PDF, 4.55MB

Lukáš Bujna
PAMATUJ NA MNE…
Deník z pouti do Taizé
1
Motto:
Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.
Lukáš 23, 42
románský kostelík v Taizé
2
Pátek 9. července
S krosnou na zádech mířím po ránu do husitského kostela v Karlových Varech. Jdu
se vyzpovídat… Biskup Michael mi radí, abych se modlil: „Pane, kamkoli mě pošleš,
dej, ať tam přináším tebe, a ne sebe!“
Na pouť do Taizé jsem si přibalil knížku o moudrosti sv. Silvána z hory Athos, který
stále mluví o nutnosti učit se pokoře. I já se musím pokořovat před Hospodinem…
Od bratra biskupa obdržím rozhřešení a požehnání na cestu.
V Praze navštěvuji dvě krásné výstavy. Na Pražském hradě o Hansi von Aachenovi,
manýristickém malíři na dvoře císaře Rudolfa II. (jeho kresby vyhlížejí překvapivě
moderně) a ve Valdštejnských zahradách výstavu umění klasicismu a biedermaieru
ze sbírek lichtenštejnských knížat, kteří ještě před druhou světovou válkou vlastnili
rozsáhlá panství v Čechách i na Moravě. Líbí se mi hlavně dva obrazy: „Návrat do
života“ (starý muž, uzdravený z těžké nemoci, vychází ze dveří svého domu, vítán
rodinou) a „Otec se vrací“ (matka se dvěma malými dětmi na břehu moře vyhlížejí
otce, připlouvajícího na člunu).
Večer přijíždím vlakem přes Olomouc do Prostějova. Seznamuji se s bratrem farářem
Milošem, ubytuji se na husitské faře, kde mají veliký pohodlný byt. V rohu místnosti,
kde mi ustlali postel, je „modlitební koutek“, vyzdobený ikonami z Taizé. Pomodlím
se a dobře se vyspím.
Sobota 10. července
Po ránu prohlídka husitského sboru v Prostějově. Právě tam vystavují obrazy andělů,
vytvořené pomocí počítačového programu. Nahlédnu i do místního kolumbária, kde
jsou umístěny urny s popelem zemřelých věřících. Bratr Miloš napůl žertem a napůl
vážně pozůstalým radí: „Nechej mrtvé, ať navštěvují své mrtvé, a ty se starej o živé!“
Do kolumbária totiž chodí víc lidí, než na bohoslužby…
Před polednem vyjíždíme, ale hned v Brně, kde nabíráme další poutníky, se autobus
porouchá. Čekáme čtyři hodiny na parkovišti, než se to podaří opravit. Další cesta už
probíhá v pořádku, večer se v autobusu modlíme a zpíváme. Při poutích do Taizé,
které bratr Miloš organizuje, se prý stalo tradicí, že se vždy vyskytne nějaká závada.
Minule čekali čtyřiadvacet hodin v Kostnici, než přijel náhradní spoj, neboť autobusu
prasklo čelní sklo a švýcarští celníci je nechtěli pustit dál…
Neděle 11. července
Kolem dvou hodin odpoledne konečně přijíždíme do Taizé. Sužuje nás hrozné vedro.
Něco mě šimrá na nohou. Bodejť by ne, stojím s krosnou v mraveništi! V rozsáhlém
areálu společenství Taizé, umístěném na nízkém kopci nad vesnicí, panuje chaotický
mumraj, o víkendu přijíždí a odjíždí asi tři až čtyři tisíce poutníků. Složíme bágly
u jednoho z nízkých dřevěných baráčků a čekáme na tzv. příjem („welcome“), kdy
3
dostaneme potřebné informace, zaplatíme účastnický poplatek (nejméně 35 eur na
týden) a získáme „meal ticket“ - modrou kartičku, na níž se odškrtávají vydávané
obědy a večeře. Než na nás přijde řada, zamířím do velikého Chrámu smíření, kde se
konají společné modlitby. Kostelem však rejdí úklidová četa se řvoucími vysavači,
uklízejí po nedělní bohoslužbě, takže první dojmy nejsou valné…
Ještě před příjmem si na radu zkušenějších poutníků stavím stan na příhodném místě
ve stínu pod košatým stromem blízko umýváren a sprch. I když slunce šíleně pálí,
vyrážím na první krátkou procházku. Taizé je malinká, starobyle vyhlížející vesnička
s půvabnými kamennými domky. V románském kostelíku, u jehož zdi je pohřben
zakladatel společenství bratr Roger, zakusím úžasné ticho…
Dobrovolník Bruno z Polska, jenž má na starosti uvítat poutníky z Česka (studoval
v Praze a češtinu ovládá), nám rozdává mapku Taizé a vysvětluje týdenní program,
který vypadá následovně:
od pondělí do soboty
8.15 - ranní modlitba, poté snídaně
10.00 - biblický úvod s jedním z bratří, poté setkání ve skupince
12.20 - polední modlitba, poté oběd
14.00 - nácvik zpěvu, během odpoledne dobrovolná práce
17.15 - svačina
17.45 - semináře vedené bratřími (od úterka)
19.00 - večeře
20.30 - večerní modlitba
pátek večer
20.30 - večerní modlitba, na níž navazuje modlitba u kříže
sobota
20.30 - večerní modlitba se slavností světla
neděle
8.45 - snídaně
10.00 - eucharistie (bohoslužba se slavením Večeře Páně)
12.00 - odjezd, dostaneme balíček s jídlem na zpáteční cestu (tzv. „piknik“)
Třebaže mi letos na podzim bude jednatřicet, přihlásil jsem se do skupiny mezi
mladé od sedmnácti do devětadvaceti, neboť se obávám, že na nějaké výklady pro
„pokročilé dospělé“ bych se svou základní angličtinou nestačil… Během týdne se ve
skupině rozjímá nad texty z evangelia podle sv. Jana a nad úryvky z Dopisu z Číny
od bratra Aloise, současného převora společenství. Nejprve jeden bratr téma uvede,
v menších skupinkách se pak nad tématem diskutuje.
Na informačním letáku stojí psáno: „Ti, kdo přicházejí do Taizé, jsou zváni, aby skrze
společnou modlitbu, zpěv, ticho, rozjímání a vzájemné sdílení hledali společenství
s Bohem. Každý zde může znovuobjevit smysl svého života, nalézt opět nadšení,
4
připravit se na převzetí odpovědnosti za mír a důvěru v lidské rodině. Účastníky
přijímá komunita mužů, kteří se svým »ano« na celý život zavázali následovat Krista
společně, v celibátu a v co největší prostotě.“
Na večeři čekáme ve frontě ve vedru. První lekce pokory v Taizé… Porce jídla není
zrovna taková, na jakou jsem zvyklý z domova. O to více si však jídlo vychutnávám.
Objevuji v sobě radost ze zdánlivě samozřejmých věcí - jídla, spánku, sprchy…
První večerní modlitba v Chrámu smíření, postaveném v roce 1962 a rozšířeném na
začátku 90. let. Chrám na první pohled připomíná spíše hangár, je strohý, ale díky
kobercům, ikonám a tlumeným světlům vlastně útulný a jakoby domácký. Čte se list
Koloským 1, 15-20: skrze Krista a v Kristu bylo s Bohem „smířeno všechno, co jest,
neboť smíření přinesla jeho oběť na kříži“.
Ještě před spaním opět navštěvuji románský kostelík. Je zde šero a ticho. Na cihlové
zdi jednoho z domů mě zaujme kamenný basreliéf s výjevem narození Páně - lidé
i zvířata přicházejí poklonit se novorozenému dítěti Ježíšovi…
Pondělí 12. července
Špatně jsem spal, dopoledne jsem unavený. Zpohodlněl jsem a odvykl nocovat ve
stanu pod spacákem, doufám, že se brzy aklimatizuji. Po ránu navštívím románský
kostelík, abych se pomodlil, a k mému překvapení se tam koná pravoslavná liturgie,
slouží ji tři kněží, zpívají staroslověnsky…
Na ranní modlitbě - ve větší míře, než včera večer - zažívám při společném zpěvu
sjednocení se společenstvím. Čte se prorok Izajáš 41, 17-20: „Ubožáci hledají vodu,
ale žádná není, jazyk jim žízní prahne. Já, Hospodin, jim odpovím, já, Bůh Izraele, je
neopustím. Otevřu prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní
zřídla.“
Po snídani mě čeká první biblický úvod se skupinou mladých, scházíme se v zadní
části Chrámu smíření. Jednotlivé sektory chrámu se mohou podle potřeby uzavírat či
otevírat pomocí jakýchsi rolet, takže z velikého prostoru lze snadno udělat několik
menších, kde se skupiny usadí a navzájem se neruší. Do Bible nás zasvěcuje mladý
vtipný bratr, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatoval, což ale nevadí, neboť bratři
nevystupují sami za sebe, jako jednotlivci, nýbrž společně reprezentují svou
mnišskou komunitu, jejího ducha. Každý z nich je prostě bratrem z Taizé, usilujícím
naplňovat společné poslání komunity, byť jistě každý podle svého obdarování.
Prvním probíraným textem je povolání učedníků z Jana 1, 35-42. Ježíš klade dvěma
učedníkům přímou otázku: „Co chcete?“ Co my chceme v životě? Co od života
očekáváme? A co očekáváme od Boha, od Ježíše? Co Bůh očekává od nás? Učedníci
se ptají: „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš jim odpovídá: „Pojďte a uvidíte!“ Oni šli za ním
a zůstali ten den u něho. A ke svému úžasu zřejmě uviděli, že Ježíš „bydlí“ v Bohu,
že je s Bohem jedinečně spojený… Proto jeden z učedníků, Ondřej, vybízí i svého
bratra Šimona, aby přišel za Ježíšem: „Nalezli jsme Mesiáše!“ Evangelijní text nám
5
působivě líčí vývoj v postoji učedníků vůči Ježíšovi, od prvních nesmělých otázek až
po vyznání a víru v něho, což ukazuje, jaká je cesta každého věřícího člověka - od
otázky: „Co chci?“ po odpověď: „Být s Kristem.“
Ve skupince se nás sešlo sedm - dva Češi, čtyři Němky a Holanďan. Seznamujeme se,
na nějakou hlubokomyslnou debatu to prozatím nevypadá… Potěšilo mě, že ve
skupince potkávám Františka, mého spolužáka z teologické fakulty. Je hodně tichý,
do Taizé určitě dobře zapadne. Na důležité otázky posléze také dojde: Kdo v mém
životě sehrál roli Jana Křtitele a přivedl mě ke Kristu? Myslím na faráře Martina,
který mě uvedl do křesťanství a na Velikonoce roku 2000 mě pokřtil… Co hledám
v Taizé? Po nedávných hloupostech a hříších žízním po očištění a smíření… Co pro
mě znamená víra? Snad se mi tady v Taizé podaří nalézt nové odpovědi…
Při polední modlitbě se čte 1. list Janův 4, 10: „Ne my jsme si zamilovali Boha, ale on
si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“
Po obědě navštěvuji zahrady na svahu kopce. Je tu chladivý stín a ticho. Přicházím až
dolů k rybníčkům, do jednoho z nich stéká po skále vodopád… Hodinku odpočívám,
čtu si, podřimuji, pohoda…
Pod Chrámem smíření se nachází krypta, kam je možné uchýlit se do ticha, a za
kryptou se ještě ukrývá malá pravoslavná kaple, kterou někteří poutníci asi vůbec
neobjeví. Hned jsem si tu kapličku oblíbil. Je obložená dřevem, s malým kamenným
oltářem, ikonami, tři malá světýlka sotva rozptylují šero. Opakuji si tzv. modlitbu
Ježíšovu, která hluboce poznamenala východokřesťanskou spiritualitu: „Pane Ježíši
Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“
V ateliéru naproti chrámu je široká nabídka suvenýrů a výrobků, jejichž prodejem si
bratři opatřují prostředky na živobytí, jelikož komunita nepřijímá žádné dary. Bratři
mají hrnčířskou dílnu, vyrábějí krásnou keramiku, malují obrazy, nahrávají zpěvy…
Nakoupil jsem hodně pohlednic (tak nádherné fotografie není v mých silách pořídit)
a též dvě knihy - výklad modlitby Otčenáš od bratra Johna a knížku od Chantal Joly,
kterou jsem kdysi zapůjčil a už se mi nevrátila. Jedná se o „duchovní zeměpis“ Taizé,
popisuje, jak to kde vypadá a připojuje k tomu modlitby bratra Rogera. Nečekal jsem,
že ji zde seženu, potěšilo mě to, hned se do ní začtu. Manželce jsem koupil přívěšek
a hrníčky a do sokolovského sboru ikonu přátelství (Ježíš objímá věřícího).
Odpoledne se přihnala silná bouřka. Naštěstí stan vydržel, obával jsem se, že když
byl tak levný, při prvním dešti jím skrz naskrz proprší… Konečně se mírně ochladilo,
vzduch se již dá dýchat.
Když jsem odcházel z pravoslavné kaple, starý bratr, který tam klečel u ikonostasu,
mě francouzsky požádal, abych zhasl světla - pochopil jsem díky slovu „lumière“ a pak se ve tmě dál tiše modlil…
Na začátku večerní modlitby se zpívá Trojsvatá píseň (tzv. Trishagion) z východní
liturgie, kterou se modlím každý den před spaním: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý
6
Nesmrtelný, smiluj se nad námi.“ Je půvabné, jak někteří přítomní zápasí s měkkostí
slovanského jazyka… Čte se tentýž evangelijní text ze sv. Jana jako při dnešním
biblickém úvodu. Na závěr se zpívá „Veni, Sancte Spiritus“ (Přijď, Duchu Svatý).
Bratři postaví doprostřed chrámu ikonu kříže, poutníci před křížem poklekají, i já
poklekám a hledím na smířenou tvář Kristovu, který na kříži dokonal dílo našeho
spasení…
Hrob bratra Rogera zarostl pestrobarevnými květinami, takže je symbolem naděje,
nikoli smutku, svědčí o víře ve vzkříšení. Hrob není branou do nicoty, místem konce,
je spíše lůžkem, odkud vstaneme při našem zmrtvýchvstání, až se ozve polnice…
V noci sedím v maličké Pramenní kapli, která připomíná altánek. Ze zahrad je sem
do nádržky svedená voda z pramene sv. Štěpána pod kopcem, na dřevěné stěně visí
vybledlá ikona, zachycující setkání Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny.
Úterý 13. července
Po ránu se zúčastním evangelické liturgie v pravoslavné kapli za kryptou. Protestanti
slavící Večeři Páně (eucharistii, jak se v Taizé říká bez rozdílu konfese) v ortodoxním
liturgickém prostoru - toť ekumenismus v praxi… Svátost přijímáme v kruhu kolem
oltáře. Liturgie svou působivou prostotou dobře vyjadřuje ducha Taizé. Má tradiční
strukturu, čímž nemyslím tradici, jak ji známe z českobratrského evangelictví, nýbrž
tradici starokřesťanskou, která dnes opět k sobě sbližuje liturgie různých vyznání starokatolíků, anglikánů, luteránů i metodistů… Tato tradice, která je „katolická“
v původním smyslu slova (čili všeobecná) bohužel některým husitům připadá příliš
„římsko-katolická“ ve smyslu konfesním… To, čeho jsem však svědkem zde v Taizé
při prostém liturgickém slavení, je zářnou ukázkou, jak se univerzální dědictví z dob
prvních Kristových učedníků uskutečňuje ve zbožnosti křesťanů hlásících se k velké
reformaci 16. století.
Při ranní modlitbě se čte z Izajáše 42, 5-7 proroctví o Mesiáši: „Dám tě za smlouvu
lidu a za světlo národům.“ Když Marie s Josefem přinesli Ježíška do jeruzalémského
Chrámu, stařec Simeon mu požehnal a prorokoval o něm, že bude světlem pro
pohanské národy a slávou pro lid izraelský…
Zpívá se také úryvek ze žalmu 84: „Blaze těm, těm, kteří se vydávají na pouť. Když
Dolinou balzámovníků se ubírají, Bůh ji učiní prameništěm. Včasný déšť ji halí
požehnáním.“ To přesně sedí na naší pouť do Taizé, včetně včerejší bouřky a deště!
Každý den se v Taizé obnovuje spojení s Kristem v eucharistii - při ranní modlitbě
rozdílejí bratři chléb a víno z kalicha, posvěcené při nedělní liturgii na tělo a krev
Páně.
Na biblickém úvodu rozjímáme nad Ježíšovým rozhovorem se Samaritánkou z Jana
4, 3-26, což podivuhodně navazuje na mou noční návštěvu Pramenní kaple, kde mají
ikonu právě s tímto tématem. Ježíš se u studny potkává se ženou a žádá ji: „Dej mi
napít!“ Bůh se v Kristu stává závislým na lidech! Vyvýšený Bůh se snižuje k lidem,
7
aby nás v Kristu vyzval, ať si uvědomíme, jaký vedeme život. Ježíš říká Samaritánce:
„Jdi, zavolej svého muže!“ Odpovídá: „Nemám muže.“ Ježíš vidí do lidského srdce,
ví, že ta nešťastná žena žila s pěti muži a její současný muž ani není jejím manželem,
takže když odvětila „nemám muže“, řekla vlastně pravdu… Když si člověk přizná
pravdu sám o sobě, svou žízeň po smyslu života a svou neschopnost tento smysl
nalézt, pak teprve může přijmout pramen vody živé - spásu v Kristu - a pravý smysl
objevit.
Ve skupince pak probíráme nelehké otázky: Co je živá voda? Co nám dává Bůh? Jak
mluvit o Bohu a Kristu? Je nutné bát se umírání a smrti?
Při polední modlitbě úryvek ze žalmu 86: „Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti
budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat.“
Opět se procházím v zahradách. Zelený žabinec, který jsem včera mylně pokládal za
léčivý pramen sv. Štěpána, kam si lidé chodívali pro vodu již ve středověku, nebyl
než pouhou louží, vypouštěnou ze sousedního rybníčku… Pramen je ukrytý až zcela
na konci zahrady, a třebaže má být místem uzdravujícího ticha, jsou tam usazení
puberťáci nejmenované národnosti, halasí, kouří a odklepávají popel do plechovky
od coca-coly… Vida, už mluvím jako starý páprda!
Přistihl jsem se, že se při procházce po Taizé spontánně usmívám, což vnímám jako
zázrak svého druhu, při mém věčně zamračeném výrazu ve tváři… Nicméně úsměv
mě opustil, když jsem si spočítal, že za suvenýry jsem už utratil asi 80 eur! Kdyby
nebylo jídlo v ceně účastnického poplatku, asi bych už umíral hlady, i když snad by
mi některý z milosrdných poutníků nabídl kousek bagety od večeře…
Na odpoledne si vybírám workshop (neboli přednášku doplněnou o dotazy) o světle
ikon. Bratr, který přednáší, své argumenty dokládá na dvou vystavených ikonách
(jedná se pochopitelně o kopie starých ruských originálů) - Proměnění Páně a Ježíše
Pantokratóra (Vševládce).
Ikony vyjevují slávu neviditelného Boha, v nich můžeme zahlédnout odlesk Boží
tváře, podle žalmu 42: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ Vyobrazit Boha je jistě
zcela vyloučené, Bůh zůstává tajemstvím, ale po Kristově Vtělení, když se Slovo stalo
tělem, čili když Bůh v Kristu přijal lidskou přirozenost, je možné na ikonách zachytit
to, co nám Kristus o Bohu vyjevil.
Klíčem k teologii ikony je evangelium o Proměnění Páně (Lukáš 9, 28-36), které
následuje po Petrově vyznání u Césareje Filipovy, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš.
Po tomto vyznání víry nyní Petr, Jakub a Jan spatří Ježíšovu slávu Božího Syna - jeho
jednota s Otcem se při modlitbě zviditelnila ve světle.
Mojžíšovi i Eliášovi se Bůh zjevil na hoře (Sínaj, Oreb), proto tito dva zástupci Staré
smlouvy Ježíše při jeho Proměnění na hoře doprovázejí a hovoří s ním o naplnění
jeho poslání v Jeruzalémě - o kříži a zmrtvýchvstání. Smrt bude přemožena světlem
vzkříšení.
8
zahrady v Taizé
9
Na ikoně míří paprsky Kristova světla do očí apoštolů - naznačuje se tak, že jejich
zrak byl proměněn, takže jsou schopni vidět Boží slávu. A v tom je smysl ikony - být
průzorem, kudy našima lidskýma očima spatříme náznak Boží slávy, zobrazený jako
svatozář kolem Kristovy hlavy - odtud vyzařuje Boží světlo, světlo slávy.
Učedníci z Hory Proměnění sestupují, nesou Boží světlo do světa hříchu a tmy, mají
teď za úkol rozdávat světlo, které sami přijali. V Božím světle se proměňuje i náš
život, i naše hříšná minulost (myšlenka bratra Rogera).
Když se modlíme před ikonou, přijímáme odlesk Boží slávy, která osvítila apoštoly.
Duch Svatý skrze ikonu vyjevuje život Krista a světců. Ikony nejsou dekorativním
uměním, jedná se o „okno do nebe“. Proto se ikony dokonce i uctívají, neboť existuje
vztah mezi obrazem (ikonou) a jejím předobrazem - osobou, jíž ikona zobrazuje.
Vzdáleně to lze přirovnat k tomu, když líbáme fotografii milovaného člověka, a tím
upevňujeme naše pouto k němu.
V Taizé se ikon používá k podržení krásy modlitby a jako podnětu k meditaci. Ikona
je pozváním k modlitbě, při níž skrze víru a obdarování Duchem Svatým možná
spatříme duchovním zrakem více, než co vidíme na ikoně. Ta má vždy čtyři strany,
které symbolizují svět, ve kterém žijeme. Z tohoto světa nás ikona vybízí obrátit
duchovní zrak do posvátného středu, jímž jsou na ikoně oči Krista. Rysy Kristovy
tváře vykazují typické znaky - veliké oči (vidění Boha) a uši (slyšení a zachovávání
Božího Slova), malá ústa (tichost a pokora), silný krk a plnovous (síla a moudrost).
I oblečení je symbolické - žlutý pruh látky naznačuje kněžskou štólu, Ježíš je pravý
Velekněz poslaný Bohem. Ikona takto ukazuje, kým Ježíš je.
Vpodvečer opět procházka po vesnici. Líbí se mi starobylá architektura místních
domů, kamenné zdi, květiny v oknech, doškové střechy, dřevěné okenice… Usazen
na nízké zídce telefonuji domů, chudáka Ondráška stihl úpal.
Při večerní modlitbě se čte Matoušovo evangelium 7, 7-15: „Proste a bude vám dáno,
hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“
Po modlitbě se před ateliérem u poštovní schránky sešel kroužek českých poutníků.
Všiml jsem si, že jeden z nich drží v ruce knihu Tomáše Halíka. Jelikož k jeho osobě
a knihám (leccos jsem četl a leccos slyšel, jak už tomu tak bývá, z druhé, ne-li ze třetí
ruky…) mám poněkud rozporný postoj, pustil jsem se do zbytečného rýpání, které
sice začalo jako žert, ale skončilo nepěkným dohadováním. Opět mě svedl na scestí
starý známý „démon slov“. Našeptal mi: „Směle do toho, plácej blbosti, polopravdy,
výmysly vycucané z prstu…“
I tady v Taizé, kde se cítím tak dobře a uvolněně, jako už dlouho ne, a kde přijímám
tolikerá Boží požehnání, i tady si démon se mnou pohrává, protože jsem se ještě od
Krista nenaučil pokoře a tichosti. Stále mě to neodbytně pudí prosazovat sebe, i za tu
cenu, že se pak chovám jako nafoukaná primadona… Děkuji ti, Bože, že mi ukazuješ
moje chyby, voláš mě k pokání a nabízíš mi smíření!
10
V noci rozjímám v Chrámu smíření, kde skupinky mladých vytrvale zpívají. Před
spaním se v pravoslavné kapli modlím, jak mi poradil biskup Michael: Bože, kamkoli
mě pošleš, dej, abych tam přinášel tebe, a ne sebe!
Středa 14. července
U nás v Čechách dnes máme svátek blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera
v Teplé, kde jsem před lety pocítil první dotek Boží. Bylo mi třináct, koupil jsem si
křížek a Bibli a začal přemýšlet, jestli v životě nejsou důležitější věci, než písničky od
Beatles a tátovy Playboye schované ve skříni pod svetry…
Při ranní modlitbě se čte prorok Izajáš 40,10.16: „Slepé povedu cestou, jíž neznají.
Tmu před nimi změním ve světlo.“ Kéž toto slovo platí i pro mě! Kéž i já prohlédnu
a budu moci zpívat Hospodinu píseň novou!
Ke svatému přijímání přistupují i rodiče s malými dětmi v náručí. Musím myslet na
své synáčky Kryštůfka a Ondráška, stýská se mi po nich, neboť nikoho zde na tomto
světě nemiluji tak, jako své děti. Doufám a modlím se, že i oni budou ve svém životě
hledat spojení s Kristem ve slově a svátostech, že s pomocí Boží a pod vedením jeho
Ducha uvěří a poznají, že „kde je dobrota a láska, tam je také Bůh“ (Ubi caritas et
amor, Deus ibi est).
Při přijímání se zpívá píseň „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“
(Jesus, remember me). Tato slova kajícího se lotra na kříži jsou i mými slovy, přesně
vystihují mou duchovní situaci. Akorát si nejsem jistý, jestli jenom visím přitlučen na
dřevo svými hříchy, anebo už sbírám odvahu k pokání a pokoření se před Bohem…
Když odcházím z ranní modlitby, zpívá se „Daruj nám pokoj, Pane“ (Dona la pace,
Signore). Upokoj i mou duši, milostivý Bože, a dej, ať tvůj pokoj smím přinést domů
svým blízkým, své rodině i našemu společenství věřících v sokolovské náboženské
obci! Tolik tě potřebujeme!
Při modlitbě jsem zaslechl, jak někde blízko zurčí voda. Přímo v Chrámu smíření
totiž vyvěrá pramen. Včera jsme na biblickém úvodu probírali, jak Ježíš nabídl
Samařance živou vodu - v Taizé ta voda chvílemi tryská proudem, to jenom já občas
chodím pít jinam, k pramenům znečištěným…
Na biblickém úvodu pokračujeme v Janově evangeliu textem o uzdravení u rybníka
Bethesda (Jan 5, 1-18). Všechna dosavadní biblická témata spojuje motiv vody (křest
v Jordánu, Jákobova studna…). Ježíš uzdravil nemocného, který ležel u rybníka třicet
osm let (téměř stejně dlouhá doba, jakou Izrael putoval pouští, než vešel do země
zaslíbené). Ale proč Ježíš uzdravoval právě o sabatu? Když nemocný čekal na spásu
tolik roků, nemohl ještě „chvíli“ počkat?
Je třeba vysvětlit si smysl sabatu - v tento sváteční den musí člověk hledět na svět
Božíma očima. Bůh stvořil svět jako „velmi dobrý“. Ježíš hledí na svět Božíma očima
a přináší odpočinutí (jako při sedmém dni stvoření - o sabatu - viz kniha Genesis)
11
i vysvobození (jako při vyjití z Egypta - viz kniha Exodus). Nemocní se nemohou
zúčastnit sváteční liturgie v Chrámu, neboť chrám je symbolem Božího stvoření,
které je přece „velmi dobré“. Jenže nemocný na tom není „dobře“ a tudíž pro něho
v Chrámu nemají místo. Když ho Ježíš uzdravil, navrátil mu smysl sabatu, neboť
uzdravením obnovuje stvoření, aby opět bylo „velmi dobré“.
Uzdravit neznamená jen něco vzít (nemoc), ale také něco dát - nový život s výhledem
na věčnost. Na otázku „Chceš být zdráv?“ nemocný neodpoví „ano“, nýbrž hořekuje,
že nemůže být uzdraven. Nemá šanci, nikdy se nedostane k léčivé vodě v rybníce.
Žije - spíše přežívá - bez naděje. Jak charakteristické i pro dnešní dobu! Kolikrát i my
bědujeme, jak jsme na tom špatně, a přitom nevěříme v možnost uzdravení…
Ježíš později potkává uzdraveného v Chrámu (už se tam smí zúčastnit bohoslužeb!)
a vyzve ho: „Už nehřeš!“ Hřešením se nemyslí jen porušování pravidel, nýbrž to, že
člověk mine cíl svého života, jímž je chválit Pána za život, který si máme zamilovat.
Nehřešit značí nevyhýbat se životu, pro nějž jsme byli stvořeni. Ježíš uzdraveného
vybízí: „Vstaň a choď!“ Zvedni se ze dna, vejdi do života, kráčej životem, nevracej se
nazpět do beznaděje!
Ve skupince se jeden druhého tážeme: Chceš být uzdraven? Cítíš, že to potřebuješ?
Jak vnímáš slova „Vstaň a choď“? Jak se přiblížit k trpícím nemocným? Jak s nimi
soucítit, když to poslední, co potřebují, je naše lítost?
Pokaždé, když v Taizé zafouká silný vítr, vzpomenu si, že hebrejské slovo pro „vítr“
(ruach) znamená totéž, co „duch“, a v duchu se modlím: „Veni, Sancte Spiritus!“
Při polední modlitbě se čte list Galatským 5, 13: „Byli jste povoláni ke svobodě, proto
služte v lásce jedni druhým!“
Trochu mě hryžou výčitky svědomí, že v Taizé nepomáhám a nepracuji jako většina
poutníků. I když jsem se přihlásil do pěveckého sboru, nechodím tam, vždyť ani
neznám noty… Pobyt v Taizé beru jako dovolenou, odpočinek od starostí, které se
mi v životě nahromadily (hlavně v církvi a ve škole, kde učím), jako „re-kreaci“ (čili
znovu-stvoření). Nemohu se Taizé nabažit, je tady tolik krásného, co objevovat, tolik
míst, kde se dá rozjímat, modlit se, číst, přemýšlet - chci si oddechnout, nabrat síly
k nové práci a novým úkolům, které na mne doma čekají…
Přesto jsem si našel drobnou práci - čistím vodní nádržku v Pramenní kapli. Vybírám
z ní nečistoty a vyhazuji do odpadkového koše. Dnes je koš přeplněný, odpadky tam
cpu vší silou, najednou pocítím ostrou bolest - a z ruky vytahuji včelí žihadlo. Hodná
poutnice Bohdana mi věnuje náplast.
Po obědě se chystám na výlet do osm kilometrů vzdáleného městečka Cluny, odkud
kdysi ve středověku vzešla clunyjská reforma benediktinského mnišského řádu. Ale
autobus do Cluny mi na poslední chvíli ujel, jelikož jsem si nestihl včas dojíst oběd…
Pak jsem se však dozvěděl, že Francouzi dnes mají svátek (dobytí Bastily?) a všechny
památky jsou zavřené. Takže výlet se odkládá na zítřek.
12
Chrám smíření
13
Po žihadle mi ruka nijak zvlášť neotéká, což přičítám tomu, že jsem si ji ošetřil vodou
z Pramenní kaple. Jako by mi chtěla vynahradit, že jsem „utrpěl škodu“, když jsem ji
čistil…
Sv. Silván z Athosu píše, že kdo prosazuje vlastní vůli, nikdy nedosáhne pokoje - to
jsem si přečetl ve frontě na oběd. I při přešlapování v davu zpocených a hladových
lidiček je možné přijmout duchovní poučení! Podle sv. Silvána získá Boží pokoj ten,
kdo miluje lidi a přimlouvá se za ně. Tím totiž naplňuje Boží vůli.
Asi poprvé jsem dnes opravdu pochopil - při četbě výkladu Otčenáše od bratra Johna
z Taizé - co obnáší slovo Páně: „Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lukáš 7, 47).
Čím více odpouštím svému bližnímu (jímž je přece každý člověk), tím více v něm
otevírám schopnost milovat. Odpuštění je úkon lásky, která v druhých probouzí opět
lásku. Čím více si budeme navzájem odpouštět, tím více lásky bude mezi lidmi…
Chladím si nohy v prameni sv. Štěpána. V čisté vodě se odráží paprsky odpoledního
slunce…
Nad románským kostelíkem, u něhož je pohřben bratr Roger, poletují ptáci. Často
cvrlikají i během společných modliteb. Sv. František z Assisi kázal ptáčkům. Možná
i v Taizé našli opeřenci někoho, kdo je měl rád, a proto teď krouží nad jeho hrobem…
John z Taizé zajímavě vysvětluje obtížně srozumitelnou prosbu z Otčenáše: „Neuveď
nás v pokušení.“ Zákonitosti semitské gramatiky umožňují i tento překlad: „Dej, ať
nevstoupíme do pokušení.“ I Ježíš přece varuje: „Bděte a modlete se, abyste neupadli
do pokušení!“ (Matouš 26, 41).
Bratr Heřman, svérázný chlapík, benediktinský novic z Rajhradu, mi vysvětluje, co
znamenají písmena vepsaná do ochranného kříže sv. Benedikta. Jde o exorcismus,
zažehnávání ďábla:
C. S. P. B. - Crux Sancti Patris Benedicti (kříž svatého otce Benedikta)
C. S. S. M. L. - Crux Sacra Sit Mihi Lux (svatý kříž ať je mým světlem)
N. D. S. M. D. - Non Draco Sit Mihi Dux (drak ať není mým vůdcem)
V. R. S. - Vade Retro Satana (jdi ode mne, satane)
N. S. M. V.- Non Suade Mihi Vana (nikdy nebudeš mým rádcem)
S. M. Q. L. - Sunt Mala Quae Libas (je zlé, co mi radíš)
I. V. B. - Ipse Venea Bibas (svůj jed si vypij sám)
Na odpoledne jsem si vybral workshop o teologii Vtělení (Inkarnace) u sv. Justina
Filosofa, mučedníka ze 2. století. Přednáší hodně mladý bratr, pocity mám smíšené,
snaží se být vtipný, ale zdá se mi, že se rád poslouchá, což je hlavně můj problém - že
bych, bratře, podle sebe soudil tebe?
V knize Dialog s Tryfónem vede Justin diskusi o křesťanské víře. Žid Tryfón se ho
ptá: „Vy křesťané věříte v dalšího Boha - Ježíše Krista?“ Copak se Bůh rozdělil, napůl
je v nebi a napůl na zemi? Justin odpovídá: ano, křesťané věří, že Ježíš Kristus je Bůh,
14
vtělené Boží Slovo (Logos). Otázka Vtělení je otázkou spásy - kdyby se Bůh nevtělil
a nestal se člověkem („tělem“), lidem by se neotevřela cesta ke spáse. Kvůli nám vzal
Bůh na sebe naše lidství a ze své lásky nám nabízí věčný život. V osobě Ježíše Krista
nám zjevuje, kým je - že je Láska.
Proto od počátku lidstva „seje“ Bůh do srdcí lidí „zárodečná semínka“ Slova (logos
spermatikos), aby si lidé našli cestu ke „Slovu, které se stalo tělem“ (Jan 1, 14) - ke
Kristu, v němž se naplnila všechna Boží zaslíbení. Kristus je cestou k Otci.
Uvědomil jsem si, že v Chrámu smíření, kam se třikrát denně chodíme modlit a kde
rádi trávíme čas, byl 16. srpna 2005 během večerní modlitby zavražděn bratr Roger,
ubodán psychicky nemocnou ženou… Chrám je tedy posvěcen nejenom Rogerovou
modlitbou, ale i jeho mučednickou smrtí - pročpak si ta šílená žena za oběť vybrala
právě jeho? Vždyť co jiného bratr Roger v sobě nosil a druhým předával, než prostou
a tichou víru? V šílenství je určitá jasnozřivost, jakou mají i démoni. Avšak Tertulián
napsal, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Po Rogerově smrti se Taizé
nevylidnilo, nýbrž ještě více zaplnilo poutníky, toužícími v prostotě a tichu obrátit
srdce k Bohu, který nám v Kristu ukázal svou milující tvář…
Žil v tichu, v mlčení
aby slova byla očištěna
vyleštěna do hladka
jak starobylé kameny
jak oblázky v řece.
Ano - řeka tiše proudící
od pramene k ústí.
Tak plynul jeho život.
Lidským očím, očím slepců
zdálo se, že čím déle teče
tím je proud vody slabší
a pomalejší.
Jako by vysychal
a vracel se zpět do země.
Ale některé oči viděly.
Voda nezmizela.
Proudu chopil se vítr
a vynesl ho k Slunci
aby se vlil do oceánu Otce.
Ještě před koncem
do vody spadl nůž
a hladinu zbarvil do krvava.
Ale čepelí vodě nezabráníš
dál směřovat tiše k cíli!
15
Oceán na dohled. Slova omytá.
Setkání s Pánem nad vodami.
Stisk ruky. Polibek. Objetí.
A zahojení všech ran.
Zazářilo slovo: Přijď!
Od oceánu vzlétlo: Přicházím!!
15. srpna se slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie. Bratr Roger, který Marii s láskou
ctil a společně s Matkou Terezou z Kalkaty o ní napsal krásnou knížečku, byl vzat do
nebe hned následujícího dne…
Při večerní modlitbě se čte z Matouše 7, 32-37 o uzdravení hluchoněmého. Ježíš říká
autoritativně: „Effatha! Otevři se!“ Postiženému se uši otevřou a jazyk rozváže... Kdo
jsou toho zázraku svědky, dobrořečí Ježíšovi: „Dobře všechno učinil! I hluchým dává
sluch a němým řeč.“
Při modlitbě mě rozptylují vzpomínky na hloupé řeči, které jsem si neodpustil při
vyučování ve škole. Chtěl jsem být zajímavý a místo toho ze sebe dělal vola… Takže
od nynějška chci být „němý vůl“ po vzoru sv. Tomáše Akvinského: nejprve mlčet
a přemýšlet, a teprve potom něco kloudného říct.
Domníval jsem se, že ty zahanbující vzpomínky mi démon vtloukl do mysli proto,
aby mě odvedl od modlitby a od radosti z pobytu v Taizé. Ale došlo mi, že všechno
je jinak, že se musím zařídit podle slov sv. Silvána: „Neustále oplakávejte svoje
hříchy!“ Když si teď při modlitbě svoje staré hříchy opět připomínám, mohu si také
znovu připomenout, že jsem uvěřil v Boha, který mě miluje a odpouští mi…
Ve zhruba desetiminutových chvílích ticha při společných modlitbách jsem si navykl
používat růženec jako pomůcku ke koncentraci, zrníčko po zrníčku si na něm dokola
opakuji modlitbu Ježíšovu a modlitbu ze Zjevení sv. Jana: „Maranatha!“ (Přijď, Pane
Ježíši). Na konec vždycky připojím Otčenáš, jehož nesmírnou hloubku nově objevuji
díky moudré knížce bratra Johna, kterou jsem dnes dočetl.
Nu a právě při tiché modlitbě „Přijď, Pane Ježíši!“ jsem zřetelně pocítil, že můj Pán
opravdu přichází a že mi všechno odpouští. Slzy mi vstoupily do očí. Nevím, jak za
tu milost poděkovat…
„Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy
a budu vzývat Hospodinovo jméno. Tobě obětuji oběť díků. Hospodina miluji, on
slyší můj hlas, moje prosby.“ (Žalm 116).
Ještě se toužím usmířit s poutnicí Irenou, kterou jsem včera notně naštval urážlivými
řečmi o Tomáši Halíkovi. Chci jí na usmířenou věnovat svou sbírečku básní, jíž jsem
si vzal do Taizé právě proto, abych ji mohl někomu neznámému věnovat. Milá Ireno,
i vy všichni, které jsem kdy urazil a ponížil, kéž kouzelné slovo „odpusť“ vnese do
našich vztahů pokoj (řecky „eiréné“), abychom byli ženami a muži pokoje!
16
hrob bratra Rogera
17
Během večerní modlitby opět udeřila bouře a spustil se liják, ale co zmohou běsnící
živly proti modlitbám shromážděného Božího lidu? Zpívali jsme s důvěrou: „Otče,
do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (In manus tuas, Pater).
V kněžišti (dá-li se to tak říct) Chrámu smíření jsou od stropu až k podlaze zavěšeny
dlouhé oranžové plachty, symbolizující vanutí Ducha Svatého. Plachet je sedm, tak
jako darů Svatého Ducha. Když pootevřenými okny dovnitř zafouká vítr, plachty se
napnou… Duchu Svatý, opři se i do schlíplých plachet mého života, abych ve svůj
čas za příznivého větru doplul do přístavu k Otci: „Abba, jsem doma!“
Každý, kdo připutuje do Taizé, i nevěřící či hledající, si musí položit otázku: Jaká síla
stvořila tuto krásu a po celá dlouhá desetiletí ji udržuje a rozvíjí? Jak je vůbec možné,
že kdesi v zapadlé vesničce vzniklo mnišské společenství, které přitahuje statisíce
mladých lidí z pěti světadílů? Co je to za magnet?
Odpověď nelze najít jinde, než v Bohu živém a milujícím, v Bohu Otci i Synu i Duchu
Svatém: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu
obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.“ (Efezským 1, 3).
Při procházce jsem se „náhodou“ potkal s Irenou, obdaroval ji básněmi a omluvil se
jí. V románském kostelíku jsem pak vzdal díky za to, že si stále smím nacházet cestu
k lidem a především k tobě, Hospodine, Bože můj!
Před spaním se ještě zastavuji u výdejny jídla a nalévám si zdejší slavný granulovaný
přeslazený čaj a poslouchám, jak si skupinka černošek, sedících vedle na lavičkách,
prozpěvuje africké písničky… Zase se rozpršelo, takže tady pod střechou budu pít
čajíček asi ještě dlouho. Jen doufám, že na lavičce neusnu takříkajíc na prkně…
Čtvrtek 15. července
V noci mě probudilo pleskání dešťových kapek. Došlo mi, že včera večer jsem stan
nezapnul. V trenkách vylezu do deště a pokouším se rozmotat zašmodrchané šňůrky
od srolované plachty. Podaří se mi to až po drahné době, zato pak lehce namoklý
usínám s pocitem „dobře odvedené práce“.
Při rozjímání ještě před první společnou modlitbou jsem v kryptě otevřel Matoušovo
evangelium 11, 28-30. Ježíš vybízí: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného
srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“ Tento text často zmiňuje i sv. Silván. Asi
nejlépe vystihuje duchovní atmosféru v Taizé…
Při ranní modlitbě se čte Izajáš 43, 1-4: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě
tvým jménem, jsi můj.“ K tomu žalm 85: „Vyslechnu, co promluví Hospodin, zajisté
vyhlásí pokoj pro svůj lid.“
Blízko u jednoho z vchodů do Chrámu smíření je u nádobky se svěcenou vodou na
pultíku položený veliký žaltář s Božím slovem v hebrejštině, řečtině, latině, angličtině
a francouzštině. A proč vedle misky s vodou? Protože slovo Boží je vodou živou…
18
Při svatém přijímání se sluníčko opřelo do barevných vitráží v chrámových oknech
a rozzářilo prostor, kde právě bratři rozdíleli tělo a krev Páně…
Tématem dnešního biblického úvodu je nové přikázání lásky, které Ježíš před svou
smrtí odevzdává učedníkům (Jan 15, 1-17). Podle bratra Johna z Taizé novost tohoto
přikázání spočívá v tom, že Ježíš nejenom říká „Milujte se navzájem“, jak to zaznívá
již ve Starém zákoně, ale že k tomu připojuje „jako jsem já miloval vás“. Svou lásku
nám Ježíš dává za příklad, jak milovat, a navíc nás zve, abychom se na jeho bezbřehé
lásce podíleli, neboť jsme do ní všichni zahrnuti!
Ve Starém zákoně je Boží lid - Izrael - přirovnáván k vinné révě, v Novém zákoně se
k vinnému kmeni přirovnává sám Ježíš. Na rozdíl od ostatních lidí on totiž vždycky
přináší dobré ovoce lásky, které „chutná“ Bohu. Jen účastí na tomto pravém vinném
kmeni - na Ježíšovi - můžeme i my nést dobré ovoce: „Beze mne nemůžete činit nic.“
Vírou v Ježíše se stáváme ratolestmi na jeho kmeni - jsme naroubováni, abychom ve
světě nerostli naplano…
Co dělat, aby i naše životy přinášely plody? Jak si vybrat správný směr, když je život
tak krátký a rozhodování tak těžké? Stačí pozorně naslouchat nejhlubší touze našeho
srdce, jak uvádí bratr Alois v Dopise z Číny: „Když nasloucháme tomu, po čem touží
naše srdce, tehdy začínáme naslouchat Bohu.“ A kdo začne Bohu naslouchat, začne
i sobě rozumět, neboť - slovy sv. Augustina - Bůh je nám blíže, než my sami sobě.
Bůh si nás čistí jako ratolesti svého vinného kmene, abychom nesli hojnější ovoce:
„Vy jste již čistí pro slovo, které jsem k vám mluvil.“ Tím slovem je nové přikázání
Ježíšovo: „Abyste jeden druhého milovali.“ Církev je nové společenství, propojené
vzájemnou láskou mezi přáteli, nikoli rozdělené na „pány“ a „služebníky“. Přátelé se
znají, milují se a důvěřují si - v tom spočívá radost církve: „Aby vaše radost byla
úplná.“
Ježíšova radost, kterou předává církvi, vyvěrá z vědomí a jistoty, že je Božím Synem,
jak při jeho křtu oznámil hlas z nebe: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
(Lukáš 3, 22).
Po biblickém úvodu se omlouvám, že se nezúčastním rozhovoru ve skupince, neboť
se třemi dalšími poutníky - Štěpánem, Bohdanou a Monikou - jedeme do Cluny.
V tomto malebném středověkém městečku se procházíme úzkými uličkami, míjíme
starobylé domy, a přitom se nepohybujeme ve skanzenu či muzeu, ve většině domů
se bydlí, v přízemí jsou obchůdky, v patře byty. Navštěvujeme dva gotické chrámy
a rozvaliny monumentálního benediktinského opatství, svého času rozlehlejšího než
basilika sv. Petra ve Vatikánu.
Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak: po francouzské revoluci opatství „znárodnil“ stát
a obrovitý opatský kostel, do nějž by se hravě vešla katedrála sv. Víta na Pražském
hradě, byl počátkem 19. století kámen po kameni rozebrán na stavební materiál…
Občas nadáváme na současnou „ateistickou“ dobu, ale dnes, kdy existuje památková
19
péče, by snad něco takového neprošlo - zničit si národní klenot, abych získal šutry
třeba na stavbu kůlny nebo chlívku…
K opatství přiléhají stinné zahrady a přírodní amfiteátr obehnaný zbytky původních
hradeb - krásné místo k posezení a odpočinku. Ve škvíře mezi kameny jsem si vyfotil
ještěrku.
V muzeu promítají na plátno trojrozměrný obraz (sledujeme jej přes speciální brýle,
jako když v kině dávají 3D film) zrekonstruovaného opatského kostela, postaveného
mezi 11. až 13. stoletím. Diváci procházejí virtuální chrámovou lodí, člověku doslova
padá čelist nad tou nádherou…
V supermarketu jsme si nakoupili bagety a saláty a kolem dřevěného stolku v tichém
parčíku jsme poobědvali, poté, co jsme poprosili Pána o požehnání a zazpívali si - je
to hezký zážitek malého společenství čtyř poutníků a vlastně i sjednocení s polední
modlitbou v Taizé, které jsme se nemohli zúčastnit.
Po návratu z Cluny musím v Taizé odevzdat zakoupenou láhev burgundského a dát
ji do úschovy v La Moradě (informace a úložna v jednom). Vyzvednu si ji až v den
odjezdu. Je to rozumné opatření, aby se večerní a noční zábava v Taizé, kde se v létě
vystřídají tisíce mladých lidí, nezvrtla špatným směrem. Takže odevzdat láhev (mám
ji na doma, vypijeme si ji s manželkou) se nebráním, i když vysvětluji, že nevlastním
vývrtku, abych si ji potajmu ve stanu otevřel… V jediném obchůdku v Taizé, zvaném
Oyak (otevírá navíc jen v určité hodiny), lze zakoupit pouze jednu skleničku vína či
piva na osobu a den…
Před večeří se krátce modlím v románském kostelíku. Když jsem zde v neděli klečel
poprvé, ze zdejšího absolutního ticha mi doslova hučelo v uších, prostor je tu tichem
přímo nabitý… Dnes už mi v uších nehučí, možná se už pomaličku stávám součástí
toho elektrizujícího ticha, tak jako asi každý, kdo přijíždí do Taizé s ušima zalehlýma
hlukem „civilizované“ společnosti…
Telefonuji domů: Ondráška už přešel úžeh, moje maminka se o mě bála kvůli větru
a bouřce. V televizi vše jako obvykle vypadá hůř, než ve skutečnosti. Do večerních
zpráv je zapotřebí drama…
Při večerní modlitbě se čte Lukáš 19, 1-10 o celníku Zacheovi. Ježíš mu povídá: „Dnes
musím být hostem ve tvém domě. Dnes přišlo spasení do tohoto domu. Syn člověka
přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
Každý čtvrtek se večerní modlitba uzavírá promluvou bratra Aloise, který jako prior
(převor - první mezi bratřími) vede mnišskou komunitu po mučednické smrti bratra
Rogera. Chrám smíření se rozdělí na sektory podle národností, aby byl všude zajištěn
překlad francouzského kázání do národních jazyků. Než jsem se však chumlem lidí
probojoval ke sluchátkům s českým překladem, bratr Alois již začal kázat, takže jsem
to radši vzdal s tím, že si dám sprchu a promluvu si nechám převyprávět od někoho,
komu slouží paměť lépe, než mně…
20
Cestou od sprch potkávám Bohdanu (s mokrou ulízanou hlavou mě nepoznala…),
která mi smysl Aloisovy promluvy vyložila asi takto: bohatí v sobě mají objevit větší
štědrost, pomáhat chudým a snažit se překonávat propast mezi bohatými a chudými.
Apel na sociální solidaritu jistě vychází přímo z evangelia („chudé budete mít mezi
sebou stále“ - což je stálá výzva k prokazování křesťanské lásky, soucitu a pomoci),
nicméně chudí nejsou chudými jen proto, že bohatí jsou nenasytní nebo lhostejní.
Chudoba přetrvává také v důsledku neschopnosti vypořádat se s podmínkami, které
ji způsobují - když dám hladovému najíst, vykonám svou povinnost podle evangelia
(žádný záslužný skutek!), ale neodstraním příčinu hladu…
V chudých zemích často udržují chudobu diktátorské režimy, které terorizují vlastní
obyvatelstvo, a co bývá nejhorší, lidé si takový režim někdy i sami zvolí (například
vládu hnutí Hamás v pásmu Gazy). Nelze jen záviset na pomoci zvenčí, obnova musí
přijít zevnitř, lidé musí říct dost korupci, válkám a tyranii - v tom je naší křesťanskou
povinností jim pomáhat a podporovat je, soucítit s nimi v jejich chudobě a brát na
sebe také jejich břemena - jak činil bratr Roger, který i v temné éře komunismu tajně
navštěvoval země východní Evropy za železnou oponou, a jak činí bratři i dnes, když
sdílejí bídu těch nejchudších v různých smutných koutech naší planety…
V Dopisu z Číny bratr Alois zmiňuje pozoruhodnou myšlenku: když Ježíš u studny
žádá Samaritánku, aby mu dala napít, vyjadřuje tím velikou touhu, ba přímo žízeň,
předat jí to, „co dává Bůh“. Pak tedy i Ježíšova žízeň na kříži je nejvyšším vyjádřením
jeho bytostné touhy předat lidem, co dává Bůh - předat svůj život, abychom my tím
životem nově ožili. V našem husitském krédu o Ježíšovi vyznáváme: „Životem svým
zlo světa a smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné.“
Poprvé jsem si na nočním nebi nad Taizé všiml srpku měsíce. Jako každou noc cvrčci
prozpěvují stále na stejnou notu (na stejné krovky…). V přírodě se vše opakuje, lidé
se však mění - v Cluny jsem viděl, co dovede postavit víra a co dovede zničit nevíra.
Před spaním se modlím v kryptě: „Bože můj, ochraňuj mou rodinu doma!“ Stýská se
mi, Ondrášek mi do telefonu řekl „Ahoj“, což nikdy předtím nevyslovil… Miluji vás,
synáčkové moji i ženuško moje, ať vám Hospodin žehná a chrání vás!
Pátek 16. července
Po ránu v kryptě rozjímám nad Chizkijášovou modlitbou: „Uzdrav mě a zachovej mi
život. Ta hořkost přehořká mi byla k pokoji. Za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.“
(Izajáš 38, 16-17).
Při ranní modlitbě se čte z Izajáše 43, 10-13: „Já jsem Hospodin, kromě mě žádný
Spasitel není. Jste moji svědkové, a já jsem Bůh!“
Včera po večerní modlitbě před Chrámem smíření křísili nějakou dívenku - hádám
kvůli přehřátí či dehydrataci. Dnes ráno jsem v Taizé slyšel houkat sanitku. S pomocí
Boží to jistě vezme dobrý konec…
21
Cluny
22
Pátek je dnem ukřižování, proto je kříž i tématem dnešního biblického úvodu. Čteme
úryvek z pašijí podle sv. Jana (19, 25-37). Ježíš z kříže volá: „Žízním.“ Navazuje mi to
na myšlenku z Dopisu z Číny, nad nímž jsem včera přemýšlel (Ježíšova žízeň jako
výraz touhy předat lidem, co dává Bůh).
Bůh neodpovídá lidským představám, všechny je přesahuje, ale když nás stvořil,
vložil do nás touhu po lásce, a protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, je tato touha
i Boží touhou, touhou dávat a přijímat lásku. Bůh sestupuje k lidem (Boží sestup je
typicky biblická idea), aby byl stále s námi a dával nám svou lásku: „Já jsem s vámi
po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28, 20).
Touhu po lásce naplňuje Kristus - přináší lásku lidem, a protože „Bůh je láska“ (1. list
Janův 4, 8), přináší nám samotného Boha, abychom se vírou podíleli na Božím životě.
Proto se také máme milovat navzájem, neboť svým Svatým Duchem v každém z nás
Bůh přebývá. V bližním objevuji Boží jiskru…
Janovo evangelium stále podtrhuje Ježíšovu věrnost a důvěru vůči Otci, který dává
život - s touto vírou jde Ježíš i na kříž, aby mohl dát lásku v míře nejvyšší: „Nikdo
nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15, 13).
V centru Janových pašijí není násilí páchané na Ježíšovi, nýbrž jeho touha dát sebe
sama až do krajnosti, a tak darovat lidem, co dává Bůh: z Ježíšova probodeného boku
vytryskne voda a krev - voda živá (křest), krev nové smlouvy (eucharistie).
V okamžiku své smrti na kříži Ježíš dává lidem svého Ducha - předzvěst vylití Ducha
Svatého o Letnicích: „Naklonil hlavu a odevzdal ducha“ (překlad Jeruzalémské bible,
v ekumenickém překladu nepřesně: „skonal“). Šestého dne Bůh dovršil dílo stvoření
a Boží Syn dovršil dílo vykoupení: „Dokonáno jest.“ Sedmého dne - odpočinutí…
Při pohledu na golgotský kříž vidíme na jedné straně plnou míru lidského hříchu, na
druhé straně plnost Ježíšovy lásky. Na kříži dosáhl Boží sestup nejhlubší úrovně: Bůh
v Kristu sestupuje do našich nejbolestivějších ran a sdílí s námi i to nejhorší utrpení.
Kristus je „Bůh s námi“ (Immanuel), sdílí rizika lidského života, podstupuje dokonce
i smrt, aby nám daroval nový život ve společenství s Nejsvětější Trojicí. Skrze Ježíšův
bok (čili srdce) stále proudí živá voda z Otcova zdroje.
Rozhovor ve skupince se točí kolem jediné otázky: Je možné milovat, aniž bychom
tím neriskovali, aniž by nás to něco stálo? Žijí v naší blízkosti lidé, za které se cítíme
odpovědní? Umíme přebírat odpovědnost jedni za druhé?
Bible je opravdu písemným tvarem Božího slova - stále překvapuje novou svěžestí.
V Taizé si připadám, jako bych ji četl poprvé…
Souvislost mezi Ježíšovou obětí a darem Ducha Svatého je symbolicky vyjádřená ve
znaku komunity Taizé: v křížku stylizovaném do podoby holubice.
Ve chvílích ticha při společných modlitbách si všímám, kolik lidí pokašlává (včetně
mě), kolik je nemocných… Ale i zde platí, co řekl Ježíš Zacheovi: „Lékaře nepotřebují
23
zdraví, ale nemocní.“ S na smrt nemocným judským králem Chizkijášem se společně
musíme modlit: „Uzdrav mě a zachovej mi život!“
Co odpovědět na věčnou otázku nevěřících: „Jestliže je Bůh, jak to, že ve světě je tolik
utrpení a zla?“ Nejprve je nutné říct, že touto zcela nesprávně položenou otázkou se
my lidé většinou vyvazujeme z vlastní spoluzodpovědnosti za svět a horký brambor
vlastní neschopnosti činit dobré a čelit zlému přehazujeme na Pána Boha, jako by za
to mohl on… Stále opakujeme Adamův hřích. Když Adam v ráji zhřešil, nepřiznal si
vlastní vinu, ale obvinil Boha: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu a já
jsem jedl.“ (Genesis 3, 12).
Jak zdůrazňuje vynikající pravoslavný teolog Olivier Clément, Bůh ve světě působí
pouze skrze lidská srdce, která se mu svobodně otevřou. Kdo se vírou otevírá Bohu,
stává se nástrojem Božího pokoje (za to se modlil sv. František z Assisi). Bratr Roger
na otázku utrpení a zla odpovídal tak, že se vydával mezi nejchudší tohoto světa, do
chudinských slumů, do oblastí zasažených válkou či přírodní katastrofou, aby sdílel
s ubožáky jejich utrpení a poskytoval jim pomoc, naději a útěchu. Tím přemáhal síly
zla přímo v místech jejich působení. Obětavou láskou krůček po krůčku navracel svět
k Bohu: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16, 33).
Při polední modlitbě se čte slavný hymnus o Kristu z listu Filipským 2, 7-9: „Stal se
jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt
na kříži. Proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno…“ Kdo se ponižuje,
bude povýšen!
Při modlitbě a meditaci mě často rozptylují nejrůznější myšlenky, někdy lepší, jindy
horší… V poledne mi na mysl vstoupila představa, jak stojím v prameni sv. Štěpána,
skloním se, abych si nabral vodu do dlaní, a najednou v kluzkém korytě uklouznu,
spadnu do vody a hlavou napřed sjíždím kamsi do podzemí do propasti vod... Děsná
vize, ale co já vím, třeba bych se tam ponořil do hlubiny tajemství? Nicméně zkoušet
to nebudu, až zas půjdu odpočívat dolů k vodě do tichých zahrad…
Když se v Taizé lidé potkají a pohlédnou na sebe, usmějí se. Už jsem skoro zapomněl,
jak nádherný může být úsměv třeba i neznámého člověka, o kterém však tuším, že se
usmívá, protože v sobě nosí radost z naší společně sdílené víry…
V Taizé mi chutná i takové jídlo, které bych manželce doma asi příliš nepochválil…
Stravujeme se zdravě a střídmě, a hlavně jíme společně - stolujeme totiž jako jedna
velká rodina bratří a sester (i když žádné stoly nemáme, sedíme porůznu na lavicích,
na zemi, kde se dá) - vedle mě vyškrabují talíře Španěl s Němcem, za mnou Polák,
přede mnou Brit. Věřím, že všichni přijímáme tu pikantní rýži s černými olivami jako
Boží dar. Jistě, nejenom chlebem živ je člověk, ale bez chleba to taky nejde. „Kdo jí, ať
vzdává díky,“ říká apoštol Pavel.
Po dobrém obědě následovala v kryptě hostina duchovní - liturgie pro nás poutníky
z českých zemí, připravená brněnským biskupem Petrem. Obřad je liturgicky zdařilý
a duchovně výživný. Předsedá farář Miloš z Prostějova a farář Daniel z pražských
24
Vinohrad káže o sestrách Marii a Martě (Lukáš 10, 38-42). Zmiňuje, že tato perikopa
je v evangeliu vložena mezi podobenství o milosrdném Samaritánu a modlitbu Páně
(Otčenáš). Naznačuje se tak, co je klíčové pro náš křesťanský život a zbožnost: služba
bližnímu (Samaritán), naslouchání Božímu slovu (Marie sedící u Ježíšových nohou)
a rozhovor s Bohem v modlitbě, které nás Ježíš učí. Jen jednoho je třeba, jen jedno je
nezbytné: usednout k Mistrovým nohám a učit se od něho, jak opravdu smysluplně
žít…
Při české liturgii byly zvěstovány další krásné biblické texty. Povolání Samuela: „Tu
jsem, mluv Hospodine, tvůj služebník slyší“ (1. kniha Samuelova 3, 5.9). Slova, která
Duch praví církvím: „Kdo zvítězí, tomu dám jíst ze stromu života v Božím ráji, dám
mu jíst ze skryté many, dám mu bílý kamínek, a na tom kamínku je napsáno nové
jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává“ (Zjevení Janovo 2, 7.14). Po svatém
přijímání jsme se modlili: „Pane Ježíši, naplň nás svým Duchem, a dej, ať jsme jedno
v tvé lásce.“
Konstantin Biebl napsal, že v Čechách se otevírají řeky jménem Ježíš, takže je přejdeš
suchou nohou (báseň Protinožci). Jeho svatým jménem se však otevírá pramen vody
živé! To jméno je navěky zapsané v srdcích věřících: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel.
U pramene sv. Štěpána žádná vodní propast není - ale propast tajemství ano: „Kdo se
napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ (Jan 4, 14).
Vpodvečer se v Chrámu smíření koná národní setkání českých poutníků. Měl jím
provázet bratr Josef, který pochází z Jihlavy a v Taizé žije již mnoho let, ale právě se
vrátil z Bangladéše, kde sdílel chudobu s místními lidmi. Po dlouhé cestě je unavený,
proto ho zastupuje bratr Vojtěch z Polska.
Jelikož se v Dopise z Číny píše o nutnosti rozlišit mezi dobrými a špatnými touhami,
několik studentek z Brna nacvičilo scénku, v níž se mladá dívka snaží zorientovat ve
svých touhách - táhne ji to různými směry, ale nakonec se rozhoduje uposlechnout
dobrou touhu a vykročí na cestu za Kristem - tu přichází jeden z bratří, uchopí ji za
ruku a odvede ji do chrámu…
Poté si vyměňujeme zážitky a zkušenosti z pobytu v Taizé („mám možnost klást si
otázky, na které si během roku nenajdu čas“). Bratr Vojtěch upozorňuje, že v srdci
Taizé spočívá modlitba - při společné modlitbě se sjednocují lidé různých národností
a kultur. Když se ozve vyzvánění zvonů, necháme všeho a jdeme se modlit do
chrámu. I když jsme každý jiný, jsme zajedno ve víře, jejímž výrazem je modlitba.
Zkušenost obrácení se k Bohu během společné modlitby proměňuje srdce poutníků.
Tuto radostnou zkušenost je nutné přenést do míst, kde žiji a pracuji, což je možné,
neboť v Taizé se vše děje v prostotě, kterou lze uskutečnit všude…
Letos si bratři připomenou sedmdesáté výročí založení své komunity. V roce 1940 do
Taizé přijel na kole bratr Roger bez velkých plánů, jen s touhou žít evangelium - tato
touha mění svět. Taizé se skutečně proměnilo od základů… Kdo žije evangeliem, žije
v plnosti života.
25
Taizé se nenalézá v turisticky atraktivní oblasti, není tady mnoho zajímavého pro
objektiv kamery. Nic zásadného „k vidění“, ale vše podstatné „k žití“. Na modlitbách
máme možnost zvolit si novou cestu a učinit rozhodnutí, které změní náš život, když
odpovíme „ano“ na touhu, kterou Bůh do nás vložil.
Posláním komunity v Taizé je být znamením jednoty a smíření pro všechny křesťany,
být „podobenstvím společenství“, jak říkal bratr Roger. V Taizé se ukazuje, že skrze
společnou modlitbu lze zakusit jednotu, aniž bychom ztratili svou jedinečnost.
Sebral jsem odvahu a zeptal se bratra Vojtěcha, jak se komunita vyrovnala s násilnou
smrtí bratra Rogera, svého zakladatele. Odpověděl, že Roger byl na smrt připraven,
připravoval na ni i ostatní, komunita věděla, že jeho odchod se blíží, ale nikdo nebyl
připravený na to, že se odehraje takovým brutálním způsobem…
Vojtěch je posledním bratrem, jehož Roger přijal do společenství. Jeho smrt ho velmi
zasáhla. Jeden z bratří, který se o Rogera v posledních letech staral, však druhý den
po vraždě zdravil bratry velikonočním pozdravem: „Kristus vstal z mrtvých!“ To
všem pomohlo, aby překonali těžkou a bolestnou situaci - nyní viděli Rogerovu smrt
ve světle vzkříšení, ve světle evangelia… Vojtěchova slova jsou silná a přesvědčivá, je
jasné, že je to pro něho citlivé téma.
Mladí lidé, zděšení vraždou v chrámu, pak ve světle evangelia pochopili, že když se
vírou v Kristovo vzkříšení vyrovnali se i s touto hroznou zkušeností, pak už se určitě
vypořádají i se všemi problémy svého života: „Neboj se, jen věř!“ (Lukáš 8, 50).
Je zajímavé, že bratři nikdy neusilovali o přízeň mladých, a byli překvapeni, když od
padesátých let začala mládež putovat do Taizé v čím dál početnějších zástupech… Po
prvotním odstupu bratr Roger usoudil, že komunita musí změnit svůj přístup a více
se s mladými sdílet, což se také odrazilo na společné modlitbě - bratři nejprve zpívali
tradiční francouzské duchovní písně o mnoha slokách, kvůli mladým lidem se začaly
do modliteb zavádět jednoduché meditativní zpěvy. Opakuje se v nich jen několik
biblických slov, která se postupně hlouběji zakořeňují v srdci - tak vznikly populární
zpěvy z Taizé, rozšířené po celé ekuméně.
Dříve bratři využívali služeb renomovaných hudebních skladatelů (J. Gelineau,
J. Berthier), nyní si již komponují sami - a soudě podle nejnovějších písní, jako třeba
„Benedictus Dominus Deus“, velmi kvalitně.
Ve frontě na večeři mi pod nos zavoněla ryba - v pátek podávají postní pokrmy. Je
hezké, že i stará postní tradice se v Taizé udržuje.
Při večerní modlitbě se čte úryvek z pašijí podle sv. Lukáše (23, 33-46): zatímco biřici
Ježíše svlékají z šatů a přitloukají ho na kříž mezi zločince, „lid stál a díval se“. Před
očima nám zabíjejí Syna Božího a my na to koukáme jako na nějakou show… Děsivé!
Do duše mi opět padají stíny špatných myšlenek, slov a skutků, dlouhá řada hříchů,
zpronevěření se povinnostem kněze a učitele, drsné chování vůči manželce a dětem,
26
přezíravý a blahosklonný postoj vůči všem, o nichž se domnívám, že jsou osobnostně
nezralí, jako kdybych já kdy byl vzorem mužné zralosti… A náhle mi blesklo hlavou,
že právě teď „uhodila“ ta pravá chvíle, kdy se musím pokořit před Pánem, umenšit
se a bez okolků mu přiznat svou duchovní bídu…
Každý pátek večer na podlahu v Chrámu smíření bratři položí ikonu kříže. Poutníci
u ní poklekají a čelem se kříže dotýkají, u tváře ukřižovaného Spasitele skládají těžké
břímě… Trpělivě si počkám, až přijdu na řadu, aby se mi tento chrám stal místem
opravdového smíření…
V kryptě jsem si před oltářem lehl na zem s rozpjatýma rukama, a ačkoli to bude znít
starosvětsky, vyléval svou duši před Hospodinem: „Smiluj se nade mnou, Bože! Pro
své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti! Moji nepravost smyj ze mně dokonale,
očisť mě od mého hříchu! Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi
neber!“ (Žalm 51). „Ukaž na mně dobré znamení!“ (Žalm 86).
Jasně jsem rozeznal, že mám-li dosáhnout smíření s Bohem, musím přemoct ostych
a jazykovou bariéru a ze svých hříchů se vyzpovídat některému z bratří, kteří čekají
v chrámu. Třebaže jsem se těsně před cestou do Taizé vyzpovídal biskupovi, teď mě
neodolatelně mocná síla nutí vypudit všechny zatuchlé viny ven, přiznat si je a složit
u Kristova kříže…
Jednoduchou angličtinou jsem před bratrem-knězem vyznal svou pýchu, sobectví,
vztahovačnost, ješitnost, povýšenost, zraňující slova a činy, kterých se dopouštím,
úpornou snahu dělat ze sebe před druhými lidmi chytrého… Bratr mi odpověděl
zhruba takto (nevím, nevyčpí-li to, když to zapíšu na papír): „Dnes je dobrý den pro
nový začátek. Pomodlím se modlitbu odpuštění a pak budeš jako v první den svého
křesťanského života, jako v den svého křtu. Myslím, že jsi dobrý člověk. Přines odtud
domů Kristův pokoj!“ A z pověření církve mě rozhřešil ode všech hříchů ve jménu
Otce i Syna i Ducha Svatého.
Vstal jsem, poděkoval a rozbrečel se jako malé děcko, i když mi ještě pořád úplně
nedochází, co se to se mnou událo, neboť milost Boží je větší než naše srdce….
Po dlouhém čekání jsem i já poklekl a opřel čelo o rameno Spasitelova kříže a začal se
v duchu modlit za to a ono… Vtom jako bych zaslechl hlas: „Mlč a poslouchej!“ Ale
co? Zaposlouchám se do slov písně, které je plný chrám: „Daruj nám pokoj, Pane…“
A v koutku srdce mi tichounce zpívá: „Synu, odpouštějí se ti hříchy. Jdi a už nehřeš!“
Nehřešit - čili neminout se s cílem života, kráčet cestou Kristovou - to všechno teprve
musím uvnitř „přežvýkat“ a zažít si to… Před spaním se sotva zmůžu na modlitbu:
Chvála tobě, Kriste!
V noci se nad Taizé rozzářila hvězdná obloha. Zahlédnu Velký vůz, na který se často
dívám i doma, a rozpomenu se na starý černošský spirituál v podání Joan Baezové na
festivalu ve Woodstocku: „Slétni dolů, sladký vozíčku, a odvez mě k mému Pánu…“
Pane můj, odvez i mě domů k mým blízkým, abych jim z Taizé přivezl tvůj pokoj
a požehnání!
27
Husův kámen v Kostnici
28
Sobota 17. července
Brzy po ránu se modlím v kryptě a rozjímám, jak se na Ježíšovi naplnilo proroctví
Izajášovo: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. V jeho jménu
bude naděje národů.“ (Matouš 12, 20-21).
Opět jsem se zúčastnil evangelické liturgie v pravoslavné kapli za kryptou, neboť po
včerejší zpovědi a rozhřešení chci nově začít u stolu Páně, přijetím jeho těla za mě
vydaného a jeho krve za mě prolité. V přímluvách při eucharistické modlitbě Pánu
předkládám jména těch, na které zde obzvlášť myslím: mé manželky Lucie, synáčků
Kryštofa a Ondřeje, a dvou mladých sestřiček z našeho sokolovského sboru - Káti, co
se nedávno začala připravovat na křest, a Radky, jejíž zraněná duše musí čelit tolika
tíživým problémům…
Každý den ráno i večer se obvykle v kryptě modlím za svou rodinu, aby ji Pán Bůh
ochraňoval, i za náboženskou obec, aby jí žehnal, zachoval naše společenství věřících
pro budoucnost a rozhojňoval v nás víru, naději a lásku.
Při společné ranní modlitbě se čte Izajáš 43, 18-21: „Nevzpomínejte na věci dřívější,
o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového, a už to raší.“ Hospodine, ty
vskutku činíš můj život novým, vždyť ve mně začalo rašit odpuštění a smíření…
Násilná smrt bratra Rogera se dá vyložit i tak, že se nakonec zcela ztotožnil s údělem
chudých, kteří mu po celý život tolik leželi na srdci a kteří jsou všude po světě bez
milosti vražděni pro hrst rýže či kůrku chleba, zabíjeni v nesmyslných válkách nebo
pouličních bitkách gangů v předměstských slumech… Ztotožněním se s chudými se
bratr Roger vlastně ztotožnil se samotným Kristem, který na sebe vzal úděl chudého
do důsledků a zemřel smrtí otroka… Už chápu, proč bratr Vojtěch tvrdil, že ve smrti
bratra Rogera je i něco krásného, dá-li se to vůbec říct…
Poslední biblický úvod je věnován radostné zvěsti o vzkříšení a obdarování Duchem
Svatým (Jan 20, 11-23). Vzkříšení je mystérium, které se nám otevírá, pokud složíme
důvěru v Boha - zůstává sice tajemstvím, které přesahuje náš rozum, ale přesto se nás
dotýká.
Marie Magdaléna vzkříšeného Ježíše nepozná, ale on pozná ji a osloví ji jménem…
Právě v tom spočívá zvěst vzkříšení: ani násilí a smrt nemůže přervat Ježíšovo pouto
k učedníkům, potažmo Boží pouto k nám lidem! Když se vzkříšený Ježíš zjeví mezi
vystrašenými apoštoly, neptá se jich: „Kde jste byli, když mě křižovali?“ Místo toho
jim říká: „Pokoj vám!“ Sám Ježíš je Božím pokojem, který do nás vstupuje uprostřed
světa plného strachu, obav a úzkostí…
Tak jako na počátku stvoření Bůh vdechl život Adamovi a on se stal živou duší, tak
nyní Ježíš vdechuje učedníkům Svatého Ducha, aby vyšli ze své izolace za zavřenými
dveřmi a začali budovat nové stvoření - je neděle, první den týdne, kdy Bůh započal
dílo stvoření, nyní jsou apoštolové vysláni začít stvoření obnovovat mocí odpuštění:
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny.“ (Jan 20, 23).
29
Při rozhovoru ve skupince se ptáme: Co si z Taizé odneseme domů? Dary odpuštění,
smíření a pokoje! Po týdnu zde prožitém máme lepší představu o tom, co je církev vždyť právě z těchto darů církev žije a přináší je světu.
Při polední modlitbě se čte z 1. listu Janova 4, 7: „Milujte se navzájem, neboť láska je
z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“
Dlouho jsem se zanášel myšlenkou, že odpoledne vyrazím se Štěpánem a Bohdanou
na kozí farmu, vzdálenou asi tři čtvrtě hodiny pěšky od Taizé, kde zdarma nabízejí
ochutnávku kozích sýrů… Ve volbě mezi sýrem a workshopem se na poslední chvíli
rozhoduji pro workshop.
Téma workshopu totiž přitáhlo mou pozornost: pojetí eucharistie v prvních stoletích
křesťanstva. Přednáší usměvavý bratr středního věku s prošedivělými vlasy, jemuž
z očí vyzařuje radost. Zejména ženy si všímají, že bratři jsou vesměs krásní muži, což
se netýká pouze krásy fyzické…
O Večeři Páně se nepsaly žádné teologické knihy (nejstarší spis o eucharistii pochází
až z 9. století), neboť tato svátost byla propojená s celým křesťanským životem…
V době sv. Ireneje z Lyonu (2. století), stejně jako v současnosti, neexistovala jednota
myšlení, soupeřily mezi sebou různé náboženské a filosofické směry, které nastolily
zásadní otázku: Je svět dobrý? Mnoho filosofů tvrdilo, že materiální svět je zlý. Irenej
odpovídá, že svět je dobrý - kvůli eucharistii! Ale jak eucharistie vypovídá o dobrém
charakteru světa? Ve Večeři Páně totiž Bůh užívá darů svého stvoření, materiálních
věcí (chleba a vína), aby nám daroval Krista (pravé duchovní dobro). Eucharistie též
ukazuje, že dobré je nejen stvoření, ale i lidská práce, bez níž by z plodů země nikdy
chléb a víno nevznikly. Ve starověku přitom fyzická práce nebyla oceňovaná, lidé ji
vnímali jako něco nízkého až zlého.
První křesťané nepolemizovali s nevěřícími (tenkrát se ještě ateismus nenosil), nýbrž
s těmi, kteří ve jménu náboženství či filosofie zpochybňovali, že svět je dobrý. Podle
sv. Ireneje nám eucharistie naznačuje, že i naše tělo (součást materiálního stvoření) je
dobré, a proto i tělo má budoucnost, nepropadne smrti a rozkladu, bude proměněno
pro život věčný. Eucharistie vypovídá o vzkříšení. Tělem se myslí mé já, které si nese
svůj životní příběh. Bůh vítá ve věčném životě každého i s jeho osobním životním
příběhem. V Otcově domě je mnoho příbytků. V eucharistii se Kristovo vítězství nad
smrtí dotýká i našeho těla - proto jíme chléb a pijeme víno a nepřijímáme eucharistii
pouze rozumem jako nějakou ideu.
V lidském životě je mnoho znamení proměny - například ze semene vyrostou klasy
a z nich se vytvoří chléb. Tak i eucharistie proměňuje naše tělo (především ve smyslu
osobnostním). Vzkříšením těla začneme žít nejintenzivněji, v plné svobodě a radosti.
I Kristus byl vzkříšen s tělem - čili se svým příběhem - a vystupuje na nebesa i s tímto
příběhem. Totéž zaslíbil i nám.
Pro křesťany v severní Africe (Tertulián, Cyprián) vypovídala eucharistie o sociální
potřebnosti. Jako křesťané jsme všichni součástí jednoho Kristova těla a nemůžeme
30
být lhostejní, když některá část těla trpí hladem či jiným nedostatkem. Eucharistie je
přece pokrm a nápoj, vybízí nás k péči o chudé. Při slavení eucharistie se koná sbírka,
po liturgii se chudým a nemocným nosí jídlo, šaty… Od přijímání darů pro chudé
míval kněz často špinavé ruce a musel si je při bohoslužbě umýt.
Sv. Jan Zlatoústý říká, že jako máme oltáře v kostele, kde se při eucharistii rozdílí tělo
Kristovo, tak najdeme i oltáře na každém rohu ulice - chudé lidi, kteří jsou přece také
součástí Kristova těla. Eucharistie není formalita, ceremonie - je propojená s životem,
musí se v každodenním životě projevovat. Kristus o sobě neřekl, že je obřadníkem,
nýbrž, že je pravdou a životem!
Prvotní křesťané nazývali neděli - den Páně - „osmým dnem“ týdne, dnem mimo čas,
směřujícím k věčnosti - vždyť je to den vzkříšení! Proto se také v tento den křesťané
shromažďují k liturgii, ke slavení eucharistie. Ve Večeři Páně k nám Bůh přichází do
našeho lidství, do naší lidské „obyčejnosti“. Kdo se stane křesťanem, nepřestane být
člověkem se všemi obyčejnými lidskými starostmi a radostmi. Tak vnáší eucharistie
do našeho života zdravý křesťanský realismus.
Po workshopu mířím do románského kostelíka, abych se poprvé v životě zúčastnil
anglikánské liturgie, vedené sympatickým biskupem z Coventry (katedrálu tohoto
města za druhé světové války zničily německé bombardéry). Naivně jsem se těšil na
bohatý obřad ve stylu High Church, ale bohoslužbu si zjednodušili až do té míry, že
chvílemi nechtěně působí jako při „hře na liturgii“ - kněží listují v papírech jako při
zkoušce na divadle… Při evangelických bohoslužbách, které jsem v Taizé navštívil, si
duchovní vystačí s Biblí a žaltářem, žádný scénář nepotřebují…
Nicméně biskupovo kázání o bohatém muži (Marek 10, 17-22) se mi zamlouvá. Ježíš
na boháče „s láskou pohleděl“ - stejně tak hledí i na nás, aniž bychom si jeho lásku
nějak zasloužili. Ježíš nečeká, až se polepšíme a budeme jeho lásky hodni! Nabízí ji
nezaslouženě, a právě tím nás proměňuje k lepšímu. Zde v Taizé si Ježíšův láskyplný
pohled uvědomuji jasněji, než jinde…
Biskupa doprovází i čtyři čerstvě vysvěcení kněží (mezi nimi i jedna žena), kteří na
konci liturgie udílejí novokněžské požehnání - i sám biskup před nimi poklekne, aby
požehnání přijal - dojemný moment, jenž zachraňuje celkový dojem z jinak poněkud
mdlé bohoslužby - zejména v porovnání s velmi prostými, ale duchovně pulzujícími
evangelickými liturgiemi, slavenými v pravoslavné kapli.
Před večeří se za slunečného počasí procházím v polích za Taizé. U železniční trati
sleduji projíždějící rychlovlak TGV. Krajina trochu připomíná naše Podkrušnohoří zvlněné kopečky, pole, remízky, hájky, akorát jehličnany tady žádné nerostou. Míjím
farmu, kde chovají krávy, kozy a krocany. Do cesty se mi připletl dupající ježek. Inu,
burgundská idylka… Večeři jsem málem nestihl.
Při večerní modlitbě se čte z listu Římanům 6, 8: „Jestliže jsme spolu s Kristem
zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ K tomu z Janova evangelia 21, 17:
„Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Tato Petrova odpověď Ježíšovi se
31
mi stala každodenní modlitbou a ujištěním, že ačkoli svého Pána nedokážu milovat
dokonale, on se spokojuje s mou ubohou lidskou láskou, s tím, že ho mám rád…
Zmíněný úryvek z listu Římanům se tradičně předčítá o velikonoční vigilii. V Taizé
po starokřesťanském vzoru vyzdvihli význam neděle (jež v Orientu začíná v sobotu
večer) jako každotýdenní oslavy Velikonoc - slavnosti Kristova vzkříšení.
Ikonu Ukřižovaného nahradila vprostřed Chrámu smíření ikona Krista vstávajícího
z hrobu - Vítěze nad smrtí. Za zpěvu „Kristus vstal z mrtvých“ (Christus resurrexit)
roznášejí malé děti po chrámu světlo v lucerničkách - symbol vzkříšení. Každý si od
nich zapaluje svíčku, až se celý kostel rozzáří několika tisíci světýlky. Jen těžko se to
dá popsat… Smrt už nepanuje! Vím, že můj Spasitel žije!
Odpoledne přijelo do Taizé mnoho nových poutníků, takže chrám doslova praská ve
švech. Poprvé sedím skoro až vzadu (utěšuji se, že poslední budou prvními). Vedle
mě se usadila skupinka teenagerů. Po cestě do Taizé překvapivě nejsou uondaní
(asi mají pohodlnější autobus, než my), naopak jsou rozjaření a při modlitbě ne a ne
se ztišit. Když jeden puberťák ve chvíli ticha vyprskne smíchy, zmocní se mě chuť
praštit ho Biblí po hlavě (nic těžšího není po ruce), ale pak si uvědomím, že zatímco
oni v kostele trošku vyrušují, ale jsou tady, já v jejich věku do kostela nechodil vůbec
a po hospodách psával dekadentní básničky na pivní tácky… Tak si jich přestávám
všímat a raději zpívám: „Kyrie eleison! Pane, smiluj se!“
Před spaním jdu do pravoslavné kaple Pánu Bohu poděkovat za dny prožité v Taizé
a za duchovní dary, jichž se mi zde dostalo. Tolik toho chci Hospodinu říct, ale slova
nenacházím… Tak prostě sedím, v zešeřelé kapli svítí tři malé lampičky, hledím na
ikony a tiše prodlévám v Boží přítomnosti. Zde přebývá Bůh! Co k tomu dodat? Mlč
a buď s ním, jenom s ním, aspoň pro tuto chvíli, a uchovej si tu chvíli v srdci… Zítra
po nedělní bohoslužbě odjíždíme, kéž si kousek Taizé odvezu s sebou domů! Kéž
moji blízcí na mně poznají změnu!
Neděle 18. července
V den Páně se v Taizé nekoná ranní a polední modlitba, neboť od deseti hodin se
v Chrámu smíření slaví nedělní eucharistická liturgie.
Krypta je uzamčená, takže se ranní chvály modlím v románském kostelíku. Při četbě
žalmu 63 mi přišlo, že právě tato slova nejlépe vystihují a shrnují smysl naší pouti do
Taizé: „Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Vyhlížím tě
ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu. Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty
tě chválí zpěvem. Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.
Moje duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu!“
Ano, v Taizé byla moje vyprahlá duše nasycena tou nejvýživnější duchovní potravou
a napojena vodou života z pramene. Ten pramen si mohu v srdci odnést domů…
Papež Jan Pavel II. při návštěvě mezi bratřími řekl výstižně: „Do Taizé se přichází,
jako se přichází k prameni. Poutník se zastaví, uhasí žízeň a jde dál.“
32
Najednou se nedokážu s tímto posvátným místem modlitby rozloučit, setrvávám
v kostelíku, i když vím, že už bych si měl balit věci…
V pátek před zpovědí a modlitbou u kříže jsem Pána prosil, aby mi udělil znamení
své přízně a ukázal na mně dobré znamení. Když se teď loučím s Taizé v prostém
potemnělém vesnickém kostelíku, kde kdysi Roger s prvními bratry složili své sliby,
vidím, že malým kulatým okénkem v apsidě, vyplněném barevnými sklíčky, proudí
směrem ke mně paprsky světla. Není to jenom světlo slunce, věřím a doufám, že je to
i světlo Božího odpuštění a milosti, bez čehož nelze opravdově žít. Magnificat anima
mea Dominum! Duše má velebí Pána!
Nedělní eucharistická liturgie v Chrámu smíření je přirozeným završením našeho
týdenního pobytu. Do této bohoslužby se s duchovní logikou všechno prostě slilo,
poselství Taizé je tu zhutněno do výživného pokrmu již na zpáteční cestu: slovo Boží,
živý chléb z nebe a kalich spásy…
Liturgii předsedá katolický biskup z Irska, obřad je jednoduchý a krásný. Zvláště se
povedlo Gloria in excelsis a zpívaná epikléze. Střídavě zpívá sbor a sólista. Na text
o Marii a Martě nám již ve čtvrtek kázal bratr farář Daniel. V Taizé při bohoslužbách
a modlitbách kázání nezařazují, dávají prostor tichu, v němž se zvěst rozezní…
Po bohoslužbě trčím ve frontě v La Moradě, bojím se, že poslední okamžiky v Taizé
strávím čekáním, než mi vydají uloženou láhev burgundského…
Loučím se s Pramenní kaplí, kryptou a pravoslavnou kaplí. Z Taizé odjíždíme po
poledni.
Krátce zastavujeme v Cluny. Bratr farář Jiří z Týnce nad Sázavou má otevřené srdce
i otevřenou peněženku: koupil mi tričko a pozval na sklenku vína. Objednává jako
rodilý Francouz. Hodně si povídáme o naší církvi a její identitě. Jiří uvažuje o věcech
jiným způsobem, než já, občas s ním nesouhlasím, ale rozhovor je o to zajímavější,
hlavně vnímám, že mluví upřímně, veden láskou k církvi.
Večer přijíždíme do Kostnice k Husovu kameni, k místu, kde byl Jan Hus 6. července
1415 upálen coby kacíř. Třebaže se v písních zpívá, že na břehu Rýna hranice vzplála,
tady nikde řeku téct nevidím. Kolem kamene se nakupila zástavba, nízké paneláky,
rodinné domky. V tomto prostřední působí Husův kámen trochu podivně, třebaže je
pietně osázen květinami… Taky se ptám, proč je Husův odkaz ztvárněn zrovna
kamenem? Nebyl by lepší kříž, kalich nebo kniha?
U kamene vykonáme krátkou pobožnost, čtu úryvek z Řeči o míru (Sermo de pace),
v níž Hus vybízí, „aby byl zažehnán bezbožný rozkol…“
Než se setmí, korzujeme na březích Bodamského jezera na hranici mezi Švýcarskem
a Německem. Vypadá to tu skoro jako u moře - vlnky šplouchají, na vodě se kolébá
malá plachetnice, v přístavišti kotví výletní parníky, na nábřeží se hosté baví v rybí
restauraci, je tady moc příjemně…
33
Pondělí 19. července
Cesta na Moravu trvá dvacet hodin - s přestávkami ještě o dvě hodiny déle - řidiči
jedou pomalu a opatrně, co chvíli kontrolují pravé přední kolo, snad nám někde na
dálnici neupadne…
Projíždíme Rakouskem. Dočítám moudrou knížečku Oliviera Clémenta, kterou jsem
si ve slovenském překladu zakoupil v ateliéru v Taizé. Slovenština je jazykem mých
příbuzných a předků z otcovy strany. Knížka nese titul: Taizé a smysl života. V jejím
závěru se Clémentovi (který mimochodem vzešel z ateistického prostředí a ke Kristu
se obrátil až v dospělosti) podařilo vystihnout podstatu zázraku jménem Taizé tak
jasně, jak bych to svými vlastními slovy asi nikdy nedovedl…
Z centra duchovního života společenství bratří v Taizé září meditativní modlitba jako
výraz důvěry vůči Bohu, který nás neustále miluje a nikdy neodsuzuje a nezavrhuje,
jak zdůrazňoval bratr Roger.
O modlitbě francouzský pravoslavný teolog píše: „Cílem modlitby není učinit Boha
milosrdným, nýbrž otevřít člověka Božímu milosrdenství.“ Když se modlím „Kyrie
eleison“, nechci pohnout Bohem, aby se vůči mně smiloval, nýbrž chci pohnout svým
srdcem, aby uvěřilo a s důvěrou přijalo skutečnost, že Bůh se už dávno nade mnou
smiloval a stále zůstává milosrdný. V modlitbě jde o to, otevřít se Božímu odpuštění,
které nad námi vyhlásil Kristus, nikoli si odpuštění teprve „vymodlit“.
Clément zasvěceně vyjadřuje naději, kterou Taizé vkládá do duší mladých poutníků
z celého světa: „Bůh bez přestání stojí před branami všech srdcí, i těch, co zůstávají
uzavřená, a bude-li potřeba, bude čekat celou věčnost, dokud se mu neotevřou. Tuto
naději pro všechny jsem znovu našel v Taizé. Je to komunita, co skutečně pochopila,
že Bůh může jen jedno - dát svou lásku - a že křesťané jsou povoláni činit to samé nosit v sobě obrovskou radost ze zmrtvýchvstání a modlit se, aby každá lidská bytost
Boží lásku přijala.“
Co ještě říct? Krása Taizé vyrůstá z něčeho hlubšího, než co mohou vidět oči. Krása
společných modliteb, ikon, tváří bratří - to všechno ukazuje na krásu Boží ve tváři
Kristově. Kdo se této hluboké kráse aspoň pootevře, vrací se domů s odleskem světla
Kristovy tváře ve své vlastní tváři. Setrvá-li poutník v Kristově pokoji, stává se Kristu
podobným, takže na věčnosti pozná sám sebe ve tváři Kristově, v plně uskutečněném
lidství, k němuž všichni skrze křesťanský život směřujeme - k lidství sjednocenému
s Bohem a zcela prozářenému Boží láskou a krásou…
Svůj deník dopisuji, když sedím v zahradě u našeho rodinného domku, kolem běhají
moji synáčkové Kryštof a Ondřej a honí se za míčem, manželka Lucie očesává z keře
maliny... Soudě podle toho, kolik lidí si v Taizé vede zápisky, jistě takovýchto deníků
vzniká každoročně mnoho.
Po příjezdu do Taizé jsem neplánoval, že si povedu deník, dokud jsem si v ateliéru
nezakoupil krásný zápisník z recyklovaného papíru… Psaní pak vytrysklo z vnitřní
34
potřeby vydat svědectví o dobrém, milujícím a odpouštějícím Bohu, kterého jsem
v Taizé potkal. On je Bohem, jemuž můžeme důvěřovat a pokojně a radostně pod
jeho křídly pokračovat v naší pouti důvěry na Zemi - pouti, která cílí k nebi, kam nás
vede Duch Svatý.
Kéž si mé neumělé svědectví najde otevřená srdce a lidi dobré vůle a probudí v nich
pramínek důvěry v Boží lásku a vedení! Vždyť Bůh miluje každého člověka jako své
vlastní dítě a každému odpouští pro oběť svého Syna. Ježíš se stále za nás přimlouvá,
neboť si nás zamiloval. Stal se naším Pánem, bratrem a přítelem, průvodcem na cestě.
„Blaze těm, kteří se vydávají na pouť. Pokračují stále s novou silou.“ (Žalm 84).
Sit nomen Domini, sit benedictum, nunc et in saecula sit benedictum! Buď jméno
Boží požehnáno, buď požehnáno nyní i navěky!
(2010)
stanové městečko v Taizé
(fotografie na následující straně: s poutnicemi Bohdanou a Monikou v Cluny)
35
Četba na cestu do Taizé:
Bratr John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Kostelní Vydří 1997
Bratr John z Taizé: Setkání u studny, Kostelní Vydří 2011
Bratr Roger z Taizé: Láska nad všechnu lásku, Brno 1990
Bratr Roger z Taizé - Matka Tereza z Kalkaty: Marie matka smíření, Brno 1991
Bratr Roger z Taizé: Netušená radost, Kostelní Vydří 2006
Clément, Olivier: Taizé a zmysel života, Bratislava 1998
Halík, Tomáš: Stromu zbývá naděje, Praha 2009
Hus, Jan: Řeč o míru, Praha 1995
Joly, Chantal: Modlitba s Rogerem, Kostelní Vydří 1997
Sylván z Athosu: Moudrost Silvána z Athosu, Kostelní Vydří 2010
Špidlík, Tomáš: Umíme se modlit?, Olomouc 2008
Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha 2003
Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979), farář Církve československé husitské
Kontakt:
Husův sbor (farní úřad)
Obce Ležáky 542
356 01 Sokolov
bohoslužba: neděle od 10.00
biblická hodina: středa od 16.30
meditační kroužek: čtvrtek od 17.00
mobil: 733 394 636
e-mail: [email protected]
Pamatuj na mne. Deník z pouti do Taizé
soukromý neprodejný tisk
vydaný autorem pro okruh přátel
po svatodušních svátcích Léta Páně 2011
36