Kultura a vzdělanost ve starověkém Řecku

Kultura a vzdělanost
ve starověkém Řecku
Gymnázia Václava Hraběte Hořovice
Jiráskova 617
• i přes politickou roztříštěnost (až do ovládnutí země
Filippem II. Makedonským) měli Řekové mnoho
společného:
a) náboženství
b) jazyk
c) všeřecké sportovní hry
d) kulturu včetně vzdělanosti
• řeckou vzdělanost a umění lze bezesporu považovat
za základ naší evropské kultury
• jedním z předpokladů pro vytvoření tohoto bohatství byla
vysoká úroveň vzdělanosti svobodných Řeků
• největšího rozkvětu dosáhla řecká kultura (hlavním
střediskem byly tehdy Athény) v klasickém období (5.
– 4. stol. př. n. l.)
• v období helénistickém (řecká kultura, vzdělanost i
životní styl se smísil s východními zvyky i náboženstvími
– Hellas = Řecko) se stala (vedle Athén) hlavními
středisky vzdělanosti města Alexandrie v Egyptě (díky
štědré podpoře Ptolemaiovců) a Pergamon v Malé Asii –
protože o řízení státu rozhodoval jen panovník, byli
svobodní občané vyloučeni z aktivního politického
života; přesahovala hranice jediného národa a státu
a) náboženství:
• Řekové byli polyteisté
• i když v řeckých obcích nikdy nevznikla samostatná
vrstva kněží, tím méně pak organizovaná církev, přesto
plnilo náboženství v životě Řeků důležitou roli
• řečtí bohové sídlili na Olympu (i tím byli blíž lidem než
bohové jiných národů)
• byli sice nesmrtelní, vládli nadpřirozenými vlastnostmi,
ale kromě lidské podoby měli i své slabosti a špatné
stránky stejně jako obyčejní lidé (jako první z Evropanů
vyznávali antropomorfní božstva)
• přístup Řeků k nim byl více praktický, než ryze
náboženský
• svým bohům obětovali buď sami v soukromí, nebo
veřejně při obřadech (některé výjimečné vykonával sám
král) na oltářích před velkolepými chrámy (např. v
Olympii, v Epidauru, či v Delfách – zde se nacházela i
nejproslulejší řecká věštírna)
• řecký panteon (z řec. pantos = všechen, veškerý a
theos = bůh) vznikal velmi dlouho, řada bohů
nepocházela původně ze samotného Řecka
• Řekové znali tři generace bohů: uranovskou,
kronovskou a diovskou
- řečtí bohové a jejich římské protějšky:
Zeus (2. pád: Jupiter (2.
Dia)
pád: Jova)
Héra
Juno
Poseidon
Hádes
Demeter
Neptun
Pluto
Ceres
Apollon
Apollo
Artemis
Diana
bůh jasného nebe, přírodních sil (blesku,
deště); vládce bohů a lidí
ochránkyně rodiny, žen a manželských
dětí; manželka nejvyššího boha
bůh vodstva, zvláště moře
bůh podsvětí
bohyně plodnosti země, ochránkyně
rolnictví, dárkyně obilí
bůh světla a slunce, ochránce života a
zdraví, řádu a umění (doprovázen
Múzami)
bohyně plodnosti přírody, zvěře a lovu,
měsíce
Athéna
Minerva
Afrodita
Venuše
Ares
Hefaistos
Hestia
Mars
Vulkán
Vesta
Hermes
Merkur
Helios
Dionýsos
Gaia
Sol
Bacchus
Tellus
ochránkyně a dárkyně řemesel, věd a
moudrosti, dále i spravedlnosti; bohyně
moudře vedené, a tedy vítězné války
bohyně nejen krásy a smyslné lásky, ale i
jara
bůh války
bůh ohně a kovářství
bohyně domácího krbu (odtud
ochránkyně celého domu a i státu)
ochránce pocestných, bůh obchodu;
posel bohů
bůh slunce
bůh plodnosti v přírodě, vína
bohyně Země a její plodnosti
- Poseidon
- Athéna
b) jazyk:
• původně v Řecku existovalo několik nářečí, až v
helénistickém období (země spojena v jednu říši) se z
attického dialektu vytvořila obecná řečtina (základ
dnešní řečtiny)
c) sportovní hry:
• tělesná cvičení nesloužila jen jako bojová příprava, ale
Řekové je povýšily na ušlechtilou součást jejich života
(kalokagathia)
• sportovní hry se konaly na různých místech v Řecku –
např. v Delfách, v Korinthu – ale nejslavnější byly ty
pořádané jednou za čtyři roky v háji při chrámu Dia
olympského v Olympii na Peloponésu (první v roce
776 př. n. l. – počátek řeckého letopočtu) – během
jejich konání se dodržoval posvátný mír (ekecheiriá):
- k hlavním disciplínám
patřily běh, skok do dálky,
hod diskem či oštěpem,
zápas a také pětiboj;
později se objevily i nové
soutěže – např. box (i v
kombinaci se zápasem –
tzv. pankration), běh
těžkooděnců, závody na
koních, či soutěže
koňských spřežení
- her se směli zúčastnit až
na výjimky pouze
svobodní Řekové, ženy
neměly přístup ani mezi
diváky
- trenéři i závodníci museli
přicházet k soutěžím nazí
- vítězům příslušel nejen
olivový věnec, ale uznání
a finanční zajištění jejich
domovské obce (až do
smrti)
• kromě „olympijských“ vyznávali Řekové i další sporty:
např. plavání, skoky do vody, veslování, kolektivní hry s
míčem aj.
d) vzdělanost:
• řecké písmo (= alfabeta):
hláskové, 24 znaků;
převzato od Féničanů,
doplněno o samohlásky –
proto dobře čitelné a
naučitelné
• skoro všichni svobodní
občané dovedli číst, psát a
počítat (nutné k
provozování řemesla,
obchodu a také k
vykonávání úřadů)
• potřeba vzdělání vedla k vytvoření prvních školských
systémů v dějinách, ideálem výchovy měl být člověk
tělesně krásný a mravně ušlechtilý (kalokagathia; z řec.
kalos = krásný a agathos = mravný)
• psací pomůcky – destičky, pergamen, rydla, pera a
nádobka na „inkoust“ (papír Řekové ani Římané neznali)
• vysoká úroveň obecné vzdělanosti, ale také řecká
svobodomyslnost (viz demokratické zřízení) příznivě
ovlivnily rozvoj věd (mnoho odborných výrazů pochází z
řečtiny – s řadou tehdejších poznatků pracujeme
dodnes: Pythagorova věta, Thaletova kružnice,
Eukleidovy věty, Archimedův zákon aj.)
• vznik řecké filozofie (z řec. filein = milovat a sofia =
moudrost) souvisel s prvními pokusy o racionální výklad
světa (počátky v 6. stol. př. n. l.) – nejprve u
maloasijských Řeků; původně zahrnovala veškeré
tehdejší vědomosti – většina filosofů byla zároveň i
matematiky (např. Thales z Milétu, Pythagoras), fyziky
atd.
• Řekové se nespokojovali s mýtickým výkladem, ale
chtěli na to přijít vlastním rozumem
• někteří filosofové považovali za základ světa hmotu (lat.
materia) – filosofie materialistická (např. Demokritos z atomů se skládá všechno na světě); později vznikla
filosofie idealistická (např. Platon)
• největší rozvoj řecké filosofie nastal v 5. a 4. stol. př.
n. l. (zejména v Athénách) – více než přírodou se
začala zabývat i lidskou společností
• putující „učitelé moudrosti“, sofisté: hlavním
obsahem jejich výuky bylo řečnictví; učili každého
dokázat svou „pravdu“, čímž dospěli k pochybnostem o
hodnotě lidského poznání
• proti sofistům vystupoval Sokrates
• Sokrates (460 – 399 př. n. l.)
- jedním z nejvýznamnějších
antických filosofů („Vím, že
nic nevím“…)
- tvrdil, že správně a mravně
může jednat jen ten, kdo ví,
co je správné a co je
nesprávné
- jeho dílo je známé pouze z
prací jeho žáků, zejména
Platóna (výklad jeho
myšlenek formou dialogů)
• Platon (427 – 347 př. n. l.)
- tvrdil, že svět smysly
vnímatelný je jen odrazem
skutečného světa idejí, které
jsou dokonalé a neměnné (tam
sídlí i lidská duše)
- založil nejslavnější filozofickou
školu – Akademii
• Aristoteles (384 – 322 př. n. l.)
- největším filosofem a vědcem
starověkého Řecka
- vychovatel Alexandra
Makedonského
- shromáždil všechno dosavadní
vědění, zhodnotil je a uvedl
v systém – zakladatelem
mnoha dnešních vědeckých
disciplín
- založil v Athénách filozofickou
školu – Lykeion
• další rozkvět filosofie nastal v helénistickém období,
kdy vzniklo mnoho nových filosofických škol:
- např. stoická – smysl lidského života hledala v mravní
dokonalosti a to bez ohledu na postavení ve společnosti;
lidé si jsou rovni, protože všichni podléhají týmž
zákonům přírody a světa
- epikureismus (Epikuros) považoval za smysl života
jednotlivce dosažení pocitu spokojenosti a blaženosti,
kterého lze dosáhnout pouze klidem duše zbavené
strachu, především ze smrti
• kromě matematiky a fyziky byly položeny základy i
dalších vědních disciplín, např.
- historie: Herodotos – „otec dějepisu“ (vylíčil dějiny
Persie, Egypta a řecko-perských válek), Xenofon (dějiny
Persie), Thukydides (dějiny peloponéské války,
vycházel z přesvědčení, že v historii existuje zákonitost,
že tytéž příčiny vedou k týmž výsledkům)
- lékařství: Hippokrates formuloval zásady lékařské etiky
(= Hippokratova přísaha); u chrámů boha Asklepia v
Epidauru vznikly i první lékařské školy); léky
zhotovovány především z bylin (rozvoj botaniky)
• bůh Asklepios byl patronem
lékařství, jeho symbolem byl
had obtočený kolem hole,
centrem jeho kultu byl
Epidaurus
- rétorika: zvládnout řečnické umění bylo nezbytně
nutným předpokladem pro uplatnění v politice (úspěch
ve volbách), ale zvyšovalo i naději na úspěch u soudu;
nejslavnějším řeckým řečníkem byl Demosthenes
(filipiky)
• v období helénismu se výrazně projevila tendence ke
specializaci jednotlivých vědních oborů, a to jak oborů
společenskovědních, tak i oborů přírodovědných
• střediskem rozvoje specializovaných vědních oborů se
stal Múseion (= stánek Múz) spolu s bohatou
alexandrijskou knihovnou (přes 1 mil. svitků)
• Archimedes dovedl teoretické poznatky z oblasti fyziky
uplatnit i v praxi (např. při konstrukci válečných strojů)
• Euklides uspořádal dosavadní poznatky o geometrii a
podle jeho učebnice se vyučovalo geometrii až do 18.
století
• v astronomii byl už tehdy vysloven názor, že Země obíhá
kolem Slunce; podařilo se dokonce vypočítat, kolik měří
obvod Země
• řecký učenec Eratosthenes, žijící v Alexandrii, vyčlenil z
filosofie geografii jako samostatnou vědu (v díle
Geografika)
• athénská „věž větrů“
sloužila jako
meteorologická stanice a
hvězdárna, také se tu
měřil čas (sluneční i
vodní hodiny)
e) literatura:
• starší epické básnictví (hrdinské – Homér: Ilias a
Odyssea, a didaktické eposy – Hesiodos: Práce a dni,
Zrození bohů) vystřídáno lyrickou poezií (přednášena
za doprovodu lyry) – básnířka Sapfo byla nazývána
dokonce „desátou Múzou“
• k nejlepším literárním dílům té doby patří i díla
dějepisná a filozofická
f) divadlo:
• vznik nového literárního útvaru (v Athénách poč. 6.
stol. př. n. l.), dramatu, divadelní hry (řecký přínos naší
kultuře), souvisel se sborovými písněmi zpívanými na
počest boha Dionýsa; divadlo hrál tehdy jeden herec,
sbor pak komentoval vyprávěné děje (zárodek dialogu)
• protože šlo o část kultu, bylo přístupné všem bez
ohledu na pohlaví či společenské postavení (za chudé
platil vstupné stát)
• v klasickém období, kdy dosáhlo svého vrcholu, se
ustálily dva typy divadelních her: tragédie (tragos =
kozel; do kozlí kůže se odívali satyři, průvodci boha
Dionýsa) a komedie, veselohra
• uváděny k tomuto účelu v přírodě postavených
divadlech (do rozměrného hlediště se vešlo až 17 tisíc
diváků)
• tragédiím byla přikládána větší důležitost (témata z
mytologie nebo z historie), podléhaly dokonce státní
cenzuře, jejich autoři byli svázáni tradovanými pravidly
• v tragédiích se střídaly monology a dialogy hlavních
hrdinů s výstupy sboru
• představení byla až
osmihodinová
• herci (pouze muži) hráli v
maskách i více rolí a to i
ženských
• díky dokonalé akustice
divadla vynikaly výraz a
zabarvení hlasu
• herce doprovázel sbor a
hudební doprovod
• k nejvýznamnějším dramatikům náleželi Aischylos,
Sofokles (napsal 123 dramat, získal 24 vítězství na
soutěžích) a Euripides (ve svých hrách ukazoval svět,
jaký opravdu byl)
• největším z tvůrců komedie byl Aristofanes – věnoval
se v nich politické satiře (pro dnešního diváka už
nesrozumitelné), kritizoval úplatnost soudců či úředníků
a jiné nešvary
• v době helénismu autoři upustili od politické satiry a
preferovali náměty z každodenního života (oblíbené i
dnes)
• dramata nejslavnějších autorů se úspěšně hrají dodnes
g) architektura a výtvarné umění:
• z řecké architektury a výtvarného umění čerpala
evropská kultura po staletí (renesance, klasicismus) a
vychází z něj dodnes
• nejpozoruhodnější jsou zejména veřejné stavby (úřední
budovy, lázně, chrámy, tržnice, divadla a sportovní
stadiony se objevují úplně nově), stavěné z kamene a
mramoru, zdobené malbami a sochami
• výrazným architektonickým prvkem byl už v
archaickém období sloup, podle něhož se určovaly
odlišné stavební slohy: dórský, jónský (vyskytovaly se
současně) a korintský
- tři klasické řecké sloupy:
• jako součást architektury se rozvíjelo i řecké
sochařství a malířství
• vrcholného rozkvětu dosáhly architektura a výtvarné
umění v klasickém období – za Perikla, kdy byla
obnovena zničená athénská Akropolis (nově vybudovány
chrámy i se sochařskou výzdobou – Feidias)
• k výraznému rozvoji architektury přispěla výstavba
nových helénistických měst (podle přesných plánů) či
obnova měst zpustošených válkami
• řecké sochy dokonale
zobrazovaly krásu lidského
těla i vznešenost ducha (viz
Myronův Diskobolos)
• většinu soch neznáme v
originálech, ale jen z
římských kopií
• oproti dochovaným
artefaktům byly řecké sochy
vytvářené z mramoru i z
bronzu původně zdobené
barvami (polychromované)
• sochaři usilovali ve svých dílech o
uskutečnění dokonalé normy
proporcí i postoje (tzv. Polykleitův
kánon krásy – viz jeho Doryforos)
• helénistické sochařství záměrně
vyhledávalo smutné, neradostné
výjevy z lidského života
(námětem např. těla starců a
stařen) a odráželo tak převládající
pesimistický životní názor
• monumentální tesané sochy byly součástí výzdoby
chrámů (vedle reliéfů a nástěnných maleb)
• za největšího řeckého sochaře je považován Feidias,
tvůrce athénského Parthenonu, dalším velkým sochařem
byl Praxiteles
• většina malířských děl
(nástěnné obrazy aj.) se
nedochovala; jediným
zdrojem poznání řeckého
malířství zůstaly jen kresby
na hliněných vázách
(geometrický, černofigurový
a červenofigurový styl), či
dochované mozaiky (nebo
římské kopie)
- použitá literatura:
• Augusta, P. – Honzák, F. (1999): Dějiny starověkého
Řecka a Říma. Učebnice pro základní školy. SPL-Práce,
Praha, 107 s.
• Jílek, T. a kol. (1989): Dějepis pro 1. ročník gymnázia.
SPN, Praha, 224 s.
• Popelka, M. – Válková, V. (2004): Dějepis 1 pro
gymnázia a střední školy. Pravěk a starověk. SPN,
Praha, 143 s.
S využitím uvedené literatury sestavil Mgr. Roman Urbánek