Írán 2010

OBSAH:
Základní informace o zemi a mapky .................................................................................................... 2
Pátek 1.10.2010 odlet .......................................................................................................................... 4
Sobota 2.10. Teherán .......................................................................................................................... 5
Neděle 3.10. Teherán – přejezd do Qazvínu....................................................................................... 9
Pondělí 4.10. Qazvín – hrad Alamut.................................................................................................. 15
Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb..................................................................... 19
Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán........................................................................... 22
Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand ................................................... 27
Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh ....................................................................................................... 33
Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk.............................................................................................. 36
Neděle 10.10. Choqá Zambíl – elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán................................................ 40
Pondělí 11.10. Bišápur, rozvaliny města krále Šápura, Šíráz ........................................................... 44
Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar ..................................................................... 47
Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd............................................................. 50
Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení....................................................................................................... 54
Pátek 15.10. Čak Čak, Esfahán......................................................................................................... 57
Sobota 16.10. Esfahán, holubí dům, Arménská enkláva, Šáhova mešita......................................... 60
Neděle 17.10 – pondělí 18.10. Esfahán, pavilóny, přelet do Teheránu, Chomejního hrobka, odlet . 63
Krátký doslov ..................................................................................................................................... 68
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2010
1
ÍRÁN 2010 - od mešity k mešitě, od hrobky k hrobce
☺
Základní informace o zemi a mapky
Oficiální název: Íránská islámská republika (Džomhúrí-je islámí-je Írán).
Rozloha: 1 648 000 km2 (cca 21 x větší než ČR)
Obyvatelstvo: 65,4 milionů (odhad červenec 2007), 70 mil. (odhad 2002)
Hlavní město: Teherán, Tehran (asi 12 milionů obyvatel)
Státní zřízení: teokratická republika
Územní členění: 30 provincií
Jazyk: perština (ovládá zhruba 58 %), dále se mluví turkicky (28 %),
kurdsky (9 %), lúrijsky, balúčsky, arabsky a turecky (celkem 7 %)
Měna: 1 íránský rijál (IRR)
Průměrný příjem rodiny ve městě cca 66 tis. Kč/rok,
na venkově 44 tis. Kč/rok
Průměrný plat cca 5.600 Kč /měs. (cca 300 USD), lékař 14 tis., úředník,
učitel 5 tis. Kč
Pod hranicí chudoby 25 – 60% obyvatelstva (neznámý je příjem
zemědělského obyvatelstva)
Nezaměstnanost až 50%
Roční inflace 20% - embarga se promítají do život. úrovně obyvatelstva
Náboženství: 98 % muslimové (šíité 89 %, sunnité 9 %), zbytek
zoroastriáni, židé, křesťané, baháí.
Časové pásmo: GMT/UTC + 3,5 hodin.; oproti ČR tedy +2,5 hodin v
době zimního času a 1,5 hodin v době letního času.
V zemi je povinný islámský oděv pro ženy (zahalení vlasů, krku, rukou
po zápěstí a nohou po kotníky), pro muže dlouhé kalhoty. Není povolen
zpěv a tanec na veřejnosti ani divadlo (pouze loutkové). Jsou zakázány
hlučné domácí oslavy. Nekompromisní zákaz alkoholu včetně piva.
Tresty podle islámského práva šaría.
2
Naše trasa: červeně autobus, modře vnitrostátní let
3
Pátek 1.10.2010 odlet
V pátek před 9. hodinou nenabírá Pavel R. s Líbou a veze nás obě na
letiště, kde se po delším bloudění setkáváme s naší budoucí skupinou.
Vítáme se s průvodkyní
Janou
Tomíškovou
z Liberce, s kterou jsem si
v posledních
týdnech
hodně psala na mailu.
Představuji
Bakešovou,
Líbě
i
Ivu
moji
průvodkyni z letošní cesty
do Číny. Po obvyklých
procedurách odlétáme do Istanbulu, kde máme do odletu dalšího letadla
asi 6 hodin. Protože na rozdíl od slovenských účastníků nepotřebujeme
turecká víza, odjíždíme městskou dopravou do centra města, kde si
společně s průvodkyní Janou prohlížíme krásnou Modrou mešitu. Stavba
je osvětlena zapadajícím sluncem, obrovitá, nádherná, poměrně málo
4
lidí
na
nádvoří
i
uvnitř.
Zouváme boty a vkládáme je
do plastových sáčků, nosíme
si je sebou. Na měkkém
koberci působí chůze bosých
nohou blahodárně. Výzdoba
kupolí
mešity
výklenků
je
a
všech
unikátní.
Vracíme se stejnou cestou
na letiště, víc se nestihlo. Ale
i
zhruba
hodinová
jízda
městem je zážitek, obzvlášť
nazpět, kdy jsou ulice i
všechny
osvětleny.
stavby
Letadlo
krásně
má
zpoždění, do Teheránu přilétáme asi v půl 3 ráno.
Sobota 2.10. Teherán
Po odbavení a výměně peněz najímáme 2 malé autobusy, kterým naše
průvodkyně říká „vany“ a jednoho taxíka. Cesta z letiště do hotelu trvá
další hodinu, protože město je vzdáleno asi 60 km. Ubytování v pěkném
hotelu, ještě vybalení a sprcha a už je 5:10 ráno. Uléháme, abychom
v 7:30 vstaly, šly na snídani a v 9 hodin byly připravené na prohlídku
města. Vydáváme se metrem do
centra
města,
kde
nejprve
navštěvujeme Národní muzeum, kde
kromě artefaktů z dob perské říše je
aktuálně vystaven tzv. Kýrův váleček,
starý asi dva a půl tisíce let a považovaný za vůbec první chartu lidských
práv v historii. Klínopisným záznamem na hliněném válečku zaručoval
zakladatel Perské říše Kýros Veliký svobodu bez ohledu na vyznání.
Tato událost má i politický význam, protože k němu se v moderních
5
dějinách odkazoval i bývalý šáh Rezá Pahlaví, kterého smetla islámská
revoluce, které byly snahy o oživení předislámské historie cizí. Kupodivu
po dlouhých jednáních současná vláda dovolila váleček z Britského
muzea na 4 měsíce zapůjčit a za velmi přísných bezpečnostních
opatření
vystavit
(jsou až přehnaná,
musíme
depozitu
dát
do
kromě
peněz vše, co máme
sebou). Je to určitý
signál o nastávajícím
uvolnění náboženské
politiky. Ve vitrínce
obdivujeme
i
limitovanou edici luxusních per (999 ks) s uzávěrem, který je miniaturní
kopií Kýrova válečku. Sbírky muzea jsou hodnotné, i když nejvzácnější
exponáty jsou součástí sbírek cizích muzeí – převážně Louvre a
Britského národního muzea. Nádherný je kamenný reliéf znázorňující
panovníka (patrně Dareios nebo Xerxes) sedícího na trůně a
přijímajícího vyslance cizí země. Reliéf fascinuje zachovalostí a
precizností
opracování
kamene.
Potom
přecházíme
rušnými
ulicemi
do
Golestánského
paláce,
kde
prohlížíme
si
sbírky
etnografického
muzea,
majolikové
nádherné
obklady,
které jsou součástí vnitřních zdí soukromých zahrad (podle perské
6
tradice má být bohatství skryto), posedíme v čajovně, kde si dáváme
místní specialitu – keramický hrnek se zapečenou polévkou, ve které je
skopové maso, celé brambory ve slupce a cizrna – vše v rajčatovém
základu. K tomu placky, které jsme okamžitě nazvali psími dečkami, a
čaj. Pokračujeme v prohlídce sbírek šáhovy rodiny – nádherné obrazy,
pak galerie dobových portrétů a fotografií, ze kterých vyplývá, že šáhova
rodina
pobývala
i
v Mariánských
Lázních (na Netu jsem vyhledala, že
dostal Řád Bílého lva v roce 1935,
1943, 1967, 1977). Prohlížíme dary –
mezi nimi zaujímá významné místo i
české sklo. Přijímací (audienční) sál je
rozměry obrovský, obrovské jsou i
darované předměty. Obzvláště obrazy
a vázy. Prohlížíme místnosti, které
přiléhají šáhovu trůnnímu sálu, stěny a
stropy jsou vykládány střípky zrcadel.
7
Taxíky přejíždíme do muzea klenotů vedle státní banky, kde máme velmi
sympatického průvodce, většině jeho výkladu v angličtině rozumíme,
pouze některé obtížnější souvislosti tlumočí a vysvětluje Jana. Exponáty
jsou nepopsatelné slovy, je tu největší růžový diamant světa,
korunovační klenoty šáha a jeho rodiny atd., zaujala nás pochva na kord
ozdobená nesčetnými drahokamy jako dar premiéra šáhovi. Samozřejmě
klenoty šáhových žen, matky, dětí… neuvěřitelná sbírka.
Odpočíváme v nedalekém bistru, dáváme si s Líbou kuřecí kebab, dost
dobré jídlo včetně pití (já nealkoholické citrónové pivo ☺) za necelou naši
stovku. Jdeme na metro, ale v našem směru stále vlak nejede, stojíme
na peróně v místě, kde zastavuje poslední „ženský“ vagón. Po dlouhé
době vlak přijede nacpaný k prasknutí, nastává správná mela, do vagónu
nestihneme nastoupit, čekáme na další vlak, perón už je přeplněný.
Chvíli se bavíme se zvědavými Íránkami, já fotím černé hlavy
v čádorech, ale v momentě je tu policie, musím před nimi snímky
vymazat. Tlačenice narůstá a stává se nebezpečnou. Rozhodujeme se
místo raději opustit a celkem s velkým štěstím odchytáváme na ulici
nedaleko metra další „van“, kterým se přemísťujeme do dosti vzdálené
hrobky imámů. Jízda je vražedná a těžko vylíčitelná. Mumraj na silnici
nepředstavitelný, jen pro silné nervy. Procházíme bazarem přiléhajícím
ke
komplexu
hrobek, nabízejí
tu
ke
koupi
různé
typy
muslimských
My
čádorů.
ženy
nádvoří
si
na
mešity
čádory
půjčujeme a za
dozoru
členky
8
náboženské
policie
si
prohlížíme
obrovské stavby
vyzdobené nám
již
známou
technikou
zrcadlových
sklíček.
Atmosféra velmi
exotická,
vše
bombastické. Navštívili jsme 3 hrobky – my ženy a naši muži zvlášť.
Stejnou cestou domů – internet nejde, SMSky nechodí, Líba se kupodivu
dovolává Pavlovi. 23:35 jdeme spát.
Neděle 3.10. Teherán –
přejezd do Qazvínu
Vstáváme v 7:15, balíme a
jdeme
na
nakládáme
přistaveného
snídani.
zavazadla
mikrobusu
odjíždíme
teheránské
V 8:30
do
a
k nejvyšší
stavbě
–
4.
nejvyšší telekomunikační věži
na světě, v jejíž otočné kouli je
restaurace, kde za 1 hodinu lze
shlédnout
360°panoráma
Teheránu. My máme prohlídku
zjednodušenou – dnes až do
odpoledne
je
zavřeno.
Dokonce ochranka nedovoluje
ani fotit, byť je to z dálky.
9
Přejíždíme asi 1 hodinu směrem k severním horám vypínajícím se nad
městem do luxusní čtvrti, jejíž poloha byla vybrána ke stavbě šáhova
paláce
kvůli
příjemnému
podhůří.
klimatu
Vstupujeme
do rozsáhlého pěkně
upraveného parku a
prohlížíme dvě budovy
souboru
paláců
Sa´adábád.
vskutku
Nádhera
orientální,
zvenčí strohé budovy
ukrývají
vybrané
poklady
–
koberce,
nábytek, sbírky hodin,
nádobí,
obrazů
a
vůbec celou šáhovu
domácnost. Nahlížíme
do přijímacích salónů,
jídelen,
ceremoniálních
ložnic,
sálů,
hudebních salónků i koupelen. Bratříme se s Íránkami, které touží po
informacích
o
nás.
Samé
úsměvy.
Turistická atrakce - lze
se
nechat
vyfotit
v dobových kostýmech
v kočáru,
kočáru
taženém
dřevěnými
koni v životní velikosti,
svézt se Rols - Roycem
10
z r. 1919. Při návratu
do
autobusu
kupujeme za 4 Kč
velikou tenkou placku
místního
chleba
právě
vytaženou
z pece. Skvělá chuť
pečiva
čerstvého
posypaného
sezamovými
semínky.
Cestou
pouze
z autobusu
fotíme
„Šáhův
památník“ postavený
r.
1971
Rezou
Pahlavím
památku
trvání
na
2.500
let
perského
impéria. Právě zde
se
scházely
davy
protestujících v době
islámské revoluce v letech 1978 – 79. Přejíždíme po dálnici do asi 3
hodiny vzdáleného Qazvínu. Řidič na okraji Teheránu musí zastavit u
policejní stanice, nechat zkontrolovat tachograf a předložit seznam
cestujících. Totéž při vjezdu do Qazvínu. Krajina po obou stranách
silnice spálená sluncem, místy stáda ovcí nebo koz (na dálku
nepoznáme), průmyslové podniky všeho druhu – zpracování stavebních
hmot. Občas zelená oáza se shlukem domků. Okrová krajina, na severu
stále pohoří Elborz. Průvodkyně do mikrofonu pečlivě rozebírá historii od
Safijovské říše po vládu šáha Mohammeda Rezy Pahlaví. Spousta
údajů, píši si za jízdy poznámky, ale vše nestíhám. Zapamatovat si lze
11
pouhý zlomek, ale vše je nemírně zajímavé a kupodivu logické, ačkoliv
výsledek běhu dějin Íránu je skoro nepochopitelný. Ubytováváme se
v pěkném hotelu v centru Qazvínu, móda místních žen je ještě upjatější
než v Teheránu – skoro všechny bez výjimky v černých čádorech. Na
nás je na první pohled vidět že jsme cizinci tak nic moc neřešíme, už
jsme si troufli i na odvážnější oblečení, tj. i na světlé barvy. Konečně
odesílám bleskový mail Ivanovi, na víc není čas, protože se v daných
dvaceti minutách ještě musím osprchovat a napít. Odcházíme z hotelu
na
prohlídku
starého
paláce ze 17.
století, kde je
zajímavě
upravený
strop
–
na
cihlovém
zdivu
je
vrstvou štuku
napodobenina
sklípkové
klenby
téměř
nerozeznatelná od kamene. Stěny
jsou
vymalovány
krásnými
květinovými vzory, ve vitrínách i
300 let staré kaligrafie. Ostrahu
zabezpečují vojáci v uniformách a
snaží se ze všech sil o konverzaci.
Dlouho mezi sebou diskutují o
tom, kde že je to Československo.
Všichni jsou velmi milí a vstřícní.
Odcházíme na „nakouknutí“ do
veřejných lázní, kam nás díky
12
Janě
mluvící
persky
kupodivu jako
ženy
vpustí
do
převlékárny,
kde si muži
odkládají věci
do
starodávných
dřevěných skříněk a pak nás jakýsi topič
zve na prohlídku vedlejší místnosti, kde je
uprostřed rozpálený kotel, z kterého stoupá
teplo otvorem do horní části budovy, kde je
lázeň. Naše návštěva je asi dost netradiční.
Vycházíme ven dlouhou téměř strašidelnou
chodbou
ještě
do
v podzemí.
nedaleké
Středověk.
mešity,
Jdeme
kde
se
dozvídáme, co je íván – některé mešity nejsou zastřešeny a tvoří je
vstupní objekt – jakýsi koridor okolo nádvoří, na kterém se muslimové
modlí. Z vnitřní strany této stavby jsou vysoké výklenky, obvykle
vyzdobené kachli nebo mozaikami, které se nazývají ívány. Dnes se pod
nimi modlí několik mužů, nás si nevšímají, jsou naprosto pohrouženi do
modlitby a předepsaných prostocviků během ní. Aby se mohli dotknout
čelem prosté země, na koberec před sebe pokládají hliněný modlitební
kámen velikosti většího žetonu.Tyto kameny jsou jim k dispozici
v stojanech pod plátěným stanem, který zastřešuje část nádvoří. Někteří
muslimové si nosí modlitební kámen vlastní. Totéž jsme viděli včera v
modlitebnách hrobky imámů. Pak už notně vyhládlí zasedáme ke stolům
13
v dosti luxusní restauraci – téměř okamžitě nám nabízejí
jogurt
s okurkami (něco jako řecké zaziky), pak míchaný salát, na který si
dáváme francouzský dresink ze sáčku. Objednávám si mletý kebab
s rýží, Líba stehno
pečeného
kuřete,
také s rýží. Vše je
výborné a je toho
spousta.
Dáváme
ananasové pivo a
pivo
s příchutí
granátového jablka
– samozřejmě s 0%
alkoholu.
Je
to
taková limonádička, ale lepší než nic. Platíme každá asi stovku. Naše
průvodkyně musí vybrat peníze od všech, protože personál řekl, že to
neumí rozpočítat. Je z toho náročná operace umocněná tradičním
nedostatkem malých bankovek. V bance nám dali většinou hodně velké
bankovky (cca tisícikoruny), s kterými je všude potíž. Aspoň si
z vybraných peněz někteří z nás mohou vyměnit naše velké, abychom
s nimi
předešli
v budoucnu.
problémům
Pomáhám
Líbě
s odesláním mailu Pavlovi, pak jdu
s Andreou koupit nějaké ovoce a
vody. Líba jde s Janou do čajovny
k známému
majiteli,
který
jim
nedovoluje čaj zaplatit. Já ještě
peru a Líba si uklízí ve věcech.
Pěkně
nám
před
oknem
hučí
centrální ventilátor, který odvětrává
dolní
patra
hotelu.
Snad
to
přežijeme.
14
Pondělí 4.10. Qazvín – hrad Alamut
Po dobré snídani formou švédského stolu odjíždíme připraveným
autobusem do asi 3 hodiny vzdáleného hradu z doby Asasínů, který je
vystavěn na vysoké skále v pohoří Elborz v r. 860. Asasíni ho do své
moci získali v roce 1090. Byli tajným hnutím šíitské sekty, které vzniklo
ve 2. polovině 11. stol. a zaniklo při mongolském tažení do Abbásovské
říše, kdy byl r. 1256 hrad dobyt. Členové sekty byli bezvýhradně oddáni
svému vůdci a jsou považováni za nájemné vrahy, např. odstranili
některé seldžucké
turecké
vládce.
Cesta vede přes
nádherně
zbarvené
hory.
velkého
Za
pusté
dosti
vedra
stoupáme asi 40
minut po vysokých
schodech na hrad,
kde
stále
probíhá
archeologický
výzkum. Vracíme se
do
vesnice,
kde
máme
u
jedné
rodiny
domluvený
oběd. Jíme ve velké
nově
místnosti
kobercích,
přistavené
na
kde
doprostřed prostřeli
igelitový ubrus, na který pan domácí předkládá každému misku
domácího jogurtu, chlebové placky, smažená vajíčka a sýr chuti
15
rozleželého
parmazánu.
Nalévá
čajový
extrakt
z malé
konvičky
dolévá
a
horkou
vodou
z konvice
velké.
pro
Byl
ně
to
určitě
dobrý obchod,
od
každého
dostali 60 Kč, což tu jsou dobré peníze. Dcera chodila po dvoře
nezahalená, bylo jí 14 let a na zemi měla rozložené sešity s úlohami
z fyziky – dívala jsem se, co se učí a ona se mne na oplátku ptala, zda
jsem učitelka ☺. Docela mi přišlo dost zvláštní, že se na hliněné podlaze
verandy učí vzorečky na výpočet pohybu tělesa v gravitačním poli.
Odjíždíme stejnou cestou přes hory do Qazvínu, kde navštěvujeme
„hoseinii“, tj. modlitebnu, která je využívána k modlitbám za imáma
Hoseina
zemřelého
v roce
680
v bitvě
u
Karbalá
nedaleko
Bagdádu
(podle
jiného
názoru tam byl
zajat
a
brzy
popraven).
16
Pokračujeme městem plným lidí, protože je státní (nebo-li církevní)
svátek. Přicházíme před mešitu, kde jsme účastni představení, kdy
zpěvák
pěje
píseň o hrdinství
imáma
na
Hoseina,
zemi
mladík
leží
pokrytý
jakoby
zkrvaveným
rouchem
a
okolostojící nebo
sedící
skupinky
dávají
almužny
do kasičky vedle ležícího těla. Zpěvák končí, mladík „Hosein“ vstává,
peníze odnášejí pryč. Před vstupem na nádvoří mešity si opět musíme
vypůjčit čádor, přecházíme k ženskému vchodu, zouváme se, ale boty
raději bereme sebou, i když je můžeme odložit v sáčcích do jakési
přihrádkové
šatny
s obsluhou.
Tlačíme se mezi
zahalenými
muslimkami,
některé
se
na
modlící
zemi
překračujeme.
Hrob imáma je
obležen stejným
způsobem jako v Teheránu hrobce tří imámů. Ženy mřížkou prostrkují
peníze, z druhé strany hrobky za přepážkou se modlí muži – někteří
v extázi vykřikují, ostatní se nahlas přidávají. Prodíráme se davem zpět,
17
vycházíme na druhé straně k hrobům mučedníků. Takových je
v Teheránu prý 100.000. Zde je jich méně, ale hřbitov i tak je dost velký.
Mučedníky jsou zváni padlí z irácko – íránské války v letech 1980 –
1988, kdy Saddám Husajn napadl provincii Chúzestán. Jsme přítomni
tomu,
kdy
k jednomu
hrobu
přichází
rodina
mučedníka,
matka se na
hrobě modlí,
otec a bratři
sedí
zídce
na
před
hrobem.
S Janou se dává do řeči mučedníkova sestra s kamarádkou – učitelkou
mateřské školy, obě velké příznivkyně současného režimu; doslova
řekly,
že
nechtějí, aby
se tu něco
změnilo.
Obhajují
jaderný
program
jako
výhradně
mírový.
Čišela z nich propaganda médií. Jdeme znovu pod čádorem zpět
nádvořím mešity a pak již bez něho do ulic města a do pěkné restaurace,
kde jsme velmi rychle obslouženi opravdu chutným jídlem. Lehké
18
nedorozumění při placení, Jana vybrala peníze a vložila je do jídelního
lístku, který si číšník odnesl. Stále čekáme na peníze nazpět, pak se
domníváme, že číšník považoval přebytek za spropitné, což by bylo
neúměrné. Při odchodu ho kontaktujeme, ale ten tvrdí, že jsme vůbec
nezaplatili. Vše se vysvětluje, když prohledáme jídelní lístky – v jednom
opravdu jsou naše peníze – to jsme si oddychli. Ještě kupuji baterky do
foťáku, popijeme s Líbou ananasové „pivo“, vyřídíme maily, Líba má
velké prádlo, je 0:16 a teprve se jdu sprchovat.
Úterý 5.10. Qazvín, Šalamounův trůn a vězení, Takáb
Stejná snídaně jako včera, jen jsme již pochopili, kterou kávu si máme
navolit v automatu. Před odjezdem ještě jdu koupit do obchodu vody,
úplně sama a dost daleko. Musím říct, že pohledy kolemjdoucích mi
nebyly vůbec příjemné. Sama žena vyjde ven pouze v čádoru, obzvláště
v menším městě. Qazvín má 400.000 obyvatel, přesto všichni civěli.
Během
další
cesty
se
stavujeme
v malé špinavé
vesnici,
kam
průvodkyně
Jana veze fotky
z loňského
zájezdu.
Vesničané
se
příliš fotit znovu
nechtějí, ačkoli jim Jana předává krásné snímky velikosti A4. Návštěva
se zvrhne v žebrání místních dětí a nakonec i dospělých. Jedna ženská
mi dokonce bere z boční kapsy batohu načatou vodu, což jistě nemá
zapotřebí, protože tu vody i po návsi teče dost. Odcházíme a myslím si,
že návštěva byla pro Janu zklamáním. Loni titíž obyvatelé pozvali Čechy
do domovů a prý byla skvělá atmosféra. Letos asi vesničané vycítili
19
příležitost
z návštěvníků
něco
vytáhnout
podle
a
toho se neomaleně
chovali. Jedna bába
mi začala i otevírat
ruksak, ačkoli jsem jí
ukazovala, že už nic
nemám. Děti dostaly
sušenky
a
Líba
rozdala všech 8 před
tím zakoupených typických „placatých“ zavařenin a žvýkačky. Odjíždíme
na obrovský komplex vykopávek Šalamounova trůnu Tachte Solajmán,
hradu s neuvěřitelným jezírkem jako pozůstatku činnosti sopky. Vyvěrá
v něm křišťálově čistá voda a odtéká mohutným potokem, v jehož korytě
se vytvářejí sirné sedimenty. Od r. 2003 je na seznamu UNESCO,
nachází se poblíž města Takáb v nadmořské výšce 2400 m. Prohlížíme
20
vykopávky včetně paláce, kde se podle legendy narodil Zarathuštra
(patrně 6. stol. př.n.l.), zakladatel zoroastrismu. Musela to být opravdu
nedobytná pevnost se svými hradbami a vlastním neomezeným zdrojem
vody.
Nejstarší
stavby
jsou
z období
Sasánovců.
Se
stavbou
současného opevnění a paláců začali Seldžukové ve 13. století, později
patřil právě zoroastriánům. Popojíždíme ještě k nedaleké další sopce
Zendáne Solajmán – Vězení Šalamounovo (2200 m.n.m.), na kterou
vystupujeme
90 výškových
metrů téměř
již za šera.
Kráter
je
hluboký 80m,
podle
legendy sem
nechával
Šalamoun
vhazovat své
odpůrce.
Chudáci,
pohled
do
temného
kráteru
je
děsivý.
Již
dojíždíme
za
do
tmy
města
Takáb, kde máme na 1
noc zamluvený hotel.
Večeříme
v hotelové
jídelně, Líba již třetí
den stejné jídlo – kuře
s rýží a salát. Dáváme
hygienu a poprvé jdeme včas spát. Je 22:10.
21
Středa 6.10. Soltánije, jeskyně Alí Sadr, Hamadán
Ráno odjíždíme po snídani v 8:15. Jedeme do asi 2,5 hodiny vzdáleného
města Soltánije, “města sultánů“ v provincii Zandán v nadmořské výšce
1900m,
kde
navštěvujeme
obrovskou
hrobku z počátku
14.
století
mongolského
vládce Oldžajtua,
pověstného tím,
že za svůj život
4x
změnil
náboženství.
Mauzoleum je 53 m vysoké a průměr kupole je 25 m. Stavba je jednou
z dvanácti staveb Íránu pod ochranou UNESCO. Z nich jich postupně
během našeho pobytu uvidíme deset. Tato je považována za největší
cihlovou stavbu na světě. Uvnitř prý již několik let stojí lešení, není divu,
když jsme zblízka z ochozů v 1. a
2. patře (vnitřní a vnější) viděli
stav keramického obložení nebo
štukové výzdoby s tištěnými vzory
22
do čerstvé omítky. Stavba je opravdu monumentální a vzory nádherné.
Zastavujeme v malém městečku ve
velmi primitivní občerstvovně, kde
nám dědek vyrobí plněné bagety.
Někteří
z účastníků
vidí
poprvé
suchý turecký záchod a při jeho
focení se nemohou udržet smíchy.
Cestou zajíždíme do
jeskyně
Alí
Sadr,
kterou Íránci považují
za
nejkrásnější
pozoruhodnost
své
země. Vstupné je pro
ně vysoké – 70.000
Riálů, což je 140 Kč.
Jeskyně
příjemné,
jsou
velmi
12°C,
23
21 km. Sestupujeme do podzemí k jezeru, na kterém nasedáme do
připravených lodiček zapojených do vláčku, na šlapadle vpředu šlape
zaměstnanec
jeskyní
s jedním naším
dobrovolníkem.
Projíždíme
nádhernou
scenérií
podzemních
chodeb a sálů.
Vystupujeme
z lodiček a po
prý 225 schodech stoupáme na vyhlídkovou plošinu v obrovské jeskyni.
Vracíme s po stejném počtu schodů k jezeru a opět se plavíme
k východu, ale jinou trasou. Výzdoba jeskyní je unikátní – kromě
obvyklých typů krápníků vidíme i vzácné keříčkové rostoucí všemi směry
a kulovité hráškové, které místy tvoří kaskády hroznů. Výlet po
podzemním jezeře jsme si opravdu užili. Obědváme v místní čajovně –
většinou na kobercích. Přejíždíme horami kolem několika kulovitých
radarů a určitě skrytými vojenskými prostory. Zažijeme i prachovou bouři
a krátký déšť. Dojíždíme již za tmy do půlmilionového Hamadánu,
střediska zimních sportů se spoustou lanovek a sjezdovek pod zhruba
4000 metrů vysokými horami, nad městem se vypíná hora Alvand. Tady
24
jsme ve výši skoro 2000 m.n.m., je tu i citelně chladněji. Patří
k nejstarším perským městům, vystavěn na místě starověkých Ekbatan,
které byly sídelním městem Médů už v 7. stol. př. Kr. a po vytvoření
persko-médské unie se staly letním hlavním městem achajmenovské
říše. Kupujeme konečně naftu, 1 l nafty stojí 165 Riálů, což je asi 33
haléřů. 1 litr balené vody stojí 10x více. Ne u všech pump jsou pohonné
hmoty k dostání, někdy se prý řidiči i poperou o hadice, směr najíždění
ke stojanům není určen, platí právo silnějšího. Litr benzínu stojí 250
Riálů, což je 50 haléřů. Řidiči mají limit spotřeby zaplacený předem na
kartě, čerpání se jim odečítá, platí až po vyčerpání limitu a to
několikanásobnou cenu. Fotit se u pumpy nesmí, zrovna tak jako správní
budovy včetně pošty, metro, nádraží všeho druhu, policisté a vojáci
v uniformách, samozřejmě vojenské a policejní objekty. Během půl
hodiny se ubytujeme v hotelu a osvěžíme. Při otevření pokoje nám jde
naproti pěkný exemplář švába. Vypochoduje na chodbu, kde ho kdosi
z našich zneškodní. Jdeme do večerního města, procházíme bazar, kde
některé obchody a stánky již končí, zítra je čtvrtek, tj. jejich sobota. Další
25
den je pátek = naše neděle. Lidé
jsou všude přátelští a samozřejmě
zvědaví, oslovují nás. Vstupujeme
též na nádvoří Páteční mešity, kde
se v postranní modlitebně modlí
několik starších mužů. Modlitbu
přerušují a vycházejí za námi na
nádvoří, kde jeden stařík persky
vyhlašuje smrt Americe, Izraeli a
„Sovětskému svazu“ – asi se
k němu ještě nedonesla zpráva o
jeho rozpadu. Na náměstí imáma
Chomejního (prakticky ve všech
městech se tak jmenuje největší náměstí) si sedáme do malého bistra
vedeného patrně Turkem, protože prodávají turecký kebab (prakticky
gyros) a mluví německy. Cena odpovídá asi manýrám, které pochytil
někde
v Německu,
porci
(prý
za
dvojitou,
kterou jsem nežádala) se
zeleninou
a
bagetu
platím bez pití stovku.
Když
mu
německy
říkám, že je to drahé,
chce mi vracet peníze,
ale spíš je to póza, jdu
pryč.
Internetová
kavárna vedle hotelu je při našem návratu již zavřená. Všeobecně se tu
zavírá brzy, patrně kvůli časnému vstávání na modlitby. Internet v hotelu
nefunguje, nikdo se ani nesnaží. Světlo v koupelně také ne, ačkoli po
našem příjezdu fungovalo. Musíme použít koupelnu s WC při otevřených
dveřích, z čehož se válíme smíchy. Jdeme spát ve 22:45. O půlnoci
26
mne probouzí chroupání v koutě – asi další švábík. Posvítím okolo zdí
mobilem, protože nechci vzbudit Líbu. Nikde nic, jdu spát a do rána buď
spím tak tvrdě, že nic neslyším, nebo si náš spolunocležník noční večeři
rozmyslel.
Čtvrtek 7.10. Hamadán, hrobka Ester, Xerxův palác, hora Alvand
Ráno snídaně formou švédského stolu, ale chudá – jen sýr balkánského
typu, vařené vejce, máslo, 2 druhy džemu, čaj, chléb, kterému říkáme
psí dečky – tj. tenký arabský a
džus – prý přeslazený, já si ho
neberu. Odcházíme pěšky ke
hrobu učence Avicenny (9801037),
nejvýznamnějšího
středověkého
lékaře,
přírodovědce,
filosofa,
matematika i básníka. Napsal
zde Knihu o vědě a Kánon
medicíny,
z arabštiny
přeložený
do
latiny
byl
v Evropě používán od 13. do
zač.
19.století.
Zemřel
na
střevní
infekci
se
značně
podlomeným
zdravím
špatnou
životosprávou a
pitím vína.
27
Prohlížíme hrobku biblické
Ester
a
jejího
strýce
Mordechaje a bavíme se
nad
chováním
hrobky,
slovy,
který
strážce
nás
uvítal
že je po imámu
Chomejním a presidentovi
Nežádovi třetí nejdůležitější
osobou
Íránu.
v hrobce
Já
zdržím
se
jako
poslední kvůli focení a když
odcházím,
vydělané
dědek
počítá
ušmudlané
bankovky mezi katafalky.
Prostě
pravověrný
Žid.
Židů žije v Hamadánu 15
a v celém Íránu 25.000.
Protože to jsou „lidé knih“, mají
náboženství
povoleno
a
žijí
s muslimy ve shodě, ale musí
platit náboženskou daň. Potom
navštěvujeme Páteční mešitu, kde
jsme byli včera večer a tudíž
nemohli fotit. Procházíme ulicemi,
kde probíhá trh před nastávajícím
28
svátkem.
Všude
spousty
nakupujících.
Prohlížíme
ruiny
médského
hlavního
města
Ekbatany a pak i
jednoho ze dvou
hlavních
měst
achajmenovské
říše, zbytky Xerxova paláce a
arménský
v areálu
katolický
vykopávek.
kostelík
Pěšky
za
poledního horka se vracíme na
hlavní
náměstí.
kruhové
Centrum
Chomejního
města
bylo
vystavěné podle plánů německého
architekta a z náměstí s parkem
vybíhá šest ulic. Líba s Janou
nakupují knihy a
mapy,
já
s Andreou něco
málo k jídlu –
hroznové víno a
nealko
pivo.
Spolu
pak
zapadáme
do
internetové
29
kavárny, protože na hotelu
internet opět (nebo spíš ještě)
nejde. Stíháme do zavírací
doby
na
aspoň
jediném
základní
s rodinou.
Do
počítači
kontakt
odchodu
z hotelu máme jen několik
minut, tak aspoň stihnu dát
dobít
baterky
do
foťáku.
Jedeme autobusem do asi 8 km vzdáleného zimního střediska Íránu pod
čtyřtisícovou horou Alvand. Vyjíždíme lanovkou do 2.500 m.n.m. a máme
hodinu na procházku po loukách. Na závěr si trochu nabereme do bot
pěkné svinstvo při překračování potoka, ale nic to neubírá ze super
pohody krásného podzimního dne. Stejnou cestou lanovkou se vracíme
dolů, kde navštěvujeme místo se dvěma vytesanými deskami králů
Darea a Xerxa, ve kterých hlásají svoji moc. Je u nich i anglický a perský
překlad, protože jsou psány ve třech jazycích: staroperštinou, elamštinou
30
a babylónštinou. Slíbený nával místních, který měl v předvečer svátku
nastat, se nekoná. Prodejci marně čekají na zákazníky. Setkáváme se
s partou starších turistů včetně žen, která se chystá strávit noc v horách
a
ráno
vystoupit na
vrchol
nad
horní stanicí
lanovky.
Íránky
do
jdou
hor
v kabátech,
na
hlavách
mají tradiční
šátky a přes
ně kšiltovky. Trochu nezvyklý úbor na turistiku. Je ale vidět, že nejsou
začátečníky – říkají, že byli na Damávandu a ještě nějakých vrcholech,
které z nás zná pouze průvodkyně Jana. Milé setkání. Vracíme se
31
autobusem
do
Hamadánu,
vystupujeme u Zlaté mešity, kde
nás místní ženy krásně přivítaly.
Dostávám od jedné i modlitební
korálky a od jiné ženy musíme
ochutnat nějaké linecké koláčky,
které přinesla, když se předchozí
přání její modlitby vyplnilo.
Vracíme
se
pěšky přeplněným městem a hledáme
restauraci, protože jsme v poledne skoro nic nejedly. V restauraci si
musíme počkat na otevírací dobu, která je až v 19 hodin. Číšník
zbývajících 20 minut spí v lokále na sražených židlích a ani příchod šesti
cizinek ho nevyruší. Po skromné večeři
(2 z přítomných jsou
vegetariánky) se ubíráme k hotelu a kupodivu vidíme, že internetová
kavárna je opět otevřena, ačkoliv v poledne mi obsluha řekla, že mají do
17 hodin. Honem ještě do zavírací doby vyřizujeme pár mailů. Ve
vedlejším pokoji řev ženy – vypadá to na domácí násilí, nic příjemného.
Ráno se dozvídáme, že Andrea chtěla stlačit věci v odpadkovém koši a
32
na paži jí vyběhl šváb. Pereme, pakujeme a připravujeme se na zítřejší
přejezd. Je 23:00.
Pátek 8.10. Bisotún, Kermánšáh
Dnes odjíždíme až v 8:30 do Bisótúnu, vesnice v předhůří pohoří Zagros,
na staré karavanní stezce, kde vystupujeme ke skalnímu nápisu krále
Dareia. Cestou se dozvídáme historii z doby achajmenovské říše.
Pamatujeme si ze všeho sdělení jen krále Kýrose Velikého, Dareia a
jeho syna Xerxe a legendu o krásné Šírín, protože tak pokřtila svoji
dceru naše průvodkyně Jana. Reliéfy jsou vysoko na skále a písmo
kolem nich je v této výšce zdola téměř nerozeznatelné. Spekulujeme,
proč to vytesali tak nepohodlně vysoko. Nedaleko v kamenném
amfiteátru je připravena obrovská
svislá
plocha
pro
ještě
větší
kamenickou práci, ale ta nebyla
ani započata. Výška reliéfu měla
být
neuvěřitelných
V poledním
horku
30
m.
pozorujeme
agamy, jak čile pobíhají po skalách a podobají se malým dinosaurům.
33
Přejíždíme do předměstí Kermánšáhu, kde si prohlížíme sasánovské
reliéfy v Táqe Bostán.
Opět
pozorujeme agamy vysoko na
skále. Obědváme v příjemné
restauraci na kobercích, vedle
nás
mladí
vojáci,
docela
legrační je jejich řada vysokých
bot odložených pod „postelí“, na
které sedí. Vedle nás přichází
skupinka 2 mladých děvčat a 1
muže
z Česka
doprovázená
atraktivní Slovenkou.
Mají 3
týdenní okružní cestu Íránem,
cestují
podle
anglického
34
průvodce
a
v komunikaci
mají
problémy
s místními.
Naše
průvodkyně jim pomáhá objednat
jídlo. Přejíždíme do již nedalekého
hotelu, bohužel poprvé máme pokoj
pouze se sprchou, WC je společné
na chodbě. Ale na jednu noc to
přežijeme.
Jdeme
prohlížíme
do
krásnou
města,
stavbu
„hoseinii“ s barevnými malovanými
kachli, na kterých jsou výjevy z bitvy
u Karbalá. Vrátíme se sem ještě
zítra, až nám otevřou i vnitřní
prostory
a
způsobem
zvenku
muzeum.
pouze
navštěvujeme
Stejným
nahlédnutím
velkolepou
mešitu se dvěma minarety, u vstupu
bohatě
zdobenou
malovanými
kachli. Před ní je přistavěná hnusná
moderní hala, kam si v době velkých
svátků
přinášejí
modlitební
muslimové
koberečky,
když
své
se
nevejdou do hlavní prostory
mešity,
koberec
kde
je
souvislý
s naznačenými
řadami malých koberečků
pro jednotlivé modlící se
muže.
35
Pokračujeme pěšky až na šeřící se
náměstí, odkud bohužel již odešly
piknikující rodiny, které tam byly při
našem odpoledním příjezdu. Chtěli
jsme si mezi nimi posedět, ale už jsme
to nestihli. Vracíme se již temnými
ulicemi,
cestou
kupujeme
pití,
smažené kuličky z cizrny „falafel“, na
kterých
ulítávají
všechny
naše
vegetariánky a anorektičky, a nakonec
výborné
kterých
kokosky
pro
v cukrárně,
změnu
ulítávám
na
já.
V jídelně hotelu si dáváme čaj (s kokoskami ☺), přichází Andrea a
průvodkyně Jana a dlouho povídáme. Dopisuji deník, je 23:40 a ještě
musím dát hygienu.
Sobota 9.10. Chorramabád, Andimešk
Po nevalné snídani (vajíčko
natvrdo, malé máslo, psí
dečky, med, čaj) vyrážíme
autobusem
hoseinii,
ke
včerejší
kde
znovu
prohlížíme krásné kachlové
obklady, připojuje se k nám
sympatický
muž
a
celou
dobu nás provází. Vysvětluje
persky všechny výjevy na
kachlích
a
ještě
nás
doprovází
etnografickým
muzeem
z qádžárovské
doby.
Zaujímá
nás
šperkovnice nomádské ženy
36
s amulety proti
uhranutí.
Srdečně
se
s ním loučíme,
doprovází nás
až k autobusu.
Chvilku
ještě
procházíme
tržnicí
a
pozorujeme
cvrkot, který je
v tuto
dobu
dost hektický.
Lidé
po
nakupují
včerejším
svátku,
byly
kdy
obchody
zavřeny. Zboží
je
opravdu
mnoho,
ale
východní
kvality.
Malebné
a
voňavé jsou obchůdky
s kořením.
Odjíždíme
do 4 hodiny vzdáleného
města
Chorramabádu,
kde se nad městem
vypíná pevnost ze 12.
století,
nachází
ve
které
se
zajímavé
37
etnografické muzeum věnované místní národnostní menšině žijící zde
v oblasti Lorestánu. Bohužel nejde proud, takže některé exponáty jsou
špatně osvětleny
a hlavně video
nemůžeme vidět
vůbec, prý je na
něm
zachycen
zajímavý tanec u
příležitosti
svatby.
Po
islámské revoluci
je v Íránu tanec a
zpěv
na
veřejnosti zakázán, divadlo pouze loutkové, filmy místní provenience
nebo ze zemí, kde chodí ženy zahalené. V televizi jen ženy zahalené,
nikdy jsme neviděli ani reportáž, kde by byla žena (byť cizinka) bez
šátku. Zakázané jsou i hlučné domácí oslavy. Přejíždíme 4 hodiny do
dalšího
města
Andimešk.
Cestou
vidíme
zajímavou
skalnatou krajinu
se
soutěskou,
dlouhou
dobu
jedeme
podél
řeky, jejíž voda
je používána na
zavlažování políček a sadů. Ostatní je suché na troud. Jedeme poblíž
irácké hranice, kde probíhaly před 12 lety kruté boje. Údajně ve válce
zahynulo na obou stranách 400 tisíc až 1 milion lidí, údaje se liší. Co je
jisté, že v poslední fázi války íránské revoluční gardy před sebou jako
38
živý štít hnaly do minových polí 12leté děti s voláním Alláh Akbar = Alláh
je převeliký. Každé větší město má vojenskou posádku a na silnicích
jsou kontroly nejen policejní, ale i revoluční gardy (*). U jedné takové se
zdržujeme asi ¾ hodiny, vedle autobusu hlídá voják se samopalem
Prohlížejí naše pasy, povolení k průjezdu a doklady řidiče. Janě se
hodně ulevilo, když nás konečně pustili. Další průjezd je již hladký,
kontrolní stanoviště nás již mají nahlášeny.
Do města přijíždíme kolem 9. hodiny večer, docela hladoví, protože
kromě nevalné snídaně jsem v poledne měla jen bagetu s kuřecím
masem a malé nealkoholické pivo. Líba pak jen jogurt s rajčaty. Hotel je
šílená špeluňka a šéf neochotný. Donutíme ho koupit ručníky, protože
nám drze přináší nevyprané a bůhví od čeho. Dostáváme s Líbou
dohromady jeden malý rozměru asi 30x40 cm. Voda v koupelně
neodtéká, turecký záchod nesplachuje. Do zapáchající ledničky si raději
nic nedáváme. Na večeři jdeme asi do nejlepší restaurace ve městě.
Pořádné
jídlo
s masem
si
z pěti lidí dávám
pouze
já,
anorektičky jsou
o
salátu
nebo
rýži a ostatní tak
pozdě ani nikam
nešli nebo si vaří
na
pokoji
čínskou polévku.
(*) Revoluční gardy jsou silnou a vlivnou vojenskou jednotkou v Íránu. Podílely se
na vítězství islámské revoluce v roce 1979 a zůstaly oddělené od armády. Jsou
považovány za ochranu režimu islámských duchovních a nepodléhají pravidelné
armádě, nýbrž duchovnímu vůdci země ajatolláhovi Alímu Chameneímu. Mají na 120
000 členů, v jejich rukou je íránský raketový program a disponují vlastními
pozemními jednotkami, námořnictvem i letectvem.
39
Kupujeme cestou zpět vodu a nealko pivo na zítra. Mnohým se dnešní
hotel opravdu zajídá a domlouvají průvodkyni, aby se snažila na další
dny zajistit lepší. Uvidíme, ještě zítra má být hotel mizerný. Je půl 1 ráno,
jdeme spát, vstáváme 6:45. Ještě se stěhuji na druhou volnou postel,
protože na mne ledově funí klimatizace a nechci nastydnout.
Neděle 10.10. Choqá Zambíl – elamitský zikkurat, Súsy, Behbedán
Pokračujeme
v sérii nevalných
snídaní
dnes
ještě
s neochotným
personálem.
Nakonec z něho
vydobudeme psí
dečky, čtvereček
obvyklého
sýra
balkánského
typu, jedno smažené vejce a čaj. Odjíždíme s malým zpožděním do Sús,
kde hned po ránu navštěvujeme vykopávky obrovského Dareiova
paláce, kde nás
ohromují
svojí
velikostí
patky
sloupů
z hlavní
palácové
síně.
Komplex
budov
musel
být
obrovský, vedro
začíná
být
na
nechráněném
prostranství nesnesitelné. Vystupujeme ještě k nedaleké francouzské
pevnosti, která byla vybudována na ochranu francouzských archeologů.
40
Spíš měla demonstrovat politický zájem
Francouzů v této oblasti, na kterou si činila
nároky Británie. Nyní pevnost slouží íránské
posádce. Přesunujeme se pod ochranu
nedalekého klimatizovaného muzea, které je
nově otevřené. Hlavy z elamského období
(3. – počátek 2. tisíciletí před Kristem) nás
uchvátily, vitríny obsahují unikátní předměty
i z pozdějších období. Ulicemi města plnými
obchůdků docházíme k hrobce židovského i
muslimského proroka Daniela. Bereme si
opět
čádory a
jdeme
do
ženské části mešity, kde jsme opět
velmi
dobře
přijaty.
Fotíme
instruktážní malby na zdech nádvoří
mešity
vysvětlující,
že
zahalení
(hidžáb) ženu ochraňuje. Fotím se
v čádoru
pod
tímto nápisem.
41
Navštěvujeme další malé muzeum vybudované pod záštitou UNESCO
s dokumenty objasňujícími vykopávky obrovského zikkuratu, uměle
navršeného pahorku, na jehož vrcholu býval chrám. Na modelu 1:100
vidíme všechny podrobnosti. Venku archeologové odkrývají menší
stavbu, kterou dělníci doplňují tradičními nepálenými cihlami, jejichž
primitivní výrobu z cihlářské hlíny a nasekané slámy sledujeme. Hlínu
muži zpracovávají šlapáním bosýma nohama. Pokračujeme autobusem
zkratkou po
prašné cestě
do
elamitského
zikkuratu,
kde
vystupujeme
za poledního
horka,
doprovází
nás bezzubý
průvodce černý jako bota. Stavba má u základny rozměr 105 x 105 m,
42
zachovalých je několik pater. Některé části jsou obloženy novými
cihlami, v obvodových částech hradeb pomazanými tradiční směsí hlíny
a slámy. Některé cihly mají vytlačené klínové písmo, které dosud nebylo
rozluštěno. V Íránu je nazýváno „hřebíkové“. Průvodce nám ukazuje, že
některé cihlové části obvodového zdiva bývaly natřeny barvou. Stavbu
pouze obcházíme, vstupy do dalších pater jsou opatřeny železnými
bránami, ale stejně by se nám v tom horku (je asi 40°C) nahoru po
vysokých stupních šplhat nechtělo. Bylo to zajímavé a jistě ojedinělé
místo (ročně sem přijede jen pár návštěvníků, obvykle Němců), ale jsme
už rádi, že nás zachraňuje klimatizovaný autobus. Pokračujeme do
Šúštaru,
kde
jsou
zbytky
obrovského
pilířového
mostu
z doby
sasánovského krále Šápura I., který postavili římští zajatci po jeho
vítězství nad císařem Valeriánem v roce 260. Most je 165 m dlouhý a
zachovalo
se
z něho
35
kamenných
oblouků.
Ve
městě
prohlížíme
přehradu
a
starověký mlýn
z 5. – 6. stol. n.l.
43
Pokračují další cca 4 hodiny nepřetržité jízdy, kdy stále vyhlížíme
možnost dodatečného oběda spojeného s večeří. Nakonec těsně před
cílem cesty městem Behbedán zastavujeme u zájezdního občerstvení.
Je již tma a 7 hodin večer.
Rozptylujeme
se
do
dvou
občerstvoven, my s Líbou vybíráme
„postele“ na ulici a dáváme si
bohužel připálené kuřecí a hovězí
špízy s opečenými rajčaty a opět
psími
dečkami.
Teprve
potom
zjišťujeme, že měli i rýži. Parta,
která jde do vedlejší restaurace,
dopadá o něco lépe, je tam větší
výběr. Poté již brzy dojíždíme do
hotelu, ubytováváme se, opět nesvítí světlo v koupelně, musíme si
opravit žaluzii na okně, protože jsme v přízemí a je do pokoje vidět
z ulice. Dáváme hygienu a už se nám nechce na posezení do haly, kam
nás zve Jana. Děláme si pořádek ve věcech, kontrolujeme hotovost,
Líba pere, dobíjíme naše stroje a těšíme se do postele. Je zase půl 11,
dřív to nestíháme.
Pondělí 11.10.
Bišápur, rozvaliny
města krále Šápura,
Šíráz
Snídani mají podávat
od 7 hodin, ale jsou
ochotni nás obsloužit
až
v půl
klasika
dříve,
8.
Opět
popsaná
pouze
podávaná v ohromném sále plném židlí a stolů, jsme jediní strávníci.
44
Odjíždíme do asi 3,5 hodiny vzdáleného města Bišápuru, cestou
zastavujeme půl hodiny u občerstvoven
na dálnici, kde kupujeme
bramborové placky, hroznové víno, Líba granátová jablka, dáváme si
drahou přeslazenou a přechlazenou šťávu z čerstvých pomerančů.
Autobus
nás
vykládá přímo u
obrovského
komplexu
na
břehu malé říčky,
jehož
součástí
jsou sasánovské
reliéfy
představující
vítězné
etapy
králů. Po jejich
prohlídce přecházíme za
poledního
horka
rozvalin
do
města
sasánovské dynastie (2. –
7. stol.). Prohlížíme zbytky
monumentálního
krále
Šápura,
paláce
lázní,
Valeriánova
vězení.
Autobusem
přejíždíme
pohoří
tzv.
Perskou
bránou, velmi obávanou
při přechodu vojsk, tudy
pochodoval
i
Alexandr
Veliký. Stoupáme 1000 m
nahoru a opět sjíždíme do
nížiny.
45
Cestou krátce
zastavujeme
u
silnice
v jakési
vesničce,
kterou
tvoří
stánky,
obchůdky
a
čajovny kolem
hlavního tahu
na
Šíráz.
Kupujeme
pistácie, tenký turecký med se seznamem, pití. Pokračujeme do asi ¾
hodiny vzdáleného Šíránu, kde bloudíme autobusem rozsáhlým 1,8
milionovým městem. Nakonec hotel nacházíme, úzkými uličkami k němu
jdeme od autobusu pěšky. Problém nastává s ubytováním, my s Líbou
dopadáme nejhůř – máme podzemní kobku bez skel v cihlových mřížích,
před nimiž jsou „postele“ v atriu, kde se provozuje restaurace a společné
příslušenství
bůhví s kým.
Jana
je
v depresi,
protože
prý
mailovala
s někým
jiným,
vše
který
slíbil
a
teď tu není.
Dokonce
se
rozpláče. My z toho velkou radost nemáme, ale nechceme situaci hrotit nějak to přežijeme. Večeře je dobrá, i když čmoudi všechno popletli.
46
Nakonec ještě k 17% přirážce za obsluhu trochu neomaleně vyžadují
spropitné. Je půl 11, ani nemůžeme vyprat, není kam pověsit. Kalhoty
máme úplně zaprášené z dnešních vykopávek, ale neřešíme to.
Úterý 12.10. Šíráz - mešity, medresa, zahrady, bazar
Ráno standardní snídaně, byť formou švédského stolu. Jíme v atriu
hotelu, pokoje jsou rozmístěny kolem ve 3 patrech. Odcházíme pěšky do
velké mešity, kde musíme odevzdat fotoaparáty do úschovny a vzít si
čádory. V obrovské mešitě je hrobky dcery imáma, ale už nám všechny
data i jména splývají. V ženské části mešity,
kam vstupujeme, probíhá vyučování malých
dívek, všechny mají na hlavách makné =
kukly splývající na ramena, vypadají jako
matrjošky. Několik děvčátek k nám přibíhá a
nabízí ze sáčku barevné křupky. Jejich
učitelka je zlobně odvádí zpět, ochránila tak
islámskou revoluci. Vyučování nás opět přesvědčuje o zdárném
vymývání mozků nastupující generace. Venku skupiny malých chlapců
v jednotných košilích jdou s učitelem do mužské části mešity. Bohužel
nic fotit nemůžeme, i když někteří z nás tajně fotili mobilem. Na nádvoří
je vstup do muzea, mají mít ještě zavřeno kvůli údržbě. Nakonec nás
tam vpustí, ačkoliv muži ještě uklízejí – leští skla vitrín a některé
exponáty mají volně po zemi. Opravdu se divím, že nás nechali volně
47
procházet, mohli jsme něco plandajícími čádory rozbít, neřku-li i něco
zcizit, některé předměty byly miniaturní. Nejstarší byly ze 4. stol. před
Kristem. Opouštíme mešitu, vracíme čádory a přecházíme do vedlejší
Páteční mešity, která je prý již několik let v rekonstrukci a podle stavu
prací (ve výkopu pracuje
jediný muž) ještě několik
desetiletí bude.
Uprostřed
nádvoří
je
zajímavá stavba, údajně
nahrazující
Kaabu
v Mekce,
sloužila
k uchovávání
koránu.
Procházíme
bazarem,
zatím ještě málo rušným.
Jdeme
do
jedné
ze
šírázských
zahrad,
prohlížíme
qádžárovský
palác
s
nádherně
malovanými
dřevěnými
stropy
a
dobovým
nábytkem.
Další
zastávkou
je
medresa, islámská škola.
Procházíme
nádvořím
zdobným
s
prázdným
velkým jezírkem, ale pak
vystupujeme po schodech
na střechu budovy, odkud
přehlédneme celé město.
První
patro
jsou
opuštěné studentské pokoje a učebny, vše ve zchátralém stavu.
48
Kolem obrovské
pevnosti
s rohovou věží,
která je hodně
nakloněna a je
vidět,
problém
že
nastal
již ve stabilitě
boční zdi, jdeme
po rušné třídě,
měníme peníze
a zapadáme do místního fast
- foodu, kde si dávám čtvrku kuřete,
bramborové placky a salát, Líba totéž bez kuřete. Po pozdním obědě již
nemáme chuť se trmácet taxíky přes celé město k hrobce básníka
Háféze, hrobek již bylo dost. Myslím, že by se Íránci kvůli našemu
Máchovi také netrmáceli. Poprvé vypouštíme společný program a
vracíme se kolem známé pevnosti do bazaru, pokukujeme po
starožitnostech v sekci jim určené, Líba kupuje krásnou tepanou skládací
hůl se skrytým nožem. Domů si bereme taxíka, i když zjišťujeme, že
jsme to hravě mohly dojít pěšky. Stěhujeme se z naší podzemní kobky
do přízemí nad ní, máme krásný velký pokoj
s příslušenstvím,
poprvé
s modlitebním
kobercem a kamenem jako výbavou pokoje.
Peru jako o závod, již to bylo víc než třeba.
Denně vše propotíme. Sedíme s Líbou na
ztichlém nádvoří hotelu a užíváme si nad
dvěma
konvičkami
čaje
krásný
vlahý
podvečer. Mešity ani hrobky nám nechybí.
Relax. Ráno vstáváme brzy, odjíždíme již
v 7:15, i když pochybujeme, že čmoudi
stihnou včas snídani. Inšaláh – jak Bůh dá.
49
Středa 13.10. Persepolis, Naqše Rostam, Pasargady, Jazd
Navzdory hezkému pokoji obě spíme špatně, možná za to může hodně
čaje včera večer a tvrdé postele. Vstáváme už 5:40, ale v 6:30 se na
nádvoří, kde má být snídaně, stále nic neděje. Pak přichází paní
kuchařka a během několika minut připraví snídani. Barel se stále vařící
vodou je i přes noc v pohotovosti, takže připravit tolik čaje není problém.
Dokonce se k závěru snídaně dočkáme i vařeného vejce na osobu.
Skoro zázrak. Odjíždíme do nedaleké Persepole, cesta trvá asi ¾
hodiny. Jsme tu na obrovském parkovišti první organizovaní návštěvníci,
kromě nás pár jednotlivců. Před
vstupem
do
placeného
areálu
musíme odevzdat ruksaky větší
tašky. Nic nepomáhá, že ukazuji
téměř
prázdný
obsah
ruksáčku
Musíme si věci sebou přendat do
nafasované igelitky. Je to opru,
ruksáček nosím stále, abych měla
volné ruce při focení. Navíc peníze,
pas a ostatní drobnosti nejsou
v igelitce moc v bezpečí. Protestuji,
ale není mi to nic platné.
50
Prohlížíme úžasné a
impozantní památky,
je to na jednom místě
soustředěná ukázka
umu
starověkých
stavitelů, řemeslné a
umělecké dovednosti
a kronika tehdejších
národů,
jejichž
poselstva
jsou
vytesána
podle
schodiště k audienční síni achajmenovských vládců. Můžeme tak
obdivovat oblečení, obutí, doplňky, účesy a šperky lidí z tehdejších
oblastí přední Asie. Audience se konala 1x ročně u příležitosti nového
roku, který koresponduje s naší rovnodenností. Ke králi přicházela
poselstva až z Núbie, Babylónie, Thrákie, oblasti Pandžábu, kmenů od
Kaspiku a jiných celkem 23 národů Perské říše. Jsou tu znázorněna i
zvířata, přiváděná do královské zoologické zahrady – žirafa, antilopa,
lvice se dvěma lvíčaty. Mnoho poselstev přivádí koně – i zapřažené do
vozů, býky, zebu. Jiní přinášejí vzácné látky, vonné masti a med. Mezi
postavami není ani jedna žena, i když v areálu paláce je rozsáhlý harém.
Audienční
síň
Apadana
sama
ohromuje
rozměry
sloupů výšky
20 m.
Zachovalé jsou i horní
hlavice
sloupů
ve
tvaru býků spojených
hřbety proti sobě, na
nichž
spočívaly
cedrové trámy stropu.
51
Persepolis byla pobořena a vypálena v době vpádu Alexandra
Makedonského r. 331 jako odveta za vypálenou Akropoli Xerxem I.
Xerxův palác byl dokonce srovnán se zemí, zbyl po něm jen pahorek.
Schodiště jsou všude plochá, aby mohla pohodlně nahoru vyjít zvířata
nebo po postranních plošinách vyjet vozy. Vystupujeme k dvěma
hrobkám vytesaným do skal, nejsou moc zachovalé a přístup k nim je
omezen. Je odsud však krásný výhled na celou oblast vykopávek.
Navštěvujeme muzeum s krásnými nádobami z tenkého mramoru,
obrovskými hliněnými nádobami na zásoby a též s kovovými nástroji a
kovanými svorníky kvádrů. Spousta drobných předmětů včetně kovové
trouby, na které duli hudebníci při uvítacím ceremoniálu. Přejíždíme
k nedalekým hrobkám Naqše Rostam, kde byli pohřbeni achajmenovští
vládci Xerxes a Dareios, jen se s určitostí neví
kolikátý. Nachází se tu i kvádrová stavba ze
stejného
Spekuluje
období,
se
zoroastrovským
o
ale
tom,
nejasného
že
chrámem.
mohla
účelu.
být
Obědváme
nedaleko odsud v restauraci, kde je problém
s placením – anglický překlad jídelního lístku a
52
ceny v něm neodpovídají perskému. Zdá se mi, že čím jedeme dál od
Teheránu, tím jsou služby i samotné jídlo horší a horší. Po pozdním
obědě ještě jedeme do místa Pasargady, kde je velká samostatně stojící
hrobka
zakladatele
Perské říše Kýra
Velikého. Hrobka
je
vykradena
složila
dávno
a
jako
islámská mešita.
Uvnitř prý mimo
nápisu o slávě a
původu panovníka jsou islámské nápisy. Hrobka se nachází na planině,
na které býval Kýrův soukromý palác, audienční síň, městská brána a
stavba podobného typu jako
kvádrová
stavba
Rostam.
Ze
v Naqše
všeho
se
zachovaly spíš jen jednotlivé
kvádry, kamenná ostění dveří,
mramorové podlahy a sloupy.
Nacházíme
zajímavý
reliéf
boha vod – postavy s jednou
nohou lidskou a druhou ve
tvaru rybího ocasu a bránu
s andělem. Již s podvečerem
přejíždíme pusté hory směr
Jazd (Yazd) – dnes máme celkem 400 km jízdy. Ubytováváme se
v pěkném atriovém hotýlku a jdeme na večeři v uličkách nedaleko do
hotelu stejného majitele. Jídlo jakž takž, měli jsme hlad jako vlci. Je
půlnoc.
53
Čtvrtek 14.10. Jazd, věže mlčení
Snídaně na střeše našeho hotelu s výhledem na mešity, minarety a
větrací věže (bádgíry – bád=vítr). Autobusem odjíždíme za město k
„věžím mlčení“, kde příslušníci zoroastrismu vystavovali své nebožtíky
povětrnostním vlivům a zobákům mrchožravých ptáků. Teprve potom
pohřbívali čisté kosti. Tento způsob pochovávání je od roku 1978
zakázán.
Dnes
se tělo ukládá do
vybetonovaného
hrobu,
aby
neznečistilo
tři
posvátné živly –
oheň, vodu nebo
zemi. Na jednu
z věží
je třeba
překonat asi 2m
vysokou
ve
stěnku
vchodu.
Musíme
si
navzájem
pomoci. Plošina
obehnaná
kamennou
hradbou
má
uprostřed
hlubokou
jámu,
kam se házely kosti před pohřbením. Tělo po opuštění duše byla jen
hmota bez jakéhokoliv významu, proto ani kosti dále neidentifikovali.
Důležitá je duše, protože si najde tělo nové. Vystupujeme ještě na
druhou menší věž, do které je vstup snadný. Setkáváme se zde se
skupinou studentů medicíny z Lorestánu (Luristánu), kteří se s námi
54
stále chtějí fotit a
nakonec
nám
zatančí tanec, ač
je v Íránu veřejný
tanec
zakázán.
Atmosféra
je
neopakovatelná.
Vracíme se do
města,
vstupujeme
do
zoroastrovského
chrámu
ohně
Áteškade,
hoří
kde
posvátný
nevyhasínající
oheň, udržovaný
mnichy po staletí
od roku 470 po
Kristu, sem byl
přenesen
roku
1940. Prohlížíme
mešitu
z 12.
stol.,
muzeum
vody,
kde
je
vysvětlen
zavodňovací
systém qanáty –
podzemními
rozvody. V horku
se
rodiny
soustřeďovaly
55
v hlubokých podzemích domů, kudy stále protékala voda. Zde se též
uchovávaly
potraviny.
Navštěvujeme
tradiční
posilovnu,
v jejímž
podzemí
je
obrovská
cisterna
vodu,
na
nyní
prázdná.
Vystupujeme na střechy k větracím šachtám a dále po strmých schodech
na tribunu, která slouží při oslavách. Před ní jsou obrovské dřevěné
„máry“, které připomínají smrt Hoseina a každoročně jsou potaženy
černým suknem a neseny desítkami mužů na počátku smutečního
průvodu, za nimi kráčí bičující se flagelanti. Prohlížíme též „Alexandrovo
vězení“, ale jedná se o náboženskou školu, Alexandr v něm údajně nikdy
vězněn nebyl, protože sem přišel jako dobyvatel, jeho věznění bylo spíš
56
zbožným
přáním
Peršanů.
Bloudíme
bazarem,
ale
skoro
nic
nekupujeme. Líba jde s Richardem vybírat koberec, ale také bez
úspěchu. Ceny jsou sice přijatelné, nicméně rozměry nevyhovující.
Sedíme ještě dlouho na „posteli“ před naším pokojem v atriu hotelu, je
příjemně chladno, likvidujeme dnes koupený meloun, protože ho
nechceme zítra vozit sebou autobusem. Za zapůjčenou mast dostávám
od Moraváků tekutinu zde víc jak vzácnou, zbytek domácí slivovice, zde
pod inkvizicí islámu dvojnásobně chutnající.
Pátek 15.10. Čak Čak, Esfahán
Po snídani na střeše hotelu (dnes dokonce dva druhy melounů)
odjíždíme v 8:30hod. do centra, kde v liduprázdném bazaru (pátek =
naše neděle) vystupujeme na střechy komplexu stavby. Proplétáme se
mezi hliněnými kupolemi nad křižovatkami chodeb bazaru a větracími
šachtami. Užíváme si krásného rána, klidu v ulicích i výhledu na celé
město Jazd. Něco nakupujeme v místním krámku, který je náhodou
otevřen. Přejíždíme asi do 1,5 hodiny vzdálené hliněné vesnice, která je
57
asi 80 let opuštěná. Rozvaliny
jsou
dosud
díky
suchému
velmi
podnebí
zachovalé
a
malebné, včetně akvaduktu na
obloukovitých
pilířích.
Poprvé
vidím stromy, na kterých rostou
pistácie. Již za poledního horka
přejíždíme do nedalekého místa Čak
Čak, v překladu Kap Kap, kde je
v horách ukrytý zoroastrovský chrám s
posvátným nevyhasínajícím ohněm.
Při
výstupu
míjíme
ke
skupinky,
skalnímu
chrámu
které
piknikují
v terasovitých otevřených místnostech,
vaří, pospávají, jeden muž dokonce
pracuje na notebooku. Místo je velmi
poklidné, v chrámu dlouho posedíme a
užíváme chládku onyxové podlahy a
58
vlhkých
stěn
polojeskyně,
z kterých stále odkapává voda.
Nabíráme
si
ji
naběračkou
z plastového dřezu, chutná lehce
po kouři zapáleného ohně a
vonných tyčinek. Jedeme dál
rozlehlou pouští, zastavujeme u
občerstvovny, několik z nás si
dává
skvělý
kuřecí
kebab
obložený zeleninou, ostatní se
odbývají
sušenkami
a
čajem
nebo vodou. Líba má žaludeční revoluci, dává dva oslazené čaje.
Dojíždíme již za večera do Esfahánu, v hotelu jsme v 19 hodin, v 19:30
odcházíme
na
večerní
procházku přes
krásně
osvětlený most.
Na
náměstí
Chomejního
jdeme do dost
luxusní
restaurace, kde
nás též luxusně
okradli. Ti, kteří měli jen polévku nebo čaj, museli zaplatit paušální
částku za nekonzumaci menu, která se rovnala skoro ceně hlavního
jídla. Moje účtenka je zmatená, ale vycházím z toho docela dobře. Tři
jsme za stejnou objednávku platili různě, já jsem uhádala nejnižší cenu.
Vracíme se pěšky přes krásně udržované parky, kde ještě posedávají
skupinky lidí piknikujících Íránců, někteří nás přátelsky zvou na čaj, ale je
to spíš formální záležitost. Je 0:34 hod., jdeme spát.
59
Sobota 16.10. Esfahán, holubí dům, Arménská enkláva, Šáhova
mešita
Ráno snídaně ve vedlejší budově, kde je skromná jídelna. Obsluhuje nás
muž, kterému je očividně zatěžko obsluhovat ženy. Když jde s ženami
muž, vždy objednává a jedná s číšníkem, ženy nikdy. Když jsme samy
ženy, je situace pro íránské muže nepříjemná. Odjíždíme naším
autobusem na druhou stranu města k tzv. holubímu domu, kde kdysi
chovali holuby kvůli trusu, který byl používán na hnojení zeleninových
polí. Holubi byli oblíbeni i vládci, kteří měli chov poštovních holubů jako
koníčka. Jeden vladař se dokonce zabil pádem z výšky holubníku.
V jedné stavbě bývaly i tisíce holubů,
dnes jsme jich tu viděli možná nějakou
desítku. Na vnější stavbě je asi v polovině
hladký pás omítky, aby po ní nemohli
šplhat hadi a vstupní otvory v horní části
jsou rozměrů holubího těla, aby tam
nemohli
vlétnou
dravci
včetně
sov.
Přejíždíme
autobusem
do
muzea Arménů, kteří byli
povoláni panovníkem šáhem
Abbásem do Persie jako
dovední
řemeslníci.
V komplexu
je
nádherný
arménský kostel s bohatými
freskami,
z nichž
zaujímá
velmi
pojatý
Poslední
nás
sugestivně
soud.
V muzeu je vzpomínka na
60
genocidu Arménů Turky v roce 1915, což je stálé trauma obou národů.
Ve sbírkách muzea jsou krásné obrazy, mezi nimiž mne zaujala
Rembrandtova kresba, církevní obrazy italské provenience a část
křížové cesty – 5 obrazů kompozičně velmi zdařilých, staré iluminované
rukopisy, kroje Arménů apod.
Pak odjíždíme k tzv. „třesoucím
se minaretům“, kde každou
hodinu rozhoupe muž jeden ze
dvou
minaretů,
postavených
nad
otevřenou
modlitebnou.
Začne se pohybovat i druhý
vedlejší minaret, což dokládá
na
něm
pověšený
zvonek.
Díváme se jen zezdola, je to
turistická atrakce nevalné ceny.
Při čekání na ni si dáváme
v čajovně
v zahradě
vedle
nebo
kávu.
minaretu
čaje
Turecká
s jedním
baleným
bonbonem přijde na 40 Kč.
Setkáváme
se
opětovně
s Íráncem a jeho dcerou, který
vystudoval v Praze a žije nyní
v Americe. Mluví velmi kriticky i
skepticky o zdejší situaci. Řidič
nás odváží do centra, kde
navštěvujeme „Šáhovu mešitu“,
vrcholný
skvost
islámské
architektury – opět v povinných
čádorech. Pak jdeme do paláce
naproti,
kde prohlížíme dům
61
zvaný
„Vysoká
brána“
vystavěný
Šáhem Abbásem v 17. stol. jako sídlo
vlády. Je z něho krásný pohled na
náměstí Emáma Chomejního, rozměrů
510 x 165 m, dříve Abbásovo. Jdeme
společně
do
doporučené
jedním
kobercářem
restaurace
nedaleko
náměstí, jíme společně s Íránci za jejich
vysoké
zvědavosti.
Pokračujeme
prohlídkou
další mešity –
Loftolláhovy
z let
1602 – 1619,
krásně
vyzdobené
s jedinou
obrovskou
kupolí,
vystavěné
šáhem
Abbásem
na
počest
libanonského
šejcha,
který
na
pozvání
safíjovského
vládce
Persie
přišel
do
vyučovat
šiítské
náboženství.
62
Pak se již věnujeme nákupům, hlavně obcházením mnoha obchodů
s koberci. Na trhu nakupujeme cukroví domů. Nakonec máme dobré
kobercové skóre: Líba 2 ks, Andrejka 1 ks, já 1 ks a Jana jako náš
doprovod dostává od
svého přítele kobercáře
také jeden kobereček.
Z kobercárny
jsem
konečně mohla napsat
mail Ivanovi. Nákup byl
docela
adrenalin.
Vracíme se do hotelu
taxíkem,
odkládáme
nákupy a přes krásný 33 obloukový most přecházíme na druhou stranu
řeky do občerstvovny, kde jako vždycky obsluha poplete co snad ani
poplést nejde. V tom jsou íránští číšníci mistři. Vracíme se na hotel,
balíme, poslední noc. Je opět pozdě, ½ 12.
Neděle 17.10 – pondělí 18.10. Esfahán, pavilóny, přelet do
Teheránu, Chomejního hrobka, odlet
V noci jsme obě vzhůru již kolem 3. hodiny, začíná mi rýma, nastydla
jsem z klimatizace v autobusu cestou z Jazdu do Esfahánu. Ráno
definitivně balíme a po snídani do našeho pokoje ostatní dávají své věci,
tento pokoj budeme mít
do večera k dispozici.
Jdeme
pěšky
do
Pavilónu osmi rájů, kde
máme
velmi
výřečného
íránského
průvodce,
který
vyjmenovává
snad
každou
cihlu
stavby.
Pavilón je obklopený
63
rozsáhlým, celkem dobře udržovaným parkem. Jdeme pak do dalšího
Pavilónu čtyřiceti sloupů, kde jsou krásné fresky a velká vodní nádrž
před ním, kde se odráží 20 sloupů průčelního prostoru letohrádku.
Sloužil za Abbáse II. jako sídlo dvora i přijímací palác pro státní
návštěvy. Posedíme pak v příjemné čajovně za pozornosti místních
studentek. Proplétáme se krytým bazarem asi 2 km, až dojdeme
64
k monumentální
Páteční
mešitě, kde nás doprovází
další mladý průvodce. Byla
vystavěna na přelomu 11. a
12. století, má nádvoří délky
76 a šířky 65 m. Za irácko –
íránské války sem na boční
křídlo
dopadla
i
jedna
z bomb. Posléze přes část
bazaru a starou zástavbu
docházíme na nádvoří další
mešity, která má nejvyšší
minaret vysoký 54 metrů,
postavený v letech
1130
-
1155,
připomíná tovární
komín. Na nádvoří
se modlí několik
mužů, nevšímají si
nás. Ve skříňce
visí
plakátek
hlásající
smrt
Americe. Vracíme
se
přes
poloopuštěný
bazar,
neboť
začíná
polední
pauza. Jdeme na
oběd
do
stejné restaurace
65
jako včera, dávám si závěrečný skopový kebab a v čajovně mezi kuřáky
vodní dýmky poslední čaj. Po obědě se ještě touláme bazarem, utrácíme
zbylé peníze za pistácie a nějaké další sladkosti. Celkem znavené
horkem a dlouhou chůzí docházíme do hotelu, dáváme sprchu,
dopakováváme
a
chystáme
se
na
dlouhou
noc
v dopravních
prostředcích. Nejprve jedeme taxíky na letiště v Esfahánu za dost
silného provozu; kde jsou 2 jízdní pruhy, tam se vedle sebe občas
vejdou i 4 auta, vše na centimetry, do toho chodci,
motorky, kol málo,
pro cyklisty je to tu
o život. Přelet do
Teheránu
klidný,
jídlo nic moc. V
Teheránu
na
vnitrostátním letišti
na nás čeká náš řidič, dokonce přivezl svoji krásnou,
mladou,
na
islámské
poměry
velmi
moderně
ustrojenou manželku. Teprve teď chápu jeho dlouhé večerní telefonáty.
66
Jedeme do hrobky emmáma Chomejního, což je obrovská stavba spíš
podobná tovární hale, není dostavěná a asi dlouho nebude, protože
projekt byl od samého počátku velikášský až monstrózní. Odevzdáváme
fotoaparáty, ale mobily je dovoleno fotit! Kupodivu nás nikdo nenutí do
čádorů. Je už 10 hodin večer, počet návštěvníků menší, některé ženy i
s dětmi tu přespí na
kobercích.
Venku
spousta lidí nocuje
ve stanech nebo i
pod širákem, někteří
ještě
teď
ve
skupinkách piknikují.
Dost
divný
výlet
k hrobce. Je to tu
dost ošklivé, sama
hrobka uvnitř jako jinde se podobá stříbrné kleci, ale tady obřích
rozměrů. Jediné, co je tu krásné, jsou velké červené koberce s tradičními
symetrickými vzory. Bosým unaveným nohám je na nich dobře. Jiný
zážitek než pocit kultu osobnosti nenastal. Chomejního teze jsou
67
nezpochybnitelné a nedotknutelné, je to zakotveno i v ústavě, půjde-li
vše jen evolucí, k jejich revizi bude třeba dlouhá doba. Odjíždíme na dost
vzdálené mezinárodní letiště, loučíme se s řidičem, s nímž jsme ujeli asi
3.600 km. Nemůžeme se dočkat, až v tureckém letadle sundáme
zahalení, tj. šátky a předepsané volné oblečení, podle předpisu aspoň do
půlky stehen. Jídlo s Turky také nic moc, ale už to nějak doklepeme.
Průvodkyně Jana dostává na letišti od řidiče a jeho paní zarámovanou
kaligrafii s verši z koránu, ale úředník ji zabavuje. Teprve slzy Jany a
přímluva Íránek u odbavení pohne úředníkem a obraz jí vrací. Letiště
v Istanbulu dost plné, poleháváme po lavičkách. Jsme od 18:30
předchozího dne na cestě, nic záviděníhodného. Moje rýma se stupňuje
a přidává se teplota a zimnice. Uvidíme, jak to dopadne. Konečně píši
SMS domů, telefon funguje – přišly zadržené SMS od Ivana a Štěpána,
z doby, kdy nebylo ještě jasné, že do Íránu nemají šanci dojít. Domů je
ještě daleko, ale už si připadáme jako doma, zahalených žen je
minimum. Praha dopoledne – asi 4°C, kosa. Jan ě zůstal bágl v Istanbulu
i s teplým oblečením, přijde až večer. Dávám jí můj „íránský kabát“, který
bych stejně doma nenosila. Pavel R. na nás čeká, bere mne na metro na
Kulaťák, dále jedu metrem na Černý Most a autobusem do Jičína. Zima
v autobuse (nebo spíš zimnice), Ivan čeká bez auta, protože nevypnul
světla a baterka stávkuje. Pěšky ještě 1 km a rovnou do postele. Spím
až do dalšího dne.
Krátký doslov
Tak to by bylo. Co dodat? Přepsán deník a zážitky se vrací, některým
věcem stále dost dobře nerozumím, dohledávám na internetu. Asi se
s cestou budu dlouho vnitřně vypořádávat. Jedno je jisté a shodly jsme
se na tom s Líbou: cesta byla moc zajímavá a jsme rády, že jsme ji
podnikly. Ale už bychom tam příště nejely. Tečka.
Jičín, 1.11.2010
Jitka
68