kapitola první

Rozhovory
mezi
Východem a
Západem
Satjarádža dása
a
reverend Alvin V. P. Hart
v mezináboženském dialogu
ÚVOD OD REVERENDA
ALVINA V. P. HARTA
Na rozdíl od mnoha svých kolegů jsem
vždy věřil v důležitost zjišťování rozdílů
mezi přívrženci různých světových
náboženství. Vím, že takový přístup
vypadá poněkud nekompromisně. V
tradičním smyslu se jeví dokonce
„nekřesťanským“, neboť pravý křesťan
má umět přehlížet rozdíly mezi lidmi a
mít pro ně skutečné porozumění. Ale to
je ono. Tvrdím, že člověk může mít
porozumění pro rozdíly jedině, když je
nejprve uzná. Jinak je to zcela nemožné.
Ačkoli mnoho lidí prohlašuje, že je
chvályhodné přehlížet všechny rozdíly a
předstírat, že neexistují, jsou to právě
tito
lidé,
kdo
jsou
často
tak
zabarikádováni
předsudky
a
náboženskou výlučností, že se tím jejich
úvodní prohlášení stává absurdní. Když
povrchně popírají všechny rozdíly, nikdy
si nevytvoří možnost jim porozumět a
ocenit je.
3
Ve svém dialogu se Satjarádžou dásou
jsem nalezl spřízněnou duši, která má
také
porozumění
pro
rozdíly
(a
podobnosti), jež existují ve velkých
světových náboženstvích. V průběhu čtyř
let jsme měli četné mezináboženské
rozhovory. Zpočátku začínaly zcela
formálním způsobem, ale pak se
proměnily v přátelské diskuse. To je
myslím možné brát za doklad mojí
hypotézy. Satjarádža a já jsme vyvinuli
blízkost prostřednictvím rozdílů.
Po
několika
našich
počátečních
rozhovorech jsme se rozhodli je
nahrávat, původně abychom se měli na
co odkazovat. Nedávno jsem se ovšem
rozhodl přivítat Satjarádžu myšlenkou
pořídit z našich rozhovorů knihu. Když
jsem mu to navrhl, se smíchem
odpověděl, že již několik našich
nahraných rozhovorů přepsal měl
tentýž nápad o několik týdnů dřív. Byli
jsme na stejné vlnové délce.
Tak tady to je. Pečlivě sestavený přepis
mnoha hodin dialogu. Pro ty, kdo se
zajímají
o
humanitní
otázky
a
4
společenské védy, bude tato kniha
nepochybně zajímavá. Věřící a snaživí
hledači - jak z východních, tak ze
západních tradic - tyto rozhovory také
ocení. Živá a přátelská diskuse osob
odlišných náboženských metod, jež se na
těchto stránkách nalézá, ovšem nejvíce
zapůsobí na srdce těch, kteří si vážně
přejí chápat své bližní. A pokud takové
porozumění
povede
k
ocenění,
Satjarádža i já budeme považovat tuto
malou knihu za velice úspěšnou.
5
KAPITOLA PRVNÍ
Náboženství je jedno
Monoteismus
Nejste toto tělo
Nejvyšší přikázání
Transmigrace
8 400 000 druhů
Duchovní evoluce
Konečné určení
Reverend
Hart:
Při
posledním
rozhovoru jste citoval biblický verš:
„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a
je dobré k učení...“ (II. Timoteovi 3.1617). Upřímně řečeno, jak si možná
vzpomínáte, nelíbila se mi poněkud vaše
interpretace. Užíval jste tohoto verše,
abyste ukázal, že křesťanství teoreticky
může použít svaté knihy Východu védskou literaturu - k pochopení
Absolutní Pravdy. I když to je možná
pravda - můžeme užívat knihy Východu nemyslím, že tento názor můžete
ospravedlňovat
tímto
novozákonním
6
citátem. Přesto váš argument měl něco
do sebe. Odvolával jste se na to, že
védská literatura je také Písmo, a Bible v
tomto verši odkazuje na veškeré Písmo...
Ale podle tradice tento verš odkazuje
pouze na starozákonní literaturu; takový
je
alespoň
jeho
běžný
výklad.
Každopádně jsem však o tom po naší
debatě nějaký čas přemýšlel. Proč by
Bible říkala „veškeré písmo“, když by šlo
pouze o biblickou literaturu? Že by
proroci a kompilátoři Bible nevěděli o
védské
literatuře,
která
časově
předcházela biblickým tradicím o několik
generací? To si nemyslím.
Nechtěl jsem však s vámi souhlasit.
Prolistoval
jsem
svoji
odkazovou
knihovnu a objevil podivuhodnou věc v
„Knize Mormon“, což upozorňuji, je
kniha se kterou vcelku nemám nic
společného a kterou málokdy vůbec čtu.
Satjarádža dása: Co jste zjistil?
Reverend
Hart:
Poslouchejte.
Opravdu se mi to docela líbilo, i když to
jasně podporuje vaše stanovisko. Cituji:
„Cožpak nevíš, že je víc národů než
7
jeden? Cožpak nevíš, že já, tvůj Bůh,
jsem stvořil všechny lidi a že pamatuji na
ty, kdož jsou na ostrovech v moři; a že
vládnu vysoko v nebesích a hluboko v
zemi; a své slovo že předávám i dětem
člověka i všem národům na zemi? Proč ty
reptáš, abys snad víc mého slova dostal?
Víš ty, že doklady dvou národů jsou ti
svědectvím, že já jsem Bůh, že pamatuji
na jeden národ stejně jako na druhý?
Pročež promlouvám stejná slova k
jednomu národu jako ke druhému. A
když se ty dva národy spojí, přikázání
těch dvou národů se také spojí... A proto,
že jsem řekl jedno slovo, nemusíš si
myslet, že nemohu říci jiné; neboť má
práce ještě neskončila; a nikdy neskončí
po čas člověka... “
Satjarádža dása: To je skvělé...
Reverend Hart: Počkejte, ještě to
pokračuje: „Pročež, když ty máš Bibli,
nemusíš si myslet, že obsahuje všechna
má slova. Ani si nemusíš myslet, že jsem
nenechal napsat víc. Neboť všem lidem
přikazuji, na východě i západě, na severu
i jihu a na ostrovech v moři, aby zapsali
8
slova, jež k nim promlouvám. Neboť
podle psaných knih budu soudit svět...“
Nejde teď o to, jestli to přijímám jako
boží zjevení nebo cokoli jiného, ale zní to
jistě pravdivě. A myslím, že to dodává
důvěryhodnosti vašemu postoji k védské
literatuře a ostatním svatým knihám
Východu.
Satjarádža dása: Ano. Náboženství je
jedno. Je zjeveno rozličně, odděleně,
podle doby a okolností, ale podstata je
stejná. Jako příklad si vezměte slovník
Máte malou, příruční verzi - kapesní
slovník, a nebo máte obrovské podrobné
slovníky jako ten, který leží na vašem
stole. Obsah je stejný, ale velký slovník
dává více detailů, vysvětluje jemné
nuance každého slovíčka.
Nejlepší je jistě najít tradici, která
předává největší a nejúplnější zjevení.
Ježíš podle mne vykládá celkem jasně
omezení křesťanského zjevení: „Ještě
mnoho jiného bych vám měl povědět, ale
nyní byste to neunesli.“ (Jan 16,12)
Reverend Hart: Ano. Ačkoliv se říká,
že předal hlubší, důvěrné poselství svým
9
učedníkům, je také pravda, že biblická
tradice jako celek je zjevená v
podobenstvích, a vypadá to, že je velký
problém nalézt soudržný, systematický
způsob odhalování původních hlubších
pravd. Jistě rád uslyšíte, že Bible také
cituje Ježíše: „Jestliže nevěříte, když jsem
k vám mluvil o pozemských věcech, jak
uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“
(Jan 3,12)
Satjarádža dása: Přesně tak. Ale
Kršna říká v Bhagavad-gítě: „Nyní ti beze
zbytku vyjevím toto hmotné a duchovní
poznání, a když si je osvojíš, nezbyde již
nic, co bys měl poznat.“ (Bg. 7.2)
Existuje jasný, systematický způsob, jak
dosáhnout této úrovně realizace Boha.
Nazývá se uvědomování si Kršny. Védské
zjevení tudíž nabízí hodně.
Reverend Hart: Když se odvoláváte
na „védské tradice“, chápu, že tím
myslíte něco víc než jen nějaké přežilé
indické náboženství. Podívejme se, jestli
se nemýlím. Z našich nedávných diskusí
mohu souhrnně vyvodit toto: Existovala
jistá starodávná monoteistická tradice,
10
známá jako vaišnavismus, uctívání
Višnua (Kršny, Boha). Původně se
označovala sanátana-dharma, „věčné
přirozené činnosti duše“. Posvátnou
kulturu a literaturu objasňující tyto
pravdy je možné označovat „védská
tradice“. Říkám to správně?
Satjarádža dása: V pořádku.
Reverend Hart: Zajímavé je podle mě
to, že povrchní pohled na dějiny
náboženství nám říká, že židovství,
křesťanství a islám jsou jediná existující
monoteistická náboženství, nebo alespoň
určitě tři nejstarší. Ale nyní vidím zcela
jasně jejich předchůdce ve védské
(vaišnavské) tradici staré Indie. To je
ohromné. Jako křesťana mne fascinuje
představa starověké kultury pěstující
lásku k Bohu - ke stejnému jednomu
nejvyššímu Bohu, jakého znám já. Už
nepochybuji, že to existovalo, a to dříve
než běžně uznávané židovsko-křesťanské
tradice. Ale kde to skončilo? Proč se
indické náboženství již nebere za
monoteistické?
Satjarádža dása: Původní systém
11
lásky k Bohu se odborněji nazývá bhaktijóga, věda o oddané službě. První
monoteistická tradice vzešla z Indie usuzujete správně - a zakládala se na
bhakti-józe, službě Srí Kršnovi. Představa
"jednoho všemocného Boha“ prolínala
celou původní védskou kulturou a to je
zřejmé z nejstarších částí védské
literatury. Tohle už většina učenců
uznává.
Ale
s
přílivem
buddhistických
myšlenek v pátém století před n.l. a s
monistickým učením Sankary („všechno
je jedno“) v osmém století našeho
letopočtu byla původní védská koncepce
zatemněna. Následoval zmatek nyní
běžně známý pod souhrnným pojmem
„hinduismus“, se svojí plejádou bohů a
touhou rozplynout se do existence
Nejvyššího. Před těmito interpretacemi
prostupovala védskou tradici láska a úcta
k jednomu nejvyššímu Bohu, známému
pod neomezeným množstvím jmen, ale
především jako „Kršna“. To předchází
všem
třem
obecně
rozšířeným
monoteistickým tradicím.
12
Tato původní védská tradice ovšem
nikdy nezanikla. Byla nějaký čas
nepochybně
zatemněná,
ale
dnes
prosperuje. V Indii následují tuto cestu
doslova milióny lidí. A na Západě ji
nejlépe
reprezentuje
Mezinárodní
společnost
pro
vědomí
Kršny
(International
Society
for
Krishna
Consciousness, ISKCON).
Reverend Hart: Následovníci této
starověké monoteistické tradice jistě
schvalují to, co Ježíš nazval „prvním a
největším přikázáním“: milovati budeš
Pána Boha svého celým srdcem svým,
celou duší svou a celou myslí svou. A
druhé nejdůležitější přikázání je podle
Ježíše podobné: milovati budeš bližního
svého jako sebe samého. Teď by mne
zajímalo, jak vykládáte jako moderní
praktik
starověké
bhakti-jógy,
vaišnavského
systému,
Ježíšovo
přikázání?
Satjarádža dása: První přikázání je
synonymní s podstatou bhakti-jógy.
Naplnění tohoto přikázání je však nejlépe
vyjádřeno ve védské literatuře. Bible,
13
kterou lze považovat za védský dodatek,
dává nějaké náznaky, jak plnit příkaz
lásky k Bohu. Ale znát Ho je milovat Ho a nejjasněji Ho můžeme znát skrze
védské texty. O tom není pochyb. Stačí
udělat srovnávací studii.
Reverend Hart: Ano. Myslím, že v
jistém smyslu je ve Védách více
informací, což dává větší možnosti. Jak
říkáte - znát Ho je milovat Ho. To
znamená: když Ho skutečně znáte,
nemůžete jinak, než Ho milovat. On je
nejvznešenější...
Ale co druhé přikázání, milovat svého
bližního?
Satjarádža dása: To je pozoruhodné
učení. Ježíš dělá rozdíl mezi láskou k
Bohu a láskou k bližnímu, která, jak říká,
je jako láska k Bohu. Přesto je tu ale
rozdíl.
Láskou
ke
svým
bližním
neukazujeme Bohu, že Ho milujeme, i
když křesťanské kruhy běžně tato dvě
přikázání směšují. Rozumíte?
Reverend Hart: Ano. Jistě. Myslím, že
zralí křesťané vědí, že je tu rozdíl. Mohu
mluvit alespoň za sebe. Jinak jsou láska k
14
Bohu a láska k člověku stejné. A z
Ježíšových slov je jasně zřejmé, že tyto
dva druhy lásky nejsou totožné. Ale jak
potom máme projevovat Bohu svoji lásku
k Němu? Modlitbou?
Satjarádža dása: To je jeden způsob.
Ale navrhuji další, který spojuje obě
přikázání. Lze ho shrnout do krátké věty:
šířit slovo. Kázat.
Co znamená skutečně pomoci jiné živé
bytosti, milovat svého bližního? Jakmile
si položíme tuto otázku, zaútočí na nás
bariéra klišé: pomáhejte lidem bez
domova, nasyťte hladové. A to jsou jistě
chvály hodné činnosti. Ale takové
činnosti mohou za „ctnostné“ považovat
jen lidé ne příliš introspektivní. Chápu,
že to může znít tvrdě. Ale položte si tuto
otázku: Lze skutečně považovat za čin
transcendentální lásky hození lana
topícímu se člověku? Nebo darování
šatů? Nebo jídla? Jsme tak otupělí, že
bychom přirozenou lidskou reakci na
utrpení druhého chtěli považovat za
ctnostnou
„křesťanskou“
oběť,
za
naplnění druhého přikázání?
15
Odpověď zní naneštěstí ANO! Biblické
přikázání lásky k bližnímu bylo takto
zredukováno na čistě základní lidské
reakce na bolest druhého. Co víc, převádí
to přikázání lásky k bližnímu do tělesné
roviny. Přikázání se tím dusí. Nevyužívá
svůj božský potenciál.
To je jádro mého argumentu.
Vdechněme do tohoto přikázání nový
život. Nebo přesněji, vraťme mu jeho
původní život a vyzdvihněme ho zpátky
na duchovní hladinu. Je-li to náboženské
přikázání, nemá se týkat pouze těla, ale
také věčné duše. Mé tvrzení tedy je, že
skutečná podstata křesťanské lásky všeobecné duchovní lásky - spočívá svými
kořeny ve sdílení poznání Boha s
ostatními. Láska k bližnímu se nejlépe
projevuje předáváním učení o vědomí
Boha. Takto také může člověk projevit
nejlépe svoji lásku k Bohu.
Reverend Hart: Plně souhlasím, ale
pojďme dál. Zajímá mě toto pojetí duše.
Uvedl jste výklad těchto přikázání
zakládající se na duši, místo na hmotě. To
je podstatné, alespoň z mého pohledu.
16
Tomáš Akvinský, jak víte, hovořil hodně o
duši...
Satjarádža dása: Ale bylo to tak
zmatené. Učil, že existuje duše rostlinná,
zvířecí a rozumová.
Reverend Hart: Správně. A na
počátku prohlašoval, že zvířata a ani
ženy nelze započítat mezi bytosti s
rozumovou duší. Neříkám, že s tím
souhlasím, ani že jeho teorie dává smysl
ve všech otázkách o duši. Nezapomínejte,
má církev je episkopální, ne katolická!
(směje se)
Satjarádža dása: Védské pojetí duše
je mnohem jasnější. Nejsou tu tři typy
duše, jak Tomáš Akvinský chybně tvrdil.
Jeho omyl vzniká díky mylnému
ztotožňování se s tělem. Jelikož viděl v
podstatě tři druhy těl, vyvodil z toho, že
existují tři druhy duší. Ale duše, jelikož je
duchovní, je jediné povahy. V oblasti
ducha dualita nemůže vystrkovat svůj
ošklivý nos.
Podle Brahma-vaivarta Purány existuje
8 400 000 životních druhů, tělesných
forem, a jeden stejný „typ duše“
17
transmigruje skrze každý z nich
postupnou evolucí, a nakonec dospěje do
lidské podoby. Tato podoba je jako
vstupní brána, skrze níž můžeme dojít
transcendentna nebo sestoupit zpátky do
řetězce životních druhů. Zbožné činnosti
nás v lidské formě vyzdvihují a bezbožné
činnosti nás posílají dolů. Tomu se říká
karma, zákon kauzality (příčiny a
důsledku).
Podle
svých
zásluh
transmigrujeme do příslušného těla. To je
zákon přírody.
Reverend Hart: Reinkarnace? To je
velice zajímavý pojem, s dlouhou historií
v křesťanských kruzích... Hodně sporný...
Jak víte, ačkoli svatý Tomáš Akvinský
není jistě znám jako hlasatel a zastánce
teorie o převtělování, ve své „Teologické
Summě“ popisuje, jak se duše zemřelých
po smrti dostávají na svá příslušná
„místa“. Říká, že živá bytost má tendenci
„klesat“ (gravitas), stejně jako „stoupat“
(levitas); co přesně tím myslel, se neví.
Ve druhém dopise Petrově se slova
exitus („exit“ čili „východ“) používá pro
„umírání“. Výraz naznačuje, že skutečně
18
existuje něco, co v okamžiku smrti
odchází, „vychází“ z těla. Reinkarnace by
vysvětlovala velice mnoho věcí - jako
třeba kam duše po smrti odchází. Je
nakonec nepravděpodobné, že milostivý
Bůh by posílal hříšníka do „pekla“ hned
po jednom narození do tohoto šíleného
světa... To nějaký čas trvá...
Satjarádža dása: Ano. Podle védské
tradice my - duše - vlastně neumíráme.
Pouze recirkulujeme, abych tak řekl.
Reverend
Hart:
(směje
se)
Reinkarnaci také přijímalo mnoho
filozofů v ranč církvi. Pro mne je to
logické vysvětlení toho, co se děje v
okamžiku
smrti.
První
zákon
termodynamiky - zákon zachování
energie - nakonec udává, že energii nelze
stvořit nebo zničit. Co se tedy stane s
onou energií, onou věcí, která oživuje
tělo, v okamžiku smrti?
Satjarádža
dása:
Nepochybně
řečnická otázka.
Reverend
Hart:
Samozřejmě.
Reinkarnace je přijatelnou odpovědí.
Nejstarší otcové církve to věděli. Je
19
vlastně zajímavé, když studujete historii,
jak moderní křesťanský svět dospěl k
zavržení této doktríny. Podrobně to
popsal významný křesťanský teolog Dr.
Geddes MacGregor. Jeho kniha se
jmenuje „Reinkarnace v křesťanství“. Je
vynikající.
Satjarádža dása: Domnívám se, že
raná církev byla ovlivněna Platónem, což
dalo další důraz na víru v převtělování.
Reverend Hart: Křesťanská doktrína
byla ve své podstatě platónská - až do
dob Akvinského, kdy do učení církve
začala pronikat aristotelská filozofie.
Platónem ovlivněná církev, jako Platón
sám, silně podporovala myšlenky týkající
se reinkarnace. Myslím, že tomu tak bylo
až do Pátého ekumenického koncilu nebo
Druhého koncilu v Cařihradu, kdy se od
doktríny upustilo. To bylo v šestém
století.
Satjarádža dása: Proč se od ní
upustilo?
Reverend Hart: To je složité...
Problematické... No, v podstatě se od ní
upustilo na základě papežského ediktu,
20
který byl zase ovlivněn vůdčími politiky
tě doby - nejmarkantněji císařem
Justiniánem. Vypadá to, že „mocipáni“
viděli v lidech ochabování odhodlanosti
dosáhnout dokonalosti. Když si lidé
mysleli, že mají víc než jeden život na to
stát se dokonalými křesťany, mohli v
tomto životě upadat do hříšnosti a myslet
si: „Napravím to v příštím.“ Tak bylo
rozhodnuto
vymazat
doktrínu
o
převtělování
duše.
Všechny
texty
odstraněny z Bible... To je ovšem
křesťansky
laskavější
scénář.
Ve
skutečnosti je tu ještě jiný pohled, který
nám nabízí podloudnější příběhy. Politika,
intriky... Ať je to jakkoliv, je to historie a
moc s tím nenaděláme.
Satjarádža dása: Mohli bychom říci
lidem
pravdu.
Můžeme
vysvětlit
reinkarnaci na základě logiky a písma.
Védská
tradice
není
poskvrněna
politikou, alespoň na duchovní a
filozofické úrovni. Oddaní podílející se na
organizaci a řízení si mohli do jisté míry
ušpinit ruce, ale to se nikdy netýkalo
otázek teologie a hermeneutiky. To je
21
pouze organizační záležitost.
Reverend Hart: Ale jak člověk získává
vědomosti? Jistě musí používat své
konstruktivní a spekulativní schopnosti.
Političtí vůdcové mají sklony ovlivňovat
způsob našeho myšlení a nasměrovat
způsob naší spekulace...
Satjarádža dása: Ne. To je možná
pravda na Západě - je to vlastně historie
západní kultury a překroucení židovskokřesťanské tradice. Ale na Východě, a
zvláště ve vaišnavské tradici, jsou to
bráhmani - čistě intelektuální a kněžská
třída - kteří jsou uznáváni za vůdce.
Rozhodně ne politici.
Podívejte, ve védské tradici existují
standardní způsoby získávání vědomostí
(pramána). A díky nim může politický
vůdce jen velice obtížně rozšířit oblast
svého vlivu. Nejdůležitější pramána je
šruti neboli šabda - to jsou platná zjevení
přesně jak je hlásá v souladu s písmy
čistý oddaný, který je článkem učednické
posloupnosti. Je tudíž malá možnost
vnějšího vlivu.
Reverend Hart: A jaké jsou ostatní
22
způsoby?
Satjarádža dása: Tak to je pratyaksa
čili „smyslové vnímání“ a anumána
neboli „dedukce“. Někdy se používají
upamána, „analogie“, abháva (někdy
zvaná
anupalabdhi),
„důkaz
z
neexistence nebo nezbadatelnosti“ a
arthapatti neboli „dedukce z okolností“.
Džíva Góswámí také přijímá způsob arša
neboli „slova mudrců a svatých“,
sambhava, „pravděpodobnost“, aitihya,
„tradiční vědomosti“ a cesta, „náznak“.
Mezi mnoha z nich jsou pouze nepatrné
rozdíly a všechny mají při našich snahách
o získávání vědomostí své místo. Ale
duchovní hledači využívají hlavně proces
šabda, který je považován za neomylný,
zvláště
je-li
správným
způsobem
přijímán.
Reverend Hart: Řekněte mi, dříve jste
se zmínil o 8 400 000 druzích.
Předpokládám, že to je védská znalost myslím, že by jste to nazval šabda,
alespoň podle pramán, jež jste právě
vyjmenoval. Ale nechápu, jak by tohle
mohlo být přesné. Zdá se, že zde je
23
pouze několik druhů, alespoň tak jsem
tomu vždycky rozuměl.
Satjarádža dása: Těchto 8 400 000
totiž odkazuje na variety druhů. Pokud
jde o obecné kategorie, existuje vlastně
šest druhů -vodní živočichové, rostliny,
hmyz, ptáci, zvířata a lidé.
Reverend Hart: To dává lepší smysl.
Satjarádža dása: Jistě. Podle Padma
Purány existuje 900 000 druhů vodních
živočichů, 2 000 000 druhů rostlin a
stromů, 1 100 000 druhů ptáků, 3 000
000 druhů zvířat a 400 000 druhů lidí - v
New Yorku bychom bezpochyby našli
mnoho z nich.
Reverend Hart: (směje se) Dobře.
Takže 8 400 000 různých druhů. To beru.
Počkejte, říkal jste 400 000 lidských
druhů? Jak to?
Satjarádža dása: Na rozdíl od
moderních
biologů
nedělá
védská
literatura rozdíly jen na hrubém fyzickém
vzhledu nebo morfologické podstatě.
Důležitým rozhodujícím faktorem je
úroveň vědomí. A těch je mnoho...
Reverend Hart: Chápu. Je toho
24
hodně... Pojďme na chvíli zpátky. Takže
přirozenou evolucí dojdeme do lidské
formy... hmmm... Připomíná to Origenův
výrok. Byl to otec rané církve, který
tvrdil, že když duše poklesne z
duchovního světa, nejprve inkarnuje jako
anděl - vy byste možná řekl jako Brahmá
nebo jiný vznešený polobůh - a potom,
díky stykům s iracionálními vášněmi,
které přináší materialistický život, upadá
do nižších životních druhů a postupně se
propracovává
nahoru
do
člověka.
Přirozeně se vyvíjí. V tomto bodě - na
úrovni člověka - začíná být jedinec
zodpovědný za svoje činnosti. Tady zase
přichází do hry karma - akce a reakce - a
duše jde nahoru nebo dolů. Do nebe nebo
do pekla. To závisí samozřejmě na
činnostech jedince a na jeho víře v Boha.
Satjarádža dása: To je védské pojetí,
ale Védy jdou dál. Nahoru a dolů, jak
říkáte, odpovídá životu v tomto světě jsou zde planety nebeské a planety
pekelné, a podle svých činností a poměru
své víry k Bohu nebo mamonu získává
jedinec tělesnou existenci na jedné z
25
těchto planet. Jde nahoru nebo dolů.
Ale Kršna nás učí, jak překonat
„nahoru a dolů“ tohoto světa. Říká, že
„kdokoliv, kdo v okamžiku smrti, když
opouští své tělo, bude myslet jenom na
Mne, dojde do Božího království“. Takový
výsledek je vzácný. A tady činí jak Bible
tak védská literatura jednoznačný rozdíl
mezi nebem a Božím královstvím.
Spravedliví a zbožní tohoto světa mohou
jít do nebe, ale jedině čistý oddaný jde do
Božího království. Toho se zřídkakdy
dosáhne. Nebe je „dobré“ místo, ale Boží
království je „transcendentální“. Jinými
slovy, překonává dobro i zlo - duality tohoto světa. Je konečným cílem.
Reverend Hart: Mám jednu otázku a
zajímalo by mne, zda ji zodpovídá védská
literatura. Skrze které druhy přicházíme
do lidské podoby?
Satjarádža dása: Ano, védská tradice
to podává zcela jasně. Jsou tu alternativy.
Popisuje nejprve základní hierarchii
tělesných forem... Jedinec se vyvíjí ze
života rybího do rostlinného. A potom do
hmyzu, ptáků a konečně zvířat.
26
Odtamtud nalézáme tři vstupní brány do
lidské podoby... V podstatě je to tak, že
když se jedinec narodí jako člověk v
kvalitě dobra, přichází z těla krávy.
Člověk v kvalitě vášně přichází ze lva. A
člověk v kvalitě nevědomosti přichází
skrze opičí tělo... To je obecné...
Samozřejmě, aby byl vysoce vyvinutým
člověkem v kvalitě dobra, musí obyčejně
projít mnoha lidskými podobami... To je
další stránka věci...
Reverend Hart: To je nepochybně
posuzováno
podle
sklonů,
které
převažují, neboť - jak jste se jednou
zmínil - my všichni jsme vlastně
kombinací těchto tří kvalit přírody...
Zajímavé...
Satjarádža dása: Ano. Takové je
obecné pravidlo, ačkoli existují výjimky.
Toto poznání je pouze akademické,
alespoň v určitém smyslu, neboť
jakoukoli cestou dosahujeme lidské
formy, naše konečná povinnost je jedna a
ta samá: musíme se podřídit Bohu a
musíme začít překonáváním tělesné
koncepce života. Úplně prvním krokem v
27
seberealizaci je pochopit, že naše
totožnost nemá nic společného s tělem.
Nemůžeme
jít
dál,
dokud
plně
nerealizujeme tento bod.
Mým úkolem není kritizovat, ale
myslím, že většina religionistů dnes
nedošla ani na tuto elementární úroveň.
To je jeden z důvodů, proč pořád
soudíme „moje náboženství“ a „tvoje
náboženství“. Soudíme podle vnějšího
obalu. Nevyvinuli jsme ještě schopnost jít
za tento vnější vzhled - ani ve vztahu k
sobě
samým
(což
je
naše
nejbezprostřednější
zkušenost).
Přirozeně tuto chybnou identifikaci s
vnější schránkou nevědomky rozšiřujeme
a představujeme se jako „křesťan“ nebo
„hinduista“, protože se naše těla narodila
do křesťanské nebo hinduistické rodiny.
Ale naší skutečnou totožností není tělo,
to překonává (transcenduje) tělesná
označení. Jsme čisté duše. Nedílné
součásti Kršny. A k náboženství se
hlásíme tím, že rozvíjíme lásku k Němu,
ne že se „onálepkujeme“ nějakým
tělesným nebo rodinným označením, i
28
když je zdánlivě náboženské.
Reverend Hart: To je velice hluboké.
Neříkám, že souhlasím se vším, co jste
řekl - ale dal jste mi jistě námět k
přemýšlení. Tento nesektářský přístup,
který zastáváte, učili také naši křesťanští
mystikové, z nichž někteří vlastně nebyli
ani tak mystičtí. Sám svatý Augustin,
ještě i po tom, co se stal pilířem
ortodoxie,
podle
citací
říkal:
„Náboženství, jež kázal Ježíš, předchází
tomu, co je dnes známé jako křesťanství.“
Mezi různými interpretacemi této věty
jsou mnohé katolické, universální a
nesektářské pohledy.
Já myslím, že existuje „obyčejné“
náboženství,
jestli
chcete,
a
„transcendentální“
náboženství.
Vy
zdůrazňujete transcendentální stránku,
ale ne každý ji může pochopit. Není ani
pro každého vhodná.
Satjarádža dása: V tom s vámi
nesouhlasím. To o čem mluvím je
podstatou náboženské pravdy. Pravda,
mohou existovat dvě rozdílné úrovně
náboženství,
obyčejná
a
29
transcendentální, jak vy říkáte. Ale
védské zjevení je určeno k tomu, aby
přivedlo každého - postupně - na nejvyšší
úroveň. Nenechat nikoho hnít v doupěti
nepochopení. Když někomu říkáte
poloviční pravdu, říkáte mu lež. Každý by
měl znát konečný cíl a podle svých
možností za ním jít. Kršnova Bhagavadgítá končí pokynem zříci se „obyčejného“
náboženství
a
přijmout
„transcendentální“ náboženství. To v
praxi spočívá v plném odevzdání se Jeho
lotosovým nohám.
Reverend Hart: Rozumím. Řeknete-li
to takto, ochotně s vámi souhlasím. Ale
při tomto rozhovoru mě napadají otázky,
které mě pronásledují od mládí.
Mluvili jsme například o evoluci duše v
hmotném světě skrze různé druhy. Ale to
přirozeně vede k základnější otázce: proč
hmotný svět vůbec existuje?
Satjarádža dása: Hmotný svět je
nezbytným projevem Boží úplnosti.
Reverend Hart: Jak to?
Satjarádža dása: Bůh má rozmanité
energie a ty mohou být jak omezené, tak
30
neomezené. Musí mít obojí, je to tak?
Kdyby Mu chyběla jedna z těchto energií,
nebyl by úplný. Nebyl by Bohem. Hmotný
svět je tedy projevem Boží omezené
energie, jež musí existovat, aby byl Bůh
úplný, a je tudíž nezbytně částí Boha.
Reverend Hart: V pořádku, to jsem
schopen přijmout. Je to vcelku logické,
ale nevysvětluje to, proč my jsme tady.
Nejsme dokonale šťastni ve vztahu k
Pánu v Jeho duchovním království? Jaké
je védské stanovisko k tomuto?
Satjarádža dása: Jsme nedílnou
součástí Boha. Jsme jako malé částečky
Nejvyššího. Všechny vlastnosti, které má
Bůh v plné míře, máme také, ale v
menším množství. On má například
veškerou sílu, krásu, bohatství, slávu,
poznání a odříkání. Jsme Jeho částmi a
máme tyto vlastnosti také, ale v
nepatrném množství.
Dále, jednou z Jeho vlastností je, že On
je nejvyšší měrou nezávislý - tím je Bůh.
Podobně my, jako Jeho nedílné součásti,
máme svoji nepatrnou nezávislost.
Nakonec kdyby nám nedával nezávislost,
31
jak bychom se mohli rozhodnout, že Ho
budeme milovat? Byla by to věc
vynucená a to ve skutečnosti nelze
považovat za lásku. Takže Bůh nám dává
možnost volby a někteří přirozeně této
možnosti zneužijí a rozhodnou se Ho
opustit. Ale védská literatura potvrzuje,
že jen velice málo duší skutečně
společnost Boha opouští. Pouze jedna
čtvrtina veškeré existence je pro vzpurné
duše. Převážná většina zůstává ve svém
přirozeném
postavení
jako
věční
služebníci Boha. Neomezené živé bytosti
Mu slouží věčně a bezvýznamná hrstka
má sklon poklesnout do hmotného světa.
Reverend Hart: Ale má otázka...
Satjarádža dása: Dostanu se k tomu,
ale potřeboval jsem nastínit toto široké
pozadí. Vaše otázka zní: proč by i jeden
jediný z té hrstky, která odpadá, chtěl
opustit dokonalý duchovní svět? Říkám to
správně?
Reverend Hart: Ano.
Satjarádža dása: Jak jsem právě
vysvětlil, jsme nedílnou součástí Kršny a
sdílíme Jeho vlastnosti, ale v nepatrném
32
množství. Jednou z Jeho vlastností je, že
je Nejvyšším uživatelem. My tudíž
musíme také mít v nepatrné dávce sklony
k užívání. Požitek předem předpokládá
osobnost a vkus - a tento vkus je jádrem
mé odpovědi na vaši otázku.
Někteří lidé mají rádi bohatou,
přepychovou halvu (sladkost z krupice) a
jiní mají rádi rýžový nákyp. Obě skupiny
si přejí požitek, ale jedna si libuje v
luxusních věcech a druhá má požitek ze
skromnějších věcí. Tomu se říká vkus,
chuť. Rozmanité chuti mají svůj původ v
duchovním světě. Proto tady mohou mít
svůj zvrácený obraz. Dobrý vkus a horší
vkus.
V duchovním světě existuje dokonalý
požitek a rozkoš; zatímco v hmotném
světě existuje nižší, nedokonalý požitek a
rozkoš. Když tedy poprvé projevíme svůj
nižší vkus v Božím království, stále to
nutně nabývá formy oddané služby nesnadno se takové služby zříkáme. Boží
království je místem služby a lásky ničeho jiného. V duchovním světě
nezačínáme závidět, jak se často říká.
33
Ne. Žádná hmotná vlastnost - jako závist
- nepronikne do duchovního světa. Spíš
dochází k tomu, že si přejeme Kršnovi
sloužit nižším způsobem, způsobem,
který není v království Boha zapotřebí.
Například můžeme chtít sloužit jako
stvořitelé. Jelikož duchovní svět nevolá
po tvoření ani ničení - je věčný -, služba
stvořitele je potřebná jinde - v hmotném
světě. Proto se rodíme jako vznešený
polobůh Brahmá a sloužíme jako
stvořitelé. Všimněte si, že stále sloužíme.
Ale v Brahmově podobě - nyní, kdy jsme
v hmotném světě - nám začínají potíže a
nevyhnutelně upadáme do nižších druhů.
Takto v sobě shromažďujeme podmiňující
a nižší, hmotné vlastnosti. Tyto vlastnosti
nás pronásledují a trápí jedno zrození za
druhým. Nakonec přicházíme k rozumu a
přirozeně se vyvíjíme, setkáme se s
čistým oddaným - a když jsme definitivně
připraveni - postoupíme zpátky k Bohu.
Ale pojďme ještě na chvíli zpět. Je
třeba také zdůraznit, že v nižší oblasti
požitků jsou jisté neodmyslitelné prvky,
které mohou našemu vkusu vyhovovat.
34
Například v hmotném světě můžeme být
středem my namísto Kršny. Takže když
máme tento nižší vkus -o němž můžeme
říci, že pochází ze závisti a chtíče (ale to
je velmi zjednodušené) - musíme tento
vkus uspokojit v nižších sférách. Proto je
stvořen hmotný svět - abychom mohli
provozovat tuto zvrácenou zábavu uspokojovat náš nižší vkus působením v
nižší službě.
Provozovat ji však můžeme pouze
dočasně a postupně nám Kršna ukáže
podřadný charakter našeho vkusu. Tak se
v nás časem vyvíjí vyšší vkus a
dobrovolně se k Němu vrátíme. Je to
něco, jako když nám chutnají cigarety. A
pak když onemocníme z toho, že této
chuti dáváme volný průchod, přijdeme k
rozumu, špatného zvyku zanecháme a
postupně vyvíjíme vyšší vkus s tím, jak se
jedy ztrácejí z naší krve. Pak nechápeme,
jak jsme kdy vůbec mohli kouřit...
Reverend Hart: Fantastické. To je
uspokojivá odpověď, mnohem hlubší, než
jak to zpočátku vypadalo. Tomáš
Akvinský podává podobný výklad ve své
35
„Teologické Summě“ - ale nyní je to
velice jasné. Přesto, víte, stále existují
lidé, kteří nebudou schopni sledovat
přísnou logiku věci...
Satjarádža dása: Takoví lidé mohou
pochopit alespoň toto: když se topíte a
někdo vám hodí lano, které vás může
zachránit, co uděláte?
Reverend Hart: (směje se) Chytíte se
ho, proboha!
Satjarádža dása: Nezačnete rozjímat,
jak se vám stalo, že jste se ocitl ve vodě;
jak to, že jste v tak kritické situaci. Na to
bude čas později. Ani se nezeptáte
člověka, který vám lano hází: „Kdo jste?
Je to nejlepší lano, které máte?“ Ne. Když
se topíte, chytíte se ho! Topíme se v
oceánu zvaném hmotný svět. Jak jsme se
sem dostali, je druhotné. Nejpřednější
zájem je vrátit se k Bohu.
Reverend
Hart:
Bravo!
Plně
souhlasím. I když... Myslíte si, že bychom
znovu mohli poklesnout do tohoto světa,
když se jednou vrátíme k Bohu? Vždyť se
může opět vyvinout náš nižší vkus.
Satjarádža
dása:
Není
to
36
pravděpodobné. Alespoň pro většinu.
Když si v tomto světě člověk přivodí
rakovinu nebo nějakou jinou smrtelnou
chorobu kvůli svému zlozvyku - jako je
jedení masa - brzy svůj nižší vkus
napraví, alespoň je-li inteligentní. Pointa
je v tom: když je vaší jedinou alternativou
smrt, začnete znovu vážně uvažovat, co
je pro vás důležité. Byl byste překvapen,
jak rychle se lidský vkus může změnit.
Pokud jde o nemoc, kterou člověk může
svojí činností regulovat, jen se dívejte a
uvidíte často osudovou proměnu. Časem
nakonec vyvinete vkus pro věci, které
vám dělají lépe. Samozřejmě jsou tu ještě
ti, kteří se ze své zkušenosti nepoučí. Ale
takoví tvrdohlaví nešťastníci jsou vzácní.
Většina udělá všechno pro to, aby své
chuti změnila - zvlášť když jejich život
visí na vlásku.
Dále je třeba poznamenat, že tomu,
kdo se vrací do Kršnova sídla, Kršna
zaručuje, že se nikdy nebude muset
vrátit do nechutného světa rození a
smrti, na tvrdé kolbiště, které chybně
nazýváme „domov“. Kršna to říká v
37
Bhagavad-gítě
zcela
přímo.
Když
nakonec dojdeme k rozumu, říká Kršna,
nikdy se nevrátíme do hmotného světa.
Reverend Hart: Děkuji.
Satjarádža dása: Haré Kršna.
38
KAPITOLA DRUHÁ
Vegetariánství
VÍRA A SKUTKY
Slitování a milosrdnost
Aristoteles a Akvinský
„Nebuďte pijáky vína"
Svatý František
Panství
Dobro všech bytostí
Reverend Hart: Po přečtení vaší
knihy „Potrava pro duši - Vegetariánství a
světová náboženství“ (Food for the Spirit:
Vegeta-rianism and the World Religions)
jsem přestal jíst maso. Poměrně dlouho
jsem o tom uvažoval, ale vaše kniha mě
přivedla k rozhodnutí. Poskytla mi
hluboký teologický pohled na věc.
Od doby, kdy jsem přestal jíst maso, se
cítím zdravější a v lepší shodě s Božím
dílem, s vnitřním duchem všeho živého.
Védské učení se v tomto ohledu zdá být
dynamičtější nežli náboženská učení o
stravě pocházející z jiných duchovních
39
tradic. V křesťanské tradici jsou
samozřejmě také velcí světci, jako
například svatý František, kteří tento
postoj ztělesňují, ale cítím, že ve
védském systému je důrazněji podaný.
Satjarádža dása: Védská tradice
uznává jeden typ duše ve všech živých
stvořeních
a
přirozeně
podporuje
nenásilí (ahimsá), a to se rozšiřuje na
vegetariánství. Zejména vaišnavové se
vyhýbají požívání masitých jídel. Jsou
lakto-vegetariáni.
Ale to, že nechtějí ubližovat jiným
živým stvořením, je pouze částečné
odůvodnění
jejich
stravy.
Bezprostřednější
důvod
pro
jejich
vegetariánství se zakládá na příkazu
písem, která říkají, že Bůh přijme jako
svatou oběť pouze lakto-vegetariánské
potraviny. Milující oddaný nabízí Bohu
pouze to, co On jako oběť přijímá, a
oddaný potom vděčně přijímá „zbytky“
jako svou potravu. Ta se tradičně nazývá
prasádam, „Boží milost“. Ten, kdo si
přeje vyvinout v sobě lásku k Bohu, má
jíst
podle
védské
tradice
pouze
40
prasádam. A ještě větší transcendentální
potenci má prasádam, je-li rozdáváno
dalším. V každém případě je tento svatý
pokrm považován za nelišící se od Boha,
jelikož ve styku s Ním a láskou nabývá
Božských kvalit...
Reverend Hart: Je to jako naše mše
svatá, kde se hostie pokládá za tělo
Krista a víno za jeho krev.
Satjarádža dása: Ano, je to podobné.
Ale my máme svaté přijímání třikrát
denně! A prasádam je skutečná potrava ne transsubstanciace v pouhé jedné
oplatce a doušku vína. Prasádam je
skutečné jídlo; každé sousto potravy,
které oddaný jí, se přeměňuje v tělo
Boha. Oddaného takto skutečně živí Boží
milost.
Jinými slovy, vaišnava jí pouze jídlo
obětované Bohu jako svátost. Jiní mohou
takové jídlo přijímat pouze v neděli, nebo
jen tehdy, když k tomu cítí inspiraci.
Reverend Hart: Mimochodem, jako
člověk vyhýbající se omamným látkám
jistě rád uslyšíte, že víno, které se nyní
podává jako krev Krista, se při
41
transsubstanciačním
procesu
nepoužívalo vždy. Alespoň to tvrdí jistí
uznávaní učenci. Podle jednoho názoru to
původně byla hroznová šťáva.
V biblických časech se totiž všechny
produkty vinné révy nazývaly víno, ať
prošlé kvašením nebo ne. To je nynější
tvrzení. Existuje třináct různých slov
užívaných v hebrejštině a chaldejštině a
čtyři v řečtině. Běžné slovo v řečtině bylo
oinos. Toto řecké slovo odpovídá slovu
jajin nebo jain v hebrejštině a
chaldejštině, vinum v latině a wine v
angličtině (víno v češtině). Ovšem v
klasickém biblickém použití tato slova
prostě odkazují na hroznovou šťávu.
V Septuagintě, řecké verzi Bible, se
třiatřicetkrát hebrejské slovíčko pro
hroznovou šťávu překládá řecky jako
oinos. Užívá se ho také k označení jiných
druhů nápojů, jako například z lotosů a
datlí.
Satjarádža dása: Je to váš názor nebo
můžete na toto téma citovat jiné učence
a autority?
Reverend Hart: Samozřejmě. Je to
42
vcelku běžná teorie mezi kapacitami
starozákonních dějin. Podle profesora
Samuela Lee z Cambridge je kořenem
hebrejského slova, o němž jsem mluvil,
jain, víno. Ale i profesor Lee připouští, že
v
biblických
dobách
se
slovo
nevztahovalo
na
omamný
likér
připravený fermentací. Spíše odkazovalo
na silný, neomamující sirup vyráběný
vařením. Vaření dodávalo hroznové šťávě
dlouhou trvanlivost, a tak bylo možné ji
déle skladovat. Nesmíme si proto myslet,
že raní bibličtí proroci schvalovali
užívání omamných nápojů. Víno v těch
dobách znamenalo hroznovou šťávu.
Satjarádža dása: Na omamné nápoje
se tedy v biblických dobách hledělo s
nelibostí?
Reverend Hart: Ano, zcela jistě. Z
Bible se dovídáme, že omamné nápoje
svádějí k návyku (Přísloví 23,35), mají za
následky násilí (Přísloví 4,17) a odvádějí
své poživatele od Boha (Amos 6,6).
Satjarádža dása: To je skutečně
zajímavé... skutečně... a jen si přeji, aby
se křesťanští laikové o těchto věcech
43
dověděli.
Ale chci se na chvíli vrátit k otázce
vegetariánství.
Při
výzkumech
křesťanské tradice jsem zjistil, že
vegetariánství bylo uznáváno alespoň v
jednom momentě křesťanských dějin. Byl
to jistě případ raných otců církve. Ale
hlavou mi vrtá otázka: kde to skončilo?
Jaké okolnosti provázely popularizaci
jedení masa v křesťanské tradici?
Reverend Hart: Myslím, že to je
možné vystopovat u císaře Konstantina
na začátku čtvrtého století... Ano, týká se
toho Milánský Edikt... Konstantin totiž
nebyl teolog. Ne. Byl prostě politik a bylo
mu odkázáno jednodušší křesťanství „mějte jen víru v Ježíše“.
Satjarádža dása: Myslím, že to byla
pavlovská doktrína... Nic nevadilo, že
Pavel nikdy osobně Ježíše nepotkal. Měl
ještě tu troufalost polemizovat s apoštoly
o otázkách doktríny. Polemizoval s těmi,
kteří se učili přímo od Ježíše!
Reverend Hart: Na tuto myšlenku
pozor. Je běžnou mylnou představou, že
Pavel byl v neshodě s apoštoly hlavně
44
proto, že zdůrazňoval víru. Ale nesmíme
zapomínat, že Pavel užíval řeckého slova
pistis, což znamená nejenom „víru“, jak
se běžně předpokládá, ale také znamená
„úplné oddání se“, což zahrnuje
praktické aplikace víry. Takže Pavlovo,
jen věřte“ není tak jednoduché. Jeho
doktrínu později politikové a darebáci
překroutili, ale...
Satjarádža dása: Aha. Takže Pavel
společně s apoštoly prohlašoval, že
člověk musí dodržovat staré zákony - což
zahrnovalo církevní pravidla pro stravu.
Reverend Hart: No, ne jenom zákony.
Pavel také zdůrazňoval ducha těchto
zákonů. To je dost složité. Postačí říci, že
na starých zákonech, na Tóře, lze založit
silné opodstatnění pro vegetariánství, jak
to děláte vy ve své „Potravě pro duši“.
Ale někteří lidé skutečně říkají, že Pavel
to
zavrhoval.
Ježíš
sám
ovšem
prohlašoval, že tyto zákony je třeba
dodržovat, alespoň podle Matouše, ale
Pavel řekl v jistém smyslu „ne“ - tím
pravým je víra v Ježíše.
Satjarádža dása: Moje námitka tedy
45
pořád v jistém smyslu platí. Jelikož
Pavlova doktrína byla pro císaře
Konstantina přitažlivější - ne přímo
Pavlova doktrína, ale překroucení této
doktríny, které hlásá, že „víra“ je jenom
„věření“ a ne praktická aplikace víry přijala římská říše právě tuto podobu
křesťanství a pravidla nakonec určili ti,
kteří měli moc. Původní čisté křesťanství
bylo nakonec zatemněno překroucením
pavlovského učení. Vlastně jsem dokonce
četl, jak teoretici náboženství nyní
moderní křesťanství nazývají posměšně
„pavlovstvím“ nebo „církevnictvím“, ale
málokdy „křesťanstvím“.
Reverend Hart: Tedy znovu, vy říkáte,
že
„Konstantin
zvolil“
pavlovské
křesťanství. Nevím, jestli to můžeme
nazývat vědomou volbou. Nebyl teolog.
On a další politici se pouze starali o to,
aby křesťanství bylo „společensky
přijatelné“. Řekl bych, že právě tady
křesťanská tradice nejvíce utrpěla.
Je ovšem jistě pravda, že právě tento
typ náboženství „jen věřte“ dovoloval v
dalším průběhu dějin masožravým
46
křesťanům jejich požitkářství. Na „činy“
zde jaksi nedošlo. A tak vlastně
nezáleželo na tom, co jíte (což bylo
zařazováno mezi „činy“ nebo , „skutky“
jakožto protiklady „víry“) - důležité je, v
co věříte. Kdo by očekával, že to, co jí,
může mít vliv na jeho víru a naopak?!
Křesťané, kteří měli soudnost, si
samozřejmě brzy uvědomili, že víra bez
činu je mrtvá, jak se v Bibli říká. Tohle
opět vyplývá i z Pavla, když používá
onoho slova pistis. Čili víra a činy jsou
vzájemně propojeny. A myslím, že je
jasné, že když doopravdy věříte v Ježíše když ho milujete tak, jak říkal - pak
budete dodržovat jeho přikázání. K nim
patří všechna pravidla Starého zákona
jako Nezabiješ.
Ale je to poněkud opomíjeno.
Protestanti a zvláště „Znovuzrození“
(„Born Again“) křesťané - ať už jsou
čímkoliv - zdůrazňují víru před činy, i
když Bible ve skutečnosti učí, že obojí
musí jít ruku v ruce. Problém započal
myslím tehdy, když se Pavel pokoušel
kázat farizejům, kteří věnovali krajně
47
přehnanou pozornost činům. Myslím, že
propadl přílišnému nadšení ve snaze
ukázat jim důležitost víry. A výsledkem
bylo smazání důležitosti činů. Všechno,
co nám zůstalo, je klamně lákavá víra.
Satjarádža dása: To je neuvěřitelné!
Řekněte mi, má to nějaké potvrzení v
tradici Starého zákona?
Reverend Hart: V podstatě nemá.
Starým zákonem se vegetariánství
vlastně dokládá snadněji, zvláště ve
srovnání s Novým, který je v otázkách
stravy relativně neurčitý.
Starý zákon říká, že člověk má bedlivě
strážit své zdraví a svůj život (V.
Mojžíšova 4,15). To by bylo možné brát
za schválení vegetariánství. Zvlášť dnes,
kdy
je
podrobně
prokázáno,
že
vegetariánství je zcela jistě zdravější než
jedení masa.
Satjarádža dása: Samozřejmě jsou
ještě lidé, kteří budou namítat, že ve
skutečnosti vegetariánství není zdravější.
Říkají, že takový názor podporují jenom
šílenci a blázni. Ale nechť tedy prostudují
přesvědčivou práci pozdějšího období
48
Paavo Airoly, vůdčí světové autority přes
výživu a přírodní biologii. Nebo nechť
posoudí ortodoxnější Journal of the
American Medical Association („Časopis
americké lékařské společnosti“), The
Americal Journal of Clinical Nutrition
(„Americký časopis pro klinickou výživu“)
nebo i The Borden Review of Nutrition
Research („Bordenův přehled výzkumu
výživy“). Všechny mají silné podklady pro
podporu vegetariánství jako zdravější
stravy, nežli je strava obsahující maso.
Reverend Hart: Každopádně, kdyby
někomu nestačil příkaz strážit své zdraví,
je tu jiné přikázání Starého zákona, které
je ještě jasnější: 'tzar baalay hayyim
(pozn. doslovný přepis z angličtiny). To je
původní hebrejské znění, které má tento
význam: člověk musí mít soucit se
zvířaty. Když tedy spojíme tato dvě
přikázání
dohromady,
vychází
vegetariánství jako přirozený závěr.
Velice málo lidí to bohužel takto vidí...
Satjarádža dása: Tradice Starého
zákona si zřejmě hluboce všímá zvířecích
práv. Například Talmud říká: „Když
49
člověk v srdci zpychne, pověz mu ,malá
moucha tě předčila ve stvoření'...“ Ale
vraťme se na chvíli ke křesťanství...
Reverend Hart: Ano, chci vám
odpovědět na vaši počáteční otázku.
Myslím, že zdůvodňování jedení masa
začalo, alespoň v křesťanských kruzích, u
Aristotela. On měl samozřejmě hlavní vliv
na Tomáše Akvinského.
Aristotelsko-tomistický pohled, který je
rámcově téměř totožný s kartuziánským,
v podstatě předpokládá, že zvířata jsou
pro naše potěšení a sama o sobě nemají
žádný smysl. Moderní křesťanství široce
zastává tento víceméně egocentrický
světový názor.
Dále
v
tradičním
křesťanství
nacházíme jiný myšlenkový proud, který
můžeme
nazvat
augustinskofrantiškánským pohledem. Tato škola je
rámcově platónská a v podstatě učí, že
všechna stvoření jsou bratři a sestry pod
Božím otcovstvím.
Můžeme
podotknout,
že
svatý
František je svatým patronem zvířat, a
ten učil o důvěrném vztahu všech věcí s
50
Bohem. Právě v souvislosti s tímto si také
myslím, že pokud má Ježíš skutečně
vystupovat jako „Kníže míru“, pak je
třeba
považovat
augustinskofrantiškánskou podobu křesťanství za
autentičtější, neboť ta plněji ukazuje
vlastnosti universální milosti a soucitu.
Toto je ve velice pěkné shodě s
vegetariánským způsobem života.
Satjarádža dása: Děkuji. Hluboce si
cením vašeho vysvětlení. Jinak by se
křesťanství jevilo jako poněkud bezcitné
náboženství. Jak může člověk s čistým
svědomím žádat Boha o milost, když sám
není schopen projevit milost vůči těm,
kteří jsou slabší než je on? To je vyložené
pokrytectví! Když se modlíme za Boží
milost a neprokazujeme milost těm, kteří
jsou slabší než my, pak nejsme nic víc než
pokrytci. Není to tak?
Násilí plodí násilí. Když neprokazujeme
milost, proč bychom ji měli dostávat?
Nemůžeme. Spíše se projeví boží
spravedlnost. Jak jsme zaseli, tak
sklidíme. To se na Východě nazývá
karma.
51
Reverend Hart: Á - universální zákon
o příčině a následku. Plně věřím v
tragickou odplatu za jedení masa.
Křesťanská láska má být všezahrnující,
vztahovat se i na zvířata.
Satjarádža
dása:
V
průběhu
křesťanských dějin tu byli jiní...
Reverend Hart: Ano. V raných dobách
latinského a byzantského křesťanství,
stejně jako v období plného rozkvětu ve
středověku, proklamovalo křesťanské
umění důrazně význam a krásu zvířecí
říše.
Zvířata
soucitně
znázorňují
křesťanské sochy, iluminované rukopisy
Bible, barevné okenní mozaiky a také
gobelíny.
Jeden z mých oblíbených citátů je
přičítán svatému Janu ze čtvrtého století
(sv. Jan Chrysostomos), který řekl: „Svatí
se chovají neobyčejně láskyplně a vlídně
k lidstvu a dokonce i k divokým
zvířatům“ a „Jistě jim máme projevovat
velikou mírnost a laskavost z mnoha
důvodů, ale především proto, že jsou
stejného původu jak my sami“. Obzvláště
svatý
František
zdůrazňoval
tuto
52
představu společného původu a přijímali
ji ti, kteří se ho snažili následovat, z
nichž mnozí byli vegetariáni.
A mnoho gregoriánských svatých,
stovky let před Františkem, vynikalo svojí
láskou ke zvířatům. Svatý Jan Zlatoústý
se přátelil s medvědy v okolí své
poustevny; svatý Shio se přátelsky choval
k vlku; svatý David (z Gerasie) chránil
vysokou zvěř a ptáky před lovci a hlásal:
„Ten, v něhož věřím a jehož uctívám,
opatruje a živí všechna tato stvoření, jimž
On dal se narodit.“ Raně keltští svatí byli
také zastánci soucitu se zvířaty.
Například svatí Wales, Cornwall a
Brittany (z Irska) v pátém a šestém
století po Kristu si dělali velikou starost
se svými zvířecími přáteli - léčili je a také
se za ně modlili.
To jsou samozřejmě kladné příklady.
Jinak je ovšem bez pochyb, že křesťanství
jako celku se nepodařilo sestavit
uspokojivou mravní teologii ve vztahu ke
zvířatům. Védští svatí a proroci na druhé
straně všichni schvalovali vegetariánství
a vlídnost ke zvířatům. Ale to je zase
53
proto, že máte velice vyvinutou mravní
teologii ve vztahu ke zvířatům.
Satjarádža dása: Proč myslíte, že tak
důležitá
část
mravní
teologie
v
křesťanské tradici schází?
Reverend Hart: Na to existuje celé
spektrum
zvláštních
náboženských
ospravedlnění pro zneužívání zvířat.
Shrnul bych je do tří odlišných kategorií:
(1) zvířata „patří nám“ a můžeme „s nimi
nakládat, jak se nám líbí“; (2) jelikož
nemají rozum, nemají žádnou duši a (3)
nemohou cítit bolest. Pozorné studium
Bible odhaluje celkem jasně, že tyto
argumenty jsou neopodstatněné. Védská
literatura, jak víte, je v těchto otázkách
ještě jasnější. Lidé by každopádně měli o
těchto věcech přemýšlet a sami se
rozhodnout.
Satjarádža dása: Přesto si myslím, ať
člověk dojde k jakémukoliv závěru, musí
se nevyhnutelně dostat ke shodě s tímto:
Kristova láska a slitování jsou universální
a přirozeně se vztahují i na zvířata,
jelikož jsou dílem Otce. Pravý křesťan
musí dojít k tomuto porozumění. Musí v
54
sobě
vyvinout
takovou
úroveň
náboženské citlivosti...
Reverend Hart: To přesahuje úroveň
křesťanství, jak říkáte, to je prostě
nesektářská náboženská citlivost. Pokud
se člověk chce nazývat „křesťanem“, pak
by především měl alespoň vzít v úvahu
doktrínu o šíři Kristovy lásky ke všem
Božím stvořením. Pokud nedělá ani to, je
stěží křesťanem.
Satjarádža
dása:
Právě
pojetí
„nadvlády“ mě nejčastěji bije do očí.
Jmenoval jste ho myslím jako první z
vašich tří zdůvodnění pro jedení masa v
biblické tradici: Jsou naše, čili s nimi
můžeme nakládat, jak se nám zlíbí“.
Reverend Hart: Je to ve skutečnosti
ostuda. Hebrejské slovo užívané v Bibli
pochází z kořene radak a je odvozováno
jako j’ridú a poukazuje na jistý druh
správcovství či poručnictví. Jinými slovy,
Bible po nás chce, abychom se starali o
své skromněji vybavené bratry a sestry ne je zabíjeli a jedli.
Například o králi se říká, že vládne
svým podřízeným, ale to neznamená, že
55
by je měl jíst nebo zneužívat. Ne. Musí se
o ně starat, pomáhat jim a dokonce je
milovat. K tomuto druhu nadvlády nás
Bible nabádá.
Také bych rád poukázal na to, že
biblický verš, který nám dává nadvládu
nad zvířaty, se objevuje v I. Mojžíšově
1,26. Pouze o tři verše dále, v I.
Mojžíšově
1,29,
je
doporučována
vegetariánská strava. Jinými slovy Bůh
nám dává nadvládu nad zvířaty a pouze o
tři verše později nám zakazuje, abychom
je používali za potravu. Nepřímo se říká,
že k nadvládě, kterou nám dává, nepatří
jedení zvířat.
Satjarádža dása: Ano, to rozebírá
moje kniha. Hned v příštím verši - I.
Mojžíš 1,30 - Bůh také ujasňuje, že
zvířata mají duši. Odůvodnění číslo dvě je
tedy také uvedeno na pravou míru. Bůh
říká, že všechna stvoření, ať na zemi, v
moři nebo na nebi, mají ve svém těle
„živou duši“. Používá slova „nefeš“ pro
„duši“ a „chája“ pro „živá“. Stejná dvě
slova se také užívají pro popis duše v
lidských tělech. Zvířata a lidé mají stejný
56
druh duše, alespoň podle Bible.
Reverend Hart: Ano, to vybízí k
úvahám, proč byl Akvinský v těchto
otázkách tak zmatený... Mohl byste mi
říci něco víc o zákoníku etiky načrtnutém
ve védské literatuře? Velice se mi líbí, jak
jsou tyto věci ve védských textech
křišťálově jasné. Člověk by nemohl mít
Akvinského - chci říci zmatky a nesnáze
spojené s Akvinského doktrínou - když by
vědecky studoval védskou literaturu.
Satjarádža dása: Ano. To je pravda. V
souvislosti
s
vegetariánstvím
a
postavením zvířat je védská literatura
obzvlášť jasná. To je důležité. Dokud
člověk nechápe tyto dva základní body že není toto tělo a že nemá zbytečně
ubližovat živým stvořením - nelze mluvit
o tom, že by mohl pokročit. Je ve slepé
uličce
duchovního
života
je
nepravděpodobné, že udělá další pokrok,
dokud v těchto dvou bodech nemá jasno.
Před pěti sty lety Kršna sestoupil v
podobě svého oddaného. Byla to důvěrná
podoba Boha - Šrí Čaitanja Maháprabhu.
Vzpomínáte si na knihu, kterou jsem vám
57
dal před čtrnácti dny - „Duchovní
renesance Indie: Život a doba Šrí
Čaitanji“ (India ’s Spiritual Renaissance:
The Life and Times of Lord Chaitanya)?
Reverend Hart: Ano, právě ji
dočítám...
Satjarádža dása: Tak tam jedna
kapitola popisuje setkání Šrí Čaitanji s
Čhandem Kazim, muslimským vladařem
Navadvípu, v Západním Bengálsku.
Reverend Hart: Na tu příhodu si
vzpomínám.
Probírali
důležitost
vegetariánství v Koránu a ve Védách.
Satjarádža dása: Ano, a to bylo
krajně důležité. Čhand Kazi se pokoušel
zabránit
sankírtanu,
skupinovému
zpívání svatých jmen na ulici. Šrí
Čaitanja chodil s oddanými do ulic, kde
zpívali Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna
Kršna, Haré Haré / Haré Ráma, Haré
Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré. Když se
proti tomu Čhand Kazi postavil silou, Šrí
Čaitanja mohl podat podrobný výklad
svatých jmen. Jeho chápání bylo vědecké
a otázky týkající se duchovního zpívání
mnohokrát v minulosti objasňoval.
58
Ale v tomto případě to neudělal. Místo
aby vysvětlil Boží jména, která se Čhand
Kazi tolik snažil snižovat, důkladně mu
vysvětlil vegetariánství. Jakou to má
souvislost? Proč mluvil o vegetariánství,
když se Kazi stavěl proti zpívání Božích
jmen?
Reverend Hart: Chápu. Jelikož člověk
nemůže chápat hlubší otázky, pokud
nerozumí plně Božímu soucitu, začal
Čaitanja svou přednášku výkladem
vegetariánství.
Satjarádža dása: Přesně tak. Čhand
Kazi nechápal Boží lásku a důležitost
zpívání Jeho jména s láskou a oddaností,
a proto Šrí Čaitanja vynaložil veškeré
úsilí,
aby
vyložil
důležitost
vegetariánství, jak souvisí se soucitem a
jaký má široký duchovní dosah. K
podložení svých názorů používal védskou
literaturu i Korán - posvátné písmo
Kaziho.
Tento přístup následoval můj duchovní
učitel, Jeho Božská Milost A. Č.
Bhaktivédanta
Swami
Prabhupáda.
Kdykoliv
hovořil
s
lidmi
jiného
59
náboženství, vědomě vedl konverzaci ke
dvěma hlavním bodům: „Nejsi toto tělo“
a „Nezabiješ“.
Reverend Hart: Zajímavé... Rád bych
ještě věděl - když později Šrí Čaitanja
odešel do Orissy, setkal se tam se
stejným druhem opozice - byl v
Džagannátha Purí také nějaký Čhand
Kazi?
Satjarádža dása: To není obecně
známo. Je jisté, že při pozdějších
zábavách získával větší popularitu, a tak
se setkával u obyčejných lidí s menší
opozicí. Shromažďoval tisíce a tisíce
oddaných. V hmotném světě přesto vždy
existuje opozice, zvláště vůči těm, kteří
se snaží kázat Boží poselství.
Byl tam jeden politický vůdce, Góvinda
Vidjadhára, který se stavěl proti misi
Čaitanji
Maháprabhua.
Historické
záznamy shromažďované v Džagannátha
Purí dokumentují, že tento politik se
pokusil o atentát na krále Pratáparudru,
nadšeného následovníka Šrí Čaitanji.
Některé záznamy v Archeologickém
přehledu Indie (the Archeological Survey
60
of India) udávají, že ačkoliv Góvinda
Vidjadhára krále nezabil, podařilo se mu
zabít jeho syna. Ale to v žádném případě
nijak nebránilo Šrí Čaitanjově misi... To
však
předbíháme...
Probírali
jsme
vegetariánství.
Reverend Hart: Ano, jen jsem chtěl
slyšet víc o védské literatuře a soucitu se
zvířaty. K této oblasti existuje zřejmě
etický zákoník, který následovníkům vaší
tradice umožňuje vidět velice jasně
důležitost práv zvířat. Vy jste se mi to
chystal popsat...
Satjarádža dása: Védská tradice staví
sarva-bhúta-hita („oddanost dobru všech
stvoření“) nad loka-hita („oddanost dobru
lidí“). V prvním etickém systému je podle
védské tradice ten druhý již zahrnut a je
tudíž úplnější. Když člověk dbá na
všechna živá stvoření, dbá přirozeně také
na lidi. Opak není nutně pravdou.
Védské hledisko je takové, že člověk
má vidět stejnou životní sílu ve všech
živých bytostech - bez ohledu na „vnější
oděv“ (tělo). Ti, kteří nechápou podstatu
života ve zvířatech, pak mohou nakonec
61
chápat zcela špatně, co je onou životní
silou, a tak ztratit své lidské vnímání.
Sarva-bhúta-hita neboli touha činit dobro
všem stvořením je tudíž nejvyšším
etickým zákoníkem podávaným védskou
tradicí. Všichni následovníci vaišnavské
dharmy, původního védského stylu, v to
zahrnují vegetariánství.
My samozřejmě tvrdíme, že všechna
hlavní světová náboženství musí k
tomuto všeobsažnému etickému zákoníku
dospět, mají-li chápat hlubší duchovní
pravdy. Pokud se člověk ještě ztotožňuje
s vnějším tělem a pokud ztotožňuje
zvířata s jejich vnějšími těly - a proto je
pojídá - nemůže nikterak pokročit na
cestě zpátky k Nejvyššímu Bohu.
Reverend Hart: Následovníci védské
literatury tedy vidí všechny živé bytosti
rovnocenně?
Satjarádža dása: Ano. Kršna to
potvrzuje v Bhagavad-gítě (5.18): „Díky
správnému poznání spatřují moudří v
učeném a pokorném bráhmanovi, krávě,
slonu, psu a pojídači psů jedno a totéž.“
Reverend Hart: Ó, to je skutečně
62
duchovní pohled.
63
KAPITOLA TŘETÍ
Zpívejte Svaté jméno
Uvědomování si Kršny
Prvotní a druhotné aspekty Boha
Kršna je osoba
Uctívání idolů
Jahve a Višnu
Garuda a Cherub
Důležité učednické posloupnosti
Reverend Hart: Když voláme k Bohu a měli bychom se naučit, jak to dělat
každým okamžikem, i uprostřed naší
každodenní práce - musíme si Ho být
vědomi, a pak bude mít naše modlitba
hlubší účinky, hlubší smysl. Vím, že toto
je základní idea uvědomování si Kršny. V
křesťanské tradici je také řečeno,
abychom se neustále modlili. To je
biblický příkaz (v 1 Tesalonickým 5,17).
Jsme ovšem také varováni, abychom se
střežili „prázdného“ opakování. A já vím,
že Kršnovi oddaní se mají vždy na
pozoru. Vaše písma vás nabádají říkat
64
modlitby „pozorně“ a s vědomím Kršny.
Satjarádža dása: To je stěžejní proces
pro realizaci Boha v tomto věku:
„Zpívejte svaté jméno! Zpívejte svaté
jméno! Zpívejte svaté jméno! Ve věku
Kali není žádná jiná cesta k duchovní
realizaci. Není žádná jiná cesta! Žádná
jiná cesta! Žádná jiná cesta!“
Reverend Hart: V jistém smyslu lze
toto právě tak považovat za jádro
křesťanské
metody.
Například
v
římskokatolické mši předchází čtení
Evangelia modlitba kněze: dominus sit in
corde meo et in labiis meis, což
znamená: „Nechť je Pán v mém srdci a
na mých rtech.“ Jak lépe dosáhnout toho,
aby měl člověk Boha na svých rtech, než
opakováním svatého jména? Žalmy nám
tudíž říkají, že jméno Pána se má chválit
od „slunce východu do jeho západu“. A
Pavel tuto ideu připomíná tím, že nám
říká: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude
spasen.“ (Římanům 10,13)
Satjarádža
dása:
Ano.
To
je
uvědomování si Kršny.
Reverend Hart: Být si Ho vědom. To
65
je zajímavé pojetí. On je Stvořitelem,
Hospodinem. On je naše bezprostřední
zkušenost. Přesto je stále nezachytitelný.
Být si Ho vědom zní mnohem snadněji,
než jak tomu je. Především je vlastně
nemožné být si Ho skutečně vědom,
neboť naše podmíněnost nás drží ve
stavu duchovní amnesie, abych tak řekl.
Ani nevíme, kdo Bůh je. Zapomněli jsme
na svého původního Otce. Mívám potíže,
když toto vysvětluji studentům svého
semináře.
Satjarádža dása: To je přirozeně
obtížné. V biblické tradici není mnoho
informací o království Božím. Jak
vypadá? Kde je? Jak vypadá Bůh?
Projevuje se v různých podobách? Nebo
jen v jedné? V žádné? Jak k Bohu voláte
nebo o Něm meditujete, když je váš
pojem mlhavý? Když jsou vaše informace
o Něm neurčité, jak můžete očekávat, že
k Němu vyvinete důvěrný vztah?
Analogicky, slovo „amnesie“ (ztráta
paměti) je zde zcela na místě. Zapomněli
jsme na svůj věčný vztah k Bohu. A
stejně jako obyčejná, konvenční amnesie
66
se nejlépe vyléčí tak, že dáme pacienta
do jeho původního prostředí. To znovu
obnoví jeho paměť. Ale abyste mohli
pacienta dát do jeho původního
prostředí, musíte nejdřív vědět, kde to je.
Musíte znát jeho rodinu, přátele a místo.
Když se pak se vším znovu setká,
postupně se vyléčí. A vzpomene si na
celý svůj skutečný život.
Podobně v uvědomování si Kršny jsou
zjeveny všechny podrobnosti o Božím
království. Je to skutečně úžasné. Všichni
důvěrní společníci Boha v Jeho království
- ti, kteří nikdy nepoklesli... dovídáme se
o jejich existenci a místech pobytu... To
je další věc, Bible učí, že Bůh je
všeprostupující. Ale jedině védská
literatura učí přesně, jak k tomu dochází.
Jak se expanduje do svých čtyřnásobných
podob, pak do různých podob Višnua
(purusa-avatára) a vstupuje do každého
atomu. Jsou tam všechny podrobnosti. Je
toho víc, než kolik je mysl schopna
pojmout. Oživuje to paměť, proráží to
naši materialistickou podmíněnost. Léčí
nás to.
67
Dokonce i zvuk modlitby - Haré Kršna
mahá-mantry - přichází z duchovního
světa. Když pokorně nasloucháme
tomuto opakování, je to jako když slyšíme
ve spánku někoho křičet. Probouzí nás
to. Nejdřív to možná způsobí nepříjemný
pocit - ale pak je to jako probuzení do
nového dne. Je to osvěžující a oživující.
Litujeme, že jsme strávili tolik času
přikryti.
Se znalostí těchto podrobností je pak
už téměř snadné meditovat o Bohu, když
se k Němu člověk modlí, zpívá. Navíc se
rychle vyléčí z duchovní amnesie...
Reverend
Hart:
Žasnu
nad
podrobnostmi, jimiž oplývají védské
texty. My máme též informace o Bohu
Stvořiteli, Hospodinu a Příteli všech
živých bytostí, a známe Ho jako Syna,
který zemřel za naše hříchy...
Satjarádža dása: Ale když si
vyslechnete vaše popisy Boha, uvidíte, že
je především egocentrický. To znamená,
že se soustřeďuje kolem vás a ostatních
vašeho druhu. On je Stvořitel a Hospodin
- koho? Vás. Pro čí hříchy zemřel Ježíš?
68
Pro své? To samozřejmě ne. Zemřel pro
vaše hříchy - pro hříchy moje a vaše.
Ale co Bůh sám? Jak je to s Ním?
Podává biblická tradice nějaké informace
o Jeho osobě a povaze?
Reverend Hart: Křesťanští filosofové
říkají, že takové vědomosti překračují
lidské chápání. Osobnost a povaha Boha
je neomezená, a jako takovou ji nemohou
pochopit omezené bytosti.
Satjarádža dása: Já říkám, že toto je
jenom
vykonstruované
odůvodnění,
jelikož příslušné informace nelze nalézt v
Bibli. Uvažte toto: Je-li Bůh neomezený,
jak říkáte, pak musí mít schopnost dát se
poznat - plně - omezené bytosti. Pokud
Mu tuto schopnost upíráte, pak Ho
omezujete vy.
Reverend Hart: Z logické úvahy tedy
plyne, že můžeme znát povahu Boha...
hmmm... Ale to musí být Jeho
privilegium.
On
se
musí
chopit
iniciativy... jinak to být nemůže...
Satjarádža dása: Ano, samozřejmě.
To je Jeho výsadní právo ujme se
iniciativy a zjeví se nám. To je zjevení.
69
Reverend Hart: Přijímám.
Satjarádža dása: Samozřejmě. A dělá
to, když Ho potěšíme... Upřímným
opakováním Jeho jména a šířením
poselství dalším...
Reverend Hart: Ano, chápu... Aleje to
stále abstrakce...
Satjarádža dása: To je v pořádku,
zůstane abstrakcí, dokud se nenaučíte
opakovat Jeho prvotní jména pod
vedením kvalifikovaného duchovního
učitele.
Reverend Hart: Prvotní jména?
Satjarádža dása: Tuto otázku vysvětlil
velice jasně Bhaktivinóda Thákura, veliký
Kršny si vědomý světec, který žil na
konci devatenáctého století. Ve své knize
Harináma-čintámani vykládá, že existují
prvotní a druhotná jména Boha. I když
připouští, že přední věcí je upřímnost a
ochota, prohlašuje také, že člověk má
opakovat prvotní jména Boha.
A teď která jména jsou prvotní a která
druhotná? Podle čeho se posuzuji? To je
velice zajímavé. Bhaktivinóda Thákura
popisuje jako druhotná ta jména Boha,
70
která jsou obyčejná, abstraktní nebo
zástupná - ten druh jmen, na který jsme
běžně zvyklí v tomto světě. Tato jména
popisují Boha jen ve vztahu k nám. Jsou
vnější a jistě méně důvěrná. Stvořitel,
Hospodin - jak vy říkáte. Jsou vzdálenější
a abstraktní. A velice neosobní. Mají
málo společného s osobností a povahou
Boha.
Jeho důvěrnější a prvotní jména se
ovšem týkají přímo Jeho osobnosti a
povahy. Popisují kdo je, ve vztahu ke
svým věčným společníkům v Božím
království. Nepojí se nutně s Jeho
interakcemi s hmotným světem.
Reverend Hart: Můžete dát nějaké
příklady?
Satjarádža dása: Ano, ale pokud
neznáte
podrobnosti
o
vnitřní
přirozenosti Boha, jak jsou zjeveny ve
védské literatuře, budou vám znít
nepřirozeně. Například jména jako
Jašómatinandana,
Nandakišóra,
Dámódara - popisují Kršnu ve vztahu k
Jeho věčným, důvěrným společníkům v
Jeho původním království. Nemají nic
71
společného s naším světem relativity.
Tyto typy jmen jsou prvotní, jsou velice
důvěrné a Kršnovi drahé. Taková jména
jsou také drahá čistým oddaným, kteří
Kršnu dobře znají.
Druhotná jména jsou spíše popisy Boha
z naší perspektivy. A pamatujte, naše
perspektiva se liší od reality. Máme
duchovní amnesii. Avšak prvotní jména
jsou popisy z Jeho vnitřního kruhu.
Například, když o vás budu mluvit jako o
„knězi“, studenti vašeho semináře budou
pravděpodobné vědět, o kom mluvím, ale
kdybych vás oslovil vaším křestním
jménem - to je důvěrnější - nebyla by to
také žádná chyba.
Můžeme jít ještě dál, kdybych vás
pojmenoval vám milou přezdívkou řekněme jménem, o němž vědí jen vaše
rodiče a dobří přátelé - bylo by to ještě
důvěrnější. Takové jméno koresponduje
se jmény Boha, zjevenými ve védské
literatuře, jako „Kršna“ nebo „Góvinda“.
Tato jména jsou důvěrnější, a tudíž
urychlují
proces
léčení
duchovní
amnesie. Co víc, tato jména člověku
72
velice snadno přinesou lásku k Bohu.
Reverend Hart: Myslím, že už to
mám. Jméno „Bůh“ (God v angl.) je jistě
jméno druhotné. Nazýváme ho „Bůh“,
protože je k nám dobrý (good v angl.). To
slovo je germánského původu a znamená
„Dobrotivý“ („the Good One“). Popisuje,
jak se k nám chová.
A co „Áv“ (Awoon v angl.)? To bylo
aramejské jméno Boha, které užíval Ježíš.
Znamená „Náš Otec všehomíra“. Je to...
Satjarádža dása: Opět je to prostě
vztah, jaký má k nám v hmotném světě.
Ježíš chtěl ukázat svým následovníkům,
že všichni máme společný původ. Všichni
pocházíme ze stejného vesmírného Otce.
Tato rasa neboli vztah ovšem v
duchovním světě neexistuje.
Reverend Hart: Bůh není v Božím
království Otcem?
Satjarádža dása: Je vždy naším
zdrojem. Čili v tom smyslu... Ale dítě
vždycky chce něco od svého otce brát.
„Dej nám prosím náš denní chléb...“ Dítě
se vždy ptá: „Co pro mě můj otec může
udělat? Musí se o mě starat.“ Toto
73
smýšlení je přirozené pro malé děti, ale
když člověk dospěje, chce dělat něco na
oplátku. Podobně, když člověk duchovně
dospěje a jde do Božího království,
neprahne po takovém primitivním
vztahu. Raději chce poskytovat službu, a
ne si nechat sloužit. Ježíš vlastně užívá
tohoto pojmu „Otec“, abychom si
neustále připomínali naši závislost na
Pánu, zvláště jako nováčci v duchovním
životě.
Boží království je země oddanosti a
lásky. Nechceme od Něj nic získávat.
Jsme tam pouze proto, abychom
poskytovali oddanou službu. V tomto
svrchovaném
sídle
existuje
pět
základních vztahů (rasa): lze sloužit v
neutrální náladě, v náladě podřízeného
sluhy, přítele, rodiče nebo dokonce v
náladě milence. Ale nikdy nevidíte Boha
jako otce, alespoň ne v křesťanském
smyslu.
Reverend Hart: Milostná láska?
Satjarádža dása: Ano, Kršna je osoba
a všechny vzájemné vztahy osob mají
svůj původ v Něm. Láska v duchovní
74
oblasti samozřejmě nemá nic společného
se smyslností a nestálostí světské sféry.
Je zcela jiné podstaty. Je nezkažená a
čistá. Je duchovní. Božstvo není nikdy
znečištěno hmotným pojetím...
Reverend Hart: To mi připomíná - vy
jste užil slova „Božstvo“ v generickém
významu, jako odkaz na Boha. Ale já se
chci zeptat na uctívání Božstev. Jistě víte,
že biblická tradice uctívání idolů
zakazuje. Starý Zákon přísně zakazuje
vytváření idolů, hlavně proto, aby se
následovníci
Jahvy,
Jediného
Svrchovaného Boha, nezačínali klanět
Baalům a Ištarům svých sousedů. Jinými
slovy, v té době bylo běžné uctívání
polobohů a tak, jako pokus tomuto se
vyhnout, existovaly přímé zákazy uctívání
„nižších“ bohů - což zahrnovalo různé
formy uctívání idolů.
Satjarádža dása: Ano. A pak se jako
obvykle zákazy vymkly z rukou. A tak ti,
kteří se považují za „věřící křesťany“,
znesvěcovali dokonce i Božstva Kršny Boha samého.
Reverend Hart: To ne. Nesouhlasím.
75
Myslím, že to byli hlavně Židé a
Muslimové, kteří se silně stavěli proti
uctívání Božstev...
Satjarádža dása: Vlastně máte
pravdu. Historicky to byli hlavně
Muslimové, kteří znesvěcovali Božstva.
Židé jsou také proti uctívání podob Boha,
ale jak jste uvedl, bylo to hlavně proto, že
ve Starém Zákoně dostali přísné zákazy.
Reverend Hart: Ano. A zajímavé je, že
se tam vlastně nikde neříká, aby se
nevytvářely sochy podoby Boha! Nejprve
se tam říká: „Nebudeš míti jiné bohy
přede mnou.“ (II. Mojžíšova 20,3) V
pořádku. Myslím, že s tím souhlasíte.
Říká to Svrchovaný Nejvyšší Bůh a v
podstatě zavrhuje uctívání polobohů.
Dále, a to je klíčový verš proti uctívání
idolů, Bůh říká: „Nezobrazíš si Boha
zpodobněním ničeho, co je nahoře na
nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod
zemí. Nebudeš se ničemu takovému
klanět, ani tomu sloužit. Já jsem
Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě
milující.“(II. Mojžíšova 20,4-5)
Je
překvapující,
že
následovníci
76
židovsko-křesťanské kultury vyvinuli tak
silný odpor k uctívání model, založený
jen na tomto textu. Nakonec jsem si jistý,
že byste souhlasil, že není přijatelné
modelovat, klanět se a uctívat „nižší
bohy“ než je Kršna. Ale vy uctíváte
Svrchovaného Nejvyššího Boha. Tento
text Exodu je očividně spíše proti
uctívám nižších bohů, než proti
modelování podob.
Kršna nemá podobu ničeho, co je na
zemi, na nebi nebo v moři. Je
transcendentální. Proto tvarováním Jeho
podoby nepřekračujete přikázání proti
uctívání idolů. Opravte mne, pokud se
mýlím, ale nižší bozi - vlastně všechny
živé bytosti - jsou stvořeny podle Něho.
Ne naopak. A je-li to pravda, pak
vytváření soch Kršny a jejich následné
uctívání v souladu se směrnicemi védské
literatury nelze rozhodně kvalifikovat
jako uctívání idolu.
Satjarádža dása: Správně. Další věc,
která s tím souvisí, je následující: Když
říkáme, že Kršnova podoba - která
vypadá jako lidská - je „člověku
77
podobná“,
jsme
obviňováni
z
antropomorfismu. Ale my jsme byli
stvořeni k obrazu Božímu! Takže tady
musí být nějaká podobnost. Proto s
oblibou říkáme, že naše podoba je
teomorfická. My vypadáme jako Bůh. Ne
že On vypadá jako my.
Zní to možná zmateně... (směje se)
Reverend Hart: No, hlavním bodem
je, že Jeho podoba byla první. Naše je
tvarována podle Jeho.
Satjarádža dása: Zvláště podoba
Višnua, se čtyřma rukama, se jistě
nepodobá ničemu na zemi, v moři nebo
na nebi.
Reverend Hart: (směje se) Správně.
Správně. V tomto případě ztrácí citát z
Exodu smysl.
Satjarádža
dása:
Každopádně,
abychom neodbočili příliš daleko od
tématu, probírali jsme prvotní a druhotné
podoby a jména Boha. Bible je plná
druhotných podob a jmen...
Reverend Hart: Jaký je příklad
druhotné podoby.
Satjarádža dása: Každá podoba, která
78
pouze zastupuje Boha. Například hořící
keř...
Reverend Hart: Ach ano. To je
speciální projev. V Deuteronomiu (4.24),
kde Bůh je popsán jako všepohlcující
oheň. Je podobná representace ve védské
literatuře?
Satjarádža dása: Hmmmm? ... Íšvara
tattva - yena jvalita jvalana. Slovo jvalana
znamená „oheň“. Takže Hospodin je
přirovnáván k planoucímu ohni v
Čaitanja-čaritámrtě (Ádi-lílá 7.116). Ale
opět, to jsou zástupné podoby Boha.
Kršna je Nejvyšší Pán osobně.
Reverend Hart: Ano, vím, ale tyto
projevy mne skutečně zajímají, zvláště jeli v nich nějaká spojitost mezi biblickými
a védskými písmy. Řekněte mi, existuje
nějaká podoba, v níž by Kršna měl na
hlavě nějakou přilbici? Ptám se tak,
protože Jahve, Bůh Bible, je popsán s
„přilbou spásy“ (Izajáš 59,16-18). Vedle
obvyklých metaforických interpretací
někteří lidé věří, že Bůh skutečně
takovou přilbu nosí. Po přečtení několika
védských textů by mne nepřekvapilo,
79
kdyby mnohé z biblické symboliky - nebo
z toho, co tradičně bereme jako
symboliku - mělo konkrétnější základ ve
skutečnosti.
Satjarádža dása: Nuže - věřte nebo
nevěřte, pokud si vzpomínám, Šrí Hari
(Kršna) je někdy popisován s přilbicí.
Ano, ve Šrímad Bhágavatamu (6.4.39) je
nádherný popis Kršny. Na hlavě má
nesmírně velikou a oslňující přilbici
(mahá-kirita).
Reverend Hart: Takové paralely jsou
úžasné. Tyto srovnávací studie mne
skutečně těší. Tradice, které jsou dnes
zeměpisně a kulturně vzdálené, alespoň
do jisté míry, mají společného víc, než by
většina lidí předpokládala. Pro mne je to
návrat do doby, kdy jsme všichni uctívali
jednoho stejného Boha, před tím, než
umělá oddělení, která nás dnes pohlcují,
měla možnost převládnout. Než Kalijuga, věk hádek a pokrytectví, měl
možnost se rozvinout.
Satjarádža dása: Ano, mně se tento
eklektický rozhovor také líbí. Dává nám
úctu ke všem kulturám a v základech
80
ukazuje, jak všechno vede k védské
kultuře. Trochu jsem se tím výzkumem
zabýval...
Reverend Hart: Já vím. Jste rozhodně
správný člověk pro diskuse na toto téma.
Jednou jste mi řekl, že jste objevil mnohé
korelace mezi Jahvem z Bible a Višnuem
z védské literatury. Mohl bych je nyní
slyšet?
Satjarádža dása: To už bylo dávno.
Teď si vzpomínám jen na několik z nich...
hmmm... Hlas Jahvy je popsán jako
hřmění (Job 40.9); Višnu má hlas jako
hřmění (Šrímad Bhágavatam 4.30.7).
Je psáno, že Jahve má berlu (kyj) a
metlu (Žalmy 23,4 a 89,33); a je
všeobecně známé, že Višnu, podle toho, v
jaké expanzi se projevuje, má kyj (Š. B.
6.4.39) a trojzubec (Š. B. 4.30.7).
Jahve sesílá oheň, aby sežehl své
nepřátele (Žalm 97,3 nebo 50,3; viz také
V. Mojžíšova 9,3); čakra Višnua je stejně
ničivá jako pustošící oheň a spaluje Jeho
nepřátele na prach (Š. B. 6.8.23).
Jahve má někdy štít (V. Mojžíšova
33,29; Žalm 84,10); totéž Višnu (Š. B.
81
6.4.39). Srovnání jsou nekonečná. A
ústředním bodem je pochopit, že Bůh je
jeden. Když říkáme Kršna, Višnu nebo
Jahve, myslíme Boha.
Reverend Hart: K našemu rozhovoru
se váže ještě jiný společný faktor, věc
která dále potvrzuje, že Višnu a Jahve
jsou totožní. V „Židovské encyklopedii“
(Jewish
Encyclopedia),
v
části
pojednávající o cherubské etymologii,
jsem nalezl velice zajímavou informaci:
Dillman, Duff a jiní prominentní učenci
„jsou stále zastánci spojitosti mezi
Jahveho cherubem a gryfem (Garudou)“.
Satjarádža dása: To je neuvěřitelné. A
jak si vzpomínám na svoji Bibli, ačkoli
místy je tam popis mnoha cherubů, Jahve
jezdívá na jediném, podobně jako Višnu
jezdívá jedině na Garudovi... Hmmm... U
obou má přepravce ptačí podobu,
přestože obě pojetí byla, jak jste
poznamenal, zeměpisně i kulturně velice
vzdálena.
Mluvíme tedy o stejném jednom
Svrchovaném Pánu. Jsem přesvědčen!
(směje se)
82
Reverend Hart: Je to možná trochu
odbočení, ale když mluvíme o Bohu jako
osobě, i v Jeho zástupných podobách,
přemýšlel jsem, co byste řekl na jistou
epizodu v Bibli. Když čtete II. Mojžíšovu
(3,18-23), je zřejmé, že Bůh nezjevuje
snadno svoji slávu, svoji podobu.
Samozřejmě, vím, že jste něco jako
fundamentalista, a tak zřejmě berete
různá biblická tvrzení o podobě Boha
zcela doslovně - a nemohu říci, že bych s
tím ve všech případech souhlasil. Ale
konkrétně tato část Exodu uvádí, že Bůh
byl ochoten ukázat Mojžíšovi svá „záda“.
Neukazoval Mojžíšovi svoji tvář, ale svá
„záda“.
Já vím, z vašeho pohledu to
jednoznačně potvrzuje, že Bůh má
podobu, „záda“ a „tvář“. Ale přemýšlím vidíte v těchto konkrétních textech
nějakou metaforickou interpretaci?
Satjarádža dása: Tak především, v
těchto verších se jasně naznačuje, že Bůh
má podobu - to jste řekl správně. Položte
si tuto otázku: Proč by bibličtí proroci
užívali opakovaně osobní metafory k
83
popisu Boha, kdyby byl skutečně
neosobní? To by bylo nebezpečné.
Odvádělo by to. Můžeme říci, že tyto
osobní metafory se užívají, jen aby nám
pomohly nějak Boha pojmout v mysli. Ale
jaký je váš důkaz, že se nemají brát
doslovně? Proč předpokládat, že je to
metafora? V každém případě je o čem
přemýšlet...
Nyní co se týče Mojžíše, jak viděl
„záda“ Boha. Důraz na Boží „záda“ má
obdobu ve Šrímad Bhágavatamu - ano, je
tam jistý druh metaforické interpretace.
Přesněji je to „vnitřní“ interpretace.
Podle druhého zpěvu Bhágavatamu
(2.6.10), „zadní část“ Pána (pašcimah)
zastupuje frustraci a nevědomost.
Důležitější je, že se říká, že je sídlem
neosobní realizace. Jinými slovy, ti, kteří
mají to štěstí být poctěni vidět Ho
zepředu, se budou snažit o realizaci Boha
v
nejvyšší
osobní
formě.
Ale
impersonalisté se musí spokojit jen s
Božími „zády“.
Samozřejmě, Jeho záda jsou také
transcendentální, a tak impersonalisté
84
mohou postupně dospět k osobní
představě a realizovat Kršnu jako
Svrchovanou Nejvyšší Osobnost Božství.
To
je
ovšem
pro
impersonalisty
samozřejmě daleká cesta. V tradici lze
tudíž chápat pozici židovských filozofu,
jelikož jejich vůdce Mojžíš dostal poznání
pouze zadní části Boha. Chcete-li chápat
tuto biblickou ideu z védské perspektivy,
můžete se na to dívat takto.
Reverend Hart: Opravdu zajímavé...
Mohlo by vás zajímat, že se pracuje na
podrobných studiích ohledně křesťanství
a vaišnavismu.
Satjarádža dása: Ano, všiml jsem si
ve vaší kanceláři práce Johna Plotta. Je to
významný příspěvek, v němž srovnává
učení a teologii Rámánudžáčarji se
svatým Bonaventurou.
Reverend Hart: Ano, ale je to
akademické. Mě by více zajímala vaše
práce nebo práce někoho, kdo je
skutečnou částí tradice...
Satjarádža dása: To je velice důležité.
Védské poznání přichází v učednické
posloupnosti. Vaše intuice je správná. Do
85
těchto pravd nemůžete proniknout, aniž
byste se učil od duchovního učitele z
jedné z pravých učitelských řad.
Apoštolové se učili od Ježíše. I Akvinský
studoval u Alberta Magna. Je tu
esoterická vazba mezi guruem a žákem,
která je nezbytná.
Existují čtyři pravé sampradáje,
posloupnosti duchovního učení. Padma
Purána, která náleží k védské literatuře,
uvádí čtyři sampradáje jmény a dokonce
předpovídá čtyři význačné učitele, kteří
tyto
pravé
následovnické
řetězy
započnou: „Ten, kdo opakuje mantru,
modlitbu, ale jemuž tato mantra nebyla
předána v jedné ze čtyř pravých
učednických posloupností, ten víceméně
ztrácí čas. V Kali-juze budou čtyři
významní
učitelé
zastupovat
čtyři
sampradáje, které budou zvány Šrísampradája, Brahmá-sampradája, Rudrasampradája
a
Sanaka
(Kumára)sampradája. Šrí (Lakšmí, manželka
Višnuova) si vybrala Rámánudžu (aby
položil základy její sampradáji); čtyřhlavý
Brahmá si zvolil Madhvu; Rudra (Šiva)
86
zvolil Višnusvámího a čtyři Sanové
(Sanaka, Sanatkumára, Sananda a
Sanátana) zvolili Nimbárku.“ V tomto
verši je skryto tajemství védského
poznání, neboť esoterické pravdy o
království
Božím
jsou
předávány
učednickou posloupností.
Reverend Hart: Citát jste začínal
větou, že pokud ji člověk neobdrží v
učednické posloupnosti, je jeho mantra
nebo modlitba bez jakéhokoli účinku.
Nebo jste řekl, že je to „ztráta času“. To
je silné tvrzení.
Satjarádža dása: To má ukázat
důležitost získávání poznání v učednické
posloupnosti. Nelze to nikdy dostatečně
zdůraznit. Přesné sanskrtské slovo je
viphala, což znamená „neplodný“. Dokud
se nezařadíte do jedné z ustavených
učednických
posloupnosti,
vaše
opakování se považuje za neplodné,
alespoň při konečné analýze. Vnitřní
význam je zhruba takový: modlení se a
meditace
jakéhokoli
druhu,
je-li
zaměřené k Bohu, je dobré, a postupně
člověka povznese až k nejvyšším úrovním
87
- dokonce až k bodu osvobození. Ale
opravdovým „plodem“ modlitby je
vyvinout čistou lásku k Bohu. Tohoto
nejvyššího úspěchu lze dosáhnout jedině,
když člověk přijme zasvěcení v učednické
posloupnosti.
Reverend
Hart:
Myslím,
že
křesťanská tradice je dostatečným
důkazem,
že
pravá
učednická
posloupnost je důležitá. Ježíš započal
něco jako učednickou řadu ŠimonemPetrem. Ale brzy nato, po méně než
šedesáti pěti letech, se udály pochybné
věci... A potom ve čtvrtém století, kdy
Konstantin
učinil
křesťanství
„společensky přijatelným“ - zcela to
zastřelo pravé křesťanství. Historie
papežství... Papežové de Medici a jejich
následovníci
byli
pravděpodobně
nejzvrhlejší lidé v dějinách náboženství.
Ve východní ortodoxní církvi a mezi
křesťanskými mystiky ovšem bylo a je
silné
reformní
hnutí,
pokus
o
znovudosažení původní duchovní potence
raného křesťanství. Možná jste slyšel o
Hesychasmu, technice meditace na
88
mantře, kterou používali křesťané už ve
třetím století po Kristu. Metoda spočívala
v prostém opakování „Ježíšovy modlitby“,
která zní takto: „Pane Ježíši Kriste, Synu
Boží, slituj se nade mnou.“ Já osobně
nalézám v této mantře veliké uspokojení.
Satjarádža dása: Ježíšova modlitba je
nepochybně velice čistá, ale já dávám
přednost Haré Kršna mahá-mantře - zdá
se být čistší.
Reverend Hart: Nemyslím, že jste
objektivní...
Satjarádža dása: Podíval jste se na to
vy objektivně? V Ježíšově modlitbě
žádáte Boha-Syna o slitování. Dobře. To
je jistě chvályhodné. Je mnoho hrubých
hmotných věcí, o něž by člověk mohl
žádat. A z toho pohledu je skutečně
požehnání nalézt někoho, kdo se modlí za
něco tak potřebného, jako je Boží
slitování. Haré Kršna mahá-mantra
nežádá o nic, ani o něco tak jemného,
jako je slitování. Tato modlitba žádá
prostě: „Prosím, zaměstnej mne ve své
službě.“ Nežádá nic na oplátku. Co víc,
oslovuje Boha-Otce a Jeho vnitřní energii.
89
Je
zcela
esoterická
a
čistá.
Nesrovnatelně. Takže objektivně...
Reverend Hart: Ano, chápu... Ale je
těžké být objektivní v modlitbách svého
srdce. Mne to táhne k Ježíšově modlitbě.
Ačkoliv „Ježíšovu modlitbu“ nedávno
zpopularizovalo hnutí Nový Věk (New
Age) poté, co se objevila v „Cestě
poutníka“ (The Way of a Pilgrim) a ve
Franny a Zooey, má dlouhou a
úctyhodnou tradici ve Philokalii, důležité
knize o křesťanském mysticismu. Slovo
philokalia doslova znamená „láska k
duchovní kráse“ a mohu říci, že tato
kniha rozhodně své čtenáře k takové
úrovni obdivu dovádí. Je to jedna z mých
nejoblíbenějších knih, spolu s „Mrakem
nevědění“ (The Cloud of Unknowing),
„Temnou nocí duše“ (Dark night of the
Soul) od sv. Jana a „Imitací Krista“
(Thomas a’Kempis’ The Imitation of
Christ).
Každopádně
jsem
chtěl
poznamenat,
že
Philokalia
také
zdůrazňuje důležitost přijetí duchovního
učitele. Používaná řecká slova jsou
starets a geront, ale v podstatě
90
znamenají tu samou věc. „Ježíšovu
modlitbu“ se člověk musí naučit od
kvalifikovaného učitele, který je v
takovém opakování dokonalý. Výsledkem
opakování pod vedením řádného učitele
je theosis „znovuoduchovnění osobnosti“.
Satjarádža dása: To nezní jako
průměrné křesťanství.
Reverend Hart: Ne, to máte zcela
pravdu. Je to v současné době skutečně
krajně vzácné.
Satjarádža dása: Myslím, že všechno
selhalo z jedné příčiny: celý koncept
duchovního učitele byl oslaben. Ovšem v
křesťanské tradici k tomu byl takřka
předurčen.
Když
Akvinský
sloučil
křesťanskou filozofii s aristotelskou
logikou, nevědomky tak přijal nikam
nevedoucí koncepci gurua.
Reverend Hart: Jak to?
Satjarádža dása: Protože Aristoteles
zavrhl svého učitele! Když studujete
Platóna, Aristotelova učitele, setkáváte
se s velice duchovní filozofií, byl částečně
realizovanou duší. Ale Aristoteles ve
snaze posunout Platónovy ideje o něco
91
dál a vyhovět vědecké době podal
filozofii
svého
učitele
příliš
materialisticky.
Aristoteles
nebyl
způsobilý k úpravám učení svého gurua.
Když Akvinský užíval Aristotelovy názory
k vytvoření církevní doktríny...
Reverend Hart: Ano, chápu... To je
zajímavý názor...
Satjarádža dása: Mám pro vás jednu
otázku. Křesťané dnes obecně necítí
žádnou potřebu duchovního učitele.
Myslím, že z velké části to lze přičíst
tomu, že se domnívají, že Ježíš je jediný
guru. Však víte, křesťanská výlučnost.
Ježíš je jediná cesta...
Reverend Hart: Ano, chápu o co vám
jde. Řekl bych, že to je velice přízemní
představa.
Rozhodně
však
nereprezentuje
pravé
křesťanství.
Samozřejmě, tento typ „křesťanské
výlučnosti“, jak to nazýváte, se zakládá
na knize Jan (14,6), kde Ježíš říká: „Já
jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo
nepřichází k Otci než skrze mne.“
Satjarádža dása: To je ono. Tento verš
stále citují. Jedině skrze Ježíše, říkají.
92
Nepotřebujeme
žádného
živého
duchovního učitele.
Reverend Hart: Ano. To je dost
nešťastný výklad - a dost běžný. Ale
původní řečtina nám říká něco jiného:
ego eimi hé hodos kai hé alétheia kai hé
zoé; oudeis erchetai pros ton patera ei
mé di emou.
Satjarádža dása: Mohl byste to
přeložit?
Reverend Hart: No, to je ten verš,
který jsem již citoval, ale klíčové slovíčko
v něm je erchetai. To je sloveso v
maximálně přítomné časové formě.
Jinými slovy, přesnější překlad by byl
tento: „Já jsem ta cesta, pravda i život;
žádný člověk v současnosti nepřichází k
Otci jinak, než skrze mne.“ Chápete?
Ježíš byl jediný guru v Palestině, před
dvěma tisíci lety. Kdyby chtěl říci, že
bude jediným učitelem pro všechny věky,
použil by jiného slova než erchetai, ale
on ho nepoužil. Z jedné strany se
samozřejmě vžívám do role svých
spoluvěřících křesťanů. Já také přijímám
Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Ale
93
objektivně není žádný důvod říkat, že on
je jediný, ačkoliv to mnozí skutečně
říkají.
Satjarádža dása: Ano. A tak chápete,
jak je zatemňována důležitost živého
vůdce, žijícího duchovního učitele.
Následkem toho lidé neví, jak vykládat
Písmo. Například Bible má dva odlišné
výklady
stvoření.
Navíc
evangelia
Matouše a Lukáše obsahují dvě zcela
odlišné varianty Ježíšova původu. Které z
příběhů jsou podobenství? Které se mají
brát metaforicky nebo analogicky?
Reverend Hart: Ale Luther říkal, že
„všichni máme své boží právo vykládat
Písmo...“
Satjarádža dása: Další neoprávněný
liberalismus! Kdo jsme, abychom mohli
vykládat Písmo? Existují lidé, kteří
pomocí Písma omluví i vraždu. Existují
lidé, kteří jej užívají na podporu války a
lidé, kteří jej užívají na podporu
světového míru. Vy užíváte Písma k
důkazu, že Ježíš byl očekávaný Mesiáš
Židů. Židé ho užívají - právě tak účinně k důkazu, že Ježíš tím Mesiášem vůbec
94
být nemohl.
Reverend Hart: Co se dá dělat?
Satjarádža dása: Védská literatura
doporučuje tříčlánkový kontrolní a
ověřovací systém. Guru, šástra a sádhu
(guru, šástra, sádhu). To znamená, že
člověk se musí obrátit na gurua v
učednické posloupnosti, jehož učení
mohou potvrdit písma a světci a mudrci
minulosti. Tato metoda řeší všechny
problémy hermeneutiky písem.
Reverend Hart: Ale duchovní učitel
musí být pravý. Jinak nastává stejný
problém...
Satjarádža dása: Přesně tak, ale
védská literatura tvrdí, že člověk se musí
obrátit na gurua, a že guru musí náležet
do jedné ze čtyř dříve zmíněných
sampradájí.
Jak
rozeznat,
že
je
opravdový? Tak na to existuje velice
mnoho
textů...
Podle
Mundaka
Upanišady (1.2.12) má dvě hlavní
vlastnosti: šrotriyam, tzn. že patří do
učednické posloupnosti, a brahma
nistam, tzn. že je pohroužen do Absolutní
Pravdy, jeho život je zasvěcený Kršnovi.
95
Kromě toho musí ovládat svůj jazyk,
žaludek a genitálie... Čistý oddaný,
duchovní učitel, má dvacet šest
vlastností... Všechna jeho tvrzení mohou
být
podepřena
písmy...
A
jeho
interpretace písem se nikdy neodchyluje
od předcházejících guruů v učednické
posloupnosti... Chápete? Je to velice
jasné. Existuje tolik odkazů...
Reverend
Hart:
Na
kterou
učednickou řadu navazuje vaše hnutí?
Satjarádža dása: Na řadu BrahmáMadhva. Je to jedna z těch čtyř...
Reverend Hart: Ano. Kam v ní patří
Šrí Čaitanja?
Satjarádža
dása:
Ten
upravil
Madhvovo učení. Myslím, že jsme to
probrali dřív...
Reverend Hart: Ale On přijmul školu
Brahmá-Madhva?
Satjarádža dása: Ano. Jeho učitelem
byl Íšvara Purí, jenž byl žákem slavného
Madhávendry Purí. Ten byl skrze svého
gurua přímo napojen na Madhvasampradáju. A tímto způsobem jsme
napojeni na Brahmá-Madhva-Gaudíja96
sampradáju.
Reverend Hart: Gaudíja?
Satjarádža dása: To poukazuje na Šrí
Čaitanju. Jelikož On oživil učednickou
řadu a jelikož byl dlouho očekávaným
avatárem, bylo Mu dáno zvláštní místo.
Oblast Bengálska, kde trávil své zábavy,
se někdy nazývá „Gauda-déša“. Odtud
„Gaudíja“ sampradája.
Reverend Hart: Já si myslím, že
zasvěcení je nezbytné. Ve vaší tradici je
to tak zřejmé...
Satjarádža dása: Někteří lidé, místo
aby četli Vojnu a mír, se snaží ušetřit čas
tím, že čtou stručný výtah. Někteří lidé
se spokojí s nějakým šarlatánem, jehož
instrukce je snadné následovat, místo
aby našli pravého učitele, někteří se
dokonce spokojí s tím, že žádného
duchovního učitele nemají nebo se sami
považují za duchovní učitele...
Reverend Hart: „Ten, kdo si myslí, že
je svým vlastním duchovním učitelem,
má blázna za žáka.“
Satjarádža dása: (směje se) Ano.
Podobně ten, kdo čte stručný výtah z
97
Vojny a míru, nemůže nikdy doufat, že
okusí rozmanitých nuancí v životech a
strastech Pierra, Nataši a prince
Andreje. I když je to primitivní příklad,
princip by měl být jasný; jsou možná
zkratky v mnoha oblastech života, ale
člověk se dostane do potíží, má-li sklony
hledat zkratky v oblastech velké
složitosti. Udělal by nejlépe, kdyby přijal
instrukce od někoho, kdo už tou cestou
úspěšně prošel. Duchovní život je právě
takovou snahou. Ten, kdo nepřijímá
duchovního
učitele
v
učednické
posloupnosti, zcela jistě nepochopí
klíčové body transcendentální vědy.
98
KAPITOLA ČTVRTÁ
Bhagavd-Gítá
Hatha-Jóga
Diogenes a smyslové požitkářství
Čtyři věky a Juga-Dharma
Rámánanda Rája a odmítnutí Gíty
Reverend Hart: Co mi můžete říci o
Bhagavad-gítě?
V
mnoha
našich
předchozích rozhovorech jste z ní hojně
citoval. A mne ta kniha okouzluje již z
dob studií.
Satjarádža
dása:
Bhagavad-gítá,
„píseň Boha“, je jedním z nejdůležitějších
písem pocházejících z Indie. Ačkoli se
hodně publikuje a čte jako samostatný
text, původně se objevuje jako epizoda v
Mahábháratě, velkém dějinném eposu,
čítajícím
asi
100 000 dvojverší.
Mahábhárata je známá jako nejdelší
báseň ve světové literatuře.
Reverend Hart: Ale Gítá...
Satjarádža dása: Ano. Gítá zaujímá
kapitoly dvacet pět až čtyřicet dva části
99
Mahábháraty zvané Bhíšma-parva. Na
jejím začátku stojí Kršna - Bůh uprostřed bitevního pole Kurukšétry
-jako vozataj svého přítele a oddaného
Ardžuny. Dialog, který následuje, je Gítá
neboli „píseň“ Bhagavána, „Nejvyššího
Pána“. Zpívá svoji píseň, protože Jeho
oddaný, Ardžuna, potřebuje instrukce.
Zmaten pověřením bojovat se Ardžuna
zdráhá zapojit do bratra vražedné války,
která ho čeká. Šrí Kršna však objasňuje
jaké následky bude mít váhání Jeho
oddaného. Upozorňuje, že Ardžuna má
jako válečník zvláštní povinnost bojovat v
zájmu spravedlivých. A jeho zdráhání,
Kršna dodává, i když navenek šlechetné,
se ve skutečnosti zakládá na iluzi, na
chybném ztotožňování těla s vlastním já.
Nepřátelská
strana
se
předtím
provinila mnoha zvěrstvy a je už
odsouzena předem, přestože mnozí z
nich jsou Ardžunovi příbuzní. Kršna
jejich osud již zpečetil, nebo spíše oni
sami si ho zpečetili, a Kršna povzbuzuje
Ardžunu, aby jednal jako Jeho nástroj při
naplnění příslušné reakce. Sedm set
100
veršů Gíty obsahuje Kršnovy důkladné
argumenty vysvětlující tento bod a
Ardžuna nakonec souhlasí.
Reverend Hart: Ovládáte umění
vysvětlovat
složité
věci
snadno
pochopitelným způsobem. Předáváte mi
samozřejmě
závěr
učednické
posloupnosti a podle tradice samotné je
to pohled, který bychom měli přijmout.
Ale jak šla doba, objevily se mnohé
exegetické komentáře. Můžete mi dát
nějaký dějinný přehled, který by mi řekl,
které komentáře Gíty jsou cenné a které
jsou falešné?
Satjarádža
dása:
Dnes
nejpopulárnější komentáře jsou jasně
falešné. Postrádají hloubku a nectí
tradiční komentáře, jež jsou nezbytné pro
formulování nových výkladů. „Bhagavadgítá - taková, jaká je“ (Bhagavad-gítá As
It Is) od Šríly Prabhupády je tudíž
jediným překladem a komentářem, který
řádně respektuje pravé historické
komentáře...
Reverend Hart: Co nový komentář
Gíty dr. Barbary Stoler-Millerové? Ona je
101
sanskrtistkou žijící v Kolumbii. Z hlediska
podání...
Satjarádža dása: Ano, to je pěkný
překlad. Obzvlášť se mi líbil její doslov,
jak Thoreau bral Gítu k Valdenské
nádrži...
Reverend Hart: Ano. Ano.
Satjarádža dása: Ale pokud jde o
autenticitu a věrnost tradici, mohu
doporučit jedině Prabhupádu.
Gítě bylo v minulosti mnohokrát
ublíženo špatnými komentáři, z nichž
nejstarší je komentář Šankaračárji z
osmého století po Kristu. I když je svým
způsobem důležitý, opomíjí podstatnou
teistickou povahu celkového poselství
Gíty.
Šankarův
výklad
sloužil
k
„odosobnění“ Boha pro Šankarovy
impersonalistické
(májávádské)
následovníky.
Jeho násilná interpretace otevřela
novou školu výkladů písem, a nakonec
zaplavily trh méněcenné překlady.
Současní spisovatelé uvádějí tyto falešné
Gíty ve svých vlastních pracích a bez
pochyb je považují za autority - jen
102
namátkou: Gándhí, Aurobindo, Huxley,
Hartmann, Steiner, Thákur. I když se tito
lidé mohou těšit jistému uznání na svém
poli, jsou stěží autoritami na Bhagavadgítu.
Reverend Hart: Četl jsem „Význam
Bhagavad-gíty pro křesťanskou teologii“
od Geoffreye Parrindera a disertaci Ph.
D. Williama
Blancharda
nazvanou
„Zkoumání vztahu Nového Zákona k
Bhagavad-gítě“. Vynikající. Také jsem
četl Bhagavad-gítu Charlese Wilkinse. To
byl první anglický překlad, jak víte,
publikovaný roku 1785.
Satjarádža dása: Naneštěstí ty
nejdůležitější komentáře současní čtenáři
ani neznají: Anugítu, Gítamahátmju.
Džajatírtha, který patří do BrahmáMadhva-sampradáje, napsal důležitý
komentář ke Gítě, stejně jako Védánta
Déšika z Rámánudžovy školy.
Reverend Hart: Ne, ty jsem nikdy
neviděl.
Satjarádža dása: Ještě důležitější jsou
komentáře, které napsali Višvanátha
Čakravartí
Thákura
a
Baladéva
103
Vidjábhúšana, neboť to jsou brahmámadhva-gaudíjské komentáře, a jako
takové podávají nejvyšší závěry o lásce k
Bohu.
Reverend Hart: Obávám se, že ani o
nich nic nevím...
Satjarádža dása: Nejsou dostupné v
angličtině, ale jsou to tradiční, zavedené
a uznávané komentáře Gíty. Chápete falešné interpretace fungují tak, že
zatemňují skutečný vzkaz Gíty včetně
nejdůležitějších komentářů.
Dnes může každý proniknout do
tajemství Gíty za pomoci Bhagavad-gíty takové, jaká je, od Jeho Božské Milosti A.
Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády.
Toto je úplné vydání, s originálním
sanskrtem,
synonymním
přepisem
každého slova, překladem a rozsáhlými
výklady. V této verzi lze nalézt podstatu
všech tradičních komentářů - a tady ji
máte.
Reverend Hart: Dárek? Děkuji.
Satjarádža dása: Jediné, o co vás
žádám, je, abyste si ji pečlivě přečetl.
Reverend Hart: Děkuji.
104
Satjarádža dása: Tento dárek vám má
pomoci vyhnout se odklánějícím se
komentářům.
Reverend Hart: (směje se) Tak to mi
asi nějakou dobu potrvá. Vypadá to na
tisíc stránek. Opravdu, skoro tisíc. Ano,
dnes večer začnu...
Satjarádža dása: Tuto verzi samotná
Gítá doporučuje.
Reverend Hart: Hmmm?
Satjarádža dása: Ano, čtvrtá kapitola
Gíty říká důrazně: evam paramparápráptam imam rájarsayo viduh. To je
originální sanskrt a říká v podstatě, že
člověk musí vyhledat duchovního učitele
v učednické posloupnosti (parampará),
aby poznal pravdu Gíty; nestačí
vyhledávat
akademického
učencebadatele.
Tajemství
náboženské
literatury mohou odhalit jedině praktici,
náboženští mystikové, jak víte, a
hermeneutiku písem je nejlépe ponechat
těm, jejichž životy ztělesňují písma.
V tomto ohledu je vzkaz Gíty křišťálově
jasný: abys pochopil Gítu, vyhledej
seberealizovanou duši, která ti může dát
105
poznání, neboť setrvává v pravdě.
Naproti tomu mentální spekulant, jakkoli
může být zkušený, člověka naučí jedině
spekulovat. Ten, kdo studuje Bhagavadgítu s odstupem, nikdy nemůže
proniknout do jejích hlubších tajemství.
Ten, kdo žije Gitou, ovšem umí vyřešit
všechny
filozofické,
historické
a
hermeneutické problémy, jak pro sebe,
tak pro ty, které učí. To je hodnota Gíty
Šríly Prabhupády.
Reverend
Hart: To je pěkné
doporučení. Ještě jednou vám děkuji.
Několik teologických otázek: Proč byla
Kurukšétra zvolena za hlavní bitevní
pole? (Říkám „hlavní“, jelikož chápu, že
to byla světová válka...) Bylo to zjevně
považováno za svaté místo ještě před
posvátným rozhovorem Kršny a Ardžuny,
před nějakými 5000 lety. Vlastně si
vzpomínám, že je přímo psáno, že to bylo
svaté místo ještě před zjevením Gíty.
Satjarádža dása: Kurukšétra je pláň
blízko
současného
města
Dillí,
jihovýchodně od Thanésaru, blízko
Panipatu. Je částí větší oblasti zvané
106
Dharmakšétra. Byla pokládána za
posvátnou, neboť leží na soutoku dvou
nejstarších řek Indie, Jamuny a
Sarasvatí. To je jeden z důvodů.
Samozřejmě, posvátný rozhovor Kršny
a Ardžuny - který je zcela duchovní - není
omezený okolnostmi v čase a prostoru,
což jsou materiální faktory. Kurukšétra
byla vždy posvátné místo - neboť
transcendentální rozhovor s bohem
Slunce Vivasvánem, který se odehrál
před milióny lety, se měl jednoho dne
odehrát mezi Kršnou a Ardžunou. To se
událo před 5 000 lety, ale praví mudrci
vždy věděli, že k tomu jednoho dne
dojde. A tak bylo místo vždy pokládáno
za svaté, dokonce před časem Kršny a
Ardžuny.
Reverend Hart: Co říká učení Gíty o
hromadění majetku? Ardžuna je velký
král, který se chce vzdát svého bohatství;
přitahuje ho odříkání. Ale Kršna mu
nedovoluje všeho se uměle vzdát. To je
velice zajímavé. Neučí Gítá ve svých
závěrech odříkání?
Satjarádža dása: Ano, ale ona učí
107
úplnému odříkání, yukta-vairá-gya. Typ
odříkání, na nějž jsme zvyklí, je neúplné
a suché. Vzdát se příjemností tohoto
světa člověka ještě nepřivede k lásce k
Bohu. Gítá proto učí, že skutečné
odříkání není vzdát se věcí tohoto světa ale používat je ve službě Kršnovi. To je
podle Gíty nejvyšší odříkání. Vzdát se
něčeho víc než plodů své práce - vzdát se
plodonosného smýšlení. Pracovat s
oddaností pro Kršnu. To je skutečné
odříkání. A právě k tomuto druhu
odříkání se Kršna snažil přivést
Ardžunovo chápání. Je to otázka
pochopení, kdo jsme ve vztahu ke
Kršnovi. Jsme uživatelé nebo užívaní?
Kromě toho, co si můžeme odříkat, když
všechno patří Bohu?
Řekněme, že najdete na zemi
peněženku. Když ji seberete a necháte si
ji, jste zloděj propadlý osobnímu
smyslovému potěšení. V sanskrtu se to
nazývá bhogi, smyslový požitkář. Když
peněženku ignorujete a myslíte si, „to
není moje - do toho mi nic není“, je to
neslušné. Jste bezcitný. Mohl byste
108
někomu pomoci tím, že mu ji vrátíte. Lze
to přirovnat k obvyklému typu odříkání
(tyaga), jež Gítá zavrhuje. Ale když
peněženku zvednete a snažíte se nalézt
původního majitele, je to srovnatelné s
bhaktou, oddaným, který se vždy snaží
užívat věcí tohoto světa v Kršnově
službě, ve službě původního majitele
peněženky. V jistém smyslu jsou na tom
požitkář i asketa stejně. Jedině bhakta
obstojí jako ctnostný.
Reverend Hart: Ano. Požitkářství a
odříkání že v jistém smyslu vedou ke
stejnému konci - mi připomíná jednu
historku v životě Diogéna, řeckého
filozofa.
Alexandr Veliký se rozhodl dobýt Indii,
zastavil se nejdříve u svého přítele
Diogéna. Při setkání se nejprve navzájem
vřele pozdravili, jelikož byli staří přátelé
a už se nějakou dobu neviděli. Diogénes
odpočíval pohodlně na svém oblíbeném
divanu a zeptal se svého nervózního
přítele, který přecházel sem a tam: „Kam
se chystáš?“ Alexandr řekl: „Nejprve
půjdu dobýt Malou Asii.“
109
„A kam potom?“ otázal se Diogénes
svého ambiciózního přítele. Vždy ho
velice zajímaly Alexandrovy výboje.
„Pak dobyji Indii,“ odpověděl Alexandr.
„A co potom?" zeptal se mudrc.
Alexandrova odpověď: „Pak celý svět.“
Diogénes se se zadumaným úsměvem
podíval na Alexandra a s vyzývavým
pohledem v očích řekl: „Až jednou
dobudeš celý svět, co budeš dělat
potom?“
„A,“ řekl Alexandr, „pak budu moci
odpočívat.“
Tato odpověď přivedla Diogéna k
hysterickému smíchu. Zavolal na svého
stálého společníka, slabého psíka, který
odpočíval opodál. „Slyšel jsi, co tenhle
šílenec právě řekl?“ Diogénes se svěřil
svému psovi: „On bude odpočívat až
dobude svět. My odpočíváme už teď a
nepodrobili jsme si nic - snad kromě
touhy být dobyvateli světa.“
Pak se Diogénes obrátil na Alexandra a
řekl: „Pokud je odpočinek tvůj konečný
cíl, proč nezůstaneš se mnou a mým
psem v této pohodlné místnosti? Je tady
110
pro nás pro všechny tři místa dost. Proč
jdeš způsobit tolik nepokoje - po celém
světě - jen aby ses sem mohl vrátit
zpátky a odpočívat s námi? Můžeš to
udělat hned.“
Netřeba říkat, že Alexandr odešel ve
velkých rozpacích, ale co mohl dělat? Byl
už připoutaný a podmíněný, ale mudrc
mu rozhodně dal o čem přemýšlet.
Satjarádža dása: Krásná historka.
Podporujeme tento závěr, ale pouze s
tím, že konečný soulad mezi Alexandrem
a Diogénem je služba Kršnovi, Bohu.
Reverend Hart: Ano, o to mi jde.
Alexandr je bhogi, smyslový požitkář, a
Diogénes je tyági, asketa. Co je zapotřebí
je oddaný, bhakta.
Satjarádža dása: Ano, přesně tak...
Reverend Hart: Možná, že to zrovna
nenavazuje, ale když mluvíme o Gítě,
chtěl jsem se vás zeptat na jógu. Mnoho
kapitol se věnuje tomuto tématu a od
šedesátých let se o józe hodně mluví.
Vím, že Gítá je jednou z původních knih,
které načrtávají různé systémy jógy. Z
nějakých důvodů mi na mysl přichází
111
„rádža-jóga“. Á, už vím, několik mých
studentů se zabývá různými formami
rádža-jógy a zajímalo by mě, jaký má
vztah k poselství Gíty.
Satjarádža dása: Rádža-jóga je
popsána v Bhagavad-gítě v hlavních
rysech, ale je nešťastné, že se jí zabývají
vaši studenti - ještě jednou, lze to přičíst
falešným překladům a komentářům.
Ardžuna sám tento systém zavrhuje
jako příliš složitý pro současný věk.
Kršna s ním souhlasí a předepisuje
jednodušší bhakti-jógu, při níž se člověk
učí upnout své smysly na Nejvyššího
skrze oddanou službu, jak jsme již
probírali. Bhakti-jóga je konečnou
„rádža“ jógou, jelikož rája znamená
„král“. Bhakti-jóga je králem všech
jógových procesů.
Reverend Hart: Ale co je tedy potom
ta nižší rádža-jóga, která je dnes tolik
populární?
Satjarádža dása: Ačkoli se obecně
mluví o rádža-józe, většina lidí dnes
vlastně mluví o aštánga-józe - o józe osmi
stupňů - také známé jako hatha-jóga.
112
Osm součástí tohoto procesu je yama
(„sebekázeň a disciplína“), niyama
(„plnění náboženských předpisů“), ásana
(„pozice těla“), pránáydma („ovládání a
regulování
dechu“),
pratyáhára
(„ovládání smyslů ve vztahu k jejich
smyslovým
předmětům“),
dháraná
(„upnutí mysli na Boha“), dhyána
(„meditace o Bohu“) a samádhi („úplné
pohroužení se, oddání se Bohu“).
Je to postupný proces - kde dosažení
dokonalosti trvá tisíce let. Ano, to bylo
určeno pro předchozí věk, kdy lidé žili
mnoho tisíc let. Proto ji Ardžuna správně
zavrhl jako příliš obtížnou a nepraktickou
pro nynější dobu. Původně byla rádžajóga určena k tomu, aby dala svým
následovníkům jistou úroveň vlády nad
tělem a mysli, tak aby obojího mohlo být
postupně užíváno ve službě a pohrouženi
se v Boha.
Lidé dělají z rádža-jógy smyslovou
záležitost. Užívají ji nyní k tomu, aby
vzbuzenou energii „kundaliní“ zastavili
uprostřed cesty, dostali svá těla do
pořádku pro dobrý sex a zapomněli na
113
Boha.
Energie kundaliní prochází „žilou“
(susumna nádí), jednou ze 72 000 žil,
které procházejí naším tělem. Jógové
metody jsou určeny k vyčištění našich
nádí, aby energie kundaliní mohla
procházet bez překážek. To obvykle
umožňuje část procesu zvaná pránájáma,
jejíž zvládnutí zabere více než jeden
život.
Reverend Hart: Písma tedy tento
složitý proces pro současný věk zavrhují
a místo toho se doporučuje bhakti-jóga.
Ale proč potom Kršna nezačal s touto
instrukcí na první stránce? Proč nejdříve
doporučil rádža-jógu a teprve poté, kdy ji
Ardžuna zavrhl, doporučil bhakti? Bylo to
proto, že namáhavý proces aštángy se
doporučoval v předešlých věcích? Zdá se,
že na něco takového poukazujete.
Satjarádža dása: Ano. Kršna přišel na
samém konci předchozího věku Dváparajugy. Podal přehled historických procesů
jógy, jen aby ukázal, že se do této doby
skutečně nehodí tím, že je Ardžuna
zavrhl. Ardžuna byl kvalifikovaný člověk.
114
Když to nebylo možné pro něho, my
bychom o tom neměli ani uvažovat.
Podle písem byl proces rádža-jógy
vlastně určen pro Satja-jugu, první věk,
kdy lidé žili nesmírně dlouhou dobu - žili
mnoho tisíc let. Poté přišla Trétá-juga,
délka života se poněkud snížila a
doporučovaným procesem pro realizaci
Boha bylo provádění složitých obětí nepředstavitelně
komplikované.
Pak
přišla Dvápara-juga a délka života se
opět výrazně zkrátila. V tomto věku byly
jako předepsaný proces doporučovány
bohaté chrámové bohoslužby.
Dvápara-juga byla v mnoha ohledech
zvláštní. Za prvé: v tomto věku sestoupil
Kršna osobně, takže lidé byli inspirováni
přímo. Navíc proces meditace na mantře
se začal stávat populárním prostředkem
k potěšení Božstev. To připravilo
aspirující oddané na Kali-jugu, kdy
meditace
na
mantře
bude
doporučovanou duchovní praktikou.
Ale vraťme se na chvíli k Dvápara-juze.
Čaitanja-čaritámrta (Madhja 8) výslovně
uvádí, že v Dvápara-juze byl Nejvyšší
115
uctíván následující mantrou:
namas te vásudeváya
namah sankarsanáya ca
pradyumnáyániruddháya
tubhyam bhagavate namah
„Skládám své uctivé poklony Nejvyšší
Osobnosti Božství, v expanzi Vásudévy,
Sankaršany, Pradjumny a Aniruddhy.“
Tato modlitba se původně objevuje ve
Šrímad Bhágavatamu a zvláště se
doporučovala k uctívání Kršny při
chrámových obřadech v Dvápara-juze.
To byla předzvěst Železného věku,
Kali-jugy, kdy se délka života velkou
měrou snížila a lidé ztratili všechny vyšší
vlastnosti, které jsou potřeba pro rádžajógu, komplikované oběti a skvostné
chrámové obřady. V tomto věku je naší
jedinou nadějí upřímně opakovat svaté
jméno ve společnosti dalších vaišnavů
(„sankírtana“). Obzvlášť se doporučuje
opakování Haré Kršna mahá-mantry:
Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna,
Haré Haré / Haré Ráma, Haré Ráma,
Ráma Ráma, Haré Haré.
Stejně jako se Šrí Kršna osobně objevil
116
ve Dvápara-juze, sestupuje opět v Kalijuze, znovu doprovázen svými osobními
společníky. Tentokrát ovšem na sebe bere
zlatou barvu - oproti Kršnově tmavé pleti
- a objevuje se ve své nejdůvěrnější roli,
veřejně
rozšiřující
harináma
sankírtanové
hnutí,
„proces
seberealizace pro tento věk" (yugadharma), který spočívá v opakování Haré
Kršna mahá-mantry.
To je samozřejmě avatára Šrí Čaitanja
Maháprabhu. Písma nás informují, že ti
nejšťastnější
se
odevzdají
tomuto
zářícímu projevu Nejvyššího a naleznou v
Něm svůj tolik potřebný úkryt před
věkem Kali.
Reverend Hart: Zajímavé. Gítá tedy v
podstatě končí tím, že nám říká,
abychom
se
oddali
Jedinému
Svrchovanému Bohu - Kršnovi prostřednictvím oddanosti a opakováním
Jeho jména. Zvláštní. To vypadá skutečně
jako křesťanství. Závěr je v podstatě
tentýž.
Tento poslední pokyn Bhagavad-gíty je
vlastně můj oblíbený: „Zanech všech
117
druhů náboženství a prostě se odevzdej
Mně,“ říká Kršna, „ochráním tě od všech
hříšných reakcí.“ Musím přiznat, že
zpočátku pro mne byla tato instrukce
záhadná. Ale myslím, že je to myšleno
tak, že se člověk musí nakonec vzdát
konvenčního náboženství a odevzdat se
Bohu. Nelze se neustále skrývat za
rituály a formalitami. Pokud Kršna míní
skutečně toto, pak musím souhlasit, že
tento pokyn zhuštěně vyjadřuje nejvyšší
a konečné učení všech náboženských
tradic.
Satjarádža dása: Je to nepochybně
velice vznešené učení. Rámánudžisté to
také pokládají za „konečný verš“
(cárama-šloka) Bhagavad-gíty. Ale budete
překvapen, když se dozvíte, že toto není
nejvyšší učení.
Reverend Hart: Neumím si představit
nic vyššího. Pro křesťana je úplné
podřízení se vůli Boha tím nejvyšším ...
Satjarádža dása: Vaišnavská tradice
jasně odhaluje jemné rozdíly a nuance
mezi „podřízením se“ a „láskou“. Jde
mnohem dále za pokyn Bhagavad-gíty.
118
Budete
překvapen,
že
Čaitanja
Maháprabhu v jistém smyslu zavrhl toto
učení Bhagavad-gíty jako podřadné.
Když Maháprabhu rozmlouval s
Rámánandou Rájou, požádal ho, aby
objasnil nejvyšší cíl v duchovním životě.
Rámánanda přikročil k výkladu védského
konceptu společenského rozvrstvení varnášramského systému - a dále vyložil,
že každý má plnit své předepsané
společenské povinnosti jako službu
Nejvyššímu. Maháprabhu to však zavrhl
jako povrchní.
Poté
Rámánanda
Rája
předložil
podstatu bhakti-jógy, jak se nachází v
deváté kapitole Gíty (text 27): „...Ať činíš
cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obětuješ
nebo daruješ cokoliv a ať provádíš
jakákoliv pokání, ó synu Kunti, vždy to
čiň jako oběť Mně.“ Věřte nebo ne, Šrí
Čaitanja zavrhl i tuto nabídku - že
všechno, co člověk dělá, má dělat jako
oběť Bohu - jako povrchní.
Nakonec Šrí Rámánanda cítil záchranu
v „konečném“ pokynu Gíty, jenž jste
právě citoval: „Zanech všech druhů
119
náboženství a odevzdej se jen Mně...“
Ale Maháprabhu to opět zavrhl jako
povrchní. Byla to karma-mišra-bhakti,
neboli ,plodonosné činnosti smíchané s
oddanou službou“, neboť Kršna říká, jak
jednat. Ještě stále to není spontánní...
Chápete, člověku je řečeno, aby něčeho
„zanechal“, žije-li v iluzi, že má čeho
zanechat, ale všechno patří nakonec
Kršnovi. Nic není naše. To je ta realizace.
Je-li nám řečeno, abychom něčeho
„zanechali“, nebo když se máme zabývat
oddanou službou s tím, že jsme se
něčeho vzdali... je to stále karma-mišrabhakti. Je to stále smíšené, není to ryzí
služba.
Dále se Šrí Rámánanda rozhodl popsat
stav jisté transcendence. Myslel si, že to
bude jistě přijato jako nejvyšší cíl v
duchovním životě. Aby popsal tento
vznešený stav, citoval další verš z
osmnácté kapitoly Gíty (text 54): „Kdo
zaujal
transcendentální
postavení,
realizuje nejvyšší Brahman. Nikdy se
nermoutí, ani po ničem netouží a ke
všem bytostem je stejný. Za tohoto stavu
120
dosáhne Mojí ryzí oddané služby.“
Rámánanda Rája nejprve navrhl oddanou
službu
prokazovanou
odepřením
plodonosných činů, ale tady navrhuje, že
vyšší je oddaná služba s plným poznáním
a duchovní realizací.
Maháprabhu opět jeho tvrzení zavrhl
jako povrchní. Tentokrát to byla nečistota
jňána-mišra-bhakti. Slovo mišra znamená
„smíšený“ a Rámánandovo tvrzení bylo
znečištěné „poznáním smíšeným s
oddanou službou“. Důraz tohoto verše je
na „realizaci“, ne na ničím nemotivované
lásce ke Kršnovi. Rámánanda Rája se
začal blížit k podstatě.
Chápete, Šrí Čaitanja mu naznačoval,
aby šel dál. Vychutnávali to společně.
Obzvlášť v bengálštině to můžete
obdivovat jako velice sladkou rozpravu.
Čaitanja mu vždy říkal: eho báhya, áge
kaha ára, což znamená „Tyto věci jsou
vnější; jdi hlouběji; jdi hlouběji.“
Reverend Hart: Dal nakonec Šrí
Čaitanjovi tu správnou odpověď?
Satjarádža dása: Ano. Hned další
slova z jeho úst katapultovala Šrí
121
Čaitanju do stavu duchovní extáze.
Reverend Hart: Znáte ten text?
Satjarádža
dása:
Mohu
jedině
parafrázovat, co řekl Šrí Rámánanda,
citoval jednu esoterickou pasáž z
desátého zpěvu Šrímad Bhágavatamu
(10.14.3): „Můj drahý Pane, po konečném
rozboru
se
člověk
musí
vzdát
plodonosného náboženství, monistické
spekulace i kultivace poznání. Musí začít
svůj ryze duchovní život v oddané službě
přijímáním informací o činnostech Pána
od realizovaného oddaného Pána v
učednické posloupnosti. Když člověk
kultivuje
svůj
duchovní
život
následováním těchto principů a drží se
čestné cesty v životě, pak se stane
nepochopitelné a Ty samotný, ačkoliv
nikdy nikomu nepodřízen, se staneš
podřízeným.“
Jakmile to Šrí Čaitanja uslyšel, polevil
a řekl, že to je začátek skutečné
dokonalosti. To je pravý začátek
nejvyššího cíle v duchovním životě, neboť
je zbaven touhy i po těch nejjemnějších
přínosech karmy, impersonalismu a
122
snahy o poznání. Potom požádal Šrí
Rámánandu,
aby
objasnil
otázky
pokročilé lásky k Bohu, a tak dovedl
dokonalost k jejímu zenitu. Jinými slovy,
tato odpověď byla dokonalá, ale existuje
ještě dokonalejší a nejdokonalejší.
Reverend Hart: (směje se) To se mi
nesmírně líbí. Takže následovníci Šrí
Čaitanji nakonec zavrhují Bhagavad-gítu?
Satjarádža dása: To ne. Vůbec ne.
Prosím, nevykládejte si to špatně.
Zavržení je zřejmě příliš silné slovo,
jelikož naznačuje neodvolatelnost. Ne.
Maháprabhuovi následovníci uctívají Gítu
jako svatá slova Šrí Kršny. Ale zavrhli by
vaši větu, že závěr Gíty - verš, který jste
citoval - je nejvyšší filozofie. Bhagavadgítá je vlastně přípravným studiem nezbytným, ale zároveň základním. Po ní
musí
člověk
studovat
Šrímad
Bhágavatam. A pak, je-li obzvlášť
úspěšný, může proniknout do tajemství
Čaitanja-čaritámrty. A tato kniha zjevuje
nejvyšší možná naplnění v duchovním
životě.
123
KAPITOLA PÁTÁ
Je Ježíš předpovězen ve Védách?
Brahma, Paramátmá a Bhagaván
Království Boží
Křesťanská modlitba
Co je to óm?
Opakování Haré Kršna
Kdo je Rádhárání?
Reverend Hart: Při všech podrobných
informacích obsažených ve védských
textech, uvažoval jsem, jestli byl
předpovězen Ježíš. Jednou jste se zmínil,
že ve védské literatuře jsou inkarnace
Boha prorokovány - uvedl jste Buddhu,
Rámu, Kršnu a Šrí Čaitanju - ti všichni
byli předpovězeni...
Satjarádža dása: Ano. Ježíš byl ovšem
šaktyáveša avatára, což znamená, že byl
inkarnací se zvláštním posláním. O
těchto konkrétních projevech něco
vyložím někdy později. V každém případě
takoví avatárové jsou ve védské
literatuře popisováni na základě jejich
124
kvalifikace, pokud nejsou specificky
identifikováni. Védská literatura jde do
velikých detailů a jmenuje všechny
vlastnosti, jež můžeme u šaktjávéša
avatárů nalézt. Takto lze zjistit božskost.
Ježíš, jak víte, byl zvláštní, a tak, jak se
dalo čekat, je specificky uveden v Mahábhávišja Puráně. Tato stará Purána, jež je
částí vaišnavského kánonu, uvádí, že byl
ukřižován - a že hned po ukřižování
odešel do Indie.
Reverend Hart: Zajímavé. Muslimové
také věří, že Ježíš nezemřel na kříži, a
také nevěří v jeho nanebevstoupení.
Satjarádža dása: V této souvislosti
existuje mnoho starých tradic.
Každopádně védská literatura byla
sestavena před 5 000 lety a Ježíšův
příchod plně předpovídá. Výslovně uvádí,
že byl nazýván „mesiášem“, že byl
ukřižován a věřilo se, že se narodil
panně. Bhavišja-purána také cituje
Ježíše, jak říká, že se pokouší kázat
„Amalekitům“, což byla židovská sekta té
doby...
Reverend Hart: Byl Ježíš uveden
125
jménem?
Satjarádža dása: Bylo použito jména
Issa - tak byl Ježíš nazýván mnoha
starými národy.
Reverend Hart: Ano, latinský přepis
slova Ježíš je Iesus, v arabštině je to Isa.
Satjarádža dása: To původně pochází
ze sanskrtského kořene Isa, což je
zkratka pro Išvara, indické jméno pro
Boha, znamenající doslova „Svrchovaný
Vládce“.
Reverend Hart: Je vám jistě jasné, že
někteří učenci, tvrdí, že tyto předpovědi
jsou pouze interpolované texty připojené
po Ježíšově době, aby védskému zjevení
dodaly nádech autentičnosti... Proroctví
je konec konců přesvědčivý doklad...
Satjarádža dása: Jaké jsou jejich
důkazy pro interpolaci? My předkládáme
starověkou, uznávanou tradici - důkaz je
tedy na nich. Jenom by tápali v
temnotách. Jediným důvodem jejich
pochybnosti a byť i sebemenšího
podezření je, že vidí, co se stalo s
židovsko-křesťanskou tradicí... Ale to je
naprosto něco jiného ...
126
Chápete, u kultury, která si je vědoma
škodlivostí změn, se nemusíme bát, že by
měnila posvátné texty. Následovníci
védské tradice, majíce plnou víru v to, že
védské tradice - a vpravdě celý védský
způsob života - jsou božím zjevením, by
ani nepomysleli na změnu i toho
nejjemnějšího detailu.
Když budete studovat védskou tradici,
uvidíte, že jídlo, koření, holení hlavy, šaty
... následovníci si dnes oblékají stejný typ
šatů, jako jejich předchůdci v dávných
dobách! Někdy jsou za to oddaní
kritizováni: „Proč alespoň své oblékání
nepřizpůsobujete moderní době?“
Ačkoli jsou za to obvykle kritizováni,
tohle dává záruku, že posvátné texty
nebudou změněné. Když daná skupina
vyznavačů nemění ani něco tak vnějšího,
jako jsou šaty nebo účes, o kolik jistější si
potom můžeme být, že by nikdy
nepomýšleli na měnění náboženských
písem? Pro stoupence védské kultury je
to nemyslitelné.
Ne. Védská tradice není tradicí inovací
a změn. Je věčná a neměnná.
127
Reverend Hart: Ano, chápu. Existují
tam také další předpovědi jiných velkých
světců jiných kultur? To se zdá být
specifické pro védské zjevení a líbí se mi.
Většina náboženských tradic obsahuje
proroctví o světcích a mudrcích ze svých
vlastních řad, ale védská písma jdou bez
předsudků dále. Vypadá to, že předvídají
osobnosti ze všech tradic. To je další
zdůraznění védské universálnosti - je to
nesektářské a všezahrnující.
Satjarádža dása: Mohammed je také
předpovězen ve védských textech. Je
uveden jménem v Bhavišja Puráně. Dále
je uvedeno, že kázal pro uctívače idolů
nízké třídy - což je pravda - a že byl
„čistý mezi negramotnými“. A tak tomu
také bylo - vědělo se o něm, že je
negramotný. Mohammed je vlastně
uveden na dvou místech, v Bhavišja
Puráně a v Atharva Védě (Kanda 20,
Šukta 127, Mantra 1-3). Je to tam...
Reverend Hart: To je úžasná
informace, když se nad tím zamyslíte. ..
Pojďme nyní na chvíli hovořit o uctívání.
Pojem
„Kršna“
není
ve
většině
128
náboženských tradic známý. Většina
náboženství má matnou představu
Božstva.
Tak
například
Ježíš
a
Mohammed - ti dali svým následovníkům
tolik, kolik mohli. Ale kam to zařadit?
Když například své následovníky přivedli
na úroveň osvobození, ale nemohli jim
dát
„Kršnu“,
Osobu,
kam
jejich
následovníci půjdou? Jaké je jejich místo
určení?
Satjarádža dása: Ptáte se na mnoho
věcí
najednou...
To
je
složité...
Následovníci Ježíše mohou jít jistě k
Ježíšovi. Gítá učí, že pokud člověk uctívá
nějakým způsobem, druh uctívání stanoví
jeho určení po smrti. To je obecná
odpověď na vaši otázku... Je-li člověk
osvobozen z hmotného světa, ale nemá
konkrétní informace o Bohu v Jeho
osobní podobě - nezná-li „Kršnu“ někde
se uvádí, že taková osoba jde do Mahéšadhámy, sídla Šrí Šivy. Nachází se mezi
hmotným a duchovním světem. Zde pak
živá bytost může udělat další pokroky.
Tato informace je podána v Čaitanjačaritámrtě (Madhja 8, kapitola 21, text
129
54, výklad).
Reverend Hart: Ale obecně, kam jdou
lidé, kteří uctívají? Podle svého pojetí
Boha musí dospět do určitého postavení,
na určité místo...
Satjarádža dása: Existují v podstatě
tři pojetí Boha - Brahman, Paramátmá a
Bhagaván. Podle učení Šrí Čaitanji,
nerozlišený Brahman je místem určení
spekulativního myslitele, který dosáhl
dokonalosti. Jinými slovy ten, kdo plně
zaměří svůj spekulační proces k
Nejvyššímu - učiní ho druhem jógy může dosáhnout jisté základní úrovně
transcendence. V tomto případě je jeho
představa Boha obecně abstraktní, jako v
učeních Mohammeda a Ježíše.
Brahman je vlastně duchovní zář Boha,
známá jako brahmajyoti. Nezasvěcenému
se zdá, že brahmadžjóti se neodlišuje od
Pána, jako paprsky Slunce se lidským
očím jeví totožné se samotným Sluncem.
Jako lidé na zemi nemůžeme vidět jasnou
formu Slunce s jeho různými částmi.
Podobně lidé na cestě realizace
Brahmanu, ať už to vědí nebo ne, často
130
zaměňují záři Pánova těla s Jeho osobou
a podobou.
Reverend Hart: Zdá se, že ačkoli
mnohé tradice a světová náboženství se
prohlašují
za
personalistické,
ve
skutečnosti jsou převážně připoutány k
této cestě k Brahmanu, neboť konkrétní
informace o podobě Boha často scházejí.
Satjarádža dása: Ano, myslím, že
máte pravdu.
Reverend Hart: Prosím, popište
zbývající dvě úrovně realizace.
Satjarádža dása: Paramátmá je Bůh v
srdci, který je všeprostupující a vstupuje
i do každého atomu.
Reverend Hart: Aha, podoba Višnua.
Já jsem vlastně panenteista, člověk, který
věří, že Bůh je trvale přítomen ve všech
věcech. To by mohlo být podobné úrovni
Paramátmá, myslím.
Satjarádža dása: Ano, Paramátmá je
expanze Karanódakašájí Višnua. Je částí
Kršny.
Reverend Hart: To je všudypřítomný
duch
Boha.
Myslím,
že
je
to
přirovnatelné k Duchu svatému v
131
křesťanské teologii.
Satjarádža
dása:
Souhlasím.
Paramátmá je podle tradice aspekt Pána,
kterého
hledá
meditující
jógín.
Paramátmá je Bůh ve vztahu k
hmotnému světu a k individuálním
duším, které do tohoto světa přicházejí.
Paramátmá má dva aspekty. První,
bhagavadangatva, vstupuje do srdcí
všech duší v hmotném světě. Druhá,
jagadgatattva, vstupuje do každého
atomu, a tak umožňuje fenomenálnímu
světu být aspektem reality - neboť bez
Jeho přítomnosti by nic nemohlo
existovat. Nyní vím, že to zní
panteisticky...
Reverend Hart: Víte, že Rudolf Otto
činí významný rozdíl mezi panteismem
(„Všechno je Bůh“) a teopanismem („Bůh
je všechno“). Otto tvrdí, že panteistická
představa,
pozvedající
svět
k
Absolutnímu, v Indii neexistuje.
Nejsem si jistý, co toto rozdělení
skutečně
znamená.
Slova
Mistra
Eckharta na to zřejmě vrhají jisté světlo.
On říká, že jsou tři způsoby poznání
132
Boha. První nazývá „ranní poznání“, což
je tehdy, když člověk zná Boha ve světě v jevech světa. Člověk vidí svět a může
vidět ve všem Boží přítomnost. Druhý
způsob poznání Boha se nazývá „večerní
poznání“, když člověk vidí svět v Bohu.
Zde se přesouvá ohnisko pohledu, a
místo aby člověk viděl nejdříve svět a
Boha na světě, vidí nejprve Boha a celý
svět v Něm.
Satjarádža dása: Jaká je třetí úroveň
Eckhartova pohledu?
Reverend Hart: Vidět Boha samého,
zcela nad tímto světem.
Satjarádža dása: To je vědomí Kršny...
Hmmm...
Pokračujme
k
realizaci
Bhagavána. To je zenit. Čaitanja
Maháprabhu tuto realizaci doporučuje.
Měli bychom dospět k Bohu jako osobě.
Slovo bhagaván znamená „ten, kdo má
všechny vznešené vlastnosti“. Nějaká
abstraktní
síla
nebo
nějaký
„všudypřítomný duch“ nemohou mít
všechny jedinečné vlastnosti. Ale Bůh ve
své původní podobě je mít musí. Je to
vlastně Jeho hlavní kvalifikace.
133
Mudrci starodávné Indie shrnuli
všechny
vznešené
vlastnosti
na
základních šest: síla, krása, bohatství,
sláva, poznání a odříkání. Bůh je
nezbytně
oceánem
všech
těchto
vlastností. My můžeme mít tyto vlastnosti
v nepatrném množství -jsouce nedílnou
součástí oceánu - ale On je musí
projevovat v plnosti. To je Bůh.
My Mu musíme sloužit, neboť jsme Mu
podřízeni, a to je naše přirozené
postavení. Když toto realizujeme a
oddáme své životy Jeho službě - bhaktijóze - jsme na cestě zpátky k Bohu. Ten,
kdo nalezne onu Osobu - Bhagavána Šrí
Kršnu - dosáhne Jeho svrchovaného sídla.
Reverend Hart: Má toto sídlo vyšší a
nižší úrovně?
Satjarádža dása: Ano. Je nekonečné.
Obecně, jako jsou nekonečné projevy
Kršny, tak jsou také nekonečné projevy
Jeho sídla. Vrndávana je nejvyšší úroveň
a zde se Kršna ve své původní podobě
oddává radovánkám se svými věčně
osvobozenými společníky.
Ale začněme od začátku. Nad čtrnácti
134
soustavami hmotných vesmírů je oblast
pro osvobozené duše a také sídlo Šrí
Šivy, jak jsem se již zmínil. Ještě výš je
Paravjóma, kde jsou nekoneční avatáři a
částečné Kršnovy projevy. Člověk přijde
na jednu z těchto vaikunthských planet
podle toho, jakou konkrétní podobu Boha
má v oblibě.
Nad těmito neomezenými duchovními
světy je potom Kršnalóka, známá také
jako Gólóka, která se podle variací zábav
a
chování
důvěrných
společníků
projevuje ve třech rozdílných formách:
Dváraká, Mathurá a Gókula (někdy Kršna
projeví tato tři sídla na Zemi, jako když
sestoupil před 5 000 lety). Tyto tři jsem
uvedl v jejich pořadí vznešenosti a
sladkosti. Gókula je z těch tří nejsladší,
neboť je to sídlo nejvyšší důvěrnosti.
Někdy se jí proto říká vnitřní část Gólóky.
Reverend Hart: To je důkladná
kosmologie,
nebo
transcendentální
kosmologie, chcete-li. Vypadá to, že
určitá projevení Božího království jsou
speciálně určena pro Jeho důvěrné
společníky...
135
Satjarádža dása: Ano, musí Kršnu
znát, aby tam mohli jít...
Reverend Hart: Jistě, pokud si nejsme
vědomí Kršny jako osoby, nemůžeme
adresovat své modlitby Jemu. A možná
nedosáhneme Jeho království, jak jste
popsal. Ale nepodceňujme sílu modlitby.
Bůh je milostivý.
Předpokládám, že byste řekl, že jsme-li
ve svých modlitbách upřímní, pak nás
Bůh přivede k někomu, kdo zná Kršnu
přímo. To je možná pravda. Ale co ti z
nás, kteří mají třeba věčný vztah s
jednou z jiných podob Boha? Chci říci, že
modlitba je velice důvěrná a ti, jejichž
modlitby jsou adresovány Ježíši, budou
nakonec vedeni Ježíšem. A půjdou tam,
kam je povede.
Satjarádža dása: Tak tomu rozhodně
je...
Reverend Hart: Mnozí obdivovatelé
křesťanského
mysticismu
mohou
považovat modlitby velkých mystiků za
výjimečné a mimo dosah moderních
hledačů. Takový pesimismus vyvstává
proto, že moderní křesťané převážně
136
nevědí o meditativní tradici, která jeden
čas dominovala v křesťanství na Blízkém
Východě. Tradice Otců z pouště, jak se
jim říkalo, připomíná zcela védskou
tradici, se svým důrazem na jednoduché
žití a pohroužení se do Boha. Stejná
cesta je před námi otevřená i dnes.
Svatý
Antonín
Egyptský
založil
systematickou školu meditace roku 310
našeho letopočtu. Šedesát pět mil na jih
od Káhiry tento světec vedl tisíce
křesťanských mnichů v jejich meditacích.
Víte, rosenkruciáni a svobodní zednáři
jsou také jogíny svého druhu.
Mám tím na mysli, že je to určitý směr
v křesťanství. Směr velice hluboký.
Tradice jako celek předkládá spíše to
vnější. Ale jako každá tradice existuje
přirozeně na dvou úrovních - jedna je
povrchní a druhá je mnohem hlubší.
Myslím, že mnohé pravdy uvědomování
si Kršny byly zjeveny následovníkům
Ježíše. Neříkal jim Ježíš:„Vám je dáno
znát tajemství Božího království; ale těm,
kdo jsou vně, je to všechno hádankou.“
(Matek 4,11)?
137
Tato vnitřní tajemství jsou tedy pro
upřímné křesťany dosažitelná, ale bude
to rozhodně namáhavá práce. Pravdou je,
že naše učednická řada neexistuje.
Informace dané v naší Bibli jsou
omezené. Ale Bůh dává zjevení těm, kteří
jsou upřímní, a dává jim hlubší chápání
Písma.
Satjarádža dása: To hlubší chápání
bude nezbytně zahrnovat všechny
základní zásady uvědomování si Kršny zásady, o nichž většina křesťanů dnes ani
neuvažuje.
Reverend Hart: Myslíte jako ty
základní čtyři...
Satjarádža dása: Ano, žádné jezení
masa, žádné hazardní hry, žádný
nedovolený sex a žádné omamné látky nic takového! - dokonce ani víno u
přijímání.
Reverend Hart: Bezpochyby je dnes
málo křesťanů, kteří vidí ctnosti v těchto
základních zásadách, ale ano, souhlasím
s vámi - pokud v budoucnu skutečně
budou „vědomí si Krista“ nebo „vědomí si
Kršny“, budou tyto ideje oceňovat, ne-li
138
mlčky schvalovat. Ale trocha vína u
přijímání...
Satjarádža
dása:
To
jsou
podnáboženské zásady. Člověk je stěží na
samém počátku, pokud nenásleduje...
Reverend Hart: Dobrá, ale pojďme na
chvíli dál. Pokouším se říci, že pravý
křesťan dosáhne Božího království, je-li
upřímný ve své modlitbě. A konkrétní
oblast, jíž dosáhne, bude jasně odpovídat
postavení Ježíše Krista.
Satjarádža dása: S tím jsem již
souhlasil, ale musí také následovat
zásady...
Reverend Hart: Ano.
Satjarádža dása: Ve skutečnosti
ovšem
nepopisujete
průměrného
křesťana. Popisujete nějakého neurčitého
mnicha...
Reverend Hart: Ano, to je bohužel
pravda. Víte, slovo „mnich“ pochází z
řeckého monos, což znamená „samotný“.
Mniši žili vždy v malé poustevně a
rozvíjeli meditaci o Bohu. Běžný
křesťanský laik v sobě nikdy nevyvinul
takové totální pohroužení.
139
Satjarádža dása: Ano. A řecké slovo
monos má spojitost se sanskrtským muni,
což je opět podobné. Indický mnich je
zvaný „muni“. Rozdíl ovšem je, že ve
védské kultuře se očekává od každého,
že okusí alespoň v jednom údobí svého
života, jaký je život mnicha. Meditace a
absorbce byly známy všem frakcím
společnosti, alespoň v tu či onu dobu.
Reverend Hart: Vy jste skutečně
znalý věci.
Satjarádža dása: Á, jste laskavý...
Reverend Hart: Zajímám se také o
spojitosti mezi křesťanstvím a indickou
filozofií, jak víte. Pevně věřím, že obojí je
v konečné analýze jedno - neboť existuje
jeden Bůh. Není to tak? Náboženství je
také
jedno.
Jeden
Bůh,
jedno
náboženství. Možná křesťanství skutečně
vyrostlo z védského systému. Nedávno
jsem objevil, že Origenes, Otec církve,
patřil ke katechetické škole v Egyptě.
Jeho učitelem byl Klement Alexandrijský
a Klementův učitel byl mystik známý jako
Pantaenus, který podle koptských zvěstí
strávil velkou část svého života v Indii.
140
Satjarádža dása: Vidíte? To je
zajímavé...
Reverend Hart: Určitě - a odtud
pochází
praktikování
meditace
a
modlitby, o kterých jsem mluvil dříve.
Otcové z pouště. Učení Pantaena má
spojitost s Dionýsem Areopagitským.
Dionýsus chápal duchovní cestu jako
meditativní proces. Své meditace sepsal
a také jimi sám prošel.
Mnoho křesťanských světců a teologů
v jeho spisech našlo hodnotnou mapu či
plán své duchovní cesty. Není to příliš
známo, ale mnozí teologové a řeholničtí
zakladatelé přijali Dionýsův náhled a
užili ho při formulování svých vlastních
doktrín. Viktoriné, Albert Magnus,
Bonaventura, Mistr Eckhart a mnoho
dalších - všichni vděčí syrskému textu
Dionýsovu.
Satjarádža dása: Ale jak je tomu
dnes?
Reverend Hart: No, jsou tu někteří s
upřímnou snahou vyvést křesťanství z
hlavního proudu a zpátky k těmto
kořenům... Ale je to takové nijaké,
141
zablokované eklekticismem typu „New
Age“ („Nový věk“)...Myslím Otce Beda
Griffithse, Matthewa Foxe, bratra Davida
Steindl-Rasta... Nejsem si jistý, jestli by
na vás zapůsobili. Jejich filozofie se sice
do jisté míry zakládá na učení pravých
autorit, ale jsou silně ovlivněni tím, co
byste nazval „impersonalismus“, dokonce
víc než lidé, jež se snaží následovat...
Satjarádža dása: Myslím si to. Četl
jsem něco málo od Matthewa Foxe... ne
však tolik, abych mohl dělat závěry.
Reverend Hart: Co modlitba ve
védské tradici? Vím, že modlitba je
ústřední věcí -jediným procesem pro
tento věk. Víte, když jsem byl dítě, mojí
představou indického duchovního života
byl vyzáblý muž sedící na loži z hřebíků a
mručící do neustání „óm“. Mám svou
vlastní představu, co je mantra „óm“. Jak
Bible hovoří o „Slovu“, myslím že to je
možná zastoupeno ve východní tradici
jako „óm“. Ale co říká védská literatura?
Co je vůbec „óm“?
Satjarádža dása: To je také neosobní,
ale nepodceňujte to. Je to zvuková
142
reprezentace Kršny. Když se Brahmá
první stvořená bytost - pokoušel
artikulovat zvuk Kršnovy flétny, vyšlo
toto slovo „óm“. Je to základní mantra.
Svatý začátek proslulé gájatrí (gáyatrí),
kterou indičtí kněží opakují třikrát
denně.
Reverend Hart: Jsou ve védské
literatuře ještě jiné popisy? „Om“ myslím
zaujímá v indické filozofii význačné
místo...
Satjarádža
dása:
Védské
texty
popisují, že „óm“ je vlastně zkrácenou
formou „ómkary“, mantry představované
třemi písmeny: A, U, M. Velcí učitelé v
gaudíja-vaišnavské řadě analyzovali „óm“
podle těchto abecedních složek. To je
založené na detailním výkladu samotných
sanskrtských písmen, s přihlédnutím k
etymologii sanskrtského „ómkara“. Ve
stručnosti,
první
písmeno
„A“
představuje Kršnu. Druhé „U“ odkazuje
na Kršnovu energii, Rádhárání. A třetí
písmeno „M“ zastupuje živé bytosti.
Dohromady potom tato tři písmena
reprezentují souhrn existence a mantra
143
je tudíž velice mocná.
Reverend Hart: Domnívám se, že
„óm“ je něčím víc než jsem myslel. Zdá
se, že v sobě zahrnuje celou vaši filozofii.
Satjarádža dása: V jistém smyslu
skutečně ano. Je to vlastně tak významná
zárodečná mantra, že si našla cestu do
mnoha jazyků jako reprezentace Boha.
Například v angličtině - všechny
významné popisy Boha mají toto „óm“
jako svůj kořen. „Óm“ přichází do
anglického jazyka skrze předponu omni
(vše), a taková slova jako omnipotent
(„všemohoucí“),
omniscient
(„vševědoucí“)
a
omnipresent
(„všudypřítomný“) jsou platnými popisy
Boha a všechna začínají s „óm“ jako
svým kořenem.
Křesťané užívají na konci modlitby
slova „ámen“, nebo ne?
Reverend Hart: Ano...
Satjarádža dása: To se také vztahuje
k „,óm“, či AUM. Muslimové také říkají
„amin“, což je v podstatě totéž. Označuje
to Boha.
Ale když se vrátíme k vaší původní
144
otázce na podstatu modlitby ve védské
tradici, hlavní modlitbou je samozřejmě
Haré Kršna mahá-mantra: Haré Kršna,
Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré /
Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma,
Haré Haré. Tato modlitba má být
přednášena stejným způsobem, jako když
malé dítě volá svoji matku. S vřelou
upřímností a plným soustředěním.
Tuto modlitbu lze v podstatě chápat
následujícím způsobem: je to invokace.
Rádhárání (Matka Hará) je volána - Hará
je ve vokativu Haré. Z jakého důvodu?
Proč voláme na Rádhárání? Z žádného
jiného důvodu, než abychom byli
zaměstnáni v Pánově službě. To je čistota
mahá-mantry. Přímý překlad by byl
následovný: „Můj Pane. Ó nejvyšší
energie mého Pána, známá jako Šrímatí
Rádhárání, prosím zaměstnej mě v
Pánově službě.“ Kršna a Ráma jsou obě
primární jména pro Boha.
Reverend Hart: Proč se tato modlitba
obrací na Rádhárání?
Satjarádža dása: Podle vaišnavské
tradice člověk navazuje styk s Pánem
145
skrze Jeho energii. Jako Ježíš je v jistém
smyslu aveša, energie Pána, a křesťané
navazují styk skrze něho. Rádhárání je
podobně původní vnitřní energií, takže
člověk se obrací na Boha skrze Její
Božskou Milost.
Jak říkal duchovní učitel Šríly
Prabhupády: „Rádhárání je ovládaná
Polovina, zatímco Kršna je ovládající
Polovina. Dohromady vytvářejí Absolutní
Pravdu. Dvě části konečné Pravdy, ale
obě jsou svrchované. “ Rádhárání je
obzvlášť známá jako nejvyšší oddaná,
jako ta, která Kršnu nejvíc těší.
Samozřejmě, Ona je toho schopná,
protože není ničím jiným než ženským
projevem Boha.
Reverend Hart: Myslel jsem - jednou
jste říkal, že největším oddaným je
polobůh Šiva.
Satjarádža dása: V jeho poli
působnosti to je pravda. Jak říkají písma
vaisnavánám yathá šámbhuh: „Šiva je
největší oddaný.“
Podívejte, Brahmádží je považován za
největšího oddaného ve své sféře, známé
146
jako karma-mišra-bhakti. Potom Šiva je
největší ve jňána-mišra-bhakti. Zvláště
třída džňáních a jogínů cítí, že Šiva je
největší oddaný, ale písma uvádějí
hierarchii, která pokračuje nad Šivou.
Z oddaných (bhaktů) je za hlavního
považován Prahláda Mahárádža. Ale za
větší než Prahláda jsou považováni
Pánduovci. To je psáno v Bhágavatamu.
Ještě pokročilejší než Pánduovci jsou
někteří z Jádavů. Hlavním Jádavou je
vlastně veliký oddaný, známý jako
Uddhava, a ten je pokročilejší než všichni
ostatní. Gópí ovšem předčí i Uddhavu,
jenž sám si přeje dosáhnout jejich úrovně
lásky ke Kršnovi. Mezi „gópími“ je
nejvyšší Rádhárání. Ona je největší
oddaný... Ona je Bůh jako oddaný... A
když Rádhárání a Kršna sestupují jako
Čaitanja Maháprabhu, je to vrcholné
projevení oddanosti...
Reverend Hart: Styk s Kršnou
navazujeme
tedy
prostřednictvím
Rádhárání...
Satjarádža dása: Ona je v jistém
smyslu nepřístupná, stejně jako Kršna,
147
takže musíme žádat o Její milost skrze
pravého gurua v učednické posloupnosti.
Takový guru je důvěrným služebníkem
Šrímatí Rádhárání. Pomáhá Jí v Její
službě Kršnovi.
Reverend Hart: Proč je nepřístupná?
Satjarádža dása: Ona je také Bůh. Je
ženským protějškem mužské Osobnosti
Božství, Šrí Kršny. V jistém smyslu jsou
ovšem oba zcela přístupní, ale člověk
musí vědět, jak se na Ně obrátit. Postup
může dát pravý duchovní učitel, který
zastupuje Božský Pár - Rádhu a Kršnu - v
tomto světě.
Reverend Hart: Jaký má Božský Pár
vzájemný vztah? Jsou Rádha a Kršna
považováni za přátele? Jsou manželé? Je
v tom něco takového? Myslím tím - lze to
tak chápat?
Satjarádža dása: Ne. Nemůžeme na
Ně promítat naše představy. Žádná
omezení. Jsou zcela transcendentální.
Bůh ve dvou rysech. To všechno... Je to
velice hluboké... Rozhodně nejsou
přátelé, ne v platónském smyslu, ale také
je nelze chápat jako milence, alespoň ne
148
ve světském smyslu. Jsou to duchovní
milenci - transcendentálně se radující ze
společnosti toho druhého. V tomto světě
existuje jen zvrácený odraz. Ale pro ně
neexistuje tělesná žádost nebo pocit
využívání. Jejich láska je čistá, zcela
prostá smilného zájmu. Neposkvrněná
hmotou.
Reverend Hart: Jsou považováni za
manžele v nějakém smyslu?
Satjarádža dása: To je velice
intimní... Probereme to později... Jejich
milostný vztah je považován za nejvyšší.
Ona
je
Jeho
věčnou
společnicí.
Neoddáni... Ale něco takového v tom také
je... Podle tamilské tradice jsou oddáni.
Také v Matsja Puráně. Rúpa Gósvámí
vylíčil Jejich sňatek v desátém aktu své
Lalita Mádhavy, divadelní hry o Jejich
intimním životě. Džíva Gósvámí také, ve
své Gópál Čampu... Ale to probereme
později.
Hlavní věcí je chápat, že mahá-mantra
je modlitbou nejprve k Rádě a potom ke
Kršnovi. To vás upozorní na Její
svrchované postavení. Kršna na Ní závisí
149
a Ona závisí na Něm. Intenzita jejich
lásky je vzájemná. Jejich Božskost je
vzájemná, ale Kršna k Ní vždy zaujme
podřízené postavení. Ona zcela ovládá
Jeho srdce. A tak abychom skutečně
dosáhli Jeho milosti, musíme jít skrze Ni.
Reverend Hart: Ženská manifestace
Boha.
Satjarádža dása: Musí to tak být. Je-li
Bůh skutečně úplný a absolutní, musí
také mít ženskou část. Jinak by byl
neúplný.
Reverend Hart: To by se líbilo
feministům!
150
KAPITOLA ŠESTÁ
Šrí Čaitanja a Ježíš Kristus
Vasudéva Datta
Extáze oddanosti
Mahábháva a věda o lásce
Láska k Bohu v odloučení
Nejvyšší cíl
Reverend Hart: Nedá mi to, abych
neuvažoval o paralelách mezi životem Šrí
Čaitanji a životem Ježíše Krista. Oba
například
předváděli
zázraky,
nadpřirozené
skutky,
jako
bylo
probouzení lidí z mrtvých. Po takových
skutcích
oba
boží
představitelé
zakazovali svědkům vykládat to, co
viděli.
V Bibli Ježíš po mnohém zapírání
nakonec přijímá titul „Syn Boží“ a
přiznává svůj mesiášský úděl. Mnoho se
zakládá na Ježíšově výroku „Já Jsem“ v
Markově evangeliu, neboť takto, říká se,
Ježíš potvrdil svoje Božství.
Podobně, když Šrí Čaitanja poprvé
151
dělal zázraky, žádal své přívržence, aby
drželi v tajnosti to, co viděli. Ale nakonec
vyjevil svoji plnou božskost, jako při
události na dvoře Šríváse Pandity. Tam,
jak víte, Šrí Čaitanja na „Višnuově trůnu“
vyjevil
bezvýhradně,
že
On
je
očekávaným avatárem tohoto věku.
Ukázal vlastně všem přítomným - a bylo
jich mnoho - své Božství.
Satjarádža dása: Ano, jsou tu mnohá
přirovnání, ale právě tak je třeba znát
rozdíly. Čaitanja Maháprabhu je spojený
projev Rádhy a Kršny - On je ádi purusa,
původní Osoba, ve své nejesoteričtější
podobě.
Podle védské tradice je svayam
bhagaván, zdroj všech inkarnací Boha.
Tento
původní
zdroj
se
nejprve
expanduje do dvou základních kategorií
Nejvyššího Božství - tad-ekatma rúpa, jež
je totožná s Jeho původní podobou v
podstatě, ale může se lišit ve vzhledu, a
aveša, což je živá bytost obdařená božími
schopnostmi. Ježíš Kristus patří do této
druhé kategorie...
Reverend Hart: Jestli si myslíte, že
152
přirovnání mezi Šrí Čaitanjou a Ježíšem
Kristem jsou nevhodná...
Satjarádža dása: Neříkám, že jsou
nevhodná, ale rozdíly nelze přehlížet.
Reverend Hart: Dobrá. Je ve védské
tradici někdo, kdo by se podle vás dal
přirovnat k Ježíši Kristu?
Satjarádža dása: Je jedna zvláštní
duše, velký oddaný Šrí Čaitanji. Jmenuje
se Vasudéva Datta. V celé védské tradici
není zřejmě nikdo, kdo pociťoval utrpení
pokleslých duší tolik jako on. Jeho soucit
je nesrovnatelný.
Modlil se ke Šrí Čaitanjovi způsoby
překvapivě připomínajícími Pána Ježíše
Krista. „Mé srdce puká,“ říkal, „když
vidím jejich utrpení. Žádám Tě, abys vzal
hříšné reakce všech živých bytostí a
převedl je na moji hlavu. Nech mě trpět
za jejich nepravosti.“
Vasudéva Datta chtěl trpět věčně v
pekle, pokud by to zmírnilo utrpení
ostatních stvoření. Všech stvoření.
Vasudéva Datta nedělal rozdíly. Chtěl
prokázat milost všem 8 400 000 druhům.
Nechtěl se odvracet od jediného z nich.
153
Jeho láska byla všeobjímající.
Někdy se říká, že jste-li dobrý a
odevzdáte-li se Ježíši - nebo prostě máte
v něho víru - pak jste oproštěn od svých
hříšných reakcí. Slyšíme znovu a znovu
- ,Zemřel za vaše hříchy!“ Ale Vasudéva
Datta chtěl přijmout hříchy každého - ať
byl jeho následovníkem či nikoli. Ať v
něho měl víru či nikoli.
Měl byste si vlastně tuto pasáž přečíst
v Čaitanja-čaritámrtě (Madhja 6). Je
srdcervoucí. A tolik to připomíná
Ježíšovu lásku. Vasudéva Datta je v
těchto textech oslavován jako „oběť
sama“ a jako „Universální Láska“ sama.
Reverend Hart: To je fantastické.
Satjarádža dása: Ano. Je zde mnoho
symbolismu Ježíše. Vasudéva Datta byl
inkarnací
Prahlády
Mahárádži,
dokonalého oddaného, zcela zmocněného
Bohem. Byl zvláště zplnomocněný, stejně
jako Ježíš, syn Boha.
Reverend Hart: Někdy se říká, že
Ježíš byl jediný syn.
Satjarádža dása: Ale Bible říká: „Těm
pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno,
154
dal moc stát se božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Navíc, proč vy nebo já můžeme mít
mnoho potomků, ale Bůh ne? Je Bůh
impotentní? Říkat, že my můžeme mít
mnoho dětí, ale že Bůh může mít jen
jediné, znamená říkat, že my můžeme
dělat něco, co Bůh nemůže. To odporuje
definici Boha.
Víte, potíže začínají, když nechápeme,
že jsme všichni synové Boží. Ježíš je
dobrý syn, ale i my bychom se měli stát
dobrými. Pak můžeme být počítáni mezi
Boží děti. „Můžeme být tak dobří jako
Ježíš?“ mohl by se někdo zeptat. Nuže,
podle Ježíše samotného máme být nejen
tak dobří jako on, ale dokonalí. „Buďte
tedy dokonalí,“ říká Ježíš, „jako je
dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš
5,48) Stát se synem Boha znamená
realizovat své přirozené základní místo
jako Boží sluha.
Reverend Hart: Pak lze namítat, že
Ježíš je jediný „zplozený“ syn, ale ani to
není přesné. Když studujeme Starý
Zákon, zjišťujeme, že děti Izraele byly
všechny zvány „zplozenými“ syny Boha.
155
Tato námitka , jediný zplozený“ je pouze
církevní
doktrína.
Se
skutečným
křesťanstvím má málo společného.
Satjarádža dása: Co je ale „skutečné
křesťanství“? Čím déle mluvíme, tím hůře
je postižitelné.
Reverend
Hart:
Podívejte
se,
podstatou křesťanství je milovat Boha. Ať
se stalo cokoli s biblickou tradicí díky
historii... ekumenické koncily, špatní
papežové, interpolace Bible... konečně i
neexistence učednické posloupnosti...
pevně věřím, že několik šťastlivců v
posledních dvou tisících letech se ujmulo
základů náboženství ze zcela základního
učení Ježíšova. Vezměte například
Thomase Mertona, bylo by těžké popřít...
Satjarádža
dása:
Prosím,
nevykládejte si to špatně, nic nepopírám.
Jsem si zcela jistý, že upřímní v srdci
nakonec vyvinou lásku k Bohu a jestli
nazývají
svůj
postup
judaismus,
křesťanství, islám, hinduismus nebo
jakkoli - je to víceméně bezvýznamná
věc. Vlastně to je čistě teoretická otázka.
Jako pokročilý proces pro dosažení
156
nejvyšší úrovně boží lásky ovšem musím
jednoznačné doporučit védskou tradici.
Je to zdaleka nejstarší a nejúplnější
výpověď duchovní moudrosti známé
člověku a vyplatí se jí využít. Ať už se
osobně cítíte spokojený v jakékoliv
tradici, z védské tradice lze získat
mnohé. Když přijmete, co tato tradice
nabízí, můžete té moudrosti využít při
jakémkoli postupu, který je vám blízký.
Reverend Hart: Ano, toho si vážím.
Četl jsem, že védské zjevení je spojováno
s „vyšším studiem náboženství“. Takže s
tím si nedělám starosti.
Chci ale upozornit na to, že v
křesťanské tradici jsou lidé s velkou
láskou k Bohu. Jistě, jako proces tato
tradice může mít nedostatky, zvláště v
dnešní době, ale je v ní několik dobrých
příkladů hodných následování: svatá
Terezie z Avily, svatý František z Assisi,
svatý Jan z Kříže a mnoho dalších. U
mystiků byl vyvinutý veliký smysl pro
lásku k Bohu v rámci křesťanské tradice.
To je poněkud srovnatelné s láskou
projevovanou Šrí Čaitanjou...
157
Satjarádža dása: Tady jste na tenkém
ledě. Souhlasím s vámi, že křesťanští
mystikové měli smysl pro lásku k Bohu,
ale i když uznáme, že vyvinuli pokročilý
stupeň božské lásky, nemůžete to
přirovnávat
k
lásce
projevované
Čaitanjou Maháprabhuem.
Neomezenou lásku může zažít jedině
neomezená bytost. Šrí Čaitanja byl Kršna
samotný - Svrchovaný Pán - v roli
oddaného.
Proto
může
prožívat
nejintenzivnější formu božské lásky
(mahábháva). Tuto mahábhávu nemohou
zažít ani všechny podoby Nejvyššího
Boha, natož pak obyčejné duše - džívy. Je
to naprosto jedinečná záležitost.
Před Šrí Čaitanjou jedině Šrímatí
Rádhárání, ženský protějšek mužské
Nejvyšší Osobnosti Božství, prožívala
tento vznešený stav neomezené prémy,
božské lásky. Některé z důvěrnějších
gópí, pasaček krav, které odevzdaly své
životy Kršnovi, také zažívají mahábhávu.
Možná také jiní velicí oddaní, kteří mají
neobyčejně důvěrný vztah s Kršnou,
mohou Jeho milostí zažít odraz „mahá158
bhávy“. To je však velice zřídka
dosažitelné.
Reverend Hart: Dobrá, křesťanští
mystikové možná nezažívali stejnou
úroveň...
Satjarádža dása: Pak je to v pořádku.
Velcí křesťanští mystikové, o nichž
mluvíte, mohli zažívat přinejlepším stín
takové lásky. Ale prosím chápejte, že i
tento stín je požehnaným úkazem vzácně dosažitelným. Zvláště láska
Maháprabhua není ničím obyčejným.
Žádná bytost z tohoto světa - nebo
jakéhokoliv světa (ale tohoto obzvlášť)
nemůže dosáhnout takové úrovně. I když
bychom se měli snažit dosáhnout
nejvyššího, je to pravda. Takové chtění
nás alespoň přivede tak daleko, jak my omezené bytosti - můžeme jít.
Reverend Hart: Jaká je podle védské
tradice nejvyšší úroveň lásky k Bohu, jíž
může dosáhnout omezená bytost jako vy
nebo já?
Satjarádža dása: Můžeme dosáhnout
úrovně uttama-bhakti, ale to je v
nedohlednu. V podstatě existuje devět
159
úrovní dokonalosti dřív, než člověk
vstoupí do oblasti lásky. Před těmito
devíti úrovněmi můžeme mít nějakou
andhá-bišbas, slepou víru. Mám pocit, že
většina religionistů je upoutána k této
úrovni. Pokud má ovšem člověk natolik
štěstí, aby pokročil, pak začíná svoji pouť
k božské lásce.
Prvním reálným krokem na cestě k
duchovní dokonalosti je šraddhá. Je to
druh „víry“, ale odlišný od slepé víry - je
to víra stojící na zkušenosti. Víra
založená na získaném poznání. Po mnoha
zrozeních a smrtích - reinkarnaci - člověk
vyvíjí jisté intuitivní vědomosti o Bohu.
Skutečné vědomosti a realizace mohou
chybět, ale přirozeně se vyvíjí pravá víra.
To je první úroveň pravého duchovního
pokroku. Dále přijde sádhu-sanga, což
znamená společnost oddaných. Když
poznáváte něco vyššího, než je světský
život, přirozeně hledáte osoby s
podobným smýšlením, abyste sdíleli své
zážitky. Pak přichází bhajana-kriyá,
zasvěcení pravým duchovním učitelem.
Málokdo v naší současné době dosáhne
160
této úrovně.
Když má člověk dostatek štěstí, že
nalezne pravého duchovního učitele a
přijme od něho zasvěcení, je způsobilý
pro
skutečný
pokrok
na
cestě
transcendence. Po zasvěcení může začít
okoušet anartha-nivrtti, stadium života,
kdy se začíná zbavovat nechtěných
zlozvyků. Poté přichází nistha, „stálost“
ve zbožné kázni. Z takové stálosti člověk
vyvíjí ruci, „chuť“. Jakmile vyvine tuto
vyšší, duchovní chuť, ustálí se na cestě
lásky - toto počáteční stadium je zváno
ašakti. To se dále rozvíjí a přichází
bháva, úsvit skutečné lásky. A odtud
člověk pokračuje a přichází prema a
rozličné úrovně lásky k Bohu. Tak toto je
oněch devět úrovní dokonalosti.
Reverend Hart: To je velice vědecké.
Víte, v jednom smyslu je to svým
způsobem zajímavé, že „láska“ je
popisována vědeckým způsobem. Láska a
věda jsou téměř diametrálně odlišné,
takže je téměř komické takto o tom
mluvit.
Na druhé straně vše, co existuje, má
161
jisté zákony, kterými se řídí, a láska jistě
není výjimkou. Bylo by nám jedině ku
prospěchu vědecky studovat velké duše,
které úspěšně vyvinuly lásku k Bohu.
Budeme-li studovat jejich postup a
chování, můžeme jít v jejich šlépějích.
V Bibli jsou tři řecká slova použita pro
kategorizaci různých typů lásky: 1. Eros,
což je v podstatě přitažlivost vznikající
mezi muži a ženami, 2. Philadelphia, jež
odkazuje na pocity mezi přáteli a 3.
Agape - to se vztahuje na lásku k Bohu.
Ale tímto tříúrovňovým rozlišením to
končí.
Není
to
tak
podrobně
rozpracované jako ve védské tradici.
Mohl bych dodat, že jak Svatý Augustin
Aurelius, tak Tomáš Akvinský se to
pokusili kategorizovat s menší přesností
a úspěchem nežli védští proroci.
Satjarádža dása: Ano. Rúpa Gósvámí
nás
v
Bhakti-rasámrta-sindhu,
jež
vědecky popisuje postupné úrovně
božské lásky, provází celou cestou k
úrovni uttama-bhakti. To je nejvyšší
úroveň prémy, božské lásky, jíž může
obyčejná bytost dosáhnout.
162
Ale Rúpa Gósvámí jde ještě dál ve své
Udžvala-nílámani, kde podává podrobné
informace o úrovních, které jsou obecně
mimo náš dosah. Popisují se zde stavy
mahábháva a ujjvala-rasa. Tento druh
lásky prožíval Šrí Čaitanja. Popisuje
podrobně tyto pokročilé úrovně, takže
máme případně možnost pochopit něco z
povahy Boha. Kromě toho dává tuto
informaci, aby osvobozené duše (jívamukta), mohly usilovat o vyšší úrovně
dosažení ve službách vždy svobodným a
věčným společníkům Pána.
Reverend Hart: To by mě zajímalo mohl byste vysvětlit něco více o těch
vznešených úrovních božské lásky?
Slyšet o těchto věcech jakožto o vědě je
velice přitažlivé. Myšlenka, že nějaká
kultura - védská kultura - byla natolik
pokročilá,
že
plně
zapsala
a
kategorizovala tyto věci, je ohromující.
Satjarádža dása: Ovšem mohu tyto
věci vyložit pouze tak, jak je předkládá
naše gaudíja-vaišnavská posloupnost.
Konkrétněji, mohu je vyložit pouze tak,
jak jsou vyloženy v knihách mého
163
duchovního učitele, Jeho Božské Milosti
A.
Č.
Bhaktivédanty
Swamiho
Prabhupády. Mé vlastní realizace v tomto
ohledu vážně zaostávají. Ale ve službě...
Reverend Hart: Ano, prosím, opravdu
chci slyšet víc... Jaký byl například osobní
přínos Šrí Čaitanji k teologii rasy? Co
učil o pokročilých úrovních svaté lásky?
Satjarádža dása: Učil slovem a
skutkem mimořádné extázi madhurjarasy čili vztahu milostné lásky. Tato rasa
se projevuje ve dvou podobách:
vipralambha a sambhoga.
Vipralambha je milostná láska v
odloučení. To je osobní přínos Šrí
Čaitanji. Sambhoga značí „spojení“
neboli uskutečnění lásky. Vipralambha
podle Šrí Čaitanji představuje nejvyšší
formu madhurja-rasy, neboť přirozeně
zvyšuje intenzitu lásky a zvětšuje radost
sambhógy.
Předtucha
vipralambhy
zintenzivňuje spojení sambhógy.
Reverend Hart: Prosím pokračujte...
Satjarádža dása: V duchovním světě,
když se milenec a milenka setkají,
nazývají se yukta („spojení“). Před
164
setkáním
se
jim
říká
ayukta
(„nespojení“), ale tento rys ayukta se
projevuje v dynamičtější podobě tím, jak
se vztah prohlubuje. A tím je touha po
spojení
mnohem
intenzívnější
a
nepopsatelně sladká.
Sladkost se vlastně postupně stala
oblíbenou metaforou při popisování
úrovní božské lásky v celé vaišnavské
tradici. Naši nejortodoxnější filozofové
přirovnávají tyto úrovně lásky k různým
formám cukru, od semen cukrové třtiny,
jejích výhonků a šťávy, přes melasu,
surový a rafinovaný cukr, až po
kandovaný cukr a tvrdý cukrkandl.
Každá forma je postupně víc a víc
koncentrovaná a tyto úrovně sladkosti
jsou přirovnávány k pečlivě popsaným
úrovním
lásky
k
Bohu:
sneha
(„náklonnost“), mana („rozhořčení z
nenaplněné
náklonnosti“),
pranaya
(„láska“), rága („připoutanost“), anurága
(„přídavné pouto“), bháva („extáze“) a
mahábháva („vznešená extáze“).
Reverend Hart: Hlava se mi točí. Jde
to hlouběji?
165
Satjarádža dása: (směje se) Ani jsme
se
nedotkli
povrchu...
Vaišnavská
filozofie je tak hluboká... Mohli bychom
diskutovat o odhalení naší původní
ženské (prakrti) povahy. Jsme totiž
všichni ženami ve vztahu k Bohu, který je
Nejvyšším Uživatelem (purusa). Duše
tudíž přebírá ženské vlastnosti ve vztahu
k Němu, Svrchovanému Nejvyššímu
Bohu. V duchovním světě samozřejmě
nechybějí mužští členové - jsou tam
gópové, pasáčci krav, právě tak jako
gópí, pasačky krav, avšak ženské aspekty
přinášejí nejdůvěrnější vztahy.
Uvažme například různá podrozdělení,
která existují na nejvyšších úrovních
lásky k Bohu: svakiya a parakiya.
Stručně řečeno, svakiya poukazuje na
ortodoxnější nebo konvenčnější vztahy
mezi mužem a ženou, jako je manželství.
Ale
parakiya-rasa
byla
obzvlášť
oslavovaná Šrí Čaitanjou jako nejvyšší cíl
v
duchovních
záležitostech.
Rúpa
Gósvámí definuje bytost v duchu
parakiya jako tu, která nabídne Kršnovi
sama sebe pro svoji přirozenou
166
připoutanost k Němu (rága) bez uzavření
formálního manželství. Její láska je tak
hluboká, že se nestará o patřičnost nebo
nepatřičnost svého činu, přestože ji
písma mohou odsoudit jako nevěrnou.
Podstupuje největší riziko pro Kršnu. Z
lásky.
Nejdůvěrnější služebníci Kršny mohou
být podle Šrí Čaitanji rozděleni do tří
různých skupin: 1. Lakšmí v Paravjómě
neboli manželky v bohaté části Božího
království, 2. Máhíší v Dvárace a
Mathuře neboli velké bohyně uprostřed
mezi bohatstvím a sladkostí a 3. gópí z
Vrndávany, země vradžské. Toto je
úroveň nejvyšší sladkosti, neboť tyto
prosté pasačky krav se odevzdávají Boží
lásce zcela bez ohledů na Jeho bohatství.
Lakšmí a Máhíší jsou svakiya, zatímco
gópí jsou parakiya. Některé z gópí jsou
provdané za jiné oddané a některé jsou
svobodné. Oba druhy gópí ovšem
považují Kršnu za svého skutečného
manžela, přestože je z pozemského
hlediska pouze jejich upapati, milenec.
To jsou vztahy nejintimnějších služebníků
167
v nejintimnější oblasti.
Reverend Hart: Toto se děje v
duchovním světě? Ano, teď když o tom
přemýšlím, jedině tak to může být. Bůh je
nepředstavitelně veliký a Jeho milostné
zápletky jsou také na této úrovni
nepředstavitelné velikosti. Tyto věci,
které popisujete, jsou jasně posledním
slovem
v
transcendenci.
Když
vztahujeme Kršnovy zábavy k hmotným
jevům, rozhodne děláme velikou chybu.
Přesto však hmotné jevy, mohu-li být tak
smělý, musí mít vztah k duchovním,
alespoň nějakým způsobem. A teď se mi,
myslím, ukazuje jakým.
Stejně jako my jsme stvořeni k obrazu
Boha, tak jsou také mezilidské vztahy ve
světě stvořeny k obrazu „božských
vztahů“, jako ten druh, který jste právě
popsal, mezi Kršnou a gópími. Opravte
mne, pokud se mýlím, ale tato pravda by
se dala aplikovat na všechny aspekty
hmotného a duchovního světa. Co chci
říci, jinými slovy, pro všechno materiální
existuje duchovní protějšek. Proto se
Kršnovy zápletky s gópími mohou jevit
168
jako hmotné, ale ve skutečnosti nejsou.
Teď to chápu...
Satjarádža
dása:
Ano.
Ale
nezapomínejte, že duchovní svět a
materiální svět jsou protiklady. To
nejhorší tady je tím nejvyšším tam. Tudíž
parakíja-rasa se v duchovní oblasti
považuje za nejvyšší. Takový vztah se
ovšem v hmotném světě považuje za
nejnižší.
Nesmíme však zapomínat, že když
mluvíme o Kršnovi a gópích, mluvíme o
duchovních bytostech vyššího řádu.
Nejsou omezeni hmotnými těly. To je
důležité. V jejich mimomanželských
vztazích není ani náznak smyslnosti.
Takové
milostné
zápletky
mohou
pochopit pouze čisté seberealizované
duše. Není to nic levného.
Vlastně se doporučuje přečíst prvních
devět zpěvů Šrímad Bhágavatamu před
tím, než začneme číst desátý. Desátý
zpěv probírá tyto esoterické náměty. A
dokud jsme neprostudovali prvních devět
pod vedením pravého duchovního
učitele, jistě si Kršnovy zábavy vyložíme
169
chybně jako hrubě hmotné. Potřebujeme
jisté
filozofické
základy,
jakožto
nezbytnou očistu předtím, než začneme
chápat transcendentální jevy.
Pouze jsem vás do těchto sfér uvedl,
abych povzbudil vaši chuť. Ale pokud
chcete skutečně vychutnat tyto popisy
Božích nejdůvěrnějších zábav, doporučuji
velice, abyste si přečetl Šrímad
Bhágavatam
a
Čaitanja-čaritámrtu,
zvláště jak jsou vyloženy v učednické
posloupnosti Jeho Božskou Milostí Šrílou
Prabhupádou.
Reverend Hart: To udělám - tyto
knihy si objednám. Musím říci, že se mi
tento dialog velmi líbil, a myslím, že
otevření lidé na celém světě by udělali
dobře, kdyby se zapojili do takových
diskusí.
Války
a
společenské
a
náboženské předsudky zřejmě pocházejí
z vyhýbání se rozhovorům, jako byl tento.
Lze
získávat
studiem
všech
náboženských tradic, nejen své vlastní.
Obzvláště
indický
vaišnavismus,
starodávná sanátana-dharma, „věčná
funkce duše“ - mnohé se dá získat ze
170
studia
tohoto
nejkomplexnějšího
teologického systému. Mimořádně si
vážím vašich výkladů a doufám, že v
podobných
rozhovorech
můžeme
pokračovat. Uvědomování si Kršny
dodává nový rozměr mé vlastní praxi
křesťanství, rád Kršnu přijímám...
Satjarádža dása: V Indii je jedno
staré přísloví: „Bez Kršny není žádné
písně. “
Reverend Hart: Mnohokrát vám
děkuji.
171
Byl Ježíš v Indii?
Satjarádža dása
Tato studie podává náhled na život Ježíše Krista
a věříme, že mnozí ji shledají velice zajímavou.
172
Byl Ježíš v Indii ?
„Jako blesk ozáří oblohu od východu až
na západ, takový bude příchod Syna
člověka.“
(Matouš 24, 27)
Co dělal Ježíš Kristus ve věku mezi
dvanácti až třiceti lety?
Víme o jeho zázračném narození. Bible
také vypravuje známý příběh z chrámu v
jeho dvanácti letech (Dvanáctiletý Ježíš v
chrámu, Lukáš 2, 41-52). Potom se k
němu vracíme až ve třiceti letech, když je
křtěn v řece Jordánu. V plné úctě k jeho
následujícím zázračným skutkům - zbývá
nám osmnáct let bez jakýchkoliv
záznamů.
Nedůležité? Naopak! Připouštíme-li, že
Ježíš Kristus změnil tvář země během tří
let - což skutečně udělal - potom se
osmnáct záhadných let stává velice
důležitými. V životě osoby, která je
mnohými považována za inkarnaci Boha nebo jinými alespoň za velkého světce 173
má velkou hodnotu každý okamžik.
Každé gesto je poučné.
Bible o těchto osmnácti letech mlčí. Od
roku 1947 bylo v oblasti Mrtvého moře v
Izraeli a u Nag Hammadi v Egyptě
objeveno mnoho svitků a fragmentů.
Třebaže tyto nálezy trochu osvětlily
historii Palestiny prvního století a
biblickou kulturu všeobecně, jen velice
málo se zmiňují o „Ježíšových ztracených
letech“, jak se těm osmnácti neznámým
letům začalo říkat.
Nově objevené rukopisy posloužily k
objasnění našeho chápání opravy a
dodatku v západní náboženské literatuře,
zvláště co se týče nekanonizovaných
prací známých jako Apokryfy a Deuterokanoni (druhořadě-kanonické). Tyto byly
římskou církví úředně považovány za
kacířské, přestože původně byly součástí
křesťanské
literární
tradice.
Díky
Mrtvému moři a Nag Hammadi si učenci
mohli
uvědomit,
že
organizované
křesťanstvo bylo značně výběrové ve
svém
rozšiřování
transcendentální
pravdy. Existovalo tolik věcí, které nám
174
církev zatajila - a my toužili poznat
všechny podrobnosti.
A tak mnozí začali rozmýšlet o
osmnácti neznámých letech Ježíše. Knihy
teologů, mnichů a nezávislých badatelů
zaplavily obchody. Například ctihodný
reverend C. R. Potter zveřejnil v roce
1962 poučnou knihu The Lost Years of
Jesus Revealed (Ježíšova ztracená léta
nalezena). Učenci Anne Read a J. Rurst
informovali svět o práci Edgara Cayce v
této oblasti zveřejněním svých vlastních
knih na toto téma. V roce 1976 přispěl
Andreas Faber-Kaiser svojí prací Jesus
Died In Kashmir (Ježíš zemřel v
Kašmíru), která nejenom důkladně
vysvětluje, co se přihodilo během oněch
osmnácti ztracených let, nýbrž zároveň
předkládá přesvědčivou a revoluční teorii
o tom, co se dělo po ukřižování, když byl
Ježíš sňat s kříže (k této kašmírské
hypotéze se vrátíme později...). A snad
nejnovější dílo o Ježíšových osmnácti
neznámých letech je od Elizabeth Clare
Prophet, jejíž podrobná kniha The Lost
Years of Jesus (.Ježíšova ztracená léta) se
175
zabývá každým známým detailem. Za
povšimnutí dále stojí, že všichni uvedení
badatelé - mezi dalšími, o kterých se
ještě zmíníme - shledali (k jejich
zadostiučinění!), že Ježíš cestoval do
Indie. Snad jen reverend Potter se více
přiklonil k názoru, že Ježíš byl těch
osmnáct let mezi essejskými komunitami.
Ale i on je ochoten připustit, že tato doba
může být rozdělena na čas studií s
essejci a cestu do Indie.
Avšak nejznámější novodobé dílo o
Ježíšových
cestách
přichází
od
manželského týmu Dicka a Janet Bock,
jejichž přičinlivé pátrání přineslo ovoce
ve filmu The Lost Years (Ztracená léta;
1978) a v knize The Jesus Mystery
(Ježíšovo mystérium; 1980). Autorka a
tvůrkyně filmu Janet Bock říká:
„Postupně nám svítalo, že ty roky se
vytratily díky někomu, kdo je odstranil ze
záznamů, z Bible. Nedokázali jsme si
představit, že by se Ježíš mohl zjevit v
Galileji ve třiceti letech a zatajovat
přitom podstatnou část svého života před
učedníky, které miloval a které žádal, aby
176
ho následovali. A skutečně se zdá být
nemožné, že by ty roky byly tak
nedůležité, aby o nich nepadla zmínka
ani slovem... Odtud tedy myšlenka, že to,
co se o těchto letech Ježíšova života
vědělo, bylo z nějakého důvodu
vyškrtnuto. Při zkoumání historických
záznamů rané křesťanské církve vyšlo
najevo, že první církevní sněmy,
obzvláště první nicejský koncil v roce
325 n. 1., pozměnily mnoho článků
nauky...
Ona
ztracená
léta
byla
vymazána, jelikož se neshodovala s
politickými potřebami rostoucí církve.“
Bádání
posledních
čtyřiceti
let
vyzvedlo polemiku skrývanou do konce
minulého a počátku tohoto století.
Polemika o Ježíšových cestách do Indie
počala v roce 1894, kdy ruský novinář
Nikolaj Notovič zveřejnil záhadnou a
vyzývavou knihu nazvanou The Unknown
Life of Jesus Christ (Neznámý život Ježíše
Krista).
Krátce po turecko-ruské válce se
Notovič vydal na cestu do Orientu. V
roce 1887 přicestoval do Kašmíru, kde se
177
doslechl o buddhistickém klášteře v
Lehu, hlavním městě Ladakhy. Ze
zvědavosti
a
možná
řízením
prozřetelnosti se rozhodl navštívit
mnichy v Lehu. Tady se seznámil s
jedním starověkým dokumentem. Láma
(buddhistický kněz) toho kláštera držel
vše v tajnosti, ale prozradil, že dokument
pojednává o životě Svatého Íši (Issa).
(Latinské hláskování jména Ježíš zní
Iesus; v arabštině je to Isa. Je třeba se
kromě toho zmínit, že slovo „Íša“ je
sanskrtským základem slova „Íšvara“,
Išvara, indické jméno Boha, doslovně
znamenající „Nejvyšší Vládce“.)
Starověké rukopisy, jak bylo sděleno
Notovičovi, byly v paláci Dalajlámy a byly
to dokonce opisy starších sanskrtských
textů. Kopie těchto opisů existovaly v
několika buddhistických klášterech na
venkově. Notovič si uvědomil, že se mu
velmi poštěstilo a navštívil jeden z nich.
Touha poznat svitky se měnila v
posedlost; Notovič nabídl vrchnímu
lámovi tři dary - budík, kapesní hodinky a
teploměr - doufaje, že buddhistický kněz
178
bude tak laskavý a na oplátku mu ukáže
knihu o životě Svatého Íši... Neúspěšně.
Když Notovič opouštěl klášter, zranil si
nešťastnou „náhodou“ nohu při jízdě na
koni a byl nucen se vrátit, ke svému
velkému štěstí. U jeho lůžka mu hlavní
láma, nyní o něho pečující, konečně
ukázal dva velké svazky v tuhých
obalech. Toto, uvažoval láma, by mohlo
obšťastnit
znaveného
ruského
cestovatele. Vskutku obšťastnilo. Na
chátrajících listech byl sepsaný životopis
Svatého Íši.
Notovičova noha se uzdravovala, ale
ne tak rychle, aby před tím nenašel
překladatele Íšova rukopisu. Doslovně
zapsal celý příběh, brzy se vrátil na
Západ a zveřejnil Neznámý život Ježíše
Krista
Kniha nám říká, že Ježíš ve třinácti
letech opustil dům Marie a Josefa v
Nazaretu. Cestoval s obchodní karavanou
do svatých měst Indie a dokonce i k
posvátné řece Ganze. Později odešel do
Egypta, aby odhalil tajemství Velké
pyramidy. Na cestě zpátky zkoumal
179
rozličné filozofie Athén a Persepole. Do
Izraele se vrátil, když mu bylo dvacet
devět - tedy o osmnáct let později.
Za povšimnutí stojí, že oblíbená kniha
Aquarian Gospel (Malované evangelium)
od Leviho H. Dowlinga vychází z
Notovičova díla. Vyšla roku 1908, tedy
čtrnáct let po Notovičově vydání
Neznámého života, a Levi o této knize
tvrdil, že je dokumentem, který mu byl
zjeven. Akademický svět byl pochopitelně
pochybovačný a prohlásil, že je to pouhý
plagiát. S trochou příkras a Leviho
osobních
domněnek,
pronikajících
knihou, vypráví toto dílo v podstatě
stejný
příběh
jako
Notovičova
autoritativní práce.
Podle
starodávného
rukopisu
objeveného Notovičem strávil Ježíš šest
let poznáváním a studiem indických
písem (Véd) v Džagannátha Purí,
Bénáresu a dalších městech Orissy. Zde
se začala utvářet jeho filozofie. Ačkoliv
ve védském poznání shledával obrovské
hodnoty, viděl, jak toto poznání může být
zneužito. Například bráhmanští kněží 180
vzdělaná třída - vykořisťovala nižší třídy,
zvláště šúdry, učením, že védské poznání
je pouze pro vyšší třídy. To bylo Ježíšovi
odporné. Boží láska je pro každého muže,
ženu i dítě. Aby Ježíš situaci napravil,
začal védské poznám vyučovat šúdrům.
Začal tak působit jako náboženský
reformátor, což po jeho návratu na Západ
vstoupilo do dějin... Tady farizejové učili
formálnímu náboženství. Ježíš jim
připomínal duchovní stránku zákona.
V Notovičově díle také nacházíme, jak
Ježíš napomíná kastovní bráhmany, že
zapomněli skutečné učení Véd. Védy
samozřejmě
učí
zásadu
třídního
rozdělení. Avšak to bylo původně podle
schopností a práce. V Orisse té doby bylo
celé pojetí již překroucené a lidé si
přivlastňovali kastovní práva jen na
základě narození v rodině dané kasty.
Jestliže se někdo narodil v bráhmanské
rodině, byl považován za bráhmana třebaže postrádal nezbytné kvalifikace
jako čistotu, odříkání, milosrdenství a
pravdivost. Ježíš chtěl skoncovat s tímto
pokrytectvím.
181
Původní védskou ideu Ježíš plně
přijímal a příběh vypráví, jak tyto
myšlenky vštěpoval lidem po návratu do
Palestiny. Každá živá bytost, učil Ježíš, by
měla
uctívat
Boha
podle
svých
schopností a zaměstnání. Toto pojetí je
rozhodně védské a každý - podle
zaměstnání a schopností - tak přirozeně
spadá do některé ze skupin neboli kast.
Kasty byly považovány za rovnocenné v
tom, že umožňovaly určitý způsob služby
Nejvyššímu.
Někteří
náleží
k
intelektuálům (bráhmani); jiní jsou
organizátoři (kšatrijové); další mají sklon
k obchodním činnostem (vaišjové); a
někdo patří k dělníkům (šúdrové). Avšak
v očích Boha jsou všechny rovnocenné.
Není proto divu, že Ježíš káral
„bráhmany“ za jejich nesprávné výklady
védského
poznání.
Nebyli
vlastně
skutečnými bráhmany, alespoň podle
způsobilosti a duchovního porozumění.
Britové kritizovali kastovní systém o
devatenáct století později z téhož
důvodu.
Buď z čisté nevědomosti nebo z
182
nečistých pohnutek strojili bráhmani z
Orissy úklady proti Ježíšově životu, čímž
jen dokazovali, že nejsou skutečnými
bráhmany. (Bráhman nesmí zabít nebo
ubližovat druhým jakýmkoliv způsobem.
Odráží se to i v tom, že většina bráhmanů
je přísnými vegetariány.) Po několika
neúspěšných úkladech o Ježíšův život
vidíme, jak opouští Džagannátha Purí a
více se nevrací...
Íšův příběh nám sděluje, že po útěku z
Purí Ježíš cestoval do Nepálu, hluboko do
Himálaje. Tady prožil dalších šest let a
učil duchovní vědě. Dále směřoval do
Persie, kde kázal proti pojetí dvou bohů,
jednoho dobrého a jednoho zlého.
Prohlašoval toto pojetí za primitivní
formy polyteismu. Byl nevlídně přijímán
zoroasterovci, kteří věřili v boj mezi
těmito dvěma bohy. „Je pouze jeden
Bůh,“ učil Ježíš (Issa), „a to náš Otec na
nebesích.“
Další část rukopisu Íša (a tedy i
Notovičovy knihy) se téměř neliší od
Bible, kterou tak důvěrně známe, včetně
Pontia Piláta, ukřižování a apoštolů.
183
Starověký buddhistický rukopis tedy
nabízí možný výklad Ježíšových činností
během osmnácti chybějících let, o
kterých Bible mlčí.
Mnozí čtenáři jsou pravděpodobně i
nadále skeptičtí. Konec konců, kromě
slov buddhistického mnicha a ruského
cestovatele neexistuje žádný konkrétní
důkaz, potvrzující existenci rukopisu
nebo pravdivost jeho obsahu. Většina
čtenářů navíc zapochybuje, zdali cesta
mezi Palestinou a Indií byla tehdy vůbec
uskutečnitelná. A především, proč by
Ježíš vlastně chtěl jít do Indie? Toto jsou
otázky, které nyní probereme.
Třebaže může být obtížné zjistit
věrohodnost a platnost Íšova rukopisu,
není to nemožné. Postoj církve k této
otázce naznačuje mnohé. Když církvi
předložili Notovičovu knihu, stavěla se
vždy zády. Někdy předkládala argumenty
a jindy jeho knihu jednoduše ignorovala;
vždy se zdála nějaká ustrašená, jakoby
něco skrývala, nějaké tajemství.
Podle Elizabeth Clare Prophetové se
kardinál Rotelli stavěl proti Notovičově
184
knize, jelikož to bylo „předčasné“, svět
prý na to není připraven. „Církev už i tak
dost trpí novou vlnou ateistického
myšlení,“
řekl
Rotelli
Notovičovi.
Kardinál se samozřejmě obával ztráty
následovníků, kteří již pochybovali o
církevní nauce. Nepotřebovali si klást do
cesty další překážku.
V Římě Notovič předložil svůj překlad
Íšova rukopisu kardinálovi, který měl
blízko k papeži. „K čemu by bylo
zveřejnění dobré?“ namítl nervózně.
„Naděláte si hromadu nepřátel. Má-li to
být otázka peněz, která vás zajímá... “
Notovič úplatek nepřijal a místo toho
svou knihu vydal.
Po nějakém čase objevil, že vatikánská
knihovna obsahuje šedesát tři rukopisy,
ve kterých je zmínka o příběhu Íšy starověké dokumenty, které byly do Říma
přineseny křesťanskými misionáři z Číny,
Egypta, Arábie a Indie. „Není divu, že se
církevní úředníci chovali podivně,“
přemýšlel Notovič, když se to dověděl,
„příběh o Íšovi pro ně není žádná
novinka! “ Dále hloubal, že jedním z
185
těchto misionářů do Indie mohl být
dokonce Svatý Tomáš, který, podle knihy
Catholic
Encyclopedia
(Katolická
encyklopedie), evangelizoval Indii a
všechna místa od Perského zálivu ke
Kaspickému moři.
Tím se dostáváme k otázce cestování
mezi Palestinou a Indií v prvním století.
Apokryfní Act of Thomas (Tomášovo
evangelium)
popisuje
apoštola
zvěstujícího evangelium a konajícího
zázraky v zemi Gangy. Notovič pohotově
poukázal na to, že Tomáš nemohl kázat
ve své rodné řečtině, ani v hebrejštině,
neboť Indové mluvili pouze různými
nářečími sanskrtu a pali. Je tedy
pravděpodobné, že se jazyku naučil a
dokonce měl i co do činění s Íšovým
rukopisem
(jako
jeden
z
mála
následovníků Ježíše v Indii té doby).
O Tomášově kázání v Indii není
pochyb. Učenci mají nezvratné důkazy o
tom, že existovaly obchodní cesty
spojující Východ se Západem, cesty hojně
frekventované. Do severní Indie (kam Íša
cestoval) vedly cesty, zatímco po moři se
186
připlouvalo z jihu. Nikdo nepopře, že
Tomáš veřejně kázal v Indii. A když to
bylo možné pro něj, stejně to bylo možné
i pro Ježíše.
Existuje však ještě přesvědčivější
důkaz Tomášových cest do Orientu.
Učenec William Steuart McBirni ve své
knize The Search For Twelve Apostles
(Hledání dvanácti apoštolu) napsal: „Bylo
již poukázáno, že mořská cesta do Jižní
Indie byla dostatečně užívána v římských
dobách kvůli obchodům s pepřem a že v
Malabaresu (na jihu Indie) byly objeveny
římské zlaté a stříbrné mince z prvních
století
našeho
letopočtu.
Mimo
překvapující numismatické svědectví
byla potvrzena existence jak krále
Gondopharese, tak jeho bratra Gady, jako
skutečných historických postav a ne
pouze legendárních jmen. Jejich jména
byla nalezena na vykopaných mincích a v
Gandharově nápisu, určujícím jejich
panování v Scytho-Indii v údolí řeky Indu
do let 19 až 45 po Kristu.“ Podle
Tomášova evangelia cestoval apoštol do
Indie s králem Gondopharesem, který
187
měl bratra jménem Gad. Novodobí
učenci doznávají, že Tomáš do Indie
cestoval. Rímsko-katolická církev nyní
skutečně považuje katedrálu Sv. Tomáše
v Mylapuru (předměstí Madrasu) za
baziliku, potvrzující, že stojí nad
apoštolovou hrobkou. Byl pohřben v
Indii, když zemřel mučednickou smrtí.
Íšova hrobka je také údajně v Indii,
neboť kašmírská hypotéza tvrdí, že Ježíš
se po ukřižování vrátil do Indie. „Cože?“
užasne věřící křesťan. „Ježíš musel
zemřít na kříži za naše hříchy! Jedině
potom budeme spaseni! “
Může to sice pozvednout obočí
některého křesťana, ale měli bychom si
uvědomit tyto málo známé skutečnosti
života: Papež Jan XXIII. v roce 1960
veřejně prohlásil, že skrze Kristovu krev
je člověk spasen, a že k tomu nebyla
nutná Kristova smrt. Jinými slovy,
kašmírská hypotéza tak nevyhnutelně
neodporuje křesťanskému dogmatu. Ježíš
mohl být ukřižován - avšak nemusel na
kříži zemřít.
S tímto na mysli bychom mohli znovu
188
posoudit myšlenku o Ježíšově smrti v
Kašmíru a podívat se, jak to osvětluje
život Svatého Íši. Jak již bylo zmíněno,
německý novinář A. Faber-Kaiser byl o
této domněnce tak přesvědčený, že
napsal knihu Jesus Died In Kashmir (Ježíš
zemřel v Kašmíru), která důkladně
popisuje celý Íšův příběh (před a po
ukřižování).
Podle tohoto vysvětlení Ježíš přežil
ukřižování a znovu cestoval na Východ,
tentokrát pod jménem Yuz Asaf. Ježíš se
usadil v Kašmíru (pokračuje příběh),
oženil se a zemřel přirozenou smrtí ve
stáří. Židé ve Šrínágaru, hlavním městě
Kašmíru, doposud uctívají starou kryptu,
o které po generace věří, že je v ní Ježíš neboli Íša, jak ho oslovují - pohřben.
Předpoklad Fabera-Kaisera je docela
opodstatněný a podporuje ho Notovičova
práce a různé biblické výklady a rané
arabské texty. I Korán jasně uvádí, že
Ježíš nezemřel na kříži: „Nezabili ho, ani
ho neukřižovali; to se jim jenom zdálo.“
(Korán, 155-57). Muslimský historik
Imam Abu Ja’far Muhammad at-Tabri
189
později poznamenal: „Íša a jeho matka
Marie museli odejít z Palestiny a
cestovali do vzdálené země, putujíce z
kraje do kraje.“ Kašmírská hypotéza
takto přináší soulad mezi křesťanstvím a
islámem, urovnávajíce staleté hádky.
Křesťané říkají, že Ježíš byl ukřižován.
Muslimové tvrdí, že na kříži nezemřel.
Kašmírská hypotéza předkládá možné
vysvětleni,
které
vyhovuje
jak
křesťanskému, tak muslimskému pojetí.
Existuje ještě přesvědčivější důkaz.
Ježíš zemřel v Kašmíru obsahuje šestnáct
působivých stránek, kde jsou srovnány
jazykové podobnosti místních jmen a
názvů kašmírských a biblických. FaberKaiser se dále zmiňuje o staré Bhavišja
Puráně (náležící do védské literatury),
kterou světec Vjásadéva napsal v
sanskrtu před 5 000 lety. Jako písmo
obsahující proroctví má nemenší hodnotu
než Bible. Faber-Kaiser opisuje z Purány:
„(Mahárádža) Šalévahin si jednou vyšel
na procházku do hor a ve Vójénu blízko
Šrínágaru potkal zvláštní osobu světlé
pleti oděnou v bílém. Zeptal se ho na
190
jméno. Ježíš odpověděl, že byl známý
jako Boží Syn, který se narodil z panny.
Mahárádže to udivilo, avšak Ježíš
vysvětlil, že mu říká pravdu, a že jeho
posláním je očistit náboženství. Když se
ptal dále, Ježíš mu vyprávěl, že zvěstoval
své poselství v zemi daleko za Indem a že
musel trpět. Kázal o lásce, o pravdě a o
čistotě srdce, a proto byl znám jako
Mesiáš.“ V Bhavišja Puráně se Ježíš také
zmiňuje o kázání v kraji „Amalekitů“, což
se váže k rané židovské tradici.
Můžeme si všimnout, že každé
proroctví Purán je formulováno tak, jako
by se již ona událost přihodila, což je
obvyklé u všech prorockých textů.
Skutečně se vše přihodilo až za tři tisíce
let, tedy před dvěma tisíci lety. A tak i
védská literatura obsahuje jistou zmínku
o příběhu Íši, prohlašujíce, že Ježíš
skutečně vykonal cestu do Indie.
Notovič byl o těchto skutečnostech
přesvědčen. Avšak Swami Abhédánanda,
žák Rámakršny, nikoliv. Ohledně těchto
hypotéz byl zcela skeptický. Ale v roce
1922 se rozhodl odejít do severní oblasti
191
Himálaje.
Zběžně
se
doslechl
o
Notovičových činech a jako učenec se
rozhodl, že vše zjistí přesně... Existoval
Íšův rukopis? Byl Notovič podvodník, k
čemuž se mnoho církevních autorit (a
Abhédánanda sám) spíše přiklánělo.
Swami se vydal pátrat po rukopise.
Výsledky byly překvapující. Po návratu
vydal knihu svých cest, nazvanou
Kashmiri O Tibetti. Kniha vypráví o jeho
návštěvě v buddhistickém klášteře, kde
mu byl rukopis o Íšovi předčítán a
překládán do jeho rodné bengálštiny.
Abhédánandovi brzo došlo, že tento text
je téměř stejný jako Notovičova práce.
Nyní uvěřil.
Všimněme si, že jak Notovičovi, tak
Abhédánandovi musel být rukopis
překládán.
Sami
nedovedli
pálský
rukopis přečíst. Učenci však po jejich
návratu na Západ dále pochybovali. Dva
nadšení badatelé - oni mohli být čestní ale co když byl překlad chybný? A nebo
co když je podvedli buddhističtí mniši?
Tento problém - i když možná
neopodstatněný - jednou provždy objasnil
192
Nikolas Roerich a jeho syn George. V
roce 1925 se umělec, filozof a slavný
vědec, Nikolas Roerich, vypravil na
expedici do Himálaje. Aniž by věděl o
Notovičovi nebo Abhédánandovi, dostal
se k Íšovu rukopisu! Jeho syn George,
který s ním náhodou cestoval, uměl
různá indická nářečí, včetně pálštiny.
Sami Četli rukopis a zaznamenávali ho
do svého cestovního deníku. Po letech
vyšla hodnota tohoto deníku najevo.
Elizabet Prophetová píše: „Výprava
Nikolase Roericha do střední Asie trvala
čtyři a půl roku. V té době cestoval od
Sikkhů přes Paňdžáb do Kašmíru,
Ladakhy, Karakórumu, Khótany a k Irtyši,
pak přes Altajské hory a Oyrotskou
oblast do Mongolska, centrální Gobi,
Kansy a do Tibetu.“ Po všech svých
cestách Roerich napsal: „Byli jsme
překvapeni, jak široce je rozšířen příběh
o Íšovi.“ Zatímco to pro Západ zůstává
záhadou, Íša žije v srdcích Indů. A to je
skutečnost, která nemůže zůstávat
nepovšimnuta. Bible uzavírá: „...a ještě je
mnoho jiného, co Ježíš učinil (t. j. o čem
193
se Bible nezmiňuje); kdyby se mělo
všechno dopodrobna vypsat, myslím, že
by celý svět neměl dost místa pro knihy o
tom napsané...“ (Jan 21,25) '
Postskriptum
Zatímco čtenář může být ochoten
připustit, že Ježíš pravděpodobně mohl
do Indie cestovat, jsme postaveni před
otázku předloženou dříve: Proč to dělal?
Existuje mnoho důvodů, které okamžitě
přicházejí na mysl, a kterým lze snadno
porozumět. Někdo říká, že hledal tři
mudrce, kteří, připomeňme si, přišli z
Východu. Faber-Kaiser se domnívá, že
Ježíš pátral po deseti ztracených
kmenech Izraele. Další říkají, že Ježíš a
Marie spolu se svatým Tomášem utekli
kvůli
pronásledování
do
země
snášenlivosti a míru.
Ačkoliv všechny z těchto odpovědí
mohou být pravdivé, autor tohoto
pojednání (Steven Rosen) tvrdí, že věc
sahá hlouběji, že Ježíš, který kázal čistě
194
metafyzickou
nauku,
hledal
zemi
založenou duchovně. Židé se starali o
„zde a nyní“, ale Ježíš na rozdíl od
židovských učitelů prohlašoval, že jeho
království není v hmotném světě, nýbrž v
království Boha, na nebesích. Učení
Indie, třebaže ho Židé považovali za
světské, má blízko k mystickému učení
Ježíše.
Kromě toho Ježíš ukazoval jisté
mystické síly, které jsou sice na Západě
neobvyklé, ale jsou dobře známé jogínům
z Indie. Říká se například, že Ježíš kráčel
po vodě. Ale jógínská síla laghimá siddhi
může člověka učinit lehčím než vzduch,
takže Ježíš skutečně mohl chodit po
vodě. Ježíš rozmnožil ryby a chléb právě
tak, jako jogíni mohli znásobit své vlastní
podoby (kamavasayitá siddhi) i donést
všemožné předměty - včetně chleba a ryb
- ze vzdálených míst (prápti siddhi). Ježíš
unikl ze své hrobky, která byla zavalena
ohromným balvanem; jogíni jsou schopni
stát se menšími než atom (animá siddhi),
aby unikli démonům. Tyto zázraky nebyly
ve starověké Indii ničím neobvyklým a
195
Ježíšovy zázraky se jim podobají příliš,
než abychom je prohlásili za náhodu. A
tak srovnávací studie védské filozofie a
křesťanské historie pod vedením pravého
duchovního učitele velice brzy odhalí
nepřekonané poznání a duchovní hloubky
Východu a jeho vliv na Západ.
Spisovatel Alex Jack to v poučném
přitažlivém
článku
v
časopisu
EASTWEST Journal (leden 1978) říká
nejvýmluvněji:
„Ježíšova
cesta
symbolizuje hledání moudrosti, pátrání
po ucelené jednotě. Východ tehdy jako
dnes znamenal tajemnou polovinu
člověka, skryté vědomí, vyšší rozum,
intuitivní rozměry duševna, což řecké a
hebrejské
kultury
opomíjely
nebo
ignorovaly.“
To však neznamená, že sám Ježíš
hledal moudrost a jednotu. Jako Syn
Boha mohl být dokonalý již od narození.
Ale jako Mesiáš, dokonalý učitel, naznačil
cestu. Těm z nás, kteří hledáme
Absolutní Pravdu, Ježíš ukázal na
Východ. Tak jako Slunce vychází nad
Orientem, přichází světlo Východu zpátky
196
k nám, kteří trpělivě čekáme na Západě.
197
Jestliže vás zajímal obsah této knihy a chcete se
dozvědět více o védské filozofii, můžete si o
úplnou nabídku všech publikací napsat na
adresu:
Kršnův dvůr
257 28 Chotýšany
198
Reverend Alvin Van Pelt Hart (*1924) je
významný křesťanský teolog. Jako episkopální
kněz byl vysvěcen roku 1949, kdy obdržel titul
„Master of Divinity“ na Teologickém semináři v
New Yorku. V polovině padesátých let byl
pověřen, aby pro knihu Invalidé a jejich
rehabilitace (St. Louis, Thomas Pub., 1957)
napsal kapitolu „Náboženství a invalidé“. Tato
práce je dnes považována za významný
příspěvek ve svém oboru. Reverend Hart sloužil
jako kaplan a ředitel Klinického pastorálního
vzdělávání v Bellevueské nemocnici v letech
1953 až 1966. Od toho roku do dnešního dne
zastává Reverend Hart stejné místo v St. Luke’s
Rooseveltově nemocnici.
Satjarádža dása Adhikarí (Steven Rosen,
*1955), je nezávislý spisovatel a autor několika
knih, m. j. Potrava pro duši: Vegetariánství a
světová náboženství, Duchovní renesance Indie:
Život a dny Šrí Čaitanji a Archeologie a
vaišnavská tradice: Předkřesťanské kořeny
uctívání Kršny. Je zasvěceným žákem Šrí Šrímad
A.Č. Bhaktivédanty Swamiho Prabhupády,
zakladatele-áčárji Mezinárodní společnosti pro
vědomí Kršny (ISKCON). Ačkoli se Satjarádža
dása nenarodil v Indii, jeho díla a učenost mu
získaly pověst a jeho hlas má váhu v indické
náboženské společnosti. Jako americký vaišnava
koná službu zmocněnce pro mezináboženské
záležitosti ve středisku ISKCONu v New Yorku.
199
200