Skripta nauka 2006

Transkript

Skripta nauka 2006
ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UIVERZITA V PRAZE
TECHICKÁ FAKULTA
KATEDRA MATERIÁLU A STROJÍRESKÉ
TECHOLOGIE
AUKA O MATERIÁLU
诲眾眾眾 睄 睄
Ing. Rostislav Chotěborský, Ph.D.
2006
Lektorovali:
doc. Ing. Jiří JANOVEC, CSc.
doc. Ing. Miloš JIRKA, CSc.
 Rostislav CHOTĚBORSKÝ, 2006
ISB 80 – 213 – 1442 – 7
2
Úvod
V předmětu „Nauka o materiálu“ zařazeného do teoretického základu studia na
Technické fakultě České zemědělské univerzity v Praze je cílem získat teoretické i praktické
znalosti jak o kovových tak i nekovových konstrukčních materiálech. Tento předmět se zabývá
vnitřní stavbou kovových a nekovových materiálů, jejich vlastnostmi, zkoušením mechanických
vlastností, tepelným zpracováním.
Skripta z předmětu Nauka o materiálu jsou učena pro posluchače 1. ročníku studia
Technické fakulty. V těchto skriptech není z důvodu rozsahu uvedena problematika zkoušení
vlastností materiálu, neboť je vysvětlena ve skriptech k laboratorním cvičením. Znalosti z tohoto
předmětu jsou uplatňovány v navazujících předmětech „Strojírenská technologie“, „Jakost a
spolehlivost strojů a zařízení“, „Části strojů“ a v dalších předmětech.
3
1
Základy nauky o kovech ......................................................................................................... 6
Vazby mezi atomy ............................................................................................................... 6
Krystalová mřížka a její nedokonalosti ............................................................................... 7
Značení rovin a směrů ......................................................................................................... 9
Poruchy krystalické mřížky ............................................................................................... 10
2
Fáze a diagramy .................................................................................................................... 14
2.1 Fázové pravidlo ................................................................................................................. 14
2.2 Difúze ................................................................................................................................ 14
2.3 Fáze a fázové přeměny ...................................................................................................... 16
2.4 Rovnovážné diagramy ....................................................................................................... 17
3
Deformační chování kovů ..................................................................................................... 21
3.1 Elastická deformace .......................................................................................................... 21
3.2 Anelastická deformace ...................................................................................................... 21
3.3 Plastická deformace a deformační zpevnění ..................................................................... 22
3.4 Zpevňování kovu ............................................................................................................... 24
3.5 Rozvoj porušení a lom....................................................................................................... 25
3.6 Faktory ovlivňující přechodovou teplotu .......................................................................... 29
3.7 Únava materiálu ................................................................................................................ 30
3.8 Změny deformovaného stavu při ohřevu .......................................................................... 30
3.9 Tečení a relaxace ............................................................................................................... 32
4
Technické slitiny železa ........................................................................................................ 34
4.1 Vlastnosti čistého železa ................................................................................................... 34
4.2 Soustava železo-uhlík ........................................................................................................ 34
4.3 Austenitizace ..................................................................................................................... 45
4.4 Přeměny austenitu ............................................................................................................. 47
4.5 Transformační diagramy ocelí .......................................................................................... 49
4.6 Přeměny při popouštění oceli ............................................................................................ 52
4.7 Tepelné zpracování slitin železa ....................................................................................... 54
4.8 Tepelně mechanické zpracování ....................................................................................... 62
4.9 Zpevňování povrchu .......................................................................................................... 63
4.10 Chemicko-tepelné zpracování ........................................................................................... 65
5
Rozdělení a značení technických slitin železa ...................................................................... 71
5.1 Systémy označování ocelí ................................................................................................. 71
5.2 Systém označování litin .................................................................................................... 73
6
Konstrukční oceli .................................................................................................................. 74
6.1 Nelegované oceli obvyklých jakostí ................................................................................. 74
6.2 Oceli jakostní a ušlechtilé ................................................................................................. 75
6.3 Nerezavějící oceli .............................................................................................................. 78
6.4 Nástrojové oceli................................................................................................................. 81
7
Litiny ..................................................................................................................................... 83
7.1 Druhy litin ......................................................................................................................... 84
7.2 Krystalizace litin ............................................................................................................... 92
7.3 Mechanické vlastnosti litin................................................................................................ 95
7.4 Tepelné zpracování litin .................................................................................................... 95
8 Neželezné kovy ..................................................................................................................... 96
8.1 Cín ..................................................................................................................................... 96
8.2 Olovo ................................................................................................................................. 96
8.3 Zinek.................................................................................................................................. 97
8.4 Hliník a slitiny hliníku....................................................................................................... 98
8.5 Hořčík a jeho slitiny ........................................................................................................ 101
8.6 Měď a její slitiny ............................................................................................................. 102
1.1
1.2
1.3
1.4
4
8.7 Nikl a jeho slitiny ............................................................................................................ 105
8.8 Kobalt .............................................................................................................................. 107
8.9 Titan a slitiny titanu......................................................................................................... 107
9
Slinuté kovy......................................................................................................................... 109
9.1 Výroba ............................................................................................................................. 109
10 Keramické materiály ........................................................................................................... 113
11 Polymerní materiály ............................................................................................................ 116
11.1 Plasty ............................................................................................................................... 116
11.2 Kaučuky .......................................................................................................................... 121
11.3 Vlastnosti plastů .............................................................................................................. 121
12 Kompozity ........................................................................................................................... 123
12.1 Částicové kompozity ....................................................................................................... 124
12.2 Vláknové kompozity ....................................................................................................... 124
13 Dřevo ................................................................................................................................... 128
13.1 Druhy dřevin ................................................................................................................... 128
13.2 Vlastnosti a vady dřeva ................................................................................................... 129
14 Koroze ................................................................................................................................. 130
14.1 Koroze chemická ............................................................................................................. 130
14.2 Elektrochemická koroze .................................................................................................. 131
14.3 Ochrana proti korozi........................................................................................................ 132
15 Literatura ............................................................................................................................. 133
5
1
ZÁKLADY AUKY O KOVECH
1.1 Vazby mezi atomy
V kovech v tuhém stavu jsou jednotlivé atomy v takových vzdálenostech, při nichž jsou
přitažlivé a odpudivé síly ve vzájemné rovnováze. Jsou-li tyto síly v rovnováze, je za dané
teploty vzdálenost mezi atomy konstantní. Tyto přitažlivé a odpudivé síly, zvané vazební síly,
jsou elektrostatického původu a jsou ovlivněny uspořádáním elektronů v atomovém obalu.
Energie vazby mezi atomy určuje i práci, kterou je třeba vynaložit na jejich oddálení z
rovnovážné polohy. Některé atomy uvolňují ze svého obalu lehce jeden i více elektronů. Atom
již není neutrální, ale stává se elektropozitivním iontem. Takové prvky se nazývají
elektropozitivní. Naopak atomy elektronegativních prvků ochotně vážou elektrony a tím se
stávají elektronegativními ionty. Elektronegativita a elektropozitivita atomů není však vlastnost
izolovaných atomů, ale vazeb mezi nimi. Mezi základní vazby mezi atomy patří:
Iontová (heteropolární) vazba je nejjednodušší vazba, která spočívá v elektrické přitažlivosti
mezi elektropozitivními a elektronegativními ionty. Elektropozitivní atom půjčí jeden elektron
sousednímu elektronegativnímu atomu. Mezi dvojicí různých takto vzniklých iontů vznikne
přitažlivá elektrostatická síla a atomy se pak mohou uspořádat do krystalu. Iontová vazba se
vyskytuje u prvků, které leží v periodické tabulce blízko vzácných plynů. Prvky s iontovou
vazbou se snaží dosáhnout elektronové struktury vzácných plynů, při čemž mohou přijmout nebo
odevzdat jen malý počet elektronů. Valenční elektrony jsou zde vázány na svá atomová jádra, a
proto tyto látky nevodí elektrický proud. Příkladem je chemická sloučenina NaCl.
Kovalentní vazba (homopolární), jejíž název je odvozen od názvu „kolektivní valence„ je na
rozdíl od iontové vazby charakterizována společnými dvojicemi valenčních elektronů elektricky
neutrálních atomů. Tyto elektrony jsou potom polovinu doby v oblasti vlivu jednoho atomového
jádra a polovinu doby v oblasti vlivu druhého atomového jádra. Tato vazba je velmi silná, takže
ani táním nebo rozpouštěním se molekuly nemění. Příkladem této párové vazby elektronů je
např. H2O, CO2, Cl2.
Pro kovy je nejdůležitější vazba kovová, která se podobá vazbě kovalentní. Jakmile se atomy
kovů k sobě přiblíží a vytvoří krystalickou strukturu, valenční elektrony se jako plyn volně
pohybují mezi ionty, kterými jsou kationty, čímž vyvolají vazebné síly. Tento volný pohyb
valenčních elektronů se označuje jako valenční mrak a způsobuje dobrou elektrickou a tepelnou
vodivost kovů. Projevuje se především u prvků, které mají nízký počet elektronů ve vnější sféře,
což jsou právě především kovy.
Ostatní vazby jsou pro kovy a jejich slitiny nepodstatné.
Vazba van der Waalsova je běžná u prvků nebo chemických sloučenin s velmi stabilní
valenční skupinou, což jsou např. inertní plyny. Jejich molekuly jsou v plynném stavu
jednoatomové a neslučují se s jinými atomy. Mají mimořádně nízký bod varu a tím mají ze všech
prvků nejmenší meziatomovou soudržnost. Tato slabá vazba umožňuje vytvoření krystalického
stavu až při velmi nízkých teplotách (např. Ar). Příkladem jsou parafin, led (voda), organické
látky. Vazby van de Waalsovy jsou nejvýznamnější u makromolekulárních látek.
Vodíková vazba (vodíkový můstek) vzniká v důsledku vazby H na silně elektronegativním
prvku (F, N, O), čímž se na H přenáší kladný elektrický náboj protonu.
V krystalech se vyskytují pouze vazby kovové, iontové a kovalentní. V kovech pak jen
vazby kovové a iontové.
Uvedené typy vazeb představují ideální mezní případy. Ve skutečnosti se různé jevy
překrývají, takže reálné pevné látky jsou tvořeny součinností až několika druhů vazeb. Určit
všechny tyto vazby a jejich podíl v daném materiálu je velmi obtížné.
6
1.2 Krystalová mřížka a její nedokonalosti
Krystalové mřížky
Technické materiály se dělí na látky amorfní a krystalické.
Amorfní (beztvaré) látky jsou zpravidla látky plynné, kapalné a makromolekulární. Tuhé
amorfní látky (sklo, struska) se považují za velmi husté kapaliny ve stavu silně přechlazeném.
Amorfní látky jsou charakterizovány izotropií (stejné vlastnosti ve všech směrech). Mezi
amorfní látky se řadí i kovová skla, u nichž rychlost chladnutí taveniny dosáhla extrémně
vysokých hodnot (105 až 106 K•s-1).
Krystalické látky se vyznačují tím, že vnitřní síly při změně skupenství při přechodu ze
stavu kapalného do tuhého řadí atomy a molekuly ve zcela přesném pořadí a vzniká útvar
krystalický. Každý krystal má zcela přesné uspořádání ve svém vnějším tvaru, které je dáno jeho
prostorovou (krystalovou) mřížkou. Veškeré kovy jsou (s výjimkou rtuti) za teploty okolí (tj. 20
°C) látky tuhé a krystalické.
Z elementárních buněk se jejich pravidelným opakováním vytvoří krystalická struktura.
Mřížka krystalické struktury tvoří prostorovou krystalovou mřížku. Z krystalické struktury jsou
pak složena jednotlivá zrna.
Ideálně vyvinutá zrna se nazývají krystaly, které se v praxi běžně nevyskytují. Vyznačují se
rovinnými stěnami, mezi nimiž se zákonitě opakují stejné úhly. Krystaly tvoří polyedrickou
strukturu (tj. strukturu, jejíž tvar se blíží tvaru šestiúhelníka) tehdy, když tavenina tuhne volně a
ze všech stran rovnoměrně. Monokrystal (krystalový jedinec) je útvar, v němž jsou všechny
elementární mřížky orientovány ve stejném smyslu. Monokrystal je uměle vytvořený samotný
krystal, který lze laboratorně připravit z taveniny při přesné kontrole podmínek tuhnutí.
Monokrystalům se také říká whiskery.
Skutečné krystaly kovů se nazývají krystality. Nemají tak dokonale se opakující skladby
atomů a vyskytují se v nich různé nedokonalosti a nepravidelnosti. Vznikají již při tuhnutí a
jejich množství se zvětšuje plastickou deformací nebo transformacemi při rychlém ochlazení.
Krystality mají značně anizotropní vlastnosti. Jejich náhodným uspořádáním vzniká
polykrystal, který má v důsledku této nahodilosti izotropní vlastnosti. Orientace krystalitů může
však být tvářením za studena usměrněna. Výsledkem je pak usměrněná struktura, u níž se opět
objevuje větší či menší anizotropie. Technické kovy jsou polykrystalické.
Při umístění mřížky elementární buňky do trojrozměrného pravoúhlého souřadnicového
systému lze všechny buňky podle velikosti úhlů a délek úseček, které tvoří tvar buňky, zařadit do
jedné ze 7 krystalografických soustav. V každé této soustavě mohou existovat až 4 typy
základních mřížek: mřížka prostá, bazálně středěná, prostorově středěná a plošně středěná.
Elementární buňka prostá (primitivní) je ze všech čtyřech typů nejjednodušší. Přísluší jí 1
atom, protože každý její rohový atom je společný 8 sousedním buňkám.
Elementární buňka bazálně středěná obsahuje kromě rohových atomů ještě po jednom atomu
ve spodní a horní základně (bázích) 1 atom, který je umístěn ve středu každé podstavy. Každý z
nich přísluší svou jednou polovinou i buňce sousední. Jedné elementární buňce bazálně
centrované přísluší tedy celkem 8/8+2/2 = 2 atomy.
Elementární buňka prostorově středěná (stereocentrická) obsahuje kromě rohových atomů
ještě 1 atom umístěný ve středu rovnoběžnostěnu. Jedné buňce přísluší pak celkem 1+1=2
atomy.
Elementární buňka plošně středěná (planicentrická) obsahuje kromě rohových atomů ještě
ve středu každé stěny 1 atom. Jedné buňce tak přísluší 8/8+6/2 = 4 atomy.
Většina technicky důležitých kovů krystalizuje v soustavě krychlové plošně středěné (fcc),
krychlově tělesně středěné (bcc) a šesterečné (hex).
Celkem existuje 14 prostorových (Bravaisových) typů mřížek v 7 krystalografických
soustavách:
Krystalografické soustavy (obr. 1):
α ≠ β ≠ γ ≠ 90°
1. trojklonná (triklinická)
a≠b≠c
Existuje jen prostá mřížka
7
2. jednoklonná (monoklinická)
a≠b≠c
α = β = 90° ≠ γ
Existuje mřížka prostá a bazálně centrovaná
3. kosočtverečná (ortorombická)
a≠b≠c
α = β = γ = 90°
Existují všechny 4 typy mřížek.
4. čtverečná (tetragonální)
a = b ≠ c
α = β = γ = 90°
Existuje mřížka prostá a prostorově centrovaná
5. trigonální (romboedrická)
a=b=c
120° > α = β = γ ≠ 90°
Existuje jen mřížka prostá.
6. šesterečná (hexagonální)
a=b≠c
α = β = 90°, γ = 120°
Existuje jen mřížka bazálně centrovaná. Tato mřížka tvoří kolmý hranol, jehož podstavou
je pravidelný šestiúhelník
7. krychlová (kubická, regulární, teserální) a = b = c
α = β = γ = 90°
Existuje mřížka prostá, prostorově centrovaná a plošně centrovaná. Tato mřížka tvoří
krychli.
Obr. 1. Základní krystalová buňka
Schopnost prvku krystalizovat v různých krystalografických soustavách nebo v jejich
různých modifikacích se nazývá alotropie. Modifikace se označují řeckými písmeny α, β , δ, γ
atd. Alotropní změny jsou vratné. U slitin se tomuto jevu říká polymorfie.
Příklad 1: Fe krystalizuje v kubické soustavě, ale má 4 modifikace. Jednou ze základních
vlastností každé modifikace je, že existuje jen v přesně určeném rozmezí teplot. Např. α-Fe se při
ohřevu na 910 °C přemění v γ-Fe a tuto modifikaci si drží až do teploty 1392 °C, kdy se mění na
modifikaci δ-Fe a δ-Fe pak při 1539 oC na taveninu - obr. 2.
Obr. 2. Křivka ohřevu čistého železa
8
1.3 Značení rovin a směrů
Pro možnost hodnotit vlastnosti v různých krystalografických rovinách a směrech byl
zaveden jednotný popis rovin a směrů v krystalových mřížkách pomocí Millerových indexů.
Obr. 3. Příklady Millerových
indexů rovin
Obr. 4. Příklady Millerových
indexů směrů
Základem popisu roviny jsou úseky, které rovina vymezuje na souřadných osách (x, y, z).
Millerovými indexy roviny (h, k, l) jsou reciproké hodnoty těchto úseků převedené na nejmenší
nesoudělená čísla.
1
1
1
h = ,k = ,l = ,
a
b
c
kde a, b, c jsou úseky na příslušných osách x, y, z.
Vytíná-li rovina úsek na záporné části osy, uvádí se znaménko minus nad příslušným
Millerovým indexem, index odpovídající ose rovnoběžné s příslušnou rovinu je roven 0.
Příklady jsou patrny z obr. 3.
Millerův index ve směru [u v w] získáme tak, že s daným směrem vedeme rovnoběžku
počátkem. Millerovými indexy jsou souřadnice bodu na této rovnoběžně převedené na nejmenší
celá nesoudělná čísla. Příklady jsou patrny z obr. 4. Pro popis rovin a směrů v šesterečné mřížce
se používají indexy Miller-Bravaisovy, označované (h k i l) resp. [u v t w] vztažené k osám a1,
a2, a3, c podle obr. 5.
Obr. 5. Millrovy-Bravaisovy indexy
rovin v šesterečné mřížce
9
1.4 Poruchy krystalické mřížky
V ideálním krystalu jsou atomy uloženy v místech minimální potenciální energie. To
znamená, že každá porucha krystalické mřížky atomy z těchto poloh vychýlí a zvyšuje
mřížkovou energii, deformuje průběh potenciálového pole mřížky, vysunuje okolní atomy
z jejich středních poloh a tedy způsobuje distorzi mřížky a vyvolává pnutí ve svém okolí.
Z geometrického hlediska lze vady v krystalech rozdělit na:
•
bodové vady,
•
čárové vady,
•
plošné vady,
•
prostorové vady.
1.4.1
Bodové poruchy
Základní bodové poruchy krystalické mřížky jsou vakance a intersticiály v čistých
kovech. V tuhých roztocích k nim přistupují ještě substituční a intersticiální příměsi. Tyto vady
mohou tvořit ještě složitější útvary, které rovněž považujeme za bodové útvary: bivakance,
párová porucha intersticiál – vakance, substituční příměs – vakance.
Vakancí rozumíme neobsazenou uzlovou
polohu krystalické mřížky včetně jejího blízkého
okolí deformované mřížky. Intersticiál je
mřížkový atom umístění v intersticiální poloze,
mimo uzlový bod. Rovněž intersticiál způsobuje
distorzi mřížky. Tvarově podobné jsou poruchy
mřížky příměsovými atomy.
Obr. 6. Druhy bodových poruch
a – vakance, b – vlastní intersticiál, c – intersticiál
příměsi, d – substituční atom příměsi
Vlastnosti bodových poruch
Vakance mohou vznikat na povrchu kovu
jako tzv. Schottkyho poruchy přechodem atomu
základní mřížky do uzlové polohy na povrchu nebo jako tzv. Frankelovy poruchy přechodem
mřížkového atomu do intersticiální polohy. Vzniká tak párová porucha intersticiál – vakance.
Vakance se rovněž v krystalu tvoří při primární krystalizaci. Jiné zdroje vakancí mohou být např.
hranice zrn.
Intersticiály vznikají snadno v krystalech s velkou meziatomovou vzdáleností. Všechny
intersticiální polohy nemohou být obsazeny z důvodu elastické deformace okolí poruchy.
S přechodem atomu do intersticiální polohy je spojena dilatace mřížky, se vznikem vakance
komprese mřížky.
Aktivační energie vzniku poruch krystalické mřížky se dotuje z energie tepelných kmitů
mřížky. Dodáme-li kovovému krystalu další energii z vnějšku, dochází ke generaci bodových
poruch jejichž hustota je větší než rovnovážná koncentrace. Zvýšená koncentrace vakancí vzniká
těmito mechanizmy:
•
ozářením kovu,
•
při plastické deformaci jako důsledek interakcí mezi dislokacemi,
•
při prudkém ochlazení z vysoké teploty dochází k zamrznutí vakancí.
10
Migrace bodových poruch
Bodové poruchy se mohou pohybovat krystalem. Mechanizmem jejich pohybu jsou diskrétní
přeskoky z jednoho uzlového bodu do sousedního (vakance) nebo mezi intersticiálními polohami
(intersticiální atomy a příměsi). Přeskok vakance je dán relativně přeskokem sousedního atomu
na její místo. Atom přitom musí překonat energetickou bariéru.
Pravděpodobnost, že atom získá za jednotku času energii potřebnou k překonání bariéry Qm
lze úspěšně i v kovových materiálech vyjádřit pomocí Maxwellova-Boltzmannova zákona.
Pro frekvenci přeskoků vakance platí vztah:
 Q 
(1)
uv = A exp − m  ,
 k ⋅T 
kde konstanta A závisí na koordinačním čísle mřížky a na frekvenci kmitů atomů mřížky, k je
Boltzmannova konstanta a T je termodynamická teplota.
Obsahuje-li krystal rovnovážnou koncentraci vakancí, bude celková frekvence přeskoků dána
výrazem uv=crv. obdobné vztahy mohou být odvozeny i pro migraci intersticiálů. Jsou základem
difúzního pohybu částic v pevných látkách. Kinetika migrace je výrazně závislá na teplotě.
1.4.2 Čárové poruchy
Čárové poruchy krystalické mřížky vznikají přesunutím (dislokováním) určitého množství
atomů při skluzovém pohybu vzhledem k vrstvě sousední. Poruchy se nazývají dislokace.
Dislokace se dělí na hranové a šroubové. Jsou to speciální případy smíšené dislokace. Obr. 7
znázorňuje smyčku z translačních vektorů vedenou neporušenou oblastí krystalu tak, že ve dvou
směrech je vytvořena stejným počtem kroků v kladném a záporném smyslu (Burgersova
smyčka). Je zřejmé, že pro oblast krystalu bez dislokace se smyčka uzavře. Pro oblast krystalu
s hranovou dislokací obr. 8 bude třeba smyčku uzavřít vektorem b, který se nazývá Burgersův
vektor a který udává charakter dislokace. Pro hranovou dislokaci je Burgersův vektor kolmý na
dislokační čáru. Burgersův vektor pro šroubovou dislokaci je s dislokační čárou rovnoběžný.
V případě, že Burgersův vektor svírá s dislokační čárou úhel ležící mezi 0°a 90°, jde o dislokaci
smíšenou.
Přítomnost dislokace v krystalu vyvolává pružnou deformaci mřížky, které odpovídá
napěťové pole okolo dislokace. Napěťové pole hranové dislokace má smykové i normálové
složky. Napěťové pole šroubové dislokace má jen smykové složky, je válcově souměrné a napětí
τ v kterémkoli místě pole je nepřímo závislé jen na vzdálenosti od dislokační čáry. Napěťová
pole dislokací mají dlouhý dosah na rozdíl od napěťových polí bodových poruch. Zasahují celý
krystal a navzájem na sebe působí.
Významnou vlastností dislokací je schopnost pohybovat se krystalovou mřížkou. Hranové i
šroubové dislokace (obr. 9) se mohou pohybovat především skluzem ve skluzové rovinně,
překročí-li skluzové napětí v rovině a směru skluzu určitou mezní hodnotu. Skluzovými
rovinami dislokace mohou být pouze mřížkové roviny hustě obsazené atomy, které procházejí
dislokační čárou a jsou rovnoběžné s Burgersovým vektorem dislokace.
Obr. 7 Burgersova smyčka: A) mřížka bez poruch,
B) mřížka s hranovou dislokací; b– Burgersův
vektor.
11
Obr. 8 Modely hranové dislokace (a, b) a) postup určení jejího Burgersova vektoru b,
c) prostorový model.
Obr. 9 Model šroubové dislokace a určení jejího Burgersova vektoru b.
•
•
Dislokace se mohou pohybovat dvojím způsobem:
skluzem (konzervativní pohyb)
šplháním (difúzní pohyb)
Skluzový pohyb dislokace je lokalizován do skluzové roviny, přičemž hranová dislokace se
pohybuje ve své skluzové rovině ve směru Burgersova vektoru způsobem znázorněným na obr.
10. Šroubová dislokace může přecházet v rámci příčného skluzu do některé z dalších rovin
protínajících se v dislokační čáře. Příčný skluz nastane v případě zablokování pohybu dislokace
v její původní rovině překážkami.
Obr. 10 Skluzová rovina hranové dislokace
Šplhání dislokací je způsobeno difúzí bodových poruch k polovině hranové dislokace. Tím
se dislokační čára přemístí do spodní nebo horní rovnoběžné roviny podle toho, zda difundují
vakance nebo intersticiály. Šplhání dislokací je pohyb difúzní, tepelně aktivovaný a z toho
důvodu je podstatně pomalejší než pohyb skluzový. Závisí na dosahu vakancí a intersticiálů
v krystalu a na jejich pohyblivosti v krystalové mřížce.
12
Interakce dislokací s překážkami
K pohybu dislokace jinak dokonalou mřížkou stačí i velmi malé hodnoty smykového napětí.
V reálných krystalech se však dislokace setkává s překážkami, jejichž překonání vyžaduje
zvýšení skluzového napětí. Překážkami jsou například jiné dislokace, atomy příměsí a částice
jiných fází. Dislokace pohybující se v různoběžných rovinách se protínají, v rovnoběžných
rovinách nebo téže rovině vzájemně reagují jejich napěťová pole, popřípadě se dislokace kupí na
neprůchodných překážkách.
Interakce napěťových polí dislokací a příměsových atomů vede ke vzniku shluků těchto
atomů okolo dislokace – Cottrellových atmosfér. Pro substituční atom větší než mřížkový a pro
všechny intersticiální atomy je energeticky výhodnější umístění v roztažené oblasti mřížky
v napěťovém poli dislokace.
Cottrellovy atmosféry omezují pohyb dislokace. Dislokace se může pohybovat při zvýšeném
napětí i s atmosférou, její rychlost je pak dána rychlostí difúzního pohybu atomů příměsí
mřížkou, nebo při ještě větším napětí se může od atmosféry odtrhnout.
Pohybu dislokace brání i jiné částice. Zachycená dislokace se na nich prohýbá, což vyžaduje
zvýšené skluzové napětí.
Vznik dislokací
Tvářením za studena se může dislokační hustota zvýšit. Příslušný mechanizmus je znám jako
Frankův-Readův zdroj dislokací a je ukázán na obr.11. Dislokace zachycená na překážkách A, B
se působením skluzového napětí prohýbá. Překročí-li napětí maximální hodnotu jenž odpovídá
poloha 2, začne se poloměr zakřivení dislokace rychle zvětšovat 3, 4. Po dosažení polohy 5 se
oddělí dislokační smyčka 5´ a mezi body A, B zůstane nový dislokační segment. Celý děj se
opakuje.
Obr. 11 Frakův-Readův zdroj
dislokací
1.4.3 Plošné vady
Mezi plošné vady řadíme vrstevné chyby, vnitřní rozhraní (hranice subzrn, hranice zrn) a
okrajové i volné plochy krystalů. Vnitřní rozhraní mohou oddělovat disorientované oblasti téže
mřížky, nebo oblasti mřížky odlišného typu (různé fáze).
•
Hranice subzrn – maloúhlová hranice
Jsou tvořeny plošnými sítěmi dislokací a oddělují v rámci téhož zrna úseky mřížky –
subzrna, vzájemně odkloněné většinou jen o 1 až 2°. Subzrna vznikají například při žíhání kovu
po tváření za studena.
1.4.4 Prostorové vady
•
Hranice zrn – velkoúhlová hranice
Mají tloušťku jen několik mřížkových parametrů a odklon mřížek je větší než 15°.
Z hlediska uspořádanosti je to vysoce poruchová oblast, která má vyšší energii než mřížka uvnitř
zrna a je charakterizována určitou měrnou energií. Proto se hranice zrna vyznačují specifickými
fyzikálními i chemickými vlastnostmi, kterými jsou ovlivňovány některé pochody
13
v polykrystalických materiálech: na hranicích zrn segregují příměsy, přednostně precipitují
sekundární fáze, hranice ovlivňují mez kluzu, houževnatost, korozní odolnost aj.
2
FÁZE A DIAGRAMY
2.1 Fázové pravidlo
Maximální počet fází, které jsou navzájem v rovnováze není libovolný a je dán zákonem,
který vyslovil J. W. Gibbs. Udává vztah mezi počtem složek, fází a stupňů volnosti. Jeho obecná
formulace je
v=k+2–f
(2)
kde v je počet stupňů volnosti (počet nezávislých změn, které jsou v soustavě povoleny, aniž
se změní počet existujících fází, proměnné jsou při těchto změnách: teplota, tlak a složení fází)
k – počet složek (nejmenší počet nezávislých chemických prvků, z nichž je možno celou
soustavu složit)
f – počet fází
u tuhých a kapalných kovových soustav neuvažujeme obvykle vliv tlaku jako proměnné
veličiny. Pak má fázové pravidlo tvar:
v=k+1–f
(3)
Obr. 12 Obecný fázový diagram p-T jednosložkové
soustavy. D – trojný bod soustavy (v tomto bodě
můžkou existovat všechny fáze). AD, DC, DB jsou
hranice mezi jednotlivými oblastmi fází, pokud látka
má teplotu a tlak odpovídající hranici mohou existovat
dvě fáze.
Přímka procházející body E a F znázorňuje přeměnu
fází při daném konstantním tlaku a měnící se teplotě
(do bodu E existuje jen fáze tuhá, mezi E a F kapalná
fáze a nad F plynná fáze)
Gibbsonovo fázové pravidlo je jednoduchým a jasným vodítkem při studiu kovových soustav.
Pro čistý kov lze z rovnice odvodit v = 2 – f, což znamená, že při jedné fázi (obr. 12) lze měnit
jednu proměnnou veličinu, například teplotu aniž se počet fází změní. Jsou-li při k = 1 přítomny
dvě fáze, jako je to při krystalizaci čistého kovu, nemá soustava žádný stupeň volnosti.
Krystalizace probíhá při konstantní teplotě – teplotě tuhnutí.
Pro dvě složky má fázové pravidlo tvar v = 3 – f. Při jedné fázi (např. binární slitina
v kapalné stavu) lze nezávisle měnit současně dvě proměnné veličiny – teplotu a složení, aniž
dojde ke změně počtu fází. Jsou-li přítomny dvě fáze (krystaly a tavenina), lze měnit pouze jednu
proměnnou – teplotu.
Gibbsonovo pravidlo informuje pouze o počtu fází v soustavě, neříká však nic o jejich
množství, složení a rozdělení.
2.2 Difúze
Difúze je jediným ze způsobů přenosu hmoty, při kterém se její částice (atomy, ionty,
molekuly), i vakance pohybují vzhledem k sousedním částicím. Protože podstatou difúze je
tepelný pohyb částic hmoty, je intenzita difúze výrazně závislá na teplotě. K difúzi dochází
v každém skupenství, v tuhé fázi je však jediným způsobem přenosu hmoty. Difúzí se zpravidla
zmenšují koncentrační rozdíly, v opačném případě jde o obrácenou difúzi.
Technický význam difúze spočívá jak v prospěšných tak i ve škodlivých změnách
koncentrace a ve fázových či strukturních přeměnách buď jen v povrchových vrstvách výrobků
nebo v celém jejich objemu. Příkladem prospěšných koncentračních změn je povrchové zvýšení
obsahu vybraných prvků při chemicko-tepelném zpracování konstrukčních ocelí, kdežto
oduhličení nástrojových ocelí při jejich zpracování za vysokých teplot je škodlivé. Prospěšné
fázové přeměny, ke kterým dochází difúzí v celém objemu výrobku, jsou přeměny při některých
14
druzích žíhání slitin. Naproti tomu k škodlivým strukturním změnám patří difúze vakancí, které
se při tečení (creepu) spojují na hranicích zrn v polykrystalickém materiálu v kavity, čímž začíná
mezikrystalový lom.
2.2.1 Mechanizmy difúze
Neuspořádaný pohyb molekul v plynech je podle kinetické teorie charakterizován velkými
hodnotami jejich střední kvadratické rychlosti a volné dráhy. V kondenzovaných fázích je pohyb
atomů ve srovnání s pohybem molekul v plynu značně omezen a to zejména v tuhé fázi, v níž
jsou atomy po delší dobu vázány k určitým polohám. Mechanizmy difúze (obr. 13)
v krystalických materiálech můžeme rozdělit na:
Individuální, při nichž se pohybuje jedna částice či vakance nezávisle na ostatních. Tento
•
mechanizmus je buď intersticiální nebo vakantní, pro které je určující poměr velikostí
základního atomu a difundujícího. Pouze malé atomy, splňující podmínku pro vznik
intersticiálního tuhého roztoku mohou difundovat volnými prostory v krystalové mřížce
základního prvku. Vakantním mechanizmem při němž atomy využívají blízké vakance,
difundují atomy samodifúzí a atomy přídavného prvky tvořícího se základním prvkem
substituční tuhé roztoky.
•
Skupinové, které charakterizuje koordinovaný pohyb více částic. Tyto mechanizmy jsou
výměnný, kruhový a nepřímý intersticiální.
Obr. 13 Mechanizmy difúze v krystalové mřížce
15
Difúze v krystalických materiálech je do určité teploty silně urychlována poruchami krystalové
mřížky. Jak již bylo zmíněno jsou vakance nezbytnou podmínkou difúze v substitučních tuhých
roztocích. Bivakance, shluky vakancí, dislokace a hranice zrn mají v uvedeném pořadí rostoucí
vliv na mechanizmus difúze.
2.3 Fáze a fázové přeměny
Technicky čisté prvky se za atmosférického tlaku a v širokých teplotních intervalech
oddělených teplotami alotropických přeměn, tání (tuhnutí) a vypařování (kondenzace) pokládají
za jednosložkovou a jednofázovou soustavu. Vzhledem k nečistotám (příměsím), které obsahují,
jde o mnohosložkovou soustavu, ve které může ve velkém teplotním intervalu koexistovat více
metastabilních fází (např. Snα a Snβ za nízkých teplot), takže potom taková soustava není ani
jednofázová.
Technické mnohosložkové materiály (slitiny) se obvykle dělí na jednofázové (homogenní) a
mnohofázové (heterogenní). Při tomto dělení se vychází z počtu základních fází, které při dané
teplotě okolí tvoří mikrostrukturu materiálu. Příkladem jednofázových slitin jsou austenitické
oceli, na rozdíl třeba od dvoufázových mosazí (α + β). Pokud bychom opět exaktně uvažovali i
minoritní fáze (vměstky, precipitáty), shledali bychom všechny technické materiály
heterogenními.
Tuhé fáze v mnohosložkových soustavách se dělí na tuhé roztoky a intermetalické fáze. Oba
druhy tuhých fází mohou být v závislosti na podmínkách tuhnutí buď krystalické nebo amorfní.
Tuhé roztoky dále dělíme na primární a sekundární, substituční a intersticiální a na uspořádané a
neuspořádané (obr. 14). Primární tuhé roztoky vznikají fázovou přeměnou z kapalné fáze
(taveniny), kdežto sekundární roztoky vznikají fázovou přeměnou, které se účastní alespoň jedna
jiná tuhá fáze. Pokud jsou tuhé roztoky krystalické, mají primární roztoky obvykle stejnou
krystalickou mřížku jako jejich základní čistá složka, sekundární roztoky mají krystalickou
mřížku zpravidla odlišnou od čistých složek.
Substituční tuhé roztoky tvoří složky, jejichž atomy mají srovnatelnou velikost a to tak, že
atomy rozpuštěných složek postupně nahrazují atomy rozpouštějící (základní) složky v uzlových
bodech její krystalové mřížky. O rozsahu rozpustnosti, která kvalitativně může být omezená
nebo neomezená rozhodují tyto faktory:
1. poměrná velikost atomů – čím větší je rozdíl ve velikosti atomů mezi základní a další
přísadou, tím menší rozpustnost má tato složka, až při rozdílu větším než 14 % je
rozpustnost už velmi omezená,
2. elektronegativita – s rostoucím rozdílem elektronegativity složek tuhého roztoku roste
tendence ke vzniku intermediálních fází a klesá rozpustnost,
3. koncentrace valenčních elektronů – složka s menším počtem valenčních elektronů v sobě
rozpouští za jinak stejných podmínek více té složky, která má větší počet valenčních
elektronů.
4. při úplné rovnovážné rozpustnosti musí mít všechny složky tuhého roztoku stejný druh
krystalové mřížky.
Jestliže rozdíly v elektronegativitě složek, které
tvoří tuhý roztok jsou malé, chovají se jejich atomy
přibližně stejně tj. nepreferují žádné sousední
atomy. V tomto případě je rozmístění atomů
v krystalové mřížce náhodné a taková fáze se
nazývá neuspořádaný tuhý roztok. Je-li vzájemné
působení mezi atomy různých složek takové, že se
více přitahují různé atomy než atomy stejné, pak
pokud převládá kovová vazba, vznikne uspořádaný
tuhý roztok neboli nadmřížka.
Intersticiální tuhé roztoky tvoří složky, jejichž
atomy jsou výrazně menší než atomy základní Obr. 14 Schéma neuspořádaného (vlevo) a
uspořádaného (vpravo) tuhého roztoku
AuCu.
16
složky a to tak, že atomy rozpuštěných složek zaplňují volné prostory v krystalové mřížce
základní složky. Poměr velikostí atomů nesmí přesáhnout hodnotu 0,59. Intersticiální atomy
působí deformaci krystalové mřížky a zmenšení zbylých, dosud neobsazených prostorů, takže
rozpustnost v tomto druhu tuhého roztoku je vždy omezená.
Intermediální fáze mohou být tvořeny elektrochemickými sloučeninami, intermetalickými
fázemi nebo intersticiálními fázemi.
Elektrochemické sloučeniny tvoří takové prvky, které se výrazně odlišují svojí
elektronegativitou (FeS, Mg2Si). Stechiometrický poměr atomů ve sloučenině odpovídá valenci
zúčastněných prvků. Obvykle mají vysokou teplotu tání, při které se přeměňují na kapalnou fázi
stejného chemického složení.
Intermetalické fáze jsou tvořeny čistými kovy a dělí se na elektronové fáze a Lavesovy fáze.
Elektronové fáze jsou charakterizovány určitou koncentrací valenčních elektronů. Lavesovy fáze
jsou tvořeny atomy, jejichž rozdíl velikostí je 20 až 25 %.
Intersticiální sloučeniny (hydridy, boridy, karbidy, nitridy) jsou tvořeny malými atomy
nekovových prvků s kovy. V případě přechodových kovů je rozdíl v elektronegativitě oproti
intersticiálním prvkům malý a meziatomová vazba má převážně charakter kovový, částečně
kovalentní (Fe3C, WC)
Jestliže se atomy různých prvků vzájemně přitahují méně než atomy stejných prvků, musí
v dané soustavě vznikat tendence ke vzniku více fází, z nichž každá bude obsahovat převážně
jeden prvek. Vznikne směs fází buď přímo při tuhnutí (eutektikum, peritektikum) nebo dalším
ochlazováním v tuhé fázi (eutektoid, peritektoid, precipitát a matrice).
2.4 Rovnovážné diagramy
Podávají kvalitativní i kvantitativní popis fází, které jsou v rovnováze v kovových
soustavách o dvou a více složkách v závislosti na teplotě. Jak plyne z fázového pravidla, stačí u
kondenzovaných soustav při jedné složce k popisu jeden údaj tj. teplota. U dvou složek jsou
nutné dva údaje – teplota a koncentrace. To je nejčastější případ rovnovážných diagramů
běžných slitin. Zobrazujeme je v souřadnicích teplota – koncentrace.
Pro sestrojování rovnovážných diagramů je nutno zjistit teploty, při nichž dochází
k přeměnám fází, ať je to přechod z kapalného stavu do tuhého stavu nebo přeměny probíhající
v tuhém stavu.
Dvousložkové soustavy
Vzhledem k velkému počtu různých binárních kovových soustav existuje řada rovnovážných
binárních diagramů. Mají ovšem mnoho společných znaků, takže pro jejich systematiku je lze
seskupit do několika souborů. Nejčastěji se rovnovážné diagramy třídí podle rozpustnosti obou
složek v kapalném a tuhém stavu na:
•
s úplnou rozpustností v tuhém i kapalném stavu,
•
s úplnou rozpustností v kapalném a omezenou rozpustností v tuhém stavu,
•
s úplnou rozpustností v kapalném stavu a úplnou nerozpustností v tuhém stavu,
•
s úplnou nerozpustností nebo neúplnou rozpustností v kapalném stavu.
Vzhledem k polymorfii některých prvků jsou jejich rovnovážné diagramy dále
komplikovány fázovými přeměnami v tuhém stavu, popřípadě u složek s částečnou rozpustností
nebo úplnou nerozpustností v tuhém stavu vznikem zvláštních fází, které označujeme jako fáze
intermediální.
2.4.1 Diagramy s úplnou rozpustností složek v kapalném i tuhém stavu
V kapalném stavu jsou složky slitiny dokonale mísitelné, tvoří jedinou, homogenní fázi.
Dokonalá mísitelnost je zachována i v tuhém stavu, slitina je tuhým roztokem v celé
koncentrační oblasti. Binární slitiny tohoto typu lze znázornit jednoduchým rovnovážným
diagramem.
17
Obr. 15 Rovnovážný diagram binárních slitin
dokonale rozpustných v tuhém i kapalném stavu.
Diagram má dvě křivky spojující teploty počátku krystalizace čistých složek (A, B). Horní
křivka – likvidus udává teploty počátku krystalizace binárních slitin a zároveň i složení kapalné
fáze, která je v rovnováze s vyloučenými krystaly. Spodní křivka – solidus udává složení
vznikající tuhé fáze – tuhého roztoku.
Nad křivkou likvidu je termodynamicky stabilní fází tavenina a soustava má dva stupně
volnosti. V oblasti mezi likvidem a solidem existují vedle sebe dvě fáze – tavenina a krystaly
tuhého roztoku a soustava má jeden stupeň volnosti. Pod čarou solidu je jediná fáze – tuhý
roztok, soustava má opět dva stupně volnosti.
Krystalizace libovolné slitiny např. o koncentraci dané bodem M začne vyloučením prvních
krystalů při dosažení teploty t1 dané čarou likvidu. Složení prvních krystalů je značně odlišné od
složení taveniny a odpovídá koncentraci c1. Při poklesu tepoty na t2 vzniká z taveniny další podíl
krystalů, jejichž složení je c3. Přitom složení taveniny je c2. Při teplotě t3 je krystalizace
ukončena a slitina za předpokladu rovnovážného ochlazování, kdy je zajištěn dokonalý průběh
difůze, je tvořena krystaly tuhého roztoku výchozího složení.
Jak je patrno z diagramu, mění se při krystalizaci plynule jak složení krystalů (od c1 do c0),
tak složení taveniny (od c0 do c4). Pokud ochlazování probíhá poměrně rychle – nerovnovážně,
je ovšem nutno počítat se značnými odchylkami koncentrace vznikajících krystalů tuhého
roztoku. V praxi dojde k rovnovážné krystalizaci jen v málo případech. Složení vznikajících
krystalů tuhého roztoku není difůzí vyrovnáno dostatečně rychle. To vede k odchylnému složení
jednotlivých vrstev rostoucího krystalu, které nesleduje rovnovážnou čáru solidu, ale leží níže,
jak je naznačeno čárkovaně na obr. 15. Nerovnoměrné složení krystalů označujeme jako
dendritickou segregaci. Je příčinou zhoršení mechanických vlastností odlitého materiálu.
2.4.2 Pákové pravidlo
V praxi často musíme zhodnotit množství vyloučených krystalů a zbylé taveniny v teplotním
intervalu mezi likvidem a solidem. Takovou úlohu můžeme řešit za použití pákového pravidla.
Předpokládejme slitinu o složení c0 a hmotnosti m0, která má teplotu t2 (viz. obr. 15). Jsou
v ní přítomny krystaly tuhého roztoku o hmotnosti mL a koncentraci c2. Bilance jedné ze složek
např. B, je dána vztahem:
mS . c3 + mL . c2 = m0 . c0 = (mS + mL) . c0
(4)
jehož upravením dostaneme:
mL . (c0 – c2) = mS . (c3 – c0)
a
mS/mL = (c0 – c2) / (c3 – c0)
tj. poměr množství tuhé fáze a taveniny je úměrný poměru délek úseček c0 – c2 a c3 – c0.
2.4.3 Diagramy s omezenou rozpustností složek v tuhém stavu
Poměrně velká řada slitin je charakteristická tím, že obě složky jsou navzájem v tuhém stavu
do určité míry rozpustné; jak složka A rozpouští až do určité koncentrace složku B, tak i naopak.
Vznikají tak tuhé roztoky α, β, jejichž oblast navazuje v diagramu na čisté složky A a B. Viz.
18
Obr. 16 Rovnovážný diagram binárních
slitin s omezenou rozpustností složek
v tuhém stavu.
obr. 16, který znázorňuje soustavu Cu-Ag. Teploty tuhnutí čistých složek A a B jsou přísadou
druhé složky snižovány, takže křivky likvidu mají klesající tendenci. Obě větve likvidu se
protínají v bodu E, který představuje slitinu s nejnižší teplotou tání tE. Označujeme ji jako teplotu
eutektickou. Při ní jsou v rovnováze tři fáze: krystaly α, β a kapalná fáze, takže soustava je
invariantní. Snížením teploty pod tE musí zmizet kapalná fáze – proběhne krystalizace, při níž
vznikají krystaly tuhého roztoku α a β jako mechanická směs, která je označována jako
eutektikum. Teplota, při níž eutektikum krystalizuje současně s teplotou solidu všech slitin,
jejichž koncentrace leží v rozmezí cC až cD. Solidus slitin tohoto typu se skládá ze tří čar: čáry
AC, horizontály (eutektikály) CD a čáry DB. Krystalizace slitin, jejichž složení leží mezi
složkami A a B a bodem E, tj. AE a ED, začíná vznikem krystalů příslušného tuhého roztoku.
Leží-li složení slitiny mezi A - cC nebo B - cD, proběhne krystalizace pouze za vzniku tuhého
roztoku α nebo β. U slitin v koncentrační oblasti cC – E a cD – E vznikají primárně krystaly
tuhého roztoku α, popř. β. Zbytek taveniny, která při konstantní teplotě dosáhla koncentrace
bodu E, krystalizuje při teplotě jako eutektikum.
Sledujme např. krystalizaci slitiny o složení M. Začne při teplotě t1 vznikem krystalů tuhého
roztoku α, o složení c1. S poklesem teploty krystalizace pokračuje, až při teplotě tE jsou v této
soustavě v rovnováze krystaly α a tavenina. Soustava je invariantní a při dalším odvodu tepla
krystalizuje eutekticky. Krystalizace proběhne při určitém podchlazení ∆t vznikem zárodků té
fáze, jejíž nukleace vyžaduje menší stupeň podchlazení než fáze druhé. Takovou fázi
označujeme za fázi vedoucí.
Vzniklá směs krystalů α, a β – eutektikum má obvykle strukturu destičkovitých, vedle sebe
uložených krystalů, kterou označujeme jako eutektikum lamelární. Podle podmínek krystalizace
a charakteru slitiny může však mít jedna z fází tvar tyčinek, zrn (globulí) nebo jehlic. Mluvíme
potom o eutektiku tyčinkovitém, globulárním (zrnitém), jehlicovitém.
Při eutektické teplotě je vzájemná rozpustnost obou složek obvykle největší. S klesající
teplotou se rozpustnost zmenšuje. Tuhý roztok o koncentraci cC nebo cD se proto při ochlazování
pod teplotu danou čarou rozpustnosti v tuhém stavu (solvus) stává přesyceným. V našem
diagramu jsou to čáry CA a DB. Při pomalém ochlazování se z něho segregací vylučuje fáze
bohatá na jednu složku.
Podobně jako u slitin s úplnou rozpustností složek probíhá i zde krystalizace podle
popsaného schématu pouze za velmi pomalého, přibližně rovnovážného ochlazování. Při
rychlejším poklesu teplot dochází i zde k nerovnovážné krystalizaci. Projevuje se tím, že krystaly
tuhého roztoku, které vznikají primárně, nemají homogenní složení odpovídající koncentracím
udaným čárami solidu (AC a BD). Jsou nehomogenní a jejich složení je posunuto směrem
naznačeným v diagramu na obr. 16. čarou nerovnovážného solidu (čárkovaná čára c1 c).
Ohledně složení krystalů při nerovnovážné krystalizaci je příčinou, že při eutektické teplotě
tE není krystalizace ukončena, ale zbývá určitý podíl kapalné fáze, která při dalším ochlazování
krystaluje jako eutektikum. Proto se eutektikum může objevit i u slitin, které by za
rovnovážných podmínek ochlazování krystalovaly jako homogenní tuhý roztok.
19
2.4.4 Diagramy slitin s úplnou nerozpustností složek v tuhém stavu
Úplná nerozpustnost v tuhém stavu (obr. 17) je u binárních slitin poměrně vzácná. Téměř
vždy můžeme zjistit, třeba jen malou vzájemnou rozpustnost složek.
Ideální soustava s úplnou nerozpustností v tuhém stavu se vyznačuje tím, že:
•
struktura je v tuhém stavu tvořena směsí krystalů čistých složek,
•
přísada druhé složky snižuje teplotu tání základní složky,
•
obě křivky likvidu se protínají v eutektickém bodě E představující mechanickou směs
krystalů čistých složek,
•
eutektikála prochází celou koncentrační oblastí od jedné čisté složky k druhé a tvoří čáru
solidu.
Při krystalizaci jakékoli slitiny vznikají krystaly jedné čisté složky (A nebo B podle
koncentrace). Složení taveniny se mění podle čar likvidu AE a BE. Slitina v tuhém stavu
obsahuje v rozmezí koncentrace A – E krystaly čisté složky A a eutektikum, v rozmezí E – B
krystaly čisté složky B a eutektikum.
Obr. 17 Rovnovážný diagram binárních slitin s úplnou nerozpustností v tuhém stavu.
2.4.5 Fázové přeměny v tuhém stavu
Fázové přeměny v tuhém stavu probíhají buď jako homogenní (chybí stádium nukleace a
nevznikají fázová rozhraní) nebo častěji jako heterogenní (formou nukleace a růstu za vzniku
nových fázových rozhraní). Tyto přeměny lze rozdělit na přeměny s tepelně aktivovaným růstem
a přeměny u kterých tepelná aktivace není významná (atermální růst). Do přeměn s tepelně
aktivovaným růstem se řadí:
•
polymorfní přeměny (fázové přeměny, při kterých se mění typ krystalové mřížky),
•
masivní přeměny,
rozpad přesyceného tuhého roztoku (precipitace),
•
•
eutektoidní a bainitické přeměny.
Přeměny s atermálním růstem jsou přeměny martenzitické.
20
3
DEFORMAČÍ CHOVÁÍ KOVŮ
Působením vnějších sil mění tělesa svůj tvar – jsou deformována. Při překročení mezních
podmínek dochází k lomu. Zatímco oblast velmi malých deformací, přípustných pro pracovní
režimy strojních konstrukcí je oblastí zájmu konstruktérů, oblast velkých plastických deformací
umožňuje technologům realizovat potřebné tvářecí operace.
3.1 Elastická deformace
Zatěžujeme-li těleso tak, že je jeho deformace vratná, tj. že po odlehčení vymizí (těleso
nabývá původní tvar a objem), hovoříme o elastické (pružné) deformaci. elastická deformace je
umožněna relativně malým posunem atomů kolem rovnovážných poloh v krystalové mřížce.
Ze zákonitosti pružného chování materiálu (Hooke) vyplývá, že prodloužení tělesa o délce lo
na délku l je přímo úměrné působící síle F. Když má těleso neproměnný průřez S, je poměrné
prodloužení:
l − l0
ε=
l0
(5)
a působící napětí:
F
σ=
S .
Potom
σ = E ⋅ε
kde E je modul pružnosti v tahu.
Analogie Hookeova zákona pro smykové namáhání, např. kroucení, má tvar
τ = G ⋅γ
(6)
(7)
(8)
kde τ je smykové napětí,
G – modul pružnosti ve smyku a
γ – poměrná smyková deformace.
V případě monokrystalu jsou hodnoty modulů pružnosti výrazně závislé na orientaci napětí
vůči krystalografickým směrům – hovoříme o anizotropii elastických charakteristik. Anizotropii
elastických charakteristik vedle monokrystalů vykazují ty materiály, které mají uspořádanou
strukturu (preferenční orientace) – uspořádaná molekulární struktura u amorfních plastů, ale také
kompozitní materiály, jež obsahují vlákna např. i dřevo. Většina kovových materiálů
používaných v praxi mají strukturu polykrystalickou. Protože jednotlivá zrna jsou náhodně
orientována – elastické charakteristiky polykrystalických materiálů prakticky na směru
působícího napětí nezávisí a jsou tedy izotropní.
Pro popis mechanické vlastnosti pružnosti existují charakteristiky E (modul pružnosti
v tahu), G (modul pružnosti ve smyku), K (objemový modul pružnosti) a µ (Poissonovo číslo).
V případě izotropních materiálů mezi těmito charakteristikami platí jednoduché vztahy:
E = 2 ⋅ G (1 + µ ) = 3 ⋅ K (1 − 2 µ )
(9)
Ze vztahů plyne, že elastické vlastnosti izotropního materiálu jsou dány pouze dvěma
nezávislými charakteristikymi. V případě kovových materiálů bylo experimentálně dokázáno, že
moduly E a K jsou si číselně rovny. To znamená, že pro většinu kovů je hodnota Poissonova
čísla µ = 0,33. Proto lze říci, že nejčastěji měřenou materiálovou charakteristikou, jež určuje
elastické chování, případně tuhost součásti je modul pružnosti v tahu E.
3.2 Anelastická deformace
Pružná (elastická) deformace je charakterizována úplnou reverzibilností a platností
Hookeova zákona. Uvedené podmínky jsou splněny jen tehdy, když rychlost zatížení je velmi
nízká a působící napětí nevyvolá změny v hustotě a rozložení mřížkových poruch, popřípadě
v rozložení magnetických momentů v materiálu.
21
Hookeův zákon necharakterizuje časovou závislost mezi napětím σ a deformací ε. Celková
elastická deformace tělesa εc je součtem okamžité elastické deformace εe a doplňkové
kvazineelastické deformace εd, jejíž rovnovážné hodnoty se dosáhne po určitém času působícího
napětí σ (obr. 18). Čas potřebný k dosažení rovnovážné hodnoty εd je podmíněn procesy
spojenými s přerozdělením atomů, magnetických momentů a tepla v tuhé látce. Tangens úhlu
sklonu čáry OB odpovídá hodnotě nerelaxovaného modulu pružnosti tělesa En, který
charakterizuje stav, kdy v tělese mohla vzniknout pouze okamžitá elastická deformace εe. Sklon
čáry OR charakterizuje hodnoty relaxovaného modulu pružnosti Er, při němž se dosáhne εc.
Rozdíl
∆E = E n − E r
(10)
se označuje jako porucha modulu pružnosti a veličina
E − Er
∆= n
En
(11)
se označuje jako stupeň dynamické relaxace.
Obr. 18 Schéma pro odvození nerelaxovaného a relaxovaného modulu pružnosti (a), schéma
průběhu zatížení napětím (přerušovaná čára) a průběh deformace (plná čára) v závislosti na času
působení zatížení (b).
Po zatížení tělesa se neuskuteční odpovídající deformace ihned. Okamžitě se projeví pouze
εe. Výsledná hodnota εc se dosáhne až po realizaci doplňkové deformace εd (obr. 18b).
V okamžiku odlehčení tělesa se deformace εc nesníží okamžitě na nulu. Jestliže nové zatížení
začíná působit dříve, než se dosáhne εc = 0, reakce materiálu na nové zatížení je rozdílná proti
prvnímu zatížení.
3.3 Plastická deformace a deformační zpevnění
Působením dostatečně velkého zatížení mění materiál svůj tvar a rozměry, uskutečňuje se
plastická deformace. Povrchové jevy, které doprovázejí plastickou deformaci, svědčí rovněž o
rozsáhlých změnách v mikroskopické a submikroskopické stavbě materiálu.
Během plastické deformace se projevuje výrazná nehomogenita plastického přetvoření
v různých oblastech materiálu a jejich deformačního zpevňování. Společnými vnějšími činiteli,
které modifikují proces plastické deformace, jsou teplota a rychlost deformace. Vliv teploty a
velikosti napětí jsou zahrnuty do map deformačních mechanizmů. Tyto mapy sestrojil Ashby
σ
E
−
T
Tt
v souřadnicích σ-T, popř.
. Mapy zahrnují možné mechanizmy deformace, případně
porušení některých typických materiálů. Jednotlivá pole map obsahují kromě jiného i šest
rozlišitelných, nezávislých cest, kterými může být polykrystal deformován a přitom si zachovává
krystalickou podstatu.
22
3.3.1 Plastická deformace monokrystalu
Mezi základní mechanizmy, kterými se realizuje plastická deformace kovů a slitin, patří
deformace skluzem, tj. pohybem dislokací ve skluzových rovinách a deformace dvojčatěním.
Makroskopické pozorování ukázalo, že i po malých deformacích se na leštěném povrchu
objeví skluzové čáry, které jsou v oblasti jednoho krystalu vzájemně rovnoběžné. Skluzové čáry
jsou stopy po opakovaném pohybu dislokací na volný povrch. Rovina, v níž proběhne skluzový
pohyb dislokací, se nazývá aktivní rovina skluzu. Skluz probíhá v určitých krystalografických
rovinách a směrech a je řízen třemi zákony:
1.
směr skluzu je vždy totožný se směrem, který je nejhustěji obsazen atomy,
2.
skluz obyčejně probíhá v nejhustěji obsazených rovinách krystalu,
3.
z možné skupiny rovin a směrů v krystalové mřížce je aktivní ten skluzový systém
(rovina a směr), v němž má smykové napětí nejvyšší hodnotu.
Ke skluzovému pohybu dislokací dochází při relativně nízkých hodnotách kritických
skluzových napětí τkr. Souvislost mezi kritickým skluzovým napětím a mezí kluzu monokrystalu
σK můžeme určit například tak, že uvažujeme monokrystal namáhaný jednoosým tahem silou F.
Ve skluzové rovině, jejíž normála svírá se směrem hlavního napětí úhel φ, působí smyková
složka síly F ve směru, který svírá se směrem hlavního napětí úhel λ. Potom smykové napětí
v rovině skluzu:
τ=
F ⋅ cos λ F
= ⋅ cos λ ⋅ cos ϕ
Sϕ
S
(12)
Obr. 19 Schéma pro odvození napětí v rovině skluzu monokrystalu
Když se mění sklon skluzové roviny vzhledem ke směru hlavního napětí, mění se též
velikost smykového napětí. Když je skluzová rovina kolmá na směr hlavního napětí, je smykové
napětí τ=0. V rovině se nerealizuje skluz, ale krystal se poruší křehkým lomem. Největší
hodnoty dosáhne τ v dané skluzové rovině tehdy, když úhel mezi skluzovou rovinou a směrem
hlavního napětí je 45°. Položíme-li normálové napětí σ rovno mezi kluzu σK, potom
τ kr = σ K ⋅ cos λ ⋅ cosϕ
.
(13)
mez kluzu je určena rovnicí
σK =
τ kr
m
.
(14)
kde součinitel m se označuje jako Schmidův faktor s maximální hodnotou m = 0,5 pro φ = 45°.
Plastická deformace skluzem vzniká, když projde krystalem nejméně jedna dislokace. Přímá
pozorování ukázala, že plastická deformace kovu souvisí vždy s pohybem velkého množství
dislokací, které způsobí viditelnou makroskopickou deformaci.
Kromě prostého skluzu se při plastické deformaci může uplatnit i dvojčatění, při němž
vznikají mechanická dvojčata. Dvojčatění se projevuje náhlým přeskupením celého úseku
23
krystalové mřížky. Nová mřížka má pravidelné uspořádání, stejné jako původní mřížka, je však
symetricky přetočena vzhledem ke své původní rovině. Dvojčata mohou vzniknout při plastické
deformaci, ale i vlivem napětí při ohřevu nebo fázové přeměně. V soustavě krychlové tělesně
středěné vznikají žíhací dvojčata, kdežto mechanické dvojčatění při plastické deformaci při
teplotě okolí se v této mřížce nevyskytuje. Rychlost šíření dvojčete v krystalu je vysoká a může
dosahovat rychlosti zvuku v kovu.
3.3.2 Plastická deformace polykrystalu
Základní mechanizmy deformace monokrystalů se uplatňují i při deformaci polykrystalů,
avšak jsou tu závažná omezení. Plastická deformace se uskutečňuje, když se dosáhne napětí
potřebné pro hromadný pohyb dislokací. To obsahuje napětí potřebné pro činnost FrankReadova mechanizmu a též jiných zdrojů dislokací a napětí mezi místními poruchami a
pohybujícími se dislokacemi. Polykrystal se nedeformuje tak, že každé zrno mění tvar jako
neomezený monokrystal. Polykrystalický kov je agregát náhodně orientovaných krystalů (zrn)
obr. 20 různé velikosti, které jsou propojeny společnými hranicemi. Orientace skluzových čar a
pásů v každém zrnu po realizované plastické deformaci polykrystalu je funkcí orientace
krystalové mřížky.
Obr. 20 orientace zrn v polykrystalu
Na hranicích sousedních krystalů se setkávají různě orientované skluzové roviny, přičemž
vzájemný úhel má různé hodnoty. Hranice je místem mnohých poruch v pravidelném uspořádání
krystalové mřížky. Jsou to vakance, segregované atomy příměsí apod. Je tu velká distorze
atomových mřížek sousedních krystalů, která zasahuje do určité vzdálenosti (pásma). Když se
dislokace blíží k hranici, působí na dislokaci síly krátkého dosahu, a to ze strany hranice i ze
strany sousedního zrna. Uspořádání atomů hranice je natolik porušeno, že když přibude další
porucha (dislokace), energie uspořádání se nezmění. Dislokace bude přitahována hranicí, ale též
bude od ní odpuzována následkem rozdílné orientace sousedních zrn.
3.4 Zpevňování kovu
Čisté kovy jsou velmi tvárné a plasticky se deformují již při velmi malých mechanických
napětích. Existují čtyři důležité způsoby zvyšování meze průtažnosti slitin, aby pak odolávaly
smykovým napětím až 10-2G. Jde o: mechanické blokování pohybu dislokací zachycováním
dislokací rozpuštěnými atomy, precipitáty, zamezení pohybu dislokací uspořádáním na krátkou
vzdálenost a zvětšením hustoty dislokací tak, aby docházelo k provázání dislokačních smyček. U
všech těchto mechanismů zpevňování závisí jejich úspěšnost na omezení pohybu dislokací. Pátý
mechanizmus – odstranění všech dislokací z krystalu může být účinné v případě jemných
vlasových krystalů (whiskerů).
Mechanické blokování pohybu dislokací lze nejjednodušeji dosáhnout zavedením drobných
částic jiné fáze do krystalové mřížky. Tento proces nastává při zpevňování oceli, kdy se v železe
vylučují částice karbidu železa, nebo při zpevňování hliníku, kdy precipitují částice Al2Cu.
Při zpevňování dodáním malých částic se musí uvažovat dva případy: buď částice může být
deformována spolu s matricí a pak může být dislokací překročena, nebo jí dislokace nemůže
přejít. Nemůže-li být částice dislokací protnuta, pak by napětí nezbytné k protlačení dislokace
mezi částicemi vzdálenými od sebe ve skluzové rovině L bylo přibližně rovno:
24
σ
b
G L
(15)
kde b je velikost Burgersova vektoru a L je vzdálenost částic.
Čím menší je vzdálenost částic L, tím vyšší hodnoty dosahuje mez kluzu. Před precipitací
částic je L velké a pevnost malá. Bezprostředně po dokončení precipitace je přítomno mnoho
malých částic, L je minimální a dosažená pevnost maximální. Je-li pak slitina temperována při
vyšší teplotě, rostou některé částice na úkor druhých, L vzrůstá a pevnost materiálu opět klesá.
Předpokládá se, že pevnost zředěných tuhých roztoků je způsobena zachycováním dislokací
rozpuštěnými atomy. Cottrel upozornil na to, že rozpustnost cizích atomů je větší v blízkosti
dislokace než jinde v krystalu.
Jako důsledek afinity rozpuštěných atomů k dislokacím bude každá dislokace během
chladnutí, kdy je pohyblivost rozpuštěných atomů ještě velká, soustřeďovat u sebe shluk těchto
atomů. Při ještě nižších teplotách difúze atomů podstatně klesá a jejich shluky zůstanou
zachyceny v krystalu. Při pohybu dislokace, která za sebou zanechává tento shluk atomů, musí
energie krystalu vzrůst. Růst energie lze zajistit pouze růstem napětí působícího na dislokaci
během jejího vzdalování od shluku rozpuštěných atomů, proto přítomnost těchto atomů zpevňuje
krystal.
Pevnost krystalického materiálu roste s plastickou deformací. Tento jev nazýváme
mechanickým zpevňováním. Předpokládá se, že pevnost roste v důsledku zvyšování hustoty
dislokací a ztížení pohybu určité dislokace podél skluzové roviny na níž je navlečeno mnoho
dalších dislokací. Pohyb je zvláště obtížný je-li jedna dislokace šroubová a protíná jinou.
Mechanické zpevňování je častý způsob zvyšování pevnosti materiálu, ale jeho užitečnost je
omezena na poměrně nízké teploty, při nichž ještě nedochází k opětovnému ustanovení
rovnováhy.
Důležitým faktorem při mechanickém zpevnění není celková hustota dislokací, ale jejich
uspořádání. U většiny kovů se projevuje tendence ke vzniku buněk – oblastí prostých dislokací,
jež mají rozměry řádu 1µm. Pokud nedosáhneme homogenní velké hustoty dislokací, nemůžeme
mechanicky zpevnit kov až k teoretické hodnotě, protože v oblastech neobsahujících dislokace
existuje skluz. Homogenním rozložením hustoty dislokací lze dosáhnout při explozivním tváření
nebo speciálním tepelně mechanickým zpracování.
Každý z mechanismů zpevňování krystalů může vést ke zvýšení meze průtažnosti na
hodnoty (10-3 až 10-2) G. Všechny tyto mechanismy ale přestávají být účinné při teplotách, při
nichž se začíná projevovat difúze. Při rychlé difúzi se vyloučené částice znovu rozpouštějí,
shluky atomů se pohybují společně s dislokacemi při jejich postupu, uspořádání na krátkou
vzdálenost se za pomalu se pohybujícími dislokacemi samo obnovuje a dislokace šplhají vzhůru
a vyžíhání vede k poklesu jejich hustoty. Výsledná časově závislá deformace se nazývá tečení
(creep). Tento nevratný proces následuje po dosažení meze pružnosti. Pátrání po slitinách
použitelných při vysokých teplotách je hledáním, jak snížit rychlost difúze, aby uvedené
mechanismy zpevňování přežily i tyto teploty.
=
3.5 Rozvoj porušení a lom
Někdy, přestože konstruktér zahrne do výpočtu podmínky, které zaručují, že napětí
v materiálu konstrukce během provozu nedosáhne podmínek vzniku plastické deformace, dojde
k havárii konstrukce katastrofickým (nestabilním) lomem. Obecně příčinou těchto havárií –
jedná se zpravidla o rozměrné ocelové konstrukce jako jsou svařované lodě, mosty, plynová
potrubí, tlakové nádoby apod. – je přítomnost defektů, jež vznikají v okolí svarů. Nestabilní lom
je způsoben šířením trhlin (rychlostí blízkou rychlosti zvuku v daném materiálu) jež vznikají
v bezprostřední blízkosti defektů. Častý výskyt takovýchto havárií v období po druhé světové
válce vedl ke vzniku vědního oboru lomové mechaniky a v oblasti materiálového výzkumu byla
zavedena nová materiálová charakteristika lomová houževnatost.
25
3.5.1 Lomový proces
Šířením trhliny dochází v původně celistvém materiálu k vytváření nových volných povrchů,
tj. lomových ploch. Lom je proces časově i prostorově nehomogenní. Skládá se ze dvou
základních etap – z etapy iniciace, probíhající ve větším nebo menším počtu lokalizovaných
oblastí, a z etapy šíření a propojování jednotlivých dílčích diskontinuit.
3.5.2 Houževnatost materiálu
Z inženýrského hlediska je významnou vlastností konstrukčních materiálů jejich
houževnatost, kterou lze obecně definovat jako schopnost absorpce energie. K absorpci energie
dochází v zatíženém tělese jak v etapě předcházející porušování, tak v průběhu vlastního
lomového procesu. Z hlediska lomové mechaniky houževnatost materiálu úzce souvisí zejména
se schopností plastické deformace, která je dána pohyblivostí dislokací. Klesá-li tato pohyblivost
(např. nahromaděním dislokací na překážce, snížením teploty atd.), klesá schopnost plastické
deformace a tedy i schopnost absorpce energie – houževnatost materiálu se snižuje.
Houževnatost konstrukční slitiny je mimo jiné ovlivněna rovněž typem krystalové mřížky
základního kovu (např. austenitické oceli s krychlovou plošně středěnou mřížkou jsou
houževnatější než feritické oceli s krychlovou prostorově středěnou mřížkou) a přítomností
intersticiálních či substitučních atomů v této mřížce (příkladem může být změna houževnatosti
v průběhu deformačního či disperzního vytvrzování).
Houževnatost materiálu ovlivňuje do značné míry lomový proces a tedy i charakter lomové
plochy porušeného tělesa. Je-li houževnatost materiálu malá, jde o lom křehký, provázený
relativně malou plastickou deformací, zatímco u materiálů s velkou houževnatostí jde o lom
houževnatý, charakterizovaný plastickou deformací většího rozsahu.
Členění lomů na lomy křehké a houževnaté je založeno na hledisku energetické náročnosti.
Postačuje-li k lomu relativně malé množství energie, jde o lom křehký. Druhým extrémním
případem je lom houževnatý. Charakter mikromechanismu porušování se bere v úvahu při
klasifikaci lomů z hlediska fraktografického. Každému mikromechanismu porušování odpovídá
určitý soubor mikrofraktografických znaků. Podle jejich charakteru pak lomy dělíme na štěpné a
tvárné, na transkrystalické a interkrystalické.
3.5.3 Křehký lom
Z fraktografického hlediska je typickým představitelem křehkého lomu štěpný
transkrystalický lom, který je charakterizován především porušováním meziatomových vazeb
podél určitých význačných krystalografických rovin. Důsledkem tohoto lomového procesu je
téměř rovinný a relativně hladký lom jednotlivých zrn v polykrystalickém kovu. Poněvadž
sousední zrna mají odlišnou krystalografickou orientaci, liší se i orientace štěpných faset
v jednotlivých zrnech. Při přechodu trhliny z jednoho zrna do druhého dochází na jejich hranici
k reiniciaci, která se na lomové ploše projeví tzv. říčkováním (obr. 21). Ploché fasety odpovídají
jednotlivým štěpně porušeným zrnům, dodávají lomu z hlediska makroskopického hlediska
jasný, lesklý vzhled.
Jiným příkladem křehkého lomu je štěpný interkrystalický lom (interkrystalická dekoheze),
při kterém trhlina sleduje hranice zrn (obr. 22).
26
Obr. 21 Transkrystalický štěpný lom.
Obr. 22 Interkrystalický štěpný lom
(2 000 x)
(5 000 x).
3.5.4 Houževnatý lom
Houževnatý (z fraktografického hlediska tvárný) lom vzniká působením mechanismů
nukleace, růstu a koalescence (propojování) mikroporuch, vznikajících na částicích sekundárních
fází (inkluze, precipitáty) obsažených v základní matrici.
Deformační charakteristiky těchto částic jsou odlišné od deformačních charakteristik okolní
matrice – tyto částice mívají obvykle mnohem nižší houževnatost než matrice. Dojde-li v okolí
částic k výraznému toku matrice, částice ztrácejí koherenci s matricí nebo praskají. Důsledkem je
vytváření mikroporuch materiálu, které postupně rostou. Tvárné můstky matrice mezi
jednotlivými poruchami se zužují, až dochází k jejich stoprocentní kontrakci, jednotlivé poruchy
se spojují a dochází k závěrečnému, makroskopicky pozorovatelnému lomu tělesa. Působení
uvedených mechanismů dodává tvárným lomům charakteristický vzhled – z makroskopického
hlediska jsou matné, při mikroskopickém pozorování zjistíme, že lomová plocha je tvořena tzv.
tvárnými důlky, které vznikly koalescencí mikroporuch, iniciovaných na jednotlivých částicích
sekundární fáze. Tyto částice lze při mikrofraktografické analýze v některých případech uvnitř
důlků nalézt. Obdobně jako u lomu štěpného rozeznáváme tvárný lom transkrystalický (obr. 23)
a interkrystalický. Na rozdíl od štěpení však tvárný lom nemůže nastat bez významné plastické
deformace. Mechanismus výsledné separace je přímým důsledkem pohybu dislokací a
skluzových posuvů, nezbytných pro růst a koalescenci mikroporuch. K tomu, aby nastala tvárná
separace materiálu, je tedy třeba určité plastické deformace. Tato plastická deformace však může
být omezena pouze na malý objem materiálu, těsně přilehlý k čelu šířící se trhliny.
Z makroskopického hlediska dochází v těchto případech k relativně malé plastické deformaci,
vyžadující dodání pouze malé energie. Lomová plocha je pak relativně rovná a přibližně kolmá
ke směru maximálního tahového napětí. Lomy uvedeného typu (vyskytující se např. u
konstrukčních slitin s vysokou pevností a nízkou houževnatostí) lze z praktického hlediska
považovat za křehké, přestože mikromechanismus porušování má tvárný charakter. Z tohoto
důvodu se odlišuje členění lomů z hlediska lomové mechaniky od členění fraktografického.
Obr. 23 Transkrystalický tvárný lom (1 000 x)
27
Pravděpodobnost vzniku křehkého lomu roste s klesající teplotou a s rostoucí rychlostí
zatěžování (resp. rychlostí deformace). Ke vzniku křehkého lomu přispívá rovněž vliv
agresivního prostředí (voda, kyseliny atd.), radiační poškození apod. U kovů, které mají
schopnost se porušovat jak štěpením tak tvárným mechanismem, je přechod mezi těmito
mechanizmy závislý i na stavu napjatosti, neboť štěpný lom je řízen maximální tahovou složkou
napětí, zatímco tvárný lom obvykle závisí na maximální smykové složce. Blíží-li se stav
napjatosti podmínkám hydrostatické napjatosti, kdy σx = σy = σz a smykové napětí je nulové,
roste pravděpodobnost, že za daných podmínek (materiálových, teplotních, deformačních apod.)
dojde ke štěpení. Roste-li naopak vliv smyku, tj. plastické deformace podél rovin atomů, které
mají vůči smyku nízký odpor, nastává v rostoucí míře lom tvárný a makroskopický vzhled lomu
se mění – lom přechází z roviny kolmé na směr hlavního tahového napětí do roviny šikmé,
svírající se směrem tahového napětí úhel přibližně 45°.
3.5.5 Přechodový jev
Způsob porušení materiálu není jen jeho vnitřní vlastností, ale je výsledkem působení
různých faktorů. Tentýž materiál se může porušit houževnatě nebo křehce v závislosti na
podmínkách během zatěžování.
Vlastnost charakterizující porušení y (např. velikost plastické deformace, podíl tvárného
lomu, množství energie potřebné k porušení) se může měnit plynule při změně faktorů procesu
porušení x (křivka 1, obr. 24), jako je tomu u kovů a slitin s krychlovou plošně středěnou
mřížkou (hliník, měd, austenitické oceli), nebo se šesterečnou těsně uspořádanou mřížkou
(hořčík, kadmium apod.). Může se však uskutečnit i prudkým přechodem z křehkého do
houževnatého stavu (křivka 2, obr. 24), jako je tomu u kovů s krychlovou tělesně středěnou
mřížkou (zvlášť uhlíkové, nízko a středně legované oceli, titan, chrom, molybden apod.).
Nevýznamnějšími faktory porušení jsou okamžitá teplota T a rychlost deformace ε. Ve
smyslu klasických představ (Ludwik, Joffe) je možno předpokládat, že lomová pevnost σu se
významněji nemění při změnách T, ε, kdežto mez kluzu materiálu je velmi citlivá na jejich
změny, zejména pro materiály s krychlovou tělesně středěnou mřížkou (obr. 25). Při poklesu
teploty mírně klesá σu neboť roste velikost γef. V podmínkách zatěžování odpovídajících levé
oblasti diagramu (KP) se bude materiál porušovat křehkým způsobem, v podmínkách zatěžováni
odpovídajících pravé oblasti (HP) se bude porušovat houževnatým způsobem. V bodě K jsou
reálné oba druhy porušování. Při teplotní závislosti změn charakteru porušení se teplota
odpovídající bodu K označuje jako teplota přechodu z křehkého k houževnatému porušení tp. V
okolí bodu K je oblast, kde se pozoruje smíšený charakter porušení na lomové ploše, proto se
tato oblast označuje jako přechodová oblast (PO - na obr. 24 a na obr. 25).
Obr. 24 Plynulý (1) a prudký (2) přechod
porušení křehkého (KP) k houževnatému (HP)
s přechodovou oblastí (PO) pro případ (2)
Obr. 25 Závislost meze kluzu a lomového
napětí na teplotě a rychlosti deformace
28
3.6 Faktory ovlivňující přechodovou teplotu
Mimo účinky teploty, rychlosti deformace, rozměru zrna a způsobu zatěžování má na
teplotu přechodu vliv řada dalších faktorů. Zvýšení koncentrace napětí v tělese, víceosá
napjatost, tloušťka tělesa, stárnutí, precipitační i deformační zpevnění posouvají tranzitní teplotu
k vyšším teplotám.
Chemické složení a tepelné zpracování ovlivňuje tranzitní teplotu rozdílně v závislosti na
druhu přísadových prvků a způsobu tepelného zpracování. Zvýšený obsah uhlíku
v nelegovaných ocelích vyvolá zvýšení tranzitní teploty za současného poklesu maximální
dosahované houževnatosti. Tepelné zpracování oceli ovlivňuje vyloučení cementitu a
v konečném důsledku se projeví změnou tranzitní teploty. Čistota rovněž ovlivňuje teplotu
přechodu, např. segregace fosforu a kyslíku napomáhá k interkrystalickému křehkému porušení a
zvyšuje teplotu přechodu.
Legování uhlíkových ocelí přísadovými prvky může mít rozdílný účinek, neboť výsledný
efekt je ovlivňován tepelným zpracováním.
Stárnutí vyvolané deformací nebo teplotou se projeví významným zvýšením tp (obr. 26). Jev
je obzvlášť významný v nízkouhlíkových (asi do 0,4 %C) a nízkolegovaných neuklidněných
ocelích. Přechodová teplota oceli, která byla vystavena dlouhodobě teplotě 200 až 300 °C, může
vystoupit z původních záporných hodnot až nad 100 °C.
0
tp (°C)
-10
-20
-30
-40
Obr. 26 Průběh tranzitních teplot tp27J (tranzitní
teplota zjištěna jako energetické kritérium 27 J)
závislosti na době stárnutí při teplotě 100 °C,
nízkouhlíková ocel (0,05 %C).
-50
1
10
100
1000
doba stárnutí (h)
Energie záření může, podobně jako jiné formy energie, ovlivnit stav atomů látky, na kterou
záření dopadá a změnit některé její vlastnosti. Radiační záření významně ovlivňuje tranzitní
teplotu (obr. 27). Proč se tomu děje vysvětlují interakce mezi zářením a elektrony nebo jádry
atomu, vznik bodových poruch a jaderná transmutace.
Obr. 27 Vliv radiačního záření na
tranzitní chování oceli legované 6 %
niklu.
29
3.7 Únava materiálu
Jen malá část strojních dílců a konstrukcí je namáhána v provozu stálými nebo pomalu
měnícími se silami. Většinou jde naopak o opakující se proměnné namáhání (hřídele, čepy,
pružiny, mostní konstrukce apod.). Takto namáhané součásti se někdy po určité době provozu
porušují při napětích, která jsou značně nižší než je pevnost i mez kluzu materiálu, zjištěná
statickou zkouškou. V takovém případě mluvíme o únavě materiálu a o únavovém lomu.
Čistě pružná cyklická deformace nezpůsobí ani po libovolně velkém počtu kmitů vnitřní
změny materiálu. Únavový proces je podmíněn střídavou plastickou deformací, která vede ke
zvyšování poruchovosti mřížky, interakci poruch a vzniku poškození. Poškozování kovových
materiálů únavou je složitý proces, který je možno rozdělit na tři stádia:
změny v mikrostruktuře a poruchovosti mřížky, spojené se změnami vlastností,
1.
2.
vznik zárodků trhlin,
3.
šíření trhlin.
Proces končí lomem, který se někdy označuje za čtvrté stádium.
První stádium únavy je charakterizováno zvětšováním hustoty mřížkových poruch a
nerovnoměrnosti jejich rozložení (vznik pásů s vysokou dislokační hustotou). Zároveň se mění
strukturně citlivé vlastnosti až do určité hodnoty, která pro dané podmínky odpovídá stavu
nasycení. Významná je zejména změna mechanických vlastností materiálu a tedy i odporu proti
deformaci.
Druhé stádium únavy vyznačují zárodky mikrotrhlin, které vznikají téměř vždy v povrchové
vrstvě dílců v místech nakupení poruch. Příčinou je jednak negativní ovlivnění povrchu
předchozím zpracováním (oduhličení, vruby, tahová vnitřní pnutí), popřípadě jeho znehodnocení
korozí a opotřebováním. K tomu přistupuje i to, že při zatěžování ohybem a krutem jsou
maximálně namáhána právě povrchová vlákna tělesa.
Třetí stádium únavy je charakterizováno počátečním růstem četných mikrotrhlin, který se
však brzy zastaví. Dále roste jen hlavní trhlina, která se šíří většinou transkrystalicky ve směru
kolmém na normálové napětí. Postupně se tím zmenšuje nosný průřez součásti a posléze dojde
k lomu.
3.8 Změny deformovaného stavu při ohřevu
Deformovaný materiál je v nestabilním stavu. To znamená, že zvýšením teploty budou
v materiálu probíhat děje směřující k rovnovážnému stavu. Protože výsledkem deformace za
nízkých teplot je zpevnění, mluvíme o dějích probíhajících za zvýšených teplot jako o dějích
odpevňovacích.
Zvýšení koncentrace bodových poruch má poměrně malý vliv na zvýšení mechanických
vlastností. Proto ani děje, kterými se koncentrace bodových poruch snižuje, nebudou výrazně
ovlivňovat mechanické vlastnosti. Čárové poruchy (dislokace) mají na zpevnění při plastické
deformaci rozhodující vliv. Proto zmenšení jejich hustoty nebo změna uspořádání se přímo
projeví na úrovni mechanických vlastností. Změna velikosti zrna potom vyvolá menší změnu
mechanických vlastností.
Děje probíhající při zvýšených teplotách u materiálů za studena tvářených lze rozdělit do
dvou skupin:
1.
zotavení - což je odstranění nadbytečných bodových poruch až k hodnotám blízkým
rovnovážné koncentraci, při tom se může částečně snížit hustota dislokací a změnit jejich
uspořádání.
rekrystalizace - což je vznik nových zrn v původní matrici deformovaného materiálu
2.
spojený s podstatným snížením hustoty dislokací,
3.8.1 Zotavení
Zotavování bodových poruch zpravidla nevede k odpevnění, může však být spojeno se
změnami fyzikálních vlastností. Zotavování bodových poruch může probíhat anihilací vakancí
v norech (vakance si vymění místo se sousedním atomem), redistribucí vakancí a divakancí
30
(vznik bivakancí a jednotlivých vakancí), rekombinace vakancí a intersticiálů (setkání vakance a
intersticiálu - anihilace).
Zotavení dislokační substruktury a polygonizace probíhá za teplot vyšších než je nutné pro
zotavení bodových poruch (asi 0,25 Tt), ale nižších než je nutné pro rekrystalizaci (asi 0,35 Tt).
V tomto procesu probíhá snížení hustoty dislokací a jejich změna uspořádání. Tyto změny
zahrnujeme do zotavení, ale na rozdíl od zotavení bodových poruch, mohou být spojeny
s určitými změnami mechanických vlastností, i když makrostruktura a mikrostruktura se nemění.
Změny se však týkají objemů uvnitř tvářených zrn, zejména buněk vzniklých při deformaci,
proto je souhrnně označujeme za změny substruktury. Při zotavení dislokační substruktury je
důležitá anihilace dislokačních dipólů s malou vzdáleností dislokací se stejným znaménkem.
Mnohem větší význam než je anihilace má jev označený jako polygonizace, při němž vzniká
typická substruktura (obr. 28).
Obr. 28 Schématická představa
polygonizace. a) náhodné uspořádání
hranových doslokací, b) - vznik nových
buněk uspořádáním hranových dislokací
do řad nad sebou
Při ohřevu dislokace nemající stejné znaménko vymizí a dislokace se stejným znaménkem se
seskupí do polygonizačních stěn. Základním pohybem dislokace při polygonizaci je šplhání,
které je řízeno pohybem vakancí k dislokacím či vznikem skoků na dislokacích.
3.8.2 Statická rekrystalizace čistých kovů
Primární rekrystalizace bývá nejčastěji definována jako nahrazení deformovaných zrn
souborem nových zrn bez deformace, oddělených novými hranicemi s velkým úhlem.
Průběh rekrystalizace bývá srovnáván s průběhem některých fázových transformací, protože
děj zahrnuje nukleaci a růst zrn. Hnací silou při primární rekrystalizaci je uložená energie po
deformaci, téměř výlučně obsažená v napěťových polích kolem dislokací, vzniklých při plastické
deformaci. Vedle uložené energie působí na hnací síly např. energie hranic zrn, povrchová
energie, magnetické pole, energetický zisk při fázové transformaci, ale i brzdící účinky jako
zakřivení hranice, inkluze a jiné částice druhé fáze, atomy příměsí apod.
3.8.3 Statická rekrystalizace slitin
Rekrystalizace v jednofázových slitinách je přítomností cizích atomů v krystalické mřížce
základního kovu zpomalována tj. při stejné teplotě vede přítomnost nečistot k prodloužení doby
potřebné k ukončení děje a při plynulém ohřevu ke zvýšení teploty počátku rekrystalizace. Vliv
jednotlivých kovů v základní mřížce je rozdílný, např. železo v hliníku brzdí rekrystalizaci více
než stejná koncentrace mědi či křemíku v hliníku.
3.8.4 Rekrystalizace a precipitace
V technických slitinách je koncentrace přísad obvykle tak vysoká, že se vylučují ve formě
druhé fáze. Lepší mechanické vlastnosti u většiny precipitačně vytvrditelných systémů, proti
čistým kovům, vedly k širokému uplatnění těchto materiálů.
Rekrystalizace je ovlivňována typem, rozdělením a objemovým podílem vyloučené fáze.
Proto je rozhodující, zda k precipitaci dochází před rekrystalizací nebo až po rekrystalizaci.
Vyloučené částice brání novému rozdělení dislokací a znesnadňují migraci hranic zrn, což
znamená, že zotavení dislokační struktury i rekrystalizace probíhají obtížněji. Výjimku tvoří
případ kdy precipitace probíhá po rekrystalizaci - oba děje pak nejsou vzájemně ovlivněny.
31
3.8.5 Slitiny disperzně zpevněné těžkotavitelnými částicemi
Precipitačně vytvrzeným slitinám se vlastnostmi a strukturou podobají slitiny disperzně
zpevněné těžkotavitelnými částicemi. Tyto materiály jsou připravované vnitřní oxidací,
spékáním nebo legováním v průběhu tavby. Podle chování při deformaci můžeme
charakterizovat dvě základní skupiny:
1.
částice jsou plastické a deformují se současně se základním kovem či slitinou,
2.
částice nemohou být plasticky deformovány.
Nejčastěji se setkáváme s druhou skupinou slitin, které mají vysokou odolnost za tepla,
strukturu s jemně rozptýlenými částicemi, obtížně deformovatelnou sekundární fází s velkou
dislokační hustotou. Rekrystalizace nastává obvykle za vysokých teplot a vede k výraznému
poklesu žárupevnosti.
3.8.6 Rekrystalizace dvoufázových slitin
Dvoufázové slitiny můžeme rozlišit na tři základní morfologická uspořádání:
1.
Zrna obou fází jsou náhodně střídána - objemové podíly jsou zhruba stejné a podobným
způsobem deformovatelné. Mechanické vlastnosti fází však mohou být rozdílné.
Nejznámějšími jsou mosazi (α+β) a feriticko-austenitické oceli Fe-Ni, Fe-Cr-Ni (α+γ).
Rekrystalizace probíhá nezávisle.
2.
Zrna jedné fáze tvoří obálky fáze druhé,
3.
Druhá fáze se systematicky vylučuje v místech styku tří zrn základního kovu.
U soustav kde není splněna podmínka deformovatelnosti obou fází (ferit-cementit)
probíhá rekrystalizace pouze v jedné fázi.
3.8.7 Sekundární rekrystalizace
Při dlouhodobém žíhání za vyšších teplot se může primární rekrystalizací zrno zvětšovat
rovnoměrně nebo se mohou náhle zvětšovat jen zrna vybraná. Na primárním růstu se podílejí
všechna zrna, sekundární rekrystalizace se týká jen zrn vybraných, jejichž zvětšení je významné
a vytváří rozdíly proti sousedním zrnům. Hybnou silou v obou případech je zmenšení povrchové
energie hranic zrn. Charakteristika sekundární rekrystalizace je potom:
•
velká zrna vzniklá sekundární rekrystalizací se objevují jako výsledek růstu vybraných
zrn původní struktury a bez zvláštní etapy nukleace,
•
začátek sekundární rekrystalizace je velmi pomalý a před tím existuje významná
inkubační perioda - prodleva,
•
struktura tvořená sekundární rekrystalizací obvykle vykazuje texturu odlišnou od
primární textury,
•
sekundární rekrystalizace probíhá nad určitou teplotou
3.8.8 Dynamické odpevnění
Pokud sledujeme odpevňovací děje po předchozí deformaci za studena, tedy děje, které
probíhaly bez působení vnějších sil můžeme je označovat jako statické. Často však odpevňovací
děje probíhají za působení vnějších sil vyvolávající plastickou deformaci. Za tepla, zpevňování a
odpevňování, je určováno podmínkami deformace, teplotou, velikosti a rychlostí deformace, ale i
typem materiálu. Podle rychlosti a velikosti deformace můžeme rozlišit dvě hlavní skupiny
deformací za tepla - tečení (creep) a tváření za tepla.
3.9 Tečení a relaxace
3.9.1 Tečení a lom při tečení
Deformace těles jsou důsledkem sil, které na ně působí. Aby bylo možno deformace různých
těles navzájem porovnávat, musí být převedeny na bezrozměrnou veličinu. V případě jednoosého
tahu lze poměrné prodloužení vypočítat z délkové změny zatíženého tělesa. Existují tři druhy
deformace jako odezvy na přiložené napětí. Elastická deformace se uskuteční v okamžiku
aplikace napětí a po odtížení okamžitě mizí, je tedy časově nezávislá, vratná a je funkcí
vloženého napětí. Anelastická deformace je rovněž vratná, ale je časově závislá, obecně také
32
závisí na rychlosti zatěžování a struktuře. Plastická deformace, která vede k trvalé deformaci
namáhaného tělesa, je nevratná. Je tvořena časově nezávislou složkou a složkou časově závislou,
která se nazývá creep.
Creep se často definuje i jako plastická deformace uskutečňující se při konstantní teplotě a
konstantním napětí (nebo konstantním zatížení) v závislosti na čase. Grafickou závislost
deformace na čase nazýváme creepovou křivkou, jejíž obecný tvar je znázorněn na obr. 29.
Obr. 29 Křivka tečení (Creepová
křivka)
Oblast I + II – primární creep, III –
sekundární creep a IV – terciální creep.
Na této křivce lze rozeznat tři stádia creepu. Když rychlost creepu po okamžitém
prodloužení s časem klesá, toto stádium se nazývá primární nebo tranzitní creep. V některých
případech se uskutečňuje stádium inverzního creepu, kdy rychlost creepu roste z nulové hodnoty
do maxima, a pak teprve nastává normální primární creep. V dalším stádiu zvaném sekundární či
stacionární se rychlost rychlost creepu s časem nemění. Toto stádium se vyskytuje při dostatečně
vysokých homologických teplotách, kdy zotavení kompenzuje účinek deformačního zpevnění.
V třetím stádiu zvaném terciální creep rychlost deformace s časem vzrůstá, přičemž růst
rychlosti plyne buď z růstu napětí nebo souvisí se změnou struktury materiálu, která nastává
v průběhu creepu. Terciální creep končí lomem. Creepovou křivku lze kvantitativně popsat.
3.9.2 Mechanizmy plastické deformace při creepu
V kovových materiálech je jedním z nejdůležitějších mechanizmů plastické deformace
dislokační skluz. Během deformace roste hustota dislokací a tím dochází k deformačnímu
zpevnění a zpomalování rychlosti creepu. Je-li homologická teplota vyšší než zhruba 0,4 začíná
se významně projevovat dynamické zotavení, které do jisté míry je schopno kompenzovat účinek
deformačního zpevnění. Jedním z mechanizmů zotavení je nekonzervativní pohyb dislokací a
jejich anihilace.
Při homologických teplotách vyšších než 0,4 přispívají k plastické deformaci rovněž pokluzy
po hranicích zrn. Aby nedošlo ke ztrátě kontaktu mezi jednotlivými zrny, musí být pokluzy
kompenzovány deformací uvnitř zrn, dislokačním skluzem nebo napětím usměrněnou difúzídifúzním creepem.
Nejsou-li pokluzy po hranicích zrn akomodovány dislokačním skluzem nebo napětím
usměrněnou difúzí, vytváří se na hranicích zrn kavity a trhliny. Růst těchto dutin může vést ke
creepovému porušení materiálu – mezikrystalovému lomu.
3.9.3 Relaxace
Relaxací rozumíme časově závislou přeměnu pružné deformace na plastickou která probíhá
za vyšších teplot při stálé celkové deformaci.
ε c − ε e + ε p = konst.
(16)
vzhledem k přímé úměrnosti mezi pružnou deformací a napětím, projeví se zmenšování pružné
deformace časově závislým poklesem napětí. Pochody, kterými se uskutečňuje nárůst plastické
33
deformace při relaxaci, jsou obdobné jako při tečení, probíhají však při měnícím se napětí a
dosahují podstatně menších plastických deformací. Proto má relaxace jen dvě stádia,
odpovídající primárnímu a sekundárnímu tečení. Také podíl jednotlivých mechanizmů na
plastické deformaci vzniklé relaxací nemusí být stejný s poměry při tečení.
Relaxace se projevuje nežádoucím způsobem např. u nalisovaných spojení, u přírubových
spojů a u pružin pracujících za vyšších teplot. V těchto případech se požaduje co největší
odolnost materiálu proti relaxaci napětí.
4
TECHICKÉ SLITIY ŽELEZA
4.1 Vlastnosti čistého železa
Železo se v závislosti na teplotě vyskytuje ve dvou krystalografických modifikacích. Až do
teploty 911 °C je stabilní modifikace s krystalickou mřížkou krychlovou prostorově středěnou.
Modifikace α je magnetická až do teploty 760 °C, nad touto teplotou ztrácí železo své
magnetické vlastnosti. Nemagnetická modifikace s krychlovou mřížkou prostorově středěnou se
označuje jako modifikace β. V intervalu teplot 911 až 1392 °C má železo krychlovou mřížku
plošně středěnou, označovanou jako modifikace γ. Nad tímto intervalem teplot až do teploty
tavení nabývá železo opět krystalickou mřížku krychlovou prostorově středěnou, která se
označuje jako modifikace δ.
4.2 Soustava železo-uhlík
Na vlastnosti technických slitin železa má významný vliv uhlík. Uhlík zpravidla
nejvýznamnějším způsobem ovlivňuje důležité vlastnosti slitin železa. Při predikci vlastností
technických slitin železa můžeme proto vycházet s určitou nepřesností z rovnovážného diagramu
železa s uhlíkem.
Uhlík s železem tvoří intersticiální tuhé roztoky s omezenou rozpustností uhlíku. Po
překročení rozpustnosti uhlíku v tuhém roztoku se uhlík vylučuje jako součást samostatné fáze.
Při nízkých obsazích tvoří uhlík intersticiální sloučeninu Fe3C. Tato sloučenina není stabilní a
může se rozkládat na grafit a železo. Soustava Fe-Fe3C se označuje jako soustava metastabilní a
podle této soustavy tuhnou a chladnou zejména oceli. Jestliže je uhlík vyloučen jako grafit, jedná
se o soustavu stabilní, která má svůj význam při posuzování změn při tuhnutí a chladnutí litin a
surových želez.
Rovnovážný diagram železo-uhlík stabilní i metastabilní soustavy je uveden na obr.30.
Důležité teploty a koncentrace jsou v diagramu označeny velkými písmeny. U stabilní
soustavy jsou tato písmena opatřena apostrofem (např. C´).
V diagramu se vyskytují následující fáze:
•
Tuhý roztok uhlíku v Feα se nazývá ferit,
•
Tuhý roztok uhlíku v Feγ se nazývá austenit,
•
Tuhý roztok uhlíku v Feδ se nazývá delta ferit,
•
Cementit je intersticiální sloučenina železa a uhlíku Fe3C,
•
Grafit je uhlík krystalizující v šesterečné soustavě,
•
Eutektikum v metastabilní soustavě se nazývá ledeburit a při eutektické teplotě se skládá
z krystalů austenitu a cementitu,
•
Eutektikum ve stabilní soustavě se nazývá grafitické eutektiku a při eutektické teplotě se
skládá z austenitu a grafitu,
•
Eutektoid v metastabilní soustavě se nazývá perlit a skládá se z feritu a cementitu.
Morfologicky se rozeznává perlit lamelární (lamely feritu a cementitu) a perlit zrnitý
(ferit s globulárním cementitem).
Ve stabilní soustavě se vylučuje uhlík při eutektoidní teplotě jako součást grafitového
eutektoidu (ferit + grafit). U technicky používaných slitin za běžných teplot ochlazování vzniká
při eutektoidní koncentraci perlit.
Tuhnutí slitin železa podle rovnovážného diagramu začíná při teplotách určených křivkou AB-C-D (křivka likvidu) a končí při teplotách určených křivkou A-H-J-E-F (křivka solidu). Slitiny
34
železa s obsahem uhlíku nižším než je koncentrace bodu E, se zařazují mezi oceli, s obsahem
vyšším mezi litiny. Mezi křivkou likvidu a solidu koexistuje tavenina se vznikající tuhou fází.
Pro slitinu o určitém složení a teplotě určenou v diagramu železo-uhlík, např. bodem Z mezi
likvidem a solidem, je chemické složení tuhé fáze určeno průsečíkem teplotní izotermy, např. T1
s křivkou solidu a složení taveniny s křivkou likvidu.
U slitin s obsahem uhlíku nižším než je koncentrace odpovídající bodu B, se začíná
vylučovat z taveniny delta ferit, který se při teplotě H-B přemění peritektickou reakcí podle
rovnice 17.
Ferit δ + tavenina = austenit
(17)
Při peritektické teplotě (1499 °C) reaguje ferit o složení bodu H s taveninou o složení bodu
B a vzniká austenit o složení bodu J.
U slitin s obsahem uhlíku vyšším než je koncentrace bodu B a nižším než je koncentrace
bodu C, se vylučuje z taveniny austenit. Při vyšším obsahu uhlíku ve slitině než odpovídá bodu
C, se z taveniny vylučuje v případě metastabilní soustavy primární cementit, v případě stabilní
soustavy primární grafit.
Oblast feritu δ se nachází mezi body A-H-N. Maximální rozpustnost uhlíku v Feδ činí při
teplotě 1499 °C 0,10 %C (bod H). S klesající teplotou se snižuje rozpustnost uhlíku v Feδ až po
teplotu 1392 °C (bod N). Pod touto teplotou se v oblasti omezené body N-J-A-S-G nachází
oblast austenitu. U slitin s nižším obsahem uhlíku než udává bod J nestačí přítomná tavenina
k přeměně veškerého austenitu na ferit delta podle reakce 17. V oblasti omezené body H-J-N
existuje proto vedle sebe po peritektické reakci delta ferit a austenit. V důsledku poklesu
rozpustnosti uhlíku ve feritu delta při poklesu teploty přecháží uhlík do austenitu, jehož množství
přibývá. Při teplotě 1392 °C se přemění poslední delta ferit na austenit.
Maximální rozpustnost uhlíku v austenitu je při eutektické teplotě (čára E-C-F). Mezi touto
teplotou a eutektoidní teplotou (čára P-S-K) klesá rozpustnost uhlíku v austenitu podle čáry E-S.
Za čarou E-S se z přesyceného austenitu vylučuje uhlík, buď jako sekundární cementit (soustava
metastabilní) nebo jako sekundární grafit (soustava stabilní).
Oblast feritu se nachází mezi body G-P-Q. Nejvyšší rozpustnost uhlíku ve feritu je při
eutektoidní teplotě (čára P-S-K). Při eutektoidní teplotě se austenit rozpadá na ferit a cementit
podle reakce:
Austenit = ferit + cementit (perlit)
(18)
Ferit při eutektoidní teplotě obsahuje 0,018 %C (bod P). S poklesem teploty klesá
rozpustnost uhlíku ve feritu až na 10-4 % a přebytečný uhlík se vylučuje jako terciální cementit.
V případě stabilní soustavy se grafit vylučuje podobně jako sekundární grafit na grafitu dříve
vyloučeném. Struktura oceli při pokojové teplotě bude podle metastabilního rovnovážného
diagramu tvořena u ocelí s obsahem C < 0,018 % feritem a terciálním cementitem, u ocelí
s obsahem C = 0,018 – 0,765 % feritem a perlitem a u ocelí s obsahem C = 0,765 – 2,14 %
perlitem a sekundárním cementitem. Podíl jednotlivých strukturních složek ve struktuře je
možné určit pákovým pravidlem, podobně jako např. složení perlitu. Podle pákového pravidla je
obsah cementitu v perlitu v procentech dán poměrem (PS/PK)*100, obsah feritu (SK/PK)*100
(podíl feritu a cementitu v perlitu je asi 7:1).
Podeutektické litiny ztuhlé podle metastabilní soustavy obsahují až po eutektoidní teplotu
strukturu tvořenou austenitem a ledeburitem. Ledeburit vzniká eutektickou reakcí podle reakce:
Tavenina = austenit + cementit (ledeburit)
(19)
Obsah cementitu v ledeburitu v procentech je dán poměrem (EC/EF)*100 a obsah austenitu
(CF/EF)*100. Při chladnutí z eutektické teploty až po teplotu eutektoidní se snižuje podobně
jako u ocelí rozpustnost uhlíku v austenitu podle čáry SE a přebytečný uhlík se vylučuje ve
formě cementitu. Cementit se nevylučuje jako u ocelí ve formě sekundárního cementitu na
hranicích zrn, ale na dříve vyloučeném ledeburitu. Při eutektoidní teplotě se transformuje
austenit dle reakce 19. Ledeburit pod eutektoidní teplotou se skládá z cementitu a perlitu a
nazývá se také ledeburit transformovaný. Pokles rozpustnosti uhlíku s teplotou v perlitickém
feritu se neprojeví na změně struktury. Vznikající cementit se při chladnutí pod eutektoidní
35
诲眾眾眾 睄 睄
Obr. 30 Rovnovážný diagram železo - uhlík, metastabilní soustava Fe – Fe3C plná čára, stabilní soustava Fe – C čárkovaně
36
teplotou vylučuje na cementitu dříve vzniklém. Výsledná struktura je tvořena perlitem a
transformovaným ledeburitem. Nadeutektické litiny ztuhlé podle metastabilní soustavy obsahují
při eutektické teplotě ztuhnutí ve struktuře primární cementit a ledeburit. Vyloučený cementit
(primární i ledeburitický) se během chladnutí nemění. Austenit obsažený v ledeburitu prochází
při chladnutí změnami jako austenit u podeutektických litin. Struktura nadeutektických litin při
pokojové teplotě je tvořena primárním cementitem a transformovaným ledeburitem.
Podeutektické litiny ztuhlé podle stabilní soustavy obsahují při eutektické teplotě austenit a
grafitové eutektikum. Během chladnutí v důsledku snižování rozpustnosti uhlíku v austenitu se
vylučuje grafit na grafitu dříve vzniklém. Při eutektoidní teplotě vzniká z austenitu ferit a
přebytečný uhlík se vylučuje jako grafit na grafitu dříve vzniklém. V důsledku rozpustnosti
uhlíku ve feritu s poklesem teploty se vylučuje opět grafit na grafitu dříve vzniklém. Výsledná
struktura je tvořena feritem a grafitem.
Nadeutektické litiny ztuhlé podle stabilní soustavy obsahují při eutektické teplotě primární
grafit a grafitové eutektiku. Primární grafit má měrnou hmotnost 2,2 g·cm-3, a proto vyplouvá
z taveniny. Snižování rozpustnosti uhlíku v austenitu, jeho eutektoidní transformace a následující
snižování uhlíku ve feritu je doprovázeno vylučováním grafitu jako u podeutektických litin.
Struktura za pokojové teploty je tvořena grafitem a feritem.
Rozpustnost uhlíku v železe při pokojové teplotě je prakticky nulová. Fázové složení slitin
železa s uhlíkem je proto tvořeno feritem a cementitem v případě metastabilní soustavy a feritem
a grafitem v případě soustavy stabilní.
Cementit je křehká fáze s tvrdostí 700 HV až 800 HV. S přibývajícím obsahem uhlíku
v metastabilní soustavě přibývá také obsah cementitu a roste tvrdost a pevnost. Současně klesají
houževnatost a plastické vlastnosti. Houževnatost a plastické vlastnosti mimo obsah cementitu
závisejí také na způsobu jeho vyloučení. V případě vyloučení cementitu po hranicích zrn
(sekundární, terciální cementit), je pokles houževnatosti výrazný i při nižších obsazích uhlíku. U
perlitické struktury se dosahuje vyšší houževnatosti při malé mezilamelární vzdálenosti
cementitu. Sferoidizace (sbalení) lamel cementitu v perlitické struktuře vede ke snížení pevnosti
a tvrdosti a ke zvýšení houževnatosti.
Grafit je křehká a měkká fáze. U slitin zchladlých podle stabilní soustavy má při feritickografitické struktuře obsah uhlíku malý vliv na tvrdost. Pevnost, houževnatost a plastické
vlastnosti závisejí více na způsobu vyloučení grafitu než na jeho množství. Slitiny s grafitem
vyloučeným ve formě lupínků jsou křehké. K porušení dochází křehkým předčasným lomem.
Jestliže je grafit vyloučen ve formě kuliček, jsou pevnostní vlastnosti takových slitin úměrné
pevnostním vlastnostem feritu. Plastické vlastnosti a houževnatosti jsou ale nižší než srovnatelné
vlastnosti feritu.
诲眾眾眾 睄 睄
4.2.1
•
Vliv doprovodných prvků na vlastnosti slitin železa
Prvky, které se rozpouštějí ve, feritu ovlivňují jeho vlastnosti jako pevnost, tvrdost,
houževnatost (Mn, Si).
•
Prvky s nízkou rozpustností ve feritu a cementitu se při ochlazování vylučují z tuhého
roztoku ve formě nových fází (sloučenin) a způsob jejich vyloučení má vliv zejména na
pevnost a houževnatost (O, S, N).
•
Některé prvky při vyšších teplotách segregují na hranice zrn a působí popouštěcí
křehkost (fosfor a některé další prvky 5. skupiny jako As, Sb, Bi, případně Sn a Pb).
Segregaci podporuje přítomnost Mn a Si, proto je u ocelí pracujících v oblasti popouštěcí
křehkosti požadován často minimální obsah Mn a Si.
•
Některé prvky ovlivňují velikost lamel cementitu v perlitu.
Vliv manganu
Mangan tvoří se sírou a kyslíkem sloučeniny s vyšší teplotou tavení než železo a snižuje
nebezpečí vzniku nízkotavitelných eutektik pod teplotou solidu. Přítomnost nízkotavitelných
eutektik (Fe-S-O) zhoršuje tvařitelnost oceli za vysokých teplot. V koncentraci 0,3 až 1 %
ovlivňuje mangan příznivě vyloučení sulfidů typu MnS, tím snižuje jejich nepříznivé působení
na houževnatost oceli a tranzitní teplotu.
Mangan se rozpouští ve feritu a zvyšuje pevnost a houževnatost oceli při zachování plastických vlastností. Mangan rozšiřuje oblast austenitu (zvyšuje A4 a snižuje A3). Snížení teploty A3
působí na zjemnění lamel cementitu v perlitu. Vysokolegované manganové oceli mají austenitickou strukturu.
Vliv křemíku
Křemík ovlivňuje složení produktů dezoxidace a jejich morfologii, pokud není ocel
dezoxidována silnějšími dezoxidačními prvky (Al). Křemík zvyšuje pevnost a mez kluzu, nad 1
% snižuje plastické vlastnosti feritu. Spolu s manganem podporuje křemík segregaci P, As, Sb,
Bi, Sn, Pb za zvýšených teplot.
Vliv fosforu
V ocelích je fosfor rozpuštěn ve feritu a netvoří sloučeniny. V litinách se při obsahu fosforu
nad 0,08 % tvoří s uhlíkem a železem eutektikum nazývané steadit.
Fosfor zvyšuje pevnost a tvrdost. Jeho vliv závisí na obsahu uhlíku. Při nízkých obsazích
uhlíku do 0,01 % se uvádí vliv obsahu fosforu i na zvýšení tažnosti. Při vyšších obsazích uhlíku
nad 0,05 % zvyšuje fosfor křehkost feritu. Jeho vliv na křehkost je významný již od 0,05 % P.
Současně se zvyšuje přechodová teplota. Oceli s obsahem fosforu 0,12 % jsou již křehké i při
pokojové teplotě. Vliv obsahu fosforu na popouštěcí křehkost je uveden výše. Oceli odolné popouštěcí křehkosti obsahují méně než 0,01 % P.
U vysoce pevných ocelí snižuje fosfor mez únavy a zvyšuje sklon ke vzniku trhlin, prasklin
a křehkých lomu. U litin zlepšuje fosfor slévárenské vlastnosti a v některých litinách je jeho
koncentrace až 0,5 %. Ve většině ocelí je obsah fosforu nižší než 0,030 %.
Vliv síry
Síra tvoří s kyslíkem a železem ternární eutektikum s teplotou tavení 925°C. V důsledku
silného sklonu k odměšování síry dochází v mezidendritických prostorách ke vzniku uvedeného
eutektika i při poměrně nízkých koncentracích síry v tavenině. Důsledkem je pak zhoršení
tvařitelnosti za tepla a sklon ke vzniku trhlin v ingotech a odlitcích. Při určité koncentraci síry
mohou být oceli za tepla netvařitelné.
Rozpustnost síry v železe při 1365 °C je 0,050 %. V důsledku segregace síry se
mezidendritická tavenina obohacuje o síru a po překročení její rozpustnosti v tavenině se síra
vylučuje jako sulfidické vměstky, jejichž složení závisí na způsobu dezoxidace, jak bylo výše
popsáno. Přítomnost prvků s vyšší afinitou k síře (Mn) než železo působí na vylučování sulfidu
při její nižší koncentraci a usměrnění sulfidu do mezidendritických prostor je proto menší. Prvky
s nejvyššíafinitou k síře (Ca a prvky vzácných zemin) tvoří sulfidy při teplotách nad teplotou
likvidu a vzniklé sulfidy mají kulovitý tvar a jsou po ztuhnutí rovnoměrně rozmístěné v matrici.
Jestliže po dezoxidaci kovem Me vznikají tekuté produkty dezoxidace, může síra přecházet do
těchto vměstků. Výsledkem jsou potom kulovité oxisulfidy (Mn-S-Me). Po dezoxidací slabými
dezoxidovadly (Mn, Si) se vylučují při tuhnutí oxisulfidy, které jsou při teplotě solidu tekuté a
mají proto kulovitý tvar.
U uklidněných ocelí (dezoxidovaných hliníkem) s obsahem uhlíku do 0,30 % vznikají
sulfidy umístěné v mezidendritických prostorách, které snižují houževnatost a zvyšují tranzitní
teplotu. Na metalografickém výbrusu se jeví jako řetízky často protáhlých sulfidů. Tyto vměstky
jsou rovněž tvařitelné a tvářením lze jejich nepříznivé působení snížit, ale jen při zkouškách na
vzorcích odebraných ve směru tváření. Zejména u výrobků tvářených převážně jedním směrem
(plechy, podélné profily) jsou značné rozdíly vlastností ve směru tváření a napříč ke směru
tváření. Hodnota vrubové houževnatosti klesá u vzorků odebraných kolmo na směr tváření až na
50 % hodnoty dosažené na vzorcích odebraných po směru tváření.
U ocelí dezoxidovaných hliníkem s vyšším obsahem uhlíku se vměstky jeví na
metalografickém výbrusu jako jednotlivé, hranaté, náhodně rozmístěné útvary.
Síra stabilizuje perlitickou strukturu. S vlivem síry na stabilitu perlitické struktury je nutno
počítat zejména u litin. Dále se přičítá síře zhoršení svařitelnosti, schopnosti k cementování a
38
snížení korozní odolnosti. Příznivě působí síra na obrobitelnost a třecí vlastnosti oceli. Oceli se
zlepšenou obrobitelností obsahují až několik desetin procenta síry, která je do oceli úmyslně
přidávána.
Vliv kyslíku
Maximální rozpustnost kyslíku v železe při teplotě 1 600 °C je 0,21 %. V ocelích je během
výroby obsah kyslíku omezen přítomností dalších prvků, často obsahem uhlíku. Během výroby
je maximální obsah kyslíku v roztavených ocelích do 0,05 % a cca 0,005 % v hotové oceli.
Podle obsahu kyslíku v oceli při odlévání rozdělujeme oceli na uklidněné a neuklidněné. V
neuklidněných ocelích je dostatek kyslíku pro reakci s uhlíkem. Výsledkem reakce jsou bubliny
oxidu uhelnatého v ingotech. V uklidněných ocelích je koncentrace kyslíku nižší, než je zapotřebí pro vznik bublin CO. Zavedením technologie plynulého odlévání klesá význam i výroba
neuklidněných ocelí. Při výrobě ocelových odlitků se odlévá pouze uklidněná ocel.
Kyslík tvoří se silnými dezoxidovadly oxidy stabilní nad teplotami tuhnutí. V uklidněné
tekuté oceli po dezoxidaci hliníkem bývá 50 až 80 ppm kyslíku ve formě oxidů (Al2O3) a
přibližně 5 ppm kyslíku v roztoku.
Tvar a distribuce oxidů má podobně jako u sulfidů vliv na vlastnosti ocelových výrobků.
Tvrdé vměstky (Al2O3) zhoršují obrobitelnost. Shluky oxidických vměstků mají průměr až 1 mm
a mohou být příčinou iniciace trhliny při cyklickém namáhání a dále jsou nepřípustné při výrobě
tenkých plechů. Oceli silně znečištěné vměstky mají sklon k dřevitým lomům.
Kyslík při tuhnutí silně segreguje a jeho přítomnost v tavenině ovlivňuje aktivitu ostatních
prvků a tím i jejich segregaci. Rozpustnost kyslíku ve feritu s teplotou klesá a vyloučené oxidy
spolu s nitridy mohou být u neuklidněných ocelí příčinou zvýšení pevnosti a zkřehnutí oceli.
Vylučování oxidů a nitridů z přesyceného feritu probíhá i při pokojové teplotě a ke zkřehnutí
dochází po několika měsících (stárnutí oceli). U uklidněných ocelí je kyslík i dusík vázán na
oxidy a nitridy hliníku a ke stárnutí nedochází, nebo jen v omezené míře.
Kyslík a síra jsou hlavními zdroji vměstků v oceli (zhoršené metalografické čistoty). Kyslík
významně ovlivňuje vlastnosti litin.
Vliv dusíku
Maximální rozpustnost dusíku v nelegovaných ocelích při atmosférickém tlaku a teplotě
1600 °C je 0,04 %. Skutečné obsahy v nelegované oceli jsou obvykle nižší než 0,012 %.
Vliv dusíku na vlastnosti oceli je spojován nejčastěji se stárnutím oceli. Hliník tvoří s
dusíkem nitrid AlN, který je stabilní za vysokých teplot. Stabilní nitridy dále tvoří titan, zirkon a
prvky vzácných zemin. Ve feritu se rozpouští při teplotě 585 °C cca 0,1 % N. Dusík tvoří s
železem intersticiální tuhý roztok. S poklesem teploty rozpustnost dusíku ve feritu klesá a při
pokojové teplotě činí méně než 10-4 %. Nitridy Fe4N se vylučují přednostně na hranicích zrn
nebo na skluzových rovinách.
Vyloučení nitridů je zvláště nebezpečné v tepelně ovlivněných pásmech kolem svarů a u
ocelí pracujících za teplot 200 až 300 °C a je možné jej eliminovat vázáním dusíku zejména na
hliník, titan a zirkon.
U ocelí v litém stavu je dusík příčinou lasturových lomů zejména u odlitků s větší tloušťkou
stěn.
Vliv vodíku
Největší rozpustnost vodíku v kapalném železe při atmosférickém tlaku a teplotě 600 °C je
0,0024 % (24 ppm). Nelegované oceli obsahují při odlévání obvykle méně než 5 ppm vodíku.
Vodík je absorbován ocelí jak při výrobě v pecních agregátech, tak také při povrchové
úpravě (moření, galvanické pokovení) a při svařování. Vodík může přecházet do oceli i z
atmosféry chemických reaktorů. Ze všech prvků má v oceli nejvyšší difúzní rychlost. I při
pokojové teplotě dochází k poklesu vodíku v kovu a podle velikosti výrobku po několika
měsících klesá jeho koncentrace pod 2,5 ppm.
Vodík tvoří s železem intersticiální tuhý roztok. Při změně modifikace se snižuje rozpustnost
vodíku v oceli. Při teplotách 200 °C až 400 °C vyvolává vyloučený vodík silné pnutí, které může
39
způsobit až porušení materiálu. Vzniklé trhlinky se jeví na lomu jako vločky a tomuto zkřehnutí
se říká vločkovitost. Na vločkovitost jsou náchylné pevné a vysoce pevné oceli.
Vodík snižuje plastické vlastnosti oceli, aniž zvyšuje pevnost. Vodík se adsorbuje na
dislokacích a brzdí jejich pohyb. Vodíková křehkost se neprojevuje při vysokých rychlostech
deformace, kdy se dislokace odtrhnou od adsorbovaných atomů vodíku.
V chemických reaktorech se může vodík za vysokých teplot štěpit a atomární vodík reagovat
na povrchu reaktoru s uhlíkem v oceli za vzniku metanu a povrchové oduhličené vrstvy (vodíková koroze).Značné koncentrace vodíku obsahují oceli po moření. Po moření vzniklá vodíková
křehkost bývá příčinou zpožděných a náhlých křehkých lomů a snížení meze únavy. Obsah
vodíku lze snížit ohřevem na 200 °C až 600 °C. Vodíkové korozi se zabraňuje stabilizací karbidů
Cr, Mo, Ti, V.
Hlavní důvody legování slitin železa:
•
Zvýšení mechanických vlastností, zejména pevnosti a tvrdosti při zachování vyhovující
houževnatosti. Nejčastějšími legujícími prvky jsou Mn, Si, Ni, Mo, V, W, Cr.
•
Zvýšení prokalitelnosti legováním prvky, které snižují kritickou rychlost rozpadu
austenitu zejména přísadou Cr, Mn, Mo, V, Ni, B.
•
Ke zmenšení sklonu oceli k růstu zrna za vyšších teplot a dosažení jemnozrnné struktury
vyloučením dispersních částic karbidů nebo nitridů se legují oceli Al, Ti, Nb, Ta, V.
•
K dosažení výše uvedených cílů se často leguje přísadou více prvků v koncentracích do
dvou procent (nízko legované oceli), v případě Al, Ti, Nb, Ta, Mo nejčastěji do 0,1 %
každého prvku (mikrolegované oceli).
Dosažení některých fyzikálních vlastností u ocelí, např. elektrických nebo magnetických
•
(přísada Si), dosažení určité tepelné roztažnosti nebo výroba nemagnetických ocelí a litin.
•
Vytvoření tvrdých a vůči opotřebení odolných karbidů, případně karbidů stabilních i za
vysokých teplot (Cr, Mo, W, V).
•
Zvýšení žárupevnosti oceli vytvořením vhodně dispergovaných karbidů ve struktuře
přísadou Cr, Mo, W, V.
Cílů popsaných posledními výše uvedenými třemi body se dosahuje legováním často více
prvky na koncentrace, které odpovídají nízko legovaným ocelím. Pro náročnější podmínky použití se používají vysoko legované oceli nebo litiny.
•
Zvýšení korozivzdornosti v silně agresivních prostředích legováním Cr, Ni, Mo, Si, Cu.
•
Potlačení vylučování karbidů a nitridů v korozi vzdorných ocelích legovaných chrómem
s přísadou titanu, niobu a tantalu.
•
Zvýšení odolnosti proti oxidaci za vysokých teplot vytvořením kompaktního, k povrchu
oceli dobře lnoucího filmu oxidů přísadou Cr, Si,A1.
Výše uvedených posledních tří cílů se dosahuje výrobou vysokolegovaných ocelí nebo litin.
Součet legujících prvků v ocelích se obvykle v těchto případech pohybuje v rozmezí 12 až
50 %.
Legující prvky se rozpouštějí ve feritu nebo v austenitu nejčastěji za vzniku substitučních
roztoků. Některé prvky se částečně nebo úplně rozpouštějí v cementitu nebo vytvářejí s uhlíkem
karbidy.
Rozpustnost přísadových prvků v oceli závisí na jejich krystalové struktuře a atomovém
poloměru. Při stejném typu mřížky platí:
•
Legující prvek je v železe zcela rozpustný jestliže se jejich atomové poloměry liší méně
než o osm procent.
•
Omezená rozpustnost vzniká, jestliže se poloměr železa a přísadového prvku liší o 8 až
15 %. Nepatrná rozpustnost se vyskytuje u substitučních roztoků, jestliže se poloměr
železa a legujícího prvku liší více než o 15 %.
Substituční zpevnění feritu do určité koncentrace legujícího prvku nastává, aniž by se
výrazně snižovaly plastické hodnoty a houževnatost oceli. S rostoucí koncentrací legujícího
prvku přírůstek pevnostních charakteristik klesá a pokles plastických vlastností a houževnatosti
roste. Legující substituční prvky se přídávají za účelem zvýšení pevnostních charakteristik
40
obvykle do 2 %. Účinnější než vyšší obsah přísadových prvků je obvykle legování kombinací
prvků o nižších koncentracích. Intersticiálně rozpuštěné prvky (H, B, C, N) se hromadí v místech
poruch mřížky a projevují se výraznou mezí kluzu.
Legující prvky působí na vlastnosti oceli dále:
•
Změnou termodynamické stability tuhých roztoků ve slitinách železa.
•
Změnou fyzikálních vlastností a chemické odolnosti.
•
Vznikem nových fází.
•
Změnou mechanismu a kinetiky fázových přeměn v tuhém stavu.
Podle vlivu na termodynamickou stabilitu tuhých roztoků je možné rozdělit legující
prvky na austenitotvorné a feritotvorné.
Austenitotvorné prvky rozšiřují oblast stability austenitu snižováním teploty A3 a
zvyšováním teploty A4. Působení prvků, které rozšiřují neomezeně oblast austenitu, uvádí
schématicky obr. 31. Do této skupiny prvků patří Ni, Mn, Co.
Obr. 31 Schéma rovnovážného diagramu Fe – austenitotvorný prvek, vlevo - s neomezeným
rozšířením oblasti austenitu, vpravo – oblast austenitu je omezena další fází
Oceli tohoto typu nemají od určité koncentrace legujícího prvku žádné fázové přeměny a
strukturu není možné zjemnit překrystalizačním žíháním. Oceli takového složení nelze ani kalit.
U tvářených ocelí se zjemňuje zrno vhodným stupněm deformace pod rekrystalizační teplotou a
následujícím rekrystalizačním žíháním. Austenitotvomé prvky C a N rozšiřují oblast austenitu
omezeně. Pole fáze γ je ohraničeno heterogenní oblastí obsahující austenit a další fázi, jak je
schematicky uvedeno na obr. 31.
Feritotvomé prvky rozšiřují oblast stability feritu zvyšováním teploty A3 a snižováním
teploty A4. Působení prvků, které uzavírají nad určitou koncentrací zcela oblast austenitu,je
uvedeno na obr. 32.
Obr. 32 Vliv legujících prvků uzavírající oblast
austenitu
Do této skupiny patří Cr, Si, Al, W, Mo, V a Ti. Oceli tohoto typu tuhnou feriticky a nad
určitou koncentrací legujícího prvku nemají také přeměnu α→γ, nelze je proto překrystalizačně
žíhat ani kalit. Podobně jako u austenitických ocelí lze dosáhnout zjemnění struktury pouze po
41
tváření pod rekrystalizační teplotou. Feritotvorné prvky Ta, Zr, B, S, Ca, O uzavírají oblast γ,
která je obklopena heterogenní oblastí, jak schematicky znázorňuje obr. 32. U skutečných slitin
je nutné brát v úvahu působení ostatních prvků, které mohou značně měnit tvar binárních
diagramů "Fe-hlavní legující prvek". Přítomnost uhlíku, který rozšiřuje oblast austenitu působí v
tomto smyslu i na oblast stability austenitu, uvedenou např. na obr. 33.
Obr. 33 Vliv obsahu uhlíku na stabilitu
austenitu
Vliv legujících prvků na změnu fyzikálních vlastností a chemické odolnosti
Při obsazích chrómu nad 12 % jsou oceli schopné pasivace a odolávají korozi.
Korozivzdorné oceli obsahují obvykle 12 až 27 % Cr. Přísada Ni způsobuje zvýšení
elektrochemické ušlechtilosti kovu. Také korozivzdorné litiny obsahují více než 18 % Ni
(nirezisty). U těchto slitin je možné také měnit přísadou Ni koeficient tepelné roztažnosti.
Legováním se mění také magnetické vlastnosti a elektrický odpor. Oceli a litiny s austenitickou
strukturou stabilní za pokojové teploty jsou nemagnetické. Prvky, které za vyšších teplot
vytvářejí souvislou vrstvu oxidů (Cr, Si, Al), zlepšují odolnost proti oxidaci za vysokých teplot a
jsou základem žáruvzdorných slitin.
Vliv legujících prvků na vznik nových fází
Rozpustnost některých legujících prvků s teplotou klesá. Tyto prvky jako W, Mo, Ti
a mohou při vyšších koncentracích tvořit ve struktuře intermetalické fáze (např. Fe2W, Fe2Mo).
Vznik intermetalických fází může být využit k vytvrzení oceli. Ve vysokolegovaných
chrómových ocelích vzniká intermetalická fáze FeCr, označovaná jako fáze σ způsobující
křehnutí těchto ocelí.
Velmi důležité fáze jsou karbidy a nitridy. Za přítomnosti legujících prvků se obohacuje
karbid železa o legující prvky. Legující prvky s vyšší afinitou k uhlíku než železo tvoří ve
slitinách železa speciální karbidy se složením odpovídajícím stechiometrickému složení, např.
MC, M2C, M7C3, M4C3, M23C6. Podobně reaguje dusík s nitridotvornými prvky za vzniku nitridů
o obecném složení MN, M2N. Vznikem karbidů a nitridů se snižuje obsah uhlíku v matrici.
4.2.2 Fázové přeměny slitin železa v tuhém stavu
Polymorfie železa, změny rozpustnosti legur spojené s fázovými přeměnami a s poklesem
teplot spolu se značnou rozdílností v hodnotách difuzivit intersticiálních (C, N) a substitučních
prvků jsou příčinami značné variability v možných fázových přeměnách těchto slitin. Pozitivní
využití fázových přeměn představuje tepelné zpracování, kterým lze měnit vlastnosti slitin železa
v širokém rozsahu, který nemá obdoby u žádné jiné slitiny. Stárnutí oceli je na druhé straně
příkladem nežádoucích důsledků fázových přeměn.
4.2.3
Segregace
Segregace je rozpad tuhého roztoku při pomalém ochlazování, který se děje za podmínek
blízkých rovnovážným, tj. s velmi malým přechlazením. Jeho důsledkem je přednostní
vylučování nové fáze na hranicích zrn tuhého roztoku α.
42
Již při nepatrném snížení teploty pod teplotu rovnovážnou se tuhý roztok stává přesyceným
v celém svém objemu. Nejvýhodnější podmínky pro zahájení vylučování nové fáze jsou na
hranicích zrn tuhého roztoku. Jsou zde totiž největší nepravidelnosti krystalové mřížky a u
technických slitin je zde i dostatek vměstků, které se stávají místem pro vznik zárodků nové fáze
(heterogenní nukleace) v tuhém roztoku. Pro další růst je důležitá i okolnost, že difúze po
hranicích zrn probíhá rychleji než vlastním zrnem. Vznikne struktura, ve které jsou krystaly
tuhého roztoku obklopeny více či méně souvislým síťovím nové fáze.
Segregace se obvykle projevuje zhoršením houževnatosti původní homogenní struktury
(tuhého roztoku) a to tím větším, čím křehčí je nově vyloučená fáze a čím spojitěji je vyloučena.
Výsledek segregace se proto jeví spíše jako zkřehnutí slitiny bez odpovídacího zvýšení její
pevnosti.
U technicky důležitých slitin jsou případy segregace na hranicích zrn velmi časté (segregace
sekundárního cementitu na hranicích austenitických zrn nebo terciálního cementitu na hranicích
feritu).
Zvláštní případ segregace je Widmannstättenova struktura, častá u svarových spojů.
4.2.4 Precipitační rozpad tuhých roztoků
Kontinuální precipitace nastává v tuhých roztocích ocelí (ferit, austenit, martenzit), které se
stávají přesycenými v průběhu teplotních změn. V případě martenzitu a zbytkového austenitu nerovnovážný, přesycený stav vzniká v průběhu martenzitické přeměny a ke kontinuální precipitaci
dochází při popouštění. V ostatních případech je přesycení důsledkem zmenšení rozpustnosti
některých legur v tuhém roztoku při snižování jeho teploty. Děje se tak ve feritu polymorfních
ocelí při teplotách pod A1 a ve feritu nebo v austenitu nepolymorfních vysoce legovaných ocelí.
4.2.5 Polymorfní oceli
V polymorfních ocelích (oceli s přeměnou mřížky) se rozpustnost uhlíku a dusíku ve feritu s
klesající teplotou zmenšuje a po rychlejším ochlazování z teplot těsně pod A1 je ferit těmito
prvky přesycen. Bezprostředně po rychlém ochlazení zůstávají atomy intersticiálních prvků
rozloženy statisticky náhodně, ve feritu je dostatek volných dislokací (tj. atomy C a N
neobsazených), a proto ocel při tahové zkoušce nevykazuje výraznou mez kluzu. Kontinuální
precipitace začíná i za pokojové teploty difúzí atomů (C, N) do příznivějších poloh kolem
mřížkových poruch (zejména dislokací) a po vytvoření Cottrellových atmosfér se objevuje mez
kluzu. Precipitační rozpad pokračuje segregací atomů C, N a z nehomogenního tuhého roztoku
se vylučují koherentní precipitáty přechodných intersticiálních fází, bohatých uhlíkem a dusíkem
(Fe2C, Fe16N2). V tomto stadiu vzrůstá pevnost, mez kluzu, tvrdost, zmenšuje se prodloužení a
zúžení, klesá vrubová houževnatost a tranzitní teplota se zvyšuje.
Tento proces se označuje jako stárnutí ocelí a jeho nepříznivé důsledky jsou nejvýraznější
zejména u ocelí nízkouhlíkových s obsahem uhlíku do 0,2 %, neboť při jeho vyšším obsahu jsou
změny vlastností feritu překryty účinkem perlitu. Při zvýšení teploty pokračuje stárnutí
porušením koherence precipitátů, jejich náhradou precipitáty stabilních fází (Fe3C, Fe4N) a jejich
postupným hrubnutím.
Změny mechanických vlastností mají opačnou tendenci jako na začátku stárnutí. S růstem
teploty se rychlost stárnutí zvětšuje. Tvrdost přesyceného feritu za normální teploty vzrůstá a po
dosažení maxima mírně klesá. S růstem teploty se procesy stárnutí urychlují a zachycení
předprecipitačních stavů je obtížné. Průběh stárnutí, tj. změny struktury feritu a změny jeho
vlastností, závisí na stupni přesycení feritu atomy uhlíku a dusíku a na rozsahu a rozložení
mřížkových poruch, zejména dislokací. Pro daný obsah uhlíku a dusíku je stupeň přesycení feritu
dán rychlostí ochlazování z teplotní oblasti nad odpovídající křivkou změny rozpustnosti.
Hlavním zdrojem dislokací je zpravidla plastická deformace za studena. Z praktického hlediska je proto obvyklé rozlišovat tyto dva základní druhy stárnutí, i když podstata pochodů zůstává stejná:
Stárnutí po zakalení, nebo také precipitační stárnutí. Toto stárnutí vyvolává zejména
•
uhlík, neboť koncentrace dusíku je zpravidla malá.
43
V soustavě Fe-C lze sled precipitace vyjádřit schématem:
přesycený tuhý roztok → karbid ε → cementit,
v soustavě Fe-N potom:
přesycený tuhý roztok → α' (Fe16N2) → γ (Fe4N).
Nukleace precipitujících fázích probíhá na dislokacích a v případě značného přesycení i na
vakancích (shlucích vakancí). Se stárnutím po zakalení se můžeme setkat mj. i v tepelně ovlivněné zóně svarových spojů.
•
Deformační stárnutí (stárnutí po tváření za studena). Je charakterizováno značnou
hustotou pohyblivých dislokací. Silně přesycený ferit se po tváření za studena rozpadá
podstatně rychleji, změny vlastností jsou výraznější a mají stabilnější ráz než v případě
stárnutí po zakalení. Toto stárnutí se může uskutečňovat také v průběhu tváření při
teplotách odpovídajících aplikované rychlosti deformace. Při malých rychlostech
deformace (tahová zkouška) je to teplotní oblast 150 až 200°C a při rychlostech
deformace odpovídajících zkoušce rázem v ohybu je to interval teplot 500 - 550°C. Tento
jev se označuje jako dynamické deformační stárnutí (křehkost za modrého žáru).
Projevy stárnutí lze také zjistit u ocelí, které jsou téměř v rovnovážném stavu, ve kterých
ferit není výrazně přesycen intersticiálními prvky. Příčinou je obsazování volných dislokací
vzniklých při tváření intersticiály, přičemž závažnější role se přisuzuje dusíku, zejména pro jeho
větší rozpustnost v železe alfa.
Důsledky stárnutí oceli
Stárnutím se zvyšuje tvrdost a pevnostní hodnoty, klesá tažnost, kontrakce a vrubová
houževnatost. Současně dochází k růstu tranzitní teploty přechodu ke křehkému lomu. Stárnutí
tedy může vést k výraznému zkřehnutí oceli, zejména u zařízení pracujících za zvýšených teplot,
která byla vyrobena z ocelí tvářených za studena s vyšším obsahem dusíku a dále pak v tepelně
ovlivněné oblasti svaru. Hrubozrnné oceli stárnou rychleji než oceli jemnozrnné.
Základním předpokladem pro zabránění stárnuti nízkouhlíkových ocelí (tzv. nestárnoucí oceli) je podstatné snížení obsahu dusíku a uhlíku ve feritu, čehož lze dosáhnout buď snížením
obsahu těchto prvků v oceli, anebo jejich vazbou na stabilní sloučeniny. V prvém případě je
vhodná výroba oceli v kyslíkovém konvertoru s následným mimopecním zpracováním vakuováním. Ve druhém případě jde o vazbu zejména dusíku na stabilní sloučeniny přísadou nitridotvorných prvků (Al, Ti, Nb) při současném zjemnění zrna feritu.
Významným představitelem nestárnoucích ocelí jsou jemnozrnné mikrolegované a řizeně
válcované oceli. Precipitačním rozpadem přesyceného feritu se zvyšuje tvrdost a pevnostní hodnoty; vytvrzování se však u uhlíkových ocelí nepoužívá, neboť vyšší pevnosti lze snadno dosáhnout vhodnějšími způsoby. Vytvrditelné jsou některé slitinové oceli polymorfní (např. oceli s
přísadou 1 % Cu) a nitridační oceli s přísadou niklu a hliníku, u kterých se vytvrzováním v
průběhu nitridace zvyšuje mez kluzu precipitací nitridů přísad. U tzv. modifkovaných chrómových kalitelných ocelí, které vedle hlavní přísady chrómu (12 % až 14 %) obsahují další feritotvorné prvky (W, Mo, V, resp. Co), se setkáváme s precipitačním rozpadem feritu, při kterém
vznikají intermetalické fáze (Fe2Mo, Fe2W ).
4.2.6 epolymorfní oceli
Precipitační rozpad tuhých roztoků nepolymorfních (nedochází k přeměně krystalové
mřížky), bohatě legovaných ocelí feritických a austenitických, má značný význam jak v
kladném, tak v záporném smyslu. U obou typů ocelí vede precipitace karbidů, vyvolaná
zmenšující se rozpustností uhlíku v příslušných tuhých roztocích, ke zkřehnutí a také ke snížení
odolnosti vůči mezikrystalové korozi. Např. za zvýšených teplot (nad 450°C) nebo při pomalém
ochlazování z vysokých teplot se z tuhého roztoku vylučují karbidy (resp. nitridy) bohaté
chrómem přednostně na hranicích zrn; v přilehlých oblastech-hranic klesne hladina chrómu pod
kritickou hodnotu (asi 12 % Cr) a odolnost proti korozi zde klesá.
44
Velmi výrazného zpevnění austenitických ocelí se dosahuje precipitačním rozpadem
přesyceného austenitu (po rozpouštěcím žíhání 1100 až 1180 °C) při stárnutí (700 až 780°C).
Tyto vytvrditelné austenitické oceli obsahují vedle základních legur (Ni, Cr) další přísady (W,
Mo, V, Ti, B, Al), které se podílejí na tvorbě vytvrzujících fází, resp. na substitučním zpevnění.
4.3 Austenitizace
Za pokojové teploty je rovnovážná struktura uhlíkových ocelí tvořena směsí feritu a perlitu
(oceli podeutektoidní) nebo perlitu a cementitu (oceli nadeutektoidní); s ohledem na složení
perlitu lze tyto struktury označit společným názvem struktury feriticko-cementitické. Rovněž
oceli slitinové, s výjimkou bohatě legovaných ocelí austenitických, feritických a
martenzitických, mají tuto strukturu.
Základním procesem při všech postupech překrystalizačního tepelného zpracování těchto
ocelí je austenitizace, tj. ohřev nad kritické teploty a přeměna feriticko-cementitické struktury na
strukturu austenitickou. V průběhu austenitizace jsou z praktického hlediska důležité zejména
dva pochody, a to tvorba a homogenizace austenitu a následný růst austenitického zrna.
4.3.1 Tvorba a homogenizace austenitu
Za rovnovážných podmínek probíhá přeměna feriticko-cementitické struktury na austenit v
rozmezí teplot Ac1 až Ac3 nebo AC1 až Acm, jak je patrné z obr. 34. Z obr. 34 je rovněž zřejmé, že
austenitizace začíná přeměnou perlitu v austenit a je následována postupnou přeměnou feritu
(sekundárního cementitu) v austenit při zvyšování teploty nad Acl. Jedná se o difúzní přeměnu,
která probíhá tvorbou zárodků a jejich růstem. Zárodky austenitu vznikají v perlitickém feritu
heterogenní nukleací na strukturních poruchách, kterými zpravidla jsou hranice kolonií perlitu
nebo fázové rozhraní ferit-cementit.
Obr. 34 Část metastabilního diagramu
Fe – Fe3C
Po přeměně perlitu zůstávají v austenitu zachovány zbytky karbidů, které se postupně rozpouštějí. Lokální rozdíly koncentrací uhlíku a přísadových, zejména karbidotvorných prvků v
austenitu (tzv. nehomogenní austenit) se vyrovnávají v průběhu času a při zvyšování teploty.
Homogenita chemického složení austenitu je řízená difúzní rychlostí substitučních prvků,
neboť uhlík, přes podstatně vyšší difúzní rychlost, se přizpůsobuje jejich rozložení. Průběh
austenitizace je ovlivňován mimo teploty a rychlosti ohřevu i výchozí strukturou a složením
oceli.
Nejrychleji probíhá přeměna u ocelí se strukturou jemného sorbitu, poté následuje jemný
perlit a nejpomaleji se přeměna uskutečňuje u hrubého zrnitého perlitu. S růstem obsahu uhlíku
se austenitizace urychluje, přísady karbidotvorných prvků naopak doby přeměny zvětšují.
45
4.3.2 Austenitické zrno a jeho velikost
Velikost austenitického zrna ovlivňuje podstatným způsobem mechanické a technologické
vlastnosti ocelí, jak je patrné z příkladů
Velikost austenitického zrna oceli o daném složení závisí na stavu výchozí struktury a na
době a teplotě austenitizace, je to tedy pro určitou ocel veličina proměnná a strukturně závislá. Z
rovnovážného diagramu Fe3 – C je zřejmé, že u ocelí s obsahem uhlíku do 0,16 % vzniká
austenit překrystalizací delta feritu, u ocelí s obsahem uhlíku v rozmezí 0,16 až 0,51 hm. %
veškerý austenit, nebo jeho část vzniká peritektickou reakcí. V ocelích s obsahem uhlíku nad
0,51 % vzniká austenit přímo z taveniny. Licím zrnem se rozumí zrno fáze vznikající při krystalizaci. Zpravidla bývá hrubé a sleduje mezidendritické prostory. Pod čarami NJ a JE rovnovážného diagramu Fe3 – C se odlitá ocel skládá ze vzájemně se protínajících dendritů a zrn austenitu.
Při dalším poklesu teplot dochází k tzv. granulaci dendritů. Pod účinkem teplotních pnutí a
v důsledku rekrystalizace se z licích zrn vytvářejí hrubá primární austenitická zrna polyedrického tvaru. Primární austenitická zrna u ocelí s obsahem uhlíku nižším než 0,51 % nejsou
shodná s licími zrny.
Velikost primárních austenitických zrn lze zmenšit všemi postupy vedoucími ke zjemnění
dendritické struktury (např. minimalizace licí teploty, kontilití, lití do kokil atd.). Primární
austenitické zrno zjemňují přísady Mo, Ti, Zr, Nb a Ta.
Sekundárním austenitickým zrnem se označuje zrno austenitu, který vznikl při jakékoliv i
opakované překrystalizaci feriticko-karbidické struktury. Z možné časové posloupnosti
sekundárních austenitických zrn je třeba odlišovat původní austenitické zrno, tj. zrno které
vzniklo při poslední překrystalizaci, např. při ohřevu na kalící teplotu. Skutečným zrnem se
rozumí zrno existující fáze (např. feritu).
Velikost sekundárních austenitických zrn dané oceli vzniklých v průběhu tváření za tepla je
určena procesy statické a dynamické rekrystalizace. Při řízeném válcování se ovládají oba tyto
procesy s cílem dosáhnout jemnozrnné výsledné struktury. Růst austenitických zrn v průběhu
austenitizace se uskutečňuje tzv. srůstáním nebo posuvem hranic.
Při srůstání se větší počet drobných zrn spojuje v jedno velké zrno. Důsledkem tohoto
mechanismu je náhlé zvětšení velikosti zrn. Postupným posuvem hranic zrn roste jejich velikost
relativně pomalu. Předpokládá se, že k růstu převážně srůstáním dochází po dosažení příznivého
stavu hranic zrn, např. po rozpuštění obálek minoritních fází.
Velikost sekundárních popř. původních austenitických zrn tvořících se v průběhu pouze
austenitizačního ohřevu závisí na době a teplotě austenitizace, podmínkách překrystalizace a na
stavu výchozí struktury.
Obr. 35 Schéma závislosti velikosti
austenitických zrn eutektoidní oceli na
teplotě austenitizace, a) ocel hrubozrnná, b)
ocel jemnozrnná
Většinou je snaha získat homogenní a jemnozmný austenit, což jsou požadavky v podstatě
protichůdné. Po překrystalizaci při ohřevu nad kritické teploty je vznikající austenitické zrno
drobné. Toto zrno postupně roste v závislosti na výši teploty. Průběh jeho růstu může mít
46
zásadně dvojí charakter. Roste-li zrno trvale rovnoměrně již při malém překročení kritické
teploty (obr. 35, křivka a), pak se ocel se označuje jako dědičné hrubozrnná.
U oceli dědičně jemnozrnných zůstává velikost austenitického zrna až do tzv. kritické teploty
hrubnutí bez podstatné změny a teprve po jejím překročení zrno roste, a to často velmi prudce
(obr. 35, křivka b).
Většina uhlíkových a nízko legovaných ocelí má teplotu hrubnutí kolem 950 °C. Výraz "dědičně" hrubozrnná nebo jemnozrnná ocel vyjadřuje trvalou schopnost oceli zachovat si i po opakované austenitizaci původní charakter růstu austenitického zrna. Oceli dezoxidované feromanganem a ferosiliciem jsou dědičně hrubozrnné a oceli dezoxidované hliníkem (resp. Ti, Zr) jsou
jemnozrnné. Růstu austenitického zrna za zvýšených teplot účinně brání také karbidotvomé prvky (V, W, Ti, Zr), pokud se jejich karbidy nerozpustí v austenitu. U oceli daného složení lze
dosáhnout zjemnění austenitického zrna normalizací, opakovanou rychlou austenitizací a řízeným válcováním. výrazný vliv velikosti zrn na vlastnosti všech kovových materiálů vyvolal nutnost tuto velikost kvantifikovat. Hodnocení velikosti austenitických zrn lze provádět např. podle
ČSN 420463.
4.4 Přeměny austenitu
Klesne-li teplota polymorfní oceli pod kritické teploty A3, Am a A1, dochází k přeměnám
přechlazeného austenitu. Základem těchto přeměn je přeměna železa γ na železo α, která je
doprovázena značnou změnou rozpustnosti uhlíku v odpovídajících tuhých roztocích.
Výška teploty přeměny má rozhodující význam pro rozsah difúze. Poměr Dc/DFe (Dc, DFe
jsou difúzní koeficienty uhlíku a železa) nabývá hodnot 102 až 107; s klesající teplotou hodnoty
Dc i DFe klesají, přičemž pokles hodnot DFe je rychlejší. Přeměny austenitu jsou spojeny s
poklesem volné entalpie soustavy.
Teplotnímu intervalu A1 450 °C až 500 °C, ve kterém je dostatečně účinná difúze uhlíku i
železa, odpovídá perlitická přeměna. V rozmezí teplot asi 500 °C až 200 °C difúze uhlíku má
ještě dostatečnou rychlost, zatímco difúze železa je prakticky nulová. Bezdifúzní přeměna
mřížky austenitu se kombinuje s difúzní změnou v rozdělení uhlíku. Vznikající tuhý roztok má
podstatně nižší obsah uhlíku proti původnímu austenitu, což vede k současnému vylučování
cementitu (karbidů) - bainitická přeměna. Při teplotách nižších než asi 200 °C prakticky není
možná difúze ani železa a ani uhlíku. V tomto případě se přeměna realizuje skupinovým
pohybem atomů na vzdálenosti menší než je mřížkový parametr - martenzitická přeměna.
4.4.1 Proeutektoidní přeměny
U všech ocelí, s výjimkou ocelí s eutektoidní koncentrací uhlíku, předcházejí eutektoidní (tj.
perlitické) přeměně tzv. přeměny proeutektoidní. V případě podeutektoidních ocelí se jedná o
vylučování feritu, u nadutektoidních ocelí proeutektoidní fází je cementit. Tyto přeměny mají
výrazný vliv jak na strukturu a vlastnosti oceli, tak i na průběh následných přeměn zbylého
austenitu. V ocelích s obsahem uhlíku nižším než asi 0,02 % austenit transformuje na
polyedrický ferit. Při vyšší rychlosti ochlazování dochází k transformaci austenitu na jehlicový
ferit o vyšší pevnosti, tvrdosti a houževnatosti ve srovnání s polyedrickou strukturou feritu.
Místy přednostní nukleace proeutektoidních fází jsou zpravidla hranice zrn (vysoký stupeň
neuspořádanosti, vysoká rychlost difúze podél hranic zrn). Zpravidla jedno mezifázové rozhraní
nové fáze je semikoherentní, ostatní rozhraní jsou nekoherentní. V důsledku rozdílných
mezifázových struktur a růstových mechanizmů mohou vznikat v přilehlých austenitických
zrnech výrazně odlišné morfologie (alotriomorfní útvary, Widmannstättenovy desky).
4.4.2 Perlitická přeměna
Je nukleována zpravidla na hranicích zrn austenitu, kde nejprve vznikne zárodek feritu u
poduetoktoidních ocelí nebo zárodek cementitu u ocelí nadeutektoidních, který začne růst
směrem do středu zrna austenitu (čelní růst). Vznikem zárodku feritu nebo cementitu se v jeho
okolí austenit obohatí nebo ochudí uhlíkem, čímž se vytvoří příznivé podmínky pro nukleaci
druhé fáze.
47
Obr. 36 Schéma nukleace a růstu
perlitických nodulí, a) zárodek Fe3C,
b) destička Fe3C a nukleace destiček
feritu, c) plně vzrostlé destičky feritu,
nově nukleované destičky cementitu,
d) vznik zárodků cementitu odlišné
orientace, e) nové zrno perlitu
v pokročilém stádiu růstu
I tato druhá fáze čelně roste, čímž střídavě vedle sebe vznikají deskovité krystaly feritu a
cementitu a tvoří lamelární perlit. Jeho čelní růst je řízen difúzí uhlíku v austenitu a boční růst
hlavně opakovanou nukleací. Tloušťka desek (lamel) perlitu je větší než tloušťka desek
cementitu a obě tloušťky či jejich mezilamelární vzdálenosti jsou přímo úměrné teplotě, při které
perlit vznikl. Jedno austenitické zrno se rozpadne na více zrn perlitu.
4.4.3 Bainitická přeměna
Bainitickou přeměnou vzniká směs laťkového (jehlicového) feritu a disperzního deskovitého
karbidu železa, pozorovatelného jen elektronovým mikroskopem. Austenit transformuje na
bainitický ferit, který má tetragonální tělesně středěnou mřížku, je několikanásobně přesycen
uhlíkem a jeho vznik je provázen povrchovým reliéfem. Čelní růst bainitického feritu je značně
rychlejší než jeho boční růst, ale je celkově pomalý, protože je řízen difúzí uhlíku od
postupujícího fázového rozhraní směrem do austenitu. Horní bainit, který vzniká při vyšších
teplotách se vyznačuje laťkovou morfologií feritu a většími částicemi cementitu orientovynými
do směru čelního růstu, tyto částice jsou nukleovány v uhlíkem obohaceném austenitu. Dolní
bainit vzniká při nižších teplotách a má jehlicovou morfologii feritu s menšími částicemi
přechodného karbidu ε (Fe2C), které svírají se směrem čelního růstu přibližně úhel 60°, jsou
nukleovány ve feritu na poruchách krystalové mřížky.
Obr. 37 Schéma vzniku horního (vpravo) a dolního bainitu (vlevo)
4.4.4 Martenzitická přeměna
Mechanizmus vzniku martenzitické přeměny je atermální (bezdifúzní) a je charakterizován
koordinovaným přeskupením atomů železa na vzdálenost menší než jsou velikosti parametrů
krystalové mřížky, při kterém se krychlová prostorově středěná mřížka austenitu přemění na
48
tetragonální tělesně středěnou mřížku martenzitu, polyedrické krystalu přemění na laťkové nebo
diskové krystaly martenzitu, na volném povrchu se objeví reliéf.
Struktura krystalů martenzitu závisí v ocelích na obsahu uhlíku. U nízkouhlíkových ocelí je
laťková a dislokační, ale u vysokouhlíkového martenzitu je disková a dvojčatová. Fázové
rozhraní mezi austenitem a martenzitem je koherentní nebo semikoherentní. Krystaly martenzitu
velmi rychle rostou (řádově rychlostí 103 m.s-1) ze zárodků, kterými jsou poruchy krystalové
mřížky austenitu.
Objemová změna při austenitické přeměně je až 4,3 % (má-li ocel 1 % C), což znamená, že
v austenitickém okolí rostoucího martenzitického krystalu vzniká silné napěťové pole bránící
další přeměně. Martenzitická přeměna v ocelích tedy není úplná (obr. 38), netransformovaná
fáze se nazývá zbytkový austenit (Az). Při přerušení ochlazování se austenit stabilizuje difúzí
atomů uhlíku a dusíku a jejich interakcí s dislokacemi, jejichž další pohyb, nutný k pokračování
přeměny je obtížný. Velký měrný objem martenzitu a velká rychlost jeho růstu vedou
k výraznému povrchovému reliéfu.
Obr. 38 Martenzitická křivka oceli
4.5 Transformační diagramy ocelí
Znalosti kinetiky přeměn austenitu jednotlivých ocelí mají značný praktický význam při
jejich tepelném zpracování, neboť pouze v některých případech tohoto zpracování se děje
přeměna austenitu jediným způsobem. Většinou austenit prodělává řadu přeměn, a to zejména u
součástí větších rozměrů, u kterých se mohou značně lišit rychlosti ochlazování v jednotlivých
oblastech průřezu. Je proto zapotřebí sledovat vzájemný vztah a souslednost přeměn austenitu, k
čemuž lze využít transformačních diagramů.
Transformační diagramy austenitu znázorňují teplotní a časovou závislost průběhu přeměn
přechlazeného austenitu. Konkrétní transformační diagram platí jen pro určitou ocel (určité chemické složení, nebo jeho rozmezí dané např. ČSN) a pro určité podmínky austenitizace (velikost
zrn austenitu a jeho homogenita). Tyto údaje by měly být uváděny u každého transformačního
diagramu.
Užívané transformační diagramy jsou dvojího druhu, a to izotermické a anizotermické. Diagramy izotermického rozpadu austenitu (IRA) udávají dobu přeměn austenitu za izotermických
podmínek, zatímco diagramy anizotermického rozpadu austenitu (ARA) udávají tyto doby při
různých rychlostech jeho ochlazování. Diagramy IRA mají praktický význam při izotermických
pochodech tepelného zpracování (izotermické žíhání a izotermické zušlechťování), diagramy
ARA se uplatňují ve větším rozsahu, neboť ve většině postupů tepelného zpracování austenit
transformuje při plynulém ochlazování.
Diagramy obou druhů se kreslí v osách teplota (T) a logaritmus času (t). Obsahují dále údaje
o křivkách A1, A3, Acm a polohy začátků a konců přeměny perlitické (Ps, Pf), bainitické (Bs, Bf) a
martenzitické (Ms, Mf). Často vyjadřují také podíly produktů určité přeměny: v případě
49
martenzitické přeměny vodorovnými čárami pod Ms, u diagramů IRA čárami, ležícími mezi
liniemi Ps, Pf a Bs, Bf, u diagramů ARA podíl přeměny vyjadřuje číslice, umístěná v průsečíku
křivky ochlazování s čárou, udávající spodní hranici příslušné transformační oblasti. ARA
diagramy často mívají také hodnoty tvrdosti, příslušející výsledné struktuře po ochlazení podle
odpovídající křivky ochlazování.
Transformační diagramy se konstruují z experimentálně stanovených údajů, nověji též na
základě termodynamických výpočtů.
4.5.1 Diagramy izotermického rozpadu austenitu (diagramy IRA)
Křivky počátku a konce perlitické a bainitické přeměny mají v souřadnicovém systému
teplota-čas přeměny tvar písmene ,,c" (tzv. C-křivky). C-křivky počátku a konce perlitické a
bainitické přeměny se u uhlíkových ocelí v určité oblasti překrývají (obr. 39), diagramy lRA jsou
v této oblasti nahrazeny společnou křivkou počátku i konce izotermické přeměny. Vlevo od
křivky (křivek) počátku perlitické a bainitické přeměny (Ps, Bs) až po teplotu Ms je struktura
austenitická. Vpravo od křivky (křivek) konce přeměny (Pf, Bf) je struktura tvořena produkty
těchto přeměn.
Obr. 39 IRA diagram eutektoidní
oceli
Obr. 40 IRA diagram podeutektoidní
nebo nadeutektoidní oceli
V intervalu teplot A1a tzv. nosu diagramu (asi 550°C u uhlíkových ocelí) vzniká
izotermickým rozpadem přechlazeného austenitu uhlíkové eutektoidní oceli lamelární perlit.
Mezilamelární vzdálenost perlitu se zmenšuje s klesající teplotou přeměny.
Za teplot nižších než asi 550°C postupně převládá bainitická přeměna, horní bainit se
zpočátku tvoří společně s perlitem, za teplot těsně nad Ms převládá dolní bainit. Pod teplotou Ms
probíhá bezdifúzní martenzitická přeměna.
S klesající teplotou přeměny vzrůstají tvrdost a hodnoty charakteristik pevnosti, avšak
klesají hodnoty charakteristik tvárnosti a houževnatosti.
Velmi malá stabilita austenitu v okolí teploty 550°C a naopak jeho značná stabilita těsně pod
teplotou A1 a těsně nad teplotou Ms a s tím související značné rozdíly v reakčních dobách
vyžadují použití logaritmické stupnice na ose času. U ocelí o jiném složení než eutektoidním
začíná přeměna austenitu vylučováním proeutektoidního feritu (Fs, Ff = Ps obr. 40), nebo
proeutektoidního (sekundárního) cementitu (Cs, Cf = Ps, obr. 40). Křivky Fs a Cs se asymptoticky
blíží teplotám A1 resp. Acm.
Tvar a poloha křivek diagramu IRA jsou ovlivněny zejména chemickým složením oceli a
stavem austenitu. Všechny přísadové prvky rozpuštěné v austenitu, s výjimkou hliníku a kobaltu,
zvyšují jeho stabilitu, tzn. posouvají křivky počátků a konců difúzních přeměn austenitu doprava,
přičemž prvky rozpustné ve feritu (např. Ni, Si, Cu) nemění tvar diagramu, zatímco přísady
karbidotvorné (Mo, Cr, W, V ... ) současně výrazně mění i tvar diagramu. Karbidotvorné prvky
totiž od sebe oddalují perlitickou a bainitickou oblast (obr. 41), diagramy IRA ocelí legovaných
50
uvedenými prvky se proto vyznačují dvěma nosy, odpovídajícími perlitické a bainitické
přeměně.
Obr. 41 Vliv legujících prvků na diagram IRA pro nízkolegovanou a vysokolegovanou
eutektoidní ocel
V komplexně legovaných ocelích se vliv přísad na polohu a tvar křivek diagramu IRA vzájemně
zesiluje a projevuje se tedy výrazněji, než by odpovídalo pouhému součtu vlivu poměrně malého
obsahu jednotlivých legur. Proto konstrukční oceli, u kterých se požaduje veliká prokalitelnost,
jsou komplexně legovány. Větší chemická homogenita a větší zrno austenitu posouvají křivky
rozpadu austenitu doprava, vměstky a nerozpuštěné karbidy či jiné minoritní fáze mají obrácený
účinek.
4.5.2 Diagramy anizotermického rozpadu austenitu (diagramy ARA)
Diagramy ARA udávají rovněž v souřadnicích teplota-čas počátky a konce jednotlivých
přeměn austenitu, které byly získány při jeho plynulém ochlazování různými, v diagramu
vyznačenými rychlostmi, obr. 42. Diagramy ARA je tedy nutné sledovat ve směru jednotlivých
křivek ochlazování!
Z obr. 42 je patrné, že při relativně pomalém ochlazování eutektoidní oceli, křivky 1 a 2, se
realizuje perlitická přeměna, přičemž s rostoucí rychlostí ochlazování se posouvá začátek i konec
přeměny k nižším teplotám a kratším časům. Při dosažení určité rychlosti ochlazování (např.
křivka 3) neproběhne perlitická přeměna do konce, a zbylý austenit transformuje v oblasti
bainitické, takže výsledná mikrostruktura je tvořena perlitem a bainitem (popř. martenzitem). Pro
rychlosti ochlazování větší než odpovídá křivce 4 začiná přeměna austenitu bainitickou transfonnací a pod teplotu Ms pokračuje martenzitickou přeměnou. Se vzrůstající rychlostí ochlazování se zvětšuje podíl martenzitu až od rychlosti větší než udává křivka 5 (resp. vk) austenit
transformuje pouze na martenzit. Rychlost vk (kritická rychlost kalení) je nejmenší rychlostí
ochlazování, kdy je výsledná struktura tvořena pouze martenzitem a jistým podílem zbytkového
Obr. 42 Schéma diagramu ARA eutektoidní oceli
51
austenitu. Za nadkritických rychlostí ochlazování je teplota Ms konstantní, za podkritických
rychlostí předchází martenzitické přeměně difúzní rozpad austenitu spojený s obohacováním
netransformovaného austenitu o uhlík a s následným poklesem teploty Ms.
Vliv legujících prvků a podmínek austenitizace na polohu a tvar jednotlivých křivek
diagramů ARA je obdobný jako u diagramů IRA. V přítomnosti přísad se zvětšuje tepelná
hystereze, a proto je větší posun křivek v diagramech ARA směrem k nižším teplotám a delším
časům ve srovnání s diagramy IRA.
4.6 Přeměny při popouštění oceli
Popouštěním oceli se rozumí ohřev následující zpravidla bezprostředně po zakalení, při
kterém obě nerovnovážné fáze, tj. martenzit a zbytkový austenit, procházejí změnami, jejichž
průběh je závislý na složení oceli a na teplotě a době popouštění. Za rozhodující fázové přeměny
při popouštění lze považovat precipitační rozpad tetragonálního martenzitu, který lze popsat ve
slitinách Fe – C s obsahem uhlíku vyšším než asi 0,25 hm % schématem M´→ ά + ε → F +
Fe3C, ve kterém M' je tzv. kubický martenzit, ε je přechodový karbid a F označuje ferit.
Souběžně s rozpadem martenzitu dochází i k rozpadu zbytkového austenitu, k relaxaci vnitřních pnutí (zejména v intervalu teplot 300 °C až 450 °C). Ve feritické fázi pak při vyšších
teplotách dochází k zotavení až rekrystalizaci.
Komplex výše uvedených fázových přeměn v uhlíkových ocelích s obsahem uhlíku vyšším
než 0,25 % se obvykle dělí do čtyř stadií popouštění, přičemž teplotní hranice mezi nimi nelze
jednoznačně vymezit, neboť jednotlivé pochody se mohou vzájemně překrývat.
1. stadium popouštění (asi do 150 °C) zahrnuje rozpad tetragonálního martenzitu na
nízkouhlíkový kubický martenzit s obsahem uhlíku do 0,125 % a nerovnovážný karbid ε (Fe2,4C)
s těsně uspořádanou hexagonální mřížkou. Tyto přeměny jsou spojeny se zmenšením měrného
objemu.
Koherentní karbid ε, precipitující přednostně na hranicích útvarů martenzitu, má výrazný vytvrzující účinek, který z větší části kompenzuje pokles tvrdosti způsobený poklesem intersticiálního zpevnění martenzitu. Vznik popuštěného martenzitu je tedy obvykle doprovázen pouze
mírným poklesem tvrdosti.
2. stadium popouštění (asi 200 °C až 300°C) lze spojovat s rozpadem zbytkového austenitu
ve strukturu bainitického typu, která je podobná struktuře martenzitu popuštěného na stejnou
teplotu. Tato přeměna je doprovázena růstem měrného objemu, uvolněním tepla a snížením
úrovně vnitřních pnutí. Důsledkem rozpadu zbytkového austenitu je bud' zmenšení poklesu
tvrdosti oceli nebo její vzrůst, to však jen v případě jeho vysokého obsahu.
3. stadium popouštění (nad 300 °C) zahrnuje zejména tvorbu cementitu za současného
rozpadu nízkouhlíkového martenzitu na ferit. Koherentně nukleované precipitáty cementitu
postupně rostou za souběžného rozpouštění částic ε-karbidů a postupného snižování obsahu
uhlíku v matrici. Původně tyčinkové útvary cementitu, přednostně nukleované na hranicích
martenzitických desek, hrubnou s rostoucí teplotou popouštění, při postupném porušování jejich
koherence a změně tvaru na tvar zrnitý (globulární). Současně dochází k poklesu obsahu uhlíku v
matrici a její morfologie se mění z jehlicovité na polyedrickou v důsledku postupujícího
zotavování a rekrystalizace.
Odrazem uvedených změn je výrazný monotónní pokles tvrdosti a pevnosti, za současného
zvýšení tvárnosti a houževnatosti. Dále klesá vnitřní pnutí a zmenšuje se měrný objem. Výsledkem pochodů ve 3. stadiu popouštění je jemná feriticko-cementitická struktura nazývaná sorbit.
4. stadium popouštění (nad asi 500 °C) zahrnuje v případě uhlíkových ocelí hrubnutí částic
cementitu v důsledku jeho postupující koalescence a sferoidizace a rekrystalizaci a hrubnutí feritických zrn. Zhrublá sorbitická struktura vzniklá za nejvyšších popouštěcích teplot (pod A1) se
nazývá zrnitý perlit, jehož tvrdost je menší než tvrdost perlitu lamelárního. V nízkolegovaných
ocelích může docházet ve 4. stádiu popouštění k obohacování cementitu o karbidotvorné prvky,
zejména o chróm a mangan, místo Fe3C se používá označení M3C (M = Fe, Mn, Cr, ... ). V
případě legovaných ocelí pak dochází ke vzniku speciálních karbidů s mřížkou odlišnou od
52
cementitu, např. M7C3a M23C6(M = Cr, Fe, Mn, ... ), V4C3, Mo6C, Mo2C apod. Precipitace těchto
karbidů je podmíněna difúzí substitučních prvků, kterými jsou tyto karbidy tvořeny. Tato difúze
je dostatečně účinná až od teplot vyšších než 500 °C až 600°C.
Za charakteristické kritérium změn vlastností ocelí při popouštění se nejčastěji považují
změny tvrdosti, kterým lze přiřadit jednotlivé děje, jejichž realizace při popouštění postupně
eliminuje zdroje zpevnění vzniklé při zakalení oceli.
Přísadové prvky zpomalují průběh difúzních přeměn při popouštění, což se projeví
mírnějším poklesem tvrdosti.
Precipitace speciálních karbidů ve 4. stadiu popouštění může vést u legovaných ocelí (např.
žárupevných CrMoV) k zvýšení tvrdosti při teplotách popouštění kolem 600 °C. Na tomto jevu,
označovaném jako sekundární tvrdost, a doprovázeném poklesem houževnatosti, se může podílet
i rozpad zbytkového austenitu.
Podstatně složitější a ve svých důsledcích výraznější je průběh přeměn zbytkového austenitu
ve vysoce legovaných ocelích s vyšším obsahem uhlíku (viz např. rychlořezné oceli). Zbytkový
austenit v těchto ocelích je značně tepelně stabilní a jeho přeměny začínají až za teplot nad 500
°C, kdy z přesyceného austenitu precipitují karbidické fáze, což vede k ochuzení austenitu o
uhlík a karbidotvorné prvky. Tento ochuzený austenit je méně stabilní, má vyšší teplotu Ms, a
během ochlazování z popouštěcí teploty může transformovat na martenzit (tzv. sekundární), při
výrazném zvýšení tvrdosti po popouštění. Při nižších teplotách popouštění (asi do 400 °C) se
může zbytkový austenit po delším čase izotermicky přeměnit v bainit.
4.6.1 Popouštěcí křehkost
Reálné závislosti hodnot houževnatosti jednotlivých ocelí na teplotě popouštění se mohou
výrazně odchylovat od obecné tendence jejich růstu s rostoucí teplotou popouštění, jak je patrné
z obr. 43.
Rozvoj popouštěcí křehkosti v oceli zpravidla vede k poklesu hodnot vrubové a lomové
houževnatosti, zvýšení tranzitní teploty, zvýšení náchylnosti ke koroznímu praskání, k
vodíkovému zkřehnutí atd.
Podle teplotních a časových podmínek popouštění se rozlišují tři druhy popouštěcí křehkosti,
označené na obr. 43 oblastmi I až III. Za izotermických podmínek se vyvíjí popouštěcí křehkost
ve dvou teplotních intervalech. Při nízkých teplotách, většinou v rozmezí 350 °C až 450 °C,
vzniká tzv. nízkoteplotní popouštěcí křehkost - BTPK (oblast I). Za relativně vysokých popouštěcích teplot, s maximálním poklesem houževnatosti v okolí teploty 550 °C, se vyvíjí vysokoteplotní popouštěcí křehkost - VTPK (oblast II). Při pomalém ochlazování z popouštěcí teploty
může dojít ke zkřehnutí v důsledku rozvoje tzv. anizotermické složky VTPK (oblast III).
Obr. 43 Schéma teplotních
popouštěcí křehkosti oceli
oblastí
výskytu
53
Náchylnost ocelí k vývoji jednotlivých složek popouštěcí křehkosti se výrazně liší a je dána
jejich chemickým složením, zejména pak obsahem tzv. povrchově aktivních prvků jako jsou P, S,
Sn, As, Sb aj.
Výskyt NTPK je zpravidla spojen s transkrystalickým štěpným porušováním na lomových
plochách vzorků po zkoušce rázem v ohybu a její příčina spočívá v nevhodné velikosti, tvaru a
distribuci částic cementitu. V případě interkrystalické dekoheze podél původních austenitických
zrn je spojován výskyt NTPK se segregací povrchově aktivních prvků na tyto hranice jižv
průběhu austenitizačního ohřevu a se současnou precipitací karbidů v těchto oblastech.
Někteříautoři spojují výskyt NTPK s rozpadem zbytkového austenitu.
NTPK se označuje jako neodstranitelná, neboť úpravou běžných podmínek popouštění ji
nelze výrazně ovlivnit.
VTPK se vyvíjí jako izotermická nebo anizotermická. Za hlavní příčinu rozvoje VTPK se
považuje segregace povrchově aktivních prvků na hranice původních austenitických zrn zejména
v průběhu popouštění či pomalého ochlazování z popouštěcí teploty. Segregace povrchově aktivních prvků je zesilována současnou segregací (tzv. kosegregace) většiny legujících prvků, zejména Ni, Mn, Cr a Si. Legováním molybdenu, v menším rozsahu wolftamu, vede k částečnému
potlačení rozvoje VTPK, proto je přísada Mo důležitá u ocelí používaných k výrobě součástí o
velikém průřezu, nebo u součástí, které jsou trvale vystaveny uvedeným kritickým teplotám
(např. součásti parních turbín, tlakové nádoby apod.). Většinou se předpokládá, že segregace
uvedených prvků vede ke snížení kohezní pevnosti hranic zrn. Degradační účinky VTPK se
projevujívýrazněji u hrubozrnných ocelí s vysokou mezí kluzu. Obě složky VTPK jsou vratné, tj.
lze je odstranit novým kalením a popouštěním (kratší doba popouštění, rychlé ochlazení z
popouštěcí teploty).
4.7 Tepelné zpracování slitin železa
Tepelným zpracováním se rozumí řízené využívání fázových a strukturních přeměn v tuhém
stavu s cílem získat požadované mechanické, technologické či jiné užitné vlastnosti výrobků
nebo polotovarů. V průběhu tepelného zpracování se většinou využívá řízených změn teploty
(vlastní tepelné zpracování - TZ), změn chemického složení povrchových vrstev a teploty
(chemickotepelné zpracování - CHTZ) nebo změn teploty a důsledků plastické deformace
(tepelně-mechanické zpracování, TMZ).
Technologie TZ vycházejí z teorie fázových přeměn, která byla stručně popsána v kap. 2.
Vlastní technologie TZ však zohledňují i konkrétní velikost a tvar zpracovávaných součástí,
požadavky na kvalitu povrchu (okujení, oduhličení apod.), rozměrovou a tvarovou stabilitu,
včetně jejich integrity. V průběhu TZ totiž např. úroveň vnitřních pnutí může dosáhnout takové
úrovně, že dochází k plastické deformaci součástí až ke vzniku trhlin.
Žíháním je zpravidla označován způsob TZ, jehož cílem je dosažení rovnovážného strukturního stavu. Naopak při kalení vzniká silně nerovnovážný stav v důsledku martenzitické popř.
bainitické přeměny. Popouštěním se snižuje stupeň nerovnovážnosti zakaleného stavu.
K ohřevu součástí slouží většinou pece nebo lázně. V průmyslových pecích (komorové,
vozové, šachtové) se zpravidla pracuje se vzdušnou atmosférou (elektrické pece) nebo s
atmosférou tvořenou zplodinami hoření (plynové pece). Vzdušný kyslík v atmosféře pece vede k
oxidaci (tvorba okují) a k oduhličování. Aby se potlačily tyto nežádoucí změny v povrchových
vrstvách výrobků používají se v kusové výrobě různé druhy nátěrů nebo zábalů, v sériové výrobě
se používá dokonalejšího a nákladnějšího způsobu ochrany, jako jsou ochranné atmosféry
(ochranné směsi CO, CH4, CO2, inertní plyny-dusík, argon) nebo ohřev ve vakuu (10-4až 10-8
Pa). Menší předměty, zpravidla z legovaných ocelí, se ohřívají v lázních roztavených solí
(dusičnany a dusitany, chloridy), roztavených kovů (Pb) nebo slitin (Pb-Sn).
4.7.1 Žíhání
Společným znakem četných způsobů žíhání je snaha po dosažení struktur tvořených
rovnovážnými fázemi. Pro žíhání je tudíž charakteristická relativně malá ochlazovací rychlost,
zpravidla ne vyšší než odpovídá ochlazování na klidném vzduchu.
54
Nejčastějšími cíli žíhání jsou vytvoření homogenní a jemnozrnné struktury o dobré tvárnosti,
houževnatosti a často i obrobitelnosti. Vhodným režimem žíhání lze potlačit chemickou heterogenitu, odstranit nežádoucí prvky a snížit úroveň vnitřních pnutí.
Některé druhy žíhání jsou zařazovány do technologických postupů jako operace přípravné
nebo jako tzv. mezižíhání (např. k usnadnění obrábění, k obnově plasticity při tváření za studena). Žíhání často bývá i konečnou operací TZ, která určuje materiálové vlastnosti výrobku či
polotovaru.
Pro polymorfní oceli se dělí postupy žíhání podle výšky použité teploty na žíhání bez
překrystalizace a na žíhání s překrystalizací. Hodnoty žíhacích teplot hlavních způsobů žíhání
jsou patrné z obr. 44.
Obr. 44 Oblasti žíhacích teplot v diagramu Fe-Fe3C, a) ke
snížení pnutí, b) rekrystalizační, c) na měkko, d)
homogenizační, e) normalizační
4.7.1.1 Žíhání bez překrystalizace
Jedná se o způsoby žíhání pod teplotou A1 u polymorfních ocelí, kdy dochází k takovým
strukturním změnám (např. koagulace a sferoidizace karbidů, zotavení, rekrystalizace popř. růst
feritických zrn, segregace), kdy rozsah fázových přeměn lze považovat za nevýznamný (s
vyjímkou rozpouštění terciálního cementitu či jiných minoritních fází).
U nepolymorfních vysocelegovaných ocelí se vždy jedná o žíhání bez překrystalizace. S
rostoucí teplotou dochází k rozpouštění karbidů a dalších vytvrzujících fází ve feritu nebo v
austenitu těchto ocelí.
Žíhání na snížení pnutí se provádí s cílem snížit nebo odstranit vnitřní pnutí, která vznikla ve
výrobcích při jejich předcházejícím zpracování jako důsledek místního ohřevu (svařování),
tváření za studena (např. rovnání), rozsáhlého třískového opracování nebo nerovnoměrného
ochlazování výrobků složitých tvarů a větších rozměrů (odlitky, výkovky).
Žíhání se provádí při teplotách 500 až 650 °C, kdy ke snížení vnitřních pnutí, která
korespondují s pružnou deformací mřížky, dochází lokální plastickou deformací v důsledku
dostatečného snížení meze kluzu při uvedených teplotách. Obecně pro všechny způsoby žíhání
platí, že prodleva na žíhací teplotě je závislá na její velikosti, v daném případě při teplotách 600
až 650 °C postačuje doba 1 až 2 h.
Rekrystalizační žíhání
Provádí se k odstranění deformačního zpevnění způsobeného předcházejícím tvářením za
studena. Žíhací teploty se volí v intervalu 550 °C až 700 °C u polymorfuích ocelí, u
nepolymorfních ocelí feritických kolem 800 °C a u austenitických ocelí až 1 100 °C. Prodleva na
teplotě obvykle bývá1 až 5 h. Teplota a doba rekrystalizačního žíhání jsou výrazně závislé na
stupni deformace a požadovaných vlastnostech výrobku. Zpravidla se žíhá tak, aby došlo ke
zjemnění zrna. (pochody viz. Kap. 3.8)
Žíhání na měkko
Provádí se za účelem snížení tvrdosti a zejména zlepšení obrobitelnosti oceli. Požadovaných
změn se dosahuje sferoidizací perlitického popř. i sekundárního cementitu za teplot v oblasti
55
teploty A1, Podeutektoidní oceli se žíhají v intervalu teplot 600 °C až 720 °C (pod A1) po dobu 4
h i více s následným pomalým ochlazováním v peci. Při tomto režimu žíhání dojde ke změně
lamelárního perlitu na perlit zrnitý.
U nadeutektoidních ocelí a ledeburitických nástrojových ocelí se většinou používá ohřev nad
teplotu A1, kdy dochází k rychlé sferoidizaci sekundárních popř. ledeburitických karbidů, a poté
následuje velmi pomalé ochlazování (10 až 15 °C•h-1) přes teplotní interval A1 až asi 600 °C, při
kterém vzniká zrnitý eutektoid.
Protivločkové žíhání
Zařazuje se u ocelových polotovaru náchylných ke vzniku vloček (trhliny v důsledku
vylučování vodíku na fázovém rozhraní matrice) jako prevence vzniku uvedených vnitřních
trhlin. Teplota těchto polotovaru při ochlazování po odlití či po tváření za tepla nesmí výrazně
poklesnout pod A1, poté následuje bud' velmi pomalé ochlazování v peci (asi 5 °C•h-1), nebo se
zařazuje prodleva při teplotě 600 °C až 680 °C v délce několika desítek hodin (záleží na průřezu
polotovaru), aby mohl uniknout přebytečný vodík difúzí.
Žíhání pro odstranění křehkosti po moření
Při odstraňování okují z povrchu ocelových součástí mořením dochází k difúzi
uvolňovaného vodíku do kovu, což by mohlo vést k následnému zkřehnutí. S ohledem na
podmínky moření je difúze vodíku do oceli omezená, takže se dá odstranit žíháním při teplotách
300 °C až 500 °C po dobu 1 až 4 h.
Rozpouštěcí žíhání
U nepolymorfních ocelí má za účel rozpustit v tuhém roztoku minoritní fáze (karbidy,
nitridy). OchlazovacÍ rychlosti se volí tak, aby se potlačilo opětovné vyloučení těchto fází,
zůstává tedy zachována homogenní struktura s velikou tvárností, houževnatostí a odolností proti
korozi. Žíhací teploty u nepolymorfních ocelí dosahují hodnoty až 1 100 °C. Potřebné
ochlazovací rychlosti se dosahuje použitím proudícího vzduchu nebo i lázní (olej, voda), a to
podle velikosti a členitosti žíhané součásti.
U polymorfních ocelí ohřevem na teploty pod A1 s následným rychlým ochlazením se
odstraní nepříznivé důsledky stárnutí ocelí.
4.7.1.2 Žíhání s překrystalizací
Při žíhání s překrystalizací dochází k úplné nebo k téměř úplné přeměně výchozí feritickocementitické struktury v austenit. Podeutektoidní oceli se většinou žíhají nad teplotou A3
nadeutektoidní oceli za teplot nad Acm nebo mezi A1 a Acm. Způsoby žíhání s překrystalizací jsou:
Homogenizační žíhání
Provádí se za účelem zmenšení chemické heterogenity, která vzniká při tuhnutí odlitků a
ingotů zejména v důsledku dendritické segregace. Lokální rozdíly v chemickém složení se
vyrovnávají difúzí.
Teploty homogenizačního žíhání se volí co nejvyšší, obvykle v rozmezí 1 100 až 1 250 °C,
výdrž na teplotě je určena hrubostí struktury a obvykle postačuje 5 až 15 h. Homogenizačním
žíháním lze účinně snížit dendritickou segregaci, avšak úroveň pásmového odmíšení se zpravidla
výrazně nezmění (příliš dlouhé difúzní dráhy).
Dlouhodobý vysokoteplotní ohřev vede ke značné oxidaci a oduhličení povrchu a ke zhrubnutí austenitických zrn. Jejich zjemnění se dosahuje tvářením za tepla nebo normalizací.
:ormalizační žíhání
Provádí se za účelem zjemnění austenitického zrna a ke zrovnoměrnění sekundární struktury.
Je vhodné zejména pro uhlíkové a nízkolegované oceli. Zpravidla se normalizuj í výkovky,
svařované předměty a odlitky. U těchto předmětů se zjemňuje hrubá struktura včetně odstranění
často se vyskytující struktury Widmannstättenovy (viz. kap. 4.2.3).
U podeutektoidních ocelí se provádí ohřev 30 až 50 °C nad A3 s ochlazením na klidném
vzduchu (vžitý název normalizace), nebo s pozvolným ochlazováním v peci (normalizační
žíháni), které mj. zabezpečuje nízkou úroveň vnitřních pnutí.
56
Volbou rychlostí ochlazování v oblasti perlitické přeměny lze rozpadem austenitu získat při
malém přechlazení struktury hrubší, tvárnější a měkčí, nebo při větším přechlazení pak struktury
jemnější, pevnější a tvrdší.
U nadeutektoidních ocelí se homogenizačního žíhání používá ojediněle, zpravidla slouží k
odstranění síťoví sekundárního cementitu ohřevem mezi A1 až Acm a následným rychlejším
ochlazením (proud vzduchu), kterým se vznik tohoto síťoví potlačí.
Izotermické žíhání
Spočívá v rychlém ochlazení austenitizované oceli na teplotu izotermického rozpadu
austenitu v oblasti perlitické přeměny (obvykle 600 až 700 °C s následným ochlazením na
vzduchu po ukončení přeměny. Aplikace tohoto žíhání u slitinových ocelí vede ke zlepšení
obrobitelnosti i jakosti obráběného povrchu za současného možného zkrácení doby tepelného
zpracování.
Kombinované žíhání
Skládá se zpravidla z norma1izačníhp žíhání a bezprostředně následujícího žíhání bez
překrystalizace, kterým může být žíhání na měkko nebo žíhání ke snížení pnutí. Používá se často
u vysokouhlíkových nebo legovaných ocelí místo žíhání s ochlazováním v peci.
4.7.2 Kalení a popouštění
Kalením se označují ty způsoby tepelného zpracování, jejichž cílem je dosažení
nerovnovážných stavů ocelí. Podle převažující strukturní složky se kalení rozděluje na
martenzitické a bainitické, přičemž většinou je cílem kalení zajistit vznik struktury
martenzitické.
4.7.2.1 Kalitelnost, zakalitelnost a prokalitelnost
Při dostatečné rychlosti ochlazování z austenitizační teploty, kterou ne vždy lze prakticky
realizovat u reálných součástí vyrobených zejména z nízkouhlíkových ocelí, lze u převážné
většiny ocelí získat martenzitickou strukturu. Schopnost oceli dosáhnout tohoto strukturního
stavu nazýváme kalitelnost a odpovídající oceli označujeme jako kalitelné. Mezi nekalitelné
oceli se řadí především vysokolegované nepolymorfní oceli s feritickou nebo austenitickou
strukturou. K pojmu kalitelnost je účelné zavést další dva pojmy, a to zakalitelnost a
prokalitelnost.
Zakalitelnost se zpravidla hodnotí tvrdostí oceli po zakalení a její maximální dosažitelná
hodnota je určena tvrdostí martenzitu, která závisí především na obsahu uhlíku v austenitu.
Zakalitelnost lze určit na jakémkoliv vzorku, který byl ochlazován nadkritickou rychlostí.
Kalitelnost a zakalitelnost jsou materiálové charakteristiky a mimo chemického složení oceli
jsou závislé na stavu austenitu před kalením (velikost zrna, homogenita, přítomnost minoritních
fází).
Jako prokalitelnost se označuje schopnost oceli získat po zakalení tvrdost odpovídající její
zakalitelnosti (nebo smluvní hodnotě z ní odvozené) v určité hloubce pod povrchem kaleného
předmětu. Hodnota prokalitelnosti je určena vztahem mezi kritickou rychlostí kalení (vk, materiálová charakteristika) a skutečnou rychlostí ochlazování uvažovaného předmětu, která se zvětšuje s rostoucí intenzitou odvodu tepla použitým kalicím prostředím, se zvětšujícím se poměrem
povrchu k objemu kalené součásti a se zvyšující se tepelnou vodivostí oceli.
Při kalení válcového vzorku z uhlíkové podeutektoidní oceli do vody chladnou povrchové
vrstvy při rychlostech větších (např. v1, v2), než je kritická rychlost kalení (vk) použité oceli, jak
je patrné z obr. 45, zatímco střed válce chladne při rychlosti v3 < vk. Z uvedeného diagramu
ARA je zřejmé, že v povrchových vrstvách ochlazovaných rychlostmi v1 až vk (průměry D až
DK) bude struktura martenzitická, zatímco jádro válce ochlazované podkritickými rychlostmi
zakaleno nebude a jeho strukturu bude tvořit směs feritu, perlitu, bainitu a martenzitu.
57
Obr. 45 Schéma průběhu ochlazování válcového tělesa v diagramu ARA při jeho kalení a vztahu
mezi kritickou rychlostí ochlazování vk a skutečnou rychlostí ochlazování v řezu tělesem pro
uhlíkovou ocel a ocel legovanou (A-austenit, F-ferit, B-bainit, M-martenzit)
Válec stejných rozměrů ale vyrobený z legované oceli, které přísluší diagram ARA uvedený na
obr. 45 a ochlazovaný ve stejném kalícím prostředí, bude v celém průřezu prokalen, protože
legovaná ocel má ve srovnání s uhlíkovou ocelí menší hodnotu vk a v celém průřezu tedy platí
nerovnost vk < v. Průměr válce v jehož středu je rychlost ochlazování rovna právě kritické rychlosti vk, je označován jako kritický průměr (DK). Jeho hodnota závisí na použitém kalícím prostředí a zvolených podmínkách austenitizace.
K určení prokalitelnosti, jako významné materiálově-technologické charakteristiky, se
používá mnoha metod. Jejich velký počet mj. souvisí i se značným rozsahem kritických rychlostí
kalení (jednotky až stovky K•s-1) používaných ocelí. V současné době nejpoužívanější zkouškou
je čelní zkouška prokalitelnosti (Jominyho zkouška, ČSN 420447), která je vhodná především
pro oceli.
4.7.3 Kalicí teplota
Kalicí teplota podeutektoidních ocelí se obvykle pohybuje 30 až 50 °C nad teplotou Ac1
(obr. 46). Takto zvolená teplota odpovídá kompromisu mezi požadavkem dosažení
homogenního austenitu v co nejkratším čase a zachování jemného austenitického zrna.
U jemnozrnných ocelí lze použít vyšší teplotu austenitizace bez nebezpečí zhrubnutí
původních austenitických zrn. Hrubé původní austenitické zrno má za následek hrubou strukturu
martenzitu po zakalení, četnější výskyt kalicích mikrotrhlin a vzrůst úrovně vnitřních pnutí. Tyto
změny stavu struktury se projeví především poklesem houževnatosti, růstem tranzitní teploty a
větší pravděpodobnosti vzniku předčasných a zbrzděných lomů. Kalením z teploty mezi Ac3 a
Ac1 (rovnováha austenitu a feritu) se získá heterogenní struktura tvořená martenzitem a feritem s
58
nižší tvrdostí a s větším vnitřním pnutím, která je nežádoucí (s vyjímkou ocelí s duální
strukturou).
Obr. 46 Pásmo kalicích teplot v diagramu Fe3C
Optimální kalicí teplota nadeutektoidních ocelí nabývá hodnot 30 až 50 °C nad Ac1.
Struktura správně zakalené nadeutektoidní oceli je tvořena martenzitem s jistým podílem
zbytkového austenitu a nerozpuštěného sekundárního cementitu. Optimální konečné vlastnosti
zaručuje rovnoměrně rozložený sekundární cementit, který lze získat žíháním na měkko
zařazeným před kalení. Při použití kalící teploty nad Acm se sekundární cementit rozpustí,
zhrubne austenitické zrno, zvýší se koncentrace uhlíku v austenitu, což má po zakalení za
následek větší obsah uhlíku v martenzitu (větší strukturní pnutí, četnější výskyt mikrotrhlin) a
jeho zhrubnutí spolu se zvětšením podílu zbytkového austenitu. Výsledná struktura je měkčí,
křehčí a méně teplotně stabilní. Tato struktura je tudíž považována za nežádoucí.
4.7.4 Kalicí prostředí
Cílem kalení je martenzitická struktura v předem stanovené části průřezu, ve které rychlost
ochlazování musí být větší, než rychlost kritická. Optimální ochlazovací prostředí je takové,
které umožní ochlazování příslušných objemů rychlostí jen o málo překračující rychlost
kritickou, neboť nadměrně velká ochlazovací rychlost vede ke zvětšení úrovně vnitřních
teplotních a strukturních pnutí. Uvedené optimální ochlazovací prostředí by mělo mít
ochlazovací účinnost velikou v oblasti perlitické přeměny (650 °C až 550 °C) a naopak relativně
malou v oblasti martenzitické (350 °C až 250 °C), i když příliš pomalá rychlost ochlazování pod
Ms by mohla vést ke stabilizaci zbytkového austenitu.
Ochlazovací účinnost závisí především na tepelné vodivosti, měrném a výparném teple a na
viskozitě kalicího prostředí. Pokud se prostředí při kalení odpařuje (voda, olej), pak je nutno
tvořící se "parní polštář" porušit relativním pohybem předmětů a prostředí. Účinnost kalicích
prostředí také ovlivňuje měrný povrch předmětu a jeho čistota.
Voda je nenáročné, nehořlavé, levné a nejběžnější intenzivně působící kalicí prostředí. Největší ochlazovací účinnost má v oblasti nosu diagramu ARA, takže lze zakalit i předměty z uhlíkových ocelí. Velká ochlazovací rychlost v oblasti martenzitické přeměny je však nevhodná,
protože zvyšuje úroveň vnitřních pnutí. S rostoucí teplotou vody prudce klesá ochlazovací účinnost v perlitické oblasti, avšak jen málo se mění v oblasti martenzitické, proto zvyšování teploty
vodní lázně není žádoucí. Ochlazovací účinnost vody lze zvětšit jejím pohybem, přísadou kyselin (H2SO4), solí (NaCl, NaNO3 a KNO3) nebo louhu (NaOH). Značné možnosti regulace jak
ochlazovacího účinku vody, tak jeho závislosti na teplotě kaleného předmětu, dávají přísady ve
vodě rozpustných polymerů (polyalkylenglykoly, polyakryláty, polyvinylpyrollidony). Přísady
polymerů zpomalí velice rychlý a nerovnoměrný ochlazovací účinek vody, což vede k odstranění
takových defektů jako jsou měkká místa, deformace a trhliny v kalených předmětech. Vodné
roztoky polymerů je však nutné chránit před znečištěním a před bakteriálním napadením.
59
Oleje mají ve srovnání s vodou 3 až 4x menší rychlost ochlazování v oblasti perlitické a
téměř 10x menší v oblasti martenzitické. Ochlazovací účinnost oleje, opět na rozdíl od vody, se
příliš nemění s jeho teplotou. Do oleje se kalí především legované oceli. Výhodou tohoto kalení
jsou malá vnitřní pnutí, nevýhody pak spočívají zejména v nebezpečí vznícení a v negativním
vlivu na životní prostředí. Nejrozšířenější je používání minerálních olejů spolu s aditivy, v podstatně menším rozsahu se využívá syntetických olejů na bázi polyalkylenglykolů a esterů (speciální aplikace). Výhody syntetických olejů v porovnání s oleji minerálnimi spočívají v jejich delší
životnosti, ve splnění náročnějších kriterií bezpečnosti a ochrany zdraví při práci včetně menšího
zatížení životního prostředí.
Vzduch je nejmírnější kalicí prostředí. Ochlazování je plynulé a jeho účinek lze zvýšit prouděním případně kombinací s vodou - vodní mlha. Na vzduchu se kalí vysocelegované tzv. samokalitelné oceli.
Teplé lázně se používají pro termální kalení a izotermické zušlechťování. Používá se tavenin
kovů (Pb, Pb a Sn), olejů (do teploty 250 °C) nebo tavenin solí. Ochlazovací účinnost tavenin
solí je poměrně malá, klesá s jejich teplotou a je možné ji zvětšit cirkulací nebo přidáním vody
až do 0,5 %.
Intenzita ochlazování je hlavním kritériem hodnocení kalicích prostředí, stále více se však
uplatňují i hlediska fyziologické nezávadnosti, ekologické neškodnosti, snadné omyvatelnosti,
odolnosti proti tepelnému zatížení, oxidaci a stárnutí.
Kalicí čelisti (zpravidla ocelové nebo měděné desky s vnitřním chlazením protékající vodou)
se používají pro kalení tvarově jednoduchých, zpravidla plochých předmětů, u kterých se požadují co nejmenší deformace.
4.7.5 Způsoby kalení
Volba způsobu kalení závisí zejména na požadovaných vlastnostech kaleného předmětu,
jeho velikosti i tvaru a na druhu použité oceli. Při plynulém ochlazování jsou předměty kaleny
(ochlazovány) v prostředí o pokojové teplotě (ve studené lázni). Při přetržitém kalení se používá
bud' dvou prostředí o pokojové teplotě, ale s rozdílnou ochlazovací intenzitou, nebo teplé lázně.
Cílem různých variant přetržitého ochlazování je snížit úroveň vnitřních pnutí a tím omezit
deformace kaleného předmětu popř. zabránit vzniku kalících trhlin.
Martenzitické kalení do studené lázně (voda, olej, vzduch) je nejjednodušší a nejčastěji
používaný způsob kalení. Mezi hlavní přednosti tohoto způsobu kalení patří jeho technologická
nenáročnost a relativně nízká cena. Hlavní nedostatky spočívají ve vysoké úrovni vnitřních
pnutí, zejména po kalení do vody, a následných deformacích až praskání kalených předmětů.
Přerušované (lomené) kalení spočívá v rychlém ochlazování až na teplotu těsně nad Ms,
které zabrání perlitické přeměně, poté se předmět přemístí do mírnějšího ochlazovacího media,
ve kterém proběhne martenzitická přeměna, obr. 47.
Zpravidla se využívají tyto kombinace ochlazovacích prostředí: voda-olej, voda-vzduch nebo
olej-vzduch. Lomené kalení vede ke sníženi úrovně strukturních pnutí a využívá se zejména u
tvarově složitých a rozměrných výrobků (veliké zalomené hřídele a zápustky), které vyžadují,
vzhledem k velikým rozměrům, vysokou intenzitu ochlazování v oblasti perlitické přeměny a
které často praskají při kalení do studené lázně.
Při termálním kalení se předmět ochlazuje v lázni jejíž teplota obvykle leží těsně nad
teplotou Ms kalené oceli. Dostatečná prodleva na této teplotě vede k vyrovnání teplot mezi
povrchem (p) a středem (jádrem - j) kaleného předmětu a tím i k potlačeni teplotních pnutí již
před kalením. Prodleva by však neměla přesáhnout inkubační prodlevu do vzniku bainitu, poté
následuje ochlazení (zpravidla na vzduchu), při kterém proběhne martenzitická přeměna, obr. 48.
Termální kaleni je vhodné zejména u výrobků zhotovených z legovaných ocelí s dostatečnou
stabilitou austenitu nad teplotou Ms, nebo u menších tenkostěnných a tvarově složitých výrobků
z uhlíkových nebo nízkolegovaných ocelí. Je třeba zdůraznit, že po všech způsobech kalení, kdy
ve výsledné struktuře převládá martenzit, následuje popouštění zakalených součástí.
60
Obr. 47 znázornéní kalení do
studené lázně (šrafováno) a lomené
Obr. 48 znázornéní kalení termální
(čárkovaně) a izotermické zušlechťování
Při izotermickém zušlechťování se stejně jako při termálním kalení předmět rychle přenese z
kalicí teploty do termální lázně (roztavené soli nebo slitiny kovů), jejíž teplota je v oblasti
bainitické přeměny (obvykle 300 °C až 400 °C). V lázni setrvá předmět až do ukončení
bainitické transformace, poté následuje ochlazeni na vzduchu (obr. 48 ). Při izotermickém
zušlechťování se dosahuje minimální úrovně teplotních a strukturních pnutí, takže nebezpečí
deformace a praskání kalených předmětů je rovněž minimální.
Izotermicky zušlechťované součásti se zpravidla nepopouštějí, mechanické vlastnosti jsou
určeny výškou teploty izotermického rozpadu austenitu. Izotermické zušlechťování je vhodné
pro výrobky menších průřezů z nízko legovaných ocelí se střední prokalitelností. Menší intenzita
ochlazování dovoluje izotermicky zušlechťovat předměty uhlíkových ocelí jen do průřezu asi 5
mm. V případě vysoko legovaných ocelí by byla příliš dlouhá doba setrvání v lázni, potřebná pro
ukončení bainitické přeměny.
Izotermické kalení je modifikací izotermického zušlechťování, kdy teplota lázně leží těsně
pod teplotou Ms a kdy výsledná struktura je tvořena směsí martenzitu, bainitu a zbytkového austenitu. Martenziticko-bainitickou strukturu lze získat u ocelí s vhodným tvarem diagramu ARA i
při plynulém ochlazování. V případě nízko legovaných vysocepevných ocelí se ukazuje, že optimální kombinace pevnosti a houževnatosti lze dosáhnout popouštěním martenziticko-bainitické
struktury, ve které podíl bainitu (dolní bainit) nepřesáhne 25 objemových procent.
Kalení se zmrazováním je postup, kdy zakalený předmět je v co nejkratší době přenesen do
prostředí s teplotou pod bodem mrazu (až - 196 °C, teplota kapalného dusíku). Jeho cílem je
zmenšit podíl zbytkového austenitu ve struktuře. Zmrazování by mělo následovat bezprostředně
po zakaleni, aby nedošlo ke stabilizaci zbytkového austenitu. Používá se u výrobků u nichž důležitým požadavkem je rozměrová stabilita (měřidla, nástroje, přesná valivá ložiska) a které se
zpravidla vyrábějí z ocelí s teplotou Mf pod bodem mrazu.
4.7.6 Popouštění
Popouštění se skládá z ohřevu na teploty nižší než A1, výdrže na teplotě (v technické praxi se
většinou používá prodlevy dvě hodiny) a z následujícího ochlazování vhodnou rychlostí. Protože
vnitřní pnutí mohou vést k popraskání zakaleného předmětu i po vyjmutí z kalící lázně (zbrzděné
lomy), mělo by popouštění následovat ihned po zakaleni.
Podle výšky popouštěcí teploty, která má rozhodující vliv na rozsah strukturních změn a
souvisejících změn mechanických vlastností, se rozlišuje popouštění při nízkých a vyšších
teplotách.
Popouštěni při nízkých teplotách (napouštění) se uskutečňuje zpravidla v rozmezí teplot
100 °C až 300°C (u vysocelegovaných nástrojových ocelí až asi 600°C). Jeho cílem je snížit
61
hladinu vnitřních pnutí, zmenšit obsah zbytkového austenitu a stabilizovat rozměry součástí při
zachování vysoké tvrdosti. Používá se zejména u nástrojových ocelí, u konstrukčních ocelí je
toto popouštění méně časté - valivá ložiska, některé vysocepevné oceli, součásti po cementaci a
po povrchovém kalení. Předměty se popouštějí ve vařící vodě, v teplé olejové lázni, v solných
lázních, v elektrických pecích atd.
Popouštěni při vysokých teplotách (anizotermické zušlechťování), obvykle v rozmezí 400
°C až 650°C, se používá k dosažení optimální kombinace pevnostních vlastností (Rp0,2, Rm),
houževnatosti a plasticity. Uvedenou kombinaci vlastností zaručuje sorbitická struktura, která
vzniká ve 3. resp. 4. stadiu popouštění (viz kap. 4.6).
V určitých oblastech popouštěcích teplot není doprovázen pokles pevnostních charakteristik
odpovídajícím zvýšením hodnot houževnatosti. Tento pokles houževnatosti je označován jako
popouštěcí křehkost (viz. kap. 4.6.1).
4.8 Tepelně mechanické zpracování
Vlastnosti ocelí je možné zlepšit kombinovaným účinkem tváření a tepelného zpracování –
tepelně mechanickým zpracováním (TMZ). Tvářením austenitu může dojít k podstatnému
zjemnění jeho zrna, tedy i produkty jeho následujících přeměn (martenzit, ferit, perlit) budou
jemnější. Dalším důsledkem tváření je zvýšená hustota dislokací v austenitu, které přecházejí do
produktů přeměny austenitu popř. modifikují i kinetiku a mechanismus jeho přeměn.
Mezi nejznámější postupy TMZ patří tyto technologické varianty:
nízkoteplotni tepelně mechanické zpracováni - NTMZ, obr. 49,
•
•
vysokoteplotni tepelně mechanické zpracováni - VTMZ, obr. 49,
•
izoforming,
•
řízené válcováni,
•
zerolling vedoucí k transformačně indukované plasticitě - tzv. TRIP efekt.
NTMZ spočívá v austenitizaci nad teplotu Ac3, v prudkém ochlazení do oblasti metastabilního austenitu (asi 500 °C až 600 °C), kde se ocel plasticky deformuje zpravidla kováním
nebo válcováním (stupeň deformace až 50 %), a poté následuje kalení.
Obr. 49 Průběh vysokoteplotního (čárkovaně)
nízkoteplotního tepelně mechanického zpracování
a
Nízkoteplotní tepelně mechanické zpracování lze použít u ocelí s širokou oblastí
metastabilního austenitu (tedy u ocelí legovaných), je však technologicky náročné zajistit prudké
ochlazení na tvářecí teplotu a udržet podmínky tváření tak, aby nedošlo k perlitické či bainitické
přeměně. Technologické problémy sebou nese i vysoký přetvárný odpor spojený s nízkou tvářecí
teplotou.
Při VTMZ se ocel tváří nad teplotou Ac3, tedy v oblasti stabilního austenitu, přičemž stupeň
deformace se pohybuje v rozmezí 40 až 90 %. Po tváření (zpravidla válcování) následuje kalení.
Vysokoteplotní tepelně mechanické zpracování lze použít i u uhlíkových ocelí s tím, že límitujícím faktorem pro zlepšení vlastností ocelí je proces rekrystalizace. Úplná rekrystalizace je nežádoucí, protože by došlo ke ztrátě deformačního zpevnění.
Polotovary nebo součástí po VTMZ a NTMZ se zpravidla popouštějí při teplotách 200 °C až
300°C a výsledná struktura je tvořena velmi jemným popuštěným martenzitem.
62
Izoforming je kombinace izotermické perlitické přeměny a deformace, přičemž deformace
se může uskutečnit před nebo v průběhu uvedené přeměny. Izoforming vede ke zjemnění a k
částečné sferoidizaci perlitu, jehož mechanické vlastnosti jsou lepší než u perlitu získaného
izotermickým žíháním. Po ohřevu na austenitizační teplotu následuje ochlazení na teplotu
„perlitického nosu“ křivky počátků přeměny v diagramu IRA. Při této teplotě je ocel tvářena
nejen před počátkem rozpadu, ale i během celé přeměny metastabilního austenitu na perlit (obr.
50).
Obr. 50 Schéma průběhu izoformingu (T - tváření)
Řízené válcování a ochlazování je variantou TMZ, která se používá zejména při válcování
mikrolegovaných svařitelných ocelí. Válcovací i doválcovací teplotou a velikostí úběru lze řídit
procesy dynamické a statické rekrystalizace austenitu. Vhodně zvolenou rychlostí ochlazování
austenitu z doválcovací teploty lze ovlivnit transformaci jemnozrnného austenitu (částečně nebo
úplně rekrystalizovaného) na tzv. acikulární (jehlicovitý) ferit anebo na ferit a perlit s výhodnou
kombinací pevnosti a ostatních mechanických vlastností. Teplotou svinování lze ovládat i úroveň
precipitačního zpevnění plechů z mikrolegovaných ocelích.
Zerolling se uplatňuje u vysocelegovaných ocelí se strukturou metastabilního austenitu,
jehož teplota Ms leží pod pokojovou teplotou. Plastická deformace austenitu usnadňuje vznik
zárodků martenzitu, což se projeví zvýšením teploty počátku martenzitické přeměny na teplotu
Md.
V intervalu teplot Md – Ms (Md > Ms) se plastické deformace využívá k přeměně austenitu na
martenzit. Tato přeměna vede ke zvýšení hodnot meze kluzu, při malé ztrátě houževnatosti a ke
značnému zvýšení plasticity (transformačně indukovaná plasticita - TRlP). Tento efekt souvisí s
potlačením lokalizace plastické deformace (např. tvorby tzv. krčku při tahové zkoušce) v důsledku transformačního zpevnění.
4.9 Zpevňování povrchu
4.9.1 Zpevňování povrchu plastickou deformací
Zpevnění povrchových vrstev válečkováním a tryskáním je způsobeno plastickou deformací
těchto vrstev, která současně vede ke vzniku tlakových pnutí. Velikost a rozdělení těchto
tlakových pnutí, stejně tak jako velikost zpevnění, jsou určeny jak vlastnostmi zpevňovaného
materiálu, tak i podmínkami válečkování či tryskání (intenzita, pokrytí, nasycení). Obě
technologie ovlivňují vlastnosti povrchových vrstev do hloubky 0,1 až 0,3 mm. Zpevnění a
tlaková pnutí výrazně zlepšují vlastnosti materiálů především při cyklickém zatěžování.
Žíháním nebo exploatací za vyšších teplot se zmenšuje pozitivní vliv tryskání, může však
přetrvávat příznivý vliv vyšší hustoty dislokací, pokud ovšem nedojde k rekrystalizaci.
4.9.2 Zpevnění povrchu fázovou transformací-povrchové kalení
Vysoká tvrdost povrchu a dostatečná houževnatost jádra jsou hlavní požadavky kladené na
povrchové kalení. Vysoké tvrdosti povrchu se dosáhne jeho rychlým ohřevem - austenitizací
povrchové vrstvy a jejím zakalením. Struktura zakalené povrchové vrstvy je martenzitická,
zatímco jádro součásti, ve kterém nedošlo k překrystalizaci, je tvořeno měkčí a houževnatější
výchozí strukturou, která bývá feriticko-perlitická nebo bainitická.
63
Má-li se na kalící teplotu ohřát jen povrchová vrstva, pak ohřev musí být dostatečně
intenzivní, tedy rychlost ohřevu musí být velká a doba ohřevu krátká, což vede k vytvoření a
zachování žádoucího teplotního rozdílu mezi povrchem a jádrem kalené součásti. Při obvyklém
povrchovém kalení se dosahuje rychlosti ohřevu až několika set °C•s-1, přičemž tloušťka
zakalené vrstvy je nepřímo úměrná této rychlosti.
Mechanismus fázových přeměn se i při uvedených vysokých rychlostech ohřevu zásadně nemění. Vznik austenitu, rozpouštění perlitického cementitu (obecně karbidů) jsou difúzní děje. Se
zvyšující se rychlostí ohřevu vzrůstá teplota přeměny perlitu na austenit, tato přeměna probíhá v
intervalu teplot, který se zvětšuje s rostoucí rychlostí ohřevu. Tím se zvyšuje i teplota ukončení
přeměny. Vytvoření austenitu s vyhovující chemickou homogenitou v podmínkách rychlého
plynulého ohřevu vyžaduje kalicí teploty až o 200 °C vyšší v porovnání s objemovým kalením. S
rostoucí rychlostí ohřevu se zvyšuje i rychlost nukleace zárodků austenitu, takže povrchové
kalení vede ke zjemnění velikosti austenitického zrna a tím i ke zjemnění výsledné martenzitické
struktury. Toto zjemnění vede k vyšší tvrdosti i houževnatosti martenzitu v povrchové vrstvě, a
to opět k porovnání s objemovým kalením.
Pro povrchové kalení se zpravidla používají podeutektoidní uhlíkové nebo nízkolegované
oceli s obsahem uhlíku vyšším než 0,35 %. Většinou se povrchově kalí součásti normalizované,
při větších požadavcích na pevnost a zejména houževnatost jádra se součásti před povrchovým
kalením zušlechťují.
Ohřev povrchové vrstvy na kalící teplotu se zpravidla provádí plamenem nebo indukovanými proudy. V poslední době se i v průmyslových podmínkách využívá ohřevu laserem
nebo elektronovým svazkem (podle způsobu ohřevu se dělí technologie povrchového kalení).
K zakalení povrchu předmětů se obvykle používá voda (uhlíkové oceli), olej (nízko legované
oceli), nebo se kalí ochlazením na vzduchu (při ohřevu laserem či elektronovým svazkem).
Značný teplotní gradient a strukturní nehomogenity vyvolávají v povrchově zakaleném předmětu
značná vnitřní pnutí. K jejich snížení se obvykle používá popouštění na teplotu asi 200 °C.
4.9.3 Indukční povrchové kalení
Povrchová vrstva předmětu se ohřívá indukovanými proudy střední nebo vysoké frekvence
(1 000 až 15 000 Hz nebo 150 kHz až 2 MHz) pomocí induktoru, který je zpravidla tvořen
cívkou nebo smyčkou, a do něhož se předmět vkládá. Střídavý proud procházející induktorem
indukuje ve vloženém, elektricky vodivém předmětu magnetické pole a vznikají Foucaultovy
vířivé proudy. Intenzita výsledného magnetického pole i vířivých proudů je největší na povrchu
předmětu, povrchová vrstva se tudíž nejvíce ohřívá Jouleovým teplem. Tloušťka ohřáté vrstvy je
nepřímo úměrná frekvenci proudu, dále závisí na rychlosti a době ohřevu a obvykle se pohybuje
v rozmezí 1 až 3 mm.
Ohřev a následující zakalení povrchové vrstvy se provádí buď jednorázovým (přetržitým),
nebo postupným (nepřetržitým) způsobem. Při jednorázovém kalení se nejdříve ohřeje na kalicí
teplotu celý povrch, který má být zakalen, a poté následuje ochlazení vodní sprchou nebo
ponořením do lázně. Při postupném kalení je těsně za induktorem umístěna sprcha, na kalící
teplotu se tedy ohřívá pouze část povrchu, která se ihned ochladí sprchou. Nevýhodou
postupného kalení je měkké místo (tzv. šev), které vzniká ,,nespojením" začátku a konce kalené
vrstvy, nebo překrýváním postupně kalených částí povrchu, kdy se popustí již zakalená vrstva.
Indukční kalení je vhodné zejména pro menší plochy a velké série výrobků, neboť investiční
náklady na jeho zavedení jsou relativně vysoké. Indukčním ohřevem lze zajistit rychlý ohřev a
nepatrné okujení povrchu. V hromadné výrobě lze celý proces zařadit do výrobní linky a plně jej
automatizovat.
4.9.4 Povrchové kaleni plamenem
Povrchová vrstva předmětu se ohřívá plamenem obvykle kyslíko-acetylenového hořáku. Při
jednorázovém kalení lze dosáhnout nejmenší tloušťky zakalené vrstvy asi 3 mm, při postupném
kalení pak asi 1,5 mm.
64
Ve srovnání s indukčním kalením jsou rychlosti ohřevu dosahované při povrchovém kalení
menší, tloušťka zakalené vrstvy je tudíž větší (až do 6 mm) a rovnoměrnost struktury zakalené
vrstvy horší. Povrchové kalení plamenem vyžaduje nižší pořizovací náklady.
Povrchového kalení, plamenem nebo indukčním ohřevem, se využívá především u dynamicky namáhaných součástí, jejichž povrch musí mít maximální odolnost proti opotřebení (vysoká
tvrdost a únosnost povrchové vrstvy) a jádro musí být dostatečně houževnaté. Povrchové kalení
se aplikuje na ozubená kola, čepy, řetězová kola, kladky atd.
Povrchové kalení nástrojových ocelí je méně časté, umožňuje však např. výrazně zvýšit
trvanlivost zápustek.
4.9.5 Laserové tepelné zpracováni
Laserové záření umožňuje koncentrovat výkonovou hustotu a dodat povrchu bezkontaktně a
velmi rychle značné množství energie, s tím pak souvisí rychlosti ohřevu i ochlazování 104 až
106 °C•s-1.
Vzhledem k velkým rychlostem ohřevu i ochlazování dochází k rychlým změnám
napěťových polí, mění se teploty i kinetika fázových přeměn a návazně i výsledná
mikrostruktura. V případě ocelí se předpokládá i možnost bezdifúzní přeměny feritu na
bezuhlíkový martenzit.
Velikost oblasti tepelného ovlivnění a tvar zpevněné zóny jsou dány dobou působení a
hustotou energie dopadajícího svazku. Podle podmínek ozáření a dle materiálu se mění hloubka
transformované vrstvy od 0,2 do 0,8 mm, stopa dosahuje šířky až 5 mm. Při zpracování větších
ploch je třeba několikanásobné kladení laserových stop vedle sebe nebo jejich křížení, přičemž
dochází ke vzájemnému ovlivnění jednotlivých stop.
Metody zpevnění povrchových vrstev po ozáření laserovým paprskem lze rozdělit do tří skupin:
Povrchové kalení, při kterém teplota ani lokálně nepřesáhne bod tavení a při kterém
•
následuje samovolné ochlazení povrchové vrstvy. Jemnozrnná struktura o vysoké tvrdosti
zasahuje do hloubky několika desetin milimetru a deformace povrchu je zanedbatelná. V
případě ocelí zpevňující efekt může být vyvolán i martenzitickou přeměnou.
Lokální natavení povrchu ve stopě paprsku, které umožňuje rozpustit i fáze ve
•
zpracovávaném materiálu běžně nerozpuštěné, a tím dosáhnout značného přesycení
vrstvy legujícími prvky. Po ochlazení zůstává přesycený tuhý roztok a velmi jemná
struktura (někteří autoři hovoří o amorfizaci) s vynikající odolností proti opotřebení.
•
Nalegování povrchu, při kterém dochází k lokální změně chemického složení v důsledku
přímého legování nebo plátování.
Mezi hlavní přednosti zpracování laserem patří možnost lokalizace do libovolné požadované
oblasti, minimální deformace a vnitřní pnutí, dobrá soudržnost mezi zpevněnou vrstvou a
základním materiálem. Hlavní nevýhoda tohoto zpracování spočívá ve vysoké ceně zařízení a ve
vysokých provozních nákladech.
Laserovou technologii je možno použít na všechny běžně kalitelné oceli, dále pak i na oceli
nízkouhlíkové s 0,20 % C a na všechny druhy litin. Používá se při povrchových úpravách částí
motorů (dutiny válců ze šedé litiny) a převodovek (ozubených kol). Laserovou technologií se
rovněž mohou zpracovávat vodicí lišty obráběcích strojů a povrchy nástrojů, u kterých se
využívá přesné lokalizace ohřevu do míst vystavených největšímu otěru, a to bez výrazného
tepelného ovlivnění ostatního materiálu.
4.10 Chemicko-tepelné zpracování
Chemicko-tepelným zpracováním se rozumí způsoby difúzního sycení povrchu oceli
různými prvky (C, N, C+N, B, Si, Al aj., tedy nekovy i kovy) s cílem dosáhnout rozdílných
mechanických nebo fyzikálně chemických vlastností povrchu a jádra součástí. Zpravidla se jedná
o zvýšení tvrdosti a odolnosti povrchu proti opotřebení při zachování houževnatosti jádra.
Požadovaných vlastností se dosahuje bud' přímo, tedy jen obohacením povrchové vrstvy
65
příslušným prvkem za zvýšených teplot a pomalým ochlazením, nebo následujícím tepelným
zpracováním, kterým obvykle bývá kalení a nízkoteplotní popuštění.
Za základní dílčí pochody při chemicko–tepelném zpracování se považuje disociace, adsorpce a difúze. Při dostatečně vysoké teplotě ve styku s povrchem oceli uvolňují použitá prostředí
(plynná, kapalná nebo tuhá) rozkladem (disociací) molekul sloučenin požadovaný prvek v
atomárním stavu (aktivní atomy), který je adsorbován povrchem oceli a pohybuje se mřížkou
železa difúzním mechanismem zpravidla ve směru koncentračního spádu (ve směru od povrchu).
Intenzita uvedených dílčích pochodů závisí na druhu oceli, chemickém složení a aktivitě prostředí, druhu prvku, kterým je její povrch sycen, teplotě sycení atd.
4.10.1 Cementováni
Cementovánim se označuje způsob chemicko-tepelného zpracování, při kterém se povrch
oceli sytí uhlíkem na eutektoidní popř. těsně nadeutektoidní koncentraci (obvykle 0,8 % až 1,0 %
uhlíku). Vysoké povrchové tvrdosti cementovaných součástí (až 800 HV) se dosahuje jejich následným kalením a nízkoteplotním popouštěním, zatímco jádro zůstává relativně houževnaté,
neboť k cementování se převážně používají oceli s obsahem uhlíku v rozmezí 0,10 % až 0,25 %.
Cementují se např. ozubená kola, řetězová kola, drážkované hřídele, čepy apod.
Sycení povrchu předmětu uhlíkem se provádí při teplotách nad Ac3, kdy je struktura
cementační oceli austenitická, a ve které je podstatně vyšší rozpustnost uhlíku než ve feritu.
Překročení mezní rozpustnosti uhlíku v austenitu by vedlo k precipitaci sekundárního cementitu
v povrchové vrstvě, což by mělo za následek její nežádoucí i křehnutí. Teploty cementování se
obvykle pohybují v rozmezí 850 °C až 950°C. Nižších teplot (pod 850 °C) se používá jen u
součástí o velmi malých průřezech. Naopak použití cementačních teplot až 1 150 °C je
podmíněno volbou tzv. jemnozrnných cementačních ocelí.
Technologie cementování se dělí podle použitého prostředí, které bývá sypké (tuhé), kapalné
nebo plynné.
Při cementování v sypkém prostředí jsou předměty zasypány v uzavřených krabicích
práškovou směsí dřevěného uhlí se 7 až 20 obj. % uhličitanu barnatého BaCO3 (nebo NaCO3 či
CaCO3). Na cementační teplotě reaguje dřevěné uhlí s kyslíkem uzavřeným v krabici na oxid
uhelnatý CO.
Tento plynný oxid se ve styku se žhavým povrchem oceli rozkládá na oxid uhličitý a uhlík
(2 CO → CO2 + C). Atomární uhlík je adsorbován na povrchu součásti a poté difunduje směrem
do součásti, zatímco CO2 reaguje s uhlíkem dřevěného uhlí za vzniku CO a jeho rozkladem se
získávají další atomy uhlíku. Uhličitan barnatý působí jako aktivátor procesu, neboť na cementační teplotě snadno dochází k jeho rozkladu a vzniklý CO2 reaguje s dřevěným uhlím podle
rovnice CO2 + C → 2CO. Tím se získávají další molekuly CO2 a jejich rozkladem i další atomy
uhlíku. Pokud se během cementování zvýší ve směsi obsah CO2 na úkor CO, dochází naopak k
oduhličování, neboť reakce 2 CO <=> CO2 + C probíhá doleva.
Kontrola složení cementační atmosféry při cementaci v prášku je však nesnadná, tedy i
získání rovnoměrné vrstvy, jak z hlediska obsahu uhlíku tak i hloubky vrstvy, je obtížné. Mezi
další nevýhody patří ohřev značných hmot a zdlouhavost procesu. Předností jsou naopak nízké
pořizovací náklady. Cementace v prášku se v současné době používá pouze v omezeném rozsahu
v kusové výrobě.
Cementování v plynném prostředí se provádí ve směsi plynů CO, CO2, CH4, H2 a H2O. K
jejich výrobě se používají plyny (metan, propan, butan) nebo látky kapalné (petrolej, terpentýn,
alkohol). Ve srovnání s cementováním v prášku je nauhličovací schopnost plynných směsí větší
a lze ji regulovat v poměrně širokém rozmezí. V malosériové výrobě se používají plynotěsné
šachtové elektrické pece s nucenou cirkulací atmosféry, ve kterých se účinná atmosféra získává
přímo v peci krakováním cementační atmosféry. Ve velkosériové výrobě se používají průběžné
pece, umožňující mechanizaci cementačního procesu a jeho spojení s dalšími operacemi, tj. s
kalením a popouštěním. Atmosféry pro průběžné pece se připravují v generátorech spalováním
směsí propanu, butanu popř. svítiplynu s regulovaným množstvím vzduchu. Do cementačního
66
prostoru se tedy přivádí již upravená plynná směs. K cementaci lze také využít víceúčelové
komorové pece pracující s atmosférou vyrobenou rovněž v generátoru.
K cementování v kapalném prostředí se používají lázně roztavených chloridových solí s přísadou kyanidů (KCN, NaCN), které jsou aktivními složkami lázně. Kyanidové lázně jsou však
vysoce jedovaté, proto byly vyvinuty cementační soli bez kyanidů, ve kterých zdrojem uhlíku
jsou Na2CO3 a SiC. Cementování v lázních není příliš rozšířeno, přestože rychlost nauhličování
v tomto prostředí je vysoká.
V nauhličené povrchové vrstvě klesá koncentrace uhlíku z hodnoty 0,8 až 1,0 % na povrchu
směrem do jádra plynule až k výchozímu obsahu uhlíku v oceli (0,10 až 0,25 %). Po pomalém
ochlazování z cementační teploty je struktura nauhličené vrstvy tvořena pásmem nadeutektoidním (sekundární cementit a perlit), eutektoidním a podeutektoidním (perlit a ferit).
Při určování hloubky cementační vrstvy se počítá pásmo nadeutektoidní, eutektoidní a
polovina pásma podeutektoidního. Podle tloušťky se cementační vrstvy se dělí na tenké (do 0,5
mm), střední (do 1,5 mm) a tlusté (nad 1,5 mm), přičemž s rostoucí tloušťkou vrstvy se zvyšují
použitelné měrné tlaky.
4.10.2 Tepelné zpracování po nauhličení
Jak již bylo uvedeno, vysoké tvrdosti cementované vrstvy se dosahuje jejím kalením a
nízkoteplotním popouštěním. Optimální kalicí teplota nauhličené vrstvy leží 30 °C – 50 °C nad
Ac1. Při této teplotě se však jádro kalí ze struktury feriticko-austenitické, což vede mj. k poklesu
jeho houževnatosti. Bude-li kalicí teplota odpovídat chemickému složení oceli (30 °C – 50 °C
nad Ac3), pak v cementované vrstvě bude hrubý martenzit spolu s vysokou úrovní vnitřních
pnutí. Používané způsoby kalení vedou ke kompromisu mezi optimální strukturou nauhličené
vrstvy ( jemný martenzit a rovnoměrně distribuované částice sekundárního cementitu) a jádra
součásti (sorbit). Volba způsobu kalení by měla respektovat typ cementační oceli, použitou
technologii nauhličování a úroveň provozního namáhání cementované součásti.
Přímé kalení z cementační teploty lze použít při cementování v plynném nebo kapalném prostředí. Uhlíkové oceli se kalí do vody, legované do oleje. Během relativně dlouhého setrvání na
cementační teplotě dochází ke zhrubnutí austenitických zrn, s vyjímkou jemnozrnných ocelí legovaných titanem, niobem nebo zirkonem, což při přímém kalení vede ke hrubé martenzitické
struktuře v cementované vrstvě i v jádře součásti a k vysoké úrovni vnitřních pnutí a odpovídajících deformací součásti.
Částečného omezení deformací lze dosáhnout kalením s přichlazením, kdy se součást
ochladí z cementační teploty na teplotu těsně nad Ac1 (zpravidla 750 °C až 780 °C) a z této
teploty se pak kalí. Úroveň vnitřní pnutí se sníží, vlastnosti cementační vrstvy se však nezlepší,
neboť přichlazení nevede ke zjemnění austenitických zrn.
Pro běžné cementační oceli je výhodné kalení, které následuje po ochlazení z cementační
teploty na teplotu asi 600 °C. Překrystalizací při ochlazení pod A1 a po novém ohřevu na kalicí
teplotu se zjemní velikost austenitických zrn. Kalí se buď z teploty nad Ac3 (kalení na jádro),
nebo z teploty těsně nad Ac1 (kalení na povrch), popř. z teploty mezi Ac1 a Ac3 (asi 840 °C).
Při dvojitém kalení se po prvním kalení z teploty nad Ac3 zjemní austenitické zrno a rozpustí
sekundární cementit v povrchové vrstvě. Druhým kalením z teploty nad Ac1 se získá v
cementované vrstvě jemný martenzit, zatímco v jádře se vyskytuje jistý podíl feritu, ten je však
jemný a má relativně malý vliv na pokles houževnatosti jádra součásti.
Izotermické kalení v kombinaci s přichlazením se používá pro tvarově složité součásti a vede
ke snížení úrovně vnitřních pnutí ale i tvrdosti cementové vrstvy.
Závěrečnou operací tepelného zpracování cementovaných součástí je nízkoteplotní popouštění při teplotách 150 až 200 °C po dobu 1 až 2 h, které vede ke snížení vnitřních pnutí a ke
stabilizaci struktury. Tvrdost cementovaných vrstev dosahuje hodnot 60 až 62 HRC.
67
4.10.3 itridování
:itridováním se rozumí sycení povrchu oceli dusíkem, přičemž vysoké povrchové
tvrdosti se dosahuje již během vlastního sycení povrchu v důsledku vzniku velmi tvrdých
chemických sloučenin dusíku se železem a s některými přísadovými kovy (zpravidla nitridy
nebo karbonitridy).
Obr. 51 Diagram Fe - N
Základní představu o struktuře nitridované vrstvy lze získat z rovnovážného diagramu Fe-N,
jehož část je uvedena na obr. 51. Fáze gama a alfa v systému Fe-N jsou "dusíkový austenit a
ferit. Při obsahu asi 6 hm. % dusíku vzniká γ'- nitrid železa (Fe4N), který je stálý do teploty 680
°C, při které se přeměňuje na nitrid ε, který se vyznačuje velmi širokým rozmezím složení a
existuje ve značném rozmezí teplot.
Povrch nitridované součásti se obohacuje dusíkem na koncentraci až 12 hm. % N při teplotě
500 °C – 550 °C. Z obr. 51 vyplývá, že směrem od povrchu se ve struktuře vyskytují postupně
vrstvy obsahující fáze ε, γ' + ε, γ' a α + γ'. V ocelích, tj. za přítomnosti uhlíku, vznikají i
karbonitridy. V ocelích legovaných nitridotvornými prvky (nejčastěji přísady Cr, Al a V) vytváří
dusík speciální nitridy (CrN, Cr2N, AlN, VN), případně karbonitridy a struktura vrstvy se pak
stává značně složitou. Ve srovnání s nitridy železa jsou nitridy uvedených legujících prvků
stálejší za vysokých teplot a také jejich tvrdost je vyšší.
Konstrukční oceli se obvykle nitridují v plynném prostředí v plynotěsných zvonových, šachtových nebo komorových pecích s nucenou cirkulací atmosféry. Zdrojem dusíku je plynný čpavek, který ve styku s povrchem oceli disociuje podle rovnice 2 NH3 → 2 N + 3 H2. Vzniklý
atomární dusík je zčásti absorbován povrchem oceli a v difúzní vrstvě vytváří nitridy, část atomů
dusíku vytváří molekuly, které nejsou schopny adsorpce. Nitridační atmosféru je tudíž nutno
obnovovat trvalým přívodem čpavku.
Rychlost růstu nitridované vrstvy a její struktura závisí na teplotě, stupni disociace čpavku a
druhu použité oceli. Tloušťka vrstvy bývá v rozmezí od 0,1 mm do 0,3 mm, doba nitridování je v
důsledku relativně nízké teploty dlouhá (až 60 h). Tvrdost povrchu nabývá hodnot 1 000 HV až
1 200 HV a zachovává se až do teploty asi 600 °C.
Zpravidla se nitridují konstrukční oceli s obsahem uhlíku 0,3 až 0,4 %C. Z legujících prvků
se používá zejména chróm, hliník a vanad. Optimálních vlastností jádra nitridované součásti se
dosahuje zušlechtěním. Popouštěcí teplota bývá vyšší než teplota nitridační, proto zušlechtění se
provádí před nitridací. Po nitridování se součásti již jen brousí. Růst objemu součásti v důsledku
nitridace vyvolává v povrchu součásti tlaková pnutí, která spolu se zvýšenou odolností vrstvy
proti cyklické plastické deformaci zvyšují mez únavy součásti.
68
4.10.4 itrocementování a karbonitridování
V obou postupech dochází k současnému sycení povrchu uhlíkem a dusíkem. Rozdílné jsou
teploty pochodu a tudíž i obsahy uhlíku a dusíku v povrchové vrstvě a tedy i způsoby vytvrzení
povrchu.
:itrocementování se provádí nejčastěji při teplotách 820 °C až 840 °C (okolí teploty A3) v
atmosféře tvořené směsí uhlovodíků a čpavku. Hloubka vrstvy bývá obvykle 0,3 až 0,4 mm a
získá se za l až 2 h. V kapalných lázních (solné lázně s přísadou kyanidu) lze použít dob kratších
(asi do 1 h) a hloubka vrstvy bývá do 0,2 mm. Pro tento postup se někdy používá názvu
kyanování. Oceli k nitrocementování mají obsah uhlíku obvykle v rozmezí 0,25 až 0,40 % a po
nitrocementování se kalí a popouštějí (180 °C po 1 až 2 h). Struktura vrstvy po tepelném zpracování je tvořena uhlíko-dusíkovým martenzitem, zbytkovým austenitem a karbonitridy. Tvrdost
vrstvy (700 HV až 800 HV ) je nižší než po cementaci, doba sycení povrchu je však podstatně
kratší (dusík urychluje difúzi uhlíku v důsledku jejich kladné interakce). Menší tvrdost vrstvy je
však "kompenzována" vyšší pevností jádra v důsledku vyššího obsahu uhlíku v oceli. Pro stejnou
únosnost pak stačí i menší tloušťka nitrocementované vrstvy.
Karbonitridování se uskutečňuje nejčastěji v atmosférách tvořených směsí čpavku s přídavkem uhlovodíku při teplotách 600 °C až 630°C (pod A1) po dobu až 4 h. Cílem tohoto postupu je
vytvoření souvislé povrchové vrstvy karbonitridu ε o tloušťce přibližně 0,05 mm s tvrdostí až
1 000 HV, která je odolná vůči zadírání a některým mechanizmům opotřebení. Vrstvy karbonitridu ε se také využívá pro zvýšení odolnosti proti opotřebení a zadírání u řezných nástrojů, lisovadel, nástrojů pro protlačování aj. Karbonitridované součásti se nekalí, deformace součástí jsou
tudíž menší než po nitrocementaci.
Mezi pochody chemicko-tepelného zpracování lze dále zařadit např. sulfonitridování popř.
sulfonizování. Jde o postupy, při kterých se vytvářejí vrstvy sulfidu, karbonitridu a oxidu o
tloušťce 10-1 až 10-2 mm s velmi dobrými třecími vlastnostmi a odolností proti zadírání.
Jiné způsoby, označované jako difúzní pokovení, slouží k vytváření kovových povrchových
vrstev o rozdílných vlastnostech. Např. při difúzním chrómování dochází k sycení povrchu
chrómem, přičemž vznikají vrstvy tloušťky 0,1 až 0,2 mm s vysokou tvrdostí, odolné vůči
opotřebení a s dobrou odolností proti korozi a opalu.
Difúzním hliníkováním (alitování, alumetování) nebo křemíkováním se získají vrstvy žáruvzdorné a korozivzdorné.
Obr. 52 Závislost tvrdosti
vzdálenosti od povrchu
1 - po nitridaci,
2 - po nitrocementaci,
3 - po cementaci,
4 - po povrchovém kalení
na
Porovnání tvrdosti a hloubky povrchové vrstvy pro základní postupy chemicko-tepelného
zpracování a povrchové kalení je uvedeno na obr. 52. Vrstvy o nejvyšší tvrdosti, která se nemění
do teploty asi 600 °C, lze získat nitridováním, popř. karbonitridováním. Tyto vrstvy však mají
malou tloušťku, nelze je tudíž zatěžovat velkými tlaky, neboť by se deformovalo jádro a došlo
by k prolomení nitridované vrstvy. Nitridování se tedy používá u součástí intenzivně
69
namáhaných na otěr, ale v podmínkách nižších měrných tlaků. Pro vyšší měrné tlaky (např.
klikové a vačkové hřídele leteckých motorů) je nutné použít legovaných ocelí s vyšší pevností
jádra. Vrstvy cementované a nitro cementované mají menší tvrdost a větší tloušťku. Dobře
odolávají opotřebení a při dostatečné pevnosti jádra (oceli legované) snášejí i vyšší měrné tlaky
(např. ozubená kola). Povrchově kalené vrstvy mají nejnižší tvrdost, ale největší hloubku, snášejí
proto vysoké měrné tlaky.
Modernizaci výše popsaných tradičních metod chemicko–tepelného zpracování umožňují
vakuová technika a počítačové řídící systémy, které vedou ke zkvalitnění technologických
procesů. Do této skupiny metod patří např. povrchové legování laserem, iontová implantace a
klasické pochody zlepšené plazmovou technologií (iontová nitridace, plazmová karbonitridace).
4.10.5 lontová implantace
Při iontové implantaci dopadá na základní materiál svazek vhodně zvolených iontů s
kinetickou energií až stovek kV. Část iontů proniká hlouběji do povrchové vrstvy a je
"zabudována" do mřížky základního materiálu, přičemž interakce urychlené ionty - matrice vede
ke vzniku mřížkových poruch (Frenkelovy poruchy, shluky vakancí a intersticií; analogie
radiačního poškození). Současně dochází k odprašování matrice, a tím k očištění a aktivaci jejího
povrchu. Iontovou implantací lze ovlivňovat vlastnosti povrchu od hloubky jednotek atomových
rovin až po několik mikrometrů.
Zařízení pro iontovou implantaci jsou relativně jednoduchá. V iontovém zdroji vznikají
různé kombinace iontů z látky, která je ve zdroji umístěna nebo je do zdroje přiváděna v
plynném stavu. V separátoru jsou pak ionty urychlovány, fokusovány a čištěny od implantačních
příměsí. Pro implantaci se nejčastěji používá iontů N, C, O, dále pak také iontů kovů jako jsou
Cr, Mo, Ti, AI, Zn, Ta, Sn, Ag, Au, Pt, Cu aj.
Hlavní přednosti iontové implantace lze shrnout takto:
•
principiálně lze zvolit libovolnou kombinaci implantovaný prvek - matrice,
•
nedochází k rozměrovým změnám, protože implantace nevyžaduje zvýšenou teplotu
materiálu (konečná operace),
•
nejsou problémy s adhezí povrchové vrstvy, protože rozhraní ovlivněná vrstva - matrice
je pozvolné,
•
zachování nebo zlepšení jakosti povrchu,
•
dobrá kontrolovatelnost, reprodukovatelnost a možnost automatizace procesu,
•
technologie nemá negativní dopady na životní prostředí.
Mezi hlavní nevýhody iontové implantace, zejména z hlediska průmyslových aplikací, patří:
•
malá tloušťka modifikované vrstvy,
•
některé plochy lze modifikovat obtížně, anebo vůbec ne (např. vnitřní stěny dlouhých
úzkých otvorů),
rozměry ploch jsou omezeny velikostí terčové komory,
•
•
relativně vysoká cena některých implantátů.
70
5
ROZDĚLEÍ A ZAČEÍ TECHICKÝCH SLITI ŽELEZA
Technické slitiny železa se nejobecněji dělí na oceli a litiny, nebo na slitiny železa určené
k tváření a slitiny železa určené k výrobě odlitků. Ke tváření se až na výjimky používají oceli.
Jen malá část oceli je určena k výrobě odlitků. Litiny jsou naopak určeny výhradně k výrobě
odlitků.
Z hlediska technické praxe je důležité rozdělení slitin železa podle technických norem. Nové
české normy, které jsou v souladu s evropskými předpisy, mají označení ČSN EN a číslo
příslušné evropské normy.
5.1 Systémy označování ocelí
Pro označování ocelí se používá jednak systém zkráceného označování (EN 10027–1),
jednak systém číselného označování (EN 10027–2). Čísla a písmena značek ocelí jsou volena
tak, aby vyjadřovala základní charakteristické znaky (oblast použití, mechanické, fyzikální
vlastnosti nebo chemické složení).
5.1.1 Systém zkráceného označování
V systému zkráceného označování ocelí se používají dva typy značek ocelí:
•
Značky ocelí vytvořené podle jejich použití a mechanických nebo fyzikálních vlastností,
Značky ocelí vytvořené na základě jejich chemického složení.
•
Stavba značek vytvořených na základě použití a mechanických a fyzikálních vlastností:
Značka je tvořena třemi skupinami znaků (X) a číslic (n) nejčastěji podle následujícího
schématu:
1. skupina
(G) X
2. skupina
nnn(n)
3.a skupina
X(X)
3.b skupina
(X) n
1. Skupina znaků obsahuje velká písmena. Symbol G se používá k označení ocelí na odlitky,
druhý symbol označuje použití výrobku.
2. Skupina označuje nejčastěji mez kluzu nebo pevnosti, popř. tvrdost. U plechů a pásů pro
elektrotechniku se udává stonásobek nejvyšších ztrát (W.kg-1). U plochých výrobků ke tváření
za studena skupina D udává 2. skupina znaků způsob válcování a prvním znakem je písmeno,
následují dva znaky jsou číslice.
3.a Skupina znaků udává dodatečné vlastnosti (houževnatost, chemické složení, způsob výroby a
tepelného zpracování, svařitelnost aj.).
3.b Skupina znaků souvisí zejména s použitím oceli.
Použití oceli
Pro ocelové
konstrukce
Pro tlakové
nádoby
Na potrubí
Pro strojní
součásti
Na kolejnice
1. skupina znaků 2. skupina znaků 3.a skupina
znaků
S
min. Re (MPa)1
KV (J)2
P
min. Re (MPa)1
Výroba a užití
L
E
min. Re (MPa)1
min. Re (MPa)1
Výrobní způsob
G
R
min. Rm (MPa)
Chemické
složení
3.b skupina
znaků
Specifikace
použití
Teploty užití
Tvařitelnost za
studena
Q = zušlechtěno
aj.
1)
pro nejmenší tloušťku výrobku
2)
zaručené hodnoty nárazové práce při různých teplotách:
71
+20
0
-20
-30
-40
-50
Teplota (°C)
Nárazová práce
(J)
27
JR
J0
J2
J3
J4
J5
40
KR
K0
K2
K3
K4
K5
60
LR
L0
L2
L3
L4
L5
Příklad: S355J0 – ocel pro konstrukce, Re=355 MPa, KV27J = 0 °C.
-60
J6
K6
L6
Stavba značek vytvořených na základě chemického složení ocelí:
Podle uvedeného způsobu značení se rozdělují na oceli nelegované a legované. elegované
oceli jsou:
•
Oceli s obsahem Mn do 1 %,
Legované oceli se rozdělují na:
•
Oceli s obsahem Mn rovným nebo vyšším než 1 % a legované oceli do 5 % legujících
prvků
Vysocelegované oceli kromě rychlořezných,
•
•
Rychlořezné oceli.
Značka nelegovaných ocelí je tvořena dle schématu:
1. skupina 2. skupina
(G) X
nnn
3. skupina
a...n-n
první znak G označuje opět oceli na odlitky.
Značení nelegovaných ocelí s obsahem manganu pod 1 %:
Značka se skládá z písmene C a čísla udávajícího stonásobek předepsané střední hodnoty
obsahu uhlíku, třetí skupina znaků udává obsah síry, druh polotovaru aj. (C60 - nelegovaná ocel
se středním obsahem uhlíku 0,6 %).
Značení nelegovaných ocelí s obsahem manganu nad 1 % a legované oceli do 5 %
legujících prvků:
Z první skupiny znaků se využívá pouze G pro oceli na odlitky, druhá skupina znaků udává
stonásobek středního obsahu uhlíku, třetí skupina znaků udává chemické značky legujících
prvků a střední obsahy příslušných prvků po vynásobení uvedeného čísla koeficienty:
Prvek
Cr, Co, Mn, Ni, Si, W
Al, Be, Cu, Mo, Nb, Pb, Ta, Ti, V, Zr
Ce, N, P, S
B
Koeficient
4
10
100
1000
Čísla udávající střední obsahy legur se oddělují pomlčkami a jsou zaokrouhlena na nejbližší
vyšší číslo.
10CrMo 9-10 je ocel se středním obsahem C=0,10 %, Cr=3 %, Mo=0,1 %.
17CrBi 6-6 je ocel se středním obsahem C=0,17 %, Cr=1,5 %, Bi=1,5 %.
Značení vysocelegovaných ocelí vyjma rychlořezných s obsahem jednoho legujícího prvku
vyšším než je 5 % je podobná předcházející skupině, kde první písmeno je X, druhá skupina
znaků udává stonásobek obsahu uhlíku a třetí skupina obsahuje značky legur a čísel udávajících
střední obsah zaokrouhlený na nejbližší vyšší číslo a jsou oddělena pomlčkami.
X2CrBiMo 17-13-2 je ocel s C=0,02 %, Cr=17 %, Bi=13 % a Mo=2 %.
Rychlořezné oceli mají dvě skupiny znaků, z nichž první je HS a druhá skupina udává obsah
legujících prvků v následujícím pořadí: W-Mo-V-Co.
72
HS 10-4-3-10 je rychlořezná ocel se středním obsahem W = 10 %, Mo = 4 %, V = 3 %,
Co = 10 %.
5.1.2 Systém číselného označování ( E 10027-2)
Stavba čísel ocelí:
1.nnn(nn)
první číslo před tečkou je hlavní číslo skupiny materiálu 1 = ocel. První dvojčíslí za tečkou
udává číslo skupiny materiálu. Další dvojčíslí udává pořadové číslo oceli ve skupině. Čísla
v závorkách jsou připravena pro budoucí použití.
5.2 Systém označování litin (ČSN EN 1560)
K označování litin se používá jednak systém zkráceného označování a jednak systém
číselného označování.
5.2.1
Systém zkráceného označování
Značka litiny je tvořena čísly a písmeny uspořádanými do šesti pozic:
1. pozice obsahuje znaky EN,
2. pozice obsahuje znaky GJ (odlitek z litiny),
3. pozice uvádí označení pro tvar grafitu velkým písmenem:
• L - lemelární,
• S - kuličkový,
• M - vločkový,
• V - vermikulární,
• N - ledeburitické litiny bez grafitu,
• Y - zvláštní tvar uvedený v příslušné normě.
4. pozice se připojuje je-li nutné označit mikrostrukturu, v opačném případě se vynechává:
• A - austenit,
• F - ferit,
• P - perlit,
• M - martenzit,
• L - ledeburit,
• Q struktura po zakalení,
• T - struktura po zušlechtění,
• B - neoduhličená struktura,
• W - oduhličená struktura.
5. pozice uvádí mechanické vlastnosti litiny nebo její chemické složení:
Označení podle mechanických vlastností
Mechanické hodnoty se zjišťují buď na odděleně litých, přilitých nebo vzorcích odřízlých
z odlitku (S - odděleně litý zkušební vzorek, U - přilitý vzorek, C - zkušební vzorek vyřízlý
z odlitku).
Označení pevnosti
Číslice udává nejmenší zaručenou pevnost v MPa.
•
EN GJL-150C je litina s lupínkovým grafitem a pevností 150 MPa, zkušební těleso bylo
vyřízlé z odlitku.
Označení tažnosti
Minimální hodnota tažnosti se udává za pevnost EN GJL-150-22C.
Označení rázové houževnatosti v ohybu
Označuje se RT - pokojová teplota, LT - nízká teplota připojené v pomlčce za hodnoty
mechanické.
Označení tvrdosti
Jestliže se označuje litina prostřednictvím tvrdosti, pak se udávají zkratky HB, HV nebo HR EN GJL-HB155, kde HB155 udává tvrdost 155 dle Brinela.
73
Označení podle chemického složení
Pozice začíná písmenem X, za kterým následuje označení chemických prvků (sestupně) a čísla,
která udávají v procentech obsah legur. Obsah uhlíku se udává ve stonásobkách nebo není udán.
EB-GJL-X300CrBiSi9-5-2 je litina s C=3 %, Cr=9%, Bi=5%, Si=2 %
6.
pozice jsou dodatečné požadavky na odlitek (D - tepelně nezpracovaný, H - tepelně
zpracovaný odlitek, W - vhodné ke svařování, Z - další požadavky uvedené v objednávce)
5.2.2 Systém číselného označování litin
Značka je tvořena písmeny, čísly a pomlčkou v devíti pozicích:
Pozice
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Znak
E
N
X
X
n
n
n
n
1. -3. pozice má neměnné složení znaků EN-,
4. pozice používá písmeno J,
5. pozice označuje tvar grafitu (značení stejné jako u zkráceného značení tvaru
grafitu),
6. pozice symbolizuje hlavní uváděnou vlastnost litiny:
0
Rezerva
5
Rezerva
1
Pevnost
6
Rezerva
2
Tvrdost
7
Rezerva
3
Chemické složení
8
Rezerva
4
Rezerva
9
Rezerva
7.-8. pozice je dvojmístné číslo označující jednotlivé materiály
9.
pozice uvádí zvláštní požadavky na jednotlivé materiály podle tabulky:
6
0
Žádné požadavky
5
1
2
3
4
Odděleně lité zkušební vzorky
Přilité zkušební vzorky
Zkušební vzorky vyříznuté z odlitku
Rázová houževnatost při pokojové
teplotě
6
7
8
9
Rázová houževnatost při nízkých
teplotách
Stanovená vhodnost ke svařování
Tepelně nezpracovaný odlitek
Tepelně zpracovaný odlitek
Další požadavky specifikované
v objednávce nebo kombinace požadavků
KOSTRUKČÍ OCELI
Konstrukční oceli níže uvedené jsou uspořádány podle použití v souladu s normou ČSN EN
10020. Jednotlivé skupiny ocelí proto mohou obsahovat nelegované i legované oceli používané
ke stejným účelům. Pro každou skupinu ocelí jsou uvedeny příklady nejpoužívanějších značek
ocelí s chemickým složením a mechanickými hodnotami. Každá značka může být dále uvedena
v různých jakostních stupních, které udávají např. předepsanou hodnotu nárazové práce KV, způsob dezoxidace, apod. Jakostní stupně jednotlivých značek mají svoje označení. Např. ocel pro
ocelové konstrukce S235 je normována v šesti jakostních stupních označených S235JR, S23
5JRG1, S235JRG2, S235JO, S235J2G3 a S235J2G4 (první tři označení patří do skupiny
nelegované oceli obvyklých jakostí). Mechanické hodnoty jsou uváděny pro různé tloušťky
výrobku. Pro jednotlivé skupiny ocelí jsou uvedeny dále základní značky ocelí v jednom
jakostním stupni s chemickým složením a mechanickými hodnotami nejčastěji pro tloušťku 16
mm. S ohledem na rozsah publikace nemohou být uvedeny všechny požadavky na jednotlivé
značky jak je uvádí příslušná norma.
6.1 Nelegované oceli obvyklých jakostí
Oceli jsou určeny k výrobě plochých výrobků, které přicházejí v úvahu jen pro ohýbání za
studena. Jedná se o zejména o plechy a pásy z měkkých ocelí pro tváření za studena případně o
oceli na strojní součástí s nízkými nároky vlastnosti bez zaručené houževnatosti a svařitelnosti.
V této skupině nejsou zahrnuty plechy pro hluboký tah. Moderní metalurgické pochody
74
umožňují ekonomickou výrobu jakostních ocelí a oceli obvyklých jakostí postupně se svoji
jakostí vlastnostmi blíží nelegovaným jakostním ocelím. Zavedení plynulého odlévání, které pro
oceli určené k válcování nahradilo původní způsob odlévání do kokil nahradilo výrobu
neuklidněných ocelí uklidněnými.
6.2 Oceli jakostní a ušlechtilé
V této skupině jsou zahrnuty nelegované jakostní oceli a nelegované oceli ušlechtilé řazené
podle účelu použití podle ČSN EN 10020. V souladu s tímto rozdělením ocelí jsou v
jednotlivých skupinách ocelí uvedeny i oceli nízkolegované, v případě niklových ocelí pro
záporné teploty i oceli s obsahem Ni až do 10 %.
6.2.1
Oceli válcované za studena z hlubokotažných ocelí k tváření za studena (ČS E
10130)
Oceli se dodávají jako pásy nebo plechy. Vyjma jedné značky je výrobce povinen dodávat
ocel dezoxidovanou. Aby se předešlo vzniku deformačních čar, výrobky se po žíhání lehce
převálcují za studena. Sklon ke vzniku deformačních čar se může při pozdějším zpracování
obnovit. Proto se doporučuje zpracovat výrobky v co nejkratším čase. U většiny značek výrobce
zaručuje hodnotu součinitele normálové anizotropie a exponentu deformačního zpevnění. Pro
obě zkoušky je postup zkoušení předepsán v normě. Oceli jsou vhodné ke svařování běžnými
postupy.
6.2.2 Oceli pro ocelové konstrukce
:elegované jakostní oceli (ČSB EB 10025+A1) jsou určeny pro výrobu plochých a
dlouhých výrobků. Norma předepisuje pro tyto oceli minimální hodnoty Re, Rm, A a KV (KV pro
teplotu zkoušení 20°C, 0 °C a - 20°C). Oceli jsou určeny pro tváření za studena (ohýbání,
profilování a tažení), případně i za tepla. Norma ČSN EN 10025 + A1 uvádí celkem 3 typy ocelí
této skupiny, které se liší hodnotami Re (235 -355 MPa pro tloušťky do 16 mm) a Rm, Všechny
značky jsou vyráběny jako uklidněné. Na zařízení plynulého odlévání se odlévají uklidněné
oceli. Výroba neuklidněných ocelí se výrazně snížila a neuklidněné oceli ztratily svůj původní
význam. Podle objednávky mohou být tyto oceli dodávány ve stavu normalizovaném.
Normalizovaný stav se může dosáhnout jednak tepelným zpracováním jednak normalizačním
válcováním (konečné deformace se provádí v určité teplotní oblasti což vede ke stavu
ekvivalentnímu normalizačnímu žíhání). Ke svařování jsou vhodné tyto oceli pouze pokud jsou
dodány v jakostním stupni JR, JO, J2, K2. Svařitelnost vzrůstá od jakostního stupně JR ke stupni
K2 a s klesající hodnotou uhlíkového ekvivalentu :
Mn Cr + Mo + V Bi + Cu
C ev = C +
+
+
6
5
15
Označení C
Mn
Si
S
P
Cu
S235J0
max.
0,17
max.
0,2
max.
1,4
max.
1,5
-
max
0,040
max.
0,040
max.
0,040
max.
0,040
-
max.
0,2
max.
1,6
max.
0,55
max.
0,040
max.
0,040
-
S275J0
S355J0
-
-
Re
(MPa)
min.
235
min.
275
Rm
(MPa)
360510
430580
A (%)
min.
355
510630
-
min.
14
Svařitelné jemnozrnné konstrukční oceli (ČSB EB 10025-3 a 4) jsou dodávány jako plechy,
pásy nebo dlouhé výrobky válcované za tepla. Jsou určeny pro vysoce namáhané svařované konstrukce např. mosty, vrata plavebních komor zásobníky, nádrže na vodu, výrobu profilů apod.
Výrobky se dodávají bud' ve stavu normalizovaném (normalizačně válcovaném) nebo ve stavu
75
termomechanicky válcovaném. Podle pevnostních charakteristik jsou normalizovány čtyři typy
ocelí této skupiny s Re, (275 - 460 MPa pro tloušťky do 16 mm). Dobré svařitelnosti se dosahuje
nižšími obsahy uhlíku a omezením pro obsah Cr, Mo a Cu, což se projeví na nízké hodnotě Cev.
Obsahy uhlíku se pohybují obvykle v rozmezí 0,13 až 0,20 %. Vyšších pevnostních hodnot se
dosahuje tepelným nebo termomechanickým zpracováním. Oceli bývají mikrolegované prvky,
které tvoří stabilní nitridy (Nb, V, AI, Ti). Jednotlivé typy ocelí mají předepsány minimální hodnoty nárazové práce KV pro teploty 20°C až - 50 °C.
Při obsahu Cu nad 0,35 % musí obsah niklu činit minimálně polovinu obsahu mědi. Oceli
obsahují dále max. 0,05 % Nb, max. 0,020 % Al, max. 0,03 % Ti, max. 0,30 % Cr, max. 0,10 %
Mo a obsah dusíku je omezen na 0,015 % pro S275, S355 a 0,025 % pro S420, S460.
Konstrukční oceli odolné atmosférické korozi (ČSB EB 10025-5) mají ve vhodných
atmosférických podmínkách odolávat korozi bez povrchové ochrany, a to na základě přidání
určitého množství legujících prvků jako P, Cu, Cr, Ni, Mo, ... Vlivem těchto prvků a
povětrnostních podmínek se vytváří na povrchu základního materiálu ochranná vrstva oxidů.
Oceli jsou uklidněné případně s přísadou prvků, které váží dusík (AI, Nb, V, Ti). Oceli se
dodávají jako ploché nebo dlouhé výrobky případně trubky.
U ocelí se pro potřeby svařování předepisuje výrobci Cev.
Oceli pro tlakové nádoby (ČSN EN 10028) jsou určeny pro výrobu plochých a dlouhých
výrobků používaných pro konstrukci tlakových nádob. Tyto oceli se vedle chemického složení a
mechanických vlastností zkouší ještě vnitřní jakost.
Oceli pro výztuž do betonu (ČSN EN 10080) jsou normovány dvě oceli B500A a B500B,
které mají stejné chemické složení. Předepsaný uhlíkový ekvivalent činí 0,50 %. Oceli mají
předepsanou mez únavy 180 MPa. Obě oceli se liší hodnotou poměru Rm/Re. pro jakost B500A
je poměr 1,05 a pro jakost B500B 1,08 při Rm=500 MPa.
Oceli pro kolejnice jsou perlitické nelegované, legované manganem nebo chrómem. U ocelí
se požaduje dobrá odolnost proti kontaktní únavě.
Automatové oceli (ČSN EN 10087) obsahují více než 0,10 % síry. Vyšší obsah síry nebo
olova zlepšuje obrobitelnost. Automatové oceli lze podle normy rozdělit do tří skupin:
tepelně nezpracované oceli,
1.
2.
pro cementování,
3.
k zušlechtění.
Oceli k cementování (ČSN EN 10084) jsou oceli s nízkým obsahem uhlíku, které jsou
určeny k povrchovému nauhličení nebo ke karbonitridaci s následným kalením. Po takovém
zpracování se tyto oceli vyznačují tvrdou povrchovou vrstvou a houževnatým jádrem. Všechny
oceli určené k cementaci musí být dezoxidovány. Celkem je normováno 35 značek cementačních
ocelí, které se rozdělují do 6 skupin:
1.
nelegované ušlechtilé,
2.
chrómové oceli,
3.
chrómmanganové,
4.
chrómmolybdenové,
5.
chrómniklové,
6.
chróm-molybden-niklové oceli.
Legující prvky ovlivňují obsah uhlíku v povrchové cementační vrstvě, její tloušťku a tvrdost.
Nikla mangan zvyšují houževnatost jádra.
Značka
C16E
28Cr4
20MnCr5
20MoCr2
17CrNi6-6
18CrNiMo7-6
Č. mat.
1.1148
1.7030
1.7147
1.7321
1.5918
1.6587
C
0,12-0,18
0,24-0,31
0,17-0,22
0,17-0,23
0,14-0,20
0,15-0,21
Mn
0,60-0,90
0,60-0,90
1,10-1,40
0,70-1,00
0,50-0,90
0,50-0,90
Cr
Mo
0,90-1,20
1,00-1,30
0,30-0,60
1,40-1,70
1,50-1,80
0,40-0,50
0,25-0,35
Ni
1,40-1,70
1,40-1,70
76
Oceli k nitridaci (ČSN EN 10085) jsou určeny pro tepelné zpracování, které obsahují
kontrolovaný obsah dvou nebo více nitridotvorných prvků Al, Cr, Mo, V, a jsou proto vhodné
pro nitridování. Pokud není dohodnuto jinak, jsou tyto oceli dodávány v tepelně nezpracovaném
stavu po válcování za tepla.
Značka
Č.
mat.
C
Cr
Mo
V
Rm (MPa)
Re
(MPa)
31CrMo12
31CrMoV9
34CrAlNi7
41CrAlMo7
39CrMoV13-9
34CrAlMo5
1.8519
1.8519
1.8550
1.8509
1.8523
1.8507
0,28-0,35
0,27-0,37
0,30-0,37
0,38-0,45
0,36-0,43
0,30-0,37
2,8-3,30
2,3-2,7
1,5-1,8
1,5-1,8
3-3,5
1-1,3
0,30-0,50
0,15-0,25
0,15-0,25
0,20-0,35
0,7-1
0,15-0,25
0,1-0,2
0,15-0,25
-
1030-1230
1100-1300
900-1000
950-1150
950-1100
800-1000
835
900
680
750
750
600
A
min.
(%)
10
9
10
11
11
14
KV
min.
(J)
25
25
30
25
25
35
Všechny značky mají předepsaný stejný režim pro zušlechtění. Kalí se z teploty 870 až 930
°C do vody nebo oleje, popouštění při 580 až 700 °C a nitridují se při teplotě 480 až 570 °C.
Pružinové oceli (ČSN EN10132-4)
Pružinové oceli jsou dodávány jako oceli uklidněné ve stavu žíhaném na měkko,
válcovaném za studena nebo zušlechtěném. Pro oceli je předepsána zkouška na nekovové
vměstky a na velikost zrna. Hloubka oduhličení měřeno ve vzdálenosti 5 mm od hrany plechu
nebo pásu nesmí překročit u jakostí s Si 0,3 %, u ostatních jakostí 0,2 % z tloušťky pásu. Podle
chemického složení je možné rozdělit tyto oceli na tři skupiny:
ušlechtilé nelegované oceli,
1.
2.
legované oceli křemíkem,
3.
legované oceli chrómem, chrómem a vanadem nebo niklem.
Značka
Č. mat.
C
Si
Mn
Cr
1.5026
0,520,60
1,201,30
0,520,60
0,750,85
0,951,1
0,150,35
0,150,35
1,602,00
0,150,35
0,150,35
0,600,90
0,300,60
0,600,90
0,300,50
0,200,35
max.
0,40
max.
0,40
0,801,20
0,400,60
1,351,6
C55S
C125S
55Si7
80CrV2
102Cr6
Žíháno na měkko
Rp0,2
Rm
(MPa)
(MPa)
500
625
A80 min
(%)
14
HV
max.
195
zušlechtěno
Rm
max.
(MPa)
1100-1700
600
750
10
230
1200-2100
600
740
12
230
1200-1700
580
720
12
225
1200-1800
590
750
11
235
1300-2100
U oceli 80CrV2 je předepsán obsah vanadu 0,145 až 0,25 %. Podobný obsah vanadu je i u
značky 52CrV4. u všech ocelí je maximální obsah síry 0,025 % a max 0,025 P, max. 0,10 % Mo,
max. 0,40 % Ni. U nelegovaných ocelí je max. 0,40 % Cr. Značky v jednotlivých skupinách se
liší především obsahem uhlíku.
77
Oceli k zušlechťování (ČSN EN 10083)
Oceli jsou převážně určeny k výrobě strojních součástí, které se tepelně zpracovávají
zušlechťováním nebo bainitizací při izotermické výdrži, popřípadě jsou používány ve stavu
normalizovaném. Všechny oceli musí být uklidněné, dodávané ve stavu tepelně nezpracovaném.
Všechny oceli jsou obrobitelné ve stavu žíhaném na měkko.
Značka
Č. mat.
C
Mn
Cr
Mo
Ni
C22E
1.1151
0,17-0,24
0,40-0,70
max. 0,40
max. 0,10
max. 0,40
C60E
1.1221
0,57-0,65
0,60-0,90
max. 0,40
max. 0,10
max. 0,40
38Cr2
1.7003
0,35-0,42
0,50-0,80
0,40-0,60
41Cr4
1.7035
0,38-0,45
0,60-0,90
0,90-1,2
50CrMo4
1.7228
0,46-0,54
0,50-0,80
0,90-1,2
0,12-0,30
36NiCrMo16 1.6773
0,32-0,39
0,30-0,60
1,60-2,00
0,25-0,45
3,6-4,10
Oceli ke zušlechťování obsahují do 0,40 % Si, do 0,035 % P a do 0,035 % S.
Nelegované oceli ke zušlechťování mají odstupňovaný obsah uhlíku od značky C22E po
značku C60E. součet Cr+Mo+Ni je omezen hodnotou 0,63 %.
6.3 Nerezavějící oceli (ČSN EN 10088)
Základním prvkem ve vysokolegovaných ocelích je chróm. Nerezavějící oceli jsou schopné
pasivace, která dává těmto ocelím odolnost proti elektrochemické korozi v oxidačním prostředí.
Podmínkou pasivace je obsah chrómu v tuhém roztoku vyšší než 11,5 %. Obsah chrómu v tuhém
roztoku, který zajišťuje korozivzdornost závisí i na obsahu uhlíku, neboť tvoří s chrómem
karbidy.
Pro nerezavějící oceli je charakteristický nízký obsah uhlíku, obvykle nižší než 0,10 %.
Uhlík snižuje obsah chrómu v tuhé roztoku tvorbou karbidů. Uhlík má vyšší difúzní rychlost než
chróm, proto vznik karbidů může být spojen se vznikem heterogenity tuhého roztoku. Místa
ochuzená o chróm mají nižší korozivzdornost než ostatní matrice. Vyloučení karbidů chrómu na
hranicích zrn působí mezikrystalickou korozi. Mezikrystalová koroze se vyskytuje obzvláště po
svařování v tepelně ovlivněné zóně. Ochrana proti mezikrystalové korozi spočívá buď ve snížení
obsahu uhlíku pod koncentraci 0,03 %, která se rovná nebo je nižší než je rozpustnost uhlíku
v matrici při které se ještě vylučují karbidy, nebo legováním oceli prvky s vyšší afinitou k uhlíku
než má chróm. Nejčastěji se pak jedná o tantal, titan a niob, které se přidávají v takové
koncentraci, která odpovídá stechiometrickému obsahu karbidů TiC, TaC či NbC. Při teplotách
pod 820 °C se vylučuje až do teplot 500 °C při pomalém ochlazování křehká metastabilní fáze σ
(obr. 53).
Obr. 53 Rovnovážný
diagram soustavy Fe-Cr
78
Při obsahu chrómu okolo 12 % se uzavírá oblast γ. Slitiny s vyšším obsahem chrómu proto
při chladnutí nepřekrystalizují a jejich struktura je tvořena feritem a karbidy. Oceli s obsahem
chrómu nižším než je uvedených 12 % jsou samokalitelné a austenit se transformuje za
obvyklých výrobních podmínek na martenzit. Austenitotvorné prvky Ni, C, N a Mn rozšiřují
oblast γ a snižují teplotu martenzitické přeměny. Oceli vysokolegované Cr-Ni mohou mít
austenitickou strukturu. Nikl přispívá ke korozivzdornosti a je vedle chrómu druhým
nejdůležitějším prvkem v nerezavějících ocelích.
Obr. 54 Část diagramu Fe-Cr
Struktura nerezavějících ocelí závisí na obsahu prvků, které zužují nebo rozšiřují oblast γ. Pro
skupinu prvků, které tuto oblast uzavírají se zavádí pojem ekvivalent chrómu (Crek), který udává
ekvivalentní působení prvků na rozsah oblasti γ k obsahu chrómu. Pro austenitotvorné prvky se
zavádí pojem ekvivalent niklu (Niek). Zavedení těchto pojmů umožňuje vyjádřit vliv chemického
složení na strukturu nerezavějících ocelí Schäfflerově diagramu na obr. 55.
Obr. 55 Schäfflerův diagram
79
6.3.1 Chrómové a chrómniklové martenzitické a feritické oceli
Martenzitické oceli, aby mohli obsahovat více než 11,5 % Cr a byly tedy nerezavějící, musí
obsahovat prvky rozšiřující oblast γ. Snižování obsahu uhlíku v těchto ocelích je omezeno
koncentrací asi 0,08 % C. nejvýše přípustný obsah feritu v těchto ocelích je 20 %. Snížení
obsahu uhlíku pod uvedenou hranici je nutné kompenzovat zvýšeným množstvím niklu. Nad 5 %
Cr jsou tyto oceli samokalitelné. Popouštěním na 450 až 550 °C se vylučují z martenzitu
karbidy, korozní odolnost klesá a oceli křehnou.
Značka
X12Cr13
X20Cr13
X70CrMo15
X3CrNiMo13-4
X5CrNiCuNb16-4
Č. mat.
1.4006
1.4021
1.4109
1.4314
1.4542
C
0,08-0,15
0,16-0,25
0,65-0,75
max. 0,05
max. 0,07
Si
1
1
0,7
0,7
0,7
Mn
1,5
1,5
1
1
1,5
Cr
11,5-13,5
12-14
14-16
12-14
15-17
Cu
3-5
Mo
0,40-0,80
0,30-0,70
max. 0,6
Ni
max. 0,75
max. 0,75
3,5-4,5
3-5
Tepelné zpracování martenzitických ocelí se skládá z kalení na vzduchu a z popouštění.
Kalící teploty jsou okolo 900 až 1 050 °C, popouštěcí se pak volí v závislosti na požadovaných
vlastnostech. Před kalením hmotnějších výrobků se provádí homogenizační žíhání.
Feritické oceli obsahují do 30 % Cr a do 0,08 % C. při tuhnutí těchto ocelí se vylučuje
z taveniny chrómový ferit, který se již dále netransformuje. Rozpustnost uhlíku v chrómovém
feritu je nižší než 0,1 %, proto se přítomný uhlík vylučuje ve formě karbidů. Feritické oceli
s vyššími obsahy uhlíku jsou křehké a používají se jako žáruvzdorné.
Značka
X22CrNi12
X6Cr13
X2CrMoTi29-4
Č. mat.
1.4003
1.4000
1.4592
C
0,030
0,080
0,025
Si
1
1
1
Mn
1,5
1
1
Cr
10,5-15,5
12-14
28-30
N
0,030
0,045
Mo
3,5-4,5
Ni
0,3-1
-
U značek stabilizovaných niobem nebo titanem je obsah stabilizujícího prvku vázán na
obsah uhlíku v oceli.
6.3.2 Chrómniklové austenitické oceli
Tyto oceli obsahují nejčastěji 18 až 20 % Cr a 8 až 11 % Ni. Rozpustnost uhlíku v austenitu
těchto ocelí je 0,03 %. Při vyšším obsahu uhlíku je nutné tyto oceli homogenizačně žíhat při
teplotě asi 1050 °C a z této teploty chladit ve vodě. Rychlým ochlazením se potlačí difúze uhlíku
a získá se austenitická struktura.
6.3.3 Austeniticko-feritické oceli
Tyto oceli obsahují 20 až 24 % Cr a 4 až 6 % Ni. Mají vyšší mez kluzu než oceli
austenitické, jsou lépe obrobitelné než austenitické při dobré houževnatosti a plastických
vlastnostech.
6.3.4 Žáruvzdorné oceli (ČS E 10095)
Žáruvzdorné oceli mají vysokou odolnost proti oxidační korozi a dlouhodobě stálé vlastnosti
v horkých plynech. Odolnost proti oxidaci za vysokých teplot získávají legováním Cr, Si, Al, Ni.
Jejich fázové složení je podobné jako u nerezavějících ocelí. Podle struktury se rozdělují na
feritické, austenitické a feriticko-austenitické. Obsahují pod 0,12 % C a jsou tedy svařitelné.
Značka
Č. mat.
C
Si
Cr
Ni
HB
192
192
Rp0,2
(MPa)
220
200
Rm
(MPa)
420-620
450-680
A min.
(%)
20
30
X10CrAlSi7
X10NiCrAlTi3221
X15CrNiSi25-4
1.4713
1.4876
0,12
0,12
0,5-1
1
6-8
19-23
30-34
1.4821
0,1-0,2
0,8-1,5
24-26
3,5-5,5
235
400
600-850
16
80
6.4 Nástrojové oceli
Jedním z nákladů výroby jsou náklady na nástroj, připadající na měrnou jednotku
vyráběného zboží. Při návrhu nástroje, technologie jeho výroby a volbě materiálu je nutno brát
na zřetel jednak požadovanou životnost nástroje, náklady na výrobu nástroje a množství
vyráběných nástrojů. Životnost nástroje ovlivňuje mnoho činitelů, které lze rozdělit do čtyř
hlavních skupin:
Vyráběný předmět
•
Tvar a velikost předmětu vyráběného nástrojem, požadované tolerance vyráběného
předmětu, jakost povrchu aj.
•
Materiál vyráběného předmětu a jeho mechanické vlastnosti, tvar a rozměr výchozího
polotovaru a stav jeho povrchu.
Pracovní operace
•
Povaha vlastní pracovní operace vykonávané nástrojem (odlévání, tváření za tepla či
studena, stříhání, obrábění aj.)
•
Příprava nástroje na funkci (předehřívání, čištění aj.)
•
Mazání nebo chlazení nástroje za provozu
Mazání nebo chlazení polotovaru
•
Pracovní stroj
•
Druh, velikost a technický stav pracovního stroje,
•
Pracovní podmínky dané strojem (pracovní rychlost, přesnost vedení aj.),
•
Ustavení nástroje ve stroji, tuhost a přesnost uložení nástroje aj.
ástroj
•
Konstrukce nástroje,
•
Materiál použitý na výrobu nástroje a jeho části,
Technologie výroby nástroje a jakost jeho provedení,
•
•
Způsob tepelného zpracování nástroje,
•
Seřízení nástroje,
•
Udržování nástroje v provozu, jeho kontrola, obnova.
Při volbě materiálu na určitý nástroj se musí uvážit podmínky jeho provozu v co nejširší
míře. Kromě vlastní povahy nástroje a jeho funkce je nutné brát na zřetel předpokládané
množství výrobků, které se má navrhovaným nástrojem vyrábět a všechny ostatní vlivy.
Poněvadž každá ocel má vyhraněné vlastnosti, může nepatrný rozdíl způsobit, že určitý druh
oceli bude k danému účelu použití mnohem vhodnější než jiný.
Pokud nejsou při volbě vhodného materiálu na nástroj dostatečné vlastní nebo jiné
spolehlivě získané zkušenosti, je vhodné položit si otázku „je možno k danému účelu použít
uhlíkové oceli?“ Důvody podmiňující zápornou odpověď (náročná práce za tepla, velké
opotřebení aj.), jsou ukazateli pro volbu správného materiálu nástroje. Hlavním důvodem pro
použití uhlíkových ocelí na výkonné nástroje bývá požadavek tvrdé povrchové vrstvy a
houževnatého jádra.
Rozdíl mezi uhlíkovou a slitinovou ocelí je především v rozdílné prokalitelnosti. Legující
prvky umožňují však dosáhnout též některých zvláštních vlastností. Obsah uhlíku ovlivňuje
nejvíce kalitelnost, ale na prokalitelnost působí jen omezeně. Proto uhlíkové oceli s nízkým
obsahem manganu mají ze všech používaných nástrojových ocelí nejmenší prokalitelnost.
Zjištění, zda nástroj pracuje za studena nebo za tepla, podstatně ovlivňuje volbu
nástrojového materiálu. Po rozhodnutí, zda jde o práci za studena nebo za tepla musíme také
uvážit, jaké jsou podmínky opotřebení. Velká odolnost oceli proti opotřebení ani proti účinkům
zvýšených teplot není nic platná, jestliže houževnatost nástroje je nedostatečná, takže nástroj
brzy praská.
Ocelí pro práci za studena se užívá na takové nástroje, při jejichž funkci se podstatně
nezvyšuje teplota, takže nevzniká nebezpečí zmenšení jejich tvrdosti.
81
Nástroje pro práci za tepla musí mít nejen odolné proti poklesu tvrdosti za zvýšených teplot,
ale musí odolávat též opotřebení i mechanickým a tepelným rázům.
6.4.1
Ruční nástroje a nářadí
Jedná se o ruční nástroje a nářadí pro všeobecné použití, tyto nástroje se vyrábějí většinou
z uhlíkových nebo nízkolegovaných nástrojových i některých konstrukčních ocelí. Drobné
nástroje, jejichž základním požadavkem je odolnost proti opotřebení se zakalí na nejvyšší
dosažitelnou tvrdost a pak se popouštějí na tvrdost asi 55 HRC i vyšší. Aby se zabránilo praskání
při použití těchto nástrojů, nemá-li se zmenšovat tvrdost dosažená zakalením, popouštějí se tyto
oceli obvykle v rozmezí 150 °C až 190 °C.
Z uhlíkových a nízkolegovaných ocelí se nejčastěji vyrábějí nejrůznější ruční nástroje
jako kladiva, kleště, šroubováky, sekáče, dláta, sekery, nože nebo různé zemědělské nástroje.
6.4.2
Řezné nástroje
V posledních letech jsou řezné nástroje z nástrojových ocelí nahrazovány nástroji
s ostřím ze slinutých karbidů a keramických materiálů.
Nejdůležitější vlastností charakterizující materiál řezných nástrojů je tvrdost, kterou je
nástroj schopen si udržet na břitu za teplot při řezání. Volbu vhodného materiálu na řezné
nástroje pro obrábění ovlivňuje mnoho činitelů:
1. jakost obráběného materiálu a z toho plynoucí řezné podmínky, namáhání nástroje apod.
2. povaha obráběcí operace a z toho plynoucí způsob namáhání, velikost a množství rázů,
rozsah rozměrových tolerancí obráběného předmětu apod.
3. předpokládané množství výrobků
4. konstrukce nástroje a jeho tuhost
5. obráběcí stroj, jeho konstrukce, příkon, tuhost, vibrace aj.
6. cena navrhovaného mateteriálu nástroje
7. obrobitelnost materiálu nástroje
:elegované nástrojové oceli pro řezné nástroje se používají pro výrobu menších méně
namáhaných nástrojů (nástroje opracovávající dřevo, závitníky, pilky na kov aj.). obsahují
nejčastěji 0,5 % až 1,5 % C, s obsahem manganu do 0,40 % a obsahem křemíku do 0,40 %.
Oceli se kalí u podeutektoidních ocelí z teplot nad A3 u nadeutektoidních nad A1. po
kalení má martenzit stejný obsah uhlíku jako austenit při kalící teplotě. Zvyšování kalicí teploty
u nadeutektoidních ocelí způsobuje vyšší obsah uhlíku v austenitu, který již nepůsobí na
zvyšování tvrdosti martenzitu, ale zvyšuje obsah zbytkového austenitu. Po kalení se oceli
popouštějí na 160 °C až 280 °C. dosažená tvrdost činí 56 až 60 HRC. Martenzitická struktura je
mimo drobné nástroje jen v povrchových vrstvách, jádro je tvořeno jemnou perlitickou
strukturou. Při tepelném zpracování vždy musíme chránit nástroj proti oduhličení povrchu.
Legované nástrojové oceli pro řezné nástroje se používají k podobným účelům jako
nelegované. Mají však vyšší prokalitelnost, vyšší tvrdost (60 až 64 HRC) a menší pokles tvrdosti
při popouštěcích teplotách. Bývají legovány chrómem, wolframem a molybdenem a vanadem.
Součet legujících prvků obvykle nepřesahuje 3 až 5 %. Všechny uvedené prvky zvyšují stabilitu
karbidické fáze, snižují pokles tvrdosti při popouštění a zvyšují tvrdost a odolnost nástrojů proti
opotřebení. Prokalitelnost roste s koncentrací legujících prvků za předpokladu, že při kalicí
teplotě jsou tyto prvky rozpuštěny v austenitu.
Legované nástrojové oceli se kalí do oleje nebo na vzduchu. Legující prvky posouvají
eutektoidní koncentraci i maximální rozpustnost uhlíku v austenitu k nižším koncentracím
uhlíku. Kalicí teploty se volí podle legování oceli a jsou obvykle vyšší než u nelegovaných ocelí.
Výsledná tvrdost závisí na teplotě popouštění. Teploty popouštění se volí nejčastěji do 250 °C.
Zvláštní skupinou legovaných nástrojových ocelí jsou vysokolegované chrómové
ledeburitické oceli obsahující 11 až 13 % Cr a i přes 2 %C. Vzhledem k tomu, že tyto oceli mají
oblast sekundární tvrdosti mezi 500 až 520 °C, lze tyto oceli nitridovat. Používají se pro
zhotovování nástrojů ke tváření jako protahovací a protlačovací trny, průvlaky, válce apod.
82
Rychlořezné oceli se vyznačují odolností proti poklaesu tvrdosti až do teplot okolo 550 °C.
jedná se o ledeburitické oceli vysoce legované s obsahem uhlíku nad 0,7 %. Základním legujícím
prvkem v rychlořezných ocelí je wolfram, který bývá částečně nahrazen polovičním množstvím
molybdenu. Typické složení rychlořezné oceli je 0,75 %C, 4 %Cr, 18 %W, 1 %V. Úsporné
varianty mají snížený obsah wolframu na 10 % a zvýšený obsah vanadu na 2 až 4 %.
Rychlořezné oceli se kalí z teplot 1 250 až 1 280 °C. popouštějí se na sekundární tvrdost při
teplotě okolo 560 °C. Toto popouštění se třikrát opakuje načež dosáhneme tvrdosti kolem 65
HRC.
6.4.3 ástroje na stříhání
Materiály používané na nástroje pro stříhání musí mít vysokou odolnost proti opotřebení,
protože opotřebený nástroj bez ostré střižné hrany potřebuje k prostřižení materiálu až o 100 %
větší sílu než neopotřebený. Pro zvýšení povrchové vrstvy se používá vedle tepelného
zpracování i kombinace nitridování popř. nitrocementování.
Navíc tyto materiály musí být odolné vůči mechanickým rázům.
6.4.4 Oceli pro lisování a ražení za studena
Na tyto nástroje se používají nelegované nebo nízkolegované oceli, které posuzujeme
především podle odolnosti proti opotřebení. Opotřebení nástroje je ovlivňováno stupněm
deformace při ohýbání a počtem požadovaných výlisků a také druhem tvářeného materiálu,
jakost povrchu a rozměrové tolerance výlisku. Materiály jsou legované především chrómem,
kterého obsahují kolem 12 %.
6.4.5 Kovací a lisovací zápustky pro práci za tepla
Oceli určené na zápustky pro práce za tepla musí být dostatečně houževnaté a musí mít
přiměřenou tvrdost. Musí být odolné proti měknutí za zvýšených teplot, odolné proti opotřebení i
tepelné únavě. Oceli pro tyto aplikace obsahují 0,5 až 1 %C, 5 %Cr někdy navíc wolfram a
molybden pro vyšší tvářecí teploty.
7
LITIY
Jako litiny označujeme slitiny železa s uhlíkem, křemíkem a dalšími přísadovými prvky,
které tvoří ve struktuře eutektikum. Obsah C převyšuje jeho mezní rozpustnost v austenitu za
eutektické teploty. Vedle vyššího obsahu C litiny obsahují i vyšší množství příměsí. Zejména Si,
manganu (Mn), fosforu (P) a síry (S), než-li je tomu u oceli. K nejdůležitějším přísadám patří Si,
pohybující se v rozmezí 0,3-4%. Litiny proto bývají považovány za ternární slitiny Fe-C-Si.
K popisu procesů, které probíhají při chladnutí taveniny a jejich následných změn v tuhém stavu
se používá graf stabilní soustavy Fe-C (Obr. 56).
Je tvořen složkami železa a grafitu, slouží jako pomůcka pro popis krystalizace a
překrystalizace litin s lupínkovým grafitem, surových želez i k popisu grafitizačních pochodů.
Tento rovnovážný diagram se uplatňuje u slitin Fe s obsahem C více jak 2,11%, přičemž stabilní
složkou je zde grafit.
83
Obr. 56. Rovnovážný diagram stabilní soustavy Fe-C (plně), metastabilní diagram Fe – Fe3C
(čárkovaně)
7.1 Druhy litin
Struktura litin je tvořena primární fázi a eutektikem. Při tuhnutí podle stabilního systému
vzniká grafitické eutektikum, které je tvořeno austenitem a uhlíkem, jenž je vyloučený v některé
z morfologických forem grafitu. Tyto litiny se nazývají litiny grafitické. Při tuhnutí podle
metastabilního systému je eutektikem ledeburitickým. Ve struktuře není přítomen volný grafit a
takové litiny se nazývají bílé neboli karbidické, jenž jsou základem pro výrobu temperované
litiny.
Základním kriteriem pro určení druhu litin je zejména tvar vyloučeného grafitu. Názvy
jednotlivých druhů litin, značky a číselné označení zde uvedené, respektují normu ČSN EN
1560.
Podle tvaru grafitu se dělí litiny na následující třídy:
1) Litiny s lupínkovým grafitem – GJL (LLG). Dříve nazývané jako šedé litiny, obsahují
grafit ve tvaru prostorových útvarů, které se na metalografickém výbrusu jeví jako lupínky.
Jejich délka je podstatně větší než-li jejich tloušťka, konec lupínků je ostrý. Oblast připadající
jednomu prostorovému útvaru grafitu se nazývá eutektická buňka. Tento typ litiny je
nejobvyklejším typem litiny (obr. 57).
Obr. 57 Mikrostruktura grafitické litiny s lupínkovým
grafitem
84
2) Litina s kuličkovým grafitem – GJS (LKG). Dříve nazývaná jako litina tvárná, obsahuje
grafit ve formě kuliček (obr. 58). Z hlediska vlastností litiny je ideálním tvarem dokonalá
kulička grafitu. Často se však vyskytují podoby grafitu jako „nedokonale zrnitý“. Eutektická
buňka je oblast příslušející právě jednomu útvaru grafitu – jedné kuličce.
Obr. 58 Mikrostruktura tvárné litiny
3) Litina s červíčkovým grafitem – GJV. Nazývaná také jako litina vermikulární.
Červíčkový grafit má podobnou morfologii jako grafit lupínkový. Ve srovnání s GJL jsou však
útvary grafitu kratší, tlustší a jejich konec bývá zaoblený. Vermikulární litina obvykle obsahuje
též určité množství lupínkového nebo kuličkového grafitu. Vermikulární litina se modifikuje
nízkým obsahem Mg.
4) Temperovaná litina - GJM. Se dělí na litinu s bílým lomem GJMW a s černým lomem
GJMB. Grafit v litině s černým lomem, případně i v litině s bílým lomem má tvar vloček.
Litiny s lupínkovým, kuličkovým a červíčkovým grafitem tuhnou podle stabilního systému kdy
grafit krystalizuje při tuhnutí eutektika. Lupínkový grafit vzniká obvykle bez jakýchkoliv
metalurgických zásahů.
Pro získání litiny s kuličkovým grafitem a červíčkovým grafitem je nutno provádět
modifikaci.
Modifikací ovlivňujeme tvar grafitu při jeho krystalizaci tak, že grafit lupínkový se mění
působením modifikátoru na tvar kuličkový. Tyto vlastnosti lze docílit v litém stavu nebo
tepelným zpracováním. V současné době se používá jako modifikátoru hutnicky čistý Mg (99,5
% Mg) a tzv. nosné prvky (Si, Ni, Cu, Fe) a doprovodné prvky jsou Ca, Al, Ce, Y, La, Hf či
KVZ.
Modifikační účinek má sice u litin řada prvků, prakticky se však používá jen již zmíněný
hořčík. Teplota tavení Mg je 650 °C a jeho hustota je 1 740 kg•m-3. Modifikace probíhá
postupným rozpouštěním hořčíkových par, které probublávají sloupcem modifikované litiny. Je
proto nutné, aby dráha hořčíkových bublin byla pokud možno dlouhá a jejich vyplouvání pomalé
a klidné.
Naproti tomu očkování je vnášení očkovadla do taveniny za účelem zvýšení počtu cizích
grafitizačních zárodků a dosáhnout tak zjemnění vyloučeného grafitu. Očkování podporuje
heterogenní nukleaci při grafitizaci.
Očkování je při výrobě GJS naprosto nutná metalurgická operace. Hořčík zvyšuje sklon ke
tvorbě karbidů a neočkováná litina s kuličkovým grafitem by ztuhla obvykle bíle.
Pro očkování litiny s kuličkovým grafitem se používá převážně FeSi s obsahem 60 – 75 % Si,
0,5 až 1,25 % Al a 0,6 až 1,0 %Ca.
Při jednostupňovém očkování se očkovadlo přidává k modifikačnímu prostředku a oba
procesy probíhají současně. Při dvoustupňovém zpracování následuje očkování až po
modifikaci.
Cílem očkování (grafitizačního) je odstranění zákalky v odlitcích. Rovnoměrně vyloučený grafit
typu A v celém průřezu odlitku, zjemnění struktury a tím zvýšení mech. vlastností.
Vermikulární litina není normalizována a chemické složení je cca eutektické
C = 3,2 - 3,6 %
Si = 2,4 - 2,9 %
85
•
•
Mn = 0,2 - 0,4 %
Obsah P a S co nejmenší
5) Legované litiny
Tvoří jen malou část produkce litin cca 5 %. Dělí se na :
nízkolegované (hliníkové litiny legované hliníkem získáme čistě perlitickou strukturu a
bainitické litiny).
vysokolegované
a) žáruvzdorné
b) korozivzdorné
c) otěruvzdorné
d) se zvláštními fyz. vlastnostmi
Grafit
Grafit je krystalická forma uhlíku, krystalizuje v hexagonální soustavě s mřížkovými parametry
0,264 a 0,691 nm. Poloměr atomu je 0,077 nm. Základny mřížky se nazývají bazální roviny.
Směr růstu grafitu v bazálních rovinách se označuje „a“ [1010]. Při vytváření nových bazálních
rovin se jedná o růst ve směru „c“ [0001]. Obvod šestihranu tvoří prismové roviny. Hustota
grafitu se udává 2 220 kg•m-3. Teplota tání je 3 700 °C. Grafit má velmi dobrou tepelnou
vodivost. Pevnost a tvárnost jsou nepatrné.
O tvaru grafitu v litinách rozhodují následující faktory:
•
druh, struktura a tvar zárodku,
•
mechanické faktory,
•
poměry jednotlivých stěn krystalu grafitu při jeho růstu.
Podle názorů na vliv druhu, struktury a tvaru zárodku na tvar grafitu působí na tvoření
zrnitého grafitu příznivě nekovové vměstky s krychlovou (kubickou) krystalovou mřížkou
(MgO, MgS), zatím co zárodky lupínkového grafitu (SiO2, SiC) tvoří vměstky s hexagonální a
jinou mřížkou, ačkoliv obě formy grafitu mají stejnou hexagonální krystalovou mřížku.
Tvar grafitu
Tvar grafitu se hodnotí podle normy ČSN EN ISO 945, která původně jako norma ČSN
420461, zařazuje grafit do 6- ti tříd.
I – lupínkový grafit
II – pavoučkový grafit
III – červíkovitý grafit
IV – vločkový grafit
V – nedokonale kuličkový grafit
VI – pravidelně kuličkový grafit
Rozložení grafitu
Grafit může být ve struktuře rozložen ve formě pravidelných, stejnoměrně velkých útvarů,
nebo nerovnoměrně, kdy tvoří nestejně velké nebo mírně nahromaděné. Rozložení grafitu podle
normy ČSN EN 945 se hodnotí podle etalonové řady.
A – rovnoměrně rozložené
B – růžicovité
C – smíšené
D – mezidendriticky neusměrněné
E – mezidendritické usměrněné
Z hlediska vlastností litin je optimální rozložení typu A - grafit rovnoměrně rozložený, se
stejnoměrnou velikostí. Nepravidelné rozložení a výskyt hrubých grafitových útvarů je příčinou
nehomogenního rozložení napětí a horších mechanických vlastností.
Typy grafitu D a E se nazývají též jako přechlazený grafit, vznikají při nedostatku
krystalizačních zárodků a při rychlém ochlazování a jsou přechodem od stabilního k
nestabilnímu tuhnutí.
86
Tvar a rozložení grafitu mají zásadní vliv na mechanické vlastnosti litin. Samotný grafit má
velmi malou pevnost. Proto grafit tím, že zmenšuje nosný průřez základní kovové hmoty, snižuje
pevnost litiny. Současně na koncích útvarů grafitu dochází ke koncentraci napětí - grafit působí
vrubovým účinkem. Čím ostrohranější je zakončení útvarů grafitu, tím větší je vrubový účinek.
Z tohoto hlediska je nejméně výhodný lupínkový grafit, naopak nejpříznivější je grafit
kuličkový. Proto má litina s kuličkovým grafitem podstatně vyšší mechanické vlastnosti, než
litina s lupínkovým grafitem. Litina s červíkovým a vločkovým grafitem svými vlastnostmi leží
mezi těmito krajními body.
Litina s lupínkovým grafitem
Litina s lupínkovým grafitem je slitina na bázi železa a uhlíku, přičemž uhlík je přítomen
jako grafit převážně ve tvaru lamelárních částic. Definici této litiny je uvedena v ČSN EN 1561.
Značky litin uvedené v normě ČSB EB 1561 mají nejbližší ekvivalent v litinách, normalizovaných
v ČR.
Značka litiny dle ČSN
Číslo litiny
EN
Značka litiny
normalizované v ČR
Pevnost v tahu Rm (MPa)
EN-GJL-100
EN-JL1010
ČSN 42 2410
100 - 200
EN-GJL-150
EN-JL1020
ČSN 42 2415
150 - 250
EN-GJL-200
EN-JL1030
ČSN 42 2420
200 - 300
EN-GJL-250
EN-JL1040
ČSN 42 2425
250 - 350
EN-GJL-300
EN-JL1050
ČSN 42 2430
300 - 400
EN-GJL-350
EN-JL1060
ČSN 42 2435
350 - 450
Tvrdost podle Brinella na odlitcích z litiny s lupínkovým grafitem je rovněž dána směrodatnou
tloušťkou stěny odlitku v mm. Více v ČSB EB 1561
Litina značkou
Číslem
Stěna od
do
Tvrdost min. max.
EN-GJL-HB155
EN-JL2010
40
80
-
155
20
40
-
160
10
20
-
170
5
10
-
185
2,5
5
-
210
40
80
100
175
20
40
110
185
10
20
125
205
5
10
140
225
2,5
5
170
260
40
80
120
195
20
40
135
210
10
20
150
230
5
10
170
260
4
5
190
275
EN-GJL-HB175
EN-GJL-HB195
EN-JL2020
EN-JL2030
87
EN-GJL-HB215
EN-GJL-HB235
EN-GJL-HB255
EN-JL2040
EN-JL2050
EN-JL2060
40
80
145
215
20
40
160
235
10
20
180
255
5
10
200
275
40
80
165
235
20
40
180
250
10
20
200
275
40
80
185
255
20
40
200
275
Tabulka mechanických vlastností LLG a struktura původních českých LLG:
Označení
42 2410
42 2415
42 2420
42 2425
42 2430
42 2435
42 2456
Rm min
[MPa]
100
150
200
250
300
350
HB max
[MPa]
180
200
220
240
260
270
190 – 240
Struktura
F+P+G
F+P+G
F+P+G
P + (F) + G
P + (G)
P + (G)
P + (G)
Temperovaná litina
Litina k temperování je podeutektická slitina Fe, C a Si s malým množstvím dalších prvků,
je tvořena perlitem, ledeburitem a sekundárním cementitem (bílá litina).
Výchozí složení pro litinu s černým lomem má obsahovat nižší C (2,4 - 2,8%), zvýšenou
koncentraci Si (0,9 - 1,5 %) a obsah S pod 0,15%.
Výchozí složení pro litinu s bílým lomem má obsahovat vyšší C (2,8 - 3,4 %), snížený obsah
Si (0,4 - 0,8 %) a nízký obsah Mn proti zvýšené koncentraci síry (Mn: 0,2 - 0,4 %, S: 0,15 - 0,25
%).
Temperovaná litina tuhne podle metastabilního systému a vločkový grafit ve struktuře vzniká až
při následujícím tepelným zpracováním – temperování, rozpadem cementitu.
Temperovaná litiny se vyrábí tepelným zpracováním bílé litiny. Tedy s chemickým složením
silně podeutektickým s nízkým koeficientem grafitizace. Požadované struktury temperované
litiny se dosáhne žíháním. Při něm se dosáhne buď oduhličení (v oxidační atmosféře při teplotě
1050 °C) – litina s bílým lomem, nebo ke grafitizaci (v neutrální atmosféře) – litina s černým
lomem.
Základním pochodem při výrobě temperované litiny s černým lomem je žíhání k rozpadu
cementitu na temperový uhlík. Větší množství temperového grafitu vyvolává tmavohnědý vzhled
lomové plochy vytemperovaného odlitku. Žíhání probíhá v neutrální atmosféře.
Průběh grafitizace má 5 časových úseků. Po ohřevu následuje prodleva (300 °C na 5-8
hodin) pro zvyšování počtu grafitizačních zárodků. Nejdůležitější změny struktury probíhají v
prvním a v druhém stupni grafitizace, kdy nastává rozpad cementitu. Podle toho, jaký je vlastní
průběh temperovacího žíhání, lze dosáhnout v základní kovové hmotě buď samotný ferit, nebo
ferit a perlit, popř. perlit nebo sorbit.
Rozpad ledeburitického cementitu na grafit a austenit probíhají za teplot mezi eutektoidním a
eutektickým pásmem v neutrálním prostředí ochranné atmosféry. pece.
88
Grafitizace ve druhém stupni může probíhat izotermicky v rozmezí teplot 730 °C – 720 °C
nebo plynule pomalým ochlazováním (25 °C•h-1), přičemž se přeměňuje austenit na ferit a
temperovaný uhlík. S rostoucí rychlosti ochlazování roste podíl perlitu na úkor feritu.
Temperování na bílý lom je velice dlouhodobý proces žíhání (až 140 h), který můžeme rozdělit
na dvě fáze:
•
žíhání na teploty 1 050 °C až 950 °C za postupného oduhličení
•
žíhání v rozsahu teplot 740 °C až 600 °C pro vznik perlitické struktury.
Stálé oduhličování povrchu odlitků vede k nepřetržitému rozpouštění cementitu a odvodu
uhlíku ze středu odlitku směrem k povrchu.
V hlubších vrstvách pod povrchem se cementit rozpadá na složky stabilní rovnováhy,
austenit a grafit. Ukončené temperování je charakterizováno na povrchu odlitku feritem s
chudým obsahem uhlíku, poněkud hlouběji, kde je již obsah C v austenitu větší, se vyloučí perlit
a ferit a střed stěny je tvořen směsí grafitu a perlitu.
Temperovaná litina (TL) s černým (ČL), bílým (BL) a temper. litina perlitická (P),
Druh litiny
ČSN
Rm min
Rp0,2
A min
TLČL
[MPa]
300
320
330
350
350
400
440
490
540
[MPa]
42 2531
42 2532
42 2533
42 2534
42 2536
42 2540
42 2545
42 2550
42 2555
[%]
6
8
10
12
4
6
7
5
4
TLBL
TLP
170
180
190
220
260
300
330
Tvrdost
min
[HB]
180
180
160
160
220
220
200
230
240
Mechanické vlastnosti temperovaných litin s bílým lomem
Značka
Průměr
Pevnost
zkušební tyče (MPa)
Rm Tažnost
A (%)
Mez kluzu Rp
Tvrdost HB
(MPa)
EN-GJMW-350-4 6
270
10
-
max. 230
9
310
5
-
max. 230
12
350
4
-
max. 230
15
360
3
-
max. 230
EN-GJMW-360-12 6
280
16
-
max. 200
9
320
15
170
max. 200
12
360
12
190
max. 200
15
370
7
200
max. 200
EN-GJMW-400-5 6
300
12
-
max. 220
9
360
8
200
max. 220
12
400
5
220
max. 220
15
420
4
230
max. 220
330
12
-
max. 220
EN-GJMW-450-7 6
89
9
400
10
230
max. 220
12
450
7
260
max. 220
15
480
4
280
max. 220
-
-
-
max. 250
9
490
5
310
max. 250
12
550
4
340
max. 250
15
270
3
350
max. 250
EN-GJMW-550-4 6
Mechanické vlastnosti temperovaných litin s černým lomem
Značka
Průměr zkušební Pevnost Rm Tažnost
tyče
(MPa)
A (%)
Mez kluzu Rp
Tvrdost HB
(MPa)
EN-GJMB-300-6
12 nebo 15
300
6
-
max. 150
EN-GJMB-350-10 12 nebo 15
350
10
200
max. 150
EN-GJMB-450-6
12 nebo 15
450
6
270
150 - 200
EN-GJMB-500-5
12 nebo 15
500
5
300
165 - 215
EN-GJMB-550-4
12 nebo 15
550
4
340
180 - 230
EN-GJMB-600-3
12 nebo 15
600
3
390
195 - 245
EN-GJMB-650-2
12 nebo 15
650
2
430
210 - 260
EN-GJMB-700-2
12 nebo 15
700
2
530
240 - 290
EN-GJMB-800-1
12 nebo 15
800
1
600
270 - 320
Litina s kuličkovým grafitem
Vlastnosti odlitku z grafitické litiny jsou určeny jednak vlastnostmi kovové matrice, jednak
tvarem, rozložením a množstvím grafitu, jež je určujícím strukturním znakem pro rozdělení
grafitických litin na jednotlivé druhy, protože zvlášť významným způsobem ovlivňuje jejich
vlastnosti.
Grafitická litina u níž je po ztuhnutí vyloučen grafit ve tvaru kulových zrn se dříve nazývala
tvárná litina dnes podle tvaru zrn, litina s kuličkovým grafitem. Jejím objevitelem byl v roce
1924 H. Morrogh.
Takto vyloučený grafit nejméně porušuje spojitost matrice a má příznivé vrubové účinky.
Příznivého tvaru grafitu se dosahuje modifikováním, nejčastěji očkováním čistým hořčíkem v
autoklávu nebo předslitinami (Ni-Mg, Cu-Mg, Fe-Si-Mg) v pánvi, případě přímo ve formě. Po
tomto sferoidizačním očkování následuje ještě grafitizační očkování ferosiliciem (Fe-Si), které
má eliminovat stabilizační účinek Mg. Všechny tyto přísady obsahující složky, které ovlivňují
krystalizaci grafitu ve fázi růstu krystalu tak, že vzniká grafit s větším stupněm globularity.
Litina s kuličkovým grafitem bývá většinou eutektická, někdy i podeutektická. Její
charakteristické chemické složení se nachází v obvykle v intervalech:
Uhlík
C (3,2 – 4,0) %
Křemík Si (1,5 – 4,0) %
Mangan Mn (0,4 – 0,8) %
Fosfor P (max. 0,1) %
Síra
S (max. 0,05) %
Hořčík Mg (0,05 – 0,1) %
90
Doporučené chemické složené litiny LKG závisí i na tloušťce stěny odlitku:
Tloušťka stěny
Struktura perlitická Struktura feritická
8
3,8 % C, 2,7 % Si
3,8 % C, 2,9 % Si
12
3,7 % C, 2,4 % Si
3,6 % C, 2,6 % Si
25
3,6 % C, 2,3 % Si
3,5 % C, 2,5 % Si
50
3,5 % C, 2,2 % Si
3,4 % C, 2,4 % Si
75
3,4 % C, 2,2 % Si
3,3 % C, 2,4 % Si
100
3,4 % C, 2,1 % Si
3,3 % C, 2,3 % Si
Obsah Mn u litiny perlitické 0,4 - 0,6 % Mn, u litiny feritické 0,1 - 0,3% Mn.
V normách ČSN jsou uvedeny třídy litin s kuličkovým grafitem označené 42 2303, 42 2304, 42
2305, 42 2306 a 42 2307, které se vyznačují pevností v tahu 370, 420, 500, 600 a 700 MPa,
jakož i tvrdostí podle Brinella v celkové rozmezí 140 až 300 HB. Litina s kuličkovým grafitem
může mít matrici perlitickou nebo feritickou případně bainitickou či sorbitickou. Perlitická litina
se vyznačuje vyšší pevnosti v tahu (500 až 650 MPa), menší tažnosti (3 až 5 %) a tvrdostí 230 až
280 HB.
Mechanické vlastnosti nelegovaných LKG (GJS) naměřených na odděleně litých zkušebních
kusech dle ČSN EN 1563
Označení materiálu Pevnost Rm Mez pevnosti Tažnost
(MPa)
Rp0,2 (MPa) (%)
Tvrdost
HB 4)
Struktura Pozn.
EN-GJS-350-22
350
220
22
F
1)
< 160
EN-GJS-400400
250
18 (15)
130 – 175 F
2)
18(15)
EN-GJS-450-10
450
310
10
160 – 210 F
EN-GJS-500-7
500
320
7
170 – 230 F + P
EN-GJS-600-3
600
370
3
190 – 270 P + F
EN-GJS-700-2
700
420
2
225 – 305 P
EN-GJS-800-2
800
480
2
245 – 335 P, S
EN-GJS-900-2
900
600
2
270 - 360 B, S
3)
1) Dále varianty se zaručenými vlastnostmi za nízkých teplot
2) Varianty s tažnosti 15 až 18 % a dále varianty se zaručenými vlastnostmi za nízkých teplot
3) Lze dosáhnout pouze tepelným zpracováním a/nebo legováním
4)Tvrdost na přilitých zkušebních tělesech
Struktura: F – Ferit, P – Perlit, S – Sorbit, B – Bainit
Tabulka mechanických vlastností litiny s kuličkovým grafitem dle původních ČSB
Označení
42 2303
42 2304
42 2305
42 2306
Rm min (MPa)
370
420
500
Rp0,2 (MPa)
230
250
320
A min (%)
17
12
7
Tvrdost (HB)
140-180
150 - 200
170 - 240
Struktura
F+G
F+G
F+P+G
600
370
3
190 - 270
F+P+G
91
700
420
2
230 - 300
P+G
42 2307
Podíl feritu lze zvýšit zvýšením přísady Si a snížením obsahu Mn, avšak při vyšším obsahu
Si roste tvrdost a křehkost feritu, proto se více využívá žíhání, jehož produktem je měkčí
materiál s nižší pevností v tahu (400 až 500 MPa) a podstatně vyšší tažností (5 až 15 %). Modul
pružnosti u této litiny se pohybuje v mezích 160 000 až 180 000 MPa. Schopnost útlumu je
menší a vrubová citlivost při únavovém namáhání větší než u LLG. Naopak výhodou je vysoký
poměr Rp 0,2/ Rm, který je asi 0,70.
Ve srovnání s ocelemi si LKG (GJS) zachovává výhodné vlastnosti grafitických litin jako je
větší schopnost útlumu, menší vrubová citlivost, lepší slévatelnost a třecí vlastnosti. LKG je v
současné době důležitým konstrukčním materiálem a její výroba i použití se stále rozšiřuje. Je ji
možné využít pro odlévaní mnoha součástí, které byly dříve vyráběny zejména jako odlitky nebo
výkovky z ocelí.
Pro hodnocení litin se používají:
a) Uhlíkový ekvivalent Ce:
Ce = C + 0,3(Si + P)
eutektická litina má hodnotu 4,25.
b) Stupeň eutektičnosti Se:
Se = C / 4,25-0,3(Si+P)
Se = 1 eutektická litina
Colaudův vztah:
Rm = 1 000 - 809 Se,
kde Rm je mez pevnosti v tahu a Se je stupeň eutektičnosti.
HB = 100 + 0,438 Rm pro Rm větší jak 196 MPa
HB = 44 + 0,724 Rm pro Rm menší jak 196 MPa
7.2 Krystalizace litin
U litin je vznik příslušných struktur vysvětlován přeměnami, které probíhají při jejich
tuhnutí a následném ochlazování. Průběhem tuhnutí taveniny je dána i následná chemická
nehomogenita matrice a to zejména u litin s vyšším podílem přísadových prvků.
Tuhnutí litin obsahuje dva po sobě jdoucí procesy – krystalizaci primární fáze a eutektickou fázi
krystalizace. Krystalizace eutektika není pokračováním krystalizace primární fáze, nýbrž se
jedná o zcela samostatný proces, který je ovšem primární fázi ovlivněn - např. vymezením
prostoru pro vznik eutektika, obohacením zbylé taveniny o minoritní prvky v důsledku segregace
z primární fáze apod. Každý z těchto krystalizačních dějů je zahájen nukleaci příslušné fáze a
jejím následným růstem.
Každý z těchto procesů se sestává z nukleačního a růstového procesu, které jsou
pozorovatelné na křivce chladnutí. Křivka chladnutí zaznamenaná během tuhnutí termočlánky je
přímou odezvou na změnu teploty, která je ovlivněna latentním teplem vyvíjeným během tuhnutí
a rozptylem tepla ve formě.
U nadeutektických litin je primární fází tzv. primární grafit. V pomalu tuhnoucích průřezech
odlitků jej charakterizuje tvar a velikost. Lupínky grafitu jsou velké a tlusté ve srovnání s
grafitem vyloučeným v další etapě chladnutí.
U podeutektických litin se jako primární fáze vylučuje austenit. Čím nižší je uhlíkový
ekvivalent, tím více se vylučuje austenit.
7.2.1 ukleace a růst grafitu
Grafit v litině představuje křehkou, málo pevnou a porézní složku struktury, která oslabuje
mechanické vlastnosti kovové základní hmoty. Grafit v litině představuje asi 8 % celkového
objemu. Jakýkoliv krystal, tedy i grafit, začíná růst na krystalizačním zárodku.
Nukleace může být buď homogenní nebo heterogenní. Při homogenní nukleaci se tvoří zárodky
v objemu tuhnoucího kovu a při tomto mechanismu se uplatňuje zejména koncentrační a teplotní
nehomogenita taveniny. Při heterogenní nukleaci se k aktivaci zárodků využíva přítomnosti
92
cizích částic, které snižují energii, nutnou k vytvoření nového mezifázového rozhraní. Jako
heterogenní zárodky slouží především vměstky, ale také například stěna formy. Nejdůležitějším
způsobem ovlivnění stavu a množství heterogenních krystalizačních zárodků litin je grafitické
očkování litin. Prvky, které aktivitu uhlíku zvyšují (např. Si, Al, P), podporují vznik grafitu,
naopak prvky, které aktivitu C snižují (např. Mn, Cr, V), omezují grafitizaci.
Grafit krystalizuje v hexagonální soustavě a atomy tvoří výrazné roviny (vrstvy). Krystaly
grafitu rostou nejsnáze ve směru těchto rovin, proto má grafit sklon vytvářet ploché, deskovité
krystaly. Povaha vazby grafitu se projevuje náznaky některých kovových vlastností, na rovinách
rovnoběžných se základní má kovový lesk a svou elektrickou vodivosti se řadí mezi kovy a
typické polovodiče (elektrický odpor je 13,75 mW•m při 0 °C). Jeho tvárnost a pevnost v tahu
jsou však ve srovnání se železem nepatrné .
U podeutektické litiny s kuličkovým grafitem je krystalizace zahájena tvorbou primárních
dendritů austenitu. Osy dendritů se obohacují grafitotvornými prvky, karbidotvorné prvky se
přesunují do mezidendritických prostorů a do zbytkové taveniny. Tak dojde k tomu, že tavenina
připravená k eutektické krystalizaci je ve srovnání s nominálním složením litiny ochuzena o
prvky grafitotvorné a naopak obohacena prvky karbidotvornými.
Optimální průběh modifikování, zabezpečující požadovaný tvar grafitu, je základní
podmínkou výroby litin s kuličkovým grafitem. Rozhodující význam pro modifikační proces
mají vlastnosti samotného modifikátoru, kde se vychází ze zásad fyzikální metalurgie. Je možné
předpokládat, že účinnost přísad závisí od jejich chemického a fázového složení.
Základní používanou aktivní složkou jsou globulizátory grafitu Mg, Ce popř. Y.
Globulizační účinek těchto prvků spočívá v tom, že zvyšují při krystalizaci grafitu povrchové
napětí a podporují tak vyloučení grafitu ve formě s menším povrchem. Tento účinek je zejména
v počáteční fázi zřejmě nepřímý a vyplývá z jejich eliminace vlivu síry a kyslíku, které působí
deglobulizačně.
Přísady používané na výrobu litin s kuličkovým grafitem, kde se požaduje úplná globulizace
grafitu, obsahuje jako vlastní aktivní složku Mg, který je nejintenzívnějším globulizátorem.
Výskyt zrnitého grafitu podporují zejména přísady odsiřujících a odkysličujících prvků (Ce, Mg,
Ca, Li, Ba, K, Na ). Dalšími vlastnostmi mohou být i čistota taveniny a rychlost ochlazování. Z
toho vyplývá, že výskyt zrnitého grafitu je podmíněn dostatečným přechlazením taveniny.
Snaha o získání globulárního grafitu byla završen teprve po 2. světové válce. Dnes se vyrábí
litina očkováním taveniny určitého chemického složení těsně před odléváním slitinami Mg. Aby
vznikl globulární grafit musí být průměrný zbytkový obsah Mg v litině pod 0,07 %.
7.2.2 Krystalizace litiny s kuličkovým grafitem
Nejprve začíná vylučování prvních krystalů austenitu z taveniny a volný růst grafitu v
tavenině na vhodném zárodku a vytváří sferolity vyrůstající ze společného zárodku. Přitahuje k
sobě uhlík a vytěsňuje železo, popřípadě i v něm rozpuštěné prvky, do taveniny. Vrstva taveniny
kolem zrna grafitu má velký sklon k tuhnutí, neboť je vlivem sníženého obsahu uhlíku silně
konstitučně přechlazena a v určitém stadiu růstu z ní vznikne austenitická obálka zrna grafitu.
Její tloušťka závisí na rychlosti tuhnutí. Při pomalém tuhnutí může uhlík difundovat ze
vzdálenějších míst taveniny a ochuzená vrstva (austenitická obálka) se vytvoří později, tím je
umožněn vznik relativně velkých zrn grafitu. Jako zárodky slouží krystalograficky vhodné cizí
částice. Tak se vytvoří austenitické obálky kolem zrn grafitu, které se obohatí grafitotvornými
prvky.
Za eutektické teploty dosáhne austenit mezní koncentrace, je v rovnováze s taveninou a
probíhá eutektická přeměna, při které se tvoří stabilní eutektikum ve tvaru buněk, v jejichž středu
roste z krystalizačních zárodku zrno grafitu. Vznikající eutektická směs austenitu a eutektického
grafitu se nazývá grafitické eutektikum a vyplňuje prostor mezi primárně vzniklými dendrity
austenitu.
Poté začíná druhé stádium eutektické krystalizace. V něm se růst grafitu značně zpomalí,
neboť je umožněn pouze difúzními přesuny atomů uhlíku z taveniny přes austenitickou obálku,
93
která se za těchto podmínek také málo zvětšuje. Při velkém počtu grafitotvorných zrn a malé
vzdálenosti mezi nimi je v tomto stadiu dokončeno celé tuhnutí.
Vytvoří-li se však vlivem metalurgických faktorů nebo vlivem velkého průřezu odlitku malý
počet grafitových zrn značně od sebe vzdálených, je třeba počítat ještě s třetím stádiem tuhnutí,
během něhož vykazuje austenitická obálka silný růst. To vede k dalším přesunům přísadových
prvků - grafitotvorných z taveniny do austenitu a karbidotvorných postupně do zbývající
taveniny.
Po ukončení eutektické krystalizace probíhá další ochlazování, kdy dochází k postupným
přeměnám, které se týkají hlavně základní kovové hmoty. Mezi eutektickým a eutektoidním
intervalem teplot se z austenitu vylučuje uhlík a jako sekundární grafit se připojuje na již
existující částice eutektického nebo i primárního grafitu.
Za konstantní teploty probíhá eutektoidní přeměna, kdy se austenit mění na ferit a grafit a to
podle rovnováhy stabilní (za vzniku základní feritické kovové hmoty), metastabilní (za vzniku
perlitické základní kovové hmoty), nebo z počátku přeměny dle stabilní a v dalším průběhu
podle metastabilní (vzniká tak feriticko-perlitická základní kovová hmota). V technické praxi se
u litiny s kuličkovým grafitem vyskytuje po odlití většinou základní kovová hmota feritickoperlitická nebo perlitická.
Z hlediska mechanických vlastností je u všech typů litin výhodný jemnozrnný grafit,
vyloučený ve formě drobných lupínků nebo kuliček. Zejména přítomnost hrubých lamel grafitu
významně snižuje mechanické vlastnosti litiny. Dispersita grafitu se hodnotí metalograficky.
Velikost lupínků se hodnotí její délkou, dispersita kuličkového grafitu podle kuliček na mm2
plochy výbrusu. Vyhodnocení se provádí obvykle opět pomocí etalonů, uvedených v normě.
Perlit je eutektoid vzniklý rozpadem austenitu podle metastabilního systému. Vedoucí fází
perlitické přeměny je cementit, vedle něhož pak vznikají lamely feritu. Z jednoho zrna austenitu
obvykle vzniká několik zrn perlitu s rozdílnou orientací lamel. Morfologie perlitu může být
lamelární (obvyklý forma) nebo globulární perlit, který vzniká sbalením lamel perlitu při
sferodizačním žíhání, nebo velmi pomalém ochlazování. Takové litiny mají lepší obrobitelnost.
Ve srovnání s feritem má perlit vyšší pevnost a tvrdost, horší plastické vlastnosti, horší
obrobitelnost a vyšší odolnost proti opotřebenení.
Chemická mikronehomogenita matrice, která se vytváří v průběhu primární a eutektické
krystalizace, má zásadní vliv na strukturu a vlastnosti odlitků. Ve struktuře po odlití způsobuje
nahromadění grafitotvorných prvků tvorbu feritických dvorců kolem grafitu. S rostoucí
vzdálenosti od nich přibývá karbidotvorných prvků, které podporují vznik perlitu, jehož
mezilamelární vzdálenost se směrem k hranicím buněk zmenšuje. Obohacení hranic eutektických
buněk a zbytkové taveniny o uhlík a karbidotvorné prvky může vést ke tvorbě nežádoucích
ledeburitických karbidů. Obohacení periferních oblastí eutektických buněk antiglobulačními
prvky může následně vést k tvorbě jiného než zrnitého grafitu.
Ukazuje se, že teorie usměrněného odmíšení přísadových prvků v ternárních slitinách Fe – C
– Si, vypracovaná původně pro dendritickou segregaci v ocelích, platí i pro pochody probíhající
v LKG, zde jsou však složitější. Bylo rovněž analyzováno rozložení přísadových prvků v matrici
nelegované a nízkolegované LKG v průběhu eutektické přeměny, kdy dochází k odměšování
přísad podle jejich vztahu k uhlíku. Prvky zvyšující účinek uhlíku (karbidotvorné) jako Cr, Mn,
Cu, Mo se soustřeďují v tuhé fázi. Prvky které snižují aktivitu uhlíku zůstávají v tavenině,
přesouvají se v průběhu krystalizace k hranicím eutektických buněk a do zbytkové taveniny (Cu,
Ni). Při růstu útvarů se mění množství prvků i vlivem časového průběhu odmíšení. Omezení jeho
vlivu se provede snížením obsahu prvků, nebo zmenšením objemu buněk.
Rozsah chemické mikronehomogenity ovlivňuje také i nerovnovážnou transformaci
přechlazeného austenitu, neboť pro takto ovlivněná místa platí různé typy IRA a ARA
diagramů.
Obsah prvků (C, Si, Mn, S atd.) přirozeně ovlivňuje tavení sázky, tavící metodu a zpracování
taveniny kovu spolu s grafitizačním potenciálem a s úrovni nukleace. Jev očkování taveniny
litiny je zřejmý z rychlosti ochlazování. Když je poměr vyšší, Mn a S nejsou v rovnováze a litina
94
je očkována jen spoře. Obě teploty, jak přechlazení, tak i rekalescence TEU (eutektická teplota) a
TER (teplota eutektické reakce), jsou nízké a grafitické vločky jsou typu D.
S klesajícím poměrem Mn : S vzrůstá počet nukleačních zárodků, teploty TEU a TER také
vzrůstají a vločková morfologie se postupně mění na typ A. Avšak, nízký poměr Mn:S nechává
volnou síru v tavenině, čímž podporuje tvorbu bílé litiny. Očkování zvyšuje úroveň nukleace a
vzrůstají všechny eutektické teploty definované v obr. 56 v rozsahu závislosti na množství a typu
očkování. Každá morfologie je vytvářena rozdílnou rychlostí přechlazení. Tyto rozdíly v tuhnutí
jsou dobře zobrazeny v rozdílných tvarech křivek chladnutí pro litinu s vločkovým, spojitým
síťovým a kuličkovým grafitem.
7.3 Mechanické vlastnosti litin
Mechanické vlastnosti litin závisí především na obsahu perlitu ve struktuře, hrubozrnnosti
struktury a na disperzitě perlitu. Zvýšení podílu perlitu lze u nelegovaných litin nejsnáze
dosáhneme snížením stupně eutektičnosti. Tato metoda však není spolehlivé, neboť v oblasti s
nízkým obsahem S dochází ke značnému rozptylu dosahovaných mechanických vlastností a
zvyšuje se nebezpečí zákalky a zvyšuje se stahování litin.
Zjemnění struktury je další cesta ke zvýšení mechanických vlastností. Při zvýšení počtu
eutektických buněk se zvyšuje homogenita struktury, zvyšuje se pevnost, tvrdost a dynamické
vlastnosti litin. Obecně litiny s hustým, jemnozrnným perlitem dávají nejlepší mechanické
vlastnosti. Obsah perlitu závisí v prvé řadě na rychlosti ochlazování při perlitické transformaci.
Čím větší rychlost ochlazování, tím větší je podíl perlitu a hustší jeho struktura. Legování tyto
tendence dále podporuje.
U litiny s kuličkovým grafitem závisí vlastnosti především na druhu základní kovové hmoty.
Legování slouží obvykle k tomu,a by bylo spolehlivě dosaženo požadované struktury. Při
požadavku na vyšší pevnost GJS je nutné dosáhnout čistě perlitické nebo jehlicovité struktury
(za jehlicovitou strukturu se považuje struktura bainitická, sorbitická nebo martenzitická). Pro
dosažení perlitické struktury se používá obvykle legování mědi do 1 až 1,5 %.
Bainitická litina – struktura bainitu v této litině má být tvořena jehlicovitým feritem a
stabilizovaným vysokouhlíkatým austenitem. Perlit, bainitické karbidy a martenzit jsou
nežádoucí. Principem výroby bainitické litiny je takový způsob ochlazování z oblasti austenitu,
při němž se neprotne perlitický nos v diagramu ARA. Toho lze dosáhnout tepelným
zpracováním z teplot nad 830 °C až 900 °C. Kalení provádíme většinou izotermicky v solných
lázních.
Jednou z možností jak dosáhnout požadovaných vlastností litin je tzv. sekundární
metalurgie. Ta se někdy označuje i jako pánvová metalurgie. Jako důležité pochody označujeme
a) očkování a b)modifikaci.
7.4 Tepelné zpracování litin
Žíhání na odstranění vnitřního pnutí
Ke snížení tohoto pnutí dochází již při teplotě 400 °C, ale je pomalé.
Ke snížení pnutí dochází i při normální teplotě, ale takový způsob je velmi, ale opravdu velmi
pomalý.
Za teplot 500 °C – 550 °C dochází k odbourávání vnitřních pnutí už rychleji. Teplota by
neměla překročit 600 °C, aby nedošlo k rozpadu perlitu. Rychlost ohřevu 50-100 °C•h-1.
Prodleva závisí na tloušťce stěny odlitku – cca 2 hodiny na 25 mm tloušťky stěny + 1 hodina.
Rychlost ochlazování 20 – 40 °C•h-1 do 200 °C – 300 °C.
Žíhání na měkko
účelem je snížení tvrdostí odlitků a to snížením obsahu perlitu. Teploty se pohybují kolem
700 °C v závislosti na obsahu Si, prodleva 4 – 24 hodin, závisí na množství perlitu, který se má
odbourat.
95
Pokud překročíme kritickou teplotu A1,1 , je nebezpečí že vznikne austenit, který se znovu
rozpadne na perlit. Nutnost velice pomalého ochlazování pod 650 °C. Pokud se vyskytují
karbidy, je třeba žáhat nad teplotou 900 °C – 950 °C.
ormalizační žíhání
Ohřev nad kritickou teplotu A1,2 (mezní teplota výskytu fáze α a grafitu vycházející
z pseudobinárního diagramu Fe – C – Si) do pásma gama. Následuje prodleva a ochlazování na
vzduchu.
8
EŽELEZÉ KOVY
8.1 Cín
Obvyklou modifikací cínu je cín β (hustota 7,28 kg•dm-3), krystalizující v soustavě čtverečné
plošně centrované. Tato modifikace je stálá až po teplotu 13,2 °C. Protože však překrystalizační
schopnost cínu β je jen malá, dochází k překrystalizaci až za značného přechlazení. Přechlazení
cínu β je zvětšováno některými přísadami, popř. k přeměně vůbec nedochází.
Nejúčinnější je v tomto směru vizmut. Už přísada 0,1 % Bi stačí k úplnému potlačení
přeměny. Rovněž antimon a olovo ji zabrzďují. Poněkud méně účinné jsou zlato, stříbro a nikl.
Naproti tomu zinek, hliník, hořčík, kobalt a telur ji podporují. Prakticky to má malý význam,
neboť tyto kovy nejsou v obchodních jakostech cínu přítomny.
Modifikace cínu α, je šedý prášek, který krystalizuje v kubické soustavě s diamantovým
uspořádáním, jeho hustota je jen 5,76 kg•dm-3, což svědčí o objemových změnách souvisejících s
přeměnou cínu β v cín α. Modifikace α je v technické praxi téměř neznámá a nemá praktického
významu, vyjímaje ovšem případy, kdy přeměna cínu β ohrožuje cínové výrobky.
Jde o tzv. cínový mor, který za hlubokých mrazů napadal varhanové píšťaly.
8.2 Olovo
Olovo patří k nejstarším kovům, se kterými se člověk setkal. Je to měkký, těžký kov
modrošedé barvy. Krystalizuje s soustavě kubické plošně centrované. Mechanické vlastnosti
olova závisejí na jeho čistotě a na podmínkách zkoušky, neboť čisté olovo za normální teploty je
nad rekrysta1izační teplotou a už při malých zatíženích intenzívně teče.
Protože rekrystaJizační teplota olova leží pod normální teplotou, olovo tvářené za studena
rekrysta1izuje za poměrně krátkou dobu i za normální teploty. Rekrystalizace při normální
teplotě zhoršuje možnosti správného určení pevnostních hodnot, při pomalém průběhu zkoušky
se olovo zpevňuje jen nepatrně, protože vzápětí rekrysta1izuje.
Olovo k dalšímu zpracování se dodává ponejvíce ve tvaru housek s různou čistotou, která
závisí na způsobu rafinace olova a na účelu použití. V normě ČSN 423701, 423702 a 42 3707
jsou uvedeny různé druhy olova. Olovo s největší čistotou 99,99 % až 99,95 % je užíváno na
výrobu tzv. tvrdého olova (s přísadou Sb) pro akumulátory, na pláště kabelů, na trubky a plechy
pro kyselinovzdorné vyložení v chemickém průmyslu. Méně čistého druhu olova 99,9 % se
užívá na výrobu pájek, kompozic, kabelových plášťů apod. Olovo o čistotě 99,5 % je vhodné pro
přípravu kalicích lázní, na výrobu vodovodního těsnění, na výrobu kompozic, na výplně střel
apod.
8.2.1 Měkké pájky
Měkké pájky jsou slitinami olova a cínu s nízkou teplotou tavení a dobrou schopností spájet
některé kovy a slitiny. Měkké pájky jsou vhodné na pájení mědi, slitin mědi, zinku, olova, oceli a
některých dalších kovů a slitin. Podmínkou dobré přilnavosti je ovšem kovově čistý povrch
spájených kovů.
Binární soustava olovo cín je poměrně jednoduchá. Za eutektické teploty 183 °C rozpouští
se v olovu maximální množství cínu, a to 19 %, za normální teploty se rozpustnost zmenšuje na
minimální hodnotu. Jednotlivé technicky důležité slitiny (pájky) pokrývají všechny oblasti
rovnovážného diagramu.
Pájky s nízkým obsahem cínu do 30 % se používají na různé klempířské práce. Výplňovým
96
materiálem při povrchových úpravách karoserií bývají pájky s obsahem cínu pod 20 %. Takové
pájky jsou hůře tavitelné, a proto se při pájení ohřívají plamenem.
Pájky s vyšším obsahem cínu, až do 90 %, se při pájení ohřívají měděným pájedlem. Nejlépe
zatékají a také nejpevnější jsou pájky asi 62 % cínu, tedy pájky odpovídající eutektické slitině.
Pájky s vyšším obsahem cínu jsou poměrně drahé, a proto se jich používá jen na jemné práce
nebo na pájení namáhaných součástí, jako jsou např. chladiče pro motorová vozidla.
Pro pájení výrobků, které přicházejí do styku s potravinami, užívá se pájek s obsahem 90 %
cínu. Přísadou antimonu k pájkám zvyšuje se jejich pevnost a tvrdost. Maximální množství
antimonu bývá obvykle 6 % obsahu cínu.
Pájky s nízkým obsahem cínu a pájky používané pro pájení zinku nesmí obsahovat více než
0,25 až 0,5 % Sb, protože pak se jejich vlastnosti značně zhoršují. Na vlastnosti pájky působí
velmi nepříznivě zinek, hliník a železo, jejichž obsah nutno snížit na setiny procenta.
8.2.2 Kompozice (ložiskové kovy)
Kluzná ložiska jsou obvykle tvořeny nosnou ocelovou nebo litinovou pánví, na které je
nalitím a seříznutím nanesena tenká vrstva kompozice tloušťky 0,1 až 0,5 mm. Dosahuje se tak
větší únosnosti a životnosti ložiska. Od materiálu kompozice se žádá pevnost v tlaku, tvrdost,
odolnost proti opotřebení, únavě, korozi, zadírání, dobré kluzné vlastnosti, tepelná vodivost,
malá teplotní roztažnost, dobrá slévatelnost. Optimální je heterogenní materiál se zrny tvrdé fáze,
která jsou pod tlakem hřídele vtlačována do měkčí matrice bez nebezpečí praskání.
V nezaběhnutém ložisku jsou v dotyku s hřídelem pouze z matrice reliéfně vyčnívající tvrdá
zrna, mezi kterými se udržuje tenký mazací olejový film.
Olověné kompozice jsou slitiny soustavy Pb – Sb – Sn. Obsah antimonu bývá v rozmezí 6 až
15 %, cínu 6 až 16 %, mědi do 2 % popřípadě niklu nebo arzénu do 1 % zlepšují strukturu
slitiny, a tedy i její vlastnosti. Měď tvoří s cínem intermetalid Cu6Sn5, vylučuje se z taveniny
jako primární fáze tvořící kostru, která přispívá k tvrdosti kompozice a zabraňuje gravitačnímu
odměšování hmotných krystalů fáze β. Jako poslední tuhne matrice tvořená eutektickou směsí
fází α + β.
Cínové kompozice jsou slitiny soustavy Sn-Sb obsahující 5 až 11 % Sb. Přísada mědi je 3 až
6 % a vytváří jehlicovou kostru intermetalidu Cu6Sn5, ve které jsou rovnoměrně zadržovány
krystaly tvrdé fáze SnSb. Cínové kompozice jsou drahé slitiny a jsou proto určeny jen pro velmi
náročné podmínky funkce. S přísadou niklu jsou vhodné pro ložiska rychloběžných motorů.
8.3 Zinek
Velmi nepříznivou vlastností zinku je jeho tečení za normální teploty. Tvářený a vyžíhaný
zinek teče velmi zvolna, již při zatížení asi 20 MPa. Rychlost tečení za vyšších teplot se značně
zvětšuje, naopak je tím menší, čím má zinek hrubší krystalickou stavbu.
Litý zinek není za studena tvárný; jeho tvárnost se však značně zlepšuje již při teplotě asi
100 °C, kdy kluz probíhá ve více k1uzných rovinách. Počáteční tváření z litého stavu je proto
třeba provádět nad touto teplotou v rozmezí asi 100 °C až 150 °C. Další tváření je možné již za
studena.
Charakteristickou vlastností zinku je jeho dobrá slévatelnost, odlitků z čistého zinku, které
mají velmi dobrý povrch, se však používá jen málo pro špatné mechanické vlastnosti.
Některé organické látky, jako benzín, olej, alkohol, zinek nerozrušují. Rozrušuje jej
destilovaná voda a velmi nepříznivě na něj působí vodní pára, kyseliny a zásady, avšak slabým
zásaditým roztokům mýdla a vody zinek odolává. Poměrně velmi snadno se zinek rozrušuje
elektrochemickou korozí za vlhka ve styku s jinými kovy.
Použití zinku jako technického kovu je značné. Nejvíce zinku se spotřebuje na
pozinkování kovů, především oceli a na výrobu slitin. Ze slitin jsou to v prvé řadě slitiny pro lití
pod tlakem Základem těchto slitin jsou slitiny zinku s 3,8 – 4 % Al (tj. v blízkosti eutektika
soustavy Zn – Al). Obsah hliníku je omezen od počátku na max. 4 %, neboť se zvyšuje křehkost,
na druhém místě pak mosazi. Zbývající část zinku se spotřebovává jednak ve stavu tvářeném
97
jako plechy, pásky a dráty (slitiny Zn – Al – Cu, Zn – Cu – Ti), jednak jako zinkový prach a
zinkové sloučeniny (zinková běloba).
8.4 Hliník a slitiny hliníku
Slitiny hliníku patří vedle ocelí k nejpoužívanějším konstrukčním materiálům. Surovinou pro
výrobu hliníku je minerál bauxit, v čistém stavu oxid hlinitý. Z taveniny tohoto oxidu ve směsi
s kryolitem se elektrolyticky získává kovový hliník. K přednostem hliníkových slitin lze počítat
zejména nízkou měrnou hmotnost (2 470 až 2 890 kg•m-3) a poměrně dobrou pevnost (Rm = 90
až 600 MPa), což znamená, že měrné pevnostní charakteristiky (Rm•ρ-1) některých slitin hliníku
jsou srovnatelné s obdobnými charakteristikami ocelí.
Hliník technické čistoty se zpracovává na plechy, tyče a dráty, zejména se pak používá jako
elektrovodný materiál.
8.4.1 Slitiny hliníku
Slitiny hliníku mají na rozdíl od čistého hliníku podstatně lepší mechanické vlastnosti. Proto
ve stále větší míře se uplatňuje v konstrukci vedle klasických materiálů dosavadních včetně ocelí
(např. stavba mostů, jeřábů, dopravních prostředků apod.). Výrazně se tato dominující převaha
hliníku a jeho slitin projevuje v letecké výrobě a v ostatní výrobě dopravních prostředků.
Obr. 59 Schéma obecného
rovnovážného
diagramu
binárních slitin hliníku
Obvykle se slitiny hliníku dělí do dvou základních skupin, a to na slitiny pro tváření a na
slitiny pro odlévání. Společné pro obě skupiny je, že se v obou skupinách objevují stejné
přísadové prvky a že některých slitin, které stojí na hranicích mezi oběma skupinami, možno
použít jak pro tváření, tak i pro odlévání. Teprve slitiny, které se svým složením výrazně odlišují
v obou základních skupinách, můžeme pokládat za typické. Slitiny pro tváření bývají obvykle
slitiny, které jsou aspoň za vyšších teplot tvořeny homogenním tuhým roztokem, za nižších
teplot se následkem změny rozpustnosti objevuje v jejich struktuře další fáze, většinou
sloučeniny vzniklé segregací.
Slitiny pro odlévání bývají většinou slitiny s větším obsahem přísad, jsou heterogenní a v
jejich struktuře se objevuje eutektikum. Takové slitiny jsou méně tvárné a se stoupajícím
množstvím eutektika postupně svoji tvárnost, zvláště při vyšších teplotách, ztrácejí. Takové
slitiny mají však výborné slévárenské vlastnosti, jsou dobře zabíhavé, jejich zabíhavost se
zvětšuje se zvětšujícím se objemem eutektika. Vedle slitin eutektických mívají většinou
slévárenské slitiny jen 15 až 20 obj. % eutektika.
Hliník se dobře slévá s četnými kovy a tvoří mnoho významných slitin, lišících se výrazně
vlastnostmi. Slitiny hliníku, používané v technické praxi, jsou téměř vždy slitiny komplexní, je
však možné je odvodit z několika základních binárních nebo ternárních slitin.
Základní binární slitiny jsou soustavy Al – Cu, Al – Mg, Al – Mn, Al – Si, Al – Zn. V těchto
98
soustavách tvoří hliník s příslušnými komponentami substituční tuhý roztok α, který je při dobré
tvárnosti a houževnatosti pevnější a tvrdší než čistý hliník. Rozsah rozpustnosti je u různých
soustav rozdílný a ve všech případech se s klesající teplotou zmenšuje. Rovnovážné diagramy
jsou vesměs na straně hliníku jednoduchého eutektického typu. Při větší koncentraci přísady jsou
však komplikovány intermediálními fázemi (Cu, Mg, Mn), nebo jsou to jednoduché diagramy
s omezenou vzájemnou rozpustností obou komponent v tuhém stavu (Si).
Za výchozí ternární slitiny hliníku lze považovat soustavy Al – Cu – Mg, Al – Cu –Si, Al –
Cu – Ni, Al – Cu – Zn, Al – Mg – Si, Al – Mg – Mn, Al – Zn – Mg a další. Komplexní slitiny
jsou většinou odvozeny ze základních binárních a ternárních slitin hliníku. V základní hmotě
tvárného a houževnatého tuhého roztoku jsou uloženy další fáze, které u většiny soustav jsou
tvořeny tuhými a křehkými chemickými sloučeninami hliníku s přísadovými prvky a často
vzájemnými sloučeninami přísadových prvků. Proto se struktury jednotlivých slitin vzájemně od
sebe liší a jsou strukturně různě komplikované. Další komplikací jsou různé nerovnovážné fáze,
tvořící se při vytvrzování v průběhu stárnutí, které však při metalografickém rozboru nejsou
obvykle zjistitelné.
Slitiny Al – Cu – Mg představují nejvíce používané materiály s vysokou pevností. Jsou to
zejména duraly AlCu4Mg, AlCu4Mg1 a AlCu4Mg1Mn, které dosahují značné pevnosti po
vytvrzení (Rm až 530 MPa). Dural AlCu2Mg se zvýšenou tvárností v důsledku menšího obsahu
mědi je určen pro nýty.
Slitiny Al – Si – X (Mg, Cu, Mn, Ti, Zn, Ni) nazýváme siluminy. Binární siluminy Al – Si
se dělí na podeutektické (pod 11,7 % Si), eutektické (kolem 11,7 % Si) a nadeutektické (11,7 až
24 % Si). Nejlepší slévárenské vlastnosti mají eutektické siluminy. Speciální siluminy obsahují
vedle hliníku a křemíku ještě navíc jiné prvky (Mg, Cu, atd.), které se přidávají pro zlepšení
mechanických vlastností binárních siluminů.
8.4.2 Způsoby tepelného zpracování můžeme rozdělit do těchto základních skupin:
1. žíhání
2. vytvrzování
Účelem žíhání je dosáhnout stavu, který se co nejvíce blíží rovnovážnému stavu soustavy.
Výše teploty je různá a řídí se druhem a stavem slitiny před žíháním a samozřejmě požadavky na
konečné vlastnosti slitiny. Křivka změny rozpustnosti v rovnovážném diagramu hliníkových
slitin není tedy jednoznačným měřítkem pro stanovení teploty žíhání, jako je tomu např. u slitin
železa s křivkami fázové přeměny.
Celkový rozsah teplot, které přicházejí v úvahu u slitin hliníku pro žíhání, je podstatně menší
než u slitin železa. Proto je také třeba provádět žíhání v pecích s přesnou regulací teplot, s
výchylkami ve velmi úzkých mezích. V těch případech, kdy žíháním ovlivňujeme takové
vlastnosti, které záleží na strukturním stavu slitiny, jako je např. elektrická vodivost, jsou
předepsány výchylky teplot v rozmezí ± 3 °C. Podobná přesnost je nutná i tehdy, chceme-li
dosáhnout žíháním určitých, předem stanovených mechanických hodnot. Jednotlivé způsoby
žíhání členíme obvykle do těchto skupin:
a) žíhání na odstranění vnitřního pnutí,
b) žíhání na zotavení,
c) žíhání stabilizační,
d) žíhání rekrystalizační,
e) žíhání na rovnovážný stav,
f) žíhání homogenizační.
Žíhání rekrystalizační
Rekrystalizační žíhání je způsob tepelného zpracování kovů a slitin, které jsou ve stavu
tvářeném za studena. Rekrystalizačním žíháním snižuje se pevnost a tvrdost na nejnižší hodnotu
při současně se zvyšující tažnosti a houževnatosti a je dosaženo stavu, který se blíží
rovnovážnému stavu slitiny.
Protože mechanické vlastnosti záleží do určité míry na výsledné velikosti zrna, je snahou
získat rekrystalizačním žíháním co nejmenší zrno. Toho lze dosáhnout, jsou-li zachována určitá
99
pravidla. Je to především požadavek tvářet slitiny mimo rozsah kritických deformací (5 až 15
%), dále požadavek rychlého ohřevu na rekrystalizační teplotu a zkrácení prodlevy na teplotě na
nejkratší možnou dobu.
Slitiny, které nevytvrzují, mohou být ochlazovány po skončené rekrystalizaci na vzduchu.
Slitiny, které vytvrzují, nedosáhnou po ochlazení na vzduchu plně rovnovážného stavu, protože
obvykle se přesytí tuhý roztok, což vede po určité době ke stárnutí a následkem toho ke změnám
vlastností. Zabránit tomu lze volným ochlazováním slitiny v peci.
Nevytvrzená, za studena tvářená slitina je rekrystalizačně žíhána po krátkou dobu na vyšší
teplotě, než je obvyklá rekrystalizační teplota dané slitiny. Za předpokladu, že zvolená teplota
rekrystalizačního žíhání leží nad čarou změny rozpustnosti, mělo by dojít během prodlevy na
této teplotě k rozpuštění segregovaných fází, čímž by se původně heterogenní slitina stala
homogenní. Ve skutečnosti je rychlost rekrystalizace větší než rychlost difúzních přeměn, které
vedou ke vzniku homogenního tuhého roztoku.
Žíhání homogenizační
Slitiny, které pro svou chemickou heterogenitu, např. po primární krystalizaci, jsou v
nerovnovážném stavu, je možno homogenizovat žíháním nad teplotou změny rozpustnosti, tedy
v oblasti tuhého roztoku.
Délka doby žíhání záleží především na druhu slitiny a jejím stavu. Slitiny s velkou
koncentrací přísad vyžadují delší prodlevu na teplotě a naopak. Slitiny tvářené a jemnozrnné jsou
obvykle převedeny do homogenního stavu za mnohem kratší dobu než slitiny slévárenské, které
mají většinou hrubozrnnou strukturu po odlití. Kdežto u tvářených slitin se dosáhne
homogenního stavu za 20 až 60 min, je nutno žíhat slévárenské slitiny 3 až 16 h. Homogenizací
se vyrovná chemická heterogenita slitiny, která zvláště u odlitků bývá značná. Obvykle při žíhání
hrubne zrno, čímž se zhorší některé mechanické vlastnosti. Je proto žádoucí, aby se délka doby
žíhání zbytečně neprodlužovala. Homogenizační žíhání je zakončeno různě. Volně ochlazované
slitiny jsou v rovnovážném stavu bez vnitřního pnutí. V některých případech je možné
ochlazovat po homogenizaci rychleji, aby naopak k rovnovážnému stavu nedošlo a byl zachován
homogenní tuhý roztok, který v tomto případě je přesycen. Takto se zpracovává např. hliník Al
99,5. Nečistoty které hliník v malé míře provázejí, zůstávají v tuhém roztoku, čímž se zlepší
vzhled a zvýší se odolnost proti korozi.
8.4.3 Vytvrzování
Vytvrzováním se dají do značné míry měnit mechanické a fyzikální vlastnosti takových
slitin, které mají v rovnovážném diagramu dostatečně výraznou změnu rozpustnosti. Změna
rozpustnosti je tedy základním předpokladem pro vznik přesyceného tuhého roztoku, jehož další
přeměna vede ke změně vlastností, která u slitin hliníku, hořčíku, některých slitin mědi slitin
železa má prvořadý technický význam.
Vytvrzování se skládá z několika technologických úkonů, které na sebe navazují a vzájemně
souvisí do té míry, že jejich dílčí provedení ovlivňuje často rozhodujícím způsobem konečný
výsledek.
Jednotlivé úkony následují po sobě takto:
•
rozpouštěcí žíhání,
•
ochlazení ve vodě,
•
stárnutí.
Rozpouštěcí žíhání je prováděno jako přípravná operace před následujícím ochlazením. Při
rozpouštěcím žíhání v oblasti homogenního tuhého roztoku (podle rovnovážného diagramu) se
dokonale rozpouštějí ty fáze, které jsou za dané teploty v tuhém roztoku rozpustné. Slitina, která
v rovnovážném stavu za normální teploty byla heterogenní, stává se během rozpouštěcího žíhání
homogenní. Zásadním požadavkem tedy je, aby teplota pece nebo lázně byla přesně dodržena
v rozmezí ±5 °C. Výchylka směrem k vyšším teplotám znamená úplné znehodnocení slitiny
(počíná tavení na hranicích zrn, zrno prudce hrubne). Natavování slitiny počíná obvykle v těch
oblastech, které následkem nerovnovážně probíhající krystalizace jsou obohaceny druhou
100
komponentou. Proto leží horní hranice teplot pro rozpouštěcí ohřev asi 10 °C pod teplotou solidu
dané slitiny. Výchylka směrem k nižším teplotám způsobuje, že rozpouštění segregátů není
dokonalé a očekávané zlepšení mechanických vlastností se nedostaví.
Délka doby, po kterou je slitina udržována na teplotě, záleží na různých okolnostech, a to
především na tloušťce zpracovávaných kusů a druhu a velikosti fází, které nutno v tuhém
roztoku rozpustit. Jemně vyloučené fáze ve tvářených slitinách se rozpouštějí podstatně rychleji
než tytéž fáze vyloučené v hrubých útvarech v odlitcích.
U slitin, které byly před rozpouštěcím žíhání tvářeny za studena, probíhá při rozpouštěcím
žíhání rekrystalizace.
Ochlazení slitiny, které následuje po skončeném rozpouštěcím žíhání, provádí se u slitin
hliníku obvykle do vody 20 °C teplé. Tvarově komplikované výrobky, u nichž mohou vznikat
deformace vlivem tepelných pnutí po rychlém ochlazení, zamáčí se do horké vody (40 až 50 °C
teplé v některých případech až 80 °C) u dutostěnných kusů, nebo se ochlazují ve vodní mlze.
Rychlost ochlazování záleží samozřejmě na složení a druhu slitiny. Na vzduchu se ochlazují
slitiny s vysokou stabilitou přesyceného tuhého roztoku.
Účelem ochlazování na vzduchu nebo do vody je získat přesycený tuhý roztok za normální
teploty, tedy zabránit segregaci fází, které tuhý roztok přesycují. Je-li slitina ochlazována menší
rychlostí nebo není-li slitina po vyjmutí z pece ochlazena, ihned, může dojít částečně k segregaci
na hranicích zrn. Segregované fáze vyvolávají chemickou heterogenitu a slitina má menší
odolnost proti korozi, nižší pevnost i tažnost.
Rychle ochlazená slitina je ve stavu nerovnovážném a je tvořena přesyceným tuhým
roztokem. Na rozdíl od heterogenního stavu vyznačuje se homogenní stav za normální teploty
nižšími pevnostními vlastnostmi, vyšší tažností a vyšší houževnatostí.
Stárnutí. Přesycený tuhý roztok se rozpadá již za normální teploty složitým procesem. V
místech koncentračních rozdílů probíhá nuk1eace nové fáze, která je bohatší na přísadu než
základní tuhý roztok. Za zvýšené teploty tyto koherentní precipitáty dále rozrůstají a jejich počet
se zmenšuje. Při dalším vzestupu teploty vznikají částečně koherentní a nekoherentní precipitáty.
Částečně koherentní precipitáty jsou tvořeny přechodovou fází. Rovnovážná fáze, jako
konečný produkt rozpadu přesyceného tuhého roztoku, která se předchozím rozpouštěcím
ohřevem v tuhém roztoku rozpustila, tvoří nekoherentní precipitáty, popř. segregáty.
Rozpad přesyceného tuhého roztoku označujeme souborně jako stárnutí, při čemž výrazným
dílčím pochodem je precipitace, která následuje po předprecipitačních jevech. Stárnutí probíhá u
některých slitin již při normální teplotě a je označováno jako přirozené, narozdí1 od stárnutí při
zvýšené teplotě, které označujeme jako umělé. Je samozřejmé, že při umělém stárnutí probíhá
precipitace podstatně rychleji než při stárnutí přirozeném.
8.5 Hořčík a jeho slitiny
Mechanické vlastnosti hořčíku nejsou zvláště dobré. Hořčík je málo pevný a málo tvárný;
malá tvárnost je vyvolána jeho krystalickou stavbou. Na rozdíl od převážné většiny kovů
krystalizujících v soustavě kubické, a celou řadou kluzných rovin, má soustava hexagonální
pouze jednu kluznou rovinu, což se projevuje malým prodloužením a značnou anizotropií v
různých směrech po tváření. Mezi pevností hořčíku ve stavu litém a tvářeném je podstatný
rozdíl. K nepříznivým vlastnostem hořčíku patří i jeho malá vrubová houževnatost
Tvárným se stává hořčík až za zvýšených teplot (přibližně od 225 °C), a proto až na malé
výjimky tváří se hořčík i jeho slitiny jen za tepla. Největší plastičnosti dosahuje hořčík při teplotě
350 °C až 450 °C, což je také přibližně teplota, při níž jsou hořčík a jeho slitiny obvykle tvářeny.
Nepříznivou vlastností hořčíku je jeho snadná zápalnost na vzduchu, zvláště je-li ve tvaru
třísek, pilin a prášku. Dosáhne-li obsah prachu ve vzduchu kritické koncentrace, může dojít k
explozi. Pokud je tloušťka hořčíku větší než 2 mm, vznítí se až při teplotě tavení.
Použitelnost čistého hořčíku z hlediska technologických aplikací je velmi omezená. Vhodným
legováním hořčíku však získáváme důležité konstrukční materiály. Legující přísady výrazně
zvyšují pevnost, houževnatost, odolnost proti korozi a slévatelnost hořčíku. Pevnost slitin se
101
pohybuje v rozmezí 20 - 36 MPa. Podobně jako hořčík mají i jeho slitiny velmi nízkou hustotu.
Radíme-li např. slitiny hliníku ke slitinám lehkým (jejich hustota je 2,7 až 2,9 kg•dm- 3), lze řadit
slitiny hořčíku mezi slitiny zvlášť lehké (jejich hustota kolísá kolem hodnoty 1,8 kg•dm-3).
Výhodný je poměr mezi pevností a hustotou, který je velmi nízký, nižší než u slitin hliníku a
oceli. Slitiny hořčíku mají velký útlum, což je jejich předností.
Hliník zvyšuje pevnost a tvrdost hořčíku. Do obsahu 6 % hliníku jsou slitiny tvárné za
studena, při vyšším obsahu hliníku jen za tepla. Slitiny se 7 až 10 % lze precipitačně vytvrzovat.
Hliník působí příznivě na slévatelnost slitin především tím, že zmenšuje jejich smrštivost.
Zinek působí na vlastnosti hořčíku přibližně stejně jako hliník. Pokud je zinek přidáván do 2
%, zlepšuje tvárnost slitin. Vyšší obsah zinku nacházíme ve slitinách jen novějších.
Mangan se uplatňuje v četných slitinách hořčíku jako přísada zlepšující výrazně odolnost
proti korozi. Obvykle jeho obsah nepřekročuje 0,5 %, jen v binárních slitinách, vhodných pro
svařování, dosahuje 2 %.
Podle způsobu zpracování je možno rozdělit slitiny hořčíku do dvou základních skupin, a to
na:
Slévárenské slitiny hořčíku
Základem těchto slitin je však několik typických slitin, z nichž ostatní byly odvozeny.
Především jsou to binární slitiny Mg- Mn a méně užívané slitiny Mg – Si, více se rozšířily slitiny
ternární Mg – Al – Zn. Hořlavost hořčíkových slitin v roztaveném stavu přináší s sebou některé
zvláštní slévárenské problémy. Tavenina v kelímku musí být trvale kryta vhodnou struskou,
popř. musí být chráněna ochrannou atmosférou, vznikající hořením sirného květu, který se na
taveninu sype i při lití. Podobnou ochrannou atmosféru nutno vytvořit také při tuhnutí odlitků ve
formě.
Slitiny hořčíku pro tváření
Tvářené slitiny hořčíku jsou vyráběny válcováním jako tyčový materiál, vývalky, plechy,
výkovky. Mezi slévárenskými slitinami a tvářenými není velký rozdíl ve složení ani v typech
vyráběných slitin.
8.6 Měď a její slitiny
Měď není korozně napadána v celé řadě roztoků, které nepůsobí oxidačně. V roztocích, které
obsahují kyslík, dochází ke korozi mědi kyslíkovou depolarizací. Je proto obtížné určit
jednoznačně odolnost mědi v kyselém prostředí. Za přítomnosti volného kyslíku odolává měď
jen slabým roztokům kyselin, jako je kyselina fluorovodíková, solná, sírová, fosforečná a octová.
Za nepřítomnosti vzduchu odolává měď i silným roztokům těchto kyselin.
V kyselině dusičné se však velmi snadno rozpouští, nepříznivě na ni působí oxidační látky,
jako persírany, kyselina chromová apod. Také roztoky rtuťových solí měď napadají. Z plynů
působí na měď např. volný chlor. Z alkálií, které měď většinou nerozpouštějí, působí na měď
intenzívně čpavek. Nepříznivě na měď působí také síra a sirné sloučeniny, které ji poměrně
snadno korodují. Proto, použije-li se měď na vodiče kryté ochranným gumovým obalem, je
nutno měděné dráty cínovat (do gumy se přidává jako plnidlo také síra). Velmi důležité je, že při
působení koroze neklesá mez únavy mědi, na rozdíl od většiny ostatních kovů.
V technické praxi se používá několik druhů mědi, které se liší především způsobem rafinace.
Rozlišujeme hlavně měď hutnicky rafinovanou (pyrometalurgicky) a elektrolyticky rafinovanou
(po mokré cestě). Podle normy ČSN 42 3001 až 42 3009 se dělí měď podle čistoty a použití na
měď elektrovodnou E Cu 99,9 %, měď vhodnou pro svařování 99,85 % a 99,75 %. Další druhy
mědi mají čistotu nižší 99,5 % popř. 99,2 % (měď arsenová). Měď hutnicky rafinovaná je
vyrobena buď ze starého materiálu, nebo je vyrobena z rud. Ve srovnání s předešlou mědí E Cu
99,9 % je méně čistá. Vedle těchto normovaných druhů lze v současné době získat pro zvláštní
účely měď o čistotě až 99,999 %.
8.6.1
Slitiny mědi se zinkem
Binární rovnovážný diagram Cu – Zn obr. 60 je velmi komplikovaný. Pro technickou
praxi má však význam jen oblast bohatá na měď až po 50 % Zn a slitiny bohaté zinkem na straně
102
zinku obsahující 4 až 5 % Cu.
Obr. 60 Soustava Cu - Zn
V kapalném stavu jsou oba kovy měď a zinek dokonale rozpustné. V tuhém stavu je
rozpustnost obou kovů omezena. Liquidus, skládající se ze šesti větví, soustavně klesá od mědi
(teplota tavení 1083 °C) k zinku (teplota tavení 419,5 °C). Během krystalizace vzniká celkem
šest různých fází označených α, β, γ, δ, ε, η.
Jednofázové slitiny jsou tvořeny tuhým roztokem α a mohou obsahovat maximálně 39 %
Zn. Pevnost mosazi roste až do koncentrace 45 % Zn, kdy převládá fáze β, vyšší obsah zinku
vede k poklesu tvárnost a pevnosti a tudíž nemá žádný praktický význam.
103
Obr. 61 Dendritická struktura
mosazi Ms 70 po odlití.
Obr. 62 Polyedrická struktura mosazi
Ms70 po tváření a vyžíhání.
Mosazi pro tváření mají od 5 do 42 % Zn, mohou tedy být homogenní i heterogenní. Jasou
zařazeny v materiálových listech ČSN 42 32 xx. Kromě označení číslem se používá také
označení Ms doplněnou číslicí, která udává obsah mědi. Mosazi s vyšším obsahem mědí než je
80 % nazýváme Tombaky. Tombaky mají dobrou odolnost proti korozi a velmi dobtou tvárnost.
Mosazi s obsahem mědi 68 až 70 % mají nejlepší tvárnost, proto se používají k hlubokému
tažení nábojnic, hudebních nástrojů aj. Mosazi obsahující 20 až 40 % Zn tvářené za studena jsou
náchylné ke korozi ve vlhké atmosféře při spolupůsobení vnitřního pnutí. Mosazi s obsahem
mědi 58 % a přísadou olova jsou tzv. šroubové mosazi.
Mosazi pro odlitky mají obvyklý obsah mědi 58 až 63 % a jsou tedy heterogenní (ČSN 42 33
xx). Vyznačují se dobrou zabíhavostí a malým sklonem k odměšování. Mají však velké smrštění
( i přes 1,5 %).
Zvláštní mosazi obsahují kromě zinku přísady dalších kovů, zlepšujících vlastnosti. Mosazi
s cínem mají výborné akustické vlastnosti, s niklem mají vysokou odolnost proti korozi,
s hliníkem jsou vhodné na armatury či ventilová sedla. Zvlášťní mosazi s teplotou tavení vyšší
než 500 °C patří k tzv. tvrdým pájkám.
8.6.2 Bronzy
Slitiny mědi s cínem se běžně nazývají cínové bronzy. Název bronz však není jednoznačně
vymezen. Podle normy ČSN 42 3011 až 423018 se stanoví, že cínový bronz je slitina mědi a
cínu, v níž součet Cu + Sn je nejméně 99,3 %. Je-li cín nahrazen úplně jiným kovem, pak bronz
dostává název podle tohoto kovu. Např. hliníkový bronz apod.
Cínové bronzy pro tváření jsou homogenní a obsahují do 9 % Sn. Cín stejně jako u mosazí
zinek zvyšuje mechanické vlastnosti.
Cínové bronzy pro odlévání jsou používány častěji než cínové bronzy pro tváření. Obsahují
10 až 12 % Sn a jsou tedy heterogenní. Mají dobrou pevnost a houževnatost, značnou odolnost
proti korozi a výborné třecí vlastnosti.
Červené bronzy jsou ternální slitiny Cu – Sn – Zn. Vzhledem k nižšímu obsahu cínu je jejich
cena nižší. Používají se na odlitky armatur, součástí čerpadel apod.
Hliníkové bronzy jsou slitiny Cu – Al s přísadou hliníku až 12 %, jejich charakteristickou
vlastností je dobrá žáruvzdornost do 800 °C a vysoká odolnost proti korozi. Jsou to tvrdé slitiny
mající dobrou odolnost proti opotřebení a mají dobré kluzné vlastnosti.
Křemíkové brony se používají jako náhrada za drahé cínové bronzy. Mají větší pevnost a
širší teplotní oblast použití.
Fosforový bronz se používá k tvrdému pájení, pájený spoj je však křehký a tudíž nesmí být
namáhán rázy.
Beryliové bzonzy jsou nejpevnější slitiny na bázi mědi. Optimální obsah berilya je asi 2 %,
kdy slitina má pevnost po vytvrzení až 1 400 MPa a tvrdost 400 HV.
Olověné bronzy jsou směsí krystalů mědi a olova, má výborné kluzné vlastnosti, proto je
vhodný pro výstelky ocelových pánví kluzných ložisek.
:iklové a manganové bronzy nacházejí uplatnění jako odpory (konstantan, nikelin,
manganin).
104
8.7 Nikl a jeho slitiny
Nikl je kov bílé barvy, poměrně tvrdý a dobře 1eštitelný. Nikl krystalizuje v hexagoná1ní
soustavě nejsměstnanější. Nikl s hexagoná1ní krystalickou stavbou je až po teplotu 300°C
nemagnetický. Za této teploty mění se ve feromagnetický nikl s krystalickou stavbou kubickou,
plošně centrovanou.
Nikl patří spolu se železem a kobaltem do skupiny feromagnetických kovů. V magnetickém
poli mění nikl (také některé jeho slitiny) svoje rozměry v závislosti na intenzitě magnetického
pole H. Využívá se ho v různých oborech, např. v konstrukci u1trazvukových přístrojů i ve
slaboproudé e1ektrotechnice. Nikl patří k magneticky měkkým materiálům.
Z celkového objemu vyráběného Niklu se asi 60 % spotřebuje jako přísada do legovaných
ocelí.
8.7.1 Slitiny niklu
Slitiny niklu jsou obecně pevnější, tvrdší a houževnatější než většina slitin neželezných
kovů, a než jsou četné oceli. Jejich zpevňování vlivem tváření postupuje však rychleji. Z toho
důvodu vyžadují při technologickém zpracování mohutnější zařízení pro kování, lisování a
válcování. Při meziohřevech, které jsou častější než při zpracování oceli, a při tepelném
zpracování, musí být dbáno na to, aby atmosféra pecí byla prostá sirných sloučenin, které působí
nejen na zkřehnutí niklu, ale také na jeho slitiny. Cena slitin je poměrně vysoká a lze ji přirovnat
přibližně ceně jakostních nerezavějících ocelí. Jsou však levnější než slitiny titanu a než celá
řada slitin ušlechtilých kovů. Jejich použití je ekonomicky výhodné především tehdy, jsou-li plně
využity jejich dobré mechanické vlastnosti, zvláště za zvýšených teplot, nebo vlastnosti
chemické, které u slitin jsou v některých případech výhodnější než u čistého niklu. Totéž platí i o
vlastnostech fyzikálních.
Slitiny niklu lze členit podle několika hledisek. Slitiny jsou podle přísadových prvků
rozděleny do osmi skupin:
Slitiny s vysokým obsahem niklu 90 až 99,97 % Ni.
1.
2.
Slitiny s mědí obsahující 44 až 84 % Ni a 13 až 53 % Cu.
Slitiny s chromem, 45 až 90 % Ni, 10 až 25 % Cr.
3.
4.
Slitiny s molybdenem obsahující 60 až 70 % Ni, 15 až 32 % Mo.
5.
Slitiny s křemíkem, 87 % Ni, 9 % Si, 4 % Cu.
6.
Slitiny s chromem a kobaltem s 42 až 62 % Ni, 9 až 25 % Cr a 10 až 30 % Co.
7.
Slitiny s chromem a železem 40 až 66 % Ni, 12 až 30 % Cr a 10 až 37 % Fe.
8.
Slitiny s chromem a molybdenem s 55 až 60 % Ni, 16 až 18 % Cr a 18 Mo.
Z přehledu slitin je zřejmé, že se dá jen velmi obtížně určit, zda jde o slitinu niklu, tedy
takovou, která obsahuje nejméně 50 % niklu, a takovou, která již typickou slitinou není, protože
obsah niklu je nižší než 50 %, a proto v tomto případě rozdělujeme slitiny niklu do skupin podle
jejich použitelnosti na:
•
slitiny konstrukční,
•
slitiny se zvláštními vlastnostmi fyzikálními,
•
slitiny žárovzdorné a žáropevné.
8.7.2 Konstrukční slitiny niklu
Bik – -berylium. Přísada 1,7 až 2 % Be k niklu dovoluje slitinu precipitačně vytvrzovat. Po
vytvrzení lze dosáhnout pevnosti až 1 800 MPa, při dostatečné tažnosti, aniž se sníží korozní
odolnost. Z různých polotovarů vyráběných tvářením za studena nebo za tepla se zhotovují
precipitačně vytvrzené pružiny, části termostatů, vstřikovací formy na plastické hmoty, součásti
chemických zařízení, injektorové trysky, membrány pro teploty až do 500 °C. Odlitky, které se
vyznačují nejen vysokou pevností a tvrdostí spolu s vysokou odolností proti korozi a otěru, se
užívají na vrtací diamantové korunky, nebo se uplatňují v letecké výrobě na palivová čerpadla.
Přísadou titanu (1 %) se zlepšují třecí vlastnosti této slitiny, čímž se obor její použitelnosti ještě
dále rozšiřuje.
105
Bikl – -hliník. Slitiny s 4,5 % Al mají po precipitačním vytvrzování při teplotě 590 °C
pevnost až 1 350 MPa při tažnosti 7 %. Za studena tažené dráty a precipitačně vytvrzené
dosahují pevnosti až 1 750 MPa při tažnosti 5 % a jsou vhodné jako pružinový materiál. Ze
slitiny se vyrábějí různé součásti pump, jako jsou oběžná kola a hřídele. Ve vyžíhaném stavu
jsou tyto slitiny nemagnetické, částečně magnetickými se stávají až po vy tvrzení.
Bikl – křemík a nikl-molybden. Slévárenské slitiny nikl-křemík mají vyšší obsah křemíku (9
% Si), zbytek tvoří další přísady, měď, železo, chrom, kobalt a mangan; jsou užívány především
v chemickém průmyslu pro svoji vysokou odolnost vůči horké i studené kyselině sírové a jiným
organickým kyselinám. Optimální korozní vlastnosti získá slitina až po určité době provozního
využití, kdy se na jejím povrchu vytvoří dostatečně tlustá vrstva sirníků.
Rovněž slitiny s molybdenem (až do 32 % Mo) s dalšími přísadami, jako je železo (3 až 6
%), chrom (1 až 6 %), hliník (5 až 8 %), mají výbornou chemickou odolnost v četných
kyselinách, především v kyselině solné, a nepůsobí na ně další chemické látky, jako např.
chloridy. Mají vysokou odolnost vůči otěru a po tepelném zpracování vysoké mechanické
hodnoty. Užívají se hlavně v chemickém průmyslu na různé výměníky tepla, kondenzátory, nebo
výparníky.
Bikl – měď. K nejrozšířenějším slitinám niklu zejména tam, kde nikl není deficitním, patří
slitiny s mědí. Obvykle jsou tyto slitiny označovány obchodním názvem monely. Tyto slitiny
byly původně vyráběny přímo z rud obsahujících oba základní kovy s malým množstvím
přimíšenin. Později se z těchto binárních slitin vyvinuly slitiny komplexní, které mají dobrou
odolnost proti korozi a po precipitačnim vy tvrzení mají vysokou pevnost za normální i zvýšené
teploty. Široký rozsah mechanických hodnot je dán stavem jednotlivých slitin. Horní hranice je
hodnota ve stavu po tváření za studena, popř. po precipitačním vytvrzení a předchozím tváření za
studena.
Jednoduchých, původních monelů (např. 67 % Ni, 30 % Cu) se používá tam, kde jsou
požadována vysoká pevnost a vysoká odolnost proti korozi. Jsou to např. součásti pump, lopatky
turbín, součásti a celá zařízení pro potravinářský, farmaceutický a chemický průmysl.
8.7.3 Slitiny se zvláštními fyzikálními vlastnostmi
Do této skupiny slitin nutno zahrnout slitiny termočlánkové, odporové, magnetické a slitiny
s malou tepelnou roztažností.
Termočlánkové slitiny Ni – Cr (9 až 12 % Cr) jsou známé jako chromel. S niklovou slitinou
alumel tvoří termočlánek pro teplotní rozsah 300 °C až 1 000 °C.
Odporové slitiny na bázi Ni – Cr (20 % Cr) zvané nochrom, chromnikl, pyrochrom se
používají jako topné odpory do 1 150 °C.
Magneticky měkké slitiny označované jako permaloy obsahují kromě niklu až 64 % železa.
Jsou to materiály pro jádra transformátorů měřících zařízení a přístrojů.
8.7.4 Slitiny žáropevné a žáruvzdorné
Rozvoj vysoce náročných zařízení, jako jsou reaktory, parní a zvláště plynové turbíny,
rakety, chemické jednotky pracující za vysokých teplot a tlaků, si vyžádal vývoj nových,
žáropevných a žáruvzdorných materiálů. Stále se zvyšující požadavky konstruktérů se týkají
nejen dlouhodobé pevnosti, meze tečení, pevnosti při tečení a relaxačních vlastností, ale také
chemické odolnosti v různě agresivním prostředí,. odolnosti proti tepelným rázům a četných
technologických vlastností, jako je svařitelnost, tvárnost a obrobitelnost.
Vývoj těchto slitin počíná u nízkolegovaných ocelí a pokračuje přes ocele s vysokým
obsahem přísad ke kovům o vysoké teplotě tání a konečně k slitinám kobaltu a niklu. Ukazuje se,
že těžiště slitin pro nejvyšší metalurgické a technologické parametry leží v současné době v
oblasti slitin niklu.
Porovnáme-li různé žáropevné slitiny železa a neželezných kovů podle pevnosti za tepla, pak
prvenství slitin niklu je zcela výrazné. U jednodušších slitin s niklem a chrómem, popř. kobaltem
s malou přísadou hliníku a titanu, jako je tomu např. u slitiny Nimonic 80, dosahuje se vysokých
mechanických hodnot např. meze tečení, precipitačním vytvrzováním.
106
Slitiny jsou na bázi Ni – Cr nebo Ni – Cr – Fe.
8.8 Kobalt
Kobalt je polymorfní kov bílé barvy, který se svými vlastnostmi se nejvíce podobá železu.
Kobalt má značný význam především jako pojivo při výrobě slinutých karbidů na bázi karbidů
WC a TiC vyráběných metodami práškové metalurgie. Je důležitým přísadovým prvke ve
slévárenských slitinách niklu.
Slitiny kobaltu můžeme rozdělit na:
slitiny o vysoké tvrdosti a odolnosti proti otěru,
•
•
slitiny žáropevné,
•
slitiny se zvláštními vlastnostmi.
Slitiny o vysoké tvrdosti
Do této skupiny slitin patří řada slitin s chrómem, wolframem a dalšími přísadami, které jsou
užívány obvykle na výrobu řezných nástrojů. Jsou to především slitiny které jsou obvykle
uváděny pod názvem stelity. Jejich charakteristickou vlastností je, že při teplotě nad 600 °C mají
větší tvrdost než rychlořezné oceli a jejich opotřebeni za vyšších teplot je menší než u
rychlořezné oceli.
8.8.1
8.8.2 Slitiny žáropevné
V těchto slitinách chrom zvyšuje odolnost proti oxidaci, molybden, wolfram a nikl působí na
zvýšení pevnosti základní kovové hmoty. V tomto smyslu působí příznivě i rovnoměrně
rozptýlené karbidy. Uvedené slitiny jsou užívány buď ve stavu litém, nebo tvářeném. V četných
případech vyžadují zvláštní technologii zpracování, jako lití ve vakuu, lití na ztracený vosk atd.
Protože jsou obtížně obrobitelné, byly pro ně vypracovány různé způsoby elektrolytického
zpracování.
8.8.3 Slitiny se zvláštními vlastnostmi
Sem patří slitiny Fe – Ni – Co, Ni – Co, Co – Fe – Cr s nízkou roztažností a konstantním
modulem pružnosti. Na rozdíl od starších slitin, mají novější slitiny vyšší obsah kobaltu. Je to
např. Elinvar s 57 až 60 % Co, 25 až 32 % Fe, 8 až 18 % Cr, nebo Velinvar s 56 až 63 % Co s 28
až 35 % Fe, 7 až 10 % V.
Pro bimetaly pracující za vysokých teplot byly vyvinuty různé kombinace kobaltu a jeho
slitin, např. 80 až 86 % Co, 4 % V, 1 % Al.
Slitiny kobalt+–chrom tvoří základ slitin užívaných v zubním lékařství a chirurgii. Jsou to
slitiny, které nereagují s tkání, a proto se při svých dobrých pevnostních vlastnostech výborně
hodí na tkáňové protézy. V těchto slitinách byl wolfram, který snižuje odolnost kobaltu proti
korozi, nahrazen molybdenem.
Vysokým vnitřním tlumením se vyznačují slitiny obsahující přibližně 72 % Co, 23 % Ni a
malou přísadu Ti a Al za účelem disperzního vytvrzení. Obchodní označení této slitiny je Nivco
10. Její vnitřní tlumení je několikanásobně vyšší než u chromových ocelí s 13 % Cr, také její
mechanické vlastnosti při normální teplotě i při 650 °C jsou vyšší. Zejména se vyznačuje
žáropevností, čímž je předurčeno její použití.
8.9 Titan a slitiny titanu
K přednostem titanu a jeho slitin patří zejména nízká měrná hmotnost (4 505 kg•m-3 pro
titan), vysoká měrná pevnost srovnatelná i vyšší s měrnou pevností ocelí i za teplot, kdy méně
hmotné slitiny hořčíku a hliníku nemohou být použity (450 až 600 °C). významná je možnost
konstrukčního použití i za teplot pod bodem mrazu a vysoká odolnost proti korozi.
Nedostatkem titanu a jeho slitin jsou vysoké náklady na výrobu a zpracování, vyplývající
z obtížného obrábění, vysoké reaktivity titanu za teplot nad 700 °C s plyny a žárovzdornými
hmotami, z nutnosti nákladného tavení ve vakuu nebo v ochranné atmosféře argonu, z obtížného
tavného svařování. Nedostatkem také může být jeho nízký modul pružnosti (E = 115 GPa),
špatné třecí vlastnosti a nemožnost zpracování vratného drahého odpadu ve větším množství.
107
Titan s vysokou čistotou má pevnost v tahu Rm až 250 MPa, tažnost až 60 %. Příměsi
pevnost zvyšují, současně však klesá tažnost. Titan jako konstrukční materiál se používá hlavně
v chemickém, papírenském a textilním průmyslu. Je vhodný zejména tam, kde se pracuje
s vlhkým chlórem a jeho sloučeninami, při výrobě hnojiv apod.
8.9.1 Slitiny titanu
Titan má dvě alotropické modifikace:
1.
Tiα s mřížkou šesterečnou, která je stabilní do teploty 882,5 °C,
2.
Tiβ s mřížkou krychlovou tělesně středěnou, stabilní od 882,5 °C do teploty taní 1668 °C.
Přísadové prvky se v obou modifikacích titanu rozpouštějí úplně nebo částečně a tvoří
roztoky α a β, které mají zachovánu mřížku dané modifikace titanu. Některé prvky se navíc
s titanem slučují a tvoří intermetalické sloučeniny.
α stabilizátory - Al, O, N, C, teplotu fázové přeměny zvyšují, tedy stabilizují tuhý roztok α.
Nečistoty O, C, N, musíme udržet na minimální hodnotě neboť zvyšují křehkost a tvrdost slitin.
β stabilizátory - snižují teplotu fázové přeměny, tedy stabilizují tuhý roztok β. Při dostatečné
koncentraci těchto prvků zůstává tuhý roztok β zachován i při normální teplotě jako fáze stabilní
(V, Nb, Mo, Ta) nebo se tuhý roztok β při nízké teplotě rozpadá eutektoidní přeměnou (Cu, Si,
Cr, Mn, Fe, Co, Ni).
Podle konečné struktury, vytvořené při pomalém ochlazování z teploty žíhání, se slitiny
titanu dělí na:
•
α slitiny
•
pseudo α slitiny
α+β slitiny
•
•
pseudo β slitiny
•
β slitiny
α slitiny
Kromě stabilizátoru Al (obr. 63) obsahují ještě neutrálně působící cín a zirkon. Jsou to
slitiny s velkou tepelnou stabilitou, dobrou pevností a odolností proti křehkému porušení i za
velmi nízkých teplot. Žárupevnost mají do teplot 300 °C.
Pseudo α slitiny
Do základní báze Ti – Al jsou přidány prvky stabilizující a zpevňující fázi β. Dalšího
zpevnění se dosahuje neutrálně působícím zirkonem a cínem. Obsah beta fáze je 2 až 6 %. Tyto
slitiny mají pak pevnost o 20 % vyšší než alfa slitiny a lepší tvařitelnost za pokojové teploty.
α + β slitiny
Jsou to nejčastěji používané slitiny s pevností až 1 125 MPa. Mají lepší tvařitelnost než alfa
nebo pseudoalfa slitiny, lepší odolnost proti únavě a lze je tepelně vytvrdit.
Pseudo β slitiny a β slitiny
Jejich hlavní předností je vysoká odolnost proti korozi a velmi dobrá tvařitelnost.
Nedostatkem je zvýšená hustota vlivem sníženého podílu titanu a zvýšeného podílu přísadových
těžkých prvků. Pevnost po vytvrzení těchto slitin dosahuje až 1 400 MPa.
108
Obr. 63 Diagram Ti - Al
Kovy s vysokou teplotou tání
Mezi kovy s vysokou teplotou tání řadíme vanad, chróm, zirkon, niob, molybden, hafnium,
tantal, wolfram a rhenium. Vesměs jde o prvky, které se přidávají jako legury do legovaných
ocelí popřípadě se využívá jejich karbidů (WC, TiC) jako základ pro výrobu slinutých karbidů.
Nebo např. zirkon ve formě oxidu zirkoničitého je základem houževnaté keramiky.
9
SLIUTÉ KOVY
9.1 Výroba
Jako první výrobní stupeň je výroba prášků. Po jejich úpravě a míchání se směs prášku
zhutní do tvaru součástky či polotovaru. Při následujícím slinování dochází k homogenizaci
výlisku v jeho hutnosti, v chemickém složení, ve struktuře a v mechanických vlastností,
fyzikálních a v technologických vlastnostech. Slinování je difúzní proces, jehož průběh je určen
především teplotou a časem.
109
Výroba prášku
Příprava práškové směsi
Zhutňování
Slinování
Kalibrování
9.1.1 Výroba kovových prášků
Mechanické drcení – je vhodné u křehkých materiálů a provádí se za pomoci mlýnů a drtičů.
U houževnatých materiálů lze tento proces používat jen omezeně pomocí podchlazení materiálu.
Rozprašování kovové taveniny
Rozprašování vodou – pro kovy s nízkou rozpustností kyslíku, nebo ukovů, které kyslík svou
přítomností neovlivní vlastnosti konečného výrobku.
Rozprašování plynem a ochlazováním ve vodě – u prášků s velmi nízkým obsahem kyslíku a
kulovitého tvaru. Prášky rozprášené vzduchem nebo inertním plynem jsou dobře lisovatelné.
Rozprašováním kovu a ochlazením v netečném plynu – pro prášky s velmi nízkým obsahem
kyslíku. U slitin s vysokou pevností za tepla, které obsahují Al, Ti, Nb lze vyrobit prášky
s obsahem kyslíku pod 100 ppm. Skladování a přeprava prášku musí být v ochranné atmosféře
inertního plynu.
Tříštění kapek kovu
Tímto výrobním způsobem se kapky kovu mechanicky rozmělní. Proces probíhá
následovným způsobem:
Odtavování tyče kovu elektronovým paprskem ve vakuu, kapky dopadají na rotující lopatky
a přitom se tříští na částice velikosti od 50 mikrometrů při 2000 min-1 až 5 mikrometrů při 6000
min-1.
Roprášení kapek je způsob výroby prášku titanu kulovitého tvaru, který je sypký a dá se proto
lisovat izostaticky za tepla zpracovat v hotové součásti.
Chemické způsoby výroby prášku
Prášek je produktem chemické reakce. Chemická metoda je často levnější než mechanická,
protože není třeba vyrábět z rudy kov a ten rozmělňovat na prášek.
9.1.2 Příprava prášků
Pro další zpracování je třeba prášky upravit a tím zaručit sypkost, dobré plnění nádob,
lisovatelnost a slinovatelnost.
1.
třídění – dle velikosti zrn (síta, fluidní, aj.),
2.
magnetické odlučování – odloučení nečistot z feromagnetických prášků,
tepelné zpracování – žíhání na měkko,
3.
4.
redukce – odstranění oxidických vrstev na povrchu částic prášku,
5.
míchání – zaručuje homogenitu směsi prášku.
110
9.1.3 Zhutnění
Jednoosé lisování
Prášek je naplněn do lisovnice a zhutní se za studena lisovníkem (obr. 63). Lisovací zařízení
vyvine tlak od 20 do 100 MPa. Lisovací nástroje jsou vyrobeny z nástrojové oceli a pracovní
plochy jsou vyloženy slinutými karbidy s vysokou kvalitou povrchu.
Obr. 63 Schéma postupu jednoosého lisování
Izostatické lisování
Pro výrobu polotovarů a těles s nepříznivým poměrem výšky k průměru. Prášek je naplněn
v gumovém pouzdru a vystaví se v tlakové nádobě tlaku až 400 MPa.
Protlačovací lisování
Tento způsob umožňuje vyrábět z prášku polotovary velké délky a libovolných průřezů. Do
lisovnice , jejíž otvor je uzavřen tenkou deskou, se naplní prášek a pomocí lisovníku se vsázka
zhutní do té míry až se deska protrhne a začne protlačování otvorem.
Válcování prášku
Zhutnění prášku válcováním umožňuje vyrábět jedním pracovním úkonem plechy a pásy.
Prášek se nejdříve válcuje za studena a potom ke zvýšení hutnosti za tepla (obr. 64).
111
Obr. 64 1-násypka, 2-prášek kovu, 3-válcovací stolice, 4-vylisovaný pás, 5-pec, 6-první úběr za
studena, 7-druhý úběr za studena, 8-třetí úběr za studena
Zhutnění vysokou energií
U prášků se špatnou lisovatelností (keramika) nebo u částí velkých rozměrů a nepříznivé
geometrie. U těchto materiálů se používá například lisování výbuchem.
Stříkání prášku
Prášek je smíchán s plastickým pojivem a následně stříkán do formy. Následně slinování se
provádí ve vakuu nebo v ochranné atmosféře pro odstranění pojiva.
9.1.4 Slinování
Slinování je druh tepelného zpracování, při kterém se prášek ve výlisku zhutní jako důsledek
souhrnu převážně fyzikálních procesů, aby výlisek získal požadované složení. Prášek má oproti
masivnímu tělesu větší měrný povrch a tím i vyšší povrchovou energii. přebytek této energie je
hnací silou při slinování, protože se systém snaží povrchovou energii snížit. Čím jsou součástky
menší, tím je specifický povrch větší a o to rychleji slinování probíhá.
a)
b)
Obr. 65 a) adheze, b) povrchová
difúze, c) objemová difúze, d)
homogenizace v důsledku objemové
difúze
c)
d)
112
Mechanizmus tohoto procesu je difúze atomů kovu. Difúze se uvede do pohybu dodáním
aktivační energie v podobě tepla a začíná na styčných plochách zrn prášku jako difúze
povrchová a na hranicích zrn. Při vyšší teplotě se přidružuje difúze objemová.
Technologie slinování
Přímý ohřev – průchodem elektrické proudu výliskem na teplotu slinování,
Bepřímý ohřev – přerušované nebo kontinuální ohřev lisovnice.
Důležité slinuté materiály
Kovové filtry – pórovitost těchto slinutých kovů je vyšší než 27 %, a jako surovina je bronz
nebo ocel CrNi.
Kluzná ložiska – činost kluzných ložisek závisí na správném rozložení pórů, materiálem na
tyto ložiska je potom slitina Fe – Cu, Fe – C – Cu, bronzy Cu90Sn10 s přídavky grafitu aj.
Slinuté karbidy – materiál je tvořen 90 % karbidem wolframu a 10 % kobaltu, které slouží
jako pojivo.
10 KERAMICKÉ MATERIÁLY
Struktura silikíátů
Silikáty jsou tradiční konstrukční keramické materiály významné pro svojí nízkou cenu a
dostupnost surovin. Hlavní význam mají silikátové struktury v materiálech jako je cement, cihly,
porcelán a sklo. Mnoho důležitých elektricky izolačních materiálů a tepelně izolačních materiálů
se také vyrábí ze silikátů. Základní stavební jednotka silikátů je silikátový tetraedr SiO4. Vazba
tohoto tetraedru je z 50 % kovalentní a z 50 % iontová. Kyslík silikátového tetraedru má jeden
elektron schopný vazby a může vytvářet reakci s dalšími ionty mnoho typů silikátových struktur.
Např. kombinací s hlinitanovými ionty mohou vznikat žáruvzdorné keramické materiály jako je
silimanit nebo mulit. Nejstabilnější formou čistého oxidu křemičitého za normální teploty je
křemen.
Skelné materiály
Skla mohou být definována jako anorganické produkty tavení, které po ochlazení tuhnou bez
krystalizace. Charakteristickou vlastností skel je tedy nekrystalická neboli amorfní struktura.
Molekuly ve sklech nejsou uspořádány v pravidelném opakujícím se pořádku na dlouhou
vzdálenost, jako je tomu u krastalických látech. Většina anorganických skel je založena na
sklotvorném oxidu křemičitém SiO2. Oxid boritý B2O3 je druhý nejdůležitější sklotvorný oxid.
Alkalické oxidy jako je oxid sodný a oxidy alkalických zemin jako oxid vápenatý či oxid
hořečnatý se přidávají ke sklům na bázi oxidu křemičitého, aby snížily jejich viskozitu a
umožnily lepší zpracování a tvarování.
Výroba keramických a skelných materiálů
Většina tradičních i progresívních keramik se vyrábí slinováním keramických práškových
surovin. Základní kroky jsou tyto:
1)
Úprava práškového materiálu
2)
Tvarování
3)
Tepelné zpracování
4)
Zahřívání tvarovaných keramických dílů na teplotu slinování
Keramické prášky se obvykle nejprve upravují aglomerací. Při aglomeraci se částice
keramického prášku a další přísady jako jsou pojiva, maziva mísí za sucha nebo mokra.
Tvarování se může provádět za studena nebo i za tepla. Nejčastěji používáme pro tvarování
metody lisování, lití suspenzí, vytlačování a vstřikování
Lisování
Aglomerát se lisuje v plastickém stavu, za sucha nebo za mokra v závislosti na typu
materiálu. Nejčastější je lisování za sucha. Zařízení pro tvarování keramických materiálu
lisováním jsou podobná zařízením užívaných pro výrobu práškovou metalurgií. Izostatického
lisování se používá především pro výrobu izolátorů v elektrotechnickém průmyslu, při výrobě
113
nástrojů, biokeramických součástí aj. lisováním za horka získáváme keramiku o vysoké hustotě a
výborných mechanických vlastností.
Suspenzní lití
Suspenzní lití je nejčastější způsob výroby keramických materiálů. Hlavími kroky jsou:
1.
příprava stabilní suspenze práškového materiálu v kapalině,
2.
lití suspenze do pórézní formy,
3.
po vytvoření dostatečné tloušťky se licí proces ukončí,
4.
vyschnutí materiálu ve formě,
5.
vypálení.
Vytlačování
Keramické díly jsou jednoduchého průřezu, kde keramický prášek je v plastickém stavu a
vytlačuje se přes tvarovací nástroj. Tato metoda je vhodná například pro výrobu keramických
trubek izolátorů aj.
Injekční vstřikování
Podstata výroby vychází ze zařízení a postupů používaných v plastikářském průmyslu.
Keramická termoplastická suspenze je vstřikována podl tlakem do keramické formy a po
ztuhnutí je z formy odstraňována. Následuje tepelná extrakce pojiva a slinování keramické
součásti. Tato metoda je vhodná pro výrobu tvarově složitějších součástí jako jsou lopatky
turbín, ventily v chemickém průmyslu aj.
Tepelné zpracování
Tepelné zpracování je důležitý krok při výrobě všech keramických produktů. Tento krok
můžeme rozdělit na dva samostatné technologické úkony a to na sušení a slinování.
Účelem sušení keramiky je odstranit těkavé složky z keramického dílu před slinováním.
Provádí se pod 100 °C i po více než 24 hodin. Pokud jsou použity organická pojiva je teplota i
doba sušení daleko vyšší.
Při slinování se částice spojují do kompaktního celku především difúzí v tuhém stavu.
Působením difúzních sil dochází k přenosu hmoty. Slinování probíhá při vysokých teplotách, ale
pod teplotou tání keramických částic. Při slinování se keramický díl smršťuje a jeho pórovitost
klesá, současně rostou zrna.
Vitrifikace
Je charakteristická pro produkty vyrobené z tradiční keramiky. Tradiční keramika jako je
porcelán v sobě obsahuje skelnou fázi. Tato skelná fáze během vypalování se zkapalňuje a plní
póry v materiálu – tomuto procesu se říká vitrifikace. Po schlazení kapalná fáze ztuhne, vytvoří
skelnou matrici, která váže dohromady neroztavené částice keramického dílu.
Výroba skelných konstrukčních materiálů
Skelné produkty se připravují nejprve zahřátím složek na vysokou teplotu, až dojde k jejich
natavení a poté se tavenina tvaruje, vyfukuje nebo válcuje do požadovaného tvaru.
Pro konstrukční aplikace používáme především dva typy skel:
1.
temperovaná skla – zpevněná rychlým zchlazením na vzduchu poté co byla zahřáta
blízko k bodu tání,
2.
chemicky zpevněná – nahrazení sodíkových iontů v povrchu skla, v lázni KNO3 při
teplotě 500 °C po dobu asi 6 – 10 hodin, většími ionty draslíku.
V obou případech zpevnění je dosaženo tím, že v povrchu vznikne tlakové napětí a ve
vnitřku napětí tahové.
Vlastnosti keramických materiálů
Přednosti: vysoký bod tání, tuhost, pevnost za tepla, pevnost v tlaku, tvrdost, otěruvzdornost,
chemická odolnost, nízká hustota….
Omezení: křehkost, citlivost na tepelné rázy, obtížná výroba, …
Plasticita – nízká plasticita způsobená iontovými a kovalentními chemickými vazbami.
Pevnost – zdrojem porušení v keramických polykrystalických materiálech jsou především
povrchové trhliny vznikající během dokončovacího procesu, dutiny, póry, inkluze a velká zrna
vznikající během slinování. Póry v křehkých keramických materiálech jsou místa, kde se
114
koncentruje napětí. Pokud napětí dosáhne kritické hodnoty vzniká trhlina, která se dále šíří,
protože v keramických materiálech nejsou žádné významné oblasti absorbující energii, jak je
tomu u tvárných kovů. Jakmile trhlina začne růst, pokračuje v růstu dokud nenastane lom.
Pevnost nepórového čistého keramického materiálu je potom funkcí velikosti zrn s tím, že
v jemnější keramice vady a defekty mají menší velikost na hranicích zrn. Keramika s jemnější
strukturou je proto pevnější než keramika tvořená většími zrny.
Lomová houževnatost keramických materiálů je nízká.
Typy konstrukčních keramických materiálů
Nejdůležitější konstrukční progresívní keramické materiály můžeme shrnout do
následujících skupin:
Keramika na bázi oxidu hlinitého
Tato keramika se vyrábí především z oxidu hlinitého. Surovinou pro výrobu je bauxit.
Konstrukční aplikace využívají jak čistý oxid hlinitý, tak ve směsi s dalšími žáruvzdornými
materiály. Jedním z typů keramických kompozitů na bázi oxidu hlinitého je oxid hlinitý
zhouževnatělý oxidem zirkoničitým. Dalším typem je oxid hlinitý zhouževnatělý whiskery
karbidu křemíku. Třetím typem jsou kompozity na bázi oxidu hliníku zpevněné nebo vytvrzené
přidáním dalších částic jako je TiC, BC, SiN.
Keramické materiály na bázi karbidu křemíku
SiC má dobrou odolnost vůči oxidaci, neboť v přítomnosti kyslíku vzniká na jeho povrchu
ochranná vrstva oxidu křemičitého. Dobrá odolnost vůči teplotním rázům je způsobena zejména
nízkou teplotní roztažností a vysokou tepelnou vodivostí. Mechanické vlastnosti závisí na
způsobu výroby.
Keramické materiály na bázi nitridu křemíku
Si3N4 je jeden z nejpevnějších konstrukčních keramických materiálů. Má dobrou odolnost
vůči oxidaci v důsledku přítomnosti ochranné vrstvy oxidu křemičitého na povrchu. Má dobrou
odolnost vůči teplotním rázům díky malé roztažnosti. Výsledná pevnost opět závisí na způsobu
výroby.
Keramika na bázi oxidu zirkoničitého
Má vysokou pevnost a lomovou houževnatost při normální teplotě. Transformačně
zhouževnatěly oxid zirkoničitý dělíme na částečně stabilizovaný oxid zirkoničitý, plně
stabilizovaný oxid zirkoničitý a tetragonální polykrystalický oxid zirkoničitý.
Použití konstrukčních keramických materiálů
•
otěruvzdorné součásti – kulové mlýny, nástroje pro zpracování kovů, výstelky
spalovacích motorů,
•
brusné materiály – především oxid hlinity a karbid křemíku a kubický nitrid bóru,
•
řezné nástroje – keramika vyhovuje vysokorychlostnímu obrábění,
•
ložiska - především nitrid křemíku má nízký koeficient tření,
•
biokeramické materiály – dentální nebo ortopedické implantáty (inertní, bioaktivní,
resorbovatelné)
elektrotechnická zařízení
•
•
tepelné výměníky,
•
povlaky – zvyšující odolnost proti opotřebení, zlepšují chemickou odolnost, zvyšují
vysokoteplotní mazací vlastnosti,
•
tepelné stroje – celokeramické turbíny,
•
vojenské a kosmické aplikace.
115
11 POLYMERÍ MATERIÁLY
Chemická struktura polymerů
Názvem polymer se označují makromolekulární látky přírodní a syntetické, bez zřetele
k typu polyreakce, kterou byly připraveny. Většina makromolekulárních látek je syntetizována
polyreakcemi monomerů (nízkomolekulárních sloučenin), které jsou připravovány převážně
z ropy a zemního plynu. K nejdůležitějším polyreakcím patří polymerace, polykondenzace a
polyadice.
Polymerace je druh reakce, při které se molekuly monomeru slučují ve větší celky řetězením,
aniž vzniká vedlejší produkt, složení polymeru je tedy v tomto případě shodné se složením
monomeru. Jestliže je makromolekulární látka tvořena jedním druhem monomeru označuje se
homopolymer, jestliže vzniká polymerací dvou nebo více druhů monomerů, vzniká kopolymer.
Polykondenzace je polyreakce, při níž se tvoří makromolekuly z monomeru za současného
odštěpování nízkomolekulárního produktu (voda, amoniak aj.).
Polyadice je reakce, při které vznikají polymery s neuhlíkovými atomy v řetězci. Podobně
jako u polymerace nevznikají vedlejší produkty a reakce se zpravidla zúčastní dvě chemicky
odlišné sloučeniny.
Základní stavební (monomerní) jednotka charakterizuje chemickou strukturu polymeru,
která nejvýznamněji rozhoduje o jeho chemických, fyzikálních a mechanických vlastnostech.
Organické polymery mají základní skelet tvořeny atomy C, N, O, S, na než jsou vázány další
atomy (H, Cl, F, Br) a různá seskupení atomů (-CH3, -C6H5, -COOCH3 apod.). Anorganické
polymery mají v páteři molekulárních řetězců některé z anorganických prvků jako například Si
(silikony). Jestliže monomer obsahuje pouze dvě místa schopná tvořit kovalentní chemickou
vazbu, vznikají polymery lineární. Při větším počtu míst mohou vznikat polymery rozvětvené
nebo polymery prostorově zesíťované. Tvar makromolekul je dán funkčností monomerů, která
rozhoduje o možnosti vzniku makromolekul lineárních nebo zesíťovaných. Též reakční
podmínky (tlak, teploty) mají vliv na to, zda vznikne polymer lineární nebo rozvětvený.
Rozvětvené makromolekuly vznikají obvykle při polyreakcích vícefunkčních monomerů a jsou
přechodné při vzniku polymerů zesíťovaných. Rozvětvené polymery jsou v rozpouštědlech
rozpustné, zesíťované se v nich nerozpouští, ale bobtnají.
Lineární polymery
Jsou tvořeny lineárním řetězcem. Ohebnost řetězce je příčinnou houževnatosti v tuhém stavu
a dobré tekutosti a zpracovatelnosti v roztaveném stavu.
Rozvětvené polymery
Jsou tvořeny lineárním hlavním řetězcem, z něhož odbočují postraní řetězce (větve) krátké
nebo dlouhé a může jich být větší či menší počet. Pohyblivost řetězců je zpravidla menší než u
lineárních polymerů a projevuje se sníženou tekutostí v roztaveném stavu.
Zesíťované polymery
Vznikají z několika lineárních řetězců spojenými příčnými vazbami (můstky). Svázáním
řetězců se zmenšuje jejich pohyblivost jako celku a pohyblivými zůstávají jen úseky
makromolekul mezi můstky. Při vysokém stupni zesíťování jsou prakticky všechny původní
makromolekuly v polymeru pospojovány příčnými vazbami, takže vznikne jediná prostorová
zesíťovaná makromolekula. Vytvořením takovéto prostorové struktury ztrácejí polymery
rozpustnost, tavitelnost, schopnost krystalizace, zhoršuje se houževnatost, ale naopak se zlepšuje
teplotní odolnost a zvyšuje se tvrdost.
11.1 Plasty
Plastem se nazývá materiál, jehož základní složku tvoří polymer. Kromě polymeru plasty
obsahují přísady sloužící k úpravě jejich vlastností. Jsou to zejména plniva, barviva, stabilizátory
a změkčovadla. Plast v průběhu zpracovatelského procesu prochází alespoň jednou plastickým
stavem.
Plasty se dělí na dvě základní skupiny a to na termoplasty a reaktoplasty. Další členění obou
skupin je na chemické struktuře.
116
Přísady v polymerní směsi
Většinou plasty obsahují kromě hlavní složky (makromolekulární látka) i vedlejší složky
směsi. Jsou to:
• Plnivo – pevná netěkavá přísada přidávána k makromolekulárním látkám ve větším
množství. Upravují se vlastnosti plastu a snižuje se cena. Mohou být organického nebo
anorganického charakteru a podle tvaru jsou prášková (úprava fyzikálních vlastností) a
vláknová (vyztužují hmotu a podstatně zvyšují pevnost),
• Stabilizátor – přísada udržující vlastnosti makromolekulárních látek na původních nebo
blízkých hodnotách během skladování, zpracování a používání. Především to jsou
antioxidanty, světelné stabilizátory a tepelné stabilizátory,
• Mazivo – přísada sloužící ke zlepšení tokových vlastností, k zabránění lepivosti ve formě
aj. obvykle to bývají vosky či kyselina stearedová,
• Změkčovadlo – málo těkavá organická látka dodávající polymerům požadované
vlastnosti (ohebnost, mrazuvzdornost aj.),
• Nadouvadlo – přísada uvolňující při zpracování plyny pro výrobu lehčených materiálů,
• Antistatické činidlo – přísada potlačující vznik statické elektřiny a tím i ulpívání prachu
na povrchu,
• Barvivo – dodává plastům požadovanou barvu.
11.1.1 Termoplasty
Termoplasty jsou plasty, které mají schopnost opakovaně ohřevem měknout a ochlazením
tuhnout v teplotním intervalu charakteristickém pro daný plast.
Polyolefíny
Polyolefiny obecně vznikají polymerací olefinových uhlovodíků. Největší technický význam
mají polyetylén a polypropylén, které jsou současně polymery vyráběnými v největším objemu.
Jejich výroba vychází přímo z etylénové a propylénové frakce při destilaci ropy a není tedy
založena na chemické syntéze, jako je tomu u všech ostatních polymerů.
Polyetylén
Obr. 66 Konstituční jednotka polyetylénu.
Podle podmínek polymerace se vyrábí polyetylén různým způsobem a různou hustotou
větvení makromolekul, což se odráží ve schopnosti krystalizace a tedy i hustotě. Rozlišují se
základní tři typy:
1.
polyetylén nízkohustotní s rozvětvenými makromolekulami, označovaný jako LDPE
(Low Density Polyethylene) s hustotou obvykle mezi 915 – 925 kg.m3.
2.
polyetylén vysokohustotní HDPE s lineárními makromolekulami obsahujícími pouze
malé množství krátkých větví. Jeho hustota se pohybuje v rozmezí 950 – 970 kg.m3.
3.
polyetylén lineární nízkohustotní, který nemá sekundární větvení makromolekul
označovaný zkratkou LLDPE
vlastnosti polyetylénu jsou dány zejména nepolárním charakterem jeho molekuly a
schopností krystalizace (se stupněm větvení se zmenšuje). Má obecně dobrou chemickou
odolnost, velmi nízkou nasákavost, permeabilitu pro plyny a páry a permitivitu. Hlavní oblastí
použití jsou trubky, folie, izolace kabelů a barely.
117
Polypropylen
Obr. 67 Konstituční jednotka polypropylénu.
V technické praxi je nejběžnější izotaktický typ mající krystalickou strukturu. Svými
vlastnostmi je podobný polyetylénu, ale má nižší hustotu, vyšší teplotu tavení a lepší mechanické
vlastnosti. Oproti polyetylénu má však nevýhodu v křehkosti při teplotách pod 0 °C, menší
propustnosti pro plyny a páry a horší odolnost proti atmosférickému stárnutí. Jeho použití je
podobné jako u polyetylénu, ale vzhledem k lepším mechanickým vlastnostem se ve větším
měříktu uplatňuje jako konstrukční plast.
Charakteristickým rysem polyolefínů je schopnost dosáhnout vysokého stupně plastické
deformace. Při tahové zkoušce se za výraznou mezí kluzu vytváří na zkušebním tělese lokální
zúžení (krček), který se postupně šíří podél pracovní části tělesa. Polyolefiny dosahují deformace
při přetržení několika set procent.
Polyhalogenolefíny
Nejdůležitějším polymerem této skupiny je polyvinylchlorid (PVC), jemuž patří po
polyolefínech druhé místo ve světovém objemu výroby. Používá se jednak v neměkčené formě,
jednak s obsahem změkčovadel jako tzv. měkčený PVC. Neměkčený PVC se vyznačuje
univezálními vlastnostmi:
dobré mechanické vlastnosti,
•
•
dobré elektroizolační vlastnosti,
•
samozhášivost danou obsahem chloru v molekule.
Vyplývá z toho i univerzálnost jeho použití, zejména na profilované výrobky určené pro
různá prostředí (potrubí aj.). Měkčený PVC se používá především na folie, profily a opláštění
elektrických vodičů. Značný objem PVC se zpracovává ve formě plastisolů (disperze prášku
PVC na změkčovadle) pro nanášení otěruvzdorných a korozivzdorných vrstev např. na spodky
automobilů. Polymery, u nichž jsou některé nebo všechny vodíkové atomy nahrazeny
v olefínické molekule atomy fluoru se nazývají fluoroplasty. Nejvýznamnějším fluoroplastem je
polytetrafluoretylén (PTFE – teflon), krystalický polymer s makromolekulami nepolárního
charakteru a kovalentními vazbami o vysoké vazebné energii. PTFE odolává zvýšeným
teplotám, začíná se rozkládat až od 400 °C. Má velmi nízké hodnoty dielektrických
charakteristik. Má extrémní odolnost proti nízkým teplotám (-150 °C) a povětrnosti. Jeho
charakteristickou vlastností je rovněž velmi nízký koeficient tření. Nevýhodou jsou špatné
mechanické vlastnosti. Oblast použití zahrnují součásti armatur pro vysoké teploty a korozívní
prostředí, kluzná uložení, povlaky pro vysokofrekvenční techniku aj.
Polystyrénové plasty
Polystyrénové plasty zaujímají světovým objemem výroby třetí místo za polyolefíny a
polyvinylchloridem. Dohromady se tyto tři plasty podílejí z více než 85 % na světové spotřebě
plastů.
Obr. 68 Konstituční jednotka polystyrenu.
118
Základním polymerem této skupiny je polystyren (PS) s amorfní strukturou způsobenou
ataktickou izometrií. Je transparentní s vysokým indexem lomu. Nepolární povaha je příčinou
velmi nízké navlhavosti a dobré odolnosti proti kyselinám a zásadám. Je citlivý na korozi za
napětí při styku s povrchově aktivními látkami (alkoholy, uhlovodíky). Je tvrdý a křehký, jeho
použití je omezeno na méně náročné aplikace spotřebního charakteru. Lepší uplatnění má
houževnatý polystyrén, což je dvoufázový systém složený ze spojité polystyrénové matrice, ve
kterém jsou dispergovány částečky kaučuku. Jako izolační a obalový materiál má značný
význam lehčený polystyrén, jehož objemová hmotnost se pohybuje mezi 15 a 50 kg.m3.
Obsahuje množství dutinek které vznikají zpěňováním polystyrénu obsahujícího
nízkomolekulární látku těkavou při teplotě zpracování, tzv. nadouvadlo.
Polyakryláty
Polymery odvozené od kyseliny akrylové se obecně nazývají polyakryláty. Nejznámnějším
z nich je polymetylmetakrylát (PMMA) vznikající polymerací metylmetakrylátu, esteru kyseliny
metakrylové. V praxi se používá zejména ve tvaru desek jako tzv. organické sklo.
Charakteristickou vlastností PMMA je naprostá čirost. Prostupnost světelného záření má větší
než 90 % a to v celém rozsahu spektra.
Obr. 69 Konstituční jednotka polymetylakrylátu
Polyacetaly
Z polyacetalů má technický význam polyoxometylen (POM) (polyformaldehyd), který patří
nejdůležitější konstrukční polymery.
Obr. 70 Konstituční jednotka polyoxometylenu
Má vysokou pevnost, tvrdost a rázovou houževnatost až do teploty -40 °C. jeho předností
jsou dobré tribologické vlastnosti a spolu s polyamidy tvoří skupinu termoplastů s nejlepší
odolností proti otěru.
Polyamidy
Polymery s krystalickou strukturou, obsahující v řetězci dusík. Polyamidy se zpracovávají
vstřikováním, vytlačováním a nanášením PA prášků jako povlaků. Základní typ PA 6 (Silamid,
Silon) má v neorientovaném stavu pevnost v tahu 45 MPa, po protažení až o 500 % vzrůstá na
500 MPa. PA má velmi nízký koeficient tření a dobře tlumí rázy a chvění, je proto vhodným
materiálem na kluzná ložiska, řemenice aj. Výrobky se používají do teploty 120 °C. PA 6 dobře
odolává většině organických rozpouštědel s výjimkou metylalkoholu, omezeně odolává
zředěným kyselinám. Sorpce vody má za následek bobtnání čímž se mění tvar výrobků. Další
typ PA 66 (Nylon) se vyznačuje vyššími mechanickými vlastnostmi.
119
Obr. 71 Konstituční jednotka PA6 a PA66
Polyuretany
Chemicky jsou polyuretany (PUR) polyestery kyseliny karbamové a vznikají polyadiční
reakcí vícefunkčních izokyanátů s vícefunkčními alkoholy. Pro jejich chemickou strukturou jsou
charakteristické uretanové skupiny – NH – CO – O –. vhodným výběrem a dávkováním
monomerů a katalyzátorů a volbou reakčních podmínek lze dosáhnout rozmanitých vlastností
polymeru. Polyuretany tak zahrnují širokou škálu materiálů od vstřikovacích hmot, licích
pryskyřic po lehčené hmoty ve formě tvrdých, polotvrdých a měkkých pěn.
11.1.2 Reaktoplasty
Reaktoplastem se nazývá plast, který může být převeden do netavitelného a nerozpustného
stavu účinkem tepla, záření nebo katalyzátoru. Při tomto pochodu se vytvářejí kovalentní příčné
vazby mezi makromolekulami polymeru za vzniku struktury prostorové sítě. Pro síťování se
v technické praxi používá pojem vytvrzování.
Fenoplasty
(fenolformaldehydová pryskyřice – bakelit) vznikají polymerací fenolu s formaldehydem.
Podle vzájemného poměru fenolu a formaldehydu a podle způsobu kondenzace se vyrábějí buď
novolaky nebo rezoly. Novolak se používá jako surovina pro nátěrové hmoty, inpregnační laky,
přísada do tmelů aj. Jako technicky tvrditelné pryskyřice se dodávají novolaky ve formě prášků.
Rezoly mají použití především jako pojidla nebo základní suroviny pro nátěrové hmoty, dále
jako lepidla a poloprodukty pro výrobu licích pryskyřic, lisovacích a vrstevných hmot.
Z fenoplastů se vyrábějí součástky pro elektrotechniku (tělesa vypínačů, jističů), tvrzená tkanina
jako konstrukční prvky ve strojírenství. Fenoplasty jsou zdravotně závadné, neboť obsahují
volný fenol.
Aminoplasty
Aminoplasty vznikají kondenzací formaldehydu s amino sloučeninami (močovinou,
melaninem aj.). V mnoha podobách se podobají fenoplastům. Močovinoformaldehydové
pryskyřice se používají jako nátěrové hmoty, vypalovací laky a inpregnační prostředky pro textil
a papír, lepidla atd. melaninformaldehydové pryskyřice jsou pevné, tuhé a transparentní hmoty.
Jsou zdravotně nezávadné. Používají se na výrobu laků, lisovacích hmot, elektroizolačních
vrstevných hmot, dekoračních vrstevných hmot atd.
Epoxidové pryskyřice
Vyrábějí se v několika druzích, které se liší způsobem vytvrzování. Při vytvrzování
epoxidových pryskyřic nevznikají těkavé látky, takže je minimální nebezpečí vzniku bublin a
smrštění je minimální. Epoxidy mají vynikající adhezi ke kovům, sklu, keramice i dřevu. Mají
dobré chemické a elektroizolační vlastnosti v poměrně široké oblasti teplot. Z hlediska
strojírenského použití mají epoxidy největší význam jako matrice kompozitů.
Polyesterové pryskyřice
Jsou nenasycené pryskyřice s lineární nebo slabě rozvětvenou strukturou. Její molekuly
obsahují nenasycené dvojné vazby, které jsou schopny po přídavku vhodného monomeru se
zúčastnit kopolymerační reakce. Touto reakcí vzniká zesítěná struktura jenž je chemicky odolná.
Síťovací reakce je exotermická.
120
11.2 Kaučuky
Kaučuky jsou základní surovinou pro výrobu pryží. Jsou to polymery, které mají ve svém
makromolekulárním řetězci reaktivní místa, např. dvojné vazby, umožňující chemickou síťovací
reakci, nazývanou vulkanizace. Vulkanizace probíhá při teplotách 150 °C až 200 °C za
přítomnosti vulkanizačního činidla, s nímž kaučuk spolu s dalšími přísadami tvoří kaučukovou
směs. Nejdůležitějším vulkanizačním činidlem je síra, jejíž atomy při vulkanizaci vytvářejí
příčné vazby mezi původně lineárními makromolekulami kaučuku. Při vulkanizaci se plasticky
tvárný kaučuk mění na pryž, jejíž základní vlastností je schopnost velké elastické deformace
(100 až 500 i více %) při zatěžování v tahu. Deformace není přímo úměrná napětí. Touto
vlastností se pryže odlišují od všech ostatních materiálů. Dalšími charakteristickými vlastnostmi
pryže jsou odrazová pružnost, odolnost proti opotřebení a cyklickým deformacím, chemická
odolnost, nepropustnost pro plyny a vodu a elektroizolační vlastnosti. Podle oblastí použití se
kaučuky dělí na kaučuky pro všeobecné použití a kaučuky speciální, odolné proti olejům a
vysokým teplotám.
Kaučuky pro všeobecné použití
Do této skupiny patří kaučuky na bázi nenasycených uhlovodíků izoprenu a butadienu.
Z kaučuků pro všeobecné použití se vyrábí většina běžných pryžových výrobků od pneumatik,
hadic až po různé technické výlisky. Nejužívanějším plnivem jsou saze, k vulkanizaci se používá
převážně síry.
Polyizopren
Je podstatou přírodního kaučuku získávaného z latexu kaučukodárných rostlin. Stejnou
strukturu má i syntetický polyizoprenový kaučuk, který má výhodu ve větší čistotě, konstantní
kvalitě a možnosti řízení délky makromolekul při polymeraci. Charakteristickou vlastností
polyizoprenu je krystalizace vyvolaná deformací v tahu, což vede k jeho výraznému zpevnění.
Polybutadienový kaučuk
Tento kaučuk se vyznačuje vysokou eleasticitou i za nízkých teplot, vysokou odolností proti
otěru, vyšší odrazovou pružností a nižšími hysterezními ztrátami než má polyizopren. Používá
se rovněž jako elastomerní přísada pro zvýšení houževnatosti plastů.
Butadien – styrenový kaučuk
Je nejdůležitějším syntetickým kaučukem, tvoří více než 55 % spotřeby všech kaučuků.
Připravuje se kopolymerační reakcí butadienu (70 až 78 %) a styrenu (22 až 30 %).
Olejuvzdorné kaučuky
Mezi tyto speciální kaučuky se řadí především kaučuk butadienakrylonitrilový a
polychloropren. Butadienakrylonitrilový kaučuk vzniká kopolymerací butadienu a polárním
akrylonitrlilem s jehož obsahem klesá bobnavost v pohoných látkách a v olejích, roste tvrdost,
ale klesá elasticita. Polární polychloropren kromě olejuvzdornosti vyniká dobrou odolností proti
povětrnosti a ozonu, je samozhášivý a má výbornou adhezi k různým materiálům.
Tepluvzdorné kaučuky
Nejdůležitějším kaučukem této skupiny je kaučuk silikonový. Má trvalou teplotní odolnost
200 °C až 250 °C, krátkodobě až do 350 °C. Avšak pro svojí nízkou hodnotu kohezní energie je
jeho pevnost v tahu výrazně menší než u běžných kaučuků.
11.3 Vlastnosti plastů
Vlastnosti plastů jsou závislé jednak na chemickém složení, jednak na velikosti, struktuře a
vzájemné pohyblivosti řetězců makromolekul. Plasty, jejichž podstatnou složky polymery, se
svými vlastnostmi přibližují vlastnostem tuhých těles, které jsou charakterizovány elasticitou
nebo vlastnostem viskózních kapalin, které jsou charakterizovány viskozitou a to v závislosti na
teplotě a době používaní.
Přechodové teploty
U plastů jako viskoelastických materálů jsou ve větší nebo menší míře jejich vlastnosti
ovlivňovány teplotou. Teplotní závislost viskoelastického chování slouží rovněž jako hledisko
roztřídění plastů. U plastů se objevuje mezi stavem tuhým (sklovitým) a kapalným (viskózním)
121
ještě pro ně charakteristický stav kaučukovitý. Hranice mezi sklovitým a kaučukovitým stavem
je teplota skelného přechodu Tg, charakteristická pro každý druh polymeru.
Sklovitý stav (pod Tg). Makromolekuly jako celky jsou tuhé a mechanickým napětím dojde
převážně jen k malým, okamžitě se projevujícím deformacím, neboť se jen nepatrně mohou
měnit vzdálenosti atomů v makromolekulách. Platí zde Hookův zákon. Polymer je tvrdý a
křehký.
Obr. 72 Průběhy závislosti modulu pružnosti
polymerů na teplotě,
1 - amorfní,
2 - semikrystalické,
3 - síťované.
Oblast skelného přechodu (kolem Tg). Při ohřevu na tuto teplotu se již projevuje pohyblivost
celých úseků makromolekul, řetězce se působením napětí začínají rozvinovat a schopnost
deformace se zvětšuje. Hmota měkne, modul pružnosti klesá a schopnost tlumit vibrace a rázy
dosahuje maxima.
Kaučukovitý stav (nad Tg). Při mechanickém napětí se řetězce snadno rozvinují, ale nikoliv
ihned, protože k tomu potřebují určitou dobu. Po uvolnění napětí se opět pozvolna vracejí do
původního neuspořádaného stavu, který je pro ně nejstabilnější. Tato zpožděná elastická
deformace se nazývá viskoelastická deformace a je charakteristická právě pro chování plastů.
Amorfní termoplasty a elastomery jsou v tomto stavu měkké a pružně tvárné, semikrystalické
termoplasty jsou pevné a houževnaté, protože pevnost krystalických oblastí je dosti vysoká.
Kaučukovitý stav se projeví jen v amorfních oblastech polymeru. Reaktoplasty v této oblasti
měknou jen málo, pokles modulu pružnosti je u nich nepatrný. Viskózní stav se objevuje u
lineárních polymerů, a to u amorfních nad teplotou měknutí Tf, u semikrystalických nad teplotou
tavení krystalitů Tm. V tomto stavu se mohou řetězce volně přemisťovat, nastává viskózní tok,
způsobující nevratnou plastickou deformaci. U zesíťovaných polymerů viskźní tok v podstatě
nenastává, takže je není možno roztavit.
Mechanické vlastnosti plastů při statickém namáhání
Deformační stav polymeru je dán nejen teplotou, ale i velikostí a dobou působení
mechanického zatížení. Proto se viskoelastická deformace současně s plastickou deformací
mohou objevovat v malé míře v kaučukovitém stavu a nepatrně i ve stavu sklovitém, zejména
pak u termoplastů. Jsou příčinou tečení a relaxace napětí.
Rozměrová a tvarová stálost je u plastů menší než u kovů. Je to způsobeno jednak nízkou
dosažitelnou přesností při tváření, jednak dodatečnými rozměrovými změnami výlisků, dále
tečením, poměrně velkou teplotní roztažností, popř. absorpcí vlhkosti u navlhavých plastů.
Tepelná odolnost je nepoměrně horší než u kovů. Běžné plasty odolávají teplotám do 60 °C
až 80 °C, dražší konstrukční plasty pak do 100 °C až 120 °C, speciální plasty 200 °C. u všech
plastů se při zvyšování teploty snižuje modul pružnosti a roste tažnost a houževnatost až do
měknutí polymeru.
122
Chemická odolnost plastů je většinou lepší než u kovů, všechny plasty dobře odolávají
korozi způsobenou vzdušnou vlhkostí a vodou. Odolnost vůči kyselinám, zásadám,
rozpouštědlům a jiným činidlům je různá podle druhu plastu. Chemická činidla difundují do
polymeru a vyvolávají jeho bobtnání nebo s ním chemicky reagují. Rychlost difúze a tím i
intenzita účinku chemického činidla se zvětšují s rostoucí teplotou. Bobtnání polymeru se snižuje
s rostoucí krystalinitou a rostoucí molekulovou hmotností. Chemická odolnost se zhoršuje při
mechanickém namáhání součásti v tenzoaktivním prostředí (koroze za napětí), často i působením
světla, kyslíku nebo zářením. Při korozi za napětí se vytvářejí povrchově iniciované trhliny, které
se postupně šíří až vedou k lomu.
Odolnost proti UV záření a vlivům povětrnosti. Stálé a střídavé působení vzdušného kyslíku,
slunečního záření, vlhka a sucha, tepla a zimy má po určité době za následek rozrušování
makromolekulárních řetězců, křehnutí, vznik trhlin, žloutnutí, ztrátu barev a povrchového lesku.
Tyto změny postupují pozvolna časem, přičemž mechanické vlastnosti se zhoršují přibližně
lineárně s dobou vystavení plastu těmto vlivům. Účinek kyslíku se zvyšuje současným
působením UV záření.
Bavlhavost a nasákavost. Některé plasty mají sklon přijímat vodu z okolního vlhkého
ovzduší (navlhavost) nebo při ponoření do vody (nasákavost). Dochází tak ke změně objemu
materiálu, tzv. bobtnání. Sorpci vody zvyšují organická plniva a snižují anorganická plniva.
Změkčovadla většinou zvětšují navlhavost a nasákavost.
12 KOMPOZITY
Kompozity (neboli kompozitní materiály) tvoří jedna nebo více nespojitých fází, uložených
ve fázi spojité. Diskontinuální fáze bývá obvykle pevnější než fáze spojitá a označuje se jako
výztuž, zatímco spojitá fáze se nazývá matrice.
Matrice je nositelkou tvaru kompozitu a její funkcí je přenos zatížení do vystužující fáze.
V porovnání s výztuží má obvykle nižší pevnost a vyšší plasticitu. Odděluje jednotlivé částice
zpevňující fáze a brání rozvoji křehkého lomu. Materiálem matrice může být kov, polymer nebo
keramika.
Výztuž přejímá většinu vnějšího zatížení, proto je od ní vyžadována vysoká pevnost a
vysoký modul pružnosti. Pro výztuž je charakteristická malá deformace do lomu při
převládajícím podílu pružné deformace. K popisu kompozitu je nutné, kromě specifikace složek,
znát i geometrii výztuže, která může být popsána tvarem, orientací a koncentrací. Tvar
jednotlivých částic lze většinou přirovnávat k jednoduchým geometrickým formám. Jejich
velikost, distribuce a orientace určují také mezifázový povrch. Objemový zlomek je jeden
z nejdůležitějších parametrů ovlivňující vlastnosti kompozitu.
Orientace vyztužující fáze ovlivňuje celkovou izotropií systému, mají-li náhodně rozmístěné
vyztužující částice tvar a rozměry ve všech směrech přibližně stejné, vykazuje kompozit
z makroskopického hlediska izotropní chování. Kompozit vyztužený orientovanými krátkými
nebo spojitými vlákny vykazuje značnou anizotropii vlastností.
Rozhraní je hraniční objem nebo plocha mezi výztuží a matricí, může být zřetelně
definované (plocha) nebo postupné (objemová vrstva). Obecně je to oblast, při jejímž průchodu
se mění materiálové parametry jako koncentrace prvků, krystalová struktura, hustota, elastický
modul, koeficient tepelné roztažnosti a jiné.
Kvalita rozhraní rozhoduje rovněž o chování kompozitu při mechanickém namáhání, protože
zprostředkuje přenos aplikovaného zatížení z matrice do výztuže. Je-li vazba mezi matricí a
výztuží pevná má kompozit vyšší pevnost a porušuje se křehkým lomem, v opačném případě
dochází při porušení k vytahování vláken a kompozit má vyšší lomovou houževnatost. Vazba
mezi matricí a výztuží může být fyzikální, kdy o kvalitě rozhoduje smáčivost povrchu výztuže a
rozdíl koeficientů tepelné roztažnosti. Druhý typ spojení je vazba chemická, kde kromě výše
uvedených efektů dochází k chemické reakci mezi matricí a povrchem výztuže.
123
Klasifikace kompozitních materiálů
Kompozitní materiály lze rozdělit podle mnoha různých kritérií z nichž nejčastěji jsou níže
uvedené:
1.
podle použité matrice
•
kompozity s kovovou matricí
•
kompozity s polymerní matricí
•
kompozity s keramickou matricí
2.
•
•
•
•
•
•
podle druhu zpevňující fáze
kompozity s kovovou výztuží
kompozity se skleněnou výztuží
kompozity s keramickou výztuží
kompozity s polymerní výztuží
kompozity zpevněné whiskery
kompozity s výztuží na bázi organického materiálu
3.
•
•
podle geometrického tvaru zpevňující fáze
kompozity zpevněné částicemi (partikulové kompozity)
kompozity zpevněné vlákny
12.1 Částicové kompozity
Pro částicové kompozity je charakteristické, že zpevňující fáze je dispergována v matrici a
jednotlivé částice výztuže jsou vzájemně oddělené. Výztuž je považována za částicovou jsou-li
její rozměry ve všech směrech přibližně stejné. Nejčastějšími tvary výztuže jsou koule, krychle,
tyčinka a destička. Materiál částic i matrice může být libovolná kombinace kovů a nekovů a
záleží jen na požadovaných výsledných vlastnostech kompozitu. Částice v kompozitu omezují
rozvoj plastických deformací materiálu matrice. Z hlediska přenosu napětí na výztuž je potenciál
částicových kompozitů nižší než ve srovnání s kompozity vláknovými. Z tohoto důvodu jsou
částice účinné ve zlepšení tuhosti a povrchové tvrdosti, ale nenabízejí podstatné zvýšení pevnosti
v tahu. Ve všech typech matric způsobují zlepšení vlastností při zvýšených teplotách a zvyšují
creepovou odolnost. Mechanizmus těchto jevů je ovšem u různých typů matrice jiný.
Důvodem výztuže v polymeru může být i snížení ceny výrobku, proto se částice v této
souvislosti běžně označují jako plnivo. Plnivem v polymerní matrici lze výrazně ovlivnit jak
mechanické, redukovat smrštění během tuhnutí, zvýšit tvrdost materiálu, odolnost proti otěru a
další parametry, které nesouvisí s mechanickými vlastnostmi jako je tepelná i elektrická
vodivost, barva nebo hořlavost.
Důležitou kategorií částicových kompozitů jsou disperzně zpevněné kovové materiály
připravované práškovou metalurgií, které jsou složeny z kovové matrice a jemně rozptýlených
stabilních částic oxidů, nitridů, karbidů nebo boridů. Jsou izotropní, dají se svařovat a nacházejí
použití především v extrémně tepelně namáhaných konstrukcích jako jsou díly raket, lopatky
plynových turbín, jaderné reaktory atd.
Existují i částicemi vyztužené keramické materiály, kdy je tuhá keramická fáze dispergována
v tuhé keramické matrici a obě fáze přispívají k odolnosti kompozitu za vysokých teplot. Další
možnou variantou kompozitu je kombinace keramické matrice a kovu, tyto materiály se nazývají
cermety a kov zvyšuje houževnatost jinak křehké matrice. Cermety se používají na nástroje pro
vysokorychlostní obrábění.
12.2 Vláknové kompozity
O pevnosti materiálu často rozhoduje množství trhlin o kritické velikosti, při jejichž šíření
vzniká magistrální trhlina jež vede k destrukci materiálu. Snižování průřezu materiálu dochází
k zmenšení pravděpodobnosti výskytu defektu kritické velikosti. Z tohoto důvodu mají vlákna ve
směru své délky řádově větší pevnost než objemnější těleso ze stejného materiálu. Pevnost
124
whiskerů, které se díky chybějícím dislokacím nemohou plasticky deformovat, se dokonce blíží
k teoretické hodnotě pevnosti odhadnuté na základě modelu meziatomových sil. Samostatná
vlákna, snad kromě vlasců, nití a lan, nelze použít jako konstrukční materiál, a proto se vkládají
do matrice, která je ochrání před poškozením a udává tvar výsledného kompozitu.
Vysoký poměr délky k průměru dovoluje přenést velmi vysoký podíl aplikovaného
namáhání z matrice do pevných vláken. Vlákna mají velkou ohebnost, což je charakteristické pro
materiál mající vysoký modul pružnosti a malý průměr. Tato flexibilita dovoluje různé techniky
při výrobě kompozitu s vyztuženými vlákny. Vlákna zpevňující kompozit mohou být přírodní,
skleněná, keramická, na bázi polymeru nebo kovová.
12.2.1 Kompozity s kovovou matricí
Ačkoliv jsou kompozity s kovovou matricí intenzivně studovány řadu let, nejsou
v průmyslových aplikacích stále v popředí zájmu. Hlavním důvodem jejich menšího uplatnění je
vysoká cena, která snižuje jejich konkurenceschopnost ve srovnání s jinými materiály.
K příčinám vysoké ceny kompozitů s kovovou matricí patří cena použitých vyztužujících fází a
technická náročnost při výrobě. Z těchto důvodů byly kompozitní materiály zprvu využity
v kosmickém a leteckém průmyslu a postupně se dále prosazovaly do sféry sportovních potřeb a
automobilového průmyslu. Kompozity s kovovou matricí kombinují vysokou pevnost nejčastěji
keramické výztuže s vysokou houževnatostí kovové matrice. Tyto materiály pak mají vyšší
modul pružnosti, pevnost a lepší vysokoteplotní odolnost proti klasickým slitinám. Mechanizmus
zpevnění je závislý na typu vyztužujícího materiálu.
Způsoby výroby kompozitních materiálů s kovovou matricí a procesů vedoucích k přípravě
kompozitů s kovovou matricí z taveniny je velké množství. Lze je rozdělit do čtyř tříd na základě
mechanizmu spojování výztuže a kovu.
Infiltrace
V infiltračních procesech je výztuž nehybná a představuje jemnou a složitou porésní formu
do níž zatéká roztavený kov a plní otevřené dutiny. Pohybu taveniny klade odpor kov v již
infiltrované části kompozitu. V systémech, kde kov smáčí výztuž usnadňují kapilární síly tok
kovu v předformě, je-li tomu naopak, musí zvenčí působit mechanická síla k překonání
kapilárních a setrvačných sil. Infiltrační procesy mají mnoho různých podob, některé z nich byly
odvozeny z procesů pro odlévání nevyztužených kovů jako jsou: tlakové lití, lití vstřikem,
infiltrace řízená tlakovým plynem nebo kapilárně řízený proces, kdy kapalina samovolně
infiltruje předformu. K samovolné infiltraci dochází zřídka, při tomto procesu musí vlákna projít
speciální povrchovou úpravou, protože obecně tavenina vyztužující fázi nesmáčí.
Výhodami infiltračních metod jsou snížená chemická reakce mezi kovem a výztuží a
příznivá výsledná mikrostruktura matrice. Pokud je použita chladná předforma i raznice a jsou-li
infiltrační procesy optimalizovány a řízeny nevznikají mikrostrukturní defekty. Pro tyto procesy
je limitující vysoká cena strojů a fakt, že výztuž musí být před infiltrací samonosná.
Disperzní procesy
V těchto výrobních postupech je samostatná vyztužující fáze přidávána na povrch
roztaveného kovu a mícháním je výztuž strhávána do taveniny. Mechanická práce nutná ke
strhávání částic je v tomto případě důležitým parametrem procesu, protože mnoho systémů kovvýztuž vykazuje malou smáčivost. Výhodou těchto metod je schopnost produkovat velká
množství materiálu, včetně ingotů určených pro další tavbu a lití.
Nevýhodou je relativně dlouhá doba kontaktu výztuže a taveniny matrice, kdy na rozhraní
může docházet k nežádoucím chemickým reakcím. Častá je rovněž tvorba mikrostrukturních
defektů a shlukování vyztužujících částic do klastrů.
Stříkané kompozity
Při těchto výrobních postupech je roztavený kov ve formě kapiček vstřikován s výztuží nebo
na výztuž. K včlenění dispergovaných částic do matrice přispívá velká povrchová energie kovu a
kinetická energie pohybujících se kapek s částicemi. Touto metodou lze vyrábět i poměrně
složité tvary kompozitů. Zajímavým rysem takových kompozitů je výsledná mikrostruktura
matrice s malými zrny (15 – 80 µm), pravidelné rozložení dispergované fáze a zkrácení doby
125
nutné na tepelné zpracování. Vzhledem ke krátkodobému kontaktu dispergované fáze
s taveninou lze použít jako výztuž reaktivní látku, mohou se tak připravovat prekurzory pro jiné
typy výrob. Negativním důsledkem tohoto způsobu přípravy je vysoká zbytková porózita
kompozitu.
In-situ procesy
Bylo navrženo i několik metod k přípravě kovových materiálů obsahujících podstatný
objemový zlomek křehké vyztužující fáze vzniklé chemickou reakcí kovu s jinou fází. Příkladem
může být kompozit na bázi slitiny Ti-Al, která je vyztužena částicemi TiB2.
12.2.2 Kompozity s polymerní matricí
Vlastnosti plněných polymerů se v mnoha směrech velmi liší od vlastností polymerů
neplněných. Původně byla plniva přidávána do matrice za účelem jejího „nadstavení“ a snížení
ceny směsi; v současnosti jsou přidávána kvůli získání některých nových vlastností (snížení
hořlavosti, zvýšení elektrické vodivosti,změně mechanického chování), které neposkytuje čistá
polymerní matrice. Vznikají tak principiálně nové materiály.
Struktura, morfologie a výsledné vlastnosti kompozitu budou záviset na:
povaze polymerní matrice,
•
•
chemickém složení (materiál) plniva,
•
fyzikálních charakteristikách (tvar, velikost) plniva,
•
orientace částic plniva,
•
množství plniva,
•
složení hraniční fáze polymeru, která je interakcí s plnivem více či méně modifikována,
•
vnějších podmínkách, zvláště teplotě a rychlosti zatěžování.
Rozdělení plniv
Materiál
Minerální plniva jsou ta plniva, která mají buď přímo minerální původ a jsou jen průmyslově
zpracována (např. mechanickým mletím) na nejvhodnější tvary a velikosti (např. jemně mletý
vápenec CaCO3) nebo jsou průmyslově vyráběna z přírodních materiálů při chemické změně
výchozích surovin (např.hydroxid hořečnatý Mg(OH)2). Existují i další významná minerální
plniva – např. mastek, kaolin, slída, skleněná vlákna atd. Tvar a velikost částic minerálních plniv
jsou dány procesem jejich výroby. Částice anorganického plniva jsou obvykle do materiálu
přidávány za účelem zlepšení jeho tuhosti – v širokém teplotním rozsahu se významně zvyšuje
modul pružnosti v tahu, zlepšuje se tak tvarová stálost za tepla a rozšiřuje teplotní interval
použití kompozitu.
Elastická plniva (nejčastěji kaučukové kuličky) – použití elastomerních částic zlepšuje
houževnatost kompozitu a navíc kulovité částice obecně snižují pevnost a zvyšují tažnost
kompozitu (na rozdíl od částic nepravidelného tvaru).
Tvar částic plniva je často charakterizován pomocí tvarového poměru TP (aspect ratio),
definovaného jako podíl největšího a nejmenšího rozměru částice.
→ částicová plniva: TP < 10,
•
izometrické částice: TP = 1 (tvar koule a elipsoidu),
•
anizometrická TP = řádově v jednotkách (tvar destiček nebo jehlic),
→ krátká vlákna: TP = řádově v desítkách až stovkách,
→ kontinuální vlákna: TP = ∞,
Na tvaru částic závisí intenzita vyztužení kompozitu (kulové částice < destičkové plnivo <
skleněná vlákna) ⇒ zpevnění roste se zvyšující se anizotropií částic.
Velikost částic plniva
Částicová plniva – horní hranice velikosti primárních částic nebo jejich aglomerátů je určena
typem polymerní matrice (pro polyolefíny asi 10 µm). Velké částice se stávají nadkritickými
koncentrátory napětí a mají tak nepříznivý vliv na deformaci a lomové vlastnosti kompozitu.
Omezení velikosti částic shora je také zčásti dáno konstrukcí zpracovatelských strojů. Spodní
126
hranice velikosti je stejně důležitá – ukazuje se, že částice plniva přestávají mít vliv, zmenší-li se
jejich rozměry řádově na úroveň strukturních nehomogenit matrice (u polyolefínů 0,1 až 0,01
µm). Se zmenšující se velikostí částic však roste jejich sklon k aglomeraci, což způsobuje
nedostatečnou homogennost materiálu tím i sníženou houževnatost a tuhost kompozitu.
Krátká vlákna – mechanické vlastnosti krátkovláknového kompozitu jsou dány vlastnostmi
vlákna a také tím, jak je zatížení přenášeno z matrice na vlákno; z tohoto hlediska je důležitá
pevnost mezifázové vazby. Konce vláken nejsou ukotveny pevně v matrici a pod zatížením se
matrice deformuje způsobem zobrazeným na obr.73.
Obr. 73 Deformace matrice ve
vláknovém kompozitu
Prostorová orientace částic plniva – jedná se o komplikovaný děj, kdy se v průběhu zpracování
kompozitu na konečný výrobek mění orientace částic plniva v průřezu stěn i podél tokových
drah. Při orientaci anizometrických částic plniva dochází k směrování os vláken (jehlic) do
referenčního směru, což vede k podstatnému přeskládání materiálu a k tomu, že se významně
změní vlastnosti v referenčním směru a jen málo vlastnosti kolmo na tento směr. U destičkových
částic dochází k orientaci jejich normál kolmo na referenční směr. Výztužný efekt plniva je
v referenčním i kolmém směru téměř stejný a proto nejsou ve vlastnostech měřených v obou
uvedených směrech pozorovány významné rozdíly.
Množství plniva – zvyšující se množství plniva zesiluje jeho účinek, při překročení určité hranice
však dochází ke ztrátě mechanických vlastností. Je proto nutná optimalizace složení kompozitu
jak z hlediska použité matrice a plniva, tak z hlediska plánovaného použití materiálu (tailor made
materials – materiály šité na míru k danému účelu).
12.2.3 Elastické moduly
Je-li jednosměrný kompozit namáhán elasticky ve směru delšího rozměru vláken, a to za
předpokladu dokonalé adheze mezi výztuží a matricí a stejné Poissonově konstantě obou složek,
je jeho Youngův modul dán směšovacím pravidlem. To znamená, že každá složka přispívá
k modulu pružnosti kompozit dle svého objemového zastoupení
E c = E m ⋅ Vm + E v ⋅ Vv .
(20)
Podobně je to s napětím v takto namáhaném kompozitu
σ c = σ m ⋅ Vm + σ v ⋅ Vv .
(21)
Při namáhání kompozitu ve směru kolmém na vlákna nastává situace, kdy prodloužení
matrice a vláken není stejné. Modelově můžeme vlákna seskupit do jedné kontinuální fáze kolmé
na směr napětí, které bude v obou složkách kompozitu stejné. K celkové deformaci přispívají
jednotlivé složky dle směšovacího pravidla
ε c = ε m ⋅ Vm + ε v ⋅ Vv .
(22)
Pro modul pružnosti takto namáhaného kompozitu platí:
V
V
1
= m + v .
(23)
Ec Em Ev
Rovnice, jsou výsledkem modelového výpočtu a přesně nevystihují odezvu reálných
kompozitů při elastickém namáhání. Platí jen pro kompozity s kontinuálními přímými vlákny,
které mají dokonalou adhezi k matrici a tím zaručují dobry přenos vnějších sil do vláken.
Z tohoto důvodu byly odvozeny empirické nebo semiempirické rovnice vystihující chování
reálných kompozitů přesněji.
127
p 1 + ξ ⋅η ⋅ Vv
=
,
(24)
pm
1 − η ⋅ Vv
kde η – konstanta p – modul pružnosti kompozitu, pm – modul pružnosti vláken a ς – empirický
faktor účinnosti výztuže.
13 DŘEVO
Dřevo je jednou z nejcennějších surovin, které nám příroda poskytuje. Odedávna se ve
stavebnictví používalo a dosud se používá jako hodnotné stavivo, a to pro velkou pevnost, malou
hmotnost, snadnou zpracovatelnost, malou tepelnou vodivost, krásný vzhled a jiné dobré
vlastnostmi.
Dřevo je složeno z dřeně, jádra, běle, kambia, lýka a kůry.
Dřeň - bývá uprostřed (v podélné ose) kmene. Je to nejstarší středová vrstva tenkostěnných,
měkkých a nezdřevnatělých buněk, probíhajících od kořene do vrcholu kmene. Je obklopena
prvním letokruhem, tj. vrstvou dřeva, vytvořenou za jedno vegetační období (rok). Dřeň se
z prkna vyřezává, jde-li o výrobky jakostnější.
Dřevo (jádro a běl). Tmavší dřevo ve středu kmene se nazývá jádro. Je to vnitřní odumřelá
část dřeva, která se již neúčastní životní činnosti stromu a vytváří hlavně mechanickou výztuž
kmene. Je to vyspělé, nejlepší dřevo s nejmenším obsahem vody a má největší pevnost v tlaku.
Méně sesychá a méně pracuje než běl.
Světlejší dřevo blíže obvodu kmene (s větším obsahem vody) se nazývá běl. Je to živé,
nejmladší a nevyspělé, řidší dřevo v kmenu a má největší pevnost v tahu. Běl se rychleji vysouší
a poněkud více sesychá než jádro. Běl jehličnatých stromů je chudší na pryskyřici, avšak
snadněji pohlcuje impregnační látky, a proto jsou bělové dřeviny zvláště vhodné pro impregnaci.
Kambium (mízová vrstva) je úzká, šťavnatá, asi 0,25 mm tlustá vrstva mezi lýkem a dřevem.
V této vrstvě se živé buňky množí, tvoří buňky nové - strom roste. Na jaře vytváří kambium
dřevo jarní (vnitřní část letokruhu), které je řidší a světlejší, v létě koncem vegetačního období
dřevo letní (vnější část letokruhu), které je hustší, tmavější a pevnější. V zimě kambium
odpočívá a nevytváří žádné dřevo.
Lýko je vláknité, za růstu stromu živé pletivo na vnitřní straně kůry. Odvádí živné látky
vytvořené v listech k místům vzrůstu.
Kůra chrání lýko i dřevo proti vlivům počasí a mechanickému poškození.
13.1 Druhy dřevin
Ve stavitelství se používá nejčastěji měkké smrkové dřevo. Kromě toho ještě používáme
také dřevo jedlové, borové, modřínové i tvrdá dřeva buková a dubová.
13.1.1 Smrk
Dřevo smrku je světložluté, bez zřetelného jádra, měkké, lehké, mírně pryskyřičnaté, pružné
a pevné. Je slabě lesklé a mírně voní. Dobře se řeže, seká, štípe a hobluje, a to proto, že obě
vrstvy letokruhů jsou skoro stejně tvrdé. Dobře se klíží, vysouší, moří i natírá. Dřevo zraje ve
stáří 80 až 150 let. Vzrůst smrku je rovný a dosahuje výšky 40 m i více. Je vhodné na konstrukce
i pro práce truhlářské, pokud jsou chráněny před deštěm.
13.1.2 Jedle
Jedle má dřevo bělejší než smrk, je málo pryskyřičnaté a často je napadají škůdci. Jedle bývá
odlupčivá a hůře se zpracovává než smrk. Roste rychleji než smrk a je také těžší. Letokruhy jsou
málo znatelné. V suchu nebo stále pod vodou je trvanlivá, ve vlhku však nevydrží co smrk.
Pevnost jedlového dřeva je asi o 10 % nižší než pevnost smrkového. Používá se především na
stavební práce.
13.1.3 Borovice
Dřevo borovice je žlutavě bílé a jádro červenohnědé. Borové dřevo je těžší a tvrdší ovšem
křehčí než smrkové. Je dosti sukovité a silně voní pryskyřicí. Protože je dosti pryskyřičnaté
128
vzdoruje vlivům povětrnosti lépe než smrk. Leží-li ve vlhku snadno zmodrává prorůstáním
dřevokazné houby. Běl se impregnuje velmi snadno avšak jádro velmi těžce. Pro svoje vlastnosti
se používá na konstrukce staveb vodních, důlních, mostních a na práce venkovní a dlažby.
13.1.4 Modřín
Jakostí se podobá borovici, vzrůstem pak smrku. Je těžší než borovice, dřevo je pevné,
houževnaté , trvanlivé, poměrně tvrdé a přitom dobře štípatelné. Vlivům povětrnosti vzdoruje
lépe než borovice, špatně se impregnuje a je odolné vůči kyselinám. Používá se na schody,
venkovní práce a obklady stěn.
13.1.5 Dub
Dub má nažloutlou barvu dřeva a žlutohnědé jádro. Je velmi tvrdý, pevný a houževnatý,
ovšem snadno se štípe. Hřebíková pevnost je dobrá, avšak v blízkosti čel a boků se doporučuje
dřevo předvrtávat z důvodu omezení praskavosti. Pomalu vysychá a jeho náchylnost k borcení je
značná. Používá se na schody, zábradlí, obklady stěn, parkety a podlahy, okna, vodní stavby,
sudy apod.
13.1.6 Buk
Dřevo je žluté s nádechem do červena. Je tvrdé, rovnovlákné, pevné v tahu, houževnaté
avšak křehčí než dubové dřevo. Není trvanlivé jako dub nebo modřín. Dobře se štípe a ohýbá.
V suchu se bortí, trpí červotočem a dřevokaznou houbou. Venku brzo hnije. Proto se paří a
impregnuje. Dobře se zpracovává soustružením a klížením. Používá se na podlahy, železniční
pražce.
13.2 Vlastnosti a vady dřeva
Dřevo je silně anizotropní materiál. Jeho pevnost ve směru vláken může být 25 až 50 krát
větší než pevnost v radiálním směru. Vlákno z mikrofibril a ligninu má pevnost v tahu
v podélném směru asi 690 MPa. Čisté dřevo bez vad (suků aj.) má ve směru podél vláken
pevnost v tahu asi 70 až 140 MPa. Konstrukční řezivo, které obsahuje mnoho nedokonalostí,
může mít pevnost v tahu menší než 35 MPa. Pevnost dřeva v tlaku nebo ve střihu je menší než
pevnost v tahu. Při tlakovém zatížení dochází k borcení vláken, při zatěžování střihem křehký
lignin nemůže účelně bránit vláknům v jejich skluzovém pohybu. Dřevo má poměrně dobrou
měrnou pevnost a měrný modul pružnosti, což souvisí s hustotou dřeva, která se pohybuje u
tvrdých dřev od 500 do 800 kg•m-3 a u měkkých dřev 300 až 500 kg•m-3.
U dřeva rozeznáváme vady dřeva a vady vzniklé při zpracování výřezků na řezivo.
Přirozené vady jsou :
suky - části větví s vlastními letokruhy obrostlé dřevem. Zhoršují pevnost v tahu a ohybu
1.
a ovlivňují vzhled dřeva,
2.
očka - zarostlé vegetační pupeny zhoršující opracovatelnost dřeva,
3.
trhliny - vznikejí při růstu stromu nebo při kácení,
točitost kmene - snižuje pevnost v tahu, tlaku, střihu a ohybu dřeva,
4.
5.
křivost kmene,
křemenitost,
6.
7.
svalovitost,
8.
závitky,
zárost,
9.
10.
hniloba - dochází k úplnému rozkladu dřeva,
11.
houby - napadené dřevo žloutne až hnědne a drolí se.
129
14 KOROZE
Korozí kovů nazýváme jejich postupné znehodnocování, které nastává chemickým nebo
fyzikálně chemickým působením vnějšího prostředí. Prostředí, která způsobují korozi, jsou
rozmanitá. Nejrozšířenějším korozním prostředím je zemská atmosféra. Dalším významným
korozním prostředím je půda, přírodní voda aj.. Ve výrobních technologiích to jsou potom
kyseliny, zásady, organické chemikálie, plyn, vodní páry apod.
Podle mechanizmu rozlišujeme v kovech dva typy koroze:
1. korozi v elektricky vodivém prostředí (v kapalných elektrolytech) - elektrochemická koroze,
2. korozi v elektricky nevodivém prostředí - chemická koroze.
Podle druhu napadení materiálu potom korozi dělíme na:
1. rovnoměrnou, při níž dochází k rovnoměrnému úbytku materiálu po celé ploše,
2. nerovnoměrnou, při níž dochází k napadání materiálu jen v určitých místech.
Nebezpečnější formou je koroze nerovnoměrná, uplatňující se tehdy, mění-li se lokálně
vlastnosti materiálu (nečistoty, proměnlivost chemického složení, aj.), nebo okolního prostředí
(rozhraní dvou prostředí, přechod ze suché půdy do vlhké apod.).
Makroskopickou formou nerovnoměrné koroze jsou důlková a bodová koroze. Při nich jsou
korozní děje soustředěny pouze v omezených oblastech materiálu (poškození ochranných
povlaků, místní snížená odolnost pasivní vrstvy apod.).
Mikroskopická koroze je velmi nebezpečnou, pouhým okem nezachytitelnou formou. Jako
mikroskopická je považována:
mezikrystalová koroze, při níž je rozrušování materiálu soustředěno na hranice zrn slitin,
•
na nichž došlo k vyloučení určité sekundární fáze,
•
selektivní koroze, při níž je se slitině přednostně narušován jeden z kovů tvořících slitinu,
•
koroze pod napětím, při níž dochází k interkrystalickému i transkrystalickému porušení
materiálu přenášejícího napětí v korozním prostředí.
14.1 Koroze chemická
K chemické korozi patří koroze v plynných prostředích za normálních a zvýšených teplot a
v elektricky nevodivých kapalinách. Pro chemickou korozi v oxidačním prostředí je
charakteristické vytváření oxidické vrstvy na fázovém rozhraní mezi kovem a prostředím.
Charakter vzniklé vrstvy výrazně ovlivňuje další korozní proces. Souvislá vrstva nedovoluje
přímý přístup média k povrchu kovu. Ke styku kovu s korozním prostředím zde dochází pouze
difúzí oxidickou vrstvou a další koroze je tak zpomalována - vrstva má ochranný charakter.
Nesouvislá, pórézní nebo odpadávající vrstva kov nechrání.
Má-li vznikat nepórézní, ochranná vrstva, musí být objem zplodin koroze většinou větší než
objem oxidujícího kovu. Splnění této podmínky lze posuzovat podle hodnoty PillingovaBedworthova čísla (poměru molekulového objemu korozní zplodiny VMZ a atomového objemu
kovu VAK. Je-li potom poměr:
VMZ
•
p 1, vrstva nechrání
V AK
VMZ
•
≥ 1, vrstva má ochranný charakter
V AK
VMZ
•
ff 1, celistvost vrstvy se narušuje vnitřním pnutím, ochranný charakter klesá.
V AK
Souvislost oxidické vrstvy ještě nezajišťuje její trvalý ochranný charakter. Ten je ovlivňován
celou řadou vnitřních i vnějších činitelů, jejichž vliv se uplatňuje jak ve vznikající vrstvě tak i
v oxidovaném kovu.
Mezi vnitřní činitele, ovlivňující přímo oxidickou vrstvu řadíme:
fyzikální vlastnosti korozních produktů - ochranný charakter vrstvy závisí na jejích
•
přenosových vlastnostech, a to jak na možnosti přenosu iontů, tak i na přenosu elektronů,
130
•
stabilita korozních produktů - stabilita se u některých oxidů mění s teplotou (např. u
molybdenu se při teplotách nad 500 °C začíná oxid MoO3 vypařovat),
•
složení korozních produktů - vrstva může být tvořena jedním oxidem (Al2O3) nebo i více
oxidy (FeO, Fe3O4, Fe2O3) s různými vlastnostmi.
Mezi vnitřní činitele, uplatňující se v oxidovaném kovu, lze pak zahrnout:
•
chemické složení kovu - pomocí vhodných přísad lze ovlivňovat rychlost difúzních
pochodů a tím i rychlost koroze,
•
struktura kovu - výhodná je homogenní struktura, vměstky například podporují lokální
korozi,
stav povrchu kovu - leštěný povrch je odolnější než neleštěný,
•
pochody uvnitř kovu.
•
Mezi vnější činitele ovlivňující chemickou korozi je třeba zařadit teplotu, tlak a složení
korozního prostředí.
Kromě oxidačního prostředí mohou korozi působit i redukující plyny. Nejvýznamnějším
korozním redukčním plynem je vodík. Působení vodíku na ocel má dvojí charakter:
•
vodíková koroze - při vysokých teplotách a tlacích dochází k chemickým reakcím vodíku
s uhlíkem rozpuštěným v tuhém roztoku a zejména pak s cementitickým uhlíkem za
vzniku metanu. Metan není schopen difúze v oceli a koncentruje se v místech
rozpadajícího se perlitu, zejména na hranici zrn. Metan svým vysokým tlakem vyvolává
vnitřní pnutí, která vedou ke vzniku trhlin.
Vodíková křehkost - rozpuštění vodíku v oceli může mít vliv na podstatné snížení
•
plastických schopností a houževnatosti.
14.2 Elektrochemická koroze
Tento typ koroze je důsledkem elektrochemických dějů obdobných dějům v galvanickém
článku. Elektrochemická koroze probíhá dvěma na sobě závislými reakcemi - anodickou a
katodickou, které mohou být od sebe místně odděleny. Anodická reakce je zdrojem elektronů,
zatímco katodická reakce stejné množství elektronů spotřebovává, a to buď vybíjením iontů
vodíkem nebo redukcí kyslíku rozpuštěného v elektrolytu. Pro tyto reakce se rovněž používá
názvu depolarizace vodíková nebo kyslíková.
Základní reakcí každého elektrochemického korozního děje je tedy změna kovu na ionty
(anodické rozpuštění), tento děj lze vyjádřit rovnicí:
Me → Me n + + ne n − .
(25)
Rovnováze tohoto děje odpovídá rovnovážný potenciál ER, jehož hodnota je dána typem
kovu a aktivitou jeho iontů v roztoku podle Nernstovy rovnice:
RT
ER = E 0 +
ln a Me n + ,
(26)
zF
kde E0 - standardní potenciál daného kovu, F - Faradayova konstanta, n - valence a aMen+ aktivita iontu.
Podle elektrochemické ušlechtilosti lze kovy sestavit do řady, kde za nulu je vzat potenciál
standardní vodíkové elektrody. Nejmenší korozní odolnost mají kovy s největším negativním
potenciálem (Na, Mg, K, Zn). Stupnice skutečné korozní odolnosti však neodpovídá, příčinou je
vznik tuhých korozních zplodin, které jsou nerozpustné a které tvoří více či méně souvislou
povrchovou vrstvu, která brzdí anodovou reakci a která rozhoduje o korozním chování kovů.
Elektrochemická koroze probíhá jen za přítomnosti tzv. galvanického článku. Podle velikosti
elektrod korozního článku rozlišujeme makročlánky (spoj hliníkové slitiny s bronzovým
šroubem ve vodě), mikročlánky (ferit - anoda, cementit - katoda) a submikročlánky (články
vyvolané napěťovým polem okolo dislokace, vakance aj.).
Vznikle-li při korozním ději na povrchu ochranná vrstva ze stabilních oxidů, hovoříme o
pasivitě. Pasivita představuje stav poměrně vysoké korozní odolnosti materiálu způsobený
brzděním anodového děje ionizací kovu v určité potenciální oblasti, ve které kov nekoroduje.
Některé kovy se pasivují poměrně snadno, zejména chróm, titan, hliník.
131
14.3 Ochrana proti korozi
Antikorozní opatření lze podle jejich účinku rozdělit do třech hlavních skupin:
1.
opatření ovlivňující kov - legování a tepelné zpracování, kovové i nekovové povlaky.
2.
opatření ovlivňující korozní prostředí - inhibitory koroze, , ochranné atmosféry aj.,
3.
opatření ovlivňující konstrukci - zamezení kontaktu dvou kovů o různém
elektrochemickém potenciálu, aby v daném prostředí nemohl vzniknout článek.
Zamezení hromadění vlhkosti a vody, zamezení vzniku turbulentního proudění aj.
132
15 LITERATURA
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Arzberger J., aj., 1980: Oceli, Výrobní program II. díl – vlastnosti a použití, sv. I – IV,
Ostrava: Hutnictví železa, 1980, 1248 s.
Ashby M. F., Gaudhi C., Taplin D. M .R., 1979: Acta Met., s. 729.
Cottrel A. H., 1969: Teorija dislokacij [Teorie dislokací], Moskva: Mir, 1969, 95 s.
Čadek J., 1984: Creep kovových materiálů, Praha: Academia, 1984, 272 s.
Dylag Z., Orloś Z., 1962: Wytrzynalość zmeczeniowa materialów [Únava materiálu a její
zkoušení], Warszawa: Wydawnictwa naukowo – techniczne, 1962, 265 s.
Fuchs H. O., Stephens R. I., 1980: Metal Fatigue in Engineering [Únava kovů ve
strojírenství], New York: 1st Ed. Wiley, 1980, 318 s.
Gittus J., 1978: Irradiation Effects in Crystalline Solids [Radiační efekt v tuhých roztocích],
London: Apllied Science Publishers Ltd., 1978,
Hertel H., 1969: Ermüdungfestigkeit der Konstruktionen [Únavová pevnost konstrukcí],
Berlin – Heidelberg – New York: Springer – Verlag, 1969, 660 s.
Hertzberg R. W., 1989: Deformation and Fracture Mechanics of Engineering Materials
[Deformace a lomová mechanika strojírenských materiálů], New York,:Wiley, 1989, 680 s.
Holzmann M., Klesnil M., 1972: Křehký a únavový lom materiálů a konstrukcí, Praha:
SNTL, 1972, 199 s.
Höschl C., 1971: Pružnost a pevnost ve strojírenství, Praha: SNTL, 1971, 376 s.
Jareš V., 1960: Metalografie oceli, Praha: ČSAV, 1960, 275 s.
Jech J., 1983: Tepelné zpracování oceli, Praha, SNTL, 1983, 292 s.
Ježek J., a kol., 1972: Vliv tepelných cyklů a deformace austenitu na jeho izotermický
rozpad a vlastnosti produktu rozpadu [ Závěrečná zpráva dílčího úkolu R5/2], Praha: ČSAV
ústav fyzikální metalurgie – pobočka Praha, 1972, 177 s.
Ježek J., aj., 1970: Mechanismus a kinetika vzniku zárodků bainitu [ závěrečná zpráva
dílčího úkolu IV-1.6/1], Praha, ČSAV laboratoř struktury kovů a slitin, 1970, 133 s.
Ježek J., aj., 1975: Vliv řízených vlastností austenitu na jeho transformaci a na vlastnosti
produktu transformace [ závěrečná zpráva dílčího úkolu R5/2 resortního plánu RTV], Praha,
ČSAV ústav fyzikální metalurgie – pobočka Praha, 1975, 136 s.
Kettunen O., Kuokkala V., 2003: Plastic deformation and strain hardening [Plastická
deformace a deformační stárnutí], Uetikon Zurich: Trans tech publications, 2003, 410 s.
Kittel Ch., 1985: Úvod do fyziky pevných látek, Praha: ČSAV, 1985, 600 s.
Klesnil M., Lukáš P., 1975: Únava kovových materiálů při mechanickém namáhání, Praha:
Academia, 1975, 224 s.
Klesnil M., a kol., 1987: Cyklická deformácia a únava kovov, Bratislava: VEDA SAV 1987,
384 s.
Kopřiva M., 1992: Fraktografie, Olomouc: UP v Olomouci, 1992, 32 s.
Koutský J., 1981: Slitinové oceli pro energetické strojírenství, Praha: SNTL, 1981, 340 s.
Kunz J., 2000: Základy lomové mechaniky, Praha: ČVUT Praha, 2000, 260 s.
Macek K., Zuna P., Janovec J., 2001: Tepelné úpravy kovových materiálů, Praha: ČVUT
Praha, 2001, 100 s.
Píšek F., Jeníček L., Ryš P., 1966: Nauka o materiálu I. Sv. 1: Obecná nauka o kovech,
Praha: Academia, 1966, 634 s.
Píšek F., aj., 1959: Nauka o materiálu II. Sv. 2, Praha: ČSAV, 1959, 672 s.
Píšek F., Jeníček L., Ryš P., 1968: Nauka o materiálu I. Sv. 2: Vlastnosti kovů, Praha:
Academia, 1968, 1002 s.
Pluhař J., Puškár A., Koutský J., Macek K., Beneš V., 1987: Fyzikální metalurgie a mezní
stavy materiálu, Praha: SNTL Praha, 1987, 420 s.
Pluhař J., Koritta J., aj., 1966: Strojírenské materiály, Praha: SNTL Praha, 1966, 560 s.
Ptáček L., a kol., 1999: Nauka o materiálu I a II, CERM s.r.o, Brno, 855 s.
133
31 Puškár A., Golovin A., 1981: Kumulácia poškodenia v procese únavy, Bratislava: VEDA,
1981, 264 s.
32 Ragab, Abdel – Rahman A. F., Bayoumi Salan Eldin A., 1999: Engineering Solid
Mechanics: Fundamentals and Applicatons [Mechanika tuhých roztoků: podstata a
aplikace], Washington D. C.: CRC Press, Boca Raton – London – New York, 1999, 921 s.
33 Rohan R., 1979: Abeceda hutního materiálu, Praha: SNTL Praha, 1979, 324 s.
34 Ryš P., Cenek M., Mazanec K., Hrbek A., 1975: Nauka o materiálu I. Sv. 4: Železo a jeho
slitiny, Praha: Academia, 1975, 544 s.
35 Sedláček V., aj., 1985: Zotavení a rekrystalizace, Praha: Academia, 1985, 280 s.
36 Schott G., 1979:Werkstoffermüdung [Únava materiálu], Leipzig: WEB Deutscher Verlag
für Grundstoffindustrie, 1979, 328 s.
37 Sklenička V., 1981: Creepový mezikrystalový kavitační lom kovových materiálů, Doktorská
disertační práce, Brno, ÚFM ČSAV, 1981, 145 s.
134

Podobné dokumenty

to get the file

to get the file oblasti vlivu jednoho atomového jádra a polovinu doby v oblasti vlivu druhého atomového jádra. Tato vazba je velmi silná, takže ani táním nebo rozpouštěním se molekuly nemění. Příkladem této párové...

Více

Základy techniky - střední škola elektrotechnická, ostrava, na

Základy techniky - střední škola elektrotechnická, ostrava, na - výrobek. Na rozdíl např. od technologického postupu, jenž se zabývá pouze technickou stránkou výrobního procesu, tvoři výrobní proces složitý celek, v nimž je dialekticky spojeno a překombinováno...

Více

Oceli

Oceli Čistý Al má nízké hodnoty Re , Rm , zvyšují se: 1) Legováním –  Prvkem, který tvoří s v fcc mřížce Al substituční tuhý roztok – rozpuštěné atomy vyvolávají zpevnění, které je střední velikosti  P...

Více

4. KOVOVÉ MATERIÁLY A JEJICH ZPRACOVÁNÍ 4.1 Technické

4. KOVOVÉ MATERIÁLY A JEJICH ZPRACOVÁNÍ 4.1 Technické modifikacích: Fe a resp. Fe 8 má mřížku K8 a Fe y má mřížku K12. Oblasti existence jednotlivých modifikací železa jsou patrný z obr. 4-1. Železo a existuje do teploty 911 °C a od teploty 1394°C do ...

Více

metody studia struktury - Personalizace výuky prostřednictvím e

metody studia struktury - Personalizace výuky prostřednictvím e Pro studium tohoto předmětu se předpokládá absolvování předmětu Nauka o materiálu a Struktura a vlastnosti pevných látek. CÍLEM PŘEDMĚTU je seznámení se základními pojmy v oboru strukturní a fázové...

Více

teorie procesů při výrobě železa a oceli - FMMI

teorie procesů při výrobě železa a oceli - FMMI Termodynamika je založena na dvou principech: prvním a druhém zákonu termodynamiky. K nim se připojuje Nernstův tepelný teorém (třetí zákon termodynamiky). Z těchto tří zákonů termodynamiky lze log...

Více

Tepelné zpracování a slinování

Tepelné zpracování a slinování Monel) nebo železa (korozivzdorné oceli), jejichž tepelná vodivost se při teplotě místnosti pohybuje kolem 15 W.m-1.K-1. Vliv teploty na tepelnou vodivost železa a různých skupin ocelí je znázorněn...

Více

Mezní stavy a spolehlivost - Vysoké učení technické v Brně

Mezní stavy a spolehlivost - Vysoké učení technické v Brně ukazovalo nezbytným zavádění nových druhů ocelí se zvýšenými mezemi kluzu a meze pevnosti. Tyto materiály však jsou zpravidla citlivější na dodržení předepsané výrobní technologie a s tím souvisejí...

Více

Výzkumný záměr - Výzkumný a zkušební ústav Plzeň s.r.o.

Výzkumný záměr - Výzkumný a zkušební ústav Plzeň s.r.o. a eliminovat tím zkreslení vznikající vlivem perspektivy. Tím výrazně roste přesnost interpretace a vyhodnocování měření a vznikají možnosti dalších aplikací. K dispozici je i další bohaté přísluše...

Více