Globální a regionální aspirace Evropské unie

Vysoká škola ekonomická v Praze
Recenzované studie
Working Papers
Fakulty mezinárodních vztahů
15/2008
Globální a regionální aspirace
Evropské unie
Pavel Hnát
Faculty of International Relations
Working Papers
15/2008
Globální a regionální aspirace
Evropské unie
Pavel Hnát
Volume II
Vysoká škola ekonomická v Praze
Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů
Výzkumný záměr MSM6138439909
Tato studie byla vypracována v rámci Výzkumného záměru Fakulty
mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze MSM6138439909
„Governance v kontextu globalizované ekonomiky a společnosti“. Studie
procházejí recenzním řízením.
Název:
Četnost vydávání:
Vydavatel:
Evidenční číslo MK ČR:
ISSN tištěné verze:
ISSN on-line verze:
ISBN tištěné verze:
Vedoucí projektu:
Working Papers Fakulty mezinárodních vztahů
Vychází minimálně desetkrát ročně
Vysoká škola ekonomická v Praze
Nakladatelství Oeconomica
Náměstí Winstona Churchilla 4, 130 67 Praha 3, IČO: 61 38 43 99
E 17794
1802-6591
1802-6583
Prof. Ing. Eva Cihelková, CSc.
Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů
Náměstí Winstona Churchilla 4, 130 67 Praha 3
+420 224 095 270, +420 224 095 248, +420 224 095 230
http://vz.fmv.vse.cz/
University of Economics, Prague
Faculty of International Relations Working Papers
Research Plan MSM6138439909
VÝKONNÁ RADA
Eva Cihelková (předsedkyně)
Vysoká škola ekonomická v Praze
Vladimíra Dvořáková
Vysoká škola ekonomická v Praze
Olga Hasprová
Technická univerzita v Liberci
Zuzana Lehmannová
Vysoká škola ekonomická v Praze
Marcela Palíšková
Nakladatelství C. H. Beck, Praha
Judita Štouračová
Vysoká škola mezinárodních
a veřejných vztahů, Praha
Dana Zadražilová
Vysoká škola ekonomická v Praze
REDAKČNÍ RADA
Regina Axelrod
Adelphi university, New York, USA
Peter Bugge
Aarhus University, Aarhus, Dánsko
Petr Cimler
Vysoká škola ekonomická v Praze
Peter Čajka
Univerzita Mateja Bela,
Bánská Bystrica, Slovensko
Zbyněk Dubský
Vysoká škola ekonomická v Praze
Bernd Hallier
EHI Retail Institute, Köln,
Německo
Jaroslav Jakš
Metropolitní univerzita Praha
Vladimír Jeníček
Vysoká škola ekonomická v Praze
Eva Karpová
Vysoká škola ekonomická v Praze
Jaroslav Kundera
Uniwersytet Wroclawski, Wroclaw,
Polsko
ŠÉFREDAKTOR
Jakub Krč
Vysoká škola ekonomická v Praze
Lubor Lacina
Mendelova zemědělská a lesnická
univerzita, Brno
Václava Pánková
Vysoká škola ekonomická v Praze
Lenka Pražská
emeritní profesor
Mikuláš Sabo
Ekonomická Univerzita
v Bratislave, Slovensko
Margarita Shivergueva
Nov b´lgarski universitet, Sofie,
Bulharsko
Leonid Strowskij
Ural´skij gosudarstvennyj
techničeskij universitet,
Jekatěrinburg, Rusko
Peter Terem
Univerzita Mateja Bela,
Bánská Bystrica, Slovensko
Milan Vošta
Vysoká škola ekonomická v Praze
Globální a regionální aspirace Evropské unie
Pavel Hnát ([email protected])
Abstrakt:
Cílem této studie je prozkoumat možnosti Evropské unie realizovat své snahy
o silnější úlohu v regionální i globální governance. A to jednak z pohledu
samotné Evropské unie, jednak z pohledu možné aplikace jejího modelu na
potřebnou reformu global governance. Vliv Evropské unie na sousední regiony
se realizuje skrze dohody ve vnějších vztazích. V jejím bezprostředním okolí
však tyto dohody dnes dosahují nebývalé intenzity a zaměřují se výrazně i na
mimoekonomické aspekty. Za splnění určitých podmínek, o jejichž formulování
studie usiluje, může model hluboké regionální governance v podání EU nabízet
řešení širších globálních problémů. Tím by se globální aspirace EU mohly stát
nástrojem uspořádání globálních vztahů a řešení globálních problémů.
Klíčová slova: governance, Evropská unie, kumulace pravidel původu.
Global and Regional Aspirations of the European Union
Pavel Hnát ([email protected])
Summary:
The aim of this study is to analyse the possibilities of the European Union to
gain stronger role in the system of regional and global governance. Within this
aim, two perspectives are applied: the perspectives of the EU and its goals, and
the possibility of broader application of the EU model to the reform of global
governance. EU influences neighbouring regions through agreements in its
external relations. In its very surroundings, the EU however intensifies its
agreements markedly to cope with deep integration and non-economic aspects
as well. The study stipulates certain conditions for the model of EU’s deeper
regional governance to offer global solutions. If these conditions are fulfilled,
EU’s global aspirations could create a tool of the global governance reform.
Keywords: Governance, European Union, cummulation of the rules of origin.
JEL: F13, F15, F18, F52
Obsah
Úvod...............................................................................................................................7
1. Evropská unie jako jádro evropského systému regionální governance ..........9
1.1 Panevropská kumulace pravidel původu.....................................................11
2. Globální odpovědnost Evropské unie...............................................................14
2.1 Efektivní multilateralismus jako model global governance ......................17
Závěr ............................................................................................................................20
Seznam literatury ........................................................................................................22
6
Úvod
Politické a bezpečnostní aspirace evropské integrace prostupují celou její
historií. Stály u samého zrodu evropského integračního projektu a v průběhu
jeho vývoje čím dál intenzivněji vstupují i do jejího institucionálního rámce.
Definitivní impuls pro začlenění politických a bezpečnostních aspektů do
právního rámce evropské integrace pak znamená právě rozmach nového
regionalismu. V souvislosti se spuštěním vnitřního trhu se nedílnou součástí
integrace stává spolupráce v oblasti justice a vnitra (třetí pilíř EU), která
zahrnuje nutné oblasti spolupráce vnitřních orgánu i ochrany společné hranice
ve chvíli, kdy vnitřní hranice v EU mizí. Spolu s rostoucím významem EU na
poli ekonomickém, se EU snaží i o stále silnější slovo na mezinárodní politické
scéně (druhý pilíř). Politickou motivaci dnešní Evropské unie tak lze formulovat
jako o snahu Evropské unie o vlastní emancipaci na světové politické scéně. Ta
je dána zejména výrazným nesouladem mezi ekonomickou a politickou vahou
EU v globálních vztazích, který se v plné síle vyjevil po pádu bipolárního
rozdělení světa na konci Studené války. Zatímco je dnešní EU v celosvětovém
měřítku nejvýznamnější obchodní silou a vytváří jednu čtvrtinu světového HDP,
poskytuje chudým zemím více rozvojové pomoci než kterýkoliv jiný dárce a její
měna euro, zaujímá na mezinárodních finančních trzích významné místo, její
vliv na globální rozhodování a bezpečnost je daleko nižší.
V době globalizace dále roste tlak na hájení vlastních hospodářských
a mocenských zájmů ve světě. „Ty jsou v době globalizace dány zejména
vzájemnou interdependencí a snadným přeléváním politické i ekonomické
nestability ve světě. Enviromentální problémy, politické konflikty či politické
krize kdekoliv ve světě dnes mohou zasáhnout nejen globální prostředí, ale
i vnitřní prostředí EU a blahobyt jejích občanů.“ Globalizace a propojenost
globální ekonomiky a společnosti se tak stává dalším vyznaným determinantem
vnější politiky EU v tom smyslu, že vznik lokálních konfliktů a nestabilit
ovlivňuje vnitřní prostředí (ekonomické, politické, životní aj.) v EU samotné.
„Ještě silněji ovšem vnímá EU svou vlastní zranitelnost danou závislostí na
okolním světě v celé řadě aspektů, z nichž nejsilnější jsou zřejmě oblasti
životního prostředí a energetiky. Přísun surovin, paliv, meziproduktů i finálních
výrobků, stejně jako přístup Unie na cizí trhy dnes závisí na politické
i ekonomické stabilitě v jiných částech světa“ (European Commission 2001: 26).
Vedle mocenských ambicí EU lze pro větší zapojení EU do světové politiky
nalézt další vnitřní motiv, který je výrazně navázán na snahu o vnitřní reformu
evropské integrace. Jedná se o motiv „posílení společné evropské identity, která
je vnímána jako výrazný předpoklad eliminace občanského odcizení od
evropských záležitostí a výraznější participace občanské společnosti na nich.
Podle empirických průzkumů je evropská identita (pocit příslušnosti k EU)
nejsilněji vnímána právě v případě, kdy EU koná na mezinárodní scéně“
7
(European Commission 2001: 26). Zájem občanů EU o ovlivňování a řešení
globálních problémů pak vyvolává i pozitivní vnímání evropské integrace, která
v celé řadě segmentů znázorňuje úspěšný případ řešení regionálních záležitostí
multilaterální cestou.
Právě nový regionalismus je procesem, který vedle ekonomické dimenze
obsahuje i výrazné bezpečnostní a politické aspirace. Z hlediska global
governance – systému uspořádání mezinárodních vztahů, který by byl schopen
adekvátně reagovat na výzvy globalizace – je proto vnímán jako stavební blok
nového uspořádání. „Nový regionalismus představuje tak silný režim
institucionální stavby na úrovni regionů, že může být základem celosvětové
globální otevřené ekonomiky a zároveň nástrojem, který brání státy od
negativních aspektů globalizace.“ Tak výrazné ambice ovšem nebývají vkládány
do všech regionálních integrací. Stát se tzv. třetí generací regionalismu „mají jen
ty regionální integrace, které prokáží svou ‚přidanou hodnotu‘, a to zejména
v následujících osmi oblastech“ (Van Langenhove 2004: 5-6):
přispějí k míru a bezpečnosti v regionu;
přispějí k vytvoření patřičného prostředí pro rozvoj soukromého
sektoru;
posílí integraci obchodu v regionu;
vyvinou dostatečně efektivní instituce a nástroje good governance;
přispějí ke snížení sociálních rozdílů a rozvoji otevřené občanské
společnosti;
vyvinou programy na podporu regionální infrastruktury a podpory
ekonomického růstu v regionu;
vybudují programy čelící hrozbám pro životní prostředí na regionální
úrovni;
posílí vzájemné vazby regionu s ostatními regiony světové ekonomiky.
„Výše uvedené aspekty integrace mohou být jasně rozděleny do tří funkčních
okruhů: obchodu, bezpečnosti a governance globálních problémů. Při splnění
těchto podmínek se regionální integrace stává nástrojem udržení míru
a bezpečnosti, volného a vyváženého ekonomického rozvoje a nástrojem dobré
governance globálních problémů implementací globálních režimů“ (Van
Langenhove; Costea; Gavin 2004: 4). Její role se tak může výrazně projevit jak
na regionální, tak na globální úrovni. Předchozí úspěšnost na regionální úrovni
se však spolu s dostatečnými vnitřními kapacitami a rozhodovacími mechanismy
integrace zdá být podmínkou výraznější role na světové scéně. „Sama Evropská
unie vnímá vnější dimenzi reformy své governance tak, že po jejím naplnění
uvnitř EU se reforma evropské governance stane příkladem pro reformu global
governance. Kromě zásad správné governance se v evropském pojetí mají jejím
základem stát i principy svobody, růstu, zaměstnanosti a sociální spravedlnosti
zakotvené ve smlouvách EU“ (European Commission 2001: 26).
8
1. Evropská unie jako jádro evropského systému regionální governance
Evropská unie dnes svou aktivitou a smluvní kooperací na nejrůznějších
úrovních ekonomické, politické, bezpečnostní, kulturní i technické spolupráce
výrazně ovlivňuje několik součástí Euro-středomořského regionu, čímž definuje
oblast evropské regionální governance. Vedle Evropské unie, jako jejího
přirozeného a institucionálně nejpokročilejšího jádra (viz tabulka 1), se jedná o:
státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), podléhající
institucionálnímu rámci vnitřního trhu EU na základě členství
v Evropském hospodářském prostoru (EHP) a koordinaci na základě
sady bilaterálních dohod se Švýcarskem;
dnešní nové členské státy přidružené od začátku 90. let na základě
asociačních dohod, tzv. Eurodohod, a po splnění Kodaňských kritérií
požívající plného členství v Evropské unii;
kandidátské státy EU – Turecko, Chorvatsko, Makedonie – přidružené
k EU na základě asociačních dohod, respektive dohody o celní unii
a přiznaného statutu kandidáta;
potenciální kandidátské státy západního Balkánu – Albánie, Bosna
a Hercegovina, Srbsko, Černá hora, UN – Kosovo – přidružené k EU
na základě Stabilizačního a asociačního procesu s příslibem možného
plného členství v EU;
země Středomoří přidružené na základě Barcelonského procesu bez
příslibu členství v EU.
V širším jádru regionální governance – tj. státy EHP představující podle tabulky
1 více než 500 milionů obyvatel a úhrnný ekonomický výkon téměř 12,2 bilionu
EUR – je uplatňován hluboký model regionální integrace. Vedle čtyř svobod
vnitřního trhu ovšem zasahuje také do spolupráce v oblasti měnové politiky,
koordinace hospodářských politik, soutěžní politiky, průmyslové politiky,
dopravní politiky, kultury, vědy a výzkumu a dále v oblasti justice a vnitra
a ochrany vnějších hranic. Je založen na sdílené pravomoci integračních
institucí, vlád členských států, regionálních a místních samospráv i soukromého
sektoru a občanské společnosti, jejichž koordinace se řídí principy
proporcionality a subsidiarity.
Současnými kandidáty na členství v EU, tedy zeměmi, které již podaly přihlášku
ke členství do EU a jejichž přihláška byla přijata, jsou Turecko (první přihlášku
podalo již v roce 1963, od téhož roku mělo statut přidružené země; druhá
přihláška byla podána v roce 1987), Chorvatsko (přihláška podána v únoru
2003) a Bývalá jugoslávská republika Makedonie (přihláška z dubna 2004). Tyto
země jsou konfrontovány s Kodaňskými kritérii a Evropská komise průběžně
sleduje, jak je plní. V říjnu 2005 začalo Turecko a Chorvatsko vyjednávat s EU
o členství. Vyjednávání s Makedonií odsud nebylo započato. Ačkoliv na členství
Turecka v EU existují rozdílné názory a přijetí Chorvatska nebo Makedonie se
9
může v porovnání s Tureckem jevit jako méně problematické, další rozšiřování
EU každopádně změní a výrazně ovlivní i debaty o jejím budoucím uspořádání.
Z hlediska globální konkurenceschopnosti EU a zajištění jejích strategických
zájmů však může být přínos dalšího rozšíření neopakovatelný.
Stabilizační a asociační proces představuje základní strategii EU směrem
k západnímu Balkánu. Je založen na asociačních dohodách poskytujících
obchodní preference, technickou a finanční asistenci a nástroje k urychlené
harmonizaci právního i ekonomického systému s pravidly EU. Zemím
západního Balkánu je (zřejmě jako posledním) nabízeno plné členství v EU.
K jeho dosažení směřují oblasti vzájemné spolupráce také do oblastí pohybu
osob, vzdělávání a výzkumu, regionální politiky, průmyslové politiky, energetiky
či podpory občanské společnosti. Téměř 63 % exportu směřuje ze zemí
západního Balkánu do EU (European Commission 2008b). Na regionální
úrovni staví Evropská unie zejména na podpoře implementace nově podepsané
dohody CEFTA1. „Multilaterální dimenzi vzájemných vztahů představuje
pokračující podpora EU na cestě Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé hory do
WTO. V jejich členství ve WTO je spatřována zejména záruka ekonomických
a obchodních reforem“ (European Commission 2008e: 15).
Nejpalčivější politickou otázkou současného vývoje na Balkánu je zřejmě
zejména statut Kosova po jeho jednostranném vyhlášení nezávislosti na Srbsku.
Ačkoliv Rada ponechala rozhodnutí o přístupu k nezávislosti Kosova na
jednotlivých členských státech, přistupují evropské instituce ke Kosovu jak
k jednomu z partnerů Stabilizačního a asociačního procesu.
K Barcelonskému procesu lze uvést, že se vedle vyjednávání zóny volného
obchodu opírá o vyjednávání liberalizace služeb a investic, ustavení efektivního
mechanismu řešení vzájemných sporů, liberalizace zemědělské a rybolovné
produkce a sbližování technické legislativy. Na jejich podporu funguje od roku
1995 finanční program MEDA, na jehož základě již do Středomoří připlynulo
téměř 9 miliard EUR na regionální a bilaterální projekty. Na období 2007-2013
je v rámci Sousedské politiky vyčleněno dalších 12 miliard EUR. Projekty ve
Středomoří intenzivně podporuje také Evropská investiční banka (European
Commission 2008b). Strategické a politické zájmy sleduje Evropská unie
intenzivním politickým dialogem a podporou demokratických reforem.
1
Na základě vyjednávání zahájených v dubnu 2006, bylo 19. prosince 2006 v Bukurešti
podepsáno nové znění dohody CEFTA, tzv. CEFTA 2006. To po zmírnění podmínek pro
vstup nových členů (podepsaná asociační dohoda s EU a členství ve WTO) umožní
nahrazení současných 32 regionálních dohod jednotným obchodním režimem. Podle článku
4 vstoupila CEFTA 2006 v platnost 1. května 2007 a jejími členy jsou Chorvatsko,
Makedonie, Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Srbsko, OSN – Kosovo,
Moldavsko. Ve stejný den přestanou platit i všechny bilaterální dohody v regionu, jejichž
výčet je k dohodě přiložen v dodatku. Oproti stávajícímu stavu zavádí nová dohoda
CEFTA spolupráci v oblasti obchodu službami, investic a ochrany práv duševního
vlastnictví. Sekretariát CEFTA podporující její rotující předsednictví byl zřízen v Bruselu.
10
K politicky nejcitlivějším otázkám regionu patří vedle postavení Libye, jež je
významným exportérem ropy a v poslední době zažívá uvolňování politického
tlaku ze strany USA i EU, bezesporu blízkovýchodní mírový proces. V jeho
rámci vystupuje EU zejména jako ‚soft power‘ a usiluje o podporu
ekonomických vazeb mezi znepřátelenými stranami. Ty by měly být zárukou
budoucího mírového uspořádání. EU je největším poskytovatelem zahraniční
pomoci Palestinské samosprávě, se kterou má uzavřenu prozatímní asociační
dohodu (European Commission 2008a). Přístup se tak mírně liší od USA jako
hlavního aktéra mírového procesu. Celkově lze ovšem konstatovat, že v regionu
Středomoří se významně střetávají ekonomické i strategické zájmy EU a USA.
EU přitom sází na geografickou blízkost a těsnější ekonomické vazby.
1.1 Panevropská kumulace pravidel původu
Technickým nástrojem ekonomické governance, který vykazuje významné prvky
nového regionalismu svou snahou o zjednodušení obchodního režimu a jeho
větší soulad s multilaterálními pravidly obchodu, je systém diagonální kumulace
pravidel původu2 v Evropě. Jeho počátky sahají již do roku 1997, kdy byl na
základě dohod mezi státy EHP a tehdejšími kandidátskými státy EU smluvními
dodatky spuštěn Panevropský systém kumulace – základní ekonomické
charakteristiky obsahuje tabulka 1. Spolu se systémem úplné kumulace původu
v rámci EHP tento systém diagonální kumulace výrazně usnadnil obchod mezi
státy EU, ESVO a střední a východní Evropy. Hodnota zboží se mezi
zúčastněnými státy Evropy mohla kumulovat, aniž by ztratilo nárok na bezcelní
vstup na území EU. Systém diagonální kumulace tak nahradil dosavadní systém
bilaterálních dohod EU s jednotlivými partnery, který se v důsledku proměn ve
způsobu výroby v rámci evropského kontinentu, stal značně komplikovaným.
„V důsledku přesunu částí produkčního řetězce do evropských zemí s nižšími
náklady se požadavky evropského průmyslu na obchodní režim v Evropě
2
Pravidla původu jsou základním ustanovením každé dohody o preferenční liberalizaci
obchodu, protože stanovují podmínky, za kterých se zboží vstupující na území regionální
integrace kvalifikuje pro preferenční zacházení. Právě pravidla původu (respektive jejich
přísnost) bývají zdrojem odklonu obchodu a ve starém regionalismu byla proto často
nástrojem skrytého protekcionismu regionálních dohod. Odstranění diskriminačního
charakteru pravidel původu lze dosáhnout jejich kumulací. Ta nabývá tří stupňů: bilaterální
kumulace, tj. základ preferenčních dohod spočívající v poskytnutí preferenčního zacházení
zboží pocházejícího (nebo významně přepracovaného) v zemi partnera. Diagonální kumulace
umožňuje poskytnout preferenční zacházení zboží, které je vyrobeno ve více státech, a to za
předpokladu, že mezi nimi existuje dohoda (v praxi je tak možné, aby zboží ušité
z tureckých látek, vyrobené v Tunisku vstoupilo na území EU bezcelně na základě celní
unie EU – Turecko, asociační dohody EU s Tuniskem a bilaterální dohody Turecko –
Tunisko). Úplná kumulace znamená, že pro posuzování původu zboží je celé území, na
kterém je úplná kumulace uplatňována, posuzováno jako jeden prostor. Nezáleží tedy na
zemi původu, ale na místě přepracování zboží. Úplná kumulace platí v rámci EHP a zboží
přepracované v EHP tak může být exportováno a reexportováno po území EHP
s preferenčním zacházením.
11
změnily. Místo původní ochrany, kterou jim zajišťovala právě složitá pravidla
původu, začaly v průběhu 90. let volat po jejich uvolnění. Politická ekonomie
liberalizace obchodu v Evropě se proměnila od skrytého protekcionismu (ve
formě dohod ‚hub and spoke‘) ke mnohostranné dohodě na bázi širšího
evropského prostoru“ (Baldwin 2006: 32). V roce 1999 byl systém rozšířen ještě
o Turecko, které má s EU uzavřenu celní unii (počet obyvatel a HDP viz
tabulka 1).
Snaha aktivizovat potenciál celého evropského regionu, a zvýšit tak globální
konkurenceschopnost evropských ekonomik, pozvolna vedla ke konsolidaci
evropského regionalismu. Její první vlnou byl vznik Evropského hospodářského
prostoru, který završil sbližování dvou západoevropských integračních procesů
a nahradil dosavadní systém bilaterálních odhod ze 70. let. Druhou vlnu
představuje právě spuštění Panevropského systému kumulace, jenž byl
vystřídán plným členstvím většiny jeho aktérů v důsledku východního
rozšiřování EU. I druhá vlna nahradila rozsáhlý systém Eurodohod
a bilaterálních dohod mezi ESVO a státy střední a východní Evropy, které do té
doby poskytovaly rámec pro široké ekonomické, politické i kulturní sbližování
subregionů.
V březnu 2002 bylo na euro-středomořském ministerském setkání v Toledu
rozhodnuto o rozšíření diagonální kumulace pravidel původu na země
Barcelonského procesu. Doplnění asociačních dohod se středomořskými státy,
o němž bylo rozhodnuto v roce 2005, tak dalo vzniknout pojmu Paneurostředomořská kumulace pravidel původu. „Na jeho základě se diagonální
kumulace pravidel původu vedle států EU27, ESVO a Turecka bude vztahovat
i na Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Sýrii, Tunisko,
Západní břeh a pásmo Gazy a Faerské ostrovy. V praxi tak zboží pocházející
z jednoho z celkem 42 států euro-středomořského prostoru (počet obyvatel
a HDP viz tabulka 1) může být přidáno ke zboží z kteréhokoliv z těchto 42
států, aniž by ztratilo svůj statut původu.“ Podmínkou ovšem je existence
dohody o regionální ekonomické integraci mezi těmito partnery. Principem,
který se nazývá variabilní geometrií, tak EU v zásadě vynucuje vznik jiho-jižní
integrace mezi státy Středomoří, který je základním principem Barcelonského
procesu. V oblasti ekonomické governance navíc diagonální kumulace pravidel
původu znamená nutnost sbližování a harmonizace právních řádů i celních
procedur. „Na základě nejnovějších protokolů a asociačních dohod s Alžírskem,
Marokem a Tuniskem byly navíc tyto tři státy zahrnuty do systému úplné
kumulace původu se zeměmi EHP“ – z hlediska pravidel původu se tak teší
nejlepšímu možnému režimu, který předchází spuštění Euro-středomořské zóny
volného obchodu. „K ostatním státům prostoru uplatňují systém diagonální
kumulace“ (European Commission 2008d).
Formulace rozměru regionu evropské ekonomické governance byla završena
v roce 2007, kdy bylo na základě dodatečných protokolů a nových asociačních
12
dohod rozhodnuto o rozšíření celého systému o státy západního Balkánu. I zde
po roce 2000 (s výjimkou dohody mezi Chorvatskem a Makedonií) vznikla řada
dvoustranných dohod zakládajících liberalizaci vzájemného obchodu zbožím,
které v posledních letech představovaly nejdynamičtější segment evropského
nového regionalismu. Ačkoliv podpisem bilaterálních dohod došlo k výraznému
nárůstu vzájemného obchodu (podle propočtů Evropské komise (2006) se
vzájemný obchod v regionu mezi léty 2002 a 2004 zvýšil o 33 % na více než 3,5
miliardy eur), podporovala Evropská unie hlubší konsolidaci obchodního
režimu v regionu svých potenciálních kandidátských států. Jejím naplněním byl
podpis Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) na Balkáně.
„V současné době Komise usiluje zejména o urychlené zavedení diagonální
kumulace mezi státy EU, ESVO, Tureckem a západním Balkánem. Jeho
podmínkou je poskytování rozsáhlé technické a finanční asistence daňovým
a celním správám balkánských zemí“ (European Commission 2008e: 15). Díky
existenci dohody CEFTA, která upravuje regionální ekonomickou integraci mezi
státy západního Balkánu, je možné diagonální kumulaci v tomto regionu spustit
téměř ihned. Čekání na uzavírání regionálních dohod ve Středomoří by tak
mohlo proces zbytečně zdržovat.
Tab. 1: Evropský systém regionální ekonomické governance, rok 2005
Úroveň kumulace pravidel původu
Panevropská
kumulace
Eurostředomořská zóna
..
Panevropská kumulace
pravidel původu
EHP
..
..
..
EU
..
..
..
..
Seskupení / země
(počet států)
EU15 (15)
EU12 (12)
ESVO (4)
Středomoří (9)
Turecko (1)
Západní Balkán (6)
Celkem (47)
Počet
obyvatel
(miliony)
389,0
103,2
12,4
183,8
72,5
24,0
HDP
(miliardy
EUR)
10 835
743
589
414
318
57
784,9
12 956
Poznámka: Faerské ostrovy, Moldavsko a UN – Kosovo nejsou v tabulce
zahrnuty.
Pramen:
EUROSTAT (2007: 22); European Commission (2008b);
UNCTAD Handbook of Statistics (2007) a vlastní výpočty autora.
Z tabulky 1 vyplývá, že rozměr prostoru evropské regionální governance
představuje téměř 785 milionů obyvatel a jeho úhrnný HDP bezmála 13
bilionů EUR. Evropská unie se na těchto číslech podílí téměř 63 % obyvatel
(EU15 téměř polovinou) a 90 % HDP (EU15 téměř 84 %). Ačkoliv se jedná
o zjednodušené ukazatele ekonomického rozměru, pro dosahování globálních
aspirací Evropské unie a její vliv na světové politické scéně má snaha
o jednotnou governance a ekonomickou koncentraci prostoru o téměř 800
milionech obyvatel zásadní význam.
13
2. Globální odpovědnost Evropské unie
Pomineme-li vojenské či diplomatické kapacity EU, je schopnost EU prosazovat
svá řešení globálních problémů dána zejména přístupem samotné EU. Na
příkladu dvou nejdiskutovanějších ‚problémů s globálním dosahem‘ bude tento
přístup ilustrován. Z hlediska pokroku multilaterální liberalizace se jako klíčová
jeví (minimálně od nezdaru ministerské konference v Cancúnu) shoda mezi
vyspělými a rozvojovými centry světové ekonomiky. Ta dnes vázne zejména na
požadavku rozvojových zemí na liberalizaci zemědělského trhu respektive na
ochotě vyspělých zemí se ochrany svých citlivých sektorů (jakkoliv je jejich podíl
na tvorbě HDP i zaměstnanosti nízký) vzdát. Otázka liberalizace zemědělských
dovozů do vyspělých zemí má významný dopad na rozvoj a růst rozvojových
zemí a tedy vyváženost a udržitelnost světového růstu – nejpalčivější globální
problém současnosti. Druhým problémem je často diskutovaná změna klimatu.
Ta v evropském kontextu čím dál silněji souvisí s problémem energetické
závislosti Evropy, a stává se tak komplexním problémem snižování energetické
spotřeby a emisí. Vedle enviromentálního aspektu tak souvisí se zabezpečením
a udržitelností hospodářského růstu v Evropě. Oba problémy zároveň poukazují
na schopnost a ochotu EU přijmout část odpovědnosti za řešení globálních
problémů současnosti.
Podpora zemědělských výrobců zůstává, i v kontextu četných reforem Společné
zemědělské politiky i přes setrvalý pokles v minulých dvaceti letech, nad
průměrem ostatních vyspělých zemí – viz graf 1. Z porovnání relativní úrovně
dotací podle OECD (tedy poměru dotací k ceně celkové produkce) vyplývá, že
hodnota 32,83 % v Evropské unii je zhruba dvojnásobná než u jejího hlavního
rivala – USA (16,05 %). Celkově představuje zhruba 1 % evropského HDP.
Nejvýraznějším problémem subvencování zemědělství v EU jsou vedlejší efekty,
které vyvolávají, a to jak směrem k omezování exportu z rozvojových zemí, tak
směrem k vnitřnímu prostředí v EU. „Přestože způsob přidělování
zemědělských dotací v EU prošel výraznou reformou, jsou dotace i nadále
doprovázeny celními překážkami a podporou exportu, a snižují tak dovozy
z rozvojových zemí (ačkoliv mnoha z nich EU své zemědělské trhy otevírá – viz
3.2). Způsobem rozdělování dotací navíc Společná zemědělská politika
zvýhodňuje větší farmy a intenzivnější hospodaření, což může mít negativní
dopady na regionální rozvoj a životní prostředí v Unii“ (OECD 2007: 52-53).
Jak bylo naznačeno výše, stala se otázka zemědělských podpor vyspělých zemí
(zejména těch, které mají dopad na dovoz z rozvojových zemí) základním
důvodem nezdaru současného kola vyjednávání ve WTO. Ačkoliv Uruguayské
kolo GATT dospělo k první dohodě o liberalizaci zemědělství (snížení cel na
dovoz zemědělských produktů o 36 %, snížení domácích subvencí o 20 %
a snížení vývozních dotací o 36 %), další liberalizace je v zájmů vyspělých
i rozvojových zemí. Na ministerské konferenci v Cancúnu v roce 2003 se jasně
ukázala síla rozvojových zemí, a tlak na snižování zemědělských podpor se tak
14
stal podmínkou dalšího pokroku ve WTO. Z následných jednání WTO
vyplynuly požadavky na další výrazné snížení zemědělských cel, úplné zrušení
vývozních dotací a podstatné snížení domácích subvencí ze strany vyspělých
zemí.
Pro ženevská jednání WTO v červenci 2008, která se v užším okruhu
nejvýznamnějších aktérů prozatím neúspěšně snažila o navrácení dynamiky
současnému kolu liberalizace,3 nabídla Evropská unie následující (European
Commission 2008c):
snížení zemědělských cel v průměru o 54 % (u nejvyšších cel
minimálně o 66 %);
snížení dotací narušujících volný obchod minimálně o 75 %;
úplné odstranění exportních dotací v zemědělství do roku 2013.
Graf 1: Subvence do zemědělství v EU v porovnání se zeměmi OECD
Pramen:
OECD (2007: 53).
„Přestože Evropská unie výrazně reformovala svou zemědělskou politiku
(z hlediska přístupu rozvojových zemí na její trh je významný zejména odklon
od přímých dotací na výrobu) a v rámci vyjednávání WTO nakonec přišla
3
Nakonec se podařilo dosáhnout dohody v 18 z 20 sporných bodů. Přesto jednání nakonec
ztroskotala na otázce tzv. zvláštních ochranných opatření pro rozvojové země a na otázce
bavlny, jež má úzkou vazbu na problematiku výše domácích podpor v USA. Neshoda se tak
nejvíce týká postoje USA na straně jedné a Číny a Indie na straně druhé.
15
s poměrně ambiciózním návrhem, je stále zhruba polovina jí poskytované
pomoci zemědělcům ‚trh zkreslujících‘.“ Jejich další snižování a reforma
zemědělské politiky (jakkoliv může být vhledem k síle zemědělské lobby
v některých státech bolestivá) patří k důležitým prvkům odpovědnosti EU za
řešení globálních problémů současnosti.
Postoj EU ke klimatické změně bývá ze strany mezinárodních organizací naopak
hodnocen pozitivně, což platí zejména pro její systém obchodování s emisemi.
„I přes počáteční obtíže4 představuje systém zavedený od počátku roku 2005
významný pokus o zavedení tržních řešení do boje s emisemi CO2 a je mnohem
efektivnější než systémy založené na přikazování a kontrole uplatňované ve
většině ostatních zemí OECD. I tak se v něm již dnes nabízí značný prostor ke
zlepšení“ (OECD 2007: 54):
konkurence na trhu emisí je narušována různými národními pravidly
pro nově příchozí aktéry trhu;
povolenky jsou většinou přidělovány zdarma, což snižuje motivaci
k investování do šetrnějších technologií ze strany nově příchozích;
uzavřením elektrárny se povolenky ztrácejí bez možnosti převodu na
jiný provoz, což snižuje motivaci k uzavírání neefektivních provozů;
budoucnost systému obchodování emisí po roce 2012 není jasná, což
znemožňuje přesné plánování investic;
důležité sektory (zejména doprava) nejsou v systému zahrnuty;
Komise plánuje zahrnout do systému leteckou dopravu do roku 2011;
systém se týká jen emisí CO2;
systém není dostatečně transparentní, data jsou zveřejňována jen
jednou ročně;
práh určující velikost elektrárny, která se musí do systému zapojit, je
pravděpodobně příliš nízký a u malých znečišťovatelů přesahují jeho
administrativní náklady možné efekty.
Evropská unie představila svůj systém obchodování s emisemi zejména
z důvodu naplnění svých závazků vyplývajících z Kjótského protokolu (snížit
emise o 8 % oproti úrovni z roku 1990 v období 2008-2012; o 20 % do roku
2020). Z tohoto hlediska by se proto mohl po odstranění hlavních nedostatků
stát příkladem pro ostatní státy usilující o dodržení závazků z Kjóta. I pro
samotnou Evropskou unii, je však kontext tohoto problému daleko širší:
4
Pro rok 2005 a částečně i 2006 vydaly státy (které po schválení Komisí určují množství
emisí, které může být vypuštěno) příliš velké množství emisních povolenek (OECD
odhaduje, že o 4 % více než bylo potřeba), což vedlo k výraznému propadu ceny emisí (z 30
EUR na méně než 1 EUR za tunu CO2). Za tímto nezdarem stál jak nedostatek informací
z předchozích období, tak snaha členských států usnadnit situaci ‚svým‘ firmám. Výsledkem
tohoto omylu ovšem je výrazné snížení limitů pro roky 2008-2012 a volání po změně
v proceduře schvalování emisních limitů členských států, které by celý systém učinilo více
transparentním.
16
„Vzájemně provázané problémy změny klimatu, zabezpečení energetických
dodávek a konkurenceschopnosti mají mnoho podob a vyžadují, aby odezva na
ně byla koordinovaná.“ Celý soubor opatření a politik tzv. ‚nízkouhlíkové
ekonomiky‘ (low carbon economy) se skládá z (European Commission 2007):
závazných cílů 20% omezení skleníkových plynů a zajištění 20%
podílu obnovitelných zdrojů do roku 2020;
snížení celkové primární spotřeby energie o 20 % do roku 2020;
stanovení cen za uhlík prostřednictvím sytému obchodování s emisemi
a zdanění energií;
konkurenčního vnitřního trhu s energií;
mezinárodní energetické politiky.
Na evropské úrovni je tak současný plán rozsáhlou iniciativou zasahující do
energetické, dopravní, vědecko-výzkumné, soutěžní politiky, stejně jako do
celkové reformy vnitřního trhu. Navíc s nutností koordinované spolupráce
členských států EU i jednotlivých podniků. Následování principů efektivní
governance se tak může i v oblasti energetických a enviromentálních strategií
stát příkladem řešení na širší mnohostranné úrovni.
2.1 Efektivní multilateralismus jako model global governance
Model, který EU k řešení regionálních a globálních problémů nabízí, tj. přístup
postavený na funkční koordinované spolupráci mezi státy, bývá označován jako
efektivní multilateralismus. (Fraser 2005: 11-12). Spolu s poměrně zřetelnou
poptávkou po výraznějším zapojení EU do světové politiky a global governance,
může představovat impuls k širšímu uplatňování evropské ‚soft power‘
v mezinárodní politice a řešení problémů s globálním přesahem. Zároveň bývá
reformní proces v EU vnímán jako impuls k více než žádoucí reformě global
governance. Navrhovaná reforma evropské governance postavená na
efektivnosti, flexibilitě a participaci soukromého sektoru a občanské společnosti
jak na státní, tak na celoevropské úrovni, do tvorby a realizace strategického
rozhodování ovšem nabízí možnost, že jednotný hlas EU v budoucnu nabídne
efektivní a flexibilní řešení i pro global governance.
Evropská unie sama o sobě představuje určitý přístup k řešení regionálních
a globálních otázek společného zájmu států, který hodlá prosazovat i v současné
reformě global governance. Je to model založený na efektivní spolupráci
suverénních států, které předávají či sdílí část své suverenity s nadstátními či
mezivládními institucemi, které konají tam, kde je jejich akce efektivnější
a prospěšnější než akce jednotlivých státních aktérů. Jak naznačily předchozí
odstavce, skutečně efektivní systém evropské governance je nutným
předpokladem aspirací EU k prosazování jejího modelu v širších mezinárodních
souvislostech. Na úrovni global governance totiž dochází ke sdílení
nejcitlivějších atributů státní suverenity, jelikož současné výzvy globalizovaného
17
světa úzce souvisejí s bezpečností, obranou, migrací či chudobou. Chyby
v globální governanci mají dalekosáhlé důsledky, které mohou zasáhnout celý
svět a způsobit narušení jeho křehké rovnováhy. Hlavní argumenty „propojující
interní a externí dimenzi multilateralismu EU“ shrnuje Mario Teló (2007: 5157) následovně:
vývoj institucí EU a procesů spolupráce mezi členskými státy
stabilizovaly mírové soužití v Evropě skrze ekonomickou a sociální
integraci, EU vytvořila novou dimenzi transnacionálních
demokratických institucí a vazeb mezi nimi a v poslední době
přistoupila i ke spolupráci ve vnitřních věcech, která se zrcadlí ve
společném postupu EU v některých mezinárodních organizacích;
proces evropské integrace vedl k výrazné konvergenci mezi státy
a jejich hospodářsko-politickými modely, které kombinují důraz na
mezinárodní konkurenceschopnost, sociální kohezi a aktivní úlohu
občanské společnosti;
jako jádro evropského systému regionální governance (3.3.1) EU
významně ovlivňuje právní řád, podobu demokracie a stav lidských
práv na kontinentu;
EU rozvíjí svůj ekonomický a politický vliv na okolní státy skrze
strategická partnerství a kooperační a asociační dohody, které jsou
základem široké mezinárodní spolupráce;
pozice EU na mezinárodní scéně se za posledních patnáct let zlepšila
díky nejvýznamnější pozici ve světovém obchodě, výrazné pozici
v poskytování humanitární a rozvojové pomoci (55 % celkové částky)
a zavedením společné měny a jejím úspěchem v mezinárodních
finančních rezervách;
evropský multilateralismus je obzvlášť lákavý pro mezinárodní
organizace prosazující obdobný koncept na úrovni global governance
a jeho atraktivita je ještě zvýšena faktem, že se neočekává, že by se EU
stala skutečnou vojenskou silou; v mezinárodních vztazích bude
nadále vystupovat jako ‚soft power‘;
EU přispívá ke global governance prosazováním myšlenky hlubší
integrace mezi státy a navíc vkládá do svých dohod prvky sociální,
kulturní a politické spolupráce;
v souhrnu svých koordinovaných aktivit po celém světě představuje
Evropská unie výraznou diplomatickou sílu (vnější vztahy Komise
a diplomatické mise členských států představují na 45 tisíc diplomatů);
ačkoliv je vojenská síla nesrovnatelná s ekonomickým významem EU,
zasahují síly EU v mnoha mírových misích po celém světě
a v některých (Balkán, Afghánistán, Kongo) hrají zásadní úlohu; od
roku 1999 buduje EU síly rychlé reakce umožňující nezávislou
a rychlou akci v mírových silách kdekoliv na světě.
18
„Existence skutečné multilaterální síly EU ve světě, jež se odlišuje od pouhého
vlivu na mezinárodní události, je tak podle Tela (2007: 57-58) nezvratným
faktem. Evropská unie kombinuje výraznou ekonomickou sílu (hard power) se
‚soft power‘ v politicko-bezpečnostních otázkách.“
Bez ohledu na to, zda je evropský model efektivního multilateralismu
nejvhodnějším způsobem uspořádání globálního řádu, má však Evropská unie
v jeho prosazování limity. Často tak nedokáže naplnit očekávání, které do ní
mezinárodní organizace a mnohé regiony (Latinská Amerika, Afrika, Střední
východ) vkládají. Ačkoliv EU nachází oporu v řadě mezinárodních organizací,
pro které je přístup efektivního multilateralismu výhodný, potřebuje k prosazení
svých představ na mezinárodním fóru silný a zejména jednotný hlas. Jeho
absence limituje možnosti EU prosazovat své představy o global governance na
mezinárodním fóru i v jednotlivých mezinárodních organizacích. V každém
případě však i bez silného a jednotného hlasu ovlivňuje globální pozici EU
existence nového regionalismu5 (tj. progresivních prvků v provádění regionální
inegrace v globalizované době), a to jak v jejích nástrojích, tak ve strategiích
ostatních regionů světa (Teló 2007: 143-146):
nový regionalismus přispívá k demokratizaci global governance,
protože posiluje pozici i počet kolektivních hráčů se zásadním vlivem
na instituce global governance – příklad EU a její vliv například na
jednání WTO je zde zjevný;
nový regionalismus představuje odklon od utváření politického
systému k tvorbě systému regionální koordinace: EU představuje jako
systém regionálních režimů úspěšný model governance, zatímco jako
politický systém ho trápí demokratický deficit; ukazuje tak možnosti
a zároveň limity regionální a potažmo globální governance;
nový regionalismus vede k prohlubování a otevírání regionálních
integrací i jejich členských států směrem k mezinárodní spolupráci
založené na primární pozici národních států – demokratická legitimita
zůstává na úrovni členských států. Model EU může i nadále sloužit
jako příklad a inspirace pro další regiony, avšak jeho vliv je tím silnější,
čím více představuje koordinační mechanismus rozdílných národních
zájmů, který je kompatibilní s transnacionální povahou global
governance. Čím víc bude EU vystupovat jako superstát, tím bude její
5
Nový regionalismus se zásadním způsobem odlišuje od předchozího vývoje regionální
ekonomické integrace. Je definován jako projekt globální transformace tažený státem, který
se vyznačuje otevřeností vůči globální konkurenci a snahou o formování závazných pravidel
a koordinačních mechanismů na úrovni regionů. Jako takový je v kontrastu se skrytým
protekcionismem předchozích etap vývoje regionalismu. Jeho podstata je
multidimenzionální: ačkoliv je postaven na ekonomických efektech tržní integrace
a reformy hospodářské politiky států, má významné politické a strategicko-bezpečnostní
motivy a aspirace. Ty se projevují buď při hledání partnerů napříč světovou ekonomikou
nebo přímo v nástrojích, které regionální integrace používá.
19
příklad pro svět méně lákavý a pro reformu global governance méně
využitelný.
Závěr
Evropská unie představuje nejpokročilejší a nejhlubší regionální integraci ve
světě. Její hloubka je dána zejména rozvinutou institucionální architekturou,
která zasahuje do rozsáhlého počtu oblastí domácí i zahraniční politiky. Jako
taková tak tvoří významný příklad regionálního systému governance, který
koordinací hospodářských a jiných politiky významně ovlivňuje ekonomické,
politické, sociální i kulturní prostředí v Evropě. V kontextu současných snah po
reformě global governance pak představuje i určitý model, jehož použitelnost
pro širší než regionální governance je v představách mnohých klíčem k reformě
globálního uspořádání. Navíc sama Evropská unie, její představitelé i občané,
hledá nástroje k posílení svého politického vlivu a prosazování svých návrhů na
světové úrovni. Nutným předpokladem silného vlivu na světové scéně je však
kvalita vlastního vnitřního uspořádání a již osvědčený vliv na alespoň regionální
úrovni.
Governance rozsáhlého regionálního systému partnerů v Euro-středomořském
regionu je pro Evropskou unii součástí komplexního systému dohod ve vnějších
ekonomických vztazích EU. V rámci bezprostředního okolí EU se naplno
rozvíjí prvky hluboké tržní integrace, které se od konce 90. let vyznačují i zcela
otevřeným přístupem ke spolupráci zemí celého regionu. Jeho projevem je
panevropská kumulace pravidel původu, která od konce 90. let postupně
nahrazuje nekomplexní bilaterální dohody typu ‚hub and spoke‘ s jednotlivými
partnery. V porovnání s transregionálními a interregionálními vztahy EU je zde
daleko více patrný pokrok směrem k progresivním prvkům nového
regionalismu. K jejich masivnější podpoře v globálním měřítku jinak dochází ve
vnějších vztazích EU až na konci 90. let a na počátku tohoto tisíciletí, kdy je
většina dohod s tradičními partnery EU renegociována. V nových dohodách
začíná Evropská unie preferovat konkrétní a přesně zacílené dohody se
strategickými partnery, přesouvá své vztahy směrem k reciproční spolupráci na
bázi moderních a komplexních dohod a směrem k rozvojovým partnerům
začíná EU přijímat novou strategii založenou na kombinaci rozvojové pomoci,
technické asistence a liberalizace obchodu. Strategie směrem k největším
konkurentům ze strany nejvyspělejších ekonomik (USA, Kanada, Japonsko,
Austrálie) se však mění jen pozvolna.
V návaznosti na prohloubení a zintenzivnění vtahů s bezprostředním okolím
EU v Euro-středomořském regionu lze tak závěrem konstatovat, že regionální
aspirace Evropské unie jsou dnes realizovány skrze silný systém regionální
governance v ekonomické, politické, kulturní i finanční oblasti. Zásadní vliv
Evropské unie se dá vystopovat v celém Euro-středomořském regionu, tj.
20
v oblasti s téměř 790 miliony obyvatel, jehož přirozené jádro tvoří právě členské
státy EU, potažmo EHP. Nástroji, kterými EU v regionu prosazuje své
představy o ‚good governance‘ jsou asociační dohody, liberalizace
ekonomických vztahů doplněná kumulací pravidel původu, politická spolupráce
a technická asistence. Svým vlivem na region EU dokazuje možnost efektivního
zapojení do global governance, a tedy i realizaci svých globálních aspirací.
Vlivem posledního vývoje na regionální i globální úrovni představuje EU ve
světě skutečnou multilaterální sílu založenou na kombinaci výrazného
ekonomického vlivu (hard power) se ‚soft power‘ v politicko-bezpečnostních
otázkách. Její model nabízí možnost efektivní kooperace států při řešení
problémů regionálního i globálního charakteru. Jako příklady posloužily v této
studii přístup Unie k liberalizaci obchodu a zemědělským dotacím a její návrhy
na řešení změny klimatu. Aplikace pravidel evropské regionální governance však
v závislosti na evropskou vyjednávací pozici může být daleko širší. Zejména
proto, že celý model je obzvlášť lákavý pro mezinárodní organizace postavené
na obdobných zásadách efektivního multilateralismu. EU se tak může stát
modelem nutné reformy global governance.
V kontextu proměn politické ekonomie mezinárodního řádu, kterou ztělesňuje
nový regionalismus se však zdá, že globální vliv modelu prosazovaného EU (na
instituce global governance i vybrané regiony světa) bude tím silnější, čím více
bude EU představovat koordinační mechanismus rozdílných národních zájmů
kompatibilní s transnacionální povahou global governance. Čím víc bude EU
vystupovat jako superstát, tím bude její příklad pro svět méně lákavý a pro
reformu global governance méně využitelný.
21
Seznam literatury
BALDWIN, R., E. (2006): Multilateralising Regionalism. Geneva: Graduate
Institute of International Studies, University of Geneva.
CAMERON, Fraser (2005): The EU and International Organizations: Partners in
Crisis Management. EPC Issue Paper No. 41. Brussels : European Policy Centre.
EUROPEAN COMMISSION (2001): Strengthening Europe’s Contribution to World
Governance. White Paper on European Governance. Report of the working group
5. Brussels : European Commission.
EUROPEAN COMMISSION (2006): A New Regional Agreement to Develop Trade
in
South
Eastern
Europe,
http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/december/tradoc_131840.pdf.
EUROPEAN COMMISSION (2007): Evropský strategický plán pro energetické
technologie. Brusel : Evropská komise.
EUROPEAN COMMISSION (2008a): External Relations.
http://ec.europa.eu/external_relations/.
EUROPEAN COMMISSION (2008b): External Trade.
http://ec.europa.eu/trade/.
EUROPEAN COMMISSION (2008c): Agriculture.
http://ec.europa.eu/agriculture/external/wto/index_en.htm.
EUROPEAN COMMISSION (2008d):
http://ec.europa.eu/taxation_customs/.
Taxation
and
Custom
Issues.
EUROPEAN COMMISSION (2008e): Western Balkans: Enhancing the European
perspective. Brussels : European Commission.
OECD (2007): OECD Economic Survey: European Union. Paris : OECD.
TELÓ, Mario (2007): Europe: A Civilian Power? European Union, Global Governance,
World Order. Houndmills : Palgrave Macmillan.
VAN LANGENHOVE, Luk (2004): Regional Integration and Global Governance.
UNU-CRIS Occasional Papers, O-2004/4, Brugges : UNU-CRIS.
VAN LANGENHOVE, Luk; COSTEA, Ana-Christina; GAVIN, Brigid (2004):
From Multilateralism to Multiregionalism. What Role for Regional Integration in Global
Governance? UNU-CRIS Occasional Papers, O-2004/5, Brugges : UNU-CRIS.
22
University of Economics, Prague
Faculty of International Relations
Náměstí Winstona Churchilla 4
130 67 Prague 3
http://vz.fmv.vse.cz/
Vydavatel: Vysoká škola ekonomická v Praze
Nakladatelství Oeconomica
Tisk: Vysoká škola ekonomická v Praze
Nakladatelství Oeconomica
Tato publikace neprošla redakční ani jazykovou úpravou
ISSN 1802-6591