Rehberg - Srní

Rehberg
SRNÍ
zdroj:
KOHOUTÍ KŘÍŽ Šumavské ozvěny
-
'S HOHNAKREIZ
Des Waldes Widerhall
KARL KLOSTERMANN
Tam, kde se dnes rozkládá zelená, zčásti slatinná niva mezi příkrými, dílem ještě pořád
lesnatými, dílem vykácenými nebo krutě prokácenými, ohromnými balvany rulovými
posetými svahy dolního Schlösselwaldu (dnes Hrádky) a vyššími, ale mírněji vystupujícími
výšinami z oné strany Stillseifenského potoka (dnes Hrádecký potok), a za nimi tekoucího
náhonu (v originále ovšem "hinter diesem fließenden Schwemmkanales", tj. doslova "za nimi
tekoucího plavebního kanálu", rozuměj zde Vchynicko-tetovského), který spojuje Vydru
s Křemelnou tj. "Vydru se Sekerským potokem a jím pak s Křemelnou"; kde dnes ke vsi
Rehbergu, k dřevařským usedlostem a dvorcům Kaltenbrunnským, dále k Neubrunnu (v
originále "von Kaltenbrunn, Stachauer Hütten, Grünberg bis weithin gegen Neubrunn", tj.
místo dvou místních jmen hned čtyři, která jsou ovšem dnes na místě zaniklých osad jen
jmény pomístními a kromě Zelené Hory a Nové Studnice ani neměla české podoby)
vystupují z černých lesů louky a pole: tam stával před sto čtyřiceti lety jediný nepřetržitý
hvozd, o němž svědčí ještě dosud jednotlivé stromy, zejména buky. Roku 1720 vkročili první
osadníci na pustinu Sattelberskou (v originále "Waldböden am Sattelberg", tj. "lesní pozemky
na vrchu Sattelberg", což je dnešní Sedelský vrch), rodiny Hofmannova, Pauknerova,
Raabova a Gruberova.
Přišli pravděpodobně ze Stodůlek (Stadeln), královské obce ležící nad Křemelnou
(Kieslingerbach), a koupili si pozemek od panství štubenbašského (v originále "Herrschaft
Stubenbach", tj. "panství Prášily"), jež tehdy patřilo hraběti Mansfeldovi. Obec Sattelberg
(dnes Sedlo ) byla založena, divočiny na Geigersbergu, na Schusterpetrnbergu (v originále
"Geigerberg" a "Schusterpeternberg", ani jeden z obou vrchů neměl a nemá české jméno) i u
řeky na Spáleném vrchu (v originále "am Fuße des Brennten Berges", tj. Doslova "na úpatí
Spáleného vrchu") byly vykořeněny ("ausgerodet"), a tak asi byla znovu zalidněna ves
Rehberg, která tu již dříve stávala, vznikši (!) nejspíše kvůli dolování na zlato a která potom
byla opuštěna. Stěhovali se sem i další obyvatelé, vnikali i jinde v hluboké hvozdy a
zakládali nové usedlosti, k nim se družili zakladatelé ambulantních skláren, později také (v
originále "auch wohl", tj. doslova "také asi") dřevorubci, kteří byli v panských službách, a
uhlíři.
Roku 1765 panství štubenbašské, jež zatím přešlo v majetek rodiny Kinských, prodalo různé
divočiny na horním toku Vydry, pod Mádrem (v originále "Mader", dnešní Modrava) a na
stráních Adamsbergu (dnes Adamova hora) novým usedlíkům, kteří se do lesů vklínili a
vsedlačili (a že tomu říkali "einbauen", sluli proto Einbauern). Usedlíci, kteří byli pod
protektorátem a poddanstvím panství štubenbašského, což je pro velkou odlehlost sotva
těžce tížilo ("nicht allzuschwer auf ihnen lastete"), nazvali (ale sami asi nikoli) osadu na
počest panství Chýnice-Tetovem (v originále "Wchynitz-Tetau, mundgerecht: Kinitz");
později tato osada spojila se s obcí Stodůlský Podíl - Rehberg (Stadler Antil - Rehberg) (zde
uvádí Regal v závorce poprvé českou podobu, tj Srní). Stodůlských Podílů bylo, nemýlím-li
se, čtvero; nyní jest jen Podíl I.(Stadler Anteil I. Teil), jenž je oficiálním názvem této obce, jejíž
obvod zaujímá dobře nad čtvereční míli.
Ves Horní Schlösselwald (Ober-Schlösselwald), kde dříve byla jen myslivna, jak lze dokázati,
založena a zalidněna byla buď Rehberkem nebo Sattelberkem, nebo také od jihu Chýžicí Tetovem; to ovšem nelze prokázati.
Dolní Schlösselwald (Unter-Schlösselwald) není vlastně vsí, nýbrž jen dvůr
"Wurmbauernhof" a dvě nebo tři chalupy. Dvůr leží na východním kraji úžlabí
Stillseifenského potoka (v originále "der oben erwähnten Talmulde am Stillseifenbach", tj.
doslova "shora už zmíněného úžlabí Hrádeckého potoka"). Kolem roku 1780 vsedlačil se tu
do pralesa rakouský usedlík jménem Wurm, jemuž ve vsi nestačilo. Úděsná, úplně
liduprázdná divočina, prastará panenská půda (v originále "Humusboden", tj. "humusovitá
půda"), porostlá mnoha staletými velikány!
Ten muž se odvážil přílišného. Pracovních sil bylo poskrovnu, podnikatel neměl dětí, aby
mu pomáhaly při kácení a tříbení lesa, strašně namáhavém; tím se stalo, že nepořídiv, zase se
odstěhoval. Kamenný jakýsi domek tu zůstal a kousek půdy vymýcené; nenašlo se v obci ani
človíčka, jenž by byl pokračoval v započaté práci. Než by půda byla něco vynesla, byl by
každý tu zahynul hlady, neboť se nedalo pomýšleti nadlouho, aby si zásoby a živobytí
odjinud pořizoval.
Tak upadala část vymýcená (v originále "Rodung") a znovu se obracela v temnotu pralesní.
Mladý porost (v originále "Anflug", tj. "nálet") bujel a příroda se zmocnila opuštěných obydlí,
bujná vegetace těchto věčně vlhkých končin ("ewig feuchten Regionen") ovíjela lichotivě
svými vybíhavými a plazivými rameny rychle tlící trámoví a ostění a byly by je asi brzy ze
světa smetla, spojivši se s prudkými lijáky, kypře navrstvenými sněhy ("Schneemassen") a
divými jarními a podzimními bouřemi (v originále je tu pro obojí užit výraz
"Äquinoktialstürmen"), kdyby se byl nenalezl člověk, jenž znovu na se vzal podstoupiti boj s
mocnou přírodou.
Tento pozemšťan (v originále "Menschenkind") pocházel z obce Kvildy (jak už zmíněno, je v
originále uvedená "Gemeinde Innergefild" nikoli obec Kvilda, nýbrž obec Horská Kvilda,
podle významu "vnitř slatí" na rozdíl od "vně slatí" ležící Kvildy!). Kde měl jeho otec velký
dvůr, který se posud drží v rodině, komplex několika dřevěných budov, říká se mu "beim
Danieln" podle předka, praděda mého děda, který slul Daniel. Tento Daniel se oženil roku
1688, jak bylo nalezlo v matrikách rejštejnských ("Matrikenbüchern von Unterreichenstein"),
kamž přifařeny byly celé pláně ("ganzen weiten Gefilde") a lesní samoty, jistě rozsáhlejší než
většina biskupských diecézí italských.
Kvildští (má být Hornokvildští) byli poddanými královského svobodného zlatohorního
města Kašperských Hor. Poddanství zajisté nebylo příliš tísnivým, jak usuzovati lze podle
odloučenosti těchto míst; nicméně prostor zhusta býval příliš těsným těm, kteří byli
požehnáni větším počtem dětí, zvláště proto, že vrchnost nic nepostupovala ze svých
pozemků, a že v oněch končinách, kde podnebí nedopouští intenzívnějšího vzdělávání půdy,
byl nedostatek plochy pro chov dobytka. Tak se stalo, že přebytečné obyvatelstvo odcházelo,
nejraději ovšem do královských (rozuměj králováckých) svobodných obcí, kde nebylo
tísněno pouty poddanskými.
Můj děd se ujal napolo sesuté kamenné budovy v Dolním Schlösselwaldě, již dřívější majitel
byl opustil; zaplatil-li něco za odstoupenou, což nemohu vypátrati, bylo to jistě na nynější
poměry velmi nepatrné, že to skutečně asi nic neznamená proti komplexu, více než sto jiter
(tj. kolem 33 hektarů) zaujímajícímu.
Podle toho soudě, co jsem o dědovi slýchal, byl to neobyčejně energický silák, tvrdý jako žula
("wie die Granitfelsen") jeho domoviny. Nevylíčitelnou prací rval se s přírodou a urval jí
půdu a za málo let měl největší komplex orné půdy ("besaß er größten urbaren Komplex") v
celé obci a třicet až čtyřicet kusů hovězího dobytka ("Viehbestand"). Asi padesát jiter (kolem
17 hektarů) lesa nechával nedotčeným ("ungerodet"), prales divukrásný a nádherný, jehož se
ani jeho syn a nástupce nedotýkal, pokud byl živ. Teprve počátkem let sedmdesátých po
broučkové katastrofě (v originále "die 'goldene Käferlzeit", tj. doslova "zlatá doba
broučková", myšlen ovšem ironicky čas po orkánu z 28. října 1870) jeho vnuk vložil ruku na
dědictví otců - smutná věc, již zde nemíním podrobněji rozpřádati.
Jaké vážnosti těšil se tento tvrdý, zamračený, nemluvný muž, ukazuje nejlépe okolnost, že
jej, přivandrovalce a bývalého poddaného, zvolili rychtářem ("Freirichter"), a tuto hodnost
zastával dlouhá léta, ač neuměl čísti ani nebyl s to se podepsati, což za něho dělávala jeho
žena. Dával najevo velkopanské opovržení ("souveräne Verachtung") ke každému
školskému vzdělání. "D' Händ hant z'n Arbeit'n (tj. "Ruce jsou, aby pracovaly")", říkával,
"und nöt z'n Schmir'n am Papier (tj. "a ne, aby čmáraly po papíru"), und d' Aug'n hot der
Mensch, dass er 's soll vergrob'n in do Büachern, wo nix nöt steht als hoarlous's und
unnützi's Zaig (tj. "a oči má člověk, aby se díval do dálky a ne aby je zahrabal do knih, kde
nic není než samé špatné a nepotřebné věci"). Zum Les'n und Schreim is d'r Pforrer dó und
síst neamd (tj. "Na psaní a čtení je tu pan farář a jiný nikdo.")". Dalo bábě mnoho bojů, než
dosáhla, aby děti směly chodit do školy, a kdyby děd nebyl býval zemřel (v originále "so
früh gestorben wäre", tj. doslova "tak brzy nebyl býval"), nikdy by můj otec se nebyl dostal
na studie.
Bylo to vpravdě na pováženou s docházkou do školy. V zimě navěžilo se dětem v cestu
takových závějí ("türmten sich den Kindern unermessliche Schneewälle in den Weg"), že se
mohly odvážiti do školy jen s průvodem dospělých, kteří jim cestu razili; na jaře se
proměnila půda v bezedný močál a v létě a na podzim práce domácí i polní, hlídání dobytka
("die Vieh-Hut") a všecko, co souvisí ("was drum und dran ist") s hospodářstvím teprve
vznikajícím, nemohly postrádati ani jediné dělné ruky.
A co bylo tehdy věcí odstrašujících, nejen jako dnes, ale stonásob zhoršených i také jiných,
dnes už neznámých!
Ticho lesa mlčícího, tančící světélka nad močály ("die tanzenden Irrlichter des Moores"),
skučení vichru, šumění křídel v noci táhnoucího ptactva, to všechno naplňovalo fantazii lidí
strašidelnými postavami ("Spukgestalten") a domnělým nebezpečím, jež tísnily mysl
neméně, než kdyby skutečně bývaly. Nebezpečí vlastně číhalo všude, jenomže se nevědělo o
jeho podstatě a zaměňovalo se představované se skutečným.
Vyráželo osení, rozmnožovala se stáda, ale stáda jelenů ("Rudel von Hirschen") ničila pole,
medvědi a rysové dobytek. Této škodné můj děd vyhlásil vyhlazovací válku. Sedláci pásli
dobytek společně, hluboko v lesích, a uplynul málokdy týden, aby nebyl přiběhl některý z
pastevců bezduch (v originále "atemlos", tj. "bez dechu") volaje: "Hait nocht hot er wieder
g'riss'n (tj. "Dnes v noci zase (rozuměj medvěd) trhal!")!"
Škoda bývala pokaždé veliká. Šelma se vrhla doprostřed stáda, udílejíc rány napravo i
nalevo strašnými tlapami. Nepadlo-li zasažené zvíře po první ráně, medvěd je
nepronásledoval, nýbrž dal se do nejbližšího a tak dlouho mlátil, až některé padlo, z něhož
na místě sežral, co mohl. Někdy "trhali" dva i tři medvědi. Raněná zvířata hynula skoro bez
výjimky po ranách. Někdy se stalo, že celé stádo panickým děsem jato se splašilo a šíleným
útěkem se rozprchlo, mnoho zvířat si polámalo nohy, spadlo do skalních rozsedlin nebo
zapadlo do potměšilých močálů, kde bídně zahynulo.
Tehdy vytáhl můj děd na hon na medvědy s primitivní puškou ("mit seiner primitiven
Büchse"), kterou jsem ještě viděl.
Více než dvacet medvědů a několik rysů, kteří přepadali zvláště menší dobytčata, zastřelil a
k tomu množství jelenů. Když nashromáždil několik koží, chodíval je prodat do Sušice
(německy Schüttenhofen). Uplatňovala se konservativní, tuhá nátura tvrdého muže i v pitce
a sedění jako při práci; nebylo lze ho dostati z města, dokud cítil v kapse krejcar z výtěžku
lovu. Vydržel osm i čtrnáct dní na místě, pil mlčky ohromné množství piva a zapomínal na
domov, na dvůr ("Haus und Hof"), na práci i na rychtářství; když pak se vrátil, lehl si a
spával (v originále "und schlief drei Tage", tj. doslova "a spal tři dny"), ať se stalo cokoliv.
Beztrestně člověk neurve panenské půdy. Nejen v tropech pod žhavými paprsky slunečními,
ale ani u nás, v severském podnebí šumavském; i zde vystupují z čerstvě vymýcené půdy
miasmatické (tj. jedovaté, dráždivé) výpary; vražedná úplavice decimovala dříve v létě
obyvatelstvo; v zimě zase čmoud přetopených příbytků, odloučení od světa, zkažená mouka
vyvolávaly tyfové a zimničné nemoci, jež bývaly zvláště, bylo-li hojně sněhu. Z třinácti
sourozenců byl můj otec nejmladším; pět jich zemřelo v mládí, většinou dysenterií (tj.
zmíněnou už úplavicí). Pět bratrů a tři sestry dorostli, jednoho bratra a jednu sestru schvátil
tyfus v nejlepším věku; ani jediný ze sourozenců nebyl ušetřen této nemoci.
Děd sám, jenž urval přírodě pozemek wurmbauerhofský (v originále ""Wurmbauernhof") jméno po prvním usedlíku zůstalo - zemřel roku 1826, maje věku přes šedesát let (v originále
"wenig mehr als 60 Jahre alt", tj. doslova "o málo víc nežli 60 let") "Práce ho strhala", řekl můj
strýček, vykládaje mi o příčině jeho úmrtí.
A přece se žádné z jeho dětí nebálo práce.
Nechť odpočívá v pokoji ("Er ruhe sanft") ve staré královácké zemi, kamž za ním se odebraly
všecky děti a jistě i většina vnuků!
(Kráceno – upraveno)