psychologie samurajù

1
Psychologie samurajů
UMĚNÍ HARA - ČINNOST DOVEDENÁ K
DOKONALOSTI
Cílem výcviku japonského válečníka nebyla nikdy jen technická dokonalost, síla či rychlost.
Samurajova hlavní zbraň patří odpradávna do oblasti psychologie: je to schopnost naprostého
soustředění a ovládání citů, zejména strachu ze smrti. Duševní kázně, pro Evropana téměř
nepochopitelné, dosahují četní samurajové pověstnou metodou "zen".
„duševní kázeň“
V japonské hospůdce večeřel osamělý šermíř. Vypadal klidně, čtyři mouchy, které mu
bzučely kolem hlavy, ho zřejmě vůbec nerušily. Do místnosti vstoupili tři roninové, což jsou
samurajové nepříslušející k žádnému z velkých feudálních klanů. Všimli si nádherných mečů,
jež měl muž za šerpou, a podle starých ošumělých šatů poznali, že ani on nepatří k žádnému
klanu. Uvědomili si, že cena mečů představuje malé jmění, a že ten člověk rozhodně není
společnost pro ně.
Tři muži usedli k vedlejšímu stolu a vyměňovali si nahlas poznámky o svém sousedovi.
Doufali, že ho vyprovokují na souboj. Ten se však tvářil, jako by neslyšel, ačkoli poznámky
byly čím dál hrubší a drzejší. Šermíř jen zdvihl hůlky, jimiž jedl. Čtyřmi rychlými pohyby
hravě chytil mouchy za křídla. Zatímco pomalu kladl hůlky na stůl, roninové kvapem
opouštěli hospodu. Byli by se utkali s Mijamotou Musašim, jedním z nejslavnějších šermířů v
dějinách Japonska. Musaši skutečně žil v Japonsku 17.století. Byl to slavný umělec, kaligraf,
šermíř a filozof. Jeho obrazy dodnes visí v japonském Národním muzeu, jeho šermířskému
stylu se dodnes vyučuje a japonští studenti filozofie dodnes studují jeho díla. I když příběh o
čtyřech mouchách je nejspíš vymyšlený, jsou z něho dobře patrny některé stránky psychologie
samurajů.
2
Výcviku a kázni samurajských válečníků se v Japonsku po mnoho staletí věnovala nesmírná
pozornost. Japonci se na tento problém vrhli se sobě vlastní energií, inteligencí a snahou o
dokonalost. Vypracovali praktickou, fungující psychologii. Teorií i praxí se sice liší od
současné západní psychologie, ale Japonci byli stejně zaměřeni na empirii a praxi jako
moderní vědci. Založili svou psychologii na pozorování lidského chování a na konkrétních
výsledcích zápasů a bitev.
Z příběhu o Musašim vyplývá jeden velký rozdíl mezi japonským a západním myšlením.
Průměrného člověka ze západu by možná upoutalo, že někdo umí chytat mouchy hůlkami, ale
příliš veliký dojem by to na něho asi neudělalo. Typický televizní fanoušek by na kovboje,
bravurně lapajícího mouchy, reagoval nejspíš tak: "Mouchy chytat umí, teď ještě tak rychle
tasí kolty."
V Japonsku nikdy není cílem výcviků pouhá technická dokonalost nebo výkonnost. Mladý
člověk ze západu, který studoval v Japonsku lukostřelbu, byl zmaten a sklíčen, když učitel
přísně posuzoval jeho přesný zásah. Neuvědomil si, že nejde o to, zasáhnout cíl. Přesnost je
průvodní jev dokonalé formy a soustředění. Mistr lukostřelec se snažil, aby zájem jeho
studenta se neupínal pouze k tomu, aby zasáhl terč, chtěl ho naučit, jak rozvíjet mnohem širší
a důležitější schopnosti. Všechna tradiční japonská umění vyžadují tak náročnou kázeň, že se
žáci při jejich studiu úplně změní - duševně i fyzicky. Když člověk dosáhl mistrovství v
některé oblasti, projeví se to v celém jeho jednání. Právě to vycítili roninové u Musašiho.
Samurajové vypracovali různé psychologické disciplíny, aby nabyli dokonalosti a také
ovládání citů, zejména strachu a úzkosti.
Metody tréninku
Na japonských výcvikových metodách jsou důležité dvě věci. Především se klade malý důraz
na rozumové vysvětlování - praktické zkušenosti jsou mnohem důležitější. Mistři vojenského
umění nedrželi přednášky o sebeovládání, předváděli je žákům v praxi.
V tom tkví možná celý rozdíl mezi japonským a západním myšlením. Nejednou jsem si toho
sám všiml v tělocvičnách, kde se cvičilo válečné umění. Při nácviku aikida, jednoho z druhů
tohoto umění, japonští studenti málo kdy mluví. Tu a tam pokročilejší partner opraví některé
technické nedostatky, ale většinu času žáci tráví tím, že padají a vzájemně se vrhají na zem.
Lidé ze západu mají naopak sklon věnovat po každém pádu několik minut výměně názoru o
technice, variantách a fintách tohoto oboru.
Japonští instruktoři aikida mi vysvětlili, že při dlouhém mluvení se studenti stávají
přemoudřelými a ztrácejí schopnost dále se zdokonalovat. Zakladatel aikida, mistr Morihei
Ueshiba, svou techniku vůbec nikdy nevysvětloval. Žáci ho museli bedlivě pozorovat a potom
sami zkoušeli jeden na druhém přijít na to, co a jak vlastně prováděl.
Dalším důležitým momentem je převaha morální stránky nad technickou dokonalostí. Učitel
lukostřelby cvičí své žáky, aby se soustředili nikoli na přesnost, nýbrž na styl, protože to je
podle něho cesta ke skutečnému mistrovství. Velký učitel také vede své žáky k tomu, aby
ovládli svou mysl a tím si opravdu dokonale osvojili příslušné umění.
3
Polštář nade dveřmi
Zdokonalování tělesných schopností duševní kázně má dvě stránky. Za prvé zdokonalování
pozornosti a soustředění, za druhé vymýcení strachu, nervozity a jiných záporných reakcí,
které nepříznivě ovlivňují konečný výkon.
Samurajové byli cvičeni tak, aby byli neustále ve střehu. Jednou se jakýsi mladík přihlásil do
učení k vysloužilému šermíři. Dostal za úkol štípat dříví, vařit a uklízet mistrovu chýši.
Zanedlouho byl chlapec nespokojen a žádal, aby ho mistr začal pravidelně cvičit v šermu.
Učitel souhlasil. Výsledek byl ten, že mladík neměl při své práci ani chvilku pocit jistoty. Od
časného rána, jakmile se dal do vaření rýže, mistr se znenadání zezadu vynořil a přetáhl ho
holí. Celý den na chlapce z neznáma dopadaly rány, pokaždé odjinud.
Trvalo několik let, než se naučil úspěšně uhýbat učitelovým ranám. Jednou když učedník vařil
zeleninu, udeřil ho mistr zezadu do hlavy. Chlapec bez váhání popadl těžkou poklici hrnce na
zeleninu a vrátil mu ránu. "Á" - zvolal mistr, "tvoje učení skončilo. To je všechno, co
potřebuješ vědět o meči."
Jiný slavný šermíř zkoušel své tři syny. Nad závěs, který zakrýval vchod do pokoje, položil
polštář, který musel spadnout, jakmile někdo vstoupil.
Zavolal své tři syny jednoho po druhém. Nejstarší si všiml polštáře, jakmile se přiblížil ke
dveřím, sundal jej a dal v pokoji na místo. Druhý syn se dotkl závěsu, zachytil padající polštář
a pak jej opatrně položil na jeho místo nad závěs. Třetí syn rychle vstoupil a polštář mu spadl
rovnou na krk. Rozsekl však polštář mečem ve dví dříve, než se dotkl podlahy.
Otec pochválil nejstaršího syna a daroval mu krásný meč. Druhému řekl, že se musí ještě
hodně učit. Třetího přísně pokáral řka, že dělá rodině hanbu.
Pozornost znamená pozornost
Mnozí učitelé učili své žáky být stále ve střehu podobnou metodou jako vysloužilý šermíř
svého učedníka - při nejmenší známce nepozornosti žáka znenadání udeřili. Tento způsob se
nehodí pro výcvik mnoha adeptů najednou - zabírá příliš mnoho času.
Četní samurajové dosahují duševní kázně metodou "zen". Při meditacích zen žák se snaží
upřít pozornost na svůj dech nebo na podobenství "koan" metody zen. Jeden z pověstných
koanů ukládá studentovi, aby se soustředil na slovo "mu". Koan praví:
Jeden mnich se vážně zeptal mistra zenu: "Má pes Buddhovu přirozenost nebo ne." Mistr
odpověděl "mu", což doslova znamená ne nebo nic. Všeobecně se to vykládá spíš jako výdech
než jako určitá odpověď.
Při cvičení tohoto koanu nesmí se žák soustředit na význam slova mu, moderní mistr zenu jej
upozorňuje: "Jinými slovy, nesmíte uvažovat o mu z toho hlediska, zda vyjadřuje existenci
nebo neexistenci Buddhovi přirozenosti... přestaňte dumat a zcela se soustřeďte na mu, pouhé
mu. Nerozptylujte se, vložte do cvičení poslední špetku své energie... Musíte bez přestání
pokračovat rok, dva, tři, nebo dokonce pět let bez ustání, v neustálé pohotovosti... Zpočátku
nedokážete ponořit se do mu celou svou bytostí. Bude vám unikat, protože vaše myšlenky
budou roztěkané. Budete se muset soustředit s větším úsilím - jenom na mu, mu, mu.
4
Tuto stránku výcviku zen blíže osvětluje příběh o mistrovi zenu Ikkjúovi. Když byl požádán,
aby napsal některé poučky ze své velké moudrosti, napsal Ikkjú slovo "pozornost".
"Jakmile se vaše mysl u něčeho zastaví - ať je to meč protivníkův nebo váš vlastní, muž
chystající se udeřit nebo meč v jeho ruce, způsob nebo míra pohybu - přestáváte být svým
pánem a stanete se zaručeně obětí nepřítelova meče. Postavíte-li se protivníkovi, má zaujmout
cele vaši mysl. Proto vůbec nemyslete na sebe. ...Soupeřův meč vás nepochybně může
kdykoli zasáhnout, ale nepřipusťte si takovou myšlenku. Nechtějte odpovídat na každý jeho
hrozivý pohyb protiútokem, nezabývejte se žádnými úvahami. Vnímejte prostě protivníkův
pohyb, nedopusťte však, aby na něm utkvěla vaše mysl, postupujte proti protivníkovi stejně
jako dřív a využijte jeho útoku tak, že jej obrátíte proti němu." (Velký mistr zenu Takuan v
dopise svému slavnému žáku Tajima-no-kamimu.)
"To je všechno", zeptal se návštěvník. "Nechcete ještě něco dodat". Ikkjú tedy napsal:
"Pozornost, pozornost."
"Dobrá", řekl ten člověk trochu popuzeně, "opravdu nevidím žádnou velkou hloubku ani
dokonalost v tom, co jste napsal". Ikkjú tedy napsal stejné slovo třikrát za sebou: "Pozornostpozornost-pozornost". Muž se zeptal skoro zlobně: "Co vlastně to slovo "pozornost"
znamená." Ikkjú vlídně odvětil: "Pozornost znamená pozornost."
Jak je však možné rozvíjet ostražitost cvičením soustředění. Ostražitost znamená vnímavost
vůči určitému druhu stimulů, kdežto soustředění znamená vyloučení nepodstatných stimulů.
V některých případech, například při laboratorních pokusech s reakcemi na jednoduché
stimuly, je jasné, že citlivost na světlo nebo bzučák je větší, je-li člověk schopen vyloučit
nepodstatné stimuly a soustředit se pouze na daný úkol. "Reálný svět" je však mnohem
složitější. Například, jak ovlivnilo soustředění na "mu" nejstaršího syna, že si všiml polštáře
ještě dříve než spadl?
Aktovka na stole
Známý japonský psycholog a filozof, profesor Tempu Nakamura, rozlišuje mezi soustředěním
a zaujetím. Ve stavu zaujetí je mysl pasivní, je uchvácena objektem. Při soustředění je mysl
zaměřena na objekt. Klasickým příkladem zaujetí je mladík, který na ulici spatří půvabnou
dívku a v chůzi vrazí do telefonní budky.
Všichni velmi dobře známe stav zaujetí. Nejvíc si je uvědomíme, chceme-li změnit nějaký
starý zvyk. Stalo se vám, že jste při jízdě autem špatně zahnuli, prostě ze zvyku? Mnozí z nás
si v neděli vyjeli na projížďku a najednou zjistili, že jedou směrem do práce! Když lidé
spěchají, bývá jejich mysl většinou zaujata cílem. Vyběhli jste někdy pozdě z domu a
zapomněli aktovku na stole?
Zaujatou mysl uchvátí předmět myšlenek nebo vjemů natolik, že vůbec neregistruje důležitý
stimul, jakým je aktovka. Naopak, soustředěná mysl spíš reaguje na podněty. Profesor
Nakamura tvrdí, že klidná, soustředěná mysl je jako zrcadlo - jasně odráží všechny věci.
Zaznamená i poměrně bezvýznamné maličkosti, jako je polštář nad vchodem.
5
Mistr čajového obřadu a generál
Takovou klidnou, soustředěnou mysl si vypěstoval Rikkjú, zakladatel japonského obřadu pití
čaje. Rikkjúův velký a mocný ochránce, Tojotomi Hidejoši, přivedl často na obřad čaje své
přátele a druhy. Na jednoho známého generála udělal Rikkjú zvlášť hluboký dojem. Generál
si všiml, že po celý dlouhý a složitý obřad byly Rikkjúovy pohyby tak přesné a úsporné, že
ani jednou "neotevřel" příležitost k útoku. Generálova ješitnost tím byla trochu dotčena,
protože Rikkjú nebyl vůbec cvičen ve vojenském umění. Umínil si, že mistra čaje lehce
klepne vějířem, jakmile mu Rikkjú poskytne sebemenší příležitost, aby zaútočil.
Když se obřad chýlil ke konci, usoudil generál, že se naskytla vhodná příležitost. Rikkjú se na
něho podíval, lehce se usmál a blahopřál Hidejošimu, že má ve své družině tak vynikajícího
válečníka.
Rikkjú nebyl obřadem jen pasivně zaujat. Byl klidný a dával pozor na všechno kolem sebe, i
na nejmenší generálovi pohyby.
Mnoho psychologických studií dokázalo, že strach a napětí snižují výkon. Z literatury o
úzkosti a poznání jasně vyplývá, že úzkost zabraňuje komplexnímu procesu poznávání. Mírná
úzkost sice zvyšuje ostražitost a citlivost vůči dění, při velkém stresu ztrácejí však lidé
schopnost rozlišovat nebezpečné situace od běžných dějů. Kromě toho je reakce vůbec
strnulejší: pod vlivem silného stresu má člověk sklon jednat primitivněji, reaguje stereotypně
a zaběhaným způsobem, má sníženou schopnost improvizovat či reagovat diferencovaně.
Je nesporné, že strach a úzkost měly pro samuraje za následek rychlou smrt. Druhou důležitou
stránkou psychologického výcviku byla proto snaha vyloučit nebo omezit tyto reakce.
Provádělo se to dvěma způsoby. Jedna metoda usilovala o to, vyloučit nejobvyklejší zdroj
úzkosti samurajů - strach ze smrti. Druhý způsob byl psychofyziologický - zachování klidné
mysli cestou tělesné rovnováhy a uvolnění.
Hara - útrobní centrum
Stav tělesné rovnováhy se nazývá hara. Hara znamená doslova břicho či spodní část břicha. V
japonštině má toto slovo silný duchovní a emocionální, jakož i čistě fyzický význam. "Člověk
ve stavu hara" (hara noaru hito) je klidný a vyrovnaný. Je velkodušný, srdečný a vlídný.
Vyzrálý člověk je ten, kdo rozvinul své hara (hara no dekita hito). A "umění hara" (hara-gei)
znamená činnost dovedenou k dokonalosti pomocí hara - ať jde o čajový obřad, šermířství,
japonský tanec nebo cokoli jiného.
Na koktejlu, jehož se účastnili lidé různých národností, jeden Japonec názorně předvedl, jaký
význam přikládají hara jeho krajané. "Všimněte si postoje lidí ze Západu v této místnosti" řekl
svému evropskému příteli. "Všichni se opírají o zeď nebo stojí na jedné noze. Kdyby do nich
někdo zezadu lehce strčil, všichni by upadli. A podívejte se na Japonce. Všichni stojí pevně,
váhu mají rozloženou na obě nohy. Ovládají hara."
Koiči Tohei, hlavní instruktor aikida, vodí své žáky rok co rok uprostřed zimy do ledového
potoka. Bývá osm až deset stupňů pod nulou, voda stékající z hor pokrytých sněhem je
ledová. Tohei učí, že nejdůležitější je "ovládnout jediné pravé místo v břiše" ovládnout hara.
Jednou kdosi požádal, aby se směl ke skupině připojit. Nestudoval sice aikido, ale byl velmi
dychtivý se zúčastnit a dostal tedy svolení jít s sebou. Tohei líčí, k čemu došlo: "Když byl ve
6
vodě, soustředil se dokonale na to, co jsem mu řekl, a všechno bylo v pořádku. Když však z
vody vylezl, začal si příliš důvěřovat, a ztratil vládu nad oním místem. Začal se třást jako
osika. Kolem stojící žáci se cítili výborně, neměli ani husí kůži a dali se do smíchu. Jejich
smích způsobil, že roztřesený adept opět ovládl místo v břiše a přestal se třást."
Hara se přikládá velký význam i při cvičení zen. Hinduismus a buddhismus učí, že hara je
jedno z nejdůležitějších psychických center v těle, jímž proudí vitální energie neboli životní
síla. Nováček v zenu je nabádán, aby se stále soustřeďoval na břicho. Slavný mistr zenu
říkával: "Musíte si uvědomit, že v pupku je střed všehomíru."
Největší tajemství šermu
Vývoj hara byl sice důležitý, ale kdo vážně studoval válečnické umění, musel se vypořádat s
nejdůležitějším zdrojem stresu a úzkosti - se strachem před smrtí. Zkušený a technicky zdatný
válečník, který právě vyšel ze cvičebního sálu, málokdy se vyrovnal méně cvičenému, ale
vyzrálému veteránovi.
Je mnoho příběhů dokazujících, že zvládnout strach je důležitější než technická zdatnost.
Jeden z osobních strážců šóguna, vojenského místodržitele Japonska, přišel k Jagjú Tajimovino-kami, šógunovi učiteli šermu. Požádal, aby ho naučil šermovat. Tajima-no-kami řekl s
podivem: "Zdá se, že jste sám mistrem v tomto umění." Strážce to popíral, ale potom přiznal,
že ovládl jediné - strach ze smrti. "Když jsem byl ještě chlapec, napadlo mě, že jako samuraj
bych se nikdy neměl bát smrti, a potýkal jsem se s tímto problémem, dokud mě nepřestal
znepokojovat."
"Toť ono" zvolal Tajima-no-kami. "Vždyť největší tajemství šermu tkví v tom, zbavit se
myšlenky na smrt. Cvičil jsem už několik set žáků, ale žádný z nich si ještě nezasloužil
vysvědčení šermířské zdatnosti. Vy nepotřebujete žádný výcvik, vy už jste mistr."
Sebemenší starost o vlastní život oslabuje šermířův útok a dává příležitost protivníkovi.
Nagahara Inosuke, jiný proslulý mistr meče, prohlásil: "Podstatou šermu je věnovat se zcela
úkolu, jak porazit protivníka."
Tento postoj napomáhá zlepšit šermířův výkon dvěma způsoby. Především podstatně snižuje
stres a napětí. Bojovník, který myslí jen na to, jak přemoci protivníka bez ohledu na to, co ho
to bude stát, stává se nebojácným a strašným soupeřem. Jeden velký šermíř to vyjádřil slovy:
"Nechte nepřítele, aby se dotkl vaší kůže a tněte ¨ho do svalstva: dovolte mu, aby vás ťal do
svalů a zajeďte mu až do kosti: dovolte mu, aby vám zajel do kostí a připravte ho o život."
Mistr čajového obřadu a ronin
Pravé mistrovství vysoko převyšuje význam jednotlivých dovedností. Hlavní je ovládnout
sebe sama - to je schopnost sebekázní získaná, zachovat klid, dokonale si uvědomovat a
ovládat všechno své jednání. Příkladem může být příběh o mistru japonského umění čajového
obřadu.
Nestydatý ronin chtěl mistra čajového obřadu zastrašit a vymámit z něho peníze. Protože
mistr čaje nemohl se ctí odmítnout, rozhodl se, že důstojně zemře.
7
Navštívil učitele šermu ze sousedství a požádal ho, aby jej naučil umění umírat. "Máte
zvláštní prosbu" odpověděl učitel. "Rád splním vaše přání, nejprve mi však podejte šálek
čaje." Mistr čajového obřadu s radostí vyhověl, protože to nejspíš byla poslední příležitost,
kdy mohl předvést své umění. Zapomněl na souboj a pustil se pečlivě do přípravy nápoje,
jako by ho v tu chvíli nic jiného nezajímalo.
Na šermíře hluboce zapůsobila jeho soustředěnost mysli, působil dojmem, jako by z jeho
vědomí plně vymizelo veškeré povrchní vzrušení. "Výtečně", zvolal šermíř. "Vy se nemusíte
učit umění umírat. Při takovém stavu své mysli se vypořádáte s každým šermířem. Až uzříte
svého ronina, udělejte toto: Nejprve si představte, že hodláte podat hostu čaj. Zdvořile ho
pozdravte, omluvte se mu za zpoždění a povězte mu, že jste připraven k souboji. Svlékněte si
svrchní oděv, pečlivě jej složte, položte na něj svůj vějíř, jako když se chystáte k práci. Taste
meč, zvedněte jej vysoko nad hlavu, abyste byl připraven srazit protivníka a soustřeďte
myšlenky na zápas. Když zaútočí, tněte. Pravděpodobně to skončí tak, že usmrtíte jeden
druhého." Mistr čajového obřadu poděkoval za radu a vrátil se na místo, kde se měl utkat se
svým protivníkem.
Důsledně se řídil šermířovou radou. Ve stejném rozpoložení, jako by podával čaj svým
přátelům, postavil se statečně před ronina, zvedl meč - a jeho soupeř uzřel pojednou před
sebou docela jinou osobnost. Nenašel jedinou příležitost k útoku, protože mistr čaje mu náhle
připadal jako ztělesnění nebojácnosti. Odvrhl meč, padl na zem a požádal mistra čaje o
prominutí, aby mu odpustil jeho hrubé chování.
Doufám, že se mi podařilo předvést několik ukázek tradiční japonské psychologie. Je ovšem
pravda, že mnozí samurajové vůbec nedbali na duševní a citovou kázeň a zdůrazňovali
především sílu a rychlost (právě tak jako četní moderní judisté spatřují v této své disciplíně
jen jeden z mnoha sportů bez ohledu na jeho širší význam a hodnotu).
Dovolte mi, abych nakonec připojil jakousi omluvu. Snažil jsem se vyložit pojem ostražitosti,
pozornosti, sebekázně, soustředění a další jiné pokud možno tak, jak je chápou Japonci, aby
příběhy a historky mluvily samy za sebe. V jistém smyslu nejzajímavější a nejpodnětnější je
rozebrat tyto pojmy ze stanoviska západní psychologie. Co mají například společného otázky
soustředění se stavy změněného smyslového vnímání či s rafinovanými formami
autosugesce? To je však složitý a choulostivý úkol, při němž je třeba vystříhat se toho, aby
nedošlo ke zkreslení zásadních vnitřních nuancí japonského myšlení: a to by si vyžádalo
mnohem více místa.
Napsal: Kende F.CSABA