ČASOPIS OBCE UNITÁŘŮ V PLZNI 2009

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
2
květen–srpen
2009
ročník v
******************************************
Obsah čísla 2:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 2 .......................... s. 1–2
LOVČÍ, Radovan: Thomas Jefferson. Demokrat, unitář, prezident Spojených států a stoupenec euthanasie ……… s. 2–9
MIKEŠ, Otakar: Duchovní cesta a politika – protiklady? ...
……………………………………………………..... s. 9–18
KAFKA, Dušan J.: Sofrologie. Prostředek k vyrovnání mysli. Dr. Caycedo a jeho metoda …………...…….… s. 18–31
CESBRON, Gilbert: Z které strany je zrcadlo? (přeložil
Věroslav Parkan) ……………………………………... s. 32
SCHWARZ, Jan: Nemocniční ………………….... s. 33–34
Camille Flammarion o budoucnosti lidstva ….….. s. 34–35
Příšerná statistika Camille Flammariona …..…… s. 35–36
SCHWARZ, Jan: Bachař ……………………...…. s. 36–37
MOJŽÍŠ, Petr ml.: Hledači pokladů ……..………. s. 37–38
******************************************
Úvodník k číslu 2:
Vážení a milí čtenáři,
ve druhém letošním čísle Svobodné cesty najdete články několika tradičních přispěvatelů našeho časopisu. Mimoto bych rád upozornil
na zajímavý příspěvek dr. Dušana Kafky o sofrologii, který vybral br.
Rev. Luděk Pivoňka. V čísle najdete také několik starších článků (z doby prvé Čs. republiky) z Kralovického obzoru, periodika vedeného Masarykovým přítelem Ferdinandem Šrekrem. Ty jsou spojeny se jménem slavného astronoma a badatele v oboru duchovních nauk Camille
Flammariona. Přetiskujeme rovněž starší článek z Lidové demokracie
(z mého soukromého výstřižkového archivu), jehož autorem je Gilbert Cesbron a překladatelem držitel krásného a dnes již neužívaného staročeského křestního jména pan Věroslav Parkan. Nepodařilo se mi sehnat kontakt na překladatele, přesto věřím, že pokud se s článkem setká, ne1
bude nám mít jeho reprodukci za zlé, neboť tento je i oceněním jeho díla, které by se jinak znovu nedostalo ke zraku dnešních čtenářů.
Příjemné čtení za redakci Svobodné cesty přeje
Radovan Lovčí
**********************************
Thomas Jefferson.
Demokrat, unitář, prezident
Spojených států a stoupenec
euthanasie
Radovan Lovčí
**********************************
Thomas Jefferson se narodil 13. dubna r. 1743 v Shadwellu
ve Virginii jako nejstarší z osmi dětí plantážníků Petera a Mary Jeffersonových. V průběhu raného dětství a dospívání byl vzděláván soukromými učiteli v klasických jazycích a teprve na prahu dospělosti se stal
studentem prestižní „Vilémovy a Mariiny koleje“ ve Williamsburghu.
Zde věnoval pozornost především právním naukám a osvícenské filozofii, s jejímiž představiteli sdílel sympatie k myšlence konstituční monarchie. V ní je oproti absolutisticky řízenému státu omezena panovníkova
moc ústavou a sborem volených lidových zástupců.
Po skončení studií v roce 1762 nastoupil Thomas dráhu právního koncipienta ve Williamsburghu a o pět let později samostatného právního zástupce. Profesní působení na poli práva přitom prokládal politickou činností a roku 1769 byl poprvé zvolen poslancem virginské sněmovny. Zde se proslavil jako razantní a neúprosný kritik britského stylu vládnutí v amerických koloniích, pro který bylo typické uplatňování
tvrdých represivních opatření proti koloniálním usedlíkům i jejich demokraticky zvoleným orgánům a zvláště zhoubná daňová, obchodní
a celní politika, jež vedla k drastickému zadlužení mnoha amerických
farmářů a zbytečným krachům řady hospodářství.
2
Vyostření vztahů mezi koloniemi na východním pobřeží Severní Ameriky a britskou vládou vedlo v roce 1775 k vypuknutí regulérní
války, které se Jefferson zúčastnil nejen jako vojenský velitel jednoho
z ozbrojených miličních oddílů, ale současně coby čelný a respektovaný
politik a hlasatel samostatnosti severoamerických osad. V červenci 1776
se stal mimo jiné hlavním literárním a ideovým autorem tzv. Prohlášení nezávislosti, v němž jménem amerického lidu proklamoval odtržení vzbouřených kolonií od Spojeného království, dále obecné lidské
právo na svržení krutovládců, když se zlo jimi páchané stává nesnesitelným, a od Stvořitele daný a zcela nezcizitelný nárok každého člověka
na život, svobodu a sledování osobního štěstí.
V témže roce byl Jefferson pověřen diplomatickou misí do Francie. Této úlohy se ale nezhostil. S ohledem na churavějící dítě (od roku
1772 žil v manželském svazku s chotí Marthou, rozenou Skeltonovou)
zůstal ve Virginii a věnoval se střídavě rodině a místnímu politickému
dění. V roce 1779 byl dokonce zvolen virginským guvernérem a funkci
s plným nasazením vykonával po dvě léta až do skončení stanoveného
mandátu.
Roku 1782 Thomas nečekaně ovdověl a zůstal sám s několika
dětmi. Marthu hluboce miloval, a proto odmítl uvažovat o další svatbě.
Na vrcholu své politické kariéry byl sice obviňován z nemanželského svazku s černou otrokyní Sally Hemingsovou (a většinou bohužel z důvodu Sallyiny barvy pleti než z náboženských pohnutek 1). Žádný jednoznačný důkaz svědčící ve prospěch daného tvrzení se však nikdy nenalezl.
Mezi léty 1784 a 1789 zastával virginský exguvernér post amerického vyslance ve Francii a roku 1790 nastoupil do funkce ministra zahraničí Spojených států amerických, v níž setrval do prosince 1793. V letech 1797–1801 působil jako řádně zvolený americký viceprezident a v období let 1801–1809 stanul ve funkci nejvyšší – stal se prezidentem celé
Unie.
Jefferson proslul jako skromný a intelektuálně založený politik,
který na půdě federace prosazoval důslednou politickou pluralitu, omezení moci armády, vyvážený rozpočet a nízké daně. Příčily se mu po1
Milostný vztah mimo rámec manželství byl pochopitelně ve své době pokládán
z křesťanského hlediska za hřích
3
vrchní společenské zvyklosti a trapné monarchické přežitky. Nejezdil
po Washingtonu kočárem, nýbrž na koni bez doprovodu osobní gardy.
Odmítal nákladné plesy a fanfarónsky znějící čestné tituly svých prezidentských předchůdců a oficiální návštěvy prý bez zbytečných formalit
vítal v Bílém domě v nedbalém oblečení a sešlapaných bačkorách.
Thomas Jefferson na portrétu Charlese W. Peallea
V amerických dějinách je historicky třetí prezident Unie s úctou vzpomínán jako brilantní politický myslitel a skvělý stylista, byť
nutno dodat, že slabé hlasivky mu zabránily, aby vynikl též jako bravurní
řečník. Kladně je vyzdvihován jeho podpis na zákonu o zákazu mezinárodního prodeje s otroky (1807) a úspěšná koupě Louisiany od Napoleona Bonaparta, která zvětšila území USA na dvojnásobek.
Thomas Jefferson dále pomohl na federální úrovni prosadit přijetí
desetinné měnové soustavy na čele s dolarem. Ve virginské sněmovně pak
pro změnu docílil schválení tzv. Virginských stanov náboženské svobody (1786), jež zaručovaly náboženskou a ideovou toleranci na celém území
státu. Vždy se ostatně držel stanoviska, že jakékoli nucení ke slepé víře
vede nejen k trestuhodným inkvizičním excesům, ale hlavně ke lži, přetvářce a pokrytectví, a za nejlepší cestu k vědecké i náboženské pravdě ozna4
čoval v souladu s osvícenskými idejemi svobodnou výměnu argumentů.
Thomas Jefferson velmi intenzivně studoval Bibli, v níž shledával mnoho „dogmatického balastu“, odporujícího původní Ježíšově nauce a morálním zásadám. Vybral proto z Nového zákona všechny podstatné etické výroky „židovského učitele Lásky“, chronologicky je uspořádal a vytvořil tak spis s názvem „Život a mravní učení Ježíše Krista“. Nešlo přitom o zbrklou editorskou práci, neboť americký státník
při výkladu dílčích pasáží novozákonního textu využil původní řecké,
latinské i hebrejské znění Bible.
Jen málokdo dnes ví, že Thomas patřil na poli náboženských
úvah k zastáncům euthanasie. Tu jako křesťan a samozřejmý zastánce
posmrtné existence lidského ducha nepokládal za nic „protibožského“.
Jako amatérský botanik měl povědomí o řadě rostlinných preparátů a drog
využívaných v medicíně a domníval se, že některé z nich by mohly nejen ulehčit utrpení mnoha nemocných osob, ale v krajním případě,
když je bolest již skutečně k nevydržení a zbavuje člověka lidské důstojnosti, zároveň umožnit trpící osobě snesitelný a bezbolestný odchod
z fyzického světa.
Třetí americký prezident opustil naši hmotnou rovinu bytí
4. července roku 1826 ve své monticellské vile. Kromě všech již výše
uváděných zásluh je mu třeba ještě přiznat úspěšné publikační
snažení na poli archeologických studií, filozofických úvah, regionální
geografie, zoologie či hudební teorie. Nemalý praktický um prokázal
i v úloze amatérského architekta (vynikl především jako autor projektu
univerzitních budov v Charlottesville).
Z hlediska náboženské příslušnosti, kterou jsem úmyslně ponechal až na samý závěr eseje, je třeba říci, že se Jefferson nikdy nestal
organizovaným unitářem, neboť unitářská asociace se v USA oficiálně
zrodila až v roce 1825 a Virginie podle některých historiků ani v následujícím roce žádný unitářský sbor ve svých hranicích neevidovala.
Thomas Jefferson, jinak formální člen Episkopální církve, byl unitářem
z přesvědčení a myslitelem nacházejícím se v souladu s unitářskými
principy. Odmítal trojiční učení; úzce se přátelil s Josephem Priestleym a členy jeho obce, již pravidelně navštěvoval, a vždy se velmi
otevřeně hlásil k Pristleyově unitářské teologii. Právě proto může být
5
slavný rodák z malého Shadwellu pokládán za jednoho z nejpřednějších amerických unitářů, v jejichž řadách se s ohledem na svůj bohatý ideový odkaz stále těší nemalé popularitě.
***
Chronologické shrnutí:
13. 4. 1743 narozen v Shadwellu u Charlottesville v okrese Albermarle ve Virginii
1760–1762 studuje na prestižní „Vilémově a Mariině koleji“ ve Williamsburghu
1762–1767 právní koncipent v kanceláři G. Wythea
1767 nastupuje dráhu právníka
Thomas Jefferson, ztvárněný na americké
dvoudolarové bankovce
1769 je zvolen poslancem virginského sněmu; v témže roce začíná podle vlastních architektonických plánů budovat soukromé sídlo
v Monticellu
1. 1. 1772 žení se s Marthou Skeltonovou
duben 1775 ozbrojené střety mezi americkými osadníky a britskou
vojenskou mocí přerůstají v otevřený válečný konflikt
6
od října 1775 Jefferson zastupuje obyvatele Virginie na tzv. Druhém
kontinentálním kongresu ve Philadelphii. (Ten je jakýmsi sněmem zástupců všech severoamerických kolonií stojících v opozici proti britské
vládě a králi Jiřímu III.) 2
1776 za zanedbatelné asistence svých kolegů vypracovává
v roli hlavního autora textu tzv. „Prohlášení nezávislosti“; tento dokument je slavnostně zveřejněn 4. července roku 1776, kterýžto den se zároveň stane oficiálním dnem vzniku Spojených států amerických3
1779–1781 zastává funkci guvernéra ve Virginii
6. 9. 1782 čtvrt roku po těžkém porodu v pořadí šestého dítěte manželů Jeffersonových, dcery Lucy Elizabeth, umírá Martha Jeffersonová
1784–1789 Thomas Jefferson plní úlohu amerického vyslance ve
Francii
1786 pod Jeffersonovým vlivem přijímá stát Virginie tzv. Virginské stanovy náboženské svobody
1790 na výzvu prvého prezidenta USA George Washingtona
opouští Jefferson Francii a nastupuje do funkce amerického ministra zahraničí (tu vykonává do roku 1793)
1797–1801 je americkým viceprezidentem v době funkčního období
Johna Addamse staršího
4. 3. 1801–4. 3. 1809 po dvě volební období působí jako řádně zvolený americký prezident
1803 prostřednictvím svých diplomatických zástupců kupuje
od Napoleona Bonaparta Louisianu
1807 zaslouží se o přijetí zákona o zákazu mezinárodního prodeje s otroky, který vstoupí v platnost 1. 1. 1808
1819–1820 pracuje na spisu s názvem „Život a mravní učení Ježíše
Krista“. Pro toto osobité dílo, seskládané z nejrůznějších částí Nového
zákona, se později ujme označení „Jeffersonova Bible“. Kniha je však poprvé oficiálně publikována až mnoho let po kompilátorově smrti.
1819 stává se hlavním strůjcem založení Virginské univerzity v Charlottesville, pro některé studijní obory dokonce sepíše učební skripta
1825 na univerzitu přicházejí první studenti
2
Kongres samotný zahájil jednání již 10. května 1775.
Britové oficiálně uznali americkou nezávislost až 3. září 1783, kdy byla uzavřena
řádná mírová smlouva mezi Spojenými státy a Velkou Británií v Paříži.
3
7
4. 7. 1826 v den 50. výročí vzniku Spojených států amerických Thomas
Jefferson umírá v Monticellu; shodou okolností v týž den několik hodin po Thomasově skonu odchází na věčnost také druhý americký prezident, Jeffersonův dobrý známý, později nepříjemný oponent a nakonec upřímný přítel – a rovněž unitář, John Addams starší
Znak státu Virginia
Informační zdroje:
1. ABC světových dějin. Praha: Orbis, 1967
2. APPLEBYOVÁ, Joyce – HUNTOVÁ, Lynn – JACOBOVÁ,
Margaret: Jak říkat pravdu o dějinách. Historie, věda, historie jako
věda a Spojené státy americké. BRNO: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2002
3. BARTOŠ, Roman: Bílý dům.
In: http://natura.eri.cz/natura/2001/12/20011204.html
4. BROŽ, Ivan: Thomas Jefferson ještě žije Plzeň: Nava, 2001
5. CERAM, C. W.: První Američan. Tajemství předkolumbovských
Indiánů. Praha: Odeon 1977
6. ČAPEK, Norbert Fabián – HAŠPL, Karel – ŠÍMA, Jaroslav: Tvůrčí
náboženství. Praha: Unitaria 1937
7. Deklarace nezávislosti Spojených států amerických a Ústava
Spojených států amerických/Thomas Jefferson, s komentáři Miloše
Krejčího. Praha: Otakar II., 2000
8
8. EDINGTON, Steve – SIAS, John: 100 otázek, které nečlenové
nejčastěji kladou unitářským univerzalistům v USA. Plzeň: Obec
unitářů v Plzni, 2003
9. ESCOHOTADO, Antonio: Stručné dějiny drog. Praha: Volvox
Globator, 2003
10. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002
11.HEIDEKING, Jürgen a kol.: Američtí prezidenti. 42 portrétů
od George Washingtona po George Bushe. Praha: Prostor, 1999
12. CHURCHILL, Winston Spencer: Věk revoluce. (Dějiny anglicky
mluvících národů. Díl třetí). Praha: Argo & Český spisovatel, 1999
13. JEFFERSON, Thomas: Draft For A Bill For Establishing Religious
Freedom, 1779.
In: http://odur.let.rug.nl/~usa/P/tj3/writings/draft1779.htm
14. MATOUŠEK, Jaromír: Tomáš Jefferson. Praha: Orbis, 1947
15. ROVNÁ, Lenka – JINDRA, Miroslav: Dějiny Kanady. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2000
16. The Jefferson Bible: The Life and Morals of Jesus of Nazareth
Extracted Textually from the Gospels. Compiled by Thomas Jefferson.
In: http://www.angelfire.com/co/JeffersonBible/
17. TINDALL, Georgie B. – SHI, David E.: Dějiny států. USA. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 1994
18. Was Thomas Jefferson really a Unitarian?
In: http://www.famousuus.com/bios/thomas_jefferson.htm
**********************************
Duchovní cesta a politika
– protiklady?
Otakar Mikeš
**********************************
1. Úvod
Otázku uvedenou v nadpisu si jistě často kladl poutník, který se
vydal na duchovní cestu. Domnívám se, že její zodpovězení je pro něj
9
nepochybně velmi důležité. Proto byla napsána tato stať, která vyjadřuje můj vlastní přístup k ní, a – i když ji lze považovat za osobní a subjektivní – může snad dopomoci k jejímu správnému pochopení. Jako
vždy, i v této stati si musíme upřesnit základní pojmy – a to rozšířenými definicemi.
Podle staré terminologie samo náboženství se původně nazývalo
„cesta". Co je to však „duchovní cesta"? Duchovní cesta je nejen hledání Nejvyšší Pravdy, ale i snaha o její realizaci v životě. Naše skripta ji
definují takto: „Duchovní cesta je soustavná snaha člověka o rozšíření
svého vědomí, o překročení hranic svého omezeného „malého já", o přiblížení se božství (absolutnu) a posléze o vědomé splynutí s ním.“ – K tomu je nutno doplnit: „Duchovní cesta znamená, že si nejen uvědomíte
pravý účel, cíl a smysl života, ale že se zároveň vydáte pro vás tím nejsprávnějším směrem k jeho realizaci“. – Další důležitý dodatek k definici upřesňuje cíl: „Cílem naší duchovní cesty je po kontaktu s božstvím v nitru návrat do praktického života s moudrostí dosažení a ne extatické blaženosti v hlubinách nitra.“ Nástup na duchovní cestu je jakási smlouva člověka s „Vyšším Já", které člověk chápe jakožto částečku božství (absolutna) v sobě, určenou jenom jemu, a v jehož existenci neotřesitelně věří. Hledající plně uznává nadřazené postavení „Vyššího
Já" v sobě, podřizuje se mu, a přestože je dosud v zajetí „nižšího já", orientuje svůj celý život tak, aby se postupně vymanil z iluzí a pout „malého
já" a aby se stále více niterně ve svém životě blížil k realizaci „Vyššího
Já". Je ochoten tzv. mystickou smrtí své „malé já" obětovat na oltáři svého „Vyššího Já". Duchovní cestu chápe jako inspirovaný systematický
a detailně promyšlený způsob, jímž se může svému božství stále více blížit, až k úplnému splynutí s ním.
Definice politiky. Tato definice je převzata z internetu (viz
„Seznam Encyklopedie – Politika“). Zní takto: „Politika (z řeckého „polis – město“ a „politiké-techné“ – správa obce) je proces a metoda závazného rozhodování určité skupiny lidí s pluralitními zájmy a názory. V rámci těchto kolektivních rozhodnutí je politika uměním spravovat věci veřejné, uměním řídit stát a hájit zájmy jednoho státu vůči druhému, vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy. Pokud pluralita názorů a zájmů neexistuje (v nevyvinutých společnostech), nebo nemůže být uplatněna (v totalitních společnostech), nemůže dojít k politickému rozhodnutí.
10
Prostředkem politiky je politická moc, kterou lze získat buď demokratickými prostředky, nebo násilím. V otevřených společnostech demokracií
vstupují do politiky politické subjekty politickým přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisním dohodnutím se), a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané) stejně jako organizace
(politické strany a hnutí, občanská sdružení a jiné zájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěna autoritou (která vykonává
politickou moc). – V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny, anebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle. – Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již v antickém Řecku. Ve středověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostí feudálů, o něco později výlučnou záležitostí politiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věci občanů. – Věda o politice se nazývá politologie.“
Po vysvětlení obou základních pojmů můžeme teď přistoupit
k rozvíjení vlastního tématu této stati.
2. Vznik a rozvoj politiky
V pravěku lidstva nelze mluvit o nějaké politice. Skupiny lidské
společnosti (tlupy, později knížectví a království) ovládali suverénně mocnáři (kteří ovšem mohli mít své poradní skupiny podřízených starších pomocníků). O politice v pravém smyslu toho slova mluvíme až ve starověku. Začněme starým Řeckem. Nejvýznamnější žák světoznámého mudrce SÓKRATA (470 či 469–400 či 399 př. n. l.) byl PLATÓN (427–
347 př. n. l.). Ten se mimo rozvíjení svých nauk o idejích zabýval také politikou. Své politické názory vyjádřil svou „Ústavou“. Platónova ústava je
aristokracie (v doslovném smyslu: vláda nejlepších). Je však zároveň dokonalou demokracií (tj. vládou lidu). Neexistují žádné dědičné výsady,
všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst. Jsou-li znakem
demokracie stejné šance pro všechny, nemůže být uskutečněna důkladněji. Nejvýznačnějším žákem Platóna byl velký řecký filozof, univerzální antický myslitel, zakladatel logiky a jiných disciplin – ARISTOTELÉS ze Stageiry (asi 382–322 př. n. l.). Etické a společenské názory
Aristotela jsou dost blízké Platónovým: „Člověk je zóon politikon, tj. ži11
vá bytost společenská (politická).“ K udržení a zdokonalení života potřebuje společenství s jinými takovými společenskými bytostmi.
Platón (vlevo) v rozhovoru s Aristotelem (vpravo),
výřez z Rafaelovy fresky
Jako pro Platóna je i pro Aristotela mravní společenství občanů
v dobrém státě, založeném na zákoně a ctnosti, nejvyšší a vlastní formou mravnosti. Politika není nic jiného než užitá etika. Zkoumání etické zdatnosti je pouze předstupněm a teoretickou částí etiky, nauka o státu je její částí užitou a praktickou. Ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době. To se ponejvíce děje
12
zdravým míšením forem, přičemž jako nejvýhodnější se doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Tím má být nejlépe zajištěna stabilita a ochrana proti extrémům. – Aristotelés zářil jako velká hvězda nejen na nebi filozofie řecké, ale i světové – a její světlo ozařovalo myšlení lidstva po více následujících století
Jestliže starořečtí filozofové nám předkládali ušlechtilé ideje o politice, ke konci středověku se v Itálii vyskytly i názory přesně opačné. Po
přelomu 15. a 16. století se italský humanismus postupně dostal do hluboké krize a začínal se rozpadat. V tomto chmurném období vystoupil
na scénu problematický (vychvalovaný a proklínaný) florentinský rodák
NICCOLÓ MACHIAVELLI (1469–1527), který se zaměřil především
na otázky politiky, v níž se význačně uplatnil. Ve světě Machiavelliho
není místo pro Boží přítomnost. Jestliže jeho geniální krajan Leonardo da
Vinci, mající podobné názory, se orientoval na studium přírodních zákonitostí, Machiavelli se zaměřoval na studium lidských vztahů a činů,
které podroboval střízlivé racionální analýze. Oběma Florenťanům je cizí
myšlenka vývoje, svět zůstává stále stejný. Chceme-li se v něm po politické stránce uplatnit, musíme – podle Machiavelliho – poznávat zákonitosti ve hře soupeřících sil a vyvíjet vlastní energii bez ohledu na morální nebo náboženské hodnocení a respektovat „ducha doby".
Machiavelli vůbec nemluvil o Božím původu náboženství, na
které pohlížel z čistě pozemského prakticko-politického stanoviska. Náboženství pokládá za „nutnou a jedinou formu společenského vědomí,
které zajišťuje duchovní jednotu lidu a státu.“ Katolickou církevní formu náboženství však podrobil tvrdé kritice. Morální ohledy byly u něho
vždy podřízeny politickým cílům. I když učení Niccola Machiavelliho
bývá někdy považováno za nejdůslednější a nejcharakterističtější výraz
renesančního politického myšlení, jeho vliv na teorii politiky je daleko
širší a jeho pojetí bývalo někdy nejen komentováno, ale i praktikováno
později, a to i v době zcela moderní. – Z hlediska filozofie etiky je však
označení nějakého politika jménem Machiavelli považováno za výraz morálně odsuzující. (Z hlediska naší současné politiky /psáno v r. 2007/ mohu poznamenat, že takové označení náleží i některým dnešním „politikům“).
13
Postupme však dále až do doby zcela moderní. Etika a morálka
by se měly uplatňovat (a to výrazně!) také tam, kde je jich zatím – bohužel – nejméně, to jest v politice. VÁCLAV HAVEL formuloval (z duchovního hlediska) ve svém „Letním přemítání“ svůj názor na jejich vztah
následovně:
Václav Havel na kopii jednoho
z plakátů z konce roku 1989
„Skutečná politika, politika vskutku hodná toho jména, a ostatně
jediná politika, které jsem ochoten se věnovat, je prostě služba bližnímu. Službou obci. Službou i těm, kteří přijdou po nás. Její prapůvod je
mravní, protože to je jen uskutečňovaná odpovědnost k celku a za celek. Odpovědnost, která je sama sebou – totiž onou „vyšší" odpovědností – jen a jen proto, že je zakotvena metafyzicky, vyrůstá totiž z vědomé či podvědomé jistoty, že naší smrtí nic nekončí, protože se všechno navěky zapisuje a zhodnocuje kdesi jinde, kdesi „nad námi", v tom,
co jsem kdysi nazval „pamětí bytí", v této neodmyslitelné součásti tajemného řádu kosmu, přírody a života, kterému věřící říkají Pánbůh a jehož soudu všechno podléhá. Nic naplat: skutečné svědomí a skutečná odpovědnost jsou vždycky nakonec vysvětlitelné jen jako výraz tichého předpokladu, že jsme přece jen „shůry" pozorováni, že je „nahoře" všechno
vidět, že se tam nic nezapomíná a že tudíž není v moci pozemského ča14
su vyhladit z duše výčitku pozemského selhání: naše duše totiž tuší, že
není jediná, která o tomto selhání ví.“ – A dále k etice a morálce: „Jako
ve všem musím i v této věci začínat stále znovu sám u sebe. Totiž: za všech
okolností se snažit být slušný, spravedlivý, tolerantní a chápající, zároveň však neúplatný a neobelhatelný, zkrátka snažit se být ze všech sil a trvale v souladu se svým svědomím a se svým lepším já.“
Standarta prezidenta České republiky, inspirovaná „masarykovskou“
prezidentskou standartou z doby prvé Čs. republiky 4
V politice se často uplatňuje heslo: „Účel světí prostředky." Katolický katechismus však k tomu říká nekompromisně: „Nelze ospravedlnit špatnou činnost konanou s dobrým úmyslem... Cíl neospravedlňuje prostředky.“ (Kéž by se byla katolická církev touto zásadou ve své
historii opravdu řídila – oč méně by bylo utrpení na Zemi!). – Etické
principy od vědy přes výchovu k ekonomii a politice lapidárně shrnuje
současný indický prorok SAI BÁBA: „Věda bez lidskosti je marná a nebezpečná. Výchova bez charakteru je marná a nebezpečná. Ekonomie bez
4
Heslo „Pravda vítězí“ převzali též unitáři do svého znaku.
15
morálky je marná a nebezpečná. Politika bez zásad je marná a nebezpečná.“
3. Stanovisko duchovní cesty
V první kapitole této stati bylo vysvětleno, že duchovní cesta na
počátku má často charakter mystiky a vede nás z labyrintu světa do ráje
srdce. To je podrobně popisováno v unitářské knížce Sádhaná (na asi
prvých 100 stránkách). Druhá polovina duchovní cesty je však podrobně líčena na dalších asi 100 stránkách a ta vede (po nabytí moudrosti po
kontaktu s absolutnem v nitru) z ráje srdce zpět do labyrintu světa, do
užitečných aktivit v něm
Problematika smyslu života v životní praxi – založená na tvůrčí
práci – je tak důležitá, že byla samozřejmě předmětem významných úvah
i v našem Náboženství Moudrosti a jednoznačně orientovala druhou polovinu duchovní cesty. Dosažení nejhlubšího ponoření v kontemplaci (průchod za Bránu Nebeského Klidu) je totiž velice vzácné a je dopřáno jen
velmi malému počtu poutníků. Zpravidla vyžaduje úplné zřeknutí se všeho světského, veškeré připoutanosti, čehož se nejsnáze dociluje zbavením se majetku, odchodem ze světa (do „bezdomoví") a žitím životem poustevnickým nebo odříkavým životem v klášteře. Tato forma duchovní cesty je ovšem určená a vhodná jen pro zcela malý počet jedinců pro tento
způsob života zvláště disponovaných.
Poutníci ovšem musejí být vyvedeni z omylu (dosti zakořeněného mezi mystiky), že hluboká kontemplace v nitru je vrcholem duchovní cesty. To
je nesmírný omyl! Hluboká kontemplace je pouze vyvrcholením introverze. Dosažení schopnosti kontemplace je jen počáteční, výchozí polovinou duchovní cesty, která nemusí u všech poutníků procházet skrze
Bránu Nebeského Klidu. Pro většinu poutníků dostačuje dosažení předpokoje absolutna. Druhá polovina duchovní cesty nás teprve čeká! Je to
cesta z ráje srdce zpět do labyrintu světa.
Jako základ těchto aktivit v labyrintu světa slouží idea univerzální jednoty. V moderní duchovní psychologii idea univerzální Jednoty všeho bytí a dění hraje významnou úlohu. Skripta našeho Náboženství Moudrosti říkají: „V pojetí moderního náboženství celá lidská společnost vytváří
Jednotu (Unitas), ta však zahrnuje nejen lidstvo, ale vůbec všechny živé
16
bytosti, celou přírodu (i tu neživou), celý vesmír“. A dále: „Podstata všeho je jednotná. Snaž se tuto Jednotu vycítit, pochopit a zažít! Jsme součástí univerzálního bytí. Nedomnívejme se, že jsme jen samostatnými,
nezávislými bytostmi! To je iluze. Vesmírná Jednota je pravda. Nejenom druzí lidé, ale celá příroda se všemi svými bytostmi je součástí téže podstaty. Pochopme to a jednejme podle toho! Jednota všeho bytí
však zahrnuje i ty části přírody, které v běžném myšlení nepovažujeme
za živé: nádherná horstva, řeky, oceány, ale také nespočet vzdálených
sluncí na obloze nad našimi hlavami. Skrze naši podstatu jsme s tím
vším spojeni. Jsme součástí obrovského jednotného živého duchovního
organismu. Ve skutečnosti se rozpínáme do celého vesmíru, i když naše nervová soustava z toho všeho kosmického dění, zahrnujícího i nás, nám
vyčleňuje jen nepatrnou část, ohraničenou povrchem našeho těla, a poutá tak část našeho vědomí iluzí, že toto tělo je naším jediným pravým
„já".“
Osvoboďme se od tělesné iluze! Snažme se vyšší částí svého vědomí uvolnit ze zajetí tělesné skořápky! Chápejme své tělo, nervovou soustavu a mozek, ale i své myšlenky, představy a vědomí jako integrální
součást přírody jako celku. Pochopme, že náš život neznamená jen existenci jednoho jedince. Vžívejme se vyšší částí svého vědomí do stále se
obnovujícího života celé přírody, v němž život jedince tvoří jen nepatrnou, pomíjivou část. Pociťujme nesmrtelnou Jednotu všeho bytí a vžívejme se do ní !“ – Význam pochopení této Jednoty zdůraznil i RABÍNDRANÁTH THÁKUR kratičkou větou: „Nalézti Jedno jest míti Vše.“ –
Chápání Jednoty otevírá bránu k pochopení i dalších významných idejí
– a tím i našeho vztahu k politice.
4. Závěr
Toto pojednání chce poutníkům na duchovní cestě ukázat, že po
dosažení určité moudrosti kontaktem s božstvím v jejich nitrech a po
návratu z ráje srdce do labyrintu světa je možné, aby ti, kteří k tomu
pocítí pohnutky, se věnovali i ušlechtilým aktivitám v oblasti politiky. Do způsobu jejich práce pro společnost se – vzhledem ke stupni jejich duchovního vývoje – určitě nebude promítat špinavost a nechutnost
nectností některých současných politiků. Příkladem nám může býti již
citovaný VÁCLAV HAVEL, který je rozhodně duchovně orientovaným
17
člověkem (o určité formě své duchovní cesty diskutoval dokonce s dalajlámou a společně s ním i meditoval), a přesto se politice aktivně věnoval a prosadil v ní i mnohé ušlechtilé cíle.
Rabíndranáth Thákur
**********************************
Sofrologie. Prostředek
k vyrovnání mysli.
Dr. Caycedo a jeho metoda
Dušan J. Kafka
**********************************
Člověk přichází na svět obdarován četnými vlohami. Jednou
z těchto vloh je představivost. Je až obdivuhodné, jak již u malých dětí
se projevuje sklon vytvářet si svůj vlastní vnitřní život, svůj vlastní
vnitřní svět. Vhodné prostředí někdy dokáže tuto vlohu u dítěte dále
18
rozvíjet a přitom i správně usměrňovat, zatímco jindy prostředí tuto
vlohu otupí, anebo téměř potlačí.
Co poskytne člověku více štěstí? Bohatá představivost, či chudá
představivost? Rozhodneme-li se pro představivost, pak musíme též počítat s tím, že představivost nám může být nejen zdrojem šťastného a spokojeného života, ale taktéž zdrojem nesnesitelného utrpení. Bohatá představivost může být jak požehnáním, tak i kletbou. K tomu, aby se naše
rozvinutá představivost nestala pro nás kletbou, je třeba naučit se ji ovládat a usměrňovat. Kdo toto dovede, může pak být nazván pánem svého
života.
Je obdivuhodné, jak naše mysl dovede rychle reagovat i na nepatrné podněty přicházející zvenčí a tvořit kolem nich nejrůznější obrazy a děje. Nejlépe můžeme pozorovat svou mysl při spánku v době,
kdy už mozek je odpočinutý a je přístupný k činnosti. Stačí třeba, že závan větru pootevřel okno a vaše tělo je ovanuto chladivým vzduchem.
A tu mysl sama o sobě jako čaroděj začne před vaším vnitřním zrakem
malovat čarokrásnou krajinu. Stojíte na vrcholku mohutné hory a kolem vás jsou samé ledem a sněhem pokryté vrcholky. Cítíte, jak slunce
hřeje, ale zároveň jak chladivý vítr vám ovívá tvář. Usmíváte se a sami
pro sebe si říkáte: Tak to je Himálaj! – Jaká je to krása! Jak je ten vzduch
čistý, jak se ty ledovce lesknou, jako kdyby to byly samé démanty. A jak
se krásně dýchá. Jen se rozletět a jako orel poletovat nad těmi sráznými
a majestátnými vrcholy a hlubokými údolími! – A tu jakoby vás pohltila mlha, vše mizí a vy stále ještě zasněně hledíte otevřeným oknem na
oblohu, na níž se objevují první ranní červánky. Stále je vám ještě blaze po těle, jen si náhle uvědomíte, že nejste zcela přikryti a že se vás zmocňuje nepříjemný chlad.
Tak jak ve snu dokáže nás naše mysl oblažit, může nás i pořádně vystrašit. Stačí, že jsme delší dobu leželi na levé straně a nechtěně bránili srdci, aby mohlo volně pracovat.
Je značně obtížné usměrňovat představivost během spánku, ale
ve stavu bdělém to lze docílit mnohem snadněji. A co vše se dá docílit
díky ovládané a usměrněné představivosti! Každý máme v tomto směru své zkušenosti. Nejeden cestovatel, který navštívil himálajské pohoří, měl možnost spatřit jogíny, kteří dokázali sedět ve sněhu a na svých
odhalených bedrech vysoušet za mrazu mokré plátno. Jak toho doci19
lují? Představují si, jak sedí uprostřed ohně, a mimo to uplatňují své
znalosti o řízeném dechu.
Zkušeností těchto mistrů v ovládání lidské mysli a těla povšiml
si za svého pobytu v Indii i barcelonský lékař, psychiatr dr. Alfonso
Caycedo5. Účinky jednotlivých cviků zkoušel sám na sobě. Pak se též
seznámil s japonskou meditační soustavou „zen“, aniž by přehlédl již
zaběhlou metodu Schulzovu, tzv. autogenní trénink. Ve všech těchto
třech soustavách nalezl způsob, jak lépe porozumět lidskému vědomí a jak
na ně působit, aby člověku přinášelo spíše štěstí než utrpení. Svou soustavu nazval „sofrologií“. Tato jeho metoda má především napomáhat psychiatrům, ale jeho zkušenosti mohou pomoci i duševně zdravým lidem.
Vždyť každý je během svého života vystaven nějakému tomu stresu.
Předcházet pak duševním nemocem je lepší než se jich dodatečně zbavovat. Jde to? Jistěže ano. Nutno však vědět, jak na to. Ponechme slovo samotnému doktoru Caycedovi, jak jeho výklad zachytil francouzský novinář Robert Barrat.
„Jsem psychiatr,“ podotýká dr. Caycedo, „a k tomu psychiatr
přímo z nemocničního prostředí. Víte, co to znamená žít uprostřed zuřivců a případů těžké psychopatie? … To není nic příjemného. A to je můj
život. Není to zrovna snadný život. – Když mi bylo 28 let, měl jsem na
vybranou: buď přijmout toto místo, nebo se stát salónním psychiatrem. Přijmout toto místo přineslo nutnost hledat usilovně cesty vedoucí k uzdravení a to znamenalo opět přijít tomu všemu na kloub. Co je to za jev, projevující se změnou vědomí, již nazýváme duševní chorobou? A co je to
vůbec vědomí? – Jako lékaři o tom vcelku mnoho nevíme. Během svých
sedmi let studia na vysoké škole měl jsem možnost vyslechnout si celkem
dvě jednohodinové přednášky o vědomí. Je to zvláštní, že? – Člověk není
jen tělo. To bychom mohli klidně být jen veterináři. Ale člověk je také
duch, nebo vědomí.“
A právě tento jev, jemuž říkáme vědomí, plně zaujal pozornost
mladého lékaře. Nejdříve se setkal s jevem, který jej krajně znepokojil.
Šlo o hypnózu. Lze ji používat při léčbě pacientů. Psal se rok 1960.
Skupina psychiatrů v Barceloně používala ještě starou metodu Charcotovu, taktéž metodu kdysi slavné školy z Nancy – Bernheima, Liebaul5
Čti Kajsedo!
20
ta a Couého, která pomohla vídeňskému lékaři Sigmundu Freudovi najít cestu k psychoanalýze. Caycedo použil hypnózy u svých nemocných a dociloval jistých úspěchů. Co jej však velmi udivovalo, bylo to,
že ony výsledky nezapadaly přesně do rámce teorií vypracovaných již za
doby slavného magnetizéra Messmera.
V rozporu s jejich tvrzením se jeho pacienti rozpomínali na vše,
co řekl během sezení. Poznal, že neexistuje nějaké posthypnotické zapomínání. Bylo třeba se nad tím zamyslet. A doktor Caycedo se zamyslel. Proto se také rozhodl opustit na nějakou dobu své pracoviště a podívat se do světa. Nejdříve odejel do Švýcarska a zde začal pracovat u jednoho z největších fenomenologů té doby, u doktora Binswangera. Fenomenologie, upřesněná třemi „h“, tj. G. W. F. Hegelem (1770–1831),
Martinem Heideggerem (1889–1976) a Edmundem Husserlem (1859–1938),
je vlastně filosofickou soustavou obírající se především vědomím. Během
svého osmnáctiměsíčního pobytu v Kreuzlinden na klinice dr. Binswangera měl dr. Caycedo možnost nesmírně se sblížit s tímto odborníkem.
„Za vše, co znám z filosofie a fenomenologie,“ poznamenává dr. Caycedo“, vděčím především jemu. „Nemluvili jsme o ničem jiném než o vědomí a zejména o různých stavech vědomí. O vědomí lidí duchovních,
lidí povahy rozjímavé či o vědomí jogínů. Při jedné z našich posledních
rozprav doktor Binswanger poznamenal: „Kdybych byl vašeho věku, jel
bych se podívat do Indie, co se tam děje.“
Mladý lékař uposlechl rady svého učitele a spolu se svou mladou ženou vydal se do vzdálené země pod Himálajem, aby tam vyhledal jogíny. Počítal, že mu postačí tak nejvýše šest měsíců. Pobyl tu
však dva roky. Po pobytu v Himaláji zdržel se ještě nějakou dobu v Japonsku. Ve své knize „Indie jogínů“, která vyšla ve španělštině a pak
i ve francouzštině, popsal svoji cestu do Rrivadrunu, Benáresu a Allahabadu a pak do pohoří obetkaného tak četnými tajemstvími, do nebetyčného Himálaje. Časem dospěl k závěru, že na tomto rozlehlém subkontinentu žije dnes kromě zástupu šarlatánů asi tak čtyřicet velkých rádžajogínů, které možno považovat za skutečné mistry svého oboru.
„O józe,“ poznamenává, „jsme na Západě mnoho přesného
nevěděli. Naši profesoři redukovali téměř celou jógu na jakousi supergymnastiku. Skuteční jogíni však žijí daleko od davů, jsou skryti před
zvědavci a cizinci a někteří z nich se doposud skrývají toliko v jesky21
ních, kde své poznatky předávají výlučně svým nejbližším žákům. V Indii
jogín nepředstavuje člověka, který by chtěl získat popularitu nebo světské úspěchy, případně jen moudrost. Je to někdo, kdo usilovně hledá způsob, jak dosáhnout stavu samádhi, jehož prostřednictvím by mohl ponořit své vědomí do vědomí vesmírného.“
Franz Anton Mesmer
Tak jako před ním tragicky zahynulý Theos Bernard či dr. Richard Alpert, působící dnes v USA pod jménem Baba Ram Dass, tak i dr.
A. Caycedo usilovně začal hledat ony vzácné muže, aby s nimi porozprávěl. Setkal se ještě se svámím Šivánandou z Rišikeše a jeho žákem a nástupcem Čitánadou, svámím Krišnánandou a mnohými dalšími. Všichni tito jogíni a bhaktové, opakující bez ustání posvátnou slabiku ÓM či
soustřeďující se na probuzení hadí síly, velká jogínka Ánanda-Ma, duchovní královna Indie, ajurvédičtí lékaři, osobní guru Džaváharlála Néhrúa, všichni jej přijali přívětivě a ochotně jej poučili o překvapujících
metodách vedoucích k plnému ovládnutí těla i ducha. Též i tibetský mistr Khamtul Rimpoče mu potvrdil, že existující metody, jak dosáhnout
i takové levitace. Sám pak měl možnost, podobně jako paní David-Née22
lová, spatřit tibetské mnichy, jak seděli obnaženi na sněhu a přitom se
potili, ač teploměr ukazoval dvacet stupňů pod nulou.
Do paměti se mu vrylo zejména jedno setkání s jogínem, jenž
už dosáhl 84 let. Poznamenal o něm: „I navzdory svým dlouhým vlasům vypadal tak na padesát. Každý den jsem jej mohl pozorovat, jak se věnuje
přímo neuvěřitelným cvičením. Tak např. zaujal pozici lotosu, avšak hlavou dolů, přičemž dlouhou dobu dokázal zadržet dech. Nebo se dotýkal
hlavy špičkami nohou v pozici kobry apod. Jednoho dne jsem se již nemohl zdržet, abych mu neřekl: „Poslyšte, to, co děláte, je až nevěřitelné. Kdybyste přišel do Evropy, tak pouhým vystupováním v některém cirkuse byste získal celé jmění. A vy jste zatím ztracen zde uprostřed pustých hor. Proč to všechno děláte?“ Odpověděl mi: „Říkal jste, že jste neurologem a ptáte se mne, proč dělám všechna ta cvičení. Chcete to vědět?“ Trval jsem na svém. Podíval se na mne poněkud útrpně a pronesl slova, která se mi vtiskla nesmazatelně do mého mozku: „Tím, že
konám ona cvičení, která jste viděl, získávám vědomí o dalších částech
svého těla a tak rozšiřuji pole svého vědomí.“
„To je geniální,“ prohodil dr. Caycedo. „Proč jsem již dříve na
toto nepomyslel? Proč jsme my Evropané více méně nemocni a fyzicky
či mentálně vyvedeni tak často z rovnováhy? Proč se u nás objevuje tak
často útočnost, stavy úzkosti, nervozita a pochmurná nálada? Na tyto
otázky je jedna odpověď. Nedovedeme si být plně vědomi svého těla. Žijeme toliko a pouze ve své hlavě. Myslíme, mluvíme a rozumíme, což je vcelku velmi dobré, ale my necítíme své tělo. Abychom navrátili rovnováhu
a zdraví nemocným a udrželi rovnováhu mysli u těch, jimž se zatím daří dobře, je třeba začít se učit uvědomovat si plně schéma celého svého
těla.“
Po všechny dny svého pobytu u onoho jogína si dr. Caycedo pečlivě zaznamenával do svého notesu všechna cvičení i jejich účinek na
jeho vlastní organizmus. Postupně si pak ze cvičení vybral ta, o nichž
se domníval, že by mohla nejlépe vyhovovat fyziologii i mentalitě lidí
ze Západu.
Po svém návratu z Asie do Barcelony setkal se dr. Caycedo se
svými bývalými přáteli a pokusil se jim vyložit a načrtnout základní rysy své budoucí soustavy. Snažil se jim vysvětlit, že nelze dost dobře pečovat o druhé, pokud člověk sám se nenalézá ve stavu dokonalé psycho23
somatické vyváženosti. Aby si udržel tuto rovnováhu duše a těla, musí
i jako lékař provádět každý den, ráno a večer, jisté cviky, které mu mohou napomáhat lépe ovládat své tělo i mysl. Je pochopitelné, že řada jeho přátel jej zděšeně či s posměchem opustila. Byli tu však někteří, kteří
mu pozorně naslouchali. Mezi nimi byl i jeho bývalý učitel Lopez Ibor,
který mu udělil právo experimentovat v prostředí psychiatrické léčebny, a tak si ověřovat metodu, která dnes v zasvěcených kruzích je známa jako „Caycedova dynamická relaxace“.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Tato metoda nalézá nyní své uplatnění jak ve Španělsku, tak ve
Francii, Švýcarsku, jakož i v některých iberoamerických zemích. Je jí
se zdarem používáno v chirurgii, gynekologii, stomatologii, kardiologii a vůbec všude tam, kde se člověk stává více obětí svého strachu než
samotné bolesti. V jednom českém časopisu přinášejícím zprávu o sofrologii MUDr. J. C. poznamenává: „Hlavním požadavkem je, aby
člověk dokázal (přinutit) vstoupit do hry nečinné elementy vědomí, které dovolují vznik zvýšeného vědomí, či hyperaktivity.“ Pacient není předmětem léčby. Vědomě spoluúčinkuje při uzdravovacím procesu, zatím24
co ošetřující lékař spokojuje se s úlohou jakéhosi instruktora. Jak mnoho záleží na pacientu a jeho vůli dosáhnout potřebných výsledků, ukazuje malá scéna z ordinace doktora J. P. Huberta, zubního lékaře, jak ji
pozoroval francouzský žurnalista.
„Slečna P…, pařížská varietní zpěvačka, podrobila se před třemi léty sofrologické léčbě, aby se tak zbavila potíží, které se dostavovaly těsně před jejím vystoupením na scénu. Jmenovaná ochotně svolila k tomu, že předvede způsob, jakým bylo při její léčbě postupováno,
a to před reportérem a fotografem časopisu „Paris Match“ a mnou.
Lékař ji požádal, aby před námi předvedla znecitlivění pravé
části dolní sanice za pomoci „autosofronizace“. Byla poněkud vzrušena, ale výzvu přijala. Zaujala pohodlné místo na houpacím křesle. Během několika minut dr. Hubert s ní zopakoval některé cviky vedoucí k dynamické relaxaci. Pak ji vyzval, aby spojila ruce nad hlavou a aby jimi načrtla obrysy své tváře a přitom si představovala pravou část své
dolní sanice, aby ji svými prsty ohmatala a aby ve své představivosti pocítila, jak sanice je chladná a necitelná, tak jako kdyby byla ponořena
do ledu. Slečna P. záhy pozvedla ukazovák své pravé ruky na znamení,
že sanice již znecitlivěla.
Asistentka podala lékaři injekční stříkačku, který ji vpíchl pacientce bez obav do dásně, aniž by se tato přestala andělsky usmívat. –
„Stejného znecitlivění mohl bych dosáhnout, a to ještě rychleji, na noze
nebo i na jiném místě těla. Tato žena naučila se tak mistrně ovládat své
tělesné schéma, že dokáže zvládnout své pocity, a to i na nejbolestivějiších místech, jako jsou např. ústa.“
Doktor Hubert znovu vpíchl injekční stříkačku do dásně a pokračoval: „Podaří-li se vám vyvolat podobný jev, budou mnozí hovořit
o tom, že se jedná o hypnózu. Tato existuje a sám ji též někdy použiji,
ale to je již projev jistého duševního násilí. Při hypnóze musíte mluvit
s autoritou a nenechávat pacienta ani chvíli na pokoji. Zde však, v tomto
případě, jak jste sami mohli pozorovat, mohu s vámi rozprávět a sofronické znecitlivění potrvá tak dlouho, jak si pacient bude přát. On je
především činným. Já mu jen pomáhám.“
„Výhody použití sofrologické metody ve stomatologii jsou zjevné,“ dodával lékař. „Jde tu především o potlačení obav, o rychlost
zásahu, urychlení procesu obnovy, tak jako o snížení šoků v důsledku che25
mické anestesie.“ Uplynulo dobrých deset minut. Požádal jsem dr.
Huberta, aby slečnu P. již uvolnil. Ve třech minutách ji lékař odsofronizoval.“
Toto spočívá v hlubokém a vědomém dýchání, v pohybu uší a prstů, v obnovení vědomí svých svalů. Ruce a nohy se opět pohybují a oční víčka se plně otevřou. – Zdá se, jako by se slečna P. vrátila odkudsi
zdaleka. Ze začátku těžce mluví, její rty jako by byly znehybnělé. Nicméně si plně uvědomuje, že ji lékař vpíchl injekční stříkačku do dásní,
přičemž nepocítila žádnou bolest.
„Vidíte,“ poznamenal ještě dr. Hubert, „nejedná se tu o žádné posthypnotické zapomínání. Jsou zde všechny náznaky chemické anesthésie. Ještě celou hodinu potrvá, než se pacientka zbaví onoho nepříjemného pocitu znehybnění rtů a čelistí. Kdybychom se rozhodli, že to potrvá plných 24 hodin, trvalo by to 24 hodin. Chápete význam tohoto jevu, když se jedná např. o vytržení takového zubu moudrosti či kořene?“
Někomu se podobné znecitlivění některých částí těla za pomoci toliko vůle či vhodným působením na vlastní vědomí může zdát nepochopitelným. Je to však dosti běžný jev, aniž bychom si to uvědomovali.
Nenalezli jste někdy na svém těle velkou modřinu, aniž byste
se dokázali rozpomenout, jak jste k ní přišli? Zejména ve chvílích většího duševního vzrušení, například při provozování některého sportu,
či během bojové akce na frontě, snadno se může stát, že člověk utrží bolestivou ránu, ale nebere ji na vědomost. Bolest se ohlásí pak až
v době klidu nebo v okamžiku, kdy si člověk svého zranění povšimne.
Případ znecitlivění popsal svého času velmi dovedně ve své
básni „Alí a chirurg“ perský básník Sanáí z Ghazny, jenž žil v první polovině dvanáctého století. Popisuje, jak chrabrý válečník Alí byl těžce
zraněn šípem, jehož hrot mu uvízl v těle. Přes svou chrabrost pocítil
strach, když si představil, jak ranhojič bude ránu otvírat svým nožem,
a proto požádal, aby operace byla odložena na dobu modlitby.
„….Tak v času modlitby půvabné tělo chirurg rozřízl v jeden ráz,
vytáhl ostrý hrot. Ale ten operovaný nedával známky nářku, bolesti
z rány znát.
26
Skončila modlitba. Alí, jejž pro vzor všem sám Alláh nazýval náměstkem, přítelem, divil se: „Rána už nebolí jako prve. Proč místo
modliteb mých je však teď plná krve?“6
Půlměsíc, tradiční symbol islámu
Vraťme se však ještě k vlastní práci dr. Cayceda s jeho pacienty. Nejdříve probírá s nimi individuálně či kolektivně cviky prvního stupně. Tyto cviky týkají se těla a dechu. Odvozeny jsou z hathajógy. Navíc všichni pacienti jsou vedeni k tomu, aby si jasně zaznamenali do vědomí schéma svého těla. Dále jsou žádáni, aby se pokusili vnímat, co se děje v nich samotných. Bez tohoto soustřeďovacího a uvnitřňovacího úsilí nebylo by možno počítat s tím, že by se proces uzdravení mohl zdárně rozvíjet. „Jestliže provádíte sofronizační cvičení a přitom myslíte na své běžné starosti, pak cvičení není k ničemu. Nedosáhnete vyrovnanosti mysli.“ Proto také sofrologové trvají
na tom, aby se po každém cvičení pacient zaměřoval na to, co dr. Caycedo nazývá „pociťováním uzdravujícího procesu.“ Pacienti se obyčejně zúčastňují tří sezení v týdnu po tři čtvrtě hodiny. Lekce jsou zaznamenány na magnetofonovém pásku a pacient se k nim tak může
vracet každý den doma. Třikrát v měsíci pacient probere tři stupně dynamické relaxace. Cvičení druhého stupně byla vymodelována podle
buddhistické metody ovládaného dýchání, spojeného s pomalými tělesnými pohyby. Většina cviků provádí se v sedě. Kromě vnímání těla
a svých citů je pacient seznamován se základní meditační metodou. Během tří období po čtyřech týdnech dochází k pravidelným schůzkám pa6
Zřejmě volný překlad přímo z pera dr. Dušana Kafky. Jazykově upraveno redakcí SC.
27
cienta s lékařem, jenž tu vystupuje v roli učitele. Ten používá nových
dosažených stavů vědomí k tomu, aby dále obnovoval a upevňoval osobnost pacienta.
„Měl jsem jednoho pacienta,“ poznamenává dr. Caycedo, „který trpěl velkým strachem z letadla. Přitom jeho povolání bylo takové,
že dvakrát do měsíce musel cestovat do ciziny. Takto každý měsíc prodělával čtyři dny stresu. Každý si dovede představit, co to v životě aktivního člověka znamená. Abych jej vyléčil, použil jsem metody kolektivní sofronizace, kterou jsem upřesnil podle principu sensorické substituce (volně přeloženo: smyslové výměny)…Pokaždé, když pacient se dostává k okamžiku, kdy se jej mají zmocnit negativní pocity, které by
rád odstranil, pokouším se jej přivést k tomu, aby místo nich si postupně osvojil pocity kladné. Takto jsem doporučil svému „aerophobovi“ 7,
aby se během našich prvních sezení vžíval mentálně do situace, která u něho vyvolávala úzkost.
To se ovšem mělo dít ve stavu navozeném mou metodou dynamické relaxace. Řekl jsem mu: „Představte si sama sebe ve voze, který
vás odváží na letiště.“ – Když dokázal vyvolat v mysli tuto představu,
požádal jsem ho, aby uvolnil svá ramena a svaly obličeje. Příjemný pocit uvolnění pozvolna začal nahrazovat /dřívější/ pocit napětí. Lekce byly
nahrávány na magnetofonový pásek, a tak pacient si je mohl doma znovu
přehrávat dvakrát denně po několik desítek minut, a to až do doby, kdy
se měl skutečně zase dostavit na letiště, přiblížit se k letadlu a vstoupit
na jeho palubu nejen bez pocitu úzkosti, ale i s příjemným pocitem, který si předtím doma osvojoval.“
Během deseti let dr. Caycedo a jeho žáci pečovali a dokonce vyléčili díky několika desetiminutovými sezeními tisíce postižených různými fóbiemi, tak jako neurotiky a psychopaty, lidi pod vlivem drog a tzv.
hraniční případy, o nichž se neví, kam je zařadit, zda do kategorie neurotiků – či psychopatů.
Na námitku, že ve všech těchto případech se jedná o použití sugesce, dr. Caycedo odporuje. „To není sugesce, ale přesvědčení. Tomuto slovu dávám přednost, protože přesvědčení obsahuje v sobě i rozumové zdůvodnění. Nikoli však sugesce. Ale nakonec, proč ne? V 80% jde
7
Člověk mající strach z létání.
28
o choroby, které jsou původu duševního, případně byly vyvolány nějakou nevhodnou sugescí. Na rozdíl od psychoanalýzy, která má racionálně zdůvodnit onemocnění, odmítám o minulosti příliš hovořit, neboť
se domnívám, že pacient tak probíráním své minulosti může své úzkostné stavy jen posilovat, místo aby je odstraňoval. Raději se stavím na úroveň těla a ponechávám tělesné stránce člověka, aby se ujala sama slova. Stačí, aby mohla zapracovat. Se svými pacienty hovořím o jiných věcech – a nemoc sama od sebe odchází. Daří se mi probudit v nich stav rozdílného vědomí.“
Ptáme se jak? Pomocí mluveného slova (terpnos logos). Při takovém sofronickém sezení přednášejícího se řeč stává monotónní a přitom
je i příjemná.
Bez ohledu na naše intelektuální schopnosti se tento hlas obrací
k nejhlubším vrstvám našeho bytí. „Můj hlas,“ dodává dr. Caycedo,
„není hlasem cizince, který přichází odkudsi z venku. Je to váš vlastní
hlas rezonující někde v hlubině vašeho vlastního nitra.“
A dále ještě podotýká: „Již záhy za své psychiatrické praxe jsem
si ověřil, že můj hlas, když jsem se chytil nějakého tónu a volil pozvolný rytmus, přičemž jsem žádal od svých pacientů, aby přivřeli oči, měl
mnohem větší sugestivní moc a mohl navodit stav odlišného či sofronického vědomí.“
Kdo se zabýval trochu dějinami antického světa, nutně si vzpomene na starořecká mystéria a noční shromáždění v chrámech Asklépiových. Dr. Caycedo si při svém studiu dějin všiml toho, že i egyptští
kněží používali ve svých chrámech rozličné zpěvy, jimiž chtěli navodit
jistou atmosféru, působící hojivě na rozbolavělou duši. Za pomoci
„léčivého slova“ – terpnos logos – se kněží ve funkci lékařů a léčitelů
snažili vtisknout do ducha věřících představy o jejich zdárném uzdravení.
Klíč k celému problému objevil dr. Caycedo u Homéra a Platóna. Sókratés vykládá v „Charmideovi“, že je třeba „nejdříve a především léčit duši, chceme-li, aby hlava a celé tělo bylo v pořádku. Tato duše se léčí zpěvy.“ Platón pak vysvětluje, jak „terpnos logos“ čili léčivá slova musejí být příjemná a kladná, aby mohla působit na štítnou
žlázu (thymos), středisko emocí, a to za účelem získání stavu „sophrosynein“ – stavu klidu a nejvyššího soustředění ducha.
29
Gregoriánské zpěvy, hinduistické mantry, buddhistické melodie, tak jako sborové zpěvy a inkantace různých náboženských organizací mají za jeden ze svých základních cílů uklidnit mysl věřících.
Jestliže matka chce ukonejšit plačící dítě, uklidnit jeho hoře, utišit jeho
bolest, nevědomky používá též onoho „terpnos logos“; tj. léčivého slova starověkých řeckých a egyptských lékařů.
Slepý Homér s průvodcem na obrazu W.-A. Bougueraua
Ruský fysiolog Platonov, žák slavného Pavlova, si povšiml, že
lidská řeč může pozměnit předem podmíněné kontakty, a tak i rozbít ně30
které začarované patologické kruhy… Dr. Chauchard, velký francouzský
specialista na lidský mozek, potvrzuje, že mozková kůra je spojena s celým systémem žláz, tak jako s neurovegetativním systémem, takže pomocí
„léčivého slova“ lze vyvolat překvapivé účinky v organismu člověka.
Dr. Caycedo uznává, že jeho metoda není všemocná, že sofrologie naprosto není nějakým všelékem. Je to především pracovní metoda,
která má uzdravujícím způsobem působit na lidské vědomí. Nepřestává
pak opakovat, že při léčbě nelze brát v úvahu toliko tělo, jako to činí veterináři, ale že je nutno brát v úvahu i lidské vědomí. Oproti jiným léčebným metodám, které nevyžadují od pacienta nějakou zvláštní součinnost, sofrologie požaduje, aby pacient, chce-li se uzdravit, s lékařem spolupracoval. Nejméně dvacet minut denně musí cvičit. Musí se naučit
znát a ovládat své tělo, působit na změnu svého vědomí.
Tento požadavek v unitářských kruzích není zcela novým. Ve své
knize „K slunnému břehu“ se dr. N. F. Čapek snažil objasnit některé
záhady našeho duševna a taktéž naznačil, jak je možno působit k tomu,
abychom odolávali nemocem, zabránili předčasnému stárnutí, udrželi si
stále dobrou, radostnou náladu a tam, kde jsme se dostali do nějaké tíživé situace, která nám bere chuť k dalšímu životu, dokázali se vzchopit a staré, nežádoucí vědomí nahradili novým.
„Je povinností každého,“ poznamenal, „aby přestal žít nahodile a začal žít podle plánu vědomě tvořeného… marně se budeme namáhat, abychom se uklidnili, když přichází rozčilení, jestli se nemůžeme opřít o jasnou představu klidného stavu, jaký je v takových případech žádoucí.“ Vytvářet si pak tyto jasné představy sama sebe, kladné
představy, zobrazující nás samotné jako ty, kteří dovedou vítězit nad
všemi malichernostmi, nad strachem i jinými negativními stavy duševna; jako ty, jejichž „hrudí proudí síly, které hvězdnou vodí říš“; mělo by
být předmětem našich každodenních meditací.
Přítomná úvaha o sofrologii a jejím propagátoru dr. Caycedovi
měla nám být připomínkou, že naše myšlenky, tak jako naše představy,
jsou velkou tvůrčí silou a že jejich ovládnutím můžeme být tvůrci nejen radostného života až do svých posledních chvil, ale i šťastného žití, na němž by se podíleli i lidé žijící kolem nás.8
8
Zpracováno dr. Kafkou na základě spisu Roberta Barrata „La science dui traque
l´angoise humaine“ z roku 1976. Přednáška byla poprvé publikována roku 1977
31
**********************************
Z které strany
je zrcadlo?
Gilbert Cesbron
**********************************
*
Lidé se rodí nerovni. Cílem všech zákonů a ústavy je pokoušet
se důsledky toho zmírnit.
*
Opakem „mladí“ nejsou „staří“, ale „dospělí“.
*
Našim jediným opravdovým bohatstvím je čas.
*
Chtějí „volnou lásku“. Ale taková byla vždycky, ovšem nikdy
ne její následky.
*
Pojmenování „moderní“ je nebezpečné. Znamená totiž pouze
to, co je odsouzeno, aby vyšlo z módy.
*
Dříve mnozí neviděli dále než na konec svého nosu. Nyní
nevidí o mnoho dál než na konec svého pohlaví.
*
Je-li země bez služebných, měla by být i bez otroků.
*
Z čeho vzniká nedorozumění: jedni charakterizují křesťanství
podle Krista a druzí podle křesťanů.
*
Zvyšováním životní úrovně se zvyšuje i „úroveň závisti“.
*
Pták prolétal panelovým sídlištěm. „Ubohá zvířátka!“ pomyslel
si. „Neměli bychom je tam dovnitř zavírat.“
*
Přijímáním poct nakonec člověk uvěří, že si je zaslouží.
*
Heslem epoch se stalo „Sex a peníze“, neboli tělo a majetek. To
ovšem zavání pádem.
*
Jako se má čas k věčnosti, má se prostor k nebi.
*
Také mlčení je součástí svobody projevu.
*
Jsme jen teploměrem naší doby. Jedině mladí jsou jejím
barometrem.
přeložil Věroslav Parkan
v Praze ústředím NSČSU. Fotografie použité z ilustračních důvodů v nynějším vydání přednášky (jakož i v jiných příspěvcích 3. čísla časopisu Svobodná cesta) jsou
citovány z www.wikipedia.org.
32
**********************************
Nemocniční
Jan Schwarz
**********************************
Každý, kdo prožil náročné přípravy, kdo před operací nepojedl,
kdo zahloubán řešil problém nemoci, tělesného zdraví a samé podstaty
bytí, každý, kdo se pak probral z narkózy a uzdravil se, ten ví, že jeho zážitek je nesdělitelný.
Při svém povolání chodím do nemocnic často. Na chodbách jsem
potkával zřízence, kteří vozili pacienty na sál. Protože celé tělo je přikryté – zaujaly mě pokaždé oči – hledící před sebe, někam mezi bílé stěny, do bran života, do knihy osudu – copak je napsáno na další stránce? Ti, kteří měli oči zavřené, byli už někde hluboko v sobě, v dětství,
u ženy a svých dětí, mysleli na maminku a na přátele, četli soustředěně
v nejdůležitějších záhybech své duše.
Nakonec mi bylo dáno přece jen poznat, jaký je rozdíl mezi viděním a věděním, pozorováním pacientů a poznáním jejich osudu. Nejvíc mě překvapilo světlo na operačním sále, po jízdě tmavým výtahem
a čekání v předsálí oslnilo oči a zároveň uklidnilo roztěkané myšlenky.
Stůl mi byl těsný. Teprve když anesteziolog upevnil mé ruce na přistavené podložky, uvědomil jsem si, že ležím v poloze připomínající Bílkova ukřižovaného Krista. Vnímal jsem velmi citlivě velké světlo, hlas lékaře, který mi vysvětloval, že z masky na obličeji dýchám kyslík, zatímco látka na uspání proudí přímo do žíly, a pak už nic...
Osho řekl, že život je prázdné plátno a člověk musí být velmi
dovedný. Kdo se probudil z narkózy, dá indickému filozofovi za pravdu. Na bolest lékař předepíše lék, sestra přiloží obvaz, píchne injekci,
přiloží k ústům hrnek s čajem. Nejdůležitější je ale pochopit, jak dobré
je mít kolem sebe lidi, jaký propastný rozdíl je mezi nimi a kterých lidí
nebude nikdy na světě dost.
Každá operace proměňuje člověka už tím, že mu dala čas na přemýšlení. A přivedla ho k poznání té poslední, nejvyšší a posvátné nutnosti – odevzdat tělo. Zatím jenom na zkoušku. Až příště potkám na chodbě nemocnice pacienta, kterého zdravotník právě veze na sál, přistou33
pím k němu, vůbec se nebudu ostýchat, podívám se mu do očí, pohladím ho po ruce a pozdravím – Bůh s Tebou člověče. A hodně štěstí.
**********************************
Camille Flammarion
o budoucnosti lidstva
**********************************
Známý francouzský astronom a spiritista Camille Flammarion
(1842–1925) měl rozhodně ducha prorockého. V jeho „Konci světa“ nacházíme na straně 13 (vydání Hejda-Tuček) toto líčení žurnalistiky 25. věku (rozuměj: století, poznámka redakce SC).
Camille Flammarion
Každý časopis byl jakýmsi způsobem obchodu. Jediná otázka
pro každý z nich soustředila se v tom, aby prodal každého dne pokud
možno největší počet čísel, aby si nechal zaplatiti své řádky více nebo méně zakrytými anoncemi. Dělati obchody – v těch slovech spočívalo vše.
Vymýšlely se falešné zprávy, které druhého dne se s klidem odvolávaly, podkopávaly při každém poplachu pevné základy státu, překrucovaly pravdu, vkládaly učencům do úst projevy, kterých nikdy neučinili,
drze pomlouvaly, špinily čest mužů i žen, tropily skandály, nestydatě
lhaly, vysvětlovaly triky zlodějů a vrahů a rozmnožovaly tím zločiny,
34
aniž se zdály míti o tom tušení, přinášely návody k nejnověji vynalezeným látkám, přiváděly do nebezpečí své vlastní čtenáře a zrazovaly současně všechny vrstvy společenské, a to vše za jediným cílem, aby roznítily všeobecnou zvědavost až na nejvyšší bod a aby prodaly hodně čísel.
Vše bylo jen obchod a reklama. Věda, umění, literatura, filosofie, studie a výzkumy – o to vše se již časopisy nezajímaly. Nějaký herec druhého řádu, lehkovážná herečka, nějaký tenorista, zpěvačka ze šantánu, učitel tělocviku, nějaký běhoun nebo jezdec, chodec na chůdách, nějaký vodní cyklista, zločinec nejhoršího druhu, zvláště však vrah – ti
stávali se za den slavnějšími než nejvýtečnější učenec nebo nejdůmyslnější vynálezce. Otiskovaly portréty nejsilnějších závodníků, proslavených zlodějů a vrahů. Někdy daly si tolik práce, že zakrývaly toto
sprosťáctví vlasteneckým květnatým slohem, který ještě trochu imponoval.
Potud Flammarion. Prorokoval do dvacátého pátého století a ono
se to už ve dvacátém vyplnilo na sto procent. Nemyslíte?
Převzato z časopisu: Kralovický obzor, roč. 17, č. 46, 1930,
Kralovice, s. 6.
**********************************
Příšerná statistika
Camille Flammariona
**********************************
C. Flammarion, jenž byl nejen slavným hvězdářem, ale i proslulým statistikem, vypočítal, že války občanské, náboženské a mezinárodní od dob faraonů každých 1 000 let vyžádaly si průměrně 40 milionů lidí, tedy asi jeden lidský život v minutě. Vypočítal také, že 120
milionů lidí, kteří během 3 000 let byli usmrceni, prolilo 18 milionů
krychlových metrů krve. Jejich kostry, přiřazeny k sobě, vytvořily by
trať dlouhou 500 700 mil, což znamená sedminásobnou vzdálenost me35
zi Zemí a Měsícem. Růženec, jehož zrnka by tvořily lebky usmrcenných, objal by Zemi na rovníku šestkráte.
Převzato z časopisu Kralovický obzor, roč. 13, č. 10, 1926, s. 4.
Tato „příšerná statistika“ byla pro zajímavost uveřejněna roku 1926,
tedy po skončení první světové války, která podle některých odhadů přinesla 10 milionů mrtvých a 8 milionů pohřešovaných osob. Druhá světová válka s desítkami milionů obětí i nespočet lokálních konfliktů
a občanských válek z doby pozdější již pochopitelně započítány nebyly (poznámka redakce).
**********************************
Bachař
Jan Schwarz
**********************************
Tahle událost se odehrála před mnoha lety nad otevřeným hrobem a souvisí s prvním vězeňským dozorcem, kterého jsem v životě poznal. A to mnohem dřív než mě zatkli a odvezli na bohunickou vazbu,
kterou Brňáci nazývají „U pěti kroužků“, to pro těch pět koleček v zamřížovaném okně každé cely. 9 Setkání s prvním bachařem se odehrálo
na třebíčském hřbitově. Ten člověk ležel v rakvi pod kruchtou kaple svatého Kříže a pohřební zřízenec pan Vysibla mu urovnával podušku pod
hlavou. Usmíval se a říkal mi jako vždycky – Neboj se Honzíku, mrtví
nekoušou – a já ho obdivoval pro tu jeho samozřejmost, s jakou se dotýkal voskových rukou, aby je sepjal po křesťansku. Od pana faráře jsem
se dozvěděl, že pochováváme bachaře, který hlídal vězně. A divil jsem
se, proč má tak zlý člověk rozloučení s farářem, neboť mi už tenkrát bylo jasné, že ve vězení skončili i lidé nevinní, včetně těch z naší rodiny.
Po obřadu se vydal průvod na poslední cestu. Já nesl v čele křížek
s černým fáborem a vedl jsem ten mlčící zástup pozůstalých i s kapelou až ke hrobu, kde pan farář po modlitbě sklapnul desky a pokynul mu9
Bratr Schwarz byl v době komunistického režimu vězněn z politických důvodů, mimo jiné i v Plzni na Borech.
36
ži z davu. Ten si stoupnul na hromadu hlíny a veřejně přiznal, že je
bývalý vězeň.
To mě tedy úplně zaskočilo, prohlížel jsem si ho s podezřením,
ale on dál vyprávěl, jak byl v padesátých letech se svými druhy na Borech týrán a držen o hladu. Někdy dostávali jen jedno jídlo denně a to
jim ještě bachaři při podávání do okýnka schválně vylili na podlahu,
takže trpěli často hladem. – Přišel jsem, abych dosvědčil – volal nad
hrobem ten bývalý vězeň dojatě – že vy jste to byl, kdo při každé noční
službě chodil od cely k cele a tajně nám podstrkával chleba. Nebál jste
se rizika prozrazení, byl jste naší oporou a nadějí v nejhorších dnech,
bez Vás by mnozí nepřežili. Pán Bůh vám to nyní oplať věčným
chlebem. Děkuji vám, náš dobrý bachaři. – Poznal jsem za svůj život
více dozorců, časem mi z paměti vymizeli, ale na toho jediného zesnulého jsem nezapomněl. Díky němu totiž vím, že žádné řemeslo není
samo o sobě odporné, zavrženíhodné ani špatné. A později jsem se
mohl i přesvědčit, jakým štěstím může být, když potkáte, a obzvlášťě
ve vězení, dobré lidi, přátelé přísné spravedlnosti a dárci utajeného milosrdenství.
Citováno z knihy Jana Schwarze „Dobré jitro přátelé“. Vydala Mladá fronta
v Praze roku 2008 (str. 48–49). Více fejetonů autora najdete na stránkách jmenované knihy či na internetové adrese: www.pastorschwarz.cz.
**********************************
Hledači pokladů
Petr Mojžíš mladší
**********************************
Hledači pokladů
Každý měl tu velkou touhu, najít poklad velké ceny.
Později jsou tyto city zčásti mylně hodnoceny.
Poodhal, co vlastně tají ona hnutí ducha tvého.
Proč chce jenom člověk najít něco vážně velikého?
37
Za dětským snem o pokladech nevězí jen lidská přání.
Vlastnit něco víc než druzí – je v něm touha po poznání!
Vzdělání a vědomosti žízeň ducha neutiší,
bez ustání pátráš dále po jakési temné skrýši,
která poklad nejvzácnější dlouhá léta v sobě chová.
mlčíš, ale přesto doufáš, ač ti pro to schází slova.
Nezhasne a nepomine ono tiché nabádání,
dokud voda křišťálová nenaplní misku dlaní.
dokud člověk nevyzvedne klenoty tak vzácné ceny,
aby všem, kdo po něm touží, zářil poklad vytoužený.
Duchovní abeceda
Vše velké je vlastně prosté.
Kdo to ví, ten k výši roste.
Domov
Mrtev je, kdo v sobě nechová,
touhu po výšinách DOMOVA.
Hledání
Život je hledáním cesty tam nahoru.
Však mapu nepřečte, kdo ztratil pokoru.
Láska
Lásku již v podstatě neznáme.
Bez ní však duchovně zmíráme.
Smrt
Pro duši do těla oděnou,
není smrt smrtí –
jen proměnou.
Citováno ze sbírek: Duchovní abeceda a Hledači pokladů
38
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Vladimír Mrvka, Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen