Poezie 45-48

Některá díla české poezie let 1945 – 1948 v kritických ohlasech.
V letech 1945 – 1948 se zásadně proměnil společenský život v zemi, tyto změny poznamenaly zásadně i okolnosti a podmínky, za jejichž pozadí probíhala umělecká tvorba (publikační možnosti, možnost prezentace odlišných estetických konceptů, poetik, vizí, prostor
k výměně názorů a k polemikám, neexistence cenzury, ). Prosazovala se jednak tendence
směřující k instalaci závazné normy (obecně platnému konsensu), jež nemusela být vnímána
(a podstatnou částí umělců také nebyla) jako uměle a „svrchu“ nadiktovaná, ale z logiky dějinného vývoje vyvěrající, a jednak tendence otevírající tvůrčím aktivitám po letech „tržního
fungování“ a úniků do iluzívních a halucinogenních – ismů a po letech válečného běsnění
cestu k jistotám skutečnosti nebo k návratům k perspektivám téměř již zapomenutým. Umělec
se cítil dostatečně svobodný a vyvázán z područí „jarmarku s uměním“ či „povinného zpěvu“
a jakkoliv tápající mohl se prostřednictvím a při uchování veškerých specifik uměleckého
tvoření podílet na konstituování nového řádu tvorby, s nímž by se mohl identifikovat. Vědom
si společenské odpovědnosti a sounáležitosti s národním kolektivem respektuje logiku společenského vývoje (byť v různé míře vstřícnosti) a shledává v něm dostatek možností i volnosti
k umělecky hodnotné a zároveň přítomné dění reflektující výpovědi. I v této tolerantní atmosféře jsou však tvůrčí čin i jeho reflexe vtahovány do magnetického pole politiky a konflikt
mezi tendencí k normě a tendencí k uchování svobodného tvůrčího aktu je zároveň jednou z
příčin střetů povahy ideové, mimoliterární.
Období lze – jak zmíněno - nahlížet z různých úhlů pohledů. Kladu vedle sebe fragmenty textů, které považuji za vhodné pro jejich symptomatičnost i pro symptomatičnost a
výpovědní hodnotu ohlasů, které vyvolaly a které jsou stejně signifikantní jako primární texty
samotné. Umožňují nám totiž nahlížet tento úsek vývoje literatury, jenž se dlouho nacházel
mimo hlavní zájem badatelů, i jako dění výsostně dramatické, v mnohém předjímající a latentně či otevřeně utvářející podobu české literatury a kultury příštích desetiletí.
Jednotlivé koncepty či alternativy zde nejsou prezentovány v čiré, krystalické podobě
brilantně formulovaných programů či „objektivních“ názorů zrozených v optimálních podmínkách důkladně sterilizovaných laboratoří, ale jako důsledky mnoha diskusí a polemik,
definované tak říkajíc za pochodu na lomu 30. a 40. let v dusné atmosféře protektorátu i těsně
poválečného myšlenkového kvasu (ostatně východiska z všeobecně pociťované krize hodnot
ve sféře umělecké tvorby byla hledána již hluboko v období meziválečném).
„Co mají všechny tyto poryvy společného, je odklon od dosazených koncepcí, od rétoriky, významově prázdné bravury a předzjednaného úhlu pohledu“ 1 .
Jednu z možností, jak se definitivně rozejít s minulým světem, představovala „očista“
člověka od slupek a nánosů zkrachovaných ideologií a estetických koncepcí (tzv.teorie nahého člověka vycházející ze stati K. Bednáře Slovo k mladým), druhou pevná opora o nepřikrášlenou a nearanžovanou skutečnost všednodenní (Chaloupeckého Svět, v němž žijeme),
třetí návrat ke spirituálnímu světu, nadosobním hodnotám a etickému kánonu Desatera (aktivity křesťansky orientované literatury a publicistiky). Reprezentativní představitelé i řadoví
stoupenci těchto konceptů sice navzájem komunikují a zkoumají možnosti koexistence, zároveň však mezi nimi dochází k zásadním a nezřídka nelítostným ideovým střetům, lze říci, že
se v podstatě odehrával boj o člověka buď „očištěného“ od ideologií, buď zasaženého „ideologií materiální skutečnosti“, nebo „spirituálního“. Tento nelítostný boj (žel v některých důsledcích s tragickými následky) však zároveň nabídl množství cenných tvůrčích experimentů i
jejich konfrontací, k nimž by v jiném dobovém i ideovém kontextu s největší pravděpodobností nedošlo.
Nové mýty Josefa Kainara, Panychida Vladimíra Holana, La Saletta Jana Zahradníčka
a jejich kritický doprovod či ideový „výklad“ jsou texty, jejichž reflexím se - byť fragmentárně - budeme věnovat zevrubněji, mohou nám pomoci lépe porozumět dění v jedné z nejúchvatnějších a přece nejtajemnějších period složitého vývojového procesu, násilně přerušené
na samém počátku nadějného vzletu.
2. Tři „programy“, tři koncepce.
a) Kamil Bednář: Slovo k mladým (úryvek) 2.
Všimněme si teď s výhradou neúplnosti rysů, jež se zdají popírati náš výklad. Jsou to
bezprogramovost, návrat k „věčným hodnotám“, láska k poezii a poezie jako světový názor.
Bezprogramovost, o níž lze říci, že je nejsilnějším a nejvydatnějším programem mladých, není
(třebaže vždycky tomu tak nemusí být) ani zmatkem, ani slabostí. Je jen důsledkem zklamání
z ideologie a z relativismu moderního smýšlení. Při naprostém zmatku o pravdě je lépe netvrdit, že moje počínání je pravdou – nýbrž uskutečňovat pravdu, jež snad je v něm skrytá. Je to
dokladem toho, že se nová ideologie definuje teprve na podkladě činu a díla, v němž je zprvu
jen utajena jako šťáva v plodu.
1
2
Kožmín, Zd., Trávníček, J.: Česká poezie od 40. let do současnosti. Brno 1994.
Bednář, K.: Slovo k mladým. In Svazky úvah a studií. Praha 1940.
Návrat k „věčným hodnotám“ je jen jiným pohledem s jiné strany na tutéž věc. Je výrazem nedůvěry a nejistoty z přítomných hodnot. Co rozumíme tímto návratem? Ukažme si to
na člověku a jeho kultuře. Nedůvěra k modernímu výkladu člověka nás má k tomu, že se vracíme hluboko do minulosti a, přehlížejíce člověka všech dob, srovnáváme jej a zjišťujeme si
tak jakýsi jeho „věcný“ základ: člověka celého, neatomizovaného, člověka myslícího, rozumového, citového, člověka s duší, v níž je vždy stejný a věčný hlad po vyšším poznání, po vyšším světě, stejně jako touha po životodárném poměru k nadsmyslovému světu se všemi jeho
tajemstvími. Člověka v podstatě vždy náboženského, jemuž lze vzít představu Boha, ale jen
s podmínkou, že mu bude nahrazena představou stejně dávající smysl člověkově existenci. Toť
člověk lidský, jenž nebude již smazán z dějin. Civilizace, umění a kultura všech dob je pak
výrazem tohoto člověka lidského. Pro nás i toto pojetí je záchranou před zmatkem moderních
ismů, libovolně si určujících člověka podle svých nálad. Konec avantgardy? Ano!
Posléze poezie jako světový názor, rys, jejž lze někdy pozorovat zejména u mladých
umělců, to není z jiného pramene, než prvé dva úkazy: rodí se ze skepse ideologiím. Chápajíce
poezii jako výraz především lidského jádra člověkova – „lidského“ ve smyslu, jejž jsme dali
zmíněnému „lidskému“ člověku – spatřujeme sice krásu jako tajemství, avšak tajemství,
v němž je hodnota ryze lidská. Taková poezie je pak esencí nové rodící se ideologie, jež z ní
teprve bude vytěžena. A takováto poezie pak může dávat i smysl životu, neboť v ní se člověk
plně vyžívá a plně splývá se všeobecností světa a s jeho podstatou. Tak může poezie dočasně
nahrazovat potřebu ideologie, ba i víry a metafyziky. Je vlastně jakousi „pravdou“, jsouc
nejpravdivějším výrazem člověkovým.
b) J. Chalupecký: „Odvaha být a nerozumět (…) toto jest právě život“3.
Z naléhavosti intenzivně prožívaných okamžiků válečného otřesu (situace) se rodí jeden ze zásadních programových textů v dějinách české kultury druhé poloviny minulého století daleko přesahující hranice „pouhé“ kultury.
…
„Hle, moderní člověk, opuštěný novou vědou, odsunující skutečnost daleko do nepředstavitelného a nemyslitelného transreálna, opuštěný náboženstvím, které jako by se, nepravím
ve své funkci, ale ve své formě bylo osudně přežilo, člověk proměnivší se v bezvládné kolečko
společenského stroje, tvrdošíjně rozběhlého jako bláznivé perpetuum mobile, redukovaný na
dvě data, den narození a den úmrtí, mezi nimiž není nic, nic než pár bláhovostí, kdy se mu
3
Chaloupecký, J.: Svět, v němž žijeme. In Obhajoba umění. 1934 – 1948. Praha 1991, s. 68 – 74.
hlava přece jen zatočila a které rychle napravil, díky své rozumnosti užitečné součástky, vykonávající svou práci stejně usilovně a stejně zbytečně jako stroj ten celý – a teď ještě umění ho
opouští, jdouc kamsi za člověka a mimo člověka, v nezemský a nadzemský okamžik vytrhávající ho ze života, toho člověka který zatím ani nežil, který potřebuje být vrácen životu.“
…
„Zatímco chabý a opatrný malíř a básník dnešní vyhledává pro své umění skutečnost
co nejzávadnější, co nejméně jeho životní praxe se dotýkající a prchá za ní kamsi daleko mimo sebe, vždy jindy se uměním člověk opíral o skutečnost nejbližší, ať to byla zvěř, již lovil,
hedvábné šaty žen, jež miloval, krajina, v níž žil. Skutečností moderního malíře a básníka je
prakticky město; jeho lidé, jeho dláždění, stojany jeho lamp, návěstí jeho krámů, jeho domy,
schodiště, byty. A tuto skutečnost zapírá, a zapírá ji, protože se jí bojí, poněvadž je to svět,
v němž žije, a moderní člověk se bojí tohoto světa, poněvadž by se v něm upamatoval na sebe
– a on se sebe bojí.“
…
„Umění objevuje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme.“
Svět člověka zmateného, nechápajícího, neorientujícího se, navíc „uměním opuštěného“. Jako by možné východisko z této bezvýchodnosti nabídl jeden z básníků z okruhu „Chalupeckého“ Skupiny 42, Josef Kainar verši uzavírajícími své Nové mýty:
Jeden svět bez útlých bylinek
Umělých potoků Háčků v živém srdci
Jeden svět bez blbé kvákající něhy
Bez lásky která se podobá
Bez moci jež se jen podobá
Svět jenž se nepodobá
A jest
Chci míti tady
(Dívka, která léčí květiny)
4. Josef Kainar: Nové mýty (1946).
a) John Keats La belle dame sans merci
I.
Co je ti, bledý rytíři,
tak zmaten, váháš, v tváři žel,
již svadlo sítí u jezer,
pták oněměl.
II.
Co je ti, bledý rytíři,
tak zhublý jsi a zdrán,
veverky sýpka plna jest,
však pustý lán.
III.
Na čele tvém zřím liliji
jest vlhká děsem, zimnicí
však svadne bledá růže též
tvé na líci.
IV.
Já potkal ženu na nivě,
tak luznou jako dítě vil,
zrak divý, nožka křídlo jen,
vlas dlouhý byl.
V.
Já květy ozdobil jí skráň
i páže, tělo, — božský sen! —
jak v lásce na mne pohledla
a vzdychla jen.
VI.
Já zved ji svého na oře,
jen viděl ji, až západ byl,
u cesty stanouc, zpívala
tu píseň vil.
VII.
Hledala pro mne kořínky
a med a sladkou manu tam
a divně zněl ten její vzdech,
ó jak tě ráda mám!
VIII.
Mne zatáhla pak v elfů sluj
a plakala a vzdychla pak
až divými jsem polibky
jí zavřel zrak.
IX.
A pak mne skolébala v sen
a já jsem snil — ó jaký sen! —
ten poslední, jemuž jsem vpad
na svahu hory v plen.
X.
Já bledé krále, panice zřel
a bledých bojovníků řad,
ti křičeli „dámou sans mercy“
jsi pro vždy jat!
XI.
Já v šeru viděl její rty
se otevřely v děsný sten
já zbudil se na svahu tom
sám opuštěn.
XII.
A proto bledý bloudím zde
a váhám, v tváři žel,
kde svadlo sítí u jezer,
pták nezapěl.
(přel. Jaroslav Vrchlický4)
Seznamte se blíže s příběhem o setkání rytíře s dámou „bez slitování“, „bez lítosti“, porovnejte s Kainarovou stejnojmennou básní v Nových mýtech (společné, rozdílné rysy),
c) B. Pavlok: Marxistický mýtus (úryvky)5.
… Není nejmenší pochyby, že první knížka Kainarova Příběhy a menší básně, v r.
1940, představovala mladého autora jako talentovaného a pečlivého básníka, který poctivě
váže svoje slovo, který prosévá písek tohoto světa na sílu své lásky, aby pro nás zachytil zlatá
zrnka krásy. A musíme přiznat, že ta jeho kořist nebyla zcela všedního rázu. Jeho soud o věcech a uměleckých hodnotách je v této prvotině nad všechny pochyby jasný, třebas ne vždy
nejsprávnější. Ale to je nepochybně soud lidského rozumu, musíme zdůraznit: soud sebevědomého člověka, který říká věcem „buď – anebo“. Jestliže jsme sáhli s jakousi dychtivostí a
nemalým očekáváním po jeho druhé knížce, bylo to tedy jaksi samozřejmě, neboť těch šest let
s tím stoupajícím ohněm války zocelilo nejednoho člověka. Ale běda, že jsme zapomněli, že
kromě lidí zocelených zplodila tato válka ještě bytosti, které přestaly růst a ztratily v té krvavé
tmě nebe nad hlavou. Tím spíše naše zklamání a tím trapnější dojem z očekávaných Nových
mýtů. (…) Podvědomí a sexus – dvě modly, které tu pozvedly své hlavy. Není to sic božstvo
zcela nové, neboť již před půl stoletím vypustil tyto dvě krvelačné šelmy ze své černokněžnické
dílny na svobodu vídeňský lékař S. Freud. Ale jeho všemohoucnost v těchto básních je nová a
naprostá (…) Říká se tomu sice odpoetizace , realismus, přiblížení verše živé řeči – ale ve
skutečnosti je to spoutání rozumu – rozpoutání podvědomí (…) ne tedy výběr slov a výběr vět,
aspoň ne zřejmě, ale vyvrhnout svou báseň právě tak, jako blijící člověk vyvrhuje obsah svých
útrob. Jenže – co způsobilo, že onen člověk vrhne? Ale ano, i tuto otázku zodpoví vám Kainarova poezie slovem nezaobaleným, neboť kdo vrhne, nevyplivuje pouze věci líbivé, ale právě
4
5
Zdroj: cs.wikisource.org/wiki/La belle dame sans merci (29. 6. 2011).
Pavlok, B.: Marxistický mýtus. Akord XIII 1947, s. 115.
naopak věci odporné. Neboť ta odpověď je jméno druhé múzy – Sexus. (…) Sexus šklebí na
něho svou ohavnou tvář ze všech koutů života a proráží jeho myšlenkami jako sirná pára (La
belle dame sans mercy (sic!): „Krásná se nevinná. Žena zvíře. Oči a všechno je vedlejší. Jako
u zvířat. A její krásné a vyvážené tělo. A vůle jedno jsou. Zvířecí princip. Filosofie, která se
nestala myšlenkou. Její hlavní vývody jsou lůno. Ústa a řiť. A pokud její nohy. Filosofie trvá“). Sexus je tou temnou atmosférou, ve které se rýsují nejasné siluety podvědomého světa.
Odtud to šero a odtud ten mýtus. Život, který nemá svých hor a svých propastí, protože je žit
v jedné beznadějné osudové rovině, která nedává člověku právo, aby pozvedl hlavu a zaťaté
pěstě, neboť on už ty pěstě pozvedl, proti Bohu, chtěje budovati svůj pozemský ráj, a nyní je
odsouzen do svého falešného edenu. Prozatím tento eden svým objevitelům hoví, neboť dosud
nevychutnali všechny smrady a nepoznali jeho hranic, ale my, vidouce s jakou dychtivostí se
dali do chlemstání své omáčky, o čemž nám právě svědčí poezie druhu nových mýtů, můžeme
s jistotou očekávat, že už brzy narazí jejich hlodavé tlamy na dno toho toho rajského koryta a
že světlo, které se jim při tomto nárazu rozbleskne, osvítí jim v jediném okamžiku statečné
jezdce Apokalypsy, ty, kteří pádí dnem i nocí, neviděni po kruhu zemském 6.
d) Vladimír Dostál: „Bez sebekritiky není cesty vpřed“ (úryvky)7.
Období od května 1945 do února 1948 je – mimo krátké revoluční vzplanutí na počátku – obdobím, kdy se nebývalou měrou rozbujel existencialismus, halasovština, katolická
mystika, surrealismus, naturalismus a nejčastěji všechno dohromady. To v poesii ještě dožíval
protektorát a buržoasní „výchova“ první republiky. Nebylo právě snadné pro básníka i poctivého socialistického smýšlení vyznat se v té houštině estétských pověr a nalézt z ní správnou
cestu (…) V čem je úpadkový ráz sbírky? Nové mýty jsou součástí celého jednoho proudu tehdejší české poezie reprezentovaného ještě jmény Kolář, Mikulášek, Blatný, proudu, který pod
maskou civilismu, oslavy všednosti, se s naturalistickou rozkoší ryl slepě v odporném bahně
drobných životních neštěstí, podlostí, trapností a měšťáckých sklonů a roznášel ve jménu této
ještě neuklizené životní špíny jako řemeslná klepna od pavlače k pavlači hnusné pomluvy o
člověku. „Kritikové“ charakterizovali tenkrát tento směr jako vpád životní reality, přiblíží-li
se k člověku, spočítá nejdříve uhry na jeho tváři, pak mu hledá vši ve vlasech, zjistí, páchne-li
mu z úst a má-li špinavé uši, konečně ještě s dalšími podobnými nechutnostmi podá o tom
podrobný „básnický“ referát. S takovou poznávací metodou v něm přirozeně úcty k člověku
6
Více o ohlasech Kainarových poválečných veršů např. Svoboda, J.: Nové mýty a Osudy v kritických ohlasech.
In Rok 1947. ……
7
Dostál, Vl.: Bez sebekritiky není cesty vpřed. Tvorba 1950, s. 191.
nepřibylo, protože pod rouškou životní reality napsal nejhrubší výsměch životu a realitě. Nic
se pak nedivíme, že v duchu tohoto programu s pohrdáním pohlíží na lidský „národ, chodící
po smrdutých květech nohou“, že z jeho pera vyšly takové nechutné, ponižující verše o ženě:
„Krásná a nevinná/ Žena zvíře/ Oči a všechno je vedlejší/ Jako u zvířat/ A její krásně vyvážené tělo/ A vůle jedno jsou/ Zvířecí princip/ Filosofie, která se nestala myšlenkou/ Její hlavní
vývody jsou lůno/ Ústa řiť/ A pokud jdou nohy/ Filosofie trvá“ Až k takovému pohrdání člověkem a špinavé sexualitě klesla poezie, bezduše se opičící po registrátorech a vychutnávačích
západní měšťácké hniloby, Sartrech a Prévertech.
Vladimír Holan s Františkem Halasem.
5. Vladimír Holan. Dík Sovětskému svazu.
a) Bedřich Fučík: Holanova příležitost8.
Co je příležitostná báseň a kdo je ten který básník, ukáže se nejlépe při takových příležitosteh, kdy oči všech jsou upřeny na téhož člověka, na týž děj, ve chvílích děnně zdůrazně8
In Fučík, B.: Píseň o zemi. Praha 1994, s. 26.
ných, jako jsou například léta 1938 – 1945, ve kterých osud každého jedince byl částí osudu
celého společenství národního i lidského a naopak. Přesně táž skutečnost byla nazírána z přerůzých pozic a situací, pod tisícerými úhly osobního i hromadného utrpení; všechny básně se
rozněcovaly stejným znepokojením a živily se stejnou nadějí, rapsodický patos Zahradníčkův
stejně jako netykavkovitost valéryovské poezie Palivcovy atd. (…) Zde se nad jiné přesně ukázalo, že k básni příležitostné je, snad víc než kdekoli jinde, potřeba pevného uměleckého charakteru, který se nespokojí běžnou poetickou frází, že je potřebí celé bytostné opravdovosti a
dalekozrakosti, která z chaosu vybírá a třídí, dobové převádí na nadčasové a z prchavé spleti
tvoří zákon a řád. Znamenitým dokladem toho je Dík Sovětskému svazu, báseň Vladimíra
Holana, tvrdého, neústupného uměleckého experimentátora, který – stranou „světa“ – jenom
zdánlivě míjel do r. 1938 všechny dobové příležitosti; jenom zdánlivě, neboť právě jeho novatérství, urputně roztrhávající zpuchřelou konvenci světa a usilující až křečovitě nalézt jeho
nový tvar a vůli života, bylo více než kterékoli jiné dílo neběžnou, tj. vpádě umělcovou odpovědí na dobu, představovalo víc než celé desítky jiných hustou křižovatku tisícerých“ příležitostí“ ve tvaru nesmírně komplikovaně sublimovaném, v němž paprsek, než utkvěl (utkvěl-li
vůbec), prošel několikanásobným lomem (…) Holan našel svou „příležitost“ uměleckou a
setkání s ní se ukázalo šťastným setkáním pevného uměleckého charakteru s velikou chvílí
v básni velikého děje dramaticky neseného rozmachem a mohutností prudce vzdutého citu. Ale
nejen to – Holan našel v Díku i svou příležitost nejosobnější: Holan má pocit, že zde zrušil
svou osobní samotu a všechnu negaci kolem ní se hromadící, že našel odpověď i na své pochyby. Nejsem si jist, že tomu tak je v platnosti zcela konečné. Holan je oslněn jako ten, kdo
dlouho žil v podzemí, ve tmách, a nyní v přívalech světla vidí dál, a nazírá právem osvobození
svět kouzelnější. V onom oslnění však má nepochybně původ i řada veršů hluchých, mělkých,
frázovitých, které právě u přesného a tvrdého Holana znepokojují, i když vezměme v počet, že
Dík, 162 veršů, byl napsán ve dvou dnech. Právě těchto několik veršů nedává jistotu o tom,
zda Holan překonal všechny své sváry dřívější definitivně, zda těmito verši jen neobchází víry
a propasti z minula. Ale ať je tomu tak, ať onak, veliký krok k překonání své nejosobnější
tragické negace Holan udělal buď jak buď.
b) Václav Černý 9 (úryvky):
„Tento quasi mnišský vyznavač Poesie cítí ve své klausuře i ten nejlehčí výkyv a záchvěv historické chvíle (…) Ušlechtilé ticho, jímž se - nikoliv bez krásné zpupnosti – obklopil,
9
Černý, V.: Kritický měsíčník VI, č. 1, s. 25.
je prostě básnicky tím nejcitlivějším orgánem. Patetický talent Holanův zde našel svůj námět
a přes několik málo míst, kde přišel ke slovu rétor, tápající ve výrazu, vyplňující mezery rytmu
nevýmluvnými slovíčky nebo rozbíhající se do poloprázdných perifrází, lze říci, že tato báseň
je ze všeho, co dosud básnicky vzešlo z nadšení znovuzrozené svobody, to nejlepší, nejhutnější.“
6. Vl. Holan: Panychida. J. Zahradníček: La Saletta (ukázky viz příl. 1 a 2).
a) Bohumil Polan: Panychida (úryvky)10.
„Od první války nebylo myslitelné, aby básník, hodný toho jména, užil poezie jinak než
k posílení a oslavě míru – zde nenávist, velezpěv nepřátelského cítění bezvadně vyškoleného,
krvavě zlobná práce, ztotožňujeme se s Holanem v smrtelně odsudném stanovisku k nade vše
zřejmému faktu německé zhovadilosti, chápeme jeho běsivý hněv nad zrůdným ukrutenstvím
hitlerovského výboje a nic mu nemůžeme mít za zlé jeho uspokojení z příšerné odplaty, kterou
si vzalo zpupné plemeno zkázou své domoviny (…) V Holanově nenávisti nutno vidět přesný
rub velikého lidského soucitu, tak je totiž Panychida zkomponována do mohutně sklenutého
kontrapunktu zmučené lásky a spravedlivého hněvu (…) Nic z toho, co doposud u nás bylo
napsáno o bezpříkladných zvěrstvech německého vpádu do Ruska, ani zdaleka se co do sugestivní účinlivost nerovná Holanovu líčení, jehož zběsile cítěná plastika zachycuje suchý lesk
děsu svým způsobem mystického (…) Dalo by se o Panychidě mluvit jako o zevrubné reportáži
o ďábelsky vyfantazovaných způsobech trýznění a usmrcování, a nebyla by tím snižována hodnota tvořivého činu slovesného“.
b) Miloš Dvořák: Na kraj Holanovy Panychidy a Zahradníčkova Žalmu(úryvky)11.
10
11
Polan, B: Kritický měsíčník VI, č. 9 – 10, s. 203.
Dvořák, M.: Na okraj Holanovy Panychidy a Zahradníčkova Žalmu. Akord XII, s. 104.
„Holan dal své básni jisté filozoficko – etické zaměření, nutí ho formulovat jakési životní krédo. Po této stránce je Holanova báseň do jisté míry traktátem a budiž mi dovoleno na
tento traktát odpovědět.
Holan téměř po celé básni refrénovitě opakuje velmi starou moudrost, která má své
kořeny v lidové sentimentalitě: kdyby byl nějaký pámbu, copak by bylo možné, aby se na světě
takové věci děly? Copak by se na to mohl dívat?
„Je Bůh? A je-li, proč si schází?/ Proč svoluje, by jenom vrazi/ zřeli svým okem všude tam,/ kde chybí jeho neosleplé?.../ A Bůh by musil, musil zříti/ kostlivě šelestící bytí/
mužů, přibitých za jazyk/ k záchodovému víku…/ A hlavy sťaté na obrátku/ a tváří položené
k zadku,/ zatím co výsměch plival k nim.“
Holan to řekl na mnoha místech opravdu drasticky, strašlivě drasticky, že by se to
sotva dalo říci v jiném básnickém jazyku než právě v jeho, jenž prošel mimořádnou drezůrou,
ale není to právě konec německého národa, který je nejpádnějším důkazem toho, že Bůh skutečně jest? A není to nekonečná bída všech koncentráků, popravišť a bojišť, všechna ta zvěrstva, která byla v této válce páchána, není to všechno až příliš výmluvným svědectvím, že existuje jen jediný Bůh, a to Bůh, který se krví potil, který byl zmrskaný, poplivaný, zpolíčkovaný,
zbičovaný, trním rozdrásaný, kterému římští pochopové vyštipovali celé kusy masa z těla, na
jehož roucho se lepily kusy přischlé krve, člověk vysílený a ubohý, kterému zatloukali hřebík
po hřebíku do živého masa a kterému se posmívali v těžkém okamžiku umírání(…)
I Holanovou básní se mihla jeho (tj. boží – Js) podoba, ale odbyl ji jen jakýmsi sentimentálním povzdechem: „Kdyby tak, strašno domysliti,/dech tento vzkřísil svaté žití Toho/,
jenž ukřižován byl?/ Řekl by něco o dnech ráje?/ Nebo by, nic už nechápaje,/ jen plakal,
aby vůbec žil?“
Nevím, proč Holan tolik zdůraznil slova „nic už nechápaje“. Domnívá se snad, že i Bůh je
ublben? Copak byl Kristus někdy krasoduchým sentimentálníkem, který sliboval lidstvu blahobyt a pohodu, aby teď už nic nechápal a „jen plakal, aby vůbec žil“? Tohle je přece zfalšovaný pohled na osobu Kristovu (… ) Dovedu pochopiti člověka, který řekne: není Boha, a
dovedu ho milovat mnohem víc než pobožné pámbíčkáře, neboť to může býti voláním hladovějícího a žíznícího. I v Holanovi je ozvěna podobného volání: „A Bůh by snad měl pochopiti,
proč zoufalý jsem ve svém žití a proč jsem v něm tak rozerván“. Ale zároveň, nechť mi to
odpustí, cítím v jeho negaci jistou dávku mašinérie, která je úměrná sentimentalitě, jež doprovází jeho záporné krédo: Boha není, ale je tu Rudá armáda, osvoboditelka světa. Tak vyznívá
závěr Holanovy básně.“
(La Saletta) „… je vpravdě jedinou básní, která u nás byla po květnovém převratu napsána
(…) Nenapsal ji žádný z těch básníků, kterým bylo dopřáno všeho pohodlí nově zhotovené
státní líhně, nýbrž básník, který byl oficiálně zavržen a téměř vyobcován za ohradu národní
obce(…) Také Zahradníček si uvědomuje bezbrannost Boha proti člověku, který páchá zločin.
Jestliže tento fakt přivádí Holana k popření Boha, Zahradníček Boha – paradoxně – přijímá
a přijímá i bolest svého národa.“
c) Bedřich Fučík: Cestou k La Salettě (úryvky)12.
Nejvlastnějším, v podstatě jediným úkolem k němuž je básník na této zemi „povolán“,
je slavení Tvůrce a jeho tvorstva; zpěv chvály je nejpřirozenějším aktem lásky – lásky obdivné, objevující a děkovné. Všechny podoby poezie - a každá z jejich dlouhé řady nadto i jako
dokument o sobě i o čase – odpovídají na toto základní určení. Jsou přirozeným výrazem a
odrazem jednoho a téhož údělu a pocitu, kterého je si básník méně přesně vědom, kolem něhož ustavičně krouží , šťasten, když se přiblíží, propadaje v zoufalství, když se vzdaluje: jsa
„naturaliter“ uzpůsoben chválit, podléhá jednou své vlastní křehkosti, podruhé tlaku skutečnosti mimoosobní, začasté oběma zároveň, a vychyluje se ze svého radostného poslání: naříká, sténá, proklíná. Jeho kletby jsou rubem lásky neukojené, projevem strádání, mírou ztrát
(…) V La Salettě se život i básník ocitají v pozici zcela krajní. Nikdy ještě nebyl Zahradníček
zatlačen do pozice tak protestně obranné ( a tím zároveň útočné) jako zde (…) Nebylo ještě
v české řeči takové básně; nemohla totiž vzniknout mimo náš čas; její celkový ráz odpovídá
plně a rovnoměrně věku atomové pumy, dnům nevídaných zpustošení a katastrof duchovních i
hmotných. Její velikost je v tom, že vyslovila tuto hrůzu: že ji vyslovila za jednoho každého a
pro jednoho každého z nás (…) Význam této básně je v tom, jak svou pravdu vyslovila. Mohl
tak učinit se zdarem jen básník nesmírného vidění vnitřního a nepovrchní schopnosti tvárné.
Jen nejodvážnější věrnost vidění, buďsi skutečnost sebekrutější a riziko sebevětší, může si
dobýt takových prostředků výrazových, aby jimi zvládla jedním dechem chrlený pamflet i
modlitbu, hrůzu i něhu
d) Zdeněk Rotrekl: Jan Zahradníček 13.
12
13
viz pozn. 9, s. 59 (dle editorů stať původně datována Listopad 1947).
Rotrekl, Zd.: Skrytá tvář české literatury. Brno 1991, s.154.
Básník byl zatčen ve svém bytě v Brně na Černopolní ulici 50 dne 14. června 1951
v 7, 30 ráno se skupinou katolických intelektuálů a spisovatelů, vedených údajně Václavem
Prokůpkem, zajištěným spolu s Václavem Renčem a Josefem Kostohryzem asi měsíc předtím. Lze říci, že obžalovací spis byl předúnorovými štvanicemi a únorem 1948 už předem
vyhotoven. Básníky a spisovatele soudí státní soud v Praze na svém brněnském zasedání 4.
července 1952. (Renč a Kostohryz zůstávají v Praze, režírováni do jiných skupin.) Brněnská
skupina má název „Václav Prokůpek a spol.“. Soudu konaného v Brně tři dny, přístupného
vybraným členům strany, se jako diváci zúčastnili brněnští spisovatelé a Vítězslav Nezval,
přítomný druhý den při výpovědi Jana Zahradníčka. (Pro údajnou velezradu dostává Zahradníček trest ve výši třinácti let těžkého žaláře.) Pro dokreslení cituji z rozsudku úvodní
větu: „Obviněný Jan Zahradníček pochází z kulacké rodiny a po absolvování filozofické
fakulty se stal básníkem, který vybroušenou formou propagoval ty nejreakčnější názory
vatikánské. Obviněnému Janu Zahradníčkovi byl trnem v oku socialismus, pokrok, on ve
svých názorech byl věrným přisluhovačem Vatikánu, obdivoval se feudalismu a nenáviděl
dělnickou třídu. Jestliže jeho básnické sbírky měly tento charakter již před válkou, jeho
práce poválečné, jako La Saletta, nesou již výslovně a zřejmě protisocialistický a protisocialistický charakter.
Více výrazných tvůrců prošlo mezi lety 1945 – 1948 nelehkým a komplikovaným
osobnostním i tvůrčím vývojem, někteří dospěli od identifikace k emancipaci (Holan, Hrubín,
Halas), jiní podstatně proměnili názory i poetiku a vykročili na cestu služby (Nezval, Kainar),
jiní prostě setrvali na svém a stali se objekty a obětmi ve vykonstruovaných procesech (mnoho katolických či křesťansky orientovaných autorů). Tím výmluvnější může být prosté porovnání částí básnických textů autorů z relativně opačných pólů ideového spektra - J. Zahradníčka (La Saletta) a Fr. Halase (A co…), jimi také toto první nahlédnutí do problematiky poválečné literatury uzavřeme (ukázky viz příloha 3 a 4).