víra - Jozef Miko

Transkript

víra - Jozef Miko
Typografická poznámka:
Určeno pro tisk ve formátu A4, 2 strany na
list (11pt) , nebo 4 strany na list (8 pt).
Tiskněte od následující strany.
MEDITACE VĚKŮ II
VÍRA EVROPSKÉHO STŘEDOVĚKU
PŘEDNÁŠKA II.1
Důstojnost a meze přirozeného rozumu ―
filosofie a theologie, rozum a víra
Karel Hauzer
Klasický rozum (opakování a shrnutí antického pojetí
rozumu)
Rozum je specificky lidská životní forma ― podobně jako růst
a rozmnožování jsou životní formy specificky rostlinné ―
a smyslové poznání a pudovost životní formy specificky živočišné. Ve srovnání s mýtem je rozum logos: řeč hledající odůvodnění a porozumění.
Odůvodnění znamená diskursivní pořádání (řetězení) pojmů
ve vzájemné souvislosti, tj. tak, že následující pojem (konsekvent)
logicky vyplývá z pojmu předcházejícího (antecedentu). Logické
vyplývání znamená subsumpci (podřazení) nebo inkluzi (zahrnutí)
konsekventu do antecedentu. Porozumění znamená intelektuální
vhled, bezprostřední rozumový postřeh faktuality („že věc je“),
bytnosti („co věc je“) a bytí („čím věc je“). Diskursivní odůvodňování, má-li být účinné, musí být konečné v čase a prostoru
(princip tzv. metodologického finitismu), a tudíž musí vycházet
z počátku (axiómu, absolutního antecedentu, první zásady): ten
již nemůže být nijak odvozen, podřazen či zahrnut ― musí tedy
být bezprostředně nahlédnut.
První principy rozumu jsou funkční zásady rozumu, bezprostředně postřehnutelné reflexí rozumu nad jeho vlastní činností,
a tudíž ve vlastním oboru rozumu nerevidovatelné, nevývratné:
každý pokus o jejich falsifikaci (logické vyvrácení) nutně předpokládá jejich platnost (pokouší-li se rozum vyvrátit své vlastní
základy, nutně k tomu musí právě tyto základy použít). Rozumění je však aktivita ― nelze si tedy tyto zásady představovat jako dogmata („co se drží jako správné“) rozumu; jsou
spíše primordiálními aporiemi (prvopočátečními neschůdnostmi) rozumu: bez jejich řešení (tj. rozpuštění, zprůchodnění)
nelze rozum vůbec používat.
Závěr jednoho tisíce let přemýšlení antických myslitelů je
aporetický (neschůdný): rozum (ve svém vlastním oboru) otevírá a klade otázky, které (ve svém vlastním oboru) nedokáže
zodpovědět. Otevírají se zde dvě možnosti řešení:
(1) irracionální (nebo spíše kontraracionální) ― odmítnutí rozumu ve jménu mýtu, vášní, tradice, vůle,
lenosti či zbabělosti … a
(2) supraracionální ― cesta transcendence (překročení)
rozumu prostřednictvím rozumu: theologická víra.
Víra ve středověkém myšlení
„Bývaly doby, kdy středověká filosofie byla pokládána za
nehodná vážného studia, kdy se pokládalo za jisté, že filosofie středověku byla tak zotročena theologií, že bylo
téměř nemožné je navzájem odlišit; a v té míře, v níž byly
neodlišitelné, musela se filosofie redukovat na pouhé logické a slovní hrátky. Jinými slovy, pokládalo se za jisté,
že evropská filosofie se skládala ze dvou hlavních období:
(1) starověkého období, v níž je filosofie především filosofií Platóna a Aristotela ― a (2) období moderní, v němž
lidský rozum konečně začal užívat své svobody po probuzení se z temné noci středověku, v němž jej vševládná církevní autorita zotročila těžkými pouty a donutila jej pouze
směšně a zbytečně obhajovat theologii; to se stalo především díky myslitelům jako Descartes, kteří zlomili pouta
a poskytli filosofii svobodu. Prý pouze v antice a novověku je filosofie naprosto svobodná, ve středověku byla
zotročena. …
Těžko lze očekávat při tomto přístupu, že tito historikové
2
mohli získat o středověké filosofii a theologii bližší informace nebo informace z první ruky; odsoudili to, co neviděli a neslyšeli, bez znalosti obrovské šíře středověkého
myšlení a jeho pronikavé hloubky. …
Po pronikavých studiích Etienna Gilsona, po trpělivé práci
Americké akademie středověku není již dnes možné tvrdit,
že středověká filosofie byla jednostranná, že postrádála
bohatost a rozmanitost, že snad středověcí filosofové byli
všichni podprůměrní myslitelé. Myslitelé jako Gilson nám
ještě navíc pomohli pochopit kontinuitu mezi středověkou
a novověkou filosofií. Gilson ukázal, že např. Descartes
byl závislý na středověkém myšlení v mnohem větší míře,
než se až dosud předpokládalo.“
(F. Copleston: A History of Philosophy. Vol. II. Medieval
Philosophy, Image Books 1993, s. 2–5.)
Náprava jmen
„Zilu pravil: kdyby vás kníže z Wei požádal, abyste mu
spravoval říši, čím byste začal? ― Mistr pravil: Dozajista
nápravou jmen. ― Zilu pravil: Cože, čeho tím docílíte?
Co tím spravíte? ― Pravil Mistr: Jsi barbar, Yüe. Urozený
muž by měl být zdrženlivější, jde-li o něco, čemu nerozumí. Nejsou-li v pořádku jména, pak se neshoduje řeč, neshoduje-li se řeč, jednání nedosáhne svého cíle, nedosáhne-li jednání svého cíle, nebudou vzkvétat obřady a hudba, nebudou-li vzkvétat obřady a hudba, tresty se budou
míjet účinkem, lidé nebudou mít kam složit ruce a nohy.
Proto to, co urozený muž jmenuje, se s jistotou dá říci,
a to, co se řekne, se s jistotou dá vykonat. Urozený muž
nic z toho, co říká, neponechává náhodě.“
(Konfucius: Hovory XIII, 3.
In: Oldřich Král: Čínská filosofie. Lásenice 2005, s. 101.)1
1 Dovolím si vložit jednu hezkou českou aktualizaci od současného
Konfuciova žáka (inteligentnějšího než byl chudák Yüe):
Zakázaná slova
Předělávat minulost zakazováním slov a tvorbou nových je stará
praxe, zejména komunistická. Nezříkala se jí ani nacistická propaganda. Vládci vycházeli z naivního, až pitomého názoru, že přejmenová-
3
Filosofie a sofistika
… je úkol filosofa, aby vyzkoumal pravdu. … dialektikové a sofisté se tváří jako filosof. Sofistika je totiž jenom
zdánlivou moudrostí a dialektikové rozmlouvají o všem;
všemu společné je však jsoucno. Rozmlouvají však o něm
zřejmě proto, že je to vlastní předmět filosofie. Sofistika
a dialektika se opravdu pohybuje v téže oblasti jako filosofie, ale filosofie se od dialektiky liší způsobem své působnosti, od sofistiky cílem života, jejž záměrně sleduje.
Dialektika se totiž pouze cvičí na tom, co filosofie poznává. a sofistika pěstuje moudrost pro zdání, nikoli pro
skutečnou moudrost.
(Met.IV, 1004 (100))
ním skutečnosti se skutečnost změní, a sami této zázračné transmutaci
věřili. Věří tomu i mandátový výbor sněmovny.
Zákaz říkat fízlovi fízl je první krok. Všude kolem nás poletuje mnoho
podobných slov, jež by bylo na místě zakázat a nahradit lepšími, aby
minulost byla lepší, když už lepší budoucnost komunisty nečeká.
Často citovaný „Komunistický puč v roce 1948“ nahradí osvědčený
„Vítězný únor“. Místo „Masový vrah Gottwald“ se nabízí poetické
„Kléma, otec i syn lidu“. Masové okrádání zemědělců, živnostníků
i podnikatelů obyvatelstva lze vyjádřit jedině povoleným „Znárodnění výrobních prostředků“. I provokující termín „Vražda Milady Horákové“ se dá nahradit vyváženým termínem „Úprava vztahů Horákové
k socialistickému zřízení“.
A co černí baroni, tábory nucených prací? Nabízí se sokolské „Zdravý
vzduch, zdravý duch“. S poznámkou, že to chválil i TGM. Postupovat
se dá i opačně. Místo neutrálního a nic neříkajícího „Kalousek“ může
se schválit jasné „Nepřítel lidu“. Jméno Kalousek by zůstalo už jen té
malé sovičce kalouse ušatého.
A co ten nešťastný fízl a mlátička Ondráček? Mandátový výbor může nachystat poetické „Medonos zelený“. Nosí dětem sladkosti a zelený je
od té staré uniformy.
(KAREL STEIGERWALD: Udavači a fízlové čeští. 27.09.2014 07:00.
Online: http://www.reflex.cz/clanek/komentare/59304/karelsteigerwald-udavaci-a-fizlove-cesti.html)
4
Víra a theologie
V běžném současném použití znamená věřit cosi jako „přijímat
za pravdivé nepodložené tvrzení“. „Vidím“ na vlastní oči, „věřím“ nebo „nevěřím“ tomu, co viděl někdo jiný. Podle Ladislava Klímy věřit znamená myslet si, že vím, co nevím. Slovo
„víra“ se takto používá jako vágní (nepřesná, rozmytá) náhrada
pro domněnku, podezření, mínění, přesvědčení, atd.
Proveďme (alespoň předběžnou) nápravu jména „víra“.
V angličtině víra znamená:
(1) belief = osobní domněnka („acceptance of truth“), přijetí pravdy,
(2) trust = spoléhání („firm belief in reliability“) a
(3) faith = přijetí pravdy, založené na autoritě („belief
founded on authority“).
V antické filosofické terminologii rozlišuje se vědění (epistémé), mínění (doxa) a víra (pistis): epistémé znamená „poznávat tak, že nemůže být jinak“, doxa „může být jinak“, pistis
(viz Platónova úsečka, MV I, 6) je bezprostřední poznání
(smyslů).
Vzhledem k rozumu znamená:
(1) vědění = příklon rozumu k poznávané pravdě2 s vyloučením možnosti platnosti opaku, kritériem je tu autorita samotného rozumu (rozum svítí vlastním světlem
2 Pravda je cílem aktivity rozumu, podobně jako je dobro cílem aktivity
vůle. Podle Aristotela „dobro je, co se každému líbí“; někdo má však
„libost“ nekultivovanou nebo pokaženou a jiný zdravou a kultivovanou: právě tato zdravá „libost“ je kritériem dobra, nikoli ona pokažená. Podobně pravda je, co rozum akceptuje, ne však rozum necvičený nebo pokažený, ale rozum zdravý a cvičený. „A kdo pozná, který rozum a vůle jsou zdravé?“ zeptá se žáček, který tímto dotazem
prozrazuje, že on to nepozná. Zdravou vůli a zdravý rozum pozná jen
zdravý rozum.
Pro nedostatečnost soudobé češtiny pak používám slovo „poznávaná“
ve smyslu „chtějící býti poznána“, nikoli „poznaná“ ve smyslu „aktuálně poznávaná“.
5
→ „světluška“ je ve tmě viděna svým vlastním světlem);
(2) mínění = příklon rozumu k poznávané pravdě s připuštěním pravděpodobné možnosti platnosti opaku (tak
pracuje dnešní „věda“ ― prověřuje hypotézy, tj. podmíněně platná tvrzení; není tedy „vědou“, ale čímsi
jako „míňou“);
(3) víra = příklon rozumu k poznávané pravdě s vyloučením možnosti platnosti opaku, kritérium je autorita
rozumu vnější (rozum je osvětlen světlem jiného rozumu → „beruška“ je ve tmě vidět, jen když je osvětlena
zvnějšku);
(4) pověra = příklon rozumu k poznávané pravdě z důvodů mimorozumových.
Přirozenost a nadpřirozenost
V antické filosofické terminologii nenalezneme výraz pro „nadpřirozeno“. Fysis (přirozenost, příroda) je jednoduše „co roste
samo sebou“, zatímco nomos (zákon, řád) je lidmi smluvené.
„Příroda“ zde má ovšem význam „přirozenosti“ (= „co náleží
samo sebou“), dnešní abstraktní termín „příroda“ (= „souhrn
všeho, co neučinil člověk“) nabyl svého významu až v romantickém myšlení 18. století. Metafysika je původně termín knihovnický: Fysika jsou (Aristotelovy) spisy o přirozenosti věcí
(jako např. Politika jsou spisy o správě obce (polis), Poietika
spisy o tvorbě (poiesis), atpod.), Metafyzika jsou spisy, jež nebylo možno klasifikovat jinak a byly uloženy na polici za
(meta) spisy o přirozenosti (bytnosti) věcí.
Podle antického názoru v bytí věcí nemůže být nic „nadpřirozeného“, svět lidí a bohů je jeden a tentýž svět, „všechno je
plné bohů“ (Thalés); řecký mladík potkávaje na břehu mořském
krásnou dívku neví předem, zda je dcerou lidskou či bohyní;
podle Homéra je svět lidí a bohů tak promísen, že těžko soudit,
kdo je více zodpovědný za světaběh, všichni ― bozi i lidé ―
stejně podléhají nezvratnému osudu.
6
V pojetí středověku jsou přirozené/nadpřirozené termíny relativními (vztažnými, kontextuálními: jejich význam záleží na
použitém kontextu, souvislosti): lidský rozum je přirozený
člověku (samo sebou se v člověku děje), ale vzhledem k psí přirozenosti psu nadpřirozený; podobně přirozený andělský rozum
(rozumějící jednoduchým náhledem, tj. jedním aktem) je nadpřirozený vzhledem k člověku (jehož rozum rozumí rozdělováním a skládáním, tedy postupně a více akty).
Víra v Novém zákoně pro monosignální křesťany
Evangelijní výzva
Podle Markova evangelia, dle domněnek současných biblistů
nejstaršího z evangelií, vystoupil Ježíš z Nazarétu s následující
výzvou (Mk 1,15):
… kai legón hoti peplérótai ho kairos kai éggiken hé basileia tou Theou metanoeite kai pisteuete en tó euaggelió.
(Textus Receptus)
… et dicens: Quoniam impletum est tempus, et appropinquavit regnum Dei; paenitemini et credite evangelio.
(Vulgata)
A pravě, že se naplnil čas a přiblížilo se království Boží.
Čiňte pokání a věřte evangelium.
(Překlad Kralických, 1613)
„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
(Ekumenický překlad, 1979)
„Čas se naplnil a Boží království je velmi blízko; čiňte
pokání a věřte evangeliu.“
(Jeruzalémská bible, překl. Halasovi, 2009)
And saying, The time is fulfilled, and the kingdom of God
is at hand: repent ye, and believe the gospel.
(King James version)
7
Kairos v řeckém úzu je „příhodná chvíle“, na rozdíl od chronos
(= počitatelný a měřitelný čas, lhůta, období). Pléróma (od
toho peplérótai) znamená Božskou překypující plnost, na rozdíl
od kénósis, prázdnoty, vyprázdnění sebe od sebe sama, aby
pléróma se mohlo uskutečnit (Kristus „vyprázdnil sám sebe“
(heauton ekenósen, F 2,7) a „my pak mysl Kristovu máme“
(hémeis de noun Christou echomen, 1K 2,16)).
Basileia zde neznamená království ve smyslu státoprávně
politického uspořádání, ale jednoduše kralování, tj. monarchii
tj. vládu jediného principu (monos arché), jímž je v tomto případě Theos, Bůh, poslední cíl člověka i celého kosmu.
Tato vláda prvního principu se přiblížila nikoli na vzdálenost
nedosažitelnou, ale je „velmi blízko“, je přítomna „at hand“, na
dosah ― a nic kromě vaší nevůle nebrání, abyste vztáhli ruku,
a hle, je vaše.
„Pokání“ je slovo, kterému se dnes již zpravidla nerozumí.
Metanoeite má za základ noein, myslit, noéma je myšlenka.
Nous je v řecké filosofické terminologii nejvyšší lidská schopnost, podíl na Božském principu, ba Božský rozum sám, na
němž se člověk může podílet: nazíráním nadnebeských idejí, ba
samé všepřesažné ideje Dobra. Meta znamená jíti za, přesáhnout, transcendovat: pokání tedy znamená, že ve světle posledního cíle máme nejen odložit vše nežádoucí, nízké, zlé a hříšné,
ale dokonce i vše, co pokládáme za žádoucí, vznešené, nanejvýš dobré a dokonce ctnostné („heauton ekenósen“); máme
přesáhnout toto vše, odložením sebe sama transcendovat i ty
nejvyšší své schopnosti, jíti i za nejvznešenější myšlenky, koncepty, cíle i záměry („hémeis de noun Christou echomen“), disformovat externí já.
Zenové intermezzo
Když velký mistr Jakusan Igen (Yueshan Weiyan, 745–
828) seděl v zazenu (gocu-gocu-či) , zeptal se ho jeden
žák: „Na co myslíte (širjó), když sedíte v zazenu (gocuza)?“ Mistr odpověděl: „Myslím (širjó) na nemyšlení (fuširjó).“ Na to žák odpověděl: „Jak je možné myslet nemyšlení?“ „Bez myšlení (hiširjó),“ řekl mistr.
8
(Dógen: Šóbógenzó Zazenšin. In: Master Dogen´s Shobogenzo. Book 2 (překl. Gudo Wafu Nishijima & Chodo
Cross), Windbell Publ. Ltd., London, 1996, s . 91.)
Podle výkladu pana Sakaje Tokugen v Dógen no čósaku (viz
Henrich Dumoulin: Zen Buddhism: A History. Vol. 2 Japan,
World Wisdom 2005, s. 113) mistr Dógen vidí v tomto kóanu
samu podstatu zenu. Gocu-gocu-či znamená „stav hory hor“, tj.
„zpříma se vznášet vzhůru zcela sám“; gocu-za znamená „sedět
jako hora“ (= zaujímat pevnou pozici) v tomto povzneseném
stavu. Širjó je myšlení ve smyslu cogitatio: všechny přítomné
i možné obsahy mysli. Rozdíl mezi fu-širjó a hi-širjó je jen obtížně vyjádřitelný v západních jazycích; fu- i hi- znamená v japonštině zápor (japonština ovšem disponuje ještě mnoha dalšími způsoby vyjádření záporu). Fu-širjó se většinou překládá
jako „nemyšlení“ ve smyslu „nemyslitelné“, „co nemůže být
myšleno“, zatímco hi-širjó podle původních starých komentářů
jednoduše znamená „přesažné“, „to, co je za vším“ (anglické
„the beyond“).
Podle T. Kasulise (Myšlení, ne-myšlení a bez-myšlení. In:
Zen Action/Zen Person, s. 71–77) s ohledem na pojetí pana
Takaši Masanobu ne-myšlení je odmítnutím myšlení, zatímco
bez-myšlení znamená jít za opozici myšlení i ne-myšlení: bezmyšlení se tak blíží významu buddhistické šúnjatá (prázdnota,
vyprázdnění mysli). Japonští komentátoři zdůrazňují, že hiširjó poukazuje k poslednímu smyslu reality. Dle T. Sakaje:
„Toto hi není negace … ale vyjadřuje realitu, přesahující celou
lidskou oblast“ (Dógen no čósaku, s. 107).
Věřiti evangelium
Aggelia je poselství, zvěstování, zpráva, informace, eu znamená
dobrý, euaggelion je dobrá zpráva, radostné poselství.
Buddhistické intermezzo
Řecké eu tady má podobný význam jako árja v buddhistických
sútrách: základní buddhistické „poselství“ je tradičně vyjádřeno
9
(A) v čatvári árja-satjáni, ve čtyřech vznešených pravdách:
((1) dukha („strast je všudypřítomná“), (2) samudája („akumulaci strastí působí vášně“), (3) niródha ( „eliminace vášní je
možná“) a (4) márga („tuto eliminaci lze uskutečnit vznešenou
osmidílnou cestou“)) a
(B) v árja-aštángika márga, vznešené osmidílné cestě3, popisované jako:
(1) samjagdršti = pravý vhled, (2) samjaksankalpa = pravé
myšlení, (3) samjagváč = pravá řeč, (4) samjagkarmánta = pravé jednání, (5) samjágadžíva = pravé žití, (6) samjagvjájáma =
pravé úsilí, (7) samjagsmrti = pravá usebranost a (8) samjagsamádhi = pravá koncentrace.
Samjag, většinou překládané jako „pravý“, ve světle monosignální reflexe je třeba chápat velmi podobně jako ono Dógenovo hi: pravé je to, co je „za“ („beyond“) každým tvrzením
i za každým popíráním, samjag není ani asserce či afirmace
(kladení) ani negace či privace (popírání). Čtěme tedy: pravý
vhled = vhled bez vhledu i nevhledu; pravé myšlení = myšlení
bez myšlení i nemyšlení; pravá řeč = vnější i vnitřní mlčení
bez mlčení (především však bez tlachání!); pravé jednání =
konání bez konání i nekonání (taoistické wejwuwej); pravé žití
= žití bez účelu i bez bezúčelnosti (Aristotelův bios theóretikos,
3 Západní čtenář (včetně valné části akademických indo- a budho-logů)
zpravidla mylně chápe „osmidílnou“ cestu lineárně jako „osmietapovou“, a pak se vedou učené debaty o tom, čím vlastně „cesta“ začíná
a čím končí, když přece samjagdršti by mělo správně následovat až
za samjagsamádhi (a publikují se články v impaktovaných časopisech, za něž se získávají granty a tituly a pocty, atd.). Anga ale znamená „úd“ a márga je cesta ve smyslu životní cesty nebo životního
povolání (podobně jako Aristotelův bios theorétikos nebo Tomášova
vita contemplativa). Úd je velmi specifický „díl“: totiž takový, že organicky fungují všechny údy naráz a v každém z údů jsou funkčně
obsaženy údy všechny. Aštángika márga tedy znamená život osmiúdového organismu; asi jako když pavouk naráz osmi údy tká svou
síť, nebo jako když apoštol Pavel chápe jednotlivé křesťany jako údy
mystického těla Kristova (1K 12,12-27) neboť křesťan není nikdo
jiný než „druhý Kristus“, a v každém Kristu jsou všechny Kristové
aktuálně přítomni.
10
Tomášova vita contemplativa, tj. nazíravý život); pravé úsilí =
bezúsilné úsilí, tj. úsilí bez úsilí i bez neúsilí; pravá usebranost
= usebranost bez já i bez ne-já; pravá koncentrace = koncentrace bez objektu i bez subjektu koncentrace.
V tomto nepřilnutí (navazujícím na a doplňujícím upanišádové néti-néti („nic z tohoto všeho mi nepřináleží; ani toto ani
tamto ani ono ani nic jiného“)) záleží pravá svoboda i dobrovolnost všech vysokých spiritualit (mentálních průprav).
Dobrá zvěst (euaggelion) je vznešená (všechny ostatní
zvěsti nejen převyšující (jako maximum = nejvýše dosažitelné),
ale rovnou překračující (jako supremum = nejvyšší nedosažitelné), tak že dobrost každé dobré zvěsti je jen odleskem dobrosti této zvěsti všech zvěstí bez zvěsti), protože je bez zvěstovatele i zvěstitele: ve světle mentální průpravy je euaggelion alogodická informace.
Pisteuete ― věřte ― je odvozeno od základu pistis ― víra.
V antickém řeckém úzu je pistis vyhrazeno pro spolehlivost přímého smyslového poznání na rozdíl od eikasia jakožto nepřímého poznávání skrze obrazy a nápodoby (viz Platónova úsečka, MV I, 6). Co přijímám od jiného, je doxa (mínění), co vidím
v zrcadle je eikasia, co vidím na vlastní oči (slyším na vlastní
uši, … atpod.) je pistis. Pisteuete znamená „vnímejte sami bez
zprostředkování řečmi, písmem, obrazy či autoritou“, „buďte
sami kritériem pravosti této informace“.
Monosignální křesťanství
Přeložme tedy nyní Mk 1,15 ve světle mentální průpravy:
Plnost posledního cíle je věčně přítomna; postačí jen, abyste
vyprázdněním mysli transcendovali sami sebe (= disformovali
externí já a nechali emergovat já monosignální) a bezprostředně
a přímo identifikovali alogodické informace.
11
Příloha: Theologie a zázraky dle Tomáše Akv.
Zda posvátná nauka vyniká nad jiné vědy (S.Th.I, 1, 5).
Při páté se postupuje takto: Zdá se, že posvátná věda nevyniká
nad jiné vědy. Neboť jistota náleží k hodnotě vědy. Ale jiné
vědy, o jejichž zásadách nelze pochybovati, zdají se býti jistější
nežli posvátná nauka, jejíž zásady, totiž články víry, připouštějí
pochybování. Tedy se zdá, že jiné vědy vynikají nad tuto.
Mimo to nižší věda musí přijímati od vyšší, jako hudebník
od aritmetika. Ale posvátná nauka něco přijímá od filosofických
nauk. Neboť praví Jeroným v listu Velikému Řečníku Města
Říma, že "Staří učitelé své knihy tolik poseli naukami a výroky
filosofů, že nevíš, co v nich máš napřed obdivovati, zdali světské vzdělání nebo znalost Písem". Tedy posvátná nauka jest
nižší než jiné vědy.
Avšak proti jest, že jiné vědy se nazývají služkami této vědy,
Přísl. 9: "Poslala své služky, aby volaly do hradu".
Odpovídám: Musí se říci, že tato věda, z části jsouc bádavá
a z části jsouc činorodá, vyniká nade všechny jiné, i bádavé
i činorodé. O bádavých totiž vědách se praví, že jedna vyniká
nad druhou jednak pro jistotu, jednak pro hodnotu látky.
A v obojím tato věda vyniká nad jiné bádavé vědy. V jistotě
proto, že jiné vědy mají jistotu z přirozeného světla rozumu lidského, jenž se může mýliti; tato však má jistotu ze světla Božího vědění, které nemůže býti oklamáno. V hodnotě pak látky
proto, že tato věda jest hlavně o věcech, které svou výškou
přesahují rozum. Avšak jiné vědy se zabývají toliko tím, co jest
rozumu podřízeno.
Mezi činorodými vědami pak vyniká ona, která netíhne ještě
k dalšímu cíli, na příklad občanská nad vojenskou, neboť dobro
vojska tíhne k dobru obce. Avšak účel této vědy, pokud je činorodá, jest věčná blaženost, k níž, jako k poslednímu cíli tíhnou
všechny jiné cíle činorodých věd. Tedy je zřejmé, že ona vyniká
každým způsobem nad ostatní.
12
K prvnímu se tedy musí říci, že nic nebrání, aby něco, svou
povahou jistější, bylo vzhledem k nám méně jisté následkem
slabosti našeho rozumu, jenž „k nejjasnějším věcem se má jako
oko netopýra ke světlu slunce“; jak se praví ve 2. Metaf. Proto
pochybování, které nastává u některých o článcích víry, není
z nejistoty věci, nýbrž ze slabosti lidského rozumu. A přece to
nejmenší, čeho lze dosáhnouti v poznání věcí nejvyšších, jest
mnohem žádoucnější nežli nejjistější poznání o nejmenších věcech, jak se praví v 9. O živočiších.
Ke druhému se musí říci, že tato věda může něco přijmouti
z filosofických věd, ne jako by toho nutně potřebovala, nýbrž
k většímu objasnění toho, co se podává v této vědě. Neboť své
zásady nepřijímá od jiných věd, nýbrž přímo zjevením od Boha.
A proto nepřijímá od jiných věd jako od vyšších, nýbrž jich
užívá jako nižších a služebných; jako stavitelská užívá pomocných, jako občanská vojenské. A že jich užívá, není z její
vady nebo nedostatečnosti, nýbrž z vadnosti našeho rozumu,
jenž věcmi poznanými přirozeným rozumem, z něhož vycházejí
jiné vědy, snáze jest veden k tomu, co přesahuje rozum, co se
podává v této vědě.
Zda andělé mohou konati zázraky (S.Th.I, 110, 4).
Odpovídám: Musí se říci, že se vlastně říká zázrak, když něco
nastane mimo řád přírody. Ale nedostačuje na pojem zázraku,
nastane-li něco mimo řád nějaké jednotlivé přirozenosti, protože tak, když někdo vyhodí kámen vzhůru, konal by zázrak,
ježto je to mimo řád přirozenosti kamene. Z toho tedy něco
sluje zázrak, že nastává mimo řád celé stvořené přírody. To
však nemůže činiti než Bůh; protože, cokoli vlastní silou koná
anděl nebo kterýkoli jiný tvor, to nastává podle řádu stvořené
přírody, a tak není zázrakem. Proto zbývá, že jedině Bůh může
konati zázraky.
K druhému se musí říci, že jednoduše řečeno zázraky se
jmenují, jak bylo řečeno, když něco nastane mimo řád celé
stvořené přírody. Ale protože nám není známa celá síla stvořené
13
přírody, proto, když něco nastává mimo řád přírody nám známé, skrze stvořenou sílu nám neznámou, je zázrakem vůči nám.
Tak tudíž, když démoni něco vykonají svou přirozenou silou,
jmenují se zázraky nikoli jednoduše, ale vůči nám. A tím způsobem mágové konají skrze démony zázraky. A slují vykonané
„skrze soukromé smlouvy“, protože každá síla stvoření ve
vesmíru se má jako síla nějaké soukromé osoby v obci; pročež
když mág něco koná ze smlouvy, uzavřené s démonem, nastává to jaksi z nějaké soukromé smlouvy. Ale spravedlnost
Boží je v celém vesmíru jako veřejný zákon v obci. A proto
když dobří křesťané skrze božskou spravedlnost konají zázraky,
říká se, že konají zázraky „skrze veřejnou spravedlnost“. Avšak
špatní křesťané „skrze znamení veřejné spravedlnosti“, jako
vzýváním jména Kristova nebo užíváním nějakých svátosti.
Komentář KH
Vědění je jisté poznání (= nemůže být jinak), podložené přímým světlem rozumu, převyšuje tedy pouhé mínění (poznání
jen pravděpodobné, např. poznání dnešní „vědy“) i víru založenou na nepřímém svědectví (vnější autoritě). Víra theologická
je však založena na autoritě supremální, převyšující všechna
vnější svědectvím, protože sám rozum je touto autoritou zakládán. Přísně vzato rozum, pokud je aktivní, nemůže nevěřit (theologicky), protože každý pokus rozumu vyvrátit svůj vlastní základ tento základ potvrzuje. Netheologická (mimorozumová)
víra je nejistá (může být jinak); vědění rozumu je jisté; a víra
theologická (nadrozumová, či snad lépe „rozum zakládající“) je
jistojistá.
„Zázrak“ je „nadpřirozený“ jen vzhledem k řádu přírody, ten
však zná jen Stvořitel. Člověk nezná (úplný) řád přírody, neví
tedy, co je či není přirozené či zázračné. Zázrak v pravém slova
smyslu je Boží čin mimo řád přírody, ale celý řád přírody je
Boží čin mimo řád přírody; tedy buď vše je řád přírody a nic
není zázrak, anebo vše je zázrak a nic není řád přírody. Celá
příroda (= stvoření) je „Boží mocný čin“, neboli zázrak.
14

Podobné dokumenty

Učednictví pro 21. století: Jak způsobit změnu

Učednictví pro 21. století: Jak způsobit změnu Na počátku měl Bůh plán. Před tím, než se pustil do stvořitelského díla, věděl, co se chystal udělat. Je povzbudivé vědět, že Bůh plánuje dopředu! Přečti si Jeho slovo v Izajáši 46, 9–10: „Pamatujt...

Více

Fukan Zazengi - Dogen Sangha Česko

Fukan Zazengi - Dogen Sangha Česko většinu svého díla psal v japonštině (Shobogenzo), Fukanzazengi je napsané v obou verzích pouze v čínských znacích. Původní verze také tvoří jeden dlouhý text, který je však v překladech do evropsk...

Více

BUDDHISMUS

BUDDHISMUS Tak princ prožil bezstarostné mládí, dokud třikrát nevyjel z paláce a nesetkal se s reáliemi světa: s nemocí, stárnutím a smrtí. Začal si uvědomovat pomíjivost světa a v den, kdy mu jeho žena Jašó...

Více

ROJ TRUBCŮ LŽIMAGICKÝCH

ROJ TRUBCŮ LŽIMAGICKÝCH nutné. Kompilátor píše: „Sám jsem s netopýrem pracoval pouze jednou. Šlo o přirozeně uhynulý exemplář, který byl nalezen na půdě poblíž komína, kde vlivem podmínek došlo k jeho mumifikaci; stačilo ...

Více

Evangelikální hnutí - Sdružení evangelikálních teologů

Evangelikální hnutí - Sdružení evangelikálních teologů V 19. století se v Americe i ve Velké Británii objevily nové kazatelské iniciativy, např. veřejná kázání na ulicích, která byly označována jako evangelikální (Phoebe Palmer a Dwight L. Moddy). To b...

Více

12. 7. 2012 - Institute of Mathematics

12. 7. 2012 - Institute of Mathematics složitosti a v jejich aplikacích. Zvláštní pozornost byla věnována komplexnímu rozvoji matematiky jako jednotné vědní disciplíny. Tento výzkumný záměr byl řešen v Matematickém ústavu v letech 2005–...

Více

ORL číslo 201311

ORL číslo 201311 jiné státy dozrají k jinému pojetí světa nebo k jiné mentalitě. Ale zatím je menším zlem mít vládu, která je tvrdá a z našeho pohledu ne příliš demokratická, což odnáší malá skupina lidí, než mít v...

Více