zde... - Ústav práva a právní vědy

Transkript

03/2008
99,–Kč
PRÁVO
®
ČASOPIS PRO PRÁVNÍ TEORII A PRAXI
ČLÁNKY • ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE • JUDIKÁTY
Vážení přátelé, vážení kolegové,
v historicky třetím čísle našeho časopisu Vám opět přinášíme nejen
zajímavé články a judikáty, ale i poznání, že některé staré právní zásady, na kterých je (nebo bylo?) vystaveno evropské právní myšlení
od dob starého Říma až do současnosti, už zase neplatí, ale platí zásady jiné, nové, pokrokovější, a kdo je nezná, ten se v dnešním světě
právních norem jen stěží zorientuje, natož, aby byl schopný se
orientovat ve světě politických frází, úhybných manévrů a diplomatických půlvět, jež mají naznačit něco zcela odlišného od svého
jazykového vyjádření.
Lisabonská smlouva byla zamítnuta v Irsku, jediné referendum,
kde politická reprezentace „povolila“ lidu své země se vyjádřit k nové evropské ústavě (toto označení je tak usilovně odmítáno, až si to
překládám z diplomatického newspeeku tak, že se skutečně jedná o evropskou ústavu par excellence),
prokázalo, že politické reprezentace ostatních zemí, které z obavy před názorem svých „mandatářů“voličů referendum odmítly vypsat, se obávaly důvodně a že pomyslné nůžky mezi vůlí politických
reprezentací, jejichž mandát je pomíjivý, a mezi vůlí jejich voličů, jejichž hlasovací preference jsou nevyzpytatelné, se doširoka rozevírají. Proč ale toto píši jako editorial dalšího čísla našeho časopisu, když
podobných úvah bylo za posledních 14 dní napsáno v českých i zahraničních médiích bezpočet?
Protože interpretace výsledků irského referenda opět odkryla často nelibě nesenou skutečnost, že my
právníci jsem politikům dobří tam, kde se jim to hodí, tam, kde máme sofistikovaně odůvodnit určitý
politický postup jako postup legální. Je-li tomu však naopak, a právníci, nebo dokonce právo samo (pokud ovšem stále zastáváme naivní názor, že ještě nějaké vynutitelné právo vůbec existuje) se politickým
postupům vzpříčí, musí právníci a jejich právo z kola ven. Nic naplat, pacta sunt servanda již dávno
v mezinárodním (a evropském) právu neplatí – irské referendum a věci, které následovaly po něm, jsou
toho pregnantním důkazem. V ratifikaci se bude pokračovat, i kdyby zakládací dokumenty ES stokrát
říkaly, že takový postup není možný a že nesouhlas jedné země znamená nepřijetí schvalovaného dokumentu en bloc. Podobně je tomu s předložením věci Ústavnímu soudu. Nejsem určitě proti, pokud
se má přezkoumat soulad Lisabonské smlouvy s českou ústavou, a výsledek „bádání“ Ústavního soudu
na toto téma mě a mé kolegy jistě zajímá. Jde však o to, nakolik je legitimní vytvářet si z Ústavního
soudu „křoví“ nebo si z něj dělat „bílého koně“ svých politických kalkulací tam, kde se to té které části
politické reprezentace zrovna hodí. Snad bychom i nad tím mávli rukou, kdyby byl jinak ze strany
politiků a orgánů moci výkonné vůči nám právníkům respektován i rub uvedené věci – že budou
respektovat rozhodnutí ústavního soudu, ať již budou jakákoliv a obecně. Protože pokud nejsou respektována rozhodnutí Ústavního soudu, jak mají být respektována rozhodnutí soudů obecné soustavy?
Vypadá to, že „kdo seje vítr, sklízí plody“ (a nikoliv bouři), vypadá to, že kdo nesouhlasí s míněním
většiny, bude vyloučen ze společnosti rozesmátých a milých přátel, jež chtějí pro nás všechny (a to i pro
nás - kazisvěty) stavět krásný nový svět. V době, kdy se dlouhodobě mluví o deficitu demokracie EU,
mrazí z některých prohlášení tamních činitelů i evropských státníků v zádech. Právo nemá mnoho nástrojů,a jak takové demagogii čelit.
Právníci nemají takovou moc jako politici. Právníci jsou z povahy své profese považováni za tvory
konzervativní, zakotvené svým myšlením uvnitř mantinelů právních norem, jež interpretují. Někdy je
to dobře, zejména když jde politika mimo právo, tak se právníci stávají posledním nositelem kýženého
statu quo, tedy zachovávání práva a vynucování elementárních právních pravidel – a třeba i politice
vzdor. I ve světle shora řečeného je třeba využívat všechny nástroje, které nám právní řád k dispozici
dává a výseč své „pravomoci“ zcela naplnit, aby „člověk na plný úvazek plně politický“ nezaujal za
chvíli i naše místo, jak se v dějinách čas od času stane. Takové místo mu nepřísluší. Protože nemá na
takové místo nárok ze zákona ani z ústavy. Protože mezi námi právníky stále ještě platí ono staré a nemoderní: Pacta sunt servanda.
V Praze 30.06.2008
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.
1
EDITORIAL
Kdo seje vítr, sklízí plody?
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Adresa redakce:
Ústav práva a právní vědy, o.p.s.®
Štěpánská 633/49
110 00 Praha 1
tel.: 224 247 011
fax.: 224 241 319
e-mail: [email protected]
www.ustavprava.cz
2008
Podmínky přijímání příspěvků:
Přijímáme pouze původní příspěvky,
tzn. příspěvky nepublikované v jiném periodiku. Autoři nabízejí své příspěvky k publikaci v tomto časopisu tak, že je zasílají vydavateli elektronicky na e-mailovou adresu
redakce a zároveň ve dvou výtiscích na
poštovní adresu redakce. Nevyžádané
příspěvky se autorům zpět nevrací.
Příspěvek je přijat k uveřejnění okamžikem, kdy je autorovi zaslána licenční
smlouva nakladatelská. Tímto okamžikem
nabývá vydavatel výhradní licenci k rozmnožování a rozšiřování díla (příspěvku)
v jím vydávaných periodicích, na elektronických nosičích informací či prostřednictvím internetu. Odměna autora za udělení
licence je poskytnuta jednorázově, a to do
jednoho měsíce po uveřejnění příspěvku
v příslušném čísle časopisu. Výše odměny
je určena sazebníkem vydavatele a obsahuje též odměnu za případné vydání a šíření
příspěvku v elektronické podobě.
Šéfredaktor:
JUDr. Josef Srba, MBA
Zástupce šéfredaktora:
Mgr. Martin Kašpar
Tajemnice redakce:
Jana Kvasničková
Editor:
Mgr. Barbora Frantová
Redakční rada:
JUDr. Josef Srba, MBA
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D.
Mgr. Bc. Patrik Frk
Mgr. Bc. Alice Strnadová, MBA
Mgr. Martin Kašpar
Mgr. Jan Hrabák
Mgr. Bc. Martin Kohout
Autorská výhrada :
Všechna práva vyhrazena. Přetisk a jiná
užití díla nebo jeho části, včetně zařazení díla do elektronické databáze, jsou zakázány.
Ochrana autorského práva k dílu platí i pro
jeho části, jakož i pro právní věty odvozené
ze soudních rozhodnutí a pro autorsky
upravená soudní rozhodnutí. Autorské právo k tomuto časopisu jako dílu soubornému a k dílům do něj zařazených vykonává
vydavatel. Právo na ochranu před nekalou
soutěží zůstává nedotčeno.
Vydává, tiskne:
Ústav práva a právní vědy, o.p.s. ®
Štěpánská 633/49
110 00 Praha 1
Příjem inzerce:
Předplatné nebo nové objednávky:
Tel: 224 247 011
Autoři :
Mgr. Ondřej Svaček
MUDr. et JUDr. Alexandr Thöndel
MUDr. Jan Vavrečka
doc. JUDr. Lubomír Grúň, CSc.
JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen,
LL.M.Eur.Integration (Dresden)
doc. JUDr. Karel Marek, CSc.
Ústav práva a právní vědy © 2008
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Obsah:
EDITORIAL
JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. .................................................................. 1
ČLÁNKY
Dárfúr
– přes humanitární intervenci k odpovědnosti chránit a mírovým operacím ... 5
Vlastnické právo
– římskoprávní regule a jejich odraz v současném právu ......................... 19
Některé možnosti daňového zvýhodnění při podnikání
ve společném evropském prostoru ................................................................. 39
Vzdělávání soudců ve Třetí říši
– jeden z prostředků odstranění nezávislosti německé justice ................ 51
JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden)
K zákonu č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů .............................. 61
SERIÁL
Skrytá reklama I – fenomén současnosti, kolos budoucnosti .................. 89
MUDr. Jan Vavrečka
MK ČR E 17629
ISSN 1802-9116
Cena za výtisk 99,- Kč
2
2008
3
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
VYBRALI JSME PRO VÁS
Z judikatury Ústavního soudu České republiky
PRÁVO
[advokát - profesní požadavky]....................................................................... 108
[označení účastníka právního úkonu, námitka promlčení] ........................ 114
připravila: Mgr. Barbora Frantová
4
2008
Dárfúr – přes humanitární intervenci
k odpovědnosti chránit a mírovým operacím
[spravedlivý proces - řízení v přiměřené lhůtě] ............................................. 95
[spravedlivý proces - náklady řízení] ............................................................. 102
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
I. Úvod
zornost: humanitární intervence,
doktrína odpovědnosti chránit (responsibility to protect, R2P) a mírové
operace. Předkládaný článek hodnotí pozici uvedených institutů
v mezinárodním právu a aplikuje je
na případ dárfúrské krize.
V březnu 2003 podnikly povstalecké skupiny Súdánské osvobozenecké armády (Sudan Liberation
Army – dále jen SLA) a Hnutí za
spravedlnost a rovnost (Justice
and Equality Movement – dále jen
JEM) útok na vojenskou pevnost
v al-Fashiru, čímž v Dárfúru rozpoutaly občanskou válku trvající
v podstatě do dnešních dnů.1)
V květnu 2006 sice došlo k uzavření
křehké mírové smlouvy, její naplnění však zůstává značně problematické, neboť byla podepsána pouze jednou z frakcí SLA vedené Minni
Minnawim – JEM a část SLA řízená
Abdel Wahid al-Nurem smlouvu
nepodepsaly.2) Odpověď mezinárodního společenství, která dodnes
postrádá efektivitu, kterou by si největší konflikt 21. století zasluhoval,
1) Konflikt v Dárfúru je nutno odlišit od
byla
do jisté míry rovněž schizofrenvleklého sporu mezi severem a jihem zení. mě,
Po který
pěti sletech,
ježpřestávkami
uplynulytrval
od
krátkými
od
vyhlášení
súdánské
nezávislosti
v
roce
vypuknutí bojů v západosúdánské
1953 do uzavření
mírové
smlouprovincii,
lze jistě Všeobecné
bilancovat
a zhodvy (Comprehensive Peace Agreement)
notit
alternativy
meziz Naivashy
v lednu postupu
2005, která předponárodního
otázce
kládá na rokspolečenství
2011 referendumvo nezávislosti jihu V
Súdánu.
Dárfúru.
zásadě lze rozlišit tři
2) Mepham, D., Ramsbotham, A.: Safaguarding
různé
instituty,
jimž byla v rámci
Civilians – Delivering Responsibility to Protect
mezinárodní
diskuze
věnována
poin Africa. London,
IPPR 2007,
s. 18.
II. Humanitární intervence
v mezinárodním právu
Snaha o nalézání definic ve společenských vědách může být velmi
zrádná, římská floskule omnis definitio periculosa est si udržela svou platnost do dnešních dnů. Vymezení pojmu, se kterým se na následujících
stranách pracuje, je však nezbytné.
Z celé řady definic, jež více či méně
úspěšně vymezují pojmové znaky
institutu humanitární intervence,
lze zmínit následující: humanitární
intervence „představuje hrozbu nebo
použití ozbrojené síly jedním či více státy na území jiného státu za účelem zastavení, popř. prevence závažných
a rozsáhlých porušování lidských práv
jednotlivců jiných než vlastních státních příslušníků, a to bez souhlasu státu, na jehož území je síly či hrozby silou
užito“.3)
5
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Bez ohledu na souhlas intervencí
postiženého státu je nutno rozlišit
humanitární intervenci provedenou
plně pod egidou Organizace spojených národů (dále jen „OSN“).
Jestliže je určitá humanitární katastrofa klasifikována na půdě Rady
bezpečnosti (dále jen „RB“) v rámci
meritorního hlasování podle kapitoly VII Charty OSN (čl. 39 Charty) jako hrozba pro mezinárodní mír
a bezpečnost, a je-li následně ad hoc
vytvořená koalice států zmocněna
k vojenskému zásahu dle čl. 42
Charty, je taková intervence uskutečněna plně v intencích Chartou
OSN předvídaného systému kolek-
2008
tivní bezpečnosti a o její legalitě nelze mít jakékoliv pochyby.4) Totéž lze
říci rovněž o mírových operacích, ať
už autorizovaných podle kapitoly
VI či VII Charty OSN – ve většině
případů navíc mírové mise operují
i se souhlasem teritoriálního státu.
Pozice humanitární intervence dle
výše uvedené definice je naproti
tomu po staletí kontroverzním tématem, jež vystupuje s naléhavou
pravidelností pokaždé, kdy se na
scéně objevuje režim hrubě porušující základní lidská práva.
Roztříštěné a zcela antagonistické názory na humanitární intervenci je možné shrnout v následujících
teoretických přístupech:5)
1. přístup status quo – humanitární
intervence nemá jakýkoliv základ
v mezinárodním právu, nelze ji
podřadit ani pod jednu ze dvou
povolených výjimek ze zákazu
užití síly (sebeobrana a opatření
podle kapitoly VII Charty) – odpovídá pozici Ruska, Číny a Hnutí
nezúčastněných států;
2. přístup prominutelného porušení
(excusable breach) – humanitární in-
3) Holzgrefe, J. L.: The Humanitarian
Intervention Debate. In: Holzgrefe, J. L.,
Keohane, R. O. (Eds.): Humanitarian
Intervention: Ethical, Legal and Political
Dilemmas. Cambridge, CUP 2003, s. 18.
Pro doplnění je vhodné upozornit na diametrálně odlišný institut tzv. humanitární pomoci (humanitarian assistance) objevující se až v průběhu 20. století. Zatímco
humanitární intervence vyvolává mnohé
problematické otázky, humanitární pomoc, byť mnohem mladší, se již vzhledem
k bohaté státní praxi a podpoře stala pevnou součástí mezinárodního práva.
Jediným problematickým aspektem humanitární pomoci může být její zneužití k intervenci do vnitřních záležitostí státu, na
což upozornil MSD ve sporu Nikaraguy
a USA (srovnej rozsudek MSD ve sporu
mezi Nikaraguy a USA ze dne 27. června
1986, Military and Paramilitary Activities in
and against Nicaragua (Nicaragua v. United
States of America). Merits, Judgment, I.C.J.
Reports 1986, s. 115, dostupné na http:/
/www.icj-cij.org/docket/files/70/ 6503.pdf
(29. 2. 2008)
4) Srovnej Válek, P.: Is Unilateral Humanitarian
Intervention Compatible with U.N. Charter?
Michigan Journal of International Law, 26,
2005, 2, s. 1228.
5) Stromseth, J.: Rethinking Humanitarian
Intervention: the Case for Incremental
Change. In: Holzgrefe, J. L., Keohane,
R. O. (Eds.): Humanitarian Intervention:
Ethical, Legal and Political Dilemmas.
Cambridge, CUP 2003, s. 242-45.
6
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
tervence je nelegální, nicméně v situacích obzvláště naléhavých je
politicky a morálně přípustná, státy angažující se v zásahu na sebe
berou riziko porušení mezinárodního závazku kogentní povahy,
nicméně neočekávají, že dojde
k uložení sankce;
3. přístup postupného právního ospravedlnění (customary law evolution of legal justification) – hledání precedentů,
které by umožnily nejenom politické
a morální zdůvodnění, ale rovněž
zdůvodnění právní; v praxi států po
roce 1945 jsou nalézány určité společné prvky, které by byly základem
rozvíjející se obyčejové normy;
4. přístup legality – humanitární intervence je platnou součástí mezinárodního práva; např. M. Reisman původně vyvozoval legalitu
humanitární intervence přímo
z Charty OSN - poukazoval na
fakt, že kdyby RB řádně plnila své
funkce vyplývající z primární povinnosti zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti, udržovala
by minimální standard ochrany
lidských práv sama, poněvadž tak
ale nečiní, zákaz užití síly ztratil
své opodstatnění v plné šíři.6)
2008
tí síly v mezinárodních vztazích –
humanitární intervence musí být dle
klasicistů odmítnuta, neboť porušuje
oba uvedené principy. Na druhé
straně stojí realisté zdůrazňující společné lidské hodnoty (především lidská práva), jde jim o vytvoření kvalifikovaného mezinárodního řádu,
který by byl založen na hodnotách
lidské důstojnosti. Humanitární intervence je pro realisty nástrojem,
který usiluje o dodržování lidských
práv, a tudíž v konečném důsledku
rovněž o mezinárodní stabilitu.8)
Oba přístupy nacházejí svůj odraz
v Chartě OSN, která se tím do jisté
míry stává rukojmím různých jazykových či historických výkladů nahrávajících jedné či druhé straně.9)
Názorový střet, Barinkou označovaný jako klasicisticko-realistické
schizma, lze shrnout následovně.
Problematika humanitární intervence představuje střet dvou pravidel
mezinárodního práva, jimž je při6) Bellamy, A. J., Williams, P.D.: The UN
Security Council and the Question
of Humanitarian Intervention in Darfur.
Journal of Military Ethics, 5, 2006, 2, s. 147.
Srovnej dále Reisman, M.: Unilateral
Actions and the Transformations of the World
Constitutive Process: The Special Problem
of Humanitarian Intervention. European Journal
of International Law, 11, 2000, 1, s. 3-18.
7) Barinka, R.: Status humanitární intervence
v mezinárodním právu. Právník, 142, 2003,
9, s. 867 a n.
8) Faret, T. J.: Human Rights in Lawęs Empire:
The Jurisprudence of War. American Journal
Pro zjednodušení lze názorové
rozkoly dále zúžit na dva tábory.7)
Do první skupiny spadají odpůrci
humanitární intervence (klasicisté),
kteří v prvé řadě zdůrazňují principy svrchovanosti státu a zákazu uži7
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
souzena kogentní povaha (tj. požadavek zákazu užití síly a ochrany
lidských práv).10) Jestliže je současné
mezinárodní právo hierarchicky vystaveno pouze ve vzájemném vztahu
dispozitivních norem (tj. norem nemajících kogentní povahu) a norem
kogentních, a současně neobsahuje
pravidla pro posouzení střetu dvou
imperativních norem, nelze v žádném případě připustit převahu jedné
kogentní normy nad druhou, jinými
slovy, porušení práva na užití síly
nelze ospravedlňovat požadavkem
na zajištění ochrany lidských práv.
Problematika humanitární interven-
2008
ce se tak dostává do bezvýchodné
soutěsky, z níž je možno vyjít jen
s přihlédnutím k jiným argumentům, respektive jiným pramenům.
Ačkoliv zákaz humanitární intervence nevyplývá jednoznačně ze samotného textu Charty, lze jej nalézt
výslovně vyjádřený v jiných pramenech mezinárodního práva. V roce
1965 byla Valným shromážděním
OSN přijata Deklarace o nepřípustnosti intervence do vnitřních záležitostí státu a ochraně jejich nezávislosti a svrchovanosti, která mimo jiné stanoví, že
„žádný stát nemá právo intervenovat,
přímo nebo nepřímo, a to z jakéhokoliv
důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí státu“11), čímž staví intervenci
na roveň agresi. Byť byla deklarace
přijata v podmínkách probíhající dekolonizace a zdůrazňuje proto rovněž právo na sebeurčení národů,
zcela jednoznačně hovoří o zákazu
intervence z jakýchkoliv důvodů, tedy i z důvodů veskrze pozitivních.
O pět let později byla přijata
Deklarace zásad mezinárodního práva
týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou
OSN, která byla v rámci přípravných
prací koncipována jako autoritativní
9) Stačí srovnat čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 3, dále např. čl. 2 odst. 4 a čl. 55 písm. c) Charty
OSN. Samostatnou kapitolu představuje
restriktivní či permisivní výklad čl. 2
odst. 4 Charty OSN. Z historického hlediska příprav samotného textu Charty
OSN lze poukázat na argument klasicistů, že myšlenka humanitární intervence
není zdaleka nová a její nezapracování do
konečného textu Charty proto musí být
vnímáno jako odůvodněné, úmyslné
a zcela racionální rozhodnutí států jednajících na konferenci v San Franciscu. Z iniciativy Francie byl totiž dodatek k návrhu
Charty, který by státům umožnil intervenovat v cizím státě i bez souhlasu RB,
pokud zde došlo ke zřejmému porušení
základních svobod a lidských práv ohrožujícímu mezinárodní mír a bezpečnost,
skutečně navrhován. Další výjimka ze
zákazu užití síly však nebyla přijata pro
svou zjevnou vágnost a možnost zřejmého zneužití. Srovnej Barinka, R.: c. d.,
s. 867 a n.; Válek, P.: c. d., s. 1233 a n.
10) David, V., Sladký, P., Zbořil, F. a kol.:
Mezinárodní právo veřejné. Praha, Linde
2007, s. 366-367.
11) Declaration on Inadmissibility of Intervention
in the Domestic Affairs of States and Protection
of Their Independence and Sovereignty. G. A.
Res. 2131, U. N. Doc. A/6014 (1965),
dostupné na http://www.un.org/
documents/ga/res/36/a36r103.htm
(29. 2. 2008)
8
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
výklad Charty OSN.12) Je vhodné
zmínit, že deklarace byla přijata
v době, kdy již nedílnou součástí
mezinárodní práva byly všechny instrumenty směřující k ochraně lidských práv. Deklarace prohlašuje,
stejně jako její mladší předchůdkyně
intervenci ve vzájemných vztazích
mezi státy za porušení mezinárodního práva. Podle Mezinárodního
soudního dvora (dále jen „MSD“)
formulace principu neintervence obsažená ve zmiňovaných deklaracích
představuje kodifikaci moderní státní praxe a opinia iuris, subjektivního
prvku spočívajícího v právní závaznosti neintervenčního chování.13)
Uvedený závěr potvrdil MSD
rovněž ve své rozhodovací praxi
v kauze Vojenských a polovojenských
aktivit v a proti Nikaraguy (1986).14)
MSD konstatoval, že v současném
mezinárodním právu neexistuje
norma, jež by zakládala právo intervenovat do vnitřních záležitostí státu s cílem podporovat opozici, byť
by cíle sledované opozicí v boji
proti oficiální vládě byly jakkoliv
2008
politicky a morálně hodnotné.
Intervence je dle MSD nepřípustná
i v situaci, kdy by byla reakcí na oficiální žádost opozice, stejně jako
v případech, kdy by směřovala proti režimu totalitárnímu, tzn. režimu,
jehož inherentní vlastností je porušování lidských práv.15) Zcela kardinální význam má odpověď soudu
na výslovnou otázku, „zda je přípustná intervence na základě skutečnosti, že
vláda dotyčného státu porušuje lidská
práva“16), kdy soud konstatoval, že
„ačkoliv státy mohou činit svá vlastní
hodnocení dodržování lidských práv
v jiném státě…užití síly nemůže být
vhodnou metodou k monitorování či zajišťování jejich ochrany.“17) Vůdčí
soudní orgán mezinárodního společenství tak výslovně vyloučil legalitu humanitární intervence, když potvrdil primát principů svrchovanosti
a zákazu užití síly, s nimiž operují
klasicisté.
K ospravedlnění vpádu cizích vojsk na území jiného státu s proklamovaným cílem zajištění ochrany lidských práv tak vede v právním slova
smyslu v podstatě jediná cesta, a sice
12) Declaration on Principles of International Law
Concerning Friendly Relations and Cooperation
among States in accordance eith the Charter
of the United Nations. G. A. Res. 2625, U. N.
Doc. A/8028 (1970), dostupné na http:/
/daccessdds.un.org/doc/RESOLUTION/
GEN/NR0/348/90/IMG/NR034890.pdf?
OpenElement (29. 2. 2008)
13) Mani, V. S.: Humanitarian Intervention
and Interational Law. Indian Journal
of International Law, 33, 1993, s. 14.
14) Military and Paramilitary Activities in
States of America). Merits, Judgment. I.C.J.
Reports 1986 (srovnej pozn. 3).
15) Tamtéž, s. 109, 126, 133.
16) Mani, V. S.: c. d., s. 8.
17) Military and Paramilitary Activities in
States of America). Merits, Judgment. I.C.J.
Reports 1986, s. 135, para. 268.
9
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
cesta zformování nového obyčeje vyplývajícího z praxe států realizované
po přijetí textu Charty OSN. Jestliže
by byla potvrzena existence nového
obyčejového pravidla týkajícího se
humanitární intervence, uplatnil by
se klasický princip právní logiky lex
posterior derogat legi priori. Jaká je tedy
praxe států po roce 1945?
Prvním v řadě pomyslných precedentů by byl zásah Indie ve
Východním Pákistánu v roce 1971,
který vedl k získání nezávislosti na
tehdejším Západním Pákistánu a vyhlášení samostatného státu Bangladéš. V rámci indického zásahu na
území budoucí Bangladéše však lze
jednoznačně rozpoznat geopolitický
a strategický motiv. Indie navíc
primárně argumentovala právem na
sebeobranu proti útokům, které se
dotýkaly rovněž jejího území.18)
Ještě nejednoznačnější je zásah
Vietnamu v Kambodži v letech 19781979 ospravedlňovaný nutností ukončení politiky brutálního teroru realizovaného Pol Potem a jeho Rudými
Khmery. Stejně jako v předchozím
případě Vietnam svůj zásah ospravedlňoval primárně s poukazem na
čl. 51 Charty OSN.19) Vojenská přítomnost Vietnamu v Kambodži ukončená
až v roce 1989 navíc není v souladu se
2008
striktními pravidly formulovanými
(opatrnými) obhájci humanitární intervence20) – mezi těmito zaujímají výsadní postavení princip subsidiarity
(ozbrojený zásah vedený za účelem
ochrany lidských práv je „poslední instancí“ nastupující až po vyčerpání
nevojenských prostředků řešení sporů)21) a princip výlučné účelovosti
(intervenující stát je zainteresován výlučně na zajištění ochrany lidských
práv), jednoznačně podkopaný vyhlášením provietnamské loutkové
Kambodžské lidové republiky pod vedením předchozích prominentů režimu Rudých Khmerů. Diskutabilní je
rovněž zachování principu proporcionality (zásahem nesmí vzniknout větší újma než ta, která se odvrací).
V obou situacích navíc RB projevila
snahu o přijetí rezolucí požadujících
stažení Indie a Vietnamu, nicméně ná19) Tamtéž, s. 218.
20) Rogers, A. P. V.: Humanitarian Intervention
and International Law. Harvard Journal
of Law and Public Policy, 27, 2004, 3, s. 736.
21) Charta OSN v čl. 2 odst. 3 stanoví, že
všichni členové urovnávají své mezinárodní spory pokojnými prostředky, tak
aby mezinárodní mír i bezpečnost a spravedlnost nebyly ohrožovány. Rozvedením
tohoto základního principu je čl. 33 (pokojné řešení sporů), jenž státy vyzývá, aby
spory, jejichž trvání by mohlo ohrozit zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, řešily především vyjednáváním,
šetřením, zprostředkováním, řízením
smírčím, rozhodčím neb, soudním, použitím orgánů neb, ujednání oblastních nebo
jinými pokojnými prostředky podle vlastního výběru.
18) Franck, T.: Interpretation and Change in the Law
of Humanitarian Intervention. In: : Holzgrefe,
J.L., Keohane, R.O. (Eds.): Humanitarian
Intervention: Ethical, Legal and Political
Dilemmas. Cambridge, CUP 2003, s. 218.
10
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
vrhy byly vetovány Sovětským svazem, ve druhém případě svůj nesouhlas nepřekvapivě vyjádřilo rovněž
Československo, které v letech 197879 zasedalo jako nestálý člen RB.22)
Zásah Tanzanie proti režimu Idi
Amina v Ugandě na přelomu let 197879 rovněž nelze přeceňovat a přisuzovat mu hodnotu precedentu. Intervent
opětovně argumentoval právem sebeobrany, jak uvádí T. Franck, „tanzanští
diplomaté se svědomitě zdržovali prohlášení, že by jednali ve jménu lidských
práv.“23) Pro všechny uvedené případy
je společné, že mezinárodní společenství příliš neřešilo prospěšnost vpádu,
ale spíše rozptylovalo své obavy ze
vzniku nového precedentu. Tomu odpovídá rovněž primárně sebeobranná
argumentace představitelů intervenujících států, kteří si byli vědomi problematičnosti svého počínání.
Situace se nezměnila ani po intervencích ECOWAS v Libérii a Sierra
Leone.24) V obou případech bylo všemožně dovozováno následné schválení
akcí RB, jdoucí jednoznačně proti smyslu ustanovení čl. 53 Charty OSN25),
čímž byla současně potvrzena protiprávnost již podniknutého jednání.
Snad nejdiskutovanějším případem humanitární intervence, a snad
jediným „čistým“ případem, byl zásah NATO v Kosovu v roce 1999.
Okamžitě po vpádu NATO iniciovala
2008
tehdejší Jugoslávie řízení před MSD
proti deseti zúčastněným státům,
v němž se dovolávala porušení pravidel o zákazu užití síly.26) Soud, s plným vědomím závažnosti vznesené
otázky, nicméně rozhodl o své nepříslušnosti a případy vyloučil z pořadu
jednání – k vydání meritorního rozhodnutí, které by dalo jednoznačnou
otázku na legalitu humanitární intervence, tedy ke škodě věci nedošlo.
Převážná většina intervenujících
států nicméně nezdůvodňovala zásah jako výkon práva předvídaného
mezinárodními pravidly – jedinou
výjimkou byla Belgie, jež v řízení
před MSD prohlásila, že se jednalo
24) Nutno poznamenat, že se jednalo o intervence podniknuté po vynesení rozsudku
MSD ve sporu USA a Nikaraguy, tj. poté,
co byla konstatována protiprávnost vpádu cizích vojsk do druhého státu za účelem ochrany lidských práv – situace po
roce 1986 jsou proto z hlediska formování
obyčejového pravidla obzvláště důležité.
25) Čl. 53 stanoví, že tam, kde je to vhodné,
použije RB takových oblastních dohod nebo orgánů pro donucovací akci pod svým
vedením. Avšak žádná donucovací akce
nebude podniknuta podle oblastních dohod nebo oblastními orgány bez zmocnění RB. Jedinou výjimkou je dnes již obsoletní ustanovení o nepřátelském státu.
26) International Court of Justice: Yugoslavia
institutes proceedings against ten States for
violation of the obligation not to use force against another State and requests the Court to
order that the use of force cease immediately.
Press Release, 29.4.1999, dostupné na
http://www.icj-cij.org/docket/index.
php?pr=408&code=ypo&p1=3&p2=
3&p3= 6&case=111&k=2e (29. 2. 2008)
22) Franck, T.: c. d., s. 218.
23) Tamtéž, s. 219.
11
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
o „legální humanitární intervenci, která
byla nezbytně nutná.“27) Německo
zdůraznilo výjimečnost podniknuté
akce, která se napříště nesmí stát
precedentem28), Francie, Argentina,
Brazílie či Mexiko zdůrazňovaly
a potvrzovaly prerogativy RB jako
spouštěcího mechanismu užití síly.29) Obecně vzato státy argumentovaly morálně a politicky (opinio necessitatis) s poukazem na potřebu
zajistit ochranu lidských práv v situaci, kdy je RB ohrožena pravděpodobným vetem ze strany Ruska a Číny. Legalitu humanitární intervence
rovněž nelze dovozovat z tichého
souhlasu OSN. A. Cassese dochází
na základě rozboru praxe států při
a po zásahu v Kosovu ke konstatování, že „psychologický element obyčejového pravidla už se sice zrodil, ale má
stále velmi daleko k obecnému přijetí.“30)
Lze shrnout, že dosavadní praxe
států je natolik kontroverzní (souběžné prosazování vlastních strategických zájmů), nejednoznačná (státy ar-
2008
gumentují především sebeobranou),
výběrová (v mnoha situacích zakročeno vůbec nebylo), že o zformování
nového pravidla obyčejové povahy
lze jen stěží hovořit. Učiněný závěr je
podpořen skutečností, že kdykoliv
státy ve výše uvedených případech
přistoupily k užití síly, nečinily tak
proto, že by se cítily být právně zavázány k ochraně lidských práv, ale proto, že takové řešení bylo vhodné a žádoucí politicky či morálně (místo
opinio iuris sive necessitatis zde vystupuje pouze opinio necessitatis).31) Z čistě legálního hlediska lze konstatovat,
že humanitární intervence není součástí mezinárodního práva a nepředstavuje další výjimku ze zákazu užití
síly. Na uvedeném nic nezměnil ani
případ Dárfúru, a to jednoduše proto,
že mezinárodní společenství k jednostranné ozbrojené akci nepřistoupilo,
Dárfúr proto nemůže být v tomto
směru precedentem. Nejdéle ve své
snaze zašly Spojené státy, kde byla na
půdě Kongresu v roce 2004 přijata rezoluce označující dění v Dárfúru za
genocidu a „vyzývající Bushovu administrativu, aby vážně zvážila jednostranné vojenské opatření za účelem prevence
genocidy v případě, že OSN selže.“32)
V roce 2005 byl představen návrh zákona o odpovědnosti za dárfúrskou
27) Ústní řízení ve sporu Belgie a Srbska
a Černé Hory týkajícího se legality hrozby
či užití síly vedené dne 10.5.1999, Legality
of Use of Force (Serbia and Montenegro v.
Belgium), Verbatim Record, dostupné na
h t t p : / / w w w. i c j - c i j . o rg / d o c k e t / f i les/105/4515.pdf (28.2.2009)
28) Simma, B.: NATO, the UN and the Use
of Force: Legal Aspects. European Journal
29) Cassese, A.: A Follow – Up: A Forcible
Humanitarian Countermeasures and Opinio
Necessitatis. European Journal of International Law, 10, 1999, 4, s. 795.
30) Tamtéž, s. 798.
31) Tyagi, Y. K.: Humanitarian Intervention
Revisited. Michigan Journal of International Law, 16, 1995, 3, s. 893. Ke stejnému
závěru dochází i Barinka.
12
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
genocidu (Darfur Genocide Responsibility Act), který zašel ještě dále, neboť
výslovně poskytoval prezidentovi
zmocnění k podniknutí vojenských
kroků v Dárfúru – návrh zákona však
nebyl schválen.33)
2008
jemníkovi OSN hodnotící zprávu,
v níž se poprvé objevil termín tzv. odpovědnosti chránit (responsibility to
protect)34), který na první pohled
nahrává do karet zastáncům humanitární intervence, neboť už nehovoří o právu státu k zásahu ve prospěch lidství, jako v případě
humanitární intervence, ale povyšuje
obsah vztahu na povinnost.
Přes nespornou přitažlivost celého konceptu se však nelze ubránit
dojmu, že odpovědnost chránit má
stále blíže k rétorické deklaraci než
k rodící se právní normě. Z legálního hlediska se jedná o zcela nevyjas-
III. Odpovědnost chránit – R2P
Dalším institutem, jenž byl a je
v souvislosti s dárfúrskou krizí hojně
používán, je koncept odpovědnosti
chránit (responsibility to protect).
Především v důsledku intervence států NATO v Kosovu byla v roce 2000
sestavena nezávislá Mezinárodní komise pro intervenci a státní svrchovanost (dále jen „Komise“). Jak vyplývá
z názvu, mandát Komise spočíval
v posouzení vzájemného vztahu
dvou protichůdných principů stojících v samotném centru pojmu humanitární intervence. O rok později
Komise předložila generálnímu ta-
34) International Commission on Intervention
and State Sovereignty: The Responsibility to
Protect – Report of ICISS, dostupné na
http://www.iciss.ca/pdf/CommissionReport.pdf (29.2.2008) V průběhu následujících let se koncept odpovědnosti k ochraně
dostal do dalších dokumentů – A More
Secure World: Our Shared Responsibility,
Report of the UN High-Level Panel on Threats,
Challenges and Change, UN Doc. A/59/565
(2004), dostupné na ttp://www.un.org/
secureworld/report.pdf (19.11.2007);
In Larger Freedom: Towards Development,
Security and Human Rights for All, Report
of the Secretary-General, UNDoc. A/59/2005,
para 16–22 (2005), dostupné na http://
www.un.org/largerfreedom/contents.htm
(19.11.2007) a konečně 2005 World Summit
Outcome, GA Res. 60/1, para 138–39 (2005),
dostupné na http://www.reformtheun.org/
index.php/ united_nations/1433 (19.11.2007).
Tato rezoluce Valného shromáždění byla
reflektována i RB v rezoluci 1674. Na koncept R2P zareagovala vzápětí i literatura,
srovnej např. MEPHAM, David: Darfur:
the responsibility to protect. London, IPPR
2006, 46 s.
32) Poněkud nelogicky se v rezoluci hovoří
o prevenci genocidy. USA svou absencí
podpořily přijetí rezoluce RB 1593, jíž
bylo umožněno stíhání zločinů podle
mezinárodního práva spáchaných
v Dárfúru Mezinárodním trestním soudem. K pozici USA srovnej Bureš, P.:
Znásilnění Římského statutu aneb (O)pozice USA vůči Mezinárodnímu trestnímu
soudu. Mezinárodní politika, 30, 2006, 9,
s. 31-34.
33) Darfur Genocide Accountability Act of 2005.
GovTrack, dostupné na http://www.govtrack.
us/congress/billtext.xpd?bill=h109-1424
(29. 2. 2008)
13
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
něný termín kombinující tradiční
a progresivní prvky, jenž je obsažen
v dokumentech postrádajících
právní závaznost. Na jistou „terminologickou schizofrenii“ výstižně
upozorňuje C. Stahn, když hovoří
o „starém vínu v nových lahvích“.35)
Koncept odpovědnosti k ochraně totiž pouze otáčí perspektivu pohledu
na vztah intervence a svrchovanosti
(ze státu na jednotlivce), nicméně není schopen vyřešit jádro samotného
antagonismu mezi oběma pojmy.36)
Předně některé aspekty odpovědnosti k ochraně jsou zcela typickou součástí mezinárodního práva
či mezinárodní praxe – např. povinnost státu chránit a respektovat lidská práva, trojí struktura odpovědnosti (prevence, reakce, obnova), jež
se odráží v mírových operacích. Na
druhé straně je neoddělitelnou součástí pojmu pozitivní rámec odpovědnosti, který ukládá povinnost
zasáhnout v případě vážného porušování lidských práv nejen pro teritoriální stát, ale rovněž pro meziná-
2008
rodní společenství jako celek.
V roce 2001 byla vůdčím kodifikačním orgánem OSN, Komisí pro
mezinárodní právo (dále jen „ILC“),
přijata ve druhém čtení definitivní
verze Návrhu článků o odpovědnosti
států za mezinárodně protiprávní chování (dále jen „Návrh článků“), která v čl. 41 předvídá odpovědnostní
následky protiprávního chování,
které se dotýká zájmu mezinárodního společenství jako celku (typicky
spáchání genocidy). Rovněž ILC stanovila pozitivní povinnost v podobě
„povinnosti států spolupracovat všemi
legálními prostředky za účelem dosažení ukončení protiprávního chování“,
nicméně v komentáři k čl. 41 ILC vyjádřila pochybnost, že „tuto povinnost stanoví současné obecné mezinárodní právo“ a přiklonila se k názoru,
že „by se mohlo jednat o (pouhý – přidáno autorem) progresivní rozvoj“.37)
Jinými slovy, koncept odpovědnosti chránit zachází za hranice současného mezinárodního práva, stanoví primární povinnost reakce, a to
i v případě spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, tj. nejen
v případě genocidy!38) Z logiky věci
by navíc vyplývalo, že v případě nesplnění této povinnosti by sekundárně nastupovala odpovědnost státu.
Naznačený přístup ve své „progre-
35) Stahn, Carsten: Responsibility to Protect:
Political Rhetoric or Emerging Legal Norm?
American Journal of Internarnational
Law, 101, 2007, 1, s. 111.
36) Otázka užití síly bez předchozí autorizace
RB je implicitně připuštěna, nicméně věnuje se jí pouhých pět odstavců (6.366.40) – opět je zdůrazněna spíše OSN, které se z důvodu zachování reputace
doporučuje jednat, o přípustnosti samotné intervence v takovém případě se nehovoří.
37) Crawford, J.: The ILCęs Articles on State
Responsibility. Cambridge, CUP 2002,
s. 249.
14
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
sivní“ části patrně nemá šanci na
úspěch, což dokládá rozhodné prohlášení velvyslance USA při OSN
J. Boltona, že „Spojené státy nemohou
přijmout, aby mezinárodní společenství
jako celek, Rada bezpečnosti, či jednotlivé státy měly podle mezinárodního práva povinnost k intervenci.“39) Z logického argumentu a minori ad maius
vyplývá, že zde stěží existuje povinnost k intervenci, když nelze hovořit
ani o právu k zásahu.
Institut odpovědnosti k ochraně
je v kritické části zaměřen spíše na
zvýšení funkčnosti OSN, naléhá na
RB, aby v případech mohutného porušování lidských práv využila svou
kapacitu a prostřednictvím regionálních organizací či koalice států
v krajním případě vojensky zasáhla
– v tomto případě se však opět nejedná o nic nového a nelze hovořit
o jednostranné humanitární intervenci ve smyslu, ve kterém je vymezena v předchozí kapitole. O vágnosti termínu mnohé vypovídá
i skutečnost, že je skloňován nejen
v souvislosti s humanitární intervencí, ale rovněž v souvislosti s mírovými operacemi. V případě Dárfúru
tak prostřednictvím mírových operací a enormního diplomatického
úsilí k aplikaci tohoto institutu sice
došlo (a v budoucnu nadále bude
docházet v souvislosti s implemen-
2008
tací obnovovacího rozměru odpovědnosti), nejde však o žádné novum, protože v konečném důsledku
se jedná pouze o použití prostředků,
které mají v mezinárodním právu již
své tradiční místo.
IV. Mírové operace
Konflikt v Dárfúru nepředstavuje precedent z hlediska humanitární
intervence - k užití ozbrojené síly
(mimo jiné) za účelem ochrany lidských práv cizích státních příslušníků zde totiž došlo nejen se souhlasem OSN, ale rovněž se souhlasem
teritoriálního státu. Vojenská přítomnost cizích vojsk totiž může
obecně mít povahu konsensuální,
semikonsensuální a nekonsensuální.40) O humanitární intervenci by se
jednalo pouze ve třetím případě,
přičemž se předpokládá nedostatek
souhlasu jak ze strany teritoriálního
státu tak ze strany OSN.
Konsensuální vojenská intervence je typicky spjata s peacekeepingovými misemi v jejich tradičním
pojetí, tj. ve smyslu prostředku pokojného řešení sporů autorizovaného podle kapitoly VI Charty OSN.
Účelem těchto misí je dohlížení na
40) Bellamy, A. J.: Responsibility to Protect or
Trojan Horse? The Crisis in Darfur and Humanitarian Intervention After Iraq. Ethics &
International Affairs, 19, 2005, 2, s. 45.
38) ICISS Report, s. 33.
39) Stahn, C.: c. d., s. 108.
15
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
dodržováním Dárfúrské mírové dohody z roku 2006. Přes veškeré úsilí41)
se operace AMIS po celou dobu své
činnosti potýkala s nedostatečným
vybavením a měla pouze „malý vliv
na politickou, bezpečnostní a humanitární situaci v Dárfúru.“42)
V roce 2005 bylo rezolucí RB
159043) rozhodnuto o nasazení 10.000
příslušníků vojenského personálu
a 715 příslušníků civilního policejního personálu do oblasti jižního
Súdánu (UNAMIS). Cílem mise, nasazené se souhlasem Khártúmu, byl
dohled nad dodržováním Všeobecné
mírové dohody z roku 2005. Vzhledem
k nestabilní situaci byl UNAMIS autorizován podle kapitoly VII Charty
OSN. Při projednávání rezoluce 1590
se na půdě RB živě diskutovala otázka, zda má být mandát mise rozšířen
dodržování klidu zbraní či kontrola
hranic (např. UNEF, UNFICYP,
UNAMIR). Druhá kategorie mírových operací se sice rovněž vyznačuje udělením formálního souhlasu ze
strany teritoriálního státu, nicméně
tento automaticky nevede ke klidu
zbraní – ba právě naopak, operační
prostředí semikonsensuálních misí
je v porovnání s předchozí kategorií
značně nestabilní. Právě z tohoto důvodu je nutné, aby jejich mandát vycházel z kapitoly VII Charty OSN
a umožnil užití donucovacích prostředů i nad rámec sebeobrany (např. UNAMSIL). Poslední kategorie
zahrnuje případy, kdy jsou „modré
přilby“ vyslány na území daného
státu bez jeho souhlasu, tedy proti
jeho vůli. Použití kapitoly VII Charty
OSN je v takových situacích zcela nezbytné, neboť mírové sbory jsou de facto ve válečném stavu s centrálními autoritami (UNPROFOR, UNOSOM II).
V případě Dárfúru se etablovaly
následující mírové mise konsensuální a semikonsensuální povahy.
V roce 2004 byla z rozhodnutí
Mírové a bezpečnostní rady (Peace
and Security Council), výkonného orgánu Africké unie (dále jen „AU“)
do Dárfúru vyslána regionální mise
AMIS. Jednalo se o typickou konsensuální mírovou operaci, jejímž úkolem bylo monitorování dodržování
klidu zbraní mezi SLA, JEM a vládními jednotkami podle dohody
z dubna 2004, následně dohled nad
41) Zejména podpora EU a NATO. T. Piiparinen dokonce hovoří o bezprecedentní
spolupráci mezi OSN, AU, EU a NATO –
Piiparinen, T.: The Lessons of Darfur for
the Future of Humanitarian Intervention.
Global Governance, 13, 2007, s. 372.
42) Terrie, J.: Military Options for Darfur
Responsibility to Protect. In: Mepham, D.,
Ramsbotham, A. (Eds.): Responsibility to
Protect. London 2006, s. 30. Nasazení AMIS
bylo schváleno rezolucí RB 1556 – S.C. Res.
1556, U.N.Doc. S/RES/1556 (2005), dostupné na http://daccessdds.un.org/doc/
UNDOC/GEN/N04/446/02/PDF/
N0444602.pdf?OpenElement (29.2.2008)
43) S.C. Res. 1590, U.N.Doc. S/RES/1590 (2005),
dostupné na http://daccessdds.un.org/doc
/UNDOC/GEN/N05/284/08/PDF/
N0528408.pdf?OpenElement (29. 2. 2008)
16
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
rovněž na Dárfúr – iniciativa USA se
však setkala s nesouhlasem Ruska
a Číny.44) Mandát k užití donucovacích prostředků k zajištění ochrany
civilního obyvatelstva tak nemohl
být na území Dárfúru využit, rezoluce předvídala pouze technickou
a logistickou pomoc misi AMIS. Do
konce roku 2007 tak AMIS představovala jedinou zahraniční vojenskou přítomnost v Dárfúru.
Neefektivita AMIS však v roce
2007 vedla k přijetí rezoluce 176945),
jíž byla schválena hybridní mise AU
a OSN s názvem UNAMID o síle až
26.000 členů (z toho téměř 20.000
členů vojenského personálu), což
z UNAMID činí největší současnou
mírovou operaci. UNAMID operuje
na základě kapitoly VII Charty OSN
umožňující jí „přistoupit k nezbytným
akcím k zajištění ochrany personálu mise a civilních osob“ - uvedené řešení
je vzhledem k trvající neochotě části
rebelů přistoupit k podmínkám mírové smlouvy z roku 2006 jediné
myslitelné. Na druhé straně mandát
k užití donucovacích prostředků byl
důvodem dlouhodobého nesouhlasu Súdánu s umístěním mise
v Dárfúru, který byl po vynaložení
značného diplomatického úsilí pře-
2008
konán až v srpnu 2007.
VI. Závěr
Pět let trvající dárfúrská krize
jednoznačně nemůže být spojována
s transformací pravidel mezinárodního práva týkajících se použití síly.
Mezinárodní společenství zde přes
výzvy některých mezinárodních organizací a teoretiků k jednostranné
intervenci nepřistoupilo a zůstalo
u tradičních nástrojů řešení sporů
v podobě diplomatického vyjednávání a následného nasazení mírových misí. V době dokončení článku
(duben 2008) se na území Dárfúru
etabluje společná mise AU a OSN
UNAMID, k jejímuž nasazení došlo
až po obdržení souhlasu ze strany
súdánské vlády, což jednoznačně
dokládá neochotu mezinárodního
společenství přistoupit k nekonsensuálnímu řešení situace v podobě
jednostranné humanitární intervence. Prohlášení Německa v řízení
před MSD o bezprecedentnosti zásahu NATO v Kosovu se zdá být postupem mezinárodního společenství
v západní provincii Súdánu naplněno. Po pěti letech tak lze v případě
Dárfúru konečně hovořit alespoň
o naplnění (rétorického) závazku
k ochraně, který může být realizován bez dalšího právě i prostřednictvím mírových misí, po pěti letech je
tak alespoň v hrubých rysech zajiš-
44) Bellamy, A. J.: c.d., s. 50.
45) S.C. Res. 1769, U.N.Doc. S/RES/1769 (2007),
dostupné na http://daccessdds.un.org/
doc/UNDOC/GEN/N07/445/52/PDF/
N0744552.pdf?OpenElement (29. 2. 2008)
17
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
Vlastnické právo – římskoprávní regule
a jejich odraz v současném právu
těna ochrana základních lidských
práv, což je cíl společný humanitární
intervenci, odpovědnosti chránit
i mírovým operacím.
Katedra evropského
a mezinárodního práva veřejného
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
Tato práce je výstupem grantu: Římskoprávní zásady a jejich odraz v současném právu, který je financován z prostředků GAUK.
byla vcelku jednotným systémem
právní vědy. Argument kasuističnosti může mít svůj původ v tom, že
při takovém hodnocení bylo odhlédnuto od doby, ve které se římské právo vyvíjelo. Porovnávání jednotlivých institutů z jednotlivých
dob jeho vývoje s dnešním zdánlivě
neměnným stavem mohlo takový
klam vyvolat. Na druhou stranu je
nutno dodat, že římští právníci nebyli teoretiky právní vědy ve smyslu pouhého popisu či průzkumu
jednotlivých právních institutů. Byli
především výbornými praktiky, jejichž zdatnost se opírala o dokonalou teorii. I dnes se dá říci, že pro
zvládnutí praxe je zásadní dokonalá
teorie. Rozdíl mezi dnešním a římskoprávním pojetím teorie byl
v otázce vztahu teorie a praxe.
Dnešní právní školy probírají teorii
jako nutný základ, ke kterému se
budou upínat praktické otázky,
římští právníci teorii vyvíjeli při řešení právních problémů. Jejich postup byl tedy z hlediska časového
opačný. Jejich pojetí výzkumu obsahu jednotlivých právních institutů
vycházelo z nutnosti řešit porušený
právní stav. Je to obdobné jako v případě, kdy by se chtěl někdo zabývat
I. Úvod do problematiky
věcných práv
Literatura o římském právu tradičně zahrnuje do okruhu věcných
práv právo vlastnické a věcná práva
k věci cizí (iura in re aliena ). V rovině obecné je pojem věcných práv
starověkého původu, k jeho hlubšímu teoretickému rozpracování došlo až mnohem později, zejména vlivem středověkých římskoprávních
škol. Vrchol teoretických koncepcí
vlastnického práva a věcných práv
nastal až v 19. století v Německu vlivem historickoprávní školy. Výrazným představitelem této školy byl
Friedrich Carl von Savigny (17791861).
Je nesporné, že římskoprávní
školy vycházely ze zásadních myšlenek římských právníků, nikterak
je neměnily, ale jen daleko více rozpracovaly to, co bylo řečeno římskými juristy. Římská právní věda, ač je
často nazývána vědou kasuistickou,
18
19
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
tím, co je obsahem vejce. Nejsnazší
bude, když ho rozbije. Pak zjistí, co
je jeho obsahem. Římští právníci zjišťovali nejčastěji obsah jednotlivých
právních institutů právě při jejich
porušení, tehdy totiž byli nuceni hledat právní cesty k jejich ochraně
a tak se i teoreticky zamýšlet nad obsahem ochraňovaného. Metodou
ochrany a tedy i hlubšího teoretického výzkumu byly jednotlivé žaloby.
Co dovolilo římské právní vědě
nejdříve poznat společnou povahu
práv, která pozdější věda označila jako práva věcná, byla okolnost, že byla chráněna žalobami, které Římané
označovaly jako žaloby věcné „actiones in rem“, doslovně vzato žaloba
do věci. Příznačné pro ně bylo, že jimi bylo před soudem uplatňováno
právo k věci. Takové žaloby nesměřovaly proti osobě, která měla určitý
závazek, který byla povinna splnit.
Věcná žaloba nenutila žalovaného
ke splnění určité povinnosti, nýbrž
k tomu, aby respektoval žalobcovo
právo k věci. Výstižnou zkratkou to
bylo vyjádřeno jako actio in rem.
Definice věcné žaloby je výstižně
uvedena v Gaiově Učebnici práva ve
čtyřech knihách: „In rem actio est,
cum aut corporalem rem intendimus
nostram esse, aut ius aliquod nobis
conpetere, veluti utenči aut utenči
fruendi, eundi agendi aquamve ducendi vel altius tollendi prospiciendive; aut cum action ex diverso adversario est negative. Věcná žaloba
2008
je ta, kterou vznášíme nárok, že buď
(nějaká) hmotná věc je naše, nebo že
nám přísluší nějaké právo, např. užívací a požívací, právo na přechod
přehánění dobytka, svádění vody,
anebo právo stavět nad určitou výšku či právo na výhled, anebo má-li
žaloba při záměně postavení stran
negativní podobu.“1)
Způsob právní ochrany věcných
práv tak v římském právu starší a klasické doby odrážel vše, co bylo vlastní jejich ochraně. V prvé řadě to byla
jejich trvalost, šlo tedy o oprávnění,
kterými právo zajišťovalo trvalý, nebo
alespoň značně dlouhodobý vztah
osoby k věci. To byl důvod proč věcné
žaloby římského práva chránily tyto
vztahy jako oprávnění, která se lišila
od ostatních právních vztahů, jež mohla k věci vzniknout. Zvláštností takového vztahu byla jeho výlučnost, poskytující oprávněnému možnost
vyloučit kohokoliv z jakéhokoliv působení na věc, které by bylo shodné
s obsahem jeho oprávnění. Pojem věcného práva nevyjadřuje tedy obecně
vztah k věci, věcné právo není věcné
proto, že se týká věci, ale proto, že se
týká věci zvláštním způsobem. Tato
práva zajišťují oprávněnému trvalý
a výlučný vztah, který se liší od všech
ostatních právních vztahů, jejichž
předmětem by se věc mohla stát.
1) Kincl, J.: Gaius Učebnice práva ve čtyřech
knihách. Plzeň, Aleš Čeněk 2007, s.246.
20
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Závěrem by se dal uvézt Gaiův
citát obsažený ve čtvrté knize jeho
Učebnice: „IN PERSONAM ACTIO
EST, QUA AGIMUS CUM ALIQUO,
QUI NOBIS VEL EX CONTRACTU
VEL EX DELICTO OBLIGATUS
EST, ID EST CUM INTENDIMUS
DARE, FACERE PRAESTARE
OPORTERE. Osobní žaloba je ta,
kterou žalujeme někoho, kdo je nám
obligatorně zavázán buď ze smlouvy, nebo z deliktu, tedy žaloba kterou vznášíme nárok, že má povinnost něco dát, vykonat, poskytnout.
Věcná žaloba je ta, kterou vznášíme
nárok, že buď nějaká věc nějaká
hmotná věc je naše, anebo že nám
přísluší nějaké hmotné právo, např.užívací, požívací apod. …anebo
má – li žaloba při záměně stran
negativní podobu“.2) Tato velmi
výstižná definice osobní žaloby
je nutně spojena se sentencí týkající
se osudu osobní žaloby: „ACTIO
PERSONALIS MORIURT CUM
PERSONA“ (pramen sentence nezjištěn). Žaloba ryze osobní zaniká
smrtí osoby (bývá zpravidla pasivně
i aktivně nezděditelná). Podle
Heyrovského právem věcným ius in
re v subjektivním smyslu míníme
právní panství nad věcí (i) jde o absolutní práva působící proti všem,
(ii) povinnost jim odpovídající
je formulována negativně, teprve
po jejím narušení vzniká nárok,
2008
(iii) obsahem této všeobecné a negativní povinnosti je, že nikdo nemá
na věc působit buď vůbec, nebo
alespoň ne určitým způsobem a nemá být překáženo věcně oprávněnému.3)
II. Věcná práva jako práva
absolutní
Současná právní teorie řadí tato
práva k právům absolutním. Z toho
vyplývá, že ostatní, tedy jiná než absolutní práva, jsou právy relativními. Pro současné pojetí absolutních
práv jsou charakteristické některé
znaky. Mezi ně patří oprávnění z absolutního práva, tedy právu jednoho konkrétně určeného subjektu odpovídá povinnost neurčitého počtu
ostatních subjektů. Oprávnění subjektu absolutního práva odpovídá
povinnost nerušit pro ostatní subjekty. Porušení absolutního práva
vzniká právo relativní. Práva relativní jsou charakterizována existencí
dvou konkrétně určených subjektů
a jejich vzájemných práv a povinností. Typickou oblastí relativních
práv je právo závazkové. Mezi absolutní práva řadí současná teorie soukromého práva: právo osobnostní,
právo autorské, práva k průmyslovým
3) Heyrovský, L.: Dějiny a systém soukromého
práva římského. 5. vydání. Praha.
2) Tamtéž, s.246.
21
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
dává se nyní vzniknout proti rušiteli
nároku, aby rušení zanechal. Formulací
věcného nároku je značně oslabeno pojetí práva na věci jako panství nad věcí“.4)
Zde již je patrný náznak zpochybnění tradičního pojetí věcných práv.
M. Boháček v zásadě vycházel
z tradičního pojetí, zdůraznil, že
oprávněný z věcného práva není při
nakládání s věcí závislý na jiných
osobách. I když věcné právo jako
právní vztah osoby k věci přímo nezpochybnil, učinil tak zřejmě nepřímo, když uvedl, že tento vztah k věci vzniká již z nekonečné řady
závazků druhých osob.5)
ABGB vymezil věcná práva v § 307,
zároveň definoval práva osobní (závazková), která byla považována za
protiklad věcných práv. Podle zmiňovaného ustanovení platí: „Práva,
která náležejí osobě k věci, nehledíc k určitým osobám, nazývají se práva věcná.
Práva, která vznikají k věci jen určitým
osobám přímo ze zákona nebo ze zavazujícího jednání, slují osobní práva k věcem“. Ani ABGB neobsahuje konečnou a správnou definici, ale obsahuje
jenom názor na věc, který převládal
na přelomu 18. a 19. století. Tato zákonná definice ale ovlivnila na dlouhou dobu právní teorii. Vyskytly se
vzorům, právo vlastnické a věcná
práva k věci cizí. Jejich výčet je uzavřený (numerus clausus). Jedná se
o zástavní právo, zadržovací právo
a práva odpovídající věcným břemenům. Část občanskoprávní teorie
se přiklání k názoru, že absolutním
právem je i právo dědické.
Pro účely této práce bude výklad
sledovat jen ta absolutní práva, jejichž výčet je shodný jak z pohledu
římskoprávního, tak z pohledu současné právní teorie. I když se jednotlivá vymezení věcných práv ve
starší literatuře od sebe mohou v detailech lišit, spojuje je představa, že
tu jde o právní vztah oprávněného
k věci, a to na rozdíl od závazků,
kde jde o vztah mezi osobami.
Matoucí byla zřejmě skutečnost, že
zatímco v případě změny vlastníka
věci zatížené závazkovým právem
tento vztah může zaniknout, u věcného práva k věci cizí tomu tak není. Z toho, že do právního vztahu
k oprávněnému vstupuje jakýkoliv
další vlastník věci, byl vyvozen závěr, že právo tu působí proti všem.
O. Sommer chápal věcná práva
jako projev právního panství nad
věcí. Věcné právo je podle něj majetkovým absolutním právem, které
má s výjimkou práva vlastnického
charakter omezení vlastnického práva působícího proti všem. Zajímavé
je jeho konstatování: „v právu poklasickém, justiniánském, jest základní
konstrukce ochrany věcných práv jiná,
4) Sommer, O.: Učebnice soukromého práva
římského. Praha, 1945, díl II., s.179 a násl.
5) Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém
právu římském. Praha, 1945, část I., s.51
a násl.
22
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
ale i pochybnosti - např. podle R.
Mayra bylo sporné, zda je věcným
právem každé právo, které působí
„bez zřetele k určitým osobám“.6) Důraz
byl kladen na to, že oprávněný z věcných práv uspokojuje své potřeby ve
vztahu k věci přímo, bez zprostředkování jiných osob.7)
Podrobně se problematikou věcných práv zabýval také brněnský
profesor F. Weyr. Ten zásadně
odmítal rozlišování obligačněprávních a věcněprávních vztahů.
Poukazoval na chybějící tertium
comparationis, které jen zdánlivě
představuje pojem právního vztahu dvou subjektů u práva obligačního a vztahu člověka k věci
u práva věcného. Weyr zásadně
ztotožňoval konkrétní právní normu a právní vztah. Podle něj je každé právo, ať věcné nebo rodinné,
obligačněprávní, neboť nelze si
představit právní normu – právo,
které by neobligovalo. Připustil sice
existenci negativní povinnosti
u věcných práv, ale zdůraznil její
přítomnost i u práv obligačních.
Na obdobnou skutečnost upozornil
i Tilsch, když poukazoval na to, že
oprávněný z pohledávky má možnosti obrany proti třetím osobám. V tomto
směru se nechá shrnout, že podle ná-
2008
zorů zmiňovaných autorů, je i v oblasti práva závazkového prvek absolutní.
Názor, že věcně oprávněný může žalovat přímo toho, kdo do jeho práva zasáhne, zatímco obligačně oprávněný
se v případě, jde li o zásah třetí osoby
(tedy nikoliv druhé strany obligace),
musí obrátit na svého smluvního partnera s žádostí, aby narušitele žaloval,
tak zjevně neobstojí a již zjevně neobstojí v platném českém právu, které
dává i obligačně oprávněnému detentorovi obdobu vlastnických žalob
a chrání jej tak absolutně, proti každému erga omnes (srov. ustanovení § 4
a § 126 občanského zákoníku8)).
III. Sentence, jejich překlad,
prameny a komentář k nim
DOMINUS HABETUR QUI
POSSIDET, DONEC PROBETUR
CONTRARIUM – Za vlastníka se
považuje ten, kdo věc drží, a to dokud nebude prokázán opak9)
Věta spatřuje institut vlastnictví
nikoliv v obecné rovině neomezeného právního panství nad věcí, ale
v osobě vlastníka (slova za vlastníka
se považuje). Dispozice vlastnictví je
zde podložena hypotézou držby.
8) Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (zde a dále
jen „občanský zákoník“).
9) Kincl, J.: Dictae et regulae iuris, aneb právnické mudrosloví latinské. Praha 1990, s.74.
6) Mayr, R.: Soustava vlastnického práva. Brno,
1929, díl I., s. 49.
7) Krčmář, J.: Právo občanské. Praha 1946, díl
I., s. 49.
23
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
ze daného stavu. Naproti tomu držba, která potřebuje přítomnost nakládání s věcí jako se svou, vyžaduje,
aby se vůle držitele seznatelně projevila ve vnějším světě. Nestačí tedy
existence vůle jakožto vnitřního psychického stavu, ale je nutný její vnější projev, a to takový, aby se dalo na
vůli objektivně usuzovat. Za splnění
těchto podmínek je možné přijetí
staré koncepce spočívající v možnosti, že držitel je osoba shodná s vlastníkem anebo osoba od vlastníka odlišná. Rozdíl v postavení držitele
odlišného od osoby vlastníka může
setřít institut vydržení, za podmínek
pro něj stanovených.
Přítomnost jednoho ze základních
pojmových znaků vlastnictví – držby zde zakládá vyvratitelnou domněnku existence vlastnictví. Pokud
bychom se v teoretické rovině pokusili o negaci prvního výroku této věty – pak se za vlastníka nepovažuje
ten, kdo věc nedrží. To je z dnešního
pohledu velice těžko obhajitelný názor, neboť je nejenom možné, ale
v době velkého hospodářského
obratu i velice pravděpodobné, že
vlastník věci dnes nebude jejím držitelem – např. majitel bytové jednotky ji dá do nájmu, její nájemce se
souhlasem pronajimatele dále do
podnájmu, majitel zemědělských
pozemků je dá do nájmu (pachtu)
hospodáři, který je drží a obdělává,
leasingová společnost pronajme automobil za cenu leasingových splátek na určitou dobu apod. Poslední
zmiňovaný případ je zajímavý z hlediska případné odpovědnosti za
škodu způsobenou automobilem,
který je v majetku leasingové společnosti. Za ni odpovídá provozovatel
vozidla (s výjimkou případů uvedených v občanském zákoníku).
Na druhou stranu je ale otázkou
výkladu, co je míněno výrazem věc
drží. Jestli držba, nebo pouhá detence. U detence, tedy stavu kdy někdo
působí na věc, resp. ji fakticky ovládá ovšem bez vůle s ní nakládat jako
se svou, je usouzení existence vlastnictví povrchním nápadem, který
má svou oporu jen ve vnějším obra-
DOMINUS EST DOMINUS COELI ET INFERNORUM – Vlastník
půdy je vlastníkem nebes i podsvětí (vlastní i prostor nad zemí i pod
zemí, vymezený kolmicemi nad
a pod hranicemi pozemku)10)
Věta se obdobně jako v předchozím případě neopírá o vlastnictví,
ale opírá se o osobu vlastníka. Tomu
přiřkává kromě vlastnictví povrchu
zemského vlastnictví prostoru omezeného kolmicemi na povrchové
hranice. Jediné omezení vlastnictví
vyplývající z této věty je omezení
prostorové. Omezení směrem „nahoru“ ani „dolů“ v ní není obsaženo.
10) Kincl, J.: Dictae et regulae iuris, aneb právnické mudrosloví latinské. Praha 1990, s.74.
24
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Současná platná česká úprava
omezuje vlastnictví mnohem více.
Vychází ze zásady, že vlastnictví zavazuje, převzaté z Výmarské ústavy
z roku 1919. Závaznost, resp. omezení vlastnického práva spočívá jednak v jeho imanentním – pojmovém
omezení a dále v omezení veřejnoprávním. Právě normy správního práva limitují rozsah vlastnického práva ve vertikálním směru.
Ve směru „vzhůru“ je to zákon
č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší
a o změně některých dalších zákonů
(zákon o ochraně ovzduší), ve znění
pozdějších předpisů. Ve směru „dolů“ je to zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(vodní zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vodní zákon“),
zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních
léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních
léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen
„lázeňský zákon“).
Pokud jde o přírodní léčivé zdroje a zdroje přírodních minerálních
vod, ty nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku a nejsou ani
předmětem vlastnictví (srov. ustanovení § 4 odst.1 lázeňského zákona). Výtěžek ze zdroje se stane předmětem vlastnictví jakmile je osoba
oprávněná podle tohoto zákona
odejme ze zdroje. Stejnou koncepci
2008
sleduje i vodní zákon. Ten v ustanovení § 3 stanoví, že povrchové
a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí
ani příslušenstvím pozemku, na
němž nebo pod nímž se vyskytují.
Ustanovení vodního zákona ve
vztahu k vlastnictví pozemku má
velký význam v právní úpravě budování vodních staveb, zejména
studní. Vodní stavby podle současné právní úpravy nejsou stavbami
jednoduchými. Studna vystavěná
z betonových skruží je věcí nemovitou a je příslušenstvím pozemku.
Jako taková může být i samostatným předmětem právních vztahů.
Touto problematikou se zabývá
i rozsudek C 1070 Sou R NS. Ten vymezil studnu tak, jak bylo uvedeno
výše. Vymezuje ji jako výsledek stavební lidské činnosti, kterým je hospodářské zařízení určené pro čerpání vody.
Nabízí se otázka, zda každá takto
vymezená studna je věcí v právním
smyslu. Zásadní pro zodpovězení
této otázky jsou některé literární
prameny římského práva.11) Z nich
je možné vyvodit myšlenku, že lze
vyjít z toho, že to, co činí z výsledku
stavební činnosti takovou věc, je
především hospodářská účelnost
11) Boháček, M.: Nástin přednášek o soukromém
právu římském. Díl I. – Práva věcná. Praha
1945, s 59. Bonfante, P.: Iinstituce římského
práva. Brno 1932, s. 254, 261.
25
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
nakládání s tímto výsledkem jako se
samostatnou věcí. Hospodářsky významným výsledkem stavební činnosti je nepochybně již samotné zřízení funkční studny, tedy její
vykopání či vyvrtání bez ohledu na
její případné vyzdění či jiné zajištění. Proto je třeba ve smyslu vodního
zákona považovat za předmět právních vztahů jakoukoliv studnu ve
smyslu vodního zákona, která může plnit svůj hospodářský účel.
V právním styku jde právě o tento
hospodářský účel a nikoliv o stavební způsob provedení studny. V části
odborné české literatury se objevuje
názor, že ne každá studna je samostatnou věcí. V případě, že nemá
konstrukci, která ji zabezpečuje proti zasypání a zajišťující možnost čerpání vody, není podle některých názorů taková studna samostatnou
věcí.
Stejně zajímavou otázkou jako je
problematika získávání a odběru
podzemní vody je i problematika tepelných čerpadel – zařízení, která
umožňují využívat nízkopotenciální
tepelnou energii pozemku. Zásadní
je v daném případě, zda tepelná
energie pozemku je věcí – tedy druhotným předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení
§ 118 občanského zákoníku. Ten vyžaduje, aby daná věc byla člověku
užitečná a zároveň, aby byla objektivně ovladatelná. Tepelná energie
z hornin pozemku jeho vlastníka
2008
oba dva znaky kumulativně splňuje.
Stejně jako v případě studní je možné tuto energii po splnění podmínek
kladených administrativně právními předpisy využívat, a to pomocí
tzv. tepelných čerpadel. Ta se zpravidla umísťují do hlubinných vrtů
situovaných na předmětném pozemku.
Ve vertikálním smyslu směrem
„vzhůru“ je vlastnictví omezeno také zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který činí vlastníka pozemku odpovědným za naložení s případným
odpadem.
S otázkou vertikálního omezení
vlastníka pozemku je vhodné zmínit
problematiku vlastnictví bytů a nebytových prostor ve smyslu zákona
č. 72/1994 Sb., kterým se upravují
některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy
k bytům a nebytovým prostorům
a doplňují některé zákony (zákon
o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vlastnictví bytů“). Tento zákon navazuje na ustanovení § 125 odst. 1
občanského zákoníku, který stanoví, že zvláštní zákon upravuje vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům.
Zákon o vlastnictví bytů se vztahuje na byty družstevní i nedružstevní. Týká se i nebytových prostor.
Zásadním pozitivem zákona je,
26
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
že umožnil nabývat byty a nebytové
prostory do vlastnictví. Byty a nebytové prostory se tak staly samostatnými předměty občanskoprávních
vztahů (§ 118 odst. 2 občanského zákoníku). Ve vztahu k problematice
vyjádřené římskoprávní sentencí je
podstatné, že zákon o vlastnictví bytů vymezuje byty a nebytové prostory jako jednotky. Bytová jednotka
nebo nebytový prostor jsou v evidenci katastru nemovitostí, ale nejsou na katastrální mapě. Jsou evidovány pouze na listu vlastnictví.
List vlastnictví je pro každý byt
a nebytový prostor samostatný. Je
na něm označen vlastník bytu nebo
nebytového prostoru. Zároveň je byt
evidován na listu vlastnictví, na kterém je vedena budova. Tam je také
vyznačeno, jaké byty budova obsahuje a kdo je jejich vlastníkem. Byty
a nebytové prostory se považují za
věci nemovité.
Co je ale příčinou takového právního názoru. Je jím ustanovení § 3
odst. 2 zákon o vlastnictví bytů, které stanovuje, že „právní vztahy k jednotkám k bytům se řídí ustanoveními
občanského zákoníku a dalšími právními předpisy, které se týkají nemovitostí“. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona
o vlastnictví bytů stanoví subsidiární použitelnost občanského zákoníku. Prostorové omezení vlastnického práva je ve vztahu k bytům
a nebytovým prostorám vyjádřeno
v ustanovení § 2 písm. a) zákona
2008
o vlastnictví bytů: trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek omezena obvodovými stěnami
a střešními konstrukcemi s nejméně
dvěma prostorově uzavřenými samostatnými užitkovými prostory.
Podobná je i definice budovy obsažená v ustanovení § 27 písm. k)
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů.
Zásadní je pak ustanovení § 1
odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Citovaný zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, kde je spoluvlastník budovy vlastníkem bytu
nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy
a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy.
Platná právní úprava je tak založena
na spoluvlastnické koncepci, kde
hlavním předmětem je budova
a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně
oddělitelnými částmi budovy. Jeden
ze základních pojmů zákona je bytová jednotka, kterou se rozumí byt
nebo nebytový prostor (popř. rozestavěný byt nebo nebytový prostor)
jako vymezené části domu § 2 písm.
h) zákona o vlastnictví bytů. Pro bytovou jednotku či nebytový prostor
platí přiměřeně ustanovení § 123 občanského zákoníku, podle kterého je
vlastník oprávněn jednotku držet,
27
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
užívat, požívat plody a užitky a nakládat s ní. Z toho vyplývá, že jednotka jako předmět vlastnictví může být předmětem koupě a prodeje,
darování, dědění, nájmu a podnájmu, výměny. Může být předmětem
zajištění. Je rovněž způsobilá být
předmětem vydržení. V případě,
že vlastník budovy je i vlastníkem
pozemku, převede na vlastníka jednotky i spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu ke společným
částem domu. Ustanovení § 30 odst.
1 zákona o vlastnictví bytů říká, že
s vlastnickým právem k jednotce je
nerozlučně spjato spoluvlastnictví
společných částí domu a spoluvlastnictví nebo jiné právo k pozemku.
Hmotněprávně jsou to společné části domu, na kterých participuje
vlastník jednotky alikvotní částí.
V souvislosti s problematikou
otázky vlastnictví, resp. jeho omezením ve vertikálním směru je vhodné
připomenout ještě problematiku jeskyně, melioračního zařízení a ložiska vyhrazených nerostů.
Jeskyně je přírodou vytvořený
prostor v hornině, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li
o ložisko nerostů vyhrazených, patří
jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří
vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází (C 1428 Sou R NS).
2008
Lom je místem, kde dochází k dobývání ložiska nerostů. Není tedy samostatným předmětem právních
vztahů, ale je součástí ložiska vyhrazených nerostů anebo v případě, že
jde o dobývání nerostů nevyhrazených, součástí pozemku, v němž se
nevyhrazené nerosty nacházejí (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn.3
Cdon 265/96).
Meliorační zařízení je součástí
pozemku.
Limitace vlastnického práva
v podzemí je spojena s otázkou nálezu věci skryté na pozemku vlastníka. Ta je řešena v ustanovení § 135
odst. 3 občanského zákoníku. Věcmi
skrytými se rozumějí především věci, z jejichž uložení je patrno, že je jejich vlastník chtěl ukrýt před nějakým nebezpečím. Není podstatné
kde a kdy se tak stalo. Mohlo se tak
stát před staletími, ale i před nedávnem. Rozhodující je, že současný
vlastník není znám, a to ani nálezci,
ani příslušnému státnímu orgánu,
u něhož byly věci uloženy. Nálezem
věcí skrytých ve smyslu ustanovení
§ 135 občanského zákoníku budou
i nadále nálezy archeologické (viz
zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších
předpisů). I v tomto případě, podobně jako u věci ztracené, má její
nálezce – zde vlastník pozemku –
povinnost věc odevzdat u příslušného státního orgánu. Tato povinnost
nálezce může být spojena s dalšími
28
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
specifickými povinnostmi. Tak tomu
bude zejména u nálezů archeologických, u věcí které mají povahu kulturně cenné památky. Analogie
s případem věci ztracené není dána,
neboť vlastník věci skryté není
znám. Nálezce nemá povinnost vydat věc vlastníkovi, poněvadž pojmovým znakem nálezu věci skryté
je, že vlastník věci není znám.
Nálezce nemá uloženou povinnost
vyhledávat, resp. pátrat po vlastníkovi skrytých věcí. Vlastníkem nalezené věci skryté se stává stát.
Doba, kdy se tak stane, není ze zákona jasná. Lze usoudit, že se stát
stává jejím vlastníkem v okamžiku
jejího nálezu, nikoliv teprve v době,
kdy byla odevzdána.
2008
ci. Jeho vztahem k věci je panství
nad ní.
Vlastník věci s ní může nakládat jakýmkoliv myslitelným způsobem.
Vlastnictví je všeobecným právním
panstvím. Vlastnictví má své typické
projevy: faktické ovládání – držení,
užívání, a to buď prosté anebo užívání
plodů – právo požívání. Důsledkem
jeho mocenského vztahu k věci je to,
že ji může zničit. Pozdnější právní terminologie tato oprávnění shrnula pod
pojmy: ius possisendi, ius utendi, ius fruendi, ius abutendi, ius disponendi.
Pro římskoprávní pojetí ale i pro
právní pojetí z pozdějších dob platí,
že vlastnictví není jen pouhým výčtem oprávnění, byť tato oprávnění
mu dávají seznatelný rámec.
Podstata vlastnictví se zřejmě skrývá ve všeobecném a ničím neomezeném působení na věc.
Vlastnictví je přímým právním
panstvím. Vlastník k tomu, aby působil na věc, nepotřebuje prostředníka ani zástupce. Vlastník může
svoji věc kdykoliv a kdekoliv uchopit a tak uplatnit svoje právo. Podle
původního římského práva tak mohl
učinit i svépomocí.
Vlastnictví je výlučným právním
panstvím. Vlastník může vyloučit
jakékoliv působení na věc, neboť
věc, která je předmětem vlastnictví,
je výlučně vyhrazena jemu. Je nemyslitelné, aby na věc, která je předmětem vlastnického práva, působil
někdo jiný.
IV. Římskoprávní pojetí
vlastnického práva
Vlastnictví je právní panství, je
všeobecné, elastické, absolutní, přímé a výlučné, jehož předmětem jsou
věci hmotné. Římané se nevěnovali
příliš teoretickým úvahám o podstatě vlastnického práva. Soustřeďovali
se spíše na to, jaká oprávnění vlastníkovi poskytuje a jak je vlastník
může prosadit. V pramenech římského práva se setkáváme spíše
s označením proprietas - dominium.
První z výrazů říká, že věc je někomu vyhrazena, že je jeho vlastní.
Druhý říká, že vlastník je pánem vě29
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Všechny shora uvedené znaky
vlastnictví jsou znaky pojmové – teoretické. Toho si byli velmi dobře
vědomi i římští právníci, neboť
vlastník může být omezen ve svém
působení na věc, a to buď tím, že
k věci má věcněprávní oprávnění jiná osoba, anebo tím, že vlastník při
výkonu svého vlastnického práva
naráží na stejně neomezená práva
druhých vlastníků k předmětům jejich vlastnictví.
V jedné zásadní otázce římští
právníci neopouštěli nikdy teoretickou koncepci vlastnického práva jako pojmově neomezeného právního
panství. Byla to otázka elasticity
vlastnického práva neboli pružnosti
vlastnického práva. V případě omezení vlastnického práva, např. věcným právem k věci cizí, se vlastnické právo původně takto omezené
po odpadnutí důvodu omezení obnoví do své původní velikosti. Tak
se stane bez prostřednictví či pomoci někoho jiného.
Vlastnictví v římskoprávním pojetí bylo významně omezeno normami římského právního řádu. Tyto
předpisy se daly rozdělit do dvou
skupin. První byly normy práva veřejného – dnes by asi odpovídaly
nejvíce normám stavebního práva.
Pokud jde o druhou skupinu norem, projevovaly se nejvíce ve městech. Vlastníci městských pozemků
byli omezeni tím, že ve městech měl
být určitý prázdný prostor – tzv.
2008
ambitus, jehož šíře byla podle
Zákona 12 desek stanovena rozměrem 5 stop. Stavebněprávní předpisy určovaly ve městech rovněž
největší přípustnou výšku staveb.
Zvláštní předpisy také omezovaly
bourání domů. Vlastník pozemku
byl omezen i tím, že nesměl zrušit
hrob, který se na pozemku nalézal,
a navíc byl povinen umožnit k němu přístup. Vlastníci pozemků měli
povinnost udržovat přilehlou veřejnou cestu. Pokud by vlastník pozemku neudržoval tuto cestu v řádném stavu, musel strpět chůzi po
vlastním pozemku.
Pro popsaná omezení vlastnického práva byla v průběhu dalších století právní vědou vymezena skupina tzv. legálních neboli zákonných
služebností. S tím se v podstatě shoduje i současná občanskoprávní teorie, která skupinu těchto vlastnických omezení nazývá zákonnými –
legálními břemeny (srov. ustanovení
§ 127 občanského zákoníku).
Stejně jako dnes byla i v dobách
vývoje římského práva aktuální
otázka tzv. immissí. Jedná se o otázku, do jaké míry je vlastník pozemku povinen snášet vnikání prachu,
kouře, zápachu či hlomozu na svůj
pozemek. Omezení se připouštělo
jen tehdy, jestliže k immissím docházelo v důsledku běžného užívání
sousedního pozemku. Byla-li dotčená míra překročena – např. tím,
že vnikání bylo způsobeno zvlášt30
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
ním provozem nebo snahou zlovolně šikanovat souseda – mohl se
vlastník proti takovým immissím
bránit. Vlastník pozemku musel
snášet vyborcení sousedovy zdi do
prostoru nad svým pozemkem, pokud nepřesahuje určitý rozměr
(1/2 stopy).
Některé z těchto zásad sousedského práva jsou velmi staré a opíraly se o Zákon 12 desek. Byla to především ustanovení o přesahu větví
na sousední pozemek. U polního
pozemku byl vlastník povinen snášet přesahování vyšší než 15 stop.
Nižší větve si mohl oklestit a dříví
ponechat. Zákon 12 desek upravoval
i povinnost umožnit sousedovi přístup na svůj pozemek každý druhý
den, aby si mohl sebrat plody tam
přepadané. Všechny tyto povinnosti
bylo možno vynutit zvláštní žalobou, později interdiktem o „ořezání
stromů“ i de arboribus caedendis či
„sběru žaludů“ de glande legenda.
U polních pozemků byl vlastník povinen dále strpět, aby jeho soused
při obdělávání svého pozemku –
např. při otáčení pluhu – překročil
hranici pozemku o 2 a 1/2 stopy.12)
Mezi pozemky tak vznikla mez –confinium o šíři 5 stop.13) Mez byla vyloučena z předmětu vydržení.
Nebylo tedy možné originární na-
2008
bytí vlastnického práva k tomuto
pozemku. Vlastník pozemku nesměl
měnit přirozený odtok dešťové vody
ke škodě svého souseda.
V. Současné pojetí práva
vlastnického
Právo vlastnické je podle současné právní teorie základním věcným
právem. Toto právo je realizací základních lidských práv zaručených
Listinou základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Ta v čl.11 odst. 1
prohlašuje, že každý má právo
vlastnit majetek. V další větě týž článek stanoví, že vlastnické právo
všech vlastníků má stejný zákonný
obsah a ochranu. Zde již je patrný
podstatný rozdíl oproti právu římskému, kde existovalo tzv. dvojí
vlastnictví – vlastnictví kviritské –
Dominium ex iure Quiritum a vlastnictví praetorské – bonitární. Jejich obsah, ale zejména ochrana, shodné
nebyly. Stejná myšlenka jako v čl. 11
odst. 1 Listiny je vyjádřena v ustanovení § 124 občanského zákoníku.
Dalšími Listinou garantovanými základními právy je stejná možnost
všech nabývat vlastnického práva.
Omezení spočívá v čl. 11 odst. 2
Listiny a v ustanovení § 125 odst. 2
občanského zákoníku, podle kterých jsou některé věci – tj. majetek nezbytný k zabezpečení potřeb
celé společnosti, rozvoje národního
12) 30,48 cm je 1 stopa 2,5 stopy, 76,20 cm je
30 palců.
13) 5 stop je 1,52 m tedy 60 palců.
31
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
hospodářství a veřejného zájmu –
vyhrazeny státu, či určeným osobám. Např. nerostné bohatství je
podle zvláštní úpravy ve vlastnictví
České republiky, a nikoliv ve vlastnictví vlastníka pozemku (srov.
ustanovení § 5 zákona č. 44/1998
Sb., o ochraně a využití nerostného
bohatství (horní zákon), ve znění
pozdějších předpisů).
Současná právní věda používá
promiscue termíny vlastnictví a vlastnické právo. V současných zákonech bývají používány oba dva
výrazy. Naproti tomu ABGB v ustanoveních § 353 a 354 rozlišuje vlastnictví ve smyslu objektivním, tj. jako
předmět vlastnictví a „právo vlastnické“. Předmětem vlastnického
práva vedle věcí hmotných jsou také
byty a nebytové prostory. Zvláštními kategoriemi předmětu vlastnického práva jsou: právo duševního vlastnictví, jejichž subjektem
mohou být z povahy věci jen osoby
fyzické, průmyslovým vlastnictvím
lze rozumět zpravidla práva k nehmotným součástem obchodního
jmění ve smyslu ustanovení § 6 odst.
1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Vymezení vlastnictví v současné
právní úpravě má stejně jako v římském právu analytický charakter.
Vymezení je obsaženo v ustanovení
§ 123 občanského zákoníku, kde
jsou vyjmenována jednotlivá opráv-
2008
nění vlastníka, rozdíl oproti právu
římskému je v omezení těchto
oprávnění zákonem: „vlastník je
v mezích zákona oprávněn“. Jednotlivá
oprávnění vlastníka zde uvedená
jsou různorodá a jejich výčet také
není úplný. Současná platná právní
úprava nerespektuje klasickou romanistickou vlastnickou triádu (ius
possisendi, ius utendi et fruendi a ius
abutendi) charakterizující typické
projevy vlastníkova působení na věc
a respektovanou v evropských soukromoprávních kodexech dodnes.
Výčet oprávnění v ustanovení § 123
občanského zákoníku obsahuje závěrem i oprávnění s věcí nakládat.
Toto oprávnění se dostalo do právní
úpravy až v poválečném vývoji. Byl
mu dokonce dán latinský název: ius
disponendi, ačkoliv se jedná o termín,
který v římském právu nemá oporu.
Naopak ius abutendi není v dnešní
platné právní úpravě zvlášť zmiňováno, ale počítá s ním návrh nového
občanského zákoníku.
Vlastnické právo je i dnes pojímáno jako právo trvalé – perzistující. Pozbude-li vlastník dočasně
všech svých vlastnických oprávnění
a jeho vlastnictví tím nezaniklo, zůstává nicméně vlastníkem (tzv. holé
vlastnictví – proprietas nuda).
Podstatná je otázka úpravy výkonu vlastnického práva a jeho
omezení. Výkon vlastnického práva spočívá ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění. Výkon
32
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
vlastnického práva se může uskutečnit jak konáním tak nekonáním.
Současná právní úprava, stejně jako
římskoprávní, zakazuje vlastnictví
zneužít. Zákaz zneužití vlastnického práva se v platné úpravě opírá
o čl.11 odst. 3 Listiny a o ustanovení
§ 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Ten se ale netýká specificky jen
vlastnického práva, nýbrž je obecný.
Specifický zákaz zneužití vlastnického práva občanský zákoník nemá.
Podle současné koncepce je zneužití
práva, vzhledem k tomu, že je zákonem zakázáno, jen zdánlivým
výkonem práva. Ve skutečnosti je
protiprávním úkonem. Takovému
protiprávnímu chování by soud neposkytl právní ochranu, nýbrž by
naopak poskytl ochranu proti němu. Speciálním ustanovením k této
úpravě je ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterého výkon
práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Stejně jako v právu římské je
vlastnické právo omezeno dvojím
způsobem. Za prvé se jedná o omezení pojmové – imanentní. Za druhé
je to omezení vnější – ad hoc. Takové omezení je uloženo vlastníkovi
jeho právním úkonem, rozhodnutím
soudu, zákonem (nikoliv však předpisem nižší právní síly) a nakonec
i rozhodnutím správního úřadu.
Omezení vlastnictví spočívá zpravidla
v povinnosti vlastníka něco nekonat
2008
– tj. něco opomenout (omittere), nebo
strpět (pati). Výjimečně spočívá
v povinnosti vlastníka něco konat.
V.I. Omezení vlastnictví ze
zákona
Povinnost nerušit – je součástí širší římskoprávní zásady neminem ledere. Tato zásada je zakotvena v některých obecných i specifických
ustanoveních občanského zákoníku.
Je to ustanovení § 3 a § 126 občanského zákoníku, který vlastníkovi
zaručuje ochranu proti každému,
kdo neoprávněně zasahuje do jeho
vlastnického práva. Zákonné omezení vlastnictví je obsaženo i v ustanovení § 415 a 417 občanského zákoníku, z nichž první ukládá počínat si
tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku, na přírodě a na
životním prostředí. Druhý poskytuje preventivní ochranu, a to svépomocí i soudní každému, komu hrozí
škoda, resp. v případě ustanovení
§ 417 odst. 2 občanského zákoníku
vážná škoda.
Zákaz porušování lidského zdraví,
přírody a životního prostředí je odrazem omezení vlastnického práva
vyplývajícího z Čl. 11 odst. 3 Listiny.
Zákaz imisí a tzv. zákonná věcná
břemena. Imisí se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se
zasahuje do cizího vlastnictví, resp.
do jiného práva nad míru přiměřenou
33
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
daným poměrům. Zákaz imisí vyplývá z tzv. sousedských práv. Ta
jsou upravena v ustanovení § 127
občanského zákoníku. Ten ve svém
prvním odstavci generální úpravu
příkladmo rozvádí. Vlastník pozemku
zejména nesmí – ohrozit sousedovu
stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo stavby na něm zřízené.
Nad míru přiměřenou poměrům,
a tedy dovolenou, obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem,
kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem,
stíněním a vibracemi, nechat vnikat
chovná zvířata na sousední pozemek. Nešetrně, tj. nepřiměřeným
způsobem a v neodpovídajícím rozsahu, popř. v nevhodné roční době,
tj. ve vegetačním období, odstraňovat ze své půdy podrůstající kořeny
nebo odstraňovat větve stromů přesahující na jeho pozemek. Právě posledně zmiňovaná úprava omezení
vlastnického práva se jeví ve srovnání s právem římským jako vágní
a nekonkrétní (římské právo např.
přesně určovalo výšku přesahujících větví stromů ze sousedova pozemku a dovolovalo si nechat i dřevo z přesahujících větví, které
majitel sousedního pozemku oklestil – viz. blíže ve výkladu o pojetí
vlastnictví v právu římském).
Zákazy sice vyplývají z tzv. sousedských práv, ale platí nejen ve vztahu k bezprostředním sousedům
a nejen ve vztahu k jiným vlastní-
2008
kům, ale ve vztahu ke každému,
kdo může být výše uvedeným a podobným vlastníkovým chováním
obtěžován nebo ohrožován ve výkonu svých práv. Tzn. i vlastník vzdálenějšího pozemku, nájemce věci,
její vypůjčitel apod. Při soudní
ochraně sousedských práv musí návrh na zahájení řízení směřovat
k určení povinnosti odpůrce zdržet
se přesně vymezeného rušení.
Výrok rozhodnutí pak musí být formulován určitě, tak aby připouštěl
výkon rozhodnutí. Ustanovení § 127
odst. 2 občanského zákoníku zároveň stanoví hmotněprávní podmínky, na základě kterých může soud
rozhodnout, že je vlastník pozemku
povinen pozemek oplotit. Oplocení
musí být potřebné, dále nesmí bránit účelnému využívání sousedních
pozemků a staveb a musí být zjištěno stanovisko stavebního úřadu.
Shodně s pojetím omezení vlastnického práva v římském právu je
dnes upraveno tzv. zákonné – legální břemeno (srov. ustanovení § 127
odst. 3 občanského zákoníku). Za
stanovených podmínek se týká nezbytnosti údržby či obhospodařování sousedních pozemků a staveb,
umožnění vstupu na vlastní pozemky, popř. stavby na nich zřízené, a to
za předpokladu, že tento vstup není
možný jinak než přes cizí pozemek.
Pro srovnání Zákon 12 desek upravoval i povinnost umožnit sousedovi přístup na svůj pozemek každý
34
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
druhý den, aby si mohl sebrat plody
tam přepadané. Jak již uvedeno,
všechny tyto povinnosti bylo možno
vynutit zvláštní žalobou, později interdiktem o „ořezání stromů“ i de
arboribus caedendis či sběru žaludů
de glande legenda. U polních pozemků byl vlastník povinen dále strpět,
aby jeho soused při obdělávání svého pozemku – např. při otáčení pluhu – překročil hranici pozemku o 2
a 1/2 stopy.
Zajímavá je dnešní právní úprava odškodnění v případě, že škoda
vznikla vstupem na pozemek, či
stavbu. V tomto případě se nepoužije obecné – generální ustanovení
o odpovědnosti za škodu (srov.
ustanovení § 420 občanského zákoníku), ale ustanovení § 127 odst. 3
občanského zákoníku, jakožto zvláštní skutková podstata odpovědnosti
za škodu. Odpovědnost je zde založena na objektivním principu –
tj. bez ohledu na zavinění. V příslušném ustanovení není uvedený
žádný liberační důvod a tak jde
o objektivní odpovědnost absolutní.
Omezení vlastníka věci ve smyslu použití věci bez souhlasu vlastníka.
Ustanovení § 128 občanského zákoníku ukládá vlastníkovi věci strpět,
aby nezávisle na jeho souhlasu bylo
za určitých zákonem stanovených
podmínek použito jeho věci, je-li toho třeba ve stavu nouze nebo naléhavém veřejném zájmu, nelze li účelu
dosáhnut jinak, na dobu k dosažení
2008
účelu nezbytnou, v míře k dosažení
účelu nezbytné a za náhradu.
V případech omezení vlastnictví ad
hoc se jedná o případy zákonného zástavního práva (srov. ustanovení
§ 156 odst. 1, § 672 odst. 1, § 535, § 608
a § 628 odst. 1 obchodního zákoníku). Druhou skupinou případů jsou
věcná břemena vzniklá ze zákona
(srov. ustanovení § 151o občanského
zákoníku). Omezení vlastnického
práva je obsaženo i v právní úpravě
práva zadržovacího. Omezení vlastnického práva vycházejí z četných
norem práva veřejného: zákon
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění
některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, ve znění pozdějších
předpisů, apod.
V.II. Omezení vlastnictví
úředním výrokem
Příkladem může být vznik zástavního práva na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.
Nejzásadnější omezení vlastnického
práva spočívá v institutu vyvlastnění.
35
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
lu 1 rubrikovaném jako „Vlastnické
právo, jeho omezení a ochrana“.
Návrh vymezuje vlastnické právo jednak objektivně, tj. z toho hlediska, co je jeho předmětem, tedy co
ve vlastnictví může být. Subjektivní
vymezení vyčítá souhrn vlastnických oprávnění, která jsou obdobně
jako dnes omezena zákonem. Jedná
se v podstatě o analytické vymezení
vlastnického práva obdobné římskoprávnímu pojetí, a to i v tom
ohledu, že zákonodárce si je vědom
neúplnosti, resp. nemožnosti dosáhnout úplnosti takového výčtu.
Reflexem římskoprávního pojetí je
výslovná dikce návrhu, kde se říká,
že vlastník může jiné osoby z oprávnění vlastnických (rozuměno vlastnictví) vyloučit.
V subjektivním vymezení vlastnického práva je specifikován i dnes
chybějící zákaz zneužití vlastnického práva, který současná platná
právní úprava zná pouze ve všeobecné povaze a je obsažen v ustanovení § 3 občanského zákoníku.
Návrh v podstatě vlastnické právo
nedefinuje a zůstává u osvědčeného
konceptu neúplného výčtu. Návrh
naopak respektuje jednotnost vlastnického práva tj. sepětí jeho pozitivní a negativní stránky. Pozitivní
stránka vlastnického práva – právo
vlastníka nakládat s věcí zpravidla
kterýmkoliv způsobem podle libosti
– je tedy reflexem římskoprávního
pojetí výlučného a přímého právní-
V.III. Omezení právním
úkonem vlastníka
Vlastník může své právo omezit
vlastním právním úkonem. Vlastnické právo mohl omezit i vlastníkův
právní předchůdce. Tak je tomu v případě, že vlastník nabyl smlouvou nebo děděním věci dané do zástavy nebo věci zatížené věcným břemenem.
V.IV. Omezení povinnosti
něco konat
Současná právní úprava omezuje
vlastníka zejména ukládáním povinnosti něco nekonat. I z tohoto
„pravidla“ existuje výjimka. Tou je
ustanovení § 127 odst. 2 občanského
zákoníku, kde je upravena možnost
uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit. (bližší výklad
k této problematice se nachází v části věnované sousedským právům).
VI. Výhled do nové právní
úpravy14)
Institut vlastnictví je v návrhu
nového občanského zákoníku (dále
jen návrh“) upraven v díle 3 v oddí14) Text věnovaný výhledu do budoucí právní
úpravy v návrhu občanského zákoníku
nevychází z nejnovějších výsledků legislativních prací. Je proto možné, že v některých partiích bylo v současné době již dosaženo některých změn, které tento text již
nemohl reflektovat.
36
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
ho panství nad věcí. Negativní
stránka vlastnického práva naopak
spočívá v možnosti vlastníka, aby
zabránil zpravidla každému jinému,
aby jeho věc neužíval nebo na ni jinak nepůsobil ius exclusionis - právo výlučnosti. V návrhu je upraveno
i oprávnění vlastníka odpovídající
ius abutendi. Je ale upraveno jinde
než samotné vlastnické právo, neboť
toto oprávnění je podmíněno tím, že
vlastník věc drží. To respektuje i návrh a upravuje zmiňované oprávnění v souvislosti s držbou.
2008
upravuje i imise nepřímé, které nejsou přímo vyvolány touto činností,
nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy
(spad popílku, šíření hluku, množení
hlodavců na pozemku neužívaném
nebo ne náležitě obdělávaném).
Stejně jako současná úprava má návrh ve výrazu „sousední pozemek“ na
mysli nejen pozemek v přímém sousedství, ale každý pozemek zasažený
imisemi. Návrh upravuje i otázku
přímých imisí pocházející z úředně
povoleného závodu. Zde dokonce
upravuje možnost náhrady škody
takto způsobené. Problematické ale
je, že škodu chce nahrazovat uvedením v předešlý stav - restitutione ad
integrum, což by v daném případě
znamenalo zákaz činnosti daného
závodu. Jako schůdnější se tak jeví
peněžitý relutární způsob náhrady
škody. Zvlášť je upravena i otázka
související s chovem zvířat. Stejně jako v současné úpravě je ponechán
zákaz nechat chovaná zvířata vnikat
na sousední pozemek. Daleko preciznější je nová právní úprava v otázce
stromů a jiných rostlin rostoucích na
sousedním pozemku.
Stejně jako současná právní úprava, svěřuje návrh úpravu vlastnictví
k bytům a nebytovým prostorám
zvláštnímu zákonu. Činí tak také
v případě vlastnictví k některým věcem, jejichž zvláštní režim je dnes
upraven v ustanovení § 125 občanského zákoníku.
VI.I. Omezení vlastnického
práva v návrhu nového
občanského zákoníku
Vlastnická oprávnění jsou speciálně upravena zákazem imisí, doplněným zvláštními opatřeními týkajícími se chovu zvířat a pěstování
rostlin, úprav pozemku, stavebních
prací na sousedním pozemku a užívání cizího prostoru. Zákaz imisí vychází ze současného ustanovení
§ 127 občanského zákoníku, na druhou stranu je méně kasuistický.
Návrh podobně jako římskoprávní
úprava navrhuje zakázat jak imise
přímé, které jsou v podstatě pokračováním vlastníkovi činnosti (svádění
vody trativodem na sousední pozemek – viz výklad v souvislosti s římským právem a obraně proti takové
imisi - interdictum cloacae). Návrh
37
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
vyjadřuje základní zásady práva.
Stručnost jejich vyjádření je neobyčejná v poměru k tomu, čeho se
z pohledu dnešního práva mohou
týkat (to je nakonec patrné i ze samotného textu tohoto článku).
Mnohé tyto zásady se promítají nejen do současného práva, ale v daleko větší míře se promítají do budoucí právní úpravy v návrhu nového
občanského zákoníku.
VII. Závěr
Předcházející řádky byly věnovány dvěma okruhům právní vědy.
První část se týkala obecné problematiky věcných práv. Druhá část
byla věnována tématu reflexe římskoprávních zásad do současného
platného práva se zaměřením na
institut práva vlastnického. Závěr se
týká právní úpravy v návrhu nového občanského zákoníku.
Přesto, že od sepsání mnohých
římskoprávních regulí uplynulo téměř 2000 let, je evidentní, že i dnešním právníkům mají stále co říci.
Strohý a přesný jazyk římských juristů obsažený v krátkých regulích
interní doktorand
Katedra právních dějin
Právnická fakulta
Univerzita Karlova v Praze
38
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
Některé možnosti daňového zvýhodnění při
podnikání ve společném evropském prostoru
k plánovanému a cílevědomému
využívání výhod, které jsou nabízeny různými daňovými systémy.
Jednotlivé osoby nebo skupiny osob
pak prostřednictvím těchto možností snižují své celkové zdanění. Toto
jednání je v současné praxi označováno termínem mezinárodní daňové plánování. Jeho přednostmi jsou
nejen minimalizace výsledné daně
z příjmu a zvyšování počtu položek
uznávaných jako výdaje na dosažení příjmů. Ale také různá koncepce
srážkových daní, soustava individuálních smluv o zamezení dvojího
zdanění, využití výhod odlišného
právního prostředí, ochrana majetku a v neposlední řadě také odlišná
regulace některých podnikatelských
aktivit.
I. Úvod
Vytvoření společného evropského prostoru mělo svůj ideový začátek krátce po druhé světové válce,
první použitelnou vizi v osobě
J. Delorse a jeho plánu, a také své
nejdůležitější vývojové mezníky –
Římské smlouvy a Maastricht.
Hospodářská a ekonomická vize dostala své měnové kontury a přerostla v hospodářsko-politickou realitu.
Pro Českou republiku se tak stalo
v roce 2004.
Leitmotivem bylo a je svobodné
podnikání zbavené mantinelů v podobě státních hranic a nadměrného
množství zákonů stanovujících
množství omezení, jichž podnikatelský sektor musí dbát. Neboť cílem
stále zůstává zisk.
Podnikatelé již po staletí a stejně
tak i v dnešním globalizovaném
světě usilují o maximalizaci zisku
především snahou snižovat své náklady. Přičemž daňové zatížení je
nezanedbatelnou součástí celkových nákladů. Tento fakt motivuje
mnoho států, které se snaží přilákat
zahraniční investory a zvyšovat tak
svou hospodářskou prosperitu. Na
základě této skutečnosti dochází
II. Jednotný vnitřní trh EU
Jednotný vnitřní trh tvoří součást
prvního komunitárního pilíře (tzv.
Maastrichtského chrámu) Evropské
unie. Tento pilíř je tvořen Evropskými
společenstvími (ES a EURATOM)
a byl vytvořen na základě Maastrichtské smlouvy z roku 1992, která
vstoupila v platnost v roce 1993.
39
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Zakladatelské smlouvy Evropských
společenství vytvářejí právní základ
vnitřního trhu a orgány ES přijímají
k jeho realizaci mnoho aktů sekundární legislativy. Velmi důležité jsou
také další mezinárodní smlouvy,
které jsou považovány za smlouvy
subsidiární. Podle čl. 14 odst. 2
Smlouvy o ES „vnitřní trh zahrnuje
prostor bez hranic, ve kterém je v souladu s ustanoveními této Smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. Protože se zde neuplatňují
hranice mezi členskými státy, jedná
se o trh jednotný. Do jednotného
vnitřního trhu patří území celého
Evropského společenství, v němž
hranice mezi státy neplatí; tento trh
nese určité znaky trhu národního.
K volnému pohybu zboží dochází transportem přes vnitřní hranice
Evropského společenství, respektive
EU. Uskutečňování volného pohybu
zboží je závislé na celní unii.
Společenství tuto unii založilo za
účelem zrušení všech dovozních
i vývozních cel a všech dávek s rovnocenným účinkem mezi členskými
státy a také aby došlo k přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím. Další prostředek, který zajišťuje volný pohyb
zboží, je zákaz kvantitativních omezení dovozu i vývozu zboží a veškerých opatření s rovnocenným účinkem.
Volný pohyb osob, který umožňuje volný pohyb pracovníků, je ve
2008
Společenství dobře zajištěn. Co se
zaměstnání týče, upravuje odměnu
za práci a jiné pracovní podmínky.
Jakákoliv diskriminace mezi pracovníky založená na základě státní
příslušnosti je zakázána. Také rodinní příslušníci pracovníka mají právo
pobývat na území cizího členského
státu, ale jen za splnění určitých
předpokladů.
S volným pohybem osob je úzce
spojena svoboda usazování, označována též jako svoboda podnikání,
obsahující nejen právo zakládat a řídit podniky, ale také právo zahájit
a provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Vztahuje se tedy jak na
činnost právnických osob, tak na
činnost fyzických osob, které jsou
samostatně výdělečně činné. Omezovat svobodu usazování či podnikání příslušníků jednoho členského
státu na území státu druhého je zakázáno. Také jakákoliv omezení při
zřizování poboček, zastoupení nebo
dceřiných společností na území cizího státu jsou v rámci Evropského
společenství, respektive EU, jsou zakázána.
Volné poskytování služeb nebo
volný pohyb služeb uvnitř Společenství je další svobodou tvořící
jednotný vnitřní trh. Jde o služby,
které jsou poskytovány většinou za
úplatu, ale jen za předpokladu, že
nejsou upraveny ustanoveními
upravujícími volný pohyb zboží, kapitálu či osob. Jsou to především
40
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
služby řemeslné, obchodní, průmyslové a služby poskytované v oblasti svobodných povolání. Uvnitř
Společenství je zakázáno omezení
volného pohybu služeb pro příslušníky členských států. Na rozdíl od
služeb poskytovaných v rámci svobody podnikání se volný pohyb
služeb vztahuje pouze na dočasné
poskytování služeb, přičemž nedochází k přesídlení do jiného členského státu. Poskytovatel služby může
svou činnost dočasně vykonávat na
území cizího státu za stejných podmínek, které mají příslušníci daného
státu.
Poslední svobodou je volný pohyb kapitálu, jenž zahrnuje volný
přesun kapitálu a plateb jak mezi
členskými státy navzájem, tak i mezi členskými státy a třetími zeměmi.
Omezení volného pohybu kapitálu
a plateb jsou zakázána.
Volný pohyb může být jednotlivými členskými státy omezen pouze
ve výjimečných případech. Vývoz
a dovoz zboží, tedy volný pohyb
zboží, může být omezen jen z důvodů ochrany veřejného pořádku,
veřejné bezpečnosti, veřejné mravnosti, ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, ochrany zdraví. Volný pohyb osob může být
státem omezen jen z důvodu veřejné
bezpečnosti, veřejného pořádku
a ochrany zdraví, jde-li o svobodu
usazování (podle čl. 46 odst. 1
Smlouvy o ES) nebo pracovníky
2008
(podle čl. 39 odst. 3 Smlouvy ES).
Sankce a zákazy nejsou z hlediska
práva Společenství opodstatněné,
neplatí-li pro občany, kteří zde
mají domicil, shodným způsobem.
Evropský soudní dvůr v rozsudku
Adoui a Cournaille z roku 1982 v tomto smyslu stanovil, že určité chování
nemůže být považováno za natolik
závažné, aby mohlo odůvodnit
omezení vstupu a pobytu příslušníka jiného členského státu na území
daného státu, pokud tento stát nepřijme vůči identickému chování
svého občana donucující nebo jiná
opatření k potírání takového chování. Aby byla realizována ustanovení
Smlouvy o ES, byla přijata směrnice
konkretizující veřejnou bezpečnost,
veřejný pořádek a zdraví. Tato
směrnice se vztahuje na všechny
příslušníky členských států, kteří
v jiném členském státě pobývají,
anebo tam cestují, za účelem vykonávání zaměstnání nebo samostatně
výdělečné činnosti, a také pokud
zde pobývají jako příjemci služeb,
jako manžel, manželka či rodinní
příslušníci. Co se omezení z důvodu
ochrany zdraví týče, obsahuje směrnice seznam nemocí, pro něž je možné omezit volný pohyb osob. „Žádný
členský stát nesmí zvýhodňovat domácí
subjekty nerovným zacházením s jejich
potenciálními konkurenty z jiných zemí
Evropské unie, ať by šlo o podmínky
uvádění výrobků na trh, výši daní a poplatků, vstup do podnikání anebo různé
41
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
podpory.“ Tudíž platí totožné výjimky jako u svobody usazování též
pro volný pohyb služeb. Evropský
soudní dvůr konkretizoval podmínky pro uplatňování jednotlivých výjimek v případech patřících do jeho
jurisdikce. Přesto však členské státy
Společenství stále uplatňují mnoho
skrytých výjimek, jež je potřeba odstranit.
Odstraňování legislativních a administrativních překážek omezujících volný pohyb mezi členskými
státy tvoří základ pro realizaci čtyř
základních svobod. Jde o oblast práva veřejného, neboť se zde projevuje
zájem států. Avšak pohyb zboží
a služeb se uskutečňuje především
v rámci vztahů podnikatelů z členských zemí, mezi kterými vznikají
hlavně obchodněprávní a občanskoprávní vztahy. Což jsou vztahy
vznikající na základě soukromoprávních norem, které jsou přijímány jednotlivými členskými státy.
Pouze některé dílčí otázky jednotlivých oblastí, jako je ochrana spotřebitele, právo obchodních společností či právo duševního vlastnictví,
patří do pravomocí Evropských
společenství.
Přísná unifikace obecného souboru hmotněprávních norem je
i přes značné úsilí odborníků v současné době nedosažitelná. Nedávno
označila Evropská komise právě
nejednotnost právní úpravy smluvních vztahů jako další překážku
2008
pro bezprostřední funkci jednotného vnitřního trhu. Přitom hlavně
smluvní právo je nástrojem regulujícím přeshraniční vztahy. Dokonce
Evropský parlament potvrdil, že
sjednocení některých segmentů soukromého práva je klíčové pro dokončení vnitřního trhu. Jako nejlepší
řešení je shledávána harmonizace
zásadních oblastí soukromého práva vytvořením Evropského občanského zákoníku.
V další části textu se zaměříme
na daňové aspekty a na vybrané země se zvláštními daňovými režimy,
na kterých je možné prakticky demonstrovat různé specifické výhody jejich využívání.
III. Daňové preferenční
prostředí
Hlavním důvodem pro využívání
států s daňově preferenčním režimem je tedy optimalizace daňového
zatížení, přičemž důraz je kladen
zejména na daně z příjmu právnických osob. Přesné údaje o počtu
subjektů, které využívají preferenčních daňových režimů, se dají zjistit
jen velmi obtížně, neboť drtivá většina států s tímto systémem nevede
veřejnou evidenci těchto specifických subjektů. Přesto však chování
podnikatelských osob můžeme odhadnout na základě důkladnější studie. Dokonce lze zjistit, které mož42
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
nosti daňových struktur jsou v konkrétních státech nejvíce aplikovány.
Příkladem může být Česká republika, kde jsou velice často využívány
mezinárodní smlouvy o zamezení
dvojího zdanění, které byly uzavřeny se státy s nízkou úrovní zdanění,
především s Nizozemskem a Kyprem. Nizozemsko je velice výhodné
prostředí pro registraci renomovaných zahraničních společností podnikajících v ČR. Tyto subjekty u nás
realizují podnikatelské záměry prostřednictvím mateřských společností, jež jsou zaregistrovány v tomto
silném a stabilním státě s neobvykle
příznivým daňovým režimem a kde
hrozí jen minimální riziko změny
legislativních a ekonomických poměrů. Právě příznivá konstrukce
smlouvy o zamezení dvojího zdanění České republiky s Nizozemskem
umožňuje uplatňovat nízké sazby
srážkových daní a je tak hlavní příčinou tohoto hojně používaného
způsobu investičních aktivit. Také
ryze české subjekty mohou profitovat z této výhodné konfigurace, jako
například Komerční banka, která
emitovala euroobligace přes svou
nizozemskou dceřinou společnost
(Komercni finance B. V.), přestože za
závazky z těchto obligací ručila sama mateřská společnost.
Podoba daňových zvýhodnění,
které jsou jednotlivými státy poskytovány, se většinou v mnoha ohledech liší. Někdy mívají individuální
2008
charakter. Taková situace nastává
v případech, kdy se jedná o výhody
určené pouze jednomu subjektu,
jemuž jsou výjimky poskytovány
na základě dohody mezi konkrétním státem a daným zahraničním
investorem. Týkají-li se však daňové výhody všech subjektů daňového systému nebo určitého typu
subjektů z tohoto prostředí, jde
o univerzální charakter zvýhodnění.
Daňová zvýhodnění se dají zahrnout do několika hlavních skupin.
Patří sem individuální zdanění nabízená státy velkým investorům, které poskytují vlády jednotlivých států za
vytvoření nových pracovních míst
a rozvoj dané oblasti.
Další jsou daňová zvýhodnění poskytovaná holdingovým společnostem
vyspělými státy s vysokým daňovým
zatížením. Jsou to především členské
státy Evropské unie (Belgie, Dánsko, Francie, Německo, Portugalsko,
Rakousko, Španělsko a Velká Británie), ale také Spojené státy americké
nebo Švýcarsko.
Daňová zvýhodnění vycházející
z teritoriálního principu jsou také nezanedbatelným jevem. Dalšími jsou
daňová zvýhodnění spočívající v aplikaci snížené sazby daně z příjmu pro
zvlášť právně kvalifikované subjekty,
z nichž k nejznámějším patří Nizozemské Antily, Kypr a Maďarsko.
Nelze opomenout ani daňové výhody plynoucí z paušálního osvobození
pro některé subjekty, jenž je používané
43
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
především pro společnosti, které se
zakládají podle zvláštního zákona
a mají právo podnikat pouze mimo
stát původu. Paušální osvobození
od přímých daní je nahrazeno fixním
ročním poplatkem, který je nezávislý na dosaženém příjmu. Jsou to většinou malé ostrovní státy, příkladem
tohoto typu mohou být Britské
Panenské ostrovy a Seychely.
Velmi zajímavé je daňové zvýhodnění umožňující vznik daňově osvobozených subjektů. Jde o vyspělé státy,
ve kterých lze založit subjekt, jehož
příjem či část tohoto příjmu bude
osvobozena od daňové povinnosti.
Státy, které umožňují daňové zvýhodnění formou vyloučení příjmů
dosažených v zahraničí z daňového
základu, jsou typickým příkladem.
Mezi nejznámější patří Jersey,
Guersey, Panama nebo Hong Kong.
Poslední skupinu tvoří daňová
zvýhodnění v zemích, které vůbec neznají daň z příjmu a nezatěžují tedy
právnické ani fyzické osoby. Jsou jimi například Antiqua, Bahamy nebo
Kajmanské ostrovy.
2008
právním systémem hledat obdobu
čtyř základních typů českých obchodních společností a posléze
k nim připojit ekvivalenty, které lze
nalézt v angloamerických právních
systémech. Mnohem zajímavější je
rozdělení podle titulu, na základě
kterého je konkrétní společnosti
umožněno požívat daňové výhody.
Kritériem pro toto dělení je, zda společnost byla založena podle speciálního právního předpisu nebo právního předpisu všeobecného.
Daňově zvýhodněné společnosti
založené podle zvláštních zákonů,
které mimo úpravu vzniku a existence společností obsahují též ustanovení rozhodná pro určení daňového režimu, jsou vytvořeny na
základě odlišného právního předpisu než společnosti domácí (podnikající v teritoriu konkrétní země).
Vzorem takové úpravy se stal zákon
o mezinárodních obchodních společnostech vydaný na Britských
Panenských ostrovech v roce 1984.
Typickým rysem mezinárodních obchodních společností (International
Business Companies, IBC) vznikajících podle tohoto zákona a jeho imitací je samozřejmě osvobození od
daňové povinnosti. Charakteristická
je také absence povinnosti předkládat úřadům účetní výkazy, povinnost mít ve státě založení registračního agenta, registrované sídlo
a především zákaz podnikání anebo
vytváření příjmů na území státu,
IV. Typy zvýhodňovaných
společností
Tyto společnosti bychom mohli
rozdělit do rozsáhlého množství
skupin. Například pro dělení společností podle právní formy by bylo
možné ve státech s kontinentálním
44
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
kde je mezinárodní obchodní společnost založena (čímž se diametrálně liší od domácích společností).
Naopak právnické osoby založené podle obecného zákona o společnostech v jiných státech mohou využívat daňové výhody, i když jen za
předpokladu splnění specifických
podmínek. Jsou jimi nerezidentní
a daňově osvobozené společnosti.
Nerezidentní společnosti mají buď
částečně anebo zcela osvobozeny
příjmy, které byly dosaženy mimo
stát založení. Daňově osvobozené
společnosti nejsou povinnosti zbaveny automaticky, ale až na základě
žádosti podané kompetentnímu orgánu.
2008
stence žádné organizační struktury,
což přináší velkou míru svobodného podnikání. Dokonce i finanční
náklady na založení bývají téměř
zanedbatelné.
IV.II. Holdingové společnosti
Tato zvláštní forma obchodní
společnosti slouží k udržování majetkové účasti (formou akcií nebo
obchodních podílů) v jiných (dceřiných) společnostech. Holdingová
společnost neboli mateřská společnost stojí na vrcholu holdingu
a ovládá podřízené dceřiné společnosti. Často se pojmu holdingová
společnost nepřesně používá jako
synonyma pro holding (koncern).
Všechny obchodní společnosti, které tvoří holding, jsou právně samostatnými subjekty. Koncern právní
subjektivitu nemá, je sdružením
(konsorciem) bez právní subjektivity. Společnosti tvořící toto spojení
mívají zpravidla právní formu akciové společnosti nebo společnosti
s ručením omezeným, ekonomicky
představují vrcholnou formu systému účasti, v níž se organizují největší monopoly. Tyto společnosti vznikly v USA a jsou přechodným typem
rozvoje trustu.
Holdingová společnost někdy
bývá uspořádána jako čistý holding.
V takovém případě je jediným předmětem činnosti mateřské společnosti
IV.I. Partnership
Partnership je výtvorem angloamerického právního systému. Jde
o společenství dvou nebo více osob,
které dávají dohromady své schopnosti a vlastní finanční zdroje za
účelem dosažení společného podnikatelského cíle. Nespornou výhodou této formy podnikání je, že
v mnoha zemích se namísto daně
z příjmu platí pouze nízký paušální
poplatek. Někde se zase příjmy nezdaňují daní z příjmu právnických
osob, nýbrž dochází k zdaňování
pouze na úrovni společníků. Další
předností, ať už general partnership
nebo limited partnership, je neexi45
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
držení a správa majetkových účastí
a dohled nad dceřinými společnostmi. Možná je i situace, kdy koncernová centrála vykonává obslužnou
činnost pro všechny subjekty spojení, která zajišťuje společný prodej,
odbyt, dopravu, úvěrování a další.
Hojně využíván je též kombinovaný
holding, ve kterém si holdingová
společnost ponechává část svých
výrobních a obchodních aktivit
a další část jejího zaměření zastupuje správa majetkových účastí.
Daňová zvýhodnění, která se
vztahují na tento typ společností,
se odvíjí od zdanění příjmů plynoucích z majetkových účastí nebo z jejich prodeje. Přičemž jde o osvobození od daně (resp. její snížení)
z takhle vzniklých příjmů. Klíčovým
faktorem je daňový režim, měl by
obsahovat kombinaci následných
prvků. Dividendy, které jsou vypláceny zahraniční dceřinou společností do holdingové společnosti, musí
být ve státě dceřiné společnosti daněny jen velmi nízkou sazbou anebo
nejlépe vůbec. Tyto dividendy by
zároveň neměly být daněny (resp.
jen minimálně) také ve státě mateřské společnosti. Taktéž by měly být
zdaněny i zisky vzniklé prodejem
účastí v dceřiných společnostech.
Další podmínky, které určují
vhodnost země, bývají specifické. Je
to například kvalita bankovního
systému, přístup ke společnostem
v daném státě, možnost začlenění
2008
společnosti z jiných daňově zvýhodněných zemí, celní předpisy, legislativní omezení a další.
V této souvislosti je třeba se zmínit o směrnici EU 90/435/EEC
o vztazích mezi mateřskou a dceřinou společností, která řeší problematiku zamezení dvojího zdanění
dividendových převodů mezi společnostmi z EU. Tato směrnice nahrazuje smlouvu o zamezení dvojího zdanění v případě, že mezi
konkrétními členskými státy neexistuje taková smlouva. Cílem této direktivy je tedy zamezení případného dvojího zdanění a zjednodušení
podnikání v jednotném vnitřním
trhu EU. Účelem je také vyloučení
rozdílu mezi zdaněním domácích
a zahraničních společností, které
mají dividendové příjmy ze stejného
členského státu. Tato směrnice zároveň zavazuje členské země (až na
několik výjimek), aby byla výplata
dividend z dceřiné společnosti do
zahraniční mateřské společnosti
vlastnící nejméně 25 % akcií osvobozena od srážkové daně.
IV.III. Evropská společnost
Evropská společnost, která se
často nazývá evropská akciová
společnost, je známá též pod latinským názvem Societa Europaea
(SE). Je to právní forma podnikání,
která je vytvořená na základě práva
46
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Evropského společenství. Jejím účelem je usnadnění volného pohybu
kapitálu v rámci vnitřního trhu
Evropské unie a sjednotit právní
formy obchodních společností v celé
EU. Vznik Evropské společnosti
umožňuje nařízení o statutu evropské společnosti z roku 2001 a následující implementace tohoto nařízení
do jednotlivých národních legislativ.
Členské státy EU ukončily implementaci v říjnu 2004, ale první evropské společnosti vznikaly až na
začátku roku 2006. Do první poloviny roku 2007 vzniklo bez mála sto
evropských akciových společností.
Zakladateli Societa Europaea byly
především obrovské nadnárodní
společnosti.
Základní výhodou SE je flexibilita a znamená možnost přesouvat její sídlo v rámci EU bez likvidace
společnosti na rozdíl od běžné národní formy podnikání. Takový přesun sídla společnosti při zachování
kontinuity společnosti umožňuje
výběr nejvýhodnějšího daňového
systému v rámci EU. Tato výjimečná
možnost měnit daňovou rezidenci
v rámci EU i několikrát do roka (tzv.
country schopping) je skutečně ojedinělá. Po přesunu společnosti se na
evropskou společnost vztahují daňové zákony nového domovského
státu. Po výběru sídla může tato
společnost využívat například nízké
daně z příjmů na Kypru, anebo profitovat z výhodného holdingového
2008
režimu v Nizozemsku. Takto je
možné řešit též optimalizaci zdanění budoucích operací, jimiž by mohlo být obchodování s pohledávkami
či prodeje podílů. Možnost měnit
svou daňovou rezidenci podle
svých aktuálních potřeb je obrovskou výhodou. Neboť členské země
EU nabízejí širokou škálu daňových
systémů, z nichž každý je výhodnější pro určité transakce.
Samotný proces přesídlení společnosti nemá pozitivní daňové dopady, neboť zanikající společnosti
mají povinnost ke dni předcházejícímu jejich vzniku sestavit mimořádnou účetní závěrku a následně podat daňová přiznání. Ale nově
vzniklá Evropská společnost už může sídlit ve státě s výhodnějším daňovým režimem a podléhat svými
celosvětovými příjmy nižší sazbě
daně. Evropská akciová společnost
spadá pod obecné daňové zákony,
vztahují se na ni i ustanovení
o stálých provozovnách, smlouvy
o zamezení dvojího zdanění nebo
směrnice EU. Také je možné vybrat si touto cestou vhodnější právní systém, i případné budoucí soudní spory se budou řešit v novém
místě sídla společnosti.
Úspora nákladů na správu a řízení je také nezanedbatelným jevem.
SE si může zvolit tzv. monistický
systém řízení a společnost pak řídí
pouze jeden statutární orgán (minimálně dvoučlenný), který se nazývá
47
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Správní rada s předsedou (Presidént
directeur général). To znamená velkou úsporu nákladů ve srovnání
s běžnou akciovou společností, která musí mít představenstvo a dozorčí radu. Ale náklady na její vytvoření, které mnohonásobně převyšují
například náklady na nizozemskou
společnost, si opravdu nemůže dovolit každý. Evropská společnost
může být založená pěti způsoby, její
vytvoření nabízí značné daňové,
prestižní a holdingové výhody, které jsou typické pro podnikání ze zahraničí.
Evropská společnost určitě není
lacinou záležitostí, avšak za cenu
desítek tisíc euro se podnikateli dostane vynikajícího flexibilního nástroje s řadou předností. Je to rozhodně nejprestižnější právní forma
podnikání, kterou je možné v současnosti založit. Mnoho významných evropských i českých společností takto změnila svoji právní
formu anebo založila tuto společnost. Předním motivem je volný pohyb této společnosti v rámci EU,
dalšími jsou konsolidace podnikatelské struktury pod holdingovou
společnost renomovaného jména
a daňové motivy, které jsou spojeny
s přesídlením evropské společnosti
do liberálnější jurisdikce.
Snaha o snižování administrativního břemene podniků je v současnosti světovým trendem. Velké
množství osob podniká prostřed-
2008
nictvím zahraničních společností.
Důvodů, proč tak činí, je mnoho.
Někteří chtějí snížit vysoké zdanění
svých podnikových příjmů v domovském státě, jiní mají v úmyslu
jen maskovat své aktivity před svými konkurenty. Dalším důvodem,
proč podnikat právě prostřednictvím zahraniční firmy, jsou též
menší počet legislativních překážek
spojených se správou společnosti
v dané jurisdikci, ale může to být
také vyšší prestiž zahraničního státu
či vhodnost určité jurisdikce ke
snadnému přístupu na některé
zvláštní trhy. V této souvislosti je
nutné zmínit se též o některých
zvláštnostech a zejména o výhodách
jednotného vnitřního trhu Evropské
unie a postavení podnikatelských
subjektů v jeho prostředí.
V. Některé vzorové příklady
Je samozřejmě celá řada zemí,
které – ač integrovány v Evropských
společenstvích i Evropské unii – vykazují v tomto směru některá specifika. Na tomto místě ovšem raději
připomeňme některé tak řečeno atypické země – v tom směru, že se jim
snad nedostává až takového prostoru v médiích.
Jako první by bylo možno uvést
Belgii.
V tomto státě jsou zajímavá zejména koordinační centra a holdin48
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
gová společnost. Zajímavostí koordinačních center je, přestože platí
běžnou daň z příjmu právnických
osob, že není zdaňován zisk z podnikatelské činnosti, ale tzv. „výdaje
na podnikání“. Přitom výslednou
sazbu určuje až jednání s daňovými
úřady. Hodnocení Belgie pro založení holdingové společnosti je také
velmi příznivé.
Belgie je členský stát EU, tudíž se
na ni vztahuje výše zmiňovaná direktiva EU 90/435/EEC. Belgie využila možnost danou touto směrnicí
a stanovila časový test pro osvobození. Takže jestliže belgická holdingová společnost drží nejméně 25 %
akcií dceřiné společnosti z EU po
dobu dvanácti měsíců, jsou pak dividendy poukázané dceřinou společností osvobozeny od daně. Ve státech, kde se tato směrnice nepoužije,
mohou belgické holdingové společnosti využít rozsáhlou škálu smluv
o zamezení dvojího zdanění (má jich
66). Daňová sazba daně z příjmu
právnických osob je 39 %, avšak
zdanění dividend je ve dvou případech výrazně nižší.
Zemička ani ne jako za groš kudla, ale spíš malý krajíc tlustě pomazaný máslem – to je Monako.
V letech 1869 až 1963 v Monaku
neexistovala prakticky žádná varianta přímého zdanění. Pod záminkou zajištění spravedlivé hospodářské soutěže si však Francie vynutila
zavedení daně z příjmu právnic-
2008
kých osob. Od té doby musí společnosti, jejichž hrubý příjem plyne
alespoň z 25 % přímo nebo nepřímo
ze zahraničí, přiznávat daň z obchodních a průmyslových příjmů.
Avšak pochází-li více než čtvrtina
příjmu společnosti z Monaka, je daňové povinnosti zbavena.
Jakákoli monacká společnost je
pro daňové účely považována za rezidentní, pojetí nerezidentní společnosti se zde neuplatňuje. Jsou-li
však rezidentní společnosti řádně
založeny, mohou spravovat společnosti vytvořené v jiných zemích,
kterých se monacké daně nedotýkají. Nejvíce používané typy společností v Monaku jsou monacká akciová společnost a monacká forma
general partnership.
Hojně jsou zde zastoupeny také
pobočky zahraničních společností
(seccursales). Ty jsou velmi často využívány k administrativní činnosti
zahraničních společností. Podle druhu činnosti se rozeznávají dvě kategorie těchto poboček. Je to čistá administrativní pobočka, která nesmí
obchodovat vlastním jménem, ani
získávat žádné příjmy na vlastní
účet. Pouze poskytuje administrativní služby své mateřské společnosti a k hrazení svých nákladů užívá
příspěvků právě od ní. Obchodní
agentura je druhým typem pobočky
zahraniční společnosti, která se od
předchozí liší tím, že může nezávisle poskytovat služby (většinou
49
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
společnostem v rámci vlastní skupiny), za něž může vybírat platby.
Jméno pobočky musí být shodné
se jménem mateřské společnosti
a registračním agentem by měla být
osoba s bydlištěm v Monackém knížectví. Činnost pobočky musí odpovídat předmětu podnikání mateřské
společnosti v jejích zakladatelských
dokumentech. Kopie stanov a zakladatelské smlouvy společnosti musí
být předány se žádostí o registraci.
Registrační proces trvá až šest
měsíců.
2008
ných se správou společnosti v dané
jurisdikci, ale může to být také vyšší
prestiž zahraničního státu či vhodnost určité jurisdikce ke snadnému
přístupu na některé zvláštní trhy.
Uvedli jsme samozřejmě jen některé formy a subjekty. Všechny výš
uvedené zvýhodněné subjekty jsou
nejčastěji používané pro optimalizaci finančních toků a pohybu zboží
při mezinárodním obchodu, jenž je
předním motivem právě pro aplikaci daňově privilegovaných společností. Neboť právě podnikatelský
subjekt, který je založen v příhodném státě a za určitých okolností,
může být vynikajícím centrem pro
řízení veškerých mezinárodních obchodních transakcí, které při svých
aktivitách uskutečňuje. A zároveň
může požívat rozsáhlá daňová zvýhodnění, jež jsou pro konkrétní
strukturu na základě podrobné selekce nejefektivnější. Vše pochopitelně v duchu dosavadních integračních trendů.
VI. Závěr
Všechny formy evropského podnikání zcela logicky nepostrádají
snahu o snižování administrativního břemene podniků, která je v současnosti světovým trendem. Velké
množství osob podniká prostřednictvím zahraničních společností.
Důvodů, proč tak činí, je mnoho.
Někteří chtějí snížit vysoké zdanění
svých podnikových příjmů v domovském státě, jiní mají v úmyslu
jen maskovat své aktivity před svými konkurenty. Dalším důvodem,
proč podnikat právě prostřednictvím zahraniční firmy, je též menší
počet legislativních překážek spoje-
Katedra finančního práva,
národního hospodářství a ekonomie
Právnická fakulta
Univerzita Palackého v Olomouci
50
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
Vzdělávání soudců ve Třetí říši
– jeden z prostředků odstranění nezávislosti
německé justice
JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen, LL.M.Eur.Integration (Dresden)
Citát:
„Ochránce práva má politické povolání,
jehož výkon závisí obzvláště na světovém
názoru a charakteru jeho nositele.“
Walter Mieth1)
Národním socialistům bylo již
před převzetím moci jasné, že prosazení jejich politických revolučních cílů nebude možné pouze prostřednictvím zákonů a jiných legislativních
opatření. Proto bylo nutné rovněž
provést především přeměnu myšlení
lidí. Z tohoto důvodu bezprostředně
po uchopení moci v roce 1933 upustili národní socialisté od provedení
rozsáhlejších institucionálních změn
v německé justici. Jejich prvořadým
cílem bylo personální zglajchšaltování (Gleichschaltung), tedy odstranění
všech nepohodlných osob z justice,
které by mohly stát v cestě uskutečnění národně socialistických cílů.
Až v druhém stupni následovaly
teprve centralizační snahy, ustavení2)
mimořádných soudů (Sondergerichte) a konečně Lidového soudního
dvora se sídlem v Berlíně (Volksgerichtshof), které byly obsazeny politicky spolehlivými soudci – pokud
možno přesvědčenými národními
socialisty - rozhodujícími na základě
národně socialistických principů.
Před rokem 1933 se otevřeně k NSDAP
hlásil jen nepatrný počet soudců
a státních zástupců, což se ovšem po
uchopení moci rapidně změnilo.
Každý demokratický právní stát
je založen na nezávislém soudnictví,
čímž se odlišuje od státu totalitního,
který se všemi dostupnými způsoby
snaží nezávislost soudů a soudců
odstranit. Ne jinak tomu bylo i ve
Třetí říši. Odstranění soudcovské
nezávislosti mělo vést ke „zmenšení“ propasti mezi právem a národem a vytvoření soudnictví, které
by nebylo odcizeno lidu a které by
rozhodovalo podle zájmů národního
1) Citát pochází z: Mieth, W.: Zur Vor- und
Ausbildung der Rechtspflegeranwärter.
Deutsche Rechtspflege. 1936, č. 10, s. 412.
2) První zákon o převedení soudnictví na
Říši z 16. února 1934 (RGBl. I. S. 91).
I. Úvodem
51
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
společenství.3) Těmito požadavky se
tedy zdůvodňovaly a ospravedlňovaly zásahy do nezávislosti justice,
ať se již jednalo o změny v právním
postavení soudce, odstranění zásady zákonného soudce, odstranění
soudní samosprávy nebo věcné
či osobní nezávislosti soudnictví.
Cílem tohoto příspěvku je pojednat
o jednom z prostředků ovlivňování
nezávislosti soudního rozhodování,
a to je o vzdělávání a školení soudců
prováděné jak před nástupem do
funkce, tak i během jejího výkonu.
2008
soudce při aplikaci práva a donutit je
rozhodovat podle národně socialistických představ, prošli samozřejmě
i referendáři a studenti právnických
fakult. Soudní rozhodování mělo odpovídat „zdravému cítění národa
tak, aby každý člen národního společenství měl důvěru k právnímu
systému. Právo zakotvené v právních předpisech bylo pouze vodítkem pro skutečné rozhodování,
a proto těžiště vzdělání nespočívalo
pouze v odborných znalostech“.4)
Vzdělávání a ovlivňování soudců, státních zástupců i ostatních
právníků se uskutečňovalo v několika formách: prostřednictvím studia
na právnických fakultách, v období
výkonu referendariátu a prostřednictvím pravidelně pořádaných školení. Organizačně tyto činnosti zajišťovaly na straně státu Říšské
ministerstvo spravedlnosti, vyšší
říšské orgány justice a na straně
NSDAP Svaz národně socialistických německých právníků,5) pozdě-
II. Obecné poznámky k pojetí
vzdělání ve Třetí říši
Reforma justice a její podrobení
národně socialistickým cílům se však
nedala provést ze dne na den, přestože národní socialisté usilovali o její
uskutečnění co nejrychleji, protože
bez pomoci justice a jejího přičinění
by nebyli schopni prosadit své revoluční cíle. Z tohoto důvodu bylo bezprostředně po 30. lednu 1933 započato se školením starších právníků,
soudců i státních zástupců, které jim
mělo dodat ideologický základ pro
jejich budoucí činnost. Výchovou
a školeními, majícími za cíl ovlivnit
4) Mieth, W.: Zur Vor- und Ausbildung der
Rechtspflegeranwärter. Deutsche Rechtspflege.
1936, č. 10, s. 414.
5) Tato oborová organizace NSDAP byla založena Hansem Frankem již v roce 1928.
V období Výmarské republiky byla sdružením pro právní ochranu členů strany,
poté byla využita v procesu „zglajchšaltování“ při zrušení ostatních soudcovských
a jiných právnických stavovských organizací. Blíže viz. Bedürftig, F. Třetí říše
a druhá světová válka. Přeložil Petr Dvořáček. Praha : Prostor, 2004, s. 282.
3) Boberach, H.: Richterbriefe. Dokumente
zur Beeinflussung der deutschen Rechtssprechung 1942 – 1944. Boppard am Rhein:
Hafale Boldt Verlag, 1975, s. 11.
52
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
výchovou…“.7) Vzdělání a výchova se tedy neměly omezovat pouze
na odbornou stránku, nýbrž důležité bylo i tělesné utužování a ideologické a charakterové školení.8)
ji přejmenovaný na Národně socialistický svaz ochránců práva
(NS-Rechtswahrerbund).6) Orgány
státu byly příslušné pro další vzdělávání na odborné úrovni, zatímco
Národně socialistický svaz ochránců práva převzal ideologické školení. Ideologické kurzy se zaměřovaly především na referendáře
a mladé soudce, neboť změna názorů, hodnot a charakteru u starších
soudců a státních zástupců se prováděla dosti obtížně.
Národní socialismus proklamoval zcela odlišnou představu o pojetí povolání a s ním spojené výchovy. Před uchopením moci bylo
povolání chápáno pouze jako „prostředek pro získání peněz a sloužilo
jednotlivci a ne celku. Vzdělávání
a zkoušení bylo zaměřeno čistě odborně, přičemž bylo přenecháno
jednotlivci, aby došel sám k úspěchu. Národní socialismus zastává
zcela jiné pojetí povolání. Povolání
není již prostředkem k uspokojení
potřeb nutných k životu, nýbrž pole, na kterém jeho nositel rozvíjí své
síly, kde se osvědčí a ospravedlní
svoji existenci. Posun v hodnotách
týkající se pojetí zaměstnání vyžaduje rovněž novou reorganizaci
vzdělávání podmíněnou politickou
III. Studium, referendariát,
vzdělávání právníků
a ideologická výchova
Soudcem se mohl stát ten, komu
bylo po složení dvou státních zkoušek přiznáno oprávnění k výkonu
tohoto úřadu. Cíl právnického
7) Mieth, W.: Erziehung, Auslese und
Ausbildung des Rechtspflegernachwuchses.
Deutsche Rechtspflege, 1936, č. 12, s. 507.
8) Představy o výchově a vzdělávání prezentoval rovněž A. Hitler ve své knize
Mein Kampf: „Národní stát svou celkovou
teorii výchovy neorientuje v prvé řadě na mechanicky osvojené vědomosti, nýbrž na vypěstění tělesného zdraví. Teprve v druhé řadě dojde na vzdělávání duchovních schopností. Zde
však jde v prvé řadě o vývoj charakteru, zejména podporu schopností rozhodování a pevné vůle ve spojení s výchovou k odpovědnosti,
a teprve naposledy vědecké vzdělávání.
Národní stát přitom musí vycházet z předpokladu, že vědecky i méně vzdělaný, ale tělesně
zdravý člověk s dobrým, pevným charakterem,
pevnou vůlí a rozhodností, je pro národní společenství hodnotnější než duchaplný slaboch.
Tělesné utužování není tudíž v národním státu věcí jednotlivce, ani záležitostí, která se týká v prvé řadě rodičů a teprve v druhé nebo
třetí řadě zajímá veřejnost, nýbrž podporou
sebezachování národní pospolitosti, zastupované státem.“ Citováno dle: Hitler, A.:
Mein Kampf. Přeložil Slavomír Michalčík.
Pohořelice : Otakar II., 2000, s. 298 – 299.
6) Johe, W.: Die gleichgeschaltete Justiz.
Frankfurt
am
Main:
Europäische
Verlagsanstalt, 1967, s. 201.
53
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
vzdělání byl poprvé jednotně pro
celé území Německé říše zakotven
v řádu o justičním vzdělání (Justizausbildungsordnung) z 22. července 1934 (RGBl. I. S. 727), neboť před
rokem 1933 náleželo právnické
vzdělávání do kompetence jednotlivých zemí. Národní socialisté potřebovali během vzdělávacího procesu
přimět německé soudce k tomu, aby
se při svém rozhodování neřídili jen
zákonem, ale umožnili přednostní
aplikaci práva národního společenství. Přitom jim měly pomoci generální klauzule, jako bylo např. zdravé národní cítění.9)
V řádu o justičním vzdělávání
byly stanoveny podmínky, na základě kterých se absolvent právnické
fakulty mohl ucházet o místo advokáta, soudce či státního zástupce.
Studium na právnické fakultě trvalo
nejméně šest semestrů, nejvíce deset. Po jeho úspěšném absolvování
se student mohl přihlásit k tzv. první státní zkoušce (erste juristische
Staatsprüfung). Podle § 4 bylo těžištěm studia získat důkladné odborné
vzdělání, přičemž se studium jen na
něj neomezovalo. Student měl rovněž získat přehled o duchovním životě národa tak, „jak je nutno očekávat u vzdělaného německého muže“.
2008
Pod duchovním životem národa se
skrývaly nejen dějiny a kulturní život
německého národa, nýbrž i ideologie
národního socialismu. Proto se měl
student během svého studia vážně
zabývat rovněž ideologickými základy národního socialismu, myšlenkami spojení krve a půdy, rasy a národa,
životem národního společenství
a velkými muži německého národa.
Na základě těchto znalostí měl student v naznačeném směru rozvíjet
své odborné dovednosti, znalosti
a chápání práva. Od studenta se očekávalo, že bude během prázdnin absolvovat šesti až osmitýdenní praxi
u okresního soudu. Rovněž bylo doporučeno, aby uchazeč o složení první státní zkoušky předložil potvrzení
o dobrovolné účasti minimálně na
jednom tzv. pracovním společenství
(Arbeitsgemeinschaft), což bylo ideologické školení sloužící k výchově
právníků v národně socialistickém
duchu. Bude o něm ještě pojednáno
podrobněji níže. Při přihlašování
k první státní zkoušce bylo nutno
předložit doklad o tom, že uchazeč
absolvoval tzv. pracovní službu
(Arbeitsdienst). Pracovní služba měla
docílit toho, aby mladý právník žil
v úzkém společenství se soukmenovci všech stavů a povolání, nebyla mu
cizí manuální práce a měl před ní
úctu, dovedl si vypěstovat sebekázeň
a byl tělesně utužen tak, „jak se sluší
německému muži“. Po vykonání pracovní služby musel uchazeč o složení
9) Boberach, H.: Richterbriefe. Dokumente zur
Beeinflussung der deutschen Rechtssprechung
1942 – 1944. Boppard am Rhein: Hafale
Boldt Verlag, 1975, s. 11.
54
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
první státní zkoušky doložit, že udržuje sounáležitost s jinými skupinami
německého národa a tělesně se utužuje, „neboť pouze ten, jehož charakter se
vytvořil uprostřed společenství a kdo se
naučil poslouchat, může jednou také sám
vydávat rozkazy“.10) Uchazeč byl povinen ke svým podkladům připojit rovněž doklad o árijském původu, což
znamenalo, že Židům nebylo umožněno zakončit započaté univerzitní
studium.
Kdo složil první státní zkoušku,
mohl podat žádost o přijetí do tříleté přípravné služby (referendariát).
Jeho žádost mohla být odmítnuta,
pokud by byl pro ni uchazeč předem nevhodný nebo by jí byl nehodný. Přípravná služba měla dopomoci referendáři k důkladnější
znalosti práva, k potírání škůdců
národa a opravňovat ho k tomu, aby
mohl radit občanům a prostřednictvím každé takovéto činnosti sloužit
pracovnímu smíru.
Podle § 34 bylo nutno doplnit
praktické vzdělávání soudních referendářů společným školením, o kterém je podrobněji pojednáno níže.
Po ukončení tříletého období referendariátu se mohl uchazeč přihlásit
k druhé státní zkoušce, jejíž úspěšné
složení ho opravňovalo k výkonu
soudcovské funkce.
Již od převzetí moci v roce 1933
bylo započato s organizováním kurzů pro advokáty, soudce a státní zástupce. Školení nebyla jednotně řízena ani pravidelně organizována
a jejich forma se v jednotlivých částech Německa od sebe odlišovala.
Např. na severu Německa pořádaly
univerzity společně s rasově-biologickými výzkumnými ústavy pro
soudce dvě hodiny týdně trvající
dobrovolné přednášky z rasové
nauky. Princip dobrovolnosti z prvních let byl však brzy opuštěn
a těchto přednášek se později museli povinně účastnit referendáři, přísedící u soudu, soudci a státní zástupci. Rasová biologie se stala
jedním z povinných předmětů vyučovaných na právnických fakultách.11) Tato školení však nepřinesla
efekt, který si od něj národní socialisté slibovali, neboť přednášky nebyly často navštěvovány a posluchači neprojevovali o daná témata
dostatečný zájem. Z tohoto důvodu
se začala hledat nová řešení, prostřednictvím kterých by bylo možno
myšlení soudců či soudních čekatelů lépe a systematičtěji ideologicky
ovlivňovat. Došlo tak ke zřízení
víkendových kurzů věnujících se
10) § 2 odst. 3 řádu o justičním vzdělávání
z 22. července 1934 (RGBl. I. S. 727).
Frankfurt am Main: Europäische
III.I. Školení soudců
55
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
nejrůznějším právním oblastem, např.: připravované reformě trestního
práva, činnosti komisaře práce, otázkám národně socialistické judikatury, předmětu a metodám nacionálního právního myšlení apod. Tyto
kurzy naopak soudci přivítali, protože se nejednalo již jen o čistě ideologicko-politickou výchovu, nýbrž
se věnovaly i odborným a obecně
vzdělávacím tématům. Hlavní účel
těchto víkendových setkávání však
nespočíval v načerpání odborných
znalostí, ale v získání pocitu sounáležitosti se společenstvím. Způsob,
jímž tohoto mělo být dosaženo, byl
výcvik podobný vojenskému. Z referendářů se tak na čas stávali „vojáci“, tábor byl podobný kasárnám:
rozsáhlé prostory pro spaní, ranní
rozcvička, pořádání kamarádských
večerů a vnější uniformita. Rozdílné společenské postavení či úřední
hodnosti ztratily po dobu pobytu
v táboře svůj význam. Tím mělo být
docíleno toho, aby jedinec ztratil
svoji individualitu a cítil se jako jeden ze článků společenství.12)
NSDAP a Svaz ochránců práva zintensivnily na přelomu let
1936/1937 svojí činnost v oblasti
školení soudců, neboť se stranické
špičky domnívaly, že po zglajchšaltování justice bude nutno provést
důsledné školení a připravit ji na
2008
úkoly, které bude muset plnit v oblasti rozhodování především po
začátku války. V souvislosti s vypuknutím války docházelo k postupnému omezení organizování
ideologických školení ze strany
Národně socialistického svazu ochránců práva. Důvodem bylo povolání soudců a státních zástupců do
služby v armádě. Tímto došlo k nedostatku soudců v Německu a s tím
spojeným zvýšeným pracovním vytížením již nebyl na ideologická školení prostor. Kurzy pořádané říšským ministerstvem spravedlnosti
však byly organizovány i nadále,
protože ovlivňování rozhodovací
činnosti soudů v době války bylo
obzvláště důležité.
III.II. Pracovní společenství
Ke stálému zařízení, ve kterém
docházelo k systematickému právněideologickému školení referendářů,
náležela tzv. pracovní společenství
(Arbeitsgemeinschaft) a společný
tábor referendářů Hanns Kerrl
(Gemeinschaftslager Hanns Kerrl).
Jak již bylo uvedeno výše, pracovní společenství jako prostředek
vzdělávání referendářů bylo zakotveno v řádu o justičním vzdělávání
z 22. července 1934. Jeho úkolem bylo vychovávat referendáře v národně socialistickém duchu. Doba účasti na pracovním společenství činila
12) Tamtéž, s. 210.
56
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
osmnáct měsíců. Pracovní společenství byla skupina čítající 20 – 25 členů pod vedením zkušeného a k tomuto účelu vhodnému soudce nebo
státního zástupce. Tento vedoucí
pracovního společenství měl být
„referendářům učitelem, poradcem a zároveň stát se jejich vzorem, pod jehož
vedením se měli v duchu vzájemného
kamarádství vzdělávat.“13) Poté co bylo pracovní společenství ukončeno,
vypracoval jeho vedoucí posudek,
ve kterém zhodnotil povahu, charakter, právnické schopnosti, výkony či vůdcovské schopnosti referendáře.14) Národně socialistická
dobová literatura15) zdůrazňovala
mimořádnou důležitost výběru
vhodného vůdce skupiny. Při výběru nebyl rozhodující věk nebo hodnost, nýbrž se muselo v první řadě
jednat o „přesvědčené národní socialisty“. Cílem pracovního společenství bylo zabývat se důkladněji otázkami národně socialistické ideologie
a jejím zapracováním do nově přijatých zákonů a nařízení.
Druhým prostředkem pro ideologicko-politickou výchovu referendářů byl povinný pobyt ve společném
táboře Hanns Kerrl, který měl ještě
jednou ve zvýšené míře budoucí
soudce a státní zástupce podrobit výchově národního společenství a donutit je, aby se vážně zabývali národním
socialismem a jeho ideologickými základy.16) První tábor byl zřízen již
v červenci 1933 v Jüterbogu pro pruské referendáře. O jeho zřízení se zasloužil pruský ministr spravedlnosti
Hanns Kerrl, po kterém byl také záhy
tábor pojmenován. Tábory sledující
stejný účel byly vybudovány i v ostatních zemích.17) Jejich existence však
neměla dlouhého trvání, protože
v souvislosti s centralizací justice
a přechodem pravomocí zemí na Říši
v této oblasti, došlo k jejich rozpuštění, a tak se stal společný tábor Hanns
Kerrl v Jüterbogu jediným školícím
táborem pro referendáře.18) Cíl pobytu
13) § 34 řádu o justičním vzdělání
(Justizausbildungsordnung) z 22. července
1934 (RGBl. I. S. 727).
Frankfurt am Main: Europäische
15) Např. Palandt, O.: Die Arbeit der
Ausbildungsabteilung im Jahre 1937.
Deutsche Justiz, 1938, č. 1, s. 24.
16) Staff, I.: Justiz im Dritten Reich. Eine
Dokumentation. Frankfurt am Main:
Fischer Bücherei, 1964, s. 140.
17) Na jihu Německa byl založen např. společný tábor pro referendáře Hans Frank (Das
Hans Frank Lager). Blíže k tomu: Freisler,
R.: Hanns Kerrl Lager, weltanschauliche
Schulung und Volksgemeinschaft. Deutsche
Justiz, 1936, č. 47, s. 1750.
18) Friedrich.: Der weitere Ausbau des
Gemeinschaftslagers „Hanns Kerrl“. Deutsche
Justiz, 1935, č. 16, s. 627.
III.III. Společný tábor
referendářů Hanns Kerrl
57
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
v táboře byl zakotven v řádu tábora19) z roku 1937. Společný tábor měl
sdružovat referendáře ze všech německých žup k užšímu kamarádství. Referendáři si měli při osmitýdenním pobytu v táboře prohloubit
ideologické základy svých znalostí,
podporovat je a vytvořit si představu o úkolech budoucího povolání.
Sport tvořil jeden ze základních pilířů, na kterých byl tábor založen. Od
vojenské výchovy bylo upuštěno.20)
Pobyt ve společném táboře museli
budoucí soudci a státní zástupci absolvovat během období jejich tříletého referendariátu, ve kterém se intenzivně připravovali na druhou státní
zkoušku. Proto jistě překvapí fakt, že
jakákoliv bezprostřední příprava na
druhou státní zkoušku se nekonala,
ba dokonce byla zakázána.21)
19) Řád společného tábora Hanns Kerrl otištěn v: Staff, I.: Justiz im Dritten Reich. Eine
Dokumentation. Frankfurt am Main:
Fischer Bücherei, 1964, s. 141.
20) V letech 1933 – 1936 byl zaměřen na polovojenský výcvik referendářů tak, aby
mohli získat sportovní odznak SA, což ale
nebylo samozřejmě účelem tábora a tento
postup byl ze strany ministerstva spravedlnosti kritizován. Na základě reformy
provedené v roce 1937 se od vojenského
výcviku upustilo a těžiště se přeneslo na
ideologické školení. Blíže k tomu: Johe,
W.: Die gleichgeschaltete Justiz. Frankfurt
am Main: Europäische Verlagsanstalt,
1967, s. 220 - 222.
21) Weinkauff, H.: Die deutsche Justiz und der
Nationalsozialismus. Ein Überblick. Stuttgart:
Deutsche Verlags-Anstalt, 1968, s. 97.
58
2008
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Referendáři se v táboře obeznamovali především s rasovým zákonodárstvím a zákony na ochranu
dědičného zdraví, zákony týkajícími se dědičných usedlostí či
pracovního práva.22) Dalším cílem
pobytu v táboře bylo vytvořit u referendářů pochopení pro současné
politické dění a jeho odraz v právních předpisech. Pod vedením učitelů sportovní přípravy měli referendáři možnost účastnit se
bojových her a cvičení na přípravu
pro získání říšského nebo SA sportovního odznaku.
Organizace v táboře byla vystavěna na vůdcovském principu.23)
Referendáři byli rozděleni do skupin po 20 osobách. Dobová národně socialistická literatura24) zdůrazňovala princip „kamarádství“,
jehož vytvoření bylo jedním z cílů
pobytu. Pro každou skupinu byl
stanoven jeden vedoucí z řad
soudců nebo státních zástupců,
kterému asistoval nejstarší refe-
rendář.25) Po ukončení pobytu vystavil vedoucí společného tábora
každému účastníku posudek, který
byl určující pro jeho další kariérní
dráhu.26)
Podle provedených průzkumů
však účast na pracovních společenstvích ani pobyt ve společném táboře
Hanns Kerrl nepřinesl kýžený efekt,
který si od něj národní socialisté slibovali. Referendáři spíše očekávali,
že se budou věnovat odborným záležitostem, protože ideologických školení za dobu svého studia a následné
přípravné služby absolvovali mnoho
(Hitlerjugend, SA, NSDAP, univerzitní studium, pracovní služba atd.)
a další považovali již za nadbytečné.
22) Palandt: Die fachliche Auswirkung der
Gemeinschaftserziehung. Deutsche Justiz,
1936, č. 47, s. 1751.
23) K pojmu vůdcovský princip viz.:
Tauchen, J.: Prosazení vůdcovského principu ve státním aparátu Třetí říše. Časopis pro právní vědu a praxi, Brno:
Masarykova univerzita, 2007, č. 2,
s. 159-164.
24) Hildebrandt: Grundsätzliches zum Dienst
im Gemeinschaftslager Hanns Kerrl.
Deutsche Justiz, 1936, č. 47, s. 1757.
25) Použité české výrazy nevystihují úplně
přesně smysl použitého německého ekvivalentu, neboť při doslovném překladu by
jednotlivé termíny v českém jazyce postrádaly svůj smysl. Německé výrazy silně akcentují na význam slova kamarádství, tzn.
v textu uvedená slova by se musela přeložit jako „kamarádská skupina“, „vedoucí
kamarádství“ či „nejstarší v kamarádství“.
26) Weinkauff, H.: Die deutsche Justiz und der
Nationalsozialismus. Ein Überblick. Stuttgart:
Deutsche Verlags-Anstalt, 1968, s. 97.
2008
Ovlivňování soudců v jejich rozhodovací činnosti probíhalo několika
způsoby. Ideologicky byli školeni již
za doby svého studia, při výkonu
pracovní služby, prostřednictvím
nejrůznějších ad hoc pořádaných
školeních a hlavně při povinné účasti na pracovních společenstvích a při
pobytu ve společném táboře Hanns
Kerrl. Účelem těchto forem vzdělávání byla především ideologickopolitická výchova budoucích soudců a státních zástupců, která měla
dopomoci k tomu, aby soudci rozhodovali striktně podle národně socialistických představ a aplikovali
právo jednotně. Odborná stránka
vzdělávání byla často dávána do
pozadí ve prospěch nejrůznějších
forem polovojenského výcviku.
Ačkoliv vzdělávání soudců nebylo
jediným a určujícím prostředkem
k odstranění jejich nezávislosti při
soudním rozhodování, nepochybně
přispělo společně s mnoha dalšími
k úplnému podřízení německé justice zločinným cílům národního socialismu.
IV. Závěr
Odstranění nezávislosti soudů
a soudců náleželo mezi jedno z prvních opatření, které národní socialisté po převzetí moci provedli.
JUDr. et Bc. Jaromír Tauchen,
LL.M.Eur.Integration (Dresden)
interní doktorand
Katedra dějin státu a práva
Právnická fakulta
Masarykova Univerzita v Brně
59
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
K zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění pozdějších předpisů
dokončí podle dosavadních právních
předpisů (§ 158 odst. 1 ZoVZ).
V řízení o přezkoumání úkonů
zadavatele a v řízení o uložení sankce, která byla zahájena po nabytí
účinnosti zákona o veřejných zakázkách a která na zadávání veřejných
zakázek nebo veřejnou soutěž o návrh
podle § 158 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách navazují, se postupuje podle dosavadních právních
předpisů. Návrh na zahájení řízení
podle věty první je zpoplatněn podle dosavadních právních předpisů
(§ 158 odst. 2 ZoVZ).
Na základě veřejných zakázek
získávají dodavatelé možnost provádění rozsáhlých dodávek. Realizuje
se zde značná část společensky disponibilních prostředků. „Na základě
veřejných zakázek vznikají relativně
stabilní obchodní vztahy se zajištěným financováním. Pro podnikatele,
který zakázku získá, je minimalizováno riziko, že za jím poskytnuté
plnění neobdrží dohodnutou úplatu.“2)
K tomu, aby při získávání těchto zakázek bylo postupováno transparentně
I. Úvodem
Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“ nebo jen „ZoVZ“),
nabyl účinnosti dne 1. 7. 2006.1) Od
doby vydání byl již třikrát novelizován. V přechodných a závěrečných
ustanoveních zákona o veřejných
zakázkách je přitom řešen vztah
k úpravě provedené dosavadním
zákonem č. 40/2004 Sb., který nabyl
účinnosti dnem 1. 5. 2004.
Ustanovení § 158 zákona o veřejných zakázkách určuje, že zadávání
veřejných zakázek, veřejné soutěže
o návrh, řízení o přezkoumání úkonů zadavatele Úřadem a řízení o uložení sankce zahájené přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se
1) Ve Slovenské republice byl rovněž vydán
nový zákon o verejnom obstarávaní, a to
pod č. 25/2006 Zz. – viz Moravčíková,
A.: Nový zákon o verejnom obstarávaní
č. 25/2006 Zz. In: Moravčíková, A.:
Zodpovednosť a riziko pri vedení firmy.
Verlag Dashofer Bratislava 2005. K zadávání veřejných zakázek v SR viz též
Husár, J.: Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania. EQUILIBRIA
Košice 2007, s. 198 – 207.
60
2) Plíva, S.: Obchodní závazkové vztahy, ASPI
Praha 2006, 1. vydání, s. 49.
61
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
a nediskriminačně se snaží přispět
i nové směrnice ES a na ně navazující tuzemská úprava. Obecně je možno říci, že pro zadávání je potřebné
mít jednoduché, průhledné a nediskriminační postupy a preferovat
i jednoduché a rychlé postupy přezkumu zadávacího řízení.
Pokud jde o koncepční řešení zákona o veřejných zakázkách, je přitom shodné s předchozí právní
úpravou. Hlavním důvodem přijetí
„nového“ zákona o veřejných zakázkách bylo zajištění transpozice
směrnice 2004/17/ES a 2004/18/ES
do českého právního řádu a snaha
odstranit některé nedostatky dosavadní úpravy.
Právní základ současných národních úprav zadávání veřejných zakázek v evropském právu způsobuje, že při výkladu jednotlivých
ustanovení národních zákonných
úprav již nelze vystačit s tradičními
interpretačními postupy vycházejícími z pozitivního textu zákona,
ale v rámci národních úprav se přijímá výklad eurokonformní. Proto také uvádíme i některá rozhodnutí
Evropského soudního dvora.
Evropské zadávací směrnice podrobně upravují postupy při zadávání nadlimitních veřejných zakázek; u podlimitních zakázek se
však omezují na zakotvení principu
transparentnosti a nediskriminace
při jejich zadávání. Předchozí i stávající právní úprava oproti směrni-
2008
cím podrobně rozpracovává postupy i při zadávání podlimitních zakázek.
U podlimitních zakázek je však
v zákonu o veřejných zakázkách
stanoven zvláštní zjednodušený
druh řízení.
K zásadám nové úpravy patří:
• snaha o celkové zjednodušení zadávání,
• snaha o odstranění dosavadních
problémů a zohlednění praktických zkušeností s prováděním
a aplikací předchozí zákonné
úpravy,
• vyjasnění základních pojmů,
• podrobnější specifikace jednotlivých zadávacích postupů,
• zařazení subjektů poskytujících
poštovní služby mezi sektorové
zadavatele,
• zavedení možnosti zadávání pomocí společných nákupních subjektů,
• stanovení možnosti uzavírání
rámcových smluv i pro veřejné
zadavatele (nikoli jen pro zadavatele sektorové),
• konstituování soutěžního dialogu - řízení určeného pro zvláště
složité zakázky, umožňující zadavateli získat inovativní řešení daného projektu v situaci, kdy sám
není z objektivních důvodů schopen přesně specifikovat způsob
provedení veřejné zakázky,
• elektronizace procesu zadávání.
62
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Dodejme ještě, že současně s novou
úpravou veřejných zakázek byl vydán
též zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení
(koncesní zákon), ve znění pozdějších
předpisů. Tento zákon obsahuje řadu
odkazů na zákon o veřejných zakázkách. Nabízela se proto možnost vydání obou úprav v jednom předpisu,
což ovšem nebylo provedeno.
2008
Zákon o veřejných zakázkách se
člení do devíti částí a má tři přílohy.
Část první nazvaná Obecná ustanovení se věnuje Předmětu úpravy,
Zadavateli veřejné zakázky, Centrálnímu zadavateli, Relevantní činnosti, Souběhu činností, Zásadám postupu zadavatele, Veřejné zakázce
(veřejným zakázkám na dodávky,
stavební práce a služby), Vymezení
pojmů; věnuje se i výjimkám a hospodářské soutěži související s výkonem relevantní činnosti.
Druhá část citovaného zákona
upravuje Zadávací řízení, jeho druhy a podmínky použití některých řízení vč. otázek soutěžního dialogu
a zjednodušeného podlimitního řízení. Část třetí upravuje zvláštní postupy v zadávacím řízení. Následná
část upravuje soutěž o návrh.
Ustanovení o ochraně proti nesprávnému postupu zadavatele tvoří část
další.
Navazující části obsahují ustanovení o seznamu kvalifikovaných dodavatelů, systému certifikovaných
dodavatelů, zahraniční seznam dodavatelů a společná ustanovení (zejména o uveřejňování, komunikaci
mezi zadavatelem a dodavatelem).
Zákon ústí do přechodných a závěrečných ustanovení. Část devátá obsahuje ustanovení o účinnosti.
Přílohy č. 1 a č. 2 zákona o veřejných zakázkách tvoří seznam služeb
podléhajících uveřejnění v Úředním
věstníku Evropské unie (příloha č. 1)
II. Členění zákona o veřejných
zakázkách
Zákon transponuje příslušné
předpisy Evropských společenství3)
a upravuje
• postupy při zadávání veřejných
zakázek,
• soutěž o návrh (směřující k návrhu, projektu nebo plánu),4)
• dohled nad dodržováním tohoto
zákona,
• podmínky vedení a funkce seznamu
kvalifikovaných dodavatelů a systému certifikovaných dodavatelů.
3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných
zakázek na stavební práce, dodávky
a služby. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/75/ES ze dne 16. listopadu 2005, kterou se opravuje směrnice
2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební
práce, dodávky a služby.
4) Soutěž o návrh má v zákonu zvláštní
úpravu.
63
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
a seznam služeb tomuto uveřejnění
nepodléhajících (příloha č. 2). Příloha č. 3 je nadepsána „Stavební činnosti podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona“. Ustanovení § 9 odst. 1 písm. a)
zákona o veřejných zakázkách přitom uvádí, že jde-li o stavební práce
uvedené v příloze č. 3, pak se také
jedná o veřejnou zakázku na stavební práce. Působnost zákona je vymezena stanoveným okruhem osob.
2008
nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo stát či jiný veřejný zadavatel
jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním,
správním, dozorčím či kontrolním orgánu.
Změna oproti předchozí právní
úpravě je provedena u tzv. jiných
právnických osob, není proveden
individuální výčet některých z nich
a zákon je vymezuje stanovenými
podmínkami.
III. Zadavatelé
Zadavatelem veřejné zakázky se
pro účely zákona o veřejných zakázkách považuje veřejný, dotovaný
a sektorový zadavatel.
Viz rozsudek Evropského soudního dvora
č. C-31/87 ze dne 20. srpna 1988
Gebroeders Beentjes BV v. Nizozemí
Cílem směrnice je koordinovat národní
postupy při zadávání veřejných zakázek, které jsou v členských státech uzavírány jménem státu, regionálních
a místních orgánů a dalších osob veřejného práva, a proto termín stát musí
být interpretován ve funkčním smyslu.
Cíl uvedené směrnice by byl ohrožen,
pokud by ustanovení směrnice byla neaplikovatelná pouze z toho důvodu,
že stavební zakázka je zadávána subjektem, který ačkoliv byl legislativou založen k provádění určitých úkolů, není
formálně částí státní administrativy.
Subjekt, jehož složení a funkce jsou stanoveny legislativou a který je závislý na
úřadech na jmenování jeho členů, dodržování povinností vyplývajících z jejich
opatření a financování stavebních veřejných zakázek, jehož úkolem je tyto zakázky zadávat, musí být posuzován jako spadající pod pojem „stát“ pro účely
výše uvedeného článku, i když není formálně součástí státní administrativy.
Veřejným zadavatelem je
(i) Česká republika,5)
(ii) státní příspěvková organizace,
(iii) územní samosprávný celek nebopříspěvková organizace, u níž
funkci zřizovatele vykonává
územní samosprávný celek,
(iv) jiná právnická osoba, pokud
- byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a
- je financována převážně státem
či jiným veřejným zadavatelem
5) Viz zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů.
64
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Viz rozsudek Evropského soudního dvora č. 44/96 ze dne 15. ledna 1998
Mannesmann Anlagebau Austria AG v.
Strohal Rotationsdruck GesmbH
Veřejnoprávní subjekt (jiná právnická osoba) je subjekt, který byl
1. založen za účelem splňování veřejných
potřeb ve veřejném zájmu, který nemá
průmyslový nebo obchodní charakter,
2. má právní subjektivitu a
3. je financovaný převážně státem, regionálními nebo místními orgány
nebo jinými veřejnoprávními subjekty nebo je těmito orgány řízen, nebo
je v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována státem, regionálními
nebo místními orgány nebo jinými
veřejnoprávními subjekty.
Evropský soudní dvůr shledal, že tyto tři podmínky jsou kumulativní. Jiná
právnická osoba, která byla založena za
účelem splňování veřejných potřeb
ve veřejném zájmu, které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, může být
pověřena i plněním jiných potřeb – určování, zda se jedná o „jinou právnickou
osobu“ na základě poměru aktivit konaných za účelem uspokojování těchto potřeb, by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Avšak podnik, který provádí
obchodní aktivity a ve kterém má zadavatel většinový akciový podíl, nemůže
být považován za „jinou právnickou osobu“, z pouhého důvodu, že podnik byl
založen zadavatelem, nebo že zadavatel
na něj převedl finanční prostředky, které
vydělal z aktivit prováděných k zajištění
potřeb ve veřejném zájmu, které nemají
průmyslový nebo obchodní charakter.
Veřejná zakázka, která splňuje definici
veřejné zakázky, nepřestává být veřejnou
zakázkou, pokud práva a povinnosti zadavatele jsou převedeny na podnik, který není zadavatelem.
2008
č. C-237/99 ze dne 1. února 2001 Evropská
komise v. Francouzská republika
Stavební korporace, které plní potřeby ve veřejném zájmu, které nemají
průmyslový nebo obchodní charakter,
které mají právní subjektivitu a jejich
managament je předmětem kontroly
zadavatelů, kterým to umožňuje ovlivňovat rozhodnutí vzhledem k veřejným zakázkám, jsou „jinými právnickými osobami“.
č. C-223/99 and C-260/99 (spojené případy)
ze dne 10. května 2001 Agor Srl
and Excelsior Snc di Pedrotti Bruna & C.
v. Ente Autonomo Fiera Internazionale
di Milano and Ciftat Soc. coop. arl.
„Jiná právnická osoba“ znamená
subjekt, který byl založen za účelem
splňování určitých potřeb ve veřejném
zájmu, které nemají průmyslový nebo
obchodní charakter, má právní subjektivitu a je úzce závislý na státu, regionálních či místních úřadech nebo
jiných subjektech veřejného práva.
Podmínka založení za účelem splňování určitých potřeb ve veřejném zájmu,
které nemají průmyslový nebo obchodní charakter, není splněna subjektem,
jehož účelem je provádění aktivit vztahujících se k organizaci veletrhů, výstav a dalších podobných aktivit, který
je neziskový, ale je spravován dle kritérií výkonu, efektivity a efektivnosti nákladů, a který působí v konkurenčním
prostředí.6)
6) Veškerá judikatura ESD v tomto článku je
citována podle Krč, R. in Krč, R., Marek,
K. a Petr, M.: Zákon o veřejných zakázkách a koncesní řízení. Linde Praha, 2006
65
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Dotovaným zadavatelem je právnická nebo fyzická osoba, která zadává veřejnou zakázku hrazenou
z více než 50% z peněžních prostředků poskytnutých veřejným zadavatelem, a to i prostřednictvím jiné osoby, jde-li o
(i) veřejnou zakázku na stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota
odpovídá nejméně finančnímu limitu stanovenému v § 12 odst. 4
zákona o veřejných zakázkách
a předmětem této veřejné zakázky
- je provedení stavebních prací,
které se týkají některé z činností uvedených v příloze č. 3, nebo
- je provedení stavebních prací
podle § 9 zákona o veřejných
zakázkách týkajících se zdravotnických zařízení, sportovních zařízení, zařízení určených pro rekreaci či volný čas,
škol a budov určených pro administrativní účely, nebo
(ii) veřejnou zakázku na služby
související s veřejnou zakázkou
na stavební práce podle předchozího bodu, jejíž předpokládaná
hodnota odpovídá nejméně finančnímu limitu stanovenému
v § 12 odst. 3 písm. b) zákona
o veřejných zakázkách.
2008
Dotovaný zadavatel postupuje při
zadávání veřejné zakázky podle ustanovení zákona o veřejných zakázkách
platných pro veřejného zadavatele,
a to i tehdy, pokud současně naplňuje
předpoklady pro zařazení do jiné kategorie zadavatele podle § 2 odst. 2 nebo 6 zákona o veřejných zakázkách.
Sektorovým zadavatelem je osoba
vykonávající některou z relevantních
činností podle § 4 zákona o veřejných zakázkách7), pokud
(i) tuto relevantní činnost vykonává
na základě zvláštního či výhradního práva, nebo
(ii) nad touto osobou může veřejný
zadavatel přímo či nepřímo
uplatňovat dominantní vliv; dominantní vliv veřejný zadavatel
uplatňuje v případě, že
- disponuje většinou hlasovacích práv sám8) či na základě
dohody s jinou osobou, nebo
7) Zde jsou uvedeny konkrétní relevantní
činnosti v jednotlivých odvětvích, tj.
v plynárenství, teplárenství, elektroenergetice, vodárenství, činnosti související
s vodárenstvím, činnosti související s provozováním dopravních sítí, činnosti související s poskytováním vyhrazených poštovních služeb a jiných poštovních služeb,
dalších vyjmenovaných služeb a činnosti
vyjmenované prováděné při využívání
geograficky vymezeného území.
8) Např. § 12 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb.,
o akciové společnosti České dráhy, státní
organizaci Správa železniční dopravní
cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb.,
o dráhách, ve znění pozdějších předpisů,
a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů.
Pro účely uzavření smlouvy se
subdodavatelem za dotovaného zadavatele nepovažuje dodavatel, kterému byla veřejným zadavatelem
zadána veřejná zakázka.
66
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
- jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním,
správním, dozorčím či kontrolním orgánu.
2008
Za zadavatele se považuje rovněž jakékoliv sdružení nebo jiné
spojení zadavatele (podle § 2 odst. 2,
3 nebo 6 ZoVZ) s fyzickou nebo
právnickou osobou, která není zadavatelem, za účelem zadání veřejné zakázky. Ustanovení § 2 odst. 8
věty třetí se použije obdobně.
Sektoroví zadavatelé zadávají
tzv. nadlimitní zakázky.
Vykonává-li veřejný zadavatel
jednu či více relevantních činností
podle § 4 zákona o veřejných zakázkách, platí pro něj ustanovení zákona
vztahující se na sektorového zadavatele za předpokladu, že veřejná zakázka má být zadávána v souvislosti
s výkonem relevantní činnosti veřejného zadavatele (§ 2 odst. 7 ZoVZ).
Za jednoho zadavatele se pro
účely citovaného zákona považuje
i několik zadavatelů uvedených
v ustanovení § 2 odst. 2, 3 nebo 6 zákona o veřejných zakázkách, pokud
se sdruží či se jinak spojí pro účely
společného postupu směřujícího
k zadání veřejné zakázky, tzv. sdružení zadavatelů. V takovém případě
jsou zadavatelé povinni před zahájením zadávacího řízení uzavřít písemnou smlouvu, ve které si upraví
vzájemná práva a povinnosti související se zadávacím řízením a stanoví způsob jednání jménem účastníků sdružení zadavatelů. Pokud je
účastníkem sdružení zadavatelů veřejný či dotovaný zadavatel, vztahují se na sdružení zadavatelů ustanovení tohoto zákona platná pro
veřejného zadavatele; tím není dotčeno ustanovení § 2 odst. 7 zákona
o veřejných zakázkách (§ 2 odst. 8
ZoVZ).
Centrálním zadavatelem je veřejný
zadavatel, který provádí centralizované zadávání spočívající v tom, že
(i) pro jiné zadavatele pořizuje dodávky či služby, jež jsou předmětem veřejných zakázek, které
následně prodává jiným zadavatelům za cenu nikoliv vyšší,
než za kterou byly dodávky či
služby pořízeny, nebo
(ii) provádí zadávací řízení a zadává veřejnou zakázku na dodávky, služby či stavební práce na
účet jiných zadavatelů.
Stanovením centrálních zadavatelů zákon napomáhá především
menším zadavatelům, kteří nejsou
pro zadávání veřejných zakázek dostatečně kvalifikovaní a vybavení.
Před zahájením centralizovaného
zadávání jsou zadavatelé a centrální
zadavatel povinni uzavřít písemnou
smlouvu, v níž upraví svá vzájemná
práva a povinnosti v souvislosti
s centralizovaným zadáváním (§ 3
odst. 1 ZoVZ).
67
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Centrální zadavatel provádí centralizované zadávání podle § 3 odst.
1 zákona o veřejných zakázkách
podle ustanovení tohoto zákona
platných pro veřejného zadavatele.
Provádí-li však centralizované zadávání výlučně pro sektorové zadavatele či na jejich účet, postupuje podle
ustanovení tohoto zákona platných
pro sektorového zadavatele.
Dojde-li při postupu podle § 3
odst. 1 zákona o veřejných zakázkách k porušení tohoto zákona, odpovídá za jeho porušení centrální
zadavatel, ledaže k takovému porušení došlo jednáním či opomenutím
zadavatele, pro něhož či na jehož
účet je centralizované zadávání prováděno.
Pokud byla veřejná zakázka zadána v souladu se zákonem centrálním zadavatelem, platí, že veřejná
zakázka byla zadána v souladu ním
i ve vztahu k zadavateli, pro něhož
bylo centralizované zadávání provedeno.
Centrálního zadavatele je třeba
odlišovat od možnosti společného
zadávání podle § 2 odst. 8 a 9 zákona o veřejných zakázkách.
Centralizované zadávání se může uskutečňovat na všech úrovních,
např. pro samosprávné celky (kraje,
obce či městské části apod.). Zákon
o veřejných zakázkách vymezuje
dva základní druhy centralizovaného zadávání. V prvém případě pořizuje v zadávacím řízení centrální za-
2008
davatel dodávky či služby, které následně poskytuje bez navýšení ceny
zadavatelům. Tento postup není
možné aplikovat u veřejných zakázek na stavební práce.
Ve druhém případě podstupuje
centrální zadavatel zadávací řízení
na účet zadavatelů. To znamená, že
zadavatelé centrálního zadavatele
např. zmocní k realizaci zadávacího
řízení. V tomto případě je přípustné,
aby centrální zadavatel pořizoval
pro zadavatele zboží, služby i stavební práce.
Zadavatelé, kteří pořizují zboží,
služby či stavební práce prostřednictvím centrálního zadavatele, sami nepodstupují zadávací řízení, ale
toto zadávací řízení podstupuje
centrální zadavatel místo nich.
Odpovědnost za řádný průběh celého zadávacího řízení nese tedy centrální zadavatel.
Zadavatelé uzavírají s centrálním
zadavatelem před zahájením centralizovaného zadávání smlouvu, ve
které upraví podmínky související
s centralizovaným zadáváním.
Podle dřívější právní úpravy bylo problémové, pokud došlo k souběhu a příslušná osoba splňovala
podmínky jak pro veřejné zadavatele, tak pro zadavatele sektorové, popř. se jednalo u sektorového zadavatele o jinou zakázku než sektorovou.
Možné byly přitom různé výklady.
To nová úprava zlepšuje (viz § 5
ZoVZ) přesným vymezením.
68
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Souběhem činností se rozumí, souvisí-li předmět zadávané veřejné
zakázky s výkonem relevantní činnosti i s výkonem jiné činnosti zadavatele (§ 5 odst. 1 ZoVZ). Dosavadní
problém souběhu řeší nový zákon
ve prospěch zadavatele a volí pro
zadavatele řešení příznivější.
2008
Viz řešení případu STRABAG AG
a Kostmann GmbH proti Sterreichesche
Bundesbahnen jako předběžnou otázku
předložil Bundesvergabeamt, Rakousko
zakázka týkající se vybudování železniční tratě spojené případy – rozsudek
Evropského soudního dvora č. C-462/03
(Strabag AG) a C463/03 (Kostmann
GmbH) ze dne 16. července 2005 celex
62003J0462. Evropský soudní dvůr shledal, že pokud činnost veřejného zadavatele splňuje definici sektorového zadavatele, řídí se při zadávání zakázek
v rámci této činnosti sektorovou směrnicí Rady 93/38 EHS o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek subjekty působícími v odvětví vodního
hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací.
Při souběhu činností:
(i) veřejný zadavatel postupuje
podle ustanovení tohoto zákona
platných pro sektorového zadavatele pouze tehdy, pokud předmět veřejné zakázky souvisí
především s relevantní činností
vykonávanou veřejným zadavatelem; v opačném případě nebo
pokud nelze objektivně určit,
zda předmět veřejné zakázky
souvisí především s výkonem
relevantní činnosti, postupuje
veřejný zadavatel podle ustanovení tohoto zákona platných pro
veřejného zadavatele,
(ii) sektorový zadavatel nepostupuje podle tohoto zákona, pokud
předmět veřejné zakázky souvisí především s jinou jeho činností, než je výkon relevantní činnosti; v opačném případě nebo
pokud nelze objektivně určit,
zda předmět veřejné zakázky
souvisí především s výkonem jiné činnosti, postupuje sektorový
zadavatel podle ustanovení tohoto zákona platných pro sektorového zadavatele.
IV. Zakázky malého rozsahu,
podlimitní a nadlimitní
zakázky
Veřejnou zakázkou malého rozsahu
se rozumí veřejná zakázka, jejíž
předpokládaná hodnota nedosáhne
v případě veřejné zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na
služby 2 mil. Kč bez daně z přidané
hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 mil. Kč
bez daně z přidané hodnoty.
Podlimitní veřejnou zakázkou se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota činí v případě veřejné zakázky na dodávky nebo
veřejné zakázky na služby nejméně
2 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty nebo v případě veřejné zakázky
69
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
na stavební práce nejméně 6 mil. Kč
bez daně z přidané hodnoty a nedosáhne stanoveného finančního
limitu.
Nadlimitní veřejnou zakázkou je zakázka nad stanovené limity (viz tabulka č. 1), případně alespoň odpovídající těmto limitům.
Je-li podle zákona o veřejných zakázkách stanovena povinnost k uveřejnění oznámení, rozumí se tím:
• u podlimitních veřejných zakázek
uveřejnění v tuzemském informačním systému (§ 157 ZoVZ),
• u nadlimitních veřejných zakázek
uveřejnění v tuzemském informačním systému a Úředním věstníku Evropské unie (výjimky jsou
pro služby podle přílohy č. 2 - viz
§ 146/1 ZoVZ).
2008
V. Dodavatel, zájemce, uchazeč
Zákon o veřejných zakázkách
v ustanovení § 17 nazvaném Vymezení některých dalších pojmů
definuje pro účely zákona pojmy
dodavatel, zájemce a uchazeč a tyto
pojmy dále používá ve svých ustanoveních (obdobně jako to činila
předchozí úprava).
Dodavatelem je fyzická nebo právnická osoba, která
(i) dodává zboží,
(ii) poskytuje služby nebo
(iii) provádí stavební práce, pokud
má sídlo, místo podnikání či
místo trvalého pobytu na území
České republiky, nebo
(iv) zahraniční dodavatel.
Tabulka orientačně vyjadřuje, kdy se bude jednat o nadlimitní veřejnou zakázku,
uvádí stanovené limity podle nařízení vlády č.77/2008 Sb. s účinností k 15.3.2008
DODÁVKY
A SLUŽBY
ZADAVATELÉ
STAVEBNÍ
PRÁCE
Česká republika, státní příspěvkové orga3 782 000,- Kč
nizace, pro ČR – Ministerstvo obrany plau služeb s výjimkou 146 447 000,- Kč
tí tento limit pouze pro zboží podle propodle zákona
váděcího předpisu
Územní samosprávný celek nebo příspěvková organizace, u níž vykonává funkci
zřizovatele, územní Samosprávní celek
a tzv. jiná právnická osoba, pro ČR –
Ministerstvo obrany pro zboží, které není
stanovené prováděcím právním předpisem
5 857 000,- Kč
u služeb je
podrobnější vymezení
v zákonu
146 447 000,- Kč
Sektorový zadavatel
11 715 000,- Kč
146 447 000,- Kč
70
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Uchazečem je dodavatel, který podal nabídku v zadávacím řízení.
Zájemcem je dodavatel, který podal ve stanovené době žádost o
(i) účast v užším řízení,
(ii) v jednacím řízení s uveřejněním
nebo
(iii) v soutěžním dialogu,
(iv) nebo dodavatel, který byl zadavatelem vyzván k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění,
(v) k podání předběžné nabídky v dynamickém nákupním systému,
(vi) k podání nabídky ve zjednodušeném podlimitním řízení,
(vii)k podání nabídky v řízení na základě rámcové smlouvy, nebo
(viii) k potvrzení zájmu o účast v případě zadávacího řízení zahájeného uveřejněním pravidelného
předběžného oznámení.
2008
nic zákona, např. definice sektorového zadavatele či ve vztahu k určeným výjimkám ze zákona).
VI. Dodávky, služby, stavební
práce
Zakázky se člení shodně s předchozí právní úpravou na
• dodávky,
• služby,
• stavební práce.
Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi
zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné
poskytnutí dodávek či služeb nebo
úplatné provedení stavebních prací.
Veřejná zakázka, kterou je zadavatel
povinen zadat podle tohoto zákona,
musí být realizována na základě písemné smlouvy.
Jde o obdobné definování jako
v předchozí právní úpravě. Zakázka je realizována na základě
úplatné písemné smlouvy uzavřené mezi zadavatelem a dodavatelem či dodavateli. Zákon o veřejných zakázkách tak stanovuje
obligatorně pro tyto smlouvy písemnou formu, i když tato povinnost
z obecných právních předpisů jinak nevyplývá.
Pro obchodněprávní smlouvy
platí obecně ustanovení § 272 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník,
Zákon o veřejných zakázkách definuje v ustanovení § 17 písm. h) přidruženou osobu jako osobu, vůči
které je zadavatel ovládající či ovládanou osobou podle zvláštního
právního předpisu9) nebo osobu,
která je společně se zadavatelem osobou ovládanou jinou osobou podle
zvláštního právního předpisu10) (viz
grafické znázornění, které nám může
pomoci i pro pochopení jiných defi9) Srov. ustanovení § 66a zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
10) Tamtéž.
71
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obchodní zákoník“). Pro úpravu veřejných zakázek lze však dovozovat, že smlouvy nejenže musí
být uzavírány písemně, ale i jejich
změny musí mít písemnou formu.
Musí jít o smlouvy úplatné; právní úprava se tedy nevztahuje na
smlouvy, které úplatné nejsou, např.
na smlouvy darovací.
Podle důvodové zprávy se zákon
o veřejných zakázkách nevztahuje
na výběr projektů v rámci grantových schémat, přestože tento zákon
neobsahuje žádnou výjimku v tomto směru, neboť v tomto případě není splněna definice veřejné zakázky
uvedená v § 7 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. V případě grantových schémat sice například státní
orgán (potencionální zadavatel) poskytuje příjemci (potencionálnímu
dodavateli) finanční prostředky,
avšak tento příjemce neposkytuje
reciproční plnění státnímu orgánu,
který mu peníze poskytl, nýbrž využívá tyto prostředky k plnění určitých funkcí ve veřejném zájmu,
jejichž adresátem jsou třetí osoby.
Je však třeba upozornit, že zatímco
v případě stavebních prací a dodávek pravděpodobně nevznikají pochybnosti o tom, kdo je příjemcem
plnění, je třeba v případě služeb
pečlivě posoudit, zda je skutečně
služba, pro kterou byly finanční
prostředky použity, poskytována jiné osobě než zadavateli a tudíž se
2008
skutečně jedná o grantové schéma
a nikoliv veřejnou zakázku.
K tomu, aby mohlo jít o veřejnou
zakázku musí být zadavatel tou
stranou smlouvy, která vynakládá
peněžité prostředky za poskytnuté
dodávky, služby či stavební práce.
Podle svého předmětu plnění se
veřejné zakázky dělí na tři druhy veřejné zakázky na dodávky, veřejné
zakázky na stavební práce a veřejné
zakázky na služby. Zatímco veřejné
zakázky na dodávky a stavební
práce jsou definovány pozitivním
výčtem, není tento přístup použit
u veřejných zakázek na služby.
Za veřejnou zakázku na služby je
tak považována jakákoliv veřejná
zakázka, kterou není možné podřadit pod definici veřejné zakázky na
dodávky ani stavební práce. Tímto
způsobem je zajištěno, že uvedené
tři druhy veřejných zakázek pokrývají veškerá v úvahu přicházející
plnění. Za službu tak může být pro
účely zákona považováno i plnění,
které by obecně za službu považováno nebylo.
Veřejnou zakázkou na dodávky je
veřejná zakázka, jejímž předmětem
je pořízení věci (zboží), a to zejména
formou koupě, koupě zboží na
splátky, nájmu zboží nebo nájmu
zboží s právem následné koupě
(leasing) - viz § 8 odst. 1 ZoVZ.
Veřejnou zakázkou na dodávky
je rovněž veřejná zakázka, jejímž
předmětem je kromě pořízení zboží
72
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
podle § 8 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách rovněž poskytnutí služby
spočívající v umístění, montáži či
uvedení takového zboží do provozu,
pokud tyto činnosti nejsou základním účelem veřejné zakázky, avšak
jsou nezbytné ke splnění veřejné zakázky na dodávky (§ 8 ZoVZ).
Z výše uvedeného je zřejmé, že se
používá tzv. princip těžiště, což značí,
že u jednotlivých zakázek rozhoduje o druhu zakázky hodnotově převažující plnění. Např. je-li cena dodávek vyšší než cena montáže, jde
o zakázku na dodávky. Vždy však je
třeba následně uzavřít takovou
smlouvu, která v obchodním (občanském) zákoníku koresponduje
s příslušným předmětem plnění.
2008
Veřejnou zakázkou na stavební
práce je též veřejná zakázka, jejímž
předmětem je vedle plnění uvedeného v předchozím odstavci rovněž
poskytnutí dodávek či služeb nezbytných k provedení předmětu veřejné zakázky dodavatelem.
Za veřejnou zakázku na stavební
práce se považují rovněž stavební
práce pořizované s využitím zprostředkovatelských nebo podobných
služeb, které zadavateli poskytuje jiná osoba.
Veřejnou zakázkou na služby
(§ 10 ZoVZ) je veřejná zakázka, která není veřejnou zakázkou na dodávky nebo veřejnou zakázkou na
stavební práce.
Veřejnou zakázkou na služby je též
veřejná zakázka, jejímž předmětem je
kromě poskytnutí služeb rovněž
(i) poskytnutí dodávky podle
§ 8 ZoVZ, pokud předpokládaná
hodnota poskytovaných služeb
je vyšší než předpokládaná hodnota poskytované dodávky, nebo
(ii) provedení stavebních prací podle § 9 ZoVZ, pokud tyto stavební práce nejsou základním účelem veřejné zakázky, avšak jejich
provedení je nezbytné ke splnění veřejné zakázky na služby.
Veřejnou zakázkou na stavební práce
(§ 9 ZoVZ) je veřejná zakázka, jejímž
předmětem je
(i) provedení stavebních prací, které se týkají některé z činností
uvedených v příloze č. 3,
(ii) provedení stavebních prací podle písmene a) a s nimi související projektová nebo
(iii) inženýrská činnost, nebo
(iv) zhotovení stavby, která je výsledkem stavebních nebo montážních prací, případně
(v) i související projektové či inženýrské činnosti, a která je jako
celek schopna plnit samostatnou ekonomickou nebo technickou funkci.
Služby se dělí do kategorií stanovených v přílohách č. 1 a č. 2 k zákonu o veřejných zakázkách.
Ustanovení § 18 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách vymezuje
73
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
výjimky pro veřejné zakázky, ustanovení § 18 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách výjimky pro podlimitní veřejné zakázky.
Zákon přináší oproti předchozí
právní úpravě některá zpřesnění
ustanovení týkající se výjimek z povinnosti aplikace tohoto zákona.
Některá ustanovení jsou shodná se
stávající zákonnou úpravou, popřípadě došlo k upřesnění (příkladmo
z nich vybíráme).
V oblasti výroby a nákupu zbraní
je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku
je možno vztáhnout pouze na zadavatele z vojenské oblasti, nikoliv na
policejní složky. Z důvodu zajištění
právní jistoty zadavatelů při aplikaci této výjimky je Ministerstvo obrany zmocněno stanovit seznam vojenského materiálu, na který se tato
výjimka vztahuje, vyhláškou. Tento
seznam musí vycházet z vymezení
vojenského materiálu v právu
Evropských společenství.
Pod režim zákona o veřejných
zakázkách dále nespadají jakékoliv
operace zadavatele související s vydáváním či převodem cenných papírů či jiných finančních nástrojů
(derivátů atp.), stejně jako jiné operace prováděné za účelem získání
peněžních prostředků či kapitálu;
nejde však o veškeré operace související se získáváním peněžních prostředků či kapitálu - na získávání
úvěru či půjček se ustanovení tohoto zákona vztahují.
2008
V případě České národní banky
nespadají pod režim citovaného zákona pouze takové služby, které
jsou poskytovány Českou národní
bankou při výkonu její působnosti
dle příslušných právních předpisů.
V praxi se jevilo nevhodné podřizovat režimu zákona nabývání nebo
nájem nemovitostí, neboť šlo o konkrétní nemovitost (tzn. i byty) či nebytové prostory. V tomto ohledu
v souladu s evropskými zadávacími
směrnicemi byla učiněna rovněž výjimka. Výjimka se vztahuje rovněž
na finanční služby související s nabytím nebo nájmem nemovitosti či
nebytových prostor; to však neznamená, že by režimu zákona nebylo
podřízeno například uzavírání úvěrových či leasingových smluv zadavatelem, pokud souvisejí s nabytím
či nájmem nemovitostí či nebytových prostor.
VII. Zadávací a jednací řízení
Zákon upravuje tyto druhy zadávacích řízení
(i) otevřené řízení (§ 27 ZoVZ),
(ii) užší řízení (§ 28 ZoVZ),
(iii) jednací řízení s uveřejněním
(§ 29 ZoVZ),
(iv) jednací řízení bez uveřejnění
(§ 34 ZoVZ),
(v) soutěžní dialog (§ 35 ZoVZ),
(vi) zjednodušené podlimitní řízení
(§ 38 ZoVZ).
74
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Druhy zadávacích řízení pod e)
a f) může použít jen veřejný zadavatel.
Otevřené řízení - shodně s předchozí úpravou - je spolu s užším
řízením obecným způsobem zadávání. Jeho konání se oznamuje
neomezenému počtu dodavatelů.
Uchazeči pak podávají svoji nabídku a současně prokazují kvalifikace.
Užší řízení je řízení, kdy zadavatel provádí oznámení rovněž
neomezenému počtu dodavatelů.
Ti však nejprve podávají žádost
o účast a prokazují kvalifikace.
Posléze teprve tito zájemci podávají
nabídku a stávají se z nich uchazeči.
Jestliže zadavatel omezil počet zájemců, které vyzve k podání nabídky, měl by oslovené vybrat podle předem určených objektivních
kritérií. Takto vyzvaných zájemců
musí být v případě výzvy provedené veřejným zadavatelem nejméně
pět a sektorovým zadavatelem nejméně tři.
Zadavatelé mohou přijmout opatření k omezení počtu žadatelů na
přiměřenou úroveň, pokud tak učiní
transparentním a nediskriminačním
způsobem. Za tímto účelem mohou
například použít objektivní faktory,
jako jsou zkušenosti žadatelů v dotyčném odvětví, velikost a infrastruktura jejich podniku, jejich technická a odborná způsobilost nebo
jiné faktory. Mohou se dokonce
rozhodnout pro losování, a to buď
2008
jako jediné kritérium výběru nebo
v kombinaci s jinými kritérii. V každém případě musí být počet žadatelů zařazených do užšího výběru takový, aby byla zajištěna přiměřená
hospodářská soutěž.
Zda použije otevřené nebo užší
řízení, to si volí každý zadavatel
sám. Jeví se, že problémem otevřených řízení je mnohdy posuzování
značného počtu nabídek. U užšího
řízení je pak problematické objektivní zúžení počtu zájemců.
Jednací řízení se mohou použít
jen tam, kde to stanoví zákon.
Při jednacím řízení s uveřejněním se
postupuje ve dvou etapách (fázích)
obdobně jako u užšího řízení.
Nejprve dodavatelé prokazují kvalifikace a posléze vyzvaní zájemci podávají nabídky. Zásadně se výzva
podává třem zájemcům (zákon
upravuje i odchylky). Toto řízení je
možno použít jen v zákonem stanovených případech (viz jejich přehled). V jednacím řízení probíhá jednání s uchazeči, které může probíhat
i vícekrát.
Po ukončení jednání pak předkládá uchazeč, který se umístil první, upravený návrh smlouvy.
Použije-li se jednací řízení bez uveřejnění, což může být jen v zákonem
stanovených případech, vyzývá zadavatel zájemce nebo jejich omezený počet písemnou výzvou, v níž
oznamuje svůj úmysl zadat veřejnou zakázku.
75
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
davatel zájemce, kteří prokázali splnění kvalifikace, k účasti v soutěžním
dialogu. Pokud veřejný zadavatel
v oznámení soutěžního dialogu omezil počet zájemců v soutěžním dialogu, vyzve k účasti v soutěžním dialogu pouze zájemce vybrané v souladu
s § 61 zákona o veřejných zakázkách.
Veřejný zadavatel může stanovit i maximální počet zájemců, jež vyzve
k účasti v soutěžním dialogu.
Veřejný zadavatel je povinen vyzvat k účasti v soutěžním dialogu
nejméně 3 zájemce. Pokud byly veřejnému zadavateli podány méně
než 3 žádosti o účast nebo méně žádostí o účast, než zadavatel uvedl
v oznámení soutěžního dialogu, může veřejný zadavatel vyzvat k účasti
v soutěžním dialogu všechny zájemce, kteří podali žádost o účast a prokázali splnění kvalifikace v požadovaném rozsahu. To platí i v případě,
pokud splnění kvalifikace prokázali
méně než tři zájemci.
VIII. Soutěžní dialog
Zákon o veřejných zakázkách nově stanoví soutěžní dialog a podmínky
pro jeho použití. Veřejný zadavatel
může pro zadání veřejné zakázky se
zvláště složitým předmětem plnění
použít soutěžní dialog, pokud použití otevřeného řízení či užšího řízení
není s ohledem na povahu předmětu
plnění veřejné zakázky možné.
Za veřejnou zakázku se zvláště
složitým předmětem plnění je považována veřejná zakázka, u níž není
veřejný zadavatel objektivně schopen přesně vymezit
(i) technické podmínky podle určeného ustanovení (§ 46 odst. 4 a 5
ZoVZ), nebo
(ii) právní nebo finanční požadavky
na plnění veřejné zakázky.
V oznámení soutěžního dialogu
oznamuje veřejný zadavatel neomezenému počtu dodavatelů svůj úmysl zadat veřejnou zakázku v tomto
zadávacím řízení; oznámení soutěžního dialogu je výzvou k podání žádostí o účast v soutěžním dialogu
a k prokázání splnění kvalifikace.
Vedle oznámení je veřejný zadavatel oprávněn specifikovat své potřeby,
požadavky a jiné skutečnosti rovněž
v dokumentaci soutěžního dialogu.
Zájemci podávají písemnou žádost
o účast a prokazují splnění kvalifikace
ve stanovené lhůtě. Po posouzení
kvalifikace zájemců vyzve veřejný za-
IX. Zjednodušené podlimitní
řízení
Zákon též nově stanoví zjednodušené podlimitní řízení a podmínky jeho použití.
Veřejný zadavatel může použít
zjednodušené podlimitní řízení
(i) pro zadání podlimitní veřejné zakázky na dodávky nebo podlimitní veřejné zakázky na služby, nebo
76
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
(ii) podlimitní veřejné zakázky na
stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota nepřesáhne
20 000 000,- Kč bez daně z přidané hodnoty.
2008
ternetovou adresu, na které je k dispozici zadávací dokumentace.
Dynamický nákupní systém nelze zavést pro účely uzavírání rámcových smluv.
Dynamický nákupní systém nesmí trvat déle než 4 roky, vyjma výjimečných a zadavatelem náležitě
odůvodněných případů. Zadavatel
poskytne dodavatelům neomezený,
úplný a přímý dálkový přístup k zadávací dokumentaci, a to od uveřejnění oznámení otevřeného řízení
o zavedení dynamického nákupního systému až do ukončení trvání
dynamického nákupního systému.
Zadavatel specifikuje v oznámení
otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému a v zadávací dokumentaci alespoň druh
a předmět veřejných zakázek, které
mají být zadávány v dynamickém nákupním systému, podmínky pro zařazení do dynamického nákupního
systému, jež musí obsahovat též požadavky na kvalifikaci dodavatele;
to platí pro sektorového zadavatele
pouze pokud prokázání splnění kvalifikace požaduje, hodnotící kritéria pro
zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému, je-li to
s ohledem na časový odstup do zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému vhodné, informace týkající se dynamického
nákupního systému a použitého elektronického vybavení a informace týkající se podání předběžných nabídek.
U těchto zakázek vyzývá zadavatel k účasti pět dodavatelů.
X. Dynamický nákupní systém
rovněž upravuje zavedení dynamického nákupního systému. Pro účely zadávání veřejných zakázek, jejichž
předmětem je pořízení běžného,
obecně dostupného zboží, služeb či
stavebních prací, může zadavatel
v otevřeném řízení zavést dynamický nákupní systém.
Při zavedení dynamického nákupního systému a zařazení dodavatelů
do dynamického nákupního systému
postupuje zadavatel v souladu s pravidly otevřeného řízení až do okamžiku zadání veřejných zakázek
v dynamickém nákupním systému.
Předpokladem zavedení dynamického nákupního systému je uveřejnění této skutečnosti v oznámení
otevřeného řízení. Oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního systému je výzvou
k podání předběžných nabídek.
V oznámení otevřeného řízení o zavedení dynamického nákupního
systému uvede zadavatel rovněž in77
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
Při zavádění dynamického nákupního systému a zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému používá zadavatel
i dodavatel výlučně elektronické
prostředky (podle § 149 ZoVZ).
rovněž upravuje elektronické aukce,
a to podmínky, rozsah použití a jejich průběh. Tento druh aukcí se
může začít postupně uplatňovat.11)
2008
nesmí překročit rozsah kvalifikace
nad potřeby souvisící s předmětem
veřejné zakázky. Jsou stanoveny tzv.
kvalifikační předpoklady základní
(§ 53 ZoVZ), profesní (§ 54 ZoVZ),
ekonomické a finanční (§ 55 ZoVZ)
a technické (§ 56 ZoVZ), kdy se
prokazují významné dodávky,
služby nebo stavební práce z posledních let.
Dodavatelům je dána možnost
prokázat splnění části kvalifikace
prostřednictvím výpisu ze seznamu
kvalifikovaných dodavatelů a nově
i prostřednictvím certifikátu vydaného v rámci systému certifikovaných dodavatelů.
Veřejný zadavatel je obecně povinen požadovat prokázání splnění
kvalifikace dodavatele ve všech zadávacích řízeních. Výjimkou je jednací řízení bez uveřejnění, kde není
veřejný zadavatel povinen prokázání splnění kvalifikace dodavatele
požadovat. V taxativně vyjmenovaných případech k tomu není ani
oprávněn; to se týká rovněž řízení,
v němž veřejný zadavatel zadává
veřejnou zakázku na základě rámcové smlouvy.
Zákon v souladu s evropskou zadávací směrnicí rozlišuje čtyři základní druhy kvalifikačních předpokladů. Všechny tyto kvalifikační
předpoklady jsou upraveny v samostatných ustanoveních zákona. Toto
řešení by mělo umožnit větší přehlednost.
XI. Předběžné oznámení
I zákon o veřejných zakázkách
upravuje tzv. předběžné oznámení, které neslouží k iniciování prokazování
kvalifikace a podávání nabídek.
Předběžné oznámení plní i v nové
úpravě informativní funkci, signalizuje tak budoucí veřejné zakázky
a umožňuje dodavatelům se na ně
předběžně připravit. Je-li použito,
umožňuje zkrácení stanovených lhůt.
XII. Kvalifikace
Prokazováním kvalifikace prokazují i podle zákona o veřejných zakázkách dodavatelé, že mají předpoklady zakázku provést. Zadavatel
11) K elektronickému zadávání veřejných
zakázek viz redakční rozhovor s R. Martínkem, Konkursní noviny č. 11/2006,. s. 1
a příspěvek M. Poremské, Časopis pro
právní vědu a praxi, III/2006.
78
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
č. C-76/81 ze dne 10. února 1982 SA
Transporoute et travaux v. Minister
of Public Works
Směrnice neumožňuje členskému státu,
aby vyžadoval po uchazeči z jiného
členského státu, prokazováním jiným
způsobem (například předložením povolením k usazení) než je stanoveno ve
směrnici ke splnění kritérií vztahujících
se k dobré pověsti a kvalifikaci, činit poskytováním služeb v jednom členském
státě závislým na vlastnictví povolení
k usazení by způsobilo, že článek 59
Smlouvy o založení ES by pozbyl jakékoliv efektivity. Smyslem článku 59
Smlouvy je právě zrušení restrikcí týkajících se svobody poskytovat služby osobami, které nejsou usazeny ve státě, ve
kterém mají poskytovat služby.
Prokázání splnění profesních kvalifikačních předpokladů je třeba rozdělit na dvě základní skupiny, a to
skupinu profesních kvalifikačních
předpokladů, které musí být splněny
vždy, a skupinu profesních kvalifikačních předpokladů, které musí být
splněny pouze tehdy, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis.
Do první skupiny patří výpis z příslušné zákonné evidence (zejména
výpis z obchodního rejstříku) a oprávnění k podnikání, které pokrývá předmět plnění veřejné zakázky.
Do druhé skupiny patří doklady
vydané příslušnou profesní samosprávnou komorou či jinou profesní
organizací, pokud je třeba, aby dodavatel byl v této komoře či profesní organizaci zapsán či evidován
a pokud se současně jedná o veřejnou zakázku na služby. Patří sem
rovněž prokázání odborné způsobilosti, pokud je zvláštním právním
předpisem požadována (typické zejména pro veřejné zakázky na stavební práce, například dle zákona
č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání
autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě,
ve znění pozdějších předpisů).
Kromě předložení výpisu z obchodního rejstříku či jiné příslušné
zákonné evidence je možno ostatní
profesní kvalifikační předpoklady
prokázat prostřednictvím subdodavatele.
č. C-5/97 ze dne 18. prosince 1997 Ballast
Nedam Groep v. Belgie
Orgán kompetentní rozhodovat o žádosti k registraci dominantní právnické
osoby z uskupení má povinnost, pokud
je prokázáno, že taková osoba má skutečně k dispozici prostředky těchto společností nezbytné k provedení stavebních prací, vzít v úvahu reference těchto
společností k posouzení způsobilosti
dotčené právnické osoby.
č. C-176/98 ze dne 2. prosince 1999 Holst
Italia SpA v. Comune di Cagliari, intervener: Ruhrwasser AG International
Water
Směrnice dovoluje poskytovateli služeb
prokázat, že splnil ekonomická, finanční
a technická kritéria pro účast v zadávacím řízení, odkazem (spolehnutím se) na
způsobilost jiných subjektů, bez ohledu na
právní povahu spojení, které má s nimi,
79
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
za předpokladu, že je schopen prokázat,
že má skutečně k dispozici prostředky
těchto subjektů nezbytné k provedení
veřejné zakázky.
2008
ani oprávněn. Pro sektorového zadavatele neplatí ustanovení vztahující
se na veřejného zadavatele, pokud
zákon výslovně nestanoví jinak.
Možnost stanovit kvalifikační
předpoklady je plně na uvážení sektorového zadavatele, a to bez ohledu
na to, zda povinnost požadovat prokázání splnění kvalifikace stanoví zákon či se sektorový zadavatel dobrovolně rozhodne tuto kvalifikaci po
dodavatelích požadovat. Kvalifikační
předpoklady však vždy musí být založeny na objektivních kritériích, která
respektují povahu, rozsah a složitost
předmětu plnění veřejné zakázky.
I u sektorového zadavatele je obecně
dána možnost prokázání splnění části kvalifikace dodavatele prostřednictvím subdodavatele (v takovém případě se aplikuje obdobná úprava
jako u veřejného zadavatele).
č. C-126/03 ze dne 18. listopadu 2004 - týká
se smlouvy na dopravu odpadu z vykládkových bodů v regionu Donauwald do tepelné
elektrárny Mnichov-sever uzavřenou mezi
městem Mnichov a soukromým podnikem
Rethmann Entsorgungswirtschaft GmbH &
Co. KG Evropská komise v. Německo
Městu Mnichov byla přidělena veřejná
zakázka od regionu Donauwald. Město
Mnichov poté svěřilo odpovědnost za
dopravu odpadu společnosti Rethmann
bez výběrového řízení. Evropský soudní
dvůr shledal, že vzhledem k tomu, že
město Mnichov je veřejným zadavatelem, mělo město Mnichov na tuto subdodávku vypsat veřejnou zakázku.
č. C-129/04 ze dne 8. září 2005 Espace
Trianon SA, Société wallonne de locationfinancement SA v. Office communautaire
et régional de la formation professionnelle et de ľemploi (FOREM)
Evropský soudní dvůr shledal, že národní legislativa může stanovit, že členové sdružení bez právní subjektivity
nemohou podat žalobu napadající rozhodnutí zadavatele individuálně.
XIII. Zadávací dokumentace,
nabídky
Zadávací dokumentací rozumí zákon soubor dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek,
kterými zadavatel vymezuje předmět veřejné zakázky.
Zadávací dokumentace musí obsahovat:
• obchodní podmínky vč. platebních podmínek,
• požadavek na způsob zpracování nabídkové ceny,
Sektorový zadavatel není povinen, vyjma užšího řízení a jednacího
řízení s uveřejněním, požadovat prokázání splnění kvalifikace dodavatele. V některých případech jednacího řízení bez uveřejnění k tomu není
80
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
• podmínky a požadavky na zpracování nabídky,
• způsob hodnocení nabídek podle
hodnotících kritérií,
• případně technické podmínky,
• případně varianty nabídek (pokud je zadavatel připustil),
• u veřejné zakázky na stavební
práce projektovou dokumentaci
nebo jinou dokumentaci podle
zvláštního předpisu (v nezbytných podrobnostech) a soupis
stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr,
• jiné požadavky.
2008
stanoví obligatorní náležitosti zadávací dokumentace, přičemž zadavatel může v zadávací dokumentaci
uvést jakékoliv objektivní, transparentní a nediskriminační požadavky
na plnění veřejné zakázky. Zadávací
dokumentace však musí obsahovat
vždy obchodní podmínky, požadavky zadavatele na způsob zpracování
nabídkové ceny a požadavky zadavatele na obsah a formu zpracování
nabídky. V případě, že to odůvodňuje předmět veřejné zakázky, je nezbytné, aby zadavatel uvedl v zadávací dokumentaci též technické
podmínky plnění předmětu veřejné zakázky. Technické podmínky
tak nebudou odůvodněny zejména
v případech veřejných zakázek na
některé tzv. neprioritní služby uvedené v příloze č. 2 zákona o veřejných zakázkách. Zadavatel je rovněž oprávněn požádat, aby uchazeč
v nabídce specifikoval své subdodavatele.
Zadavatel nesmí zásadně uvést
v zadávací dokumentaci, zejména
při vymezení předmětu veřejné
zakázky či formulaci technických
podmínek na plnění veřejné zakázky, jakákoli označení, která jsou příznačná pro určitého dodavatele.
Takový odkaz je oprávněn zadavatel
použít pouze pokud je to odůvodněno předmětem veřejné zakázky
a pokud by popis předmětu veřejné zakázky stanovený technickými
Dodavatel může podat jen jednu
nabídku, může obsahovat varianty,
pokud jsou připuštěny. V zadávací
dokumentaci je zadavatel povinen
specifikovat veškeré své požadavky
na plnění veřejné zakázky, a to v dostatečném rozsahu, aby uchazeči
o veřejnou zakázku byli schopni na
podkladě této dokumentace předložit zadavateli vzájemně porovnatelné nabídky. Zadavatel může uvést
v zadávací dokumentaci podrobnosti o svých požadavcích vymezených v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení. Zadavatel je
plně odpovědný za úplnost a správnost údajů obsažených v zadávací
dokumentaci a plně nese odpovědnost za nepřesnosti či neúplnosti obsažené v nabídkách vyvolané v důsledku vadných údajů uvedených
v zadávací dokumentaci.
81
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
výroby, aby se kvalifikovaly pro určité
dotace, musí být považován jako opatření, který má stejný účinek jako kvantitativní omezení dovozu, a je tak zakázán
článkem 30 Smlouvy o založení ES.
podmínkami plnění nebyl přesný
a srozumitelný. V takovém případě
však musí zadavatel připustit jakékoliv jiné obdobné řešení vyhovující
jeho požadavkům na plnění předmětu veřejné zakázky.
Zadavatel je povinen vymezit své
požadavky na plnění veřejné zakázky formulací technických podmínek. V případě veřejných zakázek
na dodávky a na služby se za technické podmínky považují veškeré
charakteristiky a požadavky zadavatele na poskytování dodávek či
služeb. U veřejných zakázek na stavební práce jsou technickými podmínkami technické popisy plnění,
které specifikují charakteristiky stavebních prací, jakož i dodávek a služeb nezbytných pro provedení těchto stavebních prací.
Zadavatel je povinen při formulaci technických podmínek dodržovat zásady nediskriminace - nesmí
tudíž vymezením technických podmínek zvýhodnit některé dodavatele či jakýmkoliv způsobem bránit
hospodářské soutěži. Zadavatel je
povinen dbát obecného zákazu formulace technických podmínek odkazem na označení, která jsou příznačná pro určitého dodavatele.
č. C-45/87 ze dne 13. března 1987 Evropská komise v. Irsko Národní technický
standard nemůže, bez toho aniž by vytvořil evidentní případ překážky obchodu v rozporu s článkem 30 Smlouvy
o založení ES, mít za následek vyřazení
(bez nějakého přezkoumání) jakékoliv
nabídky s jiným technickým standardem uznávaným v jiném členském státě,
který poskytuje ekvivalentní záruku
bezpečnosti, provedení a spolehlivosti.
č. C-360/89 ze dne 3. července 1992 Evropská komise v. Italská republika
Článek 59 Smlouvy o založení ES zakazuje nejenom zjevnou diskriminaci odůvodněnou státní příslušností, ale všechny skryté formy diskriminace, které
aplikací jiných kritérií rozlišování vedou
ke stejnému výsledku. Členský stát, který vyhrazuje jakékoliv veřejné zakázky
na stavební práce společnostem, které
mají sídlo v regionu, kde mají být stavební práce provedeny a dává přednost
dočasným sdružením, které zahrnují
podniky, které mají hlavní aktivity
v tomto regionu, je v rozporu se závazky stanovenými článkem 59 Smlouvy
a zadávací směrnicí na stavební práce.
Viz rozsudek Evropského soudního dvora č.
C-243/89 ze dne 22. června 1993 Evropská
komise v. Dánské království
Skutečnost, že zadavatel vyzval uchazeče a jako podmínku vyžadoval co
největší použití dánských materiálů,
spotřebního zboží, práce a zařízení
č. C-103/84 ze dne 5. června 1986 Evropská komise v. Italská republika
Národní předpis vyžadující, aby municipální (obecní či městské) dopravní
podniky nakupovaly vozidla národní
82
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
a skutečnost, že jednání s vybraným
sdružením probíhalo na základě nabídky, která nesplňovala podmínky zadávacího řízení, zapříčinilo, že Dánsko
nesplnilo své závazky vyplývající
z práva Společenství – zejména článku
30, 48 a 59 Smlouvy, stejně tak zadávací
směrnice.
2008
V užším řízení, jednacím řízení
s uveřejněním nebo jednacím řízení
bez uveřejnění, a v případě veřejného zadavatele též v soutěžním dialogu, nemusí zadavatel poskytovat
zadávací dokumentaci v okamžiku
zahájení zadávacího řízení. Pro bližší specifikaci požadavků na kvalifikaci je oprávněn využít kvalifikační
dokumentaci. Zadávací dokumentace by tak měla být dodavatelům poskytována v návaznosti na výzvu
k podání nabídky, a to přímo společně s výzvou nebo odkazem na možnost přístupu elektronickými prostředky.
Pokud zadavatel neposkytne zadávací dokumentaci tímto způsobem, je povinen on či jiná pověřená
osoba zaslat zadávací dokumentaci
dodavateli ve lhůtě šesti dnů od podání žádosti. Tato žádost musí být
doručena zadavateli nebo zmocněné
osobě nejpozději osm dnů před uplynutím lhůty pro podání nabídek.
V soutěžním dialogu předchází
výzvě k podání nabídek fáze, kdy
zadavatel hledá vhodné řešení, a to
na podkladě požadavků uvedených
v dokumentaci soutěžního dialogu.
Pro poskytování dokumentace soutěžního dialogu platí ustanovení
o poskytování zadávací dokumentace obdobně.
Zadavatel je oprávněn po dodavatelích požadovat (zvláště v případech, kdy je zadávací dokumentace
objemná a náklady na její vyhotove-
Zadavatel je oprávněn formulovat technické podmínky buď jako
dosud v souladu s technickými
normami a jinými normativními dokumenty, anebo nově odkazem na
požadavky na výkon či funkci,
případně kombinací obou těchto
možností.
Výkonové specifikace mají definovat požadovaný výkon stroje nebo technologického zařízení. Prokazují se provedením sjednaných
zkoušek. Pokud se pro zkoušky
použijí níže uvedené pojmy bez definování jejich obsahu, bude jejich
obsah v obchodněprávních vztazích
určen podle § 1 odst. 2 obchodního
zákoníku podle obchodních zvyklostí.
Zadávací dokumentace má být
přístupná dodavatelům v otevřeném řízení elektronickými prostředky již od zahájení zadávacího řízení.
Pokud zadavatel zadávací dokumentaci v této podobě neposkytne
v otevřeném řízení, je povinen ji
předat či zaslat dodavateli v zákonné lhůtě na základě žádosti dodavatele podané před uplynutím zákonné lhůty.
83
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
ní, zabalení a zaslání nejsou zanedbatelné) náhradu nákladů.
Obecným předpokladem následného zadání veřejné zakázky je podání nabídky určitým dodavatelem
v zadávacím řízení. Za nabídku se
považuje souhrn dokumentů předkládaných dodavatelem zadavateli
k posouzení a hodnocení.
Součástí nabídky je vždy podepsaný návrh smlouvy, a to i v případě zadávání rámcové smlouvy. Dále
musí nabídka obsahovat podepsané
prohlášení, z něhož vyplyne, že
uchazeč je vázán celým obsahem
své nabídky až do doby, kdy skončí
běh zadávací lhůty. Návrh smlouvy
a prohlášení musí být podepsány
osobou oprávněnou jednat za dodavatele nebo elektronickým podpisem či elektronickou značkou
v souladu s požadavky ustanovení
o elektronických prostředcích.
V otevřeném řízení a ve zjednodušeném podlimitním řízení jsou
součástí nabídky rovněž doklady
a informace prokazující splnění kvalifikace.
Specifický institut předběžné nabídky slouží jako podklad pro zařazení dodavatele do dynamického
nákupního systému a dodavatel
v rámci ní dokládá splnění podmínek stanovených zadavatelem pro
zařazení do tohoto systému.
Návrh smlouvy musí přitom odpovídat ustanovením soukromoprávních předpisů.
2008
XIV. Kritéria veřejné zakázky,
posuzování, hodnocení
Základním kritériem může být
(i) ekonomická výhodnost nabídky, nebo
(i) nejnižší nabídková cena.
Při kritériu ekonomické výhodnosti musí být stanovena dílčí kritéria.
Při otevírání obálek s nabídkami
(může to provádět k tomu určená
komise nebo komise hodnotící) kontroluje veřejný nebo dotovaný zadavatel úplnost nabídky. Posouzení
a hodnocení nabídek provádí návazně k tomu určená hodnotící komise.
č. C-76/81 ze dne 10. února 1982 Sa
Transporte et travaux v. Minister
of public Works
Pokud se zadavatel domnívá, že uchazečova nabídka je jasně mimořádně nízká vzhledem k transakci, je povinen vyžadovat od uchazeče, před tím než
přidělí zakázku, vysvětlení jeho cen nebo informovat takového uchazeče, a dovolit mu v přiměřené době předložit
další detaily.
č. C-94/99 ze dne 7. prosince 2000 ARGE
Gewässerschutz v. Bundesministerium
für Land- und Forstwirtschaft
Pouhý fakt, že zadavatel dovolí subjektům, které dostávají dotace jakéhokoliv
druhu, a to od toho zadavatele či jiných zadavatelů, které jim umožní
84
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
předložit nabídky v cenách podstatně
nižších než ostatních nedotovaných
uchazečů, se účastnit zadávacího řízení, nepředstavuje porušení principu
stejného zacházení obsaženého ve
směrnici 92/50 o koordinaci postupů
při zadávání veřejných zakázek na
služby.
2008
XV. Koncese
Problematika koncesních smluv je
upravena v samostatném zákonu č.
139/2006 Sb., zákon o koncesních
smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „koncesní zákon“), který ovšem v řadě případů
odkazuje na zákon o veřejných zakázkách. Koncesní zákon se zásadně
vztahuje na nadlimitní veřejné zakázky, u nichž má být smlouva, na
základě které bude veřejná zakázka
plněna, uzavřena na dobu určitou,
a to nejméně pět let, a dodavatel nese některá ekonomická rizika spojená s realizací veřejné zakázky.
Veřejný zadavatel přitom u koncesních smluv poskytuje jiné než peněžité plnění.
Viz spojené případy č. C-285/99 a C-286/99
- rozsudek Evropského soudního dvora č. C285/99 ze dne 27. listopadu 2001 Impresa
Lombardini SpA – Impresa Generale di
Costruzioni v. ANAS – Ente nazionale
per le strade and Societa` Italiana per
Condotte d‘Acqua SpA (C-285/99)
and Impresa Ing. Mantovani SpA v.
ANAS – Ente nazionale per le strade
and Ditta Pao–lo Bregoli (C-286/99)
Zadavatel má povinnost, za prvé, identifikovat podezřelé nabídky, za druhé,
nechat dotčené podniky prokázat jejich
opravdovost vyžádáním si detailů, které
považuje za potřebné, za třetí, posoudit
podstatu vysvětlení poskytnutého dotčenými osobami, a za čtvrté, učinit rozhodnutí, zda přijmout nebo odmítnout
tyto nabídky.
XVI. Rámcové smlouvy
Zadavatel pak vybere nabídku,
která byla vyhodnocena jako nejvýhodnější. Uzavřít smlouvu nesmí s vybraným dodavatelem
před uplynutím lhůty k podání
námitek. Teprve po uplynutí této
lhůty k podání námitek smlouvu
uzavírá.
Zákon stanoví případy, kdy je zadavatel povinen zadávací řízení
zrušit, a případy, kdy toto řízení
zrušit může (§ 84 ZoVZ).
Rámcovou smlouvou se rozumí
smlouva uzavřená mezi sektorovým
zadavatelem a uchazečem, případně
uchazeči, na podkladě otevřeného
řízení, nebo užšího řízení, jejímž obsahem je stanovení smluvních podmínek pro veřejné zakázky, zejména
s ohledem na ceny nebo předpokládané množství, které mají být zadány v určitém časovém období.
Pokud uzavře sektorový zadavatel na základě obecných řízení rámcovou smlouvu, může pak na jejím
85
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
2008
týkající se veřejných zakázek nebo byly
porušeny národní předpisy implementující toto právo.
základě volit jednací řízení bez uveřejnění a nemusí použít jednací řízení s uveřejněním (viz § 23 odst. 8
písm. b) ZoVZ).
Pokud uzavře rámcovou smlouvu veřejný zadavatel, pak postupuje
podle § 92 zákona o veřejných zakázkách a uzavře smlouvu, event.
zadá veřejnou zakázku podle podmínek tohoto ustanovení.
č. 470/99 ze dne 12. prosince 2002
Universale-Bau AG, Bietergemeinschaft:
1) Hinteregger & Söhne Bauges.m.b.H.
Salzburg, 2) ÖSTÜ-STETTIN Hoch- und
Tiefbau GmbH v. Entsorgungsbetriebe
Simmering GmbH
Směrnice 89/665 neznemožňuje národní
legislativě stanovit, že jakákoliv žádost
o přezkum rozhodnutí zadavatele musí
být podána v určitém časovém limitu,
a že jakákoliv neregulérnost v zadávacím řízení musí být také vznesena
v tomto časovém limitu, s tím, že pokud
již takový časový limit uběhl, není už
možné napadnout takové rozhodnutí
nebo napadnout takovou neregulérnost,
za předpokladu, že předmětný časový
limit je přiměřený.
XVII. Dohled, námitky
a přezkum
Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže vykonává dohled nad zadáváním veřejných zakázek.
č. C-81/98 ze dne 28 října 1999 Alcatel
Austria AG and Others, Siemens AG
Österreich and Sag-Schrack Anlagentechnik AG v. Bundesministerium für
Wissenschaft und Verkehr
Členské státy jsou povinny zajistit, aby
zadavatelovo rozhodnutí o výběru bylo
před uzavřením smlouvy vždy při splnění příslušných podmínek přístupné
přezkumnému řízení, nehledě na možnost získání náhrady škody, pokud již
byla uzavřena smlouva.
č. C-26/03 ze dne 11. ledna 2005 Stadt Halle,
RPL Recyclingpark Lochau GmbH v.
Arbeitsgemeinschaft Thermische Restabfall – und Energieverwetungsanlage
TREU Leuna
Povinnost členských států zajistit možnost účinného a rychlého přezkumu
rozhodnutí učiněných zadavateli se rovněž vztahuje na rozhodnutí učiněná mimo formální postup při zadání zakázky
a před formálním vyhlášením zakázky,
zejména na rozhodnutí o určení, zda určitá zakázka je v osobní a věcné působnosti směrnice 92/50 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek
na služby.
Možnost přezkumu je dostupná každé
osobě, která má nebo měla zájem na
získání určité veřejné zakázky, a které
v důsledku domnělého protiprávního
č. C-92/00 ze dne 18. června 2002 Hospital
Ingenieure Krankenhaustechnik PlanungsGesellschaft mbH (HI) v. Stadt Wien
Rozhodnutí zadavatele o zrušení zakázky musí být přístupné přezkumnému řízení, a pokud je třeba, musí být možno
takové rozhodnutí zrušit za předpokladu, že bylo porušeno právo Společenství
86
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
jednání vznikla škoda nebo jí hrozí, od
okamžiku, kdy byla vyjádřena vůle zadavatele, která může mít právní účinky.
Členské státy tedy nemohou podmínit
možnost přezkumu skutečností, že postup týkající se dotčené veřejné zakázky
formálně dosáhl určitého stadia.
2008
kauci ve výši 1% z nabídkové ceny navrhovatele, nejméně však ve
výši 50 000,- Kč, nejvýše ve výši
2 000 000,- Kč. V případě, že není
možné stanovit nabídkovou cenu
navrhovatele, je navrhovatel povinen složit 100 000,- Kč.
Zákon o veřejných zakázkách samozřejmě také upravuje možnost
podávání námitek, a to podle § 110
zákona o veřejných zakázkách
a přezkoumání úkonu zadavatele
podle § 113 a násl. zákona o veřejných zakázkách.12)
Při zadávání nadlimitních a podlimitních veřejných zakázek či
v soutěži o návrh může zadavateli
podat zdůvodněné námitky kterýkoliv dodavatel, který má nebo měl
zájem na získání určité veřejné zakázky a kterému v důsledku domnělého porušení citovaného zákona úkonem zadavatele hrozí nebo
vznikla újma na jeho právech.
Řízení o přezkoumání úkonů zadavatele se u Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže zahajuje na písemný návrh stěžovatele nebo z moci úřední.
S podáním návrhu je navrhovatel povinen složit na účet Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže
XVIII. Poznámky k zákonu
o zadávání veřejných
zakázek
Evropské zadávací směrnice
podrobně upravují postupy při zadávání nadlimitních veřejných zakázek; u podlimitních zakázek se
však omezují na zakotvení principu
transparentnosti a nediskriminace
při jejich zadávání. Zákon o veřejných zakázkách oproti směrnicím
podrobně rozpracovává postupy
i při zadávání podlimitních zakázek; u podlimitních zakázek je
snaha o zkrácení lhůt, menší administrativní náročnost a zvláštní zjednodušený druh řízení pro zadávání
podlimitních zakázek.
Máme-li se pokusit o porovnání
trendů právní úpravy ES s českou
právní úpravou, tj. se zákonem o veřejných zakázkách, můžeme říci,
že hlavní směry formované právní
úpravou ES korespondují se zásadami stanovenými pro tento zákon.
Koncesní smlouvy nejsou upraveny v zákonu o veřejných zakázkách, ale v samostatném koncesním
12) Blíže viz Vích, J.: Ochrana proti nesprávnému postupu zadavatele podle nového zákona
o veřejných zakázkách.in Obchodní právo
č. 9/2006, s. 2-12.
87
ČLÁNKY
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ČLÁNKY
ROČNÍK
zákonu, který ovšem v řadě případů
odkazuje na nový zákon o zakázkách. Je tedy otázkou, zda nebylo
vhodnější volit společnou úpravu.
Zákon o veřejných zakázkách je
však asi o třetinu rozsáhlejší než dřívější právní úprava. Pro běžného
adresáta bude přitom obtížné najít
„můstky“, tj. propojení jednotlivých
ustanovení, která spolu souvisí, jsou
2008
totiž na různých místech zákona.
Uživatelům zde mohou pomoci odborné publikace, např. komentáře či
text zákona vydávaný s tzv. vysvětlivkami.13)
Katedra obchodního práva
Právnická fakulta
Masarykova univerzita v Brně
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Skrytá reklama I
– fenomén současnosti, kolos budoucnosti
MUDr. Jan Vavrečka
Poznámka autora:
Vážení čtenáři, milí kolegové,
dostal jsem vzácnou příležitost touto
formou v několika článcích oslovit vaše
odborné řady tématem přehlíženým, tématem naléhavým, tématem, které si zasluhuje nejen mnohem více naší pozornosti, ale také odbornosti ke svému
rozpracování. Tímto tématem je skrytá
reklama. Sám nejsem právním odborníkem a mé zkušenosti mají původ v mnohaleté praxi na pozici Medical Adviser
(kontrola reklamy ve farmacii, potravinářství a kosmetickém průmyslu). Přesto
věřím, že vás informace, nejnovější poznatky a pohledy našeho oboru zaujmou
nejen jako zajímavá beletrie, ale také po
stránce odborné. Téma skryté reklamy
dnes skýtá mnoho zajímavých problémů,
které nejsou dosud uspokojivě vyřešeny.
Dříve však, než přistoupím k jejich popisu a analýze, je důležité seznat kontext
a pozadí celého narůstajícího problému.
bez něj své řemeslo vůbec neumějí
představit. Marketingová specializace jednotlivců i celých oddělení,
důležitá součást živobytí médií a redaktorů, základní produkt celosvětového PR. Tajemství tak veřejné, jak
je veřejná sama reklama.
Skrytá reklama. Informační znečištění médií. Trik na oklamání obezřetnosti spotřebitelů, klička pro únik
z regulačních ustanovení zákonů,
jednoznačně nelegální forma reklamy, efektivní manipulativní technika
ovlivňující naše chování s podceňovanou mírou společenské nebezpečnosti. Metoda zapsaná na černou
listinu nekalých obchodních praktik
ES, které mají být zakázány vždy a na
celém území EU. Forma reklamy, k jejíž eliminaci efektivním prosazováním
práva vyzývá Evropský parlament
a Rada všechny své členské státy.
Skrytá reklama. Výstavní ukázka
marnosti práva v právních státech.
Veselá čepice na smutné hlavě evropského zákonodárství. Dítě papírového otce s vrozenou vývojovou
vadou vlastní nevymahatelnosti.
Rozhodčí finálového zápasu, který
si sám pečlivě rozšlapal píšťalku.
A … a možná vás napadne ještě něco veselejšího.
I. Úvod
13) Např. Krč, R., Marek, K., Petr, M.: Zákon
o zadávání veřejných zakázek, komentář, 2.
vydání, 2008, v tisku na 04/2008, 550 s.
88
2008
Skrytá reklama. Jev zcela běžný
a naprosto standardní v rámci většiny reklamních kampaní. Jev zakořeněný v profesních stereotypech našeho oboru do té míry, že si mnozí
89
SERIÁL
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
SERIÁL
ROČNÍK
2008
tlak a vyšší „kvalitu“ nástrojů reklamy. Nepravdivé informace, stále sofistikovanější techniky manipulace,
psychologické techniky indukce důvěry, vytváření potřeby nepotřebného, výroba neexistujících výjimečností, agresivní praktiky prodeje
a mnohé další. Tato kompenzace již
dnes nestačí a efektivita reklamy začíná nezadržitelně klesat.
Mnozí odborníci však považují
za kvantitativně významnější spíše
pokles atraktivity reklamy v informační konkurenci. Zejména s rozvojem elektronické komunikace a zábavy, ale také s přemírou vytváření
elektronických informací v rámci
pracovních stereotypů, dochází k informačnímu přesycení populačních
skupin. Celý den s informacemi pracujeme, vykazujeme, píšeme, mailujeme, voláme. Mnozí se ještě těší, jak
si volné minuty z pracovní doby
„uloupí“ pro nějakou tu počítačovou zábavu apod. Prosazovaný rozvoj informační společnosti bude brzy vystřídán potřebou osobního
i systémového informačního hospodářství. Reklama – jako informace
primárně nepožadovaná – se ocitá
v této konkurenci na pozici výrazného outsidera. (Spolu s reklamou povážlivě zaostává dokonce samotná
beletrie.)
Do této situace, kdy reklama zoufale hledá možnosti zvýšení nebo
alespoň zachování své efektivity,
dále vstupuje neustále se zpřísňující
II. Současná situace v reklamě
Je veřejným tajemstvím, že se reklama potýká s narůstajícím poklesem své efektivity. Výrazně upadá
zejména efektivita klasických tištěných reklamních forem. Odborníci
dnes dokonce s nadsázkou hovoří
o „návratu do doby předreklamní“.
Naděje reklamního sektoru se proto
oficiálně upínají na nové nástroje reklamy, inovace, využití nových technologií apod. Neoficiálně je reakce
reklamního průmyslu samozřejmě
poněkud širší. Rozšiřuje se zejména
o využívání typických i dosud nezvyklých skrytých reklamních forem. Tento vývoj má mnohé příčiny
v jejichž závažnosti a vzájemných
vztazích se názory odborníků výrazně odlišují.
Obecně je lze rozdělit do dvou
hlavních skupin:
1. Klesající důvěra spotřebitelů
v obsah reklamních informací.
2. Výrazně klesající atraktivita reklamy v rámci jiné informační
konkurence.
Za klesající důvěru spotřebitelů
v obsah reklamy je plně odpovědná
reklama samotná. Její nástroje, techniky a formy v kombinaci s narůstající negativní empirickou zkušeností
spotřebitelů jí samotné podkopávají
půdu pod nohami. Pokles efektivity
byl dlouho vyrovnáván důrazem na
90
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
regulace jejího obsahu. Nové evropské právo a jeho transpozice vyráží
de iure reklamě z rukou klíčové nástroje, které ji ještě drží nad vodou.
(Například regulace reklamy v oblasti doplňků stravy.)
Jaký to vše má vztah ke skryté reklamě? Významný. Tato situace
umožňuje poměrně spolehlivou
predikci její velké budoucnosti.
Skrytá reklama poměrně uspokojivě
řeší všechny tři předeslané problémy. Skrýváním svého účelu a imitací jiných informačních zdrojů se
skrytá reklama snadněji dostává ke
spotřebiteli a ten jí věnuje pozornost. Dále oklame jeho obezřetnost
a eliminuje přirozenou nedůvěru
dnes předjímanou pro reklamní obsah. A v neposlední řadě umožňuje
skrytá reklama obcházet celý systém
právních regulačních norem k šíření
za jiných okolností již protiprávních
informací. Skrytá reklama je už dnes
na výrazném vzestupu a v brzké době bude stále důležitějším pilířem
reklamního průmyslu.
2008
znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o regulaci reklamy“, nebo
jen „ZoRR“) a jednak v zákoně
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“ nebo jen „ZoOS“).
Ustanovení § 2 odst. 1 písm. d)
zákona o regulaci reklamy reklamu
skrytou zakazuje, přičemž takovou
reklamou rozumí reklamu, u níž je
obtížné rozlišit, že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena.
K tomu doplňme existenci správních deliktů vztahujících se k zákazu skryté reklamy. Správního deliktu spočívajícího v porušení zákazu
se může dopustit právnická nebo
podnikající fyzická osoba jakožto šiřitel reklamy (§ 8a odst. 1 písm. e)
ZoRR)1), zadavatel reklamy (§ 8a
odst. 2 písm. e) ZoRR) nebo zpracovatel reklamy (§ 8a odst. 3 písm. b)
ZoRR).2)
1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba
jakožto šiřitel reklamy se dopustí správního deliktu rovněž tehdy, pokud neoddělí nebo zřetelně nerozliší reklamu šířenou společně s jiným sdělením od
ostatního sdělení (§ 8a odst. 1 písm. c)
ZoRR).
2) Za všechny tyto správní delikty lze uložit
pokutu až do 2.000.000 Kč (§ 8a odst. 5 až
7 ZoRR). Taktéž lze za tyto správní delikty uložit pokutu do 5.000 Kč v blokovém
řízení, je-li porušení povinnosti spolehlivě zjištěno, nestačí domluva a obviněný
ze správního deliktu je ochoten pokutu
zaplatit (viz § 8a odst. 9 ZoRR).
III. Definiční vymezení skryté
reklamy
Legální definici skryté reklamy nalézáme jednak v zákoně
č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy
a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve
91
SERIÁL
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
SERIÁL
ROČNÍK
Další legální definici skryté reklamy lze dovodit z Přílohy č. 1 zákona
o ochraně spotřebitele, a to z definice jedné formy klamavé obchodní
praktiky. Ustanovení § 5 zákona
o ochraně spotřebitele normuje, které obchodní praktiky jsou klamavé,
přičemž odstavec 3 tohoto ustanovení stanovuje, že klamavou obchodní praktikou je vždy praktika
uvedená v příloze č. 1 k citovanému
zákonu. Tato příloha pod písm. j)
uvádí, že obchodní praktiky jsou
vždy považovány za klamavé, pokud podnikatel propaguje ve sdělovacích prostředcích výrobky nebo služby způsobem, při němž si
spotřebitel nemusí uvědomit, že se
jedná o placenou reklamu výrobku
nebo služby.
Také zákon o ochraně spotřebitele spojuje porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik se
skutkovou podstatou správního deliktu. Podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele platí, že
výrobce, dovozce, vývozce, dodavatel nebo prodávající se dopustí
správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních
praktik.3)
3) Podle § 24 odst. 9 písm. c) ZoOS se za tento správní delikt uloží pokuta do
5.000.000 Kč.
92
2008
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Ačkoliv jsou obě právě uvedená
definiční vymezení obsahem velmi
podobná, pojí se s touto duplicitou
dva problémy:
1. První definice svým termínem
„je obtížné rozlišit“ není tak úzce
vázaná na posouzení spotřebitelem z předpokládané skupiny recipientů reklamního sdělení. Je
však otázkou, zda by tento sémantický rozdíl vedl v dílčích detailech k odlišnému výkladu při
posuzování předmětné reklamy.
2. Druhý problém je zajímavější.
Realizací skryté reklamy se subjekt dopouští současně zákazu
reklamy skryté a z identického
důvodu zákazu nekalé obchodní praktiky. Obě tyto skutečnosti jsou předmětem odlišných
správních deliktů podle zákona
o regulaci reklamy. Maximální
výše sankcí je u nich navíc odlišná – 2 nebo 5 mil. Kč. Je tedy
otázkou, zda je ponechání této legislativní duplicity v něčem přínosné, nebo je pouze apendixem
zákonodárné nepozornosti?
2. Skrytá reklama není definována nemožností poznat její účel a cíl, ale
tím, že je toto rozpoznání obtížné.
Rozpoznání účelu a cíle šířené informace může být obtížné i v případě, že je reklama označena nedostatečně zřetelně, nebo je označena
nejednoznačným a běžnému spotřebiteli ne zcela srozumitelným
způsobem (např. označení: PR komunikace).
3. Šiřitel se dopustí správního deliktu
vždy, pokud reklamu neoddělí nebo zřetelně nerozliší od ostatního
sdělení. Takový postup (správní delikt) však ještě neimplikuje závěr, že
šlo o skrytou reklamu (viz bod č. 1).
4. Dokud není obsah informace prohlášen relevantním dozorčím orgánem či soudem za reklamu, není
účelné se zabývat tím, zda byla spotřebitelům tato skutečnost vyznačena. Fakt označení informace nápisem „reklama“, „inzerce“ apod.
nesouvisí se získáním statutu reklamy z pohledu zákona. Pouze jej činí ve většině případů průkazným.
Co praktického vyplývá z definičních vymezení?
1. Reklama nemusí být jako reklama označena, pokud forma jejího
zpracování nenechá spotřebitele
na pochybách, že se o reklamu
jedná. Neoznačená reklama proto ještě nemusí být vždy reklamou skrytou!
IV. Problematika
vymahatelnosti práva
2008
řízení vůbec započato „pro neshledání dostatečných důvodů k tomuto
řízení“. Za tímto postupem jsou jednoznačné rozpaky a pochyby právních odborníků o realizaci takového
správního řízení. V případě skryté
reklamy totiž platí základní pravidlo: „Přímý důkaz její realizace neexistuje.“ Prokazovat skryté reklamě
její statut na základě hledání faktury
dokazující platbu zadavatele šiřiteli
s průkazným textem, že je to právě
za skrytou reklamu, je samozřejmě
naprosto nesmyslné. Stejně tak není
vhodné spoléhat se na neinformovanost účastníků správního řízení a jejich sebezničující výpovědi. Skrytou
reklamu lze mýtit a sankcionovat
pouze na základě důvodného předpokladu této skutečnosti, okolností
případu, nepřímých důkazů či případně znaleckých posudků v této
věci. (Soudní znalec na tuto problematiku není v ČR dosud jmenován.)
Mnozí proto považují toto právo za
prakticky nevymahatelné.
Tento závěr je ve výrazném rozporu s výsledky dosavadních vědeckých prací v této oblasti. Zahraniční odborníci na skrytou
reklamu z řad žurnalistů a reklamních psychologů dokázali, že průkaznost skryté reklamy je na základě odborné analýzy textu často
velmi vysoká. K tomuto tématu –
hledání a průkaznosti tzv. advertorialových stop – se dostaneme v některém z následujících článků.
Tato část přísluší převážně právním odborníkům. Za naši specializaci se mohu vyjádřit pouze empiricky. V naprosté většině případů
terénních podnětů na zcela zřetelnou skrytou reklamu není správní
93
SERIÁL
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
SERIÁL
ROČNÍK
V. Přehled forem skryté reklamy
2008
Dosud rozlišované formy skryté
reklamy:
Podprahová reklama
Product placement
Advertorial
Testorial
Web-ventorial
Blogsicking
Dissthefting
Callthefting4)
Tento příkladný výčet dnes rozlišovaných forem skryté reklamy berte prosím jako upoutávku k dalšímu
článku, který se bude věnovat jejich
podstatě a problematice.
Word of Mouth Marketing (WOMM).
MUDr. Jan Vavrečka
Medical Adviser
TROAS, s.r.o.
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
Z judikatury Ústavního soudu České republiky
1) Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.
Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li
jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem,
opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
2) Je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod)
byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži
jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci.
3) Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení
není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním
faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce)
či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního
soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých
složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv; nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy
o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně
respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [I.ÚS 533/05, ze dne 13. června 2006]
4) Web-ventorial, Blogsicking, Dissthefting
a Callthefting jsou nově se vyčleňující formy skryté reklamy. Jejich označování dosud není všeobecně zavedené.
94
95
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
chází. Protože od července 2004 do
května 2005 opět k žádnému rozhodnutí nedošlo, podal stěžovatel
dne 6. 5. 2005 návrh podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon
č. 6/2002 Sb.”), , kterým žádal, aby
ve věci bylo ve lhůtě 1 měsíce vydáno rozhodnutí. Do dne podání
ústavní stížnosti však žádné rozhodnutí vydáno nebylo. Stěžovatel
proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že došlo k porušení
jeho právo podle čl. 38 odst. 2
Listiny a aby Okresnímu soudu
Praha-východ přikázal, aby v předmětné věci o jeho návrhu rozhodl.
Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem
souhlasil.
Z odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností
brojí stěžovatel proti postupu
Okresního soudu Praha-východ ve
věci vedené pod sp. zn. E 648/95,
nyní sp. zn. E 2225/99, jímž bylo
podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen “Listina”).
Porušení práva na projednání
věci bez zbytečných průtahů spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
V roce 1995 podal návrh
na výkon rozhodnutí rozsudku
Okresního soudu Praha-východ
sp. zn. 4 C 500/84 ze dne 30. 9. 1986
k vy nucení povinnosti povinných
zdržet se zastínění jeho pozemku.
Návrh byl původně veden pod sp.
zn. E 648/95, nyní je veden pod sp.
zn. E 2225/99. Přes urgence však ve
věci dosud rozhodnuto nebylo.
Stěžovatel se proto obrátil na předsedu Okresního soudu Prahavýchod se stížností na průtahy.
Dopisem předsedy soudu ze dne
15. 1. 2004 sp. zn. Spr 2001/2004
byla stížnost na průtahy shledána
důvodnou. Protože ve věci přesto
nebylo jednáno, obrátil se stěžovatel
dopisem ze dne 18. 6. 2004 na
Ministerstvo spravedlnosti s obdobnou stížností. Stížnost byla postoupena předsedovi soudu, který sdělil
stěžovateli, že jeho stížnost bude vyřízena v horizontu 1 měsíce. Stížnost
byla opět vyřízena dne 14. 7. 2004
konstatováním, že k průtahům do-
II.
Okresní soud Praha-východ ve
stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se omlouvá za prodlevy, k nimž při vyřizování vykonávacího řízení o návrhu povinných
na zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Omylem byl spis založen do jiného spisu a podařilo se jej dohledat
až v závěru roku 2005. Předsedkyně
senátu dále uvedla, že vyřizuje
agendu občanskoprávní a věci vykonávací agendy E. Průměrný nápad do senátu C je přibližně 40 věcí
měsíčně a počet vyřízených věcí kolem 40 až 50 měsíčně a dále zbývá
kolem 200 věcí exekučních dosud
neprovedených výkonů. Dále se poměrně podílí i na vyřizování agendy
96
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
přípravného řízení trestního. Konečně uvedla, že v posledních dvou letech se velmi závažně zhoršil její
zdravotní stav, což se negativně projevilo na její koncentraci při pracovní činnosti. Procesní návrhy - pokud
jde o ústavní stížnost - toto vyjádření neobsahuje. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem vyslovila souhlas.
2008
mocným rozsudkem. Usnesením
Okresního soudu Praha-východ
č. j. E 448/87-3 ze dne 9. 10. 1987 byla žalovaným uložena pokuta ve výši 1 000 každé a bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Praze
č. j. 11 Co 782/87-9 ze dne 28. 12.
1987 bylo usnesení soudu prvního
stupně ve věci samé potvrzeno.
Dále bylo jednáno o návrhu povinných na zastavení výkonu rozhodnutí, protože jejich povinnost byla
splněna. Soud prvního stupně usnesením č. j. E 448/87-46 ze dne 13. 9.
1988 výkon rozhodnutí zastavil
a uloženou pokutu prominul.
Usnesení soudu prvního stupně
bylo zrušeno usnesením Krajského
soudu v Praze č. j. 11 Co 42/89,
11 Co 67/89-60 ze dne 31. 1. 1989.
Následně potom byl usnesením soudu prvního stupně č. j. E 448/87-67
ze dne 15. 8. 1989 výkon rozhodnutí
prohlášen za nepřípustný, protože
rozhodnutím ONV Praha - východ
nebylo povoleno pokácení dalších
stromů. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 634/89-75 ze
dne 30. 11. 1989 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Soud prvního stupně usnesení
č. j. E 448/87-78 ze dne 26. 2. 1990
výkon rozhodnutí zastavil.
Podáním ze dne 15. 5. 1995, doručeným Okresnímu soudu Praha-východ, podal stěžovatel nový návrh
na výkon rozhodnutí výše uvedeného
rozsudku tohoto soudu, protože protiprávní stav trvá i nadále. Návrh
byl veden pod sp. zn. E 648/95.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si
Ústavní soud vyžádal předmětné
spisy od Okresního soudu Prahavýchod. Ze spisu zjistil následující
průběh řízení:
Stěžovatel jako žalobce podal
dne 31. 5. 1984 návrh na zahájení řízení o odstranění stínících stromů
proti žalovaným M. K., M. F. a M. M.
Ve věci rozhodl Okresní soud Prahavýchod rozsudkem č. j. 4 C 500/84-85
ze dne 30. 9. 1986 tak, že žalovaným
uložil povinnost zdržet se stínění
pozemku stěžovatele nad míru přiměřenou poměrům ve lhůtě 30 dnů
od právní moci rozsudku. Zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovaným vykácet stromy č. 4 - 8.
Ve výroku ve věci samé byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 Co 236/87-105
ze dne 13. 4. 1987.
Dne 15. 7. 1987 podal stěžovatel
návrh na výkon uvedeného rozhodnutí, který byl veden podle sp. zn. E
448/97. Domáhal se, aby každému
z žalovaných byla uložena pokuta
ve výši 5 000 Kč, protože nebyla
splněna povinnost uložená pravo97
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Usnesením č. j. E 648/95-13 ze dne
9. 9. 1996 uložil soud žalovaným pokutu ve výši 5 000 Kč, kterou jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně
ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení. Přípisem ze dne 15. 10. 1996 žalované sdělily, že požádaly o povolení pokácet stromy rostoucí mimo les.
Na toto sdělení soud prvního stupně
reagoval tím, že vyčkal na vyřízení
žádosti o pokácení stromů (referát na
č. l. 19 revers) a následným dotazem
zjistil u žalovaných, jaký je stav věci
(referát na č. l. 19 revers). Po sdělení
žalovaných, že pokácení stromů bylo
povoleno, jim zaslal složenku na zaplacení uložené pokuty (referát na č. l.
20 revers). Složenka byla opakovaně
zaslána dvakrát. Posledním záznamem ve spisu sp. zn. E 648/95 je
záznam ze dne 9. 12. 1997, že pokuta
byla zaplacena - podklady byly dohledány v účtárně soudu. Podané
přílohy byly právnímu zástupci stěžovatele vráceny dne 23. 4. 1998.
Další údaje ve spise založeny nejsou.
Stěžovatel podal dne 15. 11. 1999
nový návrh na výkon rozhodnutí
výše uvedeného rozsudku. Z jeho
podání vyplývá, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. E 648/95
byl rozhodnutím soudu prvního
stupně sp. zn. E 648/95 ze dne 28. 3.
1997 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze sp. zn. 27
Co 284/98 a 27 Co 285/98 opětovně
nařízen výkon rozhodnutí uložením
pokuty ve výši 10 000 Kč. Stěžovatel
v novém návrhu na výkon rozhodnutí uvedl, že v mezidobí od posledního rozhodnutí do dne podání
2008
tohoto návrhu došlo ke dvěma novým skutečnostem. V srpnu 1998
zemřela jedna ze žalovaných (M. F.).
Stěžovatel se pokusil s žalovanou K.,
která jediná nemovitosti užívá,
o smírné řešení sporu, protože v době vegetačního klidu od 1. 10. 1997
do 31. 3. 1998 a v době od 1. 10. 1998
do 31. 3. 1999 nebyly stromy pokáceny, ačkoliv povolení k pokácení
stromů bylo uděleno. Jednání se žalovanou bylo bezvýsledné, protože navrhovala pouze prořezání větví,
i když podle odborných posudků,
které má soud k dispozici, by pouhé
prořezání větví způsobilo nestabilitu
stromů, které by mohly samovolně
spadnout. Stěžovatel proto navrhl
další výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 15 000 Kč a za každé další porušení uložit stupňované pokuty
až do úhrnné částky 100 000 Kč. Návrh
byl doručen soudu dne 18. 11. 1999.
Podle referátu soudu prvního stupně na č. l. 3 revers z roku 2000 bez
určení dalšího data (nečitelné), čekal soud na sdělení, kdo je dědicem
po zemřelé spoluvlastnici žalované
M. F.; stanovil lhůtu 3 měsíce. Až
pokynem z března 2001 žádal soud
prvního stupně o sdělení, kdo je dědicem po uvedené žalované a tuto
výzvu zaslal stěžovateli a jeho právnímu zástupci se lhůtou 10 dnů.
Přípis byl vypraven 22. 3. 2001.
Stěžovatel v uvedené lhůtě sdělil
soudu, že dědický spis není na
Obvodním soudu pro Prahu 2 k dispozici. Referátem ze dne 29. 3. 2001
(č. l. 4 revers) vyžádal soud prvního
stupně spis sp. zn. E 260/97, k němuž
98
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
byl připojen dědický spis, a referátem
ze dne 16. 5. 2001 (č. l. 4 revers) nařídil jednání na den 7. 6. 2001. Návrh
na výkon rozhodnutí nebyl žalovaným zaslán, ti však přesto podali
vyjádření, které bylo dne 7. 6. 2001
předáno právnímu zástupci stěžovatele. Okresní soud Praha-východ
usnesením č. j. E 2225/99-11 ze dne
26. 6. 2001 nařídil výkon rozhodnutí
uložením pokuty ve výši 15 000 Kč
splatné na účet označeného soudu
do 15 dnů od právní moci usnesení;
za každé další porušení této povinnosti uloží soud další stupňované
pokuty až do úhrnné částky 100 000 Kč.
Rozhodl také o nákladech výkonu
rozhodnutí. Kanceláři bylo toto
usnesení předloženo dne 26. 6. 2001
a vypraveno dne 10. 7. 2001 (č. l. 12).
Žalovaná strana doručila soudu
sdělení, v němž uvedla, že výkon
rozhodnutí by měl být zastaven
vzhledem k nedostatkům vykonávaného rozhodnutí a požádala, aby
ve výkonu rozhodnutí nebylo zatím
pokračováno až do zpracování potřebného znaleckého posudku (navíc nebylo období vegetačního klidu). Referátem z 2. 7. 2001 byl spis
uložen na lhůtu na 3 měsíce (č. l. 13).
Další referát soudu prvního stupně
byl učiněn až 7. 3. 2003 (č. l. 15 revers), kdy bylo nařízeno jednání
na 4. 3. 2003. Žalovaná strana požádala o odročení jednání a upozornila na skutečnost, že další žalovaná
(M. M.) převedla svůj spoluvlastnický podíl na žalovanou M. K., která
je nyní jedinou vlastnicí stromů,
jichž se výkon rozhodnutí týká.
2008
Referátem ze dne 26. 3. 2003 odročil
soud prvního stupně jednání na den
5. 5. 2003. Ústní jednání v tento den
proběhlo, bylo odročeno na den 9. 6.
2003 za účelem místního šetření.
Žalovaná se z místního šetření
z pracovních důvodů omluvila a požádala o jeho přesunutí na jiný termín. Soud prvního stupně místní
šetření telegramem odvolal (č. l. 47
revers) a referátem ze dne 20. 6. 2003
nařídil místní šetření na den 11. 7.
2003. Místní šetření se v nařízený
den uskutečnilo (protokol na č. l. 51- 52).
Další úkon učinil soud prvního
stupně dne 9. 1. 2004, a to usnesením č. j. E 2225/99-53, jímž byl
zastaven výkon rozhodnutí proti
M. M. Referátem ze dne 12. 1. 2004
(č. l. 52 revers) vyzval soud prvního
stupně právního zástupce žalované
k předložení specifikovaných dokladů. Referátem ze dne 24. 2. 2004
uložil soud prvního stupně vymáhání pokuty podle usnesení
č. j. E 2225/99-11 ze dne 26. 6. 2001.
Další úkon učinil soud prvního
stupně dne 30. 12. 2005 - usnesením
č. j. E 2225/99-58 zamítl návrh žalované na zastavení výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí bylo vypraveno
dne 22. 2. 2006.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve
svých rozhodnutích konstatoval, že
není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací
činností obecných soudů. Do činnosti obecných soudů je oprávněn
99
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím
v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení jeho základních práv a svobod
chráněných ústavním pořádkem
České republiky. Vzhledem k tomu,
že se stěžovatel dovolával ochrany
svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní
soud napadený postup soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se v několika nálezech vyslovil k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy.
Prohlásil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho
principy (zakotvené v Listině
a Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto
směru nemohou jít k tíži jednotlivce,
který od soudu právem očekává
ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp.
zn. IV. ÚS 55/94; Sbírka nálezů
a usnesení, svazek 2, nález č. 42).
Přitom pro řešení této otázky není
rozhodující, zda je zvlášť nazírána
jurisdikční a správní složka soudní
moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98;
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 10, strana 254).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03
(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32,
nález č. 24) konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není
2008
rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním
faktorem stojícím na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace
soudnictví včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí
obecných soudů. Podle přesvědčení
Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení
do jednotlivých složek - která má
jednotlivci garantovat ochranu jeho
práv; nezbytným atributem takové
ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto
není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci
není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů
v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci
(soudu) nebo jsou vyvolávány také
jednáním účastníků řízení či přímo
stěžovatelem. Tuto premisu ostatně
respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která
rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků
řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko,
Erkner a Hofauer vs. Rakousko).
V předmětné věci - jak vyplývá
z výše uvedené rekapitulace soudního spisu - soud prvního stupně v určitých značně dlouhých časových
obdobích ve věci nekonal žádné
procesní úkony, aniž by pro takovou
100
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
situaci existoval procesní důvod
(např. od 2. 7. 2001 do 7. 3. 2003,
11. 7. 2003 do 9. 1. 2004, 24. 2. 2004
do 30. 12. 2005). Z vyjádření soudkyně tohoto soudu vyplývá, že nečinnost soudu byla způsobena dílem
vysokým nápadem věcí a dílem
i subjektivními obtížemi na její straně.
Ústavní soud si je vědom některých
objektivních nedostatků v organizaci soudnictví a chápe i případnou
obtížnou osobní situaci soudkyně,
avšak - jak uvedl - tyto faktory k tíži
účastníka řízení jít nemohou.
Z uvedených důvodů Ústavní
soud ústavní stížnosti pro porušení
čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu vyhověl a podle
2008
ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona uložil Okresnímu soudu Praha-východ, aby nepokračoval
v průtazích v řízení vedeném pod
sp. zn. E 2225/99 a aby neprodleně
v této věci jednal.
Za tohoto stavu nepovažoval
Ústavní soud za racionální zjišťovat
stav ve věci návrhu podaného podle
ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb.,
o němž se stěžovatel zmiňuje.
Pokud stěžovatel namítal průtahy vedené i v předchozím vykonávacím řízení pod sp. zn. E 648/95,
tam Ústavní soud - podle rekapitulace soudního spisu - neodůvodněné průtahy neshledal.
zdroj: http://nalus.usoud.cz
Připravila: Mgr. Barbora Frantová
101
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
1) Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování
nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky
rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.
2) Podle ust. § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné
zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu
o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního
zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také
své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti
3) Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé
ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: „...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska
fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná
možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním
procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů“ (srov.
Freeman, M. D. A.: Lloyd’s Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London,
Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha,
Prostor, 2004, str. 162). Tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze
vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení.
4) Ústavní soud dovodil povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního
práva podle § 150 o.s.ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje,
a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto
ustanovení ovlivnit. Pokud existuje povinnost soudu vytvořit takový procesní
prostor, tím spíše existuje též povinnost obecného soudu se s tvrzeními účastníka řízení stran použití moderačního práva v rozhodnutí vypořádat bez ohledu na to, zda soud moderační oprávnění využije, či naopak - navzdory tvrzení
účastníka o existenci okolností k aplikaci § 150 o.s.ř. - obecný soud k použití
moderace nepřistoupí.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [II. ÚS 814/08 ze dne 21. května 2008]
102
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením bylo
porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”). Porušení tohoto základního
práva stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že Vrchní soud v Olomouci
se v řízení o odvolání vůbec nezabýval námitkou stěžovatele stran náhrady nákladů řízení. Stěžovatel
totiž v doplnění odvolání uvedl, že
s ohledem na své majetkové poměry
má za to, že existují důvody pro rozhodnutí podle § 150 o. s. ř., tj. pro
moderaci přiznané výše náhrady
nákladů řízení. Kromě toho měl stěžovatel za to, že cestovní náklady
žalované strany nebyly účelně vynaloženy, a tudíž neměly být přiznány (při stejně dlouhé době jízdy
vlakem by totiž jízdné dokonce
i v první třídě činilo za všechny cesty
podle stěžovatele maximálně 600 Kč,
nikoliv částku uplatněnou právním
zástupcem žalované společnosti).
Vrchní soud však na tuto odvolací námitku nikterak nereagoval
a rovněž sám zavázal stěžovatele
k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení. Přitom v odůvodnění
ani neuvedl, podle jakého ustanovení určil odměnu za právní zastoupení, a podle stěžovatele proto nelze
přezkoumat, zda je právní názor
soudu správný.
Stěžovatel se domnívá, že soudy
jsou povinny vypořádat se v rozhodnutí se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí.
Z odůvodnění:
I.
Včas a co do ostatních náležitostí
řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené
usnesení obecného soudu, kterým
byla potvrzena usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2006,
č. j. 29 Cm 127/2005-41, a usnesení
téhož soudu ze dne 1. 11. 2006,
č. j. 26 Cm 136/2005-66, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení tak, že stěžovateli společně
s dalšími dvěma účastníky byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti DEZA, a. s., každý 4.298,30 Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl
napadeným usnesením o odvoláních
RNDr. M. S. a V. R. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne
14. 2. 2006, č. j. 29 Cm 127/2005-41,
a o odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 11. 2006, č. j. 26 Cm 136/2005-66,
a to poté, co řízení o odvoláních spojil ke společnému řízení.
Usneseními soudu prvního stupně byly ve věci samé zamítnuty žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti
DEZA, a. s., konané dne 25. 7. 2005,
a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, k níž byli zavázání v obou případech žalobci.
V případě usnesení ze dne 1. 11.
2006, č. j. 26 Cm 136/2005-66, které
se týkalo návrhu stěžovatele, byl
stěžovatel zavázán zaplatit společnosti DEZA, a. s., na náhradě nákladů řízení 16.607,64 Kč.
103
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Tato povinnost podle stěžovatele
vyplývá rovněž z ustálené judikatury Ústavního soudu, který ji dovozuje z práva na fair proces. Pokud
jde o rozhodování o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud k ní také judikoval, že je integrální součástí
soudního řízení, a proto i na tuto
část rozhodování dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud
napadené usnesení Vrchního soudu
v Olomouci zrušil.
Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření účastníku řízení a vedlejším
účastníkům řízení. Vrchní soud
v Olomouci však v určené lhůtě na
zaslanou výzvu nereagoval.
Z vedlejších účastníků reagovala
na výzvu Ústavního soudu k vyjádření pouze obchodní společnost
DEZA, a. s. Ta ve svém vyjádření
uvedla, že tvrzení stěžovatele nemají ústavní rozměr a nejsou způsobilá přezkumu Ústavním soudem.
Vedlejší účastník pak poukázal na
nesprávně označený petit, resp.
vedlejší účastník upozornil na to, že
stěžovatel vznáší argumenty pouze
proti výroku o nákladech řízení, přičemž ve vlastním petitu navrhuje
zrušení usnesení Vrchního soudu jako celku. Pro tuto “vadu” stížnosti
vedlejší účastník navrhl její odmítnutí jako neurčité, případně neopodstatněné. Pro případ, že by tak
Ústavní soud neučinil, vedlejší
účastník uvedl, že jak Krajský soud
v Ostravě, tak Vrchní soud v Olomouci rozhodly o náhradě nákladů
2008
řízení v souladu s platnými ustanoveními občanského soudního řádu
tomu, kdo měl plný úspěch ve věci.
Vedlejší účastník se domnívá, že
otázka náhrady nákladů řízení by
mohla nabýt ústavněprávní dimenzi
pouze v případě, kdy by úvahy soudů vybočily z pravidel upravujících
toto řízení, například v důsledku libovůle. V tomto případě se však
podle vedlejšího účastníka o libovůli nejedná, neboť soud rozhodl zcela
v souladu s § 142 o. s. ř. Podle vedlejšího účastníka lze připustit, že
stěžovatel není subjektem zaměřeným na podnikatelskou činnost, je
dobrovolným spolkem chránicím
zájmy menšinových akcionářů. To
ho však nezbavuje odpovědnosti za
své jednání. Pokud stěžovatel inicioval žalobu, měl a mohl předvídat
neúspěch a musel si být vědom nebezpečí, že bude povinen hradit
náklady řízení, které vynaložil žalovaný.
S ohledem na to vedlejší účastník
navrhl ústavní stížnost odmítnout
jako zjevně neopodstatněnou, eventuálně v celém rozsahu zamítnout.
Ústavní soud si dále k posouzení
ústavní stížnosti vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě sp. zn.
29 Cm 127/2005 a 26 Cm 136/2005.
Ze spisu sp. zn. 26 Cm 136/2005
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel
napadl usnesení soudu prvního
stupně odvoláním podaným dne
7. 12. 2006. Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl v celém rozsahu, přičemž uvedl, že důvody odvolání doplní v nejkratší možné době.
104
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Z referátu soudce ze dne 11. 12. 2006
(č. l. 72) vyplývá pokyn kanceláři,
aby vyčkala avizovaného doplnění odvolání. Dne 22. 1. 2007 bylo
Krajskému soudu v Ostravě doručeno doplnění odvolání, v němž stěžovatel zopakoval rozsah odvolání
a uvedl důvody, resp. odvolací námitky, včetně námitky, že jsou zde
okolnosti odůvodňující aplikaci
§ 150 o. s. ř. a moderaci náhrady nákladů řízení a námitky, jíž zpochybňoval účelnost vynaložených nákladů. K odvolání je připojeno čestné
prohlášení stěžovatele o tom, že tento subjekt nedisponuje žádnými finančními prostředky, nedisponuje
bankovním účtem a nemá ani žádný
jiný zpeněžitelný majetek. Dne 15. 2.
2007 bylo odvolání spolu s předkládací zprávou doručeno Vrchnímu
soudu v Olomouci (č.l. 78).
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci
vyplývá, že odvolací soud dospěl
k závěru o správnosti usnesení soudu prvního stupně, a proto obě napadená usnesení potvrdil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení
(str. 9 usnesení). Z obsahu odůvodnění však nevyplývá, že by se odvolací soud před přijetím tohoto závěru explicitně zabýval námitkou
stěžovatele stran moderace a její neaplikování zdůvodnil, a rovněž chybí jakékoliv úvahy soud stran správnosti vypočtené výše náhrady pro
případ, že by neshledal důvody moderace. Naopak sám Vrchní soud
v Olomouci k moderaci nepřistoupil, pokud jde o náklady odvolacího
2008
řízení, a rovněž stěžovatele zavázal
k jejich zaplacení ve prospěch společnosti DEZA, a. s.
II.
Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle ust.
§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, souhlasy účastníků
řízení (v případě Vrchního soudu
v Olomouci byl souhlas udělen
konkludentně, neboť tento účastník
řízení byl ve výzvě k vyjádření poučen, že v případě, že se nevyjádří,
bude Ústavní soud považovat jeho
postup za souhlas) s upuštěním od
ústního jednání, dospěl k závěru, že
ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska
zachování práva na spravedlivý
proces opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity.
Ústavní soud především vyslovil
názor, že rozhodování o nákladech
soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov.
mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS
653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69,
str. 189). V případě rozhodování
o náhradě nákladů řízení je třeba
přihlížet ke všem okolnostem věci,
které mohou mít vliv na stanovení
povinnosti k náhradě nákladů řízení,
jež účastník vynaložil k účelnému
uplatňování nebo bránění práva.
105
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout
o náhradě podle výsledku sporu,
nýbrž vážit, zda tu neexistují další
rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání
náhrady účelně vynaložených nákladů. V rozhodnutí sp. zn. III. ÚS
727/2000 (in Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 22,
č. 75, str. 145) pak Ústavní soud uvedl, že podle ust. § 150 o. s. ř. soud
může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se
jedná o výjimečný případ a zda tu
jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení
všech okolností konkrétní věci.
Musí také své rozhodnutí řádně
a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté
prvky libovůle a nahodilosti
Ústavní soud se již také ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva
na spravedlivý proces je vytvoření
prostoru pro to, aby účastník řízení
mohl účinně uplatňovat námitky
a argumenty, které jsou způsobilé
ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat:”...vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek
(v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního
řízení. Institucionálně garantovaná
možnost dotčených osob návrhy
2008
a námitkami účinně participovat
na soudním procesu, patří mezi
elementární pravidla soudního
řešení sporů (srov. Freeman,
M. D. A.: Lloyd’s Introduction
to Jurisprudence, 7th ed., London,
Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379
nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva,
Praha, Prostor, 2004, str. 162)” (srov.
např. nález Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 269/05, in Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 37,
č. 129, str. 629).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06
(dosud nepublikován ve Sbírce
nálezů a usnesení, dostupný v el.
databázi rozhodnutí na http://nalus.
usoud.cz) pak Ústavní soud uvedl,
že tento požadavek vyplývající
z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž
jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je proto třeba uplatnit též
na rozhodování soudu o náhradě
nákladů řízení, které - jak již uvedeno výše - je integrální součástí
soudního řízení jako celku. V tomto nálezu pak Ústavní soud dovodil povinnost soudu vytvořit pro
účastníky řízení procesní prostor
k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního
práva podle § 150 o. s. ř., pokud
obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná
tvrzení či důkazní návrhy, které by
mohly aplikaci tohoto ustanovení
ovlivnit.
Pokud existuje povinnost soudu
vytvořit takový procesní prostor,
106
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
tím spíše existuje též povinnost
obecného soudu se s tvrzeními
účastníka řízení stran použití moderačního práva v rozhodnutí vypořádat bez ohledu na to, zda soud
moderační oprávnění využije, či naopak - navzdory tvrzení účastníka
o existenci okolností k aplikaci § 150
o. s. ř. - obecný soud k použití moderace nepřistoupí.
V daném případě byla námitka
použití § 150 o. s. ř. součástí odvolacích námitek stěžovatele, které
vznesl v doplnění odvolání. Podle
§ 205 odst. 4 o. s. ř. přitom platí, že
odvolací důvody lze měnit i po
uplynutí lhůty k podání odvolání, tj.
kdykoliv v průběhu odvolacího řízení. Ze shora uvedeného vyplývá,
že bylo povinností odvolacího soudu se s touto námitkou, resp. návrhem stěžovatele vypořádat, a to
nejen ve vztahu k napadenému výroku soudu prvního stupně, ale
i s ohledem na vlastní rozhodování
o náhradě nákladů odvolacího řízení. I pokud by vrchní soud tvrzení
stěžovatele neakceptoval, měl povinnost se vypořádat s námitkou
zpochybňující výši náhrady, a to na
základě zpochybnění účelnosti prostředků vynaložených na nákladech
řízení (výše cestovného vzniklá
v důsledku používání luxusního vozu s vysokou spotřebou).
Pokud v daném případě odvolací
soud takto nepostupoval, porušil
stěžovatelovo základní právo na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst.
1 Listiny. Ústavní soud proto přikročil ke kasaci napadeného usnesení,
2008
a to v celém jeho rozsahu, byť důvody zrušení spočívají pouze v části
rozhodování o náhradě nákladů
řízení, a to pouze pokud jde o stěžovatele, nikoliv další účastníky
odvolacího řízení. Tento postup
Ústavního soudu byl nevyhnutelný
vzhledem ke konstrukci výroků napadeného usnesení, kdy výrokem I.
byla potvrzena obě posuzovaná
usnesení soudu prvního stupně, a to
v celém jejich rozsahu (tj. včetně výroků o náhradě nákladů řízení).
Přirozeně však platí, že důvody kasace se vztahují pouze na postavení
stěžovatele, nikoliv na další účastníky řízení před odvolacím soudem.
Ústavní soud pak považuje za
nutné zdůraznit, že vzhledem k okolnostem sporu a situaci stěžovatele,
který je sdružením minoritních akcionářů, by měl odvolací soud velmi
pečlivě vážit, zda zde skutečně nejsou dány okolnosti ospravedlňující
použití moderačního principu dle
§ 150 o. s. ř.
Ústavní soud z výše uvedených
důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod
ústavní stížnosti podle ustanovení
§ 82 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Vrchního
soudu v Olomouci zrušil.
107
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
1) Proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému vzdělání se však po
ruské invazi v době tzv. „normalizace“ centrálně-byrokratického modelu
řízení společnosti, zřejmě rozcházel s nároky, které kladla mocenská centrála na kvalifikaci výkonných aparátů. Zákonné opatření Federálního shromáždění č. 107/1973 Sb. o zřízení Vysoké školy SNB se stalo výrazem jiných, resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky
v rezortu ministerstva vnitra, než těch, které mohly být realizovány řádným
globálním a univerzálním právnickým studiem. Vysoká škola SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi rezortní vysokou školou.
2) Nově zřízená Vysoká škola SNB se naproti tomu stala prostředkem ke
zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické.
Vychovávala pracovníky k úkolům, vyplývajícím z poslání ministerstva
vnitra. Česká advokátní komora při zkoumání odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho diplomu, že získal na fakultě veřejné bezpečnosti
kvalifikaci v oboru právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné
teorie státu a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku a veřejnou pořádkovou činnost VB, nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty (zejména též
obory občanského a hospodářského práva).
3) Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní
požadavky byly vedeny cílovými představami, jež se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud nemůže než dospět k závěru, že
navrhovatel jako absolvent fakulty veřejné bezpečnosti Vysoké školy SNB
nejen formálně, ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3 odst. 1, písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb.
4) Od vzniku Vysoké školy SNB až do jejího zrušení byly zřízeny na této
škole různé fakulty: fakulta veřejné bezpečnosti, fakulta státní bezpečnosti, fakulta ochrany státních hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou fakultou, poskytující univerzální právní vzdělání ve
všech oborech práva.
5) Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách nebylo předpokladem pro udělení titulu JUDr. složení dodatečné rigorózní zkoušky ze
všech právních oborů, takže když např. v roce 1971 absolvoval student
právnickou fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např.
zkoušen z práva hospodářského apod. Na rozdíl od absolventa Vysoké školy
SNB však již předtím musel absolvovat právnické studium ve všech jeho
108
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
oborech a vykonat všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako nezbytný předpoklad pro to, aby mohl vůbec přistoupit ke zkouškám doktorským. Právě tento předpoklad však u absolventů Vysoké školy SNB ve
srovnatelné míře splněn není.
6) Argument o diskriminaci nelze uznat, protože ani materiálněprávně nelze
dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na studenty Vysoké školy SNB a na studenty právnických fakult.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR [Pl.ÚS 7/95 ze dne 13. září 1995]
Protože navrhovatel je absolventem Vysoké školy Sboru národní
bezpečnosti, který též složil rigorózní zkoušku na právnické fakultě
a má titul JUDr., má za to, že jde
o diskriminaci, která má svůj základ
ve výše uvedené formulaci § 3 a § 30
zákona ČNR č. 128/1990 Sb., o advokacii, požadující vysokoškolské
vzdělání „na právnické fakultě“.
Navrhovatel uplatnil názor, že citované ustanovení zákona, vyjádřené
slovy „na právnické fakultě“, jsou
protiústavní, již v odvolacím řízení.
Městský soud však tehdy nedospěl
k závěru, že zákon, jehož má být
použito, je v rozporu s ústavním zákonem, a proto nepoužil ustanovení
čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby věc předložil k rozhodnutí Ústavnímu soudu.
Proto spojil navrhovatel svou
ústavní stížnost ve smyslu § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu s návrhem na zrušení tohoto ustanovení pro rozpor s čl. 3 a 4 Ústavy
a čl. 1, čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Jde o ustanovení,
která prohlašují Listinu základních
Z odůvodnění:
Dne 10. 9. 1994 podal navrhovatel, zastoupený dr. P. R. Ústavnímu
soudu ústavní stížnost, směřující
proti rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 1, ze dne 19. 1. 1994,
sp. zn. 12 C 519/93, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze,
ze dne 9. 6. 1994, čj. 22 Co 223/94-21.
Těmito rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba proti České advokátní komoře, kterou se domáhal zapsání do
seznamu advokátních koncipientů
ČAK v Praze. Rozsudky obou soudů zamítly jeho žalobu a uznaly
právem názor České advokátní
komory, že dle § 3 odst. 1 písm. b)
a dle § 30 písm. b) zákona ČNR
č. 128/1990 Sb., o advokacii lze zapsat do seznamu advokátů, resp.
advokátních koncipientů, pouze
osoby, jež nezískaly vysokoškolské
vzdělání jinde, než na právnické
fakultě vysoké školy se sídlem
v České a Slovenské Federativní
Republice (nyní České, resp. Slovenské republice).
109
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
práv a svobod za součást právního
pořádku, stanoví, že základní práva
a svobody jsou pod ochranou soudní
moci, upravují princip rovnosti
v právech a zakazují diskriminaci.
Protiústavnost spatřuje navrhovatel
zejména též v porušení principu rovnosti ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož zákonná omezení základních
práv a svobod musí platit stejně pro
všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Uvádí případ osoby,
která se stejným vzděláním jako on
sám se mohla stát advokátem.
Svůj názor pak stěžovatel formuloval do návrhu na zrušení slov „na
právnické fakultě“, a to jak v § 3 tak
i v § 30 zákona ČNR č. 128/1990 Sb.
2008
do seznamu advokátních koncipientů je jednoznačné a je přiměřené, že
do seznamu advokátních koncipientů lze zapsat pouze absolventy
právnických fakult, nikoli jiných vysokých škol, i když svým zaměřením zčásti, jak tomu bylo u Vysoké
školy SNB, poskytovaly vzdělání
obdobné, jako na právnické fakultě.
Předseda Poslanecké sněmovny přitom poukazuje též na stanovisko
Nejvyššího soudu z 18. 1. 1995 (sp.
zn. Plsn/95), které neshledalo v rozhodnutí obou soudů žádné pochybení.
III.
Ústavní soud poté, co zjistil, že
požadavek vzdělání na právnické
fakultě pro činnost v advokacii je
v zákoně ČNR č. 128/1990 Sb. jednoznačný a formálněprávně nenapadnutelný, zvážil, zda vzdělání na fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké
školy SNB je, či není také obsahově
(tj. materiálněprávně) shodné se
vzděláním na právnické fakultě a zda
nejde o nerovné hodnocení rovného,
neboť to by odporovalo myšlence materiálního právního státu.
Z hlediska stěžovatelem namítané
paralely právnického vzdělání na
právnických fakultách a na Vysoké
škole SNB je třeba ozřejmit její genezi.
Již v průběhu 60. let sílily tendence ke zvýšení vzdělání pracovníků v rezortu ministerstva vnitra.
Požadavek vyšší kvalifikace byl sice
zprvu realizován různými kurzy
právnických fakult pro pracovníky
tohoto rezortu, ve druhé polovině
II.
Vzhledem k tomu přerušil senát
Ústavního soudu na základě § 78
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu řízení o ústavní
stížnosti JUDr. J. L. a návrh na zrušení právního předpisu postoupil
plénu k rozhodnutí podle čl. 87
odst. 1 písm. a) Ústavy.
Na výzvu soudce zpravodaje zaslal k návrhu JUDr. L. předseda
Poslanecké sněmovny vyjádření
Parlamentu České republiky. V tomto sdělení se uvádí, že zákon ČNR
č. 128/1990 Sb. byl řádným způsobem schválen a vyhlášen a je také
obsahově plně v souladu s Ústavou
a Listinou základních práv a svobod. Ustanovení zákona o advokacii, požadující vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě pro zápis
110
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
60. let však již i v rámci dálkového
studia na právnické fakultě, svým
rozsahem a svými požadavky již
blízkého nárokům na posluchače
řádného studia.
Tento proces, směřující k rovnohodnotnému právnickému vzdělání
se však po ruské invazi v době tzv.
„normalizace“ centrálně-byrokratického modelu řízení společnosti,
zřejmě rozcházel s nároky, které
kladla mocenská centrála na kvalifikaci výkonných aparátů. Zákonné
opatření Federálního shromáždění
č. 107/1973 Sb. o zřízení Vysoké
školy SNB se stalo výrazem jiných,
resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v rezortu ministerstva vnitra, než těch,
které mohly být realizovány řádným globálním a univerzálním
právnickým studiem. Vysoká škola
SNB se stala oproti právnickým fakultám jakousi rezortní vysokou
školou.
Její zřízení nebylo přitom chápáno jako náhrada právnické fakulty,
protože kromě absolventů Vysoké
školy SNB a těch, kteří z těch či
oněch důvodů v rezortu ministerstva vnitra nepotřebovali vysokoškolské, anebo dokonce vůbec žádné vzdělání, přicházeli do tohoto
rezortu i nadále též absolventi právnických fakult. Absolvování právnické fakulty zůstalo potřebným
předpokladem pro taková pracovní
místa v rezortu, jež svou povahou
vyžadovala spíše univerzální právnické vzdělání (např. v civilněsprávním úseku).
2008
Nově zřízená Vysoká škola SNB
se naproti tomu stala prostředkem
ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické.
Vychovávala pracovníky k úkolům,
vyplývajícím z poslání ministerstva
vnitra. Česká advokátní komora
při zkoumání odborných předpokladů stěžovatele zjistila z jeho
diplomu, že získal na fakultě veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru
právně-bezpečnostním. Z vysvědčení o státní závěrečné zkoušce pak
vyplynulo, že tato zkouška byla zaměřena kromě obecné teorie státu
a práva na marxismus-leninismus,
trestní právo a na kriminalistiku
a veřejnou pořádkovou činnost VB,
nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student
právnické fakulty (zejména též obory
občanského a hospodářského práva).
Vzhledem k tomu, že vyučované
obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými
představami, jež se také lišily od
profilace univerzálních právníků,
Ústavní soud nemůže než dospět
k závěru, že navrhovatel jako absolvent fakulty veřejné bezpečnosti
Vysoké školy SNB nejen formálně,
ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům stanoveným v § 3
odst. 1, písm. b) a § 30 písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb.
Ústavní soud se přitom opírá
o obsahová zjištění, vyjádřená ve
stanovisku Nejvyššího soudu, pod
sp. zn. Plsn 1/95, v němž se uvádí
111
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
zejména, že od vzniku Vysoké školy
SNB až do jejího zrušení byly zřízeny na této škole různé fakulty: fakulta veřejné bezpečnosti, fakulta
státní bezpečnosti, fakulta ochrany
státních hranic a fakulta vyšetřování. Žádná z nich nebyla právnickou
fakultou, poskytující univerzální
právní vzdělání ve všech oborech
práva. Ze stanovených oborů na
Vysoké škole SNB a z učebních plánů této školy je zřejmé, že sice poskytovala též určité vzdělání v některých odvětvích práva, ale její
zaměření bylo odlišné od
právnických fakult a odpovídalo
specifickým požadavkům na výuku
tehdejších příslušníků bývalého
Sboru národní bezpečnosti.
Ani skutečnost, že navrhovatel
později složil rigorózní zkoušku
a získal titul doktora práv, nemůže
nahradit právnické vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní
zkouška se provádí pouze v určitém
vybraném oboru a nemá univerzálně-právní povahu. Mohlo by se namítnout, že ani na právnických fakultách nebylo předpokladem pro
udělení titulu JUDr. složení dodatečné rigorózní zkoušky ze všech právních oborů, takže když např. v roce
1971 absolvoval student právnickou
fakultu závěrečnou zkouškou směru justičního, nebyl např. zkoušen
z práva hospodářského apod. Na
rozdíl od absolventa Vysoké školy
SNB však již předtím musel absolvovat právnické studium ve všech jeho
oborech a vykonat všechny předepsané zkoušky, což lze chápat jako
2008
nezbytný předpoklad pro to, aby
mohl vůbec přistoupit ke zkouškám
doktorským. Právě tento předpoklad
však u absolventů Vysoké školy SNB
ve srovnatelné míře splněn není.
Ze všech uvedených důvodů
Ústavní soud neshledal porušení čl. 3
a 4 Ústavy, jež stanoví, že Listina základních práv a svobod je součástí
ústavního pořádku České republiky
a že základní práva a svobody jsou
pod ochranou soudní moci. Argument o diskriminaci nelze uznat,
protože ani materiálněprávně nelze
dovodit shodnost cílů, obsahu a metod výuky, jakož i požadavků, kladených na studenty Vysoké školy SNB
a na studenty právnických fakult. Na
tom nic nemění ani jednotlivé případy, které navrhovatel uvedl během
jednání. Předmětem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je totiž obecné
zjištění, zda slova „na právnické fakultě“ v zákoně o advokacii jsou či
nejsou v souladu s ústavními zákony.
Zákonodárce v § 43 zákona ČNR
č. 128/1990 Sb. stanovil, že advokáti, kteří ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byli již členy krajských
sdružení advokátů a Městského
sdružení advokátů v Praze, se zapíší do seznamu advokátů bez žádosti. Ani tím však nebyl porušen princip rovnosti (čl. 1 a čl. 4 odst. 3
Listiny základních práv a svobod),
neboť jde o opatření přípustné v zájmu právní jistoty a stability již existujících právních vztahů, což odpovídá principům právního státu.
Návrh na zrušení slov „na právnické fakultě“ v § 3 odst. 1 písm. b)
112
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
a v § 30 písm. b) zákona ČNR
č. 128/1990 Sb. by kromě toho vytvořil stav, který by připouštěl jako
předpoklad pro výkon advokacie
pouze obecně „vysokoškolské vzdělání“, aniž by vůbec specifikoval
právnickou povahu tohoto vzdělání.
Na základě uvedených úvah nemohl Ústavní soud, než dospět zá-
2008
věru návrh na zrušení té části ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) § 30
písm. b) zákona ČNR č. 128/1990 Sb.,
o advokacii, jež je vyjádřena slovy:
„na právnické fakultě“, zamítnout.
113
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
2008
1) Uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle, která způsobuje,
nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu.
2) Když označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (zahrnuje
všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tudíž obligatorní náležitosti má, avšak uvedená smluvní strana není způsobilá k právním úkonům [např. jde o právnickou osobu, která přede dnem uzavření smlouvy
již zanikla (byla vymazána z obchodního rejstříku)], pak takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení § 38 odst. 1
občanského zákoníku, která již nemůže být zhojena.
3) Když je účastník smlouvy označen vadně (nesprávně či neúplně), pak taková vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž
byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. O typicky nesprávné označení účastníka smlouvy jde, je-li některý z jej identifikujících
znaků použit vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve víceslovném názvu
apod.), popř. některý z těchto znaků chybí.
4) Z povahy námitky promlčení je nepochybné, že možnost vznést tuto námitku má povinná osoba až po uplynutí promlčecí doby, přičemž ji může
uplatnit kdykoli během soudního řízení až do právní moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Uplatnění námitky promlčení až v dovolacím řízení tak není přípustné.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [29 Odo 1158/2003
ze dne 22. dubna 2004]
rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a náhradě
nákladů státu (výroky II., III. a IV.).
V odůvodnění rozsudku zejména
uvedl, že po stránce skutkové vyšel
z listinných důkazů provedených
soudem prvního stupně a z opakovaného výslechu svědka Ing. J. L. Ve
shodě se soudem prvního stupně
měl za prokázáno, že mezi účastníky
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 5. června 2002, č.j. 11 C
4/2002-85, kterým Okresní soud
v Příbrami uložil žalovanému zaplatit Č. d., s. o., částku 60.553,50 Kč
s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále odvolací soud
114
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
byla 28. dubna 1992 uzavřena
smlouva o pronájmu nebytových
prostor, a že „na nájemném“ a službách spojených s užíváním nebytových prostor vznikl žalovanému
dluh ve výši 60.553,50 Kč, který žalovaný 7. června 2000 uznal a zavázal
se jej splácet v měsíčních splátkách
po 7.000,- Kč počínaje 1. červencem
2000. Dále dovodil, že 1. února 1993
uzavřeli účastníci označení „ČSD –
P. o., m. o., … P., zastoupená Ing. J. L.“,
jako budoucí objednatel, a „P. – P. D.,
ZČ …, K. 94, … K.“, zastoupený P. D.,
jako budoucí zhotovitel, smlouvu
o uzavření budoucí smlouvy o dílo
(dále též jen „smlouva“) podle obchodního zákoníku, jejímž předmětem bylo uzavření budoucích smluv
o dílo mezi objednatelem a zhotovitelem, spočívajících v opravách,
údržbě a rekonstrukci mostů, mostních konstrukcích a obdobných
staveb, jakož i v souvisejících stavebních a obdobných pracech za podmínek dále stanovených smlouvou
a případnými dodatky.
Jelikož ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel,
že existence žalobou uplatněné pohledávky je dána, považoval za rozhodující, zda tato pohledávka zanikla započtením proti pohledávce,
která byla žalovanému postoupena
P. D., a která představovala smluvní
pokutu dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o dílo z 1. února
1993.
Zabývaje se otázkou platnosti
smlouvy, dospěl k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
2008
Při řešení výše vymezené otázky
totiž soud prvního stupně dovodil,
že vzhledem k označení budoucího
objednatele ve smlouvě je nepochybné, že smlouvu uzavřel neexistující subjekt. Státní organizace Československé státní dráhy totiž
zanikla k 31. prosinci 1992 (srov. § 1
zákona č. 625/1992 Sb., o zániku
státní organizace Československé
státní dráhy) a k 1. lednu 1993 byly
zřízeny České dráhy se sídlem v P.
(srov. § 1 odst. 1 zákona č. 9/1993
Sb., o Českých drahách), jako nástupnický subjekt. Dále vyjádřil přesvědčení, že Ing. J. L. k uzavření
smlouvy neměl oprávnění. Proto
soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, a shledal tak procesní obranu
žalovaného spočívající v námitce započtení nedůvodnou.
S tímto právním posouzením se
odvolací soud neztotožnil.
Pokud jde o vadu v označení
účastníka smlouvy, zdůraznil, že taková vada sama o sobě nezpůsobuje
neplatnost smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 občanského
zákoníku), popřípadě objasněním
skutkových okolností, za nichž byl
právní učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna
1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96).
V daném případě je budoucí objednatel ve smlouvě označen jako
„ČSD – P. o., m. o., … P.“ a při podpisu
115
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
smlouvy bylo užito razítka se stejnými údaji. Vycházeje z nespornosti zániku Československých drah
k 31. prosinci 1992 a zřízení Českých
drah, státní organizace, k 1. lednu
1993, jako nástupnické organizace,
připustil, že při označení objednatele měla být správně použita zkratka
ČD (České dráhy) místo ČSD (Československé dráhy). Současně ale
akcentoval, že smlouva byla podepisována jeden měsíc po účinnosti zákona č. 9/1993 Sb., a že z výpovědi
svědka Ing. L. bylo zjištěno, že ještě
v této době „používali“ stará razítka.
Za podstatné považoval dále to, že
Československé státní dráhy, státní
organizace, byla jediným subjektem
svého druhu „v republice“, stejně jako tomu je i v případě jejího nástupce Českých drah, státní organizace,
pročež nebylo možno „tuto organizaci“ zaměnit s jiným subjektem,
a ostatně ani mezi „účastníky“ nebylo pochyb o tom, kdo je účastníkem
smlouvy v postavení objednatele.
K oprávnění Ing. J. L. jednat za
žalobkyni odvolací soud s odkazem
na provedené důkazy uzavřel, že ve
smyslu ustanovení § 15 obchodního
zákoníku jednání této osoby žalobkyni zavazovalo, přičemž ani případné překročení jednatelského
oprávnění by na výše uvedeném závěru vzhledem k ustanovení § 20
odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ničeho nezměnilo, jelikož se
smlouva týkala předmětu činnosti
žalobkyně a o případném překročení oprávnění k jednání nemohla
druhá strana vědět.
2008
Maje za splněné i další podmínky
vyžadované pro vznik smlouvy
o budoucí smlouvě ustanovením
§ 289 obchodního zákoníku a nepovažuje za důvodnou ani námitku
žalobkyně o neplatnosti smlouvy
pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud uzavřel, že smlouva
z 1. února. 1993 je platná. Jelikož žalobkyně svoji povinnost, která byla
zajištěna smluvní pokutou, nesplnila, vznikl budoucímu zhotoviteli
(rozuměj P. D.) nárok na zaplacení
smluvní pokuty (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku), který se stal
splatným 31. prosince 1999. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupní
smlouvou z 23. května 2001 prokázal, že pohledávka P. D. ve výši
1,500.000,- Kč na něj v souladu
s ustanovením § 524 občanského zákoníku přešla, dopisem z téhož data
žalobce postoupení pohledávky
oznámil a současně učinil návrh na
její započtení, došlo tímto způsobem
k zániku žalobou uplatněné pohledávky.
Proto odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala
státní organizace Správa železniční
dopravní cesty dovolání, odkazujíc
co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
a uplatňujíc dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., jehož prostřednictvím zpochybnila správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem.
116
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
Dovolatelka v prvé řadě oznamuje, že k 1. lednu 2003 zanikla státní organizace České dráhy a s jejími
závazky a pohledávkami hospodaří
státní organizace Správa železniční
dopravní cesty (§ 1 a § 20 zákona
č. 77/2000 Sb.).
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje zejména v nesprávném právním závěru o platnosti smlouvy z 1. února 1993.
Zdůrazňuje, že smlouva byla uzavřena s již neexistujícím subjektem.
Dále namítá, že odvolací soud
nezohlednil změny vyvolané zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, který s účinností
od 1. ledna 1995 v plné šíři žalobkyni zakazoval chování, k němuž se
smlouvou zavázala, což mělo za následek vznik dodatečné nemožnosti
plnění „v plném rozsahu smlouvy“.
Zastávaje názor, že smlouva je mimo jiné neplatná i pro období od 1.
ledna 1995 do 31. prosince 1998, a že
nároky za období od podpisu smlouvy do 31. prosince 1994 jsou promlčeny, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.;
není však důvodné.
O procesním nástupnictví na straně žalobkyně rozhodl soud prvního
stupně usnesením ze dne 10. října
2003, č.j. 11 C 4/2002-137, a v dovolacím řízení tak Nejvyšší soud
pokračoval s žalobkyní Správou
železniční dopravní cesty, státní
organizací.
2008
Existence zmatečnostních vad
uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiných vad
řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovoláním namítána není a z obsahu
spisu se nepodává.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich
obsahovým vymezením, podrobil
přezkumu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně
nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil,
popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 8 obchodního
zákoníku ve znění účinném k datu
uzavření smlouvy, se obchodním
jménem rozumí název, pod kterým
podnikatel činí právní úkony při
své podnikatelské činnosti. Obchodní jméno obchodních společností
a družstva je název, pod kterým jsou
zapsány v obchodním rejstříku. To
platí i pro právnické osoby, které se
zapisují do obchodního rejstříku na
základě zvláštního zákona. Součástí
obchodního jména právnické osoby
je dodatek označující jejich právní
formu (§ 9 odst. 2 obchodního zákoníku).
Nejvyšší soud již v rozsudku
uveřejněném pod číslem 55/2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr,
117
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
podle něhož, uvede-li obchodní
společnost nebo jiný podnikatel
v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní obchodní firmu)
nepřesně nebo neúplně, nelze z toho
důvodně dovozovat, že by právní
úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Jde o vadu projevu vůle,
která způsobuje, nelze-li ji odstranit
pomocí výkladu, neplatnost právního úkonu.
V rozhodnutí uveřejněném pod
číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší
soud uzavřel, že z hlediska závad
v označení účastníků smlouvy jsou
obecně možné dvě základní situace.
První z nich se pojí se stavem, kdy
označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné (zahrnuje všechny potřebné identifikační znaky)
a právní úkon tudíž obligatorní náležitosti má, avšak uvedená smluvní
strana není způsobilá k právním
úkonům [např. jde o právnickou
osobu, která přede dnem uzavření
smlouvy již zanikla (byla vymazána
z obchodního rejstříku)]. Takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle ustanovení
§ 38 odst. 1 občanského zákoníku,
která již nemůže být zhojena.
Oproti tomu ve druhém případě
jde o to, že účastník smlouvy je
označen vadně (nesprávně či neúplně). O typicky nesprávné označení
účastníka smlouvy jde, je-li některý
z jej identifikujících znaků použit
vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve víceslovném názvu apod.) popř. některý z těchto znaků chybí.
2008
Taková vada v označení osoby, která
je účastníkem smlouvy, pak sama
o sobě nezpůsobuje neplatnost
smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových
okolností, za nichž byl právní úkon
učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem
smlouvy.
Od výše uvedených závěrů se
Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit
ani v této věci.
Budoucí objednatel byl ve
smlouvě označen způsobem „ČSD
– P. o., m. o., … Pardubice“.
Takové označení účastníka smlouvy je bez jakýchkoli pochybností
označením vadným, když neodpovídá názvu, pod kterým byla v obchodním rejstříku zapsána státní
organizace Československé státní
dráhy, ani obchodnímu jménu (obchodní firmě) Českých drah.
Provedl-li odvolací soud za účelem odstranění této vady projevu
vůle výklad smlouvy ve smyslu
ustanovení § 266 obchodního zákoníku a § 35 odst. 2 občanského zákoníku, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout, a to ani pokud jde
o následně učiněný závěr, podle něhož jsou stranou smlouvy České
dráhy.
Další dovolatelkou formulované
námitky, akcentující promlčení nároku, jež byl uplatněn k započtení,
a následnou nemožnost plnění
smlouvy vyvolanou k 1. lednu 1995
zákonem č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, jsou pro
zhodnocení správnosti právního
118
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
posouzení věci odvolacím soudem
nevýznamné.
Z povahy námitky promlčení
je totiž nepochybné, že možnost
vznést tuto námitku má povinná
osoba až po uplynutí promlčecí doby, přičemž ji může uplatnit kdykoli
během soudního řízení až do právní
moci rozhodnutí, tedy i v rámci řízení odvolacího. Uplatnění námitky
promlčení až v dovolacím řízení tak
není přípustné.
Pokud jde o výhradu, podle níž
odvolací soud nepřihlédl k následné
nemožnosti plnění vyvolané - dle
názoru žalobkyně - účinností zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ani tato argumentace
není z pohledu správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem
významná. Ani její opodstatněnost
by totiž ničeho nezměnila na právech a povinnostech vzniklých ze
2008
smlouvy do 31. prosince 1994, včetně případných nároků na zaplacení
smluvní pokuty.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost závěrů odvolacího
soudu o existenci pohledávky žalovaného vůči žalobci a o zániku vzájemných pohledávek započtením
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší
soud dovolání podle ustanovení
§ 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nákladový výrok je odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly.
zdroj: www.nsoud.cz
119
PRÁVO
PRÁVO
ČÍSLO TŘETÍ
ROČNÍK
120
2008
Partner Časopisu:
MBA Public Law
Finanční partner:
Více informací
o možnostech
financování studia
získáte na pobočce
České spořitelny
Vršovické náměstí 67/8
Praha 10
tel.: 267 204 222

zde... - Ústav práva a právní vědy

Transkript

Podobné dokumenty

OB_Nova spolecnost sro_aktualizovane vydani2.indd - Praha

CAFIN startuje svoji činnost