dococelový král
download 
Stížnost Transkript
ocelový král
O C E LOV Ý K R Á L / K A R L W I TT G E N S T E I N – M E C E N Á Š A S B Ě R AT E L OCELOVÝ KRÁL Karl Wittgenstein mecenáš a sběratel (1847–1913) Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová J I Ř Í KOVA Ř Í K & R A D O S L AVA S C H M E L Z OVÁ OCELOVÝ KRÁL Karl Wittgenstein mecenáš a sběratel (1847–1913) Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová Karl Wittgenstein Nejprve se musím podělit o své potěšení nad faktem, že v této době vzniká další publikace spojená se jménem Wittgenstein. Jak se vše odehrávalo a jak spletitá a zajímavá je sága tohoto rodu, se dočteme ve zkratce uvnitř. Pro mne, stávajícího velvyslance České republiky ve Vídni, je tato publikace jeden z milníků na cestě za poznáním společných dějin dnes sousedních států. I já se snažím, a samozřejmě ne zdaleka jenom já, hledat osobnosti, které nás Čechy a Rakušany spojují. Přestože spolu žijeme v různých formách států vedle sebe, především více než polovinu století jsme se sobě ztratili. Zapomněli jsme, nebo, chcete-li, bylo nám zapomenuto, kolik významných osobností svým životním příběhem překročilo určující hranice a neumožňuje nám je prostě označit jenom za Čechy nebo jenom za Rakušany. Popravdě, měl bych právě v tomto příběhu debatu ještě zkomplikovat národnostní argumentací, ale to v tomto rozsahu není podstatné. Když se dnes podíváte do dostupné literatury, bude jméno Wittgenstein spojeno především s křestním jménem Ludwig. Filozof, profesor na universitě v Cambridge, je znám svou filozofií jazyka a analytickou filozofií. V devadesátých letech byl o něm natočen film. Jeho bratrancem byl Friedrich Hayek, který patřil světově proslulým ekonomům tzv. Vídeňské školy. Ten, o kterém pojednává tato publikace, je otec Karl. Karl Wittgenstein byl jeden z nejvýznamnějších průmyslníků Rakousko-Uherska, opravdu „ocelový král“. S jeho ženou Leopoldinou, známou jako „Poldi“, se dodnes setkáváme v emblému kladenských železáren. 2 Dnešní dynamická doba, ale potřebuje nejenom pevné body v naší společné historii. Karl Wittgenstein byl úspěšný, tvrdý podnikatel s velkou invencí, který byl protějškem a soupeřem gigantů průmyslu, jako byli Krupp nebo Rothschild. To co vždy uznával, bylo přátelství, obchodní partnerství a dohody. V současnosti plné finanční a hospodářské krize je etika a respekt k pravidlům hodnota, kterou všude nenacházíme, o mecenášství nemluvě. Přesto role, kterou hrají podnikatelé, je ve společnosti enormní. Měli bychom více znát ságy rodů Wittgensteinů a snažit se porozumět životním osudům v té době neohrožených strůjců věhlasu našeho podnikatelského světa. Děkuji autorům za to, že jsem mohl připojit svých několik slov do úvodu. Děkuji především za to, že publikace vznikla a přeji čtenářům příjemnou chvilku. Jsem ale vděčný Karlu Wittgensteinovi, že bylo o čem psát. Jan Koukal Český velvyslanec v Rakousku Karl Wittgenstein Zu Beginn möchte ich Ihnen meine große Freude darüber mitteilen, dass nun eine weitere Publikation mit Bezug zu Wittgenstein entstand. Wie sich das alles zugetragen hat und wie spannend und interessant die Geschichte dieses Geschlechtes ist, erfahren wir in Kürze auf den folgenden Seiten. Für mich als Botschafter der Tschechischen Republik in Wien ist diese Publikation einer der Meilensteine zum besseren Verständnis der gemeinsamen Geschichte unserer Nachbarstaaten. Natürlich versuche auch ich, und bei weitem nicht nur ich, Persönlichkeiten zu suchen, die uns Tschechen und Österreicher verbinden. Auch wenn wir in verschiedenen Staaten nebeneinander leben, haben wir uns beinahe ein halbes Jahrhundert vollkommen aus den Augen verloren. Wir vergaßen oder, wenn Sie so wollen, sollten vergessen, wie viele bedeutende Persönlichkeiten mit ihren Lebensgeschichten die Grenzen überschritten und uns so keine einfache Einteilung in Tschechen und Österreicher ermöglichen. Ich sollte in diesem Kontext auch auf den Nationalitätenkonflikt eingehen, aber das würde zu weit greifen. Wenn Sie die heute verfügbare Literatur betrachten, findet sich der Name Wittgenstein vor allem in Verbindung mit Ludwig. Der Philosoph und Professor an der Universität in Cambridge ist bekannt für seine Sprachphilosophie und analytische Philosophie. In den 90er Jahren wurde über ihn sogar ein Film gedreht. Sein Cousin war Friedrich Hayek, der zu den weltbekannten Ökonomen der sogenannten Wiener Schule gehörte. Die vorliegende Publikation befasst sich mit dem Vater Karl. Karl Wittgenstein war einer der bedeutendsten Industriellen Österreich-Ungarns, der „König des Stahls“. Seine Frau Leopoldine, bekannt als „Poldi“, finden wir noch heute im Wappen der Eisenwerke von Kladno. Die heutige dynamische Zeit braucht aber nicht nur Fixpunkte unserer gemeinsamen Geschichte. Karl Wittgenstein war ein erfolgreicher und strenger Unternehmer mit großem Erfindergeist, ein Gegenüber und Konkurrent von Industriegiganten wie Krupp und Rothschild. Das, was er stets anerkannte, waren Freundschaft, geschäftliche Partnerschaft und Vereinbarungen. In Zeiten von Finanz- und Wirtschafskrisen sind Ethik und Respekt vor Regeln Werte, die wir leider nicht überall antreffen, von Mäzenatentum ganz zu schweigen. Die Rolle, die den Unternehmern in der Gesellschaft zukommt, ist jedoch eine wesentliche. Wir sollten die Familiensaga des Wittgenstein Geschlechts besser kennenlernen und sie als mutige Architekten unserer heutigen Wirtschaftswelt begreifen. Ich danke den Autoren, dass ich einige Worte zum Geleit gestalten durfte. Vor allem aber bedanke ich mich dafür, dass die Publikation entstanden ist und wünsche den Lesern spannende Lesemomente. Ich bin Karl Wittgestein sehr dankbar, dass es etwas gibt, worüber man schreiben kann. Jan Koukal Botschafter der Tschechischen Republik in Österreich OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 3 Zakládací listina Poldiny hutě / Gründungsurkunde der Poldi-Hütte 4 OCELOVÝ KRÁL Okresní archiv v Kladně MO-III-682 Jiří Kovařík Karl Wittgenstein: Životní vzpomínky (Lebenserinnerungen) Karl Wittgenstein (1847–1913) patřil k nejvlivnějším podnikatelům z oboru těžkého průmyslu rakousko-uherské monarchie v poslední třetině 19. století. V minulosti Kladna představuje jednu z nejvýraznějších historických osobností – nejen proto, že se jeho jméno spojovalo se založením a počátky Poldiny hutě. Obě kladenské hutě, z nichž jednu vedl jako centrální ředitel a druhou jako majoritní vlastník, ovlivnily za jeho působení industriální vývoj celého kladenského regionu. Wittgenstein krom toho za sebou v Kladně zanechal i pozoruhodnou stopu architektonickou. Příběh jeho života a vzestupu je výjimečný i dramatický, a navíc přesahuje lokální hranice. V mnohém je totiž spojen s vývojem železářství i ocelářství v Čechách, na Moravě a v rakouských zemích, s dějinami techniky, ekonomiky, politiky, kultury a myšlení vrcholné éry habsburské monarchie. Bouřlivé mládí Wittgenstein sám hovořil o svém původu více než spoře. Do životních vzpomínek nadiktoval takřka telegraficky: „Narozen v Gohlis u Lipska r. 1847, kde měl můj otec najaté hospodářství. Přestěhování do Vösendorfu r. 1851 (…), potom na Heugasse, kde nyní stojí Guttmann‘sches Palais.“ Štědřejší nebyly ani nekrology, které se v rakouském tisku objevily v roce 1913. Někteří západní životopisci hledali příbuznost průmyslového magnáta s knížecím německým domem Sayn-Wittgensteinů. Určitá spojitost tu je, příjmení Wittgenstein přijal Karlův děd Moses Maier, správce knížecího statku. Jako těžce nemocný člověk, v posledních okamžicích svého žití, diktoval mi můj otec následující paměti. Tatínkův diktát. Opis překladu z podnikového archivu SONP, n. p. Kladno (Německý originál v archivu Národního technického muzea v Praze, sbírka vzpomínek č. 355) Narozen v Gohlis u Lipska 1847, kde měl otec najmuto hospodářství. Přestěhování do Vösendorfu 1851. Až do 1859 bydlil jsem tam v létě i v zimě, potom v Heugasse, kde nyní stoji Guttmann‘sches Palais. První třída latiny u učitele ve Vösendorfu. 1857 potom přijímací zkouška na akademickém gymnasium ve Vídni na starém universitním náměstí. Jednou 1859 nechal jsem své knihy v gymnasiu a běžel jsem nazdařbůh přes Neutor a přišel jsem večer velmi unaven a hladov do Klosterneuburgu. Svlékl jsem si plášť a velmi uboze vypadaje, šel jsem do kavárny na velkém náměstí a zůstal jsem stát ve dveřích. Několik pánů hrálo biliár, mezi nimi starosta, který mě zpozoroval a přišel ke mně. Začal jsem vyprávět příběh: Jsem chudý pocestný z Lipska atd. Starosta ihned věc prohlédl, nechal mi zabalit hodně veliký ranec a zanést ho na radnici k obecnímu sluhovi, kde jsem přenocoval. Mezitím přirozeně již přišel telegram od policie. Ještě jsem OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 5 snídal s rodinou obecního sluhy, kde všichni jedli z jediné mísy, a potom mě vzal pěšky do Vídně na policejní ředitelství a tam si mě převzal tatínek. Policejní komisař pronesl ke mně velmi důtklivou řeč. Bratři řekli: „Ano, v čase telegrafu není již tak lehké zmizet.“ Můj otec prosazoval všeobecné vzdělání. Oba předměty, které mého otce ve škole opravdu zajímaly a které se také důkladně učil, byla matematika a latina. Také později vždycky zdůrazňoval, že toto jsou jediné předměty, které se člověk ve škole musí učit. Všechno ostatní může si osvojit čtením. 1864 vyloučen ze školy. Měl jsem privátně studovat až do maturity. V roce 1865 jsem prošel. Bydlel jsem dva měsíce v Krugerstrasse v nájmu. Z domova jsem si vzal housle a dvě stě zlaťáků, které patřily sestře Anně. Prostřednictvím oznámení v novinách byl jsem upozorněn na mladšího studenta, který hledal podporu a tomu jsem dal něco peněz, načež on mi přenechal svůj pas. V Podmoklech na hranicích žádali četníci na pasažérech pasy. Všichni pasažéři byli uvedeni do velké místnosti, jednotlivě vyvoláni, museli předstoupit a nechat se prohlédnout od dvou úředníků. Náhodou souhlasil cizí pas. V Hamburku jsem se nalodil a v dubnu 1865 přijel bez peněz do New Yorku. Hned jsem nastoupil jako číšník v restauraci Banks Broadway v New Yorku na doporučení spolucestujícího. 6 „Když byl v roce 1808 vydán napoleonský dekret, který požadoval, aby i židé přijali příjmení, zvolil si (…) jméno svých chlebodárců,“ píše Ray Monk, životopisec Karlova syna Ludwiga Wittgensteina. A pokračuje: „Podle rodinné legendy byl syn Mosese Maiera, Hermann Christian Wittgenstein, nemanželským potomkem jakéhosi hraběte (zda z domu Wittgensteinů, Waldecků nebo Esterházyů, záleží na příslušné verzi); pro toto tvrzení ale nic nemluví. (…) Hermann Wittgenstein také přerušil veškeré kontakty s židovskou obcí, opustil svůj rodný Korbach a přesídlil do Lipska, kde se stal úspěšným obchodníkem s vlnou; z Polska a Maďarska kupoval zboží a prodával je do Anglie a Holandska. Za ženu si zvolil dceru z významné vídeňské židovské rodiny, Fanny Figdorovou, která ovšem před svatbou, v roce 1838, rovněž konvertovala k protestantismu. Když se manželé v padesátých letech přestěhovali do Vídně, nepokládali se už Wittgensteinovi zřejmě za židy. Hermann Christian si dokonce získal jakousi pověst antisemity a svým dětem přísně zakázal uzavírat manželství s židy.“ Celá rodina se tak dokonale asimilovala ve vídeňských bankovních, podnikatelských, advokátských a duchovních vrstvách. Dokonale zapadla do podnikavě živého, konvencemi nesvázaného a ve srovnání s dvoru blízkými kruhy i avantgardního prostředí „těch asimilovaných židovských rodin, které svou soutěživostí, svým talentem a kulturou snadno ve Vídni převýšily aristokratické rodiny (včetně členů rodiny císařské), velmi staromilecké, málo intelektuální, málo kultivované a málo estétské.“ Karl, jedno z jedenácti dětí Hermanna a Fanny Wittgensteinových, si vbrzku vydobyl pověst enfant terrible rodiny. Školu nemiloval. V jedenácti letech utekl z Vídně a zpět jej přivedli četníci. Na gymnáziu si vysloužil consilium abeundi (vyloučení ze všech škol mocnářství) za písemnou práci, v níž popřel nesmrtelnost duše. Odmaturoval posléze privátně roku 1865 a k výsledku zkoušky dospělosti sám stručně poznamenal, že prošel. Nekonformně racionální myšlení dospívajícího mladíka, lákaného pouze matematikou a ekonomií, se projevilo i v záhy získané americké zkušenosti. Rok po maturitě koupil z druhé ruky pas, po sestře vzkázal pozdravení rodičům a odjel do Hamburku. V dubnu 1865 se bez peněz vylodil v New Yorku. „Hned jsem nastoupil jako číšník v restauraci Banks Broadway. (…) Po čtrnácti dnech jsem přijmul místo hráče na violu a každý večer jsem (…) hrál (…) ve veřejných lokálech. (…) Po zavraždění presidenta Lincolna byly všechny radovánky, veřejná hudba, atd. zakázány a pěvecká tlupa rozpuštěna. Jako kormidelník jsem vezl kanálovým člunem náklad lisovaného sena do Washingtonu. Ve Washingtonu jsem se stal roznašečem v baru, který měl oddělení pro bílé a černé. Nejprve jsem byl v oddělení pro bílé a potom, pro způsobilost, v baru pro negry. Tam byl poprvé lepší výdělek…“ vyprávěl on sám s nelíčeným gustem tuto fázi svého života. Když se vrátil do New Yorku, dával kondice v hudbě a matematice, dělal nočního hlídače, vychovatele v nalezinci, učitele geometrie, přičemž se netajil, že byl sotva o dvě lekce dál než žáci. Po roce však napsal kajícný dopis sestře, která oblomila rodiče k souhlasu s Karlovým návratem. Otec zaměstnal syna pod svým dohledem, Karl však raději znovu odešel. Tentokrát s jistým cílem. Zapsal se na vídeňskou techniku a na studia si vydělával jako kreslič továrny městské dráhy. Absolvoval jen málo semestrů, načež odešel do loděnic v Terstu a poté k Uherské dráze. Roku 1872 slavila jedna z Karlových sester svatbu a mezi svatebními hosty byl i mladý ředitel válcoven v Ternitz Paul Kupelwieser, ženichův bratr. Paula čekalo povýšení, byl pověřen založením a rozběhem moderního hutního podniku, válcovny a bessemerovny v Cukmantlu u Teplic. Na přímluvu nevěsty zaměstnal Karla jako kresliče, přestože se mu jevil jako „těkavý, nestálý a ukazující pramalou pracovní výkonnost“. Těžko říci, zda Karl konečně našel v Kupelwieserovi „spřízněnou duši“ či zda se rozhodl šanci tentokrát využít. Kupelwieser v něm k svému překvapení objevil muže nadaného obchodním duchem a „pilného kresliče, jenž samostudiem doplňoval vědomosti, neboť jeho technické vzdělání mělo mezery.“ Při stavbě podniku už byl Karl šéfem údržby a posléze slévárny. Rodinné zázemí a společenské postavení mu umožnily 12. září 1873 zasnoubení s dívkou z poměrně majetné měšťanské rodiny Kalmusů, pocházející z Eichwaldu (Dubí) u Teplic. To málo, co o ní víme, je, že to byla vzdělaná, dobře vychovaná a poměrně pohledná tmavovláska s velkýma naivníma očima a že skvěle hrála na klavír. U něj se také s Karlem seznámila. Jmenovala se Leopoldina, doma jí říkali Poldi. Za Karla se vdala 14. února 1874. Ponechala si katolické vyznání, Karl zůstal protestantem. Zdálo se, že Leopoldinina chotě, povýšeného na provozního inženýra s ročním platem 1 200 zlatých, čeká kariéra. Po 14 dnech jsem přijmul místo hráče na violu a každý večer jsem hrál s jistým Perathonerem, tyrolským učitelem, který hrál na klavír ve veřejných lokálech. Byl jsem angažován k malé pěvecké společnosti. U šéfa této společnosti, který obýval kanálový člun, jsem bydlel. Po zavraždění presidenta Lincolna v dubnu 1865 byly všechny radovánky, veřejná hudba atp. zakázány a pěvecká tlupa rozpuštěna. Jako kormidelník jsem vezl kanálovým člunem náklad lisovaného sena do Washingtonu. Ve Washingtonu jsem se stal roznašečem v baru, který měl oddělení pro bílé a černé. Nejprve jsem byl v oddělení pro bílé a potom pro způsobilost v baru pro negry. Tam byl poprvé lepší výdělek. V listopadu jsem se rychle vypravil do New Yorku nazpět a tam odtud poprvé poslal zprávu domů. Na Manhattanu jsem byl jako učitel na violu a matematiky v německé řeči v Christian-Brethens-College. (na doporučení Perathonera, který se tam stal mezitím učitelem a varhaníkem.) Byl jsem příliš mladý pro chlapce, nebyla žádná možnost, abych se prosadil. Na vlastní žádost jsem byl 1866 provizorně přeložen do Westchester v New Yorku. Nejprve jsem tam byl jako noční hlídač, potom jako učitel v „Asylum for destitute childern“ ve Westchesteru. Odtud na doporučení ředitele koleje ve Westchesteru jsem byl jako učitel s příjmem a velmi dobrým jídlem. Byl jsem velmi zaměstnán, ale bylo OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 7 Vzestup „Jeho vzestup u firmy byl tak neuvěřitelně rychlý, že Kupelwiesera už po pěti letech vystřídal ve funkci hlavního ředitele. Během následujících let byl snad nejobratnějším rakousko-uherským průmyslníkem. (…) Pro kritiky kapitalistických výstřelků se jako takový stal prototypem agresivního a nenasytného průmyslníka. Jeho zásluhou se Wittgensteinovi stali protějškem Kruppů, Carnegieů a Rotschildů,“ charakterizoval stručně, leč výstižně tuto fázi Karlova života Ray Monk. Ludwig Wittgenstein, nejmladší z potomků, později slavný filozof / Ludwig Wittgenstein, der jüngste Nachkomme, später berühmter Philosoph Vzestup to byl ovšem složitý, s mnoha peripetiemi a boji. Nelze jej minout pár větami, neboť vedl takřka na dosah Kladnu. Wittgensteinovy Lebenserinnerungen líčí vše až příliš přímočaře a k první klíčové události lakonicky poznamenávají: „Na podzim r. 1874 jsem dostal výpověď kvůli rozepřím mezi presidentem správní rady ředitelem Pecharem a Paulem Kupelwieserem.“ V Teplické válcovně a bessemerovně se vytvořily dvě mocenské skupiny. Jan Pechar byl spolumajitelem uhelné společnosti, dík financování uhelné dráhy se dostal do finančních potíží a prosazoval ve správní radě, aby huť jeho doly odkoupila. Kupelwieser, ředitel hutě a reprezentant druhé skupiny, vytkl Pecharovi egoistické zájmy, za což Pechar obvinil Kupelwiesera z nepotismu. Wittgenstein v důsledku toho z funkce sám odstoupil, aby Kupelwieserově pozici ulehčil. Vrátil se do Vídně a téměř celé dva následující roky se opět živil jako konstruktér a kreslič. Nouzí nestrádal, rodinné zázemí mu dovolilo najmout si vilu proti schönbrunnskému parku. V roce 1876 Pechar odstoupil z funkce předsedy správní rady teplické hutě a kontrolu převzalo nové vedení. Kromě Paula Kupelwiesera, stávajícího ředitele, je reprezentovali vlivní severočeští podnikatelé Karl Wolfrum a Karl von Wessely. První představoval bankovní dům Wolfrum v Ústí nad Labem, úzce spojený s Lipskou úvěrní bankou, druhý byl majitelem renomované stavební firmy a koketoval s politickou kariérou. Všichni tři pak tvořili Wittgensteinovy přátele a prosadili jeho zvolení do ředitelské rady, složené od toho okamžiku z mimořádně soudržného triumvirátu Wittgenstein-Wolfrum-Wessely. Leopoldina Wittgensteinová s dcerkou Mining / Leopoldine Wittgenstein mit Tochter Mining 8 „V roce 1877 opustil Paul Kupelwieser své místo ředitele Teplických válcoven a já jsem byl – opět na doporučení Wolfruma a Wesselyho – jmenován ředitelem s umístěním ve Vídni…“ pokračují Wittgensteinovy vzpomínky. Znovu je nutno sáhnout k memoárům Kupelwieserovým, aby čtenář pochopil šíři mocenské změny, rozsah dalšího vzestupu i růst problémů s tím spojených. Kupelwieserovi totiž bylo nabídnuto místo hutního ředitele ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu, které vlastnila skupina bratří Gutmannů a baron Rotschild. Kupelwieser měl několik podmínek, z nichž jedna se týkala Teplic. Chtěl, aby vítkovická skupina převzala majoritu Teplické válcovny a bessemerovny, přičemž interní dohoda zajišťovala v případě dalšího prodeje skupině Wittgenstein-WolfrumWessely předkupní právo. Wittgenstein pro Gutmanny obstaral akcie z majetku Teplické banky (za 64 zlatých proti nominálu 200 zlatých). Další nakoupil u bankovního domu Maier und Liebig. Cena už byla vyšší a podezíravě akurátní prokurista Vítkovic jménem Dub trval na tom, že je převezme jen za oněch 64 zlatých, tedy za kusovou cenu prvního balíku. Došlo ke kontroverzi a pohoršená skupina Wittgenstein-Wolfrum-Wessely si akcie z druhé nákupní vlny ponechala pro sebe. V budoucnu se mělo ukázat, že jí to zachránilo existenci. Zdálo se, že vše je v nejlepším pořádku. V té době propukla v Rakousku-Uhersku první velká cyklická krize, která tvrdě zasáhla zejména hutní průmysl. Wittgenstein se s ní dokázal vyrovnat díky orientaci na export. Výhodné jednorázové odbytiště získal na Balkáně, kde se odehrávala rusko-turecká válka. Ruská vojenská správa budovala přísunové železnice. Wittgenstein dokázal předčít konkurenci a od státního rady Poljakova získat klíčové objednávky kolejnic. Sám to líčil dosti humorně: „Šel jsem k Poljakovovi a řekl mu: ,Excelence, zde se přihodila veliká hloupost. Pro vaši dráhu, která bude používána jen tři měsíce, nepotřebujete těžké kolejnice, které kvůli ztížené dopravě mnoho stojí. Já vám mohu dodati lehké kolejnice, které účelu zcela postačí, a přitom mnoho ušetříte.‘ To jsem mu vysvětlil a on řekl: ,Vypočítejte mi, kolik bych mohl uspořit.‘ Byl jsem zaveden do světnice, kde na podlaze bylo množství porcelánového nádobí, a počítal jsem, jak nejlépe jsem dovedl, jaká bude úspora pudů a verst.“ Kolejnice byly tehdy už vyválcované pro rakouskou státní dráhu, Wolfrumův zásah na ministerstvu však tuto zakázku umožnil předisponovat Rusům. Poljakov byl spokojen a chtěl další objemy, nevěděl ale jak velké. to velmi příjemné místo. S ředitelem jsem velmi dobře vycházel. Večer jsem ještě vyučoval tři pány technické kreslení. Přitom jsem se perspektivně učil o geometrických knihách. Návrat 1867 s penězi a oblečením domů. Vrátil jsem se do DeutschKreuz na nájemné hospodářství otcovo k ekonomii až do podzimu 1867. Odešel jsem do Vídně na techniku od podzimu 1867 do podzimu 1868. Jen dopoledne jsem chodil na techniku, odpoledne jsem pracoval v továrně státní dráhy. V letech 1868–1869 pracoval jsem u Sigla již s malým příjmem jako kreslič. V roce 1869 až do poloviny roku 1870 byl jsem zaměstnán v Terstu u stavby lodí „Adriatino Navale“. V zimě 1870 a na jaře 1871 jsem byl zaměstnán u civilního inženýra ve Vídni jako odborník při stavbě turbin, čemuž jsem téměř nerozuměl. Z jara 1871 jsem byl angažován k maďarské Nordostbahn. Až do podzimu 1872 byl jsem střídavě zaměstnán na trati (hlavně Szatmar) nebo v kanceláři v Budapešti. Roku 1872 jsem šel do Ternitz, kde byl ředitelem Paul Kupelwieser, kresliti plány Teplických válcoven. Dne 12. září 1873 jsem se zasnoubil a 14. února 1874 jsem se oženil. Přibližný příjem 1 200 zlatých ročně jako provozní inženýr. Na podzim 1874 jsem dostal výpověď kvůli rozepřím mezi presidentem správní rady ředitelem Pecharem a Paulem Kupelwieserem. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 9 Leopoldina Kalmusová / Leopoldine Kalmus 10 Karl Wittgenstein, kolem roku 1875 / Karl Wittgenstein, um 1875 „Dal jsem návrh, že pro něho budeme válcovat lehké kolejnice tak dlouho, dokud nezatelegrafuje, že má dost. On s tím byl srozuměn. Jel jsem do Teplic a nyní jsme ve dne v noci válcovali kolejnice. Konečně přišel telegram s dotazem, kolik kolejnic je hotovo. My jsme uvedli několik tisíc navíc a přišla odpověď: ,Dost!‘“ To, že udržel prosperitu podniku v době, kdy jiní krachovali, vyneslo Wittgensteinovi v podnikatelských kruzích neuvěřitelně vysoké renomé. Gutmannové si jej cenili, a když roku 1879 požádal o dvojnásobné služné, dali mu je. Pobíral teď vysokou částku 12 000 zlatých ročně. V onom roce předvedl v Anglii Sidney G. Thomas svoji technologii výroby oceli z fosfornatého železa v zásaditém konvertoru. Brity vynález nezajímal, jejich rudnou základnou bylo železo sirnaté a s ním pracující kyselý konvertor Bessemerův. Pro Evropu však byl Thomasův konvertor epochálním vynálezem. Vycítili to všichni. Pražská železářská společnost získala od vynálezce licenci pro svoji kladenskou Vojtěšskou huť a provedla v ní ve dnech 11. až 13. května první pokusné tavby Thomasovy oceli na evropské pevnině. Wittgenstein byl rovněž pohotový. Na počátku roku 1880 koupil od Thomasova zástupce pro Německo a Rakousko-Uhersko patentní práva Teplické válcovně a bessemerovně, načež zavedl revoluční Thomasův pochod v provozním měřítku jako první v Čechách. Třetí skupinu, která měla o thomasování zájem, představovala právě vznikající Česká montánní unie, dřívější železárny knížete Fürstenberga na Podbrdsku. Za Českou montánní stálo mohutné francouzsko-rakouské konsorcium Union générale, mnohonásobně silnější než Teplická válcovna a bessemerovna. Boj o ovládnutí českého železářského trhu prostřednictvím thomasování, který vzplanul, připomínal zápas Davida a Goliáše. Wittgenstein versus Bontoux Podstatu zápasu lze shrnout prostě. Podmínkou rentability a prosperity České montánní společnosti, moderního železářského gigantu, vznikajícího na základech feudálních metalurgických závodů Podbrdska a Berounska, byl Thomasův Bez místa jsem bydlel v Eichwaldu u Teplic. Dne 1. prosince 1874 přišlo na svět první dítě Mining. V létě 1875 jsem odešel do Vídně, kde jsem na základě oznámení v novinách nastoupil u civilního inženýra Procházky. Až do roku 1878 jsem bydlel v Meidlingu ve vile Haipe. V roce 1876 se narodilo a zemřelo druhé dítě Dora. Roku 1877 se narodil Hans, 1878 Kurt. V roce 1876 Pechar znovu nastoupil a já byl zvolen do ředitelské rady v Teplických válcovnách s komerční činností ve Vídni (kancelář v hotelu Tegethof). Karl Wolfrum a Wessely, kteří byli již od založení podniku v roce 1872 ve správní radě, prosadili moje zvolení. Oni mě již znali, když jsem byl ještě inženýrem Teplických válcoven. 1877 opustil Paul Kupelwieser své místo ředitele Teplických válcoven a já jsem byl – zase na doporučení Wolfruma a Wesselyho – jmenován ředitelem s umístěním ve Vídni (kancelář v Schellinggasse). Všechny obchody šly v tomto roce velmi špatně. Následky roku 1873. V roce 1878 rusko-turecká válka. Chtěl jsem získat objednávku kolejnic pro ruskou armádu pro dráhu Bender-Galatz. Ohledně toho jsem jednal s ruským státním radou Poljakovem, volal jsem do Kyjeva, kde jsem ho nezastihl, potom do Benderu, konečně jsem ho nalezl v Bukurešti. On si tam najmul vilu a byl již v jednání s množstvím zástupců jiných závodů jako Krupp OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 11 Leopoldina Wittgensteinová s dětmi / Leopoldine Wittgenstein mit den Kindern 12 pochod. Bez této moderní technologie už nešlo od roku 1880 v Čechách vyrábět konkurenceschopnou ocel. Ředitel České montánní a docent Českého vysokého učení technického Jan Duschanek to věděl a rozjel se do hutí Hörder Verein u Dortmundu za držitelem Thomasových patentních práv pro německé, rakouské a české země. Wittgenstein zase jasně chápal jedno: získá-li Česká montánní licenci k thomasování, bude to začátek konce Teplic i jeho. Česká montánní měla vlastní rudnou základnu, Teplice nikoliv. Finančně silnému a surovinově podloženému gigantu by nemohl Wittgenstein cenově konkurovat! Zbývala mu jediná šance. Koupit Thomasova práva před Duschankem a koupit je pro celé Čechy! V tom okamžiku by zůstala Česká montánní bez onoho výrobního pochodu a byla by odsouzena k živoření. V Hörde se oba protagonisté obchodního dramatu setkali. Duschanek přijel dřív a vyjednal si předkupní právo. Thomasův zástupce jménem Massenetz mohl teplického ředitele už vést jen jako druhého zájemce v pořadí. Jediné, co Wittgenstein získal, byl Massenetzův slib, že bude stát Duschankovi ve slovu pouze do určitého data. Cena za patentní práva byla astronomická, činila 300 000 zlatých (pro srovnání postačí, že představovala dvě třetiny čistého ročního zisku celé Pražské železářské společnosti v onom roce). Oba konkurenti potřebovali trochu času: Duschanek neměl k tak velkému obchodu potřebné pravomoci a musel čekat, až dorazí správní rada dr. Waldstein. Wittgensteinovi zase chyběly peníze. Když se ředitel České montánní dozvěděl, že je Wittgenstein v Dortmundu za týmž účelem, navštívil jej. „Duschanek nerozpoznal můj úmysl získat jmenovitě monopol, nýbrž věřil, že chci koupit patent pro celé Čechy a pak s licencí pro Českou montánní společnost udělat obchod,“ konstatoval chladně Wittgenstein. Rozhovor to byl bouřlivý, Duschanek se choval rozhořčeně, vytkl Wittgensteinovi nečestné jednání a vynutil na něm slib, že už s Massenetzem žádné jednání nepovede. Wittgenstein to slíbil, neprozradil však pochopitelně to, o čem Duschanek neměl potuchy: že je s Massenetzem dohodnut na datu, kdy předkupní právo České montánní propadne. Pak odejel do Teplic převzít peníze, které získal Wolfrum od Leipziger Creditanstalt. Za úvěr ručili celým majetkem Wolfrum, Wessely, atd. (Při této příležitosti jsem poznal Weinbergera, který byl ředitelem Staatseisenbahngesellschaft a také chtěl prodat kolejnice.) Poljakov chtěl těžké kolejnice, jako jsou v Rusku na dráze používány. Chtěl za ně ale zaplatit nízkou cenu a mimoto zaplatit jen to, co bude dodáno do Bukurešti ve zcela přesném čase. Teplické válcovny měly tehdy hotovo velké množství lehkých kolejnic, které objednalo ministerstvo obchodu pro takzvané havarijní stavby ve Slezsku. Doufal jsem, že dosáhnu od ministerstva obchodu, že kolejnice budeme moci dodati k pozdějšímu termínu a tím, že budeme mít hotové kolejnice v moci. Šel jsem k Poljakovovi a řekl mu: „Excelence, zde se přihodila veliká hloupost. Pro vaši dráhu, která bude používána jen tři měsíce, nepotřebujete těžké kolejnice, které kvůli ztížené dopravě mnoho stojí. Já vám mohu dodati lehké kolejnice, které účelu zcela postačí a přitom velmi uspoříte.“ To jsem mu vysvětlil a on řekl: „Vypočítejte mi, kolik bych mohl uspořit.“ Byl jsem zaveden do světnice, kde bylo na podlaze množství porcelánových příborů a počítal jsem, jak nejlépe jsem dovedl, jaká bude úspora pudů a verst. Poljakov byl velmi spokojen s výsledkem tohoto účtování a objednávka kolejnic byla ihned perfektně vystavena. Wolfrum obstaral záležitost s ministerstvem obchodu velmi dobře a dosáhl, že nám kolejnice byly dány k dispozici. Při příjmu kolejnic v Bukurešti musel jsem být přítomen, abych obdržel peníze. Mezitím jsem objel OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 13 Karl Wittgenstein se svými obchodními partnery / Karl Wittgenstein mit seinen Handelspartnern 14 Wittgenstein a jeho dva bratři. Uklidněný Duschanek zatím jednání protahoval a snažil se srazit cenu licence. Wittgenstein se vrátil do Dortmundu před vypršením lhůty a podle jeho pamětí byl závěr už prostý: „Duschanek a Waldstein byli velmi pyšní a nechali lhůtu projít, načež Massenetz podepsal předem připravenou smlouvu a poslal mi ji do hotelu.“ Jinak a romantičtěji vylíčil scénu Wittgensteinův pozdější přítel a spolupracovník, ředitel Škodových závodu Günther. Večer před vypršením lhůty prý pozval Wittgenstein Massenetze na večeři do noblesní hotelové vinárny: „Jako zábavný a duchaplný společník protáhl jednání do půlnoci. Pak vytáhl hodinky a sotva minutová ručička minula dvanáctou hodinu, řekl Wittgenstein Massenetzovi: nyní prošla fürstenbergská opce a přijímám vaše podmínky…“ Smlouva o licenčních právech nezněla na Wittgensteinovu fyzickou osobu, ale na Teplickou válcovnu a bessemerovnu. Za jiných okolností by to byl obchod století. Česká montánní však licenci životně potřebovala a rozhodla se, že Teplice koupí a Wittgensteina zničí. Měla k tomu prostředky i styky. Bylo již řečeno, že za vznikem České montánní stálo konsorcium Union générale. Reprezentoval je francouzský finančník Eugène Bontoux, jinak spoluzakladatel Österreichische Länderbank a Österreichische Alpine Montangesellschaft. Bontoux začínal jako člověk Rotschildů a ředitel jejich Rakouské železniční společnosti, později navrhoval spolupráci Rotschildů a Crédit Lyonnais při obnově Wienerbankverein. Jedním slovem, přední muž rakouského finančního světa. Z této pozice se obrátil na bratry Gutmanny, vlastníky majority Teplic, aby mu své akcie prodali. David Gutmann informoval Wittgensteina, ten se odvolal na dohodu, za niž byla ona majorita získána a podle které měla jeho skupina předkupní právo, Gutmann ale odvětil, že o tom rozhodne valná hromada. Wittgensteinova skupina se na valnou hromadu připravila důkladně. Nejprve splatila akciemi Teplic to, co Teplice investovaly do koupě Thomasovy licence pro Čechy. Tím do značné míry získala hlavní trumf, Thomasova práva. Pak akcie odkoupila zpět a skoupila od bank i drobných akcionářů všechny podíly Teplic, které mohla získat. Tentokrát se zadlužila i Wittgensteinova matka. Nicméně v den valné hromady byly síly skupiny Gutmannů a Wittgensteina takřka vyrovnané a Gutmannové ustoupili. S jednou podmínkou: Wittgensteinova skupina měla odkoupit teplické akcie větší stanice trati a přislíbil jsem železničním úředníkům zaplacení pro případ, že kolejnice budou tudy transportovány do Bukurešti. Když přišly první kolejnice, obdržel jsem od Poljakova hadr papíru, na kterém stálo: Baron Grünsburg v Paříži zaplatí doručiteli následující sumu… Ve Vídni dělali potíže při předložení tohoto lístku, ale Wolfrum jel s tím do Lipska a peníze mu byly bez závad vyplaceny. Pro mne bylo nečinné čekání v Bukurešti velmi nepříjemné. K tomu jsem poznal, že Poljakov potřebuje ještě více kolejnic, ale sám neví kolik. Předvedl jsem tudíž Poljakovovi, o kolik lepší by pro něho bylo, kdyby platební záležitosti zjednodušil, skrze směnky (pro které jsem mu předložil francouzské formuláře) a já se mohl vrátit zpět do Teplic. Dal jsem návrh, že pro něho budeme válcovat lehké kolejnice tak dlouho, dokud nezatelegrafuje, že má dost. On s tím byl srozuměn. Jel jsem do Teplic a nyní jsme ve dne v noci válcovali kolejnice. Konečně přišel telegram s dotazem, kolik kolejnic je hotovo. My jsme uvedli několik tisíc přes počet a přišla odpověď: „Dost.“ Chybějící kolejnice byly ještě rychle zhotoveny. Tato dodávka kolejnic byla velikým štěstím pro Teplické válcovny, které se před tím ocitly ve velké tísni. Od tohoto času byl závod úspěšnější. Během léta 1878 byla paní a děti v Nasswaldu. Držitelé akcií Teplických válcoven byli zde od založení, baron Liebig a řada jeho známých. Později, když Paul Kupelwieser šel do Vítkovic a já se stal ředitelem, byli bratři OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 15 Gutmannové a Rotschild (jako držitelé Vítkovic) ve většině. Já jsem koupi obstaral. Když jsem se stal ředitelem, obdržel jsem služné 6 000 zl. 1879 jsem si zažádal a dostal jsem dvojité služné a my se přestěhovali na Schwarzenbergerplatz. v majetku Gutmannů a Rotschildů a zaplatit je do pěti let. K tomu museli ovšem dát souhlas vítkovičtí Rotschildové, kteří jej dali, možná i s trochou zlomyslného zadostiučinění. Měli totiž s Bontouxem neuzavřené účty. Ten se s nimi nepříliš korektně roku 1878 rozešel a vznik své Union générale reklamně postavil na protikladu katolické banky a židovského kapitálu. 1879 se narodila Lenka v Darnbachu, kde jsme bydleli. Neúspěch České montánní v boji o získání Thomasových práv byl první ranou, po níž se Bontouxovy plány začaly hroutit. Rotschildové mu pak zasadili poslední úder. Solomon Albert, hlava Rotschildovy banky ve Vídni, skoupil ve velkém akcie Union générale a pak je hluboko pod cenou vrhl na trh. Kurs klesl během dvou měsíců z 2 090 na 950 franků a z Bontouxe se stal bankrotář. Émilu Zolovi posloužil jako předobraz k postavě spekulanta Saccarda v románu Peníze. V roce 1879 byl vynalezen Thomasův způsob (odfosforování železa). K velkému užitku pro Teplické válcovny, protože bylo k dostání laciné surové železo z Ilseder-Hütte, obsahující fosfor. 1880 koupil jsem Thomasův patent od zástupce Thomasova patentu od Hörder-Hütte u Dortmundu. Nejprve pro Teplické válcovny, potom o několik měsíců později pro celé Čechy ze strachu z konkurence České montánní společnosti, která tehdy udávala tón. Tato koupě se rozvinula za zvláštních okolností. Jel jsem do Hörde k zástupci jménem Massenetz a řekl jsem mu, že bych si přál získat Thomasův patent pro celé Čechy, že jsem jej již předem získal pro Teplické válcovny, tak aby mi nemohl nikdo v celých Čechách konkurovati. Massenetz odpověděl, že by byl ochoten se mnou obchod uzavřít, jmenoval také cenu – připomínám asi 300.000 zl. obnášela – nemohl však nic definitivního sjednati, protože již jednal s centrálním ředitelem České montánní společnosti, jménem Duschanek, ohledně patentu, kterého také v těchto dnech očekával. Jediné, co mohl udělat, bylo, že dá Duschankovi lhůtu několika dní a teprve když Duschanek této lhůty 16 Roku 1884 Wittgensteinova skupina transakce s Thomasovou licencí korunovala. Česká montánní bez ní uvadala a Wittgenstein nabídl, že její majoritu odkoupí. Cena činila kolem 400 000 zlatých, které opět neměl. Smlouvu o koupi nicméně podepsal. Věděl, že ředitel České montánní Duschanek úzkostlivě drží v pokladně značný obnos ve směnkách. Odejel na ředitelství České montánní do Staré huti v Hýskově už jako nový vlastník, prohlásil, že nyní se budou finance centralizovat a že částka má být převedena do Teplic. Bylo to 300 000 zlatých, které okamžitě použil na zaplacení České montánní. Ze tří čtvrtin ji tak koupil za její vlastní peníze… Do Kladna Českému železářství do té doby vévodila „velká trojka“. Tvořily ji Teplická válcovna, Česká montánní a Pražská železářská společnost, jejíž základnou byla především Vojtěšská huť v Kladně. Nyní se první dva podniky spojily pod jedním vedením. Pražská železářská nepředstavovala pro Wittgensteina vážnou konkurenci. Před pěti lety investovala do Bessemerova konvertorového pochodu, který se pro ni nehodil, ocitla se v krizi, přestala být zisková a nevyplácela dividendy. Thomasův konvertorový ocelářský pochod, třebaže jej získala v Čechách první, zaváděla pomalu a opatrně. Její vedení bylo nepružné a bálo se ve stávající situaci rizika. Za těchto okolností došla správní rada Pražské železářské v roce 1886 k zásadnímu rozhodnutí: nabídla úspěšnému Wittgensteinovi místo centrálního ředitele. Nabídku mu přednesl osobně předseda správní rady a prezident Wiener Creditanstalt v jedné osobě Max von Gomperz. Wittgenstein souhlasil, kladl si však podmínky: Pražská železářská společnost (PŽS) odkoupí Teplickou válcovnu, Wittgenstein a jeho obchodní přátelé (už nejen Wolfrum a Wessely, ale i Isidor Weinberger) zaujmou místa ve správní radě PŽS, nový ředitel bude mít volné ruce k personálním, organizačním a technickým změnám. Plus některé detaily. Von Gomperz, provázený baronem Škodou a panem Wannieckem (po němž zůstal na Kladně důl stejného jména), souhlasil. A dobře udělal. Neboť s Wittgensteinem přišla do Kladna i celé společnosti éra modernizace a racionalizace, která vedla k zásadním změnám. Na jedné straně definitivně pohřbila patriarchální vztahy na dolech a hutích, na druhé straně přinesla prosperitu, byť za cenu nové cesty a „amerikánských metod“, jak Wittgensteinova opatření nazývali jeho odpůrci. V kladenských dolech PŽS dostal plnou důvěru a moc technicky nadaný a „amerikánsky“ racionalizátorský Gottfried Bacher. V kladenských hutích zůstali z dosavadního vedení jen mladý schopný obchodník Robert Lenk a technik s americkou zkušeností Ernst Bertrand. Doly přecházely na novou techniku, orientovaly se na hlubinné dolování a také výkonové normy. Hutě zrušily koksovny, s nimiž byly po celou jejich existenci jen problémy, a začaly dovážet mnohem kvalitnější (a také levnější) koks z Ostravska a Vestfálska. „Proto se také vyrábělo vynikající surové železo a výrobní náklady v Kladně byly velmi nízké,“ napsal Wittgenstein. Zastavila se mostárna, vše se soustředilo na výrobu válcovaného zboží. Tomu byla podřízena výstavba konvertorové ocelárny, zavedení prvních martinských pecí, intenzivní výstavba nových válcovacích tratí. Německé a rakouské odborné horní a hutní časopisy už za pár let hodnotily změny v Kladně velice pozitivně. Později přišla další fáze, po racionalizaci a modernizaci nastoupila centralizace a koncentrace. Spojil se obchod České montánní a Pražské železářské. Zastavila se příliš zastaralá výroba v hutích PŽS v Nýřanech a ve Vlkýši: vše se koncentrovalo do Kladna. Karl Wittgenstein, kolem roku 1885 / Karl Wittgenstein, um 1885 nevyužije, mohl by se mnou obchod uzavřít. Tak nemohl jsem předběžně nic jiného získat než smlouvu, ve které stálo, že koupě Thomasova patentu pro celé Čechy mezi mnou a Massenetzem by mohla být uzavřena, že přesto Massenetz má právo od této smlouvy ustoupit v případě, že Duschanek uzavře obchod ve stanovené lhůtě. Já jsem musel vyčkávati v Dortmundu, u „Römischer Kaiser“. V ten večer seděl jsem v jídelně, když vstoupil Duschanek. Pozdravili jsem se, protože jsme se znali, a já jsem hned viděl, že Duschanek již byl u Massenetzte a dozvěděl se, že chci získat patent pro celé Čechy. Začal mi předhazovat, že jsem mu tímto způsobem cenu prodražil. Já jsem mu odpověděl, že by nebylo mým úmyslem patent pro celé OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 17 J. Hammer: Vojtěšská huť, 1884 / J. Hammer: Adalbert-Hütte, 1884 18 „Pár let nato, kolem roku 1890, vystavěl jsem na Kladně kelímkovou ocelárnu Poldinu huť,“ pokračuje Wittgenstein na jiném místě svých paměti. Důvod byl zřejmý, v českém železářském trhu zela mezera. Kvalitní nástrojové oceli na jemnou mechaniku, stroje, kosy a pilníky se musely draze dovážet ze Štýrska, Německa a Anglie. Na technologii jejich výroby si nikdo netroufl, byla nepříliš známá a velice náročná. Spočívala na britském Huntsmanově objevu tavby v jílovo-grafitových kelímcích. Od roku 1740 došlo k jedinému zdokonalení – kelímky se vypalovaly a ocel se v nich tavila v plynové Siemensově peci. Wittgenstein se rozhodl, že na tyto oceli postaví huť. Že zvolil Kladno, nebylo náhodné. Mělo dostatek kvalifikovaných i zaučení schopných pracovníků, dopravní spojení, přivaděče vody, vsázkový materiál (což bylo zvlášť důležité, do kelímků se vsazoval pouze čistý odpad uhlíkových ocelí, nejlépe odpad z válcoven), sousední huť vlastnila laboratoře, Wittgensteinem řízená společnost fungující obchodní síť. Toho všeho zakladatel využil, o to vše novou huť opřel. Huť dostala jméno po rodinném oslovení Leopoldiny Wittgensteinové. Vše šlo onoho roku 1889 rychle: v únoru žádost na okresní hejtmanství na Smíchově, v květnu stavební povolení, v červnu zahájení stavby, v první polovině následujícího roku zahájení výroby. Huť nebyla soukromým Wittgensteinovým počinem, tak jako u všech ostatních akcí k němu přizval kruh svých osvědčených obchodních přátel. Tehdy už byl širší, kromě Wolfruma, Wesselyho a Weinbergera (v té době už ředitele České montánní) zahrnoval Maxe Feilchenfelda (pozdějšího ředitele Niederösterreichische Escompte Gesellschaft), dr. Karla Kupelwiesera (osvědčeného právníka a bratra Paula Kupelwiesera) a Gottfrieda Bachera (ředitele kladenských dolů PŽS). Sotva se výroba hutě rozběhla, byla Poldina huť změněna v akciovou společnost. První rok řídil huť Wittgenstein osobně, pak ji předal manažerům. Co z toho všeho plynulo pro Kladno? Přímo nic, třebaže v něm Wittgenstein často pobýval. Národní listy z léta roku 1889 dotvrzují jeho přítomnost v Kladně ihned po tragických událostech tzv. Krvavého Božího těla kladenského, jakož i jeho aroganci vůči zvídavým novinářům. V oněch dnech přijel z Vídně do Kladna a bydlel v inspekčním bytě v přízemí tzv. Bachrovny, vily Pražské železářské společnosti, kde tragický střet mezi dělníky, pobouřenými zásahem městských strážníků při slavnosti Božího těla na kladenském náměstí, a policejními složkami vyvrcholil střelbou. Čechy koupit, abych ho prodal, k čemuž on dodal, že očekává příští den správního radu Dr. Waldsteina z Vídně, že by bylo možné, abychom se dohodli. Duschanek nerozpoznal můj úmysl získat jmenovitě monopol, nýbrž věřil, že chci koupit patent pro celé Čechy a pak s licencí pro Českou montánní společnost udělat obchod. Příští den ráno přišli Duschanek a Waldstein do mého pokoje a řekli mi, že chtějí s Massenetzem vyjednávat a já se mám zavázat, že víc k Massenetzovi nepůjdu, a nepovedu s ním žádné vyjednávání. Já jsem ale samozřejmě Duschankovi neřekl, že mám smlouvu v ruce a že jestliže Massenetzem stanovenou lhůtu nedodrží, patent bude patřit automaticky mně. Přistoupil jsem na podmínky stanovené Duschankem a Waldsteinem a bylo to písemně potvrzeno. Duschanek a Waldstein byli velmi pyšní a nechali lhůtu projít, načež Massenetz podepsal předem sestavenou smlouvu a poslal mi ji do hotelu. Teprve několik dní později přijel Duschanek a Waldstein zase k Massenetzovi, který jim řekl:“Witttgenstein získal patent pro celé Čechy!“ Z toho vznikl veliký křik kvůli mé proradnosti a mému nepoctivému obchodnímu jednání. Během doby, kdy Duschanek a Waldstein nechali lhůtu propadnout, odjel jsem do Lipska, abych si pro případ, že se obchod s Massenetzem uskuteční, zajistil OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 19 Kelímková ocelárna Poldiny hutě / Tiegelofenstahlwerk der Poldi-Hütte 20 Dříve se zdůrazňovala především negativa Wittgensteinova a Bacherova působení v Kladně, zejména to, že racionalizace na dolech a v hutích vyvolala stávku, bouři roku 1889 i dílčí protesty. Finanční situace kladenského dělnictva se však nijak výrazně k horšímu nezměnila. Opatření přinesla výrobní vzestup kladenských huti a dolů v dlouhodobém horizontu a zahájila výrazný vzestup prosperity. To se promítlo do růstu počtu obyvatel Kladna a jeho okolí, který završil přerod zemědělsko-průmyslového městečka v průmyslové centrum. S růstem Kladna jako ekonomického centra přišel i vzestup jeho správního významu. Připomeňme data, související bezprostředně s „Wittgensteinovou érou“: politický okres Kladno roku 1893 (místo příslušnosti k politickému okresu Smíchov), povýšení na královské horní město roku 1898. V té době už se rozbíhala i výstavba kladenské neorenesanční radnice a novorománského chrámu. Král oceli Záměrně jsme se zatím nezmínili o tom, že Wittgenstein představoval jednu z klíčových postav monopolizace předlitavského železářství a průmyslu vůbec. Stál už u zrodu kolejnicového kartelu, prvního kartelu v Rakousku-Uhersku. Hlavní organizátorskou roli však tehdy, jak se zdá, sehrál Paul Kupelwieser. Wittgenstein měl ale z pozice vládce celého českého železářství rozhodující slovo ve vzniku všeobecného železářského kartelu, což v oné době představovalo progresivní krok. Teprve později, v 90. letech 19. století, si Wittgenstein, opřen o jeho moc, začal doslova vynucovat státní ochranářskou dovozní politiku a diktoval ceny zpracovatelskému průmyslu. Kartel začal od té chvíle působit na ekonomiku monarchie regresivně a nakonec se negativně promítal i do oboru, jemuž měl sloužit, do metalurgie. Hutní závody za bariérou cel přestaly držet krok se světovou konkurencí (Poldina huť, která členem kartelu pro specifiku výroby nebyla, tomuto trendu nepodlehla a objemem exportu patřila v monarchii k výjimkám) a po technické i organizační stránce zastarávaly. Kartel se stal tak mocným nástrojem, že veřejné mínění, tisk, vláda ani příslušná ministerstva proti němu nic nezmohla. Vláda a monarcha to Wittgensteinovi neodpustili. Císař František Josef I. odmítl Wittgensteina nobilitovat, třebaže dělal u Lipského úvěrového ústavu peníze. Lipský úvěrový ústav byl připraven peníze dodati, každopádně při všech možných zárukách. Bratři Paul a Ludwig museli také podepsati. Po mém návratu do Vídně přišla řada krušných dnů. Bratři Gutmannové jednali s panem Bontouxem za účelem prodat mu svůj podíl akcií Teplických válcoven. Vysvětlil jsem Davidu Gutmannovi, že takový prodej by byl bezprávním vůči mně a ostatním účastníkům správní rady, protože byli spolupracovníky. My, to znamená Wessely, Wolfrum a já, neměli jsme sice mnoho akcií, ale pro naše poměry až dost a potom hlavně byla moje činnost možná jen tehdy, když zůstanu samostatný jako dosud. Gutmann se ukázal nepřipraven odpověděti na naše přání. V kontrastu proti Gutmannovu záměru vymyslil jsem plán. Obnos, který musely Teplické válcovny zaplatit na Thomasův patent, hradit mými akciemi, tyto s mými přáteli Wolfrumem a Wesselym znovu převzít a mimo to vykoupit tolik akcií, nacházejících se v soukromých rukou, abychom měli proti Gutmannovi většinu. Svolali jsme mimořádné generální shromáždění, abychom získali schválení těchto skutečností. Když se o tom Gutmann dozvěděl, žádal nás, abychom své plány neprováděli, že na to generální shromáždění nepřistoupí a poslal jednoho advokáta do Prahy na místodržitelství zapověděti generální shromáždění. Wessely OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 21 Nejstarší snímek Poldiny huti z roku 1897 / Die älteste Aufnahme der Poldi-Hütte aus dem Jahr 1897 22 něco podobného za zásluhy o rozvoj průmyslu vcelku běžně (a Wittgenstein tvrdil, že by nobilitaci stejně nepřijal, což je při jeho obdivu k Spojeným státům docela možné). Když ministr vnitra di Pauli žádal od Wittgensteina jistá vysvětlení, dostal odpověď, že Wittgenstein nemá čas a že se k němu má pan ministr dostavit v obvyklých úředních hodinách. Wittgenstein se stal králem v železářství a kartelu, což byla tak mocná říše, že mohl diktovat jiným královstvím… Další Wittgensteinovo podnikání naznačuje převzetí neuskutečněných Bontouxových plánů na vytvoření severní a jižní železářské skupiny v Předlitavsku. V devadesátých letech 19. století získala Wittgensteinova skupina majoritu Österreichische Alpine Montangesellschaft. Ještě předtím, v době, kdy se zakládala Poldina huť, skoupila ve Štýrsku menší zpracovatelské továrny, vesměs specializované na výrobu kos, pilníků a nástrojů, což mělo Poldině huti zajistit odbyt. V Čechách ovšem proces koncentrace, připomínající Bontouxův záměr na vytvoření severní skupiny, vyvrcholil až za Wittgensteinových nástupců zastavením Teplické válcovny a bessemerovny a fúzí Pražské železářské s Českou montánní. Dík těmto změnám se pak většina železářské a ocelářské výroby v Čechách koncentrovala do Kladna. Tyto dvě železářské oblasti či větve, rakouská (jižní) a česká (severní), byly vzájemně provázány úzkou spoluprací a doplňovaly se. Doznávaly určitých změn, v nichž Kladno získávalo stále výsadnější postavení. Jakmile začala být Poldina huť zavedená a zisková a vybudovala vlastní zpracovatelské provozy na nástroje, nastala v dolnoštýrských závodech na kosy a pilníky smutná etapa jejich rušení či prodeje (to, co zbylo, tvořilo pak renomovanou firmu Styria). Pokud šlo o Pražskou železářskou společnost, ta kromě koncentrace výroby do Kladna získala dominantní postavení v rámci celé Wittgensteinem vybudované říše. Stala se totiž vlastníkem majority akcií Österreichische Alpine Montangesellschaft, a de facto tak ovládala rakouskou „jižní“ větev. Portrét Není jistě bez zajímavosti zmínit se i o Wittgensteinových názorech, vlastnostech, zásadách a vkusu. Názory dostatečně prezentoval v rakouském tisku a ve své knížečce o kartelech v Rakousku. Jsou poměrně egoistické a silně ovlivněné americkou zkušeností (Wittgenstein navštívil USA několikrát a stal se přítelem ale v Praze dosáhl, že nám místodržitelství dalo za pravdu. Den před shromážděním přišel Wilhelm Gutmann již velmi časně ke mně do kanceláře a jednal se mnou celý den, kteréžto jednání vystřídal Paul Kupelwieser a Weinberger, s kterými jsem si stál již dobře a které Gutmann znal. Když konečně odpoledne v 5 hodin Wilhelm Gutmann viděl, že bych nepovolil, ptal se mě, zda bych byl ochoten koupit jeho podíl akcií a podíl jeho bratra. Rozhodl jsem se rychle, a tak jsem získal během pětiletého splátkového placení veškeré podíly bratří Gutmannů na akciích Teplických válcoven za paritní kurs. Wilhelm Gutmann jel ještě rychle k Rotschildovi, který jako podílník na Vítkovicích byl zúčastněn a přijel s jeho svolením zpět. Tentýž večer bylo všechno dokončeno. První splatná částka měla být zaplacena již v příštích dnech. Následující den jsme se sešli, Karl Kupelwieser, Wolfrum, Weinberger, Wessely a já, v kanceláři Karla Kupelwiesera a zavázali jsme se koupi dvěma osminami, Karl Kupelwieser, Weinberger a Wolfrum jednou osminou zúčastněn. Abych mohl mé tři osminy z 50.000 zlatých zaplatiti, musel jsem si, protože jsem sám žádné peníze neměl, vypůjčiti 20.000 zlatých od mé paní. V prvních měsících záležitostí prožil jsem velký strach, zda budeme moci dostáti svým závazkům. Ale Teplickým válcovnám to šlo překvapivě dobře. Uzavřel jsem smlouvu s Ilseder-Hütte, která nám dodávala OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 23 Ochranná známka Poldiny hutě v r. 1910 nápadně připomínala účesem profil Leopoldiny Wittgensteinové / Die Schutzmarke der Poldi-Hütte im Jahr 1910 erinnerte mit der Frisur auffallend an das Profil von Leopoldine Wittgenstein 24 Ochranná známka používaná na raznici, kolem roku 1895 / Als Stempel eingesetzte Schutzmarke, um 1895 ocelářského magnáta Carnegieho). Postoj k stávkám měl nekompromisně tvrdý, rozvíjejícím se státním sociálním zákonodárstvím pohrdal a podřizoval se těmto zákonům jen nerad. Jeho pracovní filozofie upřednostňovala podnikavé, průbojné a pracovité jedince. Za příklad s oblibou dával americké dělníky, o nichž tvrdil, že jsou vzdělanější, mají spekulativního ducha a přirozenou láskou ke svobodě tíhnou ke svobodnému podnikání. Takové myšlení představovalo jistý sociální darwinismus, v němž přežíval silnější. Ve vztahu k politickému dění Wittgensteinův myšlenkový svět nejlépe charakterizují sympatie s Bismarckovým pohrdáním parlamentarismem v Německu, s britskou koloniální správou či s americkou politikou vůči indiánům a černochům. Co nelze Wittgensteinovi upřít, je chladnost vůči dobovému nacionalismu. Pro něj stály na prvním místě schopnosti, národnost nehrála roli. Kladenské hutě a doly nepocítily za jeho éry nijak výraznou germanizační politiku (výstavbu Poldiny hutě vedl a významné místo ve Vojtěšské huti zastával např. vynikající český technik Anton Baráček, světovou proslulost si získal šéf chemické laboratoře Vojtěšské huti František Wald). Ta přišla (a ve velice ostré formě) až s Wilhelmem Kestrankem, Wittgensteinovým nástupcem ve funkci centrálního ředitele Pražské železářské společnosti. Wittgenstein nebyl nacionalistou. Cítil se, podobně jako řada jeho současníků, Rakušanem ve smyslu nadnárodní příslušnosti k podunajské monarchii. S národnostním cítěním souvisel i jeho vztah k politice. Nezajímala ho, nikdy do ní nevstoupil a se svými názory pro to ani neměl prostor. Předlitavskou část monarchie ovládaly dva politické myšlenkové světy: klerikální pangermanismus a sociálně demokratické ideje. Byly mu cizí a protivné; oba si jej s oblibou braly na mušku a pálily po něm. surové železo za velmi nízkou cenu, takže jsme předčili všechny ostatní závody. Vlivem Weinbergera navázal jsem příznivé vztahy s generálním ředitelem společnosti státních drah jménem Des Serres, který nám přenechal velké objednávky kolejnic. Vydělali jsme velmi mnoho a mohli jsme z výdělku lehce zaplatit splátky Gutmannovi. Teplické válcovny byly stále lépe budovány, také nebyly vyráběny jen kolejnice, nýbrž vedle těchto byla zavedena také výroba nosičů ocelových a plechových tovarů – ode mne zavedeno. (Pokud vím, vynalezl otec sám stroje.) V tomto roce byl založen kartel mezi závody vyrábějícími kolejnice, který každopádně velmi přispěl k prosperitě Teplických válcoven. Při příležitosti koupě akcií Teplických válcoven setkal jsem se s Feilchenfeldem, který byl tenkrát ředitelem Teplické banky. Tato banka držela malou část akcií Teplických válcoven, které jsem jí odkoupil. V roce 1881 najmul vilu v Neuwaldeggu (tenkrát Hauptstrasse 40) a koupil jsem ji o rok později. 1881 se narodil Rudi, 1882 Greta. Jednu věc Wittgenstein hluboce respektoval: obchodní partnerství a přátelství. Dohody v tomto směru striktně dodržoval. České montánní společnosti se nedařilo dobře, nebo lépe řečeno vegetovala, protože neměla Thomasův patent, a také proto, že byla špatně vedena. Koupil jsem někdy něco železa od ní a při té příležitosti jsem nahlédl do poměrů. Rodinné vzpomínky říkají, že klíčovými slovy Wittgensteinových výchovných názorů byla slova Lebenswille – vůle k životu, a Lebenskraft – životní síla. Rozhodnost, vůli k životu a smysl pro povinnost se snažil vštípit svým dětem. Chtěl z nich mít dědice své říše a stejně schopné podnikatele. Žádný ze synů však netoužil jít v otcových V roce 1884 přišel jednou ke mně důvěrník Dr. Rappaporta, tehdy důvěrně obeznámený s Bontouxovými poměry v zastoupení Rappaporta, aby se mě zeptal, OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 25 nechtěl-li bych koupit akcie České montánní společnosti. Jednání o tom se pak vedlo několik měsíců ne proto, že bychom se neshodli na ceně, ale proto, že jsem řekl, že bych koupil, ale jen tehdy, dostal-li bych všechny akcie. Konečně se koupě uskutečnila, a to za dvou veselých okolností. Když jsem jel v této záležitosti za Dr. Rappaportem poprvé, nechal mě čtvrt hodiny čekati v jedné místnosti. Zdálo se mi to úmyslnou taktikou, a když chtěl potom se mnou vyjednávat podruhé, vysvětlil jsem mu, že mám chuť se sejít s dr. Rappaportem jen tehdy, uspořádá-li pro mne u Sachra hostinu. Nejprve navrhoval Leidingera nebo Štěpánský sklípek, ale já trval na Sachrovi, a tak byl konečně obchod uzavřen u Sachra. Ta druhá legrace byla následující: Kupní cena České montánní společnosti byla kolem 400.000 zlatých a já nevěděl, kde vzít peníze. Ale z různých jednání s Duschankem jsem věděl, že Česká montánní společnost ve Staré Huti, sídle ředitelství, drží stále v zásobě 300.000 zlatých ve směnkách. Byla to hloupost od Duschanka, že žil v neustálém strachu, že má málo peněz. Seděl na penězích jako Harpagon, dluhy neplatil vůbec nebo pozdě, a dělal tak společnosti velmi špatnou pověst. Proto také tak nízký stav akcií. Když byl nyní obchod jistý a můj účetní pan Draždík se mě ptal, kde vezmu peníze, řekl jsem: „Ještě dnes pojedu do Staré Hutě a ujmu se 26 šlépějích a on jim poskytl pramálo svobody k volbě. Prvorozený Hans spáchal roku 1902 v Chesapeake Bay sebevraždu, mladší Rudolf jej následoval o rok později v Berlíně. To do jisté míry otcovskou rigorózností otřáslo. Paul už se mohl věnovat hudbě, k níž zdědil nadání po matce, Ludwig mohl studovat humanitní vědy. Wittgensteinův životní styl je zvláštní kapitolou: na jedné straně měšťácky přízemní „vepřové“ hostiny pro kruh vyvolených přátel, při nichž „zabijačkové bratrstvo“ (tak si samo říkalo) tropilo nepříliš duchaplné šprýmy, na straně druhé vytříbený vkus se smyslem zejména pro hudbu a výtvarné umění. K rodinným přátelům patřili skladatelé a hudebníci Schumann a Brahms, mecenášsky Wittgenstein podporoval Mahlera, Casalse, Waltera či Ravela. Na jednom z vídeňských výtvarných salonů objevil koncem 90. let 19. století secesi a byl jí nadšen. V tomto směru se velice podobal svému bratru Paulovi, který mu představil a doporučil začínajícího rakouského architekta moravského původu Josefa Hoffmanna. Wittgenstein okamžitě Hoffmannovi zadal přestavbu a kompletní zařízení své lovecké „chaty“ v revíru Hochreit. Architekt přizval další umělce z okruhu vídeňské secese, především Kolo Mosera. Vznikl pozoruhodně umělecky čistý klenot, jemuž v posledních letech života dával Wittgenstein přednost před historismem přesyceným vídeňským sídlem. Vzápětí Hoffmanna doporučil svým přátelům, mezi něž tehdy patřil i centrální ředitel Poldiny hutě Alexander Pazzani. Ten (kromě dalších projektů) zadal Hoffmannovi stavbu v Kladně, nazvanou v projektu Gewerkschaftshotel der Poldihütte. Závodní hotel Poldiny hutě (jemuž se později obecně říkalo Poldihaus) sloužil k ubytování vzácných návštěv, včetně návštěv centrálního ředitele z Vídně. Vznikla stavba obdivuhodné čistoty, která v interiérech skloubila jednoduchost s elegancí a uměním. Hoffmann, dnes architekt světového významu, tak dík Wittgensteinovi vytvořil v Kladně pozoruhodně moderní dílo, které předběhlo moderní architekturu o dvě desetiletí. Ostatně, rodinný vkus Wittgensteinů dodnes připomíná secesní malířské dílo světové proslulosti: portrét Wittgensteinovy dcery Margarethe Wittgenstein-Stonborough od Gustava Klimta. Katalog Poldiny hutě z r. 1897, titulní list / Katalog der Poldi-Hütte aus dem Jahr 1897, Titelseite OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 27 Poslední roky V polovině 90. let 19. století byly veškeré Wittgensteinovy plány dovršeny a jejich iniciátor pomýšlel na odchod. Rozhodl se pro něj s definitivní platností roku 1898, kdy složil všechny funkce. Cestoval (ke Carnegiemu do USA, k starému příteli Kupelwieserovi na ostrovy v Jaderském moři), většinou však pobýval v horách a lesích na Hochreitu. Byl nemocen, pravděpodobně plicní chorobou, a jeho stav se zhoršoval. Karl Wittgenstein a jeho žena Leopoldina roz. Kalmusová (1850–1926), Vídeň roku 1900 / Karl Wittgenstein und seine Frau Leopoldine, geb. Kalmus (1850–1926), Wien, um 1900 vlastnictví, vždyť mi náleží všechny akcie, odešlu sem všechny tam ležící směnky za 300.000 zlatých a zbývajících 100.000 zlatých už seženu.“ Jel jsem tedy do Staré Huti, a když jsem s Duschankem projednal ostatní plány a dohody pro budoucnost, řekl jsem: „Nemá smysl, abychom tu vedli vlastní pokladnu, pošlete směnky do Vídně na Teplickou válcovnu.“ Krátce nato byly akcie České montánní společnosti zaplaceny. Tento obchod měl pro Teplické válcovny dalekosáhlý význam. Učinil nás nezávislými na Ilsederské huti, ještě jsme nyní mohli surové železo vyrábět sami. 28 Žil velice prostě. Podstoupil sérii operací jdoucích těsně za sebou a cítil, že se neuzdraví. Přehled o politice, financích a podnikání však neztratil a někdy na přelomu roku 1912 a 1913 připravil svůj poslední velký finanční manévr. Veškerý kapitál v akciích prodal a převedl jej na akcie amerického Carnegieho koncernu. Vzhledem k rozpadu monarchie, k němuž za několik málo let došlo, to byl velice prozřetelný čin. Hlavním dědicem se stal Karlův syn Ludwig, z nějž otcův majetek učinil jednoho z nejbohatších mužů Vídně. Budoucí zakladatel neopozitivismu, Russelův žák a autor děl jako Tractatus logico-philosophicus, se tohoto jmění vzdal ve prospěch svých žijících sourozenců. Karl Wittgenstein zemřel roku 1913. Ludwig byl tehdy u něj. Svému učiteli Bertrandu Russellovi o skonu svého otce napsal: „Měl nejhezčí smrt, jakou si můžeme představit, bez nejmenšího utrpení, ve spánku jako dítě. Necítil jsem během jeho posledních hodin ani na okamžik smutek, ale byl jsem velmi šťastný a pochopil jsem, že taková smrt má cenu celého života.“ Zesnulého kromě rodiny a přátel demonstrativně na poslední cestě doprovodili všichni významní představitelé vídeňské secese. Mrtvého uložili do rodinné hrobky, kterou navrhl opět Josef Hoffmann. Sochař Kamil Wollek, Myslbekův žák, vytvořil pro Poldinu huť v témže roce na věčnou paměť Wittgensteinovu nadživotní bronzovou sochu. Uplynulo pět let a impérium, které Karl Wittgenstein budoval, se rozpadlo spolu s monarchií. Nebýt světové proslulosti jeho syna Ludwiga, málokdo by o něm dnes věděl. Hic transit gloria mundi. Literatura: Bramann, Jorn K.: Karl Wittgenstein, ein Amerikaner in Wien. Zeit Geschichte 2, 1974, Universität Salzburg, 1974. Chauviré, Claudine: Ludwig Wittgenstein. Éditions du Seuil, Paris 1989. Derek, Wilson: Rotschildové. Svoboda – Libertas, Praha 1993. Die Habsburger Monarchie 1848–1918. Band I.: Die wirtschaftliche Entwicklung. Wien 1973. Dějiny hutnictví železa v Československu, sv. 2. Academia, Praha 1986. Günther, Georg: Lebenserinnerungen. Wien 1936. Kovařík, Jiří: Karl Wittgenstein. Osobnost předního průmyslníka habsburské monarchie s přihlédnutím k jeho kladenskému působení. Slánský obzor roč. 7/1999. Týž: Založení a počátky Poldiny hutě v Kladně. Z dějin hutnictví 14 (Rozpravy NTM Praha 101), NTM, Praha 1985. Kupelwieser, Paul: Aus den Erinnerungen eines alten Österreichers. Gerold u. Co., Wien 1918. Ludwig Wittgenstein, sein Leben in Bildern und Texten. Suhrkampf Verlag, Frankfurt am Main 1983. Monk, Ray: Wittgenstein. Úděl génia. Nakladatelství Hynek, Praha 1996. Otcovský, Jaroslav: Kolem první Thomasovy tavby na evropském kontinentně. Hutnické listy IX/1954. Týž: Wittgenstein kontra Duschanek. Hutnické listy, roč. IX./1954. Sekler, Eduard: Josef Hoffmann. Das architektonische Werk. Residenz Verlag, Salzburg - Wien 1986. Sto let ocelí Poldi. Práce, Praha 1989. Wittgenstein, Karl: Die Kartelle in Österreich. Nákladem vlastním, bez data Týž: Lebenserinnerungen, rkp., Sbírka vzpomínek a dokumentace NTM Praha. Duschanek dlouho centrálním ředitelem nezůstal a jeho nástupcem byl Weinberger. S PŽS (Pražská železárenská společnost) jsme ve velkém přátelství nebyli. Ježto jsme byli ostrou konkurencí, nebyli jsme ve velké oblibě. Centrálním ředitelem PŽS byl tehdy Bäumler, starší pán, který nebyl příliš způsobilý řídit podnik. PŽS vlastnila Thomasův patent již od začátku a mohla nás lehce držeti v šachu svou nučickou rudou. Přesto však byla tak hloupá, že se kapricovala tím, že se snažila vyrábět ze svého uhlí koks a ježto tento koks byl velmi špatný, bylo také její surové železo velmi špatné, a tak pracovala s velkým odpadem. Následkem toho nemohla vypláceti ze svých akcií žádné úroky a její akcie stály pod nominální cenou – za 200 cca z 120. V létě 1885 dostal jsem neočekávanou návštěvu obchodního ředitele PŽS, pana Lenka. Pan Lenk se mě ptal, nechtěl-li bych se státi generálním ředitelem PŽS, že tuto návštěvu podnikl z rozhodnutí správní rady PŽS. V čele správní rady byli tehdy president Kreditní banky Max von Gomperz a ředitel Credit banky pan von Weiss. Ve skutečnosti viděli tito pánové prosperitu Teplických válcoven a naproti tomu stav PŽS, a tak přišli na myšlenku získati mne. Zúčastnili se toho také pánové Škoda a Wannieck, kteří byli také ve správní radě a kteří mě znali z obchodního světa. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 29 Odpověděl jsem Lenkovi, že bych velmi rád přijal, jen však s tou podmínkou, že by PŽS musela převzít Teplickou válcovnu, ježto podnik, v němž máme investován svůj kapitál, nemůžeme nechat ve štychu. A tak došlo k jednání mezi mnou a panem Gomperzem a Weissem, jejichž rozhodnutí znělo, aby páni Škoda a Wannieck ohodnotili Teplickou válcovnu, abychom my mohli dostati tuto odhadní cenu v akciích PŽS v tehdejším kurzu. Mimo jiné kladl jsem si také podmínku, že do správní rady PŽS se dostanou moji přátelé a že musí dostat 10% tantiémy správní rady. Také můj příjem a najmě tantiémy se příznačně velmi zvýšily proti dosavadnímu stavu. Ohodnocení Teplické válcovny pány Škodou a Wannieckem vyznělo na tehdejší dobu hodně vysoko. Tehdy jsem také od Dr. Rappaporta koupil velké množství akcií PŽS velmi lacino, a to pro mne a moje přátele. V jednom až dvou letech byla na tom PŽS o mnoho lépe. Zastavil jsem v Kladně výrobu koksu a kupoval dobrý koks ve Westfalsku a Horním Slezsku. Proto se také vyrábělo vynikající surové železo a náklady na výrobu v Kladně byly velmi nízké. V krátkém čase začala PŽS vyplácet dividendy, kurz akcií stoupl, a tak jsme měli zisk nejen z Teplické válcovny, koupené PŽS, ale i z těchto akcií, které jsem koupil já. V tomto roce neměl jsem ještě vlastní účtárnu pro mé soukromé jmění, ale Feilchenfeld, který se mezitím stal ředitelem České eskomptní společnosti, jezdil často do Vídně, 30 STAHLKÖNIG Jiří Kovařík Karl Wittgenstein (1847 – 1913) gehörte zu den einflussreichsten Unternehmern im Schwerindustriebereich der Donaumonarchie im letzten Drittel des 19. Jahrhunderts. Für die Vergangenheit der Stadt Kladno stellte er eine der markantesten historischen Persönlichkeiten dar, nicht nur weil sein Name mit der Gründung und den Anfängen der Poldi-Hütte verbunden war. Beide Hütten in Kladno, von denen er eine als Zentraldirektor und die andere als Majoritätseigener leitete, nahmen unter seiner Wirkung einen wesentlichen Einfluss auf die Industrieentwicklung von Kladno und seiner Umgebung ein. Wittgenstein hinterließ außerdem auch bewundernswerte architektonische Spuren. Die Geschichte seines Lebens und Aufstiegs ist außerordentlich und dramatisch, überdies greift sie über die lokalen Grenzen, weil sie in mehreren Hinsichten mit der Entwicklung der Eisen- und Stahlindustrie in Böhmen und Mähren sowie in den österreichischen Ländern, mit der Geschichte der Technik, Wirtschaft, Politik, Kultur und Denkweise der Hochepoche der habsburgischen Monarchie verbunden war. Stürmische Jugendjahre Von seiner Abstammung sprach Wittgenstein selbst nur ganz spärlich. In seine Lebenserinnerungen diktierte er fast telegrafisch: „Geboren zu Gohlis bei Leipzig 1847, wo der Vater ein Gut gepachtet hatte. Übersiedlung nach Vösendorf 1851 (...), dann in der Heugasse, wo jetzt Guttmann‘sche Palais steht.“ Selbst die Nekrologe, die in der österreichischen Presse im Jahr 1913 erschienen, waren nicht reichhaltiger. Einige Biographen im Westen suchten die Verwandtschaft des Industriemagnaten mit dem deutschen Fürstenhaus Sayn-Wittgenstein. Es gibt einen bestimmten Zusammenhang da, denn diesen Namen nahm Karls Großvater Moses Maier, Verwalter des Fürstenguts, an. „Aufgrund eines Napoleonischen Dekrets von 1808, demzufolge sich die Juden einen Familiennamen zulegen mussten, wählte er den Namen seiner Arbeitgeber,“ schrieb Ray Monk, Biograph von Karls Sohn Ludwig Wittgenstein, und setzte weiter fort: „Einer Familienlegende nach soll Moses Maiers Sohn – Hermann Christian Wittgenstein – der uneheliche Abkomme eines Grafen gewesen sein (ob aus dem Hause Wittgenstein, Waldeck oder Esterházy, hängt von der Version ab), aber nichts spricht dafür. (...) Er brach alle Kontakte zur Jüdischen Gemeinde ab, verließ seinen Geburtsort Korbach und zog nach Leipzig, wo er ein erfolgreicher Wollhändler wurde, der ungarische und polnische Ware nach England und Holland verkaufte. Hermann heiratete die Tochter einer bedeutenden jüdischen Familie Wiens, Fanny Figdor, die jedoch vor der Hochzeit 1838 ebenfalls zum Protestantismus konvertiert war. Als sie in den fünfziger Jahren nach Wien umzogen, betrachteten sich die Wittgensteins vermutlich nicht mehr als Juden. Hermann Christian tat sich sogar als Antisemit hervor und verbot seinen Kindern streng, Juden zu heiraten.“ Die ganze Familie assimilierte sich also perfekt in den Wiener Bank-, Unternehmer-, Rechtsanwalts- und geistigen Gesellschaftsschichten. Sie integrierte sich in die unternehmerisch lebendige, durch Konventionen nicht gebundene und zum Unterschied von den dem Hof naheliegenden Kreisen auch avantgardistische Umwelt „derjenigen assimilierten jüdischen Familien, die mit ihrer Wettbewerbslust, ihrem Talent und ihrer Kultur die aristokratischen, altzeitorientierten, wenig intellektuellen, wenig kultivierten und wenig ästhetischen Familien (einschließlich der Kaiserfamilie) in Wien leicht abtrumpften“. Karl, eines der elf Kinder von Hermann und Fanny Wittgenstein, erlangte bald den Ruf des Enfant terrible der Familie. Die Schule liebte er nicht, mit elf Jahren versuchte er, von zu Hause davonzulaufen und wurde von den Gendarmen zurückgebracht. Während des Gymnasialstudiums verdiente er sich das consilium abeundi, da er in einem schriftlichen Aufsatz die Unsterblichkeit der Seele bezweifelt hatte. Sein Abitur legte er später, im Jahr 1865 privat ab, und zum Ergebnis der Reifeprüfung bemerkte er selbst kurz, dass er durchgegangen ist. Karl Wittgenstein (vpravo) s deseti sourozenci na stříbrné svatbě Hermanna Christiana a Fanny Wittgensteinových / Karl Wittgenstein (rechts) mit zehn Geschwistern auf der Silberhochzeit von Hermann Christian und Fanny Wittgenstein Rodinná fotografie z roku 1890, Helene, Rudi, Hermine, Ludwig, Gretl, Paul, Hans a Kurt Wittgensteinové / Familienaufnahme von 1890, Helene, Rudi, Hermine, Ludwig, Gretl, Paul, Hans und Kurt Wittgenstein OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 31 Die konformlos rationelle Denkweise des heranwachsenden, nur von der Mathematik und Wirtschaftslehre gelockten jungen Mannes machte sich auch in der bald gewonnenen Amerika-Erfahrung bemerkbar. Ein Jahr nach dem Abitur kaufte er einen Reisepass aus zweiter Hand, über seine Schwester ließ er die Eltern herzlich grüßen und reiste nach Hamburg ab. Im April 1865 schiffte er sich ohne jede Geldmittel in New York aus. Hermine, Helene, Margarethe, Paul a Ludwig Wittgensteinové / Hermine, Helene, Margarethe, Paul und Ludwig Wittgenstein a dal při této příležitosti mé účty a kontokorenty do pořádku a vedl také moje knihy. Bylo to v prvém roce, co jsem byl centrálním ředitelem PŹS, kdy mi řekl, že můj majetek činí kolem dvou milionů zlatých – a to že počítá hodně nízko, ježto akcie České montánní společnosti nemají ještě svou pravou hodnotu. V roce 1887 přišel na svět Paul, 1889 Ludwig, 1890 koupil jsem dům na Alleegasse – cena 240.000 zlatých – a získal jsem statek v Neuwaldeggu. 1891 přistaven k Neuwaldeggu dům. Krátce před tím, než jsem se stal centrálním ředitelem PŽS, postavil jsem ve spolku s majitelem továrny na plechové nádobí Hardtem a ředitelem Pecharem válcovnu jemného plechu „Rudolfovu huť u Teplic“ a dal do provozu. Jako centrální ředitel PŽS zavřel jsem velmi zastaralou válcovnu plechu této společnosti v Josefs-Hütte a tamějšího ředitele, jménem Schneefuss, udělal jsem ředitelem v Rudolfs-Hütte. 32 „Sofort als Kellner in der Restauration Banks Broadway New York eingetreten (...) Nach 14 Tagen eine Stelle als Violinspieler angenommen, und jeden Abend (...) in öffentlichen Lokalen gespielt. (...) Nach der Ermordung des Präsidenten Lincoln April 1865 alle Belustigungen, öffentliche Musik etz. untersagt, die Minstreltruppe aufgelöst. Als Steuermann mit dem Kanalboot eine Ladung gepresstes Heu nach Washington gebracht. In Washington Barkeeper geworden bei einer Bar, die eine Abteilung für Weisse und eine für Schwarze hatte. Zuerst in der weissen Abteilung, dann, wegen Verwendbarkeit zur Niggerbar. Dort der erste bessere Verdienst...“ erzählte er selbst mit einem unverblümten Vergnügen über diese Phase seines Lebens. Als er nach New York zurückkehrte, verdingte er sich als Lehrer für Musik und Mathematik, Nachtwächter, Erzieher im Findelhaus, Geometrielehrer, wobei er nicht verheimlichte, dass er knapp zwei Lektionen weiter war als seine Schüler. Nach einem Jahr schrieb er jedoch ein reumütiges Schreiben an seine Schwester, die ihre Eltern zur Zustimmung mit Karls Rückkehr beugte. Der Vater stellte den Sohn unter eigener Aufsicht ein, Karl ging jedoch lieber wieder weg. Diesmal mit einem bestimmten Ziel. Er ließ sich an der Technischen Universität Wien inskribieren und für sein Studium verdiente er das Geld als Zeichner in der Stadtbahnfabrik. Er absolvierte nur ein paar Semester, ging zuerst in die Schiffswerft in Triest, dann zur Ungarischen Bahn. Im Jahr 1872 feierte eine seiner Schwestern Hochzeit und unter den Hochzeitsgästen war auch der junge Direktor des Walzwerks in Ternitz, Paul Kupelwieser, ein Bruder des Bräutigams. Vor Paul stand ein weiterer Aufstieg, er wurde beauftragt, einen modernen metallurgischen Betrieb, das Walzwerk und die Bessemer-Hütte in Zuckmantel bei Teplitz zu gründen und in Betrieb zu nehmen. Dank Fürsprache der Braut stellte er Karl als Zeichner ein, weil er ihm als „flatterhaft, instabil und eine geringe Arbeitsleistung aufweisend“ erschien. Es ist schwer zu sagen, ob Karl in Kupelwieser endlich eine „gleichgestimmte Seele“ fand, oder ob er sich entschloss, die Chance diesmal zu nutzen. Zu seiner Überraschung entdeckte Kupelwieser in ihm einen begabten Mann mit Kaufmannsgeist und einen „fleißigen Zeichner, der seine Kenntnisse durch Selbststudium ergänzte, weil seine technische Bildung Lücken hatte“. Als das Werk gebaut wurde, war Karl bereits Chef der Instandhaltung und später der Gießereichef. Das Familienumfeld und die gesellschaftliche Position ermöglichten es ihm, dass er am 12. September 1873 die Verlobung mit dem Mädchen aus der ziemlich wohlhabenden bürgerlichen Familie Kalmus, aus Dubí (dt. Eichwald) bei Teplitz, feiern konnte. Das Wenige, was man von ihr weiß, ist, dass sie eine gebildete, gut erzogene und ziemlich hübsche Brünette mit großen naiven Augen war und dass sie einwandfrei Klavier spielte, an dem sie sich mit Karl bekannt machte. Sie hieß Leopoldine, zu Hause wurde sie Poldi genannt, und Karl heiratete sie am 14. Februar 1874. Sie behielt sich den katholischen Glauben, Karl blieb protestantisch. Es sah so aus, dass Leopoldines Mann, der zum Betriebsingenieur mit einem Jahresgehalt von 1 200 Gulden befördert wurde, eine Karriere bevorstand. Aufstieg „In der Firma stieg er so atemraubend schnell auf, dass er schon nach fünf Jahren Kupelwieser als leitenden Direktor ablöste. In den folgenden zehn Jahren wurde er der vielleicht geschickteste Industrielle Österreich-Ungarns. (...) Als solcher wurde er für die Kritiker kapitalistischer Exzesse zum Prototyp des aggressiv erobernden Industriellen. Durch ihn erschienen die Wittgensteins als Österreichs Pendant der Krupps, Carnegies oder Rotschilds,“ charakterisierte Ray Monk, Biograph seines Sohns Ludwig, kurz und prägnant diese Phase von Karls Leben. Es handelte sich jedoch um einen komplizierten Aufstieg mit vielen Peripetien und Kämpfen. Man kann daran nicht nur mit ein paar Sätzen vorbeigehen, da er fast in die Reichweite von Kladno führte. In Wittgensteins Lebenserinnerungen wird alles zu geradlinig geschildert, und zum ersten Schlüsselereignis wird lakonisch bemerkt: „Im Herbst 1874 meine Demission gegeben wegen Streitigkeiten zwischen dem Präsidenten Pechar und Paul Kupelwieser.“ Pár let na to, kolem roku 1890 vystavěl jsem na Kladně kelímkovou ocelárnu „Poldinu huť“. Při všech těchto podnicích, právě jako u České montánní společnosti zůstal podíl Karla Kupelwiesera, Weinbergera, Wofruna, Wesselyho a mého jako na počátku: tedy 1 osmina, 1 osmina, 1 osmina, 2 osminy a 3 osminy. Do stejné doby jako stavba Rudolfs-Hütte spadá otevření šachty Viktoria a dolu Habsburg u Mostu. Byly zřízeny v uhelném terénu, který velmi nízko koupili Wessely a pan Schön v době, kdy byli inženýry na železnici v okolí Mostu. Zpočátku byli na obou šachtách podílníky páni Wessely, Schön, Andrews a já, ale za krátko byl podíl následující: Schön, Wessely a já po 25 dílech a moji bratři Paul a Ludwig dohromady 25 dílů. Hlavní podíl se zřízením obou šachet měl jsem já. Měli jsme však velmi pilného ředitele pana Richarda Fitze. Kolem roku 1890 získal jsem od Reitzeese ve Vídni množství akcií St. Aegydské a Furthoferské hutní a ocelářské společnosti. Vedl jsem obchody jako president této společnosti a dosadil své přátele do správní rady. Šlo mi o to získat odbytiště pro ocel vyráběnou v Poldině huti. St. Aegyd a Furthofer byli velkorysí odběratelé pro svou pilníkárnu a lanárnu. Ze stejného důvodu koupil jsem postupně továrnu na secí stroje od Porchera v Judenburgu a od Tanznera ve Wittendorfu, od Eignera pak v Mürzzuschlagu. Mé jmění přirozeně rychle rostlo. Akcie PŽS stoupaly dál následkem příznivých zisků, OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 33 pro nás velmi příznivý kurs. Právě tak stoupaly akcie St. Aegydského a Furthoferského podniku. 1892 získal jsem spolu s Feilchenfeldem, Wolfrumem a mými bratry v uhelné pánvi u Mostu důl Karel. V létě 1897 pohnul jsem Kreditanstalt pro získání většiny akcií Alpské montánní společnosti. Kreditanstalt koupila po 80 zlatých 80.000 kusů akcií Alpské montánní společnosti, z toho 30.000 pro Kreditanstalt, 30.000 pro PŽS a 20.000 kusů pro mne a mé přátele. Generální ředitel Alpské montánní společnosti pan Palmer byl propuštěn s odbytným. Na jeho místo nastoupil můj přítel Hell, jehož jsem poznal při převzetí PŽS jako inženýra v Heřmanově Huti. Prvé měsíce organisování Alpské montánní společnosti zabraly hodně práce a já cítil potřebu vysadit. 1894 koupil jsem Hochreit. Počátkem roku 1898 podnikl jsem tříměsíční cestu kolem světa a poněvadž jsem se po návratu necítil schopen řídit obchody pro svůj zdravotní stav v té míře jako dosud, rozhodl jsem se nepodílet se tolik na veřejném životě. Místo centrálního ředitele PŽS obdržel pan Wilhelm Kestranek, který byl dříve vedoucím obchodního oddělení této společnosti. Akcie Aegydské a Fruthofernské společnosti jsem prodal Böhlerovi a vystoupil jsem ze společnosti. (Darovalo Museum Poldi SONP Kladno 26.6. 1978) 34 Im Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk formten sich zwei Machtgruppen. Jan Pechar war Mitinhaber der Kohlegesellschaft. Infolge der Finanzierung der Kohlenbahn geriet er in Finanzschwierigkeiten und versuchte im Vorstand durchzusetzen, dass die Hütte seine Bergwerke abkaufen sollte. Kupelwieser, Direktor der Hütte und Repräsentant der zweiten Gruppe, warf Pechar egoistische Interessen vor, worauf Pechar Kupelwieser des Nepotismus beschuldigte. Infolge dieses Ereignisses trat Wittgenstein selbst zurück, um Kupelwieser seine Position zu erleichtern. Er kehrte zurück nach Wien, und die fast zwei nächsten Jahre verdiente er seinen Lebensunterhalt wieder als Konstruktionsingenieur und Zeichner. Er litt jedoch keine Not, das Familienumfeld ermöglichte es ihm, eine Villa gegenüber dem Schlosspark in Schönbrunn zu mieten. Im Jahr 1876 trat Pechar vom Posten des Vorstandsvorsitzenden der Teplitzer Hütte zurück und die Kontrolle übernahm eine neue Firmenleitung. Neben Paul Kupelwieser als bestehendem Direktor wurde sie von den einflussreichen nordböhmischen Unternehmern Karl Wolfrum und Karl von Wessely repräsentiert. Der Erstgenannte vertrat das Bankhaus Wolfrum in Ústí nad Labem (dt. Aussig), das mit der Leipziger Kreditbank eng verbunden war. Der Zweitgenannte war Inhaber einer namhaften Baufirma und liebäugelte mit der politischen Karriere. Alle drei waren Wittgensteins Freunde und setzten seine Wahl in den Direktorenrat durch, der sich seit diesem Zeitpunkt aus dem außerordentlich kompakten Triumvirat Wittgenstein-WolfrumWessely zusammensetzte. „1877 Paul Kupelwieser hat seine Stelle als Direktor des Teplitzer Walzwerks aufgegeben und ich wurde – wieder auf Vorschlag von Wolfrum u. Wessely – Direktor mit Sitz in Wien...,“ setzen sich Wittgensteins Erinnerungen fort. Es ist notwendig, zu Kupelwiesers Memoiren zu greifen, damit der Leser die Breite der Machtänderung, den Umfang des weiteren Aufstiegs und das Anwachsen der damit verbundenen Probleme verstehen kann. Kupelwieser wurde nämlich der Posten des Hüttendirektors in den Witkowitzer Berg- und Eisenwerken angeboten, die im Besitz der Gruppe der Brüder Gutmann und des Barons Rotschild waren. Kupelwieser hatte einige Bedingungen, von denen sich eine auf Teplitz bezog. Er wollte, dass die Witkowitzer Gruppe die Majorität im Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk übernehmen sollte, wobei das Vorkaufsrecht für den Fall eines Weiterverkaufs für die Gruppe Wittgenstein-Wolfrum-Wessely durch eine interne Vereinbarung garantiert wurde. Für die Brüder Gutmann besorgte Wittgenstein die Aktien vom Besitz der Teplitzer Bank (zum Preis von 64 Gulden gegen den Nominalwert von 200 Gulden). Weitere Aktien kaufte er im Bankhaus Maier und Liebig. Der Preis war jedoch höher und der argwöhnisch akkurate Prokurist von Witkowitz namens Dub hielt daran fest, dass er nur die Aktien zu 64 Gulden, also zum Stückpreis des ersten Pakets übernehmen wird. Es kam zur Kontroverse und die verärgerte Gruppe Wittgenstein-Wolfrum-Wessely behielt die Aktien aus der zweiten Einkaufswelle für sich selbst. In der Zukunft sollte es sich zeigen, dass ihre Existenz dadurch gerettet wurde. Es sah aus, als ob alles in bester Ordnung wäre. In Österreich-Ungarn brach in dieser Zeit die erste große zyklische Krise aus, von der insbesondere die Eisenhüttenindustrie hart betroffen wurde. Wittgenstein brachte es fertig, sie dank der Orientierung auf Export zu bewältigen. Einen günstigen einmaligen Absatzmarkt gewann er im Balkan, wo sich der Russisch-Türkische Krieg abspielte. Die russische Militärverwaltung baute Anlieferungsbahnen. Wittgenstein brachte es fertig, seine Mitbewerber zu übertrumpfen und die ausschlaggebenden Schienenbestellungen vom Staatsrat Polljakoff zu gewinnen. Er selbst schilderte es ziemlich humorvoll: „Ich ging zu Polljakoff und sagte zu ihm: ,Exzellenz, hier geschieht eine grosse Dummheit. Für ihre Bahn, die nur drei Monate benützt werden wird, brauchen Sie gar keine schwere Schienen, die an und für sich und durch den erschwerten Transport viel kosten. Ich kann ihnen leichte Schienen liefern, die dem Zweck ganz erfüllen, und bei den sie viel ersparen.‘ Das leichtete ihn ein und er sagte: ,Rechnen Sie mir aus, wie viel ich ersparen würde.‘ Ich wurde in ein Zimmer geführt, in dem eine Menge Porzellanservice auf dem Fussboden herumstand und rechnete, so gut ich konnte, aus, wie viel die Ersparnis per Pud und Werst ausmachen würde.“ Die Schienen waren schon damals für die österreichischen Staatsbahnen fertig gewalzt, durch Wolfrums Eingriff im Ministerium wurde es möglich, diesen Auftrag an die Russen umzudisponieren. Polljakoff war zufrieden und wollte weitere Lieferumfänge, wusste jedoch nicht, wie groß. „Ich machte ihm den Vorschlag, von jetzt ab leichte Schienen für ihn walzen zu lassen so lange, bis er telegraphieren würde, er habe genug. Er war damit einverstanden. Ich fuhr nach Teplitz, und jetzt wurden Tag und Nacht Schienen gewalzt. Endlich kam ein Telegramm mit Poldina huť kolem roku 1910, kolor. pohlednice / Poldi-Hütte um 1910, kolorierte Postkarte Als schwerkranker Mann in den letzten Monaten seines Lebens diktierte mein Vater folgende Notitzen. Papas Diktat. Abschrift. Karl Wittgenstein: Lebenserinnerungen Geboren zu Gohlis bei Leipzig 1847, wo der Vater ein Gut gepachtet hatte. Übersiedlung nach Vösendorf 1851. Bis 1859 Sommer und Winter dort gewohnt, später nur mehr im Sommer, im Winter erst ein paar Jahre in der Krügerstraße, dann in der Heugasse, wo jetzt Guttmann‘sche Palais steht. Die erste Klasse Latein beim Schullehrer in Vösendorf. 1857 dann Aufnahmeprüfung an das akademische Gymnasium in Wien am alten Universitätsplatz. 1859 ließ ich einmal meine Bücher im Gymnasium zurück und lief aufs Geratewohl durch das Neutor davon und kam am Abend sehr müde und hungrig nach Klosterneuburg. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 35 der Anfrage, wie viel Schienen fertig wären. Wir nannten etliche tausend über die Anzahl und es kam die Antwort: ,Genug!‘.“ Dass er die Prosperität des Betriebs in der Zeit halten konnte, als andere bankrottierten, brachte Wittgenstein einen unglaublich hohen Ruf in den unternehmerischen Kreisen ein. Die Brüder Gutmann achteten ihn, und als er im Jahr 1879 die doppelten Dienstbezüge forderte, gaben sie ihm diese. Er bezog jetzt einen hohen Betrag von 12 000 Gulden pro Jahr. Karl Wittgenstein, kolem roku 1900 / Karl Wittgenstein, um 1900 Ich zog meinen Mantel aus, um recht arm zu erscheinen, ging in ein Kaffeehaus am großen Platz und blieb in der Tür stehen. Einige Herren spielten Billard, darunter der Bürgermeister, der mich bemerkte und auf mich zukam. Ich fing nun eine Geschichte an: ... „ich sei ein armer Waisenknabe aus Leipzig etz.“ Der Bürgermeister durchschaute die Sache gleich, ließ mir eine Melange mit recht viel Gebäck geben und mich dann aufs Bürgermeisteramt zum Gemeindediener bringen, wo ich übernachtete. Mittlerweile war natürlich schon ein Telegramm gekommen von der Polizei. Ich frühstückte noch mit der Familie des Gemeindedieners, wobei alle aus einer Schüssel aßen, und wurde dann von ihm zu Fuß nach Wien auf die Polizeidirektion gebracht 36 In diesem Jahr führte Sidney G. Thomas sein Verfahren der Stahlerzeugung aus phosphorhaltigem Eisen im basischen Konverter in England vor. Die Briten interessierte diese Erfindung nicht, weil ihre Erz-Rohstoffbasis schwefelhaltiges Eisen war und der Stahl in der sauren Bessemerbirne geschmolzen wurde. Für Europa war die Thomasbirne eine epochale Erfindung. Das spürten alle. Die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft erwarb die Lizenz von dem Erfinder für ihre Adalbert-Hütte in Kladno und führte dort die ersten Probechargen von Thomasstahl auf dem europäischen Festland vom 11. bis 13. Mai durch. Wittgenstein war auch schlagfertig. Am Anfang des Jahres 1880 kaufte er vom Thomas‘ Vertreter die Patentrechte für Deutschland und Österreich-Ungarn für das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk, woraufhin er das revolutionäre Thomas-Verfahren im Betriebsmaßstab als erster in Böhmen einführte. Die dritte Gruppe, die sich für das Thomas-Verfahren interessierte, war die soeben gegründete Böhmische Montangesellschaft, die früheren Eisenwerke des Fürsten von Fürstenberg im Brdy-Hügelland. Hinter der Böhmischen Montangesellschaft stand das mächtige französisch-österreichische Konsortium Union générale, mehrfach stärker als das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk. Der entflammte Machtkampf um die Beherrschung des böhmischen Eisenindustriemarkts mithilfe des ThomasVerfahrens ähnelte dem Kampf zwischen David und Goliath. Wittgenstein versus Bontoux Das Wesentliche kann einfach zusammengefasst werden. Die Bedingung für die Rentabilität und Prosperität der Böhmischen Montangesellschaft, des modernen Eisenindustriegiganten, der auf der Grundlage der feudalen Hüttenwerke im Brdy-Hügelland und Beroun und seiner Umgebung zu entstehen begann, war das Thomas-Verfahren. Ohne diese moderne Technologie war es seit 1880 nicht mehr möglich, wettbewerbsfähigen Stahl in Böhmen zu erzeugen. Der Direktor der Böhmischen Montangesellschaft und Dozent an der Tschechischen Technischen Universität Jan Duschanek wusste es und fuhr in die Hüttenwerke des Hörder Vereins bei Dortmund, um den Besitzer der Thomas-Patentrechte für Deutschland, Österreich und die böhmischen Kronländer zu besuchen. Wittgenstein wiederum verstand ganz klar: sollte die Böhmische Montangesellschaft die Lizenz für das Thomas-Verfahren gewinnen, wird es den Anfang vom Ende von Teplitz und von ihm selbst bedeuten. Die Böhmische Montangesellschaft hatte ihre eigene Eisenerzbasis, Teplitz dagegen keine. Dem finanziell starken und rohstoffmäßig sichergestellten Riesen würde Wittgenstein mit den Preisen keine Konkurrenz machen! Es blieb ihm nur eine einzige Chance. Die Thomas-Rechte vor Duschanek und zwar für ganz Böhmen zu kaufen! In diesem Augenblick würde die Böhmische Montangesellschaft ohne dieses Fertigungsverfahren bleiben und wäre dazu verurteilt, ein armseliges Dasein zu fristen. Beide Hauptfiguren des Geschäftsdramas trafen sich in Hörde. Duschanek kam früher und handelte das Vorkaufsrecht aus. Der Vertreter von Thomas namens Massenetz konnte den Direktor aus Teplitz nur noch als den zweiten Interessenten in der Reihe notieren. Das einzige, was Wittgenstein gewann, war Massenetzs Versprechen, dass er dem Duschanek nur bis zu einem bestimmten Tag Wort halten wird. Der Preis des Patentrechts war astronomisch, er betrug 300 000 Gulden (um einen Vergleich zu machen, stellte dieser Betrag zwei Drittel des Nettogewinns der ganzen Prager Industrie-Gesellschaft in jenem Jahr dar). Beide Wettbewerber brauchten ein bisschen Zeit: zu einem derart großen Geschäft war Duschanek nicht befugt, und er musste warten, bis der Vorstand Dr. Waldstein kommt. Wittgenstein mangelte es wiederum am Geld. Als der Direktor der und von Papa dort abgeholt. Der Polizeikommissar hielt mir noch eine sehr eindringliche Rede. Die Brüder sagten: „Ja, im Zeitalter des Telegraphen ist es nicht mehr so leicht durchzubrennen”. Mein Vater verfügte über eine große allgemeine Bildung. Die beiden einzigen Disziplinen, die meinen Vater in der Schule wirklich interessierten und die er auch gründlich lernte, waren Mathematik und die lateinische Sprache. Er behauptete auch später immer, dies seien die einzigen Gegenstände, die ein Mensch in der Schule lernen müsse. Alles Übrige könne er sich durch Lesen aneignen. 1864 Consilium abeundi. Hatte privat bis zur Matura weiterstudieren sollen. Im Januar 1865 durchgegangen. 2 Monate in der Krügerstraße zur Miete gewohnt. Vom Hause mitgenommen eine Geige und zweihundert Gulden, die der Schwester Anna gehörten. Durch eine Zeitungsnotiz auf einen jungen Studenten aufmerksam geworden, der eine Unterstützung suchte, und diesem etwas Geld dafür gegeben, dass er mir seinen Pass überließ. In Bodenbach an der Grenze wurden den Passagieren die Pässe am Perron von Gendarmen abgefordert. Alle Passagiere wurden in einen großen Raum geführt, einzeln aufgerufen und mussten vortreten, um sich von zwei Beamten ansehen zu Lassen. Zufällig stimmte der fremde Pass. In Hamburg eingeschifft. April 65 ohne Geld in New York angekommen. Sofort als Kellner in der Restauration Banks Broadway New York OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 37 eingetreten, auf Empfehlung eines Mitreisenden. Nach 14 Tagen eine Stelle als Violinspieler angenommen, und jeden Abend mit einem gewissen Perathoner, einem Tiroler Schullehrer, der Klavier spielte, in öffentlichen Lokalen gespielt. Zu einer kleinen Minstreltruppe engagiert. Bei dem Chef der Truppe, dem Besitzer eines Kanalbootes gewohnt. Nach der Ermordung des Präsidenten Lincoln April 1865 alle Belustigungen, öffentliche Musik etz. untersagt, die Minstreltruppe aufgelöst. Als Steuermann mit dem Kanalboot eine Ladung gepresstes Heu nach Washington gebracht. In Washington Barkeeper geworden bei einer Bar, die eine Abteilung für Weiße und eine für Schwarze hatte. Zuerst in der weißen Abteilung, dann wegen Verwendbarkeit zur Niggerbar. Dort der erste bessere Verdienst. Im November frisch ausstaffiert nach New York zurück, und von dort zum ersten Mal Nachricht nach Hause geschickt. Nach Manhattan als Lehrer für Violine und Mathematik in deutscher Sprache am “ChristianBrethens-College” (auf Empfehlung Perathoners, der dort inzwischen Schullehrer und Orgelspieler geworden war.) Zu jung für die Buben, keine Möglichkeit, mich durchzusetzen. Auf eigenes Ansuchen 1866 provisorisch nach Westchester bei New York versetzt. 38 Böhmischen Montangesellschaft erfuhr, dass Wittgenstein wegen desselben Zwecks in Dortmund ist, besuchte er ihn. „Duschanek hatte die eigentliche Absicht, die ich hatte, nämlich ein Monopol zu besitzen, nicht erkannt, sondern geglaubt, ich wolle das Patent nur daran für ganz Böhmen kaufen, um dann mit der Lizenz für die Böhmische Montangesellschaft ein Geschäft zu machen,“ stellte Wittgenstein gelassen fest. Das Gespräch war stürmisch, Duschanek trat unwillig auf. Er warf Wittgenstein ehrloses Handeln vor und erpresste eine Zusage von ihm, dass er weiter keine Gespräche mit Massenetz führen wird. Wittgenstein versprach es, selbstverständlich verriet er jedoch nicht, wovon Duschanek keine Ahnung hatte: dass er sich mit Massenetz über den Tag einigte, an dem das Vorkaufsrecht der Böhmischen Montangesellschaft verfällt. Dann fuhr er nach Teplitz, das Geld zu übernehmen, das Wolfrum von der Leipziger Creditanstalt erhielt. Für den Bankkredit bürgten Wolfrum, Wessely, Wittgenstein und seine zwei Brüder mit ihrem ganzen Vermögen. Der beruhigte Duschanek verschleppte inzwischen die Gespräche und versuchte, den Lizenzpreis herabzusetzen. Vor dem Ablauf der Frist kehrte Wittgenstein nach Dortmund zurück, und nach seinen Memoiren war das Ende dieser Geschichte ganz einfach: „Duschanek und Waldstein waren darauf Massenetz gegenüber sehr stolz und ließen die Frist verstreichen, worauf Massenetz unter den schon vorher geschriebenen Vertrag seine Unterschrift setzte und ihn mir ins Hotel sandte.“ Ein wenig anders und mehr romantisch schilderte diese Handlung ein späterer Freund und Mitarbeiter von Wittgenstein, der Direktor der Škoda-Werke Günther. Am Vorabend vor dem Ablauf der Frist sollte Wittgenstein Massenetz zum Abendessen in die noble Hotelweinstube einladen: „Als belustigender und schlagfertiger Kumpan schleppte er die Gespräche bis zur Mitternacht hin. Dann holte er seine Uhr heraus, und sobald der Minutenzeiger zwölf überschritt, sagte Wittgenstein zu Massenetz: jetzt ist die Fürstenberger Option abgelaufen und ich akzeptiere Ihre Bedingungen...“ Der Lizenzrechtvertrag lautete nicht auf Wittgenstein als natürliche Person, sondern auf das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk. Unter anderen Umständen würde es sich um ein Geschäft des Jahrhunderts handeln. Für die Böhmische Montangesellschaft war die Lizenz lebenswichtig und sie entschloss sich, Teplitz zu kaufen und Wittgenstein zu Fall zu bringen. Sie hatte dafür sowohl die Mittel als auch die Beziehungen. Erst Nachtwächter, dann Lehrer im “Asylum for destitute Children” in Westchester. Es wurde bereits erwähnt, dass hinter der Gründung der Böhmischen Montangesellschaft das Konsortium Union générale stand. Es wurde vom französischen Finanzier Eugene Bontoux, auch Mitbegründer der Österreichischen Länderbank und der Österreichisch-Alpine Montangesellschaft repräsentiert. Bontoux fing als Person der Familie Rotschild und Direktor ihrer Österreichischen Eisenbahngesellschaft an, später projektierte er die Zusammenarbeit zwischen der Familie Rotschild und Crédit Lyonnais beim Wiederaufschwung des Wiener Bankvereins. Kurz gesagt, Hauptfigur der Finanzwelt Österreichs. In dieser Position trat er an die Brüder Gutmann, Teplitzer Majoritätsinhaber, heran, dass sie ihm ihre Aktien verkaufen sollen. Von dort auf Empfehlung des Direktors an das College in Westchester als Lehrer mit Gehalt und sehr gutem Essen. Sehr beschäftigt, aber angenehme Stellung, mit dem Direktor sehr gut gestanden. David Gutmann informierte Wittgenstein, dieser berief sich auf die Vereinbarung, mit der die Majorität erhalten wurde und nach der seine Gruppe das Vorkaufsrecht hatte, Gutmann erwiderte jedoch, dass darüber die Hauptversammlung entscheiden wird. Anfang 1867 mit Geld und meinen Kleidern nach Hause. Nach DeutschKreutz auf ein Pachtgut des Vaters zur Ökonomie bis zum Herbst 1867. Wittgensteins Gruppe bereitete sich auf die Hauptversammlung gründlich vor. Zuerst bezahlte sie mit Teplitzer Aktien alles, was Teplitz in den Lizenzkauf des Thomas-Verfahrens für Böhmen investierte. Damit erwarb sie gewissermaßen den Haupttrumpf, die Rechte auf das Thomas-Verfahren. Dann kaufte sie die Aktien zurück und den Bankinstituten und kleinen Aktionären alle Teplitzer Anteile ab, die sie gewinnen konnte. Diesmal verschuldete sich auch Wittgensteins Mutter. Dennoch waren die Kräfte der Gutmann-Gruppe und Wittgensteins am Tag der Hauptversammlung fast ausgeglichen, und die Brüder Gutmann traten zurück. Dies mit einer einzigen Bedingung: Wittgensteins Gruppe sollte die Teplitzer Aktien im Besitz der Familie Gutmann und Rotschild abkaufen und innerhalb von fünf Jahren bezahlen. Die Witkowitzer Rotschilds mussten aber dazu ihre Zustimmung geben, was sie, etwa mit einer kleinen boshaften Genugtuung, auch taten. Sie hatten nämlich offene Rechnungen mit Bontoux. Dieser verließ sie nicht besonders korrekt im Jahr 1878 und die Gründung seiner Union générale präsentierte er in der Werbung als Gegensatz zwischen der katholischen Bank und jüdischem Kapital. Der Misserfolg der Böhmischen Montangesellschaft im Kampf um den Erwerb der Thomas-Rechte war der erste Schlag, nach dem die Pläne von Bontoux Am Abend noch drei Herren im mathematischen Zeichnen unterrichtet. Dabei perspektivisches, statt geometrisches Buch erwischt, um mich vorzubereiten und unrichtig gelehrt. Nach Wien an die Technik vom Herbst 1867 bis Herbst 68. Nur Vormittag an der Technik, nachmittags in der Fabrik der Staatsbahn gearbeitet. 1868 - 69 bei Sigl schon mit kleinem Gehalt als Zeichner. 1869 bis Mitte 1870 in Neuberg und Mariazell als Assistent angestellt. Herbst 1870 in Triest beim Schiffbau “Adriatino Navale”. Winter 1870 bis Frühjahr 71 bei einem Zivilingenieur in Wien angestellt als Fachmann im Turbinenbau, von dem ich beinahe nichts verstand. Frühjahr 1871 zur ungarischen Nordostbahn engagiert. Bis Herbst 72 abwechselnd auf der Strecke (hauptsächlich Szatmar) oder im Bureau in Budapest beschäftigt. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 39 zusammenzubrechen begannen. Solomon Albert, das Haupt der Rotschild-Bank in Wien, kaufte die Aktien der Union générale im Großen ab, und dann brachte er sie tief unter dem Preis auf den Markt. Der Kurs sank innerhalb von zwei Monaten von 2090 auf 950 Franken und Bontoux wurde Bankrottmacher. Er diente Émile Zola als Vorbild für die Figur des Spekulanten Saccard im Roman Das Geld. Letní dům v Hochreith nedaleko Vídně / Sommerhaus auf der Hochreith unweit von Wien 1872 nach Teplitz, wo Paul Kupelwieser Direktor war, um Pläne für das Teplitzer Walzwerk zu zeichnen. 12. September 1873 verlobt und am 14. Februar 1874 geheiratet. Ungefähr 1 200 Gulden Gehalt jährlich als Betriebsingenieur. Im Herbst 1874 meine Demission gegeben wegen Streitigkeiten zwischen dem Präsidenten des Verwaltungsrates Direktor Pechar und Paul Kupelwieser. Ohne Stellung in Eichwald bei Teplitz gewohnt. Am 1. Dezember 74 erstes Kind Mining zur Welt gekommen. Im Sommer 1875 nach Wien gezogen, infolge Zeitungsannonce 40 Im Jahr 1884 wurde das Geschäft mit der Thomas-Lizenz von der WittgensteinGruppe gekrönt. Die Böhmische Montangesellschaft sackte ohne das Patent ab und Wittgenstein bot an, dass er ihre Majorität abkaufen würde. Der Preis war etwa 400 000 Gulden, über die er wieder nicht verfügte. Trotzdem unterzeichnete er den Kaufvertrag. Er wusste, dass der Direktor der Böhmischen Montangesellschaft Duschanek einen beträchtlichen Betrag in Wechseln ängstlich in der Kasse hält. Er fuhr in die Direktion der Böhmischen Montangesellschaft in die Alte Hütte in Hýskov, erklärte schon als neuer Besitzer, dass die Finanzen nun zentralisiert werden und dass der Betrag nach Teplitz überführt werden soll. Es handelte sich um 300 000 Gulden, die er sofort für die Bezahlung der Böhmischen Montangesellschaft benutzte. Zu drei Vierteln kaufte er sie für ihr eigenes Geld... Nach Kladno Die Eisenhüttenindustrie wurde bis dahin von dem „Großen Trio“ beherrscht. Dazu zählten das Teplitzer Walzwerk, die Böhmische Montangesellschaft und die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft, deren Basis vor allem die Adalbert-Hütte in Kladno war. Jetzt wurden die ersten zwei genannten Betriebe unter einer Leitung vereinigt. Die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft stellte für Wittgenstein keine ernste Konkurrenz dar. Vor fünf Jahren investierte sie in das Bessemer-Verfahren, das für sie nicht passte, sie geriet in eine Krise, hörte auf, gewinnbringend zu sein und zahlte keine Dividenden aus. Obwohl sie als erste Hütte in Böhmen das Thomas-Verfahren gewann, führte sie diese Stahlerzeugungsmethode nur langsam und vorsichtig ein. Die Firmenleitung war nicht flexibel und in der herrschenden Situation befürchtete sie, ein Risiko einzugehen. Unter diesen Umständen traf der Vorstand der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft im Jahr 1886 den prinzipiellen Beschluss: er bot dem erfolgreichen Wittgenstein den Posten des Zentraldirektors an. Das Angebot wurde ihm vom Vorstandsvorsitzenden und Präsidenten der Wiener Creditanstalt in einer Person, Max von Gomperz, persönlich vorgetragen. Wittgenstein stimmte zu, legte jedoch ein paar Bedingungen fest: die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft wird das Teplitzer Walzwerk abkaufen, Wittgenstein und seine Geschäftsfreunde (neben Wolfrum und Wessely, auch noch Isidor Weinberger) werden Stellen im Vorstand der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft einnehmen und der neue Direktor wird freie Hand für Personal-, Organisations- und technische Änderungen haben. Plus ein paar Details. Von Gomperz, vom Freiherrn Škoda und Herrn Wannieck begleitet (nach dem ein Bergwerk desselben Namens in Kladno geblieben ist), war einverstanden. Und so hat er es gut gemacht. Denn mit Wittgenstein trat die Zeit der Modernisierung und Rationalisierung, in der sich alles änderte, in Kladno und in die ganze Gesellschaft ein. Einerseits wurden die patriarchalen Beziehungen in den Bergwerken und Hütten definitiv begraben, andererseits brachte sie Prosperität, wenn auch für den Preis eines neuen Wegs und der „amerikanischen Methoden“, wie Wittgensteins Maßnahmen von seinen Gegnern genannt wurden. Letní dům v Hochreith, interiér / Sommerhaus auf der Hochreith, Innenraum In den Bergwerken der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft in Kladno erhielt der technisch begabte und „amerikanisch“ rationalisierende Gottfried Bacher das volle Vertrauen und die Macht. Von der bisherigen Leitung blieben in den Kladnoer Hüttenwerken nur der junge tüchtige Geschäftsmann Robert Lenk und der Techniker mit amerikanischer Erfahrung, Ernst Bertrand. Die Bergwerke fingen an, neue Technik anzuwenden, sie orientierten sich auf den Tiefbau und auch auf die Leistungsnormen. In den Hütten wurden die Kokereien liquidiert, mit denen es während ihres ganzen Bestehens nur Probleme gab, und man hat begonnen, viel hochwertigeren (und billigeren) Koks aus dem Ostrava-Gebiet und aus Westfalen zu importieren. „So konnte auch ein ausgezeichnetes Roheisen hergestellt werden und die Gestehungskosten in Kladno wurden sehr niedrig,“ schrieb Wittgenstein. Der Brückenbau wurde stillgelegt, alles konzentrierte sich auf die Erzeugung des Walzmaterials. Der wurde auch der Bau des Konverter-Stahlwerks, die Einführung der ersten Siemens-Martin-Öfen und der Aufbau neuer Walzstraßen untergeordnet. In den deutschen und österreichischen Fachzeitschriften für Bergbau und Hüttenwesen Letní dům v Hochreith, interiér / Sommerhaus auf der Hochreith, Innenraum OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 41 als Ingenieur beim Zivilingenieur Prochaska eingetreten. Bis 1878 in Meidling Haipe-Villa gewohnt. 1876 zweites Kind, Dora, geboren und gestorben. 77 Hans 78 Kurt geboren. Im Jahre 1876 ist Pechar zurückgetreten und ich wurde in den Direktionsrat des Teplitzer Walzwerkes gewählt, mit kommerzieller Tätigkeit in Wien, (Bureau im Hotel Tegethof). Karl Wolfrum und Wessely, die schon seit Gründung des Unternehmens im Jahre 72 Verwaltungsräte waren, hatten meine Wahl durchgesetzt. Sie hatten mich kennengelernt, als ich noch Ingenieur des Teplitzer Walzwerkes war. 1877 Paul Kupelwieser hat seine Stelle als Direktor des TeplitzerWalzwerkes aufgegeben und ich wurde - wieder auf Vorschlag von Wolfrum u. Wessely - Direktor mit Sitz in Wien. (Bureau Schellinggasse). Alle Geschäfte sind in dieser Zeit sehr schlecht gegangen. Nachwirkung des Jahres 1873. Im Jahre 1878 russischtürkischer Krieg. Ich wollte die Schienenbestellung für die russische Armee für die Bahn Bender-Galatz bekommen. Um diesbezüglich mit dem russischen Staatsrat Polljakoff zu verhandeln, fuhr ich nach Kiew, wo ich ihn nicht mehr antraf, dann nach Bender, schließlich fand ich ihn in Bukarest. Er hatte dort eine Villa gemietet, und war schon in Verhandlung mit einer Menge Vertreter anderer Werke, wie Krupp etz. (Bei dieser Gelegenheit lernte ich 42 wurden die Änderungen in Kladno bereits nach ein paar Jahren sehr positiv bewertet. Später kam eine weitere Phase: nach der Rationalisierung und Modernisierung traten die Zentralisierung und Konzentrierung ein. Der Handel der Böhmischen Montangesellschaft und der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft wurden vereinigt. Die überalterte Erzeugung in den Hütten der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft in Nýřany und Vlkýš wurde stillgelegt: alles hat man in Kladno konzentriert. „Ein paar Jahre danach, circa 1890, baute ich in Kladno das Tiegelgussstahlwerk Poldi-Hütte,“ setzte Wittgenstein an einer anderen Stelle seiner Memoiren fort. Der Grund dafür war eindeutig, auf dem böhmischen Eisenmarkt war eine Lücke. Hochwertige Werkzeugstähle für Feinmechanik, Maschinen, Sensen und Feilen musste man teuer aus der Steiermark, aus Deutschland und England importieren. Niemand traute sich, dieses Verfahren einzuführen: es war nicht besonders bekannt und höchst anspruchsvoll. Es beruhte auf der Erfindung von Benjamin Huntsman, bei der man Stahl in Tiegeln aus Ton und Graphit geschmolzen hat. Seit 1740 wurde diese Methode nur ein einziges Mal verbessert, die Tiegel wurden ausgebrannt und der Stahl darin wurde im gasbeheizten Siemens-Martin-Ofen geschmolzen. Wittgenstein entschloss sich, eine Hütte für die Erzeugung dieser Stähle zu bauen. Es war kein Zufall, dass er dafür Kladno wählte. In der Stadt gab es genug qualifizierte und anlernfähige Arbeiter, gute Verkehrsverbindung, Wasserzuleitung, notwendiges Einsatzmaterial (das sehr wichtig war, weil in die Tiegel nur der reine Abfall von Kohlenstoffstählen, am besten der Abfall vom Walzprozess, eingesetzt wurde). Die Nachbarhütte hatte eigene Labors, die von Wittgenstein geleitete Gesellschaft ein funktionierendes Handelsnetz. Dies alles hat der Gründer genutzt, deshalb baute er die neue Hütte. Die Hütte wurde nach der familiären Anrede von Leopoldine Wittgenstein genannt. In jenem Jahr 1889 ging alles schnell: im Februar wurde der Antrag in der Bezirkshauptmannschaft in Smíchov eingereicht, im Mai wurde die Baugenehmigung erteilt, im Juni hat man mit dem Bau begonnen und in der ersten Hälfte des kommenden Jahres wurde die Produktion aufgenommen. Die Hütte war keine rein private Initiative von Wittgenstein, er lud dabei, genauso wie bei anderen Vorhaben, den Kreis seiner bewährten Handelsfreunde dazu ein. Damals war dieser Kreis schon etwas breiter: neben Wolfrum, Wessely und Weinberger (damals schon Direktoren der Böhmischen Montangesellschaft) schloss er auch Max Feilchenfeld (den späteren Direktor der Niederösterreichischen Escompte-Gesellschaft), Dr. Karl Kupelwieser (den bewährten Juristen und Bruder von Paul Kupelwieser) und Gottfried Bacher (Direktor der Bergwerke in Kladno der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft) ein. Sobald die Erzeugung in der Hütte in Gang war, wurde die Poldi-Hütte in eine Aktiengesellschaft umgewandelt. Im ersten Jahr leitete Wittgenstein die Hütte persönlich, danach übergab er sie den Managern. Was bedeutete dies alles für Kladno? Direkt nichts, obwohl Wittgenstein oft in der Stadt verweilte. Die Zeitung Národní listy vom Sommer 1889 wies seine Anwesenheit in Kladno direkt nach den tragischen Ereignissen des sog. Blutigen Fronleichnams von Kladno sowie seine Arroganz gegenüber den neugierigen Journalisten nach. An diesen Tagen kam er aus Wien nach Kladno und wohnte in der Inspektionswohnung des sog. Bacher-Hauses, der Villa der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft, in der der tragische Zusammenstoß zwischen den Demonstranten und den Polizeitruppen seinen Höhepunkt erreichte. Früher hat man vor allem die Nachteile Wittgensteins und Bachers Wirkung in Kladno akzentuiert, insbesondere, dass die Rationalisierung in den Bergwerken und Hütten den Streik, die Unruhen von 1889 und partielle Proteste zur Folge hatte. Die Finanzlage der Arbeiter in Kladno hat sich jedoch nicht wesentlich verschlechtert. Die Maßnahmen brachten einen langzeitigen Aufstieg der Hüttenund Bergwerke in Kladno und leiteten einen markanten Prosperitätsaufschwung ein. Das zeigte sich im Anstieg der Bevölkerungsdichte der Stadt Kladno und ihrer Umgebung, der die Umwandlung der kleinen landwirtschaftlichindustriellen Stadt in ein Industriezentrum vollendete. Mit der Expansion der Stadt Kladno als Wirtschaftszentrum war auch der Aufstieg ihrer Wichtigkeit für das Verwaltungssystem verbunden. Es seien nur die Daten erwähnt, die mit „Wittgensteins Ära“ unmittelbar zusammenhängen: der politische Bezirk Kladno im Jahr 1893 (statt der Zugehörigkeit zum politischen Bezirk Smíchov), Erhebung zur königlichen Bergstadt im Jahr 1898. In dieser Zeit war auch der Bau des Neurenaissance-Rathauses und der neuromanischen Kirche von Kladno im Gang. Weinberger kennen, der Direktor der Staatseisenbahngesellschaft war und auch Schienen verkaufen wollte). Polljakoff wollte schwere Schienen haben, wie sie in Russland bei den Bahnen gebräuchlich sind. Er wollte aber nur einen niederen Preiss dafür zahlen, und überhaupt nur zahlen, was zu einer ganz bestimmten Zeit in Bukarest geliefert wäre. Das Teplitzer Walzwerk hatte zu dieser Zeit eine große Menge leichterer Schienen fertig gewalzt, die vom Handelsministerium für sogenannte Notstandsbauten in Schlesien bestellt worden waren. Ich hoffte vom Handelsministerium erreichen zu können, dass wir die Schienen erst zu einem späteren Termin zu liefern brauchten und uns inzwischen die fertigen Schienen zur Verfügung standen. Ich ging zu Polljakoff und sagte zu ihm: „Exzellenz, hier geschieht eine große Dummheit. Für ihre Bahn, die nur drei Monate benützt werden wird, brauchen Sie gar keine schweren Schienen, die an und für sich und durch den erschwerten Transport viel kosten. Ich kann Ihnen leichte Schienen liefern, die dem Zweck ganz erfüllen, und bei denen sie viel ersparen”. Das leichtete ihn ein und er sagte: „Rechnen Sie mir aus, wie viel ich ersparen würde”. Ich wurde in ein Zimmer geführt, in dem eine Menge Porzellanservice auf dem Fussboden herumstand, und rechnete, so gut ich konnte, aus, wie viel die Ersparnis per Pud und Werst ausmachen würde. Polljakoff war sehr befriedigt von dem Ergebnis dieser Berechnung und die Schienenbestellung wurde OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 43 Palác Wittgenstein, Červený salon, 1910 / Palais Wittgenstein, Roter Salon, 1910 44 Stahlkönig Absichtlich wurde noch nicht erwähnt, dass Wittgenstein eine der Hauptfiguren der Monopolisierung des zisleithanischen Eisenhüttenwesens und der Industrie als solcher darstellte. Er stand schon bei der Gründung des Eisenbahnschienenkartells, des ersten Kartells in Österreich-Ungarn. Die wichtigste organisatorische Rolle, wie es aussieht, spielte dabei jedoch Paul Kupelwieser. Aus der Stellung des Herrschers über die ganze Eisenhüttenindustrie in Böhmen hatte Wittgenstein jedenfalls das entscheidende Wort bei der Gründung des allgemeinen Eisenhüttenkartells, was damals einen progressiven Schritt bedeutete. Erst später, in den 90er Jahren des 19. Jahrhunderts begann Wittgenstein, sich auf eigene Macht stützend, die staatliche protektionistische Importpolitik wortwörtlich zu erpressen und zwang der verfahrenstechnischen Industrie seine Preise auf. Das Kartell fing von diesem Zeitpunkt an, auf die Wirtschaft der Monarchie regressiv zu wirken, und schließlich machte es sich auch in demjenigen Bereich, dem es dienen sollte, in der Metallurgie, negativ bemerkbar. Die metallurgischen Betriebe hinter der Zollbarriere hörten auf, Schritt mit der Konkurrenz in der Welt zu halten (die Poldi-Hütte, die wegen spezifischer Erzeugung kein Kartellmitglied war, unterlag nicht diesem Trend und mit ihrem Exportvolumen gehörte sie zu den Seltenheiten in der Monarchie) und aus technischer und organisatorischer Hinsicht wurde sie alt. Die Regierung und der Kaiser haben es Wittgenstein nicht verziehen. Kaiser Franz Joseph lehnte es ab, Wittgenstein zu nobilitieren, obwohl etwas Ähnliches für die Verdienste um die Industrieentwicklung ganz üblich war (und Wittgenstein behauptete, dass er die Nobilitierung sowie so nicht annehmen würde, was bei seiner Begeisterung für die Vereinigten Staaten völlig möglich wäre). Als der Innenminister di Pauli bestimmte Erklärungen von Wittgenstein forderte, erhielt er die Antwort, dass Wittgenstein keine Zeit hätte und dass der Herr Minister bei ihm vorsprechen soll. Wittgenstein wurde der König der Eisenindustrie und des Kartells, das ein derart mächtiges Reich war, dass er anderen Königreichen befehlen konnte... Eine weitere Unternehmung Wittgensteins indiziert die Übernahme der nicht realisierten Pläne von Eugene Bontoux für die Gründung der nördlichen und südlichen Eisenindustriegruppe in Zisleithanien. In den 90er Jahren des 19. Jahrhunderts erwarb die Wittgenstein-Gruppe die Mehrheit in der Österreichischen Alpine- Průčelí Paláce v Alleegasse (později Argentinierstraße). Zbořený v 50. letech / Front des Palastes in der Alleegasse (später Argentinierstraße). In den 50er Jahren abgerissen gleich perfekt gemacht. Wolfrum besorgte die Angelegenheit mit dem Handelsminister sehr gut und erreichte, dass uns die Schienen zur Verfügung gestellt wurden. Bei der Ankunft der Schienen in Bukarest musste ich anwesend sein, um das Geld zu erhalten. Inzwischen fuhr ich die größeren Stationen der Strecke ab und versprach den Bahnbeamten Belohnung, für den Fall, als die Schienen ungehindert durch und nach Bukarest transportiert werden. Als die ersten Schienen ankamen erhielt ich von Polljakoff einen Wisch Papier, auf dem stand: „Baron Grünsburg in Paris zahlt an den Überbringer folgende Summe..... aus”. In Wien machten sie Schwierigkeiten bei der Vorzeigung dieses Zettels, aber Wolfrum fuhr damit nach Leipzig, und erhielt anstandslos das Geld ausbezahlt. Für mich war die untätige Warterei in Bukarest sehr unangenehm. Zudem hatte ich gemerkt, dass Polljakoff noch mehr Schienen brauchte, aber OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 45 selbst nicht wusste, wie viel. Ich stellte also Polljakoff vor, wie viel besser es auch für ihn wäre, wenn er die Zahlungsart vereinfachte, z. B. durch Wechsel, für die ich Formulare, eines schon französisch übersetzt, brauchte und wenn ich nach Teplitz zurück fahren konnte. Ich machte ihm den Vorschlag, von jetzt ab leichte Schienen für ihn walzen zu lassen, so lange, bis er telegraphieren würde, er habe genug. Er war damit einverstanden. Ich fuhr nach Teplitz und jetzt wurde Tag u. Nacht Schienen gewalzt. Endlich kam ein Telegramm mit der Anfrage, wie viel Schienen fertig wären? Wir nannten etliche tausend über die Anzahl und es kam die Antwort: „Genug”. Die noch fehlenden Schienen wurden rasch noch hergestellt. Diese Schienenlieferung war ein großes Glück für das Teplitzer Walzwerk, welches früher in großer Not gewesen war. Seit dieser Zeit ist es dem Werk dann sukzessive besser gegangen. Während des Sommers 1878 Frau u. Kinder in Nasswald. Besitzer der Aktien des Teplitzer Walzwerkes waren von der Gründung her Baron Liebig und eine Reihe seiner Bekannten. Später, als Paul Kupelwieser nach Witkowitz kam, und ich Direktor wurde, waren Gebrüder Gutmann und Rotschild (als Besitzer von Witkowitz) in der Majorität. Ich hatte den Kauf besorgt. Als ich Direktor wurde, erhielt ich ein Gehalt von 6.000 fl. Im Jahre 1879 verlangte und erhielt ich den 46 Montangesellschaft. Noch davor, als die Poldi-Hütte gegründet wurde, kaufte die Gruppe kleinere Verarbeitungsbetriebe in der Steiermark, die vorwiegend auf die Erzeugung von Sensen, Feilen und Werkzeug spezialisiert waren, und dadurch sollte der Absatz für die Poldi-Hütte sichergestellt werden. Der Prozess der Konzentrierung, der an das Vorhaben von Bontoux für die Gründung der Nordgruppe erinnerte, erreichte seinen Höhepunkt in Böhmen jedoch erst während der Zeit der Nachfolger von Karl Wittgenstein, als das Teplitzer Walz- und Bessemer-Werk stillgelegt wurde und die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft und die Böhmische Montangesellschaft verschmolzen. Dank dieser Änderungen konzentrierte sich die Mehrheit der Eisenund Stahlerzeugung in Böhmen auf Kladno. Diese zwei Eisenindustriegebiete oder Zweige, der österreichische (südliche) Zweig und der böhmische (nördliche) Zweig, waren miteinander durch enge Zusammenarbeit verbunden und sie ergänzten sich. Sie erfuhren auch bestimmte Änderungen, in denen Kladno immer privilegiertere Positionen erlangte. Sobald die Poldi-Hütte etabliert und gewinnbringend war und eigene Verarbeitungsbetriebe für die Werkzeugproduktion aufbaute, trat eine traurige Etappe der niedersteierischen Werke für die Erzeugung von Sensen, Feilen ein, die stillgelegt oder verkauft wurden (was danach übrig geblieben ist, bildete später die renommierte Firma Steyr). Was die Prager Eisenindustrie-Gesellschaft betraf, erlangte sie - neben der Produktionskonzentrierung in Kladno - die dominierende Position im Rahmen des ganzen, durch Wittgenstein aufgebauten Imperiums. Sie wurde nämlich der Inhaber der Aktienmehrheit der Österreichischen Alpine-Montangesellschaft und de facto beherrschte sie den österreichischen „südlichen“ Zweig. Portrait doppelten Gehalt und wir zogen auf den Schwarzenbergerplatz. Es mag wohl auch interessant sein, Wittgensteins Ansichten, Eigenschaften, Prinzipien und seine Geschmacksrichtung zu erwähnen. Seine Ansichten präsentierte er genügend in der österreichischen Presse und in seinem Büchlein über die Kartelle in Österreich. Sie sind verhältnismäßig egoistisch und von der Amerika-Erfahrung stark beeinflusst (Wittgenstein besuchte mehrmals die USA und wurde ein Freund des Stahlmagnaten Andrew Carnegie). Er hatte eine kompromisslos harte Stellung zum Streik, verachtete die sich entwickelnde staatliche Sozialgesetzgebung und fügte sich diesen Gesetzen nur ganz unwillig. Seine Arbeitsphilosophie bevorzugte unternehmenslustige, tatkräftige und arbeitsame Individuen. Als Beispiel führte er mit Vorliebe die amerikanischen Arbeiter an, von denen er behauptete, dass sie mehr gebildet sind, über einen spekulativen Geist verfügen und dank der natürlichen Freiheitsliebe zur freien Unternehmung hinneigen. Eine solche Denkweise stellte einen bestimmten Sozial-Darwinismus dar, in dem der Stärkere überlebte. In Bezug zum politischen Geschehen wird Wittgensteins Gedankenwelt am besten durch Sympathien zu Bismarcks Verachtung des Parlamentarismus in Deutschland, zur britischen Kolonialverwaltung oder zur amerikanischen Politik gegenüber den Indianern und Afroamerikanern geprägt. 1879 Lenka geboren in Dornbach, wo wir zur Miete wohnten. Was man Wittgenstein nicht abstreiten kann, ist seine Distanziertheit gegenüber dem zeitgemäßen Nationalismus. In erster Reihe standen für ihn die Fähigkeiten, die Nationalität spielte keine Rolle. In den Hütten und Bergwerken in Kladno hat man zu seiner Zeiten keine markante Germanisierungspolitik gespürt (den Bau der Poldi-Hütte leitete zum Beispiel der ausgezeichnete tschechische Techniker Anton Baráček, der auch einen wichtigen Posten in der Adalbert-Hütte bekleidete, und der Chef des Chemielabors der Adalbert-Hütte František Wald wurde weltberühmt). Die Germanisierung (und dies in einer sehr scharfen Form) trat erst mit Wilhelm Kestranek, Wittgensteins Nachfolger in der Position des Zentraldirektors der Prager Eisenindustrie-Gesellschaft, ein. Wittgenstein war kein Nationalist, er fühlte sich, wie die meisten seiner Zeitgenossen, als Österreicher im Sinne der transnationalen Zugehörigkeit zur Donaumonarchie. Mit dem Multinationalgefühl stand auch seine Beziehung zur Im Jahre 1879 wurde der Thomasprozess, ein Eisenentphosphorungsverfahren erfunden. Von großen Nutzen für das Teplitzer Walzwerk, weil billiges phosphorhaltiges Roheisen der Ilseder Hütte zu beziehen war. 1880 habe ich das Thomaspatent von dem Vertreter des Thomaspatentes der Hörder-Hütte bei Dortmund gekauft: erst für das Teplitzer Walzwerk, dann, einige Monate später für ganz Böhmen aus Furcht vor der Konkurrenz der Böhmischen Montangesellschaft, der Gründung eines gewissen Bontonse. Dieser Kauf hat sich unter eigentümlichen Umständen abgewickelt. Ich fuhr nach Hörde zu dem Vertreter namens Massenetz und sagte ihm, ich hätte den Wunsch, das Thomaspatent, welches ich schon für Teplitz erworben hatte, für ganz Böhmen zu erwerben, sodass mir in Böhmen niemand Konkurrenz machen könne. Massenetz antwortete, er wäre gerne bereit, mit mir das Geschäft zu machen, nannte auch den Preis, der meines Erinnerns 300.000 fl. betrug. Er könne aber mir nichts Definitives abmachen, da er bereits mit dem Zentraldirektor der Böhmischen Montangesellschaft namens Duschanek wegen des Patentes in Verhandlung stehe, denselben auch dieser Tage erwarte. Das einzige, was er tun könne sei, dass er Duschanek eine Frist von ein paar Tagen setze, und erst, wenn OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 47 Politik in Zusammenhang. Die Politik interessierte ihn nicht, er ging nie darin auf und mit seinen Einsichten hatte er auch keinen Raum dafür. Der zisleithanische Teil der Monarchie wurde von zwei politischen Ideenwelten beherrscht: vom klerikalen Pangermanismus und von den sozial-demokratischen Ideen. Beide waren für ihn fremd und widerlich; mit Vorliebe nahmen sie ihn aufs Korn und schossen gegen ihn. Wittgenstein beachtete eine Sache sehr stark: die Geschäftspartnerschaft und Freundschaft. In dieser Hinsicht hielt er die Verträge strikt ein. Leopoldina Wittgensteinová na sklonku života / Leopoldine Wittgenstein am Ende ihres Lebens Duschanek diese Frist nicht benütze, könne er mit mir das Geschäft abschließen. So konnte ich vorläufig nichts Anderes erreichen, als einen Vertrag in welchem stand, dass der Kauf des Thomaspatents für ganz Böhmen zwischen mir und Massenetz abgeschlossen sei, dass jedoch Massenetz das Recht habe, von diesem Vertrage zurückzutreten, falls Duschanek innerhalb der gestellten Frist das Geschäft abschlösse. Ich müsste die Frist in Dortmund im „Römischen Kaiser” abwarten. Am selben Abend saß ich im Speisesaal, als Duschanek eintrat. Wir begrüßten uns, da wir uns kannten, und ich sah gleich, dass Duschanek schon bei Massenetz gewesen war, und erfahren hatte, dass ich das Patent für ganz Böhmen 48 In den Familienerinnerungen wird erwähnt, dass die Schlüsselbegriffe Wittgensteins Erziehungsauffassung die Wörter Lebenswille und Lebenskraft waren. Er versuchte, die Entschlossenheit, den Lebenswillen und das Pflichtgefühl seinen Kindern beizubringen. Er wünschte sich, dass sie die Erbfolger seines Imperiums und genauso tüchtige Unternehmer werden. Keiner seiner Söhne sehnte sich jedoch danach, weiter in Vaters Spuren zu treten, und er räumte ihnen nur blutwenig Freiheit zur Wahl ein. Der erstgeborene Hans verübte im Jahr 1902 in der Chesapeake Bay Selbstmord, der jüngere Rudolf folgte ihm ein Jahr später in Berlin. Im bestimmten Maß hat es die Rigorosität des Vaters erschüttert. Paul konnte sich danach der Musik widmen, zu der er das Talent von der Mutter erbte, Ludwig konnte Humanwissenschaften studieren. Wittgensteins Lebensstil stellte ein Sonderkapitel dar: einerseits bürgerlich plattes „Schlachtfest“ für den Kreis auserkorener Freunde, bei dem die „Schlachtfestbrüder (wie sie sich selbst nannten) nicht besonders geistvolle Späße trieben, andererseits gepflegter Geschmack mit Sinn für Musik und bildende Kunst. Zu den Familienfreunden zählten die Komponisten und Musiker Robert Schumann und Johannes Brahms. Als Gönner unterstützte Wittgenstein Gustav Mahler, Pau Casals, Bruno Walter oder Maurice Ravel. In einer Kunstausstellung am Ende der 90er Jahre des 19. Jahrhunderts entdeckte er die Wiener Sezession und war davon begeistert. In dieser Hinsicht ähnelte er sehr seinem Bruder Paul, der ihm den österreichischen Architektenanfänger mährischer Herkunft Josef Hoffmann vorgestellt und empfohlen hat. Wittgenstein beauftragte sofort Hoffmann, den Umbau und die komplette Einrichtung seiner „Jagdhütte“ im Jagdrevier Hochreit durchzuführen. Der Architekt lud weitere Künstler aus dem Umkreis der Wiener Sezession ein, vor allem Kolo Moser. Es entstand eine bemerkenswert reine künstlerische Kostbarkeit, die Wittgenstein in den letzen Jahren seines Lebens dem durch Historismus übersättigten Wiener Sitz vorzog. Unmittelbar darauf hat er Hoffmann seinen weiteren Freunden empfohlen, zu denen auch der damalige Zentraldirektor der Poldi-Hütte, Alexander Pazzani, zählte. Dieser beauftragte Hoffmann (neben anderen Projekten) mit dem Bau eines Hauses in Kladno, das nach dem Projekt Gewerkschaftshotel der Poldi-Hütte genannt wurde. Dieses später allgemein als Poldihaus bekannte Hotel diente zur Unterkunft seltener Gäste, einschl. des Zentraldirektors aus Wien. Es ist ein Bauobjekt bewundernswerter Echtheit entstanden, in dessen Innenräumen die Einfachheit mit der Eleganz und Kunst vereinigt wurden. Hoffmann, heute weltbedeutender Architekt, schuf dank Wittgenstein ein außerordentlich modernes Werk in Kladno, das der modernen Baukunst um zwei Jahrzehnte vorgriff. Übrigens, an den Geschmack der Familie Wittgenstein erinnert das weltberühmte Jugendstilwerk, das Porträt Wittgensteins Tochter Margarethe Stonborough-Wittgenstein, von Gustav Klimt. erwerben wolle. Er fing bald an, mir Vorwürfe zu machen, dass ich ihm den Preis dadurch ganz unnötiger Weise verteuerte. Ich antwortete, dass sei nicht meine Absicht, ich sei gekommen, dasselbe für ganz Böhmen, um es zu besitzen, nicht um es zu verkaufen, worauf er meinte, er erwarte am nächsten Tage seinen Verwaltungsrat Dr. Waldstein aus Wien und es sei doch möglich, dass wir zu einer Einigung kommen könnten. Duschanek hatte die eigentliche Absicht, die ich hatte, nämlich ein Monopol zu besitzen, nicht erkannt, sondern geglaubt, ich wolle das Patent nur daran für ganz Böhmen Letzte Jahre In der Mitte der 90er Jahre des 19. Jahrhunderts waren Wittgensteins sämtliche Pläne vollendet und ihr Initiator überlegte seinen Dienstabschied. Er entschied sich dafür definitiv im Jahr 1898, als er alle Posten niederlegte. Er reiste viel (zu Carnegie in die USA, zum alten Freund Kupelwieser auf die Inseln in der Adria), meistens verweilte er jedoch in den Bergen und Wäldern in Hochreit. Er war krank, wahrscheinlich litt er an einer Lungenkrankheit, und sein Gesundheitszustand verschlechterte sich. Er lebte sehr einfach. Er unterzog sich einer Reihe von Operationen, die schnell hintereinander folgten, und er spürte, dass er nicht gesund wird. Eine Übersicht über Politik, Finanzen und Unternehmung verlor er jedoch nie und etwa an der Wende der Jahre 1912 und 1913 bereitete er sein letztes großes Finanzmanöver vor. Er verkaufte das sämtliche Aktienkapital und überführte es an die Aktien des amerikanischen CarnegieKonzerns. Mit Rücksicht auf den Zerfall der Monarchie, der ein paar wenige Jahre danach erfolgte, handelte es sich um eine höchst vorsorgliche Tat. Der Haupterbe war Karls Sohn Ludwig, der dank des Vermögens seines Vaters einer der reichsten Männer in Wien wurde. Der künftige Gründer des Neopositivismus, Schüler von Bertrand Russell und Autor der Werke wie Tractatus logico-philosophicus, verzichtete auf dieses Vermögen zugunsten seiner lebenden Geschwister. Leopoldina Wittgensteinová na sklonku života / Leopoldine Wittgenstein am Ende ihres Lebens OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 49 Karl Wittgenstein starb im Jahr 1913. Ludwig war bei ihm, und seinem Lehrer Bertrand Russell schrieb er: „Er hatte den schönsten Tod, den ich mir vorstellen kann; ohne die mindesten Schmerzen schlief er ein wie ein Kind! Während der ganzen letzten Stunden war ich keinen Augenblick traurig, sondern voller Freude, und ich glaube, dieser Tod war ein ganzes Leben wert.“ Buchar Vulkan Budapest (1915) a Thomasův konvertor (1927) na zahradě bývalého Muzea Strojíren POLDI. Foto J. Vyšín / Hammer Vulkan Budapest (1915) und Thomasbirne (1927) im Garten des ehemaligen Museums von Strojírny POLDI. Bild J. Vyšín kaufen, um dann mit der Lizenz für die Böhmische Montangesellschaft ein Geschäft zu machen. Am nächsten Tag in der Früh kamen Duschanek und Waldstein auf mein Zimmer und sagten mir, sie wollten mit Massenetz verhandeln und ich solle mich verpflichten, nicht mehr zu Massenetz hinzugehen und keine Verhandlung mehr mit ihm zu führen. Ich hatte aber Duschanek selbstverständlich nicht gesagt, dass ich bereits einen Vertrag in der Hand hatte und dass, wenn er sich nicht in der ihm von Massenetz gesetzten Frist entschied, das Patent automatisch mir gehörte. Ich ging auf die mir von Duschanek und Waldstein gestellten Propositionen ein und es wurde das schriftlich abgemacht. Duschanek und Waldstein waren darauf Massenetz gegenüber sehr stolz und ließen die Frist verstreichen, worauf Massenetz unter den schon 50 Neben den Familienmitgliedern und Freunden begleiteten den Verstorbenen auf seinem letzten Weg demonstrativ alle bedeutenden Repräsentanten der Wiener Sezession. Sein Körper wurde in der Familiengruft bestattet, die wieder von Josef Hoffmann entworfen wurde. Der Bildhauer Kamil Wollek, Schüler von Václav Myslbek, bildete in demselben Jahr noch Wittgensteins überlebensgroße Statue aus Bronze für die Poldi-Hütte zum ewigen Gedenken. Fünf Jahre sind abgelaufen und das Imperium, das Karl Wittgenstein baute, zerfiel zusammen mit der Monarchie. Wenn es die Weltberühmtheit seines Sohns Ludwig nicht gegeben hätte, würde kaum jemand von ihm wissen. Hic transit gloria mundi. Literatur: Bramann, Jorn K.: Karl Wittgenstein, ein Amerikaner in Wien. Zeitgeschichte 2, 1974, Universität Salzburg, 1974. Chauviré, Claudine: Ludwig Wittgenstein. Éditions du Seuil, Paris 1989. Derek, Wilson: Rotschildové (Die Familie Rotschild). Svoboda - Libertas, Praha 1993. Die Habsburger Monarchie 1848 – 1918. Band I.: Die wirtschaftliche Entwicklung. Wien 1973. Dějiny hutnictví železa v Československu (Geschichte der Eisenmetallurgie in der Tschechoslowakei) Bd. 2. Academia, Praha 1986. Günther, Georg: Lebenserinnerungen. Wien 1936. Kovařík, Jiří: Karl Wittgenstein. Osobnost předního průmyslníka habsburské monarchie s přihlédnutím k jeho kladenskému působení (Die Person des führenden Industriellen der Habsburger Monarchie unter Berücksichtigung seines Wirkens in Kladno). Slánský obzor, Jg. 7/1999. derselbe: Založení a počátky Poldiny hutě v Kladně. Z dějin hutnictví 14 (Die Gründung und die Anfänge der Poldi-Hütte in Kladno. Aus der Geschichte des Hüttenwesens 14). Rozpravy NTM Praha 101, Nationales Technisches Museum, Praha 1985. Kupelwieser, Paul: Aus den Erinnerungen eines alten Österreichers. Gerold u. Co., Wien 1918. Ludwig Wittgenstein, sein Leben in Bildern und Texten. Suhrkampf-Verlag, Frankfurt am Main 1983. vorher geschriebenen Vertrag seine Unterschrift setzte und ihn mir ins Hotel sandte. Erst einige Tage später kamen Duschanek und Waldstein wieder zu Massenetz, der ihnen sagte, Wittgenstein habe das Patent für ganz Böhmen erworben. Hierauf großes Geschrei über meinen Verrat und meine unredliche Handlungsweise. Während Duschanek und Waldstein die Frist hatten verstreichen lassen, war ich nach Leipzig gefahren, um mich, für den Fall, dass Geschäft mit Massenetz perfekt würde, bei der Leipziger Creditanstalt des Geldes zu versichern. Die Leipziger Kreditanstalt war bereit das Geld herzugeben, jedoch unter allen möglichen Kautelen. Die Brüder Paul und Ludwig mussten auch unterschreiben. Nach meiner Rückkehr nach Wien kam eine Reihe von aufregenden Monk, Ray: Wittgenstein: Das Handwerk des Genies (aus dem Englischen übertragen von Hans Günter Holl und Eberhard Rathgeb), Klett-Cotta, Stuttgart 1992. Otcovský, Jaroslav: Kolem první Thomasovy tavby na evropském kontinentně (Über die erste Thomascharge auf dem europäischen Kontinent). Hutnické listy IX/1954. derselbe: Wittgenstein kontra Duschanek. Hutnické listy, Jahrg. IX./1954. Sekler, Eduard: Josef Hoffmann. Das architektonische Werk. Residenz-Verlag, Salzburg - Wien 1986. Sto let ocelí Poldi. (Einhundert Jahre Poldi-Stähle), Práce, Praha 1989. Wittgenstein, Karl: Die Kartelle in Österreich. eigene Auflage, ohne Datum Derselbe: Lebenserinnerungen, Handschrift, Erinnerungen- und Dokumentensammlung, Nationales Technisches Museum, Praha. Kladno, vila PŽS, později zvaná Bachrovna; při návštěvách Kladna bydlel Wittgenstein v přízemí / Kladno, Villa der Prager Eisenindustrie Gesellschaft, später Bacher-Haus genannt; bei seinen Besuchen in Kladno wohnte Wittgenstein im Erdgeschoss OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 51 Kolumbovská výstava v Chicagu (1893), na níž Poldina huť získala zlatou medaili / Kolumbus-Ausstellung in Chicago (1893), auf der die Poldi-Hütte eine Goldmedaille bekam 52 MECENÁŠ A SBĚRATEL Radoslava Schmelzová Když se mi v roce 2002 v kladenském archivu při hledání materiálů pro práci o Vojtěšsské huti dostal do ruky průklep strojopisu nadepsaného „Karl Wittgenstein: Životní vzpomínky (Lebenserinnerungen). Jako těžce nemocný člověk, v posledních okamžicích svého žití, diktoval mi můj otec následující paměti…“, trochu se mi zatajil dech. Pročítala jsem si vzpomínky Karla Wittgensteina (1847–1913) o jeho cestě od mladicky vzdorujícího barmana v Americe, který utekl od rodiny, až k rakouskému průmyslovému magnátovi. V autentických vzpomínkách tu promlouval představitel gründerského kapitalismu, který v 80. letech 19. století přeměnil Kladno v jednu z nejvýznamnějších průmyslových oblastí založením huti na výrobu oceli. Pojmenoval ji podle manželky Leopoldiny Poldihütte. Pro obyvatele Kladna to však vždycky byla „Poldovka“. Nakonec se vynořily i protichůdné pocity. Kladno se vzpamatovávalo z nešťastné privatizace Spojených oceláren v 90. letech poměrně dlouho, náhle následkem společenského zlomu přišlo o průmyslovou výrobu a v jeho samém středu zela „černá díra“ opuštěné Vojtěšské huti (Koněv) a stagnující huti Poldi. Při představě transformace obrovského množství práce, energie a surovin (uhlí, rudy, vody, vápence…) v bohatství, které odplynulo do více než 300 kilometrů vzdálené Vídně, se člověk těm ambivalentním pocitům prostě nemohl vyhnout. Otázky se nedaly jen tak odehnat, i když historie pro zájemce poskytuje klíč k pochopení komplikovaného vývoje Česka v posledních 150 letech. Tohle však bylo něco trochu jiného, prizmatem vzpomínek průmyslníka se zjevila autentická osobní kapitola, tzv. malá historie Kladna, ale i chvějivý odlesk tehdejší zářivé Vídně. S textem jsem si ale nevěděla příliš rady. Pro téma práce, věnované autorství Vojtěcha Ignáce Ullmanna při stavbě první kladenské huti založené Vojtěchem Lannou st., se nehodil, i když otevřel důležitou kapitolu industrializace Čech, jejíž nitky vedly až do Vídně, a nakonec až k „vysokému umění“ vídeňské secese. Rodina Wittgensteinů totiž astronomickými částkami podporovala vídeňské spisovatele, hudebníky, výtvarníky a architekty, což je zajímavé nejen pro historiky, ale i historiky umění. Tagen. Die Brüder Gutmann führten Pourparlers mit Herrn Bontoux zu dem Zweck, ihm ihren Besitz an Aktien des Teplitzer Walzwerkes zu verkaufen. Ich stellte David Gutmann vor, dass ein solcher Verkauf ein Unrecht gegen mich und die übrigen Verwaltungsräte wäre, da wir uns alle als Mitarbeiter empfunden hatten. Wir, das heißt Wessely, Wolfrum und ich hatten zwar nicht viele Aktien, aber für unsere Verhältnisse doch von Belang, und dann war hauptsächlich meine Tätigkeit nur denkbar, wenn ich selbstständig blieb, wie bisher. Wer bürgte aber nach dem Verkauf der Aktien dafür. Gutmann zeigte sich nicht bereit, unseren Wünschen zu entsprechen. Um Gutmann zu conter-carrieren, ersann ich den Plan, für den Betrag, den das Teplitzer Walzwerk für das Thomaspatent zu zahlen hatte, meine Aktien auszugeben, diese mit meinen Freunden Wolfrum, Wessely etz. zu übernehmen, und außerdem von den in Privathänden befindlichen Aktien so viele dazu zu kaufen, dass wir Gutmann gegenüber die Majorität hätten. Wir beriefen eine außerordentliche Generalversammlung ein, um die diesbezüglichen Beschlüsse zu fassen. Kaum hatte Gutmann davon gehört, so verlangte er von uns, dass wir unseren Plan nicht ausführten, dass die Generalversammlung nicht stattfinde und schickte einen Advokaten nach Prag zur Statthalterei, um die Generalversammlung zu inhibieren. Wessely in Prag erreichte aber, dass OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 53 die Statthalterei in Prag uns recht gab. Am Tag vor der Generalversammlung kam Wilhelm Gutmann schon sehr frühzeitig zu mir in die Kanzlei und verhandelte fast den ganzen Tag mit mir, welchen Verhandlungen abwechselnd Paul Kupelwieser und Weinberger - mit welchem ich schon gut stand und der auch Gutmann kannte - beiwohnten. Als endlich am Nachmittag um 5 Uhr Wilhelm Gutmann sah, dass ich nicht nachgeben würde, frug er mich, ob ich bereit sei, seinen und seines Bruders Besitz an Aktien zu kaufen. Ich erklärte mich bereit, und so erwarb ich gegen fünf jährige Ratenzahlungen sämtliche im Besitz der Brüder Gutmann befindlichen Aktien des Teplitzer Walzwerkes zum Parikurse. Wilhelm Gutmann fuhr noch schnell zu Rotschild der als Besitzer von Witkowitz en den Aktien beteiligt war, und kam mit dessen Einwilligung zurück. Am selben Abend wurde noch alles perfekt gemacht. Die erste Rate von 50.000 Gulden sollte schon in den nächsten Tagen gezahlt werden. Am nächsten Tage traten Karl Kupelwieser, Wolfrum, Weinberger, Wessely und ich in der Kanzlei Karl Kupelwieser zusammen und beschlossen uns, den Kauf zu teilen und zwar so, dass ich an dem Kauf mit drei Achteln, Wessely mit zwei Achteln Karl Kupelwieser, Weinberger und Wolfrum mit je einem Achtel beteiligt sein sollten. Um meine drei Achteln von 50.000 Gulden zu zahlen, musste ich, da ich selbst kein Geld hatte, 20.000 Gulden von 54 Postava Karlova nejmladšího syna Ludwiga Wittgensteina je fascinující zase pro dějiny filozofie. Nakonec při přípravě projektu Kladno – Záporno (mamapapa, o. s., Industriální stopy, 2005), tedy až o tři roky později, Václav Cílek opis vzpomínek poslal Jiřímu Fialovi, který se zabývá filozofií matematiky a logiky i analytickou filozofií. Ten zareagoval: „…a moc děkuji za poslaný text – neznal jsem ho, ani nevěděl o jeho existenci u nás. Jde zřejmě o diktát z konce Karlova života, který zapsala Hermine Wittgenstein (sestra Ludwigova) a je patrně součástí „Familienerinnerungen“ Hermínky, na něž se odvolává např. Brian McGuiness v prvním díle životopisu LW – ale neuvádí, kde k nim přišel. Nejasné je, co vlastně mají v NTM, snad (německý) opis zápisu Hermínky?… Přiznávám se, že mne to vzrušuje a zajímá. Udělal jste mi velikou radost. Jiří Fiala.“ Abychom porozuměli tomuto nadšení, je třeba se vrátit do času, kdy se průmyslník proměnil ve sběratele a mecenáše. Když se v tichu archivní badatelny najednou otevřela jakási trhlina v čase a minulost se prostoupila se současností, v pozapomenuté kapitole industrializace – životní historii rakouského průmyslníka, multimilionáře, mecenáše a sběratele umění, otce jednoho z nejdůležitějších myslitelů 20. století Ludwiga Wittgensteina, ožila i Vídeň v době fin de siècle, která ohlašovala bouřlivé časy. Tehdy prostřednictvím časopisu Ver sacrum nastoupila secese jako posvátné jaro, v němž se oidipovsky vzbouřili mladí intelektuálové proti autoritě klasického liberalismu, který zdědili od svých otců. Pro novotářské rebelanty se vžilo společné označení Die Jungen a později Jung-Wien. Bylo to nervózní období s dusnou atmosférou, v němž velcí průkopníci v hudbě, filozofii, architektuře a psychologii jako Sigmund Freud, Karl Kraus, Otto Wagner, Josef Hoffmann, Gustav Klimt, Oskar Kokoschka nebo Arnold Schönberg přerušili veškeré vazby na liberální kulturu 19. století. Rozklad archaické společnosti vlivem prudké industrializace byl dokončen, jazyk ztratil svou důvěryhodnost, a pro opravdové evropské myslitele stály proto na konci 19. století na prvním místě úvahy o jazyce. Zakladatelem analytické filosofie jazyka a jedním z nejvlivnějších filozofů 20. století se stal Ludwig Wittgenstein, nejmladší syn Karla. Podle Karla Krause byla tehdy Vídeň laboratoří pro zánik světa – zrodil se tu nacismus i sionismus. Jak píše Carl E. Schorske (Schorske, 2000): „Na sklonku 1. světové války zachytil Maurice Ravel ve skladbě La valce násilnou smrt světa 19. století. Valčík, jenž dlouho představoval symbol bavící se Vídně, byl ve skladatelových rukou přetvořen v divoký Palác Wittgenstein, hudební sál v 1. patře na Alleegasse ve Vídni, 1910 / Palais Wittgenstein, Musiksaal im 1. Stock in der Alleegasse in Wien, 1910 OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 55 Kopule Pavilonu Secese ve Vídni. Foto R. Schmelzová / Kuppel des Ausstellungshauses Secession in Wien. Foto R. Schmelzová 56 tanec smrti.“ Z devatenáctého století se rodilo století dvacáté a v osudech členů rodiny Wittgensteinů se doba odrážela téměř jako v zrcadle. Na počátku roku 1898 ve věku 52 let Karl Wittgenstein, tehdy jeden z nejbohatších lidí Rakouska-Uherska (jeho bratranec Karl Menger napsal, že Wittgensteinův majetek před první světovou válkou byl odhadován na 200 milionů korun, byl prostě nesmírně bohatý) pod vlivem únavy i kritiky veřejnosti, která v něm viděla prototyp agresivního a nenasytného průmyslníka, rezignoval na všechny své funkce, včetně členství ve správní radě rakouské banky Kreditanstalt, a převedl svůj majetek a akcie do Švýcarska, Holandska a USA. Jak se později ukázalo, byla to prozíravá transakce, která uchovala rodinné jmění téměř nedotčené přes obě světové války, dodnes jsou jeho potomci bez hmotných starostí. Pravděpodobně nejsilnějším poutem mezi manželi Wittgensteinovými byla hudba, a tehdy už měli osm mimořádně nadaných dětí: Hermine (Mining, 1874–1950), Helene (1879–1956, provdaná Salzer) a Margarethe (Gretl, 1882–1958, provdaná Stonborough), bratři Johannes (1877–1902), Kurt (1878–1918), Rudi (1881–1904), Paul (1887–1961) a Ludwig (1889–1951). Poldi Wittgensteinová byla talentovaná klavíristka a muzikálnost celé rodiny byla zcela mimořádná. Dům Wittgensteinů stál na Alleegasse (dnešní Argentinerstrasse), mezi lidmi se mu říkalo Palais Wittgenstein a skutečně to palác byl, v letech 1871–73 ho postavil architekt Friedrich Schachner pro jakéhosi hraběte. Kromě toho ještě rodině patřil další dům v Neuwaldeggerstrasse a velký venkovský statek na Hochreitu, kde trávili léto. Zásluhou Leopoldiny (Poldi, jak jí říkali) se dům stal hudebním centrem Vídně. Mezi pravidelné hosty patřili Johannes Brahms, Klára Schumannová, skladatelé Josef Labor, Gustav Mahler a Bruno Walter. Richard Strauss hrával často v duetu s Paulem Wittgensteinem. Karl podporoval také skladatele Arnolda Schönberga. meiner Frau ausleihen. Die ersten Monate gingen in großer Angst, ob wir unseren Verpflichtungen würden nachkommen können. Es ging über dem Teplitzer Walzwerk in überraschender Weise gut. Ich schloss einen Vertrag mit der IlsederHütte, die uns dann Roheisen zu sehr billigen Preisen gab, und so waren wir allen anderen Werken überlegen. Durch Weinbergers Einfluss kam ich in sehr günstige Verbindung mit dem Generaldirektor der Staatseisenbahngesellschaft namens Des Serres, der uns große Bestellungen an Schienen zukommen ließ. Wir vereinten sehr viel und konnten aus dem Verdienst leicht die Raten an Gutmann zahlen. Das Teplitzer Walzwerk wurde immer besser ausgestattet, auch wurden nicht nur Schienen gemacht, sondern daneben Träger, und Blechfabrikation (von mir eingeführt) betrieben. (Soviel ich weiß, hatte mein Vater die Maschinen selbst erfunden). In diesem Jahr war auch ein CarteIl zwischen den Schienenwerken zustande gekommen, welches ebenfalls sehr zum Prosperieren des Teplitzer Walzwerkes beitrug. Gelegentlich des Kaufes der Teplitzer Aktien wurde ich mit Feilchenfeld bekannt, der damals Direktor der Teplitzer Bank war. Diese Bank besaß einen kleinen Posten Aktien des Teplitzer Walzwerkes, den ich ihr abkaufte. Im Jahre 1881 mietete ich die Villa in Neuwaldegg (damals Hauptstraße 40) und kaufte sie ein Jahr später. 1881 Rudi, 1882 Grete dort geboren. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 57 Der Böhmischen Montangesellschaft ging es nicht gut, oder besser gesagt, sie vegetierte, weil sie kein ThomasPatent hatte und auch weil sie schlecht geleitet wurde. Ich kaufte ihr manchmal etwas Roheisen ab, und gewann bei dieser Gelegenheit einen Einblick in die Verhältnisse. Im Jahre 1884 kam eines Tages ein Vertreter des Dr. Rappaport, der seinerzeit ein intimer Bekannter des Bontoux gewesen, im Auftrage Rappaports zu mir, um mich zu fragen, ob ich die Aktien der Böhmischen Montangesellschaft kaufen wolle. Die Verhandlungen darüber wurden dann durch mehrere Monate geführt, nicht, weil wir über den Preis nicht einig wurden, sondern weil ich sagte, dass ich kaufen würde, wenn ich alle Aktien bekäme. Schließlich kam der Kauf zustande und zwar unter zwei lustigen Umständen: Als ich nämlich das erste Mal in dieser Angelegenheit bei Dr. Rappaport war, ließ er mich eine Viertelstunde in einem Zimmer warten. Mir schien das eine absichtliche Taktik zu sein, und er das nächste Mal wieder mit mir verhandeln wollte, erklärte ich, mit Dr. Rappaport nur zusammen kommen zu wollen, wenn er mir ein Dinner bei Sacher gebe. Zuerst schlug er Leidinger oder Stephanskeller vor, aber ich bestand auf Sacher, und das Geschäft wurde dann tatsächlich bei einem Dinner bei Sacher abgemacht. Das zweite Lustige war Folgendes: Der Kaufschilling für die Aktien der Böhmischen Montangesellschaft betrug circa 400.000 Gulden und 58 Palác Wittgensteinů Přední průčelí rodinného paláce, které se táhlo více než 40 metrů podél Alleegasse, bylo impozantní a přísné. Na nádvoří stála ohromná fontána, práce chorvatského sochaře Ivana Meštroviće (1883−1962), který poprvé vystavoval v roce 1905 s Vídeňskou secesí (Wiener Secession). Po vstupu do ponuré haly s vysokým stropem mohli návštěvníci vidět propracovanou mozaiku s florálním motivem, vyřezávané obložení, fresky zobrazující scény ze Shakespearova Snu noci svatojánské a impozantní sochu od Auguste Rodina. Mezi dvěma kamennými oblouky přímo vedlo šest schodů k působivým proskleným dveřím. Na jedné straně stála socha Germána v životní velikosti smekajícího čapku a na druhé stál sloužící oblečený v livreji a otevíral dveře příchozím. Jak jeden z hostů vzpomínal, uniforma připomínala štýrský lovecký kroj. Soukromé koncerty se někdy odehrávaly v hale, ale častěji v hudebním sále v prvním poschodí, což byl nejokázalejší prostor paláce. Tapisérie splývaly od stropu k podlaze vyjma místa, kde stály varhany, bohatě zdobené motivy rytířů a minstrelů ve stylu prerafaelitů. Uprostřed stála dvě koncertní křídla, otočená proti sobě klaviaturami, a z vysokého černého podstavce shlížela mramorová postava Ludwiga van Beethovena od Maxe Klingera (1857−1920), německého symbolistního malíře a sochaře. Okolo bylo rozestavěno deset lamp, které však nesvítily a místnost většinou tonula ve tmě. Hudební soirée Wittgensteinů byly podle slov Hermíny téměř vždy slavnostně velebné a krásná hudba byla „esenciální věcí“. Přicházel sem Johannes Brahms (1833–1897), několikrát koncerty navštívili i skladatelé Richard Strauss (1864–1949), Arnold Schönberg (1874–1951), Alexander Zemlinsky (1871−1942) a Gustav Mahler (1860–1911). Dnes se už do hudebního zanícení rodiny dokážeme sotva vžít, neboť jeho podoba nemá současný protějšek. Ale jedna věc byla zjevná. Pro všech osm dětí byla nejlepším způsobem komunikace s matkou hudba. Není proto vůbec překvapivé, že sourozenci se jí věnovali s nadšením, které hraničilo až s patologií. Podle svědků, když Paul, Ludwig, Hermine, Leopoldine, Karl nebo další členové rodiny společně hráli a zpívali, návštěvník mohl nabýt dojmu, že tito neklidní a komplikovaní lidé vytvořili jednu z nejšťastnějších a nejsoudržnějších rodin celé habsburské monarchie. Vzpomínky Josef Hoffmann, jídelna lovecké chaty Paula Wittgensteina, Bergerhöhe, 1899 / Josef Hoffmann, Esszimmer in der Jagdhütte von Paul Wittgenstein, Bergerhöhe, 1899 OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 59 Gustav Klimt, 1905, Portrét Margareth Stonborough-Wittgenstein, dcery Karla a Leopoldiny Wittgensteinových, Pinakothek der Moderne, Mnichov / Gustav Klimt, 1905, Portrait der Margarete Stonborough-Wittgenstein, Tochter von Karl und Leopoldine Wittgenstein, Pinakothek der Moderne, München 60 na jejich jiskřivá a vášnivá vystoupení přetrvaly ještě dlouho poté, co byl jejich velký dům zbourán a všichni Wittgensteinové dávno odešli. (Waugh, 2008) Když Karl zanechal obchodu, získal si také pověst mecenáše umění, a to společně se svým bratrem advokátem Paulem Wittgensteinem (1842–1928). Zbavený tlaku pracovní kariéry začal podporovat novou vídeňskou uměleckou scénu a pokračoval i v předchozí charitativní činnosti. V roce 1897 skupina nejprogresivnějších mladých vídeňských umělců, mezi něž patřili malíři Gustav Klimt a Koloman Moser a architekti Josef Maria Olbrich a Josef Hoffmann, založili Vereinigung bildender Künstler Österreichs – Secession. Pravděpodobně to byl Paul, který Karlovi představil tuto novou tvůrčí generaci Vídně. Také on byl mimořádně umělecky nadaný a byl mimo jiné i blízkým přítelem Johannese Brahmse. V roce 1898 Karl Wittgenstein finančně podpořil stavbu pavilonu Secese ve Vídni, která vznikla podle Olbrichova návrhu. Budova se svojí zlatě zářící kupolí s rostlinným ornamentem se stala architektonickým symbolem uměleckého znovuzrození Vídně kolem roku 1900. „Klimt ho (Karla) nazýval svým ‚ministrem krásných umění’, byl to projev vděčnosti, že financoval jak Pavilon Secese ve Vídni, tak Klimtovu vlastní nástěnnou malbu Philosophie, kterou vídeňská univerzita odmítla. Když se dcera Margareta v roce 1905 vdávala, byl Klimt požádán, aby namaloval její portrét.“ (Monk 1996) Podporován také nejstarší dcerou Hermínou, která byla nadanou malířkou, shromáždil Karl pozoruhodnou sbírku malířských a sochařských děl, mezi nimiž byly například práce Klimtovy, Moserovy a Rodinovy. V paláci Wittgensteinů visely obrazy Gustava Klimta a dalších členů Vídeňské secese, vedle bylo možné spatřit rané práce Puvise de Chavannes, Ivana Meštroviće a Giovanniho Segantiniho společně s mistry Mnichovské a Vídeňské školy. (Findell, 1971) V Karlovi a Paulovi Wittgensteinových našel mecenáše i Josef Hoffmann (1870–1956), který „přišel s rodinou Wittgensteinových poprvé do kontaktu v roce 1898, pravděpodobně prostřednictvím malíře Rudolfa von Alt.“ (Hoffmann, 2009) Na počátku 20. století Hoffmann patřil k nejradikálnějším představitelům vídeňské moderny. Mírou geometrické redukce předčil i progresivní díla Otto Wagnera, propagoval totální umělecké dílo – gesamtkunstwerk – a v duchu této myšlenky zařizoval i interiéry svých staveb. Byl také spoluzakladatelem Wiener Werkstätte, umělecko-řemeslných dílen, pro které pracoval jako designér. ich hätte nicht gewusst, woher das Geld nehmen. Aber aus verschiedenen Verhandlungen mit Duschanek wusste ich, dass die Böhmische Montangesellschaft in Althütten, dem Sitz der Direktion circa 300.000 Gulden in Wechseln stets vorrätig habe. Das war eine Dummheit von Duschanek, der stets in Angst lebte, zu wenig Geld zu haben. Er saß wie ein Harpagon auf dem Geld, zahlte Schulden nicht, oder spät, und brachte so die Gesellschaft in einen sehr schlechten Ruf. Daher der tiefe Stand der Aktien. Als nun der Kauf perfekt war, und mein Buchhalter Herr Draschdik mich frug, woher ich das Geld nehmen werde, sagte ich: „Ich werde noch heute nach Althütten fahren und Besitz ergreifen, da doch alle Aktien mir gehören und ich werde die dort liegenden Wechseln für 300.000 Gulden herschicken, die restlichen 100.000 Gulden werden wir schon aufbringen.“ Ich fuhr nach Althütten, und nachdem ich mit Duschanek sämtliche Geschäfte und auch Pläne für die Zukunft besprochen hatte, sagte ich en Passant: „Es hat keinen Sinn, hier eine eigene Kasse zu führen, schicken sie die Wechsel nach Wien an das Teplitzer Walzwerk”. Kurz, die Aktien der Böhmischen Montangesellschaft wurden mit dem Geld der Böhmischen Montangesellschaft bezahlt. Dieser Kauf war für das Teplitzer Walzwerk von der allergrößten Bedeutung. Er machte uns unabhängig von der Ilseder-Hütte, da wir doch jetzt unser Roheisen selbst erzeugen konnten. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 61 Duschanek blieb nicht lange Zentraldirektor und sein Nachfolger wurde Weinberger. Mit der Prager Eisenindustrie Gesellschaft standen wir nicht auf bestem Fuße. Da wir sehr scharfe Konkurrenz machten, waren wir nicht sehr beliebt. Zentraldirektor der PEIG war damals Oberbergrat Bäumler, ein älterer Herr, der nicht mehr im Stande war, das Unternehmen zu leiten. Die Prager Eisenindustrie Gesellschaft besaß das Thomaspatent schon von Anfang an, und sie hätte uns in Kladno und durch ihr Nutschitzer Erzvorkommen sehr leicht in Schach halten können. Stattdessen war sie so dumm, sich darauf zu capricieren, aus ihrer Kohle Koks machen zu wollen, und da der Koks sehr schlecht war, war auch ihr Roheisen sehr schlecht und sie Arbeitete mit großem Ausschuss. Infolge dessen konnte sie für ihre Aktien keine Zinsen zahlen und die Aktien standen auch unter Pari. Für 200 circa 120. Im Sommer 1885 erhielt ich unerwarteter weise den Besuch des kommerziellen Direktors der Prager Eisenindustrie Gesellschaft, Herrn Lenk. Herr Lenk frug mich, ob ich Zentraldirektor der Prager Eisenindustrie Gesellschaft werden wolle. Er mache diesen Besuch im Auftrage des Verwaltungsrates der Prager Eisenindustrie Gesellschaft. An der Spitze des Verwaltungsrats befanden sich damals der Präsident der Creditanstalt Max von Gomperz und der Direktor der Creditanstalt Herr von Weiss. 62 Paul požádal Josefa Hoffmanna, aby mu v roce 1899 přestavěl malou loveckou chatu u Hohenbergu v Dolním Rakousku známou jako Bergerhöhe. Když se jeho dcera Johanna provdala, dostala věnem byt v Gumpendorferstraße 8, navržený Hoffmannem. V roce 1906 svému synovi Hermannovi k sňatku daroval byt na Salesianergasse 7 zařízený také Hoffmannem a Wiener Werkstätte v strohé černobílé kombinaci. Při příležitosti svatby Margareth nechal Karel Wittgenstein Hoffmanna a Kolomana Mosera vybavit jejich byt. Ještě v roce 1916 a 1917 Paul Wittgenstein nechal další byt na Friedrich-Schmidt-Platz 6 zařídit v přísném neoklasicismu a biedermeieru inspirovaným tvorbou Hoffmanna a Wiener Werkstätte. I statek Karla Wittgensteina v Hochreitu v roce 1907 adaptoval stejný architekt. Vrcholnou – nejdražší a nejluxusnější práci, jakou kdy Wiener Werkstätte vyrobily, koupil v roce 1908 na Wiener Kunstschau Karl Wittgenstein pro svůj vídeňský palác na Alleegasse. Byla to stříbrná vitrína bohatě zdobená polodrahokamy, slonovinou a smaltem. Navrhl ji Carl Otto Czeschka (1878−1960) a ohlašovala novou etapu v produkci dílen po roce 1907, posun k více dekorativnímu stylu a uzavřela Hoffmannovu kariéru jako zcela jistě nejslavnějšího a nejoblíbenějšího designéra Wittgensteinů. Další Hoffmannovou, tentokrát architektonickou prací spjatou s rodinou Wittgnesteinů byl podnikový hotel pro huť Poldi v Kladně (1902–1903). Měl sloužit pro ubytování vyšších úředníků z Vídně nebo významných firemních zákazníků. Za hlavního iniciátora stavby býval označován Karl Wittgenstein, ale ten už v té době byl ve výslužbě, ve skutečnosti iniciátorem stavby byl tehdejší ředitel huti Alexander Pazzani, jehož sestřenicí byla Justine Karoline Hochstetterová, manželka Karlova bratra Paula Wittgensteina. Hoffmann v Kladně vytvořil radikálně strohé geometrické dílo v podobě luxusně zařízeného domu, který tehdy moderností svého pojetí neměl ani v Čechách, ale ani v Rakousku rovnocennou obdobu. (Hartl, 2004) Karl však očekával od starších synů, že povedou dál wittgensteinovské impérium. Jen Kurt se podvolil jeho přání a stal se postupem času ředitelem firmy. U Hanse a Rudolfa měla Karlova výchova katastrofální důsledky – vedla k jejich odchodu z domova a sebevraždě. U dvou mladších synů Paula a Ludwiga otřesený Karel dovolil, aby šli za tím, co je přitahovalo. Třetí syn Kurt se zastřelil až několik let po otcově smrti, na konci první světové války, když mu jeho jednotky odepřely poslušnost. Otec zásadně ovlivnil osud i dalšího ze svých dětí, Hermíny. Prvorozená dcera (druhá Dora zemřela při narození) byla jeho nejoblíbenějším dítětem. Pojmenovali ji po dědečkovi Hermannu Wittgensteinovi, její narození předznamenalo bod obratu v podnikání Karla a on se k ní vždy choval jako k „talismanu“, který mu přinesl štěstí. Povahově byla Hermína do sebe uzavřená osobnost. Pohyby měla poněkud strnulé, postoj vzpřímený a její chování se (tomu, kdo ji dobře neznal) mohlo zdát povýšené až arogantní. Nikdy se necítila dobře ve společnosti cizích lidí. Například když jednou přišel na večeři Brahms, byla tak rozrušená, že musela odejít z místnosti a celý večer zvracela. Přes svůj ostych byla velmi nadaná klavíristka, výborně zpívala, ale její hlavní vášní bylo malování a kreslení. Na počátku roku 1890, když otec koupil rodinný palác ve Vídni, mu právě Hermína pomáhala se zakládáním jeho umělecké sbírky. Od chvíle, kdy jí dovolil vybírat díla pro nákup a rozhodovat, kde budou pověšeny, ji žertovně nazýval svým uměleckým ředitelem, ale jakmile převládla jeho instinktivní panovačnost, její role zeslábla. Stále však zůstávala otcovou nejbližší společnicí, doprovázela ho na svízelných inspekčních cestách po jeho podnicích po celé habsburské monarchii. Hermína je také autorkou rodinných vzpomínek, Familienerinnerungen. Napsala je v letech 1944–48 ve Vídni, z nich pravděpodobně pochází i diktovaný vlastní životopis Karla Wittgensteina, jehož český překlad je uložen ve Státním archivu v Kladně a německý opis v archivu Národního technického muzea v Praze. V době jeho smrti jí bylo 39 let, byla svobodná, žila stále ještě v domě rodičů, aby byla nablízku, kdyby otec kývl či zavolal. Jestliže Ray Monk ve své monografii Úděl génia píše, že z Ludwiga Wittgensteina vyzařuje cosi nezvykle fascinujícího, co se nedá vysvětlit pouze jeho mocným vlivem na filozofii 20. století, a kouzlu jeho osobnosti podléhá i ten, komu je analytická filozofie zcela lhostejná, myslím, že to platí o celé rodině Wittgensteinů, včetně Karla. Je třeba přiznat, že mnohem dříve mě zaujala osobnost Ludwiga. Jeho dílo mě okouzlovalo jazykem a stavbou vět, ale obsah logických tezí pro mě zůstane navždy hermeticky uzavřen. Číst jeho věty jsem byla schopná jen jako poezii. Tak alespoň na závěr jeden, téměř surreálný citát z díla Ludwiga Wittgensteina pro dokreslení obrazu o podivuhodné rodině, jejíž jeden příslušník ovlivnil i Kladno: Offenbar sahen die Herren das Prosperieren des Teplitzer Walzwerkes und den elenden Zustand der Prager Eisenindustrie Gesellschaft, und kamen so auf den Gedanken, mich zu gewinnen. Dabei waren offenbar auch die Herren von Skoda und Wanieck tätig, die ebenfalls im Verwaltungsrat tätig waren und die mich aus geschäftlichen Verhandlungen kannten. Ich antwortete Herrn Lenke, dass ich sehr gerne bereit sei, dass jedoch in diesem Falle die Prager Eisenindustrie Gesellschaft das Teplitzer Walzwerk übernehmen müsse, weil das Werk, worin wir unser Vermögen investiert hatten, nicht im Stich lassen konnte. Es fanden denn Verhandlungen zwischen mir und den Herrn Gomperz und Weiss statt, deren Resultat war, dass die Herrn Skoda und Wanieck das Teplitzer Walzwerk schätzen sollten, und dass wir diesen Schätzungspreis in Aktien der Prager Eisenindustrie Gesellschaft zu dem damaligen Tageskurs erhalten sollten. Unter anderem machte ich noch zur Bedingung, dass meine Herren in den Verwaltungsrat der Prager Eisenindustrie Gesellschaft aufgenommen wurden, und dass die Tantiemen des Verwaltungsrates 10 % des Gewinnes betragen mussten. Auch mein Gehalt und namentlich meine Tantiemen waren natürlich viel höher als bisher. Die Schätzung des Teplitzer Walzwerkes durch Skoda-Wanieck fiel für die damalige Zeit ziemlich hoch aus. Zu dieser Zeit kaufte OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 63 ich auch noch von Dr. Rappaport einen Posten Prager Eisenindustrie Gesellschaft Aktien zu noch billigem Kurse für mich und meine Freunde. Der Prager Eisenindustrie Gesellschaft ging es in kurzer Zeit von einem bis zwei Jahren um Vieles besser. Ich stellte die Kokserzeugung in Kladno ein, und kaufte guten Koks in Westfalen und Oberschlesien. So konnte auch ein ausgezeichnetes Roheisen hergestellt werden, u. die Gestehungskosten in Kladno wurden sehr niedrig. In kurzer Zeit fing die Prager Eisenindustrie Gesellschaft an Dividenden zu zahlen, der Kurs der Aktien hob sich, und so profitierten wir nicht nur am Teplitzer Walzwerk, welches je mit Prager Eisenindustrie Aktien gekauft war, sondern auch an den Aktien, welche ich gekauft hatte. In diesen Jahren hatte ich noch keine eigene Buchführung für mein eigenes Vermögen, sondern Feilchenfeld, welcher inzwischen Direktor der Böhmischen Eskompte Gesellschaft geworden war, kam öfters nach Wien, brachte bei dieser Gelegenheit meine Rechnungen und Kontocorrente in Ordnung und führte auch meine Bücher. Es war im ersten Jahr, nachdem ich Zentraldirektor der Prager Eisenindustrie Gesellschaft geworden war, als er mir sagte, mein Vermögen betrage circa zwei Millionen Gulden und das sei niedrig gerechnet, weil die Aktien der Böhmischen Montangesellschaft noch nicht ihre volle Bewertung hatten. Im Jahre 1887 ist Paul, 1889 Ludwig zur Welt gekommen. 1890 das 64 „Ale v pohádce může přece i hrnek vidět a slyšet!“ (Zajisté; ale může také mluvit). Jenomže pohádka jedině vymýšlí něco, co fakticky není; neříká přece něco, co je bez smyslu, jestliže se o nějakém hrnku řekne, že mluví. Máme jasnou představu o tom, za jakých okolností bychom o nějakém hrnku řekli, že mluví. Ano říkáme, i o neživých věcech, že mají bolesti: např. při hraní s panenkami. Ale toto užití pojmu bolest je druhotné. Představme si jen případ, že by lidé říkali jedině o neživých věcech, že mají bolesti; že by litovali jedině panenky. (Ludwig Wittgenstein, Filosofická zkoumání) Literatura: Findell E.(32/1971) Music Review Frampton K. (2004): Moderní architektura. Kritické dějiny. Academia. Praha. Hartl M. (2004): Kladno v kontextu české a rakouské architektury na počátku 20. století, nepublikovaná diplomová práce Univerzita Karlova, Praha Hoffmann J. (2009): Autobiografie. Moravská galerie. Brno – MAK, Vídeň. Monk R. (1996): Úděl génia. Hynek. Praha. Schorske C. E. (2000): Vídeň na přelomu století. Barrister & Principal. Brno. Waugh A. (2008): The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing Wittgenstein L. (1998): Filosofická zkoumání. Filosofia. Praha. Witt-Doerring Ch.,ed.(2006): Josef Hoffmann: Interiors, 1902-1913. Prestel Verlag. New York. http://www.clarkart.edu/exhibitions/klimt/hoffmann/wittgenstein.cfm, vyhledáno 10. 10. 2010 http://faculty.frostburg.edu/phil/forum/KarlWittgenstein.htm, vyhledáno 15. 10. 2010 http://www.telegraph.co.uk/culture/3559463/The-Wittgensteins-Viennese-whirl.html vyhledáno 16. 10. 2010 http://www.wittgen-cam.ac.uk/biogre1.html, vyhledáno 30. 10. 2010 MÄZEN UND SAMMLER Radoslava Schmelzová Bei der Suche nach den Unterlagen über die Adalbert-Hütte entdeckte ich im Archiv der Stadt Kladno im Jahr 2002 eine Maschinenschriftkopie, die „Karl Wittgenstein: Lebenserinnerungen. Als schwerkranker Mann in den letzten Monaten seines Lebens diktierte mein Vater folgende Notitzen…“ betitelt war. Ich musste richtig Atem holen. In meinen Händen hielt ich die Erinnerungen von Karl Wittgenstein (1847–1913) an seinen eigenen Lebensweg: vom trotzigen jungen Barkeeper in Amerika angefangen, der aus der Familie floh, bis zum österreichischen Industriemagnaten. In den authentischen Erinnerungen sprach da der Vertreter des Gründerkapitalismus, der eine Stahlhütte in Kladno gründete und die Stadt Kladno in den 80er Jahren des 19. Jahrhunderts zu einem der wichtigsten Industriegebiete umwandelte. Nach dem Namen seiner Frau Leopoldine nannte er das Werk Poldihütte. Für die Einwohner der Stadt Kladno hieß es immer „Poldovka“. Schließlich tauchten auch antithetische Gefühle auf. Für die Stadt Kladno dauerte es ziemlich lange, bis sie sich von der unglücklichen Privatisierung der vereinigten Stahlwerke in den 90er Jahren des 20. Jahrhunderts erholte: infolge des gesellschaftlichen Umbruchs verlor sie die Industrieproduktion und in ihrer Mitte klaffte „das Schwarze Loch“ der verlassenen Adalberthütte (Konew) und der stagnierenden Poldihütte. Wenn man sich die Umwandlung einer dermaßen riesigen Menge an Arbeit, Energie und Rohstoffen (Kohle, Erz, Wasser, Kalkstein…) in einen Reichtum vorstellt, der nach Wien, also mehr als 300 Kilometer weiter floss, kann man solchen ambivalenten Gefühlen einfach nicht ausweichen. Diese Fragen ließen sich schlicht und einfach nicht ignorieren, obwohl die Geschichte den Interessenten einen Schlüssel bietet, um die komplizierte Entwicklung in Tschechien in den letzten 150 Jahren zu verstehen. Dies war aber etwas ein wenig anderes: im Zuge der Erinnerungen eines Industriellen tauchte ein authentisches persönliches Kapitel, die sog. kleine Geschichte von Kladno auf und gleichzeitig zeigte sich auch der schimmernde Widerschein des damaligen glänzenden Wiens. Haus in der Alleegasse gekauft. (Kaufpreis 240.000 Gulden), und das Vonwiller‘sche Grundstück in Neuwaldegg erworben. 1891 den Zubau zum Neuwaldegger Haus gebaut. Kurz bevor ich Zentraldirektor der PEIG wurde, hatte ich im Vereine mit dem Blechgeschirrfabrikanten Hardt und Direktor Pechar das Feinblechwalzwerk Rudolfshütte bei Teplitz gebaut, aber noch kaum in Betrieb gesetzt. Als Zentraldirektor der Prager Eisenindustriegesellschaft stellte ich das sehr veraltete Feinblechwalzwerk dieser Gesellschaft in Josefs-Hütte ein, und der dortige Direktor namens Schneefuß wurde Direktor der Rudolfs-Hütte. Ein paar Jahre darauf, circa 1890, baute ich in Kladno das Tiegelgussstahlwerk “Poldi-Hütte”. Bei allen diesen Unternehmungen, ebenso wie bei der Böhmischen Montangesellschaft blieb das Verhältnis der Beteiligung von Karl Kupelwieser, Weinberger, Wessely, Wolfrum und mir das Ursprüngliche, namens 1/8, 1/8, 1/8, 2/8 und 3/8. Um dieselbe Zeit wie der Bau der Rudolfs-Hütte fand auch die Gründung der Schächte ViktoriaTiefbau und Habsburgs-Grube bei Brüx statt. Sie wurden auf einem Kohlenterrain errichtet, welches Wessely und ein Herr Schön um einen sehr niedrigen Preis gekauft hatten, während sie als Eisenbahningenieure in der Brüxer Gegend tätig waren. Im Anfang waren bei der Errichtung der beiden Schächte beteiligt die OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 65 Dům Margarethe WittgensteinStonborough, interiér / Haus der Margarethe Wittgenstein-Stonborough, Innenraum Dům Margarethe WittgensteinStonborough, interiér / Haus der Margarethe Wittgenstein-Stonborough, Innenraum 66 Mit dem Text wusste ich mir nicht viel Rat. Für das Thema meiner Arbeit, die der Urheberschaft von Vojtěch Ignác Ullmann bei dem Bau der ersten, von Adalbert Lanna Sr. gegründeten Hütte in Kladno gewidmet war, passte er nicht, obwohl er auch ein wichtiges Kapitel der Industriealisierung Böhmens eröffnete, deren Fäden bis nach Wien und schließlich bis zur „Hochkunst“ der Wiener Secession liefen. Die Familie Wittgenstein unterstützte nämlich die Wiener Schriftsteller, Musiker, bildende Künstler und Architekten mit astronomischen Geldbeträgen, und das ist nicht nur für die Historiker, sondern auch für die Kunsthistoriker höchst interessant. Die Person Karls jüngsten Sohns Ludwig Wittgenstein ist wiederum für die Geschichte der Philosophie faszinierend. Bei den Vorbereitungen zum Projekt Kladno – Záporno (mamapapa, o. s., Industriální stopy, 2005), also drei Jahre danach, schickte Václav Cílek eine Kopie der Erinnerungen an Jiří Fiala, der sich mit der Philosophie der Mathematik und Logik und mit der analytischen Philosophie befasst. Dieser reagierte wie folgt: „…und vielen Dank für den geschickten Text – er war mir nicht bekannt, ich wusste sogar nicht, dass er bei uns verfügbar ist. Es handelt sich offensichtlich um ein Diktat vom Ende Karls Lebens, das Hermine Wittgenstein (Ludwigs Schwester Mining) aufzeichnete und das wahrscheinlich zu den „Familienerinnerungen“ von Mining gehört, auf die sich zum Beispiel Brian McGuiness im ersten Teil der Biographie von LW beruft – er erwähnt aber nicht, wie er dazu kam. Es ist mir nicht ganz klar, was man im Nationalen Technischen Museum eigentlich hat, etwa die (deutsche) Kopie der Niederschrift von Mining?… Ich muss zugestehen, dass es mich reizt und interessiert. Sie machten mir eine große Freude. Jiří Fiala.“ Um diese Begeisterung zu verstehen, müssen wir uns in die Zeit zurück versetzen, als sich der Industrielle in einen Sammler und Mäzen verwandelte. Als sich in der Stille des Archivforschungsraums plötzlich ein Riss in der Zeit öffnete und die Geschichte mit der Gegenwart im leicht vergessenen Kapitel aus der Industrialisierung – der Lebensgeschichte eines österreichischen Industriellen, Multimillionärs, Mäzens und Kunstsammlers, und Vaters eines der wichtigsten Denker des 20. Jahrhunderts Ludwig Wittgenstein zusammenschmolz, lebte auch Wien in der Epoche des Fin de siècle auf, in der stürmische Zeiten zu erwarten waren. Damals fing die Secession in der Zeitschrift Ver sacrum wie ein Druidenfrühling an, in dem die jungen Intelektuellen wie Ödipus gegen die Autorität des klassischen Liberalismus, die Erbschaft ihrer Väter, revoltierten. Für die Rebellierenden lebte sich Dům Margarethe Wittgenstein-Stonborough na Kundmanngasse ve Vídni, 1929, Paul Engelmann (žák Adolfa Loose), Ludwig Wittgenstein. Před demolicí v roce 1971 dům zachránila dcera bulharského komunistického vládce Todora Žižkova, která studovala v Cambridge. Živkov stavbu koupil a dnes je zde Bulharské kulturní centrum. / Haus der Margarethe Wittgenstein-Stonborough in der Kundmanngasse in Wien, 1929, Paul Engelmann (Schüler von Adolf Loos), Ludwig Wittgenstein. Das Haus wurde vor dem Abbruch im Jahr 1971 durch die Tochter des bulgarischen kommunistischen Staatschefs Todor Schiwkow gerettet, die in Cambridge studierte. Schiwkow kaufte den Bau und derzeit befindet sich dort das Bulgarische Kulturzentrum. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 67 Herrn Wessely, Schön, Andrews und ich, aber in kurzer Zeit war die Beteiligung folgende: Schön, Wessely und ich hatten je 25 Kuxe, und meine Brüder Paul und Ludwig zusammen 25 Kuxe. Die Hauptarbeit der beiden Schächte hatte ich. Wir hatten aber einen sehr tüchtigen Direktor Herrn Richard Fitz. Circa 1890 erwarb ich von Reitzes in Wien einen Posten Aktien der St. Aegydier und Furthofer Eisen- und Stahlwerkgesellschaft. Ich führte die Geschäfte als Präsident dieser Gesellschaft und installierte meine Freunde in den Verwaltungsrat. Es lag mir daran, ein Absatzgebiet für den in der Poldi-Hütte erzeugten Stahl zu haben, und St. Aegyd und Furthof waren großartige Abnehmer davon für ihre Feilen und Drahtseile. Aus dem gleichen Grunde kaufte ich nach und nach die Sensenwerke von Porcher in Judenburg, von Tanzner in Wittendorf und von Eigner in Mürzzuschlag. Mein Vermögen wuchs naturgemäß sehr rasch. Die Prager Eisenindustrie Gesellschaft – Aktien stiegen ununterbrochen infolge der günstigen Erträge, auch die Aktien der Rudolfs - und Poldi-Hütte wurden von der Böhmischen EskompteBank in Verein mit dem Bankverein /Feilchenfeld und Dr. Popper/ zu einem für uns sehr vorteilhaften Kurs auf den Markt gebracht. Die Aktien der St. Aegydier und Furthofer Gewerkschaft stiegen ebenfalls. 68 die gemeinsame Bezeichnung Die Jungen und später Jung-Wien ein. Es war eine gereizte Zeit mit schwüler Atmosphäre, in der die großen Pioniere in der Musik, Philosophie, Architektur und Psychologie wie Sigmund Freud, Karl Kraus, Josef Wagner, Josef Hoffmann, Gustav Klimt, Oskar Kokoschka oder Arnold Schönberg sämtliche Bindungen mit der liberalen Kultur des 19. Jahrhunderts unterbrachen. Der Zerfall der archaischen Gesellschaft infolge der raschen Industrialisierung war vollendet, die Sprache verlor ihre Glaubwürdigkeit, und für die wahren europäischen Denker waren am Ende des 19. Jahrhunderts vorrangig die Überlegungen über die Sprache. Der Gründer der analytischen Sprachphilosophie und einer der einflussreichsten Philosophen des 20. Jahrhunderts war Ludwig Wittgenstein, der jüngste Sohn von Karl. Nach Karl Kraus war damals Wien das „Labor für das Experiment Weltuntergang – Geburtsstätte des Zionismus als auch des Nazismus“. Wie Carl E. Schorske (Schorske, 2000) schreibt: „Am Ende des 1. Weltkriegs nahm Maurice Ravel den gewaltigen Tod der Welt des 19. Jahrhunderts in seiner Komposition La valce auf. Der Walzer, der das sich amüsierende Wien seit langem symbolisierte, wurde in den Händen des Komponisten zum wilden Totentanz umgewandelt.“ Aus dem neunzehnten Jahrhundert wurde das zwanzigste Jahrhundert geboren, und im Schicksal der Mitglieder der Familie Wittgenstein wurde die Zeit reflektiert fast wie in einem Spiegel. Am Anfang des Jahres 1898, im Alter von 52 Jahren, gab Karl Wittgenstein, damals einer der reichsten Leute Österreich-Ungarns (sein Cousin Karl Menger schrieb, dass Wittgensteins Vermögen vor dem Ersten Weltkrieg auf 200 Millionen Kronen geschätzt wurde, er war einfach steinreich) wegen seiner Müdigkeit und unter dem Einfluss der Kritik der Öffentlichkeit, die ihn für das Urbild eines aggressiven und unersättlichen Industriellen hielt, seine sämtlichen Funktionen auf, einschließlich der Mitgliedschaft im Vorstand der österreichischen Bank Kreditanstalt, und überwies sein Vermögen und seine Aktien in die Schweiz, nach Holland und in die USA. Wie es sich später zeigte, handelte es sich um eine weitsichtige Transaktion, dank der das Familienvermögen über die beiden Weltkriege fast unberührt blieb, und seine Nachkommen sind bis heute ohne materielle Sorgen. Höchstwahrscheinlich das stärkste Band zwischen dem Ehepaar Wittgenstein war die Musik, und damals hatten sie schon acht außerordentlich begabte Kinder: Hermine (Mining, 1874–1950), Helene (1879–1956, verheiratete Salzer) und Margarethe (Gretl, 1882–1958, verheiratete Stonborough), und die Brüder Hans (1877–1902), Kurt (1878–1918), Rudi (1881–1904), Paul (1887–1961) und Ludwig (1889–1951). Poldi Wittgenstein war eine talentierte Pianistin und die Musikalität der ganzen Familie war völlig außergewöhnlich. Das Haus der Familie stand in der Alleegasse (heutige Argentinerstraße), das von den Leuten Palais Wittgenstein genannt wurde, und es handelte sich tatsächlich um einen Palast, der am Anfang des 19. Jahrhunderts für irgendeinen Grafen gebaut wurde. Der Familie gehörten außerdem ein weiteres Haus in der Neuwaldeggerstraße und ein großer Bauernhof in Hochreit, wo sie den Sommer verbrachten. Dank Leopoldine (Poldi, wie sie genannt wurde) wurde das Haus ein Musikzentrum Wiens. Zu den ständigen Gästen zählten Johannes Brahms, Clara Schumann, die Komponisten Josef Labor, Gustav Mahler und Bruno Walter. Richard Strauss spielte oft im Duett mit Paul Wittgenstein. Karl unterstützte auch den Komponisten Arnold Schönberg. 1892 erwarb ich zusammen mit Feilchenfeld, Wolfrum und meinen Brüdern ein Kohlenterrain bei Brüx, den Karl-Tiefbau. Im Sommer 1897 bewog ich die Creditanstalt die Majorität der Aktien der AlpinenMontangesellschaft zu erwerben. Die Creditanstalt kaufte zu einem Kurs von 80 Gulden per Stück 80.000 Stück Aktien der Alpinen Montangesellschaft, davon 30.000 Gulden für die Creditanstalt, 30.000 für die Prager Eisenindustrie Gesellschaft und 20.000 Stück für mich und meine Freunde. Der Generaldirektor der Alpinen Montangesellschaft Herr Palmer, wurde mit hoher Abfertigung entlassen. An seine Stelle trat mein Freund Hell, den ich seinerzeit bei Übernahme der Prager Eisenindustrie Gesellschaft als Ingenieur in Herrmannshütte kennen gelernt hatte. Die ersten Monate der Organisierung der Alpinen Montangesellschaft brachten naturgemäß große Arbeit, und ich fühlte das Bedürfnis nach Ausspannung. 1894 hatte ich die Hochreit gekauft. Anfangs 1898 unternahm ich eine dreimonatliche Weltreise, und da ich mich auch nach meiner Rückkehr nicht fähig fühlte, die Geschäfte in diesem Masse weiterzuleiten, beschloss ich mich zurückzuziehen. Die Stelle als Zentraldirektor der PEIG erhielt Herr Wilhelm Kestranek, der seit einem Jahre vorher Leiter des kommerziellen Bureaus dieser Gesellschaft war. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 69 C. Wollek, Karl Wittgenstein, detail. Bronz, 1813, majetek Strojíren POLDI, a. s. Foto J. Vyšín / C. Wollek, Karl Wittgenstein, Detail. Bronze, 1813, Besitz von Strojírny POLDI, a. s. Bild J. Vyšín 70 Palais Wittgenstein Die Vorderfront des Familienpalastes, die sich mehr als 40 Meter an der Alleegasse entlang zog, war imposant und streng. Im Hof stand eine riesige Fontäne, Kunstwerk des kroatischen Bildhauers Ivan Meštrović (1883−1962), der zum ersten Mal mit der Wiener Secession im Jahr 1905 ausstellte. Nachdem man die düstere Halle mit hoher Decke betrat, konnte der Besucher ein durchgearbeitetes Mosaik mit Pflanzenmotiven, geschnitzte Wandbekleidung, Fresken, auf denen die Szenen aus Shakespears Sommernachtstraum dargestellt waren, und eine imposante Statue von Auguste Rodin sehen. Zwischen zwei Bögen aus Stein führten sechs Treppen direkt zur effektvollen Glastür. An einer Seite stand die Statue eines Germanen in Lebensgröße, der seine Kappe abnahm, und auf der anderen Seite ein in der Livree angezogener Diener, der den Besuchern die Tür aufmachte. Wie ein damaliger Gast erwähnte, erinnerte die Uniform an die steirische Jagdtracht. Meine Aktien der Aegydier und Furthofer Gewerkschaft verkaufte ich an Böhler und trat aus der Gesellschaft aus. Die Erinnerungen des Stahlwerkunternehmers Karl Wittgenstein erwarb das Archiv des Nationalen Technischen Museums in Prag von Ing. Ivo Kruliš. Der näher nicht spezifizierte Teil wurde am 19. 12. 1952 (Akt.-Nr. 2593/52) zu 300 Kronen und der zweite Teil am 21. 4. 1953 (Akt-Nr. 701/53) wieder zu 300 Kronen gekauft. Der Text wurde nach der aktuellen Rechtschreibung angepasst. Die Privatkonzerte fanden manchmal in der Halle, aber öfter im Musiksaal im ersten Stockwerk, dem prunkhaftesten Raum des Palastes, statt. Die Tapisserien fielen von der Decke bis zum Fußboden außer der Stelle herab, wo die reich mit Ritter- und Ménestrelmotiven im Präraffaeliten-Stil gezierte Orgel stand. In der Mitte standen zwei Konzertflügel, die mit ihren Klaviaturen zueinander gedreht waren, und vom hohen schwarzen Podest blickte die Marmorfigur Ludwig van Beethovens von Max Klinger (1857−1920), dem deutschen symbolistischen Maler und Bildhauer, herunter. Ringsherum waren zehn Lampen aufgestellt, die jedoch nicht leuchteten, und der Raum lag meistens im Dunkeln. Die Musiksoireen in der Familie Wittgenstein waren nach Minings Worten fast immer feierlich vornehm und die schöne Musik war eine „essentiale Sache“. Hierher kam Johannes Brahms (1833–1897), die Konzerte besuchten auch die Komponisten Richard Strauss (1864–1949), Arnold Schönberg (1874–1951), Alexander Zemlinsky (1871−1942) und Gustav Mahler (1860–1911). Man kann sich heute nur schwer in die Musikbegeisterung der Familie versetzen, weil ihre Form kein gegenwärtiges Pendant hat. Eine Sache war jedoch offensichtlich. Für alle acht Kinder war Musik die beste Kommunikationsweise mit der Mutter. Es ist deswegen überhaupt nicht überraschend, dass sich die Geschwister der Musik mit einem solchen Enthusiasmus widmeten, der fast der Pathologie nahekam. OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 71 ODKAZY: Vereinigung bildender KünstlerInnen Wiener Secession Friedrichstraße 12, 1010 Wien www.secession.at Haus Wittgenstein Parkgasse 18, 1030 Wien www.haus-wittgenstein.at Leitner, Bernhard: The Wittgenstein House, Architectural press, 200, ISBN 1-56898-251-8 Turnovský, Jan: Poetika zedního výstupku, Vydalo VVP AVU spolu se Školou architektury AVU, Praha 2004, (z německého originálu Die Poetik eines Mauervorsprungs přeložil E. Turnovský) http://www.archiweb.cz/buildings. php?action=show&id=244&type=19 Ursula Prokop: Margaret Stonborough-Wittgenstein. Bauherrin, Intellektuelle, Mäzenatin, Böhlau, Wien–Köln–Weimar 2003, ISBN 3-205-77069-2 Tobias Natter, Gerbert Frodl (Hrsg.): Klimt und die Frauen (Ausstellungskatalog), Dumont, Köln 2000, ISBN 3-8321-7271-8 MAK - Österreichisches Museum für angewandte Kunst Stubenring 5, 1010 Wien www.mak.at Moravská galerie v Brně Husova 535/18, 60200 Brno-město www.moravska-galerie.cz Rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici Náměstí Svobody 263, 588 32 Brtnice www.brtnice.cz Wie die Zeitzeugen erzählten, als Paul, Ludwig, Hermine, Leopoldine, Karl oder weitere Familienmitglieder zusammen spielten und sangen, konnte der Besucher den Eindruck gewinnen, dass diese unruhigen und komplizierten Leute eine der glücklichsten und meist kompakten Familien in der ganzen Habsburger Monarchie bildeten. Die Erinnerungen an ihre glänzenden und leidenschaftlichen Auftritte überlebten noch lange danach, als ihr großes Haus abgerissen wurde und alle Wittgensteins längst hingeschieden waren. (Waugh, 2008) Als Karl sein Geschäft verließ, genoss er auch den Ruf eines Kunstmäzens, und zwar zusammen mit seinem Bruder, Rechtsanwalt Paul Wittgenstein (1842–1928). Vom Druck der Professionskarriere befreit, begann er, die neue Wiener künstlerische Szene zu unterstützen und fuhr auch in seiner vorherigen karitativen Tätigkeit fort. Im Jahr 1897 gründete die Gruppe der progressivsten jungen Wiener Künstler, zu denen die Maler Gustav Klimt und Koloman Moser und die Architekten Josef Maria Olbrich und Josef Hoffmann zählten, die Vereinigung bildender Künstler Österreichs – Secession. Es war höchstwahrscheinlich Paul, der diese neue kreative Wiener Generation Karl vorgestellt hat. Er war auch außerordentlich künstlerisch begabt und außerdem auch ein naher Freund von Johannes Brahms. Im Jahr 1898 unterstützte Karl Wittgenstein finanziell den Bau des neuen Ausstellungshauses der Wiener Secession, der nach Olbrichs Entwürfen entstand. Das Gebäude mit seiner goldglänzenden Kuppel mit Pflanzenornamenten wurde zum architektonischen Symbol der künstlerischen Wiedergeburt Wiens um 1900. Klimt nannte ihn (Karl) seinen „Minister der schönen Künste“ – ein Dank dafür, dass Wittgenstein sowohl das Secessionsgebäude, als auch Klimts Wandgemälde Philosophie, von der Universität Wien abgelehnt, finanzierte. Als Ludwigs Schwester Margarete im Jahr 1905 heiratete, wurde Klimt beauftragt, ihr Hochzeitsportrait zu malen. (Monk 1992) Auch von der ältesten Tochter Hermine unterstützt, die eine begabte Malerin war, trug Karl eine bewundernswerte Sammlung der malerischen und plastischen Werke zusammen, darunter zum Beispiel die Werke von Klimt, Moser und Rodin. Im Palais Wittgenstein hingen die Bilder von Gustav Klimt und weiteren Mitgliedern der Wiener Secession, daneben konnte man das Frühwerk von Puvis de Chavannes, Ivan Meštrović und Giovanni Segantini zusammen mit den Meistern der Münchner und Wiener Schule sehen. (Findell, 1971) In Karl und Paul Wittgenstein fand auch Josef Hoffmann (1870–1956) seine Mäzen: er „kam 1898, wahrscheinlich durch den Maler Rudolf von Alt, erstmals in Kontakt mit 72 der Familie Wittgenstein“. (Hoffmann, 2009) Am Anfang des 20. Jahrhunderts zählte Hoffmann zu den radikalsten Vertretern der Wiener Moderne. Mit dem Grad der geometrischen Reduktion überbot er sogar die progressiven Werke von Otto Wagner, er propagierte das totale künstlerische Werk – das Gesamtkunstwerk – und im Geist dieser Idee errichtete er auch die Innenräume seiner Bauwerke. Er war gleichzeitig der Mitbegründer der Wiener Werkstätte, einer Kunstgewerbe-Werkstatt, für die er als Designer arbeitete. Paul bat Josef Hoffmann, seine kleine Familienhütte, Bergerhöhe genannt, bei Hohenberg in Niederösterreich im Jahr 1899 umzubauen. Als seine Tochter Johanna heiratete, bekam sie eine von Hoffmann entworfene Wohnung in der Gumpendorferstraße 8 als Mitgift. Im Jahr 1906 schenkte er seinem Sohn Hermann zur Hochzeit eine Wohnung in der Salesianergasse 7, die auch von Hoffmann und der Wiener Werkstätte in schlichter Schwarz-Weiß-Kombination entworfen wurde. Anlässlich der Hochzeit seiner Tochter Margarethe ließ Karl Wittgenstein ihre Wohnung von Hoffmann und Koloman Moser ausstatten. Noch in den Jahren 1916 und 1917 ließ Paul Wittgenstein eine weitere Wohnung auf dem Friedrich-SchmidtPlatz 6 im strengen, von Hoffmann und von der Wiener Werkstätte inspirierten Neuklassizismus und Biedermeier einrichten. Auch der Bauernhof von Karl Wittgenstein in Hochreit passte derselbe Architekt im Jahr 1907 an. Das teuerste und luxuriöseste Spitzenprojekt, das in der Wiener Werkstätte je produziert wurde, kaufte Karl Wittgenstein auf der Wiener Kunstschau im Jahr 1908 für sein Wiener Palais in der Alleegasse. Zur Ausstattung zählte auch eine Vitrine aus Silber, die reich mit Halbedelsteinen, Elfenbein und Email verziert war. Sie wurde von Carl Otto Czeschka (1878−1960) entworfen und kündigte eine neue Etappe in der Fertigung der Werkstätte nach 1907 an, eine Verschiebung zum dekorativen Stil, und beendete Hoffmanns Karriere als durchaus beliebtesten Designer der Familie Wittgenstein. Ein weiteres, diesmal architektonisches Werk von Josef Hoffmann, das mit der Familie Wittgenstein verbunden war, war das Werkshotel für die Poldi-Hütte in Kladno (1902–1903). Es sollte als Unterkunft für die höheren Beamten aus Wien oder als Beherbergung für bedeutende Firmenkunden dienen. Als Hauptinitiator wird meistens Karl Wittgenstein genannt, aber er war damals schon im Ruhestand; der tatsächliche Hermine v roce 1934, věk 60 let / Hermine im Jahre 1934, im Alter von 60 Jahren Muzeum strojíren Poldi STROJÍRNY POLDI, a.s. Dubská 243, Kladno-Dubí, 272 03 Kladno e-mail: [email protected] www.strojpoldi.cz Wittgenstein, Ludwig: Tractatus logico-philosophicus. 1. vydání Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku a Svoboda-Libertas, 1993, (z anglického originálu přeložil Jiří Fiala) Wittgenstein, Ludwig: Tractatus logico-philosophicus, 1. vydání Praha: Oikoymenh, 2007, ISBN 978-807298-284-4, (z anglického originálu přeložil P. Glombíček) OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 73 Hrobka rodiny Wittgensteinů na hřbitově Zentralfriedhof ve Vídni / Grab der Familie Wittgenstein auf dem Zentralfriedhof in Wien 74 Initiator des Baus war der damalige Werksdirektor Alexander Pazzani, dessen Cousine Justine Karoline Hochstetter, die Frau von Karls Bruder Paul Wittgenstein, war. Hoffmann bildete in Kladno ein radikal schlichtes geometrisches Werk in Form eines luxuriös eingerichteten Hauses, das durch die Modernität seiner Ausführung damals keine entsprechende Analogie weder in Böhmen noch in Österreich hatte. Karl erwartete jedoch von seinen älteren Söhnen, dass sie das WittgensteinImperium weiter führen werden. Nur Kurt fügte sich seinem Wunsch und mit der Zeit wurde er Direktor der Firma. Bei Hans und Rudolf hatte Karls Erziehung katastrophale Folgen – sie führte zu ihrem Weggang von Zuhause und zum Selbstmord. Der dritte Sohn Kurt erschoss sich erst am Ende des Ersten Weltkriegs, als ihm seine Truppen den Gehorsam verweigerten. Bei den jüngeren zwei Söhnen Paul und Ludwig erlaubte der bestürzte Karl, dass sie machten, was sie anzog. Der Vater beeinflusste grundsätzlich auch das Leben seines weiteren Kindes, Hermine. Die erstgeborene Tochter (die zweite Tochter Dora starb bei der Geburt) war sein Lieblingskind. Sie wurde nach dem Großvater Hermann Wittgenstein genannt, ihre Geburt bedeutete einen Wendepunkt in Karls Unternehmungsaktivitäten und er selbst benahm sich ihr gegenüber wie zu einem „Talisman“, der ihm Glück brachte. Hermine war in ihrem Wesen eine in sich geschlossene Person. Sie hatte etwas starre Bewegungen, eine aufgerichtete Körperhaltung und ihr Verhalten konnte (demjenigen, der sie nicht gut kannte) als überheblich bis arrogant scheinen. In der Gesellschaft fremder Leute fühlte sie sich nie wohl. Als zum Beispiel einmal zum Abendessen Johannes Brahms kam, war sie derart aufgeregt, dass sie den Raum verlassen musste und den ganzen Abend musste sie sich erbrechen. Trotz ihres Schamgefühls war sie eine begabte Pianistin, sie sang ausgezeichnet, aber ihre größte Leidenschaft war das Malen und Zeichnen. Am Anfang des Jahres 1890, als ihr Vater das Familienpalais in Wien kaufte, war es eben Hermine, die ihm mit der Gründung seiner Kunstsammlung half. Seitdem er ihr erlaubte, die Werke zum Einkauf zu wählen und zu entscheiden, wo sie aufgehängt wurden, nannte er sie scherzhaft seinen Kunstdirektor, aber sobald seine instinktive Herrschsucht überhandnahm, wurde ihre Rolle schwächer. Sie blieb jedoch immer die naheste Gefährtin ihres Vaters, sie begleitete ihn auf seinen schwierigen Inspektionsreisen in seine Unternehmen in der ganzen Habsburger Monarchie. Hrobka rodiny Wittgensteinů na hřbitově Zentralfriedhof ve Vídni / Grab der Familie Wittgenstein auf dem Zentralfriedhof in Wien Wittgenstein, Ludwig: Filosofická zkoumání, 1. vydání Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993, (přeložil Jiří Pechar) Wittgenstein, Ludwig: Filosofická zkoumání. 2. upravené vydání Praha: Filosofia, 1998 (přeložil Jiří Pechar) Wittgenstein, Ludwig: Rozličné poznámky: výbor z pozůstalosti. 1. vydání Praha: Mladá fronta a Vyšehrad, 1993, (přeložil Marek Nekula) Wittgenstein, Ludwig: Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha, 1. vydání Praha: Filosofia, 2006, (přeložil Petr Glombíček) OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 75 Wright James K.: Schoenberg, Wittgenstein and the Vienna Circle, Varia Musicologica, Internatinal Academic Publishes, Bern, 2007, ISBN 978-3-03911-287-6 Wittgenstein Velká Británie, 1993, 75 min Režie: Derek Jarman Hrají: Michael Gough, Tilda Swinton, John Quentin Projekt Wittgensteinové na Kladně http://www.skutecnost.cz/ wittgenstein Jaromír Jágr, Kladeňák Autor: Petr Kolečko – Tomáš Svoboda Režie: T. Svoboda Hrají: D. Matásek, M. Večerka, M. Rošetzký, J. Zimová, Š. Benoni, J. Krafka, Z. Velen, D. Marková, T. Petřík, R. Jíra a další Středočeské divadlo Kladno www.divadlokladno.cz Fraňková, Pavlína: Carl Wollek (1862-1936). Moravské práce a sepulkrální tvorba. Masarykova univerzita, nepublikovaná diplomová práce, Brno 2006. Hermine ist auch die Autorin der Familienerinnerungen. Sie schrieb sie in den Jahren 1944–48 in Wien, woher höchstwahrscheinlich auch der diktierte Lebenslauf von Karl Wittgenstein kommt, deren Übersetzung ins Tschechische im Staatsarchiv in Kladno und die deutsche Abschrift im Archiv des Nationalen Technischen Museums in Prag aufbewahrt wird. In der Zeit des Todes ihres Vaters war sie 39 Jahre alt, sie war ledig, wohnte immer noch im Elternhaus, damit sie nahe ist, wenn der Vater nicken oder rufen würde. Ray Monk schreibt in seiner Monographie Wittgenstein. Das Handwerk des Genies, dass von Ludwig Wittgenstein etwas ungewöhnlich Faszinierendes ausstrahlt, das sich nicht nur durch seinen mächtigen Einfluss auf die Philosophie des 20. Jahrhunderts erklären lässt, und dass dem Reiz seiner Persönlichkeit auch derjenige erliegt, dem die analytische Philosophie ganz gleichgültig ist. Ich denke, dass es für die ganze Familie Wittgenstein, einschließlich Karl gilt. Ich muss nun zugestehen, dass mich viel früher Ludwigs Person fesselte. Sein Werk bezauberte mich mit seiner Sprache und seiner Satzstruktur, aber der Inhalt der logischen Thesen bleibt für mich für immer hermetisch geschlossen. Ich war imstande, seine Sätze nur als Poesie zu lesen. So wenigstens ein fast surreales Zitat vom Werk von Ludwig Wittgenstein zum Schluss, um das Bild über die bewundernswerte Familie zu vollenden, deren Mitglied auch Kladno beeinflusste: „Aber im Märchen kann doch auch der Topf sehen und hören!“ (Gewiss; aber er kann auch sprechen). „Aber das Märchen erdichtet doch nur, was nicht der Fall ist; es spricht doch nicht Unsinn.“ - So einfach ist es nicht. Ist es Unwahrheit, oder Unsinn, zu sagen, ein Topf rede? Macht man sich ein klares Bild davon, unter welchen Umständen wir von einem Topf sagen würden, er rede? Ja wir sagen von Leblosen, es habe Schmerzen: im Spiel mit Puppen z.B. Aber diese Verwendung des Schmerzbegriffs ist eine sekundäre. Stellen wir uns doch den Fall vor, Leute sagten nur von Leblosen, es habe Schmerzen; bedauerten nur Puppen! (Ludwig Wittgenstein, Philosophische Untersuchungen) 76 Literatur: PODĚKOVÁNÍ: Findell E. (32/1971) Music Review Frampton K. (2004): Moderní architektura. Kritické dějiny. Academia. Praha. Hartl M. (2004): Kladno im Kontext der tschechischen und österreichischen Architektur im frühen 20. Jahrhundert, unveröffentlichte Dissertation Universität, Praha Hoffmann J. (2009): Autobiografie. Moravská galerie. Brno – MAK, Vídeň. Občanské sdružení Arteum děkuje autorům českých textů, paní překladatelce, institucím, které zapůjčily fotografie, Národnímu technickému muzeu v Praze a především Ministerstvu kultury ČR, bez jehož finanční podpory by publikace nemohla být realizována. Monk R. (1992): Wittgenstein. Das Handwerk des Genies. Klett-Cotta. Stuttgart. Schorske, C. E.(1982): Wien. Geist und Gesellschaft in Fin de Siecle. Frankfurt/Main. Waugh A. (2008): The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing Wittgenstein L. (2009): Philosophical Investigations / Philosophische Untersuchungen. The German text with an English translation by G.E.M. Anscombe, P.M.S.Hacker and Joachim Schulte,. Wiley-Blackwell Ltd. Witt-Doerring Ch., ed. (2006): Josef Hoffmann: Interiors, 1902-1913. Prestel Verlag. New York. http://www.clarkart.edu/exhibitions/klimt/hoffmann/wittgenstein.cfm, ausgesucht am 10. 10. 2010 http://faculty.frostburg.edu/phil/forum/KarlWittgenstein.htm, ausgesucht am 15. 10. 2010 http://www.telegraph.co.uk/culture/3559463/The-Wittgensteins-Viennese-whirl.html ausgesucht am 16. 10. 2010 http://www.wittgen-cam.ac.uk/biogre1.html, ausgesucht am 30. 10. 2010 OCELOVÝ KRÁL / KARL WITTGENSTEIN – MECENÁŠ A SBĚRATEL 77 Karl Wittgenstein Ocelový král, mecenáš a sběratel Karl Wittgenstein Stahlkönig, Mäzen und Sammler Autoři textů: Jiří Kovařík, Radoslava Schmelzová Fotografie: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová, Libuše Gebauerová a z archivů: Strojírny POLDI, a.s. provozovatel a vlastník muzea, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, str. 55: Waugh A. (2008): The House of Wittgenstein: A Family at War. Bloomsbury Publishing, str. 59: Witt-Doerring Ch.,ed.(2006): Josef Hoffman: Interiors, 1902-1913. Prestel Verlag. New York. Vydalo: Občanské sdružení Arteum za podpory Ministerstva kultury ČR Editor: Dagmar Šubrtová Německý překlad: Květoslava Otcovská, str. 3: České velvyslanectví ve Vídni Jazyková korektura: Roman Hájek Grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair Tisk: Integraf Náchod 1. vydání 2010 Náklad 1 200 kusů ISBN 978-80-254-8719-8 78 O C E LOV Ý K R Á L / K A R L W I TT G E N S T E I N – M E C E N Á Š A S B Ě R AT E L OCELOVÝ KRÁL Karl Wittgenstein mecenáš a sběratel (1847–1913) Jiří Kovařík & Radoslava Schmelzová J I Ř Í KOVA Ř Í K & R A D O S L AVA S C H M E L Z OVÁ
