Hle, již v mém srdci vstává den

Hle,
již v mém srdci
vstává den
Antologie německé dvorské lyriky 12.–14. století
Hle, již v mém srdci vstává den
Hle,
již v mém srdci
vstává den
Antologie německé dvorské lyriky 12.–14. století
Přeložila, úvodem a poznámkami opatřila
Sylvie Stanovská
Praha 2009
HLE, JIŽ V MÉM SRDCI VSTÁVÁ DEN
Translation & texts © Sylvie Stanovská, 2009
Czech edition © dybbuk, 2009
ISBN 978-80-7438-002-0
Minne a Minnesang
Německý pojem „minne“ vyjadřuje ve dvorské kultuře, šířící se
z Francie přes Německo do celé Evropy, milostný cit dvorského rytíře
ke dvorské paní. Je výrazem myšlení, názorů a hodnot dvorské vrstvy
obyvatelstva, které se týkají vztahu muže a ženy. Tato vrstva chce
pro svou světskou formu života vytvořit pravidla, a vědomě se tak
odlišit od vrstvy církve (klérus), kterou zprvu cítí jako kulturně nadřazenou. Církev dostatečně nevyjadřuje její postoje a nesdílí její nové
hodnoty, protože spatřuje své cíle v oblasti mimo tento svět (cílem je
věčné bytí u Boha a nový život v oslaveném těle). Světská šlechta se
svým životním programem – vazalskou věrností, smyslem pro čest,
ctnost, ochranu slabších a zvláště pak myšlenkou dvorné služby
dámě, při níž opět hraje prvořadou roli věrnost, čestnost a dvorské
ctnosti – chce vymezit, zařadit a definovat jako nová hybná společenská síla. Zaměřuje se daleko více na tento svět a pozemský smysl
života, zatímco církev svět v té době chápe pouze jako předstupeň
vykoupení a věčného života. Mnohé názory světské šlechty se výrazně liší jak od staletími zaběhaného soukolí církevního společenství, tak od názorů vrstvy selských nevolníků. I přes své přitakání
světu čerpá světská šlechta mnohé vlivy pro svou kulturu právě z církevních zvyklostí, zejména sklon k vypjaté obřadnosti a společenské
hierarchii.
Pojmem „minne“ dvorský rytíř označuje svůj milostný cit
k dámě, která představuje ideální zosobnění všech myslitelných
dvorských ctností: je v prvé řadě překrásná, což samozřejmě budí
rytířovu erotickou obraznost. Erotický impuls a tělesnost je základní
součástí „minne“, ale problematické je naplnění takové lásky: paní
7
je zároveň – opět v ideální, tj. nejvyšší možné míře – nositelkou
ctností, které jí do velké míry zamezují rytíře odměnit vrchovatou
měrou. Mezi tyto ctnosti patří zejména uznání ve společnosti, stálost
a věrnost, uměřenost chování, dobré vychování, vnitřní čistota. Jmenované vlastnosti jsou rytíři jakýmsi „zrcadlem“, dobové konvence
jej zachycují „teprve na cestě k naplnění těchto ctností“, tedy hluboko „pod“ horizontem, nad kterým se jako nedostižný ideál vznáší
jeho paní. Z tohoto důvodu představuje většina písní minnesangu,
obřadního zpěvu o „minne“ k paní, tuto paní v erotické sublimaci
jako zcela odosobněnou, nedostižnou bytost, k níž je rytíř přesto neodbytně přitahován a jíž je zavázán svou věrností. Svůj smutek nad
tímto stavem mírní jeho naděje, které se nikdy nevzdává. Tato definice však neplatí pro první, úvodní fázi německého minnesangu,
v němž je nastíněna větší rozrůzněnost vztahů mezi dámou a rytířem, a paní o své lásce dokonce často sama mluví („Frauenstrofen“,
ženské sloky, psané však zřejmě muži).
Pojem „minne“ v sobě tedy zahrnoval několik funkcí: integrační ve smyslu vymezení dvorské společnosti oproti jiným vrstvám, representativní ve smyslu definování sebe sama coby vrstvy a –
velmi důležitou funkci výchovnou: rytíř chce být stále dokonalejší
v uskutečňování dvorských ctností.
Na otázku: Kdo jsem? by tedy rytíř odpověděl asi takto: Své
nejvyšší možnosti, to, čím mohu být, a co mohu dosáhnout, toto vše
spatřuji v obrazu své paní, která mi je (nedostižným) vzorem.
„Minne“ je vždy erotickým vztahem, který by se dal pojmenovat jako trvalý, a tím blízký manželství, ale namnoze nenaplněný
a vždy tajený před společností ( jen tak se dá zachovat společenské postavení paní). Pro svou neskrývanou erotiku je tento pojem
častým terčem kritiky ze strany církevních kruhů. Ještě větší kritiku
si vysloužil proto, že paní staví do postavení, které je, dle názoru
církve, v lidském životě určené pouze Bohu – ona je nyní středem
rytířova života, měrou celé jeho světské existence.
Je rovněž zásadní, abychom vnímali rytíře a paní, o které
zpívá před slavnostní společností, vždy v neosobní rovině jako
„role“. Minnesang nebyl ničím méně než vrcholným „uměním rolí“.
8
Minnesänger představoval roli rytíře a také paní nebyla nikdy nazývána svým pravým jménem, nýbrž se úzkostlivě zachovávala její
anonymita. Tento přístup umožňoval, aby se členové dvorské společnosti mohli s rolí opěvované šlechtičny či jejího ctitele snadno identifikovat. Pojem „minne“ byl tedy vysoce abstraktní a dvorská společnost si nechávala zpívat právě o takovéto lásce: tento obřadný, přes
všechnu citovost odosobněný a realitě vzdálený zpěv o lásce dvorskou společnost idealizoval a vyvolával v jejích členech pocit exkluzivity, která tomuto umění zajistila dlouhodobou životnost a přitažlivost v průběhu několika staletí.
Nedílnou součástí tohoto umění byl vysoce stylizovaný
zpěv – minnesänger text svého „vyznání“ neznámé vyvolené vždy
zpívá: šlo tedy také o dramatický projev, který snese srovnání například s dnešním divadlem jednoho herce, lépe řečeno zpěváka.
Uskutečňování dvorských ctností a povzbuzující gesto dámy
( její úsměv, milý pohled, což jsou samy o sobě pro rytíře již veliká
vyznamenání) upevňují rytíře na jeho cestě za nejvyšší odměnou.
Odměna je odstupňovaná: od pohledu a úsměvu k setkání s dámou
ve dvorské společnosti, rytíř dále sní o setkání v ústraní, o polibku
a o milostném objetí. Svou „službu“ paní, spočívající v našem případě v její chvále v písni, chápe jako vykonaný skutek, který zasluhuje „odměnu“. Paní je ponechána volba, forma a stupeň odměny.
Je však nutné opět připomenout, že postava „paní“ nabývá v průběhu času zcela idealizované podoby, stává se dokonalou fikcí a abstraktní „sumou“ vší dokonalosti a ctnosti a také pěvcova touha po
odměně je do značné míry fikcí, zpívaným rituálem, který je výrazem zjemnělé dvorské kultury. Kořeny tohoto pohledu na ženu lze
do určité míry hledat v okouzlení rytířstva Orientem po 2. křížové
výpravě (1147−1149) a také arabskou poezií na španělských dvorech, z níž zřejmě čerpali jihofrancouzští trobadoři, s jejichž díly se
němečtí pěvci poměrně záhy seznamují. Nezastupitelnou roli hraje
i vzrůstající kult Panny Marie v Německu 12. století. V postavě fiktivní paní se zrcadlí oboje: abstraktní „láska“ i přirozená touha po
milostném naplnění, kultivovaná novátorským pojetím, které se zde
snažíme nastínit.
9
Příslušnost k exkluzivní společenské vrstvě a uskutečňování jejích hodnot vzbuzují v obou protagonistech vztahu, paní i rytíři, slavnostní pocit vlastního uvědomění a vlastní ceny. Označuje
se pojmem „hôher muot“, jehož staročeským ekvivalentem je tzv.
„vysoká mysl“ ( pojem užitý ve staročeském díle „Tkadleček“). Z něj
pak pramení „radost“, jeden ze základních pocitů dvorského milovníka, která zastiňuje i momentální smutek z nevyslyšené lásky. Nevyslyšená láska proto neznamená pouze smutek, ale proměňuje se již
v průběhu vztahu k dámě v etické rovině v radost z milostné služby.
Slavnostní sebeuvědomění, pocit vlastní důležitosti a ceny, a radost
jsou plodem „minne“ jako myšlenkového konstruktu, což je daleko
více než „radost“ v pouhé sexuální rovině. Kdyby došlo k milostnému naplnění, tyto pojmy by je rovněž vystihovaly a popisovaly
jako naprosté duševní i tělesné splynutí. Tím se „minne“ vzdaluje od
dobových náhledů na lásku, jejíž sexualita byla církví potlačována,
aby o to více vyplynula na povrch v avantýrách a záletech šlechticů, od nichž se model vztahu, budovaný na základě dvorské lásky
„minne“, svým trvalým a hlubokým charakterem, proměňujícím celý
dosavadní způsob rytířova života, zásadně odlišuje.
Nedílnou součástí dvorské kultury byla ve své době novátorská světská literatura, která v oblasti epiky ztvárňuje světského hrdinu v tzv. dvorském eposu či románu. I zde se projevuje nové chování k ženě. V období rozkvětu rytířské kultury tkví
i základy našeho dnešního společenského, zdvořilého chování
k ženám.
Je ovšem nutné dodat, že dvorský román i minnesang zrcadlí skutečný tehdejší život dvorské společnosti jen z menší zčásti a je
spíše výrazem jejího programu, kterým se, jak již bylo řečeno, chce
vymezit oproti vrstvě církve a poddaných.
Ve dvorském románu autor umisťuje rytíře do fiktivního pohádkového světa, v němž prochází sledem dobrodružství, vymyšlených a seřazených v řetězec z jediného důvodu – aby v nich rytíř morálně dospěl v ideálního hrdinu. Dá se říci, že se tu jedná o dobovou
uměleckou fikci. Nejinak je tomu i u minnesangu. Bylo již zmíněno,
že v očích rytíře tělesná i duševní krása ženy dosahuje nadzemských
10
rozměrů. Dodnes nevíme, nakolik minnesang ovlivnil reálné vztahy
mezi mužem a ženou vrcholného středověku. O tom, že existovaly
i jiné, prozaičtější představy mužů o ženách, svědčí například píseň 1,13 (edice Zingerle, s. 55) pěvce Friedricha ze Sonnenburku,
který zřejmě od poloviny 13. století působil i na přemyslovském královském dvoře. V ní muži rytířským ideálům zjevně neholdují, což
nepřímo dokazuje, že umění minnesangu bylo do značné míry ceremoniálem vyhrazeným pro slavnostní příležitosti, a publikum je
pro ně třeba nejdříve vychovat (v českém prostředí se s krásnými
staročeskými písněmi dvorské lyriky poprvé setkáváme asi o století
později):
„Jak rád bych zpíval krásné zpěvy
a říkal plno dobrých zpráv
jak ten, kdo dvorské mravy chválí,
když mezi lidmi pobývá.
Má ústa všem to ráda zjeví,
rád pěstoval bych dobrý mrav,
dvořané by mi děkovali
a pomník bych měl zaživa.
O lásce písně svedl bych,
o jarní rose v máji,
o paních, jejich milencích,
a že se těžko loučívají.
Zpíval bych o všem ještě více –
v své snaze ustanu:
dvorský zpěv odmítajíce,
rytíři škádlívají ženy při vínu.“
Dodnes je předmětem vědeckých debat, zdali minnesänger
oslavoval svým zpěvem pouze manželku svého pána coby vdanou
ženu, zda adresátkou jeho písní byly i ženy svobodné, či zda převažovala pouze fikce. (V románu Tristan a Izolda, jehož hlavním autorem v Německu je Gottfried ze Štrasburku, Tristan opěvuje Izoldu
jako ještě svobodnou urozenou dívku.)
11
„Minne“ bývá někdy zpodobňována metaforou boje, z kterého rytíř vychází zraněn láskou (motiv známý již od antiky – např.
Ovidius), nebo jako součást tzv. „kosmického“ zákona: na jaře, kdy
se všichni tvorové oddávají radovánkám v rozkvetlé přírodě, by měla
paní svého ctitele odměnit.
Také odměna pro rytíře je v dokonale promyšleném umění
minnesangu idealizovaná: již pouhý pohled dámy nebo gesto, kterým dáma rytíři dává najevo svou pozornost, je mu důvodem k extatické radosti. Rytíř dále prosí o setkání nejprve ve společnosti, přeje
si strávit s paní chvíle o samotě, které, jak doufá, povedou k naplnění
jeho lásky. Tyto mužovy představy jsou však ve většině písní podávány jako neuskutečnitelné – zbývá jen přemýšlení o tom, co by se
asi dělo, kdyby takováto šťastná situace nastala. Pěvec – ve fiktivní
roli muže ucházejícího se o paní – si nedovoluje doufat, že bude vyslyšen, ale přesto o své naději zpívá. Potemnělý tón těchto písní, pramenící z nevyslyšitelnosti lásky, je základním rysem hlavního typu
těchto písní – tzv. „milostného nářku“. Dalším častým útvarem je
píseň o chvále paní. Některé písně rovněž obsahují didaktické prvky
a pojednávají o obecných pravidlech chování v lásce.
Je tedy jasné, že minnesang nikdy nebyl autentickým zpěvem
lásky a neodehrával se v intimní chvíli setkání dvou milenců, jak by
se na první pohled mohlo zdát. Byl nedílnou a vysoce uměleckou
součástí stylizovaných projevů dvorské kultury a jedním z jejích rituálů. Tomuto umění vždy přihlíželo obecenstvo, provozovalo se nejvíce na dvorských slavnostech, jejichž součástí byly i velkolepé turnaje, slavnostní hodování a jiné společenské zábavy. Minnesänger
sám vždy (opět ve fikci) rozčleňuje společnost na své přátele a nepřátele, na „všímaly“, kteří mu svým působením zamezují dostat se
do blízkosti paní, na „lháře“, kteří o něm dámě nalhávají pomluvy,
a na „závistníky“, již mu svou činností rovněž škodí. „Přátelé“ i „nepřátelé“ jsou vždy součástí minnesangu.
Typická píseň milostného nářku sestávala z pevných stavebních
prvků, které v ní v různých obměnách, v různém pořadí nacházíme
(někdy vystupuje do popředí jen jeden z těchto prvků):
12
1. Pěvec seznamuje paní i obecenstvo se svými zásluhami
– miluje ji a je jí oddán do konce svých dní –, vyzdvihuje
stálost své lásky k ní a svou věrnost.
2. Pěvec chválí paní
3. Pěvec požaduje odměnu, vstřícné gesto paní
4. Pěvec vyjadřuje svůj smutek z nevyslyšené lásky
5. Pěvec přemýšlí o příčinách nevyslyšení – spočívají v jeho
vlastní nedokonalosti?
6. Pěvec jako důsledek opět ubezpečuje paní o stálosti své
lásky, chce jí i přese všechno navždy sloužit.
Milostná píseň minnesangu však vždy neměla výhradně tuto
podobu. Uvedenému „klasickému typu“ předcházel minnesang
raný – rané rytířské milostné básnictví. Geograficky je můžeme zařadit do rakouského a bavorského zeměpisného prostoru a do období let 1150–1170. Jak jsme již zmínili, postava dámy, která odmítá
svého ctitele, zde ještě není pravidlem. Paní naopak často chválí kvality svého rytíře a je v lásce aktivní. Je však jisté, že tyto tzv. „ženské
sloky“ byly napsány muži a jsou výrazem jejich snu být ženou vnímán a milován. Také rytíř často v této souvislosti mluví o své vůli
stát se v očích dámy stále lepším a dokonalejším, ryzejším a stálejším. Typickým útvarem této doby je „Wechsel“ – oba protagonisté,
rytíř i dáma, mluví vzájemně o sobě, ale jako by se neslyšeli – vidíme,
jak si jsou ve skutečnosti vzdálení a jak se chtějí dozvědět o smýšlení
toho druhého. Tento lyrický útvar přináší mimořádné napětí.
Dále pak tradičně rozlišujeme několik fází minnesangu. Základní myšlenky a principy jihofrancouzské trobadorské lyriky poté
kolem r. 1170 v rychlém procesu německému prostředí zprostředkovávají zejména Friedrich z Hausen a hrabě Rudolf z Fenis-Neuenburku. V jejich písních už nacházíme značně abstraktní postavu
paní, která svému ctiteli nevěnuje sebemenší pozornost. Jak se
dnešní věda domnívá, jedná se z velké míry o tvůrčí přenos základních myšlenek dvorské kultury z Francie do německy mluvících oblastí, což vedlo ke svébytnému umění, které mělo za úkol vštípit německy mluvící dvorské společnosti základní ideály „minne“. Vzniklo
13
tak umění milostného zpěvu, které v žádném případě nebylo „kopií“
francouzských předloh (tzv. Porýnský minnesang). Vedle milostného
nářku a chvály paní byla v tomto období pěstována zejména píseň
o křížové výpravě, v níž rytíř pojednává o rozporuplném úkolu: jak
se má zároveň účastnit křížové výpravy a neopustit svou dámu? Oblibě se těšila také alba, píseň o loučení milenců po tajně strávené společné noci za úsvitu, která pro svůj vzrušený náboj přetrvala až do
pozdního minnesangu, v němž zažívá nebývalý rozmach.
Již kolem roku 1190 tématika minnesangu v německé jazykové oblasti natolik zdomácněla, že nastupující generace autorů vytváří vlastními tvůrčími činy svébytné, navzájem odlišné koncepce
chápání pojmu „minne“. Tyto autory nazýváme „klasiky minnesangu“. Heinrich z Morungen spatřuje v „minne“ výbušnou, nevypočitatelnou, démonickou mocnost, „sladkou vražednici“, která
pěvce v roli ctitele přivádí až ke smrti z lásky. Reinmar z Hagenau
setrvává v rovině zarmouceného milovníka, pěvce neopětované
lásky, a označuje se sebevědomě za „mistra smutku z lásky“, který
si v umění trpělivého čekání i slovní oslavy ženy a nevyslyšené lásky
vydobyl prvenství mezi všemi. Otto z Botenlauben hledá v písni, kterou zde uveřejňujeme, inspiraci spíše v ranějších fázích minnesangu:
volí formu „Wechsel“ a jeho paní odpovídá na cit svého rytíře kladně.
Skutečným milníkem ve vývoji minnesangu je tvorba Walthera z Vogelweide (tvoří v letech /asi/1190–1228). V našem výboru je zastoupen nejen úvodní písní o chvále paní, složenou v tradičním duchu, ale zejména svými novátorskými písněmi, které
vystihují jeho koncepci lásky: chce, aby láska rytíře byla vždy opětovaná, a pokud je paní v roli ctitele přezírán, nebojí se na ni po dlouhých létech jejího výlučného postavení a zbožštění nazírat kriticky
nebo jí otevřeně říci, jakou si ji představuje: jako milenku i ideál zároveň. Tím působí průlom v celé ideologii minnesangu. Zavádí do něj
– jako reakci na přílišnou přezíravost paní – její protipól – fiktivní
postavu dívky, která svého ctitele vyslyší a raduje se z lásky. Jeho novátorská koncepce však v pozdním minnesangu nenašla přímé pokračovatele.
14
Postklasický minnesang, který do značné míry čerpá z tradice, je postupně ovlivňován novými motivy; je značně proměnlivým útvarem a nabývá s dílem každého pozdního autora nové kontury. V našem výboru je zastoupen jak mistr překvapivých formulací
a obrazů Heinrich z Míšně zvaný Frauenlob, zástupce tzv. „květnatého stylu“, tak spíše tradicionalista Wizlaw z Rujany a rovněž
tradicí ovlivněný Eberhard z Cersne. V písni novátora Mnicha
Salcburského se spojuje raný prvek – píseň je vložena do úst paní –
s motivem zcela pozdním: paní nachází konkurentku v ženě nižšího
stavu – „husičce“. Tyto písně chtějí ukázat rozrůzněnost pozdního
stadia tohoto období. Parodie minnesangu v díle Neidharta z Reuentalu do našeho výboru nejsou zahrnuty.
Zjemnělá fikce paní, opěvovaná v minnesangu, významně
ovlivňuje také renesanční autory. Odívá nadzemským přísvitem
Dantovu Beatrici i Petrarcovu Lauru. Inspirace tímto uměním
a jeho velká tradice v Itálii dala vzniknout i tomuto Petrarcovu sonetu (č. 19), jehož prozaickým překladem naši charakteristiku minnesangu symbolicky uzavřeme. Svůj prožitek lásky spojuje Petrarca
s oslnivostí paní v pojetí minnesangu: „Na zemi žijí zvířata s pohledem tak hrdým, že vzdorují i samému slunci, a pak jsou ještě jiná,
které jasné světlo zraňuje a vycházejí pouze v noční čas. A pak jsou
tu i ta, jež v slepé vášni doufají, že ukojí svou touhu v ohni, co tak
dravě doutná: trpí pak jinou mocí, tou, co hoří, ach, to mezi nimi je
mé místo. Neboť nevládnu tou silou, abych pohleděl do záře své paní,
a nevím zároveň, jak se mám ukrýt na stinných místech a v hodinách před nocí, a můj osud mne nutí nespustit z ní oči, tak unavené,
z kterých tečou slzy, které ví dobře, že se ženou za tím, co je spaluje.“
Sylvie Stanovská
15
I.
Raný minnesang
TEN Z KÜRENBERKU
(asi 1088 – snad 1161)
S T ROFA I I I
Žal nosí starost, když štěstí lásky vzplane.
Že po mně toužit nikdy neustane,
vzkázal mi dvorný rytíř. Závistník mi jej vzal!
Mé zarmoucené srdce zná od těch dob jen pláč a žal.
(MF 7,19)
S T ROFA I V
Za cimbuřím jsem stála, noc byla ztemnělá,
když rytíře jsem náhle zazpívat slyšela
sladce jak Kürenberka, uprostřed ztichlých řad.
Ať klidí se z mé země, nebo ať je můj napořád!
(MF 8,1)
S T ROFA XI I
Hej, koně, zbroj, můj sluho – přijď mi na pomoc!
Prchnu před mocnou paní, než zrůžoví noc.
Chce mne snad k lásce nutit? Chce si užít?
Uprchnu této noci − bude pak navždy marně toužit!
(MF 9,29)
19
S TR OFA V
Tma tměla se v tu noc, kdy jsem tak blízko stál.
Před lůžkem tvým, má paní, však vzbudit se tě bál.
„Ať tě Bůh navždy ztrestá, ať pláčeš zhluboka,“
odpověděla žena: „copak jsem svině divoká?“
(MF 8,9)
S TR OFA V I
V temnotě noční sama stojím-li v košili,
když, ctný rytíři, tebou je rozum opilý,
již barva na mých tvářích jak růže zaplane
a mnohý stín se vdere v mé srdce láskou spoutané.
(MF 8,17)
S TR OFA V I I I
Více než rok jsem doma sokola chovala,
zlatými nitěmi jsem mu peří protkala,
zkrocený byl už zcela a plnil vše, co měl,
naráz se vznesl k nebi, do cizích zemí uletěl.
(MF 8,33)
S TR OFA I X
Sokola vidouc létat v kruzích tak půvabných,
na noze vidět stopy po poutech hedvábných −
a jeho zlatým peřím doruda zaplál vzduch.
Ty, které láska raní, kéž v jedno svede dobrý Bůh!
(MF 9,5)
20
S T R OFA XI I I
Potemní večernice, když náhle zapadne,
čiň i ty, paní, stejně, uvidíš-li mne:
Odvrať své oči, hleď na jiného rytíře.
Tak stěží někdo pozná, že láska mezi námi vře.
(MF 10,1)
S T ROFA XV
Ženy i sokoli – jedna hra mámivá.
K tomu zpět přilétají, kdo dobře vábívá.
Když krásný rytíř prosil o nejctnostnější z dam –
má mysl letí vzhůru, když na ně oba vzpomínám!
(MF 10,17)
21
DER BURGGRAF
VON REGENSBURG
(PURKRABÍ Z ŘEZNA)
(před rokem 1185)
S TR OFA I
K ctnostnému rytíři se ve stálé lásce spaluji.
Když objímám jej, cítím, jak nekonečně miluji.
Svým převybraným chováním
si získal celé okolí,
ať hrdost kráčí spolu s ním!
(MF 16,1)
S TR OFA I V
Přáli by si, ať neznám rytíře. Ach, to ne!
Když představím si sebe ve chvíli s ním strávené
v tajeném objetí – bolest mne pálí po těle.
Loučení strašnou chvílí srdce mám zuhelnatělé.
(MF 16,23)
22
DER BURGGRAF
VON RIETENBURG
(PURKRABÍ Z RIETENBURKU)
(1143 – snad 1177)
PÍSEŇ IV
S T ROFA I
Když se doba otočí,
mnohá srdce okřejí,
mám se prý smát do očí,
dělat, že se raduji.
Musím ale naříkat!
Pomoc bych rád,
abych znovu nově pěl.
Nadlouho jsem oněměl!
Vadne rudý květ,
nevzkřísíš jej zpět.
(MF 19,7)
23
S TR OFA I I
Chce mi zkoušky přichystat?
Budou mi vždy vítané.
Budu jako zlatý plát,
jenž se kalí, v ohni žhne
v sterém žáru z ohňů tlam.
Zaskví se jak drahokam,
čistý, jasný, blesku svit.
Pravdu vám chci vyjevit!
Rozžhavený do všech stran
vyjde lepší z jejích bran!
(MF 19,17)
S TR OFA I I I
Chce, ať její nejsem dále?
Chová se teď skoro tak –
mravům, kráse ať dá vale,
neuvidí mne víc pak.
Ať potom jsem, kde jen jsem,
kéž ji chválí sám Bůh jen.
Srdce našlo si ten žal.
Raději bych umíral,
než do služby vstupoval
u té, jež mne nechce znát!
(MF 19,27)
24
MEINLOH ZE SEVELINGEN
(životní data neznámá, tvořil však na počátku minnesangu,
tj. po roce 1150)
S T ROFA I
Když jsem tě slyšel chválit, byl bych tě poznat chtěl,
za tebou dal se na pouť, až jsem tě uviděl.
Při našem setkání jsi chladná zůstala.
Ten hrdě vzepne se, na kom bys dvornou službu žádala.
Že z nejlepších jsi jedna, rozum dle pravdy říct mi velí.
Pochváleny tvé oči!
Jak něžně umí říci, koho by samy zvábit chtěly!
(MF 11,1)
S T ROFA I I
Je překrásná, je čestná, je dobrá, sama ctnost:
O takové vím paní, vše činí světu pro radost.
Nemluvím o tom proto, že bych kdy toho štěstí požil
a promluvit s ní směl nebo k ní snad svou hlavu složil.
O čisté pravdě svědčím, již viděl jen můj zrak:
vznešenou krasavici s úsměvem hrdým tak.
(MF 15,1)
25
S TR OFA I I I
Ten nabízí ti službu, kdo by za tě svůj život dal.
Dává ti vpravdě vzkázat, že všechny ženy, co jich znal,
z mysli mu vyrvalas, vzpomínky na ně zemřely.
Má ctnostná paní, poraď a pomož svému ctiteli.
Zvrátilas jeho mysl i vše, co dosud prožil.
To pouze kvůli tobě
za radost smutek lásky do srdce si vložil.
(MF 11,14)
S TR OFA V I I I
Slyšela jsem tu zprávu, má mysl vzlétla do oblak,
on prý se vrací domů, před nímž má žalost prchá jako pták.
Smutku, co v srdci dlel mi, svíravá pouta překuji,
mně velí jeho ctnostný mrav, ať stálou láskou miluji.
Položím si jej k sobě, mladíka, chlapce napolo.
Jsem blažená, že přijel, jak dvorně slouží paním okolo!
(MF 14,26)
S TR OFA I X
Klaním se jedné paní, příčin mám vskutku na tisíc.
Co začal jsem jí sloužit, líbila se mi víc a víc.
Milá mi je, tak milá, myslívám na ni každou z chvil,
spanilá, přespanilá, víc milovat už nemám sil.
K obdivu předurčená, nejvyšší ctnosti v sobě chová.
A kdybych zemřel touhou
a z mrtvých procitl, o přízeň bych ji prosil znova.
(MF 13,1)
26
S T R OFA X
Běda všem závistníkům, co mi jen provedli!
Beze vší známé viny mne do lidských řečí přivedli.
Myslí, že vzdám se toho, o kom si tajně šeptají.
Všem o mně vyzradili, že milujem se potají.
Ještě jsem s ním neležela, při Bohu, nebylo to tak!
Kéž vypíchnou si oči!
Má mysl neomylně zalétá za ním jako pták.
(MF 13,14)
S T ROFA XI I
Viděl jsem posly léta, květy tak rudě planoucí.
Zdali víš, krásná paní, co rytíř láskou chřadnoucí
nabídl? Tajnou službu. Za tebe by dal svět.
Srdce mu pláče žalem, co tě uviděl naposled.
Pozvedni jeho mysl, pro chvíle, které slunce zkropí.
Dříve se neusměje,
dokud jej neobejmeš, dokud se v slasti neutopí.
(MF 14,1)
27
DIETMAR Z AISTU
(osoba či osoby tohoto jména jsou listinně doloženy od roku 1139
do roku 1161, přesná životní data nejsou známa)
PÍSEŇ I
S TR OFA I
„Co je dobré na bolest, když žena muže miluje?
Mé srdce by to rádo znalo, když loučení je zraňuje.“
Tak promluvila krásná dáma:
„Věděla bych, jak nebýt sama,
stráž mne střeží.
Však nevzpomínat na něj lze jen stěží.“
(MF 32,1)
S TR OFA I I
„Říkají mnozí, že věrnost za hrob je ženám všelékem.“
„Jak bych tomu mohla věřit? Srdce stojí úlekem.“
Tak spolu tiše hovořili,
když loučili se, milá, milý.
Žale lásky!
Kdo bez tebe se obejde, ten nezná vrásky.
(MF 32,5)
28
S T R OFA I I I
Pryč uprchl mi klid i sen, když svět již spánek políbil.
To zavinila krásná paní, jak rád bych se jí zalíbil,
je veškerou mou radostí.
Kdy mír se ve mně rozhostí?
Ach, zemřu láskou!
Proč Bůh mne, ubožáka, trestá touhle kráskou?
(MF 32,9)
PÍSEŇ III
S T ROFA I
Hej, nadchází nám krásný čas, lípu zeleň polila,
slyším ptáčků sladký hlas, zima hlavu sklonila.
Louka hoří jako vích, samý lesk a květu svit.
Srdce taje jako sníh, i mé se musí utěšit.
(MF 33,15)
S T ROFA I I
Paní tak dobrá, Bohu milá, již roky jsem ti zaslíben!
Mé bytí výš jsi povýšila, ten dar byl dobře udělen.
Čím lepší jsem tvou zásluhou, tím větší štěstí mít si přeji.
Nenič mne času ostruhou, tak odměníš mne nejkrásněji.
(MF 33,23)
29
S TR OFA I I I
Ty bohulibé a ty dobré má člověk navždy milovat.
Má chlouby plná ústa, kdo pravou míru nezná snad.
Způsobný muž se nemá chtít všem ženám zavděčit –
sám sobě mistrem není, kdo v chloubě chtěl by žít.
(MF 33,31)
S TR OFA I V
Na lípě, tam v koruně malý ptáček zatikal.
Ozýval se od lesa, do srdce mi pronikal,
až vzneslo se při vzpomínce na místo, kde se růže pnou.
Až vznítilo se v myšlenkách na paní jednu, jedinou.
(MF 34,3)
S TR OFA V
Zdá se mi, že už tisíc let mne můj milenec neobjal.
Bez jediné mé viny jako by se mi vyhýbal.
Ode dne, kdy mne nebudí ptačí zpěv, květů jasný lesk,
má radost stále slábne, sílí jen smutek, po něm stesk.
(MF 34,11)
30
PÍSEŇ V
S T ROFA I
Zima by byla dobou krás,
jak blaženě bych mohl žít,
kdyby se jistá žena včas
odhodlala mne utěšit.
Ó předlouhou noc u paní
kéž bych tak mohl prožít jen!
Mne sužuje to strádání,
že nejsem sobě podoben.
(MF 35,16)
S T ROFA I I
Z nejlepších jeden, co jen znám,
jak může přežít moje strasti?
Já za radost se modlívám,
ať znovu cítím lásky slasti.
To kvůli němu žaly bědné
mé srdce barví do krvava –
co zmůže vzdor? Když na mne shlédne,
vzdor slábne, láska z mrtvých vstává.
(MF 35,24)
31
PÍSEŇ XII
S TR OFA I
Již přišla ta šťastná chvíle, o níž srdce tolik snilo −
kouzlo jedné vzácné paní mne svou mocí proměnilo.
Jako loď jí poddán jsem,
je mým kormidelníkem,
když rozčeřené vlny tiší svůj prudký hněv.
Ó heja hej! I mně zklidní mou rozbouřenou krev.
(MF 38,32)
S TR OFA I I
„O jednom ctnostném rytíři já slyším samé pochvaly,
mou mysl,“ řekla žena, „jal cit nesmírný a trvalý,
že na něho, jak již vím,
zapomenout neumím.
Světa se prý mám odříci, žít jemu pro radost.
Ó heja hej! Pro jeho lásku, dvornou náklonnost.“
(MF 39,4)
S TR OFA I I I
Kdy se v mém mladém srdci rozum rozhostí,
když mne jedna vzácná paní trápí žalostí?
Co jsem se jí nasloužil,
podle její vůle žil.
Teď nechce vidět, že jsem zmaten, smuten, sám.
Ó heja hej! Jak dlouho ještě? Utrápit se mám?
(MF 39,11)
32
PÍSEŇ XIII
( „T A G E L I E D “ – „ S V Í T Á N Í Č K O “ )
S T ROFA I
„Spíš-li, příteli milý?
Vzbudí nás každou chvíli.
Hle, krásný ptáček slétl již
na větev lípy. Copak jej nevidíš?“
(MF 39,18)
S T ROFA I I
„Sladší sen se snít nedá,
teď, milá, křičíš: Běda!
Lásku bez žalu nelze mít.
Milá, co kážeš, musím učinit.“
(MF 39,22)
S T ROFA I I I
Paní se mohla uplakat:
„Cváláš pryč! Sama musím štkát!
Kdy za mnou přijdeš, víš-li již?
Ó jé! Mou radost s sebou odvážíš!“
(MF 39,26)
33
II.
Minnesang,
zvaný „Porýnský“
FRIEDRICH Z HAUSEN
(listinně doložen od roku 1171 – padl 6. 5. 1190
v Malé Asii na 3. křížové výpravě)
PÍSEŇ III
S T ROFA I
Vybraná slova uznání
z úst těch nejlepších mluví sladce
o ní, že až do skonání
mi učarovala, je vládce.
Jiné své nouze přejdu hladce,
však před ní strach mne dohání.
Bohu tu dávám doznání:
Jen ji mé srdce milovat chce,
kéž milovat mi nebrání.
(MF 44,13)
37
S TR OFA I I
Bůh neobdařil krásou, ctností
žádnou v míře tak nehynoucí
co jich má paní jenom hostí −
to uznávám: je všemohoucí.
Co když jí krásy běloskvoucí
dal tolik, až rve srdce z kostí!
Snad mě těch utrpení zprostí,
dá milost, zahojí svou mocí
mé rány, kterých dala dosti.
(MF 44,22)
S TR OFA I I I
Bůh stvořil ženy dokonale,
ta nejkrásnější je pak ona.
Strach mne však stihl nenadále:
Odmítne-li mne, brzy skonám.
Má tvrdé srdce, proto stonám,
jak může snést, že pro ni valem
mřu v pláči, nářku neustálém,
když v bolestech jen službu konám,
tu tíhu neunesu dále.
(MF 44,31)
38
PÍSEŇ IV
S T ROFA I
Zažít tak znovu jasný čas,
být znovu v onom milém kraji,
kde tolik radostí a krás
tkví v té, k níž srdce lásku tají,
již nikdy smutku napospas
nedal bych se – slzu z řas
nesetřel bych –, byl bych v ráji.
Dobrým by se zazdálo,
co se v duši černalo.
(MF 45,1)
S T ROFA I I
Když vzdálen zdál jsem se jí být,
teď bych byl blízko u své milé.
Mé srdce může usoužit
bez konce dálka, nemá cíle.
Tak se pozná věrný cit!
Nyní blízko Rýna být,
snad měl bych zprávu, jež zní mile,
však bez zpráv jsem, jen smutek znám,
co z hor jsem sešel k nížinám.
(MF 45,10)
39
S TR OFA I I I
Dlouho se jí už snažím říci,
že mé srdce zle uvěznila.
Je však tak zlá a nevěřící,
že pochybnost si uhnízdila
v srdci – je mi tak nepřející,
že žena ctnosti milující
tak nikdy muže netrýznila,
tak odměnu mi nechce dát –
tomu, kdo nejvíc ji má rád.
(MF 45,19)
S TR OFA I V
Všichni mohou uvěřit,
že mne již před rokem dlouhým
nemusela vidět mřít,
kdyby hnula prstem pouhým.
Když ji oko mělo zřít,
jak měl jsem, zpitý, nevěřit
radosti místo smutné touhy.
Jen ona stále nevěří,
že ji mé oko rádo zří.
(MF 45,28)
40
PÍSEŇ IX
(„KREUZZUGSLIED“,
S LA V N Á P Í S E Ň O K Ř Í Ž O V É V Ý P R A V Ě )
S T ROFA I
Rozdělit se teď chtějí mé srdce a mé tělo,
co spolu byli tu již mnoho chvil.
Tělo by s pohany meč směle zkřížit chtělo,
však srdci nelze ničím vyhnat z žil
ženu, již miluji. Tak ubývá mi sil,
že spolu nechce být, co spolu spělo,
oko mi lítostí již oněmělo.
Bůh jediný by tu při rozsoudil.
(MF 47,9)
S T ROFA I I
Když tě, mé srdce, nelze od toho odvést,
že necháš mne tu v pláči osamět,
poprosím Boha, kéž by tě mohl zavést
na místo, kde by přijali tě hned.
Ó jé, kam samo chceš jen spět?
Jak chceš tu strastnou cestu samo provést,
kdo pomůže ti tvé starosti unést
věrně jak já po řadu let?
(MF 47,25)
41
S TR OFA I I I
Že pryč je všechna starost, měl jsem zdání,
když jsem k cti Boží přijal kříž.
Však stálost mi až do skonání
veškerou radost s sebou vzala již.
Býval bych celým mužem, každý slyš −
svéhlavé srdce, to mi brání.
Již vidím, že mne nechce ani
zachránit, jsem-li konci blíž.
(MF 47,17)
S TR OFA I V
To není projev vratké nestálosti,
když nenávidím kdysi milovanou tak.
Jakkoli jsem k ní vzhlížel, prosil dosti,
staví se hluchá, vše dělá naopak.
Její řeč měnivá je jako mrak,
v létě tam v Trevíru, proslulém nestálostí.
Jen blázen by se dal tou liknavostí
získat. Už nedám si jí kalit zrak!
(MF 47,33)
42
PÍSEŇ XIII
(MIR IST DAZ HERZE WUNT)
S T ROFA I
V srdci mém rána zlá
zela a nemocí se chvělo,
je to tak: Láskou plá,
co jednu paní poznat smělo.
Kdyby sám císař sklonil čelo
a políbil ji na ústa
jen jednou jedenkrát –
přiznal by: Dobře se mu dělo.
(MF 49,13)
S T ROFA I I
Od chvíle, kdy jsem dal
z nejlepších jedné srdce celé,
odměnu rád bych vzal
od té, ke které vzhlížím cele.
Když nevídám ji, přeji vřele
jak ten, kdo nejvíc miloval,
to štěstí, co má král,
tak jak se sluší na ctitele.
(MF 49,21)
43
S TR OFA I I I
Kdo by mi duši mou
utěšil víc než krásná paní,
jež srdce tesknotou
mučí, což nikdo neví ani.
Bolest mne bodá bez ustání.
Srdce hraje hru vysokou:
Lásko, buď laskavou,
jinak tě neznám do skonání.
(MF 49,29)
PÍSEŇ XVIII
S TR OFA I
Myslívám mnohé chvíle,
co bych jí řekl asi,
kdybych jí teď byl blíže.
To mi zkracuje míle,
když přijdou kruté časy
a mysl spoutá tíže.
Já neskláním se níže,
jen přetvářka mne spasí.
Jen tak se z ran svých líže
ten, koho starost hryže.
(MF 51,33)
44
S T R OFA I I
Kdybych tak k lásce z nebe
se nikdy neuvázal,
pomoc by byla snad.
Byl jsem však mimo sebe,
tak pláču, smutný vazal,
nemohu odolat.
Stálost mi dala mat,
srdce tak cit mi svázal,
že nechce odehnat
mne od ní, mám to znát.
(MF 52,7)
S T ROFA I I I
Je to div k udivení:
Ta, kterou mám tak rád,
mne vždy jen zahnala.
Takové utrpení
by neměl nikdo znát,
co zdrtí bezmála.
Bolest – již předtím zlá –
je ještě větší snad:
Doma již nemalá –
zde třikrát více plá.
(MF 52,17)
45
S TR OFA I V
Ač málo mi to vydá,
já těším se však pouze,
že není v ničí moci
zákaz – a tak ji vídá
má mysl v něžné touze,
ať jsem kde jsem, dnem, nocí.
Tu útěchu mám mermomocí.
Chce-li to – prchne nouze.
Z mužů já milující
vždy jsem byl v její moci.
(MF 52,27)
46
HEINRICH Z VELDEKE
(tvořil v letech 1170–1190)
PÍSEŇ III
S T ROFA I
Kdo mne od mé dámy vzdálí,
k oprátce kéž čichá jen,
na níž zloděj konec vzal.
Kdo mne před mou dámou chválí,
ráj ať je mu domovem,
za něj bych se modlíval.
Ptáte se na ni snad?
Dá se rozpoznat:
Je krásy náramné.
Paní, měj vlídnost v tváři,
tobě ať slunce září,
pro mne ať měsíc žhne.
(MF 58,11)
47
S TR OFA I I
Kéž bych unesl svou tíseň,
snad by radost křídla měla,
láska zahnala by žal.
Je důvod zpívat krásnou píseň:
Louka se již rozpučela,
zpěv ptáků les rozzpíval.
Tam, kde ležel sníh,
jetel se teď zdvih,
co jiskří v rose ranní.
Ať srdce jarem planou,
já však musím stát stranou:
Starosti, ty mi brání.
(MF 58,23)
PÍSEŇ IV
S TR OFA I
Tristrant musel, aniž chtěl,
ke královně věrnost chovat,
to nápoj lásky sílu měl
větší, než kdyby se chtěl zamilovat.
Ta božská nechť ví, že jsem spěl
k lásce jinak, bez kouzel,
nic nepil, musel se zamilovat
ještě více, lze-li to snad.
Dokonalá,
mravů dbalá,
tvůj bych byl tak rád,
buď ty mou napořád!
(MF 58,35)
48
S T R OFA I I
Od chvíle, kdy slunce jas
prohrál svou bitvu, vyhrál chlad,
od chvíle, kdy ptáčků hlas
umlkl, ztichl napořád,
dám srdce smutku napospas.
Myslím, že přijde zimní čas,
svou sílu dá nám znát
na květech, jež spálil led:
Barvy kdys syté
jsou nyní smyté.
Mé srdce je hned
smutné, plné běd.
(MF 59,11)
PÍSEŇ VI
( P R O T I N E P Ř Á T E L Ů M LÁ S K Y )
V časech, v kterých růže hostí
mnohý nový krásný list,
spíláme těm bez radosti,
chtějí levity nám číst,
rádi lásku slovy uhodí,
lásce zlomí vaz.
Bůh chraň nás
od těch zlých, to mu neškodí.
(MF 60,29)
49
PÍSEŇ IX
(PROTI ZÁVISTNÍKŮM)
Tím víc se mi šíří chřípí,
když v závistných závist hlodá,
v závistných když závist vzkypí,
ať jim v srdci bolest bodá,
ať jsou co nejdříve v hrobce.
V srdci radost,
na tom zadost,
ať se mi pak stane, co chce.
(MF 61,9)
PÍSEŇ XII
S TR OFA I
Kdo jednou láskou zahoří,
jak sluha dá se láskou vést,
zdolává lásky příkoří,
je šťastným mužem, všechna čest.
V lásce se všechno dobro zří.
Láskou se mysl rozjiskří.
Bez lásky – mohl bych to snést?
(MF 61,33)
50
S T R OFA I I
Bez díků lásku krásce dám.
Ví, čistou láskou umí plát.
Jestliže láska je hřích sám,
na světě není lásky vnad.
Já za lásku jí díky vzdám,
pro její lásku zazpívám.
Kdo nevěří, je blázen snad.
(MF 62,4)
PÍSEŇ XXXIX
S T ROFA I
Myslívám na ni
nad všechno pomyšlení,
bez zaváhání
nic mi tak drahé není
než říci paní
před jejím zjevem svým zpěvem se klaní,
kdo neskonale a stále před krásou se sklání.
S T ROFA I I
Jakápak radost
by mi svou ruku dala,
kdyby mou starost
mi paní s ramen sňala.
Zlé zakázala
si ve svém bytí. Mé žití si vzala,
by hlídala mně, tak jemně, ta milá, cti dbalá.
51
S TR OFA I I I
Jedno mám přání,
než klesne hlava bílá,
aby mi paní
víc než lze povolila.
Pohlédnout na ni –
těší mé oči. Když zočí, že milá
se pousměje, mne hřeje ta kráska, ta víla.
S TR OFA I V
Mysli se kořím,
která mi rozkázala,
ať se jí dvořím,
jen k ní mne směřovala
její ctnost: hořím,
jakkoli svůdná je cudná cti skála,
že láskou hořím, až shořím, jí čisté buď chvála.
S TR OFA V
V modlitbě padám,
jí k nohám odevzdaný,
útěchu žádám
jak Tristram u Izoldy panny,
řeč si tu skládám,
že slabý vadnu a chřadnu snem hnaný,
že žalem hynu, kéž vinu tu smyje bez hany.
52
RUDOLF Z FENIS,
HRABĚ Z NEUENBURKU
(listinně doložen od roku 1158 – umírá snad již roku 1192,
nejpozději však před 30. 8. 1196)
PÍSEŇ I
S T ROFA I
Doufal-li v lásku jsem byť jenom chvíli,
naději, útěchu ztratil jsem ale.
Po cestě k úspěchu kéž bych šel dále.
Láskou jsem jat, avšak nemohu k cíli.
Jako bych na strom chtěl do výšky stoupat,
výše již nemohl, v koruně musel stát,
dolů již nešlo jít, tak je mi u srdce,
soužím se stále jen, bojím se milovat.
(MF 80,1)
53
S TR OFA I I
Je mi jak někomu, kdo mysl obrátil
ke hře a prohrál vše, co bylo vloženo,
zřekne se hraní, však vše už je sečteno,
vzepře se pozdě, až když všechno utratil.
Láska mne zaklela, dal jsem se zlákat,
krásná tvář umí tak svádět a lákat,
svádí mne tak jako dlužníkův slib
o splátce půjčky, nad čímž lze jen plakat.
(MF 80,9)
S TR OFA I I I
Má paní může té přednosti pozbýt,
že jsem jí poddán – však nemusím navždy.
Prosím ji, kéž smím být sluhou v den každý,
žal, jenž mne sužuje, bude mne zdobit.
Chce-li mne vypudit již v tyto chvíle −
za milý příkaz – já vzdálím se míle.
Že mne však hněvem tne, děsí mne víc −
zbaven všech radostí – nedojdu cíle.
(MF 80,17)
54
PÍSEŇ II
S T ROFA I
Láska mne ke zpěvu ponouká stále,
nemám se prý nikdy dát láskou soužit.
Útěchu, naději já nemám ale,
že za zpěv po paní budu smět toužit.
Láska chce, abych sloužil stále dál,
za službu svou nic nezískal
a za stálost nic nedostal,
jen kdybych směl, mohl bych nedosloužit.
(MF 80,25)
S T ROFA I I
Jak nedosloužit? Nelze se jí vzdálit
celým mým srdcem, dokud budu dýchat,
hořím tou nouzí, již nelze ničím zalít,
ji miluji, jež o mně nechce slýchat.
Milovat budu, ať stane se mi, co chce.
Nezměrná stálost opustit mne nechce,
ač přízeň paní mne obchází lehce,
ač proti je, jen po ní budu vzdychat.
(MF 81,6)
55
S TR OFA I I I
Stálý, stále budu vzdychat po ní,
ač vím, že odměna mi v nedohlednu mizí.
Lépe by bylo neprosit už o ni,
chtít odměnu u paní jiné, cizí.
Nedoufám, že bych kdy získal lásky díl,
jsem stále tam, kde vždy minu svůj cíl,
ustal bych rád, jen najít k tomu sil,
však v mysli jen k ní chovám lásku ryzí.
(MF 81,14)
S TR OFA I V
Tak ryzí lásku k ní v své mysli chovám,
čím víc mne nechce, čím víc se o ni zraním.
Zahořknout? Nelze, navždy si už schovám
do srdce službu jí, a s ní všem dobrým paním.
Bolestí když zmírám – tvář mám kamennou,
bolest největší rozkoší je mou,
ať paní nechá zemřít nechuť svou –
nelze jít od ní, navěky se jí klaním.
(MF 81,22)
56
PÍSEŇ V
S T ROFA I
Sám jsem se obtížil láskou tak těžce,
že chci tu, jež se vždy otočí zády.
Tu, kterou získat lze snadno a lehce,
tu minu, nevzbouří mne její vnady.
Jež se mi odpírá, po té mřu hlady.
Ty, jež mne milují, srdce mé nechce.
Tak umím oboje: úniky, vpády.
(MF 83,11)
S T ROFA I I
Ó proč jsem nezkoumal lásky své stíny,
dřív než jsem citům se propastně oddal.
Mysl bych odvrátil, směr jí dal jiný,
nevládnu rozumem, již jsem se poddal.
Honím tak přelud, svou vůli jsem prodal,
bojím se nouze, jež stihne mé činy.
Tu bolest sám jsem si do srdce vbodal.
(MF 83,18)
57
III.
„Klasický“ minnesang
WOLFRAM Z ESCHENBACHU
(tvořil mezi léty 1190–1220)
SVÍTÁNÍČKO III
S T ROFA I
Při písni strážného louč rána zřela
paní, co v tichu ranním
v objetí ctného druha snila sen.
Jí všechna radost uprchla, již měla.
Z jasných očí se maní
draly slzy. Tak řekla „běda, den!“
Krotký i dravý tvor jej vítá
a raduje se, já však nikdy. Co se mnou bude dál?
Již nelze, aby se mnou zůstával
můj druh, pryč musí, když svítá.
(MF 3,1)
61
S TR OFA I I
Den vdral se silou až do jejich okenic.
Mnohé pozavírali.
Nic nepomohlo, měli strach.
Milého milá k sobě tiskla víc,
slzy jim v očích stály
a tváře zvlhly. Šeptla v polotmách:
„Dvě srdce, jedno tělo jsme.
Nás věrnost nerozlučně poutá, tak navždy prodleme,
má láska mře, žít bude srdce mé,
až zase spolu budeme.“
(MF 3,12)
S TR OFA I I I
Muž v bolesti se takto rozloučil:
Dvě hladká těla bílá
se k sobě znovu tiskla přes blesk dne.
Plakaly oči – polibek sladší byl!
A tak se v sebe vlila
ústa, hruď, paže, nohy průsvitné.
Kdo by to štětcem vypsal – není –,
jak něžně spolu zacházeli, jak se milovali.
I když se jasu velmi strachovali,
sobě se dali do umdlení.
(MF 3,23)
62
SVÍTÁNÍČKO IV
(SÎNE KLÂWEN)
S T ROFA I
„Jeho spáry
prorazily nebes báni,
vzchází, chce vše prozářit;
z mračné páry
vidím denně za svítání
vstát den, co chce odloučit
od milé muže ctností mnoha,
jehož jsem v strachu vpouštěl sem.
Odvedu jej, jsem jeho sluha,
jeho bezúhonnost je mi příkazem.“
(MF 4,8)
S T ROFA I I
„Strážný, tvá píseň
mi všechnu radost odnáší,
jak smutně klesá hlava –
každý den tíseň
a žalost ke mně přináší
o svítání ta zpráva.
Tu zprávu ať víc neslyším,
věrně mne následuj!
Já odměnou tě utiším –
tak bude moci zůstat se mnou milý můj.“
(MF 4,18)
63
S TR OFA I I I
„Musí pryč jet.
Hned. Nesmí se opozdit.
Rozluč se s ním a nech jej jít.
Vrátí se zpět,
nepřijde o čest, bude žít,
tajně se může navrátit.
Že provedu jej odsud tmou,
na věrnost mou se spoléhal.
Je den. On v noci na hruď tvou
se přitiskl, tvůj polibek mi jej odlákal.“
(MF 4,28)
S TR OFA I V
„Co chceš, pěj, strážný.
Kéž prodlel by tu dále,
kdo lásku dostal, lásku dal.
Tvůj zpěv tak vážný
nás probouzel tak neurvale,
když den spal, ještě nevyslal
paprsek první na milého,
když před rozbřeskem tmí se tma.
Z nahých paží jsi brával mně ho,
však nelze mi ho vyrvat, v mém srdci místo má.“
(MF 4,38)
64
S T R OFA V
Den, jenž střely
metá skly bez slitování –
strážný plný obav již
obestřely
rytířovu krásnou paní
strachem. Hruď mu k hrudi blíž
tiskla. Rytíř jak troud vzplál.
V tom chtěl jim strážný zabránit.
Čas běžel, čas se hnal,
tak na polibky došlo i na vše, co lze chtít.
(MF 5,6)
65
HEINRICH Z MORUNGEN
(tvořil v letech 1200–1220)
PÍSEŇ V
„ELFENLIED – PÍSEŇ O ELFU“
S TR OFA I
Muže snadno svedou kouzla elfů, lsti,
ta nejlepší – elf, duch snad
omámila mne, až vzlykám žalostí.
Chce-li se mi však pro lásku smát,
nic nedopřát,
ať se rovnou pomstí mi,
ať zešílím. Tak budu mezi šťastnými
a blaženě se mi pak bude umírat.
(MF 126,8)
66
S T R OFA I I
Poroučí mému srdci a mému nitru vládne,
paní, o tolik mocnější než já!
Ach, kéž by to bylo možné, snadné,
aby byla u mne, celá má
tři dny, řkouc: „Jsem tvá!“
Také mnohou dlouhou noc!
Neztratil bych tak život, sílu, moc.
Je mi však stále tolik vzdálená!
(MF 126,16)
S T ROFA I I I
Zapaluje mne jejích očí svit,
tak jako oheň hltá suchý troud,
a když tu není, srdce nechce žít,
hasne jak výheň pod přívalem vod.
Stačí vzpomenout
na její vznešenost a krásu
a na div jejích ctností, u nichž hledám spásu,
tím vším mohu buď zemřít, nebo štěstím utonout.
(MF 126,24)
67
S TR OFA I V
Když obrátí své oči svitem zjasnělé
ke mně a protne srdce jak světelný proud,
tomu, kdo vstoupí mezi nás, ach, přeji zlé,
smutek, ten ať jej spoutá do svých pout.
Nemohu se hnout,
čekám na své štěstí plné krás
tak jak zkřehlí ptáčci na předjitřní jas.
Kdy v radosti budu moci spočinout?
(MF 126,32)
PÍSEŇ VIa
S TR OFA I
Pokud se slovem nezmíníte,
svou krásnou paní ukázal bych vám.
Kdo rozlomí mé srdce skrytě,
spatří ji krásnou jako drahokam.
Očima vešla do nitra mi
bez bran a bez dveří.
Ach, srdce sladkou touhou zpité,
i ty mi, paní, otevři!
(MF 127,1)
68
S T R OFA I I
Když volává se v temném hluchém lese,
přichází odtud hluchá ozvěna.
Žal s pláčem láska neunese,
tolik jsem prosil, paní vznešená!
Mou tíseň v slzách mnohý
před paní vyjevil.
Snad spala dosud jen sen dlouhý,
snad mlčet bylo její cíl?
(MF 127,12)
S T ROFA I I I
„Miluji tě!“, to by se říkat naučili
za tak dlouhý čas špaček, ba i drozd.
Sloužil jsem jí tak dlouho s pílí,
nenaprosil jsem se snad dost?
Tu ženu Boží zásah
zázrakem aby obměkčil.
I strom bych bez pil k zemi snadno ohnul,
i hluchý strom bych uprosil!
(MF 127,23)
69
PÍSEŇ X
S TR OFA I
Jen ji jsem si ze všech žen
k lásce, za svou paní vyvolil.
Postavu má jako sen.
Hle, přísahal jsem ze všech sil:
V celém světě není té,
jíž bych byl více okouzlen.
Zří-li ji opět oko mé –
hle, již v mém srdci vstává den.
(MF 130,31)
S TR OFA I I
„Ach, jak se loučil posledně
se mnou, když hoře ubralo mi sil,
ó, prosil mne tak líbezně,
horkými slzami mne pokropil,
když říkal: ,Nebuď smutná víc –‘
když chtěl, abych se usmívala.
Ty slzy smočily mi líc,
do srdce rosa napadala.“
(MF 131,1)
70
S T R OFA I I I
Ten, kdo se zlobou zachází,
řekne-li někdy něco zlého o ní,
kéž všude hořkost nachází,
ke štěstí ať už nikdy nepřivoní.
Klnu mu, trest však nestihne,
pro nějž jsem od ní odloučen.
Zří-li ji opět oko mé –
znovu v mém srdci vstane den.
(MF 131,9)
S T ROFA I V
„Ach, proč jenom své blesky střílí
na toho, kdo ženám nikdy neublížil?
K paním je dvorný, ušlechtilý.
Bolí mne, že se těchto konců dožil,
když k němu přijdou s přízní hranou
a do hovoru se s ním dají
a řečí zlou a ostrohrannou
jak s míčem si s ním přihrávají.“
(MF 131,17)
71
PÍSEŇ XIII
S TR OFA I
Tělu i duši radost kalí
pohledy plné smutku, žal.
Mí nepřátelé by mi láli,
kdybych stále jen naříkal.
Však zazpívám-li té, pro niž se ve mně požár vzňal –
je pravda, co rty zazpívaly!
Vždyť zpěv mne na svět povolal.
(MF 133,13)
S TR OFA I I
„Hleďte, jak zpívá!“ – Mnohý se teď diví,
„kdyby jen trpěl, ten by jinak lkal!“
Jak žal mne drtí, žádný neví,
pláču dnes, včera, stále dál.
Svým smutným zpěvem u ní jsem nic nezískal:
ta strast mi z hrdla píseň dáví,
veselí nemá rádo žal.
(MF 133,21)
S TR OFA I I I
Koruna mého srdce, radost stálá,
nejlepší ze všech, jakou oči znají,
krásná, ach krásná, nejkrásnější milá –
to je má paní: to o ní říkávají.
Ať její krásu všichni uhlídají!
Ještě je čas, aby ses odvděčila,
než zešílím, jak blázni dělávají.
(MF 133,29)
72
S T R OFA I V
Když před ní stojím a hledím na ni – zázrak,
jak stvořil ji Bůh v dokonalosti,
je toho tolik, co útočí mi na zrak,
že stál bych tak do věčnosti.
Ach, přece se musím rozloučit v žalosti!
Jak slunce se mi schová za mrak,
jenž zastře její svit k mé lítosti.
(MF 133,37)
PÍSEŇ XIV
Mé srdce, krása mé paní a Láska se domluvily
a řekly si, že smrtelně mou radost poraní.
Jak napadlo je spojit proti mně své síly?
Ach, lásko, stejný díl žalosti připrav i pro paní.
Děl, aby i ji polil stud jak rudé svítání.
Přál bych jí však snad žal? Ach, k tomu nemám síly.
Má asi zlost v tu chvíli
uvěřit, že mne ona nikdy nezraní.
(MF 134,6)
73
PÍSEŇ XV
S TR OFA I
Jak pláčeme, když paní milujeme,
jež ze svých výšin se nám zle a krutě vysměje.
Je blázen ten, kdo její srdce němé
chce získat pro sebe, jen marní slepé naděje.
Ti rozumnější řeknou: prosme, jděme,
budeme sloužit tam, kde služba i nám prospěje.
Moudrý se poděje, kde paní láskou zahřeje.
(MF 134,14)
S TR OFA I I
Jak velmi potřebuji získat přízeň,
má paní trůní výš než slunce v pravé poledne.
To je ta nouze, planá, slepá sklizeň,
ona vše změní, když zrakem srdce pozvedne.
Odmala paní v srdci mám a trýzeň
mne mučí stále víc, jen pro ni bije srdce neklidné.
Pokud mne odmítne, Bůh ví, mé srdce uvadne.
(MF 134,25)
S TR OFA I I I
Kam zašla moje hvězda ranní?
Co je mi platné slunce vyšlé nad vše nebe?
Je vysoko a v dálce, jak jít za ním?
Září ve výhni poledne, září tak dlouho, až žár zebe.
Rád bych se dožil toho, že se sklání,
kdy v červáncích bych poznal, moje jasná paní, tebe,
tak jako do nebe zahleděl jsem se do tebe.
(MF 134,36)
74
PÍSEŇ XX
Paní, pomoc v nouzi mé
mi dej, než umřu bolestí.
Řekni to slovo kouzelné,
proměň se v paní milosti!
Říkáš jen stále: ne a ne a ne,
ne a ne a ne.
Mé srdce pukne, nevstane.
Nemůžeš někdy říci: ano,
ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano?
V srdci to tak mám psáno.
(MF 137,17)
PÍSEŇ XXII – PÍSEŇ O VENUŠI
S T ROFA I
Na světě nikdo není, kdo unesl by žaly,
jež musím unést sám.
Kéž by se smysly paní jedenkrát smilovaly,
té nejlepší, co znám.
Ach, co to provádím, že ztrácím sebevládu,
lpím na ní tak, že odmítl bych vládu
i nad královstvím, kdybych volbu měl,
a mezi ní a říší volit směl?
(MF 138,17)
75
S TR OFA I I
Ten, kdo mi nepřeje, že na mysli mi tane,
hleďte, ten páchá hřích.
Když jsem sám, pouze ona před očima plane,
zdá se mi, jako bych
viděl, že stěnou prochází a přímo ke mně jde.
Když ke mně promlouvá, tesknota odejde.
Kdykoliv odejde, vede mne vzdušnou plání
nahoru k oknu, za nímž stojí v zadumání.
(MF 138,25)
S TR OFA I I I
Ta, kterou zbožňuji, je mocná Venuše
a spoutala mne již!
Radost i rozum vzala mi, pohlédla do duše.
Kdykoliv přijde blíž
k malému okénku vysoko nad nádvořím
a sešle ke mně úsměv – je sluncem, v kterém hořím.
Opájet chci-li se však zřením déle,
ach, jde pryč, okno je osamělé.
(MF 138,33)
76
S T R OFA I V
Když mému srdci prvně dovolila
z pramene radost pít,
dobrota byla poslem té, jež mi je milá.
Její jasný svit
obestřel mne teple, oči jí zahrály,
pak usmála se ztajeně rty jako korály.
Ach, to blaho! Jak oheň se vzňalo,
až nad slunce jsem vzlétl, co tak hřálo.
(MF 139,3)
S T ROFA V
Ach, co to povídám? Je to snad pravda? Ne!
Ať potrestá mne Bůh!
Proč nechci raději, ať k sobě vezme mne!
Já klamal jsem váš sluch!
Jsem jako labuť, jen umírajíc zpívá.
Co z mého zpěvu jediné mi zbývá?
Že každý bude vědět o mé strasti
a závidět mi, že jsem trpěl strastí.
(MF 139,11)
77
P Í S E Ň X X X – „T A G E L I E D W E C H S E L “
S TR OFA I
Ach, ach,
kdy mi as v nočních tmách
zazáří znovu zas
nad všechen sněžný prach
to tělo plné krás?
Oči se zmýlily,
že měsíc – myslily –
to září do polí.
Tak svítalo.
(MF 143,22)
S TR OFA I I
Ach, ach,
kdy bude opět v snách
tu se mnou za svítání?
Kéž by tak všechen strach
ustal, kéž bychom maní
nevzkřikli: „Ach, je den!“
tak, jak byl přinucen,
když u mne snil svůj sen.
Tak svítalo.
(MF 143,30)
78
S T R OFA I I I
Ach, ach,
líbala zas a zas
mne, zatím co jsem spal.
Pak slzám napospas
se dala: jak troud vzplál
jsem, těšit ji začal tak,
až oschl její zrak,
až objala mne pak.
Tak svítalo.
(MF 144,1)
S T ROFA I V
Ach, ach,
jak ztrácel nad sebou
vládu, když mne zřel!
Pohnul-li přikrývkou,
bez šatů vidět chtěl
mé nahé paže jen.
Je divukrásný sen,
že byl tak unesen.
Tak svítalo.
(MF 144,9)
79
PÍSEŇ XXXI
S TR OFA I
Žil-li jsem kdy plný strasti,
nyní budu veselý.
Každé ráno je mi slastí,
co mé oči viděly
paní milou jako sen.
Odleťte pryč, dlouhé nářky!
Na rok jsem tím uzdraven.
(MF 144,17)
S TR OFA I I
Projde srdcem jak host zvaný,
jako slunce čirým sklem.
Mohu říci bez zábrany:
je ryzích ctností démantem!
Má milá paní čím je, čím?
Je vlahým májem plným blaha,
je svitem slunce bezmračným.
(MF 144,24)
S TR OFA I I I
Kdyby smutky mého bytí
chtěla mile ukončit,
včlenil bych se k těm, kdo cítí
v srdci povznesený cit.
Dokud se to nepodaří,
musím v kole neradostných
setrvat s pochmurnou tváří.
(MF 144,31)
80
PÍSEŇ XXXIV
(VIL SÜEZIU SENFTIU TOETERINNE)
Líbezná, sladká vražednice,
proč chcete mne jen přivést k smrti samé?
Když miluji vás víc a více
ze všech žen, které jsou mi v světě známé?
Myslíte, usmrtíte-li mne,
že nebudu vám moci k nohám padnout?
Ne, láska k vám, ta k tomu přinutí mne.
Mé duši bude vaše duše vládnout.
A pokud mi zde nepřísluší
vaše smilování,
ujišťuji vás vší svou duší,
že bude vaší duši sloužit tam co jasné paní.
(MF 147,4)
81
REINMAR Z HAGENAU
(tvořil v letech 1180–1205)
PÍSEŇ V
(„ANTISVÍTÁNÍČKO“)
S TR OFA I
Když se venku rozednívá,
koho se ptát, zda je den?
Naříká a smutně zpívá,
kdo bez pomoci pláče jen.
Kdysi se na mne štěstí usmívalo,
tíhu a smutek srdce téměř nepoznalo.
Jen ranní píseň ptáků mi zpívá o štěstí.
Nepomůže-li paní,
létem i zimou povleču se v žalu, neštěstí.
(MF 154,32)
82
S T R OFA I I
Šťastný je ten, kdo může říci,
že roztoužené paní sbohem dal.
Mne nářek paní milující
však nikdy nikde ještě nepotkal.
Můj život uplývá bez vzdechů paní,
ten pocit mnohokrát mi proklál srdce ostrou zbraní.
Jinému kdybych lhostejný tak velmi byl,
nesnažil bych se dál.
To je ta velká strast, jen pláč, nářek mi zbyl.
(MF 155,5)
S T ROFA I I I
Láska své zboží rozdělila
tak, že – ach – uzamkla mi bránu.
Však do srdce se touha vlila
víc, než můj rozum chtěl, měl v plánu.
A přece nikdy neopustím paní,
jakkoli není věrná, budu s ní do skonání.
Vždy smála se a já jen v slzách mlčky stál.
Ach, nikdy šťastné ráno
nevzejde mi tak, jak bych si býval přál.
(MF 155,16)
83
S TR OFA I V
Svět slepě mlčí o mém smutku
a neříká a neví, jaký ctitel jsem.
Jak strašný úděl vskutku,
že s upřímností v celém srdci svém
chovám tu paní, ach, tolik ji mám rád,
však ona – ze všech nejkrásnější – nechce ani naslouchat.
Bolest mne trápí – ach – nikdo tak netrpí!
Když vytrvám v své bdělosti,
kéž hroty její nepřízně se přece jednou otupí!
(MF 155,27)
S TR OFA V ( M LU V Í PA N Í )
„Ach, mé nářky, ach, mé žaly,
kdo mne za trýzeň jednou odškodní?
Proč mi tolik srdce kalí
těžká bolest po všechny mé dni?
Tu žalost odvrátí jen on, můj milý,
jehož tak miluji, a uslyším-li v tuto chvíli,
že se mnou ležet chce, můj smutek je ten tam.
Je-li pryč, umírám,
své oči pláčem rudé do prázdna upírám!“
(MF 155,38)
84
PÍSEŇ IX
Tolik mne těší dlouhé letní dny,
snad mi dá paní naději.
Mé srdce s vůlí šťastně zní,
musím k té, kterou miluji.
Je vznešená, až smysly se mi matou,
korunu krásy zaslouží si zlatou.
A její ctnosti kdybych chválit chtěl?
Do konce mých dní by můj zpěv stále zněl!
(MF 165,1)
PÍSEŇ X
( C H V Á LA P A N Í )
S T ROFA I
Co vám nesu za novinu?
Je lépe se neptat, stále pláču, hle!
Celý svět mi dává vinu,
naříkám prý příliš, tvrdí přátelé.
Oboje teď sklízím, posměch, škodu mám.
Že si tohle nezasloužím, to ví i Bůh sám,
vinen nejsem nic!
Dokud neulehnu ke své paní,
nerozdám již světu štěstí víc.
(MF 165,10)
85
S TR OFA I I
Šťastní, ti mi vyčítají:
Nemiluji paní prý, jak přísahám.
Oni lžou, cti málo mají,
jako vlastní život paní uctívám.
Ona však mne zatím nechce utěšit,
v její nepřízni a zlobě stále musím žít,
jen čekat, čekat dál.
Kdysi dávno zasvitlo mi štěstí –
nenadejde den, jenž by mi přál?
(MF 165,19)
S TR OFA I I I
Buď zdráva, ženo, jak čisté jméno!
Jak sladce vysloveno, vnímáno v sladkosti!
Nic nebylo kdy pochváleno,
tak jako ty, žijící v dokonalosti.
Tvůj půvab vskutku slovy nelze zachytit.
Ke komu vlídně shlédneš, ve stálém štěstí bude žít,
radost jej nemine.
Světu dáváš pocit vznešenosti.
Daruješ-li radost také mně?
(MF 165,28)
86
S T R OFA I V
Jedno spát mi nedá dosti,
v srdci se potýká s myšlenkou myšlenka:
Zda v její ryzí vznešenosti
chtěl bych ji ranit, kdyby byla má,
anebo zda by, ctností cele prodchnutá,
v ústraní žila, mnou a nikým netknutá.
Oboje nemám rád!
Vždy bych želel ztráty její ctnosti,
odmítne-li mne, teprv budu lkát!
(MF 165,37)
S T ROFA V
Zpívám jen jí, jen pro ni jsem žil,
mohla by mne vskutku věrně milovat.
Nade vší svět jsem ji povýšil,
mohu snad za to, že mi nechce přát?
Kdo moje nářky znevážil by rád,
ten tuto moji píseň měl by dobře poslouchat,
říct to, co pravé je!
Že neřekl jsem jedno slovo liché,
jež srdcem neprošlo by, než k ústům dospěje.
(MF 166,7)
87
PÍSEŇ XIII
S TR OFA I
Příliš známá mně cesta je,
jež odvádí od lásky k žalosti.
Cesta, jež vede do ráje,
od žalu k lásce, ta mne nehostí.
Ač cítím se, že žalem hned bych zemřel rád,
hlas žalu přeslechnu, přetvářku musím vyhledat.
Dává-li láska pouze žal,
proklínám ji už napořád!
Jen v bledých barvách jsem ji vždycky spatřoval.
(MF 163,14)
S TR OFA I I
Moudrý muž, ten by neměl chtít
zkoušet a vinit milou ženu,
nechce-li se odloučit
od té, již vinit nemá žádnou cenu.
Kdo prohlédnout by chtěl všeho světa lež a klam,
bude se bez příčiny trápit, v srdci smutný, sám;
Jak k pomluvám se zachovat?
Nevyptávat se dlouho, mlčet
k tomu, co ty sám nechceš říci, nemáš rád.
(MF 162,7)
88
S T R OFA I I I
Říká se, že ctnost jménem „stálost“
královnou všech je, kdo ji má, buď rád.
Ona svou „stálostí“ mou mladost
přeťala tak, že nastokrát
zatvrdil jsem se proti její dvorské ctnosti.
Kdo falešný je bez vší upřímnosti,
milován bývá často spíš
než ten, který to neumí.
Otevřeněji nelze to říci již.
(MF 162,25)
S T ROFA I V
Proč ona nosí mi jen žal,
žena, jež pozvednout mne měla k ráji?
Ach, zpříma jsem ji prosíval,
ne triky, nikdy zkouškou, jak to dělávají.
Radostí plakal jsem jen tehdy, když jsem ji vídával.
V srdci se narodila slova, jež jsem jí říkával.
Upřímnost ztratí-li se teď,
nikdo se věru nesmí divit,
že malou výčitkou je moje odpověď.
(MF 162,16)
89
S TR OFA V
Na jiném si nezakládám,
mistrem žalu být, co dech mi stačí,
být chválen za to, co zde skládám,
ověnči, světe, mne, zpívám o pláči,
tak umně nikdo nezachází se svou tísní!
To paní mučí mne, nocí, dnem musím plakat písní,
však trpělivost přesto mám,
úsměv za netečnost jí vracím,
jak velmi se však kvůli tomu trápívám!
(MF 163,5)
S TR OFA V I
S láskou vždy kráčí lásky žal,
a po žalu snad opět přijde štěstí.
Kdo v lásce o radost by stál,
ten musí jedno s druhým umět nésti,
předvídat žal a skrýt jej světu s velkým úsilím.
Není nic moudřejšího než uměřeným čekáním
cvičit se v trpělivosti.
Kdo pochopí, ten bude šťastný.
Doufám, že i já jednou dojdu radosti.
(MF 162,34)
90
WALTHER Z VOGELWEIDE
(asi 1190 – umírá kolem roku 1230)
PÍSEŇ O CHVÁLE ŽENY
(SI WUNDER WOL GEMACHET WÎP)
S T ROFA I
Žena nádherně stvořená,
kéž poděkuje za můj zpěv!
Opěvovat ji znamená
oslavit její krásný zjev.
Rád bych zpíval i pro jiné,
srdce však chtělo jen ji znát.
Jiný ať zpívá o jiné,
já nebudu mu v cestě stát.
Byť nápěv, slova stejná jsou:
Já zpívám pouze pro ni, on pouze pro tu svou!
(L 53,25)
91
S TR OFA I I
Hlava tak božská, nádherná,
mým nebem je, tak vysokým.
Čemu je jenom podobná?
Září mi jasem nebeským.
V něm hoří hvězdných očí svit,
kdyby mi blízko mohla stát –
mohl bych se v něm zrcadlit,
div divů by se udál snad:
Omladím se v té jasné záři,
strast touhy opustí mne, stesk odplyne z mých tváří.
(L 53,27)
S TR OFA I I I
Krk, paže, nohou linie
jsou dokonalé, ví Bůh sám.
I to, co každá ukryje,
zahlédl jsem, jak přísahám.
„Nahotu zastři!“ Nerad křikl bych,
když nahou jsem ji uviděl.
Neviděla mne tát jak sníh,
tělem mi létá tisíc střel,
na skrytý palouk myslím-li,
kam vyšla ve svém jasu po ranní koupeli.
(L 54,17)
92
S T R OFA I V
Její tvář vymaloval Bůh
tak vzácnou barvou obojí,
vzal čistou červeň, čistou bělobu,
odstínu růží, lilií.
Velký vůz? Nebe jasné záře?
Hřeším, řeknu-li bez váhání,
že zřím raději odlesk tváře
své milované, krásné paní?
Ach, co jen říkám, sotva vím:
Čím vznešenější vykreslím ji, tím více si ji odcizím.
(L 53,35)
S T ROFA V
Má ústa – polštář, rudý je,
rád bych jej ústy políbil.
Hned by mi svitla naděje,
navždy bych se uzdravil.
Rád ulehl bych celý tam,
kam se chce tváří položit.
Omámí mne jak balsám sám,
když dotknu se jej, chci jej mít,
ó moci si jej vypůjčit!
Tolikrát jí ho vrátím, kolikrát bude chtít.
(L 54,7)
93
PÍSEŇ
(„UNDER DEN LINDEN“)
S TR OFA I
Pod lípou v háji
jasně svítí
lůžko růžemi vystlané.
Chcete je najít?
Luční kvítí
je na tom místě zlámané.
Na pasece v údolí,
tandaradaj!
slavíci nám zpívali.
(L 39,11)
S TR OFA I I
Zas vidím sebe,
přišla jsem
a můj miláček už tu byl.
Královno nebe,
byla jsem
v ráji, sotva mne políbil.
Kolikrát – to nevím, žel,
tandaradaj!
Rty má ústa umlčel.
(L 39,20)
94
S T R OFA I I I
V žertu mi ustlal
lůžko z růží
vonné a měkké, samý květ.
Kdo by se vydal
cestou z růží,
může je i dnes uvidět.
Růže, ty mu ztají dech,
tandaradaj!
Řekne: „Spala na květech“!
(L 40,1)
S T ROFA I V
Kdyby to někdo
věděl, ó ne!
Srdce mi buší jako zvon!
Kéž nikdy nikdo
neprohlédne
co jak bylo, jen já a on!
Ještě slavík na větvi,
tandaradaj!
Kéž neřekne, co o nás ví.
(L 40,10)
95
P Í S E Ň O S M Y S L U D V O R S K É LÁ S K Y
(KAN MÎN FROUWE SÜEZE SIUREN?)
S TR OFA I
Oplácí paní sladkost kyselostí?
myslí, že dám-li lásku, sklidím žal?
Mám ji snad chválit do krajnosti,
abych se tím víc dolů propadal?
To bych špatně soudil, Bože!
Co to ale říkám, hluchý, zaslepený!
Koho láska oslepuje, jak jen vidět může?
(L 69,22)
S TR OFA I I
Co je to láska? Kdo poví mi to?
Více bych o ní věděl rád.
Kdo ví o tom, co je v ní skryto,
kéž řekne mi, proč umí tolik zraňovat.
Láska je láskou, pokud blaho tají,
zraňuje-li, pak nenazvu ji láskou.
Nevím, jak ji potom lidé nazývají.
(L 69,1)
96
S T R OFA I I I
Vystihnu-li však, co nám láska tají,
vykřikněte: „ano! Pravdu zná!“
Láskou vždy dvě srdce umírají,
obě rovným dílem, stejně raněná.
– Lásku když si nerozdělí –
jedno srdce lásku samo neunese.
Kéž bys mi, paní, pomáhala nést mé lásky žaly!
(L 69,8)
S T ROFA I V
Paní, nesu oba naše díly,
těžké, pomoct chceš-li, hleď si pospíšit.
Řekni jasně, nejsem-li ti milý,
nebudu se dál snažit tě uprosit.
Volný budu, křídla mít!
Uvaž ale dobře, paní,
víc než já tě málokterý umí oslavit.
(L 69,15)
97
PÍSEŇ – KRITIKA SPOLEČNOSTI
(SWER VERHOLNE SORGE TRAGE)
S TR OFA I
Komu blednou tváře v skrytu,
ať myslí na ctnostnou paní, bude uzdraven.
Ať myslí na dny plné svitu,
tím jsem se vždy těšil, když jsem byl utrápen.
V temných zimních dnech jsem smutný tak,
leda bych byl jako skrytý palouk v lese,
za zimní smutek stydívá se,
když se les zazelená, červená se pak.
(L 42,15)
S TR OFA I I
Nikdo zase smát se nechce?
Aby starost netížila naše ramena?
Radosti se vzdali lehce
mladí, smutní jsou, ach, co to znamená?
Nevím, komu jinému to vyčítat
než bohatým mladým, chci jim mluvit do duše.
Mají přece všechno, vše,
smutek jim nesluší, mají se stále smát!
(L 42,31)
98
S T R OFA I I I
Myslím, paní čisté krásy,
na to, kolik ctností mi tvá vznešenost skrývá.
Ustaň již! Ty proťala jsi
mé srdce přímo uprostřed, kde láska doma bývá.
„Milá“, „milejší“? To se nehodí!
Jsi pro mne ta nejmilejší, to na mysli mám,
jak paní tě uctívám
všeho světa, ať se co chce přihodí.
(L 42,23)
S T ROFA I V
Jak jen štěstěna odívá!
Dala mi bídu chudoby – vznešenou mysl k ní!
Bohatému, tomu dá
k majetku mrzutost, na co má bohatství?
Má štěstěna mi nechtěla dát nic,
k vznešené mysli dát mi měla statky,
vždy mne přehlížela, ach, ty zmatky,
má vlastní bída slušela by mrzutému víc.
(L 43,1)
99
P Í S E Ň O Z Á K O N I T O S T E C H LÁ S K Y
(DIE VERZAGTEN ALLER GUOTEN DINGE)
S TR OFA I
Kdo nevěří v nic, co dobré je,
myslí, že si taky musím zoufat.
Věřím, že mi ještě svitne naděje,
v tu, před níž jsem plakal, v tu chci doufat.
Dá-li mi má paní štěstí,
je mi jedno, co mi ti zlí věstí.
(L 63,8)
S TR OFA I I
Lidskou závist snesu milerád,
k tomu však, má paní, potřebuji tebe,
aby záviděli, musí vážně brát,
že mi dáváš radost přímo z nebe.
Pokus se mi štěstí dát,
budou plakat, já se budu smát.
(L 63,14)
S TR OFA I I I
V jednom šatu milenku i paní
tolik rád bych v tobě vidět chtěl.
Zda by blaho, štěstí bez ustání,
rozjasnilo srdce, jak jsem v plánu měl?
Slovo „milenka“ mi sládne,
„paní“ zase vznešeností nejvíc vládne.
(L 63,20)
100
S T R OFA I V
Paní, rozjásám se v šťastných tónech,
dáš-li mi ta slova v dobrotě.
Dvě další si jako dárek ponech,
císař lépe nepoctil by tě.
„Milenec“ a „důvěrník“ jsou tvá,
ať jsou „milenka“ a „paní“ má.
(L 63,26)
101
O T T O Z B O T E N LA U B E N ,
HRABĚ Z HENNEBERKU
(1190–1244 nebo 1245, účastnil se křížové výpravy roku 1197
a vrací se zpět teprve roku 1220)
PÍSEŇ XII
S TR OFA I ( R Y T Í Ř ) :
Kdyby Kristův dar nesládl jako mana,
svou milovanou paní bych sledoval jak stín.
Tu, jíž se mé srdce otvírá jak brána,
tu nazvu svým Božím královstvím.
Je tak dokonalá, i když v dáli je u řeky Rýn –
kéž mi pomoc sešle dobrý Boží syn,
kéž nás oba miluje a vezme na svůj božský klín!
S TR OFA I I ( PA N Í ) :
Říká-li, že jsem jeho království Boží,
on ať v něm je Bohem, jen mnou zvoleným,
ať tu je navždy se mnou, ať mi navždy slouží,
promiň, Bože, slovům láskou zmateným.
Tak ráda jej vidím, je mým spasením,
zrodil se mi k radosti a je mi vším,
nevrátí-li se zpět – mé štěstí bude prach a dým.
102
IV.
Pozdní ( postklasický)
minnesang
GOTTFRIED Z NEIFEN
(asi 1230 – asi 1255)
PÍSEŇ I
S T ROFA I
Louko, buď pozdravena!
Háji, buď pozdraven!
Sladký zvuku ptačích písní, budiž pozdraven!
Květy přioděna,
v barvách hýříš jen,
kterým tlačil víčka dlouhý zimní sen.
Radost koluje tak v žilách zase!
Moci být tak znovu mladý v tomto jasném čase,
spasí-li mne rudá ústa, jimiž jsem tak nemocen.
105
S T R OFA I I
Zdálo se, že strasti
může střídat radost,
když mi posel řekl, ať se raduji.
Koupal jsem se v slasti,
žalu jsem dal výhost,
myslel jsem, že přísvit rudých úst mne napojí,
že se mi do srdce mile usměje.
Tak nás oba Paní Láska může zahřát, když tu je,
zmocni se mne, Lásko, jsem tvůj s nadějí.
S TR OFA I I I
Ústa, rudá smíchem,
zažeňte mé strasti!
Ústa, rudá smíchem, uhaste mé toužení!
Ať se směji smíchem,
ať utonu v slasti.
Ústa, rudá smíchem, ať už nemám soužení!
Tvým smíchem má mysl letí vzhůru neustále,
ano, rudá ústa, v své dobrotě se smějte stále,
usměvavá, zrůžovělá: Co víc mne odmění?
106
S T R OFA I V
Že mne láska plete,
těší mne v té chvíli.
Utěšte mne, rudá ústa, nelze na vás nemyslet.
Jestli láska vzkvete,
byl bych láskou zpilý,
nic lepšího nelze zažít, co světem stojí svět.
Rudá ústa, pomoc! Planu tak!
Bůh maloval vás rumělkovou pro můj zrak.
Bůh smál se, když jej napadlo, vás, krásná ústa, utvářet.
S T ROFA V
Kdyby ctnostná paní
moje žaly sňala,
dal bych za to ptačí zpěv i květů svit.
Kdyby bez vyzvání
radost darovala,
vězte, že by strasti zvadly, pak bych mohl žít!
Lásko, sladkou pomocnicí buď!
Podmaň si mou paní, jak u mne, u ní lásku vzbuď,
aby mne má paní mohla z touhy vyléčit.
107
HEINRICH Z MÍŠNĚ
zvaný FRAUENLOB
(sklonek 13. století – druhé desetiletí 14. století)
PÍSNĚ
1
/A/: Ouwe, herzelicher leide,
die ich sender tragen muz.
Ach, mé srdce hyne žalem,
co smutku v něm koluje.
Ouwe, liechter ougenweide,
wanne wirt mir sorgen buz?
Ach, oslněn tebou málem,
kdy mi svitne naděje?
Wanne sol din roter munt mich
lachen an unde sprechen: „selig man,
swaz du wilt, daz si getan“?
dy už mne rudými ústy oslovíš
a řekneš: „Přistup blíž,
ať své strasti ulehčíš.“
2
/B/: Ja meine ich den munt so losen,
an dem al min trösten liget.
Mám rád tvá ústa, tak krásná,
jen ta utěší mou duši.
Sprechet alle, rote rosen,
Řkouce všichni, růže jasná,
rudá barva ústům sluší.
daz ein munt mit roten siget.
108
Baz dem munde zeme
ein liljenwizez ja
Liliovým „ano“
kéž ve všem povolíš,
dann ein nein von jamer bla:
daz wort machet min jugent gra.
svým „ne“ mne modře umoříš,
tím slovem šednu, zemřu již.
Ú R Y V E K P Í S N Ě Z T Z V. „ D L O U H É H O T Ó N U “
( M A G E T, W Î P U N D F R O U W E )
Panna, žena a paní – všeho štěstí mana.
Stromem je panna –
cudná květenství
jejího panenství,
zdroj blaha – všechny myšlenky, všech snů hájemství
nevypoví skvělost cudné panny ve všech barvách, obrazech.
Když rozzářeným květům panny mužská lest
nedovolí kvést,
nazýváme ji ženou.
Co znamená to jméno?
Je ze slov „blaho“ „pozemského“ „ráje“ utvořeno.
Buď pochválena, ženo, pro tvé šťastné jméno, oslavit se nech!
Když právu muže dostojí,
povije dítě v pokoji,
obojí
ukojí
paní, to jméno sluší jí,
ctnost s prospěchem se propojí.
Paní je to jméno, které mysl plní blahem v mnohých odstínech.
109
K N Í Ž E W I Z LAW Z R U J A N Y
(kolem 1265 – 8. 11. 1325)
S TR OFA I
Listí už padlo
ze stromů na trávu,
větve už jsou pusté cele.
Kvítí už zvadlo,
ve smutečním hávu
stojí květy dříve skvělé.
Jinovatka sedá
na mnohé temné kořeny,
jak líto mi to je!
Zima jinak nedá,
nechci být štěstí zbavený,
ať radost znovu kraluje.
110
S T R OFA I I
Všichni ať zpívají
o radosti stonásobné,
větší, než květen může dát.
Růže padají
na tváře paní, nachem zdobné,
o tom chci hrdě zazpívat,
když zima zebe do kostí.
Vůně květů netušená
padá na ni shůry.
Pokud mne přízní pohostí,
radost bude dovršena,
ona zažene mé chmury.
111
ANONYM,
zvaný MNICH SALCBURSKÝ
(2. polovina 14. století)
PÍSEŇ O SOKOLU
(ICH HET CZU HANNT GELOKET MIR)
S TR OFA I
Vábila jsem na ruku svou
sokola vzácné rasy,
však nechtěl lovit najednou,
na mne už nesedá si.
Kdybych jej lépe cvičila,
nezdivočel by lehce tak,
stále jsem se s ním mazlila,
proto se ztratil do oblak.
Odmítal mne už poslouchat,
jak mne mé srdce bolí,
proto jej musím pokárat,
jen on vyléčí moje žaly.
112
S T R OFA I I
Kam letěl se tak dozvědět,
chtěla bych jej mít zase zpět,
létá ten nejkrásnější let,
jaký je možné uvidět.
Věděl, jak létat daleko,
a přesto minul cíl,
k husičce sedl, spletla ho,
za husičku mne vyměnil.
Refrén: Kdybych jej lépe cvičila,
nezdivočel by lehce tak,
stále jsem se s ním mazlila,
proto se ztratil do oblak.
S T ROFA I I I
Ostatní lovci slíbili mi
– kéž bych si byla jistá –
že husu zraní šípy svými,
pomstí mne dozajista.
Na sokolíka pilně čekám,
jenž ctnostný, věrný zůstane,
jenž nezatoulá se mi nikam,
jenž nemá srdce proradné.
Refrén: Kdybych jej lépe cvičila,
nezdivočel by lehce tak,
stále jsem se s ním mazlila,
proto se ztratil do oblak.
113
EBERHARD Z CERSNE
(počátek 15. století)
PÍSEŇ
Těš se z plodů vší ženskosti,
mé sladké sémě, zdobené dokonalostí,
ty umná, milá, vznešená,
jsi grál, ta svátost blažená,
jsi ráj, co radost znamená,
něžná fiala, zahrada růží skvoucí,
s láskou chovaný ametyst žhnoucí,
louka v nádheře květů, štěstí!
Druhou najít se nepoštěstí,
s tebou končí všechny strasti.
I kdybych snad žil do věčnosti,
nikdy neřeknu: „Běž, už dosti!“
Nezajímám se o zlých zlosti.
114
Poznámky
Přeloženo podle vydání:
Helmut Brackert (vyd.): Minnesang. Mittelhochdeutsche Texte und Übertragungen, Frankfurt am Main 1983.
Ulrich Müller, Gerlinde Weiss (vyd.): Deutsche Gedichte des Mittelalters, Stuttgart
1993.
Günther Schweikle (vyd).: Mittelhochdeutsche Minnelyrik, 1. díl – Frühe Minnelyrik, Stuttgart 1993.
týž (vyd.): Reinmar – Lieder, Stuttgart 2002.
týž (vyd.): Walther von der Vogelweide – Werke, 2. díl – Liedlyrik, Stuttgart 1998.
Karl Stackmann, Karl Bertau (vyd.): Frauenlob (Heinrich von Meißen): Leichs –
Sangsprüche – Lieder. 2 díly, Göttingen 1981.
Helmut Tervooren (vyd.): Heinrich von Morungen – Lieder, Stuttgart 1992.
Tilmann, Winfried (vyd.): Francesco Petrarca – Cansoniere, Stuttgart 2000.
Oswald Zingerle: Friedrich von Sonnenburg (řada Ältere Tirolische Dichter, svazek 2,
sešit první), Innsbruck 1878.
Z těchto vydání bylo částečně čerpáno i v komentáři k jednotlivým písním.
Dále autorka vycházela z těchto knih a studií:
L. Peter Johnson: Geschichte der deutschen Literatur von den Anfängen bis zum Beginn der Neuzeit, 2. díl – Die höfische Literatur der Blütezeit, Tübingen 1999.
Gerhard Hahn, Horst Brunner, Ulrich Müller, Franz Viktor Spechtler, Sigrid Neureiter, Lackner: Walther von der Vogelweide. Epoche – Werk – Wirkung, München 1996.
Thomas Cramer: Sô sint doch gedanke frî. Zur Lieddichtung Burkhart von Hohenfels
und Gottfrieds von Neifen. V: Liebe als Literatur. Aufsätze zur erotischen Dichtung in Deutschland (vyd. Rüdiger Krohn), München 1983, s. 47–61.
116
Pro snadnější orientaci v originálním textu jsou strofy většiny písní označeny
podle běžného značení v těchto vydáních:
Hugo Moser, Helmut Tervooren (vyd.): Des Minnesangs Frühling, 1. díl – Texte,
38., erneut revidierte Auflage, Stuttgart 1988 = (MF).
Karl Lachmann (vyd.): Die Gedichte Walthers von der Vogelweide, Berlin 1827.
10. Ausgabe: Mit Bezeichnung der Abweichungen von Lachmann und mit seinen
Anmerkungen neu herausgegeben von Carl von Kraus. Berlin 1936. – 13., aufgrund der 10. von Carl von Kraus bearbeiteten Ausgabe neu herausgegeben von
Hugo Kuhn, Berlin 1965 = (L – u písní Walthera z Vogelweide).
117
O autorech,
komentáře k vybraným písním
Římskými číslicemi jsou označeny jednotlivé písně a jejich strofy, arabskými pak jednotlivé verše.
RANÝ MINNESANG
Ten z Kürenberku
je prvním z německy píšících minnesängrů. O jeho životních osudech nevíme nic bližšího, jen to, že skládal své písně možná již v poslední čtvrtině 11. století, spíše však
později, okolo poloviny 12. století, v podunajské oblasti, v bavorsko-rakouském prostoru. Patrně patřil k nižší šlechtě. Jeho postavy se k nám vynořují z temné hloubky
dějin a nesou znaky dvorského prostředí: cimbuří, sokola užívaného k dvorské zábavě lovu, zbraně. Jako by to byly sporé kulisy vysvětlující základní principy tohoto
umění, jak uvádí L. P. Johnson ve své charakteristice díla tohoto pěvce. Je zástupcem
první fáze tohoto umění, v níž o lásce často promlouvá sama paní. Tyto písně však
byly obecně psány muži, tedy zřejmě i Tím z Kürenberku, a vyjadřují touhu mužů vidět ženu zamilovanou a toužící odměnit svého ctitele rozkoší milostného splynutí.
Písně jsou psané tzv. „nibelunskou strofou“, starým strofickým útvarem středověké
německé epiky i lyriky, kterým je složena rovněž slavná „Píseň o Nibelunzích“.
Strofy IV a XII
Obě strofy tvoří významový celek. Pouze v této rané fázi minnesangu se setkáváme s majestátní, mocnou paní – vladařkou, která si svou mocí chce vynutit rytířovu lásku.
Ten ji však hrdě odmítá a vybírá si jinou formu existence: život bojovníka. Obě
strofy, pro minnesang netypické, jsou ukázkou jeho rané, svébytné formy.
118
Strofa V
V této strofě žena vyjadřuje opovržení nad představami rytíře, který se při své
noční návštěvě její komnaty obává její nevázanosti. Svými nevybíravými slovy
paní naopak poukazuje na své dvorské vychování.
Strofy VIII a IX
Obě strofy opět tvoří významový celek. Píseň o sokolu, ušlechtilém dravci, užívaném šlechtou k lovu – zde symbolu krásného milence, který opustil svou paní,
je jednou z nejslavnějších a nejznámějších písní německého minnesangu.
VIII,2 – „zlaté nitě“ – dobově doložené zdobení peří sokola zde znamená krásu milence.
IX,2 – „hedvábná pouta“ – řemínky na nohou sokola opatřené rolničkami, signalizujícími jeho polohu – zde možná symbol rozluky mezi rytířem a paní. Je však
možné, že „hedvábná pouta“ vyjadřují vázanost rytíře na jinou ženu, a zdůrazňují tak žal opuštěné paní, sledující zpovzdálí jeho nový vztah.
Strofa XV
XV,1–2 – mistrné shrnutí povahy dvorské lásky již v tomto raném období: ženy přejí
ctiteli znalému pravidel dvorské lásky.
XV,3 – popis strategie dvorské lásky: obraz či představa krásného rytíře mnoha
ctností, prosícího o přízeň paní, navozuje v mysli komentátora vznešený, výsostný pocit vlastní ceny a exkluzivity – středohornoněmecky „hôher muot“
(verš 4).
Purkrabí z Řezna
Pocházel z rodu pánů ze Steveningu a Rietenburku. Tvořil zřejmě v letech
1160–1170. Až do roku 1185 je doloženo několik osob s titulem purkrabí z Řezna,
mezi nimiž lze hledat našeho autora. Je možné, že byl příbuzným purkrabího z Rietenburku, o němž uslyšíme dále. Píše tzv. „ženské strofy“, tj. písně, v nichž promlouvá
žena o své lásce k rytíři, jeho ctnostech (strofa 1) a o těžkostech, které oba v lásce
překonávají, o nepřízni okolí a loučení (strofa 2).
Purkrabí z Rietenburku
Pěvec tohoto jména tvoří ve druhé a třetí čtvrtině 12. století a je pravděpodobně rodově spřízněn s purkrabím z Řezna. Je možné, že se dokonce jedná o různé vývojové
fáze díla stejného autora. Byl příslušníkem hraběcího rodu, který sídlil v bavorském
119
Řezně. Nepíše již „nibelunskou strofou“, jeho strofy jsou delší a patří zřejmě do poněkud mladší generace pěvců než Ten z Kürenberku.
IV
IV,I,9–10 – „vadne rudý květ“ – tato metafora zde znamená uvadající milostný cit.
Červená barva označovala ve dvorské lyrice plamennou lásku, která byla často
symbolizována motivy přírody, zvláště jarních květin.
IV,II – rytíř chce být v očích své paní stále dokonalejší a aby získal její přízeň, rád se
podrobí každé zkoušce. Básník zde užívá mimořádně působivého přirovnání ke
zlatu, které se tavením zušlechťuje ve šperk.
IV,III – rytíř zpívá o osudovém poutu k ctnostné paní a o své touze být vyslyšen.
V této strofě se paní chová tak jako v celém dalším průběhu minnesangu odmítavě a je příčinou rytířova žalu, což je zajímavým svědectvím o vývoji tohoto
umění i v jeho rané fázi.
Píseň má výchovný ráz a seznamuje publikum s programem dvorské lásky.
Meinloh ze Sevelingen
Meinloh tvořil asi v letech 1160–1180, pocházel zřejmě z rodu rytířů ze Söflingen
a sídlil u města Ulmu. Do detailů nastiňuje obecenstvu program rytíře: chválu ženy,
výchovný aspekt dvorské lásky a poprvé se u něj setkáváme s termínem „služba“
paní – zahrnuje v sobě prakticky život navždy spojený s paní, pěvec ji nejen chválí
v písních, ale žije takovým životem, aby jí byl hoden.
Strofa I, II a IX – chvála paní.
Strofa III – text mistrně vystihuje duševní rozpoložení rytíře, kterého spoutala dvorská láska. Jeho milostné vzplanutí je vylíčeno ve dvorském stylu. Chce vstoupit do
služby paní, vzkazuje jí o svém citu a smutku, pramenícím z její nedostupnosti.
Strofa VIII – opět „ženská strofa“, která pojednává o paní, jednající v lásce aktivně
a chválící dvorské mravy svého rytíře. Tímto způsobem je paní vystižena pouze
v rané fázi minnesangu.
Strofa X – opět tzv. „ženská strofa“. Stylizovaný nářek milující paní, která viní své
protivníky, „závistníky“, že vyzradili její vztah s rytířem.
Strofa XII,1 – doba léta a motiv rudých květů symbolizují dobu lásky a milostný
cit. Rytíř nabízí paní dvorskou lásku v podobě „tajné služby“ – utajovaný milostný vztah. Prosí paní o bohatou odměnu. I tento motiv je příznačný pro ranou fázi minnesangu.
120
Dietmar z Aistu
Osoby tohoto jména jsou mezi lety 1139–1161 doloženy v listinách z hornorakouské
oblasti, ale i z Vídně. Jejich jméno je pravděpodobně odvozeno od malého přítoku
Dunaje Aistu. Nevíme, zda je mezi nimi náš pěvec, jehož dílo zařazujeme do poloviny
12. století. Je také možné, že se za touto osobou skrývá více autorů, protože písně
se vyznačují značnou rozmanitostí strofických forem, což by však také mohlo svědčit o tom, že náš autor tvořil v poměrně dlouhém období, v němž se jeho tvorba postupně vyvíjela. Vykazuje již známky přerodu – přechází z nejranější fáze do období,
kdy čerpá podněty také z francouzské lyriky, která německý minnesang postupně
ovlivňovala (píše již písně o více strofách).
I
Text písně sestává ze dvou monologů obou protagonistů, zamilované paní (raný
motiv, strofa I,I) a rytíře, trpícího láskou (I,III). Prostřední strofa II je jejich dialogem v okamžiku loučení na tajné schůzce, působivě komentovaným vypravěčem (I,II,3–6). Píseň se řadí k rané fázi minnesangu, obsahuje však i novější
prvky, např. motiv komentátora.
III
Píseň v sobě sdružuje více motivů, které navzájem souvisejí jen velmi volně, např.
úvodní motiv jarní přírody, zvoucí k lásce a odměně, kterou paní může poskytnout (III,I), motiv ctitele, který se stal ve službě paní dokonalejší, prosí paní
o brzké vyslyšení (III,II), motiv kritiky vychloubačných milovníků (III,III), motiv vzpomínky na přírodní zákoutí, kde rytíř paní uviděl, nebo na tajnou schůzku
s ní (III,IV), a nakonec tzv. „ženskou sloku“ z úst paní, toužící po svém milenci,
jež svůj cit vyjadřuje podobnými symboly přírody jako rytíř (III,V).
V
Text písně je napsán formou dvou monologů, každý z protagonistů promlouvá
ke svému protějšku, ale jako by se navzájem neslyšeli. Tato forma, nazývaná
„Wechsel“, výstižně vyjadřuje nejistotu rytíře i paní, jejichž vztah je omezen společenskými konvencemi.
V,I – zima, tradiční období smutku a dlouhých nocí, by pro rytíře mohla znamenat
štěstí, pokud by jej paní vyslyšela.
V,II – mistrný obraz zamilované paní, která touží po svém rytíři. Typický rys tohoto
písňového útvaru je nemožnost sdělit partnerovi své city.
121
XII
První píseň německého minnesangu, zakončená jednoduchým refrénem (Ó heja
hej!).
XII,I – rytíř se stává vlivem paní, kterou miluje a která jej vede životem, lepším. Pěvec
užívá barvitých přirovnání sebe sama k lodi a paní ke kormidelníku.
XII,II – „ženská strofa“. Paní se v monologu, který opět není určen rytíři, vyznává
z toho, jak hluboko ji zasáhla láska k němu.
XII,III – strofa vypovídá o navenek odmítavém postoji paní, který je zdrojem rytířova rozčarování a utrpení. Jako by ji zpovzdálí vyzýval k ochotnějšímu postoji.
XIII
První tzv. alba (svítáníčko) německého minnesangu, žánr zachycující okamžik
loučení milenců na úsvitu dne po společně strávené noci (i tato scéna je samozřejmě uměleckou fikcí). Oba vnímají nebezpečnost své situace. Paní obyčejně
procitá jako první, v této písni ji probouzí jitřní zpěv ptáků. (XIII,I,3–4). Rytíř se
za rozbřesku musí vzdálit (XIII,II,4), což je příčinou smutku paní (XIII,III,1–4).
Tento děj se ve svítáníčkách později obohacuje o dílčí motivy: popis rána, motiv
strážného, který milence hlídá a ohlašuje ranní rozbřesk.
Německé označení této písně „Tagelied“ přeložil v obrozenské době Václav
Hanka pojmem „svítáníčko“.
PORÝNSKÝ MINNESANG
Friedrich z Hausen
Tvořil asi v letech 1170 až 1190. S velkou pravděpodobností byl synem významného šlechtice, svobodného pána Walthera z Hausen. Je listinně doložen v rýnskomohanské oblasti, později v okruhu Jindřicha VI. z rodu Hohenštaufů, pozdějšího
císaře, u jehož dvora působí jako vlivný a mocný šlechtic. Sídlil pravděpodobně na
hradě Rheinhausen severně od Mannheimu. Umírá 6. 5. 1190 na třetí křížové výpravě v Malé Asii, jak uvádějí mnohé dobové kroniky. Patří ke generaci pěvců, kteří
obsahově i formálně rozvíjeli francouzským vlivem zasažený minnesang a pěstují píseň o nevyslyšené lásce, známou jako „milostný nářek“. Je prvním z pěvců, z jehož
písní můžeme vyčíst celý systém motivů a příznaků, kterými je nevyslyšený milovník
charakterizován: služba bez odměny, stálost a uměřenost rytíře, spiritualizace paní
atd. (Brackert, 1983, s. 288). Uvedené písně mají pravděpodobně svůj konkrétní vzor
v textech francouzských pěvců (Schweikle, 1993, s. 90). Píše kansónovou strofou,
ovlivněnou francouzskými vzory, typickou pro stylizovaný „milostný nářek“ z nevyslyšené lásky. Příznačným, a zdá se, že i v mnohém autobiografickým tématem je tu
122
smutek z odloučení od milované paní. Friedrich totiž pobýval často v Itálii, kam jej
zavedly povinnosti u dvora.
III
Píseň ve všech strofách kombinuje dva základní motivy: chválu paní a milostné
vyznání, spojené s prosbou o přízeň paní. Je složena kansónovou strofou, typickou pro „milostný nářek“ – „Minneklage, hohes Minnelied“.
IV
I – motiv stesku po rodném kraji a po paní.
II– zdůraznění vzdálenosti, která rytíře dělí od paní, a jeho věrnosti v lásce, jež snad
kvůli vzdálenosti, jak se rytíř domnívá, nenachází odezvu. II,9 „Horami“ Hausen míní Alpy, píseň tedy pravděpodobně vznikla na jedné z četných cest pěvce
do Itálie jako člena doprovodu císaře Friedricha Barbarossy.
III a IV – ukazuje se však, že paní rytíři není nakloněna. Obě strofy motivicky rozvíjejí typický nářek z nevyslyšené lásky.
Píseň je složená kansónovou strofou.
IX
Hausen zavádí do německé dvorské lyriky poprvé písňový útvar „píseň o křížové
výpravě“, která pojednává o rozporu pěvcova srdce, toužícího být u paní, a povinností účastnit se křížové výpravy. Jak bolestné je to střetnutí, dokazuje tato
jeho slavná píseň. Rytíř po velkém vnitřním boji nakonec dává přednost službě
Bohu, i proto, že jej paní dosud nevyslyšela. K této písni se zachovala i melodie.
Kansónová strofa se stala v tomto období již pravidlem.
IX, I, 7 – pohled na paní mu působí žal: ví, že by se jí odjezdem na křížovou výpravu
nadlouho vzdálil.
II – tato slavná strofa rozvíjí motiv nejniternějších pocitů, které sídlí v srdci. Pokud
srdce setrvá u paní, jejíž přízní si rytíř není jistý, znamená to pro něj nebezpečí,
neboť může láskou zemřít.
III – rozpor mezi odhodláním vyjet na křížovou výpravu a rytířskou stálostí, která
šlechtici velí neopustit paní, vede k prohloubení rytířova smutku a staví jej do nezáviděníhodné situace: v posledních dvou verších rytíř vyčítá srdci, že kvůli jeho
„stálosti“ nedosáhne spásy duše, kterou by mu účast na křížové výpravě dle tehdejších představ zajistila.
IV – rytíř kritizuje neoblomnost paní a i kvůli této skutečnosti se rozhoduje pro účast
na křížové výpravě.
IX, IV,5–6 – pěvec pravděpodobně naráží na proměnlivost letního počasí v krajině
kolem města Trevíru a přirovnává ji k nestálosti paní. Toto vysvětlení je však jen
jedno z mnoha, která připadají v úvahu.
123
XIII
Typický milostný nářek. Motiv lásky jako zranění a nemoci střídají důmyslné formulace chvály paní, zásluh rytíře, který paní věnuje své srdce, a prosby o vyslyšení. Čekání ve smutku na smilování paní je typickým postojem milovníka.
Strofické schéma: 3a 4b 3a 4b 4b 4a 3a 4b, opět kansónová strofa, typická pro
stylizovaný milostný nářek. Příznačný je také redukovaný počet rýmů.
XVIII
I – pěvec rozšiřuje předchozí motivy o motiv smutku z dálky, která jej od paní dělí.
Příznačné je také, že se navenek tváří vesele a skrývá žal své lásky před okolím.
II a III – rozvíjení motivu stálosti v lásce, která není opětovaná, a žalosti nad tímto
stavem, o to sžíravější, o co vzdálenější je rytíř své paní.
IV – jeden z dalších typických motivů: rytíř vidí svou paní svým „vnitřním zrakem“,
a jedině takto nachází útěchu v utrpení. Rytíř tak dává najevo vážnost své lásky:
svou věrnost, která mu má pomoci přesvědčit paní, aby mu byla nakloněna.
Strofické schéma: 3a 3b 3c 3a 3b 3c 3c 3b 3c 3c, opět kansónová strofa.
Heinrich z Veldeke
Pochází z dolního Porýní, krajiny kolem Maastrichtu, kde je listinně doložen rod Veldeke. Zda však náš pěvec byl jeho příslušníkem, nelze dnes již zjistit, je možné, že se
pouze nazýval podle stejnojmenného panského sídla. Není však pochyb, že byl básníkem velmi vzdělaným, uměl latinsky a francouzsky a z francouzštiny také mimo jiné
převedl do němčiny román o antickém hrdinovi Aeneovi, kterého však podle svého
francouzského vzoru vykresluje jako dvorského rytíře. Veldeke pobýval na dvorech
v Durynsku (například u Ludvíka III. Durynského a Hermanna a Friedricha Durynského). Tvořil v letech 1170–1190. Jak uvádí Schweikle (1993, s. 415), Weingartenský neboli Stuttgartský rukopis z konce 13. či začátku 14. století, napsaný v oblasti Bodamského jezera, uvádí u Veldekova jména přídomek Mistr (t.j. Magistr),
který svědčí o jeho učenosti, jež byla proslulá. Velmi často píše kansónovou strofou.
III
III,I,4–6 – rytíř chce být před dámou vystižen v co nejlepších barvách.
III,I,7–9 – chválí paní a prosí ji o odměnu.
III,I,10–12 – charakterizuje paní motivem slunce, jehož odlesky dopadají i na něj
(motiv měsíce). Motiv slunce pochází z duchovní lyriky a původně patřil k atributům Panny Marie.
III,II,1–9 – zobrazení rozporu typického pro milostný nářek: smutek z nevyslyšené
lásky kontrastuje s rozkvetlou jarní přírodou, vybízející k lásce.
124
III,II,10–12 – zdůraznění neúspěchu v lásce na pozadí jarního roztoužení jako pointa
písně.
Opět kansónová strofa.
IV
IV,I,1–8 – básník se odvolává na známou hlavní postavu středověké pověsti o Tristanovi, kterou v německém prostředí později zpracoval ve svém dvorském románu
Tristan a Izolda Gottfried ze Štrasburku. (Tristan i panna Izolda, kterou Tristan
přes moře přiváží pro svého strýce krále Marka, vypijí omylem čarodějný nápoj
lásky, vášnivě se do sebe zamilují a dlouhý čas krále Marka, manžela Izoldy, podvádějí.) V písni básník vydává svou lásku za ještě vášnivější než lásku Tristanovu,
aby paní přesvědčil o hloubce svého citu.
IV,II,1–10 – líčení podzimní přírody je častým motivem, který doprovází či symbolizuje smutek z nevyslyšené lásky.
Opět kansónová strofa.
VI
Kritika nepřátel lásky. Rovněž kansónová strofa, jíž autor dokazuje své formální
mistrovství.
IX
Podobná píseň proti závistníkům v lásce. Rovněž kansónová strofa.
XII
XII,I –artistní chvála lásky, v každém verši se opakuje pojem „láska“.
XII,II – ctitel prosí paní, aby mu věnovala přízeň, a nabízí jí svou službu (zpěv).
Opět kansónová strofa s minimálním počtem rýmů.
XXXIX
XXXIX,I – chvála paní.
XXXIX,II – ctitel prosí paní o přízeň a vkládá jí celý svůj život do rukou (6).
XXXIX,III,1–4 – zdůraznění dlouhé doby, kterou ctitel paní prosí o přízeň. Následuje chvála paní (5–7, strofa IV).
XXXIX,V – kombinace různých motivů: motiv uctívání paní v modlitbě (1–2), motiv vášnivé tristanovské posedlosti láskou (3–4), motiv zpěvu jako prosby o vyslyšení (5–7).
Strofické schéma: 2a 3b 2a 3b 2a 2c +1c +1b 2d+1d+1x+1b
Píseň je v Manesském rukopisu (C) připsána Ulrichovi z Liechtensteinu, v Malém
Heidelberském rukopisu (A) autoru zvanému Niune. Dnes se částečně připisuje Heinrichu z Veldeke. Píseň není uvedena ve sbírce Des Minnesangs Frühling (MF).
125
Rudolf z Fenis – hrabě z Neuenburku
Tvořil v druhé polovině 12. století. Pochází z rodu hrabat z Neuenburku, který odvozoval své jméno od hradu Fenis v severozápadním Švýcarsku, blízko oblastí, ve
kterých se již mluvilo francouzsky. Měl ze všech „porýnských“ pěvců nejužší kontakt s románskou literaturou. Své písně zřejmě píše podle konkrétních francouzských předloh (Schweikle, 1993, s. 90), ale možná bylo ovlivnění vzájemné: jedna
z jeho písní byla pravděpodobně vzorem pro francouzského pěvce Folqueta z Marseille (Brackert, 1983, s. 292). Rudolfovy písně jsou typické písně obřadního nářku
z nevyslyšené lásky a beznaděje, která přivádí rytíře na pokraj smrti z lásky.
Z formálního hlediska je pro něj příznačné napodobování daktylského spádu
verše, který byl vlastní francouzským písním, a častá kansónová strofa.
I
I,I, 5–7 – působivý obraz milovníka „uvízlého“ ve spleti větví stromu tak jako ve spletitosti lásky. Motiv je přejat z románské předlohy.
I, II – také obraz hráče, který vše prohrál, opět přejatý z jedné Folquetovy písně, ilustruje beznadějnou lásku k paní.
I, III, 5–6 – motiv závislosti na paní je zde vyjádřen velmi působivě: rytíř je ochoten
i k tomu, co jej nejvíce zarmoutí – vzdálit se na její příkaz.
I, III,7–8 – rytíř se dále obává její nepřízně.
Básník se snažil napodobovat ve středověké němčině, pro kterou je příznačný
trochej, daktyly své francouzské předlohy (píseň Folqueta z Marseille). Snažíme
se proto tyto daktyly v co největší možné míře zachovat.V originálním textu je
sedmý verš každé sloky „Waisenzeile“, nerýmovaný verš.
II
Typický milostný nářek z nevyslyšené lásky. Formální rafinovanost textu spočívá
v opakování smyslu posledního verše každé strofy v úvodním verši strofy následující. Pěvec touto formou zdůrazňuje důležité myšlenky písně. Napětí a atmosféra písně je tímto postupem neustále stupňována. V poslední strofě IV se
objevuje motiv štěstí, které vyvěrá z i bolestné milostné služby; je příznačným
pro francouzskou i německou dvorskou lyriku (verše 5–6). Následuje poslední
prosba o vyslyšení coby pointa písně (verše 7–8).
Strofická forma písně (opět kansónová strofa) se shoduje s písní francouzského
pěvce Gace Brulé „De bone amor et de loiaul amie“. Píseň rovněž, i když v menší
míře než píseň předchozí, napodobuje daktylský rytmus.
V
Rozvíjení motivů propastné nevyslyšitelné lásky k paní, kterou nelze získat. Zejména mistrná strofa II vystihuje bolest, kterou tato láska působí. Pojem „pře126
lud“ či „domněnka“ (středohornoněmecky „wân“) je pro toto umění charakteristický: domněnka milovníka, že může dosáhnout přízně paní, se záhy ukáže jako
zcela neopodstatněná.
Všechny dosavadní texty jsou přeloženy podle vydání Günthera Schweikleho (1993).
K LA S I C K Ý M I N N E S A N G
Wolfram z Eschenbachu
O básníkovi, který je nejznámější jako autor skvělých dvorských románů Parzival
a Willehalm, víme velmi málo. Soudí se sice, že tvořil mezi léty 1190–1220 a sídlil ve franském městečku Eschenbach (dnes se k jeho poctě nazývá Wolframs-Eschenbach), ale i k tomuto tvrzení chybí dostatek historických faktů (Brackert, 1983,
s. 315). Důležitější je však, že i přes malý počet dochovaných lyrických písní, většinou svítáníček, tyto texty přímo srší neotřelými slovními obraty a strhujícími básnickými obrazy.
Ve svých svítáníčkách, která se tím, že v nich dochází k fyzickému naplnění lásky
paní a rytíře, ocitají ve zcela jiné rovině než milostný nářek, Wolfram tvůrčím způsobem rozvíjí dané schéma: okamžik loučení milenců při prvním rozbřesku po společně
strávené noci a jejich lyrický dialog doplňuje postavou strážného, který rytíře vpouští
k paní, hlídá a svým zpěvem ohlašuje ráno. Tomuto schématu částečně odpovídá svítáníčko III. Zde upoutá působivé líčení ranního rozbřesku, který se dravě dere dovnitř
komnaty (III,II,1–3). Následuje nádherný popis milostného sblížení (III,III) v okamžiku, kdy jsou oba milenci pokročilostí dne již velmi ohroženi. (Kansónová strofa,
strofické schéma: 5a 3b 5c 5a 3b 5c 4d 7e 5e 4d.)
Paní, zoufalá z blížícího se odloučení od svého rytíře, se strážným často vede rozhovor a obviňuje jej z toho, že příchod dne ohlašuje předčasně; touží tak prodloužit chvíle se svým milencem, často chce strážného podplatit, aby milence ještě chvíli
nerušil. Tento motiv Wolfram užívá ve svítáníčku IV (IV,II,9–10). Tato píseň začíná
jedním z nejumělečtějších líčení rozednění: nastávající den je tu zpodobněn jako démonická příšera prorážející svými spáry mraky a sápající se po milenci. (IV,I,1–7,
Brackert, 1983, s. 316). Píseň je opět zakončena nářkem paní, obviňující strážného
z předčasného vyrušení (IV,IV), a milostným aktem na prahu nelítostného dne (IV,V).
Je však nutné dodat, že děj svítáníčka, zvláště pak dialog paní se strážným, je jako
celý minnesang uměleckou nadsázkou. Píseň je psaná kansónovou strofou, strofické
schéma: 2a 4b 4c 2a 4b 4c 4d 4e 4d 6e (resp. 5e ve strofách 4 a 5).
Přeloženo podle vydání Huga Mosera a Helmuta Tervoorena (1988).
127
Heinrich z Morungen
Tento pěvec, který tvořil asi v letech 1200–1220 a pochází z Durynska, byl možná nižším šlechticem se sídlem na hradě Morungen u Sangershausen. Je v mnohém ohledu
básníkem geniálním; užívá nevšedních příměrů paní k nebeským tělesům slunci a měsíci, pro které našel inspiraci v duchovní lyrice a příměrech Panny Marie. Svým písním vdechl dosud nevídanou dynamičnost, jazykovou barevnost, sílu obraznosti a hudebnost. Vychází z jihofrancouzské i severofrancouzské dvorské lyriky, díla pěvců
z okruhu kolem Friedricha z Hausen i antické milostné lyriky a dosud dosažená schémata zásadně obohacuje; jeho pojetí lásky je plné vytržení, transu z pohledu na ideál
dvorské paní. Tento cit jej stravuje, mnohdy ničí a přivádí téměř ke smrti. Intenzitě
jeho písní se máloco vyrovná. Bezprostřednost, se kterou k nám jeho texty promlouvají, z něj činí pěvce, který je pro současného čtenáře jedním z nejsrozumitelnějších.
V
V,I,1–2 – paní rytíře okouzluje téměř nadpřirozenou silou, jako záhadný mýtický
elf, který se v lidové mytologii snaží člověka podvést a svést (Tervooren, 1992,
s. 152).
V, I,3–8 – ve víceméně všech písních Heinricha z Morungen paní nevěnuje rytíři přízeň, což jej přivádí téměř ke smrti z lásky.
V, II,3–6 – paní rytíře zcela ovládá, a tato podřízenost v něm vyvolává touhu podrobit
si ji. Doba tří dnů, po kterou by měla být jeho, je zřejmě odrazem funkce číslice
tři, která je v lidové mytologii nejobvyklejší (Tervooren, 1992, s. 152).
V,II,7–8 – pěvec si uvědomuje, že svůj sen nikdy neuskuteční, jeho láska je neopětovaná a neopětovatelná.
V,III – mistrné líčení milostného vzplanutí neotřelými obrazy, spojené s tradiční chválou paní.
V,IV,1–4 – motiv obavy před nepřáteli pěvcovy lásky, který každého, kdo jej v lásce
ohrožuje, proklíná, je tradičním prvkem minnesangu.
V,IV,5–8 – osobitý básnický obraz závislosti pěvce na paní.
VIa
VIa,I – osobité líčení lásky: paní sídlí v nitru pěvcova srdce. Motiv proniknutí očima
do srdce je v minnesangu tradiční.
VIa,II – osobité líčení „hluchoty“ paní k pěvcovu vyznání výstižnými uměleckými
obrazy.
VIa,III – pokračování proudu neotřelých obrazů (ptáci, kteří se naučili říkat „láska“,
zpodobňují dlouhou dobu, kterou se pěvec ze své lásky paní vyznává). Motiv
stromu, jenž se mocí slova (zde pěvcových proseb k paní) skloní, je převzat z duchovní literatury: v jednom z apokryfních evangelií poručí Kristus palmě, aby se
sehnula, a Maria tak mohla natrhat ovoce (Tervooren, 1992, s. 154).
128
X
Píseň sestává ze dvou „Wechselů“, tj. začíná vždy monologem rytíře (strofa
I a III), na který navazuje monolog paní (strofa II a IV), oba protagonisté mluví
o sobě, ale navzájem se neslyší. Toto schéma se v písni dvakrát po sobě opakuje.
X,I – chvála paní a její tělesné krásy.
X,I,7–8 – přirovnání paní ke světlu padajícímu do srdce milovníka, pochází z mariánské literatury (Maria = lumen cordium, Tervooren, 1992, s. 158). Velmi podobnou formulací je zakončena strofa III, 7–8. Dá se považovat za refrén obou
monologů, pronášených mužem, a jejich spojovací prvek.
X,II – vzpomínka paní na rozloučení s rytířem (snad po společně strávené noci?).
Motivy, které zde zaznívají (citoslovce „ach“, odcházející rytíř), jsou blízké svítáníčku. Osobitá je zejména pointa strofy (verše 7–8): paní skrápí slzy loučícího se rytíře, jeho pláč je pro ni největším důkazem jeho lásky, což jí zmírňuje
bolest loučení.
X,III – motiv proklínání nepřátel milostné dvojice, vložený zde do úst rytíři, patří
k základnímu motivickému repertoáru minnesangu. Je obohacený tvrzením, že
se nepřátelům trest obvykle vyhne (verše 5–6).
X,IV – strofa těsně souvisí s tématem předcházející strofy. Také paní naříká nad proradností nepřátel svého ctitele. Jeho vybrané chování k dámám (verše 1–3) je jim
trnem v oku a jejich pomlouvačnost je terčem její kritiky (verše 4–8). Osobité
přirovnání rytíře k míči je velmi výstižné: nepřátelé jej pomlouvají tak často, jako
by si s jeho osobou „pohazovali“. Také obě strofy, v nichž promlouvá paní, jsou
spojeny formálně – úvodním citoslovcem „ach“ (X, II, 1 a X, IV, 1).
Pro píseň je příznačná kansónová strofa, strofické schéma: 4a 5b 4a 5b 4c 4d
4c 4d.
XIII
XIII,I,1–6 – tradiční motiv smutku z nevyslyšené lásky, zdůrazněný kritikou ze strany
nepřátel a přednesem milostného nářku před paní.
XIII,I,7 – důležitá definice pěvce jako umělce: narodil se, aby zpíval o lásce. Zde
již dochází k rozdělení rolí: fiktivní postava rytíře částečně ustupuje do pozadí
a na scénu přichází sám umělec. Podobný postoj zaujímají i Reinmar z Hagenau
a Walther z Vogelweide.
XIII,II – milostný nářek, řečnicky umně vystupňovaný.
XIII,III – chvála paní, zdůrazněná vysokou hudebností veršů 1–4, kterou se překladatelka snaží zachovat.
XIII,IV– děj strofy je pro Heinricha z Morungen typický – extatická chvála paní
přechází v žalost nad jejím náhlým odchodem, vylíčeným sugestivním obrazem: paní – slunce – se mu schovává za mrak (na scénu přichází nepřátelé či
konkurenti).
129
XIV
Personifikovaná láska a krása jeho paní smrtelně raní pěvcovo srdce. Pěvec touží,
aby i paní ranila láska stejným dílem tak silně, až zrůžoví v rozpacích. Vtipná je
zejména závěrečná argumentace: pěvec ve skutečnosti paní příliš miluje, než
aby ji zranil láskou, a ani on není raněn: paní je příliš dokonalá, než aby jej ranila
(zřejmě má zlost, že se jí pěvec stále dvoří, verš 7).
XV
XV,I – řečnicky osobitě rozvíjený tradiční motiv nevyslyšené lásky. Chování takového
milovníka je zde označováno za nemoudré (zde verše 5–7, tato „rozumová“ analýza chování milovníka se často používala ve středověkých traktátech o lásce,
které odsuzovaly nemírnost milovníka, jenž lásce příliš propadl).
XV,II – rozpor mezi touhou milovníka být vyslyšen a nedotknutelností paní, symbolizovanou jejím příměrem ke slunci a smělým tvrzením, že „trůní výš než slunce
v poledne“ (verš 2). Motivy žalu lásky a strachu z odmítnutí jsou tradiční.
XV,III,1–4 – milovník přirovnává svou paní k nebeským tělesům, a tak zdůrazňuje
její nedostupnost.
XV,5–7 – v osobité formulaci milovník touží po večeru, kdy se paní – slunce – snad
skloní k zemi (a tedy k němu), a znovu zdůrazňuje svou lásku k ní, aby ji tak přiměl ke svolnějšímu postoji.
XX
Píseň založená na slovních hříčkách se slovem „ne“, symbolizujícím odmítavý
postoj paní, a slovem „ano“, kterým by mu paní – jak si milovník přeje – mohla
projevit přízeň.
XXII
Podle některých interpretů díla Heinricha z Morungen je to jeho nejkrásnější píseň.
XXII,I – milostný nářek, milovník je zcela ovládán svým citem, motiv lásky k paní,
kterou upřednostňuje před královstvím, je častým motivem minnesangu.
XXII,II,3–5 a 7–8 – zdůraznění síly, kterou paní milovníka k sobě poutá (jako by
procházela stěnami, verš 5, a jako by ji milovník mohl spatřit i ve výškách odlehlých komnat hradního paláce, verše 7–8).
XXII,III,1–2 – přirovnání paní k bohyni lásky Venuši může dle středověkého nazírání na antické pojmy znamenat mnohé: např. ďábelskou pohanskou mocnost,
které by se věrný křesťan měl vyhnout, spíše však v klasickém pojetí bohyni lásky
vládnoucí kouzelnou mocí (Tervooren, 1992, s. 174).
XXII,III,6 – opět přirovnání paní ke slunci, typické pro našeho pěvce.
130
XXII,IV,4–5 – podobný motiv sluneční záře vycházející z paní.
XXII,V,1–4 – pěvec si klade za vinu, že propadl lásce (Tervooren, 1992, s. 174). Je
také možné, že propadl představě své lásky natolik, že nevnímá skutečnou situaci – paní je pro něj stále stejně nedostupná. Tomu by nasvědčovalo i závěrečné
čtyřverší (verše 5–8), v němž dominuje motiv labutě, o které se již od antiky věřilo, že zpívá teprve v okamžiku smrti. Milovník se zde přirovnává k labuti a za
jediné zadostiučinění má to, že se jeho smutná láska stane proslulou.
XXX
Heinrich z Morungen ve svém svítáníčku geniálně sloučil dva písňové útvary,
Wechsel, útvar raného minnesangu (viz výše u písně V Dietmara z Aistu) a svítáníčko. Vznikají tak dva procítěné monology, kterými oba protagonisté, rytíř i paní,
vyjadřují své prožitky z nočního milostného setkání. Obraz měsíčního světla a měsíce, ke kterému muž přirovnává bělostnou nahotu ženy (I), kontrastuje s šerosvitem rozednění, v němž milenka pozoruje svého spícího druha; světlo je nakonec probouzí a nutí k loučení (II), dochází k poslednímu milostnému vzplanutí,
o kterém promlouvá muž (III), o jehož okouzlení milovanou ženou ona sama
v odvážných obrazech promlouvá (IV). Každá ze strof je uvozena procítěným citoslovcem, překládaným zde obdobným výrazem (ach, ach), a je zakončena refrénem (Tak svítalo), navozujícím atmosféru svítání, které pro milence znamená
nebezpečí a brzké loučení. Vzniká tak mimořádné napětí. K refrénu byl Morungen pravděpodobně inspirován francouzskými předlohami svítáníček.
V této písni se setkáváme s variací kansónové strofy, která je rozšířena o citoslovce na počátku a poslední verš, který je refrénem (strofické schéma 1a(x) 3a
3b 3a 3b 3c 3c 3c 2 x jen s malou odchylkou v počtu přízvuků).
XXXI
XXXI,I – radost milovníka z pohledu na paní.
XXXI,II – chvála paní, vyjádřená v nádherných obrazech, které Morungen čerpá
z mariánské literatury: motiv světla procházejícího sklem je v duchovním smyslu
metaforou neposkvrněného početí, v této písni prochází obraz paní do srdce milovníka (verš 1–2). Metafora diamantu a drahého kamení je rovněž původně přídomkem Panny Marie (3–4), stejně jako metafora května, objevující se již záhy
u francouzských dvorských pěvců jako atribut opěvované paní (verš 5–6), a metafora bezmračného slunečního svitu (verš 7). (Tervooren, 1992, s. 184) V motivu slunce bez mraků se skrývá i skutečnost, že pěvce při pohledu na paní neruší „zvědavci“ a nepřátelé lásky.
XXXI,III – nepřímá výzva k paní, aby ukončila pěvcovo milostné utrpení jako pointa
písně.
131
XXXIV – krásná píseň vyjadřující milovníkovo krédo – přestože jej láska „sladce
vraždí“, neopustí paní nejen po dobu svého života, ale i po smrti jí jeho duše
bude oddaně sloužit v nebi. Strofické schéma: 4a 5b 4a 5b 4c 4d 5c 5d 4e 3f 4e 7f.
Přeloženo podle vydání Helmuta Tervoorena (1992).
Reinmar z Hagenau ( také Reinmar zvaný „Starý“) a Walther z Vogelweide
Reinmar, který tvořil mezi léty 1180–1205, patřil ve své době k velmi slavným, jak
dosvědčuje titul „slavík z Hagenau“, který pěvci přiřknul Gottfried ze Štrasburku ve
svém „Tristanovi“. Gottfried v něm vidí pěvce, který přivedl dvorské umění minnesangu k absolutní dokonalosti. I přesto však o něm nemáme žádné listinné zmínky.
I když nevíme jistě, zda skutečně pocházel z Hagenau (v Alsasku), jak tvrdí Gottfried, nevíme také, k jakému stavu patřil. Je zřejmé, že byl poněkud starším současníkem Walthera z Vogelweide. Byl možná dvorním pěvcem na vídeňském dvoře Babenberků, kam přinesl rozvinuté dvorské umění hornorýnské školy. Tato domněnka je
však některými odborníky popírána. Napsal nicméně smuteční píseň na smrt vévody
Leopolda V. Rakouského, který umírá roku 1194. Mnoho písní, jež jsou označeny
jeho jménem, pravděpodobně pochází od jeho žáků, dnes je Reinmarovi připisováno
asi 30 písní. Dříve byla rozšířená domněnka, že byl učitelem Walthera z Vogelweide,
který měl rovněž vztahy k vídeňskému babenberskému dvoru.
Reinmar je skutečně jedním z největších mistrů dvorského milostného zpěvu.
Jeho písně vynikají formální i myšlenkovou dokonalostí, udivují jemnou hudebností,
strukturou i estetickou vytříbeností. Sám pěvec je na své umění náležitě hrdý a touží
po odměně obecenstvem; říká si mistr, který s největším umem dokáže s nejvyšší oddaností své paní nést svůj úděl „pěvce smutku“: dovršuje stylizované utrpení dvorné
lásky svou koncepcí „lásky, která vždy znamená utrpení“. V tomto ohledu jej nikdo nepřekonal. Jeho nejslavnější pokračovatel Walther z Vogelweide (tvořil v letech
1190 – asi 1228) už nemohl Reinmarovu dokonalou koncepci dále rozvíjet a volí ve
svých náhledech na smysl dvorské lásky postoj radikálně opačný, což mezi oběma
pěvci pravděpodobně vedlo k hluboké roztržce. Své názory vyslovili v písních, kterými na sebe očividně reagují.
Kromě jediného listinného svědectví z dolního Rakouska z roku 1203 víme
o Waltherovi jen to, co o sobě ve svých písních prozrazuje sám. Walther o sobě říká,
že se učil zpívat v Rakousku, byl zřejmě pěvcem na vídeňském dvoře vévody Friedricha I. Pravděpodobně po sporu s Reinmarem však v roce 1198, kdy Friedrich umírá,
dvůr ve Vídni opouští. V celé své tvorbě Walther, který patří k největším zjevům
minnesangu a kromě svých písní psal i úvahové písně, ve kterých obecně přemýšlejí
132
o světě a jeho tehdejším mravním a politickém uspořádání, naříká nad svou chudobou a z jeho tvorby vyplývá, že se snažil získat trvalé působiště, což se mu nepodařilo. Celý svůj život tráví jako pěvec z povolání na cestách mezi různými významnými
dvory a snaží se o trvalý návrat do Rakouska. Teprve na konci svého života dostává
od císaře Friedricha II. léno. Je zcela převratným autorem: navazuje např. na Heinricha z Morungen, který se ojediněle odvažuje nazírat na koncept odmítavé paní kriticky, požaduje striktně, aby láska ctitele byla paní opětována. Láska je podle něj vždy
„blahem dvou srdcí“. Pěvec otevřeně kritizuje povýšenou odmítavost paní, problematizuje náhled na dvorskou lásku a jako protějšek odtažité paní, která jej, umělce,
jenž ji svým zpěvem vyvýšil, svým postojem uráží, zavádí do minnesangu, zřejmě
podle vzoru středověkých vagantských písní a francouzských pastorel, postavu milující dívky, jež svého ctitele odmění. Minnesang po Waltherovi se však často nevyvaroval extrémů a úpadku: i kritik Walther se zastává umění chvály paní a v jeho tvorbě je
mnoho písní věnujících se správnému přístupu k umění dvorského zpěvu. Jedinečnost
jeho písní tkví i v propojenosti klasických forem s kritickým postojem, pramenícím
ve Waltherově zběhlosti v umění obecného úvahového básnictví. Podle pozdějšího
svědectví z počátku 14. století je Walther pohřben v křížové chodbě chrámu Neumünster (dnes Lusamgärtlein) ve Würzburku. V 19. století byl Walther považován
za nejproslulejšího pěvce německého středověku a i dnes je jedním z nejznámějších.
Náš výbor přináší některé z nejtypičtějších písní obou autorů.
Reinmar z Hagenau
V
Pro tuto píseň se vžil výstižný název „antisvítáníčko“. Reinmar zde ve strofách
I–III často užívá motivy příznačné pro tento písňový typ, jejich původní platnost
však posunuje do opačné významové roviny – dvojici milenců nahrazuje samotou (nemá nikoho, koho se může ptát, zda je den, probouzející se ptáci jsou mu
smutnou připomínkou vlastního osamění V,I,1–7), nikdy jej neprovází na cestu
nářek paní, která by jej milovala (V,II), jeho svítání nejsou nikdy šťastná, tj. ve
společnosti paní (V,III,8–9). Motiv bezvýchodnosti z nenaplněné lásky a typická
prosba milovníka, obracejícího se k paní o pomoc (V,I,8–9), se zde střídá s motivem bezvýhradné věrnosti paní i za těchto neblahých podmínek (IV). Ve dvou
hlavních rukopisech (Velkém Heidelberském – tzv. Manesském /C/, a v Malém
Heidelberském rukopise /A/) strofa V, kterou pronáší paní, píseň uzavírá. Přináší svědectví o tom, že i v klasickém období je paní někdy líčena jako milující
a bolestně nesoucí odloučení od svého rytíře. Reinmar zde zřejmě čerpá z tradice minnesangu raného období.
133
IX
Píseň pojednává o naději, kterou v milovníkovi paní vzbuzuje, a vrcholí její hyperbolickou chválou. Verš 5, který překladatelka zvolila ve znění zapsaném ve
Velkém Heidelberském rukopisu, tzv. Manesském /C/, nejvíce odpovídá kladnému ladění této písně, která je pro Reinmara netypická. (Píše téměř výhradně
o lásce, jež znamená žal a ústí ve smutku.)
X
Nejslavnější Reinmarova píseň, vyjadřující jeho koncepci dvorské lásky a chápání postavení ženy, vrcholící v nadzemské, dokonalé ideji ženství. Nemluví zde
již z pozice milovníka, ale sám za sebe. Začíná řečnickým zdůrazněním žalu jako
svého základního citového rozpoložení (X, I, 1–7), které změní v radost pouze
náklonnost jeho vyvolené paní (X, I, 8–9). Ti, kteří měli v lásce více štěstí, se vysmívají jeho bytostné lásce a žalu, procítěnému a vyslovenému do všech detailů.
Pěvec zdůrazňuje opravdovost svého citu k paní a tragiku svého osudu, který
pramení z její nepřízně (X, II, 1–7). Kojí se jen chabou nadějí (X, II, 8–9).
X,III – jedna z neslavnějších Reinmarových strof a z nejpůsobivějších strof německého minnesangu vůbec. Úcta a uctívání paní tu dosahuje největšího zduchovnění. Radost a přízeň, kterou si pěvec od paní vyprošuje, je zde míněna také v duchovním smyslu, jak potvrzuje následující strofa IV.
X,IV,1–9 – Reinmar objasňuje svou koncepci lásky, která musí vyústit v žal: nechce
umenšit dokonalost paní tím, že by byl jejím skutečným partnerem (výsledkem
by byl žal), a zároveň jej trápí pomyšlení na to, že by paní měla být navždy nedotknutelná (výsledkem je také žal). Láska k paní v jeho pojetí tedy nutně a v každém případě přináší žal.
X,V – opětovné zdůraznění pěvcových zásluh (X, V, 1–2), jeho lásky k paní a její
příkrosti vůči němu (X,V, 3–4) a opravdovosti jeho vyznání (obrana proti pomlouvačům) (X,V,5–9).
XIII
Také tato píseň vyjadřuje mnohé z Reinmarova konceptu. Strofy písně jsou významově natolik uzavřené, že je rukopisy uvádějí v různém pořadí. Řídíme se vydáním G. Schweikleho.
XIII,I – pěvec seznamuje obecenstvo s žalem, který mu jeho láska přináší. Zejména
poslední verš 9 je velmi osobitou výpovědí o nevyslyšeném citu.
XIII,II – naučení o lásce: paní by se neměly chystat zkoušky a v lásce by se mělo odhlédnout od zlých pomluv závistníků.
XIII,III – strofa (snad autobiografická?) vyjadřující hořké zklamání nad „stálostí“, se
kterou pěvce jeho vyvolená paní odmítala a raději popřávala sluchu těm, kteří si
134
ji získali úlisností. Osobně znějící obžaloba paní a pěvcova trpkost a uraženost,
která z textu pramení a která ústí v kritiku paní (verš 3–9), je v minnesangu sice
častá, míra užitá v této písni je však neobvyklá.
XIII,IV – strofa tématicky navazuje na myšlenky předcházející strofy a rozvíjí je.
XIII,V – pěvcovo krédo: chce být mistrným vypravěčem o žalu dvorské lásky (verš
1–4). Zejména verš 5 je těžko přeložitelnou slovní hříčkou: „nikdo prý neumí tak
umným způsobem a zároveň s takovou důstojností nést svůj žal.“ Pěvec dále obviňuje paní ze svého tragického osudu (XIII, V, 6–9).
XIII,VI – ústřední verše této strofy 5–9 nám opět zprostředkovávají pěvcovo přesvědčení: vědět o úskalích lásky a nebránit se žalu lásky, mít v tomto ohledu trpělivost. Kdo bude trpělivě čekat, možná se, v což doufá i Reinmar, dočká přízně
paní. Tímto krédem se v našem výboru uzavírá Reinmarovo dílo a také klasický
minnesang.
Přeloženo podle vydání Günthera Schweikleho (2002).
Walther z Vogelweide
Píseň o chvále ženy
Píseň, která, ač složená v tradičním duchu, vybočuje z řady písní o chvále paní
zdůrazněním tělesné přitažlivosti paní. Zejména zmínka o její nahotě ve strofě
III je velmi odvážná. Určitým kontrastem je pak strofa IV, motiv červené a bílé
barvy (symbol lásky a nevinnosti), obdobný motiv růží a lilií a také představa
hvězd jsou převzaty z duchovní mariánské lyriky.
Návratem k erotické obraznosti je poslední strofa V. Důmyslnost textu je založena na homonymii (stejném tvaru) středohornoněmeckých výrazů „küssen“,
které znamenají nejen podstatné jméno „polštářek“, ale i sloveso „líbat“. Básník
si zde hraje s dvojznačností, která evokuje ústa milované paní.
Píseň „Under den linden“
Zcela rozdílná píseň, která je jednou z autorových nejznámějších a obecně nejslavnějších písní německého minnesangu. Pojednává o roztoužené dívce spěchající na louku na tajnou schůzku s milencem. Průzračná srozumitelnost textu
a fiktivní postava dívky, která má být opakem odmítavé „paní“ tradičního minnesangu, je Waltherovým přínosem do tohoto umění, jež tradiční „žal lásky“ odmítá. Zřejmě z provensálské tradice přebírá Walther žertovný refrén „tandaradaj“, napodobující slavičí zpěv coby působivý prvek evokující lásku.
K písni se zachovala i melodie.
135
Píseň o smyslu dvorské lásky
Jedna z Waltherových vrcholných písní, v níž v důmyslné hře s obecenstvem objasňuje svůj koncept lásky a otevřeně kritizuje „starý“ ideál paní, která pěvce
odmítá. V I. strofě ji hned v úvodních verších neváhá kritizovat (verše 1–4),
tvrdý dopad svých slov pak ale mírní a odůvodňuje jej zaslepeností z lásky (verše
5–7). Ve II. strofě se přímo obrací k obecenstvu řečnickými otázkami (1–4), aby
tím více zdůraznil svou představu o dvorské lásce: je blažeností a nemá zraňovat (verše 5–7). III. strofa – pěvec si opět hraje s obecenstvem a zapojuje je do
svého řečnického vystoupení: lidé mají sami říci, co si pod pojmem „láska“ představují, zda je láska opravdovou láskou, pokud ji cítí oba, muž i paní (verše 1–6).
Pěvec prosí paní o náklonnost v rámci svého nového konceptu lásky (závěrečný
verš 7). Typicky „waltherovsky“ hrdá je závěrečná strofa IV – pokud paní nevyhovuje pěvcova jednostranná láska, chce se od ní odvrátit (verš 1–5). V pointě
celé písně, verších 6–7, však pěvec, citlivý na své umění, upozorňuje paní na skutečnost, že bez jeho oslavných písní bude umenšena i její sláva. Walther tak osobitě vyzdvihuje význam svého umění a na rozdíl od Reinmara je spojuje s ještě
kousavější kritikou odmítavého postoje paní.
Píseň – kritika společnosti
Píseň v sobě slučuje prvky úvahového básnictví (naučné pasáže ve strofách II
a IV) a osobní výpovědi pěvce (strofy I a III).
I,1 – „komu blednou tváře vskrytu“ znamená, kdo se trápí tajnou láskou k paní. Ve
strofě je dále užito kontrastu motivů jarní přírody (vybízející k lásce) a zimní
temnoty (smutek z nevyslyšené lásky), které slouží jako metafory pocitů mluvčího. Tento způsob vyjadřování je pro minnesang příznačný. „Waltherovskou“
hříčkou jsou verše 5–8, v kterých formuluje své očekávání jara, v němž doufá
v lásku, symbolizovanou červenými květy na palouku, ke kterému se přirovnává.
II – mladí a bohatí, které netíží materiální starosti, by měli mít radostnou mysl, jež je
výrazem dvorského způsobu života. Mají se řídit Waltherovým příkladem z předcházející strofy: žít místo smutku v radostné naději. Obecně platilo, že rytíř, který
uctívá paní, přináší svým chováním svému okolí radost. I paní by jej proto měla
odměnit, a tak radost ještě umocnit. Walther zřejmě v této strofě mluví také
o tomto pravidlu.
III – pěvec touto vzorovou chválou paní nejen prosí o její přízeň, ale chce také ukázat, jak by se měla uctívat.
IV – motiv osobní chudoby je u Walthera v ostrém rozporu s pocitem vlastní ceny
a vznešenosti, kterou si nevydobyl rodem, ale uměním dvorského zpěvu. Tento
rozpor je častým tématem jeho úvahové tvorby a odsud v různých variacích proniká i do jeho písní.
136
Píseň o zákonitostech lásky
V této programové písni Walther formuluje svůj názor na dvorskou lásku, který
znamená průlom tradiční ideologie dvorské lásky.
I – úvod písně se nese v tradičním duchu – i přes momentální nepřízeň paní a zlobu
nepřátel (verše 1–2 a 6) pěvec věří, že jej paní vyslyší.
II – prosba o přízeň paní, spojená s výsměchem závistníkům v případě, že paní pěvce
vyslyší.
III a IV – obě strofy spolu tématicky těsně souvisí. Walther chce ve své paní vidět
nejen tradiční představitelku dokonalé ctnosti a vůdčí osobnost dvorské společnosti (tento její společenský význam označuje slovem „paní“), ale zároveň bytost, se kterou je smyslově a citově bytostně spjat, „milenku“, a která jej vyslyší
(III). Toto naprosto novátorské pojetí stvrzuje ve strofě IV: chce darovat paní
sebe sama; ne však jako služebníka, což by odpovídalo tradičnímu duchu minnesangu, ale pozvedá se na úroveň „důvěrníka“ ve společenské rovině a „milence“
v rovině osobní. Tradičním motivem „císařské odměny“ zvyšuje básník hodnotu
své novátorské výpovědi. Tímto umělcovým krédem, kterým ideje minnesangu
do značné míry překonává, uzavíráme malý výběr z jeho tvorby.
Přeloženo podle vydání Günthera Schweikleho (1998).
Otto z Botenlauben, hrabě z Henneberku (1190–1244 nebo 1245)
Tento autor je přesvědčivě listinně doložen. Na konci 12. století žije v rodných Francích, mezi lety 1208–1220 se opakovaně zdržuje v Itálii a v Palestině, kde pojal za
manželku Beatrix, dceru jeruzalémského vrchního dvorského úředníka Joscelina III.
von Courtenay. Podle domněnek některých odborníků se účastnil křížové výpravy
roku 1197 a zpět se vrací až roku 1220. Pohyboval se v okolí králů z dynastie Hohenštaufů (např. Heinricha VI., Friedricha II., kteří měli k umění dvorského zpěvu velmi
blízký vztah, Heinrich sám psal dvorské písně). Umírá roku 1245.
XII
Píseň patří k typu písně o křížové výpravě. Zásadní konflikt mezi povinností
účastnit se výpravy a věrně setrvat u dámy není v této písni natolik vyostřený jako
u Friedricha z Hausen. Pěvec chce svou účastí na výpravě vydobýt Boží odměnu
pro oba, sebe i svou milovanou paní (I, 6–7). Píseň udivuje svou odvážnou obrazností (přirovnání paní k Božímu království ve strofě I, 4 a rytíře k Bohu ve
strofě II, 2). Tradiční nářek paní, která si není jistá, zdali se jí rytíř vrátí z výpravy
živý, píseň v posledním verši uzavírá.
Přeloženo podle vydání Ulricha Müllera a Gerlindy Weissové, číslo 62 (1993).
137
P O S T K LA S I C K Ý M I N N E S A N G
Gottfried z Neifen (asi 1230 – asi 1255)
Je nejslavnějším autorem z okruhu pozdních autorů působících na štaufském dvoře
(za Heinricha VII.). V letech 1236–1237 se pohybuje přímo na císařském dvoře Friedricha II. Pochází ze Švábska z rodu svobodných pánů z Neifen, kde zřejmě také později žije (Brackert, 1983, s. 324). V naší antologii zastupuje Gottfried z Neifen proud
formalistů, kteří známý obsah a pojmovou škálu písní cizelují do vybroušeného tvaru
slovních spojení, hříček, proslulých lehkostí a muzikálností. Pojmem „formalismus“
zde nemyslíme skutečnost, že by autor považoval formu a složitost rýmových struktur za důležitější než obsahové sdělení. Jeho doba jednotu obsahu a formy podle našich kritérií ještě zcela nevyznávala. Obsah písně se zde mění: náš autor již nepotřebuje obecenstvu předávat poselství o výlučnosti šlechtického stavu ani uvažovat nad
základními hodnotami minnesangu, ale kultivuje známé skutečnosti a experimentuje s nimi: píseň se tak stává intelektuální hrou a výrazem radosti z ní. (Volně podle
Cramera, 1983, s. 54–56.)
I
Tématem písně je tradiční prosba o vyslyšení, opakovaná v mnoha slovních variacích. Ústředním motivem jsou rudá ústa symbolizující svůdnost paní. Toto
slovní spojení se opakuje v prvních čtyřech z pěti strof písně a vrcholí ve variacích III. strofy. Píseň má jemný erotický podtext, pro pozdní minnesang typický.
Přeloženo podle vydání Helmuta Brackerta, s. 196 n. (1983).
Heinrich z Míšně, zvaný Frauenlob
(sklonek 13. století – druhé desetiletí 14. století)
O slavném pěvci, jehož přídomek „Frauenlob“ se váže buď obecně k jeho krásným
písním, ve kterých oslavuje paní, anebo k jeho složitému písňovému útvaru Lejchu
o Panně Marii, jsme informováni prostřednictvím zmínek u jiných autorů nebo v jeho
vlastní tvorbě. Pocházel zřejmě z Míšně, byl v kontaktu s mnoha králi a knížaty své
doby, velmi cestoval a sklonek života strávil zřejmě ve službách arcibiskupa Petra
z Aspeltu v Mohuči, kde 29. 11. 1318 umírá a je pohřben ve zdejším dómu. Byl již
za svého života velmi slavný, po smrti často napodobován a pozdější „mistři pěvci“
(Meistersinger) si jej zvolili svým ústředním předchůdcem. Jeho rozsáhlé dílo překvapuje neotřelými slovními obraty a spojeními a velkou roli v něm hraje umělcova
138
učenost: jako by chtěl celou učenost své doby vyjádřit ve svých písních. Jeho nenapodobitelný styl je proslulý obtížností slovních spojení a hříček, které však nikdy nepostrádají až magickou krásu. Jeho stylu se říká „květnatý“.
Pěvec měl údajně navštívit pražský královský dvůr. Svou obrazností zřejmě ovlivnil i tři německy psané dvorské písně českého krále Václava II., který minnesang pravděpodobně nejen sám skládal, ale také podporoval jeho tvůrce.
V tomto jediném případě přinášíme ukázku originálního německého textu písně.
Písně
1
Tradiční motivy prosby o přízeň zpracované v erotické rovině (ústa) s hudebností, typickou pro našeho autora.
2
Hlavním motivem jsou zde opět ústa milované a hra s pojmy růže (zde symbolizuje ústa nebo milostnou touhu), lilie (pochází z mariánské lyriky a je symbolem
nevinnosti tak jako bílá barva). Erotická nota písně je úmyslně oslabena: Paní
má pěvci odpovědět pouze „liliovým“, tedy nevinným „ano“, není tudíž ohrožena
její ctnost. Hra barev pokračuje: svým odmítnutím by paní pěvci způsobila velký
žal, symbolizovaný modrou barvou (snad původně barvou křesťanských mučedníků), básník se obává, že zestárne (zešediví) nevyslyšen.
Přeloženo podle vydání Karla Stackmanna a Karla Bertaua (1981, s. 563).
Úryvek z „Dlouhého tónu“
Tato nádherná píseň, plná skvělých a složitých obrazů, se věnuje třem stadiím
ženství, které pěvec chválí – panenství, ženství a mateřství. Zajímavé je, že teprve
dovršení údělu v mateřství ženě přináší titul „paní“ („vrouwe“, verš 17 a 19),
který byl v tradičním minnesangu chápán jinak, jako symbol dokonalosti, „dáma“
či „vládkyně“.
Verš 11 – tato slovní hříčka symbolizuje ve střední horní němčině i v dnešní němčině slova „wunne“ (Wonne – blaho), „irdisch“ (irdisch – pozemský) a „paradis“
(Paradies – ráj), jejichž počátečními písmeny básník označuje jedno ze jmen pro
ideál ženy ve středověké němčině – „wîp“. Do češtiny překladatelka převedla významy slov, slovní hříčka je nenapodobitelná.
Přeloženo podle vydání Ulricha Müllera a Gerlindy Weissové, č. 109 (1993).
139
Kníže Wizlaw z Rujany
Jedná se zřejmě o knížete Wizlawa z Rujany (asi 1265 – 8. 11. 1325). Je jedním z nejsevernějších a nejpozdnějších pěvců, jehož písně se ve známých rukopisech minnesangu nacházejí.
I – i přes nadcházející zimu (údobí smutku v lásce) pěvec nechce být bez lásky. Toto
téma je v minnesangu tradiční.
II – ve velmi fantazijním líčení pěvec okrášluje milovanou paní tradičním atributem růží (symbolu lásky) a květů obecně, v jejichž vůni se jeho ideál „vznáší“.
Tyto osobité formulace (verše 1–9) střídá tradiční představa: radost pěvce z této
snové vize by mohla být umocněna, pokud jej paní vyslyší (verše 10–12).
Přeloženo podle vydání Ulricha Müllera a Gerlindy Weissové, č. 110 (1993).
Anonym, zvaný „Mnich Salcburský“
Tento v mnohém ohledu záhadný autor, jehož identita nám zůstává dodnes skrytá, je
podle dnešního názoru badatelů nevýznamnějším autorem písní a novátorským hudebním skladatelem 14. století. Byl zřejmě dvorním pěvcem na dvoře salcburského
arcibiskupa Pilgrima II., který zastával svůj úřad v letech 1365–1396. Někteří badatelé se domnívají, že autorem textů byl arcibiskup Pilgrim sám. Psal a proslul hlavně
svými duchovními písněmi, kterých napsal 49 a jež jsou zapsány v několika desítkách
rukopisů. Jeho 57 světských, milostných písní je známo jen z několika rukopisů, jsou
velmi vtipné, často s jemným erotickým podtextem a plné dobových erotických jinotajů. Většina jeho písní je na rozdíl od písní raného a klasického minnesangu zapsána včetně melodií. V „Mnichově“ podání je milostné utrpení často vylíčeno v odlehčenějším tónu než v klasickém minnesangu: jako smutek z chvilkového odloučení
milenců, o jejichž vzájemném citu není pochyb, jako nové, o to větší citové vzplanutí
či jako čistě smyslný zážitek, po kterém pěvec touží a kterého také dosahuje. Dvorský zpěv se v jeho podání stává průzračnou hrou smyslů a slov a jiskřivou zábavou.
Je tedy do velké míry novátorským experimentátorem.
Píseň o sokolu
Patří tématicky k staré tradici písní s metaforou sokola, symbolizujícího vznešeného rytíře. V I. strofě, psané v tradičním duchu (viz Kürenberkova píseň o sokolu), paní naříká nad chováním rytíře, který ji opustil. II. strofa začíná obdivnými slovy, vystihujícími opět ve shodě s tradicí nádheru rytíře. O to větší
140
myšlenkový zvrat znamenají verše II, 5–8, které jasně vypovídají o tom, že rytíř
svedl neurozenou ženu, zde symbolizovanou husičkou. V originálním textu autor tuto ženu popisuje jako „divokou husu“. Úmysl odlehčit až karikovat vážnou atmosféru minnesangu potvrzují také verše I, 5–8, užívané v obou ostatních
strofách jako refrén (II a III, 9–12), které vypovídají o tom, že rytíř se nechová
podle dvorského způsobu a že „zdivočel“. Ve III. strofě se chce paní „husičce“
pomstít tím, že ji nechá „zranit“ či „ulovit“ ostatními lovci. Co přesně autor těmito slovy míní, je úmyslně skryto. Odlehčený styl písně pokračuje: paní si chce
napříště hledět jen věrných milovníků; i tato vlastnost, která je pro rytíře po celé
období minnesangu charakteristická, je zde líčena jako něco, čeho se mezi muži
nedostává. Píseň je tedy myšlenkovým experimentem se známými motivy.
Přeloženo podle vydání Ulricha Müllera a Gerlindy Weissové, č. 125 (1993).
Eberhard z Cersne
Tento nejpozdnější autor našeho výboru je listinně doložen roku 1408 jako duchovní
v Mindenu. Kromě milostných písní, složených spíše v tradičním duchu, je také autorem veršovaného epického traktátu o lásce „Der Minne Regel“ („Pravidlo lásky“,
dokončen r. 1404). K několika jeho písním se dochovaly i melodie. Cersne zastupuje množství autorů, kteří se i v postklasickém období inspirovali tradičním minnesangem.
Píseň
Velkolepá chvála paní. Mnohé motivy, kterými pěvec paní opěvuje, jsou součástí
mariánské lyriky (ráj, růžová zahrada, drahokam, kvetoucí louka atd.). Není tedy
jednoznačně jasné, zda je předmětem obdivu světská paní, nebo Panna Maria.
Píseň má možná obě významové roviny, což bylo v dané době velmi častou a užívanou technikou. Svědčila nejen o důvtipu a hravosti autora, ale pravděpodobně
byla i umnou zástěrkou, skrývající milostné vzplanutí.
Přeloženo podle vydání Ulricha Müllera a Gerlindy Weissové, č. 120 (1993).
Obsah
Minne a Minnesang
7
I. RANÝ MINNESANG
TEN Z KÜRENBERKU
DER BURGGRAF VON REGENSBURG
DER BURGGRAF VON RIETENBURG
MEINLOH ZE SEVELINGEN
DIETMAR Z AISTU
19
22
23
25
28
II. MINNESANG, ZVANÝ „PORÝNSKÝ“
FRIEDRICH Z HAUSEN
HEINRICH Z VELDEKE
RUDOLF Z FENIS, HRABĚ Z NEUENBURKU
37
47
53
III. „KLASICKÝ“ MINNESANG
WOLFRAM Z ESCHENBACHU
HEINRICH Z MORUNGEN
REINMAR Z HAGENAU
WALTHER Z VOGELWEIDE
OTTO Z BOTENLAUBEN, HRABĚ Z HENNEBERKU
61
66
82
91
102
IV. POZDNÍ (POSTKLASICKÝ) MINNESANG
GOTTFRIED Z NEIFEN
HEINRICH Z MÍŠNĚ zvaný FRAUENLOB
KNÍŽE WIZLAW Z RUJANY
ANONYM, zvaný MNICH SALCBURSKÝ
EBERHARD Z CERSNE
105
108
110
112
114
Poznámky
116
O autorech, komentáře k vybraným písním
118
po e z i e s v. 2 2
HL E , J IŽ V M É M SR D C I V ST ÁVÁ DEN
Antologie německé dvorské lyriky 12.–14. století
Z německých originálů vybrala, přeložila,
úvodem a poznámkami opatřila
Sylvie Stanovská
Ilustrace pochází z knihy
Velký heildelberský zpěvník (Codex Manesse),
počátek 14. století, Curych
Jazyková redakce Markéta Hofmeisterová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2,
www.dybbuk.cz,
roku 2009 jako svou 112. publikaci
První vydání
ISBN 978-80-7438-002-0
9 788074 380020