husáka
současný menší transport čs. dobrovolníků z Kišiněva na Rusi. Velitel praporu sloučil jej dne
30. října 1917 s „borispolskou komandou“ v novou rotu, kterou označil jako 5. a jejímž
velitelem ustanovil poručíka F. Fabiána, dosavadního velitele „borispolské komandy“. Tak se
stal flowerdownský tábor kolébkou čs. vojenské jednotky, jejíž vznik líčí tyto řádky.
Prapor Husákův vstoupil tedy 12. listopadu 1917 v Le Havre na francouzskou půdu
a vešel dva dny poté do města Cognacu již s hotovou 5. rotou, která měla v této své prvotní
185
formě jen dvě složky: „borispolskou komandu“ a „kišiněvské dobrovoníky“ (ty pod velením
četaře Josefa Seidla).
22. listopadu 1917 přijel do Cognacu první transport čs. dobrovolníků z Ameriky,
které kapitán Husák rozdělil na dvě čety a zařadil do 5. roty pod velením nově přiděleného
poručíka B. Staňka. Téměř současně (24. listopadu 1917) byl poručík Fabián vystřídán ve
velení rotě poručíkem Václavem Šidlíkem.
Tehdy byla již 5. rota v plné činnosti, hlavně ve výcviku amerických dobrovolníků.
K nim byl přidělen jako velitel čety 30. listopadu 1917 poručík Antonín Holý a poručík Jan
Satorie, byl ustanoven velitelem „borispolské komandy“. Ta však se počala již postupně
rozpadati. Důstojníci čekatelé, nazýváni jinak aspiranty, byli přidělováni k četám všech rot
jako cvičitelé, některým svěřena místa pobočnická a tlumočnická, mnohých bylo použito
k pracím komisí pro stanovení českého názvosloví a povelů, jiní se uplatnili jako pomocní
zásobovacích a učetních důstojníků a p. Jen malá hrstka těch nejmladších cvičívala denně pod
přísným vedením aspiranta Josefa Matouška staršího.
Místnosti „borispolské komandy“ ve vinných skladištích v Rue de l´Industrie se
pomalu vyprazdňovaly, zato však místnosti ostatních čet byly již těsné, proto se 5. rota 7.
prosince 1917 musila rozšířiti do nových ubikací na Boulevardu Oscar Planat.
V prosinci r. 1917, který přinesl toužebně očekávaný dekret francouzské vlády
o utvoření našeho samostatného vojska ve Francii a kdy počínali se již do Cognacu sjížděti čs.
dobrovolníci se všech stran, prožival původní Husákův „bataillon“ důležité změny. Rota čs.
dobrovolníků z Rumunska, která byla již od léta 1917 v Cognacu, stala se 6. rotou, 11. a 18.
prosince 1917 utvořeny dvě další roty.
Na Boží hod vánoční, byla odloučena již ztenčená „borispolská komanda“ od 5. roty
a zůstala až do svého zrušení (jmenování aspirantů důstojníky) pod názvem 1. rota „b“.
Současně odešel od 5. roty poručík Santorie.
Ihned po Novém roce 1918 odcházeli od 5. roty první dobrovolníci do francouzských
vojenských škol a kursů speciálního výcviku v různých městech a vojenských táborech
francouzských. Předtím absolvovali již někteří poddůstojnickou školu, organisovanou
v Cognacu poručíkem Fabiánem, bývalým velitelem 5. roty.
Počátkem druhé poloviny ledna r. 1918 přijeli do Cognacu francouzští důstojníci,
kterým byla svěřena organisace a výcvik čs. vojska. 18. ledna 1918 dopoledne utvořil kapitán
Husák 21. pluk na bývelém hřbitově u nádraží a dva dni později odevzdal velení pluku
francouzskému podplukovníku Philippovi. Tehdy odešel od 5. roty poručík Holý a byl
vystřídán podporučíkem O. Mickom. S ním téměř současně byli k rotě přiděleni aspiranti dr.
Václav Rejholec, Jaroslav Macas a Josef Beránek.
Francouzští důstojníci, přidělení do Cognacu, měli původně obsaditi všechna
velitelská místa počínaje velitelstvím rot, ale naši důstojníci se proti tomu postavili;
choulostivá tato otázka byla rozřešena tak, že českoslovenští velitelé rot zůstali, Francouzi
byli jim však příděleni jako „techničtí rádcové“. To byla funkce, která se stala u našeho
vojska zvláštností. K 5. rotě přišel jako technický rádce kapitán Henri Victor Augustin Prignot
– typ pracovitého a svědomitého důstojníka. V žlutozelené uniformě a s červeným fezem na
hlavě pracoval od rána do večera v kanceláři i na cvičišti a přispíval všude, kde toho bylo
potřeba, nejen radou, ale i pomocí. Naši důstojníci nalezli v něm milého kamaráda a poměr
k technickému rádci byl od počátku docela jiný, než se to původně zdálo.
V prvních dnech února r. 1918 přemístila se 5. rota do nových ubikací v Marie Brizard
a uvolnila své dosavadní místnosti v Rue de l´Industrie, kterých bylo potřeba pro nově
tvořeny jednotky. Ihned po přesídlení odjel poručík Šidlík na tři naděle do kursu pro velitele
rot k 4. armádě v Champagni. Zastupoval jej poručík Staněk.
Konec února 1918 znamenal nové změny v životě 5. roty. Počali do Cognacu
docházeti noví dobrovolníci, tentokráte ze zajateckých táborů francouzských. Byli to téměř
186
výhradně ti z našich lidí, kteří zakusili nejvíce útrap válečných – prožili před příchodem do
Francie epidemické nemoci v zajetí v Srbsku, ústup přes Albanii a hrozný život na italském
ostrově Asinaře. Přinesli s sebou kus jiného života do našich řad. Nové pochodové písně
zahlaholily ulicemi při návratu ze cvičiště, všeobecná nálada se povznesla poznáním, že se
naše řady množí.
Mluvilo se již také o přípravě k postavení dalšího pluku, pro nějž bylo vyhlédnuto
sousední město Jarnac, kde již několik neděl pracoval o úpravě ubikací vybraný pracovní
oddíl našich hochů.
22. února 1918 nařídil generál Janin, od Vánoc již v Paříži ustanovený vrchní velitel
čs. vojska ve Francii, aby byl v Cognacu postaven IV. prapor, jenž se stane jádrem budoucího
22. pluku. Rozkazem z 26. února rozhodl podplukovník Philippe, aby každý ze tří
dosavadních praporů losem určil jednu svou pěší rotu. Z nich a z nově se tvořící 4. kulometné
roty povstane tak nový prapor. Vzniklé mezery si doplní prapory utvořením nových rot ze
zbylého vlastního počtu.
U II. praporu padl los na 5. rotu. Bylo z toho dosti rozrušení, které se však brzy
uklidnilo, když si všichni uvědomili, že je to jedno, budou-li bojovati za svobodu vlasti
v řadách toho neb onoho pluku. Dobrovolníků přibývalo téměř denně, snilo se proto již tehdy
o postavení dalších pluků, ba celé divise.
7. březen 1918 byl důležitým mezníkem v životě čs. vojska ve Francii. Náš 21. pluk
byl ustanoven administrativně, to jest, tímto dnem se odpoutal od mateřského náhradního
praporu 33. franc. pěšího pluku a zřídil si v Cognacu vlastní náhradní prapor. Současně vešel
v život nový IV. prapor, jehož roty byly očíslovány jako 13. – 16. a z 5. roty se stala prostě
14. rota. Velitelem praporu byl ustanoven rázný Bretonec major Grard.
Tehdy nastaly změny v důstojnickém sboru roty. Koncem února odešel do kursu pro
velitele rot ke IV. armádě poručík Staněk a po svém návratu se stal velitelem 7. roty. 7. března
1918 byli aspiranti dr. Rejholec, Macas a Beránek jmenováni podporučíky a týden poté
převzal velení 14. roty poručík Cyril Žďárský, poněvadž dosavadnímu veliteli poručíku
Šidlíkovi bylo svěřeno velitelství nově utvořené 5. roty. Zároveň s novým velitelem přišel ke
14. rotě podporučík Václav Křísa.
Před polednem 19. března 1918 shromáždil se IV. prapor u jihovýchodního okraje
města Cognacu čelem u domu pekaře Macari a úderem dvanácté hodiny dal se na pochod do
města Jarnacu, vzdáleného 14 km směrem k východu. Mnozí dobrovolníci přišli se rozloučiti
se svými odcházejícími kamarády a společně s místním obyvatelstvem mávali jim na
rozloučenou a přáli, aby byli v nové posádce také tak spokojeni jako v Cognacu. Protože
praporní velitel konal cestu vlakem, velel za pochodu IV. praporu kapitán Prignot, technický
rádce 14. roty.
Během odpoledne dorazilo jádro budoucího 22. pluku na místo. Za zpěvu
pochodových písní vcházeli čs. dobrovolníci na náměstí jarnacké a roty pochodovaly pak do
svých ubikací.
Kancelář 14. roty umístila se v prvním poschodí jednopatrového domu blízko kostela
v úzké Rue Gambetta, která je hlavní tepnou a nejstarší částí města. Skladištěm výstroje
a výzbroje byl prázdný krám v přízemí téhož domu. Administrativního a hospodářského
vedení roty se ujal 24. března k rotě přidělený účetní četař František Netušil, který společně
s kapitánem Prignotem hravě odstranil dosavadní obtíže. Jeho perfektní znalost francouzštiny
slovem i písmem, důkladná znalost francouzských služebních předpisů, bohaté vojenské
zkušenosti z cizinecké legie se plně uplatnily ku prospěchu služby.
Počátek dubna 1918 znamenal přeměnu subalterních důstojníků 14. roty. Odešli
podporučíci Micko, dr. Rejholec, Macas, Beránek a Křísa a z kursu pro velitele čet v Saint
Maixentu přišli podporučíci Jaroslav Boháč a Antonín Kostrhún.
187
V této době započal se intensivní bojový výcvik. Z kursu pro velitele poločet ze Saint
Maixentu vrátili se též četaři Podlezl, Müller, Živný a Břicháček, kteří byli přiděleni četám
a tam pracovali nejenom v době zaměstnání, ale i mimo ně na výchově dobrovolníků
a přípravě jich k budoucím úkolům bojovým.
V četách bylo mužstvo nejrůznějšího původu. Byli to bývalí zajatci z Rumunska,
Ruska a Srbska, kteří již prošli boji na různých frontách, byli to však také dobrovolníci
z Ameriky, z nichž někteří nebyli nikdy vojáky. Podle toho bylo nutno upraviti program
výcviku a nebyla to věc nikterak snadná.
Cvičilo se na několika místech v okolí Jarnacu. S počátku používala 14. rota louky za
řekou Charentou, později cvičívala na větším pastvisku jižně od vesnice Lautrait nebo v okolí
lomu u La Touche de Bourg a odpolední výcvik konala na poli u silnice mezi Jarnacem
a vesnicí Chassors. Střelecký výcvik byl prováděn na improvisované posádkové střelnici
nedaleko nádraží. Sobotní větší cvičení v praporu bývalo obyčejně spojeno s delším
pochodem do vzdáleného lesnatého terénu jihovýchodně od Jarnacu. Toho dne závodily roty
mezi sebou o výsledek konečné rozpravy, ale major Grard byl velmi přísný a raději desetkráte
pořádně vyplísnil, než jednou pochválil.
Na počátku dubna 1918 přišel z Cognacu do Jarnacu nový V. prapor. Jeho jednotky
byly první čas v zásobovacím počtu rot IV. praporu. Proto se 14. rota pečlivě starala
o příslušníky 18. roty, než měli tito vlastní hospodářství.
Téměř současně byli do rot zařaděni dobrovolníci z druhého tzv. „Gibišova
transportu“ z Ruska. Jejich příchod podobně jako všech nových dobrovolníků vzbudil nejen
radost z nových bojovníků, ale přinesl také nové obtíže vedoucím výcviku. Chuti do práce
a radosti z vlastního vojska bylo u našich lidí však tolik, že nebylo nesnází, které by se byly
nepřekonaly. Nově příchozí zapadli do čet a tyto zdály se již po několika dnech živlem
stejnorodým. Jenom zkušené oko vojenské poznalo, kteří z našich lidí jsou „Američané“,
„Srbáci“ nebo „z Ruska“ a podobně.
Jedním z hlavních rysů československého dobrovolníka v tehdejší době byl zvýšený
cit pro dobrou pověst vlastního vojska. Šli v tom někdy tak daleko, že sami trestali ty, kteří se
nějak provinili. U 14. roty se stalo několik případů, že podnapilý vojín dostal hned večer
výprask při návratu z hostince do ubikací. Marné bylo druhého dne vyšetřování, dozvěděl-li
se o věci velitel roty.
V prvních dnech květnových byli zařaděni do 14. roty dobrovolníci ze srbské armády.
Bylo jich celkem 21, počínaje v to i podporučíky Jaroslava Čermáka a Josefa Cmírala. Tato
skupina přinesla s sebou s Balkánu rázný vojácký duch srbské národní armády. Neobešlo se to
bez obtíží, hlavně během třínedělního pobytu poručíka Žďárského na frontě, kdy jej ve funkci
velitele roty zastupoval podporučík Čermák. Dobrá vůle a nadšení překonaly však hravě
všechny překážky.
Počátkem května 1918 byl postaven konečně VI. prapor, k utvoření jehož 22. roty
dodala 14. rota 72 mužů ze svého počtu. Celá skupina tří jarnackých praporů byla přechodně
nazývána „jarnackým oddílem“.
Teprve 20. května 1918 byl utvořen 22. pluk pouhým již přejmenováním praporů a rot.
Toho dne se ze 14. roty stala 2. rota 22. pluku.
Tak vznikla jedna z našich chrabrých rot, která několik měsíců později v Alsasku a na
řece Aisně neohroženě dobývala svobody svému národu a v jejichž řadách krváceli a umírali
bojovníci za lepší příští milované vlasti.
188
FRANT. FOJTÍK:
2. ROTA 22. PLUKU V BOJI
SLOVEM „železná“ pokřtil pluk sám bez okázalostí svou 2. rotu. Název se vžil
a nikdy nezmizel. Při pochodech, když se setkaly všechny části pluku, jakmile procházela 2.
rota, ozývalo se se všech stran: „železná jde!“
A jací to byli lidé, kteří si získali tento název? Chlapci jako květ, ještě bez chmýří pod
nosem, muži dospělí a pevní jako skla i šediví otcové, kteří čtyři leta neviděli svých rodin.
Přišli z Ruska, ze Srbska, z Italie, z Ameriky, z Francie a někteří z cizinecké legie. Vždy
pohotoví k okamžitému splnění rozkazu, v zásadě jeden za všechny a všichni za jednoho. Za
nejtěžších okolností, ničemu se nevyhnuvše, plni jarosti a veselí, zdravých žertů i různých
čertovin. A největším podkladem pro hrdý název byl zpěv. Ať se cokoliv dělo, za těžkých
chvil, za nekonečných namáhavých pochodů při nepřetržitém dešti a blátě druhá rota vždy
zpívala.
Jisto je, že kdyby dovolovala moderní válka zpěv, že by byli zpívali i na frontě
v zákopech, ba i při útoku.
Pouto pevné vázalo nás k sobě více než rodinu. Spjati osudem a velkou ideou,
vědomím objetí a ztrát, v očekávání dalších těžkých a historických událostí, které ještě mnohé
z nás navždy měly odloučiti, byli jsme kováni na železo. Ze vzájemného poměru, z neustálé
činnosti, z vytrvalosti a dobré vůle vzcházel dobrý příklad k prospěchu všem.
Nesmí se zapomenouti, že 2. rota měla nejlepší kuchyni, t. j. že dva umělci ve vaření,
bratři Vejvoda a Kovářík, nemýlim-li se, pečovali s otcovskou péčí o vzorné nasycení tak, že
nám je záviděla celá brigády.
Takto vypadala 2. rota před posledními říjnovými boji u Vouziers v den před
odchodem do první linie.
Ubytováni jsme byli ve vesničce Grivy již v dostřelu německých baterií. První četa
v malém domku naproti kostelu, po večeři vzpomíná svých drahých ve vlasti, všemožných
dojmů, prožitých na všech bojištích a ztracených bratrů. Válka nejde ke konci, návrat domů
nezajištěný, odkudž postrádáme jakýchkoli zpráv. Jen útěcha zbývá, že zvítězíme, že
překonáme všechny obtíže a bolesti vojáků revoluce. Touha po vítězství a svobodném životě
ve vlasti převládá.
Jeden bratr po druhém nechává plynouti svým dojmům, steskům a nadějím, zatím co
ostatní v hlubokém zamyšlení naslouchají. Ani nepozorujeme, že někdo vešel. Až známý hlas
při pozdravu „Nazdar, bratři“ probouzí nás ze zasnění. Vešel bratr ppor. Boháč, velitel 1. čety.
Mladý, klidný, rozhodný muž, poněkud zamyšlený, vždy dbalý svých bratrů a jejich potřeb.
Oči všech se upírají k němu s otázkou nevyslovenou. Chápe. „Přináším zprávy z vlasti,
bratři.“ Noviny! Všechno vzrušeně povstává, nabízí místo a ústa žádají: „Čti!“ Jako
evangelium poslouchají bratři zprávy z českých novin, které se dostaly až k nám. Za
hrobového ticha zní zvučný hlas bratra podporučíka, nesoucí pozdrav z vlasti, nové naděje,
které při rokování ještě vyrůstají. Velkým požitkem působí nezastřené zprávy o kritické
situaci centrálních mocností, o mužných projevech představitelů národa, spisovatelů a zpěv
národních hymen v Národním divadle v Brně při představení „Fidlovačky“, několikráte
opakovaný za nesmírného nadšení, je jistě dokladem zdravé síly a touhy národa po svobodě.
Zpráva o pokusech Rakouska uzavříti separátní mír je nám dosti markantním objasněním
pravé situace tohoto lžistátu. Dojde tedy přece v brzké době k zakončení útrap válečných
vítězstvím práva a spravedlnosti, zhyne zloba a velikášství nabubřelých figur, rozhodujících
snad jen omylem o milionech životů. Jeké to zadostiučinění. Miliony dobrých lidí, otců rodin,
189
rolníků, dělníků, živnostníků a j. půjdou domů, v klidu pracovati o díle, které zanechali
nedokončené a přervané krutou vákou.
Bratři s rozjasněnými lícemi svěřují si tiše a jako sladké tajemství jeden druhému, jak
pěkně a klidně budou žít k blahu svých rodin, k rozkvětu a síle svobodné vlasti.
Venku v sychravé noci říjnové ruší klid vzdálené hřmění děl a francouzská děla
v nejbližší blízkosti vesnice umístěná posílají též časté pozdravy „kamarádům“. Suchý třesk
výstřelů našich baterií v zahradě u domu zachvívá prudce vzduchem a těžký vzlyk
vystřelovaných granátů působí bolestně na přecitlivělé nervy. Začíná znovu dělostřelecký boj.
Němci využívají výsledků celodenního pozorování ze svých pozorovacích balonů, kterých
jsme viděli podél jejich linie velké množství. Několik granátů dopadá do zahrady u domu, jiné
ke kostelu a po celé obci. Asi nás našli.
Domek se otřásá, bratři zasmušile hádají podle síly otřesů na ráži a blízkosti
dopadajících granátů. Je některý určen nám? Mnohý zatíná pěsti a svírá rty v hněvu a prudké
touze po odvetě.
Pobyt v domku se stává nebezpečným. Rozvážný bratr podporučík vyzývá k rychlému
přemístění do sklepa. Jaksi neradi odcházejí bratři do tmavého a chladného sklepa.
Rozsvícena svíčka v lucerně a ponurý klid není slovem rušen. Napětí, co bude následovat,
vzrůstá. Při blikavém světle svíčky jeví se obličeje nezvykle podivnými a nepoznáváme se.
Občas některému bratru sykne se rtů málo lichotivá poznámka, platící Němcům. Otřesy
explosí jsou častější a vydatnější. Země se chvěje. Máme představu, že budeme v této studené
díře pochováni. V zápětí blesk vše oslňující a hromová rána zachvěje domem do základů
a bratři tlakem vzduchu sraženi k zemi, zatím co se nahoře ozývá trhavý praskot bortícího
a lámajícího se dřeva. Ještě několik těžkých ran zdržuje nás na místě, po chvíli však nastává
klid.
Bratři nedočkavě běží nahoru. Východ ze sklepa zatarasen trámy. Procházíme přes ně
s námahou. Dům plně zasažen svítí trhlinami. Místa, kde dříve bratři odpočívali, probita jsou
střepinami tak, že by se na každého bylo dostalo tolik, kolik postačí k zakončení života
a k věčnému klidu. Každý prohlíží své místo a hlasitě volá na druhé, co by byl dostal. Jeden
po druhém ukazuje výsledek železné sprchy. Radost, že se nic nestalo, uklidňuje a všichni
věří, že ochráněni budou i v dobách pozdějších, děkujíce bratru podporučíkovi za dobré
upozornění. Noc volala však k spánku. Budeme potřebovati mnoho síly a energie. Znovu se
navracíme do sklepa a na jeho mokré podlaze trávíme noc v těžkých snech, vyvěrajících
z dojmů večerních a v představě zítřka, kdy čs. brigáda zasáhne po vystřídání Zuavů do boje.
Služba hlásí: „Pro kávu!“
Trojice význačných činitelů v rotě: dva kuchaři s desátníkem-hospodářem připravili
zatím snídani. Pro mnohé naposledy. Deset těžkých ran. Deset otřesů a nenadálý úžas
v předchozím klidu a tíseň hluboká, plná záhady a němých dotazů svírá nás všechny. Těžké
tušení, oznamující smrt. Nezklamalo. Kuchyně byla zasažena. Bratr desátník Tunkl
dohospodařil. Střepina granátu rozbila spánek jeho výrazné hlavy, zabivši jej rázem.
A usměvavý otec Kovařík válí se na mlatu stodoly u kotle s roztříštěnou nohou a krev obou
mísí se s horkou rozlitou kávou.
Nesnídali jsme již, smutek zaplnil duše a stáli jsme, jsouce seskupeni němě kolem
padlých. Ne dlouho. Rozkaz „Ustrojit!“ proveden spěšně a první oddíly našeho pluku vedeny
důstojníky nastupují cestu do boje. Nepřítel nás víta množstvím granátů a plynu. Po
družstvech v zástupu se postupuje v hlubokých silničních příkopech k Vouziers. Roty
sevřeny, zrak ostře pátrající kupředu – k nepříteli. Občas se vrhá všechno k zemi, když
granáty dopadají v nebezpečné blízkosti. Na stráních severně od města po rychlém rozběhu se
silnice zaujímají jednotlívá družstva zatímní postavení a rychle se zařizují k boji. V několika
minutách vykopány kryty ve formě hrobů, připravuje se střelivo, prohlížejí se zbraně, zkoušejí
bodáky. Vpředu i vzadu zní neustále děla, blýskají vybuchující granáty, vyhazujíce spoustu
190
hlíny a sloupy kouře. Zvláště granáty, plněné ekrasitem, zhoubně působí na naše nervy.
V napjatím očekávání probíha hlavou spousta myšlenek. Co bude nyní? Budeme útočiť?
Zaútočí nepřítel? Přibíhá spojka k velícímu důstojníků, ten se za chvilku vztyčuje a v zástupu
obratem vpravo poklusem se přesunuje celá linie do malé nížiny, kde se shromážďujeme.
Pomalu se stmívá. Mraziví vlhký večer naplňuje nevlídným chladem celou krajinu. Země,
prosáklá předcházejícími dešti, je lepkavá a těžká. První četa zastavuje v úvoze s velkými
bočními svahy, v nichž jámy, vykopané předchůdci, možná Němci, skýtají na chvilku úkryt.
Rozkaz zní: ulehnout a čekat. Bratři v plné výzbroji kladou se na prosáklou půdu a jejich těly
prochází chlad. Zvedají límce plášťů a tisknou se k sobě žádostivi tepla. Těžká dusivá noc
zastihuje celý oddíl ve spánku, trhaném duněním výstřelů a třeskem explosí. Z kupy
chvějících těl vyletí stísněné výkřiky těžkých snů. Líto je těch chlapců, mladých a svěžích,
líto otců rodin, jimž zítřek přinese těžké rány a jež zasáhne neúnavná kosa smrti. Nechce se
již myslit. Bolestivé myšlenky jsou odpuzovány nadějí a cigaretou. Mlhavé šero dává tušit
nastávající den. Den velký, pro nás nezapomenutelný.
Ve 4. hod. ráno budí nás rozkaz „Kupředu!“. Bratři povstávají, rychle se upravují
a pohybem rozhánějí krev v promrzlém těle. Vycházíme. Pohyb rozehřívá, smutné myšlenky
mizejí před skutečností. Jde se do boje. Rozhodnuto. Je štěstím býti rozhodujícím činitelem
v historii svého národa, svobodným bojovníkem vlastního vojska. Boj zahajujeme ve jménu
své vlasti a svobody našeho národního žití. Vždyť možnost odvety za přikoří a ústrky, zradu
a zlovůli rozechvívají tak zvláštním pocitem. Krok se upevňuje, oko vyjasňuje. Jdeme pevně
s vůli zvítězit. Svahy, po kterých kráčejí naše oddíly, sklánějí se k městu, které se stápí v moři
šedé a husté mlhy. Několik set kroků a stojíme v hlavní ulici. Čekáme několik okamžiků
a pak již jen kupředu.
Hrobový klid města je rušen temnou ozvěnou pevných kroků našich. Do města vjíždí
s ďábelskou rychlostí francouzský vojín na motocyklu, snad kurýr. Prudké zasvištění a divoké
zablesknutí na několika místech ulice, smršť železa rozbíjí okna, zdi a železné ploty vil, vítr
nás poráží úlekem nenadálého překvapení. Jeden granát explodoval před Francouzem.
V představě, že uvidíme jeho trosky, žasli jsme, když tento ihned obrátiv motocykl, ujížděl
zpátky ještě větší rychlostí. Zůstal bez úhony. Z našich zůstali všichni nezasaženi. Znovu
s větší opatrností sunou se čety k vytčenému cíli. Náměstí s radnicí, jejíž obrysy se ostře
rýsovaly v mlze, polorozbořený kostel míjíme, vcházejíce do prudce skloněné uličky k řece
Aisně. Zlověstný hvizd granátů ve vzduchu zamrazil v těle, a než bylo možno se ukrýt,
explodovalo jich několik mezi první četou v čele. V směsi ležících těl se ozvýval smrtelný
chrapot a stenání raněných. Pokud pamět sahá, byli rychle odneseni do sklepa domu, kde bylo
obvaziště. Zde známý a u všech oblíbený bratr Danihelka zahynul. Dosud bez přímého boje
a ztráty naší roty již tak citelné. Bratři prahli touhou po odvetě. Pomstíme milé chlapce,
s kterými jsme ještě před několika hodinami žertovali. Holá skutečnost, ztráty působily
v hrudi drásavou bolest.
Přes řeku jsme proběhli rychlostí blesku po improvisované lávce, skládající se
z kamenů, kusů dřev a z chrastí. Byl to výkon přímo akrobatický, ježto přechod byl upraven
ze dvou dlouhých trámů, pokrytých nestejnoměrně prkny ve vzdálenosti ½ až 1 m jednoho od
druhého. Jsme na druhé straně. Předmostí s několika rozvalenými domy, chvějícími se bouří
granátů. Odtud jedině možný přechod je úzkokolejná dráha, která vyčníva nad zaplaveným
údolím v šíři několika kilometrů. Němci je zaplavili protržením hrází. Od nepřítele nás dělí
asi 1000 m. Jeho kulomety rachotí nepřetržitě a německé dělostřelectvo pálí vztekle na trať,
znajíc její důležitost. Granáty, dopadající do vody, vyrážejí obrovské sloupy vody do výše až
20 m, tvoříce tak dojem války námořní. Bratři jako lasičky postupujíc za stálého přeskakování
do granátových jam rychle kupředu. Vidíme několik bratrů padat k zemi bez hlasu, jako
kosou sťaté obilí. Co nevidět se utkáme s Němci. Rozhodná chvíle přišla, mysl se soustřeďuje
k velkým skutkům. Ztrácíme dosavadního velitele roty poručíka Bajera, na jeho místo
191
nastupuje ihned br. podporučík Boháč, dosavadní velitel první čety. S povděkem příjímají
bratři tuto změnu a již jsme po několika skocích na silnici z Chestres do Vandy. Okamžitě se
rozvinuje střelecký roj a v záplavě kulometné palby s boku zakopáváme se v příkopě podél
silnice.
Před námi na návrších vytlačily jednotky III. praporu Němce z opevněných posic
a stále postupují. Naše rota tvoří zálohu. Poznáváme taktiku Němců, podle níž je základem
zničení záloh. Soustřeďují na nás nejdivočejší dělostřeleckou palbu z děl všech ráží. Země
divoce bičována granáty dělá dojem varu. Zaryti jako krtci v blátě a ve vodě příkopu,
sledujeme němě tuto spoustu. Běsnění Němců je marné; zůstáváme na místě. Před námi na
výšinách ve vzdálenosti asi 200 m zuří divoký boj. Pojednou přichází rozkaz, všechny
střelecké kulomety kupředu do první linie. Vzchopíme se a spěcháme v počtu asi 20 mužů na
stanovené místo. Uměním a štěstím bylo projíti německou palbou k bratrům vpředu bez
úrazu. Jen malé pásmo dalo se sledovati. Úvozem mezi rozrytými poli blížíme se k Němcům
do boku a lehké kulomety pevnou rukou vedené počínají zde řádit mezi nimi. Rachotivý zvuk
automaticky pracujícího závěru zpívá příšernou písničku a způsobuje zmatek v řadách
zelených nepřátel. Dále však nemůžeme, ježto musíme vyčkati postupu levého křídla III.
praporu. Ten má před sebou nesmírně obtížný terén a platí každý krok kupředu spoustou
mrtvých a raněných. Holé pásmo mírného předklonu je nejlepším cílem německým
kulometům, které zuřivě chrlí déšť střel do našich řad. Vidíme bratry padat jako zralé klasy
při žních. Chce se plakat, ale i slzy jsou jako zadrhnuty nad hrůzou obrazu. Vidíme naše
zákopové dělo, které po planině posunují tři bratři kupředu, posílajíce každý moment smrtící
pozdrav. Je to chvíle šílené odvahy. Vidíme celou četu 10. roty zvednouti se se země k útoku.
Několik kroků kupředu a jsou vražednou palbou skoseni. Hrozná tato situace je dovršena
spoustou granátů, které francouzské dělostřelectvo vrhá do našich řad v domnění, že jsou to
Němci. Nezbylo jiné východisko, než se vrátit do původní linie. Zatím II. prapor skvělým
útokem dobývá celého lesa na našem levém křídle. V jediném rozběhu dosahují bratři
nepřítele a v boji na bodák čistí les nepřítelem zoufale hájený. Přichází tmavá noc po útoku.
Podle možnosti doplňujeme své řady a upevňujeme dobyté posice. Na jídlo nikdo namyslí.
Půlnoc. Bratři napjatě, se zatajeným dechem sledují tmavou prostoru před sebou,
znajíce záludnost nepřítele. Pojednou se ozve tlumený hlas „Bratři, nestřílejte“. Kdo to může
být? Vždyť hlas jde od nepřítele. Všechno se chápe zbraní, prsty na spouštích a snaží se
prohlédnout černí noci. Volání se ozve znovu – blíže... Kdo tam? Zní varovné volání našich
chystajících se již k palbě. Neznámý hlásí jméno a rotu. Několik skoků, a než mohlo býti
vystřeleno, svalil se do jámy vyčerpaný bratr, který při útoku lesem hnal se za Němci sám
a pozdě v keřovitém terénu zpozoroval, kde se octl. Ležel tak do noci před novou německou
linií v palbě. Teprve tma mu umožnila pohnutý návrat. Byl zachráněn. Noc v napětí chýlí se
ke konci.
Nastává dosti jasné jitro. Vpravo od nás kulometník, Slovák někde z Oravy, čistí
a upravuje kulomet, stírá s něho rosu. Občas vrhne pohled k nepřátelské posici.
Dopoledne se vracejí střelci s lehkými kulomety k své rotě, která byla mezitím
zařaděna do první linie. Slunce rozráží mraky, je klid, který s povděkem přijímáme po dvou
dnech napětí, hrůzy a těžkých ztrat. Jak je nám líto padlých bratří. Proč nekončí ta krutá
válka? Vždyť se chce žít, vždyť život je tak krásný, slunce hřeje, příroda zůstává velkou
a nezměněnou, vše volá k životu k jiným, lepším povinnostem. Tato touha tak silně mučí,
když rozum a okolí předvádí holou skutečnost. Chtěl bys, bratře, prchnout daleko z této
hrůzy, nářku a utrpení. Zapomnět na vše, cos dosud prožil, uniknout obrazům, které po tak
dlouhou dobu vidíš, neslyšet nářku raněných a chropotu umírajících. Nevidět znetvořených
krásných těl mladých hochů, otců rodin, kteří nikdy již neobejmou svých drahých. Neslyšet
ryku válečného, bouře granátů a bičované země, zachrániti se před smrtí úlomky střepin,
kamením, střelou a plynem. Nervy hrozí prasknutím, chtěl bys sám skončiti bídný
192
a strastiplný svůj život. Nejde to. Je tu povinnost, velká svatá povinnost. Je tu národ, jsme to
my. Je nám všem jasno, že bez obětí není výsledků, jdeme do boje za cílem nejvyšším, pro
svobodu našeho národa, pro příklad potomkům, pro doklad historii, že touha našeho národa
po samostatnosti jde až do nejtěžších obětí, které synové jeho mohou přinésti. To víme, proto
vytrváme!
Velký slib dr. E. Beneše národu francouzskému, že vytrváme v boji až do úplného
vítězství Francie, musil býti skutkem doložen, aby byl hodnocen Francií a spojenci. A proto
pryč se sny, pryč s osobními tužbami. Jak dobrými vojáky státu, za jehož uskutečnění
bojujeme, tak dobrými občany v míru chceme býti. Styk se železem a ocelí, smrti v tvář,
zocelí nás pro budoucí časy. To v chvilce klidu pracuje myšlenkový svět skorem u všech,
kdož přečkali útoky a vyhnuli se smrti.
Již zase prší granáty, Němci něco připravují. Zvyšujeme pozornost, napětí vzrůstá,
před námi se v záři zapadajícícho slunce objevuje lidská bytost. Rýsuje se ostře, potácivá
chůze značí naprostou vyčerpanost. Kdo to jen může být na místě tak ohroženém mezi naší
a německou linií? Nestřílíme my ani Němci, užaslí nad odvahou zjevem. Pojednou člověk
klesá. Bez rozkazu ihned vyskakuje několik bratrů z děr a neuvěřitelnou rychlostí proběhnou
asi 50 m, dělící je od padlého. Němci užaslí pozorují tuto událost a nenapadne je vystřeliti,
zatím co naši trnou obavou o tolik bratrů, vydaných na volném terénu jisté smrti. Než již jsou
na místě. Rychlé sehnutí a uchopení ležícího je dílem okamžiku a úprkem se vracejí zpět do
linie. Byl to náš bratr? Pozdě si Němci vzpomněli, že by mohli stříleti, smějeme se marné
záplavě střel, kterými teprve dávají najevo svou zlobu. Takto byl zachráněn jeden z bratří.
S prostřelenými kyčlemi, vykrvácený skorem úplně, měl tolik síly a touhy po návratu, že
zvednuv se, upozornil na sebe bratry. Zůstal po znemožněném útoku po návratu III. praporu
do původní linie těžce raněn ležeti před německou linií v granátové jámě. Nevíme, podařilo-li
se lékařům tohoto bratra zachrániti.
Navečer, kdy červánky po zapadlém slunci krášlily oblohu, vylétá ze ztemnělých
německých posic červená raketa, prochvívajíc vzduch rudými odstíny a věštíc novou hrůzu
a padá pomalu k zemi.
Znamení k útoku pro Němce. Ještě malou chvilku zůstává všechno klidným a nechce
se věřit, že se tento klid a krása večera během několika minut změní v peklo. Celý uragan
granátů zabouřil kolem nás v síle stále se stupňující. Granáty zbičovaly v několika minutách
zemi tak, že nebylo místa, které by svůj díl nedostalo. Bratři jsou hned připraveni. Z očí září
odhodlanost. Bratr podporučík Kučera někde na levém křídle vypaluje velkou trojhvězdnou
raketu, žádaje tak naši dělostřeleckou palebnou přehradu. Ta v zápětí s dvojnásobnou silou
rozmetává německé zálohy i bavorskou gardu, nastupující k útoku. Večer se proměňuje v noc
prosycenou kouřem ekrasitu. Tisíce blesků explodujících granátů rovná se bouři. V záplavě
nepopsatelného zápachu rozeznat přítomnost otravných plynů. Rychle nasazeny masky
a bratří, nekryjíce se vůbec, pálí proti nepříteli všemi zbraněmi. Nastává úžasná vřava.
Neslyšet slov, neslyšet výkřiků. Zdá se, že nás oheň sežehne a že budeme smeteni s povrchu
země. Marně hnali Němci své vojsko proti našim na vše odhodlaným vojákům. Poznavše
marnost všeho, utichají. I v našich řadách nastává uklidnění. Mrtvý klid noci uléhá nad
bojištěm, jen občas možno zaslechnouti zoufalý nářek umírajících. Útok Němců byl zaražen
v plném rozsahu.
Do rána se snažili Němci zápalnými granáty zničiti město Vouziers, což pak dělali
pravidelně každou noc. Podařilo se jim taktéž zapáliti fermu v zádech naší linie, kde bylo naše
obvaziště. Jako pochodeň hořela po celou noc a do praskotu ohně se mísily explose střeliva
tam umístěného. V blízkosti naší nové posice postavili si Němci několik zákopových děl,
kterými nás přiváděli do nemožné situace. Jednotlivci byli stále ohrožováni a častým
bombardováním stávaly se naše kryty neudržitelnými. A tu znovu podporučík Kučera
193
vystřelil raketu a dělostřelecká palba, přesně řízená do zákopů nepřítele, za chvíli umlčela tyto
štěkající malé potvůrky.
Nasledovalo několik útoků s obou stran, při nichž na nepříteli stále dobýváme silně
opevněných posic.
A poslední noční útok v noci na 28. říjen byl vyvrcholením všeho. Odpoledne ve 4.
hodiny oznamuje nám br. podporučík Boháč utvoření naší revoluční vlády. V duši radost,
zvýšená touha po vlasti, pocit zadostiučinění za strádání, útrapy a oběti mnohých drahých
bratrů, jimiž jest vykoupena svoboda národa, hřeje a blaží s pocitem štěstí až k zalknutí.
Tiskneme si ruce beze slova. Padá čerň dosavadního života, mizejí chmurné představy, velká
naděje vlévá do cév sílu a jistotu pro příští úkoly.
Čekáme vystřídání, pojedem domů do vlasti, zaplativše tuto jistotu množstvím bratrů
z naší krásné brigády. Silní však za všechny ty padlé a zmrzačené bratry s jejich odkazem pro
budoucnost. Tu se dozvídáme, že naše úloha na poli cti není ještě skončena.
V 17 hod. 30. min. přichází rozkaz k poslednímu útoku. Připravuje se vše s největší
rychlostí, doplňuje střelivo a prohlížejí se zbraně. Rychle se přemisťují fomrace a 2. rota
nastupuje v svém zbytku k poslednímu boji v řadách pluku. Procházíme hlubokou cestou
k vesničce Chestres, nad níž bylo nám zaujmouti útočné postavení. Po obou stranách cesty
leží mrtvoly bratří, které pro neustálou soustředěnou palbu německých děl nemohly býti
odklizeny. Loučíme se pohledem s hrdiny, sami nevědouce, kdo z nás zůstane na živu. Boj
tento, který nastupujeme, je poslední před vystřídaním.
Budeme vystřídáni. Kdo bude tím šťastným, jenž se z tohoto boje vrátí? Pozorujeme
zkoumavě jeden druhého, jako by se dal předem zjistiti osud jednotlivců. Zaujímáme místa
bratrů, odcházejících do zálohy. Umazaní, rozedraní, obličeje zaprášené a postříkané blátem
jiskří nám zrakem vstříc, jako by nás povzbuditi chtěli. Jsme klidní rozhodností člověka,
nebojícího se smrti. I několik poznámek padá: „Natřeme jim to naposledy!“ – „Budou na nás
pamatovat...“ – rozmístěni v krytech očekáváme hodinu, kdy začne dělostřelecká příprava, tak
zvaná barrage, a prohlížíme naposledy krajinu. Zvláště zatopené údolí láká naše zraky, ježto
v brzké době vraceti se budeme tímto směrem po vystřídání zpět.
Přesně v 6 hod. zahajuje francouzské dělostřelectvo palbu z děl. Granáty dopadají před
nás a čistí bitevní pole až za německé zákopy. Jiné rozvracejí německé kryty a decimují
nepřátelské zálohy.
Peklo je slabý výraz pro tyto chvíle. Němci nelení a zaplavují nás přímo zátopou
obrovitých ekrasitových, plynových a zápalných granátů. Ty nám hoří jako nesmírné
pochodně v zádech, majíce za účel osvětliti naše útočné vlny. Několik kroků před námi
v pravidelné skoro vzdálenosti jako kůly v plotu exploduje sta granátů, uzavírajících nám
východ z našich krytů. Ještě několik okamžiků nás dělí od útoku; nezmělí-li se situace,
zahyneme v uzavírací palbě všichni do posledního muže. V 6 hod. 15. min. přehlušuje
granátovou bouři prudký výkřik „Kupředu!“ Povstávající bratři smeteni jsou rázem příšerným
tlakem vzduchu k zemi... „Kupředu!“ znovu zní rozkaz. S napětím všech sil vyskakujeme
z děr a v rozběhu probíháme dělostřeleckou clonou, nejsouce kryti. Mnozí jí neprošli. Volné
pole se nám otevřelo. Tam vpředu jsou Němci, „Kupředu!“ Na našem pravém křídle útočí
Francouzi, jásavé a pronikavé „Hurá“ se nese až do našich řad. Německé kulomety štěkají
prudce a je slyšet, jak střely tepou zem. V těle se vzmáhá divný pocit očekávání. Hlavu jimá
závrať návalem krve, myšlenky se soustředily v jedinou: Kupředu! Vlevo ojedinělé skupiny
sunou dopředu kulomety. Bratr aspirant Seidl kráčí mužně v popředí. Na kraji pravého našeho
křídla vede družstvo jeho syn. Poručík Kostrhún probíhá terénem, sleduje položení Němců,
útok se rozvíjí v celém rozsahu. Kulomety utichají a místo nich začínají pracovati ruční
granáty. Br. Svitáček vystřelil s obdivuhodnou rychlostí granáty V B z pušky. Ozývá se hlas:
„Němci ustupují, kupředu!“ světelné rakety, osvětlující s počátku bojiště, ztrácejí se a nastává
hluboká tma. Zprava hromový výkřik „hurá“ značí bodákový boj. Němci zanechávají
194
u kulometů k smrti odsouzené vojáky, neboť tito, střílejíce do posledního okamžiku, nemohou
býti ušetřeni.
Náš boj ve Francii za svobodu je dobojován. Noc klidně ztrávená dává možnost těšiti
se z vítězství. Následující den je opět klidný. Opevňují se dobytá místa, zatím co se Němci
zařizují k dalšímu odporu.
Zezadu někdo přichází. Černoši z afrických pralesů, černí až do modra, přišli nás
vystřídat. Je jich jako kobylek. Zaujímají rychle naše místa, zatím co my v malých hloučcích
odcházíme dozadu. Němci však zpozorovali vystřídání a loučí se s námi tím, že posílají na nás
své granáty. Zde však již sběhlost starých válečníků chrání nás před většími ztrátami. Leč
přece ještě zde padli někteří bratři. To jsou ti nejnešťastnější. Probíháme rozbořeným městem,
plným otravných plynů a za ním dosahujeme míst, kde jsme z nepřátelského dostřelu.
Posledním pohledem se loučíme s místem bojů a s padlými bratry a v očích si čteme
jasně velký slib: „Nezapomeneme nikdy.“
ANTONÍN KUTÍK:
U CHESTRES
VZPOMENU-LI si na den 23. října 1918, na hřmot a rachot děl před dvanáctou
hodinou polední a na rozkaz dobýti prvních neb i dalších zákopů nepřátelských, napadá mi, že
by bylo účelné zmítniti se o bojích 10. roty 22. pluku a o duchu Žižkově mezi bratry. Tato
rota měla největší ztráty ze všech rot 21. a 22. p. pl., jak na důstojnících tak na mužstvu, za
svých bojů o stráně mezi Vandy a Chestres, jež byly hnízdem nepřátelských kulometů.
Bylo to 22. října 1918, kdy 10. a 11. rota 22. pluku dostala těžký úkol: zmocniti se
stráně po pravé straně směrem k nepříteli a umlčeti německé kulomety, které nám
způsobovaly citelné ztráty. Po velké námaze podařilo se obsaditi okraj této stráně. Tam však
byly před námi troje německé zákopy; od prvého jsme byli vzdáleni asi 50-60 m. Nepřítel
nejevil známek života, bylo nutno se ho zmocniti, aby naše pravé křídlo mohlo se posunouti
dopředu. K tomuto úkolu byla určena 10. rota, po předcházejících bojích již značně
vyčerpaná.
Byl jsem v oddílu bombometníků. Br. poručík Klubíčko stal se velitelem útočícího
oddílu 10. roty. Byl to jediný důstojník, který nám zůstal ušetřen, neboť br. Josef Volenec byl
zabit 21. října, br. por. Křísa byl těžce raněn 22/10, br. serg. Vomáčka byl rovněž zabit.
Zbýval tedy jenom br. por. Klubíčko k provedení tohoto odvážného úkolu. Tím větší lásku
a oddanost jsme k němu cítili.
Před polednem 23. října odchází br. por. Klubíčko posici a oznamuje od jednoho
k druhému: „Podnikneme útok! Na první, a když to dobře půjde, i na druhé dva nepřátelské
zákopy.“ Plán měl propracován dobře a podrobně. Byl jsem od něho vzdálen asi 5 kroků
a pamatuji se, jak precisoval postup, aby to stálo co nejméně životů. Pojednou praví: „Hoši,
kdo se hlásíte první vniknouti do prvního německého zákopu a vyšetřiti, zda jest obsazen či
prázdný?“
Palebná clona na německé straně na chvilku utichla, jako by nás chtěla nechat
domluviti. Br. por. Klubíčko pokračuje a určuje, že v tom případě, nenastane-li v zákopě
střelba, bude to pro nás znamení, že je prázdný, ale jakmile by tomu bylo opačně, podnikneme
útok, abychom je mohli vysvoboditi.
Po skončení jeho rozkazu přihlásil jsem se, že tam vniknu. Druhý se přihlásil četař
Pařízek, bude nám dvěma takto veseleji.
195
Bratr poručík Klubíčko slzel pohnutím, nastávalť rozhodující okamžik, navrhuje
abychom si zazpívali před výpadem společně „Kdož jste boží bojovníci“. Sám začíná, bylť
dobrým zpěvákem a všichni ostatní se k němu připojujeme. To byla chvíle, na kterou
nezapomenu nikdy, a zdálo se mně, jako by neznámá síla mne posílila. Chopili jsme se pušek,
fyzilmitrajézek, a granátů. Svému příteli Dvořákovi kladu na pamět, kdybych se snad nevrátil,
aby psal po válce mým drahým, jak jsem padl. Následoval ruky stisk, rozhlédl jsem se ještě
jednou po všech bratrech a vyběhl jsem na hřeben stráně, br. Pařízek v intervalu za mnou, cíl
první zákop nepřátelský, znělo nám v uších. Jediná rána se strany nepřátelské nepadla.
Oddychl jsem si až v zákopě, že jsem se šťastně dostal přes planinu, jindy stále postřelovanou
německými kulomety. Slyším, že se i br. Pařízek bez nehody dostal do zákopu, který byl
k našemu nemalému překvapení prázdný.
Jdeme společně v zákopě dále, a tu spatříme hluboký otvor s několika schody a dole
jakoby narovnané půlboty. Byli jsme ihned jisti, že to jsou ukrytí Němci, kteří by nám vpadli
do zad, jakmile bychom postoupili dále přes zákop zdánlivě prázdný a takto by se nás
zmocnili. Mžikem jsme se rozhodli; vtom hromová rána, otřes, pohlédli jsme s br. Pařízkem
jeden na druhého a již jsme rychle z mošny na chléb vytáhli nárazový granát, kterých jsme
měli každý osm, následoval úder o kasku (přilbici) a šup s ním dolů. Tak jsme jich tam poslali
několik. Němci viděli se ohroženi a házeli po nás v odvetu ruční granáty v podobě vajíček
černé barvy, na štěstí se však minuli cílem. Po těchto explosích podnikla naše 10. rota s br.
por. Klubíčkem útok a dodnes mně zní ono huronské „hurá, na ně!“ v uších. Němci podnikli
protiútok, kulomety strašlivě řvaly, takže ztráty na obou stranách byly veliké. Tu slyším br.
por. Klubíčka, jak velí: „Hoši, zpět do původních posic“. Jednotlivě jsme se stahovali zpět do
původních posic, při čemž jsme byl raněn do kyčle levé nohy.
Němci zuřivě asi třikrát útočili, avšak hřebenu jsme se nevzdali a první zákop, přesto,
že nebyl v našich rukou, byl navždy umlčen a po dobu mé přítomnosti nevyšla z něho ani
rána. Těžce jsme se pomstili za naše padlé hochy.
Po těchto bojích pozdě odpoledne počínala mně noha pro velké ztráty krve dřevěněti,
i odešel jsem, maje kalhoty promočeny krví, k br. npor. Matouškovi, kde bylo obvaziště, aby
mne obvázali, avšak saniteráci měli mnoho práce s těžce raněnými. Dostal jsem rozkaz od
npor. Matouška: „Ihned, pokud můžeš, odebeř se sám do městečka Vouziersu, tam budeš
obvázán“. Na této cestě Němec postřeloval údolí otravnými plyny, byl jsem též trochu
přiotráven, ale došel jsem ještě s jedním bratrem, Procházkou, do městečka Vouziersu, kde po
převazu mě naložili na malé americké sanitní auto a odvezli do „Chalons sur Marne“ a odtud
jsem byl po převazu poslán dále do Vanves, předměstí Paříže.
Šrtm. evid. FRANT. VLASÁK:
10. ROTA NA FRONTĚ
PO intensivním bojovém výcviku v Darney nastal námi netrpělivě očekávaný den
odchodu na frontu.
Přípravy nedaly žádnému bratru mnoho práce, neboť celá výbava se pohodlně vešla do
torby. Hlavní součástkou této výbavy byla výzbroj, puška, náboje a granáty, samé těžké věci,
které nemohly však potlačiti nadšení, kterými naše srdce překypovalo.
Pochody až do Alsaska konány vždy v noci nebo brzo zrána, neboť ve dne slídila
nepřátelská letadla po transportech, pochodujících na frontu. Tyto noční pochody však rotám
nevadily. Jedna s druhou se předstihovaly ve zpěvu a bylo by těžké určovati, která zpívá lépe.
Nejvíce si rota dala záležeti, procházela-li vesnicí nebo městem. Dlažba pod ráznými kroky
196
jen duněla a tabulky v oknech zpěvem se jen otřásaly. Ačkoli tímto krajem prošlo již mnoho
vojska, obyvatelstvo takto probuzené ze svého spánku nahromadilo se třebas v nočních
úborech v oknech a v dveřích domů a nadšeně nás pozdravovalo.
Po několikadenním pochodu krajem válkou dosud nedotčeným, došli jsme do
Massevaux, obydleného ješté městečka za frontou. Doufali jsme, že vystřídáme v zákopech
bratry jedenadvacátníky.
Byli jsme však zklamáni. Místo celé desáté odešli jen její velitel, velitelé čet a několik
poddůstojníků prohlédnouti si zákopy a nepřátelský úsek. Po návratu bratři nadšeně
a s nemalou dávkou závisti vypravovali o bojích a různých episokách jednadvacátníků.
Při několikadenním odpočinku se někteří bratři (ne však od desítky) z dlouhé chvíle
oddali rybaření bez obvyklého rybářského náčiní, což způsobilo malé nedorozumění se
správou obce. Věc byla však hladce urovnána k oboustranné spokojenosti. Opustivše toto
milé alsaské městečko, pochodovali jsme na jiný úsek ohromné francouzské fronty. Pochody,
jízda vlakem – a octli jsme se v Champagni v městě Avize, silně zdemolovaném. Spousta
prázdných a hromady rozbitých lahví všude, kam jsme pohlédli, svědčily o „hospodárnosti“
nepřítele a o tom, že jsme ve vinném kraji.
Opět dlouhé a unavující pochody. Obávali jsme se, že musíme „pěšourem“ až do
Berlína, abychom uviděli nepřítele. – jednoho dne jsme tábořili v lese před Ville en
Tardenois, kdež jsme očekávali, že budeme přece zařaděni do boje. K večeru jsme však
dostali rozkaz k pochodu a byli jsme velice překvapeni, když na silnici stála ohromná řada
nákladních automobilů, do kterých jsme vstoupili. Byli jsme ve výborné náladě a nechyběly
ani vtipy, „že již Boše musíme honit auty, abychom jej vůbec dohonili“. Humor však brzo
umlkl, neboť jsme musili míti hodně stisknuté zuby, abychom si nepřekousli jazyk. Na spaní
při té šílené jízdě nebylo ani pomyšlení a proto každý nadzdvihnuv plachtu, pozoroval
krajinu, kterou jsme projížděli. Rychlost jízdy se zmenšila, když jsme jeli Remeší, což jsme
poznali podle rozbořené katedrály, která v měsíčním světle stála jako výkřčník, světu žalující.
– ráno jsme vystoupili z aut a narovnávali si jízdou roztřesená a chladem ztuhlá těla. Po horké
kávě, porci „laňolu“ a odpočinku nastaly další pochody. Zpěv však umlkl, neboť pohled na
hromady kamení a trosek, které zbyly z bývalých vesnic a měst, na pole, rozkopaná zákopy
a rozrytá granátovými jamami, kde dříve byly vinice a úrodné nivy, byl hrozný. Mezi touto
zkázou trčely ojedinělé pahýly stromů, nyní sloužící za koly k drátěným překážkám. V našich
řadách bylo slyšeti stále výkřiky nevole a kleteb, kterými si každý bratr musil ulehčiti. Třeba
byla výzbroj těžká, dlouhé pochody, prodlužované obcházením velikých granátových jam
a bezedné, šedivé šampaňské bláto, nezadržovaly rotu v pochodu vpřed.
Při vojenských pochodech jest obvyklý zjevem, že zůstane několik slabších vojínů
pozadu. Toho však u 10. roty nebylo. Vědomí, že si jdeme vybojovati svobodu, a zároveň
vandalismus, který bylo po cestě viděti, popoháněly nás jen kupředu.
V ten čas jsme se také rozloučili se svým velitelem roty, „tátou Soukupem“, který byl
odvolán NR. v Paříži a odeslán do Italie. Novým naším velitelem byl br. kpt. Matošek.
Kraj, kterým jsme procházeli, nasvědčoval tomu, že tu byla nedávno svedena bitva.
Opuštěné zákopy, drátěné překážky, ostny, spousta rozházených zbraní všech druhů,
kulomety a hromady nábojů i několik porouchaných tanků to dokazovalo. Neklamnou
známkou toho byla spousta hrobů s jednoduchými kříži, neb jen do země zabodnutou puškou,
na kterých byla zavěšena francouzská nebo mělká americká přilba. To byl pohled
nejsmutnější.
21. října byl pochod obzvláště dlouhý. Zdržovaly nás také muniční kolony a ohromně
veliká děla, tažená několika traktory. V malém lesíku u silnice dostali jsme rozkaz odložiti
torby. – Konečně! –
Radostně rozechvěni, neboť jsme věděli, že francouzské vojsko jde do útoku bez
toreb, jsme je odložili a pochodovali opět dále. – Jak se to vesele a lehce šlo. – K večeru jsme
197
odbočili se silnice do polí, kde byly opuštěné mělké zákopy, které nám byly určeny
k přenocování. Před námi k neveliké vzdálenosti bylo městečko, které však nebylo celé vidět,
neboť bylo na svahu, pak údolí a na druhé straně opět bylo viděti pahorky lesem porostlé. Za
úplného setmění počala hrozná oboustranná kanonáda.
Země se jen chvěla a výstřely splývaly v jediný temný hukot. Nad údolím byla obloha
v jednom ohni – krásné, ale hrůzné divadlo, které trvalo dosti dlouho a po kterém na spaní
nebylo ani pomyšlení. Po půlnoci 22/10 dostali jsme rozkaz k postupu. Byl proveden ihned,
neboť nikdo nedočkavostí nespal. Kouření bylo zakázáno a plynové masky zavěšeny na prsa.
Nepřítel město bombardoval a my dostali první křest ohněm, proti kterému jsme byli
bezmocní.
Litovali jsme bratrů, kteří byli od granátů raněni, že v poslední chvíli, již u cíle, musili
nás opustiti, aniž se s nepřítelem utkali. Protože nepřítel bombardoval město též plynovými
granáty, musili jsme míti nasazeny masky. Pochod s maskami, obzvláště za tmy, je
nepohodlný a proto si každý oddychl, když jsme měli město za sebou a přišli k řece, která
byla nepřítelem uměle rozvodněna.
Přes tuto řeku, byly položeny proutěné přechody, poněvadž byl most zničen, a po
náspu úzkokolejné dráhy jsme postupovali dále přes řeku, pak přes malou planinu, až jsme
přišli do úvozu, kdež jsme již byli chráněni před nepřátelskými střelami.
Jako poslední četa dostali jsme rozkaz čekati pod přirozeným náspem. Rozednívalo se.
Vpravo i vlevo od nás se rozzuřila bitva, chvílemi bylo slyšet vítězné „hurá“ našich bratří
a my byli jako na trní.
Rozednilo se úplně. Před námi byl pahorek, kota 153, svažující se zalesněnou strání na
louku. Na druhé straně těchto louk byl lesík. Vpravo od nás vyčnívala věž kostelíka
v Chestres, vesnici jsme však neviděli. Za námi podél říčky Aisny se rozprostíraly močálovité
louky a za řekou na svahu bylo městečko Vouziers s několika hořícími, bombardováním
zapálenými domy.
Na chvíli upoutal mou pozornost kůň, pasoucí se klidně na louce nedaleko od řeky.
Buďto jej zapomněl nepřítel na ústupu, nebo někomu utekl, ale „ostřílený“ již byl.
Chladnokrevnost tohoto zvířete přiváděla mne v úžas. Každou chvíli vybuchl v jeho blízkosti
granát, kůň nadzvedl hlavu a obdivoval se sloupu kouře a hlíny do výše vylétlé, pohodil
hlavou, odběhl asi 20 kroků – a pásl se klidně dále. Byla-li to jeho poslední snídaně, nevím,
neboť okolo nás byli odnášeni první ranění bratři a současně zazněl rozkaz „vpřed!“ Vyběhli
jsme na násep a vrhli se do křoví, které bylo protkáno drátěnými překážkami. Uvítal nás
štěkot kulometů, ale nezastavil nás. Malými přískoky a plížením drali jsme se ostnatým
drátem, v kterém jsme si nůžkami a ručními granáty usnadňovali cestu. Za těmito překážkami
bylo několik kulometních hnízd, rozestavěných po celém svahu.
Po urputném boji jsme tyto ručními granáty zničili a opojeni úspěchem postupovali
jsme dále; narazili jsme na zákopy, silně nepřítelem obsazené. Bez rozmýšlení jsme podnikli
útok a nepřítel, po marném úsilí nás odraziti, ustoupil kromě 2 důstojníků a 6 mužů, kteří do
poslední chvíle obsluhovali kulomety. Rozzuření bojem vrhli jsme se na ně – ale třesoucí se
vyzdvižené ruce a jejich zsinalé tváře nám vrátily rozvahu. Každý z nás jen jadrně zaklel nebo
si ulehčil nadávkou. Když jsem se jich zeptal, vědí-li, co jsme za vojsko, odvětil jeden
důstojník francouzsky: „Oui, diabel bleu“ a rychle dodal „Tchecoslovak“. Všichni prosili
a posunky dávali najevo, abychom je odvedli dozadu. Dva bratři podjali se tohoto úkolu.
Dále jsme postupovati nemohli, poněvadž ztráty naše byly citelné. Nebyly však
nadarmo, neboť dvoje opevnění, zajatci, pušky, kulomety a náboje, zanechané nepřítelem, to
dosvědčovaly. Tuto noc jsme zůstali v dobytém zákopu, na jehož konci byl veliký a hluboký
úkryt (abris). Noc byla celkem klidná, jen ojedinělé výstřely a zarachocení kulometu rušilo
noční klid. Nepřítel v krátkých přestávkách vystřeloval světelné rakety, při kterých bylo viděti
jako ve dne. Nyní jsme teprve mohli spočítati své ztráty. Mému granátnickému družstvu
198
chybělo pět bratří. Celkový počet ztrát u roty jsme neznali, neboť úsekem naší čety byla
zalesněná stráň koty 153 a bratři od druhých čet nahoře na planině i po námi na lukách
nemohli současně s námi postupovati pro křížovou kulometnou palbu na volném terénu.
Následující den, zesíleni zbytkem I. a II. čety, zažili jsme několik pekelných chvil, neboť naše
kupředu posunuté postavení bylo nepříteli trnem v oku a několikráte nás vyčastoval
bombardováním i plynovými granáty. Také obrovská letadla hledala naše postavení, ale mezi
stromy nás asi pozorovatelé nezahlédli, poněvadž při bombardování dopadaly granáty
většinou před naše zákopy. Nepřítel, chtěje dobýti ztracených postavení zpět, pokusil se
dvakráte vytlačiti nás z našeho postavení, avšak marně. Na každý útok následoval ihned náš
protiútok a výsledek toho byl opětné zarbrání jednoho zákopu před námi, který byl spojen se
zákopem nahoře na planině. Od posledního a hlavního zákopu byli jsme nyní vzdáleni asi 40
m. Vtom však přiletělo s hrozivým vrčením nepřátelské letadlo, zakroužilo nad námi a bez
jediného výstřelu na nás zase odletělo. Asi za půl hodiny počalo nás německé dělostřelectvo
bombardovati a my jsme musili dobytý zákop opustiti. Nepřítel, nevím z jakých důvodů,
zákop také neobsadil, takže zůstal prázdný. Tento den padlo 9 bratří a mnoho jich bylo
raněno.
Noc přešla celkem klidně, jen v nepřátelských zákopech jsme pozorovali jakýsi neklid
a ruch. Podle všeho byli protivníci naši vystřídáni, nebo zesíleni. – Následoval další den boje.
Nepřítel, chtěl využiti ranní mlhy, pokusil se o útok, byl však naší palbou odražen. Dopoledne
přišli k nám do zákopů francouzští důstojníci a prohlíželi si německé zákopy před námi a na
planině. Odpoledne počalo francouzské dělostřelectvo zasypávati nepřátelský úsek před námi
granáty a šrapnely a německé na tuto výzvu vydatně odpovídalo. Ocitli jsme se tak uprostřed
moře plamenů a železa. Dva bratři byli raněni a br. Švec, Američan, zabit. Tato pekelná palba
trvala asi 15 minut a ještě před jejím ukončením jsme vyrazili k útoku s pevným
přesvědčením, že posledního zákopu, třeba byl betonový a na planině koty, musíme dobýti.
Opuštěný a od granátů nyní skoro zasypaný zákop jsme přeběhli v okamžiku.
Domnívali jsme se již, že nepřítel při bombardování svůj zákop opustil, ale když jsme
byli asi 25 kroků před cílem, vynořil se z tohoto muž vedle muže, každý maje až po pás
chráněné tělo ocelovým pancířem jako středověcí válečníci a zasypali nás krupobitím střel,
které skosily útočící rotu. Přesvědčili jsme se, že nedávné strašné bombardování nepříteli
a jeho krytům z betonu vůbec neuškodilo. – Zbytek nás, jakoby zázrakem vyváznuvší,
odplížil se s planiny na svah, kde jsme byli kryti a vyházeli jsme zbývajcí nám granáty na
nepřítele. Opakovati útok bylo nemožné, neboť nás zbyla hrstka. Dvanáct bratří zůstalo před
zákopem a třináctým byl br. por. Volenec, který byl zasažen do hlavy, když již byl na svahu.
Nebyl však poslendí. Br. Sklenička, Američan, raněný do ruky, usedl a opřel se o strom, chtěl
si ruku obvázati. Byl však zabit ručním granátem, který mu dopadl přímo na břicho a na něm
vybuchl.
Sklíčeni tímto nezdarem, vrátili jsme se do našich zákopů, kdež jsme ztrávili zbývající
dny znepokojujíce nepřítele granáty a střelbou. Ten se však neukazoval. Jen chvílemi vyhlédl
některý ze zákopů, ale ihned se zase ukryl. Jednoho dne navečer pokusil se jeden odvážlivec
oloupiti naše mrtvé bratry, před jejich zákopem ležící, hyenismus tento však zaplatil životem.
V tyto dny jsme také musili míti plynové masky stále nasazeny, neboť nepřítel, tušící snad
svůj konec, chtěl vystříleti všechny své zásoby plynových granátů. Asi po 3 dnech byl zbytek
10. roty vystřídán nevím již kterou rotou a poslán na odpočinek na druhou stranu luk, do
lesíka, v kterém bylo dosti již vykopaných, přes metr hlubokých děr, zrovna tak jako hroby
vypadajících.
To nás však neodradilo, a my jich použili za lůžka. Zbývající dny, jsouce úplně
vyčerpáni, jsme odpočívali. Nerušily nás výbuchy granátů, ani střelba a boje z prvních
zákopů, které byly asi 300 kroků před námi. Každý v svém „hrobě“ jsme spali spánkem
spravedlivých, svírajíce v ruce pušku a granáty majíce v mošně na chléb pod hlavou.
199
Asi třetí den po půlnoci byl jsem nemile probuzen z nejlepšího spánku někým, kdo
spadl do mého „hrobu“. Procitnuv, spatřil jsem blýskající se bělmo očí a zuby, vystupujíce ze
šklebící se na mne černé tváře. První moje myšlenka byla, že je to čert. Za celý život svůj
jsem nikdy tak rychle z lůžka nevyskočil jako této noci. Okolo nás bylo však plno takových
„čertů“ a mezi nimi francouzští poddůstojníci, udělující nějaké rozkazy, což mne ihned úplně
uklidnilo. Bylo to koloniální vojsko, které nás vystřídalo, a nějaký nedočkavec, který chtěl
býti brzo v úkrytu, mě takto probudil.
Nastoupili jsme zpáteční cestu přes řeku a Vouziers. Jako při příchodu, tak i nyní nás
nepřítel doprovázel svou dělostřelbou. Nejhorší cesta byla přes město, nyní úplně rozbité.
V maskách, neboť ve městě bylo plno plynu z nepřátelských střel, musili jsme přelézati
hromady kamení a trosek zřítivších se domů.
Za městem, když jsme byli již v bezpečí, zahleděl jsem se zpět na místa, kde vycedilo
svou krev 40 nejlepších bratří 10. roty za svobodu svého národa, na místa, která byla
zkropena krví 50 raněných bratří téže roty, a s vroucím přáním, aby tyto oběti nebyly marné,
ubíral jsem se za rotou, jejíž úloha tím byla na francouzské půdě skončena.
Kpt. Dr. ZIKMUND KONEČNÝ:
POPIS BOJŮ 11/22 ROTY
VELENÍ 11. roty převzal jsem 30. srpna 1918 (po návratu z instrukčního kursu v St.
Maixent) a velitelem této roty zůstal jsem nepřetržitě až do začátku března 1919. Když jsme
v první polovici října 1918 byli přemístěni z okolí Ville-en-Tardenois (kdež původně nás
mělo býti použito, avšak nedošlo k tomu, jelikož nepřítel rychle ustupoval) do okolí Vouziers,
byl, pokud vím, pro nás vypracován asi tento plán: 21. pluk překročí u Terronu řeku Aisnu
s jedním praporem v první linii a k rozvinutí úspěchu tohoto pluku bude pak zasazen 22. pluk,
jenž zatím byl v reservě.
K vystoupení 21. pluku došlo tuším 18. října. III/22 prapor byl tehdy nejdále od
nepřítele v záloze. Nepamatuji si již jméno vesnice, v níž moje rota tenkráte tábořila.
Netrpělivě čekali jsme, kdy také na nás dojde řada. V tom najednou – myslím, že to
bylo 20. října kolem poledne – dostávají velitelé rot III/22 praporu rozkaz k pochodu, jehož
cíl určen kdesi na záp. okraji Vouziers.
Dorazili jsme s rotami k cíli těsně před soumrakem, načež velitel praporu (Cdt. Poirée)
povolal k sobě velitele rot, aby s ním ihned šli obhlédnouti dopředu terén. Roty zatím zůstaly
na záp. okraji Vouziers. První zastávka byla ve Vouziers u velitelství 53. divise. Poirée šel
tam sám, my (velitelé rot) čekali jsme na něj na ulici. Když vyšel opět z domu, v jehož sklepě
velitelství 53. divise se nalézalo, neřekl nám mnoho, ale tušili jsme, že chvíle, jež nás
očekávají, budou vážné. Pokračovali jsme ihned dále k velitelství francouzského pluku (č.
64?) jenž námi měl býti vystřídán. Tam nás Poirée již vzal s sebou. V špatně osvětleném
malém sklepě táže se Poirée u mapy velitele pluku, kde je jeho první linie. Velitel ukazuje
prstem neurčitě na návrší sev. vých. od Vouziers a praví, že přesné linie nezná, že frontu
pluku drží dnes asi 100 mužů (100 fusils), že má velice špatné a nejisté spojení se svou první
linií a že spojení a zásobování je ztíženo hlavně tím, že nepřítel příchody ve dne pozoruje
a v noci obstřeluje. Dovídáme se o neštěstí, které den před tím stihlo postupující 53. divisi.
Němcům podařilo se proniknouti (s´infiltrer) lesíky v údolí potoka Fournelle do týlu
některých postupujících franc. jednotek, jež z velké části zničeny a zajaty.
Dostáváme průvodce, jdeme rozstříleným Vouziers, pak přes poškozenou lávku na
druhý břeh Aisny. Jelikož zde jest téměř vše pod vodou, můžeme kupředu jen po hrázi polní
200
dráhy vedoucí od Vouziers do údolí Fournelle. (Tato hráz zůstala pak po celý čas bojů jedinou
cestou pro zásobování střelivem i potravinami.) S této hráze odbočujeme do vesnice Chestres,
abychom se vrátili k rotám, kladou nám na srdce, abychom dávali pozor a nedostali se na
zpáteční cestě do rukou Němcům i z opatrnosti dávají nám ještě také své průvodce.
Na frontě zatím je skoro úplný klid. Temnou nocí, plni těžkých předtuch, vracíme se
přes Vouziers rychle k rotám. Cestou Poirée dává disposice. Časně ráno bude prapor útočit na
kotu 153. Moje rota bude zálohou praporu. Nevím, zda Poirée dostal pro tento útok nějaké
rozkazy od velitele 22. pluku. Zdá se mi spíše, že jednal přímo na základě rozkazu od velitele
53. divise, neboť velitelství 22. pluku přestěhovalo se do Vouziers tuším teprve 21. října.
Do svítání musíme býti úplně připraveni k útoku. Po 2. hod. v noci procházejí roty
polozbořeným Vouziers. Hlášený jsou u jedné roty první ztráty způsobené nepř.
dělostřelectvem. Kulometčíkům při těžkém přechodu přes poškozené lávky utonula prý jedna
mula.
Kolem 4. hodiny ranní jsme na místech. Mé stanoviště je Bobot. Sestavu roty měnil
jsem několikráte během dne; nutila mne k tomu nepřátelská dělostřelecká palba, která
chvílemi byla dosti nepříjemná. Lepší rozvrstvení do hloubky znemožněno tím, že za našimi
zády bylo vše zaplaveno. Zátopa sahala velmi daleko.
Upozorňuji, že tato okolnost (t. j. bezprostřední blízkost zatopené plochy v týlu) je
velmi důležitá pro ocenění těžké situace, v jaké se 22. pluk nalézal.
Úkolem mojí roty je dávati pozor hlavně na údolí Fournelle, otvírající se před námi.
Svítá...9. a 10. rota zajisté již počítají minuty. Na obzoru před sebou vidíme naše kulomety
připraveny k palbě. Za chvíli již rachotí. Za námi voda, za vodou daleko ani stopy po
reservách, před námi kota 153 a na ní Němci, obdrživší v posledních dnech značné posily,
s kulomety, v betonových krytech. Počasí krásné, modrá obloha s podzimním sluncem. Hezky
zůstává až do 30. října. Nepamatuji se, že by útoku 21. října předcházela nějaká dělostřelecká
příprava francouzská. Za to však německé dělostřelectvo téměř celý den ostřelovalo Vouziers
a nás, t. j. reservy a zejména moji rotu. Toho dne však neměl jsme ještě ztrát.
Čekáme napjatě, kdy naše kulomety, které na návrší před sebou vidíme, přenesou se
kupředu. Asi po 2 hodinách jejich palba přestala, zůstávají však na místě, za to my jsme stále
v dělostřeleckém ohni. Tušíme, že útok se nezdařil.
K večeru toho dne dostávám rozkaz přimknouti těsněji k záp. svahům koty 153. Brzy
po soumraku dochází na kopci nad námi k ostré přesřelce, slyším křik a výbuchy ručních
granátů. Německý protiútok. Přes to, že neměl se nikdo hnouti bez mého rozkazu (byli jsme
první a poslední reservou, za níž byla úplně volná cesta do Vouziers), utrhnuly se elementární
silou celé 2 čety kupředu v bojovém nadšení, podníceném nadto obavami o 9. a 10. rotu, které
utrpěly při ranním útoku citelné ztráty. Uvádím to otevřeně přes to, že by odpovědnost za tuto
extratouru padala mimo velitelů čet také na mne. Myslím totiž, že v situaci, jaká tehdy byla,
nikdo na mém místě nebyl by tyto 2 čety udržel. Zorganisoval jsem tedy, co zbylo, zajistil se
dopředu a staral se o zprávy. Na štěstí protiútok byl snadno odražen a zakrátko měl jsme zase
celou rotu v pořádku. Vyprávělo se, že za boje Poirée osobním příkladem pobízel, volaje: „En
avant, les Tchécoslovaques!“ Pokládal tedy jistě situaci za hodně nebezpečnou.
Pamatuji-li se dobře, vystřídal jsem na druhý den ráno (22. října) v 1. linii 9. rotu. Měli
jsme betonový úkryt, v němž před 2 dny byli ještě Němci a tam umístěna byla jedna moje
četa. Podle něho tušili jsme, jak výborně mají Němci svoji posici odporu vybudovánu.
Odpoledne byl jsem povolán k veliteli praporu, abych dostal rozkaz k útoku na příští den.
Hodina tuším 5.30 ráno. Před tím hodinová dělostřelecká příprava (lehká děla). Půl roty
s velitelem roty provede útok na kotu 153. Když jsem dostal tento rozkaz, pokládal jsem za
svoji povinnost učiniti k němu své připomínky; zdůraznil jsem hlavně, že půl roty na podnik,
který se nezdařil před tím dvěma rotám, je málo. Byl jsem upozorněn, že to, co mně bylo
201
řečeno, jest takto („une demi-compagnie avec le Cdt de la Cie“) nařízeno velitelem 22. pluku,
jenž na přesném provedení trvá.
Určil jsem dvě čety, jež vezmu s sebou. Jedné z nich velel poručík Berger. Poručíka
Wurma ustanovil jsem velitelem zbylých 2 čet vzadu. Děl. příprava byla chabá a pokud vím,
trochu předčasně ustala. Přesně vyrážíme. Je již skoro úplně jasno; nějakých 100 kroků to jde
dobře, vtom první řady dostávají vražedný kulometný oheň zepředu (ze vzdálenosti asi 200
m) a s pravého boku (návrší východně od koty 153). Máme veliké ztráty; postup vázne
a zanedlouho se úplně zastaví; jakmile se někdo zvedne, padá raněn nebo mrtev. Je to
pochopitelné: Žádný německý kulomet nebyl umlčen, plocha mezi námi a Němci rovná jako
stůl, nebe bez mráčku. Hlásím zastavení postupu veliteli praporu, žádaje o podporu.
Dostávám rozkaz k dalšímu postupu za každou cenu, s tím, že nalevo od nás se cosi současně
proti Němcům podniká. Přes velkou statečnost jednotlivců je další postup však nemožný,
každý pokus o provedení rozkazu přináší jen nové mrtvé a raněné. Zatím nad námi celé
hodiny krouží něm. letec, aniž by jakkoliv byl obtěžován, znameními řídí palbu německého
dělostřelectva na nás a na zálohy. Nalevo od nás se skutečně cosi děje. Vidíme postupovati
jednotku (pravděpodobně I. praporu), jež však brzy jest nucena lehnout pod palbou něm.
kulometů hlavně s návrší východně od koty 153. Konečně přichází rozkaz, abychom vytravali
na místě do soumraku a pak se vrátili na západní svahy koty 153. Vrací se nás o málo víc než
polovice...
24. října se útok na kotu 153 opakuje a začíná asi ve 3 hod. odpol. Útočí celý prapor,
jehož stav byl dosavadními boji velmi ztenčen. Pamatuji-li se dobře, připojil jsem tenkráte ke
své rotě zbytky 9. roty, t. j. 1. četaře a asi 10 mužů. Moje rota je napravo. Děl příprava je
tentokráte o něco lepší. Vyrážíme, v tom však dostáváme příšerný „Superrfeuer“ z houfnic
i polních děl, který působí velké ztráty. Za chvíli řádí kolem nás také střely něm. kulometů.
Ani tohoto dne, kdy jsme byli optimističtější, akce se nezdařila. Obětí děl. palby stal se
tentokráte i poručík Wurm, který se svojí četou byl v druhém sledu roty nejdále vpravo. Sotva
vyskočil se svojí četou vpřed, vybuchl vedle něho granát. Tlak vzduchu způsobil jeho smrt.
Byl výborný důstojník, dobrý kamarád; znal jsem ho ještě ze srbské armády, kdy na frontě
v Macedonii sloužil u sousedního pluku. Ztráty toho dne byly značné. Následujícího dne jsme
byli vystřídáni I/22 praporem. III/22 prapor přešel do zálohy pluku. Velitelství praporu
usídlilo se v Moulin de Toupet. Moje rota byla rozložena na silnici mezi Moulin de Toupet
a Bobot.
27. října večer útočí I/22 prapor (avšak, pamatuji-li se dobře, útočil již jednou před tím
bezvýsledně), opět na kotu 153. 11. rota je mu pro tento útok přidělena jako záloha.
Přemísťuji rotu do úvozové cesty pod záp. svah koty 153. Tam proděláváme opět těžký
„Sperrfeuer“, který nám působí značné ztráty. Nepamatuji se již, zda jsme pak skutečně při
útoku byli v druhém sledu praporu, či zda jsme zůstali na uvedeném místě. I/22 prapor vnikl
částečně do nepř. zákopů, přivedl zajatce, ale musil zase nazpět. Koty 153 nebylo dobyto.
28. října večer vrátil jsem se s rotou zase na silnici mezi Toupet a Bobot. 29. či 30.
října byl celý pluk vystřídán.
Ostřelováným a místy hořícím Vouziers vrací se pluk v noci do zálohy. U 11. roty je
nás necelých 50 ze 115 či 120.
202
Mjr. ANT. KOSTRHÚN:
NĚKOLIK POVÁLEČNÝCH ÚVAH NA KOTĚ 153 U
CHESTRES
V DOBĚ desátého výročí našich těžkých bojů o předmostí Vouziers byl uskutečněn
zájezd do Francie v r. 1928. Bylo to naší mravní povinností přijeti se poklonit hrubům těch,
kteří tehdy trpěli a nezištně umírali.
Příslušníci 21. pluku navštívili bojiště terronské a skupina bývalých dvaadvacátníků
vystoupila z vlaku až ve Vouziers. Kolik bylo nezapomenutelných dojmů, které nesetřelo
desetiletí!
Na památné hlavní silnici ve Vouziers bude státi škola vybudovaná našimi prostředky.
Tudy pochodoval v noci III. a I. prapor 22. pluku, doprovázený seriemi ran těžkého
německého dělostřelectva. Město samo bylo před 10 lety velmi demolováno. Zmíněná hlavní
ulice se zatáčí u starobýlého goticko-románského chrámu doleva a potom zase vpravo
k mostu přes kanál a řeku Aisnu. Před koncem války tam bylo nádraží – ovšem zničené –
které je dnes asi 1 km jižněji. Odtud dobře viditelné svahy argonského hvozdu byly před 10
lety cílem našeho útoku. Silnice na Ballay jde podél úzkokolejné železniční trati Petit Ban
přes Ferme Bobot. Tudy procházely naše roty a prapory, aby se účastnily bojů, jež jsou
zaznamenány v historii Velké války jako „bataille de Vouziers“. Před Ferme Bobot byly
nuceny naše jednotky rozvinovati se k útoku přímo před zraky nepřítele – v jeho nejúčinnější
palbě.
Puzeni nevyslovitelnou touhou spatřiti znovu tato památná a drahá místa, neopominuli
jsme jediného bodu, který by nám připomenul údálosti před 10 lety. Prodírali jsme se
neproniknutelným podrostem po strmém svahu koty 153 – přilehlém k silnici – (kdysi tam
byly umístěny kulomety Hotchkiss, 10. rota, potom část 2. a 3. roty) bažinatými lukami mezi
silnicí a staveništěm Petit Ban až ke Claire Fontaine, zavlažovanými potůčkem Fournelle –
procházeli jsme lesem, kterým se slavná četa poručíka Řeháka 5. Rytířovy roty nezadržitelně
hnala přes německé zákopy, prošli jsme i bývalými německými zákopy a všemi těmi
památnými místy, kde vykrváceli naši dobří hoši, a těch míst bylo mnoho. Zase jsme se vrátili
na kotu 153, které se hlavně týká několik mých úvah. Vybavovaly se nám jasné vzpomínky
o bojích, o četných episodách, o terénu, o jednotlivcích a tyto vzpomínky přivolávaly znovu
před náš duševní zrak naše dobré známé – poručíka Wurma, Böhma, Řeháka, střelce Čápa,
Procházku, Koutníka, poručíka Volence, Holoubka, adjutanta Štolbu a Sittu a sta a sta jiných,
kteří tam krváceli a vykrváceli. Ferme Lansquinet připomněla krvavé obvaziště dr. Žáčka,
Moulin Toupet těžké zranění poručíka Voců adt. atd.
Kdykoliv jsem hovořil předtím s účastníky bojů na kotě 153, po každé jsem
konstatoval velké přání u všech, poznati osobním pozorováním na místě, proč tento kopec,
který byl svědkem prudkých útoků III. a I./22. praporu, nebyl opanován celý, až Němci tehdy
ovládali jen 1/3 prostoru, a dále, proč jim bylo umožněno hájiti tento nepatrný prostor téměř
se 3 stran obklíčný.
Vkrádaly se pochybnosti o správně prováděném úmyslu útočníka, anebo pochybnosti
o nesprávném pojetí útoku. O výkonnosti jednotek nemohu, jako stálý svědek průběhu všech
bojů III. a I. praporu, pochybovati. Myslím však, že velitel nepojal myšlenku útoku tak, aby
vedla k ovládnutí celé koty, která podle osobní obhlídky celého prostoru byla velmi důležitým
klíčem k postupu na Ballay. K úplnému ovládnutí tohoto pahorku mělo býti zajištěno takové
úsilí, jakého zasluhovala vážnost terénu, a tvrdím, že bylo nutno vésti hlavní úsílí u 65. pluku
jižně od Chestru, neboť samostané akce III. a I. praporu nepřinesly žádoucího výsledku
a nebylo ho dosaženo ani pomocí II. praporu.
203
Nechci se nikterak dotýkati čestné památky našich osobně chrabrých velitelů praporů,
kterých si velmi vážím, neboť příčina tkví snad někde jinde, a to v pojetí manévru u vyšší
jednotky. Ostatně velitelům III. a I. praporu bylo jistě velmi těžko orientovati se o povaze
terénu, zvláště, když z praporní pozorovatelny nebylo možno přehlédnouti ani polovinu koty
153. I s věže bývalého kostelíka v Chestru byl výhled velmi omezený.
Není však mým hlavním úmyslem konstatovati, do jaké míry snad bylo pochybeno
takticky a do jaké míry nebyla uvedena v život zásada o spolupráci jednotek sousedních,
avšak hlavně jsem chtěl popsati své dojmy o průzkumu bojiště, nevyjímaje prostor za
bývalými německými zákopy – upozorniti na povahu plateau na kotě 153, která nás
oddělovala od Němců, zjistiti podmínky, na nichž se asi zakládala tvrdošíjná obrana
bavorského majora Schmidtlera, a hlavně zdůrazniti palebný plán této obrany, která umožnila
Němcům přes opětovné naše útoky udržeti nepatrný prostor na kotě 153, námi sevřený.
Co se týče povahy terénu, doufám, že se účastníci bojů pamatují na západní část koty
153 přilehlé k Aisně. Tvářnost její se od té doby nezměnila. Na severu je strmý svah k silnici
přilehlý, částečně porostlý podrostem těžko proniknutelným (10. rota), na jihu je tento kopec
oddělen hlubokým výmolem od pahorku 163 (jižně od Chestru).
S netajenou zvědavostí jsem se však blížil k východní části této nešťastné koty, kterou
měl obsazenou nepřítel a které jsem posud neznal a vysvětlil jsem si po přesném průzkumu
hlavně kopce ležícího jižně od skupiny domů Landeves, proč účelně umístěnými přehradami
těžkých německých kulometů byl na nejvyšší míru znemožněn přechod koty 153 směrem
východním, pokud – a to zdůrazňuji – nebyl veden útok hlavními silami 65. plukem jižně od
Chestru, což jediné mohlo vésti k pádu tohoto kopce. Spolupráce praporu Prignotova byla sice
upřímná, jevící se v částečném postupu II. praporu a v bočné palbě jeho těžkých kulometů
proti východním svahům koty 153, kde byli Němci, avšak měla vzhledem k praktickým
výsledkům jen význam demonstrační.
Doufám, že se příslušníci 9., 10., 11. nebo 2. polní roty pamatují na polní cestu, která
vedla od praporního velitelství, umístěného ve sklepě domu na severním okraji Chestru přes
kotu směrem k mlýnu Landeves na silnici Ferme Bobot – Ballay. Severovýchodní třetina této
cesty je vlastně hluboký úvoz, kde jsou dosud znatelné hluboké úkryty německé, vydlabané
v strmé stěně úvozu, v nichž se obránci nemusili obávati ani puškových granátů, ani palby
francouzského dělostřelectva. Naopak však ovládali palbou prostor před 10. rotou úplně
a každý pokus této roty o vyražení z lesnatého svahu byl znemožněn. Asi 100 kroků před
východním okrajem koty 153 procházel zákop přední, jehož zbytky jsem zjistil jednak nyní,
jednak z výsledku pozorování s věže v Chestru za bojů. Tento zákop byl zvláště v noci řádně
obsazen. Za tímto zákopem byl zákop hlavního odporu, téměř na okraji strmého svahu koty
(skláněl se k potůčku Chalone asi pod uhlem 40 - 45º), který nemohl býti zničen franc.
dělostřelectvem, protože byl téměř vždy ve vidlici. Většina nábojů dopadla buď před zákop
nebo do údolí Chalone. Tedy podpora franc. dělostělectva během našich útoků nemohla býti
účinná i přes svou početnost, nezasahujíc cílů což potvrdí všichni účastníci bojů; neboť vždy
po vyražení k útoku a po značné děl. přípravě ihned začali nepřátelské kulomety své
zkázonosné dílo. Domnívám se, že nepřátelské kulomety nebyly ani neutralisovány.
Že Němci udrželi tuto nepatrnou část koty 153 skoro v nemožné situaci, bylo
způsobeno německou obranou, umístěnou ve výšší a přehlednější části koty, dále umístěním
kulometů a mužstva v betonových úkrytech (které tam posud jsou), příznivými podmínkami
pro palbu těžkých německých kulometů a ideálním výstřelem na rovném plateau koty, takže
bylo prostě smetáno vše živé, co se na ní objevilo. Pro německou přehradnou palbu nebylo ani
bludných, ani těžce zasažitelných míst. Nahoře zmíněná nezranitelnost německých obranných
prostředků franc. dělostřelectvem ovšem nejvíce favorisovala obranu.
Vydatnou podporu ovšem poskytovaly německé kulometné jednotky učleněné do
hloubky asi na stejně vysokém kopci východně od koty 153 za potůčkem Chalone, které
204
mohly velmi účinně zesíliti palebnou přehradu vlastní německé obrany na kotě 153, jednak
chránily mocnými palebnými prostředky pravé i levé křídlo německých obránců na kotě 153
proti naším obchvatným pokusům. Příslušníci II. praporu se zajisté pamatují (v době útoků I.
praporu), jak velmi ztížila jejich postup ke Claire Fontaine palba z protilehlých svahů.
Připočteme-li k nahoře zmíněným příznivým okolnostem německé obrany mravně silného
protivníka, který si byl vědom vážnosti situace a odpovědnosti, nemáme daleko k srovnání
boje lidského materiálu proti materiálu technickému.
Byly zde tři možnosti útoku. Buď byl veden hlavními silami přes kotu 153 ve
východním směru, což narazilo vždy na nepřekročitelnou téměř převahu německých
kulometů, nezničených franc. dělostřelectvem, jednak přímé osádky na kotě 153, jednak na
kopci východně od 153, kterými se mocně doplňovala tato přehrada a chránila též boky proti
akci našich sousedních praporů.
Druhá možnost, totiž vyjádřiti hlavní úsilí u II. praporu přes Claire Fontaine (mohlo
býti útočeno jen čelně bez možnosti manévru), neměla by výsledku pro absolutní ovládání
údolí Claire Fontaine – Fournelle německou přehradnou palbou.
Třetí možnost, totiž útok vedený 65. plukem ve směru 163 jižně od Chestru
severovýchodně, mohl jedině zlomiti odpor německý na kotě 153 a umožniti I. praporu postup
směrem východním.
Tím končím úvahu o bojích na kotě 153.
A jaký byl osud vouzierského předmostí po našem odchodu? Útok byl veden hlavním
úsilím americkou armádou 1. listopadu 1918 a v následujících dnech směrem přes trig. 289 –
Buzancy – St. Pierremont – trig. 204 – Armoises a u IV. armády francouzské směrem
Vouziers – le Chesne. Touto soustředěnou akcí obou armád, z níž IV. armádě připadla úloha
bočních nárazů, byla vyvrácena silně opevěná linie (Brunhilda) v argonském lese od Attigny
až po Meuse. Mocné čelné útoky americké armády směrem severním velmi usnadnily postup
skupině vouzierské.
Snad je třeba toho litovati, že jsme právě tehdy nebyli zasazeni; trosky našich pluků se
však stěhovaly směrem k Mourmelonu, do týlu armády, aby se zotavily po těžkých bojích,
kterým nemá legionářská historie podobných.
Tím končím několik svých úvah s přáním, aby se staly byť i nepatrným příspěvkem
k osvětlení našich zahraničních bojů ve Francii.
205
23. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK
(PEŠÍ PLUK AMERICKÝCH SLOVÁKOV)
206
ROZKAZ K ZALOŽENIU 23. ČS. STRELECKÉHO PLUKU
A.
Československé vojsko
Spoločné depo
______
R O Z K A Z zo dňa 3. decembra 1918.
___________
V Paríži dňa 21. novembra 1918.
I.
Generálny štáb
Československého vojska.
______
Č. 3271/D
Generál veliteľ československého vojska:
pánovi plukovníkovi, veliteľovy československej brigády
P. U. 217.
pánovi veliteľovy práporu, veliteľovy depa v Cognacu.
Československý minister vojny, rozhodol, aby bol založený 23. pluk
československých strelcov.
Bude mu veliť pán veliteľ POIRÉE, ktorému bude pridelený pán veliteľ
BOURGUIGNON, ako vyšší pomocný dôstojník a pán kapitán BAILLARD, ako pomocný
kapitán.*)
Plukovník veliteľ brigády odošle okamžite do Cognacu vyššie uvedených dôstojníkov,
taktiež aj pána veliteľa MACHÁČKA a pánov kapitánov BĚLINU a RYTÍŘE.
II. Prebratie velenia nad 23. plukom a nad prápormi 23. pluku.
Veliteľ POIRÉE 22. československého pluku preberie ihneď, ako dorazí, velenie 23.
československého pluku.
Veliteľ BOURGUIGNON 21. pluku, jeho pomocník, ktorý prišiel do Cognacu, nastúpi
do svojho úradu dňom 2. decembrom.
Práporom 23. pluku budú veliť:
1. práporu, veliteľ práporu Macháčík, hneď akonáhle príde do Cognacu.
2. práporu, veliteľ práporu kapitán Rytíř,
3. práporu, veliteľ práporu kapitán Bělín, počínajúc dňom 2. decembrom.
P. p. francúzsky velitelia práporov a kapitáni, predajú všetko svojim československým
nástupcom a prehliadnu s nimi ubytovanie.
Veliteľ práporu
Veliteľ náhradnej roty čs. pluku
Ciambelli.
_______________
*) Pre zaujímavosť ponechávam vtedajšie chyby, neodborný preklad i výrazy. „Veliteľ“ je „otrocký“ preklad Commandant t.
j. dnešný major. „Pomocník“ je „adjoint“, pridelený dôstojník, prípadně i pobočník.
207
B.
Československé vojsko
Spoločné depo
______
R O Z K A Z zo dňa 4. decembra 1918.
___________
Generálny štáb československého vojska.
______
Č. 3344/D
R O Z K A Z č. 59
Veliteľ práporu POIRÉE 22. československého pluku preberie dňom 4. decembrom
1918 velenie 23. československého pluku.
V Paríži, dňa 2. decembra 1918.
Generál, veliteľ československého vojska
Za generála a z rozkazu náčelníka gen. štábu:
Podpísaný: Cazalet.
Veliteľ práporu
Veliteľ náhradnej roty čs. pluku:
Ciambelli.
C.
Dodatok k rozkazu zo dňa 23. decembra 1918.
SLÁVNOSŤ ODOVZDÁVANIA ZÁSTAVY 23. PLUKU
Vzhľadom k slávnosti odovzdávania zástavy 23. československému pluku, veliteľ
pluku, ruší dňom 24. decembrom všetky tresty domáceho väzenia, strážnice i väznice. Toto
zrušenie trestov, sa nevzťahuje na tých, ktorí majú byť súdení vojenským súdom.
V stredu popoludní 25. decembra od 15 do 16 hodiny, bude v mestskom parku,
koncertovať hudba 23. pluku. Toho istého dňa večer o 20 hodine, prejde mestom lampiónový
sprievod, ku ktorému, budú dané konkrétne rozkazy práporčíkom Ciambellim. V tú istú
hodinu večer, začne predstavenie vo vojenskej ubytovni.
Srdečná večerná previerka sa vykoná až o 23 hodine.
Vo štvrtok dňa 26. decembra o 7 hodine ráno hudba 23. pluku vykoná budíček
v rôznych častiach mesta (podľa podrobných rozkazov práporčíka Sallého).
Prehliadka a odovzdanie zástavy, budú vykonané o 14. hodine.
Celé mužstvo bude na mieste prehliadky už o 13 hodine 30 minúte v zložení, ktoré
určia ďalšie rozkazy: Rovnošata a výzbroj na prehliadku sa stanovujú nasledovne: blúza,
baret, opasok a nábojnice s popruhmi a puška pre celé mužstvo peších rôt. Dôstojníci všetci so
šabľami.
208
Roty v zostave 8 poločiat a každá poločata o 10 zástupoch.
Mužstvo ostatných rôt s karabínami bez zvyšnej výzbroje v zostave poločiat, zaujme
miesto na ľavom krídle svojich práporov.
K pluku novopridelení poddôstojníci, budú vystrojení novými rovnošatami.
Starajte sa o bezchybnosť ústroja a o to, aby výložky zodpovedali predpisom. Mužstvo
nech je riadne oholené a vlasy ostrihané nakrátko; vyznamenania nech sú pripnuté celé, nie
iba samotné stuhy.
Velitelia rôt všas a podľa možností zabezpečia, aby bolo v deň slávnosti mužstvu
prilepšené. Sú oprávnení, zabezpečiť si hodnotu prilepšenia na hospodárskych úsporách a to
v sume 2 franky na muža.
Zároveň s týmto rozkazom, sa výdáva podrobný rozkaz celého priebehu slávnosti.
Zajtra v útorok sa na skúšku vykoná predbežná prehliadka, o 14 hodine bude všetko na
určených miestach.
Podplukovník veliteľ 23. pluku:
Poirée.
________________
JUDr. TRNKA:
23. PLUK FRANCOUZSKÝCH LEGIÍ NA SLOVENSKU
(Výpis z plukovnej kroniky)
CO znamenal měsíc červen 1918 pro první československou brigádu ve Francii, to
přinesl třetímu čs. „francouzskému“ pluku březen 1919.
23. března 1919 – odjezd 23. pluku na Slovensko! Prý do Košic! Prý! – Hbité přípravy
od svítání, překotný dovoz výstroje, výzbroje, zásob z Brusky z kasáren na nádraží Bruska
s týmž chvatem značícím nedočkavost, radost, ba hrdost nad tím, že i ti třiadvacátí mají svůj
„début“ – že i s nimi ještě vlast počítá a je posílá, kde jich bude třeba – že budou se možná
také oni bít – že i oni ukáží bratřím I. brigády svou dobrou vůli, zápal, statečnost!
Bruska od třiadvacátých mohla vidět napírání síly! Napřeli také opravdu – pak přišlo
loučení – vzrušený šum kolem vlaku – hudba rozpalovala – české obecenstvo ukázalo také
trochu účasti, na téže ovšem, s jakou odesílali Francouzi své bojovníky na pole slávy – ale
přec! Poslední objetí – zvuky trubače – a s nastalým šerem vyrazil vlak štábu po 7. hodině za
svými předchůdci (1. a 2. praporem), kteří odjeli již ráno (1. z Prahy, 2. z Brna).
27. března 1919 o 5. hodině ranní zastavuje vlak jaksi nadlouho! „Kde jsou Košice?“
Již za námi! Jsme na místě – bude se vystupovat!
Veľká Ida (Nagyida) – byla tímto cílem, v nějž se změnily Košice.
Neveselá, jednotvárná rovina se záludnými tajemnostmi na obzorech, neveselý,
chladný den. Na úzké nákladiště rychle provedeno vyložení koní, vozů, zásob a brzy za
rotami odjíždějí vozy k místu, které znamená pro 23. první etapu v poli.
Pluk pobývá v Veľkej Ide od 27. března do 11. dubna (v to). Rozložen je:
I.
prapor a velitelství pluku: Veľká Ida.
II.
prapor – Haniská (Enyiczke) (8 km sev. od Veľkej Idy).
III.
prapor zůstal v Praze, lépe řečeno v Čechách.
Činnost vojenská sama, pluku ukládaná, nerovná se ve skutečnosti než ostré strážní
pohraniční službě při demarkační čáře.
209
Jeden ze slunných dnů začátkem dobna byl zkalen, neboť pluk se rozloučil s řadou
svých dětí! Staří – 42 letí vojáci – demobilisovaní teprve zde – v poli – opouštěli v počtu 66
své roty, aby se vrátili k rodinám. Srdečné bylo, loučení na malé staničce velkoidské a zvuky
naší národní hymny lkaly za odjíždějícími, i naše trpká; kde že domov náš? Nás, kteří jsme
zůstali? Kdo to tehdy věděl, když kraj byl i v tom předčasném jarním slunci neveselý, čišel
úskokem a ztrácel se v tajemné nejistotě dalekých rovin.
12. dubna 1919 vyráží pluk směrem na Košice: ubytovací oddíl v 5 hodin ráno – v 6
hodin ostatek i s vozatajstvem.
Pochoduje se silnicí Veľká Ida – Košice (pom. rota a I/23) silnicí Haniská – Košice
(II/23) a vlakem následuje z Čečejoviec do Košíc I/42. (88. pluk, patřící k brigádě, přesunuje
se rovněž vlakem).
První etapou pluku pro přenocování I/23 a pom. rotě i I/42 je Košická Nová Ves a II.
praporu 23. pluku Vyšný Olčvár. Málo je místa pro noční odpočinek, ale lid jaksi zcela jiný
než onen ve Veľkej Ide: více náš – slovenský, bodrý. Snaha „vydělat“ neschází – ale jak je
dnes jinak jinde?
13. dubna 1919. Stále na pochodu – jenž, jak uváděl rozkaz k pohybu (ordre de
mouvement) z 11/IV 1919, směřuje k Užhorodu.
I a II/23 prapory dorazí do Svinice, pomocná štábní rota a I/42 prapor do Bidoviec.
Ubytování podle tohoto rozkazu připraveno, když tu náhle – pravděpodobně pro nové posuny
vojsk – rozkaz změněn a určeno takto:
II/23 dorazí až do Klječeňova.
I/23, I/42 a pomocná rota do Svinice.
S potížemi – protože zejména Svinica je již z velké části okupována – podaří se nalézti
v určených místech místo k přenocování, než odpočinek dostal přec, aby se dne:
14. duben 1919.
14/IV pokračovalo v pochodu; rozložení pluku jest: II/23 pomocná rota (se štábem)
Kochanovice, I/23 Hrádky, I/42 Vojčice.
15. dubna 1919 večer odjíždí na nákladních automobilech I/23 prapor Machačíkův do
Vyšného Nemeckého.
17. duben 1919 doráží pluk (mimo prapor Macháčíkův, jenž je již, jak víme,
v Vyšnom Nemeckom) do Sobraniec, kdež se ubytovává II/23 a pomocná rota s štábem
a velitelstvím, zatím co I/42 pokračuje v pochodu ještě dále směrem k Užhorodu do místa asi
4 km za Sobrancami – Tibava.
V Sobranciach prožívá pluk příjemné jarní dny. Počasí je skoro ustavičně krásné po
dobu, po kterou – proti domnění trvá se na místě déle než předpokládaný jeden den. Arciže se
zase dostavují všecky příjemnější i méně příjemné stránky klidného pobytu na místě.
Nebudiž mezi jiným opominuta menší exkurse části II. praporu 23. pluku do okolních
vesnic, v nichž – podle služebních hlášení – došlo k potyčkám mezi maďarským
obyvatelstvem a čs. vojskem, kteréž však, jak se ukázalo, nebyly vážného rázu, a ještě
druhého většího výletu celého II. praporu na nákladních automobilech do Košíc k potlačení
vzpoury jednoho ze slováckých pluků (tuším 66.), kteráž rovněž hladce odklizena.
27. duben 1919. A náhle přichází právě v poledne rozkaz, „Kupředu!“. Že znamenal
zhroucení demarkační čáry – ostatně ne hustě obsazené Maďary, jak naše výzvědné hlídky –
částečně i v přestrojení – za řeku Uh dříve již vniklé kontrolovaly, bylo nám zřejmo. Od
Užhorodu bylo již asi 3 den nazpět slyšet boj kulometů a pušek i několik ran dělových –
a rozkaz I. brigády, velící v Užhorodě, který byl dán později velitelství pluku na vědomí,
zřejmě potvrzoval, že nebyla neodůvodněna pohotovost čs. vojska, protože celý maďarský
plán, jak se zmocniti Užhorodu, byl oním rozkazem paralysován a zmařen.
210
Vydává se tedy pluk na pochod ještě téhož dne (27. dubna) asi po 4. hodině a doráží za
tmy do Vyšného Nemeckého, které zatím bylo již I/23 praporem opuštěno.
Rozložení pluku je pak tento večer toto: pomocná rota a štáb pluku v Vyšnom
Nemeckom a s ním jedna rota I/42 praporu, 2 roty druhé téhož proporu v Nižnom Nemeckom
– I/23 v Užhorode, lépe: až v Szürtő (pravdepodobně Serednje). II/23 ještě stále na poslání
v Košiciach, kamž odjel, jak výše zmíněno.
28. duben 1919. O 11. hodině dop. (po obědě) pokračuje pluk podle rozkazu, který
právě dostal z Užhorodu – dále na Užhorod a dostihuje něco po poledni svého cíle, ne však na
dlouho. Pěchota se nakládá do vlaku, přichystaného již při nádražním skladišti – vozatajstvo
odjíždí silnicí Užhorod – Szürtő s cílem v tomto místě.
Vlak dojíždí k večeru do Szürtő, vojsko sestupuje a pochoduje do příjemného
městečka a zde se ubytovává. Zase ovšem s potížemi, ale přec!
I/23 prapor, který sem byl dirigován již večer 27. dubna, stojí již v bojové čáře, a to při
řece Latorici proti železničním mostům (přes její ramena) a při cestě do Teglas.
Ještě 25/IV večer je svěřeno našemu podplukovníkovi převzíti velení nad armádní
skupinou, kteráž má provésti operaci, namířenou proti místu Čop, který je v rukou Maďaru,
jejichž přední oddíly a spíše bojové skupiny než souvislá první bojová čára defensivně drží
přechody přes řeku Latoricu, která město Čop kryje.
Zatím mužstvo za nastálé noci odpočívá, vyjma přední stráže, kterými je město Szürtő
proti možnému nepřátelskému vpádu zajištěno. Pplk. Poirée ihned vypracoval „plan
d´engagement“ – bitevní plán k dobytí Čopu. Vedle plánu vypracována i německofrancouzská výzva k maďarskému veliteli posádky, hájící zmíněné komunikace, k Čopu, rázu
ultimativního, kterým se vybízí, aby do 6. hodin do večera opustil se svým vojskem čáru:
Tuszér – Malnók – Magyaros. Vypršení ultimata stanoveno na tuto hodinu ze dne 29. dubna
1919.
29. duben 1919. Jitro započalo odevzdáním ultimata v 7 hodin ráno kapitánem
Šteklem a bojem.
I. prapor 23. pluku hlásí příjezd obrněného vlaku, který vyjel ze stanice Čop.
Během dopoledne dojel do stanoviště pluku i plukovník Lášek se svým bratrem
plukovníkem Láškem, velitelem brigády sousední, aby se zúčastnil odpolení válečné rady,
k níž byl ohlášen generál Hennoque. Zatím co se konala důvěrná rada, chystány naším
dělostřelectvem přípravy k zastřelovací palbě.
Po odjezdu generálově se skutečně rozpoutala naše baterie (desítek) a posílala
pozdravy Čopu, jemuž mělo se dostati přesvědčení, že ultimatum je míněno vážně a že čs.
vojsko je pohotovo vynutiti si přístup do města stůj co stůj. Několik odvetných kousků
menšího vzoru bylo ovšem i nám s maďarské strany posláno.
Večer dorazil do Szürtő II. náš prapor ze své „výpravy“ do Košíc.
A nyní se vraťme ještě k odpoledni tohoto dne (29. dubna), který byl tak bohat na
události, že ani na sklonku dne neustal jejich vývoj...
Schylovalo se k útoku na Čop po celé naší frontě, a to útok měl býti rozvinut 30/IV
ráno.
Kdo by byl ještě odpoledne dnes (29/IV) tušil, že mezitím po 4. hod. odpolední po
kratším boji u silničního mostu přes Latoricu a současně po hlídkovém výpadu proti
železničnímu mostu na východ od mostu silničního – přejde náhle 23. pluk, prapor
Machačíkův, k rázné, rychlé ofensivě, zviklá obranu přechodů a zažene nepřítele na překotný
útěk do Čopu, jej dále energicky bude pronásledovati a ještě téhož dne večer za světla vstoupí
do dobytého Čopu, na nímž se zatřepetá bílý prapor na znamení, že se vzdává.
30. duben 1919. Ráno znamená vtržení jádra vojsk do Čopu. Rychle uděleny
plukovníkem brigádníkem Láškem nejnutnější rozkazy, směřující k zabezpečení nově
dobytého místa.
211
Je arci mnoho práce v těchto nových poměrech, ale vše se zdárně vyvíjí, ba již
dopoledne konán na náměstí před stanicí koncert hudby našeho pluku, která si odnáší
pochvalu generála Hennocquea, navštívivšího již brzy své bojovníky...
30. duben – 10. květen 1919.
Nastává perioda deseti dnů pobytu v kraji čopském, t.j. od 30/IV do 10/V 1919.
Brzy ztratil Čop bolševickou tvářnost! Podezřelé živly odeslány do Užhorodu a celé
transporty ruských zajatců Maďarů i jiných míšenin národností, projížděly do Maďarska –
snad tehdy k našemu neprospěchu – a pomalu se přibližoval opětně náš odjezd z Čopu.
Nesluší nevzpomenouti ani častých styků s rumunskými důstojníky, důstojníky
spojovacími.
Během zjevných připrav velitelství nadřízených pluku, již také sestavení armádní
jednotky Poirée přestalo být praktickým, k neznámým ještě pohybům a během připrav
velitelství pluku k demobilisaci mužstva ročníků 1899 a mladších a 1886 a starších, přilétá
jako bleskový úder z modré oblohy zvěst o smrti generála M. R. Štefánika...
10. květen 1919. Večer přichází rozkaz k pohybu. Vše schystáno, demobilisace
odložena, a 11. května 1919 v 6 hod. ráno nakládá se I/42 prapor k cestě vlakem do Balacseru
a ve 2 hodiny odpoledne, aby následovaly první, také prapory I/23 a II/23 a štáb s pomocnou
rotou týmž směrem, ale do Somu a do Zapsony.
Vlak unáší pluk novým nečakaným směrem: Čop – Berehovo (Beregsaz). Cílem je
stanice Som, jejímž vládcem je Maďar, oficiál, divokých, zlostných, jako upachtěných očí, ale
jednáním dosti ochotný, klapající před francouzskými červenými „generálskými“ – jak často
říkali – čepicemi, podpatky svými o sto šest.
Pluk rozložen takto: I/23 – Som, II/23, pomocná rota – štáb: Zapsony. I/42 – Balacser.
12. květen 1919.
Za bídného počasí, v místečku tonoucím v blátě mazlavých silnic, jaké probíhaly
Sapsonami, připravena demobilisace ročníků výše zmíněných, k niž mělo dojíti vlastně již
v Čopu.
18. května 1919 stál pak již od prvního jitra oddíl 256 bratří – v plné výzbroji – na
nádraží v Somu, připraven k odjezdu do domovů, k jinému životu, k jiné práci.
Pečlivě a dopodrobna připraveny rozkazy, klaply – jak se říká – na puntík a k 10. hod.
již se loučil plukovník kratším proslovem se svými vojáky, netuše, že se mnohý z nich ještě
vbrzku zase vrátí, poslušen tichého volání napadeného Slovenska o pomoc.
Odjel vlak se čtvrttisícovkou dobrých vojáků, na něž jistě mnoho každý z nás později
vzpomínal, když požár rudé záplavy maďarské propukl hrozivými plameny.
19. května 1919 zrána proveden přesun 23. pluku v ubytování.
20. květen 1919. V pol 11. večer přihnal se jezdec 6. brigády z Čopu se spěšným
rozkazem: „Jeden prapor 23. pluku s velitelem pluku pplk. Poiréem dávají se k disposici 6.
divisi Piccionově u Miškovca, napadené velikými silami maďarskými. Pohyb se provede
vlakem, nakládati se začne v 1. hod.“
I při největší rychlosti nebylo možno býti v 1 hod. ráno na stanici v Somu, tak značně
vzdálené a ostatně – jak lze nyní říci – nebylo by mělo tak rychlé provedení rozkazu
významu, protože vlak pro transport určený přijel z Čopu teprve ráno v půl 7.
21. květen 1919. Ve 2 hodiny ráno 21. května vyrazil štáb směrem k nádarží Somu.
Za svítání je vše na místě v nádraží a čeká se na vlak.
O půl 7. započato po konečném příjedzu nakládání a o půl 11. hod. dopoledne hnul se
vlak směrem k Čopu.
Při míjení stanice – čopské – zřejmý byl ruch a pohyb vojenských částí, a dával tušiti,
že zajisté jsou vážnější události jejich příčinou. Vlak unášel nás dále až ke zbořenému
železničnímu mostu (přes řeku Bodrog); v stanici před mostem Klin nad Bodrogom vlak
zastavuje a nastává vykládání.
212
Vozatajstvu nastává těžký úkol: přes řeku Bodrog přeplaviti se po 2 pramicích,
prostranných sice a obsluhovaných silným zákopnickým oddílem, ale proto velmi těžko
přístupným, že jinak prudký Bodrog ztratil hojně vody, a zbývaly tu vysoké břehy, z nichž
chtěj nechtěj – pomoz jak pomoz – vozy skoro s výše musily býti spouštěny na prám. Kdo se
díval na tuto těžkou práci i na to hbité pracování našich vojáků bez rozdílu, neubránil se i při
tom uspokojení nad jejich dobrou, silnou vůlí, pocitu, že přece ještě nám Čechoslovákům
mnoho, mnoho prostředků schází k účelnému vedení války, v níž jsme se pojednou octli až po
uši a což, jak to vypadalo, neuvědomovali si obzvláště ti, kdož to válčení měli řídit! Nebyl by
již – při vojenské pohotovosti a rozhodnosti, nekalené politicko-agitačními manévry – mohl
státi již nový náhradní díl mostu namístě onoho zbořeného během uplynulých 3 neděl, co se
octl kraj v našich rukou? Nemohly tak transporty býti lehce přesunovány po té rychlé opravě
a vyhrávati rychlostí zakročení, která bývá tak osudnou ve válce? Jaká zkáza mohla hroziti
našim vojům, kdyby byli Maďaři – někde již u samého Nového Mesta pod Šiatrom (Sátoralja
Ujhély) – náhodou nás zatlačili přesilou na kvapný ústup přes Bodrog zpět? Kolik by se bylo
mohlo převozem zachrániti...
Než, byť pozdě, po půlnoci i k ránu, přece dorazily postupně všecky jednotky naše po
6 km pochodu od mostu, nekonečnou silnicí do Nového Mesta pod Šiatrom, kamž již napřed
odebral se pplk. Poirée pro rozkazy. Svého nadřízeného velitele, plukovnika Ciaffiho,
nezastihl však již v Novom Meste, protože se přesídlil zatím do Szerencs (na 60 km
vzdáleného); proto musil se spokojiti nejdůležitějšími telefonickými jeho rozkazy. Jich
provádění započato ihned.
22. května 1919. Ráno pak 22. května následovaly i I. prapor 23. našeho pluku a štáb,
započavše nakládání o 8. hodině ranní na nádraží Nového Mesta. Toto místo zůstalo nám
téměř neznámo – pro nedostatek času – přece však průchod hlavní jeho ulicí postačil
k úsudku, že město samo je velmi hezké, živé, upravené a ještě krásnější jeho poloha pod
bizarními štíty pohoří Hegyalya, tvořícími jakoby tři vysoké stany, „šiatre“ po slovensku,
a propůjčivšími zajisté i jména městu, které vzrostlo na jejich úpatí.
K druhé hodině odpolední doráží náš vlak do Szerencs – vyloženo, a nastoupen
pochod do Gesztely. Dříve ještě převzal operační rozkaz plukovníka Ciaffiho v kanceláři
nádražního přednosty, vypracován zhruba disposiční plán skupiny a jejich úkolů
a podrobnosti a přesné rozkazy uděleny až večer o 9. hod. velitelům oddílů skupiny Gesztely
při poradě, k níž se všichni osobně na velitelství pluku dostavili.
Když pochodovaly za odpoledního horka naše roty ke Gesztelám silnicí vroubenou
mořem bohatých obilních polí, bušilo každému vojákovi srdce touhou udeřiti pádně a odraziti
navždy ty nepřátelské záškodníky, aby vzali nám půdu – národní statek a s ním bohatství
bezmezné, které osudem bylo dáno v spravedlivou odměnu naší prolité krvi, našim
přesvědčením, naší vůli. A hněv ten rostl z touhy do chtivosti pomsty, když potkáváme posly,
nesoucí hlášení z Gesztely k brigádě Ciaffiho a vyprávějící o tom, s jakou barbarskostí
úskoční Maďaři, zmocnivše se slabě obsazeného Miškovca (Miskolc), zúčtovali s životy
zajatých italských legionářů, pro jejichž smrti dobrým byl nejhorší prostředek muk, trýzně,
potupy...
Je dusno večer v Gesztely.
Zítra ve 3 hod. 30 ráno započne koncentrovaný útok na Miškovec se všech stran.
Místo, odkud se vyrazí, je napěchováno vojskem, zvoní smích, a je jen příjemným zvukem
vojenskému uchu tu a tam obzoru padající rána z pušky, vyměněná jako na pozdrav hlídkami
s obou stran.
Ptala se mne večer obyvatelka velitelství skupiny – Slovenka – choť statkáře, zda
nebude zítra zle. Nemá-li s chotěm konati přípravy k ústupu a dáti odvézti nejcennější ze
svého majetku a děti. Těžká byla odpověď, když k nikomu nesměls v tom potměšilém kraji
213
míti důvěru, a když na druhé straně zase srdce tě nutkalo dodati důvěry duši stejné krve...
„Dobře bude,“ odpovídám s pocitem plné jistoty, „není třeba nejmenšího strachu, jsme silni!“
23. květen 1919. Probudil se krásný jarní den. Ještě slunce nebylo venku a již se
Gesztely zmítaly ruchem vojska. Zpívali skřivani a lehkým čerstvým větříkem bylo
osvěžováno začínající teplo. Lehounká mlha pak tajila dosud za svou záclonou i nejbližší
obzor, z něhož jen bělavé domky Ongy prokmitaly, kryjíce snad ještě nyní spící své obhájce.
½ 4. padlo – stojíme na mostě gesztelském, na silnici vedoucí k Onze a dále k Miškovcu,
a hle, jako s mistrnou režií, útočné řady našeho praporu II/21 p. pl. a napravo od nich,
„Špryarových legionářů“, rychle vzdalují se od úkrytů v polích, z nichž vyrazily v krásném
rozvinutí dokonalé celistvosti.
Brzy se ztrácejí v zeleni rovinatých polí u Ongy, několik ran naší baterie rozdunělo se
úplným tichem kraje, a co nevidět již započíná boj. Nejprv trhavé skupiny ran z pušek a pak
již neutuchající rachot, přehlušovaný co chvíli jen ranami našich děl a náhle neodolatelné
hurá, hurá našich. Záblesk bodáků, boj muže proti muži, křik zoufalých obránců příšerné až
k nám se nesoucí, stále ohlas střelby, pak slábnutí. Srdce tluče – zmítá se úzkostí o naše
hochy, skáče netrpělovostí, jak dopadl boj.
V tom cval koně, silnicí se žene kapitán Moulet (Francouz), lehce raněn na hlavě,
seskakuje a udýchán hlásí pplk. Poiréeovi: „Ongy je dobyto. Padla v 6 hod. 15 min. Ztráty
nepřítele veliké, téměř vše mrtvo, protože se hájili zuřivě. Naše ztráty nepatrné. Útočný náš
prapor postupuje dále. Byl to skvělý nezadržitelný útok...“
Ppkl. Poirée přenáší velitelství pluku do Ongy (k východnímu okraji domů), tamtéž
pochoduje I/23 i baterie. „Zástupy zajatců míjejí naše voje.“
„A spojení s Rumuny,“ ptá se cestou svého pobočníka pplk. Poirée. „Nevím, dosud
nebylo dosaženo!“ Zatím postupuje kupředu útočící prapor a blíží se vítězně i k druhému cíli.
Felsö – Zsolcse. Maďarská artillerie projevuje nyní teprve větší činnost a brání se dokonce
i patnáctkami. Chvíli co chvíli roztrhují se nad naší vesnicí šrapnely i granáty.
Otázka spojení s Rumuny stává se trapnou. Po Rumunech ani stopy – ačkoliv, podle
hlášení útočného praporu – existovalo již jakž takž před útokem, pak ale ztraceno... Již již
chce pplk. Poirée disponovati I/23 praporem, aby jim zajistil levé útočné křídlo, když se
Rumunů nelze dočkati, když vtom útočnou linií zezadu nastupuje proti nám široká vlna
střelců. Co to? Nikdo nechápal! Zrada? Nedorozumění? Při tom však žádná střelba –
a kukátka konečně rozeznávají francouzskou modř. Přichází tu 13. rota 23. pluku, kterou jsme
už hned v zimě odeslali – s posláním propagačním, složenou vesměs ze Slováků – do Košic.
Přivádí ji kaptián Horvát a hlásí pplk. Poiréeovi své poslání, t. j. očišťovati bojiště.
Místo však toho jiný úkol svěřuje mu velitel skupiny, aby nemusil již nyní měniti
původní plán a posílá 13. rotu k farmě Simardi, aby jistila levé křídlo útočícího praporu
a zároveň pokoušela se dosíci spojení s Rumuny.
„Spojení s Rumuny.“ Trapné heslo chvíle! Odhalený vlastní bok!
Ke všemu ještě oznamuje mezi 11. a 12. hodinou plukovník Ciaffi, že od Rumunů
nelze již nic očekávati, protože byli rozraženi hned v počátku útoku obrněným vlakem,
uvedeni ve zmatek a vzdali se dalšího nástupu.
S touto zprávou bledla jasnost a mizela jistota plánu. A jako už ve válečnictví jeden
nezdar přinášívá v zápětí druhý a třetí, nedaří se veliteli skupiny valně udržeti se pevně aspoň
na dobyté čáře, protože pravá skupina zakolísala zbabělým opuštěním bojiště plukem 66,
strhujícím s sebou i 33, ráno nezadržitelný legionářský, který se ke všemu ještě octl v našem
vlastním úseku ve Felsö Zsolcze, dále proto, že 13. rota vesměs složená z vojáků nejmladšího
výcviku, ne-li žádného, nedovedla se přenésti za farmu Simardi a dopustila tak přiblížení
maďarského obrněného vlaku na most přes Sajo mezi Also a Felsö Zsolcsou, který pak
zasypal zhoubnou palbou levé křídlo praporu II/21 a zničil mu naraz 4 kulomety! Zakročením
I. praporu 23. pluku a mocným úsilím majora Battestiho napravena přes to situace do té míry,
214
že je pplk. Poirée téměř přesvědčen o tom, že se udrží – třebas bez dělostřelectva (kterému ke
všemu ještě nezbyly již žádné náboje a nové podle hlášení poslány prý byly z Košic, omylem
na Szikszó místo na Szerencs) – na čáře kota 127 – kota – 122 – statek Simardi, na níž se
vskutku až do 6. hodiny večerní – za trapných chvil, různými incidenty způsobovaných,
bojová linie poměrně pevně držela. Než – k tomu nebyl by směl dostati praošklivé oznámení
plk. Ciaffiho, že Rumuni nejen vzdali se ráno již všeho útoku, nýbrž opustili nyní dokonce
i levý břeh Hornádu a tím také i poslední překážku, t. j. přechody Hornádu u Hernádkaku
a Hernádnémeti, po kterých mají nyní Maďaři volnou cestu, aby nám vpadli rovnou do zad
objetím našeho levého křídla v dalekém poloměru.
Následoval nutný ústup a opuštění dobytých posic a nezbývalo než stahnouti se zpět
tam, odkud se ráno vyšlo.
Plukovník Ciaffi odevzdal velení nad svým úsekem pplk. Poirée a odjel do Szerencsu,
odkudž mohl hlásiti nezdar dne generálu Piccionovi do Košíc. Nastalá tma zvýšila jen ještě
kolot demoralisovaných jednotek. Italští pozůstalí pobočníci plk. Ciaffiho bezhlavostí
a strachem přispívali k rozmnožení tohoto poplašného reje, který panoval na velitelství
skupiny (uprostřed místa Gasztely v budově místního notáře starosty), důstojníci bez moci
ovládnouti v temnotě své mužstvo vzdávají se této marné snahy, a tak samy od sebe proudy
vojsk valí se zpět i za Gasztely silnicí směrem k Szerencs, za nimi v noci – proti rozkazu
i baterie 3/1 našich desítek s velitelem a prázdní se Gesztely, utichají – dusno a trapné nejisto
se chvěje temnem noci.
Obdivuhodným chladem a klidem, hodným jen výborného vojevůdce – vyniká ve
všem tom zmatku pplk. Poirée. Klidný, mírný, rázně rozkazuje, a jako by tahem obezřelého
hráče šachu naznačuje prstem na mapě, co nyní bude vykonáno, jak budou Gasztely hájeny.
Zbyl mu jen I/23 Machačíkův prapor, pevný, plný kázně a tvrdosti, zviklaná, ale přece jen
větší část praporu Šprynarova s velitelem a nepatrná část praporu II/21. s velitelem. Vše
ostatní prchlo k Szerencs. Jmenované jednotky uznává pplk. Poirée bez rozmyšlení za
dostatečnou sílu k obhájení úseku u Gesztely-Hernádkak. Rota kpt. Ostřížka poslána do
tohoto úseku a později posílena asi padesátkou Rumunů, prapor Machačikův obsadil
předmostí i most, jakož i okraj Gasztely – a prapor Šprynarův zůstal v místě jako záloha.
Čekali jsme arci protiútok, čekali jsme dokonce urputný boj – snad i muže proti muži,
mezi domy, v temnotě noci, čekali jsme konečně snad i možnost posledních svých chvil, ale
„prchat“, toho slova nikdo nevzpomněl.
24. květen 1919. Prchla noc, Maďaři neútočili. Přišlo jitro, zase žádný útok, naprostý
klid, jako by Maďarů nebylo! Jen Gasztely byly smutné, prázdné. Všecko vojsko v linii
přichystáno k hrdinné poslední obraně, obyvatelstvo neopouští příbytků, jen tu a tam voják
nese rozkaz... Naši bojovníci jakž takž vystřídavše praporníka Machačíka a jeho důstojníků
a poddůstoníků slyšíš práci motyky a rýče, břehy se pomenáhlu mění v zákopy a s jejich
hloubkou přibývá i všem jejich obyvatelům vědomí síly, pevnosti, nezlomnosti.
Kolem osmé hodiny ranní se plukovník Ciaffi vrací a znovu bere na sebe velení, večer
pak se vracejí i částky II/21 praporu a praporu 66.
25. květen 1919. Z těchto složek pak sestavena 25. května „skupina Poirée“.
Dozvukem nešťastné ofensivy bylo trestní oznámení proti veliteli baterie 3/1 a veliteli
praporu 66. p. pl., a návrh na pochvalu praporu Šprynarova, Machačíkova, mojora Battestiho,
kpt. Mouleta a npor. Květoně.
25. – 29. květen 1919.
Následující dny 25., 26., 27., 28., 29. května 1919 jsou vyplněny dokonalým
zřízováním obranných zákopů na našem obranném úseku řeky Hornád.
Zatím pozorovány různé pohyby Maďarů naproti nám za Ongou, jezdí vozy, vlaky,
objevují se vojáci. Naše děla sice do každého většího jen seskupení postav v Onze i za ní
přivádějí zhoubu a zmatek, ale i přes to jejich kutění je stále podezřelé.
215
Nám rozkaz k útoku stále nejde, ale nejdou také posily.
1000 mužů bojovného počtu bylo opravdu málo pro útok. Brániti se s nimi, to už byla
lehčí věc.
30. květen 1919. Zase klidné jitro – ale ne nadlouho. Náhle, jako když vyvstanou ze
země – nastupují útočné řetězce maďarské v několika vlnách za sebou proti celé naší frontě.
To bylo asi k 5. hod. ranní. Konečně že jdou! Čekali jsme je také!
Popřáno jim dojíti na jistý dostřel, ale pak – běda jim! Rozeřavaly se naše pušky, naše
francouzské rychlopalky (FM) naše B granáty, „Hotchkisky“ tikaly neúmorně – baterie
podporována vedle svého pozorovatele ještě i dvěma telefony od fronty I. praporu 23. i od
levého křídla, t. j. 1. roty Ostřížkovy: a v tom pekle měli Maďaři dobýti našich posic a míst.
Rázem byli zastaveni a donuceni ukrýti se v polích, jak to tato dovolovala. Kupředu nemohli
– zpět také ne. Jejich pokusy soustřediti se ve vhodnějším snad útvaru půdy (v lesíku proti
našemu pravému křídlu) obráceny vniveč krásnou střelbou našich desítek, a tak – po
celodenní útočné palbě, zanechavše mnoho mrtvých, zanechali Maďaři i dalších pokusů a jen
za noci hleděli organisovati aspoň trochu obstojné úkryty své první linie. Přes mocnou jejich
palbu z pušek i z děl byly naše ztráty nepatrné. Za to večer hlášena únava obhájců. Nebylo
divu. Chtěli dobře obstát a proto obezřelost vyčerpávala.
31. květen 1919. Ani nazítří po útoku z 30. 5., nepustili se Maďaři do dalšího nového
útoku, ač jejich improvisovaná první linie nebyla proti naší valně vzdálena. Palba sice
chvílemi trvala stále, ale nedošlo k akci. Za to maďarská děla dostala posily během noci a tak
se nepříjemnými staly jejich pozdravy, adresované vesnici samé a našim kanonům. Zase však
i tu jsme měli štěstí, a naproti tomu v jistém domě najednou usmrceno asi pět osob... Boj
změnil ráz, když se objevili maďarští letci, a nemajíce mimo kulomety se země druhého
odpůrce, snášeli se nízko k našim dělům, nad velitelství pluku, k prvním liniím a zakrápěli
kulemi svých automatických pušek nás dole, nemohoucí nijak účinně zahnati je na ústup.
Konečně se ještě snesli někteří a rozhodili množství letáků, v nichž způsobem naznačujícím
největší zášť proti všemu českému vybízeli obyvatelstvo k ukrytí se v nejhlubších sklepech,
ježto zítra srovnají místo se zemí, aby pohřbili pod troskami „české psy“ a vysvobodili
zkoušené trpitele – krajany.
Ne ze strachu před touto hrozbou, ale z opatrnosti, ježto na přítomnost děl velkého
kalibru ukazovaly časté výbuchy těžkých střel a hluboké široké díry v zemi, připraveny podél
domů hluboké úzké zákopy, jež měly zítra při té slibované zkáze býti nám částečnou
ochranou pro případ opravdové potřeby. Zatím se i obyvatelstvo stěhovalo kvapně, kvílíc
a ustrašeno, do sklepů.
Sebevědomí síly neopuštělo naše hochy, kteří si byli pevně vědomi, že čestně obstojí
i proti dalším útokům. Za to se však, při tom dobrém stavu naší věci u nás, znepokojivou stala
situace daleko vpravo od nás, severovýchodně a dokonce i od severu dostalo se nám zpráv
nedobrých. Zde Maďaři nenarazili včera na vojska, schopná a chtějící se opravdu brániti, a tak
opakovali i dnes své útoky, jež jim podle právě došlých hlášení krok za krokem přínášely
úspěch.
Zatím pak co se nám odpoledne dne 31/5 hlásí příchod I. praporu 21. leg. pluku
z Francie, dislokovaného při farmě na kotě 172 asi 4 km před Gasztely u silnice GasztelySzerencs, současně přichází i telefonické povolání pplk. Poirée k poradě s pplk. Gillainem,
velitelem 21. p. pl. legie francouzské, kterému byl svěřen sektor (Csanalos) od nás na
severovýchod a vyžádal si tuto návštěvu vzhledem k své vážné situaci. Odjel tedy – vrátil se
s pobočníkem kpt. Škvorem ještě znovu k večeru – a pak se opět vrátil k stanovišti pplk.
Gillaina, kdež mu bylo svěřeno převzetí jeho tamní skupiny plukovníkem Ciaffim, kterýž zase
nahrazen pplk. Gillainem ve velení celé frontě (dříve Poirée - Gillain). Proč? Je známo, že 1.
červen převzali všecka velení na Slovensku důstojníci francouzští po důstojnících italských,
kteří odjíždějí a tedy i plk. Ciaffi.
216
Velení u nás svěřeno mjr. Battestimu, který projevil již u Ongy své výborné velitelské
vlastnosti. Byl to nadmíru upřímný příznivec našeho národa a skutečný i morální
podporovatel všech, kdož při svém národě jako praví muži stáli na svém místě.
Téhož večera zjištěny již ztráty naší skupiny opravdu směšně nízké vzhledem
k dlouhému celkem boji: 2 mrtví, 13 raněných a 10 zmizelých (tito většinou vysláni
k severovýchodní skupině, kdež, jak víme, byla situace velmi choulostivá).
Po druhé hodině v noci.
„Je tu ústup! Z rozkazu divise a za účelem soustředění vojsk k opětnému zahájení
ofensivy oddíl pplk. Poirée ustoupí na linii Monok-Legges-Benye.“
1. červen 1919. Jedna se zdála příčina, že totiž asi na jiných úsecích Maďaři vítězí.
Bylo tomu vskutku tak: prorazili naši frontu na severu ke Košiciam; byť i zdálky,
zahrozilo nebezpečí. Východní naší frontě hrozilo vzniklým průlomem nebezpečí obklíčení,
a proto ten ústup. Mimo to, jak zmíněno, Francouzi převzali vyšší velení a řeší přímočaře
shledané chyby.
Všechny zásoby munice – mimo nepatrnou část – podařilo se ještě včas zachrániti.
Most vyhoditi do vzduchu nebylo lze, scházel dynamit.
V úplném pořádku proveden ústup, nicmémě bez blahodárného vlivu na morálku
vojsk. Je pochopitelné, že musil jí ještě mocněji otřásti pohled na ustupující vojsko rumunské,
které se z levého našeho křídla značným množstvím stočilo i na naši silnici.
To nebyl ústup vojska, to bylo stěhování polodivokého národa. Neviděls pěchoty. Jen
nepřehledné řady venkovských vozů, naložených vším, co se z vesnic ještě před ústupem dalo
vzít, a musils myslit, že se vzalo vše... Pak spousta improvisovaných jezdců na odvlečených
koních, dále kočáry a bryčky s důstojnictvem a na konec stáda dobytka... Ptáti se velících
důstojníků rumunských na vývoj událostí, jak se jeví z rozkazů jim udělených – marné
namáhání! S povýšeností odkazjí tě na svou divisi, která je zatím bůhvíkde!
Po poledni doraženo do Szerencsu, kdež nutno čekati na rozkazy. Nyní se též zastavil
celý voj a vůz za vozem naplňoval silnici městem vedoucí. V tom opravdu magická zvěst se
žene jako blesk vojskem: „Maďarská jízda se žene k Szerencsi!“ A již se hnulo několik vozů
a snaží se předjeti vozy před nimi stojící – cítíš ten záchvěv duše davu, proti němuž je
bezmocné tvoje rozpažení ruky „Stůj,“ když se tu na štěstí plk. Poirée objevuje na koni,
přijížděje od severu ze svého stanoviště, které také již musil s vojskem opustit pro trhlinu
fronty u Szikszó.
Hromem zakřikl do toho chvějícího se proudu „Halt!“ a dav stanul jako přikován.
Zmizel strach, nastalo uklidnění. Telefony zatím pracovaly na velitelství – dříve Ciaffi
– v zámečku u nádraží. Marnost čekati povzbuzující zprávy! Vše jde hůř a hůř! Večer ještě ke
všemu maďarská děla střílejí dokonce i na nádraží Szerencs... Zatím naše skupina drží stále
linii pěd Bekecsem majíc míti spojení vlevo s Rumuny, kteří však, jak večer majorem
Battestim zjištěno, opustili bez hlesnutí a dávno své posice a dokonce i Monok sám, jejž
držeti měl plukovník Obrescu.
Trpko je ti při vzpomínce na ono odpoledne 22. května, kdy hrdě a s veselým čelem –
s hudbou napřed – opouštěly různé trupy, jdoucí do boje, týž Szerencs, který dnes všecky zase
tolik pálil a zdál se štváti ze svých zdí... Tak během osmi dní se zvrátilo válečné štěstí.
Ve ¾ na 12 hod. v noci pokračuje se v ústupu do Saros-Nagypataku po silnici
Szerencs – Szegi – Long – Olasz Liszka – Vámos – Ujfalu – Bodrog – Olászi.
2. červen 1919. Po celonočním únavném i ráno ještě trvajícím pochodu na místo
nastává jakási změna v složení naší skupiny, které velí nyní major Battesti, protože pplk.
Poirée, hned poté, co zarazil v Szerencsi včera odpoledne vír zdvíhající se paniky, byl
povolán velitelstvím generála Hennocquea ke Košiciam – vlastně do Košíc samých, aby mu
bylo svěřeno velení jinéhu úseku fronty. Opravdu nemohl si tento zkušený a klidný válečník,
217
zahalený při každém dávání rozkazů v kouř cigaretového dýmu a připalující jednu cigaretu od
druhé, naříkati na monotonii krajin i velení, jež v nich vykonával.
Proto se skupina naše zove nyní „Battesti“ místo „Poirée“ a skládá se z I/23 praporu,
ze skupiny „Souček“, v níž sdružen prapor II/31. it. legie, dvě roty praporu I/31 it. legie, rota
13 (naše 23. pluku), pokud se nerozprchla, neboť velitel její, kapitán Harvát, byl
nevysvětlitelným způsobem již před ústupem raněn a konečně baterie 3/1 „Novák“ a ovšem
též ze štábu pluku 23. Formálně však vše závisí na velení pplk. Gillaina.
I/23 prapor Machačíkův ponechán již před Sáros-Nagypatakem ve vsi Bodrog-Hálasz
i se svým vozatajstvem (je to velmi blízko u Sárospataku – asi na 3 km) s úkolem zajistiti tuto
vesnici, zjistiti silnici i dráhu Sáros-Nagypatak-Vámosujfalu a dána mu k disposici i baterie
3/I.
Ostatní jednotky jsou utábořeny v Sárospataku, jenž hostí i pplk. Gillaina, vrchního
velitele všech částí, které se nyní sem přes Szerencs soustředily.
Všude vidí se zrada. Několikráte za sebou následující přetržení telefonního vedení
jako se stalo v Sárospataku – nevtiskne telefonistům myšlenku, že by mohli pachatele vyčíhati
a polapiti – nýbrž naplňuje je úzkostí, že jsme v kraji potměšilém, kde civilové jsou snad
zakuklení vojáci a potřebují dříve rozkazu k tomu, aby postavili podél vedení hlídky. Každá
rána z pušky, z dalekých obzorů ozvěnou až k nám se nesosucí, zdá se v sluchu vojína růsti
stonásobně, postava na obzoru se vynořivší vtiskuje přesvědčení, že je to již „špička“
maďarských řetězů, hotových k útoku.
3. červen 1919. Míjí neklidná noc a jitro dne 3. června přináší rozkaz pplk. Gillaina
skupině Battesti, podniknouti akci ofensivní t. j. protiútok s cílem Vámos-Ujfalu. Započíti
v 11. hod. dopoledne. Rozkaz vypracován a rozeslán (I/23 má operaci začíti), když tu náhle
telefonuje generál Hennocque, aby se okamžitě štáb pluku s nejnutnějšími zavazadly
přichystal na cestu do Košíc, kdež dostanou major Battesti a kapitán Moulet bližší rozkazy.
Automobil přijede po 11. hod. odvézti štáb.
Nutno přepustiti velení pplk. Gillainovi, který zatím již, co dojel automobil pro mjr.
Battestiho, dává rozkaz, aby prapor Machačíkův (I/23) odeslal své vozatajstvo do Sárospataku
a k protiútoku nastoupil v Erdő Beny.
Potkávaje čerstvou posilu technického a pěšího oddílu domácího vojska, dorazivšího
právě do Sárospataku – veselého, s praporem Mouleta, npor. Květoně, poručíka Trnku
a adjutanta Kleina s mužstvem štábu ke Košiciam. Ke 4. hod. hlásil se již major Battesti
u pplk. Poirée a byl odkázán, aby vyčkal rozkazů až 4. června. Tím tedy popřáno i tomuto
odštěpku pluku trochu odpočinku, jistě zaslouženého jak za námahy minulé, tak i vzhledem
k těm, kterých dosud neznal a které přece ještě v hojnosti čekaly. Evakuace Košíc již nyní
připravovaná byla špatným znamením dalšího stavu věcí.
4. červen 1919. Ač již dnes 23. pluk je po událostech až dosud vylíčených na tré
roztříštěn (I/23 Sárospatak, vozatajstvo štábu tamtéž), II/23 zůstaven již 20/5 v Mesző
Kaszani a I/42 v Balacseru, dochází k dokonalému jeho rozptýlení dnešního dopoledne.
Francouzský způsob, nebo lépe říkajíc poslední prostředek, zachrániti co se ještě dá – systém
skupin – přivedl 4/6 naprosté schisma i do samého štábu pluku. Pplk. Poirée byla svěřena
doprava plukovního velkého materiálu do Nové Vsi. Mjr. Battesti s částí štábu (v níž s 1
důstojníkem pobočníkem por. Trnkou) odeslán k převzetí velení v úseku Hernadszadáni –
Abaujvár. Kapitán Moulet (s npor. Květoněm jako pobočníkem) dirigován pak do Veľkej Idy,
aby tam seskupil sbíhající se zlomky různých oddílů.
Velitelství armády Hennocquovy a 6. divise přichystáno každým okamžikem
evakuovati působilo mimojdoucím novým dojmem tajemnosti: tam vědí vše, ale neřeknou,
aby mučili naši nejistotu. Vždyť stát náš, tak těžce dobytý, byl nám rván z rukou, vlast
v nebezpečí. Čekals ochranu, nové vzepření proti zbojnému vetřelci, ale zatím ovzduší čišelo
zklamáním: marnost.
218
Vojáky vedli tu a tam pod eskortou i několika vojáků. Zběhové – báli se smrti. Prý
mnoho se zbíhá – osud maďarského výboje podporován je větrem, jenž nám bije do tváří,
a smetá zpět slabochy, čistě od nich frontu. Zbývají arci „jen silní“, ale síla nejde do šířky a je
ničím na těch prostorách fronty vpravo i vlevo, kde většina byla jen „slabých“.
Jak bylo v duši těm, kteří šli plnit své poslání v Velké Ide, nevím, ale snad nechybím,
řeknu-li i o nich, že tam na frontě, ten tam byl onen kámen, který tížil srdce ještě v Košiciach.
Tam bylo jasno! Je boj – bijeme se a hájíme naše tělo slovenské, nepouštíme je, naopak
ženeme vetřelce kus zpět, pak dále ještě do dolin Hornádu, a nemučí nás nejistota, protože
vítězství jen živí víru, důvěru!
______________________
Je již pozdní odpoledne, když se mjr. Battesti ujímá v Hernadszadány svého nového
velení. O Abaújvar se rozpoutal boj. Kapitán Spálený (velitel praporu myslivců) má rozkaz
pokusiti se o zpětné vzetí jeho, je-li vskutku nepřítelem obsazen. Ať tak neb onak, musí se
udržeti na čáře Also-Keked-Hernád až do zakročení posil. Prapor 88. zajišťuje jih od
Hernadszadány – 1. rota poslána dopředu.
Ještě týž večer – vlastně noc – je zpraven o tomto chystaném útoku plukovník Lášek,
velící v Abaujszině celému úseku (jižně od Košíc).
5. červen 1919. Rozbřesklo se skvostné letní jitro. Koho v té kráse časné ranní hodiny
napadlo, že je před bojem! Jen tichý chvat prozrazuje se všech stran jakési dílo. Postup
začíná. Postupuje se rychle a nádherným rozvinutím široké čáry. Dlouho ani rána nepadla.
Nepřehlédla celý ten kopcovitý kraj, v němž se co chvíli ztratili útočící. Náhle hlášen ústup
Maďarů – bez boje. Pak dělostřelectvo naše opanovává situaci, zaujavší posici asi 2 km před
Abaujvárem, který již za večera padl do rukou kpt. Spáleného – po urputném boji – který stál
Maďary na stovku mrtvých, pokosených v obilí u hřbitova abaujvárského – s mnohým
Čechem v té stovce, jak doklady nalezené u mrtvých dosvědčily. V brzku dostiženo čáry
vytčené za cíl. Spojení s praporem 21. pluku rověnž dosaženo a tak tedy plný zdar korunuje
operaci, která má zatlačiti vetřelce dále k jihu, a jakoby jásajíc baterie naše hřmí a bombarduje
statně nepřítele.
Vtom dostává mjr. Battesti rozkaz odebrati se do Košíc k disposici generála
Hennocquea. Ve velení jej vystřídá pplk. Gillain, který bude veleti trupám po levém břehu
Hornádu. Škoda! Jistě vědomí o dobrém počátku díla – a znovu kmitající naděje, že snad
přece morová rána bolševické záplavy bude odvrácena od Košíc, když tolik nyní kilometrů je
nepřítel ještě vzdálen (přes 26 km) a zatlačován...
Velení převzal pplk. Gillain – a k 5. hod. odpoledne jsme už zase v Košiciach.
Strašné Košice! Vraceli jsme se k nim s lehčím srdcem, s vědomím jistoty, že situace
je lepší.
Zdaž jsme však znali, co se děje na pravém břehu Hornádu...
Rozkazy, které jsme dostali u armády (Hennocquovy), rozčarovaly vše. Mjr. Battesti
se odebere znovu do Hernadszadány – vystřídati pplk. Gillaina, který se ještě večer s jistou
částí svých vojů přesune k Velké Ide a provede ostrý protiútok. Stáhlť se plukovník Lášek
pod silným tlakem nepřítele až na čáru Sokoľany – Haniska – kota 120.
Že věc nebyla dobrá, o tom nás přesvědčily nepřetržité proudy vozatajstva, které
ustoupilo s pravého křídla od Hanisk ke Košiciam. Narukujíce zpět do Hernadszan, chvíli co
chvíli potkáváme vozy s raněnými. Jsou mezi nimi nejvíce legionáři 2. praporu 23. pluku,
o kterém tedy nyní po prvé se zase dovídáme, že i on zasáhl do bojů, opustiv Mező –
Kaszany. O osudech tohoto praporu zmíníme se až dále, protože spojovati operace všech
jednotlivých úlomků pluku v jedno neprospělo by přehlednosti dějů. Totéž platí i o praporu
219
I/23. 4. června v 11. hod. 45 min. dopoledne dostal I/23 prapor rozkaz odebrati se do Nového
Mesta pod Šiatrom a odtud vlakem do Košíc.
V 5. hod. ráno 5/6, kdy major Battesti převzal znovu velení od pplk. Gillaina nad
celým podúsekem, jejž polednem musil opustiti, a tím též znovu velel i I/23 praporu.
V 11 hod. 15 min. v noci dostal pak již I/23 prapor rozkaz státi 6. června o 3. hod.
ranní v Hernadszádány, hotov k útoku.
___________________________
Večer 5. června dusným vedrem shlížel na rovinné údolí Hornádu, kde tragicky
rozhodovati dal osud o bytí a nebytí Košíc. Na levém křídle pod Abaújvárem – jen tu a tam
obláček šrapnelu prozrazoval boj, za to pravé křídlo u čáry již naznačené (Sokoľany, Haniska,
kota 120) otřáslo se pod mocnými údery nepředvídaně silné dělostřelby maďarské a se
zoufalým úsilím zadržovalo vždy nové a nové proudy maďarských útočníků. Srdce se cítilo
obtočeno smyčkou, prsa naplněna tíží k zalknutí.
Trpké chvíle prožilo pravé křídlo a sním i náš II/23 prapor a taktéž i kapitán Moulet se
svým štábním zlomkem, vyváznuvší z kritické situace, v niž se během boje octl, jen s největší
námahou a kvapným útěkem.
Než pojďme do našeho starého úseku zrána, v němž podřízené jednotky II/28 prapor
12. myslivci, baterie Pokorný, jakož i I/21 leg. stojí dosud na čáře, která v poledne znamenala
dosažené objekty ranního útoku; co to bylo platno, když napravo za Hornádom – nezdar
a porážka – (vinou tuším 66. pluku slováckého) stihla plukovníka Láška.
Major Battesti nařizuje tedy, aby se večer stáhly jeho prapory zpět, a to I/21 do
Skárošu, II/28 do Hernádszan a 12. myslivci do Trstenej pri Hornáde.
Zase svolává válečnou radu a v 11. hod. v noci roznášejí jezdci rozkazy. Útok
provedou ve 3 hodiny ráno I/23 a II/28 směrem jihozápadním, I/21 a 12. myslivci zůstanou
v svých tábořištích a budou sledovati útok prvních dvou praporů, čekajíce v pohotovosti na
rozkazy.
6. červen 1919. Vydav se na pochod ve ¼ na 1 v noci z Nižnej Hutky, ve 3 hod. ráno
stál I/23 prapor v Hernádszádány, hotov k útoku, jehož frontální čára jde od severozápadu
k jihovýchodu a v tomto šikmém jejím, položení směrem k jihu. S bojovým počtem 54 mužů
na rotu, vyzbrojen podrobnými rozkazy majora Machačíka, rozvíjí kaptián Štekl s 3. rotou, 2
četami 2. roty a 3 kulomety řízný útok, ve směru vsi Bőlcse, odkudž má býti navázáno do
prava spojení se skupinou Lášek u koty 210, vlevo pak u železniční trati II/28 praporem. Pod
nezadržitelným tempem útočné řady ustupuje nepřítel velmi rychle. Již v 8 hod. 15. min.
obsazuje kpt. Štekl ves Hernádgőnyi a v 6 hod. 20 min. je již ve spojení jak vlevo, tak vpravo
(zde s 15 praporem myslivců) a rozšiřuje rychle svůj postup dále k Világospusztě, která
kapituluje již před kulometnou palbou Šteklovou a vyčištěna od nepřítele padá mu v 8 hod.
ráno do rukou. Dochází na cíl útoku: ves Bőlcse. Tu hájí nepřítel silnou palbou ze severního
a severovýchodního okraje. Manévruje tedy kapitán Štekl tak, aby vpadl do Bőlcse od
východu. Než vtom nastává obnažení jeho pravého křídla, protože se skupina Lášek obrací na
ústup, a také vlevo vázne postup II/88 praporu, a ještě ke všemu je hlášen obrněný vlak, proti
němuž bylo po ruce tak málo prostředků. Ač bylo včas o ně požádáno u divise v Košiciach
a navrhováno lehké řešení (totiž poslati jen nejnutnější nářadí), divise už zdála se apatickou.
Snad věděla, co by akce byla platná.
Major Machačík dává tedy rozkaz: Dosažený postup udržeti, vše se zakope! Hlídky do
prava i do leva, vyčkávati v obraně dalších rozkazů.
Asi současně odjíždí mjr. Battesti k velitelství Láškovu do Hanisk (autem), aby seznal
situaci napravo a výsledek našeho útoku. Než dočkal se Jobových zvěstí.
Celá linie sousedící s naším pravým křídlem dostala rozkaz k ústupu, protože Maďaři
porazili a rozprášili prapory skupiny, sousedící zase ještě dál do prava se skupinou Lášek
220
a jsou již 3 km severovýchodně od Buzinky na cestě Veľká Ida – Košice! II/23 leg. praporu
svěřeno krýti ústup, protože i on se zase octl nejdále v boji s nepřítelem, zahnav jej až do výše
Bočiaru a chtěje pak ztracené Veľké Idy dobýti z východu, zatím co sousední skupina měla na
ni útočiti se severu a západu. Nezdar těchto vojsk fatálně vrhá zpět i II/23 prapor, který
z úspěšného útoku okolnostmi nucen ustupuje (v plném pořádku) ke Košiciam, veden pevnou
rukou mjr. Klouda, chráněn 7. rotou kpt. Linaje, který prošel Košice jako poslední. Tak tedy
začal ústup, aby se večer utábořily jednotky v krajině východní a severovýchodní od Košíc.
Večer spustil temnou svou oponu na scénu parného dne ústupu. Ostrý dešť se přehnal
nad temnící se krajinou v předvečeru a smutek zachladil ty vísky, kde unaveno oddychovalo
naše čs. vojsko se všemi pocity, jaké mohou ovládati poraženého.
Byla to porážka – a její tíže rostla v každé mysli, která spěchala kupředu, nevidouc
možnost nápravy, nýbrž vždy jen další, větší ústup.
Jak bys také mohl pomysliti na vítězný odpor nepříteli, když vojsko je jediným
projevem rozrušení, neklidu, ba nekázně, která na ně padla jako mdloba, hnána větrem
Buzinky na východ a lámající ve všem i poslední neohnuté zbytky naděje a důvěry v sebe,
v svou pušku, v svůj granát, v své vědomí povinnosti, setrvati třeba až do smrti. Netřeba se
tajit s touto demoralisací našich vojů. Je proti ní i dosti omluv, pádných, ale je dovolen pocit
strachu u vojáka? Jasně přišla zase stará zkušenost o výhodě vítězícího pronasledovatele nad
couvajícím odpůrcem. Přístupnost víře v nejnesmyslnější poplašné zprávy zapůsobila jako
mohutnějící zápal u chorého. Rány z pušek slyší vojáci co chvíli a vždy blíž a blíž, a chtěli by
pokračovati v ústupu třeba i v noci. Světelné znaky nad lesy čarodějným kouzlem hrůzy
zalomcovaly myslí, blízkou blouznění, a žel, ta choroba dotkla se i důstojníků!
Mjr. Battestiho pokládají jistě za zhoubce všech vojsk jemu svěřených, slyšíce jeho
pevný rozkaz o 5. hod. odpolední, kdy asi hlavní část ustupujících již dosáhla svých tábořišť:
Zde se zůstane – vše půjde mimo nejnutnější hlídky spat – a ráno v 5 hodin se vyrazí dále!
Nebylo klidu v českých prsou!
Představa Maďarů, přicházejících v tisících proti I. praporu, krvavých, ženoucích se
jako oheň z jihu, východu, kdež prý na hlavu porazili generála Destremeau, ze západu od
Košíc, kterými jsme nešli my, nýbrž skupina Lášek a které prý jistě již Maďaři obsadili,
opanovala všechny ty, kdož po prvé cítili otřes malomyslnícího nezdaru již 22. května –
u bran již téměř Miškovca, a kterýžto cit znovu všeobecně se vynořil ve všech myslích.
Důkaz? Nejvýmluvnější ten, že když se vrátil mjr. Battesti z dlouhé objížďky všech svých
jednotek, učiniv ohromné kolo (Rozhanovce – Nižný Olčvár – Hrašovík – Beniakovce –
Vajkovce - Rozhanovce), posádka rozhanovská stála pohotova k odchodu. Proč? Na čí
rozkaz? I důstojníci? Ano, vše. Na zprávy několika prošedších vojáků, kteří patřili jistě pod
bodák voj. policie.
7. červen 1919. Buď mi zde dovoleno, abych tohoto okamžiku, pokud až byl jsem
svědkem popsaných dějů, použil nyní jako hraničného mezníku první vleké fáze bojů
slovenských a abych, dříve než uvedu historický popis do fáze druhé, doplniti mohl první
polovinu tím, co v zájmu celistvosti musilo zůstati stranou, třebaže šlo zde o druhé hlavní
bojové složky pluku, totiž druhé dva prapory (II/23 – mjr. Klouda a I/42 kpt. Pekárka), které
jednak vstoupily o něco později do dějiště právě popsaných bojů, jednak bojovaly pod
původní (6.) brigádou 23. pluku, kteréžto – shodou okolností – I/23 prapor, štáb a velitelství
pluku do jisté míry se byly odcizily, jak již z minulého víme – dnem 21. května – odjezdem
k Miškovcu.
Nebude arciť nyní ten obrázek popisovaných poutí a osudů vybavováním prožitého,
nýbrž jen přehledem, ne-li výpisem z raportu mjr. Klouda, výtečného velitele II. praporu,
který přes to přiřaďuje k popisu, abych předešel neúplnosti dějin 23. pluku odkazováním na
vedlejší raporty jednotlivých složek pluku.
________________________
221
Vraťme se tedy nyní k praporům II/23 a I/42, zůstaveným 21. května v Mesző-kaszóny
a Balácseru. Uvidíme je v pilném vykonávání strážné-policejní vojenské služby, se všemi
příjemnostmi a nepříjemnostmi, jaké skýtá otevřený, rovinatý močály bohatý kraj
s nespolehlivým obyvatelstvem obydlené vesnice při demarkační čáře v nedalekém sousedství
posádek rumunských a v blízkosti zlomků rudých vojsk. Snad by bylo zajímavé slyšeti od
majora Klouda, tehdy vlastně zatímního velitele pluku, o mnohém z těch případů, které den co
den byly jediným živým dokladem, jak záleželo tehdy Maďarům, aby v době před
kolkováním peněz na Slovensku importovali do našich území co nejvíce bezcenných
rakouských bankovek, než přenechme tyto historky jemu a snad jinému, samostatnému
památníku II. praporu.
1. červen 1919. Konečně ukončuje stálý pobyt II. prapor a uvádí i jej i I/42 na cestu
k bojišti, na němž zatím I/23 dal již skvělé důkazy své statečnosti, houževnatosti
a vlastenectví.
S počtem 14 přítomných důstojníků (2 na dovolené) a 342 mužů dojíždí prapor (II/23)
o 1. hod. do Košíc, utábořuje se v ležení za Hornádom, a jsa dán k disposici vrchnímu
velitelství čs. armády, nebo MNO, vyčkává rozkazů. V 11. hod. v noci rozkaz je zde. Generál
Hennocque vypomáhá praporem generálu Charbordovi, veliteli 5. divise, jenž prapor zařaďuje
do skupiny plk.Láška.
2. červen 1919. V 5. hod. ráno nakládá se prapor do vlaku a odjíždí do Hidasnémethi.
Zde s praporem 88. pluku a s I/42 praporem (v záloze) tvoří skupinu plk. Láška, mající
za úkol zadržeti panický ústup vojů 1. linie a chrániti údolí řeky Hornád, jakož i okolí
Hidasnémethi.
Kdož tušil, že se již večer téhož dne proslaví II/23 prapor svým neohroženým
postupem a útokem, jehož síly nedovede zadržeti ani nepřítel, o jehož důvěře v každý boj by
snadno mohlo se souditi, když oddíly domácího vojska téměř bez boje a jen pod ranami svých
četných děl a kulometů tlačil vítězně zpět, a postupoval bez překážek. Sotvaže náš prapor
vystoupil v poledne z vlaku, dostává rozkaz k útoku: postoupiti ve směru Garadny po obou
stranách silnice a zjednati spojení do prava i do leva na sousedy, zde na prapor 88. pluku, tam
na prapor 18. pluku.
Přes palbu obrněného vlaku, kterou byl uvítán již s výše Sűrdoku, stoje na jižním
okraji Hidasnémethi, nepovoluje prapor, ale po 20 minutovém souboji onoho obrněného vlaku
a obrněného vlaku našeho, po němž nepřítel ustoupil, pokračuje v svém výboji, obsazuje
Sűrdok, ale vida možnost dalšího postupu, pokračuje v útoku. Znovu zakouší palbu děl
maďarských, ale neváhá ani tu; postupuje s málo více než 20 muži v jedné četě, a vždy
s jednou četou kulometů při rotě. Asi 1000 m jižně od Sűrdoku obrací na útěk silnou četu
Maďarů, zanechavší 6 mrtvých na silnici, a donucuje k ústupu i další částice nepřítelovy.
Zvláště kulomety praporu pracují výtečně. Ale i nepřítel je silný touto zbraní a připravuje
ještě jednou ostrou palbu z nich i z děl našim útočníkům. Přes to však přece zmocňuje se
železnice silnice i výšin Szölöh, 3.500 m jižně od Sűrdoku, kolem 5. hodiny večerní. Zde se
však pojednou setkávají se silným nepřítelem, přečetné kulomety rachotí a 2 baterie podporují
jejich dobře živenou palbu, kdežto naše dělová palba nespočívá než ve dvou dělech pro celé
údolí Hornádu na jeho pravém břehu.
Žel, že také druhé poslání praporu nemělo úspěchu! Spojovací hlídky marně hledají
spojení vpravo, protože domácí vojsko opustilo právě styčný bod Hernád-Perry a bylo
zahnáno zpět po útoku v okolí Gőncz-Ruszka, stíháno prudkou palbou z děl a kulometů. Tu
tedy rozhoduje major Kloud: Zastaviti útok vzhledem k pochybné situaci vpravo a zakopati se
v dobyté linii.
Byť skvěle veden, útok vyžádal si oběť 3 mrtvých a 12 raněných.
V 11 hod. večer dochází pak rozkaz plukovníka Láška, že nutnost okolní situace velí,
aby se II. prapor stáhl zpět a zaujal výšiny jižně od Hidasnémethi a západní stranu silnice.
222
3. červen 1919. Uvedené posice zaujaly 5. a 6. rota v první linii, 7. rota v záloze.
4. červen 1919. Vzhledem k tomu, že ani levé křídlo po levém břehu Hornádu
neudrželo svých posic, rozkázáno praporu ustoupiti. Mjr. Dr. Kloudovi svěřeno provésti ústup
též 2 sousedních praporů, t. j. 11. střeleckého a 18. p. pl., a to na výšiny jižně od Seni –
Hidasnémethi. V linii 5. a 7. rota, každá s jednou četou kulometů, v záloze 6. rota.
II/23 se stává náhle ostrovem a nechce-li býti pohlcen těžkou vlnou rudých, ocítá se
před jediným východiskem z osudné ironie dějů – na ústupu.
Ač se již od včerejška (3/6) otřásají linie II. praporu pod palbou maďarských děl,
nepřechází přes to nepřítel k přímému útoku, nýbrž beře si za cíl Péreny hájené 11. střel.
plukem, připraviv svůj nápor důkladnou dělostřelbou. Úsek praporu je částečně také
skaliskem narážející naň vlny, kdežto 11. střelecký pluk Péreny opustil. 5. rota klade
houževnatý odpor nepříteli svou zhoubnou palbou, posílena záložní četou kulometů. Tímto
odporem zajištěné levé křídlo 11. střel. pluku přechází s posilou, kterou dostalo, k opětnému
útoku a za pomoci 5. roty zmocňuje se téměř všech ztracených posic. Tu však zase napravo
od sousedů II. praporu obhájci roviny Naďida (Veľká Ida) prchají z boje a zanechávají průlom
bez odporu. Nepříel rychle proniká a hotoví se k zakočení pravého „visícího“ křídla, které
podrobuje soustředěné palbě děl a současně se vrhá s fanatickou zběsilostí na 5. a 7. rotu.
Nastává kritická chvíle. Nutno spěšně couvnout. Jižní kraje Hanísk vytčeny za obrannou čáru.
Nápor na 5. a 7. rotu změnil se v poslední chvíli v divoký boj, za jehož malé ztráty možno
děkovati jen dobrému opevnění. Mezi ty, kdož polili horkou svou krví slovenskou půdu
a padli jako bledé mrtvoly do posledního jejího objetí, zapisuje prapor do seznamu mrtvých
příslušníka 5. roty nadporučíka Procházku. Milován svou rotou, vzor důstojníka Čecha,
nezdolaného žádnou tísní, nepovolil ranám maďarských řad! Až do poslední chvíle v čele
svých hochů pevných jako on, nejskvělejší postava hrdinnosti, rozséval zkázu mezi útočníky.
Když přišel rozkaz „nazpět“, jako vždy první v útoku, ustupoval poslední, a proto nebylo již
pro něho záchrany, když klesl těžce raněn. Nepřítel se blížil bleskem, několik kroků jen
schází, zajmou jej raněného a naloží s ním jako barbaři! „Nezajmou!“ Bratři nemohli již zpět
– maďarské moře rozlilo se zátopou. Raněný samojediný zírá vstříc té vlně nezádržné, pak se
náhle revolver kmitne v jeho ruce a dobře mířená rána odnáší jeho ducha k hrdinným
mučedníkům, synům osvobozené české vlasti.
Ještě druhý bratr hrdina zůstal na bojišti mrtev, a 9 raněných šťastně včas ještě
zachráněno. 2 kulomety zůstaly trčeti rozžhaveny do řad nepřítele. Jeko poslední zůstavají
mjr. Kloud s kapitánem Linajem a se čtyřmi kulomety, aby zadrželi vítězné Maďary a kryli
ústup vlastních jednotek, což se jim podařilo, ale kulomety se zavařily.
Znovu však vyrostl u Hanisk druhý prapor v nerozbornou hráz, před níž nepřítel
upustil od marných náporů. Za to mohl se dáti do prava. Ještě večer připraven nový zpětný
útok na zítřek ráno, který má počíti současně s útokem vojsk levého břehu Hornádu –
o kterém jsme již slyšeli.
6. červen 1919. Začal pod velením pplk. Gillaina.
Zatím co vlevo vedl I/23 prapor útok na Bölcse, II/23 prapor se nesl kupředu na výši
Bocárdu, podporuje tak útok pravých složek úseku na Veľkú Idu. V tom útoku tedy vlastně
celý 23. pluk shledal se v jedné útočné čáře. Vlevo I/23 – mjr. Battesti, velitel úseku – II/23
(prapor Kloud), prapor Machačík uprostřed, dále až u Veľkej Idy kapitán Moulet s částí
skupiny Gillainovy kladl odpor důstojný francouzského vojína, byť v roli důstojníka a pod
ním I/42 prapor.
Než marná snaha! V 8 hodin 30 min. tragický rozkaz k ústupu jako poslední výkřik
zoufalého hněvu nad zpečetěním osudem Košíc dolétá k útočníkům a hlásí jim: V nejdalším
pravém křídle se útok ztroskotal a nepřítel má volnou cestu, zahnav zbabělé ochránce, které
dovedl dobře nalézti a je poraziti.
223
II/23 praporu svěřeno krýti ústup celého úseku, ve 12 hodin teprve se ocítá ve
vzorném pořádku beze zmatku a spěchu v Košiciach. 7. jeho rota poslední.
V smutných Košiciach, s uzavřenými obchody, okny jako vymřelými. Snad se za
jejich zdmi smála maďarská srdce. Pensionovanému bývalému maďarskému plukovníku
svěřeno již včas generálem Hennocquem chopiti se s místní policií správy města po dobu
interregna, než příjdou Maďaři. Čekal bys střelbu po poslední částce českých vojsk, rachot
pušek do jejich zad z vikýřů střech potutelně zmlklých domů. Než ani rána nepadla a II.
prapor zaměřuje za Košicami k Malé Vesce (Sároskisfalu), kdež určeno mu přenocovati. Jako
hradba celého ústupu jistí se prapor strážemi a po těžkém boji, hrdinně bojovaném, čeká i dále
jako hrdinný strážce na příchod pronásledovatele.
7. červen 1919. Mjr. Kloud je ustanoven, aby převzal velení nad skupinou tohto
složení: I/88 prapor, 11. střel., III/18, 12. prapor myslivců. Linie skupiny jde po výšinách
východně od Sedlíc k jihu ke Kisladně (na trati Abos – Nová Ves). Postupiv velení nad II/23
praporem kpt. Linajovi, jehož prapor ponechán v záloze v Kelemberu, chápe se mjr. Kloud
velení.
Již výše jsme si označili den 7. června jako rozhraní dvou fází, v které jsme rozvrhli
boje v té části Slovenska, kterou vodí nás i tento náš památník od místa k místu, z boje do
boje, do útoku i na ústup.
Bylo-li v prvé fázi, mimo malou výjimku v její konečné části (osudy praporu II/23
a I/24) celkem ještě možno vypisovati současně děje všech vlastních součástí pluku, nyní
nelze za to nikterak užíti této cesty soustředěnosti.
Znamená totiž 7. červen úplné osamocení jednotlivých součástí pluku, odtržení jich od
sebe a pověření každé zvláště samostatnými úkoly.
1.) I/23 prapor bojuje v krajině trojúhelníkového tvaru, jehož stranami jsou železnice
a silnice: Prešov – Sibiň – Orlov, Prešov – Bardejov a silnice: Bardejov – Orlov.
12/6 přichází k praporu I/23 plk. Poirée, kterého jsme zůstavili v Košiciach a jenž
odtud odjel do Nové Vsi.
2.) Od I/23 praporu odštěpuje se dne 11/6 3. rota kpt. Štekla, které připadají hlavně
boje Bardejov – Prešov.
3.) II/23 prapor zhošťuje se těžkých, ale vesměs vítězných bojů v krajině, vroubící
hlavně silnice Nová Ves – Rožňava a hlavně v krajině západně a severozápadně od Rožňavy
a Dlhá (Nagy) Ves – Véres.
4.) Kpt. Moulet bojuje jako velitel skupiny ve svazku 6. divise v krajině Margecany –
Gelnica.
5.) Mjr. Battesti rovněž jako samostatný velitel skupiny (v rozměru brigády) prožívá
pak v době od 11. června do 24. června, t. j. den příměří, výhradně vítěznou kampaň ve
sväzku 5. divise Parisovy.
Boje I. 23. (Machačíkova) praporu.
7. červen 1919.
V 5 hodin ráno odchod praporu do Alsokakasfalva. Mjr. Machačík převezme na místě
od mjr. Battesti velení oddílu skládajícího se z praporu I/23 a I/31 a II/31 it. legie. Major
Machačík postupuje velení praporu kpt. Ostřížkovi a přemisťuje své velitelství do
Sósgyülvécs.
8. červen 1919. Organisace úseku, oddílu, ustavení bojových skupin. V 6. hod. večer
dochází pak rozkaz k ústupu s tím, že oddíl Machačík tvoří zadní voj skupiny Gillain a utáboří
se v Veľkom Šariši. V 11 hod. 15. minut v noci projíždí zadní voj I/23 Prešovem.
224
9. červen 1919. Ve 2 hod. příchod do Veľkého Šariša. Rozkaz: I/31 jedna rota s dvěma
kulomety obsadí silnici a dráhu mezi kotou 392 a kotou 389. Vysílati silné hlídky, přerušiti
telefon a telegraf. Hlášeny nepřátelské silné hlídky s koty 375 (západně od Prešova)
postupující k cestě Veľký Šariš – Malý Šariš. Úsek oddílu rozděluje mjr. Machačík na 3 části.
Nepřátelské útoky, jichž se zúčastnilo mnoho civilních obyvatel z Prešova, na kotu
392 a kotu 389 a 416 byly vesměs odraženy s krvavými ztrátami pro nepřítele, jenž neustával
od pokusů do 8 hod. večer, kdy nastal klid.
10. červen 1919. Nařízeno I/23 a II/23 organisovati bojové skupiny a zakopati se. Do
6. hod. večer byl úsek oddílu poměrně dobře zorganisován a připraven k odporu. V 11 hodin
30 min. v noci rozkaz „velmi spěšně“ od pplk. Gillaina: „Stáhnouti se ihned po přijetí tohto
rozkazu, a to počínajíc levým křídlem. Pěchota se odebere co nejrychleji na nádraží do
Sabinova, kdež bude neložena ihned do vlaku. Všechny vozy skupiny Machačík, které dosud
nebyly upozorněny (některé byly upozorněny velitelem oddílu Vojvoda) odeberou se na cestu
směrem severozápadním přes Sabinov, Pečovskú Novú Ves, Ročkany, Krivany; tam budou
očekávati prapor, který bude vyložen na stanici Lipiany; dále bude prapor se svými povozy
pokračovati v cestě na Torysu – Brezovicu – Brezovičku – Nižný Slávkov – Spišské
Podhradie, kde zastaví a bude očekávati další rozkazy. “
11. červen 1919. Příchod celého oddílu na nádraží ve 4 hod. 45 min., odjezd v 5 hod.
45 min. do Lipian. Rozkaz pro oddíl Machačík: I/31 obsadí Lipiany, očistí je od nepřítele
a zajistí nádraží, II/31 obsadí Kamenicu a I/23 obsadí kotu 723 (jižně od Kyjova) a kotu 601
(jihozápadně od Kyjova) při dráze Lipany – Orlov. Velitelství Machačík na nádraží
v Lipanoch. Ve 2 hod. odpoledne rozkaz proveden.
Ďelostřelectva není. Na rozkaz pplk. Gillaina poslána 3. rota 23. pluku s dvěma
kulomety pod velením kpt. Štekla po dráze vlakem do Orlova a dán ji úkol, aby odtud
obsadila a zajistila Obručné.
12. červen 1919. Organisace terénu. Velitelství skupiny Gillain přebírá dne 13/6 pplk.
Poirée s velitelstvím v Orlove. Tu tedy zase zasahuje velitelství 23. pluku činně do operací.
13. červen 1919. organisování bojových skupin, na zákopech pracuje civilní
obyvatelstvo. Vyslány hlídky a používáno i civilistů, od nichž dostáváme velmi spolehlivé
zprávy o nepříteli. Mezitím jedna baterie polních rychlopalných děl I/3 přibyla ke skupině
Poirée. Silná hlídka, vedená důstojníkem, vyslána do Pečovskej Novej Vsi hlásí, že ve vsi
byly maďarské hlídky; hlídky vyslané do Lúčiny hlásí totéž.
14. červen 1919. Hlídky vyslané do Červenej vody hlásí, že nepřítel má obsazen
Sabinov, 12. prapor myslivců obsazuje byvalé posice I/23 praporu v Lipanoch. Trén
přemístěn do Lipian, baterie I/3 u koty 389 s pozorovací stanicí na kotě 664 severně od
Lipian. V 6. hod. 50 min. večer počíná nepřítel od okrajů Sabinova postřelovati
dělostřelectvem trať u železničního strážního domku. Spojení všude navázáno. Hlídky
vyslané II/23 zjišťují obsazení vsí Uzovský Šalgov a Uzovské Pekľany nepřítelem.
15. červen 1919. Během noci se Maďaři zakopali na svazích vzdálených od levého
křídla I/31 1.500 m; možno zřetelně pozorovati kulometná hnízda. II/23 napadena kulometnou
palbou na kotě 619, odráží nepřítele. Maďaři začínají silně postřelovati ves Pečovská Nová
Ves, kterážto ves je granáty na několika místech zapálena. Provedena velmi úspěšná
průzkumná hlídka četařem Burdou od II/23, jenž s koty 519 pronikl do prostoru Jarovnice –
Hermanovce – Bertotovce a zjistil, že v Bertotovciach jsou naši od 88. pluku. Podplukovník
vydává rozkaz k útoku na Sabinov pro zítřek. Útočné jednotky: I/23 a I/31 pod velením mjr.
Machačíka, II/31(mjr. Šprynar) a 12. prapor myslivců setníka Spáleného. Hodina útoku 4 hod.
16. června. Kpt. Spálený postupuje po hřebenech hor přes kotu 619, aby se dostal na Sabinov
z jihozápadu. Oddíl Machačíkův provede demonstrační útok frontální podél silnice a dráhy,
Šprynar postupuje z Jakovian přes Červenú vodu – Drienicu – na kotu 515, aby udeřil na
Sabinov ze severovýchodu. Jeden mrtvý od II/31 na kotě 169.
225
16. červen 1919. Počíná útok ve 4. hod., prudká palba našich i nepřátelských
kulometů. V noci přerušena trať a mostky na železnici vyhozeny. Nepřítel používá obrněného
vlaku. Baterie I/3 střílí do naší linie, na štěstí pro nedostatek munice velmi málo. V 10 hod. 15
min. hlášen ústup nepřátelského dělostřelectva a trénu ze Sabinova. Mjr. Machačík nařizuje
postup, jenž se rychle provádí; nepřítel chvatně vyklizuje své zákopy a prchá. Přijíždí pplk.
Poirée, jenž překvapuje bombardování z obrněného vlaku a odevzdává mjr. Machačíkovi
ústně velení nad tou celou skupinou, t.j. 12. prapor myslivců, I/23, I/31, II/31 a baterie I/3
s velitelstvím v Sabinove.
17. červen 1919. Ve 2 hod. v noci postupují I/31 a I/23 na Šarišské Michaľany
a Ostrovany, kteréžto vsi obsazují.
18. červen 1919. Organisace terénu.
19. červen 1919. V noci napadly I/31 a I/23 a zahnaly nepřátelskou hlídku. Mnoho
nemocných únavou, slunečním úpalem a nevyspáním.
20. červen 1919. Hlídky vyslané v noci hlásí nepřítele na starých místech. V 6 hod.
ráno vyjel pancéřový vlak z Š. Michalian a postřeloval Orkucany; dělo naň vystřelilo 2 rány
a vlak odjel. Během noci raněni 2 střelci. Lékař hlásí neobyčejné zavšivení mužstva.
Urgována žádost velitele I/23, aby náš pluk byl doplněn dobrovolníky z řad sokolských.
Nařízeno rotným vydávati všem, kteří se z linie hlásí nemocnými, lístky, že jsou rotnými
posláni k lékařské prohlídce a k prapornímu lékaři, že bez takového lístku nesmí nikoho
prohlédnouti, nýbrž ho musí předvésti ihned majorovi. Bojové skupině 1 a 2 nařízena
svrchovaná bdělost, poněvadž I/21 pluk leg. je v kritické situaci, maje obnaženo své pravé
křídlo, protože I. prapor 88. pluku ustoupil u Široké.
21. červen 1919. Hlídky vyslané od I/23 vyčistily mlýn Kamence od nepřítele, spojení
s I/21 udržováno. Hlídky od I/31 vyslané k Michalovciam podél trati a silnice hlásí
nepřátelské kulomety u trati před strážním domkem, při silnici u vchodu do vsi a na kostelní
věži v Michalovciach. Pplk. Poirée dává rozkaz k ústupu pro obklíčení pravého křídla I/21.
Rozkaz: Ústup z nynějších posic začne v 8 hod. 30 min. (za soumraku), první stáhnoti
kulomety pod ochranou pěchoty, ty budou doneseny do Orkučan a naloženy tam na vozíky,
první ustoupí I/31, ústup kryje I/23.
Ústup a obsazení nové linie provedeny do 12 hodin v noci.
22. červen 1919. Nepřátelské dělostřelectvo postřeluje Pečovskú Novú Ves, nepřítel
obsadil své staré posice severozápadně od Sabinova a u silnice Sabinov – Pečovská Nová
Ves. Hlášeny nepřátelské oddíly na hřebenu koty 619 a koty 838 a pronikání nepřítele po
těchto hřebenech směrem na koty 875 a 751. V 11 hod. útočí 2 čety maďarské podél trati na
železniční strážní domek a na úsek 2. roty 23. pluku, jsou však odraženy a zjištěni i 4 mrtví
a 8 raněných Maďarů. Naše baterie může stříleti jen 4 rány denně.
23. června 1919. Během noci telefonuje pplk. Poirée: „Uzavřeno příměří –
nepřátelství přerušiti ve 4 hod. ráno, naše oddíly zůstanou na místech, jež v tu dobu zajímají,
žádné hlídky a oddíly nevysílati směrem k nepříteli. Vojska pozorují nepřítele a budou
připravena zahájiti znovu nepřátelství na daný rozkaz. Bude-li nepřítel ustupovati, nebuď
znepokojován. Postup kupředu bude zahájen teprve na daný rozkaz.“ Oznámeno rotám během
noci.
24. červen 1919. Vzhledem k příměří byl klid, jenom na hřebenech hor od koty 619 ke
kotě 875 slyšeti někdy ránu. Kulomety zůstávají na místech s nutnou ochranou, stavějí se
polní stráže s pozorovateli, ostatní mužstvo staženo do vsí a do stodol k