docSborník čs. legií ve Francii
download 
Stížnost Transkript
Sborník čs. legií ve Francii
ČESKOSLOVENSKÁ LÉGIA VO FRANCÚZSKU ARRAS VOUZIERS TERRON SUR AISNE CHESTRES VANDY 1 Francii, matce naši legie a věrné družce v bojích za naši samostatnost. Nechť i v budoucnu obě republiky nikdy nezapomenou svých obětí a svého spojenectví v slavných dobách světové války. ________ A la France, mére de notre légion et fidéle compagne dans notre lutte pour ľ indépendance. Puissent dans ľ avenir les deux Républiques ne jamais oublier leurs sacrifices et leur alliance aux temps glorieux de la guerre mondiale. KRUH FRANCÚZSKYCH LEGIONÁROV 2 PREDSLOV – 2007 Pripomínajúc si tohto roku 90. výročie, odkeby prezident francúzskej republiky R. Poincaré, svojim dekrétom povolil samostatné formovanie československej armády a tak vlastne dalo Francúzsko, ako prvé reálny základ a predpoklad pre uznanie Československa, spomenieme si i my, na mená a skutky mužov, bojujúcich za našu slobodu a postavenie rovnoprávneho človeka. Zborník Čs. légie vo Francúzsku, je nemým svedkom týchto mužov, ktorí v zápase dvoch svetov, v zápase dobra a zla, rozhodli sa postaviť na stranu práva! Usmernili svoje životné úsilie, celú svoju energiu za jediný a ten istý spoločný ideál – boj za národnú slobodu. V nekonečnom víre myšlienok a otázok, ktoré si kládli navzájom a sami sebe, vyvstala iba tá jediná a jasná odpoveď – „Budeme bojovať za práva republiky a ľudskosti až do posledného muža a do poslednej kvapky krve“. Nemý svedok však prehovorí, ak aj my nájdeme v sebe toľko síl a budeme ochotní obetovať to minimum našej energie a času, aby sme sa začítali a dozvedeli sa o osudoch týchto mužov. Odhálíme tú ohromnú silu, ktorá sa skrýva v každej jednej stránke Zborníka, tú ohromnú duchovnú energiu, ktorá nás vzpruží aj keď sa nám už možno bude zdať, že náš život a všetko naše úsilie prestalo mať zmysel. Zistíme, že „bratia, kedysi živí, dnes mŕtvi, v našich myšlienkach ožívajú“ a sú to práve oni, ktorí nám dodávajú povzbudenia k prekonávaniu ďalších prekážok. Človek v živote môže stratiť všetko, nestratí však nikdy to, čo nosí sám v sebe, o to sa dokáže pripraviť iba on sám. Ja v sebe nosím ideály mužov, ktorí svojím bojom a zápasom o našu slobodu budovali štátnosť prvej Československej republiky. Pretože „Republika“, to nie su iba právne normy a predpisy, ktoré sa zrodili v hlavách tých najfundovanejších právnikov. Republika, to je to všetko, čo je v nás – naše hodnoty, životné postoje a preto my už dnes vieme to, čo vedeli už dávno aj naši bratia pri Arrase, Vouziers, Terrone sur Aisne, Chestres, Vandy, na talianskom Doss Alte či ruskom Síbíri, že Republika, sa rodí v srdciach mužov pevnej vôle! Preto ak sa chceme pýtať, aká bude naša Republika zajtra, o rok o päť či o desať rokov? – Bude presne taká, ako to čo je v nás, o nič horšia, ale ani o nič lepšia. Mali by sme preto začať od seba, my sme jednotlivými kvádrámi tejto ohromnej pyramídy, ktorá potrebuje čo najpevnejšie základy. Mali by sme viac pochopiť snahy mužov zapísaných v Zborníku, pretože človek bez poznania vlastnej histórie, je ako krehká vetvička bez koreňov, ktorá sa snaží uchytiť, kde sa len dá. Tým, že budeme svoju národnú identitu pestovať už od útleho veku, malá vetvička, zapustí hlboké korene, ktoré nič a nikto nevyvráti. Nám Slovákom, mohli v boji za národnú slobodu vziať iba život, ale ak by sme zostali naďalej v Uhorsku, Maďari, by nám vzali aj našu dušu. Október 2007. Miroslav BILSKÝ predseda KVH – TATRANCI 3 ÚVODEM Druhý náš Sborník vydáváme rok po Národní pouti na francouzská bojiště. Splnili jsme svoji svatou povinnost pokloniti se prachu našich bratří, kteří tam dřimají svůj věčný sen o vítězství a svobodné vlasti. Šli jsme po cestách tisíců a tisíců bojovníkú, po kterých oni šli do ohně. Byly to vlastně cesty celých národů, zbloudivších až sem s té pravé cesty a návrat byl možný jen mořem krve a slzí. Každý krok připomínal nám těžkou daň krve, protbésy, bídu, hlad, slzy, vše, čím národ náš spolu téměr s polovinou lidstva platil za hříchy současné i dřívějších generací. V době pouti byla bojiště zalita sluncem, které jakoby chtělo svými polibky zmírniti bolest Syna Člověka a Matky Země, bolest, která z těchto krajin ještě nevyprchala a statisíce bílých a černých křížů varuje lidstvo před šíleným hříchem nové války, která by tentokráte mohla znamenat soumrak naši civilisace. Přejeme si vroucně, aby tento druhý Sborník prohloubil ještě více úctu k f r a n c o u z s k é m u p o i l u , ubohému a hrdinnému červíčku v uraganu železa a vulkánu ohně, který hynul ve statisících, a l e v y d r ž e l , n e u s t o u p i l , ú t o č i l a z v í t ě z i l . Přejeme si, aby každá stránka této knihy připomínala čtenáři slávu i utrpení Francie – velikost a bídu vítězství, jak praví „pére la Victoire“ – C l é m e n c e a u . Nechť se jakkoliv vykládají příčiny světové války, č e s t F r a n c i e j e bezposkvrny. Tasila meč jen z poloviny pro svou obranu, z druhé poloviny pro obranu lidstva, se všemi jeho ideály cti a humanity. Strašnou zaplatila cenu za vítězství! Na prach jsou rozmetány kosti desítek tisíců, zmizely beze stopy, pohřbeny přímo v atmosféře. Jako by milosrdný Bůh chtěl je takto rychleji a dokonaleji vzíti k sobě. – A přece nad tímto zničením, které rozervalo zemi, zvítězila věčná příroda. První její pionýr, tráva, po několika letech opanovala pole a pokrývá chudým kobercem jízvy země. – V druhém Sborníku ukládáme pro historii vylíčení další částí osudů a svého života na francouzské fronte. Snad není forma dokonalá, tím větší je však bezprostřední upřimnost každého pisatele. R u d á n i t k r v a v é m i n u l o s t i s p o j u j e v š e c h n y č l á n k y , ba každý řádek ve zbožný hold Vlasti, Národu, padlým bratřím a h r d i n n ý m v o j í n ů m F r a n c i e . Dojímá nás její vysoký kult mrtvých bojovníků, pečlivé ošetřování všech hrobů, i nepřátelských. Těší nás, že hroby našich hochů jsou většinou na čestných místech a označeny našimi barvami. Bojiště a hřbitovy zarůstají pomalu travnatou zelení. Pro všechny účastníky a pamětníky této Epopeje není však tato zeleň symbolem zapomnění, ale symbolem pevné naděje a víry v lepší budoucnost. – Otakar Husák. 4 T. G. Masaryk: „V zahajovací řeči při mirové konferenci v Paříži tehdejší president francouzské republiky pověděl, že jsme si své právo na nezávislost vybojovali v Sibiři, ve Francii a v Italii. Pravda, avšak jsme svými díky zavázáni vládám a národům spojeneckým, jež umožnily nám armádu formovat a bojovat po boku jejich vojsk. Avšak účast Francie v našem osvobozenském hnutí byla zcela zvláštní. V Paříži ještě před započetím války naši občané mohli manifestovat proti Rakousko-Uhersku. V Paříži vznikla prvá naše legie. Za války Francie stále se chápala pro nás iniciativy. Ministr Briand na začátku února(februára) r. 1916 prvý prohlášením oficiálním uznal oprávněnost našeho úsilí o samostatnost a našeho programu v reorganisaci střední Evropy. Francouzské vládě děkujeme za to, že v prohlášení válečného programu, daného spojenci presidentu Wilsonovi v lednu (januári) r. 1917, osvobození našeho národa bylo prohlášeno za zvláštní podmínku. Francouzská vláda a její zahraniční orgány od r. 1916 nás podporovaly na Rusku při formování armády. Já sám jsem na Rusku s francouzskými representanty ujednával prvé vojenské smlouvy. Francie, ministerský předseda Clemenceau, v prosinci (decembri) r. 1917 vydal dekret o organisaci naší armády ve Francii. President Poincaré osobně odevzdal našim legiím prapor, a uznal vřelými slovy naše právo na nezávislost. Nasledovalo pak uznání naší zahraniční Národní rady a zatímní vlády.“ „Nevyčerpal jsem tím všech kroků, které Francie pro nás za války podnikla. Kohout galský právě na úsvitě nového období vždycky prvý zazpíval. Francie nám pomohla na konferenci míru a vždy se k nám chovala přátelsky po uzavření míru. Vzpomínám jen pomoci, které nám francouzská vláda tak vydatně poskytuje v organisaci armády a v jiných politických akcích.“ „Avšak jsme vázáni k Francii netoliko politicky, nýbrž také kulturně. Karel IV., syn našeho krále Jana, jenž na francouzské půdě padl za Francii, svým vzděláním Francouz, dovedl naši vlast na vysoký stupeň politické moci a kulturní vyspělosti. On nám povzoru Paříže založil universitu, první ve střední Evropě. Vzpomněl jste, pane presidente, těchto dvou českých králů právem. Francouzská literatura a umění, francouzská věda a filosofie silně na nás působily v době nové. Sám jsem toho živým dokladem. Od svého mládí až podnes sleduji vývoj francouzského myšlení a celé francouzské literatury s pozorností a láskou. Francii jsme povinováni mocnými podněty svého politického a duchovního vývoje. Budu míti milou příležitost navštíviti Slovanský institut, který teď po válce udržuje a organisuje kulturní vzájemnost s naší republikou.“ „S h r n u j i : Jsme Francii upřimně vděčni a vždycky zůstaneme. V dobrém i ve zlém na nás můžete počítat.“ (Preslov k p. prezidentovi franc. republiky, prednesený pri oficiálnej návšteve v Paríži v roku 1923). 5 Najvyššie uznanie Francúzska víťazným obráncom: République Française. ___________ Les armées et leurs chefs La Gouvernement de la République Le citoyen Georges Clemenceau, Président du Conseil, ministre de la Guerre Le Maréchal Foch Généralissime des armées alliées ONT BIEN MÉRITÉ DE LA PATRIE Loi du 17. Novembre 1918 ... a dodávame, že zaslúžili sa tiež o našu vlasť Československú. 6 Českoslovenští legionáři z Francie G. Clemenceauovi Pane presidente, Českoslovenští legionáři z Francie přinášejí projev hluboké úcty svého národa padlým ve společném boji za svobodu národů a dovolují si při té příležitosti ujistiti Vás, že Československý národ nikdy nezapomene Vaši velké účasti při jeho osvobození. Generál Husák. Longevillevée, 95 – 17-9-28 Général Husák – legionnaire tchécoslovaque – Verdun. „Tous mes remerciements et l´expression de mes plus vives sympathies.“ Clemenceau. (Telegramy, vymenené pri legionárskej púti do Francúzska v roku 1928.) ________________ Maréchal Pétain Praha 26. september 1929. Pán predseda, Bol som skutočne dojatý prejavmi pozornosti, ktorých sa mi dostalo od československých legionárov z Francúzska pri mojom príchode do Československa. Zvlášť dojatý som bol, keď som vystupujúc na Wilsonovom nádraží, zazrel značný oddiel legionárov v rovnošate, v ktorej sa preslávili bojujúc na francúzskej fronte. Ďakujem Vám za láskavé venovanie výtlačku Zborníka „Československá legie ve Francii 1914 – 1918“ a prosím Vás, aby ste všetkým francúzskym legionárom tlmočil prejav mojej veľmi vernej a srdečnej spomienky. Považujem za veľkú česť, že som mal počas vojny pod svojim velením československých legionárov. Táto kniha, ktorá pripomína ich činy, bude mi cennou upomienkou. Prijmite láskavo, pán predseda, uistenie pocitov mojej oddanosti. Ph. Pétain. 7 Generál Gouraud 21. septembra 1928 (účastníkom legionárskej púti na nádvorí Invalidovne). „Srdečne Vás zdravím. Môj pozdrav platí tiež otcom, matkám a vdovám všetkých, ktorí pomáhali stavať Československú republiku a ktorí pomáhali i nám proti nemeckému vpádu. Keď vidím vaše legionárske rovnošaty, spomínam si na posledné mesiace svetovej vojny a hlavne na dobu, keď som mal ako veliteľ 4. armády pod svojim velením československú brigádu. Spomínam ťažkých bojov pri Vouziers, Terrone, Vandy a Chestres. Vojna je vec krutá, ktorá zabíja a ničí. Ale vojna neplodí iba hrôzy; z utrpenia povstáva tiež niečo krásneho. Spoločne preliatou krvou, bolo spečatené priateľstvo dvoch slobodných národov, francúzskeho a československého. Tomuto priateľstvu a republike Československej volám: Na zdar!“ _________________ Generál Janin, bývalý vrchný veliteľ čs. zahraničnej armády: Serre-Izard, 15. septembra 1928. (Z dopisu predsedovi KFL.) „...Doba, keď som bojoval s Čechoslovákmi za dosiahnutie ich slobody, zostala mi nanajvýš drahou... „...Som hrdý, že som vykonal priateľskú povinnosť tým, že som s Vami bojoval za slobodu.“ Generál Janin. __________________ Generál Guillemin, veliteľ 53. pešej divízie vo Francúzsku: Croix-de-Vie, 14. septembra 1928. (Z dopisu predsedovi KFL.) „...Keď si spomeniem na československých legionárov, vyslovím iba slová: odvaha, odriekanie a hrdinstvo. Boli to hrdí vojaci, ktorým som mal česť veliť...“ Generál Guillemin. 8 Generál Mittelhauser bývalý veliteľ I. brigády Marockej divízie a neskorší náčelník hlavného štábu čs. brannej moci. Bayonne bol prvou etapou československých legionárov a možno, že tou najslávnejšou. Pretože práve do Bayonnu prišli koncom septembra 1914 prvý čs. dobrovoľníci, hŕstka 300 statočných, ktorí vstúpili priamo do našej cudzineckej légie, do elitného zboru a prednej stráže, dali príklad nádhernej obetavosti a úplného odriekania. Predchnutí hlbokým citom, že porážka Francúzska by znamenala zničenie civilizácie, zatemnenie pravdy, skon spravodlivosti, prišli bojovať pre rovnaký ideál ľudstva, ktorý už oživoval tradície husitov a ktorý je zahrnutý v hesle: „Pravda Víťazí“. Tu 12. októbra 1914 zložili prví československí dobrovoľníci svoj sľub: „Ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství a v důvěře v republiku slibujeme, že budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve.“ Žiadna nádej na vzkriesenie čs. národa nemohla ešte v tento deň týchto statočných posilovať, žiadny národný egoizmus ich tu neviedol; ich gesto predchádzalo politické výpočty Masaryka a Beneša; nepredvídali nič než nastavajúce obete pre spravodlivosť a právo. Oh! Drahí priatelia, aké veľké nadšenie by ešte poznali hrdinovia roty Nazdar v cudzineckej légii, ako by bol plakal poručík Dostál, keby 9. mája 1915, v okamžiku, keď vyrazili k La Targette a Neuville Saint Vaast, boli mali istotu, že ich obeť pripraví prebudenie čs. národnosti, vzkriesenie československej vlasti a skvelú odplatu za tri storočia útlaku. Ale tiež v temných hodinách r. 1914 až 1915, akú posilu priniesol príklad prvých čs. dobrovoľníkov budúcim tvorcom československých légií na všetkých frontoch, Masarykovi, Štefánikovi, Benešovi. Márny bol krik Rakúšanov, ktorí chceli ujarmiť vašich nešťastných kamarátov, ktorým nešťastná alternatíva nedovoľuje prísť do tábora Práva inak, ako zbehnutím z tábora ujarmenia. Už veľké činy dobrovoľníkov došlých z Bayonnu v rámci marockej divízie hlásali, čo dokáže čs. odvaha spojená s francúzskou chrabrosťou, keď bojujú za pravdu! A rovnako ako toto rozvinutie statočných čs. dobrovoľníkov a starodružníkov od La Targette, Auberive, Belloy en Santerre a prorocký duch geniálneho organizátora prezidenta Masaryka predvídal prísľub budúcej odvety, ktorá sa nazýva Zborov, Terron a Sibírska anabáza... (Preslov pri odhalení pamätnej dosky rote „Na zdar“ v roku 1928 v Bayonne.) __________________ Fronton, 15. septembra 1928. Podplukovník v. v. Ciambelli bývalý veliteľ čs. depa v Cognacu. ...Na jeseň roku 1918 som s oddanou a svornou pomocou československého a francúzskeho personálu organizoval slávnosť na oslavu získania československej nezávislosti. V mojich rozkazoch československého depa tej doby vyjadril som všetky úctivé a vrelé pocity, ktoré som mal pre Československú republiku. Dnes, ako v roku 1918 neubudlo mojim pocitom intenzity, skôr naopak, a som vždy verným a úctivým obdivovateľom československého národa... 9 Generál S. Bláha: Francie ušlechtilá a obětavá Čs. legionáři na francouzské půdě. Probíráme-li se naší beletrií, která literárně zpracovává válečné období našich zahraničních vojsk, jen málo setkáváme se i s menšími pracemi v nichž by byl zachycen život našich vojáků ve Francii. Zdá se jako by právě prostředí této země a náš vniterný vztah k jejímu lidu neposkytovaly dostatek literárně – uměleckých námětů. Snad i to, že intensivní vojenský život francouzské legie nepřinášel možnosti meditací ve víru válečných úsilí, a konečne i to, že jsme neměli snad toho štěstí, aby v našem středu vyskytly se vynikající spisovatelské talenty. Kdož ví, v čem tkví tato záhada? Avšak jedním ze závažných důvodů tohto nedostatku literárních prací ze života francouzské legie bude přece jenom pravděpodobně skutečnost, že náš člověk, tak náhle se ocitnuvší ve francouzském prostředí, nemohl se tak brzy orientovati v nových poměrech, a proniknouti tak snadno k jádru duše francouzského národa právě pro větší její komplikovanost. Opravdu proniknouti francouzkou duši a poznati povahu a smysl francouzského života, není tak snadné! I našim lidem, velmi zkušeným v mimočeských poměrech, činilo to mnohé obtíže, a přečasto je to svedlo i k nesprávným a bloudným závěrům. Mnohokrát jsem se i po válce o tom osobně přesvědčil, a vyslechl jsem tak četná doznání i vynikajících lidí, že se velmi dlouho nevyznali v rozpoznávaní poměrů, a že se často i hodně mýlili. A tomu rád věřím! Avšak jedno je jisto. Není snad jednoho francouzského legionáře, který by si byl Francii nezamiloval, který by byl nepocítil během našeho pobytu ve Francii, že jeho srdce je spojeno vřelým poutem s touto zemí a jejím lidem. A nebylo to jistě ze sobectví a vypočítavosti, - proto snad, že tu byl aktuelní zájem, který nás vázal s Francií pro věc našeho národního osvobození. Ta láska vyrostla a prostoupila duše i srdce našich lidí zcela spontánně, jako fluidum hluboké oddané sympatie, a tato páska byla krásným poutem čistě lidským! Po návratu našich legií do vlasti naše myšlenky tak často zalétaly do Francie, a ve vzpomínkách pohroužily se tak mnohdy i v tichý stesk! A byl to přirozeně stesk po tom silném životě legií, po tom duchu opravdového kamarádství, který byl jejich podkladem, oporou i pavézou, byla to reakce po tom vysokém vypětí vší energie, kterou si vyžádala doba bojů za Svobodu, - ale byl to zároveň stesk i po té naší druhé lásce kterou jsme se zaslíbili Francii, jejímu životu a její lidem. Doma narážela na nás vlna běžného života všedního, který nám přinášel staré starosti od nichž jsme se během revolučního období oprostili; počali jsme naše poměry měřiti a srovnávati s cizími, které jsme poznali, přicházeli jsme znovu ve styk s jevy mentality, vyplývající z malosti našich poměrů, musili jsme vésti nový a urputný boj proti vnitřnímu rakušáctví, které proniklo národ a jeho instituce. Tak často jsme vzpomínali Francie, a jejím měřítkem posuzovali jsme tolik věcí u nás doma, novým zrakem pozorovali jsme naše poměry, - a mnohdy se steskem. Ten pocit, myslím, měli všichni, kdo byli za hranicemi. Ale prostředí francouzské, které lze označiti za starší, tradičnější a vyspělejší, než kterékoliv národní prostředí jiné, nám francouzským legionářům poskytlo mnoho užitečných a prospěšných hledisek a pohnutek. Jde o to, abychom toho nezapomínali a se starou láskou a nadšením abychom stále přinášeli do našeho života to dobré a krásné, které jsme poznali ve Francii. Tyto řádky nechť jsou k tomu připomínkou a vybídnutím! 10 Francouzská revoluce vepsala ve svůj štít humanitní hesla a proklamovala práva každého člověka. Z této tradice žila francouzská demokracie. I při vypuknutí války se k nim znovu přihlásila, tím, že francouzská vláda stáhla vojenský kryt svých hranic na 10 km do vnitra své země, aby tím manifestovala defensivní charakter svých úmyslů. Avšak věrnost ideálům lidským nezabránila, aby v zemi nebyla vypěstována ta zvláštní francouzská národní hrdost, která zvláště nás zaujala, kteří jsme přišli do Francie z Ruska. Průměrný Rus byl v podstatě kosmopolitou. Vlast jeho byla tak veliká, že si její hranici ani dobře neuvědomoval, a že mu valně ani o ni nešlo. Tím méně mohl porozuměti evropským neb světovým otázkám, dotýkajícím se národních hranic. V Rusku všecky otázky dotýkaly se spíše vždy jen prestyže cara. Avšak ve Francii zbožňování své vlastní země bylo přímo dětinsky vroucí, ba uchvacující. Staré prapory jejich vojsk, „Marseillaisa“, ba jen pouhé jméno „La France“, neb narážka na některou jejich velkou historickou událost, - kolik to budilo milého nadšení opravdového a srdečného u tohto podivuhodného lidu! V rakousko-uherské armádě neb i v německé poznali jsme též nacionalismus. Ten však byl arogantní a egoistický. Vedoucí národy obou těchto říší, podle slov jednoho z jejich vládců, hleděli si zajistiti pro sebe „lepší místo na slunci“, ale při tom chtěli porobiti Srby a s celou řadou národností jednaly jen jako s druhořadým materiálem a pro jejich národní tradice měly jen úsměšek. Jak jinak jednala Francie! Ta pochopila ihned národní tužby té skrovné hrstky čs. dobrovolníků, a jistě ne proto, že bychom byli nějakou významnou posilou jejich milionové armády a že bychom znamenali pomoc jejich národu ve válce. Ona poznala a vážila si onoho morálního podnětu, který přinášeli naši dobrovolníci velké francouzské myšlence, a v jejich vystoupení po boku Francie viděla pečeť a výraz toho spravedlivého jejich úsilí, pro které krvácelo tisíce jejich synů. A tento smysl a cit pro morální hodnoty byl stejně vlastní francouzské vládě, jako francouzskému lidu. Vzpomeňme si na to, čeho jsme bývali tak často svědky ve francouzských rodinách, když jsme se svěřovali se svými národními tužbami, když jsme objasňovali nesmiřitelnost našeho osvobozovacího boje, když jsme líčívali osudy své neb svých druhů. Jak tito naši posluchači, pod zdánlivě rafinovanou formou, skrývali až dojemné pochopení, ba, co ještě více, upřímný obdiv a lásku pro tuto naši věc. Jak nás to povzbudzovalo a sílilo! Přišli jsme do Francie v tak smutném období světové války, právě v době míru brestlitevského. Často nám samým tanul na mysli úděl politických vyděděnců bez vlasti někde v koloniích, kdyby dopadla věc v neprospěch spojenců. Cítili jsme sice, že za všech okolností musíme pro svoji vlast jíti vstříc každé situaci, a byly chvíle, kdy jsme neviděli budoucnost jen s optimismem! Jakým hojivým balsamem a jakou vzpruhou rozbolené duši našeho dobrovolníka bylo toto pochopení a upřímný obdiv francouzského lidu. Vždyť my, dobrovolníci sami, hnutí srdce cenili jsme jako velikost, a tam jsme pozanli k němu opravdovou úctu francouzského lidu. Bylo to pro nás tím povzbudivějším, když jsme poznali, že tak veliký národ má tolik smyslu pro ušlechtilost našich snah. To byla ta Francie generésní a lidská. Její velikost byla právě v tom, že dovedla vnímati ten čistý záchvěv naší národní duše, bojující za právo svého osvobození. Vždyť od našich sousedů Němců – a z Vídně to nebývalo lepší, - byli jsme zvyklí, že jen fysicky ohromné a kolosální věci udivují, a jen hrubá materiální síla získá respektu. A hle, ve Francii stali jsme se velkými a obdivovanými jen tím, co bylo v našich srdcích! Ale naproti tomu poznali jsme jasně, že citovost francouzské povahy vylučuje každé citlivůstkářství a že pochopení ideálů nezbavovalo francouzský národ smyslu pro reálnost a nepodlomilo v něm snad smyslu akce. Mezi oběma těmito mohutnostmi francouzské duše panovala vždy obdivuhodná rovnováha. Důkazy toho ty nejpádnější podal tento národ na bojištích i doma za frontou. 11 Francouzský národ se vytvořil svým způsobem kulturně, a do politiky přijal ideál humanitní, musil však zásady nové svobody hájiti vůči Evropě již za revoluce a byl až do našich dob hradbou západní civilisace proti pruské botě, hrází, která nesměla povoliti pruskému militarismu. Svůj vyšší dějinný úkol v Evropě spojil se jménem Francie, a tento úkol chápal reálně se vší možnou obětavostí a vyšším hodnocením svobody, nežli života svých synů. Měl zkušenost, kolik obezřetnosti vyžaduje hájení demokratických principů, a že bez obětavosti neexistují demokratické vymoženosti a že velké idee lze brániti a ubrániti jenom velkými činy a pevnou rozhodností. Jak často a konkretně jsme viděli vtělenu tuto Francii do života a činů jednotlivců, vojáků na fronte i v rodinách v pozadí bojišť. Bylo již na sklonku r. 1917 – kdy jsme prozatimně byli v departementu Charente. Kolik tu bylo již ztrát v každé téměř rodině, a přibývalo jich vždy s každou novou ofensivou. Co tu bylo smutku! Uváží – li se, že při nepočetnosti francouzských rodin – snad většinou téměř po jednom jen synu, každá ztráta doléhala při hluboké a krásné lásce rodinné tím tíživěji a bolestněji. Neušlo nám, jak postižené rodiny dovedly heroicky a s bolestným klidem snášeti tyto nutné oběti. Nehodlám hodnotiti city našich vlastních lidí, avšak přece jen zmínky zasluhuje, že francouzská matka, žena neb milá měly lví podíl na výchově muže k vědomí povinnosti. Jejich drahý, měl – li zůstati drahým, musil si na dovolenou přinésti válečný kříž, svědka zdatnosti, a kdykoliv se u něho na frontě v těžkých chvílích dostavila krise povinnosti, jistě ty drahé oči doma, jež si nyní vybavoval, dávaly mu jasně znáti, jak se zachovati, aby obstál nejen před soudem své vlasti, ale i před soudem svých drahých, i kdyby, žel Bohu, nebylo již návratu a shledání. I my budeme míti své svědomité a obětavé vojíny, budou – li francouzské ženy v tomto směru našim ženám vzorem, vždy, - ve válce i v míru. Není pochyby o tom, že nezůstanou za francouzskými, je však třeba, aby poznaly, že i ony v osudových chvílích a vždy, kdy jde o věc celého národního kolektiva, mají své velké poslání, a že i ony musí dovésti obětovat, dovést povzbuditi a v zájmu celku dovést i trpět s odhodláním stoickým. Je – li silou bojujících obrana, a ne agresse, - což u nás vždy předpokládáme, dává vojna tolik pohnutek, jak najíti ten pravý a účinný způsob roznítiti vědomí povinnosti a jak posíliti obětavost bojujících. A kde jinde jich hledati, než v našich legiích a ve Francii, kde zápas byl posvěcen cílem, a kde zápal bojujících bude pochopitelný a srozumitelný i našemu modernímu člověku. Francouzský národ měl šťastnou ruku, aby cenil a vyvýšil každou oběť, přinášenou bojovníkem. Tak dojemně na nás působívalo, jak ve francouzských rodinách byl pěstován kult padlých. Když býval prostírán stůl, nechyběl tam i příbor pro toho, který dlel na frontě, nebo i pro toho, koho nebylo lze očekávati již zpátky. A v jakém souzvuku žilo se tam s frontou! I my jsme měli ve Francii své válečné kmotřičky, jež se o nás staraly, vzpomínaly na nás dárky a povzbudily dopisem! Francouzský charakter, který umí vnějšeně zobrazit každé hnutí mysli, veselé i smutné, konal své divy. Dovedl za vojny vyjádřit onu etickou sílu, která se vznášela nade vším a která vše pronikala a která byla hybnou pákou činů na frontě a obětí v zázemí. A duše našich legionářů, které si uvědomovaly ustavičně posvátnost historických chvil, které hloubaly nad podivností osudu, scházely se s duší francouzskou. Kdo by si nezavzpomínal, jak to bývalo na frontě ? Musíme to tak prostě říci: Měli jsme se s těmi francouzskými „chlupáči“ upřímně rádi, ať jsme se s nimi setkali kdekoliv. Byli nám, jako maši vlastní bratři! Francouzský národní cit vyvěral z vědomí velikých úkolů Francie, byl opodstatňován vždy cíly ušlechtilými a vznešenými a docházel proto vždy vnějšího výrazu tak překrásného a vytvořil tím též nepoddajnou rasu francouzskou, o níž jsem se zmiňoval. 12 Nesmíme na to zapomínati. Cit zjevně vyznávaný dodá síly kolektivu, jako je národ. A národní tradiční symboly dodávají národu nejen svéráznosti, ale spoluurčují též celkovou jeho schopnost všeobecnou. Snad jsem se příliš zabýval jen vojenskými věcmi. Avšak vždycky síla státní myšlenky občanů jeví se v jejich poměru k potřebám branným. Chtěl bych říci jen ještě několik slov. Mluvíme-li o Francouzích, chce se nám vždy též zmíniti se o té jejich tak zvané „ležérnosti“. Myslím, že my, francouzští legionáři, upravili jsme si správně názor, jak to s tou francouzskou ležérností, nebo povrchností ve skutečnosti jest. Tento názor rodí se snadno z letmého posudku a podle dojmů, získaných v měste světla, v Paříži. Francouze nutno dlouho a dobrě pozoravat a ne v kosmopolitickém prostředí, jako je Paříž, nýbrž hlavně doma v rodině. Jádro francouzského národa není ani rafinované, ani degenerované. Je to solidní, opravdový a hluboce založený charakter, nadaný inteligencí a duševní pružností, který dovede přiodíti všecko skvělou vnější formou, která je ve Francii velmi uznávanou tak, že se stala takměř národní tradicí. Avšak my jsme očitými svědky toho, že za jejích vnější formou byl též vnitřní obsah. Francouzi mimo to mají dar vtipu a hravé ironie, ale většinou nemají rádi sentimentální tón. V srdci může býti žal, avšak mysl zastře každý vzdech úsměvem. Francie byla pro nás všechny dobrou školou, po stránce opravdové citovosti a chápání vnější formy; byla však i výbornou učitelkou důkladnosti a metodičnosti práce, což dovedeme právě my, aktivní vojáci, zvláště oceniti. Ve Francii byli jsme v prostředí lidsky a kulturně vysokém, tam nemohli jsme se, jak Čechoslováci tak rádi činí, nadnášeti a vynášeti se, a vůbec tam pro uplatňovaní osobnosti platila nevtíravá forma. Myslím proto, že francouzský legionář z takovéhoto prostředí zachoval si správnou míru skromnosti, bez zbytečného gesta domýšlivosti a světobornosti. I ten poměrně krátký pobyt ve Francii stačil, abychom pro posuzování poměrů doma používali západního měřítka a dovedli srovnávati život francouzský s životem naším. Tím francouzský legionář v podstatě ohromně získal. Naproti tomu, podle upřímného posudku Francouzů, náš legionář na francouzské půdě se velmi dobře vyjímal, a to nejen na frontě, nýbrž všude, kamkoliv přišel. Objevení se našich rot na ulicích francouzských bývalo vždy událostí. Rodiny francouzské přijímaly přátelsky i naše vojáčky. Podivil jsem se na příklad tomu při jedné návštěvě Cognacu po válce, jak tam v rodinách věděli všecko o těch, kdo z Čechoslováků padli, a jak dovedli pro ně i truchliti, jako pro vlastní své drahé. V Cognacu tak mnozí z nás okusili francouzského pohostinství, od prosté, až do elitní společenské třídy cognacké. Sdíleli jsme s nimi jejich radosti a žaly, jejich obavy i naděje, jezdívali jsme k nim na dovolenou z fronty téměř jako domů, a cognačtí tak často svými dopisy vyjadřovali nám něhu a přátelství ne menší, nežli svým vlastním lidem. Naproti tomu Čechoslováci vpravovali se do nových poměrů ve Francii a dobře se přizpůsobovali. Francouzské prostředí se tak dobře hodilo za vojny pro duši našeho dobrovolníka; mohli jsme setřásti se sebe střední Evropu, k níž patří naše vlast nejen geograficky, ale také kulturně. Nevím, snad za těch několik let po našem návratu z ciziny stali jsme se tak mnozí zase starými šosáky. Mně alespoň jedna Ruska v Paříži, která znala naše hochy na Sibiři i potom doma, vykládala o tom, jaký byl rozdíl mezi tím, jakými se jevili naši legionáři za hranicemi a doma. Uváděla, že na Sibiři byli, „kavaleri“ – kdežto doma zase už knedlíky a pivečko, a naše poměry jim vtiskly bývalý ráz i vzezření klidných pánů a dusily u nich vzlet, který měli za revoluce. Buď jak buď, ale pro nás doba ve Francii ztrávená, která slučovala se s obdobím tak jedinečným v historii národa našeho i francouzského, poskytla těm, kteří válku přežili, tolik 13 šťastného vlivu na další jejich vývin a zanechala v srdcích jejich vřelé a snad nikdy nesmazatelné vzpomínky. A francouzský národ vryl se v duše naše nejhlubším citem opravdové a trvalé bratrskosti. ________________________ Nos monuments en France La tempête guerriére c´est apaisée. Les champs de bataille ont repris peu á peu un caractére de région normale, oú les babitations ont été reconstruites. Lá, oú le sang coulait á flot, les cimetiéres nous émeuvent par leur majesté éloquente. Lá s´élévent maints beaux monuments rappelant l´héroisme et le dévoument des combattants, hommages de reconnaissance de la génération qui a survécu la guerre. Le pélerin tchécoslovaque en France ne trouvere pas jusqu´ici sur les champs de bataille lui reppelant son histoire militaire que trois de ces monuments: le premier futélevé á la Targette prés d´Arras on l´honneur des volontaires tchécoslovaques de la Légion étrangére par les soins de leurs camarades; le deuxiéme est le monument de la Division marocaine qui s´éléve sur le plateau de Vimy et oú une plaque commémorative immortalise les sacrifices des volontaires tchécoslovaques ayant combattu dans les rangs de cette division. Le troisiéme mémorial est le monument des armées de Champagne oú figure le nom de la Brigade tchécoslovaque parmi les autres grandes unités alliées, immortalisées chacune par une inscription. Nous trouverons également un petit monument au cimetiére tchécoslovaque de Chestres prés de Vouziers. Bientôt s´éleveront trois nouveaux monuments rappelant nos combats aux côtés des Français: á Paris, á Terron et á Bobot (prés Vouziers). A l´occasion de l´inauguration des monuments d´Artois et de Champagne de brillants discours ont été prononcés par le Colonel Blaha, notre Attaché militaire en France á cette époque. Nous jugeons intéressant de joináre ci-dessous le texte de ces discours. I. Discours prononcé auprés du Monument aux morts de la Division Marocaine le 14. Juin 1925 En ce moment solennel oú on inaugure le Monument destiné á éterniser les faits célébres de la Division Marocaine permettez-moi de concentrer un instant ma pensée sur les volontaires tchécoslovaques qui, combattant dans les rangs de cette division, se sont comportés en béros. Toute la Tchécoslovaquie leur apporte aujourd´hui ses sentiments d´admiration et la reconnaissance émue de son souvenir. Quand la guerre éclata la colonie tchéque á Paris était fort restreinte mais tous ses membres sains et valides s´enrôlérent avec empressement sous les drapeaux de la patrie amie. Et á Bayonne particuliérement se forme, sous le commandement du capitaine Sallé, un détachement dont il assure et surveille lui-même l´instruction militaire. Ce détachement fait plus tard parti du bataillon N o i r e t , de la Légion étrangére. Pendant l´attaque mémorable du 9. Mai 1915 la premiére vagne d´assaut est formée par la compagnie tchécoslovaque, 14 laquelle a pris le nom populaire N a z d a r qui n´est autre que le „Dieu nous aide“ des Français. Pendant la percée du front allemand, qui suivit les combats bomérique de Carency les volontaires tchécoslovaques se mettent á l´oeuvre avec toute l´ardeur de leur âme patriotique. J´ai le sentiment qu´aujourd´hui nous élévons ce Monument de gloire, non seulement aux enfants de la Division Marocaine, mais encore aux enfants de la Tchécoslovaquie qui, concurremment, nous ont laissé un si bel exemple, un si beau souvenir, souvenir qui continue á vibrer en nous. Les actions nobles et bardies, qui s´imposent á l´admiration des hommes, ne s´effacent jamais de leur mémoire et vous en avez la preuve aujourd´hui. En effet, si nous considérons attentivement cette plaque, témoignage de gloire et de reconnaissance, qu´y trouvons-nous inscrit? D´abord tous les noms qui s´auréolent sur la pierre même, des soldats de cette vaillante Division Marocaine; ils sont en foule, la Gloire avait choisi de nombreux représentants. Poursuivons notre examen et abaissons notre regard sur un tout petit coin de l´éloquente pierre. Lá nous retrouvons dans cet espace modeste cette poignée de volontaires tchécoslovaques qui, ayant apporté leur pierre dans l´édifice de la victoire, ont aussi leur place marqué sur la pierre d´honneur. Au cours d´un voyage au Maroc que j´ai eu l´occasion de faire l´année passée, leur souvenir pieusement conservé vint encore me confirmer qu´ils n´ont pas fait oeuvre vaine. Je voudrais qu´il vous eût été donné d´entendre les éloges que leur décernait leur ancien Colonel de la Légion étrangére: „Ce sont nos meilleurs mitrailleurs“, disait-il. On peut le trouver banal aujourd´hui oú l´aube de la paix semble éclore, mais dans leur rôle de défenseurs de la patrie et de la civilisation ce fut ne des plus chaudes, une des plus éclatantes consécrations. Et plus tard, á Sidibel-Abbés, dans les salons de réception de ce merveilleux corps qu´est la Légion, oú vous êtes enveloppés des souvenirs des campagnes les plus glorieuses du monde, j´ai vu, gravé sur une plaque commémorative, le nom de Lieutenant Dostal, tombé non loin d´ici, á Carency, á la tête de sa section parvenue trés loin dans les lignes ennemies. N´estimez-vous pas avec moi que ces valeureux soldats, avec leurs camarades français, trouvent réellement en ce Monument l´incarnation de leur idealisme, la glorification de leur esprit de sacrifice et de leur forte volonté, comme si leur chair désagrégée s´était recréée á nouveau en un verbe de flamme patriotique dont l´eternelle vie se communiquerait en pieux héritage á tous leurs descendants? Nous avons de la peine á imaginer ce que seront pour les futures générations les tombeaux de guerre. On ne peut que difficilement prévoir l´etat d´âme de ceux qui viendront dans l´avenir lointain sur les lieux oú a coulé si abondamment le sang humain. Mais ce qui est sûr, c´est que les souvenirs historiques des grandes actions communes vécues par les peuples sont appelés á jouer un rôle capital dans les relations de nos deux nations. Que de fois on a parlé en France de ce roi de Bohême, Jean l´Aveugle, tombé á la bataille de Crécy á côté des Français! Aujourd´hui, c´est plus qu´un roi, c´est tout un peuple qui se donne et qui, aprés avoir apporté l´offrande de son sang, entend rester fidéle á cet attachement né sur les champs de bataille, et qui veut désornais de toute son âme communier avec sa grande soeur pour la paix et l´assainissement mondiaux. Donc, souhaitons ardement que le souvenir des épreuves subies en commun pour le triomphe de la plus belle cause, ravive et rende á jamais durable la fraternité qui doit unir la destinée de nos deux peuples. 15 II. Discours prononcé auprés du Monument aux armées combattantes en Champagne (1925) En l´absence de M. le Ministre Osusky, retenu ailleurs par des occupations d´ordre politique et en son nom j´ai cette tâche, qui m´honore qu´elle m´est agréable, de vous exprimer ici les sentiments de tous les coeurs tchécoslovaques en ce moment solennel qui immortalise les exploits des armées de Champagne et devant ce monument sur lequel la France, toujours pieuse et délicate, a voulu associer á sa gloire la brigade tchécoslovaque qui combattit en Champagne sous le brillant commandement de M. le Général Gouraud. En vous exprimant mes remerdiements, mon Général, d´avoir bien voulu rappeler que j´étais dans les rangs de celle-lá, j´ai la double bonne fortune d´être investi aujourd´hui de cette mission officielle et de pouvoir, avec tous mes camarades français et américains, si nombreux ici, laisser parler tout baut les souvenirs d´un ancien combattant des armées Champagne. Si nous contemplons ce monument dans son ensemble, si nous nous représentons que toutes ces inscriptions de nombreuses divisions et d´éléments d´armées symbolisent l´énormité de l´effort qu´on a dû déployer pour assurer l´avenir et installer la sécurité que tous les peuples ont le droit de souhaiter définitive, il nous faut modestement convenir que dans l´immense et ardente mêlée une petite brigade, quelle que soit sa bravoure, pourrait nous paraître jouer un rôle restreint. Cependant la nation tchécoslovaque, synthétisée á l´Occident pendant la grande guerre par son Président et son Ministre des Affaires étrangéres actuels, a apporté á ce moment-lá concours le plus largement efficace dont elle ait pu disposer. Nous avions á cette époque trois Divisions de volontaires en Sibérie, deux divisions en Italie et une brigade en France, toutes combattant contre l´ennemi commun. Toutes ces unités furent formées des prisonniers de guerre, dont le patriotisme ne se laissait pas fléchir malgré la perspective certaine des représailles qu´auraient á subir d´un ennemi intraitable et leurs familles et leurs biens. Il ne m´est pas permis de m´étendre sur cette question, mais il me semble pourtant utile d´insister sur le fait qu´en 1917, toutes les communications avec la Russie étant coupées par suite de la défection russe, le projet de concentrer nos forces en France et de former une armée suffisante et autonome ne s´est pas réalisé, et la brigade composée des 21. et 22. Régiments de chasseurs tchécoslovaques fut la seule á nous représenter en France jusqu´au moment oú vint s´adjoindre á elle le 23e Régiment. Et, si je reporte les yeux sur ce monument, je ne puis me défendre contre l´émotion qui m´envabit, émotion qui j´en suis sûre sera ressentie par tous les survivants de ces grands jours, heureux et fiers de voir éterniser le sacrifice de leurs camarades car, quelle que soit la haute valeur de symbole que ce monument renferme pour la France, il revêt pour nous autres une signification non moins symbolique, non moins profonde. Il redira á nos descendants une page d´histoire dont la légende s´est déjá emparée, ce que je voudrais vous faire apprécier en me permettant une légére digression. Pendant la guerre chez nous les yeux de tous étaient ardemment fixés sur le champ de bataille français, théâtre de la grande conflagration des peuples, oú l´art de la guerre fut perfectionné á l´extrême, avec des effectifs et un matériel trés puissants. Dans l´impossibilité oú l´on se trouvait de recevoir les nouvelles directes du front, nouvelles que les Autrichiens interceptaient systématiquement, il ne faut pas s´étonner si le peuple, dans une sorte de surexcitation patriotique et dans le désir ardent et impulsif de reconstituer les faits dont il ne 16 pouvait pas être témoin, il ne faut pas s´étonner, dis-je si la légende, fille de l´illusion et peutêtre aussi de l´espérance, enfante de vibrantes et poétiques et chiméres sur les exploits des „légions tchécoslovaques“. Ěntre autres je me permets de rappeler ce mythe qui fit tomber au Chemin des Dames trente milliers de Tchécoslovaques. Ne condamnons pas ces exagérations quand elles partent de la ferveur exaltée d´un peuple qui croit á la victoire et dont la foi cellective est tendue vers une seule idée, la r é a l i s e r á t o u t p r i x . Ces faiblesses lá sont une force. Cette glorification exagérée a produit ceci: c´est qu´une modeste brigade a servi de point de cristallisation aux aspirations nationales et sa valeur morale en a éte décuplée. Ella aura créé une page d´histoire militaire mémorable dans nos annales par la foçon dont elle s´est rapidement adaptée aux nécessités de la guerre si techniquement complexes sur le front de l´Ouest en face d´un enemi difficile á réduire, tâche qui fut largement facilitée par le grand chef qui sut si habilement mettre en valeur ces aptitudes. La Tchécoslovaquie tiendra toujours á grand honneur d´avoir vu ce chef éminent intimement lié á l´accomplissement de ses destinées militaires. Notre reconnaissance n´oubliera pas non plus valeureux officiers français qui partageaient le commandement avec les nôtres. Mais l´importance de notre humble collaboration ne s´est pas bornée á cela. Ayant servi á M. Masaryk et Beneš á assurer leurs buts politiques elle a pris place aprés guerre dans le domaine de nos relations comme facteur de haute importance. Elle représente toute la fidélité du peuple tchécoslovaque et l´auréole que notre nation lui a conférée dans son enthousiasme patriotique ne doit point pâlir et doit servir á resserrer d´une maniére durable la communauté de nos intérêts et de nos idéaux. Notre souvenir, revolant au champ de bataille de Champagne, ainsi qu´á Arras oú récemment nous avons inauguré un autre monument commémoratif, ne manquera jamais d´évoquer avec cette solide fraternité d´armes les immenses sacrifices de notre soeur aînée au rôle doublement glorieux, de ce peuple missionnaire profondément républicain, dont le rôle semble être de désigner la voie du progrés, sentinelle avancée de toutes les libertées et de toutes les indépendances, de ce peuple martyr qui sait défendre son territoire et consentir de sanglants sacrifices, le cas échéant, pour la sauvegarde des droits communs des peuples. Je suis sûr d´être le porte-parole de mes concitoyens en affirmant ici notre indestructible attachement aux principes créés et consolidées par cette glorieuse et féconde d´armes et de coeurs. ______________________ 17 V. DYK: POZDRAV VRACEJÍCÍM SE FRANCOUZSKÝM LEGIONÁŘŮM Proud dravý vzteku plynul kamsi v moře, ponuře tek´. A život náš, ten nebyl nažli hoře a nežli vztek! My zřeli, zpiti slávou náhlé zoře, ŕust vše a kvést. A výkřik zazněl, Jericha zdi boře: „Přec máme čest!“ Vášnivé kletby, příliš těžké vzdechy, sten zoufalý. V bezmezné hanbě pokořené Čechy pěst svíraly. Vám za to dík, ať kterákoli země krev pila ctnou, vám za to dík, že může naše plémě jít s hlavou vztyčenou! Tu v slavné chvíli ve vězení mřížích zasvitl den, tu zřeli jsme, přibiti na svých křížích: svět proměněn. Vám za to dík, kdo jméno svého rodu jste nesli v svět, vám za to dík, kdož padli za svobodu v květu svých let. A uplátáme věnec neuvadlý nesmělou pravicí U hrobu oněch klekáme, kde padli a živým zdravici! XII – 1918 18 NIEKOĽKO DOKUMENTOV Z DEJÍN ČESKOSLOVENSKEJ LÉGIE VO FRANCÚZSKU 19 NÁVRH NA VYTVORENIE ČESKOSLOVENSKÉHO VOJSKA VO FRANCÚZSKU, VYPRACOVANÝ NÁRODNOU RADOU ČESKOSLOVENSKOU V červnu (júni) 1917. A. – Politická strana otázky. 1. Československé oddíly účastní se činně nynější války po boku Dohody pod vrchním velením francouzským. Tuto vojenskou účast jest pokládati za část hnutí, směřujícího k osvobození československého národa ve shodě s programem Národní rady československé. 2. Pozdější vojsko československé bude utvořeno dekretem presidenta francouzské republiky. Právo rekrutovati a organisovati československé oddíly, složené z Čechů a Slováků, kteří jsou v cizině většinou jako váleční zajatci, patří v dohodě s francouzskými úřady Národní radě československé, jakožto ústřednímu politickému orgánu československých vystěhovalců a válečných zajatců. Národní rada československá vydá prohlášení ke všem Čechoslovákům v zemích spojeneckých, kterým je vyzve, aby vstoupili do vojska. 3. Nejvyšším orgánem československých oddílů s hlediska politického a národního jest Národní rada československá, opírajíci se po stránce exekutivní o Francii. 4. Československé oddíly skládají přísahu československému národu (jehož představitelkou jest Národní rada československá). B. – Vojenská strana otázky. I. Nábor. 5. Vstup do československých oddílů ve Francii je dobrovolný a na dobu trvání války. Poznámka. – Vyžaduje se písemné příslušné prohlášení, jak bylo povoleno až dosud. 6. Nábor dobrovolníků pro československé oddíly se v Rusku provádí péčí ruské odbočky Národní rady československé podle zásad obsažených v povolení, jež jí udělila ruská vláda, a v doplňovacích ustanoveních ruského štábu, ustanoveních, jejichž účel je ve shodě s novým úkolem. Nábor dobrovolníků pro československé vojsko se provádí ve Francii péčí Národní rady československé podle zásad obsažených v povolení, jež jí udělila vláda francouzská. Odkazy: Zprávy o vytvoření československých oddílů z 24. března (marca) 1917; telegram vrchního velitele z 23. dubna (apríla) 1917, čís. 6190 a generálního štábu z 23. dubna 1917 čís. 16057.*) II. Tvoření oddílů. 7. Československé oddíly ve Francii se tvoří pod vedením francouzských úřadů. 8. Předběžné tvoření oddílů v Rusku, nevyhnutelné se zřetelem k tomu, že mají být poslány do Francie, vyplývá ze zásad oboustranně připuštěných. _________ *) Dátumy sú podľa starého štýlu. 20 DEKRÉT KTORÝM FRANCÚZSKA VLÁDA POVOĽUJE ZRIADENIE SAMOSTATNEJ ČS. ARMÁDY VO FRANCÚZSKU Správa podaná prezidentovi francúzskej republiky. V Paríži dňa 16. decembra 1917. Pán prezident, Francúzsko vždy sa zastávalo zo všetkých síl národných požiadaviek Čechov a Slovákov. Počet dobrovoľníkov týchto národností, ktorí nemeškali zaradiť sa pod zástavu francúzsku vo chvíli vyhlásenia vojny, je značný: medzery, ktoré vznikli v ich radách, dokazujú nepopierateľne, s akým úsilím bili sa proti nášmu nepriateľovi. Niektoré vlády spojenecké a hlavne provizórna vláda ruská neváhali privoliť, aby vstúpili do služby vojenskej na našej fronte zbory, zostavené z Čechoslovákov, ktorí unikli útlaku protivníka. Jest spravodlivé dať týmto národom možnosť hájiť pod svojou zástavou po našom boku vec práva a slobody národov, a bude v zhode s francúzskymi tradíciami prispieť k organizácii samostatného vojska československého. Ak ste rovnakého názoru, úctivo Vás žiadame, aby ste ráčil opatriť svojim podpisom pripojený výnos. Ráčite prijať, pán prezident, výraz našej hlbokej oddanosti. Predseda ministerstva minister vojny: Georges Clemenceau. Minister zahraničných vecí: Stephen Pichon (Journal Officiel, roč. 49, čís. 344, zo dňa 19. decembra 1917.) Prezident republiky francúzskej nariaďuje k správe ministerského predsedu, ministra vojny a ministra zahraničných vecí: Článok 1. – Čechoslováci, organizovaní v autonómnu armádu a uznávajúci z vojenského hľadiska najvyššiu autoritu vrchného velenia francúzskeho, budú pod vlastnou zástavou bojovať proti ústredným mocnostiam. Článok 2. – Po stránke politickej pripadá riadenie tejto národnej armády Národnej rade zemí českých a slovenských, ktorej ústredné sídlo je v Paríži. Článok 3. – Vypravenie československej armády ako aj jej ďalšia činnosť budú zabezpečené francúzskou vládou. Článok 4. – Platné ustanovenia francúzskej armády, týkajúce sa organizácie, poradia, správy a vojenského súdnictva platia aj pre armádu československú. Článok 5. – Autonómna československá armáda sa dopĺňa: 1. z Čechoslovákov, teraz slúžiacich vo francúzskej armáde. 2. z Čechoslovákov inde slúžiacich, ktorým bol povolený vstup do československej armády, alebo ktorí podpísali dobrovoľný 21 záväzok slúžiť po dobu vojny v tejto armáde. Článok 6. – Prevádzanie tohto dekrétu bude upravené ďalšími ministerskými nariadeniami. Článok 7. – predseda ministerskej rady, minister vojny a minister zahraničných vecí sú poverení, každí pokiaľ sa jeho týka, prevádzaním tohto dekrétu, ktorý bude uverejnený v úradnom liste francúzskej republiky a zaradený do zbierky zákonov. Dané v Paríži, dňa 16. decembra 1917. Ministerský predseda, minister vojny: Georges Clemenceau. Minister zahraničných vecí: Stephen Pichon _____________ PREHLÁSENIE T. G. MASARYKA, ŽE ČS. VOJSKO V RUSKU JE SÚČASŤOU ČS. ARMÁDY VO FRANCÚZSKU Ad. No. 3673. Usnesení Praesidiální komise Odbočky Československé Národní rady pro Rusko ze dne 28./15. ledna (januára) 1918 roku: Za souhlasu vlády Francouzské republiky prohlašujeme Československé vojsko na Rusi (na Ukrajině a v ostatních soustavných částech bývalého Ruska) častí Československého vojska, nacházejícího se pod správou vrchního velení Francie. Další rozvoj a určení našeho vojska bude od nynějška v nejužším spojení se Spojenci. Předseda Československé Národní rady: T. G. Masaryk. Guľaté razítko Čs. Národnej rady. Místopředsedové Odbočky Čs. N. rady pro Rusko: P. Maxa. Rud. Medek. Sekretáři Odbočky Čs. N. rady pro Rusko: Jiří Klecanda. Dr. Ivan Karlov. Členové praesidiální komise Odbočky Čs. Národní rady pro Rusko: Bohdan Pavlů. Prap. Eisenberger. Dr. Girsa. ________________________ 22 INŠTRUKCIE FRANCÚZSKEHO MINISTERSTVA VOJNY A NÁRODNEJ RADY ČESKOSLOVENSKEJ O UTVORENÍ AUTONÓMNEJ ČESKOSLOVENSKEJ ARMÁDY Paríž 7. februára 1918. A. Všeobecné zásady. I. Dekret ze dne 16. prosince (decembra) vymezuje postavení československé armády ve Francii takto: „1. Čechoslováci, organisovaní v autonomní armádu a uznávající s vojenského hlediska za nejvyšší autoritu vrchní velení francouzské, budou bojovati proti ústředním mocnostem pod vlastním praporem. 2. Po stránce politické připadá řízení této národní armády Národní radě českých a slovenských zemí, jejíž ústřední sídlo jest v Paříži.“ II. Velitelem československé armády je generál, jmenovaný francouzskou vládou v souhlasu s Národní radou českých a slovenských zemí. Vzhledem k všeobecnému dnešnímu stavu československé otázky na jedné a k § 2. výše zmíněného dekretu na druhé straně v zásadě veliteli československé armády přidělen důstojník československého původu, člen zastupující Národní radu. Generál, velící československé armádě, bude vykonávati v celém rozsahu všechna práva, příslušející skutečnému velení (organisace, správa, výcvik, válečná příprava, vedení v boji atd.). Kromě těchto práv může býti případně současně zástupcem Národní rady u ministra války a vrchního francouzského velitelství pro všechny otázky, týkající se československé armády. Generálu, veliteli československé armády, je rovněž přidělen generální štáb, jehož složení bude stanoveno později. Úřední spisy, týkající se československé armády, podepsané generálem jako velitelem tého armády, musí býti sestaveny v jazyku národním a jazyku francouzském a opatřeny pečetí Národní rady. Běžné služební spisy, zásadních rozhodnutí neobsahující, mohou býti sestaveny pouze v jednom jazyku. V zásadě budou všechny rozkazy dávány v jazyku národním. III. Ve shodě s francouzskou vládou může Národní rada se dohodnouti s ostatními spojeneckými vládami o případném přijetí osob, náležejících jiným spojeneckým národnostem do československé armády. Toto přijetí bude vyhlášeno Národní radou po dohodě s francouzskou vládou. B. Tvoření armády. I. Československá armáda je složena výhradně z dobrovolníků na dobu války. Skládá se: 1. z Čechoslováků sloužících nyní ve francouzské armádě; 2. z československých válečných zajatců, nacházejících se na území francouzském nebo spojeneckém; 3. z Čechoslováků, usazených na spojeneckém nebo neutrálním území. 23 II. Všechna služební místa v kádrech armády měla by v zásadě býti obsazena Čechoslováky. Ve velice pravděpodobném případě, kdy pro potřeby tvoření kádru nebude dostatek československých příslušníků, bude možno dočasně obsaditi různá místa důstojníků, lékařů, zřízenců, odborníky francouzských vojsk. Toto zařazení bude vyhlášeno francouzským ministrem války za souhlasu a případně na návrh Národní rady. Vyřazení tohoto personálu bude vyhlášeno týmž způsobem. C. Odvody. Vstup do československé armády bude se díti buď přeřazením (viz § 1. kap. B1 výše) nebo cestou dobrovolné přihlášky (viz § 2 a 3, kap. B 1 výše). Žádné přeřazení a žádná přihláška nemůže býti učiněna bez schválení Národní rady. Dobrovolné přihlášky budou ujednávány před oprávněným zástupcem Národní rady českých a slovenských zemí. Vojenské závazky československých vojsk končí se pro jednotlivce jakož i pro jednotky a jednotkové oddíly podle francouzských předpisů rozhodnutím Národní rady. Nicméně, pokud jde o jednotky nebo jednotkové oddíly, tyto závazky nemohou se skončiti bez výslovné žádosti ministerstva války, zaslané Národní radě. D. Organisace. a.) Jednotky Československá armáda bude složena: 1. Z jednotek pěchoty, jejichž počet a síla (pluk, prapor atd.), úměrné dosaženému počtu, bodou stanoveny ministerstvem války v souhlasu s Národní radou. Tyto jednotky budou složeny a organisovány podle vzoru válečného stavu, platného pro analogické jednotky francouzské armády; 2. později z jednotek jiných druhů zbraní, umožní-li to výsledky odvodů 3. z depotů, plnících úkol účetních kanceláří, v počtu, odpovídajícím utvořeným jednotkám. b.) Kádry. I. Důstojníci. Důstojníci budou jmenováni: 1. z Čechoslováků, sloužících nyní ve francouzské armádě jako cizinci a majících již hodnost důstojnickou neb hodnost přizpůsobenou neb odpovídající této hodnosti, nebo schopných jí nabýti; 2. z československých důstojníků válečných zajatců na francouzské neb spojenecké půdě; 3. z Čechoslováků, sídlících na spojeneckém nebo neutrálním území; 4. z řadových vojínů československých oddílů; 5. z důstojníků spojeneckých armád (viz kapitolu A, § 3). Důstojníci brigády československých střelců v Rusku přejdou do československé armády se svou hodností a pořadím, získaným v této hodnosti v této brigádě s výhradou předběžného přezkoumání jejich hodnosti a jejich schopnosti generálem, velícím československé armádě. Důstojníci váleční zajatci vstuopí do československé armády v hodnosti podporučíka s touž výhradou. 24 Důstojníci a jim na roveň postavení, ve francouzské armádě již sloužící a ti, na něž se vztahuje čl. II. kap. B, přejdou ve své hodnosti k hodnostnímu stupni, nabytému ve francouzské armádě. Důstojníci ze spojeneckých armád vstoupí do československé armády ve své hodnosti a hodnostním stupni, nabytém ve své armádě s výhradou zvláštních opatření, jež by vyplývala z organisace postupu v každé z těchto armád. II. Vojsko. Vojenské kádry jsou složeny: 1. z kádrů, pocházejících z francouzské armády (Čechoslováci, sloužící jako cizinci); 2. z válečných zajatců na francouzském nebo spojeneckém území; 3. z vojínů československých oddílů; z vojínů spojeneckých oddílů po dohodě s těmito vládami. III. Vojíni všech hodností, pocházející z francouzské armády, jichž se týká článek II. kapitola B výše, jsou v každém směru posuzováni tak, jako kdyby dále sloužili v armádě francouzské. E. Jmenování, postup, pořadí. a.) Důstojníci. 1. Hodnosti v československé armádě jsou zavedeny pouze s titulem dočasným. Pokud jde o důstojníky československé, provádí jmenování a povyšování generál, velící československé armádě a potvrzuje je vrchní velení francouzské. Tato jmenování a povyšování dějí se za podmínek analogických podmínkám v armádě francouzské, jak jsou stanoveny platnými předpisy. Účinek těchto jmenování může býti zastaven zvláštním individuelním rozhodnutím generála, velícího československé armádě, za týchž podmínek. 2. Až československá armáda bude v celku nebo částečně v armádním pásmu, důstojník, velící oddílu, bude vyhlašovati přeřazení, nutná k prozatímnímu obsazení volných míst a oznámí bez odkladu takto učiněná jmenování generálu, velícímu československé armádě současně s návrhy na dočasné jmenování. 3. Ke konci své služby v československé armádě mohou českoslovenští důstojníci býti přijati do armády francouzské jako cizinci v hodnosti, odpovídající nejvýše hodnosti, kterou měli v československých oddílech a s pořadím, nabytým v těchto oddílech. b.) Vojsko. 1. Jmenováni a povyšování děje se podle předpisů, platných ve francouzské armádě na dobu války. 2. Ti dobrovolníci, kteří měli dříve nějakou hodnost nebo ustanovení v armádě cizí, mohou s výhradou zjištěných schopností podle předpisů platných ve francouzské armádě a rozhodnutím armádního generála býti přijati do československé armády ve své staré hodnosti nebo postavení, nebo v hodnosti a postavení nižším. 3. Ke konci své služby v československé armádě mohou českoslovenští poddůstojníci býti přijati do francouzské armády jako cizinci v hodnosti odpovídající nejméně té, kterou měli v československé armádě s pořadím, v této armádě nabytým. c.) Společná ustanovení pro důstojníky a vojsko. I. Hodnostní systém jakož i úkoly různých stupňů hodnostních a postavení jsou tytéž jako v armádě francouzské. II. Služba v československé armádě je rovnocenná se službou v armádě francouzské. 25 F. Správa. 1. V souhlase s čl. 3. dekretu ze dne 16. prosince (decembra) 1917 budou vojska, skládající československou armádu, spravována týmiž předpisy a týchž podmínek jako armáda francouzská. Všechna ustanovení, týkající se jednotkových formací, výplat na hotovosti i v naturáliích platí i pro ně. 2. Odchylně od všeobecné zásady výše uvedené, budou otázky, týkající se výše a podmínek nabytí pensí, odměn a podpor upraveny zvláštními předpisy. 3. Čas ztrávený ve službě ve Francii nebo některé spojenecké armádě bude započten při vypočítávaní jich nároků. 4. Všechny výdaje na československá vojska bude krýti francouzská vláda až do úpravy, která bude stanovena při sjednávání míru. Aby tato úprava byla umožněna, bude pro výdaje na československou armádu otevřen zvláštní účet. 5. Národní rada přijímá pro československou armádu: a.) Pokrývku hlavy: V boji helmu Adrian opatřenou zvláštním odznakem. Za každé jiné příležitosti baret barvy mořeny barvířské, opatřený rovněž zvláštním odznakem. b.) Blúza, vzor alpský, plášť pro pěchotu. Pokud jde o ostatní součástky oděvu, jakož i o výstroj a výzbroj, bude použito předmětů, obdobně užívaných v armádě francouzské. 6. Výdaje kancelářské a útraty spojené se zřízením kanceláří generála velícího československé armádě a jeho generálnímu štábu hradí francouzská vláda za týchž podmínek jako výdaje na československá vojska. G. Všeobecná kázeň. 1. Československá vojska skládají přísahu československému národu, jehož zástupcem jest Národní rada. Podléhají francouzským zákonům a vojenským předpisům jak s hlediska odborného tak s hlediska kázně, vnitřní služby a vojenského soudnictví. Pozdějí přikročí se ke zřízení zvláštního soudnictví podle předpisů obdobných předpisům, platným v armádě francouzské. S hlediska všeobecné discipliny, veřejného pořádku, zdravotnictví, vojenského soudnictví a ubytování, podléhají československé jednotky, umístěné ve vnitrozemském pásmu, generálům, velícím úsekům, na jichž uzemí jsou umístěny. Kromě toho generálové inspektoři, generálové instruktoři pro výcvik v zázemí budou vykonávati při výcviku těchto vojsk a prostřednictvím generála, velícího československé armádě, úkoly, jež jsou jim svěřeny platnými předpisy pro oddíly francouzské neb domácí. Důstojníci, důstojničtí aspiranti a kmenná vojska jsou povinni prodělávati cvičení v střediscích francouzského výcviku a podrobiti se zkouškám v těchto střediscích ke konci zkušebního období. V těchto střediscích budou podle možnosti sestaveni ve zvláštní oddíly. H. Použití. Vrchní francouzské velení použije československé armády jako samostatné jednotky. Bez předběžného dovolení velitele československé armády nesmí nikdo navštíviti kteroukoli složku této armády. 26 Výjimku tvoří členové Národní rady českých a slovenských zemí, kteří však nicméně uvědomí o své návštěvě buď ministra války nebo generála, velících československé armádě. Tou měrou, jak dovolí vojenské nezbytnosti, vrchní francouzské velení vezme zřetel na ráz vojenské a národní opory, jaký bude míti československá armáda v době mírového jednání a zachová část těchto vojsk neporušenou. Až československá armáda bude v celku nebo částečně v armádním pásmu, bude zastoupena v hlavním generálním štábu jedním důstojníkem. Tato instrukce může podle okolností býti změněna společnou dohodou mezi ministerstvem války a Národní radou českých zemí. Schváleno dne 7. února (februára) 1918. Jménem Národní rady českých a slovenských zemí: Edvard Beneš. Předseda ministerské rady, ministr války: Georges Clémenceau. _________________ NARIADENIE PREZIDENTA FRANCÚZSKEJ REPUBLIKY O VOJENSKOM SÚDNICTVE V ČESKOSLOVENSKOM VOJSKU VO FRANCÚZSKU Po referáte ministerského predsedu – ministra vojny, strážcu pečatí, ministra spravodlivosti, ministra zahraničných vecí, ministra kolónií, a vzhľadom k dekrétu zo dňa 17. decembra 1917, prezident Francúzskej republiky ustanovuje: Článok 1. Vojenské súdnictvo v československom vojsku sa prevádza v mene československého národa. Článok 2. Ustanovenia vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko, pokiaľ sa týkajú organizácie, príslušnosti, súdneho konania, zločinov, prečinov a trestov, je možne na československé vojsko uplatniť s nasledujúcimi výhradami. Článok 3. Vojenské súdy československého vojska sa zaoberajú zločinmi a prečinmi, spáchanými vojenskými osobami, ktoré patria k československému vojsku na základe záväzku, uznaného Národnou Radou. 27 Článok 4. Vojenské súdy československého vojska sú zložené podľa ustanovení článkov 33. 34. a 35. vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko. Sudcovia sú vyberaní medzi československými vojenskými osobami; ak by nebol dostatok dôstojníkov a poddôstojníkov v hodnosti vyžadovanej pre vojenské súdy, môžu vypomôcť francúzske vojenské osoby, slúžiace v československom vojsku, ba i francúzske vojenské osoby, v tomto vojsku neslúžiace. Sú menované generálom veliacim československému vojsku podľa zoznamu, zriadeného týmto generálom, delegovaným Národnou Radou zemí českých a slovenských. Menovanie vládnych komisárov referentov deje sa za rovnakých podmienok a je schvaľované francúzskou vládou. Francúzska vláda dá československému vojsku k dispozícii súdneho zapisovateľa pre každý vojenský súd, ktorý bude v tomto vojsku zriadený. Článok 5. Pre československé vojsko je zriadený iba jediný odvolací súd; je zložený podľa ustanovení článku 41 vojenského trestného zákonníka pre pozemné vojsko. Členovia odvolacieho súdu sú menovaní generálom veliacim československému vojsku a vyberaní buď medzi dôstojníkmi tohto vojska, alebo ak ich je nedostatok, medzi dôstojníkmi vojska francúzskeho. Menovanie vládneho komisára je schvaľované francúzskou vládou. Francúzska vláda dá československému vojsku k dispozícii súdneho zapisovateľa pre odvolací súd. Článok 6. Tresty, vynesené československými francúzskych trestných ústavoch. vojenskými súdmi, sa odpykávajú Podané v Paríži dňa 31. mája 1918. R. Poincaré ministerský predseda, minister vojny. Georges Clémenceau, strážca pečatí. Minister spravodlivosti. Louis Nail. Minister zahr. vecí. Stéphan Pichon. Minister kolónií. Henry Simon. 28 vo DOHODA MEDZI VLÁDOU REPUBLIKY FRANCÚZSKEJ A ČESKOSLOVENSKOU NÁRODNOU RADOU O POSTAVENÍ NÁRODA ČESKOSLOVENSKÉHO VO FRANCÚZSKU Článek 1. Národ československý bude vládě republiky francouzské dále poskytovati pro vedení nynější války podpory svých armád, jejichž nejvyšší politické řízení náleží Československé Národní radě a jejichž používání na různých bojištích upraví se podle vojenské situace dohodou mezi francouzskou vládou a Národní radou. Článek 2. Se své strany vláda republiky francouzské, uznávajíc týmiž výrazy a za týchž podmínek jako ostatní státy spojenecké či přidružené národ československý za národ spojenecký a válku vedoucí, jehož suverenita je představována Československou Národní radou jako vládou de facto, sídlící ve Francii, zavazuje se, že jej bude i dále podporovati, aby dosáhl své svobody a obnovil nezávislý československý stát v hranicích svých bývalých zemí historických. Článek 3. Vláda republiky francouzské a Československá národní rada budou navzájem udržovati oficielní styky. Vláda republiky francouzské přiznává národu československému právo, aby byl zastoupen na mezispojeneckých konferencích, na nichž bude jednáno o otázkách, týkajících se zájmu Čechoslováků. Článek 4. Českoslovenští občané, uznaní za takové Československou Národní radou a bydlící ve Francii, budou míti tatáž práva a tytéž povinnosti, jaké jsou všeobecně přiznávány příslušníkům zemí přátelských; budou rovněž používati zvláštních výhod, přiznaných se zřetelem k válečnému stavu příslušníkům zemí spojeneckých. Článek 5. Zvláštní úmluvou bude nahrazeno francouzské nařízení ze dne 16. prosince (decembra) 1917, uveřejněné v Úředním listě francouzské republiky ze dne 19. prosince (decembra) 1917 a týkající se zřízení československého vojska ve Francii, jakož i francouzské nařízení ze dne 31. května (mája) 1918, uveřejněné v Úředním listě ze dne 5. června (júna) 1918 a týkající se vojenského soudnictví v československém vojsku; až do sjednání dohody, naznačené shora, budou tato obě nařízení zatímně platná. 29 Článek 6. Československá Národní rada prohlašuje, že peněžitý náklad, který byl a bude učiněn vládou francouzské republiky na vojenská, politická a správní vydání, je zálohou, jejíž zaplacení československý národ zajistí půjčkou v roce po podepsání mírové smlouvy. Podmínky a záruky této půjčky budou předmětem pozdější dohody. Paříž 10. září (septembra) 1918. Jménem Československé Národní rady: Ministerstvo zahraničních věcí republiky francouzské: S. Pichon. Edvard Beneš PLUKOVNÍK PHILIPPE, VELITEĽ ČESKOSLOVENSKEJ BRIGÁDY VO FRANCÚZSKU, BLAHOPRAJE MINISTROVI Dr. E. BENEŠOVI K UTVORENIU DOČASNEJ VLÁDY 21. október 1918 Pán minister! Uprostred bitky dozvedáme sa o ustanovení Národnej rady zemí československých vo vládu. Dovoľte mi, aby som Vám ihneď vyslovil svoje úctivé blahoprianie v mene svojom i Vašej prvej brigády. Oznámil som počas bitky túto veľkú novinu obom plukom a všetci moji dôstojníci a strelci majú z nej veľkú radosť. Prápor Husákov sa práve pokryl slávou, pretože sa dnes zmocnil dediny Terron surAisne, ktorá bola veľmi silno hájená vybranými oddielmi. Naše mužstvo bolo zázračné, a som šťastný, že sa to dozvedáte prvý. Až budeme stiahnutí z bojiska, zašlem Vám podrobnú správu o operáciách, ktorých sme sa zúčastnili. Ráčte prijať, pán minister, prejav mojej hlbokej úcty a plnej oddanosti. Philippe, plukovník, veliteľ I. brigády čs. strelcov. ________________ POSELSTVÍ PROZATÍMNÍ VLÁDY ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDĚ VE FRANCII S BLAHOPŘÁNÍM K PŘESTÁLÝM VÍTĚZNÝM BOJŮM Bez data (po 21. říjnu (októbri) 1918). Plukovníku Philippovi, veliteli československé brigády. 30 V těchto chvílích, které zůstanou navždy nezapomenutelnými v dějinách našeho národa, ve chvíli ustavení naší národní vlády, dovídáme se, že se naši stateční čeští a slovenští vojáci zúčastňují vítězného zápasu proti našim společným nepřátelům. Jsme hrdi na to, že naši vojáci mohli potvrditi tak skvěle na bitevních polích cíle a snahy, které jsou nám společné se Spojenci, právě v té chvíli, kdy naši velcí Spojenci dali svým slavnostním uznáním naší nezávislosti definitivní posvěcení našemu zápasu za svobodu. Naši vojáci mohou býti hrdi na výsledek, jejž nám přinesli jejich oběti. Mohou býti spokojeni, když vidí, jak všechny země československé s pohnutím sledují celý zápas našich vojsk po boku Spojenců. Račte jim vysloviti, pane plukovníku, od Národní vlády city naší vděčnosti a obdivu pro jejich udatnost a obětovnost. Jménem vlády zemí československých Edvard Beneš. _________________ POĎAKOVANIE MARŠALA FOCHA ZA ÚČASŤ ČS. VOJSK NA PREHLIADKE „VÍŤAZSTVA“ 14. JÚLA 1919 Vrchné veliteľstvo spojeneckých armád Generálneho štábu Čj. 3369. Maršal Foch, vrchný veliteľ spojeneckých armád SVOA, 15. júla 1919. pánovi majorovi Audritzkému. Dovoľujem si Vám zaslať v prílohe blahoprianie vlády francúzskej republiky československému oddielu, ktorý sa zúčastnil pod Vašim velením 14. júla slávnostnej prehliadky vo víťaznom Paríži. Je mi obzvlášť milým potešením pripojiť svoje osobné blahoprianie s prejavom úprimnej vďačnosti za účasť, ktorú mali Vaše vojská pri víťazstve spoločnej myšlienky. F. Foch. Guľatá pečiatka. Predseda ministerskej rady francúzskej republiky Minister vojny Čj. 287/C. Paríž 14. júla 1919. Milý pán maršal, Prosím Vás úctivo, aby ste prejavil veliteľom spojeneckých oddielov, ktoré nám dnes defilovali v čele francúzskej armády pod Vaším velením so svojimi víťaznými zástavami a vlajkami, blahoprianie vlády republiky. 31 Celé Francúzsko oslávilo spolu s Parížom našich veľkých spojencov, dôstojne reprezentovaných obdivuhodnými spolubojovníkmi za víťazstvo. Vyjadrite ich vodcom našu hlbokú vďačnosť, ku ktorej pripájame nezlomné priateľstvo. Ráčte byť, drahý pán maršal, uistený mojimi najvrúcnejšími citmi. G. Clemenceau. Za správnosť opisu generálmajor spojeneckých armád z rozkazu major pobočník podpis nečitateľný. Pán maršal Foch, vrchný veliteľ spojeneckých armád. Guľatá pečiatka. ____________ ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA ČS. ARMÁDY, GENERÁLA JANINA, KTORÝM JE PODPLUKOVNÍK PHILIPPE USTANOVENÝ VELITEĽOM I. ČS. BRIGÁDY Československé vojsko Generálny štáb ROZKAZ č. 18. Divízny generál, hlavný veliteľ československého vojska, nariaďuje: Vzhľadom k odchodu 21. a 22. československého pluku do poľa; k zabezpečeniu a uľahčeniu velenia, výcviku a zostaveniu ďalších jednotiek už teraz plánovaných podplukovník Philippe bude vykonávať až do ďalšieho rozkazu velenie oddielov československého vojska v poli (21. a 22. pluku), zostávajúc i naďalej veliteľom 21. pluku. Cognac, dňa 9. júna 1918. Dostane: M. Janin. I. ex. pplk. Philippe „ 22. pluk „ veliteľ depa „ generál náčelník armády „ hlavný štáb – Slovanské oddelenie. 32 ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA ČS. ARMÁDY, GENERÁLA JANINA, KTORÝM POCHVÁLIL I. ČS. BRIGÁDU ZA VZORNÚ PREHLIADKU DŇA 30. JÚNA V DARNEY Československá armáda Hlavní štáb ROZKAZ č. 30. Generál veliteľ československého vojska dostal od Národnej rady tento dopis: Československá Národní rada panu generálu Janinovi, vrchnímu veliteli československého vojska Paříž. Pane generále, Račte, prosím, uvésti ve známost Československého vojska následující poselství Národní rady: Ve chvíli návratu z Darney, kde konala se dne 30. června nezapomenutelná slavnost předání praporu 21. československému pluku, pod dojmem skvělé řeči pana presidenta francouzské republiky, ve chvíli, kdy s pohnutím oceňujeme obsah listu pana ministra zahraničních záležitostí, jímž uznává se naše národní samostatnost a přiznána jest Národní radě výkonná moc jakožto nejvyššímu politickému orgánu – považuji za svoji povinnost vysloviti Vám, pane generále, hlubokou vděčnost, jíž Národní rada cítí vůči Vám, vůči Vašim důstojníkům a vůči znamenitým našim vojákům. Podjal jste se, pane generále, úkolu zorganisovati a vycvičiti naše vojíny. Vy a důstojníci Vašeho hlavního stanu oddali jste se této práci se sympatiemi a láskou, jež jsou důsledkem úplného pochopení srdce i duše mužstva, Vám svěřeného. Věnoval jste se tomuto úkolu všechen svůj čas, všechnu píli, svoji vysokou inteligenci a vzácné vojenské vědomosti, s naprostou oddaností věci slovanské a československé. Račte přijmouti tato slova naší upřímné a oddané vděčnosti. Jest nám velmi příjemnou povinností vyjádřiti stejné pocity i Vám, francouzští důstojníci u našich pluků. Váš úkol jest zvláště obtížný. Chopili jste se své práce co nejoddaněji a došli jste k výsledkům, které byly tak vysoce oceněny o slavnosti dne 30. června. Bylo Vám překonati obtíže nesmírné i zasluhujete zvláštní zmínky v den, kdy sklízíme ovoce naší namáhavé práce. Dovolte mi, pane generále, abych výslovně vzpomenul aspoň plukovníka Philippa, obdivuhodného vojáka, jenž má značné zásluhy na úspěších našich pluků a jehož nikdy nebude lze přejíti mlčením. Národní rada klade si za obzvláštní povinnost vysloviti Vám, důstojníkům československým, své uznání nad nezměrným Vaším úsilím, jež jste věnovali organisování našeho národního vojska. Jste vpravdě mravními vůdci našich statných vojáků, na Vás spadá povinnost býti jich vychovateli jak v ohledu vojenském, tak politickém, v ohledu národním i vlasteneckém, jste jim záštitou v temných dobách smutku, právě tak, jako jste jim vůdci ve chvílích radosti a uspokojení. Vaše úloha je ze všech nejtěžší. Přečasto obracíme se k Vám, vyžadujíce od Vás bezmeznou oddanost a vlasteneckou trpělivost. Až dosud podali jste 33 nesčetně důkazů svého velkého vlastenectví a oddanosti k naší svaté věci. Nezapomínejte nikdy svého vznešeného poslání, jež Vám bylo svěřeno v našem prvním národním vojště, začež Vám národ navždy zůstane vděčností zavázán. Vám, zdatní dobrovolníci českoslovenští, pozdrav svůj a lásky plné city vděčnosti zvlášť vřelé a co nejsrdečněji vyjadřujeme. Jste dnes symbolem veškerých požadavků a práv národa československého. Jste jasným příkladem před celým světem té ukázněné síly československého ducha, jež projevuje se v Rusku, v Sibiři, v Italii a ve Francii. Jste pravými bojovníky Svobody! Vysoko třímáte dnes proti odvěkým našim nepřátelům prapor našich národních ideálů, za okolností přetěžkých. Plně oceňujeme veliké oběti, které jste již přinesli a které bude Vám ještě podstoupiti za velikou věc, již hájíte. Bylo to na zítří slavnosti 30. června, den po skvělé přehlídce presidenta republiky a v předvečer Vašeho odchodu do zákopů, kdy Francie slavnostně prohlásila samostatnost zemí českých a slovenských, vzdávajíc hold našim historickým odznakům s českým lvem a třemi horskými hřebeny slovenskými. Nezapomeňte nikdy tohoto historického dne, jehož jste byli šťastnými účastníky a vždy na paměti mějte, že od této chvíle jste vojáky svobodného československého státu, uznaného Spojenci. Jménem Československé Národní rady Generální tajemník Dr. Edvard Beneš Uvádzajúc na vedomosť vojska tento dopis, generál si pokladá za povinnosť vysloviť svoje najlepšie blahopriania za skvelý vojenský výkon počas slávnosti dňa 30. júna všetkým, ktorí sa jej zúčastnili. Jednotky sa predstavili vo vzornom poriadku, defilovali tak nádherne, že prezident Francúzskej republiky uznal za vhodné vysloviť pochvalu generálovi a plukovníkovi Philippovi. Taktiež generál de Castelneau, veliteľ hlavnej východnej armády a generál de Boissoudy, veliteľ siedmej armády, pripojili k tomuto uznaniu svoje plné uspokojenie. Niet cennejšieho uznania nad tieto blahoprajné prejavy; tieto skvelé úspechy boli dosiahnuté rovnakou zásluhou francúzskych dôstojníkov, ktorí s úplnou oddanosťou venovali svoje vojenské skúsenosti, nadobudnuté na bojiskách v prospech československej veci, ako zásluhou československých, ktorí podali dôkaz energie a najdokonalejšieho úsilia, taktiež i zásluhou mužstva, ktorého disciplína, výcvik a oddanosť sú hodné najvyššej pochvaly. 21. pluk a 22. pluk tvoria vybrané vojsko, od ktorého sa dajú očakávať iba úspechy. V deň, keď československé zástavy, nedočkavé boja, opustia výcvikové tábory a pôjdu sa merať s našim spoločným a odvekým nepriateľom, generál je presvedčený o tom, že jedinou ich snahou bude ukázať, akými vlastnosťami a duchom obetavosti honosia sa dobrovoľníci, bojujúci, aby pomstili všetkých svojich národných mučeníkov a znovu vybudovali slobodnú Vlasť. V Paríži dňa 5. júla 1918. Vrchný veliteľ československého vojska: M. Janin 34 R OT A „ N A Z D AR “ 35 L. PREININGER: LETEC HOFMAN – MNICHOVÁČEK JEDNA z nejkrásnějších osob našeho vojenského odboje vůbec. Vrcholný příklad vlastenecké lásky a obětování v boji za samostatnost. Zosobněná důvěra ve vítězství svého národa. Jeho deník*) ukazuje nám příklad celého muže a vzácného příslušníka národa, který se nalézá v nebezpečí. Deska s jeho jménem by měla býti v každé sokolovně a Sokol by měl k dvojici Tyrš a Fűgner přiřaditi siluetu Hofmanovu, neboť nebylo a není lepšího Sokola, než byl on. Tvrdím to nepokrytě a jsem o tom pevně přesvědčen. Postava tohoto hrdiny bude a musí se v budoucnu státi legendární, neboť je jedinečnou vůbec. Abych naznačil lépe jeho povahu, uvádím zde dva dopisy. První byl psán ve chvíli, kdy se rozhodl vstoupiti do služeb francouzské armády, druhý je psán výboru Pařížské kolonie, v době, kdy v jejích řadách v Paříži začínaly hádky a nesvornosti, jež mohly těžce poškoditi zájmy českých vojáků ve frontě. Řekl bych, že druhý dopis v mnohém je i dnes časový. I. Bayonne, 4. října (októbra) 1914. Drahý tatínku, milá maminko, milé sestry a švagrové. Píši z vojny. Víte, co se zběhlo za chumelenici v Evropě – historická věc – boření starých států – utlačovatelů, tyranů – a osvobození se tak jako Vy doma od Němců. Býti svobodni doma, to mám pořád na mysli a to je to, co mě jako tři sta jinch bratří Čechů přivedlo do francouzské armády. Ne umřít, ale bojovat za „Svobodu“! Je to již dva měsíce, co vypukla válka, a my jsme zde již šestý týden. Šest neděl perného výcviku v horách na jihu Francie a severu Španěl. To jsou Pyreneje. Jsme u moře – zrají zde fíky – rostou palmy – a přesto, že už je říjen, je pořád teplo a krásně. Tedy naše „Svoboda“ nás přivedla do armády! Jsme dnes připraveni a snad tento týden odjedeme. Tož jedeme a nevíme, vrátíme-li se. Nejsem-li doma, tak tadyhle můj poslední dopis za mě! A neželte příliš. My sami těžko budeme umírat na cizí půdě, třebas přátelské! Jednu věc máme všichni na mysli: Jen aby Čechy za to byly svobodny! Ne za nás několik, ne, ale podívejme se, co tisíců životů nám vzalo Rakousko! Kolik set starých reservistů – otců rodin mřelo dobrovolně, odpírajíc konati službu proti rodným bratřím Rusům a Srbům! Kolik tisíců dětí, matek, je bez živitele! Nechceme umřít – ale bojovat! Nevíme, kolik se nás vrátí – a kolik nás zůstane. Věříme, že politikové, kteří vědí (diplomacie), proč jsme šli do armády – zvláště Francouzi, postarají se, aby Čechy byly svobodny! Němci se brání, ale což je jim platno, když jde proti nim skoro celá Evropa. Dnes stojí Anglie, Francie, Srbsko, Rusko a dost možná, že i Italie začne proti Germánu. Tož my jdeme pomáhat bít a – v mysli vlast – Svobodu! Tož vidíte, moji drazí, co jiného dělat. Vím, že Lojzík se třeba také nevrátí a, Lojzíku, vrátíš-li se – tož buď rád, že jsi zůstal a važ si Svobody!____ *) Bol vydaný nakladateľstvom „Činu“ v r. 1928 a stál 36,- KČS. – Hofman Jan, letec padol dňa 18. marca 1917 v boji s nemeckým letcom pri Roucy (pri Remeši), narodený 28. decembra 1889 v Nouzíně, príslušný do Vel. Jesenice (Nové Město). 36 Vím a věřím Vám, že je škoda mládí a života – ale věřte, že i já před samou bitvou i v linii v ohni – věřím, že se vrátím. Nikdo snad nemá tak rád život jako já – a pak ten náš milý domov! Ale to všecko, zůstanu-li; nevrátím-li se, tak Vás prosím, nermuťte se a neželte! Vy, tatínku, pravda, měl jste jenom mě – jednoho kluka, vím, že jsem byl všechna Vaše naděje a Vaše chlouba, vím a cítím tu Vaši lásku ke mně, a věřte, že jsem chtěl po celý život Vám dělati čest, Vám jsem chtěl Vaše stáří učiniti klidným a radostným, jak rád jsem Vás měl – vždyť veškerá ta láska byla jen k Vám! A nyní, ale neplačte, buďte hrdým, že jste měl syna, který za cenu „Svobody“ naší Vlasti šel do boje – a padl. Padl jako francouzský voják, ale srdcem a hlavou Čech – až do posledního vzdechu. Maminko, a Vy – Vy jste mi nahradila, co možná bylo, vše, co dětem může dáti matka! Mám i pro Vás jako pro moje sestry, Tebe, Mařenko, Boženo a Františku – a ty, milý Lojzíku, v srdci místo. A Vy, švagři, zůstali-li jste, řekněte svým dětem, ať si váží a nedají vzíti „Svobodu“, za kterou strejda v cizině umřel! Vše, co po mně zbude, rozdělte mezi sestru Boženu a Mařenku! Líbám to psaní zde – a končím... Všecky Vás líbá vroucně Jenda. A v mysli mé zůstanete Vy a moje „Vlast“! II. V neděli 26. září (septembra) v nemocnici u Angličanů – Lyon. Poslední apel k Vám!*) Neslyšíte? – Ne! – Ach ano, já zapomněl, že jenom já, proto, že vidím a cítím - - - ! Cože to slyším? – Nic – jen zdálky hučí děla jak rachot hromu – cítím, jak se zem chvěje, kymácí, otvírá v plamenech dýmu – pohltí v sebe krev, těla mužná, plná síly, života. – To zas naši tam umírají – je bitva; zase naše krev teče - - - ! Zlaté hlavy naposled si vzpomenou! ---------------------------------------------------------------Zase jdou, jak šli vždycky! Hlavy vzhůru – hruď vypjatá – srdce se v ní chvěje; - - mozek je konejší – říká - - - !!! „Tak pevněji sevři pušku – drž - - - neustup – víš – tam v dálce kupa drahých na Tě zírá – úzkost srdce jim svírá - - - pro Tebe – Mlč - - nejdeš sám, vždyť oni s Tebou v myšlenkách...“ To srdce tak říká!!! A zas druhý hlouček ve velkém městě, že bez citu, bez srdce jest? – že klidně, lhostejně, dívat se dovede, jak Ty umíráš. - - - Pověz - - - Oh - - - co - jsi raněn. Tak! - - Zde, to poslední, v srdci jest - - krev utíká! Konec - - - Ano - - - konec? Zdá se mně - - - počkej - - - zdá se mně, že vidím zemi - víš? – ty lány nedohledné - - bohaté v zrání - - domky bílé, - - - tulící se k stráním ...! Slyším hlas čísi - - ano, toť můj taťko, šedivou hlavu má - - máť ustaraná v tváři bol, válka vzala bratry mé - - i já - - už nepřijdu - - - ! Oh! Po stráních tančí políčka - - zelená, modrá, bílá - louky v květech – lesy tmavé - - černé jak čísi vlas - - víš – a v dálkách jsou modravé - - jak štěstí – bolí - - milá, zlíbej mě naposled - - - neb - - už konec - - ! Slyšíš ? - Zvonění potůčku - - pod šumnou strání - - a v těch modravých dálkách - - hučí - bory mohutným chorem - - to má - - naše země - - - - ; harmonie - - nekonečná - - kráso - nepoznaná - - konec – zdá se mně, že padám - - v mlhavou dálku - - v tmavou - - - věčnost. *) Poslané do Paríža 37 Tak cítím – dnes, proto, že naši bijí – říci Vám musím! Nic Vám neříká srdce Vaše? – A volám všemi hlasy našich hochů - - - i k srdcím nejtvrdším Svornost mezi Vámi! A přineseš-li oběť - - nelituj a nemluv o ní! Neb my tak známe jít a mřít – v hlavách naši krásu, naši domovenku! Jeden z Vašich! PAMÁTCE MALÉHO FRICE I. Vmysliti se do té náladové noci měsíce března v zákopech – chtít napsat ten dojem – zprávy o smrti jednoho z našich – neočekávané, náhlé – jako blesk když udeří – aniž se podíváš, že obloha stále hrozí přívalem bouře. – Zvykneš si totiž ojedinělým ranám z pušek, hvízdání střel – jedněch blízko uší, jiných dále – vyznačuje se jistým zvukem, podle něhož soudíš, je-li rána mířená neb nazdarbůh poslaná jen tak do větru – Pánu Bohu do oken – říkáme – nebo když Němci znenadání spustí „sypání hrachu“ – nebo, jako už dnes též nebožtík Kulík říkal – „štípání polínek“. „Jsou tedy některé „mouchy“, jdoucí blízko, docela blízko hlavy – syčící rychlostí – jíné vzdálenější nebo zbloudilé – z větší dálky poslané – hvízdající melodie naší meluziny za zimních večerů, kdy jsme ji slýchávali, sedíce u červených kamen! A teď si představte, že to střílení je nekonečné – pěkná měsíční noc, kdy vše je zalito zelenavým, básníci říkají „magickým“ světlem, že poznáš na 300 metrů i stín, nebo něco se mihá – a při tom nutná práce – povinnost jeti třeba s vozejčekem, který nám Franta K. udělal – ovšem, že se to řádně zalilo – do Prunay přes pole nebo silnici, kde však jsou zrádné díry a vozík dělá náramný rámus, zvláště nebyl-li namazán – anebo nositi koly – kuláče na opevnění, nebo kopati kryty pro přední stráže, běhati tak na pláni, jako kdyby ani Němce tam nebylo. Ale to už si řekneš: Ale pro mne není ještě kulička ulitá, a jdeš smrti, která se ti šklebí, vstříc s ironií, s pohrdáním jí i svým životem! A jsi vesel! Vždyť při takové práci – jediné to udrží odvahu! A ta noc, po dnu ztráveném v zákopech anebo v děrách, třebaže je mrazivá dosud, je nám hodem – hodem volného pohybu na volném vzduchu.“ „Nu a takový jeden večer šel Fricek – nikdo jej jinak jiným jménem nepojmenoval, než tak – společně s druhými mými kamarády mé čety pro kuláče na stavbu přístřeší pro „mitrajky“! Ovšem. Kdo by se tlouk „průkopem – kde se v koutech těžko otočíš – raději po silnici. Oni Němci slyšet nebudou. Oni tak rádi, jako my – že večer jest, si zapracují.“ „Zajisté...“*) A přece! 16.III.1915 „Dnes ráno šel kamarád Mojžíš na pohřeb zase jednomu nejmladšímu z nás – 18 letému – Frickovi – jednomu z těch, kteří přijeli z Anglie. Dostal večer při „corvée de bois“ ránu do břicha a za hodinu bylo po něm. Hoši zahradníci upraví mu hrobek na hřbitůvku u Marquisky a upletou věnec. – Již druhý z nás – ti nejmladší. Jen kdyby to všechno mělo svůj výsledek – většina z nás by nelitovala ani svého života – jen kdyby tu byl výsledek naší vůle, naše svoboda.“ *) Táto časť článku a nasledujúci zápis zo dňa 16.III.1915 sú výpisy z denníka nášho nezabudnuteľného letca Jendy Hofmana. Ďalší opis smrti malého Frica je výňatok z mojich osobných vojnových zápiskov. 38 II. Fric František, střelec, padl u Marquises (Marne) 15. března 1915, pohřben tamtéž. Narozen 3. února 1896 v Rajhradě, okres Hustopeč, příslušný do Brna. Mladý hoch odjel z domova a uchýlil se do Anglie. Při vypuknutí války dal se angažovati a přijel za námi na frontu. Byl milé povahy a stal se mně brzo, bohužel jen na krátkou dobu, oddaným přítelem. Byli jsme v stejném družstvu, spali jsme vždy v stejné podzemní díře, jedli jsme spolu, zkrátka byli jsme nerozluční. Jednoho večera naše „escouada“ (družstvo) dostala za úkol donésti pro stavbu úkrytů potřebný materiál do první linie. Pozoruhodné bylo, že jsem již od časného jitra pozoroval na příteli zvláštní neklid. Práce byla rozdělena na tři dílce, ale pro netečnost jednoho z nás byli jsme nuceni jít ještě po čtvrté, a právě při této poslední cestě stalo se neštěstí. Za první linií zákopů byla silnice a my, chtějíce si nadejíti a jsouce již střelám uvyklí, vylezli jsme vždy ze zákopů a šli po silnici. Silnice ta před skladištěm materiálu probíhala malým lesíkem a Němci, kteří tušili, že se za ním něco skrývá, stále měli naň své pušky zamířeny. Šli jsme, bavili se mezi sebou, já na kraji nejblíže k nepříteli, napravo asi na krok přede mnou Fric a vedle něho na druhé straně br. Chrza se Siebertem, oba též dnes mrtví (padli v Artois 9. máje 1915). Náhle zahvízdla střela těsně okolo mne a zaryla se tak, jako by pleskla do prkna, do mého souseda. Nebohý zastenal, chytil se za boky a jen stěží jsme měli čas jej zachytiti. Odnesli jsme ho co najrychleji na obvaziště, svlékli a položili na operační stůl. Fric byl však již v agonii. Lékař nám kázal, abychom se vzdálili. Šli jsme, avšak mně a Chrzovi, jeho nejvěrnějším, to nedalo, a sebravše jeho věci přes zákaz lékařův jsme se vrátili. Hoch náš po injekcích přišel ještě k vědomí, všechna pomoc byla však marná, neboť střela projela střevy a roztrhala je na několika místech. S počátku mluvil v deliriu, pak rozumně a volal nás jmény. Přiblížili jsme se k němu a utěšovali jsme ho, jak jsme jen mohli, ač jsme se pro lítost sami sotva drželi. Stenal a ujišťoval nás, že hned, jak přijede do nemocnice, nezapomene, volal doktora na operaci a ... matku. Půl hodiny po zranění prestával již mluvit upadal v bezvědomí. Bylo slyšet jen slabé bezmocné stenání, které se ztišilo jakoby v klidný spánek. Byla mu dána ještě jednou nějaká injekce k ulehčení bolesti. Vtom se počal výraz jeho obličeje měniti, raněný otevřel oči, podal nám ruce, plakal a volal nás jmény, prosil nás, abychom ho neopouštěli, že bez nás nemůže býti, abychom mu ulehčili. Bolest byla podle všeho čím dále tím krutější, neboť ruka jeho svírala mou tak křečovitě, div, že jsem nevzkřikl. Lékař řekl tlumeně, že bude žít ještě 5 minut. Oči jeho se počaly obraceti v sloup. Ústa se pootevřela, lapal dech a vyraziv ze sebe „Preiningře, Chrzo, jste hodní, maminko má, odpusťte mi, maminko, maminko!“ a skonal, svíraje stále ještě naše ruce. Ani jsem nezpozoroval, že lékař nám dává najevo, že naše přítomnost je zbytečná. Vstali jsme, odkryli hlavy a přiznám se, že jsem snad po prvé v cizině zaplakal. Neměli jsme ani té síly, čehož podnes lituji, zatlačiti mu oči. Vynesli jsme jeho mrtvolu z místnosti a připravili místo jiným. Den ten si vyžádal většího počtu obětí než jindy. Jen v našem praporu bylo 6 zabitých a asi 5 raněných. Druhý den jsme pochovali svého přítele a pečlivě vyzdobili jeho hrob. Neměl štěstí – pobyl na bojišti asi 30 dní, ale zemřel hrdinně a udatně tak, jak se na Čecha sluší. Slíbil jsem jeho památce, že po válce vyřídím jeho matce poslední vzkaz jejího syna (a také v roce 1919 po návratu do osvobozené vlasti bylo první mou starostí slibu tomto dostáti). 39 O MRTVÉM PŘÍTELI SIEBERTOVI ZIMA 1914 v Champagni u „Marquizky“, v zákopech, které má obsazeny česká rota „Nazdar“ francouzské cizinecké legie. Ve dne spíme a v noci prohlubujeme zákop, stavíme kryty a děláme jiné práce, potřebné v zákopové válce. Menší oddíl mužstva dostává za úkol donésti ku práci potřebný materiál a nářadí ze skladiště, vzdáleného asi jeden a půl kilometru za frontou do zákopu. Protože spojovací zákopy nejsou ještě všude vykopány, je tento oddíl nucen část své cesty vykonati po silnici, se strany nepřítele místy kryté malými lesíky a křovinami. A taková místa jsou právě nejnebezpečnější. Nepřítel dobře tuší, že se v noci za tímto krytem něco děje, má své zbraně za dne na tato místa namířeny a v noci čas od času, nepravidelně vystřelí tam několik ran z pušek neb i z kulometů. Tak nám na těchto místech zabili u pluku v noci již několik vojínů, z nich jednoho z nejmladších našich dobrovolců, zlatého, krásného hocha Frice. Oddíl v tiché krásné noci vylézá ze zákopu a zvolna, jeden za druhým, aby se někdo neztratil, postupuje za vedoucím četařem. Když dochází se k nebezpečným místům, vidím, že můj dobrý kamarád, který šel za mnou, přidává do kroku a připojuje se ke mně vlevo, na stranu, po které máme nepřítele. Zlobí mne to a vytýkám mu, že tím se může státi, že se zadní ve tmě ztratí. Siebert, tak se můj prostý hrdina jmenuje, širokoplecí obr ryšavých vousů, dobrák od kosti, vždy usměvavý, mně ani neodpověděl a jde dále na místě, které zaujal. Až na shromaždišti teprve mně řekl: „Víš, hochu, jsi mlád a na Vás mladé má smrt zvláště spadeno. Je třeba Vás chrániti, jste plní nadšení a odvahy, mnoho můžete pro vlast vykonati. Máš rodiče, já nemám nikoho. Na mně nezáleží, jsem sám a ostatně nic ti do toho není a nebruč!“ Co jsem mu měl říci? * * * Zima přešla a v krátku 1915 jsme útočili u Arrasu. Přítel Siebert všude vedle mne, kamarád oddaný k smrti. Postupujeme s nadšením, nabádáme jeden druhého. I zpěv je slyšeti, „Lví silou, vzletem sokolím...“ Ke konci útoku byl jsem raněn do prsou. Když jsem již omdléval, odvedl mne Siebert do ústraní, pomohl obvázati, a když se přesvědčil, že jsem v bezpečí, vrátil se zpět do střelecké linie. Další naše styky byly již jen písemné. Do nemocnice v Bretagni, kam jsem byl odvezen, mne došel 20./V od něho lístek polní pošty, kde mezi jiným píše: „Oznamuji Ti, že po Tvém odchodu, jak jsem Tě naposledy viděl, šel jsem na tu silnici, co jsi byl raněn. Tam jsme byli celou noc. K ránu nás přišly vystřídat jiné trupy a my se vrátili k statku Berthonval, kdež jsme zůstali do večera. Druhý den jsme šli zase do zákopů a zůstali v nich dva dni. Pamatuj na své zdraví, vrať se nám brzo. My zde konáme vždy svou povinnost...“ A v dalším lístku z 27/V 1915 uvádí skromný hrdina mezi novinkami o kamarádech a o průběhu dalšího boje: „Již čtyři ranění přišli zpět... Marocká divise měla přehlídku, při níž i z nás dostali Médaille militaire. Dva byli jmenováni důstojníky a čtyři desátníky, a mezi těmito i já. Srdečně Tě všichni zdravíme.“ Dostal jsem ještě dva lístky od přítele Sieberta. V jednom, ze 30. května (mája), píše: 40 „Včera jsme byli v tranších kopat spojovací zákopy a tak jsme měli čas všimnouti si německých zákopů, kterých jsme nedávno dobyli. „Cagna“ (úkryty) až čtyři metry pod zemí, opatřené podlahou, stěny vyložené dřevem a nahoře tisíce pytlů s cementem. To jsme teprve zůstali koukati! V zákopech po celé délce samé můstky, aby voda stékala dolů. Pamatuješ na naše blátíčko? Bernard je mrtev, byl zabit jeden z prvních. Jinak je nám dobře...“ A 4. června (júna) mne došel lístek s touto zprávou. „Chodíme obden kopati zákopy. Máme se teď dost dobře. Tvoříme nyní druhou Compagnii Bat/C. Tři setniny jsou Řeků, kteří jsou právě v první linii, a my jsme v záloze pluku ve vesnici. My Češi tvoříme první a druhou četu, Belgičané třetí a Poláci čtvrtou četu. Velitel setiny je Rus. Já sám jsem kaprálem u osmého družstva. Všichni Tě srdečně pozdravujeme a brzy se uzdrav ... Co dělá Praha?“ A pak přišel útok 15. – 17. června (júna) 1915. Dostal jsem o něm krátkou zprávu: „Z našeho družstva zbyli jsme dva a k tomu jsem byl ještě lehce raněn. Chtěl jsem si proto ulevit a nechal jsem věci vzadu, ale pak jsem toho litoval. Boj byl krutý. O kaprálu Siebertovi nemůžeme se ničeho dopátrati, byl jistě zabit. Taktéž Chrza, kterého jsem viděl ještě za druhou linií. Bylo to prudší než 9. května (mája), vzali jsme asi kilometr, pak nás Francouzi vystřídali, byli zatlačeni, až zase Senegalci vzali terén zpět. Pak jsme šli znovu do zákopů, kdež jsme prožili hrozných 30 hodin, vrátili jsme se bez pohromy, ale zamazáni důkladně, protože byla bouřka. Tak nás odvezli asi 30 km auty za frontu na odpočinek. Kde je náš Siebert, zlatý člověk...“*) Tak jsem ztratil nejoddanějšího přítele v životě... (Uverejnené v „Našem vojsku“ 1928.) EMIL ULRYCH: BOŽA UMIROFF BOŽA Umiroff, vlastním jménem Nepomucký, byl pražský rodák. Za války bydlil v Paříži a byl předsedou čs. kolonie a výboru čs. dobrovolníků ve Francii. Byl to zlatý člověk a věnoval čs. odboji ve Francii mnoho a možno říci, že i svoje zdraví. Urovnal mnoho sporů mezi různými spolky čs. ve Francii a připravil tak dobrou půdu pro Národní radu. Několik koncertů uspořádal ve prospěch pokladny čs. dobrovolníků a kde mohl, tak je zval a podporoval. Vzpomínám na rok 1917, kdy pozval přítomné čs. dobrovolníky do svého zámečku ve Vaucresson, nedaleko Paříže. Tam byly prožity příjemné chvílky a mnoho se zapomnělo na válečné útrapy. (Později v 1919 byla umístěna v jeho vile turecká mírová delegace, která přišla podepsati mír ve Versailles.) Po válce odešel Umiroff do Anglie a Ameriky, kde se v Chicagu usadil a zařídil si tam studio pro zpěv. Cvičil tam americké i jiné studenty našim písním. Republiku navštívil na můj popud v r. 1929, kde se zúčastnil sjezdu Čs. obce legionářské a rozloučil se tak s ní naposledy. Chřadnul stále. Byl odměněn za svoje zásluhy pro náš odboj revoluční medailí. V prosinci (decembri) 1929 zemřel v Chicagu, podlehnuv tak žaludeční chorobě. Před svojí smrtí obdržel ještě diplom od čs. dobrovolníků z Paříže, jako důkaz uznání a díků za jeho houževnatou práci pro naši republiku. Opustil naše řady navždy a proto mu budiž zachována stálá vzpomínka jako člověku ušlechtilému, nezištnému a upřímnému. __________ *) Siebert Václav, desiatnik nezvestný pri Souchez, Pas de Calais dňa 15. júna 1915. Narodený 13. marca 1888 v Kostelci n. L., okres Brandýs n. L. (príslušný tamtiež) 41 ZOZNAM PADLÝCH ČS. DOBROVOĽNÍKOV FRANCÚZSKEJ ARMÁDY (ROTY „NAZDAR“) Parížske združenie čs. dobrovoľníkov (Odbočka Kr. F. L.) upozornilo redakciu na neúplnosť zoznamu, uverejneného v prvom Zborníku a zaslala zoznam chýbajúcich, ktorý tu uverejňujeme. Pri tejto príležitosti upozorňujeme, aby všetky nezrovnalosti a dodatky boli nám láskavo oznamované a tým nám bola umožnená oprava úradných záznamov. CAIPL František CÍSAŘ Bonifác ČADEK Josef CHRDLE František CHVÁLEK Jan CHRZA František DOSTÁL Alois FIALA Šimon HERZIK Josef HŐLZL Gustav JAKUBEC Jiří JANČA Josef JELÍNEK Alfred KABELÁČ Jan KUKLÍK Václav KVAPIL Stanislav KVÍČALA Zdeněk LUKSCH Eduard MALÝ Emanuel MAREK Karel MELICHAR Karel MOJŽÍŠ Jaroslav 20.8.1917 pri Verdune MORGENSTEIN Jan 5.7.1916 na Somme 9.5.1915 pri Artois MOTTL Ladislav 30.1.1918 v Poitiers 20.8.1917 pri Verdune NOVÁK František 9.5.1915 pri Artois 9.5.1916 pri Artois PETR Josef 27.8.1917 Verdun 1.2.1915 na Somme POLENO Jan 26.4.1918 neznám. 16.6.1915 pri Artois RAIS František 15.6.1915 Souchez 9.5.1915 pri Artois RATHAUSKÝ Fr. 19.8.1917 Verdun 9.7.1916 pri Dompierre ROŠKOTA Josef 14.5.1918 nemocnica 21.6.1915 pri Souchez ŠATOPLET Ludvik 27.8.1917 ambulanc. 11.7.1916 na Somme SIEBERT Václav 16.5.1915 pri Artois 9.5.1915 pri Artois SPAKA Vladimír 26.4.1918 na Somme 22.4.1918 pri Amiens ŠTĚTKA Augustin 9.5.1915 pri Artois 8.6.1916 na Aisne SVAČINA Václav 16.6.1915 pri Artois 27.4.1918 na Somme SVOBODA Josef 9.7.1916 na Somme 9.5.1915 pri Artois VOLDŘICH Jan 9.5.1915 pri Artois 9.5.1915 pri Artois VACEK Josef 26.4.1918 na Somme 27.4.1918 na Somme ZAJÍC Karel 28.9.1915 Champagne zmizol v r. 1918 ŽÁK Alois 1.7.1916 na Somme 16.3.1916 na Somme ZÁRUBA Václav 9.5.1915 pri Artois 12.5.1915 pri Artois ZEMAN Jaroslav 9.5.1915 pri Artois 5.7.1916 na Somme ŽIBŘID Josef 4.7.1916 na Somme 17.4.1917 pri Remeši ZIEGLER Jiří 7.5.1918 na Somme 42 ZLOŽENIE ROTY „NAZDAR“ V ROKU 1914 Kapitán Sallé, veliteľ roty. 1. čata: veliteľ: † Bourrianne, nadporučík. 1. polo čata: 1. družstvo: 25035 BLACKÝ Rudolphe, desiatnik †25002 ŠIBAL Josef 25172 ROTT Jaroslav †25016 JONÁŠ Josef 25064 STRÉBL Bedřich 25005 TRACHTA Frant. 25008 JAKUBEC Jiří 25009 HOLEČEK Jindř. †25062 PŘIBYL Josef 25004 WÄNKE Vilém 25120 HERNYCH Otto 25022 FISCHER Frant. †25024 ČÁSLAVSKÝ Frant. 25018 SCHNEIDER Karel 11805 LATCHA René 2: polo čata: 2. družstvo: 3. družstvo: 4. družstvo: 25070 KOLÍN Václav, desiatnik †2347 LASSERE, trubač 25046 BUREŠ Martin 25026 LONEK Frant. 25015 VONÁSEK Jan 25011 KUCHYNKA Jar. 25012 DOSTÁL Jan †25215 MAŇÁK Frant. 25197 JOMS Karel 25013 MACHÝČEK Boh. 25050 PLUNDER Otto †25029 JIRÁNEK Frant. †25051 NESVADBA Vilém †25060 MAREK Karel 25007 VYCHODIL Frant. †25200 ZEMAN 27960 LABORDE Jean, 26280 HOHMAN Valen desiatnik - tin, desiatnik 25045 VOTRUBEC Jan 25071 BLACKY Jean †25067 PETRÁK Mirko †25057 MOTTL Ladisl. 25014 HAMÁČEK Eman. 25038 ČMUCHÁLEK Václ. 25061 HOLANEC Rudolf †25037 RŮŽIČKA Jarosl. 25033 BRZICKÝ Alois 25059 CHLEBEK Hynek †25112 HEJNO Karel 25049 VYSKOČIL Frant. 25052 HOLÝ František †25040 DUBISZ Karel 25036 RICHTR Josef †25041 FABIAN Alois †25033 JIRSA Josef 25069 VITNER Jan 25044 MYNAŘÍK Ladisl. 25056 SCHMIDT Vladim. 25006 GINDRA Vojtěch 25023 SOJKA Jaroslav †25042 PULTR Josef 25208 CAHA Vilém 25048 ŘEHÁČEK Josef †26827 BOZINOS 25028 HILDEBRANT Josef, JOFFÉ Simon, účtovný desiatnik účtovný desiatnik 2. čata: veliteľ: nadporučík Chapoulaut. 1. polo čata: 5. družstvo: 25234 NECHANSKÝ Josef, desiatnik 25137 ŽIVODAR Bogdan †25077 HASTRDLO Bohusl. 25081 KLEVETA Emil 25084 BROM František 25292 FALTYN Václav †25082 RÁKOS Jindřich 25138 SEBESTA Sylvestr 25093 BUKOVIČ Vladimír 25079 HASTRDLO Miroslav 25090 VALTERA Gustav †25135 JANČA Josef 25083 TOMÁŠ Radim †26674 ESCRIBANO 25230 JAROŇ Louis TAUKRA Cyril 2: polo čata: 6. družstvo: 7. družstvo: 8. družstvo: TAMCHYNA Josef, desiatnik 25072 JIROUŠEK Josef †25087 BLÁHA Emil †25198 ZEMAN Jaroslav 25095 VRZAL Jaroslav 25027 KOFLER Ivan 25202 LETOVSKÝ Frant. †25074 SVOBODA Josef †25100 HERZÍK Josef 25106 MILICKÝ Antonín 25107 MAREŠ Bohumil 25099 HEREŠ František 25032 KOSTLÁN Otto 25281 UHER Josef 26472 KACHA Josef †25091 KARAFIÁT Arnošt, 25196 SKOPEC Rudolf, desiatnik desiatnik 25115 ROŠKOTA Josef 25116 NOVÁK Karel 25122 VLČEK Richard †25103 VOLDŘICH Jan †25097 VANTUCH Josef 25120 PANCZEL Štěpán †25121 ŽIBŘID Frank †25126 ZÁBRANSKÝ Arn. †25113 BERNARD Bělobor 25132 VLK Josef †25111 ŠKRDLA Bohuslav †25104 SVAČINA Václav †25109 HOLZL Gustav †25102 RAIS František 25110 SEDLÁČEK Josef 25078 FISCHER Václav 25141 TREJBAL Adolf †25124 LUKSCH Eduard 25125 FIEHAN Václav 25274 STEINER Josef 25119 SIMON Karel †25142 FIALA Šimon 25133 PODRAZKÝ Rudolf 25181 BERGMANN Karel 25114 PŘEROST Josef 25150 STEJSKAL Frant. DUCLOS, účtovný †25157 BŘEZOVSKÝ Lum. čatár TRONCHE, desiatnik ________________ Poznámka: Tento zoznam je stav roty, aký bol v zime roku 1914, tak ako rota odišla z Bayonne, než bola doplnená čs. oddielom z Londýna. Krížom označení sú tí, ktorí počas vojny padli alebo zomreli následkom vojnových útrap. Čísla uvedené pred každým menom sú vojenské matričné čísla. V zozname tiež chýbajú mená francúzskych poddôstojníkov, veliteľov polo čiat, ktoré sa mi nepodarilo včas presne všetky zistiť. 43 3. čata: veliteľ: † Adjutant Gaillard. 1. polo čata: serg. Phillipe. 9. družstvo: 25129 SVOBODA Václav, desiatnik 25199 DOSTÁL Alois 25164 DOLEJŠ Josef †25185 MIKL Eduard 25151 PETR Josef 25156 STORK Jan 25173 POSLUŠNÝ Frant. †25146 ŽIVNŮSTKA Josef 25166 STANOVSKÝ Vilém 25161 PIVEČKA Alois 25203 BUBENÍK Václav 25162 VESTA Josef 25165 ULRYCH Emil 25211 HÁJEK Jaroslav 25195 KAFKA František 2: polo čata: serg. Liard. 10. družstvo: 11. družstvo: 12. družstvo: 27962 CAZAILLON, desiatnik 25213 ANDRÁŠEK Frant. 25212 POLÁK Josef 25089 GRYGKAR Hugo 25167 RYCHTAŘÍK Frant. 25205 ZOMA Josef 25031 JEŽEK Karel †25207 GUTFREUND Otto †25145 ŠATOPLET Ludvik 25144 TEMR Václav 25188 POVOLNÝ Václav 25169 GORICKÝ Tomáš 25148 KIRCHNER Viktor †25255 KRÁLÍČEK Frant. †25086 ZAJÍC Karel 25286 KLOS Ferdinand, 25289 STEINSBERG Otto desiatnik desiatnik 25180 HULA Karel †27096 JELEN Bedřich †25204 MATĚJOVSKÝ Jar. 25155 BALLÝ Václav †25206 SIMR František †25182 MOJŽÍŠ Jaroslav 25170 TŮMA Václav 25154 ŠPICAR Václav 25194 ŠLEMIN Karel †25171 KUKLÍK Václav 25209 VEVERKA Karel 25153 STARÝ Bedřich †25174 HEZINA Jan †25191 HOFMAN Jan 25190 MALKOVSKÝ Frant. †25184 JAKL František 25090 ALBERT Gustav 25175 CIEPKA Jan 25193 DOLANSKÝ Frant. †25176 MELICHAR Karel 25163 SOLNIČKA Jakub 25168 VANTOCH Zdenko †25183 ŘÍHA František †25201 ZÁRUBA Václav 25192 KOZEL Josef 25118 HÁJEK Augustín 25272 KOLAŘÍK Josef 4. čata: veliteľ: † Adjutant-chef Andréani. 1. polo čata: 13. družstvo: 25113 ALESI, desiatnik †25262 ŠTÍPEK Albert 25264 ANTOŠ Josef 25284 BRETTSCHNEIDER Vl. 25277 MÍČA Lambert †25283 NOVÁK Antonín †25217 RATAJ Antonín 25287 DANEŠ Emanuel 25239 KIRCHNER Jan 25291 BENONI Bohumil 25279 VONDRA Josef 25280 ŠIMEK Jaroslav 25302 ZASSO Angelo †25131 TEICHMAN Ladislav 2: polo čata: serg. Molinié. 14. družstvo: 15. družstvo: 25003 KADAVÝ Jan, desiatnik 25258 BROŽ Josef †25276 LAŇKA Jaroslav 25235 SEDLÁK Jan 25239 NESVADBA Josef 25240 KAZDA Josef †25289 KIRCHNER Ant. †25261 ZIEGLER Jiří 25265 NOVOTNÝ Václav 25271 VYKUS Josef †25266 EFFENBERGER J. †25223 BEZDÍČEK Karel †25225 HOUSKA Josef 25853 VANDUM 26575 FERRAN Pedro †26256 DEVAIZE 25227 PILÁT Václav, 6395 VIGROUX desiatnik desiatnik †25263 KULFÁNEK Ferd. †25228 MORNSTEIN Jan 25298 DIBLÍK Jan 25275 TÁBORSKÝ Jan 25278 HART Leopold 25218 ŠIMSA Miroslav 25233 JANKOVITCH Teod. †25270 ADAMÍK Jozef †25219 KRAMATA Ondřej †25226 KORDAČ Ladisl. †25220 CHRZA František 25268 ARNOLD Josef 25294 ŠTĚRBA Ludvik 25229 KOŠŤÁL Josef †25260 SIEBERT Václav †25288 KUČERA Josef 25222 PREININGER Lad. 25236 OTRUBA Josef †25295 CHRDLO František †25224 KROUPA Josef 25265 TOMKA Ondrej 25160 KUŘÁTKO Václav 26474 FIŠER František 25139 CHUDOMEL Josef 25123 RYCHLOVSKÝ Jos. 25267 KRÁLIČEK Jarom. 25179 PRIKNER Josef 22542 STRAVOLEMOS, desiatnik 44 16. družstvo: PRÁŇA: MAROCKÁ DIVISE V NÁSLEDUJÍCÍM podám co nejstručněji dějiny slavné „Marocké divise“, v jejímž pluku Cizinecké legie po celou dobu bojovali naši první legionáři, příslušníci roty „Nazdar“. „Marocká divise“ byla za světové války na frontě ve Francii pověstná svojí útočnou kvalitou. Veleli jí postupně v roce 1914 generál Humbert a Blondlat, v r. 1915 generál Codet, v r. 1916 generál Degoutte a od 1. srpna (augusta) 1917 generál Daugan, který jí velel až do ukončení války. Byla to divise tzv. „volná“ t.j. netvořila organicky součást žádného armádního sboru a byla vrchním velitelstvím přidělována vždy podle potřeby výhradně pro útočné úlohy. Sestavena dnem 15. srpna (augusta) 1914 v Bordeaux z marockých pluků, prodělala mnoho změn v přidělení podřízených jednotek, z nichž třeba uvésti zvláště: pochodové pluky cizinecké legie, 4. a 7. pluk střelců (afrických) a 8. pluk zuávů, kteréžto pluky se nejvíce vyznamenaly a získaly (zvláště cizinecká legie) pověst nejlepších pěších jednotek francouzské armády. Pochodové pluky cizinecké legie byly zformovány z dobrovolců různých národností, kteří se na začátku války přihlásili do francouzské armády a mezi nimi, jak řečeno na začátku, byli i Češi a Slováci, tvoříci z Bayonnu vyšlou rotu „Nazdar“. Marocká divise účastnila se následujících bojů: 1914 - Bitva na Meuse, - I. bitva na Marně, - bitva u bažin St. Gond, - I. bitva na Aisně, 1915 - květen (máj) – 2. bitva v Artois (u Arrasu), - září (september) – 2. bitva v Champagni, 1916 - červen-červenec (jún-júl) – bitva na Sommě (dvakrát), 1917 - březen (marec) – německý ústup, - duben (apríl) – „des monts“ (Champagne), - srpen (august) – 2. ofensivní bitva u Verdunu. 1918 - červen (jún) – 3. bitva na Aisně, - červenec (júl) – 2. bitva na Marně (Soissonnais-Ourcq), - srpen-září (september-október) – Tlak na Hindenburgovu posici, Bitva u Vauxaillon. Třeba připomenouti, že generál Mittelhausser velel v roce 1916 – 1917 I. brigádě této divise. Dne I. července 1918 byla utvořena tzv. Marocká divise pod velením generála Modelona, která se účastnila v srpnu (auguste) 1918, 2. bitvy u Noyon a dále tlaku k Hindenburgově posici v září 1918, a bitvy v Somme-Py (Champagne-Argonne). * * * 45 Podrobněji děje činů Marocké divise na francouzské frontě:*) Marocká divise byla zmobilisována v Maroku. 6. – 18. srpen (august) 1914 – Sestavení, potom nalodění, přepravení a vylodění v Bordeaux a v Cette. 18. – 23. srpen (august). Dopravení po železnici na západ od Meziéres. 23. srpen (august) - 6. září (september). Pohyb přes Meziéres na severovýchod, potom ústup přes Meziéres a Vitry-les-Reims směrem ke kraji Fére-Champenoise. 28. srpna (augusta) boj u Dommery a Fosse á l´Eau (bitka na Meuse), 30. srpna (augusta) boj u Bertoucourt, 1. září (septembra) boje u Neuflize a Alincourt. 6. - 14. září (septembra). - Bojuje v I. bitvě na Marně od 6. do 10. Bitva v močálech u Saint Gond, boje u zámku Mondement. Od 10. pronásledování přes Tours-sur-Marne a Beaumont-sur-Vesle až k Prunay a k statku les Marquises. 14. září 1914 – 23. březen (marec) 1915 – Boje v tomto kraji (I. bitva na Aisně), potom stabilisace a obsazení úseku směrem ke statku les Marquises a severně od Sillery, rozšířeného po levici 7. října (októbra) až k pevnosti la Pompelle (mínová vojna): od 23. do 28. září (septembra), zúčastní se francouzských útoků ve směru Berru. 12. a 13. října (októbra), potom 22. prosince (decembra) lokální francouzské útoky **) 1. března (marca)1915 lokální německé útoky. 23. – 27. březen (marec). – Stažena z fronty; od 25. února (februára) dopravena po železnici z kraje Epernay do kraje Saint-Pol. 27. duben (apríl) – 9. květen (máj). – pohyb do kraje Aubigny, potom od 29. dubna (apríla) obsazení úseku na statku Berthonval a Targette. 9. – 12. květen (máj). – Bojuje v 2. bitvě u Artois, slavný útok proti kotě 140. 12. – 26. květen (máj). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Mont Saint-Éloy, potom k Tiuques. 26. květen (máj) – 24. červen (jún). Pohyby k frontě a obsazení úseku u koty 123 a u lesa Carency, úseku 3. června zúženého po levici až ke Cabaret Rouge. – Od 16. do 22. června francouzské útoku ve směru Givenchy. 24. červen (jún) – 24. září (september). – Stažení z fronty a poslání na odpočinek k Wail. Od 4. července (júla), přepravení po železnici do kraje Montbéliard; od 15. července (júla) pohyb k Giromagny; výcvik a odpočinek. 14. září (september) – 18. říjen (október). – Přepravení po železnici z kraje Lure do kraje Suippes. Od 25. září (septembra) bojuje u lesa Sabot v 2. bitvě v Champagni; od 25. do 28. září útoky směrem k Trou-Bricot a vršku Souain. Od 30. září (septembra) rokádový pohyb a obsazení úseku severo-východně od Sainte-Marie-á-Py. 18. říjen (október) – 21. prosinec (december). – Stažení z fronty ke Cuperly. Od 20. října (októbra) přepravení po železnici z kraje Cuperly do kraje Pont-Sainte-Maixence; výcvik a odpočinek. 21. prosince (decembra)1915 – 16. leden (január) 1916. – Pohyb ke Coeuvres-etValsery; výcvik. 16. leden (január) – 24. únor (február). – Pohyb ke Crépy-en-Valois; výcvik. Od 23. ledna (januára) pohyb po etapách do tábora v Crevecoeur; odpočinek a výcvik. Od 13. února (februára) pohyb do kraje Noyers-Saint-Martin; odpočinek. 24. únor (február) – 19. červen (jún). – Pohyb k Mont-Didier, potom obsazení úseku mezi Oisou a Belval. ________________ *) Vyňaté z úradného diela francúzskeho ministerstva vojny o svetovej vojne. **) 2. brigáda je od 26. októbra 1914 dopravená na sever a 11. novembra bojuje v bitke pri Ypres, 8. februára 1915 sa svojim príchodom do Eperney vrátila k divízii. 46 19. červen (jún) – 6. červenec (júl). – Stažení z fronty; přepravení po železnici do kraje Amienes. V záloze na začátku bitvy na Sommě (1. – 6. červenec). 6. – 15. červenec (júl). – Pohyb k frontě; bojuje v bitvě na Sommě směrem k Belloyen-Santerre a na východ od Flaucourt: Od 7. do 13. července (júla) francouzské útoky proti německým posicím na jiho-východ od Belloy-en-Santerre. 15. – 19. červenec (júl). – Stažení z fronty; přepravení po železnici do kraje Gournaysur-Aronde. 29. červenec (júl) – 29. řijen (október). – Pohyb ke frontě a obsazení úseku mezi Belval a jižním okrajem lesa Loges. 29. řijen (október) – 17. listopad (november). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Estrées-Saint-Denis. Od 3. listopadu pohyb do táboru v Crévecoeur; výcvik. 17. listopad (november) – 28. prosinec (december). – Přepravení nákladními auty do kraje Chuignolles. Obsazení úseku směrem k Belloy-en-Santerre a na jih od Barleux. 28. prosinec (december) 1916 – 25. leden (január) 1917. – Stažení z fronty; pohyb po etapách k táboru v Crévecoeur; výcvik. 25. leden (január) – 8. únor (február). – Pohyb ke frontě; obsazení úseku u Beuvraignes a na jih od Armancourt. 8. únor (február) – 14. březen (marec). – Stažení z fronty; některé jednotky jsou poslány na práci k Montdidier, jiné jednotky jsou poslány na odpočinek k Froissy a ke Crévecoeur-le-Grand. 14. – 31. březen (marec) – Pohyb k Mondidier. Pronásledování nepřítele (v 2. sledu). (Německý ústup.) 31. březen (marec) – 26. duben (apríl). – Přepravení po železnici z Montdidier a z Hargicourtu k Saint-Hilaire-au-Temple a ke Cuperly. Od 3. dubna obsazení úseku mezi Auberive-sur-Suippe a severně od Baconnes. Od 17. dubna bojuje v Bataille des Monts. Zmocnění se vrchu Sans Nom a Auberive-sur-Suippe. 26. duben (apríl) – 2. červen (jún). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Châlons-sur-Marne. 2. červen (jún) – 4. červenec (júl). – Přepravení nákladními auty k Jonchéry-sur-Vesle, potom od 5. června obsazení úseku mezi Aisnou a Miettou. 4. červenec (júl) – 18. srpen (august). – Stažena z fronty; od 10. července poslána na odpočinek k Arcis-sur-Aube. Od 18. srpna přepravena nákladními auty do kraje Verdun; práce. 18. srpen (august) – 3. září (september). – Obsazení úseku u Chattancourt a Mósy. 20. srpna bojuje v 2. ofensivě u Verdunu. Zmocnění se lesa Corbeaux. Potom úprava dobytých posicí směrem k Mose a na západ od Forges. 3. září (september) – 3. řijen (október). – Stažení z fronty, přepravení nákladními auty do kraje Vaucouleurs, potom od 8. září do tábora Bois-l´Evêque; odpočinek a výcvik. 3. řijen (október) 1917 – 21. leden (január) 1918. – Obsazení úseku mezi Lincey a rybníkem Vargévaux; 8. ledna 1918 lokální francouzská akce na sever od Flirey. 21. leden (január) – 31. březen (marec). – Stažena z fronty, poslána za účelem výcviku k Vaucouleurs; práce; od 26. března opětné seskupení směrem k Vaucouleurs; odpočinek a výcvik. 31. březen (marec) – 24. duben (apríl). – Přepravena po železnici na sever od Beauvais, poslána za účelem pracovním a výcviku k Rumigny; potom držena v pohotovosti, aby zakročila směrem k Sains-en-Amiénois a k Hangard. 24. duben (apríl) – 7. květen (máj). – Pohyb ke frontě; zúčastní se franko-anglické akce na jih od Villers-Bretonneux a směrem k lesu Hangard. Vybudování a obrana v tomto kraji jednoho úseku, zúženého po levici 29. dubna až k severnímu okraji lesa Hangard. 47 7. – 28. květen (máj). – Stažení z fronty; přepravení nákladními auty k Nanteuil-leHaudouin; odpočinek. 28. květen (máj) – 4. červen (jún). – Přepravení nákladními auty k Dommiers. Bojuje v 3. bitvě na Aisně u vrchu Paris, Missy-aux-Bois, a Chaudun; ústupné boje, potom vybudování nové fronty. Od 1. června, opětné seskupení v kraji Viviéres, Villers-Cottêrets. 4. – 20. červen (jún). – Pohyb k frontě a obsazení úseku směrem k Ambleny a Aisně, přemístění po pravici 14. června směrem k Ambleny a Fosse-en-haut: 12. června nepřátelský útok. 20. červen (jún). – 5. červenec (júl). – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Rethondes. Přezvána dnem I./VII 1918 na I. Marockou divisi. 5. – 22. červenec (júl). – Pohyb k frontě a obsazení úseku u Fosse-en-haut a k SaintPierre-Aigle. Od 8. července bojuje u Laversine a Saint-Pierre-Aigle v bitvě v Sois-sonsku a v Ourcq (2. bitva na Marně); útoky proti Saint-Pierre-Aigle, Dommiers a Chaudun. 22. červenec (júl) – 27. srpen (august). – Stažení z fronty; přepravení nákladními auty do krajú Breteuil a Crévecoeur-le-Grand; odpočinek. 27. srpen (august) – 17. září (september) – Přepravení nákladními auty na frontu; přípravy na ofensivu; zúčastní se pronikání k Hindenburgově posici (Pousséevers la position Hindenbourg): Zmocnění se Sorny (5. září; postoupení směrem k Vauxaillon; dobytí německých posic v kraji Allemant (14. – 15. září bitva u Vauxaillon). 17. září (september) – 13. řijen (október). – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Vic-sur-Aisne potom k Meaux. Od 24. září přepravení po železnici do Rosiéres-aux-Salines, odpočinek. 13. řijen (október) – 11. listopad (november). – Pohyb ke frontě, obsazení úseku směrem k Bezange-la-Grande et k Brin; přípravy na ofensivu. *) SENÁT FRANCÚZSKEJ REPUBLIKY – SCHÔDZA ZO DŇA 3. JÚNA 1915 Prijatie návrhu zákona o zrušení vstupných zmlúv v cudzineckej légii. Predseda: Denný program prináša prvé prejednávanie návrhu zákona, podaného pánom Henrym Bérangerom, o zrušení vstupu do francúzskej armády z titulu cudzineckej légie od I. augusta 1914 neneutralizovaným príslušníkom národností, nachádzajúcich sa vo vojnovom stave s Francúzskom a jeho spojencami. André Lebert, referent: V zhode s vládou, dovoľujem si spýtať sa senátu. Nie je nikto proti? Náhlivosť je priznaná. Vo všeobecnej rozprave má slovo pán Louis Martin. ________________ *) Podrobnejšie o osudoch Marockej divízie viď pojednania Mjr. Gšt. Preiningera „Marocká divise a česká účast v jejích řadách za světové války“ – uverejnenom vo Vojenských rozhledech roku 1929. 48 Louis Martin: Napriek tomu, že poznámky, ktoré chcem učiniť, týkajú sa bližšie článku č. 3, predsa si myslím, že by som ich mohol predniesť už vo všeobecnej rozprave, som si istý, že rozprava nestratí na jasnosti. Moje zakročenie je odôvodnené dvoma úvahami. Jednak by som rád počul od pána ministra a od pána referenta bližšie údaje, pretože podľa toho, čo mi bude odpovedané, budem možno nútený podať zlepšovací návrh. Pán referent na mňa kýva, že súhlasí, teší ma to. Referent: Je to vaše právo, a dostane sa Vám celkového uspokojenia. Louis Martin: Nechcem zbytočne predlžovať diskusiu. Druhý dôvod, ktorý ma privádza na túto tribúnu, je prianie vysvetliť, nie však senátu, ktorý je o veci dokonale informovaný, ale verejnej mienke, prostredníctvom tlače, ktorú to o to prosím, otázku č e s k ú a p o ľ s k ú . Náš ctihodný kolega pán Henry Béranger poslúchol vlastný cit tým, že predložil svoj návrh zákona, a nemôže než schváliť princíp tohto zákona. Ale tento návrh, ktorý smeruje k spätnému zrušeniu všetkých záväzkov, dohodnutých od 1. augusta 1914 v cudzineckej légii, by bol, ak by bol prijatý tak ako je, prílišného rozsahu. To isté myslel aj výbor, pretože učinil výnimku v prospech Alsasanov a Lotrinčanov a to isté myslel aj ctihodný referent, ako vyplýva z jeho referátu, že navrhované opatrenia budú pôsobiť „bez ujmy práv priznaných Čechom a Poliakom, na ktoré mieria dekréty z 27. októbra 1914, zo 17. decembra 1914, čl. 7, § 2 a cirkulár zo dňa 18. novembra 1914.“ Tak bolo ustanovené v minulosti páni, pri otázke nájomného, pretože citované texty sa vzťahujú na túto špeciálnu otázku, že Čechom a Poliakom má byť poskytnuté zvláštne a priaznivé postavenie a priamo zo slov pána referenta, z tohto šťastného rozpoloženia sa dá predpokladať, že záväzky Čechov a Poliakov zostanú nedotknuté, avšak, nielenže tento dôsledok nie je výslovne formulovaný v referáte, ale i to vám nie je neznáme, že zákonom je iba to, čo je v jeho článkoch obsiahnuté. Ak práca výborov, pôvodný návrh, rozprava a referáty, ku ktorým dal zákon podnet, štúdium všetkých prehlásení a dokumentov môže do istej miery objasniť výklad zákona, napriek tomu platí v skutočnosti jediná vec, totiž litera zákona. Avšak litera zákona dáva pánovi ministrovi vojny moc, aby podľa svojho zrušil alebo nezrušil záväzky, dohodnuté v cudzineckej légii. Nuž, ja od neho žiadam a dúfam, že sa v tom zhodujú s pánom referentom, aby prehlásil, že záväzky Poliakov a Čechov zostanú nedotknuté, vynímajúc samozrejme nepriaznivé individuálne prípady. Nechcem sa takto dopúšťať násilia na slobode pána ministra vojny v prípade, že by sme nachádzali pred prípadom zjavnej zrady, bolo by to na škodu vojenskej správe, ale vravím, že všeobecné pravidlo, všeobecný princíp má byť, že záväzky Čechov a Poliakov musia byť rešpektované. Vieme totiž nielen zo štúdií čo všetko Poliaci a Česi na svojom území od Nemecka a Rakúsko - Uhorska znášali, ako mnoho sú tieto národnosti Francúzsku sympatické; teraz však môžeme prehlásiť, že Česi, Slováci a Poliaci, odvedení od 1. augusta do vojska, vykonali skvele svoju povinnosť, a že bojujúc za Francúzsko, väčšina z nich padla na bojových poliach v Champagni a v Artois. (Potlesk). Bolo mi hlavne potvrdené, že v týchto slávnych a hrdinských bojoch pri „Ferme d´Alger“ boli Česi a Poliaci vyskúšaní najkrutejším spôsobom. Chcel by som využiť túto príležitosť, aby som z tribúny senátu lepšie oboznámil verejnosť s týmito Slovanmi, ktorí sú utláčaní Nemcami, a ktorých nám vo svojich spisoch prvý odhalil, náš vynikajúci druh pán Louis Léger. Poľská parížska kolónia je predstavovaná dvoma časopismi, oboma veľmi zaujímavými a skvele podanými: La Revue de Pologne a Polonia. Rovnako i česká kolónia vydáva trojitú publikáciu, práve tak poučnú ako zaujímavú a síce Nazdar, L´indépendance tchéque, la Nation Tchéque, ktorú riadi pán Ernest Denis. 49 Článok Polonie z 20. mája, in titulovaný: Nech žije Francúzsko, nech žije Poľsko, je zasvätený sláve a oddanosti poľskej légie. „Zdar“, hovorí, „hrdinným pozostatkom nášho prvého oddielu poľských dobrovoľníkov. Česť verným synom najvznešenejšej tradície bratstva franko-poľských zbraní. Česť zabitým proti nepriateľovi. Celý výkvet poľskej mládeže práve zahynul. Slzy bolesti tkvejú sa v našich očiach, ale naše srdce prudko bije, pretože vo vznešenom vzmachu a v udatnosti našich vojakov nachádza podporu, večnú vieru, nepremožiteľnú silu poľskej duše. Prvý oddiel našich dobrovoľníkov, ktorých nazývame bayonskými, pretože sa im dostalo vojenského výcviku v Bayonne, skladal sa z najlepšej mládeže našej parížskej kolónie. Poslucháči Sorbonnu, umelci, intelektuáli i prostí robotníci, i synovia na prvé zavolanie vojny hromadne vyskočili. Pretože sa ich definitívne prijatie nemohlo uskutočniť pred skončením mobilizácie, strávili dni očakávaní na cvičení, oboznamovaní sa s vojenskými metódami, učením sa francúzskym povelom. Zazvonil deň 9. mája; oddiel poľských dobrovoľníkov severne od Arrasu kráčal v čele zdrvujúceho útoku! Vyhladení strojnou puškou, celí od krvi, označujú každý krok svojimi mŕtvolami, ani sa nezachveli. Zakrvavené ústa nám rozprávajú toto: Poľská kolónia v X (bolo to tiež pri prápore C, ktorého I. rotou boli Česi) práporu mala česť kráčať v nedeľu 9. mája v čele útoku. Vykonali sme svoju povinnosť, útok sa podaril. Nemci boli rozprášení, zanechajúc nám niekoľko tisíc zajatcov a bohatú korisť. Vtedy päťdesiat Poliakov s niekoľkými Čechmi hájilo bok francúzskeho pluku proti teutonskej fúrii. Málo zostáva z našich. Asi dvadsať. Podporučík Mazl dokázal predviesť, ako umiera Poliak za vlasť. Denný rozkaz vám povie ostatné. Tomuto lakonickému rozprávaniu sa dostáva tragického potvrdenia. Každá hodina nám prináša nový smútok, novú bolesť, každá hodina nám potvrdzuje, že prvý oddiel poľských dobrovoľníkov bojoval hrdinsky a že uskutočnil hrdú nádej, ktorú sme do neho vkladali. Títo statoční chlapci, umierajúc s výkrikom „nech žije Francúzsko a nech žije Poľsko“, nám zanechali odkaz.“ Upozorňujem Vás, pán minister, hlavne na nasledujúci odsek. Uvážte, či by pre Vás bolo možné, uspokojiť prianie vyjadrené tak dojemným spôsobom; „Bayonnskí tvoria iba nepatrnú časť všetkých poľských dobrovoľníkov, ktorí sú roztrúsení v rôznych práporoch a rôznych plukoch. Posledné prianie vojakov prvého oddielu bolo, aby boli všetci poľskí dobrovoľníci zoskupení. Tejto túžbe zodpovedali žiadosti, žiadajúce pre Poliakov právo bojovať vedľa svojich krajanov a právo zomrieť medzi svojimi. Nikdy sme sa neodvážili formulovať toto prianie v domnienke, že bez nevyvrátiteľných dôkazov v ruke by bolo neľahké využiť vlastnosti našich vojakov. Slávna smrť niekoľkých desiatok našich, ako aj duševný stav našich slávnych ranených, ukladajú nám povinnosť, aby sme podporovali vznešenú prosbu poľských dobrovoľníkov.“ Dnes, keď bola odvaha, vytrvalosť, hrdinstvo a láska poľských dobrovoľníkov k Francúzsku mocne vyskúšaná, dovoľujeme si predniesť priania dobrovoľníkov, blahosklonnosti pána ministra vojny. V poslednom čísle Polonie je pozoruhodný jeden pasus, ktorý, napriek tomu, že nie je presne v medziach témy, ukazuje, s akou radosťou vítajú tieto statočné poľské živly všetko, čo na vojnovom poli alebo z hľadiska diplomacie je úspechom Francúzska, akými sú priateľmi hlboko preniknutými prianím, aby naša vec zvíťazila. 50 Nachádzam v „Polonii“ dlhý článok, z ktorého vám prečítam iba prvé riadky o vstupu Talianska do vojny. Článok je nazvaný: „Štvordohoda a politika pána Delcassé-ho“ „Vstup, - hovorí sa tam, - Taliansko do proti germánskej koalície po boku Francúzska, Anglicka a Ruska je dielo trpezlivo vybudované naším ministrom zahraničných vecí pánom Teophilom Delcassé a doplňuje sériu jeho diplomatických úspechov, ktorých význam lepšie než my ocenia budúce generácie. Pán Delcassé, ktorého bude nestranná história iste pokladať za najväčšieho francúzskeho diplomata tretej Republiky, mal od okamžiku svojho vstupu do politického života tri vodcovské myšlienky: absolútnu nutnosť pre Francúzsko uzatvoriť alianciu s Ruskom, zblíženie s Anglickom, uzmierenie s Talianskom. Tieto tri myšlienky sú dnes hotovou skutočnosťou.“ Vidíte, s akým hlbokým citom lásky k Francúzsku ľpejú Poliaci na všetkom čo priaznivého sa pre nás udeje. Čo hovorím o Poliakoch, môžem beztoho, aby som zmenil slovíčko povedať, o Čechoch, pretože tiež Česká légia brala hrdinne podiel na našich bojoch a hojne preliala svoju krv v bitkách, ktorých sa zúčastnila. Tak po našich úspechoch pri Notre Dame-de-Lorette, pri La Targette, pri Carency, zostalo z českej légie iba 58 mužov, ktorí by na vyvolanie odpovedali „tu“. Ostatní boli zabití, alebo ranení, ale ani jeden z nich neupadol živý do rúk nepriateľa. (Volanie: Veľmi dobre.) Isteže budem tlmočníkom jednohlasného citu senátu práve tak ako celej zeme, keď poľským a českým dobrovoľníkom poďakujem za ich slávnu obeť pre vec Francúzska a jeho spojencov, to je za vec civilizácie, práva a spravodlivosti. (Potlesk.) Hovoriac o Čechoch, nemôžem pomlčať o ich túžbe, ktorá ich ctí, tak ako nás teší, aby boli zoskupení spoločne, aby spojením vyvinuli maximum úsilia v prospech našej zeme. Výbor českej kolónie a dobrovoľníkov mi napísal list, ktorý tento tak oprávnený cit rozvádza; stručne: „My podepsaní čeští dobrovolníci 11. a 12. roty cizinecké legie v Mascaře jsme se rozhodli poslati českému výboru kolonie a dobrovolníků tuto žádost. V poslední době měli jsme potěšení čísti Vaši revue „L´indépendance tchéque“. Podle článků, které jsou tam uveřejňovány, můžeme si učiniti představu o cílech a činnosti vašeho výboru, jakož i o úspěchu, jejž zaručuje naši věci ve Francii. Proto doufáme, že budete podporovati naši žádost. Vstoupili jsme do vojska za týchž podmínek, jako naši krajani, kteří nyní bojují ve Francii proti odvěkému nepříteli – Němcům. Ale následkem omylů administrativy jsme zde považováni za Rakušany, to je za příslušníky nepřátelského národa. Jsme vzdáleni toho, abychom si dovolili kritiku, ale jsme nuceni hleděti na stávajíci poměry jako na urážku sebezpření, s nímž jsme se rozhodli obětovati naše soukromé zájmy tím, že jsme opustili své, a dáti své životy, bude-li toho třeba, za drahou zemi svobody, již jsme se naučili milovati již jako děti. Jako Česi jsme hotovi procediti radostně a hrdě naši krev, abychom vypudili germánské vetřelce, ale je nám nesnadno pochopiti, proč jsme zde odsouzeni k zneklidňující nečinnosti.“ A inde: „Nie sme početní a v návrhu pána Henryho Bérangera je: Ani jeden Austro-Nemec v légii. Nie som ani Nemec ani Austriják, ale mňa, ako Poliaka, rakúskeho poddaného a dobrovoľne odvedeného na dobu celej vojny, týka sa zmienený článok ako ktoréhokoľvek Nemca či Rakúšana. Nedovolím si, pán senátor, aby som plytval Vašu trpezlivosť tým, že by som Vám uvádzal tisíceré poníženia, ktoré znášame od počiatku nášho odvedenia jedine preto, že sme boli asimilovaní cudzineckou légiou. Všetko som znášal, ako som len najlepšie 51 vedel. Až doteraz sme útočili.*) Stráženie zákopov po celú zimu a nepatrné straty, mi ešte nedávali právo, aby som sa zrovnával s vojakmi, ktorí prekonali Marnu, Vogésy atď. (Výborne, výborne.)“ Práve tu obdivujem neskonalú jemnosť tohto Poliaka, ktorý aj keď sa sťažuje na prísnosť disciplíny, vraví: „Až dodnes som si myslel, že nemám právo sa sťažovať, pretože nie som rovný tým, ktorí preliali svoju krv na bojových poliach Marny“ Dnes je však skutočne náš; statočne si získal právo, vyjadrovať sa ako jeden z našich. „Dnes sa veci zmenili. Poľská rota druhého pochodového pluku od prvého cudzineckého bola v čele útoku pri Neuville. Z 240 nás zostalo 37. Väčšina mojich priateľov, ktorí našli smrť na bojisku, vstúpila do vojska s pokiaľ možno najväčšej nezištnosti. Svojim vstupom do armády nasledovali ani naturalizáciu a ani záchranu svojho majetku pred sekvestráciou. Skoro všetci sme boli poslucháčmi parížskych vysokých škôl, Poliaci, Rakúšania, Rusi, Nemci, a keď sme ponúkali svoje služby vlasti a ohrozenému Francúzsku, nemohli sme predvídať skepticizmus verejného mienenia, ktorý sa tvrdohlavo vzpiera uveriť v nezištnosť nášho činu. O tých z nás, ktorí sú vzhľadom k svojmu spoločenskému postaveniu zbavení podozrenia, si zasa myslia, že sú to chytráci, akoby sa nechali naverbovať pre kúsok chleba, a za cenu vstupu do armády chcú získať iné výhody. Skepticizmus verejnej mienky nepripúšťa nejaké čisté a prosté angažovanie sa do vojska s jedinou myšlienkou, biť sa s dedičným nepriateľom. Bérangerov zákon je veľmi spravodlivý pre podozrivých, no drakonický pre ostatných, všetkých nás hádže do jedného vreca. Pokladá légiu za druh internovania a je prirodzené, že takýto pohľad na nás vyvoláva v pluku mnohonásobnú odozvu. Dozvedel som sa od priateľov, pán senátor, že ste sa v jednom okamžiku ráčil zaujímať o poľských dobrovoľníkov, dovoľujem si obrátiť sa na Vás so žiadosťou, či by nebolo možné vymôcť zlepšenie čo sa týka Poliakov a ich pridelenia k francúzskym plukom, alebo iné ekvivalentné riešenie. Zostávam v dokonalej úcte atď.“ (Živý potlesk.) Dôkazy tak rozhodnej lojality, a my máme ešte aj iné, nás mnohokrát uviedli do krutých rozpakov, často srdcervúcich, keď sme videli nutnosť, že vzhľadom k priestupkom k zneužitiu, o ktorých sa chcem zmieniť, sme nemohli poskytnúť zvláštne postavenie toľkým statočným chlapcom, ktorí by si ich boli individuálne zaslúžili. Dúfame, že táto rozprava, ktorú budem čítať – pretože je nutné, aby ju čítali, – bude rehabilitáciou všetkých tých, ktorí ako pisateľ listu, ktorý ste tu práve počuli, uzatvorili dobrovoľnú zmluvu, zbavenú všetkých záujmových úvah alebo hnaní sa za osobným prospechom. Musia sa dozvedieť, že dnešná rozprava a potlesk, s ktorým ste prijali moju poslednú zmienku, sú ich poctou a ochranou do budúcnosti, nech sú kdekoľvek, proti tým, ktorí by ešte boli v pokušení dávať ich dokopy s ulievačmi z légie, a proti ktorým nemôže byť nikdy dosť prísne zakročené. Cudzinecká légia, - oni k nej patria, pretože sú hodní svojho miesta, ktoré bolo poctivo dosiahnuté, bude rešpektovaná. Čo sa týka ostatných, neváhajte, dajte pánovi ministrovi vojny prostriedky, na ktoré čaká, aby mohol ochrániť a očistiť od nich légiu. Ak ich energicky vyhlásite, budete jednať v najväčší prospech tých, ktorí naozajstnej légii hrdinsky bojujú a zomierajú za našu zem. (Potlesk.) Millerand, minister vojny: Žiadam o slovo. Predseda: Slovo má pán minister vojny. ________________ *) Píše to v zime pred bitkou pri Arrase. 52 Minister vojny: Ako povedal pán referent vo svojej skvelej reči, ktorej senát tlieskal, minister vojny úplne súhlasí s výborom vo veci návrhu, ktorý je vám predložený. Ani na okamžik by som vás tu nebol zdržal, keby som nemal v úmysle pripojiť sa z tejto tribúny k výrečnej pocte, ktorú tu preukázali najprv pán Louis Martin a po ňom pán referent*) českým a poľským dobrovoľníkom, ktorí tak hrdinsky a statočne preliali svoju krv a obetovali svoje životy za Francúzsko. (Výborne, výborne.) Pán referent vysvetlil, prečo a ako k našej veľkej ľútosti je nám do budúcnosti nemožné učiniť nejaké rozdelenie a dovoliť vstup do armády tým, ktorých narodenie učinilo Otomanmi alebo Austro-Nemcami. Napriek tomu, by bolo nespravodlivé aplikovať na tých, ktorí sa práve bili, článok 2., a vylúčiť ich z radov, ktorých sa ukázali byť hodnými. Preto tiež autor návrhu, ctihodný pán Henry Béranger a výbor súhlasili, aby znenie, na ktorom sa uzniesli, bolo pozmenené tak, aby ministrovi vojny bolo ustanovené právo na svoju zodpovednosť učiniť rozdelenie medzi podvratnými živlami, ktoré je nutné z légie vylúčiť, a ostatnými. A ja ďakujem senátu i snemovni, že mi dali prostriedky, aby som ich zákonne z légie vylúčil. Touto zmenou učiníme po práve tým dobrovoľníkom, ktorých sme z tejto tribúny tak výrečne a tak spravodlivo pozdravili. Po zmene článku 2. musí nasledovať iná malá zmena článku 4. ktorú pán referent vopred oznámil a môžem povedať, že i prijal. Článok 4. sa totiž výslovne dotýka zrušenia všetkých všeobecných ustanovení odporujúcich tomuto zákonu, ale hlavne na ustanovenie čl. 3. zák. zo dňa 5. augusta 1914. Toto výslovné ustanovenie je nielen neužitočné, ale malo by za následok nespravodlivosť, ktorej sa senát nechce dopustiť. Dekrét z 3. augusta 1914 dovoľuje totiž cudzincom nielen Austro-Nemcom a Otomanom, ale všetkým cudzincom, príslušníkom neutrálnych alebo i spojeneckých zemí, aby vstúpili do cudzineckej légie na dobu trvania celej vojny. Henry Béranger: O tých sa nemôže jednať. Minister: Ako hovorí ctihodný pán Béranger, nemôže sa jednať o to, aby im bol zakázaný vstup do légie. Henry Béranger: Článok 4. je dôsledkom článku 1., a čo sa mňa týka, celkom pristupujem na zmenu učinenú pánom ministrom. Minister: Následkom toho v tomto ako i vo všetkých ostatných bodoch sa celkom zhodujeme a ja nemôžem než vopred poďakovať snemovni za zbraň, ktorú vkladá do rúk ministra vojny. (Potlesk.) Predseda: Pýtam sa senátu, či chce prejsť k debate o článkoch návrhu zákona. (Senát rozhodne, že prejde k debate o článkoch.) Predseda: Pristupujem k čítaniu prvého článku: „Po celú dobu trvania terajšej vojny a na celom francúzskom území, zakazuje sa vstup do vojska z titulu cudzineckej légie príslušníkom štátov, ktoré sú vo vojnovom stave s Francúzskom alebo jeho spojencami.“ Nikto sa nehlási o slovo k prvému článku? Dávam hlasovať. P. predseda: „Čl. 2. Po vyhlásení tohto zákona, môže byť ihneď zrušený vstup do armády, majúci povahu, vyskytujúcu sa v čl. 1., ktorý bol podpísaný od dňa vyhlásenia vojny. Čl. 3. Z ustanovenia tohto zákona sú vyňatí Alsasania a Lotrinčania ... Tu, páni, je znenie článku 4. navrhnuté výborom: Čl. 4. Všetky ustanovenia, odporujúce tomuto zákonu, sa rušia. Predseda: Dávam hlasovať o návrhu zákona. ________________ *) Podľa toho sa pravdepodobne po senátorovi L. Martinovi ujal slova referent a bližšie vysvetlil účel navrhnutého zákona a replikoval na predchádzajúcu reč. 53 Predseda: Po hlasovaní senátu výbor navrhuje, aby názov zákona bol formulovaný takto: Návrh zákona o vstupe do francúzskej armády z titulu cudzineckej légie v dobe od 1. augusta 1914, neutralizovaným príslušníkom štátov, ktoré sú vo vojnovom stave s Francúzskom a jeho spojencami. Nie sú žiadne poznámky? Návrh zákona sa prijíma. (Výpis z „Journal officiel“) Poslanec GARAT, starosta mesta Bayonne a Denisov priateľ: PRAHA A BAYONNE – ČECHY A KRAJ BASKOV Bolo možné si niekedy predstaviť a pomyslieť si, že jedného dňa mená týchto dvoch miest a dvoch zemí tak vzdialených budú späté spoločným vlasteneckým kultom a rovnakým cítením? Aby sme mohli byť účastníkmi tohto neobyčajného predstavenia, bolo k tomu potreba hrozného prevratu, ktorý trval 5 rokov, postavil jeden národ proti druhému do krutého boja a zblížil druhých do tklivého celku. Zdá sa, akoby dejiny tešilo zmiasť súlad možností a vzdorovať predvídaniu. Udalosti nasledujú jedna za druhou, predbiehajú sa, inteligencia človeka sa podrobuje ich zákonom. Prvé nepriateľstvo prekvapuje českú a slovenskú kolóniu, zloženú z umelcov a umelkýň, mladých obchodníkov, súkromných živnostníkov, už dlho usadených v Paríži, pracovitých a počestných, živiacich sa vytrvalou prácou. Väčšina z nich, vo Francúzsku natrvalo usadená, má svoje rodiny, zastáva čestné miesta; veľkomesto ich obzvlášť pripútalo, mnohí medzi nimi sa oženili s Francúzkami. Napriek tomu, že si u nás vybudovali svoje domovy, srdcom a duchom zostávajú verní Čechám, Morave a Slovensku, vlasti, podrobenej rakúsko-uhorskou ríšou. Zmýšľaním sú Francúzi, ale napriek tomu z nich vojna urobila nepriateľských poddaných. Rakúska vláda, poznajúc ich zmýšľanie, váha ich zavolať, šľachetné Francúzsko im v hodine nebezpečenstva podáva pomocnú ruku. Zhodou okolností, som sa v tomto chaose prvých vojnových dní stretol s profesorom Ernestom Denisom, zaslúžilým historikom a autorom pamätihodných diel „O české samostatnosti“. On to bol, ktorý spísal podivuhodné pojedanie o Jiřím z Poděbrad, o Jagelovcoch, o prvých Habsburgovcoch, o pražskej defenestrácii, o Čechách po Bílé hoře, o vzkriesení Čiech... Tento významný historik, napísal svojim perom dejiny tohto národa, síce malého počtom, ale veľkého svojou históriou. Národ mučeníkov, ktorý striedavo poznal opojenie zo samostatnosti, utrpenie beznádejných bojov a poníženie poroby. Jeho história je dlhou Kalváriou. Tento vedec, ktorý je tak dobre zapísaný do Českých sŕdc, ma žiada o prispenie. Bol podnecovateľom udalostí, ktoré nasledovali, moja skromná úloha bola obmedzená na to, aby som sa stal hlasom, obhajcom a bojovníkom Denisovho ideálu. 54 V záhradách Palais Royal v Paríži, pod vysokými klenbami, ktoré poznali nádheru cisárstva a vzrušenie revolúcie na dva kroky od sochy Camilla Desmoalinse, na ktorej je zvečnený, postavený na stoličke ako reční na barikáde k parížskemu ľudu – tam sa zhromaždilo asi 1000 Čechov a Slovákov. S profesorom Denisom k nim prehováram o ich nastávajúcej povinnosti, pripomínam im, že v cisárskej rakúsko-uhorskej habsburskej monarchii poznali iba poníženie, spôsobené porobou. Naznačil som im, aký osud ich čaká: buď byť uzatvorený v koncentračných táboroch s nečestným znakom na čele ako nepriatelia Francúzska, alebo sa pridať na stranu pravdy, spravodlivosti a slobody! Slúžiť Francúzsku, znamená slúžiť vlasti. Nikoho ani nenapadne, aby sa vrátil do Rakúsko-Uhorska a slúžil v cisárskom vojsku, ktoré už bolo na pochode k našim hraniciam. Ale slová sú v týchto tragických hodinách tak nepatrná vec. Presvedčenie Čechov a Slovákov je utvrdené. Nenechajú nás ani dohovoriť, s mohutnou aklamáciou sa zo všetkých hrdiel ozýva jediný výkrik: „My chceme slúžiť Francúzsku! Nazdar!“ Ministri vojny a vnútra schvaľujú túto kolektívnu a slávnostnú prihlášku, ktorú im prinášame. Česi a Slováci budú slúžiť v radách spojeneckých vojsk záujmu Francúzska a svojej vlasti. Ich rodiny budú voľné, budú žiť na francúzskej pôde, a bude im pomáhané tak ako našim. Česká légia je utvorená; ide iba o výcvik, aby zvíťazila. Minister vojny súhlasí s tým, aby český oddiel bol poslaný do Bayonnu, kde sa mu dostane vojenského výcviku. Náš ľud ho privítal s nadšením. V okamžiku sa stávajú našimi priateľmi, tak ako by už odpradávna žili medzi nami. Ich výcvik je skončený, nastáva hodina odjazdu. Bayonnské dámy vyšli čs. vojsku zástavu, ktorú odovzdajú dňa 12. októbra 1914 „ Rote Nazdar“, ktorá odchádza na frontu. Dobrovoľníci skladajú prísahu. Spomínam si na odjazd vašich krajanov počas októbrového popoludnia r. 1914. Za krásneho dňa, keď sa zdá, že sa leto oneskorilo, aby sme za ním žialili, a slnko vysiela svoje posledné južné lúče, odchádza stotina „Nazdar“ na frontu. Aký boli krásni tí synovia Čiech a Slovenska, prekypujúci energiou! Keď nás opúšťali, pociťovali sme obzvlášť silno ich sebaobetovanie a rozsah ich odriekania. Mnoho našich dôstojníkov a poddôstojníkov, ktorí boli nápomocní pri ich vojenskom výcviku, ich sprevádzalo na frontu. Boli to: kapitán Sallé, ktorý im velil a bol na konci vojny menovaný podplukovníkom, nadporučík Léonce Carré, spriaznený s jednou z bayonnských rodín, ktorý žiadal, aby mu bolo povolené ísť s vašimi dobrovoľníkmi, a bol prvým zabitým vášho pluku dňa 21. novembra 1914, adjutant Jean Molinié, nezvestný v bitke z 9. mája 1915, keď toľko vašich padlo; ako znamenitý inžinier chémie bol seržantom u 249. pluku a potom bol pridelený k výcviku českých vojakov; mohol sa vrátiť naspäť k svojmu pluku, ale odmietol, aby mohol ísť s nimi, nadporučík Paul Doumic, brat akademika René Doumica, ktorý, aj keď bol starší ako 50 rokov, šiel tiež na svoju žiadosť s nimi ako nadporučík u roty a zomrel pred nepriateľom, sotvaže prišli na frontu, adjutant Adolphe Destribat zo Saubrigues odišiel tiež s nimi a zomrel počas posledných bojov. Buď česť týmto hrdinom, bratom vašim; jedni ako druhí boli zajedno vo svojom zvrchovanom sebaobetovaní; osud ich spojil v spoločnej smrti; venujem ich pamiatke rovnaký obdiv a rovnakú úctu. Bolo ich 600 – a zostalo ich asi 180. smrť kosila ich rady v útokoch, ktoré zostali pamätné. Tí najvyšší vojenskí hodnostári to potvrdili. 55 Pán generál Mittelhausser, veliteľ 18. armádneho zboru bolo možno šťastnou zhodou okolností zúčastniť sa oficiálne významnej slávnosti odhalenia čs. pamätnej dosky v Bayonne, vyjadril sa o nich najvyhovorenejším spôsobom. Českí a Slovenskí dobrovoľníci, idúc do bitky, šli na istú smrť. Pretože boli považovaní za „rebelov“ ako Nemcami, tak i Rakúšanmi, čakala ich iba smrť zastrelením, ak by sa boli stali ich zajatcami. Každý to vedel. Uchoval som si clivú spomienku na posledný list, písaný zástavníkom Karlom Bezdíčkom. Pred bojom, keď mal akési tušenie, že v ňom nájde istú smrť, napísal mi, že nechce za nič na svete, aby zástava, vyšívaná bayonnskými dámami, padla do rúk nepriateľa a pripevnil si ju okolo tela. Tak, ako mi to oznámil, poznal slávnu smrť v tomto rubáši z červeného saténu v českých farbách a s národným znakom „Bieleho leva“. Aké víťazstvo – ale koľko krvi! * Prajeme si, aby priateľstvo a vzťahy vašej mladej republiky a našej trvali po storočia pre dobro oboch národov, ktorých pokrok súvisí s pokrokom ľudstva. My, československí Slovania a francúzski Románi, pokračujeme v rovnakom republikánskom a demokratickom ideály. Tento ideál sa v strednej Európe usídlil pôsobením francúzskeho génia. V týchto krajoch, ktoré boli po dlhú dobu podrobené feudálnej porobe a stali sa obeťou koristníctva, znamená tento duch apotheosu vašej národnosti, ktorá prežila všetko poníženie a stáročnú perzekúciu. Víťazstvo spojencov, ku ktorému vaši dobrovoľníci víťazne prispeli, zlomilo vaše putá, vrátilo vám slobodu, dalo Čechom v Čechách a Slovákom na Morave a na Slovensku vzácnu nezávislosť, pre ktorú neprestávali bojovať pod ťažkých rakúskym a maďarským jarmom. Vedľa tak veľkého násilia a krviprelievania zaznamenajú dejiny s radosťou tento fakt spravodlivosti a nápravy. Povedia tiež, že Francúzsko, plameň svetla a sídlo pokroku, v duchu svojej šľachetnosti a svojho idealizmu videlo v hodine nebezpečenstva mužov všetkých rás, zo všetkých možných krajov a najrôznejšieho vzdelania postaviť sa do boja, ktorému zasvätili svoju udatnosť a svoje životy k záchrane Francúzska. Tiež všetkým záchrancom našej vlasti vzdávame hlbokú vďaku.... PETER BEZRUČ A ČS. LÉGIE Z FRANCÚZSKA Význam básnika Petra Bezruča ako morálneho činiteľa a vychovávateľa, rovnako ako Jiráska, Machara, Čecha a iných je nad všetky pochybnosti veľký. Všetci dobre vieme, ako cennou na vo Francúzsku bola počas vojny každá ich kniha, ako dychtivo boli čítané počas dlhých večerov v zajateckých táboroch, vo vojenských ubytovacích miestnostiach za frontov i na fronte. Rakúsko – Uhorská vláda dobre poznala a dokázala oceniť ich význam a snažila sa ako mohla učiniť ich neškodnými. Všetky prostriedky a zámienky boli vhodné a preto mnohí naši literáti neušli prenasledovaniu a vezeniu. Tiež Peter Bezruč bol nejakú dobu počas vojny väznený. Dôvod pre ktorý bol perzekvovaný je zaujímavý. 56 Dlhšiu dobu pred vojnou, žil v Paríži istý Ján Grmela, pôvodom z Moravy, bývalý samosprávny úradník, ktorý sa pokladal za veľkého básnika a pravdepodobne túžil po sláve. Na začiatku vojny sa náhle objavil v českej kolónii a iných českých združeniach a nechal o sebe kolovať povesť, že je Peter Bezruč. Uverejnil tiež niekoľko úbohých básní, v ktorých sa snažil napodobniť Bezručov štýl v „L´Indépendance Tchéque“ a podpísal sa ako P. B. Tieto noviny sa dostali do rúk rakúskych úradov, pravý Bezruč bol na Morave zatknutý a držaný vo väzbe celých 7 mesiacov. Bolo tak oklamaných mnoho krajanov, ale bol zavčasu odhalený a zneškodnený. Je zaujímavé, že Denis ako jeden z prvých poznal v ňom podvodníka. Tak sa stal pravý Nezauč vlastne príslušníkom našich légií, pretože aj keď vzdialený, bojoval s nami svojim utrpením. Boli sme na jednej fronte, v rovnakom boji proti Rakúsku. Z toho dôvodu ho redaktor tohto Zborníka požiadal o pozdrav a písomný príspevok pre našich bratov. Ďalej uverejňujem oba listy k tomu sa vzťahujúce. I. Vážený mistře, obracím se na Vás s prosbou. Pro nás, francouzské legionáře, znamenáte mnoho. Jen namátkou vzpomínám, jak jsme měli s sebou v zimě v roce 1914 v zákopech v Champagni jediný exemplář Vašich písní a čítali v nich při našich večerních dýcháncích a vzpomínali Vás, tehdy neznámé, tajuplné osoby a Vašich Beskyd. Týž exemplář prožil později s námi Afriku, výpravu k Sahaře, byl za jinými bratry poslán do Dardanel a skončil svou existenci v roce 1918 někde u Terronu. Nevíte zajisté nic, nejdříve o naší radosti při zvěsti, že prý jste v Paříži, a později o velkém zklamání, když jsme se dozvěděli, že byl to jen kdosi, který se kryl za Vaší tajuplností, jakýsi Grmela. Pak naši bolest, když jsme se dověděli, že jste uvězněn, měli jsme však důvěru, že vše překonáte, a věřili jsme Vám. Mohu Vám jen pověděti z vlastní zkušenosti, dotvrzené dobou celé války a připomenouti Vám, že Vaše dílo bylo jedno z nemnohých složek morální vzpruhy, která nás sílila v těžkých dobách bojů v řadách francouzské armády. Odbočil jsem a dovolím si vrátiti se k jádru své žádosti. „Kruh francouzských legionářů“ svěřil mi redaktorství svého druhého Almanachu historických vzpomínek a článků o účasti čs. legií v bojích na západní frontě. V prvním díle, který vyšel loni v jubilejním roce, bylo pojednáno jen o bojích, v tomto druhém díle je nutno pojednati též o morálních činitelích našich francouzských legií. A tu máte Vy, mistře, Jirásek, Machar a Čech svým dílem účast největší. Z toho důvodu dovoluji si Vás žádati o Vaši vzpomínku ať veršem nebo prósou našim padlým, nebo cokoliv, co by mělo vztah k našim legiím ve Francii. Mrzí mne, že Vás vyrušuji ve Vašem klidu, ale není pomoci, jste „Petr Bezruč“ a tak patříte nám příliš a je nutno, aby ste na nás, francouzské legionáře, nezapomněl...... Praha, 13. VIII. 1929 II. Pane majore, odpovídám trochu pozdě na Váš laskavý list: ale byl bych rád řekl ano k Vaší žádosti, pro mne tak čestné – ale nemohu chytit noty. Zestárl jsem, můj obzor byl dosti úzký a pak si myslím, že je nesmírně těžko (pro mne, který odpovidá důsledně na žádosti o příspěvky čtyřverším: 57 Být mlád, bych verše vyrazil na skálu srdce buše: je sivá hlava, nemá sil a pusta je má duše.) přiložiti míru řeči vázané ke stínům těch, kdož zůstali při Terroně a na bojištích francouzských. Právem se vytýká, že pozornost se nejvíce obrací k frontě ruské: tam jich bylo nejvíce a na frontě francouzské nejméně. Ale jistě byla fronta francouzská nejnebezpečnější pro životy reků, kteří šli do první řady! Jest přece rozdíl mezi legionáři a legionáři, na který nedávno ukázal polský kněz, mluvě o těch, kteří v polských legiích nesli život a kůži na trh – a o těch, kteří seděli chytře za linií. Velmi to dobře zachytil Viktor Dyk v známé básni: „Na smrt neznámého“ Bil jste se za ty, kteří nemohou a za ty, kteří nechtějí se bíti! Sám sobě jsem kritikem přísným a nic se mi nelíbí, co vyšlo z vlastního pera: a nemůže na tom nic měniti chvála čtenářů... U nás se vždy nadsazuje. Nikdy mi nebylo mnoho do řeči – a čím více stárnu, tím je slov méně. Myslívám si, že mládí je živé a ohnivé a že by mladý autor všecko dovedl říci lépe a přiléhavěji. O bitvě při Terroně jsem cosi pověděl v zápise do knihy soukromé; snad někdy vyjde na světlo, až zhasne světlo života autorova. Vidíte, je mi velmi těžko Vám takto odpovídati: ale myslím si: nedovedeš-li to říci tak, jak kategoricky žádá stín padlých reků, pak raději mlč! Přijměte, pane majore, vyjádření mé hluboké úcty! Branka, 10./9. 1929. Vlad. Vašek. SIMON JOFFÉ DÔSTOJNÍCI A PODDÔSTOJNÍCI ROTY „NAZDAR“ Určitý oddiel má v skutočnosti takú cenu, akú majú jeho vodcovia. Náš mal znamenitých. Najskôr, komu česť, tomu česť: plukovník Pein. Odkiaľ prišiel? Nevedeli sme to a ani sme po tom nepátrali. Ale čo sme na ňom obdivovali, to bol jeho pohľad, jeho postava, jeho vážna a tklivá reč. Všetko na ňom sa vojakom páčilo. V zákope si sa s ním stretol o šiestej hodine ráno rovnako ako o jedenástej večer, stále bol sám, bdel, konal všetko sám a dokázal jediným slovom vytknúť chybu, až človeka rumenec zalial. Snáď nikdy plukovník Pein v Légii nikoho nepotrestal. Pod jeho chladným zjavom bolo obdivuhodné srdce. Nikto nemôže povedať, že by ho bol o niečo žiadal nadarmo. Dokázal človeka povzbudiť slovom, cigarou, a ak sa prišlo k nemu na statok Esperance, kde mal kanceláriu, šálkou čokolády. Ak hovoril, bol zreteľne vidieť, ako sa snaží vyrovnať medzeru, ktorá ho delila od prostého vojaka; a pri všetkom mu bola všeobecne priznaná neklamná statočnosť. Počas hrozného ostreľovania, keď sa budovy statku Esperance rúcali jedna za druhou, mohli ho tí, ktorí tam pri prieplave boli, vidieť, ako pokojne, s plným vedomím odchádzal zo statku, keď už všetci z neho odišli a keď sa presvedčil, že všetky listiny sú v bezpečí. 58 Keď prišiel na bojovú líniu, pokojne vzpriamil svoju vznosnú postavu nad svahom zákopu, aby mohol lepšie skúmať nepriateľa, nikdy však nedovolil, aby kto odvážil sa životom, činiť tak po ňom. Bohužiaľ bolo mu súdené, aby počas útoku dňa 9. mája zreteľne prejavil ducha, ktorý ho oživoval. Tento naozajstný vojak zomrel ako hrdina uprostred svojich Čechov, ktorých chcel rovnako viesť do útoku, ako s nimi žil v zákopoch. Plukovník Cot sa práve ujal velenia pluku, pretože plukovník Pein bol povýšený na veliteľa brigády. Stratili sme tak otca a s trochou nepokoja sme sa pýtali, kto asi príde miesto neho, pretože vždy vieme, čo strácame, ale nikdy nevieme, čo dostaneme. Rozhodnosť, s akou plukovník Cot oznámil, že sa ujíma velenia, nám prezradila, že je naozaj „vodcom“. Zmysel tohto oznamu je možné vystihnúť touto vetou: „Konajte ako váš plukovník, slúžte a poslúchajte“. A všetko jeho chovanie zodpovedalo vskutku tejto zásade. Nepripúšťal odvrávanie, ale pre nič sa nerozhodol bez zrelej úvahy. Pod drsným zovňajškom mal dobré a veľkomyseľne srdce. Pred útokom dňa 9. mája ho mužstvo sotva poznalo a nemalo teda príležitosť poznať jeho statočnosť. Ale vtedy ukázal, že sa vyrovná oddielom, ktorým velil. Vzpriamený nad svahom rovnobežného priekopu, z ktorého sme vyrazili, napriek tomu, že sedemdesiat päťky vybuchovali okolo neho a zmietli jeho pobočníka stotníka Dama, velil do útoku a svojim príkladom rozohnil valiace sa útočné vlny. On sám, strhnutý všeobecným nadšením, hnal sa s poslednou vlnou a padol ťažko ranený uprostred svojich ľudí. Veliteľ práporu mjr. Noiret bol otcom práporu C. Veď on sám ho v Bayonne vytvoril. On sám ho naplnil nadšením, viedol ho až do Champagne a odtiaľ k útoku. Každý muž ho poznal a ctil a on sám poznal a vážil si každého muža svojho práporu podľa zásluhy. Počas dennej práce v zákopoch, mal pre každého, koho stretol, láskavé slovo vodcu, ktoré podriadeného povzbudí k radostnej poslušnosti. Jeho pohľad bol pevný a dokázal nahliadnuť až na dno duše toho, s kým hovoril. Tkvela v ňom zosobnená úprimnosť. Viedol svoj prápor nie ako veliteľ, ale ako otec početnej rodiny, rozdeľujúc rovnomerne námahu a povinnosti, vypočúvajúc bez únavy sťažnosti tohto a clivosti onoho, snažiac sa čo najlepšie pre každého urovnať drobné nezhody, ku ktorým aj pri najlepšej vôli občas dochádza, viditeľne tiež spríjemňuje i nutné tresty. Moje slová sa budú iste zdať matnými tým, ktorí ho poznali, ak poviem, že bol zbožňovaný svojím práporom. V lese Zuavov, kde naše postavenie, niekoľko metrov od Prušákov, bolo vydané napospas vražednej paľbe, ho každý mohol vidieť, ako pokojne postupuje a sám rozhoduje o podrobnostiach boja. Pri Marquises, kde sme boli vystavení najstrašnejšiemu bombardovaniu, dával nám všetkým krásny príklad svojim neochvejným kľudom a uprostred všeobecného zmätku dával rozkazy a opäť obnovil chladnokrvnosť všetkých svojou ucelenou rozhodnosťou. Nebol snáď preto zbavený citlivosti; naopak, kedykoľvek mu to povinnosti úradu dovoľovali, pokladal si za česť zúčastniť sa jednoduchého pohrebu niekoho z mužstva, ktorého sme práve pochovávali na malom cintoríne v Marquises. Vždy prejavoval starostlivý zmysel pre rôzne drobné bolesti a nedotklivosti mužstva. K Čechoslovákom svojej prvej stotiny, ktorých mal obzvlášť rád, často povzbudivo prehováral; hovoril o ich ohrozenej vlasti, zaujímal sa o hrdinské činy ich Sokolov a nikdy, keď mohol, nevynechal ich telesných cvičení. K Poliakom, ktorým preukazoval bdelú pozornosť, hovoril rád o neďalekom dni, keď sa oslobodené Poľsko opäť ujme svojich práv. K Belgičanom hovoril o skorom vzkriesení ich domova. Grékom štvrtej stotiny velebil ich slávnu vlasť. 59 Pre všetkých mal skrátka v zásobe účinné slovo, slovo, ktoré sa dotklo srdca na pravom mieste. A toto všetko v ňom stratili legionári jeho práporu. Počas útoku z 9. mája odišiel s práporom C, pre ktorý si vyžiadal česť utvorenia prvej útočnej vlny. Dávajúc rukou znamenie k výpadu, prvý prekročil nemeckú líniu. Padol však niekoľko krokov odtiaľ pred nepriateľom obklopený vernými poddôstojníkmi, ktorí ho neopustili. Nakoniec drobnú ukážku o tom, ako dokázal zlúčiť dobrú veselosť so všetkými vlastnosťami vojvodcu. Keď raz vo víre bombardovania, hroznejšieho než kedykoľvek predtým, jeho český kuchár Soukup prišiel výbuchom granátu o ruku a hrozne nariekal, čo mohlo zhubne pôsobiť na celé okolie, tu pristúpil k nemu a povedal laškovným tónom: „Tak len tichšie pri všetkých hromoch; bol si predsa pri svojom sporáku, všetci kamaráti si mysleli, že si tam v zálohe a zatiaľ nikto z nich nebude môcť povedať, že si nebol ranený pri ohni“. A úbohý Soukup musel sa nad tým nápadom pousmiať. Stotník Sallé velil prvej stotine, našej, zloženej výhradne z Čechov a Slovákov. Bol to starý dôstojník z Légie, zvyknutý používať železnú disciplínu. Napriek tomu si ho však mužstvo vážilo, alebo snáď práve preto. On dokázal ako v Bayonne, tak v zákopoch stotožniť sa tak dokonale s duchom i predstavami svojich mužov, že právom mohol byť pokladaný za jedného z nich. To mu samozrejme nebránilo, aby netrestal prísne tých, ktorí akokoľvek vybočili z medzí nim určených. Dôstojník, ktorému vlasy na vojne zbeleli, nezamestnával sa výlučne psychologickými úvahami o mravnom stave vojska, ktoré mu bolo zverené. Ale tak, ako bol, dokázal svojim vplyvom, ako jeho chovanie vplývalo na jeho ľudí, vnuknúť im vojenského ducha a pevnú súdržnosť, vlastnosti ktoré učinili z jeho stotiny výkvet práporu. Spôsob jeho myslenia bol úprimný a prostý. Za najmenší poklesok: osem dní väzenia. Taký bol jeho cenník, pod nešiel nikdy. Ale znova musím zdôrazniť, že stotina si ho vážila, a čo platí ešte viac, mala ho rada. V dobe voľnosti organizoval pri prieplave sokolské cvičenia, na ktoré boli Česi tak hrdí. Z barinatého územia, kde oko márne pátralo po niečom peknom, vytvoril rozkošnú oázu, kde vplyvom lahodnej zelene, preneseného sem trávniku a ozdobných kvetinových záhonov, upravených pod jeho vedením českými záhradníkmi, akým bol napríklad statočný Jelen, každý sa cítil byť ďaleko za frontov v nejakom parku, ktorý nám tiež mnohé mestá mohli závidieť. S rôznymi vlastnosťami zlučoval chladnokrvnosť, ktorá vyvolávala úprimný obdiv jeho oddielu. V mnohých prípadoch, keď granáty pršali v neprehľadných salvách, ukázal, že jeho odvaha sa vyrovná jeho neúprosnosti. A stotina, dbala najmenšieho pohybu svojich vodcov, oživená rytierskym duchom, akého snáď nikdy predtým neprejavilo žiadne zhromaždenie ľudí, musela sa bez výhrady hlboko skloniť pred pokojom, aký vtedy ukázal. Počas útoku dňa 9. mája vyrazil so svojimi Čechmi ako prvý na nepriateľské rady a nebolo iste jeho vinou, že nevítané poranenie, utrpené hneď pri vstupe do prvej nepriateľskej línie, znemožnilo mu doviesť svoje mužstvo až k Víťazstvu. Ak bude stotník Sallé čítať tieto riadky, ktorými hodláme celkom nestranne vzdať česť jeho krásnemu vojenskému zjavu, nech je láskavo presvedčený, že akákoľvek nevraživosť voči nemu, vyvolaná rôznymi opatreniami, ktoré už právom či neprávom pokladal za svoju povinnosť použiť proti niektorým svojim poddôstojníkom, boli zahalené plynúcim časom a dobrou spomienkou, ktorú im napriek všetkému dokázal zanechať. Stotník Dame bol známi v celom pluku. Jeho rúžová mladučká tvár, mu dávala zjav dvadsaťročného chlapca. V skutočnosti mu bolo sotva dvadsaťpäť. 60 V zákopoch v Champagni počas najhroznejšieho ostreľovania ho mohol každý vidieť, ako s cigarou v ústach a čiapkou na stranu vyzýva smrť, ktorá o neho nestála. Bol cenným pomocníkom najskôr plukovníkovi Peinovi, neskôr potom plukovníkovi Cotovi. Bohužiaľ sa nemohol celkom uplatniť. Deviateho mája, zotrvávajúc v rovnobežných zákopoch v spoločnosti plukovníka Cota, chcel sa pokochať skvelým pohľadom, aký poskytoval prápor C, pripravený k výpadu na nepriateľa. Vzpriamený, nedbajúc príšernej paľby, ktorá nás zasypávala z dvoch strán, bol zasiahnutý práve vo chvíli výpadu úlomkom granátu, ktorý ho neľútostne zrazil k plukovníkovým nohám.*) Takí vodcovia nám velili. Bolo ich viac. Najväčší počet sme museli prejsť mlčaním. Sú medzi nimi mnohí, ktorí ako prostí legionári vybojovali si až v tejto vojne dôstojnícku hodnosť, ku ktorej dospeli svojou činnosťou. Všetci, až na drobné výnimky, dobre rozumeli sile a nadšeniu, ktoré oživovali zverené im mužstvo. Ak niekedy v zákopoch v Champagni, pri rôznych manuálnych prácach žiadali príliš mnoho, bolo to tak jednoducho nutné. Niektorí, ako poručík Andréani a adjutant Gaillard pod drsným a prudkým zovňajškom, skrývali srdce zo zlata. Mali radi svoje mužstvo a obdivovali ho, čo má väčšiu cenu. Bohužiaľ, takmer všetci, strhnutí bezuzdnou prudkosťou, ktorá nás hnala svorným rozmachom na zdeseného nepriateľa, posiali svojimi mŕtvolami cestu nášho postupu. Budiš im sláva! Strhnutí nákazlivým nadšením chceli sa ukázať vodcami hodnými neporovnateľného oddielu, ktorý viesť do boja im bolo osobnou cťou. Samozrejme, medzi vodcami, ktorí viedli víťazných dobrovoľníkov do útoku, boli tiež šarže, ktoré vyšli z ich radov a boli preniknuté najčistejším duchom obetavosti. Ako prvého z týchto hrdinov je nutné uviesť poručíka Václava Dostála, pravý to vzor rytiera bez bázne a hany. Dobrovoľne sa prihlásil dňa 22. augusta 1914, ako ostatní jeho čs. kamaráti, pre svoju duševnú vyspelosť bol poslaný do Toulouse, aby sa tam zúčastnil učebného kurzu velenia a služby pri strojných puškách. Vyšiel z neho ako poručík a prišiel na frontu za svojimi druhmi sotva niekoľko nedieľ pred nezabudnuteľným útokom zo dňa 9. mája. Pridelený oddeleniu strojných pušiek práporu, získal si Dostál obdiv svojich vojakov svojim kľudom, odvahou a duševnou dobrotou. Napriek jeho mladému veku – bolo mu sotva dvadsaťšesť rokov – si ho vojaci ctili ako otca a šli za ním slepo všade, kam ich viedol. Onoho slávneho dňa, keď sa v čele svojich ľudí vyrútil do útoku na nepriateľské rady, sám preniesol a opäť pripravil k paľbe strojnú pušku, ktorú jeden z jeho ľudí musel zanechať osudu, zasiahnutý bol guľkou do nohy. Medzi prvými sa dostal na okraj Neuville-Saint-Vaast, zamieril na Prusov, ktorí držali túto dedinu, tak presnou paľbou, že plaziac sa bázlivo brali nohy na plecia, uľahčujúc tak prenikanie práporu „C“, ktorý ďalej postupoval ku kóte 140. Bohužiaľ popoludní ho zblúdená guľka zasiahla priamo do čela, skosiac tak tohto nádejného vojaka v plnom rozkvete. Než zomrel, volal na svojich ľudí, ktorí ho obklopili: „Sláva praporu! Ať žijí, Čechové!“ Bol nádejou váženej rodiny. Bývalému žiakovi pražskej univerzity sa zaiste otvárali najkrajšie vyhliadky do budúcnosti; s radosťou to všetko opustil a vstúpil do radov pod trojfarebnou zástavou, aby mohol bojovať s prekliatymi Nemcami. ________________ *) Bol vtedy iba ťažko ranený. Po uzdravení sa, prežil celú vojnu a neskôr bol profesorom na pražskej Vojenskej škole. (Pozn. redaktora.) 61 Pripájam krásny list od jeho bývalého predstaveného, stotníka Javogna, riaditeľa učebného kurzu v Toulouse, svedčí o tom, akým krásnym spôsobom dokázal tento hrdina upozorniť na svoje vzácne vlastnosti: „Práve sa s bolesťou dozvedáme o smrti jedného bývalého žiaka Ústrednej toulouskej školy, poručíka Dostála od 1. cudzineckého pluku, ktorý slávne padol na poli cti, vážený a uznávaný od všetkých za svoju činnosť, vyspelosť a odvahu. Má plné právo, aby jeho meno bolo zapísané do zlatej knihy našej školy a skvelo sa na čestnej pamätnej doske. “ Je nutné tiež spomenúť poručíka Audrického, Čecha, ktorý prišiel rovnako v predvečer útoku z 9. mája a viedol k výpadu hŕstku Čechoslovákov z Londýna, s ktorými vykonal priam zázračné činy. Priam zázrakom unikol vraždeniu onoho hrozného dňa i dní ďalších. Aj iným sa dostalo významnej pocty, že sa stali šaržami u stotiny, ktorú pomáhali vytvoriť. Všetci dokázali, že sú plne schopní vykonať zverenú im úlohu: šikovatelia Štafl a Svoboda, kapráli Bladský, Kolín, Jelen, Krása a mnohí iní, ktorých mená sú zaznamenané na čestnej doske čs. osady v Paríži. ______________ Poznámka redaktora: Tento článok je výňatkom z knihy Simona Joffé: „V českých řadách“ (bola vydaná u Topiče v českom preklade). Neobsahuje mená všetkých veliteľov, nezmieňuje sa napr. o veliteľovi pluku légií v neskorších rokoch, obľúbenom plukovníkovi Rollet-ovi, poručíkovi Chaupoulaut-ovi, Favre-ovi a mnohých iných dôstojníkoch a poddôstojníkoch (napr. seržant Molinié). Kapitán Sellé neskôr v hodnosti majora bol veliteľom práporu 22. pluku v Jarnacu. EMIL ULRYCH: NĚKOLIK DOPISŮ ZA svého nynějšího pobytu ve Francii opatřil jsem dosti písemného materiálu pro historii francouzských legionářů, zvláště co se týká kompanie „Nazdar“. Laskavostí paní Marie Čermákové, naší mateře praporu, zapůjčeno mně 14 dopisů padlých bratří, které jsem uveřejnil ve Sborníku „Pod slavnými prapory Starodružníků“, vydávaném bratrem Lausegrem v Dejvicích (Česká beletrie). Citoval jsem dopisy bratří: Šíbala, Říhy, Jonáše, Mojžíše, Rozkoty, Hofmana-letce, Karafiáta, Fabiána, Maňáka, Kočárníka, Čadka, Dostála (sanitní sbor), Nezavdala a Šustra. Veškeré dopisy patří „naší mámě“ paní Čermákové a bratří ji skutečně psali jako pravé mámě. Dopisy jsou tím zajímavější, že je psali bratří, nyní již nežijící, ale co pravdy, ideálu a romantiky obsahují. Dýchá z nich to bratrské přátelství, odhodlanost k věci a oddanost každého až do posledního dechu. Horoucí láska k vlasti, povinnost uvědomělého emigranta k rodné půdě; slovo vlast, svoboda a povinnost dralo se každému přímo ze srdce a bylo stále opakováno. Všichni bratří, ať už to byli ti nejmladší nebo staří tatíci, cítili jenom jedno: obětovati se za lepší budoucnost našeho národa. Byli to většinou dělníci a proto nemůžeme od nich vyžadovati básnický styl, psali tak, jak skromně žili, bez umělé strojenosti. Těch několik dopisů, které uveřejním v tomto článku, dá nám nahlédnouti do jejich duší tak skromných a poctivých. Řekli jsme si, jakmile budova Památníku odboje bude hotova, že tam odevzdáme veškeré dopisy do úschovy. Vyjímám z dopisu dobrovolníka Milana U., psaného matce: 62 ........vím dobře, že se budete míti hůř tam v Čechách nežli my zde ve Francii. Proto se nemusíte domnívat, že pro Vás nepracujeme nebo že bychom zůstali nečinni. Hned počátkem srpna t. r., kdy již nebylo nám možno odjet domů (a také bychom neodjeli), tak se všichni krajané spojili v českou kolonii. Máme v našem středu již krajany, kteří jsou naturalisováni, a ti mají hojně známostí a pomáhají nám v naší akci. Naše Komité (výbor) nám dosti vymohl. Bylo to ovšem za spolupráce francouzských přátel. Němci, Rakušané, Maďaři byli z Paříže odvezeni do táborů a tam byli nuceni pracovati. My jsme zůstali volnými v Paříži. Když jsme se dočtli z novin, co se děje v Rakousku, jak tam popravují naše lidi, kteří odpírají poslušnost a bojovati proti Srbům a Rusům, rozhodli jsme se, že půjdeme do války. Začali jsme cvičit v Palais Royal. Máme mezi sebou i několik důstojníků. V sobotu dne 22. srpna jdeme k odvodu a je nás přihlášeno na šest set. Doufáme, až se všechno uklidní a z Čech se stane republika, že se navrátíme, a hospodařili bychom v své vlasti. Nevíme, dostaneme-li se do války, neboť Francie má svého vojska dost; potom bychom jim pomáhali tak, jak by se dalo: hlídáním pevností, drah atd. Vydáváme v Paříži též časopis „Nazdar“, psaný francouzsky. Dočítáme se často z novin, jak tam doma s Vámi nakládají, ale nebude to dlouho trvat. Chceme Vám pomoci a domníváme se, že i to veliké Rusko si to s Rakouskem vypořádá samo. Víme také, že posílají naše české vojíny proti Srbům a Rusům, a tu jsme se dohodli, že budeme zpívat „Kde domov můj“, aby naproti věděli, že Češi bojují v řadách Francie. Z Ameriky už nám též psali, že nám budou pomáhat, jak se dá. Co tu bude prolito krve pro tu německou panovačnost. My doufáme, že z našich nepřátel mnoho nezbude francouzští poslanci si již připíjeli na zdraví příští České republiky. Píši Vám to den před odvodem, neb nevím, zbude-li mi čas potom... Dopsáno 22. srpna (augusta) o 4. hod. odpolední. Musím Vám stručně vypsati náš ranní odvod. Sešli jsme se v 7 hod. ráno v Palais Royal. Odtud jsme šli k Invalidovně. Napřed se seřadili bývalí vojáci – bylo jich stopadesát – a potom ostatní. Šlo se ve čtyřstupu, v čele sokolský prapor. Cestou se stále zpívalo. Nejvíce „Hej Slované“ a „Slovan jsem a Slovan budu“. Na náměstí Concorde jsme zůstali stát před sochou města Strasburku a všichni jsme jí vzdali čest. Pak jsme společně zazpívali „Kde domov můj?“ viděl jsem v tu chvíli mnoho očí zarosených slzami. Konečně jsme došli Invalidovny a brzo započal odvod. Každý očekával a zvědavě se díval na tvář lékaře, až vyřkne: Odveden. Bylo to naše jediné přání a každý si z toho dělal velikou čest býti vojínem ve francouzské armádě. Odešlou nás zítra, t. j. 23., do Bayonnu. Je to blízko španělských hranic. Končím, a nebude-li mi možno dopis odeslat poštou, ponechávam jej u známého, aby Vám jej odeslal po válce – kdybych se nenavrátil. Váš...................... Z dopisů padlého bratra Františka Š i m r a , nar. 10. 7. 1887 v Rakovníce, padlého v Bois d´Hangard 24. 4. 1918. 63 La Valbonne, 25. 12. 1915. .......je tomu asi 8 dní, kdy všichni Češi byli posláni do Lyonu a druhého dne měli býti odvezeni do Maroka, jako Bulhaři a Rakušáci. Při hlavní přehlídce přišlo se však na omyl vojenských úřadů a tak zůstaneme nadále zde. Očekáváme, že nás brzo odešlou na frontu. 27. 7. 1916. .......od té doby, co jsme přišli ze Somme, neustále cvičíme a polní manévry jsou na denním pořádku. Má to trvati do 24. t. m. Potom půjdeme zase na útok. Při tom je tu špatné počasí – bláto, sníh... 17. 1. 1917. ........jsme nyní v jedné vesnici na malém odpočinku, neboť zanedlouho odjedeme do jiného úseku, kde se bude útočit. Myslil jsem, že po bitvě na Sommě nás propustí nebo dají na delší odpočinek, když nás tak málo zůstalo, ale přišla zase posila z depa a z Maroka přes tři sta mužů a tak za nějaký týden půjdeme na to znovu. Když jsem byl posledně na Somme, počítal jsem také s poslední svou hodinkou. Bylo to děsné. Kulička za kuličkou lítaly, do toho granáty mlátily, ale na štěstí jsem z toho vyvázl, budu o tom vyprávět na dovolené. Ale kdy se jí dočkám? 2. 5. 1917. ........byli jsme stále v zákopech, trvalo to sedm dní a pak jsme útočili osm dní. Naše kompanie vyšla ze zákopů první na Němce, a ačkoliv bylo mizerné počasí – pršelo a padal sníh – přece jsme je vytlačili z jejich posic. Bylo nás málo a posila přišla pozdě. Nyní jsme na odpočinku u řeky a je nám veseleji. Z dopisů bratra Hynka Ch..., těžce zraněného. 3. 12. 1914. ........byl bych psal dříve, ale nešlo to dobře. Byli jsme v zákopech a pracovali jsme ve dne i v noci. Nyní jsme na odpočinku a já pomahám Jardovi K. vařit v kuchyni. V té kuchyni by to ještě ulezlo, ale hůř v zákopech, když kulky a obusy lítají nad hlavou. Vede se nám ještě dosti dobře, ale proti pravidelnému vojsku přece pozadu a vůbec ve všem. Blíží se vánoce, kde a jak je oslavíme? 1. 3. 1915. ........právě jsem měl službu po celých 24 hodin. Přihodilo se nám totiž malé neštěstí. Byli jsme zasypáni hlinou, ale ještě to dobře dopadlo. Byl jsem trochu potlučen, ale více nic. Bylo to ve spánku a já byl nejvíce zasypán, ani jsem se nemohl hýbat, štěstí bylo, až jsem ležel na boku. Honzík V. měl oteklou nohu a Marcel rovněž a jeden leží dodnes. 15. 4. 1915. ........stalo se mi neštěstí a trpím. Jsem postřelen. Stalo se to náhle. Četl jsem „Le Matin“, slyším ránu a v tom okamžiku cítím palčivou bolest ve stehně. Kulka mi vnikla zezadu, že mně i poranila druhou nohu, narazila na kost, obrátila se a celou délkou vyrazila 64 ven. Způsobila mi vpředu tak velkou ránu, že je možno tam vtlačit celou pěst. První pomoc mně ihned poskytli saniťáci, ale než mě donesli k lékaři, tak jsem napolo vykrvácel. Byl jsem odvezen do ambulance a dále automobilem do nemocnice v Louvois. Nežli jsem dojel, koupal jsem se znovu v krvi. Odnesli mě ihned na operační stůl, ale to jsem zkusil – do nejdelší smrti bych si toho už nepřál. Dali mi asi 12 injekcí, abych jim neusnul a abych necítil tu bolest. Lékař byl stále u mne. V půlnoci zjistil, že horečka stoupá a tak přikročil k poslednímu pokusu. Přes půl litru čehosi napumpoval do mých žil a to mě zachránilo. 20. 4. 1915. Zítra budu znovu operován – a ani nikdo nemá tušení, jaký strach z toho mám. To sešívání masa. Každý den mně ránu převazují a to trvá půl hodiny a tu prořvu – vyndávají mi z rány kusy masa a já se bolestí již nemohu ani hýbat. Záda mě pálí, ležet skoro nemohu. Jak rád bych byl v zákopech a snášel veškeré útrapy s sebou. 25. 4. 1915. Byl jsem převezen do Epernay, do nemocnice „Notre Dame“. Je nás zde tři sta. Každý den přivezou nové raněné a druhé částečně vyhojené odvezou. Není to zde špatné, když si pomyslím, že mě obalují velebné sestry a dámy od Červeného kříže. K tomu sem chodí i dámy z města a přinášejí nám různé dárky. Jen kdyby nebylo těch bolestí. To mně právě připomíná, že i já trpím. Vidím zde však věci, že mi pak přejde chuť navždy. Voják, který se trápí tři dni s nohou zafačovanou, odvezou jej k převazu, a když ta procedura je hotova a on se navrátí, má o nohu méně. Nezbytná operace. Jsem z toho nejhoršího, ale mám stále oteklou nohu a v ní strašnou bolest. Lékař dnes říkal, že krev jest ještě špatná a špatně proudí. Ale co potom, nenastane-li nějaká komplikace? Mám si nechat nohu uříznout? _____________ Z dopisu bratra Václava S ...y, desátníka, raněného 5./5.1915. Quimper le, 10/10 1916. Přečasto vzpomínám na Vás (dopis adresoval mně), jak se Vám asi daří a co děláte. S velkou pozorností sleduji, jak je mi jenom možno, Vaši činnost a výpady na Němce. Hned v prvních dnech veliké bitvy v Picardii dozvěděl jsem se o Vaší přítomnosti v bitvě a pak o vyznamenání Vašeho hrdinského činu, za který provolávám všem sláva a hromové Nazdar. A tobě skládám srdečné díky za zvěčnění našeho díla, které zůstane trvalou památkou, až nás již nebude, aby náš národ věděl, za jakých nesnází a utrpení dobývalo se svobody. Raduji se z toho, jak jste těm Němcům zakomandovali, aby kopali zákopy a odnášeli raněné i mrtvé spolubratry. Snad 22. t. m. půjdu před komisi-reformu. Nevím, jak to dopadne; napsali mně totiž: comme gradé peut rendre quelques services. Není to lehká věc, když bych i jako invalida vojákoval dále. Moje ruka nebude již nikdy vyhojena, poněvadž jsem měl v ní gangréne. Ty druhé rány vůbec necítím, jsou již zahojeny. Co dělá la fameuse 9éme escouade? Petr, Mikl, Chloupek atd? Přeji Vám všem mnoho štěstí a aby se to již jednou skončilo. _________________ 65 Z dopisu od našich zajatců z tábora St. Etienne. 13./1. 1918. Děkujeme Vám za dopis ze dne 30. m. m., který nás potěšil. O Vaší práci, t.j. o práci čs. dobrovolníků, mnoho víme, a jsme na Vás hrdi, jen to nás dopaluje, že až dosud tak málo se ví o práci zajatecké, a věřte, že ani u nás nezahálíme a nelenilo se zde. Avšak přesto, že jsme až dosud a přes veškeré úsilí ČSNR, i nás samých docela nepochopeni a hodně nám je křivděno, přesto naše věc tím trpěti nesmí a budeme vždy na místě, kde je nás třeba. A proto myslíme, že známe se již dosti, stačí jen, abychom stejně myslili i cítili a pak jsme si všichni rovni a stejni. Pozdravujte laskavě od nás všechny krajany-dobrovolníky a počítejte na šťastnou shledanou u Vás i v naší drahé domovině. Upřímné „Nazdar“ ze Saint Etienne. Frant. K...k. ______________ Od internovaného Čecha, profesora: *) Faymoreau, 15/6 1917. a la Haute Dorderie Národní radě zemí českých V Paříži. Velevážení pánové, milí krajané! Právě se dočítám v „Samostatnosti“, že se pan dr. M. Štefánik vrátil z Ruska a pokračuje v Paříži v jednání o řešení československé vojenské otázky. Přeji Vám, pánové, aby se Vám podařilo dosíci od Ententy i Ameriky svolení k vybudování samostatné české armády po vzoru polském; situace k tomu je právě velice příznivá. Byl by to neobyčejný úspěch diplomatický s dalekosáhlými následky politickými. Mám stále na mysli slova Lamartinova „C´est la cendre des morts qui créa la Patrie“, proto jsem též houževnatě hájil a hájím mezi krajany, přes trpké chvilky, jež mi mnohdy způsobili za to, důležitost, ba nezbytnost širší vojenské akce české na západní frontě. Co se mé osoby týká, dávám se Vám ovšem naprosto k disposici a přál bych si, aby až jednou vydáte jménem národa mobilisační rozkaz, všecka věrná srdce česká shromáždila se pod praporem Čechie, a aby na „Qui reste en arriére??“ zaznělo hřímavé „Personne!“ Ostatně i kdyby nešlo o osvobození drahé naší vlasti, což nestačí vědomí hrubě uraženého lidství, ono cynické šlapání všech zásad práva a spravedlnosti, aby se každý Čech, možno-li mu, chápal zbraně, jako to vždy činívali naši slavní předkové, kdykoli pravda byla šlapána, a pomohl vydobýti na germánsko-maďarských násilnících uznání práv člověka? Dovolte mi, drazí krajané, abych Vám všem, ať v organisacích, ať v tisku činným, vyslovil svůj nadšený obdiv nad výborným vedením akce za naši svobodu a samostatnost. Skvělé úspěchy, jimiž je korunována Vaše neúmorná a svědomitá práce, zajistí Vám vděčnost celého národa! Beřte se stejnými cestami jako dosavad, neboť ty vedou bezpečně k splnění našeho nejvyššího politického ideálu. S krajinským nazdar jsem Vám zcela oddaný K.....h. ________________ *) Tento a nasledujúci list vkladám pre zaujímavosť do článku br. Ulrycha. Red. 66 NB. – Poznamenávám mimochodem, že to bylo 13. května (mája) 1916, co jsem po prvé žádal za přijetí do francouzské nebo ruské armády ve Francii jako „engagé-volontaire tchéque pour la durée de la guerre“. Velitel táboru v Uzes intimoval mi 16/8 1916 vyřízení ministerstva války v ten smysl, že se do cizinecké legie již nikdo nepřijímá, za to však že by event. Bylo možné engagement do armády ruské nebo srbské. Proto jsem podal ještě téhož dne žádost za přijetí do armády ruské. Vyřížení se mi dosud nedostalo. _____________________ Prof. F. K........ Ze zajateckého tábora od přihlášeného již dobrovolce: Pivors (Fives - Lille), 2/2 1917 Drazí přátelé! Především přijměte můj srdečný pozdrav. Byl jsem na detašmá v Andancettě, kdež jsem se měl dobře. Pracoval jsem 11 měsíců sice těžkou prácí, ale byl jsem spokojen. Moji francouzští představení byli lidé inteligentní a uznalí. Jediná věc však nás třicet Čechů mrzela. Byli jsme totiž pohromadě s rakouskými Němci a Maďary. Jednoho dne však dostali jsme Vaši „Československou samostatnost“, kde jsme se dočtli o koncentračním táboru, který se pro nás zřizuje. Ten týden však, co jsme to čtli, stalo se mi neštěstí. Nesl jsem s jedním Němcem mísu s horkým asfaltem a ten ničema mi polil asfaltem ruku. Ráno se mi to stalo, odpoledne jsem jel do nemocnice v Romansu, kdež jsem byl až donedávna. Dozvěděv se, že české detašmá v románském okresu je zřízeno, zažádal jsem komandanta nemocnice, aby mě propustil. S jakou radostí jsem uháněl vlakem k Pivors! Brzy jsem však ze své radosti vystřízlivěl. Přijel jsem v pondělí 5. listopadu (novembra) dopoledne. Bylo mi řečeno, že mám odpůldne volno. Já však se dobrovolně hlásil, že půjdu s kuchařem pro vařivo a potřeby do naší kuchyně. Když jsme přijeli zpět, dali jsme všecky věci patřící nám do kuchyně francouzské stráže. Já jsem se ptal kuchaře, proč to? Francouzští vojáci dostávají peníze a potřeby si kupují. Kuchař odpověděl, že se to tak dělá 14 měsíců. A kuchař zajatec, Čech, vařící pro Francouze, vydává do naší kuchyně, jen co on uzná za dobré. První moje menáž zde nebyla vůbec k jídlu. Druhý den v úterý jsme měli volno. Zde se pracuje v neděli a úterek je den sváteční. Nemyslete si však, přátelé, že my Češi jsme zde tak šťastni jako říšští Němci, kteří mají ve Francii všude jeden den v týdnu prázdno. Ba né! My jen jeden úterek za čtrnáct dní máme volný a jeden pracujeme půl dne. To není všecko. Ten volný čas po vyčištění oděvů a prádla máme zpříjemněn visitami a různým šikanováním od pana šéfa detašmá. Ano! Tak v úterý ráno přiběhlo několik hochů s křikem: „Pozor, mládenci, adjutant dělá visitu!“ V té chvíli zazněl povel „Habt acht“ a vše se postavilo k svým postelím. Vešel pan adjutant, pak jakýsi kaprál Žíza (o tom se ještě zmíním), pak tlumočník a – holič se strojkem na vlasy. Pan adjutant s nikým nehovořil, na koho ukázal, tomu projel holič strojkem po hlavě od čela až do týlu. I já byl tak šťasten. Den předtím jsem byl na „depu“ v Romansu a tam, ačkoliv jsou velice přísní páni, přece se mi to nestalo, poněvadž nemám ve zvyku nosit dlouhé vlasy. Odpoledne přijel pan sergeant Svoboda. Hovořili jsme s ním o naší věci. Přišli jsme též v řeči na poměry v „kantonmá“. Pan Svoboda nám řekl, že se vše upraví, že mu pan adjutant vyšel náramně vstříc. Když odešel pan Svoboda, měl k nám řeč pan adjutant. Řekl nám, že on je neomezeným pánem a že mu pan Svoboda nemá co poroučeti. My Češi že nejsme zrovna zázrační a ostatně že mu dáme satisfakci. 67 Že je neomezeným pánem, dokázal nám tím, že to, co nám a panu Svobodovi slíbil, ani v nejmenším nesplnil. Zadostiučinění si od nás vzal tím, že nás začal kriminálovat pro malichernosti. A zvláště na mušku si vzal dobrovolníky. Místo slíbeného zvýšení platu nám hrozil zmenšením dosavadního. Naše peníze z domova nám zdržuje. Je předepsáno pro zajatce 10 frs. Týdně (bez rozdílu národnosti). On však vyplácí Čechům z jejich vlastních peněz z domova také 7 frs. Za tři neděle. Čtrnáct měsíců byli naši lidé (a ještě nějaký čas i my) okrádáni v prospěch francouzských sentinelů z návodu zmíněného kaprála Žízi. Když jsme prosili pana adjutanta, aby to zamezil, on mu to omezil a při tom podotkl, že o tom nevěděl. On přísný šéf detašmá takovou věc nevěděl, ale větší chlup na hlavě zajatce vidí dobře. Chtělí jsme si stěžovat panu komandantu v Romansu, ale je to nemožné. Jeden kamarád dobrovolník dostal z domova černé vojenské kalhoty. Pan adjutant mu je označil zajateckým znamením a řekl mu, že není dovoleno je nosit, a dal je do skladiště. Kamarád chtěl o ně prosit v Romansu, pan adjutant mu však dal na vybranou. Buď prosbu poslat a 8 dní arest anebo prosbu zničit. To se ví, že kamarád volil to druhé. Jedna věc ještě stojí za zmínku. 29. listopadu (novembra) večer mělo naše desetičlenné komité schůzi. V tomto komité i já zasedám. Rokovalo se právě o přípravách na vánoce a organisování kamarádů. Místnost pro tuto schůzi sousedí přímo s vězením. Když jsme byli v nejlepším, otevřely se dveře, do nich vešel Čech jménem Hlaváček, člověk nemocný, který je z těch nemocí až nepříčetný. (Však zajisté víte, přátelé, co jsme zkusili v Albánii!) Člověk ten něco v továrně zkazil. Nestálo to ani za řeč, žádné udání na něho z továrny nepřišlo. Pan adjutant se to nějak dozvěděl a dal mu trest jeden den. Když přišel Hlaváček před dveře vězení, kdež na něho čekal kaprál Žíza, měl na ruce dvě pokrývky a velký kabát. My jsme byli přerušeni, tak jsme čekali, až ho zavře, že budeme mluvit dál. V tom však kaprál vytrhl Hlaváčkovi jednu pokrývku a kabát, hodil to na zem a odkopl pod prkna tam složená. Hlaváček se pro kabát shýbl, kaprál jej uchopil za prsa a mlátil jím o dveře. My jsme věc pozorovali s rozhořčením. Jeden z našich kamarádů řekl kaprálovi, že to budeme reklamovati. Kaprál nám řekl, že můžeme jít reklamovat třeba k papeži. Sklíčeni jsme opustili místnost a druhý den jsme podali reklamaci. Totiž prosbu o vyšetření věci ke komandantu táboru zajatců v Romansu. Pan adjutant nám slíbil, že věc pošle a vinníka dá potrestati. Pak nás pan adjutant upozornil, abychom na sebe dávali pozor. Kaprálové prý se na nás mstí, protože naše věci se přestaly dávat do jejich kuchyně. To je ty pány zajisté charakterisuje všechny. Toto prohlášení pan adjutant učinil před desítičlenným komitétem. Přátelé! Prosím vás, bude-li ve Vaší moci něco pro nás učiniti, učiňte prosím! Vždyť by to takhle dále nebylo k vydržení! S přátelským pozdravem Miroslav KAIL 9093, český dobrovolník. _____________ 68 Od bratří zajatců z Tours. 19/11 1917. Bratře, Ač Tě neznám, se vší něhou a láskou zvu Tě bratrem. Obdivuji se Tvé a ostatních všech bratří neohrožené chrabrosti. Netrpělivě očekáváme na zavolání. A naše heslo v této válce: „Co Čech – to mstitel.“ Uvaž, doposud v kleci, a již dlouho rozhodnuti dáti vše, co máme. Pozdrav bratrsky na všechny. Tvůj V. U., r. ___________ Dopis od kroužku čs. dobrovolníků v AIN-LEUH. 17/11 1916. ..... my jsme nyní zaneprázdněni prací zařizováním našeho postu a komunikace s okolními tábory. S neúnavnou dychtivostí sledujeme pohyby armád v Evropě a že blízké je naše vysvobození, je všeobecným přesvědčením. Důtklivě očekáváme náš odchod z MAROKA, což se stane nesplnitelným? Zdravíme všechny naše čs. dobrovolníky s Tebou dlící. Za kroužek dobrovolníků: Revisor: N. Předseda: K. ____________ Jednatel: Č. Uveřejňuji těch několik výňatků z dopisů z různých míst a od různých bratří. Stačí poukázati na tu okolnost, že ti hoši, ať už byli v zajetí nebo v Maroku, nebo na frontě, vesměs se těšili na čs. armádu. To bylo totéž u nás. Jenže u naší kompanie „Nazdar“ stále bratří ubývalo, jednak zraněním anebo padnutím, takže nepatrná část měla to štěstí dostati se do té vysněné československé armády. O čs. armádě jsme vlastně hovořili stále. Nejvíce však v máji r. 1915. obrazotvornost, že by nás mohlo býti několik tisíc, celý pluk nebo snad i celá brigáda, působila na všechny hochy hřejivě. Představovali jsme si, že máme mezi sebou hejtmana Žižku, jak prudce útočíme, Němec prchá z Francie, my stále pokračujeme až na české hranice. Ten okamžik slavnostní pro nás – to posvátné líbání rodné půdy a všechna tato obrazotvornost připadala nám neuskutočnitelná. A přece se ten sen stal skutkem. Šlo se do toho kopečka od západu, od jihu a od východu velice pomalu, ale došlo se tam přece. Kolik nás však nyní zůstalo? A kdo zůstane věren tomu kopečku? Všichni. Jinak by ani býti nemohlo. Posílí nás při tom ta první krátká přísaha z Bayonnu v říjnu 1914: „Budeme bojovati pro práva republiky a lidskosti až do posledního muže a do poslední krůpěje krve.“ A zůstaneme tomu věrni a neústupni. 69 DOPIS ČESKÉHO VOJÁKA Z DARDANEL Milý příteli! Srdečný dík za lístek. Musím Ti tedy alespoň trochu zobrazit, jak to v Dardanelách vypadá. Zkrátka představíš si to zlehka sám, neb jsi byl na hranicích také a znáš lépe francouzské vojsko než já. Tak prosím, asi začátkem srpna jsme byli odvezeni do Alžíru, odkud jsme pro přítomnost dvou německých sousmarinů po vodě nemohli. Odvezli nás vlakem do Bizerty, přístavu v Tunisu; cesta tam trvala 2 dni a 2 noci. V Bizertě jsme měli tři hodiny volného času, kterého jsem užil k prohlídce města. Město samo je krásné a život daleko jiný proti městům v Alžírsku. Škoda, že nebylo nám možno déle v něm zůstat. Z Bizerty jsme byli odvezeni lodí „Dymbea“ po 4 denní cestě na ostrov Lemnos, který náleží Řecku a je nyní zapůjčen spojencům po čas vojny. Ostrov Lemnos pln zeleni a krásy může se chlubiti vínem „Samos“, které jsem pil také, za 13 sous litr, a potom podle mého soudu množstvím sličných Řekyň. Tam jsme měli pravý ráj, nedělali jsme zhola nic; zavedli nás 12 km za město Mudros, které je hlavním městem na ostrově, zavedli nás tam, kde bych snad mohl přebývati až do smrti. Ráno káva, o 10 hod. jídlo a zase v 5 večer. Chyběl-li kdo nebo ne, o to se žádný nestaral, vědělo se dobře, kde jest. Jsouť od ležení legie na ¼ hod. na všechny tři strany krásné vesničky, kamž jsem rád denně zabloudil, a se čtvrté strany moře krásný písčitý tichý záliv, kdež jsme se vykoupali podle chuti. Pobyt na Lemnu byl jen šestidenní; z Mudrosu jsme jeli lodí ještě 5 hodin do Dardanel. Rozumí se, že jsme jeli bez světla (na černo), pro bezpečnost. V půlnoci jsme byli vysazeni lodí v Silib bar, jehož mocné zdi, nyní napolo rozbité, hlásají velikou moc starého Turecka. Za rozvalinami nechali nás na tureckém hřbitově do rána přespati. Byl jsem unaven, vzpomínal jsem při tom Vás všech, kteří jste zůstali v Bel-Abbesu, při čemž mně výstřely děl i rachoty strojních pušek jaksi ukolébaly. Ráno jsme šli ještě půl hodiny dále do tranchée „repos“ (odpočinku), kdež jsme si odpočinuli 8 dní. Jmenují to tranchée „repos“, ale správně není ani jména, jak bychom to měli nazvati. Celých 7 dní samé „revues“ a „exercices“. Sotvaže jsme se shromáždili, začaly nad námi praskati turecké šrapnely, což si vyžaduje denně dosti obětí. Osmý den v noci jsme poznali trochu změny obvyklé v legii. „Sac complet“ musili jsme jíti 2 km nad kůtky pískem a potom jsme se asi dohromady 6 km proplétali úzkými tranchémi, při čemž jsme šlapali ubohým černochům, které jsme měli vystřídati, po hlavách i po nohou. V 5 hodin jsme došli na místo, propoceni jak myši, ač noc byla chladná, inu, neměli jsme ani minutu odpočinku. Dva dni zůstaneme v druhé linii, dva zase v první, dva potom ve třetí a dva zase v první, tedy dohromady osm dní v tranchích a zase osm dní repos, takové, jak prve shora uvedeno. Podle starého uspořadání jsou mezi námi ještě vojíni od samého začátku vojny, kteří nebyli ještě ani den nikde na zotavné; většina jich reklamovala, tak nás potom odvezli na repos na ostrov Tenedos. Tam to bylo ještě horší, osm hodin denně exercice, snad aby si po druhé nemohl už nikdo stěžovat. Ostrov Tenedos se vyrovná plně Lemnu a víno Samos nahradí tam laciný, též po celém Balkáně známý „Mastik“, potom domácí víno a koňak i mnoho jiných. Což ještě všechno je smutnější pro legionáře, který neví ani jak vystačiti s těmi 10 sous na 10 dní, to pochopíš snadno sám. Na Tenedu jsme byli 12 dní, potom nás zase odvezli na dřívější místo. No, nyní jsem byl v linii již třikráte. Bohudík, raněn jsem ještě nebyl, ale za to se mi levá ruka celá podebrala od práce lopatou a motykou, nástroji to moderní války, s kterými musíme celé dny zápoliti. Jak to vypadá s vojnou, nemohu Ti mnoho psát, neboť nemáme nikdy kousek novin v ruce, to si můžeš tak přibližně vypočísti sám, jak chceš. Já myslím, že Turci budou mít co nevidět dost, Němci jim nemohou doposud žádnou municí pomoci a konec konců kolují u nás jakési zprávy o státech balkánských, nevím, co je na tom pravdy, a proto bych Tě prosil, bude-li něco nového, abys nám dal též vědět. V našich posicích je to nyní dosti dobré, jak se sám dočteš. Turci mají stále pevnou 70 posici na velikém vrchu (Aši baba), a dostaneme-li jej, máme volnou cestu po krásné rovině dále ke Galipoli asi 120 km. Angličanům se podařilo vysadit vojsko z lodí s druhé strany vrchu, čímž jsou nyní Turci úplně odříznuti, tak již čekáme, že veliký počet jich bude zajat. Již nyní jich denně dosti utíká, jistě jen z hladu, a čekám sám dychtivě, až bude bílý prapor vztyčen na onom vrchu, že potom snad budu také moci spatřit nejkrásnější město Evropy, Cařihrad. Dobytím Dardanel by bylo vítězství jisté a urychlené následkem dovozu munice Rusku. Jak ty Dardanely vypadají, slovem je těžko vše vypsati, a fotografa bohužel nemáme. Jak to je v tranších, to nelze s Francií ani přirovnat, neboť u Turků žádný Červený kříž neplatí, střílí do všeho, tím oběti zůstanou do rozpadu ležeti, což vydá něco zápachu. I v tranších je týž pořádek, hlavy i nohy Ti sahají k samému „gamelu“ (šálku) a to pak je apetit. Co je s těmi ostatními, skoro ani nevím. S Říhou jsme stále pohromadě i s Volšičkou. Také s Císařem (Kaisrem) jsme byli 4 v jednom escouadu, ale ti dva jsou nyní v nemocnici a možná, že přijdou do Algérie. Také Vostatek i Bayda. Že by byl jeden z našich málem na stráži zabil Císaře, to Vám může sám Císař vypravovat, až příjde zas do 16. compagnie, a neli, povím to vše sám, přijdu-li zase nazpět, tak i více zajímavých a smutných událostí z vojny. Vyřiď též můj srdečný pozdrav všem Čechům ostatním a Tobě. Myslím, že toto dlouhé psaní vyrovná pro Tebe vše již dříve zameškané a že sám budeš tak dobrý a budeš i s druhými nám častěji psáti, co nového a jak se Vám tam daří. Ještě Tě srdečně zdraví J. Vondrouš, 16417 10. Compagnie, 2éme esconade 1er Rgt. Etranger-3. bat. Dardanely. (S. P. 194) V Dardanelách 30/11 1915. FERD. KAISER: FRANCIE – AFRIKA – DARDANELY V rakouské armádě jsem nesloužil, poněvadž jsem v svém devatenáctém roce v době mobilisace odjížděl s matkou a svými pěti sourozenci do Francie, do města Billy Montigny, département Pas de Calais, kdež pracoval otec v uhelném dole od 28. června (júna) 1914. Ve čtvrtek, 30. července (júla) 1914 o půl deváté dopoledne (v době mobilisace) odjížděl jsem z Horního Litvínova (severní Čechy) přes Německo a Belgii s matkou a sourozenci za otcem do Francie, do Billy Montigny, kamž po velkém strachu ze zadržení (neboť v Kolíně nad Rýnem v nádražním souterénu jsem byl zadržen detektivy, avšak šťastnou náhodou jsem jim utekl) jsem přijel 1. srpna (augusta) v 5 hod. ráno. Pak nás otec odvedl do našeho nového domova v dělnických koloniích. 1. srpna, odpoledne byla vyhlášena v Billy Montigny velkými plakáty mobilisace. 2. srpna v 6. hod. ráno byli jsme vyhnáni Belgičany a Francouzi z bytů. Narychlo jsme se oblékli a veškerý nábytek, který jsme před mobilisací expedovali z Čech do Francie, musili jsme v bytě zanechati, a pak za flámsko-belgicko-francouzského řevu „Caput Allemands“, „Caput Autrichiens“ utekli jsme se do hostince krajana Karla Hladečka, kdež se soustředili veškeří cizinci. O nějaký ten štulec, který jsme od tamějších obyvatelů dostali, nebylo nouze, ano i svými životy zaplatili někteří cizinci zuřivost domácího obyvatelstva. 71 Mimo zmíněný hostinec byli cizinci soustředěni též ve škole; na obou místech jsme byli hlídáni civilní gardou a potom vojskem. V té době pochodovalo vojsko na francouzsko-belgické hranice. 22. srpna (augusta) večer byli jsme doprovázeni vojenským a četnickým oddílem na nádraží, odkud jsme byli transportováni 23. srpna v 1. hod. ráno do St. Affrique, département Aveyron, blízko španělských hranic. Tam jsme přijeli 25. srpna po 6. hod. ranní a byli jsme ubytováni v klášteře, kdež jsme byli též stravováni na účet francouzské vlády. Život v zajetí jsme si zpříjemňovali tím, že jsme my Česi započali různé hry mezi sebou; cvičili jsme na hrazdě, která byla v zahradě, nebo zase krajan Hladeček nás učil francouzsky, neboť většina z nás přišla do Francie krátce před válkou. Tu a tam jsme dostali od vojáka, který s námi měl útrpnost, noviny; jaký ohlas měl v našich srdcích článek, který nám oznamoval, jak v Paříži byla demonstrace Čechů proti Rakousku, jak Čechové vstupují do francouzského vojska a jak se v Paříži utvořil „Comité des volontaires Tchéques“! Tu jsme si řekli: hoši, vstoupíme též do vojska! A začali jsme se u tamního prefekta přihlašovati. Češi: Emil Votruba, Antonín Koláček, Josef Novák, Karel Fridrich, Antonín Říha, Josef Horáček, Václav Masák, Ferd. Kaiser, Bedřich Glaser; Poláci: Pačourek, Michejda starší i mladší, Gavlovič. Od naší přihlášky uplynul měsíc a vyřízení jsme dosud nedostali; urgovali jsme tedy 27. října (októbra) vyřízení svých přihlášek do vojska. 13. prosince (decembra) byl znovu pořizován seznam dobrovolců a 15. prosince jsem odjížděl s jmenovanými Čechy a Poláky, v průvodu francouzského poručíka a za veselé nálady a zpěvu do Rodez, dép. Aveyron, kdež jsme byli 16. prosince odvedeni (mimo dva krajany) do francouzského vojska a podepsali jsme engagement počas války (pour la durée de la guerre). V Rodez jsme byli ubytováni v kasárnách s vojskem. 18. prosince v poledne jsme dostali rozkaz, že pojedeme do Lyonu. Avšak jaké zklamání, když jsme se dověděli v Lyoně, že místo do francouzského regulárního pluku jsme přiděleni do Cizinecké legie a dirigováni do Alžíru; konec konců i s tím jsme se smířili a další věci jsme ponechali osudu. 21. prosince večer jsme vyjeli z Lyonu a do Marseille jsme přijeli 22. prosince ráno; ještě téhož dne večer jsme se vstoupili na obchodní loď, která nás unášela po 36 hodin Středozemním mořem do přístavu Oran (Alžír). Tam jsme přijeli 24. prosince ráno, odkudž asi po pětihodinné jízdě vlakem jsme se dostali do Sidi-Bel-Abbes, kdež je 1er Régiment de la Légion Étrangére. Přivítaní samo sebou jsme neměli milé, neboť nás zarazila v kasárnách němčina a Němci (tedy žoldnéři angažovaní před válkou). Jakmile zvěděli, že jsme Češi, hned nám vyčítali, že jsme „engagés pour la gamele“, poněvadž jsme prý v civilu neměli co jíst atd. Sešli jsme se tam též s našimi dobrými hochy, kteří tam přišli takovou náhodou jako my. V Sidi-Bel-Abbes započalo cvičení. Nebyla to však pro leckterého z nás maličkost, neboť povelům jsme všichni nerozuměli. Já například jsem si zapamatoval přízvuk toho či onoho povelu a cvičil jsem čistě podle přízvuku. Dostali-li jsme však jiného instruktora, musili jsme si zvykat zas jeho přízvuku a to bylo s některými špatné. Pomalu však to šlo, až jsme se přece naučili povelům. Jednou cvičil nás nováčky sergeant Hauser (mající již asi 5 let v Cizinecké legii), který nás v pravém smyslu slova tak honil, až jsme z toho byli pitomí. V přestávce jsme si jeden druhému stěžovali: „To je nějaký pes, to musí býti Němčour“. On stál opodál a vyslechl náš nehezký rozhovor o něm, počal se nám omlouvat česky a prohlásil, že je také Čech z Prahy, že to s námi tak zle nemyslil atd. My jsme v tom okamžiku byli tak zaraženi, že by z nás nebyl ani slova dostal, kdyby nebyl přišel vlídně. Od té doby byl s námi kamarád, a to tehdy, když ho jeho kamarádi stejné hodnosti neviděli. V červenci (júli) 1915 jel transport do Dardanel. Z Čechů byl jsem v něm já, Karel Volšička, Jiří Vanel, Emil Vostatek, Rudolf Šourek, František Vondrouš, námi zvaný Prášek, Otomar Říha. Na mé místo v knihovně nastoupil br. P., který se vrátil krátce předtím, než jsme odjížděli, po zranění z francouzské fronty. Za zvuků plukovní hudby jsme odjížděli 72 vlakem v počtu asi 800 mužů do přístavu Bizerty (Tunis), kdež jsme vstoupili na loď, která nás unášela Středozemním mořem do moře Egejského, za doprovodu dvou contre-torpilleurs. Po pětidenních útrapách na lodi jsme vystoupili na řeckém ostrově Lemnu a po dvoudenním odpočinku jsme vstoupili na menší loď, z níž jsme vystoupili v Dardanelách u Sedul Bahr. Odtud jsme pochodovali v dělové palbě asi 3 km, kdež jsme v jamách po Senegalcích, blízko zátoky Morto, zaujali místo zálohy, doplnivše počtem pluk, který tam již dlel. Hned druhý den jsme měli několik raněných, aniž kdo z nich Turka spatřil, neboť jsme byli stále postřelováni tureckými šrapnely. Pod sprchou šrapnelů započala přehlídka pušek, munice a vivres de réserve, a pak téhož dne jsme za soumraku šli do první linie, kež jsme byli Turky přivítáni krupobitím střel, kde každá střela naříkajíc vyhledávala si svou oběť. Za zmínku stojí ještě, že, když jsme přišli do reservy, br. Volšička, povoláním malíř, namaloval nám tužkou dvouocasého lva na naše korkové helmice potažené stanovým plátnem barvy khaki, což u našich nadřízených vzbudilo obdiv a vyptávání. Na posici byl hrozný obraz; před linií bylo vidět spoustu mrtvol, některé byly nakvap poházeny trochou hlíny, protože nebylo možno je důstojně pohřbíti, poněvadž přestřelky byly stále. V zákopech v první linii viděls vyčnívat botu, tu zas jakési vlasy; chceš zvednouti botu nebo chytneš za tyto vlasy, puzen zvědavostí; tu se ti objeví obraz, o kterém se ti ani nezdálo; odkryješ nešťastníka, který padl před několika dny a jest již v úplném rozkladu. Za svého pobytu v zákopech jsme nedělali vůbec náporů, jen jedenkrát se naše četa zmocnila tureckého zákopu, jehož nám bylo potřebí jako poste de confe. Ostatně jsme byli stále na stráži a odráželi útoky Turků, kterých bylo denně víc než dost. Častovali jsme je střelami, podobnými okřídleným pumám pro aeroplány, zvanými „crapouillot“, které zvláště k tomu určené mužstvo střílelo z moždířů přímo do nepřátelských zákopů. Tyto střely tam nadělaly takové divy, že se zákopy otřásaly a my sami jsme se musili krčiti, abychom nepřišli k úrazu. Slunko zapadá, počíná se šeřit, slyšíš jakýsi tajemný, podivný zpěv jednotlivě v nepřátelských zákopech; nasloucháš chvíli, zpěv se zesiluje čím dále tím více. Ach, toť zní jako modlitba Turků, pomyslíš si, avšak pojednou začíná nebeská hudba, ta-ta-ta-ta, tatata, bum, bum, bzzzz, tůůůůů, což přehluší pak řev Turků, kteří se chtějí pokusit o útok. Avšak my ze svých zákopů jsme tomu zabránili. V četě byli jsme čtyři Češi; já, Volšička, Říha a Vondrouš a těšili jsme se vespolek, že se snad brzo dostaneme do Cařihradu, kde podle spojenců měl býti klíč k vítězství a k evropskému míru. Naše radost však nebyla trvalá, neboť již začátkem řijna (októbra) jsme byli vystřídáni Senegalci. Při vystřídání jsme dostali za úkol já a br. Volšička hlídat zákop, který dělal jakési koleno a který ústil z první linie do nového zákopu před první linií. Protože se právě Turci pokoušeli o útok, měli jsme bedlivě střežit, aby žádný z nové linie necouvl zpět. Po půl hodině jsem dostal rozkaz, že mám přijíti ihned k četaři, který byl od nás asi 300 m vzdálen; když jsem se k němu dostavil, bylo mi řečeno, abychom si s bratrem Volšičkou vzali své věci a následovali pluk naznačeným zákopem do pozadí na odpočinek. Utíkám zákopem se sehnutou hlavou dopředu, abych do ní nedostal ránu (neb kdybych byl býval vzpřímen, byla by přečnívala přes zákop) oznámit br. Volšičkovi tuto novinu právě ve chvíli, kdy na turecké straně v zmíněném úseku započal útok, řev a střelba, slyším vykřiknouti br. Volšičku „Halte-la“, vidím zablýsknout se bajonet namířený na mne asi půl metru před sebou, zastavím běh tak, že div jsem se nezapotácel naznak. Vykřiknu: „Co děláš, vždyť jsem to já“. Nepředstavil jsem si, jaké nedozírné následky mohl tento spěch míti, neboť Volšička v prvním okamžiku, stoje právě v záhybu zákopu, myslil, že se Turci dostali do zákopu se strany. Ještě štěstí, že byl tak rozvážný a nevystřelil. Samo sebou zase jsme se přátelsky shodli, ale tato historka nám oběma snad do smrti z hlavy nevymizí. Uvádím článek nepodepsaného zpravodaje časopisu „Illustration“ z roku 1915 o operacích v Dardanelách: 73 „Operace ze 14. června (júna) 1915“ „V 9. hod. 30. min. vrací se jeden z našich obrněných křižníků, doprovázen dvěma torpedoborci, plnou parou směrem z Lemnu. Vplul do úžiny. Jdu ihned na svoji pozorovací stanici v starém tureckém zákopu, který vynikal v zátoce Morto; na obzoru se rýsuje hradba Achi Baba, tak mocně opevněná; vpravo jest úžina a břeh Asie. Počas svého převozu v úžině až na místo bitevní dostal obrněný křižník z pobřeží Asie několik obusů, jež jej obklopily, ale nezasáhly. Vidím dva střelce s kulomety, kteří se účastní bitvy. V 10 hodin nastává všeobecný pohyb, strašná vřava. Mám kanony, napravo, nalevo, vzadu a naproti. Mračno prachu se pozdvihlo. Hlína lítá mezi bílým, žlutým a černým kouřem. Mohli bychom skoro nakreslit čáry po hradbě, kterou zřizují úlomky našich dělových střel. Po tento čas dva torpedoborci dobývají tureckých zákopů v pořadí. Brzo pokračuje naše dělostřelectvo a začíná stříleti postupně po celé rovině. Úlomky marmitů vystupují po celé šíři svahu Achi Baba. Obrněné křižníky se tedy daly stranou. Poznávám velmi dobře ohromné sloupy žlutého dýmu, který vydávají jejich obusy. Nad našimi hlavami nemohu viděti ani jeden pohyb našich vojsk pro spousty prachu, který se vznáší; ale nad anglickými liniemi pozoruji dalekohledem utíkati muže. V poledne se kanonáda silně zmenšuje. Zdá se mi ihned, že soustřeďujeme díl naší palby před anglické linie. Vidím vraceti se ony dva tirailleury objímající jeden druhého: bezpochyby byl jeden z nich raněn. Věřím, že v našem čase bylo nemožno zúčastniti se boje, aby bylo viděti celé shromáždění, jako na obraze znázorňujícím Napoleona, jak udílí rozkazy s výše pahorku. V několika hodinách vystřílely naše baterie více než 10.000 obusů. Až potud spojenci postoupili; zajali mnoho set nepřátel, mezi nimi pět Nemců. Bitva pokračuje. Ale pro tentokráte je potřebí odníti další obranné linie velmi dobře zařízené, jichž se musíme zmocniti, abychom mohli pokračovati v operacích.“ Když náš pluk byl Senegalci vystřídán začátkem září (septembra), ubírali jsme se do Seddul Bahr, kdež jsme byli po částech naloženi na lodi a odvezeni na odpočinek na řecký ostrov Tenedos. Avšak žádoučího odpočinku jsme se nedočkali, neboť tam teprve započala vojna parádní a honění po cvičišti. Nejvíce zkusili Řekové, kteří přijeli z francouzské fronty do Dardanel, po těch velitel pluku házel dokonce kamením, ano i leckterému pohlavek dal, poněvadž ty parádní cviky vůbec neuměli. Podle mého názoru spíše povelům nerozuměli, neboť francouzsky znali velmi málo. Na Tenedu jsem se 16. září roznemohl na úplavici a 18. září byl jsem dopraven do polní nemocnice, odkudž jsem byl evakuován 20. září na Mudros (ostrov Lemnos) a odtamtud 23. září na nemocniční loď „Canada“, která nás dopravila do námořní nemocnice (Hospital maritime) ve Feryville (Tunis). Během té doby, co jsem putoval do nemocnice, byly Dardanely drženy jen loďstvem, kdežto celá armáda, počítaje v to i náš pluk, se odebrala do Soluně na pomoc Srbům. V té době padl z mých známých na soluňské frontě br. Rudolf Sourek z Paříže, střelen do břicha. Na ostrově Lemnu, v Mudrosu, nebylo vhodného přístavu pro velké lodi; ty zakotvily opodál břehu a my jsme byli naloženi na prám, který se podobal biblické arše Noemově a motorový člunek jako přípřež nás dopravoval k nemocniční lodi. Právě se rozpoutala bouře; tu se pojednou provaz, kterým byl náš prám připevněn k motorovému člunu přetrhl, a my, nemocní a ranění, octli jsme se v širém moři v největší bouři; vlny nás smáčely a my očekávali poslední hodinku. Pojednou narazíme na válečnou anglickou loď, která nás trosečníky pomocí svého mužstva zadržela. Zatím přispěchalo několik motorových člunů, které nás potom šťastně odvezly k nemocniční lodi „Canada“, kdež jsem se shledal s bratry Volšičkou a Vostatkem, kteří byli též postiženi úplavicí. Ve Feryville v nemocnici jsme byli všichni tři, tam nás chodily navštěvovati dvakrát týdně kmotřenky (maraine de guerre), přinášejíce nám pamlsky, kuřivo atd., s kterými jsme si vždy povyprávěli o naší vlasti, úpějící pod jhem Rakouska, jakož i o našich národních dějinách. 12. listopadu (novembra) jsme byli dirigováni do Bizerte, před zdravotní komisi, která nám každému udělila jeden měsíc zotavné, k níž cestu do Francie jsme nastoupili asi 20. listopadu, já k rodičům do St. Etienne, kdež otec pracoval na dole, Volšička do Lyonu 74 a Vostatek do Paříže. Shledání s rodiči a sourozenci bylo srdečné, až dojemné, avšak dlouho jsem se ze zotavené netěšil, neboť jsem stále doma polehával, a než vypršela lhůta mé dovolené, již zase, 17. prosince (decembra) 1915, jsem ležel v nemocnici s St. Etienne, odkudž jsem vystoupil 7. ledna (januára) 1916. Rozloučiv se s rodiči a sourozenci, odjížděl jsem dne 9. ledna k svému kádru do Sidi-bel-Abbes (Algérie), kamž jsem přibyl 13. ledna 1916. EMIL ULRYCH: PRVNÍ ZE TŘÍ SET Byl máj a byla válka. Bylo to ve Francii, docela na severu a krajině říkají artoiské pláně. Nedaleko města Arrasu, v jedné vesnici nazvané Acq, žili českoslovenští dobrovolníci. Francouzové jim říkali „La Compagnie Nazdar“. Psalo se devátého máje 1915. Byl to jeden z krásných májových dní, kdy se nejenom příroda probouzela k životu, ale kdy i v srdcích mladých dobrovolců otvíral se nový život. Řeklo by se, že po dlouhém zimním spánku, který trval skoro tři sta let, nastalo pravé probuzení, zkrátka veliké vzkříšení. A vzkříšení to přišlo tak neočekávaně a s takovou rychlostí, že jej dosti nedocenili ani ti, kteří stáli u kolébky, ji začali a prodělávali. V první četě, třetí eskuádě, žili tři dobrovolníci: Lojza Brzický, Rudolf Holanec a Franta H. Nerozluční kamarádi již z Bayonnu. Není divu, že i tentokráte při prvním útoku byli semknuti a tiše rozmlouvali: „Lojzo,“ pravil Ruda, „ať mně ten pinard nevypiješ! Nějak ti moc chutná po ránu.“ „Eh, nepovídej, Rudlo,“ odvětil Lojza, „však mám zásoby dosti a podívej se ještě na tento bidon, ten je plný koňaku a jakého.“ „Však jsem ani já nezapomněl,“ připomínal Franta, „já mám též dva bidony plné. To nám stačí do Douai a tam si doplníme proviant.“ „Jen aby nám to tam bošové nevypili,“ starostlivě poznamenává Ruda. „Eh, kuš, ti nebudou míti ani čas,“ rázně řekl Lojza. „Abych nezapomněl, kluci, držet se pohromadě, ať se stane cokoliv,“ Lojza pokračoval, ale nedořekl, když tu zaní horna. Útok započal. Bylo deset hodin dopoledne. Hoši vylezli ze zákopů, přeskakovali dráty a pak si stiskli ruce: „Na shledanou,“ zaznělo pojednou. Bylo je vidět, jak jeden vedle druhého asi ve třech metrových intervalech postupovali po polích k německým zákopům, hned se ztratili do granátové díry, tu zase ulehli do trávy, až konečně zmizeli v prvních německých zákopech. Tam se obdivovali německé technice a vyspělosti při stavbě zákopů. Jak pohádkově si to zařídili. Ve spěchu nahlédli do té či oné skrýše a když zjistili, že nikoho tam není, odešli k další. Tu třeskla nedaleko rána z pušky a všichni tři se schovali. „Hoši, pozor, někdo na nás střílí,“ zvolal Franta a chtěl se podívati, odkud to přichází. Vtom však nová kulička letěla jim nad hlavami. „K čertu,“ povídá si Lojza, „co je to za idiota. Na toho si posvítím,“ a podešel několik kroků. Sáhne si pro ruční granát, práskne jím o podpatek a hodí jej za úkryt. Vtom však Franta jde již kolem a jako myš dívá se po střelci. Vidí jej v dobrém betonovém úkrytu. Němec, když uslyšel dopadnout granát, viděl, že je s ním zle, odhodil pušku, kleká si a zdvihá ruce. Franta je mu již na dosah bajonetem u těla. Cosi bručel, když Němci zašermoval bajonetem kolem hlavy, rychlým obratem shodil mu „piklhaubnu“ a zasyčel: „du saukerl, du schwein.“ Němec jako by říkal „kaput kamerád“, ale Franta toho nedbal. „C....n,“ zahřměl Franta a než se kdo vzpamatoval, obrátil svoji pušku a silnou dobře mířenou ranou vrazil mu ocelovou pažbou do hlavy. Mozek, krev a velká červená pečeť znamenala se na betonovém úkrytu. „P.....u,“ odplivne si Franta, „teď ji máš, tu železnou korunu, kterou jsi snad očekával od Viléma. Dokonce „untroficír“ to je, no jo, ten se bránil, ale nechť, mohl mít vojnu za sebou. Vem tě čert, kulku jsem mohl taky dostat od něho.“ Otřel si pušku o jeho oděv, sáhnul si po bidonu, zatřepal jím, napil se zhluboka 75 a vracel se k Lojzovi a Rudovi. Ti mezi tím házeli granáty do německých úkrytů. Ze zákopů valil se černý kouř, slyšet byl hluk a nářek. Od prvních německých zákopů spěchala naše trojice do druhých, které se soustřeďovaly u hlavní silnice, vedoucí z Arrasu do Bethune. Němců však tam nebylo, neboť se stáhli do vesnice La Targette a Neuville Saint Vaast. Z poslední vesnice pak vedla dosti hluboká úvozová cesta do Souchez. Na této silnici se naše trojice zastavila. Opodál v hloučkách stáli druzí dobrovolníci. „Teď nám zbývá dostati jen tento les, Folies, a pak máme volnou cestu až do Douai,“ počíná Lojza. „No jo, to je všechno hezké,“ ozývá se Ruda, ale je nás nějak málo.“ „To stálo mnoho krve,“ povídá Franta, „kolik se nás vrátí?“ „All right,“ odpoví Lojza. „Victorie není bez krve a obětí. To už jinak nemůže býti. Jen posilu a nějakého důstojníka k ruce. Jinak se nehneme z fleku. V lese Němců mnoho nebude a ve vesnici rovněž ne. Upalovali, až se za nima kouřilo.“ Pojdenou zahřměla salva z lesa a dopadlo to docela u hluboké cesty. Od vesnice počala střílet německá strojní puška. „Jsme v křížovém ohni a musíme se co nejdříve dekovat,“ vážně povídal Franta. Hloučky zvolna postupovaly z úvozové cesty do polí směrem k lesíku. Bez rozkazů, bez důstojníků, jeden po druhém utíkali asi třicet metrů a schoval se do trávy nebo granátové díry. „Tak se posilníme a půjdem znova na ten tanec,“ pravil Lojza a napijí se z bidonu. Druzí jej následují. Prázdné bidony odhodí a již vystupují na jeteliště. „Směr k lesu a randez-vous u těch tří stromů z kraje,“ ukazuje Franta a již utíká kupředu. Vtom nová salva z lesíka a ta právě zdržela ostatní jíti kupředu. Teď již i Rudla běží po trávě, ale směr si trochu popletl. Utíká do prava. Lojza již taky vyskočil, aby dohonil kamarády. Z lesa se ozývaly pušky a proto v tom spěchu každý hledal nějakou tu granátovou díru, kde by si na okamžik oddychl. Zbývalo asi 200 metrů do lesa. Vzadu je stále slyšet nářek raněných. Franta znovu vylézá z díry a upaluje si to o dvacet metrů vpřed. Dále to nešlo. Kulky šveholí kolem hlavy. Pozoruje okolí: v lese za stromy klečí Němci a střílejí. Vzal si jednoho na mušku, namířil, spustil a ejhle – přestal střílet boš. Hledá druhého a vtom mu kulička pleskne do čepice. „Fuj,“ bručí si Franta, „to´sem to moh´dostat, musím si dát bacha.“ Sleze do díry a počne svlažovati hrdlo. Slunce nemilosrdně pražilo a v těch vojenských hadrech každý se pařil. Pojednou nějaká hrouda přiletí a udeří jej do nohy. To Lojza se hnal kolem a když spatřil Frantu pít, skočil k němu do díry. „Viděl jsi Rudlu?“ táže se Franta. „Ne, nevím kam zalezl,“ odpovídá Lojza, „počkáme trochu zde a potom se podíváme po něm. Tak se mi zdá, že zaběhl trochu do prava.“ Ruda mezitím utíkal stále k lesu, ale dal se napravo. Pojednou zmizel ve trávě. Zanedlouho vyskočil a znovu letěl dál. Neudělal snad ani deset kroků, když pustil pušku a svalil se do jeteliště. Byl blízko lesa. Slunce bylo ještě vysoko, děla hřměla a černý kouř z vybuchnutých granátů vystupoval nad les. Lojza šel se podívat kolem a volal Rudlu. Nikde nic. Navrátil se k Frantovi a vyprávěl, co právě prožil. „To si to rozdělíme,“ povídá Franta, „já půjdu nalevo a ty se dáš napravo. Tak za půl hodiny se vrátíme sem.“ „All right, ujednáno a půjdeme. Dej mně napít, oni mně bošové prostřelili bidon. Utíkám a najednou šupa kolem těla. Sáhnu si na nohy a vidím, že jsem mokrej. Už ji máš, povídal jsem si v duchu. Sehnu se, ohmatávám se znovu a žádná krev. Mokré hadry jsem měl, máknu ještě jednou, očichám a představ si, bidon s koňakem mi prostřelili. Lumpové. Bandes des vaches,“ oddychoval si Lojza. Posilnili se a vydali se, aby pátrali po kamarádovi. Všude bylo viděti, jak se postavy mihají, s místa na místo utíkají, tam se kdosi belhá, toho nesou několik metrů a zase si odpočívají. Nářek na všech stranách. První se navrátil Lojza celý upocen. Sundal si čepici a otíral pot. Hned však vystrčil hlavu a naslouchal, neuslyší-li nějaký krok nebo volání. Od lesíka bylo však slyšeti, jako by kdosi tam naříkal, ale bylo to slabým hlasem. To snad nemohl býti náš hoch. Teď to přestalo. Vtom se Franta přižene a skočí do díry. „Nikoho jsem nenašel,“ povídá a odplivne si, utře rty 76 rukávem a mocným douškem pije. „Bude asi někde s jinými,“ pokračuje, když se byl již napil. „Tam dole se sejdeme.“ „To není možné, „vím, že utíkal tamhle,“ a ukázal směr k lesu. „Před chvílí zaslechl jsem kohosi chraptěti a si naříkati tam, ale poslyš teď sám...“ „No jo, někdo tam je, ale zdá se, že to je moc blízko lesa; to snad nebude náš,“ volně povídá Franta. „Eh, co na tom, víš co, Franto,“ řekl Lojza, „já se tam podívám, možná že to je Ruda“. „Nedělej hlouposti,“ odpovídá Franta, „kdoví kdo to je, nebude-li to Němec nějaký a ty nakonec tam necháš svoji kůži.“ „To je jedno, já tam jdu. Pušku nechám zde, ta by mně překážela,“ a již se Lojza ztratil v jetelišti. Franta chtěl cosi říci, nechal však ústa otevřena a nestačil se dívati na Lojzu, kterak si to po poli uháněl. Franta sebral obě pušky a odešel do úvozové cesty, aby upozornil kamarády, aby moc nestříleli. Němci zpozorovali však našeho Lojzu a počali stříleti po něm. „Hrome, to mi ještě scházelo,“ bručel si Lojza po delší chvíli, „ale co dělat, polezu po čtyrech.“ Zepředu se znovu ozýval nářek. Byl nyní jasnější. Střelba trochu utichla. Slunce se již sklánělo a na jetelišti byly viděti pouze hlavičky, jak se pohnuly na obě strany a mezi nimi se proplétal Lojza. Nyní narazil na nějakého ležícího vojína. Obrátí jej a vzpomíná, kde tu tvář viděl. „Ano, to je on“, si pobroukává Lojza, „ten Španělák, co byl u trénu; vida, chudák, přišel si až ze Španěl pro smrt a tady leží v trávě. Ani pochovat jej nemůžeme. No, máš pokoj, kdoví, co na nás čeká,“ a odlezl po čtyřech dále. Tichý nářek se zřetelně opakoval. Lojza zůstal ležeti, aby si našel spráný směr a znovu do toho. Netrvalo to ani půl hodiny, když náš Lojza doškrábal se k raněnému legionáři. Ten ležel tváří v zem. Pomalu jej obrací, slyší těžké dýchání, obličej od krve k nepoznání, pravá strana obličeje rozbita, oko pryč, brada rozbita, ucho skoro pryč a na spánku rána. V tom Lojza zbledl, neboť raněný otevřel druhé oko. „Lojzo,“ zašeptal, „pomoc,“ a zase jen chroptění začalo. „Sakra,“ pomyslil si Lojza v duchu, „toho ale sdělali, má toho dost. Nevím, jestli z toho vyvázne.“ Vytáhl obvaz a počal obličej obvazovati. Když byl hotov, vlezl si pomalu pod Rudu a nesl jej na svých zádech, sám při tom lezl po čtyřech v jetelišti. Nebylo ještě úplné šero, ani nebyl klid na bojišti, neboť salvy z kanonů bouchaly stále kolem hlavní silnice arrasské, kulomety také štěbetaly a jednotlivé pušky do toho zapadaly svou hudbou, když pomalu přicházela výměna, neboli reserva. K ní doběhl Franta se zprvou, že tam ještě jeden kamarád šel pro raněného a aby tedy nestříleli. V úvozové cestě netrpělivě očekávali bratří, kdy se připlazí Lojza. Jedni pochybovali o něm, že se mu podaří dolézti tam, druzí zase doufali a už počali svůj plán, kdyby jako ne, že by v noci tam udělali pochod. Tráva v jetelišti počala se zvolna rozdělovati, byl slyšet dech a též nářek. To již Franta to nevydržel, vyskočil na pole a chytil tam právě dovlekujícího se Rudlu na zádech Lojzy a odnesl jej do úvozové cesty. Za chvíli překotil se Lojza do úvozu poškrábán, rozedrán, unaven, ale s bleskem v očích. „Vidíš Franto,“ povídal Lojza, „já měl dobrý čich. Teď jej odneseme k doktorovi. Ale trochu si odpočinu, jen co se napiju. Dej sem bidon.“ A pil dlouze. Zanedlouho v šeru bylo viděti dva stíny, kterak nesou na puškách třetího. Tím byl jejich kamarád zachráněn. Koncem máje, nedaleko bojiště, konal divisionář marocké divise Blondlat přehlídku. A na této přehlídce byl přítomen náš Lojza. Stál proti divisionářovi, když ten jej políbil a přišpendlil vojenskou medaili a válečný kříž s palmou. Pobočník mezi tím četl divisi následující citaci Lojzy Brzického: „Excellent sujet, engagé volontaire pour la durée de la guerre. Le 9 mai 1915 a montré beaucoup de courage pendant l´attaque des ouvrages énnemis a combattu avec une extréme énérgie et risque sa vie pour sauvér seul un camarade bléssé sur le point de tomber aux mains des ennemis.“ První ze tří set čs. dobrovolníků a možno říci z celého praporu, obdržel Lojza Brzický tak vysokou odměnu. Všichni jsme mu gratulovali a měli radost z toho, že to byl náš člověk. 77 „Eh, kuš,“ odpovídal, „to nic není, to bys také dokázal,“ a zapálil si svůj zamilovaný čibuk a usmíval se. Dnes všichni tři kamarádi jsou ženati a mají děti. Když se sejdou, vzpomínají na tyto chvíle a proto načrtnul jsem tuto vzpomínku, aby se nezapomnělo. Z DENÍKU KAPITÁNA – LETCE ŠEBESTY Deset hodin večer. – Od skupinového velitelství došel právě rozkaz, oznamující změnu cíle; naše eskadrilla dostala za úkol bombardovati nádraží ve Vadencourt. Letadla jsou seřaděna před hangary, pumy zavěšeny. Čekáme jen na znamení k startu. V deset hodin třicet minut byla vystřelena očekávaná zelená raketa, oznamujíc dobu startu našeho letadla. Start poměrně dlouhý vlivem rozmoklého terénu. Po dosažení výšky 500 m opouštíme letiště. Je pěkná, jasná noc, měsíc je v úplňku. Pod námi jako obrovský stříbrný had teče řeka L´Oise. Podle záblesků explodujících střel poznávám, že se blížíme k frontě. Mimoděk vzpomínám na prožité chvíle tam dole v zákopech, na život, který se tolik podobá životu krtků. Netušil jsem tehdy, že mi bude jednou dopřáno tyto zákopy přelétnouti. Míjíme město La Fére, které je bezmála již tři léta v rukou Němců. Náš let jest až dosud klidný, teprve u městečka Ribemont uvítali nás Němci šrapnely, které však vybuchují vysoko nad námi. V nepřátelském území není dnes vidět žádnou zvláštní činnost. Kromě několika světel u městečka Origny-Ste-Benoite a jednoho vlaku jedoucího k frontě, nelze nic dosud zaznamenati. Ještě 30 km nás dělí od našeho cíle, výškoměr ukazuje 1.600 m – počal jsem shazovati malé letáky, v nichž je provolání k německým vojákům, aby nebojovali za špatnou věc. Pod námi se rozsvítilo pět světlometů, jichž ostrá světla křižují všemi směry, jeden z nich si počíná velmi obratně – již několikrát vrhl své paprsky na konec plochy levého křídla – ale opět nás ztrácí. Tato hra na schovávanou trvala asi dvě minuty – pojednou jsem byl oslněn elektrickým světlem a současně cítím, že se letadlo příliš kloní na pravou stranu, sveze se po křídle a padá ve vývrtce k zemi. Oběma rukama držel jsem se kulometné věže, abych s letadla nevypadl, a pozoroval jsem pilota, který ihned vypjal motor a marně se snažil letadlo vyrovnati. Již jen 700 m nás dělí od země a my stále bezmocně se řítíme k zemi. Počínám ztráceti naději – v duchu si představuji náraz a pak ten neznámý konec – ale štěstí ještě tentokráte nás neopustilo. Asi ve výši 300 m vyhouplo se letadlo na stranu a přišlo do normální polohy, rovněž i zastavený motor po zapětí kontaktu počal pracovati. Při prvním zvuku našeho motoru pohlédli jsme si s pilotem do očí a oba jsme se radostně pousmáli. Až dosud klidné protiletadlové baterie začínají střílet a jsme přímo obklopeni spirálovitě stoupajícími housenkami (chenilles). Jedna střepina ze šrapnelu prolétla trupem a poškodila měřicí přístroj. Můj pilot hrabě de Murard volá, abych shodil ihned pumy, poněvadž letadlo není v pořádku. Bez váhání a míření otočím pákou a devět 30 kg pum padá ze závěsů; pumy explodovaly opodál střílející baterie. Po 40 minutovém letu přelétli jsme frontu a o 12 hod. 15 min. jsme přistáli na letišti. „Eh bien mon vieux pour cette fois nous avons la vaine – Již jsem myslel, že z toho nevyjdeme“ a srdečně jsme si s pilotem tiskli ruce. * Letiště v Champien, 3/3 1918. „Autreo, Lanciot, Šebesta – debout on va bombarder“ – těmito slovy budil nás z našeho spánku adjutant de Ballmann. 78 Jest 1 hod. 30 min. z rána, venku jest již živo, mechanici připravují letadla, zbrojíři zavěšují pumy a upevňují kulomety. Obloha z večera zamračená se vyjasnila tak, že odvolaná výprava může býti nyní provedena. Odpolední rozkazy zůstaly nezměněny: všechna letadla mají úkol bombardovati letiště v okolí Moncernet, kde podle výpovědi zajatých letců jsou dvě bombardovací letky typu „Gotha“, které včera bombardovaly Paříž. Protože můj pilot onemocněl, byl jsem přidělen poručíkovi Chamberlandovi, který má přes stopadesát nočních expedicí; říká se o něm, že vidí v noci jako kočka. Jednotlivá letadla v intervalu pěti minut již startují, naše letadlo je dnes poslední na pořadu. Teprve ve 3 hod. 30 min. jedeme na start, doprovází nás mechanik Peper a můj pes Boby. Ve 3 hod. 40 min. opouštíme letiště. Vzduch je prosycen lehkou mlhou, která ztěžuje orientaci – nezbývá než nepřetržitě sledovati matné orientační body. Řídíme se hlavní silnicí vedoucí k městu Nesle. Kromě motoru, který nás poněkud znepokojuje, jde vše obvyklým chodem. U městečka Tergnier, ve výši 1.400 m setkáváme se s jedním letadlem. Marně se snažím zjistiti jeho identitu. Míjíme se. – jsme v nepřátelském pásmu, směrem k městu Laon vidím dva světlomety a silnou protiletadlovou palbu, pravděpodobně někdo z našich tam Němce znepokojuje. Podle charakteristické křižovatky silnic poznávám, že se blížíme k cíli. Všude naprostý klid – nikde ani světélka, je mi skoro záhadné, že nás protiletadlová obrana nechává na pokoji. Asi 10 km před námi vidím záblesky explodujících pum, napočítal jsem jich devět. Je to nejspíše můj předchůdce Autreo, který právě shodil Němcům své navštívenky. Odepjal jsem si brýle, abych mohl pozorovati všechny detaily, zkontroloval jsem si zaměřovač a čekám na nejpříhodnější okamžik. Jsme ve výši 1.700 m u svého cíle, docela zřetelně lze viděti šedé formy čtyř hangárů, další čtyři byly již předcházejícím bombardováním zničeny. Dal jsem pilotovi znamení, že počínám bombardovati. Každá vteřina mi připadá v této chvíli zvláště dlouhá. Po sedmi vteřinách spatřím první výbuchy, které je jasně slyšeti. Z jednoho hangáru vyšlehl oheň. „Bravo Šebesta,“ volá poručík a dává znamení, že sestoupí níže, abych mohl střílet z kulometu. Vystřelil jsem asi sto nábojů a dávám pokyn k zpáteční cestě. V 5 hod. 50 min. jsme šťastně přistáli na našem letišti. Z blízké místnosti se ozýval veselý hovor našich druhů, kteří si při kávě vypravovali o dojmech, právě zažitých. Za uvedenou výpravu jsem dostal druhou stříbrnou hvězdičku na svůj válečný kříž, s pochvalou. * Bauvais, 21/8 1918. Dnes nám bylo přiděleno nové letadlo, označené výrobním číslem 13 – 13. Dvě třináctky. To ti jistě štěstí nepřinese, praví mému pilotovi sergeant Dumuys a žertem mu radí, aby je zabarvil. Stmívá se. Piloti a pozorovatelé oblečeni v kombinézách a let. přilbách stojí v hloučcích na letišti a živě se baví. Právě přichází náš kapitán Gadot, který byl volán skupinovým velitelem k telefonu. Dává nastoupiti leteckému personálu a oznamuje poslední hlášení meteorologické stanice, denní barvu rakety pro vlastní protiletadlovou obranu, udává dráhu letu k cíli a zpět a Morseovu značku pro přistání letadla. (Podle pozdějších oficiálních zpráv bylo letiště po našem bombardování vyklizeno, zač pak celá naše eskadrila dostala pochvalu.) Dostali jsme rozkaz bombardovati nádraží v Bohain, kde podle posledních zpráv bylo nakupeno množství materiálu. Startujeme ve 20 hod. 30 min. Ve výši 1.000 m, v blízkosti bitevní čáry, setkáváme se s anglickým letadlem, poznáváme je podle rozsvícených světlometů. Viditelnost je celkem dobrá, vyjma malé bílé mráčky, které plují ve výši 100 m. Nepřátelská protiletadlová obrana je činna na několika místech, obzvláště u města Ham střílejí 79 Němci jako posedlí. Blížíme se k bohainskému nádraží, jež lze dosti snadno nalézti. V okolí nádraží je vidět dvě světla, která při přiblížení letadla zmizela. S výše 800 m jsem shodil čtyři pumy a dvě 15 kg zápalné pumy. Čekám a asi po osmi vteřinách vidím jen dva záblesky na pokraji nádraží. Dávám pilotovi znamení k zpátečnímu letu a sobě dělám výčitky za špatné míření, než teprve nyní spatřím na nádraží oheň. Tedy přece se neminula naše práce s účinkem, myslím si, a upozorňuji svého kamaráda na vzniklý požár, který se šíří. Šťastně jsme přeletěli nepřátelské pásmo. Město Amiens je bombardováno nepřátelskými letci. Pozoruji vybuchující šrapnely a křižující se světlomety. Ze svého pozorování byl jsem vyrušen motorem, který rázem přestal pracovat. Nezbývá nežli rychle vyhledati místo k přistání. S výše 600 m jsem shodil světelnou pumu, opatřenou padákem, která nám pěkně osvětluje terén. Rychle jsem přehlédl osvětlený terén a ukazuji pilotovi rovné pole, na němž jsme přistali. Dumuys měl bezmála pravdu, třináctky nám štěstí nepřinesly. Za uvedenou výpravu jsem dostal třetí divisní pochvalu. Podle oficielní zprávy a fotografických snímků, pořízených příštího dne, bylo námi v Bohain zapáleno skladiště materiálu. Požár byl hlášen ještě v 10 hod. příštího dne. 80 CELDA ZAJÍČEK: KUPŘEDU! Kupředu, když povel zazní, Každý z nás buď připraven Ze zákopů bez meškání Vyskočiti rychle ven. Ať kolem nás rány hřmějí A druh klesá zraněný, naše řady nepovolí, až stihnou cíl určený. Kupředu jdem´neustále. Nad námi vlá korouhev, v jejím rudém poli skví se v záři slunce bílý lev. Tenť je symbol naší síly, s ním se za vlast jdeme bít. Zvítězit chcem´ nebo padnout, nikdy více otročit. Proto naším heslem budiž: „Kupředu a nikdy zpět!“ Nejsme sami, neboť s námi do boje jde celý svět. Jenom ten, kdo křivdu páše, s vrahem stojí proti nám ... Kupředu my přes něj půjdem kde svoboda kyne nám. 81 AKO PRICHÁDZALI DO LÉGIE 82 ALOIS ŠTÍCHA: RUMUNSKÉ ZAJETÍ A ŠTEFÁNIKŮV NÁBOR ABYCH mohl věrně a podle pravdy vylíčiti zajatecký život v Rumunsku, činím několik výpisů ze svého deníku, který jsem si také přivezl jako jedinou válečnou trofej do osvobozené vlasti. 29/8 1916. Dnes prožívám druhý den v rumunském zajetí. Vzpomínáme ještě s hrůzou na minulé dny. Obyvatelstvo městečka Cainemi, kde právě jsme umístěni, dává nám tušiti, že nenastal ještě konec našim útrapám. Dnes ráno byli jsme důkladně prošacováni a běda tomu, u koho se našlo něco cennějšího. Při odpolední prohlídce bylo zajatým Čechům a Slovákům přislíbeno, že se s nimi bude vlídně zacházeti a že budou od ostatních zajatců odděleni. Právě jsme se dozvěděli, že budeme pokračovati v další cestě do rumunského vnitrozemí. 1/9 1916. Příjezd do Města Craiové. Toto město, mající asi 60.000 obyvatelů, leží na trati Turn-Severin-Bucarest v krajině jihozápadního Rumunska. Podle našich dohadů a podle kusých zpráv rumunských santinelů budeme nyní tráviti další svůj život až do skončení války v zajateckém táboru, umístěném za městem. Obyvatelstvo nás příliš laskavě nepřijalo a nebýti rumunských vojáků, bylo by se nám jistě vedlo velice špatně. Když jsme se objevili v městě, hnal se za námi ohromný dav lidí, sypajících na naše hlavy spoustu nejsprostších nadávek. Někteří zajatci odnesli toto rozbouření několika prudkými ranami holí. Tato nenávist se asi vybuřuje proto poněvadž jsme prvními zajatci, které toto město vidí. Jejich ohromný nacionalismus jistě poněkud ochladne, až tento dav spatří také první raněné z jejich vlastních řad. Odpočíváme na holé zemi jedné zapadlé uličky, obklopeni jsouce nesčetnými diváky. Všude kolem sebe vidíme ohromné zásoby chleba, pečiva a ovoce a proto tím více pociťujeme krutý hlad. Pro charakteristiku davu zvlášť zdůrazňuji, že se v něm nenašel ani jeden člověk, který by byl podal některému ze zajatců třeba jen nepatrný kousek chleba. Po krátkém odpočinku jsme hnáni ještě několika uličkami města, aby si nás obyvatelstvo asi důkladně prohlédlo, jak vypadáme a v jakém jsme stavu. Myslím, že c. k. armádě jsme mnoho cti nenadělali. Konečně se nad námi přece jen smilovali a odvedli nás skoro již za šera do zajateckého tábora, skupiny to 20 dřevěných vojenských baráků, rozdělených na čtyři řady po 5 barácích. Kolem tábora obcházely již zesílené stráže, silně ozbrojené nejmodernějšími zbraněmi. Abychom nezemřeli hlady, dali nám nepatrný kousíček chleba a k tomu 2 syrová rajská jablka. Z velikého hladu snědli jsme i tuto nezvyklou potravu a brzy jsme ulehli na holá prkna v jednotlivých barácích. 10/9 1916. Naše útrapy se denně zvyšují. Hlavně hlad nás trápí. Také odporný hmyz se strašně množí. Okolí tábora bylo by ještě dosti slušné. Půda kolem přehrady je velice úrodná a vysoká kukuřice vydychuje zvláštní vůni až k nám. Také ovocné stromy vidíme vůkol. Jsou prý to hlavně švestky, z kterých se pálí zvláštní druh slivovice, zvané Tauiky. Maďaři přes rozdělení nás stále znepokojují. Dnes dokonce vznikla mezi nimi a několika našimi hochy malá bitva, při které musila zakročiti rumunská stráž – která bojující rozehnala pažbami pušek. Bitka vznikla proto, že maďarští vojáci roztrušují nepravdivé zprávy o rumunských porážkách na frontě a naši hoši zase mluví o porážkách maďarských. 12/9 1916. Opětný příchod nových zajatců, od kterých se dovídáme mnoho navzájem si odporujících zpráv. Většina zajatců však potvrzuje zprávy, že rumunské vojsko proniklo již do Sedmihradska, ba již i do vnitrozemí Maďarska. Naproti tomu prý však utrpělo velmi těžké ztráty u města a pevnosti Tutrakanu a Silistrie, kde ztraceno 35.000 mužů a 156 děl. Situace je proto velice vážná a pro armádu rumunskou snad i nebezpečná. Maďaři mají z těchto zpráv ďábelskou radost a začínají býti zase velice drzí. Podle určitých příprav 83 budeme co nejdříve transportováni na jiné místo. Dozor nad námi je k nevypsání zostřen. Sebe menší poklesky jsou krutě trestány. 22/9 1916. Již několik dní přecházíme s místa na místo, jako by si s námi nevěděli rady. Při opouštění Craiové bylo slyšeti velmi silnou kanonádu od hranic buhlarských. Proslýchá se o velkém ústupu rumunské armády. Santinelové jednají s námi přímo surově. Dnes byl jeden zajatec tak prudce uhozen do hlavy, že musil býti spoluzajatci přiváděn k vědomí. Za sebrání kousku odhozené cigarety byla mu pažbou rozražena čelistní kost. Zdá se nám v poslední době, že i s Maďary a s Němci je vlídněji zacházeno než s námi a přece nám bylo stále slibováno zlepšení. Snad je to vzhledem k posledním událostem? Všude kolem sebe vidíme zoufalé tváře válečných uprchlíků. Začíná veliká bída, kterou především pociťujeme my. Zdá se, že nacionální nadšení citelně ochabuje. 24/9 1916. Dnes jsme ubytováni v pevnostních kasematech města Galace, ležícího na řece Dunaji v tak zvaném Multansku. Město má asi 65.000 obyvatelů a je v nynější pohnuté době velice důležitou základnou pro zásobování rumunských armád. Dnešní noc v pevnostních sklepeních byla pro nás tak hrozná, že jsme si připadali jako trestanci na galejích. Vždyť nebylo možno ani sedět ani ležet a za noci nesměl nikdo ven ani za nejnutnější potřebou. Povnostní kasematy jsou totiž smrduté a vlhké chodby, sloužíci v čase války k úkrytu vojska. Chodbami těmi prochází se z jednoho místa pevnosti na místo jiné, aby podle potřeby mohla se ohrožená místa co nejúčinněji hájiti. Daří se nám přímo bídně. Strašlivý hlad nás stále trápí a z nedostatku jíme syrovou kukuřici, zelné lupeny, ba i hnusné odpadky, na kterých si již pochutnávali potkani. Propukají různé nemoci a o nemocné se nikdo nestará. Válečná bída se hrne na celé nešťastné Rumunsko. 26/6 1916. Dnes ráno v 6 hodin vyvedly nás stráže z pevnostních kasemat a řekly nám, že budeme převedeni na nová místa. Toto rozhodnutí nás poněkud potěšilo, poněvadž další pobyt v kasematách by byl pro nás jistou záhubou. Sraženi jeden vedle druhého, za čiré tmy a odporně smrdutého vzduchu trávili jsme noci tak bídné, že ani největší zločinci bídněji žíti nemohou. Jaké zoufalství se již zmocňovalo našich zajatců, vidět z toho, že se dnešní noci pokusilo o sebevraždu 6 osob. V pevnostních kasematách jsou ještě různé zbytky po dělech kdysi zde umístěných a na těchto železných traversách byly činěny sebevražedné pokusy z hrozné bídy a hladu. Na štěstí (či neštěstí?) bylo těmto sebevraždám zabráněno. Za hrozných nocí byly činěny také již porady, jak přemoci rumunské stráže a domoci se aspoň cvilky pobytu na čerstém vzduchu. Poněvadž by z toho bylo vzešlo jistě masakrování, zvítězil na konec přece jen zdravý rozum. Před odchodem z Galace dostali jsme kousek chleba na cestu. Při pochodu vláčeli jsme se jak stíny. Nyní nás ubytovali v jakési kůlně, asi 2 hodiny od města. Co zde s námi uprostřed polí budou dělat, nevíme a máme nejčernější obavy. Že by se k nám Rumuni stali vlídnějšími, nedůvěřujeme a čekáme s hrůzou nejbližší dni. Vyskytly se dokonce také pověsti, že budeme zastřeleni, ježto mezi námi vypukly epidemické nemoci, jako tyfus, úplavice a dokonce prý jeden případ skutečné asijské cholery. Myslíme však, že by ze tuto hromadnou vraždu nepřevzaly rumunské úřady odpovědnost a že se tyto pověsti nestanou skutkem. Či i tento zločin by byl možný ve XX. století? 27/9 1916. Dosud žijeme a máme dnes dokonce i veselejší náladu. Dopoledne jsme byli očkováni nějakým rumunským a ruským lékařem. Oba tito lékaři mluvili dosti dobře česky, neboť prý v Praze studovali. Stýskali jsme si jim trpce na zacházení a na hroznou bídu, které jsme vydáni na pospas. Nemohli ani uvěřiti, že by vše to, co vypravujeme, bylo možné, a slíbili, že na vyšších místech upozorní na české vojáky s doporučením, aby jich bylo použito při obsluze nemocných a raněných rumunských vojínů. Situace je asi pro rumunskou armádu velice zlá, čemuž nasvědčují lazarety do posledního místečka obsazené. Mluví se dokonce o zmateném ústupu a o obsazení skoro celého Rumunska. Na noc jsme uzavíráni do osamělé kůlny. Není to sice nocleh záviděníhodný, ale je to přece jen lepší, než žíti v pevnostních sklepeních. Není sice radno ani zde žádati v noci santinela o dovolení k vycházce za 84 nejnutnější potřebou, ale aspoň ten vzduch je čistší. Ve dne táboříme na volném prostranství kolem dřevěné boudy a z nedostatku jiného zaměstnání zbavujeme své prádlo a tím i sebe odporného a krvelačného hmyzu. Že při tom silně politisujeme, je jisté. Slyšeli jsme již několikráte i od Rumunů samých, že jejich armáda ustupuje, ale že by s nimi bylo tak zlé, přece jsme si nepomyslili. Dosavadní naši strážci budou nyní vystřídáni a tak se utěšujeme, že dostaneme jiné, trochu hodnější. Budou to prý již vojáci z fronty, kteří byli lehčeji poraněni a nejsou úplně zdravi. Vzpomínáme neustále na své domovy a na své drahé. Podle doslechu bude se pro nás dnes již také vařiti a odpoledne dostaneme chléb. Ach toho dobrého chleba by mělo býti více. Jak si ho mnohdy člověk neuměl ani vážiti. 9/10 1916. Dnes byla u nás zvláštní návštěva 4 důstojníků (1 srbský, 1 ruský kapitán a 2 vyšší důstojníci rumunští). Všichni si s velikým zájmem prohlíželi nejen naše ubikace, ale i nás. Zajatí Češi a Slováci byli svoláni do zvláštní skupiny a Němci a Maďaři zahnáni do skupiny druhé až k samému prostranství před budovou, v níž v noci spíme. Po shromáždění byla nám přislíbena především účinná a brzká pomoc. Pak učiněn ruským a srbským kapitánem dotaz, kdo ze zajatců by byl ochoten jíti znovu se zbraní v ruce do fronty, a to buď proti Rakousku nebo proti Německu. Při tom nám bylo nejdivnější to, že oba důstojníci mluvili nejčistší češtinou a že s nadšením mluvili o nějakých prý čs. legiích, které byly utvořeny pro osvobození českých zemí. Přihlásilo se nás jen několik. Ostatní prohlásili, že na frontu již za nic na světě nepůjdou – někteří si přáli nějaký čas na rozmyšlenou. Po této návštěvě budou prý všichni Češi a Slováci převedeni znovu do Galace. 15/10 1916. Jsme tedy opět v Galaci a opět žijeme v smrdutých kasematách. Daří se nám více než bídně. Sliby – chyby. Přejeme si, aby vše již raději skončilo, ať tak aneb onak. Kasematy nám připadají jako středověké žaláře a neschází zajisté k našemu strádání již nic jiného, než abychom byli přikováni k železným kruhům. Hmyzu je mezi námi opět tolik, že s námi hýbe. Naše prádlo je krví přímo postříkáno a od hmyzu hnusně znečištěno. Připadadáme si jako tuláci a vyvrhelové lidské společnosti. Spíláme nejen Rumunům, ale snad celému světu. Nejvíce ovšem prokletému rodu habsburskému a hohenzollernskému. Pohromadě nás udržuje snad již jen násilí. Zdá se mi, že mezi námi již nejsou lidé, ale dravá, hladová zvěř. To učiní z lidských tvorů jen nevypsatelný a ukrutný hlad. Proslýchá se sice, že co nejdříve budeme opět odtud přemístěni, ale již nikdo v zlepšení nedoufá. Jen smrt nás může vykoupiti. 23/10 1916. Od dnešního dne jsme ubytováni na řece Prutu ve vlečné lodi. Krajina kolem nás je velice bažinatá a smrduté výpary bažin učiní asi brzy konec našemu nevýslovnému strádání. Od zítřka budeme prý pomáhati na stavbě trati, vedoucí z Rumunska do Ruska. O stavbě trati pracuje již mnoho zajatců – říšských Němců. Vidíme, jak je strážci nutí k intensivnější práci karabáčem. Pitné vody zde není a tak pijeme vodu přímo z řeky. 27/10 1916. Zdá se, že krutý osud si s námi stále ďábelsky zahrává. Včera jsme byli odvedeni z bažin do galackého arsenálu a plni naděje v Rusko jsme se již těšili, že našim útrapám bude konec. Rumunští santinelové nám totiž oznámili, že budeme co nejdříve odevzdáni ruskému komandu. Jak trpce jsme byli opět zklamáni, když nás dnes po 10. hodině přivedli naši strážci opět do smrdutých bažin. Jsme nyní tedy zase ve vlečné lodi a začíná pro nás opět život galejníků. Jsem celý zoufalý a odvážím se dnes v noci jediné záchrany, byť mě stála i život. 29/10 1916. Na včerejší den tak brzy nezapomenu. Jsem naprosto zničen jak tělesně, tak i duševně. Připravovaný útěk z lodi se mi nepodařil, a co mně nyní čeká, nevím. Snad smrt! Dobrodružného útěku dopustil jsem se jen v nevýslovném zoufalství asi kolem půlnoci s 28. na 29. říjen (október). Když jsem si připravil všechny své věci, plížil jsem se na palubu vlečné lodi, a když jsem se i tam přesvědčil, že oba strážci na vlečňáku spí, spustil jsem se po drátěném laně (kterým loď byla upevněna) k břehu. Tam jsem opatrně vkročil do studené vody a chtěl jsem doplavati na druhý břeh. Studená voda, strach a prudký tok řeky působily 85 na mne tak, že uprostřed řeky byl jsem chycen prudkou křečí do obou nohou, a jen s vypětím všech sil se mi podařilo řeku přeplaviti – bohužel jinde, než jsem si přál. Když jsem se doplazil po rukou k břehu (nohama jsem nemohl vůbec pohnouti), chtěl jsem si trochu odpočinouti a tak jsem si usedl. Tvrdý spánek mne však přemohl (možná že to byly i mdloby) a já spal, aniž jsem měl tušení, jak dlouho. Teprve rány pažbou pušky mě takřka nahého probudily a já jsem s novou hrůzou poznal rumunského strážce lodi. Byl upozorněn na mne jiným rumunským vojákem, který procházel po nově stavěném mostě a mě v blízkém křoví zahlédl. K nepoznání zmučený byl jsem přiveden na vlečnou loď a martyrium mé začalo znova. Utrpení mé nelze vypsati a snad jen modřiny a hrozné rány po těle zanechávají svědectví o bestialitě rumunských strážců. Je mi hrozeno i zastřelením, ale mně je vše již jedno. 25/11 1916. Od 23. listopadu (novembra) jsme v jakémsi městečku Černá (Černá Voda?). Je to při bulharském pomezí. A daří se nám zase jako obyčejně velice špatně, ba víc než bídně. Opět již třetí den jsme nedostali nic k jídlu a hlad je tak hrozný, že mnozí chytají psy a kočky, aby se nějak nasytili. A toho hmyzu! Jaká spousta špíny! O, Bože, jak se můžeš dívat na tu naši hroznou bídu? Což není smilování? Proč nás smrt nevysvobodí z tohoto strádání? Ležíme v nějakých zákopech, jichž je zde na sta. Jsou stavěny na způsob indiánských stanů a pohled na tyto zákopy by byl za jiných dob jistě velice malebný. Odtud budeme prý chodit dělati zákopy. Proč ne již raději hroby pro naše zmučená a hladová těla? Vždyť takovéto umírání je horší než smrt. Je mi tak bídně a smutně, že se nemohu ubrániti slzám. Zlořčím všemu a přestávám věřiti v Boha ... Vždyť ani pes nežije hůře. Jsem nemocen a přeji si již jedině smrti. 30/11 1916. Chodíme dělat zákopy. Nechodíme, ale plížíme se jen, jak jsme zesláblí. Strava je bídná a kousek černého chleba nemůže dáti našemu tělu potřebné síly. Žijeme jistě životem horším než otroci a spása – žádná. Snad již nevypadáme ani jako lidé. Zarostlí vousy, s rozčechranými vlasy, se spoustou cizopasného hmyzu nejen v svém prádle, ale i v odraném oděvu připadáme sami sobě jako skuteční otroci a divoši z pralesů. Jistě, že by nás naši nejdražší nepoznali. Vždyť se již nemyjeme, nečistíme, neboť ani vody není nablízku. Přijdeme-li večer z práce domů, každý až k smrti unaven padne do zákopů a spí tak dlouho, dokud ho kopnutí strážců neprobudí. Musíme skutečně zemřít hlady? Prokleté – tisíckráte prokleté Rakousko, kam jsi nás přivedlo? 17/12 1916. Dnes zde byli návštěvou dva francouzští důstojníci, z nichž jeden mluvil správně slovensky. Jak jsme byli dojati jeho prostým a přece tak milým a upřimným pozdravem „Nazdar bratia“. Je možno, že by se tento francouzský důstojník (prý major) za nás nestyděl a jmenoval nás bratry? Vždyť dosud do nás jen každý surově kopal. A přece je vše pravda! S úžasem se od něho dovídáme, že je Slovák a že jméno jeho je Štefánik. Dal si nás svolati a slíbil nám, že co nejdříve budeme z rumunského zajetí vysvobozeni. Rozmlouval s námi i o situaci válečné pro národ český a slovenský a nakonec se nás dotazoval, zda bychom byli ochotni pro osvobození československého národa obětovati, bylo-li by nutno, i své životy. Jak upřimná a milá slova jeho na nás působila, vidět z toho, že téměř všichni Češi a Slováci slíbili svou pomoc při osvobození své domoviny a skoro všichni se přihlásili buď na frontu nebo do francouzských továren na třaskaviny. Po našem slibu se s námi tento dobrý francouzský důstojník rozloučil a se slibem, že se brzy uvidíme, odešel. Ano, slíbil nám nezapomenutelný Štefánik, že se brzy shledáme, ale již za lepších a snesitelnějších poměrů a podmínek životních. Ó, kéž by se mu to podařilo! Ujistil nás sice, že rumunská vláda již v této věci dala své svolení, ale kdož ví, zda nepředvidané potíže slib jeho neoddálí. 19/12 1916. Jsme již soustřeďováni v zajateckém táboře v městečku Barladu. Těšíme se, že dobrý Štefánik nás snad přece z tohoto pekla vysvobodí. Mnozí však mají strach, že budeme zavlečeni do cizineckých legií. Ba jsou i jedinci, kteří se i o ten svůj bídný život dosud bojí. A přece, i kdyby se jejich obavy vyplnily, je lépe zahynouti v boji pro dobro 86 našeho národa než hynouti zde tak bídným způsobem. Jsem však pevně přesvědčen, že dobrý Štefánik smýšlí s námi poctivě a že nás ani v budoucnosti neopustí. 12/1 1917. Dnes jsme již v Jasech a v nejbližší době snad již opustíme tuto nehostinnou zemi. Vzpomínky naše na ni budou jistě vždycky jen velmi smutné. Cesta z Barladu do Jas byla sice pro nás velmi namáhavá, ale přesto nezůstal nikdo vzadu, ze strachu, abychom mu neujeli. A byli mezi námi lidé velmi těžce nemocní. Každý se snažil býti již nejen v Jasech, ale již daleko a daleko za hranicemi Rumunska. Situace se stává kritickou i pro samy Rumuny. Vláda sama musila prchnouti před rakouským i německým vojskem z Bukurešti do Jas a zlatý poklad rumunský byl již také odvezen do Ruska. Lid trpí nedostatkem potravin a také armáda rumunská je nedostatečně zásobena jak chlebem, tak i střelivem a výzbrojí. Pro nás znamená dnešní den radostný obrat k lepší budoucnosti. Rumunští santinelové doprovázejí nás dnes již beze zbraní a tato změna je i jim samým divná. Nemohou to pochopiti, jak je možno, aby zajatce, kterého ještě včera hlídali s bodákem, dnes doprovázeli jako svobodného občana. Před odchodem z Barladu jsme dostali také nové prádlo i oděv. Z nevypsatelné radosti zpíváme naše vlastenecké písně a provoláváme slávu našemu vysvoboditeli Milanu Štefánikovi. Těšíme se již také na cestu do Francie, kde každý z nás bude se moci svobodně rozhodnouti, zda chce jíti se zbraní v ruce proti Němcům, či zda chce pracovati v továrnách na výrobu střeliva. Těšíme se na průjezd Ruskem, s jehož národem náš národ vždy tak vřele sympatisoval. 13/1 1917. Dnes zaznamenávám velmi smutné události. Přímo před naším připravovaným odjezdem stalo se zde hrozné neštěstí. Nedaleko od Jas srazily se v plné jízdě dva hustě obsazené vlaky. Následky byly hrozné a budou velmi smutnou vzpomínkou i v pozdní budoucnosti. První zprávy mluví o 46 mrtvých, 67 těžce raněných. O počtu lehce zraněných se prozatím ani nemluví – bude však také značný. Na nádraží v Jasech odehrávají se srdcervoucí scény. Úpěnlivý nářek raněných je tak hrůzný a srdce drásající, že vše trne úděsem. Právě vynášejí strojvedoucího a topiče, jejichž hlavy jsou takřka roztříštěny – topič mimo to je i těžce popálen. Před nádražím jsou rozestaveny i zohavené – netvárné mrtvoly. Lidé při pohledu na ně omdlévají. Nezapomenu snad nikdy na zoufalý pohled rumunského důstojníka, který sám všecek zkrvaven – vynáší před nádraží pozůstatky těl své choti a svých dvou dítek. V šíleném zármutku vytahuje svůj browning a chce ukončiti také svůj život. Snad jen duchapřítomností jednoho našeho člověka se stalo, že mu střelná zbraň byla v poslední chvíli z ruky vyrvána a rána šla mimo. Vynášejí těžce zraněné lidi bez nohou, bez rukou a jejich nářek se nepodobá již snad ani hlasu lidskému. Smrt měla své hohaté žně a bude sklízet snad ještě dnes a zítra. Nelze zapomenouti pohledů těch, kteří se zoufale shánějí po svých drahých. Shledání je tak bolestné, že se slzy derou i otrlým vojákům do očí. Naši dobří hoši pomáhají na všech stranách. Nosí raněné z nádraží do připravených vozů a aut, ba pomáhají i při obvazování. Jejich ochota je s díky kvitována a tak se stává, že za nesmírné utrpení splácíme vděkem, splácíme zlé – dobrým. Čím byla zaviněna srážka? Špatně postavenou výhybkou? Snad! Mluví se však také o německých vyzvědačích. Myslím však, že je z největší části vinen dnešním neštěstím ohromný nepořádek na rumunských drahách, který se odsuzuje dnes sám. Dnešní neštěstí je velikým vykřičníkem lehkomyslnosti, nedbalosti a zločinnosti některých jedinců. Jak se v Rumunsku cestuje, je jistě ojedinělým zjevem. Jedoucí vlaky se podobají rojům včel, neboť lidé nesedí jen ve vozech, ale i na stupátkách vagonů, na náraznících, na střechách, ba i na lokomotivách. Signálová zařízení jsou naprosto nedostatečná a tak se nelze diviti, že při eventuálních srážkách dochází pak k takovýmto děsným událostem. A proto jen pryč z těchto hrozných míst! 14/1 1917. Ačkoliv již tuto chvíli uháníme vlakem k ruským hranicím, vzpomínáme opět posledních chvil prožitých na území rumunském. Včerejší srážka vlaků a pak noční událost drásají nám srdce. Vzhledem k železniční srážce v Jasech měli jsme nastoupiti do 87 připraveného vlaku v malé stanici Jasy, t. j. ve Vasile Lupu. Cestu z Jas do této stanice jsme konali pěšky a z nepochopitelných důvodu až za tmavé noci s 13. na 14. ledna (januára). Abychom si poněkud nadešli, vedli nás naši průvodci po železniční trati. Asi na poloviční cestě, právě když jsme přecházeli železniční most přes řeku Prut, zahučel nám v patách rychlík a v zápětí byli 3 zabití a 2 těžce raněni. Lze snad jen pouhé náhodě děkovati, že počet obětí nebyl vyšší. Někteří jednotlivci ve zmatku skočili také s mostu do řeky Prutu a byli jen s velikou námahou z vody vytaženi. Litujeme ubohých obětí nové katastrofy tím více, poněvadž byli již před samým vysvobozením z bídného života a těšili se, že nyní bude již lépe. Nedočkali se, padli. Osud jejich byl až příliš krutý. Právě ve chvíli co tyto řádky píši, přejíždíme rumunskoruské hranice. Provoláváme velikému a mocnému Rusku slávu. Pohodlný vlak náš uhání již krajinami ruskými, zvanými Besarabie. Padající sníh pokrývá půdu a nám se tento okamžik zdá tak krásným, že v zanícení zpíváme naši krásnou píseň „Kde domov můj?“. Tímto okamžikem stáváme se opět lidmi, volnými a svobodnými občany, ale stáváme se také revolucionáři. Těšíme se na bratrský národ ruský! Ó, kéž bychom nebyli zklamáni. CELDA ZAJÍČEK: PŘÍCHOD NAŠEHO RUMUNSKÉHO ODDÍLU DO FRANCIE BYLO to asi v druhé polovici července (júla) r. 1917, když se rozlétla po našem zajateckém táboře v La Pallice zpráva, že do našeho tábora přijedou čeští dobrovolci z Ruska a my, kteří jsme byli přihlášeni jako Čechové nebo Slováci, že půjdeme s nimi do fronty. Poněvadž se o tom povídalo nejvíce mezi zajatci druhých národností bývalého Rakouska, s kterými jsme žili od jistého času odděleně od druhého dílu tábora, v kterém byli jen říšští Němci, s nimiž jsme dříve byli též pohromadě, a my jsme neměli žádné zprávy o tom od Národní Rady z Paříže, považovali jsme zprávu tu za jakýsi výmysl. Myslili jsme, že vznikla snad ze zpráv o konečném provedení odloučení těch, kteří se přihlásili k národnostem přátelským s Francií (Čechů, Slováků, Jihoslovanů, Rumunů) od druhých zajatců bývalé monarchie. Do té doby jsme totiž bydlili jen v barácích rozděleni podle národnosti, ale do práce jsme chodili společně. Ale i v tom jsme čekali rozdělení, a to jsme brali za podklad šířené zprávy. Když však i říšští Němci v přístavě a cestou do práce na nás volali, že nám dojde posila, počínali jsme zprávě té věřit a zaváděli jsme hovor o tom sami. „Něco na tom musí býti pravdy, když i řišští Němci o tom povídají, neboť ti mívali o nás lepší zprávy než my sami, protože oni mají celé vedení tábora v rukou. Proč pak nepošlou je jako dobrovolce do tábora vojenského, ale posílají je do zajateckého? Co to má mít za účel?“ atp. se o tom mluvilo. Když jsme se jednoho dne vrátili z práce domů, byl zde rozkaz pro zajatce nespřátelených národností, aby se ihned vystěhovali mezi říšské Němce a vyprázdněné baráky, aby se připravily pro čs. dobrovolce. Rozkaz se vykonal a zase nic víc. Nikdo nepřicházel a my jsme hořeli nedočkavostí, jak to vlastně dopadne a co se s námi vlastně stane. Někteří mezi námi Čechy prohlašovali předem, že je nikdo do žádné armády nikam a za nic nedostane, protože oni sice Čechy jsou, ale zůstanou věrni Rakousku, kterému přísahali věrnost. Aby tu svou věrnost dokázali také skutkem, nasazovali si provokativně své parádní čepice, opatřené ručně v továrně udělanými „frantíky“, které jim velitel tábora na pracovních čepicích nositi zakázal. To co si oni tehdy 88 dovolovali, nedovolil si žádný ze zajatců jiné národnosti, ale i oni přišli později snad všichni k názoru, že Rakousko se neudrží a vyměnili své rakouské čapky s „frantíkem“ za chrpové barety. Všechno má svůj konec a také jej měla naše nejistota, když konečně došlo i oficiální ohlášení příchodu dobrovolců a byl určen den jejich přistání. Na pohled to byl den takový jako každý jiný všední den. Sireny hučely, houkaly i ječely, jeřáby rachotily, vynášejíce různé zboží z útrob parníků, houpajících se v přístavě a zajatci nebo najatí dělníci zboží to odnášeli do vagonů, na hromady nebo do skladišť. Pojednou však, jako by kouzelný proutek zasáhl celý přístav, zůstávalo všechno státi a naslouchalo zvukům „marseillaisy“, hrané kapelou na palubě parníků, který před chvílí do přístavu zajel. Ráz na ráz zněla ta revoluční píseň dětí Francie, vyzývající je do zbraně proti tyranům, a nám bylo při té melodii tak smutno při vzpomínce, že nás právě oni bojovníci „Svobody“ nechávají stále voditi jako nevolníky, toužící po svobodě. Hudba dohrála a my, kteří jsme právě šli z práce zaprášenou silnicí s hlavami k zemi skloněnými, šli jsme tupě dále. Veškerá naděje jakoby zmizela z našich tváří a usídlila se na nich jenom odevzdanost osudu. Však co to? Skloněné hlavy se zvedají do výše a druh tázavě se dívá na druha. Mdlé oko září jasněji, rty bezděky cosi šepotají a hudba zase hraje na lodi. Také zpěv s lodi zaznívá a rty šepotají slova písně, která vánek k uchu zanáší. Nechceme věřit ani svému sluchu, zdá nás neklame. Ne, to přece není klam, to je skutečnost. S paluby lodi zaznívá zpěv naší domoviny – naší modlitby – našeho vyznání: „Kde domov můj?“ Touha po něm a po svobodě ozývá se v nás v tom okamžiku mocněji než kdy jindy a dotěrná otázka, proč mezitím co jedny příslušníky našho národa vítají jako volné občany, vedou nás stráže jako otroky, jako provinilce, celé pomalované jako v galejích, se vtírá v mysli naše. Jiskřička naděje, že i my budeme snad po jejich příchodu volnějšími, duševní tu bolest částečně tišila. S větší nadějí než jindy přícházeli jsme do tábora a upravivše se, zvědavě jsme očekávali příchod slíbených nám vykupitelů. Zdálo se nám dlouhým to čekání, snad delším, než vskutku bylo. Konečně za prkennou ohradou zaduněly kroky a nad ní zavlál rudý praporek s bílým lvem. – Už jsou tady. – Pomalu vcházejí do dvora ti, kteří byli z bývalých zajatců základním kamenem naší armády ve Francii (okrem „Roty Nazdar“ z cudzineckej légie). Vedou je mladí praporčíci a není jich celkem mnoho. Čekali jsme jich více. Je to jen zbytek těch, které M. R. Štefánik k převezení do Francie od rumunské vlády převzal a kteří nepomřeli, nebo nezůstali v Kišiněvě a jinde cestou k moři nebo po moři. Po vyzáblých osmahlých tvářích řinou se celé proudy potu s čel, na kterých sedí chlupaté ruské papachy, opatřené rudo-bílou páskou. Otázku: „To že má býti základ naší armády?“ mohli vyčísti z našich jaksi udivených obličejů. Představovali jsme si je jako postavy pohádkové síly a zatím většina z nich byla na pohled tak slabých v těle, jako by přicházeli z nemocnice na zotavenou a ne do válečného tažení. Nebyla-li těla všech silná na pohled, z očí jejich za to plála i při té únavě odhodlanost a síla vůle, která se nám zdála opovržením jich cennějších námi, méně cennějšími. Tyto na první pohled vzbuzené nemilé dojmy brzy zmizely a než slunko úplně zapadlo za obzor, byli jsme všichni bez rozdílu přáteli – bratry tak, jako bychom již odedávna byli pohromadě. Jako by nový život, přinášející první polibek volnosti, tím okamžikem zavládl v táboře, když se večerním temnem rozléhaly pozdě do noci veselé i vážné zpěvy, za doprovodu dobře sehrané jejich kapely a za pomoci našich „umělců“ – muzikantů. Bujné veselí, v kterém se na všechno zapomíná, zachvátilo celý tábor zajatců i dobrovolců. Venku pak kolem ohrady stály zástupy naslouchajícícho zvědavého obecenstva, nemohoucího porozuměti významu toho veselí. Jindy až úzkostlivě přísní strážci nebránili 89 zvědavcům přistupovati k ohradě a dívati se skulinami dovnitř. Také nebránili ani donesení několika lahví vína do tábora, což by jindy nebyli nikdy dovolili. Nálada byla v táboře ten večer taková, že kdyby byl býval učiněn nábor do armády, byli by se snad všichni, i ti s těmi „frantíky“ na parádních čepicích přihlásili ihned – ale to se nestalo a ani se to státi nemohlo, protože ani nábor, ani formování naší čs. armády nebylo oficiálně francouzskou vládou povoleno. Z těch důvodů bylo také snad zástupcem Národní rady dr. Benešem, tajemníkem této rady, došlým dobrovolcům dáno na vybranou, chtějí-li podepsati novou přihlášku a čekati na oficiální povolení utvoření čs. armády, nebo jíti do pracovních oddílů jako internovaní. Několik jednotlivců z došlých rohodlo se pro druhé a byli pak posláni na práci do lesů kácet a řezat dříví. Ostatní však prohlásili, že přišli do Francie jako bojovníci bojovati za svobodu domoviny a ne jako dělníci do práce. K vyplnění jejich přání došlo však až za dosti dlouhou dobu po odchodu od nás. M. MICKA: CESTOU DO FRANCIE V září (septembri) 1917 začalo se proslýchat v Rusku, že se ve Francii tvoří také naše pluky, aby bojovaly proti Němcům na západní frontě. V říjnu (októbri) skutečně odjel první transport do Francie a brzy po jeho odjezdu přišla nová výzva. Bylo nás 21 důstojníků, kteří jsme se v Baryšovce u 8. pluku, podlehnuvše svodům Francie, rozhodli sbalit své nevelkým objemem se honosící kufry, podepsati prohlášení, že si nečiníme nároků na propůjčení hodnosti ve Francii a vydali se 8. listopadu (novembra) 1917 na cestu k náhradnímu praporu do Žitomíru. Marné bylo přemlouvání velitelem pluku – Francie táhla a hodně! A potom, ta dobrodružná cesta – Anglie, Paříž! (Kolik bylo pak těch, co tu dobrodružnost proklínali!) A tak pěkné podzimní ráno vidělo nás loučit se s útulnou vesnicí, s milými kamarády a táhnout do Žitomíru. Cestou zastihl nás v Kyjevě bolševický převrat, ale to nás celkem neznepokojilo: před námi Žitomír, Archangelsk, moře, Anglie – Paříž! Co může víc slibovat? Ale v Žitomíru dostala naše dobrá nálada první tržnou ránu. Sešlo se nás tam 133 důstojníků, kteří odložili „pogony“ a zhruba 337 bratří z mužstva. Nuže nás 470 se zde dovědělo, že vlastně o transportu do Francie nikdo nic neví. A tu začínáme tedy tím, co šlo potom celého půlpáta měsíce: kurýři, deputace, deputace, kurýři. Po 17 dnech jsme konečně vypraveni. Kam? Zatím do Čerepovce, kde prý je francouzský tábor. Již cesta z Žitomíru by podle pověrčivosti starých babiček znamenala pro nás smůlu: přes Korostěn jsme vyjeli na Kyjev, ale musili jsme se vrátit zpět a přes Mosyr, Gomel, Brjansko na Moskvu. Bolševická revoluce nabývala čím dále tím více půdy, byly tedy oprávněné obavy, dostaneme-li se vpřed. Odjeli jsme beze zbraně, takže na obranu nebylo ani pomyšlení. Ale vše šlo hladce – Moskvě jsme se vyhnuli, zdá se, že obavy byly vzájemné a že ani bolševici neměli nálady a valné chuti dělat nám obtíže: raději nás pustili oklikou. A cesta šla dál: Jaroslavl, Vologda, ovšem ne tak docela hladce a bez zastávky: jednou není lokomotiva, po druhé je trať obsazena, jindy zase strojvůdce nepřišel – ale jsme rádi, že to vůbec jede. Vždyť cestou každou chvíli „sluchy idut“ (povídá se), že se musíme vrátit, a zase neopak, kurýři přinášejí naději. V Čerepovci, kamž jsme dojeli 5. prosince (decembra), nastává úplné rozčarování: po francouzském táboře není zde ani potuchy! A o našem transportu, že nějaký je, nevěděla ani francouzská vojenská mise, ani vyslanectví. To ovšem je situace pro nás velmi málo příjemná, a působila skličujícím dojmem na všechny: Od pluků nás vyčíslili, přiděleni jsme nebyli 90 nikam, náhr. prapor v Žitomíru nás prostě vypravil, jen abychom byli pryč. Z toho vyplynula i naše finanční situace. Nebylo málo těch, kteří si při plané rybí polévce posteskli a vzpomněli plných kotlů u svých pluků. V Čerepovci náš příjezd znamenal značné vzrušení: ohlašovala nás depeše: „ešelon Čechov 17 pušek“, což znamenalo, že máme s sebou 17 děl. Jakmile telegram nás ohlašující přišel, rozešel se ihned sovět bolševického pluku, a jednotliví členové hleděli rychle zmizet v ústraní. Jenže my jsme nebyli tak bojovní, a když jsme se blíže seznámili, vycházeli nám dosti vstříc. Ba dokonce myslím, že sovětu máme co děkovati, že jsme se mohli přestěhovat do baráků. Nebylo nám do smíchu, když jsme opouštěli vagony a náš sen, Francie, se zase nutně oddálil. A tak nám nezbylo než zase posílat deputace a kurýry k Národní radě, k francouzské misi do Petrohradu, Archangelska, Murmaně atd. A mezitím čekat, čekat... Jednou přijde telegram: „Položení se co nejdříve vyjasní“ po druhé zase: „Uvažujte o návratu zpět k náhradnímu batalionu do Žitomíru“. Zatím jsme si ovšem krátili dlouhou chvíli, jak bylo možno. Kvartet, Pauček, Šada, Nováček, Malík pilně cvičili; v čajně, která nám nahrazovala nynější vojenské zátiší, hrálo se bramborové divadlo, sháněly se knihy. Procházky městem zkracovaly dlouhou chvíli. Byly někdy pěkné ty procházky, ležíť Čerepovec na uzlu kanálů, spojujících pomocí Sěksny Oněžské jezero, Bíle jezero s Volgou nebo s Dvinou na Archangelsk – průplavy mariinský a tichnvinský zásobují Petrohrad žitem, hlavně z Rybinska. Zamrzlá řeka chovala v svém zajetí mnoho lodí, které byly pro nás zajímavou podívanou. V září světel stály stěžně smutně, schlíple a vrhaly dlouhé stíny na bílé břehy. Baňaté věže cerkví zářily ve svitu měsíce a fantastické jejich stíny tvořily zajímavé siluety. Procházívali jsme se městem i parkem a netrpělivě očekávali zprávy o našem odjezdu. Bylo nám už zřejmo, že máme-li se dostat vbrzku do Francie, není to možno přes Archangelsk, který je větší část roku zamrzlý, nýbrž přes Murmaňsk. Ten vzhledem ke golfskému proudu nezamrzá a je tak v zimě jediným otevřeným přístavem ruským. Tato výhoda, zvláště ze války pocítěná, přiměla Rusy k tomu, že byla k přístavu s velkými obtížemi postavena trať. Náš pobyt se horšil čím dále tím více nedostatkem proviantu; chleba bylo čím dál tím méně, rovněž jiných zásob ubývalo. K tomu všemu peněz nedostáváme, nejsouce nikde administrativně přiděleni, zimní prádlo žádné. Několik jednotlivců, kteří si přinesli úspory s sebou, proživalo vesele masopust, navštěvujíc některé plesy, o něž nebylo nouze. Ovšem, jít na ples, to nebylo jen tak jednoduché. Předně musil být někdo, kdo zaplatil vstupné (také někdy to byla ona), potom sehnat plesový úbor, to byla druhá potíž. Bylo mezi námi málo šťastlivců, kteří měli slušnější jednotlivé součástky uniformy. Ty byly ovšem vedeny v přesné evidenci: ten půjčoval bluzu, ten kalhoty, onen boty – to bylo žebrání a lítání, než byl člověk „komplet“. Tak se stalo několikrát, že návštěvník plesu měl na sobě svoje jen prádlo. Velká většina z nás však žila ve velmi tísnivých poměrech, s neustálými obavami o náš osud. Podle došlých zpráv, procházejí se vítězící Němci Petrohradem, naše pluky ustupují na východ a spojení s nimi je velmi obtížné. Těžké poměry, nezvyklé okolí vykonávají svůj vliv na náladu a mentalitu mužstva. Objevují se anonymní letáčky, v kterých se žádá zřízení ešelonního komitétu. Ukázalo se, že autorem byl br. K., který byl písařem ve štábu u zdejšího sovětského pluky. Postupně naši kurýři přinášejí stále uklidňující zprávy z Petrohradu a konečně br. Beneš přináší 30. ledna (januára) první vážnou zvěst: loď pro nás určená se opozdila, ale je již na cestě – do 10 dní se hneme. Hromadíme zásoby, pokud je lze ovšem ještě nakoupiti. Píšeme 1. února (februára) a dosud sedíme na místě. V tento den nám zdejší pluk oznamuje, že dostáváme poslední potraviny. Nastává velké vyjednávání, jehož kladný výsledek nám zajišťuje další živobytí. Na jak dlouho? 91 Konečně 4. února (februára) po 60 dnech často zoufalé nejistoty, uskrovňování a strádání přichází rozkaz k odjezdu. Vesele jsme si šli zajišťovat vagony na nádraží a v noci jsme velmi rádi celou garnituru hlídali, aby nám ji při zdejší bídě o vozy nikdo neodvezl. A bylo toho třeba! Jak rádi sedíme zase ve vozech, tentokráte v samostatném vlaku, bez přivěsků, odjíždíme směrem k Petrohradu. Ve Zvance je počátek murmanské dráhy a my jistě, zcela jistě, zcela jistě, k naší velké radosti odbočujeme s hlavní trati na sever. Tedy určitě jedeme a nevracíme se přes Petrohrad. Tentokráte nastala jedna z nejzajímavějších cest, jakou jistě velká většina z nás kdy dělala. Cesta přes širé pláně, zamrzlá jezera, zasněžené chlumy, kolem hbitých říček, podél Bílého moře s fialovými „Skřivánčími ostrovy“, s velkým poutnickým klášterem, s údolími, s hučícími řekami, zalesněnými stráněmi. Uvidíme ještě kdy něco podobného? Těch barev různých, počínaje bledozeleným, do fialova přecházejicím sněhem a nádherou barevných polárních nocí konče. Za Zvankou, odkudž vyjíždíme již za šera, tušíme východně od trati Ladožské jezero. Druhý den jízdy překvapuje nás ohromná pláň svou nádherou, svítíc nám již zdáli svou narůžovělou barvou, posetou černými body – Oněžské jezero se svými ostrůvky. Ohraničeno lesnatými svahy je nám zajímavým průvodcem až do Petrozávodsku. Tam narážíme opět na překážku, bohudík odstranitelnou: předseda místního výboru dělníků a vojáků přichází k nám na nádraží s oznámením, abychom se vrátili, že nepotřebují ani vojáků ani dělníků, nemajíce sami práci: dále nás nepustí. Vysvětlení, že jsme francouzský transport, který jede domů, nám otvírá cestu dále, ba i více: dostáváme proviant a po delší době zase se přesvědčujeme o tom, jakou vzácnou pochoutkou je chléb. Po několika dnech zdržení putujeme opět k severu podél chobotu oněžského jezera, které nám skýtá stále řadu nádherných obrazů. Nová trať je dosti špatně stavěna a trosky vozů podél cesty svědčí o častých nehodách na trati. Kolik asi našich lidí tu zahynulo při její stavbě?*) Stanice jsou namnoze ještě rozestavěné – krásné dřevěné s věžičkami a připomínají kostelíky (Medvěžia gora). Škoda, že nebyly příznivější poměry, abychom užili lépe všech těch vzácných zážitků; okno teplušky bylo velmi malé na všechny ty nezvyklé a vzácné pohledy, letní prádlo nehřálo v těch zimách a k tomu prázdný žaludek si zpíval neveselou. Avšak radost, že jedeme, přehlušila naše bolesti; stanice Kem, dnes hlavní město autonomní republiky Karelie, blízkost Bílého moře znamenaly pro nás již naši naději velmi blízko uskutečnitelnou. Ovšem cesta byla velmi často přerušována a čekáno obyčejně na lokomotivu nebo na strojvůdce. Z velké naší touhy, dostati se co nejdříve kupředu, nebyli jsme v nich příliš vybíraví. Tak byl právě Severní polární kruh překročen za dramatických okolností: z nedostatku strojvůdců vezli nás dva 17-letí hoši, kteří ovšem na rozbité lokomotivě příliš šetrně s námi nezacházeli, místo brzdy používali při velkém spádu zpětné brzdy; není proto divu, že rozbili vůz, pak roztrhli náš vlak, takže Severní polární kruh, který je označen širokým průsekem a velkým nápisem, byl námi uvítán dvojnásobně veselým „Na zdar“ z radosti nad vyváznutím z nehody. Před tím jsme na stanici Severní polární kruh oškubali kdejakou vyhlášku, jen abychom měli na památku razítko. V noci za svitu měsíce přejíždíme chobot Bílého moře. Trať stavěná na pilotách a košatinách znamená pro nás opět nevídanou podívanou, která je brzy vystřídána novou: „Kandalakša“. Rybářská osada v nejsevernějším cípu Bílého moře je stulena mezi zalesněnými vrchy, leží na břehu moře, obklopena kolem dokola horami, a tím se mění ráz kraje. Až dosud jsme viděli jen na západní straně směrem k Finsku hory v dáli, zatím my sami jsme se houpali ve vagonech přes zamrzlé tundry a jezera. Ta tam je za námi rozsáhlá sněžná rovina: vjíždíme do romantického údolí říčky Nivy, která má svou klikatou cestu lemovánu vysokými stráněmi. ____________ *) Povrávalo sa, že pod každým podvalom leží jeden zajatec. 92 Borovice a jalovec zazeleňují tyto stráně, místy, a to blíže k moři, jsou obohaceny břízou. Bujné a prudké peřeje skrývají v sobě spoustu nevyužité hnací síly. Aby cesta nebyla jednotvárná ani těm nejnáročnějším, rozšiřuje se časem údolí v jezero Imandru, a pak se objeví v dáli na východě růžově zbarvené hory, které v slunci září v plné kráse svého zimního hávu. 14. února (februára) dojíždíme do stanice Kola, kde je nové čekání, třebaže dlouhé, snad přece už poslední. Kola je rybářská osada s ruským kostelem, majícím ve svých zdech zazděné dělové koule, připomínku bojů s Angličany. Leží na soutoku řeky Tulomy a Koly na konci murmaňského fjordu, vzdálena jsouc asi 1450 km od Petrohradu. Pobyt v Kole byl pro nás tedy novým čekáním, ale nálada byla již daleko klidnější; podrážděná nálada, která zvláště v Čerepovci byla velmi nervosní a byla trvalou nejistotou a stále přerušovanou cestou ještě vystupňována u všech účastníků transportu na nejvyšší míru, ustoupila. Snad blízkost moře a nedaleký přístav murmaňský byly toho příčinou. Ovšem, až dosud byl náš osud málo záviděníhodný, zvláště nás, kteří jsme složili hodnosti, neboť nejsouce více na základě naší akce považováni za důstojníky, nepožívali jsme ani výhod a požitků důstojníku, ani mužstva. Nebyli jsme tedy ani to, ani ono, takže naše situace byla velmi prekérni. A potom zahálka, nečinnost, je vždy zárodek zla; nebyla-li vážná práce, našli nepovolaní živlové a štváči vždy v nezaměstnaném mužstvu živnou půdu pro své štvání. Strádání fysické a morální, separátní smír Ruska s Německem, hanlivé podmínky míru atd. Nenašly všechny stejně odolné proti těmto vlivům a jednotlivé charaktery rýsovaly se čím dále tím ostřeji. Povahy slabé brzy převzaly úlohu sýčků, prorokujících špatný konec celé výpravy a ještě zde tisíce a tisíce verst od svých bývalých pluků, na prahu nové kapitoly našeho putování, toužili mnozí po návratu zpět. Naše výprava pěti set mužů zdála se jim příliš malá, aby mohla s úspěchem dosíci svého cíle – Francie. Ovšem, jednou puškou a jednou kapesní pistolí jsme se příliš bránit nemohli. Nesmírně se nálada zlepšila teprve v Kole a byla z toho velká radost, když nám byla svěřena péče o železniční most u Koly a ochrana trati, neboť se proslýchalo, že Finové chtějí přerušiti spojení Koly s Ruskem. Byly nám zapůjčeny zbraně a nastalo aspoň malé zaměstnání – strážní služba. Jinou dobrou vzpruhou bylo zavedení pochodových cvičení a cvičení pořadových na zamrzlém jezeře. Jenže se tomu stavěly v cestu jiné překážky: chatrná obuv, špatný výstroj a nedostatečná strava: 2 – 3 olejové rybičky, 3 – 5 sucharů denně, chléb každý druhý, třetí den, dokud stačily zásoby, přivezené z Čerepovce. Někdy také hovězí nebo sobí maso a polévka. To byla naše celá strava. Jak pečlivě se tenkráte dělily porce, jak se počítalo s každým kouskem! Vzpomínám † br. Procházky, který jako nejstarší v našem voze měl vždy přednostní právo bráti si první z přinesených masových porci. Vždy vybral ten největší, až mu to kdysi hladový bratr L. žárlivě vyčetl. Poté se nám dostalo od br. Procházky rozumného vysvětlení: Vy byste se beztoho o ten nejlepší kousek hádali; tak jsem to aspoň předešel! Od těch dob se vždy porce očíslovali a každý si „táhl“ číslo. Tam bylo možno také poznat, jak hlad obnaží sobce a nenasyty. Poněkud lépe bylo, když nás převzala do stravování franc. mise z Murmanska. Dostávali jsme rozmanitější stravu, zvýšena dávka sucharů a tím vlastně dán i základ k našemu blahobytu, nebo jsme začali mezi sebou používati sucharů jako platidla. Vždyť, co nám v těch pustinách byly platny ruble; pokud jsme je měli, byly upsány na národní půjčku, která vynesla asi 18.000 rublů. – Suchar se stal tak naším platidlem, nebyl sice zlatem podložen, ale měl živý ohlas v našich žaludcích a tím svou cenu. Za starší košili se platilo asi 30 sucharů, za knihy, prodal-li je kdo, 8-20 sucharů. Bohužel měla naše měna velmi citelnou nevýchodu: po takovém pochodu člověk skutečně „projedl“ hodně „peněz“. A dovedete si kdo představiti takového mamonáře, který měl v uzlíčku, řekněme, jen 20 sucharů ve velikosti dlaně (to už bylo jmění). Na to bylo třeba již pořádného pytlíku, v němž to ovšem spíše chrastilo než zvonilo. – Velmi hledané byly učebnice francouzštiny, o které byl nyní velký zájem. 93 Našeho pobytu v Kole užito i k účelům propagačním: uspořádána akademie v Murmansku. Jakmile přišla o tom zpráva, započaty ihned přípravy: ve zvláštním voze („zpěvní síni“) pilně zpíváno, cvičenci připravovali prostná a skupiny. Ti prováděli nácvik v rozestavěném domku beze stěn (pouhá dřevěná kostra, připravená k vyzdění), tam jsme se musili v těch mrazech velmi tužit, abychom se zahřáli. Však nám to zato dobře dopadlo; do Murmanska nás odvezly zvláštní vozy. Vedle množství ruských námořníků byli tam i cizinci: Francouzi, Angličané, Američané, Italové, ti všichni připravili nám skvělé uvítání a nakonec i pohoštění. Nebylo to zajisté tak často, aby naše hymny byly zpívány na 69° severní šířky, aby v nich bylo tolik vroucího citu a aby byly s takovým zájmem poslouchány. Snad nikdy už nebudu s takovou chutí a v takovém prostředí cvičit, jako tam nahoře uprostřed věčného ledu a sněhu před prostými námořníky, přístavními dělníky, vysokými důstojníky a úředníky různých missí, které utíkaly z Ruska. Rozruch do našeho života přinesly návštěvy francouzských důstojníků: jednou člen francouzské mise, po druhé generál Tabuis. Oba byly uvítáni „marseillaisou“ námi zpívanou, která byla pro ně velkým překvapením. Netajili se svým dojmem a překvapením, když viděli uprostřed ruského chaosu a rozvratu spořádaný útvar. Zvláště gen. Tabuis nám velmi lichotil a s velkým zájmem prohlédl si naši kuchyni ve voze, redakci atd. Přehlídky byly ukončeny vždy slavnostním pochodem za zpěvu – kdo nám měl a na co hrát? Zajímavým zjevem překvapilo nás severní nebe a jeho pozorování bylo mnohému ukrácením dlouhé chvíle. Měsíc, ten vůbec nezapadal, polárka nám svítila skoro přímo nad hlavou, slunéčka velmi málo (až později před odjezdem). Ale co hlavně: ta nádherná severní záře! Sebe větší mráz nemohl nás zadržet ve voze, abychom se aspoň na chíli pokochali nezvyklým zjevem. Jak jsme slyšeli bouchání na vrata vozu a volání stráže: „Už hrajou“, vše se hrnulo ven, aby pozorovali jedinečný nám vzácný úkaz. Harmonie různých barev nejjemnějších odstínů hýřila v nejveselejších a nejroztodivnějších tvarech, tvoříc nejzajímavější obrazce, jejichž pestrost a rozmanitost nelze ani vylíčit, ani popsat. Jako by si někdo neviditelný, velký, na nebeské báni hrál s nevyčepatelnou zásobou živých barev. Mlčky jsme zřeli k nebi, vyrážejíce nejvýše slova údivu nad tím vším. Když změny tvarů a barev nebraly konce, byla to přece jen zima a mráz, které nás hnaly zpět do vozů. Tam se obyčejně debatovalo potom ještě dlouho do noci, uvažovalo o budoucnosti, dělaly plány. Zatím naším snem byla vana, čisté prádlo a u těch pohodlnějších – postel. Mnoho pohodlí nám taková tepluška nedala – to zkusili všichni bratři! Po každé straně vozu dvě pryčny nad sebou, uprostřed kamna. Bylo-li nahoře příjemně, ti dole mrzli. Zatopilo-li, se aby spodním bylo tepleji, ti nahoře pod střechou měli parní lázeň. Obyčejně to dopadlo tak, že za večera, dokud služba topila a neusnula, bylo „dolním“ příjemně, zatím co se „horní“ pekli. Ale obyčejně služba usnula, oheň vyhasl a klení hořejších bylo za chvíli vystřídáno jektáním mrznoucích dolních. Nadáváno službě potom obyčejně unisono. Jako ve všech transportech v těch dobách, také u nás se hodně houpalo: každou chvíli přišla zpráva: už jedem, jindy: my do Francie vůbec nepojedem. Ale zatím se shromažďovaly jiné transporty – nejlepší příznak, že přece jen pojedeme. Byli to Rumuni, Italové, Alsasané, zdravotnický francouzský oddíl a j., kteří měli s námi býti dopraveni do západní Evropy. Dovídáme se také, proč naše čekání je prodlouženo: loď „Porto“, která nás původně měla dopravit, musila zůstat v přístavu na opravu. Příjemnou změnou pro nás bývala návštěva Laponců se soby. Bývalo nám mnohdy hodně líto těch zvířat, jak jsou hnána po pláních Laponci, a že jsou bodána dlouhými špičatými holeni do zádí a do stehen. Uštváni, uříceni hltali sníh a nohou si vyhrabávali skrovné lišejníky pod sněhem. Jejich krásná hustá kožišina je jim vybornou ochranou ve velkých mrazech; že je také krásnou ozdobou v pokoji, o tom nás přesvědčil bratr St. který si jich několik přivezl do Francie. Však k vůli ním od nás zkusil: kolský hadrář, kůže, staré železo že kupuje. Ovšem, to na našeho Slávka neplatilo; kůže koupil (zda za sucharovou 94 měnu či za poctivé rubly, nemohu říci), plahočil se s nimi, snad je prý i v moři vykoupal, ale na konec maje v Cognacu za ně pár se franků, vysmál se nám on. Že žena zůstává marnivým tvorem i ve věčném ledu, o tom nás přesvědčila laponská nevěsta v své svatební parádě. Tlusťoučká, zavalitá, měla na hlavě jakýsi komolý jehlan, plný umělých květin, perliček, barevného skla, vypadalo to jako krabice bez jedné stěny, plná kvítí, - no, mnohý rekrut by jí mohl závidět. Ale vše má svůj konec, tak i naše 133 denní čekání na Francii: jednou k večeru přijela lokomotiva, odlepila vozy od kolejí a po šesté hodině večerní za veselého zpěvu doklepávaly nám vozy naše poslední kilometry v Rusku. Uprostřed modrých vrchů pod Stolovou horou zůstává Kola na břehu zálivu, v kterém se zrcadlí červánky a mračna, krvavě zbarvená zapadajícím sluncem. Však brzy mizí nám navždy za zálivem ta malá osada, ztrácejí se malé domky, železniční stanice a tím se i ztrácí z naší mysli hořkost a trpokost prožitého čekání a naše myšlenky se nesou již jen k tomu, co bude. Rychle ujížděl vlak kupředu podél břehu a v dáli jako bludičky lákaly nás v mlze světla přístavu murmanského, který nás přijal již s umírajícím večerem. Poslední noc, ztrávená ve vozech na slepé koleji a větším dílem prodebatovaná, pomalu nám utíká, a ráno nalézá nás již připraveny na další pouť. Celé dopoledne polykala velká transatlantická loď Huntsend (býv. německá Graf Lützov) muže za mužem, okolo 3000 lidí se nás tam za dopoledne vešlo; a kolik ještě musilo zůstat zpět různých běženců a jiných, kteří nemohli býti přijati, ač prosili na všech stranách, aby mohli s námi. Odpoledne zmizely v útrobách lodi celé vagony zavazadel a ve 4 hodiny odpoledne zvedá konečně loď kotvy a jsouc tažena dvěma parníčky, vytáčí do prostřed zálivu. Stranou uprostřed zálivu, smutně, takřka bez života, stojí ruské válečné lodi Askolt a Šeksna; jejich mužstvo již dávno se rozběhlo do svých domovů, jen část sleduje v přístavu nenávistnými zraky, jak se cizinci v jejich domácnosti roztahují. Nepozorujíce ani jak, ocítáme se brzy uprostřed proudu, zanechávajíce v přístavu hlučky mávajících lidí – přístavní chaos uniká zvolna našim zrakům. Po pravé straně míjíme dvě anglické válečné lodi, které nás pozdravují hromových „hurrá“. Vedle jásající marseillaisy se nese tklivě anglická hymna „Good save the king“. Jaký divný obraz pro nás; na obou lodích stojí mužstvo ve zbrani, důstojníci zdraví, hudba vážně zní a my plujeme tiše vstříc hučícímu moři. – Bez hluku, jen pravidelný pohyb stroje otřásá lodí. Stojíme všichni na palubě, pozorujíce pohnutě a bedlivě, co se kolem děje: zasněžené břehy sem tam porostlé keři ubíhají rychle vzad. Klidná hladina zčeří se chvílemi hlavami tuleňů a klid, velký klid ruší jen hejna vodních ptáků. Několik dřevěných domků na levém břehu, nejsevernější místo Murmanska, Alexandrovsk, zůstává jako bez života zpět a pak zas jen tiché, mrtvé bílé břehy. Jediná známka Ruska, dlouho viditelný kouř z Murmanska, pomalu se ztrácí v mrazích a mlze. Uvědomujeme si, že ztrácíme z dohledu bratrské Rusko, to Rusko, které z nás udělalo československé vojsko, že tam zanecháváme tisíce a tisíce bratří, kteří se stejnou myšlenkou, ale jinými cestami spějí za týmž cílem. Dojdeme k němu všichni? Kam vlastně my spějeme...? Před námi tmavé mraky splývají s bouřícím oceánem, na němž se jako skořápky houpají dvě anglické ozbrojené menší lodi, hlídající Murmanský záliv proti německým ponorkám. I zde se ukázala jejich činnost; není tomu dávno, co zde byla potopena anglická loď. Úsměvy již dávno nám zmizely s tváří – myslím, že se každý z nás loučil tklivě s nešťastnou ruskou zemí, a četné vzpomínky defilovaly mnohému před očima. Nastalé šero nás pohltilo, aby nás překvapilo neznámými nám pocity: bouřilvé vlny, nezvyklý pohyb lodi přivedl mnohému bledost do tváří a tajemný ruch na lodi spoutal nás všechny divnou náladou. Vyprázdnila se paluba, světla zhasla, jen stráže hledí upřeně do tmavé noci. Moře nás bouřlivě 95 vítá, ponurý, šedý ostrov dává poslední nevlídný pozdrav země a naše tajemná, jako pirátská loď se tiše, bez hluku a světla, jež by upoutalo pozornost, řítí do temnot... * A co bylo dál? Mimo pomalou cestu mořem šlo potom vše rychle za sebou s úžasnými kontrasty toho, co jsme opustili: zelená Anglie v horečné práci nás dlouho nehostila. Čoudící New Castle nás přijal navečer, ráno nás našlo v Portsmouthu, a to vlastně už ani nepatří do rámce mých předcházejících vzpomínek. Kpt. Dr. KARLÍK: DO LEGIE PŘES PIAVU Válka si s mnohými podivně zahrála; ti, kdož chtěli uniknouti nebezpečí fronty, byli sběhem událostí vší silou do nich tlačeni. A ti, kdož se z důvodů, o nichž věděli jen oni sami – chtěli dostat na frontu, nemohli toho dosíci. Od počátku roku 1917 patřil jsem i já mezi tento druh lidí: vstup do legie stal se mi ideálem, kterému jsem obětoval všechny volné chvíle, všechno snažení, a který přesto po celý rok zůstával stejně nedosažitelným. Jako vojenský akademik, byl jsem hodně daleko za frontou. Když jsem se konečně dostal z vojenské akademi k pluku, nemohl jsem dosíci, abych byl zařaděn k některému pochodovému útvaru. A když se tak po mnoha žádostech stalo, zůstala pochodová rota trčet kdesi ve Slovinsku v etapě, a marné bylo veškeré dosavadní usilování. Konečně v prosinci 1917 se na mne usmála příznivější chvíle: podařilo se mi dostat se od pochodové roty k pluku na frontě. Bohužel prapor, k němuž jsem byl přidělen, byl zase právě několik dní předtím stažen z fronty do zálohy, a tak zase nezbývalo než čekat. Ale dni míjely a čekání se prodlužovalo do nekonečna. Tak se mi aspoň zdálo. Fronta byla tehdy po ústupu italské armády od Soči až na Piavu klidná, a vše nasvědčovalo tomu, že do jara nebude lze počítati s nějakou větší operací. Byly dni, kdy ani jedna rána na frontě napadla. Dni hrozné netrpělivosti, korunované krvavými západy slunce daleko za italskou frontou. Ty západy slunce lákaly a dráždily. Slunce někdy jako by mě magickou silou táhlo za sebou k západu – k cíli, o nějž jsem po celý rok marně usiloval. Stával jsem se stále netrpělivějším. Moje dotazy o rozložení vojsk v první linii byly na konec podezřelé i veliteli praporu. A protože jsem podnikl časté výlety do okolí a sbíral poznatky o rozložení muničních skladišť, zálohy a zásobovacích stanic, stalo se, co se stát musilo: představení důstojníci přestali mi důvěřovati, a byl jsem nenápadně, ale přísně střežen. Pobyt na rakouské straně stal se pro mne hotovou fysickou i duševní trýzní a netrpělivost dostoupila vrcholu. * * * Za tohoto stavu věcí přišla neděle 13. ledna (januára) 1918. Důstojníci mého praporu dostali za úkol prostudovati postupové linie od místa, kde prapor ležel zálohou, až na první posici. Vyšli jsme k večeru, rozdělili se podle rot a měli se sejít na velitelství praporu, přímo na první posici, v Pieve di Saligo. První posice byla tehdy v stavu dokonalé idyly: všechno mužstvo bydlelo v domech, které na prosby Italů anglické dělostřelectvo (naproti byli Angličané, to jsme věděli) šetrně 96 opomíjelo. Po zákopech prozatím ani stopy. Jen husté drátěné překážky na břehu Piavy, sem tam nějaké kulomenté hnízdo, dva tři podzemní úkryty – a to bylo vše. Na zadním břehu Piavy byly jen polní stráže; v nich se vybíjela všechna bojová činnost. A tak, zatím co již padaly, vydali jsme se městečkem na cestu k nim. Nebyla by to fronta a nebyla by to c. k. armáda, kdyby shledání důstojnických sborů dvou praporů téhož pluku nebylo náležitě oslaveno: než se šlo k polním strážím, pilo se víno, hodně vína, hrálo na klavír, jedly hrozny a fíky „rekvirované“ obyvatelstvu – to vše „v první linii“ na dostřel pušky od nepřítele. A tak, když konečně dal velitel praporu povel k odchodu na polní stráž, šla většina důstojníků všelijak. Ten okamžik jsem považoval za vhodný k provedení svého činu: se známým poručíkem, který velel jedné z polních stráží, došel jsem až na břeh Piavy a dal jsem si vysvětliti, živě se o vše zajímaje, rozložení sousedních polních stráží. A když jsem myslil, že již vím dosti, obrátil jsme se spolu s ním na zpáteční cestu, ale již po několika krocích jsem jej poslal pod jakousi záminkou napřed a vracel jsem se k polním strážím zpět. Bylo půl šesté večer a dokonalá tma. Na pět kroků nerozeznals již nic. Srdce mi počalo prudčeji bušit, když jsem si uvědomil, že teď, dnes, o půl šesté večer, buď uskutečním svůj sen anebo budu žít poslední večer svého života. Na cestu nebylo vidět. Poněkud jsem sešel. A narazil jsem na poslendí hlídku. Maďar zpitý rumem byl ve své bázlivosti nebezpečný: znamenalo to bodnutí do břicha. Rychle jsem hlásil heslo a hodnost a odbočil stranou, abych se po několika krocích zase stočil směrem k řece... Teď! Přede mnou stromy. Poslouchám... Nikde nic! Pomalu, opatrně, vsunuji nohu do vody. Je mi po kolena. Teď po pás. A po prsa. Bublinky vystupují z mého oděvu a mrazivý pocit jde celým tělem. Vždyť mrzne, šlehá alpský severák a trošku chumelí. Teď dva kroky – a nesmíš už zpátky! Kdo ti byl doposud kamarádem, stal se nepřítelem. Při náhodném setkání buď ty nebo on. Rychle jdu vodou. Vždy hloub. Pak výš. Břeh! Co to? Zachráněn? – Aha, to asi ostrůvky v řece! Ale věc jde snáze, než jsem si představoval. Rákosí, stromoví, houštiny. Klusám. Ale teď! Zachvěl jsem se hrozným zděšením: to jsem narazil na důkladné drátěné překážky, za nimi strmý sráz dolů, kam jenom oko dohlédlo, jako rozlité stříbro se valí, hlučí Piava a ledové kry se v ní tříští. Mžikem mi bleskl hlavou můj omyl: přebrodil jsem doposud jenom Monticano, říčku, jež se právě v těchto místech vlévá do Piavy! A spálil jsem za sebou mosty návratu, ačkoli před sebou mám ještě celou propast nebezpečí. Zase teď popojdu. Zase se rozhlížím a poslouchám. Nikde se nic nehýbe. Ale přitom mám hrozný pocit, že několik kroků vedle mne, kam již nevidím, někdo mě pozoruje. Hrozná chvíle! Bez rozmýšlení se vrhám do drátů. Ostny mě zachytávají za oděv, derou mi kůži a vždy znovu visím jako polapená zvěř mezi nimi. Trvalo to minutu? Věčnost? Nevím. Konečně jsem z drátů. Stojím na samém kraji srázu, pode mnou Piava. A právě se chci spustit dolů, když se vedle mne, na pět kroků dále, ozve hlas: „Halt, wer da?“ „Kamm“. Odpovídám heslem dne a rychle se chci vzdálit. Ale již druhý hlas, zřejmě poddůstojnický: „Sofort zurück zu mir!“ jak zazněl, již jsem ohromným skokem padal dolů, do vody, chtivě mne pohltila a hnala přímo pod nohy těch, kteří volali. Pác! Pác! A zase: Pác! Pác! třeskají pušky zrovna nade mnou, na pět kroků... a moje silueta je na lesknoucí se vodě tak jasně vidět. Neunikneš! Po každé ráně jsem v nejistotě, zdali ještě žiji nebo zdali již mne překvapila bezbolestná smrt – tolik ran! Na pět kroků? Do takového cíle? Jen pomalu se vzdaluji. Rány neustávají. Zaupím a svalím se pod vodu. To pomáhá. Myslí, že jsem již skolen. A voda mě rychle unáší po proudu dolů. O několik metrů níže, když mi pod vodou dochází již vzduch, vyskakuji znovu a deru se hlubokou vodou k mělčině. 97 Jsem na ostrůvku. Zde teprve nabitý revolver a sním v ruce ženu se zběsile – vždyť odměnou mi bude vlastní život! Se všech stran hvízdají kulky. To se těmi namířenými ranami probudila fronta s obou stran. Ale co kulka do hlavy! Jenom živého mne nesmějí mít! A jsem si vědom, že musím počítat rány své pistole. Pět! Šestá pro mne, pozor! Ostrůvků je řada. Jsou obsazeny rakouskými strážemi. Nenarážím však již na žádnou. Ale teď! Hlavní rameno Piavy! Vrhám se dolů. Ledové kry tlukou do hlavy. Plášť, vysoké boty, dalekohled, plynová maska – vše těžce napité vodou – táhne mne ke dnu. Vracím se, zahazuji vše a s gumovým polštářkem pod prsama znovu do proudu. Topím se! Ztrácím vědomí! V smrtelném zápasu tluku nohama... jedna zachytila půdu, teď druhá... O vteřinu později a byl jsem již v bezvědomí. Teď jsem zachráněn! Přede mnou masivní kontury Montella. Za mnou štěká poslední rakouský kulomet. Šaty mrznou, jak jen vystoupím z vody. „Hallo, gentleman, where are you?“ Npor. JOSEF GREGOR: JAK SE RODILY NAŠE LEGIE „DVACET“ hlásí Láďa a tluče kartou na bednu od makaronů, převrácenou dnem vzhůru. „Čtyřicet“ reaguje na zvolání Joska a sliní prsty, aby Láďovu „dvacítku přebil“. Hoši hráli mariáš. Oběma bylo vidět na tváři výraz, jaký míváme, jsme-li nuceni do práce, která se nám nelíbí. Tak se tváří Sisyfos při válení svého balvanu. Než co také v takovém zajateckém táboře dělat? Co počít, aby se zahnala dlouhá chvíle, která pronásledovala každého jako nakažlivá nemoc, o něž ostatně na Sicilii není rovněž nouze. Často až k zoufání bylo ono fádní ležení bez zaměstnání, k zoufání zvláště pro příslušníky českého národa, pro tak příslovečně agilní lid, který nevydrží chvilku bez práce nebo aspoň bez – přemýšlení. A byly tak trudné a smutné ony myšlenky, které přicházely na mysl českým zajatcům v táboře, bývalém skladišti vína prince z Parmy na Sicilii. Ať již přemýšleno o čemkoliv, o rodině, o situaci, o budoucnosti, o národu, a hlavně o válce, neskýtalo to občerstvení a osvěžení v duši, zmořené nečinností a fádním životem. Hloubalo se, proč šli Čechové do války, proč a pro koho kladli životy, za jakou odměnu neb ideu trpěli muži v hrůzách války a ženy s dětmi ve vyhladovělém zápolí? Zda proto, aby po eventuálním vítězství Rakouska národ byl znovu a snad více deptán a mořen dvouhlavou stvůrou nepodařené monarchie? Proto, aby Čechové přišli do tak smutné doby, že by některý cizácký despota užil věty, které užil maďar Tisza o slovenském národu, když veřejně před maďarským parlamentem pravil: „Není slovenského národa!“ Proto, aby básníci lkali v časomíře: „Aj zde leží zem ta...?“ Vždyť thermopylští hrdinové pro jiné umírali, pro jiné byl jim věnován slavný epitaf. Což se již nevrátí doby, kdy o českém národě věděl celý svět, kdy se jeho hrdinství a cti obdivovali všichni? Nevrátí se již časy slávy Žižkovy, aby dokázaly slovanskou a českou rovnocennost s ostatními národy? Což ještě nevytrhnou rytíři z českého Blaníku? Takové a podobné myšlenky vlnily těsné ovzduší zajateckého tábora. Mladí, zdatní a nadšení muži hledali odpověď na tyto otázky. A hledali ji s horečnou touhou a úsilím. Podobných myšlenek vířilo mnoho a mnoho hlavami českých zajatců, než se ustálili na jednom směru, na jediném úmyslu – úmyslu „odboje“! Tak vzniklo ono kouzelné slovo „odboj“, vyrostlo jako krásný mladý květ, ač v tak nečistém prostředí zimničné Sicilie. Stačilo ono slovo, aby se o něm přemýšlelo, aby se rozebíralo a rozkládalo v nekonečně mnoho složek snů. Hoši se skrývali se svou myšlenkou, 98 tajně o ní debatovali, až konečně nastalo sjednocení všech ideálů v jeden: „Staneme se blanickými rytíři!“ Pocit, který byl vzbuzen vyslovením této odvážné věty, byl tehdy nepopsatelný, neboť její smysl vlil ohromnou sílu do těl našich hochů, válkou vyčerpaných! A pronesená slova národních hrdinů z pověstí padla na připravenou půdu. Nezůstalo při slovech. Nejen celé dni bylo myšleno na blanické rytíře, ale i sny se naplnily nejkrásnějšími obrazy z dob slávy, heroicky hrdinných činů, o nichž poutavě vyprávějí naše pestré dějiny. „Blaničtí rytíři...“, ta slova šeptaly rozpálené rty jako večerní modlitbu, s nimi na rtech usínali smělí bojovníci. A jen se unavené oči zavřely, již se zdálo chlapcům, že slyší dunění, že se chvěje země pod nepřehlednými davy odhodlaných hrdinů, kteří srdce majíce naplněna plameny lásky k vlasti a národu – jdou, aby vybojovali svobodu svému národu, byť i své životy položili na oltář vlasti. A za dne, kdy se zachvěly nad táborem vážné zvuky chorálu „Kdož jste boží bojovníci...“, prožívali tito mladí bojovníci v duchu vítězná tažení Žižkova vojska. - Viděli nepřehledné zástupy obrněných koněberek a ostatního zbrojného lidu se vztyčenými cepy, kopími, sudlicemi...sražené hradby bojových vozů, řízné a smělé povely „svých“ hetmanů a pod jedinečným bohatýrem – jednookým hrdinou Žižkou – probíjeli se od vítězství k vítězství i s největšími obětmi – pro národ, pro své děti, dobývali želanou svobodu, kladli v zuřivých půtkách svá těla na oltář vlasti s nevídanou odvahou. Oslněni zářným svitem slunce – paprsku to svobody, viděli se tito blaničtí rytíři v náručí svých drahých, tam daleko doma ve vlasti... žehnámí a chvála jim, vykupitům, neznala mezí... A jen se převalila první vlna snů, ideálů a myšlenek, počalo se organisování. Praporčík P., rodem Srb, a kadet P., Čech, jediní členové zajateckého důstojnictva v témže táboře vřele sympatisovali s českým mužstvem „ve skladišti“. Stali se tak středem a duší nového českého hnutí. Pod jejich vedením konaly se tajné schůze, podávány směrnice k další činnosti atd. Všichni žili ideálům – samostatnosti českého národa. Odtud vyšla také žádost na „Governo“, v níž žádáno, aby se smělo české zajaté vojsko znovu účastniti války, avšak v řadách italských, proti mocnosti, s níž anebo pro niž měli podle vynucené přísahy bojovati. Žádost byla prodchnuta horlivostí, s jakou se vrhli čeští vlastenci do práce pro osvobození porobené vlasti. Protože v táboře byli ubytováni rovněž Maďaři a Nemci, je na bíle dni, vzhledem k rozdílné orientaci, že nastaly boje a potyčky mezi oběma tábory, které se den ode dne zostřovaly. Proto se italská vláda rozhodla, že oddělí zajatce české od zajatců jiných, neslovanských... to chtěli čeští „vzbouřenci“, to bylo vlastně jejich prvním cílem. Podle instrukcí byli tedy vybráni všichni ti, kteří mluvili česky, a transportováni do jiného sicilského města zvaného Trappani. Město samo mělo typ orientální, s plochými střechami, úzkými špinavými uličkami, v nichž by člověk neočekával, leda zase špinavé, rozedrané obyvatelstvo. Bylo zvláštností onoho města, že jeho asi 15.000 obyvatelů dbalo až s úzkostlivou snahou na dojem, jaký způsobí svým zevnějškem, více než na svou vyspělost duševní, v níž jsou za národem severoitalským značně pozadu. Ze městem na straně obracené k moři byla spousta nádrží, „solinek“, sloužících k dobývání soli odpařováním. Okolí města zvláště z vnitrozemí bylo právě tak nezdravé, malarií zamořené, jako místa, odkud mnozí naši zajatci přišli. Tak se provedla domnělá „výhoda“ v přeskupení zajatců, kteří byli k italské vládě loyální. Čeští zajatci, soustředění zde z mnoha táborů, byli ubytováni v bývalé makaronové továrně, obklopené téměř kolem dokola samými močály. Konečně zaznívala ve všech koutech tábora jen sladká česká mluva, konečně byli naši hoši sami – mezi svými. Jaká však škoda, že se při vybírání Čechů v bývalých táborech nebral v úvahu názor jednotlivých. S přistěhovalými „svezlo“ se totiž mnoho těch, kteří česky 99 nesmýšleli, do kterých byla až příliš „vtlučena“ víra v rakouskou samospasitelnost. A tento druh „také Čechů“ byl „kamenem úrazu“ všech ostatních. Když nemohla býti s nimi navázána spolupráce, byli pranýřováni při každé příležitosti a nakládáno s nimi opovržlivě, s povýšeností spravedlivého a konečně i mocnějšího dobrovolce. – První radost nad koncentrací všech českých zajatců ze Sicilie měla býti oslavena koncertem několika menších sloučených kapel bývalých táborů. K této slavnosti k svému původnímu účelu jen slabě stavěna nikterak nevydržela tíhu přes 1000 tam shromážděných zajatců. Co se stalo? Když nejvyšší možný počet posluchačů byl v pravém smyslu slova „namačkán“ v nejhořejších sálech, když odevšad hučel veselý hovor a šum, vyjadřující radost z prvního výsledku práce, bylo najedenou slyšeti praskot a již se řítila slabá podlaha do prvního patra a nebylo na tom dosti, zřítila se až do přízemí, berouc s sebou celé okolní konstrukce. Byl to tenkráte smutný konec ještě nezapočatého koncertu. Mnoho bratří bylo tímto neštěstím postiženo těžkými úrazy. Jednoho dne dal si „commandant“, který intensivně pozoroval naši osvobozovací akci, svolati celý tábor na dvůr továrny a pronesl: „Kdo je pro to, aby Čechy, Morava a Slezsko byly samostatnými a řídily samy své osudy, ten nechť vystoupí vpravo ke zdi. Kdo je pak pro to, aby tyto vaše české země zůstaly pod vedením nynější rakouské vlády, nechť se postaví vlevo!“ Toto vyznání bylo tlumočeno v mateřském jazyku. Tu nastal v celém shromáždění šum, v okamžiku se vzmáhající. Většina z chlapců...to byli ti, kteří byli již zapsáni v seznamu „vyvolených“ a kteří již dávno nosili na italských čepicích hrdé národní rosety, bez rozmýšlení kvapili vpravo, radostně se na sebe usmívajíce, jako by chtěli říci: „Na to jsme přece dávno již čekali..., Bože, vždyť je to tak přirozené, tak jasné, ptá-li se mne někdo, zda chci žíti svobodně, pro sebe, či pod jhem tyrana a pro něho, že musím se rozhodnouti pro první. Je to tak, jako by se nás někdo, kdo to má v moci, ptal, zda chcemem býti šťastni či nešťastni. Vždyť který myslící člověk by chtěl býti otrokem jinému? Co na tom, zemřu-li pro ideu – bude jich potom snad žíti miliony životem šťastných.“ Takové a podobné myšlenky byly i proslovovány, neb vířily radostně v duších těch, co tak kvapně spěchali na pravou stranu. Hrdě, se vztyčenou hlavou myslili, že strhnou všechny. Však nestalo se tak. Bylo tam pár, ne mnoho, většinou šarží, kteří se sklopenou hlavou a zamračeným zrakem kráčeli k levé straně zdi. I u těchto bylo rozhodnuto. Do nich byla příliš vtlučena víra v habsburskou monarchii, oni snad zaslepeni, nebo méně chápaví, nepostřehli ono nebezpečí, jaké jejich vlasti, ačli ještě pokládali českou zem za svou vlast – hrozí. Nedovedli si představiti, že by národ tak malý proti německé mocnosti sousední, národ, který od staletí byl „pod ochranou z milosti boží vyvolené ruky panovníka“, mohl žíti samostatně, sám a bez pomoci rozhodovati o svých věcech. Zdálo se to všem těm prostě nemožné. A pak, byla by to přece pro ně příliš ohromná oběť, pro ně, prošlé hrůzami moderní války, znovu se octnouti v atmosféře prosycené čersvou krví, znovu očekávati okamžitou, nenadálou a často mukami končící smrt. I mezi nimi jsou někteří otcové... Ne, není to možno! Je to příliš velký požadavek pro ně. A tam těm, naproti – však ono jim také přestane býti veselo, až přijdou do tuhého. „Ó, my se nedáme jen tak strhnouti,“ dodávají si mysli – „je nutno si vše rozvážit. Vždyť, kdo nám zaručuje dobrý výsledek této akce; což když to dopadne jinak, než je v plánech těchto ztřeštěných vlastenců?“ Co pak? Při nejmenším najde rakouská vláda nějakou tu „Sibiř“ pro tyto odpadlíky. Vždyť slyšeli o hrůzách, jaké by je, velezrádce, očekávaly doma po návratu z boje „pro jejich svatou věc“. Kolik takových Čechů bylo do nynějška tak potupně popraveno, před veřejností, zastřeleno pro velezradu. A já, myslil si mnohý z nich, já vrátím-li se z tolika bitev, tak zřejmé náručí smrti, zdráv nebo alespoň živ, mám býti vědomě usmrcen proto, že jsem vstoupil do legie?... To bych se opravdu už nesměl mít rád! Ó jistě to s těmi rozpálenými hlavami a těmi „svedenými“ špatně dopadne! Vždyť je 100 to příliš náhlé a bezmyšlenkovité rozhodnutí a taková vždy špatně končívají. A potom taková hrstka několika tisíc, co zmůže proti masám německo-rakouským? Snad potom, po válce, až se uklidní poměry, snad pak by se mohlo nějakou, vhodnou cestou dosíci lecjakých úspěchů; čehož teď hodlají tito ztřeštěnci dosáhnouti násilím!“. Tak myslila ona hrstka lidí stojících u zdi, tak uvažovali také prý „příslušníci“ národa českého. Konečně zbyla uprostřed skupina váhajících. Ti zůstali dosud uprostřed a pro ty, zdá se, nastává nyní nejhorší chvíle. Což se může člověk rozhodnouti, když nevidí ze světa než čtyři vysoké, omlácené zdi makaronové továrny, kam slunce přichází, jen když kulminuje? Odkud je viděti jen kousek modré italské oblohy? Mnozí z nich, třebas znali svou vlasteneckou povinnost, ano, oni ji znají, jsou si vědomi, co musí dělati, aby byli hodni jména „Čechové“. Zcela jistý, ale kratší duševní boj nastal u této neutrální skupiny. „Já již jsem rozhodnut“ – myslí si jeden, pak druhý – desátý a konečně se neutrální skupina opět dělí na ty, kteří se přece po uvážení svých národních povinností přidávají k „pravičákům“, a na ty, jimž se v duších rozhostil strach, a kteří schlíple odcházejí na levou stranu. Masa dobrovolců vzrostla mohutněji než zamlklý protějšek. Mezi neutrálními byli také takoví, jejichž myšlenky se pomalu – pomaličku klonily k revolucionářům a kteří nedovedli tak hned chápat situaci italským „commandantem“ rychle utvořenou. Jen cosi maličko je vázalo k straně konservativní, kde jich bylo tak málo, ale nehlásili se k nim, poněvadž by se veřejně styděli za nepravé postavení „schlíplé levice“, která klopila zraky, jež bloudily po dláždění dvora. Několik desítek těchto odpadlých neskýtalo ani v očích přítomných italských důstojníků a vojáků nejpříjemnější dojem, o čemž nás přesvědčovala skoro hlasitě pronesená poznámka italského důstojníka, který s odporem hleděl na představitele „Österreichu“ a pravil: „Sono duri austriaci“ (zatvrdlí Rakušáci). „I koukněme se, on je mezi dobrovolci také Václav Dolejšů, od nás, z naší vsi – no, to tam tedy také půjdu ...“ rozhodl se jeden, druhý a pak další – a šli. Strhli s sebou další desítky a tak se stalo, že se téměř zároveň celá střední skupina rozdělila a odcházela velkou převahou za svým rozhodnutím – k dobrovolcům. Tu za těmi, kteří sympatisovali s Rakouskem, kteří se rozhodli pro stranu levou, letěl slabý, ale zlověstný smích, plný opovržení, od „pravičáků“. A stal se div! Toto nahlas projevené opovržení, toto zřejmé a hlasité pohrdání se sketami dokázalo, že se již někteří rozhodnutí konservativci prudce otočili a spěchali k straně s národními rosetami ... utíkali téměř, aby snad nebyli ještě něčím na zkrušenou stranu, z níž prchali, strženi. Byli přijati radostnými pohledy svých druhů. Za to byl krásný pohled na junáky, jak se vesele, hrdě, ba výbojně dívali kolem sebe, jak se objímali zarosenými zraky při každém pohledu. „Vždyť na nás národ patří...“ znělo každému v duši jako melodie podivuhodně spletená s melodií naší písně otčiny „Kde domov můj...?“ Ano, tam tomu domovu, mechovým chaloupkám, těm, kteří v něm žijí, rodičům, sourozencům, všem třeba pomoci, i kdyby to vyžadovalo sebeobětování. Za ty, za všechny – za jejich blaho jest nezbytno se bít, za ně je nutno volat ještě mnohokráte „hurá!“ a dokázat, že dosud v nás žije dědictvo husitů, že jsme Žižkův národ, který nesnáší dlouho potupy a který oplácí a nezůstává nic dlouho dlužen! Vždyť i pro nás platí „Veritas vincit“, vždyť jdeme za pravdou, pravdu hátit a ta zvítězí, musí zvítězit. Hledej pravdu – a my ji našli a pro ni se budeme bít, ji budeme hájit!“ Všechny tyto slavné sliby, přes to, že nebyly vyřčeny, přes to, že nikdo je nepronesl, bylo slyšet nad hlavami našich hrdinných chlapců. Slyšel je i commandant, neboť se na ně tajně sice, aby nezavdal příčiny ke sporům, přece však usmíval. A tento úsměv posilovala i sympatie ostatních italských důstojníků. 101 V tento okamžik velmi početná „pravice“ tohoto tábora navždy rozbila otrocká pouta, tento okamžik navždy zrušoval všechny ty vynucené přísahy k bývalé dynastii. Za to se dral český odboj nezádržně vítěznou cestou vpřed, aby dosáhl pro všechny, i pro ty, kteří rozdrobovali naši jednotu, kteří plenili naše zdravé símě – v duších těch, které bylo potřeba přesvědčovati a dobrými příklady síliti, touženou svobodu. Tak a podobně se rodila legie i v mnoha jiných italských táborech, jejíž část byla později poslána do Francie k doplnění právě se tvořících pluků. * * * Italská Riviéra! – vysněný ráj kapitalistů celého světa, snůška všech krás, které může příroda s pomocí lidských rukou vytvořit, květ vzešlý z tolika milionů lir, franků, dolarů, kop šterlinků, marek a korun, park přetékající všemožným přepychem, eldorádo všech zemí světa, kousek přenesený z pohádek „Tisíc a jedné noci“. Toť italská Riviéra! Velmi smělá byla myšlenka toho, jenž z tohoto břehu, občas zanášeného spoustami mořského písku, který znemožnil každé bujnější vyvinutí rostlinného života a zmařil každé úsilí domorodce – z tohoto břehu, možno říci smrti, chtěl učiniti břeh života – a jakého života! A přece to dokázal. Betonové hráze zamezily vnikání písku, navezená prst dopomohla k pravému bujení vegetace všech druhů a rozkošné, přepychové, vším komfortem opatřené zámečky doplnily krásu této rajské zahrady, která se nyní stala edenem všech národů. Již půldruhé hodiny jsme šli kolem tohoto parku, již takovou dobu jsme se mu obdivovali, my zaprášení, zamazaní, unavení a hladoví, kteří jsme jistě nedodávali půvabu tomuto rajskému pomoří, kteří jsme se mu spíše měli vyhnouti na kolik honů, abychom je nezaprášili dotekem, abychom je nepoškodili pohledem. Debatovalo se o tomto vyvoleném kraji, kam nezasáhne sebe větší moc boha války, kde žijí a budou vždy žíti lidé pohádkovým životem, a cosi jako závist vznášelo se nad transportem italských zajatců – Čechů. Málokdo z nás se staral o cíl cesty. „Jest jedno, zda o tom přemýšlím, kam mne teď vedou, či nikoliv. Nezměním nic na tom, že nás všechny vytrhli z práce v tichých půvabných vesničkách italských, kde se přítulné a upřímné obyvatelstvo snažilo, abychom pomalu zapomínali na hrůzy válečné, jimž jsme téměř jako zázrakem unikli – a teď nás vedou na práci, neznámo kam, a neznámo jakou, jistě ne však lepší, nebo aspoň takovou, jakou jsme meli v „Tavole“. V zajímavé debatě o vrtkavosti lidského štěstí, promíchané rozmanitými historkami „ze života“, zpestřené vtipy nezničitelé dobré mysli našich hochů – uběhla nám cesta, že jsme ani nevěděli a octli jsme se v Savoně – u cíle svého pochodu. Každý z nás se díval zaraženě na spoustu komínů vnitrozemského městečka Savony. „Tedy toto je náš budoucí „domov“, naše budoucí působiště – toto sazemi začerněné hnízdo!“ Savona je větší průmyslové italské město, vzkvétající právě pro tento svůj válečný průmysl. Muniční továrny jako prsty tyčily své komíny k jasnému italskému nebi a hluk zpracovávaného kovu naplňoval toto průmyslové město ve dne i v noci zvláštním hlomozem. Před válkou snad tiché městečko proměnilo se nyní v pravý Babylon rozzuřeného Molocha války. Zde válka konala nepravé blaho několika jedincům, blaho vykoupené krví národů a životy nevinných obětí. Panoval zde přepych nejen ve vyšších majetných třídách obyvatelstva, ale i u lidu dělného, u továrních dělníků. Prošli jsem ulicemi přes celé město a zastavili nás téměř na periferii, na silnici u baráku „utopeného“ pod silnicí, pokrytého spoustou prachu. Byl obklopen neméně zaprášenou zahradou. 102 „Zde budete bydlit“ – řekli nám a my se již hrnuli dovnitř. Ovšem, že naši hoši ihned zdomácněli a sotva se porozhlédli po rozházené slámě na podlaze a po holých rozbitých stěnách, již z několika míst bylo slyšet „malá si dá“. Jiní, ti, kteří více pamatovali na „zadní kolečka“, hledali nejpohodlnější a nejměkčí místečko a upravovali si pelech. Nejvíce bylo těch, kteří se nedali zdržet, aby nezakleli. Bylo hluku v baráku jako snad nikdy předtím. „Hrom do toho!“ – „V takové díře mám skládat své kosti k spaní,“ hromoval seržant Křižan a blýskal očima jako Belzebub. Hromů, blesků, sakrů a jiných podobných více méně nemilých věcí pro italskou vládu bylo až až. Bylo již hodně pozdě, když poslední nějaké to peklo zaznělo z místnosti. Únava přemohla vše a bylo pak slyšeti jen chrupání tvrdě spících zajatců. S klením jsme usínali, s klením jsme se probouzeli. Přes to však nebyla nouze o ironické poznámky a vtipy rozespalých hochů. „Máš peří ve vlasech,“ smál se jeden smíšek Křižanovi zamračenému a sakrujícímu na rozválenou slámu, která jej štípala po celém těle. – V odpověď letěla smíškovi okovaná bota na hlavu. „Ještě ty jeduj člověka,“ zahučel napadený a chytal odražený útok botou. Vyrukovali jsme před barák a tam měl k nám náš komandant dlouhou řeč o vyznamenání, kterého se nám dostalo od italské vlády, když nás, jakožto členy národa inteligentního, na něž může v každém případě spolehnouti, nás, kteří jsme projevili určité přátelství a náklonost k italskému národu – poslala na práci nemožnou nejen pro zajatce jiných „negramotných“ národů (čímž myslil Maďary, kteří nás vystřídali), ale na práci, které jsou neschopni i mnozí Italové. Až ke konci celé řeči, kterou jsem já, poslaný jako „dolmeč“, větu za větou překládal, jsme se devěděli, že budeme pracovat – na trati. Dívali jsme se jeden na druhého až příliš udiveně. K tomu tedy je nutna ona tak často komandantem vyslovená inteligence českého národa – aby krompáčem zatloukal štěrk mezi pražce italské dráhy? Mnohý z nás si vzpomněl na doby, kdy se i u nás stavěla dráha a tehdy přece „na drahách“ pracovali lidé té nejhorší pověsti, Nerudovi „trhani“! Tedy takovými jsme se stali. Jaký rozdíl proti práci, již jsme konali ještě nedávno v Talole, vesničce přímo ideální svým položením, svou krásou a svým milým upřimným obyvatelstvem. Vždyť jsme tam žili jako v ráji, zasněni již do krásného tichého snu italské dědinky. A teď? Každý z nás dostal krompáč nebo lopatu a seraděni vyrazili jsme na práci. Šli jsme mlčky, zaraženě dívajíce se do prachu silnice a přemýšleli, vlastně dohadovali jsme se o útrapách, které nám nyní nastanou. Že nastanou, o tom jsme byli všichni do jednoho přesvědčeni. Přišli jsme na stanovené místo a každý z nás – mnohý jakživ krompáč v ruce neměl – po prvé zakopl do zvonivě chřestícícho štěrku. Jaké hrozné doby a muka nám nastávají tímto prvým zakopnutím, o tom jsme s počátku neměli ani tušení. Den se podobal dni – práce stále nudnější a hrubší zmáhala dříve zdatná těla a jako červ hlodala v duších. Později se na nás zašklebila ještě vzmáhající se bída války. K otrockým námahám přispoupil hlad, nejstrašnější to příšera válečného vnitrozemí. Zatvrdlá tato skupina jako trestanci celý den lopotila se na parném, kulminujícím slunci, koupala se v potu, který se v tetelícím se horkém vzduchu lil ve velkých krůpějích s ožehnutých skrání. Na večer pak jsme se jako přihrblí starci přivlékli domů. Vařené kaštany k večeři neoživily nikterak předčasně zestárlé životy. Prchala jarost, mizela nálada, ale za to se vzmáhala nenávist a rostl odpor proti všemu italskému. Křižan, snad nejrozumnější a nejklidnější ze všech, při vzpomínce na svou Hanou klel jako pohan a nebyl k poznání. „Co pak mi može stačiť večera z kaštanů, dež dřo jako kuň?“ Co trpkosti a výčitek bylo v těchto prostých slovech! Kolik sebezapření pro tuto přímnou povahu! Bylo také na mně, abych jako vůdce a znající nejlépe italský něco podnikl. 103 Žádosti, v nichž jsem se dovolával spravedlnosti, byly marny. Teprve později jsme se dověděli, že všechny prosby docházely jen k první censuře, t. j. k našemu commandantovi. A zde uvázly. Zatím útrapy dostoupily takového stupně, že mnozí neváhali svévolně se zraniti, jen aby ušli trestanecké práci na trati. Když se kruté a nelidské nakládání s námi nelepšilo, rozhodnuto napsati prosbu přímo na „Consilio Nationale“ do Říma. Přímé dopisování bylo přísně zakázáno a trestáno, byla tedy nutná větší dávka odvahy k tomuto kroku. Což může člověk býti ještě nevšímavým, když zde padne jeden, tam druhý a třetí kamarád vysílením a nevzchopí se ani pod klením a nadávkami dozorců? Kde zde byla lidskost? Takoví dříve nebyli Cadornovi vojáci – tato drsná a tvrdá povaha jim byla poslední čas pod trestem obávané fronty – vtlučena! Více jsme si nemohli již pohoršiti. Přímá žádost s italským překladem, plná prožitých útrap, nářku na nešťastný osud, proseb o přidělení do armády československého odboje odeslána. Jednou, když všichni odešli na práci, zůstal jsem doma. Otevřenými dveřmi sleduji život na silnici za nízkým tyčkovým plotem. Z rána velmi početná frekvence proudících dělníků do blízké továrny zabraňuje uskutečniti promyšlený plán. S pozdějším časem, kdy píšťaly továren břeskně hlásí nástup k práci, jako by rázem zmrtví ulice. Po chvíli se tu a tam objeví uličníci, kteří jsou v každém čase a na každém místě v nějaké „práci“. Náhoda mně přála. Kolem plotu od města plouží se asi 12 letý kluk, bosý, otrhaný a pronikavě hvízdá nějakou písničku o dobytém Terstu. Zvolám na něj! Kluk se zastaví, oběma rukama se chopí plotu a svůj ušňupaný nos se špinavým obličejem strčí mezi kůly plotu. „Che cosa vole?“ (Co chcete?) - - „Zanes tento dopis na poštu!“ – „Až přineseš potvrzení, dostaneš 5 lir.“ Kluk přijal oznámkovaný dopis a za hulákání zmizel v druhé odbočující ulici... Nečekal jsem ani 10 minut – pronikavý hvízdot vyrušil mě ze vzpomínek a plánů do budoucnosti. Že se kluk vrátil, poznal jsem podle umouněné otevřené dlaně, kterou plotem nastrkoval k slíbené odměně. Na opačné straně v druhé ruce třepetal ceduličkou. Vtiskl jsem mu rychle pětiliru, abych již byl od plotu – nikým nespatřen. Kluk však prostrčil potvrzení z pošty teprve tehdy, až se přesvědčil, že dostal slíbenou odměnu. Klid kolem – a klid i v mé duši. Jen pronikavá písnička vesele hopkujícího kluka ruší ztichlou čtvrt města. A teď nastalo čekání, doba plná nejistoty a nadějí. Jak dlouho to ještě potrvá? Chodilo se dále na trať, dále jsme se pekli na výhni skoro tropického slunce. Ani příští dni nebyly jiné. Snad tím se lišily, že od včerejška opět dva z našich statečných hochů zůstali doma, zraněni, neschopni práce. – Práce pomalu ubývalo a mnohému se zdálo, že za „tímto kopnutím – za touto lopatou štěrku padne“. Právě jsme byli skloněni nad veselým vždy Stehlíkem, kterého již nyní veselost přešla pod tíhou vysilující práce, když jsme zdáli zaslechli volání. Nerozuměli jsme nejbodřejšímu italskému strážci, až když přiběhl dříve, zaslechli jsme některá slova: „Dopis...z Říma...pryč odtud...!“ To stačilo, aby již nikdo ani nezakopl. Všichni ožili a dokonce i přemožený Stehlík, pod silným dojmem slov se vzpamatoval a vzchopil se, aby uslyšel docházejícího radostného posla. Byl jím jeden ze starých našich dozorců, který k nám jediný přilnul, ovšem, aby jiní nevěděli. Přehlédl celou skupinu a zpozorovav mě, zamířil ihned ke mně a celý udýchaný vypravoval, že po našem odchodu přišel list, v němž jak z rozmrzelých narážek komandantových poznal, bylo rozhodnuto a nařízeno, že zajatecký tábor navždy opustí Savonu. Ještě nikdy jsme nešli se zpěvem z práce, ještě nikdy jsme si nevykračovali po zaprášené silnici tak veselí a se zdviženými hlavami jako tenkráte. Byl to radostný den! Již dávno je tomu, co jsme pracovali na savonské trati, již hodně měsíců uplynulo od té doby, co jsme Savonu opouštěli – a přece nevymizela hořkost z duší, myslím nás všech, 104 kteří jsme tam byli. Často až mráz proběhne tělem při vzpomínce na tehdejší krutost, s jakou s námi italská vláda tehdy jednala. Snad o tom nevěděla, snad to byla jen sobeckost našeho komandanta! Škpt. KRATOCHVÍL: KDYŽ JSEM ODCHÁZEL JAKO DOBROVOLEC DO NAŠÍ ARMÁDY V zajetí měla naše skupina asi čtyřicet Čechů. Ostatní byli Poláci, Ukrajinci atd. Byl tam i jeden Němec z Drážďan, který se připojil k naší skupině. Byl mým kamarádem a dirigentem (hlavou) naší hudby. Chodili jsme spolu. Já jsem se také narodil v Drážďanech, kde jsem vychodil i všechny své školy. Proto jsme chodili spolu. Ale o armádě čs. dobrovolníků jsme nikdy nemluvili. V létě 1917 přijel k nám emisař našeho vojska a tu konečně jsme se dostali do armády – čtyři z čtyřicíti. Povoláni jsme byli: Walach, Suchomel, Brož a já. Když se to Němec dověděl, přestal se mnou mluvit. Ostatní krajané s námi mluvili málo, ale přece. Myslím, že se styděli. Jeden by se byl také hlásil, ale kdyby neztratil své místo výhybkáře u pražské elektriny. Jiný – bývalý významný a známý činovník o náš odboj a tělesnou výchovu národa zasloužilého sdružení říkal: „Ať nám dají Rusové nažrat; láska k vlasti vede žaludkem...“ I Rusové nám nadávali. Prý prodlužujeme válku. Později se nám však přece jen obdivovali. Den před naším odchodem nás sblížil. Naši krajané se polepšili, stali se opět upřímnými. Němec – něco ho hnětlo – vstal, když jsme byli všichni pohromadě, a řekl asi toto: „Kdybych byl Čechem, šel bych také za svou vlast bojovat. Jde-li však proti nám „někdo“, kdo jedl německý chléb a má německé vzdělání, dovolte, abych jím (snad řekl: tímto zrádcem) opovrhoval.“ Nyní se obrátil ke mně: „Jsi lump.“ Věděl jsem dobře, že myslí mě; mrzelo mě, že to tak pěkně řekl a zejména, že mu krajané přizvukovali. Chvilku bylo ticho. Pak jsem vstal a řekl asi toto: „Přátelé! On má pravdu, když praví, že jsem jedl německý chléb a že mám německé vzdělání. Neřekl však, že tento chléb si musili moji rodiče v Německu perně vydělati, nebo si myslíte, že by Němci dávali v Německu Čechům něco zadarmo? Mají snad právo i na českou krev, kterou mám po otci a po matce?“ Nyní naši prokoukli a dali svůj souhlas. Řekl jsem jim: „Budeme bojovati i za vás.“ Někdo tuto rozmluvu donesl Rusům. Příštího dne nás všichni krajané doprovázeli na nádraží. Rusové nás dokonce i hostili kvasem. A Němce donutili, že nám musil vyhrávat a hrát „Kde domov můj“. Ani se nezdráhal. 105 A. MACURA: ZE SRBSKA NA FRANCOUZSKOU FRONTU BYL jsem jedním z těch, kteří zůstali na srbském bojišti na Ceru, odkud jsem se, raněn, dostal do Valjeva, Niše a konečně do Skoplje do I. reservní bolnice. Byli jsme první „Zarobělníci“ – „Švábi“, kteří přišli do Skoplje. V nemocnici bylo docela dobře. Ba každou chvíli přišla nějaká návštěva a tu byla i rakie, ljutá a jiné dobroty. Po vyléčení jsem odešel na „komando“, které bylo tehdy umístěno v „Kázněným závodě“, blíže Gradu, naproti nemocnici, kde byla umístěna česko-americká lékařská mise. – Velitelem tohoto zajateckého tábora byl jakýsi Ďuro Dokič – myslím, že se tak jmenoval – člověk, který všechny spory vyrovnával karabáčem. K tomu měl na pomoc několik četníku. Scény, které se tu odehrávaly, zůstanou každému účastníku dlouho v paměti. Za těchto těžkých poměrů zpříjemňovali jsme si pobyt v zajetí hraním v šachy, ba utvořil se i malý kroužek zpěváků, což nám vyplnilo mnohou volnou chvíli. Odtud, někdy začátkem prosince (decembra) 1914, po nezdařeném útoku rakouské armády byl celý tábor i s nově přišlým velkým transportem zajatců přestěhován za město do stájí býv. jezdeckých kasáren. Měl jsem to štěstí, že jsem byl určen do IV. reservní bolnice jako velitel 100 bolničarů, většinou Čechů; tam jsem zůstal 8 měsíců a přestál jsem mnoho menších nemocí, až konečně jsem onemocněl skvrnitým tyfem. Po uzdravení jsem odešel zpět na „komando“ a později jsem byl s větším transportem raněných vrácen jako bolničar do I. reservní bolnice, kterou jsme však již asi třetí den opustili pro nápor Bulharů na Skoplji. Jako malou vzpomínku uvádím něco ze života zajatců ve Skoplji. Každý den ráno se chodilo na různé práce buď do nemocnice nebo na stavbu nové nemocnice nebo na stavbu silnic. Spalo se v stáji na slámě, z níž po několika týdnech byla vlastně řezanka. Oblečení bylo nedostatečné a stávalo se každý den, že několik set lidí musilo zůstat doma pro nedostatek obuvi. Prádlo a oděv taktéž nebyly nikdy doplňovány a brzy se jich nedostávalo. Každou neděli dopoledne byli všichni zajatci z celého města shromážděni na komandě, utvořen čtyřhran a uprostřed něho postavena lavice k výplatě. Trest holemi prováděl některý srbský starý vojín; nevyplácel-li dosti dobře, dostal sám. Žádný z trestaných nikdy mnoho ran nevydržel. Jiný způsob trestu byl postaviti provinilce na nekryté prostranství mezi čtyři kolíky na prudké slunce. Nevydržel to žádný dlouho, neboť nemohl se s místa hnout, únavou omdléval. To vše by se snad sneslo, ale přišla tyfová epidemie, která v řadách zajatců nemilosrdně řádila. Každý den bylo vynášeno několik zajatců mrtvých. Lékařské pomoci nebylo. O nějaké čistotě a desinfekci se nedalo ani mluviti. Byl jsem tou dobou v nemocnici, kde nebylo vlastně nemocných tyfem, ale i tu zmíralo mnoho lidí na tuto zákeřnou nemoc. Když epidemie trochu polevila, přišla druhá pohroma – Bulhaři. Pod velením jednoho důstojníka a náredníka odešli jsme 10/10 1915 směrem na Debr, kam jsme došli 23/10 1915. Zde bylo vidět, že nejde jen o nějaký menší ústup. Všude bylo plno uprchlíků z řad občanstva, zajatců a ustupovalo také vojsko. V Debru byl rozdáván z tamních pekáren chléb, poslední, který jsme dostali. 1/11 1915 jsme odešli z Debru a 23/11 jsme došli do městečka Strugy na Ochridském jezeře. V Struze jsme zůstali několik dní a opravovali silnici vedoucí okolo jezera na Monastýr. O nějaké stravě se nedá vůbec mluvit. Když se něco nesehnalo na polích, nejedlo se. 106 V tomto městě jsem se setkal se svým strýcem Antonínem Kvěchem, rodákem z Kamenice nad Lipou, pozdějším bubeníkem u 21. pluku. První jeho otázka byla, mám-li co jísti; byli jsme na tom oba stejně. – Již cestou do Strugy a později stále více přibývalo mrtvých, nad čímž se již nikdo nepozastavoval. 28/11 odešli jsme ze Strugy, téže noci pěkně zasněžené a stoupali do hor směrem k Elbasanu, kamž jsme došli 5/12 1915. Na této cestě nemohl nikdo zblouditi; tak byla značena mrtvolami. Noci ztráveny vždy pod širým nebem ve sněhu a mrazu. Vzpomínám jedné noci v těchto horách, kdy jsem neměl již co bych pozřel. A tu jeden spolupochodující našel hluboko pod sněhem pór, který jsme uvařili ve vodě na kašičku a bez soli a chleba vypili. Na další cestě se mi podařilo zásobiti se kusem masa z padlého osla a tak jsem byl na pár dní zachráněn. 5/12 jsme přišli do Elbasanu, který na nás působil jako město jara po přestálých mrazech v horách. I skopové bylo možno tu ještě koupiti nebo za nějaký předmět vyměniti. Nejhledanějším artiklem na výměnu byla sůl a mýdlo. Ti, kteří měli ještě něco podobného botám na nohou, prodali nebo vyměnili je za jídlo a tak již snad nikdo nešel obut. 9/12 jsme v Kavaji, odkud bylo již blízko do Drače a na loď, která nás má převézti do Italie. Tu však k své žalosti se dovídáme, že do Drače není možno vejíti následkem blokády válečných lodí a aeroplánů rakouských. Vracíme se od Drače přes Pekinu a směřujeme na Valonu. Nejhorší kus cesty. V řadách zajatců se objevila vyčerpanost se k smrti. Bez jakéhokoliv zásobování vleče se zástup za zástupem a pomalu řidne. Kdyby nebylo možnosti nalézti želvu, žížalu, slimáka, trochu těch malinových listů, snad by tam byli zůstali všichni. Ale i této potravy se nakonec nedostávalo. Za dva dni cesty všechny košťály a brambory, které zůstali na poli, byly snědeny. Úplná poušť a jen tu a tam našels mrtvolu zajatce. – Vyprávělo se, že i maso mrtvol bylo pojídáno. Sám jsem to neviděl, ale věřím tomu. Dnes, když vzpomínám na tento zástup táhnoucích se tisíců „živých mrtvol“, nedivím se, že asi z 55 tisíc rakouských zajatců v Srbsku přišlo na Asinary jen asi 16 tisíc a z nich později do Francie již jen asi 11 tisíc. A tak tento zástup táhne v nepořádku, roztažen na desítky kilometrů a pomalu po překročení několika menších řek a potoků, které v tu dobu neustálými dešti jsou rozvodněny, se soustřeďuje u tak zvané „Poslední řeky“, Strumy (myslím, že se tak jmenovala). U této řeky byl vlastně hrob těchto ubožáků. Někteří tu čekali na převoz až čtyři dlouhé neděle o hladu. Náš komandant měl s sebou vůz, tažený párem volů, na voze pak naloženy potraviny, které mohl již snadno vzíti do pytle na záda. A tu, dříve než jsme došli k výše zmíněné poslední vodě, před městečkem Fiery musili jsme čekati na převoz přes větší řeku. A tu byl již hlad tak veliký, že těchto pár volů muselo býti hlídáno ve dne v noci. Konečně, když uznal, že je nemůže přes řeku převézti, povolil, aby byli poraženi. Řezníků bylo hned na desítky, ale náčiní žádné. Konečně jakýms takýms způsobem byli poraženi a v dobrém pořádku maso rozděleno. Bída nebyla jen mezi zajatci, ale i mezi srbským občanstvem a vojskem. Z bídy většina našich strážců vyměnila náboje za chléb, takže každý měl sice pušku, ale žádné náboje. Na Štědrý den jsme dostali každý od Italů náprstek rýže a něco sucharů. Rýže byla ihned syrová snědena a takto posilněni sháněli jsme dříví na oheň, aby mohl býti uvařen štědrovečerní čaj z malinového a ostružinového listí. Že bez cukru a rumu, nemusím připomínat. Společníkem mi byl des. Václav Štika z Tábora a jeden jednoroční dobrovolník – Pražan, se tuším jemnoval. 107 Chtějíce se ukrýti před stálými dešti, našli jsme si útulek, utvořený z ohnutého ostružinového keře, pokrytého drny a zemí, z kterého jsme před nastěhováním musili vynésti mrtvolu zajatce. V tomto úkrytu jsme ztrávili štědrovečerní noc, sedíce na bobku a kouříce cigarety. Ještě štěstí, že tabáku v krajině bylo dost. Jeden z party měl ještě celé „oko“. Na Boží hod ráno jsme se dozvěděli, že se začne převážet přes řeku. Kdo byl převezen, považoval se za zachráněného. Tak i my jsme se starali, abychom se dostali do některého oddílu, který má býti právě převážen, což se podařilo jen dvěma, třetího, jednoročního dobrovolníka jsme při tomto převozu ztratili. Na druhé straně řeky, jak se zdálo, byl již konec hladu. V malém městečku Ferezu dostal každý trochu teplé polévky, hovězí maso, konservu a suchary. V běhu se to ihned snědlo a někomu se podařilo, že dostal ještě jednu porci. Pak již bez zastávky jdeme celý den a k večeru přicházíme do Valony. Cigaretu jsem měl, ale o oheň byla nouze a tu chtěje si od prvního obyvatele Valony vyprositi oheň, obratil jsem se s uctivou žádostí na jednoho muže, který však, zpozorovav, že se k němu blížím, vzal do zaječích. Takový dojem jsme činili na lidi vzhledem. Od odchodu ze Skoplje nebyl jsem holen ani stříhán. Byl jsem oblečen v hadrech, na zádech jsem měl pytel, nohy obaleny v hadry, takže jsem jistě nevzbuzoval důvěru. Ještě týž den jsme byli naloženi na francouzskou loď „Natal“ z Marseille. Bylo nás na 1100 mužů. Na lodi sestaveny z nás oddíly po 10 mužích a vždy první dostal 10 talířů a velkou mísu, s kterou odešel do kuchyně pro večeři. Byla to podívaná, jek každý prohlížel talíř, vidličku a nůž, kteréžto věci po kolik měsíců neměl. S touhou jsme očekávali svého anděla s mísou. Ostatní oddíly si již pochutnávaly na nějakém guláši s makarony a náš zásobovatel nikde. Konečně se to vysvětlilo. Zůstal pěkně někde na palubě lodi, kde porci pro 10 mužů snědl sám. Již jsem ho nikdy neviděl. Bezpochyby se přejedl a zhynul. 27/12 1915 jsme ve dvě hodiny odpoledne opustili nehostinný břeh Albanie a po klidné plavbě přistali jsme na ostrově Asinary mezi Korsikou a Sardinií. 2/1 1916 jsme byli vysazeni z lodi a když jsme byli zbaveni hmyzu, odešli jsme do tábora „III. reparta“. Tady teprve vlastně nastává pro nás doba oddechu a léčení různých nemocí. Po krátkém čase dostáváme nový oděv, přikrývky a vše potřebné pro vojáka mimo výstroj a zbraně. Zprvu rozdávána strava nevařena, ale později i to změněno a byla vydávána strava vařená, která se nám brzo přejedla. Po šest měsíců, co jsme byli na ostrově, byly jeden den v poledne makarony a večer rýže, druhý den pak v poledne rýže a večer makarony. Spali jsme pod stany. Největší bída byla o pitnou vodu, která se na ostrov dovážela, a také o kouření. Někteří Chorvaté-obchodníci využili situace a prodávali suché listí jakéhosi keře, který od tabáku je těžko rozeznati, ovšem i to za drahé peníze. Při této příležitosti vzpomínám dvou případu, jak se kradlo. Do přístavu „Calle Reale“ chodil oddíl vykládat chleba z lodi. Chodilo se zástupem pod dohledem karabinierů. Při jedné takové přiležitosti našel se chytrák, který vytáhl bochníček z pytle a schoval. To však viděl náhodou z okna blízké budovy velící generál ostrova a nařídil karabinierovi, aby onomu zajatci chlebíček odebral. Ten šel, označeného zajatce prohledal, ale chléb u něho nenašel. Konečně přišel sám generál a náhodou zajatec Chorvat uměl dobře italsky, ptal se zajatce, kam chleba schoval, že když to řekne, může si chleba nechat. Tu zajatec odhodil pláštěnku, a hle, chléb držel v ruce. On totiž při prohlídce, maje ruce rozpaženy, držel v jedné ruce bochníček, přes nějž visela pelerina. Druhý případ však skončil hůře a nešťastnou náhodou byl to opět Chorvat. V táboře se totiž již delší dobu ztrácel buď chléb anebo konservy. Dávalo se tedy pozor. A tu mě jedné noci probudí volání „zloděj, zloděj!“ Se všech stran se sbíhají zajatci v nedbalkách a vše se úprkem žene po hlase. A hle, jaká podívaná. Zloděj se dobýval do stanu, ale obyvatel, byv probuzen podezřelým šramotem, chytil zloděje uvnitř stanu za ruku 108 a pevně držel, zatím co se chlapík venku marně namáhal dostati se z pasti. Sběhlo se dosti trestajících, kteří nehleděli, kam rány padají. Ani se všichni nedostali k ráně. – Bláhodárně působila na naše zdraví voda a vzduch, takže se v krátkém poměrně čase většina z nás zcela uzdravila. Hůře však bylo v jiných táborech, kam byly dopraveny transporty, zamořené cholerou a kde jich denně mnoho umíralo. V takovém táboře, vzdáleném od přístavu asi hodinu cesty, byl i můj strýc Kvěch, který po přestálé nemoci přišel mě jednou navštíviti v III. repartu. Opět se začalo se zpěvem a sokolskými cviky. Pamatuji se, že se zpívalo sborově „Růženko má“, „Otčina, Hanička“, „U boj“ a ovšem naše hymny. Kdo sbor řídil, již se napamatuji. Však i tomu byl konec a nastal den 4/7 1916, kdy jsme odpluli do Toulonu, kamž jsme dorazili 5/7, a hned vlakem do zajateckého tábora Carpiana, odtud 8/7 do Bouen a konečně do Dijonu do staré pevnosti Valcis, kde jsme byli zaměstnáni po 20 mužích u sedláků na žních. Po skončení žní jsme se vrátili zpět do Bouen a odtud odjeli na stavbu železniční spojky, vedoucí k nové továrně v městě, jehož jméno jsem zapomněl. Odtud konečně odjíždíme do zajateckého tábora v Nantere u Paříže, kde se opět setkávám se svým strýcem Antonínem Kvěchem. Zde se teprve dovídáme o tvoření naší armády i ve Francii. Život v zajateckém táboře v Nantere byl úplně odlišný od života v Srbsku a na Asinaře. Tam všude poměrná volnost, ve Skoplji bylo dokonce možno i propustku dostati, takže se zajatec mohl volně pohybovati v městě, ale tu byl člověk skutečný vězeň. Tábor byl úplně isolován od vnějšího světa a jen cesta do továrny-vagonky, byla jakousi procházkou. Zprvu jsem chodil s ostatními na práci do továrny, kde se sestavovaly nákladní vagony, jejichž součástky byly přiváženy z Ameriky. Zajímavé bylo, že se lidé neodborníci do této práce tak zapracovali, že zvýšili výkonnost 100 mužů z jednoho nebo dvou vagonů na 15 až 16 vagonů denně. Někteří odborníci si zde vydělali až tři fanky denně, což dosud nikde nebylo. Strava byla dostatečná, jenže jsme dostávali koňské maso, čemuž jsme však také zvykli. Továrna sama dávala denně nějaké přilepšení jak k obědu tak i k svačině, dopoledne i odpoledne. V sobotu pak dostal každý balíček tabáku. Později jsem byl určen jako velitel českého baráku a přestal jsem do továrny chodit. Druhý barák v táboře byl obsazen Maďary a rakouskými Němci. Strava, jak jsem již podotkl, byla dostatečná, takže se chléb v bílých dlouhých bochnících válel zastrčen ze krov baráku, a při tom jsme ještě na stravování hubovali. Když jsme však později přšli do armády, vzpomínali jsme na Nantere, kde jsme mrkev ani řípu nikdy neviděli. – Asi v prosinci (decembri) nebo začátkem ledna (januára) 1918 přišli do tábora prováděti nábor do armády br. Žďárský, myslím tehdy poručík, a br. Mrákota. Přihlásilo se několik Čechů a mou přihlášku uspíšil strýc Kvěch, který přišel a povídá: „Tak, Tondo, já jdu“. Tak jsem šel i já. Ovšem, bez obvyklých debat se to neobešlo. Ti, kteří se přihlásili, odjeli již do Cognacu. I my jsme se dočkali a tak jsme v druhé polovině ledna (januára) 1918 odjeli do Cognacu. Po srdečném uvítání na nádraží v Cognacu byli jsme ubytováni a zaředěni k 7. rotě 21. pluku. Zde byl výcvik až do 19. března (marca) 1918, kdy naše jednotka odchází do Jarnacu, kde bylo započato formování 22. pluku. Myslím, že to byla 13. rota, která byla ubytována blíže náměstí v starém prázdném mlýně u samé řeky Charenty, ke které jsem byl zařaděn. Naproti přes ulici byla jakási stará stodola, kde byla umístěna rotní kuchyně, kterou jsem také 109 nějaký čas po příchodu do Jarnacu řídil. Nebylo to právě pěkné zaměstnání všem bratřím vyhovět. Maso se odbíralo u místních řezníků a ostatní potřeby u zásobovacího důstojníka. Bobkový list byl trhán v parku. Nedlouho po usídlení v Jarnacu mě shánějí, že prý mě hledá bratr. Ovšem, že jsem jim hned nechtěl věřit, ačkoliv jsem věděl, že mimo mne ještě dva bratří byli vojáky, ale že by některý z nich mohl přijíti až do Jarnacu, to bylo přece jen trochu mnoho. Nepřestali mne však ujišťovat a tak jsem vyšel a jdu malý kousek cesty od mlýna směrem k náměstí a již vidím bratra, celého zpoceného pod navalenou torbou a poznávám svého nejmladšího bratra Mílu. Shledání bylo ovšem srdečné a později jsme je několikrát důkladně oslavili. Ještě před chvílí jsem považoval takovéto shledání za holou nemožnost a hle, jak vše bylo jednoduché. Přijel s Gibišovým transportem z Ruska, murmaňskou dráhou, přes Anglii do Francie a Cognacu, kde se ovšem brzo dozvěděl, že ještě jeden toho jména jest již u 22. pluku v Jarnacu. Požádal za přemístění a přišel pěšky se vším na zádech k 5. rotě do Jarnacu. A tak svedla stejná touha dva bratry a strýce za jedním cílem. Jarnac nám byl skutečným druhým domovem a s pilným výcvikem se střídaly koncerty, divadla, zpěv, sokolská cvičení a footbalové zápasy. Ještě před odchodem z Jarnacu byl jsem určen jako velitel praporního obozu u II. praporu. Měli jsme u praporu celkem 34 vozů, prozatím bez koní. Koně jsme si dělali sami. Byla to řada vozů nám dosud neznámých typů, a zvláště kuchyně, které vypadaly jako staré vyřazené lokomotivy, s nimiž si nikdo nevěděl rady. Ale vše to ještě šlo, dokud jsme nedostali koně a postroje. Na nádraží v Jarnacu a z nádraží v Darney jsme to odtahali vlastníma rukama za velké radosti všech. V Darney konečně na nás přišla pohroma v podobě koní a postrojů, v kterých se vůbec nikdo nevyznal a nevěděl, jak se to dává na koně. Přivedli nás k hromadě řemenú, bylo to někde u Attigni, a tady to máte a dělejte, aby to bylo pryč. Bylo toho pro 59 tažných a asi pro 11 jezdeckých koní. Koně si vzal na starost des. Matoušek, takže o ty bylo postaráno, ale s těmi postroji to nechtělo jíti s místa. Konečně jsme to naložili na vozy a odvezli a doma pak několik dní jsme studovali, kam co patří. Když již měl každý „Conducteur“ své věci zdánlivě pohromadě, ještě nám zbyla spousta řemínků, které jsme vozili dlouho na voze, než jsme na to přišli, kam vlastně patří. Ale již za 14 dní měl každý vše v nejlepším pořádku a začínal jsem míti radost, jak vše pěkně klape. Dlouho však netrvala. Br. des. Matoušek, takto na slovo vzatý odborník v koních a ve víně, povídá: „Tondo, co bys to byl za velitele trénu, když se neumíš na koně ani podívat a ani jezdit.“ Jezdil jsem totiž na kole. Naučím tě jezdit na koni. Hrome, to by tak bylo něco, až bychom vyjeli na statném koňi. Nedal jsem se dvakrát pobízet a hned ten den jsem začal chodit do kursu. Zprvu mne proháněl na dlouhé oprati a za několik dní povídá dobrácky: „No, Tondo, dnes bys mohl s námi jet k napajedlu“. Byl jsem ubytován malý kousek cesty za městem a napájet se jezdilo asi 10 minut cesty ke kašně do města. Krásně jsme vyjeli, bez sedel, jen houni pod sebou, přitaženou obřišníkem a stájovou ohlávku s řetízkem. Matoušek první, pak ostatní a já uzavíral průvod. Zprvu to šlo krokem, ale jak jsme se dostali na silnice, pobídl to Matoušek do rychlejšího kroku. Chvíli mě to bavilo, ale když to šlo čím dále tím rychleji a houně již pode mnou nebyla, nýbrž někde na 110 druhé straně, nevěděl jsem, jak si mám lépe sednout, aby ten hřbet tak ukrutně netlačil. Ještě k tomu ten nešťastný řetízek v ruce, který nebyl k ničemu jinému, než aby člověku dřel ruce. Začalo mně být nevolno a křičel jsem, aby zmírnili jízdu, ale zdálo se mi, že jedou ješte rychleji. Konečně jsem již někteří stáli u kašny a klidně napájeli. Ta moje potvůrka, jak to uviděla, přidala ještě víc do běhu, pak pěkně zabodla přední nohy u samé kašny a já známou setrvačností letěl si vzít nedobrovolnou koupel. O posměch nebyla nouze... Tak skončila má první veřejná produkce. Jedinou útěchou mou bylo, že jsem v podobné situaci nebyl sám. Konečně jsme se seznámili s celým vozatajským zařízením a mohli jsme vyjeti. V Darney, jak známo, dostal 21. pluk prapor od města Paříže, kteréžto slavnosti se zúčastnil tehdejší president franc. republiky Poincaré a nynější náš ministr zahraničí dr. Beneš. Nezapomenutelný dojem zůstal každému účastníku slavnosti, když se první řady bodáků objevily při pochodu k defilování na výšině na louce nedaleko od Darney a sbor zapěl „Kdož jste boží bojovníci“. Byli jsme připraveni... JIŘÍ MRÁZ: DO ZBRANĚ Aj vzhůru, děti vlasti, k boji, již zaplanul nám slývy den. Hle, proti nám tyranů roj Krvavý prapor povztyčen. Slyšíte, jak ve pláni hučí Vojínů těch divoký řev. DOČKALI jsme se! Od 27/5 1917, kdy jsem poslal svoji přihlášku od 19/8, kdy mi Národní rada československá potvrdila engagement dekretem, od 9/3 1918, kdy se konal nábor emisarem Národní rady br. poručíkem Žďárským, konečně 8/4 nás stáhli do depa a 9/4 ráno jsme odjeli z La Cave přes Riberac do Angouleme a dále přes Jarnac do Cognacu. Konal jsem tu cestu již po druhé, ale přece se mi zdála krajina nyní pěknější, domy výstavnější, slunko příjenější. Doprovázeli nás též stražáci, ovšem již bez bajonetů, a zdálo se nám, že je jim jaksi líto, že se vymykáme jejich pravomoci a otcovské péči. Dívali se na nás celkem nedůvěřivě. A jaké pro ně zklamání! Když nás v Cognacu vyvedli z vozu, seřadili – totiž my jsem se seřadili sami – oni jen přikukovali. A přišel jeden podporučík, přišli sergenti Češi, pozdravili nás, přivítali a hned, zavznělo zcela řízně „vpravo bok, pochodem pochod!“ a my jsme se nesli hrdě, vesele, ani jsme se neohlédli za svými průvodci, kteří ohromeni zůstali na místě, až jsme vyšli z nádraží. S bohem, otroctví... Bývalos kruté, bývalos i veselé, týralos často surově a bez důvodu, ale zbavovalos odpovědonsti! Byli jsme trochu rabi, časem trochu děti – nejčastěji nezvanými kritiky a satiriky. Měli jsme proč klíti, měli jsme důvod zdáti se lepšími, než jsme vskutku byli. A bylo nám připasováno k tělu i duši, že dlouho, ba nad očekávání dlouho jsme nemohli tu ubohou dušinku povznésti na úroveň člověka svobodného. Ten boj – to lámáni pout staleté poroby – to bylo to nejlepší, co jsme v životě překonali. To ostatní – příjezd – pochod za muzikou do příbytků, ráno vstávat, strojit se, cvičit, pochodovat, zpívat, chodit, navštěvovat kamarády – to byla zábava, osvěžení, radost. Ale než jsme se odhodlali přihlásit se dobrovolně, než jsme zlomili ta pouta nerozhodnosti, 111 malomocnosti, prožili jsme každý v svém nitru přerod, o jakém se lidem svobodným a osvobozencům proti vlastní vůli ani nemůže zdát. Nebyl ten duševní boj u všech stejný, bylo dosti lidí rozhodnutých již dávno předem, bylo dosti lehkomyslníků, též někteří dobrodružně z nedostatku trpělivosti, pro změnu se snad příhlásili se srdcem lehkým, ale těch bylo malé procento. Ostatní, sebe nevyjímaje, ač jsem byl dávno rozhodnut, připraven a čekal na vhodnou chvíli, abych zapálil oheň vzpoury mezi ostatními – ti všichni probděli mnoho nocí a srovnávali, co dávají a co doufají získat, než zvážili ty ohromné důvody a než se konečně rozhodli k nepokryté revoluci proti Rakousko-Uhersku. Vždyť tu dobrovolně šli na smrt... Vždyť tu ztráceli možnost vrátiti se domů, do vlasti, mezi své rodné bratry, k rodičům, k ženě, k dětem. Dali přednost umříti v cizině než vrátiti se mezi rodné lány. Obětovali všechnu lásku a touhu po vlasti a dali přednost žíti mezi cizinci – a nevěděli jsme nikdo, kam nás osud zavane. A proč? Protože jsme chtěli, protože jsme musili, že nás volala historie, že nám nařizovala vlast a ujařmené a ohrožené lidství vůbec. Nepochopí nikdo, kdo neprožil, jaký to byl boj v našem nitru. Vždyť nejkrutější chvíle byly nám právě ony, kdy Německo soustředilo vše v ohromném náporu na Verdun, kdy Rusko bylo rozvráceno, kdy Italie byla bita na Piavě, po strašném srbském ústupu – v době, kdy se šířil defaitismus, právě v té nejkritičtější době, kterou si můžeme za světové války vůbec pomysliti, jsme se rozhodli – jednotlivě, každý pro sebe, tajně, bez rady kamaráda, aby nebyl zrazen, bez povzbuzování přátel, bez nátlaku, ba proti vůli i samých francouzských vojínů – proti všem! Nelze si myslit něco těžšího. A rozhodli jsme se! Rozhodovali jsme se všude, ve všech depech zajateckých, ve všech chantierech nebo grupách pracovních, po všech koutech Francie, v Italii, v Rusku, v Americe, všude na celém světě, kdo česky cítil, hlásil se do boje. My všichni jsme přišli dobrovolně, bez výhrad, bez náhrad bojovat za svobodu vlasti, za naši samostatnost. Je kruté, ale je pravda, že ani nimbus tatíčka Masaryka, ani prozřetelnost a šťastné vedení dr. Beneše z Paříže, ani řeči, ani plamenné články nebyly argumentem pro naše rozhodnutí; to sice bylo vědomím, že máme schopné a poctivé vůdce, kteří se osobně již s Rakouskem rozešli, značně posíleno, ale v opak nikdo se nedal zlákati ani slibem, ani slovem, ani gestem. My jsme revoltovali v srdcích, my jsme se rozešli s Rakouskem osobitě, bez výhrad a bez svědků. My jsme zrušili přísahu. My jsme kladli své životy. Je jistě chlubné, ale je pravda, že jsme řekli, že i kdyby – nedej Bože – tatíček Masaryk zahynul, kdyby nás jiní zradili, kdyby se celý svět postavil – my jsme nemohli již couvnout. Jedenkaždý jsme si konečně byli vědomi, že buď se Rakousko rozpadne nebo že zemřeme. Nebylo vyhnutí. Cizina – dobrovolné vyhnanství – nebyla pro naše tak vlastenecky cítící nadšence možná. My byli jisti, že své věci dosáhneme. Jak? Ví Bůh. Ale přisahati jsme mohli, že určitě musíme zvítěziti. Nebylo vyhnutí. Vždyť v té době nás bylo již na 100.000 dobrovolníků, odsouzenců k smrti, kteří již se svým životem nepočítali. Buď svobodu nebo smrt! Co jiného existuje proti takovému rozhodnutí... Slova nestačí vypsati náladu, jen činy mluví, a byly by mluvily ještě jinak. 112 Ano, dnes po desíti letech se neradi blýskáme, ale tehdy jsme prohlásili, že sto tisíc je nás připraveno třebas dynamitem, pumami, atentáty a všemi zločiny bourat tu shnilou říši, a že neexistuje na světě nic, co by nás mohlo odstrašit. My byli svobodní občané svobodné republiky již v zajetí! My procítili i hloubku oběti, ale my pocítili i blaho svobody, jehož jiní lidé nikdy nepoznali a těžko pochopí. A jistě nejslavnější chvílí byl nám příjezd do Cognacu a tu pak zařadění do armády. A radost ta se nemenšila zítra, nemenšila se pozítří, ani za týden; ta šla s námi na cvičiště, zněla v našich zpěvech po luzích a březích Charenty, zářila nám z očí, při každé schůzce známých propuka při sklence vína večer hospodě a ulehala s námi na lože. My byli dětmi opět, my neznali předsudků, my nevěděli o rozdílech stavu, povolání, vědění a snad ani hodností vojenských my byli bratři. Ne slovem! Cítěním, srdcem, myslí i činem, krví i žaludkem atomem těla a každou elektrodou duše. Bratrství bylo nám více než svátosí, bylo nám nekonečně hlubší než láska pokrevní, než nejdivější božská láska manželská, než nejprocítěnější láska mateřská. Setkali se otec z Ruska se synem z Francie jeko dobrovolci v Cognacu, padli si do objetí, ale to objetí bylo jim předtím neznámé. To nebyl táta, to byl „bratr“ táta, a to nebyl syn! To byl „bratr“ syn... Bratrství vylučovalo pojem egoismu, kterého se nezhostí člověk leč po očištění celým pekelným zuřením. Není světějších svátostí nad bratrskost. A kdyby Kristus přišel, našel by to, co marně hledal, jistě jen mezi námi – mezi bratry. Nebylo nepřátel, nemohlo býti. A dobrovolci, třebas byli na smrt před tím znepřáteleni, když se setkali v Cognacu v armádě, padli si do náručí a líbali se. Líbali se a rděli se studem za minulost a blahem za přítomné nevýslovné štěstí. To bylo odpuštění úplné, to byl ráj duší. A za celý svět by nebyl měnil někdo z nás s boháčem ani králem. Jak ubohý byl nám celý svět kolem, jak nedokonalé vše ostatní a vlastí povinnosti vojenské, vše, co nás čekalo, vše, co jsme prožívali, a vše, co do smrti ještě prožívati budeme, ať rány osudu, neštěstí utrpení jakákoliv, to vše bylo již dávno vynahrazeno tím blahem bratrství. My bratři jsme vybrali to štěstí a blaho, pro něž naši předkové po 300 let úpěli v porobě, pro něž umírali a trpěli v žalářích a strádali v potu tváři, a nebudeme reptati, třebas bude nám za to trpěti sebe více. My byli šťastni, jak si nikdo představiti nemůže. Citíte, bratři? A bude-li vám krušno v životě, bude-li vám smutno k zoufání, vzpomeňte na první chvíle v Cognacu. A jak jenom to bylo pěkné, když jsme ráno byli buzeni dežurným „bratři, vstávat!“ – pak ten shon na kávu, pak „nastupovat“ a to ranní uvítáni bratra poručíka „Na zdar, bratři“. Hoj, celý svět byl ničím, když jsme mu hřměli „zdar“ v odpověď. A cvičili jsme, staří i mladí, válečníci i nováčci, nezletilí z Ameriky, Češi i Slováci, bez nucení, bez domluvy, bez špatného slova. Nejvýše: „Dovol, bratře, takto – vidíš?“ a pak jsme zpívali cestou ven, cestou domů, doma, v hostinci, před odpočinkem. I při tom škrabáni brambor; tu nikdy nikdo nescházel. Byl-li oběd horší – nikdo nereptal. A stalo-li se kdy, že některý bratr přišel později k jídlu a nic mu již nezbylo, tu jsme se všichni dělili, a byl by nás urazil bolestně, kdyby si nebyl vzal. Bolel by nás jeho hlad více než jeho samého. Není míry pro tolik lásky, co jí bylo v našem bratrsví. A tak šel výcvik rychle vpřed a nikdo nechtěl scházeti, každý byl přesný, dbalý, že není pro to vůbec srovnání. Ani sokolskou kázeň, ač je velmi dokonalá, nelze přirovnati k tomu, co u nás značilo bratrství. 113 A ušlechtilost v jednání byla nám příkazem všude. Obecenstvo nás ihned zbožňovalo. Nebylo dokonalejšího a krásnějšího chování vojáka k obecenstvu. Byli jsme v cizině, lidé nám nedůvěřovali a proto jsme se drželi. Každý, ať sám, ať ve společnosti, za všech okolností byli jsme vzorem. A nic z nucení. Jen z úcty k sobě a k bratrům. Z největších neotesanců se obratem stávali gentlemani. K neuvěření! Ani ošklivého nebo hrubého slova neslyšet. Nikde – od nikoho z nás! Přímo div! Byli bratři, kteří přijeli jen za dobrodružstvím. Byly to výjimky, zničené existence, přišli snad i na lup. Kradli! Vzali jednomu, vzali druhému, propili peníze. Při třetí krádeži je přistihli. Tedy to je bratr? Co dostal – to ovšem nikdy nešel žalovat, ale přisahal pod tíhou ran, že nevezme a nevzal více. Existence ztracená se u nás vyléčila rázem. A to tak dokonale, že třebas by všichni bratři byli odešli, on zůstal dobrovolně hlídat doma, a on nedopustil, aby se co ztratilo. Viděl-li kde peníze ležet, jistě pak šel a upozorňoval. Tak je měnilo okolí. A tak bezpečno mezi námi, zvláště později, když již byly roty vyrovnané a když se všichni bratři poznali. A vypravovali jsme si večer na loži. Ze života nebo pohádky a jistě se nám snilo všem velmi dobře. Vždyť naše věc byla jistá! My jsme již zvítězili! My jsme ukořistili nejvíce, my si vybojovali „bratrství“, které nám i nebe jistě závidělo. Dobrovolců přibývalo v Cognacu denně, místnosti nestačily; roty byly přelidněny, 21. pluk měl již na 5000 lidí; rozhodnuto proto, založiti 22. pluk z některých rot. Tak jsme jednoho dne nastoupili pochod do Jarnacu. Tam pak jsme začali napřed upravovat příbytky – kdejaký dům prázdný, kdejaké skladiště, vše přeměněno na kasárny. I v starém zámečku, kde byl Ruda Sedlák se svou první rotou na práci, jako zajatci, byli pak naši hoši ubytováni. Cvičilo se pak na cestách, na pastviskách, v lesících, všude chodili naši dobrovolníci za zpěvu. Výcvik byl zbrusu nový. Zcela něco jiného než za Rakouska! Pochody řízené sokolské – výcvik bojový daleko obsáhlejší. A nejkrásnější ze všeho byl zpěv. Nové ruské písně, srbské pochodové, sokolské a naše národní střídali se s rázovitými slováckými, že bylo milo poslouchat. Zvláště krásně vypadalo při návratu před obědem nebo před večerem, když se valily jednotlivé roty s několika stran a odevšad zněla jiná píseň. A snad nejkrásněji se neslo plné: „V háji, tam v háji, tam v háji zeleném“. Jarnac prožíval pohádku, o jaké se tomuto starému, historicky známému sídlu nikdy nesnilo. Však se proto obecenstvo radovalo, celý ten čas jarní byl jim nekonečným svátkem. Časem zevšední vše, ale nás se obyvatelstvo nemohlo nabažiti, a každé jitro, každý večer byl očekáván dychtivěji a dychtivěji. Však vzpomínají a budou vzpomínati, dokud bude pamětníka. Měli jsme hudbu, koncertovala denně. A což děvčata? Zprvu zaražená, pak milující – a děti? Vše se těšilo a radovalo s námi. Ba i ti psi se k nám tulili! FR. VEITZ: ZLOMEK MÝCH VZPOMÍNEK Z FRANCIE V březnu 1914 odjel jsem do Francie na práci, jelikož v našem chudém Pošumaví nebylo dostatek výdělku a chudá horská políčka nedají dostatečné výživy. Byl jsem najat s jinými Čechy v Paříži u Cirkusu Royal, odkudž jsme se rozjeli na cestu po Francii. 114 1. srpna 1914 jsme právě byli ve Valence. Kolem druhé hodiny odpolední octl se na poštovní budově, u které jsme měli svoje stany, lístek, zvěstující všeobecnou mobilisaci ve Francii: „Všichni muži do 41 roků, do 24 hodin narukovat!“ Tato zpráva způsobila ohromný rozruch jak mezi Francouzi, tak i mezi námi. Každý z nás chodil jako bez ducha, neboť nikdo nevěděl, co přinese nejbližší doba. Večer se již nepořádalo představení v našem cirkusu. Začato ihned s bouráním a skládáním cirkusu. Po celou noc konány průvody obecenstva s vojenskou hudbou ulicemi, zpívána marseillaisa a voláno po odvetě. Bylo zřejmo, že Francouzi nezapomněli roku 1871. 2. srpen. Kol desáté hodiny ranní bylo v ulicích bubnováno. Spěcháme blíže, zvědaví zvěděti, co nového: „Všichni cizinci mají opustiti do 24 hodin město a Francii.“ Po výplatě a složení zavazadel jdeme na nádraží, kdež jsme si vzali lístky do Lyonu a tam přijeli asi o 5. hod. večerní. Zde mínili jsme navštíviti rakouského konsula, v domněnce, že nám nahradí cestovné do naší vlasti. Při opuštění nádražní budovy mohli jsme se ztěží prodrati zástupy domobranců a těch, kteří je doprovázeli – snad naposledy. Po dlouhém poptávání došli jsme asi za půl hodiny před budovu rakouského konsulátu. Zde jsme však zvěděli, že jak rakouský tak i německý konsul odcestoval. Nezbývalo nám, než jeti zpět na nádraží, kamž jsme již však nebyli puštěni kordonem policie, která propouštěla pouze vojsko. Museli jsme již zůstati v Lyoně. 3. srpen. Marná byla naše intervence u úřadů za příčinou odjezdu domů. Vyhláška týž den oznamovala: „Každý cizinec jest povinen se přihlásiti na policejním komisařství“. Před budovou komisařství stálo velké množství cizinců skoro ze všech zemí Evropy i ze zámoří. I několik Peršanek jsem zde viděl, které se zvláště vyjímaly svým krojem. Odpoledne stala se mi příhoda, která mohla býti pro mne osudnou. Komisař nás žádal (při vyplňování papíru), abychom udali nynější bydliště neb hotel, kde bydlíme. Jelikož nikdo z nás neznal jména hotelu a té ulice, kdež jsme se ubytovali, šel jsem před onen hotel a opisoval jsem si do zápisníku jméno a číslo hotelu. Tu znenadání přistoupí ke mně jeden pán a ptá se mně něco francouzsky. Jelikož jsem mu nedával žádné odpovědi (neznal jsem francouzsky), táže se mne německy, co zde dělám. Vysvětluji mu celou věc. Nevěřil mi však asi a odvedl mne do nějaké vojenské kanceláře, kdež jsem byl podroben přísnému výslechu v jazyku německém. Byl jsem tázán, jaké jsem národnosti „Čech“, odpověděl jsem. „To jste ale Rakušan?“ „Ano, ale nerad.“ Vysvětlil jsem jim naše postavení v Rakousku a projevil jsem přání z celého srdce vítězství Francie a porážku Německa. Nato jsem byl propuštěn a poukázán zpět na komisařství. 5. srpen. Dostali jsme na komisařství červený lístek, s kterým jsme se měli dostaviti druhý den na nádraží Perache. Po celý čas našeho pobytu v Lyoně odjíždělo tisíce mužů do války. U nádraží nebylo se možno hnouti. Každých pět minut i častěji byl vypraven vlak s obránci vlasti k německým hranicím. Dojemné bylo loučení vojínů s jich nejdražšími. Jak vojíni, tak i ženy a dívky chovali se hrdinsky. Zřídka bylo pozorovati slzu v oku, spíše touhu po odvetě, v níž zračila se hrdá duše francouzská. Vše vřelo proti nepříteli Němci. Mnoho tam usedlých Němců bylo přepadeno na ulicích a stlučeno, mnozí byli rádi, že vyvázli holým životem. Kteří byli jen trochu podezřelými, byli uvězněni. 6. srpen. Již před 7. hod. ranní šli jsme na nádraží, kdež bylo již shromážděno mnoho Němců a Rakušanů. O půl 8. hod. vsedáme do připraveného vlaku, a za chvíli opouští dlouhý vlak nádraží, provázen křikem a voláním hanby přítomnými Francouzi. I kamením bylo házeno do rozjetého vlaku. Jedeme, nevíme kam. O půl 6. hod. večer přijíždíme do Le Puy (Haute Loire). Vlak staví kus cesty před nádražím. Tam náš již čekala skupina vojáků. Trvalo to dosti dlouho, než celý průvod čítající asi 800 hlav hnul se kupředu, provázen po obou stranách silnou stráží. Cesta dlouhá 1 km trvala nám celou hodinu. Po celou cestu byl slyšen pláč a nářek žen a dítek a klení mužů, neboť nikdo nevěděl, co se s námi dále bude díti. Mezi 115 to se mísily pokřiky vojínů, kteří pobízeli dav kupředu. V průvodu bylo též mnoho starců a stařen, kteří se sotva drželi zemdlením na nohou. Konečně docházíme svého cíle. Jest to rozsáhlá budova o 2 poschodích, zvaná La Chatreûse, bývalý klášter a škola. Celá budova byla neobydlena od roku 1905. v zadní části se nacházel kostelík. Celá budova jest obehnána vysokou zdí. K večeři byl rozdáván chléb a voda, které byl velký nedostatek. Na několika fůrách byla přivezena sláma. Každý si ji vzal do náručí a odnesl do sálu, kdež si ustlal jak mohl. 7. srpen. O 6. hod. ranní vojenská trubka, povel k vstávání. K snídani rozdáván opět chléb a voda. Jistě to nebylo po chuti lidem, kteří dosud žili v blahobytu. Byli zde lidé všech tříd. Od nevzdělaného dělníka po profesora, od žebráka do milionáře, továrníci, kněz i jeptišky byly zde k spatření. Odpoledne byla přivezena kantýna, ale ceny byly přemrštěné. Litr vína 75 centimů. Ceny masitých pokrmů dvojnásobné. Cigarety obyčejné místo 50 ctms. stály 70 centimů. 4 malé hrušky, mající cenu 5 centimů, stály 20 centimů atd. 8. srpen. Tak jsme se stali zajatci. Přijela komise, která měla za úkol upraviti poměry v zajateckém táboře. Nejprve žádáno, by každá národnost si zvolila komisaře, kteří měli býti prostředníky mezi zajatci a dozorčími orgány. Češi a ostatní Slované (Poláci, Slovinci a i Černohorec a Srb), mezi nimi byly též 4 dámy Češky, zvolili jsme si ze svého středu p. Šmejkala a Metzkera, kteří žili již delší dobu ve Francii a ovládali dokonale francouzský jazyk. Rakouští Němci nás žádali, abychom šli s nimi do jedné skupiny. Toto pozvání jsme s díky odmítli. Odpoledne roznesla se zpráva z novin po táboře o velké demonstraci Čechů v Praze proti válce, při níž bylo prý zastřeleno 800 demonstrantů! Tuto zprávu nám překládali p. Šmejkal a Metzker z novin, které sem docházely každý den. Pod dojmem těchto i jiných různých poplašných zpráv novinářských, které způsobily pravé vzbouření mezi námi Čechy a v celé skupině slovanské, většina z nás se rozhodla hlásiti se k dobrovolnickému sboru, který byl teď zřizován, jak nám bylo sděleno od starosty z Le Puy, který sem do kanceláře každodenně docházel. Hoj, teď již nastal čas, kdy Čechové a Slované pomstí se za všechna příkoří. Byli jsme rozhodnuti obětovati i život na oltář vlasti. Odpoledne scházíme se všichni Slované, t. j. Češi, Poláci a Srbové, na dvoře ke zpěvu českých a slovanských písní za doprovodu harfy, kterou dobře ovládal p. Vojík. Byli jsme tázáni přítomnými Němci a Francouzi, v jaké řeči zpívame. Bylo mnoho těch, kteří dosud neslyšeli českého zpěvu. Někteří Němci, závidějíce nám náš úspěch, chtěli si též zazpívati. Zazpívali si jejich „Nationallied“ „Die Wacht am Rhein“, ale místo vavřínů sklidili – 24 hodin vězení. 9. srpen. Češi a ostatní Slované podávají si žádost o bezplatnou stravu, v čemž jim bylo vyhověno. Až dosud jsme si musili všichni bez rozdílu jídlo kupovati za svoje peníze, mimo chléb a vodu. Odpoledne scházíme se všichni dobrovolníci, Češi, též Alsasané. Napsána žádost a každý jsme ji vlastnoručně podepsal. 14. srpen. Všichni dobrovolníci jsme byli voláni do kanceláře a zapsáni. 21. srpen. Dnes nadešel den odvodu, kdy se mělo rozhodnouti o našem dalším osudu. Každý očekával nedočkavě, jak nad ním odvodní komise rozhodne. Celkem přihlášených k odvodu bylo 60 mužů. Odvedeno 36 mužů. Čechů přihlášeno 14 mužů, odvedeno 13 mužů. Neodvedený Čech, jménem Frisch, byl hoch 17 letý, slabý, s kterým jsem se pak setkal v roce 1919 na Slovensku, sloužil u pomocné roty 23. pluku. Tento, když slyšel, že není odveden, plakal. Jména odvedených Čechů: Volšička, inženýr Milkowič, Jungman, Panuška, Doležal, Sobotka, Metzker, Vaněk a moje maličkost. Na jména ostatních 4 Čechů nemohu se upamatovati. Pamatuji se pouze, že to byli 2 mladí hoši asi 17-18 letí, sklepníci, kteří byli asi 3 měsíce ve Francii v Lyonu. A jeden mi neznámý byl zajat v marseilleském přístavu, kdež pracoval jako topič na jedné lidi a později padl na francouzské frontě. Ostatní z uvedených byli Srbové, 1 Slovinec a Alsasané a pouze 2 říšští Němci, ačkoliv se jich hlásila celá řada, z těch kteří byli ve Francii usedlí a měli Francouzsky za manželky. Z 8 Poláků v táboře 116 přítomných se nepřihlásil ani jediný. Většina z nich se vymlouvala na to, že sloužili v Rakousku a že přisahali Františkovi Josefovi. 23. srpna. Byli jsme voláni do kanceláře, kdež nám byla předložena smluvní listina, kterouž jsme podepsali. Každý se zavázal sloužiti po dobu války. Dáváme se společně fotografovati. Zprvu jsme se chtěli nechati fotografovati pouze Češi společně bez ostatních, ale na prosbu ostatních dobrovolníků a starosty města z Le Puy, dali jsme se fotografovati společně se starostou uprostřed, avšak s naší českou vlajkou. 25. srpen. Nastává den našeho odchodu. Píši dopis matce, který dávám k uschování p. Vojíkovi z Vodňan, by jej mé matce odeslal v tom případě, kdybych ve válce padl. Kolem 2. hodiny odpoledne zazní povel k odchodu. Krátce a vřele loučíme se se svými známými. Každý z nás dostává 1.25,- frs. na cestu. Za zpěvu marseillaisy kráčíme k nádraží, kdež jsme byli pohostěni od starosty z Le Puy. Od přítomných dam jsme obdrželi cigarety a občerstvení na cestu. O půl 5. hod. opouštíme Le Puy. Jedeme II. třídou, takže únavy nepociťujeme. Na jednom nádraží setkáváme se s vlakem raněných. Jak jsem pozoroval, působilo to hlubokým dojmem na všecky. Mnohý se otřásl hrůzou, když viděl, že mnohému schází ruka nebo noha, a že zanedlouho se to může státi každému z nás. Tak začala moje válečná odysea ve Francii. _____________________________ 117 Podpl. FRANT. KRYŠTOF: ALSASKO - TERRON Ze šesti bystřin spojená řeka ubíhá do daleka, záhyby činíc v charentském, sluncem zalitém kraji uprostřed lučin a vinic, kde voní květy a hrozny zrají, uprostřed starých měst s šedými domy, kde mnohé srdce smutkem se lomí, kde z oken vanou zvolání „na shledanou“, zardělé oči planou, šáteček utírá líce, bělostné ruce kynou, květiny házejíce do proudů, které do dálky plynou a snad se nikdy nevrátí více. Ze šesti bystřin spojená řeka řítí se do daleka jak z Pandořiny skřínky běsové vypušení. Hučí a šumí, dme se a pění, blaživé upomínky ze břehů cestou rve si. Vogezské chlumy, Vogezské lesy, divného zpěvu jsou plny. Na chvíli zalily jásavé vlny bujné a rychlé v Darney a v Attigny ulice nudné a ztichlé. A již zas poběží na dálné alsaské hranice přes hory, přes nivy jako kůň ohnivý zbavený otěží. v mohutném rozmachu, přehradudrátěnou rozmetou, zatopí zákopy, prušácké pochopy zaženou. A když se zakalí, zarudnou, v šelmu se změnivše obludnou, odbočí do dáli, ženouce ve vírech krvavé pěny přes pláně Champagne v údolí Aisny. Na druhé straně odvěký nepřítel číhá, bezpočtem hlavní se chráně. Surové jeho nohy tíha doposud hněte jak jařmo třistaleté československou šíjí ve vlasti zmučené bídou a smutky. Drásavé důtky po nahých zádech bijí, z domova ženou na frontu, na lidské jatky obětí nových na tisíce, ubohé matky s posledním synem navždy snad rozlučujíce válečné hrůzy klínem. Tři sta let cizák nás deptal, za vlasy smýkal, po trní vláčel, pohrdy slinou tvář naši smáčel, kdykoliv národ o pomstě šeptal. Nyní však čas je, by pykal, dneska mu zahrajem jinou. A již se řinou k osudné ráně bojovné řady Alsaská fronta veškerá, - saň vedle saně doposud klidná jak hladina v útočném vzletu. jezera, Za řevu kanonády, najednou vstoupí z hrází v štěkotu kulometů přívalem, jenž do ní vrazí. v rachotu pušečných ústí V okolí kupředu celá brigáda tíhne, Aspachu jak když se na jezu stavidlo vlny se rozlejí do polí, zdvihne 118 a dravou povodeň do kraje vpustí. V takovém okamžení oběti žádné nám není dnes líto. Na koho krutý los padne, ať platí mýto v krvavé měně za přechod lávky na řece Aisně široce rozlité! V chvíli té nic nás nezmámí, nic nás nezarezí, ni oblak černý a rudý palebné clony, kterése přednámi hrozivě plazí, sápajíc údy na každém kroku, ni mlha otravná, jež utíká sem, ni ostřel z boku vražedný, nelítostný, výbuch min a bodavé ostny drátěných pásem. Ba i ty močály zradné, třebaže v jejich bahnisku hynem, jsou pouze překážkou nicotnou, zdolnou. Vychrlte na nás déšť ocele chladné, duste nás záhubným plynem, drťte nás ohněm i železem, zástupy naše i peklem prolnou a dokud z nás poslední nedodýchal, přes mrtvé polezem, před vámi tváří v tvář stanem jak před satanem archanděl Michal, aby mu prohnal ostří své zbraně zpupným a hříšným tělem. Co záleží v boji tom spásném a rozdivělém na nějaké ráně třebaže přebolestné? Co na tom, zda zhasnem, víme-li, že je zranění čestné a smrt že nebude marná? (Uvádzame tu, s povolením autora, výňatok z jeho veľkej básne „Francouzská legie“.) 21. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK (PEŠÍ PLUK MARŠÁLA FOCHA) 119 MIROSLAV NOVOTNÝ: ZA BRATREM JOSEFEM KNOTKEM JE mnoho bratří, bojovníků za svobodu našeho národa, kteří položili své mladé životy na oltář vlasti, o kterých nic psáno a kteří zasluhují, aby žili věčně v paměti národa a při nejmenším ve vzpomínkách našich – svých bratří kamarádů, kteří jsme především povinni postaviti jim ve svých srdcích nehynoucí pomník a vzpomenouti všech, jimž osud nedopřál aby se vrátili jako svobodní mužové do svobodné vlasti. Mezi těmito bratry, k nimž osud nebyl tak milosrdný, byl i bratr Josef Knotek, četař 6. roty 21. pluku. Vidím jako dnes jeho mírnou, tichou a usměvavou tvář, z níž na tebe pohlížely oči plné vnitřního klidu, inteligentní i hřejivě kamarádské. Jako jeden z mnohých jednoročních dobrovolníků, jimž pro zatímně plný počet důstojnictva nebylo možno dosáhnouti důstojnické hodnosti, byl zařaděn jako četař a zástupce velitele čety u 2. čety 6. roty 21. p. pl. Zúčastnil se bojů v Alsasku a po přemístění naši brigády do prostoru Terron-Vouziers též bojů v Terronu, kde se naplnil jeho osud. Jako velitel 2. čety, jenž byl jeho smrti přítomen a jenž jen takřka zázrakem nebyl zasažen současně s ním, mohu naprosto přesně popsati jeho poslední chvíle. Stalo se to takto: Dne 21/10 1918 dostala první půlrota 6. roty (Lexovy) rozkaz přemístiti se s návrší před Terronem do Terronu samého, I. praporem předtím dobytého, a to prozatím jako záloha, a očekávati dalších rozkazů. Po uplynutí několika dní, ztrávených v sklepích domků, na něž stále zuřivě pálilo nepřátelské dělostřelectvo, dostala naše četa rozkaz vystřídati bratry v první linii na samém okraji Terronu. Vystřídání se událo ovšem v noci a netrpělivě jsme očekávali rozednění abychom se mohli co nejlépe orientovati v nové posici a prohlédnouti si co nejpodrobněi terén před námi, posici nepřítele, jakož i nejlepší možnosti obrany pro případ nepřátelského útoku, který byl stále očekáván. Za dostatečného denního světla vyzval jsem bratra Knotka, aby se se mnou (jako zástupce velitele čety) šel orientovati. Protože s návrší před námi (s městečkem Vandy), obsazeného nepřítelem, bylo pozorování Terronu velmi snadné, musili jsme s velikou opatrností využívati každého krytu a pohybovati se výhradně z jednoho rozbitého domku do druhého, vyhýbajíce se zásadně otevřeným místům. Tato opatrnost byla nutná též již z toho důvodu, že nad našími posicemi stále kroužila velmi nízko nepřátelská letadla, pozorující jako ostříži každý pohyb našich vojsk. Šťastně jsme dospěli přes několik domků až do budovy, odkudž výhled na terén před námi i na nepřátelskou posici byl nejlepší, a počali jsme skrytě pozorovati. Domek, v němž jsme se skrývali, byl celkem zachovalý, jen střecha byla rozbita. Vtom po malé chvíli slyšíme známý syčivý zvuk letícího projektilu, skočíme zpět od skuliny v okně, jíž jsme pozorovali, a hned poté slyšíme výbuch granátu vpravo od domku, v němž jsme byli ukryti. Očekávajíce, že Němci započnou své obvyklé denní bombardování a obávajíce se eventuálního jejich útoku, rozhodli jsme se ihned vrátiti se k své četě. Tam se však bratr Knotek – žel bohu – již nikdy nevrátil. V okamžiku, kdy jsme chtěli domek opustiti, zablesklo se nad námi v stropě – ohlušující rána – já jsem byl mrštěn dveřmi do sousední místnosti slyším padání krovů a křídlic – pak nastává mrazivé ticho. Vstávám a zjišťuji, že se mi bohudíky nic nestalo. Ale co je s bratrem Knotkem? Vřítím se do místnosti, odkudž jsem byl tlakem vzduchu odhozem a zřím bratra Knotka, sedícího u zdi. V prvním okamžiku byl jsem přesvědčen, že se mu též nic nestalo, neboť výraz jeho tváře – jíž jsem viděl s levé strany – byl jako vždy mírný a takřka usměvavý. Pohlédnu na něj lépe a vidím hroznou ránu na pravém spánku – vidím, že bratru Knotkovi již není pomoci, byť nepatrné pohyby hlavou svědčily o posledních stopách života. 120 Zdrcen vrátil jsem se k četě oznámit tu smutnou zprávu. Abych sám odvlékl bratra Knotka (byl statné postavy) zříceninami domků, na to nebylo ani pomyšlení. Zpráva, kterou jsem podal ostatním bratřím v četě o smrti bratra Knotka, působila, ač všichni byli uvyklí hleděti smrti do očí a viděti mnohé ze svého středu umírati, přímo drtivě. Protože dělostřelba zatím ustala a útoku nebylo třeba přímo se obávati, vypravil jsem se ještě s dvěma bratry, z nichž br. Knobl byl padlého nejlepším přítelem, abychom odnesli jeho mrtvolu. Shledání kamarádů bylo přebolestné. „Pepíčku“ – vydralo se jeho nejlepšímu příteli ze sevřeného hrdla – více říci nebyl s to – a slzy v očích dopověděly ostatní. Tak padl milý, dobrý bratr a kamarád Josef Knotek, jeden z mnohých, jimž všem buď v našich srdcích postaven pomník lásky a vděku. Škpt. JARO NÁHLOVSKÝ: PŘED BOJEM 18. řijen (október) 1918... Již čtyři dni tomu, co náš 21. střel. pluk ve svazu franc. 53. pěší divise vystřídal části I. zuavského pluku na svazích západně od řeky Aisne v úseku Voncq-Vrizy a my místo všeobecně očekávaného útoku dosud zde ležíme jednotlivě nebo po dvou v primitivních mělkých děrách, které stěží lze nazvati zákopy. Dni se zdají tak nekonečně dlouhé. Ve dne se nesmíš v svém krytu ani pohnouti, vždyť čilé nepřátelské letectvo spravně tuší, že tento na pohled prázdný terén skrývá celé řady neviditelných obránců, snad již zítřejších to útočníků, a neustává v svých vzdušných návštěvách. Též německé baterie, rozseté tam kdesi daleko za řekou po stráních a údolích argonských vrchů, co chvíli náhlými palebnými přepady vysílají k nám své nebezpečné pozdravy. A tak jen v noci vylézáme ze svých děr, podzimními dešti rozmočených, abychom alespoň na chvíli protáhli své zkřehlé údy. Jen několika těch nočních hodin lze využíti k rozdávaní stravy, vylití vody z našich „zákopu“, jež vytrvalý dešť některé dny proměňuje v hotová skvaria, k vyčištění zbraní, k rozeslání nových rozkazů na příští den, a co nejlepšího, k výdejí všem nám tak milých zásilek polní pošty. A dávno ještě ranním rozbřeskem zalézají již tmavé postavy po jedné, po dvou do svých blátivých obydlí, urovnávají nad hlavami větvě okolních křovin, které je mají zastříti pozemnímu a hlavně vzdušnému pozorování nepřítele a zavinujíce se úže do promočených plášťú ukládají se k dennímu spánku. Jen bdělé a dobře skryté přední stráže upírají své zraky do údolí řeky Aisne a do německých předních linií, vinoucích se za ní na protějších hřebenech. „Ne, takhle to dál nepůjde,“ prohlašují jednotlivci. „Vždyť pomalu tu v těch děrách shnijeme...“ a nějaký nespokojenec ve vedlejším úkrytu se dušuje, že se ho kdesi vzadu na kalhotech už „chytá“ houba. „To je mi, na mou duši, tisíckrát milejší pořádný „bengál“, než takovýhle život“, ujišťuje soused a odjinud je slyšet cosi o žížalách a o salamandrech. Tímto a podobným způsobem dávají všichni průchod své netrpělivosti a touze po pohybu vpřed. Pravda, podle úsudku mnohých „odborníku“ měli jsme vlastně již dávno postoupit kupředu, překročit řeku a vrhnout se na protější posice. Zvýšená oboustranná činnost dělostřelecká a palba z kulometů i z pušek, ozývající se na pravém křídle u úseku francouzského 319. pěšího pluku, jasně prozrazuje, že tento pluk již pravděpodobně vstoupil v útočnou akci a proto byly naše obavy, aby nás Francouzi nepředešli, více než oprávněny. Mezi největší nedočkavce u roty patří dvojice nerozlučných přátel, a to četař Malý a desátník Sasák. Přes značnou rozdílnost povah nebo právě snad proto tak vpravdě bratrsky si rozumějí a navzájem se doplňují, že je těžko si jednoho bez druhého představit. Ještě dnes 121 jasně vidím vysokou postavu četaře Malého, s tváří energickou a stále jaksi zamyšlenou. Pravý to typ českého předválečného studenta; dnes vše kritisující nespokojenec, zítra tak horoucně vznícený idealista, že stěží jej poznáváš... A Sasák? Milý a všemi milovaný hoch, výborný voják a upřímný kamarád. Postavy menší, drobnější, téměř o čtyři roky mladší než jeho nerozlučný druh Malý. * Setmělo se již a terén oživuje postavami, vylézajícími ze země a z křovin... Místo obvyklých dotazů po stravě slyšíš na všech stranách tlumené rozhovory o nastávajícím boji. Každé objevení spojky od velitele roty, sebe menší shluk několka vojínů, každá jindy nepatrná maličkost, vše zdá se dnes předzvěstí dlouho očekávaného rozkazu kupředu... Důstojníci jsou zahrnováni dotazy, na které jen krčí rameny. A stanoviště velitele roty, sklep to rozbořené a v temnotě sotva znatelné farmy Echarson, tak tajemně mlčí... Ve všeobecném napětí minula půlnoc. S každou přibývající čtvrthodinou hasnou naděje. Vždyť každému je zřejmo, že přechod přes řeku mohl by se uskutečniti jen pod záštitou tmavé noci... Loučím se s kamarády od sousední čety, abych se znovu odebral do svého podzemního obydlí. Slyším zklamáním pobořený hlas Malého a tiše mu přizvukujícího Sasáka. Právě zalézají do svého společného zákopu, podobného otevřenému mělkému hrobu. Choulím se do klubka, balím se do promokého a zablaceného pláště a snažím se usnouti... Sotva však uplyne nějaká hodina, ještě za značné tmy, probouzí mne vzrůstající nepřátelská dělostřelba. Dívám se na hodinky. Je čtvrt na šest. Do hřebenu námi obsazeného dopadají hustě nepřátelské granáty. Němci se snaží patrně svou palbou ztížiti naše eventuální přípravy k rannímu útoku. Vždyť takové zamračené, mlhavé a rozdeštěné ráno je k útoku jako stvořeno. Ale tentokráte z toho ještě nebude nic. Přemýšlím, zda alespoň nastávající den splní naše naděje, když vtom slyším vzrůstající šepot, přeskajující od úkrytu k úkrytu. Co se děje...? Nemohu, nechci věřit: Malý a Sasák jsou zabiti... * Smrt, ten neúprosný stín vojáka, je našla. Ne však ve vítězném útoku, o němž tak často snili – zašla za nimi na pokraj jejich křehkého, mazlavě blátivého zákopu, aby jej rázem proměnila v skutečný hrob. Německý granát, vybuchlý v hlavách jejich společného zemního lůžka, jak cynicky prostě rozřešil všechny problémy a navždy odpověděl na všechny otázky. V okamžiku, kdy se přispěchavší druhové snažili oba těžce zraněné odnésti, brání se Malý trhavým hlasem: „Ne, bratří, mě ne – odneste Sasáka, jú umru – pozdravujte všechny...“ a nedokončiv poslední svůj pozdrav, zmlká navždy... Kolik heroismu, kolik bratrské lásky...! A Sasák, byl odnesen do sklepa velitelství roty, přes svá strašná zranění, jež prostě líčiti nelze, na prahu života a smrti, kdykoli se probere z bolestné agonie, šeptá v rostoucí horečce: „Kde je Malý...?“ Po prvním lékařském ošetření byl převezen do polní nemocnice v Auve, kde druhého dne, 20. října (októbra) dopoledne dotrpěl. Nerozlučná dvojice se sešla opět... A když téhož dne v noci konečně došel tak dlouho želaný rozkaz k postupu byla I. rota chudší o dva bratry, jimž závistivý osud nedopřál dočkati se vítězných dní Terronu a Vouziers a slavného východu jitřenky Svobody milované vlasti... 122 Malý Josef, studující inž. agronomie, nar. 2/1 1892, Měčín, okres Přeštice, přísl. Ježovy, okr. Přeštice, po exhumaci r. 1922 z válečného hrobu pohřben v Plzni. Sasák František, stud. práv, nar. 18/8 1895, Kojetín, přísl. Moravská Ostrava, pohřben v Minaucourt (Arrondt St. Ménehould), voj. hřbitov Pt. De Marson. VÁCLAV NEKOVÁŘ: NÁŠ PEPÍK BOLEST přebolela. A ještě dnes po desíti letech vidím jej státi u silnice před Loisy, kdy čekal na mne, aby se se mnou rozloučil – jak říkal – naposledy. Ty, chlapče z vesnice, z našich kopců, co v Tobě bylo ideálu a jaká zlatá povaha. Je zapotřebí, aby bylo řečeno, jaký přelom, jaký převrat dělali ti chlapci – nepoliticky vychovaní, pracující na té hroudě doma a jak se dovedli přizpůsobiti naší věci v hodině dvanácté. Vzpomínám! Šel jsem do Srbska s 3. pochodovým praporem (Marschbat.) a náš pluk jsme zastihli u Uzveče. Jako šikovatel byl jsem ustanoven velitelem 3. čety. Bylo to večer. Četař odevzdává mně četu a tu přijde Josef: „Ježíšmarjá, to je Nekovář. Pane šikovetel, tak budeme válčit spolu – a nebojte se, já jsem tady od začátku, já už něco znám. Krajan. Stisknutí ruky a byli jsme svoji. Co ten chlapec pro mne udělal na frontě v Srbsku, co dělal za divy prokletou Albanií – na Asinaře – to dnes nedovede nikdo ani chápat a já sám přemýšlím ještě dnes o zlatém srdci toho hocha, jenž nám zůstal tam – kde prohlásil sám den před bitvou u Vouzieres: „Já se nevrátím – pozdravuj matku a všechny tam u nás. – Já padnu za to, na co jsem myslil celé zajetí – za lepší život našich doma, za lepší odměnu práce malého člověka pracujícího na rodné půdě naší pahorkatiny. Vyřiď matce, že všechna psaní a všechny její prosby musil jsem, ač s bolestí, zapomenout.“ Kolik štěstí měl na frontě, nedá se ani povídat. Byl tam od začátku, zúčastnil se všech bojů a střela pro něho nebyla. Strkal nahoru ruce při největší palbě Srbů, nohy, odnášel raněné z míst, kam se nikdo jiný neodvážil. Hrdina duší, hrdina tělem. Byl jsem strašně nemocen úplavicí, měl jsem reumatismus a všechny jiné nemoci, a on mě nosil na zádech ze zákopu do zákopu. Konečně jsme se dostali do vytouženého zajetí. Spali jsme vedle sebe celý ten čas, prožili jsme spolu křížovou cestu Albanií, dělíce se o každý košťál a kukuřici, nalezenou na cestě. Na Asinaře byl naším hospodářem-pradlenou a ošetřoval a staral se o nás, jako matka o děti. Ve Francii jsme se musili rozloučiti. On byl poslán do jiného tábora, ale i potom jsme si dopisovali. Šťastné a radostné shledání jsme měli v Cognacu. Kolik radosti jsme prožívali spolu u 3. roty. Byl dobrým vojákem, dobrým bratrem. A nikdy nezapomenu jeho slov, která mi řekl před Loisy: „Koukej, Venco, už se vidět nebudeme, tady Ti dávám na památku prsten, který jsem si sám udělal v továrně, kde jsem pracoval. Ten chovám jako talisman.“ A co řekl, byla pravda. Při prvním útoku – zasažen nepřátelskou střelou – padl. A mohlo-li být takové bratrství jako u nás ve Francii, není ani možno, abychom my, kteří jsem se vrátili, zapomínali našich dobrých a zlatých kamarádů, kteří v každém případě hleděli, abychom si život za hranicemi zpříjemnili co nejlépe. Zajisté všichni, kdož jej znali, rádi vzpomenou toho hodného a upřímného hocha. Těmito řádky děkuji Ti, bratře Čečáku, za všechno, vzpomínám na Tebe, a dávám Tě za vzor i svým dětem. Čečák Josef, střelec, padl v boji u Terron dne 26. X. 1918, pohřben tamtéž (narozen 16. VII. 1887, Ronchovice, okres Pelhřimov). 123 ROZKAZ VRCHNÉHO VELITEĽA ČS. ARMÁDY GENERÁLA JANINA, ktorým bol generál Chére menovaný čestným desiatnikom I. čaty I. roty 21. ppl. Československé vojsko Generálny štáb ROZKAZ č. 20 Generál veliteľ československého vojska má česť oznámiť brigádnemu generálovi Chére z francúzskeho vojska, že bol zaradený do výkazu ako desiatnik I. družiny, I. roty, 21. pluku. Toto menovanie je zo dňa 9. júna (června), dňa odchodu 21. pluku na frontu. Odchádzajúc do pola, 21. a 22. československý pluk zachovajú nehynúcu spomienku na srdečnú oporu a bratskú pomoc, ktorú u neho vždy nachádzali. Cognac, dňa 10. júna (června) 1918. M. Janin. ROZKAZ, KTORÝM PODPLUKOVNÍK GILLAIN NARIAĎUJE MAJOROVI HUSÁKOVI OBSADIŤ TERRON SVOJIM PRÁPOROM, 21. pluk čs. strelcov V. S. 20. októbra 1918. ROZKAZ. 319. pluk práve vnikol do mestečka Terronu. Súčasne vystupuje na južnom svahu kóty 170. Jedna rota práporu, nachádzajúca sa na pravom krídle 21. pluku (Husák), prejde ihneď cez lávku v Echarson a pôjde k mestečku Terron, ktoré celé obsadí a v ktorom sa zakope. Bude jej pridelená jedna čata guľometov. Akonáhle bude obsadenie zaistené, rota 319. pluku sa navráti do úseku svojej brigády. Až do nového rozkazu bude rozhranie medzi oboma brigádami toto: Zdúvadlo južne od Echarson, Ferme Macquart, kóta 170, Marcelot (všetky tieto body – 106. brigáda). Čechoslováci, ktorí obsadia Terron, spoja sa so 106. brigádou v blízkosti kóty 170 a budú strážiť územie medzi Terronom a riekou Aisne. Pravý prápor 21. pl. čs. strelcov vyšle jednu rotu do zálohy do Echarson blízko lávky, vybudovanej na tomto mieste. Major Husák, akonáhle vyšle svoju rotu, pôjde okamžite osobne k veliteľovy práporu 319. pluku, ktorého nájde pri severnom východe z Vandy. Po nadviazaní spojenia zriadi major Husák svoje V. S. na mieste, ktoré sa mu na to bude zdať najpríhodnejšie, napr. pri lávke. Obsadenie Terronu musí byť rovnako chránené predsunutými strážami, vysunutými k severu, severo – východu a severo – západu. 124 Podať hlásenie 1. až bude započatý pohyb, 2. až bude skončené obsadenie Terronu. Dobre upozorniť mužstvo, že Terron je obsadený Francúzmi, aby nenastalo nedorozumenie. Odovzdané: - Husákovmu práporu k vykonaniu - Bourguignonovmu práporu pre informáciu. Okrem toho vyšle veliteľ 2. práporu jednu čatu guľometov k vystriedaniu guľometnej čaty Husákovho práporu, ktorá bola rozmiestnená, aby ostreľovala Terron bočne zo severu (upozornenie už bolo dané kapitánovi Čermákovi a nadporučíkovi Kloudovi). - Mauduytovmu práporu pre informáciu. Pplk. G i l l a i n , veliteľ 21. čs. strel. pluku. HLÁSENIE VELITEĽA ČS. BRIGÁDY O DOBYTÍ TERRONU I. PRÁPOROM 21. ČS. STREL. PLUKU 53. divízia, I. československá brigáda SV., 23. október 1918. Hlásenie o dobytí Terronu I. práporom 21. pl. čs. strelcov. 15. októbra (řijna) obsadil 21. pluk čs. strelcov pozíciu medzi Voncaq Vrizy, kde vystriedal dva francúzske pluky: 1. pluk zuavov a 9. pluk tiraillerov. I. Husákov prápor vystriedal 1. pluk zuavov, prápor Bourguignovov 9. pluk tiraillerov. Oba prápory sa rozložili na západnom brehu rieky Aisne. Prápor Mauduytov bol umiestnený v zálohe, rozčlenený medzi Loisy a obrannou pozíciou. Rozmiestnenie a doba pobytu boli sťažené jednak obtiažami, ktoré sa vyskytli pri hľadaní stanoviska, potom tichým daždivým počasím a únavou z predchádzajúcich období dlhých pochodov a pobytom v blatistých nocľažiskách. Napriek tomu však bola morálna úroveň pluku na takom stupni, že ani vykreslené problémy nemohli zmenšiť nadšenie 21. pluku, ktorý po dlhú dobu dúfal, že sa mu naskytne príležitosť podniknúť útok na nepriateľa. Až do tej doby boli všetky príležitosti zmarené ústupom nepriateľa. Konečne sa večer 16. októbra (října) pluk dozvedel, že bude povolaný do útoku. 20. októbra 1918 o 20 hodine dostal Husákov prápor rozkaz vyslať jednu svoju rotu (Šidlíkovu) k Terronu k vystriedaniu jednej roty 319. pluku, ktorá se tam práve usídlila po bitke. Obtiaže spojené s podobnou operáciou boli ešte sťažené prechodom Aisny na neistých lávkách, ktoré boli práve vybudované a ktoré sa nepriateľské delostrelectvo snažilo zničiť svojou veľmi intenzívnou paľbou. V téjto situácii zotrvala od 21 hod. do 8 hod. ráno, keď nastal prudký nemecký útok. Tri nepriateľské prápory 199. pešej divízie útočili na Terron od severu a východu, podporavané mohutným delostrelectvom a veľmi odvážnym a početným letectvom. Napriek tomu bol prvý nápor zadržaný. Niekoľko minút potom prišiel nový nápor. Rota Šidlíkova, 125 početne slabšia, je nútená opustiť časť terénu. Činí tak kus po kuse a musí tam zanechať dva nepriateľské guľomety, ktorých sa zmocnila, keď zabila ich obsluhu. Rota sa sťahuje až k statku Macquart. Zatiaľ vyšle plukovník k statku celý Husákov prápor; prechod cez Aisnu po jednéj lávke je veľmi obtiažny, pretože sa deje počas prudkej paľby nepriateľa. Major Husák, dostáva rozkaz podniknúť protiútok na osadu a zmocniť sa jej. O 15 hod. po delostreleckej príprave, trvajúcej 15 minút, prápor vyráža a s obdivuhodným elánom sa cez prudkú priehradnú paľbu nepriateľa približuje k osade. Nepriateľ kladie energický odpor, nepriateľskí guľometníci sa nechávajú pobiť pri svojich guľometoch. Konečne sa prápor po častiach dostáva do osady, a o 15 hod. 30 min. posiela veliteľ práporu správu, že dosiahol Terron, v ktorom bojuje muž proti mužovi. Zvádzajú sa veľmi tvrdé a vražedné boje, v ktorých sa odhaľuje individuálna povaha. O intenzite bitky svedčí aj veľký počet zabitých nemcov medzi usadlosťou Macquart a osadou. Konečne o 16. hod. je celá osada v našich rukách a v niekoľkých minútach potom presahujú hranice dobytého územia mestečko o 50 m. V súčastnosti zaujíma prápor toto postavenie.*) Počet zajatcov je veľmi malý, pretože boj bol krutý. Počas zvyšku dňa, je organizovaná obrana osady. Dokončená je v noci. Behom 22. októbra ustupuje Husákov prápor v dôsledku takmer nepretržitého bombardovania a prapadov z guľometnej paľby s veľkými obtiažami z kóty 170, ktorá ho ovláda a odkiaľ naň strieľajú nemecké guľomety. Okrem toho asi dvadsať nepriateľských lietadiel, lietajúcich veľmi nízko, strieľalo naň niekoľkokrát z guľometov. Noc z 22.10. – 23.10.1918 je pomerne kľudná, okrem bombardovania. 23.10.1918 o 5 hodine ráno zahajujú Nemci nový útok na Terron, po druhýkrát zožali neúspech pre paľbu práporu a priehradnú paľbu delostrelectva. Teraz je nemožné opísať všetky činy, vykonané individuálnou odvahou, ktorým je nutné ďakovať, že iba rota mohla čeliť omnoho početnejšiemu útoku a že prápor mohol udržať svoje postavenie bez posily. Výsledok svedčí dostatočne o kvantite a kráse tohto úsilia. Medzi mnohým iným sluší sa zmieniť o majorovi Husákovi, ktorý poskytol nový dôkaz svojho kľudu a úsudku, potom o kapitánovi Šidlíkovi, ktorý sa znova vyznamenal svojou odvahou a chladnokrvnosťou, o veliteľoch rôt Plívovi, Matičkovi, Vlasákovi, a lekároch Hecovi a Šabackom, ktorí obväzovali ranených aj v granátových jamách a počas paľby. I. prápor 21. pl. čs. strelcov sa zapísal zlatým písmom do dejín pluku. plukovník Philippe v. r. HLÁSENIE VELITEĽA PRÁPORU HUSÁKA O BOJOCH PRI TERRONE V OKTÓBRI 1918 15. októbra dostal náš prápor rozkaz vystriedať prápor zuavov 1. pluku, ktorý bol v 1. línii v úseku, ktorého ľavé hranice boli severovýchodným svahom kóty 149, pravé 600 m na juh od farmy Echarson. Susedná časť vpravo: 319. p. pluk, vľavo: vystriedanie bolo prevedené dvoma rotami (rota Šidlík vpravo, rota Vlasák vľavo) v 1. línii s troma čatami guľometov a jednou rotou (Plíva) v zálohe s 1. čatou guľometov, ktorá zaujala pozíciu na východ od cesty Vrizy-Rocha v horeuvedených medziach. ____________ *) V dobe, keď bolo vydané toto hlásenie. 126 Úsek podľa veliteľa práporu zuavov kľudný, začal byť po našom príchode ostreľovaný nepriateľským delostrelectvom rôznych kalibrov a plynmi. Toto bombardovanie nám spôsobilo prvé straty v noci zo 17.10. na 18.10.1918, ako na mŕtvych tak aj na ranených, ktorých deň čo deň pribúdalo. Naša pozícia bola vyčkávacia; mali sme byť zaangažovaný v útoku, prejsť Aisnu po lávke pod fme. Echarson a podľa rozkazu daného 17. t. m. I. práporu obsadiť dvoma rotami v prvej línii (I. v zálohe) I. cieľ kótu 99, Terron a tótu 170 (mimo). Ďalej na nový rozkaz obsadiť druhý cieľ, kótu 161 (mimo) 124, 185 a potom pozíciu tretieho cieľa sz. výbežok lesa de Voie Romain, kóty 175, Fme Girondelle, 4. event. cieľ mal byť obsadený tak, aby bol ľahko ovládaný kanál. Táto operácia mala začať, až naši susedia vpravo (319. pluk 106. brigáda) obsadia Vandy, kótu 153-170. Ich ďalší postup smerom na Le Chesne sa mal diať súčasne s naším. Naľavo od nás v dedine Voncq, mal podľa daných dispozícií útočiť druhý prápor nášho pluku. Ale už 17. októbra (října) 1918, bol rozkaz zmenený a počínajúc od 1. cieľa bol úsek nášho práporu zmenšený a vymedzený, zľava dedinou Terron, zprava kótou 170 (mimo). Ďalej pravé hranice nezmenené a ľavé potom postupovali k Terronu asi 300 m západne od kóty 124 a ďalej severným smerom na kótu 145. Po dosiahnutí zmenšeného III. cieľa mal náš prápor ustúpiť ďalej vpravo; do takto vzniknutej medzery mala byť zasadená 10. rota III. práporu. Pre túto operáciu nám 8. ženijný pluk pripravoval prechody cez Aisnu oproti nášmu úseku. Táto práca však bola neustále prerušovaná silným delostreleckým bombardovaním a sústavnou streľbou nepriateľských guľometov. Tým silno trpel prápor, ktorý hliadkami na druhom brehu rieky chránil práce. Za nepriaznivého počasia, na úplne rozmočenom teréne dopravovala naša záložná rota materiál k stavbe prechodov. Počas občasného bombardovania sme čakali na rozkaz k útoku. 17.10. nám veliteľ pluku oznámil, že útok na našom pravom krídle (319) začne druhý deň ráno. Útok 18. októbra (října) sa podaril. Francúzi prešli rieku a zmocnili sa kóty 153. dostali sme rozkaz, byť každú chvíľu pripravení k útoku. Celý deň 19. októbra (října) prešiel v očakavaní rozkazu k útoku. Konečne 20/10 prišiel výslovný rozkaz pripraviť sa k obsadeniu Terronu jednou rotou a nadviazať styk s rotou 319. franc. pluku, ktorá prešla rieku a kanál a vnikla do Terronu; vystriedať francúzsku rotu pri kóte 170 a dosiahnuť spojenie s ľavým krídlom menovaného pluku. K tomu je určená 1. rota kapitána Šidlíka s I. čatou guľometov. Oddiel sa vydal na cestu o 20 hodine. Prešiel rieku po lávke a o 23 hodine už dosiahol fme. Macquart-Terron, zaistiac sa hliadkami. Asi po 11. hodine po príchode k dedine po dohode s kapitánom, veliteľom ľavej roty 319. pluku, ktorá mala držať Terron, obsadila Šidlíkova rota severný a severovýchodný okraj dediny. Spojenie medzi pravým krídlom Šidlíkovej roty a ľavým krídlom roty 319. pluku nebolo možné zaistiť, v dôsledku zlých informácií. Nasledujúceho dňa 20/10 ráno o 8. hodine, rozpútala sa nad Terronom silná nemecká kanonáda a v zápätí útočila na dedinu nemecká pechota (ako sme sa naskôr dozvedeli 3. prápor 237. pl.). Nápor Nemcov bol vedený hlavne od kóty 170, ktorá bola celá v rukách Nemcov a obsadená hlavne guľometmi, ktoré prudko ostreľovali dedinu a všetky jej východy. Rota, ohrozená z boku bola nútená stiahnuť sa za dedinu. Na jej južnom okraji ju veliteľ roty zreorganizoval do útočnej formácie a rýchlim výpadom sa znova zmocnil dediny. Nemci ihneď podnikli druhý útok, ale i ten bol odrazný, pretože naše guľomety výborne strieľali. Tretiemu nemeckému útoku, vedenému s vypätím všetkých síl, nebolo už možné čeliť, pretože rota už mala príliš veľké straty. Preto dal jej veliteľ rozkaz, stiahnuť obrannú líniu až po fmu. Macquart a predĺžil a zaistil tak so zbytkom roty ochranu ľavého krídla 319. pluku. 127 Delostrelecká clona, vyžiadaná veliteľom roty pracovala presne asi na 250 m na severnom okraji dediny Terron. Podľa zvláštneho rozkazu sa veliteľ práporu po prechode roty osobne odobral do Vandy k veliteľovi práporu 319. pluku a informoval ho o svojom pláne. Svoje veliteľské stanovisko (P. C.) zriadil na severnom svahu kóty 150 (pri fme Echarson), kam sa tej noci vrátil. Plívova rota, doposiaľ záložná, zaujala staré pozície prvej roty. Veliteľ práporu vyslal jednu čatu Plívovej roty s asp. Jurom, ako posilu oslabenéj prvej rote a tá predĺžila svoju líniu smerom od fme Macquart k rieke. O 13. hodine prišiel rozkaz zaútočiť na dedinu celým práporom a zmocniť sa dediny stoj čo stoj. Nepriateľská delostrelecká priehradná paľba, vedená s úžasnou presnosťou, pokášala sa zabrániť práporu vstúpiť do dediny, avšak ani guľomety, ktoré silno ostreľovali rady postupujúcej pechoty, neboli schopné zabrániť postupu našich rôt, ktoré sa o 3. hodine úplne zmocnili dediny a organizovali obranu na jej severozápade, severe, severovýchode a východe až k fme Macquart, kde bolo nadviazané spojenie s 319. plukom. Rozmiestnené guľomety a všetko pripravené k obrane. Nemci rýchlo opúštali Terron severnými východmi a v zhone sa sťahovali ku kóte 124 a 161. Guľomety Kloudovej roty zahájili prudkú paľbu za unikajúcim nepriateľom a spôsobili mu značné straty. Nebolo možné zistiť počet mrtvých v priestore medzi severným okrajom Terronu a kótou 124, ale podľa výpovedí dvoch francúzskych vojakov, ktorí na úteku z nemeckého zajatia týmto úsekom prišli k nám, bol ich počet značný. Určený cieľ bol obsadený a ihneď bol organizovaný odpor, ako je uvedené hore. Menšie hliadky bdeli nad terénom medzi Terronom a riekou (kóta 79) a udržiavali piskotom spojenie s hliadkou, ktorú na protiľahlý breh rieky a kanálu, vysielala Kloudova guľometná rota. O 23. hodine 10 minúte, bola daná k dispozícii vel. práporu s výslovným určením pre zálohu ½ Lexova rota. Umiestnenie posádky bolo veľmi zlé. Unaveným ľuďom, nebolo možné dopriať oddychu. Všetci museli do línie; nebolo úkrytov, malú ochranu poskytovali iba individuálne úkryty strelcov. 22. októbra (října) 1918 bol Terron bombardovaný nepriateľským delostrelectvom a ulice ostreľované guľometmi, ktoré boli výhodne umiestnené na kóte 170. Zásobovanie práporu sa vykonáva prostredníctvom guľometných vozov po moste Vrizy-Vandy a rozdelenie na ceste Vandy-fme Macquart. Až do dediny, prináša potraviny záložná rota (t. j. ½ Lexova rota). Na úsvite 23. októbra (října), zaútočili Nemci na Terron znova. Žiadaná priehradná paľba ihneď ostreľovala pás pred líniami. Guľomety, ktoré i tentokrát potvrdili svoju dobrú povesť, zahájili ničivú paľbu a nepriateľ musel ustúpiť. Počas toho dňa a počas nasledujúceho dňa, pozorujeme, že lúka medzi dedinou a lávkou sa začína zatápať vodou, ktorá na niektorých miestach vystupuje až do výšky 50 cm. Terron je v hodinových intervaloch bombardovaný delami všetkých kalibrov. Zdá sa, že budeme odrezaní. Zostáva nám jedine silno bombardovaná cesta Terron-Vandy-Vrizy. Dnešnej noci bol granátom rozbitý úkryt veliteľa 2. roty a stratili sme milého druha br. por. Plívu. Rozkaz divízie, ktorý prišiel 24/10, nariaďuje, že našou úlohou je držať pozíciu, dobytú na pravom brehu Aisny, nech sa deje čo sa deje, eventuálne čeliť útokom nepriateľa. 25. októbra (října) 1918, bolo rozkazom veliteľa pluku nariadené vystriedanie dvoch rôt nášho I. a II. práporu Lexovou rotou v noci z 25. na 26.10.1918. Vystriedané roty boli rozmiestnené takto: 2. rota ako záloha na západnom svahu kóty 153, 1. rota na ľavom brehu rieky v úvoze cesty Vrizy-Echarson. Vystriedanie bolo prevedené bez strát. 128 26. októbra (října). Bombardovanie pokračuje v nespočetnej miere. V dedine niet jediného celého domu. Tvárnosť osady sa mení pri každom ostreľovaní. Cesta Terron-Vandy, hlavne okolie fmy Macquart, je úplne neschodná pre samé granátové jamy. Že sa doposiaľ zásobovanie deje bez strát, je takmer zázrak. Doplnený zoznam strát práporu činí 192 mužov. 27. októbra (října) oznamuje veliteľ pluku, že naľavo od nás bude útočiť 36. D. J. s úlohou zmocniť sa výšiny na línii Fme Forestiére-Boucle de l´Aisne až 600 m na východ od Moulin de Voncq. Nám pripadlo nadviazať spojenie so 142 R.I.U.S. a kryť pravé krídlo útoku na fme Fonteuille. Toto bolo zverené 1. rote Šidlíkovej a 1. guľometnej čate Kloudovej roty. Útok začal asi o 16 hodine a podľa neskôr došlých správ sa úplne vydaril. Ťažká nemecká batéria umiestnená asi na východ od Voncq, bola nútená opustiť svoje stanovisko, čím sa čiastočne uľavilo nám v Terrone. Konečne 28. októbra (října) začína klesať voda na lúke medzi Terronom a riekou. Nemci organizujú svoje pozície na južnom svahu kóty 124 a 161. Požadovaná delostrelecká paľba „tir prévu“ umlčala guľomety na kóte 170 a výborne podporuje naše zásobovanie. V noci z 29. na 30. októbra (října) bolo počuť hluk ťažkých vozov na ceste Terron-les Alleux. Pravdepodobne Nemci odpratavajú ľahké delá, pretože ich streľba zmĺkla a strieľajú iba ťažké kusy zo značnej diaľky. Rozkaz k „relevu“ práporom 408. p. pluku, ktorý prišiel do Terronu k 19. hodine. Počas prudkého ostreľovania dedín Terron a Vandy, lúky medzi Terronom a riekou, prešli roty na druhú stranu, vzhľadom na silnú nepriateľskú paľbu s pomerne malými stratami. O 3 hodine ráno, bol prápor zhromaždený za frontou v údolí na sever od Contreuve. Celkové straty práporu počas celej činnosti v I. línii boli: 31 mŕtvych, 175 ranených, 12 nezvestných. Praporník Husák v. r. veliteľ I. práporu 21. čs. strel. pluku. Mjr. J. BOHÁČ: FRANCOUZSKÁ 53. PĚŠÍ DIVISE V naší veřejnosti ještě málo jest známo, v rámci jaké vyšší jednotky bojovaly naše pluky ve Francii roku 1918. Všeobecně se sice ví, že ze samostatné československé armády, jejíž utvoření bylo povoleno dekretem presidenta francouzské republiky dne 16. prosince (decembra) 1917, byly na frontě dva pluky (21. a 22.), ale již méně je známo, že tvořily společně 1. čs. pěší brigádu, která byla od počátku měsíce července (júla) 1918 zařezena do rámce 53. francouzské pěší divise, v níž tvořila polovinu pěchoty. Úkolem těchto řádků je vzpomínka na 53. francouzskou pěší divisi, s níž prodělaly naše pluky kruté boje posledních měsíců světové války na francouzsko-německé frontě. Než byla 1. čs. brigáda zařaděna do 53. pěší divise, prošla od počátku války řadou krvavých bojů na všech bojištích francouzských a pokryla své prapory slávou mnoha vítězství. Duch Marny a Verdunu ovládal každého pěšáka a dělostřelce. Naši hoši byli hrdi na to, že mohou bojovati za svoji národní svobodu bok po boku se zkušeným francouzským vojákem, který jim byl nejlepším vzorem. Velitelem 53. pěší divise byl generál Guillemin, voják od kosti a zajímavý zjev Francouze. Jeho nečetný štáb byl složen ze zkušených důstojníků. Pěchotu 53. divise tvořily dvě brigády: 1. čs. pěší brigáda a 106. francouzská pěší brigáda. 129 Československé brigádě velel plukovník Philippe, jemuž byly podřízeny oba naše pluky 21. a 22. Prvému velel podplukovník Gillain, druhému podplukovník Gardan. Každý pluk měl tři prapory a mohutnou pomocnou rotu. Veliteli praporů u 21. pluku byli majoři Husák, Bourguignon a Mauduyt, u 22. pluku majoři Grard, Prignot a Poirée. Velitelem 106. francozské pěší brigády byl generál Poindron. Jeho brigáda sestávala z francozských peších pluků č. 205. a 319. Pěšímu pluku č. 205. velel podplukovník Renard, 319. pěšímu pluku podplukovník Chenouard. Praporům u 205. pluku veleli majoři Deportes, Rodper a Mayot, u 319. pluku majoři Brancourt, Pechine a Grison. Každý z pěších praporů obsahoval 3 pěší roty a jednu kulometnou. Pěší rota měla 4 důstojníky, 175 mužů a 9 lehkých kulometů, později 196 mužů a 12 lehkých kulometů. Veliteli divise byla podřízena jedna eskadrona francouzského 7. dragounského pluku jako divisní kolonní eskadrona. Veliteli dělostřelectva 53. pěší divise podplukovíku Tournairovi byl podřízen 234. lehkých dělostřelecký pluk o třech oddílech a 135. hrubý dělostřelecký pluk o dvou oddílech. Toto dělostřelectvo bylo po zasazení 53. divise do boje postupně zesilováno tak, jak toho vyžadovala důležitost bojových úkolů divisi vymezených. Tak v bojích u Vouziers bylo 53. divisi přiděleno další dělostřelecvo: 23. koloniální lehký delostřelecký pluk o dvou oddílech, oddíl 313. hrubého dělostřeleckého pluku a oddíl těžkého dělostřelectva. Obsahovalo tedy divisní dělostřelectvo v těchto bojích celkem 9 oddílů, z nichž 5 lehkých ráže 75 mm, 3 hrubé ráže 155 mm a 1 těžký ráže 220 mm. Jako divisním letectvem disponoval velitel 53. divise jednou letkou. Veliteli divisních ženijních rot byly podřízeny dvě ženijní roty č. 3/13 a 3/63. S 53. pěší divisí vykonala naše brigáda v roce 1918 celkem tři tažení: 1. V době od 5. července (júla) do 15. září (septembra) bojoval 21. pluk v Alsasku na úseku Aspach-Michelbach, 22. pluk byl zatím v druhém sledu. 2. Ve dnech od 29. září (septembra) do 9. října (októbra) zúčastnila se 53. divise champagneské ofensivy na Vesle v prostoru severozápadně Remeše jako záloha 5. francouzského armádního sboru. V okamžiku, kdy měla již zasáhnouti do boje a rozkaz k útoku byl již dán, byla divise během jedné noci převezena na nákladních autech na jiné místo champagneské frotny. 3. V době od 14. října (októbra) do 1. listopadu (novembra) provedla 53. divise v rámci 9. francouzského armádního sboru po řadě urputných bojů přechod řeky Aisny v prostoru východně a severovýchodně města Vouziers, dobyla výšin východně řeky, vytvořila důkladné předmostí a uhájila dobytého terénu proti všem zuřivým nepřátelských protiútokům. Oba naše pluky zasáhly zde do boje velmi energicky: 21. pluk dobyl vesnice Terronu a udržel ji ve svých rukou, 22. pluk dobyl vesnice Chestres, strání a lesa severně odtud a uhájil veškerých svých posic. V naší veřejnosti vesměs o těchto bojích panuje názor, že to byly dvě bitvy, které neměly spojitosti. Ve skutečnosti boj obou našich pluků, byl bojem jedné a téže pěší divise, která postupně všemi svými prapory zasáhla do boje a vyčerpala k provedení svých bojových úkolů veškeré své jednotky. Ztráty 53. divise v těchto bojích byly velké: u 1. čs. brigády 27 důstojníků a 1157 mužů, u 106. pěší brigády 22 důstojníků a 986 mužů, u dělostřelectva 43 muži, u ženijních rot 2 důstojníci a 43 muži. Celkem u celé divise 51 důstojníků a 2229 mužů. Naše brigáda zůstala pak po odchodu za frontu ve svazku 53. pěší divise až do 29. listopadu (novembra) 1918. Bylo to ve městě Vittelu, odkud 53. pěší divise odešla do prostoru města Mirecourtu a 1. čs. brigáda do městeček Darney a Monthureux sur Saone, odkudž později nastoupila cestu přes Itálii a Rakousko do osvobozené vlasti. Při rozchodu naší brigády s 53. pěší divisí vydal generál Guillemin rozkaz, v němž k našim plukům pravil: 130 „V okamžiku, kdy vaše národní snahy jsou trvale vyřešeny naším společným vítězstvím a kdy se chystáte opustiti 53. pěší divisi, srdečně se s vámi loučím jménem všech vašich francouzských kamarádů. Během těžkých bojů, které jste bojovali v našich řadách, ocenili jsme vaši hrdinnou udatnost, podnícenou vaší nenávistí k nepříteli a vaší ohnivou touhou po svobodě. Slavná jména Terronu a Falaise zůstanou navždy ve vaší historii a ve vašich vzpomínkách. Tam na pláních u řeky Aisny, které jste nám tak udatně pomáhali dobývati, podlo mnoho vašich důstojníků a vojínů během prudkých útoků a při obraně jimi hájených posic. Jejich oběti tak šlechetně přinesené daly pečeť dnešní vaší neodvislosti, které jste si tak chrabře vydobyli. Buďte ujištěni, že Francie nikdy nezapomene vašich hridnů, kteří v její půdě slavně odpočívají. Budou vždy námi a našimi dětmi oplakáváni. Skláním se před vašimi mrtvými. Zdravím váš prapor a vás, moji kamarádi, kteří odcházíte, abyste od nynějška pracovali na organisaci výsledků společného našeho vítězství. Přeji vám z celého svého srdce plných úspěchů, jakých si zasluhuje vaše láska k vlasti, vaše chrabrost a odhodlanost. Pod vedením svého velitele plukovníka Philippa buďte i doma příkladem kázně a lásky k vlasti, jako jste byli zde ve Franci.“ („Československý legionář“ roč. IX. 1927 č. 42.) * * * Dodatok redaktora Zborníku: Připojuji krátce hlavní data o historii a organizaci 53. p. divise. Tyto údaje jsou vyňaty z oficielního díla francouzského ministerstva války o světové válce. Složení pěchoty 53. p. divise: 105. a 106. pěší brigáda až do srpna (augusta) 1916, kdy divise je jen o třech plucích bez brigádního velení. V roce 1918 znovu utvořena 106. brigáda ze 106. a 205. pluku a jako druhá brigáda přidělena brigáda československá. U 105. p. brigády jsou p. pl. 205., 236. a 319., u 106. p. brigády 224., 228. a 329. V roce 1916 u divise zůstávají pluky 205., 236. a 319. Velení 53. pěší divise: Gen. Perruchon – od 8/VIII 1914 - 3/IX 1914, Gen. Journée – do 17/X 1914, Gen. de Grandmaison – do 31/I 1915, Gen. Berthelot – do 5/VIII 1915, Gen. Micheler – do 27/III 1916, Gen. Lebouc – do 22/I 1917, Gen. de Mesple – do 7/IV 1917, Gen. Guillemin do konce války a dále. Historie 53. p. divise za války na francouzském bojišti. Mobilisována ve 3. kraji (Rouen). 8. – 21. srpen 1914. Doprava po železnici do kraje Vervins; tam vybudování obranné posice. 21. – 24. srpen. – Pohyb na sever přes Capelle a Avesnes až k Jeumont (za bitvy u Charleroy). 131 24. srpen – 6. září. – Ústup do kraje Moy přes Neuville-les Dorengt. 29. srpna bojuje v I. bitvě u Guise; boje směrem k Urvillers a Moy. 30. srpna pokračování v ústupu přes SaintGobain ke kraji Villiers-Saint-Georges. 6. – 4. září. – Bojuje v I. bitvě na Marně, od 6. do 10. je v pohotovosti, aby zakročila v bitvě u Deux Morins. Od 10. pronásledování ve směru Berry-au-Bac. 14. září – 4. říjen. – Bojuje v I. bitvě na Aisně: Boje směrem k Berry-au-Bac a kotě 108. Potom stabilisace a obsazení úseku směrem k Berry-au-Bac a Sapigneul. 4. – 13. říjen. – Stažena z fronty a dopravena nákladními auty z Jonchéry de Vesle do kraje Compiégne. Od 5. října přepravení po železnici a pohyb po etapách z Compigne na severovýchod od Mont-Didier (práce 2. posice a prvky v úseku). 13. říjen 1914 – 20. duben 1915. – Pohyb na severozápad od Bray-sur-Somme a obsazení jednoho úseku v kraji Fricourt, Somma (podkopová válka). 18. října boje směrem k la Boiselle. 17., 18. a 21. prosince útoky severně od Maricourtu proti Mametz. 20. duben – 10. květen. – Stažena z fronty a poslána na odpočinek k Thézy. 28. dubna dopravena po železnici k Doullens; odpočinek a výcvik. 4. května pohyb ke kraji Avesnes-leComte. 10. květen – 28. červen. – Bojuje po jednotkách postupně v druhé bitvě u Artois. Francouzské útoky v úseku u Neuville-St.-Vaast. Boje v Labyrinthu. 28. červen – 25. září. – Stažena z fronty a poslána na odpočinek jiho-východně od Saint-Pol. Od 4. července přepravování po železnici do kraje Charmes; na odpočinek a výcvik u Charmes a Corcieux, práce zákopové směrem Nompatelize. Od 3. září přepravování po železnici do kraje Bar-le-Duc, potom pohyb do kraje Pierre-fite; odpočinek. Od 17. září pohyb po etapách Mesnil-les-Hurlus. 25. září – 19. říjen. – Bojuje v 2. bitvě v Champagni směrem k vršku Tahure a na západ od Tahure. Od 25. září do 6. října útoky proti vršku Tahure. Od 30. září do 9. října v 2. sledu. Potom obsazení obranného úseku u Tahure. 19. říjen – 10. prosinec. – Stažení z fronty a poslání na odpočinek na jih od Valmy. Od 23. října dopravení po železnici do kraje Saint-Baudory; odpočinek a výcvik. 10. prosinec 1915 – 21. leden 1916. – Pohyb k frontě a obsazení obranného úseku mezi Pernaut a Monhinsons-Touvent. 21. – 24. leden. – Stažení z fronty; odpočinek v Coeuvres-et-Valséry. 24. leden – 2. březen. – Pohyb k frontě. Obsazení úseku u Tracy-le-Val a Monlursons-Convent. 2. březen – 27. duben. – Rokádní pohyb a obsazení úseku u Hautebraye a statku Quenneviéres. 27. duben – 17. červen. – Stažení s fronty; pohyb směrem ke kraji Verberie; odpočinek a výcvik. Od 8. května pohyb na Mont-Didier přes Estrées-Saint Denis a Maigneley; odpočinek. Od. 3. června pohyb ke Grivesnes; odpočinek. 17. – 25. červen. – Pohyb ke frontě; obsazení úseku u Foucaucourt a Fontaine-lesCappy. 25. červen – 4. červenec. – Je v pohotovosti, aby zakročila směrem k Harbouniéres. 4. – 20. červenec. – Pohyb ke frontě. Bojuje v „bitvě na Sommě“ u Fay a Estrées Deniécourt: 4. července, francouzský útok a zmocnění se Estrées-Deniécourt. 10., 11., 13. a 20. července boje okolo Estrées-Deniécourt. 20. – 29. červenec. – Stažení s fronty, poslání na odpočinek směrem k Harbounniéres a Guillaucourt. 29. červenec – 6. srpen. – Pohyb ke frontě a obsazení úseku u Estrées-Deniécourt a Soyécourt: 1. srpna, francouzský útok směrem k Deniécourtu. 6. – 15. srpen. – Stažení s fronty a poslání na odpočinek k Montdidiér. 15. – 20. srpen. – Přepravení po železnici do kraje Estrées-Saint-Denis; odpočinek. 132 20. srpen – 12. prosinec. – Pohyb ke frontě a obsazení úseku mezi Hautebraye a statkem Quenneviéres. 12. prosinec 1916 – 5. leden 1917. – Stažení s fronty, potom od 15. prosince obsazení úseku mezi Ribécourt a l´Ecouvillon. 5. – 23. leden. – Stažení s fronty a odpočinek jihozápadně od Compiégne. 23. leden – 15. březen. – Pohyb k frontě, a od 25. ledna obsazení úseku mezi Ribécourt a l´ Ecouvillon. 16. – 19. březen. – Stažení s fronty; pohyb k Chantilly. 19. leden – 19. červenec. – Přepravení nákladními auty k Aisně. Pronásleduje nepřítele (německý ústup). Boj u Quierzy; postoupení až k Chauny. 4. dubna zmocnění se Moy. Potom vybudování obranného úseku u Vaudeuil a la Tête, rozšířeného po levici dne 20. června až k Moy. 19. červenec – 18. srpen. – Stažení s fronty; odpočinek a instrukce u Rollot. Od 7. srpna přepravení po železnici z kraje Mont-Didier do kraje Fére-en-Tardenois; odpočinek. 18. srpen – 21. září. – Obsazení obranného úseku na Chemin-des-Dames, v Comtecon a statku Malval. 21. září – 13. říjen. – Stažení s fronty, přepravení nákladními auty ke Condé-eu-Brie, odpočinek a výcvik. 13. říjen – 20. listopad. – Pohyb ke frontě, a od 18. října obsazení úseku na Chemin des Dames, u Courtecon a statku Malval. 2. září postoupí až k Ailette. 17. září rozšíření fronty po pravici až k statku Brunin. 20. – 29. listopad. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Tismes. 29. listopad – 15. prosinec. – Obsazení úseku u statku Vauclerc a severovýchodně od Chevreux. 15. – 24. prosinec. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Chéry-Chertauve. 24. prosinec 1917 – 24. březen 1918. – Obsazení úseku na Chemin des Dames u statku Brunin a mostu u Chevregny. 24. březen – 9. červen. – Stažena s fronty a nákladními auty dopravena k Blérancourtu. Bojuje v 2. bitvě Pikardisské. Odporuje německé ofensivě směrem k Rollot, Plessis-de-Roy a le Plémont. Vybudování a obrana fronty směrem k Plémont a Thiescourt: v dubnu boje na hoře Renaud. 9. – 13. červen. – Bojuje v bitvě u Mazt. Ústupové boje směrem k Chevincourtu, Mélicocq a Machemont. 13. červen – 15. září. – Stažena s fronty a dopravena po železnici do Horního Alsaska. Od 24. června obsazení úseku mezi Leimbachem a kanálem z Rhônu do Rýnu,*) zúženého po pravici dne 9. srpna až k Burnahaupt-le-Hand. 15. – 30. září. – Stažena s fronty a po železnici dopravena do kraje Châlons-surMarne, Epernay; odpočinek. Potom pohyb k Manteuil-la-Fosse a Ville-en Tardenois. 30. září – 9. říjen. – Postoupení v druhé linii do kraje Serzy-et-Prin (Bitva v Champagni a v Argonnách). 9. – 16. říjen. – Dopravena auty do tábora v lese Lyreském. Potom pohyb na sever od la Py. 16. – 31. říjen. – Obsazení úseku proti Aisně směrem k Voncq a Condé-les-Vouziers: prudké boje směrem k Vouziers. 31. říjen – 11. listopad. – Stažena s fronty a poslána na odpočinek k Saint-Souplet a od 9. listopadu k Livry-sur-Vesle. Od 11. listopadu dopravena po železnici k Vittelu. _________________ *) Od 2. júla 1918 sú k 53. pešej divízii pripojené aj československé jednotky. 133 Pplk. gšt. FR. LANČ: VZPOMÍNKA NA VELITELSTVÍ ODDÍLU KPT. HUSÁKA KDYŽ jsem dostal jako mladý chlapec do ruky první učebnici francouzštiny, utkvělo mé oko na větě, kterou jsem ovšem nedovedl ani přečítsti. Když pak jsem poznal její smysl, nevymizela mi nikdy z paměti. Věta ta zněla: „Les commencements sont difficiles“. Jak často jsem si na tuto větu vzpomněl v svém životě. A vzpomínal jsem na ni tím více, když mne osud zavál koncem října 1917 do kanceláře gen. Husáka, pod jehož velením odjížděl v uvedené době první oddíl čs. legionářů z Ruska do Francie. Po příjezdu do Anglie dovezl nás vlak z New Castlu do Winchestru, odkudž jsme po krátkém pochodu dorazili do tábora ve Flowerdownu, kdež jsme měli prožíti nucenou karanténu. Pobyt pod stany nebyl sice právě nejpříjemnější, leč vydatná strava působila blahodárně nejen na naše nervy, ale hlavně na naše žaludky, které zle vzpomínaly na konservy, sardinky a suchary, kterými byly po celou cestu z Ruska do Anglie na parníku Kursk častovány. Do života celého transportu byl zaveden určitý vojenský pořádek, který se s počátku sice „zajídal“, kterému však všichni brzy zvykli, takže se sám velitel tábora plk. Cheke o něm písemně velmi pochvalně vyjádřil. Brzy byly navazovány vřelejší styky, jak s příslušníky anglické armády, tak i s civilním obyvatelstvem. Aby však „dohoda“ byla úplná, ozval se již tehdy pozdrav ještě vzdálené Francie. Velitelství transportu mělo sestaviti různé seznamy všech příslušníků transportu, a to podle zaměstnání, stáří, náboženství a všech možných jiných kriterií. Otázka sepsání těchto seznamů stala se otázkou „kabinetní“. Velitelství transportu samo o sobě bylo opravdu „bohatě“ dotováno jak personálem, tak i materiálem, neboť tvořili je velitel transportu kapitán Husák a jeho pobočník nadporučík Miloš Čermák. Snaha br. Čermáka získati nějaké „dobrovolníky“ pro písařské práce v kanceláři, zůstávala marnou. Nikdo se nechtěl stát „ulejvákem“. Leč nouze láme železno – seznamy musily býti hotovy. A tak jednoho krásného podvečera, když jsem si hověl v stanu na podlaze, stan se rozhrnul a br. Čermák svým přívětivým způsobem mi oznámil, že se podle rozkazu velitele transportu mám dostaviti druhého dne ráno v 8 hodin do kanceláře, kde prozatím povedu písemné práce. Přidělení je prý jen dočasné na dobu, než žádané seznamy budou vypracovány. Hledal jsem v duchu onoho dobrodince, který se o mne tak postaral. Našel jsem jej konečně v osobě br. Plachého, všeobecně „tetkou“ nazývaného, který z toho měl nehoráznou radost. Nevim, zda se mi nechtěl pomstít za „abrichtung“, který u mne dělal ještě v rakouskouherské armádě. Veškeré mé námitky byly marné a nezbylo nic jiného, než druhého dne hlásiti nástup služby. Byl jsem odkázán na pobočníka br. Čermáka, který mne zahrnul pravým přívalem slov, z nichž jsem konečně pochopil, že nestačí sestaviti seznam jediný, v němž by byla uvedena všechna osobní data každého jednotlivce, nýbrž že nutno sestavovati hromadu seznamů, podle všech možných a nemožných kategorií. Rozkaz vyššího nemá a nesmí býti kritisován, leč často mi vrtalo hlavou, proč věc tak jednoduchá musila býti prováděna způsobem tak komplikovaným. 134 Však příslušní orgánové jednotlivých rot si jistě vzpomenou, co to bylo za práci všechna požadovaná data sehnat. Nakonec se mi podařilo přece najíti několik pomocníků od jednotlivých rot, kteří se po dlouhém přemlouvání odhodlali státi se dočasnými „ulejváky“. Personál tedy po dlouhém hledání a vyjednávání byl pohotově. Hůře však bylo s materiálem. Nebylo tužky, nebylo papíru atd. Kapsy téměř všech zely podezřelou prázdnotou, takže na velké nákupy nebylo ani pomyšlení. Konečně se objevil „spasitel“, kterého br. Čermák objevil v podobě pobočníka velitele tábora. Br. Čermák šel na něho „na ostro“. Dopadlo to dobře, neboť Čechoslováci nebyli zmíněnému důstojníkovi neznámými – hrál proti nim někde ve Španělsku kopanou (!). Tak byla situace zachráněna – kopaná vynesla nám kancelářské potřeby. Nebylo již třeba čekati, až velitel transportu skončil své písemné práce, dostalo se nám každému jednotlivci nejen tužky, ale dokonce i pera a násadky. (Dříve jsme byli nuceni tyto rekvisity si navzájem půjčovati!) Po dlouhém shánění osobních dat byly seznamy konečně hotovy. Zároveň se však přiblížil den odjezdu do Francie. Seznamy, makuláře k nim a rozkazy, vydané za pobytu v táboře, staly se základem archivu čs. legií ve Francii. Nebylo to mnoho, leč ani to nebylo do čeho uschovat. Konečně došel cti můj slamník, který nevím jakým způsobem jsem při cestě z Ruska zachránil. Tak jsem převážel perně vypracované seznamy přes Canal la Manche. Cesta byla velmi příjemná; po nějakém neklidu Kanálu ani památky. Jen reflektory, které svítily po celou noc jak na březích francouzských, tak i anglických, nasvědčovaly tomu, že se děje něco zvláštního. Jinak jsem měl dojem plavby někde po Vltavě. A než jsme se nadáli, byli jsme na nádraží v Cognacu, konečné to stanici naší jednoměsíční pouti. Přivítání nebylo právě vábivé – přijeli jsme kolem 3. hodiny, leč musili jsme čekati, až se vyspí velitel náhr. praporu ppl. 33, k němuž transport byl prozatím přidělen. Přišel konečně kolem 7. hodiny. Roty byly zavedeny do jednotlivých ubikací, velitelství transportu umístěno nedaleko od nádraží v objektu zvaném Marie Brizard. Kancelář praporu, tak byl transport nazýván byla v prvním okmažiku umístěna v přízemí a začali jsme ji ihned zařizovat. Zahájení vlastní práce nebylo však právě nejslavnější, ač jsme doufali, že roty překvapíme rozkazem, psaným na psacím stroji. S transportem přijel totiž do Cognacu zároveň i ministr dr. Beneš, který po přivítání v Havru odjel do Paříže a odtud ihned do Cognacu. Přivezl s sebou psací stroj s českými typy, tedy skvělý dar praporu. Hůře však bylo, když šlo o psaní na stroji. Podobná „zbraň“ mi byla naprosto cizí a neznámá. Ani „vševěd“ Čermák nevěděl si rady. Proto zahájeny ihned všechny možné akce, které měly objeviti muže, který měl spasiti čest praporní kanceláře. Konečně byl objeven v br. K. Müllerovi, myslím od 1. roty. Přišel sebevědomě, jsa si vědom své důležitosti. Ihned si však vymiňoval, že hodlá nám „jen tentokráte vypomoci“, na trvalé přidělení prý není ani pomyšlení. Zasedl ke stroji a začal psáti – byly asi 4 hodiny odpoledne. Jaký to byl blahý pocit, když řádek za řádkou přibývaly. Nějaké to „překlepnutí“ již došlo milosti, nebylť br. Müller se strojem úplně obeznámen. Když byla napsána asi polovina stránky, prišla pohroma, a to v podobě pásky. Postavila si hlavu, že se dál točit již nebude – a bylo po psaní! A nyní v okamžiku, kdy br. Müller měl dokázat, že za strojem sedí plným právem, dožili jsme se všichni hrozného zklamání. Marně jsme otáčeli všemi možnými a nemožnými šroubky, tiskli všechny páky – pásku jsme nemohli roztočit. Byl to konec slávy! Nezbylo nic jiného, než vrátiti se k dosavadnímu, ale osvědčenému a naprosto spolehlivému způsobu – 135 napsati totiž rozkaz rukou. A tak první rozkaz ve Francii spatřil světlo světa kolem – 23 hod. 30 min., tedy v hodinu, obvyklou pro vydávání operačních rozkazů. Že br. Müller byl velmi „spokojen“ nemusím ani dodávat. Nechci mu nijak ubližovat, ale myslím, že ten nešťastný rozkaz má na svědomí několik krásných vlasů br. Müllera. Leč i přes tento nezaviněný neúspěch zůstal br. Müller mým věrným spolupracovníkem, ale jen do chvíle, kdy se stal „ciferšpiónem“ roty. Od té doby mu praporní kancelář více již nevoněla. Ačkoliv bylo známo, že mezi bratry je nejeden, který na stroji psát dovede, přece nikdo nechtěl o kanceláři ani slyšet. Každý měl tolik výmluv, že z nich až hlava bolela. Nezbylo tedy nic jiného než v prázdných chvílích, hlavně pak večer, sednouti si za stroj a bez jakýchkoli vyučovacích metod učiti se psání. Šlo to sice pomalu, ale šlo to! Písemná agenda rostla každým dnem. Bručívali jsme v Rusku na „bumažnoe djelo“ – leč to nebylo nic proti písemnictví francouzskému. Kolik nových výkazů bylo nutno napsati! Znal jsem jména snad všech příslušníků zpaměti, vždyť jsem je psal nejméně stokráte! Že úřadování francouzko-české přineslo nám mnohou trpkou chvíli, nemusím ani podotýkat. Mnohdy šlo až na nervy. Obdivoval jsem se věru br. Čermákovi, s jakým klidem překonával obtíže, které se v cestu stavěly. Hlavně mu však „pil krev“ velitel náhr. praporu ppl. 33., s nímž se dostal nejednou do ostré debaty. Práce v kanceláři sice přibývalo, ale pomocníků nikoliv. Každý se kancelářské práci vyhýbal jako čert kříži. Teprve po příjezdu I. transportu dobrovolců z Ameriky byl objeven oddaný písař na stroji, známý sportovec br. Plichta. Byl mi vřele doporučen „velitelem“ transportu bratrem Steinerem, který br. Plichtu nedovedl vynachváliti. Přestřelil velmi často – tenkráte měl však pravdu. Sám br. Steiner, v té době myslím šestapadesátiletý, zůstal rovněž v praporní kanceláři. Věčně starostlivý, sháněl neustále nějakou práci, neboť do legií nepřišel se prý „válet“. Konečně práci tu našel. Ujal se více méně samovolně výcviku trubačů a bubeníků. Svou funkci pokládal snad za nejdůležitejší v celé armádě. Každého dne vycházel se svými svěřenci, které vedl jako malý Napoleon. Co stížností přednesl, že ten neb onen bratr mu špatně „foukal“ nebo na buben tloukl. Zda měl hudební sluch, nevím, pochybuji o tom, ale poznal každý falešný tón, který po návratu do kanceláře ihned s důležitou tváří „meldoval“. Největší starosti mu dělala otázka, jak se má zachovat, přijde-li na přehlídku nějaký hodnostář, ať již vojenský nebo civilní. V tom si z něho nejednou „vystřelil“ třetí a poslední pomocník v kanceláři br. Ludvík Padevět. Mohl by o tom mnoho vypravovat. Sám klidný až do krajnosti, nejraději tlumočil své bolesti br. Steinerovi, který jej poslouchával přímo se zbožností. Věřil br. Padevětovi jako „desateru“ a nezpozoroval snad ve své prostoduchosti nikdy, že jej bratr Padevět dokonale „houpá“. To byla snad jediná stinná stránka br. Padevěta, který nedovedl respektovati stáří br. Steinera a nejednou si z něho řádně „vystřelil“. Jinak to byl velmi dobrý a milý spolupracovník, který svým humorem dovedl mnohdy zaplašiti různé ty chmury, které se nad námi stahovaly. Jakmile nastala citelnější chladna, stala se praporní kancelář útočištěm bratrů důstojníků, když se vrátili ze cvičení. Nebyla to jen zvědavost po novinkách, ale hlavně občasná prázdnota kapes, která nutila zaměniti příjemné teplo kavárenské za teplo kanceláře, které se mnohdy vyznačovalo význačným charakterem vojenských ubikací, ale které přece jen bylo teplem. Chápal jsem velmi dobře situaci bratří důstojníků, jimž byla vyplácena gáže ve formě čtrnáctidenní zálohy! Že nebyli tiši, rozumí se samo sebou, takže mnohdy úřadování bylo skoro nemožné. Nejvážnější br. Voců nestačil ostatní ani napomínat, ani okřikovat, leč mnohdy o tom zmiňuje, parodii na sokolskou píseň: „Věrnou stráž, vlasti, máš, je jich plná kancelář.“ To byl povel, kterého skutečně bez výjimky poslechli a z kanceláře znenáhla se ztráceli. Otázka definitivní organisace čs. legií ve Francii nabyla brzy konkretních forem; jednou z nich bylo přidělení francouzských důstojníků jako velitelů rot atd. Tehdy se snesla 136 nad kanceláří atmosféra velmi dusná, která skončila dosti vážným incidentem. Rozvážností všech důstojníků byl však incident odstraněn bez vážnějších následků, ačkoli zanechal dosti hořkosti, která dlouho byla pociťována. Jedním z přidělených francouzských důstojníků byl nynější generál Šnejdárek. V rozkaze, jímž přidělení bylo oznámeno, bylo jeho jméno psáno tak, že jsme dlouho přemítali o národnosti důstojníka, jehož Francouzi překřtili na Schneidareck. Konečně se jednoho dne objevil v kanceláři. V domnění, že mluvím s důstojníkem francouzským, oslovil jsem jej, místo „bratře - Ty“ francouzsky, začež se mi dostalo slova málo lichotivého, ale zato bylo upřímné. Příchodem francouzských důstojníků končí vlastně život Husákova transportu. Práce se ujali důstojníci francouzští, začaly přípravy k utvoření prvního pluku (21.), jemuž v čelo postaven pozdější velitel divise z Francie gen. Philippe. Kancelář na Marie Brizard mizí a v jejích dosavadních místnostech se usazuje velitel II. praporu mjr. Bourguignon. Přípravné práce, spojené se založením 21. pluku, byly provedeny poměrně velmi rychle. Nemalou zásluhu o to má br. Husák, který s nevšední houževnatostí lpěl na tom, aby vše potřebné bylo připraveno ještě před příchodem francouzských důstojníků. Bylo nutno překonati spoustu obtíží a překážek, které se stavěly v cestu, leč při spolupráci všech se to zdařilo. Pracovalo se s chutí, třeba těžce. Inu: „Les commencements sont defficiles.“ CELDA ZAJÍČEK: KDYŽ JSME SE LOUČILI S COGNACEM BYLO to na počátku června (júna) 1918, když jsme se začali objevovati na ulicích města Cognacu v nových blankytně modrých stejnokrojích s knoflíky, označenými ČS., místo francouzských bomb a v temnomodrých baretech. Každý z nás byl jako nová bankovka, vyšlá právě z tiskárny, přesto, že některému byl ten nový stejnokroj trochu volnější u krku, než byl navyklý. Tento nový pouliční úkaz byl zkušenými starými francouzskými válečníky vysvětlován jako neklamný důkaz toho ž na nás už taky dojde – totiž, že jsme již dosti zralí k tomu, abychom svůj válečný výcvik uplatnili také jinde než při útocích na loukách a v lesích kolem Cognacu. Jejich povídání bylo pravdivé, neboť za novým stejnokrojem přišel také nový výstroj – nové řemení, kovové umrtní značky a jiné, podle našich úsudků potřebné i zbytečné věci, zároveň se zprávou, že se máme chystati na odchod. Ačkoliv jsme čekali neustále na to, že nás v těch našich salonech a ložnicích připravených z vyprázdněných zásobáren cognacu a vína, nenechají zplesnivět, přece ten horečný chvat odchodu nás překvapoval. Otázka stíhala otázku: proč a kam, kdy a jak – ale všechny zůstaly nepověděny, ale nezodpověděny když nám konečně bylo řečeno, že 9. června (júna) máme po dopolední přehlídce opustiti odpoledne město, překvapila nás zase zpráva, že ani prostná cvičení, která jsme pod vedením bratra Sedláka, amerického cvičitele ze Sokola, nacvičili, předváděti před svým odchodem nebudeme. Byli jsme tím o jednu ilusi úspěchu ochuzeni a teprve až v alsaském Masevause při oslavě francouzského národního svátku 14. července (júla), provedla část bratří nacvičená prostná jako slavnostní číslo naší armády. Zahájili jsme potom hned přípravy k odchodu nakupováním potřebných i nepotřebných drobností, jako papírů, tužek, lístků, notýsků, nití, jehel, knoflíků atd.; nebo 137 zase odprodáváním, darováním nebo uložením kufříků, civilního oděvu, různých památek a jiných věcí, které i vojákovi na místě jsou užitečné, ale v poli jsou jen zbytečnou přítěží nebo vůbec je s sebou vzíti nemůže. Každý se připravoval podle svého rozumu a svých zkušeností. Na takové přípravy žádné pravidlo neplatí, tady se uplatňují jen individuální schopnosti. Den odjezdu se blížil kvapem a proto každý chtěl těch několik volých večerů využíti co nejvíce. V „kasárnách“ zůstala jen stráž a ještě snad několik neduživců nebo mrzoutů. Ostatní se večer co večer rozběhli na všechny strany a zvláště ten večer před dnem odjezdu šel se každý rozloučit s místem, které mu za tu dobu pobytu k srdci nejvíce přirostlo. U někoho to byla útulná besídka, u jiného hospůdka nebo vinárna, jinde zase nádherný salon nebo malý pokojíček a někomu stačila jen cestička na břehu šplouchájící Charenty. Tak se i naše „parta“ sešla u „otce“ Delâge v útulném zákoutí vesnice Crouinu, předměstí to Cognacu, rozkládajícím se na pravém břehu Charenty, aby se s naším denním zásobovatelem dobrého vína a se společností tam se scházející rozloučila. „Otec“ Delâge měl nejen dosti četnou rodinu a vždycky dobrý humor, ale také za krámkem, v kterém prodával smíšené zboží, víno a likéry, pěknou jizbu, v které jsme se za starým dubovým stolem scházívali, abychom s mírou a ohledem na stav našich kapes zkoušeli jakost jeho zásob, jejichž cena byla pro nás úplně přijatelná. Mimo nás chodívali tam také i sousedové a sousedky – starší i mladší – s kterými jsme tam navazovali česko-francouzské přátelství bez representace a vlivu Svazu národů, ale zato za zpěvu písní v družné náladě. Častokráte jsme to přetáhli, ale vždycky nám to dobře dopadlo, neboť naše „kasárny“ nebyly žádnou pevností a my přicházeli vždycky bez hluku. Přišli jsme se sice ten večer rozloučit už definitivně, ale když se mezi nás dostavil bratr, mající spojení s kanceláří (roznášením rozkazů) a řekl nám, že se pojede místo odpoledne až večer, usneseno jednomyslně, že se ještě odpoledne před odchodem sejdeme znovu naposledy, aby rozloučení bylo za účasti všech známých sousedů a sousedek, protože v neděli mají k tomu čas. „Otec“ Delâge slíbil dáti k tomu něco k lepšímu. Slovo mělo býti učiněno skutkem hned po přehlídce vojska a po obědě. Slíbili jsme všichni, že se jistě dostavíme. Člověk míní, ale velitel u vojska může měnit, třeba i ten nejnižší. Tak se také i mně ujednaný plán loučení měl zhatit. Když jsem totiž přišel do „kasáren“, oznamoval mi bratr mající službu, že jsem určen na druhý den k tomu, abych po obědě svázal svůj raneček a šel nakládat vozy. Potom jsem měl podle dalšího rozkazu zůstat hlídati naložené vagony na nádraží. Rozkaz je rozkaz a zůstane rozkazem, třeba i v bratrské armádě. Výmluva neplatí – poslouchat se musí. Přesto však dlouho do noci jsem přemýšlel o tom, zda by se to snad nedalo nějak ošidit, ale marně. Časně zrána nastalo šněrování toreb a zkoušení stejnokrojů, aby každý byl jako ze škatulky a dojem celku nezkazil. Na nic se však při tom tolik nebručelo, jako na rozkaz, že na parádu máme obléci pláště se zahnutými šosy, tak, jako chodívali Francouzi. Bluza pak se měla nésti pod víkem. Rozkaz ten byl však z vyšších úst pronesen, tak nebylo jej možno měnit. Konečně, vždyť naši předkové nosívali na parádu také kožichy a ostrostřelci medvědice v největším parnu, tak proč bychom se také i my nemohli jednou důkladně ohřát, když to někomu radost působí. A šlo to. Slunečko zrovna jako by to tušilo, že jsme se stali něčí obětí, líbalo nás za to svými paprsky tak důkladně, že několik bratří ulíbalo až k bezvědomí. „Torba“, které naše záda musila zase navykat, řádně přiléhala a my stojíce dlouhou dobu, dobývali jsme v potu tváře chléb svůj. Všechno má svůj konec a také jej má i takové slavnostní povídání. Ještě dobře, že po něm zahrála nám při přehlídce řízný pochod naše hudba, která vehnala život do nohou stáním 138 ztrnulých a my jsme šlapali při přehlídce po cognackém sportovním cvičišti měli za sebou a na silnici po řádném oddychnutí s naší oblíbenou písničkou: „Toč se, toč se kolovrátku – toč se pěkně, toč...“ šlapali cestu městem k „domovu“. Nitka snad na nás nezůstala suchá – šli jsme jako z parní lázně – ale dobře to dopadlo. Po návratu jsem se ihned převlékl a utíkal jsem přímo do Crouinu, abych se se známými rozloučil sám, oznámil jim svůj osud a odevzdal jim napsané listy, adresované matce a přítelovi, které slíbili odeslati, kdybych se snad z boje nevrátil. Loučení bylo krátké, ale srdečné. Musil jsem jim slíbiti, že jim budu psáti, což jsem také činil, a že příjdu na dovolenou do Cognacu, až ji jednou dostanu; k tomu však nedošlo. V „kasárnách“ už mne pohřešovali, když mě nemohli dlouho nalézt. Rychle jsem se naobědval, vzal na sebe svou „torbu“ a hnuli jsme se k nádraží, na práci, jak zněl rozkaz. Vozy byly dosti brzo naloženy na vagony a my, usednuvše ke svým puškám, složeným v „kozlík“, čekali jsme na další rozkazy, provádějíce zároveň střežení! Bylo nám divné, že ačkoliv už se nám ta doba sedění zdála příliš dlouhou, žádný oddíl nezačínal odchod příchodem na nádraží. Dostalo se nám o tom vysvětlení, když za námi přinesli večeři – ovšem ještě brzo rozdanou, neboť i bratři kuchaři musili se připravovati k odchodu a uvařili ji hned po obědě. Vysvětlení to nás mile překvapilo, neboť nám bylo pověděno, že se vyjede až někdy o půl noci a my že budeme brzy vystřídáni; což se také stalo za necelou půlhodinku došli druzí k střežení a nám bylo dáno na vybranou, zda chceme zůstati již na místě nebo se vrátiti k rotě a s tou večer přijíti na nádraží znovu. Ovšemže jsme se rozhodli pro druhé. Složili jsme v kasárnách svá břemena a rozběhli jsme se na všechny strany. Já jsem spěchal znovu přes most do Crouinu, abych tam překvapil loučící se „partu“. Seděli v zahrádce kolem stolu a plno sousedů a sousedek s nimi ve veselé náladě. Také ještě venku stáli nekteří sousedé u zdi a naslouchali zpěvu našich hochů. Zdaleka už jsem slyšel barytonový hlas bratra Říhy, zpívajícího svoji zamilovanou písničku: „Když jsem šel za pannou...“ příchod můj uvítali všichni s jásotem a v zábavě se pokračovalo dále. „Otec“ Delâge se dal vidět. Na stůl dal donésti ze sklepa několik lahví starého „bordeaux“, které dal na rozloučenou bezplatně, a hoši se činili jak náleží, aby zábava nestála. Když se začalo šeřit, bylo nutno pomýšleti na odchod. Srdečně jsme se rozloučili se všemi a za přání šťastného výsledku naší akce i návratru ve veselé náladě jsme opuštěli společnost. Když jsme se octli na ulici za neustálého volání šťastné cesty, zavolalo na mne děvčátko, které nejednou zpovzdálí naslouchávalo našim písním, že mi dá růže na okrášlení vagonu. Rád jsem přijal jeho nabídku a šel jsem do zahrady plné kvetoucích růží všelikého druhu. Nařezalo ty nejlepší a nejvíce bylo z nich malých rudých růžiček, které se v celých hroznech houpaly na keřích a které v šťavnaté zeleni a světlých družkách svých byly jako kapky krve, vylévané na bojištích světa. Snad proto jich tam dala nejvíce, že jí připomínaly symbol utrpení a také snad i jejího otce, který krvácel kdesi na bojišti. Vidím-li kvésti ty malé rudé růžičky kdekoliv, vždy si vzpomenu na náš odchod z Cognacu a na tu malou dárkyni, jejíž kytice vzrostla pak stálým přidáváním růží od jiných dárců cestou Crouinem tak, že jsem ji sotva nesl. Hoši v „kasárnách“ už chtěli pro nás jíti, když jsme dlouho nepřícházeli, a přivítali nás s jásotem, vidouce nás s kyticí přicházeti. Hned se dali do jejích rozbírání a já zase jsme se dal do vína, které mi nalili do šálku v mé nepřítomnosti a které mělo býti na cestu. V rozveselené náladě jsem je vypil a usnul jsem pak nato spánkem spravedlivých tak důkladně, že ji to dalo dosti práce, než mne vzbudili na vypravili na cestu. Byla noc temná, když jsme opouštěli Cognac, ukolébaný v klidný spánek, vyjma několik černých bdělých děvčátek, která si odepřela spánek a vytrvala u nádraží až do samého odjezdu jimi milovaných Čechoslováků. – Snad později vyprovázela i druhé – z lásky k těm prvním. Z vagonu na rozloučenou jim zněla píseň útěchy: 139 „Neplač, holka, nenaříkej, usuš slzy, však ty na něj zapomeneš jistě brzy, zapomeneš na milého – za týden se zamiluješ do jiného.“ Zdalipak si vzpomenou teď po deseti letech na ten večer loučení, když sedí někde v kruhu rodiny, odpočívajíce po celodenní lopotě na lavičce u keře kvetoucích růží? Snad si ani nevzpomenou. My však všichni „jedenadvacátníci“ rádi sobě časem vzpomeneme na kolébku naší armády a mnohdy s povzdechem, že kdyby nám to poměry naše dovolovaly, zajeli bychom se tam ještě jednou podívat. Bohužel to u většiny nejde a proto se musíme spokojiti jenom svou návštěvou ve vzpomínkách. Radost skutečné návštěvy musíme ponechati jiným – šťastnějším. Ti tam od nás donesou všem pozdravení. B. KAŠPAR: Z NAŠICH FRONT Na frontě v Alsasku. TŘETÍ den po slavné přísaze odešel 21. pluk z Darney do vojenského ležení na alsaské frontě do Mortsviller a byl zařaděn do 53. francouzské divise. Hned po přehlídce odjeli velitelé praporů i velitelé rot na frontu u Sentheimu. Po jejich návratu šli pak mladší důstojníci a poddůstojníci za vedení poručíka Matičky obhlédnout frontu, kam měl být pluk v příštích dnech zasazen. Před odchodem do zákopů vykonal ještě 21. pluk sokolské cvičení v městě Massevaux. Přítomní vojenští i civilní hodnostáři a obyvatelstvo, jež se tu shromáždilo v počtu asi 5000, odměnilo výkon vojska velikými ovacemi. Konečně odcházíme do zákopů první linie. Úsek fronty, který obsadil 21. pluk, byl v hornaté krajině, z větší části porostlé hustým listnatým lesem. První prapor 21. pluku, zaujal místo od Aspach Le Haut až pod německý Kreuzwald u Michelbachu. Fronta byla již na bývalém území německé říše. Druhá četa první kulometné roty, u níž jsem byl, zaujala své místo před vesnicí Aspach Le Haut, kde byl vybudován silný opěrný bod. V zřícenině stodoly bylo postaveno z betonu kulomenté hnízdo, jehož vrch měl podobu obrovské koule. Tu postaveny dva kulomety, jež byly stále nabity. Stráž, která se tu střídala každé dvě hodiny, byla sice v bezpečném úkrytu, ale nedostatek světla, stále přítmí a přílišná ostražitost, které zde bylo vzhledem k důležitosti tohoto bodu potřebí, vyčerpávala stráže více než služba ve volném terénu. Fronta byla poměrně dosti klidná, což nás mnoho netěšilo, neboť jsme byli připraveni na čilejší úsek. Opravovali jsme zákopy, jež tu nebyly valné, neboť zde nebylo již delší čas větších bojů. Činnost obou vojsk se omezovala na hlídky a tu větší, onde menší přestřelky. Po našem příchodu, bylo však v krátkém čase jinak. Když jsme se náležitě seznámili s terénem, byly vysílány hlídky, které často vyrušily Němce v samých zákopech. Ani Němci ovšem nelenili a opláceli nám stejným dílem. Tak se vytvořil čilý úsek, kde se často i dělostřelectvo hodně rozhovořilo. Zde jsme poznali, jak důležité jsou masky proti otravným plynům a jak třeba mít zručnost v jich nasazování. Stříleliť Němci každou druhou ránou otravné plyny. 140 Ještě jeden vytrvalý nepřítel nás tu neustále sužoval, byly to krysy, jichž zde bylo tisíce; byly všude, v abris, v zákopech a nebylo možno ani spát. Veškeré naše snahy vyhladit je byly marné. Roty se střídali, šly do zálohy do Burbachu, kulometná rota však zůstala dále v zákopech. Vybrané mužstvo, složené ze samých Sokolů, odjíždí na slavnosti do Paříže (pád Bastily). Způsobilo to velitelům rot dosti potíží, neboť nikdo nechtěl jíti dobrovolně z fronty, aby nebyl považován za „ulejváka“. Po pařížských slavnostech prinášely francouzské časopisy dlouhé články o Čechoslovácích, plné chvály. Úsek naší fronty, stále více a více oživoval, výzvědné hlídky vyvíjely neustále větší činnost, procházely neustále územím mezi oběma frontami. Došlo i k boji mezi hlídkami, pro naše hlídky skončilo to však vždy dobře. Měsíc uběhl jako voda a první prapor se odebral na odpočinek do Bourbachu. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme slyšeli v denním rozkaze, že máme jít do Belfortu do kursu. Nechtělo se nám, ale nic neplatilo, museli jsme jít, 60 mužů od prvního praporu. Roty měly odpočinek a my měli louskat teorii. Po příjezdu do Belfortu byli jsme ubytováni v kasárnách, v nichž se konal kurs. Bylo zde mnoho vojska, samí nováčkové, kteří byli na vojně teprve asi 9 neděl. Byla to důstojnická a poddůstojnická škola, instruktory byli důstojníci i poddůstojníci, samí zkušení válečníci, několikrát ranění a všichni již vyznamenaní. Druhý den presně v 8 hod. se nastupuje a po krátkém hlášení jdeme společně s francouzskými vojáky na cvičiště, kam přišel za malou chvíli velitel školy. Po přehlídce prohlásil, že o nás již slyšel, že jsme dobrovolníci a že jsme přijeli z fronty. Proto doufá, že jsme již dostatečně vycvičeni, abychom nemusili dělat začáteční výcvik. Cvičili jsme na zkoušku sami pod jeho dozorem, odpoledne zkoušel pak teorii jednotlivých zbraní. Druhý den už jsme měli polní cvičení opět pod jeho dozorem, byl velice spokojen a řekl, že podle programu je pozítří střílení na střelnici, a budeme-li míti dobrý výsledek, že bude naše školení odbyto. Po této zprávě, ač jsme byli velmi unaveni, když jsme šli večer ze cvičení, jsme si zanotovali „Spějme dál“. Francouzi celí udivení hleděli, jak můžeme při pochodu zpívat, aniž se mateme v držení správného kroku. Protože jsme i při pohovu stále udržovali krok, domnívali se, že chodíme neustále v pozoru. (Francouzské vojsko drží krok, jenom když jde v pozoru.) Na střelnici jsme obstáli výborně, byli jsme nejlepší ze všech. Střelbě byl přítomen posádkový velitel generál, který se bedlivě díval, hlavně při střelbě z kulometů. Střílelo se na tři serie, na klečící, na ležící a na pobíhající figury z volného kulometu (nezablokovaného), na každou serii jeden pás (24 nábojů pro každého střelce). Rozstříleli jsme několik figur, francouzští vojáci, žáci poddůstojnické školy, mohli na nás oči nechat. Major, velitel školy, byl velmi spokojen a neskrblil chválou. Při zpáteční cestě jsme šli první a musili jsme celou cestu zpívat. Druhý den nás na cvičení ještě vyzkoušel ve střelbě z opakovací pistole, při čemž jsme také skvěle obstáli. Tím se skončilo naše školení a chodili jsme na cvičiště a cvičili jsme bez dozoru. Večer byla v devět hodin večerka, ale v 8 hod. musil býti již každý v kasárnách, my však jsme dostali až do devíti, což jsme si často samovolně prodloužili a stráž i dozorčí důstojník obyčejně zahmouřili oči. Tak se nám v obávaném kurse dařilo dobře k všeobecné spokojenosti. Město Belfort byl důležitý bod na alsaské frontě; byla tu pevnost a koncentrace všech možných vojenských velitelství. Německá letadla, která sem lítala téměř každou noc, pobořila tu již hodně domů. Večer se na ulicích nesvítilo a v domech musila býti okna pečlivě opatřena, aby světelná zář nepronikla. Z fronty hlásili sem, když ji německá letadla přelétla. Na pevnosti vystřelili dvě rány z děla a trubači budili obyvatelstvo, které se pak skrylo ve sklepích a úkrytech zvlášt k tomu účelu vybudovaných. Na nádraží jsem viděl nástup mladých chlapců-nováčků, jak odjížděli k plukům. Mnohého doprovázela celá rodiny. Stařec vyprovází syna na vojnu. Buď řádným vojákem, mává kapesníkem a dívá se smutně za odjíždějícím vlakem, který mu odnáší již třetího syna. Není tu snad ani jediné rodiny, která by neměla 141 padlého vojáka. Všude je vidět velký nedostatek mužů. Čas rychle ubíhá a již zase se připravujeme na odjezd k pluku. Pookřáli jsem zde mezi městským obyvatelstvem a odnášíme si z Belfortu nejpěknější vzpomínky. Po příjezdu k pluku šel první prapor opět do zákopů na jiný úsek vedle Aspach Le Haut do Michelbachu. Byli jsme v druhé linii, ale pohotovost zde byla velmi přísná a často jsme tu stříleli nepřímou střelbu do německé linie. Za týden jsme vystřídali druhý prapor v první linii a nastala zase přísná služba v zákopech. Přišli tmavé a deštivé noci, takže zákopy byly plné vody a bláta. Plouhali jsme se jimi ve vysokých gumových botách a služba tu byla velmi nebezpečná. Mezi naší a německou frontou je nádraží, t.j. bývalo tam, dnes tam nejsou snad ani základy. Za ním pak Kreuzwald, kde byly již německé zákopy. Měli jsme dvě abris (podzemní úkryty), byly však již dosti sešlé. Opravili jsme je i zákopy a kulometná hnízda opevnili, jak bylo za daných okolností jen možné. U každého kulometu stál jeden voják, který byl po dvou až čtyřech hodinách vystřídán, u abris pak stál také voják a četař, velitel čety. Stráže od kulometů měly zvláštní telefon: natažený drát a na jeho konci před abris byl udělán zvonek z roztrženého šrapnelu. Každý měl jiný zvuk a tak v čas nutnosti se vědělo hned, od kterého kulometu se zvoní. Pěší roty vysílaly výzvědné hlídky, které se plížily za tmavých nocí až k německým zákopům. Německé dělostřelectvo silně postřelovalo naše zákopy. Těžké miny zle řádily v naší linii a nejhůře bylo v noci. Stalo se často, že nám zničily do rána celé zákopy a opravovat je bylo v noci velice nesnadné, neboť celá fronta byla zahalena otravnými plyny a v maskách se těžko pracovalo. Ve dne přiletěli letci a fotografovali celou linii, takže co se nespravilo do rána, musilo zůstat tak, jak bylo, až do příštího dělostřeleckého boje. Po letadlech jsme nemohli střílet, abychom neprozradli své posice. Plyny stříleli Němci často a tak silně, že jsme byli nepřetržitě až třináct hodin v maskách. Bylo již hodně bratrů otrávených, ale u naší druhé čety jsme měli štěstí. Neotrávili dosud nikoho. Při samém lopocení čas rychle ubíhal; šli jsme do zálohy a za týden zase do Michelbachu do druhé linie. Připravoval se výpad do německých zákopů. Přihlásilo se k tomu tolik dobrovolníků, že nebylo možno ani všechny vzíti. Po dokonalém promyšlení a přípravě nastal den, kdy měl být výpad podniknut. Časně ráno začalo dělostřelectvo postřelovat německé zákopy po deset minut. Jiné baterie střílely za německé zákopy, znemožňujíce tak příchod zálohy. Kulometčíci druhé kulometné roty, jež byla tehdy v první linii, spolu s kulometčíky první kulometné roty, chránili nepřímou střelbou boky postupující části. Za hodinu se výprava vrátila a dělostřelectvo i kulometčíci zastavili palbu. Každý čekal s napětím, s jakou se bratři vrátí a jaké měli ztráty. Výpad se zdařil. Vrátili se všichni, ani raněn nebyl nikdo a přivedli dva zajatce, vojína a šikovatele. Oddechli jsme si, neboť to byla velmi nebezpečná výprava. Šlo zde nejen o zranění nebo zabití bratrů, ale mohli upadnout, kdyby se výprava nezdařila, i do zajetí, a to byl nejhorší osud. Výpravu vedl poručík Pán. U velitelství divise byli nanejvýš spokojeni, neboť zde podobného úspěchu ještě neměli, a ani tentokráte takový úspěch, jaký jsme měli, asi nečekali. Němci zesílili své vojsko, jež stálo proti nám a přímo zuřili. Zkoušeli vše možné, aby rozvrátili vzornou kázeň, kterou jsme měli. Tak nám posílali v granátových nábojích letáky, které po výbuchu zvláštních granátů vyletěly na zem neporušené a daly se čísti. Byla to ubohá čeština. Naši to opravili a touž cestou poslali zpět. Výsledek nebyl žádný, naopak, ještě nás přiměli k větší činnosti. Postřelovali naše zákopy po tomto svém neúspěchu otravným plynem yperitem. Někdy tu nepomohla ani maska, neboť yperit popálil i kůži. Tekutina, která se vypařovala, působila několik dní a tak nikdo nevěděl, kdy a kde může býti otráven. Tak se stal z někdejšího klidného úseku dosti nebezpečný kousek fronty. Konečně jsme měli býti vystřídáni 22. čs. plukem, který byl u Massevaux. Důstojníci 22. čs. pluku již přehlíželi naše zákopy první i druhé linie. Než francouzské armádní 142 velitelství určilo jinak; 53. divise, jejíž částí byl 21. a 22. čs. pluk, měla odejít na jinou část fronty. Byli jsme rádi, že jsme opouštěli alsaskou frontu, neboť v této zákopové válce jsme nemohli nikterak rozvinout větší činnost. Přišly francouzské pluky a zaujaly naše místo, my pak asi 23. srpna až 15. září jsme odcházeli ze Sentheimu přes Giromagny do Champagne a odtud pak vlakem přes Chalons do Avize. Z Avize pěšky do Guis a po třídenním odpočinku nastupila čs. brigáda dlouhý, únavný pochod zničeným územím. Strádání na tomto pochodě bylo veliké, a to jak tělesné, tak i duševní. Silnice byly stálými dešti a velkou frekvencí plné bláta. Tábořilo se v bídných válkou zničených lesích a ani tu nebylo jistoty před německými letadly. Čím více jsme se blížili k frontě, tím horší byla i cesta. Města zničeny až do základů, katedrály a jiné památné budovy byly rozmetány, zámky, kostely, vše, co jen se dalo rozbít anebo spálit, vše Němci zničili. Silnice byly vyházeny velikými minami do povětří, lesy, zahrady byly pokáceny, ba ani hřbitovů neušetřili, ani mrtvým nedali pokoj. Krajina, kudy Němci ustupovali, byla tak dokonale a plánovitě zničena, že v noci bylo jen stěží poznat, procházíme-li bývalou vesnicí nebo pustou, nikdy předtím neobydlenou krajinou. Po válce bude zde třeba pilné práce několika generací, aby vybudovaly to, co Němci v své zlobě za tři léta zničili. Vždyť jen zjistit bývalý katastr jednotlivých obcí a měst bude již téměř zázrak. Země je tu přeházena na pět metrů hluboko, někde i více. ohromné řady ostnatých drátů, jež se táhnou po celé délce zákopů, do hloubky několika kilometrů vypadají jako železné lesy. Obrovské díry v zemi, kam by se vešla jistě celá rota. Na rozstřílených silnicích jsou položeny silné trámy, aby se mohlo po nich jezdit, a tak to jde stále. Města i vesnice, které Němci na svém ústupu zapalují, ozařují obzor do veliké dálky. Jsme již dlouho na pochodu a stále se to střídá, zákopy, veliká pole ostnatých drátů, rozbité silnice, rozmetaná města a vesnice, pokácené lesy a zničná pole. V této zničené krajině jsme měli zasáhnouti dvakráte do boje, na řece Vasles a u města Hermonville. K boji však nedošlo, neboť Němci pro neúspěch na vedlejších bitevních úsecích musili sami ustoupit. Dobrá nálada, která nás dosud přes všechny trampoty na tomto pochodu neopustila, však způsobila, že zlé huby říkaly, že Němci, jak spatřili naše plukovní dělostřelectvo, ihned ve zmatku zbaběle utekli. Naše plukovní dělostřelectvo se skládalo totiž ze dvou malých 37 mm děl. Říkali jsme jim také Velká Berta, podle té, kterou Němci obstřelovali Paříž. V bojích v první linii se však velmi osvědčilo a po čas bojů o Slovensko bylo to často jediné dělostřelectvo, které měl náš pluk k dispozici. Z Hermonville do Mourmelonu, kde jsme se konečně zase po dlouhém čase setkali s bratrským 22. čs. plukem, odvezli nás na vojenských automobilech. Jeli jsme také přes starobylou slavnou Remeš, tu jsme měli zase příležitost vidět práci ničitelů staré kultury. Ačkoliv byla noc, přece jsme viděli, jak je krásná remešská katedrála z větší části pobořena. Po odpočinku ani ne dvanáctihodinném pochodujeme již zase ze Somme-Py rozbitými silnicemi až do nedalekých lesů, kde jsme se utábořili. Pak následoval velký pochod přes Hindenburgovu linii, kde zajatci zakopávali mrtvé vojáky německé i francouzské z posledních bojů. Pochod trval celou noc za neustálého lijáku nejhorší krajinou, jakou jsme dosud viděli. Proto se stalo, že již začali u některých rot reptat, z čehož pak byly nepříjemnosti. U prvního praporu však jsme kleli jen potichu, neboť velitel pluku, francouzský důstojník plukovník Gillain, ačkoli nebyl již mlád, šel neustále v čele pluku pěšky a jen tu a tam vsedl na koně, aby obhlédl zadní voj pluku. Kterýsi voják prohodil, že ten náš dědeček jde neustále pěšky a snad ho ani nohy nebolí. Plukovník však jeho slovům rozuměl a hned odpověděl, ano, ano, dědeček má dobré nohy, musíme tam brzy být, je nás tam třeba. Plukovník Gillan naučil se nejlépe a nejdříve česky ze všech francouzských důstojníku, kteří byli přiděleni k 21. čs. pluku. Nejenže se s vojáky česky dorozuměl, ale uměl i česky veleti a snad nejlépe pochopil duši československého dobrovolníka, který v cizí zemi přinášel oběť 143 na oltář své vlasti. Byl mezi námi velmi oblíben a proto jsme mu říkali náš dědeček. A vzpomínkou naň končím zatím tuto črtu. Od Terronu až po návštěvu presidenta u Darney. Po namáhavých pochodech byla 53. divise, přidělena k IV. armádě. V noci 5. října vystřídal 21. čs. pluk francouzské vojsko na řece Aisně u Vouziers. První prapor, jehož velitelem byl major Otakar Husák, dostal za úkol obsadit a udržet návrší před Terronem nad řekou Aisnou a kanálem. Druhá četa první kulometné roty byla umístěna nad řekou blízko farmy Echarson. Hned ráno však jsme shledali, že naše postavení není zrovna nejlepší. Stráň porostlá křovinami byla s protějšího návrší nad Terronem Němci bedlivě pozorována a čas od času postřelována z kulometů. Za námi bylo holé pole, které bedlivě střežil německý pozorovatel z balonu. Za neustálého deště začali jsme prohlubovat a opravovat chatrné zákopy. Druhý den, jakmile přestalo pršet, přiletěli se nám představit němečtí letci a ofotografovali si celou naši linii. Střílet po nich nebylo možné, neboť bychom prozradili naši posici. Československá brigáda měla přejíti do útoku. Záložní čety nám nosily celý stoh munice a 20. října v noci měla první rota s 3 četou první kulometné roty pod velením kpt. Šidlíka obsadit Terron. Druhá četa první kulometné roty měla za úkol obstřelovat protější stráně nad Terronem. Němci však podnikli prudký útok a vytlačili oslabený již 319. francouzský pluk z posic, kterých 18. října dosáhli. Ráno podnikli Němci znovu velký útok na Terron a podařilo se jim po delším úsilí vytlačiti první rotu z Terronu. Naši však sebrali znovu své síly a nenadálým protiútokem zmocnili se opět vesnice. Německé vojsko po krátkém odpočinku přešlo opět v protiútok, který se nezdařil, neboť naši vojáci se houževnatě bránili a kulometná palba z německé linie zle řádila. Němcům však velice záleželo na tom, aby dostali znovu Terron do své moci. Nové tři prapory zesílily německou útočnou linii. Zahájili třetí útok s takovou silou, že šli v několika řadách za sebou a německé dělostřelectvo pracovalo s největším napětím svých sil. Při pozorování kulometné palby jsme dobře viděli, jak se německé vojsko, jako by přímo ze země vyrůstalo, hnalo zuřivě znovu na Terron. Bylo jich tolik, že naše zbraně na to nestačily. První rota měla již citelné ztráty a byla již velmi unavena dvěma předešlými útoky, nevydržela tohoto náporu a ustoupila před vesnici. Dvanáct hodin vzdorovala tato malá jednotka třem německým praporům. Druhá četa první kulometné roty, přesto, že byla silně postřelována německým dělostřelectvem, vydatně střílela na protější stráně, při čemž byl raněn hned ráno velitel čety, četař František Toušek a americký Slovák Lamač. Velení čety převzal nejstarší desátník, zástupce velitele čety. Němci neustále postřelovali naši linii nejen granáty, šrapnely a kulomety, ale od samého rána nás sužovali otravnými plyny tak, že jsme musili neustále bojovat v maskách, což bylo nenejvýš obtížné. Německé dělostřelectvo použilo děl všech možných ráží a střílelo prudce, že údolí před Terronem bylo zahaleno kouřem a plynem po celou dobu útoku. Vyklizení Terronu zkrušilo nejen velitelství, ale každého našeho vojáka. A proto jsme s uspokojením přijali rozkaz velitelství pluku, že Terronu musí býti dobyto stůj co stůj. Po poledni útočil celý první prapor znovu na Terron a kulometčíkům nastala tuhá práce. Po lávkách jsme přešli řeku i kanál. Musili jsme přejíti údolí a velikou louku, kterou Němci s protějších strání zuřivě postřelovali. Před vesnicí roty prvního praporu přímo proletěly nepřátelskou palbou a překvapily Němce, kteří spoléhali, že kulometnou i dělostřeleckou palebnou přehradou nikdo nepronikne. Při opuštění Terronu zůstalo tam několik našich bratrů, kteří již nemohli uniknout k našemu vojsku. Schováni v zříceninách domů, očekávali svůj osud s ručním granátem v ruce. Při odpoledním útoku však vpadli Němcům do zad a způsobili tak velký zmatek v jejich řadách. Nastal tu boj proti veliké 144 přesile, ale čs. vojáci bojovali tu tak statečně, jak jen vlastenecky nadšené vojsko může bojovati, a po dvouhodinném prudkém boji utíkalo zděšené německé vojsko do svých dřívějších posic. Poručík Matička, velitel první kulometné roty, a poručík Plíva, velitel 2. roty, jejichž roty byly první v Terronu, ihned určili místo svým vojákům, čímž byla narychlo vytvořena první linie. Ihned beze slova zaujal každý své místo k obraně dobyté vesnice, kdyby snad Němci hned zase podnikli protiútok. K obloze vyletěly tři veliké červené hvězdy, které hlásily velitelství, že je určeného cíle dosaženo. Terronu bylo dobyto a byl obsazen čs. vojskem. Naše místo u farmy Echarson převzala druhá kulometná rota. Při přechodu údolím před Terronem určeno naší druhé četě místo blízko farmy Macquart a vedle nás pak byl již 319. francouzský pluk. Brzy však přišla spojka a přinesla rozkaz velitele roty, abychom zaujali nové místo na levém křídle severně před vesnicí. Znovu jsme musili projíti otevřeným terénem okolo hřbitova. Němci použili všech možných zbraní, aby nás ve vesnici přímo rozdrtili a znemožnili nám tak další obranu tohoto důležitého bodu. Před vesnicí nad hlubokým úvozem jsme postavili první kulomet, asi 200 m od něho k zřícenině domu druhý. V noci pak přišly další části třetí roty a vyplnily mezery bojovými skupinami. Zbytek noci jsme ztrávili kopáním úkrytů proti dělostřelectvu a letadlům. Ještě za noci přehlédl velitel roty celý úsek a dal disposice pro případ německého protiútoku. Ráno vyvíjeli Němci zase velkou činnost, dělostřelectvo postřelovalo první linii Němci se chtěli opět zmocnit vesnice, což však se jim nezdařilo. Německá pozorovancí letadla přiletěla, aby prohlédla pole před Terronem. Přiletěla po každé hned po dělostřeleckém boji, takže jsme jen stěží mohli opravit své úkryty, pošramocené dělostřelectvem. Střílela z kulometů a těžko bylo před nimi se skrýti, neboť celá hejna létala tak nízko, že bylo lez pozorovat jejich obličej i šat. Po dvoudenním dělostřeleckém řádění zkusili Němci 23. října zase protiútok ale nezdařil se jim. Dělostřelecká palebná přehrada a pak kulomety druhé kulometné roty zmařily německé úsilí ještě před Terronem. Tři dni střílelo německé dělostřelectvo na Terron, to však bylo pouhou předehrou, neboť s 23. na 24. října přímo zasypali naši linii i vesnici granáty, šrapnely, kulometnými střelami i otravnými plyny. Od 11 hod. v noci stříleli nepřetržitě do 6 a půl hod. ráno. Trosky domů byly rozmetány až do základů. Krovy domů hořely tak, že byl náš úsek dokonale osvětlen. Mezi polní děla mísilo se hřmění dalekonosných děl veliké ráže a jejich střely se strašlivým hukotem se blížily k naší linii, kde ohromné výbuchy drtily celé okolí. Tato noc byla nejhorší ze všech, které jsme v Terroně prožili. Den co den byly naše ztráty velké, ale tato noc si vyžádala mimořádných obětí. Velitel druhé roty, poručík Plíva, byl zabit velkým granátem, a to byla ztráta veliká, neboť nejenže byl u vojska oblíben, ale byl to důstojník výborných schopoností. Německé dělostřelectvo nepřestalo v ničivé palbě a naše síly se ztenčovaly den ode dne a víc a více. 25. října vystřídala 6. rota, která dosud byla částečně v záloze, některé části první a druhé roty, první kulometná rota však zůstala dále na svém místě. Naše postavení v Terroně nebylo zrovna nejlepší, neboť při neustálém boji jen stěží bylo možno zásobovat posádku střelivem i stravou. Zásobování vycházelo z vesnice Loisy a odtud pak přes řeku, jejíž přechody byly neustále bombardovány, po silnici do Terronu. Tato cesta byla značně delší než údolím, ale tím se již nedalo projíti, neboť Němci prorvali kanál a zatopili tak naše pozadí i nejkratší cestu do vesnice. Zásobováni jsme mohli býti jen v noci, a to za velikého nebezpečí a obětí na životech našich vojáků. Němci se opět pokusili prorazit naši frontu, čímž nás chtěli sevřít v ničivý kruh své palby. Než i toto úsilí se ztroskotalo o houževnatost našeho vojska. Noci míjely tu za ničivé palby velmi pomalu, celý pás mezi naší a německou linií byl neustále osvětlován německým i naším vojskem. Den co den se tu střídaly dělostřelecké boje s takovou prudkostí, že se pobočník 319. francouzského pluku, který sousedil s prvním praporem 21. čs. pluku, přišel osobně přesvědčit k bojovým skupinám k farmě Macquart, jeli-ještě Terron čs. vojskem obsazen, neboť není prý možné, aby tam kdo vydržel, a je-li vůbec kdo z terronské posádky ještě živ. 145 Byli jsme stále ještě před Terronem na přední stráži, když v noci 29. října přinesl velitel roty poručík Matička s nasazením vlastního života zprávu, že doma je převrat a že československá samostatnost jest již uskutečněna. Naši radost nelze popsat, nevím, jak bychom byli jásali, kdybychom nebyli bývali na úseku tak exponovaném. Naši nevýslovnou radost však kalil pohled na čerstvé rovy padlých bratří, kterým osud nedopřál, aby uviděli ovoce svého úsilí. Náš pobyt v Terroně se chýlil ke konci. Měli jsme býti vystřídáni francouzským vojskem. Poslední noci byly již proti dřívějším poměrně klidné. Podle daných disposic měli jsme býti vystřídáni 31. října a tak se i stalo. Vystřídáni jsme byli v největším klidu, po čatách přicházeli francouzští vojáci a přebírali náš úsek. Došlo i na naši četu. Spojka přivedla francouzského důstojnického zástupce, který nás měl se svou četou vystřídat. Než neshodli jsme se. Stalo se totiž u nás dosti často, že jmenovaní velitelé čet neměli přišity své službení hodnosti a tu Francouz nechtěl věřit, že má co činit s velitelem čety. Pak konečne nechtěl věřit, že tento kus úseku hájila jen jedna kulometná četa. Až po zprávě od velitelství praporu uvěřil, že je tomu tak a že musí tedy i on to tak převzít. Tím se však vystřídání naší jednotky značně prodloužilo a tak se stalo, že jsme až k ránu 1. listopodu opouštěli Terron. Cesta po silnici přes Loisy byla dosti daleká a nebezpečná, neboť byla v prudké dělové palbě. Volili jsme tedy cestu zatopeným údolím, kde voda částečně již opadla, když předtím jeden bratr prozkoumal, je-li možno tudy přejíti řeku Aisnu a kanál. S kulomety na ramenou brodily jsme se vodou někde až po pás vysokou a tyčí jsme hledali veliké jámy od granátů, kam jsme mohli lehce spadnout. Německé dělostřelectvo postřelovalo s naprostou přesností přechody přes řeku i kanál, kudy jsme musili projíti, v intervalech asi 15 min. využili jsme pausy a rychle přešli přes řeku; když začali Němci zase střílet, ubírali jsme se již po stráni nahoru. Než ani tento poslední kousek cesty neměl být snadný. Němci postřelovali celé stráně otravnými plyny a jen stěží jsme konečně přišli na určené místo, kde měli čekat bratří s kulometnými vozíky, aby odvezli zbraně, nebyl tam nikdo. Odpočívali jsme a po chvíli slyšíme klapot vozů. Byli to naši a omlouvali se, že to nemohli najíti, což nebylo v mlze, která byla, snadné. Pomalu jen jsme došli na místo; všichni spali, přišli jsme poslední. Po několikahodinném odpočinku nastoupil celý pluk pochod do blízkých lesů, kde jsme měli ztráviti několik dní zaslouženého odpočinku. Procházeli jsme rozbitou vesnicí, v níž francouzští vojáci opravovali silnici. Rychle se stavěli do pozoru a zdravili. Potkávali jsme francouzské vozatajstvo a dělostřelectvo, jež jelo do bitevní linie. Velitel brigády plukovník Philippe přijíždí, řadíme se jakž takž do řady, ale již zdaleka volá, není toho třeba. Velitel roty podává hlášení a plukovník mu potřásá upřímně rukou a děkuje mu za vše, co vykonal v Terroně. Před večerem jsme přišli na místo, kde měl být pluk ubytován. V řadách baráků, ukrytých v lese, v nichž obýval kdysi německý armádní válečný soud, ubytovali se čs. revoluční vojáci. Po velikém napětí sil k smrti unavení uléhají bez starosti, bez hlesu halí se do plášťů a usínají s vědomím, že svou povinnost poctivě vykonali. Nejhlavnější bod úseku, jejž převzala od francouzského vojska čs. brigáda, byl Terron. Na jeho dobytí a udržení závisely další operace na tomto úseku. Z našich dobytých posic začaly francouzské divise veliký útok na historický Sedan, kde také oplatili Němcům r. 1871. Tím se končí slavná bitva u Terronu, kde čs. vojsko bojovalo s nevídanou statečností. Ve chvílích nejtěžšího nebezpečenství čs. vojáci přímo pohrdali svými životy a se sebeobětováním pomáhal bratr bratru s naprostým klidem v nejzuřivější nepřátelské bubnové palbě odrážet německé protiútoky. Veliké bylo naše vítězství, ale veliké byly i naše ztráty. Hroby našich bratří ve Francii jsou jen část všech hrobů, jež rozsety po celém světě dokazují, jak těžko jsme ztracené svobody nabyly. Nezapomínejme jich. Nechť jsou nám i budoucím pokolením na věky věkův výstrahou, abychom si znovu dobyté svobody co nejvíce vážili. V záloze čas rychle utíkal; každý byl zaměstnán svým zevnějškem. Čistili jsme zbraně a součástky oděvu. Za týden po našem vystřídaní z bitevní linie oznámil plukovník 146 v plukovním rozkaze velkou slavnostní přehlídku generála Gourauda, velitele 4. armády, jejíž součástí jsme po čas bojů a nyní ještě byli. Přehlídka se konala 8. listopadu. Na veliké louce stály seřaděny čs. pluky a čekaly na jednorukého hrdinu, který zastavil se svou armádou německý nástup. Čekaly na dr. Beneše, prvního ministra zahraničních věcí republiky Československé. Po přehlídce dekoroval generál důstojníky i vojáky válečným křížem s palmou. Velitel první kulometné roty poručík Ing. Matička stál na prvním místě, což vojáky jeho roty zvláště těšilo, neboť to byl projev uznání celé jeho rotě, která v nejtěžších dobách vždy udržela převahu. Pak zpíval zpěvácký sbor „Kdož jste boží bojovníci“. Potom promluvil dr. Beneš, který přijel z Ženevy a tlumočil pozdrav z naší vlasti, již osvobozené, a slíbil nám jménem vlády i celého národa brzký návrat do vlasti. Jaká to radost! Po pětiletém téměř strádání pojedeme konečně domů do svobodné vlasti jako vítězové. To bylo radosti a jásání. A když 11. listopadu přišla zpráva, že Němci podepsali příměří, zdálo se, že se všechno vojsko radostí zbláznilo. Byl tu 21. a 22. čs. pluk, 205. a 319. francouzský pluk a pluky od jiných francouzských divisí. Zpráva o podepsání příměří nás stihla před večerem, ale nechtěli jsme tomu věřit. Neboť podobných zpráv bylo mnoho a bůhvíkde se vyráběly, nejvíce jich měli rotní ševci a krejčí. Když však byl přečten plukovní rozkaz, věřil již každý. Celý les tonul v záplavě bengálových světel. Veliké barevné rakety, kterých se užívalo na frontě k osvětlování nepřátelských linií a jimiž se také podávaly zprávy velitelstvím pluku a dělostřelectvu, stříleli vojáci do výše a oslavovali konec vítězné války. Francouzští vojáci přicházeli a s radostí se loučili: Kamarádi! Je konec války! Pojedete domů a i my půjdeme domů. Vive la République! A zase zpívali marseillaisu, „Kde domov můj“ a jiné písně, vojenské i národní. Radost vojska nelze popsat, statisíce vojáků smrti zaslíbených slavilo své znovuzrození a pak byli to vojáci, kteří oslavovali své zasloužené vítězství. Zpět do Darney. Jak dr. Beneš slíbil, tak se i stalo. V nejbližších dnech po jeho návštěvě nastoupili jsme cestu do Mourmelonu a odtud pak vlakem do La Vittel. V okolí La Vittel jsme zůstali až do konce listopadu. Velitel prvního praporu major Husák a velitel první kulometné roty kpt. Matička odjížděli odtud do Paříže a pak do vlasti. My pak nastoupili cestu do Darney, kde nás obyvatelstvo města nadšeně vítalo jako staré známé. Pošmourné zimní dni utíkaly pomalu, přesto, že jsme měli úplnou volnost. Čekali jsme, že přijdede k nám i president Masaryk, ale jistoty nebylo, neboť byl v Londýně a pak měl jeti do vlati, kde bylo třeba jeho přítomnosti. Bylo již příměří, válka pro nás byla již skončena a přece tak mnohý bratr, který přetrpěl všechny hrůzy na frontě, domova nespatřil. Španělská chřipka zkosila ještě několik desítek čs. vojáků. Nejhroznější osud všech, kteří padli na samém konci války, ba již po ní, kdy teplé objetí sladkého domova bylo již na dosah ruky. Dni minuly v zahálčivém vzpomínání, když se 7. prosince rozletěla po Darney zpráva, že přijede president Masaryk. Bylo to překvapení se stínem nedůvěry s počátku, ale pak z toho byla všeobecná radost. Připravit, vyzdobit vše pro příchod tatíčka Masaryka bylo myšlenkou všech. Průčelí všech ubikací byla vyzdobena chvojí, prapory a praporky čs. a v spojeneckých barvách, nadpisy, podobizny Masaryka, obrazy Hradčan, vše to vyrůstalo jako pod dotykem kouzelného proutku. Pan president přijel 8. prosince v 6 hod. večer. Bílé rakety oznamovaly, že již přejel městské hranice, a kostelní zvony se rozhoupaly dávajíce poctu nejvyšší hlavě čs. státu. Čestná rota střílí na počest a již zazní hromové „Nazdar“. Plukovní hudba hraje národní hymny. Po několika slovech k vojákům ubírá se p. president se svým průvodem do domu, v němž jej očekává velitel čs. brigády, plukovníci 21. a 22. čs. pluku a celý důstojnický sbor 21. pluku. 147 Přehlídka stanovena na pondělí 9. prosince 9. hod. ráno. Oba pluky 21. i 22. očekávaly příchod pana presidenta na louce památné, již z 30. června, kdy president francouzské republiky odevzdal 21. pluku prapor. Několik minut před 9 hod. přijel president se svým průvodem. Zazněly jasně fanfáry z Libuše. Když přišel p. president k slavobráně, uvítal jej velitel čs. brigády plukovník Philippe. Maje po pravé straně plukovníka Philippa, po levé straně komandanta Fierlingra, šéfa kabinetu min. války. Počal konati p. president přehlídku. Hudba zahrála českou i slovenskou hymnu a marseillaisu. V pozoru jako z kamene stála každá rota, vzdávajíc zbraní poctu. Pružným krokem ubíral se p. president podél šiků, zdravě každou rotu: „Nazdar!“ Nepohnutě jako ze žuly stáli vojáci, ale rozjařené tváře a roznícené jejich oči mluvily, s jakou láskou a radostí vidí svého vůdce a presidenta, svého tatíčka Masaryka. Poté přešly pluky z původní formace ve formaci podobající se podkově, otevřené k silnici. Bylo veleno k poctě zbraň, a pak uprostřed podkovy dekoroval velitel brigády za přítomnosti p. presidenta 18 bratří důstojníků i vojáků, kteří se vyznamenali v posledních bojích. Potom za řízení br. pkt. Ritíře zapěly oba pluky píseň „Bývali Čechové“. Zpívalo několik tisíc hlasů a píseň působila mohutným dojmem. Když dozněla píseň, vystoupil president do středu formace a pozdraviv vojsko, promluvil k němu řeč. Každý naslouchal se zatajeným dechem, zrak zavěšený na presidenta. Každé jeho slovo vrývalo se nesmazatelně v paměť všech. Chvílemi smích přelétl, to bylo, když president mluvil o rakouském militarismu, jenž „zmizel“, ani nevíme jak. Když president domluvil svou řeč, přešla brigáda v původní formaci, povely zavzněly a rota za rotou mizely za strání, v níž se zvedala louka, aby defilovaly presidentovi. Za malou chvíli, znovu, jako 30. června, vynořil se les bodáků na vrchu stráně a za zvuků hudby, v pozoru, pevným krokem sestupovaly řady a defilovaly před presidentem. Modré vlny našich vojáků v největším pořádku proudily se strání. Bylo bláto, louka byla rozmoklá dešti, ale ani jediná z těch vln se nezakolísala. Rota za rotou přecházela, důstojníci šavlemi vzdávali čest, prapor 21. pluku skláněl se před presidentem. Byla to krásná veliká chvíle, toto defilování vítězných vojsk před tím, kdo je k vítězství vedl. Snad nikdy čs. revoluční vojsko ve Francii tak krásně nedefilovalo jako při tomto posledním defilování před presidentem Masarykem ve Francii. A president stál s kloboukem v ruce, díval se na defilující oddíly a v pohledu tom byla láska a radost nad těmi hochy, jeho vojáky. Když skončilo defilování, odebral se president se svým průvodem navštívit baráky, kde byl ubytován první batalion a 5. a 7. rota. Francouzské obecenstvo, v hojném počtu shromážděné u silnice, pozdravilo jej nadšeným voláním: „Vive la président!“ „Vivent les Tchécoslovaques!“ V táboru za městem blízko louky, kde se konala slavnost, prováděl komandant Šidlík presidenta a jeho průvod ubikacemi. Masaryk se svým dobrým úsměvem prohlížel, jak hoši vše pěkně vyzdobili, četl nadpisy. Pro bratry kulometníky byla to pěkná příležitost ukázat, jak dovedou se svým kulometem zacházeti. Prohlédnuv naše příbytky, odebral se president se svým průvodem k čekajícím automobilům a odjel před 11 hod. do Jassay, aby se odtud vrátil vlakem do Paříže. Zanechal po sobě nesmazatelný dojem v srdci všech a radostnou chuť k novým úkolům. Raněným bratrům zaslal president Masaryk tento list: „Paříž 10. prosince 1918. Milí hoši! Bratři! Nemohu Vás teď vidět, protože musím pospíchat do Prahy, a nemám více času, než navštívit Vaše kamarády, kteří jsou na mé cestě! Nezapomínám Vás, naopak myslím na Vás 148 s vděčností a buďte jisti, my všichni, celý národ s láskou bude se starati o naše první invalidy a raněné. Ještě malé strpení a uvítáme Vás doma. Od srdce Váš T. G. Masaryk.“ Naše čestná povinnost v přátelské cizině byla skončena, nastaly přípravy na cestu k domovu, do svobodné vlasti, abychom zde v boji pokračovali, zanechavše ve Francii čerstvé rovy padlých druhů, kteří svůj slib splnili, až do těch hrdel. Doma. Praha tonula v záplavě praporů, nadšena, zpita svobodou a vítězstvím. Každý den přijížděly další transporty čs. revolučního vojska z Francie. Náš prapor měl odjeti na několikadenní dovolenou. Nejdříve jeli bratři ženatí a pak ti, co měli nejdále domů, a po jejich návratu měli jeti hned zase jiní, čtvrtina od každé čety. Za svého krátkého pobytu v Praze jsme však již poznali, že není vše v pořádku. Velká většina domácích vojáků byla neukázněna a nás zrovna v Praze rádi neviděli. Věděli jsme, že morálka domácí armády u některých pluků není valná, ale toho, co jsme v Praze viděli, nenadál se z nás nikdo. 8. zeměbranecký pluk byl přeložen do Milovic, aby bylo v Praze místo pro vracející se čs. revoluční vojska z Francie, které mělo zůstati v Praze několik dní, aby všichni vojáci viděli vytouženou slavnou Prahu. Vojáci od zeměbraneckého pluku však vyhrožovali, že z Prahy nepůjdou, anebo že přijdou zpět a svou hrozbu zčásti i provedli. První noc po jejich odchodu z Prahy měl první prapor 21. pluku z Francie pohotovost a šli jsme do předměstí obsadit silnice, jež vedly z Milovic. Zeměbranci začali již ráno v malých hloučcích přicházet. Někteří odevzdávali zbraň dobrovolně, ale některé bylo třeba důrazně vyzvat, aby se podřídili. Všichni byli internováni. Jedna rota našeho praporu s jednou četou kulometnou byla vyslána na Kladno, kde se komunistické demonstrace zvrhly a lidé rabovali krámy. Lidé, kteří za Rakouska nejvíce strádali, aniž se kdy protivili, které nejvíce postihl tělesný i duševní útisk za války, nechtěli míti žádné povinnosti k vlastnímu státu, ačkoliv jim zaručoval sociální vyrovnání, jak jen bylo možné. Velmi nás to roztrpčilo, že jsme musili hned po svém návratu do vlasti bránit pořádek ve státě proti vlastním lidem. Vzpomínali jsme na bratry, kteří položili dobrovolně své životy za svobodu národa v daleké cizině a s tou tu neodpovědní dobrodruzi chtěli hazardovati. Naši dovolenci již přijížděli a jiní měli zase na dovolenou nastupovat. Večer jsme dostali dovolenky a někteří již i odjížděli, když vtom přišel rozkaz, že se dovolené ruší. Večer pak místo na dovolenou unášel nás vlak na Těšínsko. Po pětiletém plahočení nebylo nám dopřáno, ani pár dní dovolené, ačkoli Praha byla plná vojska. Nikdy jsem necítil tíhu vojenské povinnosti tak, jako tehdy, když jsem vracel dovolenku a psal lístek polní pošty, oznamující rodičům, že domů nepřijedu, že jedu na těšínskou frontu. Druhý den již jsme vystoupili v Orlové z vlaku a postupovali jsme na Karvinnou, kde bylo polské vojsko. Bojovali jsme nejen s polským vojskem, ale i s místním obyvatelstvem, které vojáky zákřně přepadalo, za dne na ulici i v domech. Bylo zde i několik pluků domácího vojska, mezi nimi udatně bojovaly 3. a 54. pluk. Po obsazení Karvinné postupovali jsme na Těšín a po jeho obsazení zaujali jsme posici na výšinách nad Těšínem, hájíce železniční trať, jež spojovala Moravskou Ostravu, Těšín, a Žilinu. Pak jsme měli postupovat na Skočov a Bílsko, k čemuž však již nedošlo. Vojáci 54. pěšího pluku vystřídali nás na frontě a my nastoupili pochod zpět do Těšína, kde jsme měli několik dní zaslouženého odpočinku. Měli jsme zase nastoupit dovolenou a již jsme byli na nádraží, nejeli jsme však nikam, neboť byly zase hned zrušeny. Až konečně za týden jsme přece jeli, ale již ne všichni, neboť někteří bratři 149 spali již věčný sen v zasněžené tvrdé slezské půdě, aniž se ohřáli u rodinného krbu v kruhu svých drahých. Při jízdě na dovolenou jsme netrpělivě čekali na stanicích, na nichž jsme musili přesadati. V Praze bylo nejhůř, vlaky byly neustále přeplněny, takže mnohé cestující dovezl teprve druhý vlak. Jaká však to byla cesta, okna ve vagonech byla rozbita a zima byla větší nežli venku. Vlak vjíždí do stanice, průvodčí hlásí Tábor. Toť cíl mého putování a odtud domů nebylo již daleko. Sníh padal a zuřivý severák šlehal do tváře, to však nevadilo, abych nepokračoval v další cestě. Procházím první vesnici, v níž je každý dům osvětlen, všude však ticho jako v hrobě. Po dvouhodinném pochodu konečně vidím tu a tam světlo, jinak je tma, že nebylo vidět ani na cestu. Přibližuji se k rodnému domu již vidím i osvětlená okna, ještě několik kroků a budu na prahu vlastního domova a zlíbám mozolovité ruce a bílé vlasy drahých rodičů. Čtyři dni mé dovolené však rychle uběhly a bylo nutno pomýšleti na návrat k pluku. Než nyní již bude spokojenější mysl, vím, jak je doma, že je vše v pořádku a že i bratři jsou zdrávi. S nimi však jsem se ještě neshledal, dva byli na Slovensku a jeden kdesi v severních Čechách na hranicích. Po našem návratu z dovolené do Těšína odjel 21. čs. pluk do Moravské Ostravy na delší odpočinek. Po několika dnech byli vybráni od každé roty jeden důstojník, jeden četař a jeden desátník, kteří šli k 11. hulánskému pluku do Mariánských Hor u Vítkovic za cvičitele. Nastala zase mírová vojna, chodit na cvičení atd. Reorganisace 11. hulánského pluku zdárně pokračovala, neboť vojáci při slušném zacházení konali bezvadně své povinnosti, a když nás přehlížel gen. Šnejdárek, dobře jsme obstáli. Po skončení reorganisace zůstal tam jen jeden důstojník a na naše místo nastoupili opět důstojníci z domácí armády. Ostatní pak jsme byli posláni k 8. pěšímu brněnskému pluku za týmž účelem, jako jsme byli u hulánů. U 8. pluku to nebyla pro nás práce zrovna radostná, neboť vojáci byli již značně zdemoralisováni. Než i tu prišlo vše do pořádku a za tři neděle přebíral celý prapor opět major domácí armády, jemuž byl přidělen jeden náš důstojník za pobočníka. Ostatní jeli zpět k pluku, který se přestěhoval z Brna do Prahy. V Praze čas rychle utíkal, zastávali jsme některé služby a někdy jsme šli také cvičit do Hrdlořez. Bratři, kteří byli již přes 40 let staří, byli propouštěni z aktivní služby a hledali nějaké zaměstnání, ale nedařilo se jim. U naší roty bratr Šmid, v občanském životě student z techniky, pořídil na počátku formování našeho pluku ve Francii knihu, kamž zapisoval denní události. Maloval karikatury a psal satirické články, dostal se tam každý voják naší roty – neušetřil nikoho. Byli tam též všichni naši hodnostáři, počínaje desátníkem až po plukovníka. Kniha byla přístupna všem vojákům v rotě, jiným bratrům se půjčovala za deset centimů denně. Popisoval též život dobrovolníků ve svobodné vlasti po návratu z ciziny. Jak dobře uhodl a předvídal náš osud ve svobodné domovině. Žel, že se jeho kniha při návratu domů ztratila. Částečnou demobilisací se všechny roty 21. pluku značně oslabily, takže se III. prapor rozdělil mezi I. a II. a III. prapor pak tvořil oddíl italských domobranců, kteří se vraceli z Itálie. Na Slovensku, které čs. pluky revolučního vojska z Itálie spolu s domácím vojskem vyčistily od maďarského vojska, se zase schylovalo k boji. Maďaři se připravovali k ofensivě. Koncem května jel i náš pluk na Slovensko. 25. května jsme vykládali náš trén v Šaryš Potoku, odkud pak jsme šli do Serenče a bez oddechu druhý den již pochodem na frontu, kde jsme převzali i u Miškovce úsek po rumunském vojsku. 21. čs. pluku z Francie připadl úkol krýti ustupující divise. Nebyl to úkol snadný, neboť maďarské vojsko bylo ve veliké přesile a mělo dostatek dělostřelectva. Čs. vojsko, ačkoliv mělo dělostřelectva i střeliva málo, hájilo statečně svou vlast. Ve velkých parnech na dlouhých pochodech při přesunu vojska 150 v Tokajských vrších nosili vojáci při strašné žízni, potem zalití, kulomety na odřených ramenou, aby tu a tam, kde jich bylo potřebí, ihned zasáhli do boje. Po několikadenním pochodu zahájilo zase čs. vojsko protiofensivu za velení vyšších francouzských důstojníků. Bratři, kteří byli na těšínské frontě raněni, přijížděli k svým jednotkám; bylo jich již velmi třeba, neboť naše řady již značně prořidlé potřebovaly posily. Přivezli noviny a jiné věci, o které byla zde veliká nouze. Byli jsme již více než měsíc v samých horách a poštu jsme nedostávali. Za nějaký čas bylo maďarské vojsko zatlačeno do svých původních posic a naše operující vojsko bylo vystřídáno – šlo na odpočinek. Po desítinedělním pobytu na Slovensku jsme odjížděli opět do Prahy, odtud jsme pak nastoupili 14 denní dovolenou. V Praze však 21. pluk dlouho nezůstal. První prapor, který byl posádkou na Kladně, se stěhoval nejdřív, druhý a třetí prapor odjížděly do Čáslavě, kamž se přestěhovalo i velitelství pluku. Kladenské obyvatelstvo nebylo naším příchodem nikterak nadšeno, což nám dalo najevo při odchodu 22. čs. pluku, který jsme vystřídali a s kterým se Kladeňáci neradi loučili. Starší dobrovolníci byli opět propouštěni z aktivní služby. Bylo třeba se starati o nějaké zaměstnání. Konsolidace armády již tak pokročila, že byla nařízena postupná demobilisace vojáků starších odvodních ročníků, a tak došlo konečně v prosinci roku 1919 i na nás. Čs. revoluční vojsko z Francie skládalo se z veliké většiny ze samých chudých dobrovolců. Vojáci, kteří sloužili plných šest, ba někteří až devět let, odcházeli do občanského života nevědouce co počít. Bratři, kteří přijeli z Ameriky do čs. vojska do Francie, rozhodli se pro návrat zpět do Ameriky. Velitel čte poslední rozkaz věrného bratrstva a vydává demobilisační listy jednotlivým bratřím. Nastalo loučení druha s druhem, z nichž jeden druhému byl opravdovým bratrem a kteří mnohokráte i život za sebe navzájem nasadili. Naše strádání nebylo nadarmo. Zvítězili jsme nad 300 letou tyranií. Prožili jsme veselé i smutné chvíle, na něž budeme celý život vzpomínati. Mnoho našich bratří se nedočkalo rozchodu našeho bratrstva a snad jsou i šťastnější. Ráno pak si bratři ještě tisknou ruce, oči jim vlhnou a rozjíždějí se do všech koutů osvobozené vlasti, aby hledali nová zaměstnání, slibujíce si, že zůstanou věrni zásadám, za které léta společně bojovali. Pplk. J. KVAPIL: Z ALSASKÉ FRONTY I. Každého rána, když jsem obcházel v zákopech stráže a prohlížel zbraně, zpozoroval jsem vždy asi po páté hodině ranní, že se od Mylhúz na západ ve vzdálenosti asi 20 – 25 km vznáší velký německý pozorovací balon (Francouzi tomu říkají saucisse, t. j. jelito), jehož ohromné těleso klidně viselo v ranním čistém a průsvitném vzduchu. Byl to jediný vyvýšený bod nad dalekou rovinou, která se zde před námi rozprostírala jako stůl, vpravo jsouc vroubena pohořím švýcarských hranic, která denním žárem znavena, vydechovala teď po příjemné chladné noci vlahý dech, jenž se tu a tam srážel v jemné páry, houpající se nad lesem a polem. Travou zarostlá mylhúzská silnice hadovitě a smutně ubíhá k nepřátelským zákopům Zurážené suché větve stromů podél ní smutně vzhlížejí k obzoru, jako by chtěly žalovat. I keř již na ní místy vyrostl. Nikde ani hlas ptáčka, ani bzukot hmyzu – vše jako by zde vymřelo; jen holé, ošumělé koly trčely zde uprostřed rezavých drátů, které jako trnový věnec obepínaly 151 naše zákopy. Ticho, že slyšíš tlukot svého srdce, jen kdesi v dáli hučí motor nevidetelného letadla. Opřen o hranu zákopu pozoruji krajinu, kterou jsem shora popsal, a dívám se na balon – oko německé armády. Není zde pro nic dobrého – myslím si v duchu a divím se, že Francouzi trpí toto nakukování do své kuchyně. Proč se nehledí tohoto drzého nezmara nějakým způsobem zbavit? Zadívám se znovu v dál, přemítaje. V tom se mi naskytlo příšerné divadlo. Zaznělo asi deset ran z kulometu a balon se zahali šedožlutým dýmem, který byl v několika vteřinách prožehnut žlutým a fialovým mohutným plamenem. Viděl jsem, jak je balon rychle stahován k zemi a jak nějaké předměty padají s něho dolů. Ale všechno marno – balon shořel úplně. Ve vzduchu jako šipka vzdaloval se hrdina letec v silné palbě dělostřelectva a kulometů. V duchu jsem viděl již na jeho prsou armádní citaci s palmou, které si skutečně zasloužil. II. Jednoho odpoledne přišel nám od velitelství praporu striktní rozkaz asi tohoto znění: Dnes v noci bude vyslána hlídka pod vedením podporučíka J. KVAPILA, která: 1. prohledá terén napravo od silnice, t. j. přední opuštěné zákopy, a zjistí, jak silné jsou v nich nepřátelské vysunuté stráže první linie; 2. překazí slídění nočním nepřátelským hlídkám; 3. podle možnosti přivede zajatce. Návrat o 13. hod. hlídka hlášena i nalevo. Hlavní důvod podniku, na který velitelství praporu kladlo velkou váhu, byl ten, aby v případě ofensivy byla zajištěna nová výchozí základna útoku, která by byla náležitě vzdálena od první linie dosud námi obsazené a Němcům velmi dobře známé; a to byly právě opuštěné zákopy, do nichž se měla hlídka mnou vedená v noci dostati. Dostav tento rozkaz od br. por. Koutného, odešel jsem k své jednotce do zákopů. Shromážděným bratřím jsem oznámil v krátkosti, oč jde, a zeptal jsem se, kdo by se z nich dobrovolně chtěl noční hlídky zúčastniti. Řada rukou a prosebné pohledy bratří objevily se mi před očima. Vybral jsem si 12 krajních a ostatním jsem slíbil, že po druhé si veznu je. S vybranými jsem odešel stranou, abych jim dal podrobnější pokyny a vysvětlení. Odchod za úplné tmy. Za šera přiběhl k nám od praporu poručík Eliáš, který se velmi rád podobných akcí účastnil příjali jsme ho ochotně, poněvadž jsme ho měli všichni rádi, a tak jsme spolu domluvili celý program. K desáté hodině, když se úplně setmělo dal jsem otevříti otvor do drátěných překážek u samé silnice vedoucí z Aspachu do Mylhúz. Přehlédnuv znovu bratry, jsou-li správně vyzbrojeni granáty a pistolemi, připomenul jsem jim, aby v naprosté nutnosti nezapomněli také na sebe jedním spolehlivým kouskem. Hlasem tlumeným dával jsem poslední disposice: čtyři bratři pod vedením četaře projdou zákopem spojovacím (boyeau de liaison) až k německým zákopům a tam se spojí na znamení s námi. Družstvo moje pak naprosto tichým krokem půjde podél silnice a u jejího ohbí odbočí do prava podél trati železné dráhy a počne prohlížet zákopy. Všichni jsme byli vyzbrojeni granáty a pistolemi a krom toho br. Janda vzal s sebou fusilmitrailleusu na dvace ran. „Bratři, buďto přijdeme všichni nebo nikdo, za mnou!“ Na tento můj povel jsme opatrně a tiše opustili zákopy. Svoji španělku (pistoli) svíral jsem pevně v ruce, připravenou k výstřelu. Jako stíny, držíce se za ruku nebo za plášť, plížili jsme se podél silnice stále blíž a blíže k německým zákopům. Často jsme klopýtli o kámen neb o kořen stromu. Obloha byla jasná – bez měsíce; noc letní – teplá. Nikde ani hlásku, jen přízemní neproniknutelná temnota byla rušena záblesky vystřelených raket, které kmitavým svým světlem ozařovaly pustou, ba mrtvou krajinu. Úplné ticho nade vším, jen zdálky bylo slyšeti časem monotonní drkot vozů 152 nebo hučení aut – to převážel nepřítel do předních linií zásoby potravin a střeliva. Místo úrodných polí samá vysoká suchá tráva. Najednou – blížili jsme se k osamělému stromu – jsem zaslechl šelest. V okamžiku jsme leželi všichni na zemi. Po chvíli napjatého pozorování jsem seznal, že šelest způsobily krysy, které honíce se v trávě vylézaly hbitě po kmeni na strom a odtud skákaly zas na zem. Oddechli jsme si zhluboka a v duchu jsme se já i por. Eliáš zasmáli. U záhybu silnice jsme odbočili doprava podél opuštěných německých zákopů. Teď byly napjaty naše nervy, zrak i sluch do krajnosti, že se nám až přízraky zjevovaly. Pomalým, jistým, ale opatrným krokem, místy plazíce se po zemi jsme pokračovali. Pojednou slyším šelest a proti obzoru jak by se pohybovaly lidské stíny. Na moje sotva slyšitelné znamení všichni jako přikováni ležíme u země. Potichu dávám rozkazy br. Jandovi a ten rychle, ale zcela tiše dává je dále. Každý z nás se zatajeným dechem upírá své zraky v neproniknutelné temno, směrem, odkud se šelest ozval. Ruce pevně tisknou pistole a granáty. Prudké údery srdce může i soused slyšeti... Zdá se, že se šum vzdaluje. Pomalu se plížíme zase kupředu. V tom však temný dupot a skok a vše zmizelo v tmavých zákopech. Čekali jsme dost dlouho, ale nedočkali jsme se. Prošli jsme celé opuštěné zákopy a spojili jsme se s družstvem, které šlo spojovacím boyauem. Po jedné hodině noční jsme byli zas v svých zákopech. Všichni jsme litovali, že byla tak tmavá, neproniknutelná noc, že jsme nemohli německou hlídku včas zaskočiti a zajmouti. Uklidnil jsem však bratry slovy: Co není, může ještě být a proto buďte spokojeni a klidni. CELDA ZAJÍČEK: NAŠE ODPOVĚĎ Poslali nám z Vídně dopis prostřednictvím Berlína, jak prý je ten osud Čechů a Slováků zajímá. Je jim líto, že jsme zase do armády vstoupili, abychom tu krev prý svoji v cizím zájmu prolili. Slibují nám pohostinství i laskavé přijetí, budou prý se o nás starat jako otec o děti... Jenom zbraně ať složíme a přejdeme zase k nim, přijati prý budeme tam, jak kdys marnotratný syn. Marně vy nás přemlouváte! Dávno jsme vás poznali, než bychom na sliby vaše nachytat se nechali. Nám netřeba odpuštění... chceme v boji vytrvat! Krev cedíme za své zájmy a pro vlastní český stát! Písané na úseku 217 – 15/8 1918 po streľbe letákov vyzývajúcich k dobrovoľnému prechodu. 153 ROBERT ŠKRÁBAL: DRUHÁ KULOMETNÁ ROTA U TERRONU Po úmorném pochodu ze Some Py do lesíka na Blanc Mont a v dalším pochodu přes Vrizy k řece Aisně byli jsme po dva dni rozloženi v malém lesíku. Třetí den večer vystřídáváme I. kulometnou rotu na návrší kolem řeky před Terronem v blízkosti farmy Echarsone. Bedlivě pozorujeme celou noc okolí, ale pro úplnou tmu není možno nic rozeznat. Zdá se, jako by před námi nikdo nebyl. Kolem šesté hodiny, kdy se v údolí táhne mlha, pozorujeme na návrší pohyb vojsk. Nevíme, které části jsou to, nebo kde se nepřítel skrývá, přes to střílíme na žádost našich bratrů v Terronu před vesnici, dělajíce tak baráž před postupujícím nepřítelem. Dostáváme v tu dobu rozkaz stříleti o 1 km dále. Mlha nad stráněmi Terronu pomalu padá k zemi a v dálce se nám objevují obrysy rozbité vesnice. Nad vesnicí se shromažďuje skupina a nám nastává rozeznat, kdo tento oddíl je. Dalekohledy nepomáhají, ale přece se nám nezdá, že by to byli naši bratří. Četař Horský pomáhá si z této nesnáze a dává vypáliti asi dvě rány z kulometu. Konečně vidíme padnouti někoho k zemi a v zápětí jest odnášen na stranu nepřítele. Tak byl postup nepřítele na chvilku zastaven. Nepomáhá náš zákrok, v zápětí se objevují noví a noví nepřátelé a v prudké dělostřelecké palbě, která se i nám stává nepříjemnou, neboť některé granáty dopadají i na náš úkryt, dostávají se přes baráž a zatlačují naše hochy na volné prostranstí bokem Terronu. Při obsazení posic byli jsme přiděleni k disposici Vlasákové rotě. Odpoledne při všeobecném nástupu na Terron opouštím své stanoviště; na pole, které mám prohledati, dopadají německé granáty a šrapnely. Vybíhám ze své díry a chci přeběhnouti nechráněné prostranství. Zamotal jsem se však do přetrhaných telefonních drátů a jíž letím celým tělem po rozmoklém slínu. Není času na čištění a celý umazaný běžím k lesnímu podrostu od nás nalevo, kde nacházím dva francouzské vojáky schované, u nichž jsem se po tuhém dorozumívacím boji přec jen nedověděl o rotě, kterou jsem hledal. Poté jsem běhal marně asi čtvrt hodiny, až konečně běžím úvozem, chráněným se strany nepřítele. Přede mnou asi na 30 kroků vybuchl granát. Doběhnu v toto místo a vidím bratra Závodského, rodáka od Dačic, v tratolišti krve. Byl zasažen při přeběhnutí cesty střepinami granátu a levá strana prsou mu byla vyrvána. Ptám se okolo stojících bratrů II. kul. roty po rotě Vlasákově. Nedostávám však odpovědi, jsou příliš zaujati smrtí svého bratra. Při odpoledním útoku I. praporu 21. pluku mstíme smrt jeho z našich kulometů, které zůstaly v původní posici, rozkládající se na návrší kolem řeky. Pracujeme všichni, jedni u obsluhy kulometů, druzí donášejí potřebné střelivo, kterým nešetříme. Však i Němci oplácejí nám stejným dílem. Bratři pod námi postupující rovinou jsou přímo rozmetáváni nepřátelskými granáty, které však nemohou zastaviti jejich vítězný postup na Terron. Další dni v posici stávají se nesnesitelnými. Nepřítel za noci přepadává nás dělovou palbou, ve dne střelbou z kulometů z letadel, létajících nízko nad posicí. Jedné noci, když bratři jsou u kulometů na stráži, dostávají do svého zákopu plynový granát. Jejich štěstí, že tam nebyli. Teprve ráno zjištěno, jakého dárku se jim dostalo. Tento plynový granát způsobuje druhému kulometu citelné ztráty, neboť jsou od něho popáleni tři bratři, kteří jsou nuceni odebrati se na léčení. I já odpoledne pociťuji pálení po těle a večer jdeme s desátníkem na nátlak druhých k prohlídce. Zjištěno popálení yperitem a máme býti evakuováni do nemocnice. Není možno, kdo by zůstal! Proto zůstáváme a teprve ráno 27. října odcházíme do nemocnice. Tam se také později dovídáme o prohlášení naší samostatnosti a o naší svobodě. 154 ANTONÍN ULRYCH: BRATR NADPORUČÍK MARTINEK U vesnice Loisy v malém háji a na louce vrbovím porostlé ležel třetí prapor 21. pluku. Za sychravého říjnového počasí 19. října r. 1918 dostal úkol překročiti řeku Aisnu. Toho dne večer br. npor. Martinek četl 10. rotě rozkaz a pak dodal: „Bratři! Nebudu Vám mnoho vykládat, proč jsme zde a co od Vás žádám, jsme dobrovolníci a příští vojáci československého státu, k nám zírá s důvěrou celý český národ. Bratři, pevně doufám, že obstojíme a nám svěřený úkol provedeme i kdybychom měli na bojišti zůstat všichni! K ústupu nedám rozkaz nikdy! Pamatujte, že bratři v Rusku, v Italii a Národní rada hledí k nám s velkou důvěrou. Bratři, nezradíme Zborov a Dobrudžu! Nazdar!“ Dvacátého října ráno kolem ½ 6 hod. ranní byly 10. rota a rota kulometná ve výborné náladě připravený k nástupu. Padala drobná mlha, když opouštěli jsme za naprostého ticha lesík, který nás po dva dny částečně chránili před zraky nepřátelských letounů. Postupovali jsme po návrší asi 10 minut vzdáleném od řeky Aisny. Br. npor. Martinek přehlédl ještě celou rotu, dal rozkazy velitelům čet a za silné dělostřelecké palby kolem 9 hodiny beze ztrát dostila 10. rota s rotou kulometnou malého rozbitého již nádraží u řeky Aisny. Zde dal rozkaz k přechodu přes řeku a po skupinách za silné nepřátelské dělové palby přecházeli jsme Aisnu po prozatimní lávce. Němci stříleli s velikou přesností, ale přechod byl rychlý a v několika minutách byly obě roty na částečně zatopené louce, porostlé vrbovým proutím, které částečně nás chránilo před zraky německých letounů a upoutaných balonů. Když se takto dostal celý třetí prapor za řeku Aisnu na rozvodněnou louku, byl dán rozkaz k rychlému postupu proti vesnici Vandy, ke které vedla široká silnice, po obou stranách obklopena vodou a neustále ostřelovaná německýcm dělostřelectvem a kulomety. Po malých skupinách postupovala 10. rota kupředu a v čele šli br. Martinek, por. Hloušek a část I. čety. V minutových rozdílech přeběhla tak celá rota a celý třetí prapor před Vandy, rozložené na táhlém svahu. Zde byli jsme částečně kryti před zraky Němců. Po malém odpočinku dal velitel praporu rozkaz ke vražení do vesnice. V několika minutách obsadili jsme celou vesnici. Několik raněných dělovou a kulometnou palbou ošetřoval s velkou obětavostí br. Svátek a jemu přidělení ošetřovatelé. Desátá a třetí kulometná rota obsadily úvozovou cestu, od severu krytou velkým svahem a křovím, mající po pravé straně velký ovocný sad. Němci, znajíce přesnou polohu vesnice Vandy, vytušili, kde bychom mohli býti skryti a soustředili veškerou dělovou palbu do zmíněného sadu a proto br. npor. Martinek stáhl zavčas svoji celou rotu k levé straně cesty, takže jsme byli hodně chráněni jak před palbou kulometů německých letounů, tak i dělostřelectva, jež nás postřelovalo. V tom čase byl raněn též br. poručík Smutný a lehčeji několik bratrů. Br. Martinek zjišťuje dobrou náladu u své roty, měl velikou radost a dovolil – jelikož nabyla naděje na teplou stravu toho dne – snísti záložní konservu. Avšak na jídlo z nás měl asi málo kdo pomyšlení. K večeru byl dán rozkaz k útoku na výšiny před Vandy. Pod poměrně slabou nepřátelskou palbou naše rota, 9. a kulometná postupují a kolem deváté hodiny dostihli jsme vrchol návrší a určeného cíle. Po stručných rozkazech zaujala každá četa vykázané místo, br. rotný velitel nařídil, aby každý se co možná nejtišeji zakopal a čekal dalších rozkazů. Zjistil přesně, kde je sousední rota devátá a rota kulometná a nařídil nám signalistům a „plechovým nohám“, jak říkali jsme ošetřovatelům, abychom se umístili nejrychleji a co možná nejblíže u jeho stanoviště velitelství. Na spaní nebylo pomyšlení, únavy necítil nikdo. Br. npor. Martinek prošel ještě celým úsekem roty a v dobré náladě se vrátil na místo velitelství roty, malý to zákop, jejž jsme našli připravený a z něhož jsme předem odstranili s br. Bucharem a Khonem tam ležícího mrtvého 155 německého vojína a narychlo upravili. Zatím jsme zařídili vše, co bylo třeba, roztřídil jsme s br. Khonem rakety a br. Buchar svoje sanitní „fidlátka“, při čemž neopomněl nás pohoupat, jak v Rusku dělal doktora a v linii za největší palby operoval ruského generála. – „To budete mrkat, kluci, koho obvážu, nemusí vůbec na obvaziště, než ho sflekují, bude zdráv, jako u nás jeden kočí, co se postřelil – mně vy ještě neznáte“ – A tak nám ubíhala prvá noc s nepatrnými přestřelkami. Druhý den ráno mohli jsme trochu přehlédnouti celkový terén, pokud nám dovolila něm. letadla, jež stále nad námi kroužila a téměř po každém jednotlivci střílela z kulometu. Chtěli jsme rozebrat dřevěnou boudu, vystavěnou ze silných prken, a zakrýt jimi částečně naše zákopy. Zabránil nám v tom německý kulometčík, který při každém pokusu zvednouti se nás odstřeloval, až do tmy, kdy se nám to povedlo. 28. října kol šesté hodiny večerní Němci nás zvláště silně ostřelovali. Soustředili zvlášť silnou dělovou palbu na úsek roty a jeho třetí a druhou četu. Bratr rotný velitel vyslal dvě výzvědné hlídky k německým zákopům. Čtvrtá četa třetí kulometné roty byla nám přidělena pod velením br. poručíka Kůla, jemuž dal br. rotný sám příslušné rozkazy. Kol osmé hodiny přišel br. Fousek od br. Kůla s hlášením, že kulometčíci jsou silně ostřelováni. Němci řádili na celém úseku třetího praporu. Měl jsem právě službu a čekal jsem na rozkazy br. rotného, které jsem měl odnésti k velitelům čet. Němci nás ostřelovali také plynovými granáty. Bratr Štycha převzal místo mne rozkazy pro velitele čet a mně nařízeno vystřeliti raketu, žádající pomoc francouzského dělostřelectva a také několik raket světelných. K desáté hodině večer nastal klid, Němci ustali ve střelbě a br. rotný nařídil vyslání nové hlídky k německým zákopům. Začali jsme kopati nové úkryty pro nás a velitele roty, práce se zúčastnil i sám br. rotný velitel. Žádali jsme ho, aby si odpočinul a šel si chvíli lehnouti, že budeme stejně do rána hotovi. Br. Khonn převzal strážnou službu u stanoviště velitelství. Br. rotný s námi rozdělil svůj sýr a šel si konečně na chvíli odpočinout. Požádal, abychom ho vzbudili v případě nějakého hlášení neb události. Kol třetí hod. ranní přišel br. Šindelář a Štycha s hlášením, že vyslané hlídky se vrátily. Šel jsem vzbudit br. rotného velitele a při tom byli jsme vyplísněni, proč necháváme ho tak dlouho spát. Přišel s hlášením též br. Fousek od roty kulometné a br. Srnka od roty deváté. Po vyřízení toho všeho vzal br. rotný Bucharovi lopatu a poslal nás ležet; vymlouvali jsme mu, že to nestojí již za to, avšak br. poručík nás již neposlouchal a vesele kopal. My jsme si zatím chtěli vlézti do nového úkrytu si zakouřit na chvilku a využíti tak krásného ticha, klidu a odpočinku. Náš úkryt v zákopu byl tak pohodlný, že jsme tam museli lézti po čtyrech, avšak libovali jsme si přece jen, že je důkladný. Právě když jsem tam lezl za bratrem Šindelářem, zazněla mohutná rána a svůj nedobytný úkryt jsme měli na hlavách. Ještě hukot, zablýsknutí v očích a nastal klid; vyhrabali jsme se z rozbořeného krytu a rozhlíželi se kolem. Co se stalo s bratrem poručíkem? Vidíme, že leží před úkrytem s lopatou v ruce, ale bez pohybu. Bylo tma, že nebylo na krok viděti. Chtěli jsme ho nazdvihnout a ptali jsme se, co mu je. Slyšíme jen těžké dýchání. Br. Buchar okamžitě rozebral nosítka a chceme ho na ně položit. V tom se br. por. Martinek probral z mrákot a prosil nás, abychom ho nechali jak je, že má hrozné bolesti v kříži. Br. Buchar a Fousek měli již připraveny obvazy, avšak bratr poručík prosil, abychom ho jen trochu nadzvedli. Říkal nám, že je konec, abychom zůstali dobrými vojáky, nikdy neustupovali a pak několik slov, jimž nebylo již rozumět, a – skonal. Tak nečekaně opustil br. poručík Martinek svou rotu, kterou miloval z celého srdce. Byl přísný, snad až mnohdy bezohledný, ale jako voják a velitel vždy na svém místě! Hledali jsme ještě br. Turka, marně však. Až teprve ráno jsme našli jeho roztrhané tělo na křovinách v chuchvalcích a kusech hadrů. Stál na stráži a plnil přesně rozkaz velitelem mu daný a s ním společně opustil rotu a – život. 156 Dr. FR. RAMBOUSEK: JULIEN ACHARD (Posmrtná vzpomínka.) FRANCOUZSKÝ kapitán Julien Achard nerozlučně spojil své jméno s naším národním osvobozením a s našimi francouzskými legiemi. Narodil se dne 27. března 1881 v Lille (Dep. Nord). Studia absolvoval v Paříži, kde po ukončení studií středoškolských studoval na Sorbonnské universitě a dosáhl universitních diplomů. Jsa podporován svým otcem již jako chlapec sedmiletý věnoval se s oblibou sbírání hmyzu a brouků a později se též velmi mnoho zaobíral botanikou, což mu asi bylo podkladem pro pozdější studium mandelinek. Byl také náruživým lovcem, ale později se výhradně věnoval studiu brouků. Vědecké publikace počal studiem tesaříků, záhy však se specialisoval pro studium Chrysomelid a Scaphididů a tomuto oboru zůstal věren až do své náhlé smrti. Dne 2. srpna 1914 byl povolán jako záložní důstojník do zbraně a záhy osvědčil svoji neobyčejnou zdatnost v prvých liniích na poli válečném, takže již 15. července 1915 byl jmenován kapitánem. Byl vyznamenán válečným křížem a za své hrdinské činy jmenován Chevalier de la Légion d´Honneur. Svojí chladnokrevností a bezpříkladnou odvahou dovedl u svých vojínů působiti takové nadšení, že jeho mužstvo bylo nejčastěji ochotno podnikati operace nejobtížnějšího rázu, které vyvrcholily v noci ze 24. na 25. srpna, kdy obsadil otvor vzniklý výbuchem miny a ač byl poraněn setrval na svém místě až do 11. hodin dopoledne, kdy byl vystřídán. A ani pak se nedal, maje prostřelenou nohu, odnésti, ale šel pěšky se svým šéfem batalionu do Beauségouru, kde teprve byl ošetřen. Dále byl vyznamenán válečným křížem belgickým, československým a čsl. revoluční medailí. Do Prahy přišel hned po převratu již r. 1918 a byl majorem u francouzské vojenské mise u čsl. legií francouzských, jimiž byl pro svoji milou povahu neobyčejně oblíben. Při demobilisaci v lednu 1920 vrátil se zase ke svému civilnímu povolání do Paříže, kde měl se svým bratrem velké komisionářství. Před tím se však v říjnu 1919 oženil s Češkou, sl. Vlastou Pudilovou. Ve Francii narodil se mu syn René, ale jeho choť stále churavěla v nezvyklém podnebí pařížském. Odstěhoval se proto v říjnu 1921 zpět do Prahy, kde s počátku zápasil těžce o živobytí, maje zastupitelství několika firem, později však zavedl si obchod s francouzskými víny. Naučil se poměrně záhy dosti dobře česky již za svého prvého pobytu a pro svoji milou povahu byl záhy všeobecně oblíben. Jeho publikační činnost entomologická byla velmi rozsáhlá a ani za války v ní neustal. Počal publikovati r. 1910 a sice jeho první práce pojednávají o tesařících; zpracoval v nich obzvláště rody Callichroma, Jonthodes, Aromia, Euryphagus a j. Ale již od r. 1913 počínal se zabývati mandelinkami, o nichž publikoval velikou serii prací a o rok později již počal pracovati ve skupině Scaphidiae, z nichž zpracoval velmi pečlivě obzvláště asijské faunistické oblasti. Byl záhy zvolen předsedou francouzské společnosti entomologické a měl styky s velikou většinou museí celého světa. O jeho neobyčejné píli svědčí to, že i za války světové publikoval 10 prací. V Praze mu velmi chyběla jeho sbírka, kterou přestěhoval do Prahy teprve při druhém příjezdu, neměl však dlouho možnosti se s ní zabývati, ležela ve skladišti a byla mu i částečně poškozena plísní. Bytová nouze dolehla i naň a dlouho to trvalo, nežli našel vhodný byt, kde by mohl umístiti své obrovské sbírky a bohatou knihovnu. Své práce uveřejňoval v časopisech 157 celého světa a také náš časopis a Sborník Musea přinesl některé z jeho prací, jichž počet je asi 80 (velmi mnoho rozdělaných prací nemohl již dokončiti). Podrobný seznam jeho publikací uveřejněn ve Sborníku Nár. Musea. Pro svoje vědecké zásluhy byl r. 1919 jednohlasně zvolen čestným členem Čs. entomologické společnosti. V říjnu 1922 počal vydávati v Praze svůj vlastní časopis, který nazval „Fragments entomologiques“. Celkem vyšlo 10 částí, ukončení bylo publikováno v belgickém časopise entomologickém, který převzal poslední část, ježto byla tištěna u téhož nakladatele, kde vycházejí i belgické Annales a Bulletins. Achard nebyl přítelem příliš rozvláčných publikací, jeho práce vynikají nejen stručností, ale i neobyčejnou přesností, jíž dovedl jednotlivé druhy neobyčejně precisně charakterisovati. Pražskému okolí věnoval také bedlivou pozornost a výsledky svých pozorování uveřejňoval u nás, měl však bohužel příliš málo času, aby se mohl vypraviti na exkurse vzdálenější. V Achardovi věda ztratila mnoho. Pro svoji milou povahu a neobyčejnou ochotu byl všemi velmi vážen a každému vždy vyšel ochotně vstříc, ať šlo o navázání styků se sběrateli francouzskými, nebo o korektury francouzských článků, jimiž Achard čs. vědě tolik prospěl, že za něho není náhrady. Těžce churavěl již dlouho, ale přemáhal se stále, srdeční vada se však ozývala stále více. Pobyt ve sklepě jeho obchodu s vínem a nezvyklá chladna upoutla ho již na podzim na lůžko, ale životní starosti hnaly ho neuzdraveného k nové práci a po celodenním namáhání sedával ještě dlouho do noci nad svými mandelinkami. Ulehl po druhé – a již jsme ho neviděli! Dne 19. prosince o ½ 18 h. dotrpěl navždy, k zánětu plic přidružily se různé komplikace a sklátily ho předčasně do hrobu. Jeho pohřeb byl skvělým důkazem veliké obliby, jíž se zvěčnělý těšil, i jeho zásluh. Pohřbu s vojenskými poctami zúčastnil se i vyslanec francouzský, čsl. generálové a zástupci jeho druhů z čsl. legií, v čele s bývalým ministrem Husákem. Také četní členové naší společnosti mu vzdávali poslední poctu. Jeho rozsáhlé sbírky i bohatou knihovnu podařilo se získati našemu entomol. oddělení Národního musea, jemuž se tím dostalo jedinečné kolekce se všemi typy a s neobyčejnou pílí sehnané úplné literatury o mandelinkách, Scaphidiidech a j. Památka naň až příliš utkvěla v našich myslích, než abychom naň mohli zapomenouti a jeho práce vědecké jsou mu trvalým pomníkem. (Mimoriadna posmrtná spomienka vydaná Čs. entomologickou spoločnosťou. Pre Zborník príležitostne upravené.) Npor. JARKA PURCNER: POSLEDNÍ POBYT V DARNEY A CESTA DO VLASTI V neděli 3. listopadu 1918 přišla k našemu pluku (21.), tábořícímu v Neuville, radostná zpráva, že bylo uzavřeno příměří po kapitulaci Rakouska; ale radostnější byl 8. listopad 1918 – výročí bitvy bělohorské – kdy přehlížel naše řady armádní velitel gen. Gouraud s br. ministrem Benešem, při kteréžto příležitosti byl gen. Gouraud pro své zásluhy o naše voje vyznamenán čs. válečným křížem, první prapor 21. pluku a druhý prapor 22. pluku 158 vyznamenány armádní citací; ale to hlavní byla slova min. Beneše: „Hoši, pojedete domů“. To bylo radosti a přemýšlení, kdy už to bude. A ta doba čekání byla snad nejdelší dobou v životě. Všechno bylo plno příprav, až se konečně 10. listopadu o 7. hod. ranní dal náš pluk na pochod blátivou a špatnou cestou přes bývalou linii Hindenburgovu, přes osadu St. Martin do Mourmontu, kde byl po absolvovaných 38 km oddech. Po třech dnech naložili nás do vlaku a přes Chalons jsme odjeli do Harevillu, kde jsme tábořili asi 14 dní. Bratři si našli brzy zábavu. Část jich chodila do blízkého městečka Remoncourt do kina, druhá parta, ovšem daleko silnější, docházela do lázeňského města Vittel, kde také koncertovala naše hudba. Jinak byl čas krácen cvičením, předvedena byla zvlášť pro film naše paráda, zde se rozloučil s námi bratr praporník Husák, který odjel napřed do Prahy, což mu bylo všeobecně záviděno. 28. listopadu skončil se náš pobyt v Harevillu a táboření naše bylo přemístěno do Darney. Tam jsme začali a také skončili. Město Darney jistě zůstane v paměti všech, vždyť tam bylo prožito kus historie čs. legie ve Francii, hlavně ten moment, kdy president francouzské republiky Poincaré nám odevzdal prapor, 30. června 1918. – Bylo to shledání se starými známými, kteří už po cestě městem na nás kývali a našimi jmény nás volali. Ubikace ovšem byly pozměněny, a to tak, že ti, kteří při prvním pobytu v červnu 1918 bydlili v městě, musili se tentokráte odstěhovati do barákového ležení „Kleber“. Naším obveselením bylo „Foyer YMCY“ a pak kino, primitivní sice, ale hodně navštěvované. V tomto kinu předvedl nám bratr Šindler v posledních dnech našeho pobytu v Darney film „Z hereckých oslav z Prahy, dne 16. V. 1918“, kterýžto film byl přivezen z Čech a u příležitosti schůzky našich vyslanců v Ženevě poslán mezi české legionáře do Francie. K prvnímu představení přišli všichni francouzští důstojníci, pokud ještě byli našim oddílům přiděleni. Návštěvníků shromáždilo se tolik, že nebylo lze všechny vpustiti, a proto musil býti film několikráté opakován. Morální účinek a radostné napětí filmu bylo neuvěřitelné. Po tak dlouhé době viděly jsme naše české děvy v národních krojích, volně vlajíci prapor červenobílý na stožárech u Zemského musea v Praze, ozdobené Národní divadlo a naše pracovníky za svobodu vlasti. Největší „haló“ bylo při prvním obrázku, představujícím skupinu našich děv v národních krojích na schodech a na rampě Zemského musea v Praze, mávajících šátečky. Bylo volání „Na zdar“, ba přímo řev přítomných, v očích slzy, radostné chvění a plukovník Philippe, který spolu s ostatními hned při tomto obrázku povstal, pronesl radostně: „Nazdar mes enfantes“. A každý snímek, ba i pouhé nápisy, byly bouřilvě aklamovány. Když jsme odcházeli z kina, bavili jsme se jen o Praze. Tak na příklad ptal se bratr bratra: „Tak co, jak jsi se měl v Praze? Jak se ti líbily naše holky? A Národní divadlo, to se vyšvihlo, co? Co říkáš Jiráskovi a Klofáčovi? Jak sis pošmák na flekovským?“ a podobně. Od tohoto dne žilo vše ve vzpomínkách na domov. Ta dlouhá doba čekání, to hlemýždí tempo každé práce; a cvičení prováděna pouze s myšlenkou na vlast. Z tohoto hloubání jsme byli vyrušeni radostnou zprávou, že za námi přijede Masaryk. Začali jsme zdobit baráky, část bratří postavila velkou slavobránu nad vchodem do ulice, jíž se měl Masaryk ubírat. Horní část slavobrány představovala „Libušino proroctví“ a po obou stranách byly znaky zemí československého státu. Na jednotlivých barácích byly malovány obrazy, z nichž zmiňuji se o jednom, zvláště charakteristickém, který představoval mrtvého německého vojína, ležícího v ostnatých drátech u zákopů, na něm stojí jednou nohou československý legionář, opřen o pušku, v pozadí silueta Hradčan a Prahy; a pod obrazem byl nápis: „Bijte, zabijte, žádného neživte!“ Celé město bylo v slavnostní náladě, všechny domy byly ověnčeny a ozdobeny prapory. V oznámený den 8. prosince po koncertě začalo se sbíhat jak vojsko, tak i civilní obyvatelé k domu, určenému za obydlí pana presidenta. Krátce před 6. hod. večerní vzplála červená světla okolo města, rozezvučely se zvony a toužebně očekávaný „tatíček“ přijel. 159 Hudba přivítala pana presidenta naší hymnou, pan president pozdravil skloněný prapor 21. pluku a pronesl ona známá slova: „Jsme na kopečku a tam musíme zůstat“. A dlouho do noci koncertovala hudba pod okny jeho příbytku. Druhý den před 9. hod. stály už vyřízené řady celé naší brigády na louce za městem a všichni v horečném napětí očekávali příchod svého nejvyššího velitele. Přesně v 9. hod. zavzněly trubky, zahrála hudba, zazpívali zpěváci, pan president přehlédl řady svých bojovníků a pak promluvil k nám srdečně a upřímně, a jak u něho je zvykem, málo, ale věcně. Po defilování a skončené vojenské slavnosti šel si pan president prohlédnou naše příbytky. Bylo na něm vidět, že se mezi námi cítí šťastným. V jedné ubikaci, tuším u první roty, posadil si naši „kasku“ na hlavu, ale hned prohlásil, že to nenosil a jistě nosit nebude. Zastavil se u obrázků na jednotlivých barácích a u onoho, o němž jsem se již zmínil, otázal se, zda jsme jednali tak, jak hlásá nápis, s přesvědčením, že ne. A když pan president odjel, zmocnily se nás smutek a tesknota. Už kdybychom raději byli doma. Další dni byly věnovány doplňování zásob, zbraní a střeliva, různých součástek oděvních a my, pokud jsme touto prací přímo zaměstnáni nebyli, trávili jsme ten vskutku dlouhý čas v kantině, z níž jsme byli 13. prosince náhle odvoláni, ježto prý je před odjezdem. A skutečně k poslední parádě, při níž některým bratřím odevzdány čs. válečné kříže a ostatním revoluční medaile. Po dekorování byl odchod na nádraží. Rozloučili jsme se se známými, nastoupili do připraveného vlaku, který přesně o 7. hod. večerní opouštěl nádraží v Darney. Poslendí „S bohem“ a hurá domů. O pohodlí ve vlaku bylo postaráno, poněvadž nás bylo v jednom „hytláku“ – jak říkali bratří z Ruska „těplušce“ – jen 30. Jídla bylo dost a veselí po celé cestě. Vlak supěl směrem k jihu, projel stanicí Dijon a Amberieux do Vysokých Alp. 16. prosince jsme dorazili do Modany, poslední stanice na francouzské půdě, kde byl náš transport rozdělen na dvě skupiny a připojena elektrická lokomotiva k průjezdu tunelem Frejus, dlouhým 14.200 m, tedy po Simplonu asi nejdelším. Blízko Modany vykukovaly ze zasněžených strání horských štíty pevností, chránících italsko-francouzské hranice. Před vjezdem do tunelu ohlédl se každý z nás na Francii, a ač se každý z nás již těšil domů, přece sevřela srdce jakási úzkost, ba mnohému vedrala se i slza do oka, když viděl, že opouští zemi, která měla lví podíl na uskutečnění našich tužeb. Za 18 minut jsme projeli tunelem a octli jsme se na italské půdě ve stanici Bordonavecchia. První naše slast bylo ochutnat italský mok. Téměř ve všech vagonech bylo viděti ony známé slamou opletené láhve „Chianti“. Oddělení od druhého transportu pokračovali jsme v jízdě přes Turin, který jsme bohužel projeli v noci, dále přes Bresciu, kolem Gardského jezera přes Veronu, kde jsme se sešli s prvními Čechy, a večer 17. prosince dojeli jsme do Padovy. Tam jsme zastihli vlak pana presidenta a byli jsme toho přesvědčení, že pojedeme bez přerušení jízdy až domů. Ale naše naděje byly zklamány. Francouzské vagony prý nás nesmějí dále vézti, jen do Italie, a odtud prý zase pojedeme v italských. Vyložili nás a pochodem přes Padovu jsme se dali na cestu až do vesničky Carrary, určené k přechodnému táboření. Věděli jsme hned, že tak brzy odtud neodjedeme. A proto nemajíce jiného zaměstnání, seznamovali jsme se s nejbližším okolím. Téměř denně jsme docházeli do osady Ponte Manco, kde byl umístěn štáb a lékař. Také jsme podnikli výlet do Padovy, kde jsme si prohlédli basiliku sv. Antonína, vystavěnou v roce 1232. I zde byla stopa válečného řádění, neboť hlavní brána byla poškozena výbuchem pumy. Uvnitř jsme si prohlédli státní kaple s obrazy jejích patronů, na příklad: rakouskou kapli s obrazem sv. Leopolda od malíře Bernarda Fugeta, polskou kapli s obrazem sv. Stanislava, dílem to malíře Tadeáše Popiela, dále kapli německou, holandskou, italskou atd. Hlavní oltář ze zlata a stříbra, zdoben brilianty, je podle slov našeho průvodčího ceněn na 55 mil. lir. Po prohlídce města vrátili jsme se domů. Jiný den zase jsme šli na návštěvu italských legionářů do Lionu, přes Mezur a Cordeliano. Procházka středem nízkých fíkovníků a oliv byla velmi pěkná, ovšem při prosincovém poněkud chladnějším počasí. 160 Na Štědrý den jsme se byli koupat venku pod širým nebem v blízkém teplém slaném vřídle. Tan den jsme vzpomínali, co bylo před rokem, co před dvěma a co bude za rok. Myslili jsme, že už tento rok budeme mezi svými v onen slavný večer a zatím jsme „tvrdli“ v Italii. Štědrovečerní pokrm „rýže s masem“ – byl doplněn 5 fíky a marmeládou. Večer jsme uspořádali malý večírek s programem, abychom poněkud mysl rozveselili. Zato se na Boží hod naše kuchyně vyznamenala – karbanátky, zelí, knedlík a ¾ l vína – a k tomu zpráva, že jsme před odjezdem. Během dvou dní bylo všechno připraveno, odešli jsme na nádraží a 29. prosince jsme odjeli v italských vozech z Campo de Marte přes Adiži, Tagliamento, Piavu, Udine, Tarvis, Pontafel, kde jsme měli malé zdržení, ježto prý nás Rakušané nechtěli propustiti ozbrojené. Jinak však jsme projeli Rakouskem přes Amstetten, Sv. Hippolyt a Tuln až k Cmuntu úplně klidně. V Cmuntu už na nás čekali naši železničáři, v starých rakouských čepicích s českým lvíčkem, ozdobená lokomotiva a po obědě hnul se vlak na trati osvobozené vlasti. První velké uvítání bylo v Českých Budějovicích, kde nás, shromážděné na náměstí, uvítali zástupcové města i spolků. Za nás odpověděl bratr poručík Hobl, který tasiv šavli, prohlásil, že budeme věrně a poctivě pracovati tak jako až doposud. Večer jsme pokračovali v jízdě do VeselíMezimostí, kde bylo zase malé zdržení, vyplněné koncertem železničářské hudby. Všechny stanice, vyjma město Tábor, kde jen na lampárně visel malý praporek, byly bohatě ozdobeny. Ponenáhlu se nás zmocňovala radostná tíseň – blížili jsme se k Praze. Ze všech vozů se ozýval známý refrén: „... však platno nic, má největší je slast, vidět zlatou Prahu, naši českou vlast!“ a to se zpívalo až do vjezdu do Prahy. Pátek – 3. leden 1919 – přinesl nám toužené štěstí, vstup do matičky Prahy. Po 10. hod. vjel náš vlak do Wilsonova nádraží. Na nástupišti čekala čestná rota 28. pluku s hudbou a s celým štábem a zástupcové vlády, města a všech úřadů. Ale to hlavní, nechyběly zde naše české děvy v krojích. Překvapení a radost byla tak ohromná, že se v nás zatajil dech a nikdo z nás nebyl s to, aby na vřelé pozdravy těch mas lidí odpověděl. Většina nás kráčela se zamlženým zrakem a davy lidí, tvořících špalíř na náměstí Václavském, v třídě Masarykově, na mostě Legií, na Malé straně, v Nerudově ulici, na Hradním náměstí až k Pohořelci neustávaly v hřímavém volání slávy hrdinům Šidlíkova praporu. V kasárnách na Pohořelci byl rozchod a byla nám dána možnost poohlédnouti se po svých známých. Před branou se tísnily hloučky lidí, dotazujících se po svých příšlušnících rodiny a svých známých. Utkvělo mně v paměti shledání s vojínem, který se v staré rakouské uniformě k nám hlásil u brány kasáren: on to byl bratr Fišer, který v Michelbachu na alsaské frontě byl po tuhém boji s německou patrolou raněn a zavlečen do zajetí, z něhož se po kapitulaci velmocí vrátil přímo do Prahy. Připojuji zmínku o smutnějším shledání, a to již v Českých Budějovicích. Přišel ke mně zřízenec v stejnokroji, představil se jako Hofhansel, a ptal se, zda se jeho syn Frantík také vrací. Sevřelo se mně srdce, nevěděl jsem ani, co mám honem říci, a krátce jsem odpověděl, že přijíždí s druhým transportem. A zatím onen dobrý hoch, desátník František Hofhansel, složil hrdinně své kosti, prolil českou krev za svobodu vlasti a národa, tam daleko na bojišti terronském, jako mnozí z bratří, jimž nebylo dopřáno uviděti ovoce své plodné práce. 161 Desiatnik JAN VŠETEČKA: 3. ROTA 21. PLUKU NA KLADNĚ PO příjezdu I. praporu z Francie do Prahy v lednu 1919, neprodlela 3. rota v Praze dlouho. Asi v polovici února byl dán rozkaz, aby rota s velitelem kpt. Rychlíkem byla co nejrychleji odeslána s poločetou kulometné roty do Kladna, kde byly pro drahotu nepokoje, podnícené komunisty. Byli jsme rychle vypraveni z Pohořelce na nádraží do Brusky, kde již čekal připravený vlak a ujížděli jsme co nejrychleji do Kladna. Po příjezdu do města byli jsme ubytováni v kladenské reálce, kde nás přivítalo několik bratrů kladenského Sokola a poučili nás o situaci ve městě. Druhého dne ráno po našem příjezdu byla naše četa vyslána na hlavní třídu, aby zakročila proti drancujícím. Za vedení br. kpt. Rychlíka srazili jsme se na hlavní třídě s demonstranty, kteří nám bez příčiny začali spílat a přímo insultovat nás i našeho velitele. Abychom se ubránili rozvášněnému davu, použili jsme na postrach zbraně a vypálili jsme do vzduchu jednu salvu. Po této salvě demonstrující dav poněkud ustoupil a za součinnosti dalších došlých čet obsadili jsme všechny důležité body v městě a zatkli jsme mnoho osob, které v městě drancovaly v různých obchodech. Vzpomínám si, jak jsme v jednom obchodě v Jungmannově ulici zadrželi výrostka, který měl pověšeno okolo krku několik párů bot a po kapsách měl zastrčeny dámské botičky, na ňadry různé krajky a hedvábné bluzičky. Předvedli jsme takových výrostků do reálky ten den více, kde potom dostali, co jim po zásluze náleželo. Zatčené osoby jsme zadrželi v reálce po několik dní, až nám udělali v budově úplný úklid, odevzdali jsme je civilním úřadům k potrestání. Svým rázným vystoupením jsme si získali sympatie všech kladenských občanů, kteří si nás velice vážili. Vyhláškou okresního hejtmanství bylo obchodnictvo vyzváno, aby zbytečně nezdražovalo potraviny a jiné tovary a prodávalo za úředně určené ceny, takže u obchodů byly takové fronty, že jsme byli nuceni u každého obchodu dělat pořádek. Já, s několika bratry byl jsem asi třetí den po našem vystoupení v Kladně poslán do Slaného, kde rovněž bylo velké drancování. Přijeli jsme ještě s několika domácími vojáky do Slaného již k večeru, takže ten den jsme již nezasáhli, a byli jsme ubytováni v Sokolovně, kam nám večer místní dámy přinesly jakési občerstvení a cigarety. Ráno hned jsme byli vyzváni, abychom zakročili proti rabování v obchodech a proti demonstrujícím. Vyšli jsme na ulici, nasadili bodáky a postupovali jsme na náměstí, kde jsme utvořili řetěz a za malou chvíli jsme náměstí bez jakékoli srážky vyklidili. Pořádek jsme udrželi až do večera, když nás potom vystřídala četa domácího vojska z Loun do Slaného vyslaná. Vrátili jsme se potom do Kladna, kde jsme měli ještě dosti práce. Naše 3. rota byla v Kladně asi 3 neděle, a pak byla vystřídána rotou 23. pluku franc. legií a my jsme jeli k svému pluku do Prahy a později na Těšínsko. Po bojích na Těšínsku a na Slovensku byl I. prapor poslán pod velením br. majora Vejvody opět do Kladna, kde jsme vystřídali prapor 22. pluku, který v Kladně asi 6 měsíců odpočíval. Zde jsme jaksi odpočívali po bojích na Těšínsku a na Slovensku, cvičili jsme, dělali jsme pochodová cvičení s praporní hudbou, která v Kladně budila rozruch. Ztratili jsme zde bratra Vyskočila, který se s námi zúčastnil všech tažení a bojů, aby v zápolí podlehl zákeřné nemoci. 162 Při výročí bitvy u Terronu měli jsme v Kladně přehlídku, provedenou generálem Pellé. Po přehlídce měli jsme všichni společný oběd v Závodním hotelu Pražsko-železářské společnosti, při kterém nám koncertovala hudba pluku 28. z Prahy. Po dobrém obědě byla družná zábava a vzpomínání na Francii, pak jsme byli všichni fotografováni v zahradě zmíněného hotelu. Později byli starší bratři postupně demobilisováni a prapor doplněn III. praporem pluku; později se pomalu rozešli všichni. Jedni bratři nastupovali místa v státních službách, druzí zase v civilním povolání, jen málo bratrů zůstalo dále ve službách vojenských. Vítr nás zanesl na všechna místa republiky, ale myslím, že každý rád ještě dnes vzpomíná na Kladno, kde leckterý z bratrů zanechal kus srdce. My, co jsme v Kladně zůstali nebo se do Kladna vrátili, utvořili jsme zde odbočku Kruhu francouzských legionářů a je nás přes 60 bratří, které utužují staré vzpomínky na Vás, bratři, kteří jste v různých částech republiky roztroušeni. M. MICKA: ŤEŠÍNSKO (Niekoľko spomienok príslušníka II./21. pol. práporu) VZPOMÍNÁM si na vánoce 1918. Běsnění válečné litice bylo skončeno, domů se vraceli k rodinným krbům otcové, synové k matkám, milenky vítaly své hochy. I my jsme se již těšili na brzký návrat domů – do nového domova; proto vánoce v Darney tráveny bezstarostně v očekávání radostného shledání s nejdražšími. Mnozí si naposled zajeli k svým známým před cestou domů. Po čtyřech letech byly to zase veselé vánoce, po čtyřech letech opět bujná vigilie*) hýří pařížskými bulváry. Při své návštěvě na krátké dovolené u marraine v Paříži hovoříme v úzkém kroužku o vyhlídkách do budoucna. Z venku jen diskretně doléhá hluk vánočního veselí z bulvárů a spokojená nálada ovládá celou společnost. V svém optimismu kreslí nám paní domu dny příští, že konec je válkám, lid unaven a přesycen, národnostní spory pominou, že v míru, klidu a spokojenosti poroste „la grande Tchéquie et Slovaquie“. Ještě dnes je mi záhadou, kde se vzala chmurná předtucha, jíž jsem dal tehdy průchod: „Není tak veselý mír, který nás čeká doma, madame, a chtěl bych býti špatným prorokem, řeknu-li, že naše pušky si ještě zapětí svou hlučnou a štěkavou píseň.“ Všeobecný odpor a výsměch nedovedl zaplašit tušení něčeho těžkého, vážného – tušení, které sedělo hluboko uvnitř. – * * * Praha vítala nás pochmurným lednovým odpůldnem, řečmi, fábory, smíchem i pláčem, jako by jasné slunko příštích dnů nemohlo býti ničím zkaleno. Hýčkáni Prahou, „vzácní“ a oslavováni, prozpěvujíce svou „Medelon“ užívali jsme vesele Prahy. V radostné chvíli šťastného návratu bylo zapomenuto na to, že dále na východě vládne nejistota a strach před tím, co přijde. _________________ *) Predvečer. Vo Francúzsku sa oslavuje Štedrý večer veselo, asi ako u nás Silvester – v uliciach a reštauráciách; kto môže ide von. 163 A jako blesk z čistého nebe zazněl náhle do našeho klidu zlověstný „poplach“: Nakládat! Věru příliš jsme té Prahy neužili! A za noci potmě – při čemž ani většina z našich netušila kdy – mizí Praha. Zase ve vagonech! Rytmický náraz kolejnice ukolébává svým monotonním pohybem a vyklepává v naší mysli otázku: „Kam, kam...?“ Mnohý tuší, kam asi je veden osudem, a chmurné ráno dává mu za pravdu. Černý dým Ostravy, smuteční závoje pozůstalých, zamlkle zdraví nás po ránu řady vlaků. Je jich plné nádraží – odfukují nedočkavostí, seřaděny jako dětské hračky, plné vojska, stojí připraveny na povel vyjet. Něco temného visí stále ve vzduchu, který jakoby nabit živou silou proniká do vozů, obklopuje debatující kroužky a čeká jen, kam se vybít. Otázky, stupňující se nervosa, neklid... je poledne a stále čekáme! Proč stojíme, nač se čeká? Prý Šnejdárek vyjednává, dal prý ultimátum do jedné hodiny. Netrpělivost a nedočkavost ovládá všechny. Konečně! Trhnutí vlaku jako otevření okna v dusné světnici napravuje náladu, zvyšuje hovor. Dotazů plno, nevyslechnutou odpověď stíhá nová otázka – nestačím vysvětlovat: „Chlapci, jedeme k nám – Těšínsko nás volá, potřebuje nás!“ Nezvyklý náklad vezla si montanní dráha:*) nejsou zde zvyklí takovému zboží – vždyť místo němé hmoty, místo černých drahokamů zdejších – vlak plný jasné modře, vlak živý máváním a zpěvem. Může být krásnější symboliky? Však věrnost k svému kraji nesmí býti projevena jen barvou, ale jistě za chvíli bude potvrzena i činy... Rychle míjíme Slezskou Ostravu, o níž pěje Bezruč: „Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského, tam v mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem, žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou...“ A dál utíká jízda: Michalkovice, Petřvald, Poremba: v duši ti stále Bezruč zní! Konečně Orlová – ale co to? Proč nejedeme dále? Což z Orlové nevede dál trať? „Dali nějadym, bo tam střilejum,“ odpovídá strojvůdce. Copak jste se nad tím pozastavili, modráčci, či jste si neuvědomili, že Vám předem platí ty vzdálené pozdravy? Ano, mládenci, nejenom řečmi a zpěvem se vítá, ale i něčím jiným – ale tomu jste zvyklí! Nu, dobře – směr po trati Doubravou, Karvinnou a dál! Bude za chvíli tma, práce velká čeká, připozdívá se a cesta je dlouhá... * U Doubravy**) po prvé byla odvedena daň vlasti: „Cos hořkého skočilo mi v oči obě – Zvon zvoní temně Dombrová – Dombrová! Až přijdu z Ostravy, vyhnu se tobě. Zcizilas se mně Dombrová – Dombrová...“ Avšak my nesmíme se vyhnout – by naopak! Jenže boj zde je těžký, nepravidelný, zákeřně napadáváni, braníme se, jak možno. Zde po prvé zřídly naše řady: rudé skvrny zbarvily jasnou modř a těžká půda pila zvolna vzácnou tekutinu. _________________ *) Montanní dráha Ostrava – Orlová – Doubrava: slúžila iba k preprave uhlia a materiálu pre továrne. **) Pred vojnou bol používaný názov Dombrová – ako nižšie spieva Bezruč – teraz sa nazýva Doubrava. 164 První předurčení osudem nás opustili, aby učinili zadost své povinnosti. Za jejich oběti a pomoci kanonku „trente sept“, který si zvesela zaštěkal na Betynskou šachtu, popošli jsme kousek dále. My, jimž stanoveno osudem zůstati, přikryti tmou, obklopeni až k obzoru tisíci světly šachet, oči upřeny vpřed, napjatě čekáme, odkud co přijde, co bude dál... „Hoši, víte, že mezi těmi tisíci světly je jedno, pod nímž se modlí má matka za můj osud? Víte vy, kolik srdcí s napětím bije a skládá v nás své naděje? Nesmí být zklamány, neboť není nic drahého, aby bylo obětováno pro tento starý a bohatý náš kraj.“ * Veselým hovorem, vyprávěním, radostí hlaholí právě dobyté nádvoří. Sešlo se tam několik proudů: II./21. pol. prapor jdoucí od západu, III./21. přišlý od severu – od Fryštátu, I./21. prapor, proud domácího vojska – inu, hovoru plno. Mnoho sdílnosti hledá své odbytiště a také jej nalézá, výkladům dobrodružství není konce. Vždyť nebyl zde přímý nepřítel, nebyl zde rovný boj. Zákeřná přepadení zezadu, z domů, z vikýřů, ze zahrad. Mezi bojujícími není vzácný mladší hoch, dorost, který podlehl neodpovědným vůdcům. Není proto divu, že je na nádraží jako u úle, plno hovoru a nikdo ani nepozoruje, jak si mladík 14 letý až 16 letý prohlíží zkonfiskované zbraně a jak pojednou s jednou puškou mizí za blízkým vozem. A co dál se děje – je dílo okamžiku: do toho radostného vzrušení třeskne rána – 16 letý hoch střílí zblízka do skupiny vojáků – jeden starší svobodník hroutí se k zemi. Slepá vášni, fanatická nerozvážnosti, což můžeš býti tak vybičována? Bylo ti pomoženo, bledý hochu, když jsem tě vytáhl před lynchováním z vřavy běsnících a rozčílených vojínů, kteří tě jen proto nechali, že se nemohli dohodnout jakou smrtí tě potrestat? Myslím, že nadlouho jsi nebyl zachráněn! Zlořečeni buďte ti, kteří svedli tvé mládí k fanatické nenávisti, kteří ti vštěpovali tak zavilý odpor, avšak sami dovedli se včas uklidit! * Noc u Louk, nádraží vykradeno, vybrakováno, noc chladná, kuchyně daleko, fantasie stoupá úměrně s únavou. Náhle poplach: nepřátelský obrněný vlak! Vše spěchá ven, nikdo nehledí, kde vlak je, jen honem přerušit trať. Náložky nejsou, klíč, také ne, nezbývá než položit klády a čekat... Ale proč tak tiše jede? A pomalu se plíží žluté světlo jako kočka před skokem? „Ty hloupej, vždyť to jde lampař se světlem“. Všeobecné rozhořčení na stráž pozvolna mizí a ztrácí se úplně, když s druhé strany vlak přiváží teplou večeři, která napravuje náladu úplně. * Pomalu to jde dál: Louky, Lhota, Těšín... S jakou radostí vstupujeme do sídla markýze Géra. Věž Piastovců svítí do dálky a s klidem si prohlíží nové své panstvo: Jak je to dávno, co ji opustil hlavní stan rakouského generálního štábu, který zde daleko od fronty, ale přece jen v „poli“ vydával své známé a věhlasné „Kriegsberichty“? Jaká to změna: ti, které oni věšeli, prohlašovali za velezrádce a pronásledovali, ti jsou dnes pány města, jsou vlídně přijímáni místním obyvatelstvem, které v nich vidí záruku pořádku, klidu a pokoje. * Jenže jsme se dlouho z Těšína netěšili – povinnost nás žene dál: Zemarsk, Krásné, Boconovice, Holešov, Ustroň – až k pramenům Visly. 165 Ano – až tam jsme dospěli, když přišla zpráva o příměří. Všichni plni naděje užíváme vlídného pohostinství místních obyvatel, přesvědčeni jsouce o spravedlnosti našeho boje a o jeho dobrém konci. Málem bych přisahal své staré bytné, strachující se, abychom ji neopustili, že se nehneme zpět, že kraj již zůstane náš. Jakou měla radost, zrovna jako všichni ostatní. A přece jsme se klamali a velmi. Co nezmohly zbraně, zmohla pod různými vlivy diplomacie – 26. února přichází rozkaz k ústupu. Zatím co pplk. Šnejdárek vylákán do Lvova, přijíždí franc. generál N. A briskně nařizuje náš ústup, jemuž se podvoluje jak Šnejdárkův zástupce, tak i vláda. Pozdě přijíždí Šnejdárek s výhodnějšími podmínkami pro nás – ústup do posic daleko nevýhodnějších pro nás už je v proudu. Nechce se nám ani věřit, nemůžeme ani pochopit, tím spíše, že příkrý rozkaz k ústupu dává ten důstojník, který nám na Murmani tolik lichotil a vyjádřil se pochvalně o nás. Divné jsou cesty diplomacie! Nezbylo než věřit a s nevýslovnou bolestí v srdci, se studem a s největším sebezapřením provésti krutý rozkaz, který obracel v niveč výsledky naší práce a bral nám kraj, který po staletí býval náš. Bylo třeba užíti veškeré energie, aby byl vyplněn rozkaz a aby byly vyvráceny všechny domněnky, jako že „jsme prodáni, to je zrada – to je podfuk, my se nehneme“ a p. Teprve když bratři vidí, že je to skutečný rozkaz, že musí poslechnout, pak teprve nastává smutná, snad nejsmutnější pout v životě každého z nás: ustupovat bez boje – ustupovat na pouhé něčí přání! * A tehdy, když nepřátelský odpor, řádně organisovaný, zuřil s veškerou prudkostí kdy se útoky opakovaly s obou stran, tenkráte, když přišel rozkaz zpět a my s hořkostí a s lítostí plnili rozkaz – tenkráte častěji jsem si vzpomněl na Vás, madame. Tušíte, že jste nám právě před dvěma měsíci prorokovala mír a pokoj, zatím co si my zde nyní opakujeme znovu prakticky principy války, abychom je nezapomněli? Tušíte, že čtyři leta války a válečné bídy nestačí k tomu, aby byla otupena láska k vlasti, k rodné půdě, smysl pro povinnost? Měla jste vidět ty, kteří poslušni rozkazu, proti své vůli a svému cítění opouštějí kraj, který svou krví a svým potem posvětili. * Bylo vás dosti – kteří přebrodivše se přes úskalí a bědy svízelí, dospěli jste do své vlasti, abyste zde uložili své kosti, vyplnivše tak zde svou největší a nejsvětější povinost. Zvláště na Tebe vzpomínám, bratře Sluko, kterýs s takovou touhou čekal, kdy vkročíš na své rodné Slovensko, které jsi dávno jako chlapec opustil! Vidím stále jeho bodrou tvář, slyším jeho smíšeninu anglicko-česko-slovenskou s americkým přízvukem. – Bylo to u Louk, 27. ledna ráno – marně pátrám, odkud jsme tak vydatně postřelováni. Vidím Sluku, jak stále povstává, nadává si po americku a nepostačím ho napomínat, aby se chránil. A když se zdvihnu a běžím vpřed – postaví se naplno, aby lépe viděl. Zlákal většinu střel, které by jistě byly hledaly mne, na sebe. Raněn těžce padá, ale má ještě tak tak síly, aby křikl za mnou: „Well – pozor brat poručík – vpravo v brehu v rákosí – yes, dobre som ich pozrel“. To byla poslední slova, která jsem od něho slyšel. Moře jsi hochu přebrodil, prošel půl Evropy, tisíce minul ran, abys zde, kousek od Kysúc, na prahu svého rodného kraje, o němž jsi stále snil, položil svůj bodrý život a odevzdal své urostlé tělo v ochranu slezské půdě. Good bye dobrý hochu, good bye vy všichni, kteří odpočíváte po jeho boku v Orlové*) nebo jinde, buď Vám země slezská dobrým lůžkem, světla šachet věčnými světly na Vaši památku a věnec snivých Bezkyd věčným věncem věncem k Vaší poctě. __________________ *) Padlí na Těšínsku, boli skoro všetci pochovaní v Orlové; tam odpočíva aj br. Jan Čapek, zakladateľ ČSDZ v Taliansku. 166 A nám, kteří jsme zůstali, v rej nedočkavý budoucích lásek, v cink plnozvuký zítřejších číší, všechněm z nás, jak tichý stesk a výčitka lichá, nám živým, těch, kdo dožili, vzlykne lkavý hlas. (Z časti uverejnené v Pamätníku padlým o Těšínsko.) ROBERT ŠKRABAL: NAŠE AKCE NA TĚŠÍNSKU DOSTÁVÁME rozkaz k obsazení Těšína, naší milé sesterské země. Po návratu z Francie dostalo se nám takto jen osmidenního oddechu. V ranních hodinách studeného ledna sedáme do vlaku, který nás odváží do Mor. Ostravy, dále do Doubravy, dřívější Dombrové, kam dojíždíme již za soumraku. Pěší roty II. praporu opustily vlak již před stanicí a my v přestávkách vjeli do stanice, kde vyloženy kulomety, a dáváme se pochodem k místům, odkud nám zaznívá třeskot výstřelů. Jdeme k hostinci, kde očekáváme dalšího rozkazu. V malé chvíli jsou přivedeni zajatci, většinou civilisté, a z jejich řečí poznáváme, že jsou to Poláci. Civilní lidé, shromážděni v této hospůdce, hrozí těmto již neškodným lidem a chtějí je bíti. Je třeba zajatce ještě chrániti. Scházíme se s bratry od pěších rot a dovídáme se, že obsazení nebylo jen tak lehké, jak se předpokládalo, ano že i zde ztrácíme své bratry. Po prohlídce jednoho závodu, vykonané za naprostého klidu, postavili jsme kulomety za vesnici a zde vyčkáváme až do odpoledne. V odpoledních hodinách spolu s pěšími rotami odcházíme směrem ke Karvinné dělnickou kolonií a jsme ubytováni v karvínském pivovaře, kde se nám má dostati odpočinku. Téže noci jsme však vzbuzeni a jdeme obsadit několik domků proti Trnavě, kde konečně máme celý den pokoj a jen pozorovatelé jsou na stráži, pozorují oknem ze světnice. Taková vojna se nám počíná líbit. Schází nám však kuřivo a jídlo. Naše kulomety jsou namířeny na věž kostela, kde tušíme nepřítele. Kolem desáté hodiny dopolední zpozorujeme neklid v Stonavě a přebíhání lidí. Nevíme, co je toho příčinou, až vidíme na louce pod námi postupovati opatrně několik vojáků našeho domácího pluku, tuším že byli od bývalého 54. pěšího pluku. Z městečka se vyhrne větší síla nepřítele a rozbíhají se do bitevní formace. Od naší pěší roty, nevím již které jedna četa chce nepřítele zaskočiti a proto běží kolem plotu do zad nepřítele, který však to zpozoruje a dává se na překotný útěk. Na bojišti zůstává jen několik raněných. Stačilo nám, že poznali naši převahu a přidrželi se hesla „kdo uteče, ten vyhraje“. Nyní se dává celá fronta do pohybu a my v zápětí za nimi. Bylo po nás stříleno nepřítelem, ale na štěstí beze škody. Tak běžíme až po Prostřední Suché, kde pro soumrak ustáváme v dalším pronásledování. Na kopcích vidíme, jak je nepřítel jako bezhlavý, neboť přebíhání hloučků s místa na místo svědčí, že buď neměli tito lidé vůdce, a měli-li ho, nestáli za mnoho. Příštího dne odjíždíme obrněným vlakem do Těšína, kde jsme obyvatelstvem srdečně uvítáni. Slyšíme stesky na jednání ustupujícího nepřítele. Po oddechu jdeme již vesele bez boje ke Skočovu a dále k Ustroni, kdež zůstáváme stát na pravém a nepřítel na levém břehu řeky. Škoda, že nemohlo býti našich úspěchů při jednání o mír lépe využito v náš prospěch. 167 ZRÁDCE BYLO by chyba nevzpomenouti a přejíti mlčením, že jsme měli také zrádce mezi sebou. Jméno podobného zločince nesmí upadnouti v zapomenutí, musí žíti a udržeti se v paměti za trest za nejhorší zločin, jaký lidský tvor může provésti. Měli jsme jen jediného a byl jím Fr. Pečenka, zrádce a zběh, bývalý vojín 3. kulometné roty 21. pluku. Jeho jméno se řadí k historickým jménům českých zrádců, jako byl Milota z Dědic a jiní, a tak bude pro nás vždy personifikací prorady a zločinu. Podařilo se mi zachovati z té doby zajímavý dokument, zachycený zpravodajským oddělením štábu IV. armády, a uvádím zde nejzajímavější jeho části. Je to zápis jeho výslechu. Vidíme, že třebaže byl podezřelý a stále pozorován, podařilo se mu uprchnouti v době bitvy u Terronu. Podle dokumentu je vidět, že se na zběhnutí již dříve připravoval a pozoroval kolem sebe, aby se mohl nepříteli zavděčiti zprávami o životě ve francouzských liniích. Ještě štěstí, že životu a ruchu, který se kolem něho děl, rozuměl jen poměrně málo a svou zradou učinil tak poměrně jen málo škody. Zde překlad dokumentu: Spojovací důstojník SV. WILD SV., 31. říjen 1918. Hlašení o výslechu zběha od 21. pluku československého, 53. divise, poštovní úsek 217, jenž přeběhl do našich linií u Terronu 29. října 1918 v 17 hod. 30 min. (německého času). Totožnost. Zběh je továrním dělníkem: narodil se v St. Pölten u Vídně; v srpnu 1914 vstoupil jako dobrovolník ve věku 18 let do rakouského vojska. V říjnu 1916 byl zajat Rumuny, v červnu 1917 poslán přes Archangelsk do Francie, kde přistal v La Rochelle. Jeho prohlášení jsou přesná a hodnověrná. Ordre de bataille. Československé brigádě velí podplukovník PHILIPPE, jenž velel 21. pluku československému až do doby, kdy tento pluk přešel pod velení 53. p. divise. Podplukovník PHILIPPE nosí uniformu zuavů... Jízda: 1. eskadrona 7. pluku dragounů. Štáb 21. p. pluku československého a československé brigády v Bourcq. Štáb 53. divise v Semide. Bojová zhodnocení 53. divise. Nevalná jakožto útočné vojsko. 168 Historie 53. divise: Viz. č. 545 ze dne 20/10/18. Zasazení a spojení divise. Zasazení pluků na terénu od severu k jihu............................. Rozhraní mezi jednotlivými pluky nemohla býti přesněji určena. Na severu je ve spojení s francouzským vojskem, které bude pravděpodobně vbrzku nahrazeno vojskem americkým. O spojení na jihu neví zajatec nic. Útočné úmysly. Ve 4 nebo 5 dnech hodlají Američané učiniti veliký průlom u Voncq k severozápadu směrem k Belgii. Jižní část fronty by se tohoto útoku nezúčastnila. Podle pověstí bude 53. divise na severu v nejbližší době vystřídána 2. americkou divisí. Na frontu bylo prý dopraveno asi 800 děl, jež mají podporovat tento útok. Vystřídání divise. 53. divise bude vystřídána v noci se dne 30. na 31 říjen, pravděpodobně před půlnocí až do svítání. Mosty jsou silně bombardovány. 29. října nebyla divise vystřídána, jak bylo určeno, neboť příchod vojska, které ji mělo vystřídati, byl zpožděn z neznámých příčin. Cizí vojska za frontou. Asi před čtyřmi dny spatřil zběh silné americké oddíly, jak se zdá, čerstvé, které tábořily v barácích jižně od Semide, kde prý je také asi 20 pontonů na autech. U Loisy viděl jednotlivce od 408. p. pl. (120 div.) a 130. p. pl. (124. p. div.). Ďelostřelectvo. Velmi početné dělostřelectvo v posici 20 m východně od silnice Grivy-Loisy, několik hrubých námořích kusů nedaleko této cesty a západně od ní. Jižně od silnice Grivy-Loisy (viz plán 8957), jakož i na 1200 m od silnice Loisy-Coigny (viz plán č. 8857) jsou prý další baterie. Francouzští dělostřelci prý tvoří zásoby střeliva u oněch kusů a za nimi. Děla jsou maskována a nebyla spatřena v činnosti. Mosty. Most u nádraží Vrizy, který zajatec přešel dne 29. října, je opraven. Převozné kuchyně mohou jeti po mostech, dělostřelectvo však dosud nikoliv. 21. p. pluk čs. Početní stav:.................................................................................................... .................................................................................................. Důstojníci od hodnosti majora nahoru jsou výhradně Francouzi. Ročníky: mužstvo všech ročníků až do 50 let. 169 Ztráty: V nynějším úseku 70 mrtvých a 130 raněných u pluku ... Ztráty 3. kul. roty jsou malé. Posily: Dosud žádná posila. Zdá se velmi pochybné, zda bude poslána; v Cognacu je asi jen 400 – 500 mužů, z nichž má býti utvořen 23. pluk. Dovolené: Zatím jsou dovolené zastaveny. Na dovolenou jezdí mužstvo obyčejně do Cognacu nebo k příbuzným ve Francii. Výzbroje kulometných rot:........................................................ bude použito vzadu jakožto obrany proti letadlům. Ochrana proti plynům: Masky starého a nového vzoru. Protiplynové pláště, gumové rukavice a gumová obuv pro vojáky obsluhující kulomety. Zdravotní stav: Uspokojivý, chřipka se nevyskytla. Kázeň: Kázeň je velmi přísně udržována. Sebemenší poklesek je trestán, v první linii odnětím žoldu. Zásobování: Dokonalé; ½ l vína denně. Němečtí zajatci. Němečtí zajatci pracují na železnici blízko Semide. Zdá se, že se s nimi dobře zachází. Dostali americké potraviny a tabák. Chřipka ve Francii. Podle dopisů ze Charente, které dostali kamarádi, případy chřipky se stále množí. Mnoho úmrtí, jen v Cognacu asi 15 až 20 úmrtí denně. Přiznaky nemoci: silná rýmy, dýchací ústrojí stísněno, horečka. Nálada. Francouzi mají už války dosti. Doufají, že si nejpozději do 2 měsíců vydobudou míru zbraněmi. Američané tvrdohlavě podnikají stále nové útoky. Značný počet Čechoslováků není nadšen, že válka stále trvá. Mnoho Čechoslováků z Deutschbőhmen by zběhlo, kdyby se nebáli, že je Němci oběsí. Různé. Zprávy o vytvoření československých pluků. Zběh pracoval nejdříve 6 neděl jako dělník v přístavě La Pallice u La Rochelle, pak přišel do jednoho tábora v lese u la Teste, jihozápadně od Bordeaux. V tomto táboře, v němž byli jen Čechoslováci a Rusové, jeden generál, jménem ŠTEFÁNIK, bývalý rakouský důstojník, jenž bydlil ve Francii v době vyhlášení války, vyzýval jednotlivě Čechoslováky, aby vstupovali do Československého pluku pro obranu národní svobody a utvoření Československé republiky. Přesto, že velká většina mužstva jevila velmi málo nadšení pro československou věc, byl tábor za několik dní přenesen do Cognacu. Mužstvo bylo informováno o svém určení teprve, až jednoho dne se mu řeklo: Dnes bude se cvičiti.................. V květnu 1918 přišel zběh s 21. plukem čs. do Darney; po pětinedělním nebo šestinedělním výcviku byl poslán do pole do Alsaska. Zběh, protože byl podezřelý, nebyl nikdy poslán do první linie, byl však stále u zavazadel. (Byl totiž kočím u kulometné roty – pozn. překladatele.) nedávno byl v Semide 170 potrestán 4 denním vězením proto, že dal chléb a cigarety německým zajatcům (zde patrně chce vzbuditi zájem o svou osobu – pozn. překladatele). Zběh byl poslán na nádraží ve Vrizy se střelivem pro 3. kulometnou rotu, jež byla v postavení pro obranu proti letadlům. Za čtyři dni potom zběhl. Československá uniforma. Modrá uniforma francouzské armády s červenými čísly na tmavomodrém sukně, francouzské přilby s československým znakem, modrý baret s malým znakem z bílého kovu. * * * Co se stalo se zběhem Pečenkou? Nevěda, že se o jeho zradě ví, měl ještě odvahu po příměří přijeti do Cognacu a hlásil se tam u 23. pluku. Byl některými jednadvacátníky poznán a eskortou poslán do Prahy. Tam prý měl být postaven před válečný soud. Jak a byl-li odsouzen, nevím. Myslím, že – bohužel – dopadl šťastněji, než kdyby byl býval souzen ve Francii. 171 22. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK (PEŠÍ PLUK ARGONNSKÝ) 172 JAR. ŠURAJ: ZA BRATREM KLÍMOU ČASEM, a zejména v době výročí našich bojů ve Francii, blýskne hlavou vzpomínka na toho neb onoho z bratrů, s kterým jsi žil, kteréhos měl rád a který se s tebou do rodných krajů nevrátil. Vracíme-li se tak ve vzpomínkách zpět a přehlížíme-li celkovou bilanci dneška, často nás přepadne myšlenka, že té krve přece jenom nemělo býti tolik. A toho je dnes líto. A dvojnásob líto je ti pak krve druha, kamaráda, který nedovedl ublížit a jehož bezstarostný smích byl tak známým v naší mense v Jarnacu. Kdo bratra poručíka Klímu znal, pochopí zajisté, že bude na místě, vzpomenouti ho v tomto našem sborníku. Zemřel tragicky. Či snad může býti větší tragedie, než padnout v posledním takřka dni světové války? Dojít cíle a klesnout? A jeho smrt je tím tragičtější, že mohl jí ujíti, kdyby ohromná jeho radost nad zachycenou zprávou o vítězné revoluci doma – o našem 28. říjnu – o konci Rakouska – byla mu dovolila nezvěstovati ji osobně nám v přední linii. Telefon mu nestačil. Přimo nám do očí musil říci tuto dějinnou událost. A jíti nemusil. Nikdo jej nemohl přinutit. A přece šel. A zároveň i pro smrt, která v tomto případě byla divnou odměnou. * Bylo pozdě večer, ba už k půlnoci. Zemní telegrafický přístroj (T. P. S.) cosi vyklepával. Telefonisté se dorozumívali, zda přístroje fungují. Velitelství třetího praporu 22. pluku s prořidlými řadami rot již třetí den odpočívalo v záloze asi 150 kroků za první linií. Štáb byl umístěn ve zříceném Moulin Toupet, který se stal osudným tátovi Voců. Bylo po dělostřelecké přestřelce. Nepřítel se spokojil zapálením sousedního baráku a střelbu přerušil. Mdlá zář dvou svíček osvětlovala naši nevlídnou místnost – nedaleko mlýnského kola, které trouchnivělo. Pod podlahou voda, nyní nevyužitá. Ukládáme se k odpočinku. Masku proti plynům na dosah ruky, porývku přes nohy – vtom se otevrou dveře a do šalandy vpadl bratr Klíma s bratrem Mikulášem Němečkem – oba od štábu pluku. „Nazdááár!“ Z jejich veselých obličejů vidíme, že se něco stalo. „Počkej – rozsvítím ještě jednu svíčku a pak povídej, co tu chceš!“ A nyní už to šlo jední dechem! „Revoluce u nás! Revoluce v Praze! Místodržitel sesazen! Provolána republika! Už ji máme! On les a!“ Únava přešla razem. Pokrývka a plášť odletěly kamsi až do vody, vyskočím, Klíma mi padá kolem krku a bratr Němeček tiskne mi dojat ruku. Velitel major Poirée diví se řevu ostatních a ptá se, co je to za křik. Po vysvětlení – nemůže se vzpamatovat úžasem. My také ne. Přijímáme jeho gratulaci. Ha-hoj! Láhev s „laňolem“ je plná! Revoluci nutno oslavit! Volám telefonicky I. prapor a uvědomuji II. prapor našeho pluku. „A ty – nohy na ramena k doktoru Žáčkovi! Vyřiď mu, že ho pozdravujeme, aby k nám přišel!“ Spojka odletěla. Major Poirée dokončil svou pětasedmdesátou cigaretu. My dopili poslední kapku vína. I tu láhev, kterou bratr Klíma přinesl s sebou. 173 A bylo už kolik hodin po půlnoci, když jsme se rozloučili. „Pozdravujte Vouziéres a na shledanou!“ * Šedivé říjnové ráno nemohlo nám zkaliti radost. Bílá mlha, visící nad údolím Aisny, dovolovala cirkulaci „po dvou“. Ruch všady. Bratři vylezli ze silničního příkopu a horlivě debatují. Už nic nestojí v cestě domů – k nám do Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. A pak příchází spojka od pluku a do jasu padá první stín. „Bratra poručíka Klímu zabil v noci granát! Právě když se od vás vrátil.“ Nikdo nemluvil. Ticho! Nyní, když už je všemu konec, kdy návrat domů je tak blízký? * Pochovali jej na břehu Aisny a po čase převezli do Čech. Alespoň po smrti. Tam v našem krásném Posázaví – v Kácově – spí bratr Klíma svůj nekonečný sen. Tam jsem se s ním také jednoho podzimního dne v roce 1923 setkal a v duši se rozezvučely struny, které dovedou zníti jen smutně a nechávají na rtech jen řadu otázek, na které nikdo už neodpoví. A bratr Mikuláš Němeček? Už také odešel tam, odkud není návratu. My – dosud žijící – jich nezapomeneme! J. K. a J. H.: O MILOŠI WURMOVI MILOŠ WURM narodil se dne 22. listopadu 1892 v Brně, kde také studoval na prvním českém gymnasiu.*) Obdyv si po maturitě vojenskou službu ve Vídni u zdravotní služby, věnoval se na pražské universitě studiu práv. Při tom horlivě se věnoval veřejnému životu. Pracoval ve studentských spolcích: byl předsedou studentské organisace české strany pokrokové a starostou Svazu českoslovanského studentsva, jednatelem evangelického studentského spolku Jeronyma atd. Horlivě se účastnil práce pro druhou universitu (zejména velké akce manifestační v roce 1913). Přispíval do celé řady listů: do Času, Studentské revue, Klínu, Osvěty lidu, Vlastní silou, Nivy, Nového lidu, Jihlavských listů atd.; psal o věcech studentských, o moravských potřebách kulturních, o otázkách náboženských a pacifistických, psal též drobné práce beletristické, v Lidových novinách a Moravské orlici přispíval do rubriky sportovní. Překládal drobnosti z Radindranata Tagore. Přeložil a vydal s úvodem a poznámkami studii E. G. Höflina „Zjev mírového hnutí na východě“ (o behaismu). Hned po vyhlášení mobilisace M. Wurm musil narukovat. V polovici září 1914 byl zajat a prožil dvě smutná a těžká léta v různých zajateckých táborech Sibiře. Z hrozného stavu, do kterého uvědomělého a nadšeného pacifistu uvrhla válka a odloučenost od světa v zajetí, vysvobodila ho idea boje za svobodu vlasti. Byl to těžký zápas, jejž musil probojovat ve své duši, než se rozhodl vzít do svých rukou dobrovolně zbraň; vždyť on už jako jednoročák se přihlásil k sanitě, aby nebyl nucen ve válce zabíjet lidi, nýbrž spíše jim pomáhal. Že se přihlásil do legií, k tomu jistě nemálo přispěla autorita vůdce zahraničního hnutí, profesora Masaryka, za nímž už ve vlasti šel i politicky. __________________ *) V tomto článku boli použité dokumenty a výtlačky, ktoré dala k dispozícii odbočka K.F.L. z Brna. 174 Wurm, legionář-pacifista, je skvělým dokladem vysokých ideálů našeho boje za svobodu. V roce 1916 přihlásil se M. Wurm do československé brigády; protože však tehdy z rozkazu ruské vlády (v jejímž čele stál známý Stűrmer) zajatci do československé brigády nebyli propouštěni, odjel z ťumenského koncentračního tábora do Oděsy, do srbského armádního sboru. S ním odjel pak v lednu příštího roku do Soluně, odkud po roce těžkých bojů byl na jaře 1918 převeden do československé armády na francouzské frontě. Byl zařazen do 11. roty 22. pluku. 24. října padl pří útoku na vrch 155 u Vouziers. V rozkaze brigádním bylo o něm napsáno: Padl slavně v čele svého oddílu, jejž vedl skvěle k útoku na posici houževnatě hájenou. * * * Úryvky z dopisů Miloše Wurma pani M. Červené V Kyjevě, z dob jeho zajetí v Rusku. Semipalatinsk 13/7 (26/7) 1916. Milostivá paní! ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------Dnes prožíváme smutné jubileum douletého vypovězení války Srbsku a počátku celé této strašné vojny. A naše smutná nálada ještě více byla zesílena dnešní zprávou v telegramech o demisi ministra Sazonova a přijetí jeho místa ministrem Stűrmerem. Vidíme v tom opětné vítězství černosotěnské, germanofilské strany v Rusku. A tento fakt ve mně jen posiluje tu moji již dřívější nedůvěru k ruské vládě, že to s námi Čechy naprosto nemyslí upřímně, a že my Čechové nemůžeme a nemáme co čekati pro sebe a pro svou vlast od Ruska. Snad Francie, snad Anglie, ale nikdy Rusko. Jest bohužel smutné, ale zdá se to býti pravdou. A proto tím více jest mi líto těch nebohých našich lidí, kteří prolévají krev v řadách ruských. A zač? Za svobodu Čech, za samostatné království české? Ne; za Rusko, jehož vlády to s námi nemíní upřímně. Vždyť za celé ty dva roky nám nikde veřejně oficiálně neslíbila, že to myslí upřímně s naší samostatností. A nynější vláda? Té teprv nevěřím.--Semipalatinsk 26/7 (8/8) 1916. Milostivá paní! ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Čítáme zde Čechoslovana i Čechoslováka a tu se nás velmi nemile dotýká ta vzájemná zášť ty vzájemné spory mezi těmi dvěma proudy ve Svazu, o nichž byla též řeč v referátech o sjezdu. Jest zde tak málo Čechů a doba jest tak vážná, a bez té naší osudné nesnášenlivosti to nejde. Nedovedete si představiti, jak tyto spory a vzájemná neshoda nevého a starého vedení Svazu podkopávají v českých zajatcích důveru k Svazu. Že z českých dobrovolců se stěží formuje jenom brigáda a ne celá armáda, jest hlavní příčina v tom, že dosud většina českých zajatců neviděla ještě u ruské vlády žádných dobrých úmyslů a opravdové vůle uskutečniti naší samostatnost. A tak stále musíme býti připraveni, že české země i po vojně zůstanou ve svazku Rakouska, dokonce snad i „malého Rakouska“, a tím všem zde se exponovavším zakryta jest možnost navrácení se domů. My slyšeli mnohokráte od ruských vojenských úřadů hrubé i sprosté nadávky na adresu Slovanů, specielně Čechů, my četli výroky, aby si žádný Čech nemyslil, že ruský voják by vycedil i jen jednu kapku krve za samostatné království české, ale neslyšeli jsme a nečetli nikdy oficiální prohlášení ruské 175 vlády, že by opravdu chtěla a měla ten dobrý úmysl a dobrou vůli nám samostatnost dáti, budou-li Češi bojovat v řadách ruské armády a pracovat na podnicích, pracujících pro armádu. A proto my ruské vládě nevěříme a k Svazu, vidíme-li a čteme-li ty stálé rozpory a obvinění, které si ty dvě strany (petrohradská a kyjevská) navzájem předhazují, velké důvěry, jak sama uznáte, míti nemůžeme, zvláště když vůdčí hlavy Svazu jsou nám osoby naprosto neznámé. Pro bývalé rakouské důstojníky-Čechy jest také v mnohých a mnohých případech těžko podmínka, že mohou vstoupiti jen jako řadoví vojáci. To též velmi mnohé zrazuje. Naše veškeré doufání a naděje jsou obráceny jen k osobám Masaryka, Dűrricha, Dr. Beneše atd., pracujícím ve Francii a Anglii a jedině k vládám těchto dvou říší, hlavně však k Francii, cítíme jistou důvěru. Odpusťte, milostivá paní, že pustil jsem se dnes též do kritiky, ale byly to některé věci, které ležely nejen mně, ale i mnohým jiným českým zajatcům na srdci, kteří, třebas snad nebyli „dobrými Čechy“ podle definice Svazu, milují svůj národ nejméně stejně tak upřímně a vroucně, jako ti, které Svaz nazývá „dobrými Čechy“ a možná, že v některých případech i ještě více, a kterým právě ta velká láska k jich národu a české vlasti zabraňuje se nějak exponovati prozatím pro Rusko. Poznámka: K porozumění vývodů o ruské vládě budiž uvedeno, že Wurm byl již na gymnasiu horlivý ctitel zejména ruského písemnictví a že při matuře byl výslovně pochválen za velkou svou znalost slovanských literatur. V ruském zajetí dožil se však velkého zklamání o poměru ruské inteligence k nám Čechům a nevstoupil proto, i z důvodů zmíněných různých názorů v samotném Svazu do ruských legií, nýbrž do tvořivšího se v Rusku srbského vojska. V lednu 1917 přeplavil se s jinými do Srbska, kde jako velitel bombášů bojoval po celý rok na soluňské frontě, načež na příkaz zahraničního národního výboru odjel do Francie. * Poslední dopis M. Wurma rodičům: Drahý tatínku a maminko! Dostanete-li tento dopis, bude již po válce a Vy s touhou a netrpělivostí budete očekávati mého návratu. A tu, odpusťte mi, prosím Vás, jestli se ho nedočkáte. Drahý tatínku a maminko, Vy jste znali, jak vroucně miloval jsem svůj drahý národ a byl hotov na všechno pro jeho blaho. A v této strašné válce, kdy rozhodoval se osud Slovanů, kde šlo i o to, má-li býti i nadále český národ aneb ne, - v této době nemohl jsem zůstati nečinným. Bylo mou povinností dobrého, upřímného Čecha zúčastniti se borby za svobodu českého národa. Vstoupil jsem do srbské armády, tvořící a ustavující se zde v Rusku z dobrovolců. A pozítří, 1. ledna 1917, odjíždím do Soluně v Řecku, abych tam zúčastnil se boje za osvobození tak mnoho vytrpěvšího nešťastného Srbska. Odcházím v boj. Co mne čeká? Život? Smrt? Kdož to ví? A proto dnes, drahý tatínku a maminko, posílám Vám snad své poslední s Bohem! Odpusťte mi všechno, čím jsem se kdy proti Vám provinil; nevzpomínejte na mne ve zlém, neb co jsem učinil, to jsem jako dobrý Čech musil učiniti a kdybych toho nebyl učinil, musili byste se, drahý tatínku a maminko, za mne styděti. * Z jeho básní: Plakalo mládí. Plakalo mládí v koutku duše mojí, když poznalo, že jeho smrt se blíží, že vbrzku skončí kratičkou pouť svoji a místo něho stáří do srdce se vplíží. Zestárla duše, smutek zastřel tváře odumřel smích a zhořkly strun mých tóny, zapadla navždy mládí mého záře, smuteční hranou v duši mé zní zvony. 176 Modlitba dobrovolce. (Na soluňské frontě 14. července 1917.) Ty, jehož jedni Bohem zovou, a druzí věčným osudem, Ty dej nám stále sílu novou, ať Svobodu si dobudem. Ty dobře víš, co v duši vřelo, když přišli jsme v ten divý boj; Ty dobře znáš, co v srdci znělo, a ideálů našich zdroj. My nepřišli jsme z choutky dravé nevinnou prolít lidskou krev, leč za svobodu vlasti smavé a na rtech revoluce zpěv. My přišli rozbít okovy ty skuté, v nichž mučila se naše vlast, zapudit jařma doby kruté, národu dát svobody slast. Ó, Ty to znáš! Nuž k Tobě volám, jenž vládneš lidstva osudem: dej sílu mi, ať vraha zdolám, ať Svobodu si dobudem! ______________ Jeho odkaz pre dobu mieru: Provolání, napsané v legii pro dobu míru. Skončila vojna, nejhroznější z veškeré historie lidstva; dohřměly pušky a děla, vsákly se potoky krve v rozdupanou a rozervanou zem. Nastal mír, a po omamném šílenství a bezrozumu války přišly dny kapitulace, dny vážného a rozumného uvažování a účtování. A v tyto dny konečného odpočinku tím hlasitěji volati chceme k Vám, drazí přátelé: budíž poslední tato skončivší se vojna; Nechť naposledy nebohé a zmučené národy snášely všechna ohromná a krutá muka, všechnu bídu a zoufalství, provázející věrně každou válku! Nechť naposled plála země ohromným krvavým požárem vojny a chvěla se pod hřměním pušek a děl! Neboť palčivá krev lepí se na naše ruce, prožírá mozky a drásá svědomí... Ty široké rudé řeky prolité lidské krve, zaplavivší téměř celou Evropu a nasytivší její vyprahlou půdu, ty čerstvé kostry, rozházené a rozptýlené po krajích vzdálených od domova, ty spálené rozvaliny a zbořeniště – hřbitovy bývalých kvetoucích měst a vesnic, s kletbou a zoufalstvím volají k Vašemu srdci a rozumu. Zohavené a zmrzačené lidské postavy, jež byly dříve svěží a zdravé, zatrpklé tváře opuštěných sirot a ustarané líce ožebračených žen, ztrativších své muže a živitele rodin, vyplakané oči matek a otců, které nikdy již nespatří svých drahých synů, obracejí se k Vám s palčivou výčitkou chaosu volají k nebesům, a země celá chvěje se ozvěnou bouřlivé té žaloby. A proto obracíme se především k Vám, mladí přátelé, k Vašim mladým ušlechtilým duším, k Vašim citlivým srdcím, z nichž ještě nevymizelo nadšení a láska k dobru. Na vás nyní jest, abyste zmužile a otevřeně zodpověděli otázku, jak dlouho ještě dopustí civilisovaní národové, lidé, honosící se vysokým stupněm kultury, to hromadné, hanebné a zákeřnické vraždění lidstva, ubíjení blahobytu a pustošení zkvétajících krajů – které se zove válkou? Ve vašich rukou spočívá rozřešení. 177 Známe, že poslední evropská válka nesla s sebou velkolepou ideu osvobození Slovanstva od potupného a těžkého jha germánství a povznesení slovanských národů na výši a moc, která jim v Evropě náleží. Známe, že byla tím očistcem, kterým musil projíti svět, aby pochopil nutnost osvobození utlačovaných a podmaněných malých národů – dáti Svobodu zotročeným a ztrestat otrokáře a zdemokratisovat státy. Ale což jest nutno, aby každá velkolepá a krásná myšlenka byla doprovázena tak příšernými dissonancemi, což jest nutno, aby k vítězství svému kráčela přes tolik mohyl a tak ohromným mořem slz, zoufalství a krve?? Což nemůže být tato válka poslední válkou, kterou musilo prožít lidstvo, aby uvidělo nové cesty, nové cíle a nové ideály, aby vidělo, že ne v potlačování, ale ve svornosti a bratrské spolupráci spočívá budoucnost a rozvoj světa a všech národů? Probuďte se, drazí přátelé, k odhodlanému odporu proti instituci války a podejte si ruce k přátelství se spolubratry přes hranice všech států a zemí! Společnými silami a v svornosti odvrhněme od sebe barbarské stigma války, pálící naše čelo, a se zrakem jasným, otevřeným a mužným budujme bratrsky na uskutečnění veliké idee míru, souzvuku, lásky a krásy, harmonii citu a rozumu. Miloš Wurm, český legionář. * Miloš Wurm, obdařený velkým nadáním, ryzím charakterem, plamenným vlastenectvím a dobrotou srdce, mohl vbrzku míti vynikající účast v našem veřejném životě; zatím v šlechetném boji padl, nedočkav se dne svobody národní. Tělesná jeho schránka byla převezena z Francie do Brna a zde za obrovské účasti českého lidu – v průvodu bylo na 60.000 osob – s vojenskými poctami uložena dne 7. dubna 1923 do rodné půdy, kterou tak vřele miloval. K uctění jeho památky byla jedna ulice pojmenována ulicí Miloše Wurma a na českém státním gymnasiu byla zasazena pamětní deska. Končím úryvkem z jeho vlastní básně, věnované padlým národním hrdinům českým: „Vy skonali co věrní bojovníci za vlasti svobodu a štěstí lidu svého, lesk hrdinství vašeho zářivého ty hlavy vaše ozařuje tlící. až jednou poutník půjde kolem skrovných rovů, jež skryly vaši zářnou slávu, tu v tiché úctě obnaží svou hlavu a věčný obdiv zavzní v jeho slovu.“ Pplk. gštb. VEJMELKA: NEDOHRANÁ PARTIE KARET (Venované podporučíkovi B. Holoubkovi.)*) JIŽ několik dní ležíme v Cegny ve sklepích, špatných úkrytech, ba i jen ve světnicích pečlivě ukrytých stanovými dílci proti pozorování. Němec nás čas od času bombarduje a proti jeho granátům pomůže vesnický sklep asi tolik jako dobře připevněný stanový dílec. _________________ *) Padol 23. októbra (října) 1918. 178 Francouzské baterie, ukryté v stromoví, Němcům pilně odpovídaly. Ovšem, na tento souboj jsme dopláceli my – pěšáci. Stále jsme čekali, že podle dříve vydaných disposic půjdeme přes Aisnu. Místo toho jsme večer 20. října vyrazili směrem k Vouziers. Účelu pochodu a cíle jsme neznali; snad jen velitel praporu mjr. Prignot byl informován. Po delším pochodu neproniknutelnou tmou s malou přestávkou na jedné křižovatce, na niž právě stříleli Němci, dostali jsme se do vesnice Mars sous Bourcq. Lze pochopiti, že první starostí bylo ubytování. Zatím co se starám o svou kulometnou půlrotu, Vojta stará se, aby mně upravil co nejlepší sídlo. Zůstali jsme i tentokráte všichni tři důstojníci roty pohromadě. Trochu jsme si odpočinuli a ráno v příjemném teple hořících briket rozdaly se karty. Ppor. Holoubek, velitel 2. půlroty, byl totiž nenapravitelným karbaníkem, který neopominul ani jedné příležitosti, aby neholdoval své vášni. Ovšem, nikdy nehrál o velké částky, tak „mariáš“ nebo „preferanc“, a to ještě na jeden „sous“ hru a byl vždy velmi rozmrzen, když prohrál několik franků. Tak jsme se pustili i tentokráte do hraní, aniž jsme pomýšleli na blízké nebezpečí, a hrou jsme se osvěžovali a nabývali náležitého klidu. Po jedné rozdané hře přišel spojovací četař od praporu a hlásí okamžitou pohotovost a nástup k dalšímu pochodu. Tři tázavé pohledy utkvěly na jeho obličeji a on pochopil. Nebylo totiž zvykem ve dne putovati ani mimo frontu, ani do fronty. Proto četař odpověděl: „Jdeme asi na frontu k Aisně.“ Rozdané karty jsme si ponechali v naději, že na příhodném místě na frontě sehrájeme hru; ppor. Holoubek měl totiž dobrou kartu a nechtěl se jí tak lehce vzdát. Za malý okamžik jsme opustili vesnici. Před námi právě zmizela 7. rota v křoví potoka. Směr za ní. Protahujeme se křovinami a lesíky podél potoka. Výbuchy granátů a třesk kulometů se stávají stále zřetelnějšími, až první pozdrav padl v sto krocích od čela roty. Ovšem, neplatil nám, nýbrž těžké houfnicové baterii, okolo níž jsme procházeli. V malém lesíku, asi kilometr od řeky, jsme se zastavili a dostali rozkazy k přechodu a k zaujetí posic na druhém břehu. Útoková lávka měla býti přímo proti ústí potoka do řeky, na druhém břehu měl býti prapor 319. pluku; o nepříteli ani slova. Úloha byla obsaditi dvorec Petite Bane, přilehlý les a údolí potoka na jih od něho. 5. rota a 1. kulometná půlrota byla určena, aby přešla řeku a zajistila postup zbývajících rot. Rozloučil jsem se se Sýkorou a Holoubkem, vydal rozkazy pro postup a vyrazili jsme z lesa do neznáma. Před námi šlo asi družstvo od 5. roty, nuže za ním. Tak asi dvě stě metrů jsme kulomety vezly na kárách, ale pak se šlo otevřeným terénem, proto s kulomety na zádech a se schránkami nábojů v rukou jsme postupovali opatrně, od krytu ke krytu ve směru k řece. Tak v polovině cesty nás německé kulomety s druhého břehu přibily k zemi. Celé serie střel jako smršť přelétaly přes naše hlavy. Trvalo to dosti dlouho, než se podařilo francouzskému dělostřelectvu na čas je umlčeti. První raněný. Opatrně postupujeme dále, opět čas od času nás nutí Němec k odpočinku a zdraví nás kulomety i granáty. My však musíme zahálet a nesmíme Němcům oplatit pozdrav. Však uvidí na druhé straně. Přeběhli jsme po můstku přes kanál a již se skrýváme v křoví u řeky. Současně s námi se objevili francouzští ženisté, kteří měli úlohu opravovati útokovou lávku. Proklínali „boche“, válku, řeku, snad i nás, ale při tom poctivě konali službu, o čemž svědčilo několik raněných. Pro přechod vydány rozkazy a nyní kupředu! Lávka úplně v otevřeném prostoru, na druhé straně Němec pálí na ni dávkami z kulometů; čas od času dopadnou těžké granáty do bahna řeky a vyrazí divokou fontánu se spoustou střepin. Býti na druhé straně, znamená projíti peklem ohně. Vždy skupinka po skupince se řítí přes lávku v divokém útěku, aby co nejdříve dopadla na ochranou hráz protějšího břehu. Věru bylo třeba hodně sebezapření posílati bratry touto uličkou. Však co naplat, rozkaz je přejíti; šli jsme ve dne, to znamená, je tam asi zle, a konečně musí tam celý prapor. Proto se vyčká domněle příhodný okamžik a hurá. Je zbytečné starati se o to, zde dopadl granát na deset či sto krokc, nebo střílí-li kulomet dopředu či dozadu. Cíl je zapadnouti za ochrannou hráz a toho musí býti dosaženo. 179 Také ho bylo dosaženo a Vojta, který sebou bucl přímo vedle mne, zaklel čistou vídeňskou němčinou. Ale nyní do nich. 1. kulomet „k palbě“, pozorně vysunut na okraj hráze a již první serie jde vstříc nepříteli. Oddechli jsme si a se zahřívající se hlavní pálícího kulometu stoupala naše odvaha a sebedůvěra. Musíme však dále. Před námi se rysuje silnice. Za ní leží přední části 5. roty a páli proti lesu, asi 600 m vzdálenému, v němž jsou Němci. Kde je 319. pluk? Avšak při pečlivém ohledání bojiště slyšel jsem vlevo (severně) od nás asi na 300 m, že občas rachotí kulomet, aniž střílí na nás. Teprve večer se mi dodatečně podařilo zjistiti, že to byl kulomet 319. pluku, jenž bránil vyražení Němců z lesa a smetení zbytků 319. pluku za řeku. I. kulomet zůstal na posici a ostatní přískokem k silnici. Ještě s velitelem 2. čety kulometné, čet. A. Říhou, dopadli jsme poblíž vodní propusti, jdoucí pod silnicí. Teprve nyní jsme byli v první bitevní linii. Říha dostal disposice pro palbu čety a již vydává rozkazy. Rachot kulometů přehlušil dosavadní praskot pušek a lehkého kulometu. Oči pěšáků se rozzářily. Poznali, že dostali pomoc, a věděli, že niní je Němec ze silničního příkopu nevypudí. Vlevo od nás ležel na zádech těžce raněný bratr, poznal jsem ho, byl sluhou u jednoho z mých kamarádů v srbské armádě na soluňské frontě. Chtěl asi junák přes silniční násep, a dostav ránu do břicha, zvrátil se zpět do příkopu. Bylo ostatně šílenstvím chtít přes silnici, dokud německé kulomety s koty 153 nebyly umlčeny. Nebyl však mezi odvážnými sám, i na jiných místech bylo vidět krev a tím vážnost boje. Bez přestání dopadaly střely na tvrdou silnici a odrážely se na všechny strany, vyhrávajíce v různých tóninách nám, kteří jsme se tiskli na dno příkopu. Hlavně mých kulometů se obrátili proti nim. Všichni nás nechali bez pomoci, proto si pomůžeme sami a 4 kulomety rachotí bez přestání, pečlivě hledajíce na svahu koty 153 ukryté německé kulomety. Nesnadno bylo změřiti dobu boje. Ta se obyčejně měří podle výhodnosti úkrytu. Vyrazili jsme asi v 9 hodin ráno. Den byl mlhavý a zamračený a nebylo lze rozlišiti dopoledne od odpoledne. Musili jsme však pospíšiti, abychom se dostali na cíl na Petitit Bane a navázali spojení ve směru koty 153. Úkrytů bylo velmi málo, proto byl tak dlouhý den. Zasažení všemi kulomety do boje projevilo vliv a palba Němců polevila, stávala se trhanou, neměla předchozí nepřetržitosti. Toho bylo využito pěchotou, jež pronikala přes silnici do strouhy, vedoucí do vodní propusti. Touto strouhou se pak pomalu blížili k lesu. Všichni, jak jsme byli shromážděni v silničním příkopu, jsme projevili živelnou touhu dostati se co nejdříve za les, kam nebylo viděti s koty 153. 5. rota využívala terénu a vedena jsouc stejnou živelní touhou, pronikala stále blíže a blíže k lesu. Nic nemohlo zastaviti její postup. Kulomety zatím sváděly souboj s Němci na kotě 153 a na cípu lesa proti této kotě. Zuřívým náporem se podařilo v jednom rozběhu stihnouti nám bližší okraj lesa. Němci nedočkali a spěšně ustoupili dovnitř lesa. Takto se situace podstatně zlepšila a my jsme měli nyní na předmostí poněkud místo pro řádné vedení boje. Jakmile 5. rota vnikla do lesa, ihned byla I. kul. četa posunuta za ni, aby obsadila cíp lesa proti kotě 153 a odtud podélně střílela do údolí potoka před touto kotou a držela v šachu Němce na kotě 153. Bez zvláštních obtíží byl rozkaz proveden a stanovená posice zaujata. Poněvadž v místě byly německé zákopy, bylo jich ihned využito. Než přišla 2. kul. četa, jež byla umístěna poněkud vzadu, ústupem doprava k jihu, začalo se stmívati. Též 2. četa byla v německých zákopech, ihned přizpůsobených k obraně. Bylo toho svrchovaně třeba, že jsem obě čety tak dobře ukryl, neboť po prvním výstřelu nás Němec zahrnul přívalem granátů, že jsme po několik minut nemohli ani vydechnout. Trapné je čekání, až spadne granát na hlavu. Jek nepříjemně fičí granáty a střepiny přes úkryt! Uši a smysly napjaté k prasknutí, neboť každý starý válečník umí odhadnouti, kam podle zvuku padne granát. Na ten pravý se pak nesmí čekat v úkrytu. Avšak nastávající tma překazila Němcům dobrý úmysl nás vypudit. Přečkali jsme dobře první protiútok palbou. Hůře na tom byla 5. rota, jež zčásti zůstala rozhozena na okraji lesa v střeleckých jamách. 180 S nastávající tmou vrátila se bezpečnost pohybu a proto jsme pořádali dohromady své jednotky a organisovali výchozí základnu pro útok na příští den a pro odpor. Úkol pro tento den byl vykonán. Nebyl ani tak krvavý, jakým se zdál při zahájení. Snad šťastná náhoda nám přála, že jsme uměli vždy v kritickém okamžiku nalézti malou terénní vlnu, za níž jsme se ukryli. Při hledání vlastního útulku, který jsme chtěli zaujmouti společně s Janem Makovičkou, dobrým přítelem z Dobrudže a Balkánu, který mezitím přišel s částí 6. roty za nás do zálohy, stala se nám malá nehoda. Našli jsme totiž polozbořený, ale ještě dosti dobrý úkryt; tedy do něho. Když jsme se začali usidlovati, zjistili jsme v marném svitu měsíce, že jsou v něm dvě mrtvoly německých vojínů a že je samá krev. Tak smutně jsme vylezli opět ven a uložili jsme se v koutě zákopu. Teprve nyní jsem měl čas vzpomenouti na Holoubka, když jsem v kapse svého pláště našel deset karet – z nedohrané partie. Na dohrání nebylo ani pomyšlení. Sýkora zůstal s velitelem praporu, Holoubek odešel se 7. rotou nalevo od nás. Také nyní ani nebylo mnoho nálady na hraní, neboť tíha nesouvislé fronty s řekou v zádech mocně působila na všechny velitele a nutila k náležité pozornosti a bedlivosti. Druhý den pak došlo k útoku a k novém obsazování fronty. V noci pak nastal přepad Němců, spojený s prudkou dělostřeleckou přípravou. Při této přípravě padl Holoubek, byl zasažen a rozdrcen granátem. S ním zmizelo i 12 karet a naše partie, kterou jsme měli po jeho přání dohrávati v příhodnější chvíli a na niž se tolik těšil, zůstala nedohrána. Snad ji dohrajeme ve vojenském nebi, jak poznamenal při jedné vzpomínce třetí partner – Sýkora. (Uverenené v Dôstojníckych listoch.) ROZKAZ Vrchného veliteľa čs. armády generála Janina, ktorým bol podplukovník Gardan ustanovený za veliteľa 22. čs. pluku. Československé vojsko Štáb ROZKAZ č. 26 Rozhodnutím vrchného veliteľa československého vojska zo dňa 29. júna (června) 1918, podplukovník Gardan, 279. pešieho francúzskeho pluku, pridelený vojsku československému, je ustanovený: Veliteľom 22. čs. strelckého pluku V Paríži dňa 29. júna (června) 1918. Generál Janin, Vrchný veliteľ československého vojska M. Janin. 181 ŠTYRI ROZKAZY, V KTORÝCH JE CELÁ HISTÓRIA 22. PLUKU I. Československá armáda. I. brigáda. 22. čs. strelecký pluk Plukovný rozkaz č. 18. Prevzatie velenia. Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci! Bolo mi zverené velenie 22. pluku čs. strelcov. Srdečne vás všetkých zdravím. Bojujúc spoločne za najvznešenejšiu vec, za slobodu, spojíme všetko svoje úsilie do pocitu dôvery a obetavosti, aby sme ju vydobili. Prísahajme, že do dejín 22. pluku napíšeme stránky, na ktoré bude môcť byť československá vlasť hrdá. Tábor v Darney, 6. júla (července) 1918. Podplukovník Gardan, veliteľ 22. pluku československých strelcov. II. Československá armáda. I. brigáda. 22. čs. strelecký pluk Plukovný rozkaz č. 33. Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci! 22. čs. pluk podstúpi krst ohňom. Má tú česť, patriť ku skvelej jednotke, ktorá sa preslávila hlavne pri posledom pokuse Húnov o dobytie Paríža. Ukážte, že ste hodní tých, po boku ktorých budete bojovať. Ukážte, že ste hodní svojich bratov, ktorí slávne bojujú na bojiskách, kde vejú zástavy Dohody. Ukážte, že ste hodní tých, ktorí trpia u vás doma a ktorí očakávajú všetko od vašich úspechov a vašej vzdatnosti. Vojaci českí a slovenskí, prísahali ste na zástavu, že budete bojovať až do poslednej kvapky krve, za spásu a nezávislosť svojej vlasti. Obnovte túto prísahu pred odchodom do boja. Nech žije československá vlasť, nech žije Francúzsko, ktoré prvé uznalo vašu nezávislosť! V poli 29. septembra (září) 1918. Podplukovník Gardan, veliteľ 22. pluku čs. strelcov. 182 III. Československá armáda. I. brigáda. 22. čs. strelecký pluk Plukovný rozkaz č. 38. Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci! 22. čs. pluk podstúpil slávne krst ohňom! Na tejto francúzskej pôde, z ktorej ste učinili svoju druhú vlasť, zviedli ste v úsvite svojej nezávislosti svoje prvé boje. Úkázali ste, čo dokážu vycvičení muži, otužilí a podnietení vznešeným ideálom. Odpovedali ste na výzvu československej vlasti. Odpovedali ste na moju výzvu z 29. septembra (září) 1918. Boli ste nádherní! Som na vás hrdí! Pozdrav tým, ktorí zomreli za slobodu! Pozdrav tým, ktorí trpia! Všetkým „Nazdar bratia!“ V poli 2. novembra (listopadu) 1918. Podplukovník Gardan, veliteľ 22. pluku československých strelcov. IV. Československá armáda. I. brigáda. 22. čs. strelecký pluk Plukovný rozkaz č. 66. Dôstojníci, poddôstojníci, desiatnici a strelci! Pripravujete sa na odchod z Francúzska a na návrat do oslobodenej vlasti a ja sa s vami lúčim. Na tradičnej pôde všetkých slobôd, ste dobyli slobody a nezávislosti. Svojou disciplinovanosťou, svojou statočnosťou a svojou vytrvalosťou ste uskutočnili svoje dávne a vytúžené sny. Teraz, keď mám bolestnú povinnosť sa s vami rozlúčiť, obraciam sa znova na tieto vaše prednosti. Zostaňte disciplinovanými, zostaňte dobrými vojakmi v mieri, ako ste nimi boli v bitke. Buďte neskôr dobrými občanmi, ako ste boli dobrými vojakmi. „Nazdar!“ Monthureux-sur-Saone, 7. januára (ledna) 1919. Podplukovník Gardan, veliteľ 22. pluku československých strelcov. 183 HLÁSENIE VELITEĽA ČS. BRIGÁDY O ČINNOSTI 22. ČS. PLUKU V BOJOCH PRI CHESTRES Československá armáda. Strelecká brigáda. Čj. 1285 SV., 22. október (řijen) 1918. Plukovník Philippe, veliteľ I. čs. streleckej brigády, pánovi generálovi veliteľovi 53. pešej divízie. Dovoľujem si Vám zaslať hlásenie spojovacieho dôstojníka, ktorého som vyslal k plukovníkovi Gardanovi za účelom získania informácií o súčasnej situácii a o operáciách, vykonaných v predchádzajúcich 24 hodinách. 1. Operácie, vykonané počas včerajšieho dňa a dnes ráno. Napriek problémom, s ktorými sa pri príchode podplukovník Gardan stretol, zreorganizoval svoj pluk, zhromaždil veliteľov práporov u generála... poskytol im náčrt situácie a zariadil všetky detailné opatrenia, nutné k prevzatiu úseku. Prevzatie bolo vykonané za neobyčajných obtiaží pre veliteľov práporov. Ráno bolo veľmi kritické, nepriateľ podnikal prudké útoky a protiútoky. Uviedol do činnosti veľmi silné delostrelecké prostriedky. Jeho letectvo, bolo veľmi aktívne. Rovnako pechotné vojsko, zosilnené počas včerajšieho dňa a v noci čerstvými jednotkami, ukázalo sa na niektorých miestach v plnej sile. Nepriateľ má celkovo v delostrelectve, guľometoch a letectve k dispozícii veľmi silné prostriedky, ktoré sa v súčasnosti zdajú byť sústredené v tejto oblasti. Podľa posledných správ postupuje pravé krídlo práve tak, ako 53. pešia divízia. Pluk dostáva rozkaz, udržať tesný kontakt so susednými jednotkami a byť pripravený k postupu. Súčasná fronta je vytýčená krížom de la Chapogniere, líniou, ktorá postupuje mierne na západ od Petit Ban, kótou 153 bodom 21-41. 2. Činnosť pluku. 22. čs. pluk vydržal a odrazil útoky a protiútoky nepriateľa a postúpil – obzvlášť Poirého prápor. 3. Zajatci. 3. prápor zajal dopoludnia 8 nepriateľov, medzi nimi dvoch dôstojníkov, veliteľov rôt. Nepotvrdené správy hovoria o ďalších zajatcoch. 4. Tvárnosť terénu. Ak sa pozrieme na mapu a ak vezmeme do úvahy vzrastajúce povodne na rieke Aisne, hlavne v okolí Vouziers, vidíme, že celé územie, nachádzajúce sa v údolí Aisny obkročmo na osu pochodu pluku je tvorené zatopeným územím, siahajúcim až 800-900 m na východ od brehu Aisny. Uprostred tohto zatopeného územia vedú jediné dve cesty, ktoré spájajú pluk so západným brehom Aisny. Prechod bol vykonaný za ťažkých podmienok, tým, ktorí sa mali dostať k mostu vo Vouziers, siahala voda až po kolená. 184 5. Spojenie. Pokusy o nadviazanie a vykonávanie telefonického spojenia boli spojené s pravými siláckymi výkonmi. III. práporu sa podarilo vybudovať spojenie, vlastne prechodné, za nemožných podmienok, kladených obratnosti a odvahe vykonávajúcich. Telefonické spojenie medzi SV. plukovníka a divíznou pechotou, bolo vykonané počas nepretržitého bombardovania od príchodu pluku až do 15 hod. Linka bola viac než osemdesiatkrát prerušená. Spojenie bežcami, funguje veľmi rýchlo aj napriek všemožným obtiažam. 6. Morálne postavenie. Je na mieste, zmieniť sa o výbornej morálnej úrovni dôstojníkov a mužstva Čechoslovákov. Všetci sú obratní ako vietor a veľmi úporní; je vidieť, že sú hnaní bezpríkladnou nenávisťou k nepriateľovi. Elánom svojho mužstva sa obzvlášť vyznamenal Poirého prápor. Správa o ustanovení československej vlády, prišla včera, bola zdrojom ohromného nadšenia v celom pluku. Plukovník Phillipe. Mjr. JAROSLAV BOHÁČ: VZNIK 2. ROTY 22. PLUKU FRANC. LEGIÍ CHCEME-LI studovati vznik 2. roty 22. pěšího pluku „Argonnského“, musíme zajíti do prvních počátků historie československého vojska ve Francii. Náš 22. pluk vznikl na jaře r. 1918 postupně z postaveného již 21. pluku a jeho 2. rota povstala pouhým přejmenováním původní 5. roty 21. pluku. Je tedy nutno sledovati nejprve vznik této jednotky, která však vzala svůj původ již před příchodem prvních našich dobrovolníků z Ruska do Francie na podzim r. 1917. Takzvaný „Husákův transport“ tisíce československých vojáků od 1. čs. divise z Ruska vzal s sebou na výslovný rozkaz profesora T. G. Masaryka též 100 důstojníckých čekatelů ze školy pro výchovu důstojníků v Borispole na Ukrajině, kde se v létě r. 1917 připravovali budoucí velitelé jednotek 2. čs. divise k svému úkolu. Tato „stovka“ je vlastně základní formou původní 5. roty. Štábnímu kapitánovi Vladimíru Chalupovi, členu OČSNR na Rusi a zmocněnci prof. Masaryka byl svěřen dozor nad odjezdem „Husákova transportu“ z Ruska do Francie. Po naložení na ruský parník „Kursk“ v přístavu archangelském napsal dne 16. října r. 1917 svůj „příkaz“, jímž velitelem celého oddílu ustanovil kapitána Otakara Husáka a transport rozdělil na čtyři roty a četu borispolských důstojnických čekatelů, jíž se v té době již říkalo „borispolská komanda“. Celý oddíl byl vzhledem k této své organisaci nadále nazýván praporem resp. „bataillonem“. Namáhavá cesta po rozbouřeném moři a za stálého nebezpečí útoku německých ponorek musila býti ukončena v Anglii, kde byli čs. dobrovolníci ubytováni v stanovém vojenském táboře Flowerdownu u města Winchestru. Tam vešel pod velení kapitána Husáka současný menší transport čs. dobrovolníků z Kišiněva na Rusi. Velitel praporu sloučil jej dne 30. října 1917 s „borispolskou komandou“ v novou rotu, kterou označil jako 5. a jejímž velitelem ustanovil poručíka F. Fabiána, dosavadního velitele „borispolské komandy“. Tak se stal flowerdownský tábor kolébkou čs. vojenské jednotky, jejíž vznik líčí tyto řádky. Prapor Husákův vstoupil tedy 12. listopadu 1917 v Le Havre na francouzskou půdu a vešel dva dny poté do města Cognacu již s hotovou 5. rotou, která měla v této své prvotní 185 formě jen dvě složky: „borispolskou komandu“ a „kišiněvské dobrovoníky“ (ty pod velením četaře Josefa Seidla). 22. listopadu 1917 přijel do Cognacu první transport čs. dobrovolníků z Ameriky, které kapitán Husák rozdělil na dvě čety a zařadil do 5. roty pod velením nově přiděleného poručíka B. Staňka. Téměř současně (24. listopadu 1917) byl poručík Fabián vystřídán ve velení rotě poručíkem Václavem Šidlíkem. Tehdy byla již 5. rota v plné činnosti, hlavně ve výcviku amerických dobrovolníků. K nim byl přidělen jako velitel čety 30. listopadu 1917 poručík Antonín Holý a poručík Jan Satorie, byl ustanoven velitelem „borispolské komandy“. Ta však se počala již postupně rozpadati. Důstojníci čekatelé, nazýváni jinak aspiranty, byli přidělováni k četám všech rot jako cvičitelé, některým svěřena místa pobočnická a tlumočnická, mnohých bylo použito k pracím komisí pro stanovení českého názvosloví a povelů, jiní se uplatnili jako pomocní zásobovacích a učetních důstojníků a p. Jen malá hrstka těch nejmladších cvičívala denně pod přísným vedením aspiranta Josefa Matouška staršího. Místnosti „borispolské komandy“ ve vinných skladištích v Rue de l´Industrie se pomalu vyprazdňovaly, zato však místnosti ostatních čet byly již těsné, proto se 5. rota 7. prosince 1917 musila rozšířiti do nových ubikací na Boulevardu Oscar Planat. V prosinci r. 1917, který přinesl toužebně očekávaný dekret francouzské vlády o utvoření našeho samostatného vojska ve Francii a kdy počínali se již do Cognacu sjížděti čs. dobrovolníci se všech stran, prožival původní Husákův „bataillon“ důležité změny. Rota čs. dobrovolníků z Rumunska, která byla již od léta 1917 v Cognacu, stala se 6. rotou, 11. a 18. prosince 1917 utvořeny dvě další roty. Na Boží hod vánoční, byla odloučena již ztenčená „borispolská komanda“ od 5. roty a zůstala až do svého zrušení (jmenování aspirantů důstojníky) pod názvem 1. rota „b“. Současně odešel od 5. roty poručík Santorie. Ihned po Novém roce 1918 odcházeli od 5. roty první dobrovolníci do francouzských vojenských škol a kursů speciálního výcviku v různých městech a vojenských táborech francouzských. Předtím absolvovali již někteří poddůstojnickou školu, organisovanou v Cognacu poručíkem Fabiánem, bývalým velitelem 5. roty. Počátkem druhé poloviny ledna r. 1918 přijeli do Cognacu francouzští důstojníci, kterým byla svěřena organisace a výcvik čs. vojska. 18. ledna 1918 dopoledne utvořil kapitán Husák 21. pluk na bývelém hřbitově u nádraží a dva dni později odevzdal velení pluku francouzskému podplukovníku Philippovi. Tehdy odešel od 5. roty poručík Holý a byl vystřídán podporučíkem O. Mickom. S ním téměř současně byli k rotě přiděleni aspiranti dr. Václav Rejholec, Jaroslav Macas a Josef Beránek. Francouzští důstojníci, přidělení do Cognacu, měli původně obsaditi všechna velitelská místa počínaje velitelstvím rot, ale naši důstojníci se proti tomu postavili; choulostivá tato otázka byla rozřešena tak, že českoslovenští velitelé rot zůstali, Francouzi byli jim však příděleni jako „techničtí rádcové“. To byla funkce, která se stala u našeho vojska zvláštností. K 5. rotě přišel jako technický rádce kapitán Henri Victor Augustin Prignot – typ pracovitého a svědomitého důstojníka. V žlutozelené uniformě a s červeným fezem na hlavě pracoval od rána do večera v kanceláři i na cvičišti a přispíval všude, kde toho bylo potřeba, nejen radou, ale i pomocí. Naši důstojníci nalezli v něm milého kamaráda a poměr k technickému rádci byl od počátku docela jiný, než se to původně zdálo. V prvních dnech února r. 1918 přemístila se 5. rota do nových ubikací v Marie Brizard a uvolnila své dosavadní místnosti v Rue de l´Industrie, kterých bylo potřeba pro nově tvořeny jednotky. Ihned po přesídlení odjel poručík Šidlík na tři naděle do kursu pro velitele rot k 4. armádě v Champagni. Zastupoval jej poručík Staněk. Konec února 1918 znamenal nové změny v životě 5. roty. Počali do Cognacu docházeti noví dobrovolníci, tentokráte ze zajateckých táborů francouzských. Byli to téměř 186 výhradně ti z našich lidí, kteří zakusili nejvíce útrap válečných – prožili před příchodem do Francie epidemické nemoci v zajetí v Srbsku, ústup přes Albanii a hrozný život na italském ostrově Asinaře. Přinesli s sebou kus jiného života do našich řad. Nové pochodové písně zahlaholily ulicemi při návratu ze cvičiště, všeobecná nálada se povznesla poznáním, že se naše řady množí. Mluvilo se již také o přípravě k postavení dalšího pluku, pro nějž bylo vyhlédnuto sousední město Jarnac, kde již několik neděl pracoval o úpravě ubikací vybraný pracovní oddíl našich hochů. 22. února 1918 nařídil generál Janin, od Vánoc již v Paříži ustanovený vrchní velitel čs. vojska ve Francii, aby byl v Cognacu postaven IV. prapor, jenž se stane jádrem budoucího 22. pluku. Rozkazem z 26. února rozhodl podplukovník Philippe, aby každý ze tří dosavadních praporů losem určil jednu svou pěší rotu. Z nich a z nově se tvořící 4. kulometné roty povstane tak nový prapor. Vzniklé mezery si doplní prapory utvořením nových rot ze zbylého vlastního počtu. U II. praporu padl los na 5. rotu. Bylo z toho dosti rozrušení, které se však brzy uklidnilo, když si všichni uvědomili, že je to jedno, budou-li bojovati za svobodu vlasti v řadách toho neb onoho pluku. Dobrovolníků přibývalo téměř denně, snilo se proto již tehdy o postavení dalších pluků, ba celé divise. 7. březen 1918 byl důležitým mezníkem v životě čs. vojska ve Francii. Náš 21. pluk byl ustanoven administrativně, to jest, tímto dnem se odpoutal od mateřského náhradního praporu 33. franc. pěšího pluku a zřídil si v Cognacu vlastní náhradní prapor. Současně vešel v život nový IV. prapor, jehož roty byly očíslovány jako 13. – 16. a z 5. roty se stala prostě 14. rota. Velitelem praporu byl ustanoven rázný Bretonec major Grard. Tehdy nastaly změny v důstojnickém sboru roty. Koncem února odešel do kursu pro velitele rot ke IV. armádě poručík Staněk a po svém návratu se stal velitelem 7. roty. 7. března 1918 byli aspiranti dr. Rejholec, Macas a Beránek jmenováni podporučíky a týden poté převzal velení 14. roty poručík Cyril Žďárský, poněvadž dosavadnímu veliteli poručíku Šidlíkovi bylo svěřeno velitelství nově utvořené 5. roty. Zároveň s novým velitelem přišel ke 14. rotě podporučík Václav Křísa. Před polednem 19. března 1918 shromáždil se IV. prapor u jihovýchodního okraje města Cognacu čelem u domu pekaře Macari a úderem dvanácté hodiny dal se na pochod do města Jarnacu, vzdáleného 14 km směrem k východu. Mnozí dobrovolníci přišli se rozloučiti se svými odcházejícími kamarády a společně s místním obyvatelstvem mávali jim na rozloučenou a přáli, aby byli v nové posádce také tak spokojeni jako v Cognacu. Protože praporní velitel konal cestu vlakem, velel za pochodu IV. praporu kapitán Prignot, technický rádce 14. roty. Během odpoledne dorazilo jádro budoucího 22. pluku na místo. Za zpěvu pochodových písní vcházeli čs. dobrovolníci na náměstí jarnacké a roty pochodovaly pak do svých ubikací. Kancelář 14. roty umístila se v prvním poschodí jednopatrového domu blízko kostela v úzké Rue Gambetta, která je hlavní tepnou a nejstarší částí města. Skladištěm výstroje a výzbroje byl prázdný krám v přízemí téhož domu. Administrativního a hospodářského vedení roty se ujal 24. března k rotě přidělený účetní četař František Netušil, který společně s kapitánem Prignotem hravě odstranil dosavadní obtíže. Jeho perfektní znalost francouzštiny slovem i písmem, důkladná znalost francouzských služebních předpisů, bohaté vojenské zkušenosti z cizinecké legie se plně uplatnily ku prospěchu služby. Počátek dubna 1918 znamenal přeměnu subalterních důstojníků 14. roty. Odešli podporučíci Micko, dr. Rejholec, Macas, Beránek a Křísa a z kursu pro velitele čet v Saint Maixentu přišli podporučíci Jaroslav Boháč a Antonín Kostrhún. 187 V této době započal se intensivní bojový výcvik. Z kursu pro velitele poločet ze Saint Maixentu vrátili se též četaři Podlezl, Müller, Živný a Břicháček, kteří byli přiděleni četám a tam pracovali nejenom v době zaměstnání, ale i mimo ně na výchově dobrovolníků a přípravě jich k budoucím úkolům bojovým. V četách bylo mužstvo nejrůznějšího původu. Byli to bývalí zajatci z Rumunska, Ruska a Srbska, kteří již prošli boji na různých frontách, byli to však také dobrovolníci z Ameriky, z nichž někteří nebyli nikdy vojáky. Podle toho bylo nutno upraviti program výcviku a nebyla to věc nikterak snadná. Cvičilo se na několika místech v okolí Jarnacu. S počátku používala 14. rota louky za řekou Charentou, později cvičívala na větším pastvisku jižně od vesnice Lautrait nebo v okolí lomu u La Touche de Bourg a odpolední výcvik konala na poli u silnice mezi Jarnacem a vesnicí Chassors. Střelecký výcvik byl prováděn na improvisované posádkové střelnici nedaleko nádraží. Sobotní větší cvičení v praporu bývalo obyčejně spojeno s delším pochodem do vzdáleného lesnatého terénu jihovýchodně od Jarnacu. Toho dne závodily roty mezi sebou o výsledek konečné rozpravy, ale major Grard byl velmi přísný a raději desetkráte pořádně vyplísnil, než jednou pochválil. Na počátku dubna 1918 přišel z Cognacu do Jarnacu nový V. prapor. Jeho jednotky byly první čas v zásobovacím počtu rot IV. praporu. Proto se 14. rota pečlivě starala o příslušníky 18. roty, než měli tito vlastní hospodářství. Téměř současně byli do rot zařaděni dobrovolníci z druhého tzv. „Gibišova transportu“ z Ruska. Jejich příchod podobně jako všech nových dobrovolníků vzbudil nejen radost z nových bojovníků, ale přinesl také nové obtíže vedoucím výcviku. Chuti do práce a radosti z vlastního vojska bylo u našich lidí však tolik, že nebylo nesnází, které by se byly nepřekonaly. Nově příchozí zapadli do čet a tyto zdály se již po několika dnech živlem stejnorodým. Jenom zkušené oko vojenské poznalo, kteří z našich lidí jsou „Američané“, „Srbáci“ nebo „z Ruska“ a podobně. Jedním z hlavních rysů československého dobrovolníka v tehdejší době byl zvýšený cit pro dobrou pověst vlastního vojska. Šli v tom někdy tak daleko, že sami trestali ty, kteří se nějak provinili. U 14. roty se stalo několik případů, že podnapilý vojín dostal hned večer výprask při návratu z hostince do ubikací. Marné bylo druhého dne vyšetřování, dozvěděl-li se o věci velitel roty. V prvních dnech květnových byli zařaděni do 14. roty dobrovolníci ze srbské armády. Bylo jich celkem 21, počínaje v to i podporučíky Jaroslava Čermáka a Josefa Cmírala. Tato skupina přinesla s sebou s Balkánu rázný vojácký duch srbské národní armády. Neobešlo se to bez obtíží, hlavně během třínedělního pobytu poručíka Žďárského na frontě, kdy jej ve funkci velitele roty zastupoval podporučík Čermák. Dobrá vůle a nadšení překonaly však hravě všechny překážky. Počátkem května 1918 byl postaven konečně VI. prapor, k utvoření jehož 22. roty dodala 14. rota 72 mužů ze svého počtu. Celá skupina tří jarnackých praporů byla přechodně nazývána „jarnackým oddílem“. Teprve 20. května 1918 byl utvořen 22. pluk pouhým již přejmenováním praporů a rot. Toho dne se ze 14. roty stala 2. rota 22. pluku. Tak vznikla jedna z našich chrabrých rot, která několik měsíců později v Alsasku a na řece Aisně neohroženě dobývala svobody svému národu a v jejichž řadách krváceli a umírali bojovníci za lepší příští milované vlasti. 188 FRANT. FOJTÍK: 2. ROTA 22. PLUKU V BOJI SLOVEM „železná“ pokřtil pluk sám bez okázalostí svou 2. rotu. Název se vžil a nikdy nezmizel. Při pochodech, když se setkaly všechny části pluku, jakmile procházela 2. rota, ozývalo se se všech stran: „železná jde!“ A jací to byli lidé, kteří si získali tento název? Chlapci jako květ, ještě bez chmýří pod nosem, muži dospělí a pevní jako skla i šediví otcové, kteří čtyři leta neviděli svých rodin. Přišli z Ruska, ze Srbska, z Italie, z Ameriky, z Francie a někteří z cizinecké legie. Vždy pohotoví k okamžitému splnění rozkazu, v zásadě jeden za všechny a všichni za jednoho. Za nejtěžších okolností, ničemu se nevyhnuvše, plni jarosti a veselí, zdravých žertů i různých čertovin. A největším podkladem pro hrdý název byl zpěv. Ať se cokoliv dělo, za těžkých chvil, za nekonečných namáhavých pochodů při nepřetržitém dešti a blátě druhá rota vždy zpívala. Jisto je, že kdyby dovolovala moderní válka zpěv, že by byli zpívali i na frontě v zákopech, ba i při útoku. Pouto pevné vázalo nás k sobě více než rodinu. Spjati osudem a velkou ideou, vědomím objetí a ztrát, v očekávání dalších těžkých a historických událostí, které ještě mnohé z nás navždy měly odloučiti, byli jsme kováni na železo. Ze vzájemného poměru, z neustálé činnosti, z vytrvalosti a dobré vůle vzcházel dobrý příklad k prospěchu všem. Nesmí se zapomenouti, že 2. rota měla nejlepší kuchyni, t. j. že dva umělci ve vaření, bratři Vejvoda a Kovářík, nemýlim-li se, pečovali s otcovskou péčí o vzorné nasycení tak, že nám je záviděla celá brigády. Takto vypadala 2. rota před posledními říjnovými boji u Vouziers v den před odchodem do první linie. Ubytováni jsme byli ve vesničce Grivy již v dostřelu německých baterií. První četa v malém domku naproti kostelu, po večeři vzpomíná svých drahých ve vlasti, všemožných dojmů, prožitých na všech bojištích a ztracených bratrů. Válka nejde ke konci, návrat domů nezajištěný, odkudž postrádáme jakýchkoli zpráv. Jen útěcha zbývá, že zvítězíme, že překonáme všechny obtíže a bolesti vojáků revoluce. Touha po vítězství a svobodném životě ve vlasti převládá. Jeden bratr po druhém nechává plynouti svým dojmům, steskům a nadějím, zatím co ostatní v hlubokém zamyšlení naslouchají. Ani nepozorujeme, že někdo vešel. Až známý hlas při pozdravu „Nazdar, bratři“ probouzí nás ze zasnění. Vešel bratr ppor. Boháč, velitel 1. čety. Mladý, klidný, rozhodný muž, poněkud zamyšlený, vždy dbalý svých bratrů a jejich potřeb. Oči všech se upírají k němu s otázkou nevyslovenou. Chápe. „Přináším zprávy z vlasti, bratři.“ Noviny! Všechno vzrušeně povstává, nabízí místo a ústa žádají: „Čti!“ Jako evangelium poslouchají bratři zprávy z českých novin, které se dostaly až k nám. Za hrobového ticha zní zvučný hlas bratra podporučíka, nesoucí pozdrav z vlasti, nové naděje, které při rokování ještě vyrůstají. Velkým požitkem působí nezastřené zprávy o kritické situaci centrálních mocností, o mužných projevech představitelů národa, spisovatelů a zpěv národních hymen v Národním divadle v Brně při představení „Fidlovačky“, několikráte opakovaný za nesmírného nadšení, je jistě dokladem zdravé síly a touhy národa po svobodě. Zpráva o pokusech Rakouska uzavříti separátní mír je nám dosti markantním objasněním pravé situace tohoto lžistátu. Dojde tedy přece v brzké době k zakončení útrap válečných vítězstvím práva a spravedlnosti, zhyne zloba a velikášství nabubřelých figur, rozhodujících snad jen omylem o milionech životů. Jeké to zadostiučinění. Miliony dobrých lidí, otců rodin, 189 rolníků, dělníků, živnostníků a j. půjdou domů, v klidu pracovati o díle, které zanechali nedokončené a přervané krutou vákou. Bratři s rozjasněnými lícemi svěřují si tiše a jako sladké tajemství jeden druhému, jak pěkně a klidně budou žít k blahu svých rodin, k rozkvětu a síle svobodné vlasti. Venku v sychravé noci říjnové ruší klid vzdálené hřmění děl a francouzská děla v nejbližší blízkosti vesnice umístěná posílají též časté pozdravy „kamarádům“. Suchý třesk výstřelů našich baterií v zahradě u domu zachvívá prudce vzduchem a těžký vzlyk vystřelovaných granátů působí bolestně na přecitlivělé nervy. Začíná znovu dělostřelecký boj. Němci využívají výsledků celodenního pozorování ze svých pozorovacích balonů, kterých jsme viděli podél jejich linie velké množství. Několik granátů dopadá do zahrady u domu, jiné ke kostelu a po celé obci. Asi nás našli. Domek se otřásá, bratři zasmušile hádají podle síly otřesů na ráži a blízkosti dopadajících granátů. Je některý určen nám? Mnohý zatíná pěsti a svírá rty v hněvu a prudké touze po odvetě. Pobyt v domku se stává nebezpečným. Rozvážný bratr podporučík vyzývá k rychlému přemístění do sklepa. Jaksi neradi odcházejí bratři do tmavého a chladného sklepa. Rozsvícena svíčka v lucerně a ponurý klid není slovem rušen. Napětí, co bude následovat, vzrůstá. Při blikavém světle svíčky jeví se obličeje nezvykle podivnými a nepoznáváme se. Občas některému bratru sykne se rtů málo lichotivá poznámka, platící Němcům. Otřesy explosí jsou častější a vydatnější. Země se chvěje. Máme představu, že budeme v této studené díře pochováni. V zápětí blesk vše oslňující a hromová rána zachvěje domem do základů a bratři tlakem vzduchu sraženi k zemi, zatím co se nahoře ozývá trhavý praskot bortícího a lámajícího se dřeva. Ještě několik těžkých ran zdržuje nás na místě, po chvíli však nastává klid. Bratři nedočkavě běží nahoru. Východ ze sklepa zatarasen trámy. Procházíme přes ně s námahou. Dům plně zasažen svítí trhlinami. Místa, kde dříve bratři odpočívali, probita jsou střepinami tak, že by se na každého bylo dostalo tolik, kolik postačí k zakončení života a k věčnému klidu. Každý prohlíží své místo a hlasitě volá na druhé, co by byl dostal. Jeden po druhém ukazuje výsledek železné sprchy. Radost, že se nic nestalo, uklidňuje a všichni věří, že ochráněni budou i v dobách pozdějších, děkujíce bratru podporučíkovi za dobré upozornění. Noc volala však k spánku. Budeme potřebovati mnoho síly a energie. Znovu se navracíme do sklepa a na jeho mokré podlaze trávíme noc v těžkých snech, vyvěrajících z dojmů večerních a v představě zítřka, kdy čs. brigáda zasáhne po vystřídání Zuavů do boje. Služba hlásí: „Pro kávu!“ Trojice význačných činitelů v rotě: dva kuchaři s desátníkem-hospodářem připravili zatím snídani. Pro mnohé naposledy. Deset těžkých ran. Deset otřesů a nenadálý úžas v předchozím klidu a tíseň hluboká, plná záhady a němých dotazů svírá nás všechny. Těžké tušení, oznamující smrt. Nezklamalo. Kuchyně byla zasažena. Bratr desátník Tunkl dohospodařil. Střepina granátu rozbila spánek jeho výrazné hlavy, zabivši jej rázem. A usměvavý otec Kovařík válí se na mlatu stodoly u kotle s roztříštěnou nohou a krev obou mísí se s horkou rozlitou kávou. Nesnídali jsme již, smutek zaplnil duše a stáli jsme, jsouce seskupeni němě kolem padlých. Ne dlouho. Rozkaz „Ustrojit!“ proveden spěšně a první oddíly našeho pluku vedeny důstojníky nastupují cestu do boje. Nepřítel nás víta množstvím granátů a plynu. Po družstvech v zástupu se postupuje v hlubokých silničních příkopech k Vouziers. Roty sevřeny, zrak ostře pátrající kupředu – k nepříteli. Občas se vrhá všechno k zemi, když granáty dopadají v nebezpečné blízkosti. Na stráních severně od města po rychlém rozběhu se silnice zaujímají jednotlívá družstva zatímní postavení a rychle se zařizují k boji. V několika minutách vykopány kryty ve formě hrobů, připravuje se střelivo, prohlížejí se zbraně, zkoušejí bodáky. Vpředu i vzadu zní neustále děla, blýskají vybuchující granáty, vyhazujíce spoustu 190 hlíny a sloupy kouře. Zvláště granáty, plněné ekrasitem, zhoubně působí na naše nervy. V napjatím očekávání probíha hlavou spousta myšlenek. Co bude nyní? Budeme útočiť? Zaútočí nepřítel? Přibíhá spojka k velícímu důstojníků, ten se za chvilku vztyčuje a v zástupu obratem vpravo poklusem se přesunuje celá linie do malé nížiny, kde se shromážďujeme. Pomalu se stmívá. Mraziví vlhký večer naplňuje nevlídným chladem celou krajinu. Země, prosáklá předcházejícími dešti, je lepkavá a těžká. První četa zastavuje v úvoze s velkými bočními svahy, v nichž jámy, vykopané předchůdci, možná Němci, skýtají na chvilku úkryt. Rozkaz zní: ulehnout a čekat. Bratři v plné výzbroji kladou se na prosáklou půdu a jejich těly prochází chlad. Zvedají límce plášťů a tisknou se k sobě žádostivi tepla. Těžká dusivá noc zastihuje celý oddíl ve spánku, trhaném duněním výstřelů a třeskem explosí. Z kupy chvějících těl vyletí stísněné výkřiky těžkých snů. Líto je těch chlapců, mladých a svěžích, líto otců rodin, jimž zítřek přinese těžké rány a jež zasáhne neúnavná kosa smrti. Nechce se již myslit. Bolestivé myšlenky jsou odpuzovány nadějí a cigaretou. Mlhavé šero dává tušit nastávající den. Den velký, pro nás nezapomenutelný. Ve 4. hod. ráno budí nás rozkaz „Kupředu!“. Bratři povstávají, rychle se upravují a pohybem rozhánějí krev v promrzlém těle. Vycházíme. Pohyb rozehřívá, smutné myšlenky mizejí před skutečností. Jde se do boje. Rozhodnuto. Je štěstím býti rozhodujícím činitelem v historii svého národa, svobodným bojovníkem vlastního vojska. Boj zahajujeme ve jménu své vlasti a svobody našeho národního žití. Vždyť možnost odvety za přikoří a ústrky, zradu a zlovůli rozechvívají tak zvláštním pocitem. Krok se upevňuje, oko vyjasňuje. Jdeme pevně s vůli zvítězit. Svahy, po kterých kráčejí naše oddíly, sklánějí se k městu, které se stápí v moři šedé a husté mlhy. Několik set kroků a stojíme v hlavní ulici. Čekáme několik okamžiků a pak již jen kupředu. Hrobový klid města je rušen temnou ozvěnou pevných kroků našich. Do města vjíždí s ďábelskou rychlostí francouzský vojín na motocyklu, snad kurýr. Prudké zasvištění a divoké zablesknutí na několika místech ulice, smršť železa rozbíjí okna, zdi a železné ploty vil, vítr nás poráží úlekem nenadálého překvapení. Jeden granát explodoval před Francouzem. V představě, že uvidíme jeho trosky, žasli jsme, když tento ihned obrátiv motocykl, ujížděl zpátky ještě větší rychlostí. Zůstal bez úhony. Z našich zůstali všichni nezasaženi. Znovu s větší opatrností sunou se čety k vytčenému cíli. Náměstí s radnicí, jejíž obrysy se ostře rýsovaly v mlze, polorozbořený kostel míjíme, vcházejíce do prudce skloněné uličky k řece Aisně. Zlověstný hvizd granátů ve vzduchu zamrazil v těle, a než bylo možno se ukrýt, explodovalo jich několik mezi první četou v čele. V směsi ležících těl se ozvýval smrtelný chrapot a stenání raněných. Pokud pamět sahá, byli rychle odneseni do sklepa domu, kde bylo obvaziště. Zde známý a u všech oblíbený bratr Danihelka zahynul. Dosud bez přímého boje a ztráty naší roty již tak citelné. Bratři prahli touhou po odvetě. Pomstíme milé chlapce, s kterými jsme ještě před několika hodinami žertovali. Holá skutečnost, ztráty působily v hrudi drásavou bolest. Přes řeku jsme proběhli rychlostí blesku po improvisované lávce, skládající se z kamenů, kusů dřev a z chrastí. Byl to výkon přímo akrobatický, ježto přechod byl upraven ze dvou dlouhých trámů, pokrytých nestejnoměrně prkny ve vzdálenosti ½ až 1 m jednoho od druhého. Jsme na druhé straně. Předmostí s několika rozvalenými domy, chvějícími se bouří granátů. Odtud jedině možný přechod je úzkokolejná dráha, která vyčníva nad zaplaveným údolím v šíři několika kilometrů. Němci je zaplavili protržením hrází. Od nepřítele nás dělí asi 1000 m. Jeho kulomety rachotí nepřetržitě a německé dělostřelectvo pálí vztekle na trať, znajíc její důležitost. Granáty, dopadající do vody, vyrážejí obrovské sloupy vody do výše až 20 m, tvoříce tak dojem války námořní. Bratři jako lasičky postupujíc za stálého přeskakování do granátových jam rychle kupředu. Vidíme několik bratrů padat k zemi bez hlasu, jako kosou sťaté obilí. Co nevidět se utkáme s Němci. Rozhodná chvíle přišla, mysl se soustřeďuje k velkým skutkům. Ztrácíme dosavadního velitele roty poručíka Bajera, na jeho místo 191 nastupuje ihned br. podporučík Boháč, dosavadní velitel první čety. S povděkem příjímají bratři tuto změnu a již jsme po několika skocích na silnici z Chestres do Vandy. Okamžitě se rozvinuje střelecký roj a v záplavě kulometné palby s boku zakopáváme se v příkopě podél silnice. Před námi na návrších vytlačily jednotky III. praporu Němce z opevněných posic a stále postupují. Naše rota tvoří zálohu. Poznáváme taktiku Němců, podle níž je základem zničení záloh. Soustřeďují na nás nejdivočejší dělostřeleckou palbu z děl všech ráží. Země divoce bičována granáty dělá dojem varu. Zaryti jako krtci v blátě a ve vodě příkopu, sledujeme němě tuto spoustu. Běsnění Němců je marné; zůstáváme na místě. Před námi na výšinách ve vzdálenosti asi 200 m zuří divoký boj. Pojednou přichází rozkaz, všechny střelecké kulomety kupředu do první linie. Vzchopíme se a spěcháme v počtu asi 20 mužů na stanovené místo. Uměním a štěstím bylo projíti německou palbou k bratrům vpředu bez úrazu. Jen malé pásmo dalo se sledovati. Úvozem mezi rozrytými poli blížíme se k Němcům do boku a lehké kulomety pevnou rukou vedené počínají zde řádit mezi nimi. Rachotivý zvuk automaticky pracujícího závěru zpívá příšernou písničku a způsobuje zmatek v řadách zelených nepřátel. Dále však nemůžeme, ježto musíme vyčkati postupu levého křídla III. praporu. Ten má před sebou nesmírně obtížný terén a platí každý krok kupředu spoustou mrtvých a raněných. Holé pásmo mírného předklonu je nejlepším cílem německým kulometům, které zuřivě chrlí déšť střel do našich řad. Vidíme bratry padat jako zralé klasy při žních. Chce se plakat, ale i slzy jsou jako zadrhnuty nad hrůzou obrazu. Vidíme naše zákopové dělo, které po planině posunují tři bratři kupředu, posílajíce každý moment smrtící pozdrav. Je to chvíle šílené odvahy. Vidíme celou četu 10. roty zvednouti se se země k útoku. Několik kroků kupředu a jsou vražednou palbou skoseni. Hrozná tato situace je dovršena spoustou granátů, které francouzské dělostřelectvo vrhá do našich řad v domnění, že jsou to Němci. Nezbylo jiné východisko, než se vrátit do původní linie. Zatím II. prapor skvělým útokem dobývá celého lesa na našem levém křídle. V jediném rozběhu dosahují bratři nepřítele a v boji na bodák čistí les nepřítelem zoufale hájený. Přichází tmavá noc po útoku. Podle možnosti doplňujeme své řady a upevňujeme dobyté posice. Na jídlo nikdo namyslí. Půlnoc. Bratři napjatě, se zatajeným dechem sledují tmavou prostoru před sebou, znajíce záludnost nepřítele. Pojednou se ozve tlumený hlas „Bratři, nestřílejte“. Kdo to může být? Vždyť hlas jde od nepřítele. Všechno se chápe zbraní, prsty na spouštích a snaží se prohlédnout černí noci. Volání se ozve znovu – blíže... Kdo tam? Zní varovné volání našich chystajících se již k palbě. Neznámý hlásí jméno a rotu. Několik skoků, a než mohlo býti vystřeleno, svalil se do jámy vyčerpaný bratr, který při útoku lesem hnal se za Němci sám a pozdě v keřovitém terénu zpozoroval, kde se octl. Ležel tak do noci před novou německou linií v palbě. Teprve tma mu umožnila pohnutý návrat. Byl zachráněn. Noc v napětí chýlí se ke konci. Nastává dosti jasné jitro. Vpravo od nás kulometník, Slovák někde z Oravy, čistí a upravuje kulomet, stírá s něho rosu. Občas vrhne pohled k nepřátelské posici. Dopoledne se vracejí střelci s lehkými kulomety k své rotě, která byla mezitím zařaděna do první linie. Slunce rozráží mraky, je klid, který s povděkem přijímáme po dvou dnech napětí, hrůzy a těžkých ztrat. Jak je nám líto padlých bratří. Proč nekončí ta krutá válka? Vždyť se chce žít, vždyť život je tak krásný, slunce hřeje, příroda zůstává velkou a nezměněnou, vše volá k životu k jiným, lepším povinnostem. Tato touha tak silně mučí, když rozum a okolí předvádí holou skutečnost. Chtěl bys, bratře, prchnout daleko z této hrůzy, nářku a utrpení. Zapomnět na vše, cos dosud prožil, uniknout obrazům, které po tak dlouhou dobu vidíš, neslyšet nářku raněných a chropotu umírajících. Nevidět znetvořených krásných těl mladých hochů, otců rodin, kteří nikdy již neobejmou svých drahých. Neslyšet ryku válečného, bouře granátů a bičované země, zachrániti se před smrtí úlomky střepin, kamením, střelou a plynem. Nervy hrozí prasknutím, chtěl bys sám skončiti bídný 192 a strastiplný svůj život. Nejde to. Je tu povinnost, velká svatá povinnost. Je tu národ, jsme to my. Je nám všem jasno, že bez obětí není výsledků, jdeme do boje za cílem nejvyšším, pro svobodu našeho národa, pro příklad potomkům, pro doklad historii, že touha našeho národa po samostatnosti jde až do nejtěžších obětí, které synové jeho mohou přinésti. To víme, proto vytrváme! Velký slib dr. E. Beneše národu francouzskému, že vytrváme v boji až do úplného vítězství Francie, musil býti skutkem doložen, aby byl hodnocen Francií a spojenci. A proto pryč se sny, pryč s osobními tužbami. Jak dobrými vojáky státu, za jehož uskutečnění bojujeme, tak dobrými občany v míru chceme býti. Styk se železem a ocelí, smrti v tvář, zocelí nás pro budoucí časy. To v chvilce klidu pracuje myšlenkový svět skorem u všech, kdož přečkali útoky a vyhnuli se smrti. Již zase prší granáty, Němci něco připravují. Zvyšujeme pozornost, napětí vzrůstá, před námi se v záři zapadajícícho slunce objevuje lidská bytost. Rýsuje se ostře, potácivá chůze značí naprostou vyčerpanost. Kdo to jen může být na místě tak ohroženém mezi naší a německou linií? Nestřílíme my ani Němci, užaslí nad odvahou zjevem. Pojednou člověk klesá. Bez rozkazu ihned vyskakuje několik bratrů z děr a neuvěřitelnou rychlostí proběhnou asi 50 m, dělící je od padlého. Němci užaslí pozorují tuto událost a nenapadne je vystřeliti, zatím co naši trnou obavou o tolik bratrů, vydaných na volném terénu jisté smrti. Než již jsou na místě. Rychlé sehnutí a uchopení ležícího je dílem okamžiku a úprkem se vracejí zpět do linie. Byl to náš bratr? Pozdě si Němci vzpomněli, že by mohli stříleti, smějeme se marné záplavě střel, kterými teprve dávají najevo svou zlobu. Takto byl zachráněn jeden z bratří. S prostřelenými kyčlemi, vykrvácený skorem úplně, měl tolik síly a touhy po návratu, že zvednuv se, upozornil na sebe bratry. Zůstal po znemožněném útoku po návratu III. praporu do původní linie těžce raněn ležeti před německou linií v granátové jámě. Nevíme, podařilo-li se lékařům tohoto bratra zachrániti. Navečer, kdy červánky po zapadlém slunci krášlily oblohu, vylétá ze ztemnělých německých posic červená raketa, prochvívajíc vzduch rudými odstíny a věštíc novou hrůzu a padá pomalu k zemi. Znamení k útoku pro Němce. Ještě malou chvilku zůstává všechno klidným a nechce se věřit, že se tento klid a krása večera během několika minut změní v peklo. Celý uragan granátů zabouřil kolem nás v síle stále se stupňující. Granáty zbičovaly v několika minutách zemi tak, že nebylo místa, které by svůj díl nedostalo. Bratři jsou hned připraveni. Z očí září odhodlanost. Bratr podporučík Kučera někde na levém křídle vypaluje velkou trojhvězdnou raketu, žádaje tak naši dělostřeleckou palebnou přehradu. Ta v zápětí s dvojnásobnou silou rozmetává německé zálohy i bavorskou gardu, nastupující k útoku. Večer se proměňuje v noc prosycenou kouřem ekrasitu. Tisíce blesků explodujících granátů rovná se bouři. V záplavě nepopsatelného zápachu rozeznat přítomnost otravných plynů. Rychle nasazeny masky a bratří, nekryjíce se vůbec, pálí proti nepříteli všemi zbraněmi. Nastává úžasná vřava. Neslyšet slov, neslyšet výkřiků. Zdá se, že nás oheň sežehne a že budeme smeteni s povrchu země. Marně hnali Němci své vojsko proti našim na vše odhodlaným vojákům. Poznavše marnost všeho, utichají. I v našich řadách nastává uklidnění. Mrtvý klid noci uléhá nad bojištěm, jen občas možno zaslechnouti zoufalý nářek umírajících. Útok Němců byl zaražen v plném rozsahu. Do rána se snažili Němci zápalnými granáty zničiti město Vouziers, což pak dělali pravidelně každou noc. Podařilo se jim taktéž zapáliti fermu v zádech naší linie, kde bylo naše obvaziště. Jako pochodeň hořela po celou noc a do praskotu ohně se mísily explose střeliva tam umístěného. V blízkosti naší nové posice postavili si Němci několik zákopových děl, kterými nás přiváděli do nemožné situace. Jednotlivci byli stále ohrožováni a častým bombardováním stávaly se naše kryty neudržitelnými. A tu znovu podporučík Kučera 193 vystřelil raketu a dělostřelecká palba, přesně řízená do zákopů nepřítele, za chvíli umlčela tyto štěkající malé potvůrky. Nasledovalo několik útoků s obou stran, při nichž na nepříteli stále dobýváme silně opevněných posic. A poslední noční útok v noci na 28. říjen byl vyvrcholením všeho. Odpoledne ve 4. hodiny oznamuje nám br. podporučík Boháč utvoření naší revoluční vlády. V duši radost, zvýšená touha po vlasti, pocit zadostiučinění za strádání, útrapy a oběti mnohých drahých bratrů, jimiž jest vykoupena svoboda národa, hřeje a blaží s pocitem štěstí až k zalknutí. Tiskneme si ruce beze slova. Padá čerň dosavadního života, mizejí chmurné představy, velká naděje vlévá do cév sílu a jistotu pro příští úkoly. Čekáme vystřídání, pojedem domů do vlasti, zaplativše tuto jistotu množstvím bratrů z naší krásné brigády. Silní však za všechny ty padlé a zmrzačené bratry s jejich odkazem pro budoucnost. Tu se dozvídáme, že naše úloha na poli cti není ještě skončena. V 17 hod. 30. min. přichází rozkaz k poslednímu útoku. Připravuje se vše s největší rychlostí, doplňuje střelivo a prohlížejí se zbraně. Rychle se přemisťují fomrace a 2. rota nastupuje v svém zbytku k poslednímu boji v řadách pluku. Procházíme hlubokou cestou k vesničce Chestres, nad níž bylo nám zaujmouti útočné postavení. Po obou stranách cesty leží mrtvoly bratří, které pro neustálou soustředěnou palbu německých děl nemohly býti odklizeny. Loučíme se pohledem s hrdiny, sami nevědouce, kdo z nás zůstane na živu. Boj tento, který nastupujeme, je poslední před vystřídaním. Budeme vystřídáni. Kdo bude tím šťastným, jenž se z tohoto boje vrátí? Pozorujeme zkoumavě jeden druhého, jako by se dal předem zjistiti osud jednotlivců. Zaujímáme místa bratrů, odcházejících do zálohy. Umazaní, rozedraní, obličeje zaprášené a postříkané blátem jiskří nám zrakem vstříc, jako by nás povzbuditi chtěli. Jsme klidní rozhodností člověka, nebojícího se smrti. I několik poznámek padá: „Natřeme jim to naposledy!“ – „Budou na nás pamatovat...“ – rozmístěni v krytech očekáváme hodinu, kdy začne dělostřelecká příprava, tak zvaná barrage, a prohlížíme naposledy krajinu. Zvláště zatopené údolí láká naše zraky, ježto v brzké době vraceti se budeme tímto směrem po vystřídání zpět. Přesně v 6 hod. zahajuje francouzské dělostřelectvo palbu z děl. Granáty dopadají před nás a čistí bitevní pole až za německé zákopy. Jiné rozvracejí německé kryty a decimují nepřátelské zálohy. Peklo je slabý výraz pro tyto chvíle. Němci nelení a zaplavují nás přímo zátopou obrovitých ekrasitových, plynových a zápalných granátů. Ty nám hoří jako nesmírné pochodně v zádech, majíce za účel osvětliti naše útočné vlny. Několik kroků před námi v pravidelné skoro vzdálenosti jako kůly v plotu exploduje sta granátů, uzavírajících nám východ z našich krytů. Ještě několik okamžiků nás dělí od útoku; nezmělí-li se situace, zahyneme v uzavírací palbě všichni do posledního muže. V 6 hod. 15. min. přehlušuje granátovou bouři prudký výkřik „Kupředu!“ Povstávající bratři smeteni jsou rázem příšerným tlakem vzduchu k zemi... „Kupředu!“ znovu zní rozkaz. S napětím všech sil vyskakujeme z děr a v rozběhu probíháme dělostřeleckou clonou, nejsouce kryti. Mnozí jí neprošli. Volné pole se nám otevřelo. Tam vpředu jsou Němci, „Kupředu!“ Na našem pravém křídle útočí Francouzi, jásavé a pronikavé „Hurá“ se nese až do našich řad. Německé kulomety štěkají prudce a je slyšet, jak střely tepou zem. V těle se vzmáhá divný pocit očekávání. Hlavu jimá závrať návalem krve, myšlenky se soustředily v jedinou: Kupředu! Vlevo ojedinělé skupiny sunou dopředu kulomety. Bratr aspirant Seidl kráčí mužně v popředí. Na kraji pravého našeho křídla vede družstvo jeho syn. Poručík Kostrhún probíhá terénem, sleduje položení Němců, útok se rozvíjí v celém rozsahu. Kulomety utichají a místo nich začínají pracovati ruční granáty. Br. Svitáček vystřelil s obdivuhodnou rychlostí granáty V B z pušky. Ozývá se hlas: „Němci ustupují, kupředu!“ světelné rakety, osvětlující s počátku bojiště, ztrácejí se a nastává hluboká tma. Zprava hromový výkřik „hurá“ značí bodákový boj. Němci zanechávají 194 u kulometů k smrti odsouzené vojáky, neboť tito, střílejíce do posledního okamžiku, nemohou býti ušetřeni. Náš boj ve Francii za svobodu je dobojován. Noc klidně ztrávená dává možnost těšiti se z vítězství. Následující den je opět klidný. Opevňují se dobytá místa, zatím co se Němci zařizují k dalšímu odporu. Zezadu někdo přichází. Černoši z afrických pralesů, černí až do modra, přišli nás vystřídat. Je jich jako kobylek. Zaujímají rychle naše místa, zatím co my v malých hloučcích odcházíme dozadu. Němci však zpozorovali vystřídání a loučí se s námi tím, že posílají na nás své granáty. Zde však již sběhlost starých válečníků chrání nás před většími ztrátami. Leč přece ještě zde padli někteří bratři. To jsou ti nejnešťastnější. Probíháme rozbořeným městem, plným otravných plynů a za ním dosahujeme míst, kde jsme z nepřátelského dostřelu. Posledním pohledem se loučíme s místem bojů a s padlými bratry a v očích si čteme jasně velký slib: „Nezapomeneme nikdy.“ ANTONÍN KUTÍK: U CHESTRES VZPOMENU-LI si na den 23. října 1918, na hřmot a rachot děl před dvanáctou hodinou polední a na rozkaz dobýti prvních neb i dalších zákopů nepřátelských, napadá mi, že by bylo účelné zmítniti se o bojích 10. roty 22. pluku a o duchu Žižkově mezi bratry. Tato rota měla největší ztráty ze všech rot 21. a 22. p. pl., jak na důstojnících tak na mužstvu, za svých bojů o stráně mezi Vandy a Chestres, jež byly hnízdem nepřátelských kulometů. Bylo to 22. října 1918, kdy 10. a 11. rota 22. pluku dostala těžký úkol: zmocniti se stráně po pravé straně směrem k nepříteli a umlčeti německé kulomety, které nám způsobovaly citelné ztráty. Po velké námaze podařilo se obsaditi okraj této stráně. Tam však byly před námi troje německé zákopy; od prvého jsme byli vzdáleni asi 50-60 m. Nepřítel nejevil známek života, bylo nutno se ho zmocniti, aby naše pravé křídlo mohlo se posunouti dopředu. K tomuto úkolu byla určena 10. rota, po předcházejících bojích již značně vyčerpaná. Byl jsem v oddílu bombometníků. Br. poručík Klubíčko stal se velitelem útočícího oddílu 10. roty. Byl to jediný důstojník, který nám zůstal ušetřen, neboť br. Josef Volenec byl zabit 21. října, br. por. Křísa byl těžce raněn 22/10, br. serg. Vomáčka byl rovněž zabit. Zbýval tedy jenom br. por. Klubíčko k provedení tohoto odvážného úkolu. Tím větší lásku a oddanost jsme k němu cítili. Před polednem 23. října odchází br. por. Klubíčko posici a oznamuje od jednoho k druhému: „Podnikneme útok! Na první, a když to dobře půjde, i na druhé dva nepřátelské zákopy.“ Plán měl propracován dobře a podrobně. Byl jsem od něho vzdálen asi 5 kroků a pamatuji se, jak precisoval postup, aby to stálo co nejméně životů. Pojednou praví: „Hoši, kdo se hlásíte první vniknouti do prvního německého zákopu a vyšetřiti, zda jest obsazen či prázdný?“ Palebná clona na německé straně na chvilku utichla, jako by nás chtěla nechat domluviti. Br. por. Klubíčko pokračuje a určuje, že v tom případě, nenastane-li v zákopě střelba, bude to pro nás znamení, že je prázdný, ale jakmile by tomu bylo opačně, podnikneme útok, abychom je mohli vysvoboditi. Po skončení jeho rozkazu přihlásil jsem se, že tam vniknu. Druhý se přihlásil četař Pařízek, bude nám dvěma takto veseleji. 195 Bratr poručík Klubíčko slzel pohnutím, nastávalť rozhodující okamžik, navrhuje abychom si zazpívali před výpadem společně „Kdož jste boží bojovníci“. Sám začíná, bylť dobrým zpěvákem a všichni ostatní se k němu připojujeme. To byla chvíle, na kterou nezapomenu nikdy, a zdálo se mně, jako by neznámá síla mne posílila. Chopili jsme se pušek, fyzilmitrajézek, a granátů. Svému příteli Dvořákovi kladu na pamět, kdybych se snad nevrátil, aby psal po válce mým drahým, jak jsem padl. Následoval ruky stisk, rozhlédl jsem se ještě jednou po všech bratrech a vyběhl jsem na hřeben stráně, br. Pařízek v intervalu za mnou, cíl první zákop nepřátelský, znělo nám v uších. Jediná rána se strany nepřátelské nepadla. Oddychl jsem si až v zákopě, že jsem se šťastně dostal přes planinu, jindy stále postřelovanou německými kulomety. Slyším, že se i br. Pařízek bez nehody dostal do zákopu, který byl k našemu nemalému překvapení prázdný. Jdeme společně v zákopě dále, a tu spatříme hluboký otvor s několika schody a dole jakoby narovnané půlboty. Byli jsme ihned jisti, že to jsou ukrytí Němci, kteří by nám vpadli do zad, jakmile bychom postoupili dále přes zákop zdánlivě prázdný a takto by se nás zmocnili. Mžikem jsme se rozhodli; vtom hromová rána, otřes, pohlédli jsme s br. Pařízkem jeden na druhého a již jsme rychle z mošny na chléb vytáhli nárazový granát, kterých jsme měli každý osm, následoval úder o kasku (přilbici) a šup s ním dolů. Tak jsme jich tam poslali několik. Němci viděli se ohroženi a házeli po nás v odvetu ruční granáty v podobě vajíček černé barvy, na štěstí se však minuli cílem. Po těchto explosích podnikla naše 10. rota s br. por. Klubíčkem útok a dodnes mně zní ono huronské „hurá, na ně!“ v uších. Němci podnikli protiútok, kulomety strašlivě řvaly, takže ztráty na obou stranách byly veliké. Tu slyším br. por. Klubíčka, jak velí: „Hoši, zpět do původních posic“. Jednotlivě jsme se stahovali zpět do původních posic, při čemž jsme byl raněn do kyčle levé nohy. Němci zuřivě asi třikrát útočili, avšak hřebenu jsme se nevzdali a první zákop, přesto, že nebyl v našich rukou, byl navždy umlčen a po dobu mé přítomnosti nevyšla z něho ani rána. Těžce jsme se pomstili za naše padlé hochy. Po těchto bojích pozdě odpoledne počínala mně noha pro velké ztráty krve dřevěněti, i odešel jsem, maje kalhoty promočeny krví, k br. npor. Matouškovi, kde bylo obvaziště, aby mne obvázali, avšak saniteráci měli mnoho práce s těžce raněnými. Dostal jsem rozkaz od npor. Matouška: „Ihned, pokud můžeš, odebeř se sám do městečka Vouziersu, tam budeš obvázán“. Na této cestě Němec postřeloval údolí otravnými plyny, byl jsem též trochu přiotráven, ale došel jsem ještě s jedním bratrem, Procházkou, do městečka Vouziersu, kde po převazu mě naložili na malé americké sanitní auto a odvezli do „Chalons sur Marne“ a odtud jsem byl po převazu poslán dále do Vanves, předměstí Paříže. Šrtm. evid. FRANT. VLASÁK: 10. ROTA NA FRONTĚ PO intensivním bojovém výcviku v Darney nastal námi netrpělivě očekávaný den odchodu na frontu. Přípravy nedaly žádnému bratru mnoho práce, neboť celá výbava se pohodlně vešla do torby. Hlavní součástkou této výbavy byla výzbroj, puška, náboje a granáty, samé těžké věci, které nemohly však potlačiti nadšení, kterými naše srdce překypovalo. Pochody až do Alsaska konány vždy v noci nebo brzo zrána, neboť ve dne slídila nepřátelská letadla po transportech, pochodujících na frontu. Tyto noční pochody však rotám nevadily. Jedna s druhou se předstihovaly ve zpěvu a bylo by těžké určovati, která zpívá lépe. Nejvíce si rota dala záležeti, procházela-li vesnicí nebo městem. Dlažba pod ráznými kroky 196 jen duněla a tabulky v oknech zpěvem se jen otřásaly. Ačkoli tímto krajem prošlo již mnoho vojska, obyvatelstvo takto probuzené ze svého spánku nahromadilo se třebas v nočních úborech v oknech a v dveřích domů a nadšeně nás pozdravovalo. Po několikadenním pochodu krajem válkou dosud nedotčeným, došli jsme do Massevaux, obydleného ješté městečka za frontou. Doufali jsme, že vystřídáme v zákopech bratry jedenadvacátníky. Byli jsme však zklamáni. Místo celé desáté odešli jen její velitel, velitelé čet a několik poddůstojníků prohlédnouti si zákopy a nepřátelský úsek. Po návratu bratři nadšeně a s nemalou dávkou závisti vypravovali o bojích a různých episokách jednadvacátníků. Při několikadenním odpočinku se někteří bratři (ne však od desítky) z dlouhé chvíle oddali rybaření bez obvyklého rybářského náčiní, což způsobilo malé nedorozumění se správou obce. Věc byla však hladce urovnána k oboustranné spokojenosti. Opustivše toto milé alsaské městečko, pochodovali jsme na jiný úsek ohromné francouzské fronty. Pochody, jízda vlakem – a octli jsme se v Champagni v městě Avize, silně zdemolovaném. Spousta prázdných a hromady rozbitých lahví všude, kam jsme pohlédli, svědčily o „hospodárnosti“ nepřítele a o tom, že jsme ve vinném kraji. Opět dlouhé a unavující pochody. Obávali jsme se, že musíme „pěšourem“ až do Berlína, abychom uviděli nepřítele. – jednoho dne jsme tábořili v lese před Ville en Tardenois, kdež jsme očekávali, že budeme přece zařaděni do boje. K večeru jsme však dostali rozkaz k pochodu a byli jsme velice překvapeni, když na silnici stála ohromná řada nákladních automobilů, do kterých jsme vstoupili. Byli jsme ve výborné náladě a nechyběly ani vtipy, „že již Boše musíme honit auty, abychom jej vůbec dohonili“. Humor však brzo umlkl, neboť jsme musili míti hodně stisknuté zuby, abychom si nepřekousli jazyk. Na spaní při té šílené jízdě nebylo ani pomyšlení a proto každý nadzdvihnuv plachtu, pozoroval krajinu, kterou jsme projížděli. Rychlost jízdy se zmenšila, když jsme jeli Remeší, což jsme poznali podle rozbořené katedrály, která v měsíčním světle stála jako výkřčník, světu žalující. – ráno jsme vystoupili z aut a narovnávali si jízdou roztřesená a chladem ztuhlá těla. Po horké kávě, porci „laňolu“ a odpočinku nastaly další pochody. Zpěv však umlkl, neboť pohled na hromady kamení a trosek, které zbyly z bývalých vesnic a měst, na pole, rozkopaná zákopy a rozrytá granátovými jamami, kde dříve byly vinice a úrodné nivy, byl hrozný. Mezi touto zkázou trčely ojedinělé pahýly stromů, nyní sloužící za koly k drátěným překážkám. V našich řadách bylo slyšeti stále výkřiky nevole a kleteb, kterými si každý bratr musil ulehčiti. Třeba byla výzbroj těžká, dlouhé pochody, prodlužované obcházením velikých granátových jam a bezedné, šedivé šampaňské bláto, nezadržovaly rotu v pochodu vpřed. Při vojenských pochodech jest obvyklý zjevem, že zůstane několik slabších vojínů pozadu. Toho však u 10. roty nebylo. Vědomí, že si jdeme vybojovati svobodu, a zároveň vandalismus, který bylo po cestě viděti, popoháněly nás jen kupředu. V ten čas jsme se také rozloučili se svým velitelem roty, „tátou Soukupem“, který byl odvolán NR. v Paříži a odeslán do Italie. Novým naším velitelem byl br. kpt. Matošek. Kraj, kterým jsme procházeli, nasvědčoval tomu, že tu byla nedávno svedena bitva. Opuštěné zákopy, drátěné překážky, ostny, spousta rozházených zbraní všech druhů, kulomety a hromady nábojů i několik porouchaných tanků to dokazovalo. Neklamnou známkou toho byla spousta hrobů s jednoduchými kříži, neb jen do země zabodnutou puškou, na kterých byla zavěšena francouzská nebo mělká americká přilba. To byl pohled nejsmutnější. 21. října byl pochod obzvláště dlouhý. Zdržovaly nás také muniční kolony a ohromně veliká děla, tažená několika traktory. V malém lesíku u silnice dostali jsme rozkaz odložiti torby. – Konečně! – Radostně rozechvěni, neboť jsme věděli, že francouzské vojsko jde do útoku bez toreb, jsme je odložili a pochodovali opět dále. – Jak se to vesele a lehce šlo. – K večeru jsme 197 odbočili se silnice do polí, kde byly opuštěné mělké zákopy, které nám byly určeny k přenocování. Před námi k neveliké vzdálenosti bylo městečko, které však nebylo celé vidět, neboť bylo na svahu, pak údolí a na druhé straně opět bylo viděti pahorky lesem porostlé. Za úplného setmění počala hrozná oboustranná kanonáda. Země se jen chvěla a výstřely splývaly v jediný temný hukot. Nad údolím byla obloha v jednom ohni – krásné, ale hrůzné divadlo, které trvalo dosti dlouho a po kterém na spaní nebylo ani pomyšlení. Po půlnoci 22/10 dostali jsme rozkaz k postupu. Byl proveden ihned, neboť nikdo nedočkavostí nespal. Kouření bylo zakázáno a plynové masky zavěšeny na prsa. Nepřítel město bombardoval a my dostali první křest ohněm, proti kterému jsme byli bezmocní. Litovali jsme bratrů, kteří byli od granátů raněni, že v poslední chvíli, již u cíle, musili nás opustiti, aniž se s nepřítelem utkali. Protože nepřítel bombardoval město též plynovými granáty, musili jsme míti nasazeny masky. Pochod s maskami, obzvláště za tmy, je nepohodlný a proto si každý oddychl, když jsme měli město za sebou a přišli k řece, která byla nepřítelem uměle rozvodněna. Přes tuto řeku, byly položeny proutěné přechody, poněvadž byl most zničen, a po náspu úzkokolejné dráhy jsme postupovali dále přes řeku, pak přes malou planinu, až jsme přišli do úvozu, kdež jsme již byli chráněni před nepřátelskými střelami. Jako poslední četa dostali jsme rozkaz čekati pod přirozeným náspem. Rozednívalo se. Vpravo i vlevo od nás se rozzuřila bitva, chvílemi bylo slyšet vítězné „hurá“ našich bratří a my byli jako na trní. Rozednilo se úplně. Před námi byl pahorek, kota 153, svažující se zalesněnou strání na louku. Na druhé straně těchto louk byl lesík. Vpravo od nás vyčnívala věž kostelíka v Chestres, vesnici jsme však neviděli. Za námi podél říčky Aisny se rozprostíraly močálovité louky a za řekou na svahu bylo městečko Vouziers s několika hořícími, bombardováním zapálenými domy. Na chvíli upoutal mou pozornost kůň, pasoucí se klidně na louce nedaleko od řeky. Buďto jej zapomněl nepřítel na ústupu, nebo někomu utekl, ale „ostřílený“ již byl. Chladnokrevnost tohoto zvířete přiváděla mne v úžas. Každou chvíli vybuchl v jeho blízkosti granát, kůň nadzvedl hlavu a obdivoval se sloupu kouře a hlíny do výše vylétlé, pohodil hlavou, odběhl asi 20 kroků – a pásl se klidně dále. Byla-li to jeho poslední snídaně, nevím, neboť okolo nás byli odnášeni první ranění bratři a současně zazněl rozkaz „vpřed!“ Vyběhli jsme na násep a vrhli se do křoví, které bylo protkáno drátěnými překážkami. Uvítal nás štěkot kulometů, ale nezastavil nás. Malými přískoky a plížením drali jsme se ostnatým drátem, v kterém jsme si nůžkami a ručními granáty usnadňovali cestu. Za těmito překážkami bylo několik kulometních hnízd, rozestavěných po celém svahu. Po urputném boji jsme tyto ručními granáty zničili a opojeni úspěchem postupovali jsme dále; narazili jsme na zákopy, silně nepřítelem obsazené. Bez rozmýšlení jsme podnikli útok a nepřítel, po marném úsilí nás odraziti, ustoupil kromě 2 důstojníků a 6 mužů, kteří do poslední chvíle obsluhovali kulomety. Rozzuření bojem vrhli jsme se na ně – ale třesoucí se vyzdvižené ruce a jejich zsinalé tváře nám vrátily rozvahu. Každý z nás jen jadrně zaklel nebo si ulehčil nadávkou. Když jsem se jich zeptal, vědí-li, co jsme za vojsko, odvětil jeden důstojník francouzsky: „Oui, diabel bleu“ a rychle dodal „Tchecoslovak“. Všichni prosili a posunky dávali najevo, abychom je odvedli dozadu. Dva bratři podjali se tohoto úkolu. Dále jsme postupovati nemohli, poněvadž ztráty naše byly citelné. Nebyly však nadarmo, neboť dvoje opevnění, zajatci, pušky, kulomety a náboje, zanechané nepřítelem, to dosvědčovaly. Tuto noc jsme zůstali v dobytém zákopu, na jehož konci byl veliký a hluboký úkryt (abris). Noc byla celkem klidná, jen ojedinělé výstřely a zarachocení kulometu rušilo noční klid. Nepřítel v krátkých přestávkách vystřeloval světelné rakety, při kterých bylo viděti jako ve dne. Nyní jsme teprve mohli spočítati své ztráty. Mému granátnickému družstvu 198 chybělo pět bratří. Celkový počet ztrát u roty jsme neznali, neboť úsekem naší čety byla zalesněná stráň koty 153 a bratři od druhých čet nahoře na planině i po námi na lukách nemohli současně s námi postupovati pro křížovou kulometnou palbu na volném terénu. Následující den, zesíleni zbytkem I. a II. čety, zažili jsme několik pekelných chvil, neboť naše kupředu posunuté postavení bylo nepříteli trnem v oku a několikráte nás vyčastoval bombardováním i plynovými granáty. Také obrovská letadla hledala naše postavení, ale mezi stromy nás asi pozorovatelé nezahlédli, poněvadž při bombardování dopadaly granáty většinou před naše zákopy. Nepřítel, chtěje dobýti ztracených postavení zpět, pokusil se dvakráte vytlačiti nás z našeho postavení, avšak marně. Na každý útok následoval ihned náš protiútok a výsledek toho byl opětné zarbrání jednoho zákopu před námi, který byl spojen se zákopem nahoře na planině. Od posledního a hlavního zákopu byli jsme nyní vzdáleni asi 40 m. Vtom však přiletělo s hrozivým vrčením nepřátelské letadlo, zakroužilo nad námi a bez jediného výstřelu na nás zase odletělo. Asi za půl hodiny počalo nás německé dělostřelectvo bombardovati a my jsme musili dobytý zákop opustiti. Nepřítel, nevím z jakých důvodů, zákop také neobsadil, takže zůstal prázdný. Tento den padlo 9 bratří a mnoho jich bylo raněno. Noc přešla celkem klidně, jen v nepřátelských zákopech jsme pozorovali jakýsi neklid a ruch. Podle všeho byli protivníci naši vystřídáni, nebo zesíleni. – Následoval další den boje. Nepřítel, chtěl využiti ranní mlhy, pokusil se o útok, byl však naší palbou odražen. Dopoledne přišli k nám do zákopů francouzští důstojníci a prohlíželi si německé zákopy před námi a na planině. Odpoledne počalo francouzské dělostřelectvo zasypávati nepřátelský úsek před námi granáty a šrapnely a německé na tuto výzvu vydatně odpovídalo. Ocitli jsme se tak uprostřed moře plamenů a železa. Dva bratři byli raněni a br. Švec, Američan, zabit. Tato pekelná palba trvala asi 15 minut a ještě před jejím ukončením jsme vyrazili k útoku s pevným přesvědčením, že posledního zákopu, třeba byl betonový a na planině koty, musíme dobýti. Opuštěný a od granátů nyní skoro zasypaný zákop jsme přeběhli v okamžiku. Domnívali jsme se již, že nepřítel při bombardování svůj zákop opustil, ale když jsme byli asi 25 kroků před cílem, vynořil se z tohoto muž vedle muže, každý maje až po pás chráněné tělo ocelovým pancířem jako středověcí válečníci a zasypali nás krupobitím střel, které skosily útočící rotu. Přesvědčili jsme se, že nedávné strašné bombardování nepříteli a jeho krytům z betonu vůbec neuškodilo. – Zbytek nás, jakoby zázrakem vyváznuvší, odplížil se s planiny na svah, kde jsme byli kryti a vyházeli jsme zbývajcí nám granáty na nepřítele. Opakovati útok bylo nemožné, neboť nás zbyla hrstka. Dvanáct bratří zůstalo před zákopem a třináctým byl br. por. Volenec, který byl zasažen do hlavy, když již byl na svahu. Nebyl však poslendí. Br. Sklenička, Američan, raněný do ruky, usedl a opřel se o strom, chtěl si ruku obvázati. Byl však zabit ručním granátem, který mu dopadl přímo na břicho a na něm vybuchl. Sklíčeni tímto nezdarem, vrátili jsme se do našich zákopů, kdež jsme ztrávili zbývající dny znepokojujíce nepřítele granáty a střelbou. Ten se však neukazoval. Jen chvílemi vyhlédl některý ze zákopů, ale ihned se zase ukryl. Jednoho dne navečer pokusil se jeden odvážlivec oloupiti naše mrtvé bratry, před jejich zákopem ležící, hyenismus tento však zaplatil životem. V tyto dny jsme také musili míti plynové masky stále nasazeny, neboť nepřítel, tušící snad svůj konec, chtěl vystříleti všechny své zásoby plynových granátů. Asi po 3 dnech byl zbytek 10. roty vystřídán nevím již kterou rotou a poslán na odpočinek na druhou stranu luk, do lesíka, v kterém bylo dosti již vykopaných, přes metr hlubokých děr, zrovna tak jako hroby vypadajících. To nás však neodradilo, a my jich použili za lůžka. Zbývající dny, jsouce úplně vyčerpáni, jsme odpočívali. Nerušily nás výbuchy granátů, ani střelba a boje z prvních zákopů, které byly asi 300 kroků před námi. Každý v svém „hrobě“ jsme spali spánkem spravedlivých, svírajíce v ruce pušku a granáty majíce v mošně na chléb pod hlavou. 199 Asi třetí den po půlnoci byl jsem nemile probuzen z nejlepšího spánku někým, kdo spadl do mého „hrobu“. Procitnuv, spatřil jsem blýskající se bělmo očí a zuby, vystupujíce ze šklebící se na mne černé tváře. První moje myšlenka byla, že je to čert. Za celý život svůj jsem nikdy tak rychle z lůžka nevyskočil jako této noci. Okolo nás bylo však plno takových „čertů“ a mezi nimi francouzští poddůstojníci, udělující nějaké rozkazy, což mne ihned úplně uklidnilo. Bylo to koloniální vojsko, které nás vystřídalo, a nějaký nedočkavec, který chtěl býti brzo v úkrytu, mě takto probudil. Nastoupili jsme zpáteční cestu přes řeku a Vouziers. Jako při příchodu, tak i nyní nás nepřítel doprovázel svou dělostřelbou. Nejhorší cesta byla přes město, nyní úplně rozbité. V maskách, neboť ve městě bylo plno plynu z nepřátelských střel, musili jsme přelézati hromady kamení a trosek zřítivších se domů. Za městem, když jsme byli již v bezpečí, zahleděl jsem se zpět na místa, kde vycedilo svou krev 40 nejlepších bratří 10. roty za svobodu svého národa, na místa, která byla zkropena krví 50 raněných bratří téže roty, a s vroucím přáním, aby tyto oběti nebyly marné, ubíral jsem se za rotou, jejíž úloha tím byla na francouzské půdě skončena. Kpt. Dr. ZIKMUND KONEČNÝ: POPIS BOJŮ 11/22 ROTY VELENÍ 11. roty převzal jsem 30. srpna 1918 (po návratu z instrukčního kursu v St. Maixent) a velitelem této roty zůstal jsem nepřetržitě až do začátku března 1919. Když jsme v první polovici října 1918 byli přemístěni z okolí Ville-en-Tardenois (kdež původně nás mělo býti použito, avšak nedošlo k tomu, jelikož nepřítel rychle ustupoval) do okolí Vouziers, byl, pokud vím, pro nás vypracován asi tento plán: 21. pluk překročí u Terronu řeku Aisnu s jedním praporem v první linii a k rozvinutí úspěchu tohoto pluku bude pak zasazen 22. pluk, jenž zatím byl v reservě. K vystoupení 21. pluku došlo tuším 18. října. III/22 prapor byl tehdy nejdále od nepřítele v záloze. Nepamatuji si již jméno vesnice, v níž moje rota tenkráte tábořila. Netrpělivě čekali jsme, kdy také na nás dojde řada. V tom najednou – myslím, že to bylo 20. října kolem poledne – dostávají velitelé rot III/22 praporu rozkaz k pochodu, jehož cíl určen kdesi na záp. okraji Vouziers. Dorazili jsme s rotami k cíli těsně před soumrakem, načež velitel praporu (Cdt. Poirée) povolal k sobě velitele rot, aby s ním ihned šli obhlédnouti dopředu terén. Roty zatím zůstaly na záp. okraji Vouziers. První zastávka byla ve Vouziers u velitelství 53. divise. Poirée šel tam sám, my (velitelé rot) čekali jsme na něj na ulici. Když vyšel opět z domu, v jehož sklepě velitelství 53. divise se nalézalo, neřekl nám mnoho, ale tušili jsme, že chvíle, jež nás očekávají, budou vážné. Pokračovali jsme ihned dále k velitelství francouzského pluku (č. 64?) jenž námi měl býti vystřídán. Tam nás Poirée již vzal s sebou. V špatně osvětleném malém sklepě táže se Poirée u mapy velitele pluku, kde je jeho první linie. Velitel ukazuje prstem neurčitě na návrší sev. vých. od Vouziers a praví, že přesné linie nezná, že frontu pluku drží dnes asi 100 mužů (100 fusils), že má velice špatné a nejisté spojení se svou první linií a že spojení a zásobování je ztíženo hlavně tím, že nepřítel příchody ve dne pozoruje a v noci obstřeluje. Dovídáme se o neštěstí, které den před tím stihlo postupující 53. divisi. Němcům podařilo se proniknouti (s´infiltrer) lesíky v údolí potoka Fournelle do týlu některých postupujících franc. jednotek, jež z velké části zničeny a zajaty. Dostáváme průvodce, jdeme rozstříleným Vouziers, pak přes poškozenou lávku na druhý břeh Aisny. Jelikož zde jest téměř vše pod vodou, můžeme kupředu jen po hrázi polní 200 dráhy vedoucí od Vouziers do údolí Fournelle. (Tato hráz zůstala pak po celý čas bojů jedinou cestou pro zásobování střelivem i potravinami.) S této hráze odbočujeme do vesnice Chestres, abychom se vrátili k rotám, kladou nám na srdce, abychom dávali pozor a nedostali se na zpáteční cestě do rukou Němcům i z opatrnosti dávají nám ještě také své průvodce. Na frontě zatím je skoro úplný klid. Temnou nocí, plni těžkých předtuch, vracíme se přes Vouziers rychle k rotám. Cestou Poirée dává disposice. Časně ráno bude prapor útočit na kotu 153. Moje rota bude zálohou praporu. Nevím, zda Poirée dostal pro tento útok nějaké rozkazy od velitele 22. pluku. Zdá se mi spíše, že jednal přímo na základě rozkazu od velitele 53. divise, neboť velitelství 22. pluku přestěhovalo se do Vouziers tuším teprve 21. října. Do svítání musíme býti úplně připraveni k útoku. Po 2. hod. v noci procházejí roty polozbořeným Vouziers. Hlášený jsou u jedné roty první ztráty způsobené nepř. dělostřelectvem. Kulometčíkům při těžkém přechodu přes poškozené lávky utonula prý jedna mula. Kolem 4. hodiny ranní jsme na místech. Mé stanoviště je Bobot. Sestavu roty měnil jsem několikráte během dne; nutila mne k tomu nepřátelská dělostřelecká palba, která chvílemi byla dosti nepříjemná. Lepší rozvrstvení do hloubky znemožněno tím, že za našimi zády bylo vše zaplaveno. Zátopa sahala velmi daleko. Upozorňuji, že tato okolnost (t. j. bezprostřední blízkost zatopené plochy v týlu) je velmi důležitá pro ocenění těžké situace, v jaké se 22. pluk nalézal. Úkolem mojí roty je dávati pozor hlavně na údolí Fournelle, otvírající se před námi. Svítá...9. a 10. rota zajisté již počítají minuty. Na obzoru před sebou vidíme naše kulomety připraveny k palbě. Za chvíli již rachotí. Za námi voda, za vodou daleko ani stopy po reservách, před námi kota 153 a na ní Němci, obdrživší v posledních dnech značné posily, s kulomety, v betonových krytech. Počasí krásné, modrá obloha s podzimním sluncem. Hezky zůstává až do 30. října. Nepamatuji se, že by útoku 21. října předcházela nějaká dělostřelecká příprava francouzská. Za to však německé dělostřelectvo téměř celý den ostřelovalo Vouziers a nás, t. j. reservy a zejména moji rotu. Toho dne však neměl jsme ještě ztrát. Čekáme napjatě, kdy naše kulomety, které na návrší před sebou vidíme, přenesou se kupředu. Asi po 2 hodinách jejich palba přestala, zůstávají však na místě, za to my jsme stále v dělostřeleckém ohni. Tušíme, že útok se nezdařil. K večeru toho dne dostávám rozkaz přimknouti těsněji k záp. svahům koty 153. Brzy po soumraku dochází na kopci nad námi k ostré přesřelce, slyším křik a výbuchy ručních granátů. Německý protiútok. Přes to, že neměl se nikdo hnouti bez mého rozkazu (byli jsme první a poslední reservou, za níž byla úplně volná cesta do Vouziers), utrhnuly se elementární silou celé 2 čety kupředu v bojovém nadšení, podníceném nadto obavami o 9. a 10. rotu, které utrpěly při ranním útoku citelné ztráty. Uvádím to otevřeně přes to, že by odpovědnost za tuto extratouru padala mimo velitelů čet také na mne. Myslím totiž, že v situaci, jaká tehdy byla, nikdo na mém místě nebyl by tyto 2 čety udržel. Zorganisoval jsem tedy, co zbylo, zajistil se dopředu a staral se o zprávy. Na štěstí protiútok byl snadno odražen a zakrátko měl jsme zase celou rotu v pořádku. Vyprávělo se, že za boje Poirée osobním příkladem pobízel, volaje: „En avant, les Tchécoslovaques!“ Pokládal tedy jistě situaci za hodně nebezpečnou. Pamatuji-li se dobře, vystřídal jsem na druhý den ráno (22. října) v 1. linii 9. rotu. Měli jsme betonový úkryt, v němž před 2 dny byli ještě Němci a tam umístěna byla jedna moje četa. Podle něho tušili jsme, jak výborně mají Němci svoji posici odporu vybudovánu. Odpoledne byl jsem povolán k veliteli praporu, abych dostal rozkaz k útoku na příští den. Hodina tuším 5.30 ráno. Před tím hodinová dělostřelecká příprava (lehká děla). Půl roty s velitelem roty provede útok na kotu 153. Když jsem dostal tento rozkaz, pokládal jsem za svoji povinnost učiniti k němu své připomínky; zdůraznil jsem hlavně, že půl roty na podnik, který se nezdařil před tím dvěma rotám, je málo. Byl jsem upozorněn, že to, co mně bylo 201 řečeno, jest takto („une demi-compagnie avec le Cdt de la Cie“) nařízeno velitelem 22. pluku, jenž na přesném provedení trvá. Určil jsem dvě čety, jež vezmu s sebou. Jedné z nich velel poručík Berger. Poručíka Wurma ustanovil jsem velitelem zbylých 2 čet vzadu. Děl. příprava byla chabá a pokud vím, trochu předčasně ustala. Přesně vyrážíme. Je již skoro úplně jasno; nějakých 100 kroků to jde dobře, vtom první řady dostávají vražedný kulometný oheň zepředu (ze vzdálenosti asi 200 m) a s pravého boku (návrší východně od koty 153). Máme veliké ztráty; postup vázne a zanedlouho se úplně zastaví; jakmile se někdo zvedne, padá raněn nebo mrtev. Je to pochopitelné: Žádný německý kulomet nebyl umlčen, plocha mezi námi a Němci rovná jako stůl, nebe bez mráčku. Hlásím zastavení postupu veliteli praporu, žádaje o podporu. Dostávám rozkaz k dalšímu postupu za každou cenu, s tím, že nalevo od nás se cosi současně proti Němcům podniká. Přes velkou statečnost jednotlivců je další postup však nemožný, každý pokus o provedení rozkazu přináší jen nové mrtvé a raněné. Zatím nad námi celé hodiny krouží něm. letec, aniž by jakkoliv byl obtěžován, znameními řídí palbu německého dělostřelectva na nás a na zálohy. Nalevo od nás se skutečně cosi děje. Vidíme postupovati jednotku (pravděpodobně I. praporu), jež však brzy jest nucena lehnout pod palbou něm. kulometů hlavně s návrší východně od koty 153. Konečně přichází rozkaz, abychom vytravali na místě do soumraku a pak se vrátili na západní svahy koty 153. Vrací se nás o málo víc než polovice... 24. října se útok na kotu 153 opakuje a začíná asi ve 3 hod. odpol. Útočí celý prapor, jehož stav byl dosavadními boji velmi ztenčen. Pamatuji-li se dobře, připojil jsem tenkráte ke své rotě zbytky 9. roty, t. j. 1. četaře a asi 10 mužů. Moje rota je napravo. Děl příprava je tentokráte o něco lepší. Vyrážíme, v tom však dostáváme příšerný „Superrfeuer“ z houfnic i polních děl, který působí velké ztráty. Za chvíli řádí kolem nás také střely něm. kulometů. Ani tohoto dne, kdy jsme byli optimističtější, akce se nezdařila. Obětí děl. palby stal se tentokráte i poručík Wurm, který se svojí četou byl v druhém sledu roty nejdále vpravo. Sotva vyskočil se svojí četou vpřed, vybuchl vedle něho granát. Tlak vzduchu způsobil jeho smrt. Byl výborný důstojník, dobrý kamarád; znal jsem ho ještě ze srbské armády, kdy na frontě v Macedonii sloužil u sousedního pluku. Ztráty toho dne byly značné. Následujícího dne jsme byli vystřídáni I/22 praporem. III/22 prapor přešel do zálohy pluku. Velitelství praporu usídlilo se v Moulin de Toupet. Moje rota byla rozložena na silnici mezi Moulin de Toupet a Bobot. 27. října večer útočí I/22 prapor (avšak, pamatuji-li se dobře, útočil již jednou před tím bezvýsledně), opět na kotu 153. 11. rota je mu pro tento útok přidělena jako záloha. Přemísťuji rotu do úvozové cesty pod záp. svah koty 153. Tam proděláváme opět těžký „Sperrfeuer“, který nám působí značné ztráty. Nepamatuji se již, zda jsme pak skutečně při útoku byli v druhém sledu praporu, či zda jsme zůstali na uvedeném místě. I/22 prapor vnikl částečně do nepř. zákopů, přivedl zajatce, ale musil zase nazpět. Koty 153 nebylo dobyto. 28. října večer vrátil jsem se s rotou zase na silnici mezi Toupet a Bobot. 29. či 30. října byl celý pluk vystřídán. Ostřelováným a místy hořícím Vouziers vrací se pluk v noci do zálohy. U 11. roty je nás necelých 50 ze 115 či 120. 202 Mjr. ANT. KOSTRHÚN: NĚKOLIK POVÁLEČNÝCH ÚVAH NA KOTĚ 153 U CHESTRES V DOBĚ desátého výročí našich těžkých bojů o předmostí Vouziers byl uskutečněn zájezd do Francie v r. 1928. Bylo to naší mravní povinností přijeti se poklonit hrubům těch, kteří tehdy trpěli a nezištně umírali. Příslušníci 21. pluku navštívili bojiště terronské a skupina bývalých dvaadvacátníků vystoupila z vlaku až ve Vouziers. Kolik bylo nezapomenutelných dojmů, které nesetřelo desetiletí! Na památné hlavní silnici ve Vouziers bude státi škola vybudovaná našimi prostředky. Tudy pochodoval v noci III. a I. prapor 22. pluku, doprovázený seriemi ran těžkého německého dělostřelectva. Město samo bylo před 10 lety velmi demolováno. Zmíněná hlavní ulice se zatáčí u starobýlého goticko-románského chrámu doleva a potom zase vpravo k mostu přes kanál a řeku Aisnu. Před koncem války tam bylo nádraží – ovšem zničené – které je dnes asi 1 km jižněji. Odtud dobře viditelné svahy argonského hvozdu byly před 10 lety cílem našeho útoku. Silnice na Ballay jde podél úzkokolejné železniční trati Petit Ban přes Ferme Bobot. Tudy procházely naše roty a prapory, aby se účastnily bojů, jež jsou zaznamenány v historii Velké války jako „bataille de Vouziers“. Před Ferme Bobot byly nuceny naše jednotky rozvinovati se k útoku přímo před zraky nepřítele – v jeho nejúčinnější palbě. Puzeni nevyslovitelnou touhou spatřiti znovu tato památná a drahá místa, neopominuli jsme jediného bodu, který by nám připomenul údálosti před 10 lety. Prodírali jsme se neproniknutelným podrostem po strmém svahu koty 153 – přilehlém k silnici – (kdysi tam byly umístěny kulomety Hotchkiss, 10. rota, potom část 2. a 3. roty) bažinatými lukami mezi silnicí a staveništěm Petit Ban až ke Claire Fontaine, zavlažovanými potůčkem Fournelle – procházeli jsme lesem, kterým se slavná četa poručíka Řeháka 5. Rytířovy roty nezadržitelně hnala přes německé zákopy, prošli jsme i bývalými německými zákopy a všemi těmi památnými místy, kde vykrváceli naši dobří hoši, a těch míst bylo mnoho. Zase jsme se vrátili na kotu 153, které se hlavně týká několik mých úvah. Vybavovaly se nám jasné vzpomínky o bojích, o četných episodách, o terénu, o jednotlivcích a tyto vzpomínky přivolávaly znovu před náš duševní zrak naše dobré známé – poručíka Wurma, Böhma, Řeháka, střelce Čápa, Procházku, Koutníka, poručíka Volence, Holoubka, adjutanta Štolbu a Sittu a sta a sta jiných, kteří tam krváceli a vykrváceli. Ferme Lansquinet připomněla krvavé obvaziště dr. Žáčka, Moulin Toupet těžké zranění poručíka Voců adt. atd. Kdykoliv jsem hovořil předtím s účastníky bojů na kotě 153, po každé jsem konstatoval velké přání u všech, poznati osobním pozorováním na místě, proč tento kopec, který byl svědkem prudkých útoků III. a I./22. praporu, nebyl opanován celý, až Němci tehdy ovládali jen 1/3 prostoru, a dále, proč jim bylo umožněno hájiti tento nepatrný prostor téměř se 3 stran obklíčný. Vkrádaly se pochybnosti o správně prováděném úmyslu útočníka, anebo pochybnosti o nesprávném pojetí útoku. O výkonnosti jednotek nemohu, jako stálý svědek průběhu všech bojů III. a I. praporu, pochybovati. Myslím však, že velitel nepojal myšlenku útoku tak, aby vedla k ovládnutí celé koty, která podle osobní obhlídky celého prostoru byla velmi důležitým klíčem k postupu na Ballay. K úplnému ovládnutí tohoto pahorku mělo býti zajištěno takové úsilí, jakého zasluhovala vážnost terénu, a tvrdím, že bylo nutno vésti hlavní úsílí u 65. pluku jižně od Chestru, neboť samostané akce III. a I. praporu nepřinesly žádoucího výsledku a nebylo ho dosaženo ani pomocí II. praporu. 203 Nechci se nikterak dotýkati čestné památky našich osobně chrabrých velitelů praporů, kterých si velmi vážím, neboť příčina tkví snad někde jinde, a to v pojetí manévru u vyšší jednotky. Ostatně velitelům III. a I. praporu bylo jistě velmi těžko orientovati se o povaze terénu, zvláště, když z praporní pozorovatelny nebylo možno přehlédnouti ani polovinu koty 153. I s věže bývalého kostelíka v Chestru byl výhled velmi omezený. Není však mým hlavním úmyslem konstatovati, do jaké míry snad bylo pochybeno takticky a do jaké míry nebyla uvedena v život zásada o spolupráci jednotek sousedních, avšak hlavně jsem chtěl popsati své dojmy o průzkumu bojiště, nevyjímaje prostor za bývalými německými zákopy – upozorniti na povahu plateau na kotě 153, která nás oddělovala od Němců, zjistiti podmínky, na nichž se asi zakládala tvrdošíjná obrana bavorského majora Schmidtlera, a hlavně zdůrazniti palebný plán této obrany, která umožnila Němcům přes opětovné naše útoky udržeti nepatrný prostor na kotě 153, námi sevřený. Co se týče povahy terénu, doufám, že se účastníci bojů pamatují na západní část koty 153 přilehlé k Aisně. Tvářnost její se od té doby nezměnila. Na severu je strmý svah k silnici přilehlý, částečně porostlý podrostem těžko proniknutelným (10. rota), na jihu je tento kopec oddělen hlubokým výmolem od pahorku 163 (jižně od Chestru). S netajenou zvědavostí jsem se však blížil k východní části této nešťastné koty, kterou měl obsazenou nepřítel a které jsem posud neznal a vysvětlil jsem si po přesném průzkumu hlavně kopce ležícího jižně od skupiny domů Landeves, proč účelně umístěnými přehradami těžkých německých kulometů byl na nejvyšší míru znemožněn přechod koty 153 směrem východním, pokud – a to zdůrazňuji – nebyl veden útok hlavními silami 65. plukem jižně od Chestru, což jediné mohlo vésti k pádu tohoto kopce. Spolupráce praporu Prignotova byla sice upřímná, jevící se v částečném postupu II. praporu a v bočné palbě jeho těžkých kulometů proti východním svahům koty 153, kde byli Němci, avšak měla vzhledem k praktickým výsledkům jen význam demonstrační. Doufám, že se příslušníci 9., 10., 11. nebo 2. polní roty pamatují na polní cestu, která vedla od praporního velitelství, umístěného ve sklepě domu na severním okraji Chestru přes kotu směrem k mlýnu Landeves na silnici Ferme Bobot – Ballay. Severovýchodní třetina této cesty je vlastně hluboký úvoz, kde jsou dosud znatelné hluboké úkryty německé, vydlabané v strmé stěně úvozu, v nichž se obránci nemusili obávati ani puškových granátů, ani palby francouzského dělostřelectva. Naopak však ovládali palbou prostor před 10. rotou úplně a každý pokus této roty o vyražení z lesnatého svahu byl znemožněn. Asi 100 kroků před východním okrajem koty 153 procházel zákop přední, jehož zbytky jsem zjistil jednak nyní, jednak z výsledku pozorování s věže v Chestru za bojů. Tento zákop byl zvláště v noci řádně obsazen. Za tímto zákopem byl zákop hlavního odporu, téměř na okraji strmého svahu koty (skláněl se k potůčku Chalone asi pod uhlem 40 - 45º), který nemohl býti zničen franc. dělostřelectvem, protože byl téměř vždy ve vidlici. Většina nábojů dopadla buď před zákop nebo do údolí Chalone. Tedy podpora franc. dělostělectva během našich útoků nemohla býti účinná i přes svou početnost, nezasahujíc cílů což potvrdí všichni účastníci bojů; neboť vždy po vyražení k útoku a po značné děl. přípravě ihned začali nepřátelské kulomety své zkázonosné dílo. Domnívám se, že nepřátelské kulomety nebyly ani neutralisovány. Že Němci udrželi tuto nepatrnou část koty 153 skoro v nemožné situaci, bylo způsobeno německou obranou, umístěnou ve výšší a přehlednější části koty, dále umístěním kulometů a mužstva v betonových úkrytech (které tam posud jsou), příznivými podmínkami pro palbu těžkých německých kulometů a ideálním výstřelem na rovném plateau koty, takže bylo prostě smetáno vše živé, co se na ní objevilo. Pro německou přehradnou palbu nebylo ani bludných, ani těžce zasažitelných míst. Nahoře zmíněná nezranitelnost německých obranných prostředků franc. dělostřelectvem ovšem nejvíce favorisovala obranu. Vydatnou podporu ovšem poskytovaly německé kulometné jednotky učleněné do hloubky asi na stejně vysokém kopci východně od koty 153 za potůčkem Chalone, které 204 mohly velmi účinně zesíliti palebnou přehradu vlastní německé obrany na kotě 153, jednak chránily mocnými palebnými prostředky pravé i levé křídlo německých obránců na kotě 153 proti naším obchvatným pokusům. Příslušníci II. praporu se zajisté pamatují (v době útoků I. praporu), jak velmi ztížila jejich postup ke Claire Fontaine palba z protilehlých svahů. Připočteme-li k nahoře zmíněným příznivým okolnostem německé obrany mravně silného protivníka, který si byl vědom vážnosti situace a odpovědnosti, nemáme daleko k srovnání boje lidského materiálu proti materiálu technickému. Byly zde tři možnosti útoku. Buď byl veden hlavními silami přes kotu 153 ve východním směru, což narazilo vždy na nepřekročitelnou téměř převahu německých kulometů, nezničených franc. dělostřelectvem, jednak přímé osádky na kotě 153, jednak na kopci východně od 153, kterými se mocně doplňovala tato přehrada a chránila též boky proti akci našich sousedních praporů. Druhá možnost, totiž vyjádřiti hlavní úsilí u II. praporu přes Claire Fontaine (mohlo býti útočeno jen čelně bez možnosti manévru), neměla by výsledku pro absolutní ovládání údolí Claire Fontaine – Fournelle německou přehradnou palbou. Třetí možnost, totiž útok vedený 65. plukem ve směru 163 jižně od Chestru severovýchodně, mohl jedině zlomiti odpor německý na kotě 153 a umožniti I. praporu postup směrem východním. Tím končím úvahu o bojích na kotě 153. A jaký byl osud vouzierského předmostí po našem odchodu? Útok byl veden hlavním úsilím americkou armádou 1. listopadu 1918 a v následujících dnech směrem přes trig. 289 – Buzancy – St. Pierremont – trig. 204 – Armoises a u IV. armády francouzské směrem Vouziers – le Chesne. Touto soustředěnou akcí obou armád, z níž IV. armádě připadla úloha bočních nárazů, byla vyvrácena silně opevěná linie (Brunhilda) v argonském lese od Attigny až po Meuse. Mocné čelné útoky americké armády směrem severním velmi usnadnily postup skupině vouzierské. Snad je třeba toho litovati, že jsme právě tehdy nebyli zasazeni; trosky našich pluků se však stěhovaly směrem k Mourmelonu, do týlu armády, aby se zotavily po těžkých bojích, kterým nemá legionářská historie podobných. Tím končím několik svých úvah s přáním, aby se staly byť i nepatrným příspěvkem k osvětlení našich zahraničních bojů ve Francii. 205 23. ČESKOSLOVENSKÝ STRELECKÝ PLUK (PEŠÍ PLUK AMERICKÝCH SLOVÁKOV) 206 ROZKAZ K ZALOŽENIU 23. ČS. STRELECKÉHO PLUKU A. Československé vojsko Spoločné depo ______ R O Z K A Z zo dňa 3. decembra 1918. ___________ V Paríži dňa 21. novembra 1918. I. Generálny štáb Československého vojska. ______ Č. 3271/D Generál veliteľ československého vojska: pánovi plukovníkovi, veliteľovy československej brigády P. U. 217. pánovi veliteľovy práporu, veliteľovy depa v Cognacu. Československý minister vojny, rozhodol, aby bol založený 23. pluk československých strelcov. Bude mu veliť pán veliteľ POIRÉE, ktorému bude pridelený pán veliteľ BOURGUIGNON, ako vyšší pomocný dôstojník a pán kapitán BAILLARD, ako pomocný kapitán.*) Plukovník veliteľ brigády odošle okamžite do Cognacu vyššie uvedených dôstojníkov, taktiež aj pána veliteľa MACHÁČKA a pánov kapitánov BĚLINU a RYTÍŘE. II. Prebratie velenia nad 23. plukom a nad prápormi 23. pluku. Veliteľ POIRÉE 22. československého pluku preberie ihneď, ako dorazí, velenie 23. československého pluku. Veliteľ BOURGUIGNON 21. pluku, jeho pomocník, ktorý prišiel do Cognacu, nastúpi do svojho úradu dňom 2. decembrom. Práporom 23. pluku budú veliť: 1. práporu, veliteľ práporu Macháčík, hneď akonáhle príde do Cognacu. 2. práporu, veliteľ práporu kapitán Rytíř, 3. práporu, veliteľ práporu kapitán Bělín, počínajúc dňom 2. decembrom. P. p. francúzsky velitelia práporov a kapitáni, predajú všetko svojim československým nástupcom a prehliadnu s nimi ubytovanie. Veliteľ práporu Veliteľ náhradnej roty čs. pluku Ciambelli. _______________ *) Pre zaujímavosť ponechávam vtedajšie chyby, neodborný preklad i výrazy. „Veliteľ“ je „otrocký“ preklad Commandant t. j. dnešný major. „Pomocník“ je „adjoint“, pridelený dôstojník, prípadně i pobočník. 207 B. Československé vojsko Spoločné depo ______ R O Z K A Z zo dňa 4. decembra 1918. ___________ Generálny štáb československého vojska. ______ Č. 3344/D R O Z K A Z č. 59 Veliteľ práporu POIRÉE 22. československého pluku preberie dňom 4. decembrom 1918 velenie 23. československého pluku. V Paríži, dňa 2. decembra 1918. Generál, veliteľ československého vojska Za generála a z rozkazu náčelníka gen. štábu: Podpísaný: Cazalet. Veliteľ práporu Veliteľ náhradnej roty čs. pluku: Ciambelli. C. Dodatok k rozkazu zo dňa 23. decembra 1918. SLÁVNOSŤ ODOVZDÁVANIA ZÁSTAVY 23. PLUKU Vzhľadom k slávnosti odovzdávania zástavy 23. československému pluku, veliteľ pluku, ruší dňom 24. decembrom všetky tresty domáceho väzenia, strážnice i väznice. Toto zrušenie trestov, sa nevzťahuje na tých, ktorí majú byť súdení vojenským súdom. V stredu popoludní 25. decembra od 15 do 16 hodiny, bude v mestskom parku, koncertovať hudba 23. pluku. Toho istého dňa večer o 20 hodine, prejde mestom lampiónový sprievod, ku ktorému, budú dané konkrétne rozkazy práporčíkom Ciambellim. V tú istú hodinu večer, začne predstavenie vo vojenskej ubytovni. Srdečná večerná previerka sa vykoná až o 23 hodine. Vo štvrtok dňa 26. decembra o 7 hodine ráno hudba 23. pluku vykoná budíček v rôznych častiach mesta (podľa podrobných rozkazov práporčíka Sallého). Prehliadka a odovzdanie zástavy, budú vykonané o 14. hodine. Celé mužstvo bude na mieste prehliadky už o 13 hodine 30 minúte v zložení, ktoré určia ďalšie rozkazy: Rovnošata a výzbroj na prehliadku sa stanovujú nasledovne: blúza, baret, opasok a nábojnice s popruhmi a puška pre celé mužstvo peších rôt. Dôstojníci všetci so šabľami. 208 Roty v zostave 8 poločiat a každá poločata o 10 zástupoch. Mužstvo ostatných rôt s karabínami bez zvyšnej výzbroje v zostave poločiat, zaujme miesto na ľavom krídle svojich práporov. K pluku novopridelení poddôstojníci, budú vystrojení novými rovnošatami. Starajte sa o bezchybnosť ústroja a o to, aby výložky zodpovedali predpisom. Mužstvo nech je riadne oholené a vlasy ostrihané nakrátko; vyznamenania nech sú pripnuté celé, nie iba samotné stuhy. Velitelia rôt všas a podľa možností zabezpečia, aby bolo v deň slávnosti mužstvu prilepšené. Sú oprávnení, zabezpečiť si hodnotu prilepšenia na hospodárskych úsporách a to v sume 2 franky na muža. Zároveň s týmto rozkazom, sa výdáva podrobný rozkaz celého priebehu slávnosti. Zajtra v útorok sa na skúšku vykoná predbežná prehliadka, o 14 hodine bude všetko na určených miestach. Podplukovník veliteľ 23. pluku: Poirée. ________________ JUDr. TRNKA: 23. PLUK FRANCOUZSKÝCH LEGIÍ NA SLOVENSKU (Výpis z plukovnej kroniky) CO znamenal měsíc červen 1918 pro první československou brigádu ve Francii, to přinesl třetímu čs. „francouzskému“ pluku březen 1919. 23. března 1919 – odjezd 23. pluku na Slovensko! Prý do Košic! Prý! – Hbité přípravy od svítání, překotný dovoz výstroje, výzbroje, zásob z Brusky z kasáren na nádraží Bruska s týmž chvatem značícím nedočkavost, radost, ba hrdost nad tím, že i ti třiadvacátí mají svůj „début“ – že i s nimi ještě vlast počítá a je posílá, kde jich bude třeba – že budou se možná také oni bít – že i oni ukáží bratřím I. brigády svou dobrou vůli, zápal, statečnost! Bruska od třiadvacátých mohla vidět napírání síly! Napřeli také opravdu – pak přišlo loučení – vzrušený šum kolem vlaku – hudba rozpalovala – české obecenstvo ukázalo také trochu účasti, na téže ovšem, s jakou odesílali Francouzi své bojovníky na pole slávy – ale přec! Poslední objetí – zvuky trubače – a s nastalým šerem vyrazil vlak štábu po 7. hodině za svými předchůdci (1. a 2. praporem), kteří odjeli již ráno (1. z Prahy, 2. z Brna). 27. března 1919 o 5. hodině ranní zastavuje vlak jaksi nadlouho! „Kde jsou Košice?“ Již za námi! Jsme na místě – bude se vystupovat! Veľká Ida (Nagyida) – byla tímto cílem, v nějž se změnily Košice. Neveselá, jednotvárná rovina se záludnými tajemnostmi na obzorech, neveselý, chladný den. Na úzké nákladiště rychle provedeno vyložení koní, vozů, zásob a brzy za rotami odjíždějí vozy k místu, které znamená pro 23. první etapu v poli. Pluk pobývá v Veľkej Ide od 27. března do 11. dubna (v to). Rozložen je: I. prapor a velitelství pluku: Veľká Ida. II. prapor – Haniská (Enyiczke) (8 km sev. od Veľkej Idy). III. prapor zůstal v Praze, lépe řečeno v Čechách. Činnost vojenská sama, pluku ukládaná, nerovná se ve skutečnosti než ostré strážní pohraniční službě při demarkační čáře. 209 Jeden ze slunných dnů začátkem dobna byl zkalen, neboť pluk se rozloučil s řadou svých dětí! Staří – 42 letí vojáci – demobilisovaní teprve zde – v poli – opouštěli v počtu 66 své roty, aby se vrátili k rodinám. Srdečné bylo, loučení na malé staničce velkoidské a zvuky naší národní hymny lkaly za odjíždějícími, i naše trpká; kde že domov náš? Nás, kteří jsme zůstali? Kdo to tehdy věděl, když kraj byl i v tom předčasném jarním slunci neveselý, čišel úskokem a ztrácel se v tajemné nejistotě dalekých rovin. 12. dubna 1919 vyráží pluk směrem na Košice: ubytovací oddíl v 5 hodin ráno – v 6 hodin ostatek i s vozatajstvem. Pochoduje se silnicí Veľká Ida – Košice (pom. rota a I/23) silnicí Haniská – Košice (II/23) a vlakem následuje z Čečejoviec do Košíc I/42. (88. pluk, patřící k brigádě, přesunuje se rovněž vlakem). První etapou pluku pro přenocování I/23 a pom. rotě i I/42 je Košická Nová Ves a II. praporu 23. pluku Vyšný Olčvár. Málo je místa pro noční odpočinek, ale lid jaksi zcela jiný než onen ve Veľkej Ide: více náš – slovenský, bodrý. Snaha „vydělat“ neschází – ale jak je dnes jinak jinde? 13. dubna 1919. Stále na pochodu – jenž, jak uváděl rozkaz k pohybu (ordre de mouvement) z 11/IV 1919, směřuje k Užhorodu. I a II/23 prapory dorazí do Svinice, pomocná štábní rota a I/42 prapor do Bidoviec. Ubytování podle tohoto rozkazu připraveno, když tu náhle – pravděpodobně pro nové posuny vojsk – rozkaz změněn a určeno takto: II/23 dorazí až do Klječeňova. I/23, I/42 a pomocná rota do Svinice. S potížemi – protože zejména Svinica je již z velké části okupována – podaří se nalézti v určených místech místo k přenocování, než odpočinek dostal přec, aby se dne: 14. duben 1919. 14/IV pokračovalo v pochodu; rozložení pluku jest: II/23 pomocná rota (se štábem) Kochanovice, I/23 Hrádky, I/42 Vojčice. 15. dubna 1919 večer odjíždí na nákladních automobilech I/23 prapor Machačíkův do Vyšného Nemeckého. 17. duben 1919 doráží pluk (mimo prapor Macháčíkův, jenž je již, jak víme, v Vyšnom Nemeckom) do Sobraniec, kdež se ubytovává II/23 a pomocná rota s štábem a velitelstvím, zatím co I/42 pokračuje v pochodu ještě dále směrem k Užhorodu do místa asi 4 km za Sobrancami – Tibava. V Sobranciach prožívá pluk příjemné jarní dny. Počasí je skoro ustavičně krásné po dobu, po kterou – proti domnění trvá se na místě déle než předpokládaný jeden den. Arciže se zase dostavují všecky příjemnější i méně příjemné stránky klidného pobytu na místě. Nebudiž mezi jiným opominuta menší exkurse části II. praporu 23. pluku do okolních vesnic, v nichž – podle služebních hlášení – došlo k potyčkám mezi maďarským obyvatelstvem a čs. vojskem, kteréž však, jak se ukázalo, nebyly vážného rázu, a ještě druhého většího výletu celého II. praporu na nákladních automobilech do Košíc k potlačení vzpoury jednoho ze slováckých pluků (tuším 66.), kteráž rovněž hladce odklizena. 27. duben 1919. A náhle přichází právě v poledne rozkaz, „Kupředu!“. Že znamenal zhroucení demarkační čáry – ostatně ne hustě obsazené Maďary, jak naše výzvědné hlídky – částečně i v přestrojení – za řeku Uh dříve již vniklé kontrolovaly, bylo nám zřejmo. Od Užhorodu bylo již asi 3 den nazpět slyšet boj kulometů a pušek i několik ran dělových – a rozkaz I. brigády, velící v Užhorodě, který byl dán později velitelství pluku na vědomí, zřejmě potvrzoval, že nebyla neodůvodněna pohotovost čs. vojska, protože celý maďarský plán, jak se zmocniti Užhorodu, byl oním rozkazem paralysován a zmařen. 210 Vydává se tedy pluk na pochod ještě téhož dne (27. dubna) asi po 4. hodině a doráží za tmy do Vyšného Nemeckého, které zatím bylo již I/23 praporem opuštěno. Rozložení pluku je pak tento večer toto: pomocná rota a štáb pluku v Vyšnom Nemeckom a s ním jedna rota I/42 praporu, 2 roty druhé téhož proporu v Nižnom Nemeckom – I/23 v Užhorode, lépe: až v Szürtő (pravdepodobně Serednje). II/23 ještě stále na poslání v Košiciach, kamž odjel, jak výše zmíněno. 28. duben 1919. O 11. hodině dop. (po obědě) pokračuje pluk podle rozkazu, který právě dostal z Užhorodu – dále na Užhorod a dostihuje něco po poledni svého cíle, ne však na dlouho. Pěchota se nakládá do vlaku, přichystaného již při nádražním skladišti – vozatajstvo odjíždí silnicí Užhorod – Szürtő s cílem v tomto místě. Vlak dojíždí k večeru do Szürtő, vojsko sestupuje a pochoduje do příjemného městečka a zde se ubytovává. Zase ovšem s potížemi, ale přec! I/23 prapor, který sem byl dirigován již večer 27. dubna, stojí již v bojové čáře, a to při řece Latorici proti železničním mostům (přes její ramena) a při cestě do Teglas. Ještě 25/IV večer je svěřeno našemu podplukovníkovi převzíti velení nad armádní skupinou, kteráž má provésti operaci, namířenou proti místu Čop, který je v rukou Maďaru, jejichž přední oddíly a spíše bojové skupiny než souvislá první bojová čára defensivně drží přechody přes řeku Latoricu, která město Čop kryje. Zatím mužstvo za nastálé noci odpočívá, vyjma přední stráže, kterými je město Szürtő proti možnému nepřátelskému vpádu zajištěno. Pplk. Poirée ihned vypracoval „plan d´engagement“ – bitevní plán k dobytí Čopu. Vedle plánu vypracována i německofrancouzská výzva k maďarskému veliteli posádky, hájící zmíněné komunikace, k Čopu, rázu ultimativního, kterým se vybízí, aby do 6. hodin do večera opustil se svým vojskem čáru: Tuszér – Malnók – Magyaros. Vypršení ultimata stanoveno na tuto hodinu ze dne 29. dubna 1919. 29. duben 1919. Jitro započalo odevzdáním ultimata v 7 hodin ráno kapitánem Šteklem a bojem. I. prapor 23. pluku hlásí příjezd obrněného vlaku, který vyjel ze stanice Čop. Během dopoledne dojel do stanoviště pluku i plukovník Lášek se svým bratrem plukovníkem Láškem, velitelem brigády sousední, aby se zúčastnil odpolení válečné rady, k níž byl ohlášen generál Hennoque. Zatím co se konala důvěrná rada, chystány naším dělostřelectvem přípravy k zastřelovací palbě. Po odjezdu generálově se skutečně rozpoutala naše baterie (desítek) a posílala pozdravy Čopu, jemuž mělo se dostati přesvědčení, že ultimatum je míněno vážně a že čs. vojsko je pohotovo vynutiti si přístup do města stůj co stůj. Několik odvetných kousků menšího vzoru bylo ovšem i nám s maďarské strany posláno. Večer dorazil do Szürtő II. náš prapor ze své „výpravy“ do Košíc. A nyní se vraťme ještě k odpoledni tohoto dne (29. dubna), který byl tak bohat na události, že ani na sklonku dne neustal jejich vývoj... Schylovalo se k útoku na Čop po celé naší frontě, a to útok měl býti rozvinut 30/IV ráno. Kdo by byl ještě odpoledne dnes (29/IV) tušil, že mezitím po 4. hod. odpolední po kratším boji u silničního mostu přes Latoricu a současně po hlídkovém výpadu proti železničnímu mostu na východ od mostu silničního – přejde náhle 23. pluk, prapor Machačíkův, k rázné, rychlé ofensivě, zviklá obranu přechodů a zažene nepřítele na překotný útěk do Čopu, jej dále energicky bude pronásledovati a ještě téhož dne večer za světla vstoupí do dobytého Čopu, na nímž se zatřepetá bílý prapor na znamení, že se vzdává. 30. duben 1919. Ráno znamená vtržení jádra vojsk do Čopu. Rychle uděleny plukovníkem brigádníkem Láškem nejnutnější rozkazy, směřující k zabezpečení nově dobytého místa. 211 Je arci mnoho práce v těchto nových poměrech, ale vše se zdárně vyvíjí, ba již dopoledne konán na náměstí před stanicí koncert hudby našeho pluku, která si odnáší pochvalu generála Hennocquea, navštívivšího již brzy své bojovníky... 30. duben – 10. květen 1919. Nastává perioda deseti dnů pobytu v kraji čopském, t.j. od 30/IV do 10/V 1919. Brzy ztratil Čop bolševickou tvářnost! Podezřelé živly odeslány do Užhorodu a celé transporty ruských zajatců Maďarů i jiných míšenin národností, projížděly do Maďarska – snad tehdy k našemu neprospěchu – a pomalu se přibližoval opětně náš odjezd z Čopu. Nesluší nevzpomenouti ani častých styků s rumunskými důstojníky, důstojníky spojovacími. Během zjevných připrav velitelství nadřízených pluku, již také sestavení armádní jednotky Poirée přestalo být praktickým, k neznámým ještě pohybům a během připrav velitelství pluku k demobilisaci mužstva ročníků 1899 a mladších a 1886 a starších, přilétá jako bleskový úder z modré oblohy zvěst o smrti generála M. R. Štefánika... 10. květen 1919. Večer přichází rozkaz k pohybu. Vše schystáno, demobilisace odložena, a 11. května 1919 v 6 hod. ráno nakládá se I/42 prapor k cestě vlakem do Balacseru a ve 2 hodiny odpoledne, aby následovaly první, také prapory I/23 a II/23 a štáb s pomocnou rotou týmž směrem, ale do Somu a do Zapsony. Vlak unáší pluk novým nečakaným směrem: Čop – Berehovo (Beregsaz). Cílem je stanice Som, jejímž vládcem je Maďar, oficiál, divokých, zlostných, jako upachtěných očí, ale jednáním dosti ochotný, klapající před francouzskými červenými „generálskými“ – jak často říkali – čepicemi, podpatky svými o sto šest. Pluk rozložen takto: I/23 – Som, II/23, pomocná rota – štáb: Zapsony. I/42 – Balacser. 12. květen 1919. Za bídného počasí, v místečku tonoucím v blátě mazlavých silnic, jaké probíhaly Sapsonami, připravena demobilisace ročníků výše zmíněných, k niž mělo dojíti vlastně již v Čopu. 18. května 1919 stál pak již od prvního jitra oddíl 256 bratří – v plné výzbroji – na nádraží v Somu, připraven k odjezdu do domovů, k jinému životu, k jiné práci. Pečlivě a dopodrobna připraveny rozkazy, klaply – jak se říká – na puntík a k 10. hod. již se loučil plukovník kratším proslovem se svými vojáky, netuše, že se mnohý z nich ještě vbrzku zase vrátí, poslušen tichého volání napadeného Slovenska o pomoc. Odjel vlak se čtvrttisícovkou dobrých vojáků, na něž jistě mnoho každý z nás později vzpomínal, když požár rudé záplavy maďarské propukl hrozivými plameny. 19. května 1919 zrána proveden přesun 23. pluku v ubytování. 20. květen 1919. V pol 11. večer přihnal se jezdec 6. brigády z Čopu se spěšným rozkazem: „Jeden prapor 23. pluku s velitelem pluku pplk. Poiréem dávají se k disposici 6. divisi Piccionově u Miškovca, napadené velikými silami maďarskými. Pohyb se provede vlakem, nakládati se začne v 1. hod.“ I při největší rychlosti nebylo možno býti v 1 hod. ráno na stanici v Somu, tak značně vzdálené a ostatně – jak lze nyní říci – nebylo by mělo tak rychlé provedení rozkazu významu, protože vlak pro transport určený přijel z Čopu teprve ráno v půl 7. 21. květen 1919. Ve 2 hodiny ráno 21. května vyrazil štáb směrem k nádarží Somu. Za svítání je vše na místě v nádraží a čeká se na vlak. O půl 7. započato po konečném příjedzu nakládání a o půl 11. hod. dopoledne hnul se vlak směrem k Čopu. Při míjení stanice – čopské – zřejmý byl ruch a pohyb vojenských částí, a dával tušiti, že zajisté jsou vážnější události jejich příčinou. Vlak unášel nás dále až ke zbořenému železničnímu mostu (přes řeku Bodrog); v stanici před mostem Klin nad Bodrogom vlak zastavuje a nastává vykládání. 212 Vozatajstvu nastává těžký úkol: přes řeku Bodrog přeplaviti se po 2 pramicích, prostranných sice a obsluhovaných silným zákopnickým oddílem, ale proto velmi těžko přístupným, že jinak prudký Bodrog ztratil hojně vody, a zbývaly tu vysoké břehy, z nichž chtěj nechtěj – pomoz jak pomoz – vozy skoro s výše musily býti spouštěny na prám. Kdo se díval na tuto těžkou práci i na to hbité pracování našich vojáků bez rozdílu, neubránil se i při tom uspokojení nad jejich dobrou, silnou vůlí, pocitu, že přece ještě nám Čechoslovákům mnoho, mnoho prostředků schází k účelnému vedení války, v níž jsme se pojednou octli až po uši a což, jak to vypadalo, neuvědomovali si obzvláště ti, kdož to válčení měli řídit! Nebyl by již – při vojenské pohotovosti a rozhodnosti, nekalené politicko-agitačními manévry – mohl státi již nový náhradní díl mostu namístě onoho zbořeného během uplynulých 3 neděl, co se octl kraj v našich rukou? Nemohly tak transporty býti lehce přesunovány po té rychlé opravě a vyhrávati rychlostí zakročení, která bývá tak osudnou ve válce? Jaká zkáza mohla hroziti našim vojům, kdyby byli Maďaři – někde již u samého Nového Mesta pod Šiatrom (Sátoralja Ujhély) – náhodou nás zatlačili přesilou na kvapný ústup přes Bodrog zpět? Kolik by se bylo mohlo převozem zachrániti... Než, byť pozdě, po půlnoci i k ránu, přece dorazily postupně všecky jednotky naše po 6 km pochodu od mostu, nekonečnou silnicí do Nového Mesta pod Šiatrom, kamž již napřed odebral se pplk. Poirée pro rozkazy. Svého nadřízeného velitele, plukovnika Ciaffiho, nezastihl však již v Novom Meste, protože se přesídlil zatím do Szerencs (na 60 km vzdáleného); proto musil se spokojiti nejdůležitějšími telefonickými jeho rozkazy. Jich provádění započato ihned. 22. května 1919. Ráno pak 22. května následovaly i I. prapor 23. našeho pluku a štáb, započavše nakládání o 8. hodině ranní na nádraží Nového Mesta. Toto místo zůstalo nám téměř neznámo – pro nedostatek času – přece však průchod hlavní jeho ulicí postačil k úsudku, že město samo je velmi hezké, živé, upravené a ještě krásnější jeho poloha pod bizarními štíty pohoří Hegyalya, tvořícími jakoby tři vysoké stany, „šiatre“ po slovensku, a propůjčivšími zajisté i jména městu, které vzrostlo na jejich úpatí. K druhé hodině odpolední doráží náš vlak do Szerencs – vyloženo, a nastoupen pochod do Gesztely. Dříve ještě převzal operační rozkaz plukovníka Ciaffiho v kanceláři nádražního přednosty, vypracován zhruba disposiční plán skupiny a jejich úkolů a podrobnosti a přesné rozkazy uděleny až večer o 9. hod. velitelům oddílů skupiny Gesztely při poradě, k níž se všichni osobně na velitelství pluku dostavili. Když pochodovaly za odpoledního horka naše roty ke Gesztelám silnicí vroubenou mořem bohatých obilních polí, bušilo každému vojákovi srdce touhou udeřiti pádně a odraziti navždy ty nepřátelské záškodníky, aby vzali nám půdu – národní statek a s ním bohatství bezmezné, které osudem bylo dáno v spravedlivou odměnu naší prolité krvi, našim přesvědčením, naší vůli. A hněv ten rostl z touhy do chtivosti pomsty, když potkáváme posly, nesoucí hlášení z Gesztely k brigádě Ciaffiho a vyprávějící o tom, s jakou barbarskostí úskoční Maďaři, zmocnivše se slabě obsazeného Miškovca (Miskolc), zúčtovali s životy zajatých italských legionářů, pro jejichž smrti dobrým byl nejhorší prostředek muk, trýzně, potupy... Je dusno večer v Gesztely. Zítra ve 3 hod. 30 ráno započne koncentrovaný útok na Miškovec se všech stran. Místo, odkud se vyrazí, je napěchováno vojskem, zvoní smích, a je jen příjemným zvukem vojenskému uchu tu a tam obzoru padající rána z pušky, vyměněná jako na pozdrav hlídkami s obou stran. Ptala se mne večer obyvatelka velitelství skupiny – Slovenka – choť statkáře, zda nebude zítra zle. Nemá-li s chotěm konati přípravy k ústupu a dáti odvézti nejcennější ze svého majetku a děti. Těžká byla odpověď, když k nikomu nesměls v tom potměšilém kraji 213 míti důvěru, a když na druhé straně zase srdce tě nutkalo dodati důvěry duši stejné krve... „Dobře bude,“ odpovídám s pocitem plné jistoty, „není třeba nejmenšího strachu, jsme silni!“ 23. květen 1919. Probudil se krásný jarní den. Ještě slunce nebylo venku a již se Gesztely zmítaly ruchem vojska. Zpívali skřivani a lehkým čerstvým větříkem bylo osvěžováno začínající teplo. Lehounká mlha pak tajila dosud za svou záclonou i nejbližší obzor, z něhož jen bělavé domky Ongy prokmitaly, kryjíce snad ještě nyní spící své obhájce. ½ 4. padlo – stojíme na mostě gesztelském, na silnici vedoucí k Onze a dále k Miškovcu, a hle, jako s mistrnou režií, útočné řady našeho praporu II/21 p. pl. a napravo od nich, „Špryarových legionářů“, rychle vzdalují se od úkrytů v polích, z nichž vyrazily v krásném rozvinutí dokonalé celistvosti. Brzy se ztrácejí v zeleni rovinatých polí u Ongy, několik ran naší baterie rozdunělo se úplným tichem kraje, a co nevidět již započíná boj. Nejprv trhavé skupiny ran z pušek a pak již neutuchající rachot, přehlušovaný co chvíli jen ranami našich děl a náhle neodolatelné hurá, hurá našich. Záblesk bodáků, boj muže proti muži, křik zoufalých obránců příšerné až k nám se nesoucí, stále ohlas střelby, pak slábnutí. Srdce tluče – zmítá se úzkostí o naše hochy, skáče netrpělovostí, jak dopadl boj. V tom cval koně, silnicí se žene kapitán Moulet (Francouz), lehce raněn na hlavě, seskakuje a udýchán hlásí pplk. Poiréeovi: „Ongy je dobyto. Padla v 6 hod. 15 min. Ztráty nepřítele veliké, téměř vše mrtvo, protože se hájili zuřivě. Naše ztráty nepatrné. Útočný náš prapor postupuje dále. Byl to skvělý nezadržitelný útok...“ Ppkl. Poirée přenáší velitelství pluku do Ongy (k východnímu okraji domů), tamtéž pochoduje I/23 i baterie. „Zástupy zajatců míjejí naše voje.“ „A spojení s Rumuny,“ ptá se cestou svého pobočníka pplk. Poirée. „Nevím, dosud nebylo dosaženo!“ Zatím postupuje kupředu útočící prapor a blíží se vítězně i k druhému cíli. Felsö – Zsolcse. Maďarská artillerie projevuje nyní teprve větší činnost a brání se dokonce i patnáctkami. Chvíli co chvíli roztrhují se nad naší vesnicí šrapnely i granáty. Otázka spojení s Rumuny stává se trapnou. Po Rumunech ani stopy – ačkoliv, podle hlášení útočného praporu – existovalo již jakž takž před útokem, pak ale ztraceno... Již již chce pplk. Poirée disponovati I/23 praporem, aby jim zajistil levé útočné křídlo, když se Rumunů nelze dočkati, když vtom útočnou linií zezadu nastupuje proti nám široká vlna střelců. Co to? Nikdo nechápal! Zrada? Nedorozumění? Při tom však žádná střelba – a kukátka konečně rozeznávají francouzskou modř. Přichází tu 13. rota 23. pluku, kterou jsme už hned v zimě odeslali – s posláním propagačním, složenou vesměs ze Slováků – do Košic. Přivádí ji kaptián Horvát a hlásí pplk. Poiréeovi své poslání, t. j. očišťovati bojiště. Místo však toho jiný úkol svěřuje mu velitel skupiny, aby nemusil již nyní měniti původní plán a posílá 13. rotu k farmě Simardi, aby jistila levé křídlo útočícího praporu a zároveň pokoušela se dosíci spojení s Rumuny. „Spojení s Rumuny.“ Trapné heslo chvíle! Odhalený vlastní bok! Ke všemu ještě oznamuje mezi 11. a 12. hodinou plukovník Ciaffi, že od Rumunů nelze již nic očekávati, protože byli rozraženi hned v počátku útoku obrněným vlakem, uvedeni ve zmatek a vzdali se dalšího nástupu. S touto zprávou bledla jasnost a mizela jistota plánu. A jako už ve válečnictví jeden nezdar přinášívá v zápětí druhý a třetí, nedaří se veliteli skupiny valně udržeti se pevně aspoň na dobyté čáře, protože pravá skupina zakolísala zbabělým opuštěním bojiště plukem 66, strhujícím s sebou i 33, ráno nezadržitelný legionářský, který se ke všemu ještě octl v našem vlastním úseku ve Felsö Zsolcze, dále proto, že 13. rota vesměs složená z vojáků nejmladšího výcviku, ne-li žádného, nedovedla se přenésti za farmu Simardi a dopustila tak přiblížení maďarského obrněného vlaku na most přes Sajo mezi Also a Felsö Zsolcsou, který pak zasypal zhoubnou palbou levé křídlo praporu II/21 a zničil mu naraz 4 kulomety! Zakročením I. praporu 23. pluku a mocným úsilím majora Battestiho napravena přes to situace do té míry, 214 že je pplk. Poirée téměř přesvědčen o tom, že se udrží – třebas bez dělostřelectva (kterému ke všemu ještě nezbyly již žádné náboje a nové podle hlášení poslány prý byly z Košic, omylem na Szikszó místo na Szerencs) – na čáře kota 127 – kota – 122 – statek Simardi, na níž se vskutku až do 6. hodiny večerní – za trapných chvil, různými incidenty způsobovaných, bojová linie poměrně pevně držela. Než – k tomu nebyl by směl dostati praošklivé oznámení plk. Ciaffiho, že Rumuni nejen vzdali se ráno již všeho útoku, nýbrž opustili nyní dokonce i levý břeh Hornádu a tím také i poslední překážku, t. j. přechody Hornádu u Hernádkaku a Hernádnémeti, po kterých mají nyní Maďaři volnou cestu, aby nám vpadli rovnou do zad objetím našeho levého křídla v dalekém poloměru. Následoval nutný ústup a opuštění dobytých posic a nezbývalo než stahnouti se zpět tam, odkud se ráno vyšlo. Plukovník Ciaffi odevzdal velení nad svým úsekem pplk. Poirée a odjel do Szerencsu, odkudž mohl hlásiti nezdar dne generálu Piccionovi do Košíc. Nastalá tma zvýšila jen ještě kolot demoralisovaných jednotek. Italští pozůstalí pobočníci plk. Ciaffiho bezhlavostí a strachem přispívali k rozmnožení tohoto poplašného reje, který panoval na velitelství skupiny (uprostřed místa Gasztely v budově místního notáře starosty), důstojníci bez moci ovládnouti v temnotě své mužstvo vzdávají se této marné snahy, a tak samy od sebe proudy vojsk valí se zpět i za Gasztely silnicí směrem k Szerencs, za nimi v noci – proti rozkazu i baterie 3/1 našich desítek s velitelem a prázdní se Gesztely, utichají – dusno a trapné nejisto se chvěje temnem noci. Obdivuhodným chladem a klidem, hodným jen výborného vojevůdce – vyniká ve všem tom zmatku pplk. Poirée. Klidný, mírný, rázně rozkazuje, a jako by tahem obezřelého hráče šachu naznačuje prstem na mapě, co nyní bude vykonáno, jak budou Gasztely hájeny. Zbyl mu jen I/23 Machačíkův prapor, pevný, plný kázně a tvrdosti, zviklaná, ale přece jen větší část praporu Šprynarova s velitelem a nepatrná část praporu II/21. s velitelem. Vše ostatní prchlo k Szerencs. Jmenované jednotky uznává pplk. Poirée bez rozmyšlení za dostatečnou sílu k obhájení úseku u Gesztely-Hernádkak. Rota kpt. Ostřížka poslána do tohoto úseku a později posílena asi padesátkou Rumunů, prapor Machačikův obsadil předmostí i most, jakož i okraj Gasztely – a prapor Šprynarův zůstal v místě jako záloha. Čekali jsme arci protiútok, čekali jsme dokonce urputný boj – snad i muže proti muži, mezi domy, v temnotě noci, čekali jsme konečně snad i možnost posledních svých chvil, ale „prchat“, toho slova nikdo nevzpomněl. 24. květen 1919. Prchla noc, Maďaři neútočili. Přišlo jitro, zase žádný útok, naprostý klid, jako by Maďarů nebylo! Jen Gasztely byly smutné, prázdné. Všecko vojsko v linii přichystáno k hrdinné poslední obraně, obyvatelstvo neopouští příbytků, jen tu a tam voják nese rozkaz... Naši bojovníci jakž takž vystřídavše praporníka Machačíka a jeho důstojníků a poddůstoníků slyšíš práci motyky a rýče, břehy se pomenáhlu mění v zákopy a s jejich hloubkou přibývá i všem jejich obyvatelům vědomí síly, pevnosti, nezlomnosti. Kolem osmé hodiny ranní se plukovník Ciaffi vrací a znovu bere na sebe velení, večer pak se vracejí i částky II/21 praporu a praporu 66. 25. květen 1919. Z těchto složek pak sestavena 25. května „skupina Poirée“. Dozvukem nešťastné ofensivy bylo trestní oznámení proti veliteli baterie 3/1 a veliteli praporu 66. p. pl., a návrh na pochvalu praporu Šprynarova, Machačíkova, mojora Battestiho, kpt. Mouleta a npor. Květoně. 25. – 29. květen 1919. Následující dny 25., 26., 27., 28., 29. května 1919 jsou vyplněny dokonalým zřízováním obranných zákopů na našem obranném úseku řeky Hornád. Zatím pozorovány různé pohyby Maďarů naproti nám za Ongou, jezdí vozy, vlaky, objevují se vojáci. Naše děla sice do každého většího jen seskupení postav v Onze i za ní přivádějí zhoubu a zmatek, ale i přes to jejich kutění je stále podezřelé. 215 Nám rozkaz k útoku stále nejde, ale nejdou také posily. 1000 mužů bojovného počtu bylo opravdu málo pro útok. Brániti se s nimi, to už byla lehčí věc. 30. květen 1919. Zase klidné jitro – ale ne nadlouho. Náhle, jako když vyvstanou ze země – nastupují útočné řetězce maďarské v několika vlnách za sebou proti celé naší frontě. To bylo asi k 5. hod. ranní. Konečně že jdou! Čekali jsme je také! Popřáno jim dojíti na jistý dostřel, ale pak – běda jim! Rozeřavaly se naše pušky, naše francouzské rychlopalky (FM) naše B granáty, „Hotchkisky“ tikaly neúmorně – baterie podporována vedle svého pozorovatele ještě i dvěma telefony od fronty I. praporu 23. i od levého křídla, t. j. 1. roty Ostřížkovy: a v tom pekle měli Maďaři dobýti našich posic a míst. Rázem byli zastaveni a donuceni ukrýti se v polích, jak to tato dovolovala. Kupředu nemohli – zpět také ne. Jejich pokusy soustřediti se ve vhodnějším snad útvaru půdy (v lesíku proti našemu pravému křídlu) obráceny vniveč krásnou střelbou našich desítek, a tak – po celodenní útočné palbě, zanechavše mnoho mrtvých, zanechali Maďaři i dalších pokusů a jen za noci hleděli organisovati aspoň trochu obstojné úkryty své první linie. Přes mocnou jejich palbu z pušek i z děl byly naše ztráty nepatrné. Za to večer hlášena únava obhájců. Nebylo divu. Chtěli dobře obstát a proto obezřelost vyčerpávala. 31. květen 1919. Ani nazítří po útoku z 30. 5., nepustili se Maďaři do dalšího nového útoku, ač jejich improvisovaná první linie nebyla proti naší valně vzdálena. Palba sice chvílemi trvala stále, ale nedošlo k akci. Za to maďarská děla dostala posily během noci a tak se nepříjemnými staly jejich pozdravy, adresované vesnici samé a našim kanonům. Zase však i tu jsme měli štěstí, a naproti tomu v jistém domě najednou usmrceno asi pět osob... Boj změnil ráz, když se objevili maďarští letci, a nemajíce mimo kulomety se země druhého odpůrce, snášeli se nízko k našim dělům, nad velitelství pluku, k prvním liniím a zakrápěli kulemi svých automatických pušek nás dole, nemohoucí nijak účinně zahnati je na ústup. Konečně se ještě snesli někteří a rozhodili množství letáků, v nichž způsobem naznačujícím největší zášť proti všemu českému vybízeli obyvatelstvo k ukrytí se v nejhlubších sklepech, ježto zítra srovnají místo se zemí, aby pohřbili pod troskami „české psy“ a vysvobodili zkoušené trpitele – krajany. Ne ze strachu před touto hrozbou, ale z opatrnosti, ježto na přítomnost děl velkého kalibru ukazovaly časté výbuchy těžkých střel a hluboké široké díry v zemi, připraveny podél domů hluboké úzké zákopy, jež měly zítra při té slibované zkáze býti nám částečnou ochranou pro případ opravdové potřeby. Zatím se i obyvatelstvo stěhovalo kvapně, kvílíc a ustrašeno, do sklepů. Sebevědomí síly neopuštělo naše hochy, kteří si byli pevně vědomi, že čestně obstojí i proti dalším útokům. Za to se však, při tom dobrém stavu naší věci u nás, znepokojivou stala situace daleko vpravo od nás, severovýchodně a dokonce i od severu dostalo se nám zpráv nedobrých. Zde Maďaři nenarazili včera na vojska, schopná a chtějící se opravdu brániti, a tak opakovali i dnes své útoky, jež jim podle právě došlých hlášení krok za krokem přínášely úspěch. Zatím pak co se nám odpoledne dne 31/5 hlásí příchod I. praporu 21. leg. pluku z Francie, dislokovaného při farmě na kotě 172 asi 4 km před Gasztely u silnice GasztelySzerencs, současně přichází i telefonické povolání pplk. Poirée k poradě s pplk. Gillainem, velitelem 21. p. pl. legie francouzské, kterému byl svěřen sektor (Csanalos) od nás na severovýchod a vyžádal si tuto návštěvu vzhledem k své vážné situaci. Odjel tedy – vrátil se s pobočníkem kpt. Škvorem ještě znovu k večeru – a pak se opět vrátil k stanovišti pplk. Gillaina, kdež mu bylo svěřeno převzetí jeho tamní skupiny plukovníkem Ciaffim, kterýž zase nahrazen pplk. Gillainem ve velení celé frontě (dříve Poirée - Gillain). Proč? Je známo, že 1. červen převzali všecka velení na Slovensku důstojníci francouzští po důstojnících italských, kteří odjíždějí a tedy i plk. Ciaffi. 216 Velení u nás svěřeno mjr. Battestimu, který projevil již u Ongy své výborné velitelské vlastnosti. Byl to nadmíru upřímný příznivec našeho národa a skutečný i morální podporovatel všech, kdož při svém národě jako praví muži stáli na svém místě. Téhož večera zjištěny již ztráty naší skupiny opravdu směšně nízké vzhledem k dlouhému celkem boji: 2 mrtví, 13 raněných a 10 zmizelých (tito většinou vysláni k severovýchodní skupině, kdež, jak víme, byla situace velmi choulostivá). Po druhé hodině v noci. „Je tu ústup! Z rozkazu divise a za účelem soustředění vojsk k opětnému zahájení ofensivy oddíl pplk. Poirée ustoupí na linii Monok-Legges-Benye.“ 1. červen 1919. Jedna se zdála příčina, že totiž asi na jiných úsecích Maďaři vítězí. Bylo tomu vskutku tak: prorazili naši frontu na severu ke Košiciam; byť i zdálky, zahrozilo nebezpečí. Východní naší frontě hrozilo vzniklým průlomem nebezpečí obklíčení, a proto ten ústup. Mimo to, jak zmíněno, Francouzi převzali vyšší velení a řeší přímočaře shledané chyby. Všechny zásoby munice – mimo nepatrnou část – podařilo se ještě včas zachrániti. Most vyhoditi do vzduchu nebylo lze, scházel dynamit. V úplném pořádku proveden ústup, nicmémě bez blahodárného vlivu na morálku vojsk. Je pochopitelné, že musil jí ještě mocněji otřásti pohled na ustupující vojsko rumunské, které se z levého našeho křídla značným množstvím stočilo i na naši silnici. To nebyl ústup vojska, to bylo stěhování polodivokého národa. Neviděls pěchoty. Jen nepřehledné řady venkovských vozů, naložených vším, co se z vesnic ještě před ústupem dalo vzít, a musils myslit, že se vzalo vše... Pak spousta improvisovaných jezdců na odvlečených koních, dále kočáry a bryčky s důstojnictvem a na konec stáda dobytka... Ptáti se velících důstojníků rumunských na vývoj událostí, jak se jeví z rozkazů jim udělených – marné namáhání! S povýšeností odkazjí tě na svou divisi, která je zatím bůhvíkde! Po poledni doraženo do Szerencsu, kdež nutno čekati na rozkazy. Nyní se též zastavil celý voj a vůz za vozem naplňoval silnici městem vedoucí. V tom opravdu magická zvěst se žene jako blesk vojskem: „Maďarská jízda se žene k Szerencsi!“ A již se hnulo několik vozů a snaží se předjeti vozy před nimi stojící – cítíš ten záchvěv duše davu, proti němuž je bezmocné tvoje rozpažení ruky „Stůj,“ když se tu na štěstí plk. Poirée objevuje na koni, přijížděje od severu ze svého stanoviště, které také již musil s vojskem opustit pro trhlinu fronty u Szikszó. Hromem zakřikl do toho chvějícího se proudu „Halt!“ a dav stanul jako přikován. Zmizel strach, nastalo uklidnění. Telefony zatím pracovaly na velitelství – dříve Ciaffi – v zámečku u nádraží. Marnost čekati povzbuzující zprávy! Vše jde hůř a hůř! Večer ještě ke všemu maďarská děla střílejí dokonce i na nádraží Szerencs... Zatím naše skupina drží stále linii pěd Bekecsem majíc míti spojení vlevo s Rumuny, kteří však, jak večer majorem Battestim zjištěno, opustili bez hlesnutí a dávno své posice a dokonce i Monok sám, jejž držeti měl plukovník Obrescu. Trpko je ti při vzpomínce na ono odpoledne 22. května, kdy hrdě a s veselým čelem – s hudbou napřed – opouštěly různé trupy, jdoucí do boje, týž Szerencs, který dnes všecky zase tolik pálil a zdál se štváti ze svých zdí... Tak během osmi dní se zvrátilo válečné štěstí. Ve ¾ na 12 hod. v noci pokračuje se v ústupu do Saros-Nagypataku po silnici Szerencs – Szegi – Long – Olasz Liszka – Vámos – Ujfalu – Bodrog – Olászi. 2. červen 1919. Po celonočním únavném i ráno ještě trvajícím pochodu na místo nastává jakási změna v složení naší skupiny, které velí nyní major Battesti, protože pplk. Poirée, hned poté, co zarazil v Szerencsi včera odpoledne vír zdvíhající se paniky, byl povolán velitelstvím generála Hennocquea ke Košiciam – vlastně do Košíc samých, aby mu bylo svěřeno velení jinéhu úseku fronty. Opravdu nemohl si tento zkušený a klidný válečník, 217 zahalený při každém dávání rozkazů v kouř cigaretového dýmu a připalující jednu cigaretu od druhé, naříkati na monotonii krajin i velení, jež v nich vykonával. Proto se skupina naše zove nyní „Battesti“ místo „Poirée“ a skládá se z I/23 praporu, ze skupiny „Souček“, v níž sdružen prapor II/31. it. legie, dvě roty praporu I/31 it. legie, rota 13 (naše 23. pluku), pokud se nerozprchla, neboť velitel její, kapitán Harvát, byl nevysvětlitelným způsobem již před ústupem raněn a konečně baterie 3/1 „Novák“ a ovšem též ze štábu pluku 23. Formálně však vše závisí na velení pplk. Gillaina. I/23 prapor Machačíkův ponechán již před Sáros-Nagypatakem ve vsi Bodrog-Hálasz i se svým vozatajstvem (je to velmi blízko u Sárospataku – asi na 3 km) s úkolem zajistiti tuto vesnici, zjistiti silnici i dráhu Sáros-Nagypatak-Vámosujfalu a dána mu k disposici i baterie 3/I. Ostatní jednotky jsou utábořeny v Sárospataku, jenž hostí i pplk. Gillaina, vrchního velitele všech částí, které se nyní sem přes Szerencs soustředily. Všude vidí se zrada. Několikráte za sebou následující přetržení telefonního vedení jako se stalo v Sárospataku – nevtiskne telefonistům myšlenku, že by mohli pachatele vyčíhati a polapiti – nýbrž naplňuje je úzkostí, že jsme v kraji potměšilém, kde civilové jsou snad zakuklení vojáci a potřebují dříve rozkazu k tomu, aby postavili podél vedení hlídky. Každá rána z pušky, z dalekých obzorů ozvěnou až k nám se nesosucí, zdá se v sluchu vojína růsti stonásobně, postava na obzoru se vynořivší vtiskuje přesvědčení, že je to již „špička“ maďarských řetězů, hotových k útoku. 3. červen 1919. Míjí neklidná noc a jitro dne 3. června přináší rozkaz pplk. Gillaina skupině Battesti, podniknouti akci ofensivní t. j. protiútok s cílem Vámos-Ujfalu. Započíti v 11. hod. dopoledne. Rozkaz vypracován a rozeslán (I/23 má operaci začíti), když tu náhle telefonuje generál Hennocque, aby se okamžitě štáb pluku s nejnutnějšími zavazadly přichystal na cestu do Košíc, kdež dostanou major Battesti a kapitán Moulet bližší rozkazy. Automobil přijede po 11. hod. odvézti štáb. Nutno přepustiti velení pplk. Gillainovi, který zatím již, co dojel automobil pro mjr. Battestiho, dává rozkaz, aby prapor Machačíkův (I/23) odeslal své vozatajstvo do Sárospataku a k protiútoku nastoupil v Erdő Beny. Potkávaje čerstvou posilu technického a pěšího oddílu domácího vojska, dorazivšího právě do Sárospataku – veselého, s praporem Mouleta, npor. Květoně, poručíka Trnku a adjutanta Kleina s mužstvem štábu ke Košiciam. Ke 4. hod. hlásil se již major Battesti u pplk. Poirée a byl odkázán, aby vyčkal rozkazů až 4. června. Tím tedy popřáno i tomuto odštěpku pluku trochu odpočinku, jistě zaslouženého jak za námahy minulé, tak i vzhledem k těm, kterých dosud neznal a které přece ještě v hojnosti čekaly. Evakuace Košíc již nyní připravovaná byla špatným znamením dalšího stavu věcí. 4. červen 1919. Ač již dnes 23. pluk je po událostech až dosud vylíčených na tré roztříštěn (I/23 Sárospatak, vozatajstvo štábu tamtéž), II/23 zůstaven již 20/5 v Mesző Kaszani a I/42 v Balacseru, dochází k dokonalému jeho rozptýlení dnešního dopoledne. Francouzský způsob, nebo lépe říkajíc poslední prostředek, zachrániti co se ještě dá – systém skupin – přivedl 4/6 naprosté schisma i do samého štábu pluku. Pplk. Poirée byla svěřena doprava plukovního velkého materiálu do Nové Vsi. Mjr. Battesti s částí štábu (v níž s 1 důstojníkem pobočníkem por. Trnkou) odeslán k převzetí velení v úseku Hernadszadáni – Abaujvár. Kapitán Moulet (s npor. Květoněm jako pobočníkem) dirigován pak do Veľkej Idy, aby tam seskupil sbíhající se zlomky různých oddílů. Velitelství armády Hennocquovy a 6. divise přichystáno každým okamžikem evakuovati působilo mimojdoucím novým dojmem tajemnosti: tam vědí vše, ale neřeknou, aby mučili naši nejistotu. Vždyť stát náš, tak těžce dobytý, byl nám rván z rukou, vlast v nebezpečí. Čekals ochranu, nové vzepření proti zbojnému vetřelci, ale zatím ovzduší čišelo zklamáním: marnost. 218 Vojáky vedli tu a tam pod eskortou i několika vojáků. Zběhové – báli se smrti. Prý mnoho se zbíhá – osud maďarského výboje podporován je větrem, jenž nám bije do tváří, a smetá zpět slabochy, čistě od nich frontu. Zbývají arci „jen silní“, ale síla nejde do šířky a je ničím na těch prostorách fronty vpravo i vlevo, kde většina byla jen „slabých“. Jak bylo v duši těm, kteří šli plnit své poslání v Velké Ide, nevím, ale snad nechybím, řeknu-li i o nich, že tam na frontě, ten tam byl onen kámen, který tížil srdce ještě v Košiciach. Tam bylo jasno! Je boj – bijeme se a hájíme naše tělo slovenské, nepouštíme je, naopak ženeme vetřelce kus zpět, pak dále ještě do dolin Hornádu, a nemučí nás nejistota, protože vítězství jen živí víru, důvěru! ______________________ Je již pozdní odpoledne, když se mjr. Battesti ujímá v Hernadszadány svého nového velení. O Abaújvar se rozpoutal boj. Kapitán Spálený (velitel praporu myslivců) má rozkaz pokusiti se o zpětné vzetí jeho, je-li vskutku nepřítelem obsazen. Ať tak neb onak, musí se udržeti na čáře Also-Keked-Hernád až do zakročení posil. Prapor 88. zajišťuje jih od Hernadszadány – 1. rota poslána dopředu. Ještě týž večer – vlastně noc – je zpraven o tomto chystaném útoku plukovník Lášek, velící v Abaujszině celému úseku (jižně od Košíc). 5. červen 1919. Rozbřesklo se skvostné letní jitro. Koho v té kráse časné ranní hodiny napadlo, že je před bojem! Jen tichý chvat prozrazuje se všech stran jakési dílo. Postup začíná. Postupuje se rychle a nádherným rozvinutím široké čáry. Dlouho ani rána nepadla. Nepřehlédla celý ten kopcovitý kraj, v němž se co chvíli ztratili útočící. Náhle hlášen ústup Maďarů – bez boje. Pak dělostřelectvo naše opanovává situaci, zaujavší posici asi 2 km před Abaujvárem, který již za večera padl do rukou kpt. Spáleného – po urputném boji – který stál Maďary na stovku mrtvých, pokosených v obilí u hřbitova abaujvárského – s mnohým Čechem v té stovce, jak doklady nalezené u mrtvých dosvědčily. V brzku dostiženo čáry vytčené za cíl. Spojení s praporem 21. pluku rověnž dosaženo a tak tedy plný zdar korunuje operaci, která má zatlačiti vetřelce dále k jihu, a jakoby jásajíc baterie naše hřmí a bombarduje statně nepřítele. Vtom dostává mjr. Battesti rozkaz odebrati se do Košíc k disposici generála Hennocquea. Ve velení jej vystřídá pplk. Gillain, který bude veleti trupám po levém břehu Hornádu. Škoda! Jistě vědomí o dobrém počátku díla – a znovu kmitající naděje, že snad přece morová rána bolševické záplavy bude odvrácena od Košíc, když tolik nyní kilometrů je nepřítel ještě vzdálen (přes 26 km) a zatlačován... Velení převzal pplk. Gillain – a k 5. hod. odpoledne jsme už zase v Košiciach. Strašné Košice! Vraceli jsme se k nim s lehčím srdcem, s vědomím jistoty, že situace je lepší. Zdaž jsme však znali, co se děje na pravém břehu Hornádu... Rozkazy, které jsme dostali u armády (Hennocquovy), rozčarovaly vše. Mjr. Battesti se odebere znovu do Hernadszadány – vystřídati pplk. Gillaina, který se ještě večer s jistou částí svých vojů přesune k Velké Ide a provede ostrý protiútok. Stáhlť se plukovník Lášek pod silným tlakem nepřítele až na čáru Sokoľany – Haniska – kota 120. Že věc nebyla dobrá, o tom nás přesvědčily nepřetržité proudy vozatajstva, které ustoupilo s pravého křídla od Hanisk ke Košiciam. Narukujíce zpět do Hernadszan, chvíli co chvíli potkáváme vozy s raněnými. Jsou mezi nimi nejvíce legionáři 2. praporu 23. pluku, o kterém tedy nyní po prvé se zase dovídáme, že i on zasáhl do bojů, opustiv Mező – Kaszany. O osudech tohoto praporu zmíníme se až dále, protože spojovati operace všech jednotlivých úlomků pluku v jedno neprospělo by přehlednosti dějů. Totéž platí i o praporu 219 I/23. 4. června v 11. hod. 45 min. dopoledne dostal I/23 prapor rozkaz odebrati se do Nového Mesta pod Šiatrom a odtud vlakem do Košíc. V 5. hod. ráno 5/6, kdy major Battesti převzal znovu velení od pplk. Gillaina nad celým podúsekem, jejž polednem musil opustiti, a tím též znovu velel i I/23 praporu. V 11 hod. 15 min. v noci dostal pak již I/23 prapor rozkaz státi 6. června o 3. hod. ranní v Hernadszádány, hotov k útoku. ___________________________ Večer 5. června dusným vedrem shlížel na rovinné údolí Hornádu, kde tragicky rozhodovati dal osud o bytí a nebytí Košíc. Na levém křídle pod Abaújvárem – jen tu a tam obláček šrapnelu prozrazoval boj, za to pravé křídlo u čáry již naznačené (Sokoľany, Haniska, kota 120) otřáslo se pod mocnými údery nepředvídaně silné dělostřelby maďarské a se zoufalým úsilím zadržovalo vždy nové a nové proudy maďarských útočníků. Srdce se cítilo obtočeno smyčkou, prsa naplněna tíží k zalknutí. Trpké chvíle prožilo pravé křídlo a sním i náš II/23 prapor a taktéž i kapitán Moulet se svým štábním zlomkem, vyváznuvší z kritické situace, v niž se během boje octl, jen s největší námahou a kvapným útěkem. Než pojďme do našeho starého úseku zrána, v němž podřízené jednotky II/28 prapor 12. myslivci, baterie Pokorný, jakož i I/21 leg. stojí dosud na čáře, která v poledne znamenala dosažené objekty ranního útoku; co to bylo platno, když napravo za Hornádom – nezdar a porážka – (vinou tuším 66. pluku slováckého) stihla plukovníka Láška. Major Battesti nařizuje tedy, aby se večer stáhly jeho prapory zpět, a to I/21 do Skárošu, II/28 do Hernádszan a 12. myslivci do Trstenej pri Hornáde. Zase svolává válečnou radu a v 11. hod. v noci roznášejí jezdci rozkazy. Útok provedou ve 3 hodiny ráno I/23 a II/28 směrem jihozápadním, I/21 a 12. myslivci zůstanou v svých tábořištích a budou sledovati útok prvních dvou praporů, čekajíce v pohotovosti na rozkazy. 6. červen 1919. Vydav se na pochod ve ¼ na 1 v noci z Nižnej Hutky, ve 3 hod. ráno stál I/23 prapor v Hernádszádány, hotov k útoku, jehož frontální čára jde od severozápadu k jihovýchodu a v tomto šikmém jejím, položení směrem k jihu. S bojovým počtem 54 mužů na rotu, vyzbrojen podrobnými rozkazy majora Machačíka, rozvíjí kaptián Štekl s 3. rotou, 2 četami 2. roty a 3 kulomety řízný útok, ve směru vsi Bőlcse, odkudž má býti navázáno do prava spojení se skupinou Lášek u koty 210, vlevo pak u železniční trati II/28 praporem. Pod nezadržitelným tempem útočné řady ustupuje nepřítel velmi rychle. Již v 8 hod. 15. min. obsazuje kpt. Štekl ves Hernádgőnyi a v 6 hod. 20 min. je již ve spojení jak vlevo, tak vpravo (zde s 15 praporem myslivců) a rozšiřuje rychle svůj postup dále k Világospusztě, která kapituluje již před kulometnou palbou Šteklovou a vyčištěna od nepřítele padá mu v 8 hod. ráno do rukou. Dochází na cíl útoku: ves Bőlcse. Tu hájí nepřítel silnou palbou ze severního a severovýchodního okraje. Manévruje tedy kapitán Štekl tak, aby vpadl do Bőlcse od východu. Než vtom nastává obnažení jeho pravého křídla, protože se skupina Lášek obrací na ústup, a také vlevo vázne postup II/88 praporu, a ještě ke všemu je hlášen obrněný vlak, proti němuž bylo po ruce tak málo prostředků. Ač bylo včas o ně požádáno u divise v Košiciach a navrhováno lehké řešení (totiž poslati jen nejnutnější nářadí), divise už zdála se apatickou. Snad věděla, co by akce byla platná. Major Machačík dává tedy rozkaz: Dosažený postup udržeti, vše se zakope! Hlídky do prava i do leva, vyčkávati v obraně dalších rozkazů. Asi současně odjíždí mjr. Battesti k velitelství Láškovu do Hanisk (autem), aby seznal situaci napravo a výsledek našeho útoku. Než dočkal se Jobových zvěstí. Celá linie sousedící s naším pravým křídlem dostala rozkaz k ústupu, protože Maďaři porazili a rozprášili prapory skupiny, sousedící zase ještě dál do prava se skupinou Lášek 220 a jsou již 3 km severovýchodně od Buzinky na cestě Veľká Ida – Košice! II/23 leg. praporu svěřeno krýti ústup, protože i on se zase octl nejdále v boji s nepřítelem, zahnav jej až do výše Bočiaru a chtěje pak ztracené Veľké Idy dobýti z východu, zatím co sousední skupina měla na ni útočiti se severu a západu. Nezdar těchto vojsk fatálně vrhá zpět i II/23 prapor, který z úspěšného útoku okolnostmi nucen ustupuje (v plném pořádku) ke Košiciam, veden pevnou rukou mjr. Klouda, chráněn 7. rotou kpt. Linaje, který prošel Košice jako poslední. Tak tedy začal ústup, aby se večer utábořily jednotky v krajině východní a severovýchodní od Košíc. Večer spustil temnou svou oponu na scénu parného dne ústupu. Ostrý dešť se přehnal nad temnící se krajinou v předvečeru a smutek zachladil ty vísky, kde unaveno oddychovalo naše čs. vojsko se všemi pocity, jaké mohou ovládati poraženého. Byla to porážka – a její tíže rostla v každé mysli, která spěchala kupředu, nevidouc možnost nápravy, nýbrž vždy jen další, větší ústup. Jak bys také mohl pomysliti na vítězný odpor nepříteli, když vojsko je jediným projevem rozrušení, neklidu, ba nekázně, která na ně padla jako mdloba, hnána větrem Buzinky na východ a lámající ve všem i poslední neohnuté zbytky naděje a důvěry v sebe, v svou pušku, v svůj granát, v své vědomí povinnosti, setrvati třeba až do smrti. Netřeba se tajit s touto demoralisací našich vojů. Je proti ní i dosti omluv, pádných, ale je dovolen pocit strachu u vojáka? Jasně přišla zase stará zkušenost o výhodě vítězícího pronasledovatele nad couvajícím odpůrcem. Přístupnost víře v nejnesmyslnější poplašné zprávy zapůsobila jako mohutnějící zápal u chorého. Rány z pušek slyší vojáci co chvíli a vždy blíž a blíž, a chtěli by pokračovati v ústupu třeba i v noci. Světelné znaky nad lesy čarodějným kouzlem hrůzy zalomcovaly myslí, blízkou blouznění, a žel, ta choroba dotkla se i důstojníků! Mjr. Battestiho pokládají jistě za zhoubce všech vojsk jemu svěřených, slyšíce jeho pevný rozkaz o 5. hod. odpolední, kdy asi hlavní část ustupujících již dosáhla svých tábořišť: Zde se zůstane – vše půjde mimo nejnutnější hlídky spat – a ráno v 5 hodin se vyrazí dále! Nebylo klidu v českých prsou! Představa Maďarů, přicházejících v tisících proti I. praporu, krvavých, ženoucích se jako oheň z jihu, východu, kdež prý na hlavu porazili generála Destremeau, ze západu od Košíc, kterými jsme nešli my, nýbrž skupina Lášek a které prý jistě již Maďaři obsadili, opanovala všechny ty, kdož po prvé cítili otřes malomyslnícího nezdaru již 22. května – u bran již téměř Miškovca, a kterýžto cit znovu všeobecně se vynořil ve všech myslích. Důkaz? Nejvýmluvnější ten, že když se vrátil mjr. Battesti z dlouhé objížďky všech svých jednotek, učiniv ohromné kolo (Rozhanovce – Nižný Olčvár – Hrašovík – Beniakovce – Vajkovce - Rozhanovce), posádka rozhanovská stála pohotova k odchodu. Proč? Na čí rozkaz? I důstojníci? Ano, vše. Na zprávy několika prošedších vojáků, kteří patřili jistě pod bodák voj. policie. 7. červen 1919. Buď mi zde dovoleno, abych tohoto okamžiku, pokud až byl jsem svědkem popsaných dějů, použil nyní jako hraničného mezníku první vleké fáze bojů slovenských a abych, dříve než uvedu historický popis do fáze druhé, doplniti mohl první polovinu tím, co v zájmu celistvosti musilo zůstati stranou, třebaže šlo zde o druhé hlavní bojové složky pluku, totiž druhé dva prapory (II/23 – mjr. Klouda a I/42 kpt. Pekárka), které jednak vstoupily o něco později do dějiště právě popsaných bojů, jednak bojovaly pod původní (6.) brigádou 23. pluku, kteréžto – shodou okolností – I/23 prapor, štáb a velitelství pluku do jisté míry se byly odcizily, jak již z minulého víme – dnem 21. května – odjezdem k Miškovcu. Nebude arciť nyní ten obrázek popisovaných poutí a osudů vybavováním prožitého, nýbrž jen přehledem, ne-li výpisem z raportu mjr. Klouda, výtečného velitele II. praporu, který přes to přiřaďuje k popisu, abych předešel neúplnosti dějin 23. pluku odkazováním na vedlejší raporty jednotlivých složek pluku. ________________________ 221 Vraťme se tedy nyní k praporům II/23 a I/42, zůstaveným 21. května v Mesző-kaszóny a Balácseru. Uvidíme je v pilném vykonávání strážné-policejní vojenské služby, se všemi příjemnostmi a nepříjemnostmi, jaké skýtá otevřený, rovinatý močály bohatý kraj s nespolehlivým obyvatelstvem obydlené vesnice při demarkační čáře v nedalekém sousedství posádek rumunských a v blízkosti zlomků rudých vojsk. Snad by bylo zajímavé slyšeti od majora Klouda, tehdy vlastně zatímního velitele pluku, o mnohém z těch případů, které den co den byly jediným živým dokladem, jak záleželo tehdy Maďarům, aby v době před kolkováním peněz na Slovensku importovali do našich území co nejvíce bezcenných rakouských bankovek, než přenechme tyto historky jemu a snad jinému, samostatnému památníku II. praporu. 1. červen 1919. Konečně ukončuje stálý pobyt II. prapor a uvádí i jej i I/42 na cestu k bojišti, na němž zatím I/23 dal již skvělé důkazy své statečnosti, houževnatosti a vlastenectví. S počtem 14 přítomných důstojníků (2 na dovolené) a 342 mužů dojíždí prapor (II/23) o 1. hod. do Košíc, utábořuje se v ležení za Hornádom, a jsa dán k disposici vrchnímu velitelství čs. armády, nebo MNO, vyčkává rozkazů. V 11. hod. v noci rozkaz je zde. Generál Hennocque vypomáhá praporem generálu Charbordovi, veliteli 5. divise, jenž prapor zařaďuje do skupiny plk.Láška. 2. červen 1919. V 5. hod. ráno nakládá se prapor do vlaku a odjíždí do Hidasnémethi. Zde s praporem 88. pluku a s I/42 praporem (v záloze) tvoří skupinu plk. Láška, mající za úkol zadržeti panický ústup vojů 1. linie a chrániti údolí řeky Hornád, jakož i okolí Hidasnémethi. Kdož tušil, že se již večer téhož dne proslaví II/23 prapor svým neohroženým postupem a útokem, jehož síly nedovede zadržeti ani nepřítel, o jehož důvěře v každý boj by snadno mohlo se souditi, když oddíly domácího vojska téměř bez boje a jen pod ranami svých četných děl a kulometů tlačil vítězně zpět, a postupoval bez překážek. Sotvaže náš prapor vystoupil v poledne z vlaku, dostává rozkaz k útoku: postoupiti ve směru Garadny po obou stranách silnice a zjednati spojení do prava i do leva na sousedy, zde na prapor 88. pluku, tam na prapor 18. pluku. Přes palbu obrněného vlaku, kterou byl uvítán již s výše Sűrdoku, stoje na jižním okraji Hidasnémethi, nepovoluje prapor, ale po 20 minutovém souboji onoho obrněného vlaku a obrněného vlaku našeho, po němž nepřítel ustoupil, pokračuje v svém výboji, obsazuje Sűrdok, ale vida možnost dalšího postupu, pokračuje v útoku. Znovu zakouší palbu děl maďarských, ale neváhá ani tu; postupuje s málo více než 20 muži v jedné četě, a vždy s jednou četou kulometů při rotě. Asi 1000 m jižně od Sűrdoku obrací na útěk silnou četu Maďarů, zanechavší 6 mrtvých na silnici, a donucuje k ústupu i další částice nepřítelovy. Zvláště kulomety praporu pracují výtečně. Ale i nepřítel je silný touto zbraní a připravuje ještě jednou ostrou palbu z nich i z děl našim útočníkům. Přes to však přece zmocňuje se železnice silnice i výšin Szölöh, 3.500 m jižně od Sűrdoku, kolem 5. hodiny večerní. Zde se však pojednou setkávají se silným nepřítelem, přečetné kulomety rachotí a 2 baterie podporují jejich dobře živenou palbu, kdežto naše dělová palba nespočívá než ve dvou dělech pro celé údolí Hornádu na jeho pravém břehu. Žel, že také druhé poslání praporu nemělo úspěchu! Spojovací hlídky marně hledají spojení vpravo, protože domácí vojsko opustilo právě styčný bod Hernád-Perry a bylo zahnáno zpět po útoku v okolí Gőncz-Ruszka, stíháno prudkou palbou z děl a kulometů. Tu tedy rozhoduje major Kloud: Zastaviti útok vzhledem k pochybné situaci vpravo a zakopati se v dobyté linii. Byť skvěle veden, útok vyžádal si oběť 3 mrtvých a 12 raněných. V 11 hod. večer dochází pak rozkaz plukovníka Láška, že nutnost okolní situace velí, aby se II. prapor stáhl zpět a zaujal výšiny jižně od Hidasnémethi a západní stranu silnice. 222 3. červen 1919. Uvedené posice zaujaly 5. a 6. rota v první linii, 7. rota v záloze. 4. červen 1919. Vzhledem k tomu, že ani levé křídlo po levém břehu Hornádu neudrželo svých posic, rozkázáno praporu ustoupiti. Mjr. Dr. Kloudovi svěřeno provésti ústup též 2 sousedních praporů, t. j. 11. střeleckého a 18. p. pl., a to na výšiny jižně od Seni – Hidasnémethi. V linii 5. a 7. rota, každá s jednou četou kulometů, v záloze 6. rota. II/23 se stává náhle ostrovem a nechce-li býti pohlcen těžkou vlnou rudých, ocítá se před jediným východiskem z osudné ironie dějů – na ústupu. Ač se již od včerejška (3/6) otřásají linie II. praporu pod palbou maďarských děl, nepřechází přes to nepřítel k přímému útoku, nýbrž beře si za cíl Péreny hájené 11. střel. plukem, připraviv svůj nápor důkladnou dělostřelbou. Úsek praporu je částečně také skaliskem narážející naň vlny, kdežto 11. střelecký pluk Péreny opustil. 5. rota klade houževnatý odpor nepříteli svou zhoubnou palbou, posílena záložní četou kulometů. Tímto odporem zajištěné levé křídlo 11. střel. pluku přechází s posilou, kterou dostalo, k opětnému útoku a za pomoci 5. roty zmocňuje se téměř všech ztracených posic. Tu však zase napravo od sousedů II. praporu obhájci roviny Naďida (Veľká Ida) prchají z boje a zanechávají průlom bez odporu. Nepříel rychle proniká a hotoví se k zakočení pravého „visícího“ křídla, které podrobuje soustředěné palbě děl a současně se vrhá s fanatickou zběsilostí na 5. a 7. rotu. Nastává kritická chvíle. Nutno spěšně couvnout. Jižní kraje Hanísk vytčeny za obrannou čáru. Nápor na 5. a 7. rotu změnil se v poslední chvíli v divoký boj, za jehož malé ztráty možno děkovati jen dobrému opevnění. Mezi ty, kdož polili horkou svou krví slovenskou půdu a padli jako bledé mrtvoly do posledního jejího objetí, zapisuje prapor do seznamu mrtvých příslušníka 5. roty nadporučíka Procházku. Milován svou rotou, vzor důstojníka Čecha, nezdolaného žádnou tísní, nepovolil ranám maďarských řad! Až do poslední chvíle v čele svých hochů pevných jako on, nejskvělejší postava hrdinnosti, rozséval zkázu mezi útočníky. Když přišel rozkaz „nazpět“, jako vždy první v útoku, ustupoval poslední, a proto nebylo již pro něho záchrany, když klesl těžce raněn. Nepřítel se blížil bleskem, několik kroků jen schází, zajmou jej raněného a naloží s ním jako barbaři! „Nezajmou!“ Bratři nemohli již zpět – maďarské moře rozlilo se zátopou. Raněný samojediný zírá vstříc té vlně nezádržné, pak se náhle revolver kmitne v jeho ruce a dobře mířená rána odnáší jeho ducha k hrdinným mučedníkům, synům osvobozené české vlasti. Ještě druhý bratr hrdina zůstal na bojišti mrtev, a 9 raněných šťastně včas ještě zachráněno. 2 kulomety zůstaly trčeti rozžhaveny do řad nepřítele. Jeko poslední zůstavají mjr. Kloud s kapitánem Linajem a se čtyřmi kulomety, aby zadrželi vítězné Maďary a kryli ústup vlastních jednotek, což se jim podařilo, ale kulomety se zavařily. Znovu však vyrostl u Hanisk druhý prapor v nerozbornou hráz, před níž nepřítel upustil od marných náporů. Za to mohl se dáti do prava. Ještě večer připraven nový zpětný útok na zítřek ráno, který má počíti současně s útokem vojsk levého břehu Hornádu – o kterém jsme již slyšeli. 6. červen 1919. Začal pod velením pplk. Gillaina. Zatím co vlevo vedl I/23 prapor útok na Bölcse, II/23 prapor se nesl kupředu na výši Bocárdu, podporuje tak útok pravých složek úseku na Veľkú Idu. V tom útoku tedy vlastně celý 23. pluk shledal se v jedné útočné čáře. Vlevo I/23 – mjr. Battesti, velitel úseku – II/23 (prapor Kloud), prapor Machačík uprostřed, dále až u Veľkej Idy kapitán Moulet s částí skupiny Gillainovy kladl odpor důstojný francouzského vojína, byť v roli důstojníka a pod ním I/42 prapor. Než marná snaha! V 8 hodin 30 min. tragický rozkaz k ústupu jako poslední výkřik zoufalého hněvu nad zpečetěním osudem Košíc dolétá k útočníkům a hlásí jim: V nejdalším pravém křídle se útok ztroskotal a nepřítel má volnou cestu, zahnav zbabělé ochránce, které dovedl dobře nalézti a je poraziti. 223 II/23 praporu svěřeno krýti ústup celého úseku, ve 12 hodin teprve se ocítá ve vzorném pořádku beze zmatku a spěchu v Košiciach. 7. jeho rota poslední. V smutných Košiciach, s uzavřenými obchody, okny jako vymřelými. Snad se za jejich zdmi smála maďarská srdce. Pensionovanému bývalému maďarskému plukovníku svěřeno již včas generálem Hennocquem chopiti se s místní policií správy města po dobu interregna, než příjdou Maďaři. Čekal bys střelbu po poslední částce českých vojsk, rachot pušek do jejich zad z vikýřů střech potutelně zmlklých domů. Než ani rána nepadla a II. prapor zaměřuje za Košicami k Malé Vesce (Sároskisfalu), kdež určeno mu přenocovati. Jako hradba celého ústupu jistí se prapor strážemi a po těžkém boji, hrdinně bojovaném, čeká i dále jako hrdinný strážce na příchod pronásledovatele. 7. červen 1919. Mjr. Kloud je ustanoven, aby převzal velení nad skupinou tohto složení: I/88 prapor, 11. střel., III/18, 12. prapor myslivců. Linie skupiny jde po výšinách východně od Sedlíc k jihu ke Kisladně (na trati Abos – Nová Ves). Postupiv velení nad II/23 praporem kpt. Linajovi, jehož prapor ponechán v záloze v Kelemberu, chápe se mjr. Kloud velení. Již výše jsme si označili den 7. června jako rozhraní dvou fází, v které jsme rozvrhli boje v té části Slovenska, kterou vodí nás i tento náš památník od místa k místu, z boje do boje, do útoku i na ústup. Bylo-li v prvé fázi, mimo malou výjimku v její konečné části (osudy praporu II/23 a I/24) celkem ještě možno vypisovati současně děje všech vlastních součástí pluku, nyní nelze za to nikterak užíti této cesty soustředěnosti. Znamená totiž 7. červen úplné osamocení jednotlivých součástí pluku, odtržení jich od sebe a pověření každé zvláště samostatnými úkoly. 1.) I/23 prapor bojuje v krajině trojúhelníkového tvaru, jehož stranami jsou železnice a silnice: Prešov – Sibiň – Orlov, Prešov – Bardejov a silnice: Bardejov – Orlov. 12/6 přichází k praporu I/23 plk. Poirée, kterého jsme zůstavili v Košiciach a jenž odtud odjel do Nové Vsi. 2.) Od I/23 praporu odštěpuje se dne 11/6 3. rota kpt. Štekla, které připadají hlavně boje Bardejov – Prešov. 3.) II/23 prapor zhošťuje se těžkých, ale vesměs vítězných bojů v krajině, vroubící hlavně silnice Nová Ves – Rožňava a hlavně v krajině západně a severozápadně od Rožňavy a Dlhá (Nagy) Ves – Véres. 4.) Kpt. Moulet bojuje jako velitel skupiny ve svazku 6. divise v krajině Margecany – Gelnica. 5.) Mjr. Battesti rovněž jako samostatný velitel skupiny (v rozměru brigády) prožívá pak v době od 11. června do 24. června, t. j. den příměří, výhradně vítěznou kampaň ve sväzku 5. divise Parisovy. Boje I. 23. (Machačíkova) praporu. 7. červen 1919. V 5 hodin ráno odchod praporu do Alsokakasfalva. Mjr. Machačík převezme na místě od mjr. Battesti velení oddílu skládajícího se z praporu I/23 a I/31 a II/31 it. legie. Major Machačík postupuje velení praporu kpt. Ostřížkovi a přemisťuje své velitelství do Sósgyülvécs. 8. červen 1919. Organisace úseku, oddílu, ustavení bojových skupin. V 6. hod. večer dochází pak rozkaz k ústupu s tím, že oddíl Machačík tvoří zadní voj skupiny Gillain a utáboří se v Veľkom Šariši. V 11 hod. 15. minut v noci projíždí zadní voj I/23 Prešovem. 224 9. červen 1919. Ve 2 hod. příchod do Veľkého Šariša. Rozkaz: I/31 jedna rota s dvěma kulomety obsadí silnici a dráhu mezi kotou 392 a kotou 389. Vysílati silné hlídky, přerušiti telefon a telegraf. Hlášeny nepřátelské silné hlídky s koty 375 (západně od Prešova) postupující k cestě Veľký Šariš – Malý Šariš. Úsek oddílu rozděluje mjr. Machačík na 3 části. Nepřátelské útoky, jichž se zúčastnilo mnoho civilních obyvatel z Prešova, na kotu 392 a kotu 389 a 416 byly vesměs odraženy s krvavými ztrátami pro nepřítele, jenž neustával od pokusů do 8 hod. večer, kdy nastal klid. 10. červen 1919. Nařízeno I/23 a II/23 organisovati bojové skupiny a zakopati se. Do 6. hod. večer byl úsek oddílu poměrně dobře zorganisován a připraven k odporu. V 11 hodin 30 min. v noci rozkaz „velmi spěšně“ od pplk. Gillaina: „Stáhnouti se ihned po přijetí tohto rozkazu, a to počínajíc levým křídlem. Pěchota se odebere co nejrychleji na nádraží do Sabinova, kdež bude neložena ihned do vlaku. Všechny vozy skupiny Machačík, které dosud nebyly upozorněny (některé byly upozorněny velitelem oddílu Vojvoda) odeberou se na cestu směrem severozápadním přes Sabinov, Pečovskú Novú Ves, Ročkany, Krivany; tam budou očekávati prapor, který bude vyložen na stanici Lipiany; dále bude prapor se svými povozy pokračovati v cestě na Torysu – Brezovicu – Brezovičku – Nižný Slávkov – Spišské Podhradie, kde zastaví a bude očekávati další rozkazy. “ 11. červen 1919. Příchod celého oddílu na nádraží ve 4 hod. 45 min., odjezd v 5 hod. 45 min. do Lipian. Rozkaz pro oddíl Machačík: I/31 obsadí Lipiany, očistí je od nepřítele a zajistí nádraží, II/31 obsadí Kamenicu a I/23 obsadí kotu 723 (jižně od Kyjova) a kotu 601 (jihozápadně od Kyjova) při dráze Lipany – Orlov. Velitelství Machačík na nádraží v Lipanoch. Ve 2 hod. odpoledne rozkaz proveden. Ďelostřelectva není. Na rozkaz pplk. Gillaina poslána 3. rota 23. pluku s dvěma kulomety pod velením kpt. Štekla po dráze vlakem do Orlova a dán ji úkol, aby odtud obsadila a zajistila Obručné. 12. červen 1919. Organisace terénu. Velitelství skupiny Gillain přebírá dne 13/6 pplk. Poirée s velitelstvím v Orlove. Tu tedy zase zasahuje velitelství 23. pluku činně do operací. 13. červen 1919. organisování bojových skupin, na zákopech pracuje civilní obyvatelstvo. Vyslány hlídky a používáno i civilistů, od nichž dostáváme velmi spolehlivé zprávy o nepříteli. Mezitím jedna baterie polních rychlopalných děl I/3 přibyla ke skupině Poirée. Silná hlídka, vedená důstojníkem, vyslána do Pečovskej Novej Vsi hlásí, že ve vsi byly maďarské hlídky; hlídky vyslané do Lúčiny hlásí totéž. 14. červen 1919. Hlídky vyslané do Červenej vody hlásí, že nepřítel má obsazen Sabinov, 12. prapor myslivců obsazuje byvalé posice I/23 praporu v Lipanoch. Trén přemístěn do Lipian, baterie I/3 u koty 389 s pozorovací stanicí na kotě 664 severně od Lipian. V 6. hod. 50 min. večer počíná nepřítel od okrajů Sabinova postřelovati dělostřelectvem trať u železničního strážního domku. Spojení všude navázáno. Hlídky vyslané II/23 zjišťují obsazení vsí Uzovský Šalgov a Uzovské Pekľany nepřítelem. 15. červen 1919. Během noci se Maďaři zakopali na svazích vzdálených od levého křídla I/31 1.500 m; možno zřetelně pozorovati kulometná hnízda. II/23 napadena kulometnou palbou na kotě 619, odráží nepřítele. Maďaři začínají silně postřelovati ves Pečovská Nová Ves, kterážto ves je granáty na několika místech zapálena. Provedena velmi úspěšná průzkumná hlídka četařem Burdou od II/23, jenž s koty 519 pronikl do prostoru Jarovnice – Hermanovce – Bertotovce a zjistil, že v Bertotovciach jsou naši od 88. pluku. Podplukovník vydává rozkaz k útoku na Sabinov pro zítřek. Útočné jednotky: I/23 a I/31 pod velením mjr. Machačíka, II/31(mjr. Šprynar) a 12. prapor myslivců setníka Spáleného. Hodina útoku 4 hod. 16. června. Kpt. Spálený postupuje po hřebenech hor přes kotu 619, aby se dostal na Sabinov z jihozápadu. Oddíl Machačíkův provede demonstrační útok frontální podél silnice a dráhy, Šprynar postupuje z Jakovian přes Červenú vodu – Drienicu – na kotu 515, aby udeřil na Sabinov ze severovýchodu. Jeden mrtvý od II/31 na kotě 169. 225 16. červen 1919. Počíná útok ve 4. hod., prudká palba našich i nepřátelských kulometů. V noci přerušena trať a mostky na železnici vyhozeny. Nepřítel používá obrněného vlaku. Baterie I/3 střílí do naší linie, na štěstí pro nedostatek munice velmi málo. V 10 hod. 15 min. hlášen ústup nepřátelského dělostřelectva a trénu ze Sabinova. Mjr. Machačík nařizuje postup, jenž se rychle provádí; nepřítel chvatně vyklizuje své zákopy a prchá. Přijíždí pplk. Poirée, jenž překvapuje bombardování z obrněného vlaku a odevzdává mjr. Machačíkovi ústně velení nad tou celou skupinou, t.j. 12. prapor myslivců, I/23, I/31, II/31 a baterie I/3 s velitelstvím v Sabinove. 17. červen 1919. Ve 2 hod. v noci postupují I/31 a I/23 na Šarišské Michaľany a Ostrovany, kteréžto vsi obsazují. 18. červen 1919. Organisace terénu. 19. červen 1919. V noci napadly I/31 a I/23 a zahnaly nepřátelskou hlídku. Mnoho nemocných únavou, slunečním úpalem a nevyspáním. 20. červen 1919. Hlídky vyslané v noci hlásí nepřítele na starých místech. V 6 hod. ráno vyjel pancéřový vlak z Š. Michalian a postřeloval Orkucany; dělo naň vystřelilo 2 rány a vlak odjel. Během noci raněni 2 střelci. Lékař hlásí neobyčejné zavšivení mužstva. Urgována žádost velitele I/23, aby náš pluk byl doplněn dobrovolníky z řad sokolských. Nařízeno rotným vydávati všem, kteří se z linie hlásí nemocnými, lístky, že jsou rotnými posláni k lékařské prohlídce a k prapornímu lékaři, že bez takového lístku nesmí nikoho prohlédnouti, nýbrž ho musí předvésti ihned majorovi. Bojové skupině 1 a 2 nařízena svrchovaná bdělost, poněvadž I/21 pluk leg. je v kritické situaci, maje obnaženo své pravé křídlo, protože I. prapor 88. pluku ustoupil u Široké. 21. červen 1919. Hlídky vyslané od I/23 vyčistily mlýn Kamence od nepřítele, spojení s I/21 udržováno. Hlídky od I/31 vyslané k Michalovciam podél trati a silnice hlásí nepřátelské kulomety u trati před strážním domkem, při silnici u vchodu do vsi a na kostelní věži v Michalovciach. Pplk. Poirée dává rozkaz k ústupu pro obklíčení pravého křídla I/21. Rozkaz: Ústup z nynějších posic začne v 8 hod. 30 min. (za soumraku), první stáhnoti kulomety pod ochranou pěchoty, ty budou doneseny do Orkučan a naloženy tam na vozíky, první ustoupí I/31, ústup kryje I/23. Ústup a obsazení nové linie provedeny do 12 hodin v noci. 22. červen 1919. Nepřátelské dělostřelectvo postřeluje Pečovskú Novú Ves, nepřítel obsadil své staré posice severozápadně od Sabinova a u silnice Sabinov – Pečovská Nová Ves. Hlášeny nepřátelské oddíly na hřebenu koty 619 a koty 838 a pronikání nepřítele po těchto hřebenech směrem na koty 875 a 751. V 11 hod. útočí 2 čety maďarské podél trati na železniční strážní domek a na úsek 2. roty 23. pluku, jsou však odraženy a zjištěni i 4 mrtví a 8 raněných Maďarů. Naše baterie může stříleti jen 4 rány denně. 23. června 1919. Během noci telefonuje pplk. Poirée: „Uzavřeno příměří – nepřátelství přerušiti ve 4 hod. ráno, naše oddíly zůstanou na místech, jež v tu dobu zajímají, žádné hlídky a oddíly nevysílati směrem k nepříteli. Vojska pozorují nepřítele a budou připravena zahájiti znovu nepřátelství na daný rozkaz. Bude-li nepřítel ustupovati, nebuď znepokojován. Postup kupředu bude zahájen teprve na daný rozkaz.“ Oznámeno rotám během noci. 24. červen 1919. Vzhledem k příměří byl klid, jenom na hřebenech hor od koty 619 ke kotě 875 slyšeti někdy ránu. Kulomety zůstávají na místech s nutnou ochranou, stavějí se polní stráže s pozorovateli, ostatní mužstvo staženo do vsí a do stodol k odpočinku. 25. červen 1919. Beze změny. 26. červen 1919. Pplk. Poirée nařizuje: I/23 v 5 hod. ráno dne 27. t. m. shromáždí se v Lipanoch. Pohyb se má co nejvíce uspíšiti. 27. červen 1919. I/23 shromažďuje se Lipanoch. 226 Boje 3. roty (Šteklovy). 11. červen 1919. 3. rota s dvěma kulomety odjíždí vlakem z Lipan na rozkaz velitele I. praporu do Orlova s úkolem chrániti tamější křižovatku železnice a cest, dokud neprojede oddíl Machačíkův, který je na ústupu od Sabinova přes Lipany, na Orlov a dále na západ. Kpt. Štekl, velitel 3. roty, přejímá v Orlove velení nad oddílem setníka Michla. 12. červen 1919. Pokračuje se v opevňovacích pracích obranné linie. Vysílány hlídky jízdní i pěší. Hlášeno, že v Bardejove je asi 50 vojáků maďarských a kolem 100 ozbrojených civilistů. 13. červen 1919. Situace nezměněna. 14. červen 1919. Poněvadž byla započata ofensiva skupiny Poirée proti Sabinovu, prodloužena úloha oddílu Štekl, totiž posílati hlídky do hor mezi Bardejovom a Sabinovom, t. j. chrániti levé křídlo skupiny. O nepříteli nic nového. 15. červen 1919. Hlavní hlídka k Bardejovu pronikla zase až k mostu, nenaleznuvší nikde nepřítele, až teprve na okraji města. 16. červen 1919. Situace nezměněna. Došel rozkaz útočiti na Bardejov. 17. červen 1919. Počat pochod na Bardejov. První srážka s nepřítelem u Mokroluhu. Náš postup zadržen, ale jenom přes noc. Během noci ustoupil nepřítel z Bardejova směrem k Prešovu. 18. červen 1919. Bardejov obsazen oddílem. Staničním velitelem ustanoven kpt. Michl. Poslány hlídky na jih, na východ, sever, aby pátraly, kam až nepřítel ustoupil. Před Bardejovom zřízena obranná linie ve vzdálenosti asi 6 až 8 km od města. Ztráty: 2 ranění. 19. červen 1919. Pokračování ve vysílání hlídek a opevňování obranné linie. Na rozkaz velitele skupiny Poirée 3. rota 23. pl. a 7. setnina 28. p. pl. pod velením kapitána Štekla vydávají se na pochod směrem k Prešovu přes Terňu, pohoří Stráž (kota 741), pohoří Doubrava a ke kotě 392 s úkolem zabrániti v ústupu maďarským částem, jež jsou u Veľkého Šariša a Šarišských Michaľan, a přerušiti železniční trať u koty 392 (3 km severně od Prešova). 20. červen 1919. Oddíl pronikl okolo 3 hodiny ráno maďarskou linií, kde narazil na nepřítele a byl nucen vrátiti se zpět skrze nepřátelskou linii, což se mu podařilo beze ztrát, kdežto nepřítel utrpěl ztráty na mrtvých, raněných a zajatých. Oddíl se vrátil zpět do Bardejova. 21. červen až 26. červen 1919. Situace nezměněna. 23/6 vyhlášeno příměří. Na rozkaz velitele skupiny Poirée odchází 3. rota 23. pluku večer od Orlova. 27. červen 1919. 3. rota 23. pluku vrací se k svému praporu a odjíždí na nákladních automobilech do Markušova jv. od Spišskej Novej Vsi. Boje II. praporu 23. pluku (Kloudova). 8. červen 1919. Prapor v záloze v Klenove. 9. červen 1919. Prapor (podskupina) mjr. Klouda podléhá 10. brigádě, jejíž velení předcházejícího dne převzal plk. Slezáček. Ve 2 hod. odpoledne dostává rozkaz pohnouti se jako záloha podskupiny do Miklušoviec a chrániti zároveň přístup od severní, kde dosud spojení nalezeno nebylo. 10. červen 1919. Den prošel beze změny. Ve 23 hod. 30 min. dostává mjr. Dr. Kloud rozkaz postoupiti velení úseku zatím kpt. Beránkovi do příchodu pplk. Srnky. Prapor je dán k disposici generála 6. divise, prapor třeba zalarmovati a vydati se na cestu do Margecian (Margecany na trati Obišovce – Košická Nová Ves). 11. červen 1919. Prapor odchází z Miklušoviec v 1 hod. 30 min., v 7 hod. naložen do vlaku v Margecanoch a odjíždí do Košickej Novej Vsi, kde třeba si vyžádati další dispozice. 227 Mjr. Kloud hledá spojení s komandantem Prignotem a žádá vzhledem k předcházející noční únavě (10 km) z Miklušoviec do Margecian), nakládání a skládání, pochodu 20 km přes horské hřbety s velkým stoupáním o odpočinek aspoň 6 hodinový. Komandant Prignot souhlasí. Velení 5. roty přejímá kpt. Beránek, přicházející od pomocné roty. Velení kulometné roty kpt. Makovička, vrátivší se z dovolené. 12. červen 1919. Ve 2 hod. 30. min. ráno je prapor zalarmován a dostává rozkaz ihned se vydati na cestu. Ve 3 hod. nastoupen pochod. V 9 hod. doráží ke kotě 480. Situace úseku je téměř beznadějná, vzhledem k nestálosti domácích oddílů, které tam jsou. Ježto během dopoledne nepřítel neprojevoval již aktivní činnosti, je prapor ponechán v záloze. Kolem 14 hod. opustily části 8. pluku z neomluvitelných příčin posice, prý pro nemožnost zásobování, a proto dostává major ve 3 hod. 30 min. odpoledne rozkaz, zaujmouti opuštěné posice koty 705, 823, 851. Po vysilujícím stoupání obsazuje prapor kolem 8 hod. večer důležité body vyznačené linie 5. a 6. rotou v první linii, každou doprovázenou 1 četou kulometů: 7. rota v záloze, jedna četa kulometů v 2 linii chrání pravý bok, kde nijaké spojení nalezeno nebylo. 13. červen 1919. Navázáno spojení do leva s 3. domobraneckým praporem z Italie a doprava s částmi II/35. leg. it., pomíšené domácími částmi, pocházejícími z pracovních oddílů. Kolem 10 hod. přibližuje se ke stanici Gočovo improvisovaný nepřátelský obrněný vlak, než při pokusu jeho mužstva vystoupiti a opraviti poškozené koleje je zahnán palbou z kulometů. Poté se vlak již neobjevil. Vyslány hlídky do Nižnej Slanej a Gočova, které nepřítelem obsazeny nebyly; pouhé hlídky sem docházely. Celková situace nabývá větší stability a prapor dostává pochvalné uznání mjr. Prignota, velitele úseku. 14. červen 1919. Mjr. Dr. Kloud určen za velitele podskupiny skládající se z oddílů II/23 a 5. praporu domobraneckého. Jedna četa 7. roty a 1 kulomet určeny k zajišťovací službě k disposici velitelově, majíce hlavně za účel zabrániti ústupu domácích vojsk. K zásobování těchto vysoko položených míst byla určena jedna četa mužstva, majícího jediné toto na starosti, takže při velkých obtížích terénu a za úplného nedostatku horského transportního materiálu dalo se zásobování zajistiti jen tímto prostředkem z nouze. 15. červen 1919. V 5 hod. odpoledne přichází rozkaz generála Hennocquea, že je prapor znovu dán k jeho disposici a má nastoupiti zpětný pochod do Košickej Novej Vsi. Leč vystřídání nebylo ukončeno až teprve kolem půlnoci. Snad v tomto případě bylo nucené zpoždění štěstím celého úseku. 16. červen 1919. V 5 hod. má býti odchod: Ve 4 hod. 30 min. mění se však náhle disposice a prapor na žádost komandanta Prignota ponechává se mu nadále. Toho dne má skupina Prignot útočiti, vzíti Betliar a Rožňavu. Prapor je zálohou a při počátku operace v 6 hod. má jíti ke kotě 386. V 7 hod. 30 min. shledány však výchozí posice na kotách 708 a 431 opuštěny (prapory pluků 8. a 67.) pro nepřátelskou dělostřelbu a útoky menších oddílů nepřítele, hlavně však pro nestálost oddílů, které nekládly odporu, nýbrž bez boje couvly. Prapor dostává rozkaz znovu obsaditi opuštěná místa a útočiti. Kolem 10 hod. místa obsazena a prapor zesílen zadrženými částmi 8. a 67. pluku. Ježto křídla dosud nepostoupila (1. fáze útoku) a protože je prapor prudce postřelován jek děly, tak kulomety, nemožno hned začíti 2. fázi útoku. Vyžádána tedy dělostřelecká pomoc na místa vytčená majorem Kloudem. Kolem 2 hod. odpoledne zařídiv palbu kulometů 2. linie chránící postup vrchní palbou, dává praporník znamení k útoku. Rychle zabrána vesnice Betliar a strženy k útoku i výše uvedené části i prapor 5. domobranecký na pravém křídle. Nepřítel prchá, dělostřelectvo ojediněle střílí, prapor útočí na frontě 3 km; 5. rotou na levém křídle zabrána Čučma. Asi 2 km jižně od Betliaru vítá prapor silnou pěchotní palbou i nařízena přestávka, vyrovnání linie, navázání spojení a vyžádána pomoc dělostřelectva. Ve 3 hod. 30 min. odpoledne v útoku pokračováno. Nepřítel zase ustupuje, ale s bojem, vydán prudké palbě praporu. V 5 hod. odpoledne vítězně vstupují části 6. roty a 7. roty do Rožňavy. Přední linie zřízena až u silnice jv. od Rožňavy. 228 Prapor je na rozkaz mjr. Klouda jako velitele celé útočící skupiny večer vystřídán a dán do reservy do Rožňavy k udržování pořádku, silně ohroženého loupeživým počínáním domácích oddílů. Prapor ukořistil během těchto bojů 10 nepřátelských kulometů a 2 fůry pěchotního střeliva a způsobil nepříteli těžké ztráty. 17. červen 1919. Prapor v záloze, staví stráže policejní. 18. červen 1919. V 8. hod. dostává major Kloud rozkaz, že se prapor opětně dává k disposici generála Hennocquea (vystupuje tím z divise generála Parise) a má se vydati ihned urychleným pochodem na cestu do Novej Vsi. Protože nebylo možno najíti nutné povozy, byl prapor nucen odejíti pěšky. Odchod praporu z Rožňavy v 10 hod. V 6 hod. večer příchod do Spišskej (Igloveghély) a zde přenocováno. 19. červen 1919. Odchod zo Spišskej v 5 hod., příchod do Novej Vsi v 11 hod.; prapor jest armádní zálohou. 20. červen 1919. V 6 hod. večer dává se prapor k disposici opět 6. divisi, gen. Chabordovi. V 11 hod. večer došel rozkaz, v 6 hod. ráno vagonovati, protože prapor je dán k disposici plk. Slezáčkovi, veliteli 10. pěší brigády. 21. červen 1919. V 7. hod. odjezd praporu přes Spišské Vlachy do Spišského Podhradia. Prapor je dirigován jako brigádní reserva na kotu 758. 22. červen 1919. Ve 3 hod. odpoledne přichází rozkaz plk. Slezáčka, že se II/23 prapor přiděluje podskupině Gillain. Má ihned vyraziti, jíti přes koty 1172, 965 k okraji lesa a útočiti na koty 701 a 628 severozápadně od Fričoviec, které byly praporem 81. pl. opuštěny a nepřítelem obsazeny. Po obhlédnutí terénu rozhoduje se mjr. Kloud zmocniti se výšek manévrováním. Obchvatným pochodem má 7. rota vzíti kotu 701, 5. rota kotu 628, zatím co 2 čety kulometů v druhé linii připraveny podporovati záchvat vrchní palbou. Nepřítel vida obchvatný pohyb, ustupuje. 7. rota pod kpt. Linajem dosahuje koty 701 v 7 hod. 30 min. večer. 5. rota pod kpt. Beránkem koty 628 v 8 hod. 30 min. večer. Zase vyplněn rozkaz s plným úspěchem k radosti všech hochů praporu i důstojníků. 23. červen 1919. V 1 hod. je 6. rota na rozkaz pplk. Gillaina dirigována k chránění silnice Široká – Branisko, ježto oddíly vpředu se stávají nespolehlivými. V 8 hod. po zbabělém ústupu domácích oddílů s výšin východně od Širokej dostává mjr. Kloud od pplk. Gillaina rozkaz stáhnouti se k lesu ke kotě 653. Mezitím 6. rota vedená kpt. Čápem sama hájí úsek kolem silnice Branisko, vydané nepřátelské dělostřelbě, a přece vítězně odolává na frontě 3 km. 24. červen 1919. Nařízeno příměří. Ve 3 hod. odpoledne má se prapor na rozkaz generála Hennocquea odebrati jako armádní záloha do Markušoviec. V 7 hod. nastoupen pochod. Prapor doráží kolem 11 hodiny v noci do Spišského Podhradí a zde nocuje. 25. červen 1919. V 6 hodin se prapor nakládá a jede vlakem do Markušoviec. Těžké povozy cestou. V 11 hod. prapor ubytován v Markušovciach. 26. červen 1919. Beze změny. 27. červen 1919. Přichází pplk. Poirée, velitel pluku. Prapor vstupuje opět do plukovního svazu. 28., 29., 30. červen 1919. Beze změny. Popis dějů 23. pluku nebyl by však úplným, kdyby aspoň zmínkou nebyly budoucnosti zachovány ještě poslední dvě kapitoly o činech jeho francouzských příslušníků: franc. kapitána Karla Mouleta (s pobočníkem kapt. Květoněm) a franc. majora, později pplk. J. M. Battestiho (s pobočníkem por. Trnkou). První v okolí terénem nebezpečných Margecian, druhý pak v prostoru Poprad – Muráňska huta, Muráň, Dobšiná, Červená Skala, Veľká Revúca, Jelšava, Kameňany, Ratková, Sirk, Plešivec, oba stejně oddaně, odvážně a vytrvale plnili úkoly velitelů skupin zasazovaných do bojů v nejdůležitějších a nejvysazenějších místech. Skupina pplk. Battesti dokonce byla odměněna úspěchy prostorově rozsáhlými, prožila štěstí a radost z vítězného, 229 byť těžkými boji vykoupeného postupu útočného do hloubky od Popradu až po Plešivec a v šíři tohoto až téměř k Tisovcu, prostoru, který udržela vítězně až do příměří. Seznamy padlých, raněných a vyznamenaných u ústředního úřadu vojenského uzavříti mohly nejpřípadněji světlou kapitolu válečných činů čs. pl. 23. francouzských střelců... * Pozorný čtenář vycítí snad dobře z tohoto raportu (jejž nalezne v archivu pluku) celý ten sloh tehdejších slovenských bojů, k jichž vítěznému zhoštění nesloužily dostatečné voje trup, jako spíše jejich jakost, dobrá morálka a disciplína, vůle hájiti a neustoupiti byť za cenu života a krve, a dále trochu dobré taktiky, kteráž podepřena důvtipem velitelů rot a praporů i vytrvalostí vojska umožňuje disposici i řídkými počty na široké, nesouvislé, lesnaté a kopcovité frontě tak, aby se vždy a proti každému pokusu nepřítele, proniknouti brzo zde a brzo tam, nepodařilo-li se mu po hlavní tepně komunikační, v stejnou dobu a na stejném místě objevila hráz obhájců, neznajících strachu před útočícím, nýbrž zarážejících jeho postup nejprve a pak ženoucích jej na ústup. Snad neunikne čtenáři ani ta ošemetnost celého kraje, v němž se odehrává děj raportu. Ucítí, že k nesouvislosti první linie a k pochybnosti, zde pravé křídlo je zajištěno proti obejití se strany Tisovce, jehož obhájci (z levého křídla divise Šnejdárkovy) se kolísali v střídavém ústupu, postupu a zase ústupu, přistupovala i horší tísnivá nejistota vlastních zad, kde průmyslová střediska rudných dolů: Muráňska Huta, Sirk, Rákoš, Nandraž s nespokojenými, hladovými, tajnou propagandou zpracovanými dělníky značila každým okamžikem výbuch ozbrojené vzpoury v týlu operujících, sotva na jakés takés první linie dostačujících vojsk a kterýmžto výbuchům vedle taktických a operačních úkolů musilo velitelství úseku čeliti i jiným mírnícím lékem – moukou, pracně a s nesmírnými obtížemi obstaranou v blízkém zápolí intendancí a divisí, kteréž osvědčovaly dosti těžkopádnosti a byrokratické konservativnosti, než se daly přesvědčiti o nutnosti toho, oč přímý velitel úseku žádal. Zarazí konečně i ten zjev, že bolševická centra, jejichž zarputilý pohled se zdál tak hrozivý z těch vesniček mezi horami schoulených a vysokých pecí nebo visutých lanových drah, tak náhle rozjasnila se v úsměv, který kynul vstříc velitelovu autu, když po rozdělní mouky a tedy poskytnutí první ruky pomocné v tísni místy projížděl, aby se informoval o dalších potřebách a když od obyvatelů těchto míst byly dokonce metány nesčetné svazky květů do jeho vozu na znamení úcty, radosti a díků. Zdaž se do dnešních dob nezanáší úvaha při čtení těchto řádků? Zdaž nepomyslí čtenář, že trochu více politické prozíravosti a pohotovosti na Slovensku, zejména již ve spolupráci s dobývajícími vojsky, mohlo pro nás mnoho, mnoho zachrániti? Než údálosti patří minulosti a zkušenosti nepatrných, ale poctivých pracovníků pro blaho naší otčiny ztěžka dojdou ohlasu dnes, v dobách přechodného klidu, jehož dobrodiní využívá do poslední chvíle stranický chvat za zmocněním se vesla každým příslušníkem jakýchkoliv kvatit, jakékoliv poctivosti, jen když straníkem! 230 Poručík v zál. KAREL JIŘÍK, býv. kapelník 23 pl.: HUDBA 23. PLUKU ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ Z FRANCIE DNE 10. června 1918 odjel z Cognacu 21. pluk na alsaskou frontu. Po odjezdu pluku bylo nám, kteří jsme musili zůstat v městě, smutno, neboť pluk vzal s sebou valnou část mužstva, které bylo kromě povinného vojenského výcviku i jinak veřejně činné, jako sokolské, pěvecké a divadelní družstvo a p., jejichž činností nám byly zpříjemňovány volné chvíle v Cognacu prožité. S plukem odešla i jeho plukovní hudba, která po svém zreorganisování kapelníkem br. Dvořákem dosáhla v poslední době svého pobytu v Cognacu pozoruhodných úspěchů. Hudba tato odešla v době, kdy ji bylo nejvíce potřeba, neboť právě přicházely nové transporty dobrovolníků z Ameriky a z různých míst internačních a zajateckých táborů. Bylo tedy třeba jejich nadšení pro věc, pro kterou přicházeli dáti vše, co mohli, nejen udržeti, ale i povzbuzovati a k tomu nemálo přispívala hudba. Ukázala se tedy potřeba sestaviti novou hudbu, ježto malý hudební kroužek, který zbyl po odchodu 21. pluku, nemohl potřebám dostatečně vyhověti. Bylo mi na počátku července 1918 uloženo nynějším generálem Šnejdárkem organisovati novou hudbu. Ujal jsem se svého úkolu skorem s obavou, že jej nebudu moci náležitě splniti. Viděl jsem, že to bude práce za tehdejších poměrů těžká, neboť několik hudebních nástrojů, jež jsem měl k disposici, nepostačovalo k sestavení hudby, nebylo-li ani vhodných hudebnin, ani výběru lidí znalých hudby. Přesto jsem se dal s chutí do práce. Na výzvu, aby se přihlásili všichni ti, kteří znají hrát na nějaký hudební nástroj, přihlásilo se asi 15-20 mužů, pro něž jsem opatřil scházející nástroje u městské hudby v Jarnacu, která nám vyšla ochotně vstříc, a odtud jsem také přivezl část hudebnin. K své velké radosti jsem při první zkoušce seznal, že při dobré vůli budeme moci v krátké době hráti, a proto jsme s chutí cvičili. Během týdne jsme mohli již přivítati nově došlé transporty dobrovolníků našimi hymnami a doprovoditi je veselými pochody do jejich ubikací. Připravovali jsme se, že některou příští neděli vystoupíme veřejně na koncertě. Cvičilo se proto pilně. Jednoho dne přišel z fronty poručík od 22. pluku do zkušební místnosti; chvíli poslouchá, a když jsme skončili, vybral si nejlepší hudebníky, zapsal jejich jména a ve třech dnech je odvezl s sebou k doplnění hudby 22. pluku. Nepomohla intervence u velitele náhradního praporu o ponechání některých z vybraných dobrovolníků, za něž jsem dával náhradu jinou, nepomohlo ani to, když jsem řekl, že za těchto okolností nebudeme moci ani pochody hrát. Utěšoval mne tím, že brzy přijedou nové transporty dobrovolců a s nimi i hudebníci, které mi pak ihned přidělí. Pro nejbližší dobu bylo po hudbě, nedalo se nic dělat. Přesto jsme se zbytkem cvičili dále. V několika dnech skutečně přišlo několik dobrých hudebníků, tuším že to byli br. Růžička Krňoul, Stehlík, Matějíček. Došel transport z Italie, z něhož se přihlásil zejména dobrý pianista br. Říha. V dalším transportu amerických Čechů a Slováků přišel výtečný hráč na křídlovku br. Kulík a několik jiných. Tak se sešlo na 30 mužů, kteří měli dáti základ k budoucí hudbě 23. pluku. Abych mohl hudbu doplniti na 45 mužů, předepsaný to počet pro francouzské plukovní hudby, vyžádal si týdenní dovolenou a odjel jsem s br. Hůlem 6. září 1918 do tábora internovaných civilistů v Moissacu, městečka v jižní Francii, kde měl jmenovaný bratr několik známých kolegů, kteří byli v době vypuknutí války zaměstnáni ve Francii u různých zábavních podniků a jako příslušníci Rakouska byli ve Francii internováni. V Moissacu se mi přihlásilo 6 hudebníků. Při návratu do Cognacu byl jsem radostně překvapen. Za mé nepřítomnosti přišli opět 3 dobří hudebníci od hudby srbské král. gardy. Na velitelství mi bylo oznámeno, že došlo 231 několik hudebních nástrojů od našich amerických krajanů a dosti hudebnin, z větší části českých skladeb pro smyčcový orchestr i dechovou hudbu. Měli jsme kapelu skorem kompletní, a to nejen dechovou, ale i slušný 26 členný smyčcový orchestr a k tomu i naše skladby, kterých jsme tolik postrádali. V krátké době byla hudba dobře sehrána. Tu se musím zmíniti i o snaze každého přiděleného člena hudby, aby se co nejlépe uplatnil. Zvláště o těch, kteří kromě smyčcového nástroje neznali hráti na nástroj pro dechovou hudbu, kteří se však v krátké době naučili hráti na různé nástroje, jichž bylo třeba k doplnění dechové hudby. Začátky byly pro ně zlé, přesto byli vytrvalí a stačil jim leckdy na cvičení uzavřelý koutek, anebo vylezli na půdu, odkud vysílali nervyrvoucí zvuky k nebesům, kteráž však jejich snahu v krátké době odměnila tak, že se stali platnými členy hudebního sboru. Vzpomínám při tom i na našeho starého tátu br. Klose, bývalého restauratéra Národního domu v Nuslích, dobrého hráče na cello, když se učil hrát na malý bubínek tremolo. Dokud stál, šlo to dobře; jakmile šel pochodem, nohy mu ruce pletly; přesto bylo jej viděti brzo ráno na nádvoří bývalé školy, kde jsme měli zkušební místnost, jak pochoduje a pilně cvičí. I jeho snaha byla odměněna. Nejdříve jsme nacvičili Kmochovy pochody, několik populárnějších francouzských pochodů, a když si jednoho dne vzpoměl velitel náhradního praporu commandant Ciambelli a nařídil mi, aby hudba toho a toho dne v 11 hod. stála s nástroji u parku před nádražím, stáli jsme v určenou dobu na místě. Commandant zanedlouho přijel na koni. Učinil jsem mu povinné hlášení a očekával jeho rozkaz. Řekl krátce: Chci vás slyšeti – zahrajte něco. Spustili jsme lví silou pochod „Lví silou“. Při pohledu na starého pána, jak na něho působí naše hudba, poznal jsem, že máme vyhráno. Trés bien, trés bien! Víte co? – Zahrajte mi ještě. Když jsme skončili, pravil: Zítra si přijďte ke mně do mé kanceláře, dostanete poukaz na novou uniformu pro celou hudbu. V té době jsme měli jako všichni ostatní uniformy již obnošené, na nichž u mnohých ani záplaty nescházely. Od té doby nám přál. V tom čase přináležela hudba k náhradnímu praporu čs. vojska v Cognacu. Formálně byla prohlášena hudbou 23. pluku počátkem měsíce října 1919. Asi v polovině října byl jsem poslán velitelstvím s poukazem na nové hudební nástroje k divisnímu zásobovacímu skladišti v Angouléme. Odjel jsem s br. Krňoulem a Růžičkou do jmenovaného města, kde jsme nástroje vyzkoušeli a přivezli hned s sebou. Vypůjčené nástroje jsme odvedli městské hudbě v Jarnacu. Tím jsem podal zhruba celý vývoj naší hudby. Cvičilo se pilně a nezahálely ani ostatní vojenské části, které měly tvořiti 23. pluk. Bylo ustaveno sokolské družstvo (200 mužů), footbalové družstvo, divadelní kroužek a 30 členný pěvecký sbor, jejichž činnost a ukázněnost, byť dobrovolná, překvapovala a přispěla nemálo k dobré pověsti nejen našeho vojska, ale i celého národa. Možno směle říci, že takovou organisační schopnost a kulturní vyspělost neprokázala žádná z částí spojeneckých vojsk, která toho času ve Francii dlela. Naše hudba byla po konečném zorganisování stále činnosti. Mezi týdnem provázela druhé vojenské části na vojenské cvičiště, aneb jim přicházela naproti. Každý čtvrtek hrála střídavě koncerty v obou nemocnicích v Cognacu zřízených. V neděli se hrály koncerty v městském parku. Večer se hrálo při divadelních představeních a jiných příležitostech. Volné dny byly věnovány nacvičování nových skladeb. Byla tedy hudba náležitě činna a nezahálela. Život v Cognacu byl nyní čilý a veselý. Radost naše vyvrcholila v nadšení v den nezávislý čs. stát s prof. Masarykem, Dr. Benešem a generálem Štefánikem v čele. K vlastní oslavě tohoto památného dne, kdy byla zároveň i oslava oficiálního ustavení 23. pluku, sjelo se do Cognacu od každé spojenecké armády po zástupci. Přišla i deputace Národní Rady z Paříže, tuším nynější vyslanec br. Božinov. Velitelství amerických sborů vyslalo nejen zástupce k naší oslavě, ale i jednu ze svých vojenských kapel. Oslava začala 2. listopadu 1918 odpoledne. Po obědě vyprovázíme s hudbou čestnou rotu k uvítání amerických spojenců na nádraží. 232 Zanedlouho přijíždí vlak. Americká hudba vystupuje a před nádražím vítáme ji hymnou americkou, francouzskou a naší. Odvádíme hosty městem, ozdobeným prapory americkými, francouzskými a našimi do přidělených jim ubikací. K večeru koncertuje naše i americká hudba v parku. Po koncertě večer řadí se vojsko i občanstvo k průvodu za velkého množství lampionů v čele s naší hudbou a uprostřed s hudbou americkou. Procházíme ulicemi za zvuků národních písní, které vojsko zpěvem doprovází. Průvod byl nádherný. Radost a nadšení vzhledem k uzavřenému příměří a přijetí stanovených podmínek od Němců nevídané. Po čepobití jdeme k vojenskému útulku, kde je pořádán koncert a divadlo. Druhý den se vše připravuje k přehlídce vojska, kterou vykonal velitel divise v Angouléme generál Cheré. Vojsko po přehlídce defiluje náměstím Františka I., kde je postavena tribuna, po jejíchž stranách jsou umístěny hudby, které střídavě koncertovaly. K defilování hrajeme oblíbené pochody „Za praporem sokolským“ a „Lví silou“. Odpoledne je sportovní slavnost na cvičišti za spoluúčinkování obou hudeb. Za doprovodu hudby vchází na cvičiště 200 bratří Sokolů bez bluzy s barety na hlavách a po pěkném nástupu předvádí za doprovodu hudby prostná ze IV. sletu všesokolského. Cvičí se přesně a bezvadně, což je odměňováno hlučným potleskem. Hudebný doprovod k prostným má také svou historku. Prostná se cvičila před výstoupením, ale nikdo si nevzpomněl, že bude třeba k nim hudebního doprovodu. Teprve dva dny před vystoupením přinesl mi jeden bratr dva pohlední lístky, vydané kdysi k IV. všesokolskému sletu, na nichž byl vytištěn jednoduchý klavírní doprovod, jejž bylo nutno upraviti pro 42 člennou dechovou hudbu. Vše se však upravilo včas, takže i prostná měla doprovod, který jim přináležel. Po prostných následoval footbalový zápas a po něm různé hry. Večer byla v municipálním sále pořádána umělecká akademie, při které koncertoval náš smyčcový orchestr, americká hudba a pěvecký sbor, kromě toho bylo několik čísel programu předneseno Francouzi. Akademii zahájil proslovem velitel praporu major Ciambelli, pak následovala hudba americká, po ní pěvecký sbor. Poté došlo na nás. S podivem nás sledovali kolegové američtí, když jsme sedali k pultům se smyčcovými nástroji. Když jsme počali hráti, byl rozdíl mezi naší a jejich hudbou zváště patrný. Naše jemná, dobře sehraná smyčcová hudba vzbudila podiv u všech přítomných. Překvapeni byli i Američané a podle jejich vyjádření nebyli by sestavili z jejich 56 členné hudby takový orchestr, jako byl náš. Jejich hudba byla zcela jiného rázu. Jejich hřmotná, řekl bych „barnumská“ hra neimponovala našim ani francouzským posluchačům. Přesto byla to atrakce pro nás i pro Francouze. Zpěvná čísla přednesena pěveckým sborem 23. pluku, řízeným br. Malíkem. Velice se líbila a byla hojným potleskem odměněna. Morální výsledek byl velice pěkný a zanechal u posluchačů hluboký dojem. Přípravy daly ovšem dost práce a námahy, ale byla to zato jedna z nejzdařilejších našich slavností, pořádaných za celou dobu pobytu našeho vojska v Cognacu. Myslím, že si každý ze zúčastněných na průběh celé oslavy rád vzpomene. Měli jsme ještě jednu, a to poslední, neméně významnou slavnost. Bylo to odevzdání praporu darovaného městem Cognacem 23. pluku. Odevzdání praporu zúčastnil se celý pluk i s nově ustanoveným velitelem pluku majorem Poiréem a důstojníky. K slavnosti přijel zástupce naší vlády Dr. Beneš. O průběhu slavnosti nebudu se rozpisovati, byla již vylíčena v prvém Sborníku a podrobně v knize „Pluk Američanů“ v Legionářských besedách. Po odevzdání praporu připravoval se pluk k odjezdu do vlasti. 3. ledna 1919 shromáždila se náhradní rota u velitelství pluku, kde byl vyzvednut prapor. Za doprovodu hudby a četného obyvatelstva města odebrali jsme se k nádraží. Tentokrát se neozval zpěv, jinak u nás vždy obvyklý. Rádi jsme sice odjížděli k domovu, ale přec nebylo do zpěvu při vzpomínce na to, že se loučíme snad navždy s městem, kde nám bylo prokázáno tolik sympatií jeho obyvatelstvem. 233 Naposledy zazněly zvuky naší a francouzské hymny a vlak se hnul k Angouléme, odtud přes Bourges, Lyon k italským hranicím. Cestou jsme hráli ve všech místech, kde byla větší zastávka. Rovněž tak cestou Italií. Cesta až k našim hranicím trvala celých 11 dní. Uběhla nám bez zvláštních příhod a tak dne 24. ledna 1919 blížíme se k pohraniční naší stanici, k Hor. Dvořišti. Byl již večer. Na nádraží nás očekávali zástupci obce, kteří nás vítali. Hudba vystoupila z vlaku, rovněž tak ostatní. Opět po dlouhé době strádání na naší osvobozené půdě. Hrajeme hymny. Jistě každý v té chvíli byl rozechvěn a dojat štěstím, že mu bylo dopřáno vstoupit ve zdraví opět na půdu osvobozené vlasti. A jistě každý při tom vzpomněl těch, kteří se toho štěstí nedočkali. V duchu jsme jim přáli klidného odpočinku v dálné cizině. Nasedáme do vlaku, projíždíme jižními Čechami k Budějovicím, kde jsme ve vlaku přenocovali. Druhý den jedeme přes Tábor ku Praze. Každý již touží po svých drahých, z nichž mnozí je mají nedaleko míst, kudy vlak projíždí. Jsme však vojáci a proto touhu nelze ukojiti. V poledne přijíždíme na Wilsonovo nádraží v matičce Praze, kde nás vítají zástupci revolučního Národního shromáždění a města Prahy. Mužstvo vystupuje z vlaku, v němž zůstávají jenom ti, kteří jsou určeni k opatrování koní a vojenských zásob z Francie dovezených. Přichází čestná stráž s praporem a za ním velitel pluku s důstojnictvem. Povel: Praporu k poctě zbraň! Hudba hraje slavnostní fanfáry, po nichž následují naše hymny a marseillaisa. Řadíme se k pochodu a jdeme za zvuků veselých pochodů Václavským náměstím, Příkopy a Staroměstským náměstím do přidělených ubikací v kasárnách v Brusce. Cestou provázelo nás hojně obyvatelstva, z nichž mnozí se podivovali naší hudbě a některým hudobním nástrojům, u nás v té době málo známým „saxofonům“. Co prý to mají za fajfky. Dnes by se jim nedivili. Tehdy nikdo z nás také nepomyslil, že to bude u nás dnes oblíbený a hledaný nástroj jazz-bandu, třebaže zní jako dudy, jak nám tehdy Pražáci říkali. Po čtrnáctidenním pobytu v Praze dostala celá hudba týdenní dovolenou. Všichni jsme se rádi rozjeli po tak dlouhé době k svým domovům. Po návratu z dovolené připravovali jsme se na další činnost v Praze. Zahájili jsme ji I. legionářským plesem 19. února, jehož se zúčastnil pan president Masaryk s generálem Pellém a s vysokými vojenskými hodnostáři a zástupci úřadů. Dvorana Obecního domu byla plná, zábava srdečná až do ranních hodin. Kromě tohoto plesu jsme hráli na uvítacím večeru legionářského, pořádaném Čs. obcí sokolskou v sálech žofinských, na šibřinkách Sokola malostranského, na koncertě v Rudolfinu a j. Podotýkám, že účinkování naší hudby bylo bezplatné a velitelství pluku povolilo jí účinkovati jen při takovému podniku, jehož výnos byl věnován ve prospěch dobročinnosti. Výdělečné hraní bylo nám zakázáno. Hudba směla přijmouti jenom pohoštění za své účinkování. Pokud jsme hráli ve Francii, hráli jsme rádi třebas zdarma. U nás však se projevovala nespokojenost, když se vidělo, že ostatní v Praze dlející vojenské hudby dostávají za své účinkování při nevojenských zábavách kromě pohoštění i pěkný honorář. Nespokojenost byla pochopitelná, zvláště u těch členů naší hudby, kteří sloužili u vojenské hudby za Rakouska a vysloužili si hodnost poddůstojníků, které se musili při vstupu do legií zříci a sloužiti jako prostí vojáci. A těch bylo u nás několik. V Praze pak se sešli s bývalými kolegy, kteří nejenže podrželi svou hodnost, ale při účinkování za plat dostávali příslušní díl, připadající na ně podle hodnosti. Totéž bylo i s žoldem. Byli tedy na tom příslušníci vojenských hudeb domácího vojska hmotně mnohem lépe nežli my. Přičiňoval jsem se u našeho velitelství, aby i našim členům, bývalým poddůstojníkům u hudby, byla přiznána hodnost, kterou při vstupu do legií měli a které se musili zříci, avšak marně. Velitel pluku mi řekl, že to pro nejbližší dobu není možno, že se však jedná o tom, aby všem příslušníkům zahraničního vojska byla znovu příznána hodnost, které v rakouském 234 vojsku dosáhli. Jakmile dojde o tom nařízení, že je ihned provede. K tomu došlo až někdy v červnu nebo v červenci 1919, za našeho pobytu na Slovensku. 23. březen 1919 odjíždíme s plukem na Slovensko. 26. března jsme přijeli do Košíc a odtud jedeme do Veľkej Idy 11 km za Košicami, kde se konaly hlídky při blízkých maďarských hranicích, odkud se očekával vpád Maďarů. 16. dubna vyšel pluk z Vel. Idy přes Košice, Michalovce do Sobraniec. 28. dubna jdeme dále až k stanici Szúrte, odkud byl splečný postup našich i domácích vojenských částí k obsazení města Čop, ležícího na důležité železniční křižovatce. Zároveň mělo být zabráno město Užhorod. Po obsazení jmenovaných míst, jež se neobešlo bez boje, zůstali jsme kratší čas na Podkarpatské Rusi, přecházející s místa na místo. Koncem května jsme se vrátili na Slovensko, neboť Maďaři je již napadli. Na Slovensku jsme zůstali až do konce srpna 1919. Po celou tu dobu plnila i hudba své úkoly. Při bojích byla stále s plukem a včas potřeby byla rozdělena k sanitním oddílům. V době odpočinku a při pochodech na různá místa nezahálela, hrálo se stále. Vzájemný styk s ostatními částmi pluku byl opravdu bratrský, k němuž hudba svou činností nemálo přispívala. Působila na vojsko tak, že při namáhavých pochodech strhla je vždy ke zpěvu, třebaže mnohým se zpívati nechtělo. Ve všech místech na Slovensku, ať to bylo ve městech nebo na vsích, přispívala velkou měrou k representační schopnosti pluku, třeba byla již zeslabena o některé starší členy, kteří byli demobilisováni. Po uzavření příměří s Maďary zůstali jsme delší čas v Košicích. Odtud jsme v polovici měsíce září odjeli do Kroměříže, kde měl zůstati pluk posádkou. U hudby po demobilisaci starších ročníků zbylo po příjezdu do Kroměříže 22 mužů. Hrálo se však dále a ještě při oslavě prvního výročí naší samostatnosti 28. října 1919 jsme zahráli při defilování našeho pluku – naposledy. Podle rozkazu velitele pluku jsme se připravovali, že hudbu znovu doplním. Za několik málo dní přišlo nařízení ministerstva Národní obrany, že se veškeré plukovní hudby, nevyjímaje ani pluky legionářské, zrušují, a ponechávají se jen hudby tzv. posádkové ve velkých vojenských posádkách. Tím jsem byl zbaven starosti o sestavení hudby. 16. prosince jsem byl na svou žádost demobilisován ještě s několika bratry, a ostatní mladší byli přiděleni k různým jiným plukům. Tuším, že to tak dopadlo u všech tří hudeb francouzských legií, kde žádný z kapelníků ani z hudebníků nezůstal dále u vojska sloužiti, neboť úkol náš byl již vykonán. Rád si vzpomenu na dobu, prožitou u 23. pluku. Jsou to vzpomínky pěkné, neboť nebylo mezi námi nedorozumění a každý hleděl se uplatniti podle svých sil. Přesto, že se pohlíželo od příslušníků 21. a 22. pluku na náš pluk jako na méně zasloužilý, prokázal svou kázní i udatností v bojích na Slovensku, že byl schopen ještě těžších výkonů. Potvrdili to sami důstojníci, přidělení k nám od jmenovaných pluků, jimž byly svěřeny k vedení jednotky 23. pluku a kteří jistě i dnes se k bývalému 23. pluku hrdě hlásí. __________________________ 235 CELDA ZAJÍČEK: NAD ČERSTVÝMI ROVY Ke starým rovům zas přibyly nové... druzi v nich dřímají věčný svůj sen; na co se těšili po léta s námi, všechno je ztraceno za jeden den. Krví svou zkropili francouzskou půdu, život svůj ztratili za blaho všech. Poslední pozdravy doneste od nich, kteří se vrátíte do milých Čech! Řekněte těm tam všem, kteří jsou doma, co stálo obětí dobývat zpět vlasti své svobodu z okovů toho, který nás poutal v nich po tolik let. Když bude dobyta, hajte ji sobě, tak pevně jako tvrz, tak jako hrad, aby k vám nepřišel cizák zas podlý a nechtěl ten poklad vám znovu brát. Na hroby bratří těch v cizině padlých, když přijde výročí každý rok zpět, vděčných svých vzpomínek věnce jim klaďte, jichž nikdy nezvadne, nespadá květ. Písané v Terrone 22.10. 1918. 236 ČESKOSLOVENSKÁ AMERIKA V ČS. LÉGII Z FRANCÚZSKA 237 JOS. FORMÁNEK: ZA BRATREM LOJZÍČKEM CHODĚROU MINULY krásné dny večerní, plné rozmachu a síly... trvalá vzpomínka po nich zůstává. S blahým uspokojením a s hrdostí vzpomínám na br. Lojzíčka Choděru, na jeho dobrovolný vstup 24. října 1917 v New Yorku do československé armády, na jeho uvědomělou kázeň, pevné národní cítění, jeho úctyhodnou vytrvalost a nepoddajnost. Byl hrdý na svou rodnou vlast a na svůj národ a jako hrdina za vlast a národ vydechl. Byl to cit povinnosti, který ho vedl do armády. Byl přesvědčen o naší oddanosti k věci národní a věřím, že by se nezastavil na cestě tak slibně započaté; věřím, že by důvěru naši nezklamal, v ušlechtilé spolupráci se všemi složkami našeho kruhu bratrského k zmohutnění věcí národních a k zdaru našeho vítězství. Byl mezi námi oblíben, vždy ve všem dobře poradil, služby konal důstojně, rád cvičil a nejvíce se těšil, až bude stát tváří v tvář našemu nepříteli, Germánovi. Dočkal se, ano, ale nedočkal se jeho porážky a slávy našeho vítězství, osvobození naší drahé vlasti za kterou padl v bitvě u Terronu. Plníme svou povinnost, vzpomínáme-li padlých bratří, kteří jako hrdinové jsou stále v našich srdcích příkladem statečnosti. Tak i náš br. Lojzíček Choděra nevymizí z naší paměti, neboť přatelská láska, která nás pojila, t.j. mne, br. Jos. Křivance, br. Oldř. Bittermana a br. Ant. Kofránka, je stálá a z naší duše nikdy nevymizí. Styk v bratrském kruhu byl nám osvěžením a zábavou, společně jsme zapomínali na trudy i na starosti, a vědomí správného jednání bylo nám povzbuzením i odměnou. S takovým cítěním a láskou k vlasti šel bojovat za svobodu národa a padl náš br. Lojzíček Choděra z New Yorku, hrdina od Terronu. Buď Tobě večná vzpomínka, náš hrdino! FRÁŇA PTAŠINSKÝ: NA STRÁŽI TEMNÁ noc. Jen chvílemi se trochu rozjasňovaly mraky tuchou měsíce, který za nimi běžel jako za hustým, černým závojem, aby po nezdařeném pokusu o prozražení zašel v temnotách. Nocí dul říjnový vítr, v jehož vůni bylo cítit sladce mdlý zápach uzrálých hroznů, pod jehož tíží umdlévaly listy. Proti tmavému nebi černaly se jako prsty obrysy háje a činily dojem divadelní dekorace začarovaného lesa. A byl skutečně jako začarovaný tento kout Alsaska, kde proti sobě stály dvě dlouhé fronty, protínajíce se jako hadi v nečíslné spleti zákopů. Nad celou krajinou táhla válka, zanechávající v svých šlépějích rozrytá pole a kupy mrtvol, jejichž špinavé a přece jen bělající se lebky šklebily se posupně k obloze. Mezi předními liniemi táhly se řady rezavého drátu, který oplétal trnovými korunami hluboké, černé díry, nasáklé lidskou krví. V jedné z děr mezi předními liniemi se pohnula temná postava muže přikrčeného k zemi. V ruce držel pušku a na hlavě měl přilbu. Opatrně napolo sedí v jámě po granátu, jichž je všude na sta, pozorně hledí kupředu. Ostré zazáření světelné rakety nebo světlometu, jehož zvídavý paprsek se šine pozorně mezi překážkami, přinutí postavu úplně se přikrčiti k zemi. A když světelný paprsek proklouzne a táhne se dále dozadu, prohledávaje francouzské posice, muž si zhluboka oddechne, povyleze z jámy a znovu hledí upřeně do tmy k německým zákopům. Asi 238 francouzská přední stráž. Znovu pátravý světelný paprsek přejde tmou a přitlačí hlavu osamělého člověka k zemi. Při tom mu zachrastí puška o přilbu. Muž tiše zakleje. A zakleje česky. Čech. Mezi nepřátelskými zákopy. Ovšem, vždyť francouzské zákopy má obsazeny československá brigáda. Muž vpředu je člen hlídky. Je na podobné stráži po prvé. Je vůbec na frontě nováčkem. Přišel teprve před nedávnem z Ameriky, dobrovolně, aby posílil řady mstitelů. Snil o volnosti své staré vlati a jeho lásku k ní neodcizil ani desítiletý pobyt za mořem. A pak, byl vlastně zvědav, jak ta válka ve skutečnosti vypadá. Představoval si ju vůbec jinak. Jako něco velikého, hrdinského, co může rozuzliti několika ranami boxera. A zatím ještě ani Němce neviděl. Za to se však již dosti natrpěl hladu, žízně a strádání a chvěl se denně za prudké německé kanonády, která přicházela odněkud z neznáma. Představoval si, že bude bojovati s muži a zatím trpěl něčím hrozným, co ho dráždilo a zároveň neplňovalo tajemnou úzkostí, před čímž bylo jedinou ochranou zahrabati se jako krtek do země. A podivná, záhadná dekorace okolí, v kterém byl po prvé úplně sám, odtržen od svých přátel, znepokojovala ho tak, že měl pocit divné, až škrtící hrůzy. Měl dojem, že se nad ním, přímo nad ním, jen na dosah ruky vznáší neznámé, těžké, děsné tajemství, jehož on je středem. Ne nadarmo dotěrný svítící paprsek osvětloval čas od času jeho místo. To jistě hledají jeho! Cítil v sobě ohromnou tíhu odpovědnosti, jež ho tlačila k zemi, odpovědnosti za životy svých přátel. Nebýti jí, odpolížil by se jistě zpět do zákopů, mezi lidi. Srdce mu silně bylo, až měl skoro obavy, že jeho tepot uslyší nepřítel, a do hrdla mu vstupovala úzkost, jež mu vyháněla na čelo studený pot. Zděšením se zachvěl. Nad ním na pahýl stromu sedl noční pták a zaskuhral. Och, jak zaskuhral, až to srdce proniklo a krev tuhla v žilách. Marně si znovu a znovu opakoval, že to je jen pták. Pták je to ... pták ... pták ...! Co je to tam zase vpředu? Jakási postava se zvedá nad drátěné překážky... krčí se, ale prěce v jeho očích roste... to jsou jistě oni... Němci... Ruce s puškou se chvějí a oči, pronikající do tmy, vidí všechno zveličeno, všechno plno nástrah a nebezpečí. Minuty se táhnou... první, druhá, třetí... jako věčnost. Světelná vlna přebíhá a na chvíli ozařuje strašidelný předmět... K smíchu! Vždyť je to jen mrtvola Bavoráka, která tam visí na drátech již pátý den a kterou již ze zákopů viděl alespoň stokráte. Rovněž i její nepříjemný, mrtvolný puch je cítit při každém zavanutí větru. Napěti pominula. Jen si bručí sám k sobě: „Jsem hlupák, bázlivec...“ Však pozor! Co je to za lomoz zleva? Opatrné plížení. Zarachocení prázdné konservové plechovky. Jistě již jdou... Nová vlna úzkosti a očekávání. Zděšením div nevykřikne, když se na tři kroky před ním objeví žluté oči a tmavý obrys těla. Kočka! Jak je mu milá ta hladová kočka. Jen když to nejsou oni! Ale ne. Nebojí se jich. Jen ať přijdou! Přivítá je. Není přece zbabělec. Vždyť tam doma v Americe chodil jako montér zpříma po okrajích mrakodrapů jako jiný na dlaždění a nebál se. Ach, ano, tam doma. Doma! Kouzlo tohoto slova ho hřálo. Mazlil se s ním, neboť mu přece připomínalo život zcela jiný. Doma. Však, až bude zase doma, až po prvé opět přijde mezi přátele, jak bude opět radostno žíti. Jen až se ukončí všechno to strádání a zabíjení. Domov! To slovo má v sobě takové zvláštní kouzlo. Zjevily se mu v něm rušné ulice Chicaga s věčným chvatem a pak viděl v něm jaksi ještě v mlhách šedou stařenku, kterou před desíti lety tam ve Slezské opustil. Matka! Maminka! Maminečka! ... zlatá! Srdce se v něm pohnulo, až mu slzy vstoupily do očí. Však až se zde ukončí ten zběsilý rej, přijde k ní, položí ji hlavu do klína, zlíbá její upracované ruce a všechno jí vynahradí. A zůstane u ní, doma, v tom pravém domově, ve volné osvobozené vlasti. 239 Ty milé, smutné maminčiny oči jej tak zaujaly, že se něžností cítil slabým, tak slabým, jako děcko. Maminka... Ale ne, teď není čas mysliti na domov. Vždyť ty jámy, které jsou kolem něho, oživují, z nich vyskakují jako příšery shrbené postavy a vrhají se na něho. Oni. Probůh, vždyť jsou to oni. A již tvrdé tělo mu dopadá na hřbet a kostnatá ruka chvatně hledá krk. A druhá postava su mu vrhá na pušku, na ruce a třetí buší pažbou do prsou. Přepaden. Slyší tichou, rozkazovačnou, sípavou německou řeč. Zajat. Co ho čeká! A co se stane s jeho kamarády! Vždyť měl býti na stráži a upozorňovati ne nebezpečí. Ale ne. Nedá se jim jen tak. Jeho ruce tisknou hrdlo jednoho, až chroptí, jeho bota zasáhla druhého do břicha, až se válí s hrozným skučením po zemi. A třetímu, který mu ve tmě neopatrně strčil do úst ruku, vší silou se zakusuje do prstů, až povolují, a hrdlo mu zalévá teplá, sladká krev. Ale jsou tu ještě druzí. Připlíží se k němu bez hluku a mlčky ho tlukou pažbami. Jistě že ho potřebují živého. Pušku mu již vyrvali. Ale nedá se. V kapse má ještě ruční granáty. Jen co se mu podaří vyprostiti jednu ruku. Jen na chvíli... Stačí to, aby se vytrhla pojistka granátu. Slabě to zasyčelo... A znovu těžké rány mu dopadají na hlavu, až ztrácí pamět. Útočníci se na něho věsí a on pevně u samého těla svírá v ruce odjištěný granát. Jediná možnost, jak může oznámiti nebezpečí svým přátelům. Již cítí ostrý záblesk. A ruční granát koná své zhoubné dílo. Zdá se mu, že letí někam vysoko, do prostoru, před ním se zjevuje veliké město... a rty nestečí ani vysloviti poslední slovo... mamin... Naše hlídka, která mu přichází na pomoci, nachází jen zohavené tělo a dva dokonávající nepřátele. (Uverejnené v „Našem vojsku“.) Kpt. L. BOŘECKÝ: BRATR STEINER DOBROVOLEC Steiner, byl znám v celém Cognacu. Přijel z Ameriky a velmi si na tom zakládal, že je dobrovolcem. Bylo mu hodně přes padesát. Toto stáří si vyžadovalo oprávněné úcty, ale jeho postavička a těkavé pohyby vynutily si u ostatních bratří nevinné vtipy, takže si bratři často více dovolili, nežli jeho důstojné stáří dovolovalo. Nechtěl býti pouhým dobrovolcem řady, nýbrž též velitelem a představeným. Svěřil mu tedy br. kapitán Husák výcvik bubeníků. A tak v prvních dnech prosincových v roce 1917 vídali jsme, jak si po silnici kolem cvičiště „Dominant“ s usměvavou tváří, avšak pyšně vykračoval komandant bubeníků (jak hrdě o sobě říkával) a za ním několik dobrovolců různých velikostí se starými francouzskými bubny z roku 1871. Nebubnovali, ale mlátili do bubnů a tropili rámus, jako by chtěli plašit vrabce. To se ví, že se nám to líbilo, a projevovali jsme obdiv nad tím, jak to bubeníci pěkně umějí; br. Steiner se pak ještě více vytahoval a dělal se ještě důležitějším. Největší však švanda byla, když znenadání bubeníci zanechali rumplování a schovali se do příkopu podle silnice. Bratr Steiner kráčel důstojně dále a teprve po chvíli si uvědomil, že nikdo nebubnuje, chtěl pokárat – obrátil se, ale nikdo za ním nebyl. Nejvíce těchto čertovin mu natropil br. Mazanec. Tu pak si trpce stěžoval a říkával, že neví, jak to s námi na frontě dopadne, když je taková neukázněnost. Jednakráte si ho někdo notně dobral. Zda prý ví, že jako komandant dostane koně. Dobrák Steiner tomu uvěřil. Vyčistil si šaty a obuv, natáhl 240 pořádně baret a hajdy k veliteli praporu, br. kpt. Husákovi. Hlásil mu, že si již pro koně „maštal“ našel, a ptal se, kdy že jej dostane. Zlobil se náramně, když se dozvěděl, že na tom není zbla pravdy. Později byl jmenován desátníkem, a že s bubeníky nepochodil, dostal novu funkci – knihovníka. Složkou úspěchu ve válce je mravní síla. Čerpáme ji hlavně čtením dobrých a vlasteneckých knih. Bratr Steiner asi o tom uvažoval a dospěl k závěru, že nelze jan tak každému lecjakou knihu zapůjčit a že třeba se přesvědčiti, zdali obsahově vyhovuje potřebám dobrovolců. Je nutno tedy ji sám nejprve přečíst, nežli bude jiným půjčena. A tak se často stávalo, že br. Steiner s důležitou tváří říkával, když si někdo knihu vybral: „Jó, bratře, tuto knihu ti zapůjčit nemohu, já ji ještě necensuroval.“ Odjeli jsme brzy na frontu a na bratra Steinera jsme si často v zákopech vzpomínali. Při tom všem vážili jsme si ho pro jeho věk a musil nám to vždy prominout, že přišlo k nějaké té veselosti. Mladíci na vojně si rádi ze starších „utahovali“ a tak zvláště v těch smutných dobách, kdy jsme bojovali za svobodu vlasti – kapka veselosti nikdy neškodila. * Dnes bratr Steiner také již mezi námi není, odešel r. 1918 k té velké armádě, odkud není návratu. Byla to ryzí duše, zlatý člověk a věru měli jsme toho starého dobráka velmi rádi. MILAN GETTING: PRED PRVOU VÝPRAVOU LEGIONÁROV Z AMERIKY I. Keď prišiel Dr. M. R. Štefánik do Ameriky. TIETO riadky píšem čiastočne z pamäti a čiastočne pomáhajúc si materiálom z vlastného archívu. Sú to iba fragmenty. Zdá sa mi, ba cítim akúsi povinnosť, aby som z toho materiálu niečo vyniesol na svetlo. Niektorí spomenutí sú už mŕtvi, mnohí však ešte tešia sa dobrému zdraviu. Tieto riadky možno u mnohých vyvolajú spomienky a bratia, ktorí poslúchli hlas, volajúci ich ku najväčším obetiam, zbadajú, že tí, ktorí viedli boj mimo bojiska, pracovali a znojili, často zohýbajúc sa pod ťarchou zodpovednosti, niesli svoje bremeno tiež statočne. Keď prišiel Dr. M. R. Štefánik do Ameriky (okolo 6. – 7. júla 1917) hlásil som sa u neho, ponúkajúc mu svoje skromné služby. Používal ich v plnej miere. Štefánik přišiel do Ameriky pre dobrovoľníkov do československej armády. Bolo mu povedané, že ich bude v Amerike na 30.000. Cieľom týchto riadkov však nie je popisovať politiku alebo česko-slovenský pomer, ale podať len fragmenty z vnútornej práce, ktorá medzi Slovákmi v tom čase prúdila. Vyložil som Dr. Štefánikovi prečo československá Amerika 30.000 dobrovoľníkov dať nemôže, ba ani len desať tisíc. Bolo to pre neho hrozným sklamaním, ale Štefáník bol človek, ktorý v odstraňovaní ťažkostí a prekážok videl skutočnú prácu. Nastaly konferencie trvajúce po celé dni a večere. Zo Slovákov ponúkol bezpodmienečne kooperáciu aj p. Ján Pankúch, vtedajší vydavateľ „Denného Hlasu“ v Clevelande. Snáď bude spravodlivosti učinené zadosť, keď svojim dopisom naznačím túto ochotu. Pankúch poslal Štefánikovi telegraficky pozdrav na moju adresu. Telegram neskoršie odovzdal som Štefánikovi a preto obsah podať nemôžem. Podávam však Štefánikovu odpoveď, ktorú skrze mňa poslal Pankúchovi: 241 „New York, N. Y. 8. júla 1917. Pán Ján Pankúch, predseda clevelandského okresu Slovenskej Ligy. Ctený pane! Váš telegram pre Dr. Milana Štefánika prišiel na moju adresu v nedeľu po deviatej hodine ráno. Nakoľko ja bývam na samom hornom konci mesta a Dr. Štefánik na dolnom, pýtal som sa ho, či mám telegram priniesť alebo ho otvoriť a telefonovať čo je v ňom. Prečítal som ho po telefóne. Nariadil mi okamžite odpovedať Vám toto: Vaše vyslovenie sa v tom zmysle, že chcete s nim kooperovať ho nesmierne teší a rád by Vám vyjadril to, čo má na srdci a dúfa, že mu bude dopriate, aby sa kedysi s Vami osobne zišiel a porozprával o tom, čo všetko treba vykonať za oslobodenie Slovenska. Srdečne Vás všetkých pozdravuje a opakuje potešenie i radosť nad tým, že slovenské srdcia sa tak navzájom vyhľadávajú.“ Doktor mi toho chcel povedať ešte viac pre Vás, ale ktosi tretí vpadol na telefonický drôt a ja Vám na jeho výslovnú žiadosť tlmočím, čo som Vám mal telegraficky poslať. No vediac, že Vás telegram na adrese Hlasu nezachytí, posielam to po Special Delivery a prosím Vás, prijmite to za osobný telegram od Dr. Štefánika, etc. Keby som popisoval politické pomery medzi americkými Slovákmi, musel by som ochotu p. Pankúcha vyzdvihnúť a postaviť ju ako príklad kontrastu s neochotou a malomyseľnosťou tých mužov, ktorí svojim postavením v národe mali byť prvými medzi prvými – a neboli. Kto však mal kedy to šťastie so Štefánikom pracovať, musel rýchlo prijímať jeho pracovné metódy; urobiť pokus získať každého, ale nespoliehať sa na výkonnosť ľudí, ktorých bolo treba presviedčať a povzbudzovať. Keď aj musel na jednej strane prekonávať nepochopenie medzi nami, preto ešte nenechával otázku vojenskú ležať, kým sa mu podarí nerozhodných získať, ale hnal prácu v pred takými ľuďmi, akých mal k dispozícii. Telocvičná jednota Slovenský Sokol v Amerike, postavila sa do služieb veľkých ideí Dr. Štefánika. Dňa 20. júla 1917 zavolal ma k sebe, aby mi oznámil, že odvádzaniu dobrovoľníkov do československej armády vo Francúzsku americké úrady nebudú robiť žiadne prekážky. Za necelé dva týždne svojho pobytu v Amerike, Štefánik dosiahol u americkej vlády benevolentné mlčanie nad zbieraním dobrovoľníkov na pôde Spojených Štátov pre cudziu armádu. Pravda, bolo treba krajnej opatrnosti. Situácia bola delikátna. Spojené Štáty síce boly vo vojne s Nemeckom, ale nie s Rakúsko-Uhorskom; mládež začala odchádzať do americkej i do kanadskej armády. Tým sme stratili mnoho sto nejlepších dobrovoľníkov. Štefánik, majúc k rukám obetavého pracovníka, kapitána Ferdinanda Píseckého, jednal odrazu v mnoho smeroch. Ťahal už zosnulého predsedu Slovenskej Ligy, Alberta Mamateja, aby zahájil vojenskú akciu, ale toto sa neosvedčilo. Len potom obrátil sa na Sokolstvo, aby použil jeho služieb. Dňa 20. júla 1917, z rozkazu Štefánika, písal som nesledovný dopis: „New York, N. Y., 20. júla 1917. Brat Štefan Erhardt, Hlavný správca T. J. S. Sokol. Ctený brate! 242 Na žiadosť Dr. Milana R. Štefánika Ti oznamujem, že Československá armáda je už povolená a Ty, Bajus a Staš máte prísť v útorok predobedom na schôdzu v tejto záležitosti. Schôdza bude v Hotely Plaza na Broadway a 59 ulica v New Yorku medzi 10 a 11 hodinou predobedom. Píšem aj Stašovi, aby prišiel ... Žiadna výhovorka nemôže byť platná. Vec je privážna. Vybavená môže byť behom polhodiny, etc.“ Keď dnes uvážime, že každý v dopise menovaný býval v inom meste a že príchod na konferenciu v New Yorku znamenal pre nich stratu práce a výdavky – a keď uvážime, že Dr. Štefánik nebral ohľad na deň v týždni alebo na dobu dňa, a čoskoro zbadal, že vojenské dielo nebude možno v Amerike viesť našim slovenským spolkárskym spôsobom. Na konferencii hl. úradníkov. T. J. S. Sokol so Štefánikom bolo uzavreté, aby sa vojenská akcia rozšírila na všetky vrstvy, prejednalo sa o možnom taktickom postupe cieľom pritiahnutia katolíckeho kňazstva do akcie – ako aj o založení úplne neodvislej a stálej kancelárie. Len krátko pred príchodom Štefánikovým začala funkciu naša „Slav Press Bureau“ a pod správou Ignáca Gessaya pracovala Slovenská Informačná Kancelária v Clevelande. Gessay opustil redakciu „New Yorkského Denníka“ aby sa venoval tejto práci. Udržať kontakt so všetkými činiteľmi, aby súlad bol zachovaný, vyžadovalo dobrý kancelársky aparát, akého Štefánik okrem už spomínaného kpt. Píseckého nemal. Obe uvedené inštitúcie len práve zahajovali svoju prácu. Vnútorných nevykryštalizovaných problémov bolo dosť a pisateľ týchto riadkov často bol vyhrabovačom gaštanov z ohňa nielen medzi Slovákmi, ale aj medzi Čechmi. Vojenské veci v rukách Štefánika dozrely tak ďaleko, že bolo treba schôdze v Pittsburghu, poverení boli redaktori dvoch sokolských časopisov (Milan Getting – Slovenský Sokol, Gustav Košík – Katolícky Sokol) referentstvom vojenskej akcie medzi Slovákmi. Štefánik telegraficky zvolal schôdzu týchto s českými referentami do Chicaga na 21. augusta 1917. Na tejto konferencii, za predsedníctva Dr. Štefánika, rozdelená bola Čsl. Amerika na dve sféry; od Chicaga na západ Tvrzickému, Vojta Benešovi a iným. Bolo treba rozvíriť slovenskú verejnosť, aby otázka vojenská prenikla do každej slovenskej domácnosti. V New Yorku bolo mnoho porád, mnoho konferencií, z ktorých spomeniem iba jednu, ktorá bola 29. augusta 1917 v New Yorku. Na konferencii prítomní boli pp. Michal Bosák, Ondrej Fajbík, Milan Getting, Jozef Hušek, Gustav Košík, rev. Ján Kubašek, Gejza Mika a C. L. Orbach. Jednalo sa, aby Slovenská Liga mohla svoju činnosť rozšíriť, aby v dobe tak kritickej splnila všetky predpoklady. Výsledkom porady bol jednomyseľný názor, aby bol začiatkom októbra 1917 zvolaný mimoriadny kongres, na ktorom by sa maly prejednať tieto vážne otázky: 1. Vtedajšie zloženie Slovenskej Ligy nezdalo sa byť dostatočným k vyzbieraniu vtedy zahájenej milión dolárovej zbierky. 2. Že politické vojenské položenie nevyhnutne a behom najkratšieho času vyžaduje spoločnú poradu slovenskej verejnosti, cieľom zaujatia správneho stanoviska. Všetci horemenovaní zasadzovali sa o zvolanie mimoriadneho kongresu, aby vojenská vec bola prinesená do prúdu a aby tam Dr. Štefánik mohol pred delegátmi rozvinúť program práce Čsl. Národnej Rady. Avšak predsedníctvo Slov. Ligy, nebolo možno pohnúť k ničomu. Práca bola rozvírená, ale hatená bola hrozným nepochopením a nedostatkom finančných prostriedkov. Peňažné zbierky, ktoré maly byť vynaložené na oslobodzovaciu akciu, držané boly v pokladnici Slov. Ligy ako nehybná hmota. Ťarchu okamžitých výdavkov znášala väčšinou slovenská kolónia z New Yorku a blízkeho okolia s Českým Národným Združením. Albertovi Mamatejovi, predsedovi Slovenskej Ligy, písal som o bežnej situácii dňa 21. septembra 1917 v dôvernom dopise: 243 V súvise so Slav Press Bureau: „Čo sa týka pána Miku, vec sa má takto: Jeho pláca, ktorú má zo Slav Press Bureau, sotva mu stačí na stravu. Treba je financovanie „osobných stykov“. Česi tú vec majú tak, že p. Pergler má k rukám istý obnos, z ktorého osobne účtuje Českému Národnímu Sdružení. Pre tieto a iné veci, aby ste vedel ako idú, som Vás prosil do New Yorku a nebolo by sa treba horšiť a Vy by ste mohol zase iným povedať tam u Vás, čo a jak je. Miku je ťažko udražať na pozícii, nakoľko míňa požičané peniaze.“ V súvise s vojenskou akciou: „Do týždňa najmenej tri dni strávim s Dr. Štefánikom. Zajtra idem do Binghamtonu, Little Falls a Herkimeru. Všade mi treba zostaviť nejaký výbor, všade by som mal nechať nejaké tlačivá atď. Zostavil som výbor z okresu Slovenskej Ligy a krajského výboru Českého Nár. Sdružení. Ináč robiť neviem a nemôžem, to uznáte sám. Požičiavať od okresu – to som si ponechal na poslednú záchranu.“ „Dr. Štefánik, zberá sa už po tri týždne do Pittsburghu, ale zavše niečo nadíjde. Dnes odchádza do Washingtonu – a bol by chcel ku Vám. Zdá sa mi, že nemá peniaze. Nadhodil som mu vec, odpovedal mi, že keby sme boli šikovní, boli by sme mu otvorili úver v niektorej banke. Pohostenie francúzskeho ministra (Henry Bouillona) deputácie, ktoré u neho boly (čsl. deputácia u francúzskeho ministra prostredníctvom Štefánikovým) večera v Hotely Plaza pre hostí (Angličanov, Francúzov, Rusov, Belgičanov, Talianov, Rumunov atď.) stálo ho trojmesačnú plácu, ktorú má ako francúzsky dôstojník a ktorú vytiahol vopred. Včera mal u seba vyše tridsať slovenských katolíckych kňazov, ktorým dal večeru v hoteli – toto všetko sú ohromné obnosy. Dosť o tom.“ Ohľadom kongresu Slovenskej Ligy: „Rozprával som sa s Dr.Štefánikom o veci. On tiež hľadí na veci tak ako ja. Sú vnútorné otázky, ako záležitosť pána Daxnera, čo si my ľahko doma vybavíme. Ale tvrdím, že keď na kongrese nebude porád, keď pracovať bude sa vo výboroch, keď na kongrese povie Dr. Štefánik o všeobecnej situácii, naši ľudia mu uveria... a slúžiť to bude ku povzbudeniu za zbierky na Ligu i vojenskú akciu. Zvolajte kongres na 12. a 13. októbra do New Yorku... Udajte za príčinu prítomnosť Dr. Štefánika (lebo v krátkom čase zase odíde), udajte vojenskú záležitosť, milión dolárovú zbierku – a všetko sa v dobrej vôle zíde. O výsledku včerajšej schôdze Vám zaiste napíše rev. Kubašek... ect.“ Z týchto úryvkov dá sa aspoň vytušiť na akú „ochotu a nadšenosť“ narazil Dr. Štefánik v Amerike. Ale odvráťme sa od tohoto. Sokolstvo nezaháľalo. Už v septembri pisateľ týchto riadkov zostavil výzvu k národnému i katolíckemu Sokolstvu, rozdeliac im zverené územie na menšie okresy. Vojenská vec oznamuje sa takýmito slovami: „Bratom Sokolom a sestrám Sokolkám pozdrav! Predstupujeme pred Vás, aby sme urobili svoju povinnosť, ktorú nám nakladá vážnosť doby a vychádzajúc z tých ideálov, ktoré tvoria hlavný cieľ Sokolstva, oznamujeme Vám nasledovné dohodnutie sa správy Telocv. Slov. Jedn. Sokol so správou R. a Gr. Kat. Tel. Slov. Jed. Sokol, v záujme verbovania dobrovoľníkov do československej armády, ktorá sa organizuje vo Francúzsku, kde bude bojovať po boku Spojencov ako samostatná jednotka, za slobodu a neodvislosť československého štátu.“ 244 Vezmite v známosť a konajte podľa nasledujúcich úprav: 1. Obe vyšiespomenuté sokolské organizácie tvoria na dobu vojny „gentlemanské“ dohodnutie, že v otázke československej armády, budú pracovať ako jedno teleso, známe pod názvom „Slovenské Sokolstvo v Amerike“. 2. Československá Národná Rada, ako aj Slovenská Liga a České Národní Sdružení zverilo verbovanie dobrovoľníkov v Amerike do rúk Sokolstva, ako prirodzeného vodcu v takejto akcii, už aj na základe praktickej schopnosti, atď. Preto: a.) Vyzývame všetky naše župy, aby bezodkladne zvolali valné zhromaždenia členstva podľa okolností, aké kde panujú, do miest kde sa to najlepšie hodí, trebárs aj na dva-tri rázy do rozličných miest. Zvolanie toto vykonať okamžite. b.) Na tieto schôdze povolajte všetkých vážnejších slovenských činiteľov, zástupcov okolitých slovenských spolkov, atď. c.) Na každú schôdzu príde jeden z Vojenského Výboru Československej Armády alebo jeho povereník a vysvetlí všetky otázky, týkajúce sa dobrovoľníctva. d.) Výdavky spojené s týmito schôdzami znášajú župy oboch organizácií, spravodlivo sa dohodnúc v tej najlepšej dobrej vôly. e.) Kdekoľvek sú organizátormi Česi, poslúchnite bezpodmienečne ich nariadenie a konajte čo žiadať budú. Podobne Česi upravení sú, aby sa podriadili Slovákom. 3. Činnosť Sokolstva neohraničuje sa len na zbieranie dobrovoľníkov z kruhov sokolských. Sokolstvo má iba organizovanie akcie zverené, ale verbovať má každého Slováka, bez ohľadu na vierovyznanie, príslušnosť ku spolku, atď. Všetky slovenské časopisy, Tlačová Kancelária Slovenskej Ligy a všetky slovenské organizácie pôjdu Sokolstvu na ruku, aby počet slovenských dobrovoľníkov z Ameriky bol tak úctyhodný, aby sa dokázalo, že Slováci sú hodní slobody. 4. Na základe tohoto všetkého vyzývame nasledujúce župy, aby sa zišli tak, ako to k urýchleniu akcie podávame: (Nasleduje dlhý zoznam mien a adries. Kooperácia sa neosvedčila, lebo vodca katolíckeho Sokolstva, Gustav Košík za vojenskú vec sa od začiatku až do konca ničím nepričinil. Zato však členstvo Kat. Sokola sporadicky vykonalo aspoň čiastku svojej povinnosti.) 5. Ďalej oznamujeme všetkým zborom oboch organizácií, neodvislých zborov, ženských i mužských, aby ochotne podriadili sa v plnom zmysle sokolskej disciplíny všetkému, čo je v tomto obežníku podotknuté. Celá akcia je zverená Sokolstvu preto lebo je doň vkladaná nádej, že ako disciplinovaná ustanovizeň bude vedieť rýchlo a účinne jednať a pracovať. 6. Obežník tento preposlaný je všetkým zborom ako „dôverný“, a verejnosti nepatriaci list. Rozhovor medzi Slovákmi a Čechmi o tom je možný, by má byť zavedený. Zbieranie dobrovoľníkov pre čsl. armádu, ktorá sa organizuje vo Francúzsku, koná sa s vedomím a súhlasom americkej vlády, ale všetky prípravy treba konať bez hluku a kriku. 7. Na valných zhromaždeniach žúp utvoriť sa majú lokálne vojenské výbory. Každý sokolský zbor musí vo svojom okolí utvoriť verbujúci výbor. V ktorom meste niet žiadneho Sokolstva, povinnosťou najbližšieho zboru, alebo župného úradu je, aby akciu tu preniesol, aby ani tá najmenšia slovenská kolónia zabudnutá nebola a nevymkla sa svätej povinnosti dať niekoľko dobrovoľníkov. 245 Akonáhle dostanete tento obežník, začnite prácu ihneď. Každý odklad znamená ohromnú stratu pre nás, ba stať by sa mohlo, že by sme na bojisko prišli neskoro a tým stratili by sme právo na slobodu. Dané v New Yorku, 9. septembra 1917. Spravila sa maršruta po slovenských kolóniách vychodných štátov a na cestu vyslaní dvaja prihlásivší sa dobrovoľníci, pán Gustav Cablk, bankový úradník a Karol Rehák, čestný hlavný správca Tel. Slov. Jed. Sokol. __________________ Z Pittsburghu prichádzaly neurčité odpovede. Mamatej bol náchylný zvolať mimoriadny kongres, pýta sa, kedy by sa mohol zúčastniť Dr. Štefánik. Dopis tento, datovaný 4. októbra, teda skoro dva týždne po žiadosti o rýchle zvolanie kongresu a týždeň pred dátumom Štefánikom označeným. Po rozhovore so Štefánikom, tento nariadil mi písať Mamatejovi (8. októbra): 1. Že sa chce s Mamatejom zísť za každú cenu. 2. Ak si Mamatej žiada, aby Štefánik prišiel do Pittsburghu, to môže sa stať iba 17. októbra, lebo už okolo 14. októbra bude v Chicagu. 3. Že kongres mohol by byť jedine 24. a 25. októbra v New Yorku, či by Štefánik mal na ňom byť. Dňa 9. októbra Mamatej telegrafuje, že kongres na ten deň dátumu byť nemôže, ale dakedy v novembri, atď. Ešte v ten istý deň písal som Mamatejovi v dôvernom dopise toto: „Prišiel som práve od Dr. Štefánika, ktorý prečítal Váš telegram. Odpovedám hneď za horúca. Dr. Štefánik o dva týždne pôjde do Francúzska. Po 25. októbri už nebude nám k dispozícii. Toto je dôverné, prosím, nedajte to von. Z tohoto vidíte, že v novembri na kongrese byť nemôže. Keby ste videli do jeho práce, ako to ja vidím, pribehnul by ste každý týždeň k nemu kvôli niekoľkým slovám. Nemá peňazí – a od ústredne Čsl. Nár. Rady pýtať nechce, keďže sme tam skoro žobrácku almužnu dali. Dnes odchádza do Washingtonu, kam je telegraficky pozvaný. Vojenská vec je tak ohromne dôležitá k našej akcii, že zdá sa mi, nedostatočne vážne na to myslíte... Niekoľkotisíc dobrovoľníkov má ísť koncom októbra preč! Ako? Či nemyslíte, že sa nachádzame v najkritickejšej dobe? Keby som bol Vami, radšej by som riskoval trocha nevôle, než potom celú nespokojnosť, ktorá povstane po odchode Štefánika medzi nami, že pravá situácia nebola pochopená a zúžitkovaná... Čo sa týka osoby Dr. Štefánika, o tom mlčte a nehovorte pred nikým. Volajú ho do Francúzska k vážnym misiám. Dnes mu oznámili, že francúzska snemovňa, prijala zriadenie československého štátu. Ale toto patrí len nám a nie verejnosti... atď.“ Dňa 8. októbra 1917 bol u Dr. Štefánika aj rev. Ján Kubašek z Yonkers, N. Y. A tento mi poslal v ten istý deň telegram, aby som sa ráno hlásil u Štefánika. Chcel mi zdeliť veci, ktoré sú vo vyššie citovanom dopise. Dňa 10. októbra telegrafuje Mamatej, aby som prišel do Harrisburghu k 11. októbru na schôdzu zástupcov slovenských organizácií, kde sa prejednávala otázka posmrtných podpôr. Na tejto schôdzi predložil som dlhý referát o Štefánikovej práci, o postupe vojenskej akcie, o Štefánikových financiách a jeho chorobe. Výsledok tejto konferencie bol, že Slovenská Liga poslala väčší obnos (5 do 10 tisíc dolárov, pre vtedajšie naše pomery ohromný groš) Čsl. Nár. Rade do Paríža. Vojenská akcia však, trebárs sa o nej hodne dobre počúvalo, bola čímsi, čoho sa každý akosi ostíchal dotknúť. Veď to znamenalo možnosť veľkých finančných strát pre jednotlivé bratsko-podporné organizácie, 246 keby tak na bojisku pri nejakom útoku padol väčší počet jej členov ako čsl. dobrovoľníkov? Takéto spolkové záujmy prevládaly aj tam, kde to bolo hriechom proti našej revolúcii. 2. Výlet do Binghamtonu, N. Y. za dobrovoľníkmi a prvé dve výpravy. Kedykoľvek príde mi táto cesta na myseľ, vždy si spomeniem na vtedajšieho súdruha v starostiach okolo vojenskej akcie. Je to kapitán Ferdinand Písecký, ktorého sme si vypýtali od gen. Štefánika, aby nám ho nechal v New Yorku na pomoc pri agitáciách. Prišiel z Ruska a konal prácu medzi Slovákmi. Jeho úlohou, bolo ohnivo rečniť a presviedčať tak, aby to pohlo našich mládencov k zverbovaniu. Rýchlo sme zbadali, že keď ho predstavíme ako Čecha, ktorý hovorí po slovensky, vyhráme viac, než z obsahu čo povie. Už v tých časoch medzi americkými Slovákmi bolo dosť rôznych červíkov zasadených, aby hlodali do československého pomeru. Bola to maďarská šeptaná propaganda, ktorá vyvolávala nedôveru voči „českej rozpínavosti, pažravosti a pohlteniu Slovákov“. Na tribúnach vystupujúci Česi, nevedeli sa vžiť do „Československej“ atmosféry a vždy i po tisíc krát opakovali „český štát“, „česká samostatnosť“, „česká armáda“, atď. Náš Slovák sa týmto vždy cítil hrozne dotknutým; veď ich rečníci vždy dôsledne používali termín „československý“, ale nedajbože tomu naučiť rečníkov českých. Toto narobilo viac zloby a nedorozumenia, toto vyvolalo viac mlčanlivosti a utiahnutosti medzi Slovákmi, než všetky šeptané intrigy, rozširované rôznymi maďarskými náhončími. Preto sa Písecký naučil po slovensky. Najprv prežúval všetkých slovenských básnikov, povypisoval z nich – napríklad Sládkovičovu lásku k svojeti, Vajanského vzdor a odpor proti maďarónstvu, Hviezdoslavove nádeje do budúcnosti, atď. Tým nielenže si osvojil poznanie slovenských básnikov, ale obohatil našu vojnovú literatúru výberom českých a slovenských básní, ktorý bol vydaný pod titulom „Veštci a proroci“. Výbory pre agitáciu, boly zriadené v každej väčšej slovenskej kolónii. Takéto výbory boly aj v Binghamtone, Johnstowne, Harkimeri a Little Falls, v štáte New Yorku. Tam usadlí krajania pochádzajú z Nitrianskej a Bratislavskej župy. Medzi nimi bolo silné národné povedomie a vykazovali najviac pochopenia pre veci národné. Vybrali sme si preto Binghamton za prvú stanicu verejného vystúpenia, aby sme sa mohli vykázať s veľkým výsledkom. Mysleli sme, že budúci zdar akcie bude závisieť od zdaru v Binghamtone. Nepoznám presne dátum, ale nazdávam sa, že veľké ľudové zhromaždenie v Binghamtone bolo asi 22. septembra 1917. Sieň bola preplnená. Program sa začal nadšeným odspievaním „Hej Slováci“ a potom nasledovaly dlhé a pracne pripravené prejavy Píseckého a Gettinga. Aké však bolo naše prekvapenie, keď na vrelú a hlučnú výzvu sa nám – neprihlásil ani jeden dobrovoľník! Program bol zakončený piesňou „Nad Tatrou sa blýska“. Spievali sme už len niekoľkí. Spevavosť odletela uvedomením si vážnosti obsahu piesne – a akosi aj nevyjadreným názorom, že k spievaniu takých pesničiek v súčasnej dobe, právo majú len tí, ktorí to naozaj tak myslia. Len vtedy začalo prenikať hlboko do duší povedomie o vážnosti všeobecného položenia – keď sme prišli volať dobrovoľníkov. Dostali sme obaja ponaučenie, že regrútácia na takýto spôsob nepôjde. Každý nádejný dobrovoľník chcel mať vopred zodpovedané a vysvetlené celé množstvo otázok. Napríklad: Keď padnem do zajatia, ako bude so mnou naložené? Ako so zradcom alebo ako s vojakom? – Ak to prehráme, či sa budeme môcť vrátiť do USA? – Čo bude v takom prípade s mojou manželkou s dietkami? – Či nás ranených a chorých alebo zmrzačených pustia nazad do Spojených Štátov? Či by sme museli zostať vo Francúzsku? – Či je to skutočne československá armáda, alebo len čiastka cudzineckej légie francúzskej. – Aký bude denný plat; ako amerického vojaka, dolár na deň, alebo ako francúzskeho vojaka, frank na deň? Takéto a týmto podobné otázky sa rojily a povstávaly každou chvíľou – a z nich nové 247 problémy pre nábor dobrovoľníkov. Ešte do dnes mátajú klebety o tom, že členovia náborových výborov dostali „za každú hlavu“ po jednom sto dolárov či od francúzskej či československej vlády. Nábor dobrovoľníkov medzi americkými Slovákmi znamenal ohromnú politickú školu. Bolo treba preklenúť dobu niekoľkých generácií a rečníci museli vždy začínať so Svätoplukom a Cyrilom a Methodom a skončiť najposlednejšími udalosťami v roku 1917. Bolo treba nakresliť obraz budúceho Československa, ako obraz fatamorgány na pustatinách, vyvolávať vidiny z detských rokov doma v starej vlasti strávených, aby obraz „dedovizne“ bol dosť jasný a živý, aby pohol tým vnútorným človekom – a z týchto vecí padať do studenej skutočnosti plynuvších udalostí a problémov, na dotazy – na ktoré sme odpovedať často nevládali, lebo dotazom vyvolaný, bol nový problém, ktorý v mnohých prípadoch bol vyriešený len v roku 1919 a 1920, teda dávno po revolúcii. Všetká česť slovenskému Binghamtonu, lebo v pomere k sile kolónie vydal úctyhodný počet dobrovoľníkov i hotového groša a slúžil príkladom iným kolóniám. Tam nad vodopádom pri skalách povyše Little Falls, Písecký sa zadumal nielen nad bezprostredným problémom, ale aj nad svojou rodinkou tam doma, o ktorej nevedel ani len či žijú. Dr. Štefánikovi sa referovalo o postupe vojenskej akcie a hlásený mu bol verne každý úspech alebo neúspech. Čoskoro zbadal, že k odhodlaniu sa za dobrovoľníka treba ísť cez ženské srdcia. Mnohí váhali a odkladali prihlásenie z nevyjadrených ohľadov na manželky, dietky, matky, milenky a iných príbuzných, závislých od neho. Nádherné zhromaždenie československých žien v New Yorku a ešte nádhernejšia a obsažná reč Dr. Štefánika, prelomila aj tento ľad. On tam nielen povedal čsl. ženám o potrebe prinášania veľkých obetí, ale podal nám aj slovný materiál k operáciám na iných miestach – a tak sa stalo, že prvá výprava dobrovoľníkov, ktorá odchádzala z New Yorku 3. novembra 1917, pozostávala z troch štvrtín so ženatých mužov. Okolo 13. októbra 1917 písal som o veciach Ignácovi Gessayovi do Clevelandu, ktorý tam viedol Slovenskú Informačnú Kanceláriu: „Najprv menom Dr. Štefánika, prosím ťa o rukopis manifestu, ktorý si dostal z Pittsburghu k rozposlaniu. V druhom rade v krátkosti ti naznačujem, ako sa veci vyvinuly. Niekoľkotisíc dobrovoľníkov má odísť koncom mesiaca októbra, teda ich musíme mať. Dr. Štefánik videl, že by to tak nešlo, ako to bolo v Chicagu zriadené, pretože vzájomné dorozumievanie – pre ohromnú vzdialenosť – je ťažké a vzalo by to mesiace času; zriadil v New Yorku v Tribune Building stálu kanceláriu Československej Národej Rady, ktorá má na starosti: 1. Konzulárnu prácu – ako vystavovanie pasov pre odchádzajúcich dobrovoľníkov. 2. Vyplácanie podpôr a iných výdavkov. 3. Centrálne vedenie regrútácie. Všetky tlačivá sú tam k dispozícii, ako aj všetky informácie. Hlavne knihy budú tiež tam. 4. Výprava dobrovoľníkov na lode. Týmto odpadáva otázka, že čo sa malo robiť v Chicagu a čo v New Yorku. Pre okresy zostala iba agitácia a regrutácia. Aké prípravné práce robíme? Nebolo možné oddeliť prácu okresu od kancelárie preto, lebo všade sú tí istí ľudia; za druhé, lebo z Ligy na akciu sľúbených 1.000 dolárov, nebolo možno dostať. Zohnal som najskôr krajský výbor Českého Národného Združenia a Okres Slov. Ligy a predložil som im vec. Zvolil sa dočasný výbor. Potom som zohnal oba hlavné úrady sokolské a tam sme uzavreli dohodu, ktorú ti posielam. 248 Potom som zvolal zástupcov českého a slovenského Sokolstva, kde sa tuho o veciach debatovalo; opäť bola schôdza dočasného výboru – a dnes sa má začať robiť. Dali sme vytlačiť 13.000 kusov „Kto za pravdu horí“, potom výzvu k verbovaniu. Písecký píše brožúru.“ atď. * V októbri 1917 žili sme v plameňoch nadšenia. Správy o možnosti skorého ukončenia vojny sa častejšie objavovaly, ale pri tom sledovali sme s veľkou napätosťou nóty RakúskoUhorska prezidentovi Wilsonovi a jeho odpovede. Prežili sme odstránenie rakúsko-uhorského vyslanca Dumbu a s veľkou napätosťou sme očakávali formálne vypovedanie vojny dvojitej monarchii. V tomto poslednom videli sme vyvrcholenie našich nádejí. Konečne aj to sa začalo objavovať deň čo deň v určitejšej forme – a my sme sa museli ponáhľať, aby sme sa dostali čím prv na frontu. Dňa 1. novembra 1917 písal som Albertovi Mamatejovi, predsedovi Slovenskej Ligy: „Ja už nemám ani centa na vedenie ďalšej kampane a mám zamestnaných trochu ľudí. Prosím Vás o okamžitú pomoc. Šek, ktorý ste predtým poslal, leží nepoužitý. (Šek vystavený na meno Gettingové a Košíkové. Tento posledný na rôzne urgencie, aby prišiel šek podpísať, ani neodpovedal a neskoršie v celej vojenskej akcii žiadnej aktivnej účasti nebral a jeho okres musel prevziať Getting, ktorý sa zasadil o organizovanie lokálnych výborov v Pittsburghu a Clevelande.) Ako stoja vojenské veci? V našom okrese máme vyše 350 skutočných dobrovoľníkov. Pennsylvania a Ohio, podľa počtu Slovákov by maly vydať na 3.000 mužov. Dnes je lekárska prehliadka prvých sto, ktorí v piatok idú do Francúzska... Pennsylvančania sa obracajú na mňa, hlásia sa sami a mne je ťažko pracovať v cudzom revíre. Vec je vážna v dvoch smeroch: peniaze pre mňa, bez ktorých nemožno ďalej a regrutácia v Pennsylvanii a Ohiu. Do konca decembra 1917, majú odísť tisíce – a nám vojenská kancelária len oznámi, že na ten a ten deň by mal ísť istý počet mužov a my ich musíme vystaviť. Ako sa doteraz chovajú Slováci? Doteraz sme zarovno s Čechmi čo sa týka počtu dobrovoľníkov i kvality ľudí. My ich musíme mať tisíce, keď Pittsburgh, Philadelphia, Wilkes Barre atď. – vykonajú svoj diel. Ja mám vyše dvadsať dôverníkov, po toľko mestách a ešte toľko ich bude a to ešte nebude všetko zasiahnuté. Mr. Košík oznámil štyroch dôverníkov... atď.“ Vtedy vojenská kancelária mala na čele odborníkov: Františka Kopeckého, známeho českého pracovníka z rakúsko-uhorskej zahraničnej služby, ktorý neskoršie bol československým generálnym konzulom v New Yorku; potom kapitán Zdeněk Fierlinger, ktorý v roku 1927-28 bol vyslancom ČSR vo Washingtone a kapitán Ferdinand Písecký, o ktorom už bola reč a ktorý po prevrate reorganizoval učiteľské preparandium v Modre. Slav Press Bureau v plnej miere spolupracovala. Popisovať odvody prvej výpravy, vyprevádzanie, pohostenie, lúčenie, zásobovanie teplými vlnenými pletenými doplnkami, to všetko ponechávam povolanejšiemu peru. Snáď mnoho mi uniklo v hroznej napnutosti a prudkom víre práce, behania, rečnenia písania, atď. Československá štvrť mesta New Yorku zaplavená bola najrozmanitejšími variáciami „československej“ zástavy a brat Jozef Honza, ktorý dnes žije dakde na Slovensku, vedel by povedať ako sme robili tú „československú“ zástavu pre našu prvú výpravu. Niečo sa namaľovalo, niečo prišilo, niečo zasa prilepilo, ale zástava mala všetký zemské znaky československého územia a kombináciu českých i slovenských farieb. 249 Dňa 16. novembra písal som Albertovi Mamatejovi ešte toto: „Dnes odišla druhá výprava. Zasa je viac Slovákov ako Čechov. Dali sme im svetry, pančuchy, atď., ale pre viacerých už nemáme. Treba je nielen peňazí, ale aj pracovníčok, ktoré by to plietli. Či by nebolo dobre, keby tam u Vás ste mi dali na vlnu z Národného Slovenského Spolku aspoň dvesto dolárov, ktorú by hneď kúpili a plietli? Čas kvapí a my musíme pred druhým draftom nazbierať čo sa dá. Čo sa týka Boču, som naozaj rád, že ste konečne našli niekoho tam u Vás, ktorý ide úprimne do veci. Písal som p. Jamaríkovi, že som urobil program len pre východnú Pennsylvaniu, lebo nepraktické bolo by robiť program pre okolie Pittsburghu z New Yorku. Profesor Písecký nech zostane u Vás dokiaľ bude treba a zoderte ho úplne. Je vojak, vydrží a dá sa zapriahnuť akokoľvek. Zariadil som vec tak, aby na „Thanksgiving“ deň bol u Vás, ak by ste čo vládali stvoriť do toho času. Peniaze prosím vystavte na Fr. Kopeckého meno. Ja mu budem predkladať účty mojej kampane, podobne nech mu s Vašim udobrením, alebo Jamarikovým predkladá aj Boča a máme tak bezpečnú kontrolu. Ja tu dávam pozor na výdavky a Cablk je dobrá duša v tomto ohľade. Vaše okolie máte zase Vy pred očami a tak to asi je bezpečné, že nám kedysi niekto nezaspieva pesničku. Peňazí už nemáme. Poslal som Karola Reháka hore do Wilkes Barre, aby tam našich pripravil a zohnal výbory k prednáškam. Je to taký behúň vyslaný napred. Za ním ide zajtra na ako-tak pripravenú pôdu prof. Písecký. Cablk ide do Philadelphie na Reading a odtiaľ na Middletown. Stojí to peniaze a mne hlava horí, kde ich okamžite vziať? Okresu Ligy a Čes. Nár. Sdružení, som dlžný už $ 200,-. Teraz tieto telesá kúpily pančuchy, košele, čerta – diabla, pre dobrovoľníkov; potom večierky pre odchádzajúcich, trúble so ženami (niektorým manželkám odchádzajúcich nahovorili hrozné veci, že je to skoro do zbláznenia), že človek sa neopováži od nich viac pýtať. ... Vojna Rakúsko-Uhorsku, vypovedaná bude v prvý týždeň decembra... atď., atď.“ Dokončujem tieto fragmenty poslednými riadkami, ktoré som písal v tom istom dopise Mamatejovi: „Keby ste videl odchádzajúcich dobrovoľníkov, srdce by Vám zaplesalo. Keď pôjde budúca výprava, mal by ste prísť pozrieť sa na to. Nebude Vám dané, aby ste mohol kedy povedať: Videl som ich ako odchádzali! Lebo to sa vždy nestáva.“ JOHN. A. ČERVENKA: ŠTEFÁNIK V AMERICE SNAŽÍM se všemožně vyhověti Vaší žádosti o skizzu pobytu Štefánikova v Americe, jakožto vložku do Sborníku, mám však vážné obavy, že to, co napíši, není cenné, aniž pro věcný popis postačitelné. Pokusím se však vystihnouti, co bylo v myšlenkách Štefánikových a plánech jeho obsaženo, a posouditi výsledek akce, kterou on vedl téměř sám, jako člen Národní rady pařížské. Ač jeho pobyt v Americe byl velmi krátký a události i okolnosti ztěžovaly dosažení předsevzatých plánů o získání padesáti tisíců junáků československých z Ameriky, aby šli nejen bojovati za svobodu rodné země své neb svých rodičů, ale hlavně aby činy svými povzbudili ty, kteří na válečné frontě obětovali životy své pro osvobození národa československého a scelení Čechů a Slováků v jeden mocný nerozborný stát. 250 Sledujeme-li historii národů v minulosti, shledáme, že každý národ byl nucen svobodu svou krví si vykoupiti. Doufejme, že světová válka, která přinesla národu našemu samostatnost, byla poslední... Jest mým vroucím přáním, aby oběti, přinesené těmi, kteří padli za ideál samostatnosti, nebyly přineseny nadarmo, a aby společnou souladnou prací, bratrskou láskou, nezištností byl československý stát zachován pro věčné časy - - Jak jsem shora uvedl, Štefánikova pobytu v Americe bylo namále, ale najisto byl účelný a vydatný. Přijel do Spojených států na sklonku roku 1917 a vyjednával, tuším, s naším dobrým přítelem, tehdejším presidentem Wilsonem, aby nábor dobrovolníků pro československou armádu ve Francii byl blahovolně trpěn. Již tento čin byl diplomatický, neboť nejen president Wilson, ale celá oficiální Amerika úzkostlivě dbala toho, aby nezavdala příčinu k jakékoli mezinárodní zápletce. Po vyřízení svého poslání jako člen Národní rady, uznané Wilsonem jako de facto prozatimní vláda československého lidu, přijel M. R. Štefánik v říjnu 1917 do Chicaga, v hodnosti majora letectva. Když nám rozvinul svůj program, vypracovaný do posledních podrobností, žasli jsme nejen nad důkladností, ale též nad odvahou plánu k získání padesáti tisíc dobrovolníků z Ameriky, kteří by tvořili jádro československé armády ve Francii. Plán sám, ač vypracován do nejmenších detailů, bylo lze těžko provést, a to předně z toho důvodu, že jakmile vyhlásila Amerika Německu válku (9. dubna/apríla 1917) a pak Rakousko-Uhersku, hlásili se naši junáci ze sokolských jednot pod hvězdnatý prapor americký tak, že státní departement kreditoval Američany československého původu dvaceti třemi tisíci (23.000) dobrovolců. Nicméně započata práce: Spojené státy rozděleny na čtyři vojenské obvody s úřadovnou vždy ve větším středisku: New York, Cleveland, Chicago, Omaha, St. Louis, Pittsburgh a j. V Chicagu samém uspořádána v den příjezdu Štefánika, který přijel z Washingtonu a hrabětem De Monte, velká schůze v sokolovně Havlíček-Tyrš, svolaná na neděli odpoledne. Rozsáhlá místnost nestačila pojmouti nával; lid plnil schodiště i chodníky, nálada byla nepopsatelná, každému zíraly z očí odhodlanost a sebevědomí, že budeme míti svou armádu. Řečí nebylo proneseno mnoho, mluvil, pokud se pamatuji, Dr. L. Fisher, předseda Národního sdružení, který majora Štefánika představil shromáždění. Štefánik počal řeč svou zvolna tónem, který za jiných okolností bylo by těžko slyšeti. To však byl jen úvod. Systematicky rozváděl situaci, vzpomněl začátků odboje v Americe, jeho účinnosti v dobách, kdy naši doma ve vlasti byli přišlápnuti k zemi. Vzpomínal na hrdinný odboj našich sokolských legií na Sibiři, jejich útrapy a strádání, boje a dosažené vítězství, dobyté jenom proto, že představitelé tohoto odboje bojovali a krváceli za ideál – samostatnost národa československého. Ještě dnes, když si připomínám ony okamžiky, vytrysknou mi slzy radosti, nadšení a hrdosti, že jsem příslušníkem národa našeho. Ale nebyl jsem to jen já, celé shromáždění bylo prodchnuto stejnou myšlenkou, každý byl jako elektrisován. Štefánik pokračoval způsobem mu vlastním; kladl důraz na mravní hodnotu odboje a výsledky jeho. Když docházel v řeči své k tomu, že ještě není dobojováno, že ještě ty krajní oběti československá Amerika nepřinesla, že nutno přinésti oběti největší, „oběti krve“, a žádal, aby každý schopný muž, který není přijatelný do americké armády, šel do boje za svobodu československého národa, do své vlastní armády československé, propuklo vše to, co bylo dosud zadržováno, v jásot, pláč radosti a nadšení k nepopsání. Dobrovolníci vyskakovali na pódium řečníků a hlásili se do boje za svobodu rodné vlasti. To byl první věřejný projev pro československou armádu ve Francii v Americe, který byl uveden v život Štefánikem a šířil se po celé zemi. Československá Amerika vyslala do čs. armády do Francie přes 3.000 dobrovolníků. Škoda, že Štefánik, tvůrce této myšlenky, tak tragicky předčasně odešel, aniž mohl ideály, které národu nastínil, také uskutečniti. 251 JOS. KŘIVANEC: BRATŘI „KDYSI ŽIVÍ“, „DNES MRTVÍ“, „VE VZPOMÍNCE OŽIVUJÍ“ V I. díle Sborníku, vydaného Kruhem francouzských legionářů v Praze r. 1918, přispěl jsem stručným popisem událostí, zběhlých do mého přihlášení do revoluční československé armády v Chicagu při náboru řízeném Milanem Rastislavem Štefánikem (v Sokole HavlíčekTyrš) r. 1917 až do 23. listopadu 1917, příjezdu to do Cognacu přes New York, Atlantic, Marseille a Bordeaux. První tento pokus psaní pro I. díl Sborníku čs. francouzských legií byl příčinou, že jsem se konečně pustil do opsání celého deníku (1917 - 1919) a práci jsem šťastně skončil 22. února 1929, právě v den narozenin prvního presidenta Spoj. st. severoamerických, George Washingtona a současně i v den narozenin mého spolubydlícího, br. Rudolfa Chládka, hrdiny od Vouziers. V denníku nebo v celém pochodu dní je obsažena pestrá směs všeho možného, což by jistě zůstalo zapomenuto, nebýt trochu trpělivosti při psaní, v držení zápisků a přepsání všeho z různých pomůcek příručních, v nichž je zachováno množství dějů, příběhů, bojů a zápasů všech těch malých i velkých účastníků – vojáků – v československé francouzské legii, v jejímž kruhu i já jako kapka krve koloval. Denník v malém měřítku je jakýmsi reflexem celkového obrazu čs. francouzských legií, neboť je to cihla v stavbě historické: jedna druhé je podobna. Bratři „kdysi živí“, „dnes mrtví“ v denníku „obživují“; a bylo by si přát, aby ti bratři „kteří dosud žijí,“ dali výhost mrtvé nečinnosti a též svou „cihlou“ přispěli k dokončení započaté stavby. Jistě to stálo mnoho práce, námahy a sebezapírání, aby se z poměrů divě zahrocených „ulil“ jeden útvar čs. francouzských legií, které se skládaly z bratří z různých končin světa, ze všech možných středisk a táborů vojenských, všech vyznání politických a osobního přesvědčení, což však celkově nijak neporušilo solidární jednotu v dosažení cíle. V době války – proti velkým armádám spojeneckým bylo nás málo a přece mnoho jsme provedli a v přítomnu je nás zase málo, ačkoli nás byla celá legie „kdysi“. Z množství záznamů podám tu jen nepatrné zlomky některých dat nám známých a jiných snad většině bratří neznámých. Vybírám jen ty nejobyčejnější případy, kde jsem ani na psa „Frantu“ nezapoměl. Ježto v Cognacu jsem dlel od 23. listopadu 1917 až do doby, kdy jsme odtáhli na frontu, tedy do 10. června 1918, mohl jsem toho napsat víc než dost. Základem čs. revolučního vojska ve Francii byl I. transport 1100 ruských dobrovolců, dorazivších do Cognacu přes Archangelsk a Anglii na začátku listopadu r. 1917 a asi 300 bratří dopravených do Cognacu ze zajateckého tábora z Rumunska, jimž jsme krátce říkali „rumunští“ a I. transport čs. amerických bratří (počtem 71), s nimiž jsem do Cognacu přijel 23. listopadu 1917. Potom už to šlo jako „automat“ a to: 2. americká výprava (54 bratří), 28. list. 1917; 3. americká výprava 11. prosince 1917; 4. americká výprava (101 bratří), 19. prosince 1917; 1. transport bratří (asi 25) ze zajateckého tábora ve Francii, 8. ledna 1918; 5. americká výprava (asi 30 bratří) 9. ledna. 1918; 6. americká výprava (181 bratří), 27. ledna 1918; 2. transport bratří (64) ze zajat. táb. ve Francii, 15. února 1918; 252 3. transport bratří (100) ze zajat. táb. ve Francii, 5. března 1918; 7. americká výprava (100 bratří) 6. března 1918; 4. transport bratří (150) z franc. tábora, 13. března 1918; 5. transport bratří (150) z franc. tábora, 17. března 1918; 2. transport bratří z Ruska, 3. dubna 1918; 8. americká výprava (62 bratří) 10. dubna 1918; 6. transport bratří (100) z franc. tábora, 16. dubna 1918; 1. transport (asi 260 bratří) ze srbské armády, ze Soluně, 29. dubna 1918; Z jmenovaných transportů a výprav zformovala se čs. francouzská brigáda (21. a 22. pl.), jež přidělena byla k 53. francouzské divisi, zúčastnila se aktivně bojů. Po odjezdu této čs. franc. brigády z Cognacu přijížděly další transporty a výpravy do Cognacu, a z nichž byl zformován 23. pluk a později 24. pl., čímž číselně byla utvořena celá divise. Američtí dobrovolci „vytažení“ z civilu s počátku těžce přivykali vojančení, ale konec konců zvykli si a srostli s evropskými bratry, starými „kozáky“, bitvami „prošlými“, v jednolitý a svorný „útvar“ jenž v akci bojů neměl kdy přemýšlet o malichernostech a tak se američtí dobrovolci uplatnili jako výborní a disciplinovaní „chasseurs“ nebo „modří ďábli“. První americká výprava byla rozdělena 23. listopadu 1917 ve dva oddíly a to v český a slovenský a byla vřaděna do počtu 5. roty, jíž veleli por. Šidlík a por. Staněk. Česi zabrali ubikace v Rue (de Turraine?) a Slováci obsadili „Cinéma“ na malém náměstí u parku proti poště. Ve stavu „polovojenském“ a „polocivilním“ žila tato výprava až do 18. prosince 1917, kdy z 5. roty, oba oddíly byly přemístěny z větší části k 7. a 9. rotě. S několika kamarády (Kofránkem, Formánkem, Bitermanem, Choděrou, Čížkem, Písaříkem, Koutným, Bobkem, Vavříkem a j.) byl jsem přidělen k 9. rotě, 1. četě, 18. prosince 1917. Této rotě velel por. Vašek Bednář, hrdina od Zborova. „Roztržení“ naší I. americké výpravy se stanoviska civilního zdálo se jaksi drastickým a nebylo nám to „po chuti“, a když si br. F. stěžoval bratru por. Bednáři, Vašek mu dobrácky vyložil, že je to jen chvilková lítost a že si brzy zvykneme mezi ostatními bratry a budeme spokojeni. 19. ledna 1918 se všechny roty 21. pluku roztřiďovaly a znovu přetvořovaly. Jen s několika kamarády z 1. americké výpravy, byl jsem vytažen z 9. roty, 1. čety a přidělen k 1. rotě, 2. četě; s devátou rotou jsem prošel jen jednoměšíční kurs, od 18. prosince 1917 – 19. ledna 1918. ztratil jsem kamarády Bitermana (z Chicaga) a Formánka (z N. Yorku), kteří odešli k 6. rotě dne 21. ledna a Tondu Kofránka (z Chicaga), jenž byl přemístěn k 3. rotě 24. ledna. Z „plesnivé“ ubikace bývalé 9. roty odstěhovala se naše 1. rota do Rue de L´Industrie, kde jsem s ní vydržel až do 1. dubna 1918. Od tohoto data až do konce byl jsem telefonistou 21. čs. pluku. Stálým přílivem nových transportů dobrovolců 21. pluk tak „vzrostl“, nebo zesílil, že „porodil“ nový pluk a to 22., sídlem v Jarnacu. 19. března 1918 v úterný odpoledne, odešlo z Cognacu do Jarnacu (asi 14 km), celkem 800 bratří. Naše hudba je doprovázela. Každá rota si nesla prapor (druhá, pátá a jedenáctá rota). Náš první prapor, přivezený s první výpravou z New Yorku, vlál v čele pochodujících. Kamarád Kofránek účinkoval jako bubeník při pochodu. Br. Koutný vypravoval, že průvod byl slavný a že vinárníci a děvčata – volali „Nazdar“ a chumáč dětí ubíhal vpředu před muzikou. 2. dubna 1918 jsem se loučil ještě s posledními kamarády z 1. americké výpravy, kteří se mnou dleli v jedné rotě a potom byli „vylosováni“ k převodu do Jarnacu k 22. pluku; (byl to Cyril Koutný, Písařík a jiní) a nadále jsem se octl v úplně odlišné sféře bratří, a to většinou bývalých mučedníků z pochodu albánského. 253 Jak se žilo v Cognacu? Cvičilo se, defilovalo se, četlo se, debatovalo se, filosofovalo se, vedla se politika, zpívalo se a hrála se kopaná, byly pořádány koncerty, divadla a sborové zpěvy. Knihy a časopisy všech druhů a všech řečí, těšily se velké popularitě; a při tom při všem se i „silně kritisovalo“ a při různých příležitostech používalo se i „silněších slov“. * Poprvé jsem byl na cvičišti za městem 27. listopadu 1917, kde nám byla čtena Masarykova řeč pronesená v Rusku. Poprvé jsem měl službu u brány 29. listopadu. První koncert pro nás Američany přichystaný v Municipal Hall se pořádal 1. prosince 1917. Sbormistrem pěveckého sboru byl a jím zůstal až do konce po bitvě u Terronu a Vouziers – br. Rytíř. Program koncertu 1. prosince 1917 v Cognacu. Hymny 1. Tramin: Slavnostní pochod 2. Picquet: Milující srdce. Valčík. 3. Malát: Máje 4. Beethoven: Trio Es-dur pro housle, violoncello a klavír. a.) Allegro moderato. b.) Scherzo. 5. a.) Fibich: Má dívenka jak růže je b.) Novák: Dívča, dívča 6. Bizet: Fantasie z op. „Carmen“ 7. a.) Křížkovský: Běžela ovečka b.) Lev: Česká muzika 8. a.) Nešvera: Ukolébavka b.) Drdla: Serenada 9. a.) Zapadlo sluníčko b.) Tancuj, tancuj 10. Antréas: Návrat do tábora. Pochod. Pěvecký sbor. Salon. orchestr. Pěvecký sbor. Solo pro tenor s prův. klavíru. Orchestr. Pěv. sbor. Pěv sbor. Solo pro housle. s prův. klavíru. Pěv. sbor. Orchestr. * 7. prosince 1917, jsem byl na zkoušce pěveckého sboru s bratry Formánkem a Přibáněm. Zpívalo se tehdy: „Teče voda, teče,“ podle zpráv zamilovaná píseň Masarykova. 23. prosince 1917, při slavnosti v Municipal Hallu, kde byl výcvik s kužely pod náčelnictvím sokolského borce Seidla, způsobil zpěv našeho pěveckého sboru všeobecný enthusiasmus jak u nás, tak i u obecenstva cognackého; přítomný francouzský generál pravil, že je to velkolepé a zařečnil si o inteligenci našich dobrovolců a jejich činnosti u Zborova; dámy cognacké podarovali nás čokoládou a mladíci rozdávali praporky české a francouzské. 24. prosince 1917, na Štědrý večer, zapěna v Municipal Hallu ukolébavka, rozžaty svíce a před jevištěm byli jsme obšťastněni dárky. Při každé slavnosti účinkoval náš sbormistr Rytíř se svými pěvci a nejdojemněji nám zanotil „od srdce k srdcím“ na jedné louce po bitvě u Terronu a Vouziers před generálem Gouraudem a Dr. Benešem; ze silného sboru zůstaly jen trosky a bratři „pozůstalí“ hleděli vynahradit hlas bratří mrtvých. 254 Vedle sboru pěveckého tvořila se hudba 21. čs. franc. pluku a poprvé jsme si „vyšlápli“ za jejích zvuků na „execírák“, 9. března 1918 a 11. března již nám popoháněla nohy při defilírce před generálem Janinem. Hudba byla spojena se sborem trubačů a tamborů, a když přestala hrát, hned se začali tito ozývat. Naše hudba si hověla hlavně v tempu staročeském, pozvolných klesů a zdvihů, severního temperamentu, kdežto skupina trubačů a tambrorů si počínala podle francouzského střihu a šablony, zkrátka „poposkočně“, a tak se přihodilo při každé defilírce, že se tempo muzikální a bubenícké náhle měnilo a „kolísalo se to“; podle našeho rytmu kapela to „nabírala“ na „áčko“: „Tramta - - ramta, tramta – ramta, a prožluklý buben s trubkou „to natíral“ podle galského „šupsem, šup tam“: „Tra – ra-ra-raá, trá – ra-ra-rá, rá – ra-ra-ra – ra-dá!“ 21. březena 1918, si nás prohlížel jeden obtloustlý generál, jak pochodujeme po silnici. Hudba hrála a to zase jako obyčejně „podle pojmu“ generála trochu vláčně, což generála přímo znervosnělo a dával to najevo cukáním ruky a šermováním rákosky do taktu divokého a hleděl nám vsugerovat, že se má šlapat s ohnivým temperamentem. Adjutant Čermák jel před námi na kole a vyhnul se šťastně aspoň mrskání nožkama. Generál, ač sám dost těžký a zavalitý – o křepkosti u něho nebylo ani řeči – se vyslovil, že chodíme těžkopádně. Poručík Kopal druhý den nám tuto starou pravdu oznamoval. Ovšem nám „vlekonohým“ synům severu to působilo radost a opepřovali jsme to uznale, že puls francouzský a český jest v akci i v marši „porozdílný“ a samo sebou, že se srnčíma nožkama pařížských slečinek nemůžeme se měřit my, kteří si libujeme více „v pomalém“, ale konec konců „jistém“ nakročení nebo v zákroku. Našim muzikantům se začátku nebylo se lze divit, neb se teprve zaučovali a pak, hráli na „nečeské“ instrumenty. Po tom prvém pochodu 9. března, br. Neužil, dobrovolec ze srbských, se vyslovil, že ty hudební nástroje jsou předpotopní plechy, vytažené někde z musea s podivně zrobenými klapkami, avšak naši hudebníci po vytrvalých zkouškách dokázali svůj um tak, že představovali znamenitou hudbu, jež byla naší nejlepší zábavou až do konce. Čest budiž zvláště památce těch bratří muzikantů, kteří přiděleni byvše k polnímu obvazišti, padli! Když už jsme u té „těžkopádnosti“ a při zmínce br. Neužila, nebude škodit poznamenat, že br. Neužil byl typickým jihočeským člověkem a v našem oddělení 1. roty 2. čety, vyprávěl o bojích v Srbsku, o 11. pl. píseckém a vůbec byl jak staré litanie a novinářská agentura; byl to povoláním sice jenom „pabuzník“, ale jinak muziky přítel a vyrobil si z bedničky nástroj podobný flétně a částečně houslím a vyluzoval z prapodivného toho nástroje písně jako: „Luna jasně svítí“, „Za vraty, za vraty“ a jiné; mezi jinými nám taky vyprávěl historku o těžkopádnosti v řeči jakéhosi strýce od Rožmitálu, jenž měl tři dcery na vdávání a při tom trpěl hrozným odporem proti Rožmitálu, což v řeči zajíkavé pronášel zcela nepokrytě a to asi takto: „Ten darebný Rožmitál, prachdarebný lid Rožmítalu, - - a zase nám fouká darebný severák od Rožmitálu a ti prachsakramenští a darební ženichové z Rožmitálu! -“ Vedle pěveckého sboru a kapely každá skoro rota měla své domácí kvarteto, skládající se z harmoniky, houslí, cymbálu a bubnu, anebo harmonika úplně stačila. Z harmonikářů byl nejvíce oblíben Karel Habinger, jinak zvaný „cigánský baron“, dobrovolec americký. Po večerech a při škrábání bramor a mrkve konala harmonika Habingova pravé divy. V koncertu svém při hře na harmoniku zpívávával, jak vojín stál na stráži a při zaslechnutí hymny „Kde domov můj?“ s protějšího břehu, hleděl přeběhnout a přeplavat, ale byl zpozorován a zastřelen; před smrtí si vymínil, aby mu zapěli: „Kde domov můj“ a pozdravili Prahu, matičku; a dále si notil a hrál: „A slečna Masaryková, tou Vídní vězněná!“ Karel H. často účinkoval při tak zvaných „hoblech“, kde postižený bratr byl čestně šoupán po zadnici na lavici za zpěvu: „nás práce neživí, nás živí český stát za tři a pětasedmdesát“. Na Silvestra, 31. prosince 1917, byl u nás „candrbál“, při němž účinkovaly harmonika, housle, klarinet, křídlovka a buben; hoši přednášeli kuplety a tančili apačský rej. 255 Br. Žižka řečnil o našich snahách a vzpomenul otčiny; br. Wimr ze St. Louis citově a se zápalem apeloval na naše srdce a končil, že cíl a výsledek bude útěšný. Jeden bratr, bojovník od Zborova, vzpomenul otázek dělnictva; morálně se dotkl charakteru nás vojáků jako revolucinářů a končil nadějí, že budeme rozhodovat o budoucnosti příští svobody naší a všeho lidu uhněteného. Na pochodech zpívaly celé roty různé písně národní, vlastenecké, revoluční, dělnické i vojenské, jako: „Mužně dál, statně dál za svobodu národa“; „Čtvrtého července“, „Marseillaisu“ francouzskou, z jiných písní „Šli vojáci od Brodu“, „Ančo, Ančo, nevdávej se, nevydržíš to“, „Na jaře když čápi letí“, „Tu já mám nejradši“, „A my starší mládenci“, por. Vaška Bednáře zamilovanou píseň „Šafářovic Andulku“, „V boj“ a spoustu jiných. Též o různé hry bylo postaráno. Oblibě se těšil „football“ neboli „kopaná“. První výstup mám datován 2. prosince 1917 (neděle, odpoledne). Dále 6. ledna 1918 vyhrál náš „team“ proti cognackému v poměru 3:1. Ujíždělo to moc, neboť sníh tál a nespravedlivý soudce cognacký nadlehčoval své partě a stále pískáním hru přerušoval; br. Koutný pěl chválu o baseballu a golfu a vyprávěl, že v Chicagu byl takovým nadšencem těchto sportů, že často ani nejedl. Dne 3. března 1918 kopaná: „Cognac - Belgičani“, „Naši - Cognac“. 10. března 1918. „Na kopanou“ se dostavili američtí aviatikové s hudbou za zvuků „Yankee doodle“; Kapleník, muž statné postavy, pozdvihoval „bambaskou“ nahoru a dolů. Amerikáni obešli hřiště, nic se neohlížejíce, že naši byli v proudu hry footballové a cognackým teamem. Naše kapela též účinkovala. Amerikáni sehráli partii footballu s našinci a potom se tužili s cognackými. Ve volných přestávkách jsme debatovali s americkými junáky; někteří byli z Chicaga, jiní z New Yorku, Connecticut, Washington, D. C. a s nimi byli i dva američtí Češi. Důstojníci dostavili se s nimi s automobilu barvy žlutohnědé a častovali nás cigaretami. Kdežto prostí vojáci američtí dostávají měsíčně 33 ½ dolaru platu, aviatikové – 100 dolarů nebo 570 franků měsíčně. Jeden z aviatiků byl zvláště útlocitný a pravil, že se stydí kouřit cigarety, jichž Američané mají dostatek, zatím co čs. dobrovolníci oceňují každého „špačka“. Ujišťoval nás, že se nám YMCA postará o kuřivo, jen navážeme-li s ním spojení. Výhra našich proti americkým aviatikům – 2:0 potom se utkalo ve hře mužstvo cognacké s Amerikány a konečně naši s cognackými. - - Aviatik držel slovo a již 14. března byla zaslána od YMCA z Bordeaux bedna tabáku a mýdla. Někdy při vší zábavě se přihodila i truchlivá událost, jak vysvítá ze záznamu, z 11. břežna 1918, pondělí, dopoledne: „Čuba byla zabita autotruckem.“ Franta, její druh, pes cognacký, osiřel: „Přišli jsme o Čubu, kterou si přivezl br. Britiš s první výpravou americkou z New Yorku; přejel ji autotruck na mostě blízko mlýna, když s námi poskakovala na cvičiše. Chudinka, už měla mít mladé a tak jsme se na ten přírůstek těšili; její ženich „Franta“, cognacký pes, ztratil věrnou družku svého života a my štěnata. Však Frantovi, chudákovi, to bylo hrozně divné, když jsme přišli ze cvičení bez jeho ženy; vždycky obíhal kolem kuchyně a s ní se věrně příživoval na dílci z kuchyně; nikdy na ni nevrčel, když mu přebírala kosti, a bylo vidět, že trpí velkou láskou anebo že je pod „pantoflem“; vypadal dobrácky a skoro nemotorně při prvním setkání s ní, neboť byl ještě v klackovitých letech a teprve dospíval v urozený typ psa, jinak jí byl podoben, jenže byl trochu hranatější. Bylo nám ho strašně líto, zrovna jako fenky; od té osudné doby tragedie častěji s námi běhal a hledal štěstí, kterého se již nedočkal. Škoda, že se nám nepodařilo zachovat psí potomstvo: cognacko-americké!“ Stran psa „Franty“, buď poznamenáno, že se držel stále kuchyní a prožil s námi vojnu od a – až po – z. Byl s námi v Alsasku a na pochodech a v bitvách a konečně je zachován i na fotografii našeho telefonního oddělení v Darney po příchodu z fronty. Uprostřed fotografického snímku držím „Frantu“ za obojek. Co se potom stalo s Frantou bylo by zajímavé zvědět! 256 Zakusili jsme všechno možné a byli jsme i pobožní. Tak například: 16. prosince 1917 v neděli odpoledne jsme se zúčastnili kázání Vládi Šabackého v protestantském kostele v Cognacu. Text řeči byl: „O smrti.“ Vláďa nás připravoval i na to, čemu se člověk jednou nevyhne a čemu musí voják zvláště rozumět. Zpěváci zpívali: „Kdož jste boží bojovníci“ a „Kto za pravdu horí“. Bylo to dojemné a pří zpěvu o božích bojovnících a hoření za pravdu můj soused v židli br. F. „hlasitě“ usnul, neboli jinak říkajíc, upadl do zdánlivé smrti a mezi řečí Vláďovou, nadšenými gesty provázenou, ve spaní vydechoval jako kolovrat, vr, sí-sí-vr; chtěje předejíti špatnou náladu mezi posluchačstvem, jež místo na kazatele obracelo svou pozornost na „vrnila“, nerad jsem šťouchl do pokušitele, jenž se vyjeveně ptal, „nu, co je?“ Na začátku vojny na cvičišti jsme se komandovali sami. To abychom poznali, kdo by byl aspirantem na šarži. 20. prosince 1917. Odpoledne měl na cvičišti br. Formánek první „sólo“ a řezal tu komandýrku opravdu „štramácky“ jak starý zupák od kavalerie, takže jsem jen poposkakoval; za to když došlo na mne, bral jsem to jen tak, aby se neřeklo, klidně po sedlácku: hý, hou a pr; čehý a hot. Večer naše pára (Formánek, Kofránek, Biterman, Choděra, Koutný) v Café des Allées „užívala společně z těch málo dolarů, jak staří husiti; když neměl jeden, měl druhý a tak naše komuna nikdy neoněměla.“ Taky jsme „fasovali“ dřeváky: Bratr Čížek se sešoural se schodů v dřevácích, které se na jeho „něžné“ noze pitvorně kejklají; směje se tomu a vykládá, že si vyrobce vzal na něho špatnou míru; br. Nedbal úkosmo přes brýle změřuje podstatu Čížkových dřeváků, po tatícku pokyvuje hlavou a radí, že si to může jako tentoc, „zčenčovat“ (vymeniť), a bafem z dlouhé dýmky zakončuje argument. Šikovatel Březovský a Doubrava byli ve veselé náladě. Toníček Kofránek sám v „čiperném postoji“ hrál s nimi „pimprl-tyátr“; Tonda jako starý znalec Matěje Kopeckého, nadnášel se v úloze Kašpárka a krále Nešvary a hlasem jednou tenkým, po druhé basově „tlustým“, dováděl: „růže voní, bodlák píchá – “. Jako by se ani nic neodehrávalo, šikovatel Březovský zápalně řečnil proti Rakousku. - - „Bývali Čechové!“ zpívali, pívali a válčili, a taky četli a debatovali, rozumovali a filosofovali. 7. ledna 1918 v pondělí byl nám dodán časopis: New York Tribune, tištěný snad v Paříži. V časopise byl referát Lloyda George o možném míru s Německem, kde se činí zvláštní zmínka o zachování Rakouska, čímž Češi jsou strčeni do pozadí. Debatovali jsme o tomoto mírovém manévru a zle jej zkritisovali. 9. ledna 1918 byl čten v rozkaze článek spisovatele Hervé na mírový návrh Lloyda George. Rakousko má získat sjednocené Polsko (Halič, Ruské i Německé Polsko) asi 22 milionů obyvatel. Čechům se má dostat autonomie. Rusko prý Anglii zradilo.- - Když jsem to vyprávěl br. Potužákovi (z Chicaga), resolutně zabouřil: „A to my, brachu, nepovolíme!“- - - znělo to jako výrok Jana Lucembruského u Kresčaku: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“- - V řeči, pronesené v ubikaci jsem končil: „Za koho jdeme bojovat? „Za autonomní království české, spravované Habsburkem, anebo za independentní republiku československou, řízenou presidentem Masarykem?!“ Všichni bratři jednohlasně zvolali: „Pro republiku a Masaryka! - - - do bóóót království a Habsburk!“- - 23. ledna 1918 hlášeno, že v Pau byl zastřelen náš zvěrozvěst, poštovní holub z Prahy se značkou „Lotos“ a číslem 45.135. Vedle čtení časopisů a sbírání informací ze všech cípů života českých revolucionářů zbylo ještě dost času na pořádání divadel a j., konaly se služby atd. 257 Odběr chleba a masa. Příděl vojáka. 6. února 1918. Středa. V pekárně u „sudové vinárničky“ čekal jsem na vůz, jenž měl odvézt obsah pytlů. S br. Koutným, spolusluženbíkem, rozhlížel jsem se po okolí ulic. Děti si to klapaly v dřeváčcích do školy. Sem a tam se otevřela okenice; Koutný mně ukazoval kohouta (galský znak) na vrcholku kříže kostela slohu gotického, s čtyřhrannou věží. Nad kohoutem vyčníval hrot hromosvodu. – Po „vyfasování“ chleba šel jsem s dvěma bratry k řezníku. Br. Maxa rozřezával maso a rozdělené jsme dávali do pytlů. Zbytky masa jsou prodávány civilům a policajtům. Průměrně se zabíjí denně skoro pro 2000 vojáků čtyři voli. Každý voják má nárok na 30 deka masa denně, ovšem i s kostmi, jichž je velký díl. Před řeznickým krámkem se durdil malý bojovný kohoutek a statečně rozhrabával slepičkám jak pěst velkým malé smetiště. Ženy po ulici pospíchaly s chlebem, zeleninou, s masem a s různým nákupem. Naproti krámu se ježil zaprášený oslík, hrabal a íííí-ááákal na psa, na něhož musil mít velký dopal. – 13. března čteno v rozkaze, že budeme dostávat méně chleba, a to místo 12 porcí ze tří chlebů „jen“ 13 porcí. Šikovatel Vyšinka u naší roty oznámil četě a rotě, že věc bude trvat jen do žní, ježto je málo mouky. Na muže připadá denně asi 660 g. chleba. Při rozdávání zeleniny byl kapitán francouzské africké legie náčelníkem „rozdavčíků“; měl červený terecký fez (asi ze „Strakonic“) a na límci půlměsíce, obrácené špičkami vzhůru a hnědozelenou uniformu; nos orličí, oči ostré a pichlavé, celkem typ orientálský, podobný tureckému. Starší francouzští vojínové v čapkách červenomodrých dělili a vážili mrkev, cibuli, kapustu. Dostali jsme toho čtyři pytle pro naši rotu. Já nesl cibuli a Koutný zase kapustu a tak jsme táhli své břímě jak soumaři, pod nákladem hekajíce. Cyril se smál, že prý to nic, to vše pro svobodu národa českého a hanáckého (byl z požehnané Hané, někde z Dědkovic). Služba byla služba: jednou ten, po druhé onen a žádné kastovnictví se netrpělo, šlechtic, nešlechtic, dostal-li službu „úborkáře“, musil bez pardonu zametat! 15. května se br. Mrskoš dopálil, že musí mýt stůl, na kterém nejí, a že už zametal dvůr za kočí a hořce si povzdychl: „tak prý člověk pokračuje; napřed se ho ptají, co dělal a jaké má znalosti, takže by myslil, že ho udělají ministrem telefonu a „hrom to ťuk“, teď prý z něho vykvetl praobyčejný metař.“- Ještě několik případů, jak jsem se s některými bratry sešel 12. prosince 1917 při oslavě, pořádané námi „Američany“. Br. Borůvka nadšeně zpíval americkou hymnu, br. Brožek ho doprovázel svým „soprán-tenorem“ a druzí se činili, seč byli. Cyrilu Vavříkovi, bylo uloženo, aby jako new-yorský pekař, „vystavil“ boubelatou bábovku na „kryzmus“; s projektu však sešlo, když jsme byli mezi roty rozstrkáni a páska užších styků byla mezi námi „nelítostně“ přetržena. Franta Pilný se shodl s Formánkem na provedení řecko-římského zápasu, jenž má být pořádán v prospěch Červeného kříže; datum určeno na vánoce. 28. prosince 1917 jsem se tuze podivil Ferdovi (Oldřichu Bitermanovi), když se hnal na „batalionku“ získat jisté informace stran závodů v běhu. (Proč, to je u boha; on, Ferda, jenž se dřel s bříškem jak starý sládek! To snad asi k vůli „odtučnění“.) Br. Plichta, jenž je v kanceláři na „batalionce“, měl Ferdovi podat ty běhounské informace. Plichta má totiž tomu rozumět, neb v N. Yorku působil jako závodní běžec. Br. Nedvěd z Chicaga za to, že dobře hrál football, vyfásl „holuba“ a po něm i br. Grmela, a to proto, že se vyhnuli očkování; Grmela se po hoblové operaci ošíval jak židák a přisládlým hlasem protestoval: „I jezuskote, to je předarebné trezírování; „vopravdu měl jsem radši zůstat u vdovy pekařky v Rusku; ta mně nehoblovala a za udržení discipliny k ní dostal jsem peněz jako náčelník gubernie.“ Ještě několik nóticek: 25. ledna 1918, v pátek, v 8 hodin večer odjede nám br. kapitán Husák na frontu. – 12. března 1918 v pátek. Br. kapitán Husák přijel z fronty a vyprávěl, že na frontách je tolik střeliva, že se nevystřílí ani za kolik let a že válka potrvá ještě asi dvě léta 258 a že prý asi odjedem do Italie a spojíme se s našinci v Italii zorganisovanými. – 29. listopadu 1917, ve čtvrtek, pravil br. kpt. Husák, že si svobodu vybudujem svou dobrovolnou disciplinou; v Rusku naši prý se drží statečně a z Ameriky že je hlášeno 400 dobrovolníků a 40 ambulancí. – 18. února 1918. Pondělí: Sen o br. kpt. Husákovi: „Než mne br. Šimoník probudil do služby (4. hod. ráno), zdál se mně podivný sen: „V jakémsi sále odbývali našinci schůzi, a mezi nimi jsem spatřil br. kpt. Husáka s důstojníky, ke kterým řečnil v žlutohnědé uniformě oděný generál francouzský, jenž se obořil na naše vojíny; jemu odpovídal v civilu oblečený jakýsi redaktor s vousiskem na bradě. Z Vídně přítomní delegáti obviňovali našince, že drancovali. Generál vyskočil a ptal se zlověstně, kolik je nás v Cognacu, a když slyšel od br. Husáka, že se scházíme „po tuctech“, rozohnil se na něho a kázal mu, aby se naše vojsko ve Francii rozešlo. Kapitán Husák měl na hlavě zaprášený fez, strl jej a mrštil jim o zem se slovy „To je všechno za dobrou vůli a zvolal hromovým hlasem: „Rozchod!“ a vy, generále, vezměte si svůj umazaný fez!“ - - 20. března 1918, ve středu, ráno i odpoledne, opisoval jsem v kanceláři praporní vojenský zákoník; legionář br. Preininger, jeden doktor práv (ze zajatců z Francie, Hájek?) a adj. Čermák se též dřeli s pery vedle mne. – 5. března 1918, v úterý, jsem četl chicagskou „Svornost“ ze dne 13. února t. r., kde se píše o konferenci Národního sdružení a Katolické ligy v Chicagu, konané za účelem vyřízení mnohých otázek, týkajících se životně praktického provádění československé revoluce, při čemž i vojenská otázka byla prodebatována, a to tak, že podle návrhu clevelandských bylo urgováno, aby čs. dobrovolníci z Ameriky v čs. armádě v případě zmrzačení požívali stejných výhod a výsad jako američtí vojíni. – Odpoledne na cvičišti jsme zapředli volnou debatu s por. Koutným o amerických poměrech a našich bratřích v Rusku, zda by bylo možno, aby se našinci dostali přes Vladivostok a Pacific do Ameriky a přes Atlantic do Francie. Vzpomenuto bylo též agitace při náboru v Americe, kam se odebral za tím účelem kapitán Fierlinger přes Sibiř z Ruska. (Míním kpt. Fierlingera, jenž byl později jako čs. vyslanec ve Washingtoně.) 11. ledna 1918, v pátek, byl konán směm delegátů rot před sekretářem Národní rady pařížské, Dr. Benešem. Delegáti napřed měli užší poradu a potom předstoupili před dr. Beneše, jenž řečnil o politické situaci, o našich důstojnících, o našich v Čechách a o autonomii naší armády v rámci spojenecké armády. Jako delegát za 9. rotu spolu s br. Mickou (též z Ameriky), jenž zastupoval 7. rotu, sepsali jsme v naší kanceláři referát celého jednání konferenčního a přednesli jsme jej rotám po rozkazu večer. Američané stylisovali zvláštní apel a manifest na Čechoslováky v Americe. Za Američany před dr. Benešem vystupoval br. Klier a za ruské (Žižka?) 13. ledna 1918. (Tehdy též jsem si srdečně potřásl pravicí s dr. Benešem a pokud se pamatuji, držel si již tvrďáček v ruce a pospíchal asi k Paříži.) – 19. února 1918, bylo stanoveno, že „odpadá“ služba „něvolných“ (pořádku-bdělých) a za pořádek v četách a v rotě ručí celé mužstvo, a pak 21. února poznamenávám: „Dva provinilci byli již mužstvem ztrestáni. „Něvalným“ je teď celá rota, jež jako bohyně Nemisis zavádí přísný pořádek. Je to poleva pro důstojnictvo a bič hříšníků. Vox populi, vox dei.“ Ještě několik časopisekcých úvah: 2. ledna 1918 čteme v „Neue Freie Presse“, že dekret, vydaný v prospěch československé armády, bude mít neblahý následek pro centrální velmoci na mírové konferenci, kdy Spojenci budou přesvědčeni o nutnosti rozkladu habsburské říše. 4. ledna 1918 – čteme, že česká advokátní komora prý byla rozpuštěna za to, že prohlásila Kramáře svým čestným členem. 7. ledna 1918. Na přední straně New York Tribune je zajímavý obrázek mírové konference, kde sedí a stojí všichni představitelé spojenečtí mimo Rusa, jehož židle je obsazena jen čepicí ruského vojína a v pozadí stojí Lenin. 8. ledna 1918 259 stojí v novinách, že se Amerika postavila za Čechy, Bohemians, Poláky v prohlášení války proti Rakousku. 14. ledna 1918 americký čas. „New York Herald“ píše: „Wanted military dictator in Pan German wetchwood. Cannon Scheme to evict Kuhlman and Herling to offset Brest – Litovsk.“ Ke konci čláku: „Things are rapidly nearing the point of explosion in Bohemia, where emperor Charles rule has admitted by reached its last days. Despite the efforts by the official agencies in Berlin and Vienna to conceal the touth, news has reached Holland today that a serious agitation is being carried in Prague with the object of creating an autonomous Czech State – a kingdom or republic wholly independent of „the Austrian crown“. 21. ledna 1918. „Chicago Tribune“ píše o hladových bouřích v Rakousku; práce zastavena ve Vídni a v provinciích a němečtí námořníci se vzbouřili. 26. ledna 1918 v čas.: „La France“ jest odpověď Němců, Herlinga a Czernina na mírovou notu Lloyd George. Německo prý se Alsaska-Lotrinska nevzdá a co se týká Polska, to že záleží na Polsku samém, jak se rozhodne pokračovat v řešení své otázky; o tom, že není Lloyd George kompetentní rozhodovat, nýbrž sám národ polský a jeho vůdčí hlavy. Německo prý od Ruska nepožaduje ani píď země, ani kontribucí a jediné, co si přeje, jest, aby byla volnost obchodu na mořích, nevázaná Anglií. Francouzský tisk odpovídá, že dále budou pušky hovořit“ - - atd. – atd. Mezitím se v deníku mísí zprávy, jako: „Petlování“ dvou párů střevíců; br. Vančura zemřel v Cognacu 22. ledna; ohavné sny; Kofránek píše své milce Emilce do Chicaga; plukovník Philippe se mně díval do očí; Koutný si dělá zálusk na aviatiku; Choděra nám „vyvařuje“ u 1. roty; s Kofránkem „na handlu“; jedna dívka častovala Tondu lískovými oříšky a druhá na něho vyplázla jazyk; Tonda dostal 4 franky na čepici od krejčovky a ptá se mne, co je to podstatné jméno; pangermáni nazývají kajzra „katem“; hojení horečky; kapitán francouzský zaučuje hochy v marši podle francouzského kvapíkového „tramtarará“; jakýsi Slezák ze staré vlasti nás navštívil a vyprávěl o Čechách; sen o Španělsku a v zápětí jeho zrealisování; sádlo našim přepychem; v lese na procházce; Kofránek vypravi o Montáně, Amerika; Vodička nalil octa do kávy; úvaha o atmosféře měsíce února; Němci zabrali Revel a okupovali Žitomír, kádr našich bratří, kteří tam dleli, než přijeli do Cognacu; pestrý osud mého kufru; se svrabem na marodce; Němci v Sibiři se roztahují; život vejenský; sekání masa; housle jako škatule; stříhání vlasů podle předpisu; Bobek si dobírá bratry; Choděra upírá právo Bobkovi v držení praporů; kamarád Jelínkův objevil vši; Triner „našňupnut“ na svět; u „diblíčka“; cogňačtí mají radost z transportů amerických; Koutný vypráví o chicagských jatkách a Neužil o jatkách 11. pl. píseckého; Kofránek měl žízeň a z řeky Charente pil „skoro hnojůvku“;Trocký a Lenin prý resignovali z diktatury; hejtman z Kopníku prý zemřel a císaři Karlovi narodil se kluk; v St. Laurent na vycházce na „safraportsky“ chutném moku, podle výroku des. Sgůta; v Čechách se kouří listí; zprávy o padlých českých dobrovolcích ve spoj. armádách; o aviatiku Hofmanovi ve Francii, Pavelkovi na Balkáně; zmínka o kanadských: Klepalovi a Linhartovi a Nedělkovi; Kofránek si vzpomíná na chicagský spolek „Zobáků“; Novotný v „oposici“; por. Kopal s plk. Philippe v horké debatě; Sgůt si spletl biskyt s piškotem; honba za střevíci; v okolí Vesly od Peronne k Noion u Oise zuří kruté boje! Bobek nás baví o rybaření; císař Karel popírá, že by kdy svému švagru Bourbonovi psal něco o Alsasku; Masaryk v Americe; Beneš v Italii; Sládkovi se zdálo, že byl se mnou na frontě (což se mu později v plné míře vyjevilo); - - atd. - - - atd. – Tím jsem jen načrtl několik málo zlomků, obsažených v záznamech o našem životě v Cognacu a končím u Tondy Tichého, jenž dne 14. dubna 1918, v neděli po divadle u 10. roty (hrálo se: Čert a Káča) – naříkal na zkaženost lidstva a přál si být poustevníkem; s životem prý je tak dalece vypořádán po útrapách, jež musil zakusit přes Albánii a v Asináře; pro něho by stačil úplně život někde v ústraní, daleko od civilisace, třeba za Kamčatkou, zkrátka jen pryč ze středu vražedného lidstva! Koza, pár slepic a kuča je vrcholem jeho štěstí 260 a spokojenosti životní - - - a když jsme se s Tondou ubírali na nádraží k frontě, přece se mu zastesklo po rodné zemi, takže ze sebe vyhrkl: „Pojď, pojď, jdeme domů!“ - - Ano, šli jsme – různými oklikami – v jejichž bitevních vírech – mnozí nedošli – do domoviny, za níž a její budoucí štěstí a spokojenost – bojovali – a zemřeli! (Pozn. „Mnozí bratří, o nichž se zmiňuji, jsou „ti kdysi živí“, „dnes mrtví“, kteří „obživují“ – Choděra padl u Terronu, Biterman u Vouziers, Brožek zahynul v Terronu, Kofránek otráven plyny, částečně se uzdravil, ale krátce po válce zemřel v sanatoriu plícních chorob, v Denver, Colorado, atd.) - - Zdar památce Vaší, bratři, nezapomenutelní! EMIL TŮMA: AMERICKÉ OBRÁZKY KNÍŽKA „1914“, vydávaná v sešitech v Chicagu v prvých měsících války pod jménem „Válečná tribuna“, obsahuje mnoho zajímavých drobností; vybral jsem některé, poněvadž jsou nám úplně neznámy. Známý sokolský a národní pracovník česko-americký roentgenolog dr. Rudiš Jičínský dostal z Paříže od tamní české kolonie kabelogram: Paříž, 17. srpen 1914. Dr. Rudiš Jičínský, 1900 Blue Island ave, Chicago. Sestavili jsme český dobrovolnický sbor s českým výborem pro pomoc v boji s Rakouskem a přispění Čechům. Pomozte peněžně – telegraficky a uspořádejte subskripci v Americe. Česká kolonie v Paříži. (Čs. Amerika odpověděla sbírkami) * * * Rakouští konsulové v Americe vyzývali věrné poddané, aby se hlásili na konsulátech, a kdyby snad opravdu chtěli, aby se vydali na cestu za moře, brániti svou širší vlast. Falešné pasy jim už obstarali sami a také peníze na cestu. Mladý český žurnalista J. S. Zeman, poslal ve „Válečné tribuně“ tento vzkaz panu rakouskému konsulovi v Chicagu: „Meldung“ českého reservisty. Melde gehorsamst, Herr Konsul: ein böhmischer Reservist, jenž se hlásí, že už od nich dostal jejich list. Dojemně to je v něm psáno. abych jako „fertig“ byl, „šífkartu“ až dát mně ráčej, za „vlast“ abych krev svou lil. Jaká čest!... Tak rád bych od nich přijal ono pozvání, leč, co ďas chtěl: dostal jsem jim do zad suché loupání. A to vědí, jak to bolí... Nakázal mně doktor klid; proto mně ho ráčej dáti a tím budem spolu kvit. 261 * * * V únoru 1915 napsal starý vlastenec J. W. Sekavec z Wilson v státu Kansas do chicagských novin o Američance Miss Lewellyové, jakou je nadšenou propagátorkou naší věci. Oděna v národní náš kroj, zpívá české písně a promlouvá o českém národě. Slyšel jsem ji zpívat česky a o nás mluviti v opeře města Topeka, Kansas. Krajan Sekavec, tehdy zapisovatel v státním sněmu kansaském, končí svou zprávu: „Slzy kanuly mi z očí, když jsem slyšel u Američanky krásné naše písně a jak hájí naše práva.“ * * * Když do Ameriky došly pražské listy s články, v nichž rakouská vláda pod záhlavím „Čechové v Americe proti Masarykovým agentům“ – povídá: „Seriosní časopisy americké (míněny tím listy, které psaly pro Rakousko, jako „Národ“, „Američan“, „Nová doba“ a „Vesmír“), varovali před touto agitací na sbírky pro velezrádnou propagandu. Dr. Iška psal ve „Vesmíru“: „Je vyslovená lež, že Masaryk jedná jménem celého národa a že vůdcové čeští jednání jeho schvalují, je lež, že se všechny politické strany podrobují vedení Masarykově s neobmezenou důvěrou. Jest již čas, aby proti těm, kteří v době pro národ tak vážné chtějí hráti hazardní hru se zájmy českého národa na útraty amerických Čechů a kteří tak velice národ kompromitují, veřejně bylo vystoupeno. V staré domovině musí co nejdříve známo, že krajané v Americe neztratili rozum.“ Proti tomu píše český dělník v Americe: „Ne! Tisíckrát ne! Milionkrát ne!“ Ne, nebyl a není špatným! „Je celý náš, ten Masaryk. Je to tyranií v moři deptaného lidu – dobře kalená ocel, kterou nepřekoná žádné sebe lepší zlato. A to vše náš lid v Čechách ví, proto tak zarytě mlčí, proto s takovým chladným klidem vyčká. A když blesky křižují v té bouři, lid náš vždy na sebe se podívá významně a důvěrně a spokojeně zakývá hlavou a nitro jeho nadšeně volá: Touha naše je s Tebou, náš Masaryku. Věříme Ti, žes ryzí poctivec“ a dodává „posílám 2 dolary pro ČNS, toť moje odpověď na nadávání Masarykovi“. Jak krásná jsou ta slova. Prostá, ale plná srdečnosti a lásky. Tak psal dělník, jenž dovedl rozpoznati dobrý náš boj. Iška, učený nad mnohé jiné, nedovedl poznati poctivost našich snah. Není divu, že nenašel ohlasu u lidu, když volal, že obvinění na něho učiněné, je falešné, podvodné. * * * Třeba však se zmíniti i o naší rekrutýrce. Do Ameriky přišel generál Štefánik a jednal o povolení odvodů pro naši armádu ve Francii. Dosáhl, čeho chtěl. Jenže nedosáhl toho, čeho žádal od československé Ameriky, totiž 30.000 mužů. Nebylo to ani možné. Tou dobou už tisíce a tisíce našinců bylo u americké armády, kamž se dobrovolně hlásili a kamž jiní, třeba se nehlásili, byli vzhledem k branné povinnosti povoláni. M. R. Štefánik vydal k mužům československým vřelý apel. Zřízen vojenský výbor v New Yorku, pak hlavní úřad pod vedením známého pracovníka F. Kopeckého. Další odvodní úřady byly v Pittsburghu, Clevelandě, Chicagu, Omaze a Texasu. Byla to práce těžká, která nastala, ale i ta se poměrně dobře dařila. Na půl třetího tisíce dobrovolníků odjelo do Francie, kdež pak byli zařaděni do pluků. Ti kdož s našimi americkými hochy sloužili, nemohou si naříkati na ně ani jako na společníky, ani jako na vojáky. A proč také. Vždyť šli tak rádi do služby ve vlasti. Neměli pražádných nároků. Spokojovali se vším. Šli z dobrých časů, bez nucení, ochotně. Naše 262 rekrutýrka nebyla bez zajímavostí. Hlásili se do čs. vojska hoši od 18 do 60 let. V Ravenně přišel a hlásil se starý Fiala odněkud z Dušníku. Vojákoval již v 66 jako důstojník. Byl však již příliš stár. Ve Wilber se hlásil starý voják, sedmdesátiletý, dobrý hudebník, že prý by alespoň mohl pískat klarinet a některý mladý, že by mohl jíti s flintou. Z východu šli hodně staří. Ve Francii se však poznalo, že nemohli konati těžké práce vojenské a proto omezeno příjímání jen na mladší než 45 let. A kdyby ste byli čtli, jak manželky pouštěly své muže, otce rodin, aby šli a bojovali pro svůj národ. To byla zlatá slova, která nemají býti nikdy zapomenuta. Dobrovolník Bejvl sedlačil v daleké Montaně. „Seděl“ na domovině. Seděl je jenom obvyklý výraz. Na takové domovině se dře a dře. Po jisté době jest ovšem toho, kdo na ní vykácí prales a vzdělá ji. A na takové domovině byl i Bejvl. Přijel si do Great Falls pro poštu, čtrnáct mil vzdálenou od jeho domoviny. Z Great Falls odjíždělo právě několik dobrovolníků do Omahy, aby pak odtud jeli do New Yorku a čekali tam na loď. U samé pošty se setkal s dobrovolníky a ptal se jich, kam jedou tak nastrojeni. Řekli mu, že na vojnu, do československé armády. A kdy? – Dnes! – Tak? To jedu také, a jel! V Omaze si vzpomněl, co asi dělá jeho kůň, kterého nechal u pošty stát. O toho i o farmu se postarali dobří sousedé, nežli se zase vrátil. Na cestu z Great Falls do Omahy mu půjčili přátelé, s nimiž jel do Francie a pak až do svobodné vlasti. Byl to vždy svátek, když naši dobrovolníci odjížděli z odvodních míst do New Yorku a odtud do tábora v Stamford, kdež byl československý tábor pro naše dobrovolníky na krásném pozemku amerického sochaře Borgluma. A tak ti, kdož z Rakouska prchali před vojnou, šli z Ameriky dobrovolně, aby nasadili své životy za svobodu národa. Asi sto jich padlo a zemřelo. A nešli k naší armádě jenom neobčané. Šli i občané Spojených států. Mladý, krásně urostlý Houfek ze Schuyler přihlásil se a šel do naší armády. Byl šťasten, že mohl jíti. Za dětských let ztratil oko a nepřijali ho proto do americké armády, a do Francie chtěl a také šel. Děvčata nechtěla mluviti se slejkry, jak zvala ony, kteří nechtěli do války. Česky je to zbabělec. Úřady je ostře stíhaly. Americké úřady nám naši odvodní práci usnadňovaly, jak mohly. Ba stíhaly i takové lidi, kteří v odvodní práci nám překáželi nebo bránili. V Leechburgu, Pa., byli uvězněni dva Rakušané proto, že přemlouvali dobrovolníka Martina Kutáka, aby nejel do čs. tábora a nevstupoval do naší armády. Oba byli stíháni pro pokus překážení vojenským cílům Spojených států. Tak jako jeli ti naši dobrovolníci do Ameriky jako vystěhovalci, vrátili se do osvobozené vlasti chudi na statky pozemské. I ta vojna byla chudá, v srovnání s vojnou americkou, kde každý voják byl nádherně vybaven a vystrojen a placen jako dosud nebyl žádný jiný voják. A přece nešli na tu vojnu smutně. Cítili svou váhu, znali velkost své oběti. Věděli, že jdou pomáhati Vám, kteří jste zde byli jako u vězení, hladovějící, tištěni až k zemi skomírajícím Rakouskem. Snad už je to všechno pohádka. Už se ani nechce věřit, že to všechno bylo a že toho všeho bylo potřebí. Všechno dali nám ti naši američtí bratři, ač jsme o nich půl věku ani skorem nevědeli. Již i vzpomínky prchají, zapomíná se na všechno vykonané a jsem jist, že již i naši za mořem pozvolna zapomínají na ty krásné doby zahraniční revoluce. Jistě již zapomněl i Šindlerův synek, jak se loučil se svým otcem, jedoucím do tábora. Dobrovolník Šindler se loučil s manželkou. Byl již čas nastupovat a mladý jeho šestiletý synek jej trhá od plačící matky a povídá: „Jdi už, tatíčku, jdi, ať ti ten vlak neujede a zab ty Němce, ať je babička v Praze také svobodná“ - - - 263 * * * Celkem odjelo z Ameriky 2. 309, z těch pak bylo 1. 244 Čechů a 1. 056 Slováků. Ve Francii byli zařaděni do 21., 22. a 23. pluku, 95 bratří padlo a zemřelo ve službě a v bojích. Z nich bylo 67 Čechů a 27 Slováků. Někteří zemřeli chřipkou ještě v Stamfordském táboře a jsou tam pochováni. Na alsaské frontě padlo 6 amerických dobrovolníků a u Terronu a Vouziers 54. Padli však někteří i na Těšínsku a na Slovensku. Na Těšínsku čtyři a na Slovensku pět. Odpočívají také v Cognacu i v Praze, ba i v Atlantickém oceáně. Na zdraví utrpělo 139 amerických dobrovolníků, dva z nich následkem útrap zemřeli v Americe, kamž se po válce zase vrátili. Bude zajímavé, až vyjdou podrobné seznamy, kolik našinců padlo v americké armádě a kolik jich ve službě vojenské zemřelo v Americe, kde USA ztratili více vojáků chřipkou než německými střelami na bojišti. JAROSLAV UNGER: V PRVNÍCH DNECH VÁLKY AMERIKY VÍME, že Amerika vstoupila do války v dubnu r. 1917. Bylo tehdy velké nadšení mezi Čechy a Slováky v Americe usazenými a mnoho se jich dobrovolně hlásilo do armády. Hlásil jsem se také do americké armády, ale nebyl jsem odveden, snad proto, že jsem se jim zdál tělesně slabý a měli dost silných a zdravých mužů. Později došlo k systému losování a byl jsem asi v červnu 1917 vylosován mezi prvními. V té době byl jsem zaměstnán na farmě v malém městečku, kde bylo také se mnou mnoho Němců. Vylosován jsem byl, ale přes to stále mne neodváděli a to mne zlobilo, protože jsem pořád nevěděl, co se mnou bude, zda budu vojákem či nikoliv. Po tříměsíčním čekání šel jsem se přeptat do okresního města Waterlo. Tam mně řekli, že nemohu být odveden, protože nemám ještě americké občanské průkazy. Po ukončení práce na farmě odešel jsem ke své provdané sestře na krátký pobyt. Odtud jsem jel do St. Paul, kde jsem krátce pracoval na různých místech, ale byl jsem také častěji bez zaměstnání. Pociťoval jsem tak následky války, nemohl jsem dostat zaměstnání v svém krejčovském řemesle, neboť muži si málo pořizovali civilní obleky, protože každý počítal, že bude vojákem. Ostatně byl jsem také válkou rozrušen tak, že se mi ani mnoho do práce nechtělo. V prosinci roku 1917 přijel do St. Paul Tvrzický z Chicaga od Národního sdružení. Pořádána v Sokolovně velká schůze všech krajanů, na které Tvrzický poutavě řečnil. Po řeči přihlásilo se ihned několik dobrovolců a s nimi i já, bratr Trojan, člen Sokola v St. Paul, a bratr Maler, starší již mládenec. Asi čtvrtého prosince přisahali a složili tak svůj dobrovolnícký slib. Byli při tom účastni i nějací francouzští důstojníci. Stále však jsme nevěděli, kdy odjedeme a netrpělivosti přibývalo. Blížila se doba vánoční, ale my stále ještě nevěděli, jak se do té Francie dostaneme. Odjel jsem znovu ke své sestře na vánoční pobyt a pobyl jsem u ní přes Nový rok. Konečně přece jen tato naše první výprava dobrovolců odjela ze St. Paul asi 3. ledna 1918. Rozumí se, že všude bylo o nás mnoho rokováno, většinou nám naše odhodlání schvalovali a si nás vážili, ale přece také byli lidé, kteří se nám jaksi po straně vysmívali, neboť přímo nás zlehčiti se přece jen ostýchali. V Americe byly čtyři velké české politické strany, jež vedli čtyři českoamerické deníky chicagské: „Svornost“ pro stranu národní „Denní hlasatel“ strany demokratické, socialistická „Spravedlnost“ a „Národ“, patřící straně klerikální. 264 V St. Paul, pokud vím, nebyl žádný český časopis, deník. Mezi dobrovolci, řekl bych, že čtenáři „Svornosti“ byli z prvních, třebas nutno přiznati i výjimky, pak přišli postupně přívrženci „Denního hlasatele“, „Spravedlnosti“ a „Národa“. Také přivrženců „Spravedlnosti“ bylo mnoho v prvních řadách dobrovolců, naproti tomu „Národ“ byl trochu váhavější a snad že se řídil pátým přikázáním božím „nezabiješ“ anebo se dokonce bál psáti proti RakouskoUhersku. O dalších našich osudech napsali již jiní bratři, chtěl jsem jenom zmíniti se několika slovy o tom, jak jsme v Americe do armády přicházeli. MILOŠ WURM: PO BOJI (Nálady.) I. Dozuřil boj – noc lehla na krajinu. Velebné ticho obkolpilo nás; pahorky, stromy tušíš jenom v stínu, s posvátnou úctou dusíš jenom hlas. Divokým snem vzpomínek vlna klesla v znavenou hlavu; vzpomínáš si stěží na bouři boje, jež se kolem nesla, necítíš zápach krve ještě svěží. Jak jako zdáli občas slyšíš zastenání, tam v rokli leží oběti to boje; v posledních chvílích agonie umírání volají k nebi povzdechy tam svoje. A opět ticho – zapomínáš zase bolestných vzpomínek proletší roj. Tajemná obět v velebnosti kráse nadešla noc - - Dozuřil boj. II. Usnulo vše a spánek lehl tiše na znavený zrak; příroda spí, i země klidně dýše zahalená v mrak. Skončil se boj, děl ztichlo hlučné hřmění, v zákopy leh sen - - zapadlo ve spánku zapomnění, lesy šumí jen. __________________ 265 ZO ŽIVOTA DOBROVOĽNÍKOV ČESKOSLOVENSKEJ LÉGIE Z FRANCÚZSKA 266 DR. LEV SYCHRAVA: Z VELKÉ DOBY MYSLÍM, že to bylo v březnu r. 1917, když zemřel jeden z oddaných přátel naší rovoluční věci, redaktor deníku „Journal de Genéve“, jenž koncem r. 1914 a počátkem r. 1915 tiskl ve svém listě prvé moje zprávy o situaci v Čechách, o vzpourách českých vojáků v rakouském vojsku a o našem revolučním hnutí ve Francii i jinde v zemích spojeneckých. Vzpomínal jsem tehdy pod čarou v pařížské „Československé samostatnosti“ zesnulého Alberta Bonnarda, ale jen velmi zběžně. Jsme neustále uprostřed téhož víru – psal jsem tehdy, a zdá se nám, jako bychom se přistihovali při čemsi nemístném, nevhodném a malicherném, hledíme-li zpět. Dopředu nutno hledět... To bylo na jaře r. 1917, dva měsíce po velké notě Spojenců presidentu Wilsonovi, slibující Čechoslovákům osvobození, těsně po revoluci v Rusku a v době napjatého očekávání, co stane se Rakousku při otevření parlamentu. Opravdu, neměli jsme tehdy času vzpomínat a zaznamenávat. Myslím, že všichni měli jsme ten pocit, a to nejenom za války. I ještě dlouho po převratu, v době zrodu a budování nového státu bylo třeba hledět především k přítomnosti, jež spolu s předcházejícími lety revoluce patřila do jednoho nedokončeného velkého a památného období založení republiky. Dnes období to je u konce a vřava revolučního přerodu už na nás nedoléhá. Máme nejen čas, nýbrž i povinnost vraceti se k minulosti a čerpati z ní pro budoucnost. Proto je i Sborník francouzských legií záslužným činem. Vzpomínky na velkou dobu bojů za svobodu ve Francii i jinde nepatří jen nám účastníkům. Vždyť nebyly jen z nás ty vzněty, které udělaly z nás vojáky a pracovníky revoluce. Byli jsme nositeli a vykonavateli mocného vzepětí národního vzdoru a vůle k životu. Jsme povinni příštím generacím zachovat také trochu toho opojného ovzduší radostné oběti, které učinilo nás lepšími, než jsme byli před tím a než jsme dnes. A konečně i sami pro sebe potřebujeme vzpomínat. Rád bych viděl legionáře, jenž by nejkrásnější dobu minulého svého života viděl někde jinde než v revoluci, v legiích. Je to velké bohatství, taková vzpomínka na dobu, kdy naplňovalo nás radostí a silou vědomí, že svou prací a po případě obětí svého zdraví nebo i života stáváme se užitečným a snad nezbytným činitelem velkého dějinného převratu. Kdo z nás by nepotřeboval občas přenésti se tiše, sám v sobě, do doby, kdy – docela bez fráze – ve společném boji za velký cíl nalézali jsme své osobní štěstí? * * * V přímý styk s ovzduším československého revolučního boje proti RakouskoUhersku, vstoupil jsem po prvé ve Švýcarsku někdy v říjnu či v listopadu r. 1914, když v Besedě Slovan v Ženevě po prvé dostal jsem do ruky pařížský časopis p. Hoffmanna Krátkého „Nazdar“. Denně hovořilo se ve spolkové místnosti u Jacquarda a při obědech u krajana Svobody v rue du Rhône o naší legii ve Francii a o Družině v Rusku. Tu a tam přišla nějaká zpráva od dobrovolníků, kteří s prvními šesti sty odešli z pařížškého Palais Royal do Bayonnu. Jak tyto hochy podepříti, jak jim pomoci, jak propagačně a politicky zhodnotiti jejich oběť? To byla hlavní otázka. Zřídka našel se jednotlivec, jehož bylo třeba přesvědčovati, že naši Pařížští učinili správně a nemohli jinak učiniti, než jíti se zbraní v ruce s Francouzi. Vzpomínám jednoho takového radikálního socialisty, snad anarchisty, krajana Orta ze Sobotky, jenž na sjezdu delegátů švýcarských spolků, konaném v Bernu v lednu r. 1915, odůvodňoval svůj odpor k branné, vojenské naší revoluci zásadním antimilitarismem. 267 Myslím, že zůstal tehdy úplně osamocen. Potíral jsem ho – anarchistou – Kropotkinem, Malatestou, Gustavem Hervéem a jinými, jimž socialistické a anarchistické přesvědčení nezabránilo postaviti se rozhodně na stranu válčících spojenců, protože byli přesvědčeni, že porážkou imperialistického a reakčního spolku ústředních mocností získají nejen snad národy demokratického západu, nýbrž demokratický a socilánlní pokrok vůbec. Nebude-li osvobození našeho národa z habsburského poddanství ziskem demokracie a sociální spravedlnosti, ziskem lidskosti? Tak cítili všichni, a k prvním dobrovolníkům ve Francii a v Rusku, kteří k budově příští národní svobody položili první pevné kameny, hleděli s velkou úctou a láskou. * * * Zpráva o slavném 9. květnu 1915 naší setniny „Nazdar“ u Artois zastihla mne také ještě ve Švýcarsku. Vyvolala vzrušení, v němž hrdost převládala nad smutkem. „Nebáli se smrti, protože víra a nadšení, které každý z nich nesl v srdci, neznají smrti, jsou silnější než smrt. Pamět těch, kteří tu padli, žíti bude tak dlouho, dokud nezemře národ, ale také národ bude žíti jen tak dlouho, dokud bude míti syny, kteří takto dovedou umírat.“ Tak psal jsem po roce v „Československé samostatnosti“ v den prvého výročí 9. května 1915; tlumočil jsem tak, co cítili jsme všichni v Paříži a ve Švýcarsku a co cítili jistě i v Praze, když dostali o bitvě u Artois naši tajnou zprávu. Nestačila ovšem jen hrdost a vděčnost. 9. května, byl též výzvou a programem do budoucna. Chtěli jsme a nutně jsme potřebovali více než dobrovolnické čety ve spojeneckých armádách. Od počátku bylo naším cílem velké, vlastní národní vojsko. „My Češi“ – psal jsem v ústředním orgánu naší emigrace – „jsme dnes v té situaci, která nevrací se v dějinách a v které rozhoduje se na věky o osudu národů. Ne diplomatické výpočty a plány, ne pravděpodobnosti vítězství nebo porážky národů jiných, nýbrž vlastní naše vůle ke svobodě a k boji za svobodu je jedinou naší zbraní, základním a jediným naším argumentem. Od této vůle, od našich činů vše ostatní závisí, a nebylo-li by jich, všechny naše naděje, výpočty a sliby dříve či později zmizí beze stopy. Lidé a národy nejsou mrtvým materiálem dějin; dějiny nejsou mechanismem, fungujícím bez nás, bez našich individuelních činů. Sami musíme tvořit svůj osud, osud svého národa. Je třeba, aby každý položil svůj kámen ke stavbě svobodných Čech a Evropy. Mnoho již bylo učiněno, mnoho obětováno; ale nebudeme svobodni, neučiníme-li mnohem více, nenapneme-li všechny síly, abychom ve vhodné chvíli jako celek, jako národ se zbraní v ruce postaviti se mohli proti nepříteli, který zbraní chce zničit a zdeptat nás a celou Evropu.“ Počítám k nejkrásnějším chvílím svého života ono horké červencové odpoledne r. 1917 v jihofrancouzském přístavu La Rochelle, kdy tento program velkého vlastního národního vojska počal se mi před očima měniti ve skutečnost a v jistotu doslova hmatatelou. Přijeli jsme tehdy s Dr. Benešem a Frant. Kupkou přijmouti a uvítati první transport dobrovolců z Ruska, z kterých slíbila francouzská vláda utvořiti na svém území samostatné československé vojsko. Dlouho nejlepší naši francouzští přátelé pokládali za utopii a za sen náš program velké revoluční armády, jež kolem jádra původních dobrovolců v cizinecké legii uvořila by se ve Francii z našich lidí, kteří vzdali se Rusům. Vzpomínám, jak i sám Arnošt Denis skepticky hledíval na náš plán, postaviti vlastním vojskem nepřátele i spojence před hotovou skutečnost naší národní nezávislosti. Také jiní, ve francouzských ministerstvech zahraničí a války dlouho nechápali a nevěřili, že plán, s nímž v létě r. 1916 odjížděl M. R. Štefánik do Ruska a o kterém po revoluci znovu začal v létě r. 1917 jednati v Petrohradě T. G. Masaryk, mohl by míti rozhodující politickou důležitost pro řešení rakousko-uherského problému a pro výsledek války vůbec. I v prosinci r. 1917, když už Poincaré podepsal dekret o zřízení československé armády, připravený Painlevéem a schválený Clémenceauem, bylo ve 268 Francii málo politiků, kteří v malé garnisoně Čechoslovaků v Cognacu viděli to co my: zárodek svobodného státu. Historie však dala už za pět čtvrtí roku plně za pravdu naší la rochellské visi: Těch několik set českých a slovenských hochů, s červenobílým praporem a s červenobílými lentočkami na čapkách, tísnících se na palubě lodi, která 21. července 1917 pomalu, za zpěvu českých revolučních písní, blížila se břehu, přineslo nám do Francie opravdu prvou živou zvěst, že sen stává se skutečností. Národní rada z propagačního a politického ústředí počala se tiše měniti ve skutečnou revoluční, válku vedoucí vládu, za kterou ke konci války byla pak výslovně uznaná. Jaká horečná a radostná to byla tehdy práce! Jak počal náhle oživovati tichý dům čís. 18 v rue Bonaparte v Paříži, kde ve dvou místnostech v podnájmu pana Vogela tísnil se sekretariát Národní rady s redakcí „Československé samostatnosti“ a „Nation Tchéque“. Do té doby přicházeli jen občas dobrovolníci setniny „Nazdar“, potěšit se, postěžovat si a někdy i rozhorčeně vyhubovat, protože se jim zdálo, že Beneš a Národní rada brzdí uskutečnění samostatného vojska, do kterého měly býti převedeny české zbytky 1. pluku cizinecké legie. Nyní přicházeli již poslové a důstojníci z Cognacu, rychle tvořil se vedle propagačního zajateckého oddělení vlastní československý štáb a vojenský odbor Národní rady, jenž brzo zaujal celý dům v čísle 34 téže tiché ulice. Kupka zářil radostí, že přec jenom dojde k všeobecnému odvodu všech zbraně schopných krajanů, o němž snil od počátku války. Došlo k němu v březnu 1918 za jeho předsednictví. Byl krásný březnový jarní den. Po prvé tehdy dopadly do Paříže střely německého dalekonosného děla. Nebylo paniky. Jen vzrušení a hněv nad nevybíravostí nepřítele, jenž zabíjí věřící v kostelech a děti u prsou matek. „On les aura“, šlo od úst k ústům s větší jistotou než kdy předtím. A také právě v ten den měli jsme i my v Paříži větší jistotu než kdykoli před tím, že přinesené oběti našich lidí nebyly a nebudou nadarmo. František Kupka, Rakouskem pronásledovaný radikální antimilitarista, přijímal toho dne po prvé slib branců, odvedených jménem svobodného národa ke službě vlasti. Byl v tom krásný symbol, že první autoritativní akt československé revoluční vlády pařížské jménem svobodného národa vykonal vůdce prvních našich dobrovolců ve Francii s počátku války, muž, jehož příkladem nejlépe jsme vždy mohli a můžeme ukázat, že naše národní válka vzešla z odporu k násilí a z ryzí touhy po svobodě a spravedlnosti. JAR. LINAJ: ARNAUTI Sedím sám a sám. A přece ne samoten. Číše rudého vína – jak Tvoje rty – stojí tiše přede mnou. A se svými myšlenkami - Známá ruská píseň – víno – ženy a karty – zvoní v hlavě. Kultus vína? Žen? Karet? Ne!! Vzpomínky jenom! Malé, drobné pomněnky. Všechno už tu bylo! A tak dávno tomu! Kamarádů nikde! Všechny roznesl náš podzim a naše zima bez vesny, bez jara, bez slunce a květů. Naše zima! Zima, která svým sněhem zavane naše hroby. 269 Vše se tak pomalu urovná, sladí a nebude našich věčných otázek a zbytečných, nedokončených a falešných odpovědí. – Vzpomínám. Dlouhý, smutný vojenský barák v Mikře! Jeden z nás byl básníkem. Zpíval. A zpíval dobře! Byl tu impuls – byla tu smrt. Smrt kamaráda, kterého měl rád. Tam někde – v zemi Arnautů (odkud i naše jméno) mu padl. Pod srbskou šajkačou. České matičky hodný syn a zbyly po něm slzy. A v hlavě jiného se vyrojily verše, které znějí tepem jeho vřelého srdce a říkají pravdu. Pro ně – obojí – musil někdo padnout – pro ně musila téci mladá krev. Pro ně přestal tlukot jednoho svobodného srdce a v jiném umřela láska. Láska, víra i naděje. Jen několik veršů, rudých jako to víno přede mnou – zůstalo. A matčiny slzy! * * * Kus bílého, potištěného papíru. Noviny – A v nich „zrnka“. Jedno z nich nadepsali: „Vyvrácené legendy.“ „Nezhynulo ve Francii 40.000 legionářů! Bylo jich sotva několik set!“ „Tak – stěží – sotva – několik set.“ Tak nějak to vytiskli – smyls cituji však dobře. Bylo tu objeveno zrnko a vyvrácena legenda – zčásti jenom. Nutno ji vyvrátit celou! Vždyť žádní legionáři ani nebyli! Byli jen dobrovolci. Byl pouze první , t.j. dvacátý první a třicáty devátý pluk! A pluky ostatní. A je přece jedno – bylo-li vykopáno pro ideu, pro ilusi – hrobů několik či hrobů tisíc! Či snad hroby těch několika jsou méně temné? Či snad se umírá lehčeji – neumírám-li sám? Ó – jak je to lehké a záslužné, vyvraceti legendy tomu, kdo sám nebyl ani mezi těmi čtyřiceti tisíci, ani v těch několika stech, a myslím, že ani mezi těmi, kteří z nich tu zůstali. A i tyto přežije! Do vína jako by přimíchal kdosi jedu. Budeme vyvracet legendy! Je to vděčná práce žíti jen rozumem. I pohádky nutno vymítit. Jsou jen pro děti, pro lidi s citem a proto jich není třeba. Je v nich příliš mnoho poesie, lásky, citu. A rozum v nich žádný! Národ a lidstvo bude žíti jen rozumem a nikdy srdcem! Na školách se objeví nový předmět: „Zrnka“ – Legendy budou ničit. A nejkrásnější básní bude násobilka. * * * 270 Jen my – Arnauti – lidé bez citů prý – lidé skal a vrchů a nevzhledných kučí – nezradíme svá srdce. Jsme a zůstaneme národem nekulturním a máme rádi naše zkazky, pohádky, legendy a k smrti nenávidíme zrnka. Víme, že kultura je zlo, a proto se jí vyhýbáme. Nedostane se nikdy k nám – není k nám cest. Jen orel k nám může. A s ním všechny iluse, které mají křídla a jež se nezaleknou našich strží. Tam – na těch našich horách – žijeme volně, svobodně a lidsky. Všechno ostatní, méněcenné – je dole, hluboko pod námi. S námi pak věrný druh, dlouhá puška, ostrý kindžal a pohádky našich otců. Z nás málokdo zná mluvit krásná a horoucí slova. Když mluví – jako by kameny ze skal vylamoval. Rád se však každý z nás zadumá a zasní o něčem. Rád srká svou „crnu kafu“ a k smrti rád má legendy a báji, které odkázal kdysi děd dědu a vnukům. Žijeme proto na nedostupných skalách a na úzkých, krkolomných stezkách, které končí až u nebes. A není mezi námi zlých lidí. Neznáme jinou kulturu, než naši vlastní, těžce získanou, přírozenou, nestrojenou a čistou jako ty vody našich horských bystřin. Naše oko netrpí přeludy. Je jisté! Arnaut se nikdy nechybí! Jenom ten, který sešel dolů k těm, kteří nás nenávidí již jen proto, že jsme – se nevrátí nahoru do rodných skal. Nesmí se vrátit! Nikdy! A nemůže! Zpronevěřil se. A pro zradu nemáme soucitu a naše srdce jsou tvrdá jako ocel našich nožů za pasem. Není proto mezi námi zlých lidí. A neznáme čísti. - - - Pplk. úč. kontr. FRANTIŠEK NETUŠIL: LIKVIDACE ČS. DEPA V COGNACU A VYÚČTOVÁNÍ ČS. LEGIÍ VE FRANCII ROZHODNUTÍM ministerstva národní obrany ze dne 29. ledna 1920 čj. 495.024/30 byla ustanovena zvláštní komise pro vyúčtování čs. dluhu ve Francii. Členy této komise byli ustanoveni br. kpt. fr. leg. František Hroník, br. kpt. it. leg. Ferdinand Zelený a já. Kpt. Hroník byl toho času zástupcem pokladníka čs. depa v Cognacu. Kpt. Zelený byl předsedou komise pro kontrolu státního dluhu v Italii, jeho určení za člena komise pro kontrolu státního dluhu Čs. republiky ve Francii bylo později zrušeno a vůbec do Francie nepřijel. Já byl přidělen k 30. odděl. VI. správního odboru MNO a odjel jsem do Paříže 2. března 1920. Ihned po mém příjezdu do Paříže povolán byl z Cognacu br. kpt. Hroník, abychom společně podle rozkazu náč. voj. poselstva v Paříži sestavili program celé příští práce tak, jak bylo možno jí předvídati. 271 Rozhodnuto, že nutno započíti s likvidací čs. depa v Cognacu, a to: a.) odvézti materiál do RČS nebo jej vrátiti francouzské vládě, neb jej prodati na místě; b.) repatriace všech příslušníků čs. depa a jeho rozpuštění; c.) utvoření nové administrační jednotky v Paříži. Podle tohoto plánu, bylo nutno začít ihned roztřiďovat materiál na tři skupiny a to: a.) na materiál, určený k odvezení do RČS; b.) na materiál, který bude nabídnut francouzské vládě k převzetí, c.) na materiál, určený k prodeji na místě. K této práci bylo třeba plných mocí, které nám byly tehdejším náčelníkem voj. poselstva br. plk. Bláhou vydány. Aby pak ihned po likvidaci mohlo býti přikročeno k přezkoušení účtů, presentovaných francouzskou vládou, požádán byl náčelník vojenského poselstva o intervenci u francouzského ministerstva války, aby všechny administrativní úřady byly ihned zpraveny, aby předložily ministerstvu války všechny doklady, souvisící s vyúčtováním čs. armády ve Francii. Protože veškeré jednání bylo v jazyku francouzském a vzhledem k složitým předpisům administračním byl náčelníkem voj. poselstva přidělen likvidační komisi jako technický rádce francouzský kapitán Guichard, který byl v depu od začátku roku 1918 a byl se všemi pracemi obeznámen. Po vyřízení různých formálních otázek odjeli jsme s br. kpt. Hroníkem do Gognacu, abychom započali práci, spojenou s likvidováním depa. Práce s roztřiďováním a shromažďováním materiálu nebyla lehká. Bylo nutno vzíti vše rázně do ruky, ale dobré shodě, která vládla mezi mnou a br. Hroníkem na straně jedné a francouzskými důstojníky na straně druhé možno děkovati, že jsme se zhostili tohoto úkolu nad očekávání dobře. Dne 17/3 byla vyprázdněna budova, v které byla umístěna nemocnice čs. depa v Cognacu. Medikamenty a lékářské nástroje zabaleny k odeslání do RČS a budova byla vrácena majiteli. Dne 21. března odjel br. kpt. Hroník do Paříže, aby vyšetřil různé věci u ministerstva války. Výsledek jeho poslání byl dobrý. Zjistil, že ve francouzském ministerstvu války započali již sestavovat pohledávky za čs. armádu, a jakmile započne likvidační komise svou vlastní práci v Paříži, budou jí předkládány po částkách výkazy pohledávek, příslušnými účty doložené. Likvidační komise po prozkoumání účtů podle účetních záznamů v knihách jednotlivých pluků a čs. depa v Cognacu výkazy podepíše, uzná-li je správnými, vrátí francouzské vládě. Pokud se týká vyúčtování nákladů za ubytování mužstva a koní, účtuje se nám za ubytovací den 5 centimů, t. j. poplatek, stanovený pro francouzskou armádu. Začátkem dubna navštívil nás v Cognacu náčelník vojenského poselstva a vyslovil své uspokojení nad prací do toho dne vykonanou. 8. dubna byl vypraven do Čech zvláštní vagon, doprovázený desátníkem Vavruškou a obsahující nejcennější část materiálu, t. j. medikamenty, lékařské nástroje, telefonní a signalisační materiál, archiv odvodního výboru atd. Po usilovné práci likvidační komise, která pracovala od nejčasnějších hodin do 7. hodiny večerní, bylo dosaženo, že 9. dubna mohl býti předán franc. státnímu úřadu seznam materiálu, určeného k prodeji, jehož cena byla odhadnuta na 29. 700,- franků. Protože však representanti francouzských úřadů nebyli dobře obeznámeni s poměrem v jakém čs. armáda je k francouzské vládě a byly by nastaly proto dlouhé průtahy, než by bylo možno přikročiti k prodeji, bylo ihned rozhodnuto odevzdati vše přísežnému prodavači (commissaire priseur), aby uskutečnil prodej a přikročil ihned k uveřejnění prodeje tiskem. 272 16. dubna jsem odjel s kpt. Guichardem do Paříže, abychom urgovali vyřízení žádosti o převzetí jisté části materiálu francouzskou vládou. Vyšetřili jsme mimo jiné, že plat francouzských důstojníků v čs. armádě bude hrazen francouzskou vládou. Poněvadž práce likvidační komise v Paříži bude větší, než se počítalo, a aby komise byla v stálém kontaktu s příslušnými resorty ministerstva války, vyžádána bude jedna místnost v budově ministerstva. Intervence stran uspíšení převzetí a prodání materiálu byly úspěšně skončeny a 21. dubna vrátil jsem se z Paříže do Cognacu s rozkazem čís. 25 náčelníka voj. poselstva. Tímto rozkazem nařízeno provésti likvidaci depa tak, aby 16. května přestalo depo de facto existovati, účetnictví dnem 15. května uzavříti a utvořiti novou administrativní jednotku. 22. dubna počal prodej materiálu depa. O tom, jak bylo pokračováno při prodeji, bylo by možno napsati celou knihu. Prodej byl prováděn veřejnou dražbou a za odpovědnosti přísešného prodavače, neboť likvidační komise nechtěla sama prováděti prodej, aby se vyhnula všem možným nedorozumněním. Tím, že prodej prováděl přísežný prodavač a ne francouzské státní úřady, bylo dosaženo mnohem většího zisku, protože bylo možno prodávati materiál v množství jekémkoliv a hlavně detailně. Veškeré výdaje na inserování v novinách, na tištění plakátů atd. hradil sám přísežný prodavač. Odměna 10%, přiřčena prodavači francouzskou vládou z prodejní ceny byla placena kupujícími. Přál jsem si, aby tak naši bratři viděli, jak jsme narovnali do hezkých hromad těch 12.000 nožiček od takzvaných, postelí. Jistě se dobře pamatujete na tu krásnou postel. Dva trámky dlouhé, dva krátké, sbité dohromady ve formu obdélníka, tvořily postel, které nescházelo nic jiného než matrace. Samo sebou, aby matrace nepropadly, bylo nutno drátem napříč několikráte přetaženým utvořiti jakousi síť, nahrazující ta nejlepší pera. A poněvadž matrace nebyly, byl až moc dobrý slamník. A takovéto zařízení jsme nyní musili prodávati. A nebyly to jen postele, ale u nás bylo možno nakoupit vše možné. Kamna, bicyklety, váhy, linoleum, noční stolky, elektrické lampy, porculánová umyvadla, řemeslnické náčiní, boty atd. i čtyři živé koně. Nebudu jejich vlastnosti zde popisovati, ale když jsme se neodvážili je poslati do Čech, kde byla o koně nouze, musily to býti nádherné exempláře. Přesto však, že měla likvidační komise co činiti s přísežným prodavačem, musila být velice opatrná. První den se sjelo na dražbu mnoho kupčíků, kteří doufali, že za úplatek skoupí vše za nízkou cenu, a není třeba psáti, s jakými pocity odcházeli a jak mluvili o likvidační komisi, když seznali, že se vše prodává detailně a jen prostřednictvím přísežného prodavače. Prodej s počátku šel velice hladce, ale když asi třetí den mělo dojíti k prodeji slamníků, jichž bylo kolem 5.000, kupující se smluvili a domnívajíce se, že je nemůžeme odvésti do RČS., nabídli nám 3.000,- frs. za vše. Prodej byl zrušen a přikročeno ihned k vyprazdňování slamníků a rozhodnuto, že dobré obaly budou zaslány do RČS. Toto rozhodnutí bylo známo druhý den ráno po celém městě a odpoledne se prodávaly slamníky detailně kus průměrně za 4,- franky, ač francouzská vláda při likvidování skladišť prodávala slamníky za 25 centimů. My jsme ovšem také prodali 2.000 kusů v celku za 2. 727,- franků, ale zaplať Pán Bůh. Nové spiknutí nastalo, když mělo být prodáváno zbývajících 3.000 takzvaných postelí. Lépe říkajíc isolátorů, za které jsme požadovali nejméně 1,10,- franku za kus. Znovu se kupující shodli, že nás přinutí, abychom ceny snížili nebo přijali ceny, které nám budou diktovat. Pomoc byla velice snadná a opravdu účinkující. Ihned před očima kupujících bylo naloženo na vůz 1.000 isolátorů s rozkazem, aby jich bylo použito v kuchyni jako topiva. To byl trochu silný tabák. Pamatuji se, jak kapitán Guichard přiběhl celý zpocený, rozčilený a takřka zoufalý. Vykládal mi, co se to opovažuji. Materiál, patřící francouzské vládě, nařídil jsem prý spáliti. Kdyby něco podobného učinil on, byl by postaven před válečný soud. Měl 273 pravdu, ale on byl Francouz a já Čechoslovák. Marné byly mé pokusy vysvětliti mu, že na něho odpovědnost žádná nepadá, a my že si můžeme dělati s materiálem co chceme, poněvadž francouzské vládě jej zaplatiti musíme stejně. Kpt. Guichard sedl na kolo a jel hlásit tuto strašnou událost veliteli depa, kterým byl pplk. Ciambelli. Tentokráte se však starý Ciambelli nerozčilil a vysvětlil milému kapitánovi, že jeho názor je mylný. Druhý den bylo pobouření po celém městě, že Čechoslováci raději pálí postele (isolátory), než by je prodali za nabízenou cenu. A výsledek? Odpoledne bylo 3.000 postelí prodáno za žádanou cenu a stěžovali si jen kuchaři, že mají po pěkném topení. Všem se však nelze zachovati. Tento náš způsob prodeje měl za následek uveřejnění článku v novinách, v kterém pisatel schvaluje postup prodeje, blahopřeje nám a ptá se, proč nebylo podobně postupováno při prodávání skladišť s materiálem francouzské armády. My jsme zabránili kupčíkům a válečným zbohatlíkům koupiti vše ve velkém a prodávati potom detailně za přemrštěné ceny. Výsledek našeho postupu je nejlépe ilustrován číslicemi níže uvedenými. Podle dopisu č. j. 340 ze dne 19. dubna 1920, adresovaného administračním důstojníkem v Angoulême veliteli depa v Cognacu, byl při likvidování francouzských skladišť prodáván materiál za ceny francouzskou vládou stanovené, a to: isolátory slamníky vojen. lopaty obyč. lopaty motyky sekáčky frs. 0.15,- naše se prodávaly průměrně frs. 0.25,„ „ „ „ frs. 1.35,„ „ „ „ frs. 1.25,„ „ „ „ frs. 3.35,„ „ „ „ frs. 2.20,„ „ „ „ 1.20,- frs. 2.50,- frs. 4.50,- frs. 4.50,- frs. 4.50,- frs. 3.00,- frs. a ceny francouzskou vládou uvedené rozumějí se za nové věci, kdežto naše věci byly upotřebené. Z veškerého materiálu, určeného k prodeji, který byl oceněn na 29.700 franků, bylo odesláno do Čech 500 vojenských lopat, krumpáčů, lopatek a p. a přesto získáno prodejem 54.175,- franků, tedy o 25.000 franků více. První prodej byl skončen 29. dubna a ihned přikročeno k čištění prázdných místností a svážení dalšího materiálu. Dokončeno balení materiálu, určeného pro RČS., a 10 května byla provedena druhá veřejná dražba na zbytek materiálu, ponejvíce kancelářského a takového, kterého bylo až do posledního dne třeba. 12. května přistaveny nám byly žádané vagony pro materiál, určený k odvezení do RČS. Materiál byl naložen a 15. května odesláno do Čech přes Ambronay: 36 mužů, 17 koní a 7 vagonů materiálu. Velitelem transportu byl adjutant Kotyza. Po odjezdu vlaku, majíce ještě k disposici několik vojínů-dobrovolníků pro delší pobyt ve Francii, nařídili jsme čistiti veškeré budovy, kde až dosud byla skladiště materiálu a potravin, stáje, mužstvo a p. a budovy ty byly odevzdány majitelům v nejlepším pořádku. Depot přestalo existovat 16. května a jeho velitel pplk. Ciambelli dostal svou dovolenou. Ženy, vyjma jednu písařku, byly rovněž 16. května propuštěny a v Cognacu mimo likvidační komisi zůstal franc. kapitán Legros, pokladík depa, a npor. Devineau, kteří uzavřeli knihy a odevzdali je 27. května likvidační komisi. 28. května i tito dva francouzští důstojníci opustili depot čs. armády v Cognacu. V těchto dnech byl odevzdán ještě zbývající materiál, a to hlavně vozy do Angoulême a práce, spojená s likvidací depa, byla skončena. 31. května 1920 večer odjela likvidační komise, doprovázena četařem Kolkem, střelcem Hospůdkou a franc. písařkou pí. Colobert do Paříže, vezouc s sebou přes 1.800 kg archivu, potřebného pro vlastní práci komise pro kontrolu státního dluhu v Paříži. 274 Dnem 1. června ihned po příjezdu do Paříže představili jsme se náčelníku vojenského poselstva, podali hlášení o práci v posledních dnech v Cognacu vykonané a projednali program naší příští práce v Paříži. V následujících dnech jsme převezli materiál z nádraží do místnosti v budově ministerstva války, jež nám na žádost, zaslanou prostřednictvím náčelníka voj. poselstva, byla francouzskou vládou jako kancelář nabídnuta a po vyřízení potřebných formalit (představování atd.) započali jsme účetnické práce. Rozpisovati se o všech detailech by článek tento prodloužilo a zajímalo by jen odborníky. Povšechně chci jen uvésti, že naše práce záležela v tom, aby byla stanovena celková částka, kterou měla Čs. republika uznati jako dluh za vydržování čs. legií ve Francii. Že tento úkol byl spojen s velikými obtížemi, není snad třeba podotýkati. Bylo třeba zjistiti vše, co bylo čs. legiím poskytnuto. Intendance ve Francii byly vyzvány předložiti účty za veškeré dodávky pro čs. armádu ve Francii. Každý řemínek do bot musil býti v knihách zapsán a tedy také zaúčtován. A poněvadž francouzská vláda měla nám účtovati vše to, co jsme z vojenských skladů nebo na hotovosti dostali, musili jsme i my zaúčtovati jako protipoložky každou sebe menší věc do francouzských skladů odevzdanou. Tak jsme během měsíce sestavili s br. kpt. Hroníkem výkaz záloh, vyplacených čs. legiím ve Francii a předložili jsme jej franc. intendanci k schválení. Výkaz ten činil 9.762.699,71,- frs. Ihned poté počali jsme sestavovati výkaz vydaní, jdoucích na účet Francie, a to pokud se týkalo částek vyplacených francouzským důstojníkům a dále sloužícím poddůstojníkům, přiděleným čs. armádě ve Francii a došli jsme konečně k částce 525.214,79,- frs., která byla připsána ve prospěch našeho účtu. Podobných výkazů bylo mnoho a zmíním se jenom o těch nejzajímavějších, aby bylo aspoň částečně jasno, co vše bylo nutno bráti v úvahu, měli-li jsme dojíti ke konečné částce, aniž bychom poškodili ten neb onen stát. Tak například: Chléb, který naši legionáři ve Francii dostávali, stál skutečně více, než byla stanovena jeho cena. Proto bylo třeba zjistiti počet porcí chleba, odebraného našimi legiemi ve Francii od prvního počátku až do posledního dne pobytu, aby tak mohla býti zjištěna celková váha, vypočtena cena za chléb zaplacená, vykalkulována cena, která měla býti zaplacena, a rozdíl tak vzniklý připsati na vrub našeho dluhu. Rozdíl tento činil 175.159,71,- frs. Poněvadž vydržování francouzských vojínů přidělených našim legiím, jakož i vydržování čs. dobrovolníků, přibylých z cizinecké legie, bylo čítáno na účet Francie, bylo i zde nutno sestaviti různé výkazy, abychom mohli zaúčtovati v náš prospěch částky na francouzské vojíny připadající. Tak bylo vypočteno, že požitky a stravné franc. vojínů v zápolí činily 51.789,88,- franků. Požitky a stravné franc. vojinů v poli 38.964,44,- franků. Požitky a stravné čs. dobrovolníků z cizinecké legie po dobu pobytu s našimi legiemi v zápolí činily 140.520,66,- franků. Požitky a stravné těchto dobrovolníků v poli 85.857,61,- franků. Rozdíl ceny chleba spotřebovaného francouzskými vojíny a čs. dobrovolníky z cizinecké legie činil 12.427,41,- franků. Výkaz v republice Československé vyplacených úsporných knížek „Carnet de pecule“ representoval částku 200.069,- franků. Po vypracování těchto a mnoha jiných výkazů mohlo býti teprve potom přikročeno ke zkoušení účtů za různý materiál, zbraně, koně atd., a netřeba se snad zmiňovat, jaká to byla práce srovnávati tisíce účtů se zápisy v knihách. Ale i to bylo zdoláno. Likvidační komisi přidělena byla současně jiná práce, a to vyúčtování dodávek, poskytnutých francouzskou vládou republice Československé na účet stomilionového úvěru. To však nemá nic společného s vyúčtováním za čs. legie a proto se nebudu o této práci zde zmiňovati. Pokládám však za svou povinnost naším bratřím alespoň tímto způsobem oznámiti částku, kterou naše republika má francouzské vládě za vydržování čs. legií zaplatiti. Četl jsem 275 často v různých článcích všelijaké číslice, ale ani jednou částky za čs. legie ve Francii uváděné neodpovídaly skutečnosti. Obyčejně se psalo o 130 neb o 150 milionech. Při konečném vyúčtování byla schválena definitivní částka 29.982.858,49,francouzských franků, to je podle dnešního kursu asi 40.000.000,- KČs. V této částce jsou zahrnuty i výdaje na nábory v Americe, výdaje na podpory rodinám dobrovolníků amerických, vydržování koncentračních táborů, přeprava přes moře atd. Tyto výdaje samy činily přes půl druhého milionu franků. Mimo to jsou ve výše uvedené částce zahrnuty i účty, předložené Anglií za stravování a dopravu našich legionářů při jejich přejezdu z Ruska do Francie přes Anglii. Dále jest zaúčtováno i nájemné z kanceláří Čs. národní rady v Paříži a mnoho jiného. Uváží-li naši bratři, jakou spoustu materiálu, potravin atd. jsme do RČS přivezli, vždyť jen koní bylo 1200, snadno si vypočítají, že francouzský legionář nepřišel naší republice příliš draho. Jest ovšem třeba uznati, že ceny, účtované nám franc. vládou za materiál, oděv a p. byly opravdu minimální. Ve Francii bylo asi 12.000 legionářů a příslušníků 24. pluku. Srovnáme-li tedy dobře částku, kterou za nás naše republika zaplatí, můžeme klidně říci, že jeden k druhému nestáli jsme republiku více než 3.000,- KČs, počítaje v to vše, co jsme ve Francii na stravném, oděvu a na žoldu dostali, a počítaje v to i veškerý ten materiál, přivezený našimi legiemi do RČS a zde z velké části do dnešního dne používaný. Naši bratři mohou klidně spát, a uslyší-li někde poznámku o tom, co jsme tu republiku stáli a co vše jsme po našem příjezdu do RČS dostali, nemohou odpověděti jinak, než útrpným úsměvem. To je v krátku podaný obrázek o „zlikvidování“ našich legií ve Francii a připojuji k tomuto článku také fotografii z likvidace našeho depa, aby alespoň tak měli naši bratři stálou upomínku na ten Cognac, kterým jsme všichni prošli a kde jsme zanechali tolik hezkých vzpomínek. LADISLAV BURDA: ŠLO O ČEST ČESKOSLOVENSKÉHO VOJSKA V POLOVICI září 1918 odcházela československá brigáda z alsaské fronty nazad, odkud měla býti převezena do Champagne. Po několikadenním pochodu dorazila do městeček Champagney a Giromagny a v nich a v jejich okolí se ubytovala, aby nabrala nových sil na další cestu a k příštím bojům. Protože ubytování bylo provedeno v ranních hodinách, mařídil velitel 22. pluku pro zbytek dne 16. září čištění zbraní, výstroje a výzbroje a o 4. hod. odpol. koncert plukovní hudby na náměstí v Champagney, kde bylo též ubytováno velitelství čs. brigády. O 4. hod. bylo náměstí již zaplaveno dobrovolníky. Každý (pamatuji se, jako by to bylo dnes) se třpytil čistotou a pečlivě upraven vcházel do města. Přesně o 4. hod. dal br. kapelník znamení a hudba spustila pochod. Náměstí se zavlnilo – povstalo korso – a brzy šumot, který nastal prouděním přítomných, tlumil poněkud hudbu. Náhle však šumot umlká a každý upírá zrak na střed, kde se utvořila široká cesta a tou jako špalírem kráčejí dva českoslovenští dobrovolníci, vedení třemi francouzskými četníky. Zraky všech jsou upřeny na tento průvod a v očích vojáků bylo lze čísti otázky: Co to? Dlouhé pohledy, které mlčky byly navzájem mezi dobrovolníky vyměňovány, hledaly odpověď na otázku: Je to důstojné dobrovolníckého našeho vojska? Na dotazy civilního obyvatelstva odpovídali bratři rozpačitě a stydlivě. 276 Za tímto smutným průvodem vznikl malý hlouček dobrovolníků, kteří se vytratili s náměstí, aby sledovali četníky a delikventy, směřující k velitelství brigády. Na brigádě byl ihned zaveden výslech, ke kterému se podařilo několika jednotlivcům proniknout a konstatováno, že jde o zběhy od 21. pluku a zrádce naší akce za osvobození. Podle výslechu zjištěno, že B., který byl rodem z Vídně, vstoupil do čs. vojska jen proto, aby se dostal ze zajateckého tábora. Až se mu naskytne příležitost, že přeběhne, aby byl dříve doma, jak pravil. Úsek na alsaské frontě, který byl vzdálen jenom několik desítek kilometrů od švýcarských hranic, považoval za nejvhodnější k provedení svého plánu. Mezi dobrovolníky našel si však také společníka, který, jak se přiznal, nikdy neměl úmyslu a odvahy válčiti proti Německu a Rakousku-Uhersku a do čs. vojska vstoupil jen proto, aby se mu lépe vedlo. Oba se tedy domluvili a utekli z fronty 21. pluku, vidouce, že situace je opravdu vážná a namířili sobě k švýcarským hranicím, kde však na štěstí byli dopadeni francouzskou pohraniční stráží, zatčeni a odvedeni zpět k brigádě. Během výslechu vzrůstal před budovou velitelství brigády dav dvaadvacátníků, kteří roztrpčeni očekávali konec výslechu. Velitel brigády nařídil uvěznění zběhů v plukovním vězení u III. praporu 22. pluku, který byl ubytován v nedalekém předměstí Champagney za drahou. Na brigádě byli zběhové odevzdáni čs. stráži, která je měla odvésti do vězení. Stráž při převzetí provinilců a ještě než opustila budovu velitelství brigády, sama jim utrhala veškeré odznaky čs. vojáků, odebrala jim barety a ponechala jim pouze šedomodré uniformy, jež nezasvěcencům nedávaly poznati, ke které jednotce zběhové patří. Hlouček dobrovolníků, kteří sledovali zběhy s náměstí na velitelství brigády, doprovázel zpovzdálí celý průvod na cestě do vězení 22. pluku. Dvě hodiny po této události, když hudba již nekoncertovala, každý by se byl domníval, že je všude klid. Byl, ale jen zdánlivý. Stranou od města, pod železničním náspem, shromáždilo se asi 60 bratří a ti rokovali. Rokování bylo velice pohnuté, byly dělány rozbory, jaké následky to bude míti pro čs. brigádu, dostanou-li se zběhové před válečný soud. Jejich skutek vzbudí podezření, není-li takových individuí mezi námi více. Bylo poukazováno na to, jaký by takové podezření mohlo míti vliv na bojeschopnost brigády, byly vyslovovány obavy, aby se podobné případy neopakovaly atd. Diskusí bylo velmi mnoho. Výsledkem této porady bylo hrozné rozhodnutí, které mělo jednak francouzům zabrániti možnost nepříznivých závěrů pro čs. brigádu, jednak výstrahou všem, kteří by chtěli tohoto špatného příkladu následovati a čest československého dobrovolníka káleti. Současně byli určeni ti, kteří rozhodnutí provedou. Vězení u III. praporu 22. pluku, který byl ubytován na předměstí Champagney, bylo uprostřed návsi v malém domku, kterého se jindy užívalo za skladiště hasičského nářadí, byla obecní váha. Ve vězení si právě odpykávali trest tři bratři pro běžné vojenské přestupky, mezi nimi i celé brigádě známý bratr, který svou hrou na housle krátíval svým druhům dlouhou chvíli a který by se málem býval omylem stal nevinnou obětí, kdyby nebyl všas poznán. V pozdních nočních hodinách objevil se znenadání před vězením hlouček vojáků, kteří zcela nenápadně, energicky a tiše odstranili stráž, zatím co jiní drželi v šachu celou věznici, aby odtud nemohl býti jejich záměr překažen. Všichni byli ozbrojeni. K věznici se přihnaly postavy, nesoucí řetězy a provazy. V okamžiku byla vypáčena vrata a zběhové byli přinuceni vyjíti ven, kde jim byl vložen na bedra dlouhý žebřík, a za spívání jim zrádců, zběhů a mnoha nepěkných jmen byli hnáni za vesnici na louku. Na louce stála prádelna, krytá střechou. Sem vedla poslední cesta zběhů. Po přemožení odporu, který kladli, byli zde donuceni, aby si pomocí žebříku uvázali na trámy provazové smyčky. – Pak byl žebřík položen přes nádrž s vodou a provinilci přinuceni na něj vstoupiti, navléknouti si smyčky, – a žebřík byl několika vojíny podtržen. Stalo se však, že se B. i se smyčkou utrhl a spadl do vody a po vytažení se tomuto kousku cynicky smál, neboť si úmyslně smyčku špatně uvázal. Byl však znovu do smyčky navlečen a svému osudu neušel. Tak byl vykonán soud lidu – sami se oba musili 277 oběsiti. Bylo příšerné ticho, když někdo z přítomných (snad z pohnutí) zanotoval hymnu a ve chvilce všichni tlumeným hlasem se připojili. Po nějaké chvíli, když přítomní konstatovali, že život zběhů vyprchal, byli sňati tito z trámu, uloženi na žebřík a odneseni zpět od hasičské kůlny. Vesnice ztichla opět a shromáždění, jako by se probudili z nepříčetnosti, rychle se ubírali a ukládali k spánku, který ovšem nemohl se dostaviti v očekávání budoucího jitra a vojenského řízení, které musilo ukončiti smutný akt, jímž měla býti uhájena dobrá pověst čs. dobrovolníků. Dostavila se komise, složená ze dvou Francouzů, dále br. H. a br. Ž., a snažila se zjistiti podrobnosti celého připadu, avšak marně. Příští dny byla celá brigáda pobouřena, mluvilo se jen o údálosti se zběhy. Velitel brigády zahájil přísné vyšetřování a hledaní pachatelů. Ty však nebylo možno zjistiti. Na výzvu, aby se vinníci přihlásili, vystoupila svorně celá rota a tím bylo hledání pochatelů znemožněno. Konec vyšetřování učinil po několika dnech rozkaz, podle něhož byla celá brigáda rychle převezena do Champagne a tam zasazena do boje. * Zdálo by se, že soud byl hodně krutý – kdo však znal mentalitu čs. dobrovolníka, jeho pohnutky, které ho do armády vedly, těžkosti, s kterými musil mnohokráte hodně bojovati, než se mu uskutečnil sen státi se čs. dobrovolníkem, jedině ten pochopí, jak žárlivě si každý střežil dobré jméno, čest a pověst našeho vojska. EMIL ULRYCH: REVUE 14. ČERVENCE 1917 V PAŘÍŽI NEDALEKO od známých posic Chemin des Dames a blízko vesnice Roucy, v úseku Berry au Bac, kde odpočíval věčným snem náš letec Jenda Hofman-Mnichováček, vyprávěli jsme si o Paříži. To proto, že se všeobecně veřejně mluvilo o tom, že náš pluk pojede na revue, na přehlídku na 14. července do Paříže. Konečně bylo místo pluku slyšet o celém praporu, ale i s toho sešlo a vybrala se jen čestná rota. Samí dobří vojáci-dobrovolníci s řadou vyznamenání na prsou. Staří legionáři, ti, co už měli odslouženou řadu let, nejméně patnáct, si vyprávěli mezi sebou, že by si toho oni první zasloužili, aby byli posláni na tu parádu do Paříže. Mašírovat přece umějí, pít z bídonu také a ostatnímu by se přiučili nebo by to odkoukali. Ale zůstalo při tom. Pojedou dobrovolníci s hudbou a s praporem. Zákopy jsme brzo potom opustili, abychom se ubytovali ve vesnici Dampierre sur l´Aube. Nastalo cvičení pro čestnou rotu. „Vyfáslo se“ nové prádlo, boty, oblek, inu všechno. Každý dobrovolec byl jako ze škatulky a ne ze zákopů pokryt blátem a roztrhán drátem. Přišel už 11. červenec a hoši nasedli do vlaku. Velel jim kapitán Maire, voják-dobrovolník. Ve vozech jsme se báli o nový „mundur“, tak jsem byli namačkáni, ale i na to se zapomělo při myšlence, že se jede do Paříže. Ve čtvrtek ráno jsme šťastně dojeli do Rosny sous Bois, nedaleko od Paříže, odkud nás odvezli automobily do kasáren Reuilly. Cestou již dívky, ženy i muži házeli na nás kvítí a provolávali slávu legii. Ty nejmladší dívky se jaksi nadějně usmívaly, ale ty starší jen kývaly hlavou nebo slzely. Ve tři hodiny odpoledne měl už každý hoch dovolenku v ruce a vesele opouštěl kasárna. Našimi sousedy byli chausseurs a pied a francouzský peší pluk 152. Samé elitní vojsko. Navštívili jsme kolonii a zašli jsme k Tondovi Slepičkovi na posilnění. Tam se nás sešlo kupodivu víc, než nás přijelo. To někteří hoši byli na dovolené a jiní více méně zranění 278 očekávali svou „reformu“. Bylo veselo. Zpěv nescházel. Večer se zašlo do Kolonie na schůzi a potom jsme se šli podívat na boulevardy, které se nám zdály mnohem hezčí nežli dříve. Konečně jsme s jedním starým mládencem šli na čaj do jeho bytu, kde jsme ulehli do čisté nefalšované postele. V pátek po celý den jsme měli volno, ale večer v 10 hodin jsme musili býti již v kasárnách, abychom druhého dne byli vyspalí a čerství na tu velkou parádu. Spalo se málo. Každý si přinesl odkudsi nějakou starou butelku a s tou nebylo možno se hned jenom tak rozloučiti. Pilo se tedy na zdraví: na brzký návrat, na tu neb onu děvu nebo lásku a vůbec se pilo stále. Ve čtyři hodiny stáli jsme již na dvoře před praporem a tu vidíme, jak naše matka praporu, pf. Marie Čermáková, přichází ke kapitánovi Mairovi a podává mu jménem českých dam krásný bičík na koně. S hudbou v čele vycházíme z kasáren do živých ulic a ubíráme se na place de la Nation. Stavíme se před oficiální tribuny – neboť náš prapor bude dekorován vojenskou medailí presidentem republiky a sám nám připne tu novou furažérku. Oficiální svět se sjíždí. Poslanci, senátoři, generalita, diplomatický sbor, inu mnoho a mnoho lidí. Konečně přijíždí sám president Poincaré a přehlíží vojsko. Přijde k našemu praporu a připíná na něj to veliké vyznamenání. Totéž dostali chasseurs a pied a 152. franc. pěší pluk. Poté započne defilování. My jdeme v čele celé francouzské armády a není divu, že jsme veškerý jásot a ty největší ovace sklízeli z první ruky. Co tu bylo květin, růží, karafiátů a jiných vonných květinek, které jsme si s hrdostí připínali za řemení, do pušek, do kapes a všude tam, kde se našlo trochu místa. Mohlo se říci, že to byl květinový průvod v Nizze. Co slzí jsem zpozoroval na tvářích starších mužů, žen a dívek. Nad námi létaly aeroplány, v ulicích všude, na stromech, na střechách, v oknech zástupy díváků mávaly různými praporky a šátky. Ohromná louka byla poseta kvítím a za malého vánku vlnily se ty barvy – tak mi to jako ve snu připadalo. V poledne byl průvod ukončen. Únavu jsme ani necítili, snad trochu v kasárnách, když jsme sundávali výzbroj, ale netrvalo to dlouho. Vždyť máme teď dovolenou až do neděle, a to do půlnoci. Hovořilo se mezi dobrovolníky o nějakém banketě u br. Spilky. Sešlo se nás, pravda, dosti, ale jakmile započaly slavnostní řeči, jeden po druhém opouštěl místnost. Připomínám, že banket pořádala jedna frakce, která kdysi pracovala proti Národní radě. Hoši si na takové spory nepotrpěli a tím více na nějaké učené řeči. To nebylo pro ně dosti dobře stravitelné. Ti, co měli své známé, raději zůstali u nich a druzí odešli se vyspat do kasáren. Tam je alespoň nikdo netýral různým vyptáváním anebo těmi blýskavými frázemi. Popovídali jsme si po svém způsobu o všem možném, a protože se nás do kasáren mnoho nesešlo, oddali jsme se klidnému spánku. V neděli ráno jsme měli sraz na gare Saint Lazare, neboť se jelo do Vaucresson. Bylo to nedaleko od Paříže a Oumirof, předseda kolonie, tam měl krásnou vilu. Pozval mnoho známých jak z Kolonie, tak i Francouze na pěkný oběd. Dobrovolníků bylo nás tam jistě přes dvacet s bratrem Kupkou v čele. I náš praporek jsme si vzali s sebou. V saloně na jedné straně byla pověšena francouzská trikolora a naproti náš praporek. Zde nebylo těch krásných řečí, ale bylo to tím více přátelštější a upřímnější. Po obědě zazpíval Oumirof několik písní a konečně jsme si zazpívali všichni. Zpěv – to je naše posila, tomu rozumíme a tím se také dovedeme mnohem lépe vyjádřiti nežli nějakou nabubřelou frází. Odeslali jsme též pozdrav našim bratřím do Ruska: „S naším praporem v čele vzpomínáme na bratrské ruské dobrovolníky a zasíláme jim pozdrav a blahopřání k vítězství u Zborova“. Opouštěli jsme neradi Vaucresson, abychom se na cestě zastavili v Chaville u bratra Bretschneidra. Tu jsme se bavili, zpívali i tancovali do pozdních hodin. Naše kasárny nás očekávaly, byly opuštěny. Teprve o půlnoci jsme do nich zavítali a ještě ne všichni. Uprostřed našeho pokoje stál veliký stůl. Na něm mísy s masem a kolem prázdné šálky. Opodál chléb a konve s vínen. Mezi tím se vyjímaly láhve šampaňského, kterého se 279 nám dostalo na čtrnáctého července. Krabice doutníků ležela opodál a nikdo si ani nevzpomněl požít kteréhokoliv jídla a pití. Každý se věnoval jen těm pěkným vzpomínkám, prožitým za poslední den. Ještě, když přijde ten anebo onen hoch a vytáhne odkudsi nějaký dobrý kirsch anebo pravou calvados, to se dá přiťuknouti. Ten má skutečně dobré porto, onen zase vermouth a jiné sladkosti. Duše naše žíznějí po něčem jiném, ale toho se nám právě nedostává a proto se zapíjí bol alkoholem. Nuda se zažene kouřením a vyprávěním a konečně nevím ani, kdo měl tu náladu ještě začít zpívat. Skoro do svítání je živo. Kasárna snad toho ani nepamatují, aby hostila takovou chasu s divným nářečím. V pondělí ráno opouštíme Paříž a nasedáme zase v Rosny sous Bois. Byla to krátká pohádka, když se tak během jízdy jeden druhému svěřoval o svých zažitých dojmech. Zpáteční cesta utekla jaksi rychleji a vlak nás nějak mestydatě dříve odevzdal frontě. Z města Arcis sur l´Aube jsme šli pěšky dvaadvacet kilometrů do naší dědiny Dampierre. Za tmy docházíme do ubikací a hudba hraje řízné pochody. Ten známý náš pochod „Marche de la Légion Etrangére“. Hoši-muzikanti nebyli snad ani unaveni. Jistě by vydrželi hráti od Marseille až do Lille. Před budovou plukovníka Rolleta vzdáváme čest praporu a nastane rozchod. Všechno se zase navrátilo do dřívějších kolejí. V srdcích hřála však stále ta vzpomínka na Paříž. Skutečnost však nám připoměla drsný život zákopový a útočný. Ano, ti, co tam nebyli v té Paříži, nám jaksi tiše záviděli, nu, a měli také proč. Měli jsme se přece jenom krásně, i když to trvalo jen okamžik. Žili jsme ve středu svých milých a drahých. Ti, co měli ženy a děti, mohli je zulíbat, pohladit a poláskat, třeba že to bylo u několika bratří poslední políbení drahých vůbec. Neboť po této krásné revui – vejenské parádě – jsme odešli za necelý měsíc do Verdunu. BOH. MAREŠ: VZPOMÍNKA NA „MATKU PRAPORU“ ROTY „NAZDAR“ V DOBÁCH světové války, uprostřed bezradnosti a utrpení, kdy mužové bojovali a umírali, jedni za uskutečnění choutek vlády německého císaře a druzí za ideál práva, lidskosti a spravedlnosti, vyskytly se též ženy, které neochvějně a odhodlaně pomáhaly mužům k uskutečnění jejich cílů nebo se věnovaly raněným vojínům. V naší zahraniční revoluci máme též několik hrdinných žen, které s vášnivým přímo zápalem sloužily národu. Mimo Boženu Seidlovou v Rusku je vhodné, vzpomeneme-li též na paní M. Čermákovou, rozenou sl. Konečnou, z Vel. Meziříčí na Moravě, vedoucí živnost hostinskou v Paříži. Vzpomínati na ni je nám, prvním českým dobrovolníkům francouzské armády z Compagnie „Nazdar“, zvláště milé, neboť „naše máti“ obdrží snad záhy konečně revoluční medaili, v uznání za její činné přispění za osvobození naší domoviny. Naše máti znala seznam celé naší Compagnie lépe, nežli sám náš velitel, milý náš „Děda“ capitaine Sallé, znala každého a sledovala vše, co nás potkávalo. K ní jsme se obraceli v strastiplných chvílích o útěchu, a v dobách strádání a bídy byla to ona, která nám zasílala do zákopů veškeré ovoce své práce, vlastní svůj výdělek, a jelikož tento byl skrovný, pořádala nesčíslněkrát spolu s jinými českými dámami Pařížské kolonie sbírky a slavnosti ve prospěch dobrovolníků v zákopech. Před každým útokem, který podnikala Compagnie, „Nazdar“, svěřovali jí hoši své památky pro rodiče, s prosbou, aby je odevzdala v případě, že by padli; ano, co podobných úkolů vykonala pro ty, již se více nevrátili! 280 S největší však láskou a něhou lnula tato dobrá paní k raněným. Jsouc bezdětna, přenesla tu lásku na trpící; útěchu dovedla dáti jen ona, jezdila i mimo Paříž ke vzdáleným našim raněným hrdinům a kolik chvil v rozechvění prožila u lůžka mnohého umírajícího dobrovolce, který v posledních okamžicích česky se jí tázal „máti, jste tady?“ a pocit spokojení usínal a zároveň s jeho životem, když cítil, že při něm sedí ona „dobrá máti“, která mu byla náhradou za tu tam daleko v ujařmené vlasti. Po vítězném útoku u Arrasu, kde padl náš hrdinný praporečník, bratr Bezdíček, který byl usmrcen výbuchem miny a zasypán i s naší českou korouhví, darem to paní a dívek města Bayonne, která nebyla již nalezena, měla „naše máti“ jedinou myšlenku: opatřiti hochům novou vlajku. Chtěla, aby zase ten český lev vlál nad nimi, připomínal jim hrdinství našich předků a to, že zase jsou českým vojskem. Dlel jsem právě v nemocnici, kam mě přivezli těžce raněného od Arrasu, „máti“ přišla, jakmile jí to bylo možno, těšila a přilepšovala, a když se mně vedlo lépe, vyslovila své přání o pořízení toho nového praporce pro naši Compagnii „Nazdar“ a prosila, abych já jej udělal; svolil jsem a ona vše obstarala a praporec byl pak předán bratru Ulrychovi, který jej vzal s sebou na frontu; přechováván byl společně s plukovním praporem francouzským u velitele pluku. Proto nazývali jsme „naši máti“ též matkou praporu. A jestli se dnes Museum národního osvobození honosí tímto slavným emblemem, který nese vyznamenání francouzského Válečného kříže a Válečný kříž československý, který sám pan president T. G. Masaryk naň připnul a jej políbil, má co děkovati jen naší „matce praporu“. Po říjnové offensivě v Champagni r. 1915, kde naši chrabří hoši se zase vyznamenali a mnozí naposled vydechli na dobytých barikádách germánských zákopů, byli staženi naši hoši na odpočinek do městečka Verberie poblíže Paříže a též za tím účelem, aby se znovu formovala celá divise. Při té příležitosti naši dobrovolníci oblékali již třetí rozdílnou uniformu, po červeno-modrých se nosily světlomodré a teď se oblíkali do „khaki“. Bylo jim též oznámeno, že je budou prohlížeti president francouzské republiky Poincaré a anglický král, jakož i generálové Petain, Joffré a de Castelnau. Také „naše máti“ to nedalo, jelikož se blížila zima a ona věděla dobře, co jsme vytrpěli v roce 1914, nemajíce teplého oděvu. Chtěla viděti své hochy a přivézti jim, co kdo potřeboval a co mohla. Ano, tenkráte šla do bitevní čáry, kde řádila německá děla přinášející smrt, nedbala nebezpečí, chtěla na zimu zajistiti ty, co drželi obranu Paříže. Ztrávila s nimi celý den na frontě a při tom musela ještě obelstíti francouzské úřady a vojenské stráže, neboť přístup do týla armády byl přísně zapovězen, a mohla býti pro přestupek, kterého se dopustila, i těžce trestána. V lednu 1916 měla „máti“ dosti radosti. Na dovolenou přicházeli hoši z fronty, mnozí již měli také hodnost caporala neb sergeanta; přišívala jim pásky na rukávy, jakož i další „chevron“, označení, že hoši bojují již 1 ½ roku. Též s velkým potěšením celovala naše chrabré rytíře Svatého Jiří, nově vyznamenané ruským generálem Žilinským a v duchu si představovala, co znamená takový francouzský neb ruský kříž a zač ho ten každý z hochů dostává a pohnutím až plakala. Máti stala se velmi potřebnou i našemu českému pěvci mistru Oumiroffovi pro pořádání propagačních slavností velkého rozsahu pro francouzské publikum. Nacvičila se sl. Prantlovou hymny spojeneckých států a tato naše česká školačka je zpívala v řeči každého toho národa. Anglickou anglicky, francouzskou Marseillaisu a belgickou La Brabançone francouzsky. „Bože cara chraň“ zpívala rusky a naši „Kde domov můj“ česky. Když potom měly naše české děti tančiti naši „Besedu“ v národních krojích, tu starostlivá máti řídila vše, při všem se uplatnila a mezi návštěvami raněných, dopisováním s hochy na frontě a každodenní svou práci našla ještě chvilky na vyšívání moravských krojů. Valící se události, na které byl rok 1916 bohat, střídavě potěšili i rmoutily „naši máti“. Rumunsko a Italie jdou do války, bratr generál M. R. Štefánik přináší našim povolení k vstupu do francouzské aviatiky, ba máme brzy i piloty. „Máti“ na ty své „Sokoly“ je v pravdě hrdá. Bratři Starý, Charvát jsou již na frontě, Jenda Hofman dokončuje svůj výcvik. 281 Ano, oni těší máti, že budou prvními, kteří poletí nad Prahu a oznámí lidu volnost a vítězství. Máme však již asi 70 mrtvých. Vánoce 1916 jsou třetí, jež hoši slaví na frontě. „Máti“ se činí, musí se velice uskrovňovati sama, aby alespoň trochu potěšila ty na předních strážích; vše podražilo a proto hledí, aby sama vlastnoručně něco upletla, nějaký ten „chandail“ neb „passe-montagne“ (sveter a pletená kukla na hlavu). Hoši sice též dostávají podobné věci, ale když tyto jsou až příliš zavšivené, musejí je spáliti. Na čištění na frontě není ani pomyšlení. Jaro 1917 přináší „naší máti“ ránu za ranou, smrt Jendy Hofmana, naši na posicích u Cheminis des Dames a u Verdunu nové hroby, noví opuštění sirotci, žal a úzkost, co bude dále. Říká: „Zůstanou-li naši hoši ještě dále ve francouzských plucích, snad ani jeden se již nevrátí zdráv, a s radostí vítá dekret francouzské vlády, kterým jest povolena naše vlastní československá armáda. Radost je veliká i na frontě mezi dobrovolníky, neboť jsme uznáni za národ válčící po boku spojenců, za svobodu země československé. Čtvrté vánoce vidí máti svoje hochy všechny pohromadě při slavnostní hostině, které předsedá p. Dr. Beneš v Restaurant Grand Vefour v Palais Royal. Rok 1918 počal nadějně. Stále stejně obětavě pracuje „naše máti“ ve prospěch trpících a bojovníků, bolí ji, že nemožno Dr. Benešovi dosáhnouti přestupu našich hochů do československého vojska a tito jsou nuceni provádět nové útoky u Bois de Hangard, kdež jich 18 padlo na poli slávy a cti, mezi nimi zvláště „naší máti“ oblíbení hoši Jonáš, Kočárník a Maňák. Ano, pláče a ukládá do krabic dopisy, které jí psali ještě před útokem. Konečně stal se skutkem přechod našich zbývajících volontérů z „Compagnie Nazdar“ do naší vlastní armády. Hoši berou s sebou ten praporec, jehož matkou je „naše máti“ a na který jim generál Daugan připnul francouzský válečný kříž, neboť heslo, které bylo vetkáno v praporec našich hrdinů „Pour la Patrie et la Libreté Volontaires Tchéques“ dodávalo našim hochům legendární sílu. Vlast byla osvobozena československými legionáři dobrovolci. A když hlahol zvonů oznamoval 28. října 1918 vlasti vzkříšení, přitiskla „naše máti“ na svá prsa na dovolené nacházející se dobrovolníky „Compagnie Nazdar“, ve stejnokrojích naší již vlastní armády a po té spěchala do nemocnice oznámiti raněnému bratru P., že jsme svobodni. BOHUMIL MAREŠ: NÁSLEDNÍK SRBSKÉHO TRŮNU, PRINC ALEXANDR, PŘED VÁLEČNOU TROFEJÍ ČS. DOBROVOLECKÉ ROTY „NAZDAR“ PO ústupu hrdinné srbské armády přes Albanii přijel do Paříže následník srbského trůnu princ Alexandr, jeho štáb, jakož i hudba královské gardy. Princ a jeho štáb byli ubytováni v hotelu v ulici Rivoli a královská garda pak v „Caserne de la Pépiniere“. Úkolem prince a jeho štábu bylo vypracovati nový plán pro opětné dobytí země nepřáteli obsazené a upravení zákona pro srbské příslušníky, jež nemilosrdný osud nutil dočasně přebývati v cizině. Tím se stalo, že Čechové, kteří jako Srbové civilisté Srbsko opustili, měli v cizině práva jako Srbové zrození, a totéž bylo i u vojáků. Bratrský tento národ dal našim lidem vše, co měl, více jim dáti nemohl, a měli jsme tou dobou v Paříži dosti těchto „Čechosrbů“, kteří před válkou v Srbsku působili jako inženýři, bankovní úředníci nebo ředitelé cukrovarů neb pivovarů. Kromě civilistů se rozumí, že u hudby královské gardy čeští hudebníci byli zastoupeni velmi četně: bylo jich polovic. Touto dobou byl jsem v jedné z pařížských nemocnic, Hopital auxiliaire n. 52, kde jsem léčil rány, které jsem utrpěl v bitvě u Arrasu, kterážto bitva tak krutě postihla naši „Compagnii Nazdar“. Rána má částečně zahojená dovolovala mně vycházky do města a pan 282 „Commandant“ nemocnice též proti tomu nic neměl, když ve mně poznal disciplinovaného a řádného vojína; zvláště jako československému dobrovolci nikdy „permission“, dovolenku, neodepřel, byť i to bylo přes čas. Při jedné takové vycházce jsem se sešel s „gardisty“. Náhodou na boulevardu Malesherbe vidím najednou hlouček lidí, obklopujících vojíny v divných uniformách, na tu dobu příliš malebných: měli červené kalhoty, jezdecké boty, černé kabáty se stříbrnými knoflíky a zapínání podobné jako sokolské kazajky, čepice pak černé, zakončené červeným visícím cípem a ozdobeným střapcem téže barvy, vpředu pak červenými páskami se stříbrným monogramem a královskou korunkou zdobený. Z davu lidí slyším stále opakovati: „Serbes! La garde royale, Serbes!“ a vzpomněl jsem si hned na články pařížských časopisů, podávajících zprávy o junácké obraně ustupujících vojsk stařičkého krále Petra a o utrpení, které musili všichni prožít. A z toho vznikla ta veliká sympatie k celému srbskému národu. Je pochopitelné, že byl takový gardista, když se na ulici objevil, zahrnut obdivem a láskou. Někdy se stalo, že naň bylo doráženo se všech stran, a lidé ho prosili, aby přijal jejich pohoštění, takže byl z toho celý pomatený a nevěděl, komu dříve slíbiti. V takovéto chvíli jsem nalezl právě tři gardisty, a protože se nemohli domluvit, chtěl jsem jim při tom pomoci. Proraziv si cestu zástupem k nim co nejblíže, ptám se zkomolenou češtinou: „Što brate Srbíne, česky negovori,“ maje nějakou předtuchu, že alespoň některý z nich bude Čech: a tu jeden odpoví: „Jakpak by ne, vždyť jsme Češi!“ A led byl prolomen; gardista se představil, praporčík Kučera, hudebník královské gardy, a ti ostatní byli též praporčíci, bratři Villiám a Němeček. Kolem stojící Francouzové se velmi obdivovali mé znalosti „srbštiny“ a přáli si, abych i já pohostinství přijal – nu, a když jsem tlumočil přání Pařížanů našim gardistům, žádali mne, abych sám rozhodl, co dělat. Poněvadž bylo známo, jak obyčejně každá taková návštěva u některé z francouzských rodin dopadá, ihned jsem jim řekl, že to vše bude vyžadovati mnoho času, to je celé odpoledne a snad půl noci. Takový hostitel pozve obyčejně své hosty na „apéritif“ před jídlem a pak jídlo obyčejně o několika chodech, různých vínech a druzích likéru trvá tři hodiny; potom se při kávě a cigaretě hovoří, a když na to přijde, má host vždy tu čest pověděti o frontě, co ví, a podati svůj vlastní názor o celkové situaci. Je-li v rodině nějaká dívenka a piano, což obyčejně bývá, hrají se obyčejně státní hymny spojenců a pak i nějaká ta veselejší skladba, nato malá procházka po Paříži, například návštěva známých, pak večeře, po ní do divadla nabo do koncertu, neboť přes nálet německých aeroplánů, které klid Paříže znepokojovaly bombardováním, divadla a biografy dávaly představení stále, jen z šetrnosti byl počátek o něco dříve než před válkou. To byl program a protiviti se tomu bylo urážkou a velkou neslušností. Tak častovala každá měšťácká rodina ochránce Paříže, ať již přijel z kterékoli fronty; jakmile se zalíbil, již ho drželi a hostili. Nu a moji gardisté se mne ptali, jak jim uniknout, a bylo-li by možné nalézti takhle knedlík, zelí a pivo, že dnes na dlouhou návštěvu nejsou připraveni a že by přece rádi někde mimo kasárny obědvali. Vysvětlil jsem tedy francouzským občanům, že páni gardisté nemohou, že mají vojenský řád a službu, že na dnešek mají hudební zkoušku, aby byli tak laskavi a dali nám své adresy, že jim napíšeme, kdy nám bude možno je navštíviti. Společně však jsme musili do blízké kavárny, kde byl již pronášen přípitek na vítězství spojenců a na zdraví hostů a hostitelů. Přípitek se několikrát opakoval a teprve asi za hodinu jsme se mohli vzdálit, majíce každý na šest různých adres osob, které jsme měli co nejdříve navštíviti. Nu a pak jsme tedy šli na to naše zelí, knedlík a pivo, protože po hrozném postu v Albanii a po různých jídlech, skládajících se většinou z konservy, měli tito hoši takovou chuť na tyto věci, že by bylo nelidské déle je nechat se trápit. Proto jsme šli odtud přímo do našeho českého restaurantu k Tondovi Slepičkovi nedaleko Palais Royal v rue Villedo, který mimo již jmenované vzácnosti, knedlík, zelí a pivo, měl dobré uzeniny vlastní výroby a ještě lepší srdce, a v lásce a obětavosti k našim 283 dobrovolníkům mohla s ním zápoliti jen paní Čermáková, „máti nás všech dobrovolců“, která též byla matkou praporu „Compagnie Nazdar“. Příchod náš, to se rozumí, způsobil haló a to, co se před chvílí odehrávalo na boulevardu Malesherbes, stalo se i zde, jen s tím rozdílem, že se hovořilo česky. Máti naše i Toníček snášeli to nejlepší a gardisté nestačili jíst a na otázky odpovídat. Zvláště jim bylo velmi milé, když přicházeli naši hoši dobrovolníci, kteří dleli v Paříži buď na léčení, na zotavené nebo na dovolené z fronty. Právě byla skončena velká ofensiva francouzské armády v Champagni, která začala 25. září a trvala 6 dní, kde se zase naše „Compagnie Nazdar“ velmi vyznamenala, jsouc činna v boji již od prvního dne. Utrpení našich hochů bylo tam nesmírné, počasí většinou deštivé a při tom v té křídové půdě bylo hrozné bláto, které nikdy neschlo. Znal jsem tuto frontu již z roku 1914 a z jara 1915, kde jsme po 6 měsíců jeden úsek východně od Remeše drželi. Zprávy od bratrů dostával jsem stále, byl jsem s nimi ve spojení; o průběhu útoku mi psal bratr Koffler, psal mi jména našich padlých a okolnosti spojené s jejich hrdinnou smrtí; celý rozechvěn četl jsem vždy zprávy, jak ta naše „Compagnie“ ztrácí při každém útoku po desítkách své bojovníky. Psal mi též, že se hoši dostali až do týla německého vojska, kde v opevnění stála dvě těžká dalekonosná děla a přes houževnatou obranu nepřátelských dělostřelců naši hoši je přinutili vzdáti se a jim pak zůstala kořist, kanony a zásoba střel; na děla pak napsal bratr Koffler, který byl telefonista, bílou barvou naše „Nazdar“ a psal, že ta děla budou možná jako válečná trofej na nádvoří Palais des Invalides v Paříži vystavena. Také následujícího dne jsem vedl své srbské gardisty na ně se podívat a vypravoval jsem jim též prvopočátky našeho odboje. Když jsme přišli na nádvoří Invalidovny, hned jsme rozeznali dva k nebi trčící jícny „ocelových potvor“ a četli jsme dobře čitelný nápis „Nazdar“; bratři gardisté jevili takový úžas při spatření těchto kolosů zblízka, že mi slíbili, že co nejdříve přivedou samého prince Alexandra, aby si na kanonech to „Nazdar“ osobně přečetl. A řekli pravdu: když jsem se po několika dnech zase s nimi sešel, vyprávěli, jakým dojmem to působilo na příštího krále Jugoslavie, jak malým se zdál před touto obrovskou masou, která zde stála na širokých kolech, s důmyslným otáčecím řízením a s kladkostrojem vzadu, který sloužil k přinášení granátu a nabíjení, a vše tak lehce pochopitelné přes svou složitost, že zrovna zamrazilo každého při celkovém pohledu na tyto bestie, které naši hoši navždy umlčeli. Jako voják dovedl si princ Alexandr dobře představiti, co asi stály důvtipu, udatnosti a životů našich dobrovolníků, a vycítil, jak odhodlaně chrání svými životy před záhubou životy jiných, když zastavili smrtící chrlení těchto děl a jako vítězný pozdrav do lepší budoucnosti napsali na to své prosté „Nazdar!“ zamyšlen prohlížel ještě zde vystavené zbytky „Zeppelina“, který byl na zpáteční cestě z Londýna, kde bombardoval bezbranný lid, sestřelen nad Francií, pak též jeden německý avion nového typu „Ghotas“, který byl sražen francouzským hrdinou letcem GUYNEMEREM. Před odchodem věnoval ještě pohled trofeji našich hochů a ptal se bratrů gardistů po veliteli těchto hrdinů. Velice ho překvapila jejich odpověď, že tito hoši jsou bez velitele, že vstoupili do řad francouzské armády nikým nepobízeni, že věc vznikla spontánně u každého hned při prvních výstřelech německorakouských pochopů. A vyprávěli mu věci, které mu dosud nebyly známy: že jak přišla zpráva do Paříže, že Rakousko-Uhersko zaslalo Srbsku ultimatum, hned byla uspořádána demonstrace proti tomuto bezpráví před rakouským vyslanectvím v Rue de Verenne, kde též byl rakouský prapor spálen, čímž jsme dali nejlepší doklad k našemu protestu, začež nás policie rozehnala a některé bratry pak zatkla. Pak princ podotkl, že něčeho podobného jsou schopni jen Češi, mající před sebou zářící příklad Husův a Havlíčkův, jdou v boj za osvobození zemí československých s heslem Fügnera a Tyrše „Ni zisk – ni slávu“. A viděl našeho člověka, který do Paříže jel za chlebem a sebevzděláním, kterého do nejvyšší míry pobuřovalo rakousko-maďarské bezpráví, které ochuzovalo slovanské kraje a lid, zakazovalo mluviti mateřštinou a pronásledovalo každého pokrokově smýšlejícího občana nebo učitele, 284 a viděl, že taková poroba nebyla snesitelná našemu Sokolu. Začal chápati počátek naší zahraniční revoluce, kde naši revolucionáři ne na barikádách, ale v zákopech a v opevněných místech útočili, ubíjejíce žoldáky těch, kteří si chtěli podmaniti svět. Když jsem se seznámil blíže s bratrem Kučerou, vyprávěl mi, že princ Alexandr tráví někdy v svém bytě v uzoučkém kruhu svých přátel některý z večerů. Tu bratr Kučera, dobrý hráč na citeru, mu hrává naše národní melodie a lidové písně; zvláště rád naslouchal princ písni o Pražském sirotku, a ač slov neznal, cítil její zádumčivost a v kouři cigarety vzpomínal na svou opuštěnou zem. Po návštěvě v Invalidovně chtěl však znát i pochody a hrdé zpěvy hochů z „Compagnie Nazdar“. Bratr Kučera mu mohl vyhověti, poněvadž byl přečasto účasten večerů u Tondy Slepičky, kde se naši hoši scházeli a kde se až do noci zpívávalo. Bernardova „Dobrovolnická“ se jemu i princi zvláště zamlouvala, poněvadž každá sloha byla vzata z nějaké příhody našich vojáků v zákopech anebo narážela na charakter našich „gradés“, představených. Uvedu alespoň první slohu naší písně: Česká kompanie, ta vesele žije, ať je to v zákopech, neb když jde na oddech, humorem jen srší, i když na ni prší, ty, co dělávaj, šrum, přiletí bzz bum bum. Protože jsme mívali přečasto v zákopech doprovod německé kanonády, posílali nám oni sami z protějška ten dozvuk „Bzz bum bum“. A velmi často prince Alexandra tak rozveselila naše písnička přes trudné doby, že si přál naše hochy poznati osobně, což mu však přáno nebylo. Povinnost volala ho na ostrov Corfu, kde byla srbská armáda znovu organisována a čekala na svého velitele. Jsem jist, že sejde-li se s Čechoslováky, přijde mu na mysl jeho pobyt v Paříži a s ním vítězná trofej našich hochů na nádvoří Palais Invalides. Také naši čeští hudebníci „Srbské královské gardy“ vzpomínali při každé příležitosti, psali mi o tom a ujišťovali, že nikdy nezapomenou hochů „Compagnie Nazdar“. PPLK. GŠT. FRANTIŠEK VEJMELKA: IT´S A LONG WAY TO TIPPERRARY...*) CHÝLÍ se ke konci jedenáctý poválečný rok. Kolik vzpomínek přešlo za tu dobu na válečné události a na válku samu, která se postavila do cesty našemu mládí. Krvavé události války a její útrapy se snadno zapomínají a jen s dobrým kamarádem na ně vzpomeneš, spíše proto, abys politoval druhy padlé v různých bojích. Za to velmi často ožíváš vzpomínkou na různé rozmarné chvíle a příhody, které nesl sebou válečný život a pospolitý pobyt mladých mužů vůbec. Proto se tak často vypravuje o válce s úsměvem na rtech, což vždy překvapuje ty, kteří ve válce nebyli. _____________________ *) It´s a long way to Tipperrary, it´s a long way to go, it´s a long way to Tipperrary, to the sweetest girl I know, Good bye Piccadilly, Farewell Trafalgar Square, It´s a long, long way to Tipperrary, but my heart is right there. Voľný preklad: Je to dlhá cesta do Tipperrary, a dlho sa ide. Je to ďaleká cesta do Tipperrary k najsladšiemu dievčaťu, aké poznám. S bohom, Picadilly, dovidenia Trafalgarské námestie, Je to dlhá, dlhá cesta do Tipperrary, ale moje srdce je práve tam. 285 Nejvíce však připomene válku píseň, hlavně cizí, která se stala majetkem milionů vojáků. Zapomeneš na děje, které se staly během nekonečné války, zvláště na podrobnosti, uslyšíš-li však píseň z té doby, vynoří se v podvědomí přesný běh událostí, které jsou v těsné spojitosti s ní, a pamět se rozezvučí jako hudební nástroj, který píseň tu hude. Čím více tě překvapí píseň dávno zapomenutá, tím příjemnější je vzpomínka na události s ní souvisící. Nepředstavujme si staré válečníky, že mají tvrdé srdce a nevnímavou duši – nikoliv, právě válka naučí dobrotě srdce a čistotě duše. Letošního roku tak jako obyčejně trávil jsem svou dovolenou v rodném kraji posázavském. Není dovolené, abych se pořádně v Sázavě nevykoupal, v řece, která přitahuje tisíce lidí, toužících po krásné přírodě, čisté vodě a po zdravém vzduchu. Byl krásný, parný letní den, přímo stvořený pro osvěžující koupel. Šel jsem známými pěšinami k řece, pěšinami, po nichž jsem již chodil desetiletí, kde znám každý kámen a trs trávy. Nad jezem byla mnohočlenná společnost přátel krásného veselí ve volné přírodě. Rozložil jsem se táborem nedaleko od nich a užíval jsem tepla slunce. Hřejivé paprsky umějí ukolébati a vzbudí jakousi organisovanou nečinnost, při níž se ani mnoho nepřemýšlí. Oddal jsem se snění. Ani hudba přenosného gramofonu mne nemohla vyrušit. Tak ubíhala minuta za minutou a spojovaly se v dlouhou chvíli. Až nejadnou uhodí známé, ale přece tak dávno zapomenuté zvuky známé písně, kterou jsem naposledy slyšel tak dávno a tak daleko. Synkopová melodie, charakteristická pro anglosaskou píseň, ano, je to ona, ještě dva takty a jsem v tom usvědčen. S postřehem a rozluštěním melodie okamžitě letí vzpomínky tam, kde jsem poprvé tuto vojenskou píseň slyšel, a na toho, kdo ji zpíval. Vzpomínka na válku je nerozlučně spjata s touto písní, a již v myšlenkách jsem o 11 let zpět a před mýma očima přecházejí obrazy válečných episod. Zprvu neurovnaně a později se uspořádají a úplně vybaví z hloubi paměti. Bylyť ukryty až kdesi hodně hluboko. Ano, je to vojenská písnička anglických a amerických vojáků „It´s a long way to Tipperrary“,kterou zpívali při všech událostech. Kdo z nás, kteří jsme přišli do styku s těmito vojáky, nepamatoval by se na tuto píseň, vždyť jí si krátili cestu při transportech nekonečnými vzdálenostmi, večer při ní vzpomínali na své drahé na druhém břehu oceánu, zásobovací kolona zpívala jí, aby se jí v bezedném blátě zákopů lépe táhlo, bručeli si ji vojáci před vyražením k útoku a jsem přesvědčen, že se touto písní loučili se svými padlými druhy. Pravá píseň anglicky mluvícího vojáka. Ve vzpomínkách přenesl jsem se do ležení Mikra u Soluně. Zde jsem táboříval společně s druhou brigádou jihoslovanské dobrovolnické divise, po dlouhé cestě přes Sibiř, Indický oceán, Egypt a Středozemní moře. Tábor skýtal velmi pestrý pohled a jeho obyvatelé byli co do národností ještě pestřejší. Snad nebylo ani jednoho národa světa, který by zde neměl své příslušníky (ovšem mimo Eskymáky atd.). Nedaleko od nás byl tábor anglických vojáků. Netrvalo to dlouho, a jak již na vojně bývá, navázali jsme s Angličany velmi dobré přátelství, které se musilo významným způsobem oslavit. Samo sebou, že hlavní slovo při této oslavě měli Češi, neboť těm je dáno, že se s každým dorozumějí. Navštívili jsme proto anglický kooperativ (zátiší) a v bratrské shodě s anglickými důstojníky jsme ochutnávali všechny jeho dary. Píseň nesměla chyběti. Některou my, jinou Jihoslované a konečně i klidní Angličané spustili unisono píseň, která se dotkla i našeho srdce. Nepochopili jsme její význam, ale tolik touhy bylo v ní, že nás nadchla. Ochotný poručík královské armády od jakéhosi skotského pluku nás učil. Napsal text, přečetl a již se zpívalo. Byla to píseň „It´s a long way to Tipperrary“. Ano, i my jsme měli za sebou velmi dalekou cestu a i naše touha nás nesla přes nebezpečné hory balkánské daleko, daleko do naší vlasti, kde každý z nás měl řadu drahých duší, a nikdo tenkráte nevěděl, kdy se vrátíme domů a zda vůbec. Ukořistili jsme jednu pěknou píseň, která byla pro nás velmi originální svou melodií. Zpívala se potom v našem táboře, kde jsme čekali, až nás odvezou do Francie. Zpívala se po cestě Středozemním mořem a dodávala nám společně s našimi písněmi odvahu k nebezpečnému 286 cestování, kdy vskutku nikdo neznal hodiny nebo minuty, až jeho loď bude vzbuzena torpedem podmořského člunu.*) Šťastně jsme přepluli do Afriky i do Francie a po přijímacích formalitách odeslali nás do školy v Saint-Maixent. Zde byli Američané. Opět měli své kooperativy a my své hospůdky. Večer co večer se ozývala melodie známé nám písně a její znalost snadno nám umožnila navázati vojenské kamarádství s americkými druhy. Ukončili jsme svou teoretickou přípravu pro boj na západní frontě a odjeli jsme k plukům. A dál letí moje vzpomínka při zvucích této známé písně. Bylo to po dlouhém a únavném nočním pochodu v dešti a v blátě, kdy jsme zapadli do malé alsaské vesničky Bretagne. V této vesničce, nad níž s jedné strany hleděly pohraniční sloupy švýcarskofrancouzské, byl ubytován skoro celý 22. pluk. Ale ubytování ve vesnici z polovice prázdné, s rozbitými stodolami od stálého bombardování neskýtalo mnoho pohodlí, ale přece pro válečníka tolik, že mohl dohlédnouti na svěřené vojsko a obstarati mu nutnou stravu. Proto se žilo až večer. Unaveni pochodem a promočeni odpočívali jsme celý den. K večeru pak jsme se shlukli – staří kamarádi – abychom užili trochu volnosti. Nemohli jsme daleko, podle rozkazu i samé obezřelosti, vždyť nebylo bezpečno. Němec co chvíli oznamoval svou přítomnost výbuchem granátu. Ovšem to nám připomínalo jenom válku, nemohlo však míti vliv na naše rozhodnutí. Nedaleko vesničky, na křižovatce státní silnice, kanálu a železnice, stála mohutná stavba staré hospody, která s určitostí ještě pamatovala vojska armády velké revoluce. Ta přímo vybízela k návštěvě. Po krátké poradě vydali jsme se k ní. V šeru jsme ještě zahlédli, že na zdech i na střeše jsou stopy po bombardování, což nás konečně ani velice nepřekvapilo, neboť rozbitých i porouchaných domů v okolních vesnicích bylo mnoho. Vnitřek byl zachován a připomínal nám naše venkovské hospody. Proto zde bylo tak útulno. Ani zabedněná okna nás nepřekvapovala, vždyť celá severní polovina Francie nebyla jista před německými nálety. Šenkýřka byla již v letech a kolem ní se motalo několik dětí. Ochotně nám přinesla vína a rozpředl se obvyklý seznamovací rozhovor. Muže měla ve válce, kdesi prý v Piccardii. Němci prý sem též někdy střílejí, nyní prý již dlouho dali pokoj. Víno bylo dobré. Tu venku zavzněly hlasy a hned potom na chodbě dupot vojenských bot a do světnice se vhrnulo několik amerických důstojníků a vojáků. S nimi přitáhl i hřmot, který zapudil náš idylický rozhovor. Všude bylo živo. Pozdravili jsme se, abychom v krátké době srazili stoly a začala píseň. Americký voják nebývá bez hudebního nástroje, v tomto případě to byla foukací harmonika. Společně se zpívala píseň a společně se pilo víno. Při tom jsme se dozvěděli, že patří k divisi, která právě přišla a jejíž část je ubytována v sousední vesnici. Velmi byli zvědavi, jaké to je na frontě a co válka, jak Němec, mnoho-li je zabitých, jaké zranění je časté a útočí-li se též na bodáky. Však všichni znáte dotazy frontových nováčků, chápete tedy jejich duši, konečně i nedočkavost slyšeti a viděti první výbuch granátu. Nebyli by to američtí vojáci, aby nejpřednější místo v jejich čiperném repertoiru neměla „It´s a long way...“ Tato píseň nás spřátelila úplně. V družné zábavě vedené pestrou směsí anglofrancouzštiny, ubíhala hodina za hodinou. A zpívalo se právě „It´s a long way ...“, když jsme byli přehlušeni hromovou ranou a v nastalém tichu jsme slyšeli, jak padají kusy tašek. Hned potom následoval druhý výbuch. My jsme věděli, že Němec střílí na křižovatku nedaleko od hospody, ale těžko jsme to mohli vysvětliti americkým kamarádům. Byli přesvědčeni, že nastal útok. V tom byli podporování dalšími výbuchy dopadlých granátů, při nichž se celá hospoda otřásla v základech. Nebyli k udržení, musí prý ihned k svým jednotkám. Dlouho sice váhali na prahu síně, nové výbuchy je vrátily několikráte zpět. ______________ *) Poznámka: Je nutné poznamenať, že táto pieseň bola tiež začiatkom roku 1915 obľúbenou piesňou roty „Nazdar“ a neskôr celej Fr. Cudzineckej légie. Priniesla ju tam skupina čs. dobrovoľníkov, príslušníkov našej londýnskej kolónie. Ku koncu vojny bola táto pieseň známa a spievala sa už na celej francúzskej fronte. 287 Zmateně se dohadovali a ptali nejstaršího kapitána, až si konečně dodali odvahy a vyběhli. Jsem jist, že to bylo zbytečné, aby opuštěli dobrý kryt, ale nedali si to vysvětliti. Prý musí. Šel jsem mezi dveře a díval se za běžícími. Právě vběhli na silnici, když s ohlušujícím třeskem šlehl z ní blesk, hned za ním druhý a viděl jsem siluety běžících Američanů, z nichž dvě se nachýlily a padly. A nové dva blesky vzlétly do vzduchu... zahlédl jsem opět pádící siluety, ale nevím, co bylo s nimi, neboť fičící střepiny donutily mne skočiti do síně. Vyprávěl jsem kamarádům, litovali jsme, že nemůžeme pomoci těm, co padli na křižovatce snad raněni, snad mrtví. Hospoda se třásla výbuchy a lampa mrkala při nárazu vzduchu. Šeknýřka byla celá ustrašená. Přivykla sice postřelování, ale toto bylo příliš silné. Prosila nás, půjdeme-li do vesnice, může-li s námi. Rychle se připravila, sebrala cenné věci, děti a jdeme. Střelba se stala pravidelnou, tak po minutě rvaly se granáty, jejichž střepiny otloukaly zdi a rozbíjely střechu. Nejprve žena s dětmi, potom bratři a pak skočím sám a ženu se směrem od křižovatky, abych obloukem stihl vesnici. Všichni jsme měli zkušenost a praxi válečníků. Ta chyběla Američanům, proto platili daň z krve. Tu my jsme již měli zčásti zaplacenu a nedoplatky jsme odváděli již během měsíce. Před vesnicí jsme se sešli. Ženě jsem nabídl svůj „pokoj“ u jednoho starého francouzského sedláka, kam jsem je dovedl. Došel jsem ještě k rotě, abych upozornil hlídku nosičů raněných na padlé Američany na křižovatce asi ½ km za vesnicí. Zbytek noci jsem prospal v stodole u jedné z kulometných čet. Ráno mi hlídka hlásila, že našli na udané křižovatce dva mrtvé americké vojáky a že je odevzdali jejich vlastní hlídce, která je šla hledat. Večer opouštěl 22. pluk vesnici Bretagne, aby stihl přes Belfort nakládací stanice a byl převezen na Marnu, do Evettu-Bas, kde jej čekaly slavné dny v příštích operacích. Minuly čtyři neděle rušných pohybů a brutální francouzské ofensivy v Champagni. Naše brigáda šla s sebou. Málokdy se nám podařilo býti několik nocí na jednom místě, stále pohyb, stále něco nového. Pohybovali jsme se kolem Remeše a Mourmelonu. Nepřišli jsme však nikdy do styku s anglo-saskými vojáky. Prožívali jsme velké dny tvrdých bitev na západní frontě a viděli pravou hrůzu moderní války a strašné účinky techniky ve službách vojenských. 10. října 1918 vytáhli jsme pozdě večer z Mourmelonu k severovýchodu přes Hindenburgovu linii. Táhli jsme celou noc. Jen matně jsme rozeznávali spousty, které válka nahromadila. Procházeli jsme místy, kde měly býti vesnice, po nichž bys marně hledal nějaké zřetelnější stopy. Vše zničeno, nebylo lesů, nebylo polí. Jedině rozrytá poušť mizející v dálce v šedou modř, to byla kdysi slavná Hindenburgova linie, kdysi chlouba a naděje německé armády. Po dlouhém pochodu, který se protáhl skoro do poledne, rozložil se 22. pluk táborem v lesíku, který skoro zázrakem zůstal jakž-takž pohromadě, v prostoru Blanc Mont, kota 211, severně od Somme-Py. Bylo to táhlé návrší, rozryté zákopy, poseté granátovými jamami tak jako tvář zoraná od neštovic. Druhého dne jsem si šel prohlédnouti bojiště, na němž před třemi dny byla tvrdá bitva, jež se právě posunula málo k severu tak, že jsme stáli v pásmu dělostřeleckých posic. Do té doby jsem nikdy neviděl pole srážky po bitvě, neboť během boje není na to čas. Poprvé se mi otevřel strašný pohled na spousty mrtvých, které jsme jindy nechávali za sebou. Nyní se mi naskytl pravý obraz války a jejích obětí. Zjistil jsem, že prožíti bitvu není tak strašné, jako projíti bojištěm, pokud nejsou sneseny mrtvoly. S pocitem hrůzy a úcty současně procházel jsem místa a prohlížel jsem si padlé vojáky francouzské armády. Byli snášeni dohromady zarostlými teritoriálci, kteří svou bolest utápěli v mracích dýmu svých lulek. Jedni shromažďovali Francouze, druzí Němce. Přejdu svah a zaslechnu zpěv. Je mi velmi podivné, kdo zde může zpívat. Vydám se za hlasy. Během své cesty spatřil jsem již, že mezi mrtvými jsou američtí vojáci. Hlasy umlkly. Vystoupil jsem z lesa a přede mnou se otevřela volná prostora. Na okraji lesa byla pravděpodobně německá posice. Zde bylo mnoho mrtvých Němců. V prostoru před lesem bylo vidět hromádky pokryté 288 plášti khaki. To byly mrtvoly amerických vojáků divise, která zde bojovala, v srdci Hindenburgovy linie, za své, francouzské, ale i naše zájmy. Mrtvoly byly shromažďovány hlídkami po dvou mužích, kteří je snášeli na nosítkách. Byli to též Američané. Jedna z nich, několik desítek metrů přede mnou, naložila jednoho ze svých druhů a nastoupila smutnou cestu kamsi do údolí. Ušli několik kroků a tu zanotovali „It´s a long way...“ Nebyl to zpěv, který mne překvapil, neboť jsme byli ve válce a tu nezpívati, je-li blízko mrtvola, znamenalo by nezpívati vůbec. Nikoliv, ale byla to přiléhavost slov, jež se tak dobře hodila na pochod s mrtvým vojákem. Ano, „to je daleká cesta...“, ovšem nikoli do Tipperrary, nýbrž do vojenského nebe, kde musí býti kout pro padlé hrdiny strašlivé západní fronty. Daleká cesta, kterou má tento junák za sebou a kterou my můžeme nastoupiti každou minutu. Pohlížel jsem tenkráte za zvláštním průvodem, až mi zmizel v záhybu terénu, ale ještě potom zněly další slohy této universální vojenské písně. To bylo naposledy co jsem ji slyšel v originále, nikdy již jsem nepřišel do styku s americkými neb anglickými vojáky. Sám ovšem nebo od svých kamarádů jsem slyšel často úryvek melodie. Přirostla mi k srdci. Až teprve po jedenácti letech, v romantickém údolí krásné Sázavy, slyším opět „It´s a long way...“ v americkém taktu, přímo v originále, a to tenkráte, kdy bych se toho byl nejméně nadál. Dávno již musila píseň dozněti, sám však myšlenkami jsem byl daleko od svého rodného kraje, kdy ve dnech velkého utrpení i slávy jsme táhli s bratry všude tam, kde jsme měli hájiti čest svého národa a svobodu jeho území. Znovu se mi s bleskovou rychlostí promítlo panorama Soluně, staré hospody u Bretagne i svahů Blanc Montu, na nichž „It´s a long way...“ zpívali americkým vojákům, když je pochovávali. Však než uběhlo 10 dní, zpívali jsme my u Petit Banu svým bratrům dvaadvacátníkům hlasem stlumeným v slzách „Kde domov můj“. Nebyla snad tato píseň pro naše mrtvé přiléhavá... Když jsem se toho dne vracel domů, přál jsem si jíti sám... Škpt. POKORNÝ: FRANTA RÁMUS FRANTA RÁMUS – pravé jméno neznámo – jednadvacátník – sporé postavy, s baretem frajersky nasazeným, pohyblivý, se sklonem ke „kšeftování“. To by tak byl jeho popis v kvalifikační listině, kdyby byl jakou měl. Ve dne cvičí „puškohmaty“, hází granáty, k večeru kšeftuje. A věřte, že s úspěchem. Všechno zná, všechno opatří nebo už má, jak kdo chce. Přinese vám modré s nebe. Dovede prodat hodiny s vysypaným strojkem, pár bot – obě levé, koupací vanu a všechno, co není „akorát“, je pro něj „dělnický“. Ten výraz roznesl po celém pluku. Dělnická byla menáž, nebyla-li právě dobrá, právě tak francouzský tabák, kalhoty, paráda, hospoda atd. Dopracoval se za ten rok ve Francii význačné popularitě a řekl bych obdivu nás všech. To jeho kšeftování se nám se začátku nijak nelíbilo, nehodilo se jaksi pro dobrovolce. Při odjezdu do Darney specialisoval Franta svůj obchod výhradně na potravinový a to byl počátek jeho slavného markytánství a jeho bohatýrské činnosti. S vrásčitou tváří, opálený a vždy usměvavý obcházel pochodující řady s nemožně velkým košem a prodával jídlo takřka v běhu. Jeho koš byl po žoldu velmi přitažlivý, zejména při přestávkách na pochodu. Měl tam vždy čerstvou uzeninu a z koše se linula libá vůně uzenin, které málokdo odolal. „Vždy čerstvé zboží“, hlásal neúnavně náš Franta a měl pravdu. Jak to dělal, nikdo neví, to bylo jeho obchodní tajemstí. Byl to zázračný člověk. Dovel později v pustém kraji, zničeném válkou, 289 vydupati vše možné, od salámu až po šampaňské víno. Jednou se jeden bratr ptá: „A co, když ti, Franto, zbude něco na zítřek?“ „Nezbyde, kamaráde, nezbyde,“ odpovídá Franta. „A co když přece nějaký ten salám...“ „No, to se pověsí na týden do průvanu a potom se prodává jako čerstvý suchý salám, he.“ V Champagni byl Franta uznáván jako oficielní markytán jednadvacátníků a jeho pole působnosti bylo značně rozšířeno stykem s Američany. Na ty byl kos. Dovedl je při výměnném obchodu řádně trhnouti a nikdy neprodělal. Ani v bojích u Terronu Franta nezapomněl, že je voják, nosíval svůj objemný koš „čerstvých věcí“ po můstcích přes Aisnu v dešti „dělnických“ granátů, jak říkal, a zjevoval se jako fantom na místech nejnebezpečnějších a v první linii, aby prodával své „sosisony“. A tehdá Franta osvědčil své sympatie k bojovníkům nadprůměrnými porcemi salámu, které dával v mnoha případech zdarma. Vzpomínáš, Franto, jak tvůj nůž skoupně měřil porce salámu pro – vulgo-ulejváky z kanceláří a jak bohatýrsky do něho zajížděl, kupoval-li kombatant? Pamatuješ, milý Franto, jak jsi mi dal na křižovatce u Semid dvě láhve vína, ve VrizyLoisy ementálský sýr a v Praze na Příkopech čokoládu? Již asi ne! Je to 11 let, a bylo nás mnoho, kdož přijali z tvé ruky pomoc v dobách nejhorších. Ty nevzpomeneš všech. Zato oni nezapomenou tebe! * * * Poznámka redaktora, r. 1928: Franta Rámus, žil stále mezi vojáky, nemohl opustiti své zamilované řemeslo. O manévrech v roce 1928 jsem ho potkal v Prešove, dařilo se mu obstojně. Naříkal jen na úpadek markytánství. Byl také zvěčněn v jednom pondělníku „Lidových novin“ článečkem, který zde otiskuji: (Franta Rámus), pleno titulo „poslední vojenský markytán“, jak se sám honosně nazývá, je dobře znám nejen košické posádce, ale jistě nejméně celé oblasti zemského vojenského velitelství v Košicích. Je čilý obchodník a neomylným instinktem vždy vyčichá, kde se něco bude dít, takže na to můžete vzít jed, sežene-li se někde na cvičení nějaká ta rota vojáků dohromady, že v nedílném okamžiku kde se vzal, tu se vzal, zjeví se Franta v blízkosti se svým dobrosrdečným humorem a stánkem buřtů a piva v létě, buchet a horkého čaje v zimě. Rovněž jej najdete v sezoně na vojenské plovárně, na cvičišti, ba i na manévrech kdo nás přivítal se sklenicí studeného piva někde v zastrčené nedostupné vesnici nebo na pusté křižovatce, byl Franta, dobrák od kosti a poctivec, vždy v dobré náladě a při dobré výřečnosti. Na nějakém tom slově Frantovi vůbec nezáleží, naopak považuje za svou svatou povinnost, než vypijete svou sklenici, pobavit vás buď poslední anekdotou nebo přednáškou o vývoji užitečné živnosti markytánské od dob třicetileté války až po naši dobu. Cukrovinek a podobných daremností nevede. „Voják potřebuje se posilnit a občerstvit, a ne mlsat!“ říká. Nemá-li náhodou nazpět na korunu, vrátí vám ji kavalírsky, nedbaje protestů: „Buďte bez starostí, však já už někoho o to ošidím. A možná, že vás samého!“ Nejvíce Frantu mrzí, že markytánství, ovšem pravé, ne nějaké fušarina, beznadějně upadá, takže on sám je toho druhu už poslední. „Kdo na moje místo?“ zdá se trpce volati celá jeho bytost, ale – nikdo se nehlásí. 290 PRÁŇA: PRSTENY ZE ZÁKOPŮ FRANCOUZKÝ voják v době zákopových bojů měl, zvláště za dne, kdy bylo nebezpečné se ukazovati, mnoho volného času. To ho samovolně nutilo hledati zaměstnání, a to takové, jež mu prostředí dovolovalo a k němuž mu dodávalo prostředky. Jedním znich byla výroba upomínkových předmětu ze střel granátů a z jiných zbytků válečného materiálu. Tak například vyráběli prsteny a zasílali jako vzpomínku svým milým v zápolí. Ty byly nejhledanějšími drobnůstkami tehdejší doby. Každý se snažil nějaký mít, neboť byly dílem bojovníků, trávících tím své volné chvíle při vzpomínce na své drahé. Není dostatečně známo, jak vojáci přišli na tuto myšlenku. Důvtip, s jakým byly dělány, byl najisto obdivuhodný. Pokaždé větší dělové přestřelce bylo častým zjevem viděti vojáky vyhledávat mezi střepinami střel, pokrývajícími bojiště, zapalovače z německých granátů ráže 77 mm. Tyto zapalovače byly přišroubovány ke granátu a byly vyrobeny většinou z aluminia anebo ze slitiny aluminia a mědi a měly v svém nitru kolem osy malý kroužek tohoto kovu. Takové kroužky, mající přibližně rozměr prstu, byly původně zužitkovány jako prstýnky, arci velmi nedokonalé: prosté kroužky s čtvercovitým otvorem, hodící se pro mužské prsty. Poznenáhlu však byly zpracovány nejdříve nožem, potom pilníčkem. Později byla výroba prstýnků zdokonalena dělostřelci, kteří mají k disposici různé nástroje, ale stále bez soustruhu a svěráku. Prstýnek se navlékl na pochvu dlouhého francouzského bodáku, která se svým poněkud kuželovitým tvarem hodí na jakoukoliv velikost prstýnku. Když se později začaly vyráběti prstýnky menšího průměru, bylo třeba roztaviti hliníkové části rozebraných zapalovačů. Vojáci vynahradili svým důvtipem nedostatek nástrojů. Kov byl taven buď na sběračkách nebo v ocelových miskách. Ohníčky z dříví, do nichž se foukalo pochvou na bodák, na jejímž konci byl udělán otvor. Kadluby byly nejdříve z prosté země, pak ze dřeva nebo z měkkého výpence. Později, když se výroba zvětšila, lily se jakési kulaté trubky v zdokonalených formách. Tyto trubky byly potom rozřezávány zubatým okrajem starých rýčů na dostatečně široké prstence. Kov se ubíral nožem, vnitřek prstýnku se vyvrtával špičkou malého polního nože nebo ocelovým čističem pušky, pak kouskem tvrdého dřeva. V touze po dokonalosti začali někteří vojáci zdobiti prsteny rytinami, prováděnými špičkou nože; jiní je zase vykládali malými kousky mědi, obratně vyříznutými z týchž německých granátů, a na prstýnek upevňovanými spárovaním nebo nýtováním; malé měděné deštičky se dírkovaly šidlem, jež měl každý voják v svých šicích potřebách. Výroba prstýnků se stala na mnohých místech fronty největší zábavou vojáků za dlouhých měsíců, jež ztrávili na frontě. Přihodilo se mnohdy, že vojáci v nedostatku aluminia očekávali netrpělivě příští bombardování, které jim poskytlo nezbytný materiál. Jakmile padlo několik granátů, bylo hned viděti kolem vojáky, hledající aluminiové hlavičky granátů. Tak se stala věc čistě paradoxní, že vojáci čekali dychtivě a přáli si, aby nepřítel je postřeloval jen proto, aby měli materiál na prstýnky. 291 J. ČÁP: „HALT, WER DA?“ Črta z dobytého Terronu. BYLO to druhé noci v dobytém Terronu. Náš prapor byl v improvisovaných zákopech. Jednotlivé bojové skupiny byly umístěny několik desítek metrů severně od městečka v jamách od granátů, jen částečně mezi sebou spojených. Ve dne se nedalo vůbec pracovat a i v noci neustále přepady palbou dělostřelectva a kulometů „bošu“ rušily zdokonalování zatímní obrany. A pak také proč se zbytečně hrabat v zemi, když se stejně mělo jít kupředu? Oné noci, o které chci vyprávět, se i měsíc rozhněval na ty spousty rozvalin, jež nadělaly granáty z vesnice, a jen chvílemi vyplul z mraků. Vyšel jsem asi v 11 hod. ze sklepa baráku sice nejrozbitějšího, za to však nejjistějšího, protože sutiny byly již dělostřelcům velmi ubohým cílem. Šel jsem na obchůzku svých bojových skupin a chtěl jsem se též podívat k Matičkovým kulometníkům. Doprovázel mně jen br. S. – Nedaleko kulometné roty jsme potkali br. Matičku, který nás hned pozval do sklepa jedné ze svých čet – prý na koncert. Hoši od kulometné, jako snad ve všech armádách, tak i v naší byli, jak se říká, nejsprávnější kluci: opatřili, měli, snědli, ale i dali všecko, co se kde našlo nebo i nenašlo. Ta naše našla, nevím kde, ale zkrátka měla v zakouřeném sklepě na nějakém nočním stolku opravdovský gramofon, který hrál do ochraptění shromážděným chlapcům a hostům všecky možné pochody, ba i pochod Radeckého. Hoši seděli kolem na slamnících a na peřinách, kterých v domech dobytého města uprchlé obyvatelstvo zanechalo více než dost – pokuřovali a poslouchali. Hned nám nabízeli „kárky“ černé kávy vlastní várky s „l´agnolem“. Najednou vrazila do sklepa rotní spojka od kulometného stanoviště 1., a hlásila, že před stanovištěm je nějaký Němec, který se snad chce vzdát. Šli jsme se s br. Matičkou hned na to podívat a stali jsme se svědky případu více než zajímavého. V přítmí otevřeného vjezdu do stodoly, ovšem polorozbité, stál náš strážný u kulometu v posici a mířil karabinou k nedalekému stromu, u kterého stála ve tmě sotva viditelná figura vojína se zdviženýma rukama, a volal do tmy „Halt, wer da?“ Postava neodpovídala a za to se pohybovala zvolna do úkrytu za strom. – Náš strážný volá znovu: „Halt, wer da?“ a zase žádná odpověď. Již-již pozorujeme, že strážný chce vystřelit – přerušujeme ho a jdeme sami kupředu a voláme „qui vive?“ Tu se teprve nejistě zpoza stromu ozývá – „Kamerad Kamerad“. Jdeme blíže s připravenými pistolemi, neboť to slovo obyčejně pronášeli vzdávající se Němci, ale jaký je náš údiv, když nalézáme za stromem na celém těle se chvějícího, zuboženého a roztrhaného francouzského „poilyho“, který pravděpodobně přeběhl z německého k nám. Vedeme ho ustrašeného do stodoly a pak dolů do sklepa ke světlu. Teprve za hodnou chvíli dostávají jeho tváře barvu a vypravuje ze sebe první slova uspokojení, že přece jen nepadl znovu do německého zajetí, jak volání „Halt, wer da?“ tomu nasvědčovalo, a že snad jest u svých. – Když vidí, že mu rozumíme, vykládá nám horlivě, že byl na práci s ostatními druhy zajatci za nepřátelskými liniemi a při našem útoku podařilo se mu uprchnouti a strýti se v lese a tak dnes v noci nalezl cestu až k nám. – 292 Velmi nemile byl překvapen, když se mu z domu, o němž se domníval, že je v rukou Francouzů, ozvalo německé volání. Omlouváme hned našeho strážného, že to také myslil dobře, neboť se chytře domníval, že od Němců může přijít zase jen Němec a proto mu chtěl usnadnit cestu k nám. A když jsme znavenému bývalému zajatci nabídli šálek horké černé kávy s „l´agnolem“ a chléb se sýrem, cítil se již dobře mezi námi, téměř znovuzrozen, jako ostatně člověk, kterému se po dlouhém zajetí a po přestálém nebezpečí podaří ve zdraví vrátiti do vlasti. H. P...: TĚŽKÁ KONKURENCE JEDNOHO dne bylo možno na cogňackých nárožích čísti následující nálepky růžové barvy, velikosti asi 6 x 8 cm: ATTENTION!! _________ ON OFFRE une bonne récompense á toute personne, qui pourra nous désigner une jeune fille ou femme cognaçaise sans son TCHÊQUE. S´adresser á l´agence Tchéquoise, rue d´Angouléme. Neboli česky: „Pozor! Nabízi se dobrá odměna každému, kdo by nám mohl označiti mladou dívku nebo ženu z Cognacu, jež nemá svého Čecha. Oznámení zasílejte na Českou kancelář v rue d´Angouléme.“ Zkrátka: Cogňacké mládence zlobily úspěchy našich dobrovolníků u krásného pohlaví a hledali v tomto oznámení malou pomstu. Nálepky vzbudily mnoho smíchu, jinak ovšem neměly mnoho účinku, neboť s našimi vojáčky v milování byla opravdu těžká konkurence. VÁCLAV NEKOVAŘ: NA DOVOLENOU SVOU vzpomínku jsem nadepsal „Na dovolenou“ proto, že rád té doby vzpomínám a se mnou jistě všichni, kteří jí užili dobře a radostně. Jako druhý pobočník, jak mně sám přezdíval předobrý plk. Gillain, velitel 21. pluku francouzské legie, musím s tou frontou přece začít. Ačkoliv jsem byl jen „pucák-ulejvák“, přece jsem měl dosti starostí, když jsem chtěl, aby můj velitel byl vzorem čistoty; a se mnou byl jistě náš velitel spokojen. Byl mně svěřen též náš drahý prapor, který vždycky putoval do 293 bytu velitele pluku, ať to bylo kdekoliv, a já byl věrným strážcem naší drahé zástavy. Malou spisodku o tom přece musím napsat. Malá vesnice (jméno jsem zapomněl) před Sentheimem, kde byl ubytován plk. Gillain u jedné starší dámy. Vkročím do pokoje pro nás připraveného a podívám se maně po zdech. Bože, co to vidím? Obraz Hradčan, našich Hradčan dívá se na mne se zdi! Není to klam zraku? Není! Co to? Ptám se oné dámy francouzsky, a ona zase odpovídá: Jsem z Čech a ráda vzpomínám a tento obraz vozím s sebou jako relikvii. Byla jako vychovatelka dlouhá léta v Čechách u Lobkoviců a u různých hrabat jak u nás, tak i v Německu a po válce si zakoupila v Alsasku onen domek, kde tráví svá poslední léta života. Já jí česky vypravuji, že jsme Češi, že jsme přišli bojovati po boku francouzského vojína proti německé hegemonii, po boku francouzského vojína, nezlomné vůle a víry ve vítězství spravedlivé věci. Německy se omlouvala, že prý ví, že jsme Češi, ale velikou radost z toho neměla. Dlouhý pobyt u hrabat nechal u ní stopy lásky k Německu a k šlechtě vůbec. Prahu však měla ráda. U ní se mně právě přihodil onen případ s praporem. Měla býti slavnost a br. poručík Kleinberg přišel pro prapor bez lístku, poukazu p. plk. Gillaina. Já však odmítl prapor vydati, dokud nebudu míti potvrzenku, jak bylo nařízeno. – vždyť mne přece znáš, - povídá. – Znám, ale prapor nedám. – Milý br. Kleinberg vrátil se pro lístek, a když se vrátil, podávaje mi lístek, povídá: - Tu máš, ty hlade, najez se toho papíru. – Pak jsem prapor vydal a ještě dole jsem slyšel, jak ochránci praporu zle hubovali, a slyšel jsem též něco o ulejvácích a podobné řeči. Dnes ponechávám ty válečné věci bratřím, jimž se to sluší a patří – frontovníkům. Ale já také kus té brázdy oral, když mně však ani válečný kříž nedali – ať si o frontě píší sami. Býti sluhou velitele pluku nebyla také maličkost, vždyť jsme se chtěli vždycky přece blýsknout. Víte, co bylo na mne dotazů. Já musil všechno vědět napřed, jinak mně kluci udělali běhy, že jsem byl z toho blázen, a častokrát jsem byl leckterým bratrem posílán k četě. Och, zlobo lidská, jak často jsem tě na sobě pocítil. Ale nereptal jsem (mlč, kuchaři od pomocné roty!). Být sluhou takového charakteru, jakým byl náš velitel, bylo ctí. Zlatá povaha, charakter, jakých jsem málo viděl v životě. Měl nás rád a rozuměl nám mnohdy lépe, než naši nadřízení bratři. Nepíši to ze servilnosti, Bůh mně chraň – ostatně všichni, kdož jej znali, mně to potvrdí. A nyní na dovolenou! Jednoho dne zavolá mne plk. Gillain a praví: Váklaf, jedu na dovolenou a rád bych tě vzal sebou. – A co Kočárek (podkoní velitele pluku) – No, Kočárek pojede s námi, vezmeš si ho na starost. – Povídám to Frantovi a on se usmál a jak byl vždy jeho postoj, levou nohu napřed, v levé ruce cigaretu a pravou za řemenem, povídá: - Kam jede náš starej? Vysvětluji, Paříž, a pak s ním pojedeme do jeho posádky k matce, do hezoučkého města Brieve. A nyní přišla otázka finanční. Já byl na tom mizerně, za to Franta měl větší zásobu franků. Tak dobře, - povídá, - ty umíš francouzsky a já ze tebe zase něco zatáhnu. Nastalo chystání. Prádlo jako křída, řemení a boty se leskly, všechno čisté, že jsme z toho měli všichni radost. Odjeli jsme do Belfortu a odtud přímým vlakem do Paříže. Vše, čeho třeba, zařídil nám plk. Gillain. Celou noc se nám krásně spalo ve II. třídě až do Paříže. V Paříži jsme vypadali, jako když po jaru vyvedete dobytče prvně ven na pastvu. My byli diví z toho ruchu a šumu ulic. Po vyřízení formalit nasedli jsme opět na jiném nádraží a hajdy do Brieve. Cesta uběhla pozorováním kraje, jímž jsme projížděli, a odpoledne jsme byli u cíle. K obývání měli jsme vykázánu světničku v podkroví, zrovna vedle pokojíčka hezké služebné dívčiny – Mary. Pak jsem vykonal zkoušku státníka z prádla a všeho pucerského zaměstnání paní matce plukovníkově, která dopadla skvěle, pak dobře napapat po francouzsky a šups na kutě. Během malé chvíle jsem měl příležitost seznámiti se s Mary, avšak běda... když jsem večer ťukal na okénko, Mary byla pryč – spala v kuchyni. Bylo po ilusi – i všechny ty další dny, jež jsme tam krásně užívali. Byla hlídána matkou pana plukovníka, tak že obchvat byl nemožný. Druhý den ráno vedl nás pan plukovník ohlásiti do kasáren. Jdeme a tak si s Frantou 294 vyprávíme. Vtom jde okolo důstojník Cizinecké legie. Zdarví pana plukovníka a vzadu slyší český rozhovor. Žádá plukovníka, zda by nám dovolil, abychom jej navštívili. Ale ovšem, večer, až povečeříme, můžeme jíti. Představil se nám, byl to nadporučík Novák. Slíbili jsme, že přijdeme a těšili se, co bude. A bylo! Bože, dej nám víc takových slavných večerů. Podle adresy jsme došli šťastně a již nás vítá milá paní Nováková, dcera francouzského Čecha, pana Amorta. – Tak pojďte, kluci, ať vám to nevystydne! – vítá pan Novák. Šťoucháme jeden druhého, až se konečně ocitáme v útulném pokoji; ale co to voní? To naše české řízky, brambory, salát, ó Franto! Ta slast! Plná basa piva! Jen jsme do sebe šťouchli lokty. Pochutnávali jsme si znamenitě a zábava za chvíli byla v plném proudu, toť se ví, že při pivě. Zábavná paní se nás vyptávala na všelicos a my zase s nadporučíkem Novákem trochu politisovali. Přiznávám se, že pan Novák nebyl se vším spokojen, co se dělo v naší Paříži, ale to je jiná věc. Paní Nováková přivedla nám též známou děvu ze sousedství a chtěli jsme Frantu Kočárka oženit. Nezapomenu do smrti na ten ztrápený obličej, co udělal, když k němu ona děva přisedla. Jeho slova byla jenom „ne kompra“, na víc se nezmohl. Měli jsme z toho ohromnou legraci, Franta však mně vyčinil zle, že vím, že je ženat a že má děti, tohle prý může býti nějaká holka kdovíjaká, a že by na ni nesáhl ani klacíkem. Druhý den se to opakovalo a já nechci dnes Frantovi všechno připomínat, aby se na mne nezlobil. Chodili jsme tam denně večer, dopoledne na procházku, po obědě do hospody, kde se zase Frantík líbil číšnici, která stále chtěla, abych jí ho namluvil. Jemu šlo o dobré pivo, o děvy nestál. Slíbili jsme psát, jsme však nevděčníci, jenom já jsem si nějaký čas s panem Novákem dopisoval. Rád vzpomínám na ty doby a na dobré lidi, které opuštěný člověk v širém světě potkal a kteří dovedli zpříjemnit trudný život, jaký nám osud připravil. Pak smutné loučení s Brieve. Mary s Bohem – zůstaly jenom vzpomínky. Vybaveni, jak se sluší a patří, jak panem plukovníkem, tak i p. Novákem, nastupovali jsme cestu zpět do Paříže. Samo sebou, že bylo o nás všestranně postaráno. Oddělení sami pro sebe ve voze II. třídy s náležitým rozkazem průvodčímu, který se měl cestou o nás starati. Kočárku, vzpomínáš na kuřata a na plné bidony ve vlaku? Jelo se Ti někdy lépe než z Brieve? Jistě ne! Ráno v Paříži a hajdy do Rue Bonaparte. Co měl Franta strachu, jak to najdeme. Však já našel vše. Přijal nás kpt. Chalupa a po malé rozprávce byli jsme posláni do naší ubytovací stanice, kde nám nechtěl rozuměti i br. Nuc. My totiž měli spát i v pokoji, on však nás vykazoval do společné ubikace. Franta však resolutně odmítl a hrozil Národní radou a dobře to skončilo. V Paříži jsme pobyli 4 dni, navštívili jsme především Slepičkovu hospodu, Invalidovnu, význačné budovy a nic platno – konec dovolené se blížil, hajdy na frontu! Na nádraží nás bylo asi 20, kteří jsme jeli z dovolené, tedy cesta veselá a všichni do Alsaska. Vznikl spor, kde přesedat, a že někteří nedbali mé rady, octli se ráno až v Marseille. My namířili dobře na Belfort a odtud zpět mezi bratry do Sentheimu, kamž jsme přijeli ráno. Mnoho se změnilo za tu dobu dovolené; Němci zuřivě bombardovali naše posice, a samý Sentheim, v kterém byla spousta zbořených domů. Za dva dny přijel pan plk. Gillain a netravalo to mnoho dní a my se loučili s alsaskou frontou a odcházeli dál a dál, kam volala povinnost. To však je zas jiná kapitola... 295 J. KRISTEK: PERMISSION BYLO nemnoho těch našich „šasérů“, kteří měli to štěstí užíti svou dovolenou ve Francii, neboť doba našeho pobytu tam byla poměrně krátká, aby se byli všichni vystřídali. Ti však, kdo ji dostali, rádi na ni vzpomenou, zvláště proto, že to bylo v naší armádě a že se podstatně lišila od dovolených v bývalém Rak.-Uhersku. Že pak měli štěstí ti, kteří dovolenou dostali, pravím proto, že to byla opravdu vzácná příležitost moci se rozjet po Francii a shlédnouti její zvláštnosti, což by si jinak málo kdo ze svých peněz v míru mohl dovoliti. Po našich vítězných bojích u Terronu na Aisně, kde naše řady navždy opustilo tolik drahých bratří, odešla brigáda do týlu na odpočinek. Za několik dní pak byla nám ohlášena radostná zvěsť o příměří a o převratu u nás doma. Naše radost neznala mezí a nejraději bychom byli ihned jeli domů. Nešlo to však tak rychle a tak prozatím ubytovala nás vojenská správa v menších městečkách, kde jsme musili vyčkati dalších rozhodnutí. Tak přišel shodu okolností náš 21. pluk opět do Darney, kde byl ubytován před odchodem na alsaskou frontu a jež je pro nás památnou tím, že tam pluk dostal svůj prapor v prosinci 1918 při návštěvě prof. T. G. Masaryka. Užívali jsme tam klidu po útrapách na frontě a trávili volný čas, jak se dalo. Počátkem prosince oznámil nám br. rotný, že několik bratrů může jeti na dovolenou do Paříže. Co se týká ubytování, pravil, že o to je postaráno v útulně a stravoně pro vojáky cizích armád. Ačkoliv jsem byl již v létě na dovolené z fronty, pocítil jsem přec touhu shlédnout opět francouzské kultury a hlásil jsem se proto též. Náhodou nebylo mnoho žadatelů, snad z toho důvodu, že takový špás stál přece jen peníze a těch nebylo mezi hochy nikdy dostatek a zvláště v této době, kdy jsme se připravovali domů a kdy jsme musili pamatovat na nějaký ten dárek pro své drahé. Když nám byly vyplaceny „laržánky“ na dobu dovolené a vydán příděl stravy a červeného vína „pináru“, po krátké přípravě se jelo. Na malém nádraží v Darney vsedli jsme do vlaku, směřujícího k Paříži. Bylo v něm dosti vojska, jedoucího rovněž na dovolenou, jenže ti jeli k svým rodinám, kdežto my jako na výlet. Vlak se hnul a my s veselou náladou, majíce za spolenčíky francouzské „poilus“, prohlíželi se navzájem. Ti byli rovněž veselí, těšíce se v duchu na své drahé doma, nebo na nějakou tu „marraine“ a kouzlíce si ty nejkrásnější představy. S počátku se pokoušeli v návalu sdílnosti zapřísti s námi debatu, ale poznavše brzy, že se na nějaké obsáhlejší řeči nezmůžeme, zanechali toho a jen cosi bručeli o těch Tchécoslovaques a začali drmolit a zpívat svoje „chansonetty“. Ovšem nechci tím říci, že jsme všichni znali málo francouzsky. Našli se mezi námi i hoši, kteří řeč obstojně znali a od těch se pak „poilus“ dozvěděl více o naší armádě a vlasti. Žel, že to byli jednotlivci, a proto nemohli býti dostatečně informováni všichni Francouzi, s nimiž jsme přišli do styku. Franština pro ty, kteří neměli základ ze středních škol, byla těžká a zvláště její výslovnost. Našinci, pokud jsme byli ještě v Cognacu, učili se hlavně nezbytným slovíčkům, potřebným k nákupu věcí, a pak ještě to hlavní, totiž věty, týkající se „mademoiselle et l´amour“. To bylo důležité, chtěl-li se kdo pokusit o štěstí v lásce u některé z cognackých krasavic. Bratři, mající nějakou tu vzpomínku na ty časy, dají mi jistě za pravdu... Cesta ubíhala tedy vesele a my se zájmem sledovali krajiny, města a vesnice. Jelo se přes mnoho větších měst, jejichž jména mi již vymizela z paměti. Jednu noc jsme ztrávili ve vlaku, kde nám zle nebylo, protože jsme byli zásobeni jídlem a hlavně dobrým „pinárem“, jímž se dobře splachovalo hrdlo. Chladné ráno brzy nás vzbudilo a s nedočkavostí vyhlížena Paříž. Těšili jsme se, že ji uvidíme, když ne celou, alespoň její část. Jak tomu však bývá na podzim, bývá mnohdy zrána mlha a tak tomu bylo i tehdy. Viděli jsme jen začouzené činžáky 296 kolem dráhy a sem tam nějakou ulici a netrvalo to dlouho a vlak vjel pod střechu do nádraží. Nemýlím-li se, bylo to nádraží „Gare de´l Est.“ Byli jsme u cíle. Vše se hrnulo ven z vozů a kvapilo k východům. Naši hoši, někteří v rozpacích, kam zaměřit, otáleli okamžik. Jiní však, zvyklí již z domova nádražnímu chaosu, pluli s proudem a ostatní s nimi. Sotva jsme přišli před nádraží, spatřil kdosi, že se ve vestibulu prodává vojákům káva, kakao a čaj. To jsme tak právě potřebovali a proto jsme tam všichni šli. Chutnalo to dobře. Pak jsme vyšli na ulici. Někdo nás tam již čekal a doprovodil k naší útulně a stravovně. Cesta nám trvala 20 minut a octli jsme se na menším náměstí. Tam v rohu byl domov cizích vojínů, kde nás přijali a ubytovali. V domě tom bylo stále dosti vojínů všech spojeneckých armád, kteří neměli v Paříži nikoho a chtěli tam ztráviti svou dovolenou. Nebyl tam nějaký vzorný pořádek, avšak čeho voják potřeboval, o to bylo postaráno. Dole byla velká jídelna, kam se scházeli k jídlu všichni ti , kdož se chtěli lacino stravovat. Jídlo bylo prosté, ale chutné a dostatečné porce. A to stálo za uváženou, neboť žádný z nás těch franků nazbyt neměl, aby si mohl dovolit platit drahé „dinér“ v restauraci. Těch peněz takto ušetřených dalo se zase použít na druhé straně lépe; například na divadla, do museí, na jízdu tramvají a na nějaký ten „souvenir“ z Paříže. Jakmile jsme se poněkud upravili, hleděl každý, aby byl co nejdříve venku. Známější bratři utvořili menší skupinky a pustili se do města na prohlídku. Já jsem byl náhodou na tom špatně. Od své čety neměl jsem s sebou kamaráda a od ostatních se drželi zase pospolu. Přidal jsem se tedy ke dvěma bratrům a s těmi jsem se pustil do hloučících ulic. Paříž tehdy žila veselým životem, šťastna jsouc vítězstvím svého národa. Ruch na ulicích byl úžasný. Všude samé auto, pro něž bylo nebezpečné přejít ulici. Po chodnících všude spousta lidstva, mezi nimiž skoro polovice vojska všech spřátelených armád. Hodně bylo vidět zejména Američanů, kteří s gesty kapitalistů utráceli zde své dobře platící dolárky. Ti také byli všude nejraději viděni. Zvláště v restauracích, hotelích a pak také u pařížských krasavic. To, co Američané, si mohli málokteří vojáčci dovolit, a ti si toho byli vědomi. Vynahrazovali si tak dobu ztrávenou na frontě, v neutěšených poměrech. Pokud se pamatuji, dali jsme se od svého útulku „Rue de Lafayette“, jíž se přišlo na nábřeží Seiny, a pak po mostě ke královskému hradu „Louvre“. Před ním jsme se mimoděk zastavili a v obdivu jsme si prohlíželi ohromné budovy. Dovnitř nebyl bohužel tehdy přístup dovolen. Před hradem nás upoutala brána se skupinou spřežení na ní, podobající se dosti sousoší na našem Národním divadle v Praze. Od Louvru vedla nás cesta průjezdy na nějaké náměstí a pak jsme zaměřili po nábřeží k Eifelově věži. Ohromila nás její výška a obrovské oblouky, klenoucí se naspodu. Škoda velká, že nebylo možno rozhlédnouti se z ní. Byla by to bývala vzácná podívaná, avšak nebylo to tehdy nikomu dopřáno, protože věži bylo používáno k účelům radiotelefonickým pro armádu. Dlouho jsme se od ní nemohli odtrhnout. Rozhlédnuvše se kolem uviděli jsme krásné divadlo. Před námi nedaleko se vypínalo majestátně „Trocadero“ se svými věžemi po stranách a vlevo pak čněla do výše kopule „dómu Invalidů“. Zamířili jsme k němu, abychom shlédli jeho památky. V nádvoří byly vystaveny trofeje ze současné války, hlavně děla různé ráže a minomety. Též ostatní zbraně byly tam vystaveny a také jeden německý aeroplán. V chodbách pak byly umístěny lafety děl z dřívějších válek a různé moždíře. Na stěnách byly vymalovány zajímavé výjevy z válečných dějin Francie. Dovnitř však jsme nešli, nepamatuji se již proč. Z Invalidovny jsme šli kolem Trocadera, odtud pak dále, až jsme se octli kdesi na náměstí před „L´Arc de Triomphe“. Tato brána jest zakončením „Elysejských polí“ a svou uměleckou hodnotou řadí se k nejvzácnějším okrasám Paříže. Jsou to výtvory umělců architektů a sochařů, zobrazivších ve skupinách figur na bráně různé historické děje. Škoda, že jsme neměli s sebou žádného průvodce, byť i tištěného v našem jazyku; měla by pak taková prohlídka mnohonásobnou cenu. – Po Elysejských polích dali jsme se pak zpět k místu 297 pobytu, a to kolem sněmovních paláců, přes náměstí „Concorde“ a most Alexandra III. Oběd po takové dlouhé procházce náležitě chutnal, avšak i únva byla citelná. Po obědě po krátkém odpočinku přihlásili jsme se vedle v „Rue de Bonaparte“ v kanceláři naši Národní rady, kde nám vydali legitimaci a zároveň potvrzení, že dlíme v Paříži na dovolené. Rádi nás viděli a přáli dobrého užití dovolené. Odpoledne se nám vedlo podobně jako dopoledne. Všude plno zajímavostí, jež si člověk ani dnes již nepamatuje. Moji společníci byli nenasytní, vše chtěli uvidět a byli neúnavní. Bude-li snad některý z nich tyto řádky čísti, vzpomene si snad i na mne, jak mne tehdy utahali. Vyznat se tak lépe v jazyku francouzském, byl bych se od nich jistě odloučil a chodil sám volně, tak však jsem byl nucen s nimi chodit, nechtěl-li jsem zbloudit. Byli patrně z Prahy, nebo v ní již alespoň byli, že se dovedli v takovém velkoměstě lépe orientovat a nalézti vždy cestu zpět. Mně pak, když jsem nikdy předtím ve velkoměstě nebyl, nebylo se co divit. A pak ta dlažba zmučila horzně nohy, že příští den dopoledne jsem již nebyl schopen někam jít. Bratři na moje nářky ovšem nereagovali a jen se smáli a odkázali mně, abych zůstal doma. Nu, co jsem měl dělat, chtěl-li jsem něco vidět? Příští den jsem šel s nimi opět. Z památností, které považuji za nejdůležitější, mimo ty, které jsem již uvedl, zaznamenávám ještě některé, jež jsme navštívili. Na prvním snad místě byl to památný chrám nebo vlastně katedrála „Notre Damme“. Škoda však, že vzácné ozdoby v průčelí nebylo vidět. Byly zakryty pytli s pískem od té doby, co se Němci pokoušeli bombardovati Paříž z „tlusté Berty“, dalekonosného to děla. Dále byl to hrob Napoleonův, basilika „Sacre Cocur“, Pasteurův ústav, různé vysoké školy, vzácné pomníky a sloupy, jako „Colonne de Juillet“ a na náměstí „Vendom“, tržnice, bursa a mnoho jiných zajímavostí. Velice se nám též líbilo v „Jardin de Luxembourg“. Mimo to jsme navštívili dvě divadla, a to „Operu“ a „Comédie Française“. Za zvláštní zmínku stojí „Opera“ sama. Již zvenku oslňuje svou nádherou, obklopena jsou celá sochami. Vnitřek pak dvojnásob upoutá člověk svou výzdobou. Ten večer jsme se cítili docela jinými lidmi, pohybujíce se v takové nádheře. Scházelo jen mít nabité kapsy penězi a mluvit francouzsky. Zatím však jsme byli prostí vojáčci, jichž si málokdo všímal. – Výkony po stránce herecké i hudební byly zajisté znamenité, ale bylo chyba, že jsme málo čemu rozuměli. Hráli, tuším, tehdy „Carmen“. Avšak i tak to stálo za to baviti se krásnou hudbou a vším ostatním. Pozdě v noci jsme jeli domů podzemní elektrickou drahou „Metropolitaine.“ Tak v samém chvatu a shonu, abychom toho v Paříži co nejvíce viděli, dni rychle ubíhaly. Zbývalo nám ještě několik dní času a toho bylo třeba co nejlépe využíti. Nežli však naše dovolená skončila, zažili jsme ještě jednu nezapomenutelnou událost. Z „Národní rady“ bylo nám oznámeno, že sem přijede náš vůdce prof. T. G. Masaryk, jenž se tehdy vracel z Ameriky do Paříže, a že jej tedy půjdeme na nádraží uvítat. Z toho byla velká radost a nadšení. Mnohý z nás ještě prof. Masaryka nevidel, leda někteří v Rusku, a těch bylo málo mezi námi. V den příjezdu jsme utvořili v nádražním vestibulu špalír po obou stranách. S námi byli někteří důstojníci z kanceláře „Národní rady“. Po chvíli vlak přijel a zakrátko v průvodu různých, nám neznámých pánů a francouzských i našich důstojníků vešel náš „tatíček“. Podle podobizny jsme ho ihned poznali. On se k nám též hlásil a my mu za to provolali „bouřlivé Nazdar!“ což jej patrně těšilo. Pak promluvil s jednotlivci několik laskavých slov. Bylo vůbec vidět, že jej naše přítomnost a uvítání potěšily. Pak pomalu odešel, provázen opět naším pozdravem. Byl to velký okamžik, na který se rádo vzpomíná... Zbývajících několik dní jsme použili ještě k různým prohlídkám a k pobavení. Mezi jiným jsme navštívili také českou restauraci, nemýlím-li se, patřila p. Slepičkovi, kde již bylo více bratrů a tedy náležitě veselo. Hoši si vynahrazovali, co jim ušlo na frontě. Však si to již 298 mohli dovolit, zvláště když bylo po vojně, naše povinnost splněna a zbývala teď již jen cesta do osvobozené vlasti. Bylo však nutno také pamatovati na nějakou památku z Paříže, a k tomu bylo potřeba franků, jichž zásoba se tenčila. Příští den jsme počali nakupovat. Nějaké pěkné pohlednice, album a pak něco praktického pro osobní potřebu, nebo pro své drahé doma. Pamatoval jsem na sebe nejvíce a koupil si pěkné botky, předpokládaje doma drahotu a nouzi o ně podle zpráv z novin. A dobře jsme udělal, jak se později ukázalo. Když byly „suvenýry“ nakoupeny a kapsy byly skoro prázdné, nezbývalo ovšem než jeti k pluku. Neradi jsme se loučili s pěkným životem v tom hlučně žijícím velkoměstě, do něhož se snad v životě mnohý z nás již nedostane, ale nedalo se nic dělat. A tak jsme se naposled projeli podzemní drahou na nádraží a sedli do vlaku u návěští „Depart“, t. j. odjezd. Za půl hodinky zmizela nám Paříž s očí. Než netesknili jsme příliš, jak už to u nás bylo zvykem, a v hovoru na brzký návrat domů, do naší rovněž krásné matičky Prahy ubíhala rychle cesta. Následujícího pak dne jsme uviděli opět naše hochy v Darney a slyšeli jejich vypravování o návštěvě tatíčka Masaryka v jejich táboře. Skoro jsme jim záviděli, že jsme o to přišli, neboť podle vypravování musilo to býti velmi krásné. Nepřiznali jsme se však a jen jsme se chlubili, že jsme jej viděli dříve v Paříži. Tak skončila má „permission“ v Paříži a dnes již se to pomalu nezdá ani pravdou, kdyby nebylo těch několika památek odtamtud, jež vzpomínky oživují. FR. PETRAN: ALOIS MUNA V Gusu Chrustálném byli Češi (dobrovolci) odděleni ve zvláštním samostatném domě od rakouských zajatců. Požívali plné svobody a chodili pracovat do továren a podníků hraběte Mauličeva. Jedné letní neděle křikl jeden bratr: „Muna, redaktor, jde!“ Ihned byli všichni bratři u okna a pozorovali ho, jak se v rakouském vojenském munduru s ranečkem pod paždím blíží k „Českému domu“. O tom se již dávno hovořilo, že chce odejíti od „Austrijců“. Přišel do světnice a hned se přihlásil k nám dobrovolcům u bratra, jehož jméno jsem zapomněl. Z jeho příchodu jsme měli všichni radost, poněvadž jako redaktor v lecčems mohl poradit. Tou dobou se konaly pilně přípravy k oslavě památky Husovy, která, tuším, tehdy připadla na neděli. Sezvána byla na slavnost celá ruská veřejnost a všichni předáci jak veřejní, tak soukromí. Na programu byla také sokolská cvičení a přednáška, proč my bojujeme proti Rakousku. Mezi těmi, kdož podávali referáty, byl i Muna. Vzpomínal na dobu Husovu, Havlíčkovu, až přešel na poměry a na persekuci našeho národa před válkou i po ní. Tehdy před lety mluvil velmi patrioticky, a věčná jen škoda, že jeho řeči nebyly stenografovány. Byla by to zajímavá vzpomínka! Zanedlouho odešel Muna do Kyjeva, aby pokračoval ve „své revoluci“ – proti komu? 299 MJR. HRONÍK: Z VERDUNSKÉ FRONTY I. V první polovici roku 1918 chtělo francouzské velitelství snad seznati bojeschopnost nově se tvořící samostatné čs. armády. Proto před odchodem našich pluků 21. a 22. byly v měsíci květnu vyslány na frontu menší oddíly, které franc. velení rozdělilo po frontě od Verdunu až po zmámé Cheminis des Dames. Do těchto oddílů byli jako prostí dobrovolci zařaděni příslušníci II. transportu z Ruska, bývalí to důstojníci ruské legie. Po rozloučení na známém náměstí Francois Ier v Cognacu odjely oddíly podle svého určení na frotnu. Oddíl, v kterém jsem byl zařaděn, byl určen k armádě verdunské. Za dne jsme projeli Troys, a když se již pořádně setmělo, dojeli jsme na malé nádraží jižně od Verdunu. Na nádraží čekaly nás automobily, jimiž jsme byli dopraveni do vesnice, která byla ještě jakž-takž zachována. Dále se jeti nemohlo, musili jsme jít pěšky. Přibližovali jsme se k frontě. Krajina, kterou jsme procházeli, byla pustá, chudá. Jinde jaro hýřilo svou zelení, tady bylo vše mrtvo. Zdá se, že kraj kolem Verdunu před válkou byl dosti hustě obydlen a půda pilnou rukou zpracována. Avšak nyní tam, kde stávaly vesnice, bylo jen málo a někde vůbec žádné kamení. Všude vládl přízrak ničitelky všeho živého – smrti. Stromy, z nichž zbyly pouhé pahýly, žalovaly na své zmrzačení. Čím blíže jsme přicházeli k frontě, tím větší bylo dílo zkázy a vše svědčilo o bojích, nedávno zde svedených. Pole i stráně byly posety bílými kříži věčného odpočinku vlastních i nepřátel. K liniím jsme dorazili k večeru. Byl jsem přidělen s menším počtem druhů k 344. pěšímu pluku, který hájil slavné verdunské předmostí, hřbet „Mrtvý muž“ (Mort Homme) a úpatí koty 304. O tento kousek francouzské země byly v roce 1916 a 1917 sváděny zuřivé boje. Důkazy jich jsou ohromné hřbitovy slavných francouzských chlupáčů (poilus), kteří po dlouhou dobu vzdorovali útokům nepřítele a když se mu na čas podařilo zmocniti se tohoto území, zase ho tito nezištní synové Francie zpět dobyli. Kota 304, která před válkou byla pokryta vzrostlým dubovým lesem, byla jakoby ohromným pluhem zorána. Nejenže zmizel dubový les, ale temeno hory bylo o několik metrů sneseno. U pluku nás očekávali. Vítání nebylo dlouhé. Ubytovali nás v nehluboké skrýši u kuchyně. Usnouti jsme nemohli, neb změna byla pro nás, pokud se týká prostředí, neobyčejná. Měli jsme za společníka mrtvého, zda to byl Francouz či Němec nebylo lze zjistiti, však ať již byl kterékoli národnosti, přece nám nebyl nikterak milý. Společnost jeho pro zápach byla nepříjemná. Ostatně celý hřbet „Mrtvý muž“ byl též hluboko převrácen a plný mrtvol lidí i koní, atd. Tato zásoba byla přítažlivá pro krysy, jichž tisíce na tomto malém poměrně prostranství hospodařilo. Nebožtíci neměli zde nijakého lehkého odpočinutí. Ale krysy nedávaly pokoj jen nebožtíkům, napadaly i živé. Abychom se před nimi chránili, balili jsme se na noc do přikrývek. Noc co noc nad námi provozovaly svůj rej. Však nejen my báli jsme se styku s těmito žravými živočichy. Pronásledovaly i malé polní myšky. 300 Jednou na noc přišla maličká polní myška ke mně a přitulila se k mé noze tak, jako by žádala ochranu. Dala se docela pohladiti a tato oddanost byla na tomto místě velmi příjemná. Alespoň něco živého bylo k nám bojovníkům milosrdné. Příchylnost malé myšky byla mi tak milá, že dosud na ni vzpomínám. Zabalil jsem ji tenkráte jakož i sebe do přikrývky a spali jsme spolu až do rána, kdy při svítání mne opustila. Začal boj, děla hřměla, bylo po ilusi s myškou. II. Za krásné májové noci v květnu 1918 stál jsem já, čs. dobrovolec, s francouzským vojínem na stráži v přední linii. Hlídal jsem spojovací zákop, který vedl od německých zákopů až k francouzským a kterým se často německé hlídky přibližovaly a napadaly francouzské přední stráže. Bylo zjištěno, že Němci něco připravují a proto jsme zdvojnásobili pozornost. Dlouho jsem však na stráži nezůstal, neboť zanedlouho po nastoupení stráže zavolal mne četař a vyřizoval mi, že z rozkazu kapitána půjdu s ním na obhlídku údolí před francouzskými zákopy. Prostora mezi německými a francouzskými zákopy byla dosti rozsáhlá, neboť Němci byli na svazích hřbetu u Montfalconu a Francouzi na „Mrtvém muži“. Proto bylo území mezi liniemi soupeřů denně hlídkami pilně prohlíženo. Hlídky byly vysílány na noc, ve dne nebylo pomyšlení na nějaký pohyb, protože Němci měli z protější, mnohem vyšší strany, dobrý přehled. Kolem 10. hodiny jsme vyrazili, byvše propuštěni vraty mezi řadami drátěných překážek. Bylo nás 7, šest Francouzů a já, čs. dobrovolec. Nešli jsme dlouho a naskytly se nám těžké překážky. V údolí byla vysoká tráva, plná drátěných překážek, rozbitých součástek výzbroje, letounů atd. Postup byl těžký a namáhavý. Co chvíli se někdo z nás zapletl do drátů. Promáčeni jsme byli také. Kdo se zúčastnil takového hlídkování, kde je neustálá nástraha životu a ústup nemožný, v takovém těžko proniknutelném území, porozumí, v jakém duševním napětí jsem tehdy byl. Pochod podél francouzských posic byl neobyčejně těžký. Shodou okolností jsem šel nejblíže k francouzským drátěným překážkám. Rozedral jsem oděv i obuv. Promáčená obuv se rozevřela tak, že mi prsty koukaly ven. Po tříhodinném pochodu jsme se otočili a přiblížili k německým posicím. Jestliže dříve jsem byl blíže k francouzským liniím, byl jsem nyní opět nejblíže k německým liniím. Zkusil-li jsem dříve mnoho fysicky, teď jsem byl zase v nejvyšším duševním napětí, neboť jsem dobře věděl, že bude po mně veta, budu-li napaden. Všude bylo hrozné ticho, tak, jako by války nebylo; jen náš pohyb ve vysoké trávě a vlastní dech bylo slyšet. Šli jsme velmi opatrně. Fantasie pracovala usilovně. Často jsem keřík pokládal za Němce a již jsem se chystal střelit. Avšak vždy se omyl vysvětlil a tak utrmácen fysicky i duševně jsem se vlekl, zůstávaje vzadu za druhy Francouzi, kupředu. S Němci jsme se nesetkali. Patrně se nám vyhnuli. K ránu, k 5. hodině, přišli jsme na místo, z kterého jsme vyšli. Byl jsem fysicky a duševně vyčerpán, avšak nejvíce mne trápila žízeň. Měl jsem tak vyschlé hrdlo, že jsem ani nemohl dobře dýchat. Šat jsem měl rozedarný, boty rozbité a lomcovala mnou zima. Zhoubně na mne působila jistota, že nic neseženu k pití. Voda, která byla tu a tam v kalužích, byla otrávena plyny. Dobrou vodu k nám sice dováželi, avšak jen na přípravu stravy. A pak ke kuchyni nebylo pomyšlení jíti, neboť to byla jistá smrt, protože Němci k nám velmi dobře viděli. Když už jsem byl zoufalý a celý ztrápený, došel jsem k četě, ke které jsem byl přidělen. Tu přistoupil ke mně francouzský vojín, byl to zemědělec ze severu Francie, 301 a podával mi s úsměvem láhev vína. Představte si, jakou odpověď mu daly mé oči, ústa nemohla, neboť podanou láhev jsem uchopil a nepovolil jsem, až jsem ji vyprázdnil. Pak teprve jsem mohl stisknouti ruku drahému spolubojovníku, který mi porozuměl, a hlavně vzpomínal na Čecháčka, kterého poslali na hlídku, kterou on znal a která tak vzbuzovala chuť k pití. Bylo to dobré srdce, prosté, ale drahokam. Klidně jsem pak usínal 8 m pod zemí. Věděl jsem, že mám okolo sebe druhy, kteří na mne myslí. III. Četa, ke které jsem byl u franc. pluku 344. přidělen, byla, jakož i ostatní části slavné francouzské armády, složena ze starých mazáků, kteří válčili od r. 1914 a z mladých zelenáčů, teprve nedávno přišlých na frontu. Přes značný rozdíl věkový žili jsme v četě družně a veselosti bylo vždy hojně. Starší poučovali mladší, jak se válčí, a často nějaká pepřná vzpomínka vzbudila mnoho smíchu. Avšak nejveseleji bylo k večeru, kdy docházívali pošťák a „dromedář“. Tehdy bývalo slavné uvítání navrátivšího se syna, třebaže obyčejně nemluvil, ale jen mručel. Přicházíval z nákupu a míval též i hodně „nakoupíno“. Západní fronta francouzská, která byla delší čas dosti pevná, byla vybavena nákupnami, kde bylo možno za laciný peníz koupiti si věci, které zpříjemňovaly pobyt v zákopech. Mezi jiným nakupovalo se hodně vína. Je nasnadě, že za války bylo třeba vojínu dáti nějaké vzpružení. Francouzský vojín byl zvyklý vínu. Měl sice denně ¼ litru zdarma, však toto množství nestačilo, zvláště když jídlo bylo donášeno studené a pitné vody nebylo. Proto se francouzská vojenská správa postarala o to, aby nákupny měly vždy dostatek dobrého a laciného vína. Každý vojín měl právo nakoupiti si v nákupně denně 1 litr vína za 1 frank. Avšak nebylo možno, aby si do nákupen, které byly 4 i více km od linií, každý vojín došel pro litr vzpružení. Kdo by také hájil území. Proto odcházel od každé čety denně jeden vojín, ověnčen polními láhvemi, jako dromedár, aby nakoupil v nákupně to, co vojíni požadovali. Bylo jen ke cti francouzským vojínům, že do „zápolí“ na nákup byli vysíláni starší vojíni, kteří již mnoho od počátku války zkusili. Vyslaný odcházíval již při svítání, neboť za dne nebylo radno se ukazovat. Vracíval se večer. Byl toužebně očekáván. Třeba připomenouti, že večer vlastně začínal teprve život na frontě. Ve dne se spalo. Jen malé hlídky dávaly pozor na nepřítele. Okolo 5. hodiny odpolední počínal dělostřelecký boj. Jakmile se zešeřilo, přestala palba a nastal vlastní život. Nejprve radostné chvilky. Přišel pošťáček, přinesl dopisy a pařížské noviny. Pak se za dlouhou chvíli přihrabal „chlupáčdromedár“, ověnčený polními lahvemi. Obyčejně ho bylo již vidět zdálky, jak se těžce pohyboval, avšak pamatoval si dobře naučení z války a šel sem tam, aby pomátl bedlívé Němce. Jeho příchod byl se smíchem uvítán. Polní láhve které jsme mu dali, přinesl všechny, však některé byly již prázdné. Potřeboval jejich obsah cestou k posile. Nikdo mu to však nevyčítal. Bylo přece známo, že se „vyslanec“ vždy notně namaže na účet svých druhů. Víno, které donesl, rozdělilo se mezi ty, co si je objednali, bez protestu, že přidělené množství vína neodpovídá vydanému penízi. Tak i třeba v malém množství mělo výtečnou chuť a nikdo ani kapičkou tohoto božského moku nepohrdl. Bylo vidět, jak někteří s úctou a labužnictvím, zračícím se v očích, pomalu pijí ten slavný „pinard“, aby rozkoš trvala déle. Vždyť to bylo opravdové potěšení v místech, kde se žilo se dne na den. 302 Staří mazáci věděli, že dojde též na ně, jestliže zubatá je nevyřadí dříve; mladí pak přáli starým tohoto povyražení. Byli jsme též zvědaví, co nového v „zápolí“, však pan vyslanec nám obyčejně neodpovídal. Usnul. Víno mu dalo zapomenouti na trampoty a nebezpečí války. Pro nás nastala práce a hlídkování až do rána, kdy pak i nám byl popřán odpočinek, vyjma mazáka, který zase odcházel na nákup do „zápolí“, aby se slavně vrátil večer. Tak ubíhal život na frontě do nejbližšího boje. ŠKPT. KRATOCHVÍL: ŽENA – FRANCOUZSKÁ JE-LI tento druhý díl Sborníku věnován Francii, bude i na místě vzpomenouti si na francouzskou ženu, matku a – nebojme se to vysloviti – vlastenkyni. Je noc podzimku 1918 a 2. rota 22. čs. pěšího pluku pochoduje za frontou, aby dorazila do svého úseku. Při hřmotu děl a při nebi ozářeném požáry – takové noci tu byly zvykem – odpočíváme podél cesty ve vesnici, která částečně ještě stojí. Usedli jsme na zem pod okny malého domu, okenicemi jaksi zabedněného a hovoříme... Tu se pomalu nad našimi hlavami otvírají okenice, okna, záclony a ve tmě se objevují dvě ženy, dvě ulekané ženy, matka a dcera. Matka praví: „Vy nejste Němci...to jsme se ale lekly...máte naše modré stejnokroje; ale Francouzové taky nejste...Jak to mluvíte?“ Vysvětlil jsem jí, že jsme Čechoslováci, že naším hlavním městem je Praha, a stručně jsem jí řekl vše, co každý u nás už stokráte ve Francii říkal. Až nyní se jaksi uklidnila. Povídala nám, že tu není domovem, že musila před Němci utíkati, že Němci ji zabili otce, mladšího bratra že odvlékli a její muž, už dvakrát raněný, že bojuje v Champagni – a že dosud nemůže zpět, poněvadž „Němci tam ještě jsou“. Plakala; bylo vidět, že má velkou lítost. Zavírajíc pomalu okna, pravila nám se slzami v očích a jaksi odhodlaně: „Pomstěte nás; bijte je, Němce, muže ... ženy a vše“. -------------------------------------------------------Tato francouzská žena nás dojala. Kluci říkali za chvilku: „Ta je správná. Takové by měly být naše ženy.“ Zapísknutí, oddech končí, pochoduje se dále. A tu jeden bratr praví: „A ta dcera byla také správná.“ H.....á: Z LEGIONÁŘSKÝCH LÁSEK Útržek z denníku br. por. Holoubka. KDYŽ Bohuš odjížděl z Prahy v druhém roce války na ruskou frontu jako rakouský důstojník, byl to jednadvacetiletý hoch, poněkud vytáhlý, jasných očí a milého úsměvu. Poněkud ostýchavý s ženami, které posud tak málo znal, byl v kruhu svých přátel jiskřivý, vtipný a veselý společník. Na svůj budoucí pobyt ve frontě se díval jako na nový nepředvídaný zážitek, který sice poněkud oddálí jeho plány do budoucna, jeho studia a praktický život v povolání, o kterém měl velké ideály, ale který bude jakýmsi malým 303 sportovním intermezzem v jeho intelektuálním životě. Zatím však se válka prodlužovala; po roce pobytu v zákopech stal se z ostýchavého idealisty muž, který se díval na všecka životní fakta zpříma. Jeho mužnost se ještě zocelila příhodami a překážkami, které musil překonati, když při jedné velké bitvě u Lucku padl do ruského zajetí. Strádaní prvních měsíců jeho zajetí bylo vystřídáno přizpůsobením se ruskému prostředí, které bylo pro něj něcím zcela novým. Život se mu zdál opět krásným, nebyly to již sportovní dojmy, teď se zase rozšiřovaly jeho obzory všelidské. V této době, kdy se mu začalo dařit zcela dobře, kdy se počínal méně cítit zajatcem a kdy splýval s ruským srdečným prostředím, v té době se začínalo mezi Čechy hovořit o T. G. Masarykovi, o legiích, o čs. státě. Jeho klid byl otřesen; má dále pokračovat v tomto nečinném životě, má vyčkávati pasivně konce války? Začínal již cítit vliv toho netvůrčího života, kde zaujímal podřadné postavení; jeho energie nabita, avšak uspaná dlouhou dobou klidu, začínala růsti. Ne, nezůstane tady; je mlád, snad může něco vykonati pro svůj národ, pro příští stát, pro sebe, pro svůj ideál. A tak jel se svými přáteli, a nové poznal na své cestě přes Srbsko; v Italii bylo ještě mnoho jiných; sešli se tu ze všech konců Ruska, Italie a Srbska všichni ti, které omrzela nečinnost zajetí a pro něž slova těch, kteří hlásali znovuzrození státu, byla hlasem, který vyburcoval všechny jejich mužné touhy po činu, po obětování, po boji. Bohuš se svým transportem projížděl Italií s lačnýma očima, s úsměvem na rtech opakuje si v Dantovy verše a před očima obrazy renaissančních mistrů. Řím, Florencie! Díval se dlouho na siluety jejich chrámů a paláců, když vlak již byl daleko za nimi. K večeru dojížděli k Pise. Nevšímal si svých přátel, kteří se zabývali svým revolverem, hrajíce si ze zbraní, která jim měla vybojovati jejich svobodu. Stál u okna a díval se, jak v zapadajícím slunci, které růžovělo oblohu za toskánskými horami, stály nádherné architektury katedrály Campo Santa a šikmé věže uprostřed starého města, jehož středem tekl lesknoucí se Arno. Do slunečního západu, do monotonního zvuku vlaku, třeskl naráz výstřel. Bohuš pocítil ostrý nesoulad tohoto zvuku s krásou krajiny, s intensitou svých pocitů a svého nadšení, současně však ucítil ostrou bolest v šíji a v zápětí nato se hroutil v bezvědomí na zem. Kolem něho byl hlouček těch, kteří rozčileně vytýkali svému druhu neopatrnost. V stanici, k níž se vlak právě zpomaleným tempem blížil, byl Bohuš, stále v bezvědomí, odevzdán vojenskému lékaři, který zjistil, že zranění není sice smrtelné, že však přesto je dosti nebezpečné, a rozkázal ho převézti do vojenské nemocnice. Když se Bohuš po mnoha hodinách probudil ze svého deliria, ležel v měkké bílé posteli. Cítil své tělo jako cizí věc, nehnul hlavou; jen otevřel široce oči a vnímal jimi nádherné jižní slunce, které vcházelo širokým oknem, za nímž se rýsovaly siluety tmavých cypřišů. Obrátil oči k druhé straně a užasle je zastavil. Viděl sladký italský dívčí obličej, něžně se usmívající, který střežil jeho výraz; pohnul rukou, chtěl promluviti. Ruka dívky však učinila zamítavé gesto a její rudá ústa s bílými zuby se rozhlaholila italštinou, která zněla Bohušovi jako verše, jimiž Beatrice mluvila k Dantaovi v ráji. Vnímal jen jejich sladkost, jejich rytmus, nevnímal smysl. Vycítil však důraznost jejích slov i jejích výrazu a přinutil se, aby pochopil i smysl slov, po několikáté opakovaných, jimiž ho vyzývala ke klidu a jimiž ho ujišťovala, že mu bude dobře, že se brzo uzdraví. A současně mu podávala lžičku léku. Vzal jej mechanicky, stále očima ji hltaje. Vtom již odcházela dále a zmizela z obzoru jeho očí. Ucítil prudkou revoltu proti tomu, avšak jeho ještě slabé tělo nemohlo nic z toho prozdraditi žádným hnutím. A od toho dne ji viděl stále a toužil ji viděti ještě více. Svou italštinou, naučenou na italských básnících, mluvil k ní slova díků. Pak mu začalo býti lépe, mohl vycházeti do nemocniční záhrady, kde jižní vegetace vykouzlila malý ráj. Bývala s ním i ve chvílích, kdy neměla službu. Vyprávěl jí o sobě, 304 o svém národě, o svých touhách; ona mu zase svěřila, že je učitelkou, že věnuje své volné chvíle raněným vojákům, že je sama od té doby, co jí padl ve válce jediný bratr. Svěřil jí, jak by byl šťasten, kdyby mohl čísti opět svého Danta. Její oči radostně zasvítili. Jakže, vy ho také milujete? A svěřila mu, že se jím zabývá a že dokonce vydala malou knížku, kde rozebírá estetickou stráku Božské komedie. Přinesla mu při příštím shledání Božskou komedii i svou kritickou stať. To již mohl vycházet z nemocnice; vedla ho podle břehu Arna až k Piazza del Duomo. Zůstal v úžase nad nádherou staveb, jež se rozprostřely před jeho zrakem. S úsměvem uspokojení nad jeho úžasem vedla ho do chrámu a pak na Campo Santo. V tichých jejich arkádách, uprostřed nichž jsou cypřiše v nádvoří zasazeny do půdy, přinesené z Jerusalema, vyňala knihu a začala čísti tichým hlasem. Dantova slova zaznívala z jejích úst v tomto prostředí jako božská hudba; vrcholky cypříšů se zachvívaly v slabém větru, a sochy, náhrobky a obrazy v sloupové síni ožívaly ve večerním stínu, který se na ně zvolna počínal klásti. Sem chodili teď každý den. Hltal s jejích rtů básníkova slova a naslouchal jejímu výkladu. Poslední den před jeho odjezdem sem přišli opět. Byli již u konce božského Dantova díla. Když dočtli poslední verš, zavřela knihu. Postava dvou milenců, jejichž nadzemská láska teprve na onom světě našla splnění, byla před jejich vnitřním zrakem. Vzal její ruku a políbil. „Mia Beatrice!“ Zmatena zdvihla k němu zářící oči a jejich rty splynuly v dlouhém polibku. Druhý den odjížděl za svými druhy do Francie. S sebou měl Danta a její knížečku. Její dopisy, s počátku něžné reminiscence na chvíle, ztrávené s ním v přítomnosti Dante, staly se výkřiky vášnivé touhy po něm, a změnily se v úzkostlivé volání, když dostala zprávu, že odjíždí do pole. Jeho srdce odpovídalo jí týmiž výkřiky lásky, psanými v dlouhých dopisech a pak v lístcích z fronty. Jednoho dne přestaly lístky docházeti. Její úzkostlivé dopisy zůstávaly bez odpovědi. A pak se dověděla, že padl. Nedostala nic po něm, neměla žádné památky. Jen na rtech cítila ještě polibek, který od něho dostala, když na Campo Santu dozněla s jejích rtů poslední slova Božské komedie. A stín Dantův, s ostrým profilem, postava v dlouhé říze, měl ruku vztaženou k nebesům. NPOR. JOSEF GREGOR: „ŽELEZNÁ ROTA“, JEJÍ HETMAN A JINÉ POVÍDÁNÍ I. U 22. pluku nebyla neznáma rota, jež jinak slula „železná“. Její bývalý velitel přesto, že byl menší postavy a měl bradku, která nemusila být tak pečlivě pěstěna, na první pohled nedělal dojem bojovníka, který by odpovídal názvu své roty. Byl jím však přece a byli jimi i podřízení velitelé čet a s těmi pak všichni příslušníci jednotky i s nedochvilným podkoním Marvanem a s jeho koněm Karlem. Byla to prostě rota, které se co do ukázněnosti, houževnatosti a vytrvalosti nevyrovnala žádná jiná. A proto byl vším právem její „otec“ na ni hrd a nedal nikdy na ni dopustit. Jeho důvěra v sílu jeho bojovníků zračila se vždy nejvíce při návratu ze cvičení obydlenými místy – ve vzorném „rytířském“ držení těla na Karlíkovi, ve vypjatých prsou a zdvižené přilbě, pod níž hlava sotva vykukovala. Na malou ale bystrou hlavu byla až příliš velká, takže se svým zadním okrajem dotýkala ramena a vpředu zapadala pak hluboko až na nos. Zdálo se nám, jako by den ode dne více a více zapadala na hlavu našeho statečného vůdce, jako by měla svou velikostí možnost zmenšiti možné zranění. Musila býti přece 305 nepohodlná. I litovali jsme jejího majitele, ale nikdo se neodvážil zmíniti se o tom. Jediná výhoda velitelské přilby byla ta, že se dala bez odporu, zejména za jízdy na koni, lehce otáčeti. Jen podbradní pásek ji udržoval v přesně stanovených výkyvech. Tím se také stávalo, že se zvědavému obyvatelstvu málokdy podařilo zachytiti jiskrný pohled velitele těchto „železných vojáků“. Ale to nikterak nevadilo. Když však příliš dlouho stíhaly zvědavé zraky našeho rotného, přinutil patami milého „Karlíčka“ do klusu, aby ušel zvědavcům. Jakmile byl dostatek vzdálen od zevlounů, nebo tehdy, reagoval-li živěj Karel, krotil pak přidržením se sedla, chlácholením nebo poplácáváním po šíji temperament ušlechtilého zvířete. Jako velitel by však k svým podřízeným shovívavý a v činnosti instruktorské ponechával úplnou volnost důstojníkům-velitelům čet. Proto také výcvik „železné roty“ nebyl tak ztrnulý podle litery francouzských cvičebních předpisů, čehož důsledkem bylo, že se iniciativa nižších velitelů zdárně uplatňovala ve všech odvětvích výcviku. Zato všichni podřízení bez rozdílu dbali na to, aby svému veliteli vyhověli a jej si nerozhněvali. Jen jeden jediný člen této jednotky občasnou liknavostí pohněval svého velitele. Byl to Marvan – podkoní. Přivedl k nástupu roty koně buď pozdě – ale někdy byl také vyplísněn proto, že jeho představený příliš brzy vstal, poněvadž si spletl hodinu odchodu. Za těchto okolností rozléhalo se z nástupiště roty v tichých časných hodinách hlasité volání: „Marrrvááán!“ Nebylo divu, že mnohdy, kdy si rotný i více než o hodinu spletl budíček, burcoval ze snění svého podkoního. Později však bratři nebyli již tak udiveni, proč se hlava roty s Marvanem v kamarádském rozhovoru procházeli delší dobu po nástupišti, ač rota teprve vstávala. V takových případech nadáváno velitelem na nečitelné praporní rozkazy, z nichž přesnost nástupu nebyla prý jasná. Podkoní po podobných ranních návštěvách velitelových nebyl ani dost málo diskretní a přes zákaz, aby nic neříkal, vždy všechno vyzradil, jako ho „starý“ stáhl s pelechu a že ani Karla v tom kvapu nemohl nakrmit. Ušlechtilé a nevinné zvíře dohánělo pak svou snídani v přestávkách i za pochodu a bylo odškodněno i několika krajíci chleba. Rychlé nasedlání zvyšovalo pak případy, že se velitel ocítal často nevinně v přízemí, což při nejmenším doprovázel výkřikem: „Zatracený Marvan!“ A tak každá velitelská nehoda vinila lhostejného a klidného Marvana z nepořádnosti. Huboval velitel a s ním celá rota na podkoního, poněvadž jí tropí ostudu. Velitel přece nemůže za špatně osedlaného koně, s něhož musil občas „sesednouti“. V těchto případech a stescích na nehodného Marvana, byla v celé rotě příslovečná svornost: „Všichni za jednoho a jeden za všechny.“ A této jednoty v rotě byl si i náš vůdce vědom a tak leckdy nějaká ta nepříjemnost byla poměrně brzy zapomenuta. * Pobyt pluku v městečku Darney byl hlavně k tomu, aby se veškerá cvičení co možná nejvíce přiblížila skutečnosti, a proto při nich stříleno ostrými, házeny a stříleny ostré granáty atd. Bylo to jedenkráte odpoledne, kdy železná rota měla absolvovati tyto zkušenosti hlavně házením defensivních granátů ze zákopu. Na cvičení se díval také náš velitel od posledního času s „věčně“ nasazenou přilbou. U házejících byl cvičitel a důstojník, kteří se dívali na správné provádění tohoto výcviku. Granát byl vržen se snahou co nejdále do předpolí, při čemž všichni, i velitel, ne snad proto, že se báli, kryli se v zákopech dotud, dokud nevybuchl. Jeden rozšafnější bratr, snad proto, že chtěl zkusiti „na vostro“ udatnost a neohroženost představeného v tého granátové vřavě – po výbuchu granátu vhodil na velitelskou přilbu kámen. Toto znamení přesvědčilo našeho vůdce, že jde o úlomky granátu, a proto při novém hodu více se skrčil a přitiskl k stěně zákopu. Než větší kámen známého nám pokušitele zvýšil 306 zděšení rotného velitele. Třetí granát opět sviští vzduchem a znovu silnější náraz na přilbu. Po tomto novém úderu nemohl již velitel zastříti své rozhořčení a vykřikl: „Setsakramentská duše, házej to dál, vždyť nás tady všechny pomlátíš“. Kluci v pobočných zákopech se řehonili, ale velitelské čelo, zpoceno, s napětím pozorovalo další hození granátu. Bratr, který dobře trefoval do velitelské přilby, navedl mezitím souseda, také podařeného, který uděšeného „tátu“ konečně opuzuje ze zákopu slovy: „Dyť vony zde lítají střepiny“. Po těchto několika granátech náš velitel, proživší právě „křest ohněm“, plíží se spojovacím zákopem nazad, odevzdává instruktorskou moc a dohled mladšímu důstojníku a usedá vzadu s ostatními volnými veliteli čet. Kapky potu, stékající s čela, zasvěcence dobře přesvědčují o jeho mukách, které v několika minutách přečkal. Od té doby pak střídali se u jednotlivých házejících skupinek „otrlejší“ velitelé čet. Jejich bezstarostný odchod na instruktorské stanoviště a veselý příchod budil údiv u velitele roty. Proto asi velitelé čet u našeho „otce“ byli vždy ceněni a velmi oblíbeni. Po tomto kousku byl Tonda hrdinou dne a stále byl obléhán těmi, jimž o této příhodě ještě nevypravoval, neboť všechno znal věrně napodobit. * Jak povstal název „Železná rota“? V barákovém ležení u Atigny byl shromážděn I. prapor 22. pluku a měl tehdy podle rozkazu odtáhnouti na cvičení. Zachmuřené nebe stále hrozilo deštěm. Do nástupu nepadla však ani kapka. Jakmile se řady vyrovnaly, jako by se nebe protrhlo a spustil se liják. Všichni velitelé rot, kromě jednoho, nařídili rozchod, po němž se mužstvo i důstojníci schovali do okolních baráků. Jako potůčkem se lilo s nebe, ale jedna rota i se svými veliteli stojí na nástupišti jako skála, žádný ani nedutá. V malé chvíli, celá promáčená, je terčem smíchu a pokřiku ostatních rot vykukujících ze dveří a z přeplněných oken baráků. Po mnoha peprných slovech je na veliteli, aby zkrotil tuto neodbytnou a posměvavou chásku, což konečně činí těmito slovy: „Cožpak jsme z papíru jako vy? – My jsme ze železa!“ Tato slova si papíroví vojáci opravdu dobře zapamatovali a proto ona rota od této příhody byla všemi od pluku zvána „Železnou rotou“. Že skutečně „železná“ byla, dokázala později na frontě, kde se statečně bila podle husitského hesla: „Bijte, zabijte, nikoho neživte!“, kterých její velitel v svých procítěných a vlastenecky založených proslovech tak rád užíval. II. Zdálo se, jako by jindy tichá alsaská městečka Rougemont, Leval, Massavaux prožívala znovu dni prvního válečného vzrušení. Jednoho parného odpoledne v srpnu 1918 hurónský řev kluků najednou hlásal, že Čechoslováci přicházejí. Vše, co mohlo chodit, sběhlo se na levalské návsi. Již jdou. Levalské ulice hřmí ozvěnou jejich kroků. Z ohybu ulice již vyrazily na náves první zástupy legionářů. Lepé Alsasanky s patrným zalíbením prohlížejí si statné postavy českých a slovenských hochů a ukazují na modré pole baretů v jejich duších roste obdiv a bezděčná úcta před těmito hrdiny, kteří jdou krvácet za ně, ze Francii. Vyřízené zástupy – nad nimi les bodáků. Síla z nich sálá. Půda jen duní. „To věřím, že z nich mají „bošové“ strach“, vyjádřila se jedna dívčina a pohlížela s podivením na mohutnou postavu Tondy P., který se tím povýšeněji rozlížel. Řízný povel, hradba těl se rázem zastavila. Krátká řeč, pronesená v neznámém jazyce a zástupy vojínů se rozdělily na větší i menší hloučky do ubikací. Domácí obyvatelstvo již k nim spěchá a odvádí si vojáčky domů. Nastávají komické scény. Hoši se chtějí s nimi 307 seznámiti, spřáteliti a francouzsky znají jen několik slov. Používají proto mezinárodní řeči – posunků a ukazování. Rázem zahlaholil po levalských ulicích smích a veselý pokřik. Na dvorcích se objevují mísy a vědra s vodou. Čechoslováci se myjí a zbavují se prachu. Zanedlouho kluci vyšňoření jako panenky rozbíhají se po Levalu. A ještě týž večer nejedno levalské dívčí srdečko chvělo se pod smělým útokem hezkého Čechoslováka. První kulometná rota byla ubytována v starém dvoře na samém konci městečka. Dvůr byl vystavěn na malém navršíčku, byl obklopen sadem a pod ním vedla silnice k Rougemontu. Skládal se ze dvou velkých obytných stavení a z rozlehlých stájí. Kulometka se v něm brzy cítila jako doma. Uplynuly dva dni. Zájem o Čechoslováky trval dále. Každému se líbilo jejich mužné a při tom milé vystupování, jejich přímá, veselá povaha a – jejich písně. Bylo horko. Srpnové slunce zahánělo všechny živé tvory do stínu. První kulometná se rozvalovala na sadě pod milosrdnými korunami stromů. Většina podřimovala. Vtom ze dvora mocně zaznělo hlubokým hlasem: „Halóóó, klucíí??“ – „Tady, Tondo!“, ozvalo se několik hlasů. Vrátka u sadu se rozlétla a do sadu vrazil Tonda P. Byl také kulometník, dobrý voják, a kde mohl, spískal nějakou taškařici. Kluci ho měli rádi. Zhluboka dýchal, bylo vidět, že běžel větší kus cesty. Rozlédl se opatrně kolem, radostně hlásaje: „Kluci, ode dneška se máme jako lordi! Znáte ten rybník tam v lukách k Rougemontu? Tam vám jsou takovýhle kapři!“ – a rozpaživ, názorně naznačuje jejich úctyhodnou délku. „Člověče, ty bys nás polekal“, zaznívá ulehčení se rtů okolostojících bratří. Tondova tvář se rozšklebila. „No, a co dál?“ ptá se jeden. Odpověď přichází v zápětí. Ze sadu zazněl popěvek „Potřeštěného“ Kódla: „Půjdeme na ně, vybereme je...“ Kódlův šprým byl přijat s ohromným jásotem. Hoši se ihned chystali k výpravě. Vůdcovství si vyhradil Tonda. Zapřáhli tajně do kulometné káry a vystrojili se jako na cvičení. Před odchodem Tonda otcovsky napomenul hochy: „Kluci, koukejte se chovat bojovně! Jinak s vámi nejdu - - A ostatním o výpravě ani slovo, nebo...“ a máchnuv mocně pravicí do vzduchu, naznačil, co může čekati takové zrádce. Vyšli úzkou polní cestou ze dvora přímo do polí vedoucí. Když byli od městečka asi čtvrt hodiny vzdáleni, zahnuli oklikou, přešli silnici a zamířili k lesíku, v jehož klínu částečně ležel hledaný rybník. „tomu se říká vobchvat“, pochvaloval si Kódl. Oči všech byly upřeny na Tondu, vůdce výpravy. Po chvilce přemýšlení poručil ukrýti mulu s károu v křoví na kraji lesíka. „Ale mul nás prozradí, bude řvát“, prohodil Pepa Lešků. „Tak ty tady zůstaneš a budeš mu nosit trávu a větve, rozumíš“ Pepa přikývl. „Teď musíme postavit ještě posty,“ starostlivě vykládá Tonda. „Na to musejí být spolehliví lidé.“ – „A kdybyste zahlédli nepřítele hvízdnout!“ končí Tonda své poučení postům, naznačiv jim smluvné hvízdnutí. Hoši hned potom odběhli rychle na svá místa. A již se hrnula celá skupina k hrázi. Polovina rybníka byla ukryta v stínu lesa. Ostatní část obklopená lukami leskla se v záři slunce jako rozžhavený kov. Mezi lukami, kam až oko dohlédlo, vinul se jako stříbrná nitka klikatý potůček. Chlapci stanuli na břehu a počali pátrat. Po chvilce bedlivého pozorování bylo vidět spokojené přikyvování hlavami. „Jsou tam!“ – „Ale jak na ně?“ zpívá Kódl. V krátké době bylo pomoženo. V rukou bratří se objevují primitivní udice ze špendlíků s chlebovými kuličkami. Nastává rybolov. Na přísné upozornění Tondovo nastalo na hrázi strašné ticho. Čekají čtvrt hodiny, druhou čtvrt hodiny. Ticho přerušují první slova. „Berou?“ 308 „Jo, ale roha,“ zasyčí Tonda a vztekle mrští prutem o kamení. Je po náladě. Kluci běhají bezradně kolem rybníka a nenávistně sledují pohyby líných kaprů. Pojednou se ozval zoufalý výkřik, po němž následoval hrozný řehot. „Kódl loví“, ukazovali si kluci na Kódla, kterému jen hlava a ramena vyčnívaly z vody a který zoufale mával pažemi, snaže se dostati k břehu. Společnost znovu oživla. Předkládány všelijaké možné a nemožné návrhy, jak „vypálit“ rybník. Konečně přichází „Napoleon“, jak kluci žertem Tondovi přezděli. Tváří se nadmíru domýšlivě, ba nafoukaně. „Vy drni, - pojďte!“ – a velitelským pokynem hlavy je vyzývá, aby ho následovali. Ušli po hrázi několik kroků. Na vnější straně hráze zpozorovali stavidlo, ukryté v rákosí, a od něho se vinul dále do luk potůček. Již se jim rozbřesklo! „Kruci mordest hader, tohle byl nápad,“ klepe lichotivě zmáčený Kódl Tondovi na rameno, „to je ta pravá taktika – inu, já říkám, celý Napoleon!“ V minutce bylo stavidlo nahoře. Do otvoru připevnili pytle z káry, aby ani rybička z rybníka neutekla. Potom se pozornost hochů obrátila zase k rybníku. Vody rychle ubývalo, polovička kluků se mezitím svlékala. S barety na hlavách, s vyhrnutými podvlékačkami hrnuli se do bahna rybníka. Přál bych vám nyní vidět ten obraz! Rybníkem brouzdalo se půl tuctu polonahých Čechoslováků, s barety na hlavách, pomáhajíce si při každém kroku usilovně rukama. A lovili, vlastně honili – vždyť tam zůstala téměř jen vrstva bahna. S loveckou vášní bořili ruce do bahna a chytali mrskající se kapříky. Šťastný lovec přitiskl úzkostlivě svou oběť oběma rukama na prsa – a brodil se namáhavě, celý zmáčen a zastříkán blátem, k břehu. Tam ho očekával hlouček ostatních, kteří s výkřiky horlivě pozorovali činnost lovců a upozorňovali je, v kterých místech se zase mrskla ryba. Přejímali kořist z kukou lovců a ubíjeli ji noži a kamením. – Kára se pomalu plnila a s množstvím ryb rostla i jará nálada mezi hochy. Největší radost měl, myslím, mul, který se jistě neměl nikdy tak dobře, jako dnes. Pepa Lešků, upachtěný a zpocený, snášel neúnavně náruč trávy za náručí, jen „aby měl mul pořád plnou hubu a nezačal řvát“. Kódl žvanil. Svým tenorovým hláskem s úžasnou výmluvností líčil ty Lukulovy hody, které je čekají. Hochům se sbíhaly sliny, když si představili ony kapry na másle, na modro, na černo, rybí polévky, obalované ryby – a to všecko podle českého receptu! Takové představy uváděl jim, chudákům, kteří již léta byli odkázáni na vojenskou stravu. Rybolov netrval snad ani hodinu. Hoši se umyli, ustrojili a vrátili se ke káře. Pepa Lešků stál opřen o strom jako hromádka neštěstí a zíral tupě na mula. Ten, ačkoli měl před sebou kupu trávy, vůbec si jí už ani nevšímal. Nadmuté břicho svědčilo, že Pepa dostál skvěle v svém úkolu. Káru přikryli plachtou a tajně zadem vraceli se zajištěně do statku. To bylo přivítání! Ještě téhož večera začaly hody. Kuchaři překonali sami sebe. Ryby se jedly jako lahůdka. První kulometná toho šťastného dne pozdě uléhala; dlouho do noci si vyprávěli hoši o podařené lovecké výpravě a objímali blaženého Tondu za jeho geniální nápad. Druhý den se toto „cvičení“ opakovalo. Kuchař „artělčík“ překvapil hochy, že za částku, která mu na nákup přebývala nenadálým přispěvkem z levalského rybníka, nakoupil vína. Hoši dočista zapomněli na válečné útrapy. S veselými tvářemi odcházeli na cvičení, z jejich hrdel zněly písně od rána do večera. Jejich nálada nevyvírala jen z plného žaludku, ale chtěli zároveň vydráždit ostatní méně šťastné druhy jiných rot. Proto bratři od ostaních rot každý večer dávali hlavy dohromady, šuškali po straně a závistivě ukazovali k statkům, v nichž bytovala první kulometná rota. Ale nad hlavami první kulometné roty stahovaly se mraky. Major Grard, velitel praporu, měl zase svůj den. Od rána řádil, klel, honil hochy při cvičení tak, že domů přišli 309 zaliti potem, k smrti znaveni. Na poledne nařídil prohlídku ubikací. K první kulometné přišel, když se rozdával oběd. Hned klel – zvláště snad proto, když zahlédl obtloustlého vrchního kuchaře. Nadával, aniž měl příčinu, na pořádek u kuchyně, na špatné – nepravidelné vydávání stravy, na nečistotu „špekounů“, a zdálo se, že jeho lání nebude mít konce. Tu kuchaře překvapil novým nápadem: aby mu předložili k ochutnání polévku. Kuchaři se ulekaně podívali na sebe a zůstali němí civět na pana majora. Je zlé! – „Kde máte polévku?“ zahromoval major. Vrchní kuchař sebral konečně svou francouzštinu dohromady a vykoktal: „Pane majore, hlásím, my nevařili!“ „Cóóó? – To je pořádek! Co pak máte vůbec k obědu? Vůně tu máte dost!“ Kuchaři nestačili chápat příval zvučných dotazů pana majora, na něhož pohlíželi v pozoru s otevřenými ústy, snad aby lépe rozuměli. Vrchnímu kuchaři vyrazil smrtelný pot na čele. Teď to přijde ven! V duchu viděl alespoň polovičku své roty ve vězení nebo na pochodu do fronty. Té se konečně ani tak nebáli, ale když se v téhle tiché obci tak pěkně žilo! Jak se teď dostat z bryndy? Po dlouhé době, když major již ztrácel trpělivost, vyrazil ze sebe: „Poisons!“ „Jak??“ „Poisons!!“ vykřikl znovu a hlasitěji vrchní kuchař. Major údivem zapoměl zavřít ústa. Vykulenýma očima a zbrunátnělou tváří vztekem zíral nechápavě s kuchaře na kuchaře. V zápětí ho tato odpověď strhla v nový křik: „Chlape, já vás zavřu! Vy si ze mne budete dělat blázna? Já vám dám vařit vojákům jed!“ Zde je potřebí malého vysvětlení. Kuchař chtěl říci, že mají k obědu ryby, což se francouzsky řekne „poisson“, zmýlil se ve výslovnosti a řekl jedy – „poison“. Major se podíval kolem a viděl některé hochy, jež znali více francouzsky, jak násilně zatínají zuby do rtů, aby nevypukli ve smích. To ho „dodělalo“. „Vám je to k smíchu? Hned ukázat, co máte k obědu! Nebo zavru celou rotu.“ Nebylo vyhnutí. V momentě přichází kuchař s miskou a na ní – krásný kousek obalené ryby, pěkně do zlatova usmažené. Až se srdce smálo! Pana majora rázem opustil hněv. Mrkl na ten líbivý kousek “jedu“ a dal se do nehorázného smíchu. Kuchař teprve po vysvětlení kamarádem chápal – hlasitě si oddychl – zamžoural očičkama, které v jeho ducaté usměvavé tváři nebylo ani vidět. „Ach, poissons! Takovými “jedy“ častujete vojáky! Dejte sem misku!“ Kuchař honem utíral zástěrou jakousi bednu, aby si měl pan major nač sednout. Tomu ryba zřejmě chutnala a jeho tvář v okamžiku nabyla docela přátelského výrazu. Již po několika prvních soustech vyskočil a blahosklonně poklepal vrchnímu kuchaři na rameno se slovy: „Tres bien, ty umělče!“ A obrátiv se k přiběhnuvším důstojníkům první kulomenté roty, pronesl nadšeně: „Pánové, ta vaše česká kuchyně je výborná!“ Skončilo to však jinak, než si usměvavý vrchní kuchař v první chvíli maloval. Druhého dne se na stolech důstojnické jídelny objevily také ryby. A chvála českého kuchařského umění nebrala konce. Ostatní důstojníci úkosem měřili své druhy od první kulometné roty, kteří se tak pojednou octli v přízni majorově. – Šupinatí obyvatelé levalského rybníku vůčihledě vymírali. Tonda v tomto druhu „války“ neměl srdce a slitování. Konečně to prasklo. Majitel rybníka na základě tajného šuškání levalského obyvatelstva o rybách a o kuchyni kulometné roty a o neklamných „corpus delicti“ v odpadkové jámě a v okolí kuchyně první kulometné roty, podal na naše milé hochy – odborně říkajíc „tiché blázny“ – udání. Kluci se to brzy dozvěděli, neboť jejich „zpravodajská kancelář“ od přepadu pana majora obzvláště dobře pracovala. Ale myslíte, že přestali pytlačit? Kdepak! Když viděli, že ryby všem důstojníkům tolik chutnají, a jim samým se ještě nepřejedly, a že dalším lovením pozlobí své druhy, nikdo na světě nemohl „Tondově partě“ zakázat návštěvy do bahna levalského rybníka. 310 – Přišlo rozhodnutí z města, ze sídla prefektury: „Velitelství 22. pluku – služebním postupem – záležitost vypuštění rybníka a vychytání ryb přísně vyšetřit a vinníky potrestat, event. hlásit polnímu soudu“. Tato krátká a jasná zpráva dostala se k vyřízení levalskému veliteli majorovi Grardovi. Představte si nyní tuto spletenou situaci, řešit úlohu při tak komplikovaném námětu, vždyť major nevojákoval u námořnictva, aby řešil toto „vodní cvičení Tondových lapků“. On měl rozhodovati o potrestání „naší mladé mariny“, kterou vlastně ke krádeži nabádal, když hochy vyzval, aby nosili ryby do důstojnické kuchyně. A on měl zato, že je poctivě někde kupují! Kápo výpravy, Tonda P., byl předveden k prapornímu výslechu. U celé kulometné roty nastalo zděšení. Rozšklebená tvář Tondova předem vyjadřovala, že major s ním nic nepořídí. Obrana Tondova byla vojensky krátká a zcela jasná: „My jsme chtěli důstojníkům našeho praporu udělat radost, a když jim, zvláště našemu panu majorovi, tak dobře chutnaly, tak jsme na ně chodili dál!“ Bylo to netrpělivému majorovi přetlumočeno a ve chvíli Tonda vyhnaný z praporní kanceláře, jako okřídlený, letěl zvěstovat výsledek svého „tažení“ zvědavým klukům kulometné roty. Major Grard svolal pak důstojnický sbor a vyložil situaci, v jaké se octli. Vyzval je, aby mezi sebou vybrali příslušnou částku na úhradu škody. Stalo se a tak byl postižený majitel rybníku upokojen. „Vinníci však u praporu přes usilovné pátrání nemoli býti nalezeni“. Tak suše a jasně vracel se přípis služebním postupem na prefekturu. „C´est la guerre...“ Umlčený sedlák žádné náhrady nežádá... Stalo se. Všechno je zase spokojeno. Jen první kulometná se divně tváří, neboť jí hody přestaly. „Čert ví, bere to Tondu, jak se ta „Železná rota“ o té naší vejpravě dověděla“. „Zítra to bude vědět celej regiment“, přidává Pepa Lešků. A vskutku škodolibost ostatních rot neznala mezí. Několik dní potom vyprovázely ostatní roty naše „lovce“ na cvičení potupnou písničkou: „Naši chlapci, rybolovci – ryby lovili, haj trádá, ryby lovili...“ Od této příhody zůstal první kulometné rotě název „rybolovci“. J. KOT: NENÍ HUBIČKA JAKO HUBIČKA BYLO to na jaře v roce 1917, když jsme podnikli rozsáhlý útok proti Němcům v pláních okolo St. Quentin. Tato krajina byla v jejich moci již v prvním roce války. Obyvatelstvo, většinou ženského pohlaví, s dětmi a starci, od té doby, co se Němci u nich usadili, nevidělo francouzského vojska. Takže v zmíněném roce, když Němci opouštěli po našem útoku tamější krajinu, poznali nás, své osvoboditele, teprve tehdy, když nejbližší slyšeli hovořiti francouzsky. Oh, v té chvíli, co to bylo radosti u těch nebohých, kteří tak dlouho byli v moci německých surovců. Při našem vstupu do těch vesnic věšeli se na nás z radosti a s pláčem ty nešťastné ženy a dívky, líbajíce nás jako své osvoboditele. 311 A v takovém okamžiku to bylo, kde se mně dostalo též takové hubičky a objetí, jaké může dáti jenom ta žena, která trpěla dlouhou dobu válečnými hrůzami. Za takovou pusu hnali jsme se za nepřítelem při volání těch nešťastných „Jen na ně, hoši, na ty naše tyrany a vrahy“. Nebylo nám třeba nabádání oněch ubohých. Neboť celý kraj, když Němci ustupovali, byl od nich tak divošsky zpustošen, že při pohledu na tuto zkázu zlost námi lomcovala a každý z nás toužil po pomstě. S takovouto náladou hnali jsme je toho dne na třicet kilometru dozadu až k St. Quentinu. Zde jsme ustali, neboť jsme byli velmi znaveni a Němci měli zde své hlavní linie, na jejichž opevnění pracovali více než dvě léta. Přiznávám, že jsem dostal v svém životě mnoho hubiček, ale takovou, jako tenkrát, nikdy. B. WEGNER: Z TAZY DO FEZU V roce 1915 dostala létací kolona v Taze rozkaz vypraviti se ihned do pole proti bouřícímu se kmeni Beni Ouarain. Tento rozkaz byl uvítán všude s velkým nadšením, neboť v tomto roce kromě bojů u Djebel Ajouj 25. a 26. června a u El Haadour 29. června v údolí řeky Ouergha nebylo větších výprav a činnost létací kolony se omezovala na nejbližší okolí Tazy. Přípravy k cestě netrvaly dlouho. Stačilo doplniti zásoby potravin a 3 dni po dojití rozkazu k odchodu do pole vyrazili jsme z Tazy. Vzhledem k panujícím vedrům rozhodl se velitel výpravy pochodovati v krátkých etapách a tak jsme prvního dne urazili jen vzdálenost z Tazy do Camp de Roche. Toto místo bylo nazváno tak po jednom francouzském důstojníku, který tu zemřel na zranění, utrpěné během bojů při sloučení východního Maroka se západním. Bylo to pouhé tábořiště, jehož používaly jen zásobovací sbory, nebo malé policejní oddíly. Krajina byla tehdy zcela bezpečná a tak uplynula nec bez příhody. Časně zrána jsme se vydali na další cestu a příští naší stanicí byl Oued Amelil, vzdálený od Camp de Roche asi 20 km. Cesta vedla z větší části mělkým údolím s dostatkem dobré pitné vody. Přes únavné vedro pochodovalo se nám dosti dobře a krátce před polednem jsme dorazili k cíli. Oued Amelil vznikl v r. 1914 v měsíci květnu a byl původně zásobovací základnou létacích kolon, operujících v údolí řeky Innaouen proti usedlým tam divokým Hayainům a Ghiatům, bydlícím na jižním břehu. Po zřízení tábora bylo nám dovoleno vejíti do stanice a doplniti si tam scházející předměty, jako cigarety, tabák, mýdlo, svíčky a j. Povolení k vycházce využil jsem též k procházce do nejbližšího okolí, které však nemělo do sebe nic zvláštního. Po večeři dán rozkaz ihned ulehnout a spáti, neboť se mělo vyraziti o druhé hodině s půlnoci. Kdekdo doplnil si rychle zásobu pitné vody a zanedlouho vše spalo. Stráže dodal oddíl z Oued Amelil. Přesně o jedné hodině byl budíček. Narychlo rozdána černá káva, strženo ležení a ve dvě hodiny jsme se vydali na cestu. Noc byla jasná a bílou cestu před námi bylo viděl na několik set kroků. Zprvu to šlo od ležení s kopce dolů, při čemž jsme měli příležitost střásti se sebe dřímotu a řádně se rozejíti. Pak to šlo chvíli rovinou a vbrzku jsme počali stoupati vzhůru po dosti dobře upravené cestě, vedoucí na rozsáhlou náhorní planinu. 312 Přes noční chlad působilo nám toto stoupání dosti obtíží a všichni jsme byli spokojeni, když s prvním úsvitem jsme vkročili na zmíněnou planinu, kde byla učiněna delší zastávka. Bylo kolem čtvrté hodiny ranní a tak jsme se mohli poněkud rozhlédnouti. Po levé ruce se táhlo mírné návrší, zakrývající nám údolí Innaouenu, vpravo pak v dáli bylo vidět mohutné obrysy Rifského pohoří. Před námi se vinula cesta mírně zvlněným terénem, dotýkajíc se vpravo na několika místech nízkého lesa. Po odpočinku jsme vyrazili vesele kupředu, bylo dovoleno kouřiti a rozprávěti nahlas, což jinak bylo při nočních pochodech vždy přísně zakázáno. Pochodovali jsme tak asi hodinu a tu jsme se setkali s oddílem Senegalců, pochodujícím opačným směrem. Byli to většinou nováčkové, mající jen nezbytně nutný vojenský výcvik, což jsme poznali podle toho, že s nimi nepochodovaly žádné ženy, neboť staří Senegalci, vojáci, při změně posádky vedou celou svou rodinu s sebou. Nezřídka se při tom stává, že žena, silnější než muž, nese mu jeho torbu a pušku, zatím co on si vykračuje za ní. Pohled na takovou stěhovavou rodinu je báječný. Představte si, že se polovina Senegalců při rozdávání obuvi velice rozčiluje, nedostane-li nový pár střevíců, a pak když jsou na cestě, jdou pěkně bosi, střevíce zavěšené na provázku kolem krku. Senegalec si nezvykne tak snadno nošení evropské obuvi, neboť ploské jeho nohy nemohou se v ní ohýbati a pochodová výkonnost obutého Senegalce rovná se nule. Také tento oddíl šel celý bos, se střevíci přehozenými přes rameno a nachýleni kupředu. Domnívají se totiž, že čím více se nachylují, tím rychleji že jdou. Poddůstojníci se snažili, seč byli, aby zachovali jakýs takýs pochodový tvar, ale marně, a celý oddíl pochodoval roztroušen na dlouhou vzdálenost. Každý šel, jak chtěl, a vypadalo to jako velké stádo černých ovcí. Přecházejíce kolem nás, žádali nás o vše možné, a dostal-li některý z nich nějakou maličkost, nastalo ihned velké zvědavé srocení, provázené výbuchy dětského smíchu. Ve skutečnosti jsou to také jen velké děti, žijící bezstarostně den se dne, nestarající se nikterak o budoucnost. Největší starostí Senegalců je jídlo a jsou také znamenití jedlíci. Viděl jsem na vlastní oči jednoho Senegalce, který snědl stravu, připravenou pro celé družstvo. Když vše snědl, nemohl ovšem dále pochodovati a sváděl vinu ne na sebe, že příliš mnoho jedl, ale na to, že prý rýže nebyla dobrá a dosti mastná. Nezbylo než jej naložiti na soumara a vézti jej potud, pokud se mu poněkud neulehčilo, což ostatně netravlo dlouho. Většina Senegalců je mohamedánského vyznání a velice pověrčivá. Důkazem toho je, že každý z nich je ověšen spoustou amuletů, z nichž každý má jiný význam. Viděl jsem Senegalce, který měl kolem pasu silný masivní železný kruh a na mou otázku, nač to má, vysvětlil mi, že to je výborný prostředek proti bolení břicha. Rozumí se, že jsem mu tento prostředek pochválil, a tu mi začal vysvětlovat i účinnost ostatních amuletů. Byly mezi nimi prostředky proti smrti, proti bolení zubů, rukou, nohou, proti uštknutí hadem anebo štírem, zkrátka byl pojištěn proti všem nepříjemnostem a nebezpečím. I na pušce měl zavěšen amulet a tvrdil mi s velice vážnou tváří, že mu stačí položiti pušku ve směru nepřítele, stisknouti spoušť a střela zasáhne zcela jistě i bez pečlivého míření toho, komu byla přisouzena. Neodvažoval jsem se mu odporovati, neboť by byl býval snad schopen dokázati to na místě na mně samém. Byl jsem častěji ve společnosti Senegalců a dobře jsem si všímal jejich způsobu života. Obyčejně jsou v rotě rozděleni v družstva o 8 až 10 mužích, stravujících se společně. Kuchyni obstarává vždy jeden člen družstva, bez ohledu na to, zda umí vařit či ne. Strava jejich je velice jednoduchá a skládá se ponejvíce z rýže, které dávají přednost přede vším ostatním. Maso jedí skoro vždy napolo syrové, ať je již vařené nebo pečené. Viděti je u jídla je pro dobrého pozorovatele přímou rozkoší. 313 O rodinném životě nemají Senegalci utálených představ a nejsou na své ženy nikterak žárlivi. Čím více dětí v rodině, třeba hlava rodiny nebyla jejich otcem, tím spokojenějšími se cítí. Jejich zásadou je, že čím více dětí, tím méně budou nuceni pracovati v svém stáří. Celkem je to lid klidný, obětovný a velice svědomitý ve vykonávání svých povinností. Jedinou jejich vadou je, že nesnesou zimy a že jich může býti úspěšně použito ať již jako vojáků nebo dělníků toliko v letním období. Vraťme se však k našemu pochodu. Když zmizel poslední Senegalec z dohledu, bylo kolem šesté hodiny ranní. Slunce vysílalo již značně teplé paprsky a my byli dosud v otevřené pláni. Rychlost pochodu tím velice trpěla, neboť uražená vzdálenost byla již značná a únava byla pociťována všemi. Na štěstí jsme dostihli k osmé hodině krajiny, kde cesta vedla lesem zakrnělých sosen, skýtajících nicméně dosti chladu a stínu. Po vchodu do lesa byla učiněna znovu delší zastávka a té bylo použito k poučení mužstva, jak si má vésti během dalšího pochodu. Měli jsme totiž procházeti velmi hlubokým a úzkým údolím, v němž bylo vždy horko jako ve výhni. Mužstvu bylo doporučeno nepíti vody během cesty údolím a hlavně neodkrývati hlavu. Krátce poté jsme se vydali na pochod. Zprvu se nám šlo velmi dobře, neboť lesní půda byla měkká a pružná, a cesta vedla po mírném svahu směrem severním. Znenáhla se však začala půda skláněti prudčeji a my jsme počali sestupovati do onoho pověstného údolí. Vzduch byl tu již velmi těžký a horký. Pokud jsme byli pod stromy, dýchalo se ještě dosti volně, ale les končil na začátku údolí, kde nebylo po stínu ani stopy. Slunce stálo rovně nad údolím, vysílajíc žhavé paprsky, pálící zcela nemilosrdně. Vše kolem dokola bylo sluncem spáleno. Vpravo od cesty bylo několik malých kaluží odporně páchnoucí zelenavé vody, pravé to zřídlo zimnice. Nechci se zde rozpisovati o dojmech z pochodu tímto údolím, podotknu jen tolik, že bych byl raději čelil sám několika Marokáncům, než tuto cestu znovu podniknouti. Plnou hodinu jsme musili pochodovati tímto nehostinným krajem a teprve ke konci hodiny pochodu se údolí poněkud rozšiřovalo a narazili jsme znovu na zeleň. Vzduch byl také mnohem čistší a vlhký, z čehož bylo možno souditi na blízkost vody. Údolí se nyní kvapem rozšiřovalo a za půl hodiny jsme z něho vyrazili ven na volné prostranství, porostlé nizkým křovím. Zde jsme se zastavili, abychom nabrali poněkud dechu k poslední, na štěstí velmi krátké etapě. Útvary před námi pochodující pokračovaly v cestě, neboť do dnešního ležení bylo již jen asi 600 m daleko. Po krátkém oddechu došlo i na nás. Po několika krocích vyšli jsme z křovin na travnatý prostor a před námi se zaleskla v slunečním jasu hladina širokého vodního toku, Qued Leben. Řeka Leben vznikla v předhoří Rifu, v území kmene Fenassa a Gueznaia, a teče ve směru jihozápadním v celkové délce asi 100 km; pak se vlévá do řeky Innaouen nedaleko od ústí této řeky do Sebou. Skoro v celém svém toku je řeka Leben stísněna v hlubokých úzkých údolích a terpve v poslední její části dostává se jí volného rozpětí břehů. Přes panující horké období měla řeka dostatek vody a v místech, kde jsme ji musili přebroditi, sahala voda až po pás. Tato koupel byla velice příjemná. Po přechodu řeky jsme odbočili ihned vpravo na mírně zdvižený břeh, kde nám bylo vykázáno tábořiště. Toto místo se jmenovalo Souk el Arba de Tissa, t. j. tržiště u čtyř palem. Bylo již poledne, když jsme byli hotovi s postavením stanů. Na odpoledne bylo nařízeno koupání a praní prádla. Po obědě jsme jako obyčejně ulehli a spali, neboť není možno vydržeti mimo stan v hodinách poledních. Když pominulo největší vedro, vlezli jsme si do vody, dosahující místy hloubky až 3 m, a šplouchali se jako kachny až do večeře. Toho dne jsme měli zvětšenou dávku stravy a vína, abychom snadněji zapomněli na dopolední útrapy. V noci jsem měl službu u praporu a dosud si vzpomínám na krásný vzhled krajiny při měsíčním svitu. Obcházel jsem stráže kolem půlnoci a přišel jsem při tom na západní stranu ležení, odkud byla vyhlídka dále do údolí směrem k Fezu. Ostrý svit měsíční odrážel se tu o sněhobílé plochy, jichž vznik jsem si nemohl nijak vysvětliti. Kdyby naše rota byla bývala 314 utábořena na této straně, byl bych záhadu tu snadno rozřešil. Nešlo tu o nic jiného než o usazeninu soli, jíž tento kraj oplýval. Zvláštností bylo, že oblast solné půdy byla zde velmi ostře vyhraněna a že největší množství soli bylo na západních svazích pahorkatiny, táhnoucí se na vzdálenost 10 km, počínaje Arba de Tissu až k ostrému uhlu řeky Leben k jihu. Zimními dešti nasáklá půda propouštěla přebytečnou vodu v podobě četných potůčků do údolí a po léta trvajícím vypařováním vznikly tu solné plochy zšíři a zdéli až 1000 m. Krajina západně od ležení měla též zcela jiné vzezření než prostor kolem nás. V táboře samém na pravém břehu a pak levý břeh celý, kam až oko dohlédlo, skvělo se vše bujnou zelení travin anebo křovin, zvaných tamarin. 100 m západně od ležení byla pravá poušť, bez sebe menšího porostu a jen na kilometrové vzdálenosti bylo možno spatřiti zakrslý bodlák, dosahující jinak vzrůstu nemocného keře, nebo nízký keř bezlistého jujubier (druh trnovníku). Zvláštní vzhled této krajiny byl zvýšen na severu, na jihu a na východ rámcem zeleně, na západ pak řetězem mocných holých pahorků, přes které vedla cesta do Fezu. Den odpočinku v Souk el Arba de Tissa uplynul nad očekávání klidně. Během dopoledne dorazil do ležení jízdní sbor domorodého Gumu, přinášející rozkazy pro další postup naší výpravy. Původně bylo nám nařízeno nechati Fez stranou a pochodovati přímo ve směru Oued Ifran na Souk el Arba de Tahla. Nyní však došel nový rozkaz, podle kterého jsme měli pochodovati do Fezu, kde měla celá výprava proti Beni Oaurain býti organisována. Že jsme tím byli potěšeni, netřeba podotýkati. Rozkaz měl sice v zápětí za následek velké čištění a prohlídku výstroje, ale to činil každý s chutí, neboť běželo o to, shlédnouti jedno z největších měst marockých a o representaci vojska ze západního Maroka. K večeru provedena narychlo zkouška v defilování a po šťastném jejim průběhu následovala večeře. Po večeři jsme se sesedli poněkud dohromady a vytvářeli si představu města i jeho obyvatelstva. Město slynulo velkým bohatstvím a nádhernými stavbami i pohostinstvím tamějších Židů. Konečně znaveni ulehli jsme k spánku. Ve 3 hodiny jsme byli probuzeni troubením budíčka a ve 4 hodiny jsme stáli připraveni k odchodu ze Souk el Arba de Tissa. Přes panující chladno byla tato etapa jednou z nejhorších. Prach, zvířený několika tisíci nohou, vznášel se jako strašidelný přízrak ve výši našich hlav, vnikaje do úst, nosu a očí. Jak jsem již vpředu vylíčil, byl tento prostor samá sůl a prach, který jsme byli nuceni polykati, obsahoval mnoho soli a ztěžoval nám tak dýchání. Po dvou hodinách úmorného pochodu dostali jsme se šťastně ač napolo oslepeni znovu k řece, kde jsme se při přecházení řádně umyli. Nebylo to ve skutečnosti žádné umývání, nýbrž pravé polévání vodou, v čemž jeden druhému vydatně pomáhal. Jako nádoby na vodu sloužily nám naše koloniální korkové kasky. Při vystupování z vody jsme se též srdečně zasmáli. Měli jsme u praporu trubače, kterému kde kdo provedl nějaký zlomyslný kousek. Při přecházení vodou nalil mu některý vojín do trubky vodu. Jakmile trubač vylezl z vody na břeh, chtěl si vesele zatroubiti, a když foukl do nástroje, vyrazil z něho proud vody přímo na starého, velmi zlostného vojáka. Ten nemeškal, chytil trubače a tak, jak byl, hodil jej do vody. Proud v těchto místech byl velice prudký, voda hluboká a ke všemu trubač neuměl plovat. Za všeobecného smíchu byl vytažen z vody a první jeho prací bylo, aby zjistil pachatele této neslýchané urážky. Ale mezi námi byla nezvyklá solidarita a tak se ničeho nedověděl. Soptě vztekem, odešel dopředu, hroze nám všem strašlivou pomstou. V rozhovoru o této události uběhla nám cesta velice rychle a v záři prvních slunečních paprsků zastavili jsme se na úpatí dříve uvedeného pohoří. Po řádném odpočinku vydali jsme se na další cestu. Cesta se vinula po stráni v četných příkrých serpentinách. Stoupání v přibývajícím vedru nebylo ničím radostným, ale cíl, kynoucí nám na druhé straně pohoří, povzbuzoval nás měrou netušenou. Stoupání trvalo nepřetržite od osmi hodin až do půl desáté, kdy jsme dostihli temene pohoří, odkud se nám otvíral výhled na velkou rovinu, táhnoucí se ve směru jihozápadním. 315 Výhled do prava byl zatarasen malou vyvýšeninou po pravé straně cesty, za to však jsme viděli celé panoráma za sebou. Hluboko pod námi se táhlo údolí řeky Leben a malá solná pláň vynikala jako sněžná pláň v rámci zeleně. O desáté hodině byl dán rozkaz k dalšímu pochodu. S chutí se chopil každý svého břemene, aby je odnesl o několik kilometrů dále. Pochodovali jsme necelých deset minut, když se nám v náhlém ohybu cesty objevila na pravé straně cesty dlouhá, bělavá masa plochostřechých domů. Vysoko nad veškeré domy pjaly se štíhlé věže minaretů. Nepochybovali jsme ani okamžik, že máme Fez v dohledu. Příští záhyb cesty však zakryl znovu výhled na město. Cesta začala sestupovati v dosti příkrých zatáčkách do údolí, jímž se vinula značně široká řeka Oued Sebou. Sestup byl ovšem mnohem snadnější a tak za necelou hodinu jsme se octli na dně údolí. Zde na nás čekalo malé překvapení. Pamatuji si zcela dobře, jak se vojíni těšili, že si v brodu přes řeku vyperou zase jednou kalhoty a ponožky, byli však zklamáni. Cesta se obracela hned po dosažení údolí v mírném oblouku směrem severozápadním, a jakmile jsme dostihli záhybu, odkud pak vedla přímo k jihu, spatřili jsme, že řeka je překlenuta mohutným kamenným mostem, dlouhým asi 150 m. Netrvalo dlouho a vkročili jsme na vozovku mostu. Tato stavba, jejíž vznik náleží do osmého století po Kr., působila mocným dojmem. Smělé klenby oblouků v počtu 9, z nichž prostřední měl rozpětí nejméně 12 m, byly od středu k oběma koncům vždy nižší a užší, takže most byl uprostřed alespoň o metr vyšší než na koncích. Pilíře byly chráněny hromadami mocných balvanů. Pokud jsem měl čas zjistiti, byly pilíře v svých základech asi 1 m nad ně postaveny z hrubých kamenných kvádrů, zbytek pak, jakož i most sám z úzkých, slabých cihel tmavorudé barvy. Vše bylo ohozeno maltou, podobnou cementu, z větší části však jíž odprýskanou. Po obou stranách mostu bylo zábradlí asi metr vysoké, hliněná to zídka, rovnající se svou trvanlivostí zdi kamenné. Po stranách východního vchodu na most bylo vidět zbytky mocného zdiva, jehož základní rysy dávaly tušit, že tu dříve stávala velká tvrz, určená hájiti vchod na most. Totéž, ale v menším rozsahu, bylo i na západním konci mostu, jenže zde byla ještě hluboká studně, jejíž obruba ze silných kvádrů byla velice zachovalá. Zapomněl jsem uvésti, že most byl dlážděn širokými kamennými deskami, nyní ovšem již značně zničenými, uprostřed pak kolmo postavenými, velkými černými oblásky. Od mostu vedla cesta uvedeným již údolím přímo k západu, probíhajíc místy pěknými sady olivovníků. Město bylo již před námi, ale zcela nezřetelné, neboť vysoké stromy a hradby zakrývaly nám výhled. Bylo již k poledni, když jsme se přiblížili k městským zdem. První, co jsme spatřili, byla mohutná brána, zvaná „Bab Ghissa“ a za ní vysoko do vzduchu čnící minaret mešity poutníků. Na hradebním cimbuří vlála francouzská vlajka, nám na počest. Nápadné zde bylo, že cesta kolem hradeb byla položena mnohem výše než vchod do brány. S cesty scházelo se do brány po široké stezce, která teprve před samou branou přecházela v rovinu. Zdivo brány byo alespoň 18 m vysoké, doplněno jsouc ještě věžovitým cimbuřím. Východní část hradeb byla dobře zachována, zato však západní část byla na mnohých místech pobořena a jen nouzově opravena na sucho položenými kameny. Před branou samou a v jejím nejbližším okolí sedělo na zemi značné množství obyvatelstva, pohlížejíc lhostejně na přecházející vojsko. Byli to dřívější obyvatelé této krajiny, bydlící ve východním cípu městských hradeb, kde porůznu byly roztroušeny chudé jejich příbytky. Že nám nebyli nikterak přívěvětivě nakloněni, je na bídle dni, neboť svou chudobu a veškerý ústrk svalovali na zakročení cizinců ve Fezu. Cesta vedla dále podél městských hradeb, stoupajíc mírně směrem jihozápadním. O rozloze města může si čtenář učiniti přibližnou představu, uvedu-li, že jižní strana hradeb měří 7 km délky a že nutno pochodovati 1 a ½ hodiny od jednoho konce k druhému. Na mnohých místech vedla cesta výše, než byly hradby, a tak jsme se mohli pokochati pohledem 316 na druhou stranu hradeb. Domy tu stály terasovitě nad sebou, vše utopené v moři zeleně. Zcela dobře bylo viděti mohutný kanál, jímž proudil silný tok vody, tvořící na mnohých místech dosti velké peřeje. Malé kanálky odváděly vodu z hlavního toku a rozváděly ji po nesčetných zahradách, v nichž jako hlavní produkt bylo vidět kukuřici. Skupiny nádherných palem mezi jednotlivými čtvrtěmi města dodávaly celku pohádkového vzezření. Nemohli jsme se dlouho kochati pohledem na tuto krásu, neboť jsme vycházeli na planinu, kde byl postaven vojenský tábor. Ten jsme však nechali vlevo a zamířili na volné prostranství mezi městem a „Dar el Caid“, kde jsme se utábořili. Ve Fezu jsme zůstali celkem tři dni a těch jsme využili k návštěvě části města, kam nám Evropanům byl vstup povolen. Město má asi 150.000 obyvatel a vyniká nad jiná města marocká svou malebnou polohou, ale hlavně svým vyvinutým a široko rozvětveným obchodem. Rozumí se samo sebou, že většina obchodů a řemesel je tu v rukou Židů, těžících z netečnosti a lenosti domorodců. Ale i Evropané jsou tu četně zastoupeni, hlavně jako majitelé restaurací, vináren, kaváren a jiných zábavních místností. Evropská čtvrt je zčásti položena v okolí Dar el Caid, žčásti před samými branami města, ale největší část je v jihozápadním cípu městských zdí, pravé to obchodní středisko. Domy jsou tam postaveny již s okny do ulice, ale ty jsou tak úzké, že v některých domech mohou si přes ulici podati ruku s okna. V přízemí domů jsou umístěny obchody, a to četné, zařízené po evropském způsobu s výkladními skříněmi, obsahujícími vše, co si Evropan může přáti. Za evropskou čtvrtí je hned domorodá obchodní čtvrt, pravé to gheto. Obchody jsou tu taktéž v přízemí, ale zařízeny po orientálsku. Jako obchodní místnost slouží hluboký výklenek ve zdi, ve výši asi 1 m 50 cm nad úrovní ulice. Chce-li kdo nějakou maličkost, musí říci, co chce, neboť okem dovnitř obchodu nedohlédne. V těchto obchodních výklencích dostanete též vše, nač si jen vzpomenete. Jsou tu obchody s oděvem evropským a domorodým, hned vedle je obchod s obuví a pak následují veškerá odvětví obchodu a řemesel jedno za druhým. Místy vidíte i primitivně zařízenou zlatnickou dílnu, kde z přineseného kovu v krátké poměrně době zhotovují pěkné, originelní prsteny. Mezi obchody jsou roztroušeny domy bez oken, do nichž je vstup co nejpřísněji zakázán. Druhý den jsem si vyšel do města, kde jsem si chtěl nakoupiti prádlo, kterého jsem nevyhnutelně již potřeboval. Nevěda, na koho se obrátiti, aby mi poradil o nejlepším nákupním zdroji, obrátil jsem se na prvního domorodce, israelitu, kterého jsem za branou potkal. Náhodou byl to obchodník se vším možným a rozumí se, že mi nabídl celý svůj krám ke koupi. Zevnějšek jeho nebyl nikterak lákavý, ale ujišťoval mne při všem, co mu je drahé, že nebudu nikterak poškozen a že s obsluhou i s jakostí budu spokojen. Po dlouhém domlouvání jsem svolil a žádal, aby mne dovedl k jeho krámu. Místo do krámu zavedl mně však do vzdálené ulice, kde jsem se nestačil diviti výstavnosti domů. U jednoho obzvláště výstavného jsme se zastavili a byl jsem zdvořile požádán, abych vstoupil. Byl-li dům úpravný svým zevnějškem, byl přímo nádherný svým vnitřním zařízením. Překročiv práh domu, octl jsem se v dlouhé, jasné předsíni, hýřící nádhernou mosaikou podlahy. Stěny byly zakryty až do výše 2 m tmavohnědým dřevěným obložením, pokrytým hebrejskými nápisy. Z předsíně vedl hned vpravo vchod do jiné místnosti, místo dveří však byla těžká hedvábná záclona. Pokynem ruky zval mě můj průvodce k vstupu dovnitř. Odsunul jsem tedy záclonu stranou a vstoupil do čtverhranné, neobyčejně jasné místnosti. První můj pohled patřil oknům, těch však tu nebylo, a příliv světla přicházel otevřeným stropem. Po dvou stranách této místnosti bylo arkýřovité podloubí a pod ním jsem spatřil několik dveří, vedoucích do vlastních obývacích místností domu. Nábytek jsem tu neviděl žádný, jen velký krásný koberec s nesčetnými poduškami. Průvodce mě vybídl, abych si sedl na jeden polštář, a jakmile jsem tak učinil, zatleskal do dlaní. Na toto znamení se otevřely přímo přede mnou jedny dveře a jimi stoupila starší, již obtloustlá paní, vítající mě ihned přívalem vlídných slov. 317 Poděkoval jsem ji arabsky, jak jsem nejlépe uměl, přirovnávaje ji k štěstí mých očí a p., jsa zvědav, co bude dále. Po malé chvíli se otevřely jiné dveře a jimi vstoupilo dovnitř několik hezkých mladých židovek, z nichž každá něco přinášela. Jedna nesla čajový příbor, druhá velkou stříbrnou konvici, jiná zase nízký taburet, jiná opět ubrus a poslední nádobu s vodou, zkrátka vše, čeho je potřeba k pohoštění. Byl jsem velice překvapen a již jsem chtěl upozorniti na to, že nehodlám koupiti takového množství zboží, které by si snad této ceremonie zasloužilo. Ale hostitel mě již zval, abych si posloužil, a tak jsem si své námitky ponechal na příležitostnější dobu. Pil jsem toho dne čaj, jaký jsem předtím nikdy nepil a snad také již píti nebudu. Jako zákusek byly tu po ruce výtečné suchary. Po obřadném pití čaje, při čemž nikdo nepromluvil slovíčka, byla mi podána voda k umytí rukou a úst a pak dobrá cigareta, a potom nastalo vzájené vypravování. První jsem vypravoval já. Na četné otázky jsem odpověděl co možná nejlépe, popsav jim především krásu naší země a zvyky našeho lidu. Byli nesmírně překvapeni mým vypravováním, neboť bylo zřejmo, že jejich vědomosti nesahaly příliš daleko. Pověděv jim vše, co jsem uznal za vhodné, přenechal jsem slovo hostiteli. Musím podotknouti, že celá rodina mluvila velice dobře francouzsky, což mou úlohu velmi usnadnilo, neboť arabština nemá pro naši řeč vhodných výrazů. Hostitel byl v svém vypravování mnohem obšírnější než já, a bylo na něm viděti, že tak činí s velkou oblibou a s vnitřním uspokojením. Otec jeho Sulein přišel do Fezu jako zcela mladý a chudý obchodník, který mimo několik stříbrných „douros“(arabský peníz) neměl vůbec majetku. Zprvu musil snášeti mnoho příkoří a ústrků jak od Arabů, tak od svých soukmenovců, ale časem se zmohl na malý obchůdek, později na vlastní domek. Jakmile se cítil dostatečně bohat, vyhledal si hezké děvče a založil si rodinný krb. Štěstí mu přálo. Nejenže mu přibývalo stále na bohatství a vážnosti, dobrý Jehova obdařil jej též statným synem, nynějším majitelem obchodu a domů. Když syn vyrostl z dětských střevíců, poslal jej s karavanou do města Marrakech k vzdálenému příbuznému, kde se měl zdokonaliti ve vedení obchodu. Na cestu dal mu vzácné rady o spořivosti a obratnosti v obchodě, kromě několika douros. Syn si vzal poučení otcovo k srdci a vyvinul se z něho statný jinoch a dobrý obchodník. Po nedlouhé době zemřeli otec a matka epidemickou nemocí a syn byl narychlo povolán domů, aby rodiče řádně pochoval a ujal se vedení domu. Bylo mu líto, že rodiče neviděli jej v celé jeho mladické kráse, ale nestěžoval si nikomu, vystrojil jim slavný pohřeb a pak se ujal vlády nad zanechaným majetkem. Nějaký čas bydlil v domě sám, ale protože není radno člověku býti samotnému, přivedl si do něho mladou ženu, která mu mimo svou krásu přinesla věnem ještě jeden dům, a to ten, v kterém jsem právě byl. Nastala pro něj doba nezkaleného štěstí, neboť žena ho obdařila postupně pěti děvčátky a jedním synem, který toho času byl ve Francii na studiích. Obchod vzkvétal netušenou měrou, takže byl nucen jej rozšířiti a najmouti mnoho pomocníků, aby klientelu mohl řádně obsloužiti. Tak žil se svou rodinou až do roku 1912, kdy vyvstalo nebezpečí pogromu, podnícené ve Fezu proti cizincům. Židé nejsou tam sice považováni za cizince, ale jako za národ méněcený, a byli to vždy oni, kteří na jednotlivá povstání dopláceli. Sulein v předtuše blízkého nebezpečí uschoval veškeré zásoby zboží do sklepů starého opuštěného domu a společně s několika věrnými zřízenci rozkopal zdi a stropy domu tak, že se dům zřítil a zásoby tak nejlépe zakryl. Hotové peníze spustil v neprodyšných váčcích do nepříliš hluboké studně, navrch naházel vrstvu drobného kamení tak, že studně měla vzezření jako před tím. Přípravy a provedení těchto prací zabralo hojně času, ale byly skončeny právě včas. 318 Vzbouření vypuklo náhle. Ulicemi města valily se hordy zfanatisovaných domorodců, obyčejné to chátry, schopné za peníze jakéhokoli skutku, loupíce vše, nač přišly. K povstalcům se připojil i pluk domorodého vojska, který byl agitátory pečlivě zpracován. 17. dubna 1912 propuklo pak povstání celou silou i nastalo velké pronásledování cizinců a židů. Kdekdo se hleděl zachrániti a šmahem opouštělo obyvatelstvo obchody a domy, snažíc se zachrániti jen rodiny a peněžní hotovost. Většina Evropanů hledala útulek ve vojenském táboře u Dar el Caid. Židé se shromáždili většinou u vchodů do sultánova paláce, kam se vzbouřenci neodvážili vstoupiti. Povstání hrozilo zasáhnotuti vůkolní kmeny, beztoho jen na oko poddané, a jen rázné zakročení malé francouzské létací kolony zabránilo strašnému krveprolití. Povstalci se zmocnili v prvních dnech bašt uvnitř města i s děly tam umístěnými, ale statečná posádka a obsluha děl je zčásti zaklínila a zčásti vyňala zámky děl, a skokem s hradeb se zachránila. Tím se stalo, že povstalci neměli dělostřelectva, a tak byla naděje, že vzpoura bude vbrzku potlačena. Plné tři dni trvalo pronásledování, t. j. až do 19. dubna, loupení nebralo konce a zachráněné obyvatelstvo pochybovalo již, že se kdy shledá se svým majetkem. Při drancování padlo bohužel i několik cizinců do rukou chátry a byli bestiálním způsobem usmrceni. Ale pomsta se již blížila. Narychlo zalarmovaná posádka nejbližší vojenské stanice přiblížila se v rychlých pochodech k Fezu a bez meškání udeřila na povstalce. Před branami města rozzuřil se úporný boj jednoho proti dvaceti, ale ukázněnost a příslovečná chrabrost koloniálních vojsk francouzských slavily i tu vítězství. Po několikahodinném boji byli povstalci poraženi, rozehnáni do všech koutů krajiny a mnoho vůdců vzbouření padlo při tom do zajetí. 20. dubna byl již zjednán klid a jen jezdectvo pronásledovalo větší tlupy domorodců, potloukajících se v okolí. Obyvatelstvo se vracelo do svých příbytků, kde ovšem scházelo lecos, co tam při odchodu bylo zanecháno. Mnoho rodin se potom vystěhovalo z Fezu, hledajíce si klidnější bydla. Sulein neutrpěl povstáním žádné škody, za což mohl poděkovati jen své prozíravosti. Od té doby byl ve Fezu klid a veřejný život a obchod pokračovaly nerušeně dále, pod záštitou silné posádky. Tím skončil Sulein své vypravování a celá rodina se pomodlila, děkujíc Bohu za šťastně přestálé nebezpečí. Po modlitbě nařídil děvčatům, aby mi přinesla ukázky zboží, jaké jsem potřeboval. Vybral jsem si nutné věci, ale když jsem se ptal po ceně, byl jsem velmi překvapen odpovědí hostitele: „Ty jsi náš host, pane, a jako hosti patří ti vše, co je mé.“ Neodvážil jsem se protestovati, neboť v svém nitru jsem byl velmi potěšen. Cena nakoupených předmětů přesahovala 100 franků, peníz to v Africe skutečně velký. Poděkoval jsem vřele a podal jim po řadě ruku, čímž jsem jim způsobil nemalou radost a čímž jsem je vyznamenal. Byl jsem sice přes své zlaté prýmky jen seržantem, ale v jejich očích jsem byl velkým pánem. Pospíchal jsem, neboť se schylovalo k večeru a tak jsem požádal o dovolení, abych mohl odejíti. Celá rodina vyprovázela mne až na práh domu, přejíc mi vše dobré, Sulein pak vyprovodil mne až před bránu, kde jsem se s ním ještě jednou rozloučil. Před posledním stiskem ruky musil jsem mu na svou čest slíbiti, že vrátim-li se kdy do Fezu, musím jej navštíviti, což jsem ochotně přislíbil. Škoda, že osud zavedl mne v opačnou stranu, neboť po vítězném skončení výpravy proti Beni Ouarain nevrátili jsme se již do Fezu, nýbrž vydali jsme se údolím řeky Innaouen rovnou do Tazy, kam jsme po několika obtížných pochodech, bojujíce s divokým kmenem Hayaina po celé dny, šťastně dorazili. 319 V slibu svém jsem dostát nemohl, ale v myšlenkách stále a vděčně vzpomínám pohostiné rodiny židovské. PREININGER: „TRIBUNA ČESKÝCH HOCHŮ“ VÝBOR české kolonie v Paříži „Comité des Volontaires de la Colonie tchéque“ staral se pečlivě o dobrovolce, příslušníky kolonie, kteří, jak víme, vstoupivše ihned při vypuknutí války do francouzské armády, utvořili u pluku cizinecké legie rotu „Nazdar“. Předsedou kolinie byl později Mistr Kupka, sám superarbitrovaný dobrovolec a jednatelem bratr Skalický. Pro písemné spojení s dobrovolci na frontě a k vyřizování všech jejich věcí měla kolonie tajemníka, také bývalého dobrovolce, bratra Jarku Polcara, propuštěného z vojny pro zranění, jež utržil v květnu 1915 v bitvě u Arrasu. Bratr Polcar vyřizoval ohromnou korespondenci s námi se všemi a každý pečlivě měl uschován značný svazek jeho milých dopisů. Informoval nás o našich vzájemných osudech, o vyznamenáních i o ranění a o situaci ve Francii i u nás v Čechách. K ulehčení práce vydával jakýsi litografovaný časopis, nazvaný „Tribuna Českých hochů“, v němž otiskoval zajímavé zprávy a pro osvěžení též písemné příspěvky nás všech. Tím způsobem byli jsme v stálém styku a věděli jeden o druhém.*) Morální význam činnosti bratra Polcara byl neocenitelný a všichni jsme mu srdečně vděčni za velikou oddanost, s kterou se nám věnoval. Podám dále některé články, výňatky z Tribuny, abych naznačil styl, jakým byl veden náš časopis, nebo,lépe řečeno, leták, neboť byl většinou jen jenostránkový. Například čís. 2, ze 27. listopadu 1916 oznamuje: Z výboru. – Snahou výboru je, aby o Vánocích každý dostal svůj osobní balíček. Na návrh jednatele dobrovolníků bude mobilisována kolonie. Každý jedinec bude vyzván listem, aby na adresu jednoho z hochů zaslal balíček. Proto je v zájmu všech, aby jeho adresa nám byla zaslána. Změny nám oznamte, abychom je mohli včas oznámiti krajanu, jehož máme v evidenci, že má toho dobrovolníka na starosti. Čís. 9, ze dne 17. února 1917 uvádí veselou historku: Z dávných blažených dob naší rekrutýrky. Píše P. Byli jsme tenkráte ještě důkladně „modří“. Staromódní puška byla celá naše výzbroj, bajonet a dvě torbice na patrony (ovšemže prázdné) ji doplňovaly, z nedostatku čutor nosili jsme v jedné z nich láhev s vínem nebo s vodou, abychom zažehnali žízeň, vzniklou parnem a cvičením. Tu přišla zvěst, že přijede generál. Přišel. Představili jsme se mu tak, jak tomu naše vyzbrojení a naše kalhoty, dole ohrunté, jak omanšetované, dovolily. Prohlédl si nás a pochválil. Došlo k defilírce. Náš „dědek“ velí „Baionnette au canon!“ Bajonety řinčí a pera cvakají, však milý náš X s velikou rekrutskou trémou tahá místo bodáku láhev s pinárem a mermomocí snaží se ji, za zatínání zubů a k veselosti nejbližšího svého okolí, adjustovat na svou hlaveň; zpamatovav se ze svého omámení schovává láhev. _______________ *) Okrem tohto viacmenej súkromného časopisu, boli dobrovoľníkom zasielané oficiálne výtlačky Kolónie a Národnej rady, t.j. „La Nation Tchéque“, „L´Indépendance Tchéque“, „Bulletin mensuel, de la Colonie T.S.“ a p. Tieto boli skôr oficiálneho charakteru, ale „Tribuna“, bola čisto vojenská a preto dobrovoľníkom bližšia. 320 S nadlidským sebezapřením vážnost okamžiku zachována, takže naši velitelé ani nezpozorovali, jaké nebezpečí hrozilo vojenské ctižádosti. Čís. 14 ze dne 25. března, zmiňuje se o příhodách našich letců: Naši vzduchoplavci. Již všichni jsou v eskadrillách na bojišti. Charváta poslední dobou stihly dvě nehody. Po prvé narazil na zasněženou pláň, jejíž vzdálenost při přistání nemohl přesně odhadnouti. Byl vyhozen 20 m od přístroje, avšak šťastně vyvázl s menšími odřeninami. V tyto dny aparát svou chybou ve třiceti metrech po odlípnutí od země sklonil čelo a spadl. Charvát vyvázl, možno říci, opět šťastně, vyjma slabé rozštěpení kosti v zápěstí ruky a lýtku. Kuráž, čím více překážek, tím jistěji se jde k cíli! Čís. 19 z 1. května 1917, uvádí seznam našich ztrát v poslední bitvě a zprávy o přemístění některých dobrovolců: BITVA U REMEŠE 17. dubna – 26. dubna 1917. Pochovali jsme tam – u Auberive, v Bois Sacré: Jaroslava MOJŽÍŠE, Františka JAKLA, Václava OPOČENSKÉHO, Josefa MATĚJOVSKÉHO, Arnošta KARAFIÁTA Věčná památka jim platiž! Těžce poraněni byli: Josef KOT, des. z 22. kolon. Václav TŮMA, Jan TÁBORSKÝ, Oto SOBOTKA, Vilém KUČERNÁK, St. DOLEŽAL, André SCHMIEDEL, Josef OTRUBA, Leop. HART, Č. MUCHÁLEK, J. HŮLA, Bedřich JELEN, Josef VLK, Josef VESTA, Václav BUREŠ, Adolf NEUMANN, Fred. BOULANGER, Frant. ANDRÁSEK. Vojenské zvěsti. Na cestě do Soluně jsou: Láďa Preininger, Josef Rosipal a Volšička. Přejeme jim brzký a šťastný návrat! Vy, kteří jste tam již od začátku, hleďte se pospíšit na dovolenou (potřebné certifikáty zašle výbor a o vydržování se postará). Voilá něco, co Vás bude zajímat: „Le Ministre de la Guerre vient de décider que les hommes de troupe en provence de l´Armée d´Orient, permissionnaires en France oú en Algérie-Tunisie, et comptant au moins dix-huit mois de présence en Orient, recevront á l´avenir, une affectation dans le métropole oú en Afrique du Nord, pour être utilisés sur le front du Nord-Est.“ 321 Čís. 26 z července ve stati: Dobrovolnické zvěsti: Fr. Petržilka, cestou z permise do Lyonu vypadl, vinou špatně přivřených dvířek z vlaku i byla mu přejeta noha. Pádem a bolestí zoufale vykřikl, ztratil vědomí. V jakémsi horečném stavu vytáhl své „pansement“ i rozmotal je, chtěje se vzdálit z kolejí, šoural se dlouho v malém kruhu mezi kolejnicemi a v posledním napětí mozkových sil uvědomil si v své horečce, že má v kapse píšťalku. Vytáhl ji a pískal, až mu vypadla z úst. Hlava mu sklesla na kolejnici. Na vše, co se dělo dále, se vůbec nepamatuje. Hlídač trati, který jej zdvihl, jsa upozorněn pískotem, vyprávěl mu později, že našel „pansement“, jakož i píšťalku a rozhrabanou zemi mezi kolejnicemi, kde se musil dlouho motat. Po kolejích, kde ho našel, přejely čtvrt hodiny poté 2 vlaky. V nemocnici byla mu odňata noha. Čís. 31 a 32 podávají v článcích „Comité“ pěkný pohled do úřadování v kancelářích výboru kolonie. Comité. Tak se říká místnostem výboru.
Podobné dokumenty
Ostrovy v bouři. Českoslovenští legionáři a
udržet si dostatečný odstup od matérie; pečlivá kritika je proto jasným
východiskem podmiňujícím úspěšný výsledek.
Ještě se však podíváme, jaká kritéria máme pro zařazení
literárního díla pod hlavi...
SÍLY
dvou revolucích roku 1917
• Rakousko-Uhersko se v poslední části války
rozdělilo do svých národnostních součástí
• Německo přivedla britská námořní blokáda
na pokraj vyhladovění a když čelilo poráž...
Legionarsky smer 3 2013-1 - Československá obec legionářská
50 z Francie, 14 z Austrálie a další.
Z Cizinecké legie bylo staženo dosud
ještě žijících 50 veteránů z původní
slavné roty Nazdar. Dne 19. 12. 1917
bylo oficiálně dekretem fr. vlády povoleno formo...
Megakorporace Capitol je ojedinělým zjevem současného světa. Je to první a nejstarší
korporace a také jediná, která si uchovala – alespoň navenek – korporační model společnosti.
Je to patrně dáno r...
