students-times-07

D
razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali
mezi naše řádky,
máme tu duben, což možná těší všechny učitele a studenty
nižších ročníků, protože jsou o krok blíže k vytouženému konci
roku, ale pro maturanty duben znamená poslední dny trávené
ve škole s pocitem, že už je maturita společně s přijímačkami
tady. Sama si čím dál více uvědomuju, jak moc mi po těch osmi
letech bude gympl chybět. Samozřejmě, že jsme se třídou jako
ti největší mučedníci často počítali, jakou spoustu let máme
ještě před sebou, tolikrát se nám nechtělo (a stále nechce) učit
na písemky a zkoušení, někteří z nás (třeba já) vloni
odpočítávali poslední hodiny předmětů, které nepatřily mezi
oblíbené a které už v letošním školním roce nejsou povinné.
Jenže když se podívám zpětně na všechno, co jsme na gymplu
prožili, padne na mě nostalgie a nepřeju si nic jiného, než abych
mohla zastavit čas a zůstat na škole, která pro mě tolik
znamená (a tohle nepíšu jen s vidinou pochvaly od vedení ). Jednou mi řekl jeden můj kamarád, který
studuje už nějakou dobu na vysoké, abych si užívala gymplu, co nejvíc to jde, že mu teprve později došlo, jak
skvělé roky to byly. Stejně tak vám teď přeju já, abyste si uvědomovali, že tu máte kamarády, spoustu
příležitostí, dobré učitele, kouzelné prostředí krásné staré budovy, přátelskou atmosféru, která panuje mezi
studentstvem a kantory, nespočet projektů a dalších akcí, že získáváte zkušenosti, za které budete jednou
vděční – zkrátka a dobře, užívejte si přítomnosti a neberte školu jen jako nutné zlo. Jednou vám dojde, stejně
jako mně a mnohým dalším, jak moc jsme se tady měli dobře, kolik máme jedinečných vzpomínek, které nás
znovu na třídních srazech rozbrečí smíchy, a co všechno nám gympl dal. Na těch osm let, co jsem tu mohla být,
nikdy nezapomenu - a tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří byli jakoukoli jejich součástí.
Bohužel ale nejsem kouzelník a ubíhající dubnové dny nezastavím, proto alespoň udělám to, co je
v mých silách – představím vám dubnové číslo Student´s Times. Opět je pro vás připravena řada zajímavých
článků, od pozvání na oblíbené Majálesy, rozhovor s frontmanem skupiny Poletíme?, kterou letos můžete
vidět na řadě hudebních událostí, po rozhovor s panem učitelem Charvátem. Ráda bych vás upozornila na
vzpomínku u příležitosti výročí konce války na našem území - na vypálení Ploštiny, místa, o kterém bychom
všichni měli vědět a neopomínat jej.
V rubrice Naše celebrity na vás čeká (snad) motivace k získání nové formy na léto, objevíte tipy na letní
brigádu a můžete si přečíst něco z tvorby našich studentů, kteří zrovna dnes měli v prostorách školní galerie
autorské čtení, což můžete brát jako inspiraci k napsání vlastní básničky svým drahým polovičkám 1. května.
To vše a mnoho dalšího se dočtete mezi našimi novými stránkami.
Všem vám přejeme zamilovaný 1. máj (i kousek pizzy nebo zmrzlina může být přece v tento den tím
pravým/pravou) a každému z maturantů přejeme spoustu štěstí u písemných maturit a přijímacích zkoušek,
trpělivost a odhodlanost k učení o svaťáku a hlavně vědomí, že už brzy je čekají nejdelší prázdniny v životě!
Užívejte si jara.
Obsah
STALO SE
Ohlédnutí za týdnem s anglo-americkou literaturou
The tale of the three brothers
AKTUÁLNĚ
Máj a … MAJÁLES!
19. duben 1945 – Den, kdy byla vypálena Ploština
Kam v okolí na brigádu?
Rozhovor s frontmanem skupiny Poletíme?
NAŠE CELEBRITY
Karolína Vašků: Z nechutenství se stala menší závislost
ROZHOVOR
P. uč. Charvát: Chtěl jsem být ošetřovatelem exotických zvířat v ZOO
Z VAŠÍ TVORBY
Životu
Klep klep klep
TIPY A TRIKY
4 jednoduché a rychlé piknikové recepty!
Co zajímavého vám prozradí kniha Vyvolení?
Jaký byl film Popelka?
Anglo-americký týden
literatury
Poprvé na naší škole jsme my, studenti, mohli zažít tento týden, který náležel knihám
anglické a americké literatury. Dostali jsme možnost více se zabývat a ponořit do literatury
psané v angličtině. Ačkoliv byl tento týden ve škole krátký, měl jen tři dny, tak byl plný aktivit a
překvapení pro nás. Já jsem se tohoto týdne zúčastnila tak trochu z jiné strany, a to strany
organizátorské. V pondělí jsme vše zahájili malými scénkami ve všech třídách. Tyto scénky
měly přibližovat nejznámější anglická díla. Studenti se mohli jak zábavnou, tak i vážnou formou
něco více o nich dozvědět.
Má maličkost představovala Jane Eyre, mou oblíbenou knižní hrdinku. Většina tříd v
návaznosti na mé vypravování mého pohnutého příběhu poznala, koho představuji. Pygmalion
a Romeo a Julie byli stejně tak přesvědčiví. Věřím a vím, že to nebylo vůbec snadné, vystoupit
s těmito krátkými představeními před našimi spolužáky, ale věřím, že to stálo za to a všichni si
to moc užili.
Dalším důležitým bodem tohoto týdne byla pro mne vernisáž fotografií mé sestry
Heleny Martinkové, jelikož jsem dostala na starost občerstvení. Tato událost se odehrála ve
středu 1. 4. 2015 ve valašskoklobouckém podnikatelském inkubátoru za přítomnosti vedení
školy a města. Tímto byl program angloamerického týden dovršen. Návštěvníci výstavy mohli
shlédnout fotografie inspirované nejvýznamnějšími knihami anglicky psané literatury jako
např. Romeo a Julie, Kdo chytá v žitě, Pán prstenů a další. Fotografie jsou zde vystaveny až do
konce dubna, takže pokud jste promeškali vernisáž, stále máte možnost to napravit. Po celé tři
dny se ve škole děly i jiné také zajímavé věci - jako například promítání filmů a diskuze nad
nimi.
Myslím, že tento týden se skvěle povedl a vnesl do školy závan nové iniciativy ohledně
anglického jazyka a jeho literatury. Děkuji všem, kteří tento týden zorganizovali, a doufám, že
se bude opět opakovat.
(L. Martinková, OK)
As you know, there was the week of the British and American literature at our school. That´s
the reason why we prepared the following opportunity for all of you – you can read a tale
which is included in a book by J. K. Rowling, the author of the most famous book series in
the world, Harry Potter. The Tales Of Beedle The Bard are mentioned in the last Harry Potter
book (Harry Potter And The Deathly Hallows) and the story about three brothers is very
important – the deathly hallows which are the most precious things in the word of wizards
are the gifts which are given to main characters of the story.
THE TALE OF THE THREE BROTHERS
(THE TALES OF BEEDLE THE BARD - BAJKY
BARDA BEEDLEHO)
There were once three brothers who were traveling along a lonely, winding road at twilight. In time, the
brothers reached a river too deep to wade through and too dangerous to swim across. However, these
brothers were learned in the magical arts, and so they simply waved their wands and made a bridge appear
across the treacherous water. They were halfway across it when they found their path blocked by a hooded
figure.
And Death spoke to them. He was angry that he had been cheated out of three new victims, for travelers
usually drowned in the river. But Death was cunning. He pretended to congratulate the three brothers upon
their magic and said that each had earned a prize for having been clever enough to evade him.
So the oldest brother, who was a combative man, asked for a wand more powerful than any in existence: a
wand that must always win duels for its owner, a wand worthy of a wizard who had conquered Death! So
Death crossed to an elder tree on the banks of the river, fashioned a wand from a branch that hung there, and
gave it to the oldest brother.
Then the second brother, who was an arrogant man, decided that he wanted to humiliate Death still further,
and asked for the power to recall others from Death. So Death picked up a stone from the riverbank and gave
it to the second brother, and told him that the stone would have the power to bring back the dead.
And then Death asked the third and youngest brother what he would like. The youngest brother was the
humblest and also the wisest of the brothers, and he did not trust Death. So he asked for something that
would enable him to go forth from that place without being followed by Death. And death, most unwillingly,
handed over his own Cloak of Invisibility.
Then Death stood aside and allowed the three brothers to continue on their way, and they did so, talking with
wonder of the adventure they had had, and admiring Death’s gifts. In due course the brothers separated, each
for his own destination.
The first brother traveled on for a week or more, and reaching a distant village, sought out a fellow wizard
with whom he had a quarrel. Naturally with the Elder Wand as his weapon, he could not fail to win the duel
that followed. Leaving his enemy dead upon the floor, the oldest brother proceeded to an inn, where he
boasted loudly of the powerful wand he had snatched from Death himself, and of how it made him invincible.
That very night, another wizard crept upon the oldest brother as he lay, wine-sodden, upon his bed. The theif
took the wand and, for good measure, slit the oldest brother’s throat.
And so Death took the first brother for his own.
Meanwhile, the second brother journeyed to his own home, where he lived alone. Here he took out the stone
that had the power to recall the dead, and turned it thrice in his hand. To his amazement and his delight, the
figure of the girl he had once hoped to marry, before her untimely death, appeared at once before him.
Yet she was sad and cold, separated from him as by a veil. Though she had returned to the mortal world, she
did not truly belong there and suffered. Finally the second brother, driven mad with hopeless longing, killed
himself so as truly to join her.
And so Death took the second brother for his own.
But though Death searched for the third brother for many years, he was never able to find him. It was only
when he had attained a great age that the youngest brother finally took off the Cloak of Invisibility and gave it
to his son. And then he greeted Death as an old friend, and went with him gladly, and, equals, they departed
this life.
Máj… a MAJÁLES!
Majáles má dlouhodobou tradici a v určitých obměnách se zachoval až do dnešní doby, kdy
jsou jeho oslavy stále výraznější a větší. Odjakživa se jednalo o studentské oslavy jara, které
prošly změnami, zákazem, zažily období, kdy byly jakousi propagandou systému, a nakonec
se z těchto oslav vyvinul asi nejoblíbenější studentský festival. Kromě hlavních velikých
majálesových festivalů, které se pořádají v Praze, Brně a Hradci Králové – jejichž obsáhlé
programy najdete na webu http://www.majales.cz , existuje i spousta menších „odnoží“ a ty
v našem okolí nejsou opomíjeny.
Majáles na Vsetíně vloni nabídnul Zoči Voči, SKYWALKER, Paulie Gerand nebo i vám určitě známou skupinu
My revolution (prosincové číslo Student´s Times).
Další Majáles v blízkém okolí se koná ve Valašském Meziříčí, jehož program byl také v minulém roce bohatý.
Kromě Chinaski a UDG tady vystoupila také špička české hip-hopové scény - PRAGO UNION - a nebyl ochuzen
ani o zajímavé besedy.
Na co se můžete těšit letos?
Výše jsem nezmínila Majáles ve Zlíně pořádaný UTB, ten se letos bude konat 4.5. a vše začne v 15:00 na pódiu
naproti Baťovy vily.
Již zmiňované PRAGO UNION můžete vidět právě tady, dále se představí ještě En.Dru a Dan Bárta, kteří se
postarají o zajímavé spojení výjimečného hlasu a beatboxu.
Až z Británie dorazí The Freud!, kteří slibují neopakovatelný zážitek a pocity z koncertu.
Ještě před veškerou hudbou se ve 14:00 do města vydá majálesový průvod plný barev, masek a zábavy.
Dokonce ani zde nepřijdete o volbu krále Majálesu a užijete si spoustu zábavy!
Vsetínský Majáles nabídne třeba Hentai Corporation, Kofe - in, Nvmeri. Pokud se tedy rozhodnete pro Vsetín,
neváhejte 7. 5. v 17:00 očekávat u pódia na Svárově. A protože jsme studenti zvyklí na nepohodu, počasí
vůbec nebudete brát jako překážku, akce se koná za každého počasí, tudíž pláštěnky s sebou a šup za živou
muzikou!
Nezaujalo vás nic na Vsetíně či ve Zlíně? Anebo byste měli festiválkování málo? Hned následující den se
můžete (8.5. - start opět v 17:00) ve Valašské Meziříčí těšit na Skyline, Poletíme?, Waltera Schnitzelssona,
Criminal Colection + Ptakustik + Light & Love, dále pak besedy a workshopy v M-klubu, kde budou od 23:00
Hoofbeats.
Takže neseďte doma, vyrazte do ulic oslavovat jaro, zábavu a mládí!
(L. Šimarová, 4. G)
19. DUBEN 1945 – DEN, KDY
BYLA VYPÁLENA PLOŠTINA
Ploštinu si lidé nejčastěji vybavují jako
místo, kde je památník, a když se jich
zeptáte, co o tomto místě vědí,
většinou nedokážou říct nic víc, než že
toto místo bylo vypálené. Ovšem
důležité je připomenout, že název
Ploština nebyla vždy označením pro
návštěvní místo s památníkem a
kapličkou, ale domovem pro
pasekářskou osadu, která zde na
jižním Valašsku byla odedávna.
Podmínky byly kruté. Lidem se zde nežilo
vůbec lehce. Ale horší časy pro obyvatele
nastaly s 2. světovou válkou. Strategická
poloha, odlehlé lesy, to vše nahrávalo tzv.
partyzánům (protinacistickým jednotkám),
aby zde soustředily své jednotky. Bohužel
značná část z nich zakotvila na Ploštině.
Mírumilovní a stateční pasekáři dobrovolně, ale i nuceně ubytovávali a jakýmkoliv způsobem pomáhali
partyzánům.
Osudným datem se pro Ploštinu stal 19. duben 1945. Nic netušící obyvatelé si vyvolali sami nad sebou ortel
smrti, když spolupracovali s partyzány. Lidé byli vyslýcháni nacistickou skupinou SS a nemilosrdně vháněni do
hořících domů. Jen jeden člověk se zachránil.
„Malá pasekářská osada obec Drnovice na Valašsku, osm chudých pasekářských chalup, bylo
vydrancováno, vypáleno a v ohni byli za živa upáleni 23 mužů a jedna žena. Jejich provinění
bylo jen to, že na otázky rozzuřených SS, kde jsou partyzáni, odpovídali mlčením.“
Z knihy Ploština, Vláďa Vaňák, 1945
Jestli mohly či nemohly zasáhnout protinacistické jednotky, to už je nevyřešitelná otázka. Setkáváme se s
mnoha dohady a jeden z nich je, že partyzáni o blížících se jednotkách SS věděli, a proto utekli a obyvatele
nejenom Ploštiny, ale i dalších okolních vesnic nechali napospas smrti.
19. dubna to bude již 70 let od tragické události na Ploštině. Stále jsou mezi námi ti, co hrůze 2. sv. války
hleděli do tváře, a to nám připomíná, že ještě nejde o dostatečně dlouhou dobu na to, abychom zapomněli na
naše statečné předky, kteří se čelem postavili smrti.
Slova pana Jana Machů, který tragédii na Ploštině přežil:
"Ten osudný den jsme šli pást dobytek na pastvu pod osadu Ploština. Cestou tam jsme potkali německá
vojenská auta. Pásli jsme krávy a poté jsme viděli kouř a slyšeli jsme křik. Šel jsem se podívat, co se děje, a když
jsem přešel, uviděl jsem dům v plamenech, u kterého stáli němečtí vojáci. Než jsem se stihl otočit, už mě vojáci
zajali a na hlavu mi nasadili pytel od brambor.
Dovedli mě na místo, kde bylo mnoho lidí, a tam mi pytel strhli. Všechny lidi stavěli po jednom před dveře a
stříleli po nich. Poté i mě postavili do dveří a uslyšel jsem nabíjení pistole. Rychle jsem skočil do hořícího domu a
poté jsem slyšel jen vojáky, jak na sebe křičí. Nic z toho jsem jim nerozuměl a pak vedle mě dopadl ruční
granát. Chytil jsem ho a zahodil o kus dál. Poté jsem slyšel jen výbuch.
Musel jsem asi omdlít, protože jsem se vzbudil a myslel jsem si, že krvácím. Po chvíli jsem si všiml, že to není
moje krev, ale že na mně leží jeden člověk. Otočil jsem ho tváří k sobě a viděl jsem, že je to můj kamarád. Snažil
jsem se mu pomoci, ale už marně. Vstal jsem a šel jsem dál. Všude kolem mě bylo mnoho těl. Bylo mi horko, a
tak jsem hledal nějaký úkryt před ohněm. Našel jsem jen kopu brambor, do které jsem si zalezl a chvíli počkal.
Až začaly být žhavé i brambory, tak jsem vylezl a hledal nějaký úkryt.
Všechno padalo a já jsem si vzpomněl, že ve sklepě toho baráku je okno. Vešel jsem do sklepa, kam se oheň
naštěstí nedostal. Našel jsem okno, kterým jsem vylezl. Vedle baráku byla močůvka, do které jsem skočil. Když
se vojáci nedívali, vyskočil jsem a utíkal jsem směrem do lesa, ale to už si mě vojáci všimli a pustili na mne psy.
Já se schoval za houští, kde mě psi naštěstí nenašli. Dodnes nevím proč, ale myslím si, že to bylo kvůli močůvce.
Poté jsem utíkal přes hory domů do Vysokého Pole a střetl se se svou rodinou, které jsem všechno řekl."
Z knihy Život a historie vypálených obcí aneb „Znáte nás?,“ 2014
(M. Húšťová, 3. G)
Kam na brigádu?
Léto se blíží a spousta z nás už začíná pomalu přemýšlet nad tím, co bude celé dva měsíce
dělat. Pokud patříte mezi ty, kteří chtějí využít dva měsíce prázdnin na to, aby si přivydělali,
měli byste už shánět nějakou brigádu. Říkáte si, že je ještě čas? Čím dříve, tím lépe.
Rozhodli jste se, že na brigádu chcete jít, ale nevíte kam se jít zeptat, nebo kam vůbec berou
brigádníky? Žádný problém. Máme pro vás pár tipů na brigády a také pár tipů, jak si brigádu
hledat.
Nejdostupnější brigáda?
Roznášení letáků do schránek nebo na ulici apod.
Práce v obchodech, např. doplňování zboží, …
Práce na poště, balíky
Pomocné práce ve skladu a ve výrobě
Pomocné práce stavebních firem
Úklid domácností nebo kanceláří
Doučování
Výpomoc v restauraci
Stěhování bytů nebo kanceláří, výpomoc
Tipy a triky:
Už víte, jaký přivýdělek by pro vás byl ten nejlepší? Ale nevíte jak na to? Ptejte se přátel a známých, mnoho
firem hledá brigádníky na základě doporučení svých zaměstnanců. Poptejte se v restauracích, obchodech a
barech v okolí, jestli nepotřebují výpomoc, protože osobní dojem dělá hodně. Všímejte si dveří a
nástěnek v supermarketech. Nezapomínejte se kouknout i na různé inzeráty.
Kdy hledat? Už na jaře!
Chcete si najít nejlepší z nejlepších? Začněte hledat už na jaře, od dubna do května. V červnu už bývá nabídka
dost omezená. Léto je obdobím sezónních prací v cestovním ruchu, stavebnictví, zemědělství a dalších
oborech. Studenti mají největší zájem o brigádničení v průběhu července, v srpnu je zájem slabší. Jednoduše
čím dříve se zeptáte, tím lépe vám vyhoví s termínem brigády.
Inzeráty, nabídky,..
Zeptali jste se už všech známých, chodili jste po firmách, obchodech, ale stále nic? Zkuste prošmejdit
internetové stránky, jestli se zrovna v nich neskrývá vaše brigáda. Nejspolehlivější a nejznámější zdroj je
Jobs.cz. Populární portál nabízí nejen brigády, ale i samotnou práci. Novinky z nabídek brigád jsou každým
dnem aktuálnější, takže se nemusíte bát, že už vám práci někdo vyfouknul. Pokud budete psát e-mail,
nezapomínejte, že konkurence je veliká, tak se snažte vymyslet co nejzajímavější předmět a kvalitní dopis.
www.jobs.cz
Dalšími zajímavými stránkami jsou: www.indexnoslus.cz,www.indexnoslus.cz
(M. Zvonková, 3.G)
Rozhovor s p. uč. Charvátem
Pan učitel Pavel Charvát. Pro mnohé je jistě ikonou a jedním z nejvýraznějších učitelů naší
školy vůbec. Z pohledu „za katedrou“ jej známe snad všichni, ale jen hrstka z nás o něm
může říct něco víc, něco zajímavého, neobvyklého. A tak jsem se rozhodla jej všem přiblížit
v trochu rozmanitějším měřítku.
Narodil se 25.řijna 1970. Během studií na Mendelově univerzitě v Brně (obor Zootechnik) a hlavně po studiích
byl profesionálním fotbalistou. Poté si na rok vyzkoušel práci v zahraničním obchodě a roku 2000 zavítal
k učitelství, kde zůstává dodnes. Miluje cokoli sladkého, černou barvu a mezi jeho koníčky patří například
historie, stavba domku a budování zahrady, populárně-naučná a vědecká literatura či jedna nejmenovaná
počítačová strategie, kterou hraje již sedmým rokem.
„Doufám, že to nezní jako fráze nebo klišé, ale to jediné,
na čem v životě záleží, je vaše zdraví.“
Čím jste se chtěl stát, když jste byl ještě malý kluk?
Od malička, vlastně i teď, jsem chtěl být ošetřovatelem exotických zvířat v zoo. V žádném případě jsem
nechtěl být učitelem!
Na co nejraději vzpomínáte z dob Vašeho studia?
Z doby mého studia byly bezkonkurenčně nezapomenutelné všechny třídní akce mimo školu. Výlety, lyžáky,
ale hlavně brigády. Všechny ty chmely, hrozny nebo jablka s fantastickými nocemi plnými zpěvu, srandy,
alkoholu a holek.
Jak jste se dostal k trénování fotbalových družstev?
Dlouhou dobu jsem fotbal aktivně hrával a od hráče k trenérovi je jen kousek.
Pamatujete si nějakou vtipnou historku z učení na naší škole? Jakou?
Moje třída byla studnicí veselých historek. Do smrti nezapomenu, když Petr Graclík vyhodil z okna svačinu
(chleba se salámem), a já potom musel vyšetřovat rozbité okno projíždějícího auta autoškoly, nebo když kluci
zavřeli Richarda Žiláka mezi dvojitým oknem v naší galerii a všichni, kteří přicházeli do školy, ho tam viděli a on
nemohl ven.
Bylo toho ale mnohem, mnohem víc, jak si to mám všechno pamatovat.
Jaké jsou Vaše největší sny?
Mým jediným snem je, abych já, moje rodina i moji blízcí byli zdraví a mohli si naplno užívat života.
(M. Rumánková, OK)
Poezie mezi námi
V pátek 10. dubna se některé třídy zúčastnily autorského čtení básnířky Lady Martinkové. Po
týdnu bylo uspořádáno další autorské čtení, ale tentokrát s našimi studenty, kteří nám
prostřednictvím dnešního dopoledne (17. dubna) mohli předvést svou tvorbu jinak než ve
školních lavicích. Vy si teď můžete přečíst básničku Klárky Baksové (OK) a Pavla Zádrapy (SX),
kteří byli jedni z těch, co nám ukázali, že poezie je tím nejvýstižnějším vyjádřením našeho
pohledu na svět a není jakýmsi přetrvávajícím historickým artefaktem, který někteří vnímají
jako pouhou povinnost hodin českého jazyka.
Klep klep klep
Pavel Zádrapa
Ztracen ve špíně,
klepající na bránu pekel,
plačící na klíně,
Mami, já nechtěl.
Věci hrozné jsou mi vlastní,
nemám sílu dobře žít.
Sodoma stává se mi vlastí,
neumím se se zlem přít.
Mami, pomoz, já nechtěl.
Křičím znova z plných plic.
Mami, lituji, já nechtěl,
ze dveří sálá krutý hyc.
Mami, já nechtěl zaklepat.
Zvědavost mě svedla.
Mami, já nechci umírat,
tvář syna hrůzou zbledla.
Navěky, každý den,
žít s pocitem viny,
řvát zatracen,
to pro svoje činy.
Mami!
Mami!
Mami!
Nedej aby se dveře otevřely,
Zachraň marnivce,
Nechci už nikdy klepat
Nikdy více...
Životu
Klára Baksová
Živote, proč jsi tak nelehký,
proč jsi tak tvrdý a plný bolesti?
Osude, jsi snad jen Náhodou,
neb trestem za naše neřesti?
A ty, Štěstí, mi odpověz,
proč stejným metrem neměříš?
Víro, s níž všechno dokážem,
vždyť sama v sebe nevěříš.
Naděje, umíráš poslední,
však planá jsi a bolavá,
Radosti, srdce plnící,
proč se nám Tě nedostává?
Ty, Lásko, jež hory přenášíš,
proč lámeš vedví srdce mé?
Vzpomínko, v srdcích žijící,
kdo na Tebe si vzpomene?
Jen, Smutku, tys nás nezradil,
když provázels nás temnotou,
a Smrti, jež strach naháníš,
vždyť jsi jedinou jistotou.
Samoto, cos nás obklopila,
vždy umíš dělat společnost.
Ty, Čase, pro nás vymezený,
změníš se někdy na Věčnost?
A Smysle bytí, ptám se Tebe,
nejsi zde jen pro útěchu?
Já však Tě hledat nepřestanu,
do posledního výdechu.
Pokud i vy máte nějaké své básničky/povídky/příběhy/postřehy/fejetony nebo cokoli
dalšího, o co byste se s ostatními chtěli podělit, určitě nám své práce můžete poslat na mail:
[email protected] nebo využít náš Student´s Times Box (u kopírky v 1. patře).
Budeme rádi, když budeme moci zařadit do časopisu i něco z vaší tvorby .
Karolína Vašků:
Z nechutenství
se stala menší
závislost
Pro rozhovor k rubrice „Naše celebrity“ jsem si do dubnového čísla vybrala takového
človíčka, který se úplně odlišuje od všech předchozích talentů, které jsme vám již představili.
Dnešní „celebrita“ je osoba, která svým nadšením a pevnou vůlí ovlivnila a motivovala
spoustu lidí nejen na naší škole. Řeč je o letošní maturantce, studentce oktávy, nadšenkyni
do fitness a zdravé výživy, Karolíně Vašků.
Jak ses dostala ke zdravé
výživě? Kdy nastal ten zlom ve
tvém životě?
Ke zdravé výživě jsem se
dostala asi před třemi lety, kdy
jsem čirou náhodou natrefila na
detoxikační kúru od Mačingové.
Tenkrát jsem to nevydržela. Po
dlouhé době, někdy v dubnu
2013, jsem se na sebe zadívala
do zrcadla a řekla si, že je na
čase to změnit.
Tak jsem odstartovala éru
hubnutí. A abych předešla
případnému nezdaru, začala
jsem si psát blog a veřejně ho
sdílet. Tím jsem samozřejmě
měla i možnost motivovat další
lidi.
Co pro tebe bylo ze začátku
nejtěžší?
Rozhodně to bylo stravování a
chystání jídel (ostatně pořád
je). Můj jídelníček se skládal z
bílých rohlíků, pomazánek,
koláčků a salámů. O zelenině
ani vidu ani slechu. Ráno jsem
nesnídala, ve škole hladověla a
ládovala se čokoládou. Potom
jsem přišla domů, snědla velký
oběd, leckdy k tomu i zákusek,
večer mě pak honila mlsná a
lednička se u nás nezavřela.
Musela jsem začít jíst víc těch
„zelených, zdravých věcí“, což
se mi příčilo, a taky jíst
pravidelně, v malých porcích,
ale často. Nebylo to lehké,
protože organismus nebyl
zvyklý na množství vlákniny,
nýbrž na potraviny plné
chemie.
Naštěstí jsem už za vodou a
například takový pařížský salát
mi už ani nechutná.
Kde bereš ten elán a motivaci?
Elán je pořád. Sama se divím,
kde se bere, ale zkrátka mě to
baví. Z nechutenství se stala
menší závislost.
Motivací jsou mi závodnice
bikiny
fitness
a
hlavně
kamarádi,
společně
si
rozumíme a podporujeme se.
Velkým motorem je taky
pokořování vlastních výsledků,
den ode dne mohu být lepší.
Co tě na cvičení nejvíc baví a
jaký je tvůj nejoblíbenější
sport?
Jak už jsem zmínila, je to to
neustálé zlepšování - dnes jsem
dál než včera. Taky miluju tu
náladu po cvičení. Díky
uvolněným endorfinům bych
všechny objímala. Sice se poté
dostaví únava a hlad, ale to
lehce vyřeším.
Nejoblíbenějším sportem je
asi
běh.
Nic
k němu
nepotřebujete a zlepšení
uvidíte již za pouhý týden.
Když si potřebuji vyprázdnit
hlavu, neznám lepší způsob,
než vyběhnout do polí.
jsem se jednou rukou držela
madla. Druhý den to samé, třetí
jak by smet. Potom tam někdo
běhal a nedržel se! Musela
jsem vypadat fakt komicky,
zpětně jsem se cítila trapně a
od té doby se madla nedržím.
Jakou radu bys dala druhým
lidem, kteří například chtějí se
Zažila jsi během tohoto
„zdravého období“ i nějaké
trapné okamžiky?
Vzpomínám si na své první
návštěvy v posilovně. Ukázali
mi běžící pás a paní mi
sdělila, že ať se raději
přidržuji, abych nespadla. A
tak jsem běhala a přitom
zdravým životním stylem začít?
Rozhodně
neočekávejte
výsledky po prvním týdnu, ani
po dvou. Hubnutí nebo nabírání
svalů
není
krátkodobá
záležitost,
pokud
chcete
předejít tzv. jojo efektu, čili
přibrat
znovu.
Hlavně
nehladovějte!
Největší kámen úrazu je
stravování. Někdo si myslí,
že když bude jíst jedno
jablko za den, že zhubne.
Ano, ale ne tuky. Důležité je
dostat do těla kvalitní
suroviny a doplňovat je
pravidelně
po
malých
porcích. K tomu ze začátku
párkrát do týdne cvičit.
Nemá žádný smysl usilovně
šlapat na rotopedu dvě
hodiny v kuse, protože byste
tělu vůbec neprospěli. Jezte
dobré potraviny, hýbejte se
a kvalitně se vyspěte.
A nezapomeňte na úsměv, s
optimistickým přístupem jde
všechno líp.
No a pro ty, které tento článek nadchl, nebo se jím alespoň trochu motivovali, přidala Kája její oblíbené krátké video
s nejrůznějšími cviky a také ještě jednoduchý recept na chutné, sladké, ale zároveň i zdravé chia lívanečky.
Ingredience:
50 g ovesných vloček
1,5 lžičky chia semínek + 8 lžiček horké vody
vejce
2 lžíce jogurtu + 2 lžíce vody
lžička (javorového) sirupu
Postup:
Chia semínka smícháme s horkou vodou. Ovesné vločky
rozmixujeme na mouku, přidáme zbytek ingrediencí a smícháme
na těsto. Až chia semínka v horké vodě ztuhnou, vlijeme hmotu
k vytvořenému těstu a vše zamícháme. Na pánvičce poté utváříme lívanečky. Můžeme podávat s arašídovým máslem,
tvarohem a nejrůznějším ovocem (banán, kiwi).
(M. Rumánková, OK)
Poletím, poletíš, Poletíme?
13. 3. 2015 v Bamboo clubu ve Zlíně vystoupila kapela Poletíme?. Jako předkapela zahrály
tamější Jitunk kampeny (http://bandzone.cz/jitunk?at=info).
Že Poletíme? neznáte? V rozhovoru s Rudolfem Brančovským se dozvíte, jak o něm, jakožto
frontmanovi, tak o Poletíme? a ještě vás bude čekat malé překvapení.
Jejich hudbu provází neskutečná energie, kterou ale naživo pocítíte mnohem víc.
Hořkosladké texty s chytlavými melodiemi zaujmou, pobaví, potěší a snad i inspirují. Ke
koncertu není co vytknout. Poletíme? baví. Publikum zpívalo, tančilo, žilo. Zazněly jak písně
z desky Turbošansón, tak i starší kousky. Rudolf je rozeným bavičem, ale nenechal zaniknout
ani ostatní členy kapely, kteří měli možnost se hudebně představit při jeho popěvku "O
fucking jazz".
Mohl by ses trochu představit?
V 18 letech jsem si řekl, že už
nikdy nepůjdu do práce a že
budu žít jako umělec na volné
noze, což se mi od těch 18 let
daří. Jsem výtvarník a vlastně
mě živí umění jako prodej
obrazů. Dělám výstavy, prostě
různý umělecký projekty, a
vždycky jsem měl nějakou
kapelu.
Teďka po těch letech ( teď je mi
35) začínám mít kapelu, na
kterou mi začínají chodit ve
velkým lidi. Takže veškerý svůj
čas, profesní i volnej, věnuju
jakoby umělecké náplni, buďto
teda jako malíř, nebo jako
muzikant s kapelou Poletíme?.
Mluvil jsi o umění, že se živíš
tím, že hraješ a maluješ. Co
bylo první - štětec a barvy
nebo kytara a zpěv?
Tak začalo to v dětství a už
tehda se to úplně prolínalo. Já
jsem měl rád hudbu i malování
a pocházím z umělecké rodiny,
takže jsem to viděl všecko
doma a jsou to dva druhy
vyjadřování.
Těch druhů vyjadřování je
spousta… taky jsem kdysi
přemejšlel, jestli nebudu psát
třeba literaturu, nebo jestli
nebudu fotograf, vlastně jsem
zkoušel všechno, co jakoby
mladýho člověka
se zájmem o
tvorbu baví nebo
zajímá, a zůstaly
mně tady tyhle
dvě věci, kterým
se snažím aktivně
věnovat.
Pocházíš
z umělecké
rodiny, mohl bys
to trochu
přiblížit?
Můj bratr je taky
malíř. Moje
maminka je
dětská
ilustrátorka Vlasta Švejdová,
dělala slabikář a
spousty knih. Můj
tatínek je taky
umělec, takže mi
nezbylo nic jiného, jako třeba
někde pracovat, my to nemáme
v krvi.
Já jsem si ten umělecký život
teda představoval romanticky
jako asi každý. Teď zjišťuju,
kolik je to práce a strašně moc
zodpovědnosti, když se tím
člověk chce uživit. Kdysi jsem o
tom snil, že to bude život, kdy
se moc nenadřu. Je to absolutní
opak. Aby byl člověk úspěšný,
musí být moc pracovitý.
Máš v malování nějakou
konkrétní inspiraci?
Já vlastně jak se nespokojím
v životě, že bych byl jednou
profesí, tak i v tom malování
jakoby tvořím v takových
etapách. Každej rok udělám
nějakou kolekci, která je
zaměřená na něco nebo je
vychýlená nějakým směrem.
Tady tu kolekci s těma
panáčkama jsem začal dělat
minulej rok a byla to čistě
taková katarze, nebo reakce na
to, že jsem roky předtím dělal
strašně moc abstrakci. No, dělal
jsem jenom abstrakci, už jsem
z toho byl unavenej, tak jsem si
říkal, kašlu na to, budu dělat
zase panáčky teďka chvilku,
abych se z toho nezbláznil. Já
nerad dělám věci, které musím
dělat, takže vždycky chci dělat
jenom věci, které se mně chtějí.
Jak jsem té abstrakce už měl
plné zuby, tak jsem začal dělat
panáčky. Teďka po roce
panáčkování zase dělám
abstrakci, protože jsem se tak
vypanáčkoval a
bude kolekce, která
je abstraktní.
Hudba tě provázela
od malička, měl jsi
také kapelu Veselá
Zubatá, zajímalo by
mě co teď Veselá
zubatá, stagnuje,
nebo se něco
chystá?
Veselá Zubatá je
kapela, která hrála
asi šest let, ale ty lidi
z ní šli všichni jiným
směrem. Jediný, kdo
mi zůstal, je Pavel
saxofonista.
Obě ty kapely měly
společné to, že jsem
pro ně psal písničky
a byl jsem
zpěvákem. Za
Veselou Zubatou jsem chtěl
udělat čáru. Říkal jsem si, teď to
bude jinak, teď to bude
Poletíme? s jinými lidmi,
v jiném městě.
Veselá Zubatá byla taky pak už
víceméně pražská kapela.
Načež jsem se vrátil do Brna.
Začal jsem s jinou kapelou a
nechtěl jsem už hrát na
elektrickou kytaru. Řekl jsem si,
budu hrát na banjo a bude to
Poletíme?.
Jak jste se s Poletíme? dali
dohromady?
Jednou jsem přišel do
evangelického kostela a tam
jsem je poznal. Tito kluci tam
hráli a byli ještě hodně mladí,
houslistovi bylo asi 15 let. Hráli
výborně, tak jsem se jich zeptal,
jestli by se mnou nechtěli hrát
v nové kapele a oni
samozřejmě souhlasili, tak jsme
to dali dohromady.
Mohl bys popsat Poletíme? ?
No to je právě to krásné, že tak
jednoduše to popsat nejde.
Je tam kousek swingu, kousek
punku, kousek country, kousek
šansonu, kousek jazzu.
Celé to vesele šlape, dobře se u
toho tancuje, lidi se smějí
textům a dostávají lepší náladu.
Je nás na podiu sedm, takže je
to energie, která lidi baví.
Ještě k tomu můžu říct, že
každý z muzikantů je jiný. Každý
je odborník ve svém oboru.
Bubeník je student bicích.
Pianista je taky student.
Zajímavé je, že máme 4
vysokoškoláky, kteří studovali
hudbu. Začínali jsme taková
„kutálka“ a teď máme v kapele
lidi, co si na tu hudbu udělali
papír.
Říkal jsi, že píšeš texty, takže
hudbu skládají kluci?
Já přinesu písničku a kluci se
k tomu nějak vyjádří a ono to
vznikne, bez nějakého složitého
přemýšlení.
Někdy se s tím texty můžou
rozcházet, ale zdáš se být věřící
člověk, je to tak?
No, věřící jsem. Abych tu svoji
víru nějak přiblížil, tak je spíš
evangelickýho ražení a víra je
pro mě tak osobní věc, že bych
asi o ní musel hovořit víc.
Ty texty jsou často ale
mnohem smutnější než jejich
melodie, je to účel?
Ono zřejmě to tak vychází. Mně
se líbí ten kontrast, když
písnička, která je vesměs
smutná až hrozná, má veselou
hudbu.
Vypadáte jako dobří kamarádi
a že jste sehraní, míváte někdy
nějaké neshody?
Nemíváme žádné hádky, jsme
spolu rádi. Prostě nemůžeš
dělat kapelu s lidmi, se kterými
si nerozumíš.
Vždycky když jedeme na
koncert, tak máme sebou
všichni plavky a chodíme do
aquaparků, známe všechny
aquaparky v České republice.
Takže kromě toho, že spolu
koncertujeme a trávíme hodně
času v dodávce, tak spolu
chodíme plavat nebo do
zoologických zahrad. Člověk si
na cestě musí najít nějakou
zábavu, protože kdybychom
pořád seděli jen v hospodě, tak
se z nás brzo stanou alkoholické
mrtvoly.
Jednou ses zmínil, že jste malá
kapela a jste rádi za každého
fanouška. Teď jste byli
v Dobrém ránu na ČT, myslíš,
že vám to pomůže rozšířit
okruh fanoušků?
No, byli jsme v Dobrém ránu,
měli jsme tam tři písničky a
kratičký vstup.
Jistě, každý výstup v médiích,
radiu nebo rozhovor – cokoliv,
co se dostane do oficiálních
médií, lidi zajímá. Když se
kapela objeví v televizi, tak
získává takové to veřejné
razítko: „Ano, oni už byli
v televizi, oni jsou asi opravdu
dobrá kapela.“ Je to trošičku
hloupé, ale v Česku to tak
funguje, že to, co je v televizi, je
pravda a kdo tam byl, je slavný.
To, že jsme byli v Dobrém ránu,
ale ještě žádná sláva není.
Je taky otázka, jestli existuje
nějaký televizní formát, který
by nás unesl, protože televize
jako by vytěsnila už veškeré
umělecké a artové věci
z veřejného vysílání. Teď
v televizi není program, kde by
kapela jako my mohla
vystupovat.
Ano, ten mainstream si rozdělí
všechny show a pořady, ale pro
nás není v televizi prostor.
Bylo to poprvé, co jste byli
v televizi?
Ne. V televizi už jsme byli
víckrát, ale vždycky to byly věci
podobné rozsahem tomu
Dobrému ránu. Hráli jsme kdysi
ve studiu Kamarád a těch
Dobrých rán jsme měli víc.
Předtím se to jmenovalo jinak,
ono se to furt mění a já to
nevím, já televizi nemám, a tak
ji nesleduju.
Čím větší povědomí, tím lepší
zvuk a příležitosti. Chtěli byste
zůstat takovou tou kapelou
menší, nebo se prosadit do
mainstreamu?
Je poměrně složité přitáhnout
lidi na něco, co není komerční
mainstream, a my nejsme
komerční mainstream, ale ta
návštěvnost jde nahoru. Pro mě
je teď výzva zkusit, kde se
zastavíme, aniž bychom začali
dělat nějaké závažnější ústupky
k tomu, aby návštěvnost byla
vyšší. Protože Poletíme? budou
vždycky Poletíme?. Teď je jen
otázka, že každá kapela v České
republice narazí na jakýsi strop
a záleží, kde je ten náš strop.
Co Turbošansón, jak se to
stalo?
Album vzniká takovým
způsobem, že si nosíš na stůl do
pracovny nějaké kamínky, ze
kterých lepíš mozaiku. Před pěti
lety jsem ty kamínky vytahovat
z řeky támhle a támhle a byli
takhle barevné… Potom na
další desce jsem na ty kamínky
chodil jinam a stavil jsem se na
ně i ještě kousek dál. Protože
v té řece už došly, šel jsem
hledat zase jinam, potom to je
na tom stole a ty z toho slepíš
tu desku. Je to jako mozaika.
Vlastně vzhledem k tomu, co se
ti v životě děje, jsou ty desky
jiné. Já sám si kladu otázku,
jaká bude ta pátá deska. To
člověk neví, co se v životě
stane. Takže všechny ty desky
jsou autentické, nevytváří je
nějaký producent, co by řekl:
„Hele, kluci, teďka to chce tady
trošičku víc o lásce, tady
v tomhle místě… a hlasitěji, a
potom ploužák.“
Připadá ti, že ses na desce
Turbošansón ucelil?
Já jsem si dovolil být víc osobní
a jít víc do hloubky a
neschovávat ty příběhy do
srandiček. Ano, i v těch
srandičkách se dají najít
hluboké věci, ale
v Turbošansónu jsem si dovolil
být celkově hlubší. To jsou
právě ty momenty, které jsou
na té desce hezké, něco mi říká,
že se toho nemusím bát.
Já se totiž můžu přiznat, že jako
autor, snad jako každý autor,
bojuju s tím, abych se
neztrapňoval, bojuju s takovým
vnitřním studem, a když si na
sebe vezmeš masku kašpárka,
tak je všechno jednodušší.
Zdá se, že s Turbošansónem
přišlo hodně úspěchů, změn a
taky zážitků. Co byl pro vás ten
nejlepší moment nebo zážitek
v poslední době?
To, že se zvýšil počet akcí, které
byly vyprodané. V Praze jsme
vyprodali Malostranskou
besedu, v Brně jsme vyprodali
Kabinet múz, potom klub ve
Žďáru nad Sázavou.
Mně se líbí, že i když hrajeme
v malinkém městě, tak se to
kolikrát zaplní. V Brně když se
zaplní klub, jsem zvyklej, ale to,
že se plní kluby ve Zlíně nebo
třeba i ve Vsetíně, to je dobré,
to si mi líbí. Jde o to, že já už
jsem z toho byl potom
unavený, jedeš někam strašně
dlouho, teď to jako ta kapela
všechno vytaháte a pak přijde
30 lidí, a to člověku tak
postupně padá řemen. Vlastně
člověk chce, aby to lidi viděli a
slyšeli ty písničky, protože to
dělá kvůli nim a taky kvůli sobě,
aby se jim ukázal, když nikdo
nepřijde, tak to nemá smysl.
Jak bys nalákal lidi na hudbu,
co děláte? Co je na vás
výjimečné?
Já bych spíš lidi lákal, ať chodí
na neznámé věci a ať si udělají
obrázek, ať se o hudbu zajímají
a nenechají si jenom servírovat
něco, co jim vyplivne nějaký
žebříček. On by jednou mohl
vyplivnout i nás.
Pokud bych měl ale lákat lidi na
nás, tak bych pořád spíš lákal
celkově na českou hudbu, ať se
o ni víc zajímají. Ať se večer
nechodí jen nějak ožírat, ale ať
chodí, jak se říká, za písničkou.
Ne ale za diskotékou, nýbrž za
živou hudbou.
(L. Šimarová, 4. G)
jednoduché a rychlé
piknikové recepty
Pomalu začíná pikniková sezóna, a tak jsme si pro vás připravili hned čtyři rychlé,
jednoduché a výborné recepty, které si navíc můžete upravit podle vlastní chuti.
Tyčinky z listového těsta
(na dva způsoby)
Ingredience:






listové těsto
kečup
šunka
sýr
koření (pizza, bazalka, oregano)
nutella
Postup:
Listové těsto rozválíme na tloušťku cca 1 cm. Rozpůlíme na dva stejné díly. Oba natřeme kečupem a
okořeníme. Dále položíme šunku a sýr pouze na jeden díl a přiklopíme ho druhým dílem. Těsta zmáčkneme
k sobě pouze na horní straně. Nakrájíme na proužky tak, aby zůstaly u sebe pouze tam, kde je těsto spojené.
Každý proužek spirálovitě zatočíme a oddělíme je od sebe. Před pečením můžeme potřít vajíčkem.
Stejným způsobem uděláme i sladké tyčinky, které pouze natřeme nutellou.
Pečeme 15-20 minut na 180°C.
Mini pizza
Ingredience:





listové těsto
kečup
strouhaný sýr
koření
česnek
Postup:
Těsto rozválíme a vykrojíme z něj malá kolečka
(pomocí obyčejného vykrajovátka nebo hrnku).
Každé potřeme česnekem, kečupem, okořeníme a posypeme sýrem. Nakonec vykrojíme ze salámu kolečka a
jimi pizzu ozdobíme.
Mražený jogurt
Ingredience:



řecký/selský jogurt (bez příchuti)
mražené ovoce
cukr/med
Postup:
K mixování si připravíme ovoce a jogurt v poměru
4:1 a osladíme podle chuti. Vše rozmixujeme a
dáme asi na hodinu do mrazáku.
A tady je video:
(K. Drobilíková a V. Baksová, 2.G)
Popelka (2015)
Režie: Kenneth Branagh
Scénář: Chris Weitz
Kamera: Haris Zambarloukos
Hudba: Patrick Doyle
O čem film je:
Děj snímku Popelka sleduje osudy mladé Elky (Lily James), jejíž otec, kupec, se po smrti její matky znovu ožení.
Elka má svého tatínka velice ráda, a tak se snaží ke své nové maceše (Cate Blanchett) a jejím dvěma dcerám
Anastázii (Holliday Grainger) a Drizele (Sophie McShera) chovat vstřícně, a dělá všechno proto, aby se ve svém
novém domově cítily dobře. Když ale Elčin otec nečekaně zemře, Elka zjistí, že je vydána na milost své nové
žárlivé a kruté rodiny. Zanedlouho se z ní stane obyčejná služka, věčně umouněná od popela, které ostatní
posměšně říkají Popelka. Navzdory krutostem, kterým je nucena čelit, ale Elka neztrácí naději a je rozhodnuta
řídit se posledním přáním své matky, aby vždy byla „odvážná a laskavá". Nehodlá propadnout zoufalství, ani
pohrdat těmi, kteří s ní jednají špatně. A pak je tu ještě jistý pohledný cizinec, se kterým se setkala v lesích.
Elka, která nemá nejmenší tušení, že se ve skutečnosti jedná o prince, a nikoliv o pouhého učedníka ze zámku,
má pocit, že konečně potkala spřízněnou duši. Záhy nato se zdá, že by se na ni konečně mohlo usmát štěstí.
Všechny dívky z širokého okolí jsou totiž sezvány do královského paláce na bál a Elka se těší, že by se tam
mohla znovu setkat s okouzlujícím Kitem (Richard Madden). Macecha jí však návštěvu bálu zakáže a zlomyslně
jí roztrhá šaty. Jako ve všech správných pohádkách je však pomoc nablízku a objevuje se kouzelná víla
kmotřička (Helena Bonham Carter), která – proměnou dýně a několika myšek – Popelčin život navždy změní.
(Falcon)
Můj názor:
Nevím proč, ale hned jak jsem viděla pár obrázků z chystaného filmu (někde jsem četla, že je tento příběh
zfilmován už po 75., a to je šťastné číslo), rozhodla jsem se, že si na něj zajdu do kina. V mém rozhodnutí mě
utvrdily slibné recenze, komentáře a vysoké hodnocení na CSFD. Žádná kladná recenze nelhala, film byl
opravdu zdařilý, ale…
1. Nápad už prostě není originál.
Myslím to tak, že existuje už tolik Popelek, že byste jejich sledováním strávily pěknou řádku hodin. Popelka
na sladko, na hořko a desítky zpracování začleněných do naší doby. Ač jsou některá docela originální,
základ zůstává stejný. Popelka - rodiče + macecha a sestry = nešťastná služka, Popelka – macecha a sestry
+ princ = šťastný konec. Přesně tuto rovnici, bez příměsí a pokusu o originalitu, použili tvůrci zde. Prostě
Popelka jak má být, jen má tu smůlu, že má tolik kvalitních konkurentek.
2. Film se trochu táhl.
Ne, že by mě to nebavilo, ale filmaři by mohli některé části trošku zkrátit či udělat tak, aby byly akčnější.
Rozhodně jsem nečekala žádné Avengers, ale trochu akce by film velmi obohatilo.
3. Vlastně už mi nic nevadilo, jdu chválit.
První, čeho si člověk všimne, jsou kostýmy a nádherné prostředí, ve kterém se film odehrává. Chvíli se
rozplýváte nad Popelkou, které to v nádherných modrých šatech opravdu sluší, a pak nad princem a jeho
očima - a ještě ke všemu se to vše odehrává v malebném zámku. Zkrátka roztomilost a krása za každým
rohem.
Jak už jsem zmiňovala nudné části, tak vedle nich byly i části vtipné. Např. když se Helena Bonham-Carter,
představitelka Bellatrix Lestrange (Harry Potter), která tak trochu zabila Siriuse, přeměnila na ťuknutou vílu
kmotřičku s bílou róbou a kouzelným proutkem a začala měnit vše živé, co měla po ruce.
Závěr:
Poledne strávené ve společnosti Popelky a jejího prince bylo rozhodně příjemné a odpočinkové, ale kdybych si
měla vybrat, tak se radši podívám na nějakou starší (ale i klidně trochu novější a modernější), ale hlavně
starou známou Popelku, která vás nikdy nezklame a zároveň vám připomene dobu, kdy jste byli malí.
(K. Zůbková, 1. G)
VYVOLENÍ
Chaim Potok
Vždy jsem se velmi zajímala o židovskou kulturu a tradice. Je to tak trochu pochopitelné,
jelikož má víra na tu židovskou navazuje a hodně z ní vychází. Proto jsem byla ráda, když se
mi dostala do ruky kniha Vyvolení napsaná americkým Židem Chaimem Potokem.
Kniha vypráví o přátelství mezi dvěma židovskými mladíky, Daniel je chasidem (ortodoxní forma židovství) a
Reuven je liberálním Židem. Jejich přátelství začne netradičně na baseballovém hřišti, když Daniel zraní
Reuvena. I přes počáteční nesympatie se stanou nejlepšími přáteli, kteří navzájem pronikají do svých dvou
odlišných světů. Reuven nahlédne do ortodoxního domova Daniela, jehož otec je Rabínem komunity. Daniel
zase díky Reuvenovu otci, který je učitelem a znalcem Talmudu (sbírka traktátů Mišny doplněná o komentáře),
poznává knihy a moudrost okolního světa. Daniel je nadprůměrně inteligentní mladík, který není spokojen s
vyhlídkou toho, že se jednou stane Cadikem po svém otci. Více ho zajímá psychologie, a to především Freud.
Nemá problém se ani sám naučit německy, aby ho mohl opravdu studovat. Reuven je také poměrně chytrý,
ale zajímá se o matematiku. Po střední škole jdou oba společně studovat na rabínskou školu.
Jejich přátelství ale musí projít zkouškou. Jelikož se příběh odehrává za a po druhé světové válce, můžeme zde
sledovat utrpení a zoufalost amerických Židů po válce, když zjistili, že v Evropě zemřelo 6 milionů Židů. Lze
dobře vnímat roztrpčenost a touhu po návratu do neexistujícího domova. Reuvenův otec podporuje a bojuje
za vznik Židovského státu. To ale neschvaluje Danielův otec, který vede Protisionistické hnutí (chasidé věřili, že
zpět do Zaslíbené země je může dovést pouze Mesiáš). Z tohoto důvodu se Daniel nesmí asi 2 roky
s Reuvenem bavit. Oba to nesou velmi těžce. V knize jsou také popsány střety ortodoxního a neortodoxního
světa, jsou to souboje rozumu a duše. Daniel i Reuven jsou velmi inteligentní a oba svou duší stojí za svou
vírou v každém případě. Ale při svých konfrontacích si rozumem uvědomují, že pravdu má občas ten druhý.
Jak kniha dopadne, vám neprozradím. Kniha nemá žádnou napínavou zápletku. Je to zajímavý pohled do
odlišných židovských světů. Je také malou exkurzí do jejich dějin a zvyklostí. Mně osobně se velmi líbila a
s nadšením jsem ji za pár dní přečetla. Takže pokud jsem vás navnadila, tak si knížku můžete vypůjčit
v kloboucké knihovně anebo aspoň shlédnout stejnojmenný film.
(L. Martinková, OK)
STUDENT’S TIMES
Ročník I. | číslo 7. | 17. 4. 2015
Šéfredaktorka: Sára Matůšová
Grafická úprava: Sabina Tvarůžková
Redaktoři: V. Baksová, K. Drobilíková, L. Martinková, K. Zůbková, M. Zvonková, L. Šimarová, M. Rumánková,
M. Húšťová
Kontakt: Student’s Times Box | [email protected]