Cyklus brutálních pohádek na dobrou noc

Komentáře

Transkript

Cyklus brutálních pohádek na dobrou noc
Cyklus brutálních pohádek na dobrou noc
Strana 1
Ministryně zdravotnictví varuje:
Čtení této slátaniny může zanechat trvalé
následky na Vašem zdraví
OBSAH:
1.
CESTIČKA DO ŠKOLY
3.
2.
PRVNÍ KONTAKT
8.
3.
MISE 1.: OPERACE MERILYN MONROE
13.
4.
MISE 2.: OPERACE JOHANKA Z PARKU
17.
5.
MISE 2.: JOHANKA Z PARKU – PLÁN “B“
23.
6.
SLEPIC PÍRKA A JINÉ KRATOCHVÍLE
28.
7.
FUNUS A GODZILLA
32.
8.
MALÝ ZAČÁTEK VELKÉHO KONCE
36.
9.
SMLOUVA S ĎÁBLEM
40.
10. MISE 3.: Dr. ÁKULA
44.
11. MISE 4.: OPERACE LIPOSUPCE
54.
12. VELKÝ KONEC MALÉHO ZAČÁTKU
Dočtete se, co se státi nemělo, a přesto se stalo.
Proč školu ohrožuje hejno slepic
Kam se beze stopy ztrácí žáci
Proč je letos ve škole potřeba tolik učitelů
Co to znamená, když se řekne, že někdo maká od nepanšti
Že vpravo nahoře není fotografie ministryně zdravotnictví
…A mnoho dalších zvráceností a zvrhlostí…
Strana 2
CESTIČKA DO ŠKOLY
Ahoj, tak to jsem já! Jmenuji se Jarda Petříček a
do mých sedmnácti let jsem žil celkem spokojeně na
okraji jednoho velkého města. Potom se ve mně náhle
něco zlomilo. Nechápal jsem tenhleten pitomej svět… A
už vůbec ne své sousedy…
Nemohl se snést s tím šíleným chlapem
z vedlejšího domku, který vždy, když se vracel z hospody,
pozvracel naše schody…, zahořkl jsem i proti té babce
odnaproti, co místo toho, aby pletla nekonečně dlouhé
proužkované punčochy, bedlivě pozorovala dnem i nocí
své spolubydlící malým osobním dalekohledem, snad aby
ušetřila za televizi… Nenáviděl jsem ani našeho
domácího, který nám neustále tloukl na dveře cedulku
"NEPLATÍ!". Měl jsem dost tohoto světa… Té
neschopnosti… A tak jsem se jednoho krásného letního
dne rozhodl vzít spravedlnost do svých vlastních rukou.
Nejprve ze všeho jsem našel na dvorku našeho malého dřevěného srubu na
předměstí rezavý rýč a poslal svého imbecilního otce na rozsáhlou okružní jízdu po
Hádesově řece Styx. Ta červená tekutina se mi zalíbila, a tak jsem zaběhl ještě
k sousedovi, ženě odnaproti a domovníkovi. Matka se mnou kupodivu souhlasila.
Zanedlouho si pro mne přijela národní garda, která shodou okolností se svým
tankem omylem přerazila špatně zakopané plynové vedení, a tak mi rovnou na flastr
přišili i úspěšný atentát na čtyři elitní vojáky. Inu co… Jestli si mám za mřížemi
odsedět trest za jednoho nebo deset lidí… Možná je tam snad i lépe…
Sebral jsem odvahu a šel na policejní stanici sám. Zvláštní bylo, že na ulici
nebyla ani noha… Zřejmě se mne všichni až moc báli, nato aby se mi postavili tváří
v tvář… Možná ale spíše budil respekt nevybuchlý granát, který jsem našel v tanku, a
v dobrém úmyslu jsem ho chtěl navrátit úřadu.
Mé dobré úmysly bohužel špatně pochopili i policisté samotní. Jakmile jsem
vešel do policejní budovy, která spadala pod můj okrsek, zaměřilo se na mne všech
šedesát hlavní, které zrovna byly v dohledu… Dokonce i stará důchodkyně hbitě
vrazila svou kostnatou ruku do ošoupané kabelky a vytáhla svého legálně drženého
Desert-Eagla.
Marné bylo vysvětlování pánům policistům, že jsem bohužel ozbrojen. Jako by
mne neposlouchali… Řekl jsem si, že když jim ukážu, co jim chci vrátit, snad dají
zbraně dolů a budou si chtít rozumě promluvit.
Šáhl jsem proto do své kapse pro granát. Aby ho bylo lépe vidět, uchopil jsem
ho za takové komické drátové kolečko u hrdla a zamával s ním nad hlavou…
Co čert nechtěl… Jak jsem jen mohl tušit se svým základním vzděláním, že se
ten kroužek utrhne a granát odletí pryč.
Na okamžik jsem si už myslel, že jsem s policisty našel společné slovo. Hlavně
se pomale sklonily směrem k zemi a policisté nevěřícně pozorovali objekt letící k ním.
Stará dáma upustila svého Desert-Eagla a proskočila oknem, které bylo naštěstí
v přízemí.
Strana 3
Granát přistál v rukách mladého policisty, který si s trhavinami očividně vůbec
nerozuměl. Zřejmě proto granát hodil osobě stojící vedle něho, jež měla na tričku
napsáno „Jsem pyrotechnik – Vidíte-li mne utíkat, snažte se mne předběhnout!“.
Nejspíše už ale nebyl ve službě, protože se nechtěl s takovou banalitou zabývat.
Granát hodil dalšímu policistovi, ten zase dalšímu… Nu, až se mi dostal znovu do
rukou…
No co jsem měl dělat… Přece si na konto nepřipíšu tucet policajtů… Rozpřáhl
jsem se proto, a prohodil granát rozbitým oknem za stařenou.
Po detonaci se na mne vrhlo všech šedesát policistů, a já se znovu probudil až
v cele předběžného zadržení.
Letmo jsem přejel očima po osobách, které se nacházely v místnosti také…
Potetovaný tlustý chlap, drogový dealer, šílený řidič autobusu, chlápek v kvádru
přede mnou, chlap převlečený za štětku,…
Moment! Chlap v kvádru?
„Dobrý den. Jsem Váš advokát.“
„Advokát? Co to…“
„Ano, advokát. Domníváme se, že podle toho, jak jste oblečen, si vlastního
advokáta nemůžete dovolit, a tak jsem Vám byl přidělen státem…“
„Aha…“
„Mimochodem, nejsem si úplně jist, jestli jste slyšel svá práva… Myslím si, že
jste nebyl zrovna při sobě, když Vám je říkali a nasazovali pouta…“
„Co se to proboha stalo?“ Jarda si protřel obličej…
„Myslím, že už ani tak nezáleží na tom, co se stalo, ale spíše na tom, co se
stane..“
„Jak to myslíte?“
„No… Máte na svědomí smrt celkem čtyř civilistů a čtyř elitních vojáků
z národní gardy, krom toho ještě musíte zaplatit účet za barvu na venkovní stěnu
policejní stanice… Kdo by věřil, že v tak staré ženské bude tolik krve…“
„A co tím myslíte?“
„Že Vám hrozí odnětí svobody v celkové délce trvání 322 let…“, řekl trochu
neklidně právník.
„322 let?“
„Popravdě 322 let a pět měsíců.“
„No, to mne uklidnilo.“
„Možná by tu ale byla šance, jak Vás z toho vysekat…“
„Vážně? Jaká tak asi?“
„No… Jistě jste slyšel o tom, že v poslední době výrazně stoupla kriminalita
mladistvých…“
„No a?“
„Evropská unie se obává, že jestli to takhle půjde dál, nezůstane v ní ani jeden
středoškolák, protože všichni budou za mřížemi.“
„Pořád nechápu…“
Strana 4
„Jinými slovy, Evropská unie se rozhodla udělat takový pokus… Mladiství,
kterým ještě nebylo osmnáct, budou mít možnost studovat ve speciální škole zřízené
právě k tomuto účelu… A Vám je nyní sedmnáct, že?“
„A potom? Co bude po škole?“
„To je právě ten účel… K čemu nám budou středoškoláci, když nudou za
mřížemi… Počítá se s tím, že ve škole bude vládnout takový režim, který by Vás měl
kompletně převychovat… Ostatně první absolventi už jsou mezi námi…“
„Kecáte! By mě zajímalo, jakou šanci tak asi budu mít na to, abych našel
rozumné zaměstnání…“
„Co takhle současný prezident… Ten tam byl taky!“ Při těch slovech pleskl
advokát na stůl brožuru školy.
Všechno to bylo až moc krásné nato, aby to byla holá pravda… Přestavěná
patrová věznice na školu v přírodním prostředí a rozsáhlými zahradami ve stínu
smrkových lesů…
Potom, co Jarda podepsal smlouvu, nabraly věci téměř bleskový sled. Snad
proto, aby si rozhodnutí ještě nerozmyslel… Faktem ale bylo, že již za necelý týden
byl transport do nové školy. Začínal totiž školní rok 2014 – 2015.
Z nějakého blíže neznámého důvodu byl transport proveden v noci. Tedy,
pokud se tomu transport dalo říkat… Jarda jel sám starým autobusem, který zřejmě
fungoval na bázi náhodných výbuchů, a skrz okna pozoroval rychlou změnu rázu
krajiny.
Nejprve řidič sjel z dálnice na státní silnici, později ze státní na okresní,
z okresní na polňačku, až se cesta nakonec ztratila úplně…
„Vystupovat, jsme na místě!“
Jarda posbíral svoje věci a vyšel z autobusu ven do vysoké trávy.
„Ale tady nic není…“, pravil, když se rozhlédl po okolí“
„Já vím…“ řekl řidič. „Škola je asi deset kilometrů tímhle směrem.“, a ukázal na
temný hvozd. „Blíže než sem mne nikdo nedostane! Má úcta!“ Řidič téměř na místě
otočil svůj autobus a odjel pryč.
„No to je dobré!“ Jarda posbíral své věci a vydal se směrem, který mu určil
řidič. Čím více se ústavu blížil, tím více zamračeno bylo a na srpnovou noc i
neobyčejně chladno. Když míjel plot s cedulí „HIGH VOLTAGE!“, který odděloval
pozemky školy od okolního světa, začalo pršet. V dálce se již tyčila několika patrová
budova školní věznice, která byla tu a tam osvětlena blesky bijícími do země. Jeho
budoucí svoboda… Jeho nový domov… Jeho nová škola…
Aniž by tušil, že to je naposledy, kdy se s takovou vervou žene do školy,
posbíral všechny své věci a vydal se naproti nevyhnutelnému osudu. Nic nedbal
výstražného vití kostelníkova psa Alíka, který dostal vzteklinu potom, co ho v lese
pokousaly veverky. Ba, ani svého mobilu si nevšímal, který začal zděšeně vrnět,
protože se mu díky rušičce na střeše ztratil signál …
Strana 5
PRVNÍ KONTAKT
Měl hned tušit, že vše nebude úplně v pořádku, když se za ním s řachnutím
zabouchly dveře do vstupní haly, a on stál s ostatními vyděšenými studenty
v zaprášené místnosti.
„Jak dlouho už tu čekáte?“ zeptal se Jarda poněkud obéznější slečny stojící
opodál.
„Já jsem přišla v deset ráno a většina už tu stála. Prý ještě nevyklidily klece po
minulých studentech…“ to se naštěstí později ukázalo jako milná informace, protože
každý žák měl svoji vlastní celu.
„Mimochodem, jmenuji se Blažena Macková. Jak se jmenuješ ty?“
„Já? Jarda Petříček. Jak jsi se sem dostala?“
Blažena se náhle dala do breku… „Já za to opravdu nemůžu!“
„Za co že nemůžeš?“
„On uklouzl sám!“
„Kdo že to uklouzl?“ Z rozkouskovaného
rozhovoru nakonec tak nějak
vyplynulo, že
inkriminovaná Blažena studovala na nějaké jiné střední
škole, kde se beznadějně zamilovala do svého učitele
češtiny, ale díky její nadměrné váze se ho bála oslovit…
A potom,… jednoho dne znovu u katedry probíral látku
a Blažena při pohledu na něho slintala. Učitel si jí všiml
a šel k ní, protože si myslel, že má záchvat padoucnice,
nebo něčeho jiného. Bohužel na jejích slinách uklouzl a
podkopl Blaženě nohy. Ta ale vstávala aby dokázala že
jí opravdu nic není a když ztratila pevnou půdu pod
nohama, přepadla na učitele a zlomila mu vaz.
Prakticky se tomuto vyprávění dalo věřit. Blažena by totiž nikdy ani mouše
neublížila, protože se bála téměř všeho, co mělo více než tři nohy… Ostatně svých
činů alespoň litovala, což se nedalo říci o ostatních
osobách, jako byl například Francek Hrůžků. To byl totiž on,
kdo Lucii Bílé založil konkurenční dobročinnou nadaci
„Ostrovy smrti“. Když se pak zanedlouho stala tato nadace
více prosperující než „Ostrovy života“, Lucie Bílá se nasrala
a zažalovala Francka. U soudu se potom navíc ukázalo, že
nadace prakticky na nic nepřispívala… tedy kromě osobní
Franckovy kapse.
Dalším modelovým případem byl Josif Šťůral. Ten,
pod svým životním krédem „tichá voda břehy mele“ udělal
pomocí doma vyrobené trhaviny dvoumetrovou díru do vodního díla Gabčíkovo a
vyplavil půl Bratislavy.
„A kdo jsi ty?“
„Hallo! Bist du mein Kamarad? Já jmenovat Günter Bamberg.“ Jarda si myslel,
že je to pouze nějaké malé dítě. Bohužel se ukázalo, že je to zakrslý otylý západní
Rakušan, který má pouze nadměrnou oblibu v cukrkandlech.
Strana 6
Konečně se po dlouhé době čekání na vrcholu schodiště objevila osoba
vysokého i širokého vzrůstu, která pomale scházela v dlouhých špinavých šatech
dolů. Na třetím schodě se ji bohužel dostal hadr pod botu, a tak se žena znovu
postavila až v přízemí u novopečených studentů.
„Tak vás tady pěkně vétám! Hiň sem vám chcela řict, že netoleruju špinavy
botý, tím spíš gumule!“ A podívala se na Güntera, který za sebou nechával patrné
bahnité stopy.
„A taky na hajzlech se nebude hulit, hiň se ukáže!“
„Smím se na něco zeptat?“, pravil Francek.
„Co chceš.“
„Vy ste učitelka?“
„Né, nedejbože… ukližečka.“
„To mnohé vysvětluje…“ Uklízečka zasyčela, ale rychle se otočila, udělala
pukrle a slušně pozdravila „Bré jitro pane zástupce!“
Pan zástupce byl vcelku zajímavé stvoření, které na hlavě zdobila pleš
v pokročilém stádiu vývoje a párek uší, které tvarem připomínaly netopýra.
„E-he tede hehe vytem!“
„Co to říká?“
„Pan zástupce vás všechny vítá.“, řekla pohotově uklízečka, jakoby tuto otázku
už čekala.
„Teh pdhte nh snhdh, e-phm vhm řhkm prdm ehm hm ubehm!“
„Cože?“
„Teď půjdeme na snídani, potom vám řekne podrobnosti a pak se ubytujete.“,
zopakovala větu uklízečka. Potom se opravdu společně vydali do rozlehlé vězeňské
jídelny, kde už na stole u každé židle čekala porce pečeného kuřete…
„Téda… Jestli se k snídani podávají kuřata, pak by mne zajímalo, co se asi tak
dává k obědu…“
„Kuře…“, odpověděla Blažena…
„No neke. A k večeři?“
„Kuře…“
„Opravdu? Jak to víš?“
„Náhodou u nás doma v ulici bydlí holka, která tenhle ústav taky navštěvovala,
a ta jednou říkala, že k jídlu nedostanou nic jinýho, než kuřata…“
„A jak to?“
„No… Prej to bylo nedorozumění… Škola objednala do každé koupelny bojler
aby konečně tekla teplá voda, ale imbecilní sekretářka udělala při objednávce chybu
a objednala místo třiceti bojlerů třicet brojlerů. Ony jsou ty svině nějak geneticky
poupravený, takže se množej rychleji, než konzumujou“
„No jestli budou kuřata každý den, tak mi to vůbec vadit nebude…“
„Jen si nemysli… Tý holce z naší ulice po čase začalo podrůstat peří… Myslím,
že se tomu říká kanibalistický syndrom… Ona totiž byla blondýnka.“
Snídani přerušil zástupce, který pravil „Phte shm nhm!“ Nikdo mu sice
nerozuměl a tak následovali. Nakonec z toho vyplynulo, že jim chtěl ukázat jejich
cely. Pomocí posunků se ještě dozvěděli, že výuka začíná zítra v osm hodin a že
snídaně je od sedmi.
Strana 7
První noc v ústavu nebyla vůbec příjemná. Kovová postel se slamníkem
příšerně vrzala a veliké kapky bubnovaly na zamřížované okno. Když potom Jarda
dostal ke snídani slepici na paprice od večeře, chuť k životu ho nadobro opustila.
Ani první hodina nebyla nijak valná… Učitelka, která se jmenovala Frída mu
z němčiny napařila basu, přestože sama germánštinu vůbec neovládala. Francek,
který měl u sebe propašované cigarety, zatáhl ostatní na pánské záchody. Frída,
která měla zrovna dozor zavětřila charakteristickou vůni páleného tabáku a vlezla na
pánské toalety také.
„Du-tady-hulila?“
„My a kouřit pančelko? Leda tak sami sobě.“
„Ty-být-nějaká-skaut? Ty-fšivák, du-určitě-podkopávala-můj-autorita!“
„Autorita? Jakápak autorita… Napřed si nějakou pořiďte a potom vám teprve
budu podkopávat autoritu!“
Frída, přestože nerozuměla, se naštvala a odfuněla pryč.
„Ta ženská mne opravdu začíná srát… To s ní máme vydržel celý rok? To teda
ani náhodou… Na tom se zapracuje…“
Až druhá přestávka přinesla trochu vzrušení do monotónního dne.
Franckovi se totiž nějak podařilo do školy propašovat i tenisák, a tak si s ním o
přestávce házeli. Bláža, která stála ve třídě v pátém patře u okna však nedokázala
míček chytit, ten proletěl otevřeným oknem a volným pádem mířil na zástupce, který
právě přicházel do školy.
Ten stačil akorát na tenisák ukázat a vyloudit ze sebe zvuk, který zněl asi jako
„E-te ehe…!“, než se mu míček zaryl do lebky a on mrtev klesl k zemi.
Ředitel chtěl zřejmě předejít panice z toho, že pedagog zemřel první vyučovací
den, a tak bez ohledání těla prohlásil, že zástupce zasáhl do hlavy zbloudilý meteorit.
Zástupce potom odnesli do školní kuchyně do veliké lednice, aby se zatím
nekazil, než naplánují pohřeb.
Jarda zahlédl na stěně viset lékárničku a napadl ho spásný nápad… Nápad
hodný metálu na zdejší poměry…
Nenápadně otevřel šuplík a vytáhl rtuťový teploměr, který si schoval do
kapsy…
Strana 8
MISE 1.: OPERACE MERILYN MONROE
Do pochmurného rána se vzbudil díky uchrchlanému rozhlasu nad hlavou,
který oznamoval náhlé pohřešování Güntera Bamberga z Rakouska. Samotný budíček
přišel až o několik minut později, když učitel na dozoru přejel obuškem přes mříže a
zařval „No tak vstávat ty hajzle… Nejsme tady na dovolené!“
Co naplat… Do jisté míry měl učitel pravdu a tak vstal, šel pustit vodu, a
mezitím, co čekal, až přestane téct rezavá voda, stihl se obléct a nezapomenul ani na
rtuťový teploměr, který včera ukradl z lékárničky. Teprve potom si vyčistil zuby
pastou značky Sidol. Tenhle ústav už mu fakt začínal jít na nervy. Cestou na snídani,
na kterou se vůbec netěšil se zeptal ještě učitele na dozoru, jestli by se nedalo
vodovodní potrubí opravit, ale dostal jen pohlazení obuškem a vyrozumění, že si má
táhnout po svém.
Cestou dolů do jídelny potkal Blaženu, která si sebou nesla malou krabici,
kterou úzkostlivě tiskla na prsou…
„Co to máš?“, zeptal se Jarda.
„Naši mi poslali kapesní rádio, abych měla alespoň nějaký styk s okolním
světem. Psala jsem našim, že máme zakázáno dívat se na televizi, tak mi poslali
alespoň tohle.“
„A co baterky? Baterky máš?
„Jo, plnou krabici od bot.“
Došli do jídelny a sedli si ke stolu. Zatím co čekali, až jim zřízenec donese
snídani, sebrala Blažena všechnu odvahu a i přes strach, že jí bude rádio zabaveno
ho postavila na stůl a zapnula. Ztišila ho, co nejvíce to šlo a naladila frekvenci, na
které zrovna pouštěli zprávy.
„…Vlak, který převážel vyhořelé palivo z jaderné elektrárny Temelín na Sibiř,
byl dnes v časných ranních hodinách přepaden a odcizeno bylo zatím neznámé
množství nákladu…“
„To je strašný… K čemu jim asi tak bude?“, pronesla starostlivě Blažena. Náhle
se ale signál rádia začal ztrácel, až se nakonec neozývalo nic jiného než chrčení.
„To je divný… Ty baterky jsou nový.“, podivila se Bláža a bouchla s rádiem o
stůl. Hned ho ale schovala pod stůl, protože se odněkud přihnala konečně obsluha
s topinkami a kuřecími tousty.
„Fůj! Zase kuře! Tohle snad nepřežiju!“, řekl Jarda a obrátil oči v sloup.
„Jestli se ti něco nelíbí, tak si stěžuj v ředitelně! Ale bejt tebou, tak s tím ještě
počkám… Dneska večer jsou Tyrolské klobásy.“, řekl naštvaně zřízenec a odfuněl
k dalšímu stolu.
„By mne zajímalo, co se stalo, že taky jednou dostaneme něco jiného, než ty
jejich kuřecí šlichty…“, řekl Jarda Blaženě, která už zase vztekle mávala s rádiem.
„Nech toho, třeba mají jen poruchu…“ Tato teorie se ostatně prokázala
pravdivou, když na chodbě znenadání rádio znovu začalo hrát a učitelka Parkanová
vyučující matematiku se při zaslechnutí „… si kočka, si kočka, si kočka…“
začervenala. Když si potom ale všimla, že se jedná o projekci z rádia, zčervenala
ještě více, na čele jí naběhla žíla a rádio bleskurychlým chmatem zabavila.“
„Ta svině půjde jako další… Hned po Frídě“
Strana 9
Frída, celým jménem Frída Hululi pocházela z Německa, ale její předkové
pocházeli z Afriky. Ostatně její předkové se nedali popřít, protože se dotyčná v každé
volné chvíli věnovala woodoo. Navíc bylo ale také divné, že přestože učitelka
pocházela z Německa, neuměla v tomto jazyce téměř ani
slovo… Ona učitelka spíše věnovala péči o svůj zevnějšek,
protože jakožto přímá potomkyně afrických lovců se cítila
být stále na lovu… Jen oběti vyměnila. Kromě těchto
kratochvílí fungovala ona učitelka také jako jakýsi
barometr. Čím více se blížilo léto, tím kratší sukni měla na
sobě, …až se nakonec ztratila úplně. V poslední době však
nosila pevně upnuté černé kalhoty, které jí sahaly až po
lodičky na vysokých podpatcích, což mohlo znamenat jen
jedno… Letošní zima bude opravdu tuhá.
Konečně dorazili do třídy v prvním patře, kde už na
ně netrpělivě čekala Frída a podupávala si špičkou pravé
lodičky. Oba slušně pozdravili „KUNDA PTÁK!“, načeš jim
učitelka odpověděla „GUTEN TAG!“, potom se oba usadili
do svých lavic a čekali na zbytek třídy. Když se konečně všichni dostavili, až na
Güntera, který byl nezvěstný, mohla výuka začít.
„Heute – wir – sprechen – einkaufen – über!“ ,řekla učitelka a vypadala
dojmem, že je se svojí němčinou zcela spokojena. Jarda ani Blažena jí raději ani
neposlouchali… Blažena měla až moc velký strach o svoje nové rádio.
„Myslíš, že ti ho vrátí?“ zeptal se Jarda.
„Pochybuju… Nechá mi akorát ty baterie…“ V tu chvíli si jich Frída všimla a
vmísila se do rozhovoru…
„Ba-térié? Wí-bitté?“, snažila se vypadat dojmem intelektuální Němky…
„Ne, nabité ty krávo!“, zaječela Blažena a rozbrečela se.
Frída několikrát rychle zamrkala a pak přišla k Blaženě, aby se jí zeptala, co
znamená ta „kráfo“. To byla chvíle, na kterou Jarda celou dobu čekal. Z kapsy vytáhl
rtuťový teploměr, který rozlomil a jeho obsah vyklopil do Frídina hrnku na stole. Tak
vcelku nepozorovaně proklouznul tam i nazpět. Teď zbývalo už jen čekat, kdy
dostane paní rádoby učitelka žížu.
Požehnaná chvíle nadešla a Frída procedila skrze škvíry ve svých zubech kafe
ze svého hrnku. Když zpozorovala, že jí každý sleduje s otevřenými ústy, rozpačitě se
usmála a sklonila hlavu.
„Mí – pokračovat – budeš!, řekla, potom co polkla kávu.
„Jak – ty – přeložit: Chtěla – koupit – chleba – a – mlíko.“, a ukázala na
Franceka. Většině třídy přitom neuniklo, jak se Frída začíná nepřirozeně kroutit.
Blažena se přihlásila, jestli smí odběhnout na záchod a Frída jí to povolila, aniž
by si byla vědoma, že za deset vteřin bude sama potřebovat.
„Copak je pančelko? Vám není dobře?“, zeptal se Jarda.
„Uličníku – tý! Tý – v – tom – prsty – máš?! Počkej – já – ukázat – ti!“ Šáhla
do kabelky a vytáhla hadrovou panenku, které začala opakovaně bodat dlouhým
špendlíkem do rozkroku…
„Chcípni – ty – hajzle!“ – to už učitelce znatelně vyrostly oči a vyřítila se na
chodbu, kde si s mohutným řevem a s rukama sevřenými pevně v pěsti nad hlavou
ulevila.
Strana 10
„Rozejděte se! Pančelka má jen eruptivní průjem!“, komentoval stále
přibývajícím přihlížejícím Jarda, „Tady opravdu není nic k vidění…“ Ostatně přihlížející
se opravdu brzy rozešli… Učitelka ve vlastní šťávě totiž začínala poměrně zapáchat.
„Vzhledem k dnešní neblahé události…“ započal u večeře svůj projev ředitel
„jsme nuceni dočasně zrušit hodiny němčiny paní učitelky Frídy Hululi, která dnes
byla pravděpodobně postižena střevní chřipkou. Dále bych se chtěl, pokud snad
někdo ví, kam se poděl Günter Bamberg, nechť to neprodleně oznámí.
Mimochodem… V nejbližší době se má dostavit školní inspektor, aby vyřešil otázku
další státní dotace, kterou naše škola tolik potřebuje. Očekávám vaši plnou
spolupráci! Děkuji, dobrou chuť.“
Žáci se nedali dlouho pobízet a vrhli se do klobás, pod kterými se prohýbaly
stoly. Vždyť to bylo poprvé po dlouhé době, kdy jim bylo dopřáno něco jiného než
jen kuřecí maso domácí výroby.
„Co uděláme s Parkanovou?“ zeptala se Blažena po vydatné večeři.
„No…“ , začal Jarda… „…říkal jsem si, že by jsme ji mohli dostat na psychinu.“
„To je dobrý a jak to chceš prosím tebe udělat?“
„Nech to na mne… Zítra se ukáže!“
Strana 11
MISE 2.: OPERACE JOHANKA Z PARKU
Potom, co se rozneslo, že školu by měl v nejbližších dnech navštívit inspektor,
aby tak rozhodnul v otázce dotace státu pro nadcházející rok, proměnila se hlavní
budova a přilehlé komplexy doslova jakoby mávnutím proutku. Ze vstupní haly
zmizela návěsná tabule se zněním: „Už vás máme hajzlové!“ a objevila se nová:
„Nestyďte se propadnout… Opakování matka moudrosti“. V některých chodbách byli
namontovány alespoň dvě žárovky a místní kněz zvaný bratr exorcista dostal
nakázáno znovu vysvětit kapli, potom, co se v ní předloni oběsil školník. Zřejmě
nějakým nedopatřením byla také prodloužena večerka až na desátou hodinu.
Jarda šel ze snídaně s ostatními spolužáky na první hodinu a v žaludku mu
ležel tvrdý chleba s odpornou přírodní kuřecí paštikou. (Její výroba spočívala v tom,
že se bez jakýchkoliv konzervačních látek semlely dohromady všechny kuřecí zbytky,
počínaje hlavou a pařáty končeje)
„Alespoň nemůžeš říct, že tato snídaně nemá ani hlavu ani patu“ šťouchl do
Jardy Francek, který měl o něco zdravější barvu, protože jedl jen suchý chleba.
„Ohromně zábavné… Už někdo našel Güntera?“
„Pokud vím, tak ne… Podle mne se mu podařilo nějakým způsobem prchnout“
„Raději pohni, nebo to nestihnem.“
Zazněl gong, který ukončil přestávku a zároveň
započal tolik nenáviděnou, stejně jako milovanou
hodinu matematiky, kterou vedla padesátnice docentka
Johana Parkanová, taktéž známá pod přezdívkou
Johanka z parku, Johana s křivejma nohama, či frigidní
Johana, protože o ní bylo všeobecně známo, že je stará
panna. Ne snad proto, že by se s tím někde chlubila,
ale s jejím zevnějškem se snad ani nic jiného očekávat
nedalo… Pod šedivo-černými vlasy s neslušivě
střiženým mikádem podle kastrolu se ukrývala malá
kulatá hlava, která vzdáleně připomínala ropuchu
s brýlemi. Celkový dojem potom umocňovaly pletené
podkolenky křiklavé barvy na křivých nohách. A to jsem se ještě nestihl zmínit, o její
hlasové indispozici…
„Do tfídy! Zvonilo!“ Zaburácela učitelka. Zabouchla za sebou dveře a věčně
nasoptěná učitelka došla pomalým krokem až ke katedře. Odkudsi ze vzdáleného
rohu třídy přiletěla papírová koule, která jen taktak minula učitelku a odrazila se od
tabule.
„Pfestaňte s těma volovinama!“ pronesla učitelka a rychle se snažila zaostřit
svýma slepýma očima směrem, kterým koule přiletěla.
„Napíšeme si pfíklad…!“, vydrala ze sebe rozlícená učitelka. „Pište si: Určete
povrch jehlanové stfíšky, jejíž podstava má poloměr tfi metry a výška stfechy je sedm
metrů…“
„Jehlanové čeho, pančelko?“ ,optal se relativně zdvořile Jarda Petříček, který jí
popravdě nerozuměl každé druhé slovo.
Strana 12
„Stfíšky! Kdybyste se učil namísto toho, aby jste se bavil se zbytkem tfídy, tak
byste to věděl.“ Učitelka mírně zbrunátněla v obličeji, ale na podobné narážky již byla
po dobu své praxe zvyklá, a tak se nadále věnovala výkladu učiva a pomale znovu
bledla a přicházela zpět ke svoji původní barvě v obličeji, tedy alabastrově bílé
pokožce s dvojicí šedivých pytlů pod očima.
„Myslíte stříšky…?“ optal se po kratší odmlce znovu Jarda.
Učitelce se téměř okamžitě vrátil zkřivený výraz do obličeje, a zatímco padala
křída z její ruky na zem, začala se třepat a rudnout, jakoby chtěla co chvíli
odstartovat jako raketa. „Petfíček k tabuli!“, zahřmělo od katedry. „Petfíčku…Vy mne
neslyšíte Vy rošťáku!?!“
„Myslíte mne pančelko?“ odpověděl Jarda.
„Ano Vás. Pojďte k tabuli!“
„Ale já se nejmenuji Petfíček ale Petříček… To jste si mne s někým spletla“
„Neserte mne Petfíčku a mazejte k tabuli!“ ječela rozzuřená učitelka, které na
čele naběhla modrá žíla.
„No no pančelko… Snad se tak moc nestalo. Dyť Vy si tam stejně tak brbláte,
že Vám není rozumět.“
„Já že brblá…“ nedopověděla, protože z rohu třídy přiletěla další papírová
koule, která tentokrát svůj cíl zasáhla naprosto přesně a přistála v ústech učitelky.
„Jste pfíšerná tfída…!!!“ vydrala ze sebe očividně rozladěná učitelka a téměř
okamžitě se ozvalo „My víme!“
„Mám toho dost! Petfíček se mnou půjde do ředitelny!“
Jardovi se úsměv z tváře vytratil až tehdy, kdy ho učitelka vyvlekla za límec ze
třídy a jemu došlo, že učitelka výhrůžku zjevně myslela vážně. Zatímco ho učitelka
dále táhla skrze temnou chodbu k ředitelně, Jarda přemýšlel, jak asi jeho neblahý
život skončí. Po škole se totiž po večerech tradovaly historky, které vesměs hýřily
dojmem, že z ředitelny nikdo jaktěživ nevyšel.
Přidal proto na odporu učitelce, ve snaze vysmeknout se jí z jejích kloubnatých
prstů, ale bezvýsledně… Parkanová sevřela své pařáty ještě pevněji a Jarda
pozoroval, jak se na špinavé podlaze objevila dvojice stop od toho, jak ho učitelka
začala vléct.
Stále se blížili k mohutným dubovým dveřím prožraných červotočem tak, že by
snad i skrz bylo vidět, a Jardovi připadalo, jakoby běžné žalostné výkřiky zoufalství
učitelů a střídavě i žáků stále sílily.
„Počkáte tady, že ano?“ zeptala se úlisně učitelka, přestože sama dobře
věděla, že ho připevnila k mohutné klice pouty, které odněkud znenadání vytáhla…
Nato mohutně zabouchala klouby pravé ruky na dveře, až se z nich zaprášilo.
Po kratší odmlce se ozvalo tajuplné „Vstupte!“ ,učitelka na tuto výzvu
proklouzla dovnitř a mohutné dveře s příšerným skřípěním uzavřela.
Jarda tam nečekal snad ani minutu, ale připadalo mu to jako celá věčnost, než
se dveře znovu otevřely. Vyšla Parkanová, kterou něco zjevně potěšilo, protože díky
jejímu úsměvu od ucha k uchu si Jarda konečně všimnul, jak moc křivé zuby učitelka
skutečně má. Z výstřihu si vytáhla rezavý klíček na špagátě a otevřela želízka, která
Jardu začínala již nepříjemně řezat do rukou. Potom ho vstrčila do ředitelny a
provedla ho hustou šedivou mlnou až k oprýskanému stolu, za kterým ředitel kouřil
svůj doutník a spokojeně pomlaskával.
Strana 13
„Tak ty rád trápíš jednu z našich nejlepších učitelek?“ zeptal se libově
obtloustlý ředitel, který mezi tím odložil doutník a spokojeně si v klíně palci motal
mlýnek.
„No, víte…“ dral ze sebe Jarda a snažil se vypadat nenápadně, což se mu
s obdivuhodným nadáním i přes hustou mlhu ani trochu nedařilo.
„Vím co?“ zašklebil se ředitel a díky blesku, který udeřil do suché hrušně na
dvoře se zaleskla jeho pleš.
„Já, já za nic nemůžu!“ uskočil
Jarda o krok dozadu až bolestivě
narazil hlavou do knihovny. Při
pohledu z tohoto úhlu ho nyní
nešokoval jen celkový zjev za břicho
se popadající učitelky a ředitele,
kterému do klína zrovna ukápla
lepkavá slina, ale i fotografie na stole,
která se najednou objevila za
závojem mlhy.
„Kristepane!“ vyjekl Jarda… Na
fotografii byla pózující Parkanová jen
v podvazcích… Něco tak odporného
snad ještě nikdy neviděl. Jakoby se
sním celý svět zatočil. Udělal několik
malátných kroků stranou, než se v bezvědomí sesunul na podlahu.
Probudil se až několik hodin poté. Ležel uprostřed kuchyně, která sloužila
zároveň jako ošetřovna na masivním dubovém stole. Nejprve se polekal, že oslepl,
teprve potom nahmatal syrový řízek, který mu přes oči přehodila uklízečka, která
pracovala zároveň jako kuchařka a ošetřovatelka.
„Co to ksakru… Fůj!“ Jarda nahmatal flákotu masa a s nelibostí ji odhodil na
zem. Šelestění a kdákání, které bylo doposud slyšet kdesi za kredencem náhle ustalo
a za nedlouho se objevila i uklízečka s podřízlým kuřetem v levé a kudlou v pravé
ruce. S grácií, kterou musela tato osoba pravděpodobně dlouho cvičit odmrštila nůž,
který se následně zabořil do futra, až z něho odcákla kuřecí krev. Uklízečka se potom
sehnula pro řízek a připlaskla ho Jardovi zase na oko.
„Hen ho tam nech, ať ti to spleskle… Dyť to musela bejt rana jak vod vola!“
pronesla jadrnou hantýrkou, vytáhla kudlu ze dveří a odešla s ještě se třepotajícím
kuřetem nazpět. Jarda až teď nahmatal na oku velikou bouli a pomale si začal dávat
dohromady, jak se sem vlastně dostal.
„Matika… -Parkanová …-ředitel …-podvazky …-JEŽIŠI!!!“ jeho poklidné
rozjímání přerušilo bezhlavé kuře, které odněkud vyběhlo a cákalo všude okolo sebe
krev. Zvláštní přitom bylo, že do všeho naráželo, jakoby bylo úplně slepé…
„Pocem ty ludro! Ti zakrótím krkem ty svině! Kdo to má po tobě furt utírat…“
Obézní paní tentokrát sprintovala a místo kuřete držela v ruce zkrvavenou paličku na
maso, kterou hodila po kuřeti. Nejspíše to byla vina rozpité láhve rumu, která
Strana 14
čouhala dámě ze zástěry, protože se netrefila do kuřete, ale do dveří, které se
rozletěly. Kuře vycítilo únikovou cestu a zmizelo v temné chodbě.
„Ta sviňa!...“ víceúčelová uklízečka náhle utichla, protože se ve dveřích
objevila trojice osob. Francek Hrůžků, Bláža Macková a Josif Šťůral z východního
Slovenska. Tři Jardovi spolužáci a zároveň jeho nejlepší přátelé v tomto ústavu pro
beznadějné žáky.
„Ty žiješ?, zeptala se Blažena…
„Nie, vyzerá ako mrtvý ty huso blbá“, doplnil Josif a z jeho výrazu v obličeji
nebylo vůbec jisté, v jakém smyslu tuto větu myslel.
„Znám tajemství ředitelovy pracovny…“ řekl tajuplně Jarda.
„Taková volovina, to se jaktěživ neslyšela. Chuděra blózní…“ mávla tučnou
rukou uklízečka a za chvíli už zase mordovala kuřata k večeři. Jardovi spolužáci však
byli opačného mínění. Všichni tři na něj kulili oči a lapali po dechu… (Francek a Josif
kvůli tomu, že byli touto zprávou opravdu překvapeni, zatímco Blažena trpící akutní
hematofobií si všimla všechny krve okolo a dostala záchvat)
„Parkanová není panna!“, pokračoval Jarda a zdálo se, jakoby ani jeden z jeho
posluchačů snad ani nedýchal…
„…Spí s ředitelem. Má na stole její fotku. Pózuje na ní jen v podvazcích!“ Josif
a Francek takřka společně polkli na prázdno, zatímco se Blažena složila k zemi.
„Pojďte… Snad raději půjdeme. Povíš nám to někde jinde a hlavně v klidu“,
pronesl Francek a táhl konsternovanou Blážu za nohu ke dveřím.
„Prepačte, čo bude k večeři?“, zeptal se Josif, když mu na chodbě pod nohama
prokličkovalo bezhlavé kuře.
„Dneska kuřecí, proč?“
„Už zase? Kedy bude něčo iného?“
„Myslím, že na zítra jsou ohlášeny zabíjačkové hody.“
„Bravčové maso? Kde ho sebrali?“
„Moc se neptej a buď rád. Kdoví, kdy zase dostaneme něco jiného než kuřata,
které krmí bůhvíčím.“, odpověděl Francek, když u dívčích cel opřel Blaženu o mříže.
Než došli i ke svým celám, vypověděl jim Jarda ještě to, co se stalo v ředitelně a
shodli se na tom, že to tak v žádném případě nemůžou nechat… Že přeci jen budou
potřebovat plán B…a chtějí-li zničit Parkanovou, musí s ní zničit i ředitele…
Strana 15
MISE 2.: JOHANKA Z PARKU – PLÁN “B“
Tu noc se spalo špatně asi každému… Na záchodě se dveře netrhly, protože
každý musel zvracet. Skoro by se dalo říci, že se kuřata chtěla za něco pomstít. Za
šera potom ještě rozhlas oznámil, že se ztratil další student – Ota Tučný… Každému
hned bylo jasné, že člověku, jehož jméno dělá jeho postavě čest se nemůže podařit
přelézt ostnaté dráty, které jsou obehnané okolo pozemků školy stejně jako
Günterovi.
Francek cítil potřebu promluvit si s ostatními, a tak se u každého stavil…
Stejně nikdo nespal.
„Preča si máme dávat sraz priemo pred ředitelnů?“ zeptal se Josif a vyslovil
tak otázku i dalších účastníků.
„Nedíváš se na bondovky? Pod svícnem je tma… to nevíš?“ řekl Francek, ale
setkal se s nepochopením u ostatních…
„Bacha někdo jde!“, šeptla Bláža a strčila všechny tři do nejbližší třídy.
Byla to kuchařka, která nesla v rukách kudlu a kuře. Zabouchala na dveře a po
chvíli se ozvalo rozespalé „…dále…“. Kuchařka otevřela dveře dokořán a zmizela
v závoji dýmu.
„To mu chce to kuře podříznout v posteli?“ , zeptal se trochu s obavami Jarda.
Přilepili proto svá ucha ke dveřím skrz které bylo díky červotočům dokonale slyšet.
„Já tu sviňu nemůžu zabít… Dneska snídaňa nebude!“
„Ále, že by se v kuchařce hýblo svědomí?“ šeptla Blažena.
„Nevím… Pojďte raději odsud… Stejně si myslím, že dnes nikdo hlad mít
nebude“ Okolo nich prosvištělo bezhlavé kuře…
„Nemělo by to kuře být už dávno mrtvé?“
„Nevím… Šváb prý vydrží žít bez hlavy devět dní, než zemře hlady.“ , řekla
Blažena, než uklouzla na schodech po druhém kuřeti.
„Nezdá se vám to tak trochu divné?“
„Snídaně stejně není… Máme ještě dost času, než začne výuka… Skočíme se
podívat do kuchyně, co se tam vlastně děje.“
„Já snad ani raději nepůjdu…“ řekla Bláža, a nikdo se jí po včerejším zážitku
ani nedivil. „Půjdu si sednout do své cely. Až se vrátíte, řeknete mi, co jste našli.“ Na
konci schodiště se odloučila a uklouzla na dalším kuřeti.
„Proč jsi nás zavolal k té ředitelně?“, zeptal se Jarda.
„Není to zase až tak úplně jisté, ale možná, že vím jak zastavit řádění
Parkanové a ředitela…“
„Ako?!“, zeptal se Josif.
„Na internátě ve třetím patře má celu kluk, který sem byl umístěn kvůli
přechovávání drog a omamných látek… Někteří lidé mu říkají…“ zastavil se pod
jedinou svítící žárovkou v chodbě, takže vypadal velmi tajuplně „Trávníkář… Stačí,
když mu někdo podstrčí doutník domácí výroby a události naberou samy rychle
spád…“
„A co chceš dělat s Parkanovou?“
„Podívej!“, načež Francek vytáhl rezavá želízka…
„Kde jsi je sebral?“
„Vypadly Parkanové, když v noci běžela na záchod.“
„Tý vole! Chceš je oba nafetovat?“
Strana 16
„Jo!“
„Mimochodem… Co chceš vlastně v kuchyni hledat?“
„Sám pořádně nevím. Potřebujeme nějaké vodítko. V kuchyni pod kredencem
jsou prý padací dveře, pod kterými kuchařka chová slepice… Tam se musíme dostat.“
Všichni tři pomale sešli až ke sklepení, ve kterém byla kuchyně. Ani jednomu
neuniklo, že čím více se přibližovali, tím více slepic se po chodbách potulovalo.
V tichosti proklouzli do kuchyně a pokračovali až ke kredenci, kde prve kuchařka
zařezávala kuřata… Již z dálky bylo slyšet hlasité kdákání…
„Kristepane, ještě že nešla Blažena… S tou by to řízlo o zem že by se z toho už
neprobrala…!“ Za kredencem stála kuchařka a učila žačky, které byly za trest po
škole podřezávat kuřata.
„Kurňa, holky! Přestaňte dělat voloviny a kókejte na mne. Takle ju chytněte
pod voletem chňapněte kudlu a fikněte… Je to tak složitý?“ Očividně bylo… Šokovaná
děvčata týmově vraždila kuřata tím způsobem, že jedna slepici držela pod krkem a
druhá zatím tu první řezala do palce. To ale ani jedna šokovaná dívka netušila…
Celkový dojem přesto umocňovala stále přibývající bezhlavá kuřata, která nemotorně
narážela do sudů s krmivem.
„Ježiši mě je blbě… Pojď odtud!“
„Snad máš i pravdu…“
Odebrali se na zpáteční cestu k Blaženě, netušíc, co je za chvíli čeká…
Procházeli cestou, kterou sem prve přišli, když tu najednou za rohem na konci
chodby vykoukla Günterova hlava…
„Koktavej Güntere…! Jsi to ty?!“ Günter se podíval směrem, kterým stáli
všichni tři hoši a trochu pitomě se zatvářil…
„Jsi to ty? Řekni něco!“
„KO-KO. KO-KO-KO-KO-DÁK“, řekl Günter a rozběhl se ke trojici. Až v záři
jediné žárovky si všichni tři uvědomili, že se jedná o bezhlavé kuře, které někde
vyšťouralo hlavu Güntera a narazilo si ji na krk. Günterova hlava, která již mírně
podléhala rozkladu proběhla společně s kuřetem okolo trojice a zmizela ve tmě…
„Viděls to? To byl Günter!“
„Není on náhodou alergický na peří?“
„Prepačte… čo to hovoril?“
„Jestli tady pobíhá Günterova hlava,… kde je jeho zbytek?“
„A kde je Ota?“… to byly otázky, na které si zatím sami nedokázali odpovědět.
Šokováni vyšli nahoru k dívčím celám, kde už čekala Blažena, která ale odmítala svoji
celu opustit, protože potom, co uklouzla po pátém kuřeti si o kliku natrhla nosní
dírku. Pověděli jí, co se stalo, i to že potkali na chodbě zbytek Güntera a Blažena se
bezvládně sesunula k zemi.
„Co naplat… Musíme k Trávníkaři sami.“ , konstatoval Francek, když probrat
Blaženu nepomáhalo ani silné proplesknutí její papule.
Ve třetím patře se již u schodiště na stropě objevil nepatrný závoj kouře, který
směrem k cele Trávníkáře nejen houstl, ale i tmavnul. Sám Trávníkář, zřejmě pod
vlivem nějaké látky, nechtěl za mohutný doutník vůbec nic a ještě jim popřál šťastné
Vánoce.
„Kdo půjde za ředitelem? Se mnou teda nepočítejte!“ řekl Francek a očima
zabrousil po Jardovi.
Strana 17
„No tak jo… Stejně už jsem tam byl… Myslím, že teď už mne nemůže uvnitř
nic překvapit.“
Vypletl Blaženě z mastných vlasů růžovou ušmudlanou stuhu a udělal na
doutníku velikou mašli. Teprve potom zabouchal na dveře ředitelny a čekal.
„Dále!“ , zabrblal ředitel a rozkašlal se.
Jarda zmizel v hustém dýmu a podle kašle se pokoušel najít směr, kterým by
měl být ředitel.
„Brý dén! Tohle Vám posílá pančelka Parkanová…“ a zamával řediteli
doutníkem před očima. Zatímco ředitel blaženě pomlaskával a chrochtal, Jardovi
spočinula v knihovně na očích objednávka na příručku „Kladivo na slepice pro
začátečníky“. Nepozorován zastrčil cár papíru do kalhot a na roh stolku položil klíčky
od želízek. Potom se rozloučil se stále více kašlajícím ředitelem. To už ale všichni tři
stáli za dveřmi a poslouchali, jak se kašel stále více podobá nepřítomnému smíchu
ředitele. Popravdě řečeno, i červotoči ve dveřích přestali požírat dřevo a začali lézt ze
svých děr jako žížaly po dešti…
„Paráda… Teď je na řadě Parkanová.“ , řekl Jarda a nakopl slepici, která se
mu připletla mezi nohy.
„Tu by si mohla vzít na starosti Blažena…“ konstatoval Jarda
„A myslíš, že se už probrala?“
„Uvidíme.“
Strana 18
SLEPIC PÍRKA A JINÉ KRATOCHVÍLE
Po pravdě řečeno na tom byla Blažena až moc dobře… K mřížím u cely měla
připoutanou slepici, kterou mlátila přes pařáty ocelovou tyčí.
Na otázku, proč to dělá, odpověděla, že učí slepice stepovat. To se ale po
chvíli ukázalo být jako úplně zbytečné, protože slepice postupně o všechny své prsty
přišla, až nakonec ztratila pevnou půdu pod nohama a upadla na zem…
Bláža znuděně odhodila tyč a očima šmejdila po okolí, co by mohla rozbít,
nebo komu by něco mohla utrhnout. Když se jí před očima zaleskly rezavé náramky,
zeptala se téměř okamžitě „KDO, KDE?“ Chvíli nato už pádila za Parkanovou do jejího
kumbálu v šestém patře a z kapsy jí vysely želízka. Popravdě ještě nevěděla, jak
přiměje učitelku, aby si je nasadila. Napadla jí pohádka o perníkové chaloupce, jenže
mezi želízky a lopatou je přece jen malý rozdíl. Sebrala všechnu odvahu a bouchla
několikrát do dveří.
„Dále!“ zaskřehotala učitelka která u akvária zrovna krmila svoji oblíbenou
pyrani.
„Brý dén! Pan ředitel se nechává poroučet…!“
„Tak ten můj feditel přece jen nezapomenul na moje narozeniny? To je
báječné… Já vím, měla bych si to nejprve rozbalit sama, ale co to je?“
„On, víte…, on Vám posílá náramky…“
„Náramky? Jistě budou zlaté, že“
„Už se nemůžu dočkat, až se s nima ukážu pfed celým učitelským sborem.
Fepáková závistí bouchne… Nasaďte mi je…“ otočila se v křesle směrem
k ušmudlanému zrcadlu na stěně, zavřela oči a napřáhla před sebe ruce.
„Jste si jistá? Nebudete se řediteli cítit až moc zavázaná?“
„Ó ano… Je to jen drobná pozornost od mého kolegy… Taková maličkost přece
nemůže svazovat…“
„Když myslíte…“ ozvalo se hlasité CVAK, CVAK a pedagožka udělala
nechápavou grimasu.
„Nepůjdete panu řediteli poděkovat?“
„Snad ani ne! Okamžitě mne pusťte, nebo z toho ponesete následky!“
„I kdybych chtěla, klíčky nemám já.“
„A kdo je má?!“
„Ředitel… Jestli mi nevěříte, pojďte se se mnou podívat.“
„Tohle by mi pfece neudělal…“
„Tak co půjdeme dobrovolně, nebo Vám mám pomoct?“
Několik okamžiků potom už učitelka cupitala za podpory několika uštědřených
kopanců do ředitelny, ze které se ozývalo divoké vití… Je zvláštní, že přestože se
veřejně vědělo o tom, že ředitel je teprve druhá generace svého druhu, která chodí
po dvou, stačilo tak málo, aby se řediteli vrátil přirozený inteligenční koeficient…
„Jestli je ten Váš cukrouš neshodil na zem, tak ty klíčky najdete na rohu
stolu…“, přihodil Jarda, než po učitelce mezi dveřmi skočil ředitel a ta i sním zmizela
v hustém nazelenalém dýmu.
„Rychle, zavři to, než se vrátí!“ Opravdu… Netrvalo dlouho a do dveří začala
Parkanová vztekle kopat…
„Puste mě!!! Vy hajzlové! Pane fediteli… Vám něco spadlo na zem? Pane
fediteli… Vy zvífe… co to, -ah, děláte?“
Strana 19
Postupné ječení učitelky se taktéž změnilo v šílený smích, a tak Francek přišel
k názoru, že je ten správný čas vypustit zvěř…
Na ocelově pevné tváři učitelky byl nyní tak veliký úsměv, že by to některé
slabší povahy snad až k smrti vyděsilo. Společně s ředitelem hnala před sebou
Güntera, který ale brzy zabočil do vedlejší třídy. Samotný ředitel měl na hlavě
učitelčiny svršky a oba si to šinuli skrz temnou chodbu ke schodišti, ze kterého shodili
inspektora. Ten přijel na svoji nečekanou kontrolu a začal po pádu rychle psát do
svého notýsku „… ředitel se svojí kolegyní pobíhají po chodbách ve snaze navodit
dojem brazilského karnevalu… Poznámka: Zeptat se na plastice, kolik stojí silikonové
prsní implantáty pro učitelku…“ Potom se rozběhl za dvojicí.
Všech pět je pozorovalo, tedy Jarda, Blažena, Francek, Josif a kuře
s Günteovou hlavou. Blažena se probrala jako první a zaječela „Hele Günter“, čímž
přerušila oddychovou idylku.
„KO-KO-DÁK!“ Zakdákal Günter, a před tím, než se i on rozběhl pryč, zahodil
hlavu, a upustil na zem vejce, které se o chladné dlaždičky rozprsklo.
„Proboha! Začínají se množit!“, konstatoval Francek…
Blažena poukázala na běžně zaběhnutou praxi, že „Vojenské pakty s největší
pravděpodobností doufají, že okamžitě po uzavření celosvětového míru se objeví
nějací vetřelci.“ A protože nesmrtelné slepice nejsou zase až tak běžnou záležitostí,
došla logicky k závěru, že světový mír už byl vyhlášen.
Josif ji uklidnil, že útok mužíčků z Marsu je zhruba stejně pravděpodobný jako
celosvětový mír, ale Jarda dodal, že podle některých vědeckých předpokladů je
ovšem útok zelených mužíčků z Marsu přece jen o něco pravděpodobnější…
Skeptická Blažena poznamenala, že ve válce proti veverkám nemají šanci
veverky, asi tak jako že ve válce se zelenými mužíčky nemá žádnou šanci lidstvo.
Nakonec všichni došli k názoru, že mají-li svět zachránit, musí to udělat co nejdříve,
dokud se ještě kuřata nezačala naplno množit.
„Ale kde hledat všechny kuřata…?“ ,zeptala se Blažena.
„Hádal bych, že budou mít hlavní hnízdo dole v kuchyni pod kredencem. Mají
tam krmení, a krom toho jsou tam i navyklé.“
„No a jak je tam chceš všechny nahnat?“
„Půjčíme si kostelníkova Alíka… Ten prý prožene každou slepici, na kterou jen
narazí…“
Za chvíli už stáli u školy před hlavní bránou a Josif sundával dvoumetrové
obludě z čumáku košík. Jakmile psisko zavětřilo čerstvou stopu slepic a nic netušících
žáků, začal vrčet a rozběhl se do školy… Bohužel i s Jardou, který ho držel na
vodítku.
„Míří ke sklepu!“ , zaječela Blažena, a rozběhla se s ostatními po schodišti
dolů. Znovu byli nuceni procházet temnými chodbami školy a znovu potkávali kuřata,
která se jako lavina hnala do kumbálu pod kuchyní…
Konečně dosáhli svého cíle. Z prostoru za kredencem vycházela jasně zelená
záře.
„Co to je?“ zeptala se Blažena.
„Pamatuješ si na tu zprávu v rádiu, jak ukradli ten kontejner s vyhořelým
palivem z Temelína?“, povídá Blaženě Jarda, který vyšel i se psem ze stínu.
„Jo.“
„Ti hajzlové to těm sviním míchali do žrádla, aby rychleji rostly.“
Strana 20
„No tak to jim teda moc nevyšlo.“
„Co s těma kuřatama?“ zeptala se Bláža.
„No pokud nemáš nápad ty, jak se jich zbavit, tak potom už asi nikdo.“
„A co to jen přiklopit a něčím zatěžkat?“ Popravdě to byl nejlogičtější závěr, ke
kterému mohli dojít. Zabouchli proto dveře a přitáhli na ně kredenc. Právě včas… Do
ošetřovací části kuchyně totiž už začínaly proudit zástupy žáků, které pes pokousal.
FUNUS A GODZILLA
Jarda šel v pozdních odpoledních hodinách na procházku po okolí školy. Bylo
to sice zakázané, ale teď, když byl ředitel společně s vrchní inkvizitorskou školy
zfetovaný a vesele laškovali na hrobě jeho zesnulé manželky na školním hřbitově,
nemuseli se bát, že by je někdo chytil.
U jednoho nevykopaného hrobu však stál kostelník a táhl za sebou bezvládné
tělo zástupce, který měl mít zítra pohřeb…
„Sím, co to děláte?“ , zeptala se Blažena.
„Inu, zima přišla letos trochu brzo… Země je celá promrzlá a s tím hrobem se
mi taky moc kopat nechce, tak zkouším, jestli to třeba ještě nerozchodí…“
Imbecilnímu kostelníkovi zřejmě nikdo nevysvětlil, že člověk bez mozku není schopen
chodit, i když v případě zástupce… Kdo ví…
Jarda šáhl do kupy hlíny, která byla volně pohozená opodál…
„Kdo to je?“, zeptal se Jarda a ukazoval na lebku, kterou držel v ruce.
„To je bývalý ředitel. Minulý rok ho nešťastnou náhodou třikrát přejel kamion.“
„A tak to jo. Být, či nebýt?...to je ta otázka“, odpověděl Jarda trochu
zhnuseně, protože z levého oka vykoukl červ.
Ten večer se už nic zajímavého nestalo… Poprvé po několika dnech zavládl ve
škole v noci klid. Každý spokojen usínal s pocitem plného žaludku a kuřata ve sklepě
pozvolna vzdávala svůj boj o druhý život… Jen z dálky se občas ozvalo zavití ředitele
a Parkanové, kteří se doposud toulali v okolí školy.
Ředitel šokoval hned při snídani… Nejprve Blaženu v ústním podání
podmínečně vyloučil za spoutání učitelky Parkanové. Ostatní kupodivu nechal být na
pokoji. Zřejmě proto, že měl ze včerejška pěkné okno, a tak si nepamatoval, co se
vlastně stalo. Žáci potom dostali po jednom rakvičky se šlehačkou k snídani, což
ředitel komentoval jako „Užijte si je, jsou to dnes jediné rakvičky, které vidíte…“ Jak
to ředitel doopravdy myslel se žáci přesvědčili až na školním hřbitově za školou při
pohřbu zástupce školy.
Ředitel projevil vrozený instinkt ušetřit prakticky na všem byť jedinou korunu,
a tak nebyla panu zástupci zakoupena žádná rakev a k nohám mu byla položena
Günterova hlava naložená v lihu, což ředitel zdůvodňoval „…jako odkaz budoucím
generacím…“ Při spouštění zástupcova těla do hrobu byly namísto čestné salvy
z mušket použity papírové pytlíky, které zvláště potom ve spojení i s dalšími úsporami
Strana 21
školy nebyly zrovna nejefektivnější… Při explozi pytlíků se totiž jeden z těch co byly
pověřeni uložit pomocí lan zástupce do hrobu polekal a povolil provaz o trochu dříve
než ostatní, což mělo za následek to, že se z pedagogovy hlavy vykutálel krví
zbarvený tenisák. Reakce byly vesměs všestranné… Zatímco Parkanová řediteli
šeptala do ucha „… sem si fíkala že byl chytfejší…“, Blažena omdlela a padla za
zástupcem do hrobu.
„Sešli jsme se tu na tomto funusu,…“ , ujal se slova ředitel, „…abychom uctili
památku tragicky zesnulého kolegy,manžela, poskoka, rohožky u dveří a v neposlední
řadě také zástupce, na kterého v pondělí spadl znenadání zbloudilý meteorit. Není to
přeci zase tak dlouho, kdy nastoupil po převratu z vysoké funkce do role zástupce
našeho ústavu. On sám, stejně jako všichni ostatní členové jeho rodiny byli
neobyčejně odvážní. Vzpomeňme proto také například na jeho staršího bratra, který
za druhé světové války osudové zimní noci zahynul, když se sám s batohem plným
granátů vrhl pod nepřátelský spojenecký tank se slovy: ZA STRANU A ZA LIDI!!!“
„To nefekl…“, přerušila jeho řeč Parkanová, která začala koutkem úst šeptat.
„A co teda řekl?“, zeptal se na oplátku ředitel.
„Zástupci bylo sice špatně rozumět, ale vím naprosto jistě, že jeho bratr tehdy
kfičel: ZASRANÝ NÁLEDÍ!“
„Aha… No to nevadí… Mimochodem… Od zítřka jsou obnoveny hodiny
němčiny. Stávající učitelku Frídu Hululi bude prozatím zastupovat nová učitelka Hilda
van der Graf… Jo, ještě bych chtěl říci, že se včera ztratil v naší škole inspektor.
Pokud ho někdo viděl, seberte mu jeho zápisník a přineste ho“, ukončil ředitel
proslov, načeš zástupci hodil do ksichtu hroudu hlíny. „Buďíš mu země lehká!...“
Z konce jeho projevu tak nějak vyplynulo, že jim zase až tak nejde o inspektora
samotného, ale o to, aby škola dotaci přece jen dostala. Stejně to bylo divné… Dříve
se lidé ve škole také ztráceli, ale ne tak moc, jako letos. Zatímco se žáci loučili se
zástupcem podobným způsobem jako ředitel, ostatní šli courem ke škole. Dokonce se
mezi žáky brzy roznesl i jakýsi bodový systém, podle kterého si mohli studenti připsat
na konto určitý počet bodů, když například trefili nosní dírku, oko, nebo zástupcovu
otevřenou sanici.
Trojici táhnoucí za sebou Blaženu brzy dostihla Parkanová. „Nemyslete si, že
vám to jen tak projde… Garantuji vám že jestli se mnou pfijdete ještě jednou do
kfížku, budete pfíští nezvěstní vy.“ Jarda si otřel poprskaný obličej a pohlédl na
pedagožku, která překračujíc náhrobky spěchala k řediteli.
„Neskončilo to…“, poznamenal Jarda.
„Ta bába má snad sedm životů.“ , řekla Blažena, která se zrovna probudila.
„Čo bude k obedu?“ , dodal Josif.
„Tebe ale opravdu zajímá jenom to žrádlo, že?“
„No, zase tak blbá otázka to není… Teď, když jsme se konečně nadobro zbavili
kuřat, by mohl být o něco větší výběr jídla…“
Opak byl pravdou… K Obědu sice žáci dostali řízky z králíka, to se však brzy
ukázalo jako zaběhnuté pravidlo, jindy byly obědy a večeře servírovány ve formě
vcelku nesytého CSKU (co si kdo urve), a tak se studentům po drůbeži po čase začalo
stýskat…
Strana 22
Po páteční snídani pospíchali studentíci na první hodinu němčiny s novou
učitelkou Hildou. Z informací, které doposud mezi širé žactvo prosáklo, se dalo
usoudit, že zmíněná Hilda, celým jménem Angelika de Hilda van der Graf je
potomkyní slavného aristokratického rodu. Její strýc se proslavil jako konstruktér
Vandergráfova generátoru a o jejím otci bylo známo, že za druhé světové války
zemřel v koncentračním táboře. (patřil k předákům SS a spadl z hlídací věže).
Minuty pomale plynuly a když se učitelka nedostavila ani deset minut po
zvonění, začalo žactvo povykovat. Tu se však všem podlomily kolena… a znovu… a
znovu… Bylo to zemětřesení? Buch… Buch… Otřesy stále sílily a nabíraly na intenzitě.
Některé špinavé okenní tabulky popraskaly a škvírami začalo proplývat životadárné
světlo, přestože venku bylo jen o něco méně temno než uvnitř školy.
Na konci chodby se objevil tank… Ne nebyl to tank… Některým žákům utkvěla
v představě legenda o Golemovi, který měl být někde ve škole zakopán. Žáci byli
natolik šokovaní, že namísto bezhlavého úprku stáli na místě jako přikovaní. Zatímco
se gigantický objekt přibližoval, spadlo na zem několik obrazů a Blažena. Naštěstí se
ukázalo, že se nejedná o bezprostřední nebezpečí, nýbrž o poněkud vzrostlejší
učitelku Hildu… Když byla Hilda takhle blízko, už ani nevypadala tak hrozivě.
Popravdě z ní šel strach ještě větší. Pod vysoce načesaným účesem tvořeným
z fialových vlasů se nacházela hlava podobná kouli na kuželky, která zjevně měla i
stejnou tvrdost. Pod širokými rameny se nacházely dva mohutné airbagy, které měly
s největší pravděpodobností monstrum uchránit zranění, kdyby se jí snad nepodařilo
včas zabrzdit před překážkou, - v tomto případě v úzké uličce bezradnými studenty.
Největší údiv však klidila pneumatika kolem pasu, se kterou by směle mohla
provozovat reklamu na Mischelin. Její ruce, které se již v dálce divoce pohupovaly,
připomínaly větrné mlýny, a na nohách, tvořenými dvěma urostlými kýtami byly
mnohem větší boty, než kdy nosil Daniel Hůlka.
„Guten Tag, Kinder!, řekla pedagožka a na hubě vykouzlila takový úsměv, ze
kterého se všem udělalo špatně. - Tedy kromě Blaženy, která už se na zaprášené
podlaze nějakou tu chvíli válela.
„Kristepane ona umí německy!“ S něčím takovým se prakticky nepočítalo…
Strana 23
VELKÝ ZAČÁTEK MALÉHO KONCE
Svátky všech svatých se blížily a den ode dne kvapem ubývalo světla.
Dosavadní problémy se na škole jakž takž uklidnily (za poslední měsíc se ztratili
pouze tři žáci, mezi nimi byl i Josif Šťůral), po hřbitově se sice potuloval zástupcův
duch, ale díky jeho pomalosti a neohrabanosti se ho nikdo nemusel bát… Klid trval
však pouze do teď. Index každého žáka nyní zdobily sbírky pětek, které Hilda
rozdávala plnýma rukama. Krom toho bylo také načase konečně skoncovat
s Parkanovou a udělit jí životní lekci a to zavčas, protože ředitel oznámil, že si jí chce
co nevidět vzít za manželku. Všeobecně se o ní vědělo, že v mládí byla zapálenou
členkyní komunistického spolku Jiskra (koneckonců, spolupracovníci ji museli
oslovovat „soudružko“ ještě dnes), a že krátce po převratu pracovala jako poradkyně
Viktora Koženého v ohledu financí. A tak jednoho podzimního dne…
„Tfído, posaďte se! Kdo chybí, kdo je nezvěstný a kdo mrtvý?“, započala
výuku učitelka.
„Pančelko… Můžu se Vás na něco zeptat?“, pravil Jarda.
„Ale rychle prosím, jsme o čtyfi hodiny pozadu.“
„No… mému strýci se tuhle stala taková prekérní věc. Pracuje jako zedník, a
před časem měl nehodu. Jen bych se chtěl zeptat, kolik asi tak může dostat na
pojištění…“
„Tak dobfe… začněte.“
„Strýc si úraz vlastně způsobil sám. Byl zaměstnán jako zedník a osudový den
pracoval zcela sám na stavbě domu. Po dokončení mu zbylo asi 250 kg cihel na
střeše.
Sešel tedy dolů, a tam přes kladku vytáhl nahoru po laně prázdný sud, do
něhož hodlal uložit zbývající cihly. Lano dole strýc pevně zabezpečil a šel na střechu
naložit cihly do sudu. Po naložení všech cihel sešel opět dolů, aby spustil sud s
cihlami. Už ve smlouvě měl uvedeno, že vážil pouze 75 kg.
V momentě, když lano odvázal a držel ho jen v ruce, ujistil se o správnosti
působení gravitace. Jak jsem již řekl, sud, který sám o sobě vážil 25 kg, byl naložen
250 kg cihel.
Jak si jistě domyslíte sama pančelko, jeho váha 75 kg nemohla udržet tak
těžký sud a něž si to uvědomil, byl v prudkém pohybu vzhůru a sud, který byl na
úrovni střechy, naopak v prudkém pohybu dolů.
Zhruba na úrovni třetího patra se setkal s proti pohybujícím se sudem, což
vysvětluje naraženi hlavy, zlomeniny krku a lícní kosti. I nadále však pokračoval
směrem vzhůru, až se zastavil s prsty v kladce.
I přes velkou bolest se však držel lana. V tom samém momentě sud s cihlami
dopadl na zem a rozbilo se mu dno.
Jak už jsem se zmiňoval, sud sám o sobě vážil 25 kg a on, jak všichni dobře
víme, jen 75 kg.
Působení gravitace pokračovalo dále, a jak si jistě domyslíte, situace, kdy byl
strýc se svými 75 kg nahoře a sud vážící pouze 25kg dole, nemohla setrvat. A tak se
v mžiku ocitl v prudkém pohybu dolů a prázdný sud v prudkém pohybu naopak
nahoru.
Strana 24
Zhruba na úrovni třetího patra se opět setkal se sudem, tentokrát prázdným.
To ostatně vysvětluje zlomeniny obou kotníků. Dále strýc pokračoval směrem dolů,
kde prudce narazil na zem, což vysvětluje ta rozdrcená kolena a sedací kloub…“
„No, to je pěkné… To by mohl dostat takových… jeden… dva… tfi…“
„To ještě není všechno pančelko… Strýc v bolestech a bez vůle pustil lano, na
jehož druhém konci přes kladku visel prázdný sud beze dna. Působením gravitace se
ocitl v prudkém pohybu dolů, přesně do míst, kde strýc bezvládně ležel.
To vysvětlovalo ta tři zlomená žebra.
To by tak nějak bylo všechno… Co myslíte, kolik by strýc od pojišťovny dostal?
Učitelce v hlavě něco hlasitě cinklo, vyplázla jazyk, a někteří žáci dokonce
odpřísahali, že se v očích Parkanové na okamžik objevily dva zlaté znaky dolarovek.
Už se z toho nevzpamatovala. Ležela tam na zemi na zádech a prsty, kterými
si přejížděla přes ústa vyluzovala hlasité „BLEM, BLEM“
Pocit vítězství nad učitelkou kterou odvedli ve svěrací kazajce, a dojmem, že
odpadnou hodiny matematiky velmi brzy vystřídalo zděšení, pocit vzteku a bezmoci.
Ještě týž den se totiž po malém zemětřesení protlačila úzkými futry dveří Hilda…
Hilda –
uprostřed se
svými sestrami
Marunou a
Věrou
„Halo
Kinder! Ich bin
ihre neue Mathe Lehrerin!“, řekla učitelka, která měla své obvykle načesané vlasy
nyní stažené do dvou culíků, které jí divoce vlály okolo nosu.
„Já věděla, vy všichni neuměla docela dobže německy jako já, a tak já vám
chtěla pomoct… Dneska ale udělala malá pauza a šla se podívat, jak já jim
zatancovat balet…“ Opravdu… Učitelka, která byla po zbourání vídeňské filharmonie
vyloučena ze sboru národních baletek, byla navlečena do silonového bílého kombiné,
okolo pasu měla širokou sukýnku a na nohách cvičky, které jí byly očividně malé.
„Na gehem wir! Los!!!“, učitelka se znovu protlačila dveřmi a valila před sebou
třídu do suterénu, kde byla tělocvična…
Strana 25
Vystrašené žáky rozsadila po obvodu celé tělocvičny. Zvláštní přitom bylo, že
většina studentů se krčila v rozích. Krátce nato se učitelka uprostřed rozlehlé
místnosti uklonila a zvedla levou nohu do úrovně svých očí… Popravdě žáci nebyli
schopni rozlišit, jestli učitelka začíná souboj Sumo nebo balet.
S nohou opět udeřila do země a ze zdi se odloupl kousek omítky. Učitelka se
roztočila jako čamrda, potom udělala holubičku a pade-de, což tedy vypadalo spíše
jen jako pade, protože učitelka zakopla o švédskou bednu a sekla sebou o zem,
zatímco bedna proletěla oknem. Hora sádla na sobě nenechala znát jediného
rozpoložení z toho, že se ocitla na zemi (byla nejspíše již zvyklá). Na zemi se
narovnala a začala válet sudy. Blaženě se udělalo špatně a vyblila se na učitelku,
která se k ní přikulila.
„Fůj, co to dělala, ty ošklivá prase?“, klekla si k Blaženě učitelka.
Takový pohled do výstřihu už Blažena zákonitě nemohla vydržet a omdlela
upocené učitelce do výstřihu.
„No, to by pro dnešek stačila.“ Hodila si Blaženu přes rameno jako kus hadru a
odnesla ji na ošetřovnu.
Když se Bláža probudila, viděla nad sebou opět tu samou učitelku. Sevřela
ruce v pěsti a začala ječet, jako by jí na nože brali.
„Co ty ubohá dívenka? Ty se mě nemusela bát. Já chodná učitelka.“ ,
chlácholila pedagožka Blaženu!
„No právě!“
„Ty si chtěla dělat prča z mojí postava?“
„Postava? Tomuhle-tomu říkáte postava? Kristepane nějakou postavu si
pořiďte, a teprve potom si z ní budu dělat možná prču…“
Učitelka zrudla… Blažena zbledla
„Ty šla teď se mnou k šiditel!“
„Nepůjdu!“ kopla Blažena úču do oka a utekla jí pryč.
Strana 26
SMLOUVA S ĎÁBLEM
Podmínečně vyloučenou Blaženu zachránil Jarda a Francek tím, že využili
neznalosti Hildy, a tak nahlásili místo jejího jména nějakou žačku z vyššího ročníku.
Ta se potom ještě tu noc za záhadných okolností ztratila… Nikdo tak neměl ani
tušení, že se Hilda ukrývá v neobydleném patře v jedné z cel. Bohužel se do cely
nastěhovali dříve než Blažena pavouci, a tak bylo co chvíli slyšet šílené kvílení. Brzy
se začalo říkat, že na patře straší „střelená Rézi“, kterou v noci myši před lety
ulechtaly k smrti. Jediní, kteří věděli, kde se Blažena ukrývá, byli Jarda a Francek,
kteří jí také nosili králíka od večeře. Po týdnu beznadějného ječení se Blažena
nachladila, a křik už byl slyšet spíše jen, jako by někdo někoho škrtil.
Svůj charakter ovšem projevil ředitel, který si chtěl vzít Parkanovou i přes její
náhlý pokles inteligence. Většinu času se nyní toulala po chodbách ve svěrací kazajce
a s bryndákem, protože teď slintala mnohem více, než kdykoliv předtím. Za ruku si
vodila otrhaného medvídka, se kterým nevynechala jedinou chvíli, aby si s ním
nepovídala.
Žáci si na její zevnějšek brzy zvykli, i na to, že když se jí někdo zeptal, s kým
že si to furt povídá, učitelka vždy odsekla „S kým bych si tak asi měla povídat…
Medvědi přece nemluví!“… Jenomže tím si učitelka zrovna nebyla jista, protože sotva
zašla za roh, řekla medvědovi „To sme ho doběhli, co?“
Z nějakého prapodivného důvodu tyto věci ředitel toleroval a přípravy na
svatbu se chýlily do konce. Nejspíše všem téměř vyrazilo dech, když se dozvěděli, že
svědkyní na svatbě bude Frída, která se vrací z nemocnice.
Svědkem potom měl být nově dosazený zástupce. Jeho jméno zatím zůstávalo
záhadou, ale bylo veřejné tajemství, že pochází z Karpat, má doktorský titul, jeho
předkové byli aristokrati, a v neposlední řadě i to, že sem byl dosazen ministerstvem
školství, aby objasnil podezřelé případy úmrtí na této škole.
Svatba probíhala za deštivého dopoledne ve zdejší kapli. Každý žák byl z
donucení přítomen, což jistili i koule na nohách. Celý obřad byl potom pro jistotu
zrychlen, aby Parkanová nedostala jeden ze svých afektů a neutekla třeba od oltáře…
„Ptám se Vás pane řediteli… Berete si zde přítomnou učitelku Parkanovou, a
budete jí ctít a hájit ve zdraví i v nemoci?“ Odkudsi z davu se ozvalo „Snad už jen
v nemoci, ne? Ředitel se ale nechtěl nasrat, a tak řekl jen strohé „Ano.“
Kostelník se učil na
kněze v Hirošimě
za druhé světové
války
Strana 27
„A nyní se táži Vás, vážená učitelko soudružko Parkanová… Berete si zde
přítomného ředitele tohoto ústavu, a budete jí ctít ve zdraví a tak dále a tak dále?“
„Musím se poradit!“
„COŽE?!“ vyjekl ředitel.
„Mé-dvídku…! Co myslíš… Mám?“
Chvíli to trvalo, než si vše s medvídkem probrala a řekla konečné „E-hem!“,
což mělo znamenat zřejmě „Ano!“
„Tímto vás prohlašuji za muže a opici… Pardon, ženu. Prosím o první
manželský polibek“
„Dobrý den…“ zahájil slavnostní přípitek novopečený zástupce, „Jmenuji se
doktor Igor Ákula…“
„Ákula? Co to je za pitomé jméno?“, šeptl Francek Jardovi do ucha.
Bylo nanejvýš zřejmé, že zástupce ho slyšel, protože divoce zamrskal svým
knírem a plnovousem, který by mu mohl závidět i Sálvádor Dálí, a řekl „Možná, že
bude některým mé jméno připadat poněkud divné, ale
věřte, že v Karpatech, odkud pocházím je to zcela běžné
jméno. Ale nepřijel jsem jen proto, abych dělal svědka
na svatbě, nebo obhajoval své jméno… Buďte si jistí, že
jsem tady kvůli tomu, abych objasnil, co se to ksakru
děje se všemi učiteli a žáky… A věřte, že budou padat
hlavy! Přeji příjemnou zábavu.“
„On byla prostě bóží!“ pronesla Hilda, která se do
zástupce platonicky zamilovala.
„To teda jó!“, přidala se pohublá Frída. Možná, že
to neměla říkat zase až tak moc nahlas, a už vůbec ne
před Hildou… Ona Hilda byla totiž ještě pořád rozladěná
z toho, že když se Frída vrátila, byl ji odebrán status učitelky němčiny a nadále učila
jen matematiku místo Parkanové. Měli však spolu něco společného… Byly jediné, kdo
byl tak nějak schopen akceptovat současného zástupce, což se o ostatních členech,
jak učitelského sboru, tak i žáků říct nedalo. Jedinou výjimkou byla ještě Parkanová,
ale ta se smála v poslední době permanentně…
Nadešel oblíbený zvyk házení svatební kyticí… Parkanová, která byla navlečena
ve slavnostní svěrací kazajce neměla logicky ruce volné, a tak kytici uchopila do pusy
a vymrštila ji do davu…
Vdavekchtivé učitelky se nezapřely a udělali menší ostudu… Zatímco se
homosexuálně orientovaná učitelka tělocviku Řepáková vrhla dopředu a podařilo se jí
kytici chytit, Hilda knokautovala loktem Frídu.
V pozdním odpoledním mrazivém slunci, kdy byla už většina pedagogů ožralá
na zemi pod stolem, přišel na řadu únos nevěsty… Bylo te nejspíše poprvé na světě,
kdy nevěsta utíkala rychleji, než únosci. Parkanová popadla svého medvídka za zaby
a rozběhla se do polí.
Jediný střízlivý byl doktor Ákula, který bedlivě pozoroval reakce jak zvracejících
učitelů, tak i žáků a pečlivě si vše zapisoval do deníčku.
Strana 28
Ráno nezačalo pro ředitele nijak příznivě. Nejprve se musel dostavit do
kamrlíku zástupce. Zaťukal tedy na dveře, na kterých byla připevněná nová mosazná
cedulka „Dr. Ákula – zástupce ředitele“ a po vyzvání vstoupil.
„Jistě jste si všiml, že již nepatřím k nejmladším…“ , pravil zástupce, který si ze
sklenice zrovna vyndával umělé zuby s výraznými horními špičáky.
„Jen sem se Vás chtěl zeptat, jestli si nemyslíte, že dáváte svým žákům špatný
příklad, když si vezmete za ženu degentní učitelku a navíc se na vlastní svatbě
ožerete jako to prase?“
„Nó, abyste rozuměl…“
„Žádný takový…! Ještě jednou šlápnete takhle vedle, a budu to hlásit mým
nadřízeným orgánům!“
Ředitel se sním už ani nebavil… Zabouchl za ředitelem dveře a šel do své
pracovny. Těžko říci, jestli ho bolela hlava kvůli zástupci, nebo kvůli opici z alkoholu a
nebo kvůli opici v podobě Parkanové. Potom ho ale napadlo něco skvělého… Ba
úžasného… Vzpomenul si, že proti ohni se musí bojovat ohněm, a už si to hnal
k rozhlasu.
„Žák Jarda Petříček, nechť se okamžitě dostaví do ředitelny!“, ozvalo se
Jardovi nad hlavou. Nevěděl, jestli je to pro něho vysvobození, nebo skok z bláta do
louže, protože se Frída při hodině němčiny zrovna mstila za střevní chřipku a dychtivě
žmolila v rukou hadrovou panenku.
„Co si přejete pane řediteli?“ zeptal se Jarda, když konečně došel do místnosti.
„Tentokrát v tom opravdu nemám prsty, ať je to co je to…“
„Garantuji Vám, že jestli mi pomůžete, dám Vám na chvíli pokoj…“, pravil
ředitel. „Oba velmi dobře víme, že za všemi letošními problémy této školy stojíte vy
osobně… Proč tedy nezdecimovat ještě jednoho učitele… Prosím… Že jsem to já, osobně…“
„A co z toho budu jako mít?“
„Prozatím Vám dovolím žít.“
„Aha… To je dobré. A kdo je ten nebožák?“
„Pro Vás dozajista maličkost… Doktor Igor Ákula“
Strana 29
MISE 4.: Dr. ÁKULA
No co zbylo Jardovi na výběr? Zabít, nebo být zabit? Přijal tedy tuto nezvyklou
nabídku, a šel nazpět do třídy za Frídou… Ani nezaklepal a vrazil do třídy tak rychle,
až Frída spadla ze židle.
„Petříčku! Was to měla znamenat?“
„Drž hubu ty krávo!“
„Coše?“ odpověděla učitelka, která byla již od minulého výstupu s Blaženou
poučena.
„Že máš držet hubu, -ty čubko!“
„Ty šla se mnou okamžitě k Direktor!“
„Nikam nepůjde…“ Ozvalo se z rozhlasu. Ředitel zřejmě správně vytušil, že
Jarda nenadálé šance okamžitě využije a tak vydal do rozhlasu okamžitě echo.
„To je neuvěřitelné…“ konstatoval Francek. Je zvláštní, že zhruba tak ve
stejnou chvíli došla k tomuto názoru i Frída a do obličeje se jí vlila snad všechna krev.
Když se potom šla zeptat ředitele, co to všechno mělo znamenat, málem ředitele
uškrtila, když se dozvěděla, že mu jde o zpacifikování Ákuly. Navíc jí ředitel pohrozil
vyhazovem, když zástupci něco vyzvoní. Ostatně, čekání na zničení doktora Ákuly
netrvalo dlouho. Hned příštího dne totiž zástupce přišel do třídy a pravil:
„Mám tady pro vás všechny vyhodnocovací testy na ověření inteligenčního
koeficientu. Možná, že někteří tento test již dříve viděli před lety v časopisu CosmoMolitan, to ovšem na jeho kvalitě nic nemění. Přeji hodně štěstí! Máte na to celou
hodinu.“
Nato zástupce rozdal do řad testy a posadil se za stůl u tabule, aby
zkontroloval, že žáci nebudou opisovat.
Test pro chytré děti
Jméno: __________________
1.) Která kočička nejlépe slyší, nejlépe vidí, ale nejhůře chodí?
2.) Na kterou kočičku spadla žehlička?
Strana 30
3.) Která kočička se narodila v Černobilu?
4.) Která kočička nepapala Whiskas?
5.) Která kočička nenosila brýle s UV-filtrem?
6.) Která kočička utekla?
7.) Která kočička pracovala na pile?
8.) Která kočička se nám pěkně vybarvila?
Strana 31
9.) Jaká kočička si hraje na vojáky?
10.) Kterou kočičku přejel parní válec?
Mohlo by se zdát zvláštní, kdyby žáci za jiných okolností opisovali, jenomže
jednak jim v tom bránil zástupce, a potom, chtěli ho přece zničit, takže zase až tak
moc na známce nezáleželo. Toho si ale Ákula nebyl vědom, a když potom o několik
dní později přišel do třídy a rozdal písemky se slovy „…dopadla překvapivě
příšerně…“, nikdo se nedivil, dokud zástupce nedodal „…až na jednou světlou
výjimku, kterou je Michálka Tlučhubová“.
Ona zmíněná osoba byla poněkud menšího
vzrůstu což ale bohatě kompenzovala obvodem
břicha a mimo jiné také tím,že od samého začátku
školního roku každému střídavě lezla na nervy nebo
do prdele… To podle toho, co od koho zrovna
potřebovala. Kdysi její hlavu zdobila bohatá
blonďatá hříva, kterou tu a tam doplňoval obarvený
pramen vlasů na křiklavě růžovou. Brzy potom, co
si své spolužáky znelíbila o ni ale znenadání přišla.
Nejspíše proto, že jí její spolužáci umyli hlavu
v klihu. Ten den přísahala, že se jim všem pomstí…
a že zhubne. Zatímco s první částí neměla větší problémy, druhé předsevzetí zřejmě
nebrala moc vážně, protože se i nadále ládovala dosyta při každé vhodné i nevhodné
chvíli. Brzy se její obvod pasu začal blížit půl druhému metru. Ubohá holohlavá
Michálka musela prožívat hotová muka. Jednak proto, že i ve svých sedmnácti
nemusela nosit vůbec žádnou podprsenku, a potom také proto, že jí díky její postavě
začali říkat „Eurofighter“ nebo „Boeing 727“. A právě teď přišla její chvíle… Chvíle, na
kterou tak dlouho čekala… Její úsměv oslnily kazem prožrané zuby, když jako jediná
dostávala do ruky její písemnou práci s ohodnocením „1“.
„Výborně Michálko… Z tebe jednou něco bude!“, pravil zástupce a přistoupil
k Jardovi. „No, zatímco vy… Totální katastrofa! Koneckonců jako u všech ostatních!“
„Já se na to vys…“
„Copak?“, přerušil Jardu zástupce.
Strana 32
„Tak takhle by to teda nešlo!“ mínil Jarda. „Musíme najít způsob, jak odstranit
všechny naráz… Nejen Ředitele, Parkanovou a Ákulu, ale i Frídu, Hildu, uklízečku a
mimo jiných i Michálku.“
„A jak to chceš jako udělat?“
„Nevím, ale musíme je zničit všechny naráz, protože jestli zničíme jednoho,
okamžitě na jeho místo nastoupí dva ještě horší.“
„Takže musíme najít něco, co všechny spojuje a s čím by se nechtěli zrovna
chlubit…“
„Jsi si vůbec vědomý toho, co chceš udělat? To neznamená jen ukradnout
učitelovi ze stolu ve třídě propisku, ale vlézt každému do kabinetu a obrátit ho vzhůru
nohama!“
„Já vím!“
„Kde začneme?“
„U ředitela!“
„Proč zrovna u něj?“
„Protože touhle dobou je s Parkanovou na obědě. No, někdo jí přece krmit
musí…
Zajdeme pro Blaženu. Víc hlav, víc ví a víc vidí.
Jak řekli, tak udělali… V tichosti proklouzali úzkými, díky nekonečně zamračené
obloze temnými chodbami, až se konečně dostali k ředitelně. Přiložili ucho ke dveřím
a skrze díry od červotočů se snažili zjistit, jestli je ředitel ve své pracovně. Kromě
červotočů však nezachytili žádný šramot, a tak půlmetráková Blažena zlehounka
drbla svým bokem do dveří, aby se otevřely.
„Rozdělíme se. Blažena otevře okna, abychom vůbec něco viděli, potom
prohledá stůl. Francku… Ty prohledej skříň. A já… já se podívám do knihovny.“ Dým
z místnosti pozvolna vyprchával, a po chvíli již bylo možné rozeznávat obrysy
jednotlivých dílů nábytku.
„Dobře, dejme se do práce.“
Blažena asi po deseti minutách vyjekla… „Tý vólé… Pote sem –to musíte
vidět!“ Oba dva se k Blaženě seběhly. Popravdě ani oni nemohli uvěřit svým vlastním
očím.
„Co to je?“, zeptal se Jarda.
„Nevím, na obalu těch desek je napsáno – Příručka pro přátele sekty PEKELNÉ
MRKVE…“
„Co to má znamenat? To jako že je ředitel Jehovista nebo co?“
„Počkej, podívám se…“
Strana 33
Příručka pro
KLUB PŘÁTEL PEKELNÉ MRKVE
Bohové, které uctíváme:
PEKELNÁ MRKEV – nejvyšší bůh, který řídí všechno, co se děje na tomto i jiných
světech. K nám jeho vůle sestupuje v podobě KACHNY PEKELNÉ MRKVE
(Mrquachna) a SOVY PEKELNÉ MRKVE (Mrvy)
MRKEV – Pravá ruka PEKELNÉ MRKVE, která přebývá v pekle. Po smrti
vykonané PAPUKAMPAKEM se věřící dostane do pekla. Pokud se celý život
choval v souladu s přesvědčením církve PEKELNÉ MRKVE, MRKEV ho sežere a
on dosáhne věčného zatracení. Potom je teprve nejen mrtvý, ale dosáhne i
osvícení (říká se, že je mrkvý).
Pokud se člověk správně nechoval, MRKEV ho nesežere, a on zůstane navždy
v pekle.
UŽMBABA – Bůh lidí
ZAZUŽETÁŽ – Bůh kytiček
ŽLUVA – Bůh zvířátek
PAPUKAMPAK – Bůh smrti, tmy a zimy. Uprostřed PAPUKAMPAKA je peklo.Země
obíhá kolem PAPUKAMPAKA, který vyzařuje tmu a tzv. πµ [pímí] záření. Tma,
která dopadne na Zemi, nemůže dále pokračovat, a tak na obloze, pod kterou
se to všechno děje, vznikne neotměné místo nazývané Slunce. V noci je na
obloze vidět tzv. Měsíc. Ve skutečnosti je to PAPUKAMPAK. PAPUKAMPAK ale
vyzařuje tmu a lidskému oku se zdá být světlý. Jak je to tedy možné?
Způsobuje to právě πµ záření, které je podle posledních výzkumů viditelné
lidským okem.
Strana 34
Protože ale PAPUKAMPAK vyzařuje πµ záření jen jednou polokoulí, ústí
jeho pomalá rotace v to, čemu někteří říkají měsíční cyklus. Původ hvězd a
komet je shodný s původem Slunce. Jejich existence je způsobena smetím,
které ve vesmíru poletuje.
Zatmění Slunce a Měsíce nebyla objasněna. Ano, lhali vám - tma a zima jsou
opravdu energie. Tedy např. žárovky nevyzařují světlo, ale silně pohlcují tmu.
Zásady naší komunity:
1. Budeš pravidelně odvádět daně
2. Třináct měsíců v roce nepojíš mrkve, namísto toho jez tělo z druhu, kterého
pocházíš
3. Nezobrazíš si boha jako nic co plave ve vodě, lítá vzduchem, chodí po zemi
nebo hnije v zemi
4. Neurazíš boha ani Proroka
5. Jednou za život navštívíš zeleninový záhon
(členové ÚV nemusí dodržovat nic)
Daně
Každý učedník (člen Církve PM) platí „jednotky“, tj. 100% majetku a každá
učednice platí dvojátky, tj. 50% majetku, příp. dvojčátky. Za porušení přikázání
jsou zvláštní pokuty.
Strana 35
DALŠÍ ZÁKONY:
Jména bohů se vždy píší se všemi velkými písmeny!
Obrazce v horních rozích stránky jsou symbol Církve PEKELNÉ MRKVE.
Dle Církve PM se čas určuje podle okamžiků, jež nazýváme Nevidim. Nevidim je
okamžik, kdy nad veškerým záhonem vrcholí PAPUKAMPAK. První Nevidim, kdy
se odehrál Sakumprásk(výbuch, který způsobil vznik vesmíru), se nazývá
Nepaměť. Poslední Nevidim, kdy zanikne vesmír, se nazývá Tuhý.
CO TEĎ UŽ VÍME:
- Co znamená, když někdo řekne, že maká od Nevidim do Nevidim.
- Co znamená, když někdo řekne, že to dělá od Nepaměti.
- Že jde opravdu do Tuhýho.
ÚHLAVNÍMI NEPŘÁTELI CÍRKVE PEKELNÉ MRKVE (PM) JSOU:
1.) Cyberpaul - Člověk, který zpochybnil celé naše učení a hrozným způsobem
znesvětil Kachnu PEKELNÉ MRKVE - Mrquachnu.
2) Veletok - Vůdce takzvané Církve Velkého Vesmírného Celeru.
Ultrapravicového společenství, jehož jediným úkolem je zesměšnění Církve PM a
jejích idejí.
Proti Cyberpaulovi a jemu podobným má Prorok účinnou zbraň. Je jí jeho
proslulé BAF!. Prorok v nynější době ovládá Děsivé, Vražedné a odededávna i
strašnostrašné BAF!
Jděte a žerte se navzájem…
Vaše PEKELNÁ MRKEV
Strana 36
„Proboha! Víš, co to znamená?!“, vypískla Bláža.
„Učitelé jsou opravdu Jehovisti?“
„Ne… Totiž, možná taky, ale především teď víme, kam se ztratili všichni naši
spolužáci… Günter, Oto, Josif,… moje kočka…“
„Ty jsi měla kočku?“
„Totiž ano, ale dříve, než ji někdo ve škole viděl, zmizela… Myslela jsem, že se
zaběhla…“
„Nemáme ale potvrzeno, že jsou kanibalové i ostatní učitelé.“
„Takže kam půjdeme teď?“
„K zástupci… má kumbál hned tady na patře.“
„On k nim ale nepatří.“ Namítla Blažena.
„Důvěřuj, ale prověřuj!“
„Tak pohněte, padáme odtud! Ředitel se může každou chvíli vrátit.“
Zabouchli za sebou dveře a spěchali do protějšího konce chodby, kde bydlel
zástupce.
„Doufám, že je pryč.“
„No co… Zaťukáme a jestli tam bude, zeptáme se, jestli bychom nemohli
napsat opravný test…“
Minuly uklízečku, která pomale začínala s Vánočním úklidem. Odněkud
vyštrachala obrovský vysavač, který takřka nepřetržitě již několikátý den. Konečně
dorazili až ke dveřím .Nic se ale neozývalo, a tak Blaženo opět šťouchla svým ladným
bokem do dveří, které se rozletěly dokořán.
„Tý vado! Vidíte to taky?“ Uprostřed místnosti ležel v rakvi vystlané brokátem
zástupce, a vedle něho ve skleničce plavaly jeho zuby.
„Vidíte ty špičáky?“
„Jednou jsem viděla v televizi Svatbu upírů, a tak mám takový dojem, že bude
asi jejich nějaký příbuzný…“
„ZABÍT!“ řekl chladnokrevně Jarda, který urval nohu stolu. „Probodnu mu
srdce!“
„Jardo!...“ přerušila jeho krvavou činnost Blažena, „Srdce je asi tak o půl
metrů výše a ne uprostřed…!“
„Aha… Tak promiň.“
Takřka v tu chvíli, kdy Jarda vytahoval zpola zabořenou nohu stolu ze
zástupcova rozkroku a mířil k srdci, ředitel se vracel do svého kabinetu, a když zjistil,
že v pokoji nejenže není obvyklá smogová clona, ale že jeho stůl je celý rozhrabaný,
zbarvil se doruda a vyběhl do chodby, aby pachatele stihl. Zahlédl uklízečku, která ho
nasměrovala na zástupcovu pracovnu. Mezitím Jarda přiložil pahýl k hrudi a zástupce
se probudil. Bleskurychle si nasadil svoje upírské zuby a vyběhl na chodbu, kde
pokousal ředitele, který ho míjel. Zatímco se pokousaný ředitel kácel k zemi,
zástupce proskočil oknem, aniž by si byl vědom, že zapomenul svůj létající plášť ve
skříni, a tak se po krátkém pádu rozplácl o betonovou plochu pod školou.
„Já jsem říkala, že takhle vysoké límce už nikdo nenosí.“ Konstatovala
Blažena… „Co s ředitelem, přece ho nenecháme vykrvácet.“
„Musíme to něčím přiškrtit, aby krev přestala téct!“
Jarda podal Franckovi pásek od kalhot… „Bude to stačit?“
„Snad jo!“
Strana 37
Nic nedbali toho, že ředitel začal kulit oči a sípat… Krev mu přece stále tekla, a
tak Blažena řekla „Přiškrť to ještě trochu více!“, načež přestal ředitel sípat a ředitelovi
oči se vrátily do normálního stavu, ale už se nezavřely. „No to je skvělý… Takže jsme
ho nenechali vykrvácet, ale zato jsme ho uškrtili…“
MISE 4.: OPERACE LIPOSUPCE
„No to je úžasný…“, přerušil minutu ticha za ředitele Jarda.
„Co jako myslíš…?“
„No… Říkal jsem, že mám s ředitelem smlouvu, že když dostanu zástupce na
pokoji, dá nám prozatím pokoj…“
„A?“ zeptala se nechápavě Blažena.
„To znamená, že jsme se zbavili zástupce, ale bohužel také ředitele, se kterým
jsme měli smlouvu, takže odteď po nás jde půlka učitelského sboru!“
To se v zápětí ukázalo být nepodloženým důkazem, protože uklízečka přijela
se svým vysavačem až ke kabinetu, a když viděla ředitele, jak na ni valí oči a okolo
krku má zkrvavený pásek od kalhot, odhodila hubici vysavače, spráskla ruce a
s ječením se rozběhla pryč.
Všichni tři se snažili ředitele rychle někam uklidit, ale díky neobyčejně slizké
pokožce se to vůbec nedařilo… Tu se najednou začalo ozývat dunění, které se jakoby
stále blížilo ke trojici… Ano, byla to Hilda. Ta už se objevila na vzdáleném konci
chodby a blížila se jako splašený býk. Za ní pohotově cupitala uklízečka, která držela
vysoko nad hlavou smeták a hrozivě s ním mávala.
Jarda na nic nečekal a vzal první věc, která mu pod ruku vlezla, aby se mohl
alespoň něčím bránit. V tomto případě to samozřejmě nebyl slizký ředitel, ale hubice
vysavače o celkovém výkonu 3100 wattů, kterou odhodila uklízečka.
Až příliš pozdě si Hilda uvědomila, že stojí tváří v tvář něčemu mnohem
silnějšímu, než si kdy dokázala představit. Přestože se pedagožka snažila brzdit, nic jí
to nebylo platné… Díky setrvačnosti a příliš krátké brzdné dráze se i přesto přichytila
svou pneumatikou na hubici vysavače, načež se ozvalo hlasité „PLOP!“, a namísto
učitelky se na zemi válel veliký kožený spací pytel.
Uklízečka na nic nečekala a zuřivě hodila smeták po trojici žáků. Potom
srolovala učitelku, hodila si ji přes rameno a zahrozila pěstí, zatímco utíkala pryč.
„Určitě se vrátí… A ne sama.“
„Co uděláme?“
„Blíži se to ke konci. Za posledního půl roku jsme dostali na naši stranu více
lidí, než se to kdy komu podařilo. Všichni dobře víme, že se to schyluje ke konci…“
„Můžeš přestat citovat Matrixe?“
„Začíná se šeřit. Určitě zase budou všichni učitelé chodit po škole a lovit… A
hádejte, kdo je na jídelníčku zítra…“ Blažena obrátila oči v sloup a řízla sebou o zem
hned vedle ředitele do kaluže krve.
„Navrhuji zabarikádovat se tady uvnitř!“ Jak Jarda řekl, tak také udělali.
Nejprve ředitele ošťouchali od dveří (ukázalo se, že celkem pěkně klouže po dlažbě…
Jen kdyby za sebou nenechával tu stopu jako hlemýžď…) Teprve potom zapřeli dveře
masivní dřevěnou lavicí.
Strana 38
Netrvalo dlouho a po chodbě se začaly ozývat známé hlasy… Potom i někdo
zaťukal na dveře a pronesl: „Ťuky, ťuk… pustila mne dovnitř…“
„Kdo jsi?“
Po delší pauze se ozvalo: „Děťátka kůzlátka, já být vaše Mutter a nesu vám
mlíčko!“
Jarda se opatrně podíval klíčovou dírkou. Uviděl
Frídu, ale byla nějaká jiná… Už neměla tak opálenou
pleť… Popravdě řečeno neměla ani vlasy. A na krku měla
dva čerstvé červené vpichy. I Jarda se podíval a dodal:
„Jestli jí třeba jen něco nepoštípalo…“
„Kdepak… Ty nejsi naše maminka… Naše
maminka má více vlasů“
„Ale, jak ty jsi na něco takového mohla jen přijít…
Takový hloupost!“
„I Kdepak… Naše maminka má mnohem více vlasů
a neodstávají jí tak moc uši!“
„Dobře, uhádli jste. Mé jméno byla Jezinka…
Prosím, prosím, pustila mne teď dovnitř, alespoň dfa
prstíčky si ohřála hned zase šla!“
„Myslí si snad, že jsme úplně pitomí?“
Fancek pokrčil rameny… Blažena se pomale probírala ze svého krásného snu.
Spokojeně pomlaskávala a chrochtala… Alespoň do té chvíle, než zjistila, že se válí
v kaluži krve vedle ředitele. To už ječela, a snažila se svým sprejem značky Chanell5
alespoň zahnat smrad, aby se hned nepoznalo, že se z toho málem posrala.
I Frída se chtěla podívat, co se vevnitř najednou vlastně stalo. Přiložila proto
své oko ke klíčové dírce, ale než stačila zaostřit, ozvalo se „psssst, psssst“ a Frída
měla plné oko parfému, který vzal Francek Blaženě.
„Uááá, to pálila!“
„Uhni krávo… teď já!“
„Kdo to taj je s ní?“ zeptala se Blažena.
„Nevím,počkej podívám se. To je ale…, Parkanová!“
„Který blázen ji mohl pustit?“
„Kdopak mi to tady loupá peuníček?“ zaskřehotala Parkanová.
„To jenom větříček!“
„Větfíček? Holoto jedna! Otevfte ty dvefe a vydejte se nám dobrovolně!“
„Ne-e! Raději nám řekněte, kdo Vás pustil ven!“
„Zabili jste mi manžela, a já po něm zdědila živnost.“
„Jste ředitelka?“
„nejsem feditelka, jsem pfedák církve PEKELNÉ MRKVE a vy se nám vydejte
napospas Cyberpaulové, sic vás ztrestá strašnostrašné BAF!“
„A co když se nám nechce?“
Z venku se ozvalo „BAF-BAF-BAF“ zanedlouho potom i o hodně hlubší BAF…
To doběhl kostelník se vzteklým Alíkem.
„Tak co? Vzdáte se?“
„Ne!“
„Jak tedy chcete!“
Strana 39
Alík vyvalil dveře a v následné bitvě bylo prolito mnoho krve. Na sklonku života
i Blažena překonala svoji fóbii, když Parkanové přerazila nos přesto, že ji zrovna Frída
kousala do lýtka. Frídu se zase snažil uškrtit Francek, a Franckovi na noze visel
kostelník. Jarda se kostelníkovi snažil podpálit kalhoty a Alík škubal na kousky
Blaženinu vycpanou kočku, kterou tady našel.
Potom Jarda dostal něčím přes hlavu a ztratil vědomí…
VELKÝ KONEC MALÉHO ZAČÁTKU
Letmo jsem přejel očima po osobách, které se nacházely v místnosti také…
Potetovaný tlustý chlap, drogový dealer, šílený řidič autobusu, chlápek v kvádru
přede mnou, chlap převlečený za štětku,…
Moment! Chlap v kvádru?
„Dobrý den. Jsem Váš advokát.“
„Advokát? Co to…“
„Ano, advokát. Domníváme se, že podle toho, jak jste oblečen, si vlastního
advokáta nemůžete dovolit, a tak jsem Vám byl přidělen státem…“
„Aha… Jak jsem se sem dostal… Ti učitelé mne nesežrali?“
„Učitelé?“
„Ano… A kde je Blažena a Francek?“
„Neznám nikoho, kdo by se tak pitomě jmenoval!“
„Ale já byl v té škole…“
„Ve škole? Od dokončení devítiletky jste se škole nepřiblížil více než na 500
metrů…“
„Ale proč jsem potom tady?
„Tak vy nevíte? Máte na svědomí smrt celkem čtyř civilistů a čtyř elitních
vojáků z národní gardy, krom toho ještě musíte zaplatit účet za barvu na venkovní
stěnu policejní stanice… Kdo by věřil, že v tak staré ženské bude tolik krve…“
„Já vím, to už jste mi jednou říkal“
„Jak jsem Vám to kdy mohl říkat, když Vás dnes vidím poprvé ve svém
životě?“
„A nehrozí mi tak náhodou 322 let a pět měsíců?“
„Ne, od poslední novely zákona vám hrozí tak minimálně elektrické křeslo. Ale
nemějte žádnou starost, ještě je jedna možnost, jak Vás z toho vysekat…“
„Neříkejte… Jaká“
„Podle té novely zákona by bylo nehumánní, kdybychom nechali uškvařit
člověka, který vlastně neví, co dělá. Takže Vás pošlu do diagnostického ústavu, a
snažte se alespoň jako blázen vypadat.“
Nato vytáhl z náprsní kapsy brožuru ústavu. Všechno to bylo až moc krásné
nato, aby to byla holá pravda… Přestavěná patrová věznice na diagnostický ústav
v přírodním prostředí a rozsáhlými zahradami ve stínu smrkových lesů…
TO BE CONTINUED???
Strana 40
V hlavních rolích hráli a vyhráli:
Jarda Petříček
Dr. Ákula
Hilda s rodinou
Blažena Macková
Michálka
Kostelník
Frída Hululi
Parkanová
Ředitel
VAROVÁNÍ
Pokud jste se snad nějakým nedopatřením
poznali, ať už v podobě fotek, nebo psaného
textu, tak Vás teda upřímně lituji a doporučuji
Strana 41
Vám návštěvu psychiatra.