Králové ledu

Králové ledu
Hudba spěla do finále a krasobruslař se roztočil do rychlé piruety. Ještě jedna otočka, pak prudce
zastavil a v dramatickém gestu strnul zároveň s posledním tónem. Publikum se bouřlivě roztleskalo
a mladík se pomalu uvolnil, široce se usmál a vesele gestikuloval na diváky. Pak se Jean Richard
rozjel k mantinelu, posadil se na lavici a napjatě očekával verdikt rozhodčích.
Bodové hodnocení mu ale zmrazilo úsměv na rtech. Čekal, že to bude lepší. Zvedl se a rychle
odcházel. V chodbě pro bruslaře se však zastavil a rozhodl se podívat na jízdu svého mladšího
soupeře.
Janik vyjel na ledovou plochu, zastavil uprostřed kluziště a v nacvičeném postoji čekal na začátek
hudebního doprovodu. Začal krásnou kombinací skoků a Richardovi tuhl už tak křivý úsměv na
tváři. Během dvou a půl minut krátkého programu neudělal jedinou chybičku, jeho prvky byly
náročné a publikum i porotci byli nadšeni. Dobře si to uvědomoval i Richard, a proto ani nečekal na
Janikovo hodnocení. Ten napjatě sledoval světelnou tabuli. Když se na ní objevily výsledky, bylo to
jasné. Janik poprvé ve své kariéře vyhrál krátký program a teď má velkou šanci stát se tady, v
Paříži, zítra mistrem Evropy!
Julie vypnula televizi, teď když je sama se stala její častou společnicí. Jak asi zítra dopadnou volné
jízdy, pomyslela si. Škoda že nepřemluvila Sáru, aby si koupily permanentku, teď v průběhu
mistrovství je absolutně vyprodáno, krasobruslení Francouzi milují.
Druhý den večer se v krasobruslařské hale rozběhlo závěrečné klání v kategorii mužů. Všichni
diváci byli zvědaví, zda několikanásobný mistr Francie Richard porazí mladičkého Poláka Tomasze
Janika, který nečekaně vede po krátkém programu rozdílem několika bodů.
Konečně vyjeli na rozjížďku poslední závodníci. Každý z nich si vyzkoušel několik krokových
pasáží a skoků. Televizní kamery si vybíraly samozřejmě dva největší rivaly. Richard se ale náhle
zhroutil na ledovou plochu. Diváci vyděšeně vydechli a ostatní krasobruslaři se shromáždili kolem
mladého Francouze. Ten se však nehýbal. Ale to už na led přiběhl lékař a nechal sportovce odnést z
ledu. Po krátkém intermezzu se závod znovu rozběhl a diváci v hale i u televizních obrazovek celé
Evropy, tedy i Julie, mohli za několik minut sledovat, jak trochu rozpačitý Tomasz Janik přebírá
zlatou medaili mistra Evropy. O zdravotním stavu Jeana Richada nepadlo ani slovo, jen že ho
převezli do nemocnice.
Krátce po přímém přenosu Julii zazvonil mobil. „Haló, komisařko, můžete přijet do univerzitní
nemocnice? Nevím, jestli jste se dívala na krasobruslení…ano? Tak ten Richard zemřel a doktorům
se na tom něco nezdá.“
Julie dorazila do nemocnice a dozvěděla se, že Richardovi selhalo srdce. Byl ale mladý, navíc
aktivní sportovec, žádné steroidy prý určitě nebral. Mohla to být stresová reakce, ale nebyl to jeho
první velký závod. Právě tohle se lékařům nezdálo. Ještě čekali na výsledky z laboratoře. Dočkali se
za pár hodin. V krvi krasobruslaře bylo vysoké množství Digoxinu, léku na podporu srdeční
činnosti, který ovšem ve vysoké dávce při fyzické námaze, navíc ve stresové situaci, způsobí
srdeční infarkt. Jak se však dostal lék do těla Richarda a hlavně proč, to byla již otázka pro Julii.
Bude jí ale rozplétat až zítra ráno, teď už se toho moc nedozví.
Ještě než se druhý den rozjela do sportovní haly, zastavila se v kanceláři a požádala svůj tým, aby jí
sehnal všechny dostupné informace o mrtvém i o ostatních krasobruslařích.
V krasobruslařské hale panovalo napětí. Jednak z nenadálé smrti domácího závodníka a jednak díky
právě probíhající soutěži tanečních párů. Mistrovství pokračovalo. „To se závodí už dopoledne?“
Zeptala se Julie udiveně jednoho z organizátorů mistrovství. Muž přikývl. „Ano, paní komisařko,
ale jen u soutěže tanečních párů, těch je vždy přihlášeno nejvíc, a proto se povinné a originální
tance jedou už od dopoledních hodin. Volné jízdy pojedou tanečníci samozřejmě večer.
Mimochodem, co vás sem přivádí? Jste tady kvůli Jeanovi Richardovi? Myslíte, že bral nějaké
zakázané léky? To je vyloučeno, po každém závodě se vítězové podrobují testu na tyto látky a
Richard by neriskoval. Byl vynikající i bez nich.“ Julie ho pozorovala a přemýšlela, kolik mu toho
může říct. Pak se rozhodla, že jen požádá o možnost prohlédnout si prostory, které náleží jen
závodníkům a jejich týmům. Bylo to několik šaten, které byly společné vždy pro několik
krasobruslařů, chodba a prostor před vstupem na led. Tak tady někdo přidal Richardovi zrádný lék
do jídla, nebo do pití, to se dozví až dnes odpoledne, doktor slíbil, že si s pitvou pospíší. „Může sem
i někdo cizí? Myslím tím někdo, kdo nepatří k závodníkům, asi rozhodčí, že?“ Zeptala se ještě Julie.
„Ano, jak říkáte komisařko. A pak ještě novináři, kteří mají platnou akreditaci. To je vše, máme tady
docela dobrá bezpečnostní opatření, víte, motá se tady spousta fanynek a fanoušků a kdybychom je
sem pustili, rušili by závodníky.“ „Aha, chápu, ale moc vám ta bezpečnostní opatření nefungují,
bohužel pro Richarda.“ Konstatovala Julie a bez dalšího vysvětlení odešla z haly.
Na komisařství na ní už čekala hromádka materiálů, které jí nachystaly podřízení. Materiál o
Tomaszi Janikovi byl navrchu. Polák, 21 let, loni čtvrtý na mistrovství Evropy. Předtím několik
drobnějších úspěchů. Odložila spis a začetla se do materiálu o Richardovi. Byl o tři roky starší než
Janik, několikanásobný mistr Francie, loňský mistr Evropy i světa. A velmi dobré výsledky měl i v
závodech Grand Prix. Žádné skandály, žádná milenka, nic.
Po skončení mistrovství měl v plánu jet na exhibiční turné vítězů, nikdo nepředpokládal, že by
skončil hůř než čtvrtý. Ani nikdo jiný se podle papírů nezdál ničím podezřelý. Než se jimi Julie
prokousala, bylo krátce po poledni. Málem zapomněla na oběd se Sárou. Sešly se v Biobaru
nedaleko velké budovy komisařství. Sára si hned všimla, že maminka o něčem přemýšlí. „Nějaký
nový případ, mami? Něco složitého?“ Julie se probrala ze zamyšlení. „Jo, nový případ. A
složitý...no uvidíme... Víš, jak jsem se chtěla jít podívat na krasobruslení? Tak mám možnost,
bohužel, ne tak, jak bych si představovala. Viděla jsi včera přímý přenos? Ne? Aha, no i tak jistě
víš, co se stalo Jeanovi Richardovi, byly toho plné noviny. A ten jeho kolaps a smrt, jak se zdá,
nebyly náhodné. Někdo mu podal nějaký lék na srdce, který mu ale neměl pomoci, naopak. A svůj
účel splnil. A já mám teď zjistit, kdo byl tím „lékařem“ který ho v žádném případě nechtěl
léčit.“ „Chudák kluk, byl fakt dobrej, sledovala jsem ho několik let. Myslíš, že se ho mohl pokusit
odstranit někdo z jeho soupeřů? Třeba ten, co nakonec vyhrál?“ „Ale no tak, Sáro, jsi advokát, víš,
že tohle jsou jen spekulace. Vyšetřování je v samém počátku, nevím zatím vlastně nic. S Janikem
budu mluvit dnes odpoledne.“ „ A povíš mi, jak to s ním vypadá, že jo? Je takový roztomilý!“
Julie protočila oči. „Bože můj, já už jsem si myslela, že jsi dospělá!“
Když se vrátila, Tomasz Janik už čekal před kanceláří. Je opravdu roztomilý, jak říkala Sára,
pomyslela si Julie a pozvala ho dál. Janikova francouzština byla všelijaká, ale zato uměl perfektně
anglicky, což pro Julii nebyl problém. Přešli tedy na ni. Janik tvrdil, že vůbec nechápe, co se vlastně
Richardovi stalo, prý byli dokonce něco jako přátelé, pokud zrovna nesoupeřili kdo z koho.
„Digoxin? To je nějaký lék...na srdce? Víte, moje sestra právě vystudovala medicínu.“ To Julii příliš
neuklidnilo, spíš naopak, aniž si to Tomasz uvědomil, vlastně si právě přitížil. „A co jste dělal včera
večer před závodem?“ Tomasz se na ní udiveně podíval: „Jak to myslíte, paní komisařko? Před
závodem... no přijel jsem do haly společně se svojí trenérkou a choreografem, pak jsem se trochu
rozcvičil a šel se připravit na závod. Začátek, tedy vlastně nikoho z předcházejících závodníků jsem
neviděl, přišel jsem na led až na naší rozjížďku. A...proč se mě vlastně ptáte?“ Tomasz náhle
znatelně znervózněl. Julie mu na otázku neodpověděla. „To mi zatím stačí, pane Janiku, jen vás
prosím, abyste se prozatím nevzdaloval z Paříže, ano?“ Janik zmateně přikývl „No, ano, jistě, ale v
pondělí mám odjet na exhibiční turné, budu moct? Mám podepsanou smlouvu...“ Julie se na něho
konečně pousmála. „ Já doufám, že v pondělí už bude případ uzavřen.“ Tomasz Janik sice nechápal,
ale přikývl a opustil Juliinu kancelář.
Julie o něm chvíli přemýšlela. Byl by schopen kvůli medaili zabít? Třeba ani nechtěl Richada zabít,
konec konců sestra lékařka, mohla mu nevědomky poradit a třeba selhalo dávkování. Třeba mu
chtěl jen způsobit kolaps, aby nemohl startovat. Ta myšlenka se |Julii zamlouvala čím dál víc. Ještě
si musí ověřit, jestli mu mohl ten lék nějak podat. Ale nejprve vyslechne Janikovu trenérku.
Paní Krawicová byla sportovně oblečená starší dáma, která francouzsky uměla dokonale.
„Tomasz...byl velice talentované dítě, objevila jsem ho, když mu bylo deset let. Od té doby ho
trénuji. Vyhrával už juniorské soutěže a i přechod mezi seniory se mu podařil jako málo komu. Před
dvěma lety jsme přibrali do týmu vynikajícího choreografa. Ilja Gromov je ve svém oboru třída,
Tomasz má díky němu výborné volné jízdy i krátké programy...“ Julie ji musela přerušit. „Já jsem si
vás sem ale nepozvala kvůli úspěchům vašeho svěřence, paní Krawicová, já vyšetřuji smrt Jeana
Richarda, která nebyla náhodná. A proto se vás ptám, jestli Tomasz byl včera celý večer před
závodem s vámi? Bavil se s Richardem?“ Paní Krawicová se překvapeně podívala na Julii. „Vy si
myslíte, že Tomasz Jeana zabil? To si opravdu myslíte? To je vyloučené, to by nikdy neudělal! Já ho
přeci znám, je to moc hodný chlapec! Víte, krasobruslení je zvláštní sport, léta trénujete, pak přijde
velká šance a můžete o ni přijít během vteřinky. Krasobruslař má jen pár minut na to, aby ukázal, co
umí. Stačí jediná chyba a všechno je ztracené. Ale někoho zabít? To nemůžete myslet vážně! “ Julie
pokývala hlavou, takových „hodných“ chlapců už viděla celou řadu.
Další vyslýchaný byl trenér Jeana Richarda, Marcel Garet. Ale výslech nevedl vůbec k ničemu. Až
náhodná poznámka Gareta na konci výslechu Julii zaujala. „...No a pak když šli kluci na led, Jean si
stěžoval, že nemá pití. No a ten mladík Janik mu dal svoji láhev, že prý je před závodem nervní a
stejně nepije. Až po něm a to vodu dostanou.“ „A napil se z té láhve?“ Garet zaváhal. „Já, no určitě
to nevím, ale Jean jinou vodu neměl, tak asi jo, ona se mu totiž jeho láhev ztratila. Když šel ze
šatny, ještě jí měl, ale pak se zastavil upravit si ještě botu, láhev položil a v mžiku byla pryč. To
víte, fanynky, pro ně je trofej všechno, čeho se jejich idol jen dotkne.“ Tak opravdu ten Janik,
pomyslela si Julie, přistihla se při myšlence, že vlastně doufala, že to on nebyl.
Bohužel na telefonický dotaz jí Janik potvrdil, že vodu Jeanovi opravdu dal.
Vydala se znovu do krasobruslařské haly. Právě začínal přímý přenos. Díky policejní průkazce se
dostala do zákulisí celkem snadno. Procházela pomalu chodbou a přemýšlela, jestli se to mohlo stát
tak, jak naznačil Garet. Náhle jí někdo poklepal na rameno. „Promiňte, co tady děláte? Máte kartu
opravňující vás ke vstupu sem?“ Julie se otočila a překvapeně koukala do očí Philipa Candelora,
bývalého vynikajícího krasobruslaře. „Já se omlouvám, komisařka Lescautová, tady je můj průkaz,
já jsem tady kvůli smrti Jeana Richada.“ Candeloro se omluvně usmál. „Promiňte, paní komisařko,
ale překvapilo mě, že je tu někdo cizí, sem se normálně nikdo nedostane. Ochranka tu funguje
opravdu spolehlivě. Od dob co už nezávodím se moc nezměnilo, víte. Teď tady pracuji jako
zpravodaj televize.“ Julie se nezlobila. „Jak to myslíte – spolehlivě? Jako že nikdo cizí se sem
nedostane? Ani když se moc snaží?“ Philipe zakroutil hlavou. „Nedovedu si to představit.“ „Ale já
jsem dnes mluvila s Marcelem Garetem a ten naznačoval že by se sem mohla někdy dostat řekněme
nějaká fanynka...?“ Candeloro znovu zakroutil hlavou. „Pochybuju, to už bych spíš věřil, že Jeana
zabil on. Kvůli Marii. Hrozně se kvůli ní pohádali, chudák holka, vypadá to, že se neprobere a
pokud ano, bude mít trvalé následky.“ Julie na něho užasle hleděla. „O čem to mluvíte?“ „No Jean
byl takový proutník, není divu, holky se mu sami nabízeli a on se tomu nebránil. No ale on se
jednou rozhodl, že dostane i Macelovu sestru Marii. Stalo se, ale Marie se do Jeana opravdu
zamilovala. A on se jí vysmál. Už tenkrát to Marcela hodně rozzlobilo, dokonce se dohodli, že toto
je jejich poslední závod a po mistrovství se rozejdou, Jean už měl domluvenou spolupráci s jiným
trenérem. A minulý týden se Marie pokusila o sebevraždu. Nepovedlo se jí to, ale leží od té doby v
kómatu a lékaři se netváří moc optimisticky. Divím se, že takové atmosféře byl Jean vůbec schopný
závodit a zajet tak, jak v úterý zajel, neuvěřitelná vůle!“
Julie poslouchala a najednou viděla všechno jinak. Žádná fanynka kradoucí láhev, žádná touha po
medaili, ale obyčejná rodinná msta. „A jak to vlastně všechno víte, pane Candeloro?“ Zeptal se pro
jistotu. „No jak jsem říkal, jsem zpravodaj televize a navíc jsem byl tak trochu Jeanův kamarád.
Slíbil jsem mu, že tuhle informaci o Marii nepustím před ukončení mistrovství do éteru. Myslím
ale, že vám jsem to říct měl.“ Julie mu poděkovala. „Moc mě těšilo a děkuji vám. Vždycky jsem
vám držela palce...“ Dodala ještě s lehkým úsměvem než opustila halu a vrátila se na komisařství.
Cestou zavolala, aby jí okamžitě předvedli Gareta.
Ani moc nezapíral. „Ano, udělal jsem to. Ten hajzl mi zabil sestru. Mohl mít každou holku na
kterou si ukázal, proč musel mít i Marii? Mojí malou sestřičku... Tu láhev s vodou jsem mu sebral
já, ale ten Janik mu dal svojí! Takové hloupé gesto! Ale povedlo se mi mu nakonec podstrčit jinou,
do které jsem přimíchal Digoxin. V tom stresu si ani neuvědomil, že má ten iontový nápoj tentokrát
jinou chuť. Když jste se mě ptala, dostal jsem nápad, že by se to dalo hodit na toho kluka. No skoro
to vyšlo.“
V neděli odpoledne sledovala celá Francie a půlka Evropy krasobruslařskou exhibici. Nejprve
minuta ticha, na památku Jeana Richarda, a pak už ti nejlepší předváděli své umění. Jako poslední
na led vyjel Tomasz Janik. Předvedl nádhernou exhibiční jízdu a jako bonus přidal kombinaci
perfektně provedených trojitých skoků. „No vídíš, mami, a ty jsi ho málem zavřela!“ rýpla si do
Julie Sára. Julie se ušklíbla. „Ale zase jsem sehnala lístky, ne? A ty se můžeš zítra v práci pochlubit,
že jsi měla pozvání přímo od Philipa Candelora!“ A obě zamávaly směrem ke komentátorskému
stanovišti.